Verze pro tisk ke stažení ve formátu

k a t a p d a m u p r a h a / prosinec 2005
Milí studenti, pedagogové, přátelé,
těší nás, že právě otvíráte dvacáté první číslo časopisu Řečiště, který od roku 1997
vychází při Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU. Snad Vás zaujme,
inspiruje, vyprovokuje anebo jen cestou autobusem, metrem či tramvají zabaví.
Připomínka/sumář/výzva
První rok (4 čísla) vycházelo Řečiště z(a) aktivní účasti a osobního zájmu původní
redakční rady (vizte jednotlivá čísla, která jsou k disposici na KATaP) bez jakékoliv
finanční podpory, pak bylo po tři roky podpořeno z Fondu rozvoje vysokých škol
Ministerstva školství a tělovýchovy ČR. Na přelomu 2001/2002 nebyla žádost
o dotaci podána a v následujících letech už se nové redakční radě nepodařilo
podporu FRVŠ znovuzískat. Stejně neúspěšná pak byla žádost o podporu ze zdrojů
Open Society Fund, která byla podána pod hlavičkou občanského sdružení Spolek
Richelieu, Spolek posluchačů, absolventů a přátel DAMU. Poté bylo Řečiště dotováno
z prostředků KATaP, poslední rok je podpořeno z grantu FRVŠ Otevřená katedra.
Další žádost o podporu vydávání Řečiště podáme opět pod záštitou Spolku Richelieu
na Ministerstvo kultury.
Držte nám tedy palce a vězte, že Řečiště může být všem studentům, pedagogům
i přátelům (D)AMU prostorem pro zveřejňování vlastních úvah, nápadů, postřehů
a pokusů souvisejících se studiem a dramatickou kulturou a tvorbou.
Michala Pohořelá
2
3
4
5
6
10
14
16
/
/
/
/
/
/
/
/
20
22
23
24
/
/
/
/
tiráž / obsah
řečiště 21
obsah
petr vydra / práce hlavou
jan nepomuk piskač / za leošem suchařípou na KATaP
lucie krupičková / určitý druh humoru je nakažlivý
michala pohořelá / k pracovnímu semináři mluva, řeč a hlas
magdalena vokáčová / rozhovor s howardem lotkerem
olga škochová bláhová / haiku z šestinedělí
monika šonková baďurová / rozhovořenosti
jan hančil / s aleksandrem sierzem o rozpacích na londýnské
scéně
michala pohořelá / zpráva o vypravěčské dílně
lucie krupičková / malý (ale seriózní!) inzerát
spolek richelieu, spolek posluchačů, absolventů a přátel DAMU
katapácké kalendárium
kreativní pedagogika - pedagogická kondice
příjemnou zábavu přeje redakce čísla 21
irena pulicarová / koordinace, motivace
monika šonková baďurová / redakční spolupráce
michala pohořelá / kompletace, finální redakce
silvie luběnová (studentka UMPRUM praha) / ilustrace
petr jediný novotný / jazykové korektury, sazba
obrátit se můžete na kohokoliv z redakční rady osobně či e-mailem:
[email protected]
dvacáté první číslo řečiště vychází ve spolupráci se spolkem
richelieu, spolkem posluchačů, absolventů a přátel DAMU
vychází v prosinci 2005
1
práce hlavou
Práce hlavou
Petr Vydra
Moje babička, teda ta buržoaznější, říkavala, že
neuměj ocenit, když někdo dělá hlavou; rukama
to jo, to je vidět, ale hlavou, ty mozoly nikdo
nevidí. Ona, když se vyjadřovala tímhle
způsobem: neuměj, dělaj a podobně, bez zájmena,
myslela vždycky komunisty; bylo to v dobách,
kdy měli všechnu moc ve státě, bezpečnější
vyjadřovat se přede mnou jakožto před dítětem
raději i bez těch zájmen.
Já si dneska myslím něco podobného o práci
a o činnostech, které se provádějí hlavou. Člověk
si při nich hlavu nevyčistí. Pořád myslí. A jak tak
pořád myslí, tak musí myslet i na to, na co myslí
i jinak – sám teď přemýšlím nad tím, jak to říct
kulantně a přece dostatečně jasně – tak já to
řeknu: člověk začne zničehož nic myslet na
milostný život. (Kdyby mi nebylo rozuměno, tak
to musím říct později znovu, transparentněji.)
Zatímco když člověk dělá něco nikoli
2
intelektuálního nýbrž manuálního, třeba štípe
dřevo, tak myslí spíš na to, aby si neusek prst.
Když seká sekačkou trávu, tak myslí na to, jestli
tenhle návan není zatím moc vzrostlej a může ho
tou sekačkou ještě vzít. Zato když si sedne
k psacímu stolu a něco má psát, začne myslet na
to, co jsem tu již zmínil. Často se povede myslet
na tu práci a to je pak to pravé osvobození se
prací. Nu ale často se do toho vloudí právě
i myšlenky docela jiné.
Představuji si, že jakmile hlava dostane
objednávku myslet, ty neurony se v ní tak nějak
spojí a začnou si předávat to, co v nich už
dřímalo.
Nevím, jestli to babička myslela i takhle.
Kdoví. Ale tohle se přece určitě dělo i... no...
dneska
už
můžu
zakončit
otevřeně,
nekonspirativně, tedy zájmenem: to se přece
určitě dělo i jim.
Jan Nepomuk Piskač
(z reflexe profesoru Vyskočilovi k dialogickému jednání)
...Nevím, jestli je dost jasné, proč jsem ještě na
škole (na katedře činoherního divadla DAMU)
zůstával.
Ve druhém semestru (akad. r. 1995/1996) mě
náhoda svedla na úvodní hodinu ateliéru čtení
textu, konaného na katedře autorské tvorby
a pedagogiky. Hodinu jste spolu s Leošem
Suchařípou uváděl Vy a pro mě moc znamenala.
Tím prvním, co mě oslovilo, bylo setkání
s osobností, s člověkem, s tím, co tolik
podmiňuje dobré studium.
Úžasné také bylo složení
posluchačstva.
Lidé
z mnoha oborů, nejen
naší školy, vystudovaná
operní pěvkyně vedle
očního lékaře, tolik
bylo cítit, že tito lidé
s poctivým základem
odjinud mají velmi
podstatný
důvod
zabývat se divadlem,
že mají co říci, že
přicházejí
sdělit
důležitou
životní
zkušenost, podělit se
o ni a nabídnout ji ke
společné
úva ze.
Zážitek vztahuji i na
ně, vzpomínám si, že
řada mých osobních
vazeb vznikla už tam. (...)
Během dalších hodin,
které
bohužel
neměly
v následujícím semestru pokračování,
jsem měl poprvé za dobu svého studia na
DAMU možnost nahlédnout, co znamená
komplexní studium discipliny. Kdy i "prosté"
čtení musí být současně přednesem, hlasem,
pohybem, tělem, představou i vědomím. Ve
srovnání s KČD a tamní odděleně traktovanou
výukou "technických disciplin", které se nakonec
v "hereckých" nepropojovaly, ani v tom
instrumentálním, bylo pro mě studium
u Suchařípy a se Suchařípou opravdovým
zázrakem. Nádavkem šlo o výchovu k partnerství.
To, jak Suchařípa doslova fyzicky prožíval naše
čtení, jak gurmánsky vychutnával pasáže, které
se druhým dařily, a často je neváhal odměnit
spontánním mručením, jak byl neustále ve hře,
i když sám zrovna nečetl žádnou z postav, to
ohromně provokovalo naši chuť a nasazení
a v pedagogickém smyslu slova pomáhalo.
za leošem suchařípou na KATaP
Za Leošem Suchařípou na KATaP
3
určitý druh humoru je nakažlivý / za leošem suchařípou na KATaP
Nemluvě o pronikavých reflexích a připomínkách,
které následovaly a uvědomovaly nás o další
dimenzi tohoto studia, kterou je autorský postoj.
(Jak také jinak, nejčastěji jsme četli ze
Suchařípových vlastních překladů Čechova.)
Leoš Suchařípa kolikrát také na základě čtení
někoho z nás zjišťoval, že té které postavě doteď
nerozuměl, skvostné byly momenty, kdy si nad
četbou ruského originálu (četl všechny postavy
a my po něm danou část opakovali v češtině při
dělbě partů) nahlas uvědomoval, jak je jeho
překlad zastaralý a jak by některé věci dnes
přeložil jinak. Způsob přítomného otevřeného
myšlení jsem od podobně starých pedagogů
z činoherní katedry neznal.
Začal jsem se zajímat o dialogické jednání
(tenkrát jste mi řekl, že v půli roku neotvíráte
skupinu, abych přišel na podzim) a vůbec
o katedru jako o společenství lidí, kteří mě
veskrze přitahovali. Neuvěřitelně příjemným
zjištěním pro mě bylo, že na katedře a kolem
katedry se již pohybují lidé, se kterými jsem se
spříznil jinde. (...)
Mohu říci, že zatímco pět semestrů
a patnáctka předmětů na činoherní katedře
jako studium nevydalo a nikdy nevydá své
plody, byl to jeden semestr se Suchařípou, díky
kterému jsem byl schopen na konci prvního
ročníku přeložit Mrožkovu hru Zábava. Díky
němu jsem udělal základní zkušenost, co je to
práce s textem, bez něho a bez ní bych se asi
v práci ztratil a nikdy ji nedokončil. To, že nám
Leoš Suchařípa věnoval svůj čas, aby si překlad
přečetl a řekl nám k němu zásadní připomínky
(velmi kritické, a přece povzbuzující, protože
vybízející k přepracování v duchu scén, které se
mu líbily, shodou okolností týchž, které mě při
překládání nejvíce bavily; pojmenoval tehdy
přesně i to, že tomu chybí jednotná autorská
linka, protože jsme pracovali ve třech a můj
základní překlad doznával změn podle toho, co
jsem byl ze svého celodenního postupu schopen
večer obhájit před spoluautory), bylo pro mě
vyznamenáním. Ale především: pokračováním
studia.
(Zapsáno v červnu 1998 v Praze, autorskou
kurzívou opatřeno v listopadu 2005 v Helsinkách.)
P. S.: České velvyslanectví v Helsinkách
pořádá – v rámci týdne české kinematografie –
v sobotu 10. prosince 2005 od 17 hodin v kině
Finské filmové nadace K-13 (na adrese:
Kanavankatu 12, Katajanokka, Helsinky) projekci
filmu Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní
odpoledne s Leošem Suchařípou v hlavní roli.
Původní znění je opatřeno anglickými titulky.
Vstup zdarma!
Určitý druh humoru je nakažlivý
Lucie Krupičková
4
"Ahoj, jak se má tvoje 'sajtkára'?" uklouzlo mi
den poté, co jsem zhlédla autorské představení
"Ty jsi jen sajtkára, motor motorky jsem já...".
