Rakovnickem za památkami - Místní akční skupina Rakovnicko

Komentáře

Transkript

Rakovnickem za památkami - Místní akční skupina Rakovnicko
Rakovnickem
z a pa m át k a m i
Rakovnickem
za památkami
Roman Hartl
Hlava Krista z náhrobku na starém hřbitově ve Mšeci.
V průběhu let 2009 a 2010 realizovala
obecně prospěšná společnost Rakovnicko
rozsáhlý projekt soupisu kulturního dědictví
Rakovnicka v obcích s více než pěti sty obyvateli.
Vlastní dokumentaci provedlo občanské sdružení
Vlastivědný sbor Rakovnicka s okolím.
Soupis obsáhl přes šest set prvků kulturního
dědictví – křížů, kostelů, technických památek,
rodných domů významných osobností, přírodních
zajímavostí, vzniklých přímým působením člověka
(parky, zaniklé lomy a podobně) atd.
Na cestách za památkami Rakovnicka strávili
účastníci projektu stovky hodin a urazili stovky
kilometrů. Následující texty vznikly ve snaze přiblížit
vám některá z překvapivých setkání a hlubokých
dojmů, která na těchto cestách zažil jeden z nich.
Soupis kulturního dědictví Rakovnicka v obcích nad 500 obyvatel
se uskutečnil v rámci realizace projetku Kulturní dědictví Posázaví
a Rakovnicka, projektu spolupráce Rakovnicko o. p. s. a Posázaví o. p. s.
Realizaci projektu podpořil Program rozvoje venkova ČR.
Databázi zdokumentovaných prvků naleznete
na internetových stránkách www.rakovnicko.info.
Dřevěná zvonice ve Skřivani.
Kruhové tvrziště Smrk
Kruhové tvrziště Smrk.
Kruhové tvrziště Smrk.
Kruhové tvrziště nad Čočkovým rybníkem u Smrku je fascinující
místo. Vypadá jako otisk obrovského prstenu, má snad čtyřicet,
možná padesát metrů v průměru. Prstencový příkop je hluboký několik metrů a obklopuje oblý pahorek, na jehož temeni kdysi stála
stavba, po níž dnes nezůstaly žádné stopy. Temeno pahorku nenabízí prostor pro velký objekt, uvnitř mohlo být jen pár metrů čtverečních místa. K čemu budova sloužila? Byla to tvrz, nebo něco jiného? Nedaleko tvrziště nedávno archeologové prozkoumali pozůstatky zaniklé vsi, která mohla s tvrzištěm souviset. Stálo tady sídlo zdejší vrchnosti? Vzhledem k nedostatku místa pro větší stavbu i
velké vzdálenosti od vsi (přibližně pět set metrů) mám o tom pochyby. Navzdory impozantním rozměrům prstencového příkopu stavba nemohla být ani zvlášť bezpečná. Příkop lze bez větší námahy
přehodit kamenem, případným útočníkům nemohl příkop ve zničení stavby zabránit. Zvlášť, pokud stavba na pahorku byla dřevěná,
což je pravděpodobné. Mám dojem, že val a příkop měl spíš symbolickou funkci. Jaký účel tedy stavba s tak chabou obranou měla?
Zřejmě nebyla příliš důležitá, jestliže jejím stavitelům nestálo za to
vynaložit více úsilí na její bezpečnost. Odpověď možná souvisí s důležitou obchodní cestou, která kdysi v blízkosti tvrziště vedla. Povozy tudy dolů na jih a vzhůru na sever jezdily ještě v předminulém století. Co když na tvrzišti stála strážnice, nebo dokonce strážní věž k ochraně stezky? Je to možné? Myslím, že ano. Ta představa
je neodbytná. Dřevěná věž, sahající až nad vrcholky stromů. Orientační bod pro kupce, putující stezkou, rozhledna, bezpečné útočiště pro nouzové přenocování… Podobná kruhová tvrziště se našla i
v okolí - v Tleskách a poblíž dvora Zelený Důl - ale existovala zřejmě
i na dalších místech. Jestliže tu všude stály dřevěné věže, nesloužily snad i k rychlému předávání ohňových signálů v čase nebezpečí?
Jen si to představte.
Oroduj za nás, ó maria
Cože? Je to možné? Nevěřil jsem vlastním očím. Část nápisu, kterou se mi podařilo rozluštit na povaleném podstavci poblíž Kounova, mě ohromila. Ani ne tak svým obsahem, sdělujícím, že na podstavci stála socha Panny Marie, jako jazykem, kterým kameník v roce
1858 nápis vytesal. Nápis byl v němčině i češtině! U drobných památek v bývalé sudetské části Rakovnicka je to něco nevídaného. Nahoře zbožná mariánská prosba v němčině, pod ní stejná věta v češtině. Oba nápisy stejně velké, rovnocenné, v pořadí odpovídajícím
tehdejšímu národnostnímu složení obyvatel Kounova.
Rozbitý podstavec sochy Panny Marie u Kounova.
Vzpomněl jsem si na poutní kapli svatého Vojtěcha na opačné straně katastru Kounova. V publikaci z roku 1897 se o kapli píše jako o
místě národnostního smíření, o místě, kde ve svátek svatého Vojtěcha utichá národnostní nevraživost, o místě, kam se Češi a Němci
přicházejí společně modlit, ne bojovat.
Byla stejným pojítkem mezi Čechy a Němci i socha Panny Marie?
Ten, kdo sochu věnoval, neviděl v Češích a Němcích nepřátele. A co
my? Dokážeme sochu obnovit a oživit tak její poselství?
Kaple sv. Vojtěcha
Část podstavce s dvojjazyčným nápisem.
secesní jesenice
Stavba obecné a měšťanské školy, 1905.
V prvním desetiletí 20. století vznikly v Jesenici tři mimořádné stavby. Hned ta první, velkorysá secesní budova obecné a měšťanské
školy, se po svém dokončení v roce 1905 stala dominantou a pýchou města. A dnes? Srdce Jesenice přestalo bít. Školu odstěhovali, budovu prodali, během let pozbyla část své honosné fasády i
dekorativní střechu. Dům, který kultivoval děti svou krásou, zmrtvěl. Ztratily snad svou platnost i alegorické symboly, které děti každý den vítaly při vstupu do školy – píle symbolizovaná včelím úlem,
moudrost zosobněná sovou nebo respekt k přírodě vyjádřený medvědem učícím dítě? Jaké symboly vychovávají děti dnes? Stavbu
školy následovala záhy stavba městského vodovodu včetně dvojice
skvostných secesních vodáren v Černém lese. Nádherná doba, kdy
lidé uměli spojit účelnost a krásu, a dílo, které vytvořili, žije věky. Vodárny stále slouží svému účelu a na svůj věk vypadají báječně. Třetí mimořádnou stavbou je objekt chorobince z roku 1910, realizovaný místním stavitelem Alfredem Womackou. Rozlehlý objekt slouží sociálním účelům i v současnosti, necitlivé modernizace však setřely jeho původní vzhled, kdysi půvabnou secesní fasádu nahradil fádní hladký plášť. Škoda. Už jen z fotografií víme, jaká to tehdy
byla krása. Počátek 20. století byl pro Jesenici zlatá doba. Lepší léta
už město nezažilo.
Chorobinec, asi 1930.
Dolní jesenická vodárna, současný stav.
ztracený hrob
Doufám, že jsem hrob Francoise Launaye jen přehlédl. Má být na
hřbitově v Jesenici, ale nenašel jsem ho. Nepomohl mi ani muž, kterého jsem na hřbitově potkal. „Vím, kde je tu Rusák,“ ukázal na hrob
vojína Kivy, kterého v roce 1945 zastřelil (snad nešťastnou náhodou) jiný ruský voják, „ale Belgičan? Je to ostuda, ale nevím.“ Francois Launay, rodák z Liege v Belgii, zemřel v roce 1944. Byl jedním
ze zajatců, kteří za druhé světové války pomáhali na Jesenicku s odstraňováním lesních polomů. V roce 1953 se na Místní národní výbor v Jesenici obrátil Červený kříž s dotazem na Launayův hrob.
Úřad odpověděl, že hrob existuje a je v naprostém pořádku. Kopii
dopisu jsem náhodou objevil v rakovnickém archivu. Hned mi bylo
jasné, že držím v ruce důležitý dokument. Zpráv o nasazení belgických, francouzských a dalších zajatců za druhé světové války na Jesenicku je zoufale málo a památek ještě méně. U loveckého zámku
Svatý Hubert se dochoval jeden ze dvou dřevěných zajateckých baráků. A dál? Hrob Francoise Lunaye? Snad ještě existuje. Snad jsem
ho jen přehlédl.
Zámek Svatý Hubert.
Fotografie vojína Kivy z jeho náhrobku v Jesenici.
Kříž za plotem
Smírčí kříž při takzvané Rudské pěšině na úpatí Šibeničního vrchu u
Nového Strašecí stojí na kresbě z 30. let minulého století osamocený v prázdné krajině. Od té doby se hodně změnilo. Šibeniční vrch
zaplavily zahrádky a pohltily i kříž. Těžko se hledá, prošel jsem třikrát
kolem, než jsem ho objevil, jak se nedůstojně krčí v koutě zahrady,
před lícem drátěný plot, v zádech kmen stromu. Kolik se toho o něm
napovídalo! Ukryli pod ním poklad, zabili tu kněze, pohřbili pod ním
několik vysokých důstojníků. Jaká je pravda? Nikdo neví. Díval jsem
se na něj přes drátěný plot a bylo mi ho líto. Zasloužil by si důstojnější místo. Na druhé straně cesty by se vyjímal lépe, napadlo mě.
Žádný plot, jen zelený břeh, tam by se kříž pěkně vyjímal. Ano, tam
by to bylo lepší. Pak jsem tu myšlenku zavrhl. Jedna z pověstí totiž
tvrdí, že až kříž přejde na druhou stranu cesty, bude konec světa. To
si nemohu vzít na svědomí.
Kříž na dobové kresbě.
Křížový kámen u Nového Strašecí.
Naleziště slavné hlavy
Keltský valový areál Na Libeni, naleziště Hlavy Kelta.
Jan Neruda v jednom ze svých fejetonů napsal, že pomníky bychom
měli stavět nejen proto, abychom se pochlubili svými velikány, ale
i proto, abychom ukázali, že o svých velikánech vůbec víme. V roce
1943 objevil Josef Šlajchrt u Mšeckých Žehrovic světoznámou laténskou plastiku hlavy Kelta. Zpočátku považoval třicet centimetrů vysoký artefakt za dětskou hračku. Naštěstí mu to nedalo a plastiku,
rozbitou na několik kusů, vzal domů, kde ji uložil do krabice a strčil pod postel. Co kdyby. Brzy se ukázalo, že udělal dobře. Jakmile se
hlava dostala do rukou odborníků, bylo jasné, že Josef Šlajchrt našel poklad, předmět nedozírné historické i umělecké hodnoty, který se stal možná vůbec nejznámějším dílem keltského umění, které
obdivuje celý svět.
Víme vůbec, co Josef Šlajchrt dokázal? Běžte se podívat na místo nálezu a pochopíte, proč se tak ptám. Kromě informace na panelu naučné stezky, která vede kolem, tady slavnou událost vůbec nic nepřipomíná. Žádný pomník, ani pomníček, zkrátka nic.
Hlava Kelta.
Pohled na valový areál z cesty od Mšeckých Žehrovic.
Buď vůle tvá
Mám přání. Aby hrob Jana Jakuba Frídy, otce básníka Jaroslava
Vrchlického, vypadal zase jako dřív – s litinovým křížem a porostlý
zelenou trávou. Jaroslav Vrchlický by dnes hrob svého otce na hřbitově v Čisté nepoznal. Hrob zakryla těžká kamenná deska a železný kříž nahradila nízká homole z umělého kamene. Ten, kdo ji sem
dal, neměl ani tolik citu, aby zachoval alespoň původní nápis na náhrobku se slovy „Buď vůle Tvá,“ odkazujícími k jednomu dopisu, který Vrchlický psal svému otci nedlouho před jeho nenadálou smrtí.
Jan Jakub Frída působil v Čisté jako správce parního mlýna a zemřel
koncem listopadu roku 1874. V posledních dnech téhož roku napsal
Vrchlický u otcova hrobu báseň List ze hřbitova, tady vytvořil i báseň Po třicíti letech. I proto by se Frídův hrob měl vrátit do původního stavu. Není to rozmar. Je to projev úcty k velkému básníkovi, projev úcty k místu, které se stalo důležitou součástí naší literární historie.
J. J. Frída. / Mlýn v Čisté, současný stav.
Náhrobek J. J. Frídy, současný stav.
rodný dům karla buriana
„Nedám-li si na svůj rodný dům pamětní desku sám, pak jsem reklamě věru nerozuměl,“ posteskl si jednou světoznámý operní pěvec
Karel Burian nad záští, která ho po celou dobu jeho umělecké kariéry v rodné zemi provázela. Uznání svého výjimečného umění i zásluh o propagaci české hudby ve světě se Burian nedočkal dodnes.
Urna s Burianovým popelem stojí v Rakovníku v zaprášené, pavučinami znečištěné schránce, jeho statek v Senomatech zbořili, aby
„vylepšili střed obce“ a jeho rodný domek v Rousínově není ani kulturní památkou. Že by Češi Burianovi dosud neodpustili že „zpíval
Němcům“, jak mu znovu a znovu za jeho života vyčítali, protože svět
nedobyl z jevišť domácích scén, ale z německých Drážďan, z londýnské Covent Garden, z newyorské Metropolitní?
Karel Burian v roli Dalibora.
Rodný dům Karla Buriana v Rousínově.
tajemství barokní sochy
Socha svatého Judy Tadeáše v Senomatech mi vrtala hlavou. Sochu
věnoval v roce 1722 rakovnický děkan Jan Jiří Libertin, který byl tehdy zároveň duchovním správcem v Senomatech. Ale proč si vybral
právě Judu Tadeáše? Donátoři obvykle stavěli sochy svým osobním
patronům (zjednodušeně těm, po kterých dostali jméno), nebo je z
nějakého důvodu měli v oblibě. První možnost nepřipadala v úvahu,
zbývala druhá. Pustil jsem se do pátrání, abych tomu přišel na kloub.
Libertin sochu věnoval pravděpodobně u příležitosti svého povýšení do Prahy, které se událo právě v roce 1722. Ale jak jde dohromady
kariérní postup s Judou Tadeášem, uctívaným jako přímluvce v nejvyšší nouzi? To nesedělo. Bylo mi jasné, že v tom musí být něco jiného. Sáhl jsem do knihovny pro životopisy svatých a nalistoval příběh Judy Tadeáše. Letěl jsem očima po řádcích, aniž mi cokoliv připadalo důležité. A pak jsem to uviděl - byl to právě Juda Tadeáš, kdo
se při poslední večeři zeptal Ježíše Krista: „Jak to, že se chceš zjevit
nám, a světu ne?“ A Kristus odpověděl: „Miluje-li mne kdo, bude zachovávat mé slovo a můj otec ho bude milovat,“ a pak dodal: „Pokoj
vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám.“ To bylo ono, to byl důvod, proč si Jan Jiří Libertin vybral Judu Tadeáše! Pro tato požehnaná slova, která svým farníkům v Senomatech zanechal na rozloučenou. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám.
Socha sv. Judy Tadeáše.
Část nápisu na podstavci sochy sv. Judy Tadeáše.
boží kámen
Boží kámen u Sosně.
Jesenicko bývalo poseté podivuhodnými kameny. Bývalo, ale už
není, lidé je zničili. Zbývá jen pár posledních mohykánů. Boží kámen u Sosně měl také namále. Mohutný kamenný pecen zbrázděný
hlubokými prohlubněmi, které prý vznikly od těl Boha a jeho andělů, když na kameni odpočívali při cestě světem, nechal před pár lety
odvézt ke koupališti do Senomat podivínský sběratel kamenů Karel
Rejzek z Rakovníka. Ochráncům přírody se kámen podařilo vrátit a
vyhlásit ho Významným krajinným prvkem, aby podobnému vandalství v budoucnu zabránili. Karel Rejzek nedlouho poté, co kámen
přestěhoval, tragicky zemřel pod koly nákladního auta. Šuškalo se o
božím trestu a Boží kámen začala provázet nová pověra: Kdo s ním
pohne, dlouho živ nebude. Věříte? Nevěříte? Já bych to neriskoval.
Žulový balvan u Jesenice.
Boží kámen u Sosně.
svědci proti nám
Podívejte se na fotografii vedle. Vidíte tu krásu? To je opuštěný ovčín
na Karlově. Ovčín, čtete dobře. Pouhý chlév pro hospodářská zvířata. A taková nádhera! Stál jsem tam v úžasu, a kdybych měl klobouk,
obdivem bych smekl. Víte, na takových místech chápu, proč dnes
tolik památek chátrá a nenávratně mizí. Musí mizet, protože svědčí
o naší neschopnosti stavět krásně. Stál jsem pod fantastickými klenbami karlovského ovčína a říkal si: Kdo by dnes něco takového dokázal vytvořit?
Ovčín na Karlově.
Barokní hospodářský dvůr Zelený Důl nedaleko Čisté je v troskách.
Není záchrany. Vešel jsem a ochromeně hlesl: „To nemůže být pravda.“ Obklopila mě nepochopitelná zkáza. Za nádherným volutovým
štítem obytného domu nezůstalo nic, než obdélník obvodových zdí
vyplněný změtí suti a popadaných trámů. V navazující patrové budově ještě vzdorovalo skvostně klenuté přízemí, rozdělené na dvě
části vysokou schodišťovou halou. Schodiště už se propadlo, místo
schodů zela temná díra, podlahu celého přízemí pokrývala vrstva
odpadků a popadaných omítek z promáčených kleneb a zdí. Vnitřek další stavby vyplňoval do výšky dvou pater zřícený krov a podlahy obou pater. Kamkoliv jsem se podíval, viděl jsem jenom ruiny. Sesuté zdi, nad kterými trčely komíny a zbytky krovů, pobořené chlévy a zřícené stodoly.
Ovčín na Karlově chátrá. Dvůr Zelený Důl je v troskách. Jaký skvost
je bude následovat?
Zelený Důl.
velká křivoklátská zeď
Brána v Myší díře.
Počátkem 19. století nechal křivoklátský kníže Karel Egon I. Fürstenberg vystavět v lesích mezi Lužnou a Lány kamennou zeď, která
měla zabránit přebíhání zvěře na sousední panství. Vzniklo ojedinělé technické dílo, které svou délkou, přesahující dvacet kilometrů (!)
těžko hledá srovnání. Na fotografiích pořízených počátkem 20. století je zeď u hájovny Sládkův kříž poblíž Lužné ještě celistvá, dnes už
tam naleznete jen ruiny. Už jen málokde zůstala zeď alespoň v délce několika metrů neporušená. Větší část zdi se sesula, mnohde jí
lidé pomohli. Strhli i dvě ze tří kamenných bran u Lán. Dochovala se
jen brána v Myší díře poblíž osady Brejl. Stojí osamocená pod silnicí. Cesta, která branou vedla, zanikla, kamenný mostek přes potok
na staré přístupové cestě k bráně se rozpadá, po kamenné zdi tu už
není ani památky. Zkáza křivoklátské zdi postupuje a nebude dlouho trvat a brána v Myší díře se stane poslední upomínkou na unikátní stavbu, jakou u nás jen tak někde nenajdete. Jestli vůbec někde.
Zeď obory u Lužné.
Zeď fürstenberské obory u Řevničova.
co prozradily erby
Komu patří dvojice erbů na svatojánském sloupu v Olešné? Traduje se, že Mollartům a Meravigliům, dvěma šlechtickým rodům, které vlastnily Olešnou v 18. a 19. století. Zažitý názor ovšem na první
pohled vyvrací letopočet, který erby doprovází – 1704. To je dlouho
před příchodem Meravigliů do Olešné. Jak to, že si toho ještě nikdo
nevšiml? Komu tedy erby patří? V roce 1704 vlastnili Olešnou Lidmila z Kaiserštejna a Petr Arnošt z Mollart. Jsou to jejich erby? Porovnal jsem erby z Olešné s mollartovským a kaiserštejnským erbem v
heraldické literatuře a potvrdil si, že erby patří jim. Přestože se původem italským Meravigliům šmahem připisuje většina barokní sochařské výzdoby v Olešné a jejím okolí, nelze s nimi jednoznačně
ztotožnit žádnou. Další tři erbovní sochy v okolí Olešné pochází z
roku 1741 a nesou shodnou dvojici erbů (respektive shodnou kartuši - na jedné ze soch totiž oválné plochy vyhrazené pro erby zůstaly nedokončené) – Mollartovský a Lamberkovský. V roce 1741 totiž
byla Olešná v držení Josefa Antonína z Mollart a Marie Aloisie z Lamberka. Tři zmíněné sochy zobrazují svatého Josefa, Antonína a Aloise. Přijdete na to, proč právě tyto světce?
Socha sv. Josefa.
Erby na podstavci sochy sv. Jana Nepomuckého v Olešné.
pouť kamenného křížku
Je to zázrak, že takzvaný Kamenný křížek, smírčí kříž z počátku 18.
století, ještě existuje. Dlouho ležel pozapomenutý u Kulturního
domu v Čisté, než ho v roce 2009 členové občanského sdružení Čistecké jablko přemístili spolu s jinou podobnou památkou k místnímu kostelu sv. Václava. Kříž urazil strastiplnou cestu, než se ke kostelu dostal. Původně stál v poli za městečkem. Majiteli pole překážel,
tak křížek vykopal a odtáhl do lesa. Tady ležel několik let. Při stavbě
železnice našli křížek italští dělníci, pracující na stavbě mostu přes
údolí Javornice. Kříž opravili (měl uražené rameno) a vztyčili ho u
cesty nedaleko nového mostu. Po druhé světové válce byl kříž opětovně poškozen při těžbě dřeva. Když se koncem 80. let minulého
století asfaltovala cesta kolem kříže, měl Kamenný křížek znovu namále. Znovu překážel. Naštěstí se našel člověk, který kříž zachránil.
Naložil ho a odvezl do Čisté. Jak to přesně bylo dál, nevím. Před lety
jsem kříž našel poblíž kulturního domu, skoro se propadl do země,
neměl rameno a byl přelomený na dva kusy. Ležel tu tak ještě několik let, než se ho ujali členové Čisteckého jablka. Kamennému křížku našli nové místo a mě napadá – zůstane tu, nebo kříž čeká ještě
další stěhování?
Kamenný křížek na předchozích místech.
Kamenný křížek (vpravo) před kostelem v Čisté.
zmizelá merkovka
Na tomto místě stál lázeňský domek, tady hájovna…. Návštěvníci
nedávné oslavy 200. výročí objevení léčivého pramene Merkovka
nedaleko Lužné potřebovali hodně fantazie, aby si při procházce lesem dokázali s pomocí informačních tabulek představit, jak asi vypadaly lázně, které v minulosti u pramene stály. Všechny lázeňské
budovy postupně zanikly, zmizela i původní kaplička nad pramenem, jen v lázeňském rybníčku dál plavou zlaté rybky… Léčivý pramen Merkovka objevil počátkem 19. století lesník Jiljí Merkl. Po čase
vznikly u pramene malé lázně se dvěma vanami a jednoduchým
ubytováním, a když zdejší lesy protnula železnice, stala se Merkovka
rovněž vyhledávaným výletním cílem. Ač malé, měly lázně na Merkovce i své slavné hosty – jedno léto tu ve společnosti své churavé
matky prožila Renata Fügnerová, které sem k jejím patnáctým narozeninám přijel popřát její budoucí manžel Miroslav Tyrš. Traduje se,
že o ruku ji požádal právě zde. Zánik lázní Merkovka dovršila v 60.
letech minulého století zkáza půvabné zděné kapličky nad pramenem, kterou zbořil padající buk. Pozůstatky poslední stavby – klenutého sklepa, pomalu pohlcuje les a nebýt nové stříšky nad pramenem a uměle vytvořeného lázeňského rybníčku, nic už by někdejší
lázně nepřipomínalo. Jako by člověku nebylo souzeno, podmanit si
toto nádherné přírodní zákoutí.
Propadlý sklep na Merkovce.
Pramen Merkovka.
mrtví v mejzluží
Jak to bylo doopravdy? Jedenadvacátého září 1952 došlo v polích u
Řevničova k přestřelce, při které řevničovští myslivci František Mika
a Karel Jugl zastřelili neznámého muže a sami se vzápětí stali obětí ukrytého střelce. Co se tu stalo? Protože František Mika a Karel Jugl
byli členy komunistické strany a k přestřelce došlo týden po založení
JZD v Řevničově, totalitní tisk tvrdil: „Soudruzi Mika a Jugl padli v boji
proti nepřátelským agentům. Jejich životy zlomily výstřely amerického záškodníka.“ 27. září se v Řevničově uskutečnil státní pohřeb zastřelených komunistů a oba byli in memoriam vyznamenáni medailí
Za statečnost. Byli Mika a Jugl skutečně obětí západní reakce, jak hlásala dobová propaganda? Pochyboval jsem. Šťastnou náhodou jsem
v Řevničově potkal ženu, která mi pootevřela oči. „Nevíte náhodou,
jak to bylo s Mikou a Juglem?“ zeptal jsem se. „Vím,“ odpověděla. Přestřelce prý přihlížel svědek, který vyprávěl, že „ti dva“, Mika a Jugl narazili v polích Na Mejzluží na neznámého muže, jak vyhrabává z pole
brambory. Osopili se na něj, on prý něco odvětil cizí řečí. Co bylo dál,
není úplně jasné, stalo se asi toto: Mika, nebo Jugl na neznámého
muže vystřelil a vzápětí někdo vystřelil z blízkého křoví na ně. Všichni tři byli na místě mrtví, střelec ukrytý v křoví zmizel. „Věříte, že to nebyla náhoda, že to mohli být západní agenti?“ zeptal jsem se. Odpověděla neurčitě: „Víte, tenkrát tudy přecházela spousta lidí ke hranicím. Měli hlad, do vsi nemohli, aby si něco koupili, vyhrabávali brambory na polích, aby se najedli.“ Pak se odmlčela. Dál už jsem se neptal.
Místo události.
Pomník v Mejzluží. Deska s textem byla odstraněna.
setkání v častonicích
Statek čp. 1 v Častonicích na dobovém snímku.
Paní Vydrová mě oslovila, když jsem v Častonicích obdivoval dřevěnou zvoničku před její památkově chráněnou usedlostí. „Máte krásnou zvoničku,“ řekl jsem. Pokývla a odvětila: „Potřebovala by opravit.“ Dali jsme se do řeči a paní Vydrová mi vyprávěla celou historii usedlosti. Kdysi tu chovali psi pro hrad Křivoklát, kolem chalupy
vedla cesta od Křivoklátu k brodu přes řeku Berounku a dál na hrad
Týřov, v sadě u chalupy je dodnes zřetelná prohlubeň, kudy cesta
vedla. Vydrovi hospodaří na usedlosti číslo popisné 1 už od 17. století. Paní Vydrová mi vyprávěla o svém dědovi, který stavěl komíny
ve Francii, i o tom, jak po revoluci musela učit krávy chodit na pastvu, protože to zapomněly, jak byly věčně zavřené ve chlévě. Bavili jsme se o politice i o technice. Překvapil mě její rozhled, navzdory
jejímu věku měla o všem udivující přehled. „Mobil mám už jedenáct
let, ale kvůli sobě bych si ho nekoupila, potřebovala jsem volat veterináře.“ Když jsem si usedlost fotil, mávla jen rukou, že už to tu fotili mockrát a spousta fotek je na internetu, že je tam snadno najdu.
A když viděla, jak se dívám na dřevěné klacky, o které se při chůzi
opírala jako severští chodci, prohodila, jako by věděla, co se mi honí
hlavou: „Já už je používám dlouho, ještě než to přišlo do módy.“
Detail roubení.
Čp. 1 dnes, pohled ze sadu.
Častonická zvonička.
kostel na odstřel
V kronice Pavlíkova je neuvěřitelný zápis. Týká se místního barokního kostela svaté Kateřiny z konce 18. století. Čtěte pozorně: „Koncem roku 1979 projednávala římsko-katolická církev s Okresním
muzeem a galerií v Rakovníku převzetí kostela do majetku československého státu. Uzavřenou dohodou stalo se muzeum a galerie
v Rakovníku novým operativním správcem kostela. Tato dohoda nabyla účinnosti od 1. ledna 1980. Avšak již koncem roku 1981, a sice
30. prosince 1981 podávalo Okresní muzeum a galerie v Rakovníku žádost adresovanou Ministerstvu kultury ČSR, aby kostel sv. Kateřiny byl vyňat z památkové péče a ochrany a aby byl kostel demolován.“ Chápete to? Muzeum požádalo o demolici památky! Důvod? Muzeum předpokládalo, že kostel opraví a objekt využije jako
depozitář. Jenže na svůj záměr nezískalo peníze, a proto se „snažilo kostela zbavit“. Neptejte se, co si o tom myslím. Jen dodám, že
kostel přežil. Ministerstvo kultury žádost o jeho vynětí z památkové ochrany zamítlo.
Kostel v Pavlíkově, asi 1975.
Kostel sv. Kateřiny v Pavlíkově.
nekrmte hyeny
Hrob Emila Kratochvíla s Plečnikovou mříží.
Rozhodnete-li se dokumentovat památky, počítejte s tím, že vás celou dobu budou pronásledovat výčitky svědomí, jestli děláte dobře,
jestli nezpůsobíte víc škody, než užitku. U památek totiž platí – čím
méně se o památce ví, tím menší je pravděpodobnost, že ji někdo
ukradne. Není to pravidlo, ale proč to zlodějům usnadňovat? Jeden
příklad za všechny. Před několika lety se do seznamu kulturních památek dostal křivoklátský náhrobek Emila Kratochvíla od slavného
slovinského architekta Josipa Plečnika. Během čtrnácti dnů někdo
z náhrobku ukradl dekorativní kovanou mříž. Že ji neukradli zloději kovů, jsou památkáři přesvědčeni. Snad ještě horší situace je u válečných hrobů. Napište, že jsou někde pochováni vojáci, zvlášť vojáci druhé světové války, a čekejte vzápětí nájezd vykradačů hrobů.
Byl jsem jednou svědkem, jak se dva mladí lidé dožadovali u obsluhy v badatelně archivu informací o trasách, kudy na konci války
ustupovala německá armáda. „Víte, že to, co děláte, je trestný?“ vyslechli si místo odpovědi na své otázky. Aniž cokoliv přiznali, bylo
zřejmé, oč jim jde. Dvojice mlčela a bez dalších otázek z archivu zmizela. Vím o místech, která by ji zajímala. A nechám si je pro sebe.
Kříž u Kolešovic, zkroucený vandaly.
Dnešní stav Kratochvílova hrobu.
neznámá válka
Překvapilo mě, jak těžko se hledají informace o událostech, které
připomínají pomníky obětem druhé světové války. Druhá světová
válka ve vztahu k Rakovnicku je vůbec téma, které – alespoň, co se
publicity týče – obestírá zvláštní nezájem. Běžte do knihovny a zeptejte se na knížky o druhé světové válce a Rakovnicku. Kromě několika tendenčních totalitních titulů, vyzdvihujících vedoucí úlohu
komunistické strany v boji proti fašismu, vám nepředloží víceméně
nic, co by stálo za řeč.
Jak to na Rakovnicku za druhé světové války bylo? Podle čeho se
na školách o této době učí? Zděsil jsem se, když jsem slyšel učitelku říkat, že nemá ráda Němce, protože začali válku. To učí děti? Neví
nic o lynčování německého civilního obyvatelstva na konci války, o
sběrném táboře v Rakovníku a podmínkách, které v něm panovaly,
o popravách Němců bez soudů. Děsí mě, že jsou učitelé, kteří vidí a
vykládají druhou světovou válku černobíle. Neměla vítězů, ani poražených, zanechala po sobě jen spoustu nešťastných lidí. Vyslechl
jsem, četl a poznal až příliš mnoho, abych se to odvážil tvrdit.
O válečných událostech na Rakovnicku víme zoufale málo. Viděl
jsem jména na pomnících a nedokázal k nim nic najít. Ruské jméno,
u něj rok smrti. Kdo to byl, odkud přišel, jak zemřel? Až příliš často
zůstávaly tyto otázky bez odpovědi. Někdo pomník vytvořil, někdo
to vědět musí, říkal jsem si. Ale hledal jsem marně. Co má povědět
učitel dětem, až kolem pomníku povede děti a budou se ptát, proč
tu ten pomník je? Uslyší zase jen pohádku o dobrém, kterého zabili
ti špatní? Neměly by vědět, jak to opravdu bylo, znát všechny okolnosti a vytvořit si vlastní úsudek?
Pomník ruským partyzánům u nádraží v Novém Strašecí.
kamenný stůl
V zámeckém parku ve Slabcích najdete zvláštní památku – kamenný stůl. Žulovou desku, posazenou na dvou širokých, cihlových nohách. Jako děti jsme na stole hráli čáru (má krásně hladkou a rovnou
desku, po které mince pěkně klouzaly) a mockrát se přeli, k čemu
stůl asi sloužil. Už nevím, co všechno jsme si navymýšleli, v paměti
se mi usadilo jediné vysvětlení, asi proto, že se mi tenkrát zdálo nejpravděpodobnější. Že totiž na stůl dávali panstvu ze zámku svačinu
při procházkách parkem. Existuje stará kreslená pohlednice z konce
19. století, na které jsou u stolu vidět židle. Takže na té panské svačině možná něco bylo. Později jsem se dozvěděl, že kamenný stůl
měla do Slabec přinést velká povodeň v roce 1872. Je to pověst, ale
možná je v ní i zrnko pravdy, protože podle vyprávění Alexise Prince von Croÿ, posledního šlechtického majitele panství Slabce, které se ke mně před časem zprostředkovaně dostalo, totiž deska stolu
původně ležela u vody – na břehu rybníka v zámeckém parku, který princové z Croÿ po svém příchodu do Slabec v roce 1866 nechali
zasypat. Deska sloužila k prozaickému účelu - pradleny na ní vytloukaly vodu z prádla.
Zámecký park ve Slabcích.
Kamenný stůl v zámeckém parku ve Slabcích.
Dům jekylla a hydea
„V tomto domě jsem se narodil já, člověk z Rakovníka, spisovatel
a dramatik Jaroslav Maria (1870-1942).“ Představuji si, že tak nějak
by zněl nápis na pamětní desce v průčelí domu čp. 188 v Rakovníku, kdyby… Kdyby tu nějaká pamětní deska připomínající Jaroslava Maria, Jekylla a Hydea české předválečné literatury, byla. Maria,
sebestředný, nelítostný spisovatel a člověk dvou tváří, o němž Otakar Štorch-Marien, zakladatel proslulého pražského nakladatelství
Aventinum, prohlásil, že byl směsí brutality a něhy, upadl ve svém
rodném Rakovníku v zapomnění. Pravda, jeho dílo bylo výrazně dobové, čerpalo náměty z denních afér, rozhodně však nebylo bezvýznamné. Některé z Mariových románů se dočkaly i překladů do
němčiny, jeho nejslavnější román Váhy a meč poctilo Aventinum románovou cenou k 10. výročí ke vzniku republiky, jeho román Werther byl zfilmován a jeho hry dávalo i Národní divadlo. Že většinou
propadly, je jiná věc. Dům čp. 188 postavil v roce 1869 Mariův otec,
rakovnický advokát Karel Mayer a v Mariově rozsáhlém díle najdete
vzpomínky na tento šedivý patrový dům s železným balkonem poměrně často, sem Maria umístil i jednu z klíčových scén svého nejosobnějšího románu Kyvadla věčnosti, ve kterém dovedl ad absurdum jedno ze základních témat své tvorby – člověka manipulovaného Osudem, člověka zbaveného možnosti ovlivňovat svůj život.
Stejně jako další Mariovy příběhy, i Kyvadla věčnosti končí předčasnou smrtí hrdinů. Předčasně skončil i Mariův život. Nedočkal se splnění svého přání vrátit se na stáří do rodného Rakovníka. Osud, zřejmě pilný čtenář Mariových příběhů, mu uchystal kruté finále v jeho
vlastním stylu – Jaroslav Maria zahynul v roce 1942 v osvětimském
pekle.
Mayerův dům v Rakovníku.
Norimberská inspirace
Přišel jsem na to úplnou náhodou, když mi Markéta podala v knihovně průvodce po pražských pomnících a sochách. „To by tě mohlo zajímat,“ řekla. Prolistoval jsem pár stran a vtom ve mně překvapením
hrklo. Díval jsem se na pomník nápadně podobný pomníku knížete Karla Egona II. z Fürstenbergu v Křivoklátě. Do té chvíle ve mně
ta myšlenka nikdy úplně nevyklíčila, ale při pohledu na fotografii
takzvané Krannerovy kašny v Praze jsem si uvědomil, že tu vždycky byla. Pochyby, jak se knížecí fürstenberský stavitel Antonín Jirusch, který jinak nevytvořil nic obzvlášť pozoruhodného, vybičoval k něčemu tak působivému jako je pomník knížete Fürstenberga.
Pomník má podobu čtrnáct metrů vysoké novogotické špice s bustou knížete z bílého mramoru, zhotovené svého času vyhledávaným pražským sochařem Emanuelem Maxem (mimochodem autorem několika soch na Karlově mostě). Bylo jasné, odkud vítr vane. Jirusch ani tak netvořil, jako napodoboval. Jenže ani Krannerova kašna, pojmenovaná podle svého tvůrce Josefa Krannera, není originální. Kranner se pro změnu inspiroval norimberskou kašnou Schöne Brunnen z konce 14. století.
Schöne Brunnen.
Krannerova kašna.
Pomník Karla Egona II. z Fürstenbergu v Křivoklátě.
Kdo rozhýbe viklan?
Jesenický viklan.
Jesenický viklan uvádí jako největší místní zajímavost už Joseph
Ponfikl ve své Topografii fideikomisního panství Petrohrad z roku
1821. „Leží na druhém kameni tak, že jej lze s pomocí nejmenší síly
uvést v pohyb,“ popisuje mechanismus této „zvlášť pozoruhodné“
hříčky přírody. Dnes se viklan nehýbe. Vandalům se několikrát podařilo odsunout kámen z jeho těžiště. Poprvé k tomu došlo v roce
1866, naposledy v roce 1962. Pokaždé se našli obětaví lidé, kteří
šestitunový kámen usadili na své místo a obnovili tak jeho pohyb. V
roce 1963 dostali kámen zpátky pomocí jeřábu. Sotva o tom v novinách vyšel pochvalný článek, vandalové svůj čin zopakovali, tentokrát důkladněji. Údajně se jim podařilo dostat na stopu a dostali prý i „mladický trest“. Jenže, co to bylo platné, když viklan zůstal
nehybný. Někdo tvrdí, že vandalové poškodili viklan natolik, že nelze zachránit. Nevěřím tomu. Viděl jsem v poslední době viklan několikrát a nenašel na něm žádné poškození. Leží několik centimetrů mimo své těžiště, jinak se zdá v pořádku. Kdo Viklan znovu rozhýbe? Najde se někdo?
Viklan na dobovém snímku.
Jesenický viklan.
staré štoly na polánci
Stará štola na Polánci.
„Tam lisovali z kamení olej,“ říkalo se o výrobně sádry a kyseliny sírové, takzvaného olea, která před dvěma sty lety stávala v údolí Javornice pod hájovnou Polánec blízko Modřejovic. Z objektu výrobny se
dochovaly jen ruiny, na rozdíl od výrobny v údolí Skřivaňského potoka u Černého luhu nedaleko Nezabudic, takzvané Gypsárny, která po ukončení výroby (vyráběl se tu „gyps“, tj. sádra) sloužila jako
hájovna a poté jako rekreační objekt. Ruiny výrobny nejsou v údolí pod Poláncem jediným pozůstatkem zaniklého průmyslu. Výš ve
svahu lze dodnes objevit vstupy do těžních štol, umístěné u paty vysoké opěrné zdi z kamene, která měla zabránit sesouvání svahu. Ze
dna rokle se vytěžený kámen vytahoval pomocí primitivního zdvihacího zařízení na svah nad opěrnou zdí, kde se břidlice ukládala
do vysokých, hřebenových hromad. V hromadách byl kámen ponechán několik let přirozeným chemickým procesům, než byl připraven k dalšímu zpracování. Výroba olea a sádry pod Poláncem zanikla počátkem 19. století. Důvod je prostý. Pokrok se nezastavil a lidé
přišli na snazší způsob, jak kyselinu sírovou a sádru vyrábět.
Ruiny olejny.
Propadlé štoly na Polánci.
zaniklá vesnice bor
Muž běží lesem. Snaží se běžet rychleji, ale nemůže. Klopýtá, padá,
zase se zdvihá, a běží dál. Doběhne do vsi, vysílením ztratí rovnováhu, padá. Někdo mu podá ruku, aby mu pomohl vstát. Chytí se ruky,
podívá se do obličeje nad sebou.„Utíkejte, vojáci jdou,“ zasípe. „Utíkejte, utíkejte, vojáci jdou,“ letí zpráva dál, lidé vybíhají z domů, zděšeně se po sobě otáčejí, sbírají to nejnutnější, volají děti, děti jim odpovídají ustrašeným pláčem. „Není čas, utíkejte,“ pohání je varovný
hlas, naléhá, nařizuje. „Pospěšte si, už jdou.“
Vojáci našli vesnici prázdnou. Sebrali, co tu zbylo, spálili domy a táhli dál. Ještě je slyším, jak postupují lesem. Prošli tudy už před staletími, ale pořád je slyším. Někdy se mi to stává, že na určitých místech zahlédnu, co se tu odehrálo. Je to jen nečekaný záblesk, jako
by mi hlavou proběhlo několik políček filmu. Tady zahlédnu proud
lidí, hrbících se strachem i pod tíhou pytlů se svým majetkem. Jsou
ke mně obrácejí zády. Jdou vzhůru lesem, nevím kam, ale cítím, že
tam budou v bezpečí.
Vesnice, kterou vojáci spálili, se jmenovala Bor. Lidé se sem už nevrátili. Hluboko v lesích u Podbořánek po ní zůstala jen kamenná
studna, která prý nikdy nevysychá.
Detail studny.
Studna v zaniklé vsi Bor.
rabasovy krušovice
Vyšli jsme z lesa a před námi se objevila silueta rodného mlýna
malíře Václava Rabase. Rázem mi před očima vyvstal Rabasův obraz Vzpomínka na maminku, jehož pozadí tvoří právě silueta mlýna viděná ze strany, kterou jsme přicházeli. Obrazy Václava Rabase
se poté před námi v jeho rodných Krušovicích zhmotnily ještě několikrát. S překvapením jsme zjišťovali, že nám neznámá místa už
vlastně důvěrně známe z Rabasových pláten. Upomínek na známého malíře jsou Krušovice plné – jeho domek Nový svět, kde pořádal
pro své umělecké přátele vyhlášené zabíjačky (vybavil se mi slavný
lístek, který jednou Karel Čapek podstrčil Eduardu Bassovi: „Nezapomeň Basse na to prase u Rabase!“), masivní pomník před domkem s
Rabasovým medailonem od sochaře Karla Lidického, nástěnný Rabasův obraz na fasádě Husovy školy, jeho rodný mlýn, překvapující
svou výstavností, snad až nepatřičně kontrastující s prostými motivy Rabasových obrazů… Zašli jsme i k Rabasovu hrobu na místním
hřbitově. Místo pro svůj hrob si prý Václav Rabas vybral sám. Je totiž
na místě, odkud vidí na svůj Nový svět.
Nový svět.
Rabasův mlýn.
rakovnická zvonice
Rakovnická zvonice bije na poplach. Převzácné dřevěné památce
na rakovnickém hřbitově, kterou spisovatel Zikmund Winter označil
pro její bizarní tvar za něco mezi čínskou pagodou a obšírným českým holubníkem, hrozí zkáza. Situace je vážná, zvonice z 16. století má narušenou statiku, podezdívka zvonice se trhá. Ukázaly to takzvané sádrové pásky, které před časem památkáři umístili přes trhliny v podezdívce. Sádrová páska je jednoduchá pomůcka k odhalování poruch zdiva. Trhlina ve zdivu se zamázne trochou sádry, a
když sádra praskne, je zle. Zdivo se hýbe, nebezpečí je vážné. Na
podezdívce zvonice praskly všechny pásky, zlomy jsou široké i několik milimetrů. Byl jsem se na zvonici podívat a mrazilo mě, jak zlé
to je. Podaří se zvonici zachránit, dokáže si Rakovník uchovat jeden
ze svých nejvzácnějších klenotů, považovaný odborníky za jednu z
nejcennějších staveb svého druhu u nás? Nebo zvonice spadne?
Rakovnická hřbitovní zvonice.
Rakovnická hřbitovní zvonice.
Zvláštní slovo hajplon
Kamenný most u Bílého mlýna.
Horní náves v Kolešovicích má zvláštní název. Říká se tu „Na Hajploně“, nebo jen „Hajplon“. Lámal jsem si hlavu, co to znamená. A myslím, že jsem na to přišel. Kolešovice patří do oblasti takzvaných Sudet, kde se mluvilo osobitým dialektem, značně odlišným od spisovné němčiny. Hajplon je složenina dvou slov. To druhé – „Plo“, původně spíše „Ploo“ znamená „Platz“, tedy náměstí. Nad vysvětlením slova „Hai“ ještě trochu váhám, ale zřejmě se nemýlím. Slovo „Hai“ znamená v němčině „žralok“, ale tady má „Hai“ ke žralokům daleko. Zřejmě se totiž jedná o zkomolené slovo „Veit“ respektive atribut „Veits“,
tedy „Víta“, rozuměj svatého Víta. Dohromady tedy „Svatovítské náměstí.“ Správnost tohoto vysvětlení potvrzuje i socha svatého Víta,
která se na náměstí dochovala. Je už sice značně sešlá, ale svatovítské atributy sochy jsou dosud zřetelné. Zajímavé je i pozadí názvu
jiné zdejší památky – ruiny tzv. Bílého mlýna v polích mezi Kolešovicemi a Přílepy. Název „Bílý“ vznikl jako zkomolenina původního názvu „Luční“. Jak je to možné? Snadno, nezapomeňte, že jsme v kraji, kde se dříve mluvilo německy. „Luční“ se německy řekne „Wiesen“
a výraz pro „Bílý“ je „Weisse“. Jednoduše tu při překladu původního
německého názvu mlýna došlo k záměně dvou podobných slov.
Ruiny Bílého mlýna.
Hajplon s torzem sochy sv. Víta.
kostel v kněževsi
Kostel sv. Jakuba Většího v Kněževsi, současný stav.
Ta fotografie kostela svatého Jakuba Většího v Kněževsi, vlepená
do kněževeské kroniky, je tak vybledlá, že vypadá, jako by vznikla v husté, šedivé mlze. V popředí snímku stojí strážník v uniformě,
kostel má vpravo za zády. Ale co je to kolem kostela? Naklonil jsem
se nad fotografií tak, abych ji viděl z kontrastnějšího úhlu, a z šedivé mlhy vystoupila – zeď. Zeď s krásnou klenutou branou, odhadem
tak čtyři metry vysokou, a oblými vrcholy kapliček na vnitřním obvodu zdi. Překvapilo mě to, protože všechny fotografie kněževeského kostela, které jsem do té chvíle viděl, vznikly až v době, kdy už
kolem kostela žádná zeď nebyla. Proč zmizela? A kdy? Ptal jsem se
a pátral v kronice, abych tomu přišel na kloub. První zmínku o zdi
jsem našel až v zápise z roku 1888, kdy se začalo uvažovat o jejím
zboření. O stáří zdi bohužel ani čárka. Existovala zřejmě už v době
přestavby kostela počátkem 18. století, některé údaje v kronice však
nasvědčují, že byla ještě starší. Ve zdi (na její vnitřní straně) se nacházelo 14 kapliček křížové cesty a dvě vysoké klenuté brány. K demolici zdi došlo v roce 1904 (po šestnáctiletém úsilí o její uskutečnění!), prý aby „náležitě vynikl kostel“. A když byla zeď pryč, nahradil ji – drátěný plot.
Kostel v Kněževsi, dobový snímek.
Kostel sv. Jakuba Většího v Kněževsi, před rokem 1904.
Maják naděje
Dvůr Amálie.
Při pohledu na klasicistní hospodářský dvůr Amálie nedaleko Rudy
na Křivoklátsku mě napadlo: „Čím to je, že lidé dřív dokázali stavět
tak, že krajinu neznehodnocovali, právě naopak?“ Přes svou mohutnost sedí dvůr Amálie v krajině měkce, je obrovský a přesto krajinu nedusí. Jak to, že jsme tuto schopnost – schopnost tvořit v souladu s krajinou – ztratili? Odpověď na tuto otázku neznám, zato na
svých cestách nacházím stále nové důkazy pro její oprávněnost. Došlo to tak daleko, že jsme schopni barbarství i v dobré víře. Příklad: V
lese stála barokní kaplička. Sesula se a dlouho ležela v troskách, až v
dobré víře někoho napadlo obnovit ji. Věděl, jak kaplička přesně vypadala, místo kopie ale vznikl paskvil. Stavbička s tak tvrdými rysy,
jako by byla z kostek lega. Opačný případ můžete vidět v Rakovníku.
Dům čp. 59/II v ulici Dukelských hrdinů se proměnil jako Líza Doolitlová v My Fair Lady. Památkáři sloupli z domu jeho ušmudlanou fasádu a ukázali, co je pod ní – půvabný barokní dům, bývalý městský
špitál. V historickém jádru města by zapadl, ale na předměstí mezi
krabicemi paneláků přímo září. Osvítí nás?
Dvůr Amálie.
Rakovnický barokní špitál.
Hrad Křivoklát.
Rakovnickem
za památkami
Text: Roman Hartl
Fotografie: Roman Hartl, Markéta Hartlová, archiv
Vydala Rakovnicko o. p. s. v roce 2010 jako součást realizace
projektu Kulturní dědictví Posázaví a Rakovnicka - projektu spolupráce
Rakovnicko o. p. s. a Posázaví o. p. s.
Rakovnicko o. p. s.
místní akční skupina
Husovo náměstí 255
269 01 Rakovník
Tisk: Raklama - Pavel Nejman, Nábřeží T.G.M. 2449, 269 01 Rakovník
Vydání první
© Rakovnicko o. p. s., 2010
Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova:
Evropa investuje do venkovských oblastí.

Podobné dokumenty

Kompletní mapu pro tisk s aktualizací k 1.8.2010

Kompletní mapu pro tisk s aktualizací k 1.8.2010 • Na každé kartě jsou uváděny indicie k vyluštění křížovek, které jsou součástí hry • Na karty jsou dodávány stylové vizitkovníky mnoha barev a typů • Každý rok v září se pro sběratele a přízniv...

Více

poslední číslo letošního školního roku

poslední číslo letošního školního roku pár spolužáků, kteří nebyli kvůli nízkému obsahu krve v alkoholu schopni chůze) a šli se podívat na místo, kde byla nalezena mrtvola. „Mrtvýho chlapa“ naše dupání po chodbě vzbudilo, a když jsme ta...

Více

Výroční zpráva o činnosti za rok 2011

Výroční zpráva o činnosti za rok 2011 4. září 8. HR Jean-Francois Maljean Quartet

Více

NP8 - Naše Praha 8

NP8 - Naše Praha 8 časopisu Naše Praha – bonusové terapie na metodu Bailine. Akce trvá do 31. 8. 2015. 10 terapií Bailine + 2 zdarma ............................................ 3 900,15 terapií Bailine + 3 zdarma .....

Více

Rakovnické hlavy 1, 2

Rakovnické hlavy 1, 2 Teprve tři století po smrti politika, právníka a spisovatele Sixta z Ottersdorfu a 22 let poté, co byla v průčelí radnice v Rakovníku umístěna pamětní deska jako upomínka na tohoto rakovnického rod...

Více

Zpravodaj 2010 - Českomoravský klub chovatelů barvářů

Zpravodaj 2010 - Českomoravský klub chovatelů barvářů minulém čísle našeho zpravodaje jsem se zmínil o důležitosti jarních svodů, které pořádají příslušné OMS. V roce 2009 bylo na těchto svodech prohlédnuto celkem 85 barvářů bavorských a 25 hannoverák...

Více

Rakovnicko (2008)

Rakovnicko (2008) Poznejte Rakovnicko ve společnosti tištěných průvodců tématickými výlety a vydejte se s nimi za místními pamětihodnostmi, pověstmi, přírodními krásami, technickými památkami,

Více

Template - Šablona - Obrana a strategie

Template - Šablona - Obrana a strategie – států 7 –, tak tenduje ke své difúzi, aniž respektuje svou dosavadní spjatost s jejím teritoriálně vymezeným držitelem. 8 To je způsobeno tím, že narůstající počet nestátních aktérů aspiruje plni...

Více