Obsah a ukázka z knihy - Středisko bezpečnostní politiky

Miloš Balabán
Jan Ludvík
Libor Stejskal
a kolektiv
STRATEGICKÉ
TRENDY
GLOBÁLNÍHO
VÝVOJE
Recenzoval: PhDr. Pavel Seifter, London School of Economics and Political Science
Tato publikace vznikla jako součást projektu výzkumu, vývoje a inovací
„Trendy, rizika a scénáře bezpečnostního vývoje ve světě, Evropě a ČR – dopady
na bezpečnostní politiku a bezpečnostní systém ČR“ (VG20102013009).
© Miloš Balabán, Jan Ludvík, Libor Stejskal a kolektiv, 2012
ISBN 978-80-87100-20-2
Obsah
Úvodní slovo .......... 5
1. Strategické trendy globálního vývoje: teorie a konceptualizace .......... 6
Jan Ludvík, Tomáš Kučera
2.1 Transformace globální moci a vlivu: politická, ekonomická
a bezpečnostní dimenze .......... 12
Miloš Balabán
2.2 Nexus voda–potraviny–energie a rizika světového vývoje .......... 34
Lubomír Petružela
2.3 Změna klimatu a její dopady .......... 51
Libor Stejskal
2.4 Populační vývoj ve světě jako oblast strategického zájmu .......... 78
Miroslava Mašková
2.5 Technologický vývoj a jeho rizika .......... 85
Petr Koubský
2.6 Interdependence globální ekonomické, informační a dopravní
infrastruktury a její zranitelnost .......... 95
Michael Romancov
3. Rodící se nová ohrožení v neklidném světě .......... 113
Miloš Balabán, Antonín Rašek, Martin Potůček, Luděk Moravec
4. Česká republika v kontextu globálního vývoje .......... 123
Jan Ludvík, Luděk Moravec
Literatura .......... 134
Úvodní slovo
Vážení čtenáři,
po publikacích Kapitoly o bezpečnosti a Nezápadní aktéři světové bezpečnosti,
které byly pozitivně přijaty českou odbornou veřejností, přichází Středisko bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK s další
knihou, nazvanou Strategické trendy globálního vývoje. Vznikla jako součást
projektu „Trendy, rizika a scénáře bezpečnostního vývoje ve světě, Evropě a ČR –
dopady na bezpečnostní politiku a bezpečnostní systém ČR“, realizovaného
v rámci Programu bezpečnostního výzkumu České republiky 2010–2015.
Primárním cílem publikace je nejen analyzovat klíčové trendy geopolitického,
ekonomického, bezpečnostního, environmentálního, demografického a technologického vývoje, ale také poukázat na jejich vzájemnou provázanost a naznačit
jejich předpokládané vývojové trajektorie na pozadí mimořádně dynamického
a v mnoha ohledech turbulentního světového vývoje. Autorský kolektiv tak činil jednak se záměrem poskytnout data, fakta a interpretace užitečné pro každého, kdo se profesně zajímá o budoucnost světa, Evropy a České republiky, ale také stimulovat širší odbornou a veřejnou diskusi o zásadních otázkách
a problémech, které tuto budoucnost ovlivňují. Přáním autorského kolektivu je,
aby se tak stalo.
PhDr. Miloš Balabán, Ph.D.,
vedoucí Střediska bezpečnostní politiky
Centra pro sociální a ekonomické strategie
Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy
5
1. STRATEGICKÉ TRENDY
GLOBÁLNÍHO VÝVOJE:
TEORIE A KONCEPTUALIZACE
Jan Ludvík, Tomáš Kučera
Svět, ve kterém žijeme, se neustále mění a vyvíjí. Hlavní změny označované
jako trendy a jejich dopad jsou, jak už napovídá název, předmětem jednotlivých
kapitol této knihy. Tyto trendy není možné pochopit a studovat jen na základě
pouhé deskripce. Znalost toho, že se určitá část světa mění, nám sama o sobě
často řekne pramálo. Popis trendů je tedy pouze jedním krokem. Tato kniha jím
sice začíná, nicméně nekončí. Řečeno odbornou terminologií, změna jedné proměnné vyvolává změnu druhé proměnné. Abychom mohli tyto problémy vůbec
zkoumat, musíme určit, co vlastně zkoumáme, jaké jsou jednotlivé proměnné
a proč byly zvoleny. Nahodile vybrané otázky zodpovězené na základě odhadu
jsou v českém odborném prostředí sice stále běžným, naštěstí však ustupujícím
fenoménem. Vyhnout se obdobné pasti lze poměrně jednoduše dodržováním zavedených standardů vědecké práce.
