3/2011

Transkript

3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 1
3
2011
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
březnové číslo časopisu dostáváte v době,
kdy už lze příchod jara vnímat nejen pohledem na datum v kalendáři. Výhled z okna
kanceláře osvěžilo jarní slunce, které přináší
novou sílu a chuť vyrovnat se co nejlépe
s pracovními výzvami.
V tomto čísle časopisu naleznete, jak jsme
pojali výzvu představení revize směrnice
OECD o převodních cenách. Veronika Solilová ve svém článku na toto téma seznamuje čtenáře velmi komplexně s vhodností
a dopady aplikace tradičních transakčních
metod pro stanovení převodních cen, v dalších příspěvcích se pak zaměří na ziskové
transakční metody, srovnávací analýzu
a aspekty převodních cen u podnikových
restrukturalizací.
Dalším zajímavým tématem, kterému se
v březnovém čísle věnujeme, je metoda
balanced scorecard, tu představuje v rubrice
Trendy Marie Mikušová.
O Národní ceně kvality ČR a nárocích na
podnik, který se o ni uchází, informuje na
základě vlastní zkušenosti v rozhovoru
Romana Gondeková, finanční ředitelka
družstva Druchema, které v tomto programu
uspělo.
Věřím, že budete s letošním prvním jarním
číslem spokojeni.
Kateřina Žáčková
redaktorka
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
1
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 2
obsah
Úvodník
1
s Romanou Gondekovou, MBA,
finanční ředitelkou družstva Druchema
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ
A CONTROLLING
Manažerské účetnictví pro ekonomické
a finanční řízení firmy a podniku (XV)
– Manažerské rozhodování
Tomáš Petřík
Revize směrnice OECD
o převodních cenách
Veronika Solilová
Řízení pracovního kapitálu
v koncernu (II)
Tomáš Buus
Konsolidační celek dle IFRS
– Výklad
Vladimír Zelenka, Marie Zelenková
Aplikace Baťova příkladu v praxi:
Obchod jako služba
Romana Lešingrová
2
57
PERSONALISTIKA
3
15
Řízení pracovního výkonu při řízení
odměňování
Petra Horváthová
59
CAFIN INFORMUJE
Interní audit jako partner pro ostatní
oddělení ve firmě
64
28
MONITORING
36
TRENDY
Balanced scorecard
Marie Mikušová
ROZHOVOR
43
Z domova
65
Finanční trhy – únor 2011
Jan Traxler
66
Když se řekne ...
(NERV)
68
53
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 3
Manažerské účetnictví pro
ekonomické a finanční řízení
firmy a podniku (XV)
Manažerské rozhodování
Tomáš Petřík
V tomto článku se budeme zabývat základní oblastí a funkcí manažerského účetnictví (management accounting, MA), a to komplexním manažerským rozhodováním, jeho horizonty a aplikacemi.
V minulém díle seriálu (v čísle 2/2011 časopisu) jsme probrali nákladové absorpční systémy (full absorption costs systems, FAC) nazývané někdy i jako systémy náklady plus (cost plus systems) aplikované standardně v praxi na dlouhodobé manažerské rozhodování,
symetrickou tvorbu externí ceny (long-term pricing) i tradiční řízení nákladů (tradiční
cost management, CMa). Omezení těchto systémů (v minulém příspěvku probraná
přílišná agregace, strnulost a systémové zkreslení) budou nyní odstraněna standardní
aplikací marginálního nákladového účetnictví, jeho oddělených analýz a kalkulací
(pomocí variabilních a fixních nákladových složek), v praxi běžně užívaných při krátkodobých manažerských rozhodnutích a krátkodobém (operativním a provozním)
pohledu MA, CM a CMa.
Dále odvodíme externí a interní převodní
cenu (transfer price) a aplikujeme ji spolu
s marginálními analýzami (marginal/
/variable costing, MC) na standardní manažerské rozhodování a řízení. Srovnáme
je s FAC systémy. Zaměříme se především
na krátkodobý a operativní horizont MA
a CM. Na závěr probereme nejrozvinutější systém tradičního finančního a organizačního řízení, pracující v rámci tradiční
administrativně a funkčně pojaté organizační struktury (traditional organization
structure, TOS) s interními nákladovými
a ziskovými středisky a s interní převodní
a prodejní cenou (IPC) umožňující tzv.
vnitropodnikové obchodování.
Tvorba externí
prodejní ceny
na principech marginálního
přístupu a analýz MA
Nejprve zde vymezíme marginální analýzy a metody a provedeme jejich aplikaci
v MA a CM. Základním je přitom úkol věrohodného odvození a užití externí prodejní ceny.
Při použití marginálního nákladového
účetnictví pro určení externí prodejní
ceny (external selling price) postupuje
podnik/firma tak, že maximalizuje svůj
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
3
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 4
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
přínos – kontribuci. Tu, jak víme, získá tak,
že od celkové prodejem realizované produkce (produktových tržeb) odečte složku výrobních a provozních variabilních
nákladů. Když pak od nich odečte i jejich
fixní nákladovou složku, získá celkový
provozní a produktový zisk (operational
profit). To platí jak pro produktové, tak
pro zákaznické linie a segmenty
(product/customers lines and segments),
které se dnes běžně, a mluvím z vlastní
konzultantské a CEO zkušenosti, v kvalitní
praxi MA a CM využívají. Právě jejich
agregací vzniká celkový zisk i náklady společnosti. Jde dnes o manažersky nezbytnou strukturu nákladů a výnosů, respektive tržeb a prodejů, kterou by měl
osvícený management respektovat a především používat při efektivním ekonomickém a finančním řízení zhodnocujícím finančně celou organizaci v čase. To platí
i pro nezastupitelný produktivní manažerský reporting a controlling, tzv. finanční controlling a reporting, a také pro symetrické řízení, strukturování a kalkulaci
nákladů včetně konečných nákladových
cílů a objektů současných podniků a firem
(a jakýchkoliv ekonomicky a finančně racionálně spravovaných subjektů).
Zdůrazňuji, že se jedná o zásadní cenové
manažerské rozhodnutí založené na odhadech nákladů a příjmů odvozených od
produktových tržeb (služby jsou pak produktem v organizacích orientovaných na
služby), které vzniknou v budoucnosti. Díky orientaci na budoucnost, flexibilitě
a řešení nákladů a zisku je tato standardní
technika a metoda klasického MA vhodná
především pro krátkodobá cenová a nákladová rozhodnutí, plánování a kontrolu (short-term management decisions).
Umožňuje firmám, podnikům a organizacím obvykle rychle, přehledně a efektivně
zhodnotit posuzovanou konkrétní cenovou
variantu a včas ji uskutečnit v praxi. Již víme,
že současný manažerský a rozhodovací
4
proces je flexibilní a dynamický, přičemž
čas je zde základním faktorem.
Jestliže pojmem tradiční náklady a jejich
složky myslíme obvykle i náklady firemní
kapacity, pak typickým příkladem může
být firma, která poskytuje například sezónní slevy (cestovní kanceláře a hotely,
ubytovací zařízení a služby spojené se sezónním cestovním ruchem). Ty jsou tradičně konstruovány v určité výši právě
nad variabilními (v daném období proměnnými) náklady s cílem využít za každou cenu volnou (fixní – nesenou) kapacitu a zaplatit za to určitou část přínosu –
– kontribuce i zisku. To znamená, že firma
rozdělí své celkové náklady na variabilní
a fixní složky a ty produktivně užije pro
rozhodování a provozní řízení. V jiném
případě, a v současné době světové
ekonomické post-krize nikoliv netypické
situaci, například při dočasném snížení
poptávky po produkci, může snížit cenu
někdy i pod krátkodobý provozní zisk
a alespoň tak získat část příspěvku – kontribuce k umoření části fixních nákladů
(představujících náklady její fixní a zdrojově nesené kapacity). Srovnáme-li to
s tradičním postupem absorpčních systémů náklady plus, jedná se o rozdílný přístup i manažerské rozhodnutí. Je tomu
tak proto, že při stejné situaci, v níž by firma pracovala okolo úrovně plné kapacity
a realizovala ztrátu, tedy celkové náklady
by byly vyšší než symetrické tržby, by
pravděpodobně opustila odvětví, kdežto
firma pracující s marginálním nákladovým
účetnictvím a jeho analýzami by se snažila
systematicky krátkodobě alespoň umořit
část fixních nákladů a počkat déle na příznivější situaci v poptávce po její produkci.
V praxi je však třeba vždy pečlivě analyzovat vzniklou situaci nákladů a tržeb jak
z krátkodobého, tak následně z dlouhodobého hlediska! A to platí také o jejich
dílčích a následně i agregovaných celkových
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 5
MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ
složkách. Není samozřejmě možné, aby
firma a jakákoliv ekonomicky nazíraná
a hospodárně spravovaná organizace
pracovala dlouhodobě efektivně se ztrátou, bez nákladové efektivity, realizace zisku, pozitivního cash-flow a tvorby dostatečných provozních i investičních zdrojů.
Marginální nákladové účetnictví, marginální analýzy a na nich založená cenová
rozhodnutí jsou v praxi vhodné zejména
pro krátkodobé cenové, objemové a ziskové plánování a řízení. To je mnohdy
uskutečňováno metodami optimalizujícími tradičně pojaté náklady včetně jednotkových, objem produkce a zisk (viz dříve
probrané cost-volume-profit analysis,
C-V-P). V rozvinutějších aplikacích je marginální nákladové účetnictví například
používáno při určení životního ekonomického cyklu výrobku a jeho fází (zavedení
výrobku, růst výroby, uzpůsobení potřebám poptávky, naplnění trhu výrobkem
a pokles poptávky po produkci vedoucí
k opuštění trhu a restrukturalizaci produkce). Marginální nákladové účetnictví
jim přiřazuje ekonomicky vhodnou cenu
pro proměnlivý objem produkce, který je
typickým jevem v daných obdobích.
V každé fázi životního cyklu výrobku je vyráběn nejenom různý objem produkce,
ale pomocí této koncepce a techniky je
možno určitému objemu přiřadit ekonomicky vhodnou realizační – prodejní cenu. To znamená externí kontribuční cenu
odvozenou z marginální nákladové analýzy a kontribučního pohledu bez vlivu krátkodobého zkreslení vznikajícího paušální
a přirážkovou absorpcí fixních (fixně kapacitních) nákladů. To je vhodné i pro
konstrukci a operativní řízení ekonomicky
efektivního produktového, ale i zákaznického mixu. V dlouhodobém a střednědobém horizontu musí být samozřejmě
i u této metody, pracující přednostně s variabilními (v daném časovém a manažerském horizontu proměnlivými) náklady
a agregovanou nákladovou složkou, zváženy již všechny náklady a výnosy, tedy
celkové náklady a výnosy, produktové tržby a celková míra požadovaného a plánovaného zisku. Jinými slovy, musí být současně aplikován i (v předchozím příspěvku
v čísle 2/2011 časopisu probraný) nákladový a ziskový přístup FAC.
Proto je metoda marginálního nákladového účetnictví a analýz vhodná i jako efektivní doplněk tradičního dlouhodobého
přístupu FAC především v oblasti krátkodobých cenových rozhodnutí a příležitostných ad hoc analýz zaměřených na konkrétní situace a možnosti jejich řešení.
Schopnost přizpůsobení měnícím se
vnitřním i vnějším podmínkám, tedy flexibilita, je podstatnou výhodou tohoto
systému, stejně jako aktivní orientace na
strukturovanou a proměnlivou poptávku.
Děje se tak při respektování důležitých
a zažitých ekonomických a finančních faktorů, jako je optimální objem produkce
při optimální míře zisku, a to vše za přispění k maximalizaci příspěvku – kontribuce. Vzhledem k povaze koncepce je
zřejmé, že se to týká jak dílčího, tak celkového a agregovaného pohledu na tyto veličiny, kam patří i symetrické náklady a jejich
dnes nezbytné efektivní řízení, tj. CMa.
Je třeba opět říci, že uvedené klasické
systémy MA, tj. absorpční systém FAC
(systém náklady plus) i systém založený
na marginálním účetnictví a analýzách,
berou v úvahu především náklady a poptávku po produkci firmy, která je závislá
na její cenové elasticitě (price elasticity of
demand). Tyto předpoklady jsou dnes poněkud zjednodušující a v praxi je samozřejmě poptávka ovlivněna více faktory.
Analýza vytěžitelného trhu a poptávky
spolu s její nákladovou efektivitou je dnes
alfou a omegou podnikání a činnosti společnosti. Ta se musí snažit dlouhodobě
ovlivňovat poptávku po vlastní produkci
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
5
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 6
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
kromě ceny i jinými nástroji a postupy,
komplexními a provázanými politikami
a taktikami. Těmi jsou v současné vysoce
konkurenční praxi například:
Zlepšení kvality a struktury produkce
a komplexní a konkurenční zákaznické
hodnoty (customers’ value).
Prodloužení životnosti a zvýšení flexibility a inovativnosti produkce.
Zlepšení produktového a zákaznického servisu a zákaznických služeb.
Vhodné a cílené reklamy a podpora
prodeje, včetně věrnostních slev, bonusových a motivačních programů atd.
Zproduktivnění aktivní a řízené zákaznické zpětné vazby a zákaznické
spokojenosti.
Obchodní
a odbytová
politika firmy
Dlouhodobá strategie odbytu a prodeje
uskutečňovaná těmito nástroji v souladu
s tradičními strategickými cíli společnosti,
jakými mohou být například získání většího tržního podílu (market share), absolutního objemu tržeb (volume of sales),
produktového a zákaznického zisku (higher
profitability) nebo zavedení nového dlouhodobě ekonomicky efektivního výrobku,
produktu či služby (new product implementation), se nazývá strategickou obchodní politikou firmy/podniku.
Její součástí je vždy vhodná finanční koncepce firemní a podnikové cenové politiky
(price policy) orientovaná primárně na
produkty a dnes současně i na zákazníky
a jejich cílené segmenty. Je třeba říci, že se
současně odvíjí vždy od politiky a analýzy
nákladové. Jak uvidíme dále, jsou to
moderní metody a techniky rozvinutého
6
MA včetně progresivního CMa, které
tyto tzv. nákladové a performační cíle
a objekty včetně tzv. finálních nákladových
objektů (cost/performance objects) efektivně a systémově řeší (narozdíl od tradičního nákladového modelu a jeho metod
a zkreslujících přirážkových technik).
S tím souvisí i nákladová metoda ABC
(activity-based costing), která pracuje
s náklady a jejich řízením podle aktivit,
a manažerská koncepce activity-based
management (ABM).
V současnosti existují dvě tradiční a běžně
v praxi využívané podoby obchodní a odbytové politiky firmy, kterými jsou:
Metoda vysokých zaváděcích cen
(price skimming).
Je používána u nových výrobků – novinek (například luxusního zboží, jako
automobilů a technologicky náročných
exklusivních výrobků, např. i-phone
od inovativní společnosti Apple). Firma v krátkodobém až střednědobém
horizontu vydělává na neschopnosti
konkurence přizpůsobit se tím, že realizuje po pečlivé marketingové a poptávkové analýze maximální akceptovatelný produktový zisk a příjmy.
Délka tohoto období je závislá na především na reakční době (response
time) konkurence, nasycenosti trhu
daným produktem, délkou životního
cyklu výrobku a produktu, dobrém
jménu firmy, stabilitě a síle dané ekonomiky a poptávky.
Metoda nízkých zaváděcích cen
(price penetration).
Tato cenová a marketingová politika
spočívá v tom, že jsou zákazníci lákáni
na nízké počáteční ceny daných výrobků, často s cílem získat větší tržní
podíl (added market share) a následně přizpůsobit ceny, a tedy i budoucí
zisky a náklady, konkurenci v odvětví
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 7
MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ
a efektivně spojit tuto produkci se stávajícím produktovým a zákaznickým
portfoliem. Další cenová a marketingová politika pak záleží především na
analýze přímé a odvětvové konkurence
a její produkce. Tato metoda je například používána ve velkobjemových retailových (rychloobrátkových) potravinářských řetězcích nebo při prodeji
širokých produktových segmentů potravinářského a tzv. rychloobrátkového zboží. Tam je právě rychlost, flexibilita a produktové a zákaznické cílení
metody pro úspěch rozhodující.
POZNÁMKA
Pro názorný příklad těchto obchodních strategií
a marketingových technik nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat na tuzemské nákupní aktivity oblíbené velkou částí populace. Ty jsou vyvolávány slevou „za každou cenu“ (ovšem nikdo
z kupujících nezná pořizovací ani původní cenu
„zlevněného“ zboží) a management hlavních
představitelů řetězců, velmi ochotných a zištných
„uspokojovatelů“ těchto rostoucích spotřebních
„potřeb“, na tuto poptávku takřka učebnicově
reaguje (mnohdy však téměř na hranici klamavé
reklamy). Velké řetězce také dobře vědí, že když
už nakupující nalákají do obchodu na produkt,
který je zlevněn, ale mnohdy již není k nalezení
(byl-li vůbec ve větším množství k dispozici),
koupí něco jiného – a kde jinde než u nich. Že na
takovém výrobku již nebude tzv. penetrační
a zákaznicky přívětivá produktová marže, je jasné, stejně jako (narozdíl od marží monopolních
velkoprodejců) že klesá kvalita tohoto základního a nenahraditelného zboží. Tento systém obchodní centra někdy doplňují podpůrnými službami (restaurace, dětské koutky, dotazníkové
akce, pronájmy platebních terminálů, benzínové
stanice...), čímž tyto nákupní a ve výsledku vždy
příjmy a tržby přinášející synergie velmi efektivně realizují. Kde je poptávka, tam je i nabídka
a zisk, a to nemalý. Otázkou samozřejmě zůstává, jaké hodnoty to přináší zákazníkovi. Na druhou stranu je to právě on, který hlasuje svými
penězi o tom, kdo na trhu přežije, proto by měl
přemýšlet, být aktivní a nenechat sebou manipulovat. V případě, že je jednání konkrétního potravinářského řetězce za hranicí zákona či odporuje
zájmům spotřebitele, měl by zareagovat i stát či
organizace dohlížející na ochranu spotřebitelů.
Odvození interní prodejní
ceny, interní tvorba ceny
a vnitropodnikové
obchodování
Tradiční organizační administrativní
struktura firmy (TOS) je založená na direktivně určených ziskových a nákladových střediscích (profit/costs centres)
a tradičním řízení nákladů prostřednictvím rigidních a normativních rozpočtů.
Při posuzování výkonnosti a efektivity
těchto kooperujících středisek je potřeba
určit a účinně kontrolovat výkonnost
a efektivitu jejich jednotlivých vstupů, nákupů (buying), a výstupů, prodejů (selling). Při tomto postupu a nejrozvinutější
koncepci tradičního nákladového a organizačního řízení v TOS se používá ekonomicky vhodně určená interní prodejní
a převodní cena, prostřednictvím níž se
pak realizuje proces tzv. vnitrofiremního/
/podnikového obchodování (internal
trading, ITr). Metody a jmenované nejrozvinutější klasické techniky vnitropodnikového obchodování za podpory vnitropodnikového účetnictví a tradičních nákladových analýz a kalkulací jsou narozdíl
od pevně stanovených předepsaných postupů externího finančního účetnictví ryze
v pravomoci firmy/podniku. Z toho plyne, že mohou mít značně volnou i proměnlivou strukturu, která je především
závislá na komplexních potřebách firmy
a jejího vedení i konkrétního provozu z pohledu jeho ekonomického řízení. To platí
systémově, i pro MA a CM, a management by si toho měl být vědom.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
7
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 8
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
POZNÁMKA
Pro dokreslení problematiky v české terminologii by se při určitém zjednodušení dalo hovořit
o „dvoukruhovém“ podnikovém účetnictví.
Právě druhý – interní okruh známý v českém finančním, případně nákladovém účetnictví jako
vnitropodnikové účetnictví (se směrnou účtovou
osnovou vyhrazenými účtovými třídami 8 a 9)
by mohl být založen, zejména při určení nákladově
orientované interní prodejní či převodní ceny,
na podobných principech a technikách. Je však
třeba říci, že vnitropodnikové – interní účetnictví neovlivňuje celkovou výkonnost a efektivnost
přímo, ale je konstruováno jako interní účetní
a v lepším případě i limitovaný finanční řídící nástroj. S jeho pomocí se řídí, kontrolují, plánují
a hodnotí i vnitřní podnikové procesy a jejich
efektivita, a to společně ve vztahu ke konkrétním
firemním úrovním a finančním odpovědnostem
zúčastněných pracovníků a manažerů. Rozvinuté
vnitropodnikové účetnictví pracující s principy interních prodejních a převodních cen a vnitrofiremního obchodování může nepřímo ovlivnit za
určitých podmínek jednotlivé klíčové finanční
parametry, zejména pak nákladovost a následně
ziskovost, případně i neopominutelné cash-flow. V daném případě má umožnit naplnění
tradičních a známých finančních cílů podniku.
Zůstává však diskutabilní, je-li toho v praxi efektivně schopno, zejména vzhledem k soudobým
potřebám zásadního moderního nákladového,
procesního a komplexního hodnotového cílení.
Při užití této koncepce je například možné, že firemní/podnikový zásobovač se na
základě nevhodně určené interní nákupní
ceny rozhodne nakoupit externí dodávku
materiálových zásob od svého kvalifikovaného dodavatele místo vlastní firemní výroby (tématu outsourcingu jsme se věnovali v minulém díle seriálu v čísle 2/2011
časopisu). Toto manažerské rozhodnutí
vyvolá, při nevyužití vyčleněné vnitropodnikové (fixní) kapacity pro výrobu materiálu, snížení celkové ziskovosti firmy/
/podniku. Vhodné nastavení vnitropodnikové prodejní ceny je proto zásadním
8
manažerským rozhodnutím organizace,
které musí v konečném důsledku vést
k efektivnímu dosažení komplexních firemních/podnikových cílů. V daném případě cílů tradičních finančních, respektovaných rozšířeným finančním řízením. Ty
dnes nejsou cíli jedinými (viz koncepce
management by objectives a rozvinuté
MA). Rovněž je nutno upozornit, že výše
uvedená technicky sofistikovaná metoda,
která je v praxi užívána nejčastěji u velkých společností, je často vysoce náročná
na zdroje i ICT podporu a není určena
pouze pro výrobní firmy/podniky. Je používána s úspěchem i u finančně řízených
organizací obchodních, kombinovaných
a někdy i organizací poskytujících služby.
Při ekonomicky a manažersky správném
odvození interní prodejní a převodní ceny
by firma a organizace měla vzít v úvahu základní obecně respektované cíle a produktivní manažerské charakteristiky. Těmi jsou:
1. Měřitelnost firemní a organizační výkonnosti (performance appraisal).
Vhodně stanovená interní prodejní
a převodní cena pro jednotlivá zisková
centra a divize by měla umožnit reálné
měření a hodnocení výkonnosti jednotlivých ziskových (tj. primárně vždy
nákladových) center a objektů jako samostatných ekonomických jednotek
a jejich konkrétní přínos k celkovému
firemnímu zisku, komplexní výkonnosti
a efektivitě firmy. Dále musí být schopna vyjádřit výkonnost i přínos jednotlivých odpovědných osob a být také
vhodným vodítkem pro jejich rozhodnutí. To platí i pro jednotlivé organizační a manažerské úrovně organizace.
2. Slučitelnost cílů (goal congruence).
Interní prodejní a převodní cena musí
být stanovena tak, aby umožnila maximalizovat přínosy jednotlivých propojených ziskových center i jimi tvořených
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 9
MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ
ziskových divizí, které v důsledku přinesou největší celkový přínos i zisk. Měla
by také respektovat komplexní cíle firmy a být schopná v maximální míře
eliminovat vnitřní neefektivity (suboptimal decision) a jejich přenos mezi
zúčastněnými interními subjekty. Rovněž by měla v plné míře využívat
a podporovat interní a měřitelné synergické efekty.
3. Maximální středisková vnitrofiremní
autonomie (centers autonomy).
Jednotlivá zisková centra musí být
konstruována tak, aby jejich vzájemné
vztahy byly založeny na maximalizaci
celkového přínosu k zisku firmy, přičemž
nesmějí být na sobě závislá natolik, aby
rozhodnutí jednoho centra mohlo
ovlivnit zisk a efektivitu ostatních center a divizí. Je vhodné podporovat decentralizaci a maximalizovat její jednotlivé přínosy, kterými jsou zejména
podpora vlastní iniciativy jednotlivých
relevantních pracovníků, zvýšená motivace, vyšší kvalita i flexibilita manažerských rozhodnutí a provozního řízení.
4. Dlouhodobá systematičnost, jednoduchost a přehlednost konstrukce interní prodejní ceny (IPC).
Dodržení tohoto kritéria je důležité
především pro možnost dlouhodobého
srovnávání, kontroly a plánování a také
pro reálnou informovanost všech zúčastněných osob a úrovní, což je vždy
předpokladem pro efektivní firemní řízení a rozhodování managementu.
V praxi bývá obtížné a často nemožné stanovit interní prodejní cenu v souladu se
všemi výše uvedenými předpoklady. Bylo
prokázáno, že firma vždy akceptuje určitou úroveň neefektivit obsažených v manažerských rozhodnutích a procesech.
Vhodná interní prodejní cena je obvykle
stanovena centrálně arbitrážně tak, aby
maximálně korespondovala s dosažením
komplexních firemních, v daném případě
nejzažitějších a tradičních finančních cílů
(nákladovost, ziskovost, pozitivní cash-flow,
zvýšení objemu tržeb, případně zhodnocení velkých společností v rámci jejich
tržní a burzovní kapitalizace atd.).
Klasická mikroekonomická teorie, z které
klasické odvození interní prodejní ceny
vychází, popisuje chování firmy, která maximalizuje zisk v určitém druhu dokonalé
konkurence, pracuje s předpokladem, že
tzv. mezní, jednotkové – marginální náklady jednotlivých ziskových prodejních center a divizí se rovnají v ziskovém optimu
pro danou úroveň produktu symetrickým
mezním příjmům nákupních center a divizí, tedy platí vztah, že mezní náklady jsou
rovny mezním příjmům, marginal costs
MC = marginal revenues MR (viz obrázek 1
na straně 10 ).
Interní prodejní a převodní cena v praxi
toto pravidlo naplňuje a v určitých chvályhodných případech je do její konstrukce
včleněna i koncepce existujících nákladů
ušlých příležitostí (opportunity costs)
prodejních – dodavatelských ziskových
center a divizí. V praxi jsou tradičně vnímané a strukturované náklady ve většině
případů určeny centrálně top managementem pro celou organizaci, často ve formě
určité nákladové přirážky k agregovaným
kontrolovaným nákladům jednotlivých
center a divizí. Tato koncepce je využívána při určení IPC na klasickém nákladovém principu, což platí i pro odvození
a užití zmiňovaných implicitních nákladů.
Je třeba říci, že koncepce založená na nákladové ceně je zatím v praxi nejvíce používána, což je dáno jejími předpoklady. Je
vhodná tam, kde nelze objektivně určit
