Krizová intervence pro praxi

Transkript

I
Naděžda Spatenková a kolektiv
KRIZOVÁ
INTERVENCE
PRO PRAXI
Grada Publishing
PhDr. Naděžda Spatenková, Ph.D., a kolektiv
A- \ , »
7
.' }
.
KRIZOVÁ INTERVENCE PRO PRAXI
Autorský kolektiv:
PhDr. Naděžda Špatenková, Ph.D.
Doc. PhDr. Irena Sobotková, CSc.
PhDr. Dana Sýkorová, Ph.D.
PhDr. Anna Schneiderová. CSc.
Mgr. Kateřina Ivanova, Ph.D.
Mgr. Pavel Veselský
Mgr. Michaela Trnová
Mgr. Šárka Chytilová
Vydala Grada Publishing, a.s.
U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400
www.grada.cz
jako svou 1962. publikaci
Odpovědná redaktorka PhDr. Anna Novotná
Sazba a zlom Milan Vokál
Počet stran 200
Vydání 1., 2004
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.
Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod
0 Grada Publishing, a.s., 2004
Obrázek na obálce © MUDr Pavel Žáček
ISBN 80-247-0586-9
;
, ,'/
OBSAH
PODĚKOVANÍ
7
O AUTORECH
9
ÚVOD
A
KRIZOVÁ INTERVENCE
11
13
1.
KRIZOVÁ INTERVENCE
(Naděžda Spatenková)
15
2.
ETAPY KRIZOVÉ INTERVENCE
19
3.
FORMY KRIZOVÉ INTERVENCE
3.1
Telefonická krizová intervence
3.2
Využití internetu
(Pavel Veselský)
23
26
39
4. PRACOVNÍK KRIZOVÉ INTERVENCE
4.1 Krize krizového interventa
43
5.
49
B
PRÁVNÍ ASPEKTY KRIZOVÉ INTERVENCE
(Michaela Trnová)
ZTRÁTA JAKO KRIZE A KRIZE JAKO ZTRÁTA
44
53
6. ZTRÁTA IAKO KRIZE A KRIZE JAKO ZTRÁTA
55
7. MATERIÁLNÍ ZTRÁTA
57
8.
FUNKCIONÁLNÍ ZTRÁTA
(Kateřina Ivanova, Naděžda Spatenková)
63
9.
VZTAHOVÁ ZTRÁTA
69
I
10. INTRAPSYCHICKA ZTRÁTA
(Irena Sobotková)
77
11. ROLOVÁ ZTRÁTA
(Anna Schneiderová, Naděžda Spatenková)
85
12. NÁSILÍ
(Naděžda Spatenková, Šárka Chytilová)
12.1 Násilí v rodině
12.2 Ženy jako oběti rodinného násilí
12.3 Ženyjako oběti sexuálního násilí
12.4 Děti jako oběti rodinného násilí
12.5 Senioři jako oběti rodinného násilí
(Dana Sýkorová)
12.6 Mužijako oběti násilí
13. SEBEVRAŽDA . /
13.1 Varovné signály a diagnostika suicidálního ohrožení
13.2 Krizová intervence v případě suicidálního jednání
103
103
105
121
126
130
134
137
141
145
MÍSTO ZÁVĚRU
157
POZNÁMKY
Poznámky k části krizová intervence
Poznámky k části ztráta jako krize a krize jako ztráta
159
159
166
LITERATURA
Internetové odkazy
185
192
REJSTŘÍK
195
PODbKOVANI / 7
PODĚKOVANÍ
Ráda bych na tomto místě poděkovala všem členům autorského kolektivu:
Doc. PhDr. Ireně Sobotkové, CSc, PhDr. Anně Schneiderové, CSc, PhDr. Daně Sýkorové, Ph.D., Mgr. Kateřině Ivanove', Ph.D., Mgr. Šárce Chytilové, Mgr. Pavlovi
Veselskému a Mgr. Michaele Trnové.
Chtěla bych také poděkovat své „duchovní matce" paní profesorce PhDr. RNDr.
Heleně Haškovcové, CSc, které si nesmírně vážím a která je pro mne velkým zdrojem síly a inspirace.
Ale můj dík patří také mým studentům a klientům, kteří mě mnohému naučili, stále
učí a doufám, že i nadále učit budou, protože je to pro mne velmi důležité a užitečné.
Jistě chápete, že je na tomto místě nemohu jmenovat všechny.
Také jsem chtěla poděkovat redaktorce této publikace a nakladatelství Grada Publishing za důvěru, kterou v nás vložili. Snad ji nezklameme...
A moje zvláštní poděkování patří mému manželovi, který je mi skutečně velkou
oporou ve všech životních krizích, které mě (nás) postihly. Kéž by i nadále bylo „se
Spatenkou všechno dobřenka..."
Děkuji.
Naděžda Špatenková, rozená Kubíčková
I
O AUTORECH
/ 9
O AUTORECH
PhDr. Naděžda Špatenková, Ph.D., roz. Kubíčková (1973)
Vystudovala psychologii, sociologii a andragogiku v profilaci na sociální práci. Působila jako sociální pracovnice v rodinné poradně, externí pracovník a posléze supervízor a odborný garant Linky SOS ve Zlíně. V současné době působí na Ostravské
univerzitě a na Univerzitě Palackého v Olomouci. Specializuje se na problematiku
gerontológie, gerontagogiky a thanatologie. Je autorkou knižní monografie o zármutku a pomoci pozůstalým. Spolupracuje s internetporadnou a dalšími institucemi.
Doc. PhDr. Irena Sobotková, CSc. (1964)
Vyučuje na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Zaměřuje se hlavně na vývojovou psychologii a psychologii rodiny. Dlouhodobě se
v praxi věnuje poradenství pro pěstounské rodiny. Výzkumné aktivity se týkají zejména funkčnosti rodin a jejich resilience (odolnosti). Publikovala řadu odborných statí,
mj. monografii Psychologie rodiny v nakladatelství Portál roku 2001. Je zástupkyní
České republiky v IAFP (International Academy of Family Psychology); členkou
Rady Českomoravské psychologické společnosti a redakční rady časopisu Psychológia a patopsychológia dieťaťa.
PhDr. Dana Sýkorová, Ph.D. (1957)
Je odbornou asistentkou v oboru sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Zabývá se dlouhodobě sociologií rodiny, zejména mezigeneračními vztahy a příbuzenstvem jako zdrojem pomoci a podpory. Participovala na
řadě výzkumných projektů, publikuje v Sociologickém časopise i v mezinárodních
recenzovaných časopisech. V současné době je nositelkou grantu GAČR, reg.
č. 403/02/1182 „Senioři ve společnosti. Strategie zachování osobní autonomie."
PhDr. Anna Schneiderová, CSc. (1947)
Vysokoškolská učitelka Katedry psychologie a sociální práce Filozofické fakulty
Ostravské univerzity. Autorka a spoluautorka učebních textů, řady odborných statí,
realizátorka mnoha výzkumných projektů. Jako psycholožka se angažuje nejvíce
v oblasti rozvoje lidského potenciálu, lidských zdrojů.
Mgr. Kateřina Ivanova, Ph.D. (1955)
Pracuje ve funkci odborného asistenta na Lékařské fakultě Univerzity Palackého
v Olomouci, v Ústavu sociálního lékařství a zdravotní politiky. Pregraduální vzdělání
získala na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, doktorské studium
obhájila v roce 2001 na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, obor sociál-
10
/
KRIZOVÁ INTERVENCI* PRO PRAXI
ní lékařství a veřejné zdravotnictví. Odborné kurzy na distanční vzdělávání, veřejné
zdravotnictví, sociální lékařství a management absolvovala ve Francii, Velké Británii, v USA, v Holandsku i v Praze. Byla a je členem řešitelských týmů grantových
úkolů IGA MZ ČR, hlavním řešitelem rozvojových projektů a projektu MV ČR „Překonání kulturních a komunikačních bariér při péči o pacienty odlišných etnik a kultur". Je členem České lékařské společnosti J. E. Purkyně, a to odborné společnosti
Sociálního lékařství a řízené péče o zdraví a odborné společnosti Lékařská etika; dále
členem MČSS, odborné společnosti Sociologie medicíny a zdravotnictví.
Mgr. Pavel Veselský (1972)
Je absolventem a nyní také odborným asistentem Katedry sociologie a andragogiky
Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde se věnuje zejména problematice neziskové sféry a etiky v sociální práci. Radu let působil v sociální oblasti Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, Sananim Olomouc apod.
V současné době je také předsedou občanského sdružení InternetPoradna.cz, které
realizuje projekt internetového poradenství pro zdravotně postižené občany.
Mgr. Michaela Trnová, roz. Kordíková (1978)
Vystudovala obor sociální práce se zdravotnickým profilem na Zdravotně sociální fakultě Ostravské univerzity. Pracuje jako koordinátorka projektů pro Slezskou diakonii.
Doposud se věnovala především sociální práci s klienty se specifickými potřebami a do
budoucna by se ráda orientovala na problematiku sociální práce a právních aspektů
ve zdravotnictví.
Mgr. Šárka Chytilová (1962)
Sociální pracovnice, vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí odboru sociálních
věcí a zdravotnictví Magistrátu města Ostravy. Věnuje se zejména problematice
ohrožených rodin, týraných dětí a tématu domácího násilí. Aktivně působí v několika
občanských sdruženích, které se orientují na práci s rómskými rodinami a dětmi a rodinami pěstounů a participuje na výuce studentů sociální práce ZSF OU Ostrava. Je
členem Bílého kruhu bezpečí a v současné době spolupracuje na projektu „Interdisciplinární přístup k řešení problému domácího násilí v Ostravě".
UVOĎ
/
11
UVOĎ
Co vás jako první napadne, když se řekne KRIZE? Možná, že si vzpomenete
na nějaké neštěstí, které potkalo někoho jiného, možná, že na nějaký vlastní traumatický zážitek. Může to být například:
• rozvod, rozchod, úmrtí, nemoc, operace, nezaměstnanost, odchod do důchodu, havárie, úraz, živelná pohroma, nepřijetí na školu, narození postiženého dítěte, emigrace, uvěznění, propuštění z ústavního zařízení, závislosti, exekuce, vystěhování
z bytu, přepadení, znásilnění, týrání, impotence, odebrání dítěte, porod, válka, teroristický útok, únos, nedostatek financí, nevěra, nechtěné těhotenství, potrat, nemožnost otěhotnět...
Může vás také napadnout toto:
• panika, strach, horor, pomoc, nevím si s tím rady, nevím, co mám dělat, mám příliš
málo času, jestliže rychle něco neudělám, stane se neštěstí a... ještě více paniky!
Abyste podobné pocity strachu, nejistoty a paniky v souvislosti s krizí a krizovou
intervencí zažívali pokud možno co nejméně, přichystali jsme pro vás tuto publikaci.
Při setkání s lidmi v krizi často nevíme, co udělat a co říci, bojíme se, abychom neudělali něco nepatřičného, abychom „nešlápli vedle", a proto někdy neuděláme vůbec
nic. Pokusili jsme se proto identifikovat jednotlivé kroky, které můžete při poskytování krizové intervence sledovat, a tak - krok za krokem - provázet klienta jeho krizí.
Co je to krize? Co prožívají lidé v krizi? Kdo může pomoci lidem v krizi? A hlavně JAK je možné lidem v krizové situaci pomoci? To jsou základní otázky, na které v této
knize hledáme odpověď. Protože je problematika krize a krizové intervence značně
široká a není ji možné komplexně zmapovat na několika málo stránkách jedné jediné
knihy, zaměřili jsme se zejména na krizi pramenící ze ztráty - ztráty něčeho nebo někoho a další krize s tím související.
Publikace čerpá nejen z českých a cizojazyčných zdrojů, ale také - a to především - z bohatých praktických zkušeností autorů. Je zde prezentováno velké množství příkladů, příběhů a kazuistik. Nejedná se o fiktivní příběhy - všichni klienti jsou
skuteční a jejich výpovědi autentické. Pro zachování anonymity nejsou aktéři blíže
specifikováni a jejich jména byla změněna. Jsme jim velmi zavázáni za to, že byli
ochotni se s námi o své příběhy podělit.
Publikace je určena pracovníkům v pomáhajících profesích, kteří se při výkonu
svého povolání mohou setkat (a setkávají) s lidmi v krizové situaci - psychologům,
psychiatrům a jiným lékařům, zdravotním sestrám, sociálním pracovníkům, duchov-
I
12
/
ním, pedagogům, personálním managerům, pracovníkům linek důvěry a různých
dobrovolných organizací, ale také pracovníkům integrovaného záchranného systému
apod. V neposlední řadě je kniha určena studentům oborů směřujících do pomáhajících profesí.
Doufáme, že se nám podařilo vytvořit užitečný počin...
Vykročení pravou nohou a správný směr na cestě krizovou intervencí vám za
všechny spoluautory přeje
Naděžda Špatenková
/ 13
A
KRIZOVÁ INTERVENCE
I
KRIZOVÁ INTERVENCE /
15
1. KRIZOVÁ INTERVENCE
(Naděžda Špatenková)
Krizovou intervenci můžeme vymezit jako „specializovanou pomoc osobám, které se ocitly v krizi." [1] Tvoří ji různé formy pomoci, které mají za úkol vrátit
jedinci jeho psychickou rovnováhu, narušenou kritickou životní událostí. Krizová intervence zahrnuje především pomoc:
•
•
•
•
psychologickou,
lékařskou,
sociální
právní.
Krizová intervence ve formě psychologické pomoci spočívá v časově omezeném
terapeutickém kontaktu zaměřeném na problém, který krizi vyvolal. Jedinec je s krizí
konfrontován a dochází k jejímu řešení. Eliminace příznaků krize a znovuobnovení
psychické iovnováhy zabraňuje dalšímu rozvoji dezorganizace. [2]
Lékařská pomoc zahrnuje především (ovšem nejen) intervenci psychiatrickou a v případě potřeby také medikaci (např. psychofarmaka) a krátkodobou hospitalizaci.
V rámci sociální pomoci je krizová intervence chápána jako činnost směřující
k okamžitému sociálnímu zásahu zaměřenému na osoby, které se ocitly v akutní krizové situaci. Zahrnuje služby [3] sociální intervence [4] poskytované osobám, které
se přechodně ocitly nebo žijí v mimořádně obtížných poměrech. [5]
Právní pomoc může být v omezeném rozsahu poskytnuta také sociálním pracovníkem, a to zejména v oblasti sociálně-právní, ale spadá zejména do kompetence
právníků.
Krizová intervence tedy představuje komplexní, intenzivní pomoc. [6]
O krizové intervenci panuje řada mýtů [7], jak uvádí následující přehled.
Přehled mýtů o krizové intervenci
Mýtus
Fakt
Krizová intervence je vhodná
jen pro psychiatrické případy.
Krizová intervence je pomoc lidem, kteří se ocitli v krizi.
Brown, Pullen a Scott [8] píší: „Jde o tahy, selektivně užívané při práci s lidmi, kteří nejsou nemocní, nýbrž se ocitnou v krizi." Krize není ani nemoc, ani patologický stav.
Je to normální reakce na nenormální situaci.
Pokračování
16
/
KRIZOVÁ INTbRVhNCE PRO PRAXI
Pokračování
Mýtus
Fakt
Krizová intervence se omezuje Za určitých okolností je jediné setkání klienta s krizovým
jen na jedno terapeutické set- interventem plně postačující, ale v případě potřeby se
frekvence setkání zvyšuje. Nemusí se také jednat pouze
kání.
o setkání tváří v tvář, ale může to být telefonický, případně internetový kontakt, nebo krátkodobá hospitalizace.
Krizovou intervenci poskytují
jen profesionálové.
Krizovou intervenci mohou poskytovat profesionálové
v pomáhajících profesích, školení dobrovolníci, ale také
laici (příbuzní, přátelé, známí, sousedé, náhodní kolemjdoucí).
Krizová intervence nabízí jen
dočasnou stabilizaci do doby,
kdy lze poskytnout dlouhodobější pomoc.
Ano, krizovou intervenci můžeme chápat jako takovýto
„stabilizační zásah", který může být v řadě případů ale
plně postačující, a není nezbytné, aby navazovala dlouhodobější (např. psychoterapeutická) pomoc.
Krizovou intervenci lze pova- Krizová intervence je činnost preventivního charakteru
žovat jen za metodu primární (prevence je zaměřena na riziko prohlubování a na chroprevence.
nifikaci problému), dále činnost poskytující okamžitou
a nezbytnou pomoc. „Krizová intervence je vyšetřením
a terapií zároveň."[9]
Krizová intervence nevyžaduje speciální znalosti nebo odbornost, pokud má pracovník
v pomáhající profesi zkušenosti s tradičnějšími terapeutickými přístupy.
Nejen dobrovolníci, ale také profesionálové působící
v oblasti krizové intervence by si měli osvojit techniky krizové intervence. K tomu jsou určeny specializované výcviky krizové intervence a telefonické krizové intervence.
(Zdroj: Burges, Baldwin, 1981)
Krizová intervence je prakticky zaměřená činnost. Schneidemann upozorňuje, že
to není vhodná doba k rafinovaným a sáhodlouhým psychologickým interpretacím, je
to čas jednat.
Specifické znaky krizové intervence [10]:
• okamžitá pomoc (poskytnutí pomoci by melo být tak rychlé, jak je to jen možne');
• redukce ohrožení (utváření emocionální podpory, zajištění pocitu bezpečí a pomoc materiální - zajištění přístřeší, jídla apod.);
• koncentrace na problém „tady a teď" (analýza historie krize a historie klienta je
potřebná pro porozumění podstaty a hloubky krizových reakcí, ale krizová intervence jako taková se zaměřuje na aktuální situaci a aktuální problém);
• časové ohraničení (do 6-10 [11] setkání pravidelně přinejmenším jednou za týden, v případě krátkodobé hospitalizace do 6-10 dní, resp. nocí);
• intenzivní kontakt krizového interventa s klientem (četnost kontaktů může být relativně vysoká, např. i každodenní);
• strukturovaný, aktivní, někdy i direktivní přístup krizového interventa (od trpělivého, empatického naslouchání až po direktivní zásah v situaci ohrožení zdraví
či života);
KRIZOVÁ INTBRVbNCh
/
17
individuální přístup ke klientovi (krize je subjektivní záležitost, proto mohou různí lidé reagovat na stejné krizové situace různými způsoby a za daných okolností
budou potřebovat „něco jiného").
Krizovou intervenci v praxi tvoří nejčastěji následující aktivity:
poskytnutí emocionální podpory a pocitu bezpečí,
usnadnění komunikace,
podpora ventilace emocí,
konfrontace s realitou a eliminace tendencí k odmítání a zkreslování reality,
identifikace „nejdůležitějšího" problému, který je nutno řešit,
odhalení skryté zakázky,
zhodnocení dosavadních adaptačních mechanismů a využití efektivních adaptačních mechanismů,
mobilizace zdrojů pomoci,
vytvoření plánu pomoci.
Čemu je dobré se v krizové intervenci vyvarovat:
utěšování, přesvědčování, dávání „dobrých" rad,
tlumení emocionálních reakcí (místo „Nebreč!" raději „Můžeš se vyplakat."),
vynucování rychlých rozhodnutí,
bagatelizování intenzivních projevů krizové reakce (např. problémů s přijímáním
potravy, poruch spánku, abúzus alkoholu a jiných drog apod.),
příliš časnému podávání uklidňujících léků.
I
/
19
2. ETAPY KRIZOVÉ INTERVENCE
Krizová intervence nepředstavuje stav, nýbrž proces interakce pracovníka
v krizové intervenci s klientem. Tento proces směřuje z výchozího (navázáníkontaktu) do cílového bodu (ukončenía zhodnocení intervence). Etapy mezi těmito krajními
body popisují různí autoři různým způsobem. Také počet etap (resp. fází) se u jednotlivých autorů liší. Pro zjednodušení zůstaneme u třífázového modelu, který má analogii s psaním textu [12].
ÚVOD
Základním prvkem krizové intervence je navázání kontaktu krizového interventa
s klientem. Tento požadavek je při poskytování krizové intervence podstatný. Klient
v krizi často prožívá strach, úzkost, bezradnost, beznaděj, může se chovat neadekvátně, bez rozmyslu, popuzeně, ale i agresivně. V této situaci je vhodnou technikou akceptace klienta se všemi jeho projevy - dovolení, aby se choval tak, jak chce, může,
resp. jak je schopen. Navázání dobrého kontaktu s klientem je pro spolupráci krizového
interventa s klientem a pro řešení jeho problému v rámci krizové intervence klíčové.
Nedílnou součástí této fáze je zajištění bezpečí, protože jen ten klient, který se necítí aktuálně ohrožen, bude schopen v intervenci po navázání kontaktu pokračovat.
Toto bezpečí se týká nejen fyzické, ale zejména psychické stránky klienta (klient důvěřuje pracovníkovi v krizové intervenci, cítí, „zeje to ten správný člověk na správném místě", nebojí se ho, nemá obavy, že ho „podrazí", zradí nebo devalvuje), ale
také krizového interventa {„Tento klient mě nenapadne, není pro mne nebezpečný,
jeho problém zvládneme. "), případně dalších zainteresovaných osob.
STAŤ
Budování emocionálního kontaktu jde ruku v ruce se shromažďováním informací.
Získané informace slouží k posouzení rozsahu krizové reakce (včetně psychického
stavu), příčin krize a okolností, za jakých k ní došlo, k objasnění přetrvávajícího
ohrožení, k posouzení stupně dezorganizace ve způsobu chování a zachování možností k překonání krize.
Je nutné získat informace o době trvání příznaků {projevů) krize - za jakých okolností k nim dochází, jak klient subjektivně chápe příčiny krize a jaký význam krizi
přikládá, jaký vliv má krize na jeho nejbližší okolí. Důležitéje identifikovat předchozí způsoby řešení (podobných) problémů, možnosti (a limity) řešení krize v současnosti - co by klientovi mohlo pomoci, které z potíží považuje klient za „hlavnía nej-
20
/
důležitější", které by se měly řešit nejdříve. Zdrojem krize ovšem nemusí být
důvody, které klient uvádí jako příčinu svých potíží. [13]
Zároveň vzniká plán, jak krizi řešit. Je nezbytné „prozkoumat" sociální oporu
daného klienta - zda existují osoby, které ho mohou (a případně v jaké míře) podpořit, kdo a jak mu doposud pomáhal v podobných problémech a zejména v současné situaci. Existence (nebo naopak neexistence) systému sociální opory má rozhodující
vliv na hloubku a trvání krizového stavu. Systém sociální opory představují lidé [14]
a instituce [15], které mohou klientovi poskytnout pomoc nejen v běžných, „normálních" podmínkách života, ale (a to především) i v případě psychické či sociální krize.
Jedinec v krizi se může nacházet v jedné z těchto situací:
• Má k dispozici systém sociální opory, který je mu schopen (a ochoten) poskytnout
nezbytnou pomoc (rozhovor s klientem by měl objasnit, zda tito lidé existují, kdo
to je, kolik jich je, zda v minulosti již nějakým způsobem klientovi pomohli a zda je
umí klient o tuto pomoc požádat).
• Systém sociální opory sice existuje, ale není aktivizován a to je pak jedním z úkolů
krizové intervence (tzv. mobilizace sociální opory).
• Systém sociální opory z nějakých důvodů neexistuje, absentuje. V takovém případě může být instituce „náhradním" poskytovatelem sociální opory do doby, než
bude jiný (přirozený) systém sociální opory klienta vybudován.
Už tady získává klient schopnost samostatně rozhodovat a pomoc, která je mu
poskytována, se blíží k závěru. Někdy ovšem klient potřebuje pomoc i ve fázi realizace
plánu (aktivit směřujících ke změně, resp. řešení krize), který byl vypracován společně s krizovým interventem. Klient v krizi obvykle předpokládá, že se mu dostane
podpory a potvrzení průběžných úspěchů při překonávání obtíží. Prvky emocionální
opory a podpora konstruktivního jednání klienta je nedílnou součástí krizové intervence. [16]
Pokud je krizový stav klienta vážný a není možné, aby se vrátil do svéV přirozeného prostředí, je nutná hospitalizace.
ZÁVĚR
Jakmile se ukáže, zeje krize překonána, a klient si uvědomuje, co ke krizi vedlo a jak
ji měl překonat {získá náhled, pochopení), může být krizová intervence ukončena.
[17]
Nedílnou součástí procesu krizové intervence jejasná a srozumitelná dokumentace,
aby bylo možné při dalším kontaktu s klientem plynule navázat na dosavadní skutečnosti. V dokumentaci by měly být reflektovány především tyto okolnosti:
•
•
•
•
V jakém psychickém stavu byl klient na počátku procesu intervence.
Jak dlouho trval krizový stav a jaké jsou jeho příčiny.
Jaká intervence byla provedena.
Se kterými institucemi se spolupracovalo a jakých výsledků bylo dosaženo.
/
21
• Jaká společná rozhodnutí byla přijata v konečné fázi setkání.
• V jakém psychickém stavu byl klient při ukončení (prip. přerušení) intervence.
• Jaké byly (resp. jsou) další plány spolupráce s klientem a institucemi, poskytujícími pomoc. [18]
Třífázový model krizové intervence popisuje také Golanová. V minimalistické
verzi je stručné shrnutí uvedeno v tabulce 1.
Tab. 1 Model krizové intervence dle Golanové.
Počáteční fáze - formulace
Střední fáze - realizace
Konečná fáze - ukončení
první kontakt
první až šestý kontakt
sedmý a osmý kontakt,
pokud je to nutné
A• zaměřit se na stav krize
• koncentrovat se na „teď
hned"
• ventilace emocí
• prozkoumat rizikovou událost
• zhodnotit dopad události
A:
• doplnění chybějících informací
• zkontrolovat nesrovnalosti
• vybrat hlavní témata (ztráta, změna, výzva)
A:
• rozhodnutí o ukončení
• pomoci klientovi vyrovnat
se s ukončením procesu
krizové intervence
• nabídnout pokračování
péče a pomoci v jiné formě
(např. psychoterapie)
B:
• vyhodnocení
• konstatování rozhodnutí
• seznam okolností a prvořadých problémů
• ověřit klientovy priority
• určit hlavní problém
B:
• změna chování
• ověřit klientovy adaptační
mechanismy
• stanovit realistické, krátkodobé a dosažitelné cíle
B:
• prozkoumat pokrok
• posoudit hlavní témata
• připomenout dosažené
cíle, úkoly, změny, nedokončenou práci
C:
• smlouva (kontrakt)
• definovat pro klienta i pro
pracovníka cíle a problémy;
C:
• identifikovat obecné problémy a úkoly
• společně vypracovat plán
• řešení úkolů a problémů
C:
• naplánovat budoucnost
• diskutovat o současných
problémech
• probrat klientovy plány
• pomoci klientovi, aby měl
pocit, že proces intervence
je ukončený
(Zdroj. Golanová, 1978)
f-ORMY KRIZOVÉ INTERVENCE / 23
3. FORMY KRIZOVÉ INTERVENCE
Formy odborné pomoci v krizi můžeme klasifikovat podle různých kritérií,
např. podle typu kontaktu krizového interventa s klientem můžeme hovořit o:
• Prezenční formě pomoci [19]
• Distanční formě pomoci [20]
Prezenční pomoc zahrnuje ambulantní formu pomoci v krizi, hospitalizaci, terénní a mobilní služby.
• Ambulantní pomoc je poskytována klientům, kteří se osobně dostaví do ambulance
(resp. poradny) nějaké instituce primárně určené k poskytování pomoci lidem
v krizi (např. ambulance krizových center), případně instituce, v jejíž kompetenci
je poskytování krizové intervence sekundárně (např. ambulance psychoterapeutických pracovišť, psychiatrické ordinace, ordinace klinického psychologa, rodinná
poradna apod.). Klienti mohou vyhledat ambulantní pomoc na základě vlastního
uvážení, obvykle jsou ale „nasměrováni" jinými institucemi - linkou důvěry, policií, pracovníky sociálních nebo zdravotnických institucí apod.
• Hospitalizace je krátkodobé umístění klienta v krizi na tzv. „krizové" lůžko nejlépe
v zařízení k tomu určeném, tedy v krizovém centru. [21] K hospitalizaci se přistupuje v tom případě, je-li klientův stav takový, že neumožňuje setrvání v domácím
prostředí a poskytování jiných forem pomoci. Hospitalizace eliminuje rizikové
faktory (např. nachází-H se klient v prostředí, ve kterém je ohrožen jeho život nebo
bezpečnost - týrané děti nebo ženy, potřebuje-li nutně dočasně „ vysadit", případně pokud je nezbytné sledovat jeho psychický stav - např. v případě suicidální
hrozby apod.), umožňuje intenzivní koncentraci na řešení krize a využití všech
zdrojů a možností krizového centra (event, jiného pracoviště), včetně využití multidisciplinárního týmu atd.
• Terénní a mobilní služby spočívají v přenesení procesu krizové intervence (a tedy
i přemístění krizového interventa nebo krizového mobilního týmu) na místo, kde se
nachází osoba (případně osoby) v krizi (může to být domov, škola, nemocnice, ulice nebo místo, kde došlo k neštěstí nebo katastrofě).
V praxi jsou výše uvedené formy pomoci prováděny jen zřídkakdy jedinou institucí,
obvykle se různé instituce zaměřují podle svých (personálních, prostorových, finančních a organizačních) možností pouze na některé formy krizové intervence.
Instituce poskytující primárně krizovou intervenci běžně nazýváme krizová centra (a zpravidla se takto v praxi i oficiálně označují, případně je název rozšířen o po-
24
/
KRIZOVÁ INTĽRVĽNCb PRO PRAXI
jmenování- Krizové centrum Sluníčko nebo o specifikaci daného zařízení- Krizové
centrum pro matky s dětmi v nouzi). Disponují krizovými lůžky a obvykle také poskytují ambulantní služby. Mohou případně též provozovat linku důvěry. [22] Krizová
centra kromě diagnostické funkce mohou plnit i funkci terapeutickou. Mimoto může
krizové centrum představovat pro klienta v krizi (případně také pro jeho rodinu) důležitý systém sociální opory, pokud přirozené zdroje sociální opory nefungují nebo
absentují. [23] To je důležité zejména v případě osamělých klientů nebo rodin v sociální izolaci.
Kromě výše uvedených základních úkolů může krizové centrum: [24]
H
•
•
•
spolupracovat s jinými pomáhajícími institucemi;
%
pomáhat při organizování podpůrných a svépomocných skupin;
rozšiřovat a popularizovat poznatky na téma krize a její zvládání;
iniciovat vznik specializovaných institucí zaměřených na řešení problémů vyskytujících se v určitých sociálních skupinách;
• informovat o své existenci a možnostech pomoci klientům v krizi prostřednictvím
masmédií.
V krizovém centru působí multidisciplinární tým, jehož členy jsou zpravidla psychologové, sociální pracovníci, lékaři i zdravotní sestry. Velmi úzce mohou s tímto
týmem spolupracovat také další odborníci (např. právník, duchovní apod.), ale také
dobrovolníci a školení laici, například studenti oborů zaměřených do oblasti pomáhajících profesí.
Distanční forma pomoci představuje proces krizové intervence, kdy je krizový
intervent prostorově vzdálen od klienta. Distanční forma pomoci zahrnuje zejména
telefonický nebo internetový kontakt s klientem.
• Telefonická pomoc nabízí klientům v krizi pomoc a podporu skrze telefon. Zajišťují ji obvykle linky důvěry. [25] Linky důvěry mohou být úzce specializovány na
nějakou klientelovou skupinu (Gay linka pomoci, Linka armády CR, Linka důvěry
pro děti a mládež), případně na nějaký specifický problém (Antikoncepční linka
Cilestýna, Help line AIDS, Linka důvěry DINGIR pro problematiku sekt), nebo
mohou poskytovat služby celému širokému spektru volajících.
• Internetovápomoc je realizována prostřednictvím relativně nového média - internetu. Vzhledem ke stále rostoucímu počtu uživatelů internetu a k velkým komunikačním možnostem tohoto média lze předpokládat stoupající zájem o tuto formu
pomoci.
Většina pracovníků v pomáhajících profesích se domnívá, že pro poskytování
účinné pomoci je osobní setkání s klientem nezbytné. Jistým způsobem tak dochází
k nepatřičné devalvaci distančních forem pomoci, jako je např. linka důvěry nebo internet. Distanční formy pomoci však mohou být užitečnou příležitostí k poskytnutí
pomoci, a to stejně efektivní (ne-li v některých případech dokonce i vhodnější), než
osobní setkání pracovníka s klientem tváří v tvář.
I-ORMY KRIZOVÉ INThRVhNCE
/
25
Krizové intervenci tváří v tvář se věnujeme v publikaci Krize, psychologický a sociologický fenomén, a proto se na tomto místě zaměříme především na distanční formy pomoci.
Tradiční model vyhledávání formalizovane (institucionalizované) pomoci mnoha
klientům nevyhovuje. Model je založen na tom, že se klient někam [26] objedná
(dlouhé čekací lhůty nejsou výjimkou), dostaví se ve stanovenou dobu na příslušné
místo a je požádán, aby o sobě poskytl základní osobní informace a sdělil svůj problém
člověku, který mu z různých důvodů „nemusí sedět". Pro některé klienty je tato situace
velmi stresující, ne-li přímo ponižující.
Telefon nebo internet představují nástroje, které přibližují pomoc řadě klientům,
kteří nejsou schopni si o ni říci jiným způsobem nebo ji jiným způsobem obdržet.
Může se jednat např. o klienty v ebrietě, intoxikaci, panice, při započatém sebevražedném pokusu, ale také o devianty, potenciální nebo skutečné pachatele trestných
činů. Distanční formy pomoci jsou vhodné také např. pro klienty, kteří z nejrůznějších důvodů nemohou do poradny nebo ambulance přijít sami - malé děti, staří lidé,
nemocní, imobilní.[21] Pro ně může telefonický nebo internetový kontakt znamenat
téměř jedinou možnost pomoci v tísni nebo osamělosti.
Do rodinné poradny, kde jsem před lety pracovala, opakovaně telefonoval mladý muž, který
chtěl konzultovat své vážné rodinné problémy po telefonu. Když jsem mu nabídla možnost osobní
návštěvy poradny, posmutněl a řekl: „Chtěl jsem... Vlastně jsem tam už byl, ale zjistil jsem, že poradna je ve druhém patře bez výtahu a já mám elektrický invalidní vozík... "
K základním charakteristikám distanční formy pomoci patří:
• Permanentní nebo převažující oddělení krizového interventa a klienta v prů. běhu procesu krizové intervence. Toto je základní charakteristika, která odlišuje
distanční formu pomoci od obvyklého prezenčního přístupu.
• (De)institucionalizace. V tradičním prezenčním přístupu se jedná o osobní kontakt klienta s krizovým interventem - tedy člověka s člověkem (s určitým jménem,
titulem, tváří, tělesnou konstitucí, úpravou zevnějšku apod.), v případě distančních
forem pomoci se jedná o kontakt klienta s institucí (např. linkou důvěry, protože
pracovník linky důvěry může zůstat anonymní). Na jedné straně se tak jedná o institucionalizovanou (formalizovanou) formu pomoci, na druhé straně představuje
distanční pomoc přenesení procesu krizové intervence z instituce přímo do soukromí klienta.
• Využívání technických prostředků (telefon, internet, pošta). Prakticky všechny
moderní technické prostředky mohou být využívány pro poskytování pomoci
a podpory klientům. Jde jen o to, aby se pracovníci v pomáhajících profesích s nimi
naučili pracovat a využívat je k prospěchu svých klientů (;' k prospěchu vlastnímu).
Někdo může namítnout, že řada klientů (například klientů sociálních pracovníků,
kteří se rekrutují především ze sociálně slabších vrstev) tyto „technické vymoženosti" zpravidla nevlastní. Jistě, ale pokud klient tuto možnost má a chce tímto
způsobem komunikovat, protože mu to z různých důvodů vyhovuje lépe, než osobní
kontakt, proč tento způsob poskytování pomoci odmítat?
26
/
Nízké náklady. Služby krizové intervence jsou zpravidla zdarma, platí se pouze
běžné poplatky související s technickými prostředky (telefonní či internetový tarif), ale i tyto náklady lze minimalizovat (využívání bezplatných linek důvěry nebo
volného přístupu na internet, volbou vhodného tarifu nebo času).
Vysoká dostupnost. Služby distanční pomoci mohou využívat i klienti s omezeným přístupem k prezenčním formám pomoci.
Široká škála využití. S ohledem na současné moderní trendy lze předpokládat, že
zájem o distanční formy pomoci bude narůstat.
Efektivita. I distanční cestou může klient obdržet:
a Kontakt
D Podporu a oporu
D Uklidnění a uvolnění
D Radu, případně informaci
D Povzbuzení
n Ventilaci emocí
D Eliminaci napětí
D Redukci pocitu ohrožení
D Úlevu (sdělený problém = poloviční problém)
a Nový náhled na problém
a Rozšíření spektra možností řešení problému
D A to ještě zdaleka není vyčerpán repertoái, který distanční formy pomoci
umožňují. [28]
3.1 TELEFONICKÁ KRIZOVÁ INTERVENCE
Telefonická krizová intervence (linka důvěry, help-line, crisis intervention
over phone) představuje poskytování pomoci osobám v krizové situaci prostřednictvím telefonu.
Podle Etického kodexu pracovníka linky důvěry a pracoviště linky důvěry: [29]
• Umožňuje linka důvěry bezprostřední telefonický kontakt s klienty a kvalifikovanou pomoc klientům v tísni.
• Pracovník linky důvěry klientovi aktivně naslouchá, hovoří s ním a neomezuje ho
v jeho svobodě vyjádření.
• Nabízená pomoc se netýká pouze prvního kontaktu, platí po celou dobu krizového
stavu a informuje i o možnostech následné péče, případně je se souhlasem klienta
zprostředkovává.
• Pomoc pracovníka linky důvěry spočívá především v poskytnutí podpory klientovi
a v jeho zplnomocnění k vlastnímu řešení jeho problémů a snášení jeho starostí.
• Povinností pracovníka linky důvěry je zachovávat naprostou mlčenlivost a respektovat anonymitu klienta i pracovníka. Pokud tato pravidla v naléhavých případech
poruší, klienta o tom informuje. Zprávu pro orgány činné v trestním řízení a soudy
FORMY KRIZOVÉ INTbRVENCh /
27
může podávat pouze vedoucí linky nebojím pověřený pracovník na jejich písemné
vyžádání a se souhlasem klienta. Je naprosto nepřípustné nahrávat hovory na lince
důvěry.
• Na klienta nesmí být vykonáván jakýkoliv nátlak, který se týká přesvědčení, náboženství, politiky nebo ideologie.
• Pracovník linky důvěry nesmí používat linku k uspokojení svých obchodních, sexuálních, emocionálních, náboženských aj. potřeb či přání.
• Pracovník linky důvěry prochází před započetím služby výběrem a výcvikem
akreditovaným orgány ČAPLD [30], jejichž výsledkem jsou schopnosti, vlastnosti, vědomosti a dovednosti odpovídající potřebám práce na lince důvěry. Po celou
dobu práce na lince důvěry vystupuje jako člen týmu, má k dispozici supervizi
a podporu. Supervize jeho práce je pro něj povinná.
• Pomoc na lince důvěry je dosažitelná nepřetržitě nebo v daném časovém limitu.
Pracovník linky důvěry se v průběhu služby nesmí zabývat činnostmi, které ho odvádějí od práce na lince důvěry.
Oproti jiným formám krizové intervence má své určité výhody, ale také nevýhody.
Výhody telefonické krizové intervence: [31]
Okamžitá pomoc. Možnost vyhledat pomoc v kteroukoliv denní i noční dobu je
hlavní předností telefonické pomoci, (Mnohé linky důvěry fungují nonstop, tedy
24 hodin denně.) Tím, že klient v akutní situaci okamžitě vyhledává pomoc,
nedochází k časovému prodlení mezi okamžikem, kdy klient sám cítí nutnost
a nevyhnutelnost poskytnutí pomoci, a okamžikem, kdy je mu tato poskytnuta.
Jakékoliv prodlení totiž může zapříčinit neaktuálnost poskytnutí pomoci, odrazení
klienta od dalšího hledání pomoci nebo fixovat neefektivní obranné mechanismy
(únik do alkoholu, suicidální tendence apod.).
2. Snadná dostupnost. Telefonická krizová intervence je klientům nejblíže, takřka
na dosah ruky - pomoc je právě tak blízko, jak daleko je nejbližší telefon - stačí
zvednout sluchátko a vytočit číslo. Mnoho domácností disponuje telefonem, proto
klient v krizi nemusí opouštět místo, kde se cítí dobře a bezpečně, a vydat se do
prostředí, které je pro něho neznámé a v mnoha ohledech stresující (poradna, krizové centrum apod.). Mobilní telefon pak umožňuje „zavolat si o pomoc" prakticky odkudkoliv.
3. Bezbariérovost. Telefon umožňuje překonat interpersonální i geografické bariéry. Na linku důvěry se může obrátit každý, kdo to považuje za vhodné nebo za
nutné. Volající nemusí mít od nikoho (např. od ošetřujícího lékaře) žádné speciální doporučení. Telefon umožňuje taktéž překonávání geografických bariér klient může volat „z druhého konce" města, republiky, z jiné země apod.
4. Bezpečí a kontrola klienta. Telefon představuje jedinečnou formu poskytnutí
pomoci - odpadá strach klienta z cizího prostředí, klient může zůstat tam, kde se
cítí dobře a bezpečně. Je to on, kdo má nad situací kontrolu a určitou moc, nikoliv
krizový intervent. Také vědomí klienta, že může kdykoliv zavěsit a přerušit tak
spojení (je to mnohem snazší, než odejít z nějaké poradny) nebo naopak zatelefo1.
28
5.
6.
7.
8.
/
novat znovu, mu dává pocit svobody a kontroly. (Cožpak by mohl pracovník linky
důvěry hrozit zavěšením sluchátka?) Volající ví, že pokud by se cítil nepříjemně,
může bez problémů zavěsit.
Nízké náklady. Služby telefonické krizové intervence jsou zdarma, platí se pouze
běžné telefonické poplatky. Některé linky důvěry provozují dokonce tzv. bezplatné volání. Ale i poplatek za telefonní služby je nesrovnatelně nižší, než obvyklé sazby privátních psychoterapeutů.
Anonymita klienta. Zachování anonymity je velkou výhodou poskytování pomoci po telefonu a je jedním z důvodů, proč klienti tento typ služby vyhledávají.
Výhoda skrýt nebo neodhalit zcela svoji identitu usnadňuje sebeotevření klienta.
Otevření se jiné osobě představuje do značné míry akt zranitelnosti a právě anonymita redukuje strach klientů ze zesměšnění, odsouzení či zneužití poskytnutých informací.
Anonymita interventa. Stejně tak jako klient má i krizový intervent právo zůstat
anonymní. Podobně jako klienta anonymita krizového interventa chrání - zabraňuje tomu, aby se na něho klient nezdravě fixoval, případně ho pronásledoval. Je
zde i jiný aspekt, který může sehrát významnou roli, a to představa klienta o interventovi. Rozhodne-li se klient pro osobní návštěvu, nevyhne se myšlenkám na to,
jaký asi intervent bude a vědomě či nevědomě si představuje, jaký by měl být.
Realita však může být zcela odlišná. Samozřejmě, že krizový intervent asi nikdy
nebude přesně takový, jak si ho klient představuje. Nicméně ph telefonickém
kontaktu je dán dostatečný prostor k tomu, aby si klient vykonstruoval takového
krizového interventa, jakého potřebuje. Tato iluze mu může poskytnout pocit
bezpečí, důvěry a jistoty.
Jiné výhody. Situace, kdy není intervent v přímém kontaktu s klientem, mu dává
určitý prostor pro sebe, který může využít k tomu, aby se sám cítil uvolněně, dobře
a bezpečně. Kontakt interventa s klientem tváří v tvář přece jen vyžaduje určitou
„kulturu", např. v úpravě zevnějšku interventa nebo klienta, [32] kongruenci interventa s klientem apod. Telefonický kontakt s klientem poskytuje v tomto ohledu
krizovému interventovi i klientovi relativní volnost a prostor - mohou si dovolit
méně formální (i velmi neformální) oděv, mohou si se sluchátkem pohodlně jakkoliv sednout, kamkoliv stoupnout, případně i lehnout, nebo se pomalu procházet.
Krizový intervent se může doslova obložit odbornou literaturou, vyhledávat průběžně informace na internetu, použít taháky pro určitý typ problému apod.
Nevýhody telefonického kontaktu: [33]
Absence vizuálního klíče. Po telefonu nikdy neobdržíme vizuální klíč o osobě,
s níž hovoříme. Nevíme, jak daná osoba vypadá, jaký má výraz obličeje, gesta
a mnoho dalších nonverbálních charakteristik, které zpravidla získáváme při kontaktu face-to-face.
2. Redukce informací o klientovi. V důsledku absence vizuálního klíče má intervent v telefonické krizové intervenci o klientovi mnohem méně informací, než
v rámci pomoci face-to-face. Je-li intervent s klientem v osobním, bezprostředním
1.
FORMY KRIZOVÉ INTERVENCE /
3.
4.
5.
6.
29
a nezprostředkovaném kontaktu (má možnost klienta přímo vidět), je schopen si na
základě informací z vizuálního kontaktu vytvářet úsudky o jeho momentálním
emocionálním stavu, adaptačních možnostech a schopnostech vypořádat se s náročnou životní situací v závislosti na jeho věku, sociálním postavení, kulturním
zázemí a charakteristikách osobnosti. Je také poněkud jednodušší odhadnout klientovu ochotu sdílet, stejně tak i jeho pocity ohledně vztahu s poradcem. Krizová
intervence tváří v tvář umožňuje využívat velkého množství neverbálních projevů, které jsou po telefonu přece jen podstatně hůře identifikovatelné. [34]
Časový stres. V rámci krizové intervence tváří v tvář je obvykle mnohem více
času k navázání kontaktu s klientem, a to zejména díky maximálnímu využívání
signálů verbální i neverbální složky komunikace. (Jen velmi vzácně se stává, aby
klient ukončil osobní setkání během prvních 2 minut.) V rámci telefonické krizové
intervence je situace jiná - pokud se nepodaří rychlé navázání kontaktu a brzké
vybudování určitého stupně důvěry, volající s velkou pravděpodobností zavěsí.
První 1-2 minuty bývají obvykle kritické. Volající klienti jsou většinou velmi úzkostní a emočně vypjatí a rychle sluchátko položí, pokud se brzy nedostaví očekávaná odezva. Délka hovoru může být limitována také kreditem karty volajícího, určitým množstvím mincí, které má s sebou u telefonního automatu, vybitím
baterie mobilního telefonu apod.
Přerušení kontaktu. Může se stát, že dojde k náhlému přerušení kontaktu (např.
v důsledku poruchy telefonní sítě, slabého signálu mobilního operátora, klientovi
dojdou prostředky k telefonování- mince, kredit nebo se vybije baterka mobilního telefonu, klient také může sám od sebe zavěsit nebo se stane, že do hovoru
vstoupí omylem někdo jiný). Podobné situace vyvolávají u pracovníků linky důvěry nepříjemný prožitek „nedodělané práce", „nedokončeného úkolu" a mohou
být silným zdrojem stresu pro krizového interventa, ale také pro klienta, který
„neví, co se stalo" a může si ohledně toho vytvářet různé fantazie (,, On mi s tím
normálně prásknul! ?!")
Nedostatečná zpětná vazba. Hovory na lince důvěry jsou zpravidla jednorázové
a proto nemá krizový intervent většinou žádnou zpětnou vazbu o účinnosti zásahu. Může to na jedné straně vést k neadekvátním pocitům omnipotence a mesiášství, na druhé straně k frustraci interventa.
Náročnost. Telefonická intervence je v mnoha směrech obtížnější a náročnější,
než jiné formy pomoci.
Podmínky telefonické krizové intervence
Pracovník v telefonické krizové intervenci musí být připraven plně se věnovat volajícímu klientovi a zcela se koncentrovat na průběh telefonické krizové intervence. Je
tedy nezbytné, aby měl pro to zajištěny vhodné podmínky - a to vnější i vnitřní.
Vnější podmínky se týkají především úpravy pracoviště linky důvěry, které by
mělo splňovat nejen ergonomická kritéria, [35] ale především také požadavky duševní hygieny [36] a bezpečnosti. [37] Dále sem můžeme zahrnout také organizační
strukturu pracoviště, interní předpisy, image a aranžmá instituce apod.
30
/
Během svého působení na lince důvéry jsem měla možnost vyzkoušet si různé rozmanité prostředí. Nejprve sídlila linka důvěry ve sklepě. Výhodou této lokality bylo, že se nacházela v samém
centru města, což s sebou pochopitelně přinášelo také jisté nevýhody, jako např. „běžný městský"
ruch, ale také mimořádné rušení v případě, že se na náměstí konala nějaká akce (od oslav založení
města, přes vánoční trhy až po různé komerční aktivity - „narozeniny" regionálního rádia atd.).
Výhled z malého sklepního okénka také nebyl nic moc - nohy kolemjdoucích. Poté se linka přestěhovala jinam - tentokrát na půdu. Bezpečnost pracovníků linky důvěry byla zajištěna velmi dobře
- pracoviště totiž sídlilo v budově městské policie. S požadavky na duševní hygienu to bylo malinko horší — procházet budovou až nahoru znamenalo překonávat mříže, konfrontovat se s několika
zadrženými a na půdě projít skladištěm různých věcí až ke koutku, který byl pro linku důvěry vyhrazen. Ale bylo to poměrně romantické - střešním oknem nad pracovním stolem svítily v noci
hvězdy a měsíc, v zimě skrz něho sněžilo až na klávesnici počítače... Poté jsme se přemístili do
krizového centra, kde jsme měli k dispozici jednu místnost (označovanou jako „skleník", díky velkým skleněným oknům, což nám působilo zejména v letních vedrech velké nepříjemnosti), ale
mohli jsme využívat prostory kuchyňky a sprchy, což bylo naopak velmi příjemné. Krizové centrum ovšem prošlo několika organizačními změnami a my opět dalším stěhováním... V současné
době sídlí linka důvěry v poklidném prostředí bývalé školky, s výhledem na zeleň vzrostlých stromů,
je optimálně prostorově členěna na „pracovní" a „klidovou" zónu, včetně plného hygienického zabezpečení. Mnozí z nás si až nyní uvědomují, jak byly dřívější nedokonalé podmínky stresující.
Vnitřní podmínky se týkají pracovníka krizové intervence - jeho osobnosti
a připravenosti na průběh telefonické krizové intervence. I sám pracovník linky důvěry
se potřebuje připravit předtím, než začne zvedat telefony, musí se koncentrovat, naladit se na to, co ho čeká, především na specifika telefonické krizové intervence. Měl
by se pokusit „odložit" své vlastní problémy, [3ál které ho mohou zatěžovat, aby se
mohl plně věnovat problémům klienta.
Zvláštní pozornost bychom měli v této souvislosti věnovat především „střídání služby", tedy
výměně pracovníků na lince důvěry. Zde se otevírá relativně velký prostor nejen pro ono „naladění" přicházejícího pracovníka, ale také pro „ošetření" pracovníka, který službu právě končí a potřebuje se „přeladit" obráceně. Je nezbytné, aby si p'acuvníci službu skutečně předali, informovali se
o aktuální situaci na lince („Stalo se to a to, je možné, že bude opakovaně volat klient xy s jistou zakázkou, mělo by se mu sdělit toto a toto..."), mohou si také poskytnout vzájemnou podporu apod.
Proto není vhodné, aby výměna služby probíhala hekticky - uřícený střídající pracovník doběhne
na poslední chvíli a ve dveřích se míjí s kolegou, který spěchá, aby stihl autobus - taktak, že se stačí
alespoň pozdravit...
Průběh telefonické krizové intervence
Mnoho klientů svádí před kontaktováním linky důvěry těžký a dlouhý vnitřní boj
o to, zda se k vytočení jejího čísla odhodlají či nikoliv. Především pro ty klienty, kteří
volají poprvé, představuje kontaktování linky důvěry krok do neznáma. Toto by měl
mít pracovník linky důvěry na paměti a podpořit klienta zejména v prvotní fázi hovoru - navázání kontaktu.
1. Navázání kontaktu s klientem
Po třetím [39] zazvonění telefonu zvedá pracovník linky důvěry telefon a ohlašuje se:
„Linka důvěry, dobrý den." Už způsob, jakým jsou tato slova vyřčena, determinuje
průběh interakce pracovníka linky důvěry s klientem. Knoppová upozorňuje, že tato
slova „lze říci neutrálně, laskavě, přelaskavě, agresivně, výhružně, unaveně, otráveně, rutinérsky, kvákavě apod. " [40]
/
31
2. Komplikace při navázání kontaktu pracovníka linky důvěry s klientem
Navázání kontaktu s klientem a plynulý průběh rozhovoru mohou komplikovat např.
projevy ambivalence, signalizující nejčastěji vnitřní nejistotu volajícího (ano i ne,
důvěra i nedůvěra, chci i nechci), jeho stud, obavy nebo ventilace nejednoznačných
emocí, jako jsou např. smích a pláč (jejich rychlé střídání je projevem buď silně prožívané vnitřní tenze, či emoční dezorganizace, kromě patologických stavů např. po
požití alkoholu apod.). Samotný pláč nebo smích mohou znamenat jak projev smutku,
tak projev radosti, ale jak upozorňuje Nakonečný, i smích může mít různý význam vedle prosté radosti může vyjadřovat jízlivost, zlomyslnost apod. Stejně tak intenzita
pláče nemusí odpovídat skutečné intenzitě smutku, existuje i hluboký žal provázený
jen stékáním slz (tichý pláč). [41] Pokud klient pláče, je jeho projev trhaný, kusý
a často nesrozumitelný. Pracovníkovi linky důvěry pak nezbývá nic jiného, než klientův projev zrcadlit, protože primárně nejde o to, aby přestal plakat. Pláč má abreaktivní
charakter, je to akt, jehož funkcí je redukce emocionálního napětí. Podle Nakonečného
má pláč jednak katarzní účinek (slzy vyplavují z těla toxické látky a napomáhají obnovit rovnováhu, která byla při fyziologické reakci na náročnou životní situaci narušena), jednak účinek signalizující (skrze pláč zpravidla postižený signalizuje svému
okolí potřebu útěchy, pomoci, péče). [42] Slzy zmírňují emocionální prožívání, proto
je vhodné volajícímu vytvořit dostatečně bezpečné prostředí, ve kterém by se mohl
vyplakat. Vhodné je doprovázení klienta slovy:
• „Slyším, že pláčete... "
• „Klidněmůžete plakat..."
• „ To je dobře, že pláčete..."
• „ Slyším, že se váš pláč mění..." [43]
Také mlčení klienta, zejména na počátku hovoru, může znesnadňovat navázání
kontaktu pracovníka linky důvěry s klientem a vedení telefonického rozhovoru. Gabura
a Pružinská ovšem poukazují na fakt, že i tento projev má svou komunikační valenci.
Mlčením obvykle klient vyjadřuje úzkost, nejistotu, nedůvěru, ale také odpor. Pracovník linky důvěry by se měl naučit ponechat volajícímu k mlčení dostatek prostoru a nenechat se tímto projevem znejistět. Volající možná potřebuje čas, aby se adaptoval na
situaci, která během rozhovoru nastala, potřebuje přemýšlet, sbírá odvahu k otevření
náročného tématu nebo si celou situaci sumarizuje. Takovéto mlčení může pracovník
linky důvěry vyplnit tím, že reflektuje situaci a referuje o tom, co mu během mlčení
běželo hlavou a jakými pocity byly jeho myšlenky provázeny. Volající pak často začíná spontánně reagovat tím, že se rozhovoří o myšlenkách, které v pauze běžely hlavou jemu. [44] Pracovník linky důvěry může volajícího podnítit k hovoru otázkou:
• „O čem právě teď přemýšlíte ? "
• „OčemjevašemlčenP."
32
/
KRIZOVÁ INTbRVEiNCB PRO PRAXI
V neposlední řadě musí mít pracovník linky důvěry na paměti subjektivní vnímání
času u klienta. Časový úsek, který se pracovníkovi zdá nekonečný, může volající vnímat jako několik málo vteřin.
3. Aktivní naslouchání
V telefonickém rozhovoru -jakjiž bylo řečeno - není možné registrovat neverbální
projevy volajícího. [45] Stejně tak volající nevidí pracovníka linky důvěry - j e h o
tvář, výraz ve tváři, ani pozici těla. V běžné komunikaci akcentujeme to, co říkáme,
různými posunky, gesty atd., pracovník linky důvěry musí tento nedostatek v neverbální rovině kompenzovat rovinou verbální. Např. i když mlčí, měl by to verbálně
reflektovat:
• „Hmm,"
• „Ano... "
• „Aha..."
