Untitled - Jiří Cmunda Roupec

Komentáře

Transkript

Untitled - Jiří Cmunda Roupec
-
Zdálo by se podle domén osad, že trampské písničky byly záležitostí jen autorů z Čech. Přesto
se už i do předválečné historie trampské muziky zapsali Moraváci. Velkým hitem se stala Píseň
severu, kterou na etiketu Astona-Ultraphon nahrála brněnská skupina Zelená sedma. Autorsky
jsou podepsáni Pavel Milan a Viktorka Bárová, což jsou ovšem pseudonymy Jana Plichty
(1929–1969) a Jana Šustka. Jejich rukopis nesou i písně Bílá kánoe, Bílá jachta, Námořníku,
hochu smělý…
Pro osadní sbor White Creek
skládal melodie Zdeňa Vorlíček,
textované
Julkem
Jeřábkem.
Z jejich spolupráce pocházejí písně
Řeka zpívá, Až hvězdy zahoří,
Čekám tě dnes, Indián…
Trampské písně, než přešel na
komerci, komponoval i Olda
Svoboda (1918–1988). Jeho písničky
hrála Zelená sedma, Brněnští Kocouři
a později i Příboj. K nejznámějším
patří tango Za jižních nocí, Osada,
Sám pod širým nebem… Pěkných pár
převzatých melodií otextoval spolu
s Bumbecem pro sbor TO Vodáci
kytarista Blahoš Burger (1925). Pár
příkladů z jeho tvorby: Gavaň,
Courám se, Prostý příběh, Zelené
Brněnská Zelená sedma
údolí, Vzkaz do Tater…
Za války pro Tuláky a po válce pro Kačery komponoval novinky Vladimír Staněk (1928–
1997). Spolupracoval s textařem Josefem Joem Jégrem (1939–2001) na písničkách Ontário,
Jsem jen tulák, Šedivé ráno… a také s textařem Jirkou Fládrem na písničkách Pahorky,
Podzim, Poslední noc… Možná nejuznávanějším brněnským trampským textařem byl Milan
Michec Šebesta (1933–1970). U některých je autorem melodie i textu – Vyhaslý oheň, Cesty,
Stará píseň, Lístek z javoru, Kubátův zákon a Irena… Jindy na převzatou hudbu napsal český
text – Zlatokop z Missouri, Cesta na západ, Dostavník…
Jiří Procházka alias Jura Cancák (nar. 1936) tvořil pro Pavouky. Složil jim osadní píseň
Texas adios. Jeho písně hrají i zbýšovští Roveři – Dobrák šerif, Polární záře, Stará kobyla…
Taktéž dodnes hraná Bítovská romance (Bítovské jezero) vznikla na Moravě z hudební invence
Vladimíra Fuky (1920–1996) a z pera Miloše Drdáckého. Nelze ovšem tvrdit, že byli
trampskými autory. Fuka se angažoval spíše na poli dechovky.
K autorům o generaci mladším patří Jiří Sup Polák (nar. 1956). Skládal zprvu pro brněnskou
skupinu Ozvěna a za píseň Nádraží byl v Sokolově v roce 1980 oceněn Zlatou portou. Poté se
angažoval pro skupiny Lokátory a Pata například písněmi Slunko, Stíny, Mariáš…
Z Ozvěny pochází další trampský písničkář Petr Pit Vyhlas (nar. 1956). Z jeho nejznámějších
písní jsou to například Po řece dolů, Nedělní blues, Vlak a další.
Pak je to osobnost mezi trampskými autory – Pavel Čiča Jelínek (nar. 1947). Je spjat
především s kapelou Karabina. Čiča se pro tramping angažuje v několika rovinách – bádá
v historii trampingu, moderuje trampské akce, píše povídky i básničky a několik let uváděl na
vlnách rádia Čas nedělní polední Slezinu a samozřejmě stále trampuje. A písniček napsal pro
Karabinu také dost – Vandrovníci, Elitní jednotka, V půlce trati, Nový fáro, Na koně se nežárlí…
1
V poválečné, respektive v poúnorové době to neměl trampský národ snadné. Režim zakazoval
vše, co jakkoliv sympatizovalo se západem. Přesto písničky v předválečné trampské tradici
vznikaly dál. Často jsou už ale zaškatulkované jako moderní trampská písnička. K tvůrčím
osobnostem tohoto období patří především Jiří Wabi Ryvola (1935–1995) z osady Zlatý klíč a
z osadní skupiny Hoboes.
Napsal přes dvě stě písní,
mezi
nimiž
namátkou
vybrané – Slet divnejch
ptáků, Sochám prší déšť na
vobočí, Tereza, Vodcházím, Zvláštní znamení
touha… Plodným autorem
je i jeho bratr Mirek Miki
Ryvola (nar. 1942). Pro
Hoboes napsal například
písně Mrtvej vlak, Tunel
jménem čas a snad nejslavnější je Bedna od
Miki a Wabi Ryvolové
whisky.
