peníze

Prezidentské odkazy
Na počátku obnovené demokracie v tehdejším Československu
po roce 1989 mnozí říkali, že naše společnost potřebuje dvacet
let na to, aby se náš politický systém kultivoval. Bylo to opravdu
naivní očekávání, jak se dnes v plné míře ukazuje. Náš politický
systém, místo aby dokázal po dvaceti letech generovat nové
politické osobnosti, tak působí spíš dojmem celkové
degenerace, včetně morálního úpadku politických elit a tristní
absence idejí.
Můžeme se ptát, jak je to možné a proč se nenaplňují naše
očekávání? Odpověď je prostá. Každý systém, podle toho jak je
nastaven, motivuje a přitahuje takové lidi, kterým vyhovuje.
Vyžaduje-li systém na lidech osobní odpovědnost, vstupují do
něho lidé odpovědní a naopak. Vyžaduje-li pouze stranickost,
vstupují do něho lidé, kterým je jistá stádnost vlastní a naopak.
Jako příklad si můžeme připomenout dobu komunistického
systému. Zatímco na počátku byli v systému lidé převážně
přesvědčení o komunistické myšlence, někteří až demagogicky
přesvědčení, s prodlužující se dobou trvání systému těchto lidí
ubývalo. Jistou očekávanou nadějí pro systém se stal vývoj ve
společnosti
počátkem
šedesátých
let
v tehdejším
Československu. Komunistický systém se časem vyčerpal a
pokusil se oživit tzv. „socialismem s lidskou tváří“. Byla to snaha
o regeneraci přidáním nových hodnotových kriterií, která měla
obnovit motivaci společnosti. Nejen straníků, ale i nestraníků,
jejich aktivnějším zapojením do ovlivňování života společnosti.
Celý pokus ztroskotal násilnou sovětskou okupací. Můžeme
dnes jen spekulovat, jak by se modernizace, anebo „učesání“,
degenerujícího systému podařilo.
1
Na základě později nastolené tzv. normalizace došlo ke
zrychlení úpadku tohoto systému. Většina lidí už přestala věřit
idejím komunismu. A v takové situaci se lidé prostě jen systému
přizpůsobili. Systém byl nastaven tak, že člověk, který se neštítil
čehokoli, chtěl se snadno realizovat ve své práci a dosáhnout
nějakého společenského postavení, musel se stát členem
Komunistické strany. V té době takoví lidé do strany masívně
vstupovali. Lidé zásadoví a slušní, naopak byli ze strany
vylučováni, mnohdy přicházeli o zaměstnání, nebo zůstali
stranou politiky a stávali se většinou součástí politicky
víceméně neangažované tzv. „šedé zóny“.
Pokud se nad tím opravdu zamyslíme a budeme hledat důkazy
pro tuto myšlenku pak je, naprosto pádné, dozajista najdeme ve
faktech. Všimněme si upadající úrovně vůdců na sklonku
komunistického systému u nás. Milouš Jakeš, Urbánek. To
zdaleka nebyly politické osobnosti. Podobnosti můžeme najít i
v jiných zemích. Andropov, Černěnko a naštěstí jejich brzká
smrt teprve umožnila chopit se vůdcovství Gorbačovovi, který
posléze otevřel cestu zásadním změnám nejen v bývalém
Sovětském svazu, ale i v celé střední a východní Evropě.
Naopak takovým zářným vzorem, systémem vygenerovaného
„komunisty-nekomunisty“, člověka, který hlavně sledoval svou
kariéru a prospěch, byl Marián Čalfa. V jednom rozhovoru
Reflexu s prezidentem Havlem z roku 2004, který se vrací
k událostem z konce roku 1989, Havel k Čalfovi říká: „Jediný,
s kým se dalo opravdu věcně mluvit, byl Marián Čalfa. Šel
k jádru věci a na rozdíl od Adamce pochopil, že je konec
komunismu. Byl právnicky chladnokrevný.“ Ve chvíli, kdy se
stává Čalfa přijatelným pro Občanské fórum i samotného Havla
jako předseda budoucí federální československé vlády, otevírá
dveře právě takovému typu lidí, „komunistům-nekomunistům,“
k jejich budoucímu úspěchu (nebo „úspěchu“), vlivu i bohatství.
2
Takový typ lidí v pravdě, zásadách a přesvědčení rozhodně
nežil a nežije. Současně s tímto rozhodnutím do budoucna
prohrává Havel i politický a ideový souboj s Václavem Klausem.
Zatímco Havel byl spíše stoupencem idealistického pojetí
politiky, naopak Klaus byl naprosto pragmatický materialista a
lidé podobní Čalfovi jakbysmet. Proto nakonec zvítězil v České
politice právě tento směr. Havel, ač měl v naší politice
nezanedbatelný vliv tím, že se snažil být zásadově
nadstranickým, zůstává postupně ideově víceméně osamělý a
strany, které mu byly názorově blízké, většinou z líhně Charty
77, ztrácely postupně vliv na politické dění ve státě. Jeho
takzvané „tahání za nitky“ zpoza kulis viditelné české politické
scény, stalo se ve svém konečném efektu kontraproduktivní.
Systémově nehledal, možná ani hledat nechtěl, možná ho to
ani nenapadlo v prioritě svých zahraničně politických úspěchů,
lidi nové, kteří by mu byli názorově blízcí a dále rozvíjeli jeho
myšlenky, ale „vařil“ takzvaně ze staré vody.
Smrt Václava Havla se stala, ač nevědomým, dalším
symbolem, který může nastartovat zásadní systémové změny
české demokracie. Tento symbol přišel navíc v době, kdy Klaus
je na vrcholu své končící prezidentské kariéry. Odešel člověk,
který, díky svému vlivu v Čechách i na mezinárodní scéně,
držel Klausovy nacionalistické a rusofilní politické cíle na uzdě.
Člověk, který cítil, že mocenské ambice ruského vedení nejsou
mrtvou doktrínou a stále přece jen jde v mezinárodní politice o
uplatňování sfér vlivu. Nyní může mít Klaus pocit konečného
vítěze.
To by nás, lidi názorově blízké Havlovu odkazu, nemělo nechat
klidnými. Ač to zatím tak nevypadá, je nesporné, že se může
v brzké době začít „hrát“ o samu podstatu demokracie a to
nejen v Čechách. Jasným signálem je viditelná skutečnost, že
3
ve společnosti přibývají lidé, kteří ztrácí víru v demokracii
takovou, jak se nyní v Čechách prezentuje.
Aby naše demokracie nebyla pouhou nahodilostí, která je jen
jakousi hračkou toho, či onoho kapitálu s takovými, či onakými
cíli. Hračkou úzké skupiny lidí. Aby ona demokracie nebyla
chápána jen a pouze jako pragmatizmus přinášející politikům
peníze a hmotné výhody, ale dostala zpět i ideový rozměr. Aby
se konečně stala demokratickým systémem, ve kterém se lidé
vyznají a budou chápat jeho potřebu i logiku věcí. Aby nebyla
vystavěna hlavně pro politiky, ale naopak na prvém místě pro
občany naší země. Aby konečně vyžadovala osobní
odpovědnost a nevysmívala se lidem šklebem kolektivní
neodpovědnosti.
Demokracie nemůže být prioritně definována jen svobodnými
volbami, ale musí být demokratickým systémem, který se
naplňuje právě jen svobodnými volbami. Snažme se společně
vrátit politice její duchovní rozměr, jako nadstavbu
v současnosti převažujícího materialistického vidění světa.
Myslím, že tak můžeme společně naplnit to, co Václav Havel,
jako prezident, v nově se rodící demokracii nestihl, anebo
stihnout nemohl, nebo prostě neudělal.
Prezident Masaryk v hovorech s Karlem Čapkem řekl:
„Nakonec mívají takzvaní idealisté vždycky pravdu a udělají
pro stát, pro národ a lidstvo víc než ti politikové, jak se jim
říká, reální a chytří. Chytráci jsou koneckonců hloupí.“
4
Demokracie jako živý organizmus
Často v souvislosti s demokracií je používáno spojenídemokracie západního typu. Jde však takovou demokracii jasně
a jednoznačně definovat? Nelze. Vždyť onen druh, dá-li se
tomu říkat druh, má mnoho podob. Dvě základní podoby jsou
buď demokracie parlamentní, kdy veškerá moc vychází
z parlamentu a pak demokracie založená na prezidentském
systému. Pak jsou samozřejmě možné další varianty, které
z těchto dvou systému vycházejí. Klasická nauka o státu
rozlišovala státy především podle kritéria, zda vládne jedinec
(monarchie), nebo více lidí (aristokracie), nebo mnoho lidí
(demokracie). Toto hledisko pro charakterizování státu při
dnešní rozmanitosti vládních systémů nedostačuje.
V moderní podobě demokracie vstupuje do rozhodovacích
procesů další fenomén a tím jsou prvky přímé demokracie.
Typickým příkladem může být demokracie švýcarského typu,
která má v sobě prvky jak prezidentského systému, tak prvky
parlamentarizmu, ale i prvky přímé demokracie (referendum a
iniciativa). Lze tedy v tomto případě hovořit o demokracii
polopřímé.
Referendum jako jeden z nástrojů přímé demokracie je však
v mnohém ošidný. Začnete-li se ptát občanů v referendu na kde
co, způsobíte časem jistou znechucenost vyplývající i z toho, že
mnohé návrhy případných zákonů schvalovaných v referendu
jsou pro běžného občana nesrozumitelné. Důkazy najdeme
právě i ve zmiňovaném Švýcarsku.
To vše jsou důkazy toho, že demokracie je opravdu živý
organismus, že se vyvíjí, má mnoho podob, a že je především
hledáním lepšího uspořádání správy lidského společenství na
základě zkušeností a vizí.
5
Ale vraťme se na počátek. Politická uspořádání a jejich
establišmenty, ať už mají charakter demokratický, či jiný, cítí-li
se být ohroženy, argumentují zpravidla tím, že nespokojení lidé
ohrožují samu podstatu tohoto politického uspořádání. Tak je
tomu i nyní u nás, stejně argumentovali naši vládní
představitelé při hromadných protestech občanů proti vládní
politice. Pokud sami politici nepochopí, že jejich politický systém
není dobrý a nechtějí ho reformovat, pak k samému ohrožení
systému může skutečně dojít. Masívní nespokojenost lidí
projevená na náměstích, má vést inteligentní politiky k jisté
sebereflexi a hledání příčin. Pokud tomu tak není, může
k ohrožení systému na samém konci skutečně dojít.
Pokud po více jak dvaceti letech budování nové společnosti,
která měla být ekonomicky lepší než ta původní, je stát na
kolenou, pak nevystačíme pouze s tím, že pravicová vláda má
být nahrazena ve volbách levicovou. Vždyť nám v průběhu
oněch dvaceti let vládly obě! Taková alternativa je jen
prodloužením jisté degenerace špatně nastaveného systému.
Voliči, občané, jsou hnáni do jistého stavu zoufalství, který se
dále prohlubuje. Důkazy jsou víc než známé. Jedním z projevů
tohoto stavu zoufalosti se stala iniciativa, která nabádala voliče
ke kroužkování a udílení tak preferenčních hlasů lidem
ze spodních částí kandidátek. Nakonec to konečný efekt a
naději na nějakou očekávanou změnu k lepšímu, nemělo
žádnou. Podobně dopadlo i hledání alternativy ve volbě některé
z menších stran. Ať už to byla Strana zelených, nebo Věci
veřejné, konce a zklamání jejich voličů bylo stejné. Ono to
z několika důvodů ani jinak dopadnout nemohlo. Tyto dvě
politické strany byly v podstatě nabídnuty voličům mocí peněz,
ovlivňováním průzkumů veřejného mínění a velkolepou
kampaní. Bylo využito všech marketingových triků pro
6
manipulaci lidí. Přitom se v obou případech jednalo o opravdu
marginální politická uskupení, která byste plošně zakotvené
v systému jen obtížně hledali.
V případě těchto preferovaných malých stran nelze vyloučit ani
dlouhodobou snahu o vymizení menších stran z našeho
politického systému, která jak se zdá, se zatraceně daří.
Nakonec se sami voliči smíří s tím, že nám v parlamentu
zůstanou jen dvě nejsilnější „zavedené“ partaje s asistencí
komunistů, protože hloupé snahy o jejich zrušení se opakovaně
nedaří. Stali se vlastně takovým trojským koněm naší politické
scény.
Jestli se nám někdo snaží vnutit názor, že nespokojené
davy na náměstích ohrožují demokracii u nás, pak tomu
nevěřme. Je to jen pokus o jakousi sebeobranu
představitelů prohnilé alternativy demokracie, kterou si zde
udržují, protože jim vyhovuje systém založený na osobní
neodpovědnosti, klientelismu a korupci. Protože jim
vyhovuje všeobjímající moc politických partají a užívají si
kolektivistické pojetí politiky, pod jehož neprostupnou
ochranou sledují bezostyšně své osobní sobecké cíle.
7
Otevřenost systému
Pokud přijmeme definici demokracie jako vládu mnoha lidí, pak
se u nás z tohoto hlediska jedná o jakousi limitovanou a značně
omezenou demokracii a nepochopení (možná záměrné
nepochopení) oné definice. Vezměme si například skutečnost,
že členskou základnu průběžně vládnoucích politických stran
v naší zemi tvoří jen několik desítek tisíc lidí. Přičteme-li počty
jejich příznivců, pak sice dojdeme k číslu poněkud vyššímu, ale
toto číslo je natolik relativní, že na něm nemůžeme nijak stavět.
Musíme totiž rozlišit příznivce a potencionální voliče politických
stran. Ale nespojujme si politiku jen s něčím, co se nazývá
politická strana. Politika je součástí života společnosti a prolíná
se veškerým naší bytím. Politika je součástí života v rodině,
v práci, ve spolcích. Každý máme nějaké postoje, názory a
přesvědčení. Něco, čím ovlivňujeme život a osudy lidí kolem
nás. To vše je politika. Politikové z partají nemají tedy patent na
politiku, protože nezpochybnitelná většina politiků není v žádné
politické straně. Jen je partajní klišé zcela cílevědomě nechce
znát.
Podívejme se na skutečná čísla z volebních klání z doby, kdy
lidé ještě věřili v politické strany a z posledních voleb do
Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Počet oprávněných
voličů se u nás dlouhodobě pohybuje kolem osmi milionů
občanů. Zatímco v roce 1996 volebního práva využilo přibližně
šest milionů voličů, v roce 2010 to bylo pět milionů voličů.
V roce 1996 bylo odevzdáno stranám, které nakonec zasedly
v poslanecké sněmovně, přes pět milionů hlasů a v roce 2010
už jen něco málo přes čtyři miliony. Z toho zhruba polovinu tvoří
voliči vládnoucích stran. To znamená, že zhruba jedna pětina
z celkového počtu obyvatel naší země dala mandát vládě.