Jednoduše řečeno, tato kniha se zabývá tím, jakým způsobem hlavní trendy
světového vývoje působí na naši bezpečnost. Měla by nabídnout teoretický přesah a zároveň posloužit i pro potřeby praktické politiky, například při případné
další aktualizaci bezpečnostní strategie České republiky. Struktura a zvolené metody jsou voleny s ohledem na tento účel. Práce je tak vedena otázkou, nikoliv
metodou.1
Hodnoty nezávislé proměnné tedy určují ony trendy globálního vývoje. Mezi
ty řadíme změny v distribuci moci, vznikající soupeření o zdroje jako energetické suroviny, vodu či potraviny, změny klimatu, demografický a technologický
vývoj a vzrůstající provázanost globální ekonomické, informační a dopravní infrastruktury. Neznamená to samozřejmě, že by se jednalo o jediné trendy, které
můžeme v současném světě pozorovat. Domníváme se však, že se jedná o trendy nejdůležitější.
Stanovení závislé proměnné je poněkud obtížnější. Identifikované trendy působí na řadu věcí, nicméně již z ambice přispět k formulaci bezpečnostní strategie ČR je zřejmé, že dopad trendů na bezpečnost je tím, co nás zajímá primárně.
Samo o sobě to ovšem stále neříká mnoho. Musíme si především uvědomit, o čí
bezpečnost se jedná. Jednotlivé trendy stejně jako jejich společné působení mají zcela odlišný dopad na různé referenční objekty. Je zcela jasné, že například
kritický nedostatek vody ve východní Africe bude znamenat něco úplně jiného
pro bezpečnost somálské matky s dětmi, České republiky nebo Klingonské říše.
Zatímco pro první se jedná o existenciální problém, Česká republika jím bude
přímo dotčena spíše minimálně. Může ji však ovlivnit případná migrační vlna
1 K tomuto problému srovnej například Drulák eds. 2008.
6
směřující do Evropské unie a zároveň bude zvažovat nutnost zásahu proti lidskému utrpení na základě své vlastní identity jako státu, který pomáhá druhým.
Poslední referenční objekt přitom uvedený vývoj nemusí vůbec zajímat.
Volba referenčního objektu je tedy na první pohled zásadní. Určit, že jím nebude Klingonská říše, je samozřejmě snadné. Nicméně mnohem složitější otázkou je, zda se jím má stát spíše stát nebo jednotlivec. Z řady důvodů, které vycházejí z následujících odstavců a mezi které samozřejmě patří také snaha přispět
k formulaci bezpečnostní strategie ČR, tedy státu, volíme jako referenční objekt
právě stát, tedy konkrétně Českou republiku. Stát zajišťuje mimo jiné fyzickou
bezpečnost svých občanů, a to jak vůči hrozbám přicházejícím z jeho vlastního
území, tak vůči těm, které mají svůj původ mimo jeho hranice.
Stejně jako ostatní státy existuje i Česká republika v anarchickém systému mezinárodních vztahů. V souladu se strukturalistickým pohledem na mezinárodní
vztahy (srovnej například Waltz 1979; Wendt 1999) pak předpokládáme, že
struktura systému nemůže být redukována pouze na vztahy mezi jednotlivými
částmi. Náš pohled však není čistě materialistický. Naopak slavný Wendtův citát (1992), že anarchie je tím, co z ní státy udělají, považujeme za užitečné východisko. Podle Wendta existují tři kultury anarchie, které se primárně liší tím,
jak na sebe státy pohlížejí. Zatímco v hobbesovské se považují za nepřátele, o jejichž zničení usilují, v lockeovské na sebe pohlížejí jako na rivaly a uznávají
alespoň právo druhého na existenci. V kantovské kultuře anarchie se pak podle
Wendta státy navzájem chápou jako přátelé. Je jasné, že takováto změna vzájemného chápání nemůže být pouze výsledkem změny materiálních faktorů.
