prosinec `10

Kapka
Časopis pro čtenářskou veřejnost I Knihovnické aktuality Pardubického kraje
prosinec '10
13
HUDEBNÍ ODDĚLENÍ
KRAJSKÉ KNIHOVNY V PARDUBICÍCH
Důležité upozornění
Od 1. prosince 2010 se nebudou platit v hudebním oddělení manipulační poplatky (30 Kč) za půjčení CD. Dosavadní výpůjční doba (jeden týden)
je zachována, prodloužení CD není možné.
Paní Zuzana Grohová z hudebního oddělení spolupracuje se Seniorcentrem na Pospíšilově náměstí, pro seniory pravidelně pořádá besedy
s hudební tematikou, zváni jsou i ostatní zájemci z řad hudbymilovné
veřejnosti.
Obsah
1. ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2011
Vánoční zvyky; pranostiky a pověry našich předků
2. KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH
Když matematik vede knihovnu
Kurzy sbormistrů v roce 2011
3. Z KNIHOVEN PARDUBICKÉHO KRAJE - PŘEDVÁNOČNÍ ČAS
Vánoce v Městské knihovně v Chrudimi I Vánoce v Litomyšli
Advent a Vánoce v Městské knihovně Ladislava z Boskovic v Moravské Třebové
Vánoce v Jevíčku I Vánoce v Obecní knihovně v Proseči
4. OKÉNKO KNIHOVNÍKA
Knihovnické zprávy, aktuality,úkoly, informace…
5. NÁŠ ROZHOVOR
S paní Slávkou Štusákovou
6. VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI PARDUBICKA
Pardubický Jára da Cimrman. Baron Artur Kraus
7. PARDUBICE, PARDUBICKO, PARDUBICKÝ KRAJ VE FILMU
Dívka na koštěti
8. KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM
Suníl Gangopádhjáj I Několik severských detektivek
9. Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ
PhDr. Petr Borovec: A pak, že vodníci neexistují
10.SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE
Kateřina Josková: Fantazie
11.PONĚKUD POZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY PARDUBICKÉHO KRAJE
Rudolf Šrámek – Hušek: Ostrovy bílých perutí
12.KAPKA JUNIORŮM
Naše děti umí
Vydává Krajská knihovna v Pardubicích, příspěvková organizace Pardubického kraje.
Vychází 4x ročně.
Adresa: Krajská knihovna v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 77, 530 94 Pardubice
Volejte: 466 531 259 nebo 466 531 258, pište: [email protected],
[email protected], [email protected]
ISSN 1802 - 5455
Kapka I 2
1
ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2011
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, blíží se konec roku 2010,
první dekádu 21. století budeme již mít za sebou. Jaká
byla? Co nám přinesla? Splnily,
či nesplnily se naše sny? Jaká
budou léta následující?
Pokud se přičiníme, doufejme,
že dobrá…
Stejně jako my, kladli si naši
předkové otázku, jaký ten
nový rok bude. Protože žili
mnohem více v sepětí s přírodou než my dnes, zajímalo je
především, zda následující rok
bude úrodným, jestli se místu
vyhnou sucha, krupobití, dlouhé zimy…
Mládež (patrně jako i tu dnešní) zase velice zajímalo, zda
dívka nalezne toho pravého,
mládenec tu pravou. Tajemný
čas vánočních svátků přinášel
dle přesvědčení předků na
tyto otázky odpovědi.
Podívejme se tedy nyní, jak se
v obcích Pardubicka, Holicka,
Přeloučska, Chrudimska, Nasavrcka i Hlinecka lidé snažili
dozvědět co nejvíce o blízké
budoucnosti.
Začněme u hledání partnera; pokud máte dostatek
odvahy, nic vám nebrání, prastaré (zaručeně ty nejlepší)
metody vyzkoušet.
Na Štědrý den zahrabávala
děvčata zbytky od večeře pod
bezový keř. Keříkem potom
kolem půlnoci třásla za doprovodu následující říkanky:
3 I Kapka
Ilustr. foto pana Josefa Kvičery
Vánoční zvyky; pranostiky a pověry našich předků
„Třesu, třesu bez, vozvi se
mi pes, kde můj milý dnes.“
Ze které strany se ozval psí
štěkot, z té strany přišel pro
dívku ženich. V některých obcích Pardubicka třásla děvčata místo bezem plaňkovým
plotem. Jinde (například ve
Svratouchu) dala dívka zbytky
od štědrovečerní večeře psu
a sledovala, kam potom poběží. Z té strany měl přijít ženich.
Mládež ve sváteční večer chodila také ke kurníkům. Dívky se
obávaly, aby se po zaklepání
neozvala nejdříve krůta, to by
znamenalo, že zůstanou na
ocet. Naopak hlas kohouta
znamenal mladého ženicha.
Ozval-li se jako první kapoun,
dívce byl souzen vdovec. Mládenci hlas kohouta přisuzoval
mladou nevěstu.
Další pokus dozvědět se, co
dívku v následujícím roce
čeká, mohl skončit pořádným
nachlazením, posuďte sami:
„Svobodné děvče, které si na
Štědrý den lehne na led, uslyší
prý pod ním zvuky, dle nichž
pozná, jakého řemesla bude
její ženich.“ (Adámek: Lid na
Hlinecku, str. 118) Krásná minulost, jakými zvuky by se
dnešní vdavekchtivé slečně
ohlásil například programátor,
burzovní makléř, či novinář?
Ale vraťme se raději k dalším
zvykům. Po štědrovečerní večeři mládež patrně ochotně
odcházela pro dříví, nabrala
celou náruč a teprve v místnosti při světle přepočítala
polena. Sudý počet znamenal
svatbu, lichý byl znamením,
že ještě tento rok veselka nebude.
Házelo se také střevícem, lilo
olovo, mladí lidé pouštěli po
míse s proudící vodou skořápky se svíčkou, srážka miniaturních lodiček znamenala
svatbu (v některých obcích
Pardubicka se ale nechávaly
skořápky od ořechů až do Tří
králů a teprve tehdy pouštěly
po vodě).
A nyní ke zvykům, které se
svatbou nesouvisejí.
Na Štědrý den vyhlížely hospodyně příchozí, které potom obdarovávaly koláčem,
zanedbat tuto „povinnost“ by
znamenalo, že další koláče se
nepovedou – spálí se nebo zůstanou nedopečené. Od štědrovečerní večeře se potom
hospodyně nesměla hnout,
jinak by husy dobře neseděly
a housátek by se nedočkaly. Dobytku se dával skrojek
vánočky, aby krávy po celý
následující rok dobře dojily.
Přestože na Štědrý den bývají
lidé skutečně štědří, správná
hospodyně nikomu nedarovala mléko, aby se kravám neučarovalo.
Zbytky od štědrovečerní večeře se také zavazovaly do kousku hadříku a zavěšovaly na
neúrodný strom, aby příští rok
konečně dal ovoce. Věřilo se,
že na Štědrý den má vítr kývat
stromy, ty se potom „běhají“
a to znamená v příštím roce
velké množství ovoce. Úroda
ovoce se dala také přivolat
hlazením stromů o Štědrém
dnu. Hodně jíní v době adventu také znamenalo bohatou
sklizeň.
Dokonce i jídlo na Štědrý den
mohlo určit, jak se jedlík bude
příští rok chovat a co mu bude
předurčeno: kdo jí na Štědrý den česnek, je zlý. Kdo jí
hodně vařeného hrachu, má
hodně peněz. Ale pozor! Syrový hrách znamená vředy!
V Kameničkách věřili, že kdo
jedl na Štědrý den škubánky,
byl potom po celý rok hodně
silný.
V Kameničkách a Herálci určoval hospodář vláhu jednotlivých měsíců v následujícím
roce podle cibule. Na Štědrý
den rozkrájel cibuli, udělal z ní
dvanáct misek a do každé nasypal nepatrné množství soli,
v kolikáté misce shledal druhý
den ráno vodu, tolikátý měsíc
v následujícím roce měl být
hodně mokrý.
Na Štěpána chodily děti koledovat a zpívaly: „Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve
džbáně? Nesu, nesu koledu,
upad´ jsem s ní na ledu, psi se
na mě sběhli, koledu mi snědli.“ Slova pokračovala a měla
vyvolat soucit s koledníkem
a jeho následné obdarování.
Uveďme si několik příkladů
dalšího říkání. V Holetíně bylo
dokonce spojeno s pohrůžkou:
„Esli mě nic nedáte, vaši céru
nevdáte, bude v koutku sedět
a škaredě hledět.“
V Hlinsku koledník sliboval za
obdarování odměnu pro celé
hospodářství: „Pámbu vám
to nadělí na zahradě, na poli,
v chlívě budou telátka, pod
lavicí housátka a v konírně hříbátka.“
Koledníci v Křižánkách se obraceli ke starým hospodyním
následujícími slovy: „Já jsem
malej koledníček, babičko, přišel sem si pro červený jablíčko,
jablíčko je červený, šáteček je
bílý, jakpak se vám, babičko,
koledníček líbí?“ Určitě se líbil
a odcházel obdarován nejenom červeným jablíčkem, ale
nechyběly ani oříšky a něco
sladkého.
První den nového roku se
každý snažil, aby dělal jenom
příjemné věci – vždyť platilo,
jak se komu daří na Nový rok,
tak tomu bude po celých zbývajících 364 (365) dní. Někde
se říkalo stručně: „Jak na Nový
rok, tak po celý rok.“
V prosinci mělo sněžit, platilo,
že prosinec bílý pole sílí. Jaký
prosinec, taký červen. Leden
tuhý a drsný prý slouží osení.
A tak doufejme, že bude letos
koncem roku všechno tak, jak
má být a že příští rok bude nejenom úrodným, ale přinese
každému z nás něco pěkného,
osobní úspěch a hlavně hodně zdraví.
To Vám také přeje
celá redakce naší KAPKY.
Kapka I 4
2
KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH
Když matematik vede knihovnu
Aneb léta 1996 – 2010 v pardubické krajské knihovně
Nebudeme zastírat, že nás trochu zaskočilo, když se v roce
1996 stal novým ředitelem
pardubické knihovny středoškolský vyučující matematiky
a fyziky, pedagog se zkušenostmi s vedením Sportovního gymnázia Pardubice, pan
5 I Kapka
Petr Kárník.
„Matematik a knihovna?“ ptali
se skeptici. „Ale zase má sportovního ducha a jako matematik si alespoň všechno dobře
spočítá,“ oponovali optimisté.
Že budou zužitkovány i zkušenosti získané výukou fyziky,
netušil zatím nikdo.
Po pár měsících už matemati-
ka neudivovala nikoho, tvrzení: „Jsem jedna z vás,“ se docela
ujalo…
Je třeba jít s dobou, nebo raději krůček před, a tak se nakupují počítače pro personál
i čtenáře a je nutné zpětně
naplnit knihovnické programy daty – heslo dne: „Padesát
týdně.“ Tvůrce hesla – ředitel
knihovny – jde příkladem.
Kdo má ruce, vidí na monitor
a něco o knihách ví, plní a plní
a plní… Navíc přicházejí „civilkáři“. Konečně je naplněno. Že
jsou někde překlepy? Drobné
nedostatky? Však my je časem
opravíme!
A začala rekonstrukce, ta první,
v letech 1998 – 2000. Skutečně
není rekonstrukce jako rekonstrukce. Kdo něco podobného
podnikal v rodinném domku,
vůbec si nedovede představit, co znamená upravit dva
goticko-renesační domy tak,
aby sloužily jako knihovna,
tedy místo se spoustou knih
a časopisů, kde se musí vhodně umístit moderní technika,
vybavení nejen pro personál,
ale především pro čtenáře,
předělat, udělat, vyrobit, vymyslet, upravit… a to všechno
za neustálých připomínek architekta a pod dohledem památkářů. A desetitisíce (statisíce) knih! Aby se neničily, aby
se do nich neprášilo, aby se na
ně našlo místo lehce dostupné čtenářům i knihovnicím,
aby stropy unesly váhu papíru,
aby se každý v knihovně dobře orientoval, aby se čtenářům
v knihovně líbilo, aby... Těch
aby bylo skutečně příliš.
Zaměstnanci knihovny jsou
většinou ženy. Zkuste odnést
deset knih v náručí najednou,
zařadit je, běžet po schodech
nahoru nebo dolů pro další,
nabrat novou várku, uložit,
to celé desetkrát, dvacetkrát,
stokrát… den po dni. Našli se
mimo knihovnu i závistivci:
„Ty se maj, knihovna zavřená,
seděj si na knihách a čtou si!“
Jak mylná představa! Pan ředitel byl všude, neváhal přiložit
ruku k dílu a navíc přišla ke
slovu i ta fyzika – jednoduché
stroje: nakloněná rovina a „šupáky“ – v praxi prkna položená na schodech a po nich se
posunující krabice od banánů
naplněné knihami. Maličkost?
Kdepak, vynikající vynález,
ulehčující práci.
Konečně se otevírá! A za další
dva roky nová změna = už ne
okresní, ale krajská knihovna
se všemi výhodami i povinnostmi, které titul s sebou
přináší.
Ze zákona vyplývá, že úkolem
krajských knihoven je podporovat a metodicky zajišťovat
veřejné knihovnické a informační služby pro celý kraj, v té
naší – pardubické - se dokonce
z iniciativy pana ředitele každé
dva roky konají celostátní se-
mináře. Dále KKP organizuje
nejrůznější besedy (se spisovateli, filosofy a dalšími zajímavými lidmi), také kulturní
a vzdělávací akce (v současné
době například probíhá Akademie volného času). Nesmí
být zanedbána ani vydavatelská činnost, a tak vychází Slovník spisovatelů Pardubicka,
„perníčkové“ knihy pana PhDr.
Lubomíra Macháčka a další.
Čtenáři mají právo na informace, proto ve studovnách,
našem informačním oddělení
i čítárně nalezneme počítače
vybavené internetem přístupným i nečtenářské veřejnosti.
Aktuální informace o dění
v knihovně poskytuje kolemjdoucím i obrazovka umístěná ve výklenku obloukového
okna regionální studovny.
Ale ještě předtím je tu druhá
rekonstrukce. Roku 2005 dům
U Zlatého beránka je náš! Kdo
nezažil, netuší, kolik běhání,
shánění, času a hlavně nervů
rekonstrukce a připojení další
budovy s výstavbou tubusu (skladu knih s moderními
kompaktními regály) a přístavbou „skleníku“, čítárny i oddělení pro starší dětské čtenáře
stojí vedoucího pracovníka.
Navíc se téměř vše odehrává
za běžného provozu!
A to nemluvíme o běžných
denních starostech se zabezpečením oprav, odstraňováním sněhu ze střechy,
nátěrů, lakování, se zpočátku
„svéhlavým“ bezpečnostním
systémem, sháněním příspěvků na nákup nových knih,
údržbou… prostě chodem
celé knihovny, která má více
než padesát zaměstnanců a
kromě skladů, jež jsou mimo
budovy, zaujímá tři historicky
cenné domy na Pernštýnském
náměstí.
V prosinci (tedy koncem roku
2010) odchází ředitel Krajské
knihovny v Pardubicích Petr
Kárník do důchodu. Zůstává
tu dílo sloužící všem, kdo rádi
čtou, neustrnuli a chtějí se
dále vzdělávat…
Pro nás, redakci KAPKy, tu je
navíc časopis – naše „duchovní“ dítko; to, že vychází, je také
zásluhou pana ředitele, a tak
děkujeme – za sebe, ostatní
zaměstnance Krajské knihovny v Pardubicích i za čtenáře.
Redakce KAPKy
Kapka I 6
2
KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH
Kurzy sbormistrů v roce 2011
Oddělení regionálních a kulturních služeb Krajské knihovny v Pardubicích ukončí
v listopadu 2010 další ročník
akreditovaného kurzu sbormistrů, vzdělávací cyklické
akce zaměřené na pomoc
začínajícím sbormistrům na
základních, středních a základních uměleckých školách,
ale určené také všem dalším
organizátorům sborového života v republice. Kurzy mají již
šestiletou tradici a jejich lek-
7 I Kapka
torské obsazení si za tu dobu
vydobylo značnou popularitu
a široké povědomí. V posledních letech se do těchto kurzů přihlašuje až 60 pedagogů
a sbormistrů z celé republiky.
Na rok 2011 je již připraven
další běh tohoto kurzu a bude
se zaměřovat na specifika
práce s dětským a následně
mládežnickým sborem, dramaturgii a zdokonalování metod nácviku vícehlasu, pedagogické problémy dětského
sboru, zdokonalení dirigentské techniky a problematiku
sborového
managementu.
Lektory budou významní
a úspěšní sbormistři a pedagogové, jejichž zkušenosti jsou
zárukou kvalitní náplně kurzu.
Podrobné informace spolu
s termíny lekcí najdou zájemci
na webové adrese:
www.knihovna-pardubice.cz/
sluzby/kulturni-sluzby/hudebni-obor/
bb
3
Z KNIHOVEN PARDUBICKÉHO KRAJE
PŘEDVÁNOČNÍ ČAS
Vánoce v Městské knihovně Chrudim
Vánoční program naší knihovny začíná již v době adventu
a to Dnem pro dětskou knihu.
Naším milým hostem bude
ilustrátor Jiří Fixl, který si
připravil pro děti z druhých
tříd milé povídaní a výtvarnou dílnu „Jak se stavěl Legrační dům“. Pro rodiče a děti
poprvé uskutečníme Burzu
dětských knih.
Každým rokem připravujeme
společně se Základní speciální školou v Chrudimi vánoční
vystoupení
dramatického
kroužku Rozmarýn pro mateřské školy. Letošní pohádka
bude na motivy knížky Miloše
Kratochvíla Strašibraši aneb
Tajemství věže v Kamsehrabech.
proložené autorskými písničkami. Večer se jmenuje Napečený večírek a vstupné je
vánoční cukroví, domácí slané pečivo nebo bramborový
salát. Po ochutnávce vybere
Petra Braunová s Jitkou Smutnou vítěze či vítězku a odměnou bude kniha.
V pátek 23. prosince je připraven hlavní vánoční dárek Andělské prázdniny v knihovně. Po velkém úspěchu
podzimního
příměstského
tábora jsme připravili pro děti
ve věku 6 -10 let celodenní
program, složený z dramatických a výtvarných dílen. Přihlášené děti stráví v knihovně
celý den a nemusí být doma
samy. Nejen děti si formu příměstských táborů oblíbily, ale
tento způsob trávení volného
času velice vítají i jejich rodiče. Chceme proto v přípravě
podobných aktivit pokračovat také příští rok.
Iveta Novotná
Městská knihovna Chrudim
Týden před Štědrým dnem
rozbalíme nejen pro děti a rodiče první tři vánoční balíčky.
Zavítá k nám kamarádka naší
knihovny spisovatelka Petra
Braunová. Dopolední balíček
budou besedy nad krásnou
knihou Ema a kouzelná kniha, odpolední balíček bude
setkání Petry s maminkami
a dětmi z Mama klubu Chrudim. Večer pak provoní
knihovnu vánoční cukroví
s punčem a zavítá mezi nás
herečka Jitka Smutná, která
si společně s Petrou Braunovou připravila scénické čtení
Kapka I 8
3
Z KNIHOVEN PARDUBICKÉHO KRAJE
PŘEDVÁNOČNÍ ČAS
Vánoce v Litomyšli
Začátkem prosince pořádáme v litomyšlské knihovně
již tradičně předvánoční akci.
Celá knihovna je vánočně
vyzdobena a děti ze škol i dospělí si mohou zdobit perníčky, zakoupit knihy, kalendáře
a vánoční pohledy z naklada-
telství Oftis, drobné dárečky
z bižuterie, ozdoby ze včelího vosku apod. Studenti ze
zahradnické školy vyrábějí
a prodávají vánoční vazby
a adventní věnečky. Na naší
akci mají také možnost prezentovat a prodávat svoje vý-
robky handicapovaní klienti
denního centra Berenika.
Akce má každoročně velký
úspěch.
Helena Vomáčková,
knihovnice
Městské knihovny v Litomyšli
Advent a Vánoce v Městské knihovně
Ladislava z Boskovic v Moravské Třebové
Vánoce jsou pro městskou
knihovnu příležitostí oslovit
moravskotřebovskou veřejnost tradičními i novými akcemi. K těm tradičním, které
knihovna pořádá pravidelně
již několik let, patří vánoční
dílna pro dospělé. Několik
let byla zaměřena na aranžování květin a práci s přírodními materiály při adventní
a vánoční výzdobě. Letošní
dílna s názvem „Jak zdobit
perníčky“ je určena těm, kteří chtějí zvládnout techniku
zdobení perníčků. Zkušená
lektorka se pokusí předat svůj
um všem předem přihláše9 I Kapka
ným účastníkům. V knihovně
pro ně budou připraveny perníčky i zdobítka, se kterými
budou moci pracovat. Bude
možné si přinést své vlastní
pomůcky a vyměňovat si recepty perníčků, zkušenosti
a praktické rady. Návody a nápady budou moci návštěvníci
najít i v připravené výstavě
odborné literatury z fondů
knihovny!
Přípravy na Vánoce vhodně
doplní beseda ThBc. Petra
Šabaky s názvem „Vánoce –
tradice, zvyky“. Návštěvníci
této adventní akce se spolu
s p. kaplanem zamyslí nad
křesťanskými kořeny Vánoc,
připomenou si tradice a zvyky
spjaté s těmito svátky.
V předvánočním čase pořádá knihovna klání amatérských cukrářů o nejchutnější vánoční cukroví. Letos
proběhne již 10. ročník této
soutěže, nazvané Ladislavova
pochoutka. Každý soutěžící
přinese s sebou recept a nejméně 5 ks – 10 ks jednoho
druhu cukroví. Porotu tvoří
přítomní návštěvníci. Ti, během přátelského posezení při
kávě a čaji, a vždy doplněném
předčítáním, vyberou cukroví,
které jim nejvíce chutnalo.
To pak získá označení Ladislavova pochoutka daného
roku. Na vítěze čeká vždy nějaká knižní odměna. Knihovna nezapomíná v adventu
ani na děti. Náplní kulturně
výchovné činnosti v závěru roku je většinou povídání
o Vánocích. V dětském oddělení je navíc každoročně pro
děti připraven adventní kalendář s drobnými dárečky.
Každý den si jeden z dárečků
odnese první dětský čtenář,
který si půjčí nějakou knihu
nebo časopis. Také celoročně
pravidelně pořádané „Tvořivé středy“ jsou připravovány
s ohledem na Vánoce. Děti si
např. vyrábí vlastní adventní
kalendář, masku Mikuláše,
vánoční přání nebo tašku na
dárky, a jiné drobnosti.
Již tradičně chodí do knihovny za dětskými čtenáři Mikuláš. Čekání na něj nedočkav-
cům zkrátí vystoupení malých
hudebníků z místní základní
umělecké školy, společně se
zpívá a předčítá. Mikuláš donese knihovně nové dětské
knížky, které si čtenáři mohou
hned půjčit. Děti Mikuláši recitují, zpívají nebo hrají na hudební nástroje a za svůj výkon
si odnášejí drobný dárek.
My pro Vás všechny, kolegyně
a kolegové, máme také jeden
malý dárek z Moravské Třebové. Vyzkoušejte si při přípravě
letošního vánoční cukroví
Ladislavovu pochoutku roku
2009.
Perníkové špičky
2 lžíce kakaa
250 g strouhaného perníku
100 g moučkového cukru
80 g másla
3 lžíce mléka, 3 lžíce rumu
Krém:
máslový krém + vaječný likér
Suroviny na těsto zpracujeme
a necháme 4 hodiny odležet.