8
To celé je ještě třeba objektivně posoudit a uznat nesporný fakt,
že nemalou část voličů jsou ti, kteří by nevolili vůbec, nebo volili
úplně jinou politickou stranu. Voliči zmanipulovaní, vystrašení
tím, či oním, voliči, kteří se obávají, že jejich hlas ve volbách
propadne, když zvolí stranu, která se nakonec do Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR nedostane. To nejsou skutečné
svobodné volby, ty se jen tak tváří! Jsou mnoha faktory
limitované, a tudíž se nejedná o volby skutečně otevřené. Měli
bychom si být vědomi toho, že uzavřenost systému je také
cestou k jeho postupné degeneraci. Proč naše volby nejsou
otevřenější? Proč existuje pětiprocentní hranice pro vstup do
Poslanecké sněmovny? Proč voliči, kteří volí politickou stranu,
jež získá ve volbách méně než pět procent platných hlasů,
nesmí mít ve sněmovně své zvolené zástupce a jejich hlasy si
rozdělí strany, které ti lidé vůbec nevolili? Jak lze v takovém
systému vlastně zásadně změnit politické zastoupení ve
sněmovně? To jsou přece naprosto nepochopitelné věci, které
odporují prostému lidskému chápání.
Jsou přece daleko otevřenější systémy, které dávají větší
svobodu voličům, které mají jistou logiku a eliminují moc peněz
ve volebním klání. Vezměme si třeba takový australský volební
systém. Ten je založen na tom, že váš hlas ve volbách
nepropadne. Můžete totiž volit současně tři politické strany a
dát jim pořadí jaké chcete vy sami. Některou označit číslem
jedna, další dvojkou a poslední trojkou. Pořadí v jakém je
očíslujete, je jen na vás. Některá z nich volebním sítem určitě
projde. Nebo takový úplný poměrný systém ve švýcarském
pojetí. Jeho výhodou je, že díky zastoupení více politických
stran v orgánu kopíruje rozložení zájmů ve společnosti. To je
velice kladná vlastnost, ale naopak nevýhodou tohoto volebního
systému je fakt, že do zastupitelského orgánu se dostane větší
počet stran než u nás, což může vést k problémům při
9
schvalování zákonů, při vládnutí a může vést až k politické
nestabilitě. Za této situace se například může stát, že jediný
poslanec nebo úzká skupina lidí, získávají mnohem větší
politickou moc, než by jim příslušela v poměru k obdrženým
hlasům. Ale to je přece i náš problém. Problém mocných
politických trpaslíků, které většina prostě k vládnutí potřebuje.
Jen s tím rozdílem, že u nás projde volbami méně politických
stran.
Co tedy s tím, jak to vyřešit? Jednoduché by bylo, existovalo-li
by jediné správné řešení, ale ono je možné vybrat si zase
z několika alternativ. Vidíte, jak je demokracie živá, jak mnoho
variant má. Tak společně hledejme tu, která bude nejlepší.
Nevěřme našim mocným, že je ohrožena demokracie, když
lidé na náměstích dávají najevo nespokojenost s naším
systémem. Je to zase jen snaha zastrašit vás a snaha o
jejich sebezáchranu. Musíme si však být vědomi toho, že
demokratický systém nebude nikdy dokonalý, ale může být
nejlepším ze všech možných řešení, lepší než náš
současný. Otevřený názorům a přehledný pro lidi, pro
potencionální voliče.
10
Nesrozumitelností systému proti lidem
Člověk, který se politikou zabývá, se ve volebním systému
dobře vyzná. Samozřejmě se v něm vyznají i politické strany a
dovedou ho využívat. Pro mnoho obyčejných lidí, kteří se musí
starat především o zajištění rodiny, věnují se plně své práci,
nebo podnikání, je však naše politické uspořádání často
nepřehledné, až nepochopitelné. Připadá jim, že je stále někdo
nutí volit a kolikrát ani nevědí, kam vlastně volí. Této
skutečnosti dovedou političtí manipulátoři mistrně využívat a tak
cíleně dělají ze svých voličů obyčejné hlupáky. Politické strany
s námi hrají jen takovou hru, ve které vždycky prohraje volič.
Možná vám přijde toto tvrzení troufalé, ale dá se docela dobře
doložit.
Nesporného faktu nesrozumitelnosti systému opakovaně
využívají hlavně dvě nejsilnější strany například ve volbách do
krajských Zastupitelstev, ale i ve volbách do Senátu PČR.
Úspěšně se jim daří z krajských kampaní opakovaně vytvořit
jakési referendum proti vládě. Krajská témata bývají v jejich
kampaních naprosto okrajová a převažují témata celostátní.
Naprostá většina voličů jim tuto návnadu zbaští a někteří pak
dokonce oslavují fiktivní úspěch, o kterém si myslí, jak vymetli
vládní strany ze Sněmovny. Osobně jsem byl svědkem v jedné
restauraci po krajských volbách, kde početná skupina mladých
lidí bouřlivě oslavovala vítězství levice v parlamentu. A oni
zatím vymetli krajská zastupitelstva, aniž by je zajímalo, co pro
jejich kraj ta stávající reprezentace jejich kraje dokázala udělat
a jak ten kousek zemičky spravovala. Dalším efektem tohoto
nelítostného souboje dvou nejsilnějších všeobjímajících stran,
bylo i s tím související „vymetení“ menších politických subjektů,
které se do té doby v krajských volbách nebo ve volbách do
Senátu, tradičně prosazovaly.
11
Jako příklady si můžeme uvést drtivé vítězství ODS a
pravicových stran v krajských volbách v roce 2004, za vlády
ČSSD v čele se Stanislavem Grossem a naopak drtivé vítězství
ČSSD a levice v krajských volbách v roce 2008, kdy vládla
většinově ODS v čele s Mirkem Topolánkem. Dovolím si
prognózovat, že dalším důkazem této praktiky budou i letošní
volby do Zastupitelstev krajů. Opět drtivě zvítězí ČSSD
tentokrát však ještě navíc s posílenou KSČM.
Podobným způsobem ovlivňují i mistrní manipulátoři volby do
Senátu PČR. Nebylo tomu tak za Havlova prezidentování,
protože on vysílal voličům jasný signál o tom, že senátní volby
jsou volbami především známých osobností a nikoliv prioritní
volbou straníků. Z výsledků voleb z tehdejší doby je to naprosto
zřejmé. Tehdy byl Senát opravdu pestrobarevný. S nástupem
Klause do prezidentské funkce však náhle bylo vše jinak.
Začalo to po patových volbách do Poslanecké sněmovny v roce
2006. Tehdy Klaus prohlásil, že bude jmenovat předsedu vlády
až po senátních volbách a většina lidí si to pochopitelně
vysvětlila tak, že volební souboj ODS a ČSSD do sněmovny
trvá dál a podle toho lidé volili, avšak netuše, že do Senátu,
který se sestavením vlády neměl společného zhola nic. To byla
opravdu mistrná fikce velkého manipulátora! Tak se z ničeho
nic stalo, že ve většině ze sedmadvaceti obvodů došlo k souboji
kandidátů ODS a ČSSD. Tyto dvě strany získaly tehdy dvacet
senátorů a jen sedm senátorů bylo z jiných politických
uskupení. Byla to tehdy taková zkouška, která se povedla a tak
příští senátní volby už byly z hlediska manipulace s voliči
naprosto dokonalé! V roce 2008, v termínu, ve kterém probíhaly
i volby do Zastupitelstev krajů, došlo téměř ve všech volebních
okrscích opět k souboji dvou nejsilnějších stran neboli takzvané
pravice a levice, který skončil drtivým vítězstvím ČSSD, jež
získala dvacet tři senátorů oproti ODS s pouhými třemi
12
mandáty. Kromě KSČM s jedním mandátem, žádné jiné
politické uskupení už tehdy mandát nezískalo. Díky této taktice
se ze Senátu poté stala pouhá kopie Poslanecké sněmovny a
názorová pestrost se definitivně ze Senátu téměř vytratila. To
vše však ke škodě naší společnosti, ale naopak ku prospěchu
straníků ODS a ČSSD, kteří si uvědomili, že jejich mandáty a
s nimi spojené prebendy jsou téměř trvalé a začali se podle
toho chovat. Stala se z nich šlechta jakýchsi arogantních a
namyšlených straníků řízených svými sekretariáty a nikoliv
politických osobností, které již něco sami v politice skutečně
dokázali. To však není jediné negativum tohoto stavu.
Výše uvedenou taktiku obě nejsilnější strany pokoušejí i ve
volbách komunálních, ale tam se jim ji daří částečně uplatnit jen
ve velkých městech. Důkazy k těmto tvrzením si každý může
ověřit na internetových stránkách www.volby.cz.
Nesrozumitelnost systému pro obyčejné lidi, jeho účelové
zneužívání některými politickými stranami, je jednou
z příčin frustrace společnosti a rezignace lidí na jejich
přesvědčení, že volbami mohou něco změnit.
13
Manipulace, polopravdy a účelové lži
Nezapomínejme, že v politice se mnohé jinak tvářívá, než jak
tomu doopravdy bývá. Člověk kolikrát nemůže jen tak přijmout
tvrzení politiků, ale zamyslet se nad ním a podívat se „za jeho
roh.“ Vezměme si například snížení státních příspěvků
politickým stranám. Zdá se to být jedno z úsporných opatření,
které veřejnost ráda ocení, ale jaký je vlastně skutečný efekt
toho kroku? Uvědomme si, že pokud snížíme státní příspěvky
politickým stranám, otevřeme tak cestu pro silnější ovlivňování
naší politiky finančními mafiemi a jinými lobbistickými
skupinami! Vytvoříme tak z naší politické scény ještě
dokonalejší loutkové divadlo, ve kterém na nitkách budou
pochodovat politici tak, jak vlivní budou chtít. Děje se to již dnes
a důkazy netřeba hledat.
Takovým ukázkovým příkladem manipulace se staly
předvolební průzkumy veřejného mínění. Jako jeden
z nejúčinnějších nástrojů pro ovlivňování lidí. Je to velice
zákeřná zbraň především proto, že jen obtížně může někdo
dokázat, že průzkum je účelový, nebo naopak, že je opravdu
objektivně vypovídající. Zásadní problém u nás je v tom, že
nemáme (jako jiné civilizované země) zákon o těchto
průzkumech veřejného mínění. Tím je u nás vytvořen prostor
pro úžasné „kouzlení“ s tímto produktem.
Že jsou dnes průzkumy nedílnou součástí marketingu, o tom
snad nikdo nepochybuje. V zásadě jsou v marketingu dva druhy
průzkumů. První z nich zjišťuje, kde je na trhu „díra“. Po čem je
poptávka a slouží pro výrobce. Druhý ovlivňuje úspěšnost
prodeje konkrétního výrobku. Vyloženě marketingová záležitost
jsou tzv. podprahové věty. Například: „Devět z deseti zubních
lékařů doporučuje používání zubní pasty Senzodyn“. Průzkumy
14
jsou založené na zjištění, z teorie pravděpodobnosti, kterému
se říká centrální limitní věta. Ta praví, že dostatečně veliký
náhodný vzorek z jakékoli populace bude mít s vysokou
pravděpodobností všechny hlavní charakteristiky celé populace.
Tolik obecná definice. To jen na okraj.
Tak například v Kanadě zákon stanoví, že ten, kdo jako první
zveřejňuje výsledky volebního průzkumu, musí zároveň s
výsledky poskytnout následující informace:
1. Jméno toho, kdo si průzkum objednal.
2. Jméno toho, kdo průzkum prováděl.
3. Přesné datum nebo časové rozmezí, kdy se výzkum konal.
4. Populaci, z níž byl vybírán vzorek respondentů.
5. Počet osob, které výzkumníci kontaktovali.
6. Kdykoliv to technika výběru vzorku z populace umožňuje,
musí být zveřejněna i tzv. mezní odchylka, tj. že reálný výsledek
se bude vzhledem k velikosti vzorku pohybovat v rozmezí X
(udávané číslo) +- dejme tomu 2%.
7. Přesné znění otázky nebo otázek.
8. Způsob, jak může kdokoli obdržet kompletní dokumentaci
k průzkumu.
9. Je přesně a velice podrobně stanoveno, co musí taková
dokumentace obsahovat.
Všechny body se do kanadského práva dostaly na popud
Královské komise.
V našich průzkumech nic takového nenajdete to proto, aby
mohly být využívány k manipulaci veřejného mínění a tím
k ovlivnění výsledku voleb. Pak se nelze divit, že ve volbách do
Poslanecké sněmovny uspějí opravdové mini straničky, které
nejsou do té doby nijak zakotveny v politickém systému. To je
příklad nečekaného vzestupu Strany zelených, nebo Věcí
veřejných. Byly prostě jen přes „průzkumy veřejného mínění“
15
nabídnuty voličům jako jakási uměle vytvořená a komusi
vyhovující alternativa.
Že existují dvoje průzkumy, jedny manipulativní a druhé
objektivní, je nasnadě. Například v roce 2004 před krajskými
volbami, průzkumy poskytované veřejnosti prostřednictvím
médií,
preference
SNK-ED
ve
Středočeském
kraji
nedosahovaly pro tuto stranu ani hranici volitelnosti, ale v
průzkumu objednaném ODS, tato strana dosahovala téměř
deseti procent preferencí! Normálně by to tehdy zůstalo
utajeno, ale ODS začala na základě svého průzkumu jednat
s SNK-ED o povolební spolupráci. Nakonec SNK-ED ve
volbách překročila pět procent odevzdaných hlasů.
Dalším nástrojem manipulace veřejným míněním je ověřený a
účinný fenomén strachu. Všichni ho dobře známe, pokud
nepostrádáme paměť. Jednou jsme byli strašeni návratem
komunismu, podruhé socialismem, pak zase Řeckým
zadlužením, nebo třeba ohrožením demokracie u nás.
Vládnoucím vyhovuje udržovat společnost ve strachu, tam
není rozdílu mezi původní totalitní vládou komunistů a
dnešním establišmentem. Využívali ho dřív a stejně ho
využívají i dnes, ale je to jen obyčejný projev slabosti
vládnoucích elit a jejich snahy udržet se u moci na základě
vědomých lží a manipulace s veřejností!
16
Sběratelé funkcí, sběratelé platů
Když jsem se rozhodl jít do politiky, nespojoval jsem ji se
žádnou z tehdy existujících politických stran. Ta potřeba ve mně
prostě nebyla. Politiku jsem považoval za něco jiného, než
členství v politické straně. Ne, že bych politické strany
nerespektoval, to určitě ano, ale nebyl jsem nikdy takový ten
stádový typ. Přesto jsem nakonec do jedné, nově se rodící
vstoupil. Tou stranou bylo tehdy SNK (Sdružení nezávislých
kandidátů). Jednalo se v podstatě o sdružení tehdy úspěšných
starostů a starostek z celé republiky, kteří cítili, že se
demokracie u nás nevyvíjí tak, jak to chápali oni. Předsedou a
skutečným lídrem tehdy byl Milan Marko. Velice inteligentní
člověk, který navíc dokázal vidět o krok dál, než mnozí jiní.
Dnes už je mimo politiku a zklamaně říká, že v této zemi je
škoda času, který člověk věnuje veřejné službě. Pro společnost
je ztrátou, když právě takoví lidé z politiky odcházejí a s
naprosto opačnými osobními vlastnostmi do ní jiní houfně
vstupují.
Tehdy bylo jednou z našich programových zásad, aby člověk
v politice zastával pouze jednu funkci, aby se nestal takovým
tím sběratelem placených funkcí. Být placeným politikem totiž
neznamená být řadovým zaměstnancem, který má tak, či onak,
ale časově nějak ohraničenou pracovní dobu. Politik je
politikem ve své politické funkci celých čtyřiadvacet hodin. Není
to možné napasovat na klasickou mzdu hodinovou, ale ani
úkolovou. Je to prostě odměna, která mu za práci v té, či oné
funkci ze zákona náleží. Je někdy až směšné, poslouchat
omluvy nepřítomných poslanců, kteří se nedostavili na zasedání
orgánů Parlamentu. Třeba, že mají nějaké další pracovní
povinnosti. U ministrů, kteří jsou zároveň poslanci, je to
pochopitelné, ale zůstává otevřená otázka, zda vůbec má být
17
ministr ještě k tomu i poslancem. Osobně se domnívám, že by
to tak být nemělo, protože je tím de facto propojena moc
výkonná s mocí zákonodárnou.
Vezměte si třeba takového přednostu lékařské kliniky, který se
stane poslancem, nebo senátorem. Nemůže sedět na dvou
židlích, nemůže být současně profesionální politik a přitom být
dalším profesionálem ve svém oboru. Chápu jednu věc, že
takový člověk nemůže opustit své lékařské místo, protože až by
mu skončil mandát poslance, tak by se jen obtížně ke své
původní profesi vracel. Mnohé by už tam bylo jinak. Prostě jak
se říká, „ujel by mu vlak“, ale pak by měl vědět, co vlastně chce
dělat. Opravdová hrůza pak je příklad senátora Töpfera, který
ještě navíc hloupě prohlásil, že při té funkci klidně stihne být i
ředitelem divadla! To je takový hlupák, že si neuvědomuje, že
tím prohlášením snižuje sám sebe, co by senátora? Lidé si to
mohou vysvětlit i tak, že vlastně senátoři nemají co dělat. Ale
ono to tak není, jen na nich samých záleží, jak se práci
senátora věnují. On zřejmě málo, nejspíš je jen oním zvedačem
rukou při hlasování.
Pak jsou ještě takoví super profesionální politici. Například plně
placený dnes už bývalý hejtman Středočeského kraje a k tomu
plně placený poslanec se všemi benefity z těch funkcí
plynoucích. Nebo takový starosta města Nymburka, k tomu
placený náměstek hejtmana kraje a ještě předseda
Představenstva vodárenské společnosti. Nebo senátor a k tomu
námětek hejtmana. Opravdovou perličkou pak je takový
zástupce ředitele Krajského úřadu, který je současně vedoucím
Odboru regionálního rozvoje. To si pak člověk musí klást
otázku, zda na těch židlích nesedí opravdový nadčlověk anebo
jestli by nestálo za to, jednu s těch úřednických funkcí zrušit. Je
to takový zvláštní guláš, ve kterém jde zřejmě jen o počet
18
nakumulovaných funkcí a k nim náležejících platů. Paradoxní
na tom je, že to takhle praktikuje ve Středočeském kraji ČSSD
vládnoucí s tichou podporou KSČM, jejímž oběma stranám jde
přece o zaměstnanost lidí, a jistě si uvědomují, že čím víc
funkcí zastává jeden člověk, tím logicky zbude méně práce pro
jiné. To je prazvláštní politika zaměstnanosti.
Můžeme však připustit, že tací jedinci jsou opravdu tak schopní
lidé a ve svých funkcích nenahraditelní. To by nám je musel
každý závidět a naše zemička by musela jen vzkvétat. Bohužel,
nevzkvétá.
Možná by bylo lepší přemýšlet o tom, která z komor PČR má
být opravdu profesionální, jestli potřebujeme mít dvěstěčlennou
sněmovnu, když se tam hlasuje na stranickém principu a
troufám si navíc říct, že valná většina poslanců kolikrát ani neví,
o čem vlastně hlasuje.
Pravda je spíš taková, že někteří jedinci si politiku a veřejné
peníze zaměňují za obyčejnou dojnou krávou. Dokud to jde,
musí se dojit. Dokud nechcípne! Tak sbírají placené funkce
a strkají pod sebe spoustu židlí. Ať raději každý z nich dělá
jednu profesi, ale opravdu dobře.
19
Stupidní souboj pravice a levice jako zastírací
manévr
Nedávno mi jeden známý řekl: „Víš, já jsem přesvědčený
pravičák, ale nemohu za to, že mám sociální cítění.“ Bral to jako
něco, co se musí z nějaké podivné zásady vylučovat, ale ono
tomu tak není. Řekl jsem mu, že je to normální a že pro to
existují důkazy. Třeba takový světově uznávaný manažer Lee
Iacocca byl označován často za levičáka a takový Baťa, byť
kapitalista jako „řemen“, dělal takovou sociální politiku, kterou
dnes mnozí novodobí kapitalisté nedělají ani z desetiny. A
například v obci, ze které pocházím, podobnou formu péče o
své zaměstnance realizovala rodina Leitenbergerů, která v ní
vlastnila tehdy prosperující textilku. Tito lidé si dobře
uvědomovali, že spokojený zaměstnanec bude dobře pracovat
a na jeho práci se mohou spolehnout. Zrovna tak by tomu mělo
být i v naší společnosti vládne-li pravice, nebo levice. Když
nemajetným snížíte příjmy tak se stane pouze to, že neslušní
začnou krást, podvádět a slušní raději skočí z mostu. V tom, že
z bohatých uděláte bohatší a z nemajetných chudší, žádnou
ideu nenajdete. To je jen cesta k nestabilitě ve společnosti.
Politika, která zvyšuje ve společnosti procento lidí, jež se ocitá
v existenčních problémech, není pravicovou politikou, nýbrž
politikou vpravdě stupidní!
Opravdový souboj pravicového a levicového chápání světa je
naprosto jinde. Protože levici vždy charakterizuje kolektivní
pojetí společenství a pravici naopak úcta a respekt k jedinci, k
osobnosti. Dalším zásadním rozlišovacím znakem je idealismus
pravice a materialismus levice. A k čemu je vlastně dobrý ten
idealismus? No přeci k tomu aby umravnil materialismus, a
nemá to kupodivu nic společného s náboženstvím, i když se to
20
nedá vyloučit, ale dozajista to má mnoho společného s vírou. A
pokud to tak je, můžeme mluvit o společnosti zdravé. Pokud
však společnosti dominuje stranictví a všeobjímající dogma
kapitálu, pak už o zdraví ve společnosti můžeme s jistotou
pochybovat. Paradoxní pak u nás je fakt, že ať se kdokoliv
postaví proti ekonomickým dogmatům, je zpravidla označen za
levičáka!
Všimněme si, jak je čeština úžasný jazyk, který nám
v koncovce: -mus napovídá o extrémních mezích obou směrů,
protože každý mus charakterizuje nějakou totalitu. Řekněme
tedy raději, že pravici charakterizuje její ideové myšlení a levici
její myšlení materiální. I proto je zdravým pojmem demokracie a
nezdravý je naopak jakýsi demokratismus, který by se dal
použít na dnešní náš systém. Takový stav nastává ve chvíli,
kdy se všichni zaštiťují demokracií, ač se mnohdy o demokracii
už ani jednat nemusí.
Jakmile společnost preferuje kolektivní pojetí politiky a
materiální vidění světa, tak se vždy jedná o levicové chápání
politiky. Takové pojetí politiky politické osobnosti negeneruje,
ale naopak generuje politické demagogy. Vlastně celý náš
politický systém, dá-li se vůbec mluvit o nějakém systému, je
nesmyslný a vyhovuje pouze takzvaným politickým šíbrům,
staví politikaření nad samu podstatu politiky, která pak právě
díky tomuto neblahému fenoménu padá do pomyslné žumpy.
V takovém prostředí skutečné osobnosti nemohou vydržet. Buď
se přizpůsobí, prostě je to prostředí semele, nebo jsou odejíti,
v lepším případě odejdou samy.
Neúcta k osobnostem se u nás projevuje především neúctou ke
způsobu voleb a následným pravomocím zvolených lidí. Na
pomyslném žebříčku nejvyšší příčku obsadily volby založené na
kolektivních stranických kandidátkách. Třeba volby do
21
Poslanecké sněmovny, do Zastupitelstev krajských i obecních.
Z nich pak vznikají vlády a předsedové vlád, hejtmani a
starostové. V těchto volbách získává mandáty především
některá z politických stran.
Na nejnižším spodku žebříčku jsou pak přímé volby osobností.
To jsou volby do Senátu a nyní i přímá volba prezidenta. Je
tristní, že takto zvolené osobnosti nemají téměř žádných
výraznějších pravomocí oproti lidem zvoleným do Poslanecké
sněmovny. Stávají se vlastně jen jakýmisi kulisami systému
ovládaného politickými stranami. Nepodílejí se na sestavení
vlády. Jen prezident tak nějak okrajově je vzat do partajní hry,
ale jen proto, aby to vypadalo, že do toho může mluvit. Může,
ale to je tak všechno. Předchází tomu totiž dohoda stranických
mančaftů a on pak jejich dohodu musí respektovat. Pokud ji
nerespektuje, jedná se zpravidla jen o jakousi populistickou a
zdržovací taktiku.
Přímo volené osobnosti prostě zarputilým straníkům vadí, chtějí
je mít pod kontrolou, nedůvěřují jim. Straníci musí být
v pomyslném politickém žebříčku vždy nad nimi. Musejí jim
dávat neustále najevo, že takto volení lidé jsou jimi pouze tak
nějak trpěni. Proto od straníků často slýcháme, že Senát je
zbytečný a kdyby funkce prezidenta nebyla mezi lidmi často
obdarována větší oblibou, než sami představitelé politických
stran, s určitostí by ho chtěly zrušit také. Mezi námi, to není
rozhodování o rušení Senátu, či prezidenta, ale o úctě k lidem,
kteří jsou voleni přímou volbou a o tom, že by si zasloužili větší
váhu v našem politickém systému, než jaká je jim partajemi
umožněna. Politické strany, které si uzurpují veškerou moc,
nám laskavě dovolí volit si v přímé volbě senátory a nyní i
prezidenta, ale to je tak vše, protože moc i nadále zůstává
v jejich rukách! Nic se totiž k lepšímu nezmění, to si jen straničtí
22
bossové zahráli zatraceně drahou hru s občany této země. Dali
lidu pocit důležitosti při volbě prezidenta, ale veškerý
celospolečenský vliv si nadále ponechají právě oni.
Navíc musím ještě dodat jeden podstatný detail k přímé volbě
prezidenta. Není totiž až tolik důležité jak je volen prezident,
důležitější je dobrého prezidenta nalézt. To je ovšem záležitost
systému, nikoliv jen volební nahodilosti.
Pravice staví na vyšší úroveň osobní odpovědnost, levice
zase odpovědnost kolektivní a staví jakousi stádnost nad
nezastupitelný význam jedince pro lidské společenství.
Rozhodně opravdovou levici necharakterizuje pouze
solidarita a pravici pouze sobectví. To jsou atributy
stupidity, nikoliv levicové, či pravicové politiky.
Opravdovým extrémním názorem je pak přesvědčení
našeho současného prezidenta Klause, že sobectví je
motorem ekonomiky. Tak tomu není. Přemíra sobectví a
jeho démonizace je jen a pouze záhubou pro jakékoliv
společenství! Zásadní souboj po celou dobu historie
lidstva, je totiž souboj dobra a zla a nyní vyhrává zlo,
kterému někdo říká, peklo, jiný prostě bordel, ale stále je to
jen obyčejné zlo!
23
Chvála stranictví-překonaný model minulých
století
My lidé jsme zvláštní, zafixujeme si ve své mysli jistá dogmata a
jednoduchá názorová schémata, ale nedokážeme o nich dále
přemýšlet. Bojíme se vůdců, protože při vyslovení tohoto slova
nám automaticky naskočí jména jako Hitler, či Stalin, ale už
nám nedojde, že nebýt partají, které je vyzvedli do nadlidských
výšin, nebylo by ani takových zvrhlých vůdců. Přitom paradoxně
věříme, že právě systém založený na politických stranách, nás
před takovými lidmi ochrání a neuvědomujeme si, že si tak
koledujeme znova o podobné vůdce. Proč, protože existují pro
taková fakta nezvratné důkazy. Některá ze stran, která u nás
zpravidla vyhrává volby a tvrdí o sobě, že je stranou
demokratickou a má to i v názvu, uskutečňuje po vítězných
volbách pravidelně malou revoluci. Započne mnohdy na
ministerstvech, hejtmanstvích a často i v mnohých městech a
obcích doslova stranický převrat. Nastane výměna nejen
náměstků ministrů, ale většinou i výměna vedoucích odborů,
jejich zástupců, vedoucích oddělení a jejich zástupců, jednatelů
společností a tak dále. Zpravidla pak dojde k ochromení práce
těchto úřadů a institucí na nezanedbatelnou dobu. To nejsou
praktiky, které by byly lichotivé pro politickou stranu, která o
sobě hrdě hlásá, že je stranou demokratickou. To jsou praktiky
totalitní a je s podivem, že novináři o tom zpravidla mlčí. Navíc
je to jen další krok k degeneraci systému. Krok, kterému se říká
kádrování. To není o tom, kdo co umí, to je o tom, kdo má jaký
stranický dres. To je opravdový vrchol stupidity. To je tragédie,
mnohdy osobní, ale dozajista společenská.
Obsazování funkcí spolustraníky je opravdová zvrhlost, která
nás vrací před rok 1989 do doby kádrování. Komunisté tehdy
24
prováděli tzv. prověrky, ve kterých „zjišťovali“, kdo je s nimi
loajální a kdo ne. Vůbec si při tom neuvědomili, že si tím
zadělávají na pěkný malér. Proč? No přeci proto, že dali důvěru
různým vyčůránkům, kteří pro své blaho byli ochotni udělat
cokoliv. Kdo byl však zásadový a stál za svým názorem, musel
z „kola ven“. Dnes se však ani nikdo nikoho neptá, ti lidé jsou
prostě odejiti.
Zvláštní situace nastává, když už si bossové politických stran
nevědí s vládnutím rady, pak rádi odevzdají vládnutí
nestraníkům a ještě k tomu, při svém hlupáctví, tomuto kroku
říkají, že odevzdávají vládu odborníkům. Máme si to my, prostí
občané vysvětlit tak, že politické strany do funkcí odborníky
nedelegují? Že hlavním kriteriem pro přidělení funkce je
příslušnost k politické straně? Asi to tak s určitostí je, protože
jsou známí lidé, kteří jsou v partajích takovými univerzálními
ministry a zřejmě rozumějí všemu. Nebo jsou to především jen
stranické kádry, které mají při řízení toho, či onoho zajistit
stranickou linii?
Někteří lidé k životu prostě partaj potřebují. Bez ní si prostě
připadají bezvýznamní a ztracení, potřebují patřit k nějaké
partě, protože pak se cítí být silnějšími. Někteří ji potřebují
především pro naplnění svých ambicí. Jak je to snadné připnout
si na triko modrého ptáka, nebo růži a pak už jen stoupat po
stranickém žebříčku a sbírat funkce. Mnohdy bez vlastních
názorů, jen tak plout na stranické lodičce. Můžeme rozeznávat
dvě formy stranictví. Jedná se o stranictví ideové a stranictví
pragmatické. Stranické ideové, je přesvědčenost o tom, že
politická strana je víc, než cokoliv jiného, že jen spolustraníci
jsou zárukou politické linie ve všech oblastech života. Stranictví
účelové je jakýsi nástroj k naplnění ambicí, který také naprosto
přesvědčivě uznává stranictví jako cosi převažujícího, ale navíc
25
zástupci tohoto směru sledují své osobní, často především
ekonomické cíle. Stranictví účelové dovedené k naprosté
dokonalosti některých jedinců je pak to, že účelově mohou
přecházet z jedné strany do druhé. To je příklad bývalého
hejtmana Ratha, ale samozřejmě nejen jeho. Těch příkladů je u
nás mnoho a mnoho. Vždy naskočit do strany, od které je
očekáván úspěch. Jedním z typických představitelů je poslanec
Huml, který byl původně členem KSČ, pak byl v NEZu, pak
v SNK ED, poté u VV a nyní zakotvil v ČSSD. To není hledání
sebe sama, to je politický život strávený v kotrmelcích
vyčůranosti. K čemu jsou pak u takových jedinců zásady,
„páteř“ a spolehlivost člověka? Takovým lidem se nevyhne
žádná strana, ani taková, kterou kdosi založí se sebelepšími
názory, či cíli.
Je naprosto zřejmé, že stranictví dělá z lidí nepřátele a
rozděluje společnost. Samostatnou kapitolou jsou pak jacísi
ideologičtí rowdies. Nejsou to jen příznivci extrémistických
stran, jen ti na to patent nemají. Mnohdy to bývají i příznivci
dvou nejsilnějších politických stran. Ty případy jsou známy.
Někdy se i stane, že napadnou paradoxně také voliče své
strany, jako se to stalo před lety na předvolebním mítinku ODS
v Praze. Po prvém zvolení Klause prezidentem na hradním
nádvoří byl napaden člověk, který v ruce držel transparent se
slovy: „Klaus není mým prezidentem.“ V jedněch senátních
volbách v Libereckém kraji v obvodu 35 došlo také příznivci
jedné politické strany k devastaci osobního vozu budoucí
senátorky Paukrtové, která porazila ve volbách kandidáta za
ODS pana Čeřovského. Takových případů by se našlo jistě víc.
Ono se není vlastně čemu divit. Mnohdy slyšíte z úst vrcholných
politiků příměry volebních klání se sportovní terminologií a tak
ta podobnost není až tak náhodná. Prostě existují nejen
fotbaloví, ale i ideologií zfanatizovaní rowdies.
26
Co se mne týče, raději než sportovní fandy mám rád fandy
kulturní a to především proto, že fandové Beatles se
neprojevovali nikdy stupiditou násilí proti fandům Rolling Stones
a milovníci hoboje se nemlátí s příznivci violy. Zrovna tak se
mezi sebou nebijí příznivci Gregory Corsa s příznivci Lawrence
Ferlinghettiho a přitom dávají lidem mnohem víc, než jen rekord
ve skoku nahoru, do dálky, nebo kam vlastně a totéž platí o
lékařích, vědcích versus sportovcích. Se sportovními úspěchy
je to stejné jako s drogami, chvíli je vám z nich dobře, ale nový
lék vás uzdravuje léta. Jen je na okraji zájmu většiny, dokud ho
někdo z té většiny nepotřebuje. Všichni bychom si měli
uvědomovat, že každý z těchto lidí něco umí a to je určitě
dobře, ale jen někteří pro lidstvo přinášejí opravdový pokrok,
nebo trvalé hodnoty třeba v poznání sama sebe, v pochopení
smyslu života, v prodloužení života aktivního, nebo jeho
zachování. Sport je úžasný, ale není a neměl by být pro
společnost modlou. Pravdou zůstává, že nejlepší sporty jsou ty,
ve kterých soutěžíte sami se sebou. Rozhodně lze s jistotou
konstatovat, že násilí mezi lidmi probouzejí především
kolektivní sporty. On je to takový kolektivní fenomén, patřit
k nějaké tlupě a ukázat tak i svou sílu.
Je tristní, že jsme dokázali po roce 1989 naprostou povrchní
cestou, přijmout za monostranictví náhradou mnohostranictví,
aniž bychom se zabývali negativy demagogie samotného
stranictví, jeho negativních stránek jako je například fanatizmus,
názorová slepota a snažili se omezit, či eliminovat rozpínavou
moc politických stran. Něco naznačil prezident Havel svým
známým výrokem o nepolitické politice. Nutno přiznat, že pojem
nepolitická politika je ze samé podstaty rétorický i faktický
nesmysl. Avšak politika mimo politických stran je opomíjený
fenomén, je to něco co může samu politiku obohatit a vrátit jí
obsah. Být politikou bez ideologických dogmat, bez stranické
27
omezenosti, ale být politikou s politickým nadhledem. Politikou,
která může reprezentovat skutečnou většinu společnosti,
skuteční politici, pro které není fatální souboj ideologií, ale sama
podstata politiky bez ideologických brýlí. Stranictví osobnosti
neosvobozuje, je tomu právě naopak. Svazuje je a limituje jejich
možnosti. Je to stejné, jako když za koně zapřáhnete vůz.
Stane se z něj pouhý slouha, ale potlačíte jeho přirozenou
touhu po běhu i jeho ušlechtilost.
Možná se to někomu může zdát, ale nejsem v žádném případě
odpůrcem
politických
stran,
jsou
totiž
v demokracii
nezastupitelné. Jsem jen proti tomu, aby byly v systému právě
jen politické strany dominantní. Nejsem dnes ani pro rušení
komunistické strany, když nebyla postavena mimo zákon hned
po změnách v roce 1989. Tehdy by to bylo legitimní, za
všechna ta příkoří a zločiny páchané na občanech této země,
ale dnes už ne. Totiž politické strany, které se spolupodílely na
vládách po roce 1992, měly dvacet let na to, aby dokázaly, že
umějí naši zem spravovat lépe než před tím komunisté. Že to
nedokázaly, že politiku s jistou povrchností změnily na pouhý
kalkul a zhoubnou vypočítavost je jen jejich problém, nikoliv
problém komunistů. Že naopak dokázaly naši zem a mnoho
jejích občanů ekonomicky srazit na kolena a pootevřít tak znova
dvířka právě komunistům a jiným extrémním silám, je ovšem
pro nás všechny tragické.
Tak jsme se díky všeobjímajícímu fenoménu stranictví,
které bylo společnosti vnuceno politickými demagogy jako
jediná forma demokracie, nyní dostali do naprosto
skandální situace, ve které je vrcholem pohrdání lidmi této
země skutečnost, že politické strany, které svou
nezodpovědnou politikou nás občany a námi odevzdávané
daně zneužily ke svému obohacování, na nás dnes žádají
28
oběti k zastavení zadlužování naší země. To je ovšem
nehorázné a lidé by to měli konečně velkým politickým
stranám „spočítat“! Pokud to neudělají a znova v sobě
budou živit jakousi naději, že politické strany se konečně
začnou chovat odpovědně, pak ať si nestěžují. Nebude
komu a bude to zbytečné.
29
Poslanecká sněmovna, poslanecká imunita,
nové kukaččí politické strany narozené ve
sněmovně-český recept na jeduplný guláš
Asi nestačí jen to, že se mnozí lidé špatně orientují v komorách
Parlamentu ČR a ostatních politických institucích, že mnohdy
nechápou přepočítávání hlasů po volbách a nechápou také
třeba to, že člověk, který dostane nejvíc hlasů ve volbách
komunálních, nakonec není starostou. Já vím docela dobře
proč tomu tak je, ale nechápu to také, a to proto, že to odporuje
běžnému lidskému chápání. Je to cosi, co lze přirovnat k tomu,
že vám kdosi chce vnutit drbání pravého ucha levou rukou,
protože je to přeci pro některé jedince normální. Skutečnost, že
většina se podrbe raději pravou rukou na uchu pravém, takové
teoretiky v pravdě nezajímá.
Jsou to mnohdy opravdu zvláštní věci, které ze své podstaty
nedávají pražádný smysl a postrádají jakous takous logiku věcí.
Třeba takový vznik nové politické strany v Poslanecké
sněmovně je naprosto nepochopitelný fenomén. Především
proto, že do poslanecké sněmovny jsou lidé voleni na
kandidátkách politických stran a voliči tak volí především
politickou stranu. Pokud strana projde volbami, vstoupí do
poslanecké sněmovny se svými kandidáty, kteří obdrží mandáty
podle toho, kolik jich právě ona politická strana získala. To je
v pořádku, ale v pořádku není, když se po čase část jejích
poslanců od ní odtrhne a založí si svou politickou stranu. Náhle
máme ve sněmovně partaj, kterou nikdo nevolil. A to přeci není
normální! Proč se tedy vlastně nějaké politické strany volí. To
bychom mohli volit rovnou nějaké lidi a ti ať si po zvolení založí
stranu, jakou chtějí. Ale to nejde, že. To bychom zase nevěděli,
30
jakou stranu vlastně volíme a jaké vlastně budou její cíle. No,
nakonec to nevíme kolikrát ani dnes.
A navíc, kde je pak rovná soutěž politických stran ve volbách?
Slušně řečeno v řiti, protože nová strana vzniknuvší
v Poslanecké sněmovně PČR, okamžitě získává neskutečný a
nespravedlivý náskok vůči stranám, které po léta budují svou
strukturu a v politickém systému se potupně zakotvují v jeho
vyšších patrech. Náhle taková ministranička je známější, než ty
druhé, její členové se objevují pravidelně v médiích, mohou
ovlivňovat veřejné mínění atd. Navíc se takové straně lépe
buduje struktura od shora dolů, protože noví členové takové
strany, u nás zcela samozřejmě vědí, že budou mít i náskok
proti svým soupeřům v komunální politice, protože jim
spolustraníci sedící v Poslanecké sněmovně, přidělí nějaké ty
dotační peníze. To není rovná politická soutěž, to je zvrhlost!
Na takovou „soutěž“ doplatilo svého času i politické hnutí
Sdružení nezávislých kandidátů (SNK), složené zprvu
z úspěšných starostů i starostek z obcí i měst, které se od
komunální politiky postupně prosadilo i v krajích, získalo několik
mandátů v Senátu a nakonec pod značkou SNK ED se dostalo
třemi mandáty i do Evropského parlamentu. Média však dělala
vše proto, aby tento subjekt pro voliče nebyl mnoho vidět.
Takové přesilovce se nedá dlouho vzdorovat, prohrajete
několikery volby do Poslanecké sněmovny, finančně se
vyčerpáte, lidé ztratí postupně motivaci a pak už jen přežívají
v jakémsi zoufalství, než to celé zanikne. Pro naše média je
zajímavá pouze Poslanecká sněmovna, je to pro ně jakási první
liga. To ostatní, kraje, Senát, Evropský parlament je pro ně
jakýsi okresní přebor, který je zaujme leda tehdy, když se tam
narodí nějaký malér.
31
Média jsou u nás vůbec samostatnou kapitolou. Jsou známy i
případy, kdy byly natočeny publicistické pořady zavánějící
politickou, či jinou objednávkou. Rozhodně naše média nejsou
oním hlídacím psem demokracie, jak to bývá v demokratických
systémech obvyklé. Své by o tom mohl vyprávět takový Lukáš
Macek, který svého času kandidoval do Evropského
parlamentu. Před svou kandidaturou nevěřil na mediální
embargo a po volbách mu nezbylo nic jiného, než ho potvrdit.
Vůbec zneužívání médií politiky je u nás pevně zakotvené a to,
jak na komunální úrovni, krajské, ale i na úrovni státní, třeba
tím, že necháte v některém deníku otisknout sérii inzerátů
některého státního podniku a protislužba vám přijde naproti
sama. Jak je to prosté, ale vraťme se k politickým stranám.
Teď nastává ten moment, kdy se jich musím zastat a pomoci
jim, aby kdejaké nezralé politické osobnosti, takzvané „neřízené
střely“, nedělaly ze systému právě onen nechutný guláš. Každý,
kdo je zvolen na kandidátce některé z politických stran, musí
respektovat nezvratný fakt, že nebýt oné strany, nebyl by ani on
poslancem. Sám za sebe tam totiž kandidovat nemůže a je to
v tomto případě naprosto pochopitelné. Je to opravdu zásadní
podmínka systému! A pokud není, pak je naše Ústava zbytečný
cár papíru, můžeme ho zmuchlat a hodit do koše.
Proto máme dvě komory našeho Parlamentu-Poslaneckou
sněmovnu a Senát. Ten zásadní rozdíl je právě v získání
mandátu. Zatímco do Poslanecké sněmovny volíme politické
strany, do Senátu volíme jednotlivé lidi. Zatímco ve volbách do
sněmovny získává mandát a s ním legitimitu především
politická strana, v senátních volbách je to naopak konkrétní
člověk. Zatímco mandát jednotlivce v poslanecké sněmovně je
vázán na politickou stranu, v Senátu tomu tak být nemusí.
32
Co z toho vyplývá v souladu s logikou věcí? Pokud si nějaký
poslanec ve sněmovně založí svou novou politickou stranu, měl
by odevzdat svůj mandát, protože učinil nezpochybnitelný
podvod na politické straně, díky níž ho získal a současně učinil,
a to je mnohem horší, i podvod na svých voličích. Tací jedinci
musí sněmovnu opustit a mimo její půdu ať si zakládají, co
chtějí. Na to mají samozřejmě svrchované právo. Podobné je to
i v tom případě, že poslanec přejde k jiné politické straně
v průběhu svého poslaneckého mandátu. My voliči, když dáme
svůj hlas nějaké z politických stran, tak nemůžeme být
podvedeni těmi, kteří pak převléknou „dres“. Ať si přejdou k jiné
straně, ale jako řadoví členové, a bez mandátu poslance! To je
totiž to samé jako založení si nové strany v Poslanecké
sněmovně. Politický přeběhlík musí získat naprosto pejorativní
charakter, to je prostě skutek, který se trestá. Trestá se
v klukovských partách i ve válkách. To je normální a nelze
přeběhlictví jen tak tolerovat a právě tento podlý skutek
považovat za něco normálního. To je prostě lumpárna a ve
slušné společnosti se lumpárny nedělají. A my přeci chceme,
aby společnost slušná byla, nebo ne? A kde s tím začít? No
právě tam, kde nám to má naše Ústava zaručit! To je jen jeden
z krůčků k zlepšení politické kultury. Jeden z nejdůležitějších
krůčků na cestě k uzdravení společnosti.
Uvědomme si, že politické strany jsou instituce pro demokracii
nezastupitelné. Mají dlouhodobé programy, své programové
cíle a právě podle nich se voliči ve volbách rozhodují. To, o čem
jsem psal výše, pak to vše naprosto zpochybňuje a vytváří
z jakéhosi systému obyčejnou anarchii. Politické strany musí
mít ve sněmovně silnější postavení, protože to, co se tam dnes
děje je slušně řečeno blbá fraška. Politická strana musí mít
právo zbavit svého poslance mandátu, když je v rámci trestně
právního stíhání z něčeho obviněn a dát mandát náhradníkovi.
33
Je to otázka prestiže oné strany a navíc nikdo pak nemůže
poslance účelově obvinit, aby onu stranu oslabil. S takovou
možností, kterou by měla politická strana, by ji prostě neoslabil.
Pak by takové podivné hrátky mezi vládnoucími stranami a
opozicí, mezi mocí výkonnou a zákonodárnou, ztratily poněkud
smysl.
Mnohdy slýcháme, že náš politický systém je nestabilní, že
padají vlády, že máme chatrné koalice a tak dále. A pak se
ozývají hlasy, které touží po většinovém systému, po tom, aby
se nám v Poslanecké sněmovně a následně u vlády střídaly jen
dvě nejsilnější strany. Skalními zastánci tohoto systému jsou
především Václav Klaus a Miloš Zeman. Tyto tlaky budou trvat
a hlasy za tento systém budou sílit i proto, že se menší politické
subjekty samy znemožňují. Týká se to především tzv.
politických „rychlokvašek“ jako byla Strana zelených a nyní i
VV. Má to však jeden důležitý faktor, na který bychom neměli
nikdy zapomenout. Obě nejsilnější strany jsou totiž, jen tak
mimochodem, na samém vrcholu korupce u nás.
Máme-li mít důvěru k politickému systému založenému na
politických stranách, pak je s tímto systémem neslučitelné,
aby v Poslanecké sněmovně seděli lidé za politické strany,
které vznikly právě až ve sněmovně, a které nikdo nevolil.
Byl to případ Unie svobody, Demokratické strana zelených,
TOP 09 a nyní se to týká i politické strany LIDEM. Taková
praxe zpochybňuje celý systém, je plivnutím do tváří voličů
a z Ústavy činí cár papíru dobrý leda tak na zátop!
34
Ústava, prezident a Senát
Je opravdu zvláštní, že věci podstatné jsou často opomíjené a
ve věcech nedůležitých se mnozí babrají a snaží se nám vnutit,
že právě ony jsou ty důležité.
Vezměme si třeba takové prezidentské veto. Veto, latinsky
zakazuji, označuje stav, kdy jedna strana má právo
jednostranně zastavit např. legislativní proces. Veto tak dává
neomezenou moc znemožnit přijetí (nebo změnu) zákona,
nedává ale žádnou možnost nějaké změny prosadit. Avšak
prezidentské veto žádným vetem není, je to jen jedna jeho
kategorie, které se říká veto suspenzivní. Znamená pouze to,
že veto ztrácí svou platnost po přehlasování tohoto tzv. veta
poslanci v Poslanecké sněmovně. Je to tedy jen proces vrácení
zákona k novému projednání v Poslanecké sněmovně a ta,
pokud ho opět schválí tak prezidentovi nezbude, než zákon
podepsat, protože je platný. Žádné veto a přesto je tento obrat
tak často používán. Lidé tak jsou opět jen ohlupováni, protože
právo veta je jim známo v podobě ukončení projednávání, ale
zpravidla nevědí, co k tomu říká naše Ústava. Lidem je tak
proklamována jakási pravomoc prezidenta pro jeho
nezastupitelné místo v systému a přitom žádnou jeho
pravomocí není. Je to opět jen další jakási zdržovací instituce
podobná v pravomocích při schvalovacím procesu Senátu.
Neohlupujme lidi a řekněme jim rovnou, že prezident jen vrátil
zákon Poslanecké sněmovně k novému projednání a pokud jej
sněmovna znova schválí, je platný. Veto, neveto!
Co je však důležité a co se občas stane, je fakt, že náš
současný prezident demokraticky schválený zákon v souladu
s naší ústavou nepodepsal. To je opravdu vážná věc. Takový
skutek musí vést k okamžitému odvolání prezidenta! Proč?
35
Protože tím prezident, jinak také nejvyšší ústavní činitel, jasně
dává najevo pohrdání demokraticky zvolenými zákonodárnými
sbory, Poslaneckou sněmovnou, Senátem, ale i samotnou
Ústavou, jejím Článkem 62, písmeno i), kde jasně stojí, že
prezident podepisuje zákony! Pokud si prezident může vykládat
Ústavu po svém, pak třeba nemusí vyhlásit volby do
Poslanecké sněmovny a do Senátu jak je psáno v Článku 63,
pod písmenem f)! Vždyť by to bylo to samé. Je to totiž úplně
stejné, jako kdyby zastupitelstvo nějaké obce schválilo vyhlášku
a starosta ji odmítl podepsat. Prostě nepotvrdit svým podpisem
právoplatné rozhodnutí Zastupitelstva obce. To jsou zásadní
věci, které nemusí být dány zákonem, ale bez nichž se stává
demokracie jakousi fraškou, komedií zajímavou leda pro
bulvární média. Prezident může takový zákon okomentovat,
deklarovat, že s ním proto a proto nesouhlasí a říci například,
že s jistým přemáháním zákon podepíše, protože je
demokraticky schválen, je tudíž platný a on tento nesporný fakt
musí respektovat. Nebo pokud je přesvědčen, že takový zákon
podepsat nemůže, pak může sám rezignovat. Další naprosto
zásadní věcí je to, co si prezident „dovolil“ při odmítnutí
jmenovat ministra, kterého navrhl pro tuto funkci předseda
vlády. Jen připomenu, že to bylo za vlády ČSSD, kdy předseda
vlády Paroubek navrhl na ministra zdravotnictví Davida Ratha
(Zdeněk Šverma: Dovolil by si starosta to, co dělá
prezident? HN 4. 11. 2005). Vůbec nejde o jména a vládnoucí
politickou stranu. Jde o samu podstatu systému. Prezident totiž
naší zemi nevládne, vládne vláda, jejím nejvyšším
představitelem je její předseda a ten má svrchované právo,
vybrat si své ministry, pokud mu je nedodají jeho koaliční
partneři. Prezident může mít své připomínky, názory, ale jinak
musí srazit paty a jmenovat na návrh předsedy vlády ministra,
36
co nejdříve! Pokud tento fakt nevadí novinářům ani právníkům,
pak nám od takových prezidentů pomáhej pouze Bůh!
Ústava a Listina základních práv a svobod jsou dokumenty,
které by měl znát každý občan, každý politik i komunální, každý
soudce. Ono tomu však tak není a sám jsem se s tím setkal.
Vládnoucí koalice ODS a ČSSD v naší obci se rozhodla, že
vystěhuje jednoho nájemníka. Nic nedlužil, nic neporušil, ale
vládnoucí ho u nás nechtěli. Zažalovali ho, že má neplatnou
nájemní smlouvu a soud nejnižšího stupně rozhodl, že se má
vystěhovat. Odvolal se k vyšší instanci a ta rozsudek potvrdila.
Podal tedy dovolání k Ústavnímu soudu. Ten ve svém nálezu
konstatoval, že nájemní smlouva je platná a navíc, že v procesu
ze strany nižších soudů byla hrubě porušena ustanovení Listiny
základních práv a svobod. Tak si člověk říká, dobrá, asi vedení
obce nemusí znát všechno a možná to prostě jen zkusilo, ale
soudce, který nerespektuje Listinu základních práv a svobod a
nezná příslušný zákon, který má proces rozhodnout, by prostě
soudit neměl! Co se týče občanů, bohužel je zpravidla víc
zajímá, co se v obci postaví než to, jestli vedení obce někoho
diskriminuje.
Mnohdy můžeme slýchat, že Senát je zbytečný, že stejně nemá
téměř žádné pravomoci, že je to jen pouhý zdržovací orgán.
Z tohoto pohledu bychom mohli zrušit i prezidenta, je na tom
totiž s těmi pravomocemi podobně. Má-li však Senát naplnit to,
kvůli čemu je zřízen a jsou-li tam lidé voleni přímo, pak bychom
měli naopak usilovat o jeho větší váhu v systému. Vždyť jednou
z hlavních úloh Senátu je především potřeba jeho hlasů při
změnách Ústavy. Představme si, a není to nereálné, že jedna
strana ovládne většinově Senát i Poslaneckou sněmovnu a pak
nám může účelově přepsat Ústavu celou!
37
Vezměme si současný stav. V Senátu opět podobně jako
v Poslanecké sněmovně dominují dvě nejsilnější strany, ODS a
ČSSD. V současné době v Senátu navíc dominuje tzv. levice a
je tudíž v opačném gardu oproti Sněmovně. Znamená to několik
věcí. Senát se tak stal pouhým oponentem Poslanecké
sněmovny a předem se ví, že zákony schválené ve sněmovně
Senát vrátí sněmovně k novému projednání. Prostě je to dnes
taková předpokládaná pouhá zdržovací instituce. Pokud má
takhle fungovat, pak je Senát opravdu zbytečný a jako instituce
partajních hrátek i zbytečně drahý.
Lidé však mnohdy zapomínají na jednu důležitou pravomoc,
která se týká schvalování ústavních zákonů. Tam už se dá
zvednout varovný prst. Jak jsem již zmínil, Senát v současné
době ovládá levice a lze předpokládat, že její pozice ještě
posílí. Navíc, příští volby do Poslanecké sněmovny nejspíš také
ovládne levice. Co se pak stane? Levice může být v obou
komorách Parlamentu dostatečně silná k tomu, aby mohla
měnit třeba i Ústavu! To pak Senát jako jakási pojistka naší
demokracie selhává na celé čáře!
Co proti tomu dělat, aby si Poslanecká sněmovna se Senátem
nehrála hloupou přehazovanou se zákony a aby obě sněmovny
nemohla ovládnout nějaká jedna partaj, nějaká jediná
ideologie? Cesta je naprosto jednoduchá, ale v systému, který
ovládají monopolně politické partaje a většina lidí přijala jejich
výklad demokracie jako jakési dogma, zdánlivě nemožná. Ale
opravdu jen zdánlivě, pokud voliči budou chtít změnit tento
neblahý stav a nebudou do Senátu volit politické strany, ale
nezávislé osobnosti, tak to je cesta. Pokud by v Senátu seděli
lidé bez ideologických brýlí, osobnosti nezatížené a nesvázané
partajními dogmaty, tak jeho úloha by byla konečně opravdově
naplněna. Nikdo předem nesmí totiž vědět, jestli zákon ten, či
38
onen Senátem projde, nebo neprojde. Tak by to bylo totiž
správné. Když má být prezident nadstranický, tak proč by
nemohl být nadstranický i Senát!
Ať je tedy Poslanecká sněmovna kolbištěm politických
stran, jejich ideologií a na druhé straně jako arbitr budiž
nadstranický Senát. Proč ne, když má být nadstranický
prezident, pak může a měl by být i nadstranický Senát!
Partaje musí vědět, že jejich moc nesmí být neomezená! Že
si s naší zemí nemohou dělat, co chtějí.
39
Současná politická scéna, krátce a výstižně
– zapáchající žumpa!
Degenerace naší současné politické reprezentace už dosáhla,
zdá se, až na samé dno. Jak výrazově, tak i skutkově. Politické
strany jsou ochotny sáhnout k jakémukoliv nástroji pro
diskreditaci oponentů, ideových nepřátel a některých
nepohodlných lidí. Korupce dosáhla takové míry, že mocní
mohou téměř kohokoliv z oponentů obvinit. Stačí si jen vybrat.
Tak byl vybrán třeba hejtman Rath, nebo poslankyně
Parkanová. Na jedné straně se pro veřejnost hraje jakési
divadélko o tom, že spravedlnost se konečně prosazuje a na
druhé straně se beztrestně utrácejí stovky milionů za pochybné
předražené a málo funkční programy. A nic se neděje. Jakoby
opravdu byla spravedlnost slepá. Není, ale dívá se jen tam,
kam jí to vládnoucí výkonná moc dovolí. Sami poslanci z tohoto
stavu zcela zpitoměli. Bojí se nevydat toho, či onoho
k trestnímu stíhání a jsou najednou ochotni zříci se zcela
poslanecké imunity, která je má právě proti takovým účelovým
obviněním chránit. Tím se celý takzvaný politický systém
propadá ještě hlouběji a po vyhraných volbách současnou
opozicí lze očekávat nelítostný revanš. Jakoby nenasytná
politická hydra začínala požírat sebe samu!
Mnozí měli radost z toho, že byl zatčen hejtman Rath, já ne. A
přitom bych mohl cítit jisté zadostiučinění z tohoto skutku. Třeba
proto, že mě pán hejtman Rath připravil o práci a přitom
nemusel, ale svému spolustraníkovi ji nabídnout neopomněl. Že
mě jako občanovi a současně jeho zaměstnanci nedokázal
odpovědět ani na osobní dopis. On, ani jeho dva náměstci.
Jmenovitě náměstek Hrabě a současná hejtmanka
Moravčíková, kteří obdrželi kopie tohoto dopisu. Prostě mi jen
40
mocní, kteří jakoby zapomněli, že jim do funkcí pomohli svou
volbou lidé, tak ukázali, že člověk je pro ně obyčejná nula. A to
si paradoxně říkají sociální demokraté! To jen na okraj.
V případě Rath se totiž jedná o učebnicovou ukázku účelového
zneužití moci v partajním boji. Oslabení opozice před volbami
do krajů a do Senátu. Proč? Protože stejně mohl dopadnout
nejeden další hejtman a možná ještě před volbami dopadne,
ale Rath byl prostě nejvýraznější a mnohým současným
mocnějším šlápl na „kuří oko“. Mohl být i obviněn klidně některý
z bývalých hejtmanů za ODS, ale nebyl. Ono vůbec nikdo
z ODS v současnosti obviněn není. Že by byla ODS tak čistá a
co ProMoPro a jiné kauzy? Asi neexistují, nebo za ně může
někdo jiný. Maximálně budou obětováni bezejmenní úředníci,
nejspíš. Snaha ODS o návrat na hejtmanství ke krajským
penězovodům, začíná mít charakter jisté zoufalosti. Je to hra na
tenkém ledě, která v důsledku může vést k posílení komunistů
na naší politické scéně.
Další podivností je i kauza Kalousek versus policejní prezident
a jejich telefonování. Co je na tom tak podivné? Třeba to, že
telefonních rozhovorů v kauze Rath byly plné noviny, ale
telefonní rozhovor mezi Kalouskem a Lessym zřejmě neexistuje
a to i přesto, že mobilní operátoři mají povinnost telefonní
komunikaci archivovat! Stačí si je jen vyžádat, ale nikdo to
neudělá, nikdo totiž důkazy nechce, protože takhle to zůstane
jen jako tvrzení proti tvrzení. A lidé, lámejte si hlavu, spekulujte,
obviňujte toho, či onoho, hádejte se mezi sebou a my, mocní,
budeme mít zase chvíli klid. Opravdová hra pro hlupáky.
Nejspíš opravdu nelze pochybovat o tom, co naznačil David
Rath ve sněmovně, že nešlo o úplatek pro něho, ale že to byly
peníze pro ČSSD na krytí volebních nákladů. Dělala to tak
ODS, když vládla krajům, dělá to i ČSSD. Aby se Rath nechal
41
takhle pitomě chytit, na to je příliš inteligentní člověk. Když o
tom člověk opravdu přemýšlí, nenechá se vláčet informacemi,
které mají veřejnost zmanipulovat, a dá si dohromady
jednoduché počty, musí dojít k přesvědčení, že za takovými
kauzami můžou být pouze intriky současného prezidenta,
opravdu mistrného intrikáře a výkonné moci. Když se dnes
podíváte na mnohé volební materiály ODS, tak tam neuvidíte
logo strany, ani modrého opeřence. Maximálně někde v rohu
objevíte jakési modré holátko. Proč asi? Proto, že se už ODS
sama za sebe stydí? Jistě, mnozí členové určitě, podobně jako
se svého času za své členství styděli mnozí straníci KSČ. Ta
podobnost není náhodná, jen nám říká, do jaké fáze úpadku se
současná politická reprezentace dostala v porovnání s tehdejší
vládou KSČ. Ale nevěřme na to, že se ODS stydí, tak to není.
Jen zvolila zákeřnou taktiku v boji o moc. Voličům nabízejí tu
kandidáta na hejtmana, nebo senátora a spoléhají na to, že si
spousta lidí neuvědomí, že jejich volbou budou volit právě ODS.
To vše, oslabení opozice, svých konkurentů, kladení důrazu na
„osobnosti“ a potlačení stranictví, má symptomy dokonalého
scénáře!
Politika u nás dostala naprosto účelovou tvář. Volby nejsou o
idejích o vizích, ale pouhým bojem o moc, která umožní té, či
oné politické straně, dostat se k finančním tokům, ze kterých lze
odklonit potůčky peněz do té, či oné stranické pokladny. To je
současná tvář naší zdegenerované politiky! Je to celé opravdu
tristní stav.
Pokud bychom chtěli a měli mít jistotu, že policie i státní
zástupci v naší zemi hájí spravedlnost, pak bychom museli
volit nejvyššího státního zástupce v přímé volbě občany
této země, aby se oprostil od partajních tlaků. Ale u nás se
raději bude volit v přímé volbě prezident republiky, který
42
nemá téměř žádných pravomocí, protože to partajím
nemůže nijak ublížit.
43
Hlasování jako zástěrka pro lumpárny
Začněme třeba znova tím, co je nepodstatné a co naopak
podstatné je. Naprosto nepodstatné je to, když začnou média
kritizovat, že si politické strany zavazují, nebo nutí své poslance
hlasovat v souladu s programem strany. Přitom se vlastně není
čemu divit. Každý trouba přece ví, že politická strana má své
orgány, které projednávají a schvalují programy, stanoviska a
názory na to, či ono. Kromě toho strany mají v Poslanecké
sněmovně i své kluby, kde projednávají návrhy zákonů a hlasují
o tom, zda budou ten, či onen zákon podporovat, nebo
podporovat nebudou a proč. Kritici však říkají, že poslanci mají
hlasovat v souladu se svým poslaneckým slibem, kde se praví,
že budou svůj mandát vykonávat v zájmu všeho lidu a podle
svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jen na okraj, ta
formulace: „v zájmu všeho lidu“, je příšerná. Pokud tam něco
takového má být, pak by bylo lepší užít v zájmu občanů, nebo
lidí této země. Lid je něco tak příšerně zavánějícího totalitou,
prostě jakási anonymní masa. Ale vraťme se k tématu.
Vždyť poslanec může hlasovat podle svého nejlepšího vědomí
a svědomí i v souladu s programem své strany. Tam přece není
rozporu. Proto se stal jejím členem, proto s ní šel do volebního
klání, proto se stal poslancem a proto respektuje demokratická
vnitrostranická hlasování. Nechce přece nikdo tvrdit, že
například zlobovaný poslanec, který hlasuje proti své straně a
jejím stanoviskům je právě ten, který hlasuje podle svého
nejlepšího vědomí a svědomí!?
Jsou však horší věci. Třeba takové vědomé zneužívání
hlasovacích mechanismů. To je případ, kdy si někdo
hlasováním nechá přikrýt nějakou lumpárnu. To se děje všude,
ve vládě, ve sněmovně, v krajích i obcích. Takový jednoduchý
44
příklad aby byl srozumitelný všem. Představitel obce si nechá
udělat od řemeslníka třeba opravu elektroinstalace, ale
nezaplatí mu, protože na oplátku nechá svými spolustraníky
v zastupitelstvu schválit příspěvek dítěti onoho řemeslníka na
soukromou mateřskou školku. V takových případech se pak
obtížně hledá osobní odpovědnost. Řeknete si maličkost, ale to
byl jen názorný příklad. Nebo naopak, jak zdůvodnit, že se něco
neudělalo, co zvolený představitel sliboval. Zářný příklad je
z doby, kdy byl současný prezident ještě předsedou vlády.
Jakýsi redaktor mu vyčetl, že za jeho vládnutí potřebné reformy
nerealizoval, ač je sliboval. On mu odpověděl naprosto prostě,
že není ve vládě sám, že jeho návrhy díky koaličním partnerům
vláda neschválila.
A teď si představme, že o takových věcech musí rozhodnout
jedinec sám. Všichni mu řeknou své názory, třeba jako ministři
prezidentovi USA. Všichni mu je řeknou, ale rozhodnout musí
jen on. Panečku, to je osobní odpovědnost! Tam vám žádné
hlasovací alibi nepomůže ani náhodou. Jo, jo. Tak se hledají a
tvoří opravdové osobnosti. V takovém systému jen tak nějaký
vyčůránek těžko obstojí.
A přitom je to tak logické i srozumitelné lidem. Lidé tyto věci tak
přece s přirozeností vlastní chápou. Je to v souladu s lidskou
přirozeností a pro jakékoliv společenství normální. Lidé i u nás
říkají – to se udělalo, nebo neudělalo za starosty toho, či onoho.
Málokdo řekne – to se udělalo, když měla třeba ODS, nebo
hasiči v zastupitelstvu většinu. Lidé si přirozeně tyto věci
personifikují. Je to pro ně logicky podstatnější a prostě
přehlednější.
Někdo občas namítne, že každý kdo hlasuje, přebírá také
odpovědnost za to, pro co zvedá ruku. To je ovšem velice
diskutabilní záležitost, se kterou bude mít problém i nejeden
45
právník. Ona pak taková záležitost ohrožuje samu podstatu
systému. Mnozí hlasují v dobré víře a měli by být poté trestně
stíháni? To by pak mohlo znamenat, že mnozí by se hlasování
zdržovali, nebo by byli raději rovnou proti. Vždyť každý nemusí
mít všechny a úplné informace o tom, pro co hlasuje. To by se
už dnes mohla pozavírat spousta zastupitelů. To by
s hejtmanem Rathem musela být trestně stíhaná celá Rada
kraje, která odsouhlasila svým hlasováním předražené zakázky
ve Středočeském kraji. To už nebezpečně zavání uplatňováním
kolektivní viny a ta je pro demokratickou společnost tabu!
Ale nechme hlasování hlasováním a podívejme se na samu
podstatu systému. Každý stabilní systém založený na právu a
odpovědnosti má tři základní pilíře. Moc výkonnou,
zákonodárnou a soudní. Pokud mají dobře fungovat, pak musí
být na sobě naprosto nezávislé. U nás je to opět takový guláš
uvařený politiky. Členové vlády, jako představitelé výkonné
moci, jsou současně jako poslanci součástí moci zákonodárné,
prezident jmenuje a pověřuje budoucího předsedu vlády jejím
sestavením a pak jmenuje jeho ministry, ale také třeba jmenuje
předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu. Prostě takový
vzájemně propojený galimatyáš, ve kterém mají stejně největší
vliv politické strany a jejich zájmy.
Osobní odpovědnost najdete tam, kde máte možnost
osobně rozhodnout a pak nést i důsledky takového
rozhodnutí. U rozhodnutí, která jsou překryta legitimním
hlasováním, nacházíte osobní odpovědnost jen obtížně. Už
sama možnost osobního rozhodnutí dává člověku pocit vyšší
míry odpovědnosti a každý takové míry odpovědnosti není
schopen. Zato dát si odhlasovat cokoliv, toho je schopen kdokoliv.
To se nám to rýmuje .
46
Peníze jako lék pro společnost?
Po období takzvaného socialismu, se tvářily Klausovy reformy
jako cosi opravdu pokrokového. Jako něco, co může naši
společnost efektivně vyléčit. Byly provázeny argumentačně
jednoduchou rétorikou a lidé tomu převážně věřili. Mezi tím
začala zahraniční odborná média jeho teorie kritizovat, ale
společnost jim naopak chtěla věřit dál a tak se těmi oponentními
názory, až na výjimky nezabývala. Občas se některý článek
převzatý třeba Financial Times, nebo z jiné prestižní
ekonomické tiskoviny, objevil v překladu v Hospodářských
novinách, které ještě tehdy byly názorově hodně liberální.
Ona tehdejší politická rétorika otevřela stavidla nejnižším
pudům člověka. Vynesla do popředí lidské vlastnosti - sobectví,
lakotu, touhu po mamonu, jako cosi normálního a vedle toho
byly názory tehdejšího prezidenta Havla, že on ekonomii
nerozumí, ale mluvil o jiných, pro lidstvo důležitějších
hodnotách. Věděl a musel vědět, že je něco v naší společnosti
špatně, což jasně deklaroval ve svém projevu v Rudolfinu k
oběma komorám Parlamentu České republiky, který přednesl
dne 9. prosince 1997, za nějž sklidil ostrou kritiku právě ze
strany Václava Klause a ODS. Po tomto osudovém projevu se
naše společnost rozdělila na dva nesmiřitelné tábory, na
příznivce Klause na jedné straně a Havla na druhé. Bylo pak
přirozené, že Havel začal praktikovat jakousi zákulisní politiku
v preferování toho, či onoho pro oslabení vlivu Klause. Málokdo
si tehdy uvědomil a mnoho lidí si neuvědomuje dodnes, že se
tím projevila stupidnost systému, který má dvě vůdčí osobnosti,
z nichž jedna vládne a druhá má být jakousi morální autoritou
bez výkonné moci. To je špatné uspořádání demokracie. Je to
jakýsi archaický model, ve kterém má prezident nahradit pouze
svrženého monarchu. Je to stav, kdy se zbavíte krále, který byl
47
oním téměř neomezeným vládcem až do své smrti, moc si
vezmete do svých rukou a zvolíte si prezidenta s minimem
pravomocí, který má jen osobu krále nahradit. To celé je
naprosto nelogické. A je to především evropské specifikum,
které se projevilo při přechodu z monarchie do demokracie a
vlastně je Evropa na té cestě dosud. Proto demokratický
systém v USA je naprosto jiný, správnější. Přirozené
uspořádání lidského společenství je takové, které má jednoho
nejvyššího představitele a ten mu současně a po jasně
stanovenou dobu i vládne.
Současnou dobu u nás je možné jasně definovat tak, že lidé
myšlenkově podobní Havlovi, lidé, kteří chápou svět, život a
lidskou existenci v širších souvislostech a ne tak zjednodušeně,
jako Klaus, jsou na okraji zájmu společnosti. Nastal stav, kdy
Klaus je nejvýraznější osobností, protože současný předseda
vlády budí spíš dojem jakéhosi slouhy, než skutečné vůdčí
osobnosti. K tomu má premiér Nečas nedosažitelně daleko.
Nikdy se skutečnou osobností nemůže stát, leda tak osobností
stranickou.
Ale vraťme se k tématu, k tomu, jak peníze vyléčily naši
společnost. Nebo zdali ji vůbec vyléčily, zdali společnost mocí
peněz nechuraví. S naprostou jistotou můžeme konstatovat, že
peníze jsou nutností, jako platidlo, jako měřítko všelikých
hodnot.
Vezměme si třeba na mušku oblast kultury. Najednou nám
ubývají skutečné osobnosti formátu pana Wericha, Horníčka,
Kopeckého a jim podobných, které charakterizoval především
inteligentní humor, humor, jenž si bral na paškál lidské hlupáctví
a bojoval intelektem proti němu. Dnes naopak často můžete
vidět pravý opak. Z hlupáctví se stává jakýsi fenomén, kterým
se lidé baví. Vládne tomu prostoduchost, mnohdy až přemíra
48
vulgarity a primitivnost. Člověk se může ptát proč, ale on je to
vlastně důsledek právě těch peněz, vždyť všichni mapují
jakousi sledovanost, protože přes reklamy díky vysoké
sledovanosti ty peníze získávají. Je to začarovaný kruh, vlastně
spirála, která má ovšem celospolečensky klesající tendenci.
Vezměme si školství. Pominuli ten nejhlavnější úkol školy, který
je dnes naprosto na okraji zájmu, jímž je především
vyhledávání u svých žáků toho, na co mají vlastně talent a které
vlastnosti by u nich měla škola, rodina a oni sami v sobě
rozvíjet, tak nám do škol neblaze vstupuje zase onen fenomén
peněz a to hnedle dvěma proudy. Jeden se týká přímo škol,
které jsou financovány podle počtu žáků a druhým je snaha lidí,
aby v budoucnu vydělali co nejvíc peněz. Že však ze škol
odcházejí právníci, kteří se právníky „nenarodili“ a stejní
ekonomové, či manažeři, kteří k té práci nemají vrozený talent,
jen se to naučili podle osnov, je toho výsledkem. A najednou
můžete vidět lidi, kteří opouštějí lukrativní místa a vracejí se
třeba k hospodaření na vesnici.
Vždyť vzdělání má být
hledáním sebe sama, toho, co člověk umí, k čemu se narodil,
co opravdu dělat chce a co ho následně naplňuje. To je
mnohem důležitější pro život člověka, než honba za množstvím
peněz na jeho účtu. Vždyť celý ten masový běh za tituly,
funkcemi, za úspěšností ve sportu, přináší lidem stres, nabádá
ke korupci a mnohdy končí únavou a osobní frustrací. Za tím
vším stojí fenomén peněz, který bohužel nevede k lepší a
úspěšnější společnosti, ale k její deformaci a úpadku.
Je nutné si v této souvislosti připomenout, že lidské
společenství dosáhlo vždy nejrychlejšího pokroku v období
válek. Ne, že bych byl jejich příznivcem, je tomu právě naopak,
přinášejí sebou spoustu lidského utrpení a škod, ale to co jsem
napsal, za tím si stojím. Můžeme se ptát, čím to je a odpověď je
49
tak prostinká. V takové době se totiž nekouká na to, kdo má
jakou školu, jestli má diplom ten, či onen, ale hlavním měřítkem
se stává především to, kdo a co doopravdy umí. Ale tak to má
být především v době míru! A pokud tomu tak není, tak je to pro
jakékoliv společenství špatné.
Vývoj v posledních letech v naší zemi hrozivě připomíná cestu
ke společnosti výstižně vykreslené v americkém filmu Idiocracy,
uváděném u nás pod názvem Absurdistán.
Peníze mohou jako nástroj pomoci společnosti zvýšit její
bohatství, ale také ji mohou zničit. Záleží jen na tom, jak s
nimi zacházíte a jakou moc jim ponecháte.
50
Z extrému do extrému, socialismus nahradil
ekonomismus!
Jak jsem již napsal výše, každý mus je špatný a ukrývá se za
ním vždy nějaká totalita. Jen na vysvětlenou. Na to jsem já
nepřišel, takového fištróna ani moudrost nemám. To prohlásila
moje babička, když se v roce 1948 chopili vlády komunisté a
chtěli vybudovat jakýsi komunismus.
Když se člověk objektivně a bez předsudků zamyslí nad
současným stavem, musí dojít k tomu, že současný politický a
ruku v ruce i ekonomický systém zdegeneroval, upadá a
kolabuje. A přitom měl být postaven právě na ekonomice, ale
on byl postaven na fenoménu peněz, které ovládly všechny
oblasti našeho života. Přesně podle toho, co mnozí politici říkali
a říkají, že peníze jsou až na prvním místě! Jako by společnost
úplně zapomněla, že největší její bohatství není v penězích, v
majetcích, ale v lidech samých.
A tak se dnes bohatí snaží zbohatnout ještě více a chudí se
snaží být bohatí, a proto jsou obě skupiny schopny udělat
cokoliv, podvádět, krást, ohlupovat lidi kolem sebe. Má to však
několik podstatných rozdílů. Bohatým to zpravidla projde a
z chudých se stanou ti lumpové. Pokud to udělají bohatí tak
proto, že nemají peněz a majetků nikdy dost, ale chudí to dělají
proto, že je nemají a tudíž ze zoufalství. A jak je známo,
zoufalost plodí zoufalé činy.
A tak dnes jsou lidé pro peníze schopni udělat všechno, prodat
sebe, své děti, své životně důležité orgány, prostě cokoliv.
Zaměstnavatelé se snaží zaměstnat takové lidi, kteří jsou
ochotni pracovat za co možná nejméně peněz, pak se snaží
vyvést své zisky do daňových rájů a připravit státy, ve kterých
51
podnikají o peníze a státy s penězi špatně hospodaří, spousta
jich je vyvedena díky korupci zase do kapes bohatých a pak se
jich nedostává tam, kde jsou opravdu potřeba a do toho všeho
ještě masívní přerozdělování, které vede zase jen k tomu, že
těch peněz při přerozdělovací cestě zase část zmizí. A tak dále,
a tak dále.
V duchu ekonomismu se změnila i hodnotová měřítka. Kdo je
slušný, je považován za slabocha, kdo je poctivý, tak se stává
podezřelým a pokud je opravdu poctivý, tak je považován za
hlupáka a kdo je chudý, je považován za neschopného. A
přitom se zapomíná na nezvratný fakt, který je doložen mnoha
průzkumy i statistikami, že totiž v každé společnosti je určité
procento lidí, kteří jsou schopni úspěšně podnikat, vysoké
procento lidí, kteří jsou dobrými zaměstnanci a dané procento
lidí, kteří nejsou schopni ani jednoho z výše uvedeného. Lidé se
prostě rodí s nějakými vrozenými schopnostmi, talentem a
vlastnostmi. Vzdělání jim může pomoci, ale některým lidem
prostě ani sebelepší vzdělání nepomůže. To je nezměnitelná
skutečnost.
Dobře se pamatuji na slova Václava Klause, když obhajoval
změnu, která zajistila poslancům jejich platy a vznikla tím u nás
nová profese, profese poslance. Bylo to tehdy opravdu stupidní
prohlášení, ve kterém pravil cosi v tomto smyslu, že zrovna jako
si nenecháte opravit zuby u kdekoho, ale jen u profesionálního
zubaře, tak se stejně tak musí stát z politika profesionál, aby
svou práci dělal dobře, a plat musí mít takový, aby byl
neuplatitelný. Zase jen měřítko peněz… Nikoho snad ani
nenapadlo, že nám tak vznikla nová profesní skupina, pro
kterou, kupodivu není potřeba žádného vzdělání, a že si ta
profesní skupina, jako každá jiná, začne žít svým vlastním
profesním životem. A co to je onen profesní život politika? To,
52
co můžete vidět v přenosech z Parlamentu. Žvanilství, slovní
exhibicionismus a to, co vidět nemůžete, politikaření, hledání
špíny na rivaly a tak podobně. Rozhodně se ti lidé naprosto
odtrhli od reality běžného života a chybí jim zpětná vazba. On je
totiž velký rozdíl v tom, když pro něco hlasujete a pak se vrátíte
někam do práce mezi kolegy a tam vám oni hned dají najevo,
co si o tom vašem hlasování myslí. Právě proto nejsou třeba ve
Švýcarsku poslanci profesionály. Má to však i další negativa, za
které takový systém může. Lidé odejdou ze své původní
profese a po skončení mandátu se do ní musí zase vrátit a to je
lidsky zatraceně těžké. Proto se stává jejich hlavním cílem
zajištění se na dobu po tom. Dokonce se říká, že když se
poslanec za dobu svého mandátu nedokáže zajistit do konce
svého života, tak je prostě řečeno pitomec. Co z toho vyplývá,
to si každý může lehce domyslet sám.
Ach jo, peníze jsou prostě až na prvním místě. A tak, když dnes
někdo přijde o práci, tak se musí pravidelně kdesi hlásit, aby
dostal od státu peníze, musí si navléknout „oranžovou“ vestu a
vykonat nějaké veřejně prospěšné práce, aby dostal od státu
peníze, a přitom stát vůbec nezajímá, že onen člověk celý život
peníze tomu státu dával, a vězni naopak pracovat nemusí, ale
ani ti co dluží peníze pracovat nemusí a stát uvažuje o tom, že
zdaní důchody, aby měl peníze, ale bezpracné zisky z výher
zdanit nechce, a lidé se bojí něco říct, aby nepřišli o práci,
protože prostě peníze k životu potřebují. A můžete být dobrý
řidič, který za celý život nezpůsobil svou vinou jedinou nehodu,
ale systém vás párkrát načapá a vyboduje, a musíte zaplatit
další peníze, a naopak ti, kteří peníze mají, zpravidla tomu
vyklouznou a lidé, kteří takové pitomosti vymýšlí, si přes
spřízněné firmy, kterým dávají veřejné zakázky do svých, či
stranických kapes cpou právě ty peníze, které jim mají pomoci
dostat se opět k moci a penězům, počítají získané mandáty, za
53
které zase dostanou peníze a vy se pak kolikrát nestačíte divit,
jakým zvoleným lidem jste pomohli k funkcím a penězům, které
by mohli dostat důchodci, nebo nezaměstnaní, nemocní… Kam
se podělo obyčejné lidství a logika věcí?
Dál se problematikou ekonomismu, diktátu peněz, zabývat
nebudu. V širších souvislostech a v mezinárodním kontextu ji
výstižně popsal ve své knize Michael Morris pod názvem, Co
nesmíte vědět!
Možná vás napadne otázka: „Co se s tím vlastně dá dělat?“
A já vám prostě odpovím. Nic. On totiž EKONOMISMUS
jako každé takové dogma se zahubí sám a možná, to
nebude trvat dlouho. Jenže on ten ekonomismus to ještě
neví.
54
Lidé, změňme společně politický systém, ten
současný nám všem škodí!
Nejprve se chci čtenářům omluvit, za to mnohdy depresivní
čtení, ale ono je prostě třeba podívat se na věci v souvislostech
a zamyslet se nad tím. Nejhorší totiž je, když si člověk řekne, no
ono je to sice blbý, ale asi to tak má být a já s tím stejně nic
nenadělám. Taková odevzdanost je příšerná a nahrává právě
těm, kteří na to spoléhají, kterým ona pasivita lidí vyhovuje, aby
měli klid na své lumpárny.
Lidé jsou otráveni, ztrácejí víru a už ani mnohdy nevěří, že se
může na tom marasmu něco změnit. Mnohdy došli k závěru, že
je nakonec jedno, koho zvolí, protože kradou stejně všichni a
vlastně nemá cenu volit někoho nového, protože ti, kteří tam
jsou nyní, tak už mají nakradeno a ti noví ještě nemají a tak by
kradli také. A mezi tím vznikají nové a nové strany, jako by těch
současných už tak nebylo dost. A vznikají zbytečně, protože do
nich vstupují zase jen lidé, kteří už v nějaké partaji většinou
stejně byli. A mezi tím roste počet lidí, kteří poučeni ze svých
voličských proher, logicky docházejí k závěru, že budou raději
volit komunisty, protože kradli míň a koneckonců, to nebylo za
nich tak špatné. A překvapivě k tomuto závěru docházejí i
mnozí majetní lidé, kteří říkají, že by i svůj majetek odevzdali a
dělali na něm pro stát jakési správce. A to už je děsné! A přitom
to celé je jen šlápnutí z bláta do louže. A jen málokoho
napadne, že se nám ten politický systém přežil, že se vyčerpal,
že je potřeba ho změnit. Že je potřeba vytvořit systém nový.
Systém, ve kterém se nebude opravdová pravice stavějící
především na osobnostech a opravdová levice stavějící na
kolektivistickém pojetí, hloupými soupeři, protože každé
soupeření vyčerpává, ale stanou se partnery. Systém, ve
55
kterém každý z nich bude mít svůj podíl na moci. Systém, který
bude generovat opravdové politické osobnosti. Který bude
postaven na osobní odpovědnosti a ne na kolektivní
neodpovědnosti, protože jedince uhlídáte spíš, než nějakou
partaj. Systém, ve kterém budou mít daně svou logiku a
nebudou jen nástrojem, který slouží k vysávání peněz z lidí. A
peníze budou samosprávám přidělovány na základě
zásluhovosti a ne přes stranické kamarádíčky. Říkejme jí
pracovně- systémová demokracie.
Zdá se vám to nereálné? To není nereálné, to je totiž naše
budoucnost, to je budoucnost našich dětí. To je právě ta
opravdová odpovědnost vůči nim a jejich, vůči nám. Ne nějaké
mluvení o snížení zadlužení naší země, to je jen zástěrka, která
má zajistit našim mocným udržení u moci. V naší společnosti
totiž existují lidé, kteří to celé zrealizují, jen o nich ještě
veřejnost neví a vědět nemůže, ale jsou na takový úkol
připraveni už dnes. To není nějaká spekulace, to je
nezvratitelná skutečnost!
Mnohý může namítnout, že změna systému už nastala na
Islandu, ale my Češi dobře víme, že podobným pokusem bylo u
nás Občanské fórum. Islandský projekt je slepou uličkou a
politické strany si nenechají vzít podíl na moci a bylo by hloupé,
jim ho brát úplně. Jen ho nesmějí mít takový, jaký ho mají u nás
dnes! Žádná nová revoluce, ale společenský konsensus a
pochopení potřeby změny. Ta odpovědnost je na politických
stranách a já věřím v to, že pro klidný přechod k novému
politickému systému budou nakonec samy ochotny.
Teď asi většinu napadne otázka, a která politická strana to
zařídí? A já vám odpovím s jistotou takhle. Žádná!
56
Nesporná a nezvratitelná skutečnost je totiž ta, že nositeli
pokroku jsou v lidském společenství jednotlivci, osobnosti a to
ve všech oblastech lidské činnosti, tudíž i v politice, ale
rozhodně jím nejsou politické strany. Politické strany v naší
historii dokázaly leda tak zplodit dvě hrůzné totality a vynést do
vedení států šílence, jako byl Hitler, či Stalin. Myslíte, že se to
už nemůže opakovat? To se zatraceně mýlíte!
Je třeba stavět na humanitě, na lidství, protože lidství je přeci
mnohem víc než celé stranictví! Stranictví je uvězněnost v
ideologiích, ale lidství, humanita, je naopak otevřenost a
tvořivost. To je opravdu mnohem víc. Pracovat s lidmi může být
obojetným obohacením, ale pracovat se straníky je skutečně
ubíjející. Tam je ten základní problém, pro ně je lidství
marginální, nejdůležitější je právě ono stranictví. Člověk, nemáli nějakou stranickou příslušnost, tak je pro ně nečitelný a tak se
ho hned ptají, zdali je pravičák, nebo levičák a vůbec nechápou,
že právě v tom je ta jejich omezenost.
Kdy přijde ta opravdová změna systému? Prostě trvám na tom,
že tehdy, až se společnost sama ze sebe pozvrací. Pravda je
také v tom, že teď už jí je opravdu blbě…
Lidské společenství se stále vyvíjí, a ač se mnohdy v historii
zdálo, že se blíží jeho konec, vždy našlo cestu dál. V souvislosti
s tím se mění i politické systémy. Jeden zaniká a jiný vzniká.
Stejným způsobem se vyvíjí i demokracie. Z pohledu historie
lidstva je demokracie ještě mladá a neudělala svůj poslední
krok. Jen se náš současný systém finanční i politický dostal do
krize a to je výzva pro opravdovou změnu systému.
Dnes vítězí prostě zlo. Někdo to cítí víc, jiný méně, někdo se
s tím prostě smířil a to je to nejhorší a pak jsou ještě tací, kteří
toho zneužívají pro sebe a je jim jedno, že ostatní lidé trpí. Ale
57
my lidé, inteligentní bytosti vedeni rozumem i citem, to
dovedeme změnit. Protože víme, že všechno má své řešení, a
naší povinností je jej hledat a naší předností je, že ho umíme
najít. Protože to vše děláme v úctě k našim předkům s pomocí
jejich rad a odkazů a především v odpovědnosti k našim
potomkům. My, lidé, jsme ve své živočišné podobě totiž stejní
jako zvířata, ale na rozdíl od nich, umíme psát a číst a to je
zásadní rozdíl, který nám byl právě proto dán. Rozdíl proto, že
si umíme předávat informace, které přesahují životy několika
generací. Je to naše výhoda a proto i naše odpovědnost. A
právě proto už nemusíme dělat žádnou revoluci, protože bolí a
také proto, že jsme pochopili, že demokracie je živý
organismus, tudíž se dokáže vyvíjet přirozenou cestou a také
jsme pochopili, že musí udělat nezbytný krůček dopředu,
abychom mohli společně přežít. Dobře si uvědomujeme, že
všechno má svůj čas, že se vývoj předbíhat nedá a pochopili
jsme, že jeho čas nadešel právě nyní. Věřím, že se nám to
povede, protože proti nezdravé moci peněz budeme bojovat
srdcem a silou myšlenek.
Pojďme ten krůček společně udělat,
když budeme opravdu chtít, povede
se to, povede se to i proto, že na něj
lidstvo čeká!
58
Dopisy prezidentu Havlovi z přelomu let
1996 a 1997
59
60
61
62
63
64
65
Doslov
V roce 1989 se mi narodil, jako prvorozené dítě, syn. Bylo mi
tehdy sedmatřicet. Pracoval jsem léta jako stavební technik
v místní textilce a v souvislosti s narozením syna jsem poprvé
začal přemýšlet o tom, co dál dělat se svým životem. Neustále
se mi na mysl vracela otázka, co mohu ještě v životě dokázat a
jistá deprese mě tížila v souvislosti s tím, že snad do penze
budu tím technikem a v jakémsi stereotypu to doklepu až do
toho důchodu. Pracoval jsem v té době také v odborech a
shodou okolností se v tom roce měly konat volby předsedů
ROH. Tehdy byla předsedkyní žena, která než aby bojovala
s vedením továrny o zlepšení pracovních podmínek, tak byla
jakousi prodlouženou rukou právě onoho vedení. A zatím jiné
ženy tahaly ručně vozíky a vály s látkami a pracovaly kolikrát
v provozech, kde jste si musel dřepnout, abyste viděl, kam
vlastně jdete, protože stojíc, jste měl hlavu v neprostupné mlze.
To celé mi vadilo a říkal jsem si, že by se s tím mělo něco
udělat i proto, že se tehdejší režim pyšnil tím, že právě on dělá
vše pro pracující. Sešel jsem se s několika lidmi a zeptal se jich,
co by říkali tomu, že bych kandidoval na předsedu ROH. Oni
souhlasili a řekli, že to musím udělat. Tenkrát už ty volby měli
být takzvaně demokratické, mohlo se volit ze dvou kandidátů,
ale potíž byla v tom, že oba museli být komunisté. No a to já
nebyl a ani jsem o to nestál. Takhle však jsem se musel stát
jejich kandidátem a absolvovat takzvaný VUML (Večerní
universita marxismu a leninismu). Když jsem se tam šel
přihlásit, vstoupil jsem do kanceláře ředitele a k mému úžasu
jsem uviděl za stolem mého, kamaráda a spolužáka
z Gymnázia, který následně vystudoval peďák a stal se
učitelem. Když zvedl hlavu od stolu a uviděl mě, tak mu málem
66
vypadly oči s důlků a vyhrkl ze sebe překvapeně: „Co zrovna ty
tady děláš? Čekal bych tu kde koho, ale tebe opravdu ne.“
Ve zkratce jsem mu vysvětlil, proč a co mě tam přivedlo. Pak
vstal od stolu, poodešel k oknu a řekl mi: „Pojď ke mně.“
Přistoupil jsem k němu a on se podíval dolů do ulice se slovy:
„Vidíš támhle tu lampu,“ odmlčel se a po chvilce dodal, „tak na
ní budu viset, až se u nás ti dělníci opravdu naserou.“ No,
naštěstí tam nevisel, bylo by ho škoda, protože je to férový
chlap, ale pravda je, že každá revoluce bývá bezcitná a smete i
lidi, kteří si to nezaslouží. A naopak ji většinou zneužijí ti, které
by naopak smést měla.
VUML jsem naštěstí dlouho studovat nemusel a snad díky
Bohu, jsem se nemusel ani stát oním komunistou, protože přišel
17. listopad. Náhle bylo všechno jinak. Tu změnu systému jsem
považoval především jako výzvu a šanci pro naši společnost.
Bylo mi od začátku jasné, že je cosi potřeba udělat pro naši
továrnu, aby do budoucna přežila. Ještě v listopadu jsem začal
jednat s techniky sdruženými v místní vědeckotechnické
společnosti a řekl jsem jim, že musíme pro naši továrnu sehnat
zahraničního partnera, který je v našem oboru ve špičce, má
potřebný kapitál a mezinárodní obchodní síť. Většina na mě
nechápavě koukala, žili totiž v přesvědčení, že to
nepotřebujeme, že jsme sami dobří, když vyvážíme výrobky do
celého světa. Neuvědomili si, že každý metr látky, který byl
vyvezen, byl státem dotován, že to byla cena v pravdě
dumpingová. Tehdy jeden inženýr řekl, že je to dobrý nápad a
že ví o německé firmě, která ta kritéria splňuje. Jmenoval ji a
jiný starší technik řekl, že tam zná jednoho člověka, který je ve
vedení té firmy a shodou okolností je synem bývalého ředitele
naší továrny, kterého komunisté po roce 1948 vyhnali. Byl
napsán dopis a ona firma projevila zájem o budoucí fúzi.
67
Kolikrát jsem se potom v noci probudil, a na mysl mi vytanula
otázka, jestli mě noví majitelé vůbec budou potřebovat, jestli
budou potřebovat stavebního technika, ale byl jsem si vědom
toho, že zájem na zachování továrny, která lidem zajistí práci,
musí být i u mne na prvém místě. Vše se zdárně vyvíjelo, náš
ředitel navštívil onu zahraniční společnost a vrátil se jak „Alenka
z říše divů.“ Tehdy mi s údivem v hlase řekl: „Člověče, oni jsou
před námi nejméně o dvacet let.“ Nepochopil, že právě proto
bude dobře se s nimi spojit, abychom je nemuseli dohánět, že
takhle ty technologie a potřebné know-how, k nám přijde samo.
Což se v plné míře potvrdilo, když později Pithartova vláda
prodala Volkswagenu boleslavskou Škodovku. Mnozí mu to do
dnes vyčítají, že za ni mohl stát utržit víc peněz, ale důležitější
než výše okamžitého zisku, je přeci dlouhodobý prospěch!
Vždyť ta transakce zajistila regionu zaměstnanost a státu
stabilní příjmy do eráru. Je opravdu úžasné sledovat kroky
automobilky v Mladé Boleslavi, její strategii, umění jejího vedení
dívat se dopředu. Investovala do své vysoké školy, v době krize
rozšiřuje vývoj. Ano, to je opravdová strategie, která má jasné a
smysluplné cíle.
V souvislosti se Škodovkou si dobře vzpomínám na návštěvu
europoslance Josefa Zieleniece v naší automobilce. Procházeli
jsme spolu provozy v doprovodu jednoho člověka z vedení,
jehož jméno si již nepamatuji. Při jednom zastavení u výrobní
linky se náš europoslanec zeptal onoho člověka: „A řekněte mi,
o kolik lidí jste v rámci restrukturalizace snížili jejich stav?“ On
prostě odpověděl: „Počet zaměstnanců zůstal stejný.“ Pan
Zieleniec se na něho překvapeně podíval a zeptal se: „Tak co
se vlastně změnilo při vaší restrukturalizaci firmy?“ On
odpověděl naprosto lakonicky a krátce: „Kvalita našich aut.“
Procházeli jsme i plně automatizované provozy, třeba na výrobu
převodovek, kde se dalo z podlahy „jíst“, v prosklené buňce
68
seděli pouze dva lidé v celém tom provozu a výrobní prostor
zdobily pokojové květiny. Když prohlídka skončila a vyšli jsme
ven, pan Zieleniec se ke mně naklonil a řekl mi: „Pane starosto,
v poslední době jsem viděl mnoho fabrik po celé naší zemi, ale
něco takového jsem ještě opravdu neviděl. Většinou vidím
špínu a nepořádek a lidi jak se dřou. Ale tohle tedy vidím
poprvé.“ To bylo 3. listopadu 2004 a já jsem si tehdy uvědomil,
že naši privatizátoři si naivně mysleli, že změnou vlastnických
vztahů a snížením počtu zaměstnanců zajistí firmám prosperitu.
Srovnám-li ten jejich projekt právě s výrobou auta, tak začali
bohužel barvou karoserie a jejím necitlivým odlehčením, aniž by
nejprve řešili podvozek, motor a hlavně kvalitní brzdy! Na tom
totiž záleží nejvíc, rozjet auto umí každý blb, že ano, ale
zastavit ho… Zvolili hloupě opačnou centralistickou metodu,
jako kdysi komunisté. Ono totiž většinou centralistické řešení
bývá špatné, protože nerespektuje místní a jiná specifika. Je
v pravdě naprosto necitlivé k lidem a konečně pak i k celé
společnosti.
U nás k tomu spojení se strategickým investorem nakonec
nedošlo. Vedení továrny, rozhodlo o připojení se ke kupónové
privatizaci. Věděl jsem, že mě v té továrně nečeká už žádná
dobrá budoucnost a chtěl jsem se stát starostou v obci Josefův
Důl, kterou jsme pomocí referenda oddělili od Mladé Boleslavi
tak, jak to s hlediska historie původně bylo. Toho starostu jsem
nakonec dělal třináct let, z toho devět let bez platu, což mi
dodnes doma vyčítají, že jsem raději nemyslel na sebe. Já toho
však nelituji, vyzkoušel jsem si v praxi metodu řízení lidí, tak jak
jsem se s ní seznámil při čtení životopisu světově
respektovaného manažera Lee Iaccocy a musím konstatovat,
že jsem si tak práci s lidmi opravdu užíval. Měl jsem to však
těžší v tom, že zatímco on si své spolupracovníky vybral sám,
tak mně je tam lidé navolili. Dnes však mě občas zamrzí a bolí,
69
že svým starostováním jsem vlastně pomohl tomu dnešnímu
politickému svinstvu na svět.
Než jsem odešel z továrny v roce 1993, mluvil jsem ještě s jejím
ředitelem a řekl jsem mu, jestli si uvědomuje, že svým
rozhodnutím rozhodl o jejím zániku. Odpověděl mi s úsměvem:
„Zděnečku, tomu nerozumíš, máme nízkou režii, dobrou polohu
blízko Prahy a to jsou právě ty naše výhody.“
Poněkud smutně jsem mu odpověděl: „To je sice pravda, co
říkáte, ale věřte tomu, že až přijdou problémy s odbytem a ony
přijdou, pak nastane platnost onoho přísloví, které říká, že je
košile bližší než kabát a náš podnik ve Dvoře Králové postupně
pozavírá všechny továrny a bude se snažit udržet výrobu právě
jen ve Dvoře Králové.“
Provoz v naší továrně byl ukončen 31. srpna 1999. Mohl bych
mít sice radost, že jsem měl pravdu, ale když nám tehdejší
podnikový ředitel přinesl to oznámení, tak po jeho následném
odchodu jsme se s mým místostarostou úplně normálně lidsky
rozbrečeli. Bylo to sice potvrzení mé správné úvahy, ale hodně
bolestné pro mě i pro ostatní lidi. Když jsem se o mnoho let
později setkal s některými zaměstnanci textilky, tak se mě ptali,
jak je možné, že jsem už tehdy věděl, jak to s továrnou
dopadne. Já jsem jim říkal, že v tom není žádné šarlatánství, že
je třeba číst správné knížky, „umět“ v nich číst, poučit se
z historie a pak z těch informací dokážete odhadnout i
budoucnost.
Továrny tehdy padaly jedna za druhou, byla to neodpovědná
likvidace našeho průmyslu, který generace před námi budovaly,
a lidé kvůli tomu prožívali naprosto zbytečně své osobní
tragédie. Z dnešního pohledu je děsivé, že to tehdejší politickou
reprezentaci nevarovalo, ale naopak té děsivé skutečnosti říkali
70
úspěch! A lidé trpěli a někteří z nich si dokonce mysleli, že za to
může cizí kapitál, který u nás přes naši politickou reprezentaci
chtěl zlikvidovat jen svou konkurenci. Ale skutečná pravda je
taková, že jsme tehdy pro nikoho nebyli konkurencí, před níž by
se někomu rozklepala kolena a pak opravdový kapitál nezná
hranice, jde tam, kde na tom vydělá. A tak s ledovým klidem ve
Spojených státech rozmontuje továrnu a postaví ji v Číně,
protože tam jsou nižší náklady na výrobu a levná pracovní síla,
ale my jsme tehdy oproti té Číně měli jednu obrovskou výhodu
a tou byli kvalifikovaní lidé a odborníci ve své práci! Příklad
boleslavské Škodovky je tohoto tvrzení očividným důkazem, a
pokud se dnes v ní rozšiřuje právě vývoj, tak si toho je nějaký
kapitál zatraceně vědom a nám co tady žijeme, nezbývá, než
tomu rozumnému kapitálu poděkovat.
Poděkovat rozumnému kapitálu, proti kterému naši vlast
diletantští privatizátoři po roce 1992 tak tragicky „ochránili“.
Pokud nějaký čtenář ve svém čtení této knížky došel až sem,
tak mu chci poděkovat za jeho trpělivost a pokud ho napadá
otázka, jak je možné, že nějaký bezvýznamný človíček se
středoškolským vzděláním může mít na věci takový široký
pohled, pak mu rád odpovím.
My kolikrát sami sobě ubližujeme, když obecně platné pravdy
považujeme jen za jakési teorie, jako bychom se jim chtěli
bránit, k naší škodě. Považujeme je jen za jakési klišé, místo
toho, abychom je přijali za své a chovali se podle nich. A hlavně
pak hlupáci říkají, že jsou to jen takové kecy a vyčůránci zase
říkají, že život je přeci o něčem jiném a nastavují kolikrát proti
nám jako svůj obranný štít své funkce a diplomy. A jak my
prostí lidé máme poznat, kdo doopravdy a čemu vlastně
rozumí, když mnozí dnes navíc své tituly získali a ani kvůli nim
nemuseli studovat? A přitom je to zase tak prosté, podívejme se
71
na jejich práci, výsledky té práce a budeme-li tyto jejich
výsledky s nadhledem a objektivními informacemi hodnotit, pak
to s určitostí poznáme.
Vezměme si třeba to, že vám ve volbách nějaký politik slíbí, že
zajistí prosperitu v naší zemi a na konci jeho práce je úpadek,
takový politik, který po tomto svém výsledku neodejde z politiky,
tak žádným politikem není. Je to obyčejný diletant, a pokud
v politice dál zůstává tak to už je obyčejný podvodník. Politik
musí splnit to, co slibuje lidem, když si říká o jejich hlas a pokud
to nesplní, musí z kola ven. A naopak, politik, který od nás
nedostane mandát pro to, co po zvolení udělá je obyčejný
bezcita a lump. Ať nám pak říká cokoliv a obhajuje to jakkoliv.
Politik, který nemá ve volebním programu rozdělení republiky, ji
rozdělit sám o sobě nesmí. Musí se zeptat lidí, protože mu ve
volbách pro to mandát prostě nedali! To je ta podstata skutečné
demokratické politiky, protože jen diktátoři si po zvolení dělají,
co chtějí a lidí se už neptají! To je jasné odlišení opravdového
politika od pouhého vychytralce. Proč? Protože takový postup
není politicky korektní, není slušný a dokonce není ani férový ve
smyslu toho slova jak ho s oblibou používá současný prezident.
Takový postup je obyčejným pohrdáním lidmi, kteří v této zemi
žijí, a tam není a nesmí být žádné ale, ani žádný pardon. Je to
prosté, a pokud takhle prostě nedokážeme my sami občané
chápat politiku, tak tady nebude nikdy dobře. Nevěřme těm,
kteří se nám snaží vnutit názor, že politika je složitá, protože si
tím chtějí zajistit pro sebe jen politické posty. Pravá politika je
dozajista těžká, ale to jen proto, že se musí dělat srdcem. A
pokud se dělá opravdově, pak takový politik si může o peníze
pro sebe říci sám a ne jim je jen pro sebe brát! V politice je to
totiž prostě stejné jako v byznysu, nejprve musíte vědět, co lidé
chtějí, dát jim to a pak za to od nich žádat peníze. Obráceně to
prostě nejde.
72
Opravdová politická osobnost světového formátu, kterou dal
historický vývoj právě jen naši zemi, náš první prezident T. G.
Masaryk, tak taková osobnost se pozná s určitostí tím, že
budoucím generacím nechá nějaký odkaz, že jim ukazuje cestu.
Ale to člověk musí texty takového vůdce nejen číst, ale umět
v nich i číst, umět tato poselství hledat a naší povinností pak je
jejich naplnění. Stavět na tom co bylo dobré, na tom co on sám
dokázal. Ne se jen schovávat za jeho sochy, busty a názvy ulic,
či škol. Pokud se nezačneme chovat podle jeho poselství, tak
nám nepomůže ani to, že bychom republiku pojmenovali jeho
jménem. Protože i mnoho politických stran, či zemí rádo
používá ve svých názvech slovo demokratická, ale to slovo
bývá většinou obsahově prázdným a ony chovají se mnohdy
úplně opačně.
Je jen na nás, na občanech této země, jestli chceme takové
diletanty dál trpět u moci, nebo konečně otevřeme oči a
naplníme odkaz T. G. Masaryka, který právě jen pro nás
zanechal.
Nyní je mi šedesát a mou touhou ani cílem není stát se
důchodcem. Chci pracovat, ale nechci být otrokem toho, či
onoho. Zažil jsem toho opravdu dost. Dost na to, abych
pochopil, že svoboda není a nesmí být hazardem, ale
odpovědností a pak si uvědomuji, že největší hodnotou, kterou
mohu svým dětem dát, nejsou peníze, ale prosté konstatování,
že se za mne a mé skutky nemusí stydět. Vím to, protože když
jsem se stal starostou, tak mi to říkali i lidé, kteří znali mého
otce, a já jim takhle i za něho děkuji.
Závěrem chci ještě poděkovat za napsání této knížky Dr.
Rathovi, který mě naprosto bezcitně připravil o práci a ohrozil
tak mě, moje studující děti a celou rodinu. Nebýt tohoto projevu
73
jeho arogance moci vůči svému zaměstnanci, voliči a občanovi,
asi bych to nejspíš nikdy neučinil. Nejspíš…
74