Kapitán Kid (1932–2012), vlastním jménem Jaroslav Velinský, napsal Slabocha Bena,
Krinolínu, To se ví…
Stanislav Wabi Daněk (nar. 1947) – autor hitů Rosa na kolejích, Hudsonský šífy, Ročník 47,
Fotky…
Tony Linhart (nar. 1940), zakladatel a šéf kapely Pacifik, se projevuje i jako sběratel a
historik trampských písní a také jejich autor. Z nejznámějších jsou to jistě Velrybářská výprava,
Tulácké blues, Dál, dál, dál…
Vojta Kiďák Tomáško (nar. 1947), zakladatel kapely Roháči, autor písní Čas česáčů bavlny,
Toulavej, Bílej tirák…
Bratři Nedvědové, Jan (nar. 1946), František (nar 1947), jsou zakládajícími členy kapely
Toronto, posléze přejmenované na Brontosauři, plodní a úspěšní písničkáři. Na kontě Jana jsou
Hlídej lásku, skálo má, Tulácký ráno, Na kameni kámen… Franta je autorem Kočovných herců,
Frankieho Dlouhána, Stánků…
Od Miroslava Skunka Jaroše (nar. 1950) jsou písničky Quantanamo, Jižní eskadrona,
Rychlejší koně a další „skunkoviny“.
Z trampské muziky vycházejí i kořeny Pavla Žalmana Lohonky (nar. 1946), byť je dnes
řazen mezi folkaře. Texty jeho písní Všech vandráků múza, Blues opuštěnýho vlaku, Čekej, malá
Gréto, Jantarová země a další to jen potvrzují.
Obdobně je to i s dalším písničkářem Jaroslavem Samsonem Lenkem (nar. 1956). Také jeho
písničky Vandrovní, Laciné víno, Vodácká holka, Amazonka… interpretované skupinou Hop
Trop, jsou ozdobou trampských festivalů a slezin.
Roman Horký
A opět nejen autoři z Čech, ale i Moravané přispěli do
pokladnice moderní trampské písničky.
Výraznou osobností tohoto směru je Brňák Roman Horký
(nar. 1964). V roce 1981 založil kapelu Wanailon a krátce nato
kapelu Kamelot. V roce 1988 dostává autorskou Portu za píseň
Bráchovi. Řada jeho písní, a rovnou lze říct úspěšných, je
dlouhá. Mnohé jsou zaznamenané na deskách. Jmenujme
namátkou: Ahoj Peggy, Cikáni, Ketkovák, Psáno na březové
kůře, Do kapsy kousek romantiky…
2
COMEDY COUNTRY
Jedním z okrajových žánrů country music je comedy country či crazy country, no prostě,
country komedie, veselohra, estráda. Country muzikant se vedle svého umění hudebního a
pěveckého, stává i komikem. Důvod je zřejmý – zaujmout diváka, nabídnout mu něco víc nad
rámec obvyklého scénáře, zakrýt případné nedostatky, vytvořit předěl v běhu pořadu… Jak
známo, dělat legraci žádná legrace není.
Country komici vystupují buď samostatně, v takových případech vedou vlastní vtipný
monolog, nebo ve dvojicích, kdy se dohadují mezi sebou, přičemž jeden z nich je chytrolín a
druhý notně zpozdilý. Obojí se snaží do scének zapojit publikum. Samozřejmě, protože se jedná
o součást hudebního pořadu, country klauni také hrají a zpívají. Nemalou roli v jejich komických
číslech hraje i kostým, jímž se zásadně odlišují od klasického blyštivého vzezření country
umělců. K tomu přidávají přehnaná, ale přitom na efekt vypočítaná gesta a mimiku.
Historikové country music (M. J. Langer) odvozují comedy country od někdejších potulných
prodavačů. Ti, aby přilákali ke svému stánku se zázračnými ozdravnými elixíry a mastmi
potenciální kupce, angažovali muzikanty a zpěváky, kteří nejen hudbou, ale i vtipnou konverzací
s prodavačem i okolostojícím publikem pomáhali překonat počáteční nedůvěru. Takto začínaly i
posléze respektované hvězdy pódiové country Gene Aurty či Roy Acuff.
Jedním z představitelů pódiové comedy country byl James Clell
Summey (1914–1976), známý pod uměleckým pseudonymem
Cousin Jody (Bratranec Jody). Oba rodiče byli hudebníci, a tak
James už v brzkém věku hrál na kytaru a v sedmnácti dokonale
ovládal tehdejší novinku, dobro. Krátce nato se stal členem kapely
Smoky Mountain Boys Roye Acuffa, jejíž vystoupení obohacoval
nejen hrou na dobro, ale i nejrůznějšími komickými špílci. Posléze
hrál s Pee Wee Kingem, načež vytvořil komediální dvojici s Oralem
Rhodesem jako Odie a Jody. Více než deset let pak vystupoval
v nashvillské Grand Ole Opry samostatně jako Cousin Jody.
Generačním souputníkem Cousina Jodyho byl David Åkeman
Cousin Jody
(1915–1973), spíše známý pod
přezdívkou Stringbean (ostruněná
fazole), to zřejmě pro svoji vytáhlou
postavu a hru na banjo. V kapele
Billa Monroa byl předchůdcem
Earla Scruggse, který pak určil svojí
tříprstou technikou další vývoj
bluegrassu. V roce 1945 založil
Åkeman spolu s Williem Egbertem
Westbrookem komediální duo. O
něco později vystupoval v Grand
Ole Opry s komikem Grandpem
Jonesem. Spolu se prosadili i
v televizním seriálu Hee Haw.