Cukrem vysypané formičky
na vosí hnízda plníme těstem.
Uvnitř vytvoříme důlek a vyklopíme. Špičky plníme krémem
a uzavřeme perníčkem nebo
piškotem. Špičky pak namočíme do rozpuštěné čokoládové
polevy.
Ludmila Koláčková
Vánoce v Obecní knihovně v Proseči
Obecní knihovna v Proseči organizuje vždy před Vánocemi
vystoupení místního ženského pěveckého sboru DUHA.
Tyto koncerty jsou již několikaletou tradicí, místní občasné si je velmi oblíbili a hojně
je navštěvují. Členky sboru
těší, že si lidé najdou chvíli
v předvánočním čase a při-
jdou si poslechnout vánoční
písně a koledy; ty nejznámější si na závěr společně také
zazpívají. Poslední tři roky se
již také stalo zvykem, že se
v obecní knihovně chystají
i jiné vánoční akce. Letošní
rok budou v adventním čase
v knihovně vystaveny papírové betlémy ze soukromé
sbírky, různá vánoční výzdoba, perníčky, šperky z korálků
a vánoční dekorace z keramiky vytvořené našimi čtenářkami a dětmi, které navštěvují
tvořivou dílnu při školní družině Základní školy v Proseči.
Eva Rejentová
Kapka I 10
4
OKÉNKO KNIHOVNÍKA
Knihovnické zprávy, aktuality, úkoly, informace…
Titul Knihovna roku 2010
putoval na Vysočinu
Hlavní cenu 70 000 Kč
a diplom získala malá
Obecní knihovna
v Petrůvkách
v kraji Vysočina s knihovnicí
Ing. Janou Krejčí.
ních kategorií. Ty byly hodnoceny v prvním kole metodou
benchmarking. Je potěšitelné,
že v kategorii měst od 10 000
do 20 000 obyvatel se na prvním místě umístila knihovna našeho kraje – Městská
knihovna v Litomyšli.
Knihovna ve velmi malé obci
(81 obyv.) na Vysočině je umístěna v centru, v přívětivém
a útulném prostředí. Její uživatelé mají k dispozici aktuální
a živý fond knih a periodik, počítače s přístupem k internetu
a množství hraček pro děti.
Knihovna sama je hybatelem
kultury i společenského života v obci a především jejím
přirozeným komunitním centrem. 70 % obyvatel je registrovanými uživateli knihovny.
Knihovna pořádá řadu zajímavých akcí pro děti i dospělé,
při nichž se schází většinou
celá obec včetně chalupářů
i přespolních. Charakteristickým znakem knihovny je také
výborná spolupráce se spolky
v obci.
Čtyři vybrané vítězné knihovny
v každé kategorii pak byly navštíveny a hodnoceny odbornou komisí. Hodnoceno bylo
především působení knihovny
ve městě a plnění její společenské a komunitní role a její
prostředí (interiér, exteriér,
technické zázemí apod.)
Letos vyhlásil Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR ve spolupráci s firmou
SKANSKA a.s. poprvé soutěž
o nejlepší městskou knihovnu. Do soutěže se přihlásilo
38 městských knihoven, které
byly roztříděny do 4 velikost11 I Kapka
Městskou knihovnou roku
2010 se stala Knihovna
města Ostravy. Získala hlavní
cenu, 70 000 Kč, kterou věnovala společnost SKANSKA a.s.
Je to městská knihovna s 26
pobočkami, která za poslední desetiletí prošla výraznou
proměnou. Poskytuje knihovnické a informační služby
čtenářům všech věkových
a sociálních skupin. Velký důraz je kladen na služby pro
děti a mládež, služby starším
a handicapovaným spoluobčanům. Mimořádně inspirativní je práce s romskou komunitou v projektu Romaňi kereka
- Romský kruh. Vedle klasických knihovnických služeb je
veřejnosti k dispozici široká na-
bídka kulturních, vzdělávacích
a komunitních aktivit, výstav,
soutěží, hudebních pořadů,
besed, informačních lekcí pro
školy, školení pro seniory, nezaměstnané apod. Knihovna
má přes 40 000 registrovaných
čtenářů, kteří si ročně půjčí
1,7 mil. knih a dalších dokumentů. Během roku je evidováno více než 400 tisíc
návštěvníků, kteří mohou využívat širokou paletu knihovnických a informačních služeb.
V kategorii Informační počin v poskytování veřejných
knihovnických a informačních služeb získal hlavní cenu
70 000 Kč a diplom Ing. Martin
Svoboda, ředitel Národní technické knihovny, za realizaci výjimečného projektu Národní
technické knihovny, který si
vyžádal mimořádné odborné
a osobnostní kvality.
Další zvláštní ocenění a diplomy získaly knihovny ve Velkých
Popovicích (Středočeský kraj),
Potči (Zlínský kraj) a Vamberku
(Královéhradecký kraj).
Informace z webu NK.
Upozornění pro knihovny
Ministerstvo kultury ČR počítá
i v příštím roce s otevřením
dotačního programu VISK.
Využijte této příležitosti k získání prostředků pro knihovny
a připravujte již v předstihu
své projekty. Ti, kteří ještě nikdy projekty nepodávali, se
mohou obrátit o radu na své
regionální metodiky popř.
obsluhující knihovny ve svých
obvodech. Počátkem listopadu bylo uveřejněno oficiální vyhlášení programu na
stránkách ministerstva kultury
a Národní knihovny, kde najdete podmínky programů
VISK 2 – 9 a také podmínky
programu Knihovna 21. století
pro rok 2011. Pozornost věnujte zvláště termínu odevzdání
projektů: do 10. ledna 2011.
Více na:
www.mkcr.cz/
granty-a-dotace/default.htm
Seminář pro knihovníky
- Průzkum spokojenosti
uživatelů
Oddělení regionálních a kulturních služeb Krajské knihovny v Pardubicích uspořádalo
26. října 2010 pracovní seminář s názvem Průzkum spokojenosti uživatelů. Zúčastnilo se ho 20 knihovníků, kteří
vyslechli příspěvky tří přednášejících. S prezentací vystoupil Mgr. Roman Giebisch,
Ph. D. z Knihovnického institutu NK ČR – referátu pro analýzu a koordinaci VKIS.
Metodologickými problémy
zpracování dotazníků pro průzkumy spokojenosti uživatelů
se zabývala Mgr. Ladislava Suchá z Kabinetu informačních
studií a knihovnictví z Brna
a praktické výstupy z prováděného průzkumu včetně elektronického dotazníku představila PhDr. Jana Kalousková,
ředitelka Městské knihovny
v Ústí nad Orlicí. Představený
el. dotazník nabízí knihovna
v Ústí nad Orlicí k použití i dalším knihovnám za částku 1000
Kč. Lze si objednat také úpravy
na míru, což spolu s rychlou
možností vyhodnocení činí
z dotazníku velmi praktickou
pomůcku ke zjišťování požadavků a přání klientů.
Prezentace ze semináře
najdete na webové adrese:
www.knihovna-pardubice.cz/
pro-knihovny/pruzkum
-spokojenosti-uzivatelu/
Placení poplatků
při poskytování
kopírovacích služeb
Pár slov ke zprávě PhDr.
V. Richtera v konferenci CESNET.
V uplynulých dnech proběhlo
elektronickou konferencí CESNET upozornění PhDr. V. Richtera k současným jednáním
s Dilií o problematice hrazení
poplatků za kopírovací služby
za úplatu v knihovnách. Protože Dilia poskytla Národní
knihovně seznamy knihoven,
které poplatky hradí a také
jejich výši, lze z předloženého
usuzovat, že ne všechno je
v této oblasti v pořádku. Zdá
se, že některé knihovny sice
prokazatelně kopírovací služby
za úplatu poskytují, ale poplatky nehradí a některé knihovny
zase zřejmě poplatky hradí
z jakéhosi vlastním úsudkem
stanoveného paušálu, protože
se jedná o částky stále stejné
a podivně „zakulacené“. Oba
druhy knihoven se dopouštějí
porušování autorského zákona
a vystavují se tak možným nepříjemným sankcím. Je proto
nezbytné, aby si knihovny prověřily nejen výši částek, které
odvádějí (nebo jejich zřizovatelé), ale také všechny uchovávané doklady, kterými mohou
správnost odvodů doložit.
Informace o způsobu placení
poplatků lze nalézt
na webové adrese:
www.dilia.cz/uzivatele/
page/76
Výzva NK přichází v době, kdy
budou probíhat nelehká jednání s ochrannými autorskými
svazy o pohybu knihoven v digitálním prostředí a respektování autorských práv v naší
práci. Cílem tedy je představovat knihovny jako důvěryhodné partnery při jednáních
o novele autorského zákona
a neplacení poplatků může
tuto snahu poškodit.
Kapka I 12
4
OKÉNKO KNIHOVNÍKA
Benchmarking
není neslušné slovo
Už se vás někdo zeptal, proč
vaše knihovna není dosud
zapojená do benchmarkingu? Nevíte co to je nebo jste
o tom slyšeli, ale považujete to
za zbytečné?
Benchmarking není neslušné slovo. Je to způsob, jak
se o sobě dozvědět víc, jak
zjistit, zda si oproti ostatním
knihovnám mohu blahopřát
nebo raději honem přemýšlet, jak zlepšit to, v čem zrovna hvězda nejsem. Chce to
jen odvahu chtít se srovnávat
13 I Kapka
s ostatními knihovnami. Nebát
se porovnání vlastních výkonů
a výkonů ostatních knihoven
své kategorie. Knihovny v našem kraji touto odvahou moc
nevynikají. V benchmarkingu
je jich zapojeno po čertech
málo!
Zkuste překonat strach, či nechuť a podívejte se na stránky
Národní knihovny. Nemusíte se bát, že databázi otevře
kdekdo. Vaše vyplněné údaje
přečtou na základě přiděleného hesla jen účastníci.
V době úsporných opatření
by třeba váš zřizovatel mohl
chtít vědět, jak si vedete
a údaje z benchmarkingu vám
poslouží v argumentaci či obhájení některých položek rozpočtu. Samotná statistika bez
srovnání s ostatními toho moc
neprozradí.
Projekt má na starosti PhDr.
V.Richter, Knihovnický institut
NK.
Najděte si webové stránky:
http://k nihovnam.nk p.cz/
sekce.php3?page=02_Odb/
Benchmarking.htm
bb
5
NÁŠ ROZHOVOR
S PANÍ SLÁVKOU ŠTUSÁKOVOU
zaznamenat. Vracím se znovu
a znovu, obrázek po obrázku,
nejvíce dva, tři najednou…
Pozoruji, všímám si, obdivuji. Každý den objevuji něco
nového – vtip, pohlazení po
duši, nový detail nutící k přemýšlení…
Ne, koláž není jenom lepení,
jak by se někdo domníval.
Není pouhým vyjádřením
zručnosti a trpělivosti. Samozřejmě, bez trpělivosti
a zručnosti se nezrodí žádné dílo, ale zde je na prvním
místě nápad, fantazie, schopnost zamyslet se a prožít…
A protože jsem člověk nesmírně zvídavý a domnívám
se, že nejsem sama, využívám
ochoty paní Štusákové a posílám jí pár zvědavých otázek,
které zároveň s odpověďmi
otiskujeme.
Návštěvníci i zaměstnanci
Krajské knihovny v Pardubicích si již dávno zvykli na
výstavy v prostorách malé
knihovní galerie. Jedná se
o klenutou (vlastně jenom
rozšířenou) chodbu v historicky cenném domě č. p. 77
na Pernštýnském náměstí.
Osvětlení, důstojné prostředí,
to vše na návštěvníka zapůsobí… a navíc obrazy, fotografie
i obrázky malované dětmi..
Výstava paní Slávky Štusákové na přelomu září – října
2010 byla výjimkou. Koláže!
Ty jsme viděli v naší knihovně
poprvé.
