OSVÍCENSTVÍ - Pro rodiče

Transkript

PaedDr. Karel MILIČKA
SVĚTOVÁ LITERATURA
NAPŘÍČ STALETÍMI A
CIVILIZACEMI
3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.
PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A
CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ
1 Celkový obraz
O modulu
Pomůcky a nástroje
Pravidla a konvence
6.10.2010
Strana 2/97
2 Obsah
1. Celkový obraz
2
2. Obsah
3
3. POČÁTKY OSVÍCENSKÉ EPOCHY
4
3.2 VĚDĚNÍM PROTI TMÁŘSTVÍ
4
3.3 OSVÍCENCI Z OSTROVNÍ ŘÍŠE
18
3.4 UŽASLÝ POHLED NA REÁLNÝ SVĚT
32
3.5 Autotest
44
4. LITERATURA V ZÁPASU O OSVÍCENSKÉ IDEÁLY
47
4.2 ZA SVOBODU A VOLNOST
47
4.3 MIMO OSVÍCENSKÁ CENTRA
71
4.4 Autotest
95
5. Rejstřík
6.10.2010
97
Strana 3/97
3 POČÁTKY OSVÍCENSKÉ EPOCHY
3.1 VĚDĚNÍM PROTI TMÁŘSTVÍ
Pohovořte si občas s učencem, ale poraďte se s jemným a citlivým člověkem.
Denis Diderot (přeložil J. Binder)
Frontispis vydání francouzské Encyklopediez roku 1804 (rytina B. L. Prévosta);
fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
1. Vznik osvícenství
„Osvíceným věkem“ nazval 18. století, na jehož konci se francouzská revoluce rozhodla
uskutečnit dávné sny o volnosti, rovnosti a bratrství mezi lidmi, velký filozof a učenec Denis
Diderot. Spolu se svými souputníky byl pevně přesvědčen, že se zavedené hodnoty, na nichž
lidstvo dosud stavělo, brzy výrazně promění. V západoevropském kulturním prostředí zachytil
tyto změny nový myšlenkový proud, který ovlivnil společenský a politický život i umění a který
dnes nazýváme osvícenstvím.
6.10.2010
Strana 4/97
Pracující R. Descartes (dobová rytina ze 17. stol.) a originální rukopis jeho dopisu;
fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Ve shodě s přežívajícím klasicismem důvěřovali zastánci osvícenské ideologie při zkoumání
přírodních a společenských jevů pouze soustavnému a programovému užití rozumu.
Racionalismus – jedinou metodu při poznávání přírodních a společenských jevů propagoval už
v 17. století francouzský filozof RENÉ DESCARTES (1596 – 1650). V Anglii seznámili učenou
veřejnost s filozofickými úvahami o poznávání světa na základě vlastních zkušeností (tzv.
empirií), tj. cestou od jednotlivého k obecnému, učenci FRANCIS BACON (1561 – 1626),
THOMAS HOBBES (1588 – 1679) a JOHN LOCKE (1632 – 1704).
6.10.2010
Strana 5/97
Portréty F. Bacona (anonym 17. stol.), T. Hobbese (anonym, 18. stol.) a J. Lockea (H. Verelst,
1689); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Za nejpodstatnější příčinu předchozího stavu, v němž člověk zažíval hlubokou porobu a většinou
se musel podřizovat mocným duchovním a světským autoritám, označili osvícenci nízkou úroveň
vzdělání. Věřili, že svobodně myslící a zdravým rozumem obdařená lidská osobnost má právo
rozhodovat sama o sobě, zásadně se podílet na zásadní usměrňování vývoje společnosti, a tak
přivést lidstvo do epochy všeobecné rovnosti, lidské i náboženské snášenlivosti a občanských
svobod. Pocit zodpovědnosti za běh světa vedl proto učence k důslednému prosazování práva na
vzdělání, důrazněji požadovali svobodu bádání a dychtili po uplatnění jeho výsledků v praxi.
6.10.2010
Strana 6/97
Přírodovědec Carl von Linné (1707 – 1778, portrét A. Roslina, 1775) vytvořil systém vědecké
botaniky (ilustrace 1736); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Středem pozornosti zámořských objevů se stalo dosud opomíjené Tichomoří i rozsáhlé severské
oblasti, což podnítilo nový zájem o botaniku, zoologii a geologii. Zároveň se v Evropanech
znovu vzkřísila touha poznat neznámé cizí kraje a změřit si síly v souboji s neznámými
přírodními silami. Rozvoj přírodovědných studií s sebou přinesl pokrok i do techniky, na němž
se podílely zejména objevy z matematiky, fyziky a mechaniky. Poprvé rovněž můžeme mluvit o
chemii v dnešním slova smyslu, výzkumy odhalily základy studia elektřiny a optiky, zformovala
se lékařská věda.
6.10.2010
Strana 7/97
Orteliova mapa Tichomoří z roku1589, vpravo dobyvatel Tichého oceánu J. Cook (N. Dance,
1775); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Encyklopedie dodávala znalosti z lékařské vědy (anatomický nákres svalstva) i technických
nauk (Camera obscura); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Vynálezy a objevy pomáhaly uskutečňovat sny staré jako lidstvo samo: člověk zaútočil na nové
hranice poznání, chystal se prozkoumat mořské hlubiny a vesmír a tím si zajistit svobodný život
a hlavně ničím neohraničené rozhodování o vlastní budoucnosti. Dosud vládnoucí teologie nutně
6.10.2010
Strana 8/97
přenechala své místo moderní vědě a filozofii.
2. Osvícenství a vládnoucí moc
Svou podstatou zaútočilo osvícenství především na ty síly, které reprezentovaly dosavadní
společnost, založenou na přetrvávající feudální a stavovské nadřazenosti privilegovaných vrstev.
Zjevné snahy o vytržení člověka ze závislosti na tradičním pořádku a tím i na náboženské
ideologii však narazily na poměrně tvrdý odpor ze strany katolické církve, která pro osvícence
symbolizovala obhájce přežitých norem, hodnot a ustálených pořádků, omezujících společnost i
jednotlivce. Kritický pohled na církev, který se postupně stal elementárním prvkem osvícenské
ideologie, se proto také mnohdy měnil v přímé napadání postojů církevních institucí, kněžstva i
mnišských řádů (i na základě rozhodnutí osvícených panovníků).
Mniši opouštějí klášter, zrušený na základě rozhodnutí Josefa II. (dobová rytina);
Radikální osvícenci byli ateisty, tudíž existenci Boha zcela popírali. Ti umírněnější zastávali
filozofii panteismu, v níž je bůh pojímán jako neosobní princip v podstatě totožný s přírodou.
6.10.2010
Strana 9/97
Přívrženci deismu také připouštěli existenci boží, Boha však chápali jako rozumem obdařenou
bytost, která sice do přírody vložila prvotní impuls, ale do dalšího chodu už v podstatě
nezasahuje. Hlavním představitelem deismu byl filozof a pedagog JOHN LOCKE (1632 –
1704). Lockovy názory, zakotvené ve spise Rozumnost křesťanství nebo v Listech o
snášenlivosti, vycházely z poznatků přírodních věd a zdůrazňovaly potřebu náboženské
tolerance, již sám autor považoval za jediné důstojné východisko pro moderního člověka.
Představou o jedinečnosti smyslové stránky poznání (Esej o lidském rozumu) dospěl Locke
k podobnému pojetí noetiky (nauky o poznání) jako Francis Bacon, podle něhož lze svět vnímat
jen prostřednictvím počitků a sebepozorování, jež lidský rozum zapisuje, uspořádává a
kombinuje (senzualismus).
Portrét J. Lockea od G. Knellera (1697) a jeho Listy o snášenlivosti (vydání z roku 1765);
6.10.2010
Strana 10/97
Lockovy spisy Úvahy o vzdělání (1693) a Esej o lidském poznání (vyd. 1690); fotografické
reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Velmi blízké se osvícenské ideály zdály především mladé měšťanské vrstvě, která se jejich
prostřednictvím okamžitě přihlásila o podíl na moci a byla připravena odstranit vše, co stálo
novým myšlenkám v cestě. Proto se osvícenství nejdříve prosadilo v zemích, kde se po
občanských revolucích technický pokrok, všestranný rozvoj vědy a umění spojil s budováním
relativně svobodné a tolerantní společnosti. Na konci 17. století našlo živnou půdu nejdříve v
Anglii a v Nizozemí, ale klasickou podobu mu dodala teprve francouzská inteligence se svými
humanistickými tradicemi a vládychtivým měšťanstvem. Během francouzské buržoazní revoluce
a napoleonských válek pak osvícenské ideály obešly celou Evropu. Koncem 18. století ovlivnily
politický život, umění a mravní klima Německa, Itálie, Švýcarska, Ruska i celé střední Evropy a
zasáhly i do poměrů v Severní Americe.
Dobový optimismus stoupenců osvícenských ideálů, upevňovaný pozitivními výsledky bádání
v přírodních a společenských vědách, však přitahoval i zájem některých evropských panovníků a
části vzdělané šlechty. Z hlediska dalšího rozvoje celého hnutí byl nezbytný zejména v zemích,
kde neměla měšťanská vrstva dost vlastních sil. Přínos těchto vyšších osvícenských kruhů byl
nemalý. Majetní aristokraté nebrali v úvahu, že osvícenství podrývá autoritu celé feudální
společnosti. Financovali nově založené knihovny,muzea a učené společnosti, které se později
staly skutečnými centry vzdělanosti.
6.10.2010
Strana 11/97
C. Spitzweg: Návštěvník knihovny (1850), na obraze je vidět podoba veřejné knihovny 18. a
19. století; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Do vzdělávacích a zušlechťovacích procesů se účinně zapojila také nově se rozmáhající
publicistika. Náklady novin a časopisů, zpočátku vydávaných pouze jako doplňková aktivita
některých tiskařských podniků, stoupaly prudkým tempem. Úzce zaměřená a zpočátku poměrně
primitivní periodika se v Anglii, Francii a Nizozemí postupně proměnila v dobře fungující zdroje
informací, poučení i zábavy. Jednotlivé zájmové skupiny se jejich prostřednictvím naučily
ovlivňovat veřejné mínění, vyvolávat bezprostřední nálady, působit na vzdělanost, morálku i vkus
obyvatelstva. Stejné služby prokazovaly ve větších městech nově vznikající půjčovny knih.
6.10.2010
Strana 12/97
Titulní strana La Gazette de France (1631-1915) z r. 1786 a první číslo anglického deníku The
Daily Courant (1702); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Z ryze praktického hlediska byli nakloněni osvícenským ideálům i představitelé
absolutistických panovnických dvorů, např. španělský král Karel III. (1716 – 1788), ruská
carevna Kateřina II. (1729 – 1796), pruský král Friedrich II. (1712 – 1786) a rakouští
monarchové Marie Terezie (1717 – 1780) a Josef II. (1741 – 1790).
6.10.2010
Strana 13/97
Španělský král Karel III jako válečník (anonym, dobová malba) a lovec (F. Goya, 1788);
Koncert pro flétnu na dvoře Friedricha Velikého v Sanssouci (A. von_Menzel, 1850);
6.10.2010
Strana 14/97
Díky vzdělancům a umělcům, kterými se vladaři obklopili, mohli vycítit, že „časy starých
pořádků“ nenávratně mizí a že je nutno ve vlastním mocenském zájmu rychle vyměnit víru
v boží prozřetelnost za moderní myšlení a vyvést tak své zaostávající monarchie z úpadku k
pokroku a stabilitě. Prostřednictvím osvícenských reforem upevnili své pozice absolutistických
vladařů. Vyhlásili rozsáhlé náboženské svobody, čímž zároveň omezili moc katolicismu a
utlumili projevy nespokojenosti ze strany nekatolíků. Zásadním přínosem jejich patentů a
nařízení však bylo zlepšení stavu vzdělanosti, modernizace hospodářství a reorganizace zastaralé
státní správy. Pokrokové josefínské reformy v habsburské monarchii navíc nechtěně probudily
vlastenecké cítění potlačených národů.
Císařovna Marie Terezie (M. van Meytens, 1759) a její synové: Josef II. a Leopold (P. Batoni,
1769), vpravo titulní list tolerančního patentu; fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
3. Slovesná tvorba v době osvícenství
Osvícenský spisovatel nebo myslitel byl obecně respektován jako bytost vyváženého rozumu a
citu. Stával se hlasatelem všeobecných ideálů svobody a zároveň se podílel na každodenním
ovlivňování veřejného mínění. Cítil se vědcem, filozofem a umělcem, hrdým na svou
nezávislost. Kritériem jeho velikosti a autority byla míra vědomostí a schopnost logického
myšlení.
6.10.2010
Strana 15/97
Osvícenský filozof byl symbolem hrdé nezávislosti jako na obraze J. L. Davida: Smrt Sókratova
(1787); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Pro autory rané osvícenské tvorby bylo proto příznačné, jaký důraz kladli na poznávací stránku
literárního díla. Proto se rozvíjely především naukové literární žánry (studie vědecké a
encyklopedické), ale racionální přístup se prosadil i do beletrie (do esejů, filozofických románů a
povídek, didaktického básnictví) nebo do měšťanského dramatu).
Prolnutím uměleckého a filozofického přístupu se v osvícenském písemnictví zrodil nový literární
žánr – filozofický román nebo povídka. Předem formulovaný problém nabyl prostřednictvím
uměleckého zpracování nových rozměrů (autor využil i dobrodružného či fantastického motivu).
Zvýraznily se kontrasty a osobní soudy, z nichž nakonec vyplynulo obecné poučení nebo autorovo
stanovisko či poselství. V přesvědčení, že příčinou veškerého neštěstí je právě nevědomost a že
každé zlo lze tedy napravit rozumným jednáním, postavili osvícenští spisovatelé své hrdiny do
neskutečných, modelových situací. Z nich se pak postavy dostávaly díky účelnému chování, víře
ve vlastní schopnosti nebo využitím nabytých poznatků.
6.10.2010
Strana 16/97
Vznikly literární typy, nesoucí základní ideály osvícenské morálky: např. Robinson, Gulliver,
Candide, či Figaro); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
V osvícenské umělecké literární tvorbě se zpočátku využívalo klasicistních literárních forem.
Zvláště v básnictví mluvíme o tzv. osvícenském klasicismu nebo novoklasicismu. Později se
však upjaté předpisy a normy „vyššího“ klasicismu v beletrii přežily a vyžadovalo se spíše prosté
a jednoduché vyjadřování. Tragédii a didaktické básnictví postupně nahrazuje jadrná satira a
komické prvky zasahují i tradičních látek, znevažovaných travestiemi (komickými
napodobeninami seriózních námětů), parodiemi a karikaturami dříve nedotknutelných jevů.
Oblíbeným druhem parodie byla heroikomika,směšnohrdinský epos, zvláštní druh satirického
díla, v němž se záměrně střetává forma hrdinského eposu, běžně užívaná pro klasická témata,
s námětem nízkého obsahu. Satira se však prosadila také v prozaických útvarech.
Komedie a zábavné romány, tedy literární druhy, které dříve klasicistní poetiku nezajímaly, těžily
z vtipné a účelové charakteristiky postav a realistického líčení prostředí. Jejich prostřednictvím
byly kritizovány ty rysy společnosti, jež se vzdalovaly osvícenským ideálům přirozenosti a
humanity. Vyváženou touhu po rozumu a po pravdě paradoxně dokazovala i zvýšená
emocionalita. Od druhé poloviny 18. století ji najdeme v dílech sentimentální literatury,
popřípadě v tvorbě, řazené k rodícímu se stylem – k preromantismu.
Doporučená literatura a četba
Halada J.: Osvícenství – věk rozumu, Praha 1984
6.10.2010
Strana 17/97
3.2 OSVÍCENCI Z OSTROVNÍ ŘÍŠE
Některé zákony a zvyky tohoto císařství jsou velmi zvláštní;
a kdyby se tolik nepříčily zákonům a zvykům mé drahé vlasti,
byl bych v pokušení říci něco na jejich obhajobu.
Dlužno si jen přáti, aby se též zachovávaly.
Jonathan Swift (přeložil A. Skoumal)
Gulliver u Hvajninimů (ilustrace Gulliverových cest, Grandville z r. 1856);
1. Anglický osvícenský klasicismus
Anglické osvícenství se od počátku projevovalo mnohem zdrženlivěji než osvícenství v prostředí
francouzském. Literaturu i ostatní druhy umělecké tvorby ovlivňoval od konce 17. století silněji
než jinde osvícenský klasicismus (novoklasicismus). Hlavním argumentem měšťanstva,
odmítajícího středověkou minulost a kritizujícího tehdejší společenskou praxi, zůstal umírněný
6.10.2010
Strana 18/97
racionalismus.
Obraz W. F. Yeamese (1878): Kdy jsi naposled viděl otce, vyšetřování rodiny royalistů
parlamentní komisí za občanské války v Anglii; fotografická reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
Zvláštností anglické buržoazní revoluce (1640 – 1660) bylo, že její hlavní aktéři neměli
dostatečně silné zázemí ani v ekonomické, ani v politické sféře. To vedlo nutně k politickým
kompromisům mezi nepříliš silnou vrstvou buržoazie a postupně se proměňující aristokracií. Obě
strany proto řešily spory na půdě parlamentu častými kompromisy a velkou část pravomocí
přenechaly královskému majestátu. V těchto poměrech se anglické osvícenství přiklonilo
k modelu konstituční monarchie a obhajovalo typ parlamentarismu, v němž je panovník povinen
respektovat přirozená práva člověka (zejména právo na svobodu a ochranu) a dodržovat
zákony, ne je však vyhlašovat.
6.10.2010
Strana 19/97
Cromwell rozhání tzv. "dlouhý parlament" (A. Gow, 1907) po jeho posledním zasedání
v roce 1653 (tisk, 17. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Jako neústupný zastánce osvícenských ideálů vystoupil ve spise Dvě rozpravy o vládě filozof
JOHN LOCKE (1632 – 1704). Kritizoval „přežilost a nerozumnost“ takového způsobu vlády,
která je založena „na nemravnosti, útlaku a neodvolatelné moci“. V pojetí státu vycházel
z myšlenky společenské smlouvy mezi králem a lidem (zákonodárným sborem). Úkolem
zákonodárného sboru je sledovat, zda panovník respektuje přirozená práva člověka. V opačném
případě mu může “smlouvu” vypovědět, tedy ho svrhnout. Na principech Lockovy teorie vznikl
moderní liberalismus, jehož zásady převzalo anglické demokratické státní zřízení a řídí se jím
dodnes.
6.10.2010
Strana 20/97
Král Karel I. (A. van Dyck, 1636) a Lockeůvspis Dvě pojednání o vládě, kritizující
absolutistickou moc (vyd. z r. 1690); fotografická reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
2. První představitelé osvícenského klasicismu
Klasicistní pojetí reprezentovalo v anglické literatuře několik autorů, kteří už vycházeli
z osvícenské filozofie. Nejvýrazněji ztělesnil ideál osvícenského klasicismu básník, překladatel
a literární kritik ALEXANDER POPE (1688 – 1744).
6.10.2010
Strana 21/97
A. Pope na portrétu J.-B. van Loo (1742) a na anonymní karikatuře (1729) jako papeže (slovní
hříčka na jeho jméno) se stohem svých spisů; fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Přestože byl katolík a kvůli svému přesvědčení neměl v protestantské Anglii přístup k vyššímu
vzdělání, vlastní pílí a díky nevšednímu nadání získal rozsáhlé vědomosti. Prožil však nešťastný a
osamělý život, což z něj učinilo člověka podezřívavého, zatrpklého a nesnášenlivého. Sám se
dobrovolně podřizoval všem klasicistním pravidlům a estetické a formální požadavky na literární
dílo shrnul v didaktické aforistické skladbě Esej o kritice (1711), která měla pro anglickou
literaturu stejný význam jako Boileauovo Umění básnické pro klasicismus francouzský. Jeho
vlastní básně, psané většinou hrdinským dvojverším, jsou založeny na vtipné pointě,
vybroušeném jazyce a formální dokonalosti.
6.10.2010
Strana 22/97
Portrét básníka na frontispise jehoVýboru z básní(pátá edice; 1726);
Literární dráhu zahájil Pope napodobováním tvorby antických básníků. Z jejich odkazu však
vybíral jen to, co mohla tehdejší společnost pochopit. I jeho převod obou Homérových eposů do
angličtiny považujeme spíše za úspěšnou parafrázi podle dobové literární módy než
zodpovědným překladatelským počinem. Stejně pragmaticky zacházel také s odkazem
Shakespearovým, z něhož nekriticky odstranil vše, co neodpovídalo vyhraněným nárokům
klasicismu.
6.10.2010
Strana 23/97
Nelichotivý pohled na anglické jeviště (W. Hogarth). Scéna z Hamleta je zaplněná toaletními
potřebami a toaletním papírem; fotografická reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Ucelený obraz o Popových politických názorech dotváří slavná báseň Uloupená kadeř (1712),
v níž zesměšnil odvrácenou tvář nabubřelé aristokracie. Formou směšnohrdinského eposu
ukázal, jakými malichernými spory se zabývá v těch nejvážnějších dobách vyšší salonní
společnost.
6.10.2010
Strana 24/97
Ilustrace A. Beardsleye z básně Uloupená kadeř(1896) a titulní strana Hlupiádyz r. 1729;
Nekompromisními kritickými postoji, ale také arogancí a jízlivostí, s jakou se vypořádával se
svými uměleckými odpůrci, získal Pope velký respekt, ale i značný počet nepřátel. Jim potom
věnoval komický epos Hlupiáda (1728). Vysmál se v něm přízemnosti svých kritiků a důkladně
rozebral tvorbu současných básníků.
Zklamané naděje z porevolučního vývoje a znechucení zkorumpovaným světem ještě doznívaly
ve veršovaných Esejích o morálce (1735). Také v nich zesměšnil díla pisálků a grafomanů (např.
v Epištole dr. Arbuthnotovi nebo v slavném Epilogu k satirám) a zároveň odsoudil celou
společnost, která se vyžívá v nekritických oslavách národní historie, zatímco soudobou mravní i
materiální bídu kolem sebe vůbec nevnímá.
6.10.2010
Strana 25/97
Frontispis londýnské edice Popeových spisů (Kniha II, 1760), se satirickým vyobrazením
bohyně umění obklopené spícími básníky; fotografická reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Vrcholným dílem, jímž se Pope definitivně přihlásil k osvícenskému racionalismu, se stala
filozofická báseň Esej o člověku (1734). V ní racionálně vyjádřil názory na místo člověka
v přírodě a společnosti. Přestože ani zde Pope nepředložil sourodý a jednotný systém
filozofických názorů a myšlenek, dosáhl uměleckého vrcholu znamenitým formálním
zpracováním. Nepřehlédnutelný je také jeho přínos k rozvoji satiry, jíž využíval jako prostředku
elegantní a duchaplné kritiky.
Přívržencem klasicistických metod ve výstavbě literárního díla byl také satirický básník a
dramatik JOHN GAY (1685 – 1732), jehož humoristická díla jsou mnohem jemnější než
kousavé satiry Popovy. Posměšnými básněmi ze souboru Pastýřův týden (1714) reagoval na
přežívající pastýřskou tematiku ve slovesné tvorbě, neboť v ní postrádal skutečný obraz
anglického venkova. Směšnohrdinský epos Trivia aneb Jak procházet londýnskými ulicemi
(1716) spolu s Bajkami (1727) zase zaostřuje kritický pohled na zkorumpovanost společenské
smetánky hlavního města i na problémy jeho podsvětí.
6.10.2010
Strana 26/97
John Gay na stylizovaném portrétu z projektu Gutenberg;
Stejné prostředí si zvolil Gay pro dramatickou parodii proloženou lidovými popěvky, kterou
uvedl pod názvem Žebrácká opera (1728). Živly z polosvěta – lupiči, zločinci a vrahové – v ní
představují jednotlivé vrstvy deklasované společnosti, jež se však chováním a morálkou příliš
neliší od netrestaných darebů s dlouhým rodokmenem. Přesto je jasné, že lupič-gentleman,
charakteritický spíše „omluvitelnými“ slabostmi (zájem o ženy, karty a alkohol) je autorovi
milejší než arogantní násilník, dravec a kořistník, nebo úplatný strážce zákona.
„Počestný“ šéf podsvětí Peachum a jeho žena s pohoršením sledují, že se jejich dcera Polly chce
provdat za lupiče Macheathe, neboť je to sňatek „nemravně nevýhodný“. Nutí ji, aby se
nepatřičného manžela zbavila, a sami chtějí svatbě zabránit ráznými kroky. Zamilovaná Polly
Macheathe před rodiči varuje a ukryje ho do nevěstince. Peachum nevítaného zetě však přece jen
objeví a obviní ho z bigamie (uhlazený gentleman vlastní kromě Polly ještě čtyři další ženy a
nakonec svede i dceru velitele vězení). Mezi milenkami nakonec dojde ke sporu. Jejich třenic
Macheath využije a znovu uprchne. Žárlivost všech dívek jej dovede zpátky do cely a málem až
na šibenici. Celou zápletku vyřeší autor „šťastným“ koncem: těžce zkoušený hrdina si musí z pěti
žen, které ho přišly před popravou potěšit, vybrat jen jednu. A vyvolenou se stává po zásluze
obětavá Polly.
6.10.2010
Strana 27/97
Scéna z Žebrácké opery na obraze W. Hogartha (1728);
Uvedení premiéry způsobilo senzaci, neboť vnímavé publikum v ní rozeznávalo časté narážky na
nejvyšší představitele vládnoucích kruhů. Snad proto bylo další volné pokračování nazvané Polly
(1729), přenášející děj do jedné britských kolonií, z moci úřední zakázáno. Také tato hra
parodovala projev tehdy oblíbené italské opery, jen vážné téma nahradil autor satirou a
komičnost podtrhly lidové popěvky.
3. Jonathan Swift
„Odpočívám zde, kde mi lítý hněv nemůže už déle drásati srdce.
Jdi, poutníče, a hleď následovati muže, který ze všech sil rázně hájil svobodu!“
Tento epitaf si nechal vytesat na náhrobní kámen spisovatel, který vyjádřil svým dílem nejostřejší
kritiku na adresu anglické společnosti a lidského společenství 18. století vůbec. Byl jím anglicky
píšící Ir JONATHAN SWIFT (1667 – 1745). Hořkou a jízlivou satirou už byla jeho londýnská
prvotina, alegorická skladba Pohádka o kádi (1696), v níž postihl korupci, náboženskou
nesnášenlivost, dogmatismus a fanatismus všech křesťanských církví. V dalším raném satirickém
pamfletu Bitva knih (1704) se vysmál učenému pedantství a malicherným půtkám mezi
znepřátelenými stranami v literárních kruzích.
6.10.2010
Strana 28/97
Portrét J. Swifta (Ch. Jervas, 1718), titulní strana Pohádky o kádi(1704)a rytina zBitvy
knih(první tisk, 1704); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Vrcholem první části jeho tvorby se stal politický pamflet Listy pláteníkovy (1724), bránící irské
zájmy proti koloniálním metodám Angličanům, a šokující, drastická satira o poměrech v Irsku
Skromný návrh, jak předejít tomu, aby děti chuďasů nepřipadaly na obtíž rodičům i zemi, a
jak to zařídit, aby z nich veřejnost měla užitek (1729). V ní s předstíraně ledovým klidem nabízí
děti irských žebráků jako luxusní potravu pro anglické zbohatlíky.
6.10.2010
Strana 29/97
Problémy Irů se Swift zabýval i v Dopise všem obyvatelům Irska(1724) a další texty nalezneme
v souboruWorks(il. z r. 1735); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Swiftův pesimistický pohled na svět zavinil jeho nepříliš radostný osud. Po smrti rodičů vyrůstal
v rodině strýce v irském Dublinu, kde prožil později i podstatnou část života a kde také zemřel.
Vystudoval teologii, ale než se stal řádným anglikánským duchovním, po několik let pracoval
jako tajemník a vychovatel v londýnských šlechtických rodinách. Kvůli svým politickým postojům
neměl nikdy naději na kariéru v církevní hierarchii. Kněžskou službou v Irsku nebyl nijak nadšen
a navíc těžce nesl každodenní dotyk s nedůstojnou bídou spoluobčanů. Ani osobní život neprožil
Swift nijak šťastně. Jeho korespondence a milostné básně vypovídají i o tom, jak neúspěšně se
vyvíjely pokusy o sblížení s několika ženami. To vše se zřejmě odrazilo na postupném rozkladu
jeho osobnosti, zakončeném úplnou ztrátou duševních schopností.
Stejně pesimistickými východisky obdařil autor i své nejproslulejší dílo, čtyřdílný utopický
cestopis Cesty k několika vzdáleným národům světa sepsané Leumelem Gulliverem, nejprve
ranhojičem a později kapitánem několika lodí (též Gulliverovy cesty, 1726).
6.10.2010
Strana 30/97
Titulní list prvního vydání Gulliverových cest (1726);
V dokonalé syntéze dobrodružného románu a satiry líčí neuvěřitelnou pouť hlavního hrdiny do
čtyř imaginárních a fantastických krajin, kde žijí podivné bytosti: liliputánští trpaslíci,
brobdingnagští obři, potrhlí hvězdáři z Létacího ostrova a moudří koně ze země Hvajninimů.
Alegorické srovnání ideálních poměrů vysněných zemí s tíživou skutečností poznanou ve své
vlasti zpochybňuje moderní racionalitu, smysl civilizace i vžité představy o nutnosti pokroku a
nadřazeném postavení člověka v přírodě. Zároveň je vášnivým protestem proti bezvýchodné bídě,
nespravedlnosti a nedůstojnému životu.
6.10.2010
Strana 31/97
Ilustrace z Gulliverových cest: scény ze země obrů (R. Redgrave, 1837) a z cest do Laputy a
k Hvajninimům (J.-J. Grandville, 1870); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Věčně aktuálním obsahem, vtipnou a nápaditou karikaturou světských zlořádů i svým
okouzlujícím vypravěčským uměním ovlivnily Gulliverovy cesty tvorbu mnoha osvícenců.
Založily také trvalou tradici moderních satirickch próz, dospívající až k společensky varovným
antiutopiím. Ironií pouze zůstává, že z tohoto díla, plného bolu nad hloubkou lidského neštěstí a
sžíravé nenávisti a pesimismu, vyrostla moderní literatura pro děti.
Gay, J.: Žebrácká opera. Polly (přeložil J. Valja), 1964; Swift, J.: Gulliverovy cesty (přeložil
A. Skoumal), Praha 1990; Swift, J.: Zakletý duch (výběr korespondence a pamfletů, (přeložil
Aloys Skoumal), Praha 1967
3.3 UŽASLÝ POHLED NA REÁLNÝ SVĚT
Jak podivné dílo prozřetelnosti je lidský život?
Jak rozmanitými a tajemnými pery jsou poháněny jeho vášně za rozličných okolností!
Dnes milujeme, co se nám zítra zprotiví, dnes vyhledáváme, čemu se budeme zítra vyhýbat,
dnes žádáme si toho, čeho se zítra zhrozíme, zachvívajíce se i při pouhé myšlence na to.
Daniel Defoe (přeložil A. Vyskočil)
6.10.2010
Strana 32/97
Jaké budou možnosti člověka v moderním světě techniky? (il. J. J. Grandvilleho, 1844);
Anglická buržoazie přestála díky drobným ústupkům a politickému lavírování prvotní
rozčarování z výsledků vlastní revoluce. Časem si vydobyla poměrně slušné postavení v politické
hierarchii a zaujala jedno z výsadních míst mezi vládnoucími vrstvami. Prostřednictvím umění se
pak pustila do souboje s vadami společnosti. Autoři, většinou pocházející z nižších měšťanských
vrstev, odhodlaně vystoupili proti církevním dogmatikům i politickému anachronismu, jímž
privilegované vrstvy brzdily další pokrok. Prostřednictvím dobrodružných a napínavých příběhů
vystavěli svůj realistický pohled na život společnosti i jednotlivce a předložili vlastní návrhy, jak
změnit svět.
Hrdinové těchto románů prožívali smyšlený a vykonstruovaný děj, který se záměrně poněkud
vzdaloval skutečnosti. Autoři je zaváděli do neobvyklých situací, v nichž bylo nutné projít těžkými
zkouškami a osobními krizemi. Šťastná zakončení (byť mnohdy působí nevěrohodně a
mravoučně) jsou pak dokonalou oslavou lidského rozumu, dovedností, morálky i vůle. Zároveň
zprostředkovávají dobové představy společenského blaha.
1. Počátky realistické metody v díle Daniela Defoa
Významným představitelem realistické linie osvícenského románu byl talentovaný prozaik a
6.10.2010
Strana 33/97
odvážný průkopník anglické žurnalistiky DANIEL DEFOE (vl. jm. FOE, asi 1660 – 1731).
Daniel Defoe (dobový portrét ze 17. století) a rytina Old Newgate Prison, kde byl Defoe krátce
vězněn; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Defoovi rodiče se do Anglie přestěhovali z Flander a snili o tom, že budou mít ze syna kněze. On
sám však měl o životě jiné představy. Když nemohl náboženských důvodů studovat na univerzitě,
oženil se a začal podnikat. Brzy však zbankrotoval a přesunul svůj zájem k žurnalistice a
politické činnosti. Vydával politický časopis The Review (Přehled) a jako tajný agent ve
službách politické strany whigů připravoval sjednocení parlamentů Anglie a Skotska. Ironické
pamflety, jimiž se vysmíval náboženské a politické nevraživosti (např. spisy Čistokrevný
Angličan, Jak nejrychleji skoncovat s rozkolníky), mu sice přinesly obdiv veřejnosti, ale
zároveň ho přivedly do vězení. Po rozchodu s politickými špičkami se zaměřil na kritiku
sociálních poměrů (Cesta celým ostrovem Velké Británie) a zájmy prostých občanů hájil až do
konce života. V díle Esej o projektech navrhoval sociální opatření, která předběhla o hodně svou
dobu: zavedení starobní penze, řízenou péči o chudé, vyšší vzdělání pro ženy apod.
K tvorbě dobrodružné literatury dospěl Defoe až ve zralém věku. Traduje se, že prvotním
impulsem pro napsání nejslavnějšího románu Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona
Crusoe, námořníka z Yorku (1719) byla zpráva o pětiletém pobytu skotského námořníka
Alexandra Selkirka na opuštěném ostrově. Úspěšného publicistu atraktivní námět natolik zaujal,
6.10.2010
Strana 34/97
že jej zpracoval do podoby fiktivní autobiografie a k ní později připsal ještě dvě pokračování.
Historie skutečného "robinsona" Alexandra Selkirka (titulní list vyd. z r. 1835);
Mladý měšťanský synek Robinson, toužící po námořních dobrodružstvích, utíká z domova.
Prožívá nevšední zážitky: plaví se po moři, upadne do otroctví, poté sám začne s otroky
obchodovat a při ztroskotání lodi na jedné z výprav se jen náhodou zachrání na opuštěném
ostrově. Osamocený boj s přírodou, který vede bez jakýchkoliv prostředků moderní civilizace,
vyhrává jen díky odvaze, s níž překoná všechna protivenství. Postupně ostrov civilizuje a k
obrazu svému převychová také jedinou lidskou bytost, divocha Pátka, jehož zachrání před krutou
smrtí. Z nepřátelského prostředí si postupně vytváří domov, ale přesto stále touží po návratu do
rodné země. Až za nekonečných pětatřicet let je objeven posádkou anglického korábu, avšak o
svou svobodu se musí v závěru opět zasloužit sám, tím že pomáhá potlačit vzpouru na jeho
palubě.
6.10.2010
Strana 35/97
První vydání Života a podivných dobrodružství Robinsona Crusoe(1719);
Přestože je děj románu poněkud rozvleklý a vlastně nemá žádnou ústřední zápletku, byl
Robinsonův příběh považován za vzrušující a napínavou četbu. Defoe dramatičnost románu
poněkud ztlumil použitím ich-formy (bylo jasné, že hrdina musel všechny útrapy přežít), ale
počáteční bezvýchodnost jeho postavení pomohla vytvořit vhodnou vzorovou situaci pro
současníky. Dostatečné vzdělání, pracovitost a praktičnost, prozíravost či schopnost v těžkých
chvílích hledat a nalézat Boha, to byly vlastnosti, které usnadní překonávání i těch největších
překážek. Také proto román dosáhl nejen v Anglii velké obliby a dočkal se i četných překladů a
adaptací.
Románem o Robinsonovi založil tradici tzv. robinsonád, které líčily napínavé a fantastické
osudy ztroskotanců v pustých oblastech (využil je např. i Jules Verne) nebo se staly základem
filozofických společenských utopií, jejichž hrdiny spojovalo úsilí najít nový, svobodný svět.
Dobrodružný charakter mají také další Defoovy romány, v nichž se jejich smyšlené postavy se
stávaly očitými svědky skutečných událostí. Pohybují se mezi obyvateli Londýna v době morové
epidemie (Deník morového roku, 1722), ocitají se mezi slavnými piráty a korzáry (Kapitán
Singleton, 1720). Jiní hrdinové toužící po neklidném a neobyčejném životě brání slávu Anglie
(Historie plukovníka Jacka, 1722; Paměti kavalíra, 1724) nebo se vyznamenávají při
dobrodružných cestách po všech mořích světa (Nová cesta kolem světa, 1724, Čtyři cesty
kapitána George Robertse, 1726).
6.10.2010
Strana 36/97
Podobně jako muži hájily v Defoových prózách právo na důstojný, byť neklidný a neobyčejný
život, také ženské postavy. Dobová obliba skandálních životopisů slavných (a dokonale
polepšených) zločinců vedla autora k napsání fingované autobiografie Šťastné a nešťastné
osudy proslulé Moll Flandersové (česky Moll Flandersová, 1722).
Její hrdinkou je odložená dívka, již kruté životní poměry svedly „k hříšnému jednání“. Svůj
nemorální příběh však tato cizoložnice a zlodějka vypráví v době, kdy už žije klidným a
vyrovnaným životem v Americe, kam byla za svou neřestnou minulost deportována. Její opožděná
zbožnost a pokání působí sice poněkud nevěrohodně a mravokárně, ale realistický popis
prostředí vyvolává dojem nevyvratitelné autentičnosti. Navíc autor mnohé jednotlivosti příběhu
dramaticky zamlčuje a tím dodává románu vzrušující atmosféru záhadnosti a napětí.
Promyšlenou obžalobou nového systému, v němž místo morálky a cti znovu vládne společenské
postavení a peníze, najdeme i v románu Roxana aneb Šťastná kurtizána (1724). V něm autor
představil hlavní hrdinku – luxusní prostitutku ze vznešené společnosti – jako ctižádostivou
bytost, kterou k obchodování s vlastním tělem přivedla touha po vyšším postavení a bezstarostné
existenci.
Titulní listy prvních vydání Deníku morového roku (1722), Moll Flandersové(1722)
aRoxany(1724); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
6.10.2010
Strana 37/97
2. Henry Fielding
Ke klasikům dobrodružné prózy, založené na realistickém obrazu společenského života, patřil
prozaik a dramatik HENRY FIELDING (1707 – 1754).
Henry Fielding na dobovém portrétu ze 17. století;
Narodil se ve zchudlé, ale vážené aristokratické rodině. Na univerzitě v Etonu se věnoval cizím
jazykům a klasické literatuře. Znalosti si později rozšířil také studiem práv. Literární tvorbu
úspěšně zahájil překlady Molièrových komedií i vlastními divadelními hrami, v nichž parodoval
sentimentální hrdinské tragédie svých současníků (Přeukrutná tragédie o životě a smrti Palečka
Velikého, 1730), ale také upozornil na skandály společenského života (Kavárenský politik, 1730)
a politické praktiky vládnoucí whigistické strany (Historický kalendář na rok 1736, 1737).
Fieldingovy útoky proti vládě a proti vlivným osobnostem veřejného života se staly záminkou
k zavedení cenzury a k omezení počtu londýnských divadel. Byl umlčen jako dramatik i jako
ředitel jedné z uzavřených scén. Poté se věnoval advokátní praxi a žurnalistice, která ho
postupně přivedla k prozaické tvorbě. I později zastával Fielding statečné a nekompromisní
postoje. Jako londýnský smírčí soudce se pokusil vyřešit nezákonné postupy policie – vyhlásil boj
vysoké zločinnosti a založil první opravdu fungující policejní sbor v Anglii – Scottland Yard. Své
soukromé střetnutí se zkorumpovanou anglickou společností sváděl denně na stránkách novin i
románů. Potřebné síly mu však rychle ubírala zhoubná choroba. Zemřel během léčebném pobytu
v Portugalsku.
6.10.2010
Strana 38/97
Hned ve svém prvních románech Obrana života paní Shamely (1741) a Dobrodružství Josefa
Andrewse a jeho přítele Abrahama Adamse (1742) paroduje Fielding sentimentální příběhy o
ctnostných dívkách, které jen o vlásek unikají nástrahám vypočítavých a neřestných milenců.
Titulní listy vydání románů Dobrodružství Josefa Andrewse z r. 1742 a Obrana života paní
Shamely(1741); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Dobrosrdečný ťulpas Josef Andrews, domnělý bratr hrdinky Richardsonova románu Pamela
aneb Odměněná ctnost, se zachová stejně jako Pamela: odmítne náklonnost své
zaměstnavatelky, ale místo radostné budoucnosti ho čeká okamžitá výpověď ze služby. Jeho
návrat do rodné vesnice a k milence Fanny je velmi dobrodružný a podaří se jen díky faráři
Adamsovi. Také sám Adams pak prožívá řadu komických příhod a situací, do nichž se dostává
kvůli své prostodušnosti a naivní potřebě někomu pomáhat. Na jeho osudu předvádí autor (snad
pod vlivem Cervantesovým) krutost, nesnášenlivost a zlobu světa, který neumí ochránit slabé a
potřebné.
Oblíbený (a skutečný) motiv o propojení nejvyšších vrstev se světem zločinu využil autor
v románu Život Jonathana Wilda Velikého (1743). Odhalil morálku společnosti ovládané
urozenými i prostými darebáky, pro niž charakterní a čestný člověk neznamená téměř nic.
6.10.2010
Strana 39/97
O zločinci Jonathanu Wildovi byla napsána autentická kniha (il., 1725), důkazem, že za své
skutky zaplatil, je vstupenka na popravu(1725); fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
Nejslavnějším a také nejzdařilejším Fieldingovým prozaickým dílem zůstal jeho předposlední
román Příběh nalezence Toma Jonese (1749).
6.10.2010
Strana 40/97
Titulní list prvního vydáníToma Jonese (1749) a ilustrace románu z roku 1891;
Klidné dětství, které prožívá nalezenec Tom na venkovském sídle, narušují pouze vztahy s
nenávistným a pokryteckým Bliffilem, synovcem Tomova poručníka Allworthyho. Idylické soužití
však skončí, když vyjde najevo milostný románek mezí ním a Sofií, dcerou neurvalého souseda
Westerna. Tom je „ze svého ráje vyhnán“ a na cestě do Londýna prožívá četná dobrodružství.
V hlavním městě se bleskově vyšvihne do nejvyšší společnosti, stejně rychlý a hluboký je však
následný pád: za zabití soka v souboji ho čeká vězení a poprava. Nečekaný obrat způsobí
překvapivé odhalení Jonesova urozeného původu. Příběh ukončuje svatba se Sofií, která kvůli
Tomovi utekla z domova a ráda mu jeho předchozí nestálost odpouští.
V románu o Tomu Jonesovi zkoncentroval Fielding všechny životní zkušenosti a dovršil svůj
umělecký vývoj. V napínavém ději s komickou zápletkou předkládá čtenáři důsledný pohled na
anglický venkov i velkoměsto s četnými postavami a jejich morálními postoji a konflikty.
Postavil proti sobě dobro a zlo, spravedlnost a bezpráví, a ukázal, jak souboj mezi nimi probíhá
ve společnosti i každém jedinci zvlášť. Celkové vyznění románu i jednotlivý přístup k jednajícím
postavám naznačuje, na čí straně je autorova přízeň. Tu postrádá zejména Bliffil, Tomův
nalezený bratr, jemuž je od přírody vrozená zloba, pokrytectví a neupřímnost, a na jehož
charakteru nic nezmění ani dobrá výchova. Proti němu staví charakter “nalezence” Jonese. Tom
je sice prostopášník a mnohdy jedná nerozvážně, nezodpovědně a impulzivně, v jádru je však
čistý a laskavý. Jeho životní příběh je zároveň symbolem (stejně jako v případě moudrého a
spravedlivého soudce Allworthyho) osvícenské víry v konečné vítězství rozumu a morálky.
6.10.2010
Strana 41/97
Zdravotní potíže spolu s neradostnou perspektivou vývoje anglické monarchie oslabily
Fieldingův optimismus. Viděl příliš mnoho bídy a utrpení, a tak v posledním románu Amelie
(1752) už ani mladí a lehkomyslní hrdinové nemají odvahu s úplatným světem bojovat – ztrácejí
majetek, klidné soukromí, ideály a nakonec i šanci přežít.
Titulní list románuAmelie(vydání z roku 1752);
Fielding byl dokonalý vypravěč. V dramatických příbězích postihl většinu problémů doby, uměl
je pojmenovat (zkaženost aristokracie, úplatnost soudců, sňatky z rozumu atd.) a zároveň sdělit
vlastní názor na život. Své hrdiny soudil opatrně, bez nenávisti. Na rozdíl od Swifta psal pro
pobavení, měl pochopení pro lidské slabosti a věřil v jejich nápravu. Sledováním procesu
vyzrávání hrdinů, kteří během děje měnili postoje i charaktery, opustil Fielding omezující
schéma dobových próz a přiblížil se podobě moderního románu vývojového.
3. Tobias Smollett
Na autobiografických zážitcích založil náměty svých próz mladší Fieldingův současník,
překladatel, historik a romanopisec skotského původu TOBIAS GEORGE SMOLLETT (1721
– 1771). Proslavil se zejména realisticky laděným románem Dobrodružství Rodericka Randoma
6.10.2010
Strana 42/97
(1748), v němž tvůrčím způsobem využil svých zkušeností z válečných výprav do Jižní Ameriky,
kde jako pomocník lodního lékaře poznal život námořníků.
Formou pikareskního románu předvedl pestrou mozaiku nejneobvyklejších lidských osudů
zasazených do exotického prostředí. Titulní hrdina prochází bizarním světem námořníků, vojáků,
umělců a politiků, jejichž osudy měly mnohdy skutečné základy. Přestože k jejich podivným a
ničemným praktikám cítí odpor, pod tlakem okolností postupně ztrácí původní bezelstnost a
naivitu, přizpůsobuje se okolí.
Dobrodružné příběhy podivínů a darebáků, kteří si nezasluhují lidskou účast, předkládá Smollett
v dalších románech. Drsnou realitu každodenního života anglické společnosti podtrhují výstřední
charaktery dalších hrdinů z námořnického prostředí v románu Dobrodružství Peregrina Pickla
(1751). Zároveň upozorňují na zvětšující se rozpory mezi osvícenskými ideály a tehdejší
dobovou realitou.
Peregrin Pickl je ještě pochybnější existence než Roderick Randome. Tento bezzásadový
chvastoun a příživník se chová stejně jako ostatní, téměř groteskní postavy námořníků. Žije
nevázaným životem, plným absurdních příhod, obhroublých výjevů a milostných dobrodružství.
Ještě silnější ukázkou deformací dobové morálky je groteskní příběh o polepšeném násilníkovi a
kriminálníkovi z knihy Dobrodružství Ferdinanda, hraběte Fathoma (1753).
Prozaické dílo završil Smollett epistolárním románem Výprava Humpreyho Clinkera (1769),
který dopsal za svého léčebného pobytu v Itálii. Prostřednictvím sentimentálního příběhu o
putování rodiny starého mládence po Británii komentoval život anglické společnosti a vyjádřil
vlastní nespokojenost s nešvary doby. V poslední satiře převládl laskavější humor a větší víra
v lidskou dobrotu a světskou spravedlnost.
6.10.2010
Strana 43/97
Portrét T. Smolletta (anonym, asi 1770) a ilustrace k Výpravě Humpryho Clinkera ( 1857);
Defoe, D.: Moll Flandersová (přeložila G. Pospíšilová), Praha 1983; Defoe, D.: Robinson
Crusoe (přeložil A. Vyskočil, T. Vodička), Praha 1975; Defoe, D.: Roxana (přeložil J. Bílý),
Praha 1971; Fielding, H.: Tom Jones, příběh nalezence (přeložil E. Kondrysová), Praha 1987;
Smollett, T.: Dobrodružství Rodericka Randoma (přeložil L. Cejp), Praha 1954;
3.4 Autotest
1. Středem pozornosti učenců se v době osvícenství nestala:
- teologie
- lékařská věda
- fyzika a mechanika
- praktická filozofie
2. Boha jako neosobní princip v podstatě totožný s přírodou představovali zastánci
- ateismu
- panteismu
6.10.2010
Strana 44/97
- deismu
- katolicismu
3. Kromě Francie a Anglie se osvícenství svobodně vyvíjelo:
- v Německu
- v Itálii
- v Rusku
- v Nizozemí
4. Hlavní příčinou pro zavádění některých osvícenských reforem bylo pro absolutistické
panovníky:
- zájem o životní potřeby prostého lidu
- podpořit šlechtu v jejich kulturních snahách
- využít vlivu církve a zvýšit obecnou vzdělanost
- vyvést své zaostávající monarchie z počínajícího úpadku
5. Umělecké zpracování dobrodružného (nebo fantastického) motivu pro vysvětlení předem
formulovaného problému se nazývá:
- měšťanské drama
- heroikomický (směšnohrdinský) epos
- filozofický román (povídka)
- esej
6. Hlavním argumentem měšťanských tvůrců kritizujících anglickou společnost 18. století byl:
- umírněný racionalismus
- filozofický radikalismus
- náboženský fanatismus
- kritický realismus
7. Který výrok se nehodí k charakteristice Žebrácké opery?
- Dramatickou parodii se zpěvy napsal Alexander Pope.
- Děj se odehrává v zločineckém podsvětí.
- Deklasované společenské vrstvy se morálkou příliš neliší od darebáků bohatých.
- Hlavní hrdinou hry je lupič-gentleman s omluvitelnými slabostmi, který je divákovi
sympatičtější než arogantní násilníci.
8. Čtyřdílný antiutopický cestopis J. Swifta obecně nazývaný Gulliverovy cesty se neodehrává:
- ve Francii
- na Létacím ostrově
- v zemi Hvajninimů
6.10.2010
Strana 45/97
- v Anglii
9. Které dílo nepatří do bibliografie Daniela Defoa?
- Život a zvláštní podivuhodná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku
- Moll Flandersová
- Roxana aneb Šťastná kurtizána
- Pamela aneb Odměněná ctnost
10. Které z děl anglického osvícenství přiřadíte k dílu Henryho Fieldinga?
- Deník morového roku
- Příběh nalezence Toma Jonese
- Pohádka o kádi
- Ukradená kadeř
11. Který z anglických osvícenců je autorem dobrodružného románu Dobrodružství Rodericka
Randoma?
- Alexander Pope
- Tobias George Smollett
- David Hume
- John Gay
12. Jak nazýváme dílo, v němž líčíme životní osudy ztroskotanců v pustých oblastech?
- autobiografický román
- vývojový román
- antiutopie
- robinsonáda
6.10.2010
Strana 46/97
4 LITERATURA V ZÁPASU O OSVÍCENSKÉ IDEÁLY
4.1 ZA SVOBODU A VOLNOST
Jak se setkali? Náhodou, jako všichni lidé.
Jak se jmenovali? Co vám na tom záleží?
Odkud přicházeli? Z nejbližší osady.
Kam šli? Cožpak víme, kam jdeme?
Denis Diderot (přeložila J. Vobrubová-Koutecká)
Diderotovy otázky po smyslu lidského života jako námět Gauginova obrazu: Odkud
pocházíme? Kdo jsme? Kam jdeme? (1897); fotografická reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
1. Podoby francouzského osvícenství
Nejradikálnější prostředí poskytla osvícenským aktivitám Francie. Absolutismus francouzských
panovníků, odtržený od života, ruku v ruce s rozsáhlými privilegiemi šlechty, které nebyly
nepoloženy ani morálními ani podnikatelskými předpoklady, přivedl v 18. století zemi do vnitřní
krize, ze které bylo třeba v zájmu všech vrstev co nejrychleji vybřednout. Přestože rostla výroba
a vzkvétal obchod, státní dluh zděděný z doby vlády Ludvíka XIV. narostl do obrovských
rozměrů a byl umořen až pomocí papírových peněz a zvýšením daní.
6.10.2010
Strana 47/97
Výboje vyčerpávající francouzskou státní pokladnu od r. 1552 do Francouzské revoluce;
Tím se znovu neúměrně zvětšily sociální rozdíly mezi jednotlivými vrstvami obyvatel. Část jich
sice využila situace k společenskému vzestupu a bleskurychlé kariéře spojené s bezstarostným
životem, ale většina národa upadla do neskutečné bídy. Následné protidrahotní bouře a selské
rebelie postupně prokázaly neudržitelnost systému absolutistické vlády. Stabilita poměrů byla
narušena a lesk, který provázel život panovnického dvora mladičkého Ludvíka XV., jen zastíral
pravý stav věcí.
Ludvík XV. (L.-M. van Loo, 18. stol.) a jeho milenky na obrazech F. Bouchera: Madamme de
6.10.2010
Strana 48/97
Pompadour (1750) a Marie-Louisa O'Murphy (1752); fotografické reprodukce (the public
domain, www. wikipedia.org)
Osvícenství vstoupilo do zápasu o nové uspořádání francouzské společnosti, podpořilo
nespokojené měšťanské vrstvy a postavilo se proti nehoráznému vydírání většiny obyvatelstva.
V mnohém navázalo na humanismus 16. století a zdroje nalezlo ve filozofickém díle Descartově,
zejména v jeho víře ve vlastní schopnosti a neomylnost lidského rozumu. Zpočátku se osvícenské
myšlenky dotýkaly literární tvorby jen sporadicky. Postavy literárních děl pouze reprodukovaly
základní ideály nové morálky, ale ke skutečnému životu měly příliš daleko. Kritičnost prvních
románů a dramat se navíc z obavy před cenzurou projevila pouze v alegorické nebo jinak
zastřené podobě.
Formy pikareskního románu použil k vyjádření svých postojů k dané skutečnosti jeden
z nejznámějších prozaiků epochy ALAIN-RENÉ LESAGE (1668 – 1747). Do příběhů, které se
odehrávaly ve španělském prostředí, ukryl karikaturu neradostných poměrů ve Francii. Chtivost,
lakotnost a nemravné chování některých příslušníků zkorumpované šlechty, kteří své životní
ideály omezili pouze na uskutečnění mocenských cílů a neštítili se použít všech dostupných
prostředků, ukázal v Kulhavém ďáblu (1707).
Alain-René Lesage (anonymní rytina,18. stol.) a ilustrace z Kulhavého ďábla(vydání z r. 1845);
6.10.2010
Strana 49/97
Podobně realistický pohled na mravy vysoké společnosti tehdejší doby podává také třídílný
satirický román Příběhy Gila Blase ze Santillany (též Gil Blas 1715; další díly 1724 a 1735).
Lesage využil spletitého putování hlavního hrdiny, aby vylíčil rozmanitá prostředí (od
měšťanského až po dvorské) a vypodobnil množství charakterových typů. Podobnost s poměry
ve Francii poloviny 18. století byla tak zřejmá, že soudobý čtenář dokonce poznával v
jednotlivých postavách vysoce postavené současníky a chápal román jako obraz dobových
mravů.
Syn komorné a podkoního prožívá rychlý společenský vzestup. Dobrodružný život začíná jako
sluha, putuje z místa na místo, ale brzy se mistrným využíváním slabostí svých pánů a
napodobením jejich chování (intrikami, korupcí i podvody) povznese do významného postavení.
Zažívá ale i nepřízeň osudu – závist, společenský pád a nový vzestup. Teprve v závěru poznává,
že skutečné hodnoty – klidný a šťastný život uprostřed blízkých bytostí – se nedají penězi ani
movitým majetkem nahradit.
Dvě ilustrace z Lesagova románu Příběhy Gila Blase ze Santillany(vydání z let 1715 a 1810);
2. Literatura raného osvícení
Vírou v lidský rozum a bojem za přirozená práva člověka, který se vzepře útlaku a pomocí
6.10.2010
Strana 50/97
vzdělání najde životní ideál ve spravedlivém světě, vynikly mezi prvními francouzskými
osvícenci dvě všestranné osobnosti: Montesquieu a Voltaire.
Spisovatel, filozof a historik CHARLES-LOUIS DE SECONDAT, BARON
MONTESQUIEU (1689 – 1755) byl ideovým vůdcem raného osvícenství a ve svém díle podal
první, přestože ještě značně zastřenou kritiku evropských poměrů, zejména mravního úpadku
vyšších vrstev.
Ch.-L. Montesquieu (anonym, 18. stol.) a jeho rodové sídlo Château de la Brède v Gironde;
fotografická reprodukce a foto Carole J. (the public domain, www. wikipedia.org. a GNU Free
Documentation License)
Montesquieu se narodil v Bordeaux a pocházel ze starobylého rodu venkovské šlechty. Byl
právníkem, ale věnoval se rovněž filozofii a přírodním vědám. V bádání však nedosáhl
výraznějších výsledků. Teprve spisovatelská činnost mu přinesla uspokojení a uznání. Značnou
část života prožil v Paříži a na studijních cestách, při nichž navštívil většinu evropských zemí
(Cestopisy, 1894).
Významný literární úspěch mu přinesla anonymně vydaná satira Perské listy (1721). Na zásadní
problémy evropské reality a hlavně francouzského absolutismu se dívá očima dvou Peršanů, kteří
na cestách po Francii prožívají rozličné historky a své rozporuplné pocity sdělují v dopisech
přátelům a příbuzným.
6.10.2010
Strana 51/97
Ukázky ze slavných Montesquieových děl: frontispis satiryPerské listy (vyd. 1754) a titulní list
filozofické úvahy Duch zákonů (1. vyd. 1750); fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
Kritický postoj k despoticky uplatňované moci ovládl i Montesquieovo dílo historické a
filozofické. Ve spise Úvahy o příčinách velikosti Římanů a jejich úpadku (1734) vysvětloval na
příkladech svou představu o uspořádání společnosti a dokazoval, jak ztráta občanské svobody a
absence rovnoprávnosti urychluje rozklad i toho nejmocnějšího státu. Proti státnímu útlaku
namířil i zralou filozofickou úvahu Duch zákonů (1748, vyd. 1750). Byl stoupencem
geografické koncepce, a proto objasňoval vznik a charakter zákonů, formu státního zřízení i
způsob vlády jako důsledek přirozených podmínek (podnebí, přírodního bohatství, lidnatosti
země, náboženství apod.).
3. Voltaire
Neochvějným prosazováním osvícenských ideálů a nesmiřitelným postojem vůči náboženskému
a společenskému dogmatismu a fanatismu proslul filozof, dramatik, básník a historik
François-Marie Arouet, v literárním světě známý jako VOLTAIRE (1694 – 1778). Hořkou
ironií svých děl bojoval po celý život proti despocii a ponižování, které sám okusil z mnoha
stran.
6.10.2010
Strana 52/97
Voltaire (portrét od N. de Largillière, 1718) a Voltairovo sído ve Ferney; fotografická
reprodukce a foto K. Kasparek (the public domain, www. wikipedia.org a GNU Free
Documentation License )
Syn pařížského notáře získal první vědomosti v jezuitské škole. Už v mladém věku se obrátil
k literatuře a později jejím prostřednictvím nemilosrdně napadal francouzskou společnost i její
jednotlivé představitele. Pro urážku na cti byl odsouzen do vězení a v roce 1726 byl dohnán
k emigraci do Anglie. Tam se začal zabývat divadelní tvorbou a napsal první filozofické studie
v duchu Lockova sensualismu. Návrat do vlasti roku 1730 mu nepřinesl ani uznání ani úspěch.
Proto vyslyšel pozvání osvíceného panovníka Friedricha II. a odešel na pruský královský dvůr do
Berlína. Neshody s ješitným a sobeckým králem, který velkého učence pokládal jen za dobře
placeného šaška, donutily Voltaira odjet do Švýcarska, kde vytvořil většinu filozofických prací.
6.10.2010
Strana 53/97
Voltaire na dvoře Friedricha II. (A. von Menzel: Kulatý stůl, 1850) a Voltaire v Prusku,
(rytina P. Ch. Baquoye, asi 1795).;fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Teprve po smrti Ludvíka XV. se vrátil zpět do Francie. Spolupracoval na Encyklopedii a vášnivě
vystupoval na obranu protestantů. Za rok po návratu do Paříže však uctívaný vědec umřel, ale
klid mu nebyl dopřán ani po smrti. Pochováván byl tajně a plného ocenění se mu dostalo až za
revoluce, kdy bylo jeho tělo uloženo v pařížském Pantheonu, vedle ostatních velkých osobností
Francie.
6.10.2010
Strana 54/97
Voltairova socha na jeho náhrobku v pařížském Pantheonu;
foto Carcharoth (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)
Své materialistické názory na svět formuloval Voltaire v útočných filozofických úvahách
nazvaných Filozofické listy (též Anglické listy, 1734) a začlenil je i do polemických traktátů
Úvaha o metafyzice (1738) a Prvky Newtonovy fyziky (1738), v nichž zpopularizoval fyzikální
obraz světa I. Newtona. Byl přesvědčeným deistou a dokázal tento systém uvést do praxe.
6.10.2010
Strana 55/97
Filozofické listy (též Anglické listy, titulní list 1. vydání z r. 1734) a frontispis Prvků
Newtonovy fyziky (vyd. 1737); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Originální představy o uspořádání mezilidských vztahů rozvinul v Eseji o mravech a duchu
národů (1756) a v protiklerikálním Filozofickém slovníku (1764). Dějiny nevnímal jako sérii
bitev a střídání monarchů, ale jako transformace kulturní vytříbenosti, myšlení a vědění. Vznik
náboženství různých civilizací a epoch, včetně křesťanství, například dovedl posuzovat v jejich
časové posloupnosti. V Úvaze o toleranci (1763) pak srovnával různé náboženské věrouky
s praktikami katolické církve, jejíž nenávist vůči odlišným filozofickým názorům považoval za
urážku lidského rozumu. Nesmiřitelná kritická stanoviska vyslovil zejména k celé epoše
17. století v historickém spise Století Ludvíka XIV. (1751).
Skeptický filozof, duchaplný a jízlivý prozaik, dramatik, ale zejména básník Voltaire zůstal věrný
klasicistickému pojetí literárních forem a kompozice. S neuvěřitelnou lehkostí vytvářel vtipná a
kousavě ironická díla, v nichž hlásal rovnost všech lidí bez rozdílu. Útočil na lidskou hloupost,
zaostalost a nesnášenlivost. Bez zábran komentoval úsudky soudobých autorit a neuctivě se
vyjadřoval o nedotknutelných symbolech Francie i celého křesťanství. Komického účinku
dociloval i tím, že vážný děj vypravoval všedním způsobem a karikaturami znevážil mnoho
známých osobností.
Na počátku své literární dráhy Voltaire věřil, že osvícenství je určeno především aristokracii a že
6.10.2010
Strana 56/97
nutné změny vyjdou od vzdělaného panovníka. Takového tolerantního a moudrého krále našel
v postavě Jindřicha IV. Navarrského, jehož oslavil v eposu Henriada (1723).
Titulní list eposu Henriada (vyd. z roku 1728);
Za skutečně jedinečné básnické dílo je však považován především směšnohrdinská báseň Panna
(vyd. 1762). Hravá satira paroduje církevní verzi hrdinství a mučednictví Johanky z Arku,
znevažuje mýtus o jejím panenství a upozorňuje na pokrytectví katolického kléru, který se
pokusil svůj podíl na smrti nešťastné dívky skrýt úsilím o její svatořečení.
6.10.2010
Strana 57/97
První (ženevské) vydání eposu Panna (1762) a ilustrace z téhož díla (vydání v r. 1819);
Kromě poezie je významnou složkou Voltairova díla i tvorba dramatická. Napsal několik desítek
her, nad něž vysoko vyčnívá tragédie Brutus (1730), čerpající námět z římských dějin, a milostné
drama Zaira (1732), které na konfliktu vztahu dvou mladých milenců odlišného vyznání
poodhalilo, kolik nelidskosti je obsaženo v náboženském fanatismu a jak je těžké zbavit se
falešných předsudků a pokrytectví ve vztazích mezi lidmi.
6.10.2010
Strana 58/97
Z antických námětů vycházela i tragédie Oidipus (2. vydání z r. 1719);
Dalším vrcholem Voltairovy umělecké tvorby jsou jeho prózy. Filozofii nekritického dobového
optimismu, který pokládal za pravděpodobné vytvořit harmonický život ve společenství řízené
„boží prozřetelností“, zesměšnil v nejslavnější filozofické povídce Candide neboli Optimismus
(1758). Tragikomickými zážitky a zkušenostmi hlavního hrdiny, vrženého náhle ze sterilního
prostředí do nepřátelského světa, postupně čtenáři vyvracel představu o brzkém vzniku ideálně
uspořádané komunity, v níž bude mít všechno (a koneckonců také zlo) svou pozitivní funkci.
Candide, mravně bezúhonný a prostoduchý chlapec, je vyhnán ze „svého ráje“, utvrzen
v představě, že svět kolem je „nejlepší ze všech možných světů“. Optimistický pohled se mu
rozplyne poté, co ho stíhá jedno neštěstí za druhým a z útrap prakticky nevychází. Teprve
nabytím majetku, který získá v tajemném Eldorádu, se jeho život zklidní a ukáže se, že ani
radikální pesimismus není v životě na místě. „Pracujme a nechme mudrování, to je jediný
způsob, jak učinit život trochu snesitelný,“ říká jedna z postav povídky, pesimista Martin, a
ukazuje, jak je také možné čelit zlu světa: věnovat se tvůrčí činnosti.
6.10.2010
Strana 59/97
Titulní list vydání románu Candide neboli Optimismus z r. 1759) a ilustrace neznámého
autora z r. 18. století k témuž dílu; fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Pesimistický náhled na svět převládal i v dalších Voltairových prózách. Břitkými satirami na
absolutismus a dobovými předsudky spoutanou společnost jsou povídky Micromegas (1752) a
Prosťáček (1767). V druhém příběhu se mu podařilo ostře vykreslit skandální společenské
poměry a vylíčit je v kontrastu s nezkaženým životem prostého venkovského člověka.
6.10.2010
Strana 60/97
Titulní list povídky Prosťáček (švýcarské vydání, 1767);
4. Druhá vlna osvícenství
Montesquieu a Voltaire patřili svými ranými filozofickými postřehy i politickou aktivitou do
první vlny francouzského osvícenství, kterou silně ovlivnilo osvícenství anglické. Tato skupina
myslitelů ještě o odstranění dosavadních pořádků příliš nepřemýšlela. Většinou se pokoušela
prosadit částečné reformy, jimiž by bylo možno vládnoucí systém zdokonalit a svou aktivitou
připravovala zázemí pro vystoupení radikálnější generace umělců, filozofů a vědců, spjatých
v 2. polovině 18. století s projektem Encyklopedie. Tito tzv. encyklopedisté přes jistou
různorodost názorů možná bezděčně, ale o to dokonaleji už podkopávali vliv tradičních
společenských a církevních autorit a tím dovedli Francii k buržoazní revoluci.
6.10.2010
Strana 61/97
Dva různé titulní listy (odlišných fromátů) prvního vydáníEncyklopediez r. 1751;
Slavná Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel (vydávaná v letech 1751 –
1772) svým rozsahem i širokým záběrem přesáhla ostatní počiny osvícenské vědy a naučné
literatury. Do čela obrovského projektu se postavili významný filozof a spisovatel DENIS
DIDEROT (1713 – 1784) a matematik JEAN LE ROND D’ALEMBERT (1717 – 1772).
Spolu s dalšími učenci, techniky a umělci se pokusili shrnout a uceleně vyložit dosavadní
vědomosti ze všech oblastí lidského poznání.
6.10.2010
Strana 62/97
Na vydání Encyklopedie měli největší zásluhu D. Diderot (L.-M. van Loo, 1767) a J.
d'Alembert (M. Q. de La Tour, 18. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Už první svazek Encyklopedie se podle Diderota stal symbolem „století rozumu“. Hlavním
záměrem všech autorů bylo dokázat, že svět je poznatelný a tím i ovládnutelný, jen je nutné
osvobodit se především od všeho, co poznání a rozvoj brzdí. Přesvědčovali veřejnost, že
zkoumat zákonitostí přírody a společnosti, nebo poznávat dějiny nelze prostřednictvím víry a
náboženských dogmat, ale pouze vlastním uvažováním, hledáním pravdy a pokroku. Pro větší
názornost byly teoretické informace doplňovány ilustracemi a praktickými nákresy přístrojů,
nářadí, technických zařízení a staveb, často znázorněných s lidskými postavami při práci.
6.10.2010
Strana 63/97
Frontispis prvního vydání Encyklopedie (1751) a příklady názorných rytiny a praktických
nákresů;fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Ani ti nejradikálnější encyklopedisté nepočítali s radikálním společenským převratem. Odmítali
však despocii a hájili vizi osvícené konstituční monarchii. Snažili se tedy spíše o revizi
společnosti a připravovali její nápravu, aby byl sklouben obecný prospěch se zájmy jednotlivce a
vytvořily se tak podmínky pro zlepšení života většiny občanů země. Přesto byli často označováni
za nebezpečnou sektu, jejich díla byla podrobována cenzurním zásahům jezuitů a pálena. V roce
1759 bylo vydávání Encyklopedie na čas přerušeno a v závěru se její tvůrci potýkali
s nedostatkem finančních prostředků. Po dvaceti letech se podařilo dílo dokončit a Encyklopedie
se rychle rozšířila po Evropě. To už však francouzským učencům konkurovala Angličany rychle
dokončovaná Encyklopaedia Britannica.
6.10.2010
Strana 64/97
Titulní strana Encyclopaedie Britanica (1771) a ilustrace k přírodovědným heslům (totéž
vydání);fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
5. Denis Diderot
Citlivým umělcem, který dokázal své literární práce podložit jasnou a hlubokou filozofickou
zkušeností, byl i všestranný filozof, prozaik, dramatik a teoretik umění DENIS DIDEROT
(1713 – 1784).
6.10.2010
Strana 65/97
L.-M. van Loo: portrét Denise Diderota (1767) a jeho socha v Paříži od J. Gautherina (1866) ;
fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org), foto autor
Narodil se v Langres jako syn nožíře. Základní vzdělání získal na jezuitské škole, filozofická
studia pak absolvoval v Paříži. Už jeho první spisy se setkaly s odporem církevních kruhů:
Filozofické myšlenky (1746) byly odsouzeny ke spálení na hranici a po vydání materialistického
spisu List o slepých pro poučení vidoucích (1749) dokonce strávil několik měsíců ve vězení. Psal
také teoretická pojednání o divadelní tvorbě a o estetice, ale hlavně zasvětil celý život vydávání
projektu Encyklopedie.
Svého záměru se nevzdal ani v době, kdy se vydavatelé se dostávali do finanční krize a kdy ho
téměř všichni spolupracovníci opustili. Tehdy prodal svou rozsáhlou knihovnu ruské carevně
Kateřině II. Osvícená panovnice taktně vyřešila problém, jak slavnému učenci pomoci a přitom
ho neurazit milodarem – Diderot mohl až do konce života knihy používat a své dílo dokončit.
6.10.2010
Strana 66/97
Titulní listy filozofických studií Filozofické myšlenky(vyd. 1746) a List o slepých pro poučení
vidoucích(vyd. 1749); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Kromě vědecké činnosti se Diderot zabýval i tvorbou krásné literatury. Psal měšťanská dramata
(tragédie Nemanželský syn, 1757; Otec rodiny, 1758) nebo vážné komedie (Je dobrý? Je zlý?).
Významnější a životnější jsou jeho divadelní recenze a teoretické stati o estetice, jimiž podrobil
kritice statičnost a strnulost celé klasicistní tvorby, zejména její schematismus a odtrženost od
soudobého života (Pojednání o kráse, Esej o malířství, Rozprava o dramatické poezii).
6.10.2010
Strana 67/97
Titulní listy prvních vydání komedií Otec rodiny (1758) a dobová Montesquieova kritika
dramatu Nemanželský syn (1757); fotografická reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Mimořádnou hodnotu představují Diderotovy prozaické práce. Přední místo mezi nimi zaujal
nepříliš rozsáhlý román v dopisech Jeptiška (1760), napsaný jako autobiografie hlavní hrdinky.
Novicka Zuzana Simoninová, hledající záchranu před nemilosrdným osudem, se obrací svými
listy o pomoc k mladému šlechtici. Celé dílo je obžalobou církve, jejích metod zbavujících
člověka svobody rozhodování a posléze i vlastní důstojnosti. Příběh byl několikrát
zdramatizován a stal se rovněž předlohou filmového ztvárnění
Příčinou nezáviděníhodného osudu dívky Zuzany byl její nemanželský původ. Finanční i
společenské důvody ji přinutily odejít do kláštera a určily jí osud nedobrovolné řeholnice. Své
postavení si navíc zhoršovala pokusy o útěk a evidentním odporem ke klášternímu režimu. Na
vlastní kůži pocítila rozmanitá příkoří, vyplývající z nenormálního prostředí i z chování
některých představených. Vznik románu doprovázela opravdová mystifikace: Diderot román
zasílal po částech svému příteli, markýzi de Croismare, který dokonale podlehl iluzi, že čte
prosby zoufalé dívky, vězněné za zdmi kláštera. Teprve těsně před vážně míněným pokusem o její
vysvobození byla fikce prozrazena.
6.10.2010
Strana 68/97
Vydání slavné DiderotovyJeptiškyz roku 1821;
Ve stínu úspěšné Jeptišky občas zůstává filozofická próza Rameauův synovec (1762), napsaná
formou plynulé rozmluvy mezi autorem a titulní postavou. Z příběhu bezpáteřného příživníka a
bohéma se dovídáme mnohé o postojích obyčejných lidiček a o jejich malé ochotě jednat podle
osvícenských ideálů, především o neschopnosti zracionalizovat své chování nebo dodržovat
zásady přirozené a uvědomělé mravnosti.
6.10.2010
Strana 69/97
Titulní list románuRameauův synovecz roku (vyd. z r. 1841);
Svěží dialog a plynulý tok vyprávění jsou charakteristické také pro román Jakub fatalista (1773).
V něm staví proti sobě dvě odlišné povahy: zemitého a střízlivě uvažujícího sluhu Jakuba, který
ani v nejsložitějších životních situacích neztrácí smysl pro humor a chuť soupeřit se světem, a
jeho pána, zmateného reprezentanta zanikající aristokracie. V jejich rozhovorech, často záměrně
neuspořádaných a jakoby náhodných, rozvinul Diderot ideu prosazování vlastní vůle a
svobodného rozhodování.
6.10.2010
Strana 70/97
Titulní list prvního vydání románuJakub Fatalista (1773) a ilustrace z této knihy (pařížské
vydání z r. 1797); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Světoznámou dramatizaci tohoto románu pod názvem Jakub a jeho pán vytvořil český
spisovatel Milan Kundera.
Diderot, D.: Jakub Fatalista (přeložila J. Vobrubová–Koutecká), Praha 1977; Diderot, D.:
Jeptiška (přeložila V. Smetanová), Praha 1963; Diderot, D.: O umění (přeložila R.
Grebeníčková), Praha 1983; Lesage, A. R.: Příběhy Gila Blase ze Santillany (přeložil J.
Zaorálek), Praha 1952; Montesquieu, Ch. S. de: Perské listy (přeložil J. Kopal), Praha 1955;
Orieux, J.: Voltaire neboli Vláda ducha (přeložil Z. Zchata), Praha 1979; Voltaire: Candide a
jiné povídky (přeložil R. Krátký), Praha 1970
4.2 MIMO OSVÍCENSKÁ CENTRA
Důkladné a pevné stavbě stačí její vlastní základy;
opory ani podpěry nepotřebuje.
Jestliže se zviklá stářím,
potom teprve potřebuje vnější upevnění.
6.10.2010
Strana 71/97
Alexandr Nikolajevič Radištěv (přeložila N. Musilová)
Andrej Rjabuškin: Moskevská ulice v 17. století během svátků (1895);
1. Projevy osvícenství v německé literatuře 18. století
Na několik stovek státečků roztříštěné a třicetiletým válčením zdevastované Německo prožívalo
v 18. století komplikovanou etapu svých dějin. Suverénní vládnoucí rody, které zemi přivedly
nerozumnou politikou a neustálými konflikty k hospodářskému krachu, se málo staraly o její
kulturní rozvoj a už vůbec nestály o import osvícenských ideálů z „bezbožného“ Západu.
V 2. polovině 18. století však našlo osvícenství vhodnou půdu i zde a přes všechny obtíže
pomohlo proměnit vkus a cítění pomalu se rodícího měšťanstva. Tvůrci německé osvícenské
filozofie a literatury ovšem neoplývali přílišnou originalitou myšlení a zaměřovali se zvláště na
rozvíjení teorie poznání a činnost literárně kritickou.
6.10.2010
Strana 72/97
Mapa roztříštěného Německa z roku 1705;
Nedostatek domácí tradice donutil průkopníky německého osvícenství důsledně přejímat a
napodobovat anglické a francouzské vzory, i když to nebylo pro zaostávající kulturní prostředí
nejlepším řešením. Navíc se u nich často projevovala snaha vyhnout se kritice „nebezpečných“
jevů a nepopudit mocné více, než bylo nezbytně nutné. Obratně se proto vyhýbali problematice
církví a víry. Využívali i náklonnosti osvícenského panovníka Friedricha Velikého.
6.10.2010
Strana 73/97
Anonymní malba z r. 1886 zachycuje Friedricha Velikého na zemědělské usedlosti, kde
propaguje pěstování brambor; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Rozbor situace stále častěji ukazoval, že hlavní příčinou všeobecného úpadku je státní
roztříštěnost. Proto si už první němečtí vzdělanci pod vlivem deterministických názorů filozofa
GOTTFRIEDA WILHELMA LEIBNIZE (1646 – 1716) začali uvědomovat svou
zodpovědnost za zachování samotné existence národa, zvýraznili úsilí za ustavení spisovného
jazyka a rozvíjeli národní písemnictví.
6.10.2010
Strana 74/97
G. W. Leibniz (B. Ch. Francke, 1700) a jeho rukopisné poznámky (dopis z roku 1716 a rukopis
esejů Monadologie, posmrtně, 1718); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Leibnitzovi pokračovatelé J. Ch. Gottsched, F. G. Klopstock, G. E. Lessing a Ch. M. Wieland už
viděli podstatu své literární, vědecké práce a filozofických studií v konání dobra pro celé lidstvo.
Tito autoři také poprvé přišli s požadavkem vymanit oblast tvůrčí činnosti a vědeckého poznání
z vlivu církevní dogmatiky a horečnou vědeckou a literární prací zahájili zápas o obnovu
německého duchovního života. Tím, že všichni důsledně psali v mateřském jazyce, pomáhali
rozvoji německého písemnictví i po stránce formální. V jejich dílech poprvé ožívá touha nalézt
původní, národnímu duchu nejbližší témata, čímž se jim podařilo aspoň částečně potlačit cizí
kulturní vlivy.
Úsilím o vybudování národní literatury v intencích měšťanského vkusu proslul obzvláště literární
kritik a teoretik JOHANN CHRISTOPH GOTTSCHED (1700 – 1766). Položil základy
německé osvícenské estetiky, podle níž mělo literární dílo splňovat především funkci vzdělávací a
výchovnou. ale uznával i výrazný podíl estetického zážitku (prožití krásna) na formování
člověka. Gottschedova koncepce literární tvorby usměrňovala vkus celé generace německých
dramatiků a literárních kritiků a oslovila i pozdější tvůrce preromantické a některé romantiky.
Johann Christoph Gottsched (anonymní portrét, asi 1750);
6.10.2010
Strana 75/97
Silným protifeudálním postojem a vášnivými výzvami ke sjednocení národa přispěl k rozvoji
osvícenských představ také spisovatel a jazykovědec FRIEDRICH GOTTLIEB
KLOPSTOCK (1724 – 1803). Jako básník bohatil německou literaturu o neotřelé básnické
formy. V patetických Ódách (1771) oslavoval přátelství, lásku, a přírodu. Zanícenými
vlasteneckými verši označil Němce za národ, jemuž předvídal šťastnou a slavnou budoucnost.
Přivítal nadšeně i revoluční události v Paříži, neboť věřil, že přinesou svobodu celé Evropě.
Klopstockovu lyrickou tvorbu však příliš ovlivnil smutný tón anglického sentimentalismu, a tak
jeho jediným svébytným dílem zůstal dnes už téměř zapomenutý duchovní epos Mesiáš (1773).
F. G. Klopstock (J. C. Füssli, 1750) a titulní list eposuMesiášz roku 1749;
V duchu Gottschedovy estetické a kritické školy rozvíjel literární činnost také prozaik a
překladatel CHRISTOPH MARTIN WIELAND (1733 – 1813). V různorodých, nejednou
alegorických námětech svých výchovných románů zachytil nejvýznačnější problémy Německa:
přízemnost a nesoudnost nabubřelého maloměšťáctví, regionální zaslepenost, nedostatek vkusu a
rozbujelou náboženskou nesnášenlivost. Románem Agathon (1766), který situoval do období
6.10.2010
Strana 76/97
klasického Řecka, vylíčil vlastní nelehkou cestu k osvícenství. Z antického prostředí vychází také
humoristický Příběh Abdéřanů (1774). V obyvatelích řecké Abdéry (připomínající český
Kocourkov) zesměšnil vlastnosti a národní charakter Němců a konfrontoval jejich nevalnou
vzdělanost s moudrostí starověkých civilizací.
Ch. M. Wieland na portrétu F. Jagemanna (1805) a vydání Příběhu Abdéřanů(1780);
Na nové metody analýzy a pokusy vytvořit svébytný vědecký systém navázal osamocený zjev
německého osvícenském myšlení, učenec a filozof IMMANUEL KANT (1724 – 1804), jehož
tři slavné Kritiky (Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu a Kritika soudnosti)
položily základ německé klasické filozofii. Kant v nich vysvětlil své názory na předpoklady a
hranice rozumového poznání a vyjádřil se i k problematice vztahu náboženství a exaktních věd.
6.10.2010
Strana 77/97
I. Kant (anonym, 18. stol.) a tituly Kritiky čistého rozumu (něm. vyd., 1781) a Kritiky
praktického rozumu (ang. vyd., 1899); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
2. Ruská literární tvorba v době osvícenství
Pro Rusko na počátku 18. století je příznačné hospodářské a politické posilování, k němuž se
odhodlal car Petr Veliký. Jeho sny o moderním státě se odrazily zejména v rozsáhlé podpoře,
věnované především rozvoji vědy a techniky, ale také ve zvýšení celkové vzdělanosti převážně
negramotného obyvatelstva. Osvícený panovník taktéž pochopil, že konzervativní pravoslavná
církev a nepružné bojarstvo vytrvale brání všem novotám, a tak znemožňuje začlenit zemi mezi
vyspělé velmoci. Proto se vší rozhodností omezil jejich přímý vliv na státní záležitosti.
6.10.2010
Strana 78/97
Portrét cara Petra Velikého (P. Delaroche, 1838) a dobová rytina, která cara zachycuje, jak
stříhá plnovousy bojarům; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Pozitivní vztah Petra Velikého k vědám a umění dokládá počet kulturních institucí, které během
své vlády ustanovil. Založil kromě jiného Akademii věd, Akademii umění i Moskevskou
univerzitu, na jejíž půdě pak vyrostly pevné opory ruské osvícenské společnosti. Jeho péčí se
zdokonalilo také střední odborné vzdělávání, bylo zjednodušeno písmo, konečně se rozšířil i
knihtisk a z nových tiskáren začaly vycházet první noviny.
6.10.2010
Strana 79/97
Moskevská univerzita(dobová malba, 18. století);
To vše pomohlo rychle seznámit veřejnost s nejnovějšími společenskými trendy, zbavit obyvatele
náboženských omezení a proměnit jejich vztah ke kultuře a vzdělání – aktivně je zapojit do
umělecké tvorby. Co bylo dřív pod vlivem pravoslaví považováno za hříšné, stalo se běžnou a
vítanou skutečností.
6.10.2010
Strana 80/97
Reforma pravoslavné církve neproběhla bez projevů schizmatu (N. Pustosvjat: Spor o víru,
1881); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Vědecké bádání a postupné prosazování nových názorů na umění podpořilo i vzestup literární
tvorby. Od 18. století je Rusko zemí, kde se slovesní umělci pokoušejí překonat hrozivou
propast, která dělila národní literaturu, zaostávající někde na středověké úrovni, směrem k
modernímu písemnictví západní Evropy. Výrazem toho byl překotný vývoj, který vedle sebe
seřadil rozmanité prvky: od ohlasů renesanční tvorby, přes dozvuky klasicismu až po projevy
francouzského osvícenství a sentimentalismu. Zájem autorů upoutal také osud prostých lidí,
stíhaných všemožným strádáním a utrpením. Vděčným námětem byla jejich touha po štěstí,
vášnivé projevy lásky a nenávisti, nezlomnost a statečná srdce, motivy převzaté ze svérázné
lidové slovesnosti. Na těchto základech postupně vzniklo moderní ruské písemnictví, jehož
úžasné možnosti odkryl už romantismus a poté realistická epocha 19. století.
Se zásadami klasicistní tvorby se během studií na pařížské Sorbonně seznámil VASILIJ
KIRILLOVIČ TREDIAKOVSKIJ (1703 – 1768). Sám překládal francouzskou poezii a
zabýval se literárně teoretickými otázkami, zejména problematikou ruského verše. Stopy
typických klasicistních konfliktů vášně a povinnosti už nesou také veršované historické tragédie
(např. Dimitrij Samozvanec) a satirické komedie ze současnosti od básníka ALEXANDRA
PETROVIČE SUMAROKOVA (1717 – 1777). Ten kromě pokusů o novou podobu dramatu
přinesl do ruské poezie hovorový jazyk, formu volného verše a oživil žánr bajky.Satira a
společenská kritičnost je příznačná pro dalšího osvícenského klasicistu, básníka ANTIOCHA
DMITRIJEVIČE KANTĚMIRA (1708 – 1744). Po vzoru Horatia a Iuvenala ostře kritizoval
6.10.2010
Strana 81/97
středověké poměry své země, napadl nevzdělanost a nadutost vládců i neutěšené poměry
v pravoslavné církvi.
Portréty ruských osvícenců V. K. Trediakovského (F. Rokotov, 18. stol.), A. P. Sumarokova a
A. D. Kantěmira (dobové anonymní rytiny); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Pod vlivem klasicistní poetiky začal své literární dílo také jeden z největších ruských vzdělanců
18. století MICHAIL VASILEVIČ LOMONOSOV (1711 – 1765). Velmi brzy ho však zaujaly
osvícenské ideály vzdělanosti, a proto věnoval veškeré síly vědecké práci, zatímco umělecká
tvorba, i když chápal její důležitost při šíření společenských ideálů, zůstávala poněkud v pozadí.
Syn rybáře z vesnice blízko Archangelsku přišel studovat do Petrohradu vyzbrojen pouze
vědomostmi samouka. Znalosti si však neustále prohluboval a touha po vzdělání ho nakonec
dovedla až na německé univerzity. Vlastními výzkumy zasáhl téměř do všech známých
přírodovědeckých oborů (především se zasloužil o rozvoj fyziky a chemie), ale zabýval se rovněž
jazykovědou, historií a literární teorií.
6.10.2010
Strana 82/97
Portrét M. V. Lomonosova (L. S. Miropolsky, 1787) a detail mozaiky zachycující bitvu u
Poltavy (1717); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Jako básník uspěl oslavnou lyrikou (např. básní Óda na vítězství nad Turky a Tatary), ale i
satirickou a anakreontskou poezií. Zamýšlený epos o životě Petra Velikého, v němž chtěl vylíčit
cara – neúnavného bojovníka proti zaostalosti, bohužel nedokončil.
Po smrti Petra I. se v Rusku vyhrotily společenské problémy. Krizi prohlubovalo zejména další
zbídačování venkovského obyvatelstva, jež přineslo největší oběti za hospodářský vzestup země.
Petrova nástupkyně Kateřina II., která se sama považovala za osvícenou panovnici a udržovala
styky s předními osobnostmi francouzského osvícenství (Diderotem i Voltairem), doma řešila
konflikty represemi a tvrdým pronásledováním nositelů osvícených myšlenek. Přesto i
v nesvobodných podmínkách samoděržaví vliv osvícenství na kulturu a umění neustále rostl.
6.10.2010
Strana 83/97
Kateřina Veliká (J. B. Lampi, 1780)a její nejtvrdší zásah: potlačila krutě Pugačevské povstání
(obraz V. Perova:1879); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Velký pokrok zaznamenala v této době také básnická a dramatická tvorba. V dílech autorů
(většinou šlechtického původu) najdeme vedle prvků klasicismu rovněž stopy Voltairovy jízlivosti,
ale i křehké tóny módního dramatu sentimentálního. Autorem kousavých komedií byl například
DĚNIS IVANOVIČ FONVIZIN (asi 1745 – 1792). Ve hře Výrostek (1781) ukazuje na příběhu
statkářského synka negativní vliv hrubé a sobecké výchovy na duševní vývoj citlivého jedince.
Satiru pěstoval také NIKOLAJ IVANOVIČ NOVIKOV (1744 – 1818), který vydával v Rusku
první humoristické časopisy (Troud, Měšec) a v nich zveřejňoval četné výpady proti morálce
mocných a bohatých. Klasicistní postupy už příliš nedodržoval básník a dramatik GAVRILA
ROMANOVIČ DĚRŽAVIN (1743 – 1816). V jeho verších se především mísí laskavý humor
s filozofickými úvahami. Díky sugestivní obrazotvornosti a jazykové virtuozitě však dokázal
vystihnout krásy přírody i hloubku citových zážitků (báseň Vodopád).
6.10.2010
Strana 84/97
Portrét D. I. Fonvizina (anonymní rytina, 1893) a na dobových portrétechtaké N. I. Novikova
(D. Levický) a G. R. Děržavina (V. L. Borovikovský); fotografické reprodukce (the public
domain, www. wikipedia.org)
Neobyčejně složité sociální a etické problémy za vlády Kateřiny Veliké satiricky analyzoval
vědec, filozof a spisovatel ALEXANDR NIKOLAJEVIČ RADIŠČEV (1749 – 1802), který
sice ještě vycházel z osvícenského realismu, ale využíval i některých prvků sentimentálních.
Přestože původem patřil Radiščev k nejvyšším kruhům moskevské aristokracie, poznání
otřesných podmínek života prostých lidí ho přimělo, aby vystoupil proti hlavním příčinám
zaostávání Ruska. Pochopil, že vinen je především nefunkční systém vlády, mravní zvrácenost
nevolnictví a neomezená moc v rukou konzervativních sil – zpátečnické šlechty a církve.
6.10.2010
Strana 85/97
A. N. Radiščev na anonymním portrétu (někdy po r. 1790);
Radikální soudy vyjádřil v raných povídkách a v básnické tvorbě (například ódou Volnost), ale
nejostřejší hodnocením zlořádů proslul fiktivní satirický cestopis Cesta z Petrohradu do Moskvy
(1790).
Během svého putování v něm prožívá vypravěč množství záměrně řazených a stupňovaných scén
násilí, křivd, neskutečné bídy a ponižování lidí. Autor tak zbavuje čtenáře iluzí, že vše vyřeší
osvícený vládce. Naopak velmi naléhavě upozorňuje na skutečnost, že neúnosné postavení
poddaných povede brzy k jejich vzpouře a povstání.
Knihu postihl po prvním vydání zákaz a mohla být rozšiřována pouze v opisech. Radiščev byl
zatčen a odsouzen k smrti. Později mu byl trest Kateřinou II. změněn na desetileté vyhnanství. Po
návratu ze Sibiře nedokázal vzdorovat represím nového cara a sám si vzal život.
Osobitým způsobem (na rozdíl od Radiščeva „poněkud uvážlivěji“) vyjádřil svůj kritický poměr
k situaci v Rusku IVAN ANDREJEVIČ KRYLOV (1768 – 1844). Vybral si k tomu formu bajky
a prostřednictvím podobenství se podíval na vše, co se dělo uvnitř jen pomalu se měnící země.
V rozsáhlém cyklu Bajky (1788 – 1834), v devíti knihách jich napsal přes dvě stovky, přesně
pojmenoval pravou podstatu ruských problémů, vyjádřil své názory na politiku, vládu i obecnou
6.10.2010
Strana 86/97
morálku. V jeho provedení bajky připomínají drobné scénky z běžného života, z nichž dobře
vyznívá satirické ladění celého příběhu.
Portrét I. A. Krylova od K. Brullova (1839) a jeho socha v Sankt Petěrsburgu (P. Clodt,
1845—1851); fotografická reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation
License; www. wikipedia.org)
Mezi řádky svých bajek Krylov prosazuje důsledně národního ducha. Postavy myslí a jednají
rusky a využívají tradiční lidové moudrosti (obsažené v četných příslovích a pořekadlech)
k zesměšnění typických projevů neschopnosti vládnoucích kruhů. Kritizují prohnilé panovačné
vládce, jejich pokrytecké přisluhovače i hrůznost samotného zotročování člověka člověkem. Proti
despocii staví v jednoznačných a konkrétních obrazech činorodou aktivitu prostých lidí.
Realistický charakter těchto postřehů ze života je dotvořen i jazykovými prostředky. Bajky jsou
vyprávěny pomalým tempem, mnohdy nerýmovaným veršem a často hovorovým až lidovým
jazykem. Někdy jim chybí závěrečné poučení, neboť to se prolíná celým dějem.
3. Počátky amerického písemnictví
6.10.2010
Strana 87/97
Loď Mayflower transportující první Poutníky do Nového světa (dobová malba, 18. století);
Americká literatura šla na počátku poněkud jinými cestami, než se ubíralo písemnictví evropské.
Radí se teprve v průběhu 17. století, kdy přicházejí na nový kontinent Angličané i příslušníci
jiných národů a vezou s sebou kromě nemnohých materiálních statků i část kulturního dědictví
svých otců. V krušných dobách pionýrského osídlování nového kontinentu se zpočátku uplatňuje
hlavně literatura určená praktickým potřebám. K ní řadíme zejména oblíbenou
nábožensko-vzdělavatelnou četbu puritánů, kromě toho však brzy zaznamenáváme také vznik
historické literatury a děl memoárových.
6.10.2010
Strana 88/97
Poutníci se modlí na palubě lodi Speedwell před přistáním (R. Weir, 19. stol.) a Hookerova
komunita dorazila do Connecticutu (dobová rytina); fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
Teritorium nově se formujících Spojených států bylo mnohem menší než dnes (francouzská
mapa ukazuje USA v r. 1790); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
6.10.2010
Strana 89/97
V 18. století postupně zasáhly severoamerické území projevy osvícenství. Příliv nových ideálů
urychlil odstředivé tendence v anglických koloniích a povzbudil formující se hnutí za
nezávislost. Osvícenský racionalismus, posílený o hesla Francouzské revoluce začal tažení proti
náboženskému fanatismu, se ostře postavil proti novodobému otrokářství a vystoupil i na obranu
systematicky vyvražďovaného indiánského obyvatelstva. Konflikt mezi osadníky a britským
královstvím byl nakonec završen vyhlášením Spojených států. Z tohoto období pocházejí některá
díla naukové a právní literatury.
Z autorů, kteří se přímo zasloužili o deklaraci americké nezávislosti, je nezbytné jmenovat
učence, filozofa, publicisty a politika BENJAMINA FRANKLINA (1706 – 1790), jehož
naukové práce (v Pokusech a pozorováních elektřiny např. objevil souvislost mezi zábleskem na
obloze a efektem elektrického výboje) i studie sociálněpolitické poprvé ukázaly opravdové
možnosti americké kultury. Své politické názory, životní filozofii i zážitky diplomatické činnosti
vylíčil s velkým osobním kouzlem a lidskou moudrostí v Autobiografii (1868), kterou uzavřel jen
několik dní před smrtí.
Portrét B. Franklina od J.-S. Duplessise (asi 1785), ilustrace z jehovědeckého spisu o
fyzikálních jevech a titulní listAutobiografie (1793); fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
Řada soudobých osobností se zaměřila ve svých dílech na obhajobu výhod liberalismu
v odlišných podmínkách americké společností, kterou neovlivňovalo takové množství předsudků,
jak tomu bylo na starém kontinentě. Propagací lidských a občanských práv proslul politik a
6.10.2010
Strana 90/97
novinář THOMAS PAYNE (1737 – 1809). V době neúspěchů a porážek hnutí za nezávislost
dokázal tento pamfletista anglického původu plamennými letáky burcovat vlastenectví a bojové
nadšení spolubojovníků. V náboženském spise Věk rozumu (1794) odmítl fanatismus některých
církví a radikálně žádal, aby byla moderní víra přizpůsobena novým společenským podmínkám.
Thomas Payne na portrétu A. Millièra (dle starší předlohy, 1880) a první vydání spisu Věk
rozumu (1794);
Jiná stanoviska bránil finančník ALEXANDER HAMILTON (1757 – 1804), který označil za
zásadní zdroj americké demokracie svobodu obchodu a podnikání. Jako nehumánní označil
Hamiltonovu politiku sociálně zaměřený demokrat JOEL BARLOW (1754 – 1812). Přihlásil se
k myšlence skutečného demokratismu vybudovaného z vůle většiny občanů a v patetických
protiválečných verších Columbiáda (1807) oslavil vznik svobodné republiky a národní
nezávislosti.
6.10.2010
Strana 91/97
Dva nesmiřitelní političtí odpůrci:republikán A. Hamilton (J.Trumbull, 1806) a demokrat J.
Barlow (kresba, projekt Gutenberg); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Podobný názor na rovnost v právech všech občanů země měl i třetí prezident Spojených států
THOMAS JEFFERSON (1743 – 1826), který věřil, že i fungující demokracii lze dále povznést
reformami školství a zájmem vzdělání (Souhrn práv britské Ameriky).
6.10.2010
Strana 92/97
Jeffersonův portrét od Ch. W. Pealeho (1791) aListina právz téhož roku (první dodatek
k americké ústavě); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Jefferson byl autorem textu Deklarace nezávislosti Spojených států amerických (1776) a jako
jeden z mála politiků prosazoval sociální reformy a hledal humánnější řešení indiánské
problematiky.
6.10.2010
Strana 93/97
Nejslavnější obraz J. Trumbulla Podpis Deklarace nezávislosti (1819) a faksimile její kopie z
roku 1823; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Puritánský odpor proti zábavným funkcím literární tvorby negativně ovlivnily počátky americké
beletrie. Zcela zapomenuta zůstávala světská poezie a jen opatrně se prosazovala próza a divadlo.
Zpočátku proto nepřinášela literární díla žádné objevné myšlenky nebo témata, přínosem snad
bylo pouze líčení divoké a exotické americké přírody a jejích dobyvatelů. Dobou zrodu a
pozvolného rozkvětu skutečné umělecké literatury se v Americe stalo až romantické období
v 1. polovině 19. století.
Dobyvatelé Dalekého západu křižující pláně Nebrasky na malbě C. Christensena (19. stol.);
Krylov, I. A.: Bajky (přeložila H. Vrbová), Praha 1973; Radiščev, A. N.: Cesta z Petrohradu
do Moskvy (přeložila N. Musilová), Praha 1954
4.3 Autotest
6.10.2010
Strana 94/97
13. Osvícenské ideály nové morálky byly ve Francii zpočátku prosazovány:
- rychle a bez obav
- i díky podpoře Ludvíka XV.
- v obavě před cenzurou pouze v alegorické nebo jinak zastřené podobě
- prostřednictvím umírněných církevních kruhů
14. O románu Kulhavý ďábel nemůžeme konstatovat, že (vyberte jednu správnou odpověď):
- patří mezi prozaická díla Alaina-Reného Lesage
- navazuje na formu pikareskní prózy
- je to karikatura poměrů z prostředí zkorumpované šlechty
- odehrává se ve Francii
15. Filozofická úvaha Charlese-Louise Montesquieua Duch zákonů objasňuje vznik a charakter
zákonů jako
- důsledek přirozených podmínek, z nich společnost vyšla
- důsledek vyspělosti vládnoucích vrstev, zejména šlechty
- vnuknutí Boží prozřetelnosti
- z dlouhodobé duchovní činnosti představitelů církve
16. Mezi významné Voltairovy filozofické romány s tragikomickými prvky patří především:
- Henriada
- Zaira
- Candide
- Panna
17. Encyklopedie aneb Racionální slovník byla vydávána:
- od počátku 17. století
- od počátku 18. století
- v 2. polovině 18. století
- na konci 18. století
18. Hlavní osobností, která se zasloužila o vznik Encyklopedie, je filozof, dramatik a prozaik:
- Jean Jacques Rousseau
- Voltaire
- Paul Heinrich von Holbach
- Denis Diderot
19. Které dílo Denis Diderot nenapsal?
- tragédii Brutus
6.10.2010
Strana 95/97
- filozofický román Jakub Fatalista
- román v dopisech Jeptiška
- měšťanskou komedii Otec rodiny
20. Vyberte tezi, která platí pro německé osvícenství:
- bylo myšlenkově originální a radikální
- zaměřilo se na teorii poznávání a činnost literárněkritickou a jazykovědnou
- zcela odmítlo duchovní zásady doznívajícího baroka
- do země se dostávalo rychle ze západních kultruních oblastí
21. Základ německé klasické filozofii, vysvětlující předpoklady a hranice lidského poznání,
položil filozof:
- Gottfried Wilhelm Leibniz
- Immanuel Kant
- Christoph Martin Wieland
- Friedrich Gottlieb Klopstock
22. Pro ruskou literaturu 18. století je charakteristické konstatování:
- překotný vývoj - od zaostalého středověkého písemnictví rychle dobíhá moderní
evropskou literaturu
- nezabývá se lidovou slovesností ani osudy prostých lidí
- nikdy nedohnala zaostávání z období před Petrem Velikým
- přešla automaticky přes osvícenství do romantismu
23. Rozsáhlým cyklem Bajky se na ruskou společnost kriticky podíval:
- Alexandr Nikolajevič Radiščev
- Michail Vasiljevič Lomonosov
- Děnis Ivanovič Fonvizin
- Ivan Andrejevič Krylov
24. Mezi prvními díly americké literatury díky činnosti puritánů a specifickému vývoji
nenajdeme:
- díla nábožensko-vzdělavatelná
- zábavnou beletrii
- díla nauková a právní
- díla memoárová
6.10.2010
Strana 96/97
5 Rejstřík
6.10.2010
Strana 97/97

OSVÍCENSTVÍ - Pro rodiče

Transkript

Podobné dokumenty

Literatura pro 4. ročník

- Liga lidských práv

č. 13 on-line

Lužská krize

srpen 2012 - starý Zlín

Zrádce moderny Philip Glass - Ostravské centrum nové hudby

O runách Velesovy knihy

Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38 Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38

Formulace estetiky klasicismu

Kontraurbanizace: chaotický koncept?

zde - Touratech CZ

tvorba datového modelu crigingerovy mapy v arcgis

Devět princu Amberu

Wylie-jayel-falcons-2-nebezpecne

Stáhnout zde - Svobodné noviny na internetu

1.65 MB

Baroko 2

Březen 2015

4. ročník - Digitální technologie v geoinformatice, kartografii a

FAČR – Okresní fotbalový svaz Chomutov

Los a sázka - Michal Horáček

zde - Dilia