Bransouze I 1. díl

W
_
N
_
ľ~i~
_
VY SO
Č
I N A
Bory rozevlátá
Břízami cukrovaná
Žena v rozkvětu
V zákoutích nedotčená panna
Drsného člověka chová
navyklého potem brodit
Kolik jen ho proklelo
než počal kámen chleba rodit
Však člověk její i země
rozeklané strohé líce
srdce přímého
že nenajdeš snad více
Nový šat si obléká
kdysi pomíjený kraj rubců a tkáčů
V rytmu strojů továrních
rozezpíval se z pláčů
Kdo voněl k její prsti
a lásku chutnal v rozkvétající stráni
ten laská ji a miluje
a v úžasu se sklání
Otto ~ídký:
Mít lidem co říci
Vysočina
DÉJINY JSOU VeBEC MOŽNĚ JEN PROTO, ŽE ČLOV~K NEZAČÍNÁ
VŽDY ZNOVU A ZE ZAČÁTKU, NÝBRŽ NAVAZUJE NA PRÁCI A VÝSLEDKY
MINULÝCH GENERACÍ
PŘEDCHOZÍ KRONIKÁŘ
Při změně kronikáře bývá zvykem zhodnotit život a dílo
předchozího kronikáře, jímž byl v obci, asi třicet let, ře
ditel školy Josef Noháček.
Narodil se v Poděbradech 30. 10. 1889, studoval na zemské
reálce v Telči do roku 1906, zkoušky učitelské konal roku
1909 v Praze a zkoušky o učitelské způsobilosti roku 1911
v Brně. Učil ve Vladislavi a v Pyšele, v době první světové
války v Budišově, ve Výčapech, v Trnavě, v Třeb~íči na Nových
Dvorech, v~ Třebíči — Domcích a pak opět v Pyšele.
Roku 1917 narukoval, odjel do Hallu v Tyrolích, pak byl. pře—
ložen do Vídně a odtud vyreklamován pro “potřeby školské“
á přidělen na školu do Bransouz. 1)
Í
Bransouzská škola byla tehdy ve velmi neutěšeném stavu.
Dostal v ní byt a oženil se se ~těpánkou, dcerou číchovského
učitele a měli dceru Zdeňku, dnes také učitelku.
V silně katolické obci nebyl zpočátku oblíben, nebo~ sem
přinášel příliš nové, až revoluční myšlenky. Odvážil se vystou
pit z katolické církve a přihlásit se k tehdy moderní církvi
československé, později zcela od víry ustoupil. Něk~‘teM občané
těžce nesli, že učil nejen jejich děti, ale poučoval i je.
Jiných se nemile dotklo, že při oslavách M. J. Husa řekl, že
to byl národní mučedník. Jiným se nelíbilo, že v obci založil
odbočku Sokola Okříšky, nazývanou Bransouze
—
Číchov. 2)
Ale děti ho měly rády a brzy si ho oblíbili i dospělí.
Jeden z jeho žáků vzpomíná: “Při vyučování míval ticho jako
v kostele. Na stolku míval kapesní nůž. Když někdo zašeptal,
zabkal nožíkem a bylo zase ticho až do té doby, kdy byla
přestávka. Učil velmi dobře~ a já jsem záviděl jeho krasopisné
‚
psaní a zvláště ozdobné na vysvědČeni. Jména žáků psával
rondovým perem. Býval ohleduplný ke umět když jsem v osmi
letech ke konci zimy těžce onemocněl.
J. Noháček byl obecním knihovníkem ~ kronikářem, půso
bil jako divadelní ochotník a režizér, obstarával obecní
agendu, později byl obecním pokladníkem. a pokladníkem &
pokladníkem místní záložny. Byl též dŮvěrníkem Okresní
péče o mládež, jednatelem m~stní osvětové komise, komisa~em
při sčítáních lidu, cvičitelem Sokola, náčelníkem a okrsko—
vým velitelem.
Jeho spolupracovnice, učitelka Marie Weignerová vzpomíná:
“Sokol byl druhou velkou láskou řídícího učitele. Byl to
člověk čistého srdce, vzácných charakterových vlastností,
výborný pedagog a horlivý propagátor sokolské myšlenky.
Každá jeho práce svědčila o neobyčejném rozpětí jeho zájmů“.
Jiní pamětníci vzpomínají, že byl zván na svatby a jiné
slavnosti do rodin, že chodíval k sousedům jako domů a že si
postupně získal přízeň všech.
Pro nadšené vlastenectví byl za druhé světové války pod
stálým policejním dozorem četníka; unikl zatčení, i když někdy
Ĺ
měl namále.
V roce 1945—46 vedl v obci na MNV zásobovací agendu
a pracoval jako předseda zásobovací komise. Za zásluhy o zve
lebení obce a za neúnavnou práci na poli kulturním, byl jmeno
ván Josef Noháček dne 22. listopadu 1947 ČESTNÝM OBČANEM obce
Bransouz.
Na odpočinek odešel 30. června 1950, ale nezaložil ruce
v klín. Vypomáhal na MNV a to v roce 1946 na úseku zemědělském
a v roce 1960 byl ještě aktivistou NV. Pracoval i jako poklad
ník záložny.
Zemřel v roce 1971 v třebíčském domově důchodců. Jako jed
nomu z nejzasloužilejších občanů Bransouz mu MNV vystrojilo
kremaci v Brně, jíž se zúčastnilo více než 40 občanů.
Ale jeho památka žije, žije v jeho žácích, v obecní a ve třech
školních kronikách a v celém jeho díle, které kdysi nepatrnou
vesničku, zastrčenou na konci okresu, přivedlo k rozkvětu a ně
kolikrát i k zařazení mezi nejlepší obce okresu.
Jan Neruda:
Zde jsme jen chvilinku,
ale v knihách žijí naše myšlenky dlouhý čas
Poznámky:
~1) školní kronika Bransouz IL, str. 1
2) dtto, str. 21
—
2
3) Vzpomínky A. Bláhy
4) Vzpomínky J. Novotného, bratří Koukalů, rodiny
Olivových a Rambousků.
D~JINY LIDSTVA JSOU POKRAČOV~.N±M D~JIN P~ÍRODY
A. I. Gercen
P~f~0DN~
I
POM~RY
Katastr obce Bransouze patří horopisně do oblasti
Českomoravské vrchoviny. Tato vrchovina dosahuje v průměru
[
L
650 in nadmořské výšky a k jejím nejvyšším bodům patří vrch
Javof‘ice (836 in ) v Jihlavských vrších a vrch Děvět skal
[
(837
‚
ve ~árských.
Západní část katastru obce Bransouze náleží skupině
javořického masivu a směrem k jihu pokračuje do Brtnické
in)
vrchoviny. Hřeben od Brtnice k Cidlině dosahuje nejvyšších
bodů horou Mařenka (711, 6 in), dále na Kobylí hlavě (671 in)
a na holém Salátově kopci u Zašovic (661,4 in).
Průměrná nadmořská výška v Bransouzích se pohybuje kolem
[
L
421 rn, na Bukovci dosahuje 571,89
535m. 1)
L
Nejníže je položeno koryto řeky Jihlavy, u mostu dosa—
huje 535 in, v Přibyslavicích, kam se svažuje, 410 in.
in
a tra ~timberky dosahuje
~eka Jihlava pramení pod masivem Javořice, je celkem
I
184, 9 km dlouh~ a její povodí měří 3 004 km2. Její průměrný
sklon je 2, 67
u Bransouz jen 0,8
takže se tu klikatí.
—
Její celkový spád činí 492
2)
ustí reky.
—
in.
Bransouze leží na 120 km od
‚
Hory star~ tisíce jsou let
Tráva zelená je od jara
Stromy tady sázel matčin děd
Jen vítr se o čas nestará
Fr. Branislav: Pramen pod hvězdami
GE0LOGICK~
V~VOJ
Dnešní obraz krajiny tu má za sebou dlouhý a pestrý
geologický vývoj.
Území Československa je možno geologicky rozdělit do dvou
od sebe značně odlišných oblastí jak geologicky, tak i stá—
řím. Jedná se o oblast Českého masivu, ke kterému patří i
Českomoravská vrchovina a o oblast karpatskou. Rozhraní
mezi nimi probíhá přibližně na čaře Ostrava-Hranice—Přerov.
Vyškov-Znojmo.
J
Nejstarší
masivu
je tzv.
~o1danobikum.
Zaujímá
rozsáhlésérií
územíČeského
v jižních
Čechách
(~umavu,
včetně
L
[
části Českého lesa), jhv. část Čech, Českomoravskou vrcho—
vinu~ a přilehlé části Rakous a Bavorska.3~ Je z prakambria,
.
I
tedy z doby asi před 1,8 miliardou 1et.‘~
V Českém masivu se vyskytují rozsáhlé oblasti tvořené
z mořských usazenin a jiné z hlubin vyvřelin. Z písčitých
a jílovitych usazenin na dně moře vznikly břidlice, ktere
I
L
při horotvorných pochodech působením tlaků a teplot několi—
krát překrystalovaly a změnily se v praruly. Z vyvřelých
hornin stejnými pochody vznikly ortoruly.
L
Moldanubické ruly značně zvrásněné a přeměněné, byly při
horotvorných pochodech vyvrásněny do mohutných horských pá—
sem, Český masív tehdy tvořil celistvou kru. Ale v druhé
I
polovině druhohor, za tzv. variského vrásnění, byl rozlámán
na bloky. Variské horstvo se prostíralo v mohutném oblouku
o šířce asi 500 km od francouzskeho Centralního masivu do
střední Evropy. Variské vrásnění začalo v karbonu a doznělo
L
v permu.lU
Po hlubinných poruchových líniích se dostalo k
L
magma, jež vytvořilo mohutná tělesa, jakými jsou jihlavský
porfyrický syenit a třebíčsko—meziříčský žulosyeriitový masiv
I
.
povrchu
obrovského trojúhelníkového tvaru. Okraj třebíčského masivu
zasahuje město Třebíč, obce Újezd, ~ípov, Račerovice a Čech—
12)
tin.
Jihlavský syenit, vystupující na jhz., z., sz. Bransouz,
zasahuje k Panské Lhotě. 13)
Po skončení horotvorných variských pochodů na konci
prvohor nebylo již moldanobikum vrásněno, ani přeměněno,
I
[
ale jen obroušeno (denudováno) a rozbrázděno (erodováno).
Předpokládá se, že i v dlouhém období druhohor, které trvaly
asi 125 milionů roků, se oblast Českomoravské vrchoviny sni
žovala. V našich zeměpisných šířkách v druhohorách a dlouho
do třetihor převládalo tropické a později subtropické pod—
nebí s odpovídajícím tropickým a subtropickým rostlinstvem
a zvířenou. 14)
I
I
Na zemský povrch neustále působí vnější Činitelé
voda, slunce, vítr, mráz & organizmy. Zvětralé horniny jsou
—
z povrchu odnášeny a splavovány do ‚idolí. Celý povrch kdysi
vysokých hor byl tak postupně zarovnáván a broušen v pahorka
tinu. Na druhé straně však potoky a řeky svou erozní činností
obnažovaly stále hlubší části krystalika, zařezávaly se stále
hlouběji do podloží a povrch terénu se tím zmlazoval. Tento
pochod probíhá neustále, i v současnosti.
~íční a pötoční sí~. byla původně uspořádána stromovitě
I
a řídila se geologickou stavbou podkladu. Změny nastaly až
koncem mladších třetihor, kdy došlo k vyvrásnění alpsko—karpat—
ského horstva. Koncem druhohor a ve třetihorách tisk mladého
I
I
‚
karpatského horstva vyzvedl trup starého Českého masivu, zatím—
co jeho okrajové části poklesly a došlo k tvoření zlomů.
Koncem třetihor zaplavilo mioceriní moře z oblasti alpsko—
karpatské část d~zemí jižní Moravy i okraje pok1eslé1~io moldano—
bika a zasahovala svými zálivy až do okolí Ivančic, časem však
sahala i na Třebíčsko, kde zanechala nehojné stopy v malých
ostrůvcích mořských jílů a písků, které byly uchráněny od poz
dějších splavení.
Nejznamější z uchraněnych ostruvkŮ mořskych jílů je loka
lita kralická, která poskytuje množství zkamenělin (drobné dír—
Í
(
kovce, mořské houby, červy, mechovky, mořské ježky, mlže, kel
natky, skořepaté korýše a zbytky ryb. 16) v roce 1970 byly různé
zkameněliny nalezeny při stavbě kotelny konc. podniku Elitex
v Třebíči
bíČe). 17)
—
Domcích, jiné nálezy pocházejí z Terůvek (m.Č. Tře
Změna spádu hor změnila tehdy i tok řeky Jihlavy, která
do té doby tekla směrem severním (k Havlíčkovu Brodu, Sázavě,
[
do Polabí). Její mohutnost byla větší, asi jako dnešní Sázavy.
Po vzniku karpatské čelní prohlubně se tok řeky změnil tak, že
začala teci k ivančickemu vodopisnému uzlu
tedy směrem opač
ným
do blízkého mořského zálivu. Na řece u Číchova vzniklo
—
-
průtokové jezero.