S tím, jak se mění vzájemný pohled, se mění i identita států.
Wendtova konceptualizace ukazuje pestrost identit států ve vztahu k mezinárodnímu systému. Má-li být však stát uchopen jako referenční objekt bezpečnostní strategie, je třeba hlouběji pochopit jeho role a funkce. Přestože nelze popřít, že stát zpravidla stojí na určitém materiálním základě, jako např. teritorium
či sídlo vlády, málokdo by asi tvrdil, že existence státu, a tedy i jeho bezpečnost
se vztahuje pouze k takovýmto materiálním aspektům. Zůstaneme-li u příkladu
Somálska, na faktu, že Somálsko je zhrouceným státem, může jen pramálo změnit to, že suverénní hranice nebyly žádným z jeho sousedů zpochybněny a že
vládní okrsek v Mogadišu je v držení uznávané vlády. Jde totiž o výkon funkcí
a rolí státu, které rozhodují o tom, zda je existence státu jen formální, nebo faktická. Bezpečnost státu je tak proto nutné vztahovat jednak k funkcím, které jsou
pro stát inherentní a jež legitimizují jeho vlastní existenci, a jednak k identitě, kterou přijal za svou a skrze niž se snaží definovat svou pozici ve světě.
Funkce státu z hlediska bezpečnosti je vhodné vnímat jako důležitější než identitární role. Identitu by mělo být možné přizpůsobit změněným podmínkám snadněji než samotnou koncepci státu definovanou právě skrze jeho základní funkce. Přesto ani funkce, které by stát měly definovat, nejsou a nebyly dané jednou
provždy. Jaké jsou tedy tyto role a funkce státu? Kdy je stát okolnostmi donucen
pouze přeformulovat svou politiku (např. zrušení některých sociálních dávek
z důvodu ekonomické recese) a kdy již jde o otázku bezpečnosti? Může být ilus7
trativní a možná i analyticky přínosné pro pochopení současného stavu, podíváme-li se stručně na vývoj koncepce evropského státu od středověku až po dnešek.
V období raného středověku, můžeme-li o státu vůbec hovořit, lze stát a státní
moc bez nadsázky spojit s osobou a mocí panovníka. Jeho zcela primární rolí
bylo zajištění vnější bezpečnosti. Jak popisuje Norbert Elias (1982), raně středověká společnost byla soběstačná, nejen co se týče ekonomické produkce, ale rovněž při zajištění osobní bezpečnosti. Role panovníka, a tedy státu při zajištění
vnitřní bezpečnosti a vymahatelnosti práva byla sekundární a silně závislá na aktuální moci konkrétního panovníka. Elias například zdůrazňuje význam teritoriální expanze pro udržení moci panovníka. V období barterové ekonomiky bylo udělování léna jedinou možností, jak mohl panovník odměnit své bojovníky,
a tak byla teritoriální expanze pro raně středověké panovníky rovněž podmínkou
pro vynucení autority ve vnitřních záležitostech. V otázkách vnitřní bezpečnosti panovník nabývá roli až s rozvojem finanční ekonomiky, která dává centrální
autoritě prostředky k vynucení práva a pořádku (Elias 1982; Linklater 2004; Linklater and Mennell 2010).
Vnitřní bezpečnost se stala ústředním tématem politického myšlení evropského
osvícenství. Pro Thomase Hobbese (1998 [1651]), který byl svědkem anglické
občanské války mezi parlamentaristy a roajalisty (1642–1651), byla otázka státu spojena téměř výhradně s vynucením vnitřní bezpečnosti. Jediným důvodem
pro existenci autority státu tak mělo být zajištění osobní bezpečnosti jeho občanů,
takže ti již kvůli strachu o svou bezpečnost nemuseli vést osamělý život plný
strachu a podezřívání. Role státu při zajišťování vnitřního řádu pak byla tématem i pozdějších politických filozofů zabývajících se konceptem společenské
smlouvy, jako např. byli John Locke či Jean-Jacques Rousseau.