Přiznám se, že jsem tam šla kvůli tomu, že
znám Martinu Musilovou (trochu) a je mi
sympatická. A také omrknout, jak se lidé umí
poprat s vlastními texty. Samotný plakát by
mne zřejmě nenalákal. Navozuje mi pocit, že to
bude
něco
nelichotivého
o
chlapech
a neradostných vztazích (už ty přilbice a divý
výraz nevěstí nic růžového). Jo a ta růžová
odpudivá písmenka... (a já zrovna potřebuji
slyšet něco optimistického, radostného
a povzbudivého). Tolik dojem z plakátu.
Příchod na představení potvrdil mé černé
myšlenky. Dostala jsem lístek s větou: "Má dnes
smysl uzavírat manželství? Co pro vás znamená
samota?" Nebo něco podobného. Řekla jsem si
"vydrž". A – vydržela jsem. Nejen to. Jak bych to
jen popsala co nejpřesněji. Bylo to jako...
počkejte, mám to na jazyku... jako cibule!!!
Postupně umně oloupávají ty tři ženy slupku po
slupce, a dostávají mě, skrze upřímné a místy
drsně humorné texty k zelenému jádru. Trochu
to pálilo, trochu štípalo v očích, ale – bylo to
zdravé!
Michala Pohořelá
Pod záštitou Katedry autorské tvorby a pedagogiky
se v pátek 11. 11. v Eliadově knihovně Divadla Na
zábradlí uskutečnila druhá část pracovního
semináře Mluva, řeč a hlas. Sešli se odborníci
doslova na slovo vzatí, aby přednesli své příspěvky
o smyslu, fyziologii i filosofii řeči, mluvy,
komunikace, dorozumívání...
Dramaturgie semináře byla nápaditá
a neostýchavá, kaleidoskop osobností i úhlů
pohledu na dané (velmi široké) téma nabídl mezi
10. a 17. hodinou pestré, neobvyklé i nečekané
souvislosti. Nabitý program až na drobnou a záhy
vyřešenou technickou závadu šlapal bezchybně.
Triangl, který se stal neosobním moderátorem
celého setkání, vyzýval nekompromisně po
patnáctiminutových výstupech na scénu další
a další přispěvatele, kteří byli až kupodivu
nesmlouvaví a své příspěvky uzavírali takřka
v půli věty, jen aby vyhověli přísně určenému
harmonogramu. Říkala jsem si, že se to úzkostlivě
udržované napětí, aby vše proběhlo podle plánu,
uvolní ve společné veřejné diskusi, která se
přesune (pokud nestihne z časových důvodů
proběhnout v místě konání semináře) zcela
spontánně a se zájmem o dané téma jinam, do
kavárny, do hospody anebo klidně zpátky do
školy. Koneckonců kamkoliv...
Nejenže se diskuse nepřesunula, ani se
nekonala! Pravda, někdy je lépe do dialogu
nevstupovat, šetřit čas i sílu, je-li předem
pravděpodobné, že půjde o debatu neplodnou,
zacyklenou, nevěcnou a únavnou pro všechny
zúčastněné. Ale co jiného než společná diskuse
mohlo uvolnit trianglovitě patnáctiminutové
timování semináře, z něhož se obratem stala
celodenní přednáška?
k pracovnímu semináři mluva, řeč a hlas
K pracovnímu semináři
mluva, řeč a hlas
11. 11. 05 v Eliadově knihovně
5
rozhovor s howardem lotkerem
Rozhovory
Magdalena Vokáčová
Rozhovory vznikají na základě mojí potřeby
dozvědět se více o spolužácích – o tom, odkud
pocházejí, jaké události ze svého života
považují za přelomové, co studovali a dělali
před tím, než přišli na KATaP, ale hlavně co
dělají dnes, proč jsou na DAMU a kam míří
dál...
Za jednu z nejlepších myšlenek K ATaP
považuji setkání lidí z různých oborů. Obávám
se však, že možnost setkání lidí z tolika
zajímavých profesních oblastí zůstává
nedoceněna – námi samotnými i profesory.
Jedním z problémů je skutečnost, že toho
o sobě navzájem víme málo a chybí nám proto
celkový obraz toho, proč daný člověk na
KATaP studuje. Vím dobře, že se jiným okem
dívám na studenta, kterého do jakéhosi rámce
zasazeného mám a jinak se dívám na ty,
o kterých toho moc nevím. Zpovídám své
spolužáky také proto, že mně samotné chybí
otázky, na které bych mohla odpovídat, které
by mě učily vyjadřovat se, a tím pak sama
před sebou obhájit smysl mého studia a práce.
A koneckonců ve mně roste potřeba po
přesnějším uvědomnění smyslu katedry. Zdá
se mi, jako by si KATaP nebyl dostatečně
vědom svého smyslu. Ten se skrý vá
v pedagogickém vedení a směřování, ve
skladbě předmětů, ale v neposlední řadě také
v nás – studentech.
Rozhovor s Howardem Lotkerem
S Howardem jsme se sešli v čajovně a nejprve ze všeho jsme probrali, co je na našich frontách
nového – co kdo děláme, s kým a jak spolupracujeme, atd. Pomluvili jsme samozřejmě všechny
a všechno, proto tuto část rozhovoru neuvádím...
6
Bavíme-li se o práci, zajímají mě zejména
Tvoje dlouhodobější vyhlídky...
Dlouhodobě mě zajímá spíš práce s lidmi, kteří
se chtějí realizovat v divadle. Na druhou stranu
mě zajímá i hledání pojmů a způsoby, jak je
používat... Chtěl bych zkusit i práci s lidmi, kteří
nejsou zaměřeni na divadlo. Jen bych to nechtěl
dělat do takové míry, že bych neměl čas pro svoje
vlastní věci. To by mě moc mrzelo.
To chápu. Moje zkušenost však je, že je
vždycky dobré jít téměř do všeho, co se
nabízí, a teprve pokud to člověk nezvládá,
odbourat to, co se ukáže jako nejméně
důležité.
Ano, to zjistíš až pak.
Kolikrát člověk jenom zírá, co všechno
zvládne.
Anebo nezvládne (směje se). A nebo zvládne, ale
nespí. Vždyť jsem ti říkal, že už nic nezvládám,
že už chodím jenom domů. Moje žena také hodně
pracuje. A jsem takový introvert, že potřebuji
také čas sám pro sebe. Když jede manželka pryč,
tak se vždycky první dva dny zavřu s kočkou
sám doma a nejdu nikam. A teprve pak jsem
připravený vyrazit do světa. Jsem strašně rád,
když mám čas jenom sám pro sebe.
Já také. A čím jsem starší, tím víc si to
uvědomuji. A co chceš dělat? Čím se chceš
živit?
Tak mě živěj reklamy.
No jo, teď si mladý, hezký, ale co třeba za
deset let?
To mě zase obsadí do jiných rolí. Vždycky budou
potřebovat tátu od rodiny nebo bankéře... Já
myslím, že jestli budu mít štěstí, tak budu mít
možná tím víc rolí, čím budu starší. Pak to třeba
přestane, až mi bude padesát pět, ale do tý doby
myslím, že mě to uživí.
Samozřejmě, že kdybych nemusel chodit na
castingy, byl bych velice rád... Mohl bych dělat
nezávislé projekty. Teď jsem právě začal režírovat,
protože nikdo nedělal taková představení, ve
kterých bych rád hrál.
To chápu.
Např. dělat dnes v divadle realistickou hru
realisticky. To mi připadá nuda. Lidi, kteří se
chovají "normálně", bych raději natočil kamerou.
Divadlo hrané v bytě se mi líbí proto, že zkoumá,
jací lidé tam žijí, jaký mají každodenní prostor
a jak tento prostor ovlivňuje jejich život.
Kde jsi vzal nápad dělat představení u lidí doma?
Inspirovala mě Halka Třešňáková, která hrála
v bytech představení "I dressed and eat" (Oblékl
jsem se a najedl) – což měla být performance ve
stylu side-specific. Viděl jsem dva záznamy
z těchto představení, ale zdálo se mi, že nebyly
plně využíté možnosti prostředí. Viděl jsem to
i na divácích, kteří přicházeli do bytu a měli
ohromný zájem o to, "kde jsem?", "kdo tady
bydlí?" Uvědomuji si, s jakou zvědavostí jdu já
sám k někomu na návštěvu. Kde jsem a jak tam
ti lidé žijí? Uvědomuji si, jestli se tam cítím
fyzicky i psychicky dobře...
Potřebuješ pro svůj projekt nějaké minimum
místa?
Potřebuji, aby se posadilo alespoň 20 diváků.
Mám vždycky moc rád, když něco vymyslím
a nevím, jestli a jak to bude fungovat. To se
vyjevuje teprve postupně...
V této fázi, kterou v práci procházím často,
vždy potřebuji silného partnera "opozičníka",
který mi dokáže klást otázky. Ne proto,
abych odpovídala jemu, ale proto, abych byla
schopná zformulovat odpovědi sama pro
sebe. A právě otázky jsou to, co mi ve škole,
kde jsem se toho jinak naučila opravdu
hodně, chybí... Možná je to i proto, že nemáme
jako katedra přesné vědomí svého účelu.
Já jsem vlastně doteď nepochopil tenhle účel.
Protože zhruba polovina katedry mluví zejména
o nalezení sebevědomí – jak jsem to pochopil –
a druhá polovina nás vyučuje pro divadelní
praxi. Často se mluví o tom, že na výsledku
nezáleží, ale to mi připadá jako výmluva pro to,
aby lidé mohli být líní. Také se mi moc nelíbí
výrazy jako pokoušet se, zkusit... to přece
neznamená jen tak něco zkusit, ale opravdu
dělat! Dát do toho všechno a pak teprve můžeš
zpětně reflektovat co a jak. Když si jen tak něco
zkusím, tak toho vím o sobě strašně málo,
protože se nedozvím, čeho jsem opravdu schopen.
Vím jen, co je možná zajímavé. To je škoda.
Ty máš jako Američan zajímavou pozici.
Myslíš si, že studovat u nás – být cizinec – je
spíš handicap nebo výhoda?
Tak jazykově to je určitě handicap, ale jinak je to
výhoda. Jsem zajímavý tím, že jsem exot.
Vraťme se k tomu, co jsi dělal, než jsi přišel
do Čech a na DAMU... Pamatuji si dobře, že jsi
v Americe kromě klasického herectví studoval
politologii?
rozhovor s howardem lotkerem
Teprve zkoumám, do jaké míry bych to dělal
dobře nebo do jaké míry by mi to dělalo dobře
a jestli bych v tomhle ohledu mohl pracovat.
Myslím, že jako režisér mám šanci dělat věci,
které mě zajímají. Chci vymyslet i další projekty
jako happeningy, sólové nebo skupinové
performance, které nezávisí tolik na zkoušení.
Jsou různé možnosti. Také mi stojí za to dělat
věci, které se dopředu zkoušejí – jako herec
i jako režisér. I když já jsem teď v takovém
prvním nakročení v poznání toho, co znamená
divadlo z hlediska režiséra.
Co chci dělat? Víceméně to, co dělám teď, ale více
do hloubky a v jiném procentuelním rozložení.
Méně dělat reklamy a překlady, více se věnovat
vlastním nezávislým projektům. Trošku méně
studovat, ale pořád studovat to, co mě zajímá.
Také učit, více cestovat. Chtěl bych cestovat
s lidmi, se kterými pracuji tady.
Počítáš do budoucna s tím, že by ses uživil
jenom tím, co chceš doopravdy dělat?
Teď s tím nepočítám. Asi budu dělat dál reklamy
a další práce. Málokteří umělci s tím mohou
počítat. Mě ale baví dělat reklamy nebo něco
nahrávat – je to zkušenost. Mám radost, že si
mohu něco vydělat, ale není to úplně jenom pro
peníze. Nejvíc mi vadí ten čas. Ne natáčecí, ale
ten, který musím trávit na castingu. Žere to moc
času, který bych raději věnoval zkoušení, čtení
– vlastní duchovní cestě. Na druhou stranu jsem
hrozně rád za tuhle možnost. Neumím si
představit, že bych mohl v Americe fungovat jako
profesionální herec, ještě k tomu pracovat, chodit
do školy a zvládnout manželský vztah.
Někdy mi připadá, že jde o neustálé hledání
cesty, jak všechno skloubit a propojit, protože
jinak je tu nebezpečí, že budeš dělat všechno
povrchně.
Ano, to souhlasím. Jinak se to stihnout ani
nedá, to už bych neměl dost energie.
Projekt "DOMA" je tvůj vlastní projekt?
Spolupracuješ na tom s někým? Máte nějakou
předlohu nebo lépe řečeno kostru, o kterou se
opřete, nebo jde o totální improvizaci?
Nemáme nic napsaného. Používali jsme různé
situace ze života – čistě různá improvizační
cvičení. Vybrali jsme takové životní situace,
které jsou zásadní, zajímavé, úchylné anebo
trapné. Ty se snažíme hrát nejen realisticky, ale
tak, aby pokaždé obsahovaly ještě nějakou jinou
rovinu. Hrát je realisticky pro mě postrádá smysl
– to je pleonasmus.
Co to je???
Pleonasmus je, když děláš dvakrát to samé.
Promiň, musím myslet chvíli anglicky...
Když děláš žánr, který už tady je, který nepřináší
žádné nové informace nebo žádný jiný kontext.
7
rozhovor s howardem lotkerem
8
Studoval jsem herectví a jako druhý obor
politologii. Ale herectví byl můj hlavní obor.
Studoval jsi obojí na jedné škole?
St. Barbara v Kalifornii je obrovská univerzita,
která má asi 18 000 studentů. Jsou tam všechny
možné obory. Studoval jsem hereckou školu –
divadelní obor – ale musel jsem studovat
i literaturu, angličtinu nebo fyziku. Když jsem
začal, měl jsem jako hlavní obor politologii.
Myslel jsem si, že bych se chtěl do budoucna
věnovat spíš politice. A protože jsem měl několik
špatných učitelů herectví, dospěl jsem k tomu,
že není moc co učit se, a i když jsem hrál
profesionálně i jako amatér, myslel jsem, že
jenom studium herectví by mi intelektuálně
nestačilo. Teprve později jsem zjistil, že to vůbec
není pravda, že herectví má jak svoji intelektuální,
tak praktickou rovinu a právě proto mě baví. Je
hluboké, ale není to jen teoretizování, jde až
k podstatě života. Je to duchovní cesta. Politologie
může být takovou cestou také, ale je to
neskutečně těžké. Myslel jsem, že budu politik,
ale pak jsem zjistil, jak to je náročné a kolik
musíš udělat kompromisů, abys vůbec něco
v životě dokázal, a musíš mít trpělivost třeba
deset let, než se ti povede prosadit svůj projekt...
Je to cesta hodně velkým okruhem. Nakonec se
mi zalíbilo divadlo, kde můžu jít rovnou k věci.
Když sis vybral tuto dvojkombinaci, napadlo
Tě, že lze použít dovednosti z herectví pro
kariéru politika? Že se naučíš třeba lépe
vyjadřovat, odbourat trému, atp.? Proč sis
vybral tak zajímavou kombinaci?
Jedním z nejdůležitějších zážitků, když mi bylo
deset nebo jedenáct let, bylo, když jsem četl
takový polodětský časopis MAD MAGAZINE,
nevím, jestli ho znáš, je to také pro intelektuály.
Je tam legrace – většinou o politice, kreslené
komixy a další věci. Já v té době poslouchal
punk-rock music a texty těch písniček byly
o politice. A pamatuji si přesně den, kdy mi
došlo, že prezident Reagan má takovou moc, že
může nechat odpálit bomby a všichni lidé na
zemi okamžitě zemřou. A pochopil jsem, že celý
problém je v tom, že se Američan a Rus neumějí
domluvit. A když mi tohle došlo, celý můj jeden
svět se změnil. Dnes si myslím, že to byl začátek
mojí dospělosti. Do té doby jsem žil v přesvědčení,
že dospělí dělají věci správně. A pak jsem zjistil
nejen, že ne, ale že vůbec ne a často právě
naopak... Tak mě začalo bytostně zajímat, jak
ten problém řešit.
Chápu, proč jsi chtěl dělat politologii, ale kde
jsi přišel k tomu herectví?
Ještě než jsem šel na univerzitu, začal jsem hrát.
Začal jsem však hrát jen náhodou. To teprve teď
je mi jasné, že pro problémy společnosti je
divadlo krásný model. Tenkrát jsem tak
nepřemýšlel. Byl jsem tak blbý, fakt. Viděl jsem,
že herci jsou, ale nikdy mě nenapadlo, že by se
člověk něčím takovým mohl živit. V divadle jsem
byl párkrát a nikdy jsem netoužil být hercem,
ani jsem o tom neuvažoval. Nevěděl jsem, co chci
– jenom jsem nechtěl pracovat v kanceláři,
protože jsem viděl, jak to tátovi nedělá dobře.
Co dělal tvůj táta?
Když jsem byl mladý, dělal konzultanta. Hodně
pracoval, vymyslel a uskutečnil projekt, jak
rozšířit alternativní zdroje energie – solární,
větrnou... V Kalifornii jsou jich tisíce. Dokonce
tam je ulice Lotker lane. Táta vystudoval fyziku
a hodně pracoval, každý den seděl. Byl na tom
špatně fyzicky a já to už jako malý vnímal.
A máma?
Máma? Vystudovala pedagogiku, ale pak měla
nás...
Vy jste tři?
Tři... a nejmladší je o sedm let mladší, takže dost
byla doma a pak, když mi bylo třináct, tak se
zase na pár dní vrátila do školy a studovala
psychologii – rodinné poradenství. Táta potom
byl rabbi, to víš? Teď je rabbi. Když jsem měl bar
micva – to je židovský obřad, když je ti třináct.
Musíš číst z tóry a poté jsi označen za dospělého
v náboženském smyslu. Před tím jsi dítě, ale
potom musíš povinně dodržovat židovské zákony
– co se týče diety, denních modliteb a tak. Sestry
i já jsme tím prošli. Když jsem začal chodit na
přípravné hodiny, začal i táta. My jsme do té
doby málo chodili na setkání, když jsme byli
mladší, i když máma chtěla, abychom chodili
častěji. Táta byl spíš ateista – vědec, moc ho to
nezajímalo. Ale v té době, kdy jsem chodil na
přípravu, začal uvažovat o tom, jaký má život
smysl.
Takže oba tvoji rodiče jsou z židovských
rodin. A odkud přišli do Ameriky?
Moji rodiče jsou z New Yorku, i babička s dědou,
ale pradědeček a prababička přišli z Běloruska
a Polska.
Ty jsi dnes praktikující žid?
Ne vůbec ne, byl jsem praktikující, jenom když
mě doma donutili. Mě to zas tolik nevadilo...
musel jsem chodit jednou nebo dvakrát týdně.
Ale vždycky, když mluvili o Bohu, přišlo mi, že
v něj sami nevěří. Rabín četl nějaký text nebo
modlitby a když nebyl dobrý na přednes, zdálo se
mi, že do toho nic nedal. Ke všemu lidi museli
ten blbý text opakovat. Oni také do toho nic
nedali... Tak jsem se divil, co tady ti lidé vůbec
dělají? Usoudil jsem, že jsou tam proto, že jsou
nešťastní a nevědí, co dělat sami se sebou.
Neviděl jsem žádnou souvislost mezi takovými
schůzkami a existencí Boha.
Nebylo by zajímavé, když děláš improvizace
na nějaké téma a jdeš na ně přes pohyb,
abys začal od toho a teprve výsledkem by
byl text?
Ano, to by mohlo být zajímavé. Proto bych chtěl
předmět, kde je kombinováno autorské čtení
a herectví. Ve Francii je jedna pohybová škola,
kde každý pátek dělají všichni profesoři se všemi
studenty na všech předmětech dohromady.
Všechno se to spojuje. Má smysl pracovat
jednotlivě, ale je také důležité pracovat
dohromady.
To je pravda, protože mně se vyjevil smysl
předmětu "dialogické jednání", teprve až
když jsem prošla hodinami herecké
improvizace.
Víš co mě napadlo? Vyskočil, tím jak studoval
herectví a pak psychologii a pak to všechno,
zapomíná, jak všechno sám propojil. Myslím, že
dialogické jednání samo o sobě není dostačující.
Já mám štěstí, že už mám v tomto smyslu
zázemí.
Myslíš, že dialogické jednání může být samo
o sobě nebezpečné?
Myslím, že je nebezpečné. Stejně jako studium
herectví a všechny disciplíny, kdy se člověk noří
do sebe, protože se noří do hloubky. Je to jako
nebezpečná řeka – čím jsi zkušenější, tím je pro
tebe bezpečnější.
Na Integrační dílně v Poněšicích v květnu 2004 (fotografovala Lucie Krupičková)
rozhovor s howardem lotkerem
Tvoje sestry jsou praktikující?
Ta nejmladší ano. Dokonce se učí i hebrejštinu,
ale ten prostřední je teď pravoslavný křesťan.
Počkej, mluvíš o sestře? Přešel jsi totiž do
mužského rodu.
Jo, aha, o sestře mluvím... byla.
Teď jsi mi udělal radost. Já vždycky, když si
dám alkohol, začnu plést v angličtině “he”
a “she”, z čehož vznikají četná nedorozumění.
Já totiž poslední rok nemám ani chvilku, abych
se věnoval studiu češtiny. Po škole si dám nějaké
soukromé hodiny gramatiky.