Během třetihor se klimatické poměry změnily. Tropické
[
klíma přešlo v subtropické a koncem třetihor postupným ochla
zováním nastalo podobné počasí jako je dnes. 18)
Během následujících čtvrtohor došlo k dalšímu ochlazení,
~ystřídalo se několik chladných ledových a teplejších mezile
‚
dových dob. Při ochlazení postoupil pevninský ledovec ze Skan—
dinávie až Po naše severní hranice a pokrýval celou severní
Evropu. Tehdy byly i všechny vrcholy našich hor zaledněny.
Také z Alp se šířil k severu horský ledovec. V oblastech, které
nebyly zaledněny, se nalézala tundra. Vály zde větry, které hlav—
[
ně na uzemí jižní, jihovýchodní a jihozápadní Moravy navály mo—
hutné vrstvy spraše.
V Evropě svědkem prvního meziledového období je člověk
zvany Homo heidelbergensis. 19) Z doby před risským, tedy předposledním zaledněním nebo z jeho začátku pochází nález pěstního
klínu z Vedrovic a Moravskobudějovjcku.
Asi před 12 000 ĺety ustoupil ledovec definitivně z prostoru
Evropy a postupně se začalo oteplovat. Někdejší tundry osídlila
borovice, potom bříza a pak další listnaté stromy.
HORNINY A MINER~LY V 0KOL~ BRAN~OUZ
V okolí obce jsou nejhojněji zastoupeny pararuly, mají še—
(
davě hnědou barvu. Podle obsahu různých minerálů se tu dělí do
několika skupin: s tmavou slídou
biotitem, s minerálem silli—
—
manitem, který vznikl jen ~ Vysokých tlacích a teplotě, s gra
nátem a jinými, Všechny zdejší ruly jsou prostoupeny křemennými
žilkami a celými prokřemenělými polohami, které můžeme vidět
‘
Po obou březích Jihlavky, nad obc:Ĺ i pod ní. Mnoho křemene se
nalézá pod Vrcholy, odkud se před léty vozil do sklárny v Opa—
20)
tove.
V sousední Panské Lhotě se nalézají drůzy krystalů křemene
běžného vzhledu na puklinách kvarcitu z opuštěného železnorud—
neho dolu v trati “V rudě“. Tamtéž se naleza limonit, železná
ruda a psilomelan červenohnědý, ledvinovitý, na puklinách ruly.2~
I
V místním jihlavském syenitovém masivu nebo v jeho těsné
blízkosti, byl nalezen lithný pegmatit, k jehož nejznámějším
(
L
lokalitám patří Rožná u Bystřice nad Pernštýnem, Dobrá Voda
u Velkého Meziříčí, Ctidružice u Mor. Budějovic a Jeclov u Ji-
‚
hlavy. Lithné pegmatity se vyznačují tím, že kromě běžných
‚
minerálů — živců, křemene, muskovitu, biotitu a skorylu, obsa
hují ještě další vzácné nerosty, obsahují ještě další vzácné
nerosty. 22)
V bransouzských para~uléch se dále vyskytují horniny tzv.
I
I
pestré serie. Jsou to krystalické břidlice, které vytvářejí
čočkovitá tělesa. V okolí Bransouz se v rulách objevují i tma—
‘
vozelené amfibolity, černé grafické křemence (obsahující tuhu)
a hlavně u Číchova krystalické vápence. Na tzv. Dvořákově nivě
I
bývaly kdysi vápenné pece starého způsobu, podobné milířům. 23)
Na puklinách ruly za řekou Jihlavou, kde stávala středo—
‘
věká tvrz, bylo nalezeno mnoho zajímavých nerostů, takže Bransouze a jejich blízské okoli přitahovaly zajem sběratelů již
v minulém století. Dnes tu lze u koupaliště sbírat bělavé slou—
povité krystaly křemene, dříve tu byly nalezeny krystaly kM—
š~áiu a záhnědy a vzácně i fialový ametist. Nejvzácnější byly
I
I
‚
L
‚
žluté krystaly citrínu, nejvzácnější odrůdy kř~mene, nalézané
na trhlinách kamene ze zřícené tvrze. Z jiných nerostů stojí
za zmínku krystalky periklínu a aduláru (odi~dy živce) s povlaky
mastku na trhlinách ruly. 24)
Přímo v rule jsou zarostlá až centimetr velká fialově
červená zrna granátu a černý jehlicovitý turmalín, vzácný je
kovově lesklý žlutavý pyrit.
V erlánech tvořící tenké vložky v rulách byl zjištěn bílý
sloupečkovitý křemičitan skapolit, lesklé krystalky hnědého ti—
tanitu a malinově červené povlaky thulitu. 25)
V blízkosti hradiska byl v minulosti těžen krystalický
vápenec (mramor), z něhož byly vyráběny náhrobní kameny. 26)
Dnes je tento lom zaniklý. V šedém hrubozrném mramoru jsou
hojné lupinky slídy glogopitu, fialově silně lesklé krystalky
[
L
spinelu, vzácná jsou tu zrnka sirníku olova a zinku—galenitu
a afaleritu. Místy je mramor jemnozrnný světle zeleně zbarvený
serpentinem (hadcem). Obsahuje agregáty bílého diopsidu leino—
vaně zelenavým forsteritem. 27)
František Dvorský uvádí z tohoto lomu nález celistvého chlo—
ritu (pseudoritu). Na puklinách křemene na blízském Chlumu se
setkáváme se zajímavým minerálem wawellitem, s jeho radiálně
paprsčitými růžicovými agegáty. 28)
Východně Od obce, mezi Bransouzemi a Leštinou je v rulách
[
větší vyvřelé těleso dvojslídné žuly. Žula se nalézá i v Kopa
ninách pod Bukovcem, použili ji Italové v minulém století při
stavbě dráhy, jsou z ní vytesány veškeré kvádry ke stavbě
železničního mostu. 29)
VZNIK
P~D
Do období čtvrtohorního klademe vznik dnešních půd.
Zvláště vlhčí a teplejší klíma přispělo k jejich rozvoji a do
zrání. Na rulách Vysočiny se vytvářejí půdy hlinitopísčité, ne
L
příliš kyselé. V údolí řek a potoků jsou půdy naplavené
aluviální.
—
!~dolí řeky Jihlavy mezi Číchovein a Bransouzemi je poměr
ně široké. Tvoří je především louky. Aluviem je pokryta asi
desetina bransouzského katastru a je produktem intenzivního
větrání pararul a porfyrického syenitu. Aluviální usazeniny
jsou několik metrů široké, jejich půda je písčitá a hlinito
písčitá a je kyselá, proto dříve považována za méně úrodnou.
HYDROGEOLOGIcK~
POM~RY
Spodní voda se obyčejně hromadí v propustných vrstvách na
L
nepropustnem podloži, tvořenem krystalickymi břidlicemi. Proto—
že v této oblasti se vyskytuje větší vrstva naplavených hornin,
nenachází se ani zde souvislejší hladina spodní vody, v napla—
J
L
‘
veninách ‚je tato voda v hloubce 1
2 iii.
Prameny na Českomoravské vrchovině bývaly hojné a časté,
—
i když drobné, většinou puklinového charakteru, s nevelkým
množstvím vody, závislým na vodn:Ĺch srážkách. Tyto prameny,
studánky a mokřiny však ubývají, uměle jsou vysoušeny a odvod—
ňovány (např. melioracemi na polích směrem k Brtnici). Tak se
na jedné straně půda Po odvodnění lépe obdělává, ale na druhé
I
[
I
straně je voda z ií.zemí rychle odváděna, což má za následek
porušení vodního režimu v daném ‚~zemí a snížení vlhkosti ovz
duší. Tím dochází ke snížení vodních srážek nad odvodněným
‘3.zemím.
Povrchové vody na Vysočině nemusejí být závadné, pokud
nejsou znečiš~ovány hnojivy z polí (du~ičňany). Záleží na li—
dech a amotných, ~ek dlouho si zachovají své přírodní prostředí
zdravé a čisté bez negativních následků, nebo~ člověk je na pří
rodě závislý víc, neŽ si to vůbec uvědomuje.
Žilnatá ruka žuly
zvedla krajinu do výše,
když povolila stisk,
pole se zazelenala......
Ant. Bartušek: Tanec ptáka emu
Stará studna
o
ROSTLINÁCH NAŠEHO OKOLf
Přírodovědci dělí území Československa do tří velkých
oblastí. První z nich je středoevropská (hercynská) lesní
ob last, která zasahuje horstva a podhůří Českého masivu,
druhá je panonská, zaujímá nejteplejší oblasti státu a třetí
je karpatská.
Bransouze leží v oblasti hercynské. Prolínají se v nich
teplomilnější druhy rostlin původem z nížin a pahorkatin s
druhy horskými, sestupujícími z Jihlavských a Ž~árských vrchů.2~
K zajímavějším botanickým lokalitám tu patří:
21!~_x~
na levém břehu Jihlavky mezi Bransouzemi
a Číchovem ~ u potoka.
Z lesů je zajímavý su~ov~ les asi 1 km odBransouz směrem
jižním v trati zvané Šatov,
les
S
půdou bohatou na vápenec a Borov~
v Bransouzích.
Ze strání je zajímavá slunná
~
te
koucího z Chlumu a stráň ~ Jihlavky se nacházejí
pozoruhodné rostliny a dokonce i na uměle navršen~m železniČ—
Ze vzácnějších druhů se v bransouzském okolí nalézá:
lolita lékařská, brslen bradavičnatý, pupkovec poměnkovitý,
rozrazil drchničkovitý, smil písčitý, voskovka menší, náprst
ník velkokvětý, bolehlav plamatý ~‚ hvozdíček prorostlý a mochna
šedavá.
.
LOUKY
Jsot~ tu na hlinitých, méně hlinitopísčitých půdách. U řeky
jsou nepravidelně zaplavovány z jara a po letních nenadálých
průtržích. Dávají hojně dobrého sena,otavy, ale mnohdy je píce
pokálena přívalem deš~ů kolem sv. Jana — 24. června. Učitel
Cyril Marek si poznamenal, že tu jsou z jara louky plné pryskyr
níků, na horních loukách že rostou ostřice a řeřichy. Lesní
louky bývají plné kukaček (vstavačů) a bledulí.
A. Bláha vzpomíná: “...na jaře jsme chodili na bledule
pod Bílou skálu do lesa u Radonína, v potoce chytali ryby a
raky, brzy z jata chodili na trávu přes řeku na panskou lou—
ku “Na vopatůvce“. Na sladkosti jsme si chodili “na zámek“,
kde mezi skalami jsme si trhali “vosladéř“ a kořínky osladiče
nám chutnaly až jedna radost. Na skalách rostly v době mého
mládí i vzácné lišejníky“.
V dnešní době hnojení luk umělými hnojivy má za následek
jejich ochuzování o květoucí druhy lučních biliri, takže největší
pokryvnost na nich mají vysoké trávy. Z některých luk se stávají
pastviny. Na pastvinách některé druhy květin nesnášejí spásání,
nemají možnost dostatečně rychlého vegetativního rozmnožování,
nejsou přizpůsobeny sešlapování, které obnažuje kořeny a drob
nější kořínky přetrhává, konečně nadbytek dusíkatých látek v
půdě má za následek absenci některých lučních druhů bylin. Pro
pastviny je tu charakteristický nízký porost trav, jež jsou tu
zastoupeny poměrně méně kvalitními druhy.
Botanických lokalit ubývá. Rybník na levém břehu byl pro
měněn v parkoviště aut (když před tím tam z rybníka zbylo bah
niště). Ztrácejí se i další vyschlá močálovitá místa a rumiště,
je však více času na úpravu zahrádek a veřejných prostranství,
čímž obec nabývá lepšího vzhledu.
Místní su~ový les je vázán na členitý povrch, jsou v něm
hluboká, zaříznutá údolí, prudké svahy, žleby a rokle s půdami
mělkými, kamenitými s příznivým vodním a vzdušným režimem.
5! Co v něm roste:
bažantka vytrvalá, ukazatel nejle~ších lesních půd,
bez černý
blok jednohlízný a další jeho dva druhy,
brslen bradavičnatý a brslen evropský,
buk lesní
česnáček lékařský,
dobromysl obecná,
dob letní-křemelák a dub zimní-drnák,
dymnivka bobová,
habr obecný, roste tam roztroušeně,
hluchavka žlutá neboli pitulník,
hrachor jarní neboli lecha,
hrušeň obecná,
jasan stepilý,
jaterník podléška,
javor klen a javor mléč,
jestřábník stínomilný,
jilm drsný,
kakost smrdutý,
kapra~ samec,
kapustka obecná,
kokořík mnohokvětý, vyskytuje se v habrové doubravě,
konopice pýřivá,
kopřiva dvoudomá, která ukazuje na příznivý rozklad organických
látek,
kopytník evropský, který roste nejhojněji na vápenatém podkladě
na humosní půdě ve smíšených lesích,
kozí noha neboli bršlice obecná, též rostoucí na humosních, ~rod—
ných půdách,
kozinec sladkolistý,
krabilice zápašná,
křivatec žlutý,
kuklík městský,
lípa srdčitá,
lipnice hajní, tráva významného druhu rostoucí v habrových
doubravách,
líska obecná,
mice květel,
marulka kliriopád,
medyněk měkký,
netykavka málokvětá,
orsej jarní, rostoucí na svěží, humosní půdě,
ostružník,
plicník lékařský,
pomněnka řídkokvětá,
popenec břečnatolistý,
praskyrník zlatožlutý,
pryšec sladký,
ptačinec velkokvětý, rostouc:Ĺ na vlhkých humusních půdách,
ptačí zob,
pupkovec poměnkokvětý,
rozrazil břečtanolitý,
růže planá,
řešeťlák počistný,
smrt stepilý,
srstka neboli angi‘ešt,
svída kravavá,
svízel — dva druhy,
roste na vápencovém podkladě,
strdivka nící, která je ukazatelem svěžích půd a příznivou
strukturou,
straček hajní,
.
tolita lékařská,
topol osika,
třešeň ptačí, roste na okraji lesa
violka lesní, která charakterizuje svěží humusní půdy dost
bohaté na minerální živiny,
vlaštovičník větší,
vratič obecný,
vrbina penízková, ukazatel vlhkých úrodných půd,
zimolez pýřivý,
zvonek broskvolistý, rostoucí na půdě bohaté vápnem,
zvonek okrouhlolistý.