Také Immanuel Kant chápal stát především jako právní prostředí, jež umožňuje lidem, kteří jsou primárně asociálními bytostmi, navazovat sociální vztahy
a spolupracovat s ostatními, což je nezbytné k uspokojování jejich potřeb. Kantovo pojetí státu však neskončilo jen u toho. Kant vnímal jako úděl daný přírodou či prozřetelností, že podobně, jako jsou právní vztahy budovány uvnitř státu,
musí být budovány i mezi státy. Je tak úkolem státu, aby se snažil překonat anarchický mezinárodní systém systémem založeným na autoritě mezinárodního práva (Kant 2006a, b). V Kantově koncepci státu tak lze vidět předznamenání postmoderního státu s jeho globální identitou.
Období laissez faire liberalismu 19. století však znamenalo cílené omezování
role státu. Anglosaští liberálové a radikálové, jako byl např. Richard Cobden,
ostře kritizovali tradiční praxi mezinárodní politiky vedenou profesionálními diplomaty a využívající války jakožto prostředku k řešení mezinárodních sporů.
Důvodem jejich kritiky bylo především to, že takováto praxe legitimizovala rozšiřování moci vlády a jejích finančních příjmů (Cain 1979). Politická ekonomie
liberály této doby učila, že osobní zájmy jednotlivců jsou vůči sobě ve vzájemné harmonii a konfliktů by nebylo, nebylo-li by zájmů vlády a vládnoucí třídy.
Dle laissez faire liberalismu by se role státu měla omezit na zajištění elementár8
2.1 TRANSFORMACE GLOBÁLNÍ
MOCI A VLIVU: POLITICKÁ,
EKONOMICKÁ A BEZPEČNOSTNÍ
DIMENZE
Miloš Balabán
Ztráta globální dominance Západu
Na počátku druhé dekády 21. století jsme svědky zásadní transformace celého
stávajícího mezinárodního systému, který se začal vytvářet v posledních třech dekádách 19. století, tedy před 150 lety. Dominantní roli ve světových záležitostech
a ve světové ekonomice postupně přebíraly této době západní Evropa a Spojené
státy americké. První a především druhá světová válka tuto dominanci oslabily
zejména vznikem Sovětského svazu a posílením jeho velmocenského postavení
po porážce nacistického Německa v roce 1945. Svět se na čtyřicet let dostal do
éry bipolarity ovlivňované soupeřením mezi SSSR a USA, nicméně role Sovětského svazu jako supervelmoci skončila jeho politickým, ekonomickým a sociálním kolapsem na počátku devadesátých let 20. století. Ale i přes existenci bipolárního světa si Spojené státy a západní Evropa (po druhé světové válce
i s Japonskem) byly schopny vytvořit díky výkonnosti své ekonomiky zřetelný
náskok před zbytkem planety.
Právě po rozpadu Sovětského svazu přitom došlo k posílení globální politické,
ekonomické a bezpečnostní superiority Spojených států, kterou americký publicista Charles Krauthammer označil jako „unipolární moment“.1 Tento stav je ale
v současnosti již minulostí. Jednou z hlavních příčin se stala ekonomická a finanční krize, která vypukla ve Spojených státech v roce 20082 a která následně
kvůli globálnímu vlivu americké ekonomiky vyvolala ekonomickou krizi především v euroatlantickém prostoru.
V úvahu je ovšem nutné brát i širší kontext světového vývoje. Britský historik
Niall Fergusson ve své knize „Civilization: The Six Ways the West Beat the
Rest“3 uvádí, že Západ v průběhu 500 let předstihl zbytek světa díky tomu, že byl
schopen si osvojit a využít šest klíčových oblastí: konkurenci, vědu, vlastnická
práva, medicínu, konzumerismus a pracovní etiku. K tomu je možné ještě přiřa1 The Unipolar Moment. Foreign Affairs, Vol. 70, No. 1. America and the World 1990, s. 23–33,
<http://www.comunicazione.uniroma1.it/materiali/14.34.27_Charles%20Krauthammer%20The%20
UnipolarMoment.pdf >.
2 Symbolickým koncem „unipolárního momentu“ může být krach americké investiční banky Lehman Brothers, symbolu amerického kapitalismu, v září 2008.
3 Fergusson, N. (2011): „Civilization: The Six Ways the West Beat the Rest“. Allen Lane, London
2011.
12
dit i technologickou revoluci. Poprvé tento západní „monopol“ narušilo Japonsko
po druhé světové válce, k němu se ale v posledních třiceti letech přidaly další asijské země: na prvním místě Čína, ale též Indie, Jižní Korea, Indonésie, Singapur
a Vietnam. Vzestup Asie ilustroval velmi pregnantně ekonom a bývalý americký ministr financí Lawrence Summers, který uvedl, že zatímco během průmyslové revoluce životní standard vzrostl asi o 50 % během lidského života, míra
současného asijského růstu je za lidský život bezprecedentně stonásobně vyšší
(10 000 %).4
Na základě ekonomických analýz a prognóz si lze učinit obraz o trendech ekonomického vývoje v příštích zhruba dvou dekádách. V roce 2010 se Spojené státy podílely na objemu světového HDP 24 procenty a EU 27 procenty. Za dvacet
let v roce 2030 mají jejich podíly klesnout zhruba na polovinu. Pokles bude ještě markantnější u Japonska (z devíti na tři procenta). Naopak podíl Číny se zvýší ze současných devíti procent na 24 procent a Indie ze dvou procent na deset
procent. Prognózy počítají s tím, že na konci druhé dekády může Čína fakticky
dohnat Spojené státy co do objemu HDP a v roce 2030 se podle tohoto kritéria
může stát největší světovou ekonomikou.5 Do globálního ekonomického rozvoje ale budou více promlouvat i další dynamicky se rozvíjející země, které mají
perspektivní ekonomický potenciál. Nelze zde pominout vliv seskupení BRICS,
kam patří vedle již uvedených asijských mocností Číny a Indie též Brazílie, Rusko a Jihoafrická republika (do roku 2010 se jednalo o uskupení BRIC – Brazílie, Rusko, Indie a Čína; Jihoafrická republika, ekonomicky nejrozvinutější africký stát, se stala členem uskupení v prosinci 2010).6 Vedle BRICS je v centru
pozornosti i ekonomický rozvoj tzv. skupiny „N 11“ nebo „Next 11“.7
Globální realitou jsou dnes čtyři hlavní globální mocenská centra: Severní
Amerika (Spojené státy a Kanada), EU, Čína a Japonsko. Ze širšího pohledu se
jedná o dva velké regionální okruhy, které mají rozhodující vliv na globální politický, ekonomický a bezpečnostní vývoj: transatlantický a asijsko-pacifický.
4 Mahbubani, K. (2008): Ringing in the Asian Century. Los Angeles Times 19. 2. 2008, <http://
internet-search-marketing.com/ringing-in-the-asian-century-the-west-needs-to-get-used-to-theend-of-its-era-of-world-domination.php>.
5 Blíže k ekonomickému růstu nových mocností <http://www.standardchartered.com/media-centre/press-releases/2010/documents/20101115/The_Super-cycle_Report.pdf> a Grant, Ch: Can Europe and China shape a new world order. London, Centre for European Reform (2008),
<http://www.cer.org.uk/pdf/p_837.pdf>
6 Analytik banky Goldman Sachs Jim O’Neill, který v roce 2001 jako první identifikoval ekonomický potenciál zemí BRIC, zároveň predikuje, že ještě v této dekádě budou ekonomiky BRIC větší než ekonomika Spojených států, přičemž samotná velikost čínské ekonomiky bude dosahovat
2/3 ekonomiky americké. Čtyři ekonomiky BRIC se také budou ve druhé dekádě podílet minimálně 50 procenty na růstu globálního HDP, přičemž Jim O’Neill nevylučuje ani 70procentní podíl („Why we must stop talking about emerging markets,“ <http://www.europesworld.org/NewEnglish/Home_old/Article/tabid/191/ArticleType/ArticleView/ArticleID/21780/Whywemuststopta
lkingaboutemergingmarkets.aspx>).
7 Patří sem podle banky Goldman Sachs též Bangladéš, Egypt, Filipíny, Jižní Korea, Indonésie,
Írán, Mexiko, Nigérie, Pákistán Turecko, Vietnam.
13
K procesu transformace globální moci ovšem velmi výrazně přispívají následky ekonomické a finanční krize, jež má bezprostřední dopad na podobu mezinárodního ekonomického řádu.
První velká krize „globalizace“ potvrdila pokles role národních států, především na Západě, který je patrný již od počátku devadesátých let 20. století. Národní státy byly sice jako „poslední instance“ schopny, resp. donuceny poskytnout pomoc kolabujícím finančním trhům, na jejichž osudu závisely příjmy
milionů občanů, nicméně poté, co finanční trhy (banky, nadnárodní ekonomické korporace) byly národním státem sanovány (přičemž tato sanace si vyžádala
obrovské částky a státy se enormně zadlužily), začaly atakovat oslabené národní
státy a nutit je k další privatizaci veřejných statků a omezování sociálního státu.
V současné době dochází k tomu, že finanční trhy mj. prostřednictvím tří ratingových agentur, které se tak fakticky zařadily mezi klíčové (ale nikomu neodpovědné) globální aktéry,8 zdražují půjčování peněz tak, že některé státy jsou
dováděny až na pokraj bankrotu. Obrovské transfery peněz ze státních rozpočtů
a spekulativní zdražování peněz v případě nejvíce oslabených (oslabovaných)
států ovšem způsobují další kolapsy mezinárodního finančního systému. Výrazně oslabené národní státy ztrácejí schopnost těmto kolapsům předcházet nebo je
odvracet.
Na druhé straně zde ale existuje „čínský“ model velkého centralizovaně řízeného národního státu s fungujícím svobodným trhem, ovšem v rámci autoritářské politiky neliberálního, „státního“ kapitalismu. Tento model pomohl úspěšně
čelit dopadům krize na Čínu, i když k tomu přispěla i skutečnost, že Čína roste
trendově rychleji než rozvinuté země kvůli akumulaci kapitálu, a proto ani tak silný šok jako finanční krize nezpůsobil pád Číny do recese.
Není vyloučeno, že Západ tak bude nucen poprvé od kolapsu světové socialistické soustavy koncem osmdesátých let 20. století čelit ideologické výzvě: konfrontaci liberálního kapitalismu a demokracie s kapitalismem neliberálním. Tento, především „čínský“, model se přitom stává přitažlivým pro řadu zemí v Asii,
Africe či Latinské Americe v konfrontaci s ekonomickou a finanční krizí, jež
8 Jedná se o americké agentury Standard & Poor’s, Moody’s Investors Service a Fitch Ratings.
V letech prosperity ratingové agentury masivně vydělávaly na přidělování nejvyšších hodnocení
řadě problematických hypotečních půjček, což vzbuzovalo dojem jejich bezpečnosti a vysoké hodnoty. Nedokázaly přitom rozpoznat blížící se krizi, která finanční systém rozvrátila. Podle deníku
The New York Times (NYT) americké ministerstvo spravedlnosti vyšetřuje agenturu Standard &
Poor’s, zda správně ohodnotila hypoteční dluhopisy v letech před finanční krizí. Vyšetřovatelé
chtějí zjistit, zda původní záměr analytiků Standard & Poor’s snížit hodnocení hypotečních dluhopisů vyšší manažeři firmy svévolně nezměnili. Pokud americká vláda najde dostatečné množství důkazů, které by toto podezření potvrdily, vyvolá to občanskosprávní spor a vážně to zpochybní tvrzení ratingové agentury o tom, že rozhodování jejich analytiků je nezávislé a nepodléhá
obchodním tlakům. NYT též uvádí, že všechny tři ratingové agentury jsou ohledně svých možných
pochybení vyšetřovány americkou Komisí pro cenné papíry a burzy. (Blíže viz <http://www.nytimes.com/2011/08/18/business/us-inquiry-said-to-focus-on-s-p-ratings.html?_r=1&scp=4&sq= S
tandard%20&%20Poor%C2%B4s&st=cse>).