„Tak si všechno pěkně v klidu
najednou prohlédnu,“ řekla
jsem si. Omyl! Barevné kompozice jsou příjemné, básník
by řekl, že lahodí oku, ale víc
na první pohled nedokážu
Při pohledu na Vaše koláže
se přímo vnucuje otázka:
Máte výtvarné vzdělání,
popř. chodila jste v dětství
do výtvarného kroužku, lidové školy umění… na jiná
školení?
Ne, žádné výtvarné vzdělání
nemám.
Moje amatérská činnost začala až v důchodu. Nejprve to
byly tužkou kreslené, později
barevné miniatury, mandaly
a automatická kresba.
Kapka I 14
5
NÁŠ ROZHOVOR
Co vás přivedlo právě ke
kolážím (kde a kdy byl prvopočátek – vzor, náhoda)?
S koláží jsem se setkala asi
v roce 2001.
Uviděla jsem kreslený portrét
ženy s nalepenými rudými rty.
Zajímalo mě, proč autorka ta
rudá ústa nalepila, co to udělalo s výrazem portrétu.
Odpověď jsem začala hledat v dostupné literatuře
o této technice. Zaujala mě
a nadchla. A tak jsem začala
s prvními vlastními pokusy.
Jak tvoříte (rozhodnutí, že
právě dnes „něco udělám“
nebo musí přijít inspirace
v podobě obrázku, fotografie, pěkného zážitku…)?
Já koláže netvořím, já si jen
hraju s papírem a nůžkami
a přemýšlím u toho.
Mám dva druhy koláží. Víc je
těch, kde je primární myšlenka.
Například RADOST, UTRPENÍ,
MEDITACE, HUDBA… Přemýšlím, jak tuto myšlenku vyjádřit. Pak hledám ve starých
časopisech a kalendářích odpovídající obrázky a vystřihnu
je. Vyberu ty, které k sobě ladí
nejen obsahem, ale i barvou.
A začne hra skládání.
Druhý typ mých koláží vzniká trochu jinak. Při prohlížení
časopisů nebo kalendářů mě
zaujme nějaký obrázek, nutí
mě myslet na něj, vracet se
k němu, protože mně něco
15 I Kapka
říká… a když pochopím, co
mně říká, snažím se to co nejjednodušeji vyjádřit pomocí
dalšího nebo dalších obrázků.
Pak opět začne hra skládání. Nalepit výsledek je už jen
otázka času.
Při pohledu na některé z Vašich koláží mi schází už jenom hudební doprovod…
Když tvoříte, posloucháte
hudbu? (Jakou?)
Při vymýšlení námětu a možnosti jeho vyjádření jsem ráda
sama a v tichu, ať doma, nebo
v přírodě.
Při hledání obrázků, při stříhání a lepení mám ráda relaxační hudbu. Třeba R. Pachmana
nebo Enyu, ale neruší mě
žádá příjemná hudba.
Čerpáte inspiraci z výtvarného umění? Máte oblíbené malíře, sochaře, architektonická díla, období?
Jsem pocitový člověk. V různých životních obdobích i při
různých situacích upřednostňuji jiná díla a jiné umělce.
Vždy ale obdivuji dokonalost. Mám ráda impresionisty
a taky Toyen.
Viděla jsem několik Vašich
koláží z cyklu stromy – domnívám se, že máte ráda
přírodu. Prozradíte nám
oblíbené květiny, stromy,
krajinu?
Mám ráda přírodu a intenzivně ji vnímám.
V každé krajině i v každé roční
době je plno stromů a květů,
které mě uvádějí v úžas. Neumím dát přednost jednomu.
Ale svůj byt mám moc ráda
vyzdobený květem lilie nebo
kosatce.
Na výstavě bylo možné
představit jenom zlomek
Vaší tvorby. Máte některá
témata, ke kterým se neustále vracíte?
Téměř celý život jsem pracovala jako porodní asistentka… a to se, myslím, v mých
kolážích odráží. Žena, její poslání, pocity, problémy a vztahy jsou spolu s oslavou přírody náměty mých koláží.
Kolážím se věnujete již řadu
let. Když si prohlížíte ty
starší, zvolila byste stejnou
kombinaci barev, obrázků
nebo byste se dnes pokusila o trochu jiné vyznění?
Mezi prvními a posledními
kolážemi je viditelný rozdíl.
Určitý posun. Zpočátku jsem
kladla důraz na estetiku,
kombinaci barev. Teď dávám
přednost výrazu a pocitu.
Když se dívám na některou
starší koláž, přesně se mi vybaví okolnosti vzniku. Každá
pro mě něco vyjadřuje, je
moje osobní zpověď. Proto
bych nechtěla a ani neuměla
ji udělat jinak.
Kdyby za Vámi přišel někdo
s prosbou, že mu Vaše koláže učarovaly a že by se chtěl
o něco podobného pokusit,
co byste mu poradila?
Koláže může dělat každý, ale
jen ten, ke komu obrázky
„mluví“, najde v nich naplnění
a radost. Stačí si to vyzkoušet.
Vystřihnout několik zajímavých obrázků – spíš víc, než
míň – a pohrát si s jejich kombinací. Vybrat ty nejvhodnější
a vytvořit z nich jednu koláž.
Potom vám obrázky řeknou
víc, než bych dokázala já.
Jsme knihovnický časopis,
a tak mi dovolte poslední otázku z našeho oboru
– máte svého oblíbeného
autora, knihu? Jakými slovy byste ji čtenářům doporučila?
Nezkusila jste vytvořit návrh na obálku knihy pomocí koláže?
Během svého života jsem si o
mnoha knížkách říkala, že právě ta je moje nejoblíbenější a
vracela jsem se k ní. Ale jak plynul čas, přicházely další knihy a
další autoři: B. Mac Donaldová,
M. Waltari, V. Neff, F. Langer…
Knihy nejenom ráda čtu, také
si je ráda prohlížím a čtu první
větu.
Knižní obal je často velmi zajímavý a vypovídající. Nikdy
mě nenapadlo vytvořit svojí
koláží obal zajímavé knihy. Inspirovala jste mě, děkuji Vám
za to. Určitě to někdy – pro
sebe – zkusím.
A my děkujeme za rozhovor
a přejeme spoustu dalších
nápadů, inspirací a krásných
zážitků.
Za redakci KAPKy se ptala
Karla Jará
Kapka I 16
6
VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI PARDUBICKA
Pardubický Jára da Cimrman. Baron Artur Kraus
Pardubice měly rovněž svého
„Járu Cimrmana“, který ale na
rozdíl od toho známějšího byl
postavou skutečnou. Artur Kraus
byl synem poštmistra. Titul barona měl díky svému strýci Alfrédu
Krausovi, někdejšímu místodržiteli Království českého. Začal studovat na pardubické reálce, roku
1866 však vystoupil z druhého
ročníku a odjel do Paříže studovat astronomii. Po návratu založil
v Pardubicích hvězdárnu a rád
a ochotně pořádal pro veřejnost
přednášky o úkazech na obloze
a nebeských tělesech. S velkým
zájmem se dlouhá léta věnoval
tehdy novému oboru, pozorování slunečních skvrn. Napsal
několik astronomických pojednání pod jménem Carchesius.
Jeho největší láskou však bylo
létání. Pilně studoval literaturu
o leteckých pokusech, jezdil i do
zahraničí, v Německu se spřátelil
s konstruktérem Otto Lilienthalem. V letech 1882-1883 zkonstruoval svůj první kluzák. Nebyla
to lehká práce, nedařilo se mu
sehnat řemeslníka a mnoho pochopení nenalezl ani ve vlastní
rodině. První neúspěšný pokus
17 I Kapka
o vzlet jej neodradil, usilovně
pracoval na novém, dokonalejším „stroji“. Ani s ním se mu
však vzlétnout nepodařilo. Poté
sice přestal s pokusy, ale létání
a studium letu ptáků i pokusů
člověka „pokořit“ vzduch zůstalo
jeho láskou po celý život. Největšího uplatnění své záliby dosáhl
v době, kdy rakouské úřady nařídily ing. Janu Kašparovi, že musí
mít „ředitele letu“. Artur Kraus
se zmíněné role ochotně ujal
a pomáhal ing. Kašparovi i jako
mecenáš. Byl rovněž vášnivým
vyznavačem sportu. Aktivně hrál
tenis a sám také uspořádal první
tenisový turnaj v Pardubicích.
Jezdil na kole i na motocyklu.
Když se koncem devatenáctého
století začínalo s lyžováním, byl
prvním, kdo si toto sportovní
náčiní do Pardubic přivezl, a to
z norské Kristiánie (dnešní Oslo).
Proháněl se na nich kolem zámeckých valů a na svazích Kunětické hory. Kromě sportu fandil i technickým vynálezům, jako
první ve městě měl psací stroj,
fotoaparát i telefon. Byl to právě
on, kdo 18. dubna 1910 telefonoval do pražských Národních listů
zprávu o tom, že se letadlo ing.
Kašpara odpoutalo od země.
Méně známá je skutečnost, že se
věnoval i hudbě. Založil hudební skupinu nazvanou „cikánská
kapela“. Tvořili ji amatéři, kteří
hráli nejen pro své potěšení, ale
i veřejně při různých slavnostech.
Výtěžky byly vždy věnovány na
dobročinné účely nebo na podporu kultury. Kapela i sám Kraus
štědře přispěli také na výstavbu
pardubického divadla. Přáním
celé kapely a především jejího
„šéfa“ bylo jednou v divadle vystoupit, ale bohužel, nikdy se tak
nestalo. Ačkoliv bylo ohlášeno, že
ke slavnostnímu otevření divadla
budou pozváni všichni, kdo na
vybudování byť jen nepatrně
přispěli, baron Artur Kraus ani
jeho kapela pozvání neobdrželi.
Není divu, že se to pana barona
nemile dotklo a ač byl později
do divadla zván, nikdy tam nevkročil. Je smutnou skutečností,
že mnozí velikáni se za svého
života ocenění nedočkají. Tak
tomu bylo i v případě barona
Artura Krause. Ve své době (žil
v letech 1854-1930) ho mnozí
nepochopili, v době poválečné
se o něm příliš nepsalo (neměl
ten „správný“ původ). Teprve až
v roce 2001 byla jeho jménem
nazvána planetka a o rok později
byla na domě, ve kterém bydlel
a provozoval hvězdárnu, odhalena pamětní deska.
MZ
7
PARDUBICE, PARDUBICKO,
PARDUBICKÝ KRAJ VE FILMU
Dívka na koštěti
„Saxáno, v knihách vázaných v kůži…“
Studna s kovanou mříží na
Pernštýnském náměstí. Že
o ní z historie Pardubičtí nic
nevědí? Zato je branou do
pohádkového světa, v němž
zůstat 300 let po škole není až
tak výjimečným trestem, stejně jako je běžné mít tatínka
netopýrem nebo ředitel školy vybaveného hned dvěma
páry rukou.
Potom už nás nemohou překvapit ani dva policisté na
motocyklech vezoucích plyšové medvědy, mladík s hlavou Napoleona Bonaparta,
která evidentně patří kamennému pomníku, nebo dívka
v podivném oblečení skákající z okna, či v kouři a dýmu se
objevující ředitel školy kouzel
a zase mizející za hromového
burácení.
Tak to vypadalo v Pardubicích
v letech 1971 – 1972, kdy se
natáčel jeden z nejkrásnějších
českých pohádkových filmů
Dívka na koštěti. Nechce se
nám ani věřit, že od té doby
uběhlo již dlouhých třicet
devět let. Tehdy bylo představitelce hlavní role, začínající
zpěvačce a studentce konzervatoře, Petře Černocké,
dvaadvacet a Honzovi – Janu
Hrušínskému – pouhých
šestnáct let.
Václav Vorlíček natáčel film
dle námětu Hermíny Frankové, na scénáři se podílel Miloš
Macourek. Na tehdejší dobu
velice náročné filmové triky
byly většinou dílem kameramana Vladimíra Novotného.