Základní pravidla aktivního naslouchání můžeme shrnout následovně:
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Soustředěně naslouchat volajícímu.
Omezit všechny rušivé vlivy.
Vhodně využívat mlčení.
Připravit se na odpověď, ale nereagovat unáhleně: „ Než vám odpovím, potřeboval
bych ještě vědět... "
Dávat volajícímu najevo, že ho pracovník linky důvěry poslouchá, že má o něj zájem (parafrázovat, opakovat, rekapitulovat apod.).
Raději klást otázky, než kritizovat.
Dát volajícímu možnost ptát se a vyjasňovat si některé záležitosti.
Sledovat verbální i neverbální projevy (zejména paralingvistiku) a reagovat na ně.
Instrukce rozčlenit a ověřit si jejich pochopení.
Každý pracovník linky důvěry by se měl naučit rozpoznávat jednotlivé fáze procesu
krizové intervence a měl by umět poznat, kdy je vhodné se přesunout od aktivního naslouchání k identifikaci problému a kdy je čas začít hledat možnosti řešení. K tomu,
aby pracovník krizové intervence toto vše zvládl, potřebuje věřit svým pocitům, být
vnímavý a umět rozpoznat, zda celý proces krizové intervence naplňuje klientovy
potřeby.
4. Identifikace objednávky (zakázky) a očekávání klienta
Základním východiskem je vždy klientova objednávka (zakázka) [46] a jeho očekávání. Je důležité zjistit, co klient od linky důvěry očekává-někdy si klient nepřeje
řešit problém okamžitě, ale potřebuje spíše ventilovat své pocity. Během rozhovoru
pak pracovník linky důvěry pomáhá klientovi nahlédnout problém z různých hledisek a společně hledají možné alternativy řešení. Pracovník linky důvěry se může volajícího na jeho očekávání přímo dotázat, např.:
/
33
„O čem byste potřeboval hovořit?"
„V čem vám mohu pomoci? "
„Co očekáváte od linky důvěry?"
„ Co pro vás můžeme udělat?"
„Možná, že jste zavolal s nějakým konkrétním očekáváním... " [47]
Není jednoduché věnovat plnou pozornost volajícímu klientovi a zároveň reflektovat průběh celého procesu telefonické krizové intervence a v případě potřeby ho
vhodně facilitovat. Od pracovníka linky důvěry to vyžaduje vysoký stupeň koncentrace pozornosti a může se stát, že i v takovém případě opomene nebo přehlédne nějaké důležité informace. Aby se vyhnul takové situaci (a také, aby lépe porozuměl klientovu problému), je užitečné dělat si v průběhu rozhovoru poznámky. Některé
poznámky je možné si i kreslit, např. pokud volající hovoří o rodinných problémech,
je vhodné nakreslit si jednoduché schéma jeho rodiny, např. ve formě genogramu. Pracovník linky důvěry si tak může lépe a názorněji představit rodinné zázemí volajícího.
5. Dotazování
Efektivní dotazování je na lince důvěry velmi důležité. Ne všechny typy otázek jsou
vhodné. Každou otázkou by měl pracovník linky důvěry sledovat jasný cíl. V žádném
případě by jeho hlavním motivačním faktorem pro kladení otázek neměla být pouze
vlastní zvědavost. Otázky by měly sloužit ke zmapování situace a k tomu, aby se krizový intervent rychle zorientoval v daném problému.
• „ 7Aá se mi, že se již docela orientuji v tom, co jste mi řekl, a napadá mě několik
otázek..."
Otázky mohou také směřovat ke zjištění pocitů a reakcí volajícího na danou situaci:
„ Jak se teď cítíte ? "
„ Co byste dělala, kdyby se daná situace ještě zhoršila ? "
„ Co už j ste se snažil v tomto ohledu udělat?"
„ Obrátil jste se již na někoho se svým problémem? "
„Napadá mě otázka, zda jste v této situaci, nebo jindy, uvažovalo sebevraždě..."
„A máte často tyto starosti?"
„Kdy je vám nejhůř, když o tom mluvíme?"
Dotazováním je možné doplnit základní informace, např. informace o klientovi
(jeho věk, pohlaví, [48] rodinný stav, vzdělání nebo zaměstnání apod.) či základní
souvislosti (zkušenost s podobnou situací v minulosti apod.).
Podrobněji se problematice získávání informací od klientů cestou přímého dotazování věnuje např. Ulehla, který mimo jiné identifikuje nepříliš vhodné otázky. Klasickým příkladem je otázka PROČ1. Tato otázka v běžném životě většinou implikuje
pochybnost, výtku, nechuť k tomu, na co se ptáme. Jiným typem nevhodných otázek
34
/
jsou ty, které vedou klienta k jednoslabičné odpovědi nebo mu už předem jednu z odpovědí vnucují. Jedná se o otázky, na něž lze odpovědět pouze slovy ANO - NE a dále
pak o dotazy, které předem navádějí klienta na jednu z alternativ BUĎ-ANEBO. [49]
Ulehla dále píše, že od osmdesátých let se rozvíjí zcela jiný způsob kladení otázek,
který nesleduje potřebu popsat příznaky a neklade si primárně za cíl deskripci okolností. Takovéto otázky nazýváme konstruktivní. Vycházejí z předpokladu, že klient
je plnomocný, kompetentní ke smysluplnému vysvětlení svého světa. Pozoruhodné
je, že na konstruktivní otázku většinou klient odpoví: ,flevím." To je ovšem pro pracovníka dobré znamení, neboť tato odpověď indikuje, že otázka zamířila do míst,
o nichž klient doposud neuvažoval. Nejhojněji používanými konstruktivními otázkami jsou například tyto:
„Co se změní, až tento rozhovor skončil"
„Co nejmenšího se musí stát, abyste byl spokojen ? "
„ Podle čeho poznáte, ze už je problém vyřešen ? "
„ Co z toho, co jste již v podobné situaci podnikl, se vám osvědčilo ? "
„Na čem poznáte, že už se věci změnily (začínajíměnit)?"
„Jaké máte zdroje, které vám dodávají sílu žít (odvahu situaci řešit)?"
„Kdo a čím vám pomáhá doplňovat tyto zdroje? "
„ Odpovídá to, o čem spolu nyní hovoříme, vašemu přání (potřebám, očekávání) ? "
[50]
Další přínosnou otázkou je otázka zázračná. Problémy většiny klientů linek důvěry
jsou umocněny tím, že si nedovedou představit svou budoucnost bez svých aktuálních potíží.
• „ Představte si, že dnes v noci, až půjdete spát se stane něco jako zázrak. A všechno
vaše trápení zmizí- Ráno se probudíte a rozhlédnete. Co bude první věc, která vám
potvrdí, že zázrak nastal?" [51]
A konečně otázka použitelná téměř vždy a všude:
1
• „A co ještě ."
Tuto otázku lze položit v různých modifikacích i několikrát za sebou, když klient
začíná popisovat svůj svět poté, co jeho problémy zmizí, nebo když klient popisuje
to, co se mu daří.
Je však třeba upozornit, že pokud je množství otázek nadměrné, může klient brzy
získat nepříjemný pocit, zeje vyslýchán.
6. Respektování individuálních potřeb každého klienta
Každý klient má poněkud odlišné potřeby. Někdy je vhodné zaměřit se více na aktivní naslouchání, jindy zase nájemné povzbuzování volajícího. Aby byl pracovník lin-
/
35
ky důvěry skutečně efektivním a odpovědným krizovým interventem, musí se naučit
používat oba tyto přístupy [52] ve vhodných situacích.
7. Řešení klientova problému
Rychlé nabízení řešení neposiluje klientovu kompetenci k řešení svých vlastních
problémů. Tím, že pracovník linky důvěry klientovi okamžitě nabídne řešení jeho
problému, v podstatě jen potvrdí to, co si volající doposud jen myslel - „ze je úplně
neschopný - že není schopen řídit svůj vlastní život a činit vlastní rozhodnutí, že potřebuje někoho, kdo to bude dělat za něho... "
Geldard v této souvislosti vtipně píše: „Bylo nebylo... Za devatero horami a devatero lesy, v zemi
zvané Tragické velkozoufalství, žil jeden úžasný člověk zvaný Superpracovník. Superpracovník
byl mnohem lepší, než většina ostatních pracovníků linky důvěry, protože jeho telefonáty trvaly
vždy jen pár minut. Vždy uměl správně poradit. Jeho krédem bylo bleskově identifikovat klientův
problém a hned nato nabídnout řešení. Občas, když se stalo, že Superpracovník nemohl zrovna nalézt vhodné řešení, odkázal ihned klienta na někoho, kdo mu poradit může. Když se stávalo, že klient potřeboval více času na ujasnění problému, Superpracovník mu odpověděl: „Rozumím vašemu
problému, jste ve velmi špatném psychickém stavu, potřebujete nezbytně osobní návštěvu u psychologa..." Kdysi jsem se domníval, že všichni budeme jako onen Superpracovník. Vždycky nás to
svádí raději nabídnout rychlé řešení, než snášet bolest druhého člověka. Samozřejmě, jsou situace,
kdy je promptní řešení na místě, stejně jako odkázání klienta na některou jinou instituci. Nicméně
předtím, než to uděláme, je vhodné obecně nechat klienta ventilovat své pocity „teď a tady". Někteří pracovníci na unce důvěry si myslí, že krizoví interventi pracující „tváří v tvář" mají větší
kompetence, a proto raději klienta odkáží k němu, než by využili vlastních schopností a dovedností.
Pracovníci krizové intervence „tváří v tvář" — sociální pracovníci, psychologové a psychiatři - se
však ve svých kompetencích i dovednostech značně liší..."
8. Ukončení rozhovoru
Někteří klienti pracovníkovi linky důvěry spontánně signalizují, že rozhovor může
být ukončen. Je vhodné rozhovor stručně zrekapitulovat a rozloučit se s tím, že pokud
by problémy přetrvávaly, může se klient na linku kdykoli obrátit znovu. U klientů,
kteří rozhovor nechtějí ukončit (například proto, že se bojí být se svým problémem
sami), musí pracovník postupovat jinak. Vrátí se k původní zakázce a přímo se klienta zeptá, zda skutečně hovořili o tom, o čem si klient hovořit přál. Poté může pracovník linky důvěry doporučit klientovi adekvátní kontakt s vhodným odborníkem.
Obtížné, náročné rozhovory na lince důvěry
Jako obtížné, náročné rozhovory můžeme označit ty telefonáty, které kladou na pracovníky linky důvěry zvláštní, mimořádné nároky. Tyto hovory se obvykle diametrálně odlišují od původního poslání linky důvěry - poskytovat telefonickou krizovou
intervenci. V této souvislosti můžeme zpravidla hovořit o následujících kategoriích
telefonátů:
• Agresivní telefonáty
• Opakované telefonáty „starých známých" klientů (stálých volajících)
• Sexuálně zaměřené telefonáty
36 / KRIZOVÁ INTERVENCE PRO PRAXI
Agresivní telefonáty
Agresivním volajícím je vhodné poskytnout určitý prostor pro ventilaci negativních
emocí (možná, zeje to přesně to, co v danou chvíli potřebují). Po takové ventilaci je
někdy možné zahájit konstruktivní rozhovor. V akutní fázi agresivity a hněvu jakékoli
uklidňování volajícího či vysvětlování ze strany pracovníka linky důvěry nemá obvykle smysl, protože klientova reakce není založena na racionálních mechanismech.
Poskytnutí prostoru pro ventilaci představuje vlastně techniku „ otevírání dveří", kdy
se nenaplňuje očekávání agresivního klienta, že se pracovník linky důvěry bude bránit, obhajovat či zareaguje rovněž agresivně. Je třeba mít na paměti, že agresivně se
často chovají klienti, kteří jsou v podstatě nejistí a mají velké obavy z odmítnutí. Po
odeznění ataky agrese se tito klienti často stávají kooperativními a aktivně participují
na řešení problémů. [53]
Je pochopitelné, že takové hovory jsou pro pracovníka linky důvěry frustrující.
Tuto svoji frustraci, naštvání či znechucení by však měl být schopen zvládnout a případně ošetřit v rámci supervize či intervize. Gelhard doporučuje přemýšlet o onom
volajícím nejen jako o hrubém, agresivním jedinci, ale jako o někom, jehož potřeby
s největší pravděpodobností nejsou dobře uspokojovány. [54] Pokud dokáže pracovník linky důvěry o volajícím uvažovat v těchto dimenzích, tedy jako o člověku neuspokojeném a zraněném, může se pokusit vytvořit strategii pro spolupráci s ním. Dát
však konkrétní radu, jak v takové situaci postupovat, je velmi ošemetné, ba téměř nemožné. Neexistuje jen jedna jediná účinná strategie, každý volající (a také každý pracovník na lince důvěry) je zcela odlišný, také kontext dané situace je vždy zcela jiný.
Geldard navrhuje:
• Dát volajícímu najevo, že je plně akceptován.
• Povzbudit klienta, aby hovořil o svém skutečném problému.
• Dát klientovi najevo, jak se pracovník linky důvěry cítí.
I s agresivním volajícím je tedy možné za určitých okolností pracovat konstruktivně a efektivně. Pokud to však z nejrůznějších důvodů není možné, má pracovník linky
důvěry plné právo na limitaci takového hovoru a ukončení telefonátu.
Telefonáty stálých volajících
Pocit bezmoci, únavy, ale i hostility („ To je zas ten, co k nám furt volá! ? Už mě vážně
nebaví ho poslouchat!"), včetně dojmu zneužití linky („Jenom blokuje linku lidem,
kteří to opravdu potřebují!") mohou vyvolávat také tzv. „staří známí" klienti, tedy ti,
kteří vyhledávají služby linky důvěry opakovaně, aniž by k tomu měli zjevný [55] důvod. Někteří z nich předkládají pracovníkům linky důvěry opakovaně různé fiktivní
problémy, [56] jiní neskrývají fakt, že si chtějí pouze „popovídat". S těmito volajícími
je vhodné uzavřít kontrakt o maximální délce hovoru. Pracovník linky důvěry může
na „stálého " volajícího zareagovat například takto: „ Těšíme, Karle, že voláte. Ráda
si s vámi budu povídat čtvrt hodiny, ale pak budeme muset oba zavěsit, aby se dostalo
i na další volající." Je však třeba upozornit na to, že mnozí „stálí" volající odmítají
na tuto dohodu přistoupit, reagují podrážděně anebo zdánlivě na dohodu přistoupí,
FORMY KRIZOVÉ INTERVENCE / 37
ale pak ji odmítají respektovat. Jejich chování hraničí téměř s telefonním terorem
a pracovník linky důvěry musí v takových případech disponovat relativně vysokou
mírou trpělivosti, ale zároveň i asertivity a odolnosti vůči manipulaci. Mnoho „stálých" klientů je totiž velmi zdatnými manipulátory. Můžeme si uvést typické příklady verbální manipulace:
„Vy jste jediný, kdo mi rozumí... "
„Nikdy bych to nikomu jinému než vám, neřekl... "
„Jenom vy mi můžete pomoci... "
„Bez vás bych už dávno spáchal sebevraždu... "
„Nemůžete mě teď opustit, co když si něco udělám..."
„Jste tak milý, cítím se s vámi tak dobře... "
„ Potřebuji jen slyšet váš názor na poslední věc... "
„Jiní volající jsou pro vás mnohem důležitější než já... "
„ Už jenom pět minut... "
„Víte, mám ještě jeden vážný problém, o kterém jsem doposud nikomu neřekl... "
Každý pracovník v pomáhající profesi by si měl uvědomit, na jakou manipulaci
(např. na jakou formulaci) je citlivý on, na „ co by ho manipulátor zaručeně dostal".
Někteří autoři publikací o telefonické krizové intervenci se domnívají, že „stálí"
klienti se dopouštějí jasného zneužívání instituce telefonické krizové intervence, jiní
si jsou naopak vědomi toho, že linky důvěry si své klienty vybírat nemohou a že
opravdu existují lidé, kteří procházejí těžkými, chronickými krizemi. Mezi pravidelně
volajícími klienty mohou být chronicky nemocní lidé; handicapovaní nebo psychicky nemocní, osamělí a opuštění; lidé, kteří ztratili někoho blízkého; lidé s chronickou
depresí; nebo ti, kteří byli v minulosti zneužíváni. Každý z nich má právo na podporu,
péči a poradenství.
Geldard poukazuje na případ, kdy pracovníci jisté linky méli pocit, že plýtvají časem, když poslouchají jednu starou dámu, která volala několikrát denně. Pak ale jednoho dne zavolala její dcera,
že ona dáma zemřela. Volala proto, aby poradcům poděkovala za péči a laskavost k její mamince
během několika posledních týdnů jejího života. Zmiňuje se také o jiném případu, kdy se osobně
setkal s jedním stálým klientem linky důvěry. „ Trpěl těžkou depresí. Svým opakovaným voláním
velmi obtěžoval pracovníky linky. Viděl jsem před sebou smutného, postiženého člověka, který neměl žádné přátele a kterému se všichni vyhýbali. Měl velmi malou šanci, pokud vůbec nějakou, změnit svůj životní styi Měl zdravotní problémy, vážné problémy s chůzí, obtížně se vyjadřoval, měl velice nízkou penzi. Žil naprosto sám. Jeho téměř jediným kontaktem s lidmi byly telefonáty na linku
důvěry..."
Bezbariérovost a relativně snadná dostupnost telefonické krizové intervence ovšem
přitahuje i takové klienty, kteří z různých důvodů stojí mimo běžný systém psychosociální a terapeutické péče. Jedná se např. o jedince, kteří jsou konfliktní, nespolupracující, profláknutí, rezistentní vůči psychoterapii, s různými poruchami osobnosti
apod.
38
/
KRIZOVÁ I N I b R V h N C h PRO PRAXI
Sexuálně zaměřené telefonáty
Na linku důvěry volají někdy také lidé, jejichž cílem je snaha uspokojit své sexuální
potřeby. Mohou například vyprávět sexuálně nabitý příběh [57] nebo se podrobně
dotazovat na nejrůznější intimní témata („Jak se odebírá sperma? A to mi jako sestřička nějak pomůže?" „Mám ho deset centimetrů dlouhého... Jak má být vlastně
normálně dlouhý? A při ztopoření? ") Jiní volající se pracovnice [58] na lince důvěry
přímo zeptají, zda mohou při rozhovoru masturbovat.
Možné důvody takového jednání můžeme spatřovat např. v tom, že poplatek za volání na linku důvěry je nesrovnatelně nižší, než volání na specializovanou erotickou
telefonní linku, ale také v tom, že volající muž chce svými požadavky překvapit a šokovat ženu, která není v sexu „profesionálkou". Volající ale může být také posedlý
sexem, nebo může mít velmi malou (nebo dokonce žádnou) šanci vytvořit si nějaký
uspokojující vztah s přiměřeným partnerem (resp. partnerkou). Pro jiné mohou být
sexuální telefonáty útěkem z reality většinou neuspokojivého života.
Pro mnohé pracovnice linky důvěry představují takovéto telefonáty velké dilema.
Na jedné straně si uvědomují, že telefonát tohoto druhu může klientovi přinášet ventilaci vnitřní tenze. Již Chad Varah, zakladatel první linky důvěry na světě, tvrdil:
„Někteří lidé, kteří volají Samaritány za účelem masturbace, JSOU opravdu osamělí,
depresivní a není vyloučeno, že mají suicidální tendence." [59] Bylo by žádoucí rozlišovat, zda se v daném konkrétním případě jedná o tohoto či sexuálně obtěžujícího
volajícího. Nicméně je velmi obtížné tyto opravdové volající odlišit. Záleží tedy do
značné míry na daném konkrétním pracovníkovi (resp. pracovnici) linky důvěry, jak
k takovému volajícímu a takovému hovoru přistoupí. Krizový intervent má právo takový rozhovor odmítnout.
Obtížné pro pracovníky na lince důvěry mohou být také opakovaná zazvonění bez
jakéhokoliv dalšího projevu („nikdo se na druhé straně neozývá"). V takém případě
se může jednat o zneužívání linky důvěry, ale může se také jednat o volajícího v mimořádně obtížné životní situaci (po znásilnění, při započatém suicidálním pokusu
apod.), který se rozhoduje, zda bude hovořit, či nikoliv. Bouchal [60] konstatuje, že
pracovníkům linky důvěry nezbývá, než trpělivě projevovat zájem, i kdyby se jim
případný zneuživatel nakonec vysmál. Je užitečné vypěstovat si postoj typu: „Tuhle
službu jsem si zvolil/a, je to můj úděl se vším všudy."
• Základními prvky krizové intervence jsou:
- navázání kontaktu s klientem, koncentrace na klienta v krizi a na jeho krizi;
- zaměření na aktuální situaci a na emoce, které vyvolává („tady a teď');
- posílit kompetenci klienta k řešení jeho krize;
- mobilizace zdrojů pomoci.
• Telefonická krizová intervence je v určitých ohledech obtížnější, než intervence tváří
v tvář.
1-UKIVlY KKIZUVh INltlKVĽlNUĽ /
JV
• Pracovník telefonické krizové intervence musí být na vedení rozhovoru dobře připraven, potenciálně (předchozí výcvik, školení apod.) i aktuálně („teď a tady").
> Ukončení hovoru zavěšením telefonu ze strany klienta je přirozenou součástí práce na
lince důvěry.
• Pracovník linky důvěry musí věnovat značnou pozornost každému rozhovoru a rozhovor určitým způsobem usměrňovat.
• Psaní poznámek a imaginace pomáhá krizovému interventovi koncentrovat se a lépe
se vcítit do situace klienta.
• Je nezbytné si vymezit jasné hranice vztahu s klientem.
• Po náročných telefonátech potřebují pracovníci „ošetření" (debriefing, supervizi, intervizi), jinak jim hrozí syndrom vyhoření.
3.2
VYUŽITI INTERNETU
(Pavel Veselský)
Internet jako nové komunikační médium nabízí určité možnosti [61] (a samozřejmě také limity) i v procesu krizové intervence. V souvislosti s lepšími technickými parametry, snadnějším (a také levnějším) přístupem klientů i pracovníků y pomáhajících profesích k internetu, začíná internet ve druhé polovině 90. let stále více
pronikat i do pomáhajícího procesu. [62]
Internetová komunikace nabízí několik možností:
uveřejňování statických informací na www stránkách,
e-mailovou korespondenci,
newslettery, [63]
chaty a diskusní skupiny,
propagaci (bannery, ikonky) atd.
Jak mohou být tyto možnosti využívány závisí na typu klientely a poskytované
služby. Internet nabízí prostor především u témat, pro která klienti rádi volí anonymitu (krizové poradenství, jaké poskytují linky důvěry, psychologické poradenství
apod.) či témat, která jsou přímo spojena se sociální stigmatizací (AIDS, drogy, násilí, odlišná sexuální orientace apod.). Internet, jako alternativní komunikační médium,
je nápomocný zejména skupinám, které se potýkají s komunikačními bariérami,
například:
• zdravotně postiženým,
• bezdomovcům,
• lidem v duševní krizi apod.
Internet jim do určité míry může napomoci odstranit pocit izolace a zvýšit kvalitu
jejich života. Mohou najít potřebné informace na informačních serverech či je získat
přímo prostřednictvím poradenství, můžou v existujících databázích vyhledat potřebný
kontakt, využít chatu a diskusí ke kontaktu s lidmi z vlastní skupiny i mimo ni, seznámit se či najít práci (na www.prace.cz je jim věnována samostatná kapitola).
Téměř učebnicovým příkladem jsou zrakově postižení, pro které počítač a internet může
představovat přímo kompenzační pomůcku. Pokud projdou školením práce na PC (v ČR je jich
takto vyškolených přes 2000) a jejich počítač je vybaven čtecím zařízením nebo braillovským řádkem, mohou na internetu vyhledávat informace a využít také některých pro ně specifických služeb
(tématické články, nabídka kompenzačních pomůcek, kontakty, poradenství, diskuse apod.).
Dlužno ovšem podotknout, že ne všechny www stránky jsou pro ně uživatelsky přátelské - díky
velkému množství framů či textem neoznačených obrázků (viz projekt Blind Friendly Web http://www.blindfriendly.cz/)
Analogicky může internet pomáhat odstraňovat bariéry tělesně postiženým (upoutaným na
vozík či lůžko) - www.bezbarier.cz; sluchově postiženým - www.deafnet.biz či www.ticho.cz;
bezdomovcům - www.lstreet.cz; zájemcům o psychologické poradenství - www.psychoporadna.cz/psycholog.html atp. (zájemce o podrobnější přehled mohu odkázat na portál Helpnet.cz či
katalog www.krizovatka.cz). To samozřejmě neznamená, že Internet nemůže být nápomocný i jiným skupinám či při běžném kontaktu s úřady -jak to vláda v souvislosti s rozvojem státního informačního systému předpokládá.
Domnívám se, že v ČR lze rozeznat tři úrovně [64] možností využití internetu
v uvedeném kontextu:
1. Jednoduché stránky jednotlivých pomáhajících organizací
Poskytují jednoduché informace o samotné organizaci, poskytovaných službách,
kontaktní informaci apod. Jako takové zprostředkují (potenciálnímu) klientovi a veřejnosti pouze informaci o poskytovaných službách.
Vesnička soužití www.dchoo.caritas.cz/vesAndex.htm
Sdružení Pes pomůže www.pes-pomuze.com
ÚSP Kociánka www.usp-kocianka.cz/
2. Sofistikované webové stránky, které mohou klientům napomoci získat informace, které potřebují pro svoji orientaci a rozhodování
Často také poskytují informaci o samotné organizaci, ale důraz je kladen na přehledné
shromáždění informací z určité tématické oblasti. Návštěvník má většinou možnost
navázat interaktivní kontakt prostřednictvím e-mailu.
Bílý kruh bezpečí www.bkb.cz
psychologické poradenství www.psychoporadna.cz/psycholog.html
katalog odkazů www.krizovatka.cz
web o bezbariérovosti www.bezbarier.cz
3. Projekty a webové stránky, jejichž aktivity lze považovat za specifickou formu
psychosociální pomoci
Charakteristická je pro ně zejména vyšší míra interaktivity a propojení návštěvníka
s odborníky z příslušné oblasti.
t-UKMY KKIZÜVhlNIhKVhNCh / 41
informační server pro zdravotně postižené (katalog, poradna, kompenzační pomůcky, legislativa) www.infoposel.cz
sociální práce s bezdomovci www.lstreet.cz
poradensví pro osoby se specifekými potřebami www.internctporadna.cz [65]
Výhody využití internetu v pomáhajícím procesu:
• Prostřednictvím internetu mohou být poskytnuty informace (byť třeba jen doplňkové) potřebné pro základní orientaci klienta a jeho rozhodování. Ve specifických případech jde přímo o poradenství.
• Informace a poskytované služby na internetu jsou demokratické. Využít je
může každý s přístupem k internetu. Odborná i široká veřejnost má nad poskytovanými informacemi kontrolu.
Např. na www.internetporadna.cz může každý z odborníků v jím příslušné oblasti přidat autorizovanou odpověď a komentář; anonymní tazatel tak může získat informace z alternativního zdroje.
• Využití internetu může napomoci odstraňovat komunikační bariéry.
Bezdomovci mohou získat virtuální „domov" - místo pro setkávání s veřejností; zdravotně postižení mohou lépe komunikovat s lidmi ze své skupiny i mimo ni — s širokou veřejností. Internet je
veřejný.
• Využití komunikace prostřednictvím internetu je vhodné zejména u témat,
pro která klienti rádi volí anonymitu (krizové poradenství, jaké poskytují Linky
důvěry, psychologické poradenství apod.) a která jsou spojena se sociální stigmatizací (AIDS, drogy, odlišná sexuální orientace, násilí apod.)
Nevýhody využití internetu v pomáhajícím procesu:
• Chybí kontakt tváří v tvář. I když je možné klienta prostřednictvím internetu
podpořit, tyto služby nejsou moc osobní a absence neverbální komunikace často
komunikaci ochuzuje.
• Zpětná vazba od návštěvníků a tazatelů je limitovaná. Klienta nikdy nevidíme,
někdy bychom od něj potřebovali bezprostřední zpětnou informaci, jejíž absence
nám svazuje ruce. Určitou formu zpětné vazby poskytují „knihy návštěv" - v tomto případě jsou (často anonymní) reakce návštěvníků velmi otevřené.
• Určité kompetence pro využívání internetu a přístup k němu jsou nezbytné.
S postupem doby se tyto podmínky stávají čím dál tím víc zanedbatelné (a do budoucna lze v tomto směru očekávat další posuny).
• Většinou je internet vhodný pouze pro první kontakt a základní orientaci klienta a nikoliv pro systematickou práci s klientem.
Linky důvěry na internetu
Stejně tak jako v zahraničí i v České republice začaly internet využívat linky důvěry.
Na svých www stránkách o sobě uveřejňují základní informace, nabízejí e-mailovou
formu krizové intervence, a někdy i vybrané e-mailové rozhovory zveřejňují (například na www.help-psych.cz). Kromě tradičních linek důvěry (například LD Vsetín
www.inext.cz/linka, LD Ostrava www.help-psych.cz apod.) existují i linky se specifickým zaměřením - např. křesťanským na help.vira.cz). Komplexnější seznam linek
důvěry s internetovými aktivitami lze nalézt na: www.help-psych.cz/ld/internetove.html. Pro e-mailovou krizovou intervenci platí podobná omezení jako pro internetové psychologické poradenství a internetové poradenství obecně. [66]
Kompenzovat některé limity takové formy komunikace se pokouší projekt InternetPoradna.cz - zavedením nové služby - E-Iinka důvěry (elinka.internetporadna.cz). [67] Její inovativní charakter spočívá ve větší interaktivnosti. Komunikace
mezi klientem a linkou důvěry probíhá formou chatu - oba vedou rozhovor ve virtuální
internetové místnosti, do které má přístup pouze klient a pracovník linky důvěry. Klient
vstupuje anonymně a pod heslem, linka důvěry je samozřejmě autentická. [68] Rozhovor je zaznamenáván a pracovník linky důvěry i klient se k němu mohou vracet jak
v průběhu rozhovoru, tak kdykoli později pod svým heslem. [69] Přesto, pokud mohu
shrnout dosavadní krátkou zkušenost, domnívám se, že interaktivní E-Iinka důvěry
představuje pro linky důvěry s pevným připojením k intemetu zajímavou alternativu
k e-mailové korespondenci linek důvěry. Nejsilnější stránkou E-linky důvěry je ve
srovnání s e-mailovou korespondencí bezprostřední a vzájemná komunikace. Podle
pracovníků Linky důvěry Přerov je tato forma komunikace sice „docela zdlouhavá",
[70] vyplývají z ní ale také některé výhody:
• klient i pracovník linky důvěry je nucen více vážit a promýšlet svoje formulace,
což přispívá k tříbení jeho postojů a stanovisek;
• další výhodou je možn&st se vracet k již realizované komunikaci jak v průběhu
rozhovoru, tak po jeho úplném ukončení. To platí nejen pro klienta (může si vše
zpětně oživit), ale také pro pracovníka linky důvěry. [71]
Možnosti jak krizové intervence, tak jiných forem pomoci prostřednictvím internetu dosud nebyly zdaleka vyčerpány a jejich další zhodnocení a rozvoj je pořád ještě
před námi. Také proto, že internet je pouze médium, které neurčuje cíle - j e pouze
možnou platformou. Snad některé z výše uvedených aktivit ukazují směr, kterým se
tento trend v současnosti ubírá. [72]
4. PRACOVNÍK KRIZOVÉ INTERVENCE
V rámci krizové intervence se otevírá velký prostor pro uplatnění relativně
širokého okruhu pracovníků. Mohou to být profesionálové, obvykle psychologové,
lékaři, zejména psychiatři, pedagogové či sociální pracovníci, ale i další odborníci.
Protože se krizová intervence poněkud liší od jiných způsobů práce s klientem, je
vhodné, aby i profesionálové v pomáhajících profesích absolvovali výcvik v krizové
intervenci. Kromě profesionálů se mohou v krizové intervenci uplatňovat i laici, kteří
sice nesplňují kvalifikační požadavky na odborné vzdělání, ale taktéž procházejí specializovaným výcvikem krizové intervence. [73]
Telefonická krizová intervence má svá jistá specifika oproti krizové intervenci
face-to-face, proto je nezbytné, aby pracovníci, kteří chtějí působit, resp. působí na
lince důvěry, absolvovali také výcvik v telefonické krizové intervenci. Nástroje, které
mají pracovníci linky důvěry k dispozici, jsou značně omezené, proto je vhodné, aby
se je v rámci tohoto speciálního kurzu [74] naučili využívat na maximum. [75]
Proces (telefonické) krizové intervence je příliš komplexní na to, aby k jeho pochopení stačilo absolvovat jeden, poměrně krátký, výcvik, proto se pochopitelně
předpokládá průběžné zvyšování kvalifikačního potenciálu každého pracovníka. Samozřejmostí by měla být také supervize, intervize [76] a průběžná, soustavná „práce
na sobě", protože -jak připomíná Kopřiva - hlavním nástrojem pracovníka v pomáhajících profesích je jeho osobnost. Právě jeho osobnost umožňuje úspěšně zvládat
i všechny náročné zátěžové situace, o které obvykle není v rámci krizové intervence
nouze. [77]
Na pracovníky v krizové intervenci jsou kladeny mimořádně vysoké nároky. Očekává se od nich především:
• Dovednost navazovat kontakt s klientem v psychologicky velmi obtížných podmínkách, [78] které vytváří sama krizová intervence a psychický stav osoby, jež se
nachází v krizi.
• Udržení tohoto kontaktu tak dlouho, dokud je potřeba.
• Schopnost rychlého vyhodnocení ohrožení, nebezpečí - ve vztahu k sobě i k druhým (klientovi, členům jeho rodiny i ostatním členům krizového týmu).
• Schopnost učinit první odhad situace a její posouzení, i když jsou podmínky nepříznivé, a provést analýzu všech jejích aspektů (aktivní shromažďování informací, vytváření hypotéz, odlišení zásadních informací od méně závažných).
• Schopnost rozhodovat se pod časovým tlakem a brát na sebe odpovědnost za svá
rozhodnutí.
• Rozeznání a určení pozitivních vlastností osoby v krizi a pozorování změny chování.
• Ohlídání si hranic a limitů.
• Samostatná práce najedná straně, na druhé straně úzká týmová spolupráce.
• Spolupráce s ostatními institucemi.
• Pomáhající musí být také odolný vůči pochybnosti a nevíře v možnosti (vlastní)
pomoci.
• Musí být schopen motivovat sám sebe i osoby v krizi k dalšímu řešení směřujícímu
k ukončení krize.
• Vstřícný přístup - na jednu stranu empatický, ale i aktivní, ba případně i direktivní
přístup.
• Nadprůměrná odolnost vůči pracovnímu stresu.
• Představivost, kreativita a pružnost myšlení a chování.
• Takové sociální dovednosti, jako je chování vzbuzující důvěru, komunikativnost,
snadné navazování kontaktu, schopnost spolupracovat s jinými lidmi.
• Znalosti o existujících službách psychosociální pomoci.
• Žádoucí je také: sebedůvěra, obratnost v jednání, zdravý optimismus, smysl pro
humor, schopnost autoreflexe, pochopení vlastních pracovních kompetencí.
V souladu s Havrdovou můžeme stručně požadavky na schopnosti pracovníků
v pomáhajících profesích (a potažmo i krizových interventů) shrnout následovně:
• Schopnost zorientovat se v potřebách, možnostech a porozumění, které klient
a jeho okolí má, a vymezit s nimi oblast a plán spolupráce - orientovat se a plánovat postup.
• Schopnost rozeznat silné stránky klienta a možnosti klienta a jeho okolí a podporovat jejich soběstačnost a sebeúctu - podporovat a pomáhat k soběstačnosti.
• Znalost metod a systému služeb, schopnost je správně používat ve prospěch klienta,
pomáhat mu je přijmout a ukončit - zasahovat a poskytovat služby.
• Přispívat k práci dané instituce.
• Odborně růst.
4.1
KRIZE KRIZOVÉHO INTERVENTA
Pracovní stres - podobně jako jiné každodenní stresy - vyžaduje mobilizaci
prostředků sloužící k zachování psychické a fyzické rovnováhy. Nakumulování pracovního stresu, neúspěšné vyrovnávání se se stresem, „ vyčerpání" z neustálé připravenosti a „nastavenosti" pomáhat, nejistý efekt intervence, malá (resp. žádná) pozitivní
zpětná vazba, nerealistická očekávání klientů, nebo traumatický zážitek z krizové intervence mohou u pracovníka v krizové intervenci vyústit v krizi. Za nepříznivých
okolností, při pasivitě nebo vyčerpání osoby prožívající pracovní stres, dochází k rozvoji dalších fází krize. Pokud není krize překonána včas, přechází do chronické krizové
reakce - syndromu vyhoření. [79]
Termín vyhoření popisuje stav charakterizovaný ztrátou profesionálního zájmu
nebo osobního zaujetí. Projevuje se zejména u pracovníků v pomáhajících profesích.
PRACOVNÍK KRIZOVÉ INTERVENCE / 45
[80] Jedním z výrazných projevů syndromu vyhoření je odosobnění pracovníka ve
smyslu dehumanizujícího postoje při práci s klienty. Vyhořelý pracovník ztrácí smysl
svého povolání, což se projevuje značnou nechutí ke své práci. Původně mnohdy
nadšený jedinec očekávající splnění svých nerealistických cílů, tvrdě konfrontuje svá
očekávání s realitou. Čím vyšší je jeho původní nadšení, tím závažnější může být stav
vyhoření. Vyhoření se však netýká pouze nadšených jedinců, nově vstupujících do
pomáhajících profesí. Emocionální náročnost spjatá s procesem krizové intervence
představuje značnou psychickou zátěž i pro „zkušené" pracovníky, ta pak může relativně snadno a rychle přerůst i do podoby chronického stresu a ohrožení syndromem
vyhoření.
Můžeme identifikovat např. tyto důvody, proč jsou pracovníci v krizové intervenci
silně ohroženi syndromem vyhoření:
• Dostupnost a neustálá připravenost poskytovat pomoc. Od pracovníků v krizové intervenci se vyžaduje neustálá připravenost pomoci a vstřícnost k potřebám
klientů.
• Široký rozsah problematiky. Krizoví interventi se setkávají s relativně širokým
spektrem problémů - od rodinných konfliktů, sebevražd až po školní selhávání,
problémy v zaměstnám, sousedské neshody apod. To si vyžaduje znalosti a dovednosti různého typu. Kromě toho musí zvládat také základní diagnostiku a analýzu
„ hlavního " problému klienta - někteří lidé, kteří vyhledávají služby krizové intervence, potřebují spíše pomoc jiných institucí, například policie, zdravotnického
pracoviště nebo charitativních nestátních organizací.
• Kontakt s lidmi prožívajícími intenzivní emoce. Setkání s rozrušenými, trpícími
nebo zoufalými jedinci představuje pro pracovníky v krizových službách silnou
emoční zátěž. Práce v krizových službách je také spojena s nebezpečím slovního
nebo fyzického ohrožení podrážděným, agresivním nebo psychiatrickým klientem.
• Nutnost rozhodovat se pod časovým tlakem a často za nejednoznačných nebo
naprosto nedostačujících informací. S ohledem na fyzický nebo psychický stav
klienta je obtížné (a někdy i nemožné) rychle získat důležité informace týkající se
jeho problému. I za těchto okolností je někdy nutné provést určité rozhodnutí.
V případě, že na tomto rozhodnutí závisí život a zdraví jedince v krizi, osobní odpovědnost pracovníků v krizové intervenci vzrůstá.
• Nepředvídatelnost úkolů, doby trvání jejich uskutečňování a podmínek, za
jakých se bude pracovat. Pro různé typy krizových situací platí různé pracovní
postupy, individuální reakce klientů jsou specifické, a proto není možné naplánovat a vykonávat krizovou intervenci podle přesně stanovených, předem daných postupů.
• Práce ve směnném provozu. Pro práci v institucích poskytujících primárně krizovou intervenci (linka důvěry, krizové centrum apod.) je charakteristická obtížná
předvídatelnost pracovního vytížení během směn. Pracovníci krizové intervence
však musí být neustále připraveni jednat. Nevyváženost práce, přechod od velmi
intenzivních, vyčerpávajících situací k různě dlouhému čekání na (příchod nebo
zavolání) dalšího klienta, představuje pro pracovníky v krizové intervenci velkou
zátěž.
• Nutnost spolupráce s různými institucemi. Krizové situace vyžadují často spolupráci různých služeb psychosociální pomoci. Pracovníci krizové intervence
musí být schopni kooperace, vyjednávání a managementu daného případu. [81]
Syndrom vyhoření se projevuje:
• Na úrovni chování „vyhořelého" k druhým lidem, ke klientům a spolupracovníkům, ale i osobám blízkým -jedná se o změnu v sociálních vztazích. K těmto projevům patří: apatie, cynismus, [82] rigidita, podrážděnost, lhostejnost, stažení se
ze sociálních kontaktů, necitlivé a odtažité chování vůči klientům, celkové negativní postoje a odcizení vůči práci i klientům, snížená sociální komunikace. [83]
• Na úrovni pocitů „vyhořelého". Patří mezi ně především: pocity bezmoci a beznaděje, ztráta nadšení, iluzí a naděje, snížení sebehodnocení, frustrace, úzkost, pocity
selhání a viny, ztráta sebedůvěry, pocit vnitřní prázdnoty, obav, strachu, deprese
a hlavně pocity vyčerpanosti a těžké únavy, které zasahují jak profesní, tak osobní
život pomáhajícího. Jedinec, který se dostává do stavu vyhoření, prožívá pocity nespokojenosti s každodenními úkoly. Může se však objevit také trvalá nespokojenost
vůbec se vším v si,t lálníin okolí „vyhořelého", která se přenáší na ostatní osoby kolem pomáhajícího, čímž se nejen vytváří napětí na pracovišti, ale může se přenést
(a narušit) i rodinné klima či jiné privátní vztahy.
V české literatuře se problematice (včetně prevence) syndromu vyhoření věnují
například Křivohlavy, [84] Libigerová, Kebza a Šolcova. V zahraničí je téma burnout
poměrně široce rozpracováno (např. E. Aronson, A. Pinesová, C. Cherniss, Ch. Malachová a další).
Kromě syndromu vyhoření mohou být pracovníci v krizové intervenci ohroženi také
jevem, pro který se v odborné literatuře používá označení sekundárníposttraumatická
reakce nebo posttraumatická porucha (secondary traumatic stress reaction/disorder),
stres ze soucitu [85] nebo syndrom vyčerpám ze soucitu (compassion fatigue) či také
,jndukované trauma" [86]. Tento jev se projevuje zejména při práci s klienty, kteří
prožili zvláště těžkou traumatickou událost, např. s oběťmi katastrof, násilí či jiných
trestných činů, ale také při práci s nevyléčitelně nemocnými či psychicky nemocnými
osobami. Pracovníci v krizové intervenci jsou v takových případech konfrontováni
s příběhy klientů, kteří prožili krajně traumatickou událost (znásilnění, sebevraždu,
násilí na dítěti, zranění), jsou vystaveni intenzivním, někdy až extrémním emocím
(zoufalství, panice, vzteku, hněvu, agresi). Tato skutečnost od nich vyžaduje neustálou revizi vlastního názoru na smysl utrpení a smysl života a také revizi postojů k lidem a ke světu. Setkávání se s nezaviněným utrpením jiných lidí a s nepochopitelnou
krutostí staví pracovníka v krizové intervenci před otázky vlastní víry, řádu a bezpečnosti světa, přesvědčení o vlastní nedotknutelnosti a zatěžuje ho existenciálními dilematy. Šokující prožitky osob, které se staly oběťmi takových traumatických událostí,
mohou vyvolávat u krizového interventa pocity strachu, obav, paralyzují ho, vzbuzují
PRACOVNÍK KRIZOVÍ; INTERVENCE / 47
v něm chuť se pomstít. Krizoví interventi mohou dokonce prožívat podobné pocity
a příznaky jako jejich klienti.
Psychologické důsledky pomoci obětem traumatických událostí se ovšem odvíjejí
nejen od charakteru traumatické situace, ale především i od osobnosti pomáhajícího.
Každý pracovník v krizové intervenci může ovlivňovat průběh stresu, předcházet
jeho případným důsledkům a udělat něco pro prevenci syndromu vyhoření a dalších
fenoménů. V tomto ohledu se ukazují jako užitečné a přínosné: [87]
• Znalosti jevů doprovázejících pomoc jiným lidem, v našem případě jedincům
v krizi {„Co mohu prožívat, když pomáhám lidem v krizi- ").
• Schopnost reflexe, sebereflexe a také pochopení možné závislosti mezi vlastními
životními zkušenostmi a způsobem práce s klientem. Velmi důležité je uvědomit si
své nevyřešené konflikty a traumatické zážitky. Zásadní se zdá být také znalost
vlastních vyrovnávacích strategií v obtížných situacích.
• Schopnost exprese a sdílení náročných prožitků s jinými pracovníky v krizové intervenci, případně blízkými osobami.
• Příslušnost k týmu - ovšem nejen práce v týmu, ale také vzájemná podpora v týmu.
Tým je významným zdrojem emoční, intelektuální a profesionální podpory.
• Zvyk pravidelně, často (nejlépe jednou týdně) probírat na týmových setkáních
zvláště obtížné situace nebo příběhy. Setkání tohoto typu mohou mít supervizní
nebo konzultační charakter a jejich nezbytným prvkem je sdílení osobních prožitků z kontaktu s klientem. Kromě toho je důležité, aby měl pracovník možnost individuální supervize nebo konzultace se zkušeným odborníkem.
• Udržování rovnováhy mezi osobním a pracovním životem.
• Kompenzace stresu z přímého kontaktu s klientem jinými pracovními aktivitami,
například didaktickou nebo vědeckou činností, zvláště takovou, která umožňuje
konceptualizaci problémů vyplývajících z práce s klienty.
• Schopnost zachovat rovnoměrné rozložení mezi „obtížnými" a „lehčími" případy.
• Znalost vlastního psychického a fyzického stavu a schopnost přizpůsobit tomu
svůj pracovní rytmus.
Schopnost vytyčit si realistické, dosažitelné pracovní cíle a hranice vlastní odpovědnosti za klienta (krizový Intervent je odpovědný za svoji práci, nikoliv za klientovo jednání — nenese tedy odpovědnost za to, co klient udělá, nebo naopak neudělá).
• Neustálé prohlubování profesních znalostí a možností pracovního vývoje.
• Rozvíjení koníčků a jiných volnočasových aktivit, zejména těch, které napomáhají
zachovávat si a posilovat optimismus.
• Schopnost najít pozitivní stránky vlastní práce.
PRÁVNÍ ASPEKTY KRIZOVÉ INTERVENCE / 49
5. PRÁVNI ASPEKTY KRIZOVÉ INTERVENCE
(Michaela Trnová)
Dobrá znalost právního rámce je v procesu krizové intervence nejen potřebná, protože zvyšuje jistotu a odbornou kompetenci pracovníka v krizové intervenci
a pomáhá řešit některá dilemata, ale v řadě případů je i nezbytná, a to nejen v procesu
pomoci klientovi, ale i pro ochranu samotného pracovníka.
Mezi základní právní aspekty, ve kterých by se měl každý pracovník krizové intervence orientovat, patří zejména:
• mlčenlivost,
• ochrana osobních údajů a
• oznamovací povinnost.
/. Mlčenlivost
Gabura a Pružinská jsou toho názoru, že všechny informace o výpovědích klientů by
měly být důvěrné a bez souhlasu klienta by neměly být přístupné jiným lidem či institucím. Dokonce ani při konzultacích s manžely klientů by neměly být zveřejňovány
obsahy rozhovoru druhému partnerovi nebo jiným členům rodiny, pokud si to klient
nepřeje. Výjimkou jsou pouze klienti odeslaní do poradny na diagnostický rozhovor
jinou institucí, která chce být o výsledcích práce informována, avšak ani tehdy nejsou
uváděny všechny podrobnosti rozhovoru, pouze požadovaná zpráva, se kterou má
klient právo se předem seznámit. [88]
Pracovníci v krizové intervenci spolupracují v řadě případů se sociálními pracovníky, kteří disponují zcela konkrétními možnostmi pomoci klientům v nouzi (zajištění
azylového ubytování, pomoc při řešení finanční nouze, sociálnč-právní poradenství,
ochrana a intervence apod.). Pochopitelně je i sociální pracovník vázán povinnou
mlčenlivostí. Mlčenlivost sociálních pracovníků je ukotvena nejen v etických kodexech, ale také přímo v zákoně.
Etický kodex NASW se v oddílu o etické odpovědnosti sociálního pracovníka vůči klientům vyjadřuje k mlčenlivosti takto: „Sociální pracovník má nejen respektovat soukromí klientů, ale musí
také všechny informace získané při své práci považovat za důvěrné. Tyto informace smí bez souhlasu klienta použít pouze k pracovním účelům a klienta by měl předem poučit o tom, proč jsou informace získávány a o způsobu jejich možného použití. Pokud jsou o klientovi vedeny zápisy, měl
by sociální pracovník umožnit klientovi přístup k těmto zápisům, na druhou stranu musí dbát na to,
aby byla zachována důvěrnost informací o dalších osobách zahrnutých v záznamech." Etický kodex sociálních pracovníků ČR, který vešel v platnost 1. ledna 1995 a byl vydán Společností sociálních pracovníků České republiky, [89] uvádí v kapitole o pravidlech etického chování sociálního
pracovníka, že sociální pracovník chrání klientovo právo na soukromí a důvěrnost jeho sdělení.
Data a informace požaduje sociální pracovník především s ohledem na potřebnost při zajištění služeb, které mají být klientovi poskytnuty. Sociální pracovník nesmí poskytnout žádnou informaci
o klientovi bez jeho souhlasu, výjimkou jsou osoby s omezenou způsobilostí k právním úkonům
nebo v případě, že jsou ohroženy další osoby.
SO / KRIZOVÁ INTERVENCE PRO PRAXI
Co se týče zákonů vztahujících se k mlčenlivosti sociálních pracovníků, jedná se
především o zákon číslo 582/1991 Sb. v platném znění, o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, §14 -povinnost zachovávat mlčenlivost. Podle tohoto paragrafu
jsou zaměstnanci orgánů sociálního zabezpečení povinni zachovávat mlčenlivost
o záležitostech, se kterými se seznámili v průběhu své práce. Povinnost zachovávat
mlčení trvá i nadále po skončení pracovního poměru, zaměstnanci orgánů sociálního
zabezpečení mohou být povinnosti zachovávat mlčenlivost zproštěni pouze osobou,
v jejímž zájmu tuto povinnost mají.
Dalším zákonem je zákon číslo 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, § 57,
odstavec 1, který vstupuje v platnost 1. ledna 2004. Podle tohoto zákona jsou zaměstnanci orgánů sociálně-právní ochrany povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se obeznámili při provádění sociálně-právní ochrany. Dále jsou tito
zaměstnanci povinni zachovávat mlčenlivost o osobách, které upozornili orgán
sociálně-právní ochrany na porušení povinnosti nebo práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti a na další skutečnosti vyplývající z § 6, odstavce 1 téhož zákona.
[90] Obdobně platí tato povinnost také pro osoby, které se s údaji, o nichž je třeba zachovávat mlčenlivost, seznámily při spolupráci s orgány sociálně-právní ochrany.
Zde se může jednat např. cráve o pracovníka krizové intervence, tedy i na něj se
v tomto případě vztahuje povinnost mlčenlivosti.
Trestem odnětí svobody až na tři roky nebo zákazem činnosti, případně peněžitým
trestem by byl potrestán ten, kdo osobní údaje o jiném člověku získané v souvislosti
s výkonem povolání, zaměstnání nebo funkce, sdělí nebo zpřístupní, byť by to bylo
z nedbalosti, a tím by porušil právním předpisem stanovenou povinnost mlčenlivosti - § 178 trestního zákona, odstavec 2.
2. Zpracování a ochrana osobních údajů
Zpracováním a ochranou osobních údajů se zabývá zákon číslo 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Tento zákon se vziahuje na osobní údaje, které zpracovávají státní
orgány, orgány územní samosprávy, jiné orgány veřejné moci a fyzické a právnické
osoby. Např. orgány sociálně-právní ochrany jsou oprávněny zpracovávat osobní
údaje, jež jsou podle výše zmíněného zákona o ochraně osobních údajů označeny
jako citlivé. Citlivými osobními údaji jsou podle téhož zákona, § 4, písmene b) údaje
vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích,
členství v odborových organizacích. Dále tyto údaje vypovídají o náboženském a filozofickém přesvědčení, trestné činnosti, zdravotním stavu a sexuálním životě osoby,
na níž se vztahují. Citlivé údaje lze zpracovávat pouze tehdy, když osoba, o níž údaje
vypovídají, dala ke zpracování písemný souhlas, přičemž tento souhlas může kdykoli
odvolat.
Při zpracování citlivých osobních údajů musí být zřejmé, ojaké údaje se jedná, kdo
tyto údaje bude zpracovávat, k jakému účelu, na jaké období. Osoba, která údaje
zpracovává (v našem případě se může jednat např. o pracovníka v krizové intervenci
či sociálního pracovníka), musí klienta předem seznámit s jeho právy, jež se týkají
právě zpracování osobních údajů.
PRÁVNI ASPEKTY KRIZOVÉ INTERVENCE / 51
Citlivé osobní údaje mohou být také zpracovávány, pokud je to nezbytné, v zájmu
zachování života nebo zdraví klienta nebo jiné osoby nebo k odvrácení bezprostředního ohrožení jejich majetku. Citlivé osobní údaje lze zpracovávat také v případě,
kdy nelze získat souhlas k jejich zpracování z důvodu fyzické, duševní či právní nezpůsobilosti.
Podle § 10 zákona o ochraně osobních údajů musí osoba zpracovávající údaje dbát
na to, aby člověk, na něhož se údaje vztahují, neutrpěl újmu na svých právech, především na právu na zachování lidské důstojnosti. Zpracovatel údajů musí také dbát na
ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života klienta.
V § 178 trestního zákona, o neoprávněném nakládání s osobními údaji se říká, že
každý, kdo byť i z nedbalosti, neoprávněně sdělí či zpřístupní osobní údaje o jiném
člověku, jež byly shromážděny v souvislosti s výkonem veřejné správy, bude potrestán
odnětím svobody až na tři roky nebo zákazem činnosti, případně peněžitým trestem.
3. Oznamovací povinnost
O povinnosti oznámení hovoří především § 8 trestního řádu, §167 trestního zákona nepřekažení trestného činu a § 168 trestního zákona — neoznámení trestného činu.
u § 8 trestního řádu
Státní orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti, které nasvědčují tomu, že byl
spáchán trestný čin.
• § 167 trestního zákona — nepřekažení trestného činu
Osoba, která se hodnověrným způsobem doví, že jiný člověk připravuje nebo páchá trestný čin, například znásilnění, pohlavního zneužívání, týrání svěřené osoby,
vraždy, loupeže, krádeže atd., a spáchání či dokončení takového trestného činu neprekazí, bude potrestán odnětím svobody až na tři roky. Za překažení trestného
činu se považuje také jeho včasné oznámení státnímu zástupci nebo policii.
• § 168 trestního zákona — neoznámení trestného činu
Ten, kdo se hodnověrným způsobem [91 ] doví, že někdo spáchal trestný čin, například týrání svěřené osoby, vraždy atd., a takový trestný čin bezodkladně neoznámí
státnímu zástupci či policii, bude potrestán odnětím svobody až na tři roky.
Povinnost oznámit trestný čin [92] nastupuje nejen tehdy, když se oznamovatel
o trestném činu doví a zná jeho pachatele, ale také tehdy, kdy se o trestném činu doví
bez toho, aby znal pachatele - tuto skutečnost je třeba si uvědomit především při poskytování telefonické krizové intervence.
K naplnění znaků trestného činu podle § 168 trestního zákona není třeba, aby oznamovatel věděl přesně po stránce právní kvalifikace, o jaký trestný čin, který má povinnost oznámit, jde. Stačí, když zná skutkové okolnosti, které zakládají znaky některého trestného činu, uvedeného v § 168 trestního zákona. Skutkem se rozumí jednání
ve smyslu trestního práva, tj. konání nebo opomenutí. Zároveň, aby se jednalo o trestný
čin, musí být splněny dva znaky: formální znak (znaky uvedené v zákoně) a materiální
znak (nebezpečnost činu pro společnost).