14
v prvé řadě postihla především Spojené státy a Evropu. Dá se říci, že nekontrolovaný ekonomický liberalismus se krizí výrazně zkompromitoval a ztratil na
své atraktivitě.9 Naopak Číny a dalších dynamicky se rozvíjejících ekonomik se
krize příliš výrazně nedotkla a naopak se staly garantem a generátorem globálního ekonomického růstu.
G-20: zárodek nové kvality globálního vládnutí?
Ekonomická krize způsobila i radikálnější změnu v dosud existujícím globálním mocenském řádu. Poprvé od průmyslové revoluce není ekonomická moc
soustředěna výlučně v rukou Západu, což je historicky přelomový moment. Kolaps západního modelu ekonomického vládnutí přispěl k tomu, že uskupení nejvyspělejších západních zemí a Japonska (G7 a později s Ruskem G-8) přestalo
být exkluzivním klubem pro řešení globálních politických a ekonomických výzev. G-8 vystřídalo uskupení G-20, tedy 20 nejvyspělejších a nejdynamičtěji se
rozvíjejících zemí světa, které má efektivněji čelit krizi na globální úrovni. Vedle bývalých členských zemí G-8 (Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo,
Rusko, Spojené státy, Velká Británie) se tak členy G-20 vedle fakticky západního
aktéra Austrálie staly díky svému ekonomickému růstu i „nezápadní aktéři“ –
Čína, Indie, Argentina, Brazílie, Indonésie, Jižní Korea, Mexiko, Saúdská Arábie, Jihoafrická republika a Turecko.
G-20 je možné typologicky označit za síťovou organizaci, která odvozuje svou
legitimitu z míry globálního ekonomického vlivu (ekonomiky G-20 představují
85 % světového hrubého domácího produktu, 80 % mezinárodního obchodu a 2/3
světové populace). Na její platformě jsou již identifikována hlavní témata a problémy globální, především ekonomické agendy a jsou vedena jednání, jak tyto
problémy řešit. V centru pozornosti je v současné době především to, jak koordinovaně a konsenzuálně přijímat relevantní opatření k omezování dopadů ekonomické krize a definovat „exit strategy“ z této krize. Mezi členskými státy G-20
ale existuje celá řada konfliktních témat a sporů, které ztěžují hledání společných východisek a strategií. Jedná se např. o spory mezi státy, které mezi sebou
mají výraznou nerovnováhu obchodní bilance (Spojené státy – Čína), vzájemné
obviňování z měnových manipulací opět mezi Spojenými státy a Čínou (podhodnocená čínská měna jüan versus kvantitativní „uvolňování“ dolaru), politickou
nedůvěru mezi „západními“ a „nezápadními“ členy G-20 založenou i na historic-
9 V expertních a politických diskusích se objevila i teorie tzv. pekingského konsenzu, který vychází
z toho, že rozvojové země by měly postupně rozvíjet ekonomiku při zachování rozhodujícího podílu aktiv v rukou státu a že dobře připravené tržní reformy by měly předcházet politickým a kulturním změnám. Jedná se tedy o pravý opak dlouhodobě dominantního washingtonského konsenzu, podle kterého měly vlády chudších států co nejrychleji privatizovat státní firmy, za každou
cenu prosazovat volný trh, deregulovat a omezovat veřejné výdaje. V daném případě je možné
uvést, že představvitelé „třetího“ světa tento koncept zpochybnili právě pod vlivem globální ekonomické a finanční krize.
15