K vytvoření další zajímavé lokality přispěla lidská ruka
navršením železničního náspu v 60. letech 19. století. Udržují
se na něm květiny, žijící na písčitých a štěrkovitých podkladech
a příměsí popela a uhelného prachu, která se snadno zahřívá a rych
le vysychá. Rostou tu druhy suchomilné, teplomilné, rumištní a luč
ní, někdy i rostliny sem uméle přenesené a vysazené. V poslední
době tu květena mizí. Souvisí to S přechodem od lokomotiv na parní
[
[
pohon k lokomotivám na naftu. Roste tu:
bělotrn kulohlavý,
čista roční,
hledíček menší,
kozí brada luční,
mák polní,
[
[
pe~our malo~borný a srstnatý,
rýt žlutý,
řeřich rumní,
sveřep japonsky,
trýzel Cheirův,
trnovník neboli akát,
vikev čtyřseaenná,
vratič obecný.
Na rumišti u nádraží nalezl v roce 1978 A. Bláha blín.
[
[
[
Mnohe rostliny rostou v obci a v okoli roztroušeně. Ve svět
lém smrkovém lese lze najít kopretinu řimbabu, v bukovém lese
a na levem břehu Jihlavky dymivku bobovou, v borovicovem lese
u trati hruštičku zelenokvětou a na návsi rmen, trýzel jestřáb—
níkokvětý a mátu dvoulistou. 6)
řeřišnice hořká, milující vlhká místa, stín, nalézá se tu vzácněji,
dvojzubec paprsčitý,
trýzel CheirŮv,
krušina olšová, keř s beztrrinými větvemi, plody dříve užívány
I
v lékařství,
konopice širokolistá, považovaná za plevel,
petour srstnatý,
smil písčitý,
IĹ
střemcha, roste u v křovinách u potůčku,
vemeník dvoudomý,
L
šalvěj přeslenolistá, roste ve stráni
rozchodník skalní,
rozchodník skalní
I
—
roste i ve stráni,
netřesk výběž jatý,
vikev setá, roste ve s tráni
Poznámky:
1) Jaroslava Chlupová
dip1omn~ práce
2) Ze vzpomínek Antonína Bláhy
-
NaskálenalevérnbřehuJihlavk~roste:
slezn:Ĺk
routička a to v puklinách skal, na kamenitých zdech,
voskovka menší,
puchýřník křehký,
—
konopice širokolistá,
rozchodn:ik bílý,
netřesk výběžkovitý.
slezník,
ost~íce zobánková
na mokrých loukách,
voskovka menší
na výslunných stráních a mezích
úžanka lékařská,
—
-
.
kyprej vrbice,
š~ovík vodní,
vrba křehká,
hvozdíček prorostlý.
Na polích, kde převládají podzoly lehkých písčitých a hlinito
písčitých půd, bylo odedávna pěstováno žito, oves a ječmen.
Pšenice se tu seje až v nové době. Dříve se po sobě pěstovalo
žito, oves a brambory, ~o bramborách se pole očistilo od ple—
velů a proto pěkně rostlo žito, pak oves a po ovsu se pole
pohnojilo, aby zase pěkně rostly brambory.
Ale zachovala se velmi zajímavá zpráva o torn, že ve stře
dověku se v Bransouzích na vinicích pěstovalo víno. V roce 1486
byl veden s oudní spor o desátky “z nově založených vinic v Bran
souzích“. 7)
P
0
Z
ri ~ in Ic y:
1) Propagační brožurka Naše lesy, vyd. v Třebíči
2) Jaroslava Chlupová: Folklorické poměry okolí řeky Jihlavy,
diplomní pr~ce; Brno 1975
3) dtto
4) Josef Skopyl: Pojihlaví a Pó~1aví; Praha 1967, str. 73-74
5) Jaroslava Chlupové4: dtto, str. 39
6)
“
“
dtto, str. 117
166
—
7) Metoděj Zemek: Jižní Morava v Lichtenštejnských listinách
Vaduzu; Jižní Morava 1978, str. 180, Č. 79.
KALENDÁ~ P0LN~CH PRA0~
Prosinec se sněhem na pěšině,
žitko Po celé Vysočině.
Počátek jarních prací
počátek setí jarního ječmene
27. března
8. dubna
24. dubna
počátek sázení pozdních brambor
počátek květu trnky obecné
(počátek skutečného jars na Vysočině)
počátek květu jabloní
počátek senoseče
L
3. května
10. května
13. červen
2. srpna
22. zarí
počátek žní jarního ječmene
počátek setí ozimého žita
V polích a na loukách bývalo hodně včel, brouků, různého
užitečného a škodlivého hmyzu a plevelných rostlin. Pomalu se
vytraci chrpa a koukol, ale i čmelaci, cvrčci a chrousti. Ve
škole se děti učili:
V polích oral Jan, za ním šlo pět vran.
První řekla: “Dobře oře“,
Druhá řekla: “Nedobře oře“,
třetí řekla: “Dobře oře“,
čtvrtá řekla: “Nedobře oře“,
pátá řekla: “Dobře oře Jan,
za ním hodně ponrav mám.“
2)
1)
Výkaz o oseté a osázené ploše asi v roce 1915:
Bransouze vlastnily tehdy 369, 3 ha půdy. Z toho bylo osázeno
a oseto:
žitem zimním
žitem letním
jeČmenem
ovsea
zemčaty
řepou krmnou
zelím
hrachem
čoČkou
lnem
mákem
jetelem na semeno
jetelem na píci
vikví na semeno
vikví na píci
130 ha půdy
1,30
10
120
“
25
3
1
4
8
‘I
II
“
2
4
“
4
24
2
“
“
4
“
úhorem zůstalo
luk tenkrát bylo
zahrad
26
33,2
2,6
pastviska
lesů
50,8
41,2
“
“
“
“
“
»
Ovocného stromoví tehdy tu bylo 1 400 kusů, z toho 860 pecko
vého a 540 jádrového.
VČelích ~.lů tu bylo 35 kusů. Včelařství má v obci silnou. tra
dici, v roce 1935 tu bylo 66 včelstev. 2)
LEN
—
třely hospodyně vždy v pazderně v měsíci listopadu‘
(dnes budova MNV)
MÁK
-
také toho tu bývalo mnoho. Kdysi děti chodily s matkami
plet mák a ty je poučovaly říkankou: »Pošlapej si mne,
poválej si mne, jen mne v trávě nenechávej.‘~
ČOČKA
—
se tu už za první republiky nepěstovala, alespoň
pamětníci si na ni už nepamatují.
CO SE TU PÉSTUJE V SOUČASNOSTI?
přehled z roku 1960:
žito
pšenice
jeČmen
oves
L
57,5 ha půdy
11,5
“
14,
“
51
směska jarní
luštěniny jedlé
1,5
1,5
“
“
len
mák
5
2
“
—
semeno
hořČice
0,6.
brambory ranné
brambory ostatní
1
51
krmné okopaniny
„
„
“
5)
6
Po žních
Kraj všechen ostříhán a oholen jako dlaň,
nebesa proudy ohně vylévají naň.
Kožichu stébel zbavena a k obzoru až pustá
se táhnou pole rezavá a prázdno jejich vzrůstá
dnem každičkým, však nic už letos nestane se
v té vodorovnosti, jejíž peče~ slunce nese
a život našlapávající si z široka
zas kruh svůj uzav~rá do roka.
—
6)
P
0
z n á m k y:
1) Seznam asi z roku 1915 je zapsán na deskách knihy
zápisů obecnCho zastupitelstva z let pi~ed I. svět, válkou
2) Pamětn~ kniha obce, str. 126
3) Ze vzpomĹnek A. Bláhy
4) dtto
5) J. ZahradnĹček z Mastníka
6) RoČní výkaz JZD 1960 (fond OAT
—
statistika)
O ZV~I
V NAŠEM KRAJI
~(ekaknámpřinášíživot.......,........
I
Život řeky, pramenaci pod masiveiri Javořice, se projevuje
úrovní stavu vody během roku. Závisí na podnebí, horopisných
poměrech, složení půdy, zalesnění jejich břehů ap.
V místech, kudy protéká, shromaž~uje se drobná i vysoká
zvě~. Sama řeka je od pradávna zarybněna a na jejích březích,
hlavně v minulosti, žilo mnoho ptactva, mezi jinými i divoké
husy a kachny, které tu ještě pamatoval učitel 0. Marek na
šatovském potoce.
I
~eka, místní potoky a rybník (dnes zrušený), bývaly místem
klidu, v němž bydlelo drobné ptactvo, jehož v poslední době
[
‚
rychle ubývá. Žijí zde ještě ledňáčci, jeden byl viděn v roce
1977 těsně u koupaliště.
V pravěku žili v našem kraji mamuti. Kosterné pozůstatky
mamuta byly nalezeny v ~ce 1904 v Nové Vsi, naproti Červenemu
mlýnu. 2) Kosti mamuta, soba, nosorožce a diluviálního jelena
byly nalezeny ve sprašových oblastech v Třebíči.
V roce 1910 při stavbě železobetonového mostu přes řeku
[
L
I
L
Jihlavu v Bransouzích, byl v hloubce 4 m nalezen zkamenělý krční
obratel a část lebky nejspíše medvěda.
Ve středověku, kdy obec dlouhou dobu správou patřila k pan
ství brtnickému, žilo ria tomto panství celkem velmi mnoho zvěře,
jak dokládají archivní prameny o odstřelu. Na panství bylo v le—
tech 1662
1743 odstřeleno 107 vlků, 8 rysů, 40 divokých koček,
—
107 vyder, v roce 1717 v revíru Předíri dva medvědi.
Mimo lovnou zvěř se v brtnickém panství pásly ovce, v roce
1622 mělo panství čty~i ovčírny pro 1 630 kusů. 6)
I
Dnes v bransouzských lesích žije běžná zvěř jako srnci, zajíci
a divočáci, v 70. letech byli v radonínském revíru uměle vysa—
zen mufloni. Nedaleko obce směrem na Horní Smrčné, v údolí Pro
setíně, na hranicích s jihlavským okresem, spatřil 11. června 1944
Dr. Vl. šilhavý užovku stromovou
Asskulapovu. Je to náš
největší plaz, žijící mnohem níže, taktéž jeho nález u Sinrč—
něho je zoologickou zajímavostí.
-
0 RYBÁCH
V okolí Bransouz byly ve středověku rybníky a v nich
kapři, patřící vrchnosti. Po zrušených rybnících, hlavně
směrem k Brtnici, zůstaly jen hráze, z rybníků jsou louky.
V blízkých potocLch se sami množili pstruzi, kteří se občas
dostávali i do řeky, často za povodní, kdy s nimi tam z ryb
níků se dostávali i kapříci. Pstruhový číchovský a podobný
chlumský potok pronajímala vrchnost poddaným za 10
12
grošů. Bransouzská obec za rybolov v řece a v přilehlých
potocích z bransouzské strany platila do Brtnice 4 zl. a
—
5 kr.
Potok, protékající chlumským lesem byl nazýván “pstruhový“
už v roce 1558.
V Chlumu býval rybník a z něho vytékal potok. Dovídáme
se o něm za složitého zápisu vztahujícího se k robotním
povinnostem, jehož část zní:......“ je rybník panský pstru
hový, od téhož rybníčku jde potok pstruhový až k řece, slove
Jihlava, nad kterýmžto potokem z obojí strany les Černý, slove
Chlumský, kteréhožto rybníčku, potoku i lesu hlídají, aby se Škod
v nich neudělalo, hajní ze vsí Chlumu a Radošova k tornu naří
zení...“ 10)
Řeka, zadržovaná splavy, bývala oživena rybami, které se
tu vytíraly nebo těmi, které sem pronikly za větších vod z po
toků a rybníků. Kapři žijí v řece dodnes, ale jsou tu uměle
vysazováni, stejně tak i jiné ušlechtilé ryby. Mimo pleveln~
ryby tu dnes žijí parmy, tedy bílé ryby, aproto se bransouzský
usek nazývá parmový, zatímco potoky v této části okresu patří
k pstruhovému pásmu.
Starý Semrád ze samoty Leština na číchovském potoku
v šedesátých letech vzpomínal, že ta)~é zde bývaly tůně půl—
druhého metru hlub:oké a v nich až půlkiloví pstruzi. Dnes
jsou koryta potoků zanesena a tak slouží Ic pěstění pstruží
násady, která se po dvou letech odchytává elektrickými
agregáty a přemístňuje do jiných revírů, kde mohou potoční
pstruzi dorůst konzumní váhy. Dostane—li se potoční pstruh
do řeky Jihlavy, pak se zdržuje u Ústí potoka a může dorůst
j 1 kg váhy.
V řece žijí cejni, podoustve, štiky a z ciziny dovážení
Úhoři. O vysazování ryb tu pečuje třebíčská organizace a
nepřímo i jihlavští rybáři, nebo~ tím, že obec je na hranici
okresu, žijí tu ryby z obou výsadeb. Frekvence rybářů u Bran
souz je poměrně malá. Bývalo tu oblíbené místo profesora Gym
nasia v Třebíči Matěje Koutka (1869—1950), dlouholetého před
sedy třebíčského rybářského spolku a předsedy Poříčního svazu,
který se velmi o řeku staral. Před válkou ulovil Jan Uhlíř
u Přibyslavic 7 kg těžkou štiku, M. Vondráčková chytila u Čí—
chova 2,40 kg těžkého jelce tlouště.
Třebíčtí rybáři v současnosti (1977) provádějí odchyt
ryb v parmových pásmech dolních toků řek, hlavně Jihlavky,
která se mění v dalešickou vodní nádrž a těmito obohacují
vyšší parmová pásma, tedy i Úsek bransouzský,
V době, kdy se ušlechtilé ryby v řece samy vytíraly, bý
vala celá velice čistá, nebylo v ní průmyslového odpadu a byla
také neregulována. Dnes je silně znečištěna odpadem z textil
ních závodů v Heleníně, Velkém Beranově a v Lukách (přádelna
vlny hraběte Palma v Malém Beranově byla zřízena již v roce
1774). 11)
Jakmile se zvyšuje životní Úroveň obcí při řece, tak klesá její
čistota, řeka se zamořuje saponáty a jinými odpadky či hnojivem,
i když město Jihlava si již vybudovalo čistící stanici.
Pro ryby byl katastrofální rok 1947, kdy saharská vedra téměř
Úplně vyhubila pstruha. Ale ještě větší katastrofa postihla
řeku v úseku Od Jihlavy po Vladislav v roce 1964, ale o torn
později.
O MOTt~ECH
T.~dolí Jihlavky a jím probíhající železniční trat mezi
Třebíči a Jihlavou je místem, kudy pronikají některé rela
tivně tepelně náročnější dráhy motýlů z Třebíčska až do bezprostředního okolí Jihlavy.
Na suchých stráních u Bransouz byl v roce 1940 hojně
loven v červnu a červenci motýl PYRGUS MALAE - soumaračník
:
jahodníkový. Jeho housenka žije na jahodníku pospolitém, na
soustružníku, na zábělníku bahením a na slezu pižmovém.
Na výslunných stráních, pasekách a na otevřených nebo
lesostepních zbytcích kraje, s pestrou a zachovalou vegetací,
žije ÁDOPAEA SYLVESTRIS. Je to také druh soumračníka. Soumr~ač—
nikoviti jsou nejrozšiřenější v Jižní Americe, ve světě je jich
na 3 000 druhů, u nas žije jich kolem 20 druhů. Někteří z tro
pických soumračníků jsou pestře zbarveni a mají pěkný kovový
lesk. Většinou jsou však nenápadní, a hnědavou barvou křÍdel.
V červnu a počátkem července na sušších lesních mýtinách
je dost hojný LASIOMMATA MÁERA
okáč ječ~iínkový. Jeho housenka
žije na lipnicích, kostřavách a ria ječmínku zedním.
Na suchopárech a u suchých polních cest se tu objevuje
—
‚
typycký srpnový motýl LASIOMMATA MEGERA
—
okáč zední. Sedá ria
zdech a skalách, žije ria ~trávách. Poletuje rychle, podivně tr—
havyin letem.
V údolí Jihlavky u Bransouz byl pozorován motýl ARACHNIA
LEVANA - babočka sí~kovaná, pronikající údolím řeky k Jihlavě.
Jarní generace této babočky je tu méně hojná než letní. Je to
jeden z nejpozoruhodnějších výskytů tohoto motýla na Jihlavsku.
U nás jsou babočky zastoupeny skupinami perle~ovců, hnědásků,
baboček, batolců a bělopásků. Zatím bylo v českém prostředí pro—
kázáno 44 druhů baboček. Babočka sí~kovaná klade vajíčka na
kopřivu velkou. Rovná je jako perličky Po 4 — 7 kusech do řádků
nebo na hromádky a do hrozivých útvarů. Housenky se 4 x svlékají,
dozrávají asi za 4 týdny, pak se zakuklují hlavou dolů, jako
všichni tzv. závěsníci. Na Třebíčsku žije babočka sí~kovaná na
několika, lokalitách. Nejhojnějším jejím nalezištěm jest údolí
Chvojnice.
P o z n á in
k y:
1) Zápisy učitele Cyrila Marka, str. 10
2) J. I~okuli1: Náš kraj v pověstech v lidovém vyprávění;
Třebíč 1936, str. 14
3) A, Bartušek: Umělecké památky Třebíče; Brno 1969, str. 5
4) školní kronika Bransouz I., 1910 — 1911
5) Propagační brožura Třebíčské lesy, str. 22
6) dtto, str. 21
7) V. ~i1havý: Nález užovky stromové na Třebíčsku;VSV 1961,
L
sv. V.; str. 214
8) Vlastivěda moravská, třebíčský okres; Třebíč 1906, str. 174
9) dtto, str. 15
10) Z robotních povinností
—
Kronika obce Chlumu II., str. 136
11) J. Janák: Sociálně ekonomická struktura západní Moravy
[
Oddíl:
a velká hospodářské krize; Brno 1970, str. 6
O motýlech:
I~. Povolný: K poznání denních motýlů Třebíčska a Ji-.
hlavska. Sborník přírodovědeckého klubu
.
ZMM v Třebíči z r. 1969, Č. 7
H~nza1, Mucha, Zahradník: Světem zvířat, V. bezobratlí;
Praha 1973, str. 100
K. Exier: Motýlové; praha b.1.
A. Růžička: Araschnis levana I. v našem kraji. Sborník pří—
rodovědeckého klubu 1MM v Třebíči z roku 1938;
Třebíč 1939, str. 26
—
31
P~VOD
KAŽD~ĚHO Z N~S SE ZTRÁC~ V NEPAIVIĚTI.............
Seneca
PRAVĚK T~EBÍČSKÁ A ZNOJEMSKA
Většina severní a střední Evropy byla do počátku stře
dověku pokryta rozsáhlými listnatými lesy, přerušovanými jen
[
tu a tam vřesovišti a močály. Těmito lesy na území budoucí
Moravy, procházel pravěký člověk ji~ v době kamenné (Paleolitu).
Paleolitické nálezy z míst bližších naší obci jsou hojné hlavně
na Znojemsku a Moravskokrumlovsku, jen málo je jich z Vysočiny.
Ve
ye_dr
i_2_ích byl nalezen úštěpový pěstní klín
z doby středního scheulenu, někdy z doby před risským glaciá
lem nebo na začátku risského glaciálu.
Na Třebíčsku byla nalezena acheulenská čepel ve
V~ča~ech.2~
Paleolitická stanice z období solitrénu byla odkryta u
Mohelna, jiné doklady z té doby byly nalezeny na
Malé
s k á 1 e
u Senorad.3~ V
Čučicích taktéž.
‚
N á m ě š t i
nad Oslavou a v
Až na Znojemsko zasahovali na svých taženích lovci mamut‘~i.5~
O přítomnosti mladopaleolitického člověka na západní Moravě
svědčíinálezyz UherčicL
Vratěnína
a
V~so
Vypráví Se, že mladopaleolitický člověk žil pod Bílou skálou
u Radonína, ale prozatím se žádný doklad k tomuto, asi vymyš—
lenému názoru, nenašel.
Až V dob~ě neolitické, v době před 10 000 lety, v době pole
dové, začali neolitičtí lidé hustěji osídlovat střední a severní
Evropu. Asi v době 6 000
-
2 500 lety př. n. 1. byla částečně
osídlena i Vysočina a její osídlování postupovalo z center v ní—
žinách do vyšších poloh. Neolitický lid poznal zemědělství a na
učil se vyrábět keramiku. Nejstarší keramika (lineární
volutová)
—
byla opět nalezena ve
V
ovicích
‚
spolu a riá—
lezy dvou dlouhých domů, z nichž starší původně měřil 35, 4
Byla nalezena ~ v
~_2_~_~_2....V
e~ně,_
ohel—
na,
Í
U
~_~2_~_2_v
O něco mladší keramika, nesoucí vpichovanou výzdobu,
byla nalezena v
Horníc
Dun a~o
ích
G
šJ_2~_~_m
~
a
v
šLc~ch.
T
Lid této vpichované keramiky se později spojil a lidem kera
miky malované.
[
Malované, keramika byla nalezena u
B
e~naL
Ĺ~_!_LL2_!_~_21. L2_~_k
e,
j
c nad
kytnou,
Ctidružic
(inalovana naběračka, misky na nožce),
na
Hradisku
u Kramolína, na
ve
~
~
~
a
V
Nalézá se i dále na Vysočině např. u
meziříčsku.
V
‚
[
o_y~_~~_h,
L1_~_2_YJ•
Vlčatí na
na Velko—
Neolitické pronikání do vyšších silně zalesněných poloh
Českomoravské vrchoviny, která sama o sobě ve výšce 500
70O~n
nebyla nikterak nepřekročitelnou hradbou a dokonce ani nejneinož—
nějším terénem k osídlení, pokračovalo jak údolím Oslavy, tak i
-
Jihlavy. 10)
(
D
Na Jihlavsku ojedinělé nálezy nástrojů z doby neo—
litu pocházejí z
rova. 12)
Z
L ouk~,
Svat
i
a
H r a d i Š t ě u Kramolína na spodním toku Jihlavy,
pocházejí četné zlomky nádob, naběraček, lžic, přeslenů, pazour—
kových nožíků, škrabadel, hrotů, seker, výrobků z kostí, hlavně
šídel apod. Kamenná, hlazená industrie neolitického lidu byla též
nalezena ve
(18 sekerek), jiné neolitické ná—
stroje byly nalezeny
v
B
~
~_L2_l
j
~
—
2~2~‘
P
O_~2!~ CÍCh,
Vladislavi. 133
~
a
Ve starém sídlištním prostoru na Znojemsku není téměř je
diná obec, v níž by se hlazená industrie nenalézala ve větším
počtu dokladů. 14)
Vedle keramických kuchyňských potřeb z té doby známe i
sošky, např. venuše z
~
az
Jaroměřic.
Velmi zajímavý neolitický objekt byl nalezen v
T
e
ti c í c h. Byl tam odkryt kruhový prostor asi 50 in široký
s hrazeným příkopem a 4 vstupy na čtyři světové strany. Př:Ĺkop
býval 6 — 7 m široký, asi 4 in hluboký, nálevkovitého tvaru.
Býval obehňán palisádou uvnitř i zvenčí, mezi vnější palisádou
a příkopem byly hrnčířské pece. Za vnější ohradou stávala neo
pevněná vesnice, v níž nalezeny zbytky malované keramiky. 15)
Z archeologických nálezů vyplývá, že jen jižní oblasti
a pak teplejší předhůří Českomoravské vysočiny byly osídleny
od doby kamenné. Chladnější a vyšší Části ~ízemí, tedy i budoucí
území Bransouz, bylo pokryto pralesem.
V následující eneolitické době (2 500 — 1 800 př. n. 1.),
se na našem území objevují první kovové předměty z mědi a zlata.
Ze starší eneolitické doby byl na kramolínském
H
sku
nalezen bubínek. Toto sídliště bylo tehdy obehnáno ~em a nalezená
keramika tu dosvědčuje přítomnost lidu kultury nálevkovitých pO
hárů.
Ze střední doby se na témže hradišti nalézají zbytky kanelované
keramiky. Z té doby pochází torzo koně a cedník. V mladší eneo—
.
litické době tu užívali nádob malovaných — jevišovické kultury.
V pozdní době se u
Slav
i_2
nedaleko Hrotovic set
káváme s doklady keramiky tvaru zvoncových pohárů a na Znojemsku
v 70 lokalitách s kulturou protoúnětickou.
V eneolitu se oddělilo zemědělství, dobytkářství a řemeslo.
V následující dobu bronzovou máme dokumenty na Třebíčsku a to
nálezy v prostoru předpokládané třebíčské tvrze na Podklášteří,
nálezy učiněné v roce 1949 dosvědčují tu bronzovou únětickou
kulturu. 15)
V mladší a pozdní době bronzové vznikla tzv. “popelnicová
pole“ nalezená i v
Mor
ě a
nicích. Různé předměty z té doby byly nalezeny
vicÍch
a
v
H
ích
V
v
VilérnovjcÍch. 16)
Na Znojemsku odkryto asi 40 na1eziš~ mohylové kultury.
