vy_32_inovace_431 - Střední zdravotnická škola a Obchodní

Výukový materiál zpracován v rámci projektu
EU peníze školám
Název školy: Střední zdravotnická škola a Obchodní akademie, Rumburk, příspěvková organizace
Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0649
Šablona:
III/2
Jméno autora:
č. materiálu:
VY_32_INOVACE_431
Ing. Jaroslav Melichar
Třída/ročník:
Datum vytvoření:
I., II.
1. 9. 2012
Vzdělávací oblast:
Vyuč. předmět DEJ
Tematická oblast:
Vybrané kapitoly z regionálních dějin
Šluknovska
Předmět:
Dějepis
Výstižný popis způsobu
Metodický a obrazový materiál pro
využití nebo metodické
vhodné doplnění tématu „Husitské
pokyny:
období“ o konkrétní dějinné události
v kontextu regionální historie
Šluknovského výběžku s využitím
videodataprojektoru.
VY_32_INOVACE_431
Husitské období ve Šluknovském výběžku a okolí
Na počátku husitských válek bylo už celé Šluknovsko národnostně německé. Stejně jako ostatní
„pohraniční“ oblasti českého státu osídlené německým obyvatelstvem, stálo i Šluknovsko nejdříve
stra¬nou celého hnutí, později se přidalo na stranu nevládnoucího českého krále a později císaře
Zikmunda Lucemburského. (Pozor! Uvede-li se v té době pouze „Zikmund“, rozlišuj od kandidáta
husitů na českého krále Zikmunda Korybutoviče a od šlechtice Zikmunda z Vartemberka na
Děčíně.) Moc panská se spojila proti husitům s Šestiměstím a Míšeňskem (Saskem). V letech 1410 1420 byl zemským fojtem Horní Lužice a tehdy i Šestiměstí Hynek Berka zvaný Hlaváč (rozlišuj v
té době od Hynka Berky Dubského a Hynků Berků /otce a syna/ na Tolštejně), který byl věrným
stoupencem katolické strany. Ten také přivedl 7. května 1420 z Lužice vydatnou pomoc
Zikmundově posádce na pražském hradě v síle 4 tisíc bojovníků.
Po slavném vítězství husitů na Vítkově se vypravil v září 1420 jeden z husitských vojů pod
vedením Zbyňka z Buchova a Chvala Řepického na Žitavsko proti hradu a klášteru Ojvínu. (Tento
tehdy český hrad se původně jmenoval Mojvín. Vystavěl jej pravděpodobně Chval z Lipé /1253 1263/. Roku 1369 zde dal vystavět císař Karel IV. klášter, do něhož uvedl poustevnické mnichy
celestiny.) Proč byl husitským cílem právě Ojvín? Když totiž uprchli na počátku husitských válek
pražští kanovníci (sbory duchovních katedrálních kostelů podílejících se mj. i na správě diecéze správního obvodu biskupství), uchýlili se právě sem a do Žitavy a přivezli sem i klášterní poklady a
významné svátosti z Prahy. Odtud také řídili veškeré záležitosti týkající se katolické víry
v severních Čechách. Vypověděli také poslušnost pražskému arcibiskupovi Konrádu z Vechty, který
sice ještě v červenci 1420 korunoval Zikmunda Lucemburského na českého krále, ale v dubnu 1421
neočekávaně přestoupil k podobojí (přijímání oltářní svátosti nejen „těla Páně“ - hostie /chleba/, ale
také „krve Páně“ - vína i obyčejným lidem, nejen knězi; proto kalich ve znaku husitů kališníků).
V červnu 1421 zasedal v Čáslavi sněm, který se usnesl, aby v zemi byl obnoven mír. Hlavním
zákonem se staly proslulé tzv. čtyři pražské artikuly (články), jejichž znění bylo výsledkem dohody
všech křídel husitského hnutí. Zikmunda, krále českého, uherského a římského (císařem až od roku
1433, „zbavil“ sněm české koruny. Ze sněmu byl také zaslán lužickým stavům list, který
vysvětloval, že se Zikmund provinil proti Čechům a žádal, aby se od něho odtrhli a připojili
k husitům. Lužičtí stavové však českému králi (sice právoplatnému, ale vládnoucímu jen v tzv.
„vedlejších zemích“ Koruny české) zůstaly věrni.
Spolupráce severočeské šlechty s lužickými městy byla potřebná oběma stranám. Zdejší šlechtici
žádali od Lužice obvykle vojenskou sílu a výzbroj, která jim byla často poskytnuta. Lužická města
jednak vítala vojenské akce zdejší šlechty proti husitům, především však měla zájem o čerstvé
zprávy o pohybech a záměrech husitských polních vojsk. Jak ukazují tehdejší zhořelecké záznamy
(viz např. Codex diplomaticus Lusatiae sup., v Německu vyd. R. Jecht, 1900 - 1903), Šestiměstí
získávalo zprávy z mnoha severočeských hradů a měst, např. Děvína, Fredevaldu, Frýdlantu,
Grabštejna, Hamrštejna, Jablonného, Lipé, Milštejna, Ralska, Tolštejna, Vartemberka (Stráže) aj. Na
svoji dobu obdivuhodnou „zpravodajskou službu“ měli Berkové z Dubé. Spojení se Šestiměstím
udržovali pomocí rychlých poslů, kteří sem podávali zprávy o pohybech a záměrech husitských
vojsk od široké sítě zvědů a špiónů. Z Lužice se pak zprávy šířily do Saska a Slezska. Např. Hynek
Berka Hlaváč podává 21. května 1421 po obsazení Bělé (pod Bezdězem; 20. 5.) zprávu
Zhořeleckým: „. . . podávám Vám zprávu, že husité táhnou od Bělé - jsou to ti hradečtí a Smiřický k Jablonnému a chtějí se města zmocnit. Proto Vás . . . napomínám, abyste byli proboha a dle vůle
našeho pana krále připraveni a město sami obsadili, aby se nestala velká škoda . . .“. Po pádu
Litoměřic (29. 5. 1421) se obával o Lipý (Českou Lípu) a v dalším listu z 30. 5. 1421, kde
oznamuje Žitavským pád Litoměřic, zároveň míní, že nepřátelé potáhnou asi na Lipý. Žádá o posilu
VY_32_INOVACE_431
200 pěších nebo jízdních střelců. Jeho odhad se však tehdy ještě nenaplnil. Sám se pak uchyluje do
bezpečí na Tolštejn. Tolštejn držel v letech 1419 - 1426 Jan Berka z Dubé, který byl sice
stoupencem Husovým, ale strach z hospodářského kolapsu po plenění husitských vojsk ho přinutily
ke spojenectví s katolickými sousedy. Když husité obsadili Litoměřice a v roce 1423 dobyli i Děčín,
proslýchalo se, že nyní je na řadě Lužice. Proto začal Jan sjednávat prostřednictvím svého hejtmana
s lužickými stavy a děčínskými, lipskými (Lipé) a michalovickými pány obranný spolek proti
husitům. Dohodli se, že Šestiměstí vyšle vojenské oddíly k Rumburku. Vojsko bylo skutečně v síle
400 mužů sebráno. Na pomoc Rumbursku však přišlo pozdě a za týden se spěšně vrátilo (v polovině
června 1423). Husité byli rychlejší a už na konci května svedli vítěznou bitvu poblíž Valdeku.
Některé zprávy říkají, že ani k bitvě nedošlo, neboť zdejší slabé vojenské oddíly raději před husity
utekly. „Cosi“ se událo i u Šluknova, neboť po pádu Kamenice (České K.) v květnu téhož roku se
ve zhořeleckých knihách píše: „. . . když ti u Pihelu a Gersdorf (šlechtic) u Šluknova poškozovali
zemi . . .“.
Rychlý vývoj událostí, zvláště po rozdrcení vojsk panské jednoty u Malešova 7. června 1424,
učinil konec i dosud pevnému spojenectví Berků z Dubé a Vartemberků s katolíky. Oba rody pod
tíhou událostí raději volily cestu smíru s husity. A tak se stalo, že např. ještě v červnu1423 pomáhá
Šestiměstí Rumburku a brzy na to je ve zhořeleckých radních účtech vyčítavá poznámka, že se „. . .
dobří čeští páni s husity smířili . . .“. A když husité zajali v roce 1425 u Žitavy mezi jinými i
budyšínského hejtmana, vsadili ho do vězení na Tolštejně. Mezi zdej¬šími šlechtici a Šestiměstím,
někdejšími spojenci, se rozpoutala malá válka. Víra však začala jít stranou, šlo především o kořist,
získávanou „pěstním právem“. Tolštejnská posádka podnikala nájezdy na klášterní statky až ke vsi
Slegil (SV od Žitavy, dnes Schlegel), kde pobrala v dubnu 1425 dobytek a na zpáteční cestě ještě u
Spitzkunnersdorfu zajala žitavského hejtmana Mikuláše z Ponikau. Podobné rozbroje s Šestiměstím
měl i Jindřich Berka z Dubé na Vildštejně (Wildenstein). Že to ale nebylo nepřátelství nesmiřitelné,
dokazuje i to, že na přelomu dubna a května téhož roku byla záležitost s vpádem tolštejnské
posádky na Žitavsko urovnána na jednání obou stran ve Šluknově, když první vyjednávání o
propuštění za výkupné na tvrzi rytířů z Varnsdorfu bylo zmařeno.
V říjnu 1425 se ze zápisu ve zhořeleckých knihách dovídáme o dalších husitských akcích.
14. října obsadili husité Benešov (nad Ploučnicí) a Kamenici (Českou) a překročili pohoří na jakési
„červené louce“. Německý historik Jecht se domnívá, že to bylo někde v oblasti Chřibské (JECHT,
R. Der Oberlausitzer Hussitenkrieg und das Land der Sechsstädte unter Kaiser Sigmund. Görlitz:
1911). Na jaře 1426 se vzdává Janu Roháčovi z Dubé (pozor - „Roháčova“ Dubá je ta u řeky
Sázavy!) i strategický Lipý (Česká Lípa). Tehdy se Šestiměstí obávalo, že se boží bojovníci obrátí
velkou silou proti němu, především proti Žitavě. Konaly se proto veliké přípravy k obraně a lužická
zemská hotovost byla k Žitavě stažena. O pomoc bylo žádáno i Míšeňsko a knížata slezská.
Kolem roku 1426 umírá Jan Berka z Dubé a Tolštejn po něm dědí jeho bratr Hynek Berka mladší
(Hynek III.) zvaný pak na Tolštejně. Ten opět jednak jedná s Šestiměstím o posílení posádky na
Tolštejně, jed¬nak opět začíná plnit funkci „zpravodajské centrály“ pro Šestiměstí. Po rozepřích
v husitském táboře (jež vyústilo až v zajetí husitského kandidáta na český trůn, litevského
Jagellonce Zikmunda Korybutoviče) se začínají opět přiklánět na katolickou stranu i
Vartemberkové. Složitost doby nám odhaluje i dopis, který napsal 12. 4. 1427 jeden z hejtmanů
Řádu německých rytířů velmistrovi do Prus ohledně návštěvy Jana Chudoby z Ralska, řečeného
Ralsko, v Žitavě: „. . . oznamuji Vám, že není pravda, co jsem Vám psal v předchozím listu, že by
se Jan z Vartemberka spojil s kacíři, když přijel minulou středu přes pohoří do Žitavy . . . a on
sděloval, že stojí pevně ve víře Kristově a že chce raději ztratit vše, co má, než by odpadl. Leč příliš
se mu věřit nedá. . . .„ (uvedená pochybnost se pak v roce 1428 plně potvrdí). Dlouho očekávaný
husitský výboj do Žitavy, Lužice a Slezska (zvláště po únorové úmluvě slezských knížat, že v létě
vypraví do Čech křížovou výpravu) nastal na začátku května 1427. Od Prahy a od Lipé vytáhli
VY_32_INOVACE_431
Táboři a Sirotci v celkové síle 14 000 (Jecht) - 18 000 (Palacký) mužů. Nejdříve samozřejmě na
Žitavu, do níž se utekla celá svatovítská kapitula z Prahy. V čele husitů stáli Prokop Holý, Prokop
Malý - Prokůpek a Velek Koudelík z Březnice. Žitavské vojsko sice udeřilo na pochodem unavené
boží bojovníky hned po jeho příchodu 11. května, bylo však poraženo (padl i jejich městský
hejtman) a stíháno až ke hradbám. Samotné dob¬ře opevněné město ale zatím husité nedobývali a
postupovali dále k severu „celou krajinu pleníce a pálíce“ (Palacký). Bylo zasaženo i Frýdlantsko,
Jablonné, Mimoň. Husité oslabili Žitavsko, Lužici i část Slezska natolik, že z plánované křižácké
výpravy proti nim zatím sešlo. Při návratu se husitské vojsko rozdělilo na tři části. Jedna z nich se
vracela přes Šluknov, Rumburk a dále lipskou cestou do Lipé. Německý kronikář si stěžuje, že
„vojsko nebralo ohled na majetek obyvatelstva“. Sklonek léta pak přinesl v severním pomezí pouze
menší loupežné výpady do Žitavska a Lužice, které opět s vírou neměly nic společného. Např.
