patent na silvestra

MICHAL KREJČÍK
PATENT NA SILVESTRA.
(krátká komedie s prvky truchlohry).
f iasko
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
distribook
*
f
fiasko distribook
established 1988
Michal Krejčík
Patent na Silvestra
© Michal Krejčík 2004
vydáno nakladatelstvím FIASKO DISTRIBOOK
vydání první: květen 2004, Praha
2
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
PATENT NA SILVESTRA.
Divadelní aktovka – divadelná brašňa – Die Theateraktentasche – Tyjátrószruksák – Bagaź do teatru
Vypravěč:
„Pozdě večer 31. prosince roku 1851 vydal tehdy mladičký rakouský císař
František Josef I. takzvané Silvestrovské patenty. Těmito patenty císař prakticky ze
dne na den zrušil oktrojovanou ústavu z března 1849, která - ač byla rakouským
národům vnucena právě samotným císařem – představovala poslední pozůstatek
revoluce z osmačtyřicátého roku. Občanská práva a svobody byly seškrtány na
směšné minimum a císař neponechal nikoho na pochybách, že si napříště do vlády
nedá od nikoho mluvit. Mocnářství toho dne vstoupilo do nové éry nazvané podle
všemocného ministra vnitra a císařova našeptávače – Bachův absolutismus. Mnohé
obyvatele císařovo rozhodnutí překvapilo a historikové se dodnes přou, jaké události
vlastně předcházely vydání tak radikálních rozhodnutí, navíc v tak neobvyklý den.“
Děje se v Schönbrunnu, v císařově kanceláři, na Silvestra roku 1851
v podvečer.
Poznámky k inscenaci: Císař sedí ve své pracovně u psacího stolu. V rohu
místnosti je na trojnožce či jinak umístěno lavabó (lavór s ručníkem), vedle stolu
odpadkový koš (pokud možno nikoli z umělé hmoty), kalamář a pero s násadkou leží
na stole, dále od stolu stojí stranou menší skříňka (bar) se skleničkami různých
druhů, tvarů a velikostí uvnitř. Jinak je pracovna vybavena tak, jak bývají obvykle
vybaveny pracovny císařů.
Při inscenaci je kladen velký důraz na autenticitu. Proto není vhodné míchat na
scéně nábytek z doby Ludvíka XV. a XVI. jen tak halabala s napoleonským empírem.
Osvědčeným a doporučeným stylem je pozdní biedermeier, v krajní nouzi období
Ludvíka XVIII. či Ludvíka Orleánského. Pouhé moderní imitace nepůsobí na jevišti
věrohodně, proto nechť je příslušné divadlo použije jen v případech nezbytně nutných.
Císař si zamyšleně prohlíží špičky svých bot. Ozve se zaklepání na dveře a
císař pohlédne ke vchodu do kanceláře.
Císař: „Vstupte!“
Bach: „Nerad ruším, Vaše veličenstvo, ale bylo by mi velkou ctí popřáti Vám
v poslední večer starého roku vše nejlepší do roku nového, v němž jistě dobudete
ještě větší slávy a obliby u všeho lidu celého mocnářství. Do nového roku 1852!“
Císař: „Ach, to jsem rád, že jdete, můj milý Bachu. Trochu jsme se tu sami nudili.
Víte, rodinná oslava císařské rodiny se konala již včera a dvorní ceremoniář má
dnes volno. A bez ceremoniáře já nevím, co mám dělat. Chtěl jsem kupříkladu jít jen
tak v přestrojení do městské opery. Ale nemohu vystát tu jejich novou italskou
subretu.“
Bach: „Ona dnes vystupuje madam Vaselina Lubricanti?“
Císař: „Přesně ta! Když zpívá Julii, dostávám chuť na tlačenku s cibulí. Připadá mi
taková rosolovitá a při áriích se jí vždycky rozkmitá všechen ten sulc.“
Bach: „A což takhle opereta? Prý ve Vídni hostuje největší hvězda temešvárské
scény. Proslulý uchvatitel ženských srdcí i jiných orgánů – Vilja Vilný!“
Císař: „No ještě toho trochu! Nic! To budu radši doma. Radši mi povězte, co se děje
v ulicích?“
3
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Bach: „Lid slaví příchod nového roku a hledí s neochvějnou důvěrou ve Vaše
veličenstvo a s nadějí do budoucna.“
Císař: (posmutněle) „No vidíte. Prostý lid slaví a my, z Boží milosti císař rakouský,
král uherský atakdále se můžeme ukousat nudou. Život mocnáře není
jednoduchý… Neužil jsem si ani dětství. Měl jsem dokonce velice komplikovaný
porod.“
Bach: „Já vím, Vaše veličenstvo přišlo na svět císařským řezem.“
Císař: (nejprve v první polovině předchozí Bachovy věty souhlasně pokyvuje hlavou,
při posledních slovech se zarazí) „Ale pane ministře! Zase jste zapomněl!“
Bach: (nejprve nechápe, oč se jedná, ale velmi rychle se upamatuje a jeho pohled se
rozzáří) „Ach, ano pardon! Císařsko-královským řezem. Zpropadená titulatura.“
Císař: „Tak správně. Abyste rozuměl, mně samotnému na tom nesejde. Ale Maďaři –
ty se vždycky můžou zbláznit, když užívám jen císařský titul a vynechám to jejich
„apoštolský král Uherský“.“ (deklamuje značně otráveně).
Bach: „Ano, ano. Ti zlobiví Maďaři. A nejen oni! I jinde zvedají nebezpečně hlavy!“
Císař: „Ano, četl jsem o té Vaší vskutku povedené akci s tím… s tím… Borovským.
Splašili se koně, strážní popadali z kočáru a Havlíček dojel sám málem až do
Brixenu! Ostuda až na půdu! Ještě že žádnou v Schőnbrunnu nemáme.“
Bach: „To byla blamáž, to připouštím. Však jsem taky exemplárně potrestal
pražského policejního prezidenta. Osobně jsem ho přetáhl svým jezdeckým bičíkem.
Hned několikrát.“
Císař: „Ale to jste neměl. Chápu, že Vás taková aféra rozčílí, ale takhle vybuchnout!
To pramení ze stresu! Nahromaděný vztek! Máte si najít koníček, u něhož se
náležitě odreagujete!“
Bach: „Jsem ve spolku vídeňských sadistů.“
Císař: „No, pěkná záliba. Ovocné stromky mě taky vždycky lákaly. A co tomu
výprasku vlastně říkal prezident?“
Bach: „Zpíval si a ještě poděkoval.“
Císař: „To je opravdu podivín. Kdo tam v té Praze vlastně sedí?“
Bach: „Hrabě Masoch, Vaše veličenstvo.“
Císař: „Masoch, Masoch. A víte, že jsem o něm slyšel, že má taky něco do činění
s tím vaším spolkem? Nechodí on taky mezi vás?“
Bach: „Chodí… ale není členem.“
Císař: „No to je konečně jeho věc, ale vidíte sám, že poměry v naší říši nám začínají
přerůstat přes hlavu. Už jsem o tom přemýšlel, je nutné přijmout radikální
opatření.“
Bach: „Jistě Vaše veličenstvo, v zemi vládne nepořádek. Ústava a ty různé revoluční
svobody vlezly lidem na mozek.“
Císař: „No právě, Maďaři se bouří, Češi brblají, v Chorvatsku to vře… Je třeba tomu
učinit přítrž!“
Bach: „Ano! Zde stojí oddaný vykonavatel Vaší vůle!“
Císař: (se zápalem deklamuje) „Nesmíme se bát radikálních kroků! Ať už budou
sebebolestnější!“
Bach: (téměř fanaticky řve) „Ano!“
Císař: „Proto jsem se rozhodl…“
Bach: (skočí mu do řeči) „Ano!“
Císař: (loupne po něm očima) „Proto jsem se rozhodl, že od 1. ledna rozpustím
Rakousko!“
Bach: „Ano!“ (zarazí se a uvědomí si, co slyšel ) „C-cože?“
Císař: „Já vím, drahý ministře. Asi Vás to zarazilo, ale dlouho jsem o tom přemýšlel.
Podívejte se na to prakticky. Prohlédněte si mě dobře.“
Bach: (dosti zevrubně zkoumá císaře)
Císař: „Kolik mám hlav?
4
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Bach: (zblble, neboť neví, kam tím, císař míří) „No, tak já, nerad bych se jaksi
unáhlil, ale osobně…, pokud tedy mohu mluvit sám za sebe… a s mou omezenou
znalostí věci, tak já tedy s dovolením vidím… jednu?“ (tázavě se podívá na císaře)
Císař: „Správně.“ (Bach nenápadně jásá, že uhádl). „A kolikpak mám zadnic?“
Bach: (překvapeně) „E-e zadnic? No tak, abych snad vyjádřil… globálně - i to co si
lidé povídají na ulici, to nemám jenom z vlastní hlavy…“ (omluvně) „že, tak… taky
jednu.“
Císař: „Ja, richtig. No a víte, kolik já mám dědičných titulů? Počítal jste to někdy?“
Bach: „No, to sice ne, ale přibližně je to tak asi cirka… hodně…?
Císař: „Přinejmenším dvaapadesát! Je toho vždycky přes půl stránky! Moji
předkové, dej jim pánbů věčnou slávu, museli být snad šílení. Hromadili trůny jak
nějaký potrhlí sběratelé! Jako kdyby to byly známky anebo motýli.“
Bach: „Já ale stále nechápu, kam tím Vaše veličenstvo míří.“
Císař: „Jak mám, krucinál, řádně vládnout svým korunním zemím, když si ani
pořádně nepamatuju, kterým zemím vlastně vládnu. Copak můžu najednou nosit
padesát vladařských korun? A sedět na padesáti trůnech? I kdybych to zředil na ty
nejdůležitější, pod dvacet se nedostanu. A to nemluvím o zemích „atakdále“.
Bach: „Země Atakdále? To neznám…“
Císař: „No, na každém dekretu je vždycky výčet: „král uherský, český atakdále. Mě
osobně by to teda pěkně štvalo. Žít v nějaké krásné malé zemičce a pokaždé si
v dekretu přečíst, že si císař ani nepamatuje její jméno a odbude ji jen jako
„atakdále“. Tuhle jsem se na to dokonce ptal ve dvorské kanceláři a představte si,
že ani tam my nebyli schopní dát úplný seznam území pod naší svrchovaností. Měli
zase jenom ten hlavičkový papír, na kterém vydáváme své patenty, dekrety a
manifesty.“
Bach: „A proto chcete rozpustit Vaši - i naši – obrovskou, rozsáhlou, habsburskou
říši, kterou Vaši předkové vypiplali z jediného hrabství?“
Císař: „Ale ty výhody! Naše země bude menší a přehlednější. Já si nechám takových
pět šest titulů a oba budeme mít rázem mnohem méně práce.“
Bach: (zjevně zaraženě a znechuceně, ale poklonkujíc) „Já si, Vaše veličenstvo, pořád
nemyslím, že by to byla dobrá idea.“
Císař: (pokračuje ve své deklamaci) „Budeme mít svoje Rakousko. Malé ale naše.
K čemu potřebujeme ty otravné Uhry?“ (mačká si tvář) „K ničemu. Vždycky, když je
vidím, mám chuť se jich zbavit! Češi ať se hezky postaví na vlastní nohy. A až mě
přijdou na kolenou prosit, aby po mně mohli nazvat nějakou ulici, železnici nebo
snad dokonce to jejich slavné Národní divadlo, tak jim řeknu: „Tůdle, to by se vám
tak líbilo!“
Bach: „Já, Vaše veličenstvo, bych k nim určitě nebyl takhle krutý. A určitě bych je
ani takhle snadno nepropouštěl ze staletých svazků, jimiž jsou naše země spojeny.“
Císař: „Vám zrovna se, milý Bachu, divím, že se jich zastáváte. Vždyť s nima máte
jenom starosti. Pomyslete, kdybychom se toho břímě zbavili! Nechal bych si jen mou
drahou Vídeň, ty dvoje Rakousy, co máme, mé milé Tyroláky, Solnohrad a
Korutany. A Štýrsko! Země jako dlaň! Hned bychom o všem věděli, vládli bychom
pružně a bez velké dřiny. Vy byste měl více času na svoje záliby. I hrabě Masoch by
mohl mezi vás chodit častěji.“
Bach: (potutelně se usmívá, když je řeč o zálibách)
Císař: „A kdyby to všechno hezky klapalo, mohli bychom nadobro zrušit i tajnou
policii.“
Bach: (zděšeně) „Ne! Jen to ne! Vaše veličenstvo, já si dovoluji vám co nejdůrazněji
odporovat! Víte přece, že tajná policie je takové mé vypiplané dítě! Teprve pod mým
vedením se dostala na skutečně profesionální úroveň! Nechal jsem odmontovat
z budovy úřadu tabulku s nápisem „Tajná policie“. Zrušil jsem ty příšerné
červenožluté stejnokroje a vycvičil skutečně výkonné vyzvědače. Někteří naši agenti
pracují tak tajně, že o nich už dva roky nevíme.“
5
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Císař: „Ale milý Bachu, neprožívejte to tak dramaticky! Víte, že nemám rád
afektované divadelníky. Máte snad lepší nápad? Co byste chtěl dělat?“
Bach: „Já… tak… upřímně řečeno, jsem měl v úmyslu slavit Silvestra.“
Císař: „Ale ne teď! Já myslím pro blaho říše.“
Bach: (zamyslí se) „No, ať se Vaše císařská milost neurazí, ale já bych jeden nápad
měl. A spojil bych tím příjemné s užitečným. Když máme toho Silvestra, já se Vám
pokusím představit bohatství a krásy naší, tedy hlavně Vaší, říše představit
prostřednictvím darů země.“
Císař: „Z koho?
Bach: „Darů země.“ (ukazuje na podlahu)
Císař: (jen náznakově) „Takže ne…“
Bach: (ukazuje na sebe oběma rukama v oblasti trupu a vrtí hlavou).
Císař: „I Vy starý lišáku! Vy si pořád myslíte, že mě zvikláte. Ale přitom já bych pro
Vás měl v malém ale našem Rakousku krásnou funkci… ministra… za-hra…dnictví.
Bach: „Já bych přeci jenom raději představil ty dary. Mohu se na chvíli vzdálit, Vaše
jasnosti?
Císař: „Samozřejmě, ale nenechávejte mě tu dlouho, nebo si to rozmyslím i s tím
Solnohradem.“
Bach: (Odchází ze scény, je slyšet cinkot lahví o sebe a za necelou minutu se ministr
opět vrací na scénu buď se servírovacím vozíkem, podnosem, košem či náručí plnou
lahví alkoholu. Ty postaví na stůl či nechá na vozíku a ze skříňky vyndá vícero
skleniček různých tvarů a velikostí.) „Ták, tady je naše rakouská domovina v tekuté
podobě. Prozkoumal jsem panu nejvyššímu hofmistrovi ten otvírací glóbus hvězdné
oblohy… Nevím, jestli se mi podařilo najít zástupce všech korunních zemí… ale
většinu tu vidím.“
Císař: „Glóbus hvězdné oblohy! A to mně bylo pořád divný, že se po nocích zamyká
v kanceláři. Prej, že studuje hvězdy. Tak maximálně pětihvězdičkovej koňak!“
Bach: (prohlíží jednotlivé lahve) „No je aspoň vidět, že hofmistr je pravý patriot. Má
chlast i ze zemí, které už jsme dávno ztratili. Holandský gin - Genever! A tady řecká metaxa! No vida, tak on dokonce plánuje i dobytí nových území.“ (prohlédne si
poloprázdnou láhev.) „A plánuje důkladně.“
Císař: „Co mám s vámi dělat, můj milý Bachu, nalijte mi tedy nějakého lahodného
moku.“
Bach: (znalecky s nadšením) „Tak já bych si dovolil pro začátek nabídnout
nefalšovanou vzpomínku na domov. Dolnorakouské červené Zweigeltrebe, ročník
1850.“
Císař: „Nalijte si taky, milý Bachu. Dnes je přece výjimečný den pro celou
monarchii!“
(Připijí si)
Císař: (prohlíží víno proti světlu, ovoní, poválí po patře) „Ááááh, ta temně červená
jiskra, mladé, lehké a přitom plné slunce. Opravdu vynikající. Nalijte mi ještě
sklenku.“
Bach: „Ne, ne. Než bychom se propili všemi našimi Vašimi zeměmi, to bychom měli
královskou kocovinu.“
Císař: „Pane ministře, ale to zas vadí mně!
Bach: (zarazí se) „Pardon, pardon. Císařsko-královskou kocovinu.“
Císař: „Tak, ano. Ale asi máte pravdu. Musíme se podívat do všech koutů říše. Co
tam máme dál?“
Bach: „Štýrský sauvignon, ročník 1848, vinice knížete Metternicha.“
(koukne na sklenku)
Císař: „1848? No trochu trpký ročník, nezdá se vám? Úplně cítím na patře ten
revoluční kvas.“ (není si zcela jistý, zda mu víno chutná)
6
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Bach: (dosud se nenapil a proto filozofuje se sklenkou v ruce) „Pro knížete
Metternicha to byl vskutku trpký ročník…Nucená abdikace, útěk do exilu…“ (napije
se a odplivne si) „No jo skutečně, to asi to teplo a nějaký kvasinky. Možná se nám
krapet zkazilo. Ale spravíme si chuť. Ještě bych se zdržel v naší krásné habsburské
domovině a okusil bych nápoj drsných alpských horalů.“ (nalívá zlatavou tekutinu,
ťuknou si a oba zvolají „Prosit!“)
Císař: (oklepe se) „Errrh, to je síla! Co to je?“
Bach: „Stroh!
Císař: „Chutná to jako rum!“
Bach: „No, on to vlastně je rum. Ale nesmí se mu tak říkat.“
Císař: „Proč proboha?
Bach: „Protože to není rum.“
Císař: „Člověče, vzpamatujte se! Vždyť jsme ještě neopustili Rakousko! Co budete
dělat v takové Haliči! Tak hezky pomalu a rozebereme si to. My na to přijdeme.
Z čeho se to vyrábí?“ (nalévá si druhý panák, pozvedává sklenku a jedním tahem ji
vyprázdní)
Bach: „Z cukru.“
Císař: „A rum?“
Bach: (nalévá si svůj druhý panák a chvatně jej vypije) „Taky z cukru.“
Císař: „Poslyšte, milý Bachu, nestudoval Vy jste taky hvězdnou oblohu? Slyšíte se?
Rum - z cukru, Stroh – taky z cukru. Tak kde je ten rozdíl?“
Bach: „V tom cukru.“
Císař: „No vidíte, tak jsme na to kápli. Takže ty cukry mají nějaké jiné složení, že?“
Bach: (váhavě) „Já tomu až tak moc nerozumím, ale bratranec učí na vídeňské
reálce a říká, že karibský cukr i náš řepný…obojí je to sacharóza.“
Císař: „Já jsem z toho jelen. Tak liší se teda nějak? A když jo, tak proč obojímu
říkají cukr?“
Bach: „No, tak co já vím, tak je akorát dražší… To víte, směrnice vídeňské obchodní
komory.“
Císař: „To je divné, tak proč rovnou nezakážou, aby se řepnému cukru říkalo cukr.
Můžeme tomu říkat třeba řepr. Anebo zase naopak třťukr.“ (kroutí hlavou) „To je
zmatek.“
Bach: „Vaše veličenstvo má pravdu. Ale není to tak hrozné. Třeba před nedávnem
naštěstí neprošel návrh přejmenovat prý zavádějící a nepřesný název med na včelí
zvratky.“
Císař: „Začínám cítit, že se svět ubírá nějakým divným směrem. Já jen doufám, že
se jednoho dne neprobudím na posteli a nezjistím, že mi ji přejmenovali na
nádraží.“ (Nalije si a vyprázdní již třetího panáka) „No dosti tlachů, radši se vydejme
zase na cestu.“
(Bach nalévá červené víno, rituál se sklenkami se opakuje, ale viditelně rychleji)
Císař: (labužnicky) „Noooo, co to pijeme?“
Bach: „Tokaj, Dolní Uhry, ročník čtyřicet dva.“ (dolévá si sklenku a opět ochutnává,
válí po patře) „…jižní svahy, písčitá půda, zajímavý chuťový ocásek. Buď hnojí
chlévskou mrvou anebo si při šlapání hroznů… no nic.“
Císař: (lačně dopíjí sklenku a Bacha příliš nevnímá) „No tak…“ (rozverně deklamuje)
„…při-nej-hor-ším bych byl ochoten si možná to Maďarsko ponechat. Přeci jen bysme
ušetřili za clo. Víno mají vskutku znamenité.“
Bach: „A co by Vaše veličenstvo řeklo Moravě? Veltlínské zelené, Mikulov,
předloňská sklizeň.“
(oba již velmi lhostejně a s očima v sloup prohlížejí sklenky a pak je do sebe vyklopí)
Císař: „No, zprv trochu trpké zdá se…, ale něco do sebe to má. My, myslím, se už
vpili.“
Bach: „A navíc tam vede z Vídně železnice!“ (předvádí lokomotivu a pohyby jejích
táhel s lahví vína v ruce)
7
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Císař: „Uvidíme, uvidíme. Aby z toho mého velkolepého zeštíhlování říše nezbyly
nakonec trosky. Musíme posoudit i další země. Co máme dál na západ?“
Bach: „Bőhmen!“
Císař: „No jistě! To je zajímavá země. O té jsem už hodně slyšel.“
Bach: „Ano. Třeba nedávno se místní Němci domáhali zákazu pověsti o praotci
Čechovi. Že prý jitří národnostní vášně, že je plná předsudků a naznačuje, že Češi
mají na Bőhmen větší právo než oni! Co jsem jim na to měl říct? My můžeme
cenzurovat noviny, letáky a knížky, ale těžko nějakou lidovou slovesnost po
chalupách! Tak aspoň chtěli, abychom do učebnic zavedli národnostně vyváženou
pověst o praotci Bőhmovi, praotci všech obyvatel. A ten, aby nelezl na Říp, což
polovina Němců nevysloví, nýbrž na Schneekoppe.“
Císař: (mírně opile a ironicky) „Už vidím, jak se po českých chalupách šíří od úst
k ústům pověst o praotci Bőhmovi, co vylezl na Schneekoppe a zvolal:“
(V alkoholickém opojení najednou fanaticky řve, přičemž jeho gesta i frázování
připomínají jistého rakouského čalouníka, který se ovšem narodí až za 38 let. Bach se
ho zprvu lekne.) „Das ist unser Heimat! Es kommt der Tag!“ (uklidní se a jakoby nic
klidným hlasem pokračuje) „Ale tyhle žabomyší spory mě nezajímají. Mají ti Češi
nějaký typický nápoj?“
Bach: „V Plzni vaří vyhlášený ležák.“
Císař: „A ten si tam pan hofmistr neschoval?“
Bach: (chvílí se hrabe v lahvích) „No, máme štěstí! Tu ho máme! Pilsner Urquell!“
Císař: „Urquell? To zní dost nečesky, ne? Já teda moc neumím. Já vždycky ty
uvítací deputace dráždím těma lístečkama, co mi tu v kanceláři napíšou. Počkejte,
možná tu jeden…“ (prohledá kapsu a jeden lísteček skutečně nachází) „Bylo to velice
pěkné, děkuji Vám, velice mě těšilo.“
Bach: „Ale to je pěkná věta.“ (nalévá zatím pivo do sklenic)
Císař: „Naposledy je to ale docela rozčílilo.“
Bach: „Skutečně? To bych nevěřil.“
Císař: „No, já to přečetl při návštěvě jižních Čech… po povodních. Zrovna ten starej
dědeček, co mu přívalová vlna smetla celou chalupu… a já mu pochválil ty ruiny, u
kterejch stál i s celou rodinou… Nejradši bych je tenkrát zabil.“
Bach: „Tu rodinu?“
Císař: „Ale ne! Ve dvorské kanceláři. Teď už jsem si od nich nechal napsat mnohem
víc užitečných vět, takže to můžu střídat podle příležitosti.“ (vyndává z kapsy jiný
lísteček). „Třeba: „Čím blbější sedlák, tím větší brambory!“ To mám na zemědělskou
výstavu v Budějovicích. Anebo tady. To je pěkné: „Odříkaného chleba největší
krajíc!“ To mám do Třeboně, na slavnostní recepci u příležitosti otevření nového
chudobince.“
Bach: „Vaše veličenstvo je úplný polyglot!“
Císař: „Ale nějak mi z těch deklamací vyschlo v krku. Tak na zdraví!“
(ťuknou si a pijí plzeňské pivo z půllitrů)
Bach: „Ááááách. To má říz!“
Císař: „Už to mám! Urquell, Urquell. To je česky Prapramen!“
Bach: „Prapramen? A nezní to nějak divně?“
Císař: „Na ja, nějak to nejde do huby. Plzeňský… Staropramen, tak je to správně.“
Bach: (bere do ruky další láhev) „Už bylo Vaše veličenstvo někdy u Jadranu? Slunná
Dalmácie, šumění moře, domácí rakije.“ (nalévá, oba si přiťuknou a vyprázdní obsah
sklenky)
Císař: „Jmenuje se to trochu pohřebně, ale chutná to zatraceně dobře.“
Bach: „A když už jsme u Jihoslovanů, zavítáme na sever k jejich bratrům Slovákům
z Horních Uher. Jejich vyhlášená spišská borovička.“ (mezi řečí nalévá)
(oba na ex vypijí stopečku borovičky)
Císař: „Ej doparoma!“
Bach: „Ej, Boha Mária, do rici to je plameň!“
8
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Císař: „Ti Slováci vypadají jako čilí chlapíci, aspoň soudě podle chlastu.“
Bach: „A nejen co se týče chlastu! I v řemeslech a rukodělbě. Tenhle kraj prožívá
učiněný hospodářský rozkvět. Jen si to vezměte…“ (vypočítává na prstech)
„…dynchnéři, hotaři, flašnéři, nunváři, žernovníci… samá perspektivní odvětví! A to
se tam prý rozvíjí úplně nový obor, který má naprosto převálcovat náš rakouský
hrnčířský průmysl. I Češi už se prý klepou.“
Císař: „Neříkejte!“
Bach: „Ano, slovenští drotári totiž už překračují i hranice na Moravu.“
Císař: „Drotári… drotári… A co vlastně dělají?“
Bach: „Slyšel jsem jen tolik, že dokážou zdrátovat…“
Císař: (bodrým tónem ho přeruší v půli věty) „Tak takové máme i ve Vídni! Stačí se
podívat po lokálech!“
Bach: (loupne po císaři opilecky očima) „…nádobí!“
Císař: „Aha, nádobí… zdrátovat. No to je jedno, my se bez nich dnes rozhodně
obejdeme!“
Bach: „Zvlášť máme-li tu pomoc od jejich slovanských bratří, od Poláků z Haliče!“
(drží v ruce láhev čirého destilátu a nalévá do panáků) „Pravá kontušovka!“
Císař: (opilecky zjihle a dojemně) „Poláky já mám náhodou rád. Kdykoli se snažím
mluvit česky, tak mi z toho vyjde polština.“
Bach: „Ono se v tom šišlání leccos ztratí. Ale zase něco v ní tak nevyzní. Když prý
Sobieski bránil Vídeň před Turky, tak před rozhodující bitvou kladl na srdce
vojákům: „Nie smiete vpusczić Turki na zachód!“ No a byly tam i české pluky… oni
si tenkrát mysleli, že si nemusí brát tlumočníka… a pak tři hodiny urputně bránili
táborové latríny… než pochopili, že nesmí Turky pustit na západ.“
Císař: „Ještě že tam bylo dost Poláků.“
Bach: „Ti se ovšem nedostali na ty obšancované latríny. Ale to už je dávno! Žádné
Polsko dnes neexistuje, zato na zachód můžou chodit, jak se jim zlíbí! Připijme si
tedy! Proponujem wypić na czesć naszej Austrie!“ (oba do sebe vyklopí kontušovku)
Císař: (s údivem) „Gdzie pan tak dobrze nauczył się polskiego?“ (než se Bach stačí
nadechnout k odpovědi následuje další otázka) „Czy uczęszcza pan na jakieś kursy?
Czy pan szuka kogoś, kto mógł-by jego uczyć polskiego?“
Bach: „Jestem samoukiem! Nie szukam nikogo.“
Císař: (škytne) „Ale to je škoda!“
Bach: (škytne) „Cholera!“
Císař: (škytne) „Vogule!“
Bach: (škytne) „Kurde!“
(oba sedí vyčerpaní po silném panáku kontušovky, oba se na sebe několikrát podívají
podroušeným pohledem).
Po chvíli:
Císař: „Poslyšžžte, Bachu, řžekněte mi jednu věc. Rakousko, Morava, Čechy,
Dalmácie, Halič! Jen si to vemte! Taková směsice! Nepohádá se to ve mně? Já nějak
cítím, že už se mi v žaludku perou Maďaři se Slováky. A Chorvati se přidali. Asi se
nějak nesnášejí. Možná to nebyl dobrý nápad takhle všechny ty země míchat
dohromady.“
Bach: (špatně artikuluje) „Ba… baba… ba nnaopak, Veličšenstvo. Právě teď máte
teprve možžžnost poznat kouzlo rozzmanitosti. Všžžichni se doplňují ve szzpolečném
díle…“ (zatímco to říká, císař značně koulí očima a brání se dávení).
Císař: „…doufám, že to nebude dílo zkázy…“
Bach: „Vvvždyď fspomeňte na heslo, co máte na svém erbu. Viribus unitis!
Společnými silami!“
Císař: (krkne si) „No síla to teda je!“
Bach: „Tak, utužme nerozborné brattrszzztví našich národů ještě malým myslivcem.
Jägermeister!“ (nalije dvě malé stopečky Jägermeistera, které oba zkušeně ztrestají)
9
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Císař: (evidentně opilý se snaží zvednout se ze židle. Když se mu to nedaří, směje se
tomu.) „Takovouhle srandu jsem na Silvestra ještě nezažil. A to se o Vás říká, že jste
suchý úředník! A přitom jste zlitý…“
Bach: „Ale Vvaše veličženztvo př… přfrrrrrr…“ (zafrká jako kůň) „…přžehání, a
křžřivdí mi. To jen dneska, jinak já po celý rok jako poctivý úderník… eh…úředník
Vaššeho veličščenstva úzkostlivě dodržuji služební zákon.“
Císař: „No, vždyť jste taky zlitý, jak zákon káže. Ale můj milý Bašíku, vždyť já vám
to nevyčítám. Víte, že teď, kdyžž jste mi tak názorně ukázal krásy mé drahé říše, je
mi skoro líto, že se s mými milými národy budu muset rozloučit?“
Bach: (lítostivě) „Tak přeci? Můj plán nevyšel?“
Císař: (pokračuje dál) „Jak myslíte, že na to zareagují moji milí… moji milí… no jak
oni se… moji milí a věrní…“ (marně vzpomíná na jména jednotlivých národů, pak
začne číst etikety na lahvích) „Tokajané, Rakijané a Zweigeltrébané?“
Bach: (rezignovaně) „Mně už je to v podstatě úplně jedno. Vše je ztraceno!“
Císař: „Neměl bych jim napsat nějaký hezký a dojemný manifest na rozloučenou
v tuto historickou chvíli?“
Bach: (opilecky pateticky) „Sbohem mé staré dobré Rakousko! Zklamal jsem ve
svém úřadu! Nejsem hoden tvých vyznamenání ani hodnosti nadporučíka v záloze!
Odcházím, abych zvolil dobrovolnou smrt. Chci zemřít jako pravý důstojník
rakouské armády!“
Císař: (se zájmem a jiskřícíma očičkama) „Chcete se upít k smrti v bordelu?“
Bach: (se vztyčenou hlavou) „Nikoli! Ulehnu na lože s Paní Smrt, vyzvu ji
neohroženě na souboj, vyleštím svou zbraň a p-proženu si k-koule…“
Císař: „Bez podrobností bych prosil, co si jak proženete si domluvte až
s bordelmamá…“
Bach: (chvěje se rozrušením) „…kouli hlavou!“
Císař: „To bude dost bolestivé. A ta kurvička má dost bizarní pseudonym,
nemyslíte? Paní Smrt! Nechodí on za ní taky hrabě Masoch?“
Bach: „Neničte mě, veličenstvo!!! Ve jménu Vašich slavných předků Vás
zapřísahám!“ (kleká si před císařem a líbá mu levou ruku)
Císař: (odhání ho; vypadá to, že je mu líbání ruky žinantní) „Ale no tak, pane
ministře! Tu druhou přece!“ (nastavuje pravou) „Podívejte, já vám nevyčítám, že si
půjdete poslední den v roce trochu zašpásovat, ale chtěl jsem Vás poprosit, jestli
byste tu se mnou chvíli nezůstal. Potřebuju pomoct s tím manifestem. To musí ty
moje národy chytnout za játra! Aby ještě za padesát… co! za sedmdesát!… let
vzpomínali na svého krásného mladého mocnáře a jeho manifesty se slzou v oku.
Lidi budou plakat, až uvidí moje jméno! Ach, ten náš milovaný mladičký císař, plný
elánu! Ten kdyby nám dnes vládl, to bychom se měli.“
(Císař vytahuje ze stolu papíry; pero a kalamář má na stole. Bach se zatím vrávoravě
zvedá z kleku, pak se mu zamotá hlava, odmotá se k lavóru v rohu místnosti (na
okraji jeviště) a do něj se vyzvrací. (Na jevišti pouze decentně předstírat trochu zády
k publiku ale i zády k císaři! Ze zákulisí možno doprovodit z CD přehrávače motivem
Šavlového tance A. Chačaturjana) Císař si toho nevšimne a zatím si pro sebe začíná
diktovat text manifestu.)
Císař: „Moji milí malí…Ale sakra.“ (zmačká list a vyhodí ho). „Jinak!“
Císař: „Mým milým nádorům! U všech čertů!“ (roztrhá a zmačká list a vyhodí ho)
Císař: „Mým národům! Bylo mým odvěkým přáním…“ (uprostřed věty udřímne, ale
hned se probudí) „…odvěkým přáním…dostat k Vánocům houpacího koně!“
(Uvědomí si, že píše nesmysly. Vzhlédne od papírů a pohledem hledá Bacha. Ten se
již „odlehčen“ vrací k císařově stolu). „Poslyšte, můj milý Bachu, pojďte si sednout
místo mě, já nejsem po té okružní jízdě po mocnářství nějak ve formě.“ (Zmačká i
tento napsaný list).
Bach: „A-ano, jistě, děkuji.“
10
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Císař: (Trochu toporně vstává a při prvních pěti krocích se opírá se o stůl, takže ho
vlastně obchází po obvodu, pak otevře okno a dýchá čerstvý vzduch) „Mým nádorům!
… Krucifixdonnerwetterkruncajselement!“
Bach: „Nestíhám, sire! Jakže? …donner…“
Císař: (vztekle máchne rukou a pokračuje v diktování dál, přitom se prochází nejistě
po místnosti) „Bylo mým odvěkým přáním, aby národové mojí řřřříše společně
utvořili ve své pessstrosti a rozmanitosti jednolitou kompaktní směsici. Směsici,
z níž by pak přirozenou cestou vykvasil zcela nový, zdravý a hlavně univerzální
roztok: „národ celorakouský!“ Národ, v němž už by nebylo poznat…“ (zastaví se nad
lavórem a zamyšleně do něj hledí), „…kdo byl Maďarem (škyt), kdo Slovanem (škyt)
a kdo Němcem (škyt). A to i přřřesto, žžže ssse to zappšššklým lokálním patriotům
můžže zdát jako zvrácená myšlenka.“ (při posledních slovech mu dojde pravá
podstata obsahu lavóru a s odporem se obrací směrem k Bachovi, který smolí
manifest. Rovněž se mu udělá špatně a naznačuje, že si ulevuje z okna. Ze zákulisí
možno opět doprovodit z CD přehrávače motivem Šavlového tance A. Chačaturjana.)
Bach: „Hotovo! Co mám psát dál?“
Císař: (dojde ke stolu) „Počkejte, nějak jsem ztratil nit. Nejdřív mi to ukažte.“
(Shrábne mu list ze stolu, ale tak, že text napsaný Bachem má na rubu. Čte:) „Jediný
originál této vyhlášené ústavy bude uložen v kanceláři císařově, jenž je povinen
tento základní státní zákon střežiti před zničením pro blaho říše a jejich národů. Ve
Vídni dne 4. března Léta Páně 1849. Hrabě Stadion vlastní rukou. Ježišmarjá!“
(otočí list).
Bach: (zaraženě) „To zní jako uvozovací dekret...“
Císař: „…k rakouské ústavě!“ (chytá se za hlavu) „Já to měl furt schovaný ve stole!
Že si to taky jednou přečtu, když už jsem to mým milým národům jednou vnutil. Že
to ti pitomci nedali svázat! Já myslel, že jsou to nějaký šmíráky. Že na druhou
stranu můžu psát…“ (vrhá se k odpadkovému koši a vyhrabuje roztrhané a
zmačkané papíry) „To je k nepoužití! Jsem znemožněn! Před svými národy budu
vypadat jako hlupák! Naprostý hňup! Budu muset nechat udělat nový originál. A to
se v malém ale našem Rakousku prostě rozkecá! Znám své věrné Vídeňáky! Na ty je
v tomhle vždycky spolehnutí! A co teprv Maďaři! Už to slyším ze všech koutů říše:
„Was für ein Trottel sitzt auf dem Thron? Nemehlósz trdlósz kretényi paprikász.
Vogule cholera, taky chachar niemoźny! Co mám dělat? Vždyť já jsem tu roztrhal
parlament i práva svých občanů! Během pijatyky - jako nějaký prušácký generál.
Běda mi!“ (Bach pouští císaře sednout na židli, císař štká a škytá, s rukama
v dlaních).
Bach: (přemýšlí a přechází po místnosti, přitom si prohlíží roztrhané a pomačkané
listy ústavy.)
Císař: (nesouvisle a stále ještě opilecky lká) „Vžždycky jsem chtěl být důstojným
nástupcem svých přřžedků… chtěl jsem blaho svých národů… chtěl jsem Rakousko
zmenšit ale ne zničit! Ale nejsem skutečný císař, jsem pouhá figurka. Figurka
ověšená řády a vyznamenáními, které si ani nezaslouží. Jen se na mě podívejte,
jeden metál vedle druhýho. Strkaj mi to jak šílený. Já už se bojím někam jezdit. Co
návštěva, to další kousek. Někam přijedu, a sotva vylezu z vlaku nebo z kočáru, už
se mi vrhají na hrudník! Tady!“ (probírá se metály na hrudníku a krku). „Řád zlazlatého-zlatého-ho - Řád zlatého houna, Řád Evžena Savojského, jízdní řád. No
řekněte něco, Bachu? Zasloužím si je vůbec? Nemám to vrátit?“
(Chvíle ticha, kdy se císař věnuje své sebelítosti a Bach usilovnému přemýšlení).
Bach: (při studiu pomačkaných listin se mu náhle rozzáří očka a vítězoslavně se
podívá na císař.) „Tak jim všem dopředu zatněte tipec, Vaše veličenstvo! Udělejte
z toho politováníhodného - a možná trochu trapného - omylu promyšlený státnický
krok!“
Císař: (zvedne svůj uplakaný zrak) „Jak to myslíte?
11
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Bach: „Prostě dáme vyhlásit, že ústavu jste sám o své vůli zrušil. S účinností od
prvního ledna. Věřte mi, když to dáte vyhlásit ještě dnes po různých kabaretech,
lidé se tomu ještě s chutí zasmějí. A na Tři krále je dáme zavřít.“
Císař: „A jak budu vládnout? Snad sám? Bez ústavy? Bez parlamentu?“
Bach: „Ten jste přece nechal předloni rozehnat, copak se nepamatujete?“
Císař: „Ještě Vy mi tu patálii připomínejte! Já jsem jen knížeti Schwarzenbergovi
řekl: „Nesněmují v té Kroměříži nějak dlouho? Zajeďte se tam podívat.“ Nemohl jsem
vědět, že se tam podívá s oddílem dělostřelectva…“ (Bach jej bedlivě sleduje, císař
znejistí, podívá se na Bacha a pak nešťastně pokračuje). „A když se rozutekli po
okolí, bylo jasné, že už žádnou ústavu neschválí. V sále zůstal akorát věrný hrabě
Stadion, který si doma psal cvičně svoji verzi ústavy do šuplíku. Tak ji prostě
vyhlásil! Jenže tu jsme teď počmárali a vyhodili.“
Bach: „Tak prostě napíšeme novou!“
Císař: „Vám se to řekne, ale kde vzít a nekrást, že?“
Bach: „Kdyby se Vaše veličenstvo neurazilo, mám tu jednu takovou… nesl jsem si
to právě domů, že s tím zatopím… Myslel jsem, že už nebude zapotřebí, když už
ústavu máme. Ale jak vidím, člověk nikdy neví…“ (mírně ironickým tónem
zesměšňuje císaře, ten si toho ale příliš nevšímá) „Psal jsem to v devětačtyřicátém
pro případ, kdyby snad…“ (neurčitě naznačuje rukama) „Mám to odložené vedle.“ (Na
okamžik zmizí ze scény a vrací se s deskami s několika papíry.) „Je to takový
neumělý pokus… ale kdyby snad Vaše ctěné oko…“
Císař: „Vidím, že jste opravdu pilný úředník. Ústavy do foroty nepíše jen tak
někdo.“
Bach: (se samolibým úsměvem mu podává mu lejstra)
Císař: (čte) „Zásady pro organická zařízení v korunních zemích. No úvod nezní
špatně! Zní to tak učeně…majestátně… a hlavně promyšleně.“ (Ještě jednou zálibně
čte z listu). „Organická! Ano, ne nadarmo se na dvoře o Vás říká, milý Bachu, že jste
nejvýkonnější orgán říše!… Zaslechl jsem tuhle na plese dokonce i francouzského
vyslance, jak o Vás hovoří se svým ruským kolegou. On to ale řekl po jejich.
Francouzi totiž nemluví, oni se s jazykem přímo mazlí, víte? A ta francouzština, v ní
to má teprve zvuk. Oni skoro zpívají! A on řekl doslova: „Bach! Mon Dieu, un
Grande Cocôt!“
Bach: (zarazí se)
Císař: (podívá se na něj a pokýve) „Ano, ano. Ke kohoutovi Vás přirovnal. První na
dvoře vstává, své slípky si řádně ohlídá a ztělesňuje hrdost a noblesu. Rakousko, ať
malé anebo celé naše, by potřebovalo víc takových kokot… teda kohoutů…“
Bach: (těžko zvládá vztek ale nakonec se překoná, s neupřímným úsměvem pronáší
zdvořilostní fráze) „Buďte ujištěn, že při příštím setkání tento kompliment jeho
Excelenci vysranci… eeh. .. totiž vyslanci… oplatím. Myslím, že mu pošlu i nějaký
drobný dar. Třeba sadu soubojových pistolí.“ (otočí se k publiku a zády k císaři)
„Žabožrout jeden mizernej! Že jsme je u Waterloo nerozsekali všechny!“
Císař: „Říkal jste něco?“
Bach: „Ale zrovna jsem tak nahlas přemýšlel, jaké bratrské pouto spojuje náš národ
rakouský s národem francouzským. A to i navzdory tomu, že nás od sebe dělí
Německo.“ (k publiku se ušklíbne polohlasem) „…Naštěstí…“
Císař: „Nemyslete si! Ta vřelost je oboustranná. Jenom se to nesmí přehánět. Na
něco jsou ti milí Frantíci přeci jen hákliví. Vyprávěl mi prastrýček, císař František,
jak mu onehdá při jednání s francouzským vyslancem vypadlo Napoleonovo jméno.
A tak pořád říkal, no ten „Der Kleine.“ Člověk by řekl prkotina, jo… hehe… a za pár
měsíců ho měl u Slavkova. Cha, a pak že prý der Kleine!“
Bach: (nuceně se směje)
Císař: „A pak, po návratu Bourbonů na trůn, mluvil s Ludvíkem XVIII., bratrem
Ludvíka XVI., no, víte toho, jak mu revolucionáři kch…“ (rukou naznačuje ránu
gilotinu do týla). „No, a co čert nechtěl, řeč se stočila i na pád Bastilly a všechno
12
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
kolem a náš císař povídá králi: Váš pan bratr neměl ztrácet hlavu!“ (směje se sám
trapnému vtipu a pak ho začne vysvětlovat) „On nemyslel pod gilotinou, on myslel
v té vážně situaci, že ztratil hlavu! Ovšem vysvětlujte to ctěnému bratrovi, který
chudáka sourozence pohřbíval ve dvou kusech. No ale dosti úvah o vřelosti našich
vztahů. Podíváme se na tu Vaši ústavu.“ (listuje v ní) „To je neuvěřitelné… a to
všechno Vy sám?! To je vskutku neuvěřitelné; čtyři sta poslanců to plodí půl roku a
Vy sám…“ (lišácky) „Poslyšte, Bachu, že Vy jste někde opisoval? Anebo jste se
alespoň něčím inspiroval?“
Bach: „No tak Vaše veličenstvo má pravdu, in-spi-ro-val jsem se trošku revoluční
francouzskou i americkou ústavou.“
Císař: „Ne!? Vážně?“
Bach: „Tak tak. Pročet´ jsem si je a řek´ jsem si: Tak… takhle ne!“
Císař: (nejistě) „Aha…Já jsem slyšel, že to jsou výborné ústavy. Nebo snad ne?“
Bach: „No to bych Vašemu veličenstvu ani nepřál číst. No jen si to poslechněte.“
(pohrdavě deklamuje) „Osobní svoboda každého občana je zaručena. Lid se na
správě věcí veřejných podílí přímo či prostřednictvím volených zástupců.“ Nebo:
„Petiční svoboda je zaručena!“ No prostě, úplná anarchie!“
Císař: (dívá se do lejster) „No, počkejte, milý Bachu!“ (škytne a kysele se zatváří při
vzpomínce na alkoholovou smršť) „Říkáte anarchie, anarchie! Vždyť vy to tu máte
taky!“ (ukazuje kamsi na stránku) „Tady to čtu! Článek 6 odstavec první, článek 7
odstavec první a článek 9 odstavec první…, pokud se tedy nemýlím“
Bach: (úlisně a rafinovaně) „Vaše veličenstvo se samozřejmě nemýlí, ale opomnělo si
přečíst druhé odstavce u těch článků. Těmi jsem ty zásady - dá se říci – u-přes-nil.“
Císař: (jásá) „No jo, už na to koukám. Odstavec 2: „Nebudou-li volení zástupci
zvoleni, podílí se lid na správě věcí veřejných prostřednictvím císaře a jím
jmenované vlády.“ (mračí se) „Poslyšte a nezdá se Vám to krapet šroubované?“
Bach: (pokyvuje hlavou) „No to je fakt. Radši to škrtneme celé. Ještě by s tím byly
potíže.“ (císař má papír na stole a Bach v něm vzhůru nohama škrtá)
Císař: „Aha a tady předtím, článek 6, odstavec druhý: „O omezení osobní svobody
může vždy rozhodnout císař.“ No Vy jste se, Bachu, zbláznil!“ (rozčileně) „Já tu
málem rozpustím Rakousko, protože je s ním moc práce, a Vy mi chcete nabalit
takovouhle kládu? To si představujete, že budu od rána do večera posuzovat stesky
nějakých trestanců?“
Bach: (omluvně) „Chtěl jsem, aby Vaše veličenstvo mělo široké pravomoci. Ale
můžeme ten článek upravit. Třeba: „O omezení osobní svobody je možno vždy
rozhodnout.“ (zarazí se) „To zní nějak blbě… já bych to radši ani nezmiňoval.“ (škrtá
i tento článek)
Císař: „No vidíte, už se nám to rýsuje. A co s těmi peticemi? „Uplatnění petičního
práva je zaručeno v mezích nařízení příslušného úřadu.“ (zhurta) „Doufám, že tím
úřadem nejsem zase míněn já!?“
Bach: (preventivně obranným tónem) „Ne, ne, ne. V odstavci tři je tím pověřen
ministr lesnictví.“
Císař: (s údivem) „Ministr lesnictví?“
Bach: (samozřejmě) „Ano! V případě, že by se mu zdálo, že se začíná příliš plýtvat
papírem a jsou ohroženy naše lesy!“
Císař: (pobaveně) „No to by musel v první řadě odstřelit sám sebe! A pak všechny
ministry včetně Vás, chachacha…Největším nepřítelem lesů je právě jakékoli
ministerstvo.“
Bach: (kysele) „No tak já myslím, že mě napadla zdařilejší formulace tohoto článku.“
(jedním tahem škrtá i tento) „A tady vidím ještě zásadu „Co není lidu zakázáno, je
dovoleno“, tu bych s dovolením taky trochu upřesnil. Vlastně to jen slohově
upravím. Ták, tady nakreslíme šipku a tady na opačnou stranu.“ (čmárá do papíru)
„Tááák a je to!“
13
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Císař: (čte podle šipek) „Co není lidu dovoleno, je zakázáno? Nejsem tedy právník,
ale mně se to zdá stejné. Jaký je v tom rozdíl? Vždyť jste jen prohodil dvě slova.“
Bach: „V podstatě žádný a přitom obrovský! A ušetříme spoustu papíru!“
Císař: „Jakto?“
Bach: „Touto jednou větou totiž a priori zakážeme cokoli. A pak jen tu a tam něco
povolíme. Kam bychom přišli, kdyby lid prováděl něco, s čím zákon nepočítá?
Z toho vznikají jenom samé patálie.“
Císař: (s nešťastným výrazem kývá hlavou a pak si klade hlavu do dlaní) „Ježiš, mě
bolí hlava! Abych se přiznal, nemám po té kocovině náladu na legislativní práci.
Řešit všechny ty právnické kličky… Ledaže, jestliže, přiměřeně, obdobně… Však to
znáte. V kostce mi řekněte, co tam máte dál.“ (podává mu papíry).
Bach: (dívá se do nich a listuje v nich) „No tak s ohledem na to, co jsme vyškrtali,
musíme vyhodit všechny další revoluční svobody.“ (ledabyle čte monotónním hlasem)
„Shromažďování, projevu, spolčování, právo používat vlastní jazyk … Bylo by jich
stejně zbytečně moc, lidem se to pak plete a nevyznají se v tom. Dodnes pořádně
nevědí, co mohou kritizovat a co ne. Chybějí směrnice, lid tápe a zbytečně se
dostává do potíží. A my přece nechceme občany zavřené ve vězeních, my je chceme
vidět v činorodé práci a spokojené. Ale spokojení nebudou, když budou zavření. A
zavření budou, když se vydají na tenký led revoluce, volnomyšlenkářství a
anarchie.“
Císař: (pokyvuje hlavou, chvílemi si mne spánky, pak se nadechne a chce něco říci)
Bach: (skočí mu do „řeči“) „Víte, teď mě napadla taková krásná metafora. Takové
podobenství.“ (rozmáchle a zasněně) „Představte si ty revoluční svobody jako takový
obrovský rybník, který je pokrytý tenkou vrstvičkou ledu. A který všechny obyvatele
obce přímo láká: „Pojďte si na mě zabruslit! Pojďte!“ A Vaše veličenstvo tu
představuje takového… jaksi… obecního…“ (císař se na něj podezíravě podívá a
zamračí se, Bach proto stupňuje adjektivum) „Chci říci vrchního…“ (opět vzájemný
pohled)
„Eeeh…vrcholného…“ (pohled) „…super…“ (pohled) „…anti…“ (pohled)
„…kontra…“ (pohled) „…multi…extra… nejvyššího…“ (chviličku hledá slovo a císař jej
s napětím sleduje) „…obecního hlídače.“
Císař: „Cože?! Obecního hlídače?!!!“
Bach: (překotně) „Ano, obecního hlídače, který dává pozor, aby nikdo nepodlehl
pokušení jít si zabruslit a vydat tak v nebezpečí svůj život a zdraví. A pokud by snad
někdo chtěl obejít zákaz ohrožovat svůj vlastní život, je zapotřebí mu v zájmu
uchování jeho zdraví klidně i zlomit nohy! Aby se ten chudák neutopil při bruslení.
Anebo mu rozbít hlavu, aby si to pro příště rozmyslel. Vypadá to jako tvrdé
opatření, ale je to v zájmu samotného lidu. Lid to vlastně od císaře sám očekává.“
Císař: „Jak jste bystrý a všímavý, to by mě nenapadlo.“
Bach: „V lednu vydám seznam témat, které je možno kritizovat. Počasí, poměry
v otomanské říši, avarské nájezdy, punské války a tak podobně. Možná si řeknete:
dávno mrtvé dějiny. Ale kolik zajímavostí se na nich dá ještě najít! Na současné
události budou taky za sto let třeba lidé koukat jinak. Tak má snad cenu kritizovat
je už dnes? Zbytečně to jen nám i jim komplikuje život. Vzpomeňte si na Havlíčka!
To bylo samé: „Nechoď Vašku s pány na led, mnohý případ známe, že pán upadne a
chudák si zaň nohy zláme.“ Víte, kolik s ním mělo pražské policejní prezídium
práce? Kolik novin mu museli zastavovat, zakazovat, konfiskovat? Takové lopoty a k
ničemu! Za pár let po něm neštěkne ani pes. Zvlášť ve svém rodném kraji je prý
úplně vyřízená veličina.“
Císař: „A odkud vlastně pochází? Už o té vyřízené veličině dnes hovoříme podruhé.“
Bach: „Z nějaké díry. Borová, se to myslím jmenuje. Ale dlouho bydlel v Německém
Brodu.“
Císař: „V Německém Brodu? No to se nedivím! Místní Němci ho museli mít plné
zuby. Nu co se dá dělat, holt se musí smířit s tím, že po něm v Brodě nepojmenují
14
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
ani nějakou zastrčenou ulici. Ale dosti bylo Havlíčka. Občanská práva a svobody
jsme vyřešili. A co následuje? Co my, konstituční císař? Parlament, vláda?“
Bach: „No tak parlament… ten bych škrtnul úplně. No řekněte sám, potřebujeme
poslance, co se leknou, jen se jim za okny sněmovny mihne kanón či oddíl
kavalérie? Říšská rada bude jen poradním orgánem. Ale možná, že se ti poserové už
nikdy nesejdou! Vláda pak bude odpovědná jen Vašemu veličenstvu, protože – jak
víme – na poslance není spolehnutí.“
Císař: „A co korunní země?“
Bach: „Namísto nich zavedeme kraje a okresy!“
Císař: „Okresy? Co to je?“
Bach: „Okresy? Ty přetrvají věky! Nahradí dnešní panství! A korunní země budou
hezky pohromadě. Žádné zemské sněmy! Všechno rozhodneme hezky tady ve Vídni.
Rakousko bude velké ale naše! Rakousko bude velké ale jedno! Už si nebudete
muset lámat Vaši namazanou… tedy pomazanou císařskou hlavu, takovými
prkotinami, kolik máte titulů. Důležitý bude ten první – císař Rakouský! Zbytek tam
ale necháme, ony ty patenty hned jinak vypadají, když je na nich těch dvaapadesát
dalších hodností, nebo kolik jste říkal… “
Císař: „Vy filuto, Vy jste mé trable vyřešil skutečně nečekaným způsobem. Abych se
přiznal hned se mi ulevilo. Dokonce mě napadlo takové motto celé nové ústavy.
Bach: (servilně) „Ne?! No to je vskutku…“
Císař: „Takové dvojverší, dal bych ho někam na úvod ve všech jazycích našich
milých národů. A na druhém místě hezky maďarsky, ať mají Uhři vztek! Už to vidím
černé na bílém: „Před Litavou za Litavou nikdo mě nesmí štvát, nebo nebudu hrát!“
Bach: „Správně! A maďarsky to bude: Basta fidli!“
Císař: (vyžádá si posunkem od Bacha lejstra a ještě jednou je pročítá) „Hmmm,
dobré, dobré, dejte to vyhlásit. Ještě dnes! Jen místo věty, tady v opraveném článku
tři: „Občanům se potvrzuje právo rovnosti před zákonem, zproštění od poddanství,
svoboda vyznání a dál už ani prd!“… tak tam dejte: „Další úprava bude provedena
zvláštním zákonem!“ Ten samozřejmě nevydáme, ale přeci jen to líp vypadá.“
Bach: (přebírá listy od císaře) „Spolehněte se, Vaše veličenstvo, ihned to zařídím.
Dovolte mi vzdálit se! A dovolte mi ještě jednou popřát Vám co nejsrdečněji „Šťastný
a veselý nový rok!“
Císař: (krkne si) „Poslyšte Bachu, počkejte ještě. Jsem skutečně rád, že jsem dnešní
večer mohl strávit ve Vaší milé společnosti. Jsem rád, že jste mi ukázal, jak pošetilé
byly mé plány. A že jsem s Vámi mohl ochutnat všechna ta ušlechtilá vína a
nejjemnější destiláty. Jenomže víte, já mám po nich v hubě jak v polepšovně.
Nemáte něco, čím bych si mohl spravit chuť?“
Bach: „No něco bych měl. Je to novinka, prodává to Sacher v té své cukrárně.“
(Zaloví v kapse a vyloví pestrobarevně zabalený čtvereček o velikosti karamelky).
Císař: „Hmmmm, to je dobrý! Jak se to jmenuje?“
Bach: (zkoumá papírek) „Říká tomu… Sisinka!“
Císař: „Hmmm, Sisi… Sisinka. Sisi… Teď když jsme zemi dali novou ústavu…, co
byste tomu, milý Bachu, řekl, kdybych se oženil?“
(Padá opona.)
K O N E C.
15
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
ZÁVĚREČNÁ DOUŠKA O PERSONÁCH.
František Josef I.
(*18.8.1830 Vídeň - +21.11.1916 Vídeň)
císař rakouský a král uherský
Byl jedním z nejdéle vládnoucích panovníků vůbec. Císařem
dunajské monarchie se sice stal v revolučním roce 1848,
přesto (anebo snad právě proto) se ovšem odmítavě stavěl
k myšlenkám demokracie stejně jako k úsilí národů císařství
dosáhnout větší samostatnosti. K demokratizačním ústupkům
byl během své vlády spíše donucen okolnostmi. Sám sebe totiž
charakterizoval jako „posledního monarchu staré školy“. Na
trůn zasedl jako osmnáctiletý mladík poté, co odstoupil jeho
strýc císař Ferdinand I. V březnu 1849 nechal rozehnat tzv.
„kroměřížský sněm“, který měl dát Rakousku novou ústavu a
vyhlásil ústavu vlastní nazvanou též Stadionova podle
ministra vídeňské vlády.
Ani tato ústava fakticky nikdy nevstoupila v život a právě
Silvestrovskými patenty byla zrušena úplně s odůvodněním,
že je nefunkční. O její neživotnost se ovšem postarali svým
přístupem právě císař, kníže Felix Schwarzenberg, ministr
Bach a řada dalších vlivných konservativních úředníků.
Roku 1854 se císař oženil s bavorskou princeznou Alžbětou (populární Sissi). Uherskou korunu přijal
8. června 1867. Ačkoli několikrát přislíbil, že se nechá korunovat i českým králem, nikdy tak neučinil.
Přesto českým králem de facto byl a tento titul užíval. Češi jej však příliš v lásce neměli a ke konci
vlády jej posměšně titulovali „starej Procházka“. Přes Františkův konservatismus byla právě za jeho
panování zavedena občanská práva a svobody (po odvolání Bacha v srpnu 1859) a v roce 1907
dokonce všeobecné rovné hlasovací právo. V osobním životě mu osud nebyl zrovna příznivě nakloněn roku 1889 spáchal sebevraždu jeho syn a následník trůnu Rudolf, roku 1898 byla v Ženevě
zavražděna jeho manželka. Pod tlakem německých militaristických kruhů stačil ještě po sarajevském
atentátu na svého synovce Františka Ferdinanda d´Este zavléct rakouské mocnářství do I. světové
války. Zemřel v listopadu 1916 v úctyhodném věku 86 let. Koruny se ujal jeho další synovec - Karel.I.,
který však nemohl zabránit rozpadu hroutícího se říše. Téměř přesně za dva roky po smrti svého
slavného strýce tak Karel I. abdikoval jako úplně poslední rakouský císař.
Alexandr Bach
(*4.1.1813 Loosdorf - +12.11.1893 Schöngrabern)
ministr spravedlnosti a vnitra (1848-1859)
Vyhledávaného vídeňského advokáta, rakouského liberála
Alexandra Bacha vyzvedlo vídeňské březnové povstání, jež
smetlo Metternichův absolutismus, do čela revoluce roku
1848 v Rakousku. Po pádu Pillersdorfovy vlády získal v létě
1848 křeslo ministra spravedlnosti. Zprvu usiloval o přeměnu
monarchie se silnými relikty feudalismu v demokratický stát
s moderní správou. V duchu svého liberalismu vystupoval
proti separatistickým snahám Maďarů i proti sjednocovacím
snahám Němců. Jeho cílem bylo jednotné centralizované
Rakousko s demokratickou ústavou. Právě pro svůj důraz na
jednotu říše byl vybrán, aby po porážce revoluce navenek
ztělesňoval kontinuitu s rokem 1848. Zápal pro ústavnost a
demokracii z něj záhy vyprchal. V červenci 1849 jej císař
jmenoval ministrem vnitra. Ačkoli nebyl jediným stoupencem
absolutistické a centralistické vlády, éra započatá kabinetními
listy z 20. srpna 1851 a Silvestrovskými patenty dostala jméno
právě podle něj. Stal se jakýmsi symbolem své doby.
Hlavním strůjcem „Bachova absolutismu“ byl však kromě panovníka samotného především schopný
kancléř Felix Schwarzenberg (+1852). Přestože byl Bach svému císaři oddán, když se vnitropolitická
situace vyhrotila po prohrané válce s Itálií v roce 1859, Františku Josefovi I. nečinilo potíže svého
věrného ministra obětovat a svést na něj veškerou odpovědnost za rozvrat v říši. Po svém pádu působil
Bach v letech 1859-1867 jako velvyslanec Rakouska u papežské kurie. Zemřel v ústraní roku 1893.
16
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
ZÁVĚREČNÁ DOUŠKA O HŘE.
V kapitole „Studium“ z knihy „Základy fakultologie“ (1998) se mimo jiné objevil odstaveček
popisující různé malůvky v učebnicích jako jeden z aspektů šprtání na zkouškové období.
„Ilustrátoři využívají při učení své fotografické paměti a proto potřebují od sebe jednotlivé
stránky odlišit, aby každá měla svůj osobitý design. Požadovaná informace se lépe vybaví, pokud
ilustrátor ví, že pravomoci zemských úředníků jsou na té stránce s minikresbou Hradčan.
U Silvestrovských patentů 1851 se zase skví obrázek, kde opilý Alexander Bach trhá ústavu a Franz
Josef se tomu směje.“
Tento absurdní výjev se zalíbil mému příteli, literárnímu kolegovi a tajemníkovi Klubu
přátel polských automobilů (KPPA) Jirkovi Kroupovi. Zalíbil se mu natolik, že jej nakonec po několika
letech inspiroval k realizaci pásma historických mikrokomedií. V polovině roku 2003 navrhl ostatním
členům KPPA, aby každý z nich sepsal jednu krátkou divadelní hru odehrávající se ve vybrané epoše.
Ostatní členové klubu se myšlence zpočátku bránili, zvýšená hladina alkoholu v krvi však podpořila
jejich sebevědomí a tak se v opilecké pýše nechali na počátku roku 2004 umluvit.
Jako dějinné mezníky vybral Jirka Kroupa jako spiritus agens celého projektu, dramaturg
a hlavní režisér v jedné osobě Francouzskou revoluci, Silvestrovské patenty a Slovenské národní
povstání. Ač se na první pohled jedná o svéráznou směsici, tyto momenty spojuje zejména množství
absurdních situací a dějových zvratů.
Právě absurdní humor i téma o nepoučitelnosti z vlastní historie a o jejím nutném
opakování je společným jmenovatelem všech komedií, které budou postupně vycházet z pera členů
klubu. Sami členové chtějí v budoucnu dokonce své hry nastudovat a předvést je na prknech, která si
koupí v Hornbachu.
Milovníci kuriozit jistě ocení i skutečně zajímavou shodu okolností, která vyrazila dech i
samotnému autorovi. Zjistil totiž, že přišel na svět přesně v den 165. výročí Bachova narození; jeho
manželka pak zase v den nedožitých 148. narozenin Františka Josefa I. Skoro to vypadá, že téma této
divadelní hry bylo autorovi přímo osudově předurčeno. František Josef se totiž kromě Základů
fakultologie mihnul i jeho humoristickým románem Báječní muži v národních krojích z prosince 2003.
Mapa Rakousko-uherského mocnářství v roce 1914.
Pozn.: Mapka louží pouze k základní orientaci čtenáře a nejsou na ní detailně zobrazeny všechny
země, z nichž se monarchie skládala. Rovněž územní rozsah říše byl v roce 1851 poněkud odlišný.
17
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
ZÁVĚREČNÁ DOUŠKA O AUTOROVI.
Michal Krejčík se narodil v lednu 1978 v Olomouci. V červnu 2003 získal titul doktora práv na
Právnické fakultě Univerzity Karlovy. S literárními pokusy začal již v roce 1988, kdy vydával
recesistický časopis Fiasko, jehož jméno dodnes nese i celá fiktivní nakladatelská značka. Do
povědomí čtenářů se zapsal humoristickými prózami Základy fakultologie (1998) a Právnický
gulášek (2002), v nichž se „vědecky“ zabýval studiem na vysoké škole a následně právnickým
prostředím. V únoru 2000 uvedl svou krátkou netradiční pohádku O Jarušce a Mišákovi (2000).
V srpnu téhož roku vyšla i sbírka krátkých básní Polní cesta (2000), která je uměleckým manifestem
postsurrealismu a daltonismu. K poezii se vrátil o tři roky později krátkou básní Žebrota (2003). Od
roku 2000 je předsedou Klubu přátel polských automobilů (KPPA) a podílí se na vydávání klubového
Bulletinu KPPA. Věnuje se i ilustrační tvorbě. Svými kresbami doprovodil svoje první tři jmenované
prózy i knihy Jiřího Kroupy: Deník o strastiplné pouti… (2002) a Barvy fakulty (2003). V prosinci 2003
vydal své dosud nejrozsáhlejší ale i nejkontroverznější dílo - humoristický román ze špionážního
prostředí Báječní muži v národních krojích a knihu o knize Báječná fakta (2003).
Rakousko-uherský znak.
Pozn.: Znak je obklopen znaky nejdůležitějších korunních zemí, pochází ovšem až z doby po tzv.
Rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Tehdy bylo zavedeno i označení úřadů jako „c.k.“ neboli
„císařsko-královské“, ve hře je proto užití této titulatury poněkud předčasné. Hra si však nekladla za
cíl zcela věrně zobrazit historickou událost a proto v ní bystrý čtenář odhalí i další vědomé
anachronismy.
18
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
PŘEHLED CÍSAŘOVÝCH TITULŮ.
Postava Franze Josefa ve hře láteří nad množstvím trůnů, které z Boží milosti zdědil. Císař se
však během své role nikdy nedostane k deklamaci všech avizovaných dvaapadesáti titulů. Autor
upustil od záměru začlenit jejich dlouhý výčet do textu hry a to jak z ohleduplnosti k hercům tak
i k divákům. Pro jedny i pro druhé by mohla být recitace monstrózního seznamu přerušovaná častými
výpadky paměti opravdovým utrpením a plynulost děje by tím značně utrpěla.
Přesto jsou zřejmě mnozí čtenáři zvědaví, jak rakouský císař obvykle uváděl své patenty,
dekrety a manifesty. Jako úplně poslední doušku ke hře si proto mohou přečíst výňatek z manifestu,
který se již jednou objevil v několikrát zmiňovaném románu Báječní muži v národních krojích.
„My František Josef První,
z Boží Milosti císař Rakouský,
apoštolský král Uherský, král Český, Dalmatský, Chorvatský, Slavonský, Haličský,
Vladiměřský a Illyrský; král Jeruzalémský, etc.; arcivévoda Rakouský, velkovévoda Toskánský a
Krakovský, vévoda Lotrinský, Salcburský, Štýrský, Korutanský, Krajinský a Bukovinský; Velkokníže
Sedmihradský; markrabě Moravský; vojvoda Hornoslezský a Dolnoslezský, Modenský, Parmský,
Piačenský, Guastalský, Osvětimský a Zátorský, Těšínský, Furlánský, Dubrovnický a Zaderský, knížecí
hrabě Habsburský a Tyrolský, Kyburský, Gorický a Gradišťský, kníže Tridentský a Brixenský;
markrabě Hornolužický a Dolnolužický a Isterský, hrabě Hohenembský, Feldkirchenský, Bregenský,
Sonnenberský etc., pán Trsťanský, Kotarský a na Slovenském krajišti, velkovévoda vojvodství Srbského,
Kraňského etc. etc…“
Patent na Silvestra © Michal Krejčík 2004
vydalo nakladatelství FIASKO DISTRIBOOK, Praha, květen 2004
první veřejné uvedení (autorské čtení): 4. května 2004 v Paříži, Château d´Eau
- obrázky a mapa převzaty z publikace Kronika českých zemí, Anopress IT, a.s.
Fortuna Print spol. s r. o., Praha, 1999
- životopisné údaje o osobách převzaty z www.libri.cz
grafická úprava: Michal Krejčík
realizace: leden až květen 2004
Počet stran 20, z toho 4 částečně ilustrované
19
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
20
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz