Josef Štogr: Slovník samozřejmých slov

Ukázka z připravované knihy
Josef Štogr: Slovník samozřejmých slov
„Už vždy musíme hodně vědět, abychom se mohli dorozumět řečí.“
Připravuje nakladatelství Cherm, 2011.
Seznam hesel
(V tištěné verzi přímý
odkaz na stránku)
Aktualita
Autsajdr – viz Lídr
a autsajdr
Blízkost
Bolest
Budoucnost
Civilizace
Člověk
Dar
Děj
Disent
Dobro a zlo
Evropské myšlení
Formace
Hegemon – viz Suverén
a hegemon
Hermeneutika
Hlas
Hodnota
Hra
Hudba
Identita
Ideologie
Instituce
Intimita
Imaginace
Iracionalita – viz
Racionalita a iracionalita
Jednání
Konec
Korektnost, slušnost
Kult
Kultura
Lídr a autsajdr
Magie
Manipulace
Marnost
Metafyzika
Místo
Modernita
Modlitba
Možnost
Neúspěch – viz Úspěch
a neúspěch
Nic
Obraz
Obraznost myšlení
Ontogeneze
Peníze
Platnost
Přání
Pohyb
Úvod
Pojmenování
Povolání
Pravda
Právo a spravedlnost
Prorok
Příběh
Přirozenost
Racionalita a iracionalita
Radost
Resignace
Řeč
Selhání – viz Slib a selhání
Skutek
Slib a selhání
Slušnost – viz Korektnost,
slušnost
Služba
Smysl
Smysly
Společenství, společnost
Společnost – viz
Společenství,
společnost
Spravedlnost – viz Právo
a spravedlnost
Správnost
Suverén a hegemon
Svátek
Svoboda
Tabu
Tajemství
Universum
Úmysl
Úspěch a neúspěch
Ušlechtilé – viz Výsostné
a ušlechtilé
Věda
Víra
Vlastnictví
III. Hloubka a výšiny myšlení
I. Vstup
Vážený čtenáři, dostává se vám do rukou slovník, kniha, které se
dá a má číst ať ji otevřete kdekoli a kdykoli, kdy se vám nějaké slovo
bude zdát obsahově nejasné, v použití nesamozřejmé, kdy budete chtít
porovnat svůj celkový dojem z obsahu a významového těžiště tohoto
slova s nějakou autoritou, jednotou. Ale kdo by měl a kdy otevírat
slovník slov samozřejmých, nad kterými se zpravidla nezastavujeme,
nezamýšlíme? A proč? Ještě před deseti lety bych to pokládal za ztracenou věc, dnes si ale odpovídám „právě proto“.
To, co bylo samozřejmé samozřejmým být přestává – a tak se dá
očekávat, že se mnozí velmi brzy začnou ptát na věci, nad kterými by
se dříve nikdo nepozastavil.
II. Genese
Už odedávna jsem věděl, že řeč je dobrý sluha a špatný pán, žil
jsem v prostředí, které mě naučilo ptát se, používat řeč jako způsob,
jímž se vztahuji ke světu v očekávání odpovědi. To bylo dobré, bylo to
poté, co se moje vědomí světa vynořilo z propastné tůně nad níž byla
tma. Na jedné straně vybavené citlivostí vůči světu, na druhé straně
potenciálem analýzy a systémového myšlení. Z toho důvodu jsem
nesnášel učitelky – téměř žádná z nich se neuměla ptát a některé ani
nevěděly o světě. To co kladly jako otázky bylo zkoušení – nejdřív se
něco dočetly, pak nám to řekly a chtěly, abychom to opakovali. Nic
pro mne.
Naštěstí jsem ze školy brzy vypadl a od té doby se ptal sám. Nějakou dobu mi vydržel dualismus formálních otázek a předem daných
odpovědí a skutečných otázek a pronikání do souvislostí světa, který
se skrze odpovědi ukazoval – ale pak se to začalo nějak motat. Kant,
Husserlem představený Descartes, Heidegger…
Myšlení jako by se zvedalo za vlastní nohy Jako Baron Prášil, a já
musel začít klást otázky také sám sobě, objevil jsem nesamozřejmost
jako něco zcela samozřejmého. Výšiny myšlení jsou spojeny s jeho
hlubinami, a bez toho, abych na sebe vzal odpovědnost za kontext se
pořádná otázka klást nedá. Myšlení není samo sebou – myšlením se
nějak vztahuji ke světu, nestojím přitom stranou, ale někdy velmi
tvrdě „ve světě“, a člověk někdy jen „pomyslí“ a není cesty zpět.
Vyslovené se nějak stává součástí světa, a může cíleně vytvářet obraz
světa pro druhé – a nejhorší nejsou hloupé učitelky, které papouškují
a vyžadují totéž od žáků – nejhorší je cílená manipulace, kdy je ze slov
předem vytvořena past, zdání samozřejmosti, ze které se tak špatně
a těžko uniká…
A ani to nebylo vše, protože řeč může zakrývat, vést do zapomnění,
tím, jak cosi vysloví jiné zakryje, odvede pozornost, každé „toto“,
každé zaměření pozornosti znemožňuje aby se ukázalo něco jiného.
Zjistil jsem, že řeč nedrží svět nějak pevně, naopak, že může být marnivá, zlá, podvádějící, zapomínající, matoucí – ale zároveň krásná,
božská.
IV. Dilemata marnosti
Myšlenka takovéhoto slovníku je stará, ale realizace není jen tak.
Především slovník je mrtvý text – nenabízí příběhy ani otázky, ale
mělo by ukázat samozřejmé a nesamozřejmé, kontrast, mělo by ukázat dané slovo jako základní kámen řeči, která může nést obsah v těch
nejintimnějších formách, rozumění. Ale pro koho? Kdo se bude ptát,
kdo číst – každé heslo by mělo předjímat otázku, nejistotu, zájem –
dovedu předvídat jeho myšlení? Jeho otázky?
A pak – má smysl psát slovník samozřejmých slov pro pár potenciálních čtenářů v jazyce, který bych se v žádném případě nechtěl učit
jako jazyk cizí? A na druhou stranu v jakém jiném jazyce psát slovník
(1)
samozřejmých slov než v jazyce vlastním – a pokud možno co nejvlastnějším? Už to, zda vůbec má smysl psát je otázka a slovník? Snad
i zde platí, že psát má jen ten, kdo je dobrým přítelem marnosti neboť
každá možnost vyslovení, vyjádření se v marnosti zrcadlí. Je to jako na
začátku, protože píše každá učitelka, je to jako později, píše každý, kdo
si myslí že svými slovy nějak re-formuje svět, více či méně promění
jeho tvar, někoho zmanipuluje, vydobyde si uznání…
Marnost je rámec psaní, protože nikdy neznáme příběh celý, nikdy
nelze dohlédnout ke kořenům věcí, ani hermetici ne. Nechceme-li být
směšní, musíme tento rámec přijmout a důvěřovat tomu, že budemeli dostatečně pokorní můžeme vyslovit ve světě něco, do druhému ze
světa zazní, a pomůže mu odpovědět na otázku, skutečnou otázku,
kterou si právě klade. A nebo že se před ním zjeví nějaká souvislost,
kterou by jinak nevnímal, minul.
V. Intimita
čas pro nějakou věc, událost, rozhodnutí, příhodný čas, který právě
nastává. Co je aktuální je přinášeno časem jako „ta správná chvíle“. Je
to zdánlivě iracionální moment, který je ale jednoduše založený na
zkušenosti – atleti se soustřeďují a správná naladěnost a napřenost do
okamžiku rozběhu je pro ně klíčová, v kolektivních sportech je často
intuitivní jednání ve správný čas jedinou možností, jak prolomit jinak
bezchybně fungující systémy obran atd. O to více je třeba brát v úvahu
zkušenost s tím, co je to „správný čas“ v komplexnějších jednáních
a rozhodováních. Je třeba rehabilitovat vnímání přítomnosti jako
času, kdy jsem „při tom“, proti převaze fyzikálně pojaté veličiny, která
lze přiřadit ke každému pohybu, je třeba rehabilitovat rozhodování
a jednání proti fyzikálně pojaté změně.
Aktualitu je třeba vnímat jako nabídku, která je nám dána – čas
nazrál k tomu či onomu. Může jít o pravidelnost (je čas sít a čas sklízet) a nebo nenadálou příležitost a výzvu (je čas metat kamení) – to
nejsou jen individuální rozvrhy. Prorocká zkušenost a svědectví je
dostatečným důkazem toho, že podléháme nevyzpytatelným časovým
rozvrhům, které se mohou ohlašovat „předem“. Budoucí se v aktualitě
ohlašuje jako to, co přichází, magie, mystika, ale i prostá modlitba
prostupuje skrze aktualitu, takové časové přesahy skrze aktualitu
nejsou ničím neobvyklým, ale je velmi těžké je „inkulturovat“. Pokud
jsou sdíleny stávají se zcela samozřejmě součástí kultu jako to, co nás
přesahuje. Pokud sdíleny nejsou, dostávají bývají vytlačené na okraj
našeho obrazu světa, nejsme schopni o nich mluvit protože se nám
jeví jako nekompatibilní se zkušeností světa.
Každé vyslovení světa je intimní, a snad je to se světem vůbec nějak
„naruby, jinak než se obecně říká, protože upadlou řečí sdílíme to, co
je zabezpečené, socializované, pokleslé atd. – a v intimitě teprve používáme řeč jako nástroj rizika ukázání, otevíráme se v poukazu, náznaku, s důvěrou že to, o čem hrubými slovy mluvíme nebude destruováno tím, že by někdo blízký (druhý) bral slova vážně,. v celé jejich
neotesanosti, v celé jejich váze. Intimně mluvíme s tím, kdo ví o čem
mluvíme, už vždy musíme hodně vědět, abychom se mohli dorozumět
řečí, musíme mít mnoho společného. Slovník samozřejmých slov
může být psán jen tak, jak se píší dopisy přátelům, neboť nelze se spoléhat na jiné porozumění, než na takové, které se nedá vynutit, zargu- Blízkost
Co je blízké, co vzdálené
mentovat. Žádný text, který by byl dokonale zargumentovaný by se
co rozdělené, co spojené?
nedal číst. A není žádná autorita, která by mohla zaštítit nějaký „Slovník světa“ zvenku, sama sebou. Marnost a naše omezenost je rámcem
Je to nápadné, vzdálenost měřím od sebenepatrnějších rozměrů až
intimity a porozumění – s tím musíme počítat. Ale můžeme na to také
spoléhat, protože intimita je (obecně) založená někde hluboko ve po kosmické, blízkost rozměr nemá. Blízkost je vztah. Víme jak je
vzdálené to od onoho, v jisté míře se tak vždy můžeme zeptat, změřit
smyslu, ustrojenosti naší upadlé řeči.
a dostaneme odpověď, která nám poslouží k porovnání s jinými změřenými vzdálenostmi. O blízkém mluvíme někdy v protikladu
VI. Závěr
Jsem veden přesvědčením, že se každý můžeme ptát na svět, který k všemu vzdálenému, ale to vystihuje jen jeden aspekt věci.
má smysl pro mne a jistě i jako celek, který nedohlédám. I když vím, Vzdálenost Slunce nezakládá automaticky blízkost Měsíce, Měsíc mi
o své omezenosti chci se „na svět“ něco dozvědět, zase v rovině intim- může být cizí – to je pravý protiklad k blízkosti, vzdálenost ve smyslu
ní, založené v primární blízkosti, samozřejmosti světa. Nejsem hlu- ne-blízkost, cizota. Blízké je nám jistě blíž než jiné, a platí to i když
pák, který by se nechal svést ideologiemi, které nabízejí, že mi dají vůbec neměříme, když je nám bližší to, co je vzdálenější a to co je blízklíč, a ten mi pak bude otevírat všechna vrátka světa. Nejsem naivní, ko nás může obtěžovat, ohrožovat. Blízkost je vyjádření o tom, co se
abych si myslel s většinou, že „svět funguje“, snad mám tolik pokory, nás nějak dotýká nebo může dotýkat – tak i onak.
Blízkost má v sobě v jedné, vlídné poloze něco z intimity – vyjadřuabych se do některých vrátek ani nedobýval. A nejsem namyšlením
popletený, abych si myslel že patřím k těm, kdo mohou ze slov stavět je nějakou spojitost, která ale není identifikací, není „kontaktem“,
kulisy světa druhým. Slovník samozřejmých slov je ohledáváním hra- podstatný je to „dosah“ – to co je na dosah je v jistém smyslu moje,
nic – mých a mé řeči, je intimní v tom, jak se vztahuje ke světu. Může mám to více či méně k dispozici, mohu s tím kdykoli vstoupit do konsnad nabídnout inspiraci a možná i potěšení těm, kdo se snaží vyvazo- taktu, vzít to, použít, opřít se o to. A vzdálené věci, které jsou nám
vat ze stereotypů. Ale opatrně – žádná útěcha z filosofie, žádný senti- blízké nám stále připomínají, že by bylo selháním, kdybychom blízmentální happy end. Jen memento, které umožňuje se nebát. Slov, kost redukovali jen na nějakou zónu dosažitelného, jakýsi potenciál
kontaktu. Blízkost ukazuje na to, co není dotekem, ale je jiným, obmarnosti, manipulace, nízkosti, zla.
dobným způsobem sdílení. S někým jsme si blízcí na první pohled –
co to znamená? Jak to že blízkost vyvstává ve světě zcela neřiditelně,
nejsme to my, kdo by byl jejím pánem. V blízkosti je něco významnéAktualita
Teď a tady – není to hloupost, vždy když píšu, jako třeba nyní tohle ho, co nelze redukovat a nějak lehce odbýt. Blízkost je vztah ale také
heslo, už se vztahuji k tomu, co uplynulo – a přeci tohle vše jsem si kvalita, a ještě něco, co není ze světa.
Blízké ale může být to,co vstupuje do našeho světa jeho cosi ohrozformuloval aktuálně . ještě dřív než jsem začal psát. Aktuální situace
žujícího,
cizího. Cizota není neutrální, cizí je něčím znepokojivé,
například je, že píšu vleže na břiše – ale když text rediguji, už je beznadějně starý. jak zachytit aktualitu psaní tohoto hesla? Teď a tady je ohrožující, zejména když to není prostorově vzdálené, když se mě to
větší než jen „oka mžik“, stojí mimo „běžící“ čas, který nechává oka- dotýká. Proč se ke mně cizota přibližuje a ohrožuje mě? Kde se vlastně bere cizota ve světě, když zpočátku je tak intimně blízký? A proč se
mžiky uplynout v nenávratnu
Jak je možné, že se vyjadřuji v komponovaných větách, jejichž stále musím bránit tomu, aby se mi svět neodcizoval, abych se já
celek je mi přístupný až v okamžiku, kdy doformuluji, a přesto se neodcizoval tomu, co je mi blízké?
Ke středověkým transcendentáliím, zakládajícím metafyziku (jedvztahuji k celku této věty, už když ji začínám, jako by to byla „současnost“. Svět fungujících věcí nás přesvědčuje o svém „chronos“, času no/identita bytí/, dobré, krásné a pravdivé), by se slušelo doplnit ještě
který neomylně běží jako nebeská tělesa, vlastní zkušenost prožívání „blízké“. Jinam se toto slovo zařadit nedá. A jinak se jen těžko vysvětnám ukazuje jiný čas – čas plynoucí ve skocích, ve kterých se toho či luje, proč nám tato základní určení a formy řeči nejsou…cizí.
onoho dotýkám, jednám, přemýšlím, rozhoduji se. Aktualita tedy není
chápána jako pohyb nějakého „procesoru“ navlečeného na přímce Bolest
Pro většinu lidí projev absurdity, něco, co by mělo být odstraněno
sestavené z časových bodů o nulovém trvání. Nemusíme znovu řešit
Zenonovy aporie. Aktualita odráží vnímání jednoty situace, schopnost ze světa. Bolest si uzurpuje naši přítomnost, nepouští nás ke světu,
izoluje nás v nás samých. Právě při bolesti si uvědomujeme co taková
rozumět tomu, co to znamená „nyní“, teď.
Slovo aktuální je používáno ještě v jiném smyslu – jde o jednání, izolace do sebe znamená ale tuto zkušenost bychom si raděj odpustili.
které jako by si říkalo o to, aby bylo vykonáno, jde o kairos, správný Součástí moderního požadavku na život je mírnění bolesti, umrtvová-
(2)
ní, uspávání tehdy, když bolest předvídaně hrozí. Jde to až tak daleko,
že se hledají cesty, jak bolest jako takovou vyloučit, jak se proti bolesti
a utrpení pokud možno zajistit.
Bolest – trýzeň snášíme i způsobujeme. Je pro nás velký rozdíl,
pokud si v nějaké souhře náhod způsobíme zranění a pokud někdo
způsobí totéž druhému úmyslně. Bolest je v různé míře spojena se
zlem – v opačném pohledu tak, že zabráníme zlu za cenu bolesti –
opět stejné zranění si způsobíme při záchraně druhého apod.
Není snadné se s bolestí jako tématem vyrovnat: bolest je chápána
jako negativní, iracionální a tak bývá psychologicky vykládána jako
pozůstatek naší animality, umožňující jasně negativní zkušenost a na
jejím základě učení a přirozený výběr. To samo o sobě je nesmysl,
neboť k tomu by stačil pocit nepříjemnosti, který se s bolestí nedá
srovnat. Bolest je něco co lze jen s obtížemi „zařadit“ do světa a je
téměř vždy spojena s kultem – v evropské tradici s pádem člověka
a vyhnáním z rajského stavu. Právě tady se poprvé objevuje „ v bolesti
budeš rodit děti“ – a porodní bolest je spojená s počátkem každého
života. V tomto smyslu je bolest součástí toho, že přemáháme sami
sebe, síly světa, je projevem toho, že jsme světu vydáni.
Je třeba se ptát po smyslu bolesti jako toho, co se člověka týká:
zejména v tom, že je tak či onak postižen, tj. situace, ve kterých jedná
a rozhoduje, jsou nějak deficientní, člověk vnímá bolest svou i svých
blízkých, utrpení, strast, bolest a tragický rys bytí jako součást „tíhy
dne“. Ale to vše je neuspokojivé.
Největší absurdita bolesti je ve strachu z bolesti, zejména takové, se
kterou mám zkušenost a která přijde – bolest rozrušuje moji schopnost vztahovat se do budoucnosti, bojíme se strachu z bolesti, která
volá po konci všeho. Známe, alespoň zprostředkovaně, destrukci osoby v bolesti, jsme tím fascinováni. Bolest je radikálním dokladem
existence toho, co nás přesahuje, volá po ukotvení a překonání v kultu
– neboť je nepřijatelné, aby s ní a v ní pro člověka vše končilo, aby
byla posledním kriteriem jednání.
Pro křesťanství je to pak klíčovou záležitostí, neboť skrze úmyslně
způsobenou bolest – umučení a smrt Spasitele – bylo dosaženo stavu,
ve kterém byl překonán pád Adama a Evy. V tom je křesťanství univerzální a jedinečné v tom že postavilo oběť (nezměrné utrpení) do
centra spásy.
Budoucnost
„bude nebude, za devatero horami a devatero řekami“… proč byl
donedávna takový začátek vyprávění nemyslitelný a proč je dnes
možné takhle vyprávění začít? Co se to změnilo na našem vztahu
k budoucnosti? Budoucnos se ohlašuje – v tom by nemělo být sporu,
ale nedá se redukovat na „výsledek procesů“, jakýsi „stav“ v kosmickém dění, který tak či tak nastane. Jediné, co víme jistě je, že nás
budoucnost překvapí, a že až nastane to, co se ohlašovalo, budeme
rozumět tomu, jak se to ohlašovalo, pochopíme, co jsme měli pochopit ¨„včas“. Budoucnost je nám přístupná v rozvrzích, ve kterých
rozumíme dění, v přání, v očekávání, v touhách, obavách i strachu.
Rozhodujeme se a pociťujeme svoji svobodu a odpovědnost i závislost
na věcech světa právě proto, že budoucnost je otevřená, že „nevíme,
co se stane“, nevíme „co bude“.
Budoucnost také v sobě nese odkaz na naši konečnost, na nepředvidatelný okamžik smrti jako naší osobní ne-budoucnosti ve světě.
Naši představu o budoucnosti velmi deformoval způsob, jakým se
v moderní době přemýšlelo a přemýšlí o dosahování cílů. Obstarávání
je komplexní – snažíme se o to, abychom vytvořili podmínky pro
budoucí – standardní, spokojený život. Snažíme se správně analyzovat procesy, o kterých soudíme, že je lze de facto jen promítnout do
budoucnosti jako očekávané trajektorie, snažíme se vytvořit takové
mechanismy, které by „fungovaly“, tedy produkovaly očekávané skutečnosti stejně tak, jako tomu bylo v minulosti.S tím většina lidí vystačí. Zároveň se můžeme modlit – s očekáváním, že dostaneme to, co
potřebujeme, že nastane taková konstelace budoucího, ve které naše
úsilí přinese plody. Magie pak má za cíl proměnit skutečnosti dneška
na jinou konstelaci zítřka bez toho, abych spoléhal na svoje síly a na
to, čím budu obdarován, je vedena snahou zajistit si pro budoucnost
příznivé konstelace s pomocí sil světa. Atd. Naše myšlení je v tomto
konfuzní.
V míře, v jakém naše okolí „funguje“, jsme vlastně budoucnosti
zbaveni. Budoucnost pak chápeme jako možné disfunkce, ohrožující
poruchy očekávaného, hladkého fungování. Tuto stále větší ztrátu
budoucího jako budoucího pak kompenzujeme ve sportu a při trávení
volného času – s tím, že se vrháme do zajištěného prostoru pokud
možno co nejkratších okamžiků otevřenosti (budoucích adrenalinových vteřin), ze kterých se téměř vždy můžeme „vrátit“ do zajištěného, fungujícího světa.
Budoucnost, přijetí otevřenosti horizontů zítřka, let i věků – předpokládá vyzrálou osobu, osobnost, která dává okamžiku to, co jeho
jest, ale neuzavírá se v něm.
Civilizace
Slovo civilizace je novotvar, i když zdomácnělý, hluboce zakořeněný, vyjadřuje jeden často přeceňovaný aspekt vzájemného soužití totiž
sociální strukturu, resp. v užším smyslu „občanskost“. Je produktem
myšlení konce 19 století, kdy se formovaly mechanistické představy
o fungujících „společnostech“a vývoji jako procesu, který směřuje od
jednoho stavu společnosti k druhému, zrodily se představy o pokroku
jako imanentním principu dějin, jako by běh věcí byl nadán nějakou
vnitřní vitalitou a smyslem, a hlavně vlastní hodnotou spojenou
s budoucností. V mnoha ohledech je nám to dnes směšné, protože
minulých 150 let svědčí o něčem jiném, a v lecčems lze velmi snadno
takové představy falzifikovat – ukázat jako zjevně nesprávné – ale
přesto se celková konstrukce tohoto modelu stále těší velké oblibě. Jak
je to možné? Jak je možné, že ještě někdo může brát vážně společenský model, podle kterého by lidský život byl nahraditelný, nevýznamný a člověk by se ocitl v roli statisty, pozorovatele, který by se nanejvýš
(v rámci svobody jako rozpoznané nutnosti) mohl přidat na stranu
pokroku a dějin proti těm, kdo jsou „na druhé straně“. Mají-li civilizace svoje předem dané a rozpoznatelné vývojové fáze a je-li společenský pohyb vždy již v makro-pohledu určen, pak jaký má smysl lidského jednání, tázání? Proč jsme v sedmdesátých letech nežili v klidu
s jistotou, že na konci osmdesátých let to komunistté v Rusku zabalí?
Přemýšlení o abstraktních celcích, civilizacích využívá makropohledu, který může leccos ukázat, ale právě jen konkrétní osobě, která
se autenticky rozhoduje teď a tady, která si klade otázky ve vztahu ke
světu a druhým. Vždyť přeci i myšlení zaměřené na velké kultury současnosti i minulosti se muselo někde zrodit, nápad provést komparaci
kultur z hlediska uspořádání a vnitřních dějů popsaných jako „společenské jevy“ přišel v konkrétní historické situaci a určitém porozumění sobě a světu – ano, byla to generace těch, kdo se spolu s Hegelem
domnívali, že skrze ně promluvil světový duch, že skrze ně se imanence světa stává zjevná – není třeba se tomu posmívat, divné ale je, že se
s tím už dávno nedovedeme vypořádat, rozloučit.
Snad že se bojíme, co by bylo „potom“, kdybychom otevřeně ukázali, že imanence v tomto smyslu … je nesmysl? Otázka „co mám
dělat“ by vyvstala jako hrozivá: zatímco nyní ji můžeme chápat „jen“
jako cosi privátního, dostala by najednou radikální rozměr. A spolu
s tím by se vrátila otázky po rámci lidského jednání – co je podstatné,
když to není nějaká vnitřní logika dějin? Přece není svět jen absurdním divadlem, ve kterém o nic nejde? A tak se obecně tváříme, že
víme co je civilizace, vývoj, dějiny, prostě fyzikální vesmír se rozpíná
a my s ním.
Člověk
Bytost – ten kdo je, žije s druhými a vztahuje se ke světu, druhým
i sobě. Já, mí blízcí, ti, se kterými jsem ve styku, ty, o kterých vím že
jsou. Jsem člověk, tělesný, konečný, který rozumí netělesnému
a nekonečnu. Člověk má budoucnost – ke které se složitým způsobem
vztahuje, rozumí jí jako otevřenosti, do které může zasahovat, kterou
může ovlivňovat, ze které naopak může přicházet to, co je pro něj
nové. Člověk je duchovní a duševní, tato slova ale v poslední době
ztrácí obsah a ostrost – někdy dokonce splývají, zejména vlivem toho,
jak jsou duševní procesy vykládány jako projevy animality, ať už individuání (větší část psychologií) nebo vyplývající z kolektivní zkušeností (Jung) atd.
Zachováno zůstává porozumění pro to, že duchovní zkušenost
vyplývá z kontaktu s tím, co mne přesahuje (duch vane kudy chce)
a ovlivňuje, zatímco duševní je interní, vnitřní, vztažené k mé vlastní
jednotě.
Člověk se rodí jako dítě, nalézá sám sebe a svět a nejprve se ve světě
zabydluje, skrze řeč a své jednání se socializuje, stává se účastníkem
toho, co se děje ., Nalézá sám sebe ve světě a ve vztazích – nemá k dispozici svůj počátek, a přesto je si vědom své identity. Člověk dne je
člověk racionálního rámce, ve kterém všechny zkušenosti světa mají
své místo, ale je to člověk, který ví o člověku noci, snu, přeludu, ve
(3)
kterém se to, co je ze světa i to, co svět překračuje ukazuje v podobách,
které se do celku světa jednoduše zasadit nedají. Tak je to s věšteckými a mimopersonálními sny, zkušenostmi s deja vu, snovými zkušenostmi s proměnou identity atd.
Člověk je vnímán jako druhý – jako ten, se kterým mohu sdílet,
před koho jsem postaven, ten, kdo už tím že je, na mě vznáší nějaký
nárok, musím na něj tak nebo onak brát ohled. Člověk vstupuje do
vztahů jako odpovědná bytost, Je subjektem osobou, bere na sebe
závazky, rozhoduje se, jedná s vědomím souvislostí. Vvnímá svoji
identitu jako rozvíjení toho, čím je – osobností, tedy subjektem, který
má svou vlastní životní historii, který má své role v různých situacích,
své společenské postavení, je nějak vnímán, reflektován druhými atd.
Člověk si je v tomto svém směrování vědom toho, že je konečný, že
jeho život je alespoň v některých ohledech přesahován něčím, co
neovládá a nekontroluje.
Člověk popisuje svět, hodnotí, vytváří si představu o tom, co je
správné, diskutuje o ni s druhými a snaží se jednat tak, aby dosáhl
realizace této představy. Jedná tak, že reaguje na svět a na to, co se
odehrává, ale není odkázaný na to, co je, jedná také tak, že je kreativní, formativní, jeho jednání je zdrojem dynamiky ve světě. Stejně tak
je ale otevřen pro jednání destruktivní, pro takové otevření se do
budoucnosti, které směřuje ke zlu. Ve většině jednání neumí předem
jasně říci, zda je to či ono „dobré“, spíše se ptá „co je k čemu dobré“,
hledá souvislosti věcí a dějů především v hodnotovém smyslu.
Dar
To, co dostávám bez vlastní zásluhy. To, co se stává mým aniž by
pro to byl nějaký zjevný důvod nebo to byl očekávaný důsledek nějaké
činnosti, běhu věcí, cílevědomé aktivity. Má charakter přesahu přes
každodennost. V převaze směny (ať už materiálních statků nebo vzájemných výhod) je čirým jednostranným aktem, kdy přenechávám
druhému nebo druhým něco, co je výsostně mé, nebo něco, co není
jinak dostupné. Například rodiče dávají život dítěti – aniž by cokoli
sami ztráceli, slovo dar se tedy používá i tam, kde daná hodnota darováním vzniká – titíž rodiče pak dávají dětem sami sebe a svou lásku
atd.
Dar je vždy v jisté míře akt suveréna, který zasazuje novou skutečnost do kontextu světa. Dalo by se to ukázat tak, že v běžných vztazích
jdou věci světa po svých cestách, ale vždy je možné udělat krok stranou, rozvrhnout je i jinak, než jak vypadá samozřejmá a očekávaná
konstelace věcí. Častý výskyt daru v pohádkách ukazuje, jak významný je to akt a jak je klíčem k příběhu, vytržení z běhu všedních věcí. Je
důležité vidět založení tohoto aktu mimo oblast směny, protože dar
bývá redukován na dvojstrannou smlouvu o majetku, ve které figurují
dva partneři – darující a obdarovaný, akt, ve kterém dochází k majetkovému přesunu a celková hodnota zůstává stejná. Takové odvozené
„smluvní darování“ jako majetkový přesun je jistě možné. Dar je ve
své povaze opakem takovéto transakce, jeho podstatou je vnášení
nového ohledu, hodnoty, je formativní se vší komplexností, která je
s tím spojena, tj. dar může být vnímán jako zátěž, sám o sobě nevratně
mění celkovou situaci. Darem cosi vzniká. (Není zde přitom míněn
ani „danajský dar“ jako lest, skutek, kterým je sledován nějaký jiný
profánní účel, který je manipulací.)
Ani aktuální vzývání směny nemění nic na faktu, že společnost je
založena na daru a darech – od samé povahy stvoření člověka, který
dostává darem podobnost Bohu. Také křesťanská víra je chápána jako
dar, člověk k ní nemůže dojít sám, není v tomto smyslu suverénem.
Dar v kontextu evropské kultury je individuální a vynalézavý akt,
reagující na situaci teď a tady.
Dar je významný nejen z hlediska toho, kdo daruje, ale také
a neméně toho, kdo je obdarován. Jde o doklad toho, že nejsme pány
svých věcí, dostáváme a ztrácíme, nemáme sebe a své věci pod kontrolou, v našem vztahu ke světu si nejsme kupecky „kvit“.
Děj
Svět nepostojí, to je základní zkušenost – ale děj ani tak není něco
co by bylo „samo sebou“ – k ději je nutné rozumět identitě věcí, které
se v rámci odehrávání (děje) proměňují, vstupují do různých dynamických situací a vztahů. Děj je abstrakce.
Podobnost s divadlem a jeho rolemi není náhodná, neb jednota
světa v tom, co se odehrává je jen zdánlivá. Světu rozumím jako sledu
událostí, mnohosti sil, které se projevují v tom, co se odehrává. Každá
kosmologie (výklad počátku světa) řeší problém počátku mnohosti,
a zároveň je to problém svobody – aby se něco mohlo odehrávat, musí
o něco „jít“, nesmí být „jedno“ (antropomorfně „lhostejné“), jak se děj
bude dál vyvíjet. Vždy je na místě se ptát „o co tady jde?“, člověk bytostně odmítá rozvrh, ve kterém by veškerý děj světa byl jen nesmyslný blábol, i ta nejnáhodnější řada událostí si „říká“ o výklad, a co je
absurdní, to ukazuje na svůj protiklad – potřebu smyslu. Proto chápeme děj jako sled událostí – událost je takový děj, fragment „dění“,
který má začátek a konec, mohu sledovat souvislosti, role, průběh
události, událost má smysl. To, co se událo, vykládáme, a s každou
další událostí tak můžeme proměňovat kontext, rámec interpretace
dějů. K jednotě toho, co se děje, se tedy dostáváme zprostředkovaně,
nejprve musíme rozuměl elementárním situacím, rolím, hodnocení
atd. Jen ve výjimečných případech víme hned na počátku „o co jde“,
rozumíme dané situaci a danému ději. I když se to stane, zpravidla je
to těžko sdělitelné. Tato zkušenost „smyslu“ nějaké události je pak
pravděpodobně vodítkem k tomu, abychom se dobírali smyslu
i jiných dějů.
To, co se děje, je ale ošidné, jen těžko rozlišujeme, co je skutečné
a ne. Je třeba se nenechat do analýzy dění vtáhnout. Rámec daného
děje je např. „Josef jede do Prahy“, tomu rozumím, ale má smysl se
ptát, co se vlastně děje? V jaké smyslu je „pravda“, že se točí kola, auto
jede po silnici, řidič točí volantem… kdyby se všechny takové možné
„děje“ popsaly, byla by informace o tom brzy větší než svět sám. Děj je
způsob, jak rozumíme běhu světa, svět není součtem všech dějů,
v tomto pohledu je patrný omyl ztotožnění světa a fyzikálního vesmíru. Fyzikální vesmír, chápáno abstraktně, je předmět, v němž je
možné na nekonečně mnoha místech v nekonečně mnoha časech zjišťovat nekonečně mnoho údajů o fyzikálním stavu a vztazích. Nic se
v něm neděje. A pokud se něco děje, není už to fyzikální vesmír – je to
jiný předmět zájmu, je to svět, který nahlížíme ve „svém“ čase a do
tohoto svého času pak promítáme i to, čemu rozumíme jako dějům
velmi pomalým (měřeno v miliardách let) nebo velmi rychlým (měřeno v pikosekundách).
Významnější je, že ději rozumíme v napětí ke svému jednání, naše
jednání zasahuje do dějů, mění jejich dynamiku, může rozhodovat
o výsledcích jednotlivých událostí. Nesporně máme tuto zkušenost.
Přitom víme, že běh světa je neúprosný, nevratný, děj je nesen časem,
který je náš čas. Je možné předpokládat, že lze nahlédnout na děje
světa, jinak než na výše popsaný předmět fyzikův? Součástí křesťanského náhledu jako základu kultury je, že ano. Lze předpokládat, že
smysl dějů se ukáže po skončení času, tento motiv je součástí jednoho
z rámců, ve kterém rozumíme dějům světa a našemu jednání.
Disent
Pod tímto slovem si každý představí tak nanejvýš „disidenty“ v komunistickém režimu, v SSSR tak Solženicina a Sacharova (jeden přišel
z Gulagu, druhý z týmu fyziků, vyvíjejících vodíkovou bombu), u nás
Havla nebo Magora. Jde tu zkrátka o ty, kteří se osobním nasazením
staví proti nedemokracii vládnoucí moci, … ale takové vysvětlení
kulhá na obě nohy. Disent je zvláštní v tom, že není negací, je zvláštním postojem otevřené výhrady. A v reálném socialismu měl pochopitelně mnohé deformované podoby.
Tento slovník je disentní v tom smyslu, že jeho hesla jsou zjevně
a záměrně formulována v rozporu a v napětí k převládající doktríně
(společensky etablovaným názorům), v napětí vůči akademické sféře
(vázané na zcela jiné pojetí světa, skutečnosti, vědy, zejména společenské) atd. Ale přesto je to zcela regulérní pokus vytvořit komunikativní formu, ve které mohou být obsahy slov sdíleny. Jde o pokus ukázat celistvost a oprávněnost takového postoje. Neboť disentní postoj
říká: v mnohém s vámi nesouhlasím a trvám na tom, že takto lze formulovat moje výhrady, a zároveň, takto lze rozumět integritě mého
postoje. Disentní postoj formuluje v odlišnosti, ukazuje odlišnost jako
obhajitelnou. Pravda se neobhajuje tím, že pro nějaký názor hlasuje
většina, že jej převaha všech považuje za správný – a proto má disident právo na svůj odlišný postroj, a proto by neměl být umlčen.
K evropskému myšlení patří (i když bychom to neměli idealizovat),
že v mnoha ohledech se k výsledku (nějakému rozhodnutí nebo nastavení procesů) směřuje po společném promýšlení dané věci. V institucích a institucionalizovaných procesech se ale ztrácí něco podstatného, ona mnohotvárnost, ze které se k výsledku dospělo. Ale právě to
je cenné, právě to je třeba chránit; na jedné straně tu je obecná shoda
a úcta k tomu, že shoda byla dosažena, že spolu dovedeme kulturně žít
(4)
i když se naše názory liší, na druhé straně ale je tu nezpochybnitelná
úcta k bohatství tradic a forem. A stejné je to vzhledem k budoucímu:
není děsivější představy, než svět kde by všichni měli stejné názory –
a nebo i jen názory třeba i protichůdné, ale v jednom jasně vymezeném rámci.
To někdy hrozí – protože kdo se „nevejde“ do přijatelného rámce,
bývá označován jako škůdce, nepřítel.
Tam totiž, kde se kulturní a společenský spor přenese do boje „kdo
z koho“, tam už není disent možný, tam se umlčuje, tam začíná násilí,
přepisují se dějiny, urážejí nepřátelé. Evropa je neustále na hranici
stavu, kdy se v jejím nitru bojuje, a stavu, kdy se diskutuje. Ten kdo
disentuje, vyjadřuje svoji naději, že není nutné, aby se těžko uchopitelná skutečnost převedla do černobílého schématu, ve kterém je podstatné označit ty, kdo jsou představiteli „zla“ a stojí tedy proti „nám“.
Přesto, že je třeba si uvědomovat, že zakrývání sporu dobra a zla ničemu nepomáhá, je vhodné nalézat takové formy jednání,. které nevytvářejí z druhých nepřátele, necejchují je.
Disentní postoj je výrazem nesmíření se s daným stavem věcí, ale
zároveň výrazem odmítnutí takového postoje, kterým by byla přerušena komunikace. Disentní postoj je v napětí také k bezbřehému „dialogu“, který spočívá v tom, že každý může říkat co chce, ale pak se to vše
podškrtne a zapomene.
Disentní je postoj, ve kterém jasně formulujeme svoje výhrady
a chceme, aby byly „zaprotokolovány“, aby nebyly zapomenuty. Právo
na disent se nezískává nějakou deklarací světových institucí, na kterou
se shodli zástupci států – právo na disent má každý, kdo do něj dorostl, kdo ví, že disentní postoj není trucování, že to není rozmar, prvoplánový vzdor.
Dobro a zlo
/upravit!/
Dobré je to, co je tak, jak to být má. To vypadá chytře, ale jak mám
konkrétně jednat když se aktuálně rozhoduji – jak se dobrat toto, co
„má být“? Mohu začít od toho, co je nesporně dobré – jídlo, pití, ale
i po dobrém jídle a pití mi může být zle, a co je dobré teď a tady
nemusí být dobré jindy, a co je dobré pro jednoho, není dobré pro
druhého. Co je to za svět, ve kterém se hned na začátku dá celkem
nevyvratitelně konstatovat, že všechno zlé je k něčemu dobré? Co to je
za hodnotový spletenec, když jedno z hlavních poselství kultury je
divně nevyrovnané, protože zlu by se mělo odporovat, ale ne tak, aby
se nad ním „vyhrálo“ násilím, aby bylo zlo zničeno. Dobro naopak ze
své povahy nelze „zavést“, nelze než se o něj snažit. Samé nejasnosti,
které směřují k radikálním tázáním: proč je dobro se zlem ve světě tak
spletené? A jak to, že ve světě je zlo, bolest, neštěstí, smrt? Můžeme to
vůbec přijmout aniž by to poškodilo obraz dobra a obraz Boha – stvořitele, světa jako stvoření?
Navíc nejde jen o hodnocení věcí, předně jde o moje jednání: co
mám dělat, aby to bylo dobré?
Uplynulá staletí byla vedena přesvědčením, že dobro je světlo a zla
je spojeno s temnotou. Tato světelná paralela odkazuje k roli rozumu:
ti, kdo se snažili uvolnit svět rozumu, z ní usoudili, že čím více víme,
tím více se můžeme vystříhat zla, které plyne z nevědomosti, moderní
doba žila v iluzi, že odstranění nevědomosti povede samo o sobě
k odstranění zla. Výsledkem bylo jen pohrdáním druhými a podařilo
se jedině rozvolnit rámec kultu. Osvícenství ukázalo se, že je ještě
i jiné zlo, třeba to, které plyne z přecenění role rozumu. Zlo jako by se
odvíjelo od čehokoli, na co člověk sáhne: až se postmoderní doba dobrala ještě k jinému klíči, podle kterého je nejlepší nic nechtít, rozpustit svoji osobu do ne-chtění, asijsky „vyklidit svět“. Ale ukázalo se, že
je ještě jiné zlo než zlo ambice, a to je zlo nelásky, cizoty… Atd.
A tak nám zbývá držet se jednoho: Dobro je přeci nějak spojeno se
vztahem k druhému, základem dobra není něco „statického“, je to
přání dobrého, dobrá vůle.
A ta se může opírat o kulturní základ, rámec který můžeme přijmout, vyjádřený v desateru přikázání a přikázání lásky k bližnímu.
Můžeme ho přijmout jako věřící - jako podstatný prvek kultu nebo
jako zděděnou společenskou maximu, které se v té či oné formě nelze
vyhnout.
Někdy se ocitáme tváří v tvář zlu a pak bychom měli být schopni se
zlu bránit, postavit, nezakrývat si ho, nerelativizovat. A na to rozpoznat zlo slovník samozřejmých slov nepotřebujeme.
Evropské myšlení
Nic pro nás není tak samozřejmé jako naše vlastní myšlení, evropské myšlení je naše myšlení a často si nedovedeme představit, že by
mohlo být jiné, že by některé samozřejmosti mohly „být jinak.“.
Evropské myšlení je samozřejmě myšlením, které má v Evropě původ,
ale později se dotvářelo v celosvětovém kontextu – nejprve v Americe,
Austrálii, ale také všude tam, kde se uplatnil evropský rozvrh – tedy
jednání ve světě (profánní jednání) je specifickým způsobem odděleno od kultu.
Evropa nás zajímá jako jednota, ale co je to za jednotu, když evropské myšlení je tak zjevně rozporuplné a mnohotvárné ale přitom provázané používáním obecných pojmů, v čem je jeho vnitřní síla, která
způsobila že se stalo dominující ve světě, způsobilo jeho „globalizaci“? A proč je znovu a znovu vystavováno sebezničujícímu pokušení,
zapomínání na svoji nesamozřejmost?
Dnes vidíme především to, že evropské myšlení uvolnilo obrovský
potenciál člověka – umožnilo mu systematicky se zabývat věcmi,
organizovat, intenzivně využívat zdrojů – a tohle všechno se dnes
stalo samozřejmé globálně. Evropské myšlení „vypadá“ jako samozřejmé – je universální, ale je třeba vidět, do jaké míry závisí ve svém
obsahu na uchování svých základů, na tom, že trvá porozumění
východiskům, na kterých stojí. Univerzalita není samozřejmostí, není
samozřejmostí, že já jako svůj předmět zájmu „mám svět“. Není
samozřejmostí, že nejsme podřízeni tomu, co rozhodne nějaká
„duchovní autorita“, že nejsme podřízeni „státu“. Tedy že nejsme
podřízeni jinak, než v kontextu toho, co je považováno za veřejné
a o čem se vede diskuse. Samozřejmě při respektu toho, co nás přesahuje, co souvisí s věcmi, ve kterých nejsme suverény. V tomto smyslu
nám ale není nadřazen ani stát, ani „příroda“, ani žádná jiná zbožštěná věc světa.
Svět je spravován, resp. světské záležitosti jsou spravovány s ohledem na racionální rozvrhy, přitom se nepopírá kult jako takový, ten
má v životě svoje místo, oddělené od světských věcí. Dělba „mocí“,
provedená ve středověké Evropě, je tu klíčem, který otevírá porozumění světu jako předmětu zájmu a kultuře jako oboru jednání.
Kultura je prostorem pro svobodné jednání osoby, a evropské myšlení
je zázemí, které ji k tomu „uvolňuje“. To si ne vždy uvědomujeme a už
vůbec si to nemusí uvědomovat ti, kdo vycházejí z jiných kulturních
východisek a tradic. Klíčem je hodnota jednotlivce jako toho, kdo
může říci to, co nemůže říci nikdo jiný, kdo může udělat to, co nemůže udělat někdo jiný, jednotlivce, u kterého nikdo neví, jaké má na
světě poslání – tato poloha a toto východisko vyvažuje evropské myšlení jako myšlení vytvářející fungující instituce a infrastruktury,
a kdykoli se na to zapomene, zvrhává se Evropa do extrémů – náboženských ženevský kalvinismus stejně jako fundamentalistické přesvědčení, že jediné o co na světě jde je spása duší, hlava nehlava
a naproti tomu osvícenství a iracionality a redukce typu německého
nacismu, komunismu nebo radikálního liberalismu. Kdekoli se ztrácí
nenahraditelná hodnota každého jednotlivce, evropské myšlení se
vychyluje do hrůzných podob.
Ale je i jiné ohrožení – protože evropské myšlení je náchylné
k tomu zapomínat na svoje kořeny. K nim patří kromě osoby, schopné
svobodně jednat (protože je obrazem Božím) také založení světa a řeči
v metafyzice. Ve společnosti můžeme být svobodní proto, že i nás
i společnost přesahuje tentýž metafyzický rámec.
Formace
Formace je dávání tvaru, to vypadá jednoduše, ale deformace není
jen odebírání tvaru – a tak se už od počátku musíme ptát na to o jaký
tvar jde. Formace je dávání správného tvaru – ale touhle korekcí si
pomůžeme jen částečně, protože ihned vidíme, že neumíme odpovědět na otázku jaký je onen cílový „správný“ tvar a navíc ještě jak
k němu dospět.
Ptáme se především proto, že člověk se jako osobnost formuje –
postupně se „profiluje, pracuje na sobě, ale ještě dřív je vychováván,
jsou mu vštěpovány návyky, učí se způsoby, jakými je běžné se chovat
atd. Od jisté chvíle se člověk formuje „sám“, nebo spíše podle svých
rozhodnutí, intuitivně i vědomě dotváří svůj obraz, volí svoje v zory,
roste na tom, jak překonává překážky, řeší svoje selhání a nenaplněné
aspirace atd.
Na jedné straně uznáváme člověka jako „osobu“, odpovědnou a sebevědomou, která se rozhoduje a nese odpovědnost za své jednání, na
druhé straně tu existuje velmi silná závislost na formaci – na tom, co
(5)
člověka ovlivňuje zvenčí, člověk není „sám sebou“, je sebou s druhými
a v jistém smyslu skrze ně. Rozhoduje se a jedná tak, že k posuzování
jeho jednání nemusíme znát jeho pohnutky a osobní historii, ale to
neznamená, že by svoji osobní historii neměl. V tomto smyslu není
člověk nikdy „uzavřen“, stále se setkává (a nebo může setkávat) s formujícími motivy, s inspirativními lidmi, autoritami, vzory a to či ono
od nich přebírá.
Větším problémem než samo porozumění osobnosti jako formované jednotě je řešení situací, kdy sami působíme formativně. Jak se
vyrovnat s tím, že existuje zjevná nevyváženost mezi mnou a druhým?
Jednoduché je to tam, kde to vyplývá z jasné dělby rolí, zejména ve
vztazích rodiče-dítě, učitel-žák atd. Pak je formativní role institucionalizovaná a přehledná. Ale jak je to tam, kde se prosazuje naše „přirozená“ autorita, kde působíme formativě v prostředí, které není formálně hierarchizované? Jak je to tam, kde jsme v roli lídra nebo prostě
toho, kdo na sebe vezme odpovědnost rozhodnout , stává se vzorem?
Dnes se tomu věnuje někdy až zbytečná pozornost, vše musí být
korektní, až se propadáme do beztvarosti. Není nic samozřejmějšího
než reálná nerovnost v lidském společenství a není větší nesmysl než
ji zastírat. Ale něco jiného je respekt o osobě a něco jiného předstírání
rovnosti. Formace je ve své povaze protikladem manipulace, protože
ten, kdo formuje, i když je od počátku zjevně v nerovném postavení,
tuto nerovnost neskrývá. Nerovnost při formaci je situační, poziční,
ten, kdo je v jednom smyslu autoritou a formativní osobností, může
v jiné společenské konstelaci vystupovat zcela partnersky. Naopak
zakrytá nerovnost v případě manipulace směřuje k trvalé deformaci,
vrstvení ve společnosti,
Formace není indoktrinací, vytváření závislostí na daném společenství, ideologii nebo nějakém guru, a spolehlivě to lze ale poznat
teprve „po ovoci“
Hermeneutika
Jeden z mála aktuálně používaných filosofických pojmů, který
v rámci tohoto slovníku zaslouží pozornost. Hermeneutický kruh, jak
praví mnozí učení mužové a ženy, nám ukazuje, že k tomu, abych
mohl něčemu rozumět… už musím něčemu rozumět. Hermeneutika
přichází s řešením, které je uzavřené do rozumění samého, v jistém
slova smyslu se tak blíží našemu postoji, že ve světě se vždy již nalézáme. Mohu se ale obejít bez ne-počátku hermeneutického kruhu
a v důvěře spočinout v mateřském objetí marné řeči a světa, neboť už
vždy v něm jednám a tomu či onomu rozumím. Hermenutický kruh je
metodickou nabídkou, pomůckou, kterou mohou použít ti, kdo
nejsou dostatečně sebevědomí. Rozumění je nepochybné, a skrze
rozumění věcem a řeč se mohu dobrat k přesahu přes danosti světa,
metafyzice, aniž bych stále dokola ohledával své předporozumění.
Hermenutika reaguje na krizi tradiční racionality, která dospěla
k mlčení, když předtím formulovala tezi „o čem se nedá mluvit“(myšleno racionálně), o tom se má mlčet. Ani autorovi této skvělé figury se
ale po jejím vyslovení mlčet nechtělo. Předmětem filosofie (popisu
toho, jak je to se světem) se tedy staly takové „vhledy“, které jakoby
byly garantovány samy sebou, které se ukazují jako smysluplné
v odkazu na svoje východiska. hermeneutika nabízí výkladové bloky,
založené v sobě samých. Při dotažení těchto principů do konce se ale
dostáváme do podobné situace jako v případě polyparadigmatické neracionality světa jako celku. Nelze-li jednotlivé výsledky hermenutických zkoumání podrobovat nějakému celkovému hodnocení (kompatibility se světem, tj. zkoumání jejich pravdivosti), pak z jejich sumy
vychází svět jako nepoznatelný, nevytváří jednotu. Jinak řečeno jednota světa se nedá sestavit z žádného dosažitelného množství hermetických kruhů.
Hermeneutiku je tak možno vnímat jako správně inspirovaný
pokus jak popsat reálné procesy, skrze které jako osoby poznáváme,
ale bez toho, aby garantem smyslu celého procesu byla založenost řeči
a nás samých snaží se obejít bez obecně platných konstatací.
Hermenutika přitom formalizuje doposud nedoceněný postup – jsme
schopni ukazovat „něco jako něco“. Je takovým způsobem myšlení,
který není založen jen na výrocích a jejich formalizované správnosti.
V tomto ohledu je hermeneutický postup použitelný, jen se na něj
nesmí redukovat celé myšlení, jen se nesmí stát metodou, která sama
o sobě přebírá roli kultu.
Našim přirozeným kriteriem pro využití hermeneutického postupu
není jeho formální správnost (uzavřenost odkazu), ale komplexnost
výsledku tohoto procesu vzhledem k celku světa. Hermenutika jako
forma myšlení je součástí naší myšlenkové výbavy, je nástrojem našeho myšlení vedle jiných.
Hlas
Slovo zní, zní tak, jak může znít v uších text spojený s melodií
hlasu, který nelze zaplašit, potlačit. Znějící hlas patří k jednomu ze
sloupů kultury, právě promluva je jedním ze základních jednání ve
světě. Vidění – obrazivé vidění vnímá krásu světa a vede k vnitřnímu
obdivu této krásy. Znějící hlas je napřen do aktuality a skrze ni do
budoucnosti. Znějící hlas říká „slyš“, je v něm pokyn, příkaz. Člověk
může zavřít oči a nevidět to, co vidět nechce, ale marně si zacpává uši
před hlasem, který ho oslovuje, který se na něj obrací tak, že ho volá
jménem. To je mystická figura, patří svým ukotvením ke kultu, zřetelně přesahuje svět, zakládá jednu z forem našeho bytí s druhými.
Můžeme je oslovovat, volat ke společné věci a nebo jen k jejich úkolu,
a naopak, můžeme být voláni, oslovováni a tím vtaženi do takového
aspektu světa, který by se nám jinak neotevřel nebo který bychom
záměrně sami neotevřeli.
Mluvíme s druhými, ale i naše myšlení je buď obrazné – vidíme
souvislosti věcí, a nebo je dynamické, probíhá jako vnitřní dialog,
v němž alespoň z části nasloucháme „vnitřnímu hlasu“. Jak se tento
hlas má k tomu, čím jsme my sami? Cítíme jednotu, cítíme, že v mnohém jednáme výběrově právě podle toho, co vnímáme jako hlas intuice a zároveň to není nijak nekonzistentní s naší racionalitou, se kterou hodnotíme souvislosti věcí. Jenže racionalita vždy obsahuje jen
nějaký dosažitelný okruh aspektů věci, vnitřnímu hlasu pak přísluší
spíše celkové nasměrování i aktuální vyburcování.
Hlas také není anonymní, je navázán na vlastní rytmus, melodii,
zabarvení. Jako by bylo správné, pokud se o světě mluví tak, že jde
vždy o autentické vyjádření konkrétní osoby – a ještě do pozdní antiky bylo čtení věcí přednášení, čtením „potichu, pro sebe“ překvapoval
své vrstevníky sv. Ambrož, učitel sv. Augustina, v mnoha záležitostech
kultu je podstatné právě to, aby řeč zněla, aby příslušné formule byly
proneseny nahlas. Podobné je to i v mnoha běžných věcech světa –
např. při slibu má význam, že je pronesen, nejde tu o stvrzení právního aktu, ale o formativní čin. To, co je proneseno, jako by bylo zcela
jinak, silněji součástí světa.
V hebrejské tradici Bůh promlouvá – samozřejmě v zakládajících
aktech kultu, to je běžné, ale promlouvá také a především skrze proroky. Tak je v kultu formována zcela zvláštní postava, která není nositelem nějakého institucionalizovaného kultu (kněz), ale naopak, je znějícím hlasem poslána vést ostatní k nápravě jednání. Ve světském
slova smyslu tak promlouvá skrze proroka hlas podobný svědomí,
hlas ukazující na pokleslost světa, volá po nápravě. tak i pro nás je
zcela pochopitelný význam věty „poslouchej svoje svědomí…“
(6)