Náhody neexistují

Náhody neexistují- vzpomínky
Kateřina Valentová
Můj nos právě hladí úžasná vůně kávy. Sedím ve své oblíbené kavárně, kde i pracuji,
což je něco neuvěřitelného. Mám k ní silné pouto, kdysi to bylo totiž hračkářství, místo, které
pro mě znamenalo strašně moc. Pomalu usrkuji výborné cappuccino, abych se nespálila, ale
aby tu úžasnou vůni a chuť dokázaly mé chuťové pohárky zpracovat. Pro dnešek už mi práce
skončila, ale domů se mi vůbec nechce. Při této myšlence se podívám ven z okna. Počasí není
ideální. Hustě bílý povlak se táhne brněnskými ulicemi. No musím říct, že se mi tam fakt moc
nechce. Po chodníku na druhé straně uvidím rodinku, rodiče a dvě děti, jak se koulují a
navzájem se shazují do tlusté pokrývky sněhu, která je shrnutá na krajích chodníku. Vypadají
šťastně. Myslím, že je to nejlepší, co může rodina chtít a mít. A náhle se mi začnou vybavovat
vzpomínky.
První vzpomínka je ta, co se řadí mezi spíše neoblíbené- špatné. Stalo se to před třemi
lety. Bydlela jsem s maminkou, ale doma jsme se skoro nepotkávali, pořád chodila po
doktorech a ani mi neřekla proč, prý mě tím nechtěla zatěžovat. Nedokázala jsem to pochopit
a někdy jsme se kvůli tomu i pohádaly, ale kdybych věděla, že to dopadne takto, rozhodně
bych se chovala jinak. Zrovna jsem se vracela ze školy, když můj mobil začal vibrovat, až mi
skoro vypadl z ruky. Podívala jsem se, kdo mi volá – neznámé číslo. Vzala jsem to. A slušně
se představila. Volali z nemocnice. Prý ať se tam co nejrychleji dostavím. Dožadovala jsem
se, aby mi řekli proč. Akorát mi sdělili, že jde o mojí mámu. Mé nohy automaticky nastoupily
do autobusu směr Bohunice. Přede mnou se tyčila obrovská budova nemocnice. Uplynulo asi
deset minut a já tam pořád stála. Vždyť já ani nevím, proč navštěvovala skoro každý týden
doktory. Nakonec jsem sebrala odvahu. Stojím před pokojem a pročítám si nápisy. Mé oči se
zastavily na cedulce na dveřích, kde je napsáno Annie Marie Lee, ale v kolonce nemoci tam
nic vypsaného není. Z přemýšlení mě vytrhne poklepání na rameno s otázkou „ Ty jsi Ella? “
Jenom vylekaně přikývnu. Doktor mi otevře dveře. Vstoupím a na lehátku vidím mámu.
Pomalými krůčky dojdu až k její posteli a opatrně jí obejmu. Poté, co se odtáhnu, se podívám
na doktora, který tam stále stojí a něco si zapisuje. Promluvím na něj: „ Co se jí stalo? “.
Nevěřícně se na mě podívá, ale odpoví: „ Má rakovinu a… “. „ A co? “ urychleně se zeptám.
„ …a umírá.“ odpoví. „ A kolik času jí zbývá? “ vykoktám ze sebe. „ Maximálně týden. “
odpoví a je na něm vidět, že nerad oznamuje takové zprávy. A najednou už nic nevnímám.
Probouzím se. Nade mnou se sklání má máma a první, co mě napadá je, že to bylo všechno
jenom sen. „ Mami, co se stalo? “ vyjde ze mě. „ Omdlela jsi tu,“ odpoví mi zničeným hlasem
a v tu chvíli vím, že to nebyl sen.
Od této vzpomínky mě odtrhne vlhká stopa na mé tváři. Rychle si ji utřu. Ano, má
máma umřela a nechala mě tu samotnou. Už je to tolik let a pořád to bolí.
Podívám se na hodinky. Už bude sedm hodin večer. Sedím tu už víc jak hodinu.
Rychle dopiju zbytek cappuccina a chystám se zvednout. Ale zastaví mě povědomý hlas. Sice
nevím, kde jsem ho slyšela, ale vím, že ho znám. „ Dobrý den, můžu se vás na něco zeptat? “
zeptá se mě nějaký pán, který je mi ale něčím povědomý. „ No chystala jsem se odejít, ale…“
nedopovím to. „ Prosím, bude to jenom chvilinka,“ snaží se mě přesvědčit. „ No dobře, teda
co potřebujete?“ nakonec souhlasím a posadím se zpátky na židličku. „ Předem děkuji, “
odpoví a začne něco hledat v kapse. „ Neznáte náhodou tuto holčičku? “ podá mi fotografii,
na které je muž, žena a malá holčička s hnědýma očima a blonďatými vlasy, může jí být tak
sedm. „ Jmenuje se Ella a bydlí tady v tomto městečku, teda nevím jestli pořád, ale předtím,
než jsem odjel, tak jsme zde bydleli,“ náhle spustí. A mě se zase začíná vybavovat má
minulost.
Slyším zvonek. Co nejrychleji seběhnu schody dolů, vezmu za kliku a skočím tátovi
do náruče, až málem spadne. Vrátil se, akorát má jizvy na rukou, ale s tím už se počítá. Je to
totiž voják. Opatrně mě položí na zem a jde obejmout maminku. A poté jdeme všichni
společně do obýváku. „ Tati, půjdeme do hračkářství? “ zeptám se. Já vím, zní to jako od malé
holčičky a to já už rozhodně nejsem, je mi totiž sedm, ale hračkářství, to je magické místo.
„No jestli jsi nezlobila maminku, tak půjdeme,“ odpoví a usměje se na mě. Rychle zakroutím
hlavou, že nezlobila. Tatínek se jenom usměje a něco zakřičí do kuchyně. Z té se ozve: „ Ne,
dobrý, jenom běžte, já to tu musím ještě uklidit.“ Táta na mě mrkne na znamení, že můžeme
jít. O pár minut později už stojíme před hračkářstvím. Vstoupíme a vydáme se rovnou do
středu místnosti, kde stojí velký globus. Táta s ním otáčí a u toho mi říká, kde byli a s kým
bojovali. Je to už naše tradice. Vždycky, když se vrátí z mise, tak sem zajdeme. Pak se ale
jednou nevrátil. Nikdo nám nedokázal říct, co se tam v té dálce stalo a jestli ještě žije. Chodila
jsem do hračkářství dál a snila o tom, že tam někde je a myslí na mě.
Rychle zatřesu hlavou, abych se probrala. Znovu se podívám na fotku a poté na toho
neznámého pána. Hodně zestárl, je už celý šedivý, ale teď už vím. Je to táta.