Charakteristickým znakem Stringbeanova kostýmu byla dlouhá košile
a extrémně krátké džínsy s pasem
Grandpa Jones
Stringbean
někde u kolen, což opticky ještě
prodlužovalo jeho vysokou postavu a vytvářelo dojem velice krátkých nohou. Stringbean
vydal sedm alb, první v roce 1961 s názvem Old Time Pickin´& Grinnin´s Stringbean.
Åkeman od doby hospodářské krize nevěřil bankám. V okolí se o něm tradovalo, že má doma
fůru peněz. To se mu stalo osudným. Jednou, po návratu z vystoupení, na něj v jeho domě číhali
dva mladí zabíjáci, kteří Stringbeana i jeho ženu zastřelili. Peníze však nenašli. Teprve po letech
byl za komínem nalezen balík dvaceti tisíc dolarů. Svým způsobem uložení byly už nepoužitelné.
3
Již výše zmíněný Grandpa Jones (děda Jones), vlastním jménem Louis Marshall Jones (1913–
1998), je další z řady country bavičů. Při kytaře či banju zpíval povětšině old-time balady.
Přezdívku „Děda“ mu dal hudebník a skladatel Bradley Kincade, pro jeho nevrlost mimo pódium
při ranních rozhlasových pořadech. Na tom pak Jones postavil svoji další hudební kariéru. Patřil
k zakladatelským členům show Hee Haw, vystupoval s Davidem Stringbeanem Åkemanem i
bavičkou Minnie Pearl. Jeho největšími hity byly T For Texas, Are You From Dixie, Night Train
To Memphis, Eight More To Louisville. Vydal pět alb a řadu singlů. V roce 1978 byl uveden do
Country Music Hall Of Fame.
Mezi country baviči nemůže chybět Sarah Ophelia Colley alias
Minnie Pearl (1912–1996). Začínala jako divadelní herečka a jako
režisérka vypomáhala venkovským divadelním souborům. Od
venkovských žen pochytila i osobitý styl mluvy a vyjadřování. Na
své první vystoupení v roli Minnie si opatřila klobouk ozdobený
ovocem, z něhož opomněla odstranit visačku s cenou nebo ji tam
nechala schválně, až to tak bylo napořád. Její komediální projev
stál na jemné satiře jižní hillbilly kultury a sebepodceňování. Do
svých talkshow zapojovala i story o osobách ze svého okolí.
Zpívala kuplety a občas společně vystupovala a tančila s Grandpou
Jonesem.
Pokud nepovažujeme Mládkův Banjo Band za country, pak se
Minnie Pearl
komediální odnož tohoto žánru, tak jak byla v předchozím popsána,
u nás nevyskytuje. Jistě, v repertoáru snad každé kapely se vyskytují humorně laděné písničky,
muzikanti si na pódiu jeden druhého dobírají, Petr Novotný, druhdy spíkr kapely Greenhorns,
později Fešáků, do humorna ladil celý pořad, ale to je tak asi vše. Mám dojem, že valná část
českého publika bere country příliš vážně. I když duet Tomáše Linky a Michala Tučného v písni
Lojza a Líza rozhýbe bránici každého posluchače. A kdo poslouchá Country Rádio, tak ví, že
písničky bývají proloženy humornými dialogy českých bavičů. Tímto nevolám po větším podílu
komediálních čísel v repertoáru českých kapel.
?
Pro moji generaci vysílání American Forces Network pro americké vojáky v Evropě (viz
minulý Countryman) už nebylo tak frekventovaným zdrojem. Asi proto, že v době, kdy jsme
došli ke country hudbě, byly již i jiné možnosti. Hudbu jsme chytali spíše z rakouských stanic.
V šedesátých letech byla naším oblíbeným pořadem Autofahrer unterwegs, obdoba
československého pořadu Pozor, zákruta, kde informace pro motoristy doplňovala aktuální
muzika. Pravda, country se tam objevovala spíše vzácně.
Samozřejmě, že jsme ladili Radio Luxembourg, po našem „Laxík,”
ale tam se taky hrál vedle středního proudu hlavně beat. Odtud jsme
taky poprvé slyšeli Beatles.
V osmdesátých letech rakouská stanice Ö3 vysílala pořad Country
Music, který uváděl věhlasný rozhlasový moderátor, novinář a
hudební sběratel, Günther „Howdy“ Schifter (1928–2008). Jeho
pořady jsem si nahrával. Vyměnili jsme si i několik dopisů a
Vorařům poslal v roce 1977 novoroční přání.
Já osobně jsem autentickou country hudbu poprvé slyšel paradoxně
z Československého rozhlasu v pořadu Kniha Country Music.
Připravoval ho od roku 1967 Mirek Černý. Znělkou pořadu byl
Scruggsův Foggy Mountain Breakdown.
Mirek Černý v současnosti uvádí už deset let na stanici ČR 2
PF Vorařům od
každou středu od 21.00 hodinový pořad Country pohoda. A týž autor
Güntera Schiftera
4
a moderátor na téže stanici v sobotu od 18.04 uvádí svoji Dvoranu. Jeho oblíbeným bonmotem je
„Mějte se moc a moc country!“
Teprve na počátku devadesátých let se na country hudbu našeho srdce zaměřila stanice
Country Radio, na konci devadesátých let se ke country přihlásila jihomoravská odnož Radia
Čas a od nedávna vysílá country Radio R.