Kromě Petry Černocké nemohou jistě dodnes diváci
zapomenout na pacientku
blázince – Helenu Růžičkovou, školníka čarodějnické
a později i té „lidské“ školy,
upíra ve výslužbě, Vladimíra
Menšíka. Mladičký Jan Kraus
Kapka I 18
7
PARDUBICE, PARDUBICKO,
PARDUBICKÝ KRAJ VE FILMU
se představil v roli „mladistvého padoucha“ Miky Rouska.
A kde se tenkrát v Pardubicích natáčelo?
Na Pernštýnském náměstí
před radnicí byla postavena
maketa studny, Honza, kluk,
který se snaží Saxaně ve světě
lidí pomáhat a nakonec se do
mladé čarodějnice zamiluje,
bydlel v rohovém domě č. p.
128 na rohu Sukovy třídy a
Sladkovského ulice, ve stejném domě žila i paní učitelka
Pešková, kterou Saxana obdařila pořádnými „hlodáky“. Základní škola byla vlastně skutečná – ZŠ ve Staňkově ulici,
filmové králíkárny bychom
nalezli po pravé straně školy,
dovedně umístěné v zeleni.
Ve Staňkově ulici bydlel také
darebák Rousek spolu se
svým otcem, kterého ve filmu
představoval František Filipovský. Masarykova kasárna na Zborovském náměstí
(v sedmdesátých letech
ovšem náměstí Maršála Koněva) se změnila v nemocnici
s blázincem. Pardubáci dodnes vzpomínají na záběr, kdy
jsou odtud odváděni dva zřízenci „nemocnice“ proměněni ve skot; včasný zásah malé
čarodějnice ovšem zabrání
nejhoršímu. Svět kouzel končí
na dnešní třídě Míru s nezapomenutelnou dominantou
Pardubic - Zelenou bránou
v pozadí. Již obyčejná dívka
19 I Kapka
Saxana, dokonce se sádrou na
noze, tudy prochází se svým
chlapcem Honzou, zastavují
u klenotnictví Lejhanec, kde
Honza ukazuje Saxaně hrneček s talířkem – ty dvě věci
patří nerozlučně k sobě jako
teď oni dva…
Uveďme si nyní ještě několik
zajímavostí: Premiéra Dívky
na koštěti se konala 8. září
1972. Žluté šaty, které má na
sobě Saxana v závěrečné scéně, jsou vlastním dílem Petry
Černocké. Ta měla již dříve
k Pardubicím poměrně blízko.
Žil zde její strýc, pan Šabata,
ale natáčení filmu své neteře
se bohužel nedožil.
Od roku 2006 se občas v tisku
objevila zmínka o možném
pokračování Saxanina příběhu. Na internetu je možné dokonce spatřit kratičké
úryvky. Rodiče malé Saxanky
hrají představitelé hlavních
rolí původního filmu – tedy
Petra Černocká a Jan Hrušínský, diváky jistě mile překvapí, že se v Saxaně – Veletrhu
strašidel setkají s řadou dalších populárních herců, za
všechny jmenujme alespoň
Jiřinu Bohdalovou v roli tety
Irmy. Film se měl údajně objevit v distribuci již na jaře
roku 2009 (natáčení započalo
2007)…
Divákům nezbývá než doufat,
že se s dalšími kouzly, malou
Saxankou v podání Heleny
Nováčkové i novou ústřední
písničkou, kterou otextovala
sama „velká Saxana“, setkáme
co nejdříve.
Podle internetu,
MF Dnes, 5. 9. 2009,
Katky č. 41, 2008
a knihy R. Laudina:
Nejznámější filmová místa
křížem krážem po Česku
připravila KaJ
8
KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM
SUNÍL GANGOPÁDHJÁJ
Dnes náleží k nejoblíbenějším
bengálským autorům. Píše romány, básně i povídky…
Ohromný svět je prvním výborem povídek přeloženým
do češtiny.
Děj jednotlivých příběhů nás
přenáší do světa, který současný Středoevropan může
jen velice obtížně pochopit.
Neuvěřitelná bída na jedné
straně – hladovění trvající bez
přestávky několik dní; radost,
když se člověk nasytí alespoň
jednou denně; špína, nedostatek hygieny, svrab, „domky“ uplácané z hlíny, svět bez
elektřiny. Na druhé straně
klimatizace, nejmodernější
automobily…
Vlaky nabité cestujícími tak,
že visí v obrovských hroznech
ze stupátek. Spadneš? Pak
prostě neměls štěstí.
Svět žebráků, prostitutek, ne-
léčených nemocí (na doktora
prostě nejsou peníze), drobných zlodějíčků i vlakových
lupičů…
Vztah rodičů a dětí, kde převládá nechtěné nad chtěným,
povinnost živit potomka nad
rodičovskou láskou. Na druhé
straně neutišitelný zármutek
nad skonem čtyřleté dcerky nebo příběh matky, která
vzdoruje svému vlastnímu
otci, nabídkám lákavých sňatků jenom proto, aby si mohla
ponechat své tři děti - tuláky,
kterými všichni pohrdají, které
živí jen s největšími obtížemi
a obrovským vypětím sil, často za cenu osobního ponížení, jež si ani neuvědomuje.
Lidský život, jehož zmarněná
hodnota se rovná hodnotě
zabitého ptačího mláděte.
Vraždy z politického přesvědčení.
To je svět povídek Suníla Gangopádhjáje. Svět hinduistů
i muslimů.
A přece všichni chtějí žít, radovat se z každého dne, do
něhož se ráno probouzejí
– tuto radost, pokoru a odevzdání snad nejlépe vyjadřují autorova slova z povídky
Božský posel aneb ohmataný peníz: „Dnešní noci přeci
přilétá anděl z nebe, božský
posel a píše na čela lidí jejich
příští osud. Dnešní noci nikdo
nesmí zhřešit ani myšlenkou, a kdyby Hasína usnula,
co kdyby měla hříšný sen!
Ne, nebude spát. A proč taky!
Po předlouhé těžké době
přišel tento krásný den, proč
ho zkracovat spánkem?“
(Str. 205)
KaJ
Kapka I 20
8
KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM
Několik severských detektivek
„Všechno podléhá módě
a móda se vrací,“ o těchto
výrocích určitě nepochybujeme, pokud se týkají oblečení,
především dámského. Že by
se tato tvrzení uplatnila i při
četbě? Ve 20. a 30. letech minulého století se hodně četly
romány, povídky, dokonce
i poezie a divadelní hry severských autorů… a dnes díla
Seveřanů opět plní pulty knihkupectví (a prodávají se) a čtenáři je žádají v knihovnách…
ovšem je tu jistý posun. Dnes
roli oblíbeného čtiva hraje
severská krimi – dokonce má
svou edici, jejímž logem je
silueta losa s mohutným parožím, ale detektivní příběhy
Norů, Dánů, Islanďanů, Švédů
a Finů vydávají i jiná nakladatelství než brněnská MOBA.
Protože je už zima, zahrádky,
výlety i procházky ztratily svou
atraktivitu a lyže možná ještě
odpočívají kdesi v úkrytu, je
příjemné posadit se ke krbu,
ústřednímu topení nebo kamnům, rozevřít některou z detektivek severských autorů
a pěkně v teple si číst o dlou21 I Kapka
hých polárních nocích, zasněžených stráních a mrazech
pronikajících i tím nejteplejším oblečením, nebo naopak
o dlouhých letních dnech, kdy
slunce vlastně vůbec nezapadá. A v bezpečí domova se
klidně spolu s autorem vydáme po stopách nebezpečného zločince, šílence a budeme
se snad i trochu bát, vždyť stačí zavřít knihu a je tu náš bezpečný útulný domov.
Čtenářům milujícím staré severské ságy je určena ZÁHADA OSTROVA FLATEY, detektivní příběh spojený s luštěním
hádanky z roku 1871, kterou inspirovaly právě islandské ságy.
Příběh Viktora Ingólfssona
se odehrává na malém ostrůvku Flatey v roce 1960. Setkáváme se zajímavými postavami
místních obyvatel, nebude
chybět ani popis podivného
přijímacího rituálu do poněkud snobského studentského
spolku Dědici Jomsvikingů.
PŘED ÚSVITEM, další z Ingólfssonových
islandských
detektivek, začíná lovem na
divoké šedé husy. Lovec je
nalezen mrtvý a přibývají další
vraždy. Ze skupiny detektivů,
pracujících na případu, nás
jistě zaujme Gunnar, tlustý, neupravený chlapík, velký žrout,
ale dobrák. Hezky je vykreslena i postava mladé dívky, které
pracuje u kriminálky teprve
krátkou dobu.
Kdo dává přednost drsnější
škole, určitě nebude zklamán
detektivními příběhy Arnaldura Indridasona. Detektiv
Erlendur z DECHU SMRTI,
s jehož životními osudy (tragická smrt malého bratra, dcera bojující s drogovou závislostí) se seznamujeme postupně
v průběhu celého děje, je rozhodně sympatický chlapík,
žádný superman, prostě lidsky
vyznívající postava, která vyvolává u čtenářů pochopení.
K pochybnostem, zda se obyčejný člověk může dopátrat
pravdy o nepříliš dávné minulosti a dokonce i současnosti,
vede další Indridasonův román
SMRT V LEDOVCI dotýkající se
tajemství z druhé světové války
i americké vojenské základny
na Islandu poblíž Keflavíku.
Stella Blómkvist (také islandská spisovatelka) vypravuje
VRAŽDU V TELEVIZI v první
osobě – tedy ich formou. Dokonce její hrdinka nese autorčino jméno. Má ráda whisky,
pěkná a silná auta, vyhovuje
jí samota, ale nepohrdne známostí na jednu až několik nocí;
je velice odvážná, skeptická ke
spravedlnosti, kterou se však
snaží za každou cenu prosazovat. V této detektivce se policie doupouští nejedné chyby
a celkově příběh nevyznívá
příliš optimisticky ve smyslu
vítězství spravedlnosti.
Árni Thórarinsson, další Islanďan, v ČASE ČARODĚJNICE zasazuje příběh vraždy do
prostředí maloměsta. Vypravěčem je novinář Einar. Kromě
vraždy a hledání pachatele
se setkáváme ve vyprávění
i s problémy globalizace, která
na Island přivádí přistěhovalce
(např. z Rumunska), obchod
s drogami, zločinnost, devastaci přírody (jejíž zajímavé
popisy v knize také nacházíme), pohlcování malých firem
nadnárodními společnostmi
i mládež, která ubíjí volný čas
bloumáním od jedné hospody ke druhé.
Pro čtenáře (spíše čtenářky),
kteří si více oblíbili ženské
hrdinky, píše své detektivní
příběhy Liza Marklund. Ve
STUDIU SEX nalézá vraha
a složitou situaci s přehledem
řeší mladá novinářka Annika,
která přichází do Stockholmu
z venkovské redakce. Švédská
spisovatelka v úvodu ke své
detektivce uvádí: „Studio sex
je první v sérii o kriminální
reportérce Annice Bengtzonové. Setkáváme se s ní právě v době, kdy nastoupila do
Večerníku.” Dalším románem
pojednávajícím o Annice je
SVĚDEK. Také zde se soukromý život novinářky prolíná
s úspěšnou snahou odhalit
zločin. Navíc české čtenáře jistě zaujmou autorčiny postřehy
o životě ve švédské metropoli
i na venkově této severské
země. Jo Nesbó ve své detektivce ČERVENKA NESE
SMRT celkem zdařile usiluje
o psychologickou kresbu postav. Také prolínání dějů 1. 11.
1999 – 1. červen 2000 s minulostí (boje u Stalingradu 1942,
válečná Vídeň 1944 a zmínky
o roce 1945) jsou pro knihu
přínosem. Zaujmou nás také
informace o spolupráci norské
policie s bezpečnostními složkami USA při návštěvě amerického prezidenta v Oslu. Kniha
se velice dobře čte, příběh
odpovídá tomu, co od žánru
očekáváme – je až do poslední chvíle napínavý... Poznání,
že mocní (v tomto případě
bohatí) mohou téměř úplně
všechno, že veřejnost dostává velké množství informací,
ovšem pořádně „přebraných”,
že dobrý advokát dokáže téměř zázraky a že spravedlnost
je skutečně slepá, to jsou postřehy značně překračující rámec běžných detektivek.