Já mám konverzace v angličtině a snažím se
na každou hodinu napsat text. Krátké eseje,
úvahy a zážitky z cest... Moc mě to baví, ale
je to pro mě ohromně těžké. Vždycky na tebe
myslím, jak to máš těžké při autorském
čtení...
Mám spíš žánrový problém s autorským čtením.
Jak to myslíš? V jakém smyslu?
Vyskočilova cesta je, že píše něco pro veřejnou
prezentaci. Kdybych já něco psal a chtěl bych
psát, chtěl bych to psát pro sebe anebo pro
čtenáře. Já nehledám, jak dostat to, co je napsáno,
do divadla. Spíš hledám cestu, jak vyjádřit příběh
pohyby anebo mít téma a na základě toho něco
psát. Takže autorské čtení, kdy vím, že musím
něco psát, abych to četl, mi není blízké. Moc toho
nepíšu, protože to nepotřebuju.
9
haiku z šestinedělí
Haiku z šestinedělí
Olga Škochová Bláhová
19. až 25. září 2005
10
1a/
nebývám často
vzbuzena přítomností
–
přítomnost
mi nedá spát
4/
ztracena v přítomnosti
5/
mezi vnitřkem a vnějškem
/někde uprostřed/
––– razítko
mezi vnitřkem a vnějškem
uprostřed
mezi vnitřkem a vnějškem
uprostřed?
Mezi vnitřkem a vnějškem
Na hraně!
Mezi vnitřkem a vnějškem
Na hraně?
/kruhová báseň/
8/
nemohu utéci
– razítko –
zaznamenávám
jsem záznamem
zaznamenávám
jsem záznamem
zaznamenávám
jsem záznamem
zaznamenávám
jsem záznamem
/kruhová báseň/
8b/
mám málo času
a možností
je příliš mnoho
9/
jak dlouho
to ještě vydržím?
10/
už mi ho přines
ten blok!
už neudržím
ten tok!
13/
je lepší být unaven
než tonout,
je snazší tonout
než Být unaven
14/
ztracena –
v impulsech přítomnosti
15/
v impulsech
přítomnosti
ztrácím paměť
16/
zelenina:
rajčata okurky petržel
kukuřice brambory cibule
ovoce –
jablka švestky broskve
banány
rýže normal + naturál
mrazák –
krůtí rolka drůbeží sekaná
maso –
hovězí kuřecí křídla
jogurty bílé velké 2x
tvaroh 2x zákys 2x
jogurty Bárt na jídlo
17/
únava
je to, co mne obklopuje
samota
je to, co mne obklopuje
6b/
s narůstající
laktací
mi ubývá
serotonin
7/
vytrvalost
přibližuje k dokonalosti
–
má vytrvalost
!
je to jediné
co mne od ní dělí
8/
kontroluji čas –
jsem pod kontrolou času
1a/
přes existenci cíle
bloudím bezcílně –
ve snaze uniknout
1c/
bloudím bezcílně
s vědomím cíle
unikám
2/
seznamy
slov –
donekonečna
!
3/
mlčím
–
slova
se mi odlamují od úst
jsem unavená
4/
babi,
co budeme dnes vařit?
a zítra?
a pozítří?
a popozítří?
a za týden?
a za měsíc?
a za rok?
a za deset?
a za dvacet?
babi?
5/
ztrácím se
v ubíhání času
haiku z šestinedělí
24. 9. 2005
31. 9.
1a/
chci být součástí
vašeho času
–
zapomněli jste mne
v přítomnosti
2a/
přítomnost?
–
rituál mimo čas!
/o kojení/
2/
zvedám a třídím
umývám a utírám
přítomnost?
rituál mimo čas!
–
Permanentní přítomnost
Je rituál mimo čas!
/o uklízení/
11
haiku z šestinedělí
2. 10. 2005
1b/
hodiny
na mém pracovním stole
se zastavily
–
nemohu najít diář
3a/
každý předmět,
který přineseš
–
hloubíš do mého těla
4b/
každý předmět
který jen tak odložíš –
odložíš do mého těla
4c/
náš byt a já –
jedno jsme
5/
už nic nenos
a na nic se mne neptej
nemám sílu
se ti bránit
/o babičce/
5. 10. 2005
1b/
pod sprchou
je moje skrýš
7. 10. 2005
1b/
nelze uniknout
dětskému pláči
–
slyším jej v každém zvuku
12
haiku z šestinedělí
8. 10. 2005
1/
Pozorujeme holuby
na římse protějšího domu
ťap, ťap, ťap
pí, pí
(1)
Bartoloměj mi sebral tužku
2/
kojím C.
B. přejíždí motorkou přes práh
3/
60 x za minutu
změní se zoufalství v naději
60 x za minutu
změní se naděje v zoufalství
4/
napravo nalevo
houpy hou –
tiším Cyrila nebo sebe?
6/
připravena ke změně
–
60 x za minutu
7/
žádné nové nápady!
Setrvat!
Soustředit se!
Odlákat pozornost
Setrvat
Soustředit se
Odlákat pozornost
Setrvat
Žádné nové nápady
Setrvat
Soustředit se
Soustředit se
Soustředit se
Soustředit se
Odlákat pozornost
/hry s dětmi/
9b/
konečně jsem se uklidnila, uléhám
–
odevzdaně
očekávám
dětský
pláč
10a/
k večeru už se nepoznám
ukládám děti
–
kolem desáté jsem to zase já
11b/
ulehnout tak do samoty!
a ráno –
čerstvá vstát!
11c/
uléhám do samoty –
znovu jsem to já
12c/
v půl páté ráno
se raději neptám
kdo jsem
–
pšš pšš
hají
13a/
kdo jsem?
–
v půl páté ráno
kojím Cyrila
16/
sním o jiném místě –
o gauči ve vedlejším pokoji
17/
usínám
–
s tužkou v ruce
19/
pšš pšš
hají –
usínám
na jak dlouho –
pšš pšš
hají
21b/
konečně sama –
co dřív?
ležím na gauči
s otevřenýma očima
13
rozhovořenosti / haiku z šestinedělí
20. 10.
6/
dětský pláč
naivo!
neustane
10. 10.
3/
koukám na tvářičku svého andílka
–
poďobanou potničkami
17. 10.
1/
denní dávku samoty –
jsem už dlouho nepřekročila
10/
bráním
poslední kousek místa
který mi zbyl –
svoje tělo
11b/
přestaň brečet
broučku –
jestli chceš pít
13/
kuku mimi
hladí Bártísek bratříčka
Rozhovořenosti
Monika Šonková Baďurová
s Belou Schenkovou
Bela Schenková je výrazná autorská osobnost alternativního moderního divadla ANPU.
V roce 1988 absolvovala DAMU, obor loutkoherectví. Inscenace: Svatební košile, Romeo a Julie,
Zvoník od Matky Boží. Hlavní působiště: divadelní loď, divadelní stan. Spojuje herce a loutky, má
výrazné výtvarné pojetí inscenací s prvky pouličního i cirkusového divadla.
14
Ve svých představeních nikdy nevynecháš
loutky... Vždy tě zajímaly?
Nikdy mě nezajímaly! Během let po studiu jsem
si definovala proč.
Nezajímaly mě loutky, se kterými jsem se měla
možnost seznámit během studia. Ale moje chyba
byla, že jsem díky své hyperaktivitě nebyla
schopná vnímat také ten krásný starý svět
loutek, který někde byl... měla jsem v té době
úplně jiné starosti a hlavně zábavy!
Bezstarostnost byla tak veliká, že hraničila
s nezodpovědností.... Přesto jsem od začátku
studia věděla, že čistě loutkové divadlo mi
výrazově nestačí. Až po letech jsem na inzerát
koupila překrásné staré loutky a s těmi hrajeme
dodnes.
Byla to krásná souhra náhod a veliké štěstí, že
nade mnou v ročníku studoval Petr Forman,
Tomáš Žižka a Ondřej Spišák. Přizvali mě k sobě
do divadla, které založili už na škole – jmenovalo
se AKABAL (Akademie loutkářů a babkárov).
Potom nás pospolu zůstalo šest a dali jsme si
jméno TUJU. Tam jsme divadlo pojímali už
trochu jinak. Procestovali jsme celou Evropu,
Mexiko, Ameriku. Hráli jsme v Divadle v Řeznické
a na Divadelní pouti. To byly zásadní a obrovské
zážitky a zkušenosti. Cítím, že moje práce
spočívá v hledání něčeho jiného, než co už bylo
vyjádřeno mnohokrát. Celá touha mého divadla
je vyjádřit všechny lidské pocity, všechny pocity,
které hrdinové prožívají, různými výrazovými
prostředky, jež můžou přinést něco nového,
nějaký nový vjem.
Vždycky mě překvapí příběh, který si zvolíš.
Je totiž zcela klasický. A pak jsem okouzlena
tím, jak s tím zacházíš, co vše si tam najdeš...
Hodně čtu, to je moje priorita. Období alkoholismu
a divokého života mám za sebou, a tím pádem je
energie někde jinde a já se těším, až si večer něco
přečtu. Lidé stále prožívají lásku, bolest, smrt,
intuice... pocit... přirozenost, která to celé
umožní. Já jsem se nezamýšlela nad tím, jestli
píšu literárně správně nebo ne, šlo to ze mne
samo, bavilo mě to, nemučila jsem se nad tím.
Ale trvalo to dva roky! Než to x-krát přečteš,
projdeš, objevíš... Ale verše jsem psala asi...
deset dnů!
Jezdíte po světě, nastudujete hru v několika
jazycích?
U Romea a Julie to nebyl takový problém. Hráli
jsme v Německu, Švýcarsku. Chystáme se do
Dánska a Španělska. Němčinu už jsme zvládli,
teď nás čeká španělština. Jak to bude u Zvoníka,
to tedy netuším...
Jak zásadní je pro tebe prostředí, ve kterém
se představení odehraje? Koupila jsi stan!
Občas hrajeme i v Lidovém domě nebo
v divadélku, které není moc vábné. Klaníme se,
diváci tleskají, jdeme se odlíčit do šatny, diváci si
jdou pro kabáty... a pro mě je právě tento okamžik
zvláštně studený, mám podivný pocit, že vše tak
podivně skončí...
Koupě stanu bylo splnění mého dětského snu...
možná to přišlo trochu pozdě... ve čtyřiceti letech
si plnit tenhle sen není úplně jednoduché.
Bojujeme s počasím, s penězi a lidmi.... Já jsem
si vlastně ani nedovedla představit, do čeho
jdeme, vybavení stanu je otázka statisíců...
Moderní divadlo, moderní cirkus nemá u nás tak
otevřené dveře jako ve světě, tam to začíná být
velmi oblíbený styl. Ve stanu bylo neustále
narváno, lidé mají zájem, ale bez podpory státu
se to nedá dělat.
Zažili jsme kočování s francouzským souborem
Voliere Dromesco, se kterými jezdíme už deset
let. Vídám tam na divácích, co to pro ně znamená
zůstat a posedět, a jak je důležitý kontakt
s divákem.
Zveme diváka do jiného světa, bereme ho na
výlet... Jsem přesvědčená o tom, že je to pro něj
radost, a to má smysl. V dnešní přetechnizované
době člověk rád vejde do stanu, aby se zamyslel
nad něčím jiným...
Někdo by klidně mohl říct, že svět cirkusových
stanů je kýč. Svým způsobem asi ano. Ovšem
kýč může být velmi vkusný nebo nevkusný. Já
přehnanou expresi miluji! Divadlo je vždy sázka
do loterie, ale také veliké dobrodružství... člověk
neví kam to sklouzne. Je to hra nervů – pět
minut před premiérou nikdy nevím, jestli
představení bude průšvih nebo ne!! Jsem si
dobře vědoma toho, že neúspěch může kdykoli
přijít... Když děláš divadlo upřímně a s chutí,
i tak se může stát, že to nevyjde. Proto je nutná
profesionalita všeho. Každý detail je podstatný,
protože pracuješ s mozaikou a ta do sebe zapadá,
a jestli něco nezapadne, tak je to znát. "To se
nějak udělá" –neexistuje!
rozhovořenosti
nenávist... Tak narazím na příběh, který začnu
nějak vidět a cítit... Příběh sám mi nějak napoví,
že je to právě on, že právě tady jsou osudy hrdinů
tak silné, že člověk má chuť se do toho pustit!
Mluvíš o alkoholu, promiň, ale... to ti vstoupil
do života tak silně?
Prožívala jsem bezstarostná, krásná studia,
jenomže vše v nějakém oparu alkoholu a trávy...
Nějak nezbýval čas na tvořivost. Žili jsme naplno,
ale ono je to jinak... Člověk začne být
nezodpovědný vůči jiným a hlavně vůči sobě,
vůči své práci. A když je vám druhý den blbě
a večer jdete zase někam kalit, tak už vám to
začíná být jedno. Nepřestala jsem sama od sebe,
začala jsem mít vážné zdravotní problémy,
musela jsem přestat a od toho momentu se vše
změnilo. Zůstaly mi síly na práci.
Člověk si myslí, že ho to inspiruje, ale to trvá jen
nějakou dobu. Hodně jezdíme po světě, a tak se
potkávám s lidmi, kteří dělají nejrůznější
nádherný divadlo; zjistila jsem, že samozřejmě
všude se pije, to je v pořádku, ale tam, kde se
"chlastá", tam lidi ničeho nedosáhnou.
Konkurence je obrovská, šikovných lidí je mnoho.
Ale nemoralizuju, suchoprdy taky nesnáším!
Autorský přístup jsi měla v sobě vždycky,
nebo se nějak časem objevil?
Vždy jsem měla svůj názor, svou představu, ale
zábava byla přednější, jako bych si
neuvědomovala, že to jednou bude můj chleba.
Během studií tedy autorské nápady byly, ale
zůstaly nedotažené a později zapomenuté.
Nevytvořila jsem si tu správnou konstelaci...
Dneska je to úplně jinak, za každým krokem je
nějaký pocit a nějaký názor a mně je o hodně
lépe pracovně. Žiji divadlem naplno, protože to
opravdu chci. Vždyť je to přirozené – tak jako
člověk dýchá, tak je přirozené, že chce-li dělat
divadlo, každá myšlenka jde do hloubky.
Nejenže si napíšeš scénář, máš jasnou
výtvarnou představu o inscenaci, režíruješ...
Ale prosím tě! To můžu děkovat pánubohu, že tu
schopnost mám, protože já se vůbec nemůžu
nazývat režisérem nebo scénáristou. Ani nevím,
čím se mám vlastně nazvat. Psaní mě ohromě
baví.
Nikdy nevím, jak moje režisérská práce dopadne!
Nejtěžší je dát tomu všemu dramaturgický řád,
neztratit při tom kontury děje a postav, aby vše
mělo logiku.
Co naplat, když budou krásné nápady a nebude
to mít svůj řád, temporytmus, může být všechno
v háji! No a právě proto, že jsem nestudovala režii
a dramaturgii, je vše založeno na mé intuici
a mých pocitech.
Napsala jsi Zvoníka od Matky Boží ve verších.
Jak se ti to stalo?
Asi je to dar, že jsem to schopná napsat...
15
s aleksandrem sierzem o rozpacích na londýnské scéně / rozhovořenosti
Byla jsi někdy ve stálém angažmá?
Ve stálém angažmá ne. Jsem od počátku své
cesty na volné noze. Mám veliký problém
s přijetím průměru...
Raději bych šla pracovat do psího útulku, než
abych dělala něco, o čem nejsem naprosto
přesvědčená.
Když je někdo podprůměrný a vypracuje se
k průměru, tak jsem schopná se mu klanět.
Když je někdo průměrný a neudělá nic proto,
aby trošku zvedl svoji úroveň, tak to je bída.
Průměru je dneska tolik, že je to otřes. Možná
je také někdo průměrný, a ať usiluje sebevíc a je
pilný, zůstane tak. Ale je tam ta snaha! Ostatně
nevěřím tomu, že by píle člověka někam
neposunula... Mám pocit, že lidé mnoha profesí
mají dojem, a jsou i podporováni v tom, že
mohou zůstat v průměru... Snad je to dáno
společenskými okolnostmi... Vadí mi to.
Zkamenět v angažmá je to poslední, co bych
chtěla. Proto raději budu bojovat se státem
a shánět finance sama a budu dělat tyto
projekty, o kterých jsem přesvědčená, že
uspokojí diváka i mne, a v momentě, když se
přestane dařit nebo na to nebudu mít sílu, budu
dělat něco jiného. Ale zatím to jde, tak hlavně
ne ten průměr.
Jak se ti tvoří s kolegy-přáteli?
S Bohumilem Kleplem se známe dlouho a jsme
jedna krevní skupina, takže to je radost
(představení Romeo a Julie, loď Tajemství).
S bratry Formany máme společnou zkušenost
z představení Nachové plachty a La Baraque
(Bouda). Ovšem teď poprvé jsem byla principálem
já! (Zvoník od Matky Boží, divadelní stan a Alfred
ve Dvoře). Vladimír Javorský je velký profesionál,
pracuje se s ním krásně, je to vzácný člověk!
Každý jeho nápad je filmový, takže na každý
potřebujete deset miliónů... Michal Kňažko,
herec, se po 15 letech vrátil na jeviště a je
skvělý. Se všemi se pracuje dobře, protože jsou
pokorní a talentovaní, není v nich špetka
namyšlenosti. Já a Matěj (Forman) jsme
přemýšleli, máme-li spolu pracovat, když spolu
léta žijeme, protože to přinese do vztahu občas
pěkný vítr... pokud nedokážeš odstranit
soukromí ze zkoušení a naopak... Ale vyšlo to
fantasticky, ačkoli samozřejmě – Matěj byl ve
skluzu s realizací scény, jako vždy, a to já
nerada! Jsem jiná povaha, jsem nervák! a ze
scény vycházím! Ale zase na druhou stranu –
s ním mám naprostou jistotu, že si výtvarně
rozumíme. Také musel najít výtvarnici, se
kterou bude jeho výtvarno korespondovat –
a tou je Adriana Skálová. Matěj vždy ví, koho
oslovit. Další talentovanou výtvarnicí je Barka
Zichová, která mi dělala scénu a kulisy do
Romea a Julie. Pro mě je genius, vymyslím to,
ona to výtvarně pojme a já vím, že vše bude
perfektní. Hudbu do poslední inscenace dělal
Michal Šmíd... krásně!
Sleduješ nějaké zajímavé osobnosti?
Veliký objev je pro mne divadlo Víta Marčíka.
Petr Lébl, vše vnímal výtvarně a přes svůj silný
vnitřní pocit, byl pro mě ohromně zajímavý
a blízký. Ivan Vyskočil, je obrovská osobnost
českého divadla, nedoceněná... Jeho nekomerční,
inteligentní druh divadla jsem sledovala, velmi si
ho vážím. Všichni moji přátelé, kteří se s ním
dostali do kontaktu, čerpají z těchto setkání dál
a dál.
Více o divadle Bely Schenkové najdete na
stránkách www.anpu.cz.
S Aleksem Sierzem o rozpacích
na londýnské scéně
Jan Hančil
Rozhovor vyšel poprvé v časopise Orghast
16
Boom britské dramatiky 90. let se shoduje
s koncem dlouholeté vlády konzervativců.
Myslíte, že thatcherismus jako společný
nepřítel dodal dramatice 90. let generální
téma, vůči němuž se mladí autoři mohli
vymezovat?
Na thatcherismu je nejhorší to, že zvítězil. Pro
mne jako bývalého studentského radikála je to
špatně stravitelný fakt. Thatcherismus je velice
jednoduchý projekt. Tvrdí, že můžete platit menší
daně, a přesto mít služby na rozumné úrovni,
a když budete chtít něco extra, jako třeba
zdravotní péči, tak si ji sami zaplatíte. Lidé tomu
uvěřili a dnes je to nevratný stav. Navíc mám
dojem, že v současné době všude v Evropě vane
tentýž vítr. Skandinávci jsou samozřejmě
na jevišti, tváří v tvář obecenstvu. Dnes jsou to
absolventi univerzit. V poslední době se vyrojilo
množství programů zaměřených na psaní her,
včetně mezinárodních. Nevím, jestli je to dobře
nebo špatně. Osobně mám pocit, že tyto
programy generují autory, u kterých dopředu
víte, na čem jste. Kdybyste se mne ale zeptal,
odkud je možné čekat nějaké překvapení, tak
myslím, že jedině od lidí, kteří v žádném kursu
nebyli, o Royal Courtu v životě neslyšeli, kteří
prostě chtějí psát o něčem, co opravdu cítí. Když
jsem se připravoval na tuto přednášku, probíral
jsem jednoho po druhém autory, kteří figurují
v mé knize. A je s podivem, jak málo z nich dnes
píše skutečně progresivní věci. Hnutí "in-yerface" (konfrontačního divadla) uvolnilo prostor.
Dnes existuje obrovská stylová různorodost.
Dokonce ani není jasné, co je tím
nejprogresivnějším trendem.
Opakuje se tím nějak situace šedesátých let?
V šedesátých letech bylo všechno daleko
přehlednější. Až do roku 1968, do zrušení
cenzury a do doby, než se vyrojila spousta
malých divadelních prostorů, bylo méně divadel
a méně příležitostí. Spíše to připomíná dobu po
roce 1968: spousta věcí se děje současně vedle
sebe a je velice obtížné říci, kudy se bude ubírat
příští vývoj.