Radio Čas začalo vysílat od října 1998. Jeho
zakladatel, Radim Pařízek, známý hudebník a
kapelník rockové skupiny Citron, získal licenci po
zaniklém ostravském Radiu Sprint. Vysílání začalo
na dvou frekvencích 92,8 a 98,3 FM. Postupně Čas
získával další a další vysílací frekvence a aktuálně
šíří svůj signál 32 vysílači prakticky po celé Moravě.
Stanice vysílá také v pásmu DVB-T na území
prakticky celé ČR a je možné ji poslouchat
celosvětově „on line”.
V lednu 2009 se v éteru ozvala nová mutace „Radio Čas jižní Morava“. Brněnské studio hrálo
formát s prvky country a folk. Marketingové oddělení zdůvodňovalo úpravu formátu existencí
Radia Petrov (s podobným žánrem jako klasické Radio Čas). To se ovšem nelíbilo chystanému
projektu Radio Brno, které zamýšlelo přinést do Brna country. Rada pro rozhlasové vysílání
vydala provozovateli JUKE BOX, spol. s r. o., upozornění na porušení licenčních podmínek,
neboť na programu RADIO ČAS – FM, na frekvenci Brno 95,5 MHz, odvysílal 5. a 8. 1. 2009
odlišný program, než měl v licenčních podmínkách. Provozovatel Radia Čas zažádal o změnu
licence pro okruh Radio Čas jižní Morava. Rada úpravu povolila a Brno, potažmo jižní Morava,
tak získaly country stanici. Pro Znojmo vysílá na frekvenci 100,6 FM.
Můj názor: I když si stanice dala do svého erbu country, na můj vkus vysílá až příliš plevelné
muziky jiných žánrů. V to nepočítám folk a trampskou muziku, tedy žánry, které mají zhruba
stejné posluchačstvo jako country. Kdyby Radio Čas víc vsadilo na externisty z řad
praktikujících country muzikantů, jako byl například Pavel Čiča Jelínek nebo jeho nástupkyně
Irena Přibylová, místo moderátorů s postpubertálním vtipem, udělalo by líp. Průvodní slovo
„časáckých“ moderátorů typu Savany Urbánka mě donutilo přeladit.
Country radio začalo vysílat v srpnu 1991, údajně jako první soukromá rozhlasová stanice
tohoto formátu v Evropě. Stanice vysílá kromě country také folk, trampskou muziku, spirituály,
gospely, klasický rock and roll, jižanský rock, oldies zlatých šedesátých a další. Uvádí poměr
české a zahraniční hudby 70 ku 30 procentům. Pro Znojemsko vysílá na frekvenci 95,6 FM.
Můj názor: Na rozdíl od Radia Čas má Country Radio kultivovanější moderátory. Spolupráce
s fundovanými externisty, například Tonym Linhartem, uvádějícím trampské písničky, Mírou
Křenem, moderujícím pořad o country, oldies a rock’n’rollu, Standou Chmelíkem s hudebními
návraty (žel letos v únoru zemřel), Zbyňkem Burešem komentujícím bluegrassové nahrávky…
Nevadí mi ani tak, když se do programu vloudí i něco z jiných žánrů. V propagačním sloganu
to stanice vysvětluje, že hraje country a české písničky, ale vadí mi, když se pod praporem
country hraje střední proud a ještě k tomu úpadkového obsahu.
Docela zajímavým rádiem zaměřeným na country a folk je Radio R. Začalo vysílat roku 2009
a zpočátku bylo poslouchatelné jen v malém rozsahu severně od Brna v mikroregionu Rokytnice,
odtud pojmenování „R“, tedy v okruhu obcí Mokrá-Horákov (odtud tehdy vysílalo), Velatice,
Tvarožná, Holubice, Blažovice, Jiříkovice. Součástí programu byl rovněž informační servis
obcím. Od roku 2012 vysílá Radio R z návrší nad Sokolnicemi z areálu bývalých kasáren. Tím
došlo k pokrytí větší části jižní Moravy. Od prosince 2012 vysílá nonstop 24 hodin denně na
frekvenci 89,2 FM. Chytám ho i přes internet.
Podle mého názoru výběrem country repertoáru předčí Radio Čas i Radio Country. Žel i
v playlistu „Erka“ zazní občas i plevelné věci a někdy si kazí renomé takovými „hity,” jako je
Šenkýřka nebo Jede, jede mašinka.
5
V roce 1986 se v hornorakouském Bad Ischl sešli zástupci rakouských country klubů, kapel,
zkrátka lidi, jimž kromě obliby country hudby šlo navíc o propagaci tohoto žánru a jeho vyšší
prosazení v proudu populární hudby v Rakousku. Důvodem jejich setkání bylo založení
Rakouské federace country hudby. Byl to jistě chvályhodný počin, nicméně, jak známo, hlavním
tahounem vývoje a popularity country jsou kapely a zpěváci, a proto působení country federace
nechám zatím stranou.
Patrně nejstarší rakouskou
bluegrassovou kapelou jsou
vídeňští The Nugget, založenou
v roce 1976 bratry Helmutem a
Wernerem
Mittereggerovými
spolu s Wolfgangem Motzkem.