tržní cenu dodávek, neexistuje substituce
jednotlivých dodávek a trh pracuje s podmínkami nedokonalé konkurence. Protože
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
9
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 10
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
Obr. 1: Konstrukce interní převodní a prodejní ceny IPC (transfer price)
a) Celková externí prodejní cena (transfer price, PT) je stanovena na úrovni vyrovnání mezních celkových nákladů (MC) a mezních příjmů (MR) pro firmu maximalizující zisk v dokonalé konkurenci.
náklady (tržby) / jednotku
costs/revenues per unit
MC
PT
MR
0
množství j. p. (Q)
Q opt.
b) Určení převodní ceny (transfer price, PT) mezi prodávající a kupující divizí v případě, že je dodáván polotovar, který je určen pro komplementaci produkce. Firma má dvě divize a obě divize realizují zisk. Nákupní divize komplementuje produkt a zároveň ho prodává externě. Optimální úroveň produkce je shodná s interním převedeným množstvím polotovaru a žádný polotovar není
prodán prodejní divizí externě.
náklady (tržby) / jednotku
costs/revenues per unit
1
MCp
Pen
PT
2
Pep
4
3
MRn
0
Qn – Qp
MCp … mezní náklady prodejní divize
MRn … mezní příjem nákupní divize
Pen … cena možných externích nákupů nákupní divize
Pep … cena možných externích prodejů prodejní divize
10
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
množství j. p. (Q)
Oblast 3,4,2: zisk prodejní divize
Oblast 1,4,2: zisk nákupní divize
Oblast 3,4,1: celkový zisk firmy
Qn – Qp: optimální úroveň produkce
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 11
MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ
je založena na bázi finančního účetnictví
a využívá i jeho strukturu, principy a postupy,
je dostupná téměř pro každou firmu a organizaci. Další její výhodou je široká možnost
využití tradičních nákladových účetních
metod a odvozených kalkulací pro plánování, tvorbu, kontrolu a hodnocení hlavních manažerských rozhodnutí. Používáme
opět dvě hlavní techniky nákladové koncepce určení IPC, metodu plných – celkových absorbovaných nákladů a koncepci
marginálních variabilních nákladů (MC).
Alternativní koncepce
odvození IPC
Kromě rozšířeného nákladového principu
jsou ve vyspělé praxi využívány i alternativní postupy. Těmi jsou zejména koncepce založená na tržní ceně (market price)
a smluvní ceně (negotiable price).
Koncepce IPC založená na tržní ceně
Při určení IPC na bázi tržní ceny je
vhodné pracovat s předpokladem, že
lze určit reálnou tržní cenu pro všechny dodávky, které je navíc možné
uskutečnit externě. Dále se předpokládá, že firma pracuje v podmínkách dokonalé konkurence, je tedy tzv. price
takerem (firmou přebírající cenu). Za
těchto předpokladů je systém stanovení interní prodejní ceny na tržním principu vhodným postupem pro tvorbu
optimálních manažerských rozhodnutí.
Koncepce IPC založená na smluvní
ceně
Její použití při stanovení IPC je vhodné
zejména tam, kde je možno očekávat,
že vyjednávání o ceně dodávky přinese reálný užitek. Tímto užitkem je
zvýšení celkové finanční efektivity
a výkonnosti firmy. To v praxi není
vždy lehké, protože koncepce naráží
na taková omezení, jakými jsou časová
náročnost, nevyvážené vyjednávací
pozice zúčastněných stran při cenových dohodách, náchylnost ke sporům, nutnost centralizace arbitrážních
a administrativních rozhodnutí typických
pro tradiční organizační strukuturu
atd.
Metoda plných – celkových
nákladů a IPC
Jde o techniku zvanou systém náklady
plus (cost plus system), která využívá plný
absorpční princip a stanovenou ziskovou
přirážku k celkovým nákladům (mark-up).
Jejím základním problémem je (vedle její
paušalizace) skutečnost, že náklady prodejních ziskových center a divizí mohou
nést skryté interní neefektivity těchto subjektů. Tyto neefektivity se poté přelévají
dále do nákupních ziskových center a divizí a v důsledku i do externí prodejní ceny. Ta se tak může stát postupně nekonkurenční, nejsou-li přijata řádná nápravná
opatření. Ta jsou tím účinnější, čím jsou
cílenější a čím se zavedou dříve.
K odstranění transportovaných neefektivit je pak vhodné pro účely určení IPC
používat spíše tradiční a probranou metodu nákladového účetnictví založeného na
standardech a limitech než pouze ad hoc
posuzování aktuálních nákladů obsažených v interní prodejní ceně při zkoumání
a analýze jednotlivých interních dodávek.
Problematiku znázorňuje následující
příklad.
PŘÍKLAD
IPC a kombinace FAC a MC
Firma vyrábí ve dvou postupných fázích
produkt a prodává ho po jeho kompletaci
prostřednictvím interní nákupní a zároveň
externí prodejní divize spotřebiteli s pevnou ziskovou marží 30 %. Uvažujme dvě
prodejní divize, interní, která prodává
v plných – celkových nákladech a s interní
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
11
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 12
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
ziskovou marží 30 %, a nákupní, která nakupuje rozpracovaný produkt od prodejní
divize, kompletuje jej a externě prodává
se stejnou ziskovou – externí marží konečným zákazníkům.
Interní prodávající divize v EUR/j.
Interní kupující divize v EUR/j.
variabilní náklady divize
fixní náklady divize
250
90
celkové náklady divize
340
zisková přirážka (30 %)
(mark-up)
102
zisková přirážka (30 %)
(mark-up)
198,60
interní prodejní cena
(transfer price)
442
externí prodejní cena
(external selling price)
860,60
Závěr:
Jak vyplývá z příkladu, firma bude prodávat externímu spotřebiteli za svoji výstupní produktovou cenu 860,60 EUR. Při
rozhodnutí o interním nákupu dodávky
v případě nevyužité firemní kapacity bude
interní nákupní divize zvažovat alespoň
nějakou úroveň externí prodejní ceny nad
akvizičními náklady vyvolanými v předchozí výrobní fázi prodávající divizí a nad svými variabilními náklady (442 + 140 = 582).
Při použití marginálního absorpčního nákladového principu by firma uvažovala
s minimální ekonomicky přijatelnou cenou na úrovni dosud vyvolaných variabilních nákladů, tj. (250 + 140 = 390). Je
možné zahrnout do přirážky i zmiňované
náklady ušlých příležitostí a v praxi se tak
děje, například ve výši efektivního úroku odvozeného od využívání fixních aktiv (vázajících firemní kapitál) obchodujících divizí.
Koncepce marginálních
– variabilních nákladů
Využití variabilního nákladového účetnictví (marginal costing, MC) pro stanovení
interní prodejní a převodní ceny je založeno na předpokladu, že ekonomické
variabilní náklady ( jak s nimi pracuje mikroekonomická teorie) jsou totožné s firemními variabilními náklady. Za tohoto
12
vstupní interní nákupní cena
vlastní variabilní náklady divize
vlastní fixní náklady divize
celkové náklady divize
442
140
80
662
předpokladu firma maximalizující zisk
pracuje v ziskovém optimu pro danou
úroveň produkce, když mezní náklady jsou
rovny mezním příjmům, marginal costs
MC = marginal revenues MR. Tedy když se
variabilní – marginální náklady prodávajícího nákladového centra nebo divize rovnají marginálnímu – jednotkovému příjmu
plynoucího z užití této dodávky, zde rozpracovaného produktu, kupujícím ziskovým centrem zapojeným ve výrobním
procesu (viz obrázek 1 na straně 10 ).
Přestože hospodaření jednotlivých nákladových a ziskových center a divizí je možno kontrolovat automaticky pomocí stanovených plánovaných standardních
variabilních nákladů (které jsou kalkulované) a lze je srovnávat s aktuálním stavem, obvykle není možné zainteresovat
a vhodně motivovat zúčastněné pracovníky těchto úrovní. Je rovněž problematické
zhodnotit výkonnost a efektivitu jednotlivých prodejních a kooperujících subjektů.
Alokace zisku jednotlivým
firemním úrovním, střediskům
a divizím
K odstranění výše uvedených nedostatků
je v praxi používána často metoda, která
administrativně alokuje určitou míru zisku
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 13
MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ
z celkového zisku firmy prodejním centrům
a divizím, případně konkrétní operaci
a dodávce na bázi jejich dílčího potencionálního ziskového přínosu. Míra zisku
může být stanovena, a často se tak děje,
například i ve formě ziskové přirážky (viz
v příkladu užitá zisková přirážka 30 %).
Při vhodných podmínkách a aplikaci lze
očekávat od takto modifikované nákladové metody uspokojivé výsledky při finančním řízení firmy pomocí interního obchodování na bázi interních prodejních
a převodních cen a finanční koordinace
jejích interních struktur. Je třeba zdůraznit,
že v praxi bývá někdy obtížné určit a přidělit reálný podíl potencionálního zisku dané
operaci i dodávce, stejně jako přesně určit
výši, strukturu a chování variabilních i celkových nákladů. Zásadní jsou opět kvalitní
a průběžné nákladové analýzy.
Ve vyspělé praxi je možné setkat se s alokačním ziskovým přístupem např. u německých velkých výrobních (např. strojírenských) společností, u nichž se
alokovaná přirážka v určitých divizích může pohybovat v rozmezí 2–3 %. Doplňuji,
že v místních podmínkách a zdejší terminologii existuje termín „přefakturace zisku“. Tento nejrozvinutější a nejpropracovanější klasický nákladový model lze
v současnosti považovat za vrchol tradičního nákladového modelu a nákladového řízení firmy v tradiční organizační
struktuře. V praxi je rozvinut a užíván,
a mluvím z osobní zkušenosti, často v německých propracovaně a široce strukturovaných hierarchicky řízených firmách,
včetně národních i mezinárodních koncernových struktur (příkladem může být
Siemens, ThyssenKrupp). To platí i o symetrickém finančním controllingu včetně
reportingu, zde standardně užívaném
a takto definovaném. Takové organizace
pracují řádově se stovkami středisek (nákladových, ziskových, investičních) a je
zřejmé, že takto technicky propracovaný
systém finančního řízení organizace je náročný na zdroje a není pro každou společnost dosažitelný ani vhodný. V těchto
strukturách jsou používány i alternativní
a diferenciované náklady kapitálu (vyjádřené např. známými váženými náklady
kapitálu, WACC), které se zahrnují do
ekonomických nákladů jednotlivých středisek a divizí. Tato důležitá problematika
bude v cyklu článků dále rozvedena.
V následujícím článku se budeme věnovat
oblasti dlouhodobých manažerských rozhodnutí, konkrétně investicím a investičnímu manažerskému rozhodování.
POUŽITÉ ZKRATKY:
MA (management accounting) – manažerské
účetnictví a jím nastolované efektivní finanční
a celkové ekonomické řízení
CM (corporate management) – firemní, podnikové, případně organizační ekonomické a finanční
řízení
CMa (cost management) – řízení nákladů; tradiční CMa (traditional cost management) – tradiční
řízení nákladů implementované v klasickém MA
pracující na základě předpokladů a technik
i strukturování tradičního nákladového modelu
fungujícího v tradiční organizační stuktuře; moderní CMa – procesní, hodnotové a strategicky
i komplexně orientované řízení nákladů a progresivní procesní organizační struktura (POS)
POS (process organization structure) – procesní
organizační struktura
TOS (traditional organization structure) – tradiční administrativní organizační struktura
FM (financial management) – finanční řízení často v praxi postavené na datech, postupech
a struktuře finančního účetnictví
FA (financial analysis) – finanční analýza
FPU – finanční poměrové ukazatele užívané při
FA a ve FM
C-V-P (cost-volume-profit analysis) – analýza bodu zvratu při kapacitním omezení produkce
MBO (management by objectives) – řízení podle cílů
MC (marginal costs/costing) – mezní náklady/variabilní nákladové účetnictví
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
13
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 14
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
MR (marginal revenue) – mezní příjem
ABC/ABM (activity based costing/management)
– nákladová a manažerská metoda řízení nákladů
a výkonnosti firmy/organizace pomocí konkrétních reálných aktivit, které je vyvolávají, a následně aktivitami tvořených a řízených ekonomických
procesů, včetně manažerských a finančních charakteristik; odstraňuje v praxi nedostatky tradičního nákladového modelu a jeho zkreslující přirážkové kalkulace nepřímých a režijních nákladů
EVA (economic value added) – ekonomická
přidaná hodnota
WACC (weighted average costs of capital) – vážené náklady kapitálu
IPC – interní prodejní a převodní cena
IS (information system) – informační systém
ICT (information and communication technologies)
– informační a telekomunikační technologie
FIS (financial information system) – finanční informační systém tvořený finančním účetnictvím
DOPLŇKOVÉ ZDROJE A LITERATURA:
1) PETŘÍK, T. Ekonomické a finanční a řízení firmy – Manažerské účetnictví v praxi I a II. Grada Publishing, 2005 a 2009.
2) CIMA and ACCA lectures, study and terminology.
3) KAPLAN, R. S., COOPER, R. Cost Effects –
Using Cost system to drive Profitability and
Performance. Harvard Business School, 1998.
■
Ing. Tomáš Petřík
V roce 1994 absolvoval VŠE v Praze, Fakultu národohospodářskou s finanční specializací. Působil
jako asistent auditora, daňový poradce, obchodní ředitel renomované auditorské firmy, následně
jako finanční ředitel ve společnosti Expandia a jako CFO v obchodním zastoupení globální
americké firmy Caterpillar S. A. Poté pracoval jako výkonný ředitel české výrobní a obchodní
firmy v oblasti realit a stavebnictví, dále v české pobočce německé firmy ThyssenKrupp a ve
společnosti Body International Brokers (člen burzy – BCPP) jako ekonomický a finanční ředitel.
V současnosti pracuje jako nezávislý manažerský a business konzultant, zaměřuje se na oblast
manažerského účetnictví, controlling, moderní corporate management, aplikace systémů
ekonomického řízení, včetně komplexního řízení nákladů firem a podniků a jejich začlenění do
jejich IT systémů FIS a MIS atd. Navrhuje optimální organizační a manažerské struktury
společností, korporátní a business strategie, systémy efektivní a interaktivní motivace, včetně
relevantních KPI/KSI, a specializuje se také na související oceňování společností a businessu
(firm and business valuation) a řízení jejich hodnoty.
Kontakt na autora: [email protected], [email protected]
Tip na školení 1. VOX, a. s.
VZDĚLÁVÁNÍ OTEVÍRÁ X MOŽNOSTÍ
Finanční analýza versus účetní závěrka
– komplexně
■ Termín: 11. 4. 2011
■ Přednáší: Ing. Lubomír Harna
■ Kód: 100580
■ Cena: 2 748 Kč
Více informací na: www.vox.cz, tel.: 226 539 670, 777 741 777, fax: 222 246 429,
e-mail: [email protected]
14
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 15
Revize směrnice OECD
o převodních cenách
Veronika Solilová
Jedna z nejobtížnějších otázek, která vyplývá při uplatňování zásad
mezinárodního zdanění nadnárodních podniků, je ustanovení
o vhodnosti a správnosti převodních cen. Převodní ceny jsou významné jak pro daňové poplatníky, tak daňové správy, neboť určují do značné míry příjmy a výdaje, a tudíž zdanitelné příjmy sdružených podniků v různých daňových jurisdikcích. Výbor pro fiskální
záležitosti, který je hlavním daňovým orgánem OECD, vydal řadu
zpráv týkajících se problematiky převodních cen. Nejdůležitější je Směrnice o převodních
cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy, která byla zveřejněna v roce 1995.
Tato směrnice se zaměřuje na uplatnění
principu tržního odstupu, na zhodnocení
převodních cen sdružených podniků, na
analýzu metod posuzující, zda podmínky
v obchodních a finančních vztazích v rámci nadnárodní společnosti splňují zásadu
tržního odstupu, a na diskusi o praktickém uplatnění těchto metod. Jednoduše
řečeno, směrnice o převodních cenách se
zaměřuje na hlavní otázky vznikající v oblasti převodních cen. Výbor pro fiskální
záležitosti nadále ve své činnosti v této
oblasti pokračuje, 22. července 2010
schválil a zveřejnil revizi kapitol I až III
směrnice a současně vydal novou kapitolu IX týkající se restrukturalizace podniků.
Revize a nová kapitola jsou výsledkem několikaleté práce v oblastech srovnávací
analýzy, aplikace ziskových metod a převodních cen v případě restrukturalizace
podniků. Revidovaný text má významný
dopad na aplikaci analýzy převodních cen
a metod jejich stanovení.
Celý příspěvek o revizi směrnice o převodních cenách bude rozdělen do několika
1
2
částí. Tento článek, stejně jako jeho pokračování, které vyjde v dubnovém čísle
časopisu, se zaměřuje na významné změny v metodách pro stanovení převodních
cen nově schválené směrnice o převodních cenách. Třetí část příspěvku se bude
zabývat srovnávací analýzou a poslední
část se bude věnovat aspektům převodních cen u podnikových restrukturalizací.
Převodní ceny neboli transferové ceny
(transfer pricing) lze definovat jako ceny
uplatňované u transakcí uskutečněných
mezi dvěma daňovými subjekty ekonomicky nebo personálně spojenými1. Tyto
ceny musí být stanoveny ve stejné výši, jako by byly sjednávány mezi subjekty, které nejsou ekonomicky či personálně spojené tzv. nezávislými subjekty. Takto
stanovené ceny jsou cenami určenými na
základě principu tržního odstupu – mezinárodně uznávaného standardu, který je
upraven jednak v článku 92 Smluv o zamezení dvojího zdanění, jednak v § 23
odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
V terminologii smluv o zamezení dvojího zdanění se užívá pojem sdružených podniků.
Sdružené podniky
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
15
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 16
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
V podmínkách České republiky lze zjednodušeně říci, že se jedná o použití cen obvyklých. Aplikace principu tržního odstupu tedy zaručuje daňově spravedlivé
rozdělení zisku mezi spojené podniky plynoucího z transakce, která se mezi nimi
uskutečnila. Revize směrnice o převodních cenách3 ze dne 22. července 2010
tuto skutečnost potvrdila, princip tržního
odstupu je nadále mezinárodně uznávaným standardem, z teoretického hlediska
je správný a vhodný, funguje efektivně
a zajišťuje spravedlivé daňové zacházení,
tj. nejvhodnější základ pro stanovení zdanitelných zisků v jednotlivých jurisdikcích
a zabránění dvojímu zdanění.
Hlavním cílem směrnice o převodních cenách je sjednotit postup daňových správ
a sdružených podniků při řešení případů
převodních cen, minimalizovat konflikty
mezi nimi, předcházet nákladným soudním sporům a napomáhat při uplatňování
odstavce 2 článku 9 modelové smlouvy
(o následné úpravě zisků pro daňové
účely). Směrnice o převodních cenách se
skládá celkem z devíti kapitol, a to:
Kapitola I – Princip tržního odstupu.
Kapitola II – Metody pro stanovení
převodních cen.
Kapitola III – Srovnávací analýza.
Kapitola IV – Přístupy v daňové správě, jak zabránit sporům v oblasti převodních cen a jak je řešit.
Kapitola V – Dokumentace.
Kapitola VI – Zvláštní úplata za nehmotný majetek.
Kapitola VII – Zvláštní úplata za služby
prokazované si v rámci skupiny sdružených podniků.
Kapitola VIII – Ujednání o podílení se
na nákladech.
Kapitola IX – Aspekty převodních cen
u podnikových restrukturalizací.
3
16
První tři kapitoly směrnice o převodních
cenách prošly kompletní revizí, poslední
kapitola je zcela nová. Principy a postupy
uvedené v jednotlivých kapitolách musí
být vždy užity v souladu s platnými mezinárodními smlouvami o zamezení dvojího zdanění, které uzavřela Česká republika s jinými státy, a s platnou legislativou
České republiky. I přes to, že tyto principy nejsou přímo zakotveny v českých daňových zákonech a není v nich obsažen
ani přímý odkaz na směrnici o převodních cenách, její závaznost při výkladu
smluv o zamezení dvojího zdanění vyplývá z mezinárodní Vídeňské úmluvy
o smluvním právu, jejímž signatářem je
i Česká republika.
Metody převodních
cen – kapitola II
Směrnice o převodních cenách zde popisuje tradiční transakční metody a transakční
ziskové metody, které mohou být využívány pro stanovení, zda jsou podmínky určené v rámci obchodních či finančních
vztahů mezi sdruženými podniky v souladu s principem tržního odstupu. Tradiční
transakční metody jsou: metoda srovnatelné nezávislé ceny (CUP), metoda ceny
při opětovném prodeji (RPM) a metoda
nákladů a přirážky (COST+). Mezi ziskové
transakční metody patří transakční metoda čistého rozpětí (TNMM) a transakční
metoda rozdělení zisku (PROFIT SPLIT).
V původním znění směrnice o převodních
cenách byly popsány ve druhé kapitole
pouze tradiční transakční metody, následně ve třetí kapitole metody ostatní, kam se
řadily metody transakční ziskové a metoda netržního přístupu rozdělení globálního zisku podle vzorce. Nyní je metoda
Překlad revize kapitol I až III směrnice o převodních cenách byl zveřejněn ve Finančním zpravodaji Ministerstva
financí č. 7 ze dne 27. 12. 2010.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 17
REVIZE SMĚRNICE OECD O PŘEVODNÍCH CENÁCH
netržního přístupu popsána v kapitole I
Princip tržního odstupu, část C, kapitola II
popisuje tradiční i ziskové metody dohromady a kapitola III je celá věnována srovnávací analýze. Důvodem předchozího
rozdělení metod do jednotlivých kapitol
byl statut transakčních ziskových metod,
tyto metody byly považované za metody
poslední instance, tj. mohly být aplikovány až poté, co nebylo možné použít tradiční transakční metody. S tím souviselo
i doporučení o výběru metody, doporučovalo se používat tradiční transakční metody a při výběru postupovat od nejjednodušší metody CUP až k nejsložitější
metodě TNMM. Konkrétní výběr metody
musel být vždy zdůvodněn včetně vysvětlení, proč nebylo možné aplikovat preferovanou CUP metodu či jinou tradiční
transakční metodu.
Nejvýznamnější změnou je tedy zrušení
rozdílu mezi tradičními transakčními a ziskovými transakčními metodami, tyto metody jsou považované za rovnocenné.
Dřívější statut transakčních ziskových metod – metody poslední instance – byl zrušen. Směrnice o převodních cenách nyní
výslovně uvádí, že volba metody pro stanovení převodních cen má vždy za cíl nalézt nejvhodnější metodu dle okolností
případu. Tento proces by měl brát v úvahu příslušné silné a slabé stránky metod
uznávaných ze strany OECD, vhodnost
příslušné metody ve světle povahy řízené
transakce, určené prostřednictvím funkční analýzy, dostupnost spolehlivých informací nezbytných pro aplikaci zvolené
metody a úroveň srovnatelnosti řízených
a nezávislých transakcí. Je nutné však zdůraznit, že výběr nejvhodnější metody dle
okolnosti případu neznamená, že by měly
být do hloubky či pro každý případ analyzovány všechny metody pro stanovení
převodních cen, ani nutnost zdůvodnit nevhodnost metod za daných okolností. Samozřejmě je vhodné, aby volba nejvhodnější
metody a srovnatelných transakcí byla
zdokumentována.
Nicméně, žádná z popsaných metod není
vhodná pro všechny možné situace. Takže
v případě, kdy byly použity ostatní metody, které nejsou ve směrnici o převodních
cenách popsány, pro stanovení převodních cen, a to za předpokladu, že takové
ceny splňují princip tržního odstupu, je
nutné, aby jejich volba a vhodnost pro
konkrétní případ byla vysvětlena.
Stále platí, že tradiční transakční metody
jsou považovány za nejpřímější prostředek pro určení toho, zda podmínky obchodních a finančních vztahů mezi sdruženými podniky odpovídají principu
tržního odstupu. V důsledku toho, pokud
je možné tradiční transakční metody
i transakční ziskové metody aplikovat se
stejnou mírou spolehlivosti, je vhodnější
použít tradiční transakční metody. A navíc,
pokud je možné aplikovat metodu CUP
a jinou metodu pro stanovení převodních
cen se stejnou mírou spolehlivosti, je stále
preferována metoda CUP.
Za účelem volby a aplikace nejvhodnější
metody pro stanovení převodních cen je
nadále nezbytné provedení srovnávací
analýzy. Tím, že transakční ziskové metody a tradiční transakční metody byly stanoveny jako rovnocenné, se objevily určité problémy týkající se použití transakční
metody čistého rozpětí. Mnoho zemí se
obává, že záruky vyplývající ze srovnávací
analýzy stanovené pro tradiční transakční
metody mohou být při použití transakčních ziskových metod, konkrétně metody TNMM, přehlíženy. Jedná se hlavně
o skutečnost, že metoda TNMM je někdy
aplikována bez toho, aby adekvátně vzala
v úvahu relevantní rozdíly mezi srovnávanými řízenými a nezávislými transakcemi.
Z toho důvodu je nyní vyžadován vyšší
standard srovnatelnosti v případě aplikace
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
17
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 18
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
TNMM, srovnávací analýza musí být provedena vždy a stejně důležité jsou výpočty
vhodných odpovídajících úprav. Proces
výběru a aplikace transakční ziskové metody by neměl být méně spolehlivý než
u jakékoliv jiné metody.
Silné a slabé stránky
transakčních metod
Jak bylo uvedeno výše, při výběru nejvhodnější metody je nezbytné vzít v úvahu silné a slabé stránky metod. Následující tabulka č. 1 uvádí silné a slabé stránky
tradičních transakčních metod. Metoda
CUP je nejpřímější a nejspolehlivější
způsob pro aplikaci principu tržního odstupu, což je její nejsilnější stránkou.
Oproti tomu její slabou stránkou je její vysoká míra srovnatelnosti, kterou nelze
vždy v praxi dosáhnout. Silná stránka metody RPM je její nižší míra srovnatelnosti
produktů, kdy rozdíly mezi produkty nemají výrazný vliv na určení ziskového rozpětí jako v předešlém případě. Slabou
stránkou metody RPM je, že výsledná předací cena je primárně ovlivněna způsobem určení přiměřené hrubé přirážky.
U metody COST+ často vzniká problém
s identifikováním nákladů k dané transakci, ale mezi její silné stránky patří to, že není nutné provádět tolik úprav pro zohlednění rozdílů, jak je tomu u metody CUP.
Tab. 1: Silné a slabé stránky tradičních transakčních metod
TRADIČNÍ TRANSAKČNÍ METODY
RPM
CUP
Silné stránky
18
Slabé stránky
Nejjednodušší z hlediska
použití.
Nejpřímější a nejspolehlivější
způsob pro aplikaci principu
tržního odstupu.
Relativně nezávislá na interním
informačním systému podniku,
cenu lze ověřit na trhu.
Preferovaná metoda.
Metoda vyžaduje velkou míru
srovnatelnosti.
Složité nalézt srovnatelnou
transakci mezi nezávislými podniky,
kde neexistují rozdíly s podstatnými
dopady na cenu. Z toho důvodu
často neaplikovatelná.
Případné rozdíly je nutné očistit.
Rozsah a spolehlivost těchto úprav
ovlivní relativní spolehlivost metody.
Metoda vychází částečně
z informace zjištěné na trhu
(nezávislá cena), jenž je následně
doplněna o interní informaci
z podniku (marži).
Není potřeba provádět tolik úprav,
aby se zohlednily rozdíly, jako je
tomu u CUP metody.
Rozdíly ve výrobku nemají takový
dopad na ziskové rozpětí, jako
mají u ceny. Může být tedy
připuštěna menší srovnatelnost
Výsledná předací cena je primárně
ovlivněna způsobem určení
přiměřené hrubé přirážky.
Faktor času – čím je doba mezi
nákupem a prodejem delší, tím víc
je třeba brát v úvahu změny trhu,
měnových kurzů, nákladů atd.
a výsledek převodní ceny je nepřesný.
Spolehlivost metody RPM je
snížena, existují-li výrazné rozdíly
ve způsobech, jakými sdružené
podniky a nezávislé podniky
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 19
REVIZE SMĚRNICE OECD O PŘEVODNÍCH CENÁCH
COST+
RPM
Silné stránky
Slabé stránky
produktů, ovšem ostatní
charakteristiky musí být
srovnatelné.
Přesnější v případech, kdy je
realizace dalšího prodeje
uskutečněna v brzké době.
Nejužitečnější v případě vertikálně
integrovaného koncernu.
vykonávají své podnikatelské
činnosti. Mezi tyto rozdíly patří ty,
které mají dopad na výši nákladů
a ovlivňují tak výši zisku.
Metoda je závislá na srovnatelnosti
vykonávaných funkcí. Měly by být
provedeny úpravy, jejich rozsah
však ovlivňuje spolehlivost metody.
Cenové rozpětí – je těžké určit, kde
je převáděné zboží dále zapracováno
do složitějšího výrobku nebo kde
prodejce výrazně přispívá k vytváření
nebo údržbě nehmotného majetku
vlastněného sdruženým podnikem.
Do jaké míry přispělo původně
převáděné zboží k hodnotě konečného
výrobku, není snadno určitelné.
Není potřeba provádět tolik úprav,
aby se zohlednily rozdíly, jak je
tomu u CUP metody.
Nejužitečnější v případě převodů
nedokončené výroby, uzavření
dohod o využívání společného
vybavení či dlouhodobých dohod
o nákupu a dodávce nebo jedná-li
se o poskytování služeb.
Při stanovování nákladů často
vzniká problém s určením spojení
mezi výší nákladů a tržní cenou.
Častým problémem je přiřazení
nákladů k jednotlivým poskytnutým
službám, činnostem či výkonům.
Metoda vychází pouze z interních
informací podniku. Nevhodná
aplikace může vést k nesplnění
principu tržního odstupu.
Klade se větší důraz na ostatní
faktory srovnatelnosti.
Je nutné zvážit rozdíly ve výši a typech
výdajů spojených s funkcemi vykonávanými stranami a podstoupenými
riziky, aby se zajistila srovnatelnost.
Dalším aspektem srovnatelnosti je
konzistentnost účetnictví. Je nutné,
aby byly použity stejné typy nákladů
při výpočtu hrubé ziskové přirážky.
Zdroj: vlastní zpracování
Silné a slabé stránky transakčních ziskových
metod uvádí tabulka č. 2 na straně 20 .
Nevýhodou metody PROFIT SPLIT je vedení účetních záznamů a dokumentace
na společném základě a silná vazba na
interní údaje. Oproti tomu silnou stránkou
je její flexibilita a komplexní pohled, neboť se jedná o dvojstrannou metodu. Slabou stránkou metody TNMM je vliv některých faktorů na ukazatel čistého zisku
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
19
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 20
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
i přes to, že tyto faktory nemají vliv na cenu, a dále jednostranný pohled. Silnou
stránkou metody TNMM je srovnání na
základě relativních charakteristik, což
umožňuje srovnání transakcí, které jsou
právě na absolutní úrovni nesrovnatelné.
Tab. 2: Silné a slabé stránky transakčních ziskových metod
TRANSAKČNÍ ZISKOVÉ METODY
TNMM
PROFIT SPLIT
Silné stránky
20
Slabé stránky
Použitelnost i v případě, že žádné
srovnatelné transakce mezi
nezávislými podniky nemohou být
identifikovány. Použijí se
převážně interní údaje a alokace zisků
může vycházet z rozdělení funkcí
mezi sdruženými podniky.
Komplexní (dvojstranný) pohled
– jsou posuzovány obě strany
transakce. Je tedy nepravděpodobné,
že některá ze stran transakce získá
extrémní a nepravděpodobný zisk.
Používá se pro specifické transakce,
jako např. prodej či užití nehmotného
majetku, rozdělení zisku pramenícího
z lepšího využití výrobního potenciálu
(úspor z rozsahu) atd.
Flexibilnost, protože bere v úvahu
zvláštní, jedinečné skutečnosti
a okolnosti sdružených podniků,
např. kdy obě strany transakce
mají pro transakci jedinečný,
hodnotný přínos a poskytují
jedinečná nehmotná aktiva.
Řešení pro vysoce integrované
činnosti, pro něž nejsou vhodné
jednostranné metody.
Metoda je více založena na interních
informacích podniků. Slabší vazba
na informace z externího trhu
znamená subjektivnější výsledek
rozdělení zisku.
Obtížný přístup k informacím od
zahraničních sdružených podniků.
Metoda se nepoužívá u nezávislých
podniků, vyjma společných podniků
joint ventures.
Obtížnost praktické aplikace
– stanovení kombinovaných výnosů
a nákladů pro všechny sdružené
podniky účastnící se řízených
transakcí vyžaduje vedení účetních
záznamů a dokumentace na společném
základě a provedení úprav v účetních
praktikách a měnách – ekonomicky
náročné.
Je-li metoda rozdělení zisku použita
na provozní zisk, je nesnadné
identifikovat provozní náklady
spojené s transakcemi a rozdělit tyto
náklady mezi transakce a jiné činnosti
sdružených podniků.
Nutné zvážit její spolehlivost,
především po provedení nutných
úprav a stanovení alokačního klíče
aplikovaného na rozdělení
kombinovaného zisku.
Ukazatele čistého zisku jsou méně
ovlivněny rozdíly v transakcích, než je
tomu u ceny, která se používá u CUP
metody.
Ukazatele čistého zisku jsou odolnější
vůči některým funkčním rozdílům
mezi řízenými a nezávislými
transakcemi, než je tomu u hrubých
ziskových rozpětí.
Ukazatel čistého zisku může být
ovlivněn některými faktory, které buď
nemají žádný vliv nebo mají méně
významný vliv na cenu nebo na hrubé
rozpětí mezi nezávislými stranami.
Vyžaduje informace o nezávislých
transakcích, jež nemusí být
k dispozici v momentě, kdy je řízená
transakce uskutečňována.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 21
TNMM
REVIZE SMĚRNICE OECD O PŘEVODNÍCH CENÁCH
Silné stránky
Slabé stránky
Není nutné určit vykonávané funkce,
přijaté odpovědnosti a následně
ukazatel čistého zisku u více než
jednoho ze sdružených podniků
(pro testovanou stranu).
Není nutné vést účetní doklady
a záznamy všech účastníků
podnikatelské činnosti na společném
základě nebo přičlenit náklady všem
účastníkům, jako je to u metody
PROFIT SPLIT.
Nesrovnává transakce na základě
absolutních veličin, ale na základě
relativních charakteristik, což
umožňuje srovnání transakcí, které
jsou právě na absolutní úrovni
nesrovnatelné.
Použití rozpětí může zmírnit úroveň
nepřesnosti.
Snadnější aplikace díky přístupům
k databázím a nalezením
srovnatelných dat.
Identifikace srovnatelných transakcí
a získání požadované úrovně potřebných
informací, a to převážně o faktorech
ovlivňujících externí srovnatelné
transakce, jsou často v praxi omezené.
Nemožnost přístupu daňového
poplatníka ke konkrétním informacím
o ziscích řízených transakcí, což může
dělat aplikaci této metody méně
přesvědčivou.
Může být obtížné zjistit příjmy
a provozní náklady týkající se
řízených transakcí.
Jednostranný pohled – aplikace
pouze na jeden sdružený podnik,
který společně s faktem, že řada
faktorů, které se nevztahují
k převodním cenám, ovlivňuje
ukazatel čistého zisku, může učinit
metodu méně spolehlivou než
metody COST+ a RPM.
Obtížnost určení vhodné odpovídající
úpravy ukazatele čistého zisku.
Rozsah a spolehlivost úprav ovlivňuje
relativní spolehlivost analýzy.
Větší citlivost na rozdíly ve využití
kapacity, než je tomu u metody RPM.
Zdroj: vlastní zpracování
Aplikace
transakčních metod
Nejvhodnější metoda
dle okolností případu
Výběr vhodné metody z výše specifikovaných metod závisí na provedené srovnávací a funkční analýze, bohužel není možné striktně určit, kdy kterou metodu
použít. Ani směrnice o převodních cenách
není dogma. Vhodnost použití konkrétní
metody je nutné posoudit zejména s ohledem na funkční a rizikový profil podniku,
následně posoudit dostupnost spolehlivých informací nezbytných pro aplikaci
zvolené metody a úroveň srovnatelnosti
řízených a nezávislých transakcí pro případné úpravy zajišťující správné převodní
ceny. V neposlední řadě je třeba vzít
v úvahu jejich silné a slabé stránky.
Všeobecné povědomí o metodách běžně
používaných ostatními daňovými poplatníky je v případě řízení rizik vyplývajících
z převodních cen obecně nápomocné
(viz graf na obrázku č. 1 na straně 22 ).
Nejčastěji používanou metodou v případě
finančních transakcí je metoda CUP, protože v těchto případech jsou často transakce standardizované (např. na burzách
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
21
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 22
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
atd.) a potřebná srovnatelná data jsou přístupná. Metoda COST+ se nejvíce využívá
v oblasti služeb či převodů hmotného majetku. Metoda TNMM je použita, pokud
nelze aplikovat metody předchozí, a poskytuje tak praktické řešení jinak neřešitel-
ných problémů převodních cen. Musí být
však použita citlivě a s přiměřenými úpravami, aby zohlednila rozdíly, např. v USA
byla metoda TNMM aplikována v 63 %
podaných APA4 žádostí a v Kanadě ve 40
% podaných žádostí.
Obr. 1: Používané metody dle typu transakce v %
Zdroj: 2007–2008 Global Transfer Pricing Survey, vlastní zpracování
V následujících subkapitolách jsou shrnuty nejpodstatnější principy týkající se
aplikace metod uváděné ve směrnici
o převodních cenách.
tj. převodní cena je rovna nezávislé ceně,
což vyžaduje vysokou míru srovnatelnosti
posuzované řízené transakce s nezávislou
transakcí a v řadě případů tato skutečnost
činí metodu neaplikovatelnou.
Tradiční transakční metody
Metoda CUP je nejpřímější metodou pro
stanovení převodních cen, jak vyplývá
z údajů v tabulce č. 3 na straně 23 . Pro
splnění principu tržního odstupu musí
nastat shoda mezi převodní a nezávislou cenou za srovnatelných podmínek,
4
22
Nicméně, v případě finančních nástrojů
obchodovatelných na burze či úroků u poskytovaných vnitropodnikových půjček je
tržní (nezávislá) cena k dispozici, obchody
jsou standardizované, tedy srovnatelné,
a aplikace metody CUP je preferována.
Tzv. předběžná cenová dohoda. V českých podmínkách jde o závazné posouzení, jehož žádost je zpoplatněna
10 000 Kč.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 23
REVIZE SMĚRNICE OECD O PŘEVODNÍCH CENÁCH
Tab. 3: Aplikace tradiční transakční metody CUP
APLIKACE TRADIČNÍ TRANSAKČNÍ METODY CUP
CUP
Kdy metodu použít
Jak metodu použít
Používá se u transakcí,
Převodní cena je rovna
kde je plně srovnatelný
nezávislé ceně.
(totožný) výrobek – běžně
Obecný vzorec:*
obchodovaná komodita,
PALP = PSOM
kterou zkoumaný podnik
Při existenci rozdílů
prodává jak spřízněným
s podstatnými dopady
podnikům, tak podnikům
na cenu je potřeba provést
nezávislým.
úpravy. Např. rozdíly
Prodej neznačkové
v podmínkách přepravy,
zrnkové kávy podobného
pojištění, velikosti zakázky
druhu, kvality a množství
atd. Rozsah a spolehlivost
– za srovnatelných
úprav ovlivňuje relativní
podmínek. Pokud má rozdíl
spolehlivost metody.
v kávových zrnkách vliv
na převodní cenu, je nutné
vliv očistit – sleva, příplatek.
POZNÁMKY
Metoda má stále
přednost před
ostatními
metodami,
pokud je možné
ji aplikovat.
* PALP – cena v souladu s principem tržního odstupu, PSOM – konečná cena na otevřeném trhu
Zdroj: vlastní zpracování
PŘÍKLAD
Metoda CUP – určení úrokové míry u úvěru v rámci spojených osob
Spojené osobě byl poskytnut úvěr ve výši 20 mil. Kč od 1. 6. 2010 se splatností do
31. 5. 2011. Úroky jsou fixní a jsou odvozeny od měsíční sazby PRIBOR + 0,3 % p. a.
Jednoměsíční PRIBOR činí k 1. 6. 2010 1,55 %, takže úrok dle podmínek smlouvy
o úvěru je 1,85 % p. a. Je nutné si ověřit, zda je tento úrok poskytován bankami v ČR
a tedy obvyklý na trhu. Po bližším šetření bylo zjištěno:
Tab. 4: Poskytovaný úrok ve vybraných komerčních bankách
Bankovní instituce
Referenční sazba
PRIBOR (v %)
Riziková prémie
v%
Výsledný úrok
v % p. a.
KB
1,50
0,5
2,00
ČSOB
1,40
0,4
1,80
Česká spořitelna
1,55
0,5
2,05
Zdroj: vlastní zpracování
Tři bankovní instituce poskytují úvěr za obvyklý úrok v rozmezí 1,8 až 2,05 % p. a. Úrok
sjednaný ve smlouvě o úvěru spojené osobě je tedy obvyklý.
Zdroj: vlastní zpracování
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
23
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 24
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
U metody RPM (viz tabulka č. 5) se vychází z ceny, za kterou je produkt nakoupený od sdruženého podniku prodán nezávislému podniku, tato nezávislá cena je
pak snížena o hrubé rozpětí (přiměřenou
marži) závislého prodejce. Nejvhodnější
aplikace metody RPM je na výkony, kdy
závislý prodejce nepřispívá významně na
zhodnocení produktu, v případě marketingových operací či v rámci vertikálně
integrovaného koncernu. Existují-li podstatné rozdíly ve způsobu vykonávání podnikatelské činnosti či v úrovni funkcí a nesených rizik s dopadem na hrubá cenová
rozpětí, měly by být provedeny úpravy zohledňující tyto rozdíly. Princip tržního odstupu je v tomto případě splněn, pokud
hrubé rozpětí závislého prodejce je shodné s hrubým rozpětím nezávislého distributora za srovnatelných podmínek.
Tab. 5: Aplikace tradiční transakční metody RPM
APLIKACE TRADIČNÍ TRANSAKČNÍ METODY RPM
RPM
Kdy metodu použít
Aplikace na výkony, kdy
podnik nepřispívá
významným způsobem
ke zhodnocení produktu,
který kupuje od
spřízněného podniku,
a dále ho prodává na
externím trhu např.
distributor, který pouze
zboží převádí třetí straně.
Použití je nejužitečnější
u marketingových operací.
Dále v rámci vertikálně
integrovaného koncernu,
kde podniky na sebe
technologicky navazují,
produkt se postupně
zhodnocuje a tím roste
jeho cena.
Jak metodu použít
Převodní cena je rovna:
nezávislá cena mínus
přirážka závislého prodejce.
Obecný vzorec:*
PALP = PSOM – GMA
GMA = CM + VC – PPCT
Při existenci rozdílů
ve způsobech vykonávání
podnikatelské činnosti
je potřeba provést úpravy.
Pokud opětovný prodejce
používá hodnotný jedinečný
majetek, je nutné vyhodnotit
cenové rozpětí u nezávislého
prodejce, který taktéž
využívá obdobný majetek,
jinak by došlo k podhodnocení zisků, na něž má
opětovný prodejce nárok.
Úroveň prodejcem
vykonávaných aktiv/funkcí
ovlivňuje výši cenového
rozpětí. Čím více vykonávaných funkcí a nesených
rizik, tím vyšší cenové
rozpětí. Výši ovlivňuje
i vlastnictví výhradního
práva k prodeji zboží.
POZNÁMKY
Pokud se jedná
o běžnou
zprostředkovatelskou činnost, lze
cenové rozpětí
vztáhnout ke
zprostředkovatelské provizi,
tj. jako procento
z prodejní ceny
produktu. Musí
se však zohlednit
funkce
zprostředkovatele, je-li agent
či příkazce.
Pokud se liší
účetní praxe,
je nutné zajistit,
aby pro dosažení
hrubého rozpětí
byly použity
stejné typy
nákladů, jinak by
nebyla zajištěna
srovnatelnost.
* GMA – přiměřená marže, CM – příspěvková marže na úhradu fixních nákladů a tvorbu zisku,
VC – variabilní náklady, PPCT – cena použitá mezi spřízněnými podniky.
Zdroj: vlastní zpracování
24
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 25
REVIZE SMĚRNICE OECD O PŘEVODNÍCH CENÁCH
Poslední tradiční transakční metoda
COST+ vychází z nákladů, které má dodavatel v řízené transakci na majetek nebo
služby poskytované sdruženému podniku, k těmto nákladům je připočtena příslušná přirážka závislého dodavatele (viz
tabulka č. 6). Pro aplikaci metody COST+
je tedy nutné znát náklady transakce a přiměřenou hrubou ziskovou přirážku, kterou si výrobce zajistí nejen pokrytí nákladů, ale i přiměřený zisk s ohledem na
vykonané funkce (na funkční profil). Její
praktická aplikace je snížena v oblasti
stanovení nákladů, neboť je nezbytné zvážit rozdíly ve výši a typech nákladů, podstoupená rizika a přiřadit náklady k řízené
transakci. Nejčastěji se metoda aplikuje
na převody nedokončené výroby, při poskytování služeb či dlouhodobých kontraktech. Princip tržního odstupu je dodržen, pokud přiměřený zisk (hrubá zisková
přirážka), který se připočítává k výrobním
nákladům, je shodný s hrubou ziskovou
přirážkou u nezávislého výrobce za srovnatelných podmínek.
Tab. 6: Aplikace tradiční transakční metody COST+
APLIKACE TRADIČNÍ TRANSAKČNÍ METODY COST+
COST+
Kdy metodu použít
Jak metodu použít
Aplikace na převody
Převodní cena je rovna
nedokončené výroby nebo
celkovým nákladům
tam, kde spřízněné
spojeným s tvorbou
podniky uzavřely dohody
a prodejem výkonu, které
o společném využívání
jsou upraveny o přiměřenou
vybavení nebo dlouhodobé
hrubou marži
dohody o nákupu
Obecný vzorec:*
a dodávce, nebo jedná-li
PALP = TCT + PAT
se o poskytování služeb.
Pro zajištění srovnatelnosti
Závislý dodavatel
nákladů je vhodné zvážit
(výrobce) podstatně
rozdíly ve výši a typech
nepřispívá k hodnotě
nákladů spojených
prodávaného zboží.
s funkcemi vykonávanými
Mateřská společnost
stranami a podstoupenými
poskytuje dle manažerské
riziky. Pokud náklady
smlouvy svým dceřiným
odrážejí funkční rozdíl,
společnostem služby
který nebyl vzat v potaz,
(poradenství, IT podporu,
je nutná úprava nákladů
propůjčení značky atd.).
a přirážky. Pokud náklady
odrážejí další funkce, které
jsou odlišné od činností
testovaných, je třeba určit
za ně kompenzaci.
V poslední řadě, pokud
rozdíly v nákladech odrážejí
pouze hospodárnost
a nehospodárnost, není
úprava hrubého rozpětí
vhodná.
POZNÁMKY
V případě
manažerských
služeb je nutné
provést i analýzu
prospěšnosti
poskytovaných
služeb. Častým
problémem je
přiřazení nákladů
k jednotlivým
poskytnutým
službám,
činnostem či
výkonům. I přes
to, že existují
různé metody
stanovení
nákladů, měly by
být vždy
stanoveny
shodně jak
u řízených, tak
nezávislých
transakcí.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
25
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 26
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
COST+
Kdy metodu použít
Jak metodu použít
POZNÁMKY
I přes odlišné účetní
praxe se obecně náklady
dělí na přímé, nepřímé
a provozní náklady
(kontrolní, všeobecné
a administrativní náklady).
Za určitých okolností je
vhodné náklady během
období zprůměrovat.
* TCT – úplné náklady transakce, PAT přiměřený zisk z transakce
Zdroj: vlastní zpracování
Shrnutí aplikace tradičních
transakčních metod
Tradiční transakční metody vycházejí
z porovnání nezávislých cen a cen v řízených transakcích nebo hrubých rozpětí
(marží), přičemž při porovnání těchto
ukazatelů je nutné zohlednit vlivy, které
mohou mít dopad na výši ceny či přirážky.
Na základě nového přístupu OECD „volba
nejvhodnější metody dle okolností případu“ se výběr jakékoliv metody posuzuje
s ohledem na funkční a rizikový profil
podniku, na dostupnost spolehlivých informací nezbytných pro aplikaci zvolené
metody, úroveň srovnatelnosti řízených
a nezávislých transakcí pro případné
úpravy zajišťující správné převodní ceny
a v neposlední řadě na jejich silné a slabé
stránky.
Správné určení převodní ceny je velmi
podstatné a důsledky nesprávného nastavení mohou mít nedozírné následky, kdy
výše doměrku může dosahovat nezanedbatelnou výši a negativně ovlivnit chod
podniku.
Ziskovým transakčním metodám se bude
věnovat další část příspěvku Revize směrnice OECD o převodních cenách v příštím
čísle časopisu.
■
Ing. Veronika Solilová, Ph.D.
Vystudovala Provozně ekonomickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně, kde získala i titul Ph. D.
Od března 2010 působí jako akademický pracovník na Ústavu účetnictví a daní Mendelovy univerzity v Brně. Ve své vědecko-výzkumné činnosti se zaměřuje na problematiku mezinárodního
zdanění, a to konkrétně na transfer pricing (převodní ceny). Pravidelně publikuje v odborném tisku a přednáší.
26
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 27
INZERCE
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
27
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 28
Řízení pracovního kapitálu
v koncernu (II)
Distribuční centra
Tomáš Buus
Otázky, na než je třeba odpovědět před zřízením distribučního centra,
se velmi podobají otázkám, které si klade velkoobchod: Je pro odběratele (v koncernu např. jednotlivé prodejny) výhodnější nakupovat
zboží přímo od výrobce nebo v distribučním centru? Zatímco u velkoobchodu do této otázky zasahuje i výše ziskové marže velkoobchodu,
u distribučního centra lze např. při ocenění jeho výkonů cost+ metodou počítat pouze s náklady a přiměřeným ziskem distribučního
centra.
Odpověď na tuto otázku závisí především
na následujícím:
1. Daří se vytížit plně dopravce při dopravě do (z) jednotlivých koncernových podniků?
2. Jaká je optimální struktura dodávky do
(z) koncernového podniku? Jedná se
o větší množství druhů zboží vyráběných různými výrobci nebo dodávku
je schopen zajistit jeden výrobce?
3. Podaří se zoptimalizovat přepravní trasy vybudováním distribučního centra?
4. Podaří se snížit potřebu skladovacích
prostor výstavbou distribučního centra?
5. Jaká bude celková úroveň zásob (tj. ve
výrobě a v distribučním centru – jde-li
o rozhodování výrobce, resp. v distribučním centru a na prodejnách – jde-li
o rozhodování prodejce) před a po vybudování distribučního centra?
Přitom charakter rozhodovací úlohy je
trochu odlišný podle toho, zda se jedná
o distribuční centrum výrobce (divergentní logistický řetězec) – zde jde především
o optimalizaci dopravních tras – nebo
28
prodejce (retail, velkoobchod, konvergentní či spíše sloučený logistický řetězec)
– zde jde především o otázky vytížení přepravní kapacity a dosažení diverzity z hlediska druhů zboží v jedné dodávce.
Cesty, kterými lze dosáhnout minimalizace celkových nákladů logistického řetězce, jsou navzájem protichůdné. Snížení
zásob vyvolává potřebu častějšího zásobování, případně skladovací kapacity
jinde. Vyvážení těchto protichůdných požadavků musí být v době plánování a rozhodování o zřízení distribučního centra
(skladu) činěno centrálně, byť s podporou lokálních manažerů. V rámci běžného
provozu však může být dost obtížné při
rozhodování z centrály zahrnout do propočtů všechny lokální specifické podmínky koncernových podniků. Proto pro koordinaci distribučního centra a lokálních
skladů v běžném provozu je nutný jiný nástroj, který by motivoval manažery lokálních jednotek k vyvažování využití distribučního centra (skladu) a lokálních
skladovacích ploch.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 29
ŘÍZENÍ PRACOVNÍHO KAPITÁLU V KONCERNU
Obecně lze říci, že distribuční centrum se
vyplatí tam, kde platí společně následující
podmínky:
1. Jsou striktní požadavky na dodávku
přesně na čas ( just in time), z důvodů
vysokých nákladů na skladování přímo
ve výrobě nebo přímo na prodejně
(kapacitní omezení skladu, zboží podléhá rychlé zkáze, prodejna či výroba
situována v místě, kde je možné lepší
využití skladovacích prostor, pozemky
jsou drahé, apod.).
2. Dopravní obsluha odběratelů dodávkami přímo z výroby je nákladná, protože výroba je situována v jiném regionu
než spotřeba.
3. Více dodávek po menším množství by
bylo drahé, nemožné nebo obtížné.
4. Je možnost motivovat dodavatele (i odběratele) do (z) distribučního centra,
aby se snažili negativně korelovat své
odběry (dodávky) s ostatními dodavateli a odběrateli (tj. aby neodebírali nebo nedodávali všichni najednou, resp.
odběry byly co nejdříve po dodávce).
PŘÍKLAD
Striktní požadavky na dodávku přesně na
čas ( just in time) z důvodů vysokých nákladů na skladování přímo ve výrobě nebo přímo na prodejně (kapacitní omezení
skladu, zboží podléhá rychlé zkáze, prodejna či výroba situována v místě, kde je
možné lepší využití skladovacích prostor,
pozemky jsou drahé apod.):
Potřebná skladovací plocha v každé
z 10 prodejen je 100 m2, pokud by zboží
bylo dodáváno do prodejen přímo od výrobců. Vzhledem k situaci prodejen
v centru krajského města je nájemné za m2
a měsíc 200 Kč. Distribuční centrum bude
vyžadovat plochu 200 m2 (pronájem v logistickém areálu) á 100 Kč/ m2/měsíc
a umožní snížit potřebnou skladovací plochu v prodejně na 30 m2. Další náklady
(skladníci, provoz, režie) distribučního
skladu činí 50 tisíc Kč/měsíc. Od ostatních rozdílů (zejm. doprava, ale i potřeba
pracovního kapitálu) abstrahujme.
Ze zadání plyne, že měsíční náklady při
přímém zásobování prodejen jsou 200 tisíc Kč. Měsíční náklady při pronájmu skladovacích prostor budou činit 130 tisíc Kč,
včetně mezd dvou skladníků. Menší sklad
přímo na prodejně a pronájem skladovací
plochy v logistickém centru se vyplatí.
PŘÍKLAD
Dopravní obsluha odběratelů dodávkami
přímo z výroby je nákladná, protože výroba
je situována v jiném regionu než spotřeba:
Výrobce (malý pivovar) je situován v jižních Čechách. Kromě velkoodběratelů,
kde velikost jedné dodávky odpovídá
zhruba 1 kamionu, má 14 odběratelů ve
středních, východních a severních Čechách, z nichž každý průměrně 1x za týden potřebuje zavézt 115 přepravek piva,
přičemž průměrná přepravní vzdálenost
bez distribučního skladu by činila 480 km
(2 zákazníci v jedné jízdě – tam a zpět
a mezi zákazníky). Vzdálenost z výroby do
distribučního skladu by činila 100 km, ze
skladu k odběratelům v průměru 150 km.
Odhad aktuálních tržních cen nákladní
přepravy shrnuje tabulka 1 na straně 30 .
Roční náklady dopravy bez distribučního
skladu činí 3 800 tisíc Kč, s distribučním
skladem 3 574 tisíc Kč (viz tabulka 2 na
straně 30 ). Za současných vysoce konkurenčních podmínek na přepravním trhu
nebude, v podmínkách našeho příkladu,
optimalizace tras dopravní obsluhy jediným faktorem pro vytvoření distribučního
centra (distribučního skladu). Pro to, abychom v tomto případě zřídili distribuční
sklad, by musely hovořit ještě jiné faktory.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
29
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 30
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
Tab. 1: Odhad aktuálních tržních cen nákladní přepravy
cena/t/km (v Kč)
(vč. nakládky a vykládky)
do kg
do km
100
200
300
400
2 500
14,44
10,33
8,16
7,25
3 000
12,98
9,43
7,76
6,72
4 000
11,21
8,32
6,59
6,03
8 000
7,76
6,09
4,81
4,58
20 000
4,77
4,03
3,18
3,19
Tab. 2: Náklady dopravy
Náklady dopravy bez distribučního skladu
nájezd týdně km
3 360
průměrná váha zásilky kg
3 910
ročně doprava bez distribučního skladu v Kč
3 800 289
Náklady dopravy s distribučním skladem
nájezd kamion ročně km
10 944
průměrná váha zásilky kg kamion
24 009
roční náklady kamion Kč
974 476
nájezd distribuce týdně km
2 100
průměrná váha zásilky distribuce kg
2 599 123
ročně doprava s distribučním skladem v Kč
3 573 599
Je možnost motivovat dodavatele (i odběratele) do (z) distribučního centra, aby se
snažili negativně korelovat své odběry
(dodávky) s ostatními dodavateli a odběrateli (tj. aby neodebírali nebo nedodávali všichni najednou, resp. odběry byly co
nejdříve po dodávce):
stejné nároky na skladovací/přepravní
prostor. Odběry mohou být po 1 nebo 2
jednotkách od jednoho druhu zboží. Zboží je doplňováno v rámci distribučního
centra tak, aby se zabránilo příliš vysokému procentu neuspokojených objednávek. Předpokládáme pro zjednodušení, že
zboží může být dodáno do distribučního
centra dodavatelem okamžitě.
Předpokládejme koncern se 4 koncovými
prodejci (KP), z nichž každý prodává 14
druhů zboží. Přepravní jednotka kamionu
je 10 jednotek zboží. Předpokládejme, že
jednotlivé druhy zboží mají přibližně
Vidíme zřejmý rozdíl mezi úrovní zásoby
za stavu, kdy je poptávka jednoho z konečných prodejců silně pozitivně korelována s ostatními třemi (obrázek 1 na straně 31 vlevo), a mezi situací, kdy je
PŘÍKLAD
30
3 910
roční náklady distribuce Kč
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 31
ŘÍZENÍ PRACOVNÍHO KAPITÁLU V KONCERNU
Obr. 1: Úroveň zásob distribučního centra při pozitivně a negativně
korelovaní dodávce KP
Obr. 2: Histogramy
poptávka tohoto prodejce naopak negativně korelována s ostatními (obrázek 1
vpravo). Kromě výrazně nižší úrovně celkových zásob tyto také mají nižší variabilitu v případě negativně korelovaných dodávek. Histogramy (tj. grafy četnosti, kde
na horizontální ose je v našem případě
stav zásob v distribučním centru, na vertikální relativní četnost výskytů v rámci simulačního období tisíc dnů) ukazují, že
při negativní korelaci odběrů jednoho
z odběratelů s ostatními se podaří snížit
potřebnou kapacitu distribučního centra.
Pro motivaci jednotlivých koncernových
podniků k dosažení optimálního fungování distribučního centra považujeme také
za vhodné stanovit penalizaci za nedodržení odsouhlaseného harmonogramu odběrů a za změny v harmonogramu po lhůtě, kdy se stává harmonogram závazným
pro distribuční centrum i koncernové
podniky (zpravidla doba od objednání
u dodavatele do plánovaného odběru
zboží z distribučního centra). Za ekonomicky odůvodněnou penalizaci (cenu za
skladování) můžeme považovat úroveň
vycházející z nákladů kapacity na jednotku
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
31
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 32
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
kapacity, přesněji řečeno na kalkulační
jednici nákladů distribučního centra ( jednotka objemu či plochy zabrané zbožím
x jednotka času). Tento systém ovšem není možné použít pro rozúčtování běžných
nákladů distribučního centra či nákladů
zajištění kapacity na jednotlivé koncernové podniky.
Otázka efektivnosti zřízení distribučního
centra je především otázkou úspory nákladů na dopravu a skladování u koncernových podniků. Úspora nákladů na
skladování bude tím vyšší, čím více se podaří snížit celkovou zásobu v koncernu.
Čím vyšší počet koncernových podniků
a menší závislost dodávek zboží od výrobce mezi těmito podniky, tím vyšší pravděpodobnost, že distribuční centrum bude
přínosem. Záležitost rozhodování o zřízení distribučního centra a jeho provoz
ovšem vždy bude záležitostí především
specialistů na logistiku. Z hlediska finančního řízení lze zkoumat pouze některé
obecné principy a výhody či nevýhody distribučního centra a systém motivace manažerů koncernových podniků k dosažení
optimálního vytížení kapacity distribučního centra.
Stanovení ceny
za užití služeb distribučního
centra
V této sekci se zaměříme na mechanismy
stanovení ceny za služby distribučního
centra v průběhu provozu, a to zejména
z pohledu jejich konstrukce k dosažení
optimální motivace manažerů.
Základním předpokladem efektivního
využití možností distribučního centra je
úzké informační propojení, při němž nejen distribuční centrum zná požadavky
obsluhovaných koncernových podniků
32
s dostatečným předstihem, ale také koncernové podniky mohou zjistit, jaká je
okamžitá dostupná úroveň skladové zásoby a jaká je plánovaná úroveň zásoby, dodávek a odběrů v distribučním centru
v určitém časovém horizontu. Tak lze minimalizovat dobu skladování na nezbytně
nutnou úroveň. V ideálním případě by
úroveň celkové zásoby (všeho zboží) byla
dána pouze kapacitou nutnou pro překládku tohoto zboží – okamžitě po doručení do distribučního centra by docházelo
k rozvozu do jednotlivých koncernových
podniků. Nutná úroveň pojistné zásoby je
dána volatilitou celkového odběru za dobu od objednání u výrobce do dodání.
Poznamenejme, že poptávka ze strany
koncernových podniků je v tomto případě
vždy endogenní – vyvolaná poptávkou po
jejich zboží či výrobcích, a proto ji lze
předvídat.
Pro účely analýzy můžeme rozdělit náklady související s vybudováním a provozem
distribučního centra do dvou skupin:
1. Náklady zajištění skladovací kapacity.
2. Náklady dodávky (dodací).
Náklady dodací představují náklady na
přepravu zboží do distribučního centra,
manipulace se zbožím a náklady na dodávku z distribučního centra prodejci.
V zásadě je lze stále charakterizovat jako
náklady přepravy. Tyto jsou přímo přiřaditelné jednotlivé objednávce koncernového podniku, což můžeme demonstrovat
na příkladu.
PŘÍKLAD
Distribuční centrum zajišťuje pro konečné
prodejce zboží A. Toto zboží je přepravováno v kamionech, přičemž kamion pojme
10 jednotek zboží A. Cena přepravy 1 kamionu od výrobce do distribučního
centra činí 10 000 Kč, náklady na manipulaci s tímto objemem zboží (vykládka
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 33
ŘÍZENÍ PRACOVNÍHO KAPITÁLU V KONCERNU
a nakládka k přepravě konečnému prodejci) činí 2 000 Kč. Koneční prodejci objednávají 1 nebo 2 jednotky zboží A od distribučního centra, přičemž přeprava stojí
2 000 Kč bez ohledu na rozsah dodávky.
Náklady zajištění prostoru pro překládku
(v rámci jednoho dne) činí 10 Kč na jednotku zboží A.
Tyto všechny náklady lze přefakturovat na
konečného prodejce, a to následujícím
způsobem:
1. Náklady dopravy do distribučního
centra 1 000 Kč za jednotku zboží A.
2. Náklady manipulace 200 Kč za jednotku zboží A.
3. Náklady zajištění prostoru na překládku 10 Kč na jednotku zboží A.
4. Přeprava konečnému prodejci 2 000 Kč
za objednávku.
Tento systém bude motivovat konečné
prodejce, aby minimalizovali své náklady
na zajištění zboží, budou porovnávat své
náklady na skladování a náklady na přepravu z distribučního centra konečnému
prodejci. Náklady dopravy do distribučního centra a náklady manipulace z hlediska optimalizace objemu dodávky konečnému prodejci nehrají roli, protože jsou
variabilní ve vztahu k dodávce (samozřejmě od určité úrovně dodávky).
Efektivním mechanismem ocenění nákladů dodávky je jejich přeúčtování konečnému prodejci tak, jak jsou generovány při
zajištění dodávky. Musí ovšem při tom být
použito předem stanovených cen vycházejících z předpokladu určitého fungování
dopravy do distribučního centra (např.
objednávka vždy celého kamionu) – takový systém motivuje i distribuční centrum
k hospodárnosti při objednávce a zajištění dopravy do distribučního centra.
Rozdělení nákladů zajištění kapacity na jednotlivé odběratele odebírající z distribučního
centra je poněkud obtížnější. Abychom
mohli řešit tuto rozhodovací úlohu, musíme přijmout předpoklad, že náklady zajištění kapacity jsou lineární v objemu zboží
v distribučním centru. To znamená, že
předpokládáme, že je možné do určité
obvyklé míry flexibilně měnit rozsah distribučního centra, tj. je možné přistavět
(„připronajmout“) nebo pronajmout jinému. Podle našeho názoru nejde o zcela
nereálné předpoklady, i když v praxi se
mohou při zajištění nájemce či snižování
počtu pracovníků vyskytnout obtíže. Dále
musíme přijmout mechanismus, kdy náklady zásoby nad úroveň pojistné zásoby
a velikosti dodávky u jednotlivého zboží
nese distribuční centrum. Náklady zajištění kapacity tedy můžeme považovat za
funkci výše pojistné zásoby a dodací jednotky na vstupu do distribučního centra.
Poznamenejme, že distribuční centrum
má smysl především tam, kde umožňuje
dodávku za co nejnižší přepravní náklady
na jednotku pořizovaného zboží, jinak by
bylo efektivnější, aby si koncernové podniky zajišťovaly dodávky samy (i když prostřednictvím společného nákupu). Tak
můžeme brát velikost dodací jednotky na
vstupu do distribučního centra za nezávislou na velikosti objednávky konečného prodejce (tato abstrakce ovšem v praxi nemusí být vždy platná). Fungování vztahu
koncernové centrály, distribučního centra
a odebírajících podniků znázorňuje obrázek 3 na straně 34 .
Poznamenejme, že abstrahujeme od variability objemu a doby dodání na vstupu –
– ty může koncernová centrála ovlivnit
pouze částečně.
Náklady zajištění kapacity distribučního
centra (distribučního skladu) lze pak klasifikovat do dvou skupin:
1. Náklady kapacity minimální úrovně
zásob, představované kapacitou nutnou k uskladnění, respektive překládce
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
33
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 34
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
Obr. 3: Vztah koncernové centrály, distribučního centra a odebírajících podniků
dodávky od výrobce. Ty jsou ovšem
vůči podnikům odebírajícím z distribučního centra exogenní – o velikosti
nakupované dodávky rozhoduje distribuční centrum.
PŘÍKLAD
Pokud bychom chtěli tuto nezbytnou část
kapacity vymezit příkladem, pak můžeme
předpokládat distribuční centrum, které
distribuuje 20 druhů zboží, u každého je
optimální výše dodacího množství od
výrobce 10 jednotek (předpokládejme
homogenní nároky na skladovací kapacitu
u všech druhů zboží). Pokud by byl distribuční cyklus 5 dní (tj. jednou za 5 dní objednávka od koncernových podniků) a byly perfektně synchronizovány dodávky od
výrobce a objednávky od koncernových
podniků (okamžitě rozebrána dodávka
od výrobce), pak v jeden den budou distribuovány současně vždy 2 druhy zboží.
Tak můžeme vymezit minimální kapacitu
20 jednotek. Tuto nutnou kapacitu nelze
34
nijak dále zmenšit, leda snížením velikosti
dodávky na vstupu i výstupu z distribučního centra.
2. Náklady potřeby kapacity generované
volatilitou toku zásob (tato kapacita
značena). Tuto úroveň zásob ovšem
již lze ovlivnit načasováním odběrů
z distribučního centra. Toho lze dosáhnout jak na straně odebírajících
podniků, tak na straně dodávajících,
resp. z jiného hlediska jak na straně
členů koncernu, tak u obchodních
partnerů distribučního centra, kteří
jsou vně koncernu. Klíčem je stanovení ceny tak, aby dodávky, respektive
odběry, které zvyšují volatilitu toku zásob z (do) distribučního centra, byly
penalizovány a naopak dodávky,
respektive odběry, které snižují volatilitu toku zásob z (do) distribučního
centra, byly odměněny. Ve fázi plánování distribučního centra lze získat
obrázek o chování celého systému jedině za použití skutečných zjištěných
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 35
ŘÍZENÍ PRACOVNÍHO KAPITÁLU V KONCERNU
charakteristik chování protistran distribučního centra nebo za použití simulační analýzy. Hlavním problémem,
který zatím není většina konzultantů
v tomto oboru schopna řešit, je takový
mechanismus rozdělování nákladů kapacity generované volatilitou toku zásob z/do distribučního centra, který
by nebyl závislý na stupni homogenity
nákladové funkce distribučního centra
ve statistice variability (tedy zpravidla
směrodatné odchylky). Řečeno jinak,
problémem jsou zejména funkce nákladů
kapacity distribučního centra, kde se
vyskytují mocniny směrodatné odchylky toku zásob z/do distribučního centra
jiného než druhého řádu. Rozhodně
by však nebylo správným řešením rozdělit tyto náklady kapacity generované
volatilitou toku zásob dle stejného mechanismu jako náklady dodací.
Tento článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu Rozvoj finanční a účetní teorie a její aplikace
v praxi z interdisciplinárního hlediska
s registračním číslem MŠM 6138439903.
■
Ing. Tomáš Buus, Ph.D.
Je členem katedry financí a oceňování podniku na Vysoké škole ekonomické v Praze. Ve své
výzkumné činnosti se zaměřuje na oceňování, finanční řízení koncernu a transferové ceny. Od
roku 2004 je koncesovaným odhadcem pro oceňování podniku, nehmotného majetku
a pohledávek. Od prosince 2009 je znalcem v oboru ekonomika se specializací na oceňování
podniků, nehmotného majetku, pohledávek, ručení, cenných papírů, finančních derivátů,
stanovení škody a ušlého zisku a stanovení transferových cen. Od června 2008 do března 2010
byl jednatelem společnosti InCoTech CZ, s. r. o. specializující se na databázové informační
systémy, outsourcing vývoje informačních systémů a jejich výkonové optimalizace. Je jednatelem
a spolumajitelem společnosti Expert Group, s. r. o., zabývající se oceňováním majetku.
Tip na školení 1. VOX, a. s.
VZDĚLÁVÁNÍ OTEVÍRÁ X MOŽNOSTÍ
Angličtina ve financích a účetnictví
Možnost získat mezinárodní certifikát IES
■
■
■
■
■
■
Termín: 1. 4., 8. 4., 15. 4. a 22. 4. 2011
Přednáší: PhDr. Iva Ullrichová
Kód: 100310
Cena: 9 588 Kč (včetně 20% DPH)
Kód: 100315
Cena: 13 188 Kč (včetně mezinárodního certifikátu IES)
Více informací na: www.vox.cz, tel.: 226 539 670, 777 741 777, fax: 222 246 429,
e-mail: [email protected]
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
35
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 36
Konsolidační celek dle IFRS
Výklad
Vladimír Zelenka, Marie Zelenková
Konsolidovaná účetní závěrka je účetní závěrkou, která je sestavena za skupinu (obvykle
kapitálově) propojených jednotek (tzv. ekonomickou jednotku), jako by šlo o jedinou jednotku. Účetní jednotkou je v případě konsolidované účetní závěrky tato ekonomická
jednotka (skupina), a to bez ohledu na to, že
právní subjektivita zůstává na úrovni jednotlivých jednotek zahrnutých do skupiny.
Tradičními uživateli účetních informací na
konsolidovaném základě byli akcionáři
mateřské jednotky. V současnosti má konsolidovaná účetní závěrka sloužit mnohem širšímu okruhu uživatelů.
Konsolidovaná účetní závěrka musí:
Co nejlépe vyjádřit finanční situaci, výkonnost a peněžní toky ekonomické
jednotky (skupiny).
Poskytnout uživatelům relevantní informace.
Obsahovat informace uživatelům srozumitelné, a to za předpokladu, že jde
o informace, jejichž potenciál převyšuje informační potenciál individuálních
účetních závěrek jednotek zahrnutých
do ekonomické jednotky (skupiny).
Informace musí zvýšit schopnost uživatelů srovnávat finanční situaci a výkonnost ekonomické jednotky s jinými
jednotkami, které mohou být uspořádány i odlišným způsobem, jako například po divizích, pobočkách atd.
hlavní skupiny uživatelů účetních závěrek.
Tyto skupiny uživatelů lze shrnout do tří
oblastí:
Poskytovatelé prostředků a zdrojů
(vlastníci, poskytovatelé půjček, zaměstnanci a dodavatelé).
Příjemci výrobků, zboží a služeb
(odběratelé).
Uživatelé, kteří mají funkci dohledu
(centrální a lokální vlády, regulační orgány a agentury, odbory a sdělovací
prostředky, tedy veřejnost).
Uvedené skupiny uživatelů se přirozeně
týkají i konsolidovaných účetních závěrek.
Koncepční rámec IFRS nevymezuje žádné
další skupiny uživatelů, které by byly specifické pro vykazování na konsolidované
bázi.
Vypovídací schopnost konsolidovaných
účetních výkazů je významně závislá na
tom, které jednotky jsou zahrnuty do konsolidované ekonomické jednotky (skupiny), respektive konsolidačního celku.
Mezinárodní standardy účetního výkaznictví (IFRS) v koncepčním rámci vymezují
36
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 37
KONSOLIDAČNÍ CELEK DLE IFRS
Typologie
významných měr
vlivu podle IFRS
Aby bylo možné vymezit konsolidační celek, je nezbytné identifikovat charakter
vztahů mezi investorem a jednotkami, do
nichž investoval a v nichž má významný
vliv. Za nejintenzivnější typ vlivu se považuje tzv. rozhodující vliv, který může být
aplikován výlučně jednou jednotkou nebo
může jít o jeho sdílení více jednotkami.
Méně intenzivnější typ významného vlivu
je tzv. podstatný vliv.
Rozhodující vliv
(ovládání, kontrola)
Ovládání, také označované za rozhodující (kontrolní) vliv (anglicky control),
představuje nejintenzivnější typ vlivu investora na jinou jednotku. Ovládání je
v IAS 27 Konsolidovaná a separátní účetní závěrka vymezeno jako moc ovládat finanční a provozní záležitosti (policies) určité účetní jednotky tak, aby byl z její
činnosti získán prospěch. Mezinárodním
standardům účetního výkaznictví je vlastní tzv. koncepce ovládání (control concept), z níž vyplývá, že pro určení míry
a charakteru vlivu vždy rozhoduje skutečný potenciál ovládání, nikoli jen formálně
právní uspořádání vztahu mezi investorem a jednotkou, do níž investoval. Kvalitativní vymezení ovládání lze jednoduše
vyjádřit i tak, že jde o moc ovládat veškeré relevantní strategické i běžné záležitosti jednotky, do níž bylo investováno, a to
tak aby investor získal z její činnosti prospěch. Stávající přístup k vymezení ovládání vychází z fikce totálního ovládání, tj.
z předpokladu, že u příslušné investice
existují pouze dva možné kvalitativní stavy: ovládání existuje (investor plně ovládá
veškeré relevantní záležitosti dané jednotky) nebo neexistuje (investor nemá moc
ovládat záležitosti dané jednotky). Pojetí
ovládání podle IFRS nediferencuje různé
míry intenzity tohoto rozhodujícího vlivu,
protože neexistují další účetní metody,
které by umožnily odstínit tyto různé míry
intenzity ovládání. Je přitom zřejmé, že
tyto rozdíly v intenzitě v rámci ovládání
existují. Příkladem budiž hlasování tzv.
prosté vs. kvalifikované většiny akcionářů
v duchu našeho obchodního zákoníku.
Přestože pro určení, zda jde o ovládání
(rozhodující vliv), je prvotní kvalitativní
vymezení, je v praxi nezbytné určit pomocné kvantitativní kritérium, které se
stává východiskem pro zhodnocení, zda
jde o ovládání či nikoli. Za kvantitativní
kritérium se v současnosti považuje investorův podíl hlasovacích práv na jednotce,
do níž investoval. Držení hlasovacích práv
se považuje za výrazně lepší kvantitativní
kritérium, než je například vlastnický podíl, který se používal před několika desítkami let. Je tomu tak i proto, že ne každý
vlastnický podíl pro držitele znamená stejný objem hlasovacích práv. Ovládání (rozhodující vliv) podle tohoto předpokladu
nastává, když investor drží přímo nebo
prostřednictvím své jiné dceřiné jednotky
více než 50 % hlasovacích práv, pokud se
za výjimečných okolností dá jasně prokázat, že tato hlasovací práva nezakládají
ovládání.
S ohledem na to, že je pro identifikaci
ovládání (rozhodujícího vlivu) nezbytné
vycházet z koncepce ovládání (control
concept) je zřejmé, že kvantitativní kritérium v podobě hlasovacích práv je možné
považovat za vyvratitelný předpoklad.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
37
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 38
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
IAS 27 uvádí následující okolnosti, které
vyvracejí zmíněný předpoklad, že majorita hlasovacích práv znamená ovládání:
1. Investor ovládá většinu hlasovací
práv na základě dohody s jinými investory.
Investor A například drží 30 % kmenových akcií jednotky X se stejným objemem hlasovacích práv. Na základě dohody s ním bude jiný investor B, který
drží 23 % akcií a hlasovacích práv X,
vždy hlasovat ve shodě s požadavky
investora A. Investor A za této situace
ovládá nejen svých 30 % hlasů, ale
i 23 % hlasů prostřednictvím hlasování investora B. Úhrnem drží 53 % hlasovacích práv a má rozhodující vliv
v jednotce X, kterou ovládá.
2. Investor má moc ovládat finanční
a provozní záležitosti určité jednotky
podle stanov nebo dohody.
Ve stanovách je například zakotveno,
že o stěžejních záležitostech týkajících
se jednotky X lze rozhodnout pouze
za souhlasu investora C bez ohledu na
to, zda drží nebo nedrží majoritu hlasovacích práv a zda existují další vlastníci, kteří drží více hlasů než C. Za
těchto okolností bude mít rozhodující
vliv investor C, neboť má kontrolu nad
výsledkem stěžejních rozhodnutí
o jednotce X.
3. Investor má moc jmenovat nebo odvolávat většinu členů vrcholného řídícího orgánu, jako je představenstvo
nebo obdobný orgán, a to tehdy, pokud se ovládání dané jednotky děje
činností tohoto orgánu.
Pokud má investor ve své moci jmenovat nebo odvolávat většinu členů
vrcholného řídícího orgánu, i když nedrží většinu hlasovacích práv, považuje se za investora, který ovládá danou
jednotku. Je zřejmé, že se majorita
členů vrcholného řídícího orgánu, která
38
vede k ovládání, považuje za silnější
argument pro ovládání než majorita
hlasovacích práv na valné hromadě.
4. Investor má moc uplatnit většinu hlasů na jednáních vrcholného řídícího
orgánu a ovládání dané jednotky se
děje činností tohoto orgánu.
Pokud investor má moc uplatnit většinu hlasů při hlasováních vrcholného
řídícího orgánu, má se za to, že ovládá
danou jednotku, i když nedrží většinu
hlasovacích práv na valné hromadě.
I v tomto případě je zřejmé, že se majorita hlasů při jednáních vrcholného
řídícího orgánu, která vede k ovládání,
považuje za silnější argument pro
ovládání než majorita hlasovacích
práv na valné hromadě.
Investor, který ovládá jinou jednotku, se
označuje za mateřskou jednotku (parent
entity). Ovládaná jednotka se označuje za
dceřinou jednotku (subsidiary). Mateřská jednotka je účetní jednotkou, která
má jednu nebo více dceřiných jednotek.
Dceřiná jednotka je účetní jednotkou,
která je ovládána mateřskou jednotkou.
Pro zachycení vztahu mateřská jednotka – dceřiná jednotka v konsolidované
účetní závěrce se používá metoda plné
konsolidace.
Právě v této době se očekává vydání nového IFRS týkajícího se konsolidovaných
účetních závěrek, který nahradí stávající
IAS 27. V tomto novém standardu je největší pozornost věnována mnohem podrobnějšímu a sofistikovanějšímu vymezení ovládání. S ohledem na to, že dosud
není k dispozici definitivní znění nového
standardu (k dispozici je zatím zveřejněný
návrh nového standardu ED 10 z roku
2008 a tzv. Staff draft IFRS X z konce roku 2010) a rovněž i vzhledem k tomu, že
jde o poměrně širokou problematiku, budeme jí věnovat pozornost v některém
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 39
KONSOLIDAČNÍ CELEK DLE IFRS
z dalších článků až po zveřejnění definitivního znění.
Obvykle je rozhodující vliv výlučný, tj. je
uplatňován jedním investorem. Mezinárodní standardy účetního výkaznictví
(IFRS) však řeší i tzv. společný rozhodující vliv ( joint control).
Spoluovládání
(sdílený rozhodující vliv)
Spoluovládání (sdílený rozhodující vliv)
podle IAS 31 Účast na společných podnikáních představuje smluvně dohodnuté
podílení se na ovládání hospodářské činnosti. Spoluovládání existuje jen tehdy,
pokud strategická finanční a provozní rozhodování týkající se této hospodářské činnosti vyžadují jednomyslný souhlas stran,
které sdílejí ovládání. Uspořádání, v nichž
existuje vztah spoluovládání, se označují
za společné podnikání ( joint venture).
Společné podnikání může mít několik forem – spoluovládané činnosti, spoluovládaná aktiva a spoluovládané jednotky.
Obě první formy představují sdílené ovládání určité činnosti (např. provozování
určité dopravní linky) a sdílené ovládání
určitého aktiva (např. společné provozování produktovodu). Obě tyto formy
jsou dle IAS 31 řešeny jakousi formou
účetnictví konsorcia, tj. do určité míry podobně, jako je tomu v našich podmínkách
u sdružení.
Účetní metoda konsolidace, případně
ekvivalenční metoda, se použije až pro
třetí zmíněnou formu společného podnikání. V tomto případě jde o typ společného podnikání, při němž dva nebo více
spoluovládajících na základě vzájemné
dohody ovládají určitou účetní jednotku.
S ohledem na zaměření seriálu článků zde
bude věnována pozornost pouze této poslední formě společného podnikání.
Smlouva, na níž je založeno spoluovládání, může mít podobu smlouvy mezi spoluovládajícími, protokolů z rozhovorů mezi
nimi nebo ustanovení ve stanovách apod.
a měla by obsahovat tyto náležitosti:
Povinnosti ze společného podnikání
(činnost, trvání a vykazování).
Jmenování představenstva nebo obdobného řídícího orgánu společného
podnikání a hlasovací práva spoluovládajících.
Kapitálové vklady spoluovládajících.
Podíl spoluovládajících na výstupech,
výnosech, nákladech či výsledcích
společného podnikání).
Spoluovládání má stejné kvalitativní i kvantitativní charakteristiky jako výlučné ovládání. Kvalitativně jde o ovládání všech relevantních záležitostí spoluovládané
jednotky dvěma nebo více spoluovládajícími. Kvantitativně se vychází z předpokladu, že spoluovládající disponují více
než 50 % hlasovacích práv. Obecně platí,
že pro spoluovládání nemusí mít každý ze
spoluovládajících stejný vlastnický podíl
a stejné procento hlasovacích práv. To je
zásadní rozdíl oproti naší platné úpravě.
Investor, který spoluovládá jinou jednotku,
se označuje za spoluovládajícího (venturer). Jednotka, která je objektem sdíleného ovládání, se označuje za spoluovládanou jednotku ( jointly controlled entity).
Pro zachycení vztahu spoluovládající
– spoluvládaná jednotka v konsolidované
účetní závěrce se používá podle IAS 31
buď metoda poměrné konsolidace nebo
ekvivalenční metoda. Naše aktuální předpisy a standardy umožňují použití pouze
metody poměrné konsolidace. Nový mezinárodní účetní standard, který se bude
zabývat společným podnikáním, pravděpodobně omezí možnost alternativního
výběru metody a umožní pouze jednu –
– ekvivalenční metodu.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
39
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 40
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
Podstatný vliv
Jak výlučné, tak i sdílené ovládání je založeno na stejných kvalitativních rysech.
Oproti tomu další typ významného vlivu,
tzv. podstatný vliv je postaven na jiném
základě. Podstatný vliv (significant influence) je v IAS 28 Investice do přidružených jednotek chápán jako moc účastnit
se rozhodování o finančních a provozních
politikách jednotky, do níž bylo investováno, ale nejde o ovládání nebo spoluovládání těchto politik.
40
Podstatný vliv podle kvantitativního předpokladu nastává, když investor drží přímo
nebo prostřednictvím své dceřiné jednotky
20 % až 50 % hlasovacích práv (včetně
obou hraničních hodnot). Předpokládá
se, že držení méně než 20 % hlasovacích
práv, nepředstavuje podstatný vliv, pokud
podstatný vliv nemůže být jasně prokázán. To, že jiný investor má většinu hlasovacích práv, nevylučuje, aby jiný investor
mohl mít ve stejné jednotce podstatný
vliv. Není totiž vyloučeno, aby i přes
existenci podílu jiného investora, který
představuje ovládání určité jednotky, měl
jiný investor moc účastnit se rozhodování
o téže jednotce. I v případě podstatného
vlivu se kvantitativní kritérium používá
jako vyvratitelný předpoklad.
Kvalitativní vymezení podstatného vlivu
lze jednoduše vyjádřit i tak, že jde o moc
účastnit se rozhodování o veškerých relevantních strategických i běžných záležitostech jednotky, do níž bylo investováno.
Ekonomický prospěch pro investora, který má v jiné jednotce podstatný vliv, vzniká v důsledku toho, že investor má
o všech důležitých záležitostech dané jednotky informace, což je významná výhoda
oproti těm, kteří nemají ani rozhodující
ani podstatný vliv. Stávající přístup k vymezení podstatného vlivu vychází z toho,
že buď podstatný vliv existuje, nebo nikoli. Větší či menší míra podstatného vlivu se
pro účely účetního výkaznictví, podobně
jako u ovládání, neposuzuje, neboť nejsou
k dispozici další účetní metody, které by
umožnily odstínit různou intenzitu podstatného vlivu.
IAS 28 uvádí následující okolnosti, které
prokazují podstatný vliv (pakliže znamenají moc účastnit se rozhodování):
1. Zastoupení v představenstvu nebo jiném analogickém vedoucím řídícím
orgánu.
2. Účast na tvorbě politik, účast na rozhodování o rozdělování zisku.
3. Existence významných transakcí mezi
investorem a jednotkou, do níž investoval.
4. Dochází k vzájemné výměně vedoucích pracovníků.
5. Poskytování stěžejních technických
informací.
I přesto, že pro určení, zda jde o podstatný vliv, je prvotní kvalitativní vymezení
(tj. účast investora na rozhodováních), je
nezbytné určit pomocné kvantitativní kritérium, od něhož se odvíjí určení toho,
zda podstatný vliv existuje či nikoli. Za
kvantitativní kritérium se stejně jako
u ovládání i v případě podstatného vlivu
považuje investorův podíl hlasovacích
práv na jednotce, do níž investoval.
Investor, který v jiné jednotce uplatňuje
podstatný vliv, se označuje za investora
do přidružené jednotky (investor in
associate). Jednotka, v níž je uplatňován
podstatný vliv, je přidruženou jednotkou
(associate). Pro zachycení vztahu investor do přidružené jednotky – přidružená
jednotka se používá ekvivalenční
metoda, kterou IFRS nepovažují za konsolidační metodu.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 41
KONSOLIDAČNÍ CELEK DLE IFRS
Osvobození investora
od konsolidace
IAS 27 uvádí možnost, kdy investor, který
je mateřskou jednotkou, nemusí sestavovat a zveřejňovat konsolidovanou účetní
závěrku. Je to tehdy, jsou-li splněny následující podmínky:
1. Mateřská jednotka je sama vlastněnou
dceřinou jednotkou a její ostatní vlastníci byli o úmyslu mateřské jednotky
nesestavovat a nezveřejňovat konsolidovanou účetní závěrku informováni
a nemají proti tomu námitek.
2. Dluhové nebo kapitálové nástroje mateřské jednotky nejsou obchodovány
na veřejném trhu.
3. Mateřská jednotka nepodala svou účetní závěrku komisi pro cenné papíry či jinému regulátoru ani zrovna nepodává
tuto účetní závěrku za účelem emise jakékoli třídy nástrojů na veřejném trhu.
4. Nejvyšší nebo některá vyšší mateřská
jednotka dané mateřské jednotky sestavuje konsolidovanou účetní závěrku, která je k dispozici pro veřejné
použití a která je v souladu s IFRS.
který může být při splnění výše uvedených podmínek osvobozen od aplikace
poměrné konsolidace nebo ekvivalenční
metody, a v IAS 28 pro investora do přidružené jednotky, který může být při
splnění týchž podmínek osvobozen od
aplikace ekvivalenční metody.
Jiné důvody pro nekonsolidování IAS 27
neuvádí, nicméně napříč všemi standardy
v rámci IFRS platí zásada materiality (závažnosti) uvedená v koncepčním rámci,
kterou lze aplikovat i na problematiku konsolidace a aplikace ekvivalenční metody.
Žádná možnost pro vyloučení dceřiné
jednotky z konsolidace není v aktuálním
IAS 27 uvedena. Je to změna proti dřívějším zněním tohoto standardu, která
umožňovala vyloučit takovou dceřinou
jednotku, kterou investor nabyl za účelem
pozbytí do 12 měsíců (v dřívějších zněních bylo uvedeno „v dohledné době“).
Dnes je taková investice považována za
ukončovanou činnost a řeší se podle
IFRS 5 Neoběžná aktiva držená k prodeji
a ukončované činnosti.
Obdobná (nikoli však stejná) ustanovení
lze nalézt i v IAS 31 pro spoluovládajícího,
doc. Ing. Vladimír Zelenka, Ph.D.
Je členem katedry finančního účetnictví a auditingu VŠE v Praze, kde je garantem kurzů
Konsolidovaná účetní závěrka, Účetnictví bank a finančních nástrojů a Pokročilé účetnictví.
Auditorem je od roku 1995. V současnosti je členem Výkonného výboru Komory auditorů ČR
a předsedou Výboru pro veřejný sektor KAČR. Je také členem Výboru pro veřejný sektor
Mezinárodní federace účetních (FEE), členem Evropské účetní asociace (EAA) a Americké účetní
asociace (AAA). Věnuje se rovněž poradenské a lektorské činnosti.
Ing. Marie Zelenková, Ph.D.
Je odbornou asistentkou katedry finančního účetnictví a auditingu VŠE v Praze, specializuje se na
výuku v rámci kurzů konsolidovaná účetní závěrka a daně v účetnictví. V roce 2004 úspěšně
ukončila doktorské studium, obor účetnictví a finanční řízení podniku. Kromě odborné
publikační činnosti je v současné praxi činná i jako účetní poradce.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
41
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 42
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
Konsolidační celek
(skupina)
Konsolidační celek podle IAS 27 tvoří mateřská jednotka a všechny její dceřiné jednotky. Mateřská jednotka účetně zachycuje své dceřiné jednotky metodou plné
konsolidace.
Za specifickou konsolidační metodu se
považuje metoda poměrné konsolidace,
která je dle IAS 31 jednou z možností pro
účetní zachycení spoluovládání. Pakliže je
tato metoda aplikována, je spoluovládaná
jednotka přiřazena ke konsolidačnímu
celku, byť za jeho součást není považována, jak vyplývá z výše uvedené definice
konsolidačního celku.
Ekvivalenční metoda je účetní metodou
pro zachycení přidružených jednotek a rovněž spoluovládaných jednotek v případě,
že není použita metoda poměrné konsolidace. V tomto případě nejsou přidružené
a spoluovládané jednotky považovány za
součást konsolidačního celku (skupiny).
Aplikace ekvivalenční metody pouze znamená specifický způsob vykázání a účetního ocenění investice do příslušných jednotek v konsolidované účetní závěrce.
V následujícím čísle časopisu navážeme
na výklad tématu konsolidované účetní
závěrky a vymezení konsolidačního celku
dle IFRS článkem, který bude obsahovat
ilustrativní příklad, řešení specifických situací a závěry vyvozené z rozboru dané
problematiky.
Článek je zpracován jako jeden z výstupů
výzkumného projektu Rozvoj účetní a finanční teorie a její aplikace v praxi z interdisciplinárního hlediska s registračním
číslem MSM6138439903.
■
Neptejte se účetních, jak řídit náklady:
10 příběhů o kalkulacích v podnikání
Tomáš Nekvapil
Rozhodujete o nákladech, podnikových investicích, produkčních kapacitách, prodejních cenách či změnách sortimentu?
185 Kč
136 stran
vazba brožovaná
Publikace srozumitelnou formou vysvětluje, čím se v dnešní době při
těchto rozhodnutích řídit, představuje řešení podnikových procesů
v moderních souvislostech, varuje před riziky nesprávných kalkulací,
nabízí možnosti, jak se vyrovnat s konkurencí.
Typicky účetnické pojmy, jako je režijní přirážka, rozpočet, kalkulační
jednice nebo odpis majetku, vytváří rozsáhlé předivo souvislostí, které
v moderním procesním pojetí odpovídají zdravému rozumu více, něž
by se mohlo zdát. Publikace vychází z dlouholetých manažerských
zkušeností autora a snaží se krok za krokem odstranit typická nedorozumění mezi ekonomy a „neekonomy“ ve firmách.
Obsahuje příběhy z praxe, srozumitelné profesním ekonomům i manažerům s technickým či obchodním zaměřením.
Možnosti objednání naleznete na http://obchod.wkcr.cz.
42
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
KNIŽNÍ TIP
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 43
Balanced scorecard
Marie Mikušová
Balanced scorecard (BSC) je v současné době nejvíce šířený model
pro měření výkonnosti podniku. Článek popisuje vznik tohoto
modelu a jeho podstatu. Seznamuje se čtyřmi perspektivami, které
model používá. Pro čtenáře je důležité srovnání BSC s některými
dalšími modely a upozornění na možná nebezpečí při implementaci
tohoto modelu.
Model BSC
Přesvědčení, že existující přístupy k měření výkonnosti založené především na základních účetních výkazech jsou již nedostačující, bylo motivem výzkumného
projektu Měření výkonnosti podniku budoucnosti sponzorovaného v roce 1990
americkým Institutem N. Nortona. Jeho
cílem bylo vytvoření nového modelu měření výkonnosti. Vedoucím projektu byl
David Norton, prezident společnosti Nolan
Norton, konzultantem Robert Kaplan.
Na počátku projektu byly zkoumány případové studie, které se zabývaly vývojem
nových systémů měření výkonnosti. Jednou z nich byla případová studie společnosti Analog Devices, která se zabývala
identifikací ukazatelů procesu stálého
zlepšování výkonnosti. Ve studii se vyskytl
„podnikový scorecard“, který obsahoval,
kromě tradičních finančních ukazatelů
také ukazatele výkonnosti týkající se dodacích lhůt, jakosti, výrobních cyklů či efektivnosti vývoje nových produktů. Jeho autorem byl Arthur Schneiderman, pozdější
víceprezident pro zvyšování jakosti a produktivity společnosti Analog Devices.
Výsledkem první poloviny projektu bylo
vytvoření vyváženého systému ukazatelů
výkonnosti podniku (balanced scorecard)
sestaveného ze čtyř různých perspektiv –
– finanční, zákaznické, interní a růstové.
Slovo „balanced“ znamená „vyváženost“
mezi krátkodobými a dlouhodobými cíli, finančními a nefinančními ukazateli, zpožděnými a předstiženými (hybnými) ukazateli
a vnitřními a vnějšími faktory výkonnosti.
Výsledky projektu byly shrnuty v článku
Balanced Scorecard – Measures that Drive
Performance publikovaném v Harvard
Business Review (leden/únor 1992).
V téže době autoři pomáhali několika vrcholovým manažerům zavést BSC v jejich
společnostech. Chtěli nový měřící systém
použít k formulování nové strategie a rozšíření jejího pochopení všemi zaměstnanci.
Spolupráce prokázala důležitost propojení ukazatelů v BSC se strategií podniku. Je
zarážející, že tuto zdánlivě samozřejmou
skutečnost mnoho podniků, i když se zde
nový systém měření výkonnosti zaváděl,
nerespektovalo a ukazatele se svou strategií nepropojilo. Mnoho podniků se snažilo zlepšit výkonnost svých procesů (snižováním nákladů, zvyšováním jakosti), ale
nedokázalo rozpoznat procesy, které mají
strategický význam. Tedy takové, které
musí fungovat mimořádně dobře, aby se
podařilo strategii naplnit.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
43
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 44
TRENDY
Důležitost výběru správných ukazatelů byla popsána ve druhém článku Putting the Balanced Scorecard to Work
v Harvard Business Review ze září/října
1993.
Zkušenosti vedly ke zpřesnění strategických propojení scorecardu a prokázaly, že
i pouhých dvacet až dvacet pět ukazatelů
napříč čtyřmi uvedenými perspektivami
umožňuje formulovat a implementovat
strategii podniku. Kromě přehledného
uspořádání ukazatelů umožní zjistit i příčinné souvislosti. Tyto souvislosti charakterizují strategickou trajektorii – to, jak investice do rekvalifikace zaměstnanců
nebo do informačních technologií umožní
inovovat výrobky a služby, které osloví
více zákazníků a mohou tak výrazně zvýšit
budoucí finanční výkonnost.
V konečném důsledku se z BSC – vylepšeného měřícího systému – vyvinul klíčový
manažerský systém. Vrcholový management používá BSC jako základní organizační rámec pro důležité manažerské procesy: stanovení individuálních i týmových
cílů, alokaci zdrojů, rozpočtování, plánování, strategickou zpětnou vazbu a proces
učení se.
Rozšíření scorecardu o dimenzi řízení
strategie autoři popsali ve třetím článku
v Harvard Business Review Using the
Balanced Scorecard as a Strategic Management System z ledna/února 1996.
Obr. 1: Čtyři perspektivy BSC
FINANČNÍ PERSPEKTIVA
Abychom měli finanční úspěch,
jak bychom měli vystupovat
před shareholders?
Cíle – ukazatele – záměry – procesy
ZÁKAZNICKÁ PERSPEKTIVA
Abychom naplnili naši vizi,
jak bychom měli vystupovat
před zákazníky?
Cíle – ukazatele – záměry – procesy
VIZE
A
STRATEGIE
INTERNÍ PODNIKOVÉ PROCESY
Abychom uspokojili naše
shareholders a zákazníky,
v jakých podnikových procesech
musíme být nejlepší?
Cíle – ukazatele – záměry – procesy
PERSPEKTIVA UČENÍ SE A RŮSTU
Abychom naplnili naši vizi,
jak si udržíme schopnost měnit se
a zlepšovat?
Cíle – ukazatele – záměry – procesy
Finanční cíle se obvykle týkají ziskovosti,
měřené např. pomocí provozního zisku,
návratnosti vloženého kapitálu (ROCE),
ekonomické přidané hodnoty (EVA). Dalšími finančními cíli mohou být růst prodeje nebo tvorba cash-flow. Finanční ukazatele
44
jsou důležité při sumarizaci snadno měřitelných ekonomických důsledků již realizovaných akcí.
Klíčové výstupní ukazatele v zákaznické
perspektivě zahrnují spokojenost a loajalitu
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 45
BALANCED SCORECARD
zákazníků, získávání nových zákazníků,
ziskovost zákazníků, podíl na cílových trzích. Obsahuje dále ukazatele pro hodnotové výhody, které může podnik zákazníkovi poskytnout, tzv. hybné síly klíčových
výstupních ukazatelů. Např. zákazníci by
mohli ocenit rychlé a včasné dodávky, stálý
přísun inovovaných výrobků, dodavatele
schopného předvídat jejich potřeby apod.
Ukazatele interních procesů se zabývají
přístupy, které mají největší vliv na spokojenost zákazníků a na dosažení finančních
cílů. Perspektiva interních procesů zahrnuje cíle a ukazatele jak pro dlouhodobé
inovační cykly (procento prodejů nových
výrobků, doba vývoje nové generace výrobků atd.), tak pro provozní krátkodobé
cykly (čas, kvalita, náklady).
Perspektiva učení se a růstu se zabývá podnikovou infrastrukturou nutnou k vytvoření
dlouhodobého růstu a zdokonalování. Soubor obecných výstupních ukazatelů je tvořen např. spokojeností zaměstnanců, jejich loajalitou, návratností nákladů do
jejich vzdělávání nebo dovednostmi.
BSC musí zahrnovat úplný soubor příčinných vztahů mezi klíčovými ukazateli,
včetně jejich předstihů, zpoždění a smyček zpětných vazeb. Pro testování vztahů
navrhli autoři korelační analýzu. Řetězec
příčin a důsledků by měl procházet všemi
perspektivami.
Kaplan a Norton uvádějí zjednodušený
příklad.
PŘÍKLAD
Ve finanční perspektivě může být ukazatelem návratnost vloženého kapitálu
(ROCE). Hybnou silou tohoto ukazatele
může být opakovaný a vzrůstající prodej
existujícím zákazníkům jako výsledek vysokého stupně jejich loajality.
Loajalita zákazníků je umístěna v zákaznické perspektivě, neboť je očekáván její
významný vliv na ROCE. Ale jak podnik této loajality dosáhne? Analýzou preferencí
zákazníka např. odhalí, že si zákazníci potrpí na včasné dodávky. Z toho vyplývá, že
ke zvýšení jejich loajality je nutné zlepšit
včasnost dodávek, což dále povede ke
zvýšení finanční výkonnosti. A tak jsou
v zákaznické perspektivě zahrnuty zákaznická loajalita i včasné dodávky.
Dále se ptejme, které procesy musí podnik perfektně zvládnout, aby dosáhl skutečně včasných dodávek. Aby se dodávky
zlepšily, potřebuje podnik dosáhnout
krátkých cyklů v provozních procesech
a vysoké kvality, přičemž oba tyto faktory
by měly být ukazateli v interní perspektivě.
A jak podnik zvýší kvalitu a sníží dobu trvání cyklů svých interních procesů? Tréninkem a zvyšováním dovedností zaměstnanců, což je cíl perspektivy učení se a růstu.
Tímto způsobem je vytvářen celý řetězec
příčin a důsledků procházející všemi
perspektivami.
BSC a strategie
BSC neznamená formulaci strategie, je
mechanismem pro její implementaci (Kaplan, Norton, 2005). Autoři podtrhují
i další důležitý rys: úspěšný BSC by měl
být projektem změny, nikoli projektem vytvoření soustavy ukazatelů.
BSC zdůrazňuje, že finanční a nefinanční
ukazatele musí být částí informačního
systému dostupného pro zaměstnance na
všech podnikových úrovních. BSC musí převést poslání a strategii podniku do konkrétních plánů a ukazatelů. S tímto úkolem je těsně spjat controlling. Již v roce
1998 bylo BSC představeno jako koncept
pro controlling budoucnosti (balanced
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
45
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 46
TRENDY
controlling). Hovoří se o „sacím“ efektu
implementace BSC, který k sobě přitahuje mnohé základní změny v controllingu.
Hned na počátku realizace BSC se obvykle zjistí, že pro 25–30 % ukazatelů nejsou
k dispozici žádné údaje. Tím je controlling
přinucen k tomu, aby sběr informací přesunul na dosud zanedbávané perspektivy
a procesy. Mezery v procesu controllingu
jsou postupně uzavírány. Nové řídící veličiny umožňují ještě efektivnější alokaci
zdrojů a mohou proto přispět ke zvýšení
výkonnosti a úsporám nákladů.
Ti, kdo přijmou BSC za vlastní, budou mít
strategii, která zahrnuje silné růstové součásti. Nechtějí zvýšit zisky jednoduše snížením nákladů a zmenšováním či vyloučením
nevýnosných jednotek, které obvykle zachrání jen krátkodobé součásti strategie.
Náplň jednotlivých perspektiv BSC lze vyjádřit při zachování kauzálního řetězce
prostřednictvím aktivit strategického
managementu, což znázorňuje následující
obrázek.
Obr. 2: Vztah mezi příčinami v perspektivách BSC a strategickými aktivitami
Perspektivy BSC
Strategický
management
Finanční výsledky
Rozpočetnictví,
nákladové řízení
Zlepšené procesy mají
za výsledek zlepšené
produkty a služby
zákazníkům
Spokojení zákazníci
Customer
Relationship
Management
Schopní, kreativní
zaměstnanci zlepší
interní procesy
Interní procesy
Zlepšování procesů
Učení se a růst
zaměstnanců je
základem pro inovaci a
kreativitu
Učení se a růst
Management
znalostí
Spokojení a loajální
zákazníci zvyšují
výnosy
BSC v kontextu
s vybranými modely
Vhodným kandidátem pro schválení BSC
přístupu se stávají společnosti, které použily stimulující plány se soustředěním se
46
na implementaci total quality management (TQM), just in time a týmovou práci.
Vyústily ve spojení s lepším zákazníkem,
splněním jeho požadavků na dodávky
a kvalitou výkonu. Lze tak tvrdit, že balanced scorecard je konzistentní s TQM principy (koncepci TQM, stejně jako Baldrige
modelu a metodě six sigma, se věnoval
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 47
BALANCED SCORECARD
článek Měření v systémech managementu
jakosti v čísle 1/2011 časopisu, str. 28).
Jak ale mohou společnosti, které si vedou
dobře díky zavedení kritérií EFQM, Baldrige nebo six sigma, těžit z balanced scorecard? Kaplan, Bower a Lamotte (2001)
identifikují pět základních cest:
BSC poskytne explicitní kauzální vztahy prostřednictvím strategických map
a kaskádováním cílů. Modely kvality
mají tendenci být lokální a taktické,
proto BSC svými strategickými prioritami poskytne podporu při identifikaci
potřeb procesu zlepšování.
BSC staví cíle pro radikální vzestup výkonnosti, na rozdíl od programů kvality, které staví na soustavném zlepšování.
Mohou pak podpořit BSC zlepšováním dílčích procesů tak, aby dosáhly
požadovanou konkurenční úroveň.
BSC identifikuje nové procesy klíčové
pro dosažení strategických cílů, kdežto
modely kvality obvykle zlepšují procesy
existující. Jakmile BSC identifikuje strategicky důležitý proces, programy kvality mohou zabezpečit jeho výkonnost.
Modely kvality určí všechny klíčové
proměnné, z nich pak BSC určuje strategické priority pro zlepšení procesu.
BSC integruje rozpočetnictví, alokování zdrojů, reporting i zpětné vazby při
sledování výkonnosti a jejich zapracování do manažerských procesů. Modely kvality hodnotí vedení a strategii jako nezávislé procesy. Spojíme-li tyto
faktory, dostaneme rysy organizace
zaměřené na strategii (strategy-focused organization), která reprezentuje
pět manažerských principů:
– přenesení strategie do provozních
termínů,
– zapojení všech organizačních
jednotek,
– naplňování strategie se stává každodenní prací každého zaměstnance,
– naplňování strategie je nepřetržitý
proces,
– naplňování strategie vyžaduje podporu vedení.
Tyto úvahy jasně dokazují, že se jedná o dva
komplementární přístupy určené pro řízení
podniku. Silné a slabé stránky BSC a pro
nás nejbližšího modelu kvality – EFQM
jsou shrnuty v tabulce 1 na straně 48 .
Obrázek 3 na straně 49 , Propojení perspektiv balanced scorecard a EFQM, ukazuje možný způsob integrace EFQM
a BSC. Sebehodnocení, stejně jako analýza konkurentů, je jedním ze vstupů BSC.
Jednotlivá a dílčí opatření vyplývající
z modelu EFQM by se měla realizovat
v rámci běžných operativních procesů
a neměla by se stát součástí strategického
systému BSC.
BSC může být v symbióze i s diskontinuálním zlepšováním představovaným například procesem reengineeringu, kterým je
schopen poskytnout strategický kontext
rozložený na jednotlivé úrovně podniku,
stanovit výkonnostní cíle (často nefinančního charakteru) jako výstupy reengineeringového úsilí a určit priority procesu
reengineeringu. Strategickým přístupem
vyjádřeným v nefinančních ukazatelích
může BSC zabránit tomu, aby reengineeringové úsilí nesklouzlo pouze ke snižování nákladů.
Žádný nákladový systém, ani ABC (activity based costing – přiřazování nákladů
k činnostem), nemůže měřit hodnotu,
kterou podnik představuje pro zákazníka.
Přesto i s těmito systémy BSC může dobře spolupracovat, ABC přístup může pomoci při formulování strategie identifikací
nákladů na jednotlivé zákaznické segmenty. Pro BSC jsou výsledky z ABC velmi
užitečné, protože přínos BSC může být
podstatně omezen, použijí-li se informace
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
47
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 48
TRENDY
Tab. 1: Hodnocení přístupu EFQM a BSC jako koncepce řízení
EFQM
Silné stránky
BSC
Slabé stránky
Je vícedimenzionální Žádné stanovení
priorit
Silné stránky
Slabé stránky
Je vícedimenzionální Nenahrazuje proces
nalezení správné
strategie (výjimkou
je analýza korelací)
Sestává z hierarchie
kritérií
Kritéria nejsou
Důsledné sledování
specifická pro podnik strategie
– není možnost
odlišení
Málo standardů
při hledání cílů
Kvantifikovatelnost
Není systematickým
strategickým
nástrojem
Koncentrace
na strategické,
v konkurenci
rozhodující cíle
Obtížné srovnání
obsahů s jinými
podniky, protože je
dáván důraz na
individuální cíle
a ne na srovnatelné
odvětvové cíle
Obsahuje kategorii
„schopnosti“
Nevhodná
pro podnikovou
komunikaci
Souvislosti příčin
a následků jako
pomůcka pro řízení
Nemá pevně
stanovený
formalizovaný
proces pro použití
Je možný
benchmarking
Tendence
k byrokracii
Interdisciplinární
a hierarchie
překračující
komunikační proces
Neexistují směrnice
pro kvalitu výstavby
BSC, implementaci
a trvalé nasazení
v podniku
Slouží k samořízení
Kaskádování přes
hierarchické úrovně
až po osobní BSC
Posiluje vědomí
kvality
Přepracováno z: Horváth & Partners (Hrsg.), 2002, s. 325
z běžného účetnictví či informace zkreslené nepřesnými účetními alokacemi nákladů. Cílené náklady zjišťované prostřednictvím postupu ABC jsou výchozím pro
činnost Activity Based Managementu
(ABM), takže případné propojení uvedených manažerských přístupů, BSC a ABM,
v současném dynamickém a konkurenčním
prostředí se může ukázat velmi užitečné.
48
Na druhou stranu se tyto nástroje navzájem nepodmiňují, takže mohou být implementovány samostatně.
Řadu podobností i rozdílností je možné
nalézt mezi BSC a tableau de bord. Oběma metodám je společná koncepce selektivity, stejně jako potřeba vytvoření kauzálního modelu, avšak:
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 49
BALANCED SCORECARD
Obr. 3: Propojení perspektiv balanced scorecard a EFQM
Přepracováno z: Horváth & Partners (Hrsg.), 2002, s. 327
U BSC zůstává důraz na předvídání finančních výsledků; není u něj vidět
zdůrazňování potřeby mít ukazatele
odpovídající procesnímu pohledu na
podnik.
Systematické rozvrhování ukazatelů
souvisejících se strategií v rámci celého podniku až na nejnižší úrovně
nebylo obsahem původní formy BSC,
která byla především rozhodovacím
nástrojem vrcholového managementu.
Toto nedostatečné rozvržení bylo Kaplanem a Nortonem v jejich knihách
napraveno, ovšem bez uznání potřeby
rozdílného důrazu na každé hledisko
na jednotlivých úrovních podniku.
BSC se zjevně drží logiky hierarchie
a nevyzvedává význam laterálních
vztahů při dosahování výkonnosti.
Pro další srovnání byl zvolen intangible
assets monitor (IAM) jako představitel
sledování a hodnocení výkonnosti nehmotných aktiv (viz článek Metody měření výkonnosti nehmotných aktiv v čísle
11/2010 časopisu, str. 10). Oba přístupy
zahrnuly nehmotná aktiva do tří oblastí.
U BSC je to hledisko zákaznické, interních
procesů a učení se a růstu. U IAM externí
struktura, interní struktura a kompetence.
Tyto oblasti nehmotných aktiv doplňuje
čtvrtá – finanční perspektiva u BSC
a hmotná aktiva u IAM. I když na první pohled vypadají obě teorie podobně, jejich
podstata je rozdílná.
IAM považuje pouze lidi za tvůrce zisku
podniku. Pouze jejich znalosti a schopnosti jsou zdrojem bohatství. Výsledky
činností lidí vystupují v externích nebo
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
49
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 50
TRENDY
interních strukturách, které jsou považovány za majetek. Sveiby jako tvůrce
IAM přirovnává svůj model k toku kapitálu, tak jak jej zachycují tradiční
účetní teorie.
Sveibymu chybí v BSC modelu zachycení veřejného sektoru, jehož zařazení
do zákaznické perspektivy nepovažuje
za vhodné.
Teorie se dále rozcházejí v odpovědi
na otázku, co tvoří podnik. Podle přístupu IAM je podnik založen na perspektivě znalostí. Kaplan a Norton staví podnik na strategii.
Sveiby (2010) považuje model IAM za model „éry znalostí“, zatímco model Kaplana
a Nortona za model „éry industriální“.
Horváth (2002) považuje za velmi důležitý budoucí úkol spojení BSC a přístupu
shareholder value především s ohledem
na faktory podněcující růst hodnoty.
Kritika BSC
Kritici BSC se zaměřují především na dvě
oblasti: ukazatele a požadavek jejich
vyváženosti.
Kaplan a Norton (2006) doporučují dvacet až dvacet pět ukazatelů. Jejich typická
alokace do jednotlivých perspektiv je
podle nich osm až deset ukazatelů v perspektivě interních procesů a ve zbylých
perspektivách po pěti. Soustředění na
perspektivu interních procesů zdůrazňuje
hybné síly finančních a zákaznických výstupů. Dále podle těchto autorů bývá kolem 80 % ukazatelů nefinančních.
Kolik ukazatelů současně mohou manažeři aktivně kontrolovat? Je skutečně otázkou, kolik ukazatelů může podnik užívat
efektivně. Zdá se, že výhoda BSC se snižuje, jak se zvyšuje jeho složitost (počet
ukazatelů).
50
Když japonská společnost na výrobu automobilových součástí Hoyo Seiki, oceněná
Demingovou cenou za jakost, využívala
předchůdce BSC Hoshin Kanri, potřebovala jen tři ukazatele na vysoké úrovni – spokojenost zákazníků, spokojenost zaměst
nanců a tempo růstu důchodu (Schneiderman, 2001). Analog Devices, Inc., Schneidermanův zaměstnavatel, se soustředil jen
na dva ukazatele: zákazníkovo uspokojení
(výkon dodávky a úroveň nedostatků produktu) a vývoj nového výrobku (čas k uvedení na trh a počet nově vyvinutých produktů). Samozřejmě management také
monitoroval klíčové finanční ukazatele.
V článku Juggling Balanced Scorecard
Metrics Schneiderman (2010a) doporučuje optimální počet ukazatelů pět až sedm.
Tento počet souvisí s počtem lidí, které je
schopen efektivně řídit průměrný manažer. Schneiderman se zmiňuje o dvou
způsobech, jak zlepšit přetížené BSC. Jeden je redukovat celkový počet ukazatelů.
Sledovat jen ty ukazatele, které při svém
zlepšení zajistí největší strategický dopad.
Druhý způsob je destabilizovat BSC omezením úlohy finančních ukazatelů. I další
autoři apelují na vhodný počet ukazatelů
tak, aby byl zvládnutelný, jinak se celý
systém stane těžkopádným a časově
náročným.
Pokoušet se použít BSC v dokonale vyvážené podobě podkopává jeho účel, kterým
je poskytnout managementu lepší způsob, jak docílit, aby zdroje zlepšily výkon
v nejkritičtějších oblastech. Schneiderman
dokonce tvrdí: „Nejdůležitější vlastností
BSC je jeho schopnost být hybnou silou
strategicky zaměřených zlepšení procesů
a jako takový nemusí, ani by nemělo být
,vyvážené’.“ (Schneiderman, 2010b)
Při revizi BSC Schneiderman doporučuje
využít dopad vlivu ukazatelů spíše než
rovnováhu BSC. „Co vyřadíme, způsobí
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 51
BALANCED SCORECARD
menší vyváženost scorecardu, to se
však stane strategicky více užitečným.“
(Schneiderman, 2001) V uvedeném článku rozvíjí zajímavé myšlenky týkající se
vyváženosti scorecardu, avšak upozorňuje, že jsou v některých kruzích považovány za neakceptovatelné:
Vyváženost finančních a nefinančních
ukazatelů: finanční výsledky jsou závislými proměnnými, které jsou determinovány nezávislými, nefinančními ukazateli, jež lze rozdělit do dvou skupin
– na ovlivnitelné a neovlivnitelné.
A pouze nezávislé a ovlivnitelné ukazatele mají podle Schneidermana pro
BSC význam.
Vyváženost externích a interních ukazatelů: činnost vlastníků scorecardů
na vyšších úrovních je zaměřena na řízení, tudíž mají tendenci být směrem
k externím ukazatelům nevyvážené,
neboť na nižších úrovních, kde je hlavní pozornost věnována zlepšení procesů, je naopak třeba soustředit se na
ukazatele interní.
Předstižené a zpožděné ukazatele:
nelze řídit zpožděné ukazatele, ty vypovídají pouze o minulosti. Pokud je
ale BSC manažerským nástrojem, hybnou silou budoucího úspěchu, musí
v něm hlavní roli hrát předstižené
ukazatele.
Krátkodobé a dlouhodobé cíle: dlouhodobé cíle skrývají nebezpečí krátkodobé nečinnosti. Vzdálené cíle nemotivují
k dostatečné činnosti při každodenní
práci.
Na základě mnohaletých zkušeností lze
identifikovat několik nejčastějších příčin
chybování BSC: nezávislé, tj. nepeněžní ukazatele, jsou nesprávně určeny jako prvotní
hybné síly pro budoucí uspokojení stakeholderů; soustava ukazatelů není vhodná,
cíle jsou formulovány spíše z vyjednávání,
než aby byly založeny na požadavcích
stakeholderů a omezeních procesů; není
vhodný systém, který přenáší cíle z nejvyšší úrovně dolů tam, kde se činnosti ke zdokonalení skutečně provádí; nepoužívají se
vhodné techniky, dovednosti; není a nemůže být kvantitativní spojení mezi nepeněžními a očekávanými finančními výsledky.
Závěr
Po prostudování i dalších zde nezmiňovaných modelů (např. value dynamics framework, vital resources, macro process
model, expatriate value-added map,
action-profit linkage, performance prism,
accountability scorecard, technology broker, SMART, the results and determinants
framework, house model a dalších) autorka došla k závěru, že lze najít základní
společné rysy různých konstrukcí či modelů. Objekty, jako např. zákazníci nebo zaměstnanci, jsou zkoumány z různých úhlů
pohledů. I když hlediska jsou rozdílně nazvána, jejich věcný obsah je často velmi
blízký. Na druhé straně lze však najít malé,
ale zásadní rozdíly modelů.
Ze srovnání vybraných modelů a zachycení jejich vývoje vyplývá zákonitost, že
s měnícím se podnikatelským prostředím
se modely, rámce a konstrukce systémů
měření budou neustále vyvíjet.
ZDROJE:
1) HORVÁTH & PARTNERS (Hrsg.) Balanced
Scorecard v praxi. 1. vyd. Praha: Profess Consulting, 2002. ISBN 80-7259-018-9.
2) KAPLAN, R. S., NORTON, D. P. Balanced Scorecard. Strategický systém měření výkonnosti
podniku. 4. vyd. Přel. M. Šusta. Praha: Management Press, 2005. ISBN 80-7261-124-0.
3) KAPLAN, R. S., NORTON, D. P. Alignment –
systémové vyladění organizace. Jak využít
Balanced scorecard k vytváření synergií. Přel.
I. Grusová. Praha: Management Press, 2006.
ISBN 80-7261-155-0.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
51
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 52
TRENDY
4) KAPLAN, R. S., BOWER, M., LAMOTTE, G.
The Balanced Scorecard and Quality Programs. Balanced Scorecard Report. Harvard
Business School Publishing: 2001, vol. 3, n. 2,
s. 9–13. ISSN 1526-145X.
5) KAPLAN, R. S., NORTON, D. P. The Balanced
Scorecard – Measures that Drive Performance. Harvard Business Review. Boston: 1992,
vol. 70, issue 1, s. 71–79. ISSN 0017-8012.
6) KAPLAN, R. S., NORTON, D. P Putting the
Balanced Scorecard to Work. Harvard Business Review. Boston: 1993, vol. 71, issue 5,
s. 134–147. ISSN 0017-8012.
7) KAPLAN, R. S., NORTON, D. P Using BSC as
a Strategic Management System. Harvard
Business Review. Boston: 1996, vol. 74, issue
1, s. 75–85. ISSN 0017-8012.
8) SCHNEIDERMAN, A. M. Time to Unbalanced
Your Scorecard. Strategy + Business. Third
quarter 2001, číslo 24.
9) SCHNEIDERMAN, A. M. Juggling Balanced
Scorecard Metrics. Dostupné z: http://www.
schneiderman.com/. [cit. 22. 12. 2010b]
10) SCHNEIDERMAN, A. M. Must Your Scorecard be Balanced? Dostupné z: http://www.
schneiderman.com/. [cit. 22. 12. 2010b]
11) SVEIBY, K. E. The Intangible Assets Monitor.
Dostupné z: http://www. sveiby.com/. [cit.
25. 7. 2010]
■
Ing. Marie Mikušová, Ph.D.
Působí na katedře managementu Ekonomické
fakulty VŠB – Technické univerzity v Ostravě.
Zaměřuje se na malé a střední podnikání,
hodnocení výkonnosti podniku a krizový
management.
Účetnictví podnikatelských subjektů
Ivana Pilařová
195 Kč
140 stran
vazba brožovaná
Neopakujme chyby druhých, ale snažme se z nich poučit. Toto známé
pravidlo nás vedlo k vydání této publikace věnující se nejčastějším problémům, se kterými se podnikatelské subjekty setkávají. Do redakce
denně dochází řada zajímavých dotazů, z nichž některé se opakují,
z čehož je zřejmé, že zajímají široký okruh tazatelů. Na tyto dotazy odpovídají účetní a daňoví odborníci z řad daňových poradců i pracovníků státní správy. Právě tyto dotazy a odpovědi na ně nás inspirovaly
k širšímu použití. Nejčastěji pokládané dotazy jsou seřazeny do dvanácti tematických celků s úvodním komentářem a závěrečným znalostním testem.
V publikaci jsou řešena zejména tato aktuální témata:
zařazení a ocenění dlouhodobého majetku,
posouzení oprav a technického zhodnocení,
pohledávky a závazky po lhůtě splatnosti,
opravy účetních chyb,
časové rozlišení,
KNIŽNÍ
kursové rozdíly,
právně účetní povinnosti účetních jednotek.
Možnosti objednání naleznete na http://obchod.wkcr.cz.
52
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
TIP
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 53
Aplikace Baťova příkladu
v praxi
Obchod jako služba
Romana Lešingrová
Co chceme jako zákazníci? – Dostáváme to, co jako zákazníci
chceme? – Co poskytujeme jako prodejci? – Chtěli bychom být
svými zákazníky, chtěli bychom užívat služeb, které naše firma
poskytuje? – Chci být dobrým sluhou? – Chci být dobrou služkou? –
Chci sloužit lidem? – Sloužím lidem ke vzájemné spokojenosti?
Přemýšlejme o těchto otázkách a najděme si na ně odpovědi.
V tomto článku popíši službu jako základní prostředek realizace a rozvoje obchodu. Mluvíme-li o aplikaci Baťova příkladu
v praxi, jde v první řadě o kvalitně poskytovanou kvalitní službu. Služba veřejnosti
– to byla podstata rozvoje obchodu firmy
Baťa v první polovině dvacátého století.
Chceme-li jít ve stopách Baťova příkladu
a použít něco z Baťova vzoru pro rozvoj
své firmy, přijměme na prvním místě myšlenku, že obchod naší firmy buduje naše
kvalitní služba.
„Služba zákazníkům se ukázala jako nejlepší obchodní taktika, která se vyplácí.“
[2]
Baťův příklad
– služby
Jaké služby jsou poskytovány a jak?
1
Chceme-li aplikovat Baťův příklad v oblasti služeb, držíme se hlavní zásady: Poskytujeme kvalitní služby a poskytujeme je
kvalitně.
Jak to můžeme udělat?
Na prvním místě si připomeneme, jaké
služby a jak byly firmou Baťa v první polovině dvacátého století poskytovány:
Zákazník si nesměl obuv zkoušet sám!
Prodejce zákazníka usadil, vyzouval
i nazouval mu obuv.
Prodej obuvi, ponožek, punčoch.
Prodej ortopedických pomůcek.
Prodej napínáků na obuv, krémů atd.
Oprava obuvi, ponožek, punčoch.
Pedikúra.
Masáž nohou.
Čištění obuvi.
Praní ponožek.
Poskytnutí rady v oblasti péče o obuv
i nohy.
Obstarání žádaného vzoru obuvi.1
Pro prodejny menších typů byl sestaven obrázkový katalog druhů, které byly k dostání jen ve velkých prodejnách.
Vedoucí malé prodejny mohl stálému zákazníkovi nabídnout vzor podle katalogu. V případě zájmu změřil zákazníkovi velikost a tvar nohy, a pomocí tiskopisu objednal příslušný vzor jako tzv. zaprodaný pár.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
53
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 54
TRENDY
Výroba vzoru obuvi na míru.2
Zjišťování spokojenosti zákazníků
s obuví.
Jak byly služby firmy Baťa poskytovány?
Kvalitně, přičemž kvalita byla ve firmě Baťa chápána vždy pouze jako 100% úroveň
a vše ostatní nebylo kvalitní. Spolupracovníci (zaměstnanci) firmy Baťa byli důsledně proškolováni a přísně vedeni k profesionálnímu poskytování služeb. Náznak
sebemenší neznalosti byl řešen okamžitým dodatečným proškolením v té oblasti, v níž pracovník projevil neznalost
či pochybení.
Spolupracovníci firmy Baťa byli vedeni
k tomu, aby poskytovali službu na 100%
úrovni. Pro prodejce firmy Baťa byly
v tomto směru charakteristické základní
znaky, které můžeme označit jako „desatero úspěšného prodejce dle Baťova
příkladu“.
1. Miluj zákazníka svého jako sebe
sama. Se zákazníkem jednej přátelsky
a s dobrou vůlí.
2. Usmívej si a udržuj si pozitivní přístup
k zákazníkům, k práci, k lidem, k životu.
3. Chovej se k zákazníkům slušně.
4. Buď ochotný vždy každému zákazníkovi poradit a pomoci. Hledej se zákazníkem možnosti a řešení. Nikdy neříkej: „To nejde.“
5. Udržuj a rozšiřuj si aktuální znalosti
o nabízeném zboží a poskytovaných
službách.
6. Buď odborníkem a profesionálem
v oboru, ale současně si zachovej
zdravou míru pokory.
7. Buď empatický – snaž se vcítit do situace zákazníka a snaž se pochopit
jeho potřeby a přání.
2
54
8. Buď komunikativní – příjemně, ale ne
dotěrně.
9. Buď přizpůsobivý. Nevyhovuje-li zákazníkovi tvá nabídka, najdi pro zákazníka vhodnější řešení. Vždy však
jednej tak, aby byl obchod výhodný
pro zákazníka i pro firmu. Mysli na to,
že firma nesmí nikdy utrpět.
10. Pracuj aktivně a s nadšením. Nadšení
do práce pozná zákazník i tvá peněženka.
Aplikace Baťova
příkladu – služby
Nyní se podívejme na konkrétní možnosti
aplikace v současnosti. Reálně máme dvě
hlavní oblasti, v rámci kterých můžeme
aplikovat mnohá dílčí opatření. Jsou to
tyto oblasti:
1. Vytvoření podmínek pro to, aby pracovníci mohli a byli ochotni kvalitně
poskytovat kvalitní služby.
Dílčí opatření: Mít ty kvalitní služby. V tomto bodě není univerzální
návod k aplikaci, neboť je na každém podnikateli, jaké služby nabízí, případně jaké bude nabízet.
Dílčí opatření: Vytvořit motivační
systém. Jde o to nastavit takový
motivační systém, aby bylo pro
spolupracovníky (zaměstnance)
vytvořeno zajímavé a motivační
prostředí, ve kterém budou mít tito
lidé zájem na sobě pracovat a zlepšovat své schopnosti – tak, aby kvalitně poskytovali kvalitní služby.
Spolupracovníkům
můžeme
dát podíl z obratu či ze zisku
v úseku nebo oblasti, za které
zodpovídají.
Zjistil-li prodavač u zákazníka abnormalitu nohy, mohl mu nabídnout výrobu určitého vzoru na míru. Cenová přirážka v tomto případě činila 30 až 40 korun a v případě nutnosti výroby nového kopyta 60 až 70 korun.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 55
OBCHOD JAKO SLUŽBA
Pří vytváření motivačního systé-
mu bychom se měli držet tzv.
zlatého pravidla, které platilo
ve firmě Baťa ve sledovaném
období a které říká, že firma nesmí nikdy utrpět. Proto pokud
chceme postupovat podle Baťova příkladu, měli bychom zohlednit obě strany mince – zisk
i ztrátu. Víme, že ve firmě Baťa
byla tzv. účast spolupracovníků
(zaměstnanců) na zisku a ztrátě
(střediska, dílny). Toto zohlednění obou možností bylo pro firmu
výhodné a pro spolupracovníky
výchovné i motivační a povzbuzovalo to současně myšlenku,
že zaměstnanci jsou spolupracovníci a spolupodnikatelé.
Při vytváření motivačního systému se držme těchto pravidel:
– Respektujme platnou legislativu.
– Vytvářejme spravedlivý motivační systém, který odmění schopné a zvýhodní jejich
práci oproti méně efektivní
práci jiných spolupracovníků.
– Nastavme efektivní odměňování. Příklad: základní mzda
je spíše nižší a k ní dostane
pracovník podíl z prodeje,
dále například odměnu za
spokojenost zákazníků s daným pracovníkem nebo také
odměnu za nejlepší pracovní výsledek za určité období
atd.
2. Výchova a vedení pracovníků ke kvalitnímu poskytování kvalitních služeb.
Dílčí opatření: Změnit označení
„zaměstnanci“ na „spolupracovníci“. Svým lidem říkejme „spolupracovníci“ (nikoliv zaměstnanci).
V zásadě je to totéž, ale zní to lépe
a motivuje je to k tvorbě hodnot,
k výsledkům, k práci, k utužování
kolektivu.
Dílčí opatření: Dát lidem příklad.
Vedoucí pracovník, který „káže vodu a pije víno“, nebudí důvěru
a není dobrým příkladem. Jsme-li
ve vedoucí pozici a chceme-li po
svých lidech KVALITU, ukažme
jim, jak tato KVALITA vypadá a jak
se tvoří. Chceme-li, aby nás naši
spolupracovníci poslouchali a následovali nás, buďme jim tím nejlepším příkladem.
Dílčí opatření: Přijmout za své desatero úspěšného prodejce dle Baťova příkladu. Naučme sebe a své
spolupracovníky toto „desatero“
a ukažme jim, že pro nás jako pro
vedoucího pracovníka je zákonem.
Závěr
Závěr věnuji tradičně slovům Tomáše Bati [1, str. 120], v nichž vyjadřuje svůj názor
na smysl podnikání a práce: „Až vy, mladí
podnikatelé, dopracujete se ve svém podnikání k bohatství a moci, pamatujte na
slova Kristova: ,Ten, kdo nejmocnějším
chce z vás býti, ať jest služebníkem
Ing. Romana Lešingrová, Ph.D.
Je zakladatelkou nakladatelství Roma, specializovaného na téma Baťovy soustavy řízení. Přednáší na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pro podniky realizuje školení šitá na míru, se zaměřením na aplikaci Baťova příkladu. Je autorkou a spoluautorkou
přibližně 80 odborných článků a 12 publikací.
Kontakt: [email protected]; www.romanakladatelstvi.cz, www.seminarepropodniky.cz,
tel.: 777 666 592
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
55
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 56
TRENDY
vaším.’ Pamatujte, že vaše síly, vaše
schopnosti patří veřejnosti. Pamatujte, že
majetek, obíhající peníze ve vašem závodě mají pro vaše spolupracovníky tutéž
důležitost, jako asi krev ve vašem těle pro
vás. ... Pomáhejte rozmnožovat svým
spolupracovníkům příjmy. Odstraňte z jejich práce dřinu. Ať nakonec, jmenovitě
dřinu, koná v dílnách i na poli stroj. Ať nakonec člověk vybíjí veškeré síly v zápasech duševních, v závodech myšlenek. Nikdo neotřese trůnem vaší práce, ať jest
velký nebo malý, pokud svoji práci budete konat v duchu služby člověku, v duchu
služby veřejnosti.“
POUŽITÁ LITERATURA:
1) BAŤA, T. Úvahy a projevy. 3. vyd. Praha: Institut řízení, 1990. 246 s. ISBN 80-7014-024-0.
2) JAŠKA, M. Nauka o prodeji. Rukopis. Moravský zemský archiv v Brně, pracoviště Zlín.
1940. Fond Baťa a.s. Zlín. H1134. II/6. Karton
(evidenční číslo) 1282. Inventární číslo 134.
62 s.
3) LEŠINGROVÁ, R. Baťova soustava řízení. 3.
vyd. Uherské Hradiště: Romana Lešingrová,
2008. 256 s. ISBN 978-80-903808-9-9.
4) LEŠINGROVÁ, R. Minulost jako příklad – Týdenní hospodaření. Měsíčník Finanční management & controlling v praxi. Ročník I, číslo
4/2010, duben 2010. Strana 34–38. Praha:
Wolters Kluwer, 2010. 56 s. ISSN 1804-2996.
■
Tip
Pfiedná‰ející na semináfii: Ing. Pûva âouková, Ing. Blanka Dvofiáková, Ing. Bohumír Holeãek,
Doc. Ing. Marie Koneãná, CSc., Doc. Ing. Ladislav Mejzlík, Ph.D., Prof. Ing. Libu‰e Müllerová, CSc.,
Ing. Jifií Pelák, Ph.D., Ing. Jana Skálová, Ph.D., Mgr. Edita ·evcovicová
Kompletní informace o semináfii a pfiihlá‰ku naleznete na internetov˘ch stránkách
Národní úãetní rady, www.nur.cz.
56
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 57
rozhovor ...............................
s Romanou Gondekovou, MBA, finanční ředitelkou
a místopředsedkyní představenstva družstva pro chemickou
výrobu a služby Druchema
Program Národní ceny kvality je součástí strategie Národní politiky kvality,
kterou přijala vláda a jejímž cílem je vytvořit v České republice prostředí,
ve kterém je kvalita přirozenou součástí života společnosti. Program je
založen na důsledném ověřování efektivnosti a jakosti činností organizace,
vychází z evropského modelu Excellence EFQM.
Jaká jsou kritéria pro to,
aby mohl někdo cenu
získat?
řízení firem. Byl vyvinut
nadací EFQM založenou
čtrnácti evropskými,
zejména automobilovými,
koncerny v reakci na
zaostávání Evropy za USA
a Japonskem. V dnešní
době jej používá více
než třicet tisíc firem, od
největších koncernů
po drobné firmy s méně
než deseti zaměstnanci.
S EFQM získala Druchema
nástroj, který jí umožní
permanentní a systematické
přezkoumávání kvality
organizace, a to od vedení
přes strategická rozhodnutí,
zaměstnance, financování
až po dosažené výsledky.
Pokud bych měla srovnat
ISO, jehož nositelem je
Druchema samozřejmě
také, s modelem EFQM, tak
mně osobně se model
EFQM zdá mnohem
komplexnější.
Kritéria pro získání vychází
z již zmiňovaného modelu
Excellence EFQM, který je
dnes hodnocen jako
nejúpěšnější evropský nástroj
Jak dlouho pracovala vaše
společnost na projektu
a co na něm bylo
nejobtížnější?
Vaše společnost se pyšní
prestižním oceněním
Národní cena kvality ČR
z roku 2010. Mohla byste
specifika tohoto ocenění
přiblížit?
Národní cena kvality je udělována, kromě České republiky, v sedmdesáti pěti
zemích po celém světě.
V rámci Evropské ceny za
kvalitu se vychází z modelu
Excellence EFQM. Program
je založen na důsledném
a objektivním ověřování
efektivnosti a jakosti veškerých činností organizace
a na jejich hodnocení. Velmi
si vážíme, že se nám podařilo v rámci Národní ceny
kvality získat ocenění
Úspěšná firma.
Nejspíše vám to bude
připadat zvláštní, ale
Druchema svoji účast
v Národní ceně kvality ČR
nevzala jako samostatný
projekt a svou účast vůbec
dlouhodobě neplánovala.
Jak asi víte, naše firma
procházela od roku 2006
restrukturalizací. Došlo zde
k velkým změnám, od
zeštíhlení, zvýšení pružnosti,
optimalizaci výrobkového
portfólia až po nepopulární
detailní analýzu veškerých
nákladových položek
a posléze optimalizaci
nákladů vzhledem k nové
velikosti firmy. Do
programu Národní ceny
kvality, resp. do modelu
EFQM jsme se přihlásili
proto, abychom získali
zpětnou vazbu k tomu,
jakým způsobem jsme
nastavili nový systém řízení.
Co vás přivedlo k myšlence
přihlásit se o toto ocenění?
Myšlenka přihlášení se byla
vcelku spontánní a dnes si
ani nevzpomenu, zda to byl
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
57
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 58
ROZHOVOR
předseda družstva Ing. Jiří
Daněk či já, kdo v naší diskuzi o možnostech auditu
našich procesů přišel s tím,
že bychom se mohli přihlásit
do programu Start Plus
v rámci Národní ceny kvality.
Zmínila jste změny, které
Druchema v posledních
letech prodělala. Která
z nich byla pro vás osobně
ta nejzásadnější?
Pro mě osobně asi ta, že se
Druchema rozhodla najmout
nového finančního ředitele
a v rámci výběrového řízení
jsem na tuto pozici byla vybrána já. Nicméně pokud se
budeme orientovat na mou
profesi, tak pro finanční
úsek Druchemy bylo nejdůležitější rozhodnutí o změně
informačního systému. Za
dobu mého působení jsme
pořídili nový ekonomický
informační systém Helios
Orange a také do hloubky
rozvíjíme manažerský
systém BNS. Díky těmto pomocníkům jsme mohli nejen
zavést řádné manažerské
účetnictví, ale implementovali jsme naprosto přesné
sledování nákladů na projekty a zavedli jsme adresné
sledování nákladů na
jednotlivé výrobní příkazy.
Narozdíl od jiných ocenění,
kde „stačí vyplnit dotazník“,
je Národní cena kvality
provázena detailním zkoumáním ze strany udělovatele ceny. Přinesl Vám
tento „audit“ něco nového?
Já bych řekla, že „vyplněným dotazníkem“ audit
Národní ceny kvality začal.
Jako další krok přišel
zevrubný audit, při kterém
nebylo činnosti uvnitř firmy,
která by nebyla nějakým
způsobem dotčena. Auditoři kladli velký důraz nejen
na procesy, které máme
certifikovány v rámci ISO,
ale zaobírali se důkladně
i těmi, které v rámci ISa
nenajdete. Po ukončení toho náročného auditu nám
pak zaslali auditorskou
zprávu, která nám teď slouží jako „kuchařka“ pro další
zlepšování.
Jak moc je pro vás osobně
a pro celou společnost důležitá jakost? Máte ji navázánu na motivační systém,
školíte v oblasti jakosti
zaměstnance?
Jakost a kvalita je alfou
a omegou veškerého lidského konání. Mé heslo zní, že
udělat něco dobře nebo
špatně nás stojí skoro to samé množství úsilí, ale když
uděláme vše dobře již napoprvé, nemusíme se pak
k tomu vracet. Pro to, abychom všichni pracovali tak,
jak nejlépe dovedeme,
samozřejmě potřebujeme
neustále na sobě i na našich
procesech pracovat. K tomu
mimo jiné slouží pravidelná
školení týkající se např. změn
v legislativě, ale i program
vzdělání všech zaměstnanců
firmy. Tento rozsáhlý program, který je spolufinancován z prostředků Evropské
unie v rámci Operačního
programu Praha Adaptabilita, jsme otevřeli v březnu
2010 a bude trvat do pololetí roku 2012. Jedná se
o komplexní systém vzdělávání, který nicméně doplňujeme i dalšími školeními, jež
se nám zdají pro firmu přínosná. Kvalita je přirozeně
navázána, třebaže nepřímo,
i na motivační systém
napříč celou firmou.
Rozhovor vedla
Olga Cechlová z České
asociace pro finanční řízení.
Pozn. red.: Modelu EFQM se věnoval článek Marie Mikušové Měření
v systémech managementu jakosti
v čísle 1/2011 časopisu.
Romana Gondeková, MBA
Vystudovala obor podnikový management na Czech Management Institute – ESMA, kde
také absolvovala program MBA. Od roku 1992 působila nejprve v daňovém a účetním
poradenství, posléze jako hlavní ekonom ve firmě Kobit, s. r. o. a byla také hlavní účetní
v Sanofi Prague. Jako finanční ředitelka působila na Kanárských ostrovech, v oblasti
hotelnictví nejvyšší kvality. Od roku 2006 ČR je finanční ředitelkou Druchemy, družstva
pro chemickou výrobu a služby.
58
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 59
Řízení pracovního výkonu
při řízení odměňování
Petra Horváthová
Jednou z důležitých součástí celého komplexu procesů a činností
spadajících do oblasti řízení odměňování je řízení pracovního výkonu
(viz článek Systém odměňování v časopisu č. 10/2010). Dle studie
Performance Management in Action: Current Trends and Practice,
realizované institutem CIPD v roce 2009, celosvětově stále roste nejen počet organizací, které prakticky aplikují řízení pracovního výkonu,
ale i kvalita využití tohoto přístupu (viz rámeček na konci článku).
Co se týče našeho podnikatelského prostředí, informace o kvantitě i kvalitě aplikace řízení pracovního výkonu, bohužel,
neexistují. Takto se můžeme pouze domnívat, kolik českých organizací a na jaké
úrovni tento přístup úspěšně využívá
a kolik existuje organizací, které daný postup neaplikují. Rovněž o důvodech nevyužívání řízení pracovního výkonu můžeme
jen spekulovat. Určitě ale existují organizace, které tento přístup neznají. Vysvětleme si tedy, jaká je podstata řízení pracovního výkonu, jaké jsou jeho principy, složky
a jaké základní kroky je v zájmu zajištění
úspěšné implementace řízení pracovního
výkonu v organizaci potřeba učinit.
Podstata řízení
pracovního výkonu
Řízení pracovního výkonu je chápáno jako proces, jehož cílem je efektivní řízení
jednotlivců a týmů za účelem dosažení vysoké úrovně výkonnosti organizace. Jeho
principem je řízení pracovníků na základě
provázání stanovení osobních či týmových cílů odvozených od cílů organizace,
pravidelného hodnocení pracovního
výkonu pracovníků, jejich odměňování,
vzdělávání a rozvoje a eventuelně i rozvoje
jejich kariér. Základní odlišností od tradičního hodnocení, které existovalo izolovaně, nebylo propojeno s potřebami organizace a zabývalo se především minulostí
a tím, co se udělalo špatně, se řízení pracovního výkonu zaměřuje hlavně na budoucnost, na budoucí potřeby rozvoje
pracovníků. Jedná se o proces strategický
(zajímá se o široké spektrum podnikových záležitostí a aktivit, zaměřuje se na
dosahování dlouhodobých cílů, snaží se
o efektivní fungování organizace), integrovaný (propojuje cíle organizace, týmů
a jednotlivců, dílčí strategie, různé aspekty řízení lidských zdrojů, potřeby jednotlivců s potřebami organizace) a efektivní
(zaměřený na zlepšování výkonnosti
organizace, výkon týmů i jednotlivců, na
rozvoj).
Hlavní principy
Ještě než si popíšeme jednotlivé složky řízení pracovního výkonu, bylo by vhodné
uvést nejdůležitější principy, které s realizací procesu řízení pracovního výkonu
v organizaci úzce souvisí.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
59
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 60
PERSONALISTIKA
1. Řízení pracovního výkonu by mělo být
klíčovým procesem a hnací silou organizace, mělo by být iniciováno a podporováno vrcholovým vedením tak,
aby skutečně vedlo k neustálému růstu
výkonnosti organizace.
2. Neexistuje jedna univerzální podoba
procesu řízení pracovního výkonu,
která by vyhovovala všem organizacím, všem jednotlivým částem jedné
organizace či všem zaměstnancům dané
organizace (např. v souvislosti se současnou fází jejich kariéry); vždy záleží
na specifických podmínkách, které by
měly být při volbě konkrétní podoby
řízení pracovního výkonu zohledněny.
3. Za účelem zlepšení pracovního výkonu je potřeba uvažovat všechny jeho
aspekty, tedy nejen výsledky pracovního výkonu, ale i způsoby, jakými bylo
těchto výsledků dosaženo; velmi důležité je zabývat se tím, jaké kompetence jsou potřebné pro zlepšení pracovního výkonu.
4. Růst úrovně pracovního výkonu je
podmíněn existencí takového pracovního prostředí, které podněcuje a následně odměňuje ochotu pracovníků
v rámci výkonu své práce „udělat něco
navíc“.
5. Důležitou součástí řízení pracovního
výkonu je odměňování. Je potřeba
přesně vědět, co konkrétně motivuje
jednotlivé pracovníky či týmy, a těchto
znalostí pak odpovídajícím způsobem
využít k podpoře růstu jejich pracovního výkonu.
6. Řízení pracovního výkonu se musí týkat pracovního výkonu jak týmů, tak
jednotlivců; není možno zaměřit se
pouze na jednu či druhou skupinu.
Podstatné je pravidelné hodnocení výkonu pracovníků a poskytnutí zpětné
vazby pracovníkům zaměřené zejména
na jejich další vzdělávání, rozvoj a výcvik. Velmi důležité je, aby se na tvorbě podoby procesu řízení pracovního
60
výkonu podíleli jak linioví manažeři,
tak pracovníci; jedině tak může výsledný proces odpovídat skutečným pracovním postupům.
7. Efektivní řízení pracovního výkonu je
podmíněno existencí kultury a hodnot
vysokého výkonu, dobrých vztahů na
pracovišti, klimatu důvěry, otevřenosti, upřímnosti a objektivnosti, existencí
atmosféry umožňující pracovníkům
projevit své názory a moci o nich otevřeně diskutovat.
Schéma uvedené na straně 61 znázorňuje typickou podobu procesu řízení pracovního výkonu se všemi jeho složkami
i jednotlivými součástmi, tzv. model řízení
pracovního výkonu.
Složky
Jak je patrné i ze schématu, v zásadě existuje pět klíčových složek řízení pracovního
výkonu: 1. plánování budoucího pracovního výkonu, vzdělávání, výcviku a rozvoje;
2. pracovní výkon; 3. řízení/motivující vedení, koučování vedoucí ke zlepšení pracovního výkonu; 4. hodnocení pracovního
výkonu a zpětná vazba; 5. odměňování,
vzdělávání a rozvoj, rozvoj kariéry, uznání.
Kritickou složkou celého procesu řízení
pracovního výkonu je bezesporu efektivní
plánování budoucího pracovního výkonu,
tedy projednání a uzavření ústní dohody
či písemné smlouvy o očekávaném pracovním výkonu, vzdělávání, výcviku a rozvoji. V dohodě či smlouvě dojde mezi jednotlivci, manažery a ve stále rostoucí míře
i mezi týmy k vyjasnění výsledků (cílů),
kterých má být v následujícím období dosaženo, jak bude tento výkon měřen a jaké
schopnosti, znalosti, dovednosti, chování
či kompetence jsou pro dosažení požadovaných výstupů zapotřebí. Jedná se tedy
o kombinaci dohodnutých organizačních
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 61
ŘÍZENÍ PRACOVNÍHO VÝKONU PŘI ŘÍZENÍ ODMĚŇOVÁNÍ
Obr. 1: Model řízení pracovního výkonu
Organizace
Role, výkonnostní profily, alokace zdrojů
Kultura a hodnoty
Strategie organizace,
podnikatelské plány a cíle
Chování/kompetence
Příležitosti trhu
a zákazníci
Plánování pracovního týmu
tymů a jednotlivců
Každý pracovník
Týmový/liniový manažer
Členové týmu
Vedoucí pracovník
Pracovní výkon
Podpora, koučování
a přezkoumávání
Vzdělávání,výcvik
a rozvoj
Hodnocení pracovního výkonu
Vzdělávání
a rozvoj
Plánování
nástupnictví
Každý pracovník
Týmový/liniový manažer
Spolupracovníci
Zákazníci
Každý pracovník
Týmový/liniový manažer
Vedoucí pracovník
Odměna
Zdroj: ARMSTRONG, M.; MURLIS, H. Reward Management: A Handbook of Remuneration Strategy and Practice
výsledků a osobních rozvojových cílů.
Rozvojové cíle jednotlivých pracovníků by
měly být navázány na jejich plány osobního rozvoje; v těchto plánech je stanoveno,
jaké kroky by měl pracovník realizovat
v zájmu dosažení nejen požadovaného
výkonu, ale hlavně jeho zlepšení.
Následuje vlastní pracovní výkon a jeho
řízení/koučování v průběhu dohodnutého období (nejčastěji jednoho roku) –
cílem je neustálé zlepšování pracovního
výkonu. Úspěch efektivního řízení pracovního výkonu závisí na existenci kvalitního
koučování ze strany vedoucích pracovníků; to podmiňuje poskytování efektivní
každodenní zpětné vazby a v souvislosti
s plněním vzdělávacích a rozvojových plánů jednotlivých pracovníků jejich úspěšný
rozvoj. Tato fáze zahrnuje neustálé neformální přezkoumávání a posuzování výkonu pracovníků, neustálou komunikaci
o pracovním výkonu, o aktualizaci cílů
a eventuelně i řešení vzniklých problémů
pracovního výkonu.
Další složkou řízení pracovního výkonu je
hodnocení pracovního výkonu a s tím
spojené poskytování zpětné vazby na výkon. Jedná se o formální posuzování
pracovního výkonu (za použití známých
metod) za celé období s důrazem na pozitivní stránky výkonu (pokrok, úspěchy);
je však potřeba se věnovat i vzniklým problémům, hledat nejen příčiny tohoto stavu,
ale zejména možnosti, jak vzniku těchto
situací v budoucnu zabránit. Toto hodnocení je pak východiskem pro úpravy dohod
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
61
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 62
PERSONALISTIKA
či smluv o budoucím pracovním výkonu
a plánů osobního rozvoje pracovníků.
Poslední složkou řízení pracovního výkonu je provázání hodnocení pracovního výkonu se vzděláváním a rozvojem a odměňováním. Důraz je kladen na soustavné
zlepšování pracovního výkonu, a to zlepšováním schopností pracovníka, tedy na
propojení pracovního výkonu a vzdělávání a rozvoje. Odměňování pak procesu
neustálého zlepšování výkonu napomáhá.
Další provázanost, která zde existuje, je
provázanost mezi vzděláváním a rozvojem a odměňováním; protože se osobní
rozvojové cíle v podstatě stávají součástí
pracovních povinností, musí být jejich splnění zohledněno i v celkové odměně pracovníka. Ve smyslu hmotné složky celkové
odměny se může jednat o úpravy základní mzdy nebo platu či variabilní odměny,
ve smyslu nehmotné složky celkové odměny pak o poskytnutí příležitosti k úspěchu, pocitu uznání, možnosti rozvoje
schopností a dovedností, plánování kariéry
či zvyšování oddanosti a angažovanosti.
Implementace
Pro většinu organizací se v případě rozhodnutí o zavedení řízení pracovního výkonu nemusí nutně jednat o implementaci
zcela nového procesu. Ve většině organizací, s výjimkou nově vzniklých, již určitá
forma hodnocení obvykle existuje. Pokud
se v souvislosti s existujícím systémem
objevují určité, navíc navzájem se podmiňující problémy (např. špatný přístup ze
strany vedoucích pracovníků, nesprávná
či nepřesná komunikace, malá provázanost
se systémem odměňování, nekonzistentnost a neobjektivnost hodnocení, nereálnost cílů aj.) či organizace žádný odpovídající systém zaveden nemá, je potřeba,
samozřejmě v závislosti na konkrétní
*
62
situaci organizace, učinit následující kroky:
Provést diagnózu současné situace,
objasnit příčiny jejího vzniku.
Vytvořit pracovní skupinu zodpovědnou za implementaci řízení pracovního výkonu v organizaci.
Vyjasnit požadované cíle tohoto procesu.
Navrhnout takovou odpovídající podobu jednotlivých složek procesu řízení pracovního výkonu (viz výše), která
skutečně povede k růstu výkonu jednotlivců či týmů, k růstu výkonnosti
celé organizace.
Nastavit a uplatňovat způsob měření
úrovně výkonu jednotlivců či týmů, výkonnosti celé organizace.
Navrhnout způsoby, jak se vypořádat
s existencí neodpovídajícího pracovního výkonu,
Vytvořit systém odpovídající dokumentace.
Zabezpečit informovanost zúčastněných o všech aspektech řízení pracovního výkonu.
Zajistit potřebný výcvik manažerů v dovednosti řízení pracovního výkonu.*
Implementace řízení pracovního výkonu
v organizaci není jednorázovou aktivitou.
Velmi důležité je pravidelné monitorování
správnosti fungování celého procesu – pokud se vyskytnou nějaké problémy, včas
provést úpravu tak, aby uplatňováním řízení pracovního výkonu skutečně docházelo k růstu úrovně výkonnosti organizace.
ZDROJE:
1) ARMSTRONG, M. Řízení lidských zdrojů: nejnovější trendy a postupy. Praha: Grada Publishing, 2007. 789 s. ISBN 978-80-247-1407-3.
2) ARMSTRONG, M., BARON, A. Managing
Performance: Performance Management in
Action. London: CIPD, 2005. 182 p. ISBN
1-84398-101-7.
3) ARMSTRONG, M., MURLIS, H. Reward Management: A Handbook of Remuneration
Jedná se o prostý výčet jednotlivých kroků úspěšné implementace řízení pracovního výkonu v organizaci. Jejich
detailnímu popisu bude věnován samostatný článek.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 63
ŘÍZENÍ PRACOVNÍHO VÝKONU PŘI ŘÍZENÍ ODMĚŇOVÁNÍ
On-line šetření, jehož výsledkem bylo provedení Studie Performance Management in Action:
Current Trends and Practice, bylo realizováno institutem CIPD na jaře roku 2009; zúčastnilo se ho
celkem 507 respondentů z celého světa, a to jak ze soukromého, tak z veřejného sektoru.
Respondentům byly položeny otázky týkající se všech aspektů řízení pracovního výkonu. Jednalo se
např. o samotnou podstatu tohoto přístupu, tedy jaké aktivity spadají do realizace řízení pracovního
výkonu, o otázky týkající se jeho přínosů, jeho vztahu k jiným personálním aktivitám a procesům či
o způsob hodnocení úspěšnosti použití řízení pracovního výkonu v organizaci. Na základě
zpracování výsledků šetření byly formulovány tři na první pohled zjevné závěry. Za prvé, že
k základním aktivitám řízení pracovního výkonu patří vytvoření dohody o budoucím pracovním
výkonu, o cílech, provádění hodnocení pracovního výkonu a realizace vzdělávaní a rozvoje
pracovníků. V porovnání s obdobným průzkumem provedeným institutem CIPD v roce 2005 došlo
ke zhruba 15% nárůstu počtu organizací využívajících řízení pracovního výkonu. Za druhé, že oproti
předcházejícímu průzkumu pokračuje rostoucí trend užšího propojení řízení pracovního výkonu
s ostatními personálními procesy a aktivitami, např. s řízením talentů, rozvojem potenciálu
pracovníků, plánováním jejich kariér, využíváním koučingu a mentoringu apod. Výsledkem je
rostoucí kvalita řízení pracovního výkonu a využívání přínosů jeho aplikace v organizacích. A za třetí,
že úspěšná implementace řízení pracovního výkonu nezávisí ani tak na kvalitě samotného procesu,
jako spíše na prostředí, v rámci něhož je tento přístup v organizaci realizován, tedy na hodnotovém
systému organizace, jejích etických zásadách a prioritě přiřazené řízení pracovního výkonu
vrcholovým managementem organizace. Výsledky on-line šetření pak byly dále telefonicky
diskutovány s takovými odborníky z praxe, kteří mají s řízením pracovního výkonu odpovídající
zkušenosti, kteří v posledních pěti letech částečně upravovali či kompletně přebudovávali tento
proces ve „svých“ organizacích. Tito praktici potvrdili, že závěry, které vyplynuly z šetření, skutečně
odpovídají praxi: že se řízení pracovního výkonu stalo trvalým nástrojem pro efektivní řízení lidských
zdrojů v organizacích a že se jeho klíčové aktivity žádným zásadním způsobem nezměnily – ačkoliv
pokračuje vývoj směrem k menší byrokracii a použití účinnějších on-line nástrojů; že kritickou roli
při realizaci řízení pracovního výkonu sice hrají linioví manažeři, ale že kvalitní využívání tohoto
přístupu vyžaduje zapojení manažerů všech úrovní a že, za podmínky jasnější definice účelu,
těsnějšího provázání cílů v rámci celé organizace a přehledného vymezení pracovních rolí, existuje
jasný vliv řízení pracovního výkonu jak na výkon jednotlivců, tak na výkonnost celé organizace.
Strategy and Practice. London: Kogan Page,
2007. 722 s. ISBN 978-0-7494-4986-5.
4) KOUBEK, J. Řízení pracovního výkonu. Praha: Management Press, 2004. 209 s. ISBN
80-7261-116-X.
5) ČOPÍKOVÁ, A. Hodnotící rozhovor jako významná součást systému hodnocení. Personál, listopad 2008, s. 22–23, ISSN 1213-8878.
6) Studie Performance Management in Action:
Current Trends and Practice. CIPD (Chartered
Institute for Personnel and Development),
2009. [cit. 2011-01-06], dostupné z: www.
cipd.co.uk/hr-resources/survey-reports/performance-management-trends-practice.aspx
■
Ing. Petra Horváthová, Ph.D.
Autorka je vedoucí katedry managementu Ekonomické fakulty Vysoké školy báňské – Technické
univerzity Ostrava. Vyučuje také na Univerzitě Jana Amose Komenského Praha, s. r. o.
v konzultačním středisku Frýdek–Místek a na Vysoké škole podnikání, a. s. v Ostravě. K jejím
hlavním oblastem odborného zájmu patří problematika řízení lidských zdrojů, strategického
managementu a řízení organizací. Je autorkou a spoluautorkou učebních textů, odborných
článků a příspěvků na národních, mezinárodních i zahraničních konferencích, věnuje se
i překladům cizojazyčné odborné literatury.
Kontakt na autorku: [email protected]
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
63
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 64
CAFIN informuje ................
„Nezaujaté stanovisko při interním auditu?
Nelze,“ míní expert Tomáš Pivoňka
„Ideální interní auditor by měl při své práci umět zaujmout nezaujaté stanovisko,“ říká
člen rady Českého institutu interních auditorů (ČIIA) Tomáš Pivoňka a jedním dechem
dodává: „To ale ve skutečnosti nelze, protože jsme lidé a žijeme, myslíme
a komunikujeme v nějakém kontextu.“ O interním auditu přednášel na workshopu
České asociace pro finanční řízení (CAFIN).
Tomáš Pivoňka je jedním z předních expertů na problematiku interních auditů;
hned v úvodu přednášky objasnil samotný pojem interní audit: „Je to nezávislá,
objektivní, ujišťovací a konzultační činnost, která se zaměřuje na přidávání hodnoty a zdokonalování procesů v organizaci.“ Zároveň vysvětlil jeho základní cíle
– spolehlivost a integrita provozních a finančních informací, dodržování zákonů
a nařízení, ochrana majetku, hospodárné
a účinné operace.
Ve svém výkladu se hodně zabýval i vlastnostmi dobrého interního auditora. „Na
profesi auditora jsou kladeny specifické
požadavky. Patří k nim hlavně objektivita,
z čehož vyplývá, že auditor by se měl vyvarovat možnému střetu zájmů. Neměl
by provádět provozní odpovědnost a naopak by měl umět zaujmout nezaujaté
stanovisko. Audity se ale mění, ze strany
managementu stoupají nároky. Často se
pak stává, že když nastane ve společnosti
nějaký problém, na jehož řešení manažeři nemají sami čas, pověří zjištěním příčin
právě interní auditory,“ líčí Pivoňka reálný
stav práce auditorů.
A jaká je zmiňovaná přidaná hodnota interního auditu? „Přínos spočívá v tom, že
se díky auditu prověřují hlavní rizika
64
společnosti. Tím, že se zefektivní procesy,
se zvyšují výnosy firmy a také se snižují
náklady kvůli tomu, že audit je schopný
identifikovat úspory v transakcích,“ říká
T. Pivoňka.
Na konci workshopu se podělil s účastníky o zajímavé výsledky výzkumu, který se
zabýval právě interním auditem a v jehož
rámci odpovědělo 500 finančních a výkonných ředitelů. Z výzkumu vyplynulo,
že celých 94 % společností věří, že interní
audit u nich hraje důležitou roli při řízení
rizik. Naproti tomu jen 32 % firem je přesvědčeno, že jejich interní audit je ve skutečnosti kvalitně obsazený.
Workshop s názvem Interní audit jako
partner pro ostatní oddělení ve firmě se
uskutečnil 24. února; pořádal jej CAFIN ve
spolupráci s ČIIA a Ernst&Young, ve které působí Tomáš Pivoňka jako manažer
pro oblast interního auditu.
Tisková zpráva ze dne 28. února 2011
Česká asociace pro finanční řízení (CAFIN),
více informací naleznete na www.cafin.cz.
Pro bližší informace kontaktujte:
Andrea Popovová,
e-mail: [email protected],
www.cafin.cz
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 65
monitoring ...........................
Vláda schválila
novelu
obchodního
zákoníku
Vláda schválila novelu obchodního zákoníku, která dává firmám povinnost do obchodního
rejstříku zapsat jako své sídlo
místo, kde skutečně sídlí. Od
novelizace občanského zákoníku v roce 2009 firmám tato
povinnost odpadla, což vyvolalo v některých případech problémy. Norma také stanovuje,
že rodná čísla nebudou údajem
zveřejňovaným v obchodním
rejstříku.
Dalším cílem novely je usnadnění likvidace tzv. prázdných
společností, změna má zjednodušit procesní postupy likvidátora při likvidaci. Závazné formuláře pro zápis do
obchodního rejstříku nebudou
přímo přílohou vyhlášky, ale
Ministerstvo spravedlnosti stanoví závaznou podobu formuláře na webu.
Práva věřitelů
v insolvenčním
řízení
Věřitelé v insolvenčním řízení
budou mít opět právo popírat
pohledávky ostatních věřitelů.
Umožnit to má novela insolvenčního zákona, kterou
schválil senát, vstoupit v účinnost má k 31. březnu 2011.
Současná podoba insolvenčního
zákona brání věřitelům napadat
pohledávky svých konkurentů,
i když jsou podle jejich názoru
neoprávněné. Popírat výši a pořadí přihlášených pohledávek
může v současné době pouze
dlužník a insolvenční správce.
Výroba
Prazdroje
v Polsku končí
Plzeňský Prazdroj bude od
dubna dovážet do Polska ležák
Pilsner Urquell výhradně
z Plzně. Pivovar končí s licenční
výrobou v polských Tychách,
která začala v roce 2002 kvůli
nedostatečné kapacitě plzeňského pivovaru a celním bariérám na dovoz piva. Ty pominuly vstupem Polska do EU.
Prazdroj v průběhu let investoval stamiliony korun do zvýšení
výrobních kapacit v Plzni,
a také proto důvody pro
licenční výrobu pominuly.
Polsko je čtvrtým největším pivním trhem v Evropě, ročně se
tam vypije 30 až 35 milionů
hektolitrů piva, v ČR kolem
15 milionů hl.
Prazdroj vyrábí licenční Pilsner
Urquell ještě v ruské Kaluze,
další značky také na Slovensku
a v Maďarsku. Plzeňská skupina
loni uvařila v zahraničí 2 miliony
hektolitrů piva, meziročně
o 5 % méně. Celkem prodala
v Česku a v zahraničí 9,9 milionu hektolitrů piva, meziročně
o 6 % méně. Přímý export
pivovaru loni vzrostl o 6 %.
Rudolf Kypta
novým CFO
v ČSOB Leasing
Na pozici člena představenstva
a výkonného ředitele pro
finanční řízení společnosti
ČSOB Leasing nastoupil Rudolf
Kypta (36 let). Bude zodpovídat za řízení finančních aktivit
společnosti. Mezi hlavní Kyptovy povinnosti patří plánování,
controlling, reportování, zajištění financování společnosti,
dohled nad účetnictvím, daněmi a řada úkolů i z dalších
oblastí, jako práce na strategii
společnosti, firemní kultuře
či kontrolním rámci.
Kypta pracoval dříve ve společnosti ING, kde naposledy zastával pozici v oddělení financí
v regionu střední Evropy.
ČSOB Leasing je 100% dceřinou společností Československé obchodní banky, členem
skupiny ČSOB a významné
nadnárodní skupiny KBC.
Zdroj: ČTK
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
65
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 66
MONITORING / ZE SVĚTA
AKCIE
Nepokoje v arabském světě mají neblahý vliv na akciové trhy, speciálně pak v Africe a na Blízkém východě. Burzy v Dubaji, Kataru, Ománu, Kuvajtu a Libanonu všechny v únoru poklesly o více než 6 %.
Negativní nálada převládla také na většině asijských burz, v Hongkongu klesly ceny akcií o 4 %, v Singapuru o 6 %, v Soulu o 7 %, v Taipeji o 9 % a v Hanoji dokonce o 16 %. Dařilo se naopak akciím na
tokijské burze, které si polepšily o 4 %. Podobně si vedly i akcie na burzách v New Yorku, Londýně a ve
Frankfurtu. Nejvíce se dařilo akciím ve východní Evropě, akcie v Moskvě a Bukurešti stouply
o 5,5 %, v Kyjevě o 17 % a v Sofii o 20 %.
MĚNY
66
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 67
FINANČNÍ TRHY ÚNOR 2011
V únoru bylo obchodování na měnových trzích poměrně poklidné. Avšak jak roste inflace – u mnoha
méně rozvinutých ekonomik už dosahuje dvouciferných čísel, začínají centrální banky zvyšovat úrokové
sazby. Dosavadní snaha centrálních bank bránit příliš rychlému posilování měny nákupem dolarů
ustupuje nutnosti tlumit inflaci taženou rostoucími cenami komodit. Pokud ceny komodit výrazně
neklesnou, pak by komoditní měny měly nadále posilovat, zejména pak u méně rozvinutých zemí, které
bojují s vyšší inflací (např. Rusko, Brazílie, Indonésie, Malajsie, Kolumbie...).
KOMODITY
Drahé kovy v druhé polovině měsíce opět otočily k růstu, o 5 % zdražila také ropa. Důvodem jsou sílící
nepokoje v Libyi a výpadek produkce ropy. Mezi investory roste nervozita, a tak se tradičně obrací ke
zlatu a stříbru. Ceny většiny základních plodin lehce poklesly. Bude-li letošní úroda lepší než loňská,
měly by ceny zemědělských komodit postupně během roku mírně klesat. Výjimkou je kakao, neboť
v Pobřeží slonoviny, jež obstarává zhruba 1/3 světového exportu kakaa, hrozí občanská válka. Cena
kakaa tak pravděpodobně nadále poroste. Stejně tak neutěšená situace v arabském světě nahrává
dražší ropě.
INVESTIČNÍ TIP MĚSÍCE
Nokia Corporation, finský výrobce mobilních
telefonů, již třetím rokem ztrácí podíl na trhu. Cena
akcií klesá. Tento trend by se ale mohl brzy změnit.
Tržní kapitalizace firmy činí 33 mld. USD, roční tržby
58 mld. a roční zisk 2,5 mld. (P/E = 13; P/S = 0,6;
P/B = 1,6; výnos dividendy 6 %). Investice vhodná
pro dlouhodobý horizont.
Rubriku Finanční trhy pro časopis připravuje Jan Traxler ze společnosti
FINEZ Investment Management, s. r. o., [email protected], www.finez.cz
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011
67
FRC_03_11_zlom
10.3.2011
16:14
Stránka 68
když se řekne ................................
NERV
Národní ekonomická rada vlády (NERV) je poradním orgánem, který pomáhá vládě nalézt
nejvhodnější podobu reforem a ekonomických opatření. NERV radil české vládě od ledna
roku 2009, kdy Česká republika začala pociťovat první dopady ekonomické recese. Od září
2009 byla jeho činnost pozastavena a téměř po roce byla znovu obnovena. Konzultace
a spolupráce s nejvýznamnějšími ekonomy mají vládě pomoci zabránit chybám a přinést
správná řešení pro vývoj veřejných rozpočtů a realizaci reforem, zejména daňového systému,
penzí a zdravotního systému. Pracovní skupiny NERVu: veřejné finance, důchodová reforma, boj
s korupcí, vztahy k EU, konkurenceschopnost a podpora podnikání a financování zdravotnictví.
Odborníci z NERVu spolu s experty a zástupci resortů vypracovali a v únoru představili zprávu
o konkurenceschopnosti České republiky, která se zaměřuje na silné a slabé stránky české
ekonomiky a přináší návrhy, jak zlepšit postavení české ekonomiky v globální konkurenci.
Zpráva má více než 300 stran a jednotlivá témata – instituce, vzdělanost, trh zboží, služeb
a práce, finanční trhy, technologická připravenost a podnikání a inovace – jsou představována
po týdnech.
Zdroj: nerv.vlada.cz
3/2011
Ročník II
Měsíčník
Šéfredaktor: Mikuláš Ostatnický, tel.: 246 040 438, e-mail: [email protected]
Odpovědná redaktorka: Kateřina Žáčková, tel.: 246 040 432, e-mail: [email protected]
Předplatné: informace tel.: 246 040 400, objednávky: [email protected]
Inzerce: Iva Suchnová, tel.: 246 040 439
Vydává: Wolters Kluwer ČR, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3
Odborný garant časopisu: Česká asociace pro finanční řízení CAFIN, www.cafin.cz
Tiskne: SERIFA, a. s., Jinonická 80, Praha 5. Sazba: Monika Svobodová
Nevyžádané příspěvky nevracíme. Přetisk a jakékoli šíření dovoleno pouze se souhlasem
vydavatele. Vydávání povoleno Ministerstvem kultury ČR pod číslem E 19410. ISSN 1804-2996.
Za správnost údajů uvedených v článcích odpovídají jejich autoři.
Roční předplatné činí 2 000 Kč bez DPH (2 200 Kč včetně DPH, poštovného a balného).
Předplatné je automaticky prodlužováno. V případě, že předplatitel nehodlá odebírat
následující ročník, sdělí tuto skutečnost písemnou formou vydavateli, a to nejpozději 14 dnů
před začátkem nového předplatitelského období.
Předáno do tisku dne 10. 3. 2011.
© Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011
68
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2011

Podobné dokumenty

3 - MASM

3 - MASM me je inherentná práve v danom systéme. Pod pojmom inherencia kvality chápeme neustále prepájanie úžitku z aktivít, ktoré zabezpečujú kvalitu procesov vzťahujúcich sa na individuálny obchodný prípa...

Více

IPSAS 6 - KONSOLIDOVANÁ A INDIVIDUÁLNÍ ÚČETNÍ ZÁVĚRKA

IPSAS 6 - KONSOLIDOVANÁ A INDIVIDUÁLNÍ ÚČETNÍ ZÁVĚRKA Kontrola (ovládání) je moc určovat finanční a provozní politiky jiné jednotky tak, aby byly získány užitky z její činnosti. Ovládaná jednotka je účetní jednotka, včetně jednotky neregistrované, jak...

Více

PDF 2600kB

PDF 2600kB MK âR E 12172 ● âíslo 4/2005 vy‰lo 14. 4. 2005 ● Za obsahovou a vûcnou správnost odpovídá autor.

Více

9/2011

9/2011 Petra Horváthová

Více

Výroční zpráva ZAPA beton a.s. 2010

Výroční zpráva ZAPA beton a.s. 2010 Ke konci roku 2010 vlastnila ZAPA beton a.s. v ČR 57 betonáren, 2 lomy, 2 drtírny a štěrkovnu. Prostřednictvím dceřiných společností provozovala dalších 7 betonáren a 2 pískovny. Na Slovensku měla ...

Více

Analýza pojistného trhu III

Analýza pojistného trhu III Duopol prezentovaný finančními skupinami VIG (Viena insurance group) a Generali/PPF holding zaznamenal v roce 2010 ztráty tržního podílu. Tlak menších pojistitelů je patrný zejména v pojištění moto...

Více

12/2011

12/2011 Role v týmu Lenka Kolajová

Více