Jak se to odráží v tvorbě autorů devadesátých
let?
Asi před měsícem jsem dělal rozhovor s Conorem
McPhersonem o jeho nové hře Zářící město
(Shining City). Conor mluvil o Irsku, jak se
změnilo od doby, kdy napsal svou nejslavnější
hru Na cestě duchů (The Weir). Dnes už v celém
Irsku stěží najdete hospůdku plnou místních
lidí, která je dějištěm této hry. Dnes mají sídliště,
velké komerční farmy, hypermarkety... Dnes je
v Irsku větší procento počítačové gramotnosti
než v Británii, rozdíl mezi chudými a bohatými
se zvětšuje, dnes je Irsko mnohem komerčnější
a brutálnější společnost, než jaká byla před
deseti lety. Jeho nová hra je mnohem zralejší než
The Weir. Myslím, že je to částečně díky krizi,
kterou před více než rokem prodělal. Den po
premiéře své hry Port Authority McPherson
v Londýně zkolaboval – selhání vnitřních
orgánů. Málem umřel. Po té zkušenosti nechal
pití, změnil partnerku a od té doby píše ve stylu
Dublinské koledy (Dublin Carol). Tu sice napsal
před svým kolapsem, ale svým způsobem to byla
jakási předzvěst nebo varování, jak by mohl
dopadnout, kdyby nepřestal pít. V Zářícím městě
píše o padesátiletém muži, který udělal cosi
neodpustitelného své ženě, která zemřela při
autonehodě, a začala se mu zjevovat jako duch.
Jde za terapeutem, ale ten je shodou okolností
s aleksandrem sierzem o rozpacích na londýnské scéně
znepokojeni, protože byli zvyklí na své příkladné
dotace. Skandinávský model je v jistém smyslu
opak thatcherismu, ale myslím, že je stejně
špatný. Když jsem mluvil s dánskými umělci,
říkali: "Máme dotace, jakmile opustíme
univerzitu nebo uměleckou školu." Když jsem se
jich zeptal, co dělají, odpověděli, že nic. "Jak
můžete brát peníze, když nic neděláte?" – "Jsme
přece umělci." To je skutečně odzbrojující
samolibost. Dobrá věc na londýnské umělecké
scéně je, že není samolibá, protože kdyby byla,
vymřela by hlady. Díky tomu jsou autoři mnohem
agilnější, hbitě přecházejí z jednoho oboru do
druhého. Ještě před takovými třiceti lety, když
si Peter Hall rozuměl s Haroldem Pinterem,
inscenoval jeho hry i tehdy, když za nic nestály.
Takový byl starý model, který samozřejmě
znamenal velkou stabilitu. Dnes je všechno
v neustálém pohybu.
Nějaká souvislost mezi státními dotacemi
a tvorbou snad ale přece jen existuje...
V Británii existuje paradox, že v devadesátých
letech, kdy vláda škrtala jednu dotaci za druhou,
došlo k explozi kreativity. Upřímně si myslím, že
mezi dotacemi a tvořivostí žádná bezprostřední
úměra neexistuje. Když máte to štěstí, že
podporujete Mozarta, dáte mu nějaké drobné,
a pak na něj můžete ukazoval a tvrdit: hleďme,
Don Giovanni, to složil za naše dotace! Stejně
snadno ale můžete rozdávat dotace úplně
bezvýsledně. Kromě otřesných věcí, jako jsou
železnice nebo irácká válka, má Británie také
své dobré stránky, například určitou
neformálnost nebo kreativitu lidí, kteří dělají
věci jen proto, že chtějí. Pokud lidé dělají, jen
když je někdo platí, stačí jim sebrat peníze a oni
přestanou pracovat. Když ale pracují proto, že
chtějí, že se o něco vášnivě zajímají, tak je nelze
zastavit. To byl případ punkové hudby. Lidé
s takovým postojem se nedají zastavit, ani když
jim krátíte dotace. To platí v umění stejně jako
v politice. Je ale možné, že dlouhodobým
krácením dotací dojde k útlumu aktivity. Určitá
opatrnost autorů v poslední době je možná dána
tím, že se neodváží experimentovat, protože mají
strach, že se neuživí. Jakoby operovali
v nouzovém režimu. Píší naturalistické hry,
snadné dialogy, které je možné v případě potřeby
upravit pro potřeby televize nebo rozhlasu.
Čím se liší situace současných autorů od
situace první vlny britské nové dramatiky,
kdy nastupovali autoři jako Osborne, Wesker,
Arden?
Dramatikové
generace
druhé
poloviny
padesátých let byli často herci: John Osborne,
Alan Ayckbourn, Harold Pinter a mohli bychom
jmenovat další. Svoje řemeslo se naučili přímo
17
s aleksandrem sierzem o rozpacích na londýnské scéně
18
bývalý kněz a má dost svých vlastních problémů.
Lidé mají často pocit, že se mohou něčeho zbavit.
Když má někdo milostný mimomanželský poměr,
myslí si, že mu to projde. A o tom ta hra je. Když
si uvědomíme, že mu je teprve něco přes třicet,
je překvapivé, jak hluboké a prožité věci píše. Je
to velice zralá hra, po technické stránce spíše
tradiční, s pěti scénami, mezi nimiž uplynou
vždy dva měsíce.
Zajímavá je poslední hra Charlotty Jonesové
Dark (Tma). Je mnohem obtížnější než její
úspěšná hra Pokorný chlapec (Humble Boy).
Pojednává o dvou rodinách, které bydlí
v sousedství, a odehrává se během výpadku
proudu. Během té doby jsou všichni osvíceni,
ujasňují si věci o sobě a o svých vztazích. Je to
napsané jejím charakteristickým divokým
a duchaplným stylem, je to trochu bláznivé
a nepříliš naturalistické. Hra měla příšerné
recenze, ale je vyprodaná.
Jaké
jsou
nejdůležitější
kvality
charakterizující současnou hru? Je šoková
taktika nevyhnutelná?
Šoková taktika vlastně není důležitá. Je to jen
jeden ze způsobů, jak zaujmout lidi. Ale zaujmout
může i hra, v níž převažuje inteligentní rozprava.
Například poslední hra Steva Waterse World
Music pojednává o genocidě ve Rwandě. Formou
připomíná typ her, jaké se psaly před dvaceti
lety: Je v ní spousta slov, politikové hovoří mezi
sebou, nějaký člověk hovoří s černochem, probírá
se minulost, je tam všechno: svědomí, láska...,
a přitom je to velice dobrá hra, protože má co říct.
Člověk odchází z divadla s pocitem: díky bohu, to
bylo zajímavé! A to je myslím zásadní věc.
Jaký je nejvýraznější trend poslední doby? Je
to dokumentární hra?
Dokumentární drama v každém případě zažívá
velkou renesanci. Na minulém Edinburghském
festivalu se uvádělo mnoho her o Iráku a Americe.
David Hare píše právě hru o americké posedlosti
Irákem s názvem Stuff Happens (To se stává).
Její název převzal z výroku Donalda Rumsfelda,
který se vztahoval k drancování Bagdádu, kdy
Rumsfeld řekl "...Stuff happens". "To se stává."
Bude to dokumentární hra. Hare v ní používá
princip, který označuje jako "krizovou fabulaci",
domnívá se, že "fikce" už zastarala, a má pocit,
že ji nahradila "fakce"; dokumentární drama, to
je
podle
něj
budoucnost
dramatu.
S dokumentárním dramatem pracuje také
spousta malých divadel typu "fringe", ale není to
jediný živý trend poslední doby. Živý je i magický
realismus. Mezi mladými autory roste
přesvědčení, že divadelní divák by měl dostat
něco víc než jen televizní naturalismus.
V minulosti vždy nějaké divadlo bylo
v popředí, určovalo divadelní vývoj. Jak je
tomu dnes? Kde se v současné době nachází
nejvíce energie? Které divadlo nebo divadla
nejvíce přispívají k vývoji?
Před takovými pěti lety bych řekl, že vývoj určují
vrcholná divadla zabývající se novou dramatikou:
Royal Court, Traverse a Bush. Tato divadla byla
ještě před třemi roky skutečnými špičkami.
V Royal Courtu šlo vždy o ambiciózní inscenaci,
v Traverse to byly vizuálně velice působivé dobře
obsazené inscenace a v divadle Bush tomu bylo
za časů Mika Bradwella podobně. Velice
působivé, živé, nezapomenutelné inscenace
a velice dobrý přístup k nové dramatice. Nyní se
toto pole nebývalou měrou otevřelo. Vstoupila do
něho divadla jako je Donmar Warehouse nebo
Almeida, Národní divadlo konečně zasvětilo
Cottesloeovu scénu výhradně nové dramatice,
Royal Shakespeare Company tento podzim
zahajuje svou první sezónu nové dramatiky.
Práce, kterou dělají divadla v Birminghamu,
Sheffieldu, Manchesteru, Leedsu, Newcastlu
a Plymouthu je také nesmírně zajímavá. Určitým
zklamáním jsou v současné době okrajová
divadla "fringe", která si postupně uvědomují, že
hlavní divadelní proud jim "vysává" talenty,
takže dnes hrají hry, které hlavní scény odmítly.
Divadlo Soho zápasí o svou identitu. Divadlo
Hampstead se tradičně zaměřuje na "střední
proud" nové dramatiky, ale nový umělecký šéf
Tony Clark nyní prožívá velice těžké období,
protože věří hrám starších autorů jako jsou
Hanif Kureishi, Clair McIntyrová nebo Stephen
Low. Tito autoři na dlouhou dobu zmizeli ze
scény a nyní píší střední proud se spoustou
témat, ale postrádají dramatický spár. Kritika je
nesnáší a Tony Clark se dostal do úzkých,
protože má divadlo s dvojnásobnou kapacitou
než jeho předchůdci, divadlo na předměstí
Londýna a není tudíž zrovna snadné tam dostat
lidi. Takže pokud byste dnes hledal místo, kde
se odehrávají ty nejprogresivnější věci, pak
nestačí sledovat jenom Royal Court nebo Bush
nebo Traverse. Zároveň je třeba sledovat práci
Národního divadla, RSC, Donmar Warehouse,
Almeidy a divadelní společnosti specializující se
na novou dramatiku jako je Pains Plough.
Nezbývá než sledovat celou scénu, která je dnes
mnohem širší, mnohem rozmanitější než před
pěti lety.
Kteří mladí režiséři se dnes zabývají novou
dramatikou?
Myslím, že jsou to režiséři jako je Roxana Silber,
Ramin Gray, David Farr, Edward Hall a Indu
Rubasingham. Mezi nejnovější generaci patří
Tessa Walkerová, Bijam Sheibani, Cairtiona
McLaughlinová a Matt Peover.
Zdá se, že Royal Court poslední dobou
spoustu věcí importuje. Jsou to ruské hry
Vasilije Sigareva a bratrů Presňakovových,
kubánské hry... Jak byste to vysvětlil?
Myslím, že Royal Court se vlastně vrací ke
kořenům své moderní existence. Podívejte se
na současný repertoár Royal Courtu
a porovnejte ho s repertoárem konce 50. let.
Uvidíte, že vedle her jako Ohlédni se v hněvu
nebo Komik se hrál Beckettův Konec hry,
Ionescovy Židle atd. Vždycky je zajímalo, co se
děje v Evropě, a dnes se k tomu vrací. Myslím,
že to není náhoda. Ze všech her, které uvádějí,
ať už jsou to hry Rusů, Kubánců nebo
Skandinávců, máte navíc podobný pocit: jako
by byly z jediné dílny – Royal Courtu. Nedávají
surrealistické hry, nedávají hry Heinera
Müllera, Thomase Bernharda... Ale v tom
nevidím takový problém, jako v tom, že čas od
času dávají hry, které působí velice zastarale.
V současné době inscenovali hru černošské
autorky Dony Daleyové s názvem Blessed be
the Tie (Požehnáno budiž pouto). Je to úspěšná
hra o dvou sestrách z Jamaiky, z nichž jedna
živořila celý život v Anglii a ta druhá žila na
Jamaice velice úspěšně. Sestra z Jamaiky
přijíždí do Anglie a nastává konfrontace.
Úplně to převrací představu, že emigrace
zaručuje úspěch. Byl jsem sice velice dojatý
všemi těmi city, ale měl jsem pocit, že byla
napsaná před třiceti lety. Totéž platí pro
poslední hru Timberlake Wertenbakerové pro
Royal Court: Credible Wittness (Hodnověrný
svědek). Je to hra starého typu. Nemohu se
zbavit dojmu, že Royal Court poněkud ztratilo
směr, že neví, jak na současnou situaci
reagovat, a tak dává hry Ché Walkera nebo
Micka Mahoneyho, což nejsou autoři první
garnitury. Člověka napadá, proč nedávají hry
Davida Graiga nebo Gregory Burka, což jsou
rozhodně talentovaní autoři mladší generace
a proč ztrácejí čas s těmito starými veličinami.
Myslím, že vím, proč. Royal Court je totiž plný
různých skupin a Ian Rickson může přežít
jedině pokud dovolí lidem, se kterými jinak
názorově nesouhlasí, aby čas od času prosadili
svůj názor.
Tak to koneckonců bylo takřka po celou
historii Royal Courtu.
Nic se nezměnilo. V době, kdy se Stephen Daldry
stal uměleckým šéfem, vznikla spousta nových
her, spousta jich byla realizována velice rychle
a všechny ještě voněly novotou, ale to se
samozřejmě nedá dělat pořád. Když lidé pracují
48 hodin týdně a nemají žádný oddech, tak se to
nedá dělat donekonečna.
Děkuji za rozhovor.
s aleksandrem sierzem o rozpacích na londýnské scéně
Existuje nějaký důvod pro vámi zmiňovanou
krotkost současných autorů? Má to nějakou
souvislost s rozsahem jejich zkušeností?
Na to nelze jednoduše odpovědět. Britské divadlo
pokrývá v podstatě všechny oblasti. Klasickým
příkladem je hra od Davida Greiga Kosmonautova
poslední zpráva. Graig by dokázal napsat hru
o čemkoli: o horolezectví, o malém ostrově nebo
o nějakém letišti. Základem nové britské
dramatiky je ale hra o chudých lidech v nuzných
poměrech. Zde jsme autentičtí. A nemyslím, že
by to bylo ze zkušenosti, protože nevěřím, že by
všichni autoři měli stejnou zkušenost, že by
vyšli ze stejných poměrů. Myslím, že je to určitý
druh tradičního nazírání na svět. Je zvláštní, že
tak málo autorů píše o lidech ze střední třídy,
a to v době, kdy střední třídu tvoří většina
společnosti.
A když o nich a pro ně píší, tak je kritika odmítá.
Ano, je to zvláštní. Myslím, že v současné době
je nejvíce nedoceněným autorem Alan Ayckbourn.
Napsal už víc než 60 her. V Anglii má ale pověst
příliš snadného autora, protože člověk rozumí
tomu, co píše. Prý není dost razantní, dost
silový. V Německu je přitom považován za
existencialistického autora, který píše
o prázdnotě měšťanského světa. Celková známka
v neposlední řadě závisí také na tom, jaké
inscenace se ta která hra dočká.
Zmiňoval jste jistou opatrnost současných
autorů.
Současní autoři si jsou velice dobře vědomi, že
se pohybují v nesmírně konkurenčním prostředí
a svazuje je intenzivní strach z neúspěchu. Cítí
mimořádně silnou potřebu zopakovat svůj
úspěch a udělat totéž dvakrát. Myslím, že
atmosféra před třiceti nebo čtyřiceti lety byla
tolerantnější. Dnes nenajdete nikoho, kdo by byl
schopen říci to, co řekl svého času George
Devine, že autor má právo selhat. Dnes je
nemyslitelný případ Johna Ardena, jehož
všechny hry měly dvacetiprocentní návštěvnost
a v Royal Courtu jich přesto inscenovali postupně
pět. To by se dnes nemohlo stát. Nevím, jestli je
to dobře nebo špatně.
Takže si autoři znovu vytvořili vnitřní
pravidla jak psát hru, která se stala součástí
jejich autocenzury.
Samozřejmě. Právě proto říkám, že pokud
vznikne něco opravdu nového, pak to bude
z nějaké zapomenuté varty, z nějakého místa,
které bychom nikdy nepodezírali, které si ani
neumíme představit. Nevím, možná budou
příštími dramatiky vězni. Když bude dost
uvězněných teroristů, kteří jsou inteligentní,
mají spoustu času a nemají ponětí o tom, co je
divadlo. Samozřejmě žertuji.
19
zpráva o vypravěčské dílně
Zpráva o vypravěčské dílně
Michala Pohořelá
Na přelomu června a července 2005 proběhla
druhá vypravěčská dílna, která měla navázat na
pracovní setkání z června 2004: členky varšavské
vypravěčské skupiny Grupa Studnia O přivezly
tenkrát svá Chasidská vyprávění včetně nabídky
třídenní intenzivní práce na téma vyprávění
a vypravěčství.
První dílna byla organizačně zaštítěna
Spolkem Richelieu, Spolkem posluchačů,
absolventů a přátel DAMU, finančně ji podpořili
DAMU a Polský kulturní institut, konala se
v Řetízku na DAMU a vytrvalých účastníků,
vesměs studentek KATaP, bylo osm.
Shodou příznivých okolností se vytvořila
skupina, ve které byla příjemná, radostná,
energická pracovní atmosféra, v níž se podařilo
dotáhnout společné třídenní zkoušení až
k závěrečné veřejné prezentaci, která byla
ukončena diskusí a vyvrcholila nočním putováním
starým židovským městem, jež tematicky
korespondovalo nejen s vystoupením, ale s celou
dílnou. Z euforie a pocitu, že si máme ještě hodně
co předávat, vzešla předběžná dohoda, že
uspořádáme napřesrok pokračování dílny.
Ale zradil nás syndrom prvního úspěchu.
Druhý ročník vypravěčského setkání, který se
chtěl nápodobou svézt po vlně úspěchu prvního,
byl spíš nezdarem. Nejen organizačním (dílnu
jsem již podruhé jménem Spolku Richelieu
a tentokrát také pod záštitou KATaP produkčně
zajišťovala), ale do jisté míry i tvůrčím. Na
vypravěčské představení lektorek se dostavilo pět
diváků, pro komunikační šumy s DAMU se
nepodařilo zajistit oficiální ubytování, rozpočet
byl o něco málo nižší (vloni velkou měrou akci
podpořil Polský kulturní institut, který tentokrát
neparticipoval), přestože byla dílna prodloužena
o jeden den a současně setkání trvala denně
nikoli pět, ale sedm hodin. Zájem ze strany
studentů byl oproti loňskému roku menší: ačkoliv
se do dílny přihlásilo patnáct zájemců, už během
prvního dne se ukázalo, že většina z nich přišla
přivonět, nikoli participovat. První tři dny se sešli
účastníci pokaždé v úplně jiné sestavě, podle
toho, jak se tomu kterému hodilo přijít zjistit, o co
že nám to vlastně jde. Na konci dílny zůstaly tři
účastnice (ani jedna z nich nebyla posluchačkou
KATaP), což by bylo bývalo nemuselo být pro
závěrečnou veřejnou prezentaci na škodu. Celá
dílna byla ale od začátku poznamenána
nesoustředěností, nespokojeností, pochybnostmi
a nejistou, roztříštěnou energií i drobnými
roztržkami, závěrečná veřejná prezentace se
z úcty k divákům nekonala. Pár zkušeností,
zážitků nebo inspirací ke zkoušení jsme si spolu
s vytrvalými účastnicemi ale přece jen odnesly
a vyměnily...
Chtěla bych zveřejnit pár poznámek, které
jsem si zapsala těsně po skončení dílny, jsou
nesouvislé, neuspořádané, někdy pouze v bodech.
Původně jsem z nich zamýšlela sestavit souvislý
text, ale s půlročním odstupem si říkám, že ve
své syrovosti jsou pravdivější, poctivější než
očesaná a uhlazená zpráva. Na tu třeba dojde
příště...
Poznámky k vypravěčské dílně
(v průběhu a těsně po)
• Jak uchopit příběh, najít podstatné situace,
body, které v sobě pojmou zhuštěný příběh, pak
opačně na základě takových bodů příběh
rozvinout.
20
• Hlavním motivem: hádanky – jak za
hádankou najít příběh, jak z příběhu vytvořit
hádanku.
• Jak je třeba příběh uchopit, když jej
vyprávíme: vkládáním formulí, refrénů, které se
opakují – dosahujeme pozornosti posluchače;
být stručný! Vyprávěný příběh neunese
sáhodlouhé popisy, ztratíme hlavní tah, ztratíme
pozornost posluchače a současně to může být
projev nedůvěry a nerúpcty k jeho osobní
fantazii. Je dobré dát posluchačům prostor.
• Včleňování hudby jako podtržení
atmosféry; není nutná ilustrace hudbou
a zvuky, stačí jen velmi málo a jen ve
specifických pasážích.
• Je dobré, když vytváříme příběh, stále se
ptát co bylo předtím, než se začalo odehrávat to,
o čem vyprávíme... Co se dělo po tom, jaké
drobné příběhy se mohly odehrát v rámci hlavní
linie? Jen ale v hrubých rysech, abychom
neztratili tah.
• Je dobré pracovat s pauzami, ale nesmí jich
být příliš, je podstatné vnímat rytmus příběhu,
který existuje sám o sobě, hudba nám může
pomoci jít s přirozeným rytmem vyprávění, také
buduje plasticitu.