Jindřich Berka z Dubé z hradu Falkenštejna (u Jetřichovic) využil toho, že jeho spojenci
z Šestiměstí měli plné ruce práce s husity a zajel si pro jejich dobytek a ovce až k Žitavě. Žitavští
při jeho kvapném návratu zachránili už pouze ovce. Stejně loupili i berkovští hradní hejtmani a
vazalové, např. Luticové, Knoblochové aj. Na podzim 1427 pod tíhou událostí v těsném sousedství
husitských opor (např. už i Lipé) otevírá i dříve zmínění „spojenec“ Šestiměstí Jan Chudoba
z Ralska (Jan z Vartemberka) svůj hrad Vartemberk husitské posádce. V dubnu 1428 už je i sám do
tažení husitských vojsk plně zapojen, když se ho po boku Hradeckých a pražanů sám zúčastňuje.
Naproti tomu Hynek Berka mladší na Tolštejně se narozdíl od svého předchůdce stává spojencem
Šestiměstí a častý písemný styk dokazuje jeho zpravodajskou činnost. Např. na „soustředění
husitských vojsk, která se chtějí pomstít za utrpěnou škodu“.
Velké intenzity nabyly boje ve „výběžku“ a okolí v letech 1429 ¬1430, když zažil náš kraj několik
„spanilých jízd“ husitů do Lužice, Saska a Slezska. Na počátku června 1429 vytáhlo husitské
vojsko z Lipé, kde se shromáždilo 4 000 pěších, 400 jezdců a 150 válečných vozů, kolem Tolštejna
přes Rumburk a Jiříkov do Lužice (Jaroslav Berka z Dubé o soustřeďování husitských vojsk u Lipé
včas Šestiměstí informoval). Mezi 12. až 15. červnem pak operovalo v Horní Lužici, kde se zřejmě
spojilo s dalšími oddíly, které pak postoupily až ke slezské Boleslavi. V září 1429 pak došlo
k největší bitvě na území „výběžku“, a to „v místech podél varnsdorfského lesa a luk proti
Frenzelsbergu“ (kóta 468 m; vrchol nyní na území SRN) mezi Studánkou (Schönborn) a
Rumburkem. Husité pod vedením sirotčího hejtmana Prokůpka (Prokopa Malého) porazili vojsko
lužických měst (především žitavského) a místních oddílů. Poražených prý padlo více jak 1000 („...
pobití ... byli zakopáni ve vyčerpaných pyritových jamách. “). Na podzim 1429 obsadili husité i
Lipovou (Haňšpach), při tažení do Lužice v roce 1430zničili tvrz v Šenově tak, že už nebyla
obnovena. V letech 1430 - 1431 už husité ovládli (ať přímo vojensky nebo díky přestoupení ve víře
či prodejem) v nejsevernějších Čechách prakticky všechny strategické pevnosti. Vedle Žitavy už
zůstávaly v držení přívrženců krále Zikmun¬da jenom Tolštejn, Sloup, Milštejn a Fredevald (u
České Kamenice). Ten ovšem jen díky tučné peněžní injekci Šestiměstí Mikešovi Pancíři ze
Smojna, který nejen zapomněl na dřívější nepřátelství, ale začal do Zhořelce poskytovat i důležité
zpravodajské informace. (Viz mapa č. 6 Průběh vojenských tažení husitů v letech 1420 – 1433
v knize R. Anděla Husitství v severních Čechách, Liberec, Severočeské krajské nakladatelství,
1961.)
VY_32_INOVACE_431
Ani po porážce radikálních husitů v bitvě u Lipan (30. 5. 1434) nezavládl na česko - lužickém
pomezí klid. Kromě tehdy běžných loupežných výpadů se od roku 1433 naplno rozhořela na
dlouhých 10 let tzv. „vartemberská válka“ mezi pány z Vartemberka a Šestiměstím (především
Žitavou), když byl v Žitavě lstivě zajat a pro zradu krutě popraven Jan Ralsko mladší.
K Vartemberkům se ochotně přidali i další šlechtici. Ne však z lásky k Vartemberkům, ale pro
kořist, když „byl důvod“ k loupežím.
Použité zdroje:
MELICHAR, J. et al. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení
pro rozvoj Šluknovska, 2008
ANDĚL, R. Husitství v severních Čechách. Liberec: Severočeské krajské nakladatelství, 1961
Codex diplomaticus Lusatiae superioris. Görlitz: R. Jecht, 1900 - 1903
JECHT, R. Der Oberlausitzer Hussitenkrieg und das Land der Sechsstädte unter Kaiser Sigmund.
Görlitz: 1911