15
-%
-•*
J.
*
V § 215 trestního zákona (trestný čin týrání svěřené osoby) je formálním znakem,
tedy znakem uvedeným v zákoně: „ Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta." Rozhodovací praxe
soudů poté kvalifikuje „týrání" například jako zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm krutosti a bezcitnosti, která tato osoba pociťuje jako těžké příkoří.
Krizový intervent se však při spolupráci s orgány sociálně-právní ochrany dětí může
setkat také s dalšími předpisy, jež oznámení nařizují. Podle zákona č. 359/1999 Sb.,
o sociálně-právní ochraně dětí, § 10, odstavec 4, jsou státní orgány, pověřené osoby,
školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení, případně další zařízení určená pro
děti povinny oznámit obecnímu úřadu s rozšířenou působností skutečnosti, jež byly
uvedeny výše v § 6, odstavec 1, a to bez zbytečného odkladu potom, co se o takové
skutečnosti dovědí.
/ 53
B
ZTRÁTA JAKO KRIZE
A KRIZE JAKO ZTRÁTA
I
ZTRÁTA JAKO KRIZh A KRIZE JAKO ZTRÁTA / 55
6. ZTRÁTA JAKO KRIZE A KRIZE JAKO
ZTRÁTA
Ztráta je bezesporu jednou z univerzálních lidských zkušeností - každý z nás
někdy zažil nějakou ztrátu něčeho (nějaké věci, např. klíčů, hračky, ale také třeba
ztrátu domova, pracovního místa apod.) nebo někoho (ztrátu milovaného člověka například v důsledku rozchodu, rozvodu nebo smrti). V tabulce životních událostí
Holmese a Rahea, která může posloužit také jako inventář precipitorů (spouštěčů)
krize, jsou nejvíce bodovanými událostmi právě ztráty, např. ztráta partnera, ztráta
svobody, ztráta zdraví v situaci nemoci nebo v důsledku úrazu, ztráta zaměstnání
apod. [1] Smrt někoho blízkého je pak nejtěžší ztrátou, která nás může postihnout.
Ztráty prostě k našemu životu patří. Lidský život je plný rozmanitých ztrát - nepřetržitého hledání, ztrácení a nalézání.
Ztrátu můžeme vymezit jako náročnou životní situaci, která je charakterizována
dlouhodobým, ale především ireverzibilním (nezvratným) odloučením od signifikantního (významného) objektu nebo funkce. Rozhodující význam pro prožívání
události jako životní ztráty má emocionální vazba jedince ke ztracenému objektu - člověku, předmětu nebo činnosti. [2] Přirozenou, normální reakcí na každou uvědomovanou ztrátu je smutek (resp. truchlení [3]). Proces truchlení představuje určitý způsob
zpracovávání této ztráty, proces vyrovnávání se s danou situací. [4] Čím byla vazba
jedince ke ztracenému objektu intenzivnější, tím výraznější, intenzivnější a delší jsou
projevy smutku a truchlení. Smutek se pak projevuje na emocionální a kognitivní
úrovni, ale manifestuje se také v chování a na úrovni tělesných projevů: [5]
• Projevy smutku na emocionální úrovni. Smutek (resp. truchlení) je konfliktní
záplava lidských [6] emocí, které člověk prožívá v souvislosti s každou velkou
změnou [7] ve svém životě, např.: šok, zármutek, smutek a žal, touha, pocity viny,
úzkost a strach, pocity bezmocnosti a beznaděje apod.
• Projevy smutku na kognitivní úrovni: zmatek, dezorientace, nedůvěra, obsedantní zabývání se vzpomínkami na ztracený objekt, poruchy koncentrace pozornosti, halucinace atd.
• Projevy smutku na úrovni chování a jednání: pláč, únikové reakce (alkohol,
drogy, hyperaktivita, denní snění, náboženské zanícení, ale také např. únik do nemoci nebo suicidální tendence), poruchy spánku, změna stravovacích návyků,
změny související se sexuálním životem apod.
• Projevy smutku na tělesné úrovni - tělesný dyskomfort [8] provází smutek velmi často. Klienti ho intenzivně pociťují a na rozdíl od některých projevů smutku na
psychické úrovni o něm relativně bez problémů hovoří. Tělesné projevy tak představují důležitý záchytný bod, který může přivést lidi prožívající nějakou významnou ztrátu, k vyhledání odborné pomoci. Rozhovor o tělesných obtížích tak může
napomoci rychlému navázání kontaktu interventa s klientem. Nejčastěji se objevují:
problémy s dýcháním (dusnost, dechová nedostatečnost, ale také psychosomatické
reakce — kašel apod.), únava a svalová slabost, senzorická přecitlivělost (citlivost
na intenzivní svetlo a hluk), nespavost apod.
Přestože je proces smutku (truchlení) vysoce individuální záležitostí a projevy zármutku jsou multideterminovány, můžeme identifikovat jistá stadia, kterými procházejí všichni ti, kterým se přihodila nějaká signifikantní (významná) ztráta. Normální
proces smutku (truchlení) má tři stadia: [9]
1. Krátké období otřesu, šoku - „Ne, to nemůže být pravda!"
2. Období intenzivního smutku, ventilace emocí a manifestace symptomů zármutku na všech úrovních.
3. Období akceptace (přijetí), smíření, zvládnutí životní ztráty - „Ach jo, co se dá
dělat..."
Životní ztráta — ostatně jako každá zvládnutá životní krize — může (je-li adekvátně
zpracována) vést k růstu, expanzi ve vývoji osobnosti, ale také k deterioraci, [10] vývojovému regresu. Konstruktivní nebo destruktivní důsledky životní ztráty pro další
vývoj jedince závisejí na tom, zda jedinec dokáže krizi vyvolanou ztrátou zvládnout,
nebo zda v tomto procesu selže. [11]
Každá ztráta vyvolává v člověku komplex negativních emocí. V tomto prožívání
nepříjemné situace se u postiženého jedince objevují často i překvapivé pocity, týkající se dle Mitchella a Andersonona [12] různých aspektů ztráty. Rozlišujeme:
Materiální aspekty ztráty
Vztahové aspekty ztráty
Intrapsychické aspekty ztráty
Funkcionální aspekty ztráty
Rolové aspekty ztráty
Systémové aspekty ztráty
Všechny ztráty můžeme dále kategorizovat, podle toho, zda se jedná o ztráty: [13]
Aktuální (přišly nečekaně, staly se „teď, hned") nebo anticipované (např. očekávání bankrotu).
Vnější (např. vyhoření domu) nebo vnitřní (např. ztráta naděje, očekávání, ztráta
důvěry).
Uvědomované (dotyčný o nich „ví") nebo neuvědomované (nejsou zpracované,
„odtruchlené" a jako takové jsou zdrojem úzkosti a problémů ve vytváření vztahů
kunovým objektům).
Časově přiměřené (z hlediska obvyklé, „normativní" posloupnosti životních ztrát
v individuálním vývoji jedince) nebo časově nepřiměřené (např. smrt dítěte,
ovdovění v mladém věku, předčasný odchod do důchodu apod.).
MATERIÁLNÍ ZTRÁTA / 57
7. MATERIÁLNI ZTRÁTA
Materiální ztráty představují ztrátu materiálního objektu nebo známého
prostředí, ke kterému má jedinec významný vztah, např. v důsledku:
krádeže;
požáru nebo povodně;
nepozornosti nebo zapomněti i vosti;
rozpadu domova v souvislosti s rozvodem, rozchodem nebo rozlukou;
opuštění domova z důvodů stáří, nemoci nebo postižení v jakémkoli věku;
opuštění domova nebo dokonce země [14] kvůli přírodní katastrofě, politickému
pronásledování, válce nebo jiným okolnostem, nad kterými nemá jedinec kontrolu.
Materiální ztráta nezpůsobuje jen smutek, ale velmi často se pojí také se zlostí,
bezmocností, strachem, lítostí a zklamáním. Smutek nad takovou ztrátou se nevztahuje pouze k danému objektu, ať už je jím cokoliv, ale týká se také např. energie, citu
(lásky), peněz a dalších investic do tohoto objektu. Určité předměty mohou být také
symbolem [15] něčeho (nebo někoho) a jejich ztráta je pak prožívána nejen jako pouhá
ztráta objektu, ale především jako ztráta toho, co předmět představoval.
Příběh paní A.: „Rozešli jsme se. No, rozešli, vlastně mě slušně a hlavně rychle vyhodil. Místo
po svém boku a ve své firmě potřeboval uvolnit pro svoji novou slečnu. Chápu, byla mladší, hezčí,
vyšší, štíhlejší a jistě chytřejší. Abych se snad necítila tratná, dostala jsem na odchodnou vůz BMV,
o kterém vždycky tvrdil, že ho koupil pro mě. Nebudu popisovat, že v něm jezdil hlavně on, i když
měl několik jiných vlastních aut. To, že byl vůz napsán na firmu mi vysvětloval ekonomickými aspekty. Ale teď ho vážně nechal přepsat na mě, před dopravním inspektorátem mi dal doklady, klíče
a polibek na rozloučenou. Bylo to krásné auto, pětková řada, ekonom, nádherná stříbrná metalíza,
bylo pohodlné, úžasné. A drahé. Jenom povinné ručení bylo vyšší, než můj měsíční plat. A cokoliv
se na autě stalo, bylo nehorázně drahé. Postupně jsem si uvědomovala, že „ho neuživím", že tohle
auto je nad moje poměry. Ale nechtělajsem se ho vzdát, bylo pro mě něčím víc než jen dopravním
prostředkem. Bylo pro mě vzpomínkou na určitý - veimi nákladný a luxusní- způsob života. By fo
pro mě splněným snem. Ríkalajsem mu mazlivě „Broučku". Dělalo mi dobře jezdit s autem, které
mi i chlapi záviděli. Ale situace byla neúnosná, vážně to už dál nešlo. Měla jsem pocit, že to auto
mě nakonec zruinuje. Poslední oprava stála přes 18 000 Kč. Nedalo se nic dělat, a tak jsem ho v jednom autobazaru vyměnila za škodovku. Když jsem pak ve škodovce odjížděla, měla jsem v očích
slzy a bylo mi to vážně líto. Ke svému novému autu jsem si už žádný citový vztah neutvořila. Je to
jen auto, a nejenom pro jeho tolik odlišné jízdní vlastnosti. Už nikdy jsem na benzinové pumpě nezažila ty pohledy mužů-obdivné směrem k mému autu a závistivé ke mně. Už nikdy jsem nezažila, že by mě někdo vyzýval na dálnici k honičce. Už nikdy mi nikdo v servisu udiveně neřekl:
A s tím autem jezdíte vy? Ženská? Už nikdy mi nikdo zdarma nechtěl umýt auto, jenom proto, aby
ho mohl mýt. Ale zato jsem slyšela od svého šéfa, který měl ještě horší a starší vůz, komentář v tom
smyslu, že jsem si konečně pořídila auto, které odpovídá mému statusu..."
Materiální ztráta v sobě tedy může zahrnovat celou řadu dalších ztrát. Ztráta určitého předmětu sama o sobě nemusí představovat problém (předmět lze nahradit jiným
obdobným, nebo dokonce kvalitativně lepším předmětem), krizi vyvolávají obvykle
právě ty další, nenahraditelné ztráty, které si v souvislosti s materiální ztrátou uvědomujeme.
Ztráta minulosti
Typickým příkladem jsou rodinná alba fotografií. Fotografie symbolizují naši minulost a připomínají domov, lidi, které jsme znali, významné události našeho života, ale
také života celé naší rodiny. Fotografie dokáží zachytit podobu lidí, podobu míst
přesně, detailně a takovým způsobem, jakým to naše vnitřní vzpomínky nedokáží.
Proto jejich ztráta ohrožuje naši současnost stejně jako naši minulost. Ztratíme-li fotografie, ztrácíme naše kořeny a můžeme ztratit část svého pocitu integrity, protože
fotografie mají emocionální a duchovní dimenzi, která je pro nás nenahraditelná. [16]
Obdobnou reakci může vyvolat i ztráta oblíbené a stále uchovávané hračky (např. panenky nebo plyšového medvídka), který byl pro nás symbolem dětství. Jiným příkladem mohou být také předměty, které se předávají v rodině z generace na generaci
a vytvářejí tak pomyslné pouto mezi námi a našimi předky, např. rodinná kronika, ale
také třeba vánoční ozdoby.
Vzpomínám si na jednu ženu z Olomouce. Pn letních povodních na Moravě v roce 1997 se
voda zastavila u jejich domu a došlo pouíi k zatopení s;kíepů. Ačkoliv se jedná o psyrhicky velmi
labilní klientku, po celou dobu povodně, aie ani po ní nevykazovala projevy krize. Ty se začaly
manifestovat až před vánočními svátky, když zjistila, že jsou všechny vánoční ozdoby na stromeček, které speciálně pro ni představovaly vzpomínku na milovanou babičku, nenávratně pryč.
Zvláštní kategorii představují tzv. asociační předměty. Asociační předměty jsou
symbolické předměty, které si po ztrátě milované osoby pozůstalý uchovává, aby si
jejich prostřednictvím udržel vztah k zemřelému. Stávají se tak jakýmsi pojítkem
mezi pozůstalým a zemřelým. Asociačním předmětem může být cokoliv z pozůstalosti zemřelého (např. šperky), ale také něco, co měla pozůstalá osoba po ruce, když
se o smrti dozvěděla. Asociační předměty jsou něco jiného než památeční předměty.
Většina lidí si uchovává po zemřelém něco na památku, ale asociační předměty mají
jen někteří. Asociačním předmětům je připisován zvláštní význam, a když se ztratí,
vyvolává to u pozůstalých intenzivní stavy úzkosti a strachu. [17]
Ztráta bezpečí
Ztráta něčeho (prip. někoho) může také představovat ztrátu bezpečí. Například domov bývá nejčastěji popisován v emocionálních termínech -jako bezpečné místo,
někde, kde je nám dobře, kde máme své kořeny, kam patříme. [18] Např. přestěhování
tak může na jednu stranu znamenat získání výhodnějšího, lepšího bydlení v lokalitě,
která nabízí více možností (např. pracovních, studijních, kulturních apod.). Na druhou stranu ovšem toto nové místo nemusí poskytovat onen pocit „domova", té „nenapodobitelné atmosféry" (a to i v případě, že se přestěhovala celá rodina, všichni její
členové). Ztráta bezpečí nemusí být jen subjektivní, ale i objektivní (např. přesídlení
z malé klidné vesnice do velkoměsta se všemi jeho riziky).
Ztráta bezpečí může být prožívána také v souvislosti s krádeží či vyloupením bytu,
kanceláře, prip. jiných prostor („ Už se tam nikdy nemohu cítit bezpečně.").
MATERIÁLNÍ ZTRÁTA
/
59
Žena, 45 let, se účastnila školení mimo domov a byla ubytována na jednolůžkovém pokoji na
ubytovně. Večer si položila všechny šperky na noční stolek a šla spát. V noci ji vzbudil podivný
šramot, ale než stačila jakkoliv zareagovat, neznámý pachatel jí sebral z nočního stolku všechny
šperky a utekl. Zalarmovala policii. Policie přijela, provedla ohledání místa činu a mladý policista
se pokusil ženu uklidnit slovy: „Paní, buďte ráda, že vás ještě neznásilnili!" Výsledkem ovšem
bylo, že ženu dostal do ještě větší krize, než jakou původně zažívala-toto ohrožení ji totiž nejprve
vůbec nenapadlo. Když se žena o svém zážitku rozhovořila, vyšlo najevo, že poté, co jí v místě trvalého bydliště vykradli byt, přestala ho považovat za „bezpečné" místo, a proto si všechny cenné
a pro ni významné věci nosila všude s sebou - zásnubní a snubní prsten, šperky, které jí maminka
věnovala jako památku na babičku apod. O to všechno teď přišla a prožívala nejen smutek nad ztrátou těchto věcí, ale také smutek nad ztrátou toho, co šperky symbolizovaly. Ne nevýznamnou součástí pak bylo truchlení nad tím, že nikde není bezpečno, že „svět není bezpečné místo".
Ztrátu bezpečí je možné pociťovat také při ztrátě věcí nebo předmětů, které symbolicky pocit bezpečí zprostředkovávaly, u dětí je to např. oblíbená přikrývka, milovaná
hračka apod.
Ovšem nejen jedinec, ale také komunita nebo společnost může zažívat materiální
(a další) ztráty a reakce s tím související, např. v důsledku:
- přírodní pohromy a katastrofy,
- industriálni katastrofy, [19]
- civilizační katastrofy,
- války apod.
• Přírodní pohromy a katastrofy, jako jsou záplavy, požáry, zemětřesení, sesuvy
půdy, laviny, tornáda, tajfuny, sopečné výbuchy apod. zahrnují jak ztrátu lidských
životů, tak materiální ztráty. Smutek nad ztrátou majetku (domů, vybavení domácností, aut, zemědělských budov, hospodářských zvířat apod.) se zesiluje bezmocností prožívanou v době katastrofy, kdy jí nikdo nemohl zabránit nebo ovlivnit její
důsledky. Truchlení komplikuje také situace, že většina postižených je na vrcholu
produktivních let, takže katastrofa je připravila o vše, co doposud vybudovali připravila je o jejich minulost, intenzivně mění jejich současnost a ovlivňuje jejich
naděje do budoucnosti. Raphael upozorňuje také na to, že ti, kteří truchlí „pouze"
nad ztrátou materiálních věcí, mohou mít pocit, že by svůj zármutek neměli projevovat, když ostatní přišli při stejné katastrofě o příbuzné a přátele. [20] A když si to
přece jen dovolí, mohou trpět silnými výčitkami a pocity viny. Pokud někdo z postižených trpí vážnými a dlouhodobými psychickými následky, je obvykle diagnostikována posttraumatická stresová porucha.
• Civilizační katastrofy mohou souviset např. s kácením deštných pralesů pro komerční účely, se situacemi, kdy musí „příroda ustoupit" civilizaci - např. z důvodu
stavby silničních komunikací nebo nákupních center. Ne všechny negativní reakce
obyvatelstva však souvisejí s ochranou životního prostředí. Některé nepokoje
a protestní akce mohou být vyvolány tím, že se např. plánují stavební práce v oblastech se zvláštním duchovním významem. [21] Obyvatelé pak protestují proti
degradaci významu takových míst a jejich odkazu nebo proti symbolickému znesvěcení přírody.
• Války přinášejí celou řadu ztrát - materiálních i nemateriálních. Války znamenají
zmar mnoha lidských životů, ale přinášejí s sebou také ničení materiálního majet-
60 /
ku, např. významných architektonických nebo kulturních památek, které jsou součástí historie daného národa, nebo důležitých náboženských staveb, které symbolizují stabilitu náboženského života a spirituality. Jiní spatřují největší smutek ve
ztrátě obyčejných domovů, center běžného života mnoha lidí.
Krizová intervence v případě materiální ztráty
Mnohé materiální ztráty připadají ostatním lidem jako malicherné a také to často verbalizují, např.: „Bože, dyť se nic tak strašného nestalo, koupíš si novou!" Vyměnit
ztracený předmět za jiný, ale není to podstatné, proč lidé vyhledávají služby krizové
intervence. Důvod je třeba hledat v dalších ztrátách, které si klient v souvislosti s materiální ztrátou uvědomil. V žádném případě by tedy krizový intervent neměl devalvovat ztrátu a její význam pro klienta. [22]
Snaha vymluvit» někomu jeho smutek situaci jen zhoršuje. Věty jako „ Vždyť to byl
jen..., můžeš to přece nahradit...!" vedou k dalšímu vysvětlování, proč byl předmět
tak cenný, proč je jeho ztráta tak zničující, proč by náhrada nikdy nemohla být stejná,
anebo mohou vést k zablokování a ukončení další komunikace - postižený usoudí, že
se „s vámi o tom dál bavit nebude, protože to prostěnemá cenu". Pro efektivní krizovou intervenci potřebujeme znát symboliku ztraceného předmětu. Silný smutek nad
nějakou materiální ztrátou obvykle znamená, že předmět symbolizoval něco mnohem hiubšího.
Krizová intervence v případě materiální ztráty by se tedy měla zaměřit na:
• Rozpoznání významu a důsledků ztráty pro daného jedince - co předmět pro
klienta symbolizoval.
• Identifikaci dalších (souvisejících) ztrát, které se ke ztrátě objektu váží.
Policista, který vyšetřoval dopravní nehodu, při níž se značně poničilo úplné nové auto, řekne:
„ Vždyť jsou to jenom plechy. Hlavně, že se nikomu nic nestalo. " Vůbec si neuvědomí, ze motorista
v tu chvíli ztratil něco pro něho velmi cenného, co získal po dlouhém plánování, doufání, odříkání
a šetření.
• Pomoc při akceptaci ztráty. Vhodným způsobem, jak podporovat akceptaci (přijetí) ztráty, je vybízet klienty k vyprávění o daném objektu a o okolnostech ztráty.
Důležité je tedy poskytnout klientům dostatek prostoru a času na „vypovídání se"
a to dokonce i v tom případě, kdy příběh už známe, protože jsme ho již (několikrát)
slyšeli.
• Explorace emocí.
D Mohou to být např. pocity viny: „Kdybych nebyl..., tak by ..." „Kdybych tak
neudělal, tak... " „Teď mi zbývá jen... "
D Silná závist: „Jak to, že se to stalo právě mně! Proč on má... a já ne!?!"
D Ale také veškeré reakce nápadně podobné truchlení nad ztrátou milovaného
člověka smrtí: „ Už mi to nikdy nic jiného nenahradí!"
• Normalizace reakcí. Jakmile odezní prvotní krizová reakce, klienti se někdy stydí
za to, že „tak vyvádějí" kvůli ztrátě nějakého předmětu a že „kvůli tomu obtěžují".
Krizový intervent by měl redukovat tyto pocity studu a vysvětlit klientovi, že jeho
MATERIÁLNÍ ZTRÁTA / 61
reakce na ztrátu odpovídá významu, který pro něho daný předmět měl, a zeje dobré tyto pocity verbalizovat a dát jim průchod.
Podpora odpoutávání se od ztraceného objektu. Upnutí se k předmětům spojených s mrtvými nebo s nenávratně ztracenými hodnotami a intenzivní strach z jejich ztráty nebo silná reakce na takovou ztrátu je normální, běžnou součástí procesu truchlení.
Počítat s individuálními rozdíly. Reakce na ztrátu trvá u každého klienta různě
dlouho.
• Materiální předměty mají mnohdy větší význam, než je jejich „pouhá kupní cena" Věci
si spojujeme s lidmi, s událostmi, vírou, nadějemi, láskou atd.
Během smutku nad materiálními věcmi truchlíme nad hlubšími ztrátami, a proto bychom zármutek nad pouhými věcmi neměli nikdy opomíjet nebo podceňovat.
I
FUNKCIONÁLNÍ ZTRÁTA / (i3
8. FUNKCIONÁLNÍ ZTRÁTA
(Kateřina Ivanova, Naděžda Špatenková)
Pozitivní civilizační změny a pokrok lékařské vědy přinášejí nové lékařské,
psychologické a sociální problémy [23] - lidé přežívají s těžšími defekty, žijí s nemocemi, na které by ještě před několika lety zemřeli, prodlužuje se délka lidského života.
Vážná nemoc, zdravotní postižení nebo involuční procesy znamenají ztrátu nebo
zhoršení kvality života, která je velmi často spjata se ztrátou pohyblivosti i soběstačnosti, nezřídka také zvýšené závislosti na jiných lidech, změnou očekávání a autonomie [24] daného jedince.
Pohybová, neurologická nebo jiná systémová ztráta funkcí těla, ať už způsobená
úrazem, onemocněním nebo stárnutím, může vyvolat krizi a silný zármutek.
Moos a Schaefer [25] vypočítávají změny (resp. ztráty), s nimiž se musí jedinec
v případě nemoci či postižení vyrovnávat:
Změna osobní identity
Změna prostoru, v němž se jedinec pohybuje
Změna sociálních rolí, které zaujímá [26]
Změna v souboru osob, které mohou poskytovat sociální oporu
Změna perspektivy - co může jedinec a jeho rodina od budoucnosti očekávat "'•
Tito autoři také identifikují faktory, které mají negativní vliv na psychický stav nemocného:
Nepředvídatelnost změny zdravotní situace
Nejasnost v diagnóze
Postoje lékaře
Nejasnost v pohledu na příčiny vzniku nemoci, na její průběh a další následky
Požadavek rychlého rozhodování v závažných věcech (např. podstoupit nebo nepodstoupit operaci?)
Nemoc, postižení či úraz představují obvykle hrozbu, omezení (nemoc, nemožnost), náročnou životní situaci, krizi, havárii na životní dráze, neplánovaný zásah
do životních plánů, nutí k nějaké změně, většinou směrem k nepředpokládané, nouzové variantě se zhoršenými a omezenými podmínkami. Každá z těchto změn a ztrát
vyvolává příslušnou reakci - smutek. Smutek ale není jediná emoce, kterou postižení
v souvislosti s vážnou nemocí nebo úrazem prožívají. Bezprostředně po nehodě nebo
život ohrožující nemoci se obvykle objevují pocity vděčnosti, že je člověk naživu.
Postupně, jak vychází najevo, že „ život už nikdy nebude stejný jako dřív", se jak u postiženého, tak i u jeho nejbližších tento pocit vděku mění na hněv, vztek nebo zoufal-
ství. Kromě vzteku a smutku je to také nejistota, ztráta očekávání a ztráta naděje u postižených, i u jejich blízkých. Víra v zázračné uzdravení a návrat k „normálnímu
fungování" se pomalu, ale jistě vytrácí s tím, jak klienti vyhledávají různé formy pomoci, jak chodí z místa na místo, od jednoho lékaře či léčitele k druhému a hledají pomoc. Postupně přichází rozčarování, únava, vyčerpání a ztráta naděje. Ztráta naděje
je vystřídána zklamáním a smutkem...
Funkcionální ztráty mají svůj dopad ve všech oblastech společenského života jedince — v profesní činnosti, v rodinném živote i v oblasti sociálních kontaktů. V každé této
oblasti pak můžeme rozlišovat důsledky: na materiální stránku života, na společenské
vztahy a na vědomí pacienta. Rozsah důsledků se liší nejen v souvislosti s druhem
a rozsahem postižení, ale také v souvislosti se sociálními rolemi, které nemocný vykonává (resp. vykonával).
Nepatrné zhoršení pohyblivosti jediného prstu nemusí pro většinu lidí znamenat výrazné omezení jejich způsobu života, pro hudebníka to může být konec profesní kariéry, protože již nemusí
být schopen vykonávat své povolání.
Täte, Lulham a Strettles [27] na základě výsledků šetření mezi pacienty po těžkých
úrazech mozku a míchy tvrdí, že větší a horší důsledky pro výkon sociálních rolí postiženého pí> nou z deficitů, které jsou sice vážné (organický psychosyndrom), ale nejsou
zjevné. Postižený může vypadat „docela normálně", může chodit a mluvit, ale není
schopný normálního rodinného nebo profesního života. Takový jedinec může trpět
těžkými poruchami koncentrace, poruchami paměti, ztrátou zábran, takže např. mluví ustavičně a hlasitě, masturbuje bez jakéhokoli smyslu pro takt na veřejnosti, utrácí
všechny peníze, které má k dispozici, bez přemýšlení o budoucnosti apod. Pacient po
úraze mozku může očekávat, že se vrátí v plném rozsahu k výkonu svých sociálních
rolí, protože si neuvědomuje rozsah svého poškození. Ale jeho sociální okolí (především členové rodiny) vidí, že toho není schopen, a objevují se konflikty pramenící
z rozdílné percepce reality postiženým a ostatními. Ovšem viditelné postižení (např.
paraplegie [28]), bez poškození mozku, dokáže sociální okolí a rodina s odstupem
času akceptovat, nejspíš proto, že postižený je schopen ovládat všechny své kritické
i jiné schopnosti. V obou případech však dochází ke změně očekávaní, ke změně
nebo ztrátě sociálních rolí ve veřejné i privátní sféře.
Postižení lidé se musejí smířit s tím, že již nikdy nebudou úplně zdrávi a budou žít
s ireparabilním (nenapravitelným, trvale nenahraditelným) defektem. Jejich kvalita
života je narušena v důsledku léčebných zásahů (umělá ledvina, substituční terapie
u diabetiků, vedlejší vlivy u cytostatik), mnoho nemocných je vystaveno riziku náhlého úmrtí, stávají se závislými na zdravotnickém personálu a na přístrojích. [29] Nezbytnou podmínkou adaptace je ovšem akceptace ztráty. Postižený a jeho sociální
okolí musí uznat realitu, skutečnost ztráty. Jedině poté může být zahájen proces smutku
a vyrovnávání se se ztrátou. Bezprostředně po nemoci nebo úraze se ale obvykle aktivují u postižného i u jeho blízkých obranné mechanismy popírání.
Stážovala jsem před lety ve vozíčkářské poradně v rehabilitačním ústavu. V náplni mé práce
bylo mimo jiné objednání vhodného vozíku pro daného konkrétního klienta a pomoc klientovi ve
fázi přijetí postižení jako faktu. Mohla jsem ale za klientem přijít teprve v době, kdy mu byla sděle-
FUNKCIONÁLNÍ ZTRÁTA / 65
na diagnóza a kdy byl seznámen s prognózou svého stavu. Bylo běžné, že postižený jedinec po úraze po celou dobu pobytu v rehabilitačním ústavu (což bylo obvykle až 6 měsíců) se nic z toho nedozvěděl. Odmítal se posadit na vozík a osvojit si základy sebeobsluhy, protože „on to nikdy
potřebovat nebude". Mnozí klienti se mi svěřili, že se každé ráno probouzejí s nadějí, že to byl
všechno jen špatný sen a že prostě ráno normálně vstanou z postele a odejdou po svých.
Dlouhodobá léčba a rehabilitace odsunují akceptaci ztráty a posilují (někdy i falešné)
naděje na plné uzdravení. Stav po závažných onemocněních nebo úrazech se může
zlepšovat jen velmi pomalu a konečný rozsah postižení je značně nejasný a nejistý,
někdy je obtížné odhadnout, zda se pacient vůbec někdy vrátí domů, zda se bude
schopen postarat o své děti nebo se znovu vrátí do zaměstnání. To vyvolává značný
stres nejen u nemocného, ale i u jeho nejbližších a v důsledku této nejistoty je proces
přijetí ztráty a prožití truchlení stále odkládán. U některých příbuzných se postupně
začíná projevovat zlost a frustrace z nedostatku jistoty směrem k budoucnosti, ze ztráty
očekávání, která vkládali do léčby a rehabilitace. Protože ale nechtějí nemocného
zbytečně znepokojovat, chtějí mu být oporou, často své negativní emoce potlačují,
což má za následek, že se mohou projevit v jiné formě - např. jako larvované reakce,
psychosomatické problémy apod. Služby krizové intervence proto nemusí vyhledat
jen postižený, ale také jeho nejbližší.
Na hematoonkologické klinice Fakultní nemocnice v Olomouci dělali kolegové výzkum, jehož
jsem se částečně účastnila a který měl mimo jiné i zmapovat potřebu psychologické péče pro velmi
nemocné a opakovaně hospitalizované pacienty (a zejména mladé, což je pro vyrovnávání se se
smrtelnou nemocí závažná indikace). Zjistili však zajímavou věc, že zatímco pacienti téměř shodně udávali, že jim perfektní sociální i psychologickou podporu poskytuje rodina, rodinní příslušníci by naopak psychologickou pomoc uvítali (pro sebe) mnohem častěji. Často se cítili bezmocní,
vyčerpaní, deprimovaní žalem z brzké ztráty nemocného, bez síly dávat tolik opory, kolik bylo
potřeba.
Zásadní význam v procesu vyrovnávání se se ztrátou má postoj jedince k postižení
a to, jestli se lidé za postižené považují. Velký význam mají také postoje rodiny a společnosti. Někteří postižení se snaží svůj handicap překonat a vést v rámci možností
pokud možno „běžný" život. Jiní považují svůj handicap za důvod pro odchod ze života, jiní se snaží o nedosažitelné, snaží se sobě i druhým dokázat, že žádný handicap
nemají. Různí lidé prožívají handicap (znevýhodnění v životě) různým způsobem. Závisí to na mnoha faktorech, např. rozsahu důsledků handicapu na fyzické i psychické
rovině a na úrovni sociálního fungování, dále pak na osobnosti daného jedince -jeho
náhledu na život, sebevědomí, genetickém potenciálu, prostředí a okolnostech, ve
kterých člověk žije, na sociální - především emocionální a praktické podpoře, které
se mu dostává atď. Všeobecně se míní, že na vrozený handicap se jedinec adaptuje
mnohem lépe, než na handicap získaný. (Ale má snad jinou možnost? Jedinec, který
se narodí jako postižený, jinou, „normální" realitu nikdy nezažil.)
Pomoc postiženým a jejich rodinám by se proto měla zaměřit na:
• Ověření a uznání skutečnosti ztráty
Někteří rodinní příslušníci postiženého nedokáží přijmout, ať už z jakéhokoli důvodu, fakt, že poškození je trvalé, a mohou ustrnout v přechodném stadiu zármutku
66 /
a vzteku nadlouho, na roky nebo i natrvalo. Stále doufají v plné uzdravení, i když
to je v souvislosti s rozsahem handicapu (např. poškození mozku) nemožné.
• Ventilaci emocí i při zvládání iatentních afektů
Protože je uvědomování ztráty a vyrovnávání se s ní spjato s řadou negativních
emocí, měl by být krizový intervent na to připraven. Je nezbytné poskytnout klientům (ať už je jím kdokoliv - postižený nebo jeho blízcí) prostor a čas proto, aby
mohli bezpečně ventilovat své negativní emoce.
• Pomoc při překonávání různých překážek v procesu adaptace na nový způsob života [30]
• Identifikaci falešných adaptačních mechanismů a podporu efektivnějších
adaptačních reakcí
Je důležité si uvědomit, že funkcionální ztráty souvisejí také např. se zhoršením
nebo ztrátou funkce smyslového orgánu (např. zhoršení nebo ztráta zraku či sluchu), amputací apod.
Onkologická, téměř 801etá pacientka, která před lety prodělala ablaci prsu, podstoupila ablaci
druhého prsu. Seděla na lůžku, prohlížela si své tělo a říkala: „ Tak jak, jsem ženská, nebo nejsem
Ženská? " Nešlo jenom o smutek nad ztrátou části těla, části svého já, ale také o truchlení nad symbolem, který tato část představovala - ňadra jako symbol ženství. Mohli bychom se domnívat, že
v jejích letech tento symbol už nehraje takovou roli, protože tato část těla již své specifické funkce
dávno splnila, ale...
Kromě smutku nad funkcionální ztrátou se pak připojují symbolické ztráty a důsledky zhoršení nebo ztracení funkce pro sociální komunikaci. [31]
Také postižení intelektu v důsledku1 úrazu nebo nemoci (např. v souvislosti s psychickým stárnutím, rozvojem Alzheimer'ovy demence apod.) vede k procesu truchlení,
pokud je míra postižení taková, že si jedinec své postižení uvědomuje. Pocity ztráty
se mohou nejčastěji manifestovat v podobě frustrace, hněvu a zlosti, podráždenosti,
soupeření o pozornost, ale také třeba ve formě majetnického chování apod. I mentálně
handicapovaní mohou trpět nevyřešeným zármutkem, aniž by si toho někdo všiml.
V takových situacích je nutné reagovat přiměřeně a empaticky, existuje-li podezření,
že příčinou nevhodného chování u kognitivně postižených klientů může být právě nevyřešený smutek.
Postižení v důsledku nemoci nebo úrazu vedou k pocitům smutku, bezmocnosti
a zoufalství také u blízkých osob postiženého, rodinných příslušníků nebo jiných pečovatelů. [32] V takové obtížné situaci některé vztahy obstojí, přežijí, jiné nikoliv.
Svoji úlohu v tom hrají také faktory vztahu -jeho charakteristika, intenzita, jistota
apod. Brightová předkládá hypotézu, že vztah rodič-dítě pravděpodobně přežije
i těžké a rozsáhlé funkcionální ztráty (např. v souvislosti s vážným poškození mozku),
na rozdíl od vztahu manželského, partnerského. Rodiče jsou ochotnější akceptovat
i změny osobnosti svého dítěte („Je to přece naše dítě!"), dokáží obnovit rodičovskou
opatrovnickou roli. Manželství je ovšem postaveno na jiných charakteristikách - na
partnerském, rovnocenném vztahu. Vztahy, zvláště pak manželské vztahy, se v takové
situaci dostávají pod velký tlak a mohou se rozpadnout.
FUNKCIONÁLNÍ ZTRÁTA / 67
Jedním ze zdrojů zármutku je například také ztráta soukromí. Stačí si představit
podmínky a okolnosti, za kterých se manželé v dané situaci ocitají. Je to svět nemocnice, rehabilitačního nebo ošetřovatelského ústavu, pečovatelského domu. Není to jejich svět, jejich domov. Některé instituce mají sice k dispozici návštěvní místnost, ve
které si rodiny mohou v soukromí pohovořit, probrat potřebné záležitosti, mohou využít například také park nebo terasu. Je-li však pacient extrémně postižený, nemusí
být schopen se do místnosti pro soukromá setkání dostat, a tak musí různé aspekty
vztahu probíhat na doslech, a možná i na dohled ostatních.
Pracovala jsem jako osobní asistentka mladého muskulárního atrofika, který žil ve společné domácnosti se svojí matkou a jejím přítelem (a mnoha zvířaty) v běžném panelákovém bytě. Postižení tohoto hocha bylo velké, samostatného pohybu byl schopen pouze na elektrickém vozíku, což
ovšem prostory panelákového bytu neumožňovaly. Proto trávil většinu času na mechanickém vozíku u svého počítače. Kdykoliv kdokoliv ho přišel navštívit, procházel téměř přes celý byt, přes
obývací pokoj, kde ostatní sledovali televizi, přitom nahlédl do ložnice, na WC i do kuchyně, než
se dostal do dětského pokoje. Protože tento mladý muž nebyl schopen příchozím vzhledem ke svému handicapu otevírat, byly dveře vždy otevřené - takže vstoupit mohl téměř kdokoliv. Jsem přesvědčena, že konflikty mezi jeho matkou a jejím partnerem pramenily také především z pocitu
ztráty soukromí-jejich byt se stal skutečným „průchoďákem". Ale ani onen mladý muž neměl
v daném prostředí prostor na soukromí, což se ukázalo jako problém, když si našel dívku a začal
podnikat a navštěvovali ho obchodní partneři nebo klienti. Situace se nakonec vyřešila jeho odstěhováním do domu s pečovatelskou službou, kde mohl přijímat (i dámské) návštěvy bez problémů.
Brightová v této souvislosti připomíná i stav, který popisuje jako žijící smrt, tedy
stav, kdy dojde k přežití těla, které je ale silně poškozené nebo postižené; s myslí
a osobností uvězněnou v takovémto těle a často změněnou tak, že jedinec přestal být
tou osobou, kterou jsme znali a milovali. V našem sociokulturním prostředí ovšem
neexistuje rituál pro rozloučení se s osobou, která se v tomto stavu žijící sfnrti ocitla.
Naše společnost odstupuje i od rituálů rozloučení s lidmi, kteří skutečně zemřeli, proto
nám rituál loučení s osobou, která sice ještě žije, ale její život je zcela závislý na podpoře přístrojů a péči druhých lidí, připadá takřka absurdní. Pouhá představa rozloučení
se v takové situaci je pro mnoho lidí částečným svatokrádežným popřením naděje
a přijetím beznaděje, přestože jsou příbuzní v takové situaci konfrontováni s postupným zhoršováním zdravotního stavu člověka, kterého milovali, který byl součástí jejich života a také součástí očekávání směřovaných do budoucnosti. V takové sitiiaci
je téměř nemožné nabídnout klientům jakoukoliv útěchu kromě toho, že jim umožníme
vyjádřit zármutek nad ztracenou osobou, přestože ta je ještě naživu.
„Tento člověk není ten, kterého jsem si vzala... Musím se rozloučit se vším, co naše manželství
pro mě a naše děti znamenalo, a pokusit se adaptovat na nový vztah. Mohu jen milovat vzpomínky
na něj, na to, jaký byl, kdo byl. Nemohu milovat člověka, kterým se stal "
• Vážná nemoc, úraz a následné postižení představují hrozbu, omezení, krizi, havárii na
životní dráze. Různí lidé se vyrovnávají s handicapem různě. Mnozí potřebují při akceptaci handicapu pomoc. Pomoc a podporu mohou potřebovat také jejich rodinní příslušníci a pečovatelé.
Handicap má příliš mnoho konkrétních příčin, než abychom je zde mohli jednotlivě probírat, ale empatický pomáhající jistě dokáže kreativně využít inspirace zde prezentované
68 /
a flexibilně je přizpůsobit dané konkrétní nemoci nebo situaci, ať už se jedná o ztrátu kontroly nad životem kvůli těžké epilepsii, o partnerský konflikt kvůli chromozomální abnormalitě apod.
• Funkcionální ztráty se mohou oproti umírání a smrti zdát méně jasnou příčinou smutku
a truchlení, ale handicap a jeho dopad na naše životy a vztahy je velkým zdrojem složitého truchlení
VZTAHOVÁ ZTRÁTA
9.
/
69
VZTAHOVÁ ZTRÁTA
Vztahová ztráta znamená ukončení příležitosti být v kontaktu, komunikovat,
mít společné zážitky, milovat se či být jinak v emocionální a fyzické přítomnosti s určitou osobou. Tento typ ztráty může souviset např. s rozvodem, rozchodem, změnou
zaměstnání či školy apod.
Vztahová ztráta může být:
•
•
•
•
Částečná — např. při přestěhování se, rozchodu apod.
nebo úplná - např. ovdovění;
Dočasná — např. hospitalizace v nemocnici
nebo trvalá - např. úmrtí milované osoby. [33]
Smrt blízkého člověka
Smrt milovaného člověka patří k nejtěžším ztrátám, které nás mohou postihnout.
Smrtí ztrácíme tohoto člověka navždy, definitivně. Je normální, že pozůstalí v takové
situaci prožívají hluboký zármutek, cítí se opuštění, zoufalí a bezmocní. Ztráta blízkého člověka představuje výrazný zásah do sebepojetí pozůstalých, jejich identity
a integrity. Mají pocit, že se jejich svět zhroutil, že jejich život ztratil smysl. Prožívají
krizi. Krizi, nikoliv nemoc. Ačkoliv truchlení nad ztrátou milovaného člověka může
v mnoha ohledech připomínat nemoc [34] (jedinec se cítí subjektivně špatně, trpí poruchou spánku, apetitu, můžeme registrovat dopady na sociální vztahy apod.), není
truchlení nemocí, [35] ale přirozeným způsobem zpracovávání ztráty.
Truchlení je komplexní psychologickou, sociální a somatickou reakcí na ztrátu.
Projevuje se zejména:
• Konfliktní záplavou různorodých emocí, nejčastěji se jedná o:
D Smutek, zármutek a žal.
D Obavy - mohou být způsobeny nejistotou („ Co se mnou bude? Co si počnu?"),
ale i otázkami po smyslu života (tváří v tvář smrti dosavadní životní pravdy
ztrácejí svou cenu) a konfrontací s vlastní smrtelností (strachem z vlastní smrti).
a Hněv, vztek a agrese - tyto negativní emoce mohou být zaměřeny na ostatní,
např. na zdravotnický personál („Proč mu nějak nepomohli? Proč ho nezachránili?"), na zemřelého („Jak mi to mohl dělat? Proč mě tu nechal samotnou?"), ale i na sebe sama („Proč jsem hojen v té nemocnici nechávala?").
D Pocit viny, který může pramenit mimo jiné z „pocitu viny za přežití" („Proč
právě on a ne já?").
• Pocit opuštěnosti, ale také např. ulehčení (např. u terminálních nemocí, že to
utrpení skončilo), vysvobození apod.
70
/
•
•
•
•
Somatickými (tělesnými) potížemi (např. vyčerpání, nechutenství apod.).
Určitou dezorganizací denního pořádku, „normálního" života a běžného fungování.
Impulzivním, chaotickým jednáním.
Zahlcením představami o zemřelém (truchlící mají pocit, íe zemřelého vidí nebo
slyší).
• Identifikací se zemřelým {pozůstalí přebírají určité vzory a modely jednání z repertoáru zemřelého -používajíjeho výrazy, gesta, způsob úpravy zevnějšku apod.).
• Vyhýbání se sociálním kontaktům nebo podrážděnost (až hostilita) v přítomnosti jiných lidí. [36]
Truchlení jako přirozenou reakci na smrt blízké osoby můžeme popsat jako proces,
který má několik fází. [37]
Tab. 2 Členění procesu truchlení
Doba trvání
Projevy
Bezprostředně po ztrátě,
několik hodin (až dva dny).
Pozůstalí si připadají zmatení, otupělí,
omráčení, často reagují zautomatizované, nevěřícně („Ne, to nemůže být pravda! Ne, to ne!).
Fáze sebekontroly
Trvá zpravidla do večera
dne pohřbu.
Příprava a organizace pohřbu znemožňuje pozůstalým, aby zcela podlehli
svému zármutku. Teprve až odejdou
smuteční hosté, plně na ně dolehne bolestnost ztráty.
Regrese
Jeden až tři měsíce.
Truchlící pláčí, ve svém chování vykazují prvky regrese (chovají se jako děti),
jsou apatičtí, uzavření, úzkostní, zoufalí. Dostavuje se dezorganizace chování,
pozůstalí nezvládají nároky běžného
fungování, nejsou schopni se zařadit
zpět do pracovního procesu, stahují se
ze sociálních kontaktů. Mohou trpět poruchami spánku, nechutenstvím.
Adaptace
Obvykle až jeden rok
(u vdov běžně i 3-4 roky).
Pozůstalí získávají ztracenou sebekontrolu nad sebou samými, nad svým životem, zvládají nároky běžného života.
Smiřují se s tím, co se stalo, přesto nezapomínají - „zůstává jizva, která bude
příležitostně bolet."
Fáze truchlení
Šok a otřes
(Zdroj: Kubíčková 2001, s. 34-36)
Členění procesu truchlení na fáze reflektuje všeobecně rozšířenou představu
o tom, že truchlení má svůj začátek a konec. [38] Truchlící mohou na koncept fází
(nebo stadiO pohlížet jako na něco, čím zákonitě musí projít. Oproti pasivním fázím
tak Worden staví koncept úloh truchlení, který zdůrazňuje aktivitu pozůstalých. Tento
přístup znamená naději, že zármutek je možné ovlivnit zásahem zvenčí, a dává po-
VZTAHOVÁ ZTRÁTA
/ 71
zůstalým šanci něco pro zvládnutí svého zármutku udělat, dává jim nějaký důvod být
aktivní. [39] Worden uvažuje o těchto čtyřech úlohách: [40]
1. Přijmout ztrátu jako realitu.
2. Prožít zármutek.
3. Zadaptovat se ve světě, ve kterém zemřelý už není.
4. Citově se odpoutat od zemřelého a investovat city do jiného vztahu.
Wordenův koncept úloh modifikoval Baker (1992). Ten identifikuje úkoly počáteční fáze, které začínají ihned, jakmile se jedinec o smrti milovaného člověka dozví.
Tato fáze zahrnuje pochopení toho, co se stalo, a aktivizaci obranných mechanismů,
které pozůstalého chrání proti psychologickému dopadu ztráty. Úkoly střední fáze zahrnují zpracování ztráty a bolesti, kterou zármutek přináší. Úkoly pozdní fáze zahrnují
reintegraci identity a pokračování ve vývojových úkolech odpovídajících věku. [41]
Tab. 3
Úkoly zármutku
Fáze/stadium
Signifikantní úkoly
Počáteční fáze
zármutku
Pochopit, že někdo zemřel.
Uvědomit si důsledky ztráty ve vztahu k sobě i druhým.
Aktivizovat obranné mechanismy směrem k sobě i k ostatním, zejména
rodinným příslušníkům.
Uznat realitu ztráty.
Přijmout a dovolit si truchlení jako reakci na ztrátu.
Prozkoumat a znovu ohodnotit ztracený vztah.
Mírnit bolest způsobenou ztrátou.
Střední fáze
zármutku
Pozdní fáze
zármutku
Znovu nastolit pocit identity a integrity
Navrátit se k vývojovým úkolům daného věku.
Investovat do nových vztahů.
Vyrovnat se s periodickým oživováním bolesti.
(Zdroj: Baker, 1992 in Janosik 1994, s. 28)
Krizový intervent by měl nejen znát průběh procesu truchlení, ale měl by být také
schopen odlišit normální [42] a abnormální [43] truchlení. Atypické formy zármutku
se od normálních reakcí neliší ve své podstatě, ale intenzitou a délkou trvání reaktivních příznaků (rozdíl je tedy v intenzitě a délce trvání truchlení, ne ve způsobu).
Lindemann [44] rozlišuje:
• Opožděné reakce (reakce na ztrátu jsou odloženy nebo opožděny o celé týdny,
měsíce, nebo i roky).
• Zkreslené reakce (hyperaktivita, získání symptomů poslední nemoci zemřelého,
lékařsky uznaná nemoc, změny ve vztahu k přátelům a příbuzným, zaryté nepřátelství vůči určitým osobám, skrývání nepřátelství, ale získání upjatého a formálního
72 /
chování, dlouhodobá ztráta modelů sociální interakce, činnosti mající negativní
vliv na vlastní sociální nebo ekonomický status, deprese). [45]
Tab. 4 Srovnání normálního a abnormálního smutku
Trauma =>
Normální zármutek a truchlení =>
Zranění
Smrti
Ztráty
Plačtivost
Mluvení o ztrátě
Pociťování bolesti nad ztrátou
Vyjadřování pocitů lítosti
Vyjadřování pocitů zlosti
Trauma =>
Absence zármutku a truchlení =>
Odložený zármutek =>
Deprese
Krize
Zranění
Smrti
Ztráty
Popření ztráty
Potlačování pocitů
Udržování sebekontroly
Neschopnost plakat
Odmítnutí uznat bolest
Vina
Snížení sebevědomí
Konečné obnovení a znovuzapojení do
života, vztahů a zájmů. Adekvátní
truchlení zabraňuje přehnané lítosti,
prolongované depresi nebo krizi.
Potíže s obnovením dřívějších zájmů,
vazeb, vztahů
Faktory podporující normální zármutek a truchlení
Rituály (pohřby a podobné rituály)
Dovolení pozůstalým hovořit o ztrátě a jejím významu
Kulturní vlivy, které dovolují vyjádření zármutku
Vyhýbání se drogám, abúzu alkoholu nebo léků
(Zdroj: Janosik 1994, s. 29)
Někteří pozůstalí si jasně uvědomují, že se jejich zármutek „zkomplikoval", cítí, že
uvízli v procesu truchlení a „ sami uz nemohou dál". Z tohoto důvodu pak vyhledávají
odbornou pomoc. Tato „sebediagnóza" je u truchlících typická. Pokud si pozůstalí
uvědomují své problémy a dávají je do souvislosti s nezpracovaným zármutkem, má
v tomto ohledu krizový intervent usnadněnou diagnostiku. Pokud tomu tak není, je
třeba si v rozhovoru s klientem povšimnout případů ztráty a úmrtí. Prolongované
nebo chronické truchlení [46] je obvykle latentní, a ačkoliv to tak na první pohled nevypadá, je stále přítomné - může se kdykoliv aktivovat (manifestovat) a propuknout
v akutní krizi anebo (a to častěji) zintenzivňovat průběh jiných krizí. V takovém případě jsou možnosti krizové intervence značně omezené a otevírá se prostor pro psychoterapii.
Typickým příkladem j sou tzv. výročm'razjfcce, kdy výročí ztráty oživí dřívější zármutek. Související krize se tak mohou objevovat periodicky dokonce i potom, co se zdá, že je ztráta úspěšně
zpracována. Ani akutní, ani chronické truchlení není vždy zcela ukončeno.
VZTAHOVÁ ZTKÁTA
/
73
Krizová intervence u pozůstalých
Truchlení je dlouhodobým procesem vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka.
Prožitek celého procesu truchlení je ovšem nezbytnou podmínkou k tomu, aby se
truchlící dokázal vypořádat se smrtí blízkého člověka. Prožít si truchlení, zpracovat
tuto ztrátu a vypořádat se s ní znamená integrovat tuto událost do vlastního života
a akceptovat ji, nikoliv se od ní izolovat. To je však provázeno bolestí a dalšími symptomy truchlení, které mohou pozůstalé (nebo jejich sociální okolí) znepokojovat.
Pozůstalí potřebují pomoc a podporu, aby se dokázali se zármutkem vyrovnat.
Hlavním zdrojem pomoci pozůstalým by měly být především jejich primární členské
skupiny - rodina, přátelé, příbuzní, známí. Přirozené zdroje sociální opory ovšem
v současné společnosti selhávají, [47] proto truchlící hledají pomoc u odborníků. Pro
pozůstalé může být mnohem jednodušší hovořit o problémech, které ohrožují jejich
integritu, identitu, sebeúctu a sebepojetí s „cizím" člověkem, např. krizovým interventem, než s členem vlastní rodiny.
Základem krizové intervence je rychlé navázání kontaktu s pozůstalým a vytvoření
takových podmínek a atmosféry k rozhovoru, které umožňují ventilaci emocí spjatých se smrtí milovaného člověka. V této fázi intervence hraje zásadní roli emocionální podpora. [48] Bezvýsledné a neúčelné je utěšování a dávání rad typu:
„ Vzchop se, máš přece pro koho žít!"
„Musíš být silná!"
„ Vzmuž se trochu!"
„Jsi pořád mladá, můžeš se ještě znovu provdat."
„To bude dobré, uvidíš... Chce to čas..."
„ Máš celý život před sebou!"
Navázání kontaktu s pozůstalými mohou také komplikovat otázky:
„Jak se cítíte?" [49]
„Co ode mne očekáváte?"
Vhodnejšou naopak následující formulace:
„Je mi to líto. "
„ Cítím s vámi. "
„Jak to všechno zvládáte?"
„Nevím, proč se to stalo... "
„Jsem tu, abych naslouchal."
„Musí to být pro vás těžké. Co je pro vás nejtěžší?"
„ Co pro vás mohu udělat? "
„Je dobře, že jste zavolal na linku důvěry. "
„Je dobře, že jste přišel... "
Při osobním setkání krizového interventa s truchlícím klientem může být atmosféra
poněkud napjatá. Důvody můžeme hledat a nacházet v citlivosti problematiky smrti
a truchlení- smrt děsí, připomíná všem jejich bezmocnost, neschopnost čelit jí a bojovat s ní, ale také vlastní smrtelnost. Každé setkání s někým, koho zasáhla smrt blízkého člověka, je bolestivou konfrontací s možností, že by se to mohlo stát také nám...
Také samotný pozůstalý svým chováním (pláč, exprese konfliktních emocí apod.),
oblečením a mimikou přispívá k dramatizaci celé situace. Je však nutné vytvořit takové klima, aby pozůstalí cítili, že jsou přijímáni a že se mohou se svými problémy na
pracoviště krizové intervence opět kdykoliv obrátit. Dalším důvodem může být nedostatečná zkušenost pracovníků v krizové intervenci, jak pracovat s těmito tématy.
Nejčastěji se pracovníci v krizové intervenci dopouštějí následujících omylů a chyb:
• Vyhýbají se použ(vání tzv. „silných" slov (místo „smrt" říkajínapř. „to ", např.
„Stalo se to včera.").
• Obávají se zmínit o zemřelém v komunikaci (pozůstalému více pomůže, když si
vyvolá pěkné vzpomínky na zemřelého, než když se bude vyhýbat vzpomínkám na
něho).
• Snaží se zabránit pláči (pláčje projevem emocí pozůstalého, pomoc ve formě poskytnutí bezpečného prostoru pro vyjádření takových emocí je na místě a pomáhá
pozůstalému v truchlení).
V průběhu procesu krizové intervence (v dalších rozhovorech) krizový intervent
kromě poskytování emocionální podpory:
• Normalizuje prožitky ztráty, seznamuje pozůstalé s truchlením jako s přirozeným
procesem, upozorňuje je na individuálnost a jedinečnost každého truchlení (vysvětluje jim, že každý člověk prožívá truchlení jiným způsobem a každému to trvá
různou dobu).
• Podporuje pozůstalé a dovoluje jim, aby dávali najevo své pocity opuštěnosti, aby
plakali, naříkali, zlobili se a ventilovali všechny emoce související se ztrátou milovaného člověka.
• Identifikuje, případně aktivizuje přirozené zdroje sociální opory.
• Hovoří s pozůstalými o jejich vztahu k zemřelému, dovoluje jim o něm vyprávět,
dokonce si ho idealizovat. Vzpomínky na zesnulého dávají pozůstalým pocit jeho
blízkosti.
• Velmi důležité je, aby krizový intervent pomohl odlišit pozůstalým skutečný a iracionální pocit viny.
Základní schopností, která se vyžaduje od pomáhajícího, je schopnost soustrastně
naslouchat. Toto naslouchání je obtížné, proto si shrneme některá doporučení:
• Udělat si pro rozhovor s pozůstalým dostatek času.
• Být dostatečně trpělivý, citlivý, vnímavý.
• Představit si sám sebe v roli pozůstalého.
VZTAHOVÁ ZTRÁTA
/ 75
Používat otevřené otázky (otázky, na které není možné odpovědět pouze ano - ne).
Nedávat zbytečné rady, nechat na pozůstalém, aby spolu s krizovým interventem
hledal řešení.
Neodsuzovat emoce pozůstalého.
Nepřerušovat pozůstalého v hovoru, neskákat mu do řeči.
Nemluvit příliš, nechat mluvit hlavně pozůstalého.
Používat výrazy aktivního naslouchání např. „aha", „apak"...
Dovolit, aby se i ticho stalo součástí konverzace.
Spíš než zvažovat, co říci, naslouchat bez odsuzování.
Poskytovat ujištění, že pozůstalý udělal pro zemřelého vše, co bylo v jeho silách.
Později podporovat pozůstalého v návratu ke starým zájmům a aktivitám, k „novým začátkům".
Hlavní pravidlo práce s pozůstalými je soustředit se na jejich pocity a normalizovat
symptomy truchlení, ujistit pozůstalé, že to, co cítí, co prožívají, je normální a přirozené.
I
INTRAPSYCHICKÁ ZTRÁTA / 77
10. INTRAPSYCHICKÁ ZTRÁTA
(Irena Sobotková)
Vnitřní, intrapsychické ztráty jsou obtížněji postřehnutelné, proto nemusí
být vždy plně uvědomované, ačkoliv mohou být prožívané („ Vlastně ani nevím, proč
je mi z toho tak smutno...") Poprvé se objevují pravděpodobně v adolescenci. Jedná
se například o ztrátu naděje, pocitu svobody, vzdání se plánů do budoucnosti, rozbití
nějakého ideálu apod. I když tento typ ztráty většinou souvisí s nějakými vnějšími
událostmi, je ryze vnitřní (intrapsychickou) zkušeností. Nezřídka také to, co jedinec
ztratil, bylo jeho tajným snem, nadějí či nejniternějším tajemstvím, o kterých nikdo
jiný nevěděl. Z těchto důvodů může zůstat intrapsychická ztráta skrytou životní událostí, o které se ostatní nemusí vůbec dozvědět.
Ztráta očekávání
Pokud se ukáže, že situace, realita nebo život je jiný, než jsme doufali nebo plánovali,
zažíváme ztrátu očekávání. Očekávání se vztahuje ke každé anticipované životní
změně a zpravidla se s nimi v rámci životního cyklu vyrovnáváme uspokojivým způsobem.
Můžeme kategorizovat [50] tři typy očekávání:
• Očekávání od sebe
• Očekávání od druhých lidí
• Očekávání druhých lidí od nás
Nejsou-li naše očekávání naplněna, reagujeme velmi negativně. Nenaplněná očekávání se projevují jako smutek, zklamání, hněv, bezmocnost, nízká sebeúcta apod.
V některých případech může být oproti očekávání zrněna příjemná Například žena, která se
obávala mcnopauzy, zjistí, že jí přechod spíše než ztrátu ženství přináší potěšení ze sexu -je zbavena neustálých obav z nechtěného těhotenství, prožívá určité osvobození a možnosti uplatnit se
i v jiných oblastech, než bylo mateřství
Zpracování nesplněných očekávání je sice spíše záležitostí terapie než krizové intervence, přesto si můžeme přiblížit Banmenovo [51] doporučení pěti způsobů, jak
pomoci klientům s jejich nesplněnými očekáváními:
• „ Upustit od nesplněných očekávání."
Upuštění od toho, co klient chtěl, často spouští pocit ztráty. Přijetím sebe sama
a přijetím situace, i když se mu nemusí líbit, může jedinec zvládnout ztrátu a ocenit
to, kdo je a co má.
• „Najít alternativy k naplnění svých očekávání. "
Není-li z nějakého důvodu možné dosáhnout stávajících očekávání, je vhodné najít
a realizovat alternativy k nesplněným očekáváním.
• „Rozhodnutíklienta, ze se bude držet svých nesplněných očekávání. "
Odmítá-li klient upustit od svých očekávání a odmítá-li akceptovat i alternativy, je
důležité prozkoumat, jakou cenu za to on sám a možná i druzí platí. Není vhodné
nutit nebo tlačit klienta ke změně nebo ho nějak kritizovat za neochotu něco změnit, musí sám nahlédnout přijatelnost či nepřijatelnost ceny, kterou platí.
• „Jít ke svým touhám. "
Očekávání jsou obvykle jedinečná pro každého člověka a pro každou situaci.
• „ Pracovat na splnění očekávání. "
Klient často potřebuje pomoc, aby uvěřil a aby rozptýlil svá stará a nevýhodná přesvědčení (např. „Jsem příliš starý na to, abych ještě chodil do školy."). Je užitečné
pomoci klientovi najít realistická očekávání.
Narození postiženého dítěte
Narození postiženého dítěte je mimořádná zátěž a velmi náročná životní situace.
Zádní budoucí rodiče nejsou před touto možností stoprocentně chráněni - všichni
očekávají, že se jim narodí zdravé dítě. Narození postiženého dítěte pak znamená nejen ztrátu tohoto očekávání, ale přináší s sebou i celou řadu dalších ztrát. Divoký kolotoč pocitů a představ spojený s mnohonásobnou ztrátou komplikuje všechny dimenze rodinného života. Jak píše Matějček, [52] rodina stojí před vážnou prověrkou
svých adaptačních možností a schopností.
Mýty o narození dítěte s postižením
Mýtus
Fakt
Normální lidi mají normální
děti. To se nám nemůže stát.
Běžný laický názor nepřipouští možnost narození postiženého dítěte. Lidé se tak chrání před úzkostí a obavami, že by se postižené dítě mohlo narodit zrovna jim.
Někdo za to může, to přece
není jen tak.
Přesvědčení, které má funkci obranného mechanismu.
Jde o tzv. hledání viníka. Nic neřeší, jen odčerpává
energii a narušuje vztahy.
Rodiče budou chudáci, budou Nezasvěcený pohled zvenčí. Kuráž, pozitivní směřování a trpělivost některých rodičů postižených dětí by
se muset dítěti obětovat.
mohla inspirovat mnohé rodiče relativně zdravých dětí.
[53]
Otec dítěte stejně nevydrží
a odejde.
Narození dítěte s postižením představuje krizovou situaci, která vždy tlačí rodinu do extrému fungování. Buď
se rodina semkne a vydrží (je resilientní), nebo se pod
zátěží hroutí a nastává dysfunkce. Pokud má otec malé
adaptační schopnosti a tíha péče o dítě leží na matce,
narušené partnerské vztahy vedou poměrně často
k rozchodům. [54]
INTRAPSYCHICKA ZTRÁTA
/
79
Narození postiženého dítěte jako krize ztráty
Rodinná krize následující po narození dítěte s postižením představuje ztrátu jak okamžitou (zhroucení představy zdravého dítěte), tak ztrátu přesahující daleko do budoucna (ztráta „normálního" života s dítětem; dítě např. nenastoupí do běžné školy,
neosamostatníse, nebude moci mít vlastní děti). Rodina se tedy musí vyrovnat i s tzv.
anticipační ztrátou, ztrátou očekávanou v budoucnosti. [55]
Jeden z nejhorších prožitků pro rodiče je ztráta pocitu kontroly nad situací. Často
vede k bezúčelnému hyperaktivnímu chování nebo naopak k ustrnutí a neschopnosti
dělat cokoli. Jedná se také o ztrátu role rodiče zdravého dítěte, ke které se pojí pocity
selhání v ploditelské a rodičovské roli. Narození dítěte s postižením je i zásahem do
sebepojetí rodičů, kteří snadno ztrácejí sebedůvěru a sebejistotu. K tomu může přistupovat ztráta důvěry v partnera, v lékaře apod. Bez nadsázky můžeme říci, že dochází
k devastaci sebevědomí a ke krizi jak osobní, tak rodičovské identity. [56]
Být rodiči dítěte s postižením znamená lišit se. Konvenční představy o mateřství
a rodičovství, prezentované např. v populárních příručkách a v médiích, jsou založené na představě zdravého dítěte. Diagnóza postižení ovšem mění způsob, jakým se
společnost vztahuje k dítěti s postižením a jeho rodině. Rodiče to vnímají jako sociální stigma. Odlišný způsob jednání je pozorovatelný nejen na formální úrovni (jednání zástupců institucí, pracovníků odborných služeb), ale i na neformální (jak lidé
z okolí reagují na dítě). Přitom vrozené postižení není tak vzácné; „dvě z každého sta
dětí se narodí s postižením, které je společensky handicapuje", uvádí Susan Gregory.
[57] Je třeba konstatovat, že v naší společnosti dochází v poslední době k mnoha změnám, které se odrážejí v celkovém společenském klimatu, mj. pozitivně i v postojích
k postiženým.
Okolnosti diagnózy
Některá postižení jsou zjevná ihned po narození (tělesné postižení, malformace), jiná
se dají diagnostikovat většinou až o něco později (smyslovápostižení, některá mentální postižení). Pokud je to možné, měli by rodiče znát přesnou diagnózu dítěte co
nejdříve, aby se s ní učili hned od začátku žít. Nečekané zjištění, že dítě bude postižené, je po radostných oslavách narození „zdravého" dítěte o to bolestnější. Někdy však
rodiče tuší již před narozením, že se něco děje, nebo vědí o jisté pravděpodobnosti
narození postiženého dítěte (budoucímaminka byla zvána k různým speciálním vyšetřením, např. na oddělení prenatální diagnostiky a fetální medicíny). Pak nemá být
informace zdravotníky odkládána, neboť podle Krejčířové „podezření spolu s až hrůzostrašnými fantaziemi sílí". [58] Úzkostnou nejistotu v období vyšetřování před stanovením diagnózy rodiče nesou velmi těžce.
Záleží také na tom, jaká slova lékaři volí při objasňováníetiologie - příčin postižení. Většinou jsou rodiny vystavené západnímu biomedicínskému modelu vysvětlení
příčin. Odborná pomoc a krizová intervence by se však měla přiblížit i etnickému
a kulturnímu zázemí rodiny, zohlednit tzv. „family belief system" - tedy systém přesvědčení rodiny, její světový názor. Pro zaangažované odborníky je neméně důležité
vědět, jaký význam [59] rodina připisuje postižení, aby krizová intervence byla cílenější a efektivnější. [60] Garwicková et al. zjistili, že zkoumané rodiny (n=63) pouzí-
vají následujících šest kategorií vysvětlení příčin postižení a/nebo chronické nemoci
dítěte:
biomedicínské vysvětlení (genetické či prenatální faktory, porodní trauma aj.)\
environmentálni vysvětlení (znečištění ovzduší, toxické vlivy);
náboženské - spirituální vysvětlení (náboženská víra, víra v nadpřirozeno, včetně
lidových pověr; kategorie silně závislá na etnickém a kulturním zázemí rodiny);
4. vliv osudu („bylo to tak určeno") nebo náhody;
5. neznámá příčina — nej istota ohledně příčin postižení je pro rodiče velmi zatěžující;
6. obviňování sebe nebo druhých, připisování osobní odpovědnosti (často při nedostatku informací od odborníků).
1.
2.
3.
Pro krizovou intervenci je důležitý závěr, že rodina by si měla vytvořit vlastní
a všemi členy rodiny sdílený význam postižení brzy po sdělení diagnózy, aby byla
odolnější vůči následné zátěži.
Reakce rodiny na diagnózu postižení
Reakce rodiny na narození postiženého dítěte má svůj typický průběh, který je podobný reakci na závažnou nemoc nebo na úmrtí člena rodiny, jak to popsala Kiiblerová-Rossová. Někteří naši autoři popisují pět fází (1. šok, 2. popření, 3. smutek,
zlost, úzkost a pocity viny, 4. rovnováha, 5. reorganizace) [61], jiní tři fáze (1. otřes
a šok, 2. výrazné emoční reakce jako obrana proti úzkosti a 3. potom smíření, vyrovnání). [62] Jisté je, že každá rodina reaguje naprosto jedinečným způsobem, který je
třeba respektovat. První pocit rodičů je obvykle úměrný tomu, jak zjevné je postižení
dítěte a jak dalece si rodiče mohou uvědomit jeho dosah pro budoucnost. [63]
Kritickou dobu po poznání diagnózy popisuje výstižně Kerrová. [64] Rodiče jsou
zdrceni, strnulí. Naplňují je obavy o život dítěte. Zaplavuje je úzkost a strach, ztrácejí
naději, jsou vystrašení. Pochybují o svých schopnostech vše zvládnout. Jsou zklamáni, cítí nespravedlnost a hněv („Proč zrovna my?"), hledají viníka. Vědomí je úzkostí
zúžené pouze na tento problém, v běžných činnostech rodiče jednají zautomatizované. Každý z rodičů může reagovat svým poněkud odlišným způsobem a ve velkém
napětí nejsou schopni být si vzájemně oporou. Roste riziko zanedbávání a narušení
partnerského vztahu.
Frustrace rodičů pramení i z ohrožení jejich hodnotového systému, který bude nutno
reorganizovat, stejně jako celý životní styl rodiny. Zde má právě krizová intervence
a následná práce s rodinou velký prostor - pomáhá rodině nacházet zdroje pomoci
a způsoby zvládání. Rodina by se v žádném případě neměla uzavírat, aby se z ní nestal „ostrov neštěstí". [65]
Krizová intervence - pomoc rodině
Cílem krizové intervence je pomáhat rodiněrealisticky přijmout situaci tak, aby rodina znala všechna omezení, která postižení představuje, ale aby znala i své možnosti
a chtěla je využívat a rozvíjet. To, jak se rodina dokáže se situací vyrovnat, záleží na
mnoha faktorech - na typu a rozsahu postižení, na hodnotové hierarchii rodiny, na její
INTRAPSYCHICKÁ ZTRÁTA / 81
přizpůsobivosti a odolnosti, na zkušenostech s překonáváním krizí atd. Podle Slomana
a Konstantarease [66] se rodiny, které se dobře adaptovaly na narození postiženého
dítěte, vyznačují:
• normálním fungováním manželského subsystému,
• schopností mobilizovat podporu od širší rodiny a přátel.
Dříve než uvedeme, co dělat, upozorníme na to, co není vhodné:
• Vést s rodiči akademické diskuse. Rodiče potřebují praktické rady a konkrétní informace (na koho se mohou obrátit; jak dítě rozvíjet; do jakého typu školy bude
dítě chodit, zda bude soběstačně v dospělosti).
• Vyhýbat se pojmenování diagnózy a „šetřit rodiče". Oddaluje se tak přístup rodiny k odborným službám, ke zdrojům další pomoci. [67]
• Bagatelizovat situaci, říkat „Kdybyste udělali to či neudělali ono...", srovnávat
s jinými případy.
Obecné cíle krizové intervence i následné práce s rodinou: [68]
• minimalizovat psychologický dopad postižení na vývoj dítěte a fungování rodiny;
• dosáhnout dynamické rovnováhy mezi zvládáním důsledků postižení a kvalitou života všech členů rodiny.
Jednotlivé zásady
• Intervence musí být včasná, aby se předešlo rozvoji maladaptivních vzorců fungování v rodině. Někdy jde o udržení rodiny s dítětem pohromadě. [69] Dítěti se
má dostat zavčas potřebné terapie, rehabilitační a další odborné péče.
• Práce odborníků s rodinou má být koordinovaná. Informace od různých odborníků
by měly dávat dohromady srozumitelný, nikoli rozporuplný či nejasný obraz.
• Rodiče v počátečním šoku potřebují někdy pomoc s navázáním vztahů k dítěti.
Potřebují ukázat, jak se dítěte dotýkat, jak si ho pochovat, je-li např. po lékařském
zákroku či předčasném porodu najednotce intenzivní péče novorozenců a je v „zajetí" přístrojů (podpůrná plieni ventilace, monitorování kyslíku v krvi apod.).
Zdravotníci by měli být školeni, aby facilitaci vztahu rodič - dítě zvládli.
• Vést intervenci tak, aby se rodina dokázala odpoutat od uvažování o příčinách
postižení směrem ke zvládání nároků situace. Krizový intervent ovšem v prvních
chvílích musí být připraven především naslouchat, umožnit rodině mluvit volně
o všech, i negativních a zdánlivě nepřijatelných pocitech. Měl by projevit účast
a sympatie a ponechat rodině čas na vstřebání všeho, co se stalo.
• Při rozhovorech s rodinou užívat věcný, srozumitelný jazyk, důležité věci opakovat. Zejména zpočátku rodiče pod vlivem masivní úzkosti nepřesně a neúplně vnímají sdělované informace. [70]
82
/
• Poskytnout či doplnit rodičům informace jak o postižení, tak o možných zdrojích
pomoci. Zprostředkovat kontakt na dostupné sociální zdroje, odborné služby, svépomocné organizace, občanská sdružení a další podpůrné systémy. [71] Rodiče
potřebují ujištění, že nejsou v nastalé situaci sami. Je možné zařídit návštěvu v rodině, která už podobnou situaci zvládla.
• Krizový intervent by měl promluvit, je-li to žádoucí, případně i se sourozenci postiženého dítěte (úměrně věku) a probrat nebo i nacvičit s rodiči, jak hovořit o postiženís prarodiči dítěte, v zaměstnání, se sousedy a známými (věcně, otevřeně).
• Zásadní je aktivizovat rodiče a zdůrazňovat možnosti a alternativy, které rodina
může využít. Rodina by znovu měla zažít pocit zvládání, když se jí začne něco
dařit. [72]
• Je třeba brát v úvahu, že některé typy rodin bývají při narození postiženého dítěte
zranitelnější (osamělé matky s nedostatečnou sociální oporou; rodiče s konfliktním, narušeným vztahem; doplněné rodiny; rodiče příliš mladí a nezralí; rodiny,
v nichž tíha péče o dítě bude ležet pouze na jednom z rodičů, obvykle na matce např. v rodinách podnikatelů; rodiny etnických menšin aj.).
Krizová intervence by měla směřovat k podpoře stability, adaptability a harmonie
v rodině. I když pracujeme s jedincem či rodičovským párem, je třeba mít na mysli
rodinu celou. A na závěr slova J. Šturmy z předmluvy ke knize L. Nielsenové: [73]
„Rodiče..., jejichž energie je blokována bolestí a pocitem bezmoci, mohou účelnou
činností ve prospěch dítěte tuto energii uvolnit, přetavit bolest v sílu pozitivní a tvořivou..." K tomu ovšem potřebují asistenci pracovníků pomáhajících profesí.
Příběh paní B.: „Pokusím se vyjádřit své pocity. Nevím, jak dalece se mi to podaří, protože
v srdci toho mám uloženo na velký balón. Můj vnouček se narodil před pěti lety za dosti dramatických okolností. Dcera tehdy žila s chlapcem stejně starým jako ona. Ten zrovna po dítěti netoužil.
Jejich vztah nebyl pevný, ale dcera si myslela, že ho utuží příchodem dítěte. Velmi se přepočítala.
Těhotenství už od počátku nebylo dobré. Hádky a dramatické scény byly na denním pořádku.
V prvních dvou měsících těhotenství dostala podivnou chřipku s angínou a brala antibiotika, aniž
věděla, zeje v jiném stavu. Pak následovaly úvahy, zda bude plod zdravý, nebo ne. Vyšetření plodové vody ukázalo, že půjde o vývojovou vadu, nikoliv genetickou. Další vyšetření popíralo to
předchozí a tak to bylo pořád dokola, hotový blázinec. Když byla na konci šestého měsíce, bylo jí
nabídnuto opět za podivných okolností, že se může plodu zbavit. Nebudu se o tom šířit, ale věř mi,
že mi hrůzou vstávaly vlasy na hlavě, zeje to vůbec možné v tomto civilizovaném světě takto jednat s nastávající matkou. Dcera se přes všechno rozhodla chlapečka přivést na svět. Nevím, zda to
byl truc, odhodlání porvat se se vším okolo, nebo silný mateřský pud, těžko říct. Faktem je, že dcera v té době zrovna smyslem pro zodpovědnost netrpěla. A já jsem v tu dobu byla jen u ní, když mě
potřebovala, ale rozhodnout se musela sama. A tak se Jareček narodil. Přijala jsem ho s nevýslovnou láskou, snad právě pro všechny ty překážky před jeho narozením. Ale skutečná realita byla nad
všechna očekávání. Narodil se s velmi těžkým postižením. Vrozený hydrocefalus při meningomyelokéle. Tedy naprosto imobilní a inkontinentní. Tři hodiny po narození byl operován a byl zaveden
ventrikuloperitoneální zkrat. Pak následovaly další operace, celkem 11 krát k opakovaným revizím
zkratu pro meningitidu, absces v dutině břišní. Od svého narození trpí rccidivujícími bronchopneumoniemi. Tím vším se protrpěl do svých čtyř let. Nyní má za sebou další chirurgický zákrok - trvalou tracheostomii. Na JIPu jejiž tři měsíce a neustále mezi životem a smrtí. Dle lékaře je jeho stav
stabilizovaný, ale na jak dlouho? Má před sebou ještě jeden operativní zákrok. Je trvale sondován,
takže mu udělají otvor přímo do žaludku pro přijímání potravy. Má se mu tím ulehčit. Plíce jsou
velmi slabé a ztrácejí dýchací reflexy.
INTRAPSYCHICKÁ ZTRÁTA
/ 83
Tak toto je zestručněný popis zdravotních potíží mého vnoučka. Sama se podivuji, jak snadno
se dá vyjádřit několika řádky souboj života se smrtí. Žijeme celých pět let s myšlenkou, že „TO"
přijde, jenom nikdo není chopen říci, kdy. Kdykoliv dojde k nějaké vážné zdravotní změně, šetrně
nás připravují na tuto možnost. Jistě tušíš, jak je to těžké, prožívat den co den strach a bolest. Kdybys jen věděla, jak ten brouček je úžasný a co nám jeho přítomnost všechno dává. Když se trochu
zmátoří a odmění nás svým sladkým úsměvem, všechno okolo se prosvětlí. Ani nemohu vyjádřit,
jak hluboce to dítě miluji. Obě své děti, syna i dceru samozřejmě taky miluji, ale to, co cítím k Jarečkovi, je něco tak zvláštního, až nadpřirozeného. Víš, kdyby za mnou někdo přišel, abych věnovala svůj život pro toto dítě, že se tím uzdraví, neváhala bych ani minutu. A to i přesto, že na své rodině velmi lpím. Nevím, zda jsem dokázala náležitě popsat všechny své pocity. Věřím, že vycítíš
i mezi řádky tu moji lásku, bezmocnost i strach, jak se s tím vyrovnám. Možná je to hloupost, ale
potýkám se stále s nadějí na zázrak. Nechce se mi věřit, že tato malá osůbka se tak vytrvale a houževnatě pere se smrtí a tak dlouho, a najednou by mělo všechno skončit. Vždyť už dle odborníků dávno
neměl být, ale on stále bojuje. Není to úžasné? ... Když mluvím s jinými lidmi o jejich problémech
a snažím se vcítit, co prožívají, mám dojem, že rozumím a někdy mé rady najdou i úrodnou půdu.
A přitom tu najednou stojím se svým strachem a obavami, jak ochránit svou dceru před bolestí,
která ji čeká. Ona je tak hrozně jiná. Tutlá to v sobě, odmítá se na toto téma bavit, cítím, co prožívá.
Střídají se v ní výčitky se sebelítostí, že není dobrá máma. Má nyní zdravou, bystrou dvou a půl letou holčičku (s jiným taťkou) a žijí si nyní skoro 4 roky celkem dobře. Mají však za sebou i velmi
perné chvíle spolužití. Nyní se vztah upevnil a jsou na dobré cestě vytrvat. A tak každý zásah do téhle pohody bude pro moji dceru pohromou. Je odmala labilnější povahy a přijímá dost těžko jakékoli životní zvraty..."
ROLOVÁ ZTRÁTA
/
85
11. ROLOVÁ ZTRÁTA
(Anna Schneiderová, Naděžda Špatenková)
Rolová ztráta představuje ztrátu určité sociální role či specifického místa jedince v sociální síti. [74] Význam této ztráty pro jedince je přímo úměrný míře identifikace s danou rolí. Typickou rolovou ztrátou je například ztráta zaměstnání, odchod
do důchodu, změna pracovního zařazení (funkce), sňatek či naopak rozvod apod.
Ztráta zaměstnání
Ztráta zaměstnání může znamenat pro člověka tragické vykolejení. Nedobrovolná [75]
nezaměstnanost nabourává jeho sebevědomí, sebeúctu („Jsem k ničemu, jsem neschopný... Neumím si ani udržet práci... "), komplikuje ekonomickou situaci jedince,
event, ekonomickou situaci jeho rodiny (např. stane-li se nezaměstnaným „živitel"
rodiny), ovlivňuje jeho fyzické i psychické zdraví. Kromě toho má nezaměstnanost
dopad na rodinu, [76] ale také přátelské a jiné sociální kontakty.
Práce zaujímá v žebříčku hodnot dospělého člověka relativně vysokou pozici, stává se aktivitou, které jedinec věnuje mnoho životní energie, je prostorem pro jeho seberealizaci a sebeaktualizaci. To všechno jedinec najednou ztrácí; to, co bylo po celá
léta v jeho životě nosné, smysluplné a oceňované rodinou, sociálním okolím, společností a v neposlední řadě i jím samotným, je najednou pryč. Jedinec ztrácí také svůj
pevně stanovený denní režim a společenský status bez ohledu na to, aby získal přiměřenou náhradu. [77]
Ztráta zaměstnání je důsledkem nerovnováhy na trhu práce, situace, kdy poptávka
po práci převyšuje nabídku. Nezaměstnanost v této situaci může postihnout v podstatě
kohokoliv, od TOP manažerů až k zaměstnancům nejnižších statusových profesí,
a samozřejmě i ty, kteří samostatně podnikají.
Nezaměstnanost ovšem nezávisí jen na vnějších okolnostech, jako je dostatek pracovních příležitostí a jejich struktura, spolupodílí se na ní i jednotlivci samotní svou
vnitřní disponovaností - svými schopnostmi a dovednostmi, kvalifikačními předpoklady, osobnostním vyladěním, postoji k práci apod. Lze namítnout: „Jak je možně
směšovat tak diametrálně odlišné faktory zaměstnanosti - nerovnováhu na trhu práce
a osobní předpoklady jedince? Jak může jednotlivec ovlivnit svou zaměstnanost nebo
nezaměstnanost, když je ekonomika v recesi a pracovní místa nejsou? Jak se může
člověk, který celý život vykonává svou profesi dobře, vyrovnat s tím, že není nadále
potřebný apod. ?" Připusťme si, že jako řadoví občané sice nemáme v rukou nástroje
k vyrovnání nabídky a poptávky na trhu práce, ale jistou pomoc od druhých lidí i sami
od sebe můžeme očekávat v situacích ohrožení nezaměstnaností a také v situacích,
kdy jsme práci ztratili a nemůžeme si najít nové pracovní uplatnění - stáváme se
dlouhodobě nezaměstnanými.
Proč se lidé obávají nezaměstnanosti?
Podle Frankla [78] je práce „činnost, která potvrzuje jedinečnost člověka ve vztahu
ke společnosti". Umožňuje člověku se rozvíjet, přináší pocit uspokojení a životního
smyslu. Její ztráta proto navozuje pocity zbytečnosti, depresí a deziluzí.
Práce je činností, kterou lidé vykonávají z odlišných motivů, v jejich nejrůznějších
kombinacích a šíři. Lidé pracují zejména proto, aby:
• uspokojili své hmotné potřeby, získali peníze k existenci své a svých blízkých, aby
získali ekonomickou nezávislost. V míře motivovanosti práce jako možnosti k získání peněz a uspokojení svých dalších potřeb se jednotlivci odlišují - někomu stačí
poměrně málo, jiný ke svému spokojenému životu potřebuje daleko větší komfort.
Získání peněz za práci patří k prvořadým motivům, protože jinak nelze zabezpečit
většinu hodnot a potřeb člověka.
• získali pocit jistoty a^sychosociálního bezpečí. Jistota práce je motivem tím významnějším, čím vyšší jsou osobní obavy z riskování, z nových životních situací.
• realizovali sociální kontakty, uspokojili potřebu mít dobré mezilidské vztahy,
mohli sdílet sociální zkušenost s lidmi v práci (mimo rodinu, přátele a kamarády),
mohli dávat a přijímat sociální podporu.
• získali a udrželi žádoucí sociální postavení, vydobyli si úctu a ocenění ostatních
lidí.
• se mohli realizovat, mohli ukázat, co umí, mohli cíleně uspokojovat potřebu smysluplné aktivity, aby mohli v práci prokázat a rozvíjet své předpoklady.
Ať je skladba motivů a jejich míra jakákoli, ztráta práce je pro člověka vždy obtížnou situací a v mnoha případech situací krizovou.
Kdy a pro koho je ztráta práce a nezaměstnanost situací krizovou?
Zvládání nezaměstnanosti jako důsledku ztráty zaměstnání (nebo nemožnosti získat
zaměstnání) je obtížnější pro lidi s tzv. užší motivační šíři, tj. pro lidi, kteří pracují
především pro zajištění své existence - tj. „propeníze", ale také pro lidi, kterým práce
přináší pocity uspokojení, kteří se cele věnují určité práci a nemají jiný smysl života,
neumí ztrátu určité práce nahradit jinou prací nebo jinou plnohodnotnou aktivitou.
Nezaměstnanost přináší pocit nemožnosti se realizovat, obavy ze změny sociálního
postavení, obavy ze ztráty pracovních návyků, obavy z chudoby. Dlouhodobá nezaměstnanost způsobuje změny v životním režimu člověka, snižuje jeho přizpůsobivost, narušuje jeho vztahy k rodině i jiným lidem; je zdrojem nedůvěry, závisti, přenášení viny na druhé, může vést až k izolaci.
Dlouhodobá nezaměstnanost se odráží v psychickém i fyzickém stavu člověka, je
příčinou onemocnění, rezignace, nemohoucnosti, depresí. Změny v postojích nezaměstnaného vedou k tomu, že se sám začne vylučovat ze společnosti, pokládat se za
příslušníka marginalizované (společensky vyloučené) skupiny a podle toho i jednat.
ROLOVÁ ZTRÁTA
/
87
O skupinách, které jsou na trhu práce nejvíce ohrožené nezaměstnaností, se hodně
píše v odborné literatuře i v tisku. K těmto skupinám patří:
• absolventi škol a mladiství, u kterých nedochází k rozvoji potřeby pracovat a svou
aktivitu uspokojují mnohdy společensky nežádoucím způsobem umožňujícím vnímat realitu zkresleně (závislosti na alkoholu, drogách, gamblerství aj.) a také je
podporována jejich nesamostatnost (resp. závislost na rodičích);
• lidé nekvalifikovaní a s nejnižší kvalifikací, kteří mají menší rejstřík možností pracovního uplatnění;
• ženy po mateřské „dovolené", ženy s malými dětmi, u kterých má zaměstnavatel
obavy z častých absencí a menší produktivity práce;
• jedinci samostatně pečující o dítě - samoživitelé, u nichž jsou předpokládanou překážkou absence, problémy s přesčasovou prací, služebními cestami, dojížděním aj.;
• starší lidé, propuštění před důchodem, jejichž pracovní uplatnění je rovněž zúžené
pro menší možnosti a malou účelnost rekvalifikace, pro jejich nižší pracovní výkonnost související s věkem (zejména ve fyzicky a smyslově náročných profesích);
• lidé se změněnou pracovní schopností (ZPS) v důsledku špatného zdravotního stavu a zdravotního postižení - tělesného, duševního a smyslového, kteří se mohou
uplatnit jen v úzkém okruhu pracovních činností;
• etnické skupiny (Rómové) a lidé společensky nepřizpůsobení (po propuštění z výkonu trestu, z protialkoholních a protidrogových léčeben, osoby mající problémy
s bydlením — bezdomovci aj.).
Ztráta zaměstnání jako krize
Ne každá ztráta zaměstnání je prožívána jako krize, dokonce v některých případech je
ztráta práce pro člověka „ vysvobozením ".
Krizový průběh má ztráta práce v situacích, kdy je pracovník propuštěn v důsledku
snižování počtu (redukce) pracovníků pro nadbytečnost - z důvodu restrukturace
pracovních míst v organizaci (inovace různého řádu a racionalizační změny), reorganizace, kolísání potřeby pracovníků, chybného plánování pracovních sil a mimopodnikových vlivů. Krizová situace nastává i tehdy, je-li pracovník propuštěn na základě
periodického hodnocení zaměstnanců, které on sám považuje za nespravedlivé a uvolnění z místa vnímá jako křivdu.
Proč vzniká osobní krize při propouštění pracovníků?
Míra stresu se bude odvíjet od toho, jak bude propouštění uskutečňováno. Záměr snižovat stavy pracovníků je velmi citlivou záležitostí a může mít řadu nepříznivých následků, není-li prováděn správně. Nesmí být proto v organizaci utajován, zejména ne
před těmi, kterých se propuštění týká. Neobjektivní informace o „zeštíhlování",
o možném propouštění v určitém oddělení (nebo podle typu pracovního zařazení)
jsou obvykle známy s dlouhodobým předstihem z tzv. kuloárů, lidé se domýšlejí, kdo
bude propuštěn. Vzniká napjatá, konfliktní atmosféra s negativními důsledky pro zaměstnance i podnik.
• Dochází ke zvýšení rivality mezi pracovníky a mezi skupinami.
• Vytváří se atmosféra obav z budoucnosti (existenční nejistota), která způsobuje
narušení pracovní pohody a zasahuje do pracovní motivace, vede ke snížení ochoty lidí pracovat, výjimečně může přechodně zvýšit produktivitu práce (zaměstnanci se snaží udržet si své místo až vyčerpávajícím způsobem).
• Množí se interpersonální konflikty, zaměstnanci se uchylují k nevhodným praktikám - upozorňují vedení na nedostatky jiných, aby ukázali svou nepostradatelnost
(donášení); šikanují vybrané oběti (mobbing — systematické terorizování) neustálými výčitkami a kritikou, kompromitovaním, zpochybňováním jejich pracovní
způsobilosti. Zvyšují se obavy, na pracovišti převládají negativní emoce. Vystavení
soustavnému tlaku může některé jedince dotlačit k organizovanému ústupu, k podání vlastní výpovědi. Rozhodnutí o vlastní výpovědi je pro pracovníka pozitivní,
vlastní aktivita při hledání dalšího uplatnění nevede ke ztrátě sebevědomí, není narušována potřeba seberealizace, výpověď není prožívána jako šok. Navíc předstih
před ostatními propuštěnými zaměstnanci při hledání nového místa může být výhodou.
• Obtížnou se stává identifikace ostatních pracovníků s podnikem, snižuje se loajalita
zaměstnanců, podnik ztrácí svou dobrou pověst.
Vynucené výpovědi by proto měly být až poslední možností a měly by vycházet
z důkladné sociální analýzy pracovních skupin a celé struktury podniku.
Ani sebelépe prováděné propouštění však nemůže vyloučit vyvolání individuálních
krizí (a to i přesto, že je avizováno a očekáváno) s jejich typickým průběhem: [79]
1. fáze - výkřik (šok),
2. fáze - popření reality,
3. fáze - intruze (vnikání nutkavých myšlenek),
4. fáze - vyrovnání se,
5. fáze - smíření s krizí.
Síla prožitku a reakcí vyvolaných propuštěním z práce je odvislá od:
• významu vlastní práce a pracovního místa pro zaměstnance,
• způsobu zpracování krize, který závisí na psychických kvalitách, osobnostních
vlastnostech, hodnotách a postojích jednotlivců, na tělesném a zdravotním stavu,
věku apod.;
• míry sociální podpory poskytované v rámci organizace a mimo ni.
Uvedené proměnné mají vliv na sílu a délku průběhu krize, na její důsledky pro postiženého.
ROLOVÁ ZTRÁTA
/
89
Jak postupovat při propuštění? Jak předcházet nebo zmírňovat osobní krize
předem?
Propuštění představuje situační (traumatickou) krizi zejména tehdy, je-li náhlé a nepředvídatelné. Organizace [80] by proto měla v procesu snižování stavu pracovníků
postupovat po krocích.
• Začít kolektivní konzultací (měsíc dopředu), kde uvede všechny nutné informace
o důvodech a dalším postupu, zejména o pomoci organizace vybraným jednotlivcům.
• Poté probíhají konzultace s jednotlivci, kde jsou uvedeny důvody propuštění, nabídnuto zákonné právo na pracovní volno k hledání jiné práce, uvedena výše odchodného a nabídnuty služby outplacement - tj. poradenství a pomoci při hledání
nové práce, při zakládání nové kariéry.
• Následuje vlastní pomoc - proškolení o službách, postupech a dokladech, sepisování životopisů a žádostí, příprava na výběrové řízení, případné kontakty s možnými zaměstnavateli aj.
Snižování stavu zaměstnanců proto vyžaduje od pracovníků provádějících propouštěcí rozhovory dokonalou přípravu jak po stránce věcné (připraveny jsou veškeré doklady a formuláře), organizační (postup i s časovými relacemi), tak zejména po
stránce psychologické, spočívající ve znalosti uvolňovaných jednotlivců - jejich
věku, kvalifikace, specifických znalostí, rodinného zázemí, mezilidských vztahů, ekonomické situace, osobnostních zvláštností - charakteru, temperamentu, zájmů, postojů k propouštění, aspirací, sebehodnocení a.).
V propouštěcích rozhovorech by neměla být projevována vlastní lítost a omluvy,
rozhovor je veden bez zbytečné emoční zátěže. Velmi záleží na úvodu rozhovoru:
• NE: „Je mi líto, že zrovna vás musíme propustit, ale nemám na vybranou, je to rozhodnutí nadřízených. "
• ANO: „Jak jste byl předem informován, projednáme spolu vaše uvolnění z pracovního poměru v důsledku reorganizace podniku. " Poté následuje nabídka pomoci
„šiténa míru".
Příběh paníJ.: Jana (v době propuštění 51 letá) byla zaměstnankyní úseku vzdělávání personálního oddělení centrály velké organizace služeb s celorepublikovou působností od roku 1990 do
prosince roku 2002. Jako lingvistka s VŠ kvalifikací měla za úkol zajišťovat jazykové vzdělávání
manažerů a vybraných skupin zaměstnanců. Zaměstnání jí svou náplní a statusem poskytovalo seberealizaci. Jana je vdaná, ekonomicky dobře zabezpečená manželem, dceru má provdanou do
vzdálené ciziny, má 4 velmi dobré přítelkyně z předchozího zaměstnání.
V podniku došlo k výrazným zásahům do struktury organizace v důsledku změny majitele (původně 100% státní instituci převzal v 51 % zahraniční vlastník) a postupně (v téměř periodických
vlnách) k výměně managementu a „zeštíhlování". V roce 1998 byla výrazně ccntiahzována personální práce, presto z úseku vzdělávání centrály muselo odejít několik pracovnic. Jana převzala
vzdělávání dalších cílových skupin, musela zvládnout jinou problematiku celoživotního vzdělávání
zaměstnanců. Její práce, která spočívala ve vytváření koncepce vzdělávání, \ýběiu vzdělávacích
ťnem, přípravě programů a organizování kurzů, byla hodnocena průběžně jako kvalitní. V posou-
zení osobnostních vlastností dominovala tvořivost, optimismus, společenskost a přiměřená sebedůvěra, interpersonální vztahy byly hodnoceny jako bezproblémové. V roce 2002 došlo k dalšímu
výraznému personálnímu otřesu, předčasně byla penzionována přísná a kompetentní ředitelka úseku vzděláván/, krátce po ní opustila pracoviště na vlastní žádost přímá vedoucí Jany a na její místo
byl vypsán konkurz. Situace na pracovišti se stala napjatou a konfliktní, lidé se obávali o místo.
Jana na nabídku nového mladého ředitele, aby se přihlásila do konkurzu na vedoucí oddělení, nereflektovala. Domnívala se, že svou práci (a na přechodnou dobu i práci své bezprostřední nadřízené)
vykonává dobře a jako jedna z mála zkušených pracovnic je potřebná, nikoho neohrožuje a má proto šanci přežít i další (zatím jen neformálně očekávané) snižování stavu pracovníků centrály. Na
vypsaný konkurz na vedoucí oddělení byla přijata pracovnice z pobočky a došlo k další změně pracovních funkcí a náplní. Současně bylo novým ředitelem oznámeno, že ze svého úseku musí propustit jednoho pracovníka, ale nebylo uvedeno ke kterému datu, ani ze kterého oddělení. Stres, který
Jana (stejně jako ostatní) prožívala již delší dobu jako důsledek neustálých změn na pracovišti, se
stupňoval. Neuklidnil ji ani úkol pomoci nové nadřízené v adaptaci (byla stanovena jejím neformálním mentorem), který jí dal ředitel. Napětí se vystupňovalo, když brzy potom ředitel svolal poradu celého úseku, která se měla konat za týden. Jana začala mít ze signálů nového ředitele, kterého
považovala za nekompetentního, intenzivní pocit, že vyvolenou obětí je ona, a to i přes úkol zapracovat nadřízenou (nebo právě proto). Snažila se své obavy a negativní pocity racionálně překonávat, přesto se před svými nejbližšími vyslovila, že si nepřeje, aby na poradě bylo vysloveno její
jméno přede všemi ostatními. Považovala to za netaktní, měla obavy, že nezvládne své emoce. Týden žila ve velkém napětí, nebyla spokojena s kvalitami nové nadřízené, před známými litovala, že
se nepřihlásila na vedoucí místo. Porada probíhala dvě hodiny, ve stupňovaném napětí byly projednávány jednotlivé body programu. Jana byla ředitelem pochválena za přípravu vzdělávání na
další rok a plnění dalších úkolů, její tenze z očekávání propuštění proto opadla, poněkud se uvolnila Na konci porady ředitel sdělil, že musí s politováním oznámit, kdo je za měsíc opustí, a vyslovil
její jméno. Janu v tu chvíli zachvátilo zděšení, zmatek, strach z budoucího, její mysl ovládly otázky:
„Proč zrovna já?. Co mi to dě!áte? v Co se mnou bude?" Cítila tělesnou slabost, nemohla mluvit, nebyla schopna žádné další reakce. Ředíte! poté ihned poradu ukončil a odešel. Jana nevnímala své
spolupracovníky (nechtěla vidět jejich úlevu), vzdálila se okamžitě z pracoviště domů, kde se teprve
rozplakala. (Prožila l.fázi krize - výkřik.) Následující den šla do práce s pocitem, že dojde k dodatečnému vysvětlení nebo se doví, že vseje omyl. Od ředitele dostala ale písemné vyrozumění o propuštění a termínované úkoly, které se týkaly předání její práce nové vedoucí a jejího zaškolení. Stále
svému propuštění nemohla uvěřit, nechápala, jak to, že byla vybrána zrovna ona, nepřijímala žádné
vysvětlení, propadala apatii, vyhýbala se spolupracovníkům. (Prožívala 2. fázi krize -popření.)
V následujících dnech špatně spala, trpěla vtíravými myšlenkami, v duchu si probírala, co a kdy
udělala špatně, cítila se ukřivděna. Pomalu začal převládat pocit, že situaci sleduje jako někdo jiný
(z nadhledu), jako by se jí ani netýkala, cítila se ale velmi vyčerpaná. (Prožívala 3. fázi krize - iníruzi) Uvažovala o návštěvě lékaře, pak ale převládla potřeba opustit co nejrychleji místo a lidi,
kteří jí ublížili. Odmítla pomáhat v průběhu jednoho zbývajícího měsíce nové vedoucí se zapracováním, připravovala ale řádně věci k předání. Začala uvažovat o možnostech svého dalšího uplatnění, došla k závěru, že už by za žádných okolností nemohla na pracovišti pokračovat a že všechny
možné verze její budoucnosti jsou pro ni přijatelnější. (Prožívala 4. fázi krize —vyrovnání se) Rozloučení se svými spolupracovníky (ovšem kromě nové vedoucí a ředitele) poslední den v práci již
probíhalo bez negativních emocí, zjistila a potvrdila si kontakty na spolupracovníky, vyřídila převod čísla služebního mobilu na soukromé, pak si vzala všechny své osobní věci, definitivně zavřela
dveře a vstoupila do přechodné nezaměstnanosti. Přijala za své tvrzení,,co tě nezabije, to tě posílí". (Začátek 5. fáze krize — smíření se s krizí.) Měsíc prosinec si ponechala na přípravu svátků, na
dovolenou na konci roku, nové zaměstnání chtěla začít hledat až v lednu. Uvažovala jen o způsobech hledání a nejpřijatelnější se jí jevilo využití osobních kontaktů. Návštěva úřadu práce
a zprostředkovatelských agentur, nabízení se prostřednictvím inzerátů a jiné možnosti se jí jevily
nedůstojné. I přes racionální zpracování svého problému, sociální podporu v rodině i od přítelkyň,
přes spoustu aktivit, cítila se dále vnitřně zraněná, ale potlačovala své pocity, začala mít zdravotní
problémy (srdeční arytmii). Odmítla i nabídnutou práci, která se jí zdála statusově nepřiměřená.
Uvažovala o přestěhování se na chalupu a věnování se překladatelské činnosti, ale bála se osamělosti. V prožívání krize se navrátila do fáze vyrovnávání se. Rozhodla se proto k návštěvě psychologa,
dala přednost formě individuálního vedení, individuální psychoterapie, která ji pomáhala smířit se
s proběhlou krizí.
ROLOVÁ ZTRÁTA
/
91
Popsaná krize při ztrátě zaměstnání odpovídá průběhu psychické krize i s jejími
zvláštnostmi - navracení a prolínání fází, jen časové relace jsou kratší než při závažnějších osobních ztrátách. U jiných lidí, pro které je práce existenčním prostředkem a kteří nemají zázemí poskytující emoční oporu, může ztráta práce vybudit další
nežádoucí obranné mechanismy - nadužívaní alkoholu a psychotropních drog, zvýšení agresivity vůči příbuzným i ostatním lidem, stranění se lidí, reaktivní deprese,
případně i suicidální tendence.
Mýty o nezaměstnanosti
Lidé se obávají nezaměstnanosti, očekávají propad do chudoby a ztrátu pracovních
návyků, stresující je pro ně i představa rekvalifikace. Nezaměstnanost dlouhodobějšího charakteru může i u lidí s aktivním přístupem k životu vést postupně k pocitům
nemohoucnosti a nedůvěry, dochází ke změnám v postojích ke společnosti, k jiným
lidem; skutečnost je zkreslena negativními emocemi. Strach z nezaměstnanosti je
podporován postoji veřejnosti k nezaměstnaným. Vznikají novodobé mýty o nezaměstnanosti a nezaměstnaných, které posilují postoje s převažujícím negativním
nábojem a chápání nezaměstnanosti jako osobní životní krize s následnou rezignací.
Nezaměstnanost je znamením, stigmatem, kterým je člověk označen. Nezaměstnaní sami sebe vnímají jako neplnohodnotné jedince (jak potvrzuje i průzkum provedený u skupin dlouhodobě nezaměstnaných zařazených do motivačního programu
osobního rozvoje), přijali za své následující mýty sloužící k vysvětlení a osvojení
skutečnosti, které nemají racionální základ a vystupují jako předsudky.
1.
2.
3.
4.
Delší nezaměstnanost poznamená člověka na celý život.
Ztráta práce vede ke ztrátě sebevědomí.
Rezignace je přirozeným důsledkem ztráty práce.
Se ztrátou práce se většina lidí musí vyrovnávat těžce.
> S věkem se do popředí dostává i přirovnání nezaměstnanosti k onemocnění nebo
postižení, případně i ztrátě milované osoby.
5. Na nezaměstnaného se lidé dívají jako na postiženého nakažlivou chorobou.
Následující skupina mýtů o práci dokládá, že práce je považována za základní životní potřebu. Spolu s dalšími uvedenými přijímanými mýty ukazují na idealizaci
práce pro člověka, na přeceňování pracovní činnosti a jejích důsledků, na nereálná
očekávání.
6.
7.
8.
9.
Ke šťastnému životu patří uspokojivá práce.
Šťastný je člověk, který vykonává dobře placenou práci.
Každý má jasnou představu o tom, co od práce očekává.
Nová práce musí být přirozeně lepší než špatná předcházející.
Pro hledání nové práce a seberealizaci v novém zaměstnání jsou uvedená očekávání
zdrojem možných komplikací. Prožitek štěstí vyvolaný jen dobrou odměnou (ne prací
samotnou), očekávání lepší práce vyplývající z pocitu nespokojenosti s dřívějším zaměstnáním a především „jasná představa" o tom, co práce má přinést, jsou nevyrovnané postoje, které mohou být příčinou selhání na novém místě a vedou k potvrzení
první skupiny mýtů. Starší lidé přijímají navíc i některé další mýty.
10. Než špatnou práci, tak raději žádnou práci.
11. Není důležité vědět, co od práce chci, ale co od ní nechci.
V souladu se společenskými tradicemi, postoji a zvyklostmi, s rigiditou v přizpůsobování se změnám, fungují i následující mýty.
12. Horší je, když práci ztratí otec, než matka.
13. Horší je ztratit práci, kterou vykonáváte dlouho.
14. K získání a udržení si práce musíte mít známosti.
Postoje, které dokládá přijetí těchto mýtů, ukazují na pasivitu, rezignaci. Člověk je
vnímán jako individuum vyplývající ze sociálního dění a nejako individuum sociální
dera ovlivňující. Postoje jsou potvrzovány vlastními zkušenostmi i zkušenostmi jiných lidí, přejímají je i mladí lidé.
Starší lidé přijímají i další již fungující mýtus, který vzešel ze soudobých mezigeneračních problémů.
15. Mladí lidé jsou často nezaměstnaní z principu.
Mladým (jako celku) je přisuzována neochota pracovat, starat se o sebe, přebírat
odpovědnost za sebe i druhé. Přijetí tohoto mýtu celou společností je pro ni velmi
ohrožující.
Další mýtus, přijímaný většinou společnosti - zaměstnanými i nezaměstnanými ukazuje důležitost, kterou přikládají lidé osobnostním kvalitám.
16. K získání a udržení si práce je nutné mít hlavně vysoké sebevědomí.
Vyšší sebevědomí je pozitivní kvalitou a programy, které mají pomoci dlouhodobě
nezaměstnaným, jsou založeny na podpoře sebedůvěry, sebejistoty. Takto interpretovaný mýtus by tedy měl mít jednoznačně kladné účinky. Bohužel ale laicky je vysoké
sebevědomí interpretováno jako sebevědomí nepřiléhavé, neadekvátní, jako záporná
osobnostní kvalita a daný mýtus by mohl být nahrazen příslovím „drzéčelo, poplužní
dvůr".
ROLOVÁ ZTRÁTA
/
93
Pomoc v krizi - nástin krizové intervence
Vzniku výrazné osobní krize lze při propouštění alespoň částečně předejít způsobem,
jak je uvolňování z práce prováděno a respektováním individuálních zvláštností postiženého.
Předcházet krizi jako důsledku propuštění lze i přípravou samotného postiženého
jedince na stresující situaci. Lépe je zvládán stres, na který jsme připraveni. Doporučujeme následující strategii přípravy na zvládnutí stresové situace.
• Představit si událost propuštění a její stresové aspekty.
• Připravit se na nejhorší variantu průběhu.
• V duchu si přehrát, jak se se stresovou situací vyrovnat bez ztráty sebedůvěry, jak
se chovat.
• Zvolit a vyzkoušet postupy, které umožňují uvolnit napětí, rozčilení - např. uvolnění čelistí, zpomalení tempa řeči a pohybů.
• Nacvičit si metody krátkodobé relaxace - hluboké dýchání, střídání napětí a uvolnění svalů (zejména těch, které je možné zapojit přímo ve stresové situaci - rukou
a prstů), soustředění se na určitý objekt, tzv. zakořenění se - zatlačení chodidel do
země, apod.
• Uvolnit se před danou situací.
• Naplánovat si, jak se odměnit za zvládnutí situace.
• Naplánovat si, co je možné udělat pro své potěšení bezprostředně po události a jak
postupovat dále.
• Vybrat si ve svém sociálním okolí ty jedince, kteří mohou poskytnou bezprostřední
emoční podporu.
• Vybrat se ze svého okolí ty jedince, kteří mohou poskytnout informační podporu.
• Neočekávat od sebe, že jsem schopen vždy všechno zvládnout „na jedničku",
nedělat si nadbytečné starosti.
\
Starosti spojené se zvládnutím zátěžové situace nesmí ale vést k tzv. anticipačnímu
stresu, tj. stresu z očekávání vlastní neúspěšnosti, z neúspěchu.
Přestože je jedinec na propuštění z práce dobře připraven, stává se ve většině případů, zeje svou situací a obavami z nezaměstnanosti traumatizován, a prožívaná krize
vyžaduje bezprostřední pomoc, pro kterou je v případě odborné profesionální pomoci
používán termín krizová intervence.
Kdo může člověku v krizi pomoci, na koho se může obrátit v situaci psychické krize,
kdo může poskytnout emoční a informační podporu, napomoci změně pohledu?
• Přímá neformální pomoc
D rodina a příbuzní
a přátele a kamarádi
D spolupracovníci aj.
• Přímá formalizovaná pomoc (odborná pomoc)
a poradenské instituce sociálních služeb
D úřady práce
n krizová centra
D linky důvěry
D praktický lékař
D psychiatrické zařízení
• psychologické zařízení
P psychoterapeut apod.
• Nepřímá formalizovaná pomoc
D prostřednictvím médií- seznámení se s nabídkou volných míst, umožňující diagnostikovat svou pracovní zaměřenost, seznamující s postupem při hledání
a ucházení se o práci, s požadovanými dokumenty apod.:
- časopisy,
- knihy,
- naukové video a audioprogramy k nácviku asertivity, zvládání stresu, sebeovládání apod.,
- internetové stránky.
Přímá neformální pomoc
Mohou ji poskytovat především lidé, ke kterým má člověk nacházející se v krizi důvěru a kteří se role laického poradce (laického terapeuta) ujímají dobrovolně, ve snaze pomoci. Jen v ojedinělých případech se v pozici laického poradce může ocitnout
člověk neznámý, se kterým se jedinec v krizi náhodně setká - např. spolucestující
nebo spolustolovník v restauraci apod., od kterého je především očekáváno, že bude
naslouchat („dělat vrbu").
Laická pomoc by se měla omezit především na vyslechnutí a povzbuzení. Důležitým prvkem pomoci je blízkost někoho, komu je možné se svěřit, nezůstat se svou
bezmocí sami, získat citovou sociální oporu.
Nedostatkem neformální pomoci je především prvoplánovost - nezvládání cílené
změny a nerespektování nebo jen částečné respektování zásad intervence z neznalosti, z vlastní bezmoci, ze soucitu a podlehnutí beznaději, případně jen z plané snahy
potěšit.
Čím se má laický poradce v případě první pomoci řídit?
• Naslouchat a snažit se porozumět, jak člověk v krizi svou situaci vnímá.
D NE: „Vím, jak vám je, a je mi vás líto."
„Potkalo to i mého otce a bylo to s ním hodně zle'."
D ANO: „Chápu to tak, že tato situace je pro vás složitá a snažíte se ji řešit. "
• Přesvědčit se vhodnými otázkami o úmyslech člověka prožívajícího krizi tak, aby
se mu nepodsunovaly nějaké negativní úmysly.
ü NE:
„Doufám, že si nechceš nic udělat."
D ANO: „Co ti pomáhá to vydržet?"
• Neodvádět pozornost od toho, o čem chce člověk hovořit, nevnucovat téma hovoru.
D NE: „To já ti povím, co se stalo mne."
D ANO: „Můžeme si o tom popovídat, jestli chceš, tak hned teď."
ROLOVÁ ZTRÁTA
/
95
• Nesnažit se rozveselovat a rozptylovat.