Z doby bronzové pocház:Ĺ bronzový depot z
~rnav~ a
bronzové fragmenty z
T
v_~ 18) bronzové sekery z
V 1 a d i s 1 a v i
a malá nádobka‘z H a r t V Í k o v ~ C19)
V 8. století před n. 1. začíná u nás tzv. doba
železná.
Starší období doby železné zvané halštatské (700
500 př.n.1.),
je doloženo keramikou horákovskou a to hliněnými měsíčkovitými
závažími z
J
~ Ze stax~ší železné doby pochá
zejí i kostěné jehly a šídla z Jaroměřic, pozdně halštatské ná
—
doby, náramek, bronzové jehlice a spony, bronzové udice a želez
né jehlice a broušené trojboké šipky. 20)
Z doby železné pocházejí doklady lužické kultury v povodí
řeky Oslavy, doložené v
L
icÍch Ze slezského odbobí
doby železné je doloženo osídlení na skřipinském hradišti nad
řekou Oslavou. 21)
Pak následovalo období kultury laténské, které klademe dá
let 400 př. n. 1. až Po dobu římskou. Z laténu bylo na Znojem
sku odkryto asi 60 lokalit s doklady keltského osídlení. rokla—
dy o Keltech na našem ‘~zemí nalézáme u
~
~
L2_!_L~~
o.~_~_~_L~
a
~ Keltské
mince byly nalezeny snad i u Velkého Meziříčí, v
Brtnici
a v
~_LLb
i,
ale dnes nelze ověřit pravdivost tohoto
tvrzení, nebo~ nálezy se nedochovaly v dostupných sbírkách. Z la
ténského období je i železný klíč z
Jarorn~řic.
Keltové vyráběli nádoby na hrnčířském kruhu a stavěli opevněná
centra
opida.
po době železné, z následující doby římské, bylo na Znojem
—
sku odkryto asi 79 lokalit. V římské době naše země obývali
Germáni, objevující se na hranici římské říše při Dunaji už ve
2. století př. n. 1. Kolem přelomu našeho letopočtu odcházejí
z Porýní a Pomohaní germánské kmeny Markomanů a Kvádů a na čas
obsazují uzemí budou~ích Čech a Moravy. Germáni sídlili též v
blízkosti Třebíče u
S t ř í t e Ž e.
V době římské Římané z říše římské používali tzv. Janta
rovou cestu, která vedle mezi Baltským mořem, z oblasti mezi
Od~ou a Němenem k moři Středozemnímu a procházela podél řeky
Moravy tzv. Moravskou Branou. 23) Římské mince byly nalezeny
na Třebíčsku u
~
~
T
~‚
~
a
ZaŠo
~
Naposledy se o Narkomanech z dob~‘ kolem roku 550 zmiňuje Jorda
ntis ve svých ‘~Dějinách G~tů“. 24; Doba římská končí u nás
“stěhováním národů~‘ ve 4. století.
Nálezy z následující doby slovanské sahají na Jižní Moravě
do 5. století. Slované žili v jakýchsi župách, tyto župy se v
7. století spojily ve svaz Sámovy říše a v 9. století v říši
Velkomoravskou.
Keltové, Germáni a Po nich Slované přejímali od starého
místního obyvatelstva tu rozptýleně žijícího, místní přírodo
pisné a zeměpisné znalosti. Přejímali též místní názvy, názvy
místních kovů, zvířat a rostlin. Keltové prý znali název pro
řeku Moravu a zněl podobně jako dnes. Ke starým praevropským
slovům řadíme název beran, osika, železo, jabloň, jahoda, jalo
vec, jasan, javor, jedle, jelec, jelen, jelito, jeřáb, jeřábek,
jean, Jeseter, ještěr a jiná. Vlastní jméno Moravané se objevilo
na seznamu Slovanů, účastnivších se na sněmu ve Frankfurtu v ro
ce 822, je to první doklad o jejich existenci v písemných mate—
riálech. 26)
Říšó Velkomoravská se rozpadla počátkem 10. století pod
nájezdy kočovných uherských kmenů, které zastavila až porážka
Uhrů na řece Lechu v roce 955 spojenými vojsky německého krále
a českého knížete. Po ní Morava, jako válečná kořist, připadla
knížeti Boleslavovi I. V roce 1003 Přemyslovci ztratili Moravu,
když celý český stát byl násilím připojen k piastovskému Polsku.
Teprve po několika iispěšných taženích českého kníže Oldřicha
(r. 1004
1034) mírem budyšínským, byla Morava opět spojena s
českým státem. Na Znojemsku ze 4.
11. století odkryto 120 lo
kalit. 27)
.
.
.
—
—
Učitel Štěpán Sláma z Chlumu roku 1955 v kronice obce
Chlumu napsal, že se doslechl o nefritové sekyrce, nalezené
u Radošova a o několika popelnicích u Horních Vilémovic.
V bezprostředním okolí Chlumu měla být dle udání V. Chvojzíka z C~umu, nalezena kostra skrčence. 28)
Pozná
mky:
1) V. Podborský, V. Vildomec: Pravěk Znojemska; Brno 1972, str. 38
2) A, Bartušek: Třebíč, metropole západní Moravy; Praha 1959, s. 8
3) J. Skopal: Pojihlaví a Pooslaví a povodí ‘Rokytné; Praha 1967,
str. 14
4) A. Bartušek: Umělěcké památky Třebíče; Brno 1969, str. 5
5) V. Vildomec: Pravěk Znojemska, str. 38
6) dtto
7) K. Sklenář: Památky pravěku na území ČSSR; Praha 1974, str. 70
8) Z přednášky o archeologii v Západomoravském muzeu v Třebíči
9) Pojihlaví, str. 14
10) J. Skutil: Archeologické nálezy na Moravě; Velké Meziříčí
1941, str. 18
ii)
12)
13)
14)
15)
16)
17)
18)
19)
20)
21)
22)
23)
J. Skutil: mapka
J. Skutil: str. 24
42
Pravěk Znojemska
K. Sklenář; Památky, str. 77—78
Přednáška v ZMM
Pojihlaví, str. 14
Bartušek: Třebíč metropole, str. 9
J. Skutil: str. 38
Bartušek: Umělecké památky, str. 6
Katalog výstavy Moravského muzea v Brně, nazvané Morava, s. 45
Bartušek: Umělecké památky, str. 6
Katalog, str. 47
F. Schiette: Germáni mezi Thoreborgem a Ravenou; Praha 1977,
str. 104
—
24) F. Schiette: Germáni..., str. 43
25) J. Holub, S. Lyer: Stručný etymologický slovník jazyka českého;
Praha 1967, str. 7
26) Pravěk Znojemska, str. 131
27) dtto, str. 133
28) Š. Skála: Kronika obce Chlumu II., str. 6
NÁŠ
KRAJ
V malebném údolí Jihlavka plyne,
protéká krajinou omšelých skal,
bublavé potoky v náruč svou vine
a a nimi pospíchá přes Třebíč v dál.
Šumí a šepotá prastaré zvěsti
o krásách pahorků, lesů a skal,
o torn, jak před věky a holou jen pěstí,
člověk se a přírodou o život rval.
Kterak si těžce on dobýval chleba,
kterak zde bydlel a v noci zde spal,
čeho mu bylo jen k životu třeba,
kdy on tu v přírodě bezbranný stál.
V poli jen žita a oves sei~dí,
tu a tam brambory, kam hlédne zrak.
Sychravé větry sem do kraje vodí
kdejaký na nebi studený mrak.
Útulné osady rozseté v kraji
poblíže rybníků, potoků, cest,
štěstí i zármutek ve vínku mají,
mnohou též o kraji pradávnou zvěst.
Jak odkaz předků mají zde rádi
příběhy, pohádky, pověst i báj,
nebo~ jsou radostí, odleskem mládí
a učí milovat třebíčský kraj.
Jan Dokulil:
část z úvodní básně ke knize:
Náš kraj v pověstech a lidovém vyprávění;
Třebíč 1936
VYSOČINA KOLEM ROKU 1000.
Kolem roku 1000 se moravská část Českomoravské vrchoviny
dělila do tří pásem. Jednalo se o staré kulturní uzemí, pře
chodné pásmo a pomezdní hvozd.
Star~ kulturní ‚~zernÍ je to, v němž se nalézají bohaté
archeologické nálezy. Je to uzemí nfžinné a při řekách, cha
rakterizované lesy dubovými (Mikulovsko), buko—dubovými (Zno
jemsko) a dubo—bukovými (Jaroměřicko, Bítovsko
jižně od Mory
Budějovic s výběžkem na Litohoř a Jakubov).
—
~ leželo na okraji pralesa. Člověk do něho
v dávných dobách pronikal jako lovec a později jako pastevec
dobytka. Lesy byly v 11.
12. století prořezány a osídleny.
Byly to lesy hlavně bukové, asi 10
15 km široké, u nás Sa
—
—
haly Ic Herlaticím.
~2~J~!2~ byl jedlo—bukový, osídleny až za středo
věké kolonizace a smrko—bukový, zaujímající horské polohy
(Jihlavské vrchy, Novobystřická vrchovina a ždárské vrchy). 1)
Rozsáhlé pohraniční lesy byly do konce raného feudalizmu
~e střední a severní Evropě výtečnou ochrannou hranicí a těžce
překonatelnou hradbou starých sídlištních oblastí. V původních
pralesích tak jako zvěř si vytvářela svoje cestičky, tak i lovec
si tu vytvářel svoje chodníky a lovecké stezky. šířka pomezního
hvozdu mezi Čechami a Moravou činila vzdušnou čarou přes 80 km.
Z chodníků mezi jednotlivými sídlišti se stávaly spojovací
cesty, z nichž některé se staly hlavními a sloužily Ic dálkovému
spojení. Po těchto cestách se pohraničním hvozdem mezi Moravou
a Čechami jelo asi 100 km.
Každá zem si hájila svůj hraniční hvozd. Ale sousední pod
manitelé země se ho snažili likvidovat a tím pevně připojit pod
maněnou zemi ke své. Byla—li Morava pod mocí Uhrů, kolonisovali
moravsko—uherskou hranici Uhři, patřila—li pod české knížectví,
kolonisovali čeští přemyslovští panovníci a v době polské nadvlá
dy započala silná kolonizace hranice na severu. Po definitivním
připojení Moravy k Čechám byl zničen česko—moravský pomezdní hvozd.
‘
‘
Brzpečnost hranic země před zničením hvozdu byla zajiššována
itrážemi na horách, z nichž v případě blížícího se nepřátele
ského vpádu, se kouřem nebo ohněm dávala varovná znamení, rychle
přeskakující z kopce na kopec • Zemské výsadky na zemských hra
dištích byli signály upozorněny a mohly rychle obsadit vstupy
de hvozdu záseky a připravit se tak na obranu. Po likvidaci
ochranných hvozdů byly budovány při hranicích mocné brady např.
Vranov, Bítov, Oornštejn aj., střežící moravské—rakouskou hra
niti.
Při kolonizaci byly rozšiřovány staré cesty, které i. tehdy
si většinou ponechávaly starý směr. Pro skolí budoucích Bransous byly důležité cesty Haberská, Teleěská a Lovětínská.
Také strážní systém se ve středověku udržoval a zdokona
lil. ~l uspořádán tak, aby sjrgmál co nejrychleji směřoval de
ústředí státu, takže asi za jeden den i méně se zpráva o jakém
koliv cizím vpádu mohla dostat do Praby. Z blízských strážných
vrchů známe Strážnou horu u Třebíče (Kostelíček), Stimberky
u Bransouz, Strážný kopeč u Jihlavy 717 m vysoký, Strážky u
Panské lhoty, Strážný vrch nad Novou Vsí aj.
Počátkem 11. století Morava, jako válečná kořist, byla přidě
lena jako ‚lděl synu českého knížete Oldřicha — Břetislavovi. Ten
ji později rozdělil svým synům na Úděl brněnský, olomoucký a zno
jemský. Země se tehdy správně dělila na eddy a ty na hradské
okrsky.
Z 11. století na Hradišti u Kramolína byl nalezen neznámý
moravský denár, pak denár brněnského údělného knížete Konrád* :1:.
(1061 — 1092) a denár za společně vlády Břetislava fl. a Vratisla
va fl., na Hradišti u Znojma byly nalezeny dva denáry Litolda I.,
dále osovité náušnice, pleteně prsteny, přesky, prsteny se štít
kem, skleněně perly a jiné drobnosti.
Na Palliardiho hradišti na Moravskobudějevicku bylo nalezeno
26 denárů uherského krále Štěpána I. a tři moravské denáry z konec
11. století, v Jemici pak denár fladislava fl. (1140 — 1173).
Z 11. století jsou archsologické nálezy o osídlení Sokolí a
Přibyslavic.
D&LEŽITĚ ZEMSKĚ STEZKY
HABERSKÁ STEZKA
‚
vedla asi místy starého keltského spojení na
Vindobonu.
Je doložena v Kosmově kronice, v níž se dovídáme, Že roku 1101 uŽ
spojovala &echy S Podunajím. Byla to ‚izká cesta vhodná jen pro
soumarskou dopravu. Po velké kolonizaci pohraničního českomorav
ského hvozdu, stala se cestou vozovou, veřejnou ‚ a celnicemi,
z nichž jedna byla v Habrech a možná i v Brtnici. 2)
Po kolonizaci ve 13. století st~1a se součástí silniční sítě,
sloužící hlavně dálkovému obchodu, ktery se soustře~ova1 v nové
zakládaných centrech
městech. Při silnici byly zastávky se zá—
jezdními hostinci a odpočívadly asi 20 km vzdálenými, vhodné pro
půldenní jízdy, počítající a poledním a nočním odpočinkem pro lidi
i tažný dobytek. Bývaly u nich pro koně ~ybníčky k vyplavení po
celodenní ‚~morné cestě.
Haberská stezka od Čáslavi směřovala ~na Golčův Jeníkov.
Ten byl poslední lokalitou před vstupem do hlubokých lesů. Dále
směřovala na Habry, kde se křižovala a Lovětínskou cestou. Dále
pokračovala na Havlíčkův Brod, přešla přes řeku Sázavu, vinula
se k Jihlavě, přešla řeku Jihlavu a šla na Příseku a Brtnici.
Odtud, v různých dobách, směřovala různými směry, dál do Morav
ských Budějovic a do Znojma.
V ‚lseku mezi Jihlavou a Mor. Budějovicemi šla původněji na Brt
nici, Heraltice, Babice a Moravské Budějovice. Později šla z Brt
nice na Želetavu a Moravské Budějovice, později šla přímo z Ji
hlavy na Stonařov a Želetavu ( a vynecháním Brtnice). Cestou sině—
rem přes Brtnici táhla vojska Rudolfova z ~akouska do Čech, Po
porážce Otakara II. roku 1278. Přešla Jihlavu a postupovala ke
Kutné Hoře.
Povšimněme si několika výzmaných míst na této cestě:
BRTNICE
kdysi příslušela ke knížecímu velkostatku českých Přemyslov
ců. Její správní středisko leželo v Přibyslavicích, centu župy.
Později byl v Brtnici vybudován zeměpanský hrad a z něho zámek.
Stal se pravidelným ~tulkem prvních Habsburků, cestujících tudy
do Prahy a zpět. Upomínku na to tvoří 11 obrazů z roku 1724, vy
malovaných na zdi zámeckého sálu Karlem Františkem Teperem.
—
‚
Ty malby vzpomínají návštěvu Ferdinanda II. roku 1630, Fer
dinanda III. roku 1638, Leopolda I. roku 1679, Josefa I. roku
1701 a poslední císařskou návštěvu Karla VI. roku 1723.
HERALTICE
Poprvé připomínané v roce 1256, byly časem městečkem
s kostelem sv. Jiljí. Byla tam feudální tvrz a blízko nich stá
Vala dnes zaniklá ves a příznačným jménem pro blízkost cesty
Mosty (zpráva z roku 1364).
MMOV
Poprvé připomínán roku 1257, dlouho náležel klášteru
v Nové ~íši.
~áslavice
Poprvé připomínané v roce 1240, a kostelem ev. Martina,
byly dlouho v markraběcím majetku. Byly silně zasaženy němec
kou hornickou kolonizací.
BABICE
Poprvé připomínány roku 1278 a kostelem Nejev. Trojice,
ěasem patřily křižovníkům a červenou hvězdou.
Po napřímení cesty mezi Brtnicí a Moravskými Budějovicemi šla
z Brtnice na Kněžice, Brodce, Strážov, Opatov, Předín, Želetavu,
Šašovice, Meziříěko, Martínkov, Jakubov, Litohoř do Mor. Budě
jovic.
KNĚŽ ICE
Poprvé jsou připomínány v pramenech~ dochovaných z roku
1222, je v nich kostel sv. Jakuba, patrona německých kolonistů,
horníků. V místě bylo probošství. Přes polesí Kněžice vedla stará
silnice na Radonín, odlišná od Haberské. V těch místech je dnes
kaplička sv. Trojice.
STRLŽOV
Obec dnes zaniklá, dnes se tak nazývá rybník, při kterém je
Strážná hora 613 ni n. ni.
OPATOV
původněji zvaný Opatovice, připomíná se roku 1222 a kos—
telem. Opatov výsadou Ferdinanda I., z roku 1540, se stal měs—
tečkein a právem skladu soli, vína a železa, ale jeho mýto je
staršího původu (přip. se 1330).
P~EDÍN
Poprvé připomínaný roku 1358, a kostelem sv. Václava,
který je románského jádra, založili jej havíři a při něm i faru.
V II. polovině minulého století byl Předím městečkem se dvěma
trhy. Zvláštnost
soustružení perletě. Ta se dovážela ze zá
mořských loviš~ prostřednictvím velkých firem přes Terst a Ham
burg. Jména perletí Macassar, Massauna, Panama, Tahiti ukazují
na původ jednotlivých druhů. Vyráběly se z nich téměř výhradně
—
knoflíky a ozdobné předměty. Vyrábělo ~ pouze pro světový trh.
V celém předínském okolí je vidět stopy býv. dolování, ale pí
semné stopy po něm se nedochovaly. Existuje pověst o torn, jak
došlo v těchto místech k~těžbě zlata a stříbra. V okolí zaniklá
ves Bezděkovec. Další zaniklé osady štítky a Štítečky, stávaly
směrem. k Želetavě.
ŽELETAVA
Poprvé připomínána roku 1303, s kostelem sv. Michaela.
Vznikla na lesní půdě a stala se brzy městečkem
r. 1368
—
a hospodářským centrem pro své hornické okolí.
V 18. století, kdy byla z Haberské stezky vyřazena Brtnice,
šla tato cesta z Jihlavy na Stonařov a na Želetavu. Brzy nato
byla zemská ~ezka přestavěna na císařskou silnici.
LOV~rfNSK.Á
CESTA
Vedla od Starého Brna přes Zastávku, Nárněš~€, Trnavu, Stráž
nici u Okřešic, tratí Brodky a Strážnicí u Nové Vsi, dále Přibys—
lavicemi, podél radonínského potoka, kolem tvrze Střeliště, vys
toupila přes Černé lesy u Radonína do prostoru Brtnice, odkud
šla do Stonařova, asi přes zaniklou ves Lhotku, dále pak pokra—
čovala do Kamenice nad Lipou. V ~.iseku od Přibyslavic se cesta v
první polovině 16. století nazývala “Třebíčskou silnicí“. V urbá—
M z roku 1530 je psáno, že lee patřící k městečku Brtnici sahal
“od Branc~1zské cesty až do Třebíěské silnice, kteráž jde k Brt
nici“. Poblíž ní je vrch Strážka u Brtnice 607 a vysoký.
TELEČSKÁ CESTA
vedla z Třebíče do Telče a to kolem Okříšek (vrch Stréžka) na
Heraltice, na zaniklou ves Mosty, na Opatov a do Telče. Křižo
vala Haberekou cestu.
POLITICKĚ A HOSP0D.~(ŘSK~ CENTRUM KRAJE
Přibyslavice :
V 11.
13. století byly centrem rozsáhlé oblasti kolem
tzv. Haberské stezky, tvořily. cúdu, která zanikla asi v první
polovině 13. století.
V Přibyslavicích byly objeveny základy původního kostela,
patřícího časově k první vrstvě románské architektury. Nejstarší
místní kostel byl prý zasvěcen Sv. Matouši, druhý sv. Gotthardu,
tornu se dnes říká “u 5v. Anny“ a třetí, barokní, je mariánský.
Gotthardův kostel je tribunový, má tribunu pro feudála z doby,
kdy byl feudál jeho majetníkem. Pozdější kostely tribunu již
nemají, nebo~ zakladatelské právo bylo časem redukováno jen na
patronát a pro patrony se budovalo čestné místo v cháru. Přibys
lav•ický kostel je farní. Ve 13. století k jeho faře patřily Pe
trovice, Zašovice, Panská Lhota, Radonín, Bransouze a Číchov,
jak o torn svědčí zpráva, potvrzená Janem Lucemburským. Všechny
tyto obce leží na pravém břehu řeky Jihlavky. Později k nim
přibyla Nová ves, ~žící na břehu levém, na opatství benediktín—
ského kláštera v Třebíči.
—
Pos náaky:
2)
3)
. 4)
5)
6)
Čss‘
ě. 3 a 4, roČ. Zn;
Praha 1971, str. 597
ZIt Čs*v Č. 3, roČ. fl; Praha 1971, str. 500
Š. Sláma: Kronika obce Chlum, Sr. 156
J. Uhlíř: Západomoravský barokní malíř Tepper a jeho
Činnost v Brtnici u Jihlavy v letech 1723e1726;
Vlastivědní sborník VysoČiny 1969, str. 43-50
!. Vávra: Haberská stesks. Historická geografie !!!.‚
Praha 1969, str. S a 29
Dějiny města TřebíČe !.; Brno 1978, str. 17
Jindřich Šebánek: Listiny přibyslavickě ; ČIM 1933, 8. 57
1) Zpravodaj místopisně komise
a
.
ZALOžENÍ
BRANSOUZ
Bransouze byly jednorázově založeny jako ves v době
kolonizace. V roce 1234 se nazývaly Branchewess. Název “ves“
nesou mladší sídlištní útvary. Jsou odlišné od dřívějších,
dlouhodobě se vytvářejících a rozrůstajících dědin. Dědiny ze
starých sídlištních oblastí měly společnou půdu pro všechny
obyvatele. Oproti tornu v nových vsích patří půda jednotlivým
rodinám, žijícím v sousedských vztazích, již nepříbuzenských.
I když pojem dědina a ves splynul, zdá se nám, že při vyslovení
slova “dědina“ se jedná o něco malého, neuspořádaného, trochu
“zanedbaného“, oproti větším ~sírn a návsí a pevným pozemko
vým katastrálním dělením. Katastry vsí na sebe navazují. Jed
notlivé díly katastrů patří rodinám usazených na individuálních
selských usedlostech, jejichž počet se často Po staletí neměnil.
Ještě dnes lze odhadnout, kolik selských rodů tu Po staletí ‚ilo
tak, že spočítáme přibližně stejné pásy polí za grunty. Kdo nemá
pás pole za ucelenou řadou selských stavení, ten získal půdu
později. Někdy některá vesnice na svém katastru společně zúrod
nila kus půdy a ten si pak rozdělila na stejné díly, stejně řa
zené, jako díly za domy.
Na kolonizační původ Bransouz napovídají i jména místních
tratí jako Díly, Láz, Kopaniny a další. Díly ležely na lepší
půdě. Mezi nimi bývaly horší kousky, z počátku neobdělávané
půdy, kterou se podařilo zpracovat až později, když hlad Po půdě
rostl. Takové dílky se jmenují padělky a Padělíčky. Láz je poze
mek, pole, louka, získaná vypálením lesa. Kopaniny mají vztah
k nově obdělávané půdě, získané po vyklučení lesa, jedná ~ o
“novinu“, ornou půdu získanou klučením.
NÁZEV OBCE
Přesné znění dnešních Bransouz před rokem 1234 neznáme.
Zachoval se jen překlad dokladu ze 14. století, který dokazuje
existenci vsi už v roce 1224, nebo i 1214, ale název obce v něm
bude upraven. V roce 1234 se obec jmenovala BRANCHEWESS, v dokladu
z roku 1373 BRANSUED a z roku 1376 BRANSUD. 2)
V 15. století byla nazývána BRANSUS a BRANSUDY, její obyvatelé
žili v BRANSUDIECH či BRANSUDECH.
V tereziánském katastru z roku 1715 užito názvu BRANTZOSEN
a v roce 1848 se začalo užívat názvu BRANZAUS či BRANCOUZE.
Rozhodnutím c. k. třebíčského hejtmanství ze dne 11. 9.
1913, Č. 16 132 se píše název obce “BRANCTJZI“.
V roce 1925 se začalo užívát nynějšího názvu BRANSOUZE. 4)
Bransouze se názvem podobají názvu Bransudice (zaniklá ves
u BřežaĎ na Jaroslavicku),třebíčským Sudicím a v Čechách názvu
dyera Bransoudov u Humpolce.
Dříve byl název obce odvozován od osobního jména Bransud.
Snad to byl nějaký tvar jména Branek, Branislav, Branomír Či
Branžen. 6) Branomír je jméno srbské a bulharské, Branislav
jméno polské. Obyvatelé obce se domnívali, že žil na tvrzi za
řekou nad obcí. Byla to prý ves Brankova, v roce 1407 pokládaná
za ves Brankovy rodiny.
Ve slovanském prostře&Ĺ “branS“ je
název pro boj, bitvu a z toho pochází i slovo bránit a brána..
V krátkém znění je bran5 bez —n základem pro slovo bor, borba
a zaznívá i ve slově obrana.
Objevují se tu však i jiné názory na původ jména Bransouze
a to dokonce z anglického (germánská řeč) BRANCH, blízkým slovem
k afflux, což znamená přítok, příliv, nával.
Jiní je znají co
“Vlčí hrdlo“, což je prý odvoženo z řeckého prostředí. Město Saud
je Lykopolis
Město vlků.
V němčině “bran“ připomíná slovo Brand se vztahem k ohni.
Brand je hojné v pomístních a místních jménech se vztahem k Po
žárům, uhlišti apod. Vypálením lesa byla získána půda k osíd1ení.10~
Nejspíš se v našem případě jedná o německý tvar názvu Zhořec,
—
žíreč, ždárná apod.
Podobně byl asi založen i Chlum. Chlum v obecním pojetí je les
natý pahorek. Byla to ves také asi vyž~ářená a vyklučená mezi
lesy. Lesy ji chránily před větrem a nepřáteli, v lesích bylo
dost dřeva a možnost lovu zvěře a pastva dobytka. 11)
P
[
0
Z fl
á m k y:
1) Zpra~odaj místopisné komise ČSAV Č. 4, roČ. X; Praha 1969,
str. 500
2) J. Šebánek: Listiny přibyslavické ČMM, Praha 1933, Č. 57
3) L. Hosák: Místní jména na Moravě a ve Slezsku A — L;
Praha 1970, str. 108
4) Školní kronika Bransouz I., 1913-1914
Školní katalog 1923—1924, 1925—1926
5) A. Profous: Místní jména v Čechách I., Praha, str. 166
6) F, Kopečný: Průvodce našími jmény; Praha 1974, str. 49
7) L. Hosák: Místní jména....., str. 108.
.8) Zpravodaj místopisné komise ČSAV 1974, XV. Č. 2; str. 250
.
[
9) Karel May: Lovci lidí; str. 77
10) ZMK 1969, X. Č. 2.; str. 225
11)
Š.
Slama
Kronika obce Chlum II., str. 6
PEČEŤ OBCE BRANSOUZ
Některé písemnosti se pečetily. Několik pěkných otisků
pečetidla obce, namočeného do baryy, se zachovalo v pokladní
knížce Bransouz z 2. pol. 19‘ století a peče~ z červeného vosku
je na zakládací listině místní školy z roku 1863. Na této pe—
četi je nepříliš jasný letopočet 1787.
Učitel Cyril Marek a autor Vlastivědy moravské
třebíčského
okresu František Dvorský se domnívali, se domnívali, že na
pečeti byl znázorněn svatý Roch.
Ale pozorujeme—li tuto peče~ podrobně a srovnáváme á pe
četí z Přibyslavic, z nichž jedna nese letopočet 1668 zjistíme,
že jek v Přibyslavicích, tak i v přifařených Bransouzích, ctili
sv. Gottharda, jemuž byl přibyslavický kostel určitou dobu
zasvědcen. Stajného svě~ení je i kostel v Budišově.
Gothard, Gotthard, Godhart byl benediktínský opat a biskup
V rakouském Helsheimu. Narodil se kolem reku 961 v Bist‘~m Passau
a zemřel 5. 5. 1036. Za svatého byl prohlášen (kanonizován) roku
1131 a téhož roku byly jeho ostatky přeneseny do Čech a uloženy
v kostele sv. Jakuba v Praze. Velkým ctitelem Sv. Gotharda byl
pražský biskup Jan (1134-1139). Gothardovi byl zasvěcen chrám
ve Slapech (1131, v 17. stol. přestavěn), v Českém brodě (brzy
po 1131), ve Slaném (z let 1131
1136) a v Praze
bubenči
(v L polovině 12. století) Roku 1134 byla vybudována kaple
Sv. Gotharda u sv. Víta v Praze. hda kostelů sv. Gotharda leží
—
—
—
na pravděpodobné trase, kudy mohly být jeho ostatky vezeny.
~1o snad o chrámy v Krupé u Rakovníka, ve Slaném a v Bubenči.
Jméno Gothard je původu nekřesEanského, existovalo dříve,
než katolický světec, na něhož lid mohl přenést řadu vlastností
předchozího pohanského nositele, tak Jak to učinil v případě
sv. Vavřince (Apolona) či 5v. Víta
Svantovíta.
Pečetní typář z Bransouz se nedochoval. Pečetilo se jím
ještě za první republiky.
—
P• známky:
flastivěda moravská, okres TřebÍč
fl
Li
Zpravodaj mÍstopisu‘ komise
.
X. Nov‘kov‘
L
-
-
Čstv
č.
S
‘
vyobrazenÍ se sv. Rochem
~.‚
roč. XI; Praha 1970,
str. 438
šiajsov‘: X problematice patrociniÍ v Čechách,
ZME Č. 5, roč. X., Praha 1969, str. 731
.
.)
O N~(ZVECH OKOLNÍCH
vsí
Tak jako Bransouze byly odvozovány z osobního jména,
tak i názvy řady okolních vsí jsou odvozovány z osobních
jmen “zakladatelů“, ale Jak je patrno, v řadě případů to
není pravda.
HO~Nf YIL~MOVICE
Za řekou, nedaleko Nové Vsi, leží VIL~MOVICE Horní,
jinde na okrese jsou i Dolní Vilémovice. Prý je založil
nějaký Vilém. Ale co když se jedná o přizpůsobený latinský
název “villa nova“ (nova ves), který pro blízkost Nové Vsi
nebyl přesně přeložen, aby nedocházelo Ic záměně obcí~; zpráva
o existenci Horních Vilémovic pochází z roku 1360.
Nová Ves je jako název doložena Ic roku 1459, což by odporo
valo výše uvedenému, ale může to být i název starší, i když
se v písemnostech nezachoval. 2) Možná, že podobně byl upraven
název Luka z latinského “loco“
místo (Louka u Znojma, Luka
u Jihlavy).
—
BENETICE
Prý mají vztah k Benedovi, Benetovi, Benediktovi či ke
klášteru benediktínů, který v nich měl jednoho ze svých manů.
V roce 1409 tam působil man Stibor z Benetic. Domnívám Se, že
i název Benetice vznikl ‘ipravou z latinského “benefice“. Be
nefici propůjčovali lenní páni svým lenníkům, vasalům, manům
na doživotí za prokázané služby.
LHOTY
K velmi zajímavým názvům v okolí Bransouz patří Lhoty.
Už v 11. století (můžeme—li věřit zprávám z listinného falsa
třebíčského kláštera z konce 12. století), existovaly na
Náměš~sku Lhotiee. Název Lhota, Lhctka, Lhotice aj. dostávala
osada založená na lesní půdě, kde žili noví osadníci určitou
lhůtu, pevně stanovenou, osvobozeni ode všech platů. Větši
nou to bylo za práci, spojenou s mýcením lesa v zájmu panov
níka
nadvládce
podmanitele. Lhoty vznikaly v době, kdy se
—
—
osídlení posouvalo z nižších oblastí do vyšších, klučených
každým, kdo chtěl v zájmu panovníka klučení provádět. Noví
osadníci nebyli spjati rodově. Z ~do1í velkých toků řek
postupovalo osídlení do pohorských poloh (Panská Lhota)
a v takovém ‘ldolí leží i Bransouze.
PANSL( LHOTA
Od Jihlavy ~dá1ená 12,5 km; je nazvána roku 1234
Legota, Je prý první doloženou Lhotou na Moravě.
Do roku 185 se jmenovala jen Lhota, pak Panská a nesprávně
Panenská, snad od toho, že ves náležela kratičký čas ženské
mu klášteru v Tišnově. Byla jednou z osmi obcí, které spolu
a Brtnicí, Bransouzemi, Číchovem a jinými věnoval markrabí
Přemysl tišnovskému klášteru a to se svolením krále Václava I.
a na prosbu své matky, královny Konstancie.
Stalo se to
roku 1234. Dnes tato ves nemá starých památek, kostel je tu
až z roku 142.
ČERVENÁ LHOTA
Od Třebíče je vzdálena 9,5 km a v roce 1400 je zvána
Ruben Lhotka. Bývali v ní tři manové
nápravníci třebíčského
kláštera. V listinném falsu tohoto kláštera z konce 12. století
není ještě jmenována. V Červené Lhotě je původní románský kostel
sv. Vavřince, z něhož se po přestavbách dochoval jen románský
portál. Sv. Vavřinci se zasvědcovaly kostely v 11. století. 6)
—
Jméno Vavřinec má vztah k pohanskému Apolonovi, vítězi, zdobe
nému vavříny, k bohu světla, slunce, jasu a “ligotání“.
Některé okolní vsi a městečka názvy napovídají na vztah
k nějakému nadřízenému, majiteli, který mohl být stavu svět
ského či duchovního. Nadřízeným mohl být kněz, opat apod., ale
1 ‘lředník, např. sudí,
c‘f~dař, župan aj. Možná odtud pocházejí
názvy: Kněžice
kněz, Opatov
opat, Popovice
pop, Biskupice
—biskup, Kralice
král, Županovlce
župan, Pocoucov
ten, kdo
—
—
—
—
—
—
je pod soudcem, Vilémovice mohly být i pod ~ředníkem zvaným
villicus.
Poznámky:
1) Dr. Fr. Dvorský: Vlastivěda moravská, okres TřebCě;
Brno 1906, str. 249
2) dtto str. 300
3) Hosák, bask: Mistni jména: na Moravě a ve Slezsku;
Praha 1970, str. 520
4) Hosák: M~stopis Zfl., kraj Bra., str. 33‘
5) J. Pátek: Vlastivěda moravská, okres jihlavský;str. 1$‘
6) Zpravodaj afstopisné komise, roč. XIV, 1.973 Praha;
Č. 2—3, str. 508
.
Na roboty se chodilo z Bransouz na brtnickou panskou
půdu a to 14 sedláků se dvěma voly 5 dnů, dále 3 podruzi
a 5 domkařů.
Podsedek konal pěší robotu 3 dny, chalupník pěší 2 dny,
v létě sedláci a podsedci 6 dní, chalupníci 3 dny do týdně.
BRANSO!JZE V 19. STOLETÍ
Počátkem 19. století naším krajem prošla Napoleonova
vojska, 14. prosince 1805 byli na chlumské faře ubytováni
čtyři důstojníci (desátník, setník, první a druhý poručík)
a ti tu bydleli do 27. 12. Pak odtud táhli a vojskem do Telče,
spolu se dvěma setninami Bavorů, francouzských spojenců. Za
nimi táhli Francouzi od 5. ledna 1806. Jednali a lidem přá
telsky a chovali se ukázněně, jak se na vojáky sluší. 8)
Počkej, Bonaparte, všaks ještě nevyhál,
strojí se na tebe perský, moškvanský král.
Nebudeš císařem, ani žádným králem,
strunka se přetrhne, na vělcy ámen.
Podle zachovaných písemných dokladů z roku 1:34 bylo
v obci 57 domů a 350 obyvatel. Stejný počet domů je zachycen
i při sčítání domů v roce 1857, tedy 57 budov. 10)
Brtnické panství se v roce 1848 skládalo ze tří městeček
a z řady obcí. Jednalo se o Brtnici, Starou ž~íši a Opatov a o
vsi Bítovčice, Bransouze, Brodce, Brtnička, Číchov brtnický,
Dolní Smrčné, Heraltice, Hrutov, Hvězdo~oviee, Chlístov, Jes
třebí, Kněžice, Komárovice, Krahulov, Malé, Markvartice, Nepo
muky, Novou Brtnici, Panskou Lhotu, Petrovice, Předín, Přibys
lavice, Přímělkov, Příseka, Radonín, ~chlov, Střížov, Uhří—
novice, Vísku a Zašovice. basem byly součástí brtnického
panství i OkMšky a Pokojovice.
Poznámky
1) Moravské Zemské desky r. 1505, Č. 215
2) dtto r. 1492, Č. 229
3) PříručnÍ slovník naučný III.; Praha 1966, str. 921
dtto I., str. 580
4) Dr. F. Dvorský: Vlastivěda moravská, okres TřebÍč;
Brno 1906, obec Bransouze
5) J. Redimský: Jihlavský kraj roku 1716, VSV III, 1959;
str. 107 — 115
6) Radimský, Trantírek: Tereziánský katastr moravský;
Praha 1962, str 90 a 333
7) dtto, str. 257
~)
9) Č.
~‚
Sláma: Kronika obce Chlum II., str. 170
Amort: Kutuzov a Napoleon na Moravě; Praha 1971,
str. 142
10) OAT: Okresní úřad Třebíč, sčítací operáty z r. 1857
MAN0V~ T~EBíČSK~ TVRZE U BRANSOUZ
Nedaleko obce Bransouze stávala na levém břehu řeky
na skále manská tvrz. Ležela na majetku kláštera třebíčského,
založeného počátkem 12. století členy panovnického přemyslov
ského rodu v době kolonizace. Tvrz střežila hranici třebíč
ského panství kláštera směrem na severozápad, nebo~ tu u řeky
končilo opatství (trat Opatůvka nedaleko) a sahalo dále smě
rem severním k Měřínu. Tvrz tvořil opevněný dům a valy.
Po prozkoumání místa, kde tvrz stávala, je patrno, že
skála směrem k řece byla lámána a ze získaného kamene pak
stavěno. Drobné kamení a hlínou bylo nasypáváno jako val, jek
dokazuje jeho ~1he1 kolem 62.‘stupňů, typj~cký pro sypanou stráň.
Její manové byli povini spolu a ostatními m~ny osobně
chránit klášter a s opatem táhnout pod jeho praporem do boje,
byl—li králem vyhlášen válečný stav. Dochovala se zpráva, že
třebíčský opat Beneš z Lomnice se podílel se svými many na
křižácké výpravě proti husitům v roce 1423, neboi jako krá
lovský vazal se uvázal v tuto povinnost. Byl též povinen
v době “upotřebení“ starat se o stravu a koně svým manům
a hradit jim všechny Škody, které jim během konání vojenské
služby vznikly. Zchudlé a staré zemany byl povinen dochovat
na klášteře do smrti. Manové kromě služeb vojenských se z‘~—
častňovali manských soudů a to obyčejně čtyřikrát do roka.
Z třebíčských manských soudů se nám nedochovaly zápisy,
ale jen zápis ze soudu z Brna odkazuje Nikolase Seidla roku
1420 na třebíčský soud ve věci týkající se dědičné nápravy a tak
je prokázáno, že tento manský soud tu existoval.
Zvláštní záležitostí třebíčské nižší Šlechty mohl též
řešit král. Třebíčtí zaslali jeden list králi, někdy kolem
poloviny 15. století a prosbou, aby přiměl k poslušnosti tře
bíčské měš~any, kteří se vzbouřili proti svému pánu, třebíč
skému opatu. Pod textem listu byli podepsáni:
Nácek z Kvíčovic
—
purkrabí na Třeb:Ĺči (vlastnil ves Koži—
chovice a jiná zboží), Mikuláš Petrovský z Rochova (vlastnil
Petrovice), Sigmund z Arkiebic (dnes zaniklá obec, která ležela
mezi Kožichoviceini a Stříteží, pustá už v roce l558,~~ Boček
ze Zakřan ‚ Zich z Podc‘~1cova, Jan Sele z Bransud, Jan z Kyjova,
Vaněk z Pece, Mikuláš z Třesova, Miksa z Hartvíkovic, Sigmund
ze Sedlece, Jan z Chr~stova a Stibor z Okrašovic. 2)
V té době se činil rozdíl mezi zemany a many. Zemané se
pokládali za služebníky krále, manové za jeho poddané. Zemané
vlastnili celé vsi, manové drželi vazalovu půdu. Vlastní majetky
si musely zakupovat, proto jim patřily jen díly vsí. Existovali
i nešlechtičtí manové, kteří vlastnili jen několik lánů.
Moravské zemské desky neznají rodinu manů od Bransouz,
ale znají ji brněnské soudní půhony. Na zápise jednoho z pů
honu učiněném na zemském landfrýdě o obecním sněmu 4. března
1434 je podepsán Michal Sele z Brans~d a ze Skal. Ves Skály
zanikla u Javůrka na Novoměatsku pod hradem Skály.
V roce 1436 se připomíná Michalův bratr Sigmund, oba byli
dlužni Zde~kovi z Uhřínova 100 kop a neplatili. Proto pohnal
Zdeněk jejich ručitele Beneše z Holoubka a z Krhova, Ctibora
z Arkiebic, Dobše z Opatova seděním na Kútech aj. k soudu.
Naproti tornu vinil Jan Sele z Bransuz Zde~ka z Valdštejna,
“že se mu mocí uvázal v jeho dědictví v Branst~dech“, když
Zdeňka v témže roce žaloval i Václav Hecht z Rosic ze stejného
přestupku. Zdeřikovi bylo rozkázáno, aby dědictví postoupil
Janu Seleti.
V roce 1447—1448 je v brněnských půhonech zapsán Jan Sele
z Brans‘~d za pohnání jihlavského rychtáře a měš~anů pro 100
hřiven grošů, protože se zmocnil jeho domu
a všechno mu po
bral.V zápise příčina toho přepadení není uvedena, přesto zní
docela dramaticky, když čteme“...Jan Sele z Brans~1d pohoním
Harnlška, ryhtáře a měšEany jihlavské z Košova a Studének a z
Předína ect., ze sta hřiven grošů..~.že jsú mi všechno pobrali,
což jsem měl, paní m~ i če1e~ obnažili, a
neměl.....“
já
na ně žádné péče
V roce 1458 byl proti němu vydán další půhon a to
vlastním vrchním pánem, opatem kláštera třebíčského Matějem,
z 10 hřiven grošů. Opat s nimi jednal jako se šlechticem a
ne jako a manem. Jan mu asi zaplatil. Ale téhož roku byl
znovu obžalován a to Mikulášem z Pertvic za 4 hřivny grošů,
“že ho jest neduovodně haněl a k nákladuom připravoval.“
V roce 1464 byl ještě jednou pohnán před soud a to
knězem Václavem, kanovníkem u sv. Petra v Brně a to za dluh
16 hřiven grošů, protože zkracoval příjmy přibyslavického
kostela...“že mu béře tu v Bransúzích jeden hon (jitro)
planý, který přísluší kostelu přibyslavickému, nemá k tornu
žádného práva a k tornu desátek ze svého domu dávati kostelu
nechce.....“ 6)
Jakým způsobem ukončili ma~vé z blízké tvrze manskou
služebnost klášteru, nelze zjistit. Tvrz byla rozbořena
v roce 1468 za bojů krále jiřího z Poděbrad a uherským krá
lem Matyášem. Tehdy Matyáš dobyl i klášter.
Dnes z tvrze zbylo něco málo zdiva, obehnaného valy.
Místo toto se dnes nazývá na hrádku nebo na zámku.
Za bojů a králem Matyášem zanikla i ves Prosetín~ Po němž se
dodnes nazývá les severně od Horního Srnrčného.
Při vkladu
dědictví na Třebíč roku 1556, se prosetín u Radošova jmenuje
pustou vsí. 8)
Čas je asi jako řeka událostí a dravý proud.
Nebo~ sotvaže se co objeví, už to uchvátí
a už přináší něco nového, co také odnese.
Marcus Aurelius
po známky:
1) V. Nekuda: Zaniklé osady na Moravě v období feuda
lismu; Brno 1961, str. 52
2) A. Kubeš: Manové t~ebíČského kláštera, str. 90
3) Nekuda, str. 156
4) F. Dvorský: Vlastivěda moravská, okres Tř~ebíČ;
Brno 1906, str. 177
5) Kniha půhonů III., str. 346
6) Kubeš, Manové..., str. 45
7) Š. Sláma: Kronika obce Chlum, str. 20
8) Nekuda, str. 10$
—
91
BART OL0M~J BRANCŮSKÝ
V Brtnici žil koncem 16. a poč. 17. století Barto—
loměj Branc~izský, zat:Ĺm nevi:m, kde se narodil, kdy a zda—li
jeho předkové přišli do Brtnice z Bransouz. Slažil vrchnosti
brtnické na velkostatku (k němuž i Bransouze patřily) jako
p:Ĺsař a to asi od roku 1562 a je co písař jmenován i v roce
1581. V zápise do gruntovní knihy 1584 se sám jmenuje BRANCÚS
KÝ. Část zápisu zní:
“Léta Páně 1584 v sobotu Po svaté Dorotě, a vuolí Jana
Custského a mne Barth. Branc‘lského, stal se jest freymark...“
Později byl purkrabím 1584
1600, v roce 1602 byl správcem
—
panství a v letech 1604
1613 ~ředníkem panství.
V listině Zdeňka Brtnického z Valdštejna ze dne 24. prosince
1602, v níž osvobozuje dům Bartoloměje Branc~zského, ležící
v Brtnici, ode všech robot, je zmínka o torn, že Bartoloměj
Branc‘~1ský předkům vydavatele této listiny čtyřicet let věrně
sloužil.U
—
V 17. století žil v Brtnici Karel Brancouský. Dal zhotovit
zvonek na radnici a v gruntovní knize je o torn psáno:
“Léta 1661 dne 20. marti daroval jest k této poctivé vobci
jeden zvonec, které na malý věžce pod hodinami na domě rad(n)
ím visí, vážíce 30 hb., slovutný a opatrný muž pan Karel Bran—
couzský, toho času kuchlmistr na panství brtnickém, pročež ta
slavná pamě~ Po něm se do těchto gruntovních knih zapsala“. 2)
V roce 1726 uváděn co starší obecní v Brtnici Benedikt
Brancovský. Takže jméno podobné blízské vsi je v Brtnici dost
rozšířeno.
P o z
ii
4 m k y:
1) M. Zaoralová: Dějiny brtnického archivu collaltovského
a vývoj správy~brtnického velkostatku a
její písemnosti.
SAP, roč. XIX, Č. 1.; Praha 1969
2) J. Svoboda: Brtnické zvony
Od Horáckak Podyjí, roč. XIV 1937—38;
Znojmo 1938, str. 105, 146
BRANSOUZE V OBDOBÍ VRCHOLNÉHO A POZDNÍHO FEUDALIZMU
Bransouze náležely k zeměpanskému najetku Přemyslovců.
Ležely v těsné blízkosti třebíčského benediktínského kláštera,
k němuž patřila i polovina Číchova a Chlum, neboi h~anici tu
tvořila řeka.
V listině markraběte Přemysla, dané 31. října 1234 ve
Znojmě nově založenému panenskému klášteru v Tišnově, je jme
nována Jihlava a devíti vesnicemi a Brtnice a devíti vesni
cemi,
jako věnný dar klášteru, udělený na žádost Přemyslovy
matky královny Konstancie uherské. Z brtnické oblasti klášteru
připadly vsi Bransouze, Číchov (brtnický), Jestřebí, Ostechovice,
UhMnovice, Příseka, Doubkov a Malé a Yyhnanov. Z těchto jmeno
vaných později Ostechovice, Doubkov a Vyhnanov zanikly. O Doub
kovu víme, že ležel asi 2 kin severně od Malého, kde býval mlýn
Doubkov, mezi Komárovicemi a Střížovem.
V držení tišnovského cisterciáckého kláštera nezůstalo vzdá—
lené brtnické zboží dlouho, již v roce 1240 vyměnil král Václav I.
se souhlasem abatyše, zboží jihlavské a brtnické za jiná a tak
se Bransouze vrátily pod zeměpanskou správu a ustředím V Brtnici.
Nějaký čas drželi Část Bransouz jako markaraběcí léno
Rostislav a Smil z Heraltic,
Část nadále patřila k Brtnici
pod zeměpána, menší požitky zde měli klášter třebíčský a kanov
níci u sv. Petra v Brně a patronát kostela přibyslavického.
Bransouze byly děleny na různé díly, mezi jejich držiteli byly
vedeny dlouhé spory. Tyto postihly pány z Heraltic, bojující
skorocelé století o jednotu heraltického rodového statku a
skončily připojením i heraltické části Bransouz k Brtnici.
Do předhusické doby spadalo období, v němž Brancouzský,
původně heraltický díl~držela Kateřina, vdova Po Oldřichu z
Rosic, která ze vsi Bransouze dostávala 160 kop ročnědůchodu
a 27 kop bez 2 gr. ze 3 lánů, na kterých seděli Martin Filip,
Machek a Myslen. Dále tu měla dvě čtvrtě a dolní mlýn, na kte
rém seděl Jan. Z doby těsně předhusické je z Bransouz zajímavé
to, že nějaký Zikmund a Jetřich, bratři z Bransouz, dali také
svůj podpis na stížnost, proti upálení Mistra Jana Husa
v Kostnici.
V roce 1466 zeměpán, král Jiří z Poděbrad, daroval
5 lánů v Bransouzích Oldřichovi z Miličína. Oldřich se
totiž vyznamenal při obléhání králi odbojného hradu Corn—
štejna. Dostal i panství předínské. Listinu na to vydal
král Vladislav jeho synu Přibíkovi z Miličína 8. 12. 1491.
V listině se mu Bransouze dostaly j~o svobodný majetek,
nikoliv jen dočasné léno. Po Přibíkovi zdědil majetek
Oldřich z Miličína, zvaný Mládenec a ten roku 1505 prodal
předínské panství i a bransouzským majetkem Zdeňkovi a Bu
rianovi, bratřím z Valdštejna na Brtnici. Zápis o této
směně v moravských zemských deskách zní:
“Oldřich Mládenec z Miličína a na šumwaldě i a svými
erby Zdeňkovi a Burianovi, bratřím vlastním z Vald
štejna a jich arbuom tvrz Štěměchy s dvorem i se vsí,
$ mlýnem, ves Předín a kostelním podacím, v městečku
Heralticích šest lánů a dva podsedkové, ves Zašovice
tři lány a čtvrt, ve vsi Brancázích pět lánů a pod
sedky, a mlyništěm a a řek‘l, ve vsi Hvězdeněovicích
dvuor s lánem a a mlýnem, ve vsi Chlístově tři lány,
ves pustáPetrůvky, ves pustá Březová, ves pustá Bez—
dělcovec, ves pustá Dašovice, ves pustá Březová, ves
pustil Bezděkovec, ves pustá Svojldovice, ves pustá Je
nišov, ves pustá Čížov, a jich se vším příslušenstvím,
a rolí orná i neorná, a lukami, a pastvinami, a past
vištěm, a horami, s doly ‚ a lesy, a háji, a luhy, s
chrastinami, a lovy, a hony, a čižbami, a mezemi,
a hranicemi, a lidmi ~atícími i neplatícími, a robo
tami i a užitky a požitky i se všemi poplatky, a ryb
níky, potoky tekutými i netekutými i se vším plným
právem, panstvím a příslušenstvím v desky vkládám a
vpisuji ku pravému dědictví, nic sobě tu ani erbom svým
práva, panství ani kteréhokoliv vlastnictví nepozůstavuji.“ 1)