Co popisuje fytocenologie?

Transkript

Co popisuje fytocenologie?
Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 40: 301–314, 2005
301
Co popisuje fytocenologie?
O nìkterých nedostatcích støedoevropské fytocenologie
What is described by phytosociology?
Some weak points of Central European phytosociology
Radim H é d l
Botanický ústav AV ÈR, oddìlení ekologie, Poøíèí 3b, 603 00 Brno, a Ústav geologie a pedologie LDF MZLU, Zemìdìlská 3, 618 00 Brno; e-mail: [email protected]
Abstract
The main weak points in Central European phytosociology methods are described and commented. First,
preferential sampling design implies a twofold subjective classification already in the field. Subjectively
distinguished and preferred vegetation types have been sampled, which distorts representativeness of the
data, regarding the real vegetation. Second, vegetation has been changing continuously, while phytosociology gives a rather static description, being gradually overcome by changes. Third, classification based
strictly on species composition makes phytosociology applicable only in some vegetation types, mostly the
species-rich and ecologically specific ones. Finally, three controversial concepts of potential natural vegetation are briefly discussed. Objectivised vegetation sampling designs should be applied to assess the real
abundance of vegetation types. A revision of the phytosociological system of vegetation units regarding vegetation changes should be carried out. Methods enabling a unified classification of floristically and ecologically unequal vegetation types should be developed. The present concept of potential natural vegetation
seems to be speculative, requiring a re-evaluation.
K e y w o r d s : methodology bias, phytosociology, potential natural vegetation, preferential sampling, vegetation classification
N o m e n k l a t u r a : Moravec et al. (1995)
Úvod
Pomìrnì nedávno vyšly dva èlánky podávající hodnotící pohled na souèasnou fytocenologii1). Napsali je dva pøední evropští fytocenologové, M. Chytrý a J. Ewald. První autor
(Chytrý 2000) srovnává klasické a formalizované metody sbìru dat a jejich klasifikace,
vidí je jako dva komplementární pøístupy. Druhý autor (Ewald 2003, struènìji také Ewald
2004) je v podstatì obranou pøedností fytocenologie vùèi „exaktním“ ekologickým
1)
Celý text se vztahuje k v souèasné dobì pøevládající curyšsko-montpelliérské škole fytocenologie (Moravec 1994, kap. 6.2.5), èi podle Ewalda (2003) „støedoevropské fytocenologii“ (jako paralele anglo-americké ekologii). Pomíjím další používané, u nás zejména zlatníkovské, systémy.
302
Hédl: Co popisuje fytocenologie?
vìdám. O vlastnostech souborù dat, na kterých fytocenologie staví, konkrétnì jde o Èeskou národní fytocenologickou databázi, pojednávají podrobnì Chytrý & Rafajová (2003);
viz také http://www.sci.muni.cz/botany/dbase_cz.htm.
Je potìšující, že i po století své existence prochází fytocenologie stále procesy sebekritiky a inovací. Hlavním motivem je objektivizace metodologie, která velmi dlouho zùstávala v zásadì stejná nebo velice podobná jako v poèátcích, na pøelomu 19. a 20. století.
Místo exaktní, moderní ekologické vìdy tak má fytocenologie v ústech ostatních ekologù
stále pøíchu jakési zatuchlé pseudovìdy. Zásadní pokrok a pøiblížení „skuteèné pøírodovìdì“ byl v poslední dobì uèinìn na poli formální klasifikace (viz napø. Chytrý et al.
2002). Díky tomu jsou dnes bìžnì dostupné programy umožòující kontrolovatelnou a opakovatelnou klasifikaci velkých souborù dat.
Zdùrazòovanou pøedností fytocenologie je její jedineènost coby systému popisujícího
rùznorodost vegetace ve velkém prostorovém mìøítku pøi dostateèné míøe zachycení
žádoucí informace, kterou je kompletní druhové složení. Fytocenologie skuteènì vytvoøila zatím jediný použitelný (nebo pøesnìji: používaný) systém vegetaèních typù2), jakkoli
geograficky omezenì platný a subjektivitou zatížený. Vliv subjektivity badatele èi sezónnosti pøi sbìru vegetaèních dat zkoumali napøíklad Smith (1944), Gotfryd & Hansell
(1985), Kirby et al. (1986) nebo Lepš & Hadincová (1992); na nestejnorodost a neúplnost
dat (ve smyslu zastoupení popsaných asociací) ovlivòujících vlastnosti vegetaèní databáze
pak upozornili Chytrý (2001) a Chytrý & Rafajová (2003).
Než uvedené nedostatky spíše „technického rázu“ je podle mého názoru podstatnìjším
problémem skuteènost, že souèasný systém syntaxonù3) nelze dokonale aplikovat na vìtšinu reálnì existující vegetace – pokud se týèe jak její variability, tak zejména plošnì pøevažující vegetace. Pøitom všeobecná použitelnost by pøece mìla být samozøejmým
požadavkem na fytocenologii kladeným. Pokusme se zde proto o vyslovenì ideální definici náplnì fytocenologie (vysvìtlení pojmù viz Moravec et al. 1994): „Základním úkolem
fytocenologie je vytvoøit v popisovaném území všeobecnì, celoplošnì platný, kdykoli a
kýmkoli opakovatelný a aplikovatelný, hierarchicky uspoøádaný systém syntaxonù. Jednoznaènì definovaným kritériem pro vymezování syntaxonù jsou pøitom specifické kombinace druhù, tzv. diagnostických druhù rostlin.“
Že systém fytocenologických syntaxonù jednoduše nejsme schopni aplikovat na jakoukoli vegetaci dokonce i v nìjakém již dobøe prozkoumaném území (napøíklad v Èeské
republice), to vìtšina fytocenologù i praktických uživatelù systému pøinejmenším tuší.
Pøíèiny nepochybnì zèásti spoèívají v konzervativním pøístupu nezmìnìném od dob pionýrských poèátkù, kdy se popisovaly na první pohled rozlišitelné vegetaèní typy západních Alp, pøilehlého Støedozemí a støední Evropy. Druhý vážný problém spoèívá v tom, že
fytocenologie vždy pracovala s ekologií stanoviš a formaèními typy vegetace, aèkoli tato
2)
Pojem vegetaèní typ zde používám jako nejobecnìjší vyjádøení toho, že vegetaci lze tøídit do nìjakým
zpùsobem definovaných jednotek. Jeho ekvivalentem specifickým pro fytocenologii je syntaxon.
3)
Holub et al. (1967), Moravec et al. (1995), Moravec (1998–cont.), Chytrý et al. (2001), Chytrý & Tichý
(2003).
Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 40: 301–314, 2005
303
kritéria zùstávají skryta v pozadí celého systému (na rozdíl od pøíbuzných lesnických klasifikací). Dále, z floristického klasifikaèního kritéria vyplývá, že èím je vegetace druhovì
bohatší, tím vìtší poèet asociací lze fytocenologicky vymezit (M. Chytrý, osobní sdìlení).
Lze pak skuteènì zásadu klasifikace èistì podle druhového složení dodržet i v podmínkách pøevažující, tj. druhovì chudé a nevyhranìné vegetace? Tato nejasnost bude patrnì
brzy osvìtlena, jakmile dojde k reklasifikaci velkých objemù dat moderními metodami.
Podstatným problémem naopak není nedostateèný objem dat, nebo jen v databázi zahrnující území Èeské republiky je v souèasnosti shromáždìno zhruba 60 tisíc fytocenologických snímkù (http://www.sci.muni.cz /botany/dbase_cz.htm#stav).
Hlavním cílem tohoto èlánku je ukázat, že fytocenologické snímky jsou velmi nereprezentativním vzorkem variability vegetace. Nejde samozøejmì o nic nového a objevného, k souvislejšímu ètení viz zejména již citované práce M. Chytrého a spolupracovníkù.
Okruhy mých argumentací jsou (1) prostorová struktura sbìru dat, (2) èasové posuny variability vegetace. Kromì toho chci komentovat stále diskutovanou a nedostateènì vyøešenou problematiku (3) klasifikace do diskontinuitních jednotek. Na závìr bych rád
poukázal na rùznorodost až protikladnost (4) konceptù potenciální vegetace, které jsou
kromì své zajímavosti z teoretického hlediska také jednou z mála vlivných aplikací
fytocenologie.
1. Prostorová struktura sbìru dat
Fytocenologický snímek je již víceménì standardizovanou jednotkou sbìru fytocenologických dat (Mucina et al. 2000, Chytrý & Otýpková 2003). Snímky však nejsou pøirozenì definovatelné objekty – na rozdíl od biologických jedincù nebo jejich èástí, se kterými pracuje
napøíklad populaèní biologie. Musí být arbitrárnì ohranièeny a nìkam umístìny, musí být
také urèen jejich poèet (viz napø. Greig-Smith 1983, Podani 1984). Ke slovu zde pøichází
otázka reprezentativnosti výbìru. Existují pøesná a jednoduchá pravidla pro to, aby byl výbìr skuteènì reprezentativní – tím nejdùležitìjším je náhodnost výbìru (Cochran 1977, Sokal & Rohlf 1994). Ta se v pøípadì vegetaèních ploch týká výbìru umístìní. Existuje nìkolik
alternativ prostorového rozmístìní (anglicky sampling design) souboru snímkù (Kershaw
1964, Greig-Smith 1983, Podani 1984), každá z nich vhodná pro urèité úèely.
Tøi typy znáhodnìného výbìru vyžadují náhodnost v urèité fázi umísování snímkù
(Kenkel et al. 1989). Jsou to jednoduchý náhodný výbìr, systematický výbìr a stratifikovaný náhodný výbìr. Poslední jmenovaný zahrnuje vlastnì sled pøechodù mezi systematickým umístìním ploch (v pravidelné, ale náhodnì zapoèaté møížce) a jednoduchým
náhodným umístìním (zcela znáhodnìným), viz Podani (1984). Ètvrtým typem výbìru je
preferenèní typ umístìní, kdy jsou snímky umísovány zcela subjektivnì, pouze na základì rozhodnutí badatele. Pøevážná vìtšina fytocenologických dat byla zaznamenána právì
tímto zpùsobem, což podstatným zpùsobem ovlivòuje právì jejich reprezentativnost.
V praxi to vypadá tak, že se jednotliví fytocenologové zamìøují na vybrané, subjektivnì oblíbené typy vegetace, jejichž rozlišování však není žádnou samozøejmostí.
304
Hédl: Co popisuje fytocenologie?
Subjektivní výbìry mohou být do znaèné míry jedineèné a nemusejí odpovídat vnímání jiných fytocenologù. Oblíbeným vegetaèním typùm se pak badatel dlouhodobì, nìkdy i po
celý život, vìnuje a snímkuje je. Nìkolik málo badatelù je nakonec zodpovìdných za
snímkový materiál popisující jednotlivé širší vegetaèní typy, zatímco velká èást autorù za
celý život zapíše jen jeden nebo nìkolik málo snímkù (Chytrý & Rafajová 2003). V rámci
tìchto subjektivnì vnímaných vegetaèních typù pak fytocenolog opìt preferenènì
umísuje snímky, a to hlavnì na základì bezprostøedního rozlišení snímkovaného místa
pøímo v terénu. Dùvody umístìní snímku mohou být rùzné, celkovì je lze charakterizovat
jako postupné doplòování subjektivnì budovaného systému vegetaèních typù.
Výsledkem je dvojí preferenèní výbìr – soubor fytocenologických snímkù preferenènì umísovaných v preferenènì vybíraných a apriornì rozlišovaných vegetaèních typech. Skuteènost, že takové ne(dokonale) formalizované vegetaèní pøehledy jsou vlastnì
jen prezentací apriorní terénní klasifikace vegetace, dostateènì komentoval Chytrý (2000;
viz také Chytrý et al. 2002). Spojení vícera takových autorských pøíspìvkù do jednoho
(napøíklad národního) pøehledu vegetace nedává pøíliš optimisticky vyhlížející výsledek.
Vše se dobøe ukazuje ve struktuøe vyšších syntaxonù, nebo zejména tato „kostra“ byla
vytvoøena subjektivním zpùsobem, kromì toho nejen na základì druhové složení, ale
v kombinaci s rozlišením podle ekologie a fyziognomie, viz dále.
Z autorské subjektivity pøi sbìru dat tedy plyne uvedený hlavní nedostatek fytocenologických dat, jejich nízká reprezentativnost. Protože byly výbìrovì snímkovány hlavnì
„oblíbené“ typy vegetace, je celkový obraz skuteèné prostorové variability vegetace znaènì zkreslen. Preferovaná vegetace mùže být v souborech dat zastoupena velmi silnì, aèkoli je v pøírodì ve skuteènosti vzácná; naopak mnoho potenciálnì definovatelných
vegetaèních typù jakoby neexistovalo. Zatím proto spolehlivì nevíme, co lze o skuteèné
podobì naší vegetace na základì dostupných, preferenènì posbíraných dat tvrdit.
Toto tvrzení lze dokumentovat již provedenou analýzou struktury Èeské národní fytocenologické databáze (Chytrý & Rafajová 2003) nebo dalšími dílèími analýzami databáze,
z nichž jednu provádím pro úèely tohoto èlánku (viz níže). Nejbìžnìji zastoupené tøídy
jsou s výjimkou temperátních lesù (Querco-Fagetea) a luèní vegetace (Molinio-Arrhenatheretea) v pøírodì vzácné. Ostatnì ani vegetace dvou jmenovaných tøíd nezabírá v rámci
Èeské republiky podstatnou rozlohu. Zdaleka nejèastìji snímkovaný svaz Calthion rovnìž
tvoøí jen zlomek promile skuteèného vegetaèního pokryvu, což platí i pro nejbìžnìjší lesní
asociace Melampyro nemorosi-Carpinetum a Dentario enneaphylli-Fagetum. Kromì nadhodnocení èastým snímkováním to však mùže být zpùsobeno i tím, že do tìchto jednotek
je øazena pestrá smìs snímkù neodpovídající jejich (jakkoli vágnímu) literárnímu vymezení. Existují systém však èasto neskýtá jinou možnost.
2. Èasové posuny variability vegetace
Vegetace není nemìnná, ale naopak tvoøí èasovì promìnnou mozaiku vegetaèních typù.
Vegetaèní typy v èase plošnì ubývají, pøibývají, zanikají nebo se i novì ustavují,
Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 40: 301–314, 2005
305
pøemìòují se4). Je škoda, že neexistuje ustálený poèet syntaxonù, protože pak by brzy nebylo tøeba vydávat další, inovativní pøehledy vegetace a situace by byla krásnì pøehledná.
A vìdci by mohli odejít na zasloužený odpoèinek, pøípadnì vìnovat se výhradnì poèítaèovým modelùm.
Vegetaèní dynamiku urèují rychlosti zmìn faktorù podmiòujících spoleèný výskyt urèitých druhù, konstituujících daná spoleèenstva. Èlovìk je v evropských podmínkách zdaleka
nejdùležitìjším faktorem, o èemž se snadno pøesvìdèí každý, kdo navštíví oblasti èlovìkem
øídce osídlené. Dynamika pøímých a nepøímých vlivù èlovìka se v posledních desetiletích
dramaticky zvìtšila. Množství døíve se vyskytujících vegetaèních typù dnes stìží hledáme,
nebo byly závislé na neustálé lidské intervenci èili obhospodaøování; pøíkladem budiž travinná vegetace (Blažková 2003) nebo „pøirozené“ lesy (Hofmeister 2002, Hofmeister et al.
2002). Jejich sukcesní deriváty jsou v souèasné krajinì pøevažující vegetací. Vznikají také
zcela nové typy vegetace: rostlinné invaze a expanze jsou jevem významnì formujícím podobu novodobé vegetace (Pyšek & Tichý 2001), èasto v dùsledku èlovìkem indukovaných
rozvratù ekosystémù (viz imisní, vývratové a kùrovcové holiny). Invazí nejsou ušetøeny dokonce ani lesní pøírodní rezervace (Pyšek et al. 2003). V souèasnosti probíhající zmìny vtipnì glosují J. Sádlo a P. Pokorný (napø. Pokorný & Sádlo 2004).
Jaké to má dùsledky pro fytocenologii? Fytocenologické snímky jsou v èase rozloženy
sice nerovnomìrnì (èasem jejich produkce stoupá, Chytrý & Rafajová 2003), pøesto ale
zhruba zachycují nìkolik období se zèásti odlišným vegetaèním pokryvem. Nelze proto
použít do vegetaèních pøehledù souhrn všech snímkù podle syntaxonù (èasto vlastnì formací), aniž bychom zahrnuli èasové hledisko (anebo pøíslušnì zmìnili název daného vegetaèního pøehledu). Snímky staré tøeba jen 20 nebo 30 let velmi èasto už zachycují historii, tj. stav
vegetace, který dnes už není. S jistou nadsázkou tak lze fytocenologii oznaèit za jakousi archeologii rostlinných spoleèenstev. To je dále kombinováno a komplikováno tím, co bylo
uvedeno výše, totiž že každé z období recentního vegetaèního vývoje zachycuje subjektivnì
vytvoøený obraz jednoho èi nìkolika badatelù (pro jednotlivé vegetaèní typy)5).
Souèasný systém syntaxonù byl pøevážnì vytvoøen v minulosti, na základì snímkového souboru zachycujícího vegetaci, která v takové podobì nìkdy už vùbec neexistuje, anebo je velmi vzácná, omezená na refugia a už „pøírodních“, nebo ze sentimentu tradiènì
obhospodaøovaných stanoviš. Anebo se tato vegetace zmìnila, posunula jinam. Vìtšinu
dnešního vegetaèního pokryvu zaèínají pomalu, ale jistì tvoøit spoleèenstva, která jsme pøi
nejlepší vùli schopni zaøadit jen do svazù, což jsou už pomìrnì široké jednotky; jsou však
asociace dobøe vymezeny? Jistì nechceme, aby se fytocenologie stala jen jakýmsi popisným aparátem „památkové péèe“ naší pøírody, nebo dokonce onou vegetaèní archeologií.
4)
Pojem vegetaèní typ zde používám jako pragmatické vyjádøení, viz Pozn. 2, nikoli coby nìco reálnì
existujícího.
To však berme spíše jako barvité zjednodušení. Každý vegetaèní pokryv zahrnuje relikty døívìjších pøevažujících vegetací, zárodky novì se ustavujících druhových kombinací a právì pøevládající recent. Døívìjší recent mùže být dnešním reliktem, døívìjší novum dnešním recentem. Z toho pak vyplývají nesrovnalosti
mezi staršími a novìjšími snímkovými soubory a vegetaèními pøehledy.
5)
306
Hédl: Co popisuje fytocenologie?
Obr. 1. – Rozložení data zápisu 2890 fytocenologických snímkù s pokryvností buku ve stromovém patøe
vìtší než 10 %. Data z Èeské národní fytocenologické databáze. Rozložení je znaènì nerovnomìrné, nejvìtší aktivita badatelù spadá do 60. až 70. let a na konec 90. let.
Fig. 1. – Distribution of the recording date of 2890 phytosociological relevés with a higher than 10 % cover
of European beech in the tree layer. The data come from the Czech National Phytosociological Database.
The distribution is quite uneven, the highest activity of researchers falls in the 1960s–1970s and at the end
of the 1990s.
Na druhou stranu velmi atraktivní možnost, jak využít potenciálu fytocenologických
dat coby archivu vypovídajícím o døívìjších podobách vegetace, nabízejí opìtovná snímkování daných lokalit. Hlavní úskalí je skryto v nepøesnosti lokalizace snímkù (napø. Hédl
2001), jde však o paralelu trvalých ploch, které je tøeba stále udržovat a z nichž data, až na
výjimky, nezasahují hloubìji do minulosti. Existuje již množství studií opakujících staré
snímky; pøíklady lze najít témìø v každém odborném periodiku. Významné využití se nabízí také na poli ochrany pøírody (monitoring zmìn).
Ilustraèní pøíklad
Výše uvedená tvrzení bych rád dokumentoval na pøíkladì. Jako fytocenolog subjektivnì
preferující a snímkující vegetaci buèin jsem zaèátkem roku 2004 požádal o všechny snímky z Èeské národní fytocenologické databáze, ve kterých se buk vyskytuje ve stromovém
patøe s pokryvností vìtší než 10 %. Tento soubor 2890 snímkù není zatížen apriorní klasifikací v rámci používaného systému syntaxonù. Data mají následující strukturu.
Snímky byly nejvíc zapisovány ve dvou obdobích, a to pøibližnì v šedesátých a na
konci devadesátých let (obr. 1). Pokud se týèe autorství, nejvíc snímkù zapsali jen tøi autoøi
(obr. 2), a to 33 %. Spolu s následujícími dvanácti nejproduktivnìjšími autory (vèetnì anonymù) zapsali 67 % zkoumaných snímkù. Aspoò 20 snímkù zapsalo už jen 22 autorù.
Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 40: 301–314, 2005
307
Obr. 2. – Podíl jednotlivých badatelù na autorství vybraných snímkù s bukem. Tøi autoøi jsou zodpovìdní
za celou tøetinu snímkù, spolu s dalšími 12 autory pak za dvì tøetiny. Celkový poèet autorù je 114, oznaèeni
jsou kódy používanými v Èeské národní fytocenologické databázi (-1 oznaèuje anonymní snímky).
Fig. 2. – Share of researchers on relevés with European beech. Three authors are responsible for one third of
the relevés, together with another 12 authors for the two thirds. The total number of authors is 114. They are
marked with the numbers used in the Czech National Phytosociological Database (-1 denotes anonymous
relevés).
Celkem 37 autorù je tedy zodpovìdných za 91 % snímkù, 77 autorù za zbylých 9 %; 25 autorù zapsalo jediný snímek.
Èasem se mìnila atraktivita vegetace. Poèet druhù ve snímku statisticky prùkaznì klesal (obr. 3), stejnì jako pokryvnost bylinného patra (obr. 4). Druhovì chudé a øídce podrostlé buèiny se stávají atraktivní až v posledních desetiletích; za povšimnutí stojí maxima
druhových poètù v šedesátých a sedmdesátých letech (pìt pøípadù s poètem druhù vyšším
než 70 bylo vylouèeno, stejnì jako snímky s neudanou pokryvností bylinného patra). Poèet druhù pøitom kladnì koreluje s pokryvností stromového patra: øídce zapojené buèiny
jsou druhovì chudší, nejvìtší poèty druhù jsou pøi zápoji kolem 80 %. Kromì této „atraktivistické“ interpretace je ovšem stejnì dobøe možné, že druhová bohatost buèin se èasem
skuteènì vyvíjí, tj. zmenšuje (napø. Hédl 2004).
3. Klasifikace do striktnì vymezených jednotek
Pro fytocenologii je charakteristický koncept spoleèenstev vymezených výskytem rostlinných druhù, jejichž kombinace je jedineèná pro každý syntaxon (Moravec et al. 1994: 105;
Chytrý et al. 2002). Jak už bylo naznaèeno v úvodu, tento pøístup byl indukován v podmín-
308
Hédl: Co popisuje fytocenologie?
Obr. 3. – Závislost poètu druhù ve snímku na roce zápisu. Poèet druhù èasem signifikantnì klesá (viz rámeèek), což lze vysvìtlit jako mìnící se preference vùèi vegetaèním typùm buèin (po poèáteèním prozkoumání druhovì bohatých buèin se fytocenologové zamìøili také na druhovì chudé buèiny) nebo jako skuteèné
zmìny korelované nejspíš se zmìnou faktorù prostøedí.
Fig. 3. – Relationship between number of species and recording date. The number of species declines significantly with time, which can be explained as changing preferences by the researchers (after the initial survey of species-rich beechwoods also the species-poor ones have been sampled), or as real changes probably
correlated with environmental changes.
kách tímto zpùsobem dobøe èlenìné vegetace Alp. Chceme-li však takto klasifikovat i naše
(a co hùø, nebo dokonce severské), sotva druhovì unikátní vegetaèní typy, musíme
v terénu peèlivì vybírat, množství vegetace prostì ignorovat, nebo ji dokonce z analýz vyluèovat (což bývalo bìžnou, ba doporuèovanou praxí). Když následnì chceme v terénu pojmenovat jakýkoli kousek vegetace, s tímto pøístupem nemáme šanci uspìt.
Je tedy úèelné klasifikovat vegetaci èistì podle druhového složení? Zjevnì ne. Pak je
ale nutno aplikovat ostatní kritéria otevøenì. K urèování syntaxonù používají bìžnì i experti informace o ekologii stanoviš, bohužel i o geografickém pùvodu snímkù; jde o ponìkud schizofrenní stav, který se odráží i v nejednoznaèných formulacích uèebnicových
textù (Moravec et al. 1994, kap. 6.2.5). Nebylo by tedy vhodné modifikovat èasem zakonzervovaný pøístup? V zásadì se nabízejí tøi možnosti øešení: (a) opustit striktnì druhovou
klasifikaci a zavést i další hlediska zaznamenatelná v terénu èi jinak odvoditelná; (b) jasnì
druhovì diagnostikovatelné jednotky vzít jako „jádra“ a pøechodové zóny rozèlenit podle
nìjakých podobnostních kritérií, jak to navrhl Moravec (1989); (c) použít existující deduktivní klasifikaèní metodu K. Kopeckého (Kopecký & Hejný 1974, 1978, 1980).
Ad a) Jiné informace než pouze striktnì druhové složení již vìdomì zahrnují i moderní
metody klasifikace (metoda Cocktail: Bruelheide & Chytrý 2000, Koèí et al. 2003). Jsou
Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 40: 301–314, 2005
309
Obr. 4. – Závislost pokryvnosti bylinného patra na roce zápisu. Pokryvnost èasem signifikantnì klesá, vysvìtlení jsou stejná jako pro poèet druhù na snímku.
Fig. 4. – Relationship between cover of the herb layer and recording date. The herb layer cover declines significantly with time, explanations are the same as for the number of species.
brány v úvahu pøímo pøi vytváøení klasifikace samotným badatelem; jde tak o moderní
kontinuitu klasické praxe expertnì tvoøených systémù. Produktem jsou pak opìt výhradnì
diagnostickou druhovou kombinací definované syntaxony, èímž se fytocenologie stále odlišuje zejména od ekologicky pojatých lesnických systémù (Plíva 1991, Buèek & Lacina
2002). Diagnostické skupiny druhù by ovšem bylo možné konstituovat i podle nezávislých dat o ekologických požadavcích druhù.
Ad b) Dobrou analogií je v taxonomii zpùsob klasifikace rodu Hieracium, kde jsou
rozlišovány hlavní a vedlejší druhy (Chrtek 2002). Tento koncept je v i syntaxonomii pøi
souèasném stavu dostupnosti a možností analýzy dat realizovatelný (Koèí et al. 2003). I
bez reklasifikace snímkového materiálu je možné vzít za ona „jádra“ systému dnes uznávané syntaxony a definovat je pomocí diagnostických, konstantních a dominantních druhù, jak nedávno uèinili Chytrý & Tichý (2003). Pøechodové stavy vegetace (snímky, které
není možno pøiøadit k nìkterému z jádrových syntaxonù) by se musely klasifikovat jinak,
buï již existující (ad c) nebo nìjakou novou metodou.
Ad c) Jak uvádìjí sami Kopecký & Hejný (1992), nevýhodou deduktivní metody je to,
že vytváøí témìø nepøehledný systém spoleèenstev. Taková je ovšem pøírodní realita.
Dùležité je, jak detailní chceme systém mít: zda velké množství i v pøírodì subjektivnì rozeznatelných jednotek, anebo spíše nìkolik málo shrnujících velkých jednotek. Mimo synantropní vegetaci deduktivní metoda klasifikace prakticky aplikována nebyla, aèkoli by
se dobøe hodila i na ostatní vegetaèní typy (zejména druhovì jednotvárné lesy).
310
Hédl: Co popisuje fytocenologie?
Pokud chceme použít fytocenologická kritéria skuteènì na veškerou vegetaci, pak pøijatelným øešením, zahrnujícím i nejnovìjší metodu Cocktail, jejíž pùsobnost zùstává omezena na druhovì dobøe vymezitelnou vegetaci, je použití systému centrálních a
pøechodových jednotek. Protože Kopeckého deduktivní klasifikace vytváøí pøíliš mnoho
jednotek a jmen konzervativnì vycházejících z existujícího systému, bylo by lepší zavést
nìjaká objektivizující kritéria, zejména matematicky definované podobnosti. Pøechodové
stavy mezi floristicky jednoznaènì definovanými jádry vegetace by ani nemusely mít samostatná jména.
4. Koncepce potenciální vegetace
I v souèasnosti jsou stále atraktivní úvahy na téma, jak by asi vypadala pøírodní vegetace.
Jedním z nejvlivnìjších konceptù je pøedstava potenciální pøirozené vegetace vytvoøená
v rámci fytocenologie (Tüxen 1956, Neuhäusl 1994). Pracuje s obrazem pøírodní vegetace,
který byl vytvoøen na základì pøímých terénních pozorování souèasné vegetace. Tìsnì se
dotýká ekologické indikace rostlinných druhù a spoleèenstev. Kromì fytocenologického
pøístupu však existují další, zdánlivì více spekulativní koncepty (napø. Vera 2000). Úvahy
se toèí kolem dvou základních otázek, totiž vztahu lesa a bezlesí a složení pøirozené vegetace. Protože nevyvratitelných argumentù se témìø nedostává, výsledný obraz závisí na více
ménì arbitrárním pøiøknutí rozhodujícího významu jednomu z trojice faktorù (èi jejich kombinaci): (1) mezidruhová konkurence, (2) ekologie stanoviš a (3) pùsobení èlovìka a velkých býložravcù. Zjednodušené okruhy pøíslušných hypotéz jsou následující:
1. „Konkurenèní hypotéza.“ Bezlesí bezmála neexistuje, protože sukcese zákonitì
vede k ustavení lesa. Pozorováními podpoøený pøedpoklad, že existují konkurenènì natolik silné druhy (døeviny), že ostatní mají možnost prosadit se jen na okrajích hlavních ekologických gradientù. Ve støední Evropì by takovou døevinou mìl být buk lesní (Fagus
sylvatica). Mìl by úplnì èi èásteènì dominovat od nejnižších poloh po úzké pásmo horských smrèin s výjimkou skalních výchozù, písèin a silnì zamokøených lokalit. Že buk
místy zcela chybí je zøejmì dáno tím, že tam byl selektivnì vymýcen èlovìkem, anebo tím,
že tam dosud nedospìl pøi migraci. Týká se to zejména planárního stupnì a souèasných dubohabøin, kyselých a teplomilných doubrav, které by se podle všeho rychle zmìnily pøes
„jasanovou“ fázi ve spoleèenstva s dominancí buku. Stávající mapy potenciální pøirozené
vegetace tedy nejsou dùsledné. „Buková“ hypotéza je vlivná patrnì zejména díky pracím
nìmeckých autorù, pøedevším H. Ellenberga (Ellenberg 1996, tab. 71, obr. 87). V našich
více kontinentálních podmínkách to však nemusí platit všeobecnì.
2. „Ekologická hypotéza.“ I když existují rùznì konkurenènì silné druhy døevin, rozhodující vliv mají ekologické podmínky. Ty se støídají v pomìrnì hrubé mozaice, což
umožòuje vytváøet mapy potenciální vegetace (fytocenologický pøístup). Bezlesí je pouze
na ekologicky extrémních stanovištích. I pokud by ekologická mozaika mìla podobu mikrostanoviš, umožòovala by koexistenci více druhù (døevin) v jednom prostøedí. Vítaným
faktorem jsou nespornì existující drobné pøírodní disturbance, které v lese opakovanì
Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 40: 301–314, 2005
311
omezují konkurenènì silné døeviny. Tato hypotéza je jen tìžko ovìøitelná v praxi, protože
vyžaduje èlovìkem nedotèené ekosystémy.
3. „Historická hypotéza.“ Na rozdíl od pøedchozích, v zásadì „sukcesních“ hypotéz se
neptá tolik po potenciálním stavu, ale snaží se rekonstruovat historický vývoj a jeho dùsledky. Vera (2000) obhajuje na úkor sukcesních hypotéz alternativu poèítající s rozhodující pøirozenou úlohou velkých býložravcù, jejichž vliv udržující krajinu nížin pokrytou
lesostepí ustal teprve nedávno. Dále, vliv lidské kultury trvá po celý holocén, takže èistì
pøírodní lesní spoleèenstva se nikdy nemohla ustavit, což zejména platí pro nížiny a pahorkatiny zemìdìlsky ovlivnìné od neolitu. Jak popisuje Ložek (2004), bezlesí je hlavním rysem krajiny kvartéru a jeho nezanedbatelné relikty mìly významnou úlohu bìhem
interglaciálù. Rovnìž archeologické nálezy a doklady o historickém hospodaøení v krajinì
ukazují, že vliv èlovìka byl vždy dalekosáhlý.
Pozorování z našich „pralesù“ (Vrška & Hort 2004) naznaèují, že buk by skuteènì
mohl být pøirozenou dominantou bujnì rostoucí témìø kdekoli. Hlavní námitkou je, že poznatky z nìkolika izolovaných maloplošných lokalit v horách nelze všeobecnì vztahovat
na celé velké území, pøedevším na sušší a teplejší podmínky nížin. Nehledì k tomu, že souèasná pozorování nemusejí platit v delším èasovém horizontu. Neexistuje spolehlivý dùkaz, že sukcese opravdu vede k zapojenému klimaxovému lesu. V evropských
podmínkách èlovìka jednoduše ignorovat nejde, celá pøíroda je kulturním produktem
se zapojením pøírodních prvkù. Má vùbec v této perspektivì smysl zabývat se nìèím, co
zøejmì nikdy ani nebylo, natož aby snad nìkdy mohlo být? Takovou ideální pøedstavou
jsou právì sukcesnì založené (tedy i fytocenologické) koncepty potenciální pøirozené vegetace. Jejich smysluplné využití lze však spatøovat jinde, jsou totiž komplexním vyjádøením stanovištních podmínek (a tak s nimi pracují i lesnické klasifikaèní systémy). Sem by
mìlo smìøovat hlavní využití produktù dosavadního úsilí.
Možná východiska
Nejvìtším nedostatkem fytocenologie nepochybnì je, že popisuje pøedevším subjektivní,
èasovì promìnlivé výbìry, nikoli však vìtšinu reálné vegetace. Mìli bychom se rozhodnout, jestli chceme, aby fytocenologií vytvoøený systém rostlinných spoleèenstev stále reprezentoval jen vybrané, postupem èasu stále více minoritní typy vegetace (a s tímto
vìdomím pak „nezajímavý“ zbytek ignorovat), anebo se pokusit zahrnout do systému i doposud nesnímkované, stále èetnìjší a rozšíøenìjší vegetaèní typy.
Pro zaèátek by bylo žádoucí vytvoøit si pøedstavu, jak jsou v pøírodì zastoupeny jednotlivé vegetaèní typy. To je pomìrnì snadno možné uèinit pro vybraná modelová území,
kde bychom aplikovali také jiná než preferenèní uspoøádání snímkù. Velmi vhodné je stratifikované náhodné uspoøádání (napø. Austin & Heyligers 1989, Grabherr et al. 2003).
Zcela znáhodnìné uspoøádání sice poskytne reprezentativní obraz zastoupení vegetaèních
typù, zachycení vzácných typù vegetace však vyžaduje pøíliš velké množství snímkù. Jak
by asi dopadlo v jednom území srovnání dvou vegetaèních censù, jednoho znáhodnìného,
312
Hédl: Co popisuje fytocenologie?
druhého preferenèního, èi dokonce srovnání s již døíve zapsaným snímkovým souborem?
Tyto dùležité otázky fytocenologie bohužel nikdy neøešila.
Samostatnou otázkou je, zda lze fytocenologii aplikovat skuteènì na veškerý vegetaèní pokryv. Mají nás zajímat spíše typy (polo)pøirozené vegetace odrážející pøedevším pøírodní faktory, nebo také polní a lesní kultury? Jaký je formální rozdíl mezi jehliènatou
kulturou a jednodruhovým porostem okøehku (a hydrofilní vegetace obecnì) nebo osladièe? Fytocenologie by mìla vymezit, jakou vegetaci je schopna svými metodami vùbec popsat a co je nutno ponechat obecnìjším, øeknìme „formaèním“ pøístupùm. Fytocenologicky popsatelná vegetace je pouze ta, kterou mùžeme definovat pomocí kombinací ekologicky pomìrnì úzce vyhranìných druhù. Tomu odpovídající stanovištì bývají zároveò
druhovì nejbohatšími místy v krajinì, hot-spots dnes tolik dùležité biodiverzity. Z toho
vyplývá dobrá aplikovatelnost fytocenologické klasifikace pro úèely ochrany pøírody. Vegetaci složenou z ekologicky málo vyhranìných druhù však zøejmì nezbude než klasifikovat za použití nìjakého formaèního pøístupu nebo pøístupù navržených ve 3. èásti. Pøi
pohledu na krajinu, obzvl᚝ tu souèasnou, se zdá, že souèasná fytocenologie si neporadí
více než s 10 % plochy, s rozdíly danými charakterem území.
Je zøejmé, že nezkostnatìle uvažující fytocenologové si jsou popsaných nedostatkù vìtšinou dobøe vìdomi. Naznaèená øešení jsou uskuteènitelná a nepochybnì existuje mnoho
dalších pøístupù i k novì se vynoøivším problémùm. Úèelem tohoto èlánku ostatnì nebylo
nic jiného než pøispìt k seriózní diskusi o možnostech støedoevropské vegetaèní vìdy.
Podìkování
Rád bych podìkoval Milanu Chytrému za poznámky, které pomohly zvýšit odbornou kvalitu tohoto textu.
Ilonì Knollové vdìèím za poskytnutí snímkù z Èeské národní fytocenologické databáze, které jsem použil
v ilustraèním pøíkladì. Inspirativní myšlenky ke ètvrté èásti mnì poskytly èetné rozhovory s Karlem Boublíkem a Péterem Szabó. Jiøímu Danihelkovi dìkuji za peèlivou jazykovou korekturu textu.
Literatura
Austin M. P. & Heyligers P. C. (1989): Vegetation survey design for conservation: Gradsect sampling of
forests in North-eastern and New South Wales. – Biol. Conserv. 50: 13–32.
Blažková D. (2003): Rostlinné expanze pøi sukcesi na opuštìných loukách. – Zpr. Èes. Bot. Spoleè. 38,
Mater. 19: 75–82.
Bruelheide H. & Chytrý M. (2000): Towards unification of national vegetation classifications: A
comparison of two methods for analysis of large data sets. – J. Veg. Sci. 11: 295–306.
Buèek A. & Lacina J. (2002): Geobiocenologie II. – Mendelova zemìdìlská a lesnická univerzita v Brnì,
Brno.
Cochran W. G. (1977): Sampling techniques. Ed. 3. – J. Wiley & Sons, New York.
Ellenberg H. (1996): Vegetation Mitteleuropas mit den Alpen in ökologischer, dynamischer und
historischer Sicht. Ed. 5. – Ulmer, Stuttgart.
Ewald J. (2003): A critique for phytosociology. – J. Veg. Sci. 14: 291–296.
Ewald J. (2004): On the status of phytosociology as a discipline. – Botanical Electronic News 326.
Gotfryd A. & Hansell R. I. C. (1985): The impact of observer bias on multivariate analyses of vegetation
structure. – Oikos 45: 223–234.
Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 40: 301–314, 2005
313
Grabherr G., Reiter K. & Willner W. (2003): Towards objectivity in vegetation classification: the example
of the Austrian forests. – Plant Ecol. 169: 21–34.
Greig-Smith P. (1983): Quantitative Plant Ecology. Ed. 3. – Blackwell, Oxford & London.
Hédl R. (2001): Vegetace buèin Rychlebských hor. – Ms. [Dipl. pr.; depon. in: Knihovna katedry botaniky
PøF UK, Praha]
Hédl R. (2004): Vegetation of beech forests in the Rychlebské mountains, Czech Republic, re-inspected
after 60 years with assessment of environmental changes. – Plant Ecol. 170: 243–265.
Hofmeister J. (2002): Šíøení jasanu v habrových doubravách CHKO Èeský kras jako projev jejich
spontánního vývoje. – Muz. Souèasn., ser. natur., 16: 41–52.
Hofmeister J., Mihaljeviè M., Hošek J. & Sádlo J. (2002): Eutrophication of deciduous forests in the Bohemian
Karst (Czech Republic): the role of nitrogen and phosphorus. – Forest Ecol. Manag. 169: 213–230.
Holub J., Hejný S., Moravec J. & Neuhäusl R. (1967): Übersicht der höheren Vegetationseinheiten der
Tschechoslowakei. – Rozpr. Èeskoslov. Akad. Vìd, ser. math.-natur., 77: 1–75.
Chrtek jun. J. (2002): Hieracium L. – jestøábník. – In: Kubát K. et al. [eds], Klíè ke kvìtenì Èeské
republiky, p. 706–732, Academia, Praha.
Chytrý M. (2000): Formalizované pøístupy k fytocenologické klasifikaci vegetace. – Preslia 72: 1–29.
Chytrý M. (2001): Phytosociological data give biased estimates of species richness. – J. Veg. Sci. 12:
439–444.
Chytrý M., Kuèera T. & Koèí M. [eds] (2001): Katalog biotopù Èeské republiky. – Agentura ochrany
pøírody a krajiny ÈR, Praha.
Chytrý M., Tichý L., Holt J. & Botta-Dukát Z. (2002): Determination of diagnostic species with statistical
fidelity measures. – J. Veg. Sci. 13: 79–90.
Chytrý M. & Otýpková Z. (2003): Plot sizes used for phytosociological sampling of European vegetation. –
J. Veg. Sci. 14: 563–570.
Chytrý M. & Rafajová M. (2003): Czech National Phytosociological Database: basic statistics of the
available vegetation-plot data (Èeská národní fytocenologická databáze: základní statistika
dostupných snímkových dat). – Preslia 75: 1–15.
Chytrý M. & Tichý L. (2003): Diagnostic, constant and dominant species of vegetation classes and
alliances of the Czech Republic: a statistical revision. – Folia Facult. Scien. Natur. Univ. Masar.
Brunensis 108: 1–231.
Kenkel N. C., Juhász-Nagy P. & Podani J. (1989): On sampling procedures in population and community
ecology. – Vegetatio 83: 195–207.
Kershaw K. A. (1964): Quantitative and dynamic ecology. – Edward Arnold, London.
Kirby K. J., Bines T., Burn A., Mackintosh J., Pitkin P. & Smith I. (1986): Seasonal and observer
differences in vascular plant records from British woodlands. – J. Ecol. 74: 123–131.
Koèí M., Chytrý M. & Tichý L. (2003): Formalized reproduction of an expert-based phytosociological
classification: A case study of subalpine tall-forb vegetation. – J. Veg. Sci. 14: 601–610.
Kopecký K. & Hejný S. (1974): A new approach to the classification of anthropogenic plant communities.
– Vegetatio 29: 17–20.
Kopecký K. & Hejný S. (1978): Die Anwendung einer “Deduktiven Methode syntaxonomischer
Klassifikation” bei der Bearbeitung der strassenbegleitenden Pflanzengesellschaften
Nordostböhmens. – Vegetatio 36: 45–51.
Kopecký K. & Hejný S. (1980): Deduktivní zpùsob syntaxonomické klasifikace rostlinných spoleèenstev.
– Zpr. Ès. Bot. Spoleè. 15, Materiály 1: 51–58.
Kopecký K. & Hejný S. (1992): Ruderální spoleèenstva bylin Èeské republiky. – Stud. Èeskoslov. Akad.
Vìd 1992/1: 1–128.
Lepš J. & Hadincová V. (1992): How reliable are our vegetation analyses? – J. Veg. Sci. 3: 119–124.
Ložek V. (2004): Støedoevropské bezlesí v èase a prostoru. – Ochr. Pøír. 59: 4–9, 38–43, 71–78, 99–106,
169–175, 202–207.
314
Hédl: Co popisuje fytocenologie?
Moravec J. (1989): Organismální, individualistické a integrované pojetí vegetace. – Preslia 61: 21–41.
Moravec J. [ed.] (1998–cont.): Pøehled vegetace Èeské republiky 1.–cont. – Academia, Praha.
Moravec J. et al. (1994): Fytocenologie. – Academia, Praha.
Moravec J., Balátová-Tuláèková E., Blažková D., Hadaè E., Hejný S., Husák Š., Jeník J., Kolbek J.,
Krahulec F., Kropáè Z., Neuhäusl R., Rybníèek K., Øehoøek V. & Vicherek J. (1995): Rostlinná
spoleèenstva Èeské republiky a jejich ohrožení. Ed. 2. – Severoèes. Pøír., Pøíl. 1995/1: 1–206.
Moravec J., Balátová-Tuláèková E., Hadaè E., Hejný S., Jeník J., Kolbek J., Kopecký K., Krahulec F.,
Kropáè Z., Neuhäusl R., Rybníèek K. & Vicherek J. (1983): Rostlinná spoleèenstva Èeské
socialistické republiky a jejich ohrožení. Ed. 1. – Severoèes. Pøír., Pøíl. 1983/1: 1–110.
Mucina L., Schaminée J. H. J. & Rodwell J. S. (2000): Common data standards for recording relevés in field
survey for vegetation classification. – J. Veg. Sci. 11: 769–772.
Neuhäusl R. (1994): Vegetaèní mapování. – In: Moravec J. et al., Fytocenologie, p. 306–322, Academia,
Praha.
Plíva K. (1991): Funkènì integrované lesní hospodáøství. 1. Pøírodní podmínky v lesním plánování. –
Ústav pro hospodáøskou úpravu lesa, Brandýs nad Labem.
Podani J. (1984): Spatial processes in the analysis of vegetation: Theory and review. – Acta Bot. Hung. 30:
75–118.
Pokorný P. & Sádlo J. (2004): Neolit skonèil, zapomeòte! – Vesmír 83: 398–403.
Pyšek P. & Tichý L. [eds] (2001): Rostlinné invaze. – Rezekvítek, Brno.
Pyšek P., Jarošík V. & Kuèera T. (2003): Inclusion of native and alien species in temperate nature reserves:
an historical study from Central Europe. – Conserv. Biol. 17: 1414–1424.
Rackham O. (2000): The history of the countryside. The classic history of Britain’s landscape, flora and
fauna. – Phoenix Press, London.
Smith A. D. (1944): A study of the reliability of range vegetation estimates. – Ecology 25: 441–448.
Sokal R. R. & Rohlf F. J. (1994): Biometry. Ed. 3. – Freeman, San Francisco.
Tüxen R. (1956): Die heutige potentielle natürliche Vegetation als Gegenstand der Vegetationskartierung.
– Angew. Pfl.-Soziol., Stolzenau/Weser, 13: 5–42.
Vera F. W. M. (2000): Grazing Ecology and Forest History. – CABI Publishing, Wallingford.
Vrška T. & Hort L. (2004): Pøíspìvek k ustálení terminologie zejména pro lesy v chránìných územích. –
Ochr. Pøír. 59: 35–37.
Došlo dne 27. 8. 2004

Podobné dokumenty

Prohlédnout - Farnost Nový Hrozenkov

Prohlédnout - Farnost Nový Hrozenkov Dvì knihy Kronik pravdìpodobnì vìtšina ètenáøù Bible zaøadí k nejobtížnìjším starozákonním knihám. Ne pro nároènost nauky a její komplikované vyjádøení, ale pro obtížnost èetby. Dùvod mùžeme vyèíst...

Více

Diskrétní a spojité v konceptualizaci bipolární poruchy a schizofrenie

Diskrétní a spojité v konceptualizaci bipolární poruchy a schizofrenie deprese. V obou pøípadech mùže správná diagnostika èinit u pacientù s netypickým prùbìhem nemoci obtíže. Je to tím, že je mezi uvedenými pøíznaky skuteèná souvislost nebo jsou pøíèinou nedokonalé d...

Více

Tepelský zpravodaj

Tepelský zpravodaj oznaèován jako mìsíc vlka. Zpoèátku byl leden v øímském kalendáøi až 11. mìsíc v roce. Teprve v roce 153 došlo ke zmìnì zaèátku roku z 1. bøezna na 1. leden. Astrologicky je na zaèátku ledna Slunce...

Více

zpráva mezinárodní ženské komise pro vyšetření

zpráva mezinárodní ženské komise pro vyšetření viníka války a zvěrstev, spáchaných v Koreji a aby osoby odpovědné za zločiny, spáchané na korejském lidu, byly obžalovány podle spojenecké Deklarace z roku 1943 jako váleční zločinci a aby byly po...

Více

zde - Mapování a ochrana motýlů České republiky

zde - Mapování a ochrana motýlů České republiky Od roku 2002 probíhá ve Švýcarsku monitoring flory, pták a denních motýl v 500 kvadrantech, m ících 1000 x 1000 m. Pokusné plochy jsou náhodn rozloženy po celém území státu, v etn m st, jezer a led...

Více

homosexuální životní styl - Federácia rodín za svetový mier

homosexuální životní styl - Federácia rodín za svetový mier pohledu psychologie se jedná o projekci èlovìka, který sám sebe poci•uje jako eliminovaného, který má pocit, že nepatøí k žádné skupinì a právì proto se cítí smutný. Tímto tlakem se v mládí formují...

Více

Lesní vegetace v údolí Vltavy severně od Zlaté Koruny (okres Český

Lesní vegetace v údolí Vltavy severně od Zlaté Koruny (okres Český roztokem KCl nebo CaCl2, a to v hmotnostním pomìru 1:5; po 24 hod. bylo pH mìøeno sklenìnou elektrodou). U 51 z odebraných pùdních vzorkù (z finanèních dùvodù ne u všech) bylo provedeno stanovení p...

Více