Ještě jako amatéři podnikli v roce
1984 turné po USA. Při
rozhodování o profesionální
dráze to Werner vzdal. V nové
sestavě vydali Valouni v roce
The Nugget 2014
1988 premiérové album Golden
Distance a postupně k nim přibyly další tři Twenty years of diggin (1995), Well hidden (1998),
East of Kentucky (2004). Při cestě za vyšší kvalitou se Helmut Mitteregger rozhodl hledat posily
v zahraničí. V současnosti hrají ve složení Helmut Mitteregger (kytara), Slovenka Katarina
Pořízková-Mittereggerová (basa), Pražáci Jaromír Jahoda (banjo) a Zdeněk Jahoda (mandolína).
Na konci 70. let byli ve styku s The Nugget znojemští Voraři, kteří tehdy hledali cestu pro
pozvání rakouské kapely do Znojma a pak na základě reciprocity plánovali vyjet do Vídně.
Tyto plány samozřejmě narazily na překážky režimu, a tak zůstalo jen u výměny několika
dopisů. Škoda.
Ke starším kapelám patří i čtveřice bluegrasáků z Carolina Ramblers. V roce 1984 ji
v dolnorakouském Mauternu založil banjista Alfred Linsbauer. Kromě tradičního akustického
bluegrassu hrají i písně ve stylu oldtimer, také gospely, čerpají i z Woodyho Guthrieho. Pětkrát
byli oceněni coby Bluegrass Band roku.
Zdá se, že nová vlna zájmu o country se v Rakousku vzedmula na přelomu tisíciletí. Těsně
před změnou letopočtu v roce 1997 vznikli The Pyromantics. Kapelník, houslista, posléze
mandolinista Matthias „Titus“ Stein kolem sebe soustředil pětici nadšenců, včetně zpěváka
jihoamerického vzhledu, rodáka z Kalifornie, Micaha Agnirre, pětkrát oceněného ACMF jako
zpěvák roku. The Pyromantics hrají víceméně moderní country. Jako většina rakouských country
kapel a zpěváků zpívají anglicky. Vydali několik alb, z nichž On Track bylo oceněno coby
Album roku 2005.
Kapelou tvrdšího ražení jsou John Deer,
působící na country scéně od roku 2005. Staví
na vokální harmonii, rockové base Bretta
Reida a bicích Dolfiho Kandlera, sršících
sólech elektrické kytary Jorgiho Freissnegga,
zvonivém tónu akustických kytar Dietmara
Baumgartnera, využívají i piana. Zakladatelem
kapely je baskytarista Brett Reid, původem
z Austrálie. Klokany mají na obalu alba
12,000 Miles. Dalším CD je Gone Country. Na
kontě mají řadu ocenění za desky, písně roku
(She Likes To Get Dritty), zpěvák roku 2010
(Brett), hudebník roku 2010 (Jorgi)…
John Deer
6
Zhruba v půli prvního desetiletí nového milénia vzniklo věkově nesourodé uskupení – dva
sedmdesátníci odkojení rock’n’rollem, šéf stejného ražení, ale podstatně mladší sólák Pepi
Poscher. To jsou Country Rebels. V jejich soundu rockové návyky countryově zjemňují
pohledné mladice Melitta a Sonja.
Moderní country s prvky rocku produkuje i C. Q. R. (Cider Quarter Rebels), stavící na rytmice
bubeníka Mathiase Schörghubera a basisty Karla Muttenthalera, virtuózní kytaře Stefana
Pallingera, klavíru i akordeonu Petera Raaba, steelkytaře Frankyho Lendla. Mottem jejich
muziky je „be drive”.
Z dalších kapel, a to nejsou zdaleka všechny,
jmenujme Doc Tom s repertoátem obohaceným
písněmi Tex-Mex, Ghost City Band vystupující i jako doprovodná kapela zahraničních
hvězd (hrál s nimi například Charlie McCoy, či
Tommy Cash), John TC and Troubleshooters
– Poradci při potížích, Midlife Special,
Oakheart, trio Robert and Friends, Steel
Slider… Deset let dlouhou cestu má za sebou
bluegrassová kapela Rougheroad. Snad nebyla
tak hrbolatá, jak si dala do názvu.
Na vlastní pěst se snaží prosadit také samotáři,
Country Rebels
jako například Carl Meesenbaker, Gerhart
Mayer alias Gery Mountain, Antony Scherrenberg alias Tony Holland… S halfplaybackem
v zádech vystupuje žena s plným hlasem Maud Lerch, nabízející šesti- i vícehodinový program.
Většinou se jedná o kapely, pro něž se u nás vžilo označení „zábavové“. Hrají převážně ve
specializovaných country klubech, kam je chodí poslouchat nebo si při jejich muzice zakřepčit
„kovbojské“ publikum. Nabízejí se i jako hudební doprovod nejrůznějších firemních a
společenských akcí. Snad všechny mají na svém kontě cedéčka. Vystupují zcela samozřejmě ve
stylovém westernovém oblečení.
Pokud zahrají pouze k poslechu, tak je to na country festivalech. Z nejznámějších jmenujme
třídenní Europian Country Festival v tyrolském Achensee. Letos se bude konat 23.–25. září a
vystoupí na něm němečtí Stop Trucks, rakouští Nashville a Buffalo Bells, irský písničkář Jordan
Mogey, Holanďanka Laura Van Den Elzen, dánská kapela Jambalaya, američtí Home Free,
Roney Nash and His Whotelina Casanovas a také Tarso Miller – Brazilec žijící v Bratislavě –
s kapelou Wild Commets.
Dovolte drobné zamyšlení na téma, zda je vždy nutné u česky zpívaných country písní volit
americké téma, když se s týmž či podobným obsahem nabízí námět místní. Ztratila by tím píseň
punc country? Mnozí možná řeknou: „Stačí, že už dost ztrácí ze své autenticity českým vokálem,
proč ji dál ochuzovat českými příběhy.“
Nedávno jsem zasechl z rádia píseň Poslední veřejné oběšení v Západní Virginii, kterou zpívá
svým sametovým hlasem Jindra Šťáhlavský. Originál Toma T. Halla zpopularizovali v roce 1965
klasikové bluegrassu Flatt se Scruggsem. Český text napsal pro ústeckou kapelu Bluegrass
Hoppers houslista kapely Jan Turek. Píseň vydala v roce 1970 firma Panton na kapelním singlu,
podle nějž jsme písničku hrávali ještě před založením vlastní kapely Voraři.
Tom T. Hall vzpomíná ve svém textu na popravu, která se v městečku Replay (Jackson
County, West Virginia) udála 16. prosince 1897. Za vraždu dvou chlapců a jejich matky Chloe
Greenové byl oběšen jistý John F. Morgan. K popravě se tehdy sjelo snad až pět tisíc lidí ze
širokého okolí. Odsouzenec veden k šibenici se davu vysmíval, ale se smyčkou na krku mu výraz
tváře ztuhl. Diváci, mnozí posíleni alkoholem, udělali z této exekuce takřka jarmareční
podívanou, a proto guvernér státu West Virginia, jako první v Unii, veřejné popravy zakázal.
Naopak český text Jana Turka onu událost, stejně jako Hallův písňový výklad pominul, změnil
i jméno odsouzence a popisuje, kdoví proč, popravu, která se patrně nikdy neudála..
7
Při této písni jsem si po více než čtyřiceti letech uvědomil, jaký smysl má zpívat, navíc
nepřesně, o události nejen časově, ale i geograficky vzdálené, když jedna z posledních veřejných
poprav se uskutečnila ve Znojmě, kdy byla k trestu smrti provazem odsouzena Julie Rašková
(Raschková) za kolaboraci s Němci a udavačství. Trest byl vykonán na nádvoří „krajzáku“ 24.
ledna 1946.
Na motiv melodie The Last Public Hanging In West Virginia jsem nedávno napsal text
připomínající tuto znojemskou událost. Věřím, že čtenáři nebudou tento můj pokus chápat jako
vlastní zviditelnění ani za příklad nutný k následování, ale spíš jako výsledek úvahy, zda je vždy
nutné vidět country muziku přes prérie, kovboje, kolty, …
Poslední veřejné oběšení
v Západní Virginii
Poslední veřejné oběšení
ve Znojmě
Jiří Cmunda Roupec (2016)
Jan Turek (1970)
Smutný příběh, chci vám říct:
Je o chlapci, který měl svůj život rád a přesto jím pohrdal.
Smutný příběh, povím vám,
je o ženě, která se upsala ďáblovi.
Čtyři stěny věznice jen má,
v jednom rohu pryčna dřevěná,
na ní leží Johnny Caplet rváč,
co se rval a nenáviděl pláč.
Do kolíbky jí dali se jménem Julie,
byla krásná, milá, čistá jak lilie,
za hlavou jí však stála sudička zlost,
do vínku jí dala zlobu, závist, krutost.
Čtyři stěny okno a v něm mříž,
za tou mříží kytku uvidíš,
přimhuř oči a dej hlavu blíž,
za mřížema slunce západ zříš.
Máma jí od mala česky zpívala,
v české škole číst a psát se učila,
měla sloužit Bohu ve zdech klášterních,
ďábel čekal, na rtech škodolibý smích.
Johnny věděl, co se stane dnes,
až odejde z jeho cely kněz,
šibenici že mu staví kat,
že už nikdy nebude se smát.
Našla si muže, šla s ním k oltáři,
nebyl ten pravý, skončil v žaláři,
marně pomoc u svých hledala,
tak z nouze, ze zlosti hajlovala.
Kněz mu říká, Johnny to mi věř,
z týhle cely živej nevyjdeš,
Johnny na to: kdybych si moh přát,
chtěl bych s mými kolty pochovat.
Doba to byla sama o sobě krutá,
byla válka, vládl strach a knuta,
tyran Heydrich přesto dostal svý,
co se pak dělo, každý snad už ví.
Na skále, kde stála moje chýš,
postavte mi jen dřevěnej kříž,
za mřížema kytka uvadá,
Johnny Caplet smrti propadá.
Zvrtlý život Julii rozum zakalil,
zlostná sudba pronikla do všech žil,
záviděla všem, mladým, starým,
sousedům,
gestapo si oblíbilo ten její dům.
kd
Až se bude slunce sklánět za tu
velkou holou skálu,
v tý starý kamenný kapli zas začnou
zvony zvonit,
tak já vím, Johnny,
že to bude naposled,
co ti přijdou všichni muži a holky,
který znáš, poslední sbohem dát.
Celý kraj se tenkrát Julie bál,
kdo se jí znelíbil, už na popravišti stál,
zničila tak tucet životů,
čas a kat jí však chystal odplatu.
Na nádvoří ve znojemské věznici,
postavili po válce šibenici,
soud pak předal Julii katovi,
na nikoho už nic nikdy nepoví.
Tak skončil se příběh, co musel jsem vám říct,
o chlapci, co neuměl se bát,
Že nemusel snad zemřít to může se vám zdát,
on neměl nikdy falešnou hru rád.
Julie Rašková rodem z Blížkovic,
naposled chtěla ještě něco říct,
oprátka jí však hrdlo stáhla,
kmotřička smrt vtom svou kosou mávla.
8
Rudyho kytara
„Tak co, mistře, podařilo se vám vrátit tu fialovou kytaru do původního stavu?“ pozdravil
kapitán Šeda staříka spěchajícího ve své usmolené zástěře a se džbánkem piva v ruce zpět do své
dílny v podkroví.
„Snad ano, myslím, že pan kytarista byl spokojen,“ opáčil mistr Freehauf. „Ale jestli máte
chvilku, pane kapitáne, pojďte se mnou do dílny, mám tam něco, co by vás mohlo zajímat.“
V dílně na ponku ležela na jednotlivé díly rozložená španělka. Starý Freehauf vzal do ruky
ozvučnou desku kytary, jejíž rezonanční otvor byl bohatě a netradičně zdobený. „Je to kvalitní
dřevo a mistr Heinz Watzinger byl kytarář-umělec,“ vysvětloval Freehauf a pak na rubu
ozvučnice ukázal kapitánovi stále zřetelný nápis: Fecit für Herr Vanicek, 1938. H. W.
„Vanicek nebo Vaníček, to by mně mělo něco říkat?“ snažil se vzpomenout Šeda.
„Rudy Vanicek, Němec, byl zavražděný v pětačtyřicátým.
Proslýchalo se, že ho mají na svědomí takzvaný Rudý gardisti, kteří
se mstili na Němcích bez ohledu na to, kdo byl či nebyl nacista.
Vanicek byl před válkou i během okupace oblíbený hudebník.
Pravidelně hrával ve vinném šenku Beim Krug, ale taky na
výletech a zvali si ho místní Němci i Češi na rodinné oslavy domů.
Svou kytaru nosil všude s sebou. Byl to jeden z těch slušnejch
Němců, ostatně za manželku měl Češku, a tak nebyl dán do
odsunu. Svým krajanům však chodil do sběrného lágru hrávat. Před
táborovou bránou byl jednou zastřelen. Lidi, kteří ho znali, to tehdy
velice pobouřilo, stěžovali si na revolučním národním výboru, snad
se to i vyšetřovalo, ale viník nebyl nikdy usvědčen. Manželka
žádala, aby si mohla alespoň nechat na památku Rudyho kytaru. Ta
ale už na místě vraždy zmizela. A teď, po půl století, to se podržte,
leží kytara Rudyho Vanicka tady u mne na stole. Přinesl ji takový vyjevený klučina. Říkal, že se
jmenuje Karel Sovík a že ji našel u dědy na půdě,“ pozvedl významně obočí mistr kytarář.
„Zajímavé, ale co já s tím,“ ptal se Šeda spíš sám sebe.
xxx
Večer doma seděl Šeda pohodlně usazen v křesle před televizorem, pokuřoval ze své dýmky,
přemýšlel, co se děje na obrazovce, ani moc nevnímal. Zbystřil, když hlasatelka oznámila
záznam vystoupení jeho oblíbeného Pete Seegera pro kubánské utečence na Floridě. Šedu hned
zaujala kytara, kterou měl zpěvák pověšenou na krku. Byla skoro stejná jako ta, co viděl
dopoledne u starého Freehaufa.
„Vanicek, Vanicek… Sovík, co ti dva měli společného? Jak se dostala kytara zavražděného
Vanicka k Sovíkovi na půdu?“ přemítal Šeda.
xxx
„Poslechni, co ti říká jmého Sovík?“ zeptal se Šeda druhý den v kanceláři svého kolegy.
„Jestli myslíš Zdeňka Sovíka, tak toho znám docela dobře, jsme sousedi, bydlí vedle v domě,“
odpověděl nadporučík Vinš.
„Co mi o něm můžeš říct?“ přisedl si Šeda na okraj Vinšova stolu.
„Je to takový zvláštní patron. Když Němci v osmatřicátém zabrali pohraničí do reichu,
neodstěhoval se jako většina Čechů a říká se, že náckům přisluhoval a ve svým jménu si
jednoduché vé psal zdvojeně. Když se ale blížila fronta, obrátil a dal se k partyzánům takzvaně
za pět minut dvanáct. Po osvobození chodil s rudou páskou na rukávu a spolu s dalšími rudými
gardisty střežil Němce shromážděné k deportaci. Všeobecně se ví, že tam mladé Němky
znásilňovali, kradli jim šperky… Vše se dělo jako pomsta za Hitlera,“ shrnul vyprávění
nadporučík.
Šeda poslouchal pozorně a ještě se zeptal: „Co dělá Sovík teď?“
„Nic, je v důchodu. Chodí venčit psa a s nikým se moc nevybavuje. Co po něm chceš?“ zeptal
se Vinš.
„V podstatě nic, ale znenadání vstoupil zase do jednoho starýho případu, který nebyl nikdy
došetřen. I kdyby mu bylo něco dokázáno, je to po těch letech už promlčené,“ mávl rukou Šeda.
9
xxx
O pár dnů později šel Šeda zcela náhodou Rooseveltovou ulicí, a protože věděl, kde bydlí jeho
kolega Vinš, vzpomněl si na jeho souseda Sovíka. U dveří ve vedlejším domě to jméno na
zvonku skutečně bylo, jak by ne, přece by si to Vinš nevymyslel. Šedovi nedalo, aby nezazvonil.
Otevřel asi patnáctiletý kluk. „Ty seš jistě Kája, co si dal k mistru Freehaufovi do opravy kytaru,
že?“ navodil Šeda hovor.
„Už je opravená?“ vyhrkl Kája.
„To ještě ne. Ty se nemůžeš dočkat, že? Děda ti slíbil, že tě naučí hrát?“ strojil Šeda návnadu.
„Ne, děda hrát neumí,“ zatvářil se rozmrzele kluk.
„Je děda doma? A zavedl bys mě k němu?“ požádal Šeda.
„Ano, bydlí o patro výš,“ odstoupil Kája ze dveří.
„Dědo, vedu ti návštěvu,“ volal Kája do chodby, když otevřel dveře horního bytu.
„Dobrý den,“ pozdravil Šeda.
„Co si přejete, neznám vás,“ nadzvedl se na pohovce starý muž s tváří rozbrázděnou vráskami.
„Pane Sovíku, znal jste za války pana Vanicka, hrával na kytaru?“ vyklopil bez okolků na
Sovíka dotaz, kvůli kterému přišel.
„No jo, znal jsem ho. Byl to Němčour,“ mračil se Sovík.
„Ale prý čestný, žádný nácek,“ oponoval Šeda a hned navázal zásadním dotazem. „Byl jste prý
u toho, když byl zavražděn…“
„Zavražděn? Dostal to, co si Němci zasloužili, za to, co nám udělali. Proč vás to zajímá?“
vstával Sovík z pohovky.
„Ta vražda nebyla tehdy řádně objasněna a nyní stopa vede k vám,“ s těmi slovy ukázal Šeda
služební průkaz.
„Ále, policajt! Tak já vám, milej pane, něco povím: To já jsem ho zastřelil,“ zbrunátněl starý
muž v obličeji a přitom se bil rukou hrdě do prsou.
„Proč jste to udělal?“ díval se Šeda na staříka pohrdavě.
„Jak jsem říkal, byl to zasranej Němec,“ řval děda.
„A proč jste mu tehdy ukradl kytaru?“ obrátil se Šeda a přitom pohladil po vlasech Káju, který
po celou dobu stál ve dveřích.
„Protože se mi líbila,“ smál se Sovík, až se rozkašlal a pak ztěžka dosedl na divan.
xxx
Kytaru Rudyho Vanicka si Kája k mistru Freehaufovi vyzvednout nepřišel. Zřejmě ze studu
nad činem svého dědy. Když tak Šeda a Freehauf uvažovali nad renovovanou kytarou, řekli si,
že by bylo škoda, aby cenný nástroj skončil někde ve starožitnostech. Kapitán Šeda proto přes
své kontakty zjistil, že vdova po Rudym Vanickovi žije v Bavorsku, v Mnichově. Dopisem jí
sdělil, že kytara jejího muže se našla a jestli chce, může si ji vyzvednout v dílně pana Freehaufa.
Odpověď přišla takřka okamžitě. Paní Vanicková psala, že si určitě v dohledné době pro kytaru
přijede. Její vnuci se prý už těší, že se budou učit hrát na dědečkovu kytaru. Mistru Freehaufovi
ale Šeda kladl na srdce, aby se paní Vanickové o okolnostech zmizení a opětného objevení
kytary jejího Rudyho nezmiňoval.
Z PORTY
Už pouhý fakt, že Znojmo mělo díky kapele Sešup svoje zastoupení v celostátním finále
jubilejní 50. Porty (Řevnice 24.–26. 7. 2016), je nanejvýš potěšitelný. Sešupáci zajisté věřili, že
se právě při takovéto příležitost zapíší do portovní historie nejen jako účastníci. Ze soutěžního
pódia nabídli porotě i divákům tři písně v podání jejich autora a lídra kapely Pepy Barneta.
(Videozáznam soutěžního vystoupení je na webových stránkách Porta Řevnice 2016 – pátek.)
Z pohledu poroty to nebylo na stupně vítězů. Podle mého názoru se Sešup prezentuje
repertoárem, který se portovnímu publiku může zdát těžko uchopitelný. Už to také není
countryový newgrass, ale spíše newfolk. Za hudební pojetí ovšem nelze kapelu kamenovat.
10

Podobné dokumenty

Znojemský countryman 2/2016

Znojemský countryman 2/2016 zasněží, Vás chci pozdravit, bratři Mašínové, To je ta hranice, Neklaunova zpověď… „Jako by to, co je kolem nás, nebylo ke zpívání.“ Takto Miki Ryvola na téma obsahu písniček apeloval na autory, ab...

Více