• Je podstatné být v komunikaci s divákem,
sledovat jeho pozornost, vědět, kde se přesně
nachází, zda je zaujat.
• Je podstatné sledovat partnera – zkoušeli
jsme pracovat s jedním příběhem ve dvojicích či
trojicích: měli jsme začátek příběhu či hádanky,
měli jsme dokončit příběh a vyprávět jej společně,
což znamenalo být soustředěn na partnera, aby
bylo možné v jakékoli chvíli na něj navázat,
přebrat jeho rytmus, nesbourat to, co on
vybudoval a současně umožnit dalšímu, aby se
mu také příjemně navazovalo, vnímat vnitřní
rytmus příběhu, který se přirozeně dělí na
sekvence, pročež je možné spontánně a velmi
organicky navazovat nit, aniž by se narušila
pozornost diváka; po skončení každé sekvence
si partneři spontánně předávají slovo.
• Příběh může být opakován, obohacován,
obměňován.
• Scénické vyprávění nesnese příliš složité
metafory, musí být vybudované prostě, stručně,
jasně, zřetelně, výrazně, nejraději s opakováním
některých sekvencí, vyprávění tak má blíž
k písni než k psanému textu, jednak pro svou
přirozenou vnitřní melodičnost, jednak pro
formu podání – a v písni také najdeme přirozeně
refrény, opakování, které člení příběh na
události a současně jej dělá přehledný
a srozumitelný.
Je to tradice vypravěčská, která je stará celá
staletí, kramářské písně, středověcí žakéři,
žertéři, jokulátoři a podobná havěť (pokud máme
na mysli české země), ale tradice vypravěče je
dokonce aktuální ve své tradiční, lidové,
nezkomercializované podobě v některých zemích
doposud. Vypravěč měl a zde doposud má roli
jakéhosi pamětníka, kronikáře, historika,
současně zpravodaje, informátora – to především
máme-li na mysli orální kulturu jako východisko,
role sociální, kulturní je zde podstatnější než
umělecká. Tradiční vypravěči mají v zásobě na
stovky příběhů, legend, bájí, mýtů...
zpráva o vypravěčské dílně
• Podstatná, neustále připomínaná
a opakovaná zásada: není nezbytně nutné do
detailu popisovat představu, kterou máme
o tom, co vyprávíme – např. jak konkrétně
vypadá místo, o němž vyprávíme, osoba, atd.,
ale tu představu nezbytně a velmi konkrétně
musíme MÍT, jako bychom byli přítomni, jako
bychom to vše zažili, protože to buduje plasticitu
a důvěryhodnost našeho vyprávění a jedině tak
získáme pozornost posluchače. Jako by existoval
celý velmi konkrétní svět, z něhož vybíráme
k vyprávění jen to nejpodstatnější.
• Lze pracovat s osobními příběhy, ve kterých
lze objevovat hlubší, obecnější smysl, lze
pracovat s pohádkami, legendami, které tento
v sobě přirozeně nesou a vypravěč umožňuje
posluchačům ve velkých příbězích hledat to
obyčejné, co se může týkat a dotýkat každého
jednoho.
• Neučili nás technice, spíš kondici vyprávět.
Pravidla či zásady, kterých je dobré být si
vědom, což ovšem neznamená, že jsme-li si coby
vypravěči těchto zásad vědomi, musí to vždy
přinášet úspěch. Vždycky zůstane prostor pro
osobní naladění, pro naladění vztahu mezi
posluchači a vypravěčem, pro momentální
disposice a pro iracionální důvody, které udělají
každé setkání jediným a jedinečným.
• K dílně a práci: i kdyby to bylo jen pro
jednoho, který si něco odnáší, bude to mít smysl
– to se neslo celým setkáním. "Co tě nezabije, to
tě posílí" (i když se vkrádalo spíš: “co tě nezabije,
to tě přizabije!"). Dalo hodně úsilí, abychom
tomu skutečně uvěřili a nenechali se zastrašit
srovnáváním letošní mizivé účasti s tou loňskou,
nemít dojem, že jde o nepodařený výlet tří
Poláků do Čech.
• Mizivá účast studentů – pro špatný termín???,
pro nezajímavost semináře???, pro opakování, co
mohly Polky nabídnout???? Jak jinak ještě mohla
spolupráce probíhat? Jak by mohla či musela
probíhat, aby se ještě mohla uskutečnit příště????
Co je nejvíc zajímavé, specifické na tom, jak Polky
pracují? Chceme ještě organizovat nějaké příští
vypravěčské setkání? Proč? Není to ztráta energie?
Ale: není škoda nosného kontaktu???
21
malý (ale seriózní!) inzerát
Malý (ale seriózní!) inzerát
Lucie Krupičková
Prosím hudebně nadaného či hudební múzou náhodně políbeného váženého čtenáře!
Pokud by tě napadlo, jak text povýšit na píseň, mám ucho otevřené! Děkuji. Lucie
PS: Mám takových nedodělků v zásobě více...
Víte co, pane
vlezte mi za klobouk
budu vás nosit na hlavě
radši než v srdci
a kdybyste vlez dovnitř
to třeba v metelici
konečně měla bych
zas jednou pod čepicí
víte co, pane
vlezte mi za klobouk
budu zas dělat parádu
mezi chodci
o vás se nebojím
že by vás vítr sfouk
víte, já vás už jinde ani nechci
22
Rádi bychom vás prostřednictvím časopisu Řečiště opět upozornili na existenci
Spolku Richelieu, Spolku posluchačů, absolventů a přátel DAMU a na to, co vám nabízí.
spolek richelieu
Spolek Richelieu
Vážení přátelé,
Spolek Richelieu, Spolek posluchačů, absolventů
a přátel DAMU založili studenti DAMU v roce 1998
jako tradiční univerzitní spolek, který má sledovat
a hájit zájmy studentů a absolventů DAMU:
Spolek Richelieu může podporovat samostatné
kulturní projekty studentů DAMU.
Spolek Richelieu může zaštítit zahraniční stáž.
Spolek Richelieu chce podněcovat k reflexi studia
a dramatické kultury a tvorby a k veřejným
diskusím o nich.
Spolek Richelieu má právní statut občanského
sdružení, může žádat o finanční podporu
zaštítěných a partnerských projektů u institucí
a fondů v ČR i zahraničí
Spolek Richelieu může poskytnout administrativní
zázemí, konzultace a spolupráci při realizaci
zaštítěných projektů.
Spolek Richelieu bude vstupovat do dalšího
volebního období a stávající předsednictvo by
chtělo vyzvat ty z vás, kteří mate zájem, k účasti
na společných diskusích o svém dalším
působení, o jeho smyslu, o možnostech, jaké
nabízí a jaké může realizovat.
Prezentace Spolku a diskuse o jeho dalším
směřování a volby se budou konat začátkem
letního semestru, o přesných termínech
budeme včas informovat.
Vaše dosud úřadující předsednictvo,
Barbora Červenková, Eva Hellerová, Jan
Nepomuk Piskač, Hanka Roubíčková, Tereza
Durdilová, Olga Škochová Bláhová, Aneta
Zemanová
Kontakt:
[email protected]
+ 420 603 173 858
(Olga Škochová Bláhová, předsedkyně)
23
katapácké kalendárium
Katapácké kalendárium
7. 10. divadelní excentrici – next wave / divadílna krvik totr – petr jediný novotný / divadlo na
zábradlí // 30. 10. jak mařenka a boženka koukaly, pohádka mládí / michal čunderle / divadlo
minor // 2., 3., 4. 11. axolotl / monika černošková / alfred ve dvoře // 5. 11. bránice dokořán
- festival autorského humoru: bubela aneb jho a hoj jazyka / michal čunderle // návrat z proutí /
divadílna krvik totr – petr jediný novotný / mlejn // 9. 11. bajka o ezopovi / aneta zemanová,
luboš pavel / žižkov // 10. 11. snesitelná cesta / pavlína karpeles / řetízek // 11. 11. pracovní
seminář mluva, řeč a hlas / eva slavíková / eliadova knihovna // 13. 11. brouček / monika
šonková baďurová / divadlo v celetné // 14. 11. osobnost v jelení / přemysl rut / klub v jelení //
15. 11. bajka o ezopovi / aneta zemanová, luboš pavel / kd kaštan // 16. 11. půda / lucie
krupičková a klaris / klub v jelení // 18. 11. čtení z knihy dumbstin / luboš pavel, aneta
zemanová, monika šonková baďurová / žižkov // 19. 11. doma/at home / howard lotker, monika
černošková / doma // 22. 11. X. boršč / hanka malaníková, eva špreňarová / eliadova knihovna
// 25. 11. tisíc a jedna podoba lásky / aneta zemanová, irena boháčková, žižkov // 29. 11. mexico
/ lucie marquezová / řetízek // 29., 30. 11. doma/at home / howard lotker, monika černošková
/ alfred ve dvoře // 30. 11. santiago aneb byly jsme tam... / aneta zemanová, irena boháčková /
klub v jelení // 4. 12. uďoblinky / divadílna krvik totr – petr jediný novotný / pidivadlo // 6. 12.
večer u kamen / markéta hrubínová / čajovna pod stromem čajovým // 9. 12. XII. boršč / hanka
malaníková, eva špreňarová / eliadova knihovna // 9. 12. ty si jen sajtkára / martina musilová
/ divadlo nablízko // 11. 12. indonéské pohádky / václav trojan / náprstkovo muzeum // 18. 12.
indonéské pohádky / václav trojan / club podsklepeno // 20., 21. 12. bubela čili jho a hoj jazyka
/ michal čunderle / divadlo nablízko // 21. 11. vzpomínáme na hrabala / studenti vítězslavy
fryntové / klub v jelení // 22. 12. bajka o ezopovi / aneta zemanová, luboš pavel / řetízek //
Katedra autorské tvorby a pedagogiky DAMU si vás dovoluje
pozvat na večery autorských projektů studentů a pedagogů
bon jour fixe
v Klubu v Jelení
vždy poslední středu v měsíci v 20 hodin
>>> 21. 12. 2005: VZPOMÍNÁME NA HRABALA
Účinkují studenti přednesu Vítězslavy Fryntové
>>> 25. 1. 2006: Petr Jediný Novotný: KOLÁČ A JÁ
Pásmo textů a písní a možná i divadla
24
Jelení 196/15, Praha 1 + telefon 233355355, 777913054
+ e-mail [email protected] + www.greendoors.cz/jeleniindex.htm
spojení: TRAM 22, 23 ze stanice metra A Malostranská do zastávky Brusnice. Klub je
přímo naproti zastávce přes silnici, zvonit u dveří. Vstupné 50 Kč, možnost klubových slev.
Studenti KATaP, kteří mají zájem vystoupit se svým pořadem, nechť kontaktují dramaturga
bon jour fixe Petra Jediného Novotného: [email protected].