G NE: „ Teď už na to nemysli a pojď se bavit o něčem jiném. "
„Nemluv už o tom, jdeme mezi kamarády do hospůdky. "
O ANO: „Jestli si chceš o tom se mnou pohovořit, budu se snažit ti pomoci."
• Negeneralizovat a nezjednodušovat jeho situaci, nebagatelizovat.
• Nepoužívat slov - vždy, nikdy...
O NE: „ Všechno zase bude dobré. "
„ To víte, tak se to dělá vždycky - využít a propustit".
„ Takový šikovný kluk a dělá si starosti. "
ü ANO: „Vím, že situace je pro tebe velmi obtížná... "
• Nepřikazovat: musíte, nesmíte...
• Pochválit. Mít na vědomí, že pochvaluje člověk v krizi ochoten přijmout jen v souvislosti s negativním vymezením předcházející situace (v souvislosti s negativními
zážitky).
D NE:
„Jsi šikovný kluk, to zvládneš."
D ANO: ,Je to opravdu těžká situace a cením si toho, jak ses choval. Je vidět,
že máš pevné nervy. "
% Neočekávat, že sdělená bolest je poloviční bolest a s každým opakováním se
zmenšuje. Nenechávat proto neustále popisovat trauma a čekat, že se „to nějak
samo vykrystalizuje" (bez pomoci překoná).
Odborná pomoc
Cílem krizové intervence v případě, kdy jedince propuštění z práce silně traumatizuje,
je účinně pomoci člověku vyrovnat se s prožívanou situací. K základním způsobům
pomoci patří v tomto případě poradenství, psychoterapie (tj. léčba psychologickými
prostředky) a vzdělávání.
• Poradenství - tj. pomoc, kdy se klient na základě nabídky, rad, návodů, nápadů
a námětů aktivně rozhoduje, jak využít a rozvinout vlastní možnosti při řešení situace. Poradce pomáhá nacházet nejpřijatelnější způsoby zvládání situace jako spolutvůrce rad.
Poradce:
Klient:
Poradce:
„ Co by se ještě dalo dělat, jak to vidíte vy ? "
„Nevím, všechno, co jsem zkoušel, nepomohlo. "
„Můžeme spolu hledat možnosti. Nejdříve mi řekněte, co jste všechno zkusil,
a pak si uděláme seznam toho, co jste ještě nezkusil, a uvidíme, co nám vyjde. "
• Terapie - hledají se možnosti řešení, jak problém odstranit, jak potíže vyjasnit, jak
změnit porušený stav osobnosti, organismu nebo interpersonálních vztahů.
• Vzdělávání - doplnění informací nutných k řešení problému, získávání nových
vědomostí a dovedností.
Profesionální pomoc je založena na spolupráci klienta a odborníka, na odpovědnosti obou za průběh a důsledky intervence. Klient musí chtít něco změnit, odborník
musí být kompetentní mu v tom pomoci.
V programech, kterými se pomáhá nezaměstnaným řešit jejich životní krizi, se
uvedené způsoby pomoci úspěšně kombinují. Při hledání zaměstnání se v podstatě
vychází z ověřeného behaviorálního programu rozvíjení emočních dovedností Michigan JOBS, postaveném na dvou principech:
• zapojení praktického uvažování, které směřuje k odhalení vlastních rezerv;
• posilování vnitřní odolnosti vůči nezdarům.
Program je realizován v následujících aktivitách:
• reálné (střízlivé) posuzování vlastních cílů a perspektiv, naučit se na sebe dívat
očima případných zaměstnavatelů;
• posilování sebedůvěry;
• vyhledávání a vytvoření sítě kontaktů;
• posouzení svých zájmů a zaměřenosti hlediska vhodného zaměstnání;
• zachování emoční rovnováhy, nepřijetí „poraženectví".
Deklarované pochopení problému nestačí, je potřeba ho prakticky odstraňovat
krok za krokem. Vědět ještě neznamená umět, intelektuální pochopení ještě nevede
ke změně v chování. Důležitá je ochota se změnit, rozvíjet osobní vlastnosti, zvládnout nové emoční dovednosti - přijmout místo odmítání pozitivní postoj k okolí, naslouchat druhým, učit se novým sociálním kompetencím, umožňujícím změnit cfrování, překonat mýty o nezaměstnanosti.
Intervence v nezaměstnanosti je postupem krok za krokem, jejím cílem je nejen
zvládnutí akutní stresové situace, ale také nácvik nových dovedností potřebných při
dalším plánování profesní kariéry a rozvíjení osobních kvalit potřebných po celou
další profesní dráhu. U dlouhodobě nezaměstnaných probíhá formou motivačních
vzdělávacích programů, programů rozvoje osobní kariéry, pod vedením zkušených
odborníků - lektorů. Účastníci si osvojují žádoucí dovednosti v modelových situacích, v nejrůznějších hrách, hraním rolí se zpětnou vazbou a nácvikem správných reakcí. Základním cílem je objektivizace pohledu na sebe, zvyšování sebepojetí a rozvíjení zaměstnatelnosti (tj. schopnosti být zaměstnán) a tím zvyšovat možnosti
zaměstnanosti (tj. aktivní účasti na společenské hospodářské činnosti). Zaměstnatelnost zahrnuje kompetence v konkrétní oblasti, vědomosti a dovednosti umožňující
uspět na trhu práce. K těm nejpodstatnějším kvalitám zaměstnatelnosti patří předpoklady volní seberegulace, odolnost vůči zátěži, potřeba uspět, důvěra ve vlastní
schopnosti, odpovědnost v práci, adaptabilita jako předpoklad přijetí norem a hodnot
zaměstnavatele.
Postup intervence v nezaměstnanosti
• Autodiagnostika a „sebezpytování" - aspirace, cíle, hodnoty, postoje, schopnosti;
zjištění nedostatků.
ROLOVÁ ZTRÁTA
/
97
• Výběr těch sociálních schopností a dovedností, které potřebuje jedinec zlepšit.
• Sestavení individuálního plánu učení, příprava na změnu.
• Volba metod ke zlepšení sebeovládání a zvýšení frustrační tolerance a jejich nácvik.
• Procvičování reakcí na zátěž a řešení konfliktních situací (metodou imaginací
a hraní rolí).
• Procvičování nových komunikačních dovedností potřebných pro získání a udržení
zaměstnání a změny v nesprávně zafixovaných dovednostech.
• Příprava osobních dokumentů, práce se zdroji nabídek pracovních míst.
Cesta pomoci dlouhodobě nezaměstnaným zvládat jejich krizovou životní situaci
a zvyšovat zaměstnatelnost vede především přes odbory poradenství úřadů práce,
které poskytují speciální poradenské služby - psychologickou intervenci u uchazečů
v psychické krizi, řešení psychosociálních dopadů dlouhodobé nezaměstnanosti, posouzení výkonových možností ve vztahu k vhodnému pracovnímu zařazení nebo rekvalifikaci aj.
Odchod do důchodu
Odchod do důchodu [81] stejně jako ztráta zaměstnání vyvolává u mnohých lidí smutek nad ztrátou identity („Kdo teď jsem?1), sebeúcty, prestiže a sociální role. Nezaměstnaní a penzisté často vyhledávají odbornou pomoc v důsledku manifestace depresivních symptomů na nejrůznějších úrovních, příčinou jejich problémů může být
právě nevyřešený zármutek ze ztráty role.
Důchodce ztrácí také kontakt s lidmi ze zaměstnání a odchod do důchodu může silně
redukovat vůbec všechny sociální kontakty. Odchod do důchodu znamená ztrátu
strukturovaného času a nezbytnost hledání a nalezení tzv. druhého životního programu. „Důchod je přechod z dobře naplněného života do života, který je třeba naplnit."
[82] Odchod do důchodu s sebou nese ale také četné materiální ztráty, např. změna
bydliště např. v souvislosti s přemístěním do penzionu pro seniory. Také finanční
obavy a ztráty mohou mít nepříznivý vliv a mohou symbolizovat bezmocnost jako
formu zármutku: ztráta nákladných dovolených, potíže s opravami či údržbou domu
nebo rozhazovačný partner, který může u šetrnějšího partnera vzbuzovat pocity zlosti
a úzkosti atd.
V důsledku odchodu do důchodu mohou vzniknout problémy a konflikty v partnerských vztazích. Mohou také naplno propuknout konflikty, které doposud dřímaly
a nevyhrotily se, protože partneři spolu trávili mnohem méně času, než nyní.
Výkonný obchodník může po odchodu do důchodu zjistit, že ho rozčiluje, podle něj neefektivní
chod domácnosti, a přeorganizuje manželce systém vedení domácnosti, čímž ji popudí, rozruší,
rozzlobí a poníží. Ztrátu moci a statusu v zaměstnání se on snaží nahradit tím, že se stane
„super-zdatným" v oblasti domácích prací, že se stane odborníkem na vaření, výhodné nákupy
a podobně. To naruší manželčinu sebeúctu a jejich vztah vůbec.
Dalším faktorem, který nepříznivě ovlivňuje adaptaci na starobní [83] důchod,
může být kumulace změn, ztrát a problémů v období těsně před vstupem do důchodu,
např.:
• Syndrom zavírajících se dveří
• Syndrom prázdného hnízda
• Dále pak např. problémy související s klimakteriem a andropauzou
Ovšem i v případě, kdy je odchod do důchodu radostně očekávanou událostí, může
představovat krizovou životní událost. Odchod do důchodu je v tomto ohledu příkladem tzv. tranzitorní krize.
Ztráta rodinných rolí
Nejčastěji se ztráta rodinných rolí pojí s rozpadem, rozvratem nebo dysfunkcí rodiny.
Podle Bowena [84] je rodina stabilní, pokud každý člen efektivně vykonává svoji
roli. V takovém případě je rodina jako sociální systém v rovnováze a v relativním klidu. Ztráta vykonavatele některé role však tuto rovnováhu silně naruší, jeho role
(např. role živitele, role hlavy rodiny apod.) musí být obsazena jiným, náhradním vykonavatelem. Tímto „náhradníkem" může být některý jiný člen rodiny („ Teď jsi hlavou rodiny ty, protože jsi jediným mulem v rodině, když maminka zůstala sama. "),
osoba nezávislá na rodinném systému (např. paní na hlídání, na úklid apod.), ale také
„nově příchozí člen" do rodiny (např. otčím, macecha). A v této souvislosti hrozí velmi časté riziko další ztráty - ztráty dětství. Pokud jsou těmito „náhradními vykonavateli" ustanoveny děti (nebo se jimi samy ustanoví), dochází k vývojové progresi
a ignoraci nebo potlačení vývojových úloh. Děti, které nesou břímě toho, že zastupovaly ve výkonu rolí své rodiče (ať už z jakéhokoliv důvodu), jsou připraveny o normální roii dítěte, o příležitost k relativně bezstarostné existenci, a jejich kreativita se
může zablokovat v důsledku toho, že si nemohly přiměřeně hrát. Ztráta normální role
se může objevit i v případě, že dítě ztratí sourozence, a rodiče očekávají, že žijící dítě
převezme roli mrtvého dítěte, nebo žijící dítě, k jeho i své škodě, srovnávají s mrtvým
sourozencem. [85]
Také sexuální zneužívání a násilí v rodině připravují děti o jejich dětství. Nutí zneužívané dítě do nepřirozené role předčasné dospělosti, protože sexuální aktivity, kterým bylo vystaveno, neodpovídají jeho věku. Pomalu, ale jistě se tak zneužívané dítě
vzdaluje svým vrstevníkům. Mohou také zažívat zlost a pocit zrady vůči vykonavateli rodičovské role. Ptají se, proč se matka zpronevěřila vůči své odpovědnosti, proč ho
(nebo ji) neochránila před násilím nebo sexuálním zneužitím, proč předstírala, že
o ničem neví? Protože jí to připadalo snazší než vystavit se konfrontaci s nepříjemnou
realitou nebo možnému násilí? Nebo byla šťastná, že sexuální zneužívání odvedlo sexuální potřeby jejího partnera od jejího vlastního těla jinam? Smutek tak může pramenit ze ztráty role, role, která vlastně nikdy nezačala - role bezstarostného a citem
naplněného dětství.
Děti mohou přicházet o dětství i za jiných okolností, např. pokud žijí ve válce, hladu
nebo byly obětí přírodní či industriálni katastrofy.
Zprávy v televizi nám to připomínají a ukazují malé děti, jak se hrabou v sutinách po zemětřesení,
manipulují se zbraněmi, hledají jídlo, hází kameny na nepřítele s cílem jej opravdu zranit nebo zabít nebo jak samy umírají na zranění, hlad nebo nemoci. Je obtížné uvěřit, že ti, kteří prožili takové
trauma, se mohou vyvíjet normálně.
ROLOVÁ ZTRÁTA
/
99
Příkladem ztráty role může být také matka, které zemřelo dítě. Její smutek je pochopitelný - ztratila dítě, ztratila svoji roli a případně i identitu („ Už přece nejsem
matka, když nemám své dítě... "). Méně jasné, ale neméně reálné, mohou být další
související ztráty - např. ztráta příslušností ke skupinám, do kterých dříve patřila formální rodičovské skupiny ve škole, neformální skupina matek, které se každé ráno
setkávají v šatně mateřské školky nebo odpoledne na dětském hřišti a vedou hovory
ve stylu „ty děti jsou dneska hrozné"...
Dospělí očekávají, že narozením dítěte bude naplněna jejich normální rodičovská
role - že se postupně budou vzdávat kontroly a odpovědnosti, jak bude jejich dítě dospívat. Narození mrtvého nebo postiženého dítěte jim bere všechna tato očekávání
a naděje, jejich očekávání se mění a (v případě postiženého dítěte) se mění i role, ve
které budou pokračovat po zbytek života - pečující, ochraňující rodič.
Také neplodnost nebo nemožnost porodit dítě (např. v důsledku spontánních potratů) vyvolává zármutek spojený se ztrátou role a očekávání vzhledem k této roli roli rodiče, matky nebo otce.
„Čekala jsem dítě, ale nějak se to nepovedlo a v desátém týdnu zemřelo... Musela jsem jít do nemocnice na zákrok a asi týden po propuštění jsem šla na kontrolu ke svému gynekologovi. Byla
jsem unavená, v noci jsem špatně spala, nemohla jsem dýchat, měla jsem velké bolesti na hrudi.
Seděla jsem nějakou dobu v čekárně a naproti mně seděla těhotná žena. Tvářila se strašně otráveně.
Přehazovala si nohu přes nohu, obracela oči v sloup a vůbec všem dávala najevo, jak ji otravuje to
čekání. Nebo to těhotenství? Vytáčela mě. Snažila jsem se na ni nedívat, protože mě strašně provokovala. Kdybych já tam seděla v jejím stavu, byla bych šťastná. Nakonec jsem to nezvládla a začaly
mi téct slzy. Nešlo to zastavit. Schovávala jsem se za časopisem, ale asi jsem taky nebyla moc
úspěšná, stejně si toho všichni všimli. Sestřička mě pak ihned zavolala, předběhla jsem celou frontu. .. Brečela jsem pak celou cestu domů. A pak už vlastně vždycky, když jsem potkala nebo uviděla
těhotnou ženskou nebo miminko. Stačilo vidět dítě třeba v reklamě v televizi, a už jsem slzela. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst, nemohla jsem vylézt mezi lidi, což je
blbý, když jste učitelka... Nemohla jsem vůbec nic. Byla jsem úplně na dně. O přestávce jsem brečela a bála se, že nebudu moct vstoupit do třídy, že nebudu moct učit, že to prostě nezvládnu. Studenti byli ovšem úžasní. Nevím, jestli věděli, co se mi přihodilo, ale viděli, že jsem dlouho nebyla
ve škole a že nejsem ok. Dostala jsem spoustu dopisů, e-mailů - pisatelé mi přáli zdraví, psali, že
jsou rádi, že už jsem zase ve škole, nebo mi posílali nějaké hezké obrázky z internetu. Všechny je
mám pořád schované. Moc mi to pomohlo. Dostala jsem od nich taky nějaké dárečky - třeba svíčku s pomerančovou vůní a ručně malovaným skleněným svícnem. To bylo moc milé, ta svíčka mi
připadla hodně symbolická - j a k o že jsem dostala od někoho světýlko, když to moje zrovna teď
zhaslo... Nejhorší to bylo ale ve vztahu ke kolegům. Vzpomínám si na jednu schůzi, měla nepříjemný průběh, řešily se nějaké problémy a najednou jsem si všimla, že je jedna kolegyně těhotná.
Odhaduji třetí, čtvrtý měsíc. A brečelajsem znovu. Musela jsem ze schůze několikrát odejít, protože to bylo nesnesitelné. Myslela jsem, že se udusím, že mi pukne srdce, nebo že se zalknu vlastními
slzami. A oni nic, seděli, schůzovali a tvářili se, že se nic neděje, jako by jim bylo úplně jedno, co se
mnou je a bude - nikdo mi nepodal ani kapesník, nikdo se nešel za mnou podívat na chodbu, nikdo
se nepokusil mě nějak utěšit - ani jediným slovíčkem. A pak jsem si vyslechla, že od nového školního roku učí moje předměty kolega, který nastoupil teprve nedávno. Překvapilo mě to. I když
jsem byla dlouhou dobu nemocná, výuku jsem přece všechnu do poslední hodiny nahradila! A teď
se dozvím, že už nebudu učit něco, co jsem učila několik let! Kvůli tomuhle předmětu jsem sem
byla přece přijata!?! Nechápala jsem proč, a taky jsem se zeptala. Dostalo se mi odpovědi, že jsem
nemocná a že se mnou proto nemohou počítat a že výuka tohoto předmětu je pro studenty důležitá.
Nezmohla jsem se na odpor a v tu chvíli jsem pochopila smysl rčení: „Horší jazyk protivníka, nežli
kopí bojovníka" - ta slova mě zasáhla jako dýka, úplně jsem cítila, jako by mi něco probodávalo
srdce a drtilo útroby. Co ale budu teda učit? A pak jsem se dozvěděla další jobovku - od září mi sníží úvazek... Tak tohle byla rána pod pás. To už nebyly potoky slz, to byla Niagara. Nevzlykala
jsem, neštkalajsem, nic jsem neříkala, jenom se mi valily ty proudy slz a já už seje nesnažila ani
utírat, taky nebylo do čeho. Seděla jsem tam jako hromádka neštěstí, naprosto jsem rezignovala. Je
konec. Jsem úplně nemožná, neschopná. Jsem neschopná jako matka, jako manželka. A teď se dozvím, že jsem asi neschopná i jako učitelka... Připadala jsem si nejodpornější, nejhnusnější na celém světě. Odjížděla jsem tenkrát z práce autem, oči pořád v slzách. Když jsem míjela kamion, napadla mě strašná myšienka... Vyděsilo mé to. Raději jsem jela rovnou k psycholožce. Naštěstí..."
Smutek bezdětných rodičů může být prohlouben necitlivostí těch, kteří předpokládají, že se záměrně vyhýbají tomu, aby měli děti („Nechceš si kazit figuru?" „Jó,
kdyby měli děti, to by si nemohli tak užívat, jako teď... "), a kteří dělají kritické, nebo
dokonce nepřátelské poznámky („ To, že má člověk nové auto/zajímavou práci, není
všechno, víš... ") Také rádoby „dobré rady" mohou být velmi zraňující, protože jitří
prožitek ztráty, znovu připomínají nejen ztrátu role, ale anticipují i ztráty související
- ztráty očekávání ve vztahu k budoucnosti apod. („Si dáváte na čas s těma dětma."
„ Uvědom si, že už nejsi nejmladší, neměli byste založení rodiny už dlouho odklá-'
dat. ") Pro mnoho lidí není bezdětnost vědomým, chtěným rozhodnutím, ale osudovým neštěstím.
„Proděialajsem tzv. zmlklé těhotenství a muselajsem na revizi děložní dutiny. A pak jsem znovu
otěhotněla. A potratila - takže znovu zákrok. Pak nějaká endometrióza nebo co. A pak další zákrok, protože po předchozím těhotenství tam zůstala nějaká rezidua. Přestala jsem - lépe řečeno nezačala menstruovat, můj lékař se napřed domníval, že sliznice ještě nedorostla po předchozím
zákroku a uklidňoval mě, že to chce čas. Za měsíc se situace opakovala, a tak jsem lékaře navštívila
znovu. Pečlivě mě vyšetřil a pak prohlásil, že problém už nebude jenom s donošením dítěte, jako
před tím, že teď to vypadá na to, že bude problém ' s otěhotněním. . Co mi říkal dál, už vážně nevím. . .odešla jsem do práce jako v mrákotách... a tam se na mě vesele (nebo snad škodolibě?) vrhla
vysmátá kolegyně se slovy: „Tak co, už jsi těhotná?" Bylo to jako facka - stejně náhlé i bolestné.
Nejraději bych ji v tu chvíli poslala někam..."
Ale i „šťastní" rodiče zdravých dětí mohou prožívat intenzivní pocity ztráty své rodičovské role, např. když dítě silně přilne k jiné (třeba i cizí) osobě.
„.. .Dcera si v osmé třídě na ZŠ velice oblíbila jednu pedagožku. Ta, když na konci osmičky odcházela, jí nabídla přátelství se vším všudy. Několikrát se spolu sešly v cukrárně a já pak doma skoro denně poslouchala vyprávění o jejím ,bohu'. Celý ten čas jsem si myslela, že se utrápím..."
Systémová ztráta
Lidé jsou součástí nejrůznějších sociálních systémů a i bez silnějších emocionálních
vztahů k jiným členům systému akceptují funkce, které tento systém vykonává. Jestliže nejsou dané funkce plněny, celý systém i jeho jednotliví členové prožívají systémovou ztrátu. K nejintenzivnějším ztrátám tohoto druhu patří:
• Odchod dospělých dětí z primární rodiny -jejich osamostatnění se
• Příchod nového člena do rodiny
• Odchod (ztráta) některého člena rodiny apod.
Kromě rodiny může ztráta postihnout i jiné sociální systémy, např.:
• Náhlé úmrtí majitele firmy nebo ředitele („ loď bez kormidla ")
• Politická rozhodnutí bez ohledu na potřeby komunity
Rozhodnutí týkající se každodenního běžného života občanů (zrušení dostupných
služeb, určitých výhod apod.)
ROLOVÁ ZTRÁTA
/
101
• Každá ztráta má své charakteristické rysy.
• Mnohé ztráty se překrývají.
• Ztráta (ale i změna, prip. šance) nás nutí, abychom ji akceptovali, více či méně se jí přizpůsobili.
• Je však mnoho lidí, kteří se jen obtížně adaptují na změnu, případně na ztrátu. V důsledku výchovy, vlastností osobnosti nebo jiným faktorům se obtížně vyrovnávají se
změnami, kterými v životě procházejí. Takoví lidé potřebují pomoc při hledání (a nalezení) kompromisu mezi očekáváním a realitou.
I
NÁSILÍ / 103
12. NAŠILI
(Naděžda Špatenková, Šárka Chytilová)
Násilí představuje jeden z nejčastějších důvodů, proč klienti vyhledávají
služby krizové intervence. Jedná se o poměrně širokou problematiku, která z našeho
úhlu pohledu zahrnuje celou řadu ztrát - např. ztrátu očekávání, ztrátu moci, ztrátu
kontroly, ztrátu důvěry apod.
Násilí je využívání (nejčastěji fyzické) převahy k vykonávání bezpráví vůči jiné
osobě, resp. osobám. Násilí a agrese [86] mohou být najedná straně reakcí [87] na
krizi, projevem (symptomem) krize [88] nebo už důsledkem krize [89] a na druhé
straně příčinou, spouštěčem krizí dalších (a to jak vlastních, tak především krizí u jiných osob). [90]
Násilí se může objevovat v nejrůznějších oblastech společenského života:
• Ve výchovně-vzdělávacích institucích (školy, internáty, výchovné ústavy pro
děti a mládež atd.)
Ve formalizovaných institucích (vězení, „vojna", instituce ústavní péče apod.)
V zaměstnání (na úrovni nadřízený - podřízený i na stejné hierarchické úrovni)
V rodině (domácí násilí)
„Na ulici" (vandalismus, přepadení atd.)
Vlastně kdekoliv, kde se setkává člověk s člověkem
Zvláštní kapitolu představuje násilí na makroúrovni - například války a politické
násilí
12.1
NÁSILÍ V RODINĚ
Násilí v rodině můžeme vymezit jako bezprávně vynucenou nadvládu některého člena rodiny nad jiným členem, resp. členy.
Z hlediska formy rozlišujeme násilí (týrání):
• Fyzické, tělesné (různé způsoby násilí se širokým spektrem intenzity napadení;
facky, strkání, kopání, bití, údery pěstí, skrčení, tahání za vlasy, kousání, plivání,
štípání, škrábání, používání zbraní nebo jiných předmětů jako zbraně, poranění nožem nebo jinými ostrými předměty, svazování, pálení cigaretou, posazování na
rozpálená kamna nebo přivazování k horkému topení, vědomé vytváření nebezpečných situací způsobujících fyzické ohrožení - např. riskantní jízda autem, extrémní podobu nebo důsledek fyzického násilí představuje vražda).
• Verbální, slovní (hrozby, urážky, ponižování, nadávky apod.).
104
/
KRIZOVÁ INTBRVHNCE PRO PRAXI
• Sociální (izolace, zamezování jakéhokoliv kontaktu s vnějším světem, včetně příbuzných a přátel, absolutní kontrola všeho, co dotyčný dělá, omezování pohybu po
bytě nebo po domě apod.).
• Ekonomické (odmítnutí nebo minimalizace finanční podpory, bránění v nástupu
nebo výkonu zaměstnání, ničení majetku nebo osobních věcí apod.).
• Sexuální (nucení k sexuálnímu styku, vyžadování sexuálního styku kdekoliv
a kdykoliv bez předchozího souhlasu dotyčné osoby, úmyslné fyzické ubližování
před nebo během sexuálního aktu, nucení k sexuálním praktikám, s nimiž partner
nesouhlasí, nucení k prostituci, znásilnění - orální, anální, vaginální apod.).
• Psychické a emocionální (vyvolávání pocitů viny, narušení sebedůvěry, ponižování, vyhrožování, zastrašovaní, excesivní křik, neustálá kritika, nadávání, okřikování, zahanbování, zesměšňování, Ihaní, nedodržení slibů nebo daného slova, zneužití důvěry, ignorování apod.). Psychické násilí a týrání je součástí ostatních
forem násilí a týrání. [91]
Uvedené kategorie se vztahují k individuálnímu násilí (tzv. primárnímu poškozování). Specifickou kategorii představuje tzv. systémové (institucionální) násilí (tzv.
sekundární poškozování, sekundární viktimizace). Jde o to, že oběti [92] násilí jsou
poškozovány systémem (jeho institucemi a jejich pracovníky), který měl naopak oběti chránit a pomoci jim.
V literatuře se můžeme setkat s různými pojmy - domácí násilí (domestic violence),
násilí na ženách (battered women), zneužívání žen (women abuse), které jsou obvykle používány jako synonyma. Zvlášť je vyčleňováno násilí páchané na dětech
(týrání dětí), hovoříme o syndromu týraného dítěte (battered child syndrome),
zanedbávání dětí (child neglect) a zneužívání dětí (child abuse) nebo souhrnně
o syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (CAN'- child abuse
and neglect).
Obsah pojmu násilí v rodině je však mnohem širší, než běžně chápané vymezení
domácího násilí jako násilí na ženách, případně na dětech. Násilné chování v rodině se týká všech druhů rodinných vztahů:
•
•
•
•
mezi dospělými (rodiči) a dětmi,
mezi dětmi navzájem (sourozenecké násilí),
mezi partnery (manžely),
mezi dospělými (rodiči) a prarodiči.
Násilí v rodině tedy zahrnuje:
•
•
•
•
špatné zacházení s dětmi,
násilí mezi dospělými členy rodiny,
špatné zacházení se starými členy rodiny
a handicapovanými jedinci.
NAŠILI
/
105
Společným prvkem různých druhů rodinného a domácího násilí je, že sejedná o:
•
•
•
•
násilí mezi blízkými lidmi;
kde existuje nerovnoměrné rozložení sil;
dochází k využívání moci a fyzické převahy silnějšího nad slabším;
pojítkem vztahu je strach oběti a manipulace ze strany agresora, který nerespektuje
práva, potřeby a touhy oběti.;
• cílem agresora je nadvláda, získání moci a pocitu vlastnictví. [93]
Vymezili jsme si násilí jako zneužívání moci. [94] K tomu, aby někdo mohl zneužívat svoji moc a převahu nad jinými, musí být vytvořeny adekvátní podmínky. Rodina (resp. domácnost) jako relativně uzavřený sociální systém, do kterého nemůže
nikdo zvenku zasáhnout, jako do navýsost soukromého území, [95] do kterého „nikomu nic není", vytváří vhodné podmínky pro rozvoj a potencování násilí. Rodina si
vytvoří (ostatně jako každá malá sociální skupina) určitá „pravidla hry" - pravidla
chování a jednání, systém hodnot, norem, ale také sankcí. Lovaš upozorňuje na to, že
pokud někdo využije svoji převahu a vynutí si právo uplatňovat násilí jako součást
těchto domácích pravidel, za dveřmi jeho bytu mu v tom nemůže prakticky nikdo zabránit. Rodina přitom sdružuje osoby, které se od sebe zpravidla velmi liší svou fyzickou silou, rozumovou vyspělostí a sociálními dovednostmi - to je další rizikový faktor pro zneužívání moci, tyranizovaní a zneužívání. V rodině je proto více než
v jiných skupinách všechno postavené na tom, jestli fyzicky nejsilnější člen nebo seskupení nejsilnějších nezneužije svoji pozici. Kritický je rozdíl v pozici rodičů a dětí,
pokud jsou děti malé. Dítě je úplně odkázané na to, jaká stanoví pravidla společného
života rodič. Kombinace těchto faktorů může způsobit, že pokud má někdo tendenci
chovat se agresivně (ubližovat jiným), může se to nejdříve a v největším rozsahu projevit právě v domácnosti. [96]
12.2 ŽENY JAKO OBĚTI RODINNÉHO NÁSILÍ
Násilí na ženách je jevem, k němuž se váží mnohé mýty, které mají
charakter všeobecně vysvětlujících příčin domácího násilí a reprezentativní postoj
společnosti vůči týraným ženám jako obětem domácího násilí. Mezi nejznámější patří například tyto:
106
/
Přehled mýtů o ženách jako obětech rodinného násilí
Mýtus
Fakt
Násilí se může ženě přihodit Jistě, každá žena může zažít násilí kdekoliv - na ulici,
v práci, doma. Většina násilných činů vůči ženám je však
všude, tak proč s tím dělat
spáchána doma. Významný sociolog Giddens
takové cavyky.
dokonce nazval domov vzhledem k incidenci týrání a zneužívání „nejnebezpečnějším místem v moderní společnosti".
Domácí násilí se nás netýká, Každý šestý občan České republiky přiznává násilí ve
je to jen ojedinělý jev.
svém partnerském vztahu. To znamená, že domácím
násilím trpí v České republice minimálně 16 % populace
starší 16 let. V 84 % českých domácností poznamenaných
násilím žijí děti. V 69 % z těchto domácností se násilí odehrává v přítomnosti dětí. Oběťmi domácího násilí jsou
v 92-98 % ženy, ve 2-5 % muži. Mezi seniory ve věku nad
65 let trpí domácím násilím 3-5 % této věkové kategorie.
[97]
Násilí se dopouštějí jen
nevzdělaní lidé z nízkých
společenských vrstev.
Násilí v rodinách se vyskytuje nezávisle na národnosti,
kultuře nebo společenské či materiální úrovni rodin.
Agresor může mít nízké vzdělání, může být bez zaměstnání, ale může se jednat také o velmi vzdělané a profesionálně úspěšné muže.
Násilí se dopouštějí jen
psychopati a sadisté.
Násilník může být agresivní jedinec trpící poruchou osobnosti („psychopat"), ale také např. vnitřně nejistý muž,
zpravidla silně závislý na své partnerce, se silnou touhou
ovládat, kontrolovat, deptat a převychovávat. [98] Nezřídka vypadá velmi šarmantně, na veřejnosti vystupuje jako
pozorný manžel a milující otec. [99] Díky své inteligenci
a suverénnímu vystupování si
dokáže získat nejen veřejnost, ale přesvědčit (resp. obelhat) i odborníky. [100]
Muž napadne ženu jen
v opilosti nebo ve stresu,
normálně by se tak nezachoval.
Ani naše zákony argument opilosti jako polehčující okolnosti neuznávají, spíše naopak. Také stres, deprese nebo
emocionální vypětí nejsou důvodem k bití a zneužívání
ženy. V zásadě se nejedná o řešení problému, ale vybití
si vlastního vzteku na nevinném člověku. Co se týká alkoholu, slouží většinou jako spouštěč incidentů (muži si alkoholem často také vypomáhají při zvládání stresu). Role
alkoholu v případech násilí je komplikovaná - agresoři jej
využívají jako omluvu pro své jednání a ženy obvykle mylně věří tomu, že kdyby partner nepil, k násilným incidentům by nedocházelo, a mají rovněž tendenci vinu svalovat
na alkohol.
Pokračování
NÁSILÍ
/
107
Pokračování
Mýtus
Fakt
Ženy mají násilí rády,
jinak by přece od takového
partnera odešly.
Není pravda, že by týrané ženy byly masochistické, duševně nemocné nebo přinejmenším „zvláštní" a ve skutečnosti
násilí potřebovaly a chtěly. Žádná žena nevstupuje do
manželství proto, aby ji manžel bil, nebo jí jiným způsobem ubližoval. A proč tedy od partnera neodejdou? Není
to tak jednoduché, především není kam. Některé ženy se
za situaci stydí, cítí se osobně zodpovědné za kvalitu vztahu, bojí se - nepochopení rodiny i reakce partnera (který
často vyhrožuje, že ji zabije), ale také samoty. Je to
i strach, že se neuživí, že se nebudou schopny samy
o sebe a své děti postarat. Některé jsou na partnerovi různým způsobem závislé.
Vždyť o nic nejde - j e n pár
facek, no a co.
Týrané ženy mají velmi často vážná zranění. Podle statistik Nadace ROSA [101] se jedná např. o zkopání ženy
s následkem krvácení z rodidel, přeražení nosu, způsobení
tržné rány na hlavě, otřes mozku, vážné zranění tváře, poškození ucha, oka, mlácení hlavou o zeď, bití mokrým ručníkem, skrčení, zlomená žebra, zkopání těhotné ženy
(následkem potrat), vynucování si sexu s nožem v ruce,
ohrožování pistolí, bití lopatou, lámání ruky, vyhrožování
fyzickou likvidací, sekání sekerou vedle hlavy. 15 % žen
bylo v pracovní neschopnosti v rozmezí 14 až 66 dní,
některé z nich musely projít i dlouhodobou psychiatrickou
léčbou. [102]
Ženy muže provokují,
Tato představa je spojena s násilím „za něco". Tento mýmohou si za to samy. Tako- tus „násilí jako formy trestu" je velmi oblíbeným argumenvá žena si to určitě zaslouží. tem pachatelů domácího násilí. Svalování viny na ženu je
častou obranou ze strany agresora. Neexistuje však žádný
důvod, který by legitimizoval takové jednání. Žádná žena,
ať už udělala (nebo naopak neudělala) cokoliv, si nezaslouží, aby ji manžel týral!
Muž si musí doma udělat
pořádek.
Násilí není vhodným způsobem řešení konfliktu nebo
partnerské krize. Násilí plodí násilí a může dojít k eskalaci agrese.
Muž má právo bit svoji
ženu.
Tento mýtus je velmi rozšířeným a pevně zakořeněným
mýtem. Postoje veřejnosti k násilí páchaném na ženách,
jak poukazuje Gjuričová, nejsou jednoznačně negativní,
narozdíl od postojů vůči násilí páchaném na dětech. U žen
se obecně s větší pravděpodobností předpokládá vlastní
zavinění, např. provokace nebo nepřijatelné jednání.
Nikdo ale nemá právo na jiném páchat násilí!
Pokračování
W8 / KRIZOVÁ INTERVENCE PRO PRAXI
Pokračování
Mýtus
Násilí manžela vůči
manželce je soukromou
věcí těch dvou.
Fakt
Násilí v rodině není privátní věcí těch dvou! [103] Ale pokud mužovo jednání nikdo neodsoudí, nikdo v blízkém či
širším sociálním okolí, nikdo z oficiálních představitelů
a významných osobností, opět to přispívá k dalšímu udržování problému násilí na ženách a k tomu, že jsou další
a další ženy bity a jinak týrány svými manžely a partnery.
I když mnohé mezinárodní dokumenty už mnoho let jednoznačně deklarují a vyjadřují výlučnou odpovědnost pachatelů, agresorů a státu za násilí páchané na ženách a na
dětech, u nás je to stále jen málokdo ochoten a schopen
akceptovat, veřejně vyslovit a podle toho jednat.
Jistě bychom mohli nalézt další a další mýty o násilí na ženách. Tyto mýty jsou
hluboce zakořeněny, a jak ukazují výsledky mezinárodních srovnávacích studií, je
tomu tak nejen v naší společnosti.
Symptomatologie a diagnostika násilí vůči ženám
Týrané ženy se o násilí, které je na nich pácháno, stydí promluvit. Proto se často stává, že se o násilí v rodině nikdo dlouhá léta nedozví. Pokud by přece jen někdo násilné chování vůči ženě zaregistroval, týrané ženy obvykle agresora omlouvají, připisují
jeho jednání špatné náladě, hněvu, alkoholu, únavě, nebo jakýkoliv projev násilí přímo popírají („Ne, ta modřina je od toho, jak jsem tuhle upadla na schodech. Já jsem
hrozně nešikovná...").
Týrající muž obvykle činí za své násilí odpovědnou právě ženu (protože „hoprovokovala", „je úplně blbá", „ničemu nerozumí a nic nechápe", „je neschopná",
„štve ho, jenom když se na ni musí podívat" apod.) a minimalizuje či zcela popírá nejen důsledky svého chování, ale i chování jako takové {„Nechtěj, abych to musel udělat! Nenuť mě ubližovat ti!"). Nejenže tím ničí sebevědomí ženy a schopnost vidět
sebe sama pozitivně, postupem času muž týranou ženu stále více izoluje od jiných
lidí, příbuzných, přátel a někdy i od dětí. Nakonec je týrající muž paradoxně jedinou
osobou, která se k ženě alespoň občas chová laskavě nebojí alespoň někdy neubližuje.
Dlouhodobé setrvávání v traumatizujícím prostředí má však pro týranou ženu a její
fyzické i psychické zdraví závažné bezprostřední i dlouhodobé důsledky. Jsou to především bolestí hlavy, pocit únavy, urologické a gynekologické problémy, poruchy
přijmu potravy, poruchy spánku, bolesti břicha, bolesti v pánevní a křížové oblasti,
ale může to být také abúzus alkoholu nebo jiných drog, sebepoškozování, vážné psychické poruchy, suicidální [104] nebo homicidální [105] tendence apod.
V souladu s klasifikací psychických poruch můžeme následky týrání diagnostikovat jako reaktivní nebo posttraumatickou poruchu. Týrané ženy vykazují projevy
posttraumatických reakcí ve formě únikových tendencí (popírání, apatie, strnulost,
izolace, deprese, disociace, bagatelizace), také četné flashbacky. Objevuje se zvýšená vznětlivost, úzkostnost, přecitlivělost, panika, obsese, hyperaktivita, nervozita,
snížené sebevědomí apod. [ 106] U týraných žen můžeme identifikovat také zvýšenou
NÁSILÍ
/
109
úroveň pocitu bezmocnosti a bezradnosti, strachu a deprese jako reakce na ztrátu iluzí
ve vztahu ke světu, prvotního sebepojetí, ztrátu pocitu síly a smysluplnosti. Deprese
je možná nejčastějším projevem, se kterým se můžeme u týraných žen setkat.
Můžeme se pokusit sestavit typický portrét týrané ženy: [107]
•
•
•
•
Materiálně závislá na svém partnerovi.
Podřízená (submisivní) a poslušná.
Udržuje málo sociálních kontaktů s dalšími lidmi.
Často omlouvá mužovo chování jeho náladou nebo nepříjemnostmi, které prožil
v práci, či jako důsledek zážitků z dětství.
• Vystrašená.
• S pocitem vlastní bezmocnosti a bezcennosti.
• S intenzivními pocity viny a přesvědčením, že to, co se jí přihodilo, si zaslouží
(„Je to moje chyba... ").
• Myslí si, že situace nemá řešení, ačkoliv už nemůže déle snést partnerovo násilí.
• Rychle si zdůvodní, zeje to poslední zbití, které ji potkalo, „vždyť přece je to jinak
hodný manžel... ".
• Stydí se vyprávět o svých zkušenostech a způsobech, jakými s ní partner zachází.
• Extrémně emocionálně závislá na partnerovi (neumí si představit život bez něho,
ale ani s ním).
Všechny výše zmíněné důvody vedou týrané ženy k tomu, že velmi váhají, zda vůbec mají vyhledat nějakou pomoc. Kladou si otázky typu:
„ Uvěří mi někdo ? "
„ Co se mnou bude ? "
„ Kam půjdu ? "
„Kde seženu peníze pro sebe a pro své děti?"
„Co se stane, až mě najde?"
„Zabije mě?"
. . .
Situaci těchto žen pak velmi komplikuje fakt, že jim sekundárně ubližují ti, kteří by
jim měli pomoci a ochránit je. Je spíše pravidlem než výjimkou, že místo pochopení,
pomoci a ochrany se týrané ženy setkají s nedůvěrou, pochybnostmi a obviňováním.
Týraná žena se setkává s bagatelizováním - u policie, u lékaře, na úřadech, u soudu,
ale i u svých příbuzných a přátel. Možná, zeje to další důkaz hluboké zakořeněnosti
mýtů o domácím násilí, možná, že je to nedostatek informací o dané problematice,
především znalostí o chování [108] a prožívání týraných žen, [109] o tom, jak problém
domácího násilí řešit, a tak mnozí reagují odmítáním, popíráním nebo bagatelizací.
Příběh paní C: „Můj partner byl úspěšný podnikatel. Měl dost peněz, dobré styky, imponoval
mi po všech stránkách, a proto jsem za ním bez váhání odešla z malého moravského městečka do
Prahy. Byla jsem mladá a blbá. Stýskalo se mi, strašně se mi stýskalo. Chyběli mi rodiče, sousedské povykládání, moji blízcí, přátelé. Nikoho jsem v Praze neznala. Nejprve jsem pracovala ve firmě svého partnera jako asistentka, pak si nepřál, abych pracovala, takže jsem seděla doma a mezi
lidi jsem se vůbec nedostala, takže jsem se ani s nikým neseznámila. Můj muž to asi tak chtěl, byl
hrozně žárlivý a takhle mč měl doma pěkně pod dozorem Napřed mi to nevadilo, měla jsem přece
jeho Pak začal můj partner chodit do hospody, vracel se čím dal později a opily Když jsem mu
něco vytkla, řekl, že se mu nemůžu divit, že je radši v hospodě, než doma s takovou venkovskou
buchtou, a jestli se mi to nelíbí, ať táhnu Dobře věděl, že jsem se kvůli němu s rodiči nepohodla
a že mi otec řekl, že jestli s ním odejdu, tak ať už se nikdy nevracím Ráno nebyl někdy vůbec
schopny pracovat, a když volali zákazníci, omlouvala jsem ho, že ma teď zrovna nějaké jednaní
a že se ozve později Přitom vedle spal nebo si skočil najedno po ranu Vědělajsem, že začíná mít
problem s alkoholem a chtělajscm, aby se šel léčit Vysmál se mi Řekl, žejediny, kdo je tam bia
zen, jsemja To mi pak opakoval často, kdyžjsem mu cokoliv řekla To pak chodil po bytě a po
řad vykřikoval „Ona je blažen 1 Ona je uplny blažen 1 " Bylo to opravdu k zbláznění
Pořídila jsem si psa, abych nebyla tak sama Křížence Milovala jsem ho, byl krásny a roztomilý
Ještě jako male štěně udělal loužičku v kuchyni a partner ho strašným způsobem zmlátil Od te
doby se ho pes bal, ale o to více přilnul ke mně Asi i to muže nakonec štvalo Žarhl i na toho psa
Jednou se Roman vrátil z hospody ožraly, pohádali jsme se a on mi vrazil pěstí Pes proti němu vy
jel, chránil paničku On ho před mýma očima umlátil k smrti Bylajsem úplně v šoku Nechápala
jsem, co se stalo a proč se to stalo Po obličeji mi stekala krev z rozbitého obočí, nevidělajsem na
oko Nebyla jsem schopna ^mluvit křičet, brečet, klepala jsem se jako ratlík a nemohla jsem se
hnout z místa Řekl mi ať si na to dam led a šel v klidu spat Z mrazáku jsem vytáhla baliček špenátu
- led jsme neměli - a dala si ho na rozbité oko Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla, čas a prostor
se rozpliznul Bylajsem úplně mimo Nakonec jsem se přece jen vzpamatovala Nevidělajsem na
oko, místo pravého oka jsem měla ošklivou bakulu, krev mi slepila řasy, takže jsem nemohla oko
vůbec otevřít Měla jsem strach, že nebudu už nikdy vidět VždycKy mi říkal, že mám nádherne oči,
sametové, a najednou tohle
Slyšelajsem, jak vedle chrápe, tak jsem potichu odešla ven a šla na
úrazovku Naštěstí jsem to měla kousek Řekla jsem doktorovi, co se mi stalo On se na mne podí\al a vynadal mi, jestli nemáme doma vodu, že jsem to měla normálně umyt Zůstala jsem jako
opařená Trvalajsem na tom, aby mi vydal nějaké potvrzení Pakjsem zaslechla, jak říkal sestřičce,
že by některým ženským ještě s chutí přidal
Ja vím, byla noc, asi jsem ho probudila, musel kvůli
mně vstat Do papíru mi napsal „Pacientka udává, že byla údajně napadena " Po celou dobu
jsem nebyla schopna brečet, a kdyžjsem to viděla, spustily se mi vodopády slz Cítila jsem se poní
žena, pošpiněna, jako onuce Papír jsem hodila do koše ještě před úrazovkou Nevěděla jsem, co
mam dělat, kam mamjit K rodičům nemůžu a v Prazejsem nikoho neznala Vratilajsem se zpátky
k Romanovi Spal, ani nevěděl, žejsem někde byla Ráno chtěl souložit Smrděl chlastem, bylo mi
mizerně, bolela mě hlava, vůbec jsem neměla na sex pomyšlení Nafackoval mi a na obličej mi hodil polštář, aby se nemusel dívat na moji zkrvavenou tvář, a ukojil se Když se udělal, odešel do
hospody, jako by se nic nestalo Tam všem vyprávěl, jak mi rozbil hubu Byl za ohromného geroje, chlapi ho poplácávali po rameni, a kdyžjsem šla nakoupit, pokřikovali na mě, ať se přijdu ukázat, jak mě zmaloval Bylo mi hnusně Nejraději bych se zavrtala někam pod zem, prostě pryč
A pak už u nas bylo násilí na každodenním pořádku Mlátil mě jako žito, stačilo, aby měl pocit, že
jsem se na něho křivě podívala Říkal mi, že mě stejně jednou zabije Věřila jsem mu
Jednou byl v pěkném rauši Opily se vyboural v autě, jak byl naštvaný, šel do hospody Tam mu
nechtěli nalit, že už toho vypil dost, tak tu hospodu prostě vymlátil Policie přišla druhy den, našli
vrak auta a podle značky si zjistili, kde Roman bydli Nechapalajsem - Roman je přátelsky přivítal, pozval je dal na svačinku - začal jim na pánvičce opékat maso a vylíčil jim, jak mu najednou
zničehonic bouchlo kolo aještč že to vybral a nikomu se nic nestalo' A oni tam seděli v naši kuchyni, smah se a tlačili ty opečené steaky1 Oni mu to věřili' Oni snad vůbec necítili, jak to z něho ještě
teď táhne 1 No, když pojedli, rozloučili sejak nejlepší přátelé a nic Představte si, že mu pak přinesli
ještě disk z kola auta, že přej tam po odtaženi toho vraku zůstal' Chápete to 9 1 Tu hospodu nechal
Roman zařídit za svoje prachy znovu, koupil jim dokonce televizor, když bude to mistrovství světa
ve fotbale, tak aby to viděl
A byl zase poplácávaný borec
A ja zase blažen, venkovská blbá
slepice, co neví, co má doma za poklad, chlapa, se kterým je sranda a co umí vydělat prachy Tak co
9
bych přece ještě chtěla, no n e
Pak mějednou prohodil skleněnými dveřmi Bylo to příšerné Všude střepy a sama krev Vyna
dal mi, ať to dam okamžitě do pořádku, že on v tom takhle nebude a odešel Do hospody Kam jinam Tekla mi krev Všude Z rukou, ze zad, z krku, z obličeje Někdo zazvonil-sousedka mě při
šla seřvat, ať neděláme takový bordel A zase odešla Hleděla jsem na ty střepy a nebyla jsem
schopna ničeho Sedla jsem si na podlahu-do těch střepů-a volala jsem na linku důvěry Nebyla
NAŠILI / 111
jsem moc schopna mluvit, jenom jsem brečela a něco do toho sluchátka blekotala Pak jsem to ze
sebe nějak vysoukala V tom se vrátil Roman Začal na mě řvát, kam volám (nesměla jsem volat na
Moravu, kde mam všechny známe a příbuzné, protože pry jsou pak vysoké účty za telefon) Dostalajsem strach Křečovitě jsem se držela sluchátka-jako ten tonoucí, co se stebla chytá Ani ne
vím, co jsem té paní v telefonu říkala, asi jsem jen hystericky ječela a pak jsem od ní slyšela větu,
která mi ještě dnes 7ní naprosto zřetelně v hlavě , Tak vidíte, že ma o vás partner zajem " Pustila
jsem sluchátko a říkala si, že to je konec, že teď mě určitě zabije Šíleně mě zmlátil Leželajsem na
zemi v těch střepech a říkala si „Pane Bože, ať už mě zabije, budu mít klid " Ale nestalo se
A dal bylo jen hůř Jednou na dovolené v Italu jsme se pohádali Vzteky pak najel s autem na dál
mci do protisměru Bylo to příšerné-jenom dva jízdní pruhy a vysoká betonová svodidla z obou
stran Do protisměru kamion Blikal, troubil, nebylo kam uhnout, tajejich dálnice neměla odstavný
pruh Sedělajsemjdko zařezaná a říkala si „To bude rychlé " Pak na poslední chvíli zařadil zpa
tečku a vycouval Najednou jsem měla pocit, že jsou jenom dvě možnosti - buď zabije on mě, nebo
jajeho
Proč jsem od něho prostě neodešla 9 O te možnosti jsem vůbec neuvažovala Vlastně ano - ze
začátku jsem odjela k jedněm příbuzným Doufala jsem, že u nich najdu pomoc Dost důrazně mi
naznačili, že si snad nemyslím, že bych tam mohla zůstat Domů jsem se vrátit nemohla - kvůli Ro
manoví se mnou rodiče přerušili veškeré styky, a i když jsem se snažila to s nimi nějak urovnat
a něco jim naznačit řekli mi, že mam, co jsem chtěla A zase mě vyhodili Nemělajsem práci, nemělajsem peníze, nemělajsem dodělanou školu
Nemělajsem nic
A nikoho
Kdysi jsem jen
tak v pyžamě v noci před rozběsněným Romanem utekla Hledala jsem nějaké krizové centrum
Nenašla jsem ho Jsem holt blba venkovská husa, co trefí akorát naproti do samošky a pak se za ro
hem ztratí Zastavila jsem auto s policejní hlídkou a požádala je o pomoc Zeptali se mě, kdo
jsem, kde bydlím a co se mi stalo Všechno jsem jim řekla Odvezli mě zpátky k Romanovi - za
zvonili u jeho dveří se slovy „Tak tadyji mate, hysterku " Roman sejim omlouval, žejsem blá
zen, ať se nezlobí, a oni se tak nějak shovívavě a chápavě usmívali
V tu chvíli jsem úplně rezignovala, stálajsem tam na dlažbě bosá v noční košili a začalajsem si připadat opravdu jako blázen
Peklo pokračovalo aja věděla, že z něho není uniku Oslovoval mě zásadně „ty děvko" ajajeho „ty
zmrde" Běžně u nas létaly židle, žehličky, o nádobí ani nemluvím, to bylo to nejmenší Čekala
jsem na smrt- svoji nebo jeho - co kdybych se jednou tou žehličkou trefila 9 A pak k nam nastoupila moje kamarádka z Moravy jako sekretářka No nastoupila - druhý den bez rozloučení odjela
Roman to zhodnotil slovy, že je to kráva Pak zazvonil telefon, Roman zrovna nebyl doma, byl
dole v hospodě Volala moje kamarádka, která tak záhadně zmizela Brečela mi do telefonu a s hrůzou mi vykladala, jak ji chtěl Roman s dalšími dvěma kamarády znásilnit Bili JI, pak ji chytli za
ruce a za nohy a Roman se pokoušel o styk Statečně se bránila - roztrhali jí oblečení, co měla na
sobě, nakonec se jí podařilo utéct a odjet zpátky Všichni byli opili Vzedmul se ve mně vztek, viděla jsem rudě, nebo přímo fialově Praštila jsem s telefonem a vystartovala dolu do hospody
Muselajsem vypadat jak bohyně pomsty, řvala jsem jak tur, mlátila Romana a jeho kámoše hlava
nehlava Pak přijížděl autem (naším autem 1 ") ten další kluk, co u toho taky byl Skočila jsem mu
rovnou před auto do silnice, bylo mi jedno, kdyby mě přejel Smykem zastavil napřič cele ulice
a začal mi nadávat Vrhlajsem se k němu, vytáhla ho z auta, držela jsem ho pod krkem, lomcovala
s ním a byla jsem překvapená, jací to jsou najednou srabi a poseroutky
A taky tím, jakou mam
sílu
Nechápala jsem, kde se to ve mně bere Kdyžjsem ho vyhodila z auta, švihlajsem po Romanovi klíče od bytu, sedla do auta a jela pryč Jela jsem rovnou za nosem Nepřemýšlela jsem
o tom, kam a proč Co budu dělat a za co žít Jenjsemjela Nakonec jsem skončila u s\eho bratra
Vlastnějsme spolu nikdy nevycházeli a moc jsme se nestýkali, ale asi to bylo tenkrát po cestě Pad
la jsem tam do postele a spala a spala a spala Prospala jsem skoro dva dny Třetí den jsem vstala
a šla se najíst do kuchyně Nikdo se mě na nic neptal a ja bych taky nebyla ani schopná nic říct Už
jsem tam zůstala, měli malé děti, takže jim přišlo vhod, že jim s dětmi někdo pomůže Ja jsem byla
rada, že někde můžu být, někde, kde by mě Roman nehledal Volal mi jednou v noci na mobil a vy
hrožoval, že mě zabije, jen co mě dostane do ruky Splachlajsem telefonní kartu do záchodu Brácha mi koupil novou Auto jsem pak Romanovi postavila před barák a kličky hodila do schránky
Stejně na ní už bylo jméno nějaké jme paní Hm, otřepal se teda rychle Bude ta nova chytřejší
nežja 9 Nebo taky tak blba 9 Těžko říct, nemam o Romanovi žádné zprávy Já už jsem docela v po
hodě Dodělaldjsem si školu, našla jsem si místo, odstěhovala se od bráchy na druhý konec repub
liky Jsem v pohodě, jenom ty chlapy nějak nezvládam
Když na mě nějaký šáhne, začnu hysterčit a je mi jedno, že mě chtěl jen pohladit Nevěřím Už par let jsem sama Nejsem schopna
navázat vztah s mužem, mít s nim sex založit rodinu Když o mě nějaký muž projeví zajem, bojím
se, mám strach, uteču. Nesnáším ožralce a taky zvuk silných motorů - přesně takových, jaké mél
Roman rád. V noci se pořád ještě budím-spím bez polštáře a nesnáším špenát. Zůstaly mi jizvy na
těle - hlavně od té rány pěstí do oka a od průletu těma .skleněnýma dveřma. . A taky mi zůstaly pořádné jizvy na duši. . Vlastně nejsem vůbec v pohodě.. Pořád mám pocit, že blázen jsem já, že
jsem neschopná, že jsem k ničemu..."
Krizová intervence v případě násilí páchaného na ženách
Krizová intervence zaměřená na týrané ženy se může odehrávat face-to-face (např.
v poradnách pracujících s oběťmi domácího násilí), může mít telefonickou nebo
jinou distanční podobu. S ohledem na okolnosti je možné krizovou intervenci provádět:
• v aktuálně hrozící nebo probíhající násilné situaci (násilí na ženě je právě pácháno nebo bezprostředně hrozí);
• ve fázi přípravy odchodu, opuštění týrajícího partnera;
• ve fázi opuštění týraného partnera.
Každá z těchto fází má pak samozřejmě svá specifika.
Intervence v případě akutně hrozící nebo právě probíhající násilné situace
Ve fázi aktuálního páchání násilí může dominovat šok ženy, zejména pokud se jedná
o prvotní násilné ataky ze strany partnera. Je třeba se připravit i na to, že ačkoliv se
žena jeví jako „rozhodnutá problém řešit", často po odeznění aktuálního ohrožení násilí popírá, bagatelizuje nebo partnera omlouvá a stahuje veškerá obvinění vůči
němu. Tato situace se může několikrát opakovat - telefonát na linku důvěry, výjezd
policie, podání vysvětlení nebo trestního oznámení - a jeho následné stažení nebo nedání souhlasu k trestnímu stíhání tzv. osoby blízké. Toto opakování může vyvolat silné
negativní reakce u těch, kteří by měli ženě pomoci. Verbalizace rozčarování ze strany
pomáhajících může mít např. tuto formu: „Baba neví, co chce. " „Je to normální hysterka. " Pomáhající se tak dopouštějí etiketizace, označkovaní někoho negativní nálepkou, v našem případě je obvykle na nálepce pejorativní označení „hy stěrka". Taková negativní nálepka pak může determinovat přístup k postižené osobě, k týrané
ženě se prostě chováme jako k „hysterce". Etiketizace pak velmi ztěžuje, ne-li přímo
znemožňuje vybudování dobrého vztahu mezi interventem a klientem. Proto základní
pravidlo pro krizovou intervenci s oběťmi násilí zní: Věřit a neznačkovat!
Krizovou intervenci v případě akutně hrozící nebo právě probíhající násilné situace značně komplikuje fakt, že obvykle není dostatek času a prostoru na vysvětlování
a objasňování situace. Je tedy třeba jednat rychle, jasně a stručně.
Krizová intervence v aktuálně hrozící nebo probíhající násilné situaci reflektuje
obecně stanovené kroky pro intervenci v krizi:
• Okamžitá redukce ohrožení
D zhodnocení psychického a fyzického stavu oběti násilí a rizika ohrožení jejího
zdraví nebo života;
D upřesnění, kde (a v jakém stavu) se pachatel násilí nachází;
NAŠILI
/
113
D zajištění bezpečí oběti násilí, ochrany jejího zdraví a života, případně zdraví
a života dalších osob (nejčastěji to bývají děti) - posoudit, zda žena může setrvat v domácím prostředí, případně se domů vrátit, neboje vhodnější vyhledat
jiný azyl (u rodiny, přátel, v azylovém domě).
• Pochopení reakcí oběti je nezbytné pro navázání dobrého kontaktu interventa
s obětí násilí. Zahrnuje:
D uznání a respektování manifestovaných symptomů (nikoliv jejich devalvace!);
D akceptace toho, že cokoliv se děje, jakkoliv se žena chová (byť i „hystericky"),
je normální reakcí na nenormální situaci (násilíje nenormální!);
n a navrácení pocitu bezpečí (nejen poskytnutí azylu, ale také zajištění „bezpečného kontaktu ").
• Navrácení pocitu vědomí kontroly. Situace, kdy se milovaný a milující manžel
změní v agresora, je pro týranou ženu nepochopitelná, neprůhledná a přestává se
v ní orientovat. Proto je vhodné pomoci ženě vyznat se v nastalé situaci, pomoci jí
získat zpět pocit moci [110] a kontroly nad svými pocity, aby měla možnost znovu
ovlivňovat svůj život. Jedná se o pomalé, postupné „zkompetentňování" klientky
k řešení dané situace, podporu samostatnosti a iniciativy. Týrané ženy trpí intenzivním pocitem vlastní neschopnosti, mají nízkou sebedůvěru a hlavně mají strach
- strach ze všeho a také z toho, že „to" (ať už je to cokoliv) nezvládnou. Proto je
vhodné zprostředkovat klientce pocit úspěchu, [111] který posiluje sebejistotu,
kompetenci a pozitivní sebeobraz. [112]
• Aktivizace zdrojů - a to jak vnitřních zdrojů (v klientce), tak vnějších zdrojů (mobilizace sociální opory a podpůrné funkce sociálních sítí), neformálních i formálních [113] zdrojů pomoci v dané situaci.
• Sestavení plánu aktivit směřujících ke změně. Zde je třeba postupovat velmi
obezřetně. Ne všechny ženy chtějí danou situaci změnit tak, jak by si mnozí pracovníci v pomáhajících profesích představovali - tedy rozejít se s týrajícím partnerem. Přejí si pouze to, aby na nich nebylo pácháno násilí; přejí si, aby jejich partner
své chování k nim změnil, nechtějí vyměnit partnera! Možná, že do vztahu příliš
investovaly; možná, že zvážily, že výhody setrvání ve vztahu jsou přece jen o něco
větší, než výhody z rozchodu, možná, že strach z toho, že by „byly samy", je silnější, než utrpení v soužití s partnerem; [114] možná ho stále milují. Tyto možnosti
musí vzít intervent v úvahu a nenutit ženu k rozhodnutí, které by bylo v rozporu
s její vůli. Ona musí nakonec rozhodnout, co udělá, jak to udělá a kdy to udělá, protože za své rozhodnutí ponese plnou zodpovědnost. Za všech okolností, ať už se týraná žena rozhoduje jakkoliv, potřebuje podporu a naději - zprostředkovatelem
této naděje může být právě krizový intervent.
• V situaci, kdy se žena rozhoduje setrvat s týrajícím partnerem, je vhodné hovořit
o sestavení bezpečnostního plánu. Jedná se o určitý systém kroků, jak by měla týraná žena v situaci, kdy se bude násilí opakovat, postupovat.
Například Voňková [115] doporučuje ženám, které jsou fyzicky napadeny, ohrožovány na zdraví nebo na životě toto:
114
/
• Snažte se otevřít okna nebo dveře!
/
• Mluvte, křičte, volejte o pomoc!
\
• Pokud jste napadena během volání na policii nebo na linku důvěry, nechte vyvěšený telefon!
• Dochází-li k násilným scénám opakovaně, poučte děti (pokud jsou schopné vzhledem k věku situaci pochopit), jak se mají chovat - volat sousedy, utéci, schovat
se...
• Mějte připravenou únikovou cestu!
Pokud se žena rozhodne setrvat v domácnosti s agresorem (týrajícím partnerem),
měla by si sama pro sebe ujasnit následující otázky: [116]
Je možné uklidnit agresora? Víte, jak?
Co vám nejvíce pomáhá v krizové situaci?
Komu budete volat v době krize?
Máte vůbec přístup k telefonu?
Máte sousedy, kteří jsou ochotni vám pomoci?
a Víte, kde můžete hledat pomoc? Znáte adresy a telefony příbuzných, přátel,
azylových domů ?
G Poučila jste děti, jak se mají chovat v době krize ?
O Víte o tom, jestli má partner nějakou zbraň? Pokud ano, jakou? A víte kde?
D Víte, co musíte mít s sebou v případě, kdybyste musela od partnera utéct?
- Musíte mít občanský průkaz, řidičský průkaz, rodné listy vlastní i dětí, oddací list, nájemní smlouvu, vkladní knížku, čísla účtů, peníze, kreditní kartu,
průkazku o zdravotním pojištění (svoji i dětí), léky, klíče od bytu, náhradní
oblečení pro děti a pro sebe, hračky pro děti, adresář, „důkazy" o domácím
násilí (vlastní, lékařské, policejní, ze sociálního odboru, soudní rozhodnutí,
usnesení, protokoly a jednání). Pokud je to možné, vezměte si s sebou něco,
co vám dodá sílu: fotografie dětí, příbuzných, svůj talisman, oblíbenou knihu nebo věc.
Pamatujte si, že:
- Rozhodovat o všech krocích musíte vy sama!
- Rozhodnutí o tom, jak budete postupovat, je jenom ve vašich rukou. Vy sama
nejlépe víte, co je pro vás a vaše děti menším zlem.
- Buďte připravena na to, že vaše rozhodnutí se partnerovi nebude líbit.
- Zvažte rizika vašeho rozhodnutí (zejména dání souhlasu s trestním stíháním
násilníka) - násilí se může vystupňovat.
- Nebojte se vyhledat odbornou pomoc - linku důvěry, krizové centrum, poradny pro ženy v tísni, poradny pro oběti násilí, rodinnou poradnu, azylový
dům pro matky s dětmi - poskytnou vám potřebnou podporu, pomoc a nezbytné informace.
,
Skutečně nezávislou se však můžete stát jen vlastními silami.
NÁSILÍ
/
US
Intervence ve fázi zvažování odchodu od týrajícího partnera
Pokud je klientem, resp. klientkou krizové intervence (ať už telefonické krizové intervence nebo intervence face-to-face) týraná žena ve fázi zvažování odchodu, opuštění
týrajícího partnera, měl by se krizový intervent zaměřit především na:
• Navázání kontaktu. Týraná žena potřebuje „spojence", potřebuje, aby jí někdo
věřil.
• Redukci negativních emocí (zejména strachu).
• Sběr informací o životní historii klientky a o historii násilí. Zvláštní pozornost
by měl krizový intervent věnovat především několika posledním násilným incidentům, aby bylo možné vytvořit tzv. bezpečnostní plán.
• Společně s klientkou vytvořit tzv. bezpečnostní plán. Při konstruování bezpečnostního plánu by měl krizový intervent s týranou ženou probrat: [117]
D Čtyři incidenty týkající se týrání (první, typický, nejhorší či jeden z nejhorších, poslední).
ü Detaily signálů násilí ze strany agresora (Jak týraná žena pozná, že se schyluje k aktu násilí? Je důležité, aby si ženy vzpomněly a popsaly, co agresor říkal (nadávky, hrozby, proklínání, lhaní), jak to říkal (tempo a tón hlasu), jestli
byl pod vlivem alkoholu nebo nějakých jiných drog (léky, nealkoholové drogy),
jaký měl výraz v obličeji (ženy často popisují, jaký měl partner pohled, jak se
na ně díval, ale takénapř. jak měl protažený obličej) a také jaké bylo aranžmá
dané situace (jak to probíhalo a co se dělo těsně před incidentem, například
zda agresor vtáhl ženu do hovoru, který vyvrcholil napadením apod.).
D Kdy začíná bití? (jenom, když se muž rozčílí; kdykoliv se vrátí z hospody; jenom, když se opije; každý den po návratu z práce...).
• Kde začíná bití? (v obývacím pokoji, kuchyni, ložnici, jinde).
a Plán domu nebo bytu (zvážení vhodné cesty k útěku).
a Co bude žena v případě útěku potřebovat (peníze, klíče, důležité dokumenty, oblečení, cenné předměty, „důkazy" o násilí je vhodné mít pokud možno
připravené a uložené na místě, kde je partner nenajde - u sousedů, příbuzných,
na pracovišti).
ü Jak zahrnout do bezpečnostního plánu děti (má-li žena velmi malé děti, je
třeba naplánovat nejlepší způsob, jak je při útěku z domova vzít s sebou, se
staršími dětmi může žena „secvičit" signál pro opuštění domova nebo se s nimi
dohodnout na místě, kde se po útěku sejdou).
D Kam bude utíkat (policie, azylový dům, krizové centrum, hotel, rodina, přátelé, jinam).
D Co bude dělat pak (podá návrh na rozvod, zůstane v azylovém domě apod.).
Žena si může „trasu útěku" v nepřítomnosti muže v klidu projít, „secvičit" útěk
s dětmi apod. Bezpečnostní plán dává ženě pocit bezpečí pro případ ohrožení - bez
ohledu na to, zda bude někdy použit či nikoliv, jí dává určitou sílu a moc.
116
/
V případě, kdy žije žena v situaci domácího násilí několik let, potřebuje pro získání
pocitu bezpečí a přesvědčení, „ že to dokáže ", že je schopná vzít odpovědnost za svůj
život do vlastních rukou, uskutečnit několik (zpravidla 5-6) pokusů odejít.
Je ovšem možné, že se jednalo ze strany partnera o ojedinělý incident, v tom případě je nezbytné podniknout něco pro zastavení násilí v samotném počátku. Jinak je
více než pravděpodobné, že se násilí bude opakovat a jeho intenzita stupňovat.
Napadená žena by proto měla:
• Podstoupit ošetření [ 118] u lékaře [ 119] a vyžádat si lékařskou zprávu, v případě
potřeby také „neschopenku". [120]
• Kontaktovat policii. Policisté zakročí [ 121 ] v případě aktuálně probíhající násilné
situace (mohou přerušit fyzické násilí, ohrožování dětí a demolování bytu [122]),
v situaci, kdy k násilné situaci již došlo, anebo tehdy, pokud agresor vyhrožuje zabitím, těžkou újmou na zdraví a existují odůvodněné obavy, že k takovému jednání
dojde. Každé oznámení o případu rodinného násilí jsou policisté povinni přijmout
a poté provést další služební úkony. Veškeré doklady o opatření policie i dalších
šetření by měla žena pečlivě uschovat, protože mohou být později velmi důležité
např. v rámci případného přestupkového nebo trestního řízení.
• Identifikovat důvěryhodné osoby. Mohou to být příbuzní, přátelé, známí, sousedi.
U těchto osob může napadená žena v krizové situaci nalézt azyl, sociální oporu
a v případě potřeby mohou tyto osoby vypovídat jako svědkové.
• Sbírat všechny důkazy o fyzickém násilí nebo zdemolovaní bytu (roztrhaný oděv,
vytrhané vlasy, fotografie modřin a jiných zranění, fotografie rozházených věcí
a zničeného interiéru bytu - nádobí, nábytku, oken, dveří apod.). Nemá-li žena
možnost (foto)dokumentace, měla by požádat důvěryhodné osoby, aby poskytly
svědectví o daných skutečnostech.
• Kontaktovat odbornou pomoc. Týraná žena potřebuje pomoc, sama danou situaci pravděpodobně nezvládne. Potřebuje psychologickou, sociální a právní pomoc,
někdy také azylové ubytování a samozřejmě podporu příbuzných, přátel, známých
a společnosti.
Všechny tyto kroky by měla žena realizovat, a to i v případě, že je rozhodnuta zatím nepodávat oznámení o podezření ze spáchání trestného činu nebo aktuálně („teď
hned") řešit situaci odchodem od partnera.
Intervence ve fázi opuštění týraného partnera
Po celou dobu této fáze potřebuje žena doprovázení, podporu a nezřídka také ochranu
před agresorem. Je proto vhodné, aby se týraná žena obrátila například na linku důvěry, krizové centrum, poradnu pro oběti domácího násilí nebo jinou instituci psychosociální pomoci a kromě psychologické pomoci obdržela také kompetentní sociální
(resp. sociálně-právní) pomoc. Právě v situaci, kdy se žena rozhodne od týrajícího
partnera odejít, může získat v sociální pracovnici [123] dobrého spojence, pomocníka a partnera pro krizové situace. [124] Sociální pracovnice může ženě „na útěku":
NÁSILÍ /
117
1. zprostředkovat ubytování v azylovém domě,
2. zajistit nezbytné finanční prostředky,
3. poskytnout sociálně-právní poradenství,
4. zprostředkovat právní či jinou pomoc,
5. poučit ji o jejích právech a povinnostech při jednání s policií a s ostatními orgány
činnými v trestním řízení apod. [125]
Ad 1. Zprostředkování ubytování v azylovém domě
Azylové domy sloužící ženám jako obětem domácího násilí jsou jedním z opatření,
které pomáhá zmírňovat trauma oběti tím, že alespoň na přechodnou dobu poskytne
bezpečné bydlení. V současné době jich existuje v České republice celá řada [126]
a jsou určeny zejména těm ženám, které mají v péči nezletilé dítě či děti.
Azylové domy mají různou podobu a samozřejmě svůj vlastní provozní řád. Disponují obvykle také tzv. krizovými lůžky, případě krizovými byty, které jsou určeny
ženám v akutní situaci. [127] V praxi se osvědčilo, je-li v provozním řádu azylového
domu uvedeno, že ubytovaná žena si nepřeje povolit vstup a návštěvu konkrétní osoby, resp. osob. Zpravidla je to partner, který ji ohrožuje, ale může to být i některá
z dalších příbuzných osob, která ji v jejím rozhodnutí opustit agresora chce „zviklat",
např. tchýně.
Na pracovníky azylového domu je pak kladena zodpovědnost toto přání respektovat a zajistit bezpečnost oběti. Mají samozřejmě také právo a povinnost dokumentovat četnost kontaktů a eventuálně charakter incidentů. Je pravidlem, že agresor se
s odchodem své oběti velmi těžce smiřuje.
Azylové domy s utajenou adresou (pokud existují) jsou v naší zemi za současného
právního řádu poznamenány zásadním problémem - pokud je v tomto azylovém
domě umístěna matka s dítětem nebo dětmi, druhý rodič (pokud není zbaven rodičovské zodpovědnosti nebo nejsou-ii nějak omezena jeho rodičovská práva} má nárok
vědět, kde je jeho dítě a má právo se s ním stýkat! V řadě případů se tak otevírá velké
dilema - ochránit matku a dítě nebo dostát liteře zákona? V současné situaci, kdy domácí násilí není celospolečensky uznáno jako škodlivý fenomén, se lze dohadovat, že
někteří sociální pracovníci upřednostní „zákon". Důvodem může být např. skutečnost, že jsou málo obeznámeni se všemi projevy a zákonitostmi domácího násilí a celou situaci zlehčí, prostě proto, že tomu nevěří. Když dodrží zákon, vyhnou se stížnosti na svou osobu, kdyby uvěřili, pak by na sebe převzali část zodpovědnosti za
nedokonalou legislativu ve prospěch oběti, k čemuž je třeba odvaha. Některé sociální
pracovnice toho ale schopny jsou.
Ad 2. Zajištění nezbytných finanční prostředků
Oběťmi domácího násilí jsou nejčastěji ženy s nezletilými nebo nezaopatřenými dětmi, které žijí v mnoha případech v chudobě, protože jejich partneři neplní vyživovací
povinnosti vůči rodině, jsou nezaměstnaní, požívají ve velké míře alkohol nebo propadli jiné závislosti. Proto je v některých případech nezbytné zajistit ženám finanční
výpomoc dávkami státní sociální podpory a sociální péče. Například: přídavek na
dítě, sociální příspěvek, příspěvek na bydlení, příspěvek na dopravu se poskytují
v závislosti na výši příjmu, ostatní dávky jako rodičovský příspěvek, zaopatřovací
příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné, pohřebné nejsou vázány na výši příjmu.
Je také možné zajistit peněžitou pomoc obětem násilné trestné činnosti podle Zákona č. 209/1997 Sb., O poskytování peněžité pomoci obětem násilné trestné činnosti, ve znění pozdějších změn a doplňků. Podle tohoto zákona zajišťuje stát „oběti
trestné činnosti peněžitou pomoc, která spočívá v jednorázovém poskytnutí peněžité
částky k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené jí trestným činem. Pomoc se
poskytne, pokud tato škoda nebyla plně uhrazena pachatelem." Obětí dle tohoto zákona
je fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví a poskytuje se
nejen občanům ČR, ale i osobě bez státní příslušnosti, která má na našem území povolen trvalý nebo dlouhodobý pobyt. Pomoc se poskytne tehdy, jestliže bylo o vině
pachatele rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem..." Oběti takového trestného činu mohou obdržet paušální částku 25 000 Kč nebo částku určenou soudem, přesáhly-li náklady na léčení a další výdaje (ztráta výdělku, bolestné apod.) výši paušální částky.
„Za určitých okolností může být peněžitá pomoc poskytnuta opakovně až do výše
150 000 Kč (např. trvalé následky na zdraví, ztížení společenského uplatnění)." Tato
částka je však vázána slibem navrácení po překonání tíživé sociální situace, lze ji
splácet po dobu 5 let. Lze však žádat o prominutí vrátit dlužnou částku, ale této žádosti
může a nemusí být vyhověno. Co je v souvislosti s touto možností důležité pro oběti
domácího násilí?
Za akt násilí se považuje znásilnění, zbití, přepadení či jiný násilný akt.
Zemře-Ií oběť na následky napadení, peněžitou pomoc mohou dostat pozůstalé
osoby, které byly odkázané výživou na zemřelou oběť.
Musí být vysloven souhlas s trestním stíháním pachatele.
Nezbytná je dokumentace o rozsahu zdravotního poškození atd.
Pro poskytnutí pomoci je důležitý pravomocný rozsudek včetně výroku o výši náhrady škody.
• Nejsou-li pochybnosti o tom, že se trestný čin stal (výsledky přípravného řízení), je
možno žádat o tuto peněžní pomoc již ve fázi přípravného řízení.
Ad 3. Poskytnutí sociálně-právního poradenství
Týraná žena by se měla obrátit na orgán sociálně právní ochrany dětí příslušného sociálního odboru v těchto případech: [128]
• Když se dítě, které ženu chrání, stane objektem útoku násilníka, nebo násilím používaném vůči dítěti násilník matku vydírá.
• Když násilník na ženu křičí, je vulgární, vyhrožuje jí, bije ji, a to vše v přítomnosti
dětí. [129]
• Když dítě vidí následky domácího násilí, matčino zranění, zničené věcí apod.
• Když ženě násilník nedává peníze na domácnost, nepracuje a není ani veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, tedy ženu i děti přivádí do stavu nouze.
• Když se žena rozhodla požádat za trvání manželství (partnerství) soud o rozhodnutí, komu budou děti svěřeny do výchovy, kolik bude druhý z rodičů platit výživné,
jaký bude kontakt druhého rodiče s dětmi.
NÁSILÍ / 119
• Když se žena rozhodla podat návrh na rozvod manželství.
• Když Žena pod tlakem násilností opustila společnou domácnost a spolu s dětmi se
uchýlila někam do azylu (k rodičům, příbuzným, přátelům, do azylového domu).
• Když žena utekla před násilným útokem bez dětí, [130] muž děti zadržuje a ženu
označuje za spatnou matku.
• Když v případě domácího násilí zasahovala policie a žena má v ruce protokol
z místa činu, lékařskou zprávu o zraněních, podala trestní oznámení a eventuálně
dala souhlas k zahájením trestního stíhání.
• Když je žena se svými silami „v koncích", nevisí rady, jak dál postupovat, aby neublížila dětem, nebo dokonce „ o ně nepřišla ".
Je to totiž právě sociální pracovník (resp. pracovnice) orgánu sociálně-právní
ochrany dětí, který může (a zároveň je povinen) podat návrh na tzv. předběžné opatření, a později se stává tzv. kolizním opatrovníkem dětí.
Předběžné opatření se používá v situaci, kdy je nutné upravit životní poměry oběti
domácího násilí a dětí předtím, než pravomocně rozhodně soud. V předběžném opatření může soud účastníkovi řízení uložit, aby např.:
• platil výživné na nezaopatřené děti, event, manželku v nezbytné míře;
• odevzdal dítě do péče druhého z rodičů nebo do péče toho, koho označí soud;
• nenakládal s určitými věcmi nebo právy (např. prodej bytu, zařízení domácností
apod.);
• něco vykonal, něčeho se zdržel (např. zdržel se násilného chování apod.).
Nevýhodou této cesty je ovšem fakt, že důkazní břemeno nese navrhovatel, takže
je pak na oběti, aby dokázala svá tvrzení (o spáchaných činech, tedy o násilí). [131]
Každopádně se však doporučuje, aby žena jako oběť domácího násilí tohoto institutu
využila a návrh na něj podala (resp. iniciovala jeho podání na orgánu sociálně-právní ochrany dětí) co nejdříve, aby tak prozatímně upravila situaci svou a svých
dětí, zejména co se týče financí a svěření dětí do její péče.
>
Ad 4. Zprostředkování právní či jiné pomoci
V právní oblasti, ani v oblasti sociálního zabezpečení (sociální podpory), neexistují
žádná speciální opatření pro oběti domácího násilí. V České republice neexistuje speciální zákon chránící oběti domácího násilí a trestné činy, ke kterým v rodině dochází,
se řeší v rámci trestního zákona. Je tedy v podstatě možné pouze využít již existujících možností a snažit seje co nejefektivněji aplikovat ve prospěch obětí domácího
násilí. [132]
Trestní stíhání může být zahájeno pouze v tom případě, dá-li manželka k trestnímu stíhání svého manžela souhlas. Trestní stíhání může být zahájeno z důvodu: vzbuzení důvodné obavy [133] (tj. vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví), vydírání [ 134] (je-li pohrůžka usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví nebo jinou újmou
prostředkem k vynucení určitého chování), úmyslné ublíženia zdraví [135] (vyžadující alespoň 7denní pracovní neschopnost), úmyslná těžká újma na zdraví [136]
(alespoň ótýdenní pracovní neschopnost), omezování osobní svobody, [137] útisk,
[138] porušování domovní svobody, [139] znásilnění, [140] vražda, [141] týrání
svěřené osoby [152](je-)i domácímu násilí přítomno dítě -jedná se o tzv. psychické'
týrání; obdobnému jednání mohou být vystaveny i dospělé osoby, které z důvodu vysokého věku, rozumové nedostatečnosti nebo jiného postižení jsou svěřeny do péče
jiného člověka), [143] ohrožování mravní výchovy mládeže, [144] zanedbánípovinne'
výživy. [145]
Rozvodové řízení je třeba pečlivě zvážit a dobře se na ně připravit, protože k nejzávažnějším trestným činům (a to včetně vraždy) dochází právě v období odchodu od
partnera. K pravomocnému rozvodu manželství nedojde, dokud není pravomocně
rozhodnuto o úpravě poměrů dětí (v čí péči budou děti po rozvodu, kolik bude druhý
rodič přispívat na jejich výživu a jak se s nimi bude stýkat). Tyto otázky, stejně tak
jako případné výživné pro manželku, rozdělení společného jmění a rozhodnutí, kdo
bude nadále výlučnýrrr nájemcem bytu, je možno upravit dohodou mezi manžely,
kterou musí schválit soud. K této dohodě však v případě domácího násilí většinou
není možné dospět, protože agresor s rozvodem zpravidla nesouhlasí. Soud však
bude zjišťovat příčiny rozvratu manželství, [146] navrhovatelka (týraná žena) nese
tzv. důkazní břemeno, že manželství je trvale a hluboce rozvráceno a nelze očekávat,
že se manželské soužití obnoví. Z tohoto důvodu je vhodné mít k dispozici důkazy
o domácím násilí (lékařské zprávy, fotografie zničené domácnosti, výpovědi hodnověrných svědka apod.).
Podání návrhu v občansko-právním řízení počínaje rozvodem až po zrušení společného nájmu bytu a vypořádání společného jmění manželů je spojeno se soudními
poplatky. K těmto poplatkům přibudou ještě náklady spojené s řízením u soudu
a právním zastoupením. [147] Ve stávající situaci domácího násilí je možné se domáhat osvobození od soudních poplatků, „odůvodňují-li to poměry účastníka". [148]
Pracovník v krizové intervenci by měl poskytnout týrané ženě informace o dostupných službách nestátních neziskových organizací, např.:
• Bílého kruhu bezpečí, který se specializuje na psychologickou i právní
pomoc obětem trestných činů.
• Linku právní pomoci ženám-obětem násilí, provozovanou sdružením proFem
v rámci právního projektu AdvoCats for Women.
• Obrátit se přímo na právní poradenské centrum pro ženy-oběti násilí AdvoCats for
Women.
• Kontaktovat Fond právní pomoci ženám-obětem násilí, ze kterého je obětem domácího násilí poskytována přímá podpora v právnických záležitostech.
• DONA LINKA (nonstop linka pomoci obětem násilí).
Krizovou intervenci by měla zastřešovat vhodná psychoterapie pro oběti domácího násilí, ať už se bude jednat o terapii individuální, skupinovou či o účast ve svépomocných skupinách. Cílem komplexní péče o oběti domácího násilí by mělo být znovunabytí ztraceného sebevědomí, samostatnost ve všech oblastech života, duševní
vyrovnanost a klid a nabytí nových vzorců ve výběru partnera.
NÁSILÍ / 121
Zásady práce s oběťmi domácího násilí můžeme shrnout do desatera pro jednání s oběťmi domácího násilí- [149]
1. Důvěřujte oběti! Mějte na paměti, že pravda o tom, co se děje v domově vaší klientky, je většinou ještě mnohem bolestnější, než ta, kterou se vám odvážila sdělit.
2. Buďte vnímaví, naslouchejte oběti, ale nenuťte ji k detailům, podporujte ji v projevech jejích emocí.
3. K ničemu oběť nenuťte - nabízejte možná řešení, ale nechte ji učinit své vlastní
rozhodnutí.
4. Zdůrazněte oběti, že není příčinou jednání pachatele a nenese za ně žádnou odpovědnost. Její situace není důvodem pro pocity studu a zahanbení.
5. Nehledejte příčiny násilí. Myslete na to, že nikdo nemá právo působit jiné osobě
bolesti.
6. Vyvarujte se oběti cokoliv vyčítat.
7. Nepodmiňujte svou pomoc nutným odchodem oběti ze vztahu, ačkoliv jinou možnost nevidíte.
8. Cílem vaší pomoci by měla být ochrana dětí nacházejících se uvnitř rodiny, kde je
přítomno násilí. Mějte vždy na paměti, že není v zájmu dítěte vyrůstat v přítomnosti
domácího násilí a že za násilí nese odpovědnost jeho pachatel a nikoliv oběť.
9. Poskytněte oběti informace o pomoci, která je dostupná.
10. Myslete na bezpečnost oběti.
12.3
ŽENY JAKO OBĚTI SEXUÁLNÍHO NÁSILÍ
Samotný pojem znásilněni, který se běžně užívá pro označení sexuálního napadení, v sobě etymologicky nese prvek aktu násilí. V případě znásilnění se tedy jedná nejen o sexuální akt jako takový, ale především o akt násilí, akt moci. Znásilnění
tedy můžeme definovat jako sexuální akt proti něčí vůli, jako sexuální násilí. Může to
být soulož, orální sex, anální sex nebo penetrace jakýmkoli cizím předmětem.
Taktéž kolem znásilnění vznikla celá řada mýtů, jmenujme si alespoň některé:
[150]
Přehled mýtů o ženách jako obětech sexuálního násilí
Mýtus
Znásilnění se stává zřídka
a mně se nestane nikdy.
Fakt
Každých 6 minut dojde ke znásilnění, ale většina znásilnění nebyla, není a pravděpodobně ani nikdy nebude nahlášena. Znásilnění se může přihodit kdykoliv, kdekoliv
a komukoliv- bez rozdílu věku, pohlaví, psychických
nebo fyzických dispozic.
Pokračování
122
/
Pokračování
Mýtus
Podstatou znásilnění
je sexuální touha.
Znásilňují jen cizí, neznámí
lidé.
Fakt
Sex s tím má málo co společného. Sex je obvykle pouhou zbraní, nástrojem, instrumentem k dosažení vytouženého cíle - někoho přemoci, porazit, ztrapnit a ponížit.
Pachatelé znásilnění jsou v 95 % případů muži. Obětí znásilnění jsou v 90 % případů ženy. Také u dětí a seniorů je
riziko znásilnění vysoké - útočník (agresor), kterým je
většinou muž, je může díky své fyzické převaze snadno
přemoci.
60 až 80 % všech znásilnění se odehrává mezi obětí
a útočníkem, kteří se navzájem znají. Téměř 70 % znásilnění žen ve věku 15 až 25 let se odehrálo na schůzce.
Ženy jsou v tomto věku velmi sexuálně zranitelné, protože
začínají mít sexuální pocity a potřeby, stanovují si limity
a snaží se o intimní vztah.
Pachatelé znásilnění jsou
psychicky nemocní muži.
Méně než 5 % odsouzených pachatelů znásilnění jsou
klinicky diagnostikováni jako psychotici. Média s oblibou
prezentují tyto případy veřejnosti kvůli bizardní povaze
znásilnění, ale pachatelem znásilnění může být kdokoli.
Pachatelé znásilnění jsou v naprosté většině případů sePachatelé znásilnění jsou
„úchyláci", sexuální devianti. xuálně zcela „v normě".
Ženy, které jsou znásilněny, Ženy, které se snaží vypadat atraktivně a sexy, si říkají
o pozornost, pochvalu a ocenění - ne o znásilnění a viksi o to říkají.
timizaci. Znásilnění kojenci v plenkách a zcela oblečené
seniorky jsou důkazem toho, že znásilnění nezpůsobuje
pouze sexy oblečení.
Znásilňovány jsou jenom
ženy. Muže znásilnit nejde.
Znásilňováni jsou i muži - a to muži i ženami. Skoro žádný
muž, který byl znásilněn, to nenahlásí právě kvůli homosexuální povaze znásilnění.[151] Česká legislativa v případě znásilnění muže ženou operovala dlouhou dobu
pouze s „omezením osobní svobody", v současnosti
může podle českého práva znásilnit muže i žena.
On si nemůže pomoct; když
je jednou vzrušený, nemůže
přestat.
Lidé dokáží kontrolovat své sexuální chování. „Mohl by
přestat, kdyby vstoupila jeho matka?"
Oběti znásilnění prožívají po napadení tzv. syndrom traumatu znásilnění (druh
PTSP [152]), který má tři stadia:
1. Okamžitá krizová reakce
D Během této akutní fáze, která trvá 2 až 6 týdnů, prožívá oběť znásilnění intenzivní psychickou a specifickou fyzickou bolest. Stejně jako u posttraumatické
stresové poruchy se objevují poruchy spánku, protože oběť se ve spánku cítí
velmi zranitelná, nebo má strach z nočních můr. Vyskytují se i poruchy příjmu
potravy, nauzea apod. Emocionální reakce zahrnují strach, úzkost, ponížení,
NAŠILI
/
123
stud, rozpaky, pocity viny, hněv, vztek a akutní pocit zranitelnosti a bezcennosti. Jak se s tím oběť vypořádá, záleží především na jejích copingových strategiích.
2. Reorganizace
a Když začne počáteční krizová reakce opadat, oběti znásilnění si začínají uvědomovat, že „se z toho mohou dostat, že to mohou zvládnout". Mohou si říci,
že se MUSI [153] vrátit k „normálu", k běžnému fungování a že se nemohou
stále zabývat napadením. Tento přístup vede k popření, čímž se traumatizující
zážitek minimalizuje nebo úplně zablokuje.
D Pokud se obětem znásilnění nedostane odborné pomoci, mohou v tomto stadiu ustrnout. Mohou sice „nějak" fungovat, ale toto „fungování" je jakoby na
nižší úrovni než před znásilněním. V rámci krizové intervence se můžeme setkat s oběťmi, které uvízly v tomto stadiu na několik let, [154] a odbornou pomoc vyhledávají, protože „takhle už to dál nejde, takhle prostě už fungovat
nemohou".
D U znásilněné ženy se mohou vyskytovat prudké změny nálad, deprese, psychosomatické reakce, abúzus alkoholu nebo drog, [155] fobie, sexuální dysfunkce, sebepoškozování a suicidální tendence.
a Častým důsledkem znásilnění je rozpad stávajících partnerských vztahů nebo
obtíže při navázání vztahů nových.
3. Reintegrace
n Ve stadiu reintegrace znásilněná žena pomalu získává zpět svoji dříve ztracenou kontrolu - nad svými pocity, nad sebou samotnou a svým životem.
D Dostane-li se znásilněným ženám kvalitní odborné pomoci, mohou z prožitého
traumatu vyjít jako silnější, sebevědomější a asertivnější osobnosti. Koneckonců přežily extrémně traumatický zážitek - důkaz jejich síly. [156]
Krizová intervence v případě znásilnění
Krizová intervence (v jakékoliv formě) může být poskytována ženám [157], které
byly:
• znásilněny nedávno;
• byly znásilněny před jistou dobou. Tato doba může trvat dokonce několik let.
Ačkoliv se znásilnění odehrálo před mnoha lety, nějaká aktuální, současná událost
se může stát impulzem pro to, aby oběti znásilnění vyhledaly pomoc právě teď.
[158]
Pokud oběti znásilnění vyhledají krizovou intervenci ihned po znásilnění, pravděpodobně mají zmatek v tom, „co mají dělat", jaké kroky podniknout. Prožívají intenzivní pocit viny a často se nepovažují za oběti tohoto aktu, ale přinejmenším za spolupachatele, ne-li přímo za hlavního viníka („Já za to můžu... "). Stydí se samy před
sebou i před těmi, kteří by jí mohli a měli pomoci. Krizový intervent může znásilněným ženám pomoci, aby si ujasnily, co mají dělat, tím, že jim poskytne adekvátní in-
I
formace, případně zprostředkuje kontakt na instituce pomoci. Kromě praktických, instrumentálních postupů, by měla být krizová intervence zaměřena na podporu oběti
znásilnění.
Krizová intervence v případě znásilnění: [159]
1. Zajištění bezpečí a navázání kontaktu
• Oběti znásilnění jsou velmi nejisté a nedůvěřivé, proto je navázání kontaktu
s nimi obtížné a rozhodně ne rychlé. Znásilněné ženy nejprve odhadují interventa a přemýšlejí, jestli,,vydrží to, co mu řeknou", „jestli si s tím dokáže poradit".
Proto je důležité, aby krizový intervent působil klidně, vyrovnaně, důvěryhodně
a klientovi vysílal signál: „Nemusíte se obávat, jsem připravený - nebudu šokovaný. Zvládnu to."
• Nezbytné je pochopitelně vytvoření bezpečného rámce. Nebude-li se cítit znásilněná žena v daném prostředí, v dané situaci, s daným interventem a v dané
atmosféře bezpečně, navázání kontaktu a vybudování dobrého vztahu mezi
klientem a interventem se prostě nepodaří a žena se interventovi s problémem
nesvěří (a možná, že už nikdy nikomu).
• Ve fázi navazování kontaktu je velmi důležité znovu a znovu ubezpečovat znásilněnou ženu o správnosti vyhledání odborné pomoci. „Je dobře, že jste se
rozhodla vyhledat pomoc."
• Vhodné strategie, které v této fázi pomáhají navázat kontakt s klientkou, uklidnit
ji a otevřít rozhovor, jsou reflektování, parafrázování a kladení otevřených
otázek.
• Krizový intervent by měl klást takové otázky, aby získal představu o tom, co se
stalo, ale nevyvolal v oběti dojem, zeje vyslýchána. Proto není nezbytné v této
fázi zjišťovat všechny podrobnosti a detaily kolem aktu.
• Je nezbytné posoudit zdravotní-psychický i fyzický - stav oběti. Znásilněné
ženy mohou např. vykazovat masivní depresivní symptomatologii. Mohou se
také vyskytnout další fenomény, kde by byla vhodná medikace, aby mohla
klientka fungovat aspoň na minimální úrovni.
2. Navrácení pocitu kontroly
• V této fázi intervence je vhodné identifikovat, jak se klientka cítí právě teď, zaměřit se na stav „teď, hned a tady" a pomalu, ale jistě orientovat znásilněnou
ženu od prožívání zaměřeného na „tehdy a tam" k současnosti.
- „Cítila jste se příšerně. A jak je vám teď? V čem je to jiné?"
- „ Příliš mnoho energie padne na pokusy předělat to. co se už stalo. Minulost nejde změnit, co se stalo, to se stalo a nejde odestát. Nemůžeme měnit
minulost, ale můžeme ovlivňovat budoucnost. "
• Aby krizový intervent lépe klientčino prožívání krize znásilnění pochopil, je
vhodná otázka „ Co je pro vás nejtěžší? " Odpověď na ni dává krizovému interventovi inspiraci pro další vedení rozhovoru, kde má místo především přeformulace, edukace a podpora klientky.
NÁSILÍ / 125
D Podpora Každá oběť znásilnění potřebuje, aby jí někdo věřil a zážitek se legitimizoval. Lidé si zřídka vymýšlejí příběhy o tom, že byli znásilněni. Následující formulace mohou napomoci redukci pocitu trapnosti, studu a ztráty
důstojnosti:
- „To muselo být hrozné... "
- „Nebyla to vaše vina, neříkala jste si o to, aby se to stalo... "
- „Je těžké křičet, když se bojíte. "
- „Jistě, šla jste přes park, ale ne proto, abyste byla znásilněna. "
- „Máte pravdu, společnost (policie...) by nám měla zaručovat bezpečnost. "
o Edukace. Pro oběti znásilnění může být užitečné, když se poučí o syndromu
traumatu znásilnění. Tyto informace pomáhají normalizovat jejich zážitek,
takže si nemyslí, že reagovali nepřirozeně. Důležité může být také to, když
se klientky dozví, že podstatou znásilnění není sex jako takový, ale moc,
získání moci nad někým a že pachatel znásilnění jen využil sexuálního
chování jako nástroj, instrument napadení. Součástí edukace může být
i podpora nových efektivních adaptačních mechanismů a redukce případných obav klienta:
- „Každý potřebuje pomoc při zotavování z traumatických událostí. Řekněte
si o to, co potřebujete, vašim blízkým, rodině, přátelům, ale klidně i jiným,
třeba pracovníkům v pomáhajících profesích."
- „Pokud se přátelé nechovají tak, jak jste doufala, neobviňujte se. Pamatujte si, že to, co se vám stalo, je špatné a oni se bojí uvěřit, že by se to
mohlo třeba stát i jim. Potřebují při konfrontaci s tím pomoc. "
- „Lidé se ze znásilnění zotaví a nikdy už nejsou stejní. Mohou být silnější,
soucitnější k ostatním a uctivější k sobě."
D Podpora a pomoc při znovunastolení kontroly. Krizový intervent by se
měl zaměřit na to, aby klientka znovu získala pocit kontroly a odpovědnosti
za svá rozhodnutí:
- „Kontrolu jste neměla během napadení, teď už kontrolu máte. Rozhodla
jste se, že vyhledáte pomoc - a udělala jste to. Znovu máte kontrolu nad
tím, co chcete udělat a co děláte. "
a Přeformulace. Krizový intervent nabízí jiný způsob interpretace chování
oběti během a po znásilnění. Může pomoci znásilněným ženám získat náhled na to, že se zachovaly adekvátně dané situaci, že reagovaly „normálně
v té nenormální situaci" a že se v žádném případě nemají považovat za hloupé a neschopné, protože pachateli znásilnění podlehly.
- „Zachovala jste se tak, jak nejlépe jste uměla (mohla)."
- „Zdá se, že jste se zachovala velmi moudře, když jste se nehýbala a nemluvila, než abyste riskovala další zranění... "
3. Porozumění adaptačním mechanismům, aktivizace zdrojů a sestavení plánu
aktivit směřujících ke změně
• Podaří-li se krizovému interventovi zjistit, jaké adaptační mechanismy a strategie doposud klientka při řešení náročných životních situací používala, může
vyhodnotit efektivitu těchto strategií, podpořit ty účelné a případně společně
s klientkou nalézt další způsoby vyrovnávání se. S ohledem na danou konkrétní
klientku a její situaci může intervent doporučit literaturu, účast na kurzu sebeobrany, nabídnout další služby (volání na linku důvěry, návštěvu krizového
centra, pomoc psychologa či psychoterapeuta, zapojení se do podpůrné skupiny apod.). Neméně důležité může být i nabídnutí doprovodu při návštěvě lékařské ordinace nebo policie.
12.4 DĚTI JAKO OBETI RODINNÉHO NÁSILÍ
Násilí znamená uplatňování síly, moci, převahy -jde o zneužití moci nad někým. Proto právě děti představují pro násilníka v mnoha ohledech vhodný objekt jscu fyzicky skbší, psychicky a sociálně nezralé a v mnoha ohledech ^a dospělých
(v případe rodinného násilí přímo na agiesorovi) závislé. Rodina je pro dítě nebezpečným prostředím, ve kterém mu násilí reálně hrozí.
V odborné literatuře se pro násilí páchané na dětech ustálilo označení syndrom
týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte - syndrom CAN. Syndrom CAN
v sobě zahrnuje:
1.
2.
3.
4.
5.
1.
Fyzické násilí (tělesné týrání)
Sexuální násilí (pohlavní zneužívání)
Psychické násilí (citové, emocionální týrání)
Zanedbávání
Systémové týrání - tzv. druhotné ponižování
Fyzické násilí je pravděpodobně v rámci syndromu CAN nejpodrobněji prozkoumaný a popsaný jev. [160] Jedná se o všechny akty fyzického násilí na dětech, jehož následkem jsou zranění f 161] různé intenzity:
n Modřiny, odřeniny, lysiny po vytrhaných vlasech, řezné, sečné a bodné rány,
stopy po opaření horkou vodou, známky pálení např. cigaretou, spáleniny na
dlaních, chodidlech, zádech nebo sedací části (např. od kamen nebo jiných topných těles apod.) a mnohé další.
2. Sexuální násilí představuje zneužití fyzické nebo psychické převahy vůči dítěti
ze sexuálních důvodů. Zahrnuje také [162] sexuální obtěžování, sexuální aktivity
s dítětem nebo před dítětem, znásilnění a také využívání dětí k pornografii nebo
prostituci. Mezi nejnápadnější příznaky sexuálního násilí patří:
NÁSILÍ
/
127
O Bolesti hlavy, bříška, opuchliny, modřiny, odřeniny nebo krvácení v oblasti
vnějších rodidel a na zadečku, bolesti při močení, bolesti při chůzi nebo sezení,
opakující se záněty pochvy, ranky a oděrky v ústech.
a Věkově neadekvátní vyjadřování týkající se sexuálních praktik, nadměrný zájem o sexuální témata, intenzivní autoerotika nebo flirtování, [163] předvádění
sexuálního chování nebo sexuálního násilí na hračkách, panenkách apod.
D Poruchy spánku (např. děsivé sny, noční můry), poruchy příjmu potravy, enuréza (pomočovaní), regresivní reakce - dumlání palce, kolébavé pohyby, spaní
s hračkou, dále pak např. nervozita, zdánlivě bezdůvodný pláč, útěky, agresivita
a destruktivní chování (sebepoškozování, sebevražedné jednání).
3. Psychické násilí (citové, emocionální týrání) zahrnuje ignorování dětí, jejich
izolování, terorizování, neustálé káráni, devalvování (často i druhého rodiče),
nucení k určitému výkonu, který překračuje možnosti dítěte (např. ve škole)
apod. Důsledkem takového jednání může být:
• Zadrhování v řeči, koktání, tiky, psychosomatické reakce (bolest hlavy, břicha, mdloby, respirační psychosomatické poruchy), pomočovaní (enuréza),
ustrašenost, nervozita, nesoustředěnost, pocity viny, uzavřenost, stažení ze sociálních kontaktů, depresivita, malá sebedůvěra, netypická (nápadně přehnaná) obava před důsledky různého chování, lhaní.
Psychické a emocionální týrání obvykle doprovází jiné formy zneužívání dítěte,
samo o sobě se však velmi obtížně prokazuje.
4. Zanedbáváním rozumíme chronický nedostatek podnětů nezbytných pro normální, zdravý fyzický a psychický vývoj dítěte. [164]
5. Systémové týrání (tzv. druhotné ponižování) je týrání působené systémem,
který by měl sloužit k pomoci a ochraně dětí a jejich rodin. Dunovský to shrnuje
slovy: „Jde v podstatě o to, že dítě je takovýmto systémem péče poškozováno, ač
by mu měl být ku prospěchu." [165] Formy systémového týrání jsou např. opakovaná nadbytečná lékařská vyšetření, zanedbání či špatná péče v kolektivních zařízeních (jesle, mateřská škola, základní škola, dětský domov apod.), ale i rozhodování o osudu dítěte bez dostatečně objektivní informovanosti o situaci, oddělení
dítěte od rodiny v případě, kdy to není vyhnutelně nutné, nevhodné zásahy ze
strany soudů či orgánů sociálně-právní ochrany. Do této kategorie se řadí i nadbytečné přetěžování či traumata způsobená dítěti při kontaktu s policejním či
soudním systémem (opakované výslechy, devalvace výpovědí dítěte) apod. [166]
Zneužívání a týrání dětí se vyskytuje ve všech společenských vrstvách, i když je
vyšší výskyt syndromu CAN běžně spojován s nízkým socioekonomickým statusem
rodiny (chudoba, nezaměstnanost) a nízkým stupněm dosaženého vzdělání rodičů.
Z psychologického hlediska se považují za rizikové faktory, které se týkají vztahů
v rodině, struktury rodiny (úplnost), vztahů rodičů k dítěti (tzv. chtěné a nechtěné
děti), tělesných nebo osobnostních charakteristik, které komplikují péči o dítě. [167]
Další skupina rizikových faktorů se vztahuje na rodiče, jedná se např. o jejich závislost na alkoholu nebo drogách, agresivitu, psychické poruchy, chronické onemocnění
nebo invaliditu, dále také o zkušenost rodičů s násilím nebo s emoční deprivací
128
/
z vlastního dětství, odsouzení za týrání dítěte z dřívějšího vztahu nebo týrání rodiny
v dřívějším vztahu apod. [168] Kromě toho můžeme identifikovat rizikové faktory
týkající se dítěte (např. děti pocházející z různých vztahů - „ nevlastní" děti, děti se
specifickými osobnostními nebo temperamentovými rysy, chronicky nemocné nebo
s mentálním handicapem [169) nebo rizikové situace (např. míra dostupnosti dítěte
daná příležitostí'— „příležitost dělá zloděje"). [170]
Důsledky zneužívání, týrání a zanedbávání dětí v rodinách mohou mít dlouhodobý
charakter. Mnohé ze zneužívaných dětí mohou mít problémy v pozdějším věku, např.
v dospívání a dospělosti. Tyto problémy se mohou projevovat v partnerských vztazích a v manželství (zneužívané děti bývají zneužívané i v dospělosti svými partnery),
v rodičovských vztazích (u dětí, které byly sexuálně zneužívané, je zvýšená pravděpodobnost, že se budou takto chovat vůči svým dětem).
Krizová intervence v případě násilí páchaného na dětech
Během krizové intervence v případě násilí páchaného na dětech by se měl krizový intervent zaměřit na následující okolnosti: [171]
• Identifikovat příznaky násilí na dětech.
• V případě, že došlo ke zranění dítěte nebo k jeho sexuálnímu zneužití, zabezpečit
lékařské vyšetření.
• Zvážit, zda dítě může nadále setrvat v domácím prostředí (Kdo zde bude zajišťovat
jeho bezpečnost? Kdo ho bude chránit? Kdo a jak v případě potřeby zajistí dítěti
hospitalizaci, přesun do krizového centra nebo azylového domu, prip. umístění do
ústavní péče?).
• Zjistit a shromáždit všechny dostupné informace, které mohou pomoci při hodnocení situace.
• Zajistit ostatní děti v rodině (Jsou nebo nejsou aktuálně ohroženy násilím?).
• Zachovat objektivitu a profesionální přístup k dítěti i rodičům. [172]
• Kontaktovat ostatní instituce - policii, zdravotnické zařízeni, pedagogicko-psychologickou poradnu, orgány sociálně právní ochrany dětí apod.
• Nasměrovat klienty do specializované instituce zaměřené na psychologickou pomoc dětem a rodinám.
Existuje-li podezření [173] na spáchání sexuálního násilí na dětech, je třeba postupovat vždy velmi opatrně, aby na jedné straně nedošlo k bagatelizaci určitých signálů, ale na druhé straně aby nebyly vyvozovány příliš ukvapené (a nesprávné) závěry
o zneužívání. Rychlé psychologické diagnostické strategie a metody k odhalení sexuálního zneužívání neexistují. Jedná se o nejednoznačně diagnostikovatelný a obtížně
prokazatelný problém.
Velkým problémem v diagnostice sexuálního násilí na dětech je ochota dětí spolupracovat a o sexuálním zneužívání hovořit, protože:
• Jsou rodičem (agresorem) zastrašovaný nebo vydírány.
• Cítí vinu za to, co se stalo.
NÁSILÍ
/
129
• Bojí se, že jim nikdo nebude věřit.
• Mají z dané situace jisté výhody (peníze, dárky, drobné služby apod.).
Při diagnostice sexuálního zneužívání dítěte v rodině je třeba provést:
1. Analýzu zdrojů podezření o zneužívání
D Kdo informaci o sexuálním zneužívání poskytl? Dítě nebo někdo jiný?
O Jaká událost byla příčinou vzniku podezření?
a Kdo o tom ještě ví?
o Došlo k tomu pouze jednou nebo se to stalo vícekrát?
D Jak dlouho trvá zneužívání?
2. Zjištění a shromáždění informací o dítěti z různých zdrojů
D Škola, ošetřující lékař...
3. Formulace hypotéz
D Co poukazuje na zneužívání?
D A co proti zneužívání? Mohlo by se jednat o něco jiného - pomstu, vydírání,
ublížení vůči jedinci, který byl obviněn, nebonapř. o zvědavost dítěte nebo jeho
snahu být zajímavý, jiný a výjimečný?
• Pokud se jedná o zneužívání, kdo může být pachatelem! [174]
4. Rozhovor s rodiči by měl pomoci objasnit:
a Z jakého prostředí rodiče pocházejí?
• Výskyt alkoholové nebo drogové závislosti ?
U Jaké jsou sexuální vzory v rodině, event, zájem rodičů o pornografii.
D Jaké jsou návyky související s hygienou (,, Umývá dítě některý z rodičů nebo se
myje samo ? Koupe se dítě s někým ve vaně? ") a spaním („ S kým dítě spí? Spí
tam, kde rodiče sexuálně žijí? ").
D Jaké jsou postoje rodiny (resp. rodičů) k nahotě?
D Jaká je úroveň sexuálního povědomí dítěte?
a Chceme-li pomoci dítěti, musíme nejprve pomoci matce, která může mít pochybnosti o skutečném sexuálním zneužití dítěte, především je-li za pachatele
označen její milovaný muž. Pokud za těchto okolností zůstává dítě v rodině,
závisí jeho bezpečnost především na matce, proto je nezbytněji podpořit.
G První rozhovor s rodiči má zásadní význam pro navázání kontaktu, proto musí
krizový intervent opatrně zacházet se svými vlastními (zejména negativními)
emocemi (hněv, pobouření).
a Rozhovor s rodiči by měl směřovat přímo k tématu rozhovoru - tedy k podezření na sexuální zneužívání dítěte v rodině, aleje nezbytné volit takový způsob, aby se rodiče necítili ohroženi.
D Krizový intervent by neměl:
- klást tendenční otázky,
- snažit se o zdůvodnění zneužívání (,,Proč vůbec?"),
- projevovat hněv, zděšení a znechucení,
- obviňovat a odsuzovat,
- vyhrožovat („Za tohle půjdete sedět!").
130 / KRÍZOVÁ INTERVENCE PRO PRAXI
5.
Rozhovor s dítětem. Při rozhovoru s dítětem by měl krizový intervent dodržovat
následující zásady:
D Dítě musí být na rozhovor připraveno.
- Je vhodné se na rozhovoru domluvit (neodvádět dítě z vyučování).
- Vyvarovat se frází typu: „Budeme si hrát"
- Vysvětlit, že budeme hovořit o tom, co se stalo.
- Cíl rozhovoru musí být vysvětlen jazykem, který odpovídá vývojovému
stupni dítěte.
D Během celého rozhovoru s dítětem je třeba používat jazyk, kterému s ohledem
na svůj věk a intelektuální úroveň rozumí, k popisu dané situace používat výrazy vlastní dítěti (ty, které k popisu samo spontánně používá).
n Brát v úvahu otázky dítěte.
D S dítětem hovořit tak, jako o jiných problémech, například o potížích ve škole
(v žádném případě nedávat najevo, zeje „to hrůza", že se mu stalo „něco
strašného ").
a Nestydět se a nebát intimních otázek.
n V žádném případě nesmí krizový inter vent:
- Vsugerovat dítěti odpovědi.
- Vyvíjet na dítě jakýkoliv nátlak.
- Kritizovat jeho vyjadřování.
- Nabízet odměnu.
- Dávat najevo vlastní zděšení nebo údiv.
- Dítě obviňovat (např. „Pročjsi to neřekla dřív?").
V případě násilí páchaného na dětech nesmí odborná pomoc dítěti a jeho rodině
[175] skončit krizovou intervencí a předáním pnpadu orgánům činným v trestním řízení. U každého potvrzeného násilí je nezbytné zajistit kontinuitu poskytované péče,
nejlépe zabezpečit dlouhodobou psychoterapii, která by byla zaměřena na terapii následků traumatu a prevenci opakování nevhodných vzorců chování v dospělosti (pře-
dávání „štafety zneužíváni).
12.5 SENIOŘI JAKO OBĚTI RODINNÉHO NAŠILI
(Dana Sýkorová)
O týrání, zneužívání a zanedbávání seniorů [176] se v sociálních vědách
vede diskuse relativně krátce - zhruba posledních pětadvacet let. Téma vyneslo do
popředí jednak stárnutí populací vyspělých zemí, jednak stále četnější odhalené případy rodinného násilí namířeného právě vůči seniorům. [177]
Špatné zacházení se staršími lidmi má podobu jednorázového či opakovaného fyzického, psychologického (emocionálního), finančního „útoku" nebo zanedbávání.
Může být vědomé i nevědomé, resp. záměrné a nezáměrné, a objevuje sejak v domá-
NÁSILÍ
/
131
cím prostředí, tak ve formálních institucích - ústavech dlouhodobé péče, zdravotnických zařízeních atd. [178] Vždy však způsobuje zbytečné trápení, zranění, bolesti,
porušení nebo ztrátu lidských práv a samozřejmě snižuje kvalitu života ve stáří, f 179]
v případě kriminálního chování ohrožuje život sám. [ 180] Současně jde o antisociální
jednání, s nímž jsou spojené náklady na zdravotní péči, deštruované bydlení, zničené
či pozbyté věci, na soudní řízení atď.
Pozastavme se u jednotlivých typů násilného, vykořisťujícího a potřeby seniora ignorujícího chování a jednání. Musíme předeslat, že týrání, zneužívání a zanedbávání
nelze zcela jednoznačně rozlišit - definice závisí na frekvenci, trvání, intenzitě, důsledcích a velmi významně na kulturním kontextu. [181]
• Fyzické týrání zahrnuje různé formy tělesného násilí, které se projevují krevními
podlitinami, oděrkami, odřeninami, otevřenými ránami, popáleninami či frakturami. Tyto formy týrání jsou ve srovnání s nepodaním nebo nedbalým podáváním
léků snadněji identifikovatelné. [ 182] Starší ženy nejsou ušetřeny sexuálního zneužívání s jeho fyzickými, psychickými a sociálními důsledky. [183]
• Psychologické týrání sahá od slovní agrese (křičení, nadávek, vyhrožování) přes
lhaní, ponižování po ignoraci a vyloučení z rodinného života. Senior obvykle rea- •
guje úzkostí, depresemi, signálem mohou být „nevysvětlitelné" změny chování.
[184] Psychické ubližování prožívají senioři hůře než fyzické.
• Při ekonomickém zneužívání je senior okrádán o peníze a majetek (cennosti v domácnosti, byt, dům atd.). Pro okolí se „zviditelňuje" nezaplacenými účty, nedostatkem hotovosti na zajištění základních osobních potřeb nebo právě ubýváním
vlastních cenných předmětů.
• Zanedbávání, které je v podstatě pasivní formou týrání či zneužívání, se typicky
projevuje nedostatkem pozornosti k seniorovi -k uspokojení jeho potřeb fyziologických (jídlo, pití, teplo, hygiena atd.), psychologických (bezpečí, láska) a sociálních (sociální kontakty, sociální vztahy, resp. sociální komunikace). [185]
Dodejme, že senioři se stávají obětí i několika forem týrání, zneužívání i zanedbávání současně.
Příčiny špatného chování vůči seniorům
Týrání, zneužívání a zanedbávání se snaží vysvětlit několik teoretických modelů:
• Situační model označuje jako zdroj přetíženého pečovatele.
• Teorie směny vidí příčinu v „nevyváženosti zisků a nákladů", resp. přijímané
a poskytované pomoci mezi seniorem a týrající osobou (tedy v podstatě v závislosti
jedné či druhé strany).
• Politicko-ekonomická teorie hovoří především o marginalizaci seniorů ve společnosti (vykořeněnosti, sociální bezbrannosti, sociálním vyloučení příslušníků
této věkové a sociální skupiny).
• Feministická teorie upozorňuje na nebezpečí sociální izolace, despotičnost, depresivnost a stereotypnost pečování, které bylo zabudováno do struktury ženské role.
132
/
• Psychopatologie staví do centra mentálně, respektive emocionálně narušeného
„pachatele".
• Teorie sociálního učení akcentuje osobní zkušenost týrajícího se zneužíváním
a zanedbáváním v dětství.
V současnosti se kloníme k ekologickému modelu, který chápe násilí na seniorech
jako výsledek individuálních, interpersonálních a společenských faktorů. Konkrétní
případy týrání, vykořisťování a zanedbávání tak představují složitý „propletenec"
mnohých příčin, navíc obtížně odhalitelných. Nelze očekávat, že o něm budou vypovídat samotní staří lidé, neboť se obávají hanby a stigmatizace, neradi přiznávají
vlastní selhání v rodičovské roli a kteří mnohdy nemají alternativní řešení své situace
nebo „jednoduše" dost fyzických a psychických sil. Velkou část násilí v rodině navíc
okolí toleruje jako soukromou záležitost uzavřenou do intimního rodinného prostoru.
Rizikové faktory
• Týrání často vzniká v situaci poskytování osobní péče senioru (viz situační model)
- tehdy, když pečovatel (nezřídka dospělé dítě, většinou dcera pečující o nemohoucí rodiče) [186] nedokáže zvládnout stres spojený s:
a náiočností pečovatelských úkolů -jejich rozsahem a intenzitou pľesahujícími
síly pečovatele, novými dovednostmi, na které nebyl připraven;
d konfliktem povinností vůči vlastní rodině (dětem, vnoučatům), zaměstnání;
ta se zásadní změnou časového režimu dne, týdne, roku;
n sociální izolací (nedostatkem sociálních kontaktů);
O ohrožením osobního nebo rodinného rozpočtu;
• nutností modifikovat osobní plány, aspirace;
ü s těsnými kontakty, nezřídka v kontextu tzv. obrácení rolí (starý rodič se stává
„dítětem ", jeho dospělé dítě „ rodičem ") a nepříjemnými důsledky stárnutí příjemce péče, jeho onemocnění či neschopnosti akceptovat bezmocnost (sklon
k introverzi, egocentrismu, přecitlivělost, paranoidita, náladovost, deprese,
demence aj. poruchy intelektu, zhoršená schopnost sebeovládání, postižení
smyslů ztěžující komunikaci, provokativní chování seniora - konfliktnost, nerealistická očekávání, nadměrná závislost). Ojedinělé nejsou ani vztahy vzájemného týrania zneužívání poskytovatele a příjemce péče. [187]
• Důležitým činitelem je historie defektního vztahu mezi poskytovatelem péče
a jejím příjemcem. Je-li pečovatelem dospělé dítě seniora, může hrát roli charakter
jeho rodinné socializace v dětství, konkrétně „sabotáž" rozvoje sebehodnocení
a nezávislosti rodiči, kteří sami používali vůči dítěti různé formy fyzického a psychického násilí [188] (byli tzv. toxickými rodiči). [189]
K dalším rizikovým faktorům patří:
• Jednostranná nebo vzájemná závislost mezi seniorem a pachatelem násilí. Týraní senioři zaujímají typicky podřízenou pozici vůči pečovateli (dětem, vnoučatům
apod.), jsou odkázáni alespoň příležitostně na jejich praktickou či finanční pomoc,
NÁSILÍ
/
133
nezřídka bývají handicapováni fyzicky či mentálně. [190] Abnormálně silná vazba
může poutat naopak týrající osobu k seniorovi - např. dítě neschopné se psychicky, ekonomicky a sociálně odpoutat od svých rodičů. [191] Riziková se ukazuje
zvláště finanční závislost abúzora na oběti. [192]
• Psychiatrické problémy, poruchy osobnosti, alkoholová, nealkoholová aj. závislost [193] či kriminální kariéra pachatele násilí (týrání a zneužívání jako kriminální čin motivovaný lakotou, osobním ziskem, sebeospravedlněním, touhou kontrolovat, příležitostí).
• Nedostatek vnější sociální podpory pro oběť. Senior nemá k dispozici (nebo důvěru v) jiné členy rodiny, přátele, známé, sousedy, kteří by mu poskytli emocionální podporu, praktickou či finanční pomoc, radu, informace, „střechu nad hlavou".
Eventuálně jsou mu nedostupné společenské, formální zdroje pomoc; a opory - ať
proto, že v místě bydliště nefungují, nebo o nich senior neví, či jim nedůvěřuje.
(Také nedostatek neformální a formální pomoci pečovatelům může napomoci rozvinutí negativního zacházení se seniory z jejich strany.)
Nejpravděpodobnějším „kandidátem" týrania zneužívání ve stáří je vdova sdílející svoji domácnost se závislým synem, s psychickou nemocí či drogovou nebo alkoholovou závislostí: syn je odkázaný na matčiny finance a byt nebo dům, matčina přílišná závislost na synovi jí brání, aby ho vyhodila, a pocit zahanbení v tom, aby se
svěřila druhým.
Přestože jsme se věnovali především násilí v rodině v kontextu vztahu rodič-dítě,
nezapomeňme, že jeho nositeli mohou být další příbuzní (vnuci, sourozenci seniora),
přítel, soused, majitel domu, pracovníci v pomáhajících profesích (sociální pracovník, zdravotník), dobrovolný pomocník apod. [194]
Zrekapitulujme „signály" týrání, zneužívání a zanedbávání:
• Pády, poranění - zejména opakované, o nichž senior nechce mluvit, resp. je nedokáže vysvětlit.
Opakované návštěvy praktického lékaře, lékařské pohotovostní služby.
Nápadné změny chování, úzkosti, deprese.
Nápadná, „nevysvětlitelná" insolventnost seniora, pozbývání majetku.
Úbytek tělesné hmotnosti, celková zanedbanost (špína, špinavé oblečení).
Neodůvodněná prostorová a sociální izolace seniora.
Bezdůvodné bránění druhým v přístupu k seniorovi, v komunikaci s ním.
Řešení
Odborníci různého zaměření se shodují v tom, že týrání, zneužívání a zanedbávání je
problémem komplikovaným značnou růzností příčin, podmínek a důsledků a tomu odpovídající rozmanitostí a flexibilitou strategií řešení. Složitost umocňuje již zmíněná
častá neochota postižených seniorů referovat o události a nakonec i přijmout řešení.
Pracovníkům v pomáhajících profesích (sociálním pracovníkům) v terénu je určen
apel:
• Neignorovat podezření na možnost týrání, zneužívání a zanedbávání.
• Získat důkazy (klást otázky, pozorovat).
• Ve spolupráci s odborníky na krizovou intervenci, zdravotníky, popřípadě policií
jednat. [195]
Mezi základní intervenční služby a služby pro stav nouze patří linky důvěry, kontaktní a informační centra, zařízení pro seniory, mezi podpůrné služby poskytování
osobní péče, donáška jídla (zlepšení situace seniora a pečovatele, jejich rodin). Služby
rehabilitační zahrnují zejména poradenství, preventivní služby, trénink poskytování
péče, vzdělávací programy proti týrání apod.
12.6
MUŽI JAKO OBĚTI NÁSILÍ
V poslední době se začínají v odborné literatuře — byť sporadicky, ale přece
jen - objevovat zmínky o tom, že i muži jsou oběťmi týrání a sexuálního zneužívání.
Muži se stávají objekty násilí především v tzv. jednogenderových institucích,
[196] jako jsou např. armáda, vězení, zajatecké tábory atd. Zde sexuální násilí na
mužích neslouží pouze k náhražkovému uspokojení sexuálního pudu, ale jedná se
především o akt ultimativního ponížení určitých mužů, kteří jsou poté tlačeni k výkonu
ženských rolí se všemi službami, které ženy mužům na svobodě (tedy v obvyklých podmínkách) poskytují. Jsou jakoby z kategorie mužů přeřazeni do kategorie žen.
Dochází ovšem také k mezigenderovému násilí žen vůči mužům, a to především
v tzv. privátní sféře (domácí násilí vůči mužům). Odhaduje se, že muži jsou oběťmi
domácího násilí ve 2-5 % případů. Empirický výzkum této problematiky se ale teprve začíná rozvíjet, takže zatím neexistují spolehlivá data. Zanedbání tohoto tématu
ale není způsobeno pouze tím, že se feministický výzkum samozřejmě zabýval i násilím na ženách, a snad dokonce bránil výzkumu násilí ze strany žen (jako součást mužské role). Rozvoj výzkumu této problematiky podle Šmausové tedy „záleží hodně na
odvaze (mužských) výzkumníků překonat tabuizované mužské zkušenosti".
Násilí vůči mužům je však obtížně prokazatelné, protože ženy povětšinou volí především rafinované formy psychického, verbálního a emocionálního násilí a vydírání.
Fyzické násilí je pak především doménou mužů (např. v případě vraždy jako extrémní podoby násilí připadá jedna vražda manžela na deset vražd manželek, o zabití
a násilném jednání s následkem smrti ani nemluvě). To ovšem neznamená, že jsou
muži fyzického násilí ze strany žen ušetřeni!
Prokazování násilí a především pomoc týraným mužům je komplikována také neochotou mužů vyhledat institucionalizované formy psychosociální pomoci. Pro muže
je týrání velmi ponižující, stydí se vyhledat jakoukoliv pomoc. Souvisí to do značné
míry s tím, že týrání mužů nekoresponduje s tradičním pojetím mužské role a není sociálně akceptováno. Od mužů se očekává, že budou odvážní, silní, stateční, že „se
přece dokáží ubránit", prostě proto, že se předpokládá, že muži jsou fyzicky zdatnější
než ženy. Zdrcený týraný muž zpravidla vyvolává v sociálním okolí nejistotu, pohoř-
NAŠILI / 135
šení nebo údiv a laikové rychle nacházejí nepřeberné množství způsobů, jak ho povzbudit („To jsi chlap, že se necháš mlátit od ženské'?!?") a připomenout jim, že „si
mají přece trochu dupnout a ukázat jí, co se sluší a patří". Také pracovníci v pomáhajících profesích, především ženy, pociťují při setkání s týranými muži rozpaky („Je
to normální, aby sebou nějaký chlap nechal takhle vláčet?"), ale někdy také hněv
nebo pohrdání („Je to bačkora!").
Násilím jsou ohroženi především submisivní, neagresivní a spíše femininní muži.
Svými partnerkami bývají popisováni jako „ňoumové", mohou mít nějaký handicap
(fyzický, psychický, sociální, ekonomický aj.) a často trpí sklony k nadváze. Zpravidla
špatně navazují sociální (a tedy i partnerské') kontakty, nemají vytvořenou sociálně
podpůrnou síť a se svojí partnerkou se seznámili na inzerát, který si podali oni.
• Rodina představuje z hlediska incidence násilí „nebezpečné a rizikové" místo. Nejohroženější jsou především ženy, děti a senioři. V rámci krizové intervence v případě násilí
v rodině bychom měli dodržovat několik zásad:
• Dekonstruovat (zbořit) mýty o domácím násilí.
• Neznačkovat, důvěřovat, ale prověřovat.
• Zhodnotit stupeň ohrožení.
• Aktivizovat přiměřené zdroje pomoci.
• Sestavit bezpečnostní plán
• Cílem krizové intervence je redukce ohroženi, ventilace negativních emocí, obnovení
pocitu bezpečí a pocitu kontroly situace a vlastních prožitků.
• Návaznost péče - po krizové intervenci by měla odborná pomoc zúčastněným pokračovat. V případě syndromu CAN je psychoterapie zaměřena na asimilaci traumatické
události tak, aby nevedla k dezorganizaci života klienta.
1
V případě syndromu CAN by měla být poskytnuta pomoc rovněž rodině postiženého dítěte, která prožívá krizi spojenou s traumatickou událostí. Zvláště důležité je poskytnout
pomoc matce, na které spočívá zajištění bezpečí dítěti v případě, že podezřelým je
otec
Senioři týrání nebo zneužívání často popírají.
• Muži se za týrání stydí a jen velmi neradi vyhledávají pomoc.
I
SEBEVRAŽDA
/
137
13. SEBEVRAŽDA
Sebevražda je aktem násilí obráceného vůči sobě. Může představovat extrémní a drastický způsob řešení krize. Je výrazem hlubokého zoufalství člověka, který
neumí, nemůže, nebo už nechce hledat jiné řešení své situace, který už nevidí jinou
možnost, jiné východisko, než spáchat sebevraždu.
Frankel a Kranzová [197] píší, že na sebevraždě je pravděpodobně nejbolestivější
„ta okolnost, že je velmi obtížné jejím důvodům porozumět. Zanechává za sebou
spoustu otázek, ale žádné odpovědi. Odpověď může přijít jenom od toho, kdo zemřel,
a koho se tedy nelze zeptat." Můžeme se sice domýšlet, jaké okolnosti [198] vedly sebevraha k tak radikálnímu řešení problémů, můžeme se opírat o statistické přehledy
důvodů spáchaní sebevražd, ale vždy se bude jednat pouze o domněnky, které mohou
(ale nemusí) být pravdivé. Pouze v případě, že jedinec svůj pokus o sebevraždu přežije,
existuje určitá šance, že se pokusí svůj motiv k sebevraždě vysvětlit, ale i tato šance je
velmi malá - sebevrah se může za svůj motiv stydět, nebo nemusí být schopen ho jasně formulovat. Přesto se odborníci v pomáhajících profesích snaží nalézt odpověď na
otázku, kdo a proč se pokouší o sebevraždu.
Sebevraždou jsou ohroženi především: [199]
• Děti a dospívající, kteří nemají dostatek znalostí, dovedností a zkušeností se zvládáním náročných životních situací.
• Staří lidé, kteří se cítí osaměle.
• Osoby vytržené ze svého obvyklého řádu (normálního fungování), např. lidé po
úraze, viníci závažné (např. automobilové) nehody, osoby ve vyšetřovací vazbě,
emigranti a jedinci „vykořenění" z dosavadního prostředí (např. při přestěhování
z vesnice do města) atd.
• Lidé postrádající smysl a cíl svého života, např. lidé v krizi, nezaměstnaní atd.
• Specifickou rizikovou skupinou jsou pracovníci v pomáhajících profesích.
Rizikovým faktorem je pak především:
•
•
•
•
Závažné somatické onemocnění nebo obavy z něj.
Psychická nemoc, např. deprese, schizofrenie, epilepsie apod.
Závislost na alkoholu nebo nealkoholových drogách.
Signifikantní (významná) ztráta v raném dětství, smrt nebo ztráta někoho blízkého v útlém věku. [200]
• Sebevražda v anamnéze, předcházející sebevražedné pokusy, dokonaná sebevražda blízké osoby - pozůstalí po sebevrazích apod.
138
/
Motivy, které vedou lidi k sebevraždě, mohou být různé. Statistika [201] operuje
s následujícími „kolonkami":
Rodinné konflikty a problémy
Erotické problémy
Pracovní a školní problémy
Existenční (hmotné) problémy
Konflikty s veřejnými zájmy
Problémy se somatickým onemocněním, tělesnou vadou
Jiné osobní konflikty a problémy
Jiné motivy
Bez srozumitelného motivu
Bez zjištěného motivu ^
Tyto „kolonky" však zdaleka nejsou vyčerpávajícím přehledem motivů sebevražd.
Nehledě na to, že statistiky o sebevraždách mohou být zavádějící, protože o motivu
sebevraždy rozhoduje někdo jiný na základě vlastního úsudku, [202] který se může
od skutečného motivu sebevraha lišit. Často je také obtížné, ne-li nemožné, odlišit,
zda se jednalo o sebevraždu či o nešťastnou náhodu (např. je-li smrt důsledkem riskantního jednání jedince [203]J, s ohledem na negativní sociální stigmatizaci sebevraždy se také někdy sebevraždy jako nešťastné náhody vykazují záměrně. [204]
Konkrétně se precipitujícím faktorem (spouštěcím momentem) sebevražedného
jednání u dětí a dospívajících může stát: nezvládání nároků, které na ně kladou perfekcionističtí rodiče, týrání, sexuální zneužívání nebo zanedbávání, abúzus alkoholu nebo drog, nechtěné těhotenství, strach ze zkoušek, odmítnutí nebo ztráta
milované osoby (rozchod s přítelem či přítelkyní, ztráta kamarádky, rozvod nebo
rozchod rodičů), změna prostředí (přestěhování, změna školy), prožitek ztráty,
u dospělých jsou to pak zejména partnerské krize, rozvody, rozchody, odchod
dětí z domova, stav sociální nouze. U seniorů se může jednat především o osamělost, nemoc, zhoršující se psychický a fyzický stav, smrt životního partnera, odchod ze zaměstnání, ztrátu smyslu života a nečinnost. [205]
Ale ať už objevíme jakýkoliv důvod, vždy můžeme nalézt lidi, kteří za stejných
okolností sebevraždu nespáchali. Můžeme vycházet z toho, že se s největší pravděpodobností jedná o kumulaci náročných životních situací, stresů, problémů [206] v životě daného jedince a výše zmiňované motivy mohou být skutečně poslední pomyslnou kapkou v přetékajícím džbánu, okolností, která je již „přespříliš".
Striebel (1994) identifikuje čtyři základní psychologické motivy suicidálního
jednání:
Agrese - suicidální jedinci mají obvykle problémy s tím, aby ventilovali svoji agresi. [207]
2. Autoagrese - někdy lidé tak dlouho potlačují nebo zadržují agresivitu, až ji obrátí proti sobě. Příčinou autoagrese mohou být také např. pocity viny, pocity, že
„jsem něco neudělal správně", že „jsem něčemu nezabránil".
1.
x
SEBEVRAŽDA
/
139
Apel - sebevražda přestavuje formu volání o pomoc, zoufalou šanci obrátit pozornost sociálního okolí k osobě sebevraha - to se někdy podaří, obvykle však ale
až po jeho smrti. Suicidální jedinci v 80 % ohlašují svůj záměr dopředu, sdělují,
že chtějí spáchat sebevraždu, u 50 % z nich ale není tomuto apelu věnována žádná
pozornost.
4. Útěk, únik - sebevražda má mnoho společného s útěkem ze života. [208] Striebel
dokonce považuje sebevraždu spolu se „šílenstvím" za nouzový únik ze života.
Chceme-li pomoci lidem, kteří uvažují o sebevraždě, nebo tento pokus již započali,
musíme si především ujasnit svůj vlastní vztah k problematice sebevraždy a ke smrti
a smrtelnosti vůbec. Podle Kastové závisí právě na našem vlastním postoji k sebevraždě způsob, jakým budeme přistupovat k suicidálním jedincům. [209] Další věc, kterou
musíme udělat, je dekonstruovat mýty, které se kolem sebevražd vytvořily: [210]
Přehled mýtů o sebevraždách
Mýtus
Fakt
Lidé, kteří o sebevraždě mluví, Osm z deseti sebevrahů hovoří o svých záměrech spáji nikdy nespáchají- aneb „pes, chat sebevraždu, dávají svému okolí najevo, co prožíkterý štěká, nekouše."
vají a co zamýšlí. Tyto varovné signály suicidálního
ohrožení ale zpravidla nebývají vyslyšeny.
Když s někým mluvíte o sebe- Úvahu o spáchání sebevraždy nelze jen tak jednoduše
vraždě, můžete mu myšlenku
někomu „implantovat", buď jedinec suicidální úvahy
na sebevraždu vnuknout.
má, nebo nemá, a pokud je má, může být rozhovor
o tom, co prožívá, velmi užitečný. Takový rozhovor
může poskytnout prostor pro ventilaci emocí, může být
impulzem pro poskytnutí pomoci ohroženému jedinci.
Sebevražda je náhlé, impulzivní Sebevražda zpravidla není důsledkem náhlého myšrozhodnutí.
lenkového zkratu, jedná se o různě dlouhý rozhodovací proces. Suicidální vývoj má své typické fáze:
Když je někdo po dlouhé
V takovém případě se může také jednat o „klid před
depresi veselejší a v pohodě,
bouří"anebo o moment, kdy se jedinec rozhodl, že seje to dobré znamení a žádné
bevraždu skutečně spáchá. Toto rozhodnutí paradoxnebezpečí už nehrozí.
ně přináší suicidantovi úlevu.
Konec roku je obdobím bilancování, Vánoce jsou pak
Nejvíce sebevražd je koncem
tradičně považovány za svátky klidu, míru a rodinné
roku a kolem Vánoc.
pohody; svátky, kdy by nikdo neměl být sám. Proto se
někteří domnívají, že kolem Vánoc osamělí lidé hluboce prožívají svoji osamělost a opuštěnost, která může
vést k rozhodnutí ukončit svůj život. Osamělé lidi však
může jejich samota trápit kdykoliv, nejen o Vánocích.
Navíc statisticky se tato úvaha nepotvrzuje, naopak v zimních měsících dosahuje počet sebevražd nejnižšího počtu. [211]
Pokračování
14«
/ KRÍZOVÁ INTERVENCE PRO PRAXI
Pokračování
Fakt
Mýtus
Sebevražda je náhlé,
impulzivní rozhodnutí.
Sebevražda zpravidla není důsledkem náhlého myšlenkového
zkratu, jedná se o různě dlouhý rozhodovací proces. Suicidální vývoj má své typické fáze:
Typické fáze suicidálního vývoje.
1. fáze
U fáze
III. fáze
Depresivní úvahy
a myšlenky
„Nedaříse mi dobře."
„Takovýto život nemá cenu."
„Jenom trápím sebe a ostatní."
Úvahy a myšlenky Sebevražda jako možnost řešeo sebevraždě
ní situace
Ambivalentní pocity: ano i ne
Zvažování způsobu provedení,
místa realizace
Přemýšlení o tom, kdo by mohl
tělo najít
Varovné signály
o sebevraždě
Sdělování suicidálních úvah
ostatním
Rozhodnutí spáchat sebevraždu
Paradoxní uklidnění
Pokus
o sebevraždu
Vlastní akt, provedení sebevraždy
Lidé jsou náchylnější
k sebevraždě na podzim, kdy je chladno
a špatné počasí.
Statistické údaje poukazují na to, že sebevraždy dosahují maximálních hodnot na jaře, v průběhu léta a podzimu opakovaně klesají. Nadprůměrných hodnot dosahují sebevraždy od
března do července. [212] Také Frankel a Kranzová [213]
konstatují, že je „ironické, že příchod jara a s ním většinou
i lepšího počasí může opravdu potenciálním sebevrahům přitížit. Někdo může doufat nebo věřit tomu, že lepší počasí mu
vylepší náladu. Když se to nestane, může mít pocit, že už nepomůže nic. Člověk se také může cítit podrážděný a osamocený, protože ostatní lidé vypadají šťastní a nadšení příchodem
jara, zatímco on pořád cítí bezmoc a beznaděj." Jedna klientka
mi to vysvětlila takto: „To je přece jasné, je jaro - všechno
kvete, všechno pučí, všechno se páruje a množí. Jen já zase
nic..."
Sebevrazi jsou prostě
blázni.
Jen asi každá pátá až desátá sebevražda přímo souvisí
s psychickou poruchou suicidanta. Naprostá většina sebevrahů nemá v anamnéze žádnou psychiatrickou diagnózu,
řada z nich vedla doposud naprosto „normální"život, než se
ocitli v „nenormální"situaci, kterou nebyli schopni řešit jiným
způsobem.
Pokračování
SEBEVRAŽDA / 141
Pokračování
Mýtus
Fakt
Sebevraždu nepáchají
normální lidi.
Sebevražda se vyskytuje ve všech společenských
vrstvách, nezávisí na socioekonomickém statusu, věku,
vzdělání, barvě pleti, národnosti nebo příslušnosti k nějakému etniku.
Když někdo přežije pokus
o sebevraždu, už se o to
nikdy nepokusí.
Mezi lidmi, kteří přežili pokus o sebevraždu, můžeme nacházet značné rozdíly. Někteří jsou rádi, že se je podařilo zachránit, považují to za svoji „druhou šanci začít
znova a lépe", jiní mohou v důsledku negativní reakce
sociálního okolí (nevhodné chování zdravotnického personálu, [214] odsouzení rodiny „za tu ostudu') prožívat
intenzivní stud a pocity viny za svůj čin a protože nevidí
jinou možnost, jak svoje jednání napravit, odčinit, raději
se pokusí o další sebevraždu. Někteří sebevrazi se také
mohou zlobit, že jejich pokus „ukončit utrpení" byl zmařen, a mohou se znovu a znovu snažit svůj pokus realizovat, dokud se jim to nepovede.
Jestliže je někdo rozhodnutý,
že sebevraždu spáchá, tak se
mu v tom stejně nedá
zabránit.
Sebevraždě se dá zabránit a rozhodně bychom se měli
o to alespoň pokusit. Je více než možné, že náš pokus
bude úspěšný, protože člověk jako takový je pro-životně
orientován.
13.1 VAROVNE SIGNÁLY A DIAGNOSTIKA
SUICIDÁLNÍHO OHROŽENÍ
Sebevraždám můžeme zabránit, pokud si všimneme, že je jedinec sebevraždou ohrožen, pokud neignorujeme či nedevalvujeme varovné signály suicidálního
ohrožení. Frankel a Kranzová [215] upozorňují na to, že sebevražda se téměř nikdy
nestane „z ničeho nic". Jedinec naznačuje, co plánuje, vysílá varovné signály, které
však často zůstávají nevyslyšeny. Někdy jsou tyto varovné signály patrné jenom
zpětně. Podle autorů mohou tyto signály vypadat následovně:
• Rozdávání majetku - člověk, který plánuje sebevraždu, může rozdávat svůj majetek, zvláštní pozornost si zasluhuje především darování cenností nebo pro jedince zvláště významných, důležitých věcí. Může říkat: „ Už to nebudu potřebovat."
nebo „ Chtěl bych, aby sis to vzal."
• Negativní poznámky o budoucnosti - poznámky typu „Beze mne vám tu bude
lip. " nebo „Jenom bych vás stejně otravoval," poukazují na špatné psychické rozpoložení jedince.
• Poznámky o budoucnosti „beze mne" - mohou naznačovat úvahy nebo plánování sebevraždy: „ Už vás nebudu trápit." nebo „ Už se neuvidíme."
• Zájem o smrt, o umírání a o to, co bude po smrti - především dospívající se přirozeně zajímají o smrt a o to, co je potom, je-Ii však někdo těmito tématy fascinován a neustále se jimi zaobírá, může se jednat o chorobný signál. [216]
• Příznaky těžké deprese - depresivní nálada, ztráta zájmu a potěšení, úbytek
(nebo naopak přírůstek) hmotnosti, poruchy spánku (nespavost nebo hypersomnie), psychomotorická agitovanost nebo naopak zpomalení, únava a ztráta energie,
pocity bezcennosti nebo viny, pokles myšlenkové aktivity a schopnosti soustředění, úvahy o smrti a sebevraždě. [217]
Jak poznáme, že je jedinec ohrožen suicidálním jednáním, že se chystá spáchat sebevraždu? Existuje celá řada diagnostických schémat, pravděpodobně nejznámějším
a nejpoužívanějším je Ringelův presuicidální syndrom, který je založen na třech
základních znacích:
1.
Stupňující se (narůstající) zužování - zužováním rozumí Ringel omezování
jednání, prožívání a chování suicidálního jedince, může se jednat o:
D Zužování osobních možností jedince (tzv. situační zužování) - představuje situaci, kdy se jedinec domnívá, [218] zeje ohrožen vnějšími okolnostmi, na
které nemá vliv a nad kterými nemůže zvítězit. Člověk má pocit, že tyto vnější
okolnosti zcela ovlivňují jeho život a on se jimi cítí zahlcen, ohrožen. Situační
zužování může být důsledkem:
- osudového neštěstí (např. nevyléčitelná nemoc, smrt blízké osoby),
- vlastního chování (např. zavinění nehody, prohrání všech peněz apod.).
a Uvědomování si vlastních zužujících se pocitů (tzv. dynamické zužování) -jedinec vnímá realitu i sám sebe jednostranně, zúženě, vidí svět i sebe sama skrz
„černé brýle" a vykazuje obvykle jen dva obranné mechanismy: popření
a idealizaci- Negativní emoce vedou k pesimismu, depresivnímu prožívání nebo k apatii.
- Myšlenky na sebevraždu jsou vtíravé a zeslabují nebo eliminují pud sebezáchovy. Jedinec v emocionálním zúžení jedná pod vlivem negativních emocí
a nedokáže uvažovat racionálně (nějaké reálné situace přeceňuje a domnívá
se, že jiné možnosti řešení této situace neexistuje).
D Zužování sociálních kontaktů, mezilidských vztahů (tzv. mezilidské zužování)
může být důsledkem:
- totální izolace (skutečným opuštěním jedince jinými lidmi),
- omezením sociálních kontaktů (počitatelný úbytek mezilidských vztahů, až
se nakonec jedinec připoutá k jedné určité osobě, s níž pak spojuje vlastní
osud, život nebo smrt), např. u seniorů postupně umírají přátelé, sourozenci,
sousedé, vrstevníci...,
- znehodnocením existujících vztahů (ztráta pocitu sounáležitosti, pocity nepochopení, osamělosti), prip. neschopností jedince vytvářet a formovat
vztahy.
D Zužování hodnotového světa (tzv. hodnotové zužování) - projevuje se narušením hierarchie hodnot, nedostatkem smyslu pro hodnoty, přikládáním menší
SEBEVRAŽDA
/
143
důležitosti dříve uznávaným hodnotám nebo přijetím takového systému hodnot, který je jiný, než všeobecně přijímaný v naší společnosti, „už neexistuje
žádná hodnota, o jejíž dosažení má smysl usilovat".
2. Zadržování agrese - vztah mezi agresivitou a suicidalitou je významný -jestliže
nedochází k ventilaci agrese, odvádění agrese „směrem ven" (zejména nejsou-li
dostatečně ventilovány pocity hněv a vzteku vůči těm, kteří tyto pocity vyvolali,
zapříčinili [219]), může následovat obrácení agrese „dovnitř", proti vlastní osobě.
Takový jedinec se nenávidí, devalvuje se, považuje se za neschopného, nedostatečně kvalitního a tudíž nehodného žití. Každá sebevražda je projevem zesílené
autoagrese, zároveň je silným projevem agrese vůči okolí („chuti potrestat je").
Velké riziko sebevražd proto hrozí u osob, které nemohou svou agresi zaměřit na
okolí kvůli svým vlastním zábranám nebo v důsledku vnějších okolností.
3. Suicidální fantazie - fantazie o vlastní smrti a sebevraždě mohou přinášet osvobození, úlevu, „návod k řešení problémů a k ukončení utrpení":
D „Představa, že jsem mrtvý" (tato fantazie neobsahuje ještě žádnou aktivitu
a takové myšlenky v podstatě napadnou někdy každého z nás).
D „Jakéby to bylo, kdybych se zabil?"
D Konkrétní plány k provedení sebevraždy (čím jsou tyto plány realističtější,
konkrétnější, tím je riziko spáchání sebevraždy vyšší - hovoříme o sebevražedných tendencích).
u Vtíravé suicidální myšlenky (objevují se nejčastěji u schizofrenních stavů, depresivní stavů, akutních onemocnění, ale i u zcela zdravých osob).
Tyto tri základní faktory presuicidálního syndromu se vzájemně umocňují, čímž
vzniká začarovaný kruh.
Například sociální izolace, stažení ze sociálních kontaktů snižuje možnost a prostor pro ventilaci
negativních emocí, především pak agrese a vede k zesílení pocitu strachu. Zužování světa myšlenek
a pocitů depresivním směrem posiluje sebevražedné tendence a vyvolává sebevražedné fantazie. Od
suicidálních fantazií a myšlenek, které jsou důsledkem zúžení subjektivního prostoru a sílící agrese
vůči sobě samému i sociálnímu okolí, už je velmi blízko k vlastnímu aktu — sebevraždě.
Specifika suicidálního jednání u dětí a dospívajících
Děti a dospívající oproti jiným věkovým skupinám vykazují sice statisticky nejnižší
míru sebevražednosti, [220] přesto bychom měli této věkové skupině věnovat zvláštní
pozornost, protože sebevražda představuje druhou až třetí nejčastější příčinu smrti
dospívajících.
Důvodů, proč děti a dospívající představují z hlediska suicidální profylaxe rizikovou skupinu, je hned několik. Dospívající jsou velmi zranitelní, zvýšeně senzitivní,
citově labilní, mají sníženou odolnost vůči zátěži a nedisponují dostatečným repertoárem strategií řešení náročných životních situací. Přitom je strach ze smrti na prahu
dospělosti ze všech životních období nejmenší, [221] dospívající jsou jakýmsi zvláštním způsobem otázkami kolem umírání a smrti fascinováni, mnozí se často zaobírají
úvahami o sebevraždách, bez ohledu na to, jestli se o ni nakonec pokusí nebo ne.
Sebevražednost dětí a dospívajících [222] koreluje s jejich pochopením reality
smrti. Odborná veřejnost je však doposud nejednotná v názoru na to, kdy dochází
k plnému uvědomění si faktu konečnosti života. Toto období u různých autorů variuje mezi osmi až třinácti lety, případně i později. [223] Můžeme tedy usuzovat, že sebevražda jako záměrné, cílevědomé a úmyslné ukončení vlastního života se bude
vyskytovat až v tomto věkovém období, zatímco dříve, u menších dětí, půjde pravděpodobně spíše např. o sebezabití jako důsledek nápodoby (imitace) nebo hry nebo
zkratkovité suicidální jednání, kdy chce dítě co nejrychleji vyřešit těžkou situaci,
byť i za cenu vlastního života. [224]
Sebevraždy dospívajících bývají nejčastěji označovány jako demonštratívni.
Toto pojmenování s sebou ale přináší jistou devalvaci celé situace: „ Vždyť o nic nešlo, nebyla to skutečná sebevražda, byla to jen demonštratívni sebevražda!" Proto je
vhodnější používat místo emočně zavádějícího pojmu „demonštratívni" sebevražda
adekvátnejší termín parasuicidum. Při parasuicidu nebývá úmysl zemřít úplně pevný, nevědomým cílem parasuicida je dostat se z nějaké neřešitelné, stresující situace.
V typickém případě je obsahem parasuicida volání o pomoc, získání ohledů, zájmu
a spolupráce z okolí. [225] I taková sebevražda se ale může stát vzorem a modelem
řešení budoucích problémů, i taková sebevražda může mít fatální důsledky. Vždy bychom k suicidálnímu jednání dospívajících měli přistupovat se vší vážností - jedná
se o zoufalý výkřik o pomoc. Je docela možné, že si dospívající ve skutečnosti nepřeje zemřít, že si jen přeje změnit svoji situaci, ale neví, jakým jiným způsobem
toho dosáhnout.
Také Fenwiková a Smith se domnívají, že pokusy o sebevraždu v tak nízkém věku
jsou spíše projevem akutní osobní krize než depresivního onemocnění. Nejčastějšími
problémy, které mohou vést k pokusu o sebevraždu u dospívajících, jsou:
špatná komunikace s rodiči,
zhroucení osobního vztahu (rozchod s přítelem, přítelkyní, hádka s kamarádkou),
problémy ve škole [226] (školní selhávání, neprospěch nebo vyloučení ze studia,
konflikty s vrstevníky či učiteli, šikana),
abúzus alkoholu a drog,
současně se vyskytující tělesné nebo psychické onemocnění,
kumulace životních stresů,
prožitek ztráty a zklamání,
existence nějakého tajemství a strach, že se to někdo dozví (nechtěné těhotenství,
homosexuální orientace, dospívající jako oběť sexuálního zneužívání. [227]
Konflikty s rodiči, citové problémy, emocionální labilita a jiné výše zmíněné problémy jsou ovšem přirozenou součástí dospívání, a tak, i když si někdo všimne změny
v chování dospívajícího, označkuje to prostým: „ Teda, ta puberta s ním ale tříská. "
Sociální okolí by mohla varovat tzv. sebevražedná triáda adolescenta, která zahrnuje:
• negativní pohled na sebe samého,
• negativní pohled na události kolem,
• a negativní výhled do budoucna.
SEBEVRAŽDA
/
145
Ale i tento varovný signál může být u dospívajících snadno přehlédnut, protože
i negativismus je integrální součástí dospívání, proto může být tato sebevražedná tnáda u adolescenta obtížně rozpoznatelná.
K rizikovým faktorům K alarmujícím příznakům suicidálního jednání dospívajících patří:
náhlá změna chování, např. klidný jedinec se začne chovat velmi živě a naopak,
osamělost, stažení ze sociálních kontaktů a narůstající sociální izolace,
úbytek nebo naopak přírůstek váhy,
nespavost nebo naopak nadměrný spánek,
psychomotorická agitovanost nebo naopak zpomalení,
únava, ztráta energie, pokles soustředění,
/
pocity vlastní bezcennosti nebo nadměrné pocity viny,
/
promiskuita,
myšlenky na smrt a sebevraždu.
K rizikovým faktorům suicidálního jednání řadíme:
abúzus alkoholu a drog;
sebevražedný pokus v anamnéze;
sebevražda nebo pokus o ni v pokrevním příbuzenstvu;
riskantní a destruktivní chování vůči sobě (vystavuje se nebezpečným situacím);
prohlášení typu: „ Už vás dlouho nebudu trápit, už budete mít pokoj." nebo „Proč
mám žít, radši bych umřel. ";
vyjasňování si některých záležitostí, urovnávání konfliktů, rozdávání významných
předmětů;
otevřená hrozba sebevraždou - téma sebevraždy ve školní práci;
mluví o různých způsobech sebevraždy (jaká je smrtelná dávka určitého léku);
sebevražedné pokusy nebo hrozby v minulosti;
a narušená rodina (jako rozhodující moment uvádějí zachránění suicidanti, že už
přestali snášet to, co se jim v dané chvíli zdálo nesnesitelné, a že cítili malou emoční
podporu své rodiny. Rodiny suicidantů bývají málo soudržné a přitom mají určité rigidní rysy).
13.2 KRIZOVÁ INTERVENCE V PRÍPADE
SUICIDÁLNÍHO JEDNÁNÍ
Krizovou intervenci v případě sebevražedného jednání je možné s ohledem
na okolnosti provádět:
• v situaci ohrožení suicidálním pokusem, [228] resp. při započetí suicidia;
146
/
• po neúspěšném suicidálním pokusu, nejlépe bezprostředně po sebevrahově procitnutí, protože v tomto období jsou klienti zpravidla velmi otevřeni svým problémům a tato otevřenost se postupem času snižuje;
• po dokonaném suicidiu, v tomto případě má krizová intervence podobu pomoci
pozůstalým po sebevrahovi.
Krizová intervence v situaci ohrožení sebevraždou
Krizová intervence před sebevražedným pokusem se může odehrávat tváří v tvář, případně ve formě výjezdu za klientem, nejčastěji se ovšem odehrává v rámci telefonické
krizové intervence. Koneckonců primárním úkolem linek důvěry v prvopočátcích
jejich vzniku byla právě suicidální prevence, okamžitá možnost otevřeně hovořit
o suicidálním úmyslu. [229] Výhodou telefonické krizové intervence je za těchto
okolností také nepřetržitá a relativně snadná dosažitelnost telefonické pomoci, překonání geografických a interpersonálních bariér a anonymita volajícího. Dalším pozitivem telefonické pomoci je, že je k dispozici i klientům, kteří nemohou vyhledat pomoc osobně, protože jsou v ebrietě, intoxikaci či již započali suicidální pokus. [230]
Krizovou intervencí rozumíme obvykle odvrácení rizika hrozící sebevraždy [231] v případě identifikace Ringelova presuicidálního syndromu je cílem krizové intervence zvrácení t--boto syndromu, „nastartování" jeho zpětného chodu. [232]
• Naváže-li se emocionální vztah s interventem, znamená to, že se přeruší zužování
mezilidských vztahů.
• Vytváří se prostor pro ventilaci agrese - nebezpečí spáchání sebevraždy se snižuje
díky možnosti hovořit o agresivních pocitech, je to možnost dát průchod nahromaděné agresi.
• Prolomení pes.mismu. depresivního prožívání nebo apatie - vyčlenění problémů,
které je možné řešit, a pomoc v jejich řešení, umožňuje to prožít úspěch, ukončit
monotónnost prožitků, naučit se novým způsobům jednání.
• Podněcování fantazie, nápadů, plánů na další život.
Krizová intervence může probíhat následovně:
1. Navázání kontaktu s klientem.
2. Zachovat klid - v okamžiku, kdy se začíná rýsovat problém, neprojevovat překvapení, zděšení nebo zdrcení a nepropadat panice [233] z toho, že mluvíte s člověkem ohroženým sebevraždou.
3. Krátké zhodnocení situace - pokud vše nasvědčuje suicidálním úmyslům, nebát se otevřeně zeptat: „To zní jako byste uvažoval o sebevraždě. Je to pravda?"
nebo „Chystáte se spáchat sebevraždu?" [234] Další možná otázka, která může
v této fázi padnout, je: „ Kdy jste se naposled zabýval otázkou své smrti? " [235]
Pokud by to bylo v posledních dvou letech, má smysl identifikovat Ringelův presuicidální syndrom. Pokud někdo řekne: „ Chtěl jsem to udělat před třemi lety, ale
neuděl jsem to, " je dobré zjistit, proč to neudělal: „ Co vás tenkrát od sebevraždy
odradilo?" Pokud klient připustí aktuální sebevražedné úmysly, je vhodné ho
SEBEVRAŽDA
/
147
přímo vyzvat, aby o svých záměrech a pocitech řekl něco více: „ Už jste v tomto
ohledu něco podnikl?" „Jak to chcete udělat?" „ Kdy to chcete udělat?"
4. Zhodnocení ohrožení- Drží v ruce zbraň? Jak daleko je od okraje střechy? Vzal
si nějaké léky? Jaké, kolik a kdy?
5. Okamžitá redukce nebezpečí - odrazovat klienta od další konzumace alkoholu
nebo drog, přimět ho k tomu, aby odložil zbraň z dosahu, vypnul plyn a otevřel
okna, vysypal zbytek léků do WC a spláchl, přivodil si zvracení apod.
6. Odpustit si hlubokou analýzu příčin - odpustit si otázku „A proč vlastně... ?"
a raději se zaměřit na aktuální podněty: „ Co bylo tou pomyslnou poslední kapkou,
která vás přivedla až k úvaze spáchat sebevraždu? Co se stalo v uplynulém týdnu? Co se stalo v tento den, v posledních hodinách?"
1. Několik NE:
D NEobviňovat
D NEodsuzovat - „Jak vůbec můžete takhle uvažovat!"
• NEmoralizovat - „Nemáte právo něco takového udělat! Je to hřích!"
D NEbagatelizovat - „ To je dobrý, to přejde!" nebo „ To nic není, to se stane
každému."
a NEhádat se s klientem
8. Vyjádřit opravdový zájem a zaujetí - klienti často říkají: „Proč bych vás měl
zajímat, stejně se vůbec neznáme." To je sice v řadě případů pravda, ale už jenom
to, že tento člověk vstoupil do vašeho života s takovým problémem ve vás probudí nejen obyčejnou lidskou zvědavost: „Jakjen tohle dopadne?", ale i profesionální zájem - takže vyjádření zájmu může být skutečně autentické.
9. Identifikovat záchytný bod - v souladu s Ringelovým presuicidálním syndromem se zaměřit na zúžení světa hodnot - zůstala ještě nějaká hodnota? Je pro klienta něco stále ještě důležité - rodina, zvířecí mazlíček, práce...?
10. Určit motivující faktor - co svým jednáním chce sebevrah dosáhnout? Je to impulzivní nebo plánované jednání? Je v tom skutečná touha zemřít? Je to volání
o pomoc, volání po změně něčeho? Čeho? Co chce změnit? Je to pomsta?
11. Nabídnout jinou alternativu - otevřeně hovořit o tom, že sebevražda je pouze
jedna z mnoha alternativ, jak řešit náročnou životní situaci, a že toto řešení je nezvratné.
12. Nabídnout specifický plán - nabídnout možné spektrum řešení problémů a realisticky spolu s klientem vyhodnotit jiné možné řešení jeho problému, než sebevraždou.
13. Nabídnout možnost pomoci - zdůraznit možnost kontaktu linky důvěry, návštěvy krizového centra, poradny psychologa nebo psychiatra - pokud možno být
konkrétní, sdělovat jména, adresy, číslo telefonu, popsat cestu.
15. Nepřemlouvat, aby nespáchal sebevraždu - měli bychom dát klientovi najevo,
že stojíme na straně života, ale zároveň mu musíme nechat otevřenou možnost
volby mezi dalším životem a smrtí - Kastová tvrdí, že v takovém případě volí
klienti spíše život. [Kastová, 2000, s. 52]
16. Uzavřít kontrakt o nespáchání sebevraždy - mnohem vhodnější než přemlouvat klienta, aby nespáchal sebevraždu, je uzavřít smlouvu o přežití.
Účelem kontraktu o nespáchání sebevraždy, tzv. smlouvy o přežití, je získání relativního prostoru a času, kdy je možné pro klienta zajistit jinou adekvátní formu pomoci (napříkladpsychoterapii). Smlouva o přežití rozhodně není náhradou intenzivní
psychoterapie, závazkem, slibem suicidálního jedince interventovi - a v žádném případě také není zárukou toho, že si daná osoba skutečně nic neudělá. Čím je tedy ve
skutečnosti smlouva o přežití? Aktivizací stávajících duševních sil suicidálního jedince, nejčastěji pak apelem na jeho racionalitu. [236] Smlouva o přežití svými formulacemi posiluje vědomí vlastního ohrožení a tím i odpovědnost klienta za sebe
sama. Kontrakt o nespáchání sebevraždy je určen pro všechny klienty, kteří jsou
ohroženi suicidálním jednáním a kteří chtějí použít vlastní rozum. Smlouva o přežití
není vhodná pro osoby, které nemohou nebo nechtějí jednat rozumně, např. osoby
v ebrietě, pod vlivem drog, psychotici, mentálně postižení a lidé, jejichž oblíbeným
stavem je „stav rebelujícího dítěte" (ve smyslu transakční analýzy). Realizace
smlouvy o přežití probíhá,v několika krocích:
Zhodnocení stavu ohrožení - otázky na klienta mohou reflektovat Ringelův
presuicidální syndrom, přičemž zvláštní pozornost si zasluhují sebevražedné fan •
tazie.
2. Provedení smlouvy o přežití - nejdůležitější otázkou v této fázi je otázka: „Jak
dlouho jste si jist, že nespácháte sebevraždu nebo se nenecháte zabít, ať se stane
cokoliv? " Není vhodné nutit klienta, aby přijal nějakou námi navrženou dobu, je
adekvátnejší ponechat ho, aby si stanovil tuto dobu sám. Pozorně sledujte, zda
a jak klient odpoví. Smysluplné odpovědi jsou např.: „Budu se snažit, abych zůstal naživu (určitý časový údaj)." „ Určitě nespáchám sebevraždu do (časový
údaj)." „ Take'se nenechám zabít. " Pozor na vágní odpovědi, výmluvy apod. (ty
mohou být předmětem konfrontace), nebo na příliš dlouhé časové úseky - více
než 7-10 dnů - to poukazuje na to, že klient buď není akutné ohrožen sebevraždou, nebo sám sebe špatně zná. V závěru této fáze je důležité pohovořit s klientem
na téma, kdy a jakým způsobem chce smlouvu obnovit (např. kdy zavolá na linku
důvěry).
3. Realizace smlouvy o přežití - prodiskutovat s klientem, jak stráví dobu do příštího kontaktu (udělat „ rozvrh hodin "), kdy by měla být smlouva o přežití obnovena, společně s klientem sestavit kartičku s nouzovými telefonními čísly, identifikovat formální i neformální zdroje pomoci, nalézt alespoň tři tzv. klíčové osoby
v okolí suicidanta, které by mohl v případě potřeby kontaktovat apod.
4. Obnovení smlouvy o přežití-jestliže se intervent s klientem dohodne na určitém způsobu a čase obnovení smlouvy o přežití, je povinen tuto dohodu dodržet,
tzn. být přítomen v dohodnuté době na daném místě, prip. se postarat o svoji náhradu. Je nezbytně nutné, aby se na něho klient mohl spolehnout. Povinností klienta je
ozvat se v dohodnutém termínu, aby mohla být smlouva obnovena. S obnovováním smlouvy o přežití se pokračuje tak dlouho, dokud klient nedospěje k novému
zásadnímu rozhodnutí, že zůstane naživu.
1.
SEBEVRAŽDA
/
149
Krizová intervence po nezdařeném pokusu o sebevraždu
Každý sebevražedný pokus (i když se nemusí zdát nebezpečný) je součástí sebevražedného chování, a proto vyžaduje podrobnou diagnostiku. U jedinců po sebevražedném pokusu je třeba začít intervenci zhodnocením somatického stavu, [237] posouzením nutnosti lékařské pomoci a diagnostikou jejich psychického stavu. Je třeba
také zvážit riziko dalšího sebevražedného pokusu (přítomnost sebevražedných myšlenek a tendencí). Pokud byl suicidant po svém nezdařeném pokusu o sebevraždu
hospitalizován, je vhodné navázat s ním kontakt ihned, jakmile to umožní jeho fyzický a psychický stav. [238]
Je třeba také upozornit na jakousi zvláštní situaci, ve které se osoby po sebevražedném pokusu nacházejí- na jedné straně jsou obklopeni péčí a jsou kontrolováni, na
druhé straně se od nich očekává, že převezmou odpovědnost za svůj život a budou
projevovat jistou aktivitu. Po sebevražedném pokusu je možné u suicidanta pozorovat zlepšení nálady, což bývá obvykle mylně interpretováno jako smíření se se životem a pominutí sebedestruktivní hrozby, zatím se však může jednat o přechodné
uvolnění napětí a pocit úlevy vyvolaný samotným sebevražedným pokusem. První tři
měsíce po sebeviažedném pokusu jsou dobou zvýšeného rizika, že sebevražedný pokus bude opakován.
Nezdařený pokus o sebevraždu by rozhodně měl být důvodem pro terapeutickou,
nejlépe psychoterapeutickou péči. Novalis, Rojcewicz a Peele doporučují, aby byla
terapie zaměřena především na:
• Léčbu symptomů, prip. základní duševní poruchy (např. deprese, schizofrenie
apod.).
• Zaměřit se na suicidální úvahy, i když o nich klient sám nehovoří, a to zejména na:
neúspěšný suicidální pokus,
G anamnézu suicidálních myšlenek a jednání,
D rodinnou anamnézu suicidia (někteří klienti mohou mít pocit, le pokusem o sebevraždu hrají nějakou rodinnou roli),
D klíčová výročí (např. úmrtí partnera a pocit, že suicidium povede k opětovnému setkání s touto osobou).
• Objasnit motivy sebevraždy a využít je v terapii.
• Zjistit význam smrti, sebevraždy a fantazií o jejích důsledcích (např. jaké reakce
očekává klient od sociálního okolí).
• Pracovat s klientovou tendencí „řešit" problémy zásadním jednáním.
• Objasnit nedávné ztráty, včetně ztrát v souvislosti s terapií (např. ztráta, odchod
někoho, kdo byl pro klienta důležitý).
• Minimalizovat dostupnost prostředků použitelných ke spáchání sebevraždy (např.
přístup ke zbraním, lékům apod.) a také přístup k alkoholu a drogám.
• Pokusit se poskytnout chybějící prvky sociální opory.
• V případě předpisu medikace se vyhýbat preskripci léků do zásoby a letálních dávek.
• Včas oznámit svoji nepřítomnost a povzbuzovat klienta, aby pokračoval v terapii
se zastupujícím terapeutem.
f
Í50
/
• Snažit se pochopit význam sebevražedného pokusu pro klienta a pokusit se nalézt
vhodnou alternativu. [239]
Krizová intervence po nezdařeném pokusu o sebevraždu by se však neměla zaměřovat pouze na osobu suicidanta, ale také na jeho rodinu. Na sebevražedný pokus
můžeme nahlížet jako na nekonstruktivní způsob řešení individuální krize. Jeho příčinou může být zhroucení rodinných vazeb, izolace, nedůvěra mezi členy rodiny,
prostředí plné výčitek a kritiky, přítomnost traumatických situací v rodině (násilí,
zneužívání apod.). Sebevražedné pokusy, které mají charakter „volání o pomoc",
často poukazují na narušené rodinné vazby. Sebevražedný pokus může posloužit jako
silný impulz, který „nastartuje" u ostatních členů rodiny ochotu naslouchat, angažovat se, pomoci, které mohou být využity k překonání krize, k přerušení suicidální tradice nebo utlumení destruktivních modelových řešení rodinných krizí. [240] Na druhé
straně může sebevražednýpokus vyvolat v rodině těžkou krizi. Sebevražedný pokus
člena rodiny může mít zásadní vliv na další život ostatních členů rodiny -jsou jím
otřeseni, jsou konfrontováni s vlastními sebevražednými sklony, jejich pocit bezpečí
je narušen, což může vést k nové „sebevražedné vlně".
Cílem krizové intervence v rodině by v tomto případě mělo být:
• Zabránit v rodině vzniku nevraživé atmosféry, která by mohla vést k izolaci jedince,
který se pokusil o sebevraždu.
• Rychlé zmobilizování rodiny k tomu, aby poskytla suicidantovi oporu a aby mu
zaručila jisté bezpečí.
• Poskytnut rodině (zejména dětem) podporu, aby se dokázali vyrovnat & krizovou
situací v rodině.
• Suicidální prevence v rodině, která zahrnuje posílení rodinných vazeb a schopnosti
akceptovat ostatní. [241]
• „Ošetřit" možné sebevražedné úvahy ostatních členů rodiny. [242]
Kromě individuálních setkání s jedincem po sebevražedném pokusuje stejně důležité rychlé setkání celé rodiny (společně se suicidantem) s krizovým interventem.
Zejména první kontakt rodiny s jedincem, který se pokúsi! o sebevraždu, může být
velmi kritický, proto je účast interventa u tohoto setkání nejen vhodná, ale často i nutná. Jedinci po nezdařeném sebevražedném pokusu se obávají setkání se členy rodiny
a jejich reakcí. Často mají pocit viny vůči blízkým. Také ostatní členové rodiny se
mohou setkání se suicidantem obávat, jsou otřeseni, rozhořčeni, zarmouceni, cítí se
ukřivdění. Při tomto prvním setkání je nezbytné zabránit vzájemnému obviňování,
bagatelizování situace, odmítání, zavrhování suicidanta nebo naopak agresivním reakcím vůči němu. Krizový intervent může v těchto situacích nejen komunikaci, ale
i chování všech zúčastněných efektivně mediovat, může „ošetřit" aktuální konflikty,
nabídnout jiné vzory a modely jednání tím, že dává prostor každému pro ventilaci
jeho problémů a emocí - přijímá je a s porozuměním akceptuje.
SEBEVRAŽDA
/
151
Krizová intervence po dokonaném suicidiu (pomoc pozůstalým)
Sebevražda blízkého člověka je pro pozůstalé tím nejméně přijatelným a nejhůře
zvládnutelným typem ztráty. Je to velmi bolestivá traumatická událost, která vyvolává
silné emocionální reakce. Truchlící nemohou pochopit, proč je jejich blízký ze své
vůle - a takovýmto způsobem - opustil, mohou se dokonce za suicidium činit odpovědnými {„Proč jsem se s ním jenom hádal! Kdybych se s ním nehádal, tak by se nezabil!"), hledají příčiny sebevraždy jak jinde, tak především u sebe („ Co jsme mohli
udělat, aby to neudělal?" A proč jsme to neudělali?"). Silné pocity viny mohou pozůstalé vést k potřebě trestu, resp. potřebě „být potrestán". [243] Pokud pozůstalí tuto
potřebu mají, mohou se za domnělou (prip. skutečnou) vinu trestat, což může mít formu sebepoškozování nebo suicidálních tendencí. Sebevražda blízkého člověka se tak
může stát potenciálním spouštěčem pro sebevraždu pozůstalých. Proč? Důvodů můžeme nalézt hned několik. Pozůstalí jsou zahlceni negativními emocemi, obviňují se,
trpí intenzivními pocity studu a hanby, strachu i hněvu, které jim průběh truchlení
velmi komplikují. Protože sebevražda představuje sociálně neakceptovatelný způsob
smrti, trpí také sociální stigmatizací a případným sociálním vyloučením. Tím je znesnadněna opora a pomoc ze strany širšího sociálního okolí. Kromě toho sebevražda
obvykle zásadně mění strukturu rodiny a může dramaticky měnit vztahy a klima v rodině. Sebevražda je stále záležitostí, o které se nemluví. Také pozůstalí raději mlčí,
nebo nemohou hovořit o svých negativních pocitech, o problémech, které je trápí.
V okamžiku, kdy je toho na ně „příliš", volí únik - ten, který jim ukázal jejich blízký.
V takovém aktu se může skrývat touha být znovu se svým blízkým (tedy i ve smrti),
nebo potrestání svého sociálního okolí za nedostatečnou pomoc či exkomunikaci,
nebo prostá snaha zbavit se tíživých pocitů a stavů.
Sebevraždu blízkého člověka si mohou truchlící vysvětlit také jako odmítnutí, mohou si myslet, že pro sebevraha nic neznamenali, když je takto opustil. Toto „odmítnutí" je pro pozůstalé silným útokem na jejich sebehodnocení. I Frankel a Kranzová
varují, že pokud se pozůstalí po sebevrahovi domnívají, zeje opustil „schválně", protože raději zvolil smrt, než aby s nimi dále žil, může být jejich vztek tak velký, že jediným způsobem, jak se s ním vyrovnat, je říci si: „Možná si také zasloužím zemřít."
[244]
Také intenzivní pocity hněvu znesnadňují vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka. Hněv a vztek může být obrácen proti osobě, která je opustila {„Jak jen mi to
mohl udělat? Proč? Kdyby se nezabil sám, musela bych ho snad zabít sama za to, co
mi udělal!"), proti nim samotným {„Měli jsme tomu včas nějak zabránit!") a bývá
také promítán do osoby sebevraha {„Zabil se, protože se na mě zlobil, protože mi to
nedokázal odpustit!").
U pozůstalých po sebevrazích se také často objevuje strach z vlastních sebedestruktivních impulzů, jako by se mnozí obávali vlastního zlého osudového konce.
Podle Wordena se jedná především o syny sebevrahů: „Zabýval jsem se situací mnoha mladých mužů, kteří v raném mládí ztratili své otce následkem sebevraždy. Je jim
teď kolem dvaceti-třiceti let a každý z nich věří, že také on zemře vlastní rukou. Toto
neustálé zabývání se sebevraždou není mezi pozůstalými po sebevrazích žádnou
vzácností. Někteří si tím sami nahánějí strach, jiní se to pokoušejí zvládnout." [245]
152
/
Zejména pokud se v rodině vyskytlo více sebevražd, mohou se ostatní členové rodiny
obávat jakéhosi „dědičného zatížení", „dědičných sklonů k sebevraždě".
Jiným závažným problémem je „mlžení" či „zkreslování" okolností úmrtí v případě,
že sejednalo o sebevraždu. Sebevražedný čin je maskován jako nešťastná událost, nehoda nebo úraz. Rodina obestře smrt blízkého tajemstvím, které nesmí být za žádnou
cenu odhaleno, protože by to mohlo narušit stabilitu a fungování celého rodinného
systému. Pomalu, ale postupně se pozůstalí do svých lží a konstrukcí zaplétají a v rodině se rozvíjí podivná zkreslená komunikace, která sice může na krátkou dobu pomoci, ale v dlouhodobé perspektivě nikoliv. Parkes také poukazuje na to, že sebevrazi
pocházejí často z rodin se sociálními problémy (např. alkoholismus, zneužívání či týrání, výskyt psychiatrické nemoci). V této souvislosti je možné, že mezi členy rodiny
již existují ambivalentní pocity a komplikované vztahy a sebevražda tyto problémy následně jen prohloubí, nebo naopak vynese na povrch. Proto je důležité neopominout sociální a rodinné problémy,* které přicházejí v úvahu jako koreláty sebevraždy. Právě
zde se otevírá (resp. měl být dávno otevřen) dostatečný prostor pro uplatnění pracovníků v pomáhajících profesích, např. sociálních pracovníků.
Při pomoci pozůstalým po sebevrazích si musí pracovníci v pomáhajících profesích uvědomit, že sebevražda patří k sociálně neakceptovatelným ztrátám, zeje v naší
společnosti stále tabu, o němž se raději nemluví. Zkušený intervent by měl umět překlenout propast, která vznikla v důsledku chybějící adekvátní komunikace a selháním
přirozeného systému sociální opory. Efektivní intervence by se v případě pozůstalých
po sebevrazích měla zaměřit na:
• Zpracování negativních emocí ve vztahu k zemřelému sebevrahovi i ve vztahu
k vlastní osobě, případně jiným lidem.
• Zvláštní pozornost je třeba věnovat pocitům viny. Ujištění pozůstalých, že jejich
vina nemá reálný základ, je pro pozůstalé velmi osvobozující.
• Pokud je vina pozůstalých skutečná, měl by zkušený intervent (resp. psychoterapeut) pozůstalé naučit zacházet (a žít) s těmito pocity viny.
• Náročným úkolem je také korekce zkreslených představ o smrti blízké osoby. Pozůstalí hodnotí sebevraha zpětně vyloženě negativně nebo naopak o něm hovoří
pouze v superlativech („Byl to nejlepší otec na světě."). Oba extrémy jsou nezdravé, proto je třeba pozůstalým pomoci, aby si k sebevrahovi našli reálný vztah
(„Otec byl skvělý chlap, ale měl těžkou depresi a ze svého zoufalství neviděl jiné
východisko, než si vzít život.").
• Je nezbytné pomoci pozůstalým ventilovat negativní pocity, zejména hněv a vztek
v bezpečném poradenském (nebo terapeutickém) rámci.
• Dalším potřebným krokem by mělo být zpracování pocitů opuštění. Pozůstalý po
smrti milovaného člověka vždy zažívají opuštění a osamělost a v případě sebevraždy je tento pocit opuštění obzvlášť silný.
• Jiným úkolem je nedovolit vzniknout rodinným mýtům a lžím o smrti blízkého
člověka, případně neprodleně tyto mýty dekonstruovat.
• Je třeba dát pozor na tendenci pozůstalých situovat se do role viníka nebo trpitele.
SEBEVRAŽDA
/
153
• Je výhodné, může-li se pozůstalý po sebevrahovi začlenit do podpůrné skupiny.
Pokud není v blízkosti žádná taková (např. svépomocná) skupina pro pozůstalé,
může se stát pracovník v pomáhající profesi iniciátorem jejího vzniku.
Mnohé z těchto úkolů není možné zvládnout pouze v rámci krizové intervence,
proto by měla u pozůstalých po sebevrazích rozhodně navazovat jiná forma pomoci např. poradenství pro pozůstalé. [246] U mnoha rodin sebevrahů má truchlení zcela
netypický charakter - u převažující části (až 90 %) vůbec nezačíná. Většina rodin
v tomto případě vůbec neakceptuje, nepřijímá fakt smrti svého blízkého („Nemůžeme
tomu uvěřit, on je pořád tady"). Jsou schopni si připustit okolnosti ztráty a hovořit
o sebevraždě blízkého člověka často teprve po několika letech od tragické události.
V takovém případě je na místě terapie pozůstalých, resp. psychoterapie.
Pro správně vedenou krizovou intervenci v případě suicidálního jednání jsou důležité následující okolnosti:
• Citlivost k tématu (pomoc jedincům se sebevražednými tendencemi nebo po sebevražedném pokusu je spojena se značným emocionálním zatížením krizového interventa).
• Odstranit vlastní bezmocnost (rozhovory s tímto typem klientů konfrontují interventa
s vlastními sebevražednými myšlenkami nebo tendencemi, s vlastním pocitem bezmoci, někdy s nedostatkem vlastních kompetencí).
• Brát vážně všechna oznámení o sebevraždě.
• Rozeznat presuicidální syndrom a rizikové skupiny a věnovat jim pozornost.
• V případě, že váháme, je-li klient ohrožen - přímo se ho zeptat.
• Zhodnotit stupeň ohrožení (identifikovat suicidální fantazie).
• Je nutné se soustředit na zachování života a dávat najevo, že intervent stojí na
straně života (pokud krizový intervent zastává názor, že sebevražda je svobodnou volbou a že musí respektovat sebevrahovu volbu, bude pro něj obtížnější pomáhat v situacích, při kterých jde o ohrožení života).
• Naučit se naslouchat pozitivním věcem a formulacím v klientově projevu.
• Zachovat klid a nepanikařit (suicidium neguje hodnotový systém interventa, »ýkající
se respektování práva člověka na rozhodování o vlastním životě, resp. vlastní smrti).
• Vyvarovat se moralizovania dalším neefektivním formám chování-utěšování, napomínání, zevšeobecňování, poučování, bagatelizování problémů, hodnocení, přílišné
analyzování, zbytečné vyptávání se, příliš časné přemlouvání k aktivitě a k pozitivním
změnám v životě.
• Je nezbytně nutné odkázat klienta na další, navazující pomoc - intenzivní poradenství a psychoterapii (poskytnout jména, adresy, kontakty).
• Zajistit pomoc rodině, která může být příčinou individuální krize suicidanta nebo se
v důsledku suicidia může sama v krizi ocitnout.
• Nenechat klienta dlouho hovořit o tom, co je mu nepříjemné.
154
/
• Uvědomit si své možnosti, hranice a uzavřít jasné dohody. Klient především má
odpovědnost za svůj život (suicidium klienta vyvolává u krizového interventa otázky,
jaké jsou hranice pomoci a odpovědnost za klienta. Mnoho pracovníků v pomáhajících
profesích přebírá odpovědnost za klienta, který s tím často ochotně souhlasí, ale zároveň to způsobuje, že se limituje ve své aktivitě, stává se pasivním - na pracovníkovi závislým, což v něm utvrzuje nízké sebevědomí a pocity vlastní neschopnosti.).
• Nezapomínat na pomoc pečujícím (s ohledem na emocionální zatížení krizových interventů poskytujících pomoc sebevrahům nebo jejich rodinám je vhodná týmová práce, využívání konzultací, supervizí a pochopitelně také technik prevence syndromu
vyhoření).
Příběh paní D.: „Pak jednou Lojza zavolal pozdě večer: „Hned přijeďte, máma je v nemocnici!" Jeli jsme prvním vlakem. V,nuk čekal na nádraží. V autě cestou do nemocnice jsme se konečně
dozvěděli, co se stalo. Má dcera Jana snědla všechny prášky, které doma našla. Proč? Telefonovala
jsem s ní den předtím. Chystala se na nějakou oslavu ve škole, kde učila, a už se moc těšila. Byla
jsem klidná, její hlas byl vyrovnaný, ani příliš nadšený ani příliš smutný. Ani náznak deprese. Vyběhli jsme do prvního patra nemocnice, na ARO. Lékař byl k nedostižení a sestra nám nechtěla nic
říci. Seděli jsme v čekárně. Můj muž si luštil křížovky. Jájsem niěta srdce až v krku. Konečně přicházel doktor. Vyskočila jsem a prosila ho, aby mi řekl, co je s dcerou. ŘAd: „Ješiě žije. Snědla
smrtelnou dávku léků, volali jsme do Prahv a nikdo nechápe, ja'< "o mohla uřeží'.'" Chtěla jsem ji
vidět. Po chvíli váhání svolil. Šla jsem k ní s Lojzou. Ležela na lehátku v bezvrfiomí, připojená
k různým hadičkám, jednají trčela z proraženého krku. Nebyla jsem schopná myoiet, brečet-jako
bych ochrnula. Lojza byl na tom stejné. Vyšli jsme ven. Muž stále luštil křížovky. Bylo rni jasné, že
nemohu jet domů, protože ji musím každý den vidět. Zůstala jsem s Lojzou, muž cdjeí. Stav dcery
se neměnil. Chodila jsem ji denně navštěvovat, ale ona o tom nevěděla, byla stále na hranici života
a smrti, v bezvědomí. Když konečně po týdnu otevřela oči, řekla mi jediné slovo: „Promiň.' Pomalu se navracela k životu. Když se její stav trochu zlepšil, převezli ji do psychiatrické Učebny. Jezdila jsem za ní, jak jen to šlo. Byla tak utlumená prášky, že pořád spala. Zase jsem si dělala výčitky:
„Kdybys byla s ní, nestalo by se to!" Teď měla dost podlomené zdraví z té otravy — velmi špatně
chodila, padala, ztratila skoro všechny vlasy, užívala spoustu prášků na zlepšení funkce jater, ledvin, mozku. Přežilajen zázrakem. Když se její stav stabilizoval, propustili ji a myji odvezli k nám
domů. Muž si vyřídil honem lázně a odjel, aby se na to všechno nemusel dívat. A já vidím na svou
dceru, která sedí nehybně v křesle a nepřítomným pohledem se dívá ven. Nemůžu brečet. Ten únik
ze života se jí nepovedl a já vidím, jak je pořád v hluboké depresi. Pouštím jí veselé filmy, ale ona
se nezasměje a někdy je ani nechce vidět. Dávámjípíttřezalku, taje i proti depresím, ale nic nepomáhá. Třezalka nepomáhá ani mně, cítím tolik viny. Chodím s ní na rehabilitace, na procházky,
jsem pořád s ní. Přemýšlím, jestli ještě bude chodit a bude moci pracovat. Asi jsou ty starosti na
mně vidět, protože najednou říká: „Mami, já vím, že bys za mě cedila krev, ale nech mě." Proč mě
tohle neupozornilo, jak je hluboko v depresi, přes všechny prášky, které spolyká? Zítra má svátek,
utíkám do obchodu a navzdory mužovu rozkazu, který mi dal, než odjel do lázní: „Ne abys jí tady
podstrojovala!", jsem nakoupila několik dobrot, udělala chlebíčky. Když je jedla, neviděla jsem
v jejích očích žádná světýlka. Odpoledne přijel Lojza. Cekala jsem, že jí popřeje k svátku, dá nějaký malý dárek, ale on prohlásil, že je bez peněz. A co víc, ani jí nepopřál, nedal pusu. Přijel pro
něco jiného. Prohlásil před ní, že se o ni nemůže starat, ať si ji necháme my. Pořád mluvil o tom, jak
by ho péče o matku omezovala. Tenkrát jsem se měla zvednout, připomenout mu, jak dlouho se
ona starala o něj a vyhodit ho. Zase má vina. Pochopitelně, že dceři nepřál k svátku ani otec, který
byl v lázních, i když měl telefon v pokoji u postele. A tak když Jana večer usnula, telefonovala jsem
mu, abych mu její svátek připomněla. Ale nezastihla jsem ho, ještě se někde bavil. Volala jsem
brzy ráno, řekl, zejí popřeje, ale volal až za dva dny. A ona tak čekala na každý projev lásky. Zato
za několik dnů zavolal, že si nechává prodloužit lázně o týden.
Janu bolel palec na noze, měla zarostlý nehet, tak jsem s ní šla k doktorovi. Dal jí nějakou vodičku na potírání. Když se palec trochu zklidnil, objednala jsem ji na pedikúru. Čekací doba byla dlou-
SEBEVRAŽDA
/
155
há, a tak jsem se odvážila pomoci jí sama. Operace se podařila. 1 já jsem měla potíže s nehty, atak
jsem se rozhodla, že využijú toho, že jsme tam objednané, a půjdu místo Jany. Když jsem musela
do města, vždycky jsem odněkud zavolala, jestli je dcera v pořádku. Nákupy jsem vyřizovala v poklusu, třezalku jsem trhala na louce v pět hodin ráno, když ještě spala. Pořád ve mně byl strach, aby
si něco neudělala. V ten osudný den jsem udělala k obědu činu, natrhala na zahrádce salát, který
měla tak ráda. Chutnalo jí a všechno snědla. Zeptala se mne, kdy se vrátím z města. Řekla jsem, že
brzy a pak že spolu půjdeme na procházku. Když jsem odcházela, šla se mnou až do předsíně, políbila mne na rozloučenou a řekla mi, ať nezamykám. A já odešla, odešla bez jediného podezření, poprvé bez jediné obavy, protože ona se zase jednou usmívala, byla klidná, vyrovnaná. Má vina!
Kdybych neodešla, mohla ještě žít. Odešla jsem víckrát, ale ona si teď byla jistá, že přijdu až za dvě
hodiny a že se nevrátím dřív. A tak, když jsem přišla, otevřela hlavní dveře, volala jsem: „Jáni,
nesu ti něco dobrého!" Ticho. Myslela jsem, že ještě spí. Vběhla jsem do pokoje. Nebyla tam. Ložnice - nebyla tam. Myslela jsem, že je na zahradě, ale dveře byly zavřené zevnitř. Utíkala jsem na
balkon, nebyla ani tam. Šla jsem do koupelny. Ležela úplně nahá ve vaně, hlavu měla položenou na
konci vany na rovné plošce, pootevřená ústa, zavřené oči, klidný výraz obličeje. Jako by spala...
Začala jsem ji volat, budit. Pak jsem si všimla řezné rány na krku a na zápěstí. Rány byly uzoučké,
stáhnuté, uviděla jsem nůž, byl schovaný pod koleny a tam bylo trochu krve. Utíkala jsem k telefonu a zavolala záchranku. Přijeli hned a už mě k ní nepustili. Doktorka zavolala policii, pohřební
službu. Vyslýchali mě a nepustili mě z pokoje. Pak něco potřebovali a já viděla svou dceru, jak leží
zabalená v pytli na chodbě na zemi a pod ní je krev. Pak už jsem viděla jenom rakev, kterou vynášejí ven. Zůstala jsem sama. A přece, možná, že jenom stačilo místo přehnané péče, abych ji pořád
hladila, líbala a říkala jí. jak ji mám ráda. A mohla být tady! Na světě...
Dům byl najedneu strašně prázdný. Zavolala jsem mužovi do lázní. V pokoji nebyl. Nechala
jsem vzkaz na recepci, Nezemřela dcera, ať hned zavolá. Po půl hodině jsem volala znovu a recepční řekla, že můj vzkaz vyřídila, ale muž šel na večeři. Zavolala jsem synovi, byl v Brně. Za hodinu
přijel. Oba jsme čekali, že otec zavolá. Zavolala jsem do lázní naposled, a když mne recepční ujistila, že opakované vzkazy vyřídila a že se šel koupat nebo na procházku, syn řekl: „Tady nemůžeš
sama zůstat, vezmu tě k nám." Seděla jsem u nich v pokoji a nevěděla, co říct, byla jsem zoufalá,
ale hlavně úplně prázdna, celý život ztratil smysi. Myslela jsem si, že se starám o dceru ze všech sii,
a nakonec jsem selhala, Nepoznalajsem, zejí není lip, ale že pořád chce umřít. A všichni kolem ní
jídávali najevo, že o ni vlastně nestojí-syn, otec a nakonec jsem odešla i já. Její syn, ani její otec
nestojí o odpuštění, já, matka ano, ale — kdo odpustí mně? Kam mám jít? Kde odčinit svou vinu?"
MÍSTO ZÁVbRU
/
157
MÍSTO ZÁVERU...
Zdá se vám, že jsme skončili poněkud smutně? Nebo snad - že celá naše kniha byla smutná? Možná to bude tím, že krize často přinášejí mnoho smutku, bolesti
a trápení. Většina krizí je spojena s ohrožením, nebezpečím, ztrátou. Krize vnášejí do
našeho života úzkost, zmatek, strach, nemožnost „normálního" fungování- problémy v zaměstnání, v mezilidských vztazích, v běžném každodenním životě.
Neměli bychom ovšem zapomínat i na ten druhý rozměr krize. Krize představuje vždy určitou šanci, příležitost, možnost. Je to příležitost poznat své zdroje
síly - vnitřní i vnější, vyzrát, „zocelit se", „najít se". Právě v tom chaosu a zmatku,
který krize pnnáší, se totiž může zrodit proces růstu a změny. Možná, že změny k lepšímu ...
Zmatek a chaos může být ale někdy příliš velký, nepřehledný a nestrukturovaný.
Jedinec se v něm snadno ztratí a může potřebox at pomoc - najít sám sebe a najít svou
cestu k druhým lidem a k životu vůbec. Tato pomoc se jmenuje krizová intervence.
Aby naše pomoc jedincům (ale také párům, rodinám, komunitám...) v krizi byla efektivní, musíme být na tuto pomoc dobře - teoreticky i prakticky - připraveni. Také proto
jsem pro vás připravili tuto knihu a věříme, že vám bude užitečným pomocníkem.
Chcete-h se s námi podělit o své dojmy z publikace, budeme rádi. Těšíme se na
vaše připomínky, podněty a návrhy.
Za autorský kolektiv
Naděžda Špatenková
[email protected]
POZNÁMKY
/
159
POZNÁMKY
POZNÁMKY K ČÁSTI KRIZOVÁ INTERVENCE
[I]
Lucká, Y.: Krizová intervence. In: Matoušek, O.: Metody a řízení sociální práce. Praha,
Portál 2003, s. 129.
[2]
Srov. Badura-Madej, 1999.
[3]
Mezi druhy služeb sociální intervence patří základní sociální poradenství, odborné sociální poradenství, terénní sociální práce, socioterapie, krizová pomoc, zabezpečení
podmínek pro přežití.
[4]
Viz Návrh věcného zákona o sociální pomoci. ZPRAVODAJ Ministerstva práce a sociálních věcí. Praha, MPSV 1998, ss. 46-51.
[5]
Zařízeni sociální intervence jsou zejména: azylové domy, domovy pro matky s dětmi,
noclehárny, zařízení pro denní pobyt osob bez přístřeší, krizová lůžka, domovy na půl
cesty, nízkoprahová centra, terapeutické komunity, poradny pro rodinu a manželství,
kontaktní centra, viktimologické poradny.
[6]
Avšak ne každá pomoc, která je poskytnuta v době krize, je krizovou intervencí.
[7]
Modifikace dle BurgesA. W. -Baldwin B. A.: Teorie a praxe krizové intervence. Englewood Cliffs, New Persey, Prentice-Hall 1981.
[8]
Brown, TM.- Pullen, I. M. -Scott, A. J. F.: Emergentní psychiatrie. Praha, Psychoanalytičke nakladatelství Jiří Kocourek 1992, s. 121.
[9]
Tamtéž, s. 124.
[10] Srov. Knoppová, 1997, s. 41; Klimpl, 1998, s. 65; Rahn, Mahnkopf, 2000, s. 17.
[II] Různé zdroje udávají různý počet setkání pro krizovou intervenci.
[12] Mnozí znáš si tento model pamatují ze slohových cvičení v rámci výuky českého jazyka, proto u něho zůstaneme.
[13] Odhalení skutečného zdroje krize umožní klientovi v krizi zamyslet se nad krizí, analyzovat vlastní emoce a názory na své problémy. Je to možnost distancovat se od nich
a spolu s krizovým interventem se zamýšlet nad jeho důsledky i nad způsobem, jak je
zpracovat a odstranit. Nalezení „skutečného" zdroje krize je ale obvykle velmi složité
a časově náročné, proto se krizová intervence zaměřuje na stabilizaci stavu a přenechává
hledání tohoto zdroje psychoterapii.
r
160
/
f 14] Např. rodina, příbuzní, přátelé, sousedé, známí, kolegové z práce apod.
[15] Instituce, jejichž posláním (a povinností) je poskytnout pomoc těm, kteří se dostali do
situace, jež závažně ohrožuje jejich zdravia život, Příkladem, takových institucí jsou
zdravotnické služby, krizová centra, linky důvěry, hospice, hasiči, policie, některé dobrovolné spolky a občanská sdružení zaměřená na pomoc lidem v krizi, prip. nouzi.
[16] Vedle podpory od krizového interventa, resp. instituce formalizovane pomoci, potřebuje
klient podporu ze strany aktérů přirozené sociální sítě. Jestliže taková síť neexistuje, je
nutné ji vytvořit.
[17] Klimpl, P.: Psychická krize a intervence v lékařské ordinaci. 1998, s. 95.
[18] Lešniak, E.: Interwencja kryzysowa. In Badura-Madej, W., 1999, ss. 64-65.
[19] Prezence = osobní účast, přítomnost.
[20] Distanční formy pomoci = intervence „na dálku,,.
[21] Krizová lůžka jsou zřizována také v rámci jiných institucí- např. nemocnic, psychiatrických íéčeben, domovů důchodců apod.
[22] KrizQv^ centra mohou mít různého zřizovatele, různého provozovatele, mohou mít různé
aranžmá - mohou být například součástí psychiatrických odděíení nebo institucí poskytujících sociální služby. Mohou být také samostatnou institucí, kooperující s jinými zařízeními. Některá krizová centra jsou otevřena po celých 24 hodin denně, jiná pouze ve
vymezených hodinách.
[23] Protože přirozené zdroje sociální opory (jako je rodina, příbuzní, přátelé, známí) selhávají nebo zcela chybí, jsou nahrazeny institucí. Ta poskytuje jedinci (případně rodině)
oporu tak dlouho, dokud nezačne krizovou situaci zvládat.
[24] Lešniak, E.: Modele osrodków interwencji kryzysowej. In Badura-Madej, 1999, s. 76.
[25] V tomto ohledu panujejistá terminologická nejednotnost -mohou se objevovat označení - Linka důvěry, Linka naděje, Linka pomoci, Linka bezpečí, Růžová linka. Horká linka.
Linka SOS, Modrá linka, Linka duševní tísně zpod. (Srov. Nováková, Z.: Sonda do uplatnění principu týmové spolupráce na lince důvěry. Závěrečná písemná práce z kurzu Řízení neziskových organizací. Praha, květen 1999.)
[26] Ono „kam" záleží na celé řadě faktorů - především na daném problému {zda se jedná
o problém zdravotní - ať už somatický nebo psychický nebo sociální apod.), na daném
klientovi (o jakého klienta se jedná), ale ne nevýznamnou roli hrají také specifika daného regionu. Např. klient v knzi ve Valašských Kloboukách nemá velkou možnost výběru - působí
zde jeden psychiatr na poliklinice, jeden psycholog v detašovaném pracovišti pedagogicko-psychologické poradny a na městském úřadě několik sociálních pracovníků.
Obyvatelé městečka se navzájem velmi dobře znají, včetně pikantností a nejrůznějších
detailů. Možnost vyhledání pomoci „jinde" je značně komplikována nedostupností komunikačních sítí (chybějící autobusové a vlakové spoje), velkou vzdáleností od jiných
center (Vsetín, Zlín) a ekonomickou situací v regionu (vysoká nezaměstnanost, nízké
POZNÁMKY
/
161
příjmy). V tomto ohledu je na tom klient např. z Prahy lépe (dostupnost služeb, nabídka
služeb, spektrum služeb apod.).
[27] Dopravení se do poradny nebo ambulance může být velkým problémem např. u muskulámích atrofiků, kvadruplegiků, nemocných v terminálním stadiu nemoci u postižených s roztroušenou sklerózou apod. Také pro tyto klienty představují distanční formy
pomoci jedinečnou možnost navázat kontakt s jinými lidmi, pohovořit si o svých problémech a získat podpůrnou psychoterapii.
[28] Srov. Knoppová, 1997, s. 65-66
[29] Odhlasovaného na sněmu České asociace pracovníků linek důvěry (ČAPLD) dne 20. 10.
1998 v Hradci Králové.
[30] Takový výcvik nabízí např. REMEDIUM.
[31] Srov. Williams, T. -Douds, J.: The Unique Contribution of Telephone Therapy. In: Crisis
Intervention and Counseling by Telephone. Charles C. Thomson Publ. 1973, ss. 80-88.
[32] Úprava zevnějšku klienta je sice v naprosté většině případů pro krizového interventa sekundární záležitostí, nikoliv však pro klienta. Ten se může cítit velmi nepříjemně, trapně
(může např. prožívat silný pocit studu či zahanbeni z toho, „jak vypadá", např. oběť
znásilnění! a tyto negativní pocity mohou komplikovat navázání kontaktu a výrazně determinovat průběh intervence.
[33] Srov. Knoppová, 1997.
[34] Zkoušeli jste se někdy na někoho usmívat přes telefon? Není to zrovna jednoduché, že?
Možná jste si také někdy nebyli jisti, zda osoba na druhém konci telefonu pláče, či ne.
V situaci face-to-face byste o těchto věcech určitě nemuseli dlouho pochybovat.
[35] Pracoviště linky důvěry by mělo mít k dispozici tzv. pracovní plochu (psacístůl, kancelářskou židli, vhodně umístěný počítač, zejména monitor počítače, snadno dosažitelný telefon,
tichou PC klávesnici a další pomůcky - šanony s praktickými informacemi, adresáře
apod., prostor pro poznámkový blok a možnost psaní si poznámek), ale také tzv. klidovou zónu (křeslo, resp. křesla, případně též konferenční stolek, lůžko apod.).
[36] Příjemné zátiší, živé květiny, vhodná výzdoba pracoviště (obrázky apod.).
[37] Pracoviště linky důvěry mohou mít z důvodů bezpečnosti dokonce neveřejnou adresu.
[38] Každý pracovník má „svůj vlastní" způsob, jakým se připravuje na práci na lince důvěry
a pokouší se odkládat své problémy. Nejběžnější jsou např. relaxace {nebo naopak aktivizace), sdílení problémů s kolegy nebo blízkými osobami, intervize a supervize, meditace či modlitba v závislosti na duchovní orientaci apod.
[39] Posečkání až do třetího zazvonění dává volajícímu určitý prostor a čas pro zvážení rozhodnutí, že „to skutečně chce", že si kontakt opravdu přeje navázat a zároveň mu umožňuje poněkud se uklidnit, redukovat napětí a odhodlat se hovořit. Zvednutí telefonu
okamžitě po prvním zazvonění může klienta zaskočil.
162
/
[40] Knoppová 1997, s. 78.
[41 ] Nakonečný, M.: Sociální psychologie. Praha, Academia 2000, s. 171.
[42] Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie. Praha, Academia 1997, ss. 316-317.
[43] Srov. Knoppová 1997, ss. 105-106.
[44] Srov. Gabura, Pruiinská 1995, s. 82.
[45] Pracovník linky důvěry nemá sice možnost vidět klienta, ale pokud chce, může si ho
představit. Během rozhovoru s klientem si může zkonstruovat jeho vizuální obraz
a představit si sám sebe v jeho pozici a situaci. Takováto vizualizace může napomoci
pracovníkovi linky důvěry lépe se vcítit do volajícího.
[46] Používání termínu „zakázka" poukazuje na klientský vztah mezi pracovníkem krizové
intervence a volajícím (krizová intervence je tedy míněna jako služba).
[47] Srov. Knoppová 1997, s. 91
[48] Pouze podle hlasu je někdy po telefonu velmi obtížné rozpoznat, zda se jedná o ženu
nebo o muže (resp. dívku či chiapce).
[49] Ulehla, I.: Umění pomáhat. Písek, Renesance 1996, ss. 73-81.
[50] Tamtéž.
[51] Tamtéž.
[52] A samozřejmě také jiné přístupy...
[53] Srov•. Gabura, Pruiinská, 1995, ss. 86-87.
[54] Naprostá většina volajících, kteří takto zneužívají linky důvěry, mají neuspokojující
nebo nenaplněné životy.
[55] Protože to dělají, nějaký důvod k tomu s největší pravděpodobností mít budou. Tento
důvod však nemusí být pro pracovníka linky důvěry uchopitelný, srozumitelný a zcela
jasný.
[56] Někteří z nich opakují dokola jeden a ten samý příběh jako „poškrábaná gramofonová
deska". Jiní používají při opakovaných telefonátech různá jména a různé příběhy.
[57]
Například: „ Víte, zažil jsem něco velmi zvláštního, neobvyklého, jsem z toho celý zmatený a teď nevím, co s tím... " Nebo: „Mám vážné obavy o svoji přítelkyni. Povím vám, co
se jí stalo, a vy mi řeknete, co si o tom myslíte a jestli to na ní nemohlo zanechat nějaké
následky... " Pochopitelně poté následuje strhující, sexem nabitý příběh.
[58] V tomto případě se jedná většinou o muže, kteří chtějí hovořit se ženou, pracovnicí linky
důvěry.
[59] Varah, 1996. In: von Brächet, Schramm 1989, ss. 136-138.
POZNÁMKY
/
163
[60] Bouchal, M.: Sebeobrana služby na lince důvěry při zneužití linky. Předneseno na celostátním semináři linek důvěry k 30 letům Linky naděje v Brně. 6. 10. 1995.
[61] „Internet je interaktivní, sociální, komunikačně propojující médium" {Vybíral, Z: Mění
se lidská psychika v éře Internetu? Psychologie dnes, č. 1, roč. 6, 2001, ss. 16-19.)
[62] Přitom se podle mého názoru nedostatečně reflektují zahraniční zkušenosti a rozvíjejí se
aktivity, o kterých se pracovníci v pomáhajících profesích domnívají, že mohou být
smysluplnou alternativou ke stávajícím službám.
[63] Newsletter = souhrn nových zpráv k určitému tématu zasílaný e-mailem.
[64] Hranice mezi jednotlivými úrovněmi není jasně ohraničená.
[65] Tento projekt rozvíjí občanské sdružení InternetPoradna.cz, které vzniklo v polovině
roku 2001. Hlavním cílem projektuje prostřednictvím jednotné internetové adresy poskytovat poradenství a informační servis osobám se specifickými potřebami a jejich blízkým, jmenovitě zrakově, sluchově, tělesně, mentálně postiženým, osobám drogově
ohroženým a zájemcům o psychologické poradenství (další témata jsou v současnosti
v rekonstrukci nebo se připravují). Primární poskytovanou a bezplatnou službou je zmiňované poradenství. Na dotazy, kterých je v současné době přibližně 6 denně, odpovídá
on-lipp zhruba 130 příslušných odborníků z celé ČR. Dotazy jsou anonymní, odpověď je
podepsána a garantována konkrétním odborníkem. Všechny odpovědi jsou na stránkách .
InternetPoradny uveřejňovány ve lhůtě pěti dnů (v případě, že tazatel uvede e-mail, dostane odpověď samozřejmě i e-mailem). Odborníci vystupují ve vztahu k projektu jako
dobrovolníci - ve vymezených oblastech odbornosti. Dalšími službami jsou články
k problematice jednotlivých tématických oblastí, diskusní skupiny, seznamy pomůcek,
odborné literatury, míst s bezplatným internetem pro zrakově postižené a nově zřízená
internetová íinka důvěry. O tom, že jsou využívány i další poskytované služby tohoto
projektu svědčí i návštěvnost k hranici 350 unikátních návštěvníků denně.
[66] Srov. www.help-psych.cz/ihistorie.html.
[67] E-linka důvěry je k datu vytváření tohoto textu zatím pouze v testovací fázi a dosud odstraňujeme některé technické nedostatky. E-linka je v provozu zatím pouze v omezenou
dobu (výhledově 24 hodin denně) a služba je realizována ve spolupráci jen s jednou linkou důvěry - LD Přerov. Do budoucna chceme stránky www.internetporadna.cz nabídnout jako platformu pro více linek důvěry.
[68]
Vystupuje jako Linka důvěry XY.
[69] Přístup k němu mají pouze oni.
[70] To je asi také nejvýznamnější kritická připomínka k E-lince důvěry.
[71] V průběhu rozhovoru je to ideální i pro bezprostřední radu přítomného kolegy („ dívání
se přes rameno"). Po realizaci rozhovoru potom pro supervizi.
[72] Protože informace tohoto druhu relativně rychle zastarávají - dovoluji si připojit datum
psaní textu 17.8.2003.
164 /
[73] Kdo a v jaké míře bude v krizovém týmu zastoupen, záleží především na charakteru poskytovaných služeb a aranžmá daného pracoviště.
[74] Jedná se o stohodinový skladebný výcvik, během něhož jsou účastníci seznamováni s technikami práce na lince a s některými speciálními tématy, která se v telefonické krizové intervenci vyskytují nejčastěji, například závislosti, sexualita, sociálně právní problémy, týrání
a zneužívání, suicidální tendence, reakce na traumatické události, psychopatologie, tělesné projevy krize, zdraví a nemoc apod.
[75] V současnosti nabízí akreditovaný výcvik ČAPLD čtyři provozovatelé- Sdružení přátel
Linky důvěry Česká Lípa, SOS centrum Střediska křesťanské pomoci Diakonie Českobratrské církve evangelické Praha, Sdružení „D" Liberec a Občanské sdružení Remedium Praha (cit. dle Vodáčková, 2002, s. 168).
[76] Více např. Kubíčková, N.: Supervize v sociální práci. In: Sociálna práca - ľudské práva - vzdelávanie dospelých, zborník referátov z vedeckej konferencie s medzinárodnou
účasťou, Prešov 24.-25. 11. 1998.
[77] Určité osobnostní vlastnosti, jako např. nevyzrálost, pasivita, nejistota, pocit méněcennosti
nebo defenzivnost, mohou být naopak v procesu krizové inte'rvence kontraproduktivní. Na
druhé straně také přílišná útočnost, podezřívavost, tendence k rivalitě, agresivita, manipulace s okolím způsobují nejen konflikty v týmu, ale i ve vztahu s klienty. Krizová intervence pak spíše než k pomoci klientům slouží k uspokojování pracovníkových potřeb
dominance a kontrolování jiných. Nevyrovnaní jedinci, kteří mají problémy zvládat
vlastní emoce, mohou rychle selhat v obtížných situacích, projevovat intenzivní negativní emoce vůči sobě a okolí, a nakonec se mohou začít práci vyhýbat.
[78] Umění navazovat kontakt v nepříznivých podmínkách vyžaduje: klid, trpělivost, důslednost a především porozumění a zájem.
[79] Pro výraz vyhoření se. v české odborné literatuře používají také synonyma vyhaslost, vypálení nebo vyprahlost. Všechny užívané termíny jsou překladem anglického výrazu
burn out, který doslovně znamená vyhoření nebo vyhořet.
[80] Srov. Hartl, P. - Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha, Portál 2000.
[81] Srov. Badura-Madej, W., Fiatek, ].: Stres zwiazany z pomaganiem ludziom w kryzysach. In: Badura-Madej, 1999, ss. 193-195.
[82] Cynismus se může projevovat nejen ve vztahu k ostatním, ale často dochází i k tomu, že
vyhořelý jedinec zaměřuje tento postoj vůči vlastní osobě (McDerment, L: Stress-care.
Surbiton, Surrey, Social care association 1998).
[83] Příznaky se podle Křivohlavého projevují nejprve na neverbální úrovni: strohá, strnulá
mimika, kamenná tvář, gestikulace se omezuje na nejzákladnější společenskou normu,
kineze vykazuje zmenšenou četnost i sníženou velikost pohybů. Na verbální úrovni si
okolí vyhořelého může všímat těchto projevů: snížení slovní produkce, zvýšené používání stereotypních frází a klišé, malou slovní i stylistickou invenci a tvořivost, radikální
POZNÁMKY
snížení drobných mimdialogů, uzavírání se do sebe (Křivohlavý, J.-. Vyhoření -out-efľect". Praktický lékař - supplementum, č. 75, 1995 ss. 7-8.).
/
165
Burn-
[84] Např. Křivohlavý, J.: Jak neztratit nadšení. Praha, Grada 1998.
[85] „Stresu ze soucitu" se při práci s oběťmi traumatických událostí pravděpodobně ani
nedá zabránit, ovšem ne u všech pracovníků se musí zákonitě rozvinout jeho intenzivní
forma - syndrom vyčerpání ze soucitu.
[86] Stav napětí a koncentrace na klienta a jeho trauma. Projevuje se ve formě opakovaného
znovuprožívání traumatické události (tzv. flashbacků), které je doprovázeno pocitem
ochromení a nočními můrami nebo naopak vytěsňováním vzpomínek na tuto událost.
[87] Badura-Madej, W. - Piatek, J.: Stres zwiazany z pomaganiem ludziom w kryzysach. In:
Badura-Madej 1999, ss. 202-204.
[88] Gabura, J. -Prulinská, J.: Poradenský proces. Praha, Slon 1995, s.100.
[89] Matoušek, O.: Metody řízení sociální práce. Praha, Portál 2003, s. 370.
[90] § 6, odst. 1 Sociálně-právní ochrana se zaměřuje zejména na děti:
a) jejichž rodiče zemřeli, neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, nevykonávají nebo zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti;
b)
které byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, pokud tato osoba neplní povinnosti plynoucí ze svěření dítěte do její výchovy;
c)
které vedou zahálčivý život spočívající zejména v tom, že zanedbávají školní docházku, nepracují, i když nemají dostatečný zdroj obživy, požívají alkohol nebo návykové
látky, živí se prostitucí, spáchaly trestný čin nebo, jde-li o děti mladší než 15 let, spáchaly čin, který by jinak trestným činem byl, opakovaně nebo soustavně páchají
přestupky nebo jinak ohrožuj/ občanské soužili;
d)
které se opakovaně dopouštějí útěků od rodičů nebo jiných fyzických nebo právnických osob odpovědných za jejich výchovu;
e)
na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, jejich lidskou důstojnost, mravní vývoj nebo jmění, neboje podezření za spáchání takového činu.
[91] A právě ve formulaci „ten, kdo se hodnověrným způsobem dozví" můžeme vidět obezličku, která chrání pracovníky na lince důvěry před skutečností neoznámení trestného
činu. Je hodnověrný způsob, když se pracovník linky dozví, že kdosi (anonymníklient),
kdesi (neznámo kde), cosi udělal?
[92] Je nutno poznamenat, že oznamovací povinnost nemá advokát či advokátní koncipient,
jež se doví o trestném činu v souvislosti s výkonem svého povolání advokácie nebo
právní praxe.
1*6
/
POZNÁMKY K ČASTI ZTRÁTA JAKO KRIZE A KRIZE
JAKO ZTRÁTA
[1 ]
(Srov. Kubíčková N.: Krize jako psychologický a sociologický fenomén. Grada Publishing 2004, s. 11-12)
[2]
Taročková, T.: Životné straty z biodromálneho aspektu. Československá psychologie
36, 1992, s. 234.
[3]
Truchlení je podle Freuda „reakcí na ztrátu nějaké milované osoby nebo nějakého abstraktníhojsoucna, které zaujímalojejí místo, jako je vlast, svoboda, nějaký ideál apod."
(Freud, 1971, s. 280)
[4]
Odpoutávání se od objektu ztráty - ať už je to cokoliv (např. ztracený předmět, ukradené'
auto, vyhořený dům apod.) nebo kdokoliv (např. partner v případě rozvodu nebo rozchodu).
[5]
Srov. Kubíčková 2001, ss. 17-145.
[6]
Truchlení je ovšem vlastní také zvířatům, srov. např. Lorenz, 1992.
[7]
A to i takovou, která byla anticipována, očekávána, kterou si jedinec přál a kterou zpravidla hodnotíme jako „příjemnou, krásnou a pozitivní", např. svatba, těhotenství, přírůstek nového člena do rodiny apod.
[8]
dys- v přejatých a mezinárodních slovech obměňuje význam základu významem řecké
předpony dys- (dysfunkce = porušená, špatná funkce). Cit. dle Klimeš, L.: Slovník cizích slov. Praha, SPN 1981, s. 129. Klient nejčastěji tento somatický dyskomfort popisuje jako stav, kdy se necítí dobře, je mu „nějak divně", „je mu blbě".
[9]
Srov. Kubíčková, 2001.
[10] Deteriorace = zhoršení, poškození, např. narušení rozumových schopností, ale též hierarchie hodnot, vyšších citů nebo výkonnosti. Cit. dle Hard, P.: Psychologický slovník.
Praha, Jiří Budka 1993.
[11] Taročková, 1992, s. 234.
[12] Mitchell, K. R. -Anderson H. In: Taročková, T: Smútkové poradenstvo ako vynárajúca
sa oblasť psychologického poradenstva. Československá psychologie 39, 1995, s. 232.
[13] Taročková, 1992, s. 235.
[14] Napríklad uprchlíci nepřicházejí pouze o svůj domov, ale také o ztrátu původních
zvyklostí každodenního života, které spoluvytvářely jejich osobní identitu a sociální
role. Ajdukovič tvrdí, že ztráta materiálních hodnot je pro uprchlíky jedním z nejvýznamnějších stresorů (Ajdukovič ln: Vizinová, D. - Preiss, M.: Psychické trauma a jeho
terapie. Praha, Portál 1999, s. 99).
[15] Může to být symbol statusu nebo úspěchu, jako např. silné auto, které prezentuje prosperitu, nebo certifikát s údaji o naší profesionální kvalifikaci, snubní prsten nebo svazek
POZNÁMKY
/
167
milostných dopisů jako symbol vztahu, křestní nebo oddací list jako symbol identity,
může to být všechno, co zůstalo po někom, kdo zemřel nebo s kým jsme ztratili kontakt:
fotografie, dopisy, dárky apod.
[16] Bright, R.: Grief and Poweriessness. Helping People Regain Control of Their Lives.
London, Jessica Kingsley Publishers 2000. s. 61.
[17] Kubíčková, 2001, s. 72.
[18] Uvědomujete si, kolik lidí láskyplně vzpomíná na svá rodiště, na místa, kde prožili mládí?
[19] Více např. Vizinová, D. - Preiss, M.: Psychické trauma a jeho terapie (PTSD). Praha,
Portál 1999.
[20] Raphael, 1983 In: Bright, R.: Grief and Poweriessness. Helping People Regain Control
of Their Lives. London, Jessica Kingsley Publishers 2000. s. 61.
[21] V americké a australské literatuře jsou často popisovány příklady silného protestu původních obyvatel proti stavebním a jiným zásahům nově příchozích obyvatel (tzv. „objevitelů") v místě tradičních pohřebišť nebo míst zvláštního náboženského významu
(srov. Broome, 1982; Stackhouse, 1981 In- Bright, 2000).
[22] Např. tvrdit klientovi, že ,, věci nic neznamenají".
[23] Ve vyspělých zemích je 7-10 % veškeré populace postižených.
[24] Autonomie je definována jako schopnost vést život podle vlastních pravidel (uplatňovat
svobodu výběru, rozhodování), být pánem svého chování a způsobu života, resp. jako
vůle „chtít všechno po svém" a možnost tuto vůli prosadit v daném prostředí (srov.
Pichaud, C. - Thareau, I., 1998; Erikson, 1999; Sýkorová, 2001).
[25] Moos, Schaeferln: Kňvohlavý, J.: Psychologie nemoci. Praha, Grada Publishing 2002.
[26] Přijetí sociální role pacienta a omezení ve výkonu ostatních sociálních rolí.
[27] Täte, Lulham a Strettles, 1982 In: Bright, 2000.
[28] Paraplegie = oboustranné ochrnutí dolních končetin v důsledku poškození míchy - postižený se stává nechodícím, „vozíčkářem", ale - řečeno slovy jedné paraplegičky - „jinak může dělat skoro všechno, akorát u toho sedí na vozejku".
[29] Srov. Mohapl, P.: Úvod do psychologie nemoci a zdraví. Olomouc, Vydavatelství UP
1992, s. 43.
[30] Srov. Worden, 1982, ss. 36-37.
[31 ] Více např. Spatenková, N.: Problematika zdraví a nemoci. Olomouc, UP 2003.
[32] Také u profesionálních pečovatelů se může objevovat smutek, obvykle bývá zahrnut do
syndromu vyhoření.
[33] Taročková, 1995, s. 230.
I
168
/
[34] Srov. Engel, G. L: Is Grief a Disease? A challenge for medical research. Psychosomatic
Medicine, 23, 1961, s. 18-22.
[35] Také např. Freud (1971) poukazuje na rozdíl mezi „normálním" truchlením a depresí
(resp. v jeho podání melancholií) jako patologickým stavem. Truchlení se sice projevuje
podobně jako deprese (pláčem, poruchami spánku, nezájmem okolí, stažením ze sociálních kontaktů apod.), základní rozdíl je ovšem v tom, že při truchlení nemá pozůstalý
pocit ztráty sebedůvěry a sebeúcty. Pozůstalí vnímají, že ztráta se týká vnějšího světa
a že prázdnota, kterou cítí, nevychází (jako deprese) z nich samotných.
[36] Srov. Lindemann, 1944; Parkes, 1996; Worden, 1997.
[37] V odborné literatuře panuje nejednotnost v názoru, kolik těchto fází je - různí autoři popisují různý počet fází (např. Parkes popisuje čtyři fáze, Bowlby pět), jiní oproti fragmentámímu konceptu fází staví komplexnější model stadií (diGiullio, Kranzová, 1997),
případně stupňů (Grün, 1997) nebo úloh {Worden, 1997).
[38] Kagan upozorňuje na to, že truchlení rodičů nad ztrátou milovaného dítěte, může být celoživotní, proto je vhodnější ho popisovat jako proces opětovného přizpůsobování se
nové realitě. Není nutné, aby truchlící rodič řekl „sbohem" svému zemřelému dítěti stejně jako se neloučíme s žijícími dětmi. Neexistuje žádné skutečné odloučení od svých
dětí, živých nebo mrtvých. {Kagan (Klein), H.: Gili's Book. A journey into Bereavement for Parents and Counsleros. New York, Teachers College Press, Columbia University 1998.)
[39] Úlohy truchlení připomínají Freudovo chápání práce truchlení (Trauerarbait). Práce se
zármutkem je sice bolestná, ale nepostradatelná, má-li být krize vyřešena. Mezi zajímavé úvahy na toto téma patří myšlenka, že prolongovaná deprese může být obranou proti
aktivnímu truchlení, protože práce se zármutkem vyžaduje bolestné uvědomování si
ztráty.
[40] Worden, 1997, ss. 44-45.
[41] Baker realizoval svoji studii na dětech, avšak úkoly, které mají být v každém stadiu dokončeny, lze aplikovat také na dospělé.
[42] Normální smutek je synonymem pro nekomplikované truchlení.
[43] Abnormální zármutek je někdy také označován jako komplikované truchlení, patologický
zármutek, nezvládnutý zármutek, chronický žal, atypický žal, přehnaný smutek apod.
[44] Lindemann, 1944, ss. 141-142.
[45] Worden {1997) rozlišuje chronické, odložené, přehnané a larvované patologické reakce
na zármutek.
[46] U některých pozůstalých prostě není krize zármutku vyřešena „jednou provždy" (proces
truchlení tedy není ukončen).
POZNÁMKY
/
169
[47] Selhávání tradičních zdrojů sociální opory je možné vysvětlit procesy probíhajícími
v moderní společnosti. Worden (1997) hovoří o velké mobilitě uvnitř společnosti o sekularizaci apod., Elias (1998) rozvádí hypotézu silné institucionalizace, profesionalizace
a specializace. Přidalová zmiňuje ještě racionalizaci: „Rituál truchlení je pro racionálního
člověka v širším sociálním prostředí nepřijatelný. Odstraněním rituálů, které smrti dodávaly smysl, nebo alespoň částečně poskytovaly útěchu, vznikl prázdný prostor, který
zbavuje moderního člověka schopnosti opravdově čelit smrti vlastní a smrti druhých."
{Přidalová, 1998, s. 354)
[48] Wilber na základě vlastních zkušeností s pomocí pozůstalým doporučuje: „Pokud chceš
dobře plnit roli pomáhajícího, tvou hlavní úlohou je být emocionální houbou. Většina
lidí si myslí, že tou úlohou je radit, pomáhat řešit problémy, být užitečný, vařit oběd. Nemusíš se s nikým bavit, nemusíš nic říkat, vlastně ani nemůžeš říct nic, co by opravdu
potěšilo, nemusíš dávat rady (i tak by to bylo k ničemu) a nemusíš nic dělat. Prostě s ním
musíš být, vcítit se do jeho bolesti, strachu a trápení. Plníš roli houby. Tato role způsobuje, že se cítíš bezradný a neužitečný, protože nic neděláš, protože jsi, bez toho, abys něco
dělal." {Wilber, 1995 In: Badura-Madej, 1999, s. 169)
[49]
Jak se asi tak může cítit, když navždy ztratil milovaného člověka!?
[50] V rámci modelu Virginie Satirové.
[51 ] Banmen, J.: Změna nesplněných očekávání v terapii. Interní materiály ÍSV z workshopu
Práce se ztrátou a zármutkem pomocí modelu Virginie Satirové, Kathlyne Maki-Banmenové. Pořádaný ISV Česká republika a ISV Slovensko. Praha 6.-9. 12. 2001.
[52] Matějček, Z: Rodiče a děti. Praha, Avicenum 1986, s. 282.
[53] Je ovšem fakt, že se někteří rodiče dětí s postižením někdy stylizují do role trpitelu, kteří
pro svůj úděl vyžadují přehnané ohledy a výhody.
[54] Srov. Matějček, 1986, s. 282: Rodina je tak silná, jak silný je její nejslabší článek.
[55] Rolland, J. S.: Anticipatory loss: A family systems developmental framework. Family
Process, 29, 3, 1990, ss. 229-244.
[56] O krizi rodičovské identity hovoří např. Vágnerová, Hadj Moussová, Stech, 1992, ale
i další autoři.
[57] Gregory, 1991, s. 125. Autorka se zabývá sociální stigmatizací rodin s postiženými dětmi a možnou pomocí.
[58] Krejčířová, 1997 In: Říčan, Krejčířová: Dětská klinická psychologie.
[59] Význam postižení pro rodinu by měl zapadat do jejího systému přesvědčení, aby rodina
mohla existenci postižení akceptovat a zahrnout je do své rodinné identity.
[60] Rodiny na nižší socioekonomické a kulturní úrovni např. lépe přijmