zde - DharmaGaia

Transkript

zde - DharmaGaia

AU TOBIOGR A F I E — Ň I NG M A — K AGJ Ü — DZOGČH E N
Autor nás ve svých ojedinělých vzpomínkách seznamuje se ztracenou
kulturou tradičního Tibetu. Ve svém vyprávění čerpá z bohaté historie
své rodiny i z tradice transmisí dzogčhenu a mahámudry, jichž se sám stal
držitelem. Odhaluje vlivy a skutečnosti, které formovaly linii „skrytých
jóginů“ i různých význačných duchovních mistrů Tibetu 19. a 20. století,
a vytváří tak jedinečný obraz kultury plné záhadných příběhů, zázraků
i hlubokých vhledů do přirozenosti naší mysli.
Tulku Urgjän Rinpočhe (1920–1996) byl jedním z nejvýznamnějších meditačních mistrů a učitelů škol Ňingma a Kagjü a dědicem slavné linie skrytých nauk (terma) Nových pokladů, jež objevil jeho praděd
Čhogg jur Lingpa. Po čínské okupaci odešel do Sikkimu a později do Nepálu. Své učení dále předával mnoha zájemcům z celého světa, a naplnil
tím mimo jiné pokyn 16. Karmapy: „Nechej slunce moudrosti vyjít na
oblohách Západu.“ V šíření odkazu Tulku Urgjäna dnes pokračují jeho
čtyři synové, kteří jsou rovněž inkarnacemi velkých mistrů. Česky mu
vyšla kniha Opakuji slova Buddhy (DharmaGaia 2010)
„Soucítění, moudrost, oddanost, vnitřní podstata mysli – o tom všem se
můžete dočíst v této knize. Příběhy a vzpomínky Tulku Urgjän Rinpočheho ukazují, že dosáhnout duchovní realizace je skutečně možné.“
Sögjal Rinpočhe, autor Tibetské knihy o životě a smrti
Planoucí
záře
Planoucí
záře
Vzpomínky
Tulku
Urgjän
Rinpočheho
Předmluva Sögjal Rinpočhe
Úvod Daniel Goleman
jak je
zaznamenali
Erik Pema
Kunsang
a Marcia
Binder
Schmidtová
www.dharmagaia.cz
knížky pro přemýšlivé lidi
Dharmagaia
Dharmagaia
Vzpomínky
tulku Urgjän Rinpočheho
jak je zaznamenali
Erik Pema Kunsang
a Marcia Binder Schmidtová
DharmaGaia 2014
Vzpomínky
Tulku Urgjän Rinpočheho,
jak je zaznamenali
Erik Pema Kunsang
Z angličtiny přeložil Sebastian Kantor. Odborná spolupráce Zuzana Ondomišiová.
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Urgyen, Tulku Rinpočhe
Planoucí záře / vzpomínky Tulku Urgjän Rinpočheho, jak je zaznamenali Erik
Pema Kunsang a Marcia Binder Schmidtová ; předmluva Sögjal Rinpočhe ; úvodní
slovo Daniel Goleman ; [z anglického originálu … přeložil Sebastian Kantor]. –
V Praze : DharmaGaia, 2014. – 511 s. : il., portréty. – (Mangalam. Velká řada)
Název originálu: Blazing splendor
ISBN 978–80–7436–042–8
929 * 243–36 * 24–36 * 233–852.5Y-051 * 24–58–021.56 * 233–852.5Y * 243–852.5
* 24–583 * 2–587.7 * 24–312.6 * 24–58–472 * 130.12+2–188.2/.3–584.5 * (515)
– Urgyen, Tulku Rinpočhe, 1920–1996
– lámové – Tibet (Čína) – 20. stol.
– siddhové – Tibet (Čína) – 20. stol.
– jógíni – Tibet (Čína) – 20. stol.
– duchovní tradice – Tibet (Čína)
– dzogčhen
– Karma Kagjü
– buddhistická meditace
– duchovní zkušenosti, probuzení
– duchovní vedení – buddhistické pojetí
– duchovní síla – buddhistické pojetí
– autobiografie
22/24 – Náboženství Dálného východu. Indická náboženství. Hinduismus.
Buddhismus [5]
929 – Biografie [8]
Copyright © by Erik Hein Schmidt & Marcia Binder Schmidt, 2005
Translation © Sebastian Kantor, 2014
Czech edition © DharmaGaia, 2014
ISBN 978–80–7436–042–8
Předmluva Sögjal Rinpočheho
V této knize se dočtete o neobyčejných lidech praktikujících meditaci
a představitelích Buddhova učení — o velkých mistrech, jejichž soucítění,
chápání a schopnosti odporují běžným kritériím. Je to kniha o světě, v němž
převládají velmi specifické a od dnes rozšířeného pohledu značně odlišné
definice toho, čeho může lidská bytost dosáhnout. O samotném autorovi
těchto vzpomínek, tibetském mistrovi Kjabdže Tulku Urgjän Rinpočhem,
se však toho příliš nedozvíte. Vzhledem k jeho skromnosti a zdrženlivosti to ani jinak nejde. Přesto je středobodem této knihy právě on — nejen
proto, že jeho oči byly svědky úžasných událostí, jeho hlas o nich vypráví
a jeho mysl nám je umožňuje pochopit, ale protože i on sám byl ze stejného
těsta jako ony výjimečné osoby, které popisuje. Se vším všudy zdědil jejich
moudrost a ztělesňoval jejich výjimečné vlastnosti. Tulku Urgjän Rinpočhe
byl ve skutečnosti jedním z největších mistrů meditace 20. století a jedním
z nejvýznamnějších a nejplodnějších učitelů nauk dzogčhenu a mahámudry,
jež spočívají v srdci tibetské buddhistické tradice.
Poprvé jsem se s Tulku Urgjän Rinpočhem setkal už jako velmi mladý. Jak
totiž v knize popisuje, přišel mnohokrát za mým mistrem Dzongsar Khjencem Džamjang Čhökji Lodöm, aby od něj přijal učení. Když jsem o mnoho
let později Tulku Urgjän Rinpočheho sám žádal o učení, vzpomněl si, jak
mě vždycky vídával po boku Džamjang Khjenceho, a naše vzájemné pouto pramenící z blízkého vztahu k tomuto učiteli v nás probudilo hluboký
pocit sounáležitosti. Ve školách tibetského buddhismu Ňingma a Kagjü byl
Tulku Urgjän Rinpočhe nesmírně důležitým držitelem nauk a byl učitelem
a zástupcem 16. Gjalwang Karmapy. Předal také transmise nejvýznamnějším lamům tradice Ňingma — Kjabdže Düdžom Rinpočhemu a Kjabdže
Khjence Rinpočhemu. Oba jmenovaní, společně s Ňošul Khänpo Džamjang
Dordžem a spoustou dalších skvělých držitelů učení, chovali k Tulku Urgjän
Rinpočhemu nejvyšší úctu, takovou, jaká se projevuje tomu, kdo uskutečnil
náhled a praxi dzogpa čhenpo neboli Velké dokonalosti.
Jako učitel byl Tulku Urgjän Rinpočhe jedinečný a nikdo se mu nevyrovnal. Člověka okamžitě zasáhl fakt, že ať už učil cokoli, vždy tím prostupovala
||
5
příchuť dzogčhenu. Pochopitelně znamenitě ovládal všechny aspekty buddhadharmy a zaměřoval se — mimo jiné — na velmi přesnou a autentickou
praxi učení vadžrajány. Meditoval od svých čtyř let a více než dvacet let života strávil v meditačním ústraní. Byl proslulý také tím, že za ním přicházeli
mnozí velcí mistři, aby si vyslechli jeho nedocenitelná objasnění složitých
částí učení. Avšak pokud došlo na představení základní, nejhlubší podstaty
mysli, neměl Tulku Urgjän Rinpočhe konkurenci. Vzpomínám si, jak vždy
v Nagi gönpě v Nepálu předával pokyny k mysli, a kdykoli ho někdo požádal,
aby učil, uváděl lidi do její podstaty — ať už šlo o studenty dharmy nebo
jen o turisty na návštěvě Himálaje. Když ho požádali o učení o mysli, byl
jim během jediného sezení schopen předat všechno, úplnou nauku — a to
i velké skupině lidí. Bylo to zvláštní — vydržel jim znovu a znovu vysvětlovat podstatu mysli, dokud neporozuměli. Tulku Urgjän Rinpočhe musel
buddhadharmu představit tisícům lidí a umožnil jim, i kdyby jen na krátkou
chvíli, prožít nejhlubší podstatu mysli. Z takového setkání se pak vraceli silně inspirováni k praxi a k rozvoji tohoto nového a rodícího se pochopení za
pomoci cesty dharmy.
Při své návštěvě mnoha zemí po celém světě v letech 1980–1981 předal
Tulku Urgjän Rinpočhe vzácná učení mým studentům v Londýně a v roce
1988 udělil pokyny poukazující na podstatu mysli o mnoho větší skupině
mých žáků, kteří za ním a Kjabdže Dilgo Khjence Rinpočhem přijeli do Nepálu. Poté jsem se každou zimu snažil vracet do Nagi gönpy, abych se od něj
mohl učit, a připadal jsem si proto jako mimořádný šťastlivec. Jeho učení,
která byla jednoduše skvělá, mi vstupovala přímo do srdce a měla hluboký
vliv na to, jakým způsobem jsem sám učil. Velmi dobře si také vzpomínám
na jeho podporu. Právě on mi v mnoha ohledech vysvětlil, jak důležité je
mé snažení učit dharmu na Západě. Všichni, kdo Tulku Urgjän Rinpočheho
v Nepálu znali — od nejvyšších lamů po nejobyčejnější lidi — si všímali jeho
laskavosti. Svou povahou a tím, jak jednal s lidmi, skutečně do posledního
písmene naplňoval ducha Cesty bódhisattvy — Bódhičarjávatáry. Ztělesňoval veškerou přirozenost, prostotu a uvolněnost velkého jógina dzogčhenu
a domnívám se, že není ani v nejmenším nadsazené nazývat ho mahásiddhou, soudobým světcem. Během jeho kremace byla obloha jasná a vzduch
nad zemí naprosto nehybný, což tantry dzogčhenu popisují jako znamení, že
zemřel někdo s nejvyšší realizací — někdo, jehož praxe byla „bez přívlastků“.
Konkrétně se v tantrách píše, že oním znamením je „obloha bez mraků; zem
pod ní bez prachu“.
6
||
Styl učení Tulku Urgjän Rinpočheho byl velmi svěží, jednoduchý a přitom nanejvýš účinný. Lidé bývali úplně odzbrojeni jeho vřelostí, otevřeností
a upřímností — atmosférou, kterou kolem sebe vytvářel, a tím, jak člověka
dokázal inspirovat a krok za krokem vést až k prožitku podstaty mysli. Tu
byl schopen odhalovat z jakéhokoli úhlu pohledu. Téměř to vypadalo, jako
by vám to tak dlouho vtloukal do hlavy, až jste to najednou pochopili. A protože jeho slova vycházela přímo z prožitku a mysli moudrosti, tak kdykoli takové přímé pokyny předával, dělal to pokaždé jinak. Myslíval jsem na to, že
když nám takový mistr jako Tulku Urgjän Rinpočhe, se svou neuvěřitelnou
lidskou dobrotou a charismatem, předává nejdůležitější učení, tak vlastně to,
do čeho nás uvádí, není nic menšího než mysl moudrosti buddhů. Osobně
nás tak propojuje s moudrostí všech mistrů. Přesně tohle máme na mysli,
když mluvíme o neobyčejném „požehnání“ učitele a jeho „nesrovnatelném
soucítění“. Když je všechno řečeno a vykonáno, jaká větší laskavost může
existovat? Učitel k nám obrací svou lidskou pravdivou tvář jako ztělesnění
naší vnitřní podstaty. A u Tulku Urgjän Rinpočheho bylo velmi snadné vidět, jak svou osobou vyjadřuje celý smysl učení. Myslím, že už jen potkat
takového mistra znamená, že naše drahocenné lidské zrození nebylo promarněno a naplnilo svůj skutečný smysl.
Soucítění, moudrost, oddanost, vnitřní podstata mysli — o tom všem se
v této knize můžete dočíst. Právě tyto věci koneckonců tvoří buddhadharmu a jsou tím, co se všichni pokoušíme pochopit, ovládnout a uskutečnit.
Avšak místem, kde se všechny setkávají a kde jsou nejdokonaleji předvedeny,
je učitel, učitel jako Tulku Urgjän Rinpočhe. Když na něho pomyslím, více
rozumím slovům Džamjang Khjenceho, která vyjádřil ve svém pozoruhodném popisu toho, kým učitel ve skutečnosti je:
„Není to pouze teď, v tomto okamžiku, kdy je kořenový učitel (cawä lama)
s námi. Ve své laskavosti od nás nebyl oddělen ani v jediném z našich životů
od času bez počátku, jelikož je projevem skutečné podstaty naší mysli. Navenek se pak objevuje v různých převlecích, čistých i nečistých, aby nám — ať
už přímo či nepřímo — pomohl. Právě teď, na základě všech zásluh, jež jsme
v minulosti nahromadili, na sebe převzal formu našeho duchovního přítele,
a díky tomuto silnému karmickému spojení jsme měli příležitost se s ním
setkat. Předal nám nektar hlubokých a rozsáhlých pokynů a zahrnul nás do
svého obrovského soucítění. Od nynějška až dokud nedosáhneme probuzení,
od nás nebude nikdy ani na okamžik oddělen.“
||
7
Mohli bychom teď být nesmírně smutní, že tento velký mistr, Tulku Urgjän Rinpočhe, je pro náš svět ztracený, ale místo toho cítíme stále větší
radost. Nejen proto, že dál žije v našich myslích a hluboko ve svých srdcích
od něj nejsme „nikdy ani na okamžik odděleni“, ale také proto, že se mu
povedlo zajistit pokračování tohoto dědictví — učení, které tak dokonale
ztělesňoval. Jeho synové Čhökji Ňima Rinpočhe, Cikhe Čhogling Rinpočhe,
Dubwang Cchogňi Rinpočhe a Jongge Mingjur Dordže Rinpočhe jsou plně
kvalifikovanými držiteli jeho linie a vize. Každý z nich projevuje své vlastní
výjimečné vlastnosti a zároveň nese pečeť Tulku Urgjän Rinpočheho. Stejně
jako v jeho případě jejich důvěrná znalost podstaty mysli nakažlivě bublá těsně pod povrchem a je připravena kdykoli vytrysknout. Tulku Urgjän
Rinpočhe měl mnoho úžasných studentů ze Západu — mezi nimi jsou i vědci a učitelé buddhismu, bezprostředně zapojení do představování dharmy
v moderním světě. Jeho milovaní žáci Erik s Marciou jsou pro mnoho lidí
zdrojem neustálé radosti, protože už spousty let tvoří knihy, jako je tato,
a mým přáním je, aby v tom mohli bez překážek pokračovat.
Co nám tedy všechny ty příběhy a vzpomínky, které kniha přináší, chtějí
naznačit? Především dvě věci. Za prvé to, že dosáhnout duchovní realizace či
probuzení je ve skutečnosti opravdu možné — stačí, když se tomu budeme
důsledně a se zápalem věnovat. A za druhé, že toto nejsou jen dávné dějiny,
není to nějaký úkaz, který se odehrál před mnoha lety v Indii nebo Tibetu.
Díky mistrům jako Tulku Urgjän Rinpočhe a jeho žákům tato živá tradice
moudrosti a duchovního probuzení dále pokračuje a díky nim jsou také tato
Buddhova učení, se svými vzácnými esenciálními pokyny, snadno dostupná
lidem téměř kdekoli na světě.
Přeji si, aby se všechna přání Tulku Urgjän Rinpočheho naplnila. Kéž se
objeví jeho vyzáření stejně tak skvělé a silné jako on sám, ne-li ještě více, aby
zvládlo výzvy dnešní doby. Ať jeho synové a žáci pokračují v jeho práci bez jediné překážky a ať se naplní jeho nádherná vize probuzení nespočtu bytostí
a jejich směřování ke své pravé podstatě, základní a nejhlubší podstatě mysli.
8
||
Úvodní slovo Daniela Golemana
Tulku Urgjän Rinpočhe byl jedním z nejvýznamnějších mistrů tibetského
buddhismu 20. století. V Planoucí záři se můžeme společně s ním vydat na
procházku životem, jenž ho vrhl přímo do středu nevídaného duchovního
bohatství. Pohledem jeho nehybně spočívajících očí se tu setkáváme s pozoruhodnými mistry meditace starého Tibetu — jako s přáteli a učiteli.
A prostřednictvím jeho probuzené mysli vnímáme svět svěžím, překvapivým způsobem.
Tulku Urgjän — tulku je označení opětovně se zrozujícího mistra — patřil podobně jako Dalajlama k nejproslulejším a nejvlivnějším moderním
učitelům tradice dzogčhenu (Velké dokonalosti), kteří se zásadně zasloužili
o první přenesení tohoto dnes populárního učení na Západ.
„Planoucí záře“ — sousloví odkazující na pozitivní vlastnosti realizovaného mistra — je doslovným překladem jména, jež Tulku Urgjän obdržel
od Karmapy, hlavy školy Kagjü tibetského buddhismu. Kniha Planoucí záře
je pak jeho duchovním životopisem, který nabízí zasvěcený pohled do pozoruhodné skutečnosti a úchvatnou cestu ztracenou kulturou. Na jejích
stránkách se seznámíme s jeho rodným krajem Nangčhenem, královstvím
duchovního bohatství, kde všichni, od pastevců po krále, byli oddanými
praktikujícími.
Ve světě, který Tulku Urgjän znal, byly dnes obvyklé hodnoty obrácené:
známkou „úspěchu“ v něm nebyly sláva či bohatství, ale vnitřní realizace,
a žít naplněný život znamenalo zanechat ostatním duchovní dědictví. Tulku
Urgjän byl přitom ve výjimečné pozici, kdy lidi žijící v tomto kraji duchovních hodnot osobně znal a mohl se s námi o jejich příběhy podělit. Jeho
poselství čtenářům však není takové, že realizace je vyhrazena několika vyvoleným, ale naopak že je to něco, k čemu můžeme směřovat všichni, ať už
začínáme kdekoli.
Ústředním tématem knihy je takzvaná terma — duchovní učení mystického, tisíc let starého původu, které obohacuje život i ducha těch, kdo jej
následují. Vyprávění Tulku Urgjäna nám tyto poklady vytvořené pro naši
proměnu výjimečně přibližuje. Jsou to klenoty lidského dědictví, jež nebyly
||
9
až dosud na Západě příliš známé. Tulku Urgjän byl nositelem těchto pokladů, přenesl je ve svém srdci a mysli přes Himálaj, aby je pak ve světě za ním
předal tisícům lidí všech společenských vrstev.
Planoucí záře nepokrývá jen období života Tulku Urgjäna, tedy od jeho
narození v roce 1920 do smrti roku 1996, ale čerpá také z bohaté historie
jeho rodiny a dějin linií meditačních transmisí, jichž se sám stal držitelem.
Výsledkem tak nejsou pouze osobní vzpomínky, ale duchovní dějiny Tibetu
jako takového. Čteme zde o učitelích, kteří v 9. století přinesli buddhistická učení do Tibetu, a o nepřerušené linii mistrů, kteří tato učení předávali
z generace na generaci až k Tulku Urgjänovi.
Prostřednictvím Tulku Urgjäna se tu setkáváme s některými z nejrealizovanějších a nejryzejších duchovních postav Tibetu 20. století. Kromě toho, že
mnohým z nich byl přítelem a osobním důvěrníkem, jeho příbuzní a předkové
patřili k nejvlivnějším osobnostem východního Tibetu minulých staletí.
Život Tulku Urgjäna pokrývá výjimečné období tibetských dějin. Na pozadí celého příběhu jsou z východu slyšet zlověstné údery bubnů zvěstující
příchod komunistů a definitivní zničení tibetské kultury a jejího bohatství.
Vyprávění se zblízka dotýká také zrádnosti lhaské politiky během této závěrečné fáze — Tulku Urgjän totiž své zážitky vypráví z pozice tehdejšího
Karmapova vyslance v tibetské vládě během jejích posledních dnů. A nakonec také můžeme vidět, jak se duchovní bohatství, jež kdysi tvořilo Tibet,
dokázalo vzkřísit ve světě mimo něj. Tulku Urgjän ostatně na základě nepříznivých znamení Tibet opustil rok před Dalajlamou.
V Planoucí záři se o tom všem dozvídáme věcným, upřímným a zábavným stylem: prostřednictvím vyprávění Tulku Urgjäna. Tou nejpozoruhodnější věcí může být jeho přirozená pokora. Aniž by jakkoli upozorňoval
na sebe a svou vlastní velikost, umožňuje nám vidět svět a celý úchvatný
panteon postav tak, jak jej spatřuje on: s bezprostřední, často ironizující
otevřeností.
Styl této knihy odráží vřelou atmosféru, v níž byl její příběh poprvé vyprávěn — pocit, kdy sedíte po boku mistra, Tulku Urgjäna, jenž se se svými
nejbližšími žáky ze Západu dělí o kapitoly svého života. Ty pak byly uspořádány do rozsáhlé publikace, která čtenářům představuje svět, v němž jsou
zázraky, záhadné příběhy a hluboký vhled na každodenním programu. Svět,
jak jej zrcadlí otevřená, jasná mysl Tulku Urgjäna.
Jeho žáky Erika a Marciu Schmidtovy přiměl k napsání této knihy z části
fakt, že unikátní životní styl a kultura starého Tibetu se po převzetí moci
10
||
komunisty v roce 1959 neúprosně změnily. Tulku Urgjän byl v kruzích tibetského buddhismu všeobecně uznávaný jako jeden z nejvýznačnějších lamů,
kteří příchod komunistů do Tibetu přežili. Ubíhající léta si postupně vybírala svou daň a velcí mistři, kteří měli za sebou klasický výcvik tibetského
duchovního systému, jeden za druhým umírali. Ve snaze udržet ducha této
tradice živého se autoři cítili povinni představit přímé vzpomínky jednoho
z posledních pamětníků této vymírající skupiny lidí.
Jakkoli mohou mnohé příběhy v této knize vypadat zázračně, poslední vědecké výzkumy naznačují, že takovéto zázraky nemusí být výtvorem
představivosti. Jeden z poutavých aspektů těchto příběhů má například
souvislost s nedávnými objevy, že dlouhodobá meditace prospěšným způsobem tvaruje lidský mozek. Tyto výzkumy jsou sice teprve v počáteční fázi,
přinesly však už mnohá překvapující zjištění týkající se meditačních metod
používaných právě v linii Tulku Urgjäna — konkrétně těch, jež se provádějí
během let intenzivního ústraní.
Například zobrazení mozku pomocí magnetické rezonance, při níž se lamové soustředili na „nezměrné soucítění“, odhalilo, že jejich mozky vykazují
pozoruhodnou úroveň oživení ve dvou oblastech: v místě, které produkuje
radost a blaženost, a v místě, jež se pojí s připraveností k akci. Těchto osm
lamů, kteří absolvovali magnetickou rezonanci, mělo za sebou deset tisíc až
šedesát tisíc hodin praxe, a čím delší čas jí věnovali, tím byla úroveň aktivity mozku vyšší. Zatímco u obyčejných dobrovolníků, kteří tutéž meditaci
praktikovali měsíc, byl v těchto mozkových oblastech zaznamenán desetiprocentní nárůst aktivity, u lamů byl tento nárůst v průměru až desetkrát
větší. A v případě některých z nich to byl skok až osmdesátinásobný.
Již William James, jeden ze zakladatelů moderní psychologie, podotýká
ve své knize Druhy náboženské zkušenosti (The Varieties of Religious Experience, česky 1930), že naše prožitky při tělesné teplotě 37 °C nám nemusí
poskytovat úplné vnímání reality. Jinými slovy, jiné stavy mozkových funkcí — a stejně tak vědomí — mohou umožnit způsoby vnímání světa, které
při běžném, každodenním prožívání jednoduše není možné poznat.
Náboženské tradice po celém světě disponují širokou nabídkou proměněných realit jasnovidců — od Mistra Eckharta přes svatou Terezii z Ávily až
po Černého jelena. Samozřejmě nevíme, jakou pozměněnou aktivitou mozku nebo neobvyklými stavy byly tyto vize umožněny (a musíme připustit
svou vlastní náklonnost k vědeckému uvažování, když usuzujeme, že k tomu
nějakých zvláštních stavů mozku musí být vůbec potřeba), ale víme, že ve
||
11
všech případech tyto vize přišly po letech soustředěného duchovního snažení. A neurobiologie nám dnes říká, že mozek reaguje na vytrvalé přeškolování změnou tvaru svých obvodů.
Zbývá nám ještě pochopit, jaké jsou ve skutečnosti hranice základních
psychologických funkcí, jako je pozornost, představivost a paměť — moderní věda je teprve v počátcích studia toho, jak může trénink mysli přeskupit
nervový systém. Naproti tomu starověké duchovní tradice, jako buddhismus
v Tibetu, systematicky nabádaly praktikující k tomu, aby trávili léta zdokonalováním své vnímavosti pomocí vytrvalého tréninku.
Na příbězích v Planoucí záři je obzvláště zajímavá doba, kterou tibetští
mistři těmto praxím věnovali. Zatímco lamové sledovaní v moderních laboratořích měli za sebou zhruba tři až šest let intenzivního meditačního ústraní, u mistrů generace Tulku Urgjäna byla běžná doba trvání ústraní třikrát
až čtyřikrát delší. Zdá se, že Tulku Urgjän samotný strávil v intenzivním
ústraní více než dvacet let, což platilo také pro jeho pozdějšího druha, velkého Dilgo Khjenceho. V případě některých mistrů, kteří prožili celý svůj
život v Tibetu, to však často bylo ještě déle — otec Tulku Urgjäna strávil
v meditačním ústraní dohromady třiatřicet let svého života.
Vědci nyní potvrdili, jak velký účinek mohou mít na vybroušení psychických schopností pouhé tři roky meditačního ústraní. A my se můžeme jen
dohadovat, co by udělalo dvacet či třicet let. S ohledem na to bude lepší,
když si svoje soudy o na první pohled „zázračných“ schopnostech, jež jsou
těmto tibetským mistrům minulosti běžně připisovány, radši odpustíme.
Kdo ví, co může tak vysoce a znamenitě trénovaná mysl dokázat.
Co vše může být možné, zůstává zahaleno také jiným prvkem buddhistické tradice — pozoruhodnou skromností vztahující se k vlastním schopnostem, jíž se vyznačuje mnoho vysoce realizovaných praktikujících. Samotný
Tulku Urgjän, jehož si jako učitele cenilo mnoho nejuctívanějších mistrů
jeho doby (včetně 16. Karmapy), tak opakovaně prohlašuje, že není nikým
zvláštním, jen obyčejným člověkem. Tento skromný postoj má ještě jedno
vysvětlení: Linie Tulku Urgjäna patří k tradici „skrytých jóginů“, kteří své
duchovní schopnosti běžně maskují. Čtenáři ze Západu, kteří nejsou na tuto
silnou tradici skromnosti vztahující se k vlastním duchovním schopnostem
zvyklí, si mohou její znaky špatně interpretovat a vyvodit z nich spíše nedostatek duchovních schopností než jejich skrytou přítomnost.
Čtenáři se nicméně setkávají ještě s dalším problémem, a sice jak se
postavit k té spoustě věcných záznamů událostí, které jsou z moderního
12
||
pohledu nepravděpodobné či nemožné, nebo je dokonce považujeme za zázraky. Někteří je mohou jednoduše pustit z hlavy jako nějaké přikrášlování,
zatímco jiní je přijmou takové, jaké jsou, či na chvíli odloží svůj kriticky
odmítavý postoj a zařadí je do kategorie možných, aniž by zaujímali jakékoli
pevné stanovisko.
Pro lidi spíše racionální povahy jsou tyto události záhadou a vyvolávají
otázky, které nemohou být okamžitě zodpovězeny. Jsou tyto záznamy spíše legendami a pověstmi? Jsou užívány jako metafory či ponaučení, jejichž
detaily a věrohodnost jsou méně důležité než jejich význam? Odehrávají se
tyto zdánlivě nemožné události ve skutečnosti jen v myslích těch, kdo je vyprávějí? Nebo se tito vyprávějící účastní prožitků, které se nacházejí mimo
každodenní „vytržení“ tvořené našimi myšlenkami a představami, vzpomínkami a denním sněním?
Rozhodnutí bude na každém z nás. Všichni ale můžeme mít bohatý užitek z rozšíření horizontů svého vlastního duchovního úsilí.
POZNÁMKA PRO ČTENÁŘE
Čtenářům s vážným zájmem bych doporučil věnovat čas také poznámkám na konci knihy. Tyto poznámky a slovník pojmů obsahují mnohem širší
souvislosti, podrobnosti a vysvětlení a samostatně by mohly sloužit také jako
částečný úvod do vadžrajánové buddhistické tradice. Jejich četba samotné
vyprávění velmi obohatí. A těm, kdo se s tímto pohledem nově seznamují,
navíc poskytnou nezbytné pozadí a objasnění záležitostí, které by jinak mohly být matoucí.
Mendocino, Kalifornie
listopad 2004
||
13
Úvod Erika Pema Kunsanga
a Marcii Binder Schmidtové
Tato kniha není tradičním vyprávěním o životě probuzeného mistra tibetské vadžrajánové tradice. Tulku Urgjän ve skutečnosti o sobě a svých
schopnostech mluvil — pokud vůbec — velmi vzácně. Nanejvýš občas řekl
nějaký „poučný příběh“ ze své minulosti, aby tím sdělil něco o konkrétní
osobě v určité době. Podrobnosti ze svého života zmiňoval jen tehdy, když
na něj někdo naléhal. Tyto vzpomínky tak vznikaly v průběhu čtrnácti let,
během nichž jsme Tulku Urgjän Rinpočheho opakovaně žádali, aby nám
příběhy ze svého života vyprávěl.
Z těchto příběhů jsme složením jednotlivých úseků, které nám sděloval v různou dobu, vytvořili dějovou linku — podobně jako když se vyrábí
mála. Výsledná mozaika obsahuje bohaté vyprávění o tradici a předcích Tulku Urgjän Rinpočheho, příběhy o mistrech, které znal nebo o nichž slyšel,
a mnoho podrobností z jeho vlastního života. Nemůžeme tvrdit, že Tulku
Urgjän Rinpočhe tuto knihu napsal, protože on neměl v úmyslu líčit vlastní
životopis. Snažil se pouze vyhovět našim žádostem a vyprávěl tyto příběhy,
a to teprve poté, co jsem slíbil, že hlavní důraz nebude kladen na něho samotného, ale na pozoruhodné lidi, které potkal nebo s nimiž měl kontakt
prostřednictvím jiných mistrů.
Když jsem se ho zeptal na obsah, odpověděl: „Držte se těch příběhů. Neplňte to mými fotografiemi. V Khamu tomu říkáme sebezveličování. Dejte
tam hodně fotek realizovaných lamů, ale není důvod tam dávat běžné lidi.
Posvátná místa jsou také velmi dobrá. Pro lidi je prospěšné, když uvidí posvátná místa jako Bódhgaja, pokud tam sami nebyli.“
Navrhl nám také název — „Oddané shrnutí životních příkladů velkých
mistrů“.
Mám pocit, že jsme tomuto duchu zůstali věrni.
Během hledání vlákna, které by všechno spojovalo, se jedno téma ukázalo být prvořadým, a sice živoucí pokračování linie. Jak uvidíte, Nové poklady, které objevil pradědeček Tulku Urgjän Rinpočheho, a transmise
14
||
Úvod Erika Pema Kunsanga a Marcii Binder Schmidtové
předávaná z generace na generaci hrají v této knize důležitou roli. Všechny
proudy předávané transmise se pak nakonec slijí v oceánu nejvyšší inkarnace.1 Vypravěč těchto příběhů takovou inkarnací byl. Planoucí záře je tajuplný dobrodružný příběh — výprava do dob, míst a situací, jež se liší od všeho,
co většina z nás prožila. Zároveň je to však příběh reálný, lidský, živý a místy
jímavý.
Vyprávění Tulku Urgjäna pojednává o výjimečných schopnostech lidského ducha, někdy podpořených „nadpřirozeným“ zásahem. I když nejde
o pohádku, je plné magických a impozantních vítězství neobyčejného významu. Popisuje ty nejvyšší duchovní schopnosti i nejhorší lidskou hloupost.
Tibeťanům bude tento životopis připadat velmi odlišný od většiny jiných,
napsaných v jejich tradičním žánru, jelikož nezmiňuje téměř žádné důležité
podrobnosti z života mistra, jeho zázračné činy nebo vynikající úroveň realizace. Čtenáři ze Západu zase mohou mít pocit, že většina příběhů je čistým
výmyslem nebo že alespoň vyžaduje potlačení kritického přístupu. I tak je
to, co je zde prezentováno — jakkoli se to občas příčí běžným konvencím
a pohledům — z velké části ověřitelné.
Nikdo nedokázal vyprávět historky tak jako Tulku Urgjän Rinpočhe.
Nejenže si dokázal skvěle vybavit příběhy, které slyšel před dlouhou dobou
jako dítě, a slovo od slova je zopakovat — dokázal vás také pozvat do krajiny
své paměti a přesně, jako by kouzlil, v živých detailech popsat, co se tehdy
přihodilo. O událostech a rozhovorech mluvil s podmanivým zaujetím, kterým člověka vtahoval do svých prožitků.
Navzdory tomu tyto vzpomínky nejsou o Tulku Urgjän Rinpočhem, jeho
úžasných dílech či jeho pověstném, neobyčejném způsobu učení, kterým dokázal probudit posluchačův skrytý potenciál k dosažení vysvobození a úplného probuzení. Se čtenáři se dělí spíše o to, čeho byl svědkem, a také — co
je možná nejdůležitější — jak svůj svět viděl on sám.
A jakým světem Tibet byl před vpádem komunistů! Byl to svět, kde
základ úspěchu tvořily duchovní činy. Převažovala v něm láska a úcta ke
skvělému daru Buddhových učení a mistrům, kteří je udržovali. A to bylo
dědictví, které nedokázali zničit ani komunisté — široko daleko je totiž
v srdci roznesli ti, kteří bezohlednému ničení a pustošení své kultury unikli.
Planoucí záře líčí jejich odvahu, vítězství síly mysli nad drtivou převahou.
Hlavními tématy, která prostupují příběhem Tulku Urgjäna, jsou hloubka
úcty k buddhistickým učením, jejich zachování a šíření prostřednictvím nepřerušených linií předání, neochvějná kuráž v následování pokynů vlastního
Úvod Erika Pema Kunsanga a Marcii Binder Schmidtové
||
15
učitele, bezpříkladná úcta, kterou mistři měli jeden k druhému, a nevyhnutelná pomíjivost jakékoli situace.
Nepředstavitelné škody, ke kterým v Tibetu došlo, nelze popírat nebo
přehlížet. O tom, co se stalo, přináší svědectví historie. Navzdory tomuto
ničení však přežilo mnoho vynikajících mistrů a učení. A to, že tito učitelé
byli přinuceni odejít do emigrace, znamená, že se my, narození v materialistických kulturách, můžeme s touto neobyčejnou tradicí setkat.
Zveme vás tedy do tohoto kdysi existujícího světa a jeho atmosféry. Není
potřeba ztrácet se v detailech míst a času, stačí jen nechat mysl otevřenou
a vychutnat si toto ušlechtilé duchovní prostředí. A jen pro jistotu připomínám, že následující strany jsou plné hlubokého významu — rad od srdce
a duchovních učení, které vás mohou nasměrovat k vašemu vlastnímu duchovnímu hledání.
My vám toto všechno nabízíme s nezměrnou láskou a oddaností k našemu
skvělému učiteli a s upřímným přáním, abyste z toho měli velký prospěch
jak v krátkodobém, tak dlouhodobém horizontu.
Při vyprávění svého příběhu kladl Tulku Urgjän Rinpočhe větší důraz spíše na krajinu lidí než na místa. Středem pozornosti jsou v této knize osoby,
které ho inspirovaly nejvíce. Časovou posloupnost jeho duchovní linie a jeho
života jsme použili jako vlákno spojující tyto nádherné příběhy — klenoty nadčasové hodnoty seřazené Rinpočheho pamětí. Zde vám tento věnec
předkládáme, abyste si jej vychutnali.
Nagi gönpa, 2005
16
6
||
Úvod
Úv
od E
Erika
rika
ri
ka Pem
Pema
emaa Ku
K
Kunsanga
nsan
ns
anga
ga a Marci
a Marcii Binder
ii i Bi
B nd
der
e S
Schmidtové
ch
hmi
midt
dtovéé
Prolog
Protože jste mě o to tolikrát žádali, řeknu něco málo o svém životě. V naší
tibetské tradici začínáme životní příběh rodokmenem. Mé rodové jméno je
Cchangsar. Jelikož jsem považován za reinkarnaci jógina, mým dalším jménem je Čhöwang Tulku.
Narodil jsem se ve středním Tibetu, pak mě vzali do Khamu a poté jsem
se několikrát stěhoval mezi těmito dvěma místy.2 Před komunisty jsem
uprchl do Sikkimu a nakonec se přestěhoval do Nepálu, kde teď žiju jako
starý muž. To je můj život v kostce. Nevykonal jsem žádné velké skutky.
Většinou jedna bezvýznamná událost střídala druhou.
Kdykoli vyprávím příběh, vyhýbám se dvěma chybám — přehánění a znevažování. Nepřidávám žádné vlastnosti, které někdo nemá, ani neodmítám
uznat ty, které někdo skutečně má. Jelikož nejsem typem člověka, který si
pamatuje konkrétní data, nehledejte v tom žádnou jasnou chronologii.
Mohu vám však povědět některé z příběhů, které jsem slyšel a z nichž
mnohé pocházejí od mé babičky.
Prolog
Prol
Pr
olog
og
||
17
Tulku Urgjän Rinpočhe
5. Můj pradědeček, objevitel pokladů
Čhoggjur Lingpa se narodil poblíž královského paláce v Nangčhenu a vyrůstal jako prostý mnich v klášteře Ccheču. Jednoho dne během výročních
tantrických tanců vypadl z rytmu a tančil nezávisle na druhých. To rozčílilo
tanečního mistra, který ho chtěl potrestat bitím.
Ve shromáždění byl přítomný Adeu Rinpočhe, jenž byl guruem nangčhenského krále. Zároveň byl synem předchozího krále, a byl proto v království velmi vlivnou osobou — v té době v Nangčhenu neexistoval výše
postavený lama než on. Adeu Rinpočhe měl jasnozřivé schopnosti a spatřil,
že se mladý tertön ve skutečnosti účastní tance nebeských bytostí, jenž se
odehrává v jeho vizi Padmasambhavovy čisté země — Čhoggjur Lingpa se
prostě jen k tomuto tanci připojil.
Adeu Rinpočhe přišel Čhoggjur Lingpovi na pomoc a řekl: „Nebijte ho!
Má svůj vlastní styl, nechte ho být.“
Brzy poté požádal Čhoggjur Lingpa o povolení opustit klášter a Adeu
Rinpočhe souhlasil: „Ano, můžeš odjet. Cestuj svobodně, kamkoli chceš
a kde budeš bytostem užitečný.“
Před odjezdem daroval Čhoggjur Lingpa králi Nangčhenu sošku a požádal o koně a zásoby potravin. Král byl ale tvrdohlavý a vůbec nebyl nadšený
z toho, že Čhoggjur Lingpa odjíždí.
„Tento šílený mnich mi dal sošku Padmasambhavy, která není ani hliněná,
ani kamenná,“ řekl král, aniž by věděl, že jde o jeden z nesmírně cenných
termových předmětů, které už Čhoggjur Lingpa objevil. „Dejte mu starého
koně a pokrývku pod sedlo.“ Protože král neprojevil dostatek vděčnosti,
Čhoggjur Lingpa se už nikdy v Nangčhenu neusadil.
Můj pradědeček neprošel žádným formálním studiem, a přesto ho později Starý Kongtul nazýval skutečným panditou, tedy velkým učencem.35
K této proměně došlo, když Čhoggjur Lingpa pobýval v přísném tradičním
meditačním ústraní ve svém domě nad Karma Gönem v Khamu, které trvalo tři roky a dva týdny. Během tohoto pobytu v ústraní podle svých vlastních
slov „mírně rozpletl význam tanter, výroků a pokynů“, čímž odkazoval ke
třem vnitřním sekcím tanter: mahájóze, anujóze a atijóze.36
48
||
Část první. Duchovní kořeny
Čhoggjur Lingpa — odhalitel skrytých pokladů
Čhoggjur Lingpa nebyl pouze autentický tertön; jeho objevy jsou pro naši
linii stěžejní. Byl reinkarnací prince Muruba, druhorozeného syna velkého
krále Thisong Deucäna, který v Tibetu zavedl buddhismus. V dalším ze
svých minulých životů byl Sanggjä Lingpou.37 Čhoggjur Lingpa „vlastnil“
sedm různých předání a často bývá počítán jako poslední ze sta nejvýznamnějších tertönů.
Je považován za „světovládce všech tertönů“, částečně proto, že žádný
jiný tertön neobjevil učení, které by obsahovalo Sekci prostoru dzogčhenu.
Několikrát byla objevena Sekce mysli a všichni hlavní tertöni objevili Sekci
pokynů. Pouze Čhoggjur Lingpa však předal Sekci prostoru. Proto jsou jeho
||
49
Tři sekce Velké dokonalosti považovány za nejvýjimečnější termu, kterou
kdy objevil.38
Většinu příběhů o tom, jak Čhoggjur Lingpa objevoval termy, jsem slyšel
od babičky. Jako jeho dcera byla v dětství svědkem těchto událostí. O mé
babičce se vědělo, že nikdy nelže ani nic nezveličuje. Byla to naprosto pravdomluvná žena, nikdy se nevychloubala ani nikoho nepomlouvala.
Vyprávěla mi, jak jednou Čhoggjur Lingpa objevil termu před zástupem
lidí.39 „Můj otec často vytahoval termu v přítomnosti více než tisíce lidí.
Musel to tak dělat, protože Tibeťané, především ti ze západní části Khamu,
byli známí svou krajní nedůvěřivostí. Nevěřili slepě každému, kdo se prohlašoval za tertöna. V případě Čhoggjur Lingpy však nebylo o čem pochybovat,
jelikož opakovaně odkrýval termy před početnými svědky.
Smyslem veřejného odkrývání terem,“ pokračovala, „je zajistit úplnou
důvěru, prostou pochyb a skepse. Nejedná se o žádný podvod — terma je
objevena před zraky všech přítomných. Pokud by šlo jen o kouzelnický trik,
nebylo by pak možné ukázat žádnou skutečnou, hmotnou termu, žádné vypodobnění probuzeného těla a řeči.40
Jinak ale nebylo nijak jednoduché lidi přesvědčit, že Čhoggjur Lingpa
je ve skutečnosti poslem Padmasambhavy. Khampové byli ještě praktičtěji
smýšlející lidé než obyvatelé středního Tibetu — byli daleko více podezřívaví. Nejskeptičtějšími z Khampů pak byli lidé z Derge. Nebylo prostě možné, že by jen tak věřili nějakému podvodníkovi, že je tertönem. Důvěřovali
pouze tomu, koho osobně viděli, jak termu odhalí na veřejnosti.
My takovéto odhalení nazýváme thomter, což znamená ,veřejná terma‘,
terma odhalená před mnoha svědky. Když měla být nějaká terma objevena
jako thomter, bylo nejdříve oznámeno: ,Bude veřejně odhalena terma!‘ A jak
se zpráva o tom šířila, mnoho lidí se shromáždilo, aby se na to podívali.
Tertön také zázračně obdržel ,popis umístění‘, něco jako klíč, jenž vysvětloval, kde přesně je terma ukryta. Takový text je k nalezení a vyjmutí termy
nezbytný. Jakmile tertön obdrží tento popis umístění — svého mystického
průvodce —, dokáže okem své mysli vidět rozvržení krajiny, polohu hor,
údolí, skal, jeskyní a podobně. Toto vysvětlení obsahuje také popis ,znamení
termy‘, určitého znaku, který umístil Padmasambhava či Ješe Cchogjal —
může jít například o slabiku HÚM. Nalezištěm termy může být například
50
||
Lotosová koruna Čhoggjur Lingpy
skála nebo jeskyně, místo, které má podle popisu vypadat jako lev s vyceněnými zuby, želva nebo jiné zvíře určitého tvaru symbolizující povahu daného
umístění. Znamení termy je pak možné najít na krku, mezi očima, v srdci
nebo na jiné části těla daného zvířete.
Popis umístění udává také správný čas k odhalení termy a podrobnosti
o duchovi, který ji stráží. Někdy to bývají duchové tři: židag, nädag a terdag.
Židag, pán země, je například Mahéšvara, který stráží celé Káthmándské
údolí, zatímco nädag, pán místa, je například Tárábhir, jenž hlídá posvátné místo Táry, ženské formy buddhy, poblíž Nagi gönpy. Terdag,41 držitel
termy, je konkrétní duch, jenž byl v době, kdy byla terma ukrytá, pověřen
hlídáním.
||
51
Jak by mohl termu někdo ukrást? Například tak, že když Guru Rinpočhe
termu ukrýval, mohli ho vidět ptáci nebo jiná zvířata, kteří pak věděli, kde
je uschována. A v některém ze svých následujících životů by se mohli stát
zloději termy. Příkaz tedy zněl: ,Nedovol zloději termy, aby ji vzal! Nenech
ji padnout do rukou narušitelů samají. Nesvěřuj ji nikomu jinému než mému
zástupci, zástupci Padmasambhavy!‘
Takto dostal ochránce již od Padmasambhavy pokyny, aby termu předal určenému tertönovi. Objevitel pokladu mu pak za to nicméně musel
poděkovat, dát určitý druh úplatku. K tomu s sebou navíc musel přinést
něco jako náhradu, buď učení, nebo nějakou drahocennost, například posvátný předmět. Nemohl termu vynést jen tak, jako zloděj, který uteče pryč
s kořistí.
Jakmile se rozšířila novina, že dojde k takové výjimečné události, samozřejmě se na to přišlo podívat mnoho lidí — a proč by také ne? Občas u toho
bylo pět set či šest set lidí, jednou dokonce tisíc. Jindy ale byla u objevení
termy jako thomteru přítomna jen malá skupinka, sestávající ze sedmi, jednadvaceti nebo více lidí.
Při jedné takové příležitosti daroval Čhoggjur Lingpa strážci termy rituální nápoj a požádal o vydání termy. Pak nakreslil na povrch skály obrazec, ten
se otevřel jako zadnice krávy, kámen se vyvalil ven a v dutině se nacházela
terma. Když začal být vidět vnitřek, uviděli jsme, že je vyplněný třpytícím
se duhovým světlem. Všimli jsme si také neobvykle krásné vůně, která jako
by prostupovala celým údolím. Z místa se rovněž vysypalo velké množství
jasně červeného prášku sindhúra. Čhoggjur Lingpa část tohoto prášku rozdal
a lidé si ho vzali, aby je ochraňoval.“
Babička pokračovala: „Všichni pomalu opakovali prosbu ke Zrozenému
z lotosu známou jako Spontánní splnění přání:
Když předurčení lidé odhalují termy k prospěchu bytostí,
já s odvážnou důvěrou čistých samají,
bez váhání a pochyb, pokorně tě žádám,
uděl požehnání, aby se všechna přání spontánně vyplnila!
Mezitím někdo poblíž nachystal stůl, pokryl ho přehozem z brokátu a na
něj se drahocenné předměty položily. Termové předměty byly často při vynášení příliš horké na dotek a můj otec byl jediný, kdo je dokázal udržet. Některé byly ve skutečnosti tak horké, že brokát propálily.“42 Babička mi je po-
52
||
Jeskyně křišťálového lotosu — posvátné místo Tří sekcí
pisovala jako „předměty, z nichž ještě nevyprchalo teplo požehnání“. Někdy
se to používá jako metafora, nicméně lidé se občas opravdu popálili. Jednou
jsem na vlastní oči viděl tyto spálené kousky červeného a žlutého brokátu
v truhle obsahující některé z posvátných předmětů Čhoggjur Lingpy.
Poté, co velký tertön termu vyjmul, udělil všem požehnání. Vysvětlil
také historické pozadí termy, jak a proč ji Padmasambhava ukryl, s jakým
konkrétním záměrem, proč byla objevena zrovna teď, jaký prospěch přináší,
obdrží-li lidé její požehnání, a tak dále.
Babička vyprávěla: „Viděla jsem dav lidí, jak vzlykají naplněni důvěrou
a oddaností, vzduch jako by celý hučel pláčem. Dokonce, i když byl člověk
tvrdohlavý vzdělanec, veškerá skepse se rozplynula. Všichni byli zasaženi
úžasem.
||
53
Po odhalení termy vložil Čhoggjur Lingpa
do skalní dutiny náhradu. Pokud tam například
původně byly dvě sošky Padmasambhavy, jednu
z nich nahradil. Pokud byl termou svitek textů
dákiní, napsaných jejich symbolickým písmem,
nahradil ho jiným drahocenným předmětem. Nakonec dutinu zase uzavřel, někdy kameny, někdy
dokonce skálu roztavil, jako by otvor zakrýval
omítkou. Pokud Čhog gjur Lingpa nějakou skálu rozštěpil, lidé, kteří se tam později šli podívat, zjistili, že se povrch přirozeně, sám od sebe
,zahojil‘.“
Babička nebyla jediným mně známým člověkem,
jenž na vlastní oči viděl Čhoggjur Lingpu nacházet termy. Jednou, když jsem žil v našem domě
v Cchangsaru, přišel na návštěvu Päma Thinlä,
jenž byl pomocníkem velkého tertöna. Poslední rok svého života strávil s námi a bylo mu kolem devadesáti let, když zemřel. Byl jsem mladý
a zvědavý a vyptával jsem se ho na dny strávené
s tertönem, a on mi vyprávěl vše, co si pamatoval.
Tohle je jeden z jeho příběhů:
„Jednou Čhoggjur Lingpa pobýval v malé vesnici na úpatí nádherné hory Karma a zde dostal
příležitost odhalit takzvanou ,dobytčí termu‘. Věř
tomu nebo ne, ale oznámil, že vynese skutečná
zvířata! Ihned se kolem něj shluklo mnoho lidí
a velmi rozrušeni se vydali po strmém srázu, jenž
se tyčil po straně hory.
V té době ještě neexistovaly zápalky a Lhagsam, kuchař Čhoggjur Lingpy,
s sebou zapomněl vzít výbavu na rozdělávání ohně — pazourek a ocílku. Bez
toho nemohl připravit čaj, a tak poslal svého pomocníka dolů do vesnice,
aby ty pomůcky donesl. Všichni vesničané ale byli pryč — sbírali na úbočích
divoké sladké hlízy doma —, a tak se vrátil s prázdnýma rukama.
54
||
Khala ronggo — místo, kde byl odhalen Thugdub
Zatímco pomocník mířil zpět nahoru, Čhoggjur Lingpa byl v plné práci
ve svém stanu před skalní stěnou. Lidé už slyšeli, jak dobytek bučí a řve
uvnitř hory. Znělo to, jako by zvířata měla každou chvíli skálu prorazit. Slyšeli to všichni — a někteří se dokonce báli, že budou ušlapáni.
||
55
V tu chvíli kuchařův pomocník zvolal: ,Lhagsame! Ty věci na oheň nemám! Ve vesnici nikdo nebyl!‘ Velký tertön to slyšel ze stanu a zeptal se:
,Co říkal? Zmizeli? Jsou pryč?‘ V nářečí Khampů totiž slovo pro výbavu
na oheň, meca, a kuchařovo jméno, Lhagsam, mohou znít také jako výraz
pro ,zmizet‘, ,být pryč‘. Když se na to Čhoggjur Lingpa ptal, hlasy zvířat
postupně utichly.
Čhoggjur Lingpa pak prohlásil: ,Drahocenné podmínky pominuly! Pomocník kuchaře to zpackal. Neměli bychom tu zůstávat. Sbalme se a pojďme pryč.‘ Všichni pak ve spěchu odešli. Nedali si ani misku čaje, jelikož
nemohli rozdělat oheň.“
Babička mi jednou pověděla, proč se my v linii Čhoggjur Lingpy nemusíme bát místních duchů, jako jsou Gjalpo Pehar či Samtän Gangsar.43
Na jedné z cest Čhoggjur Lingpy do Lhasy vedoucích severní trasou zastihla jeho skupinu na širých pláních hrozná sněhová bouře. I poté, co hlavní
bouře ustoupila, ještě asi týden padalo obrovské množství sněhu, a to jim
bránilo pokračovat v cestě. Lidé se začínali bát o život. Byli už tak zoufalí,
že začali pálit všechny hořlavé předměty, které našli — dokonce i dřevěné
rámy svých sedel.
Během nouzové porady někdo řekl: „Pořád máme před sebou dlouhou
cestu. Ještě jsme ani nepřešli průsmyk. Co s námi bude? S tímhle sněhem
se obávám toho nejhoršího. Požádejme tertöna o pomoc. To je naše jediná
možnost.“
Předestřeli tedy tertönovi svoje obavy, ale on odpověděl: „Síly živlů
z údolí a horští duchové se spojili, aby nás vyzkoušeli. Vysmívají se mi a naznačují, že nejsem držitelem linie Padmasambhavy. Ale nemějte obavy, jenom počkejte a uvidí se. Rozdělte praktikující na dvě skupiny: ngagpové by
měli zůstat se mnou v mém stanu a mnichy by si měl vzít na starost Karmä
Khänpo. Procvičujte si jógu tummo, dnes večer provedeme praxi mokrých
bavlněných rouch. Jedině tak se s tím můžeme vyrovnat.“
Obě skupiny se tak ještě téhož odpoledne daly do praxe jógy a vytvořily
tolik tepla, že lidé venku viděli, jak z obou stanů stoupají oblaka páry. O půlnoci se těžké sněhové mraky začaly protrhávat a ráno byla obloha vyjasněná,
bez jediného cáru mraku. A nejen to — všechen sníh kolem stanu Čhoggjur
Lingpy roztál, bylo vidět kameny na holé zemi. Na modré obloze se objevilo
56
||
slunce, přineslo krásné počasí, a sníh dál tál napříč planinou. Proudy vody
se společně s roztátým sněhem vrátily do břehů.
Čhoggjur Lingpa navrhl, aby tam ještě několik dní zůstali, a sníh přitom
nadále tál. V určitou chvíli pak řekl: „Ještě pořád s nimi nejsem hotov. Samtän Gangsar, Ňänčhen Thanglha a někteří další duchové nás zřejmě ještě
stále chtějí podrobit zkoušce. Samtän Gangsar tedy potřebuje dostat lekci.
Připravte prosím velkou bílou tormu a přineste mi ji.“
To odpoledne, po prosbě k ochráncům, Čhoggjur Lingpa zahřál tormu,
až se máslové ozdoby začaly rozpouštět a stékat po stranách. Mezitím, při
pohledu na horu Samtän Gangsar — od níž duch odvozuje své jméno —
všichni viděli, jak v dálce na vrcholku začal tát sníh a řinul se v proudech
dolů po svazích hory. Následující ráno byly vidět velké plochy černé skály.44
Poté, co si Čhoggjur Lingpa podmanil Samtän Gangsara, bylo počasí po
tři dny nádherně jasné a na obloze nebyl jediný mrak. V níže položených
oblastech však tající sníh způsobil dost velkou povodeň.
Čhoggjur Lingpu na všech cestách doprovázelo mnoho učených a realizovaných mistrů. Jeho zářivá důstojnost a sféra vlivu byly srovnatelné s velkým
Karmapou — dokonce i duchovní mistři mu sloužili jako pomocníci. Jedním
takovým byl jógin Karpo Sabču, mistr v Šesti jógách Nárópy, obzvláště realizovaný v dovednosti rychlé chůze. Říkalo se, že dokázal zvládnout cestu
z Khamu do Lhasy — která obvykle trvala dva měsíce — za jeden den a vrátit se zpátky s čerstvou zeleninou.
Jednou, když byla moje babička ještě děvče, seděla před stanem velkého
tertöna se svou matkou paní Dega.45 V dálce viděly, jak na koni přijíždí muž.
Po nějaké chvíli uviděly starého plešatícího kočovníka odněkud ze severu
se spletenými vlasy a nevraživým pohledem. Na sobě měl neobvykle krátký
kabátec z kozí kůže. Jeho kůň byl albín s očima podlitýma krví. Takoví koně
jsou vzácní a známí tím, že špatně vidí na sněhu.
Běžně by návštěvník na znamení úcty seskočil s koně v dostatečné vzdálenosti od hlavního stanu. Tenhle muž však moji babičku překvapil a zamířil
přímo ke stanu Čhoggjur Lingpy, kde sesedl, a aniž se podíval vlevo či vpravo, vešel dovnitř.
Paní Dega řekla: „Viděla jsi toho nestoudného seveřana, jak vešel přímo
do tertönova stanu? Skoro do něj vjel!“
||
57
„Díval se přímo před sebe, ani se nerozhlédl,“ komentovala to moje babička. „Neví snad, že by měl jít nejdřív za dönňerem?“ Dönňer je pomocník
zodpovědný za přijímání hostů.
Jelikož Čhoggjur Lingpa trávil čas vždy ve společnosti svých blízkých
žáků, ženy se nemusely bát o jeho bezpečnost a už na divného návštěvníka
dál nemyslely. Hleděly si svého.
Velký tertön seděl uprostřed stanu na provizorním trůnu z kamene a dřeva sesbíraného v okolí tábora.46 Návštěvník se posadil přímo před něj a beze
slova tam setrval.
Pomocník Karpo Sabču nepojal žádné podezření a pohostil ho čajem. Přitom si pomyslel: „Tihle seveřané nemají žádný smysl pro etiketu, jak dobře
víme. Podívejte se na tohohle neomaleného starého patrona! Je tak vlezlý, že
ani nepočkal, až bude vpuštěn dovnitř.“
Karpo Sabču byl laskavý a také docela rád žertoval s lidmi. Sedl si vedle
starého muže a začal mu láskyplně třít kolena. Poznamenal, jak jsou studená.
Cizinec měl u pasu zakřivenou hůl. Karpo Sabču ji zkoušel z legrace chytit
a dělal před starým nomádem šaška.
V určitém okamžiku se zdálo, že Čhoggjur Lingpa a starý muž k sobě
navzájem mluví posunky a mimikou obličeje. Velký tertön se pak najednou
zhluboka nadechl, zvedl vysoko pravou ruku a zaujal určitou majestátní pozici. Cizinec ostře vykřikl a zničehonic zmizel — úplně se vypařil. Karpo
Sabču se podíval ven, aby se ujistil, že nemá halucinace. Viděl ale, že beze
stopy zmizel také kůň.
Později během dne začalo být Karpo Sabčuovi špatně od žaludku. Jelikož
byli blízcí žáci Čhoggjur Lingpy zvyklí svému učiteli říkat pouze o těch nejzávažnějších věcech, Karpo Sabču mlčel a potichu se odebral do kuchyně,
aby pomohl s přípravou jídla. Ještě než se do toho však dal, začal cítit hlodavou bolest, jako by mu nějací kroutící se červi rozežírali žaludek. I když
se už teď cítil nanejvýš zle, pořád nechtěl, aby o tom někdo řekl Čhoggjur
Lingpovi. Postupně mu začalo být tak špatně, že si byl jistý, že umírá. Nakonec někomu pověděl, ať to velkému tertönovi řekne.
Moje babička bolestný nářek Karpo Sabčua slyšela. Brzy zahlédla Čhoggjur Lingpu a dönňera, jak jdou do Sabčuova stanu. Připojila se k nim, aby se
podívala, co se děje. U dveří sehnula hlavu a uviděla Sabčua, jak leží schoulený na posteli a svíjí se v bolestech. Čhoggjur Lingpa se mračil: „Určitě
zemře. Kdo jiný by byl tak bláhový, aby se dotýkal démona a dokonce s ním
58
||
laškoval. Vzal dokonce do ruky jeho hůl a přišel tak o životní sílu.47 Není
pochyb o tom, že už na tomto světě dlouho nezůstane.“
Ostatní pak velkého mistra prosili, aby — pokud to vůbec bude možné —
něco pro záchranu života tohoto ubohého jógina udělal. Po chvíli nakonec
Čhoggjur Lingpa zabručel: „Připravte venku obětiny na spálení, já se postarám o zbytek.“
Po chvíli Čhoggjur Lingpa vyšel ze stanu, vhodil do ohně trochu campy
a foukl do něj. Karpo Sabču okamžitě přestal sténat. Jakmile už mu bylo
dost dobře na to, aby mohl vstát, přikradl se zpátky do tertönova stanu
a řekl mu: „Najednou jsem tady cítil bolest, a bylo to čím dál horší. Bylo mi
tak špatně, že jsem se nemohl udržet na nohou. A pak to stejně rychle odešlo. Co to jenom bylo?“
„Ten starý muž, co za mnou dneska přišel,“ vysvětloval Čhoggjur Lingpa,
„je ve skutečnosti jeden neblaze proslulý duch s dost velkými schopnostmi,
který vzal na sebe lidskou podobu. V okamžiku, kdy ses dotkl jeho poutnické hole, byly tvé dny sečteny. Duch se mě zeptal: ,Nejsi poslem Padmasambhavy? Ve všech sněžných krajích Tibetu není nic, co bych potřeboval,
žádná rada, kterou bych hledal. Mám velkou moc. Přesto mám jeden problém. Jsou tu dva další duchové, kteří mě nechtějí nechat na pokoji. Dráždí
mě při každé příležitosti. Kdyby nebylo těch dvou, byl bych jedním z nejmocnějších duchů v celém Tibetu. Jak si je můžu podrobit? Pokud mi dáš
nějaké užitečné pokyny, slibuju, že nebudu nikomu z tvé linie ubližovat ani
ho obtěžovat.‘
Zeptal jsem se ho: ,Jsi ochoten si neustále nad hlavou vizualizovat gurua
Zrozeného z lotosu ve formě slavného Podmanitele všech jevů a bytí, který
bude velký jako palec?‘ Pověděl jsem mu, že pokud bude souhlasit, dám mu
ty pokyny.
Duch ale odpověděl: ,Ne, to rozhodně nejsem!‘
A tak jsem řekl: ,No, to je tedy podoba slavného Podmanitele všech jevů
a bytí v celé kráse!‘
Ty jsi však pouze viděl, jak zvedám ruku. V tom okamžiku ten starý muž
vykřikl a beze stopy zmizel. Než jsem ho ale zastrašil, vymohl jsem si od
něj slib, že nikdy nebude obtěžovat mé nástupce, držitele linie ani jejich
následovníky.“
||
59
25. Mistr v dutém kmeni
Dovolte mi, abych vám vyprávěl o výjimečném textu Světlo moudrosti.
Tento zásadní text pocházející od Padmasambhavy je napsán jako poetická
píseň. Jako manuál k praxi je sám o sobě mimořádně jasný. Světlo moudrosti
je nesmírně rozsáhlé a obsahuje v podstatě všechny aspekty buddhistické
stezky k probuzení. Starý Khjence jej popsal následujícími slovy: „Tento
jediný svazek o velikosti mého předloktí má větší hodnotu než sto jačích
nákladů plných textů.“
Tento kořenový text je doplněn rozsáhlým komentářem velkého Kongtula. Jeho dílo je skutečným pokladem mysli, výtečným odhalením, neuvěřitelně hlubokým a podrobně sepsaným — je poseto zkratkami, které vyžadují
vydatné vyhledávání v mnoha dalších textech.
Za mého mládí byl za člověka, za nímž stálo za to jít pro vyjasnění Světla
moudrosti, považován výstřední mistr Džamdag. Na konci kořenového textu byli v několika odstavcích předpovězeni jedinci, kteří budou v budoucnu pracovat ku prospěchu dharmy a všech bytostí, a také to, jak přesně to
budou dělat. Velký Khjence dokonce řekl, že Džamdag patří mezi ty, které
Zrozený z lotosu před osmi sty lety předpověděl v samotném textu.
V textu se také nachází popis konkrétních aktivit těchto předpovězených bytostí. „Tvým posláním,“ řekl Starý Khjence Džamdagovi, „je šířit
tento text, jak to jen půjde.“ A tak Džamdag po celý život předával lung
tohoto textu každému člověku, který za ním přišel — ať už ho o to žádal
nebo ne.
Jednou za ním přišel jeden muž prostě proto, aby mu projevil úctu tím,
že mu tradičním tibetským způsobem daruje khatag. Džamdag muže požádal, aby se posadil, a pak mu ihned začal nahlas předčítat třiatřicet velkých
listů textu. To zabralo nějakou chvíli a muž začal být nervózní a postěžoval
si: „Ale já jsem jenom přišel, abych vám daroval khatag!“
„Pokud jsi nechtěl toto předání, neměl jsi sem chodit!“ vyhrknul Džamdag. „Teď seď a buď zticha!“178
||
263
Džamdag studoval u proslulých mistrů Khjenceho a Kongtula a byl nesmírně učený. Pomáhal Kongtulovi sestavit Pokladnici vzácných terem, sbírku nejvybranějších odhalení Padmasambhavy. Později u něj studovali někteří z největších lamů 20. století, včetně pozdějších reinkarnací Khjenceho
a Kongtula.
Předtím, než Džamdag zemřel, poslali Samtän Gjamccho a strýček Tersä
jednoho nadaného khänpa, aby od starého lamy získal pokyny. Strýček Tersä mu dal dopis s následující žádostí: „Prosím, předejte svoji konkrétní linii
vyjasnění Světla moudrosti tomuto učenému mnichovi, aby nezanikla.“
Tento khänpo, známý jako Džokjab, byl proslulý svou literární obratností.
Později mi řekl, že to bylo díky tomu, že jako mladý studoval Letopisy zlatého věnce, rozsáhlou biografii mistra Zrozeného z lotosu. „Chodil jsem všude
s tím svazkem na rameni a žádal jsem každého lamu, kterého jsem potkal,
aby mi předal učení o jednotlivých pasážích.“ Takto se stal velmi zběhlým
v buddhistických učeních.179
V době, kdy se Džokjab vydal na cestu za Džamdagem, bylo Džamdagovi
osmdesát tři let. Žil spokojeně v dutině tvořené kořeny obrovského stromu,
na samotě vysoko v horách. Starý mistr nedokázal sedět rovně, jelikož se
mu páteř věkem ohnula. Džamdag byl nejen na tibetské poměry neobyčejně
starý, ale měl i dosti osobité způsoby. Kolem krku nosil velký bavlněný bryndák, protože obvykle slintal, a nikdy nesmrkal, z nosu mu volně teklo. Bylo
mu úplně jedno, co si lidé myslí o jeho vzhledu. Byl to opravdový jógin.
Nenosil košili a přehoz vysvěceného praktikujícího — jen kabátec vyrobený z cárů staré ovčí kůže, z vnější strany pospojovaný různými druhy látek.
Jednou z nich byl velký kus vybraného brokátu se zlatým dračím vzorem.
Podle všeho si tento vzorek jemného hedvábí přišil na svůj potrhaný šat poté,
co mu jej někdo daroval, ač ho to stálo několik hořkých poznámek správce
nedalekého kláštera, který nerad viděl, když takový kvalitní brokát takhle
přišel nazmar.
Džokjab podnikl náročnou cestu — několik týdnů pěšky a na koni — do
Džamdagovy poustevny. Doprovázel ho přítel, inkarnovaný lama. Když ale
konečně dorazili na místo, Džamdagova první slova zněla: „Před třemi lety
jsem započal celoživotní ústraní.“ Tím myslel, že se zavázal zůstat v ústraní
až do smrti. „Už neučím,“ pokračoval. „Jsem na to přespříliš starý. Prosím,
nezlobte se.“
Džokjab a jeho přítel se nezlobili, ale byli velmi rozrušení. Být takto
odmítnutí, obzvláště po tak dlouhé cestě, bylo velkým zklamáním. A tak
264
||
Část druhá. Raná léta
trvali na svém. Džamdagova jediná odpověď byla, že mají znovu přijít zítra
ráno.
Následujícího rána starý lama řekl: „Mé tělo už není tak silné, jak bývalo. Co s tím mohu dělat? Prosím, nezlobte se. Ale přijďte znovu zítra ráno.“
Džokjab a jeho přítel byli bezradní, ale vlastně s tím nic dělat nemohli.
Dalšího rána Džamdag vytáhl dopis strýčka Tersäho a přiložil si ho na
vrcholek hlavy na výraz úcty. Mluvil slabým hlasem: „Ajaj! Jsem příliš starý
na to, abych učil, ale tohle je dopis od inkarnace syna velkého tertöna. Nikdy
jsem se s tertönem osobně nesetkal, ale byl jsem žákem jeho syna Wangčhog
Dordžeho. Tohle je příkaz od jednoho ze synů Čhoggjur Lingpy, takže ho
musím splnit. Pokud bych to neudělal, porušil bych posvátný závazek ke
svému mistrovi.“
Pak slabě zakroutil hlavou a dodal: „Ale dneska už je toho na mě moc.
Přijďte znovu zítra.“
Následujícího rána — to byl čtvrtý den — vyndal Džamdag dopis znovu,
ještě jednou si ho přečetl, přiložil si ho na vrcholek hlavy jako předtím a zopakoval, co řekl posledně. A pak dodal: „Ajaj! Říká se, že ten, kdo poruší
guruův příkaz, půjde jistě do Pekla vadžry. Musím vám v každém případě
toto učení předat, ale upřímně, dneska je už to na mě příliš.“ A u toho pro
ten den zůstalo.
Džokjab se ráno vrátil, tentokrát ozbrojen tradičním diskem na mandalu,
který se používá při žádosti o učení. Zatímco odříkával žádost, starý mistr
opatrně vytáhl dopis, přečetl si jej, pozvedl ho k hlavě a znovu řekl: „Musím uposlechnout příkaz svého gurua, ale pro dnešek už je toho na mě moc.
Vraťte se zítra.“
Takhle to pokračovalo každé ráno, jako hodinky. Asi po měsíci toho začal
mít Džokjabův společník dost. „Vím, že jsme sem přijeli na příkaz Samtän
Gjamccha a Tersä Tulkua, ale tenhle děda sotva mluví. Kromě toho si nejsem
jistý, jestli není senilní. Jeho životní energie jsou tak vyčerpané, že se mu tělo
samo od sebe bortí. Jak nás bude kdy schopen učit? Podívej se, jak jí, polovina
jídla mu padá na prsa! Na jeho košili vidíš, co jedl během několika posledních
dnů. Stalo ze z něj dítě! Nevidím smysl v tom tady déle zůstávat.“
Mladý Džokjab přesto svého přítele přesvědčil, aby ještě setrval — a dny
dál ubíhaly beze změny. Starý lama občas okamžitě poté, co zamumlal
„Dneska už je toho na mě příliš“, prostě usnul.
Když ve stejném duchu uběhly tři měsíce, společníkova trpělivost se vyčerpala. „Co jsem říkal! Je naprosto nesmyslné se tady dál ochomýtat. Ten
||
265
starý lama nás nikdy nebude schopen nic učit. Sotva mluví! Upřímně řečeno, pochybuju o tom, že mu ze života ještě mnoho zbývá. Nemyslím, že
bychom neuposlechli přání našeho učitele, pokud bychom teď odjeli. Koneckonců jsme to těžce zkoušeli po celé tři měsíce.“
„Udělej, jak myslíš, ale já neodjíždím,“ odpověděl Džokjab. „I kdyby to
trvalo rok, zůstanu. Jak mohu neuposlechnout mistry, jako je Samtän Gjamccho a Tersä Tulku?“
Ještě šli naposledy společně za Džamdagem, ale byla to ta stejná stará
pohádka. Nakonec se Džokjabův společník omluvil.
„Ajaj!“ řekl starý lama. Neřekl, že má odjet, ani že má zůstat. Prostě jen
ještě několikrát zopakoval „Ajaj!“. A tak mu tulku daroval khatag jako formální gesto rozloučení a vydal se na cestu domů.
Poté, ač Džamdag stále učení Světla moudrosti nepředal, se situace ve
skutečnosti zlepšila. Džokjab znal zpaměti jiný text, který znal i Džamdag — Guhjagarbhu, tedy Tantru o podstatě tajemství, nejdůležitější ze
všech tanter Staré školy tibetského buddhismu. Ti dva ji neformálním způsobem podrobně probírali následující tři měsíce. Džokjab měl příležitost
nechat si vyjasnit mnoho obtížných bodů, a stal se tak v této tantře dosti
učeným. „Když se na ty měsíce dívám zpětně,“ řekl mi Džokjab, „vypadalo
to, jako bychom spolu jen tak diskutovali, ale ve skutečnosti jsem obdržel
ohromné množství podrobných pokynů k této vzácné tantře.“
A tak se zabydleli v pravidelné rutině. Každé ráno okolo deváté mistr
řekl: „Je čas jít se vyčůrat. Nepůjdeš taky? Půjdu napřed, ale přines na slunce
můj polštář.“
Džokjab vzal velký polštář — na kterém Džamdag sedával i spával —
a položil ho na menší louku poblíž. Poté, co si ulevil, přišel starý mistr zpátky, žuchnul sebou na polštář a dalších několik hodin tam prostě ležel.
„Teď se určitě nevrátí do stromu až do oběda,“ říkal si Džokjab. Starý jógin tam lehával na zádech a s očima doširoka otevřenýma se díval na oblohu,
až dokud nebyl čas jíst. V poledne jeden malý mnich oznámil, že oběd je
připraven. Takhle to probíhalo den co den.
266
||
Každý den za soumraku, bez výjimky, Džamdag prováděl krátký rituál
podmanění a házel tormu symbolizující zbraň směrem na východ.
„Rinpočhe, proč tohle každý den děláte?“ zeptal se ho Džokjab.
„Ach!“ vysvětloval mistr, „ze země na východě povstane zlá síla. Zcela
a naprosto zničí Buddhovy nauky v této sněžné zemi Tibetu a zanechá ji
v černočerné temnotě. Tu sílu nelze zastavit, ale už jen pokusit se o to přináší více užitku, než kdybych stokrát odříkal obřad pro pokojné a hněvivé
buddhovské formy a zapálil deset tisíc máslových lamp. Když hážu tuhle tormu, představuji si, že zasahuji démona přímo do hlavy. To však nepomůže,
tohoto démona nemůže zahnat nikdo. Přesto už jen tím, že to budu zkoušet,
nashromáždím velké zásluhy a očistím překážky na cestě k probuzení.“
Tu historku jsem slyšel od Džokjaba jako mladý a říkal jsem si, že tahle
část je nějaká divná — v té době jsem totiž ještě neslyšel o Mao Ce-tungovi.
Teď už uběhlo šest měsíců, tři, kdy se nedělo nic, a tři, kdy probíhala
konverzace a kladení otázek.
Pak Džamdag nakonec začal Světlo moudrosti učit a několik dní strávil
u samotného názvu. V učení pokračoval dalších šest měsíců, aniž by vynechal jediný den, a pokryl každičký detail v textu. Kdekoli velký Kongtul
napsal ve svém komentáři „a tak dále“, Džamdag upřesňoval, kterou knihu
je třeba v klášterní knihovně vytáhnout a na které stránce je možné danou
informaci najít. A ani jedinkrát se v tom nemýlil.
Jakmile se s učením o Světle moudrosti začalo, Džokjab občas navrhl:
„Proč se nepřestěhujete do kláštera? Práci, kterou musíme udělat, bychom
dokončili daleko jednodušeji. Je pro mě dost namáhavé nosit knihy z knihovny celou dobu tam a zpátky.“
Džamdag odpověděl: „Po celý život jsem nikdy nežil v žádné budově.
V tomhle dutém stromě je mi velmi útulně. Pokud ty a jiní lamové chcete
žít v klášteře, tak klidně do toho.“
Během doby, kterou s Džamdagem strávil, viděl Džokjab mnoho lidí,
kteří Džamdaga přišli navštívit, včetně významných lamů a bohatých mecenášů. Často dávali Džamdagovi dary, i velice drahé předměty a peníze. Starý
mistr však v souvislosti s těmito dary naprosto nic nepředstíral. Pokud byl
nějaký předmět opravdu krásný, zvedl ho a řekl: „Jé, to je pěkný dáreček!
Moc vám děkuju!“
||
267
Poté, když ten člověk odešel, se bez ohledu na to, co dostal, prostě otočil
a vhodil to do bedny za svým místem k sezení. Byly v ní velké kusy sušeného
masa, množství tyrkysu, pytlíky se sušeným sýrem, pytle s campou, kousky
korálů nevyčíslitelné hodnoty — všechno smíchané dohromady. Nikdy se na
darovanou věc nepodíval dvakrát.
Džokjab si povšiml, že se jeden z návštěvníků neodvažoval vejít dovnitř.
Byl to žebrák a zdálo se, že nepřišel poprvé. Místo toho prostrčil hlavu oknem. „Rinpočhe. Dal byste mi prosím nějakou almužnu?“
Pokaždé, když žebrák přišel, se Džamdag natáhl za sebe, strčil ruku do
krabice s dary, a aniž by se díval, něco vytáhl a podal mu to oknem s hlasitým: „Tady máš — ať je ti k užitku!“
Jednoho dne šel kolem jeden správce kláštera a zahlédl, jak žebrák zrovna
odešel s nádhernou zlatou soškou. Rychle se vydal k dutému stromu a začal
si stěžovat.
„Rinpočhe, nemůžete jen tak rozdávat věci, jako je tato. Všechno by se
mělo nejdříve spočítat a ocenit. Teprve pak můžete dát někomu, jako je
tenhle člověk, něco vhodného.“
„A jéje!“ odpověděl Džamdag. „Chcete ocenit neocenitelného Buddhu.
Já to udělat neumím.“ Na to správce nedokázal odpovědět.
Džamdag se otočil k Džokjabovi a řekl: „Chudáci. Jsou ke mně ve skutečnosti velmi laskaví. Nemohu jim tohle zazlívat — musí pokrýt potřeby
kláštera. Nejdříve správce přišel a řekl, že chce polovinu všech darů, které
dostanu. Řekl mi, že rozšiřují budovy a mají mnoho výdajů a já toho tolik
nepotřebuji, protože pouze praktikuji. Souhlasil jsem a polovinu jim přenechal. Podle všeho se nakonec ukázalo, že toho bylo docela hodně. Teď si asi
myslí, že dary, které dostávám, už jsou jejich, a chtějí je spočítat, aby si byli
jisti, že dostávají svůj podíl.
Nabídli mi v klášteře místnost, ale vždycky jim říkám, že jsem prostě
stařík, co žije ve stromě. Jsem tady šťastný,“ dodal se smíchem, „ale pokud chtějí žít v klášteře obklopeni vybranými sochami a spoustou pozlátka,
nechme je — pokud je to činí šťastnými.“
Džokjab ve snaze získat tato učení strávil s Džamdagem celý rok a vrátil
se s obrovským svazkem poznámek. Protože mu během pobytu došel papír,
uchýlil se k psaní poznámek na březovou kůru. Když se Džokjab vracel ze
268
||
své mise, vypadalo to, jako kdyby nesl hromadu dřevěných úlomků. Jakmile
náklad rozbalil, viděli jsme, že na každém kousku kůry je malé číslo. Samtän
Gjamccho mu uložil, aby je všechny přepsal ve správném pořadí, což zabralo
několik měsíců.
Džokjabovy poznámky rozšiřovaly zkratky a odkazy, které se nacházely
v textu, a objasňovaly obtížné body. Nakonec je uspořádal do jednoho pozoruhodného svazku, který se teď hojně využívá pod názvem Postranní ozdoba
ke Světlu moudrosti.
Džokjab občas vtipkoval: „Tyhle poznámky jsou opravdovým depozitářem, jenž udržuje v mé mysli učení Světla moudrosti jasné a živé. Bez nich
bych nebyl schopen podat podrobné vysvětlení. Za vše vděčím Džamdagovi.“ V jeho hlase byl lehce skleslý tón, jelikož získávání těchto učení pro něj
nebylo snadným obdobím.
Džokjab mi později předal rozsáhlý soubor učení o Světle moudrosti během šesti měsíců.180 Samtän Gjamccho považoval tato učení za tak důležitá, že se jich účastnil i on. Džokjab učil tak, že nejdříve prošel kořenové
verše od začátku do konce a poté je učil ještě jednou včetně komentářů. Při
druhém čtení také doplnil každou poznámku, kterou obdržel, všechny na
patřičných místech. Bez nich by i ten nejvzdělanější učitel měl potíže všechny odkazy dohledat.
||
269
29. Setkání se znamenitým učitelem
Ve středním Tibetu jsem měl příležitost setkat se ještě jednou s Karmapou. Vydal jsem se do Cchurphu a zůstal tam dva týdny. Pak jsem po několika dnech strávených ve Lhase zamířil přímo zpátky do Khamu.
Po návratu do Nangčhenu jsem převzal zodpovědnost za Lačhab gönpu.
Navzdory tomuto závazku jsem se snažil utnout všechny záležitosti, do nichž
jsem byl zapletený, a odebrat se na tři roky do přísného ústraní. Můj otec se
staral o klášter a během mé nepřítomnosti zemřel. Byl jsem v meditačním
ústraní celkem tři roky, i když jej přerušila nestálost doby.195
Během tohoto období jsem k nám pozval Kjungtul Kargjama, drahocenného mistra, jehož považuji za jednoho ze svých důležitějších učitelů a kořenových guruů. Kjungtul měl velké, krví podlité oči a tmavou kůži. Byl také
nesmírně mírný a laskavý. Byl úžasný a cítím vděčnost, že jsem poznal tak
realizovaného mistra — udělal dojem na každého, kdo se s ním setkal.
Své poznání získal tak, jako kdyby to byla jeho druhá přirozenost. Byl
nesmírně vzdělaný, obzvláště ve filozofických spisech. Měl jsem dojem, že
neexistuje otázka ohledně praxe, na niž by neměl hlubokou odpověď. Nikdo
neví, jak se mohl tak rychle stát natolik učeným, ale už ve věku třinácti let
předal velkému shromáždění lung a vysvětlení celého Kandžuru. Všichni
žasli, jak může takové dítě tak jasně vysvětlit Buddhova slova.
Už tehdy se očekávalo, že se z něj stane mimořádný mistr. Dohlížitelé
z jeho kláštera s ním zacházeli zvláštním způsobem, až jednou ve skrytu noci
utekl do Derge, kde žil s Barwä Dordžem, mistrem, jenž byl žákem velkého
tertöna.196 Bylo mu v tu dobu teprve šestnáct let.
Barwä Dordže ho vřele přijal a poskytl mu vedení i esenciální pokyny. „Jsi
skutečně dokonalou bytostí,“ řekl mistr svému mladému žákovi. „Jen cestuj
po Derge — nemusíš se vydávat nikam jinam.“
Pak mu Barwä Dordže dal seznam nejdůležitějších mistrů, které má navštívit. Kjungtul vykonal cestu pěšky, oblečený jako žebrák, a nesl si pouze
hůl a tlumok. Šel nejdříve do Palpungu, kde se setkal s velkým učencem Taši
Özerem a obdržel mnoho učení. Taši Özer se ho zeptal, odkud pochází, a on
odpověděl, že z kraje Khjungpo. Po jeho odchodu Taši Özer řekl: „Určitě
||
293
je tulkuem, říkejme mu tedy Kjungtul — tulku z Kjungpo,“ a to jméno se
uchytilo.
Později se Kjungtul vydal do čtyř hlavních klášterů školy Ňingma v Khamu — do Žečhenu, Dzogčhenu, Kathogu a Paljulu — a povedlo se mu setkat
se s každičkým velkým mistrem, včetně slavného Khänpo Ngagčhunga. Cestou zpátky znovu navštívil Palpung, kde z něj byl velký Situ tak ohromený,
že z něj udělal na dobu devíti let mistra v tamním centru pro meditační
ústraní.
Během této doby měl Kjungtul mnoho vizí a mimořádných snů, a také
další znaky dosvědčující to, že byl tertönem. Byl schopen snadno zapisovat
jednu praxi za druhou, ponechával si však tyto termy v tajnosti a odmítal
je zapsat bez Karmapova souhlasu. Nakonec požádal Situa o povolení odejít
a vrátit se do své domoviny Nangčhenu. Ani tam nicméně nespočinul, jelikož cítil silnou potřebu setkat se s Karmapou.
O mnoho let později mi Kjungtul řekl: „Karmapa mohl rozhodnout, zda
jsou moje poklady mysli pravé. Pouze on mohl potvrdit tertöna a říci, zda
budou termy prospěšné. Mohl bych toho zapsat o mnoho víc — to, co může
vytrysknout z neomezeného prazákladu, nemá konce.“
Jedinou termou, kterou Kjungtul v té době zapsal, byla neuvěřitelně krásná sádhana ke Třem kořenům. Ale než se dostal do Cchurphu, velký Karmapa opustil své tělo, takže od něj pověření nikdy neobdržel.197
V Cchurphu se Kjungtul setkal se Samtän Gjamcchem, jehož zarmoutilo, že z jakéhosi karmického důvodu nebyl schopen Karmapovi předat odkaz Tří sekcí Velké dokonalosti — Sekci mysli, Sekci prostoru a Sekci pokynů. A teď ho o tato zmocnění opakovaně žádal Džampal Cchulthim, jeden
z hlavních Karmapových žáků.
Kjungtul si přál toto předání také získat, takže mu Samtän Gjamccho řekl:
„Dobře, pokud se tedy také účastníš předání odkazu Tří sekcí, musíš využít
svůj um i znalosti a sepsat příručky ke zmocnění.“ Kjungtul souhlasil, že pomůže, a povedlo se mu napsat postup zmocňovacího obřadu k Sekci mysli.198
Samtän Gjamccho zmocnění předal v Lotosové pevnosti garudy, proslulém centru pro meditaci v ústraní nad Cchurphu. V průběhu předávání
Kjungtul sepisoval k tomuto obřadu podklady a přitom spolu mohli probírat
mnoho jemných detailů. Díky Kjungtulovým rozsáhlým znalostem zabrala
294
||
příručka k první sekci celý svazek. Má-li mistr nesmírně rozsáhlé znalosti,
stává se, že by mohl psát donekonečna.
Krátce po začátku zmocnění dorazil i mladý Düdžom, bez doprovodu sluhů a stoupenců a bez jakéhokoli majetku. Jelikož pocházel z kraje Pämakö,
začínal být slavný pod jménem Päkö Düdžom. Byl to ngagpa, měl dlouhé
vlasy a nosil bílou suknici. Také on požádal o některá zmocnění a připojil se
k ostatním. Postavil si na louce malý stan a zdržel se devatenáct dnů.199
Düdžom se také nabídl, že Kjungtulovi s příručkou ke zmocnění pomůže
a že k ní napíše poznámky. Psal stručně a ke konci každého zmocnění vždy
srovnal krok. Kjungtula se pak zeptali, jak dlouho mu bude trvat, než příručku dokončí.
„Pokud to zestručním, zabere to čtyři měsíce, jinak to nejspíš bude tak
na rok,“ odpověděl.
Düdžom se tomu podivil. Kjungtul ale příručku ke zmocnění psal tak
podrobně a propracovaně, že ji nakonec ani nedodělal, a jejich společné úsilí
nebylo dokončeno. Kjungtul řekl, že se tam nechce zdržovat až do doby, než
vše dopíše, a tak odjel a odvezl si podklad svého textu pro zmocnění zpět na
Pevnostní vrch.200
Na tento příběh jsem myslel, když jsem se později s Kjungtulem setkal
a požádal ho, zda by mi půjčil svůj text, abych si to mohl přečíst. Byl to malý
a nádherně napsaný svazek, ale bohužel musím říct, že zřejmě příliš zaběhl
do podrobností — byl nesmírně učený a napsal dodatky ke všem řádkům
zmocnění k Sekci mysli. Bylo to také úžasně hluboké, pokud by ale takto
pokračovali, samotná Sekce mysli by vydala na obrovský svazek.
Kjungtul připustil, že mu tehdy Samtän Gjamccho řekl: „Je skvělé, že
dokážeš takto psát, ale pokud bych měl předávat zmocnění s tak přesnými
detaily, trvalo by to pokaždé rok. Nemám čas pobývat v Cchurphu celý
rok!“201
Po přečtení toho textu se moje důvěra v Kjungtula prohloubila. Jeho
úvodní vysvětlení v příručce ke zmocnění bylo tak propracované a dokonalé, že překonalo vše, co jsem kdy četl. Nebylo to tak, že by se to Samtän
Gjamcchovi nelíbilo — právě naopak.
V tu dobu také Kjungtul sám řekl: „Velmi pochybuji, že z mého úsilí
v této věci něco bude.“ A měl pravdu, příručky k Sekci mysli a Sekci pokynů
už nikdy nenapsal.
||
295
V Khamu pak Kjungtul začal být proslulý jako tertön, a jelikož patřil
k dlouhé linii ngagpů, našel si partnerku. Byl také stále častěji žádán, aby
předával učení a zmocnění. Dvakrát předal celou Pokladnici vzácných terem.202 I můj otec se stal jeho dobrým přítelem, když od něj přijímal zmocnění Sta čö. Samtän Gjamccho k němu také přistupoval s hlubokou úctou.
Jak jsem se už zmínil, pozval jsem Kjungtula do cchangsarského kláštera,
aby předal transmise k Velké dokonalosti, zvané Přímo odhalená realizace — učení, jimž prokazoval tu nejhlubší úctu —, a do Lačhabu, aby předal
Sebrané tantry Ňingmy ve zvláštní komentované edici. 203
Takto s námi strávil tři měsíce. Často jsme společně odpočívali a vedli
zajímavé rozhovory. Občas se zmínil o tom, že musí odjet, že chce jet do
Pämaka.
Žádal jsem ho však, aby svůj odjezd v zájmu Buddhových učení a cítících
bytostí odložil. Pokaždé mi odpověděl: „V pořádku, nemám s tím problém.
Koneckonců v tom není rozdíl.“
A pak se zdržel déle. Jednoho dne z ničeho nic opustil své tělo.
Když se teď zpětně dívám na ty časy a na to, co se odehrálo během několika následujících let po jeho smrti, myslím si, že jasně věděl, co mělo Tibet
i Kham potkat, i když se o ničem nezmínil.
Měl jsem to štěstí, že jsem od Kjungtula obdržel tříměsíční instrukce ke
Světlu moudrosti. Kjungtul pobýval v jeskyni, která byla propojena s malým
pokojem s oltářem. Ráno sedával venku na slunci a vychutnával si jedno ze
svých oblíbených jídel: hrachovou polévku. Nakonec misku vylízal, odložil
ji na stranu a vypadal čerstvě a spokojeně.
Jednoho rána jsem sebral odvahu a řekl: „Prosím, vyučujte mě Pokladnici
dharmadhátu.“
„Hm, hm,“ odpověděl, „chceš, abych ti ji přečetl?“
„Ne jenom přečetl, chci, abyste ji vysvětlil.“
„Hm, hm, zdá se, že v dnešní době nic není nemožné,“ odpověděl, a pak
zavtipkoval o jednom obyčejném lamovi, který vyučoval laickou ženu hlubokou realizaci Longčhenpy; mluvil o tom tak, jako kdyby ten lama byl neotřesitelný mistr vadžry a naléval dharmu podobnou nektaru kvalifikované
dákiní v Paláci lotosového světla. Nakonec vybuchl smíchy.204
296
||
Ta žena byla ve skutečnosti moje teta, která nedávno požádala o totéž
učení jednoho žáka Dzongsar Khjenceho na Pevnostním vrchu, což z nějakého důvodu Kjungtulovi přišlo hrozně legrační. Pohrával si s výrazem pro
samsáru, který znamená „sféra možností“, a řekl: „To pouze ukazuje, že nic
není nemožné.“
To vše byl pouze způsob, jímž chtěl Kjungtul poukázat na to, že vyučovat hlubokou Pokladnici dharmadhátu není snadný úkol. Požádal jsem ho
o to znovu další ráno, na což mi odpověděl tím samým příběhem a znovu se
rozesmál.
Během pobytu Kjungtula u nás za ním často chodili lidé pro pokyny týkající se znalosti podstaty mysli. Přišel také jeden mladý meditující a podle
tradice vyložil svůj prožitek.
V jednom okamžiku Kjungtul řekl: „Přijde mi, že bys měl prostě dovolit
základnímu prostoru a vědomí, aby se smísily.“
„Dobře, Rinpočhe,“ odpověděl ten mladý muž, „ale jak velký má ten
prostor být?“
Kjungtul s vážnou tváří odpověděl: „Ach ano, ano! Smíchej ho s jakoukoli
velikostí, co ti bude vyhovovat; tak to bude dobře.“205
Mladík byl nicméně vytrvalý a řekl: „Rinpočhe, prosím, dejte mi skutečné meditační pokyny k podstatě mysli!“
„Ach ano, ano,“ odpověděl, stále s vážnou tváří. „Zdá se ale, že jsem sám
ty pravé pokyny neobdržel.“
Bylo nicméně vidět, jak se mu v očích třpytí smích.
Několik let předtím se v nätänském klášteře, kde Kjungtul předával Pokladnici vzácných terem, zastavil Dzigar Kongtul. Bylo to při cestě domů ze
Zurmangu, kde proběhlo předávání zmocnění k Novým pokladům. Stali se
velmi blízkými přáteli. Později jsem měl příležitost pokládat Dzigar Kongtulovi otázky a náš rozhovor se často stáčel k životům velkých mistrů. Občas
jsme jen tak odpočívali a hovořili, dokud ptáci brzy ráno nezačali zpívat, a já
si uvědomil, že jsme úplně zapomněli na spánek.
||
297
Jednou z věcí, se kterými se mi Dzigar Kongtul svěřil, bylo toto: „Kjungtul
je dnes v celém Tibetu a Khamu pravděpodobně největší mistr. Studoval
jsem mnoho textů u různých dobrých mistrů, ale když jsme s Kjungtulem
diskutovali o jakémkoli tématu, ať už to byla filozofie nebo některá z vědních disciplín, znal jsem některé detaily lépe než on, kromě jediného: přišlo
mi, že zná podrobnosti o životě každičkého mistra v této Zemi sněhu.
Když jsme se potkali o dva roky později, už jsem toho znal tolik jako on,
on však věděl kupodivu o životech mistrů zase daleko více přesných podrobností. A o rok později mi znovu přišlo, že toho ví ještě více než předtím.206
Nemám zdání, kde se všechny ty podrobnosti dozvěděl. Pokud by pocházely jen z obvyklých životopisů mistrů, znal bych je také. Nakonec jsem
se ho musel zeptat: ‚Odkud tohle znáte? Víte daleko více podrobnosti než
minulý rok.‘
Kjungtul se jen zasmál a řekl mi: ‚Všechny jejich životy vystupují přímo
z širého prazákladu jako nekonečné vlnky na povrchu velkého jezera.‘ To
bylo vše, co řekl.“
Dzigar Kongtul pokračoval: „Co se mě týče, nemyslím, že mezi Kjungtulem a velkým Marpou z linie Kagjü existuje nějaký rozdíl, ani jako vlásek
tenký — samozřejmě kromě toho, že Marpa byl odborník na sanskrt. Když
čtu o Marpovi Překladateli, vidím, že můj učitel Kjungtul má srovnatelně
obrovský vhled a schopnosti. Co se týče vhledu do tanter a esenciálních pokynů, nemyslím, že bych dostal lepší učení, i kdyby měl ke mně Marpa přijít
osobně. Není mezi nimi ani špetka rozdílu.
Víme, že Marpa měl dosáhnout uskutečnění, ale není pochyb, že tento
muž je také realizovaný. Kjungtul je opravdový skrytý jógin — a skutečnost,
že to skrývá, na tom vůbec nic nemění. Jeho jasnovidné schopnosti jsou jasné a přesné. Co se mě týče, nevím o tom, že by v této části světa byl lepší
mistr.“
Pokud to říkal učitel takového kalibru a bystrosti jako Dzigar Kongtul,
nebylo to jen tak obyčejné tvrzení. Síla jeho řeči byla neuvěřitelná. Každá
věta, kterou pronesl, k člověku pronikala naprosto nerušeně jako meč vodou.
Když přišlo v této části Khamu na debaty ať už o sútrách či tantrách, nikdo
se mu nevyrovnal. Byl také odborníkem na přísloví a ustálená slovní spojení,
a když je spojil s filozofickými argumenty, každý oponent oněměl. Bylo těžké najít tak erudovaného mistra, jako byl on. Přesto se po Kjungtulově smrti
se mnou podělil o tato slova velké chvály.
298
||
Ta řeč měla zvláštní váhu, neboť Kjungtul byl z Nangčhenu, a ne z Derge,
které bylo učenými mistry proslulé. V dějinách Nangčhenu bylo velmi málo
velkých učenců. Ve skutečnosti Starý Khjence jednou po návštěvě Nangčhenu řekl: „Mniši tam ani nevědí, jak správně nosit roucha. Nahazují si je na
sebe tak, že vypadají, jako by měli na zádech nějaký náklad.“
Vezmeme-li tedy v úvahu Kjungtulův původ, staví ho Dzigar Kongtulova
chvála ještě výše. A přesto i tento velký mistr zemřel.
Během času, který jsme spolu strávili, mi Kjungtul vyprávěl docela dlouhou řádku příběhů, z nichž mnoho pocházelo od Taši Özera z Palpungu,
jenž byl žákem tří velkých mistrů — Khjenceho, Kongtula a Paltula. Ti byli
v mládí spolužáky v klášteře Žečhen.207 Paltul pocházel z kraje Golog, země
ctnostných kočovníků z vysočiny. Jeho rodina byla chudá nebo žila příliš
daleko, aby mu poskytovala pořádné zaopatření, takže mu často docházely
zásoby.
Khjence byl na druhou stranu docela zajištěný díky otci, šlechtici z bohaté
a mocné rodiny. Kongtulova rodina žila poblíž a také se jí dařilo dobře. A tak
Paltul často jedl zbylé kuličky campy z talířů svých kamarádů.
Po jídle Paltul uléhal a zakrýval si hlavu svým mnišským přehozem. Když
mu Khjence s Kongtulem říkali, že by měl místo ležení studovat, Paltul
odpovídal: „Proč studovat? Není člověk jen někdo, kdo dokáže poslouchat
a mluvit? Jediné, co musím dělat, je opakovat, co řekl učitel. Tak proč si dělat starosti?“
Pokud byl Paltul vyzván, aby vysvětlil téma z předchozího dne, zopakoval
je téměř slovo od slova a skoro lépe než sám učitel. Kongtul byl sice nejpilnějším studentem a Khjence se zdál být inteligentnější, Paltul však neměl
naprosto žádná omezení.
Paltul jednou řekl Taši Özerovi: „Můj synu, teď by ses měl stát asketou.
Žij jako syn hor: nos mlhu jako roucho a ponech si jen prostý kabátec z ovčí
kůže. Choď pěšky pouze s poutnickou holí a zanech ježdění na koni. Opusť
všechny povinnosti a žij jako Milaräpa!“
||
299
Taši Özer souhlasil, rozdal všechen svůj majetek a začal žít jako žebravý
mnich. Takhle jednou přišel do Dzongsaru, kde sídlil velký Khjence.
„Přijel slavný učenec Taši Özer,“ ohlásil pomocník, „a zdá se, že je teď
žákem Paltula.“
„Dejte ho do mnišské ubytovny,“ odpověděl Khjence.
Uběhl celý týden a nic se nedělo. Proto si Taši Özer řekl, že by měl možná přebrat iniciativu a jít za mistrem, pomocník mu ale řekl, ať zůstane ve
svém pokoji.
„Zajímalo by mě, co se stalo,“ říkal si. „Dříve se mnou Khjence Wangpo
vždy jednal se zvláštními poctami. Udělal jsem něco, co v něm vzbudilo nelibost? Závidět mi nemůže, to je nemožné. Určitě to dělá proto, aby očistil
mou špatnou karmu a zatemnění.“
Ačkoli byl sám o sobě velkým lamou, tyto pochyby Taši Özera hluboce
rozrušily. Po chvíli se cítil tak nešťastně, že začal plakat.
Brzy nato mu však řekli, že má přijít do Khjenceho pokoje. Uvnitř uviděl, že vedle trůnu Khjenceho stál další trůn a na stole ležel celý mnišský
oděv — přehoz, suknice, prostě všechno.
„Ty!“ zvolal Khjence. „V klášteře Palpung ti byla udělena hodnost khänčhen, velký učenec, což je velká pocta. Co sis myslel, když jsi ji zahodil jen
proto, abys nosil smradlavou ovčí kůži? Okamžitě si to sundej a oblékni si
tahle roucha!“
„Prosím, nenuťte mě k tomu,“ pokusil se Taši Özer bránit.
„Pokud budeš váhat ještě o vteřinu déle, vezmu si na tebe hůl!“ pohrozil
mu Khjence.
To byl poslední den, kdy měl ten starý kabátec z ovčí kůže na sobě.
Jednou Paltul řekl: „Slyšel jsem, že Žabkar žije v dolní části Gologu.208
Chci se s ním setkat,“ a vyrazil. Cestou potkal muže, který se ho zeptal, kam
má namířeno.
„Jsem na cestě za lamou Žabkarem,“ řekl Paltul.
„Tak to ztrácíte čas. Zrovna odtamtud jedu. I když tam pojedete, nepovede se vám se s ním setkat, protože nedávno zemřel.“
Paltul okamžitě udělal sto plných poklon a žalostným tónem při nich opakoval mantry. O chvíli později poznamenal: „Nechtěl jsem se setkat s lamou
Žabkarem proto, že bych chtěl obdržet nějaké učení — nemám, co bych od
300
||
něj žádal, a on nemá co žádat ode mě — ale on měl v dnešním světě nejryzejšího ducha bódhisattvy. Cítil jsem, že by to byla velká zásluha, kdybych
alespoň jednou spatřil jeho tvář!
Ale teď se nedá nic dělat. Otočím se a pojedu zpátky. Vykonal jsem darování mandaly prostřednictvím sta poklon. To bude muset stačit.“
Paltul jednou bydlel v dzogčhenovém klášteře v Derge, když za ním z dolní části Khamu přijel na návštěvu jiný velký mistr zvaný Do Khjence. Po
příjezdu se zmínil, že vyrazil toho dne ráno, což bylo nemožné, jelikož cesta
většinou trvala patnáct dní jízdy koňmo.
Na druhou stranu, kdo ví. Do Khjence byl schopen vzkřísit mrtvého jako
velcí siddhové Indie a udělal to při mnoha příležitostech. Například jsem
slyšel, že měl stoupence v podobě velké smečky divokých psů, kteří milovali
maso. Občas je pohostil tím, že odřezal maso z kostí vysoké zvěře a psy jím
nakrmil.
Pak řekl svým lidským žákům, aby kosti zase naskládali na kůži vysoké
zvěře, a jakmile do kůže uhodil holí, zvíře se postavilo a odběhlo. To se stalo mnohokrát, a lovci začali antilopy a jeleny mistrovi a jeho žákům běžně
dávat. Maso mohli sníst, ale Do Khjence jim zakázal vysávat z kostí morek,
jak to Khampové rádi dělají. Namísto toho měli kosti sesbírat a poskládat je
na každou kůži. Jakmile pak do nich Do Khjence udeřil holí, zvěř obživla,
vyskočila a odběhla.
Jednou si však jeden nový žák neuvědomil, že to nemá dělat, a kost rozlomil. Do Khjence se ho pokusil zastavit, ale bylo pozdě. Když pak všechny
kosti sbírali, sebrali také ty rozlomené od onoho nového žáka a zabalili je do
kůže s ostatními. Když Do Khjence poklepal na balík holí, jelen vrávoravě
vstal a odkulhal se zlomenou nohou.
Tak či onak, takový byl ten Do Khjence, jenž přijel do Derge, aby zajistil,
že se Paltul stane jeho žákem. Po příjezdu začal okamžitě proti směru hodinových ručiček obcházet hlavní chrám, tedy opačným směrem, než jak to
dělali všichni ostatní, včetně Paltula. Když jdou dva lidé z opačných stran,
musejí se potkat.
||
301
V okamžiku, kdy se setkali, Do Khjence na Paltula zakřičel: „Ty starý
pse! Šarlatáne! Podvodníku!“ Nejenže na Paltula chrlil nadávky, ale také
ho uhodil, a když se Paltul pokusil vstát, Do Khjence ho zkopnul zpátky na
zem.
Paltulovi najednou svitlo, že tenhle cizinec může být Do Khjence. Jeho
další myšlenkou bylo: „Tento mistr je zosobněním héruky. Proč mě uráží?“
Pak se z ničeho nic jeho běžný způsob vnímání skutečnosti úplně zastavil.
„To je ono, ty Starý pse!“ křičel Do Khjence. „Tak se budeš od teď
jmenovat!“
Paltul později řekl Taši Özerovi: „Tehdy jsem rozpoznal podstatu mysli
v jejím nahém stavu, bez sebemenšího lpění či konceptu. V tom okamžiku
jsem byl tváří v tvář přiveden k ryzímu probuzenému stavu. Teď používám
přezdívku Starý pes jako své tajné iniciační jméno, jelikož mi ho udělil velký
mistr Do Khjence.“
Dalo by se to nazvat velmi přímým esenciálním pokynem.
Jednou přišel navštívit Paltula jógin z Nangčhenu. Jmenoval se Angi Tändar a nebyl to jen běžný praktikující, byl dost realizovaný.
„Odkud jsi?“ zeptal se Paltul.
„Jsem žákem Cchogňiho z Nangčhenu.“
„Hm, hm. Slyšel jsem o tom Cchogňim z Nangčhenu, který údajně uskutečnil náhled Velké dokonalosti. Není to ten, jenž tak rád učí způsobem,
jako to říkal Milaräpa: ‚Pokud praktikuješ ráno, staneš se buddhou ráno,
a pokud praktikuješ v noci, staneš se buddhou v noci, takže předurčená osoba s karmickým štěstím se stane buddhou i bez meditace‘?
Pokud je tohle tvůj učitel, pak mi řekni: kolik z jeho žáků dosáhlo duhového těla?“ dobíral si ho Paltul.
„Byl tam jeden, který by býval dosáhl duhového těla,“ odpověděl Tändar,
„kdyby nezemřel na těžce infikované vředy.“
Samozřejmě neexistuje na světě způsob, jak by mohla jakákoli nemoc
pokročilému praktikujícímu zabránit v dosažení duhového těla, a tak Paltul
na chvíli oněměl.
Pak se oba rozesmáli.
302
||
31. Zářivý měsíc
Právě během tohoto setkání mi strýček Tersä pověděl o čase, který strávil
s tulkuem zvaným Rabsal Dawa, Zářivý měsíc. „Starý Khjence byl úžasný
a není pochyb o tom, že byl, jak lidé říkali, Longčhenpou navrátivším se
v podobě z masa a kostí. Podle mého názoru je však Khjencem naší doby
tento vysoký mladý Tulku Rabsal Dawa. Cítím, že zrovna jako Dzongsar
Khjence bude i on stejně významný jako velký Khjence. Mám důvěru v to, že
Dzongsar Khjence má výjimečné vlastnosti, co se týče učenosti i realizace,
a že jeho vliv na ostatní bytosti se nedá s ničím srovnat — ale k čemu je to
mně samotnému? Vždycky, když se vydám do Derge, zjistím, že je někde
jinde. Stalo se to čtyřikrát! Toužil jsem se s ním setkat, ale teď jsem místo
toho nečekaně potkal tohoto tulkua z rodiny Dilgo, který je jednoznačně dokonalá bytost. Čestné slovo! Dokáže dokonce číst žlutý pergamen s tajným
písmem dákiní.“
Já jsem též nadšen, že jsem
potkal toto vtělení Khjenceho,
jehož velikost opravdu nepotřebuje komentář. Dnes jej známe
pod jménem Dilgo Khjence. Loter Wangpo223 v něm jako první poznal reinkarnaci velkého
Khjenceho. Předpověděl, že se
vyzáření Starého Khjenceho narodilo v podobě syna z rodiny
Dilgo v kraji Dänkhog. Dzongsar
Khjence také potvrdil, že tento
syn rodiny Dilgo je autentickým
tulkuem velkého Khjenceho,
a uvedl ho na trůn. Poté, co jej
Tulku jménem Rabsal Dawa,
Zářivý měsíc
||
329
Raná fotografie Dilgo Khjence Rinpočheho
rozpoznal a intronizoval Dzongsar Khjence, kterého považoval za svého kořenového učitele, ho jako autentickou inkarnaci potvrdil také Karmapa.
Později tulkua vzali do kláštera Žečhen, kde vstoupil do slavné akademie
dharmy.224 Díváme-li se na to očima běžných lidí, stal se předním učencem
díky své výjimečné inteligenci a píli. Ve skutečnosti však byl vyzářením jak
Vimalamitry, tak velkého Khjenceho — takže co je třeba dodávat? Jaký drahocenný mistr!
Stal se guruem ne jednoho či dvou lidí, ale celého světa. Jako slunce, jež
vychází na obloze, dosahovaly jeho skutky a pole působnosti do všech míst.
330
||
Část třetí. Střední Tibet
Oči měl tak jasné a jazyk tak výřečný! Měl skutečně nevídané dobré vlastnosti. Pokud jste se s ním někdy setkali, pak víte, o čem mluvím.
Ve všech místech, kam se vydal, propukalo pozdvižení. Když jsem ho
viděl poprvé, slyšel jsem nějaké Nepálce, jak zvolali: „Takhle musel vypadat
Padmasambhava! Je tak obrovský!“
Když Dzongsar Khjence odešel do neviditelných sfér, objevil se Dilgo
Khjence a pro učení Buddhy i všechny bytosti dále zářil jako slunce. To je
výjimečná vlastnost inkarnací Khjence: když jedna z nich zemře, objeví se
další tulku, aby pracoval pro dharmu ještě úžasnějším způsobem. V našich
současných časech se Dilgo Khjencemu v šíření učení Khjenceho, Kongtula
a Čhoglinga nikdo nevyrovná.
Po smrti Könčhog Paldön byly její výjimečné osobní věci předány členům
rodiny. Já jsem dostal žlutý pergamen popsaný symbolickým jazykem dákiní. Bál jsem se, že ho ztratím, a tak jsem ho svěřil do bezpečí rukou strýčka
Tersäho. Tento tajný jazyk dokáží rozluštit pouze realizované bytosti, jež
jsou objeviteli pokladů. Rabsal Dawa takovým jedincem byl.
Strýček Tersä se s Rabsal Dawou setkal při několika příležitostech, a jednou také v poustevně nad Cikhe. Při této návštěvě mu strýček Tersä ukázal
ten malý kousek žlutého pergamenu s písmem dákiní. Naneštěstí jej velký
mistr Čhoggjur Lingpa nikdy nerozluštil, nicméně řekl Könčhog Paldön, že
obsahuje mnoho učení. Strýček Tersä mi vyprávěl, co následovalo.
„Lidé říkají, že dokážete číst symbolické písmo,“ řekl Rabsal Dawovi.
„Já tu schopnost nemám. Je to pravda? Dokážete opravdu rozluštit písmo
dákiní?“
Khjence Tulku odpověděl: „To záleží na okolnostech. Občas dokážu, občas nedokážu. Nedá se to zaručit.“
Strýček Tersä mu ukázal ten kousek pergamenu od Čhoggjur Lingpy
a řekl mu, že údajně obsahuje termu, kterou se velkému tertönovi nikdy
nepodařilo zapsat. Zeptal se, zda by byl ochoten to zkusit.
Dilgo Khjence odpověděl: „Jelikož jste potomkem Čhoggjur Lingpy, mohli bychom se pokusit pracovat spolu a provést sádhanu Padmasattvy — čisté
formy Čhoggjur Lingpy — a uvidíme, co se stane.225 Měli bychom to učinit
společně v oltářním pokoji, kde je uchováváno tělo velkého objevitele pokladů.226 Počkejme pár dnů a vydejme se tam desátého dne lunárního měsíce.“
||
331
Strýček Tersä bydlel v centru pro meditační ústraní známém jako Mindolling, Útočiště zrání a vysvobození. Pěšina dolů ke klášteru byla strmá
a chůze po ní docela riskantní. Tersäho, tehdy už dosti starého, časně ráno
desátého dne doprovodili dolů. Seděli pak spolu pouze ve dvou a provedli sádhanu s bohatou rituální hostinou. Jde o jedinečnou sádhanu, kterou
odhalil velký Khjence jako poklad mysli poté, co Čhoggjur Lingpa zemřel.
Strýček Tersä v určitém okamžiku zamkl hlavní dveře, aby nikdo nemohl
dovnitř a mohli se na písmo dákiní nerušeně soustředit.
„Ten žlutý pergamen je potřeba namočit do amrty smíchané z pěti nektarů,“ řekl Dilgo Khjence. „Rozpusťte trochu posvátného léku mändub v ječmenném kvasu a pak na to položte pergamen.“
Je zajímavé, že papír terem nereaguje na tekutiny stejným způsobem jako
běžný papír. Nikdy se nepoškodí.
Poté započali před zlatou stúpou sádhanu a pokračovali v ní až k recitacím, což zabralo přibližně hodinu. V tom bodě Dilgo Khjence požádal o nádobu s amrtou, v níž byl pergamen.
„Vidíte něco?“ zeptal se Tersä.
„Vůbec nic.“
A tak pokračovali v praxi. Zejména opakovaně zpívali požehnané přání,
prosbu k čisté formě velkého tertöna.
Po chvíli Dilgo Khjence řekl: „Podívejme se znovu.“ Když odkryli pokličku, zvolal: „Teď vidím! Přineste nějaký papír na psaní.“
Tersä si pomyslel: „Existuje určitý vzájemný vztah mezi dešifrováním
a příznivou shodou okolností. Člověk by měl udělat vše pro to, aby se vyhnul
jakýmkoli extrémům — v tomto případě by papíru nemělo být ani moc, ani
málo. Zajímalo by mě, kolik papíru mám přinést.“
Šel ke skříni a našel prázdné listy ručně vyrobeného papíru stejných rozměrů, jaký měl jeden pergamen, který Čhoggjur Lingpa jednou odhalil jako
termu. Vzal čtyřicet listů a šel zpátky na své místo.
Dilgo Khjence si listy vzal a poznamenal: „Tohle chvíli potrvá,“ a pak začal rychle psát. Celou dobu ponechali dveře zamčené, takže jim pomocník
ani nemohl přinést oběd. V pět hodin bylo všech čtyřicet listů popsaných.
Strýček Tersä mi řekl, že v době od desíti do pěti hodin se symbolické
písmo dákiní před očima Dilgo Khjenceho proměnilo a on jednoduše opsal,
co viděl, přičemž poslední slovo poslední věty dopsal na poslední list papíru.
332
||
Düdžom a lamové školy Ňingma, v exilu
35. Sikkim
||
391
36. Nepál
V roce 1961 jsem dorazil do Nepálu, a několik tamějších Karmapových
žáků mě vzalo k velké stúpě v Bódhnáthu. Tam mě ubytoval Čini Lama, jemuž Karmapa poslal peníze, aby v Bódhnáthu postavil klášter.
Nebyl to však zrovna příznivý čas na příjezd do Nepálu. Zemi sice vládl
král, ale poprvé se povedlo uvést do pohybu Stranu kongresu a sen o demokracii přiměl venkovany, aby se hojně nahrnuli do hlavního města a zaplnili
ulice. Obklopili královský palác a mávali holemi, přelézali ploty a křičeli,
že má král vyjít ven. V té vřavě bylo těžké získat pozornost jakéhokoli
vládního úředníka, nemluvě pak o doručení kteréhokoli z dopisů, které mi
Karmapa dal.
S několika Karmapovými mecenáši jsem se nicméně vydal hledat pozemek poblíž kopce Svajambhú. Čini Lamovi jsem řekl: „Karmapa zaplatí za
koupi, ale musí tam být dost místa pro pět set mnichů.“
„No jo,“ odpověděl Čini Lama, „ale kdo myslíte, že bude těch pět set
mnichů živit? Dneska si lidé dvakrát rozmyslí, než dají jídlo třeba jen pár
mnichům. Snažili jsme se udržet chrám jen pro čtyři mnichy a bylo těžké
sehnat jídlo už jen pro ně.
Tohle není dobrá doba, Strana kongresu se vzbouřila proti monarchii. Měl
jste přijet dřív. Státní úředník, který Karmapovi slíbil poskytnout cement a výztuž na vládní náklady, to sice učinil písemně, ale k čemu je to teď dobré? Už
není ve funkci, takže jeho písemný slib nemá hodnotu ani sklenice vody. A mimochodem, ten lama, kterého Karmapa poslal s penězi na projekt, donesl jen
dva tisíce rupií, ne dvacet tisíc. Pochopil jsem to tak, že to jsou peníze na péči
o stúpu, takže jsou všechny utracené, nezbyla ani mince.“
Měl pravdu v mnoha věcech, třeba v tom, že jsem od něho nikdy nedostal
jedinou rupii.
Ten večer jsem si sedl a sepsal pro Karmapu zprávu o všech novinkách
a nechal ji našemu Klenotu plnícímu přání doručit. Říkal jsem si, jak hloupý
jsem byl, že jsem Karmapu neuposlechl ve správný čas. Před třemi lety, když
mi řekl, abych jel do Káthmándú, byly podmínky velmi odlišné. Doba, kdy
mě tam chtěl poslat, byla zcela zřejmě ta správná.
392
||
Část čtvrtá. V exilu
Velká stúpa v Bódhnáthu, 1956
Teď byl jeden mecenáš po smrti, druhý se staral o umírajícího syna, bývalý králův sekretář byl ve vězení a já jsem neměl zbývající dopisy komu
doručit.
Po krátkém pobytu v Káthmándú jsem společně se svou rodinou, naší
uvítací družinou a nosiči pokračoval do Nubri. Napoprvé jsem se tam dlouho nezdržel. Dorazil jsem tam v prvním měsíci a zpět do Káthmándú jsem
přijel o pět měsíců později.
36. Nepál
||
393
Stúpa Svajambhú, 1965
Mí dva synové byli v divokém věku, a tak jsem jim kolem pasu uvázal lano
a měl je na vodítku, úplně jako psy. Lidé se smáli, ale nešlo to jinak. Některým se to nelíbilo: „Co je to za hrozného člověka, jedná s chudáky dětmi
jako se zvířaty!“
Čhogling byl obzvláště bezostyšný a neustále vyhledával potíže. Opravdu,
nebýt toho lana, ztratili bychom ho v nějaké rokli podél tamních strmých
cest. Několikrát jsme ho museli tím lanem vytahovat zpět nahoru.
V jednom místě jsme chtěli posvětit velký meditační mlýnek a dostali
jsme se do vzdálenosti pouhého dne chůze od tibetské hranice, kterou teď
hlídali čínští vojáci. Cestou jsme potkali nějaké Tibeťany, kteří nás varovali,
abychom tam vůbec nechodili, protože je to moc blízko hranice — ptali se
nás, proč se chceme vracet, když jsme zrovna utekli. Přesto jsme šli dále. Při
pohledu přes údolí jsme viděli svou ztracenou vlast.
Jelikož jsme už toho nesli dost a bylo nám řečeno, že rýži je možné koupit
cestou, nevzali jsme si žádnou s sebou. Ke svému zděšení jsme však zjistili,
že v tomto pustém kraji mezi Nepálem a Nubri mnoho jídla není.
Čhökji Ňima v dětství jedl jenom dobře připravenou a chutnou stravu,
zatímco Čhogling byl daleko méně vybíravý — pokud bylo na stole jídlo,
394
||
snědl ho. Jednou jsme do nějaké vesnice dorazili pozdě v noci, když už byly obchody zavřené. Večer tedy někdo připravil aspoň velké
hrudky z opražené jáhlové mouky, které měly
velmi charakteristickou hnědou barvu. Čhökji
Ňima jednu z nich vzal a vykřikl: „To je hovínko! Nebudu jíst hovínka! Ani za nic! Jak tady
mohou lidé žít a každý den jíst hovínka? Hovínky mě už nikdy nezkoušejte krmit!“
Snědl jen trochu sušeného masa. Musím
přiznat, že nebylo třeba mnoho fantazie, aby si
člověk myslel, že to jsou výkaly. Takže kdo by
Lama Taši Dordže z Nubri
mohl vyčítat malému dítěti, že to nechce jíst.
Čhogling na druhou stranu řekl: „Mně je
jedno, jestli to vypadá jako hovno — je to výborné!“ a zhltnul obě porce.
Při mém odjezdu z Rumteku mi Karmapa řekl: „Dalajlama mi v dopise napsal, že bychom měli nashromáždit velké množství manter VADŽRA
GURU na podporu učení Buddhy. Uspořádej proto v Nubri praxi hromadění manter VADŽRA GURU.“
Měl jsem ten příkaz na paměti a byla to první věc, kterou jsme v gönpě
lamy Taši Dordžeho v Nubri udělali. Byl to velmi stabilní, pevný člověk,
bez špetky falše. Jeho otec byl žákem Samtän Gjamccha i Karmä Khänpa.
Poprvé jsme se již potkali v Cchurphu, jelikož Tašiho rodina byla spojená
s Karmä Khänpem. Dorazili tehdy do středního Tibetu hledat jeho reinkarnaci, jíž byl, jak se ukázalo, můj bratranec.
V Nubri se čtyřicet dní celá vesnice účastnila tohoto hromadění manter
VADŽRA GURU, probíhalo to od rána do noci a lidé společně i jedli. Vesničané byli laičtí tantričtí praktikující a připojili se všichni, manželé společně
s manželkami. Všeho všudy se obřadů zúčastnilo okolo tří set lidí a každý
večer všichni hlásili počet opakování mantry, který za ten den provedli.
Se stejnou praxí jsem pokračoval i v dalších vesnicích v Nubri a také
v kraji Manang. Ke konci této cesty jsme dosáhli celkem devíti set milionů
opakování mantry mistra Zrozeného z lotosu. Vesničané mi také dávali dary,
takže jsem se do Káthmándú vrátil finančně dobře zajištěný.
36. Nepál
||
395
Doslov
Vraťme se k tomu, jak babička Tulku Urgjän Rinpočheho nakládala jaky.
Proč se vlastně jako stará žena do něčeho tak obtížného pouštěla? Cesta, na
niž se chystala, byla velmi strastiplná. Vypravit se v roce 1919 z Nangčhenu
ve východním Tibetu do středotibetské Lhasy bylo náročné. Terén, jímž
bylo potřeba projet, byl nebezpečný; tvořily ho vysoké skalní útvary a příkré rokliny kolem divokých řek. Počasí bylo nepředvídatelné a drsné. Mohlo
přijít cokoli — od náhlých krupobití či prudkých dešťů po oslepující sněhové
bouře.
Nemluvě samozřejmě o velké vzdálenosti, kterou musela skupina cestovatelů zdolat. Znamenalo to přinejmenším měsíc putovat koňmo, na jacích
i pěšky. A nakonec nesmíme zapomenout na lupiče a vrahy, kteří je mohli
okrást či dokonce zabít, nebo je zanechat bezmocné bez zvířat a zásob, které
byly nezbytné, aby lidé byli schopni odolat přírodním živlům.
Proč tedy tak nebezpečnou cestu podnikala? Jejím posláním nebylo přivést svého slavného syna zpátky proto, aby ho ochránila před rozptýleními
Tulku Urgjän Rinpočhe s Cchogňi Rinpočhem a Mingjur Rinpočhem
a jejich matka Sönam Čhödön v Nagi gönpě
420
||
dobře živeného duchovního mezi bohatými.
Měla v úmyslu přimět
ho k tomu, aby shromáždil a kodifikoval
drahocenná učení jejího otce, což mělo zajistit zachování tohoto
souboru mistrovských
děl a šíření otcova bohatého dědictví.
Nové poklady však
nebyly tak výjimečné
a nebylo třeba je ochraňovat jen kvůli tomu,
že by na ně byla rodina pyšná. Nyní už víte, Cchogňi Rinpočhe s Adeu Rinpočhem v Nangčhenu
že Nové poklady jsou
učení a praxe, které odhalil Čhoggjur Lingpa, jenž byl posledním ze sto
osmi velkých tertönů vyjmenovaných Padmasambhavou v jeho Letopisech
zlatého věnce. Čhoggjur Lingpa se s mistrem Zrozeným z lotosu mnohokrát
setkal tváří v tvář a osobně s ním probral důležité body učení.
Tyto nauky jsou niternou podstatou Padmasambhavy a jsou zpřístupněny šťastlivcům, kteří chtějí ukončit své bytí v samsáře a dosáhnout vysvobození a probuzení. Toto úžasné
dědictví přináší do dnešního dne
užitek nespočtu bytostí.
Džamgön Kongtul měl naprostou důvěru v termy Čhoggjur Lingpy a obdržel k nim od
něj tolik zmocnění, kolik jen
mohl. Ve své autobiografii líčí
svá rozličná setkání s tertönem
a požehnání, která získal praxí
Jongge Mingjur Rinpočhe —
nejmladší syn
Doslov
||
421
jeho sádhan. Velký Kongtul dokonce při několika příležitostech působil —
dle svých vlastních slov — jako „písař“ Čhoggjur Lingpy. A nejen to, sesbíral
také tertönovy nejdůležitější poklady a zařadil je do Pokladnice vzácných terem (Rinčhen terdzö), svého obřího díla, které obsahuje nejvybranější klenoty pocházející z odhalení sta osmi hlavních a tisíce vedlejších tertönů během
jednoho tisíciletí.
Orgjän Tobgjal Rinpočhe ve svém nepublikovaném díle Skrytá učení vysvětluje obecně dharmu i samotné termy následovně:
Skryté poklady se vkládaly do země nebo skály a později se vytahovaly, znovuobjevovaly. Skrytými poklady však mohou být také doly plné pokladů, síly
pěti živlů, které v podstatě existují samy od sebe. Termy je možné rozdělit na
sedm různých druhů. Zdá se, že ze všech tertönů pouze Džamjang Khjence
Wangpo a Čhoggjur Lingpa vlastnili všech sedm typů dharmických pokladů.
Texty termových učení, jakými jsou například termy země — ať už byl jejich
původní rukopis ukryt v podobě tibetského písma nebo zapsán symbolickým
písmem dákiní —, zůstávají naprosto nedotčené čtyřmi živly a není možné je
zničit, i kdyby se svět obrátil vzhůru nohama, a mohou zůstat skryté po tisíc,
dva tisíce nebo i více let, než je ve správnou dobu tertön objeví.
Pravé termové učení se skládá výhradně ze slov Guru Rinpočheho a nejsou
do něj vloženy myšlenky či názory jiných lidí. Jako by buddhové zvážili, co
bude pro naši dobu nejvíce prospěšné. Učení terem úzce souvisejí s jejich
příjemci, stejně jako mistr předává pokyny úzce související s myslí žáka. Stejně tak jsou dharmické poklady Guru Rinpočheho těsně spjaté se současnou
dobou jako přímé spojení minulosti s přítomností.
Dharmické poklady předává Guru Rinpočhe přímo svým pověřeným tertönům a jejich linie je tak velmi krátká. Mysl tertöna je přitom neoddělitelná od
mysli Guru Rinpočheho, takže přenos požehnání je stejný, jako by se člověk
setkal s Guru Rinpočhem osobně, není mezi tím rozdíl. Z tohoto důvodu je
jisté, že tertön rozpoznal neduální vědomí a má vynikající úroveň realizace.
Navíc požehnání linie předávané z mysli do mysli nelze žádným způsobem
oslabit.
Díky ohromnému a nenarušenému požehnání linie získanému od pravého
tertöna je požehnání nesmírně silné, i když člověk obdrží jen krátké zmocnění, na rozdíl od případů, kdy člověk přijímá jiná zmocnění. Když skutečně
prověříme svůj prožitek, zjistíme, že tomu tak opravdu je.
422
||
Tulku Urgjän Rinpočhe se narodil do
rodinné linie Čhoggjur
Lingpy. Jeho babička
a první mistři, kteří
pomáhali tvarovat jeho
osobnost, se zavázali
shromažďovat, praktikovat, uchovávat a šířit
Čhoggjur Lingpovy termy. Projevili jim hlubokou úctu a zasvětili své
životy zachování jejich
linie. Také Tulku Urgjän Rinpočhe věnoval
svůj život praktikování Tänga Rinpočhe s Tänpä Jarphelem
a udržování těchto učení. Vyhledávalo ho mnoho realizovaných mistrů, aby od něj obdrželi zmocnění k Novým pokladům. Tulku Urgjän Rinpočhe tuto potřebu šíření s nesmírným zanícením a oddaností plnil. Planoucí záře je svědectvím o této
tradici, jež byla jedním ze středobodů života Tulku Urgjän Rinpočheho.
Čhadal
Rinpočhe
a Tulku
Urgjän
Rinpočhe,
s Künzang
Dečhen
a Phagčhog
Tulkuem
Doslov
||
423
Klášter Ka-Ňing Šedub Ling v Bódhnáthu
Chrám v Jeskyni asurů v Pharpingu
424
||
Klášter Ngedön Ösal Ling
Přestože Tulku Urgjän Rinpočhe
zlehčoval význam svých schopností,
myslíme si, že je vhodné zde některá z nich krátce zmínit. Neodhalíme
jeho vnitřní životopis a úroveň realizace; to je úkolem velkých mistrů.
Stejně jako ostatní členové jeho rodiny byl skrytým dzogčhenovým jóginem a neměl ve zvyku se vychvalovat. Prostě jen nastíníme některé
jeho schopnosti.
Do doby, kdy v roce 1996 ve
věku sedmdesáti šesti let zemřel,
Tulku Urgjän Rinpočhe postavil
pět významných klášterů v Nepálu a několik menších a také založil
centra v Malajsii a Dánsku a zasel
Tulku Urgjän Rinpočhe s Cikhe Čhoglingem,
Dečhen Paldön a inkarnací Dilgo Khjence
Rinpočheho
Čhogling Rinpočhe se svým prvním
synem Phagčhog Tulkuem
Čhogling Rinpočhe se svým druhým synem,
inkarnací Dilgo Khjence Rinpočheho
semínka budoucích center ve Spojených státech amerických. Jeho nejdůležitější kláštery stojí v Káthmándském údolí — v Bódhnáthu u Velké stúpy,
u Jeskyně asurů, kde Zrozený z lotosu projevil úroveň mahámudry vidjádhary, a na kopci za stúpou Svajambhú. Žil především v poustevně Nagi gönpa
nad Káthmándským údolím. Pod jeho dohledem a následným dohledem
jeho synů jsou tisíce praktikujících — mniši, mnišky i laici. Z jeho šesti synů
jsou čtyři významnými inkarnacemi: Čhökji Ňima Rinpočhe, Cikhe Čhogling Rinpočhe, Cchogňi Rinpočhe a Mingjur Rinpočhe.271 Mezi jeho vnuky patří reinkarnace Dilgo Khjenceho a reinkarnace Phagčhog Rinpočheho,
mistra z kláštera Riwočhe. Dalšími dvěma syny Tulku Urgjäna jsou Tänpä
Jarphel, blízký pomocník Tänga Rinpočheho, a Urgjän Džigme, jeden z tulkuů strýčka Tersäho.
Tulku Urgjän Rinpočhe předal transmisi Nových pokladů svým synům
a nejstaršímu vnukovi, a také mnoha dalším inkarnovaným lamům. Zajistil,
že tato vzácná učení byla předána a zachována. Nejvíce však proslul svými
dzogčhenovými instrukcemi. Roku 1980 se Tulku Urgjän Rinpočhe vydal
na Západ a byl zde jedním z prvních tibetských mistrů, kteří předávali nejzásadnější instrukce dzogčhenu mimo Tibet. Činil tak na základě konkrétních pokynů 16. Karmapy, jenž mu řekl: „Nechej slunce moudrosti vyjít na
oblohách Západu.“ A přesně to udělal.
Učení dzogčhenu vyjadřoval způsobem, jenž byl v našich časech nepřekonatelný. Byl proslulý svou hlubokou meditační realizací a svým
426
||
Čtvrtý Čhogling z Cikhe v Nepálu
Čtvrtý Čhogling z Cikhe v Khamu
Nätän Čhogling a Cikhe Čhogling
Doslov
||
427
Tři synové a Phagčhog Tulku v Nagi gönpě
výstižným, jasným a humorným stylem, jímž tato esenciální učení předával. Využíval k tomu metodu „instrukcí prostřednictvím vlastního prožitku“.
Pomocí několika málo slov takto poukazoval na podstatu mysli a odhaloval
přirozenou jednoduchost probuzení, která žákovi umožnila skutečně se dotknout podstaty probuzené mysli. Změnil životy mnoha praktikujících, kteří
tato učení obdrželi, rozpoznali podstatu své mysli a vytrvali v praxi. Až do
jeho smrti mnoho studentů buddhismu, pocházejících z celého světa, přicházelo do Nagi gönpy, aby obdrželi tyto zásadní ústní instrukce dzogčhenu
přímo z úst tohoto mistra. Jeho vzpomínky nám dovolují letmo nahlédnout
do vlivů a prožitků, které formovaly člověka, jehož prostota a skromnost dokázaly přitáhnout tak široké spektrum lidí.
428
||
A život jde dál…
Báseň Kjabdže Thulžig Rinpočheho potvrzující reinkarnaci Tulku Urgjän
Rinpočheho:
Požehnáním Urgjän Padmy
dokonalý tulku záměrně se objevuje
jako plod dlouhých a opakovaných přání.
Guruům a buddhovským formám, na divadle světa,
dívce vědění, jež je živlu ohně,
a ve čtvrtém vzácném bubnu léta (roce železného draka)
narodilo se hadí dítě se vznešenými znameními a znaky.
Až bude uvedeno na trůn, získají bytosti velký prospěch.
Toto napsala ruka Dharmamatiho.
Urgjän Džigme Rabsal (narozen 2001),
syn Nätän Čhogling Rinpočheho a Khando Tändzin Čhöjang Gjari
INFORMACE O SOUČASNÉM PŮSOBENÍ LINIE TULKU
URGJÄN RINPOČHEHO
Na stránce www.blazingsplendor.com naleznete informace o tom, kde je
možné obdržet učení, o meditačních ústraních, archivech a publikacích, najdete zde i životopisy mistrů linie, rozšířený slovník pojmů a doporučenou
četbu. Rovněž si zde můžete stáhnout různé fotografie a použít je jako spořiče obrazovky počítače.
430
||
A život jde dál…
Seznam fotografií a vyobrazení
a jejich autoři / majitelé
str. 18: Tulku Urgjän Rinpočhe (Jean-Marie Adamini)
25: Thisong Deucän — proslulý král dharmy (Ngawang Zangpo)
26: Samjä — pevnost raných dharem
27: Čhimphu — pohled od jeskyní nad Samjä (Marcia Binder Schmidtová)
29: Padmasambhava — mistr Zrozený z lotosu (Sogyal Rinpoche)
31: Vadžradhara — buddha ve stavu dharmakáji (Ngawang Zangpo)
32: Gampopa — praotec mistrů Kagjü
49: Čhoggjur Lingpa — odhalitel skrytých pokladů (Gyangtse Lhadripa)
51: Lotosová koruna Čhoggjur Lingpy (Michael Tweed)
53: Jeskyně křišťálového lotosu — posvátné místo Tří sekcí (Ugyen Shenpen)
55: Khala ronggo — místo, kde byl odhalen Thugdub (Erik Pema Kunsang)
63: Ješe Cchogjal — slavná dákiní, žačka Zrozeného z lotosu (Ngawang Zangpo)
70: Longčhenpa — velký mistr dzogčhenu (Ngawang Zangpo)
75: Vairocana — velký překladatel buddhistických textů (Ngawang Zangpo)
77: Proslulý učenec Mipham (Graham Sunstein)
83: Velká dákiní z Cchurphu (Tenpa Yarpel)
94: Král Dža — mistr mahájógy
111: Tára, buddha soucítění v ženské podobě (Gelong Rinchen)
119: Pevnostní vrch — vznešená poustevna (Erik Pema Kunsang)
132: Cchewang Dečhen — tulku Samtän Gjamccha
139: Klášter Ccheču v Nangčhenu (Erik Pema Kunsang)
162: Šákja Šrí, Pán siddhů (Marcia Binder Schmidtová)
164: Dug Kharag Jongdzin Rinpočhe (Soktse Rinpoche)
167: Pohřebiště Stinný háj v Indii (Rose Marie Sudanová)
179: Cestou z Lačhabu do Dečhen Lingu (Erik Pema Kunsang)
185: Dečhen Ling (Erik Pema Kunsang)
186: Kraj Cchangsar — na cestě do Dečhen Lingu (Erik Pema Kunsang)
191: Pohled na Pevnostní vrch z cesty do Lačhabu (Erik Pema Kunsang)
196: Gäbčhag gönpa — klášter meditujících žen (Erik Pema Kunsang)
197: Mnišky v Gäbčhagu sedí ve svých meditačních boxech (Erik Pema Kunsang)
205: Dergeská královská rodina (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
206: Situ z Palpungu (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
212: Stránky z díla Čhöwang Tulkua (Erik Pema Kunsang)
215: Klášter Lačhab (Erik Pema Kunsang)
219: Pohled z kláštera Lačhab (Erik Pema Kunsang)
Seznam fotografií a vyobrazení a jejich autoři / majitelé
||
503
220: Cestou z Pevnostního vrchu do Lačhabu (Erik Pema Kunsang)
229: Šestnáctý Karmapa — svéhlavá inkarnace (Gloria Jonesová)
235: Místo odhalení termy nad Cikhe a současný tulku (Erik Pema Kunsang)
236: Karsä Kongtul, syn 15. Karmapy (Gloria Jonesová)
239: Tulku Karsä Kongtula (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
251: Klášter Cikhe (Erik Pema Kunsang)
271: Král Nangčhenu (Erik Pema Kunsang)
271: Nangčhenský princ Ačhen (Marcia Binder Schmidtová)
308: Mladý Karmapa (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
310: Klášter Cchurphu na nástěnné malbě
311: Lotosová pevnost garudy nad klášterem v Cchurphu (Larry Mermelstein)
316: Šrí Singha, raný mistr dzogčhenu (Ngawang Zangpo)
320: Mladý Dalajlama (Ani Jinpa)
326: Vnitřní místnost určená pro meditační ústraní v Lačhabu (Erik Pema Kunsang)
328: Düdžom Rinpočhe — po stranách Dordag Rigdzin a Minling Čung (Lobpon Norbu La)
329: Tulku jménem Rabsal Dawa, Zářivý měsíc (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
330: Raná fotografie Dilgo Khjence Rinpočheho (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
341: Pawo Rinpočhe z kláštera Nänang (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
345: Měsíční jeskyně v Dag Jerpě (Graham Sunstein)
346: Pohled z Měsíční jeskyně (Graham Sunstein)
347: Mladý Düdžom Rinpočhe (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
349: Dzongsar Khjence Rinpočhe (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
353: Dilgo Khjence Rinpočhe ve Lhase (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
356: Düdžom Rinpočhe (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
357: Čhadal Rinpočhe (Jocelyn Sylvesterová)
361: Žečhen Kongtul (Ani Jinpa)
372: Čhökji Ňima, Čhogling a jejich matka Künzang Dečhen (Kathy Morrisová)
373: Tulku Urgjän Rinpočhe, raná fotografie (Graham Sunstein)
378: Rodina v Sikkimu (Kungo Kalsang)
381: Trůn vadžry v Bódhgaji (Graham Sunstein)
383: Dzongsar Khjence pod Stromem bódhi (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
386: Dzongsar Khjence Rinpočhe
388: Thinlä Norbu Rinpočhe se svou ženou a tulkuem Dzongsar Khjenceho (Marcia
Binder Schmidtová)
389: Šestnáctý Karmapa (Graham Sunstein)
390: Thulžig Rinpočhe, Düdžom Rinpočhe a Tulku Urgjän Rinpočhe (Jocelyn Sylvesterová)
391: Düdžom a lamové školy Ňingma, v exilu (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
393: Velká stúpa v Bódhnáthu, 1956 (Mani Lama)
394: Stúpa Svajambhú, 1965 (Ganesh Man Chitrakar)
395: Lama Taši Dordže z Nubri (Mayum Sönam Chödrön)
396: Třetí Čhogling z Nätänu Päma Gjurmä (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
397: Čhogling z Nätänu se svým nejstarším synem Orgjän Tobgjal Rinpočhem (Ani Lodro
Palmo)
397: Čtvrtý Čhogling z Nätänu (Ani Lodro Palmo)
504
||
398: Čhökji Ňima Rinpočhe a Čhogling Rinpočhe (Sangye Yeshe)
401: Pohled na Nagi gönpu (Marcia Binder Schmidtová)
404: Bomda Khänpo (Graham Sunstein)
405: Ňošul Khän Rinpočhe
406: Khänpo Ngagčhung (Steven Goodman)
408: Vimalamitra — mistr dzogčhenu (Ngawang Zangpo)
412: Karmapův obřad Černé koruny (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
413: Šestnáctý Karmapa s tulkuy v klášteře Ka–Ňing Šedub Ling (Kathy Morrisová,
Steven Goodman)
414: Stúpa v Bódhnáthu a klášter Ka–Ňing Šedub Ling, stará letecká fotografie Toniho
Hagena (Mani Lama)
415: Šestnáctý Karmapa a král Biréndra v Nepálu při inauguraci (Kathy Morrisová)
415: Čhadal Rinpočhe, Düdžom Rinpočhe a Dilgo Khjence Rinpočhe
416: Představení hry o Padmasambhavovi, Šántarakšitovi a králi Thisong Deucänovi —
Dilgo Khjence Rinpočhe, Thulžig Rinpočhe a Čhökji Ňima Rinpočhe (Mathieu
Ricard / archiv kláštera Žečhen)
417: Lamové u stúpy v Bódhnáthu na konci předávání transmise Nových pokladů (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
418: Pět lamů v Bódhnáthu — Tulku Urgjän Rinpočhe, Thulžig Rinpočhe, Dilgo Khjence
Rinpočhe, Dabzang Rinpočhe a Dephug Rinpočhe (Namdol Gyatso)
418: Dilgo Khjence Rinpočhe s lamy v Yak & Yeti (Sangye Yeshe)
419: Dilgo Khjence Rinpočhe s rodinou Tulku Urgjän Rinpočheho (Graham Sunstein)
420: Tulku Urgjän Rinpočhe s Cchogňi Rinpočhem a Mingjur Rinpočhem a jejich matka
Sönam Čhödön v Nagi gönpě (Marcia Binder Schmidtová)
421: Cchogňi Rinpočhe s Adeu Rinpočhem v Nangčhenu (Graham Sunstein)
421: Jongge Mingjur Rinpočhe — nejmladší syn (Namdol Gyatso, Mingyur Rinpoche)
423: Tänga Rinpočhe s Tänpä Jarphelem (Tenpa Yarpel)
423: Čhadal Rinpočhe a Tulku Urgjän Rinpočhe, s Künzang Dečhen a Phagčhog Tulkuem
424: Klášter Ka–Ňing Šedub Ling v Bódhnáthu
424: Chrám v Jeskyni asurů v Pharpingu (Namdol Gyatso)
425: Klášter Ngedön Ösal Ling (Tashi Lama)
425: Tulku Urgjän Rinpočhe s Cikhe Čhoglingem, Dečhen Paldön a inkarnací Dilgo
Khjence Rinpočheho (Erik Pema Kunsang)
426: Čhogling Rinpočhe se svým prvním synem Phagčhog Tulkuem (Marcia Binder
Schmidtová)
426: Čhogling Rinpočhe se svým druhým synem, inkarnací Dilgo Khjence Rinpočheho
(Raphaele Demandreová)
427: Čtvrtý Čhogling z Cikhe v Nepálu
427: Čtvrtý Čhogling z Cikhe v Khamu (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen)
427: Nätän Čhogling a Cikhe Čhogling (Greg Rabold)
428: Tři synové a Phagčhog Tulku v Nagi gönpě (Jeff Sable)
429: Urgjän Džigme Rabsal (narozen 2001), syn Nätän Čhogling Rinpočheho a Khando Tändzin Čhöjang Gjari
432: Marcia Binder Schmidtová v Nangčhenu, 2003 (Erik Pema Kunsang)
433: Tulku Urgjän Rinpočhe a Erik Pema Kunsang v Nagi gönpě (Erik Pema Kunsang)
||
505
Obsah
Předmluva Sögjal Rinpočheho . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
Úvodní slovo Daniela Golemana . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Úvod Erika Pema Kunsanga a Marcii Binder Schmidtové. . . . . . . 14
Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
1. Babiččino poslání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
2. Tibet, země buddhismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
3. Gampopa a první mistři linie Barom . . . . . . . . . . . . . 30
4. Poklady Zrozeného z lotosu . . . . . . . . . . . . . . . . 46
5. Můj pradědeček, objevitel pokladů . . . . . . . . . . . . . 48
6. Dva dokonalí mistři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
Khjence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
Kongtul . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
7. Patnáctý Karmapa, Pán aktivity . . . . . . . . . . . . . . . 80
8. Duchovní synové
Karmä Khänpo .
Wangčhog Dordže
Cchewang Norbu
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
89
89
93
98
9. Moje drahocenná babička . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
10. Můj učitel Samtän Gjamccho . . . . . . . . . . . . . . . 115
11. Můj otec, strůjce zázraků . . . . . . . . . . . . . . . . . 133
12. Výjimeční strýcové a jejich učitelé. . . . . . . . . . . . . . 154
Strýček Sang Ngag. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154
Tersä Tulku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156
13. Šákja Šrí, Pán siddhů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162
14. Mistr učenec Kathog Situ . . . . . . . . . . . . . . . . . 169
15. Mé dětství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175
16. Klášter jóginek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194
17. Přijímání prvního učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201
18. Neobyčejná mluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204
19. Můj předchozí život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209
20. Můj klášter a uvedení na trůn . . . . . . . . . . . . . . . 216
21. Mladý Karmapa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228
22. Babiččina smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235
23. Barvitý Čhogling z Cikhe . . . . . . . . . . . . . . . . . 247
24. Zmocnění v Zurmangu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259
25. Mistr v dutém kmeni. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263
26. Výstřední král . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270
27. Mé poslední dny se Samtän Gjamcchem . . . . . . . . . . . 276
28. Odchod mého gurua . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 279
29. Setkání se znamenitým učitelem . . . . . . . . . . . . . . 293
30. S Karmapou v Cchurphu . . . . . . . . . . . . . . . . . 309
31. Zářivý měsíc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 329
32. Naposledy ve středním Tibetu . . . . . . . . . . . . . . . 340
33. Skvělí mistři ve Lhase
Dzongsar Khjence . .
Düdžom Rinpočhe . .
Žečhen Kongtul . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
349
349
355
360
34. Odchod z Tibetu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 371
35. Sikkim . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 377
36. Nepál
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 392
37. Čhogling z Nätänu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 396
38. Ústní linie od Bomda Khänpa . . . . . . . . . . . . . . . 404
39. Závěr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 413
Doslov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 420
A život jde dál… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 429
Informace o současném působení linie Tulku Urgjän Rinpočheho . . . 430
Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 431
Dodatek. Linie Nových pokladů . . . . . . . . . . . . . . . . 434
Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 438
Slovník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 465
Seznam fotografií a vyobrazení a jejich autoři / majitelé . . . . . . . 503
Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 506
Poděkování překladatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 507
Česká bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 508
Vzpomínky
Tulku Urgjän Rinpočheho,
jak je zaznamenali
Erik Pema Kunsang a Marcia Binder Schmidtová
Z anglického originálu Blazing Splendor, The Memoirs of Tulku Urgyen Rinpoche,
as told to Erik Pema Kunsang & Marcia Binder Schmidt (Rangjung Yeshe
Publications, Boudhanath, Hong Kong & Esby, 2005) přeložil Sebastian Kantor.
Vydalo nakladatelství DharmaGaia v Praze roku 2014.
Odpovědný redaktor Lumír Kolíbal.
Jazyková redakce Daniela Kučmašová.
Odborná spolupráce Zuzana Ondomišiová.
Sazba & typo [email protected].
Fotografie na obálce Erik Pema Kunsang.
ISBN 978–80–7436–042–8
Tisk PBtisk Příbram.
DharmaGaia, Uhelný trh 1, 110 00 Praha 1,
www.dharmagaia.cz, [email protected],
tel. +420 608 242 993,, +420 224 238 551
Di
Distri
r bu
buce
c : KO
KOSM
M AS, Lu
L
b aň
bl
aňskáá 34, 120 00
12
ha 2,
2,
Distribuce:
KOSMAS,
Lublaňská
Praha
tel.
te
l./f
/fax
f x+
42
420
20 22
2
2 51
510 0 74
0 7 9, 222 515 407
222
2 515
5 407
07
tel./fax
+420
222 510 749,
Di
ist
stri
r bu
uce vv SR:
SR:
R P
artn
ar
ner Techn
h ic
ic, Ná
Náme
mest
stie
ie sslobody
lobo
lo
body
dy 1
7, 8
11 06 Br
Brat
atis
isslaava
va,,
Distribuce
Partner
Technic,
Námestie
17,
811 06
Bratislava,
e-ma
email
ma
il: [email protected],
in
nfo
f @
@p
par
artn
tner
e te
er
tech
ch
hnic.sk
k, www.partnertechnic.sk
www.
ww
w pa
w.
part
rtne
rt
neert
rtec
echn
ec
hnic
icc.sk
.ssk
e-mail:
AU TOBIOGR A F I E — Ň I NG M A — K AGJ Ü — DZOGČH E N
Autor nás ve svých ojedinělých vzpomínkách seznamuje se ztracenou
kulturou tradičního Tibetu. Ve svém vyprávění čerpá z bohaté historie
své rodiny i z tradice transmisí dzogčhenu a mahámudry, jichž se sám stal
držitelem. Odhaluje vlivy a skutečnosti, které formovaly linii „skrytých
jóginů“ i různých význačných duchovních mistrů Tibetu 19. a 20. století,
a vytváří tak jedinečný obraz kultury plné záhadných příběhů, zázraků
i hlubokých vhledů do přirozenosti naší mysli.
Tulku Urgjän Rinpočhe (1920–1996) byl jedním z nejvýznamnějších meditačních mistrů a učitelů škol Ňingma a Kagjü a dědicem slavné linie skrytých nauk (terma) Nových pokladů, jež objevil jeho praděd
Čhogg jur Lingpa. Po čínské okupaci odešel do Sikkimu a později do Nepálu. Své učení dále předával mnoha zájemcům z celého světa, a naplnil
tím mimo jiné pokyn 16. Karmapy: „Nechej slunce moudrosti vyjít na
oblohách Západu.“ V šíření odkazu Tulku Urgjäna dnes pokračují jeho
čtyři synové, kteří jsou rovněž inkarnacemi velkých mistrů. Česky mu
vyšla kniha Opakuji slova Buddhy (DharmaGaia 2010)
„Soucítění, moudrost, oddanost, vnitřní podstata mysli – o tom všem se
můžete dočíst v této knize. Příběhy a vzpomínky Tulku Urgjän Rinpočheho ukazují, že dosáhnout duchovní realizace je skutečně možné.“
Sögjal Rinpočhe, autor Tibetské knihy o životě a smrti
Planoucí
záře
Planoucí
záře
Vzpomínky
Tulku
Urgjän
Rinpočheho
jak je
zaznamenali
Erik Pema
Kunsang
a Marcia
Binder
Schmidtová
www.dharmagaia.cz
knížky pro přemýšlivé lidi
Dharmagaia
Dharmagaia
Vzpomínky
tulku Urgjän Rinpočheho
jak je zaznamenali
Erik Pema Kunsang

zde - DharmaGaia

Transkript

Podobné dokumenty

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr