časopis červen 2013 - Komorní scéna Aréna

časopis červen 2013 - Komorní scéna Aréna

1
1
Červnová premiéra
Ludmila Ulická
RUSKÁ ZAVAŘENINA
Barák nám padá na hlavu, a všem je to fuk.
Překlad: Naděžda Krejčová I Režie: Ivan Rajmont
Úprava textu: Ivan Rajmont a Kateřina Šavlíková
Scéna: Martin Černý I Kostýmy: Marta Roszkopfová
Hudba:
Hudba : Petr Kofroň I Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
Osoby a obsazení:
Andrej Ivanovič Lepechin (Dýdý), vysloužilý profesor
matematiky
Marek Cisovský
Natálie Ivanovna (Tuli), jeho sestra
Alena Sasínová - Polarczyk
Rostislav, nejstarší syn Natálie
Albert Čuba
Varja, nejstarší dcera Natálie
Tereza Dočkalová
Jelena (Lena), prostřední dcera Natálie
Petra Kocmanová
Líza, nejmladší dcera Natálie
Zuzana Truplová
Ála, alias Jevdokije Kaluginová, manželka Rostislava
Tereza Cisovská
Cisovská
Konstantin, manžel Jeleny
Michal Čapka
Marie Jakovlevna (Marjána), sestra zesnulého manžela
Natálie Ivanovny, hospodyně a příživnice
Dana Fialková j.h.
Semjon, obyčejný člověk
Vladislav Georgiev
PREMIÉRA V SOBOTU 1. ČERVNA 2013 V 18.30 HODIN
2
2
Barák nám padá na hlavu, a všem je to fuk.
Ludmila Ulická (1943) patří k nejvýznamnějším
a zároveň i nejpřekládanějším současným ruským
spisovatelům. Již její prvotina z roku 1992, povídka Sonička, získala ve Francii v roce 1996
prestižní literární cenu Médicis. Od té doby byly
její knihy přeloženy do mnoha jazyků a získaly
řadu ocenění (mimo jiné jí byl ve Francii v roce
2003 udělen Řád umění a literatury). Ulická píše
především prózu, ale je také autorkou několika
filmových scénářů a divadelních her. Mezinárodní
věhlas získala i její hra Ruská zavařenina (Russkoje varenje), kterou uvádíme v české premiéře
(světovou premiéra měla hra v roce 2005 v německém Freiburgu). Děj nás zavede do akademické osady poblíž Moskvy, kde ve zchátralém
domě žijí potomci hrdinů Čechovova Višňového
sadu. Píše se sice rok 2002, ale mentalita postav
se nijak výrazně nezměnila. Všichni vědí, že je
třeba pracovat, ale pro samé filozofování jim na
práci nezbývá čas. Nakonec se zkoušejí uživit
zavařováním ovoce, ale ani tento pokus nemá
naději na úspěch. V dialozích rezonují repliky
z Čechovových her a hra samotná vědomě odkazuje k fabuli Višňového sadu. Ale především je
to dobře napsaná komedie, která pobaví i ty, kdo
s Čechovem ještě žádnou diváckou zkušenost
nemají.
3
3
Ruská zavařenina je vtipně napsaná hra o rozpadu světa
ROZHOVOR S REŽISÉREM
IVANEM RAJMONTEM
Jak jste se měl ty dva roky, od premiéry
Procesu?
„Hrozně to uteklo, připadá mi, jako by to bylo
včera. I když jsem mezitím dělal v Národním
divadle, v Jihlavě, v Brně, v Liberci…“
Ostatně do Liberce od příští sezóny nastunastupujete jako šéf činohry. To proto, že je to
město vašeho dětství a mládí nebo vás
liberecké divadlo zlákalo i něčím jiným?
„Jedno s druhým. Moje mise v Národním
divadle skončila. Mám tam sice pořád půl
úvazku, ale to divadlo kráčí dál a tak jsem si
říkal, když jsem byl Libercem osloven, že je
lepší někde začínat než někde končit. Druhá
věc je, že to divadlo je dobré a moc mě tam
teď bavilo zkoušení Tramvaje do stanice
Touha. Má to i hezkou pointu, protože jsem
tam kdysi začínal jako kulisák. A také mám
v Liberci maminku, o kterou se starám, takže
se to všechno propojilo.“
Vaši inscenaci Procesu jste nyní viděl znoznova z dlouhého odstupu…
„Všechno bezvadně funguje, herci drží téma,
i ti noví, kteří v Procesu nebyli od počátku.
A zvlášť druhá půlka mě nyní hodně oslovila
a uvědomil jsem si, že na to koukám ne jako
na svou inscenaci, ale jako skutečný divák,
vnímal jsem to jako něco nového. Byl jsem
velmi potěšen. Před těmi dvěma lety byla
Aréna divadlo plné energie, teď získala, díky
cenám a nominacím, i sebevědomí.“
Znal jste před tím, než jste kývl na nabídnabíd ku dělat Ruskou zavařeninu, dílo Ludmily
Ulické?
„Ne, a byla to první věc, kterou jsem od ní
vůbec četl. Věděl jsem jen, že napsala román
Daniel Stein, překladatel, ale nevěděl jsem,
že psala i hry. A teprve po přečtení Ruské
zavařeniny jsem užasl, jak je to vtipné a zajímavé. Pak jsem se o Ulickou začal zajímat,
a zjistil, že je to pozoruhodná žena.“
Ruská zavařenina je označována jako tzv.
afterafter-čechovovská dramatika. Máte s hrahra mi tohoto
tohoto typu nějaké zkušenosti?
„Já myslím, že žádná after-čechovovská dramatika neexistuje, je to Ulické pracovní název pro tuto hru. A zřejmě ho použila proto,
že se v ní sama vyrovnává s tím, jak Čechovovy hry nejprve neměla ráda, a až později
pochopila, jak jsou úžasné. Ulická odlišnou
dramatickou stavbou, jiným způsobem, zpracovala nejsilnější téma Višňového sadu.
Jeden svět skončil a druhý ještě pořádně nezačal. Hodina mezi psem a vlkem. Což je pocit, který tady máme i my. Ale přestože tam
jsou Čechovovské figury a citace z jeho her,
není to Čechov. Je to Čechovem inspirovaný
pohled na současnost.“
4
4
Vy jste, kromě Ivanova, inscenoval všechny
velké Čechovovy hry, před lety dokonce
v ruské Jaroslavli Platonova – neměl jste
trochu obavu dělat
dělat Čechova v Rusku?
„Já jsem se na to těšil. A dělat Čechova byl
můj nápad, chtěl jsem si zkusit, jaké to je, dělat
ho v originále. Platonov je hra, u jejíhož inscenování nelze nemluvit o všech ostatních Čechovových hrách. A ty jsem už před tím skoro
všechny dělal. A tak jsem ruským hercům
vyprávěl o svých inscenacích, přičemž oni na
mě koukali jak z jara, co že tam všechno je, co
jsem tam všechno našel. Pro ně je Čechov
klasika, zatímco my máme k dispozici moderní
překlady, do nichž Leoš Suchařípa vnesl názor, který byl pro Rusy překvapivý. A tak
vidění Čechova mýma resp. Leošovýma očima
bylo pro ně nečekané, moderní.“
Co tedy mohou diváci, kteří Čechova znají,
očekávat od Ruské zavařeniny a co naop
naopak
čekat nemají?
„Myslím, že by neměli očekávat Čechova nebo
nějakého nového Čechova. Ať čekají Ulickou,
tedy vtipnou hru o tom, jak se nám rozpadá
svět, vrhají se na něj dravci, ať už starého,
komunistického ražení nebo ti noví, kapitalističtí a trhají nám život na kusy. Je to hra napsaná s inteligentním židovským humorem,
s nesentimentálním odstupem, s průzračným
viděním a vtipnými postřehy. A ti, kteří si
v Aréně pamatují inscenace Racka nebo Višňového sadu, tak budou vědět, že tahle hra
s tímto divadlem určitě souvisí.“
Přestože jste říkal, že nerad děláte dvakrát
stejný titul, je nějaká Čechovova hra, kterou
byste případně chtěl udělat znovu?
„Opravdu nevím, jestli budu ještě někdy něco
dělat, asi bych se opakoval. Každá generace
režisérů k Čechovovi přinesla něco nového.
A pak těžce zkousávala to, co přinesla ta další.
Kdysi byly hrozně revoluční Tři sestry v režii
Otomara Krejči. Když jsem já přišel se svýma
Třema sestrama, tak přestože se staly inscenací desetiletí, tak ti, kteří měli rádi Krejčovu
inscenaci, tu moji těžko přijímali a považovali
ji za "kabaret". A když jsem já viděl Morávkovy
Tři sestry v Hradci Králové, tak jsem považoval za kabaret ty Morávkovy a nebyl schopen
je přijmout. Dnes už to zase ovládli další noví
režiséři, kteří na to mají opět jiný, mnohdy dost
drsný pohled. Ale pokud se ještě někdy
k něčemu vrátím, tak k Višňovému sadu…
nebo možná k Rackovi.“
5
5
Překládám jen pro radost
ROZHOVOR S PŘEKLADATELKOU
RUSKÉ ZAVAŘENINY
NADĚŽDOU KREJČOVOU
Jaké další ruské hry jste přeložila?
„Kromě Amiga a Ruské zavařeniny jsem přeložila ještě několik her, ale než dám překlad
někomu přečíst, tak si jím musím být úplně jistá.
Překládání jedné hry mi zabere zhruba rok. Na
uživení to není, beru to jako zábavu, něco, co
mě těší. Základ mé překladatelské práce tvoří
technické dokumenty. U her to je jiné. Nejprve
dlouho hledám text, který pak nejméně půl
roku jen čtu, přemýšlím o něm a hledám veškerou literaturu, která s ním, byť jen okrajově, souvisí. Takže když je ve hře zmínka o Faustovi, tak
si ho celého také přečtu. Možná to dělám zbytečně, ale mě to takhle baví.“
Pro Arénu jste přeložila už druhou hru,
vedle Ruské zavařeniny i Amiga. Má to
nějakou souvislost s tím, že váš manžel je
v Aréně uměleckým
uměleckým šéfem?
„Protože jsem překládala hry, tak jsem se seznámila s manželem. Ale vážně – původně s tím
Aréna neměla nic společného. Měla jsem takové „koljadovské“ období, přečetla jsem spoustu
jeho her, zhlédla inscenace, jako autor mě
hrozně bavil. Řekla jsem si, že Koljady je u nás
málo. Přeložila jsem tedy Amiga a Ivan po
přečtení řekl, že by to chtěl dělat. Bála jsem se,
že se bude říkat, že je to nějaká protekce,
uvažovali jsme i o pseudonymu. Nakonec ale
Ivan do divadla omylem poslal text s mým
jménem, prozradilo se to a už to tak zůstalo.
Před premiérou Amiga jsem byla hrozně
nervózní, a přestože po zhlédnutí inscenace
vidím ve svém překladu chyby a vím, že žádný
překlad nebude nikdy dokonalý, jsem s ním
spokojená.“
Která z těchto dvou her, které lze nyní
v Aréně vidět, je vám osobně bližší?
„Jednoznačně Ulická. Přestože Amigo byla má
první realizovaná hra a s Koljadou jsem i v občasném písemném kontaktu, jde o hodně sentimentální, drásavý text, zatímco Ruská zavařenina je větší legrace.“
Píšete si s Nikolajem Koljadou – jaký je?
„Milý, skromný člověk, kterému sláva nestoupla do hlavy. Několikrát jsem se ho dotazovala
na detaily z jeho her, na výklady určitých věcí
a vždy mi vše vysvětlil, ač je to slavný autor. To
Ulická je velice zaneprázdněná, cestuje po celém světě. Koljada žije sám s asi sedmi kočkami
v Jekatěrinburgu a snaží se vést aktivní veřejný
život a dělat něco pro své město. Je zapálený
pro divadlo, píše hry, režíruje, sám si navrhuje
kostýmy, obětoval divadlu svůj osobní život.
Mrzí mě, že na premiéru Amiga nakonec
nemohl přijet.“
Proč jste si vybrala právě studium ruštiny?
„Moje maminka je Ruska, otec byl Čech. Já jsem
narozená v Moskvě, ale záhy jsme se přestěhovali sem a doma jsme nikdy rusky nemluvili.
6
6
Otec to nechtěl a trval na tom, že se maminka musí naučit česky. Dlouho mě vůbec
nenapadlo, že bych s ruštinou mohla mít
něco společného profesně. Přestože jako
malá jsem pořád někde recitovala ruské
básničky, účastnila se Puškinových památníků a podobných akcí. Ale později jsem
pracovala jako manažerka v neziskové organizaci a dostala jeden projekt na Ukrajině.
Tam jsem běžně překládala, ale nic profesionálního, takové ty každodenní věci. Ale protože už jsem byla ze stávající práce unavená,
navíc jsem pociťovala jakýsi dluh k ruštině,
tak jsem se ji v 25 letech rozhodla začít studovat. Původně jsem myslela, že se budu
věnovat tlumočení, pak jsem ale na nástěnce
ve škole našla nabídku agentury Dilia na jakousi překladatelskou dílnu. A protože mě
divadlo vždycky hrozně bavilo, bylo záhy
rozhodnuto.“
Váš manžel, Ivan Krejčí, se hodně věnuje
ruské dramatice – a vy už jste naznačila,
že to snad byla ona, kdo vás svedl dodo hromady…
„Před šesti lety jsem přišla do Arény na premiéru ruské hry Hrát oběť. Když jsem byla
na odchodu, oslovil mě nějaký muž, byl to
Ivan. Pozval mě na panáka, já pozvání přijala
a od té doby jsme spolu.“
Ludmila Ulická se v této hře silně inspiroinspirovala A. P. Čechovem, jak už v základním
dějovém rámci, tak co se týče postav,
citací či parafrází – jak obtížné bylo hru
přeložit pro českého diváka? Byla jste
obložena Čechovovými hrami?
hra mi?
„Především jsem byla obložena svými poznámkami, papíry se jmény postav a šipkami
kdo s kým a jak, taková schémata vztahů
mezi hrdiny. Používala jsem, samozřejmě,
Čechovovy originály, ale přečetla i všechny
jeho české překlady, abych přesně věděla,
jak jeho postavy mluví v češtině. Některé
repliky ve hře jsou à la Čechov, některé jsou
přesnými citacemi – a pro ty jsem použila
překladů Leoše Suchařípy, které jsou u nás
nejznámější.“
Sice jste právě čerstvou maminkou dvoudvouměsíčního chlapečka Jáchyma, nicméně
nicméně
překládáte už něco dalšího?
„Tentokrát to bude přímo pro Arénu, původně
to mělo být pro manžela, ale možná nakonec
bude všechno jinak a hru Julie a Nataša bude
na konci příští sezóny dělat někdo jiný.“
Ludmilu Ulickou a Ruskou zavařeninu jste
pro Arénu objevila také vy?
„Stalo se to náhodou. V Moskvě jsem šla do
divadla na tuhle hru, hrozně se mi líbila, tak
jsem si sehnala text a rozhodla se, že ji přeložím a zároveň o ní napíšu svou diplomku.
Znala jsem už Ulické prozaická díla, a protože u nás v té době nebylo ještě nic přeloženo, byla jsem úplně první, kdo něco od ní
přeložil do češtiny. Ivan opět, když si překlad
přečetl, chtěl hru režírovat, ale nakonec to
dopadlo jinak a já jsem moc zvědavá na
inscenaci Ivana Rajmonta, na jiný pohled.“
7
7
Když se zastavím a zamyslím, jsem šťastný člověk
ROZHOVOR S FOTOGRAFEM MICHALEM KALHOUSEM
Nejprve jste vystudoval učitelství, obor mamatematikatematika-fyzika a poté kunsthistorii. Měla na
tom nějakou zásluhu fotografie nebo dějiny
umění měly zásluhu na tom, že jste začal
fotografovat?
„Ta fotka s tím vůbec nějak přímo nesouvisela,
můj zájem o umění byl všeobecný. Na střední
škole jsem měl ale jedničku z matematiky a fyziky, tak se toto studium přímo nabízelo, navíc
to byla i cesta mého otce. Vůbec by mě tehdy,
za časů reálného socialismu, nenapadlo, že bych
mohl studovat umění nebo filozofii, protože
jsem cítil, že se k těmto oborům, v době mého
mládí, pojí jistá „zátěž“. Ale když se vše v 90.
letech změnilo a uvolnilo, tak jsem se pustil,
stejně jako spousta mých kolegů, do humanitních studií. Nicméně přírodovědu jsem dokončil, zatímco dějiny umění nikoli, protože jsem se
přitom musel zaobírat i tím, jak se uživit.“
A jak jste se tedy začal živit – učením
matematiky a fyziky?
„V té době mí rodiče restituovali malý
rodinný mlýn a tam jsem začal pracovat,
abych mohl po zbytek týdne studovat
v Olomouci kunsthistorii. V podstatě jsem se
vyučil na mlynáře, za čas jsem byl schopen
zastat vše, co bylo potřeba. Byly to časy, kdy
jsem si odpracoval své a měl úplně čistou
hlavu pro fotografování, měl jsem relativně
pevnou strukturu času, což mi poskytovalo
značnou svobodu. Po několika letech v této
práci jsem ale měl pocit, že už jsem toho
poznal dost, a tak jsem se pustil zase do
něčeho jiného.“
Kunsthistorie za vaše focení nemůže, tak co
tedy?
„Na základní škole jsem dostal fotoaparát, byl
jsem jím nadšen a snažil se ho maximálně využívat. Fotil jsem kde co, učil se pracovat ve
fotokomoře, no a to se táhne až doteď. A co se
týče té inspirace – pokud si na nějakou přímou
inspiraci vzpomínám, tak pocházela spíše z literatury. V pozdější době, kdy jsem četl třeba
Kierkegaarda, Husserla nebo Heideggera, samé
hloubavé věci, mozek se mi přitom vařil, tak
jsem měl pocit, že mě při tom napadla i nějaká
fotografie. Třeba výsledkem četby Kierkegaarda
byla fotografie černého ňadra, na němž leží
mrtvé myší holátko.“
A jak došlo k tomu, že jste byl jako
jako fotograf
„objeven“, že jste začal vystavovat
vystavovat a být ve
světě fotografie známý?
„Měl jsem hromadu fotek a jednomu kamarádovi,
galeristovi, vypadl autor a potřeboval nějakou
náhradu, tak mi uspořádal výstavu. Tam mé
fotky viděli další lidé, kteří v 90. letech chystali
větší výstavní projekty pro Mánesa, už to pak šlo
samo. Od začátku mám nebývalé štěstí. Což mě
těší a jsem i trochu překvapený, protože by mě
před lety vůbec nenapadlo, kde všude budou
mé fotky vystavovat.“
Nyní jste ve světě fotografie známé jméno
právě svým specifickým stylem, ale nestávalo
nestávalo
se vám, že vám vyčítali, že jsou vaše fotky
neostré, podexponované apod.?
„Stávalo, jako možná všem, co něco vystavují.
Byla a je část diváků, kteří s mým přístupem
k focení, tedy s tím, že využívám něco, co oni
považují za chybu, nesouhlasí. Pořád asi ještě
8
8
existují neměnné představy a limity, jak má
vlastně správná fotografie vypadat. To, co
z tohoto prostoru vybočuje, třeba, že lze
použít technickou chybu jako součást kongruentní výpovědi, s tím občas někdo nepočítá. Prostředí se ale pořád mění, kdysi
byly reakce na mé fotografie, myslím,
vypjatější. “
A jak se vlastně váš styl zrodil?
„Byla to náhoda, které se ostatně snažím být
stále otevřený. Na první výstavě jsem měl
jednu fotografii, kterou jsem poprvé zvětšil a
byla podexponovaná a samozřejmě málo
kontrastní, tedy jakoby „špatně“. Tak jsem ji
udělal znova, „dobře“, ale musel jsem se
vrátit k té původní variantě, protože jsem
zjistil, že první varianta je výrazně lepší. Tak
jsem poznal , že pravidla nemusí být limitem
a důvodem k vyřazení fotografie.“
Nyní jste ale profesionál,
profesionál , stojí vás po těch
letech hodně úsilí stále držet tento svůj
„neprofesionální“ styl?
„Nejsem člověk, který by měl ve všem ten
absolutní a správný řád a to je věc, která se
do toho promítá. Takže v konečném důsledku celý ten styl, ta cesta, je tak nějak
kongurentní s tím, co jsem já. Ty fotky jsou
mým reprezentantem. Využívám náhodu, ale
nepočítám s ničím dopředu.“
Z vašich fotografií mám dojem, že jste spíspíše odtažitým pozorovatelem věcí a dění
kolem vás. Je to záměr nebo i v životě jste
tak trochu bokem?
„Spíš mi vyhovuje role účastného pozorovatele a jsem si zcela vědom toho, že pokud
jsem fotografem, je to jiný způsob prožívání.
Ale autentický prožitek je pro mě důležitý,
i když vím, že mi kvůli tomu uteče spousta
fotografií. Je však rozdíl odnést si fotku nebo vzpomínku. A tak často bojuji s tím, protože mám většinou aparát někde opodál, jak
se z právě žitého vytrhnout a běžet fotit. Je
to někdy jistá schizofrenie, nedaří se mi to
vždy prolnout a spojit. Nejde to vše bez
úsilí.“
Učíte na katedře nových médií na OstravOstravské univerzitě, ale používáte stále analoanalogový fotoaparát – není to tedy trochu
kontroverze?
„Je to katedra intermédií a do toho se i ta
analogová fotografie vejde. A já studenty
učím především přemýšlet o věcech, co dělat
a jak – takže tam je jedno, kdo jaký aparát
používá.“
Řadí vás do skupiny představitelů tzv. nenefotografie. Co jsou tedy fotografie oznaoznačované jako nefotografie?
„To je termín, který použili Jan Freiberg a
Pavel Vančát, když připravovali výstavu,
která se jmenovala Fotografie??. Pro ni se
snažili vybrat fotografie, které možná jistá
část fotografické veřejnosti úplně nepřijímá,
protože autoři pracují s něčím, co je pro ně
už nepřekročitelné, neakceptovatelné. Tehdy
vznikl ten termín „nefotografie“ jako hra se
slovy, která se snaží říznout do tématu a
třeba vyprovokovat debatu o fotografii jako
takové. A od té doby to leckdo používá jako
vymezovací termín pro fotografii, která pracuje s trochu méně obvyklým přístupem.“
9
9
Ale přeci jen – fotíte černobíle, analogem
– jste staromilec?
„Doufám, že ne, a snad si to myslí i studenti. Zabývám se ale problémem popsaným v Patočkově knize Přirozený svět jako filozofický problém,
kde se odvíjí debata o světě přirozeném a tom
ostatním, můžeme říci virtuálním. Jde o to jak
volit proporci mezi tím vším, co se nám nasouvá
do života. Jako zásadnější volím stále ten přirozený svět. Možná ho považuji za zdravější, postavený na pevnějších základech. Mě technické
složitosti spíš komplikují život, u jakéhokoliv
spotřebiče mi stačí pár funkcí, protože vím, že
spousty jich nevyužiji. Šetřím tak čas, který bych
strávil zbytečným seznamováním se s nimi.“
O souboru, který je vystaven v Komorní scéscéně Aréna jsem si přečetla, že „všední každokaždodennost a zdánlivá jednotvárnost nemusí být
zatěžující banalitou, emocionálním skleníkem
a deprimujícím vězením“. Čím tedy může
být?
„Můžeme v ní vidět věci, které nás přesahují.
Často mají lidé potíž vykonávat ty nejzákladnější
úkony, jako je umýt nádobí, vyluxovat nebo vyprat a mají pocit, že je to odvádí od něčeho, co
by zrovna chtěli činit. Ale já mám pocit, že to
jsou třeba právě ty podstatné věci, které můžeme vnímat jako věci v řádu věčnosti a jako ten
„skutečný“ život s duchovním přesahem a ne
něco, co mě dusí a brání mi v rozletu. Je to
o přístupu k prostým věcem všedního dne.“
Tak s tímto přístupem jste šťastný člověk…
Takhle to máte nastaveno odjakživa nebo
nebo jste
k tomu dospěl?
„Jsem šťastný člověk, to je pravda. Chvíli mi
trvalo, než jsem všechno pochopil, ale bylo to už
asi nějak nachystané. Možná je to stejné jako
s Odysseem, který musel také vykonat dlouhou
cestu, aby šťastný skončil tam, odkud vyrazil.
Ale ta cesta, to poznání, byla nutná – i když
v mém případě ta existencionální rozhodování
nebyla až tak vypjatě komplikovaná.“
Výstavu fotografií Michala Kalhouse s názvem Šálek s víčkem?
víčkem?
můžete shlédnout ve foyeru KSA do 28.
28. června 2013
2013
10
10
Aréna získala Cenu Marka Ravenhilla
V sobotu 27. dubna 2013 se na slavnostním večeru v pražském Divadle Komedie vyhlašovala a předávala Cena Marka Ravenhilla za rok 2012. A získala ji Komorní scéna Aréna
za inscenaci hry Tomáše Vůjtka S nadějí, i bez ní.
„Cena Marka Ravenhilla za inscenaci nového textu je ocenění za počin v oblasti inscenování
současné dramatiky pro česká divadla. Při výběru jsou zohledňovány inscenace textů, které
vznikly v posledních 10 letech před příslušným udělením ceny. Oceněná inscenace je volena
na základě konsensu členů Rady Ceny Marka Ravenhilla, kteří zohledňují symbiózu kvalitního textu a kvalitu jeho inscenování. Rada sleduje i výsledky autorské či kolektivní tvorby,
u nichž rozhoduje výsledný text a jeho přenositelnost mimo kontext konkrétní inscenace
a poetiky divadla, pro nějž vznikal.“
Rada Ceny Marka Ravenhilla v roce 2012 vybírala z více než 85 premiér a nakonec nominovala 7 inscenací. Obrovským úspěchem přitom je, že z toho dvě z těchto sedmi nominací
směřovaly do Komorní scény Aréna, a to za inscenace S nadějí, i bez ní a Amigo.
Centrum současné dramatiky udělilo toto prestižní ocenění letos potřetí. Původně se měl
slavnostního večera osobně zúčastnit i sám Mark Ravenhill, ale po absolvování londýnského
maratonu bohužel dostal chřipku, a proto se letos ze zdravotních důvodů omluvil. Cenu pro
vítěze, kožich, který speciálně pro tuto příležitost zhotovil výtvarník Marek Cpin, přebral
režisér vítězné inscenace a umělecký šéf Arény, Ivan Krejčí.
Po skončení ceremoniálu měli diváci možnost shlédnout vítěznou inscenaci S nadějí, i bez ní,
která slavnostní večer uzavřela.
11
11
12
12
ROK NĚČÍM PŘÍZRAČNÝ
TOMÁŠ VŮJTEK
DRAMATURG KSA
František Trávníček ve svém Slovníku jazyka českého (Praha 1952) vystihuje význam slova přízrak
souznačnými slovy (synonymy) vidění, přelud, čímž
nenásilně poukazuje na „slovní bohatství, rozmanitost, pestrost našeho jazyka“. A my v této sezóně
chceme rovněž nenásilně poukázat na to, jak rozmanitě tyto přízraky, vidiny a přeludy ovlivňují naše
životy.
Jako první titul uvedeme nestárnoucí ShaShakespearovu komedii Něco za něco v překladu
Martina Hilského (do češtiny byla také překládána
jako Oko za oko, Veta za vetu či Půjčka za oplátku). Děj hry nás zavede do středověké Vídně, kde
se láme právo a korupce jen kvete. Vídeňský vévoda mnohé z těchto zločinů přehlížel a odpouštěl,
a proto pod záminkou neodbytné diplomatické
cesty předá vládu nad městem přísnému soudci
Angelovi. Sám však nikam neodjede a v mnišském
převleku sleduje Angelovo počínání. A spravedlivý
Angelo se brzy promění v nestoudného pokrytce,
který sobecky zneužívá svěřenou moc. Shakepearovy hry věrně zrcadlí problémy své doby, ale
v tomto alžbětinském zrcadle překvapivě nalézáme
také odraz naší současnosti. Přelud moci totiž
svádí k nepravostem i dnes, jak nás o tom denně
přesvědčují kauzy našich politiků. V režii Ivana
Krejčího nás tedy čeká komedie, jež byla sice poprvé uvedena již v roce 1604, ale aktuální je, bohužel, stále.
Grzegorz Kempinsky si pro svou druhou režii
v Aréně (tou první byla divácky veleúspěšná
Plešatá zpěvačka) zvolil hru amerického autora
Williama Mastrosimoneho Krajní meze. Jejím
J
tématem je všudypřítomné násilí, které se pozvolna
stalo noční můrou dnešního světa. Násilník přepadne svou oběť, ale ta se mu překvapivě ubrání a přemůže ho. Tato situace pak umožní autorovi klást
nepříjemné otázky. Kde končí obrana a kde začíná útok? Jaká je naše šance dovolat se spravedlnosti? A máme právo vzít ji do vlastních rukou?
Mastrosimone hru napsal v roce 1980 a po úspěšném uvedení ve Westside Theatre v New Yorku
(325 repríz) se v roce 1986 dočkala i filmového
zpracování (hlavní roli si zahrála Farrah Fawcett ,
která v té době byla již megahvězdou z Charlieho andílků).
Třetím titulem sezóny jsou Ibsenovy Přízraky. Tato přelomová a ve své době i velmi skandální hra
klasika moderního dramatu byla napsána již v roce
1881. Henrik Ibsen v ní otevírá tabuizovaná témata
incestu a eutanazie, ale především nelítostně nastiňuje obraz duševního úpadku, ke kterému vede
neschopnost vyrovnat se s minulostí a nedostatek
odvahy bojovat proti konvencím za svou lásku
a právo na svobodně prožitý život. V režii Petera
Gábora se můžeme těšit na silné drama, které nabízí velké herecké příležitosti.
Poslední premiérou bude současná ruská
hra Germana Grekova a Jurije Muravického,
kterou uvádíme pod názvem Julie a Nataša. Dvě
mladičké dívenky hledají své životní štěstí a jeho
vidinou jsou zmámeny natolik, že pro něj hodlají
udělat cokoli. Dokonce i upsat svou duši ďáblu. Věc
má ale několik háčků. Existuje duše? A pokud ano,
existuje i ďábel? A pokud ano, jak se mu lze vlastně
upsat? A vůbec, neublíží nám to? V režii uměleckého šéfa KSA Ivana Krejčího nás čeká lehce
groteskní zamyšlení nad tím, jak povrchní leckdy
mohou být naše životy.
Milí diváci, věříme, že Vás
Vás naše nabídka
něčím přízračným upoutá a že si najdete cestu
cestu
do našeho divadla. Už teď Vás
Vás můžeme ujistit,
navzdory všem slibovaným přízrakům, vidinám a
přeludům, že
že u nás pokaždé budete výhradně
jen v dobré společnosti. Těšíme se na setkání.
13
13
Předplatné TYP P - Premiérové předplatné
NĚCO ZA NĚCO
NĚCO / KRAJNÍ MEZE / PŘÍZRAKY / JULIE A NATAŠA
Hrací den: převážně sobota
Cena předplatného 1000 Kč + 2 slevové kupóny á 60 Kč včetně programů, šatny a setkání s tvůrci
inscenace při malém občerstvení a ochutnávce vín
Předplatné TYP A
RUSKÁ ZAVAŘENINA / S NADĚJÍ, I BEZ NÍ / ŽENY A PANENKY / HRÁČI
PLEŠATÁ ZPĚVAČKA
ZPĚ VAČKA
Hrací dny : úterý, pátek
Cena předplatného včetně programů a šatny: 5 titulů 850 Kč + 2 slevové kupóny á 60 Kč
Cena studentského předplatného včetně programů a šatny: 5 titulů 550 Kč + 2 slevové kupóny á 60 Kč.
Předplatné TYP B
RUSKÁ ZAVAŘENINA / NĚCO ZA NĚCO / KRAJNÍ MEZE / PŘÍZRAKY
Hrací den:
den pondělí, středa, čtvrtek, pátek, sobota
Cena předplatného včetně programů a šatny : 4 tituly 720 Kč + 2 slevové kupóny á 60 Kč
Cena studentského předplatného včetně programů a šatny: 4 tituly 480 Kč + 2 slevové kupóny á 60 Kč.
Předplatné TYP D /určeno pro střední školy/
Pro studenty středních škol jsme vytvořili dopolední předplatitelskou skupinu. Dopolední předplatné
nabízí inscenace klasického repertoáru.
PLEŠATÁ ZPĚVAČKA / HAMLET / PROCES / S NADĚJÍ, I BEZ NÍ
Hrací den: úterý
Cena za předplatné včetně programů a šatny: 360 Kč
Předplatné TYP K - Kupónové /4 kupóny/
HAMLET / PROCES / BRENPARTIJA / AMIGO / S NADĚJÍ, I BEZ NÍ
Cena za čtyři představení včetně programů a šatny : 400 Kč
Pokud některý z nabízených titulů bude mít derniéru, KSA doplní počet inscenací kupónového
předplatného tak, aby počet nabízených titulů byl vždy 5.
Informace
nformace a přihlášky získáte na www.divadloarena.cz
v pokladně KSA tel.: 595 155 595, ee -mail: [email protected]
Předplatné
Předplatné lze zakoupit také v Ostravském informačním servisu (OIS)
14
14
Vážení diváci,
je tady červen a to znamená, že se divadla brzy uloží k dvouměsíčnímu
letnímu spánku. Nejinak tomu bude i v Komorní scéně Aréna, kde skončí
Rok sladkých pokušení.
Byla to sezóna velice úspěšná, v níž byla Aréna nominována na řadu presprestižních divadelních cen a mnohé z nich také získala. Inscenace S nadějí,
i bez ní dostala hlavní cenu na Festivalu
Festivalu divadel Moravy a Slezska, Alena
SasínováSasínová-Polarczyk za roli Ony v této inscenaci obdržela Cenu Českého
divadla, autor hry Tomáš Vůjtek zvláštní Cenu Alfréda Radoka nazvanou
Hvězda na vrbě a nejnověji S nadějí, i bez ní získala Cenu Marka
Ravenhilla.
Co jsou ale všechna ocenění vedle toho nejdůležitějšího, vedle přízně Vás,
diváků? Divadlo bez diváka není nic, jen prázdným prostorem. Proto si
Vašeho zájmu velice vážíme a děkujeme Vám za něj. A doufáme, že nám
svou přízeň zachováte i v sezóně příští, která
která ponese název Rok něčím
přízračný, a na kterou se – a především na opětovné setkání s Vámi - už
teď těšíme.
Krásné léto přeje a na viděnou v hledišti našeho divadla se těší
Vaše Komorní scéna Aréna
… kde jste vždy v dobré společnosti
15
15