Kjell Ola Dahl: SMRT ZA LETNÍ NOCI – této knize poněkud
uškodilo, že se jedná o překlad
z němčiny, nikoli norského originálu. Příběh nás zavede do
prostředí odvykacího zařízení
pro drogově závislé. Během
pátrání je odhalena i vražda,
která se odehrála již před dvaceti lety. Dvojice vyšetřovatelů
opět působí nesmírně lidsky:
vrchní komisař Gunnarstrand
je nehezký, plešatý, vzteklý,
značně osamělý fanatik práce;
i mladší z vyšetřovatelů Frank
Frolich dává přednost zaměstnání před přítelkyní.
Zajímavý příběh, tentokrát
z Finska, od Outi Pakkanen
VRAH NA PARTY vypovídá
o tom, co zmůže nenávist,
snaha pomstít osobní tragédii
a závist mísící se až do nekritického obdivu a snad i lásky.
Netradiční pro detektivku je
i postřeh, jak lze z úplné „nuly”
udělat pomocí dobře zorganozované reklamy celebritu.
Samozřejmě, že je severských
detektivek mnohem více –
v knihovnách i knihkupectvích každý ctitel (ctitelka)
tohoto žánru určitě najde tu
svou – ať již příběhy nesmírně drsné, mírnější, některé
dokonce spojené s notnou
dávkou romantiky, jiné s řešením záhady; vyprávění pouze
ze součnosti, ale i ta, kde se
dnešek mísí s minulostí. Děje
se odehrávají v nejrůznějších
prostředích – smetánky, politických kruhů i chudáků žijících prakticky ze dne na den...
Stačí jediné: vybrat si knížku
a začíst se.
KJ
Kapka I 22
9
ZLITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ
Vánoční čas plný kouzel, povídání, setkávání s blízkými…
Příběh pana PhDr. Petra Borovce není sice o Vánocích,
ale nechtěli byste se alespoň
o svátcích setkat s takovým
báječným pradědečkem, který se pro čest vnuka promění
i v pohádkovou bytost?
A pak, že vodníci neexistují...
Slečna učitelka Konvičková zakotvila svůj nervózní těkavý pohled na mé maličkosti. Stál jsem
před tabulí na stupínku a potil
se. Bylo mi jasné, že jsem v koncích. A bylo to jasné i paní učitelce a celé třídě, která moje „umělecké vystoupení“ s napětím
pozorovala. Naše nová mladá
učitelka byla v otázkách mluvnice a literatury zcela neústupná. „Jazyk je základem všeho!“
opakovala často se zdviženým
prstem před tabulí. „Když nebudete znát, kde byla jaká bitva
nebo do kterého moře se vlévá
ta která řeka, tak se svět nezboří, ale když napíšete někomu do
dopisu, že ho milujete s tvrdým
Y, tak se zeměkoule pohne v základech!“ Nevím, jestli se pohnula zeměkoule, ale u nás doma se
vždy pohnula rákoska za každý
bodový zisk, který byl vyšší jak
trojka. A z češtiny mi hrozila na
konci roku na vysvědčení čtyřka.
Až to přinesu černé na bílém,
pak se asi skutečně pohne celý
náš dům i s návsí a dost možná,
že mi bude připadat, že se třese
i celá zeměkoule!
23 I Kapka
„Tak, Petře, čekáme na to, jak to
bylo dál s tím vodníkem!“ zvolala
a vstala od katedry. „Mám začít
znovu?“ pokoušel jsem se získat
aspoň trochu času. Tomáš Zítka,
můj kamarád, zatím urychleně
listoval v čítance a pokoušel se
vyslat několik nápovědných signálů směrem k tabuli. Všechno
marné. Konvičková byla jako
radar.
„No tak, co bude s tím vodníkem? Já i Erben stále marně
čekáme!“
„Co takhle namontovat do
Vodníka trochu té duchařiny,“
napadlo mě; „Šiju, šiju si… Praděda říkal, že u našeho domu
v náplavce žije skutečný vodník!“
vybočil jsem najednou z procítěné deklamace nesmrtelných
veršů.
„Co to blábolíš za nesmysly?“
zvolala Konvičková a za všeobecného smíchu třídy si několikrát nervózně přejela rukou po
svém vyčesaném drdolu. Toto
gesto dělala pokaždé, když se na
krátkou chvíli octla v koncích.
„Namouduši, můj praděda mluví pravdu. Říkal, že už za ta léta
do vody stáhnul a utopil několik
lidí, naposledy toho převozníka,
který minulý rok záhadně zmizel
a objevili po něm jen prázdný
člun bez vesel!“ „Žák druhého
stupně základní školy a ještě věří
na vodníky! Prosím tě, posaď se.
Z vodníka máš nedostatečnou
a pošli mi zítra do školy rodiče.
Myslím si, že to bude nejlepší lék
na tvé nesmysly. A pradědečkovi vyřiď, že žijeme v moderním
věku, kde duchové, vodníci, čerti
a jiní podobní tvorové nemají
své místo! Napíšeš stokrát: Vodníci nejsou skutečné bytosti!“
Třídou znovu zaburácelo veselí.
Paní učitelka popadla ukazovátko a několikrát s ním důrazně zaklepala na stůl. Pak se ještě
jednou obrátila k mé osobě,
která seděla schoulena v lavici
a tvářila se ukřivděně. „Však ony
tě ti legrácky přejdou, až dostaneš vysvědčení!“ zaječela a začalo zvonit konec hodiny!
Ploužil jsem se domů jako o pohřbu. Praděda seděl vzadu na
dvoře a škubal slepici. Nutno
dodat, že můj praděda nebyl
tak docela obyčejný. Ne, nebyl
pohádkový, zato s ním ale člověk užil spoustu legrace. Prababička o pradědovi říkala, že mu
na stará kolena haraší ve věži.
Často nás kluky vozil po Labi
a vyprávěl nám strašidelné historky s takovou vášní, že jsme
se pak při návratu domů báli
otočit za sebe a pohlédnout do
tmy. Samozřejmě, že jsme těm
povídačkám nevěřili ani špetku,
ale děda byl nepřekonatelný vypravěč a také věděl o všem, co
se kde kdy ve vesnici šustlo od
konce první světové války. Byla
to taková chodící venkovská
kronika, ale kronikáře dělat nemohl. Na to si můj praděda příliš
a často vymýšlel.
„Tenhle problém se, hochu,
snadno vyřeší. Dojdu za slečnou
Konvičkovou , tvojí učitelkou
sám! Žákovskou knížku si můžeš
schovat u mě v pokoji. Nech to
všechno na mé maličkosti, já
to už nějak se slečnou učitelkou
urovnám!“
Jenomže druhý den se praděda vrátil z naší školy ve značně
dopáleném stavu. Naše češtinářka mu totiž nekompromisně doporučila návštěvu
u psychiatra případné prostudování nejnovějších objevů ve
fyzice a ostatních přírodních
vědách.
„Vůbec nemá úctu k tradicím
a starým příběhům. Ani k duchům a strašidlům! Ve městě,
prosím, tam už lidé na všechno
zapomněli, ale tady strašidla
ještě nevymřela!“
„Straší leda tobě ve věži, dědku
bláznivá, ještě přivedeš kluka do
většího maléru, vždyť už takhle si
ta učitelka musí klepat na hlavu.
Všem jsi jen pro blázna, strašit si
můžeš sám, vypadáš opravdu
jako strašidlo!“zlobila se na pradědu prababička, která celý náš
problém vyslechla v kuchyni.
„Už to mám!“ zvolal praděda a
plácl rukou do stolu. „V naší vesnici vodník odjakživa existoval,
a tak ho s milou slečnou učitelkou rádi seznámíme!“ Na mou
otázku, jak hodlá celé to setkání
naší slečny učitelky se zeleným
mužíkem provést, praděda mávl
rukou a odešel někam na půdu.
Když vkročil znovu do světnice,
odvedl mě stranou do sousedního pokoje a ukázal mi masku
z maškarního bálu. Schovával ji
už dlouhá léta na půdě ve své
velké truhle, kde měl i mnoho
dalších zajímavých věcí. Truhlu
ovšem pečlivě zamykal, protože,
jak prohlásil, člověk by měl mít
nějaká tajemství. Maska zeleného mužíka byla perfektní. Akce
„Vodník“ se mohla uskutečnit…
Uběhlo několik víkendů a byl tu
konec školního roku. Ta čtyřka
z češtiny mě neminula. Paní učitelka Konvičková mi neodpustila nejenom toho Erbenova Vodníka, ale i asi patnáct hrubých
chyb v posledním diktátu. Kromě toho jsem měl u ní škraloup
ohledně nadpřirozených jevů.
Poté, co jsem přinesl vysvědčení
domů, se Země skutečně pohnula a já si několik dní sedal na židli
jenom na pořádně silný polštář.
Jediný, kdo se mnou soucítil, byl
můj praděda.
O prázdninách jsem se musel
učit gramatiku, psát diktáty a
číst povinnou literaturu, která
byla ještě nudnější než nedělní
poledne!
„Za mých mladých let, když
přišel do třídy učitel, žádná ženská sukně, tak se všichni v lavici
přikrčili. Tehdy byl učitel „Někdo“,
a když nám pan řídící Hruška
začal vyprávět o ohnivých mužících a světýlkách na blatech
u Srnojed, všichni poslouchali a
ani nedutali!“ začal takhle zase
jednou praděda. „Já se ti divím,
Petře,“ ozvala se prababička ke
mně, „že toho starého blázna
vůbec posloucháš. Dědkovi
bude na podzim devadesát,
ale v hlavě to má jako šestileté
dítě!“
Prababičku jsem měl rád, ale
praděda byl pro mě a pro naši
partu něco jako posvátný talisman. Jeho vyprávění o bezhlavém faráři z Lán na Důlku se nevyrovnaly ani půlnoční televizní
krváky. Zvlášť, když nám praděda vyprávěl přímo na hřbitově
krátce po setmění!
Pomalu se blíži konec prázdnin,
ale stále ještě nenastala vhodná příležitost k tomu seznámit
slečnu učitelku Konvičkovou
s naším vodníkem z náplavky.
Až jednou!
Bylo krásné srpnové odpoledne
a naše učitelka cupitala ve svých
lodičkách s paraplíčkem v ruce
k místům, kde podle pradědova
vyprávění zelený mužík rád vysedával. Začala akce „Vodník“.
Praděda nasadil svoji masku
a nadběhl si zkratkou, aby byl
u vody dříve než ona. Ve svých
téměř devadesáti letech podal
vskutku obdivuhodný atletický
výkon. Proplížil se potichu jako
myška vysokým rákosím prorůstajícím náplavku a zmizel
v zelené houštině. Všechno jsem
to sledoval z nedalekého návrší
za naší stodolou. Slečna Konvičková si slabě prozpěvovala.
Na lokti se jí kymácela zavěšena drobná kožená kabelka. Po
Kapka I 24
9
ZLITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ
chvíli se zastavila a vyndávala
z ní knihu. Jak jsme naši češtinářku znali, určitě to byla zase
nějaká zaprášená, ale zcela jistě
hodnotná poezie. Věnovala se
četbě a pomalu se přitom blížila
k náplavce.
Rákosová houština se náhle rozestoupila a vylétla z ní mrtvá
ryba. Téměř pleskla o učitelčina
lýtka. Praděda měl zkrátka vše
promyšlené do detailu. Vzápětí
z rákosí vyhlédla podivná postava, brčálově zelený obličej,
pomazaný bahnem. Místo vlasů jakási neforemná spletenina,
podobná mořským řasám, visící
v dlouhých chuchvalcích podél
strašidelné tváře. Zelená, potrhaná vesta s rákosovými třásněmi byla opentlena červeným
šátkem. Pro tyto účely jsem pradědovi zapůjčil svůj pionýrský.
A už se ten podivný tvor hrabal
neobratně po příkrém břehu
vzhůru a šněroval si to přímo ke
stojící slečně učitelce! Paraplíčko
jí vylétlo z rukou.
„Ježišmarjá!“ zaslechl jsem polekaný výkřik. Slečna učitelka
zašermovala rukama, obrátila
oči v sloup a skácela se k zemi
jako špalek. Akce mohla skončit!
Neskončila, pokračovala, ovšem
již zcela podle jiného scénáře.
Vodník, hrabající se po příkrém
svahu, totiž náhle uklouzl a skutálel se do řeky. Maska zeleného
mužíka mu sjela přes obličej
a praděda se začal topit. Máchal
kolem sebe rukama a občas
25 I Kapka
zmizel pod hladinou. Vystartoval jsem ze své pozorovatelny
jako blesk. Rodiče byli oba na
poli, tak jsem zamířil přímo do
kuchyně za prababičkou. K Labi
to je totiž od našeho domku sotva pár kroků.
„Praděda se topí!“ zvolal jsem
a vyřítil se zpátky k řece. Krátce
poté stanula na břehu babička.
Jakmile spatřila zelenou postavu, obalenou bahnem a listy
rákosí, které se konečně podařilo zachytit za řetěz, poutající
dědovu pramici ke břehu, strašně zaječela a dala se na ústup
k brance.
„To jsem já, babko… Franta,
tak mi někdo pomozte z vody!“
ozýval se křik od náplavky
a praděda se zachytil oběma
rukama za pramici. Prababička
neslyšela, neviděla. Mířila přímo
do pole za mými rodiči. Svým
křikem: „Dědka stáhnul do vody
vodník!“ vyburcovala celou poklidnou vesničku. Praděda se
mezitím z vody dostal sám. Podal jsem mu ruku a on za několik
chvil konečně stanul na břehu.
Promočený do poslední nitky,
se zabláceným obličejem a zelenou maskou „na půl žerdi“, ze
které visely chuchvalce orobince
jako chapadla chobotnice, se
naklonil nad slečnou Konvičkovou v okamžiku, kdy se probrala.
Zařvala a praštila sebou znovu
na zem!
Celá nešťastná událost měla
dohru. Praděda dostal od pra-
babičky domácí vězení a později
prohlásil, že byl i mořen hladovkou. Ačkoli vzal celou událost na
sebe, ani já jsem nevyšel z případu „Vodník“ jen tak lehce. Naši
měli pocit, že v celé akci „jedu“
hlavně já a že jsem podle využil
stáří a počínající senility našeho
pradědečka. „Když nemá rozum
děda, měl bys ho mít ty. A jestli
ho nemáš, tak ti to snad vysvětlí
tady pan opasek,“ řekl táta, když
si sundával z gatí svůj černý řemen s těžkou kovovou přezkou.
Čerstvě zhojené jizvy z nakládačky za vysvědčení mě začaly
bolet ještě dřív, než dopadla první rána…
Co se týče školy, tak alespoň
nějakou polehčující okolností
mi byly prázdniny. Paní učitelka
Konvičková však hodlala celý
případ patřičně rozmáznout na
nejbližší pedagogické radě. Počítal jsem přinejmenším s ředitelskou důtkou. Tentokrát jsem
v tom byl skutečně nevinně, ale
plně jsem stál na straně pradědy. „Všichni za jednoho, jeden
za všechny,“ sborově jsme zahalekali jednou večer při schůzce naší party a jali se vyndávat
z kapes drobné, aby měl děda
na pivo – babička mu totiž za
trest zarazila kapesné.
Praděda se měl hned příštího
dne dostavit na národní výbor.
„Dnes mám velký den!“ prohlásil, když se strojil ve světnici do
slavnostního.
„Velkou ostudu a ještě k tomu
veřejnou!“ uvedla všechno na
pravou míru prababička.
„Nevíš, jakou vázanku si mám
vzít?“ ptal se praděda a natřásal se před zrcadlem v zeleném
saku. „Mám si vzít tu zelenou
nebo tu červenou, která se podobá pentli?“
„Snad tam nechceš jít v tomhle,
vždyť v tom vpadáš jako… no,
jako vodník!“ rozčilovala se prababička.
„Proč ne, zelená mi vždycky slušela, dělá mě mladšího!“
Přes vesnici si praděda vykračoval, jako by šel na vlastní svatbu. Ještě si přepucoaval boty a
na sako pověsil několik medailí
z protifašistického odboje. „Ti
budou panečku koukat!“ prohlásil, když opouštěl náš dům.
Nekoukali. Na národním výboře
mlčky zasedli ke stolu. Na jednom konci seděl náš praděda,
na druhém slečna učitelka Konvičková.
„Nejste už, pane Borovec, starý
na to, co vyvádíte?“ začala paní
předsedkyně.
„Mluvíte stejně jako moje babka!“ zašklebil se praděda.
„Já si myslím, že to nemáte zapotřebí. Tady slečně Konvičkové jste mohl způsobit duševní
újmu. Požaduje po vás omluvu!
Měl byste se stydět, nejstarší občan ve v si a takhle vyvádíte!“
Až do té chvíle seděl praděda
jako zařezaný a tvářil se trochu
vzdorně. Naleštěné medaile nepomohly, s tím se už smířil. Teď
však najednou pookřál. „Slyšel
jsem dobře, nejstarší?“
„No jistě, včera bohužel zesnula
stará paní Kropáčková!“ povzdechla si předsedkyně.
„Tak ona to má Kropajda už za
sebou?“ vykřikl děda. „Chudák
holka. No ale, takže já jsem nejstarší ve vesnici, to mám radost.
Teda, až se to babka dozví, to
bude koukat!“
Vykročil si to ke dveřím. „Pane
Borovec, na něco jste zapomněl“
zavolala na něj od stolu předsedkyně.
„Ach, no jistě, omlouvá se vám,
slečno učitelko, nejstarším občan ve vsi, považujte si toho!“
otočil se praděda na patě krokem skoro tanečním a pelášil
z radnice domů tak rychle, jak
jen může téměř devadesátiletý
pán pelášit!
Uběhlo několik týdnů, když se
praděda vrátil z půdy. Nesl velký
huňatý kožich, na kterém byly
přimontovány beraní rohy. Toto
maskováním používal kdysi na
Mikuláše. „Blíží se prosinec, měl
bych v tom navštívit slečnu Konvičkovou. Jak ji znám, určitě jí to
udělá radost!“ zvolal a začal se
do čertího kožichu strojit!
Kapka I 26
10
SPISOVATELSKÉ NADĚJE
PARDUBICKÉHO KRAJE
Kateřina Josková: Fantazie
V dnešní době je málo prostoru na snění a přeci, dovedl
by si někdo představit svět
úplně bez fantazie? Kateřina
Josková (15 let) se za nás za
všechny nad úlohou fantazie
v běžném životě skutečně
pořádně zamyslila, její úvahu
přinášíme ve zkrácené verzi.
Kateřina Josková: Fantazie
Co si představuji pod pojmem
„můj svět fantazie“? Bezednou
studnu mých šťastných myšlenek; jako něco, co se může stále
plnit, a nikdy nepřeteče. Pro
mě je to věc, bez které bych se
neobešla a nikdy bych nebyla
šťastná. Vždy, když je mi nejhůř,
při těch nejhorších myšlenkách,
si představuji, že tohle zvládnu,
že mě pak čeká něco dobrého. Dává mi naději překonat
všechny problémy.
Představuji si například, jak sedím kdesi v lese, slyším uklidňující melodii, kterou potok
zpívá a dokonce slyším i to, jak
padá listí. To zlatavé podzimní
listí zbarvené slunečním světlem. Ležím tam v mém světě
a nemusím se ničeho bát.
V tom mém světě totiž žádné starosti nejsou. Okolo mé
hlavy létají motýli, když ležím,
skrze mé vlasy slunce osvětluje
kvítí. Je všude, úplně obklopuje loučku u potoka. A sluníčko
27 I Kapka
pořád svítí. Jen za potokem
u buku se pase malý koloušek
a právě ukousl jednu z mnoha
sedmikrásek, které mají sedm
krás těch nejkrásnějších způsobů.
A já se můžu kdykoli rozletět do
korun stromů, poslechnout si
nádhernou operu ptačí. A tohle
je ten svět, který si představuji
jako součást mého života. Každému by se asi líbil.
Že to říkám špatně? Že takový svět fantazie podle vás
neexistuje a vypadá úplně jinak? Vždyť se nic neděje. Každý máme svůj svět fantazie
a naše myšlenky se nemusejí
shodovat.
Ale co by se stalo, kdyby fantazie zmizela? Jak by pak vypadal náš reálný svět? Co bychom dělali ve volném čase,
když bychom my, nebo snad
umělci neměli fantazii? Neměli
bychom, co číst, žádné knihy
by nebyly napsány. Nemohli
bychom poslouchat hudbu,
jelikož by nebylo člověka, který by ji složil. A co malíři? Kam
bychom se chodili dívat na tu
úžasnou harmonii barev, kterou můžeme vidět na plátně
člověka, kterého políbila múza?
A naše děti? Co jim budeme
vyprávět, když ne pohádky?
Má snad malá holčička přijít
o to, jak si představuje nádherného prince, jenž ji vysvobodí
polibkem?
Nedokážeme si ani představit,
jak by vypadaly věci kolem nás.
Když se nad tím zamyslíme, bez
našich světů fantazie by ani
reálný život nemohl správně
fungovat.
Mohlo by nás také napadnout, že fantazie není. Podle mě je to nesmysl. Každý
má svou fantazii. A ten,
u koho se neprojevuje, to ještě
neznamená, že ji nemá. Jen
ji nepoužívá. Ale určitě někde
v hloubi srdce je místečko, kde
zatím dřímá, než ji někdo vzbudí. Jenom to chce si udělat čas,
abychom si nějakou fantazii
mohli přivolat. Zamyslet se
nad tím, co nám udělá největší
radost, co vykouzlí na našich
rtech úsměv, co se nedá vyčarovat hůlkou.
Líbil by se nám svět bez fantazie? Ten chmurný, ošklivý, nudný, bez potěšení? Co s tím můžeme udělat? To je na každém
z nás. Rozvíjejme svoji fantazii
už kvůli lidem kolem nás. Kvůli
našim dětem.
11
PONĚKUD POZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
PARDUBICKÉHO KRAJE
Rudolf ŠRÁMEK – HUŠEK: Ostrovy bílých perutí
V současné době se často setkáváme s tvrzením, že náš
region náleží k těm nejméně
navštěvovaným, zvláště pak
Pardubicko. Dokonce se objeví
následující povzdech: „ Co tady
v těch placatejch Pardubicích?
To takhle aspoň Vysočina nebo
ještě lépe Krkonoše, Orlické
hory…, to je potom turistika!“
a lamentace nad „plackou“ pokračují dál.
A přece si lze Pardubice a jejich
bližší i vzdálenější okolí zamilovat a vůbec teď nemáme na
mysli sportovní události jako
jsou Velká pardubická, Juniorka,
Czech open, Zlatá přilba, hokej
a další. Pardubicko může být i
značně romantické… Nevěříte? A co pohled na Kunětickou
horu vynořující se z mlhy, nebo
oráženou zlato-rudě zapadajícím sluncem?
Zvláštní atmosféru vždy vyvolávaly velké vodní plochy.
Že nejsme v jižních Čechách?
Samozřejmě, že ne, ale páni
z Pernštejna nechali vytvořit na
svém pardubickém panství obdivuhodné rybníkářské dílo s jihočeským rozhodně srovnatelné, ne-li ještě rozsáhlejší. Ano,
z původních vodních nádrží se
zachovalo nemnoho, ale ty kolem Bohdanče rozhodně stojí
za prohlédnutí. Jako motivace
k návštěvě nám může posloužit útlounká knížka Rudolfa
Šrámka – Huška Ostrovy bílých
perutí. Příběhy racka a dalších
obyvatel bohdanečských rybníků zasazené do trochu snad
melancholické krajiny velkých
vodních ploch, které rozhodně
nepostrádají svůj osobitý půvab. Vypravování je doplněno
řadou obrázků a také fotografiemi pana Bedřicha hraběte
Kinského. Pro toho, kdo chce
ptačí i rostlinnou říši poznat
poněkud blíže, jsou cenné vysvětlivky připojené v závěru
knihy. A proč Ostrovy bílých
perutí doporučit? Pro příběh
samotný, pro lyrické popisy přírody, sice „placatého“, ale svým
způsobem velice krásného,
podmanivého i romantického
okolí Lázní Bohdaneč.
„V posledních dnech měsíce
června svítí již bílé domky tichých lázniček bodavým odrazem polabského slunce. Svěží,
zelený, šťavnatý kraj jest jakoby
zastřen hedvábně chvějivou
clonou rozpáleného vzduchu
a v černém stínu lázeňského
parku vleče se vlhké dusno tropického pralesa.
Avšak časně ráno, když v kapkách rosy, jež kanou po trávních stéblech polních cest,
chvěje se teprve neurčitý příslib nového parného dne, jest
zde tak radostně a svátečně,
jako v bílém venkovském kostelíku. Z liduprázdného náměstíčka vede betonová silnice
k Chlumci. V takovém krásném,
tichém ránu připadá ti však i
tvrdý zvuk vlastních kroků jako
svatokrádež. Půjdeme raději
dole po straně, po úzké pískové
cestičce pro pěší.“ (Str. 7)
„Tuny lesklých vod, poseté temnými body vodního ptactva
a vsazené v světle zelený prsten
širých rákosišť, zrcadlí v sobě
bílé obláčky jasně modrého,
převysokého nebe a temnohnědá, jakoby zlatem podteklá
hladina vody okolo lodice jest
protkána jemným krajkovím
vzplývavých lístků a růžových
klásků rdesna. Po stranách širokého vjezdu tančí v čerstvém
ranním větříku stébla jezerní
skřípiny na stříbrném pozadí
vzdálených vod a vzadu nad
protější vlnou rákosišť plachtí
sta bílých racků lehce a v dovádivém reji, jakoby jen tobě pro
radost.“ (Str. 10)
Doplňme si ještě, že Doc. RNDr.
Rudolf Šrámek – Hušek, DrSc.,
autor Ostrova bílých perutí
se zabýval především hydrobiologií, zajímal se o Polabí a
zřizování rybničních rezervací.
Kniha Ostrovy bílých perutí
však vyšla již roku 1943 (Orbis,
Praha), v době, která vytvoření
rezervace bohdanečských rybníků rozhodně nepřála.
V současné době tvoří Národní
přírodní rezervaci Bohdanečský
rybník a rybník Matka území
o rozloze přibližně 250 ha včetně rákosin, ostřicových porostů, ostrovů a také okolních lesů
a luk.
KJ
Kapka I 28
12
KAPKA JUNIORŮM
Naše děti umí
…moudrost lví, houpy hou,
nosí měsíc oblohou.
Schovává ji pod jazyk,
zavázanou na uzlík…
Představení – velká tréma
před začátkem... děti nám zazpívaly a zahrály ukolébavku
pro Sunara, kterou jsme jim
složili… bylo prima poslouchat, jak jim to jde… byla to
cesta k porozumění, potom
jsme už krásně spolupracovali
(zážitky třeťáků, kteří se účastnili projektu Kudy chodí malý
lev).
To, že děti nemusí být pouze pasivními posluchači, ale
samy dokážou připravit program pro malé čtenáře, nám
dokazují žáci (druháci, třeťáci
a čtvrťáci)ze ZŠ Benešova. Kreslí, zpívají, hrají hry a přemýšlejí, jak přiblížit příběh lvíčete
29 I Kapka
malým kamarádům ze školky.
O knížce Hany Doskočilové
Kudy chodí malý lev vám řeknou, že se čte jedním dechem,
je krásně ilustrovaná, a pokud
jste ji ještě nečetli, máte čeho
litovat. S knížkou pracovali po
celý školní rok, a tak jim můžete věřit. V letošním roce mají
v plánu uspořádat společné
setkání, rádi by pozvali i paní
spisovatelku. Program už je
připraven, držme jim palce, ať
vše dobře dopadne.
V roce 2010 se dětští čtenáři
a čtenářky opravdu činili a za
to jim patří náš obdiv a dík.
Pravidelně jsme se setkávali
při akcích v knihovně, ať už to
byly tematické besedy, literární
a výtvarná soutěž Jakou barvu
má svět, týmová hra Za tajemstvím pardubického bělou-
še, společný projekt základní
a mateřské školy Kudy chodí
malý lev, celoroční čtenářské
putování Cesta za duhou, či
setkání s panem králem při
červnovém pasování prvňáčků na čtenáře. Tento slavnostní ceremoniál zakončil projekt
Knížka pro prvňáčka organizovaný Národní pedagogickou knihovnou Komenského,
do kterého se díky společné
aktivitě paní učitelek (ZŠ Benešova) a knihovnic, zapojilo sedmdesát dětí. Myslím, že nás
všechny práce bavila a bylo to
vidět na výsledcích.
Z dětských prací jsme během
roku uspořádali dvě výstavy.
Ta první probíhala v dubnu
v Informačním centru u Zelené brány. Pardubické veřejnosti jsme představili originálně
zpracované úkoly ze soutěže
Za tajemstvím pardubické-
ho bělouše. Druhá přehlídka (ve výstavních prostorách
knihovny) byla uspořádána
z kreseb, které nám poslaly
knihovnice z dětských oddělení Pardubického a Královéhradeckého kraje. V květnu se
totiž naše knihovna stala hostitelkou setkání Klubu dětských
knihoven
Pardubického
a Královéhradeckého kraje.
Jeho účelem bylo závěrečné
vyhodnocení literární a výtvarné soutěže Jakou barvu má
svět. Do Pardubic se sjelo na
osmdesát dětí a knihovnic. Po
úspěšné průzkumné plavbě
parníkem Arnošt se děti sešly se spisovatelkou Petrou
Braunovou, která představila svou knižní novinku Ema
a kouzelná kniha. Vyvrcholením setkání pak byly medailonky dětských autorů - vítězů
literární soutěže, kteří se stali
Rytíři krásného slova: Pavlíny Wünshové (Hořice v Podkrkonoší), Mariky Podhájecké
(Chrudim) a Anny Vaňkové
(Dvůr Králové). Slavnostní pasování Rytířů ze všech krajů
České republiky pak proběhlo
v červnu v Národní knihovně v Praze. Do užšího výběru
literární soutěže prošly i práce
pardubických čtenářů – Vanesy Machaté (9 let) a Michala
Lorence (14 let).
Literární pokusy a úspěchy našich čtenářů nás těší a budeme
je i nadále podporovat. Velmi si
vážíme také vytrvalosti a pracovitosti účastníků ostatních
soutěží a projektů. Mezi takové
bezpochyby patří týmová hra
Za tajemstvím pardubického
bělouše. Soutěž byla opravdu
náročná a vyrovnaná. O vítězích rozhodovalo malé zaváhání ve znalostech. Obrovským
přínosem však byla tvořivost
a originalita zpracování. Návštěvníci knihovny, kteří mohli
vystavené a opravené projekty
sledovat v průběhu roku na
dětském oddělení, mi jistě dají
za pravdu. Perfektní odborná
i výtvarná stránka nás pokaždé překvapovala a naplňovala
nadšením. Co všechno naše
děti dokážou! Hravost a vtipné
vyjádření ocenila i velvyslankyně Věra Jeřábková, která si
po besedě s dětmi vyžádala
obrázek diplomata. A jak vše
nakonec dopadlo? První byly
hned tři týmy - Studánky ve
složení Jitka Sýkorová a Karolína Čermáková, Dračí jezdci –
Zuzana Kmoníčková, Jan Žák,
Daniel Hovorka, Encyklopedisté – Jan a Jakub Matějkovi,
Matyáš Vetešník. Druhé místo
si vydobyli Bílí lvi - Kateřina Frgalová, Michal Žák, Pardubický dostihový spolek - Anna
Pasovská, Tereza Remešová,
Myšáci – Michal a Tomáš Lorencovi, Lucie Lorencová. Třetí
místo obsadili sourozenci Te-
reza a Jan Topolští. O mnoho
pozadu nezůstaly ani ostatní
skupiny Hanna Montana a Detektivky.
Co nového chystá „dětské“ na
příští rok? Kromě klasických
akcí budeme
pokračovat
v celoroční týmové hře. Pod
názvem Poznej šest pardubických nej se skrývá třetí
ročník soutěže, ve které pátráme po stopách významných
míst a osobností Pardubic. Po
roční odmlce bude pokračovat soutěž My všichni jsme
Východočeši, organizovaná
Klubem dětských knihoven.
Účastníci soutěže si rozšíří znalosti o geograficky i historicky
zajímavá místa Pardubicka
a Hradecka. Věříme, že vzájemné poznávání přispěje k porozumění letitých rivalů.
Všem čtenářům a našim
příznivcům (učitelům a rodičům dětí) přejeme spoustu hezkých chvil prožitých
v knihovně a úspěšný nový
rok s knížkou.
Za knihovnice
dětského oddělení
Jitka Kyclová
Kapka I 30
Literární soutěž
PROSEČ TERÉZY NOVÁKOVÉ
Všem zájemcům o literární soutěž
V 19. ročníku literární soutěže Proseč Terézy Novákové zůstala první místa neobsazena, druhé místo
v kategorii próza získala Jaromíra SLEZÁKOVÁ (Otrokovice), třetí Zdena VOJTĚCHOVÁ (Pardubice),
čestné uznání obdržela Jaroslava KOUBOVÁ (Litomyšl). Druhé místo v kategorii poezie náleží Marii
KOSTELECKÉ ze Žďáru nad Sázavou, třetí Monice EHRENBERGEROVÉ z Litomyšle, čestné uznání
Barboře KAMENICKÉ z Moravan.
Osvětová beseda Proseč, obec Proseč a Obecní knihovna Proseč vyhlašují
20. ROČNÍK LITERÁRNÍ SOUTĚŽE PROSEČ TERÉZY NOVÁKOVÉ 2011
Soutěže se může zúčastnit občan České republiky starší patnácti let, který není členem Obce spisovatelů nebo Syndikátu novinářů.
Všechny práce musí být původní a dosud v soutěžích neobeslané.
V kategorii próza musí mít příspěvek nejméně 6, maximálně 12 stran formátu A4.
V záhlaví uveďte název a označení žánru.
V kategorii poezie zašlete nejméně osm básní.
Soutěž je anonymní. K pracím ve čtyřech vyhotoveních přiložte zvláštní papír s názvem práce, svým
jménem, adresou, datem narození a kontaktem na vás. Na zvláštní list papíru je nutné napsat souhlas
s případným uveřejněním soutěžní práce. Originál zůstane uložen v archivu Obecní knihovny Proseč.
Kopie se nevracejí. V každé kategorii tři nejúspěšnější autoři budou odměněni cenami. Porota má právo některou z cen neudělit, případně udělit čestné uznání. Slavnostní vyhlášení výsledků se uskuteční
v září v roce 2011 v Proseči.
Soutěžní práce je třeba odeslat ve čtyřech vyhotoveních, nejdéle do 28. února 2011 na adresu: Obecní knihovna, 539 44 Proseč. V levém rohu obálky napište heslo: Literární soutěž.
Soutěžní práce lze také poslat elektronicky na e-mail: [email protected].
Zaměstnanci Krajské knihovny v Pardubicích přejí všem účastníkům soutěže hodně zajímavých nápadů, přízeň paní Prózy i slečny Poezie a v soutěži samozřejmě to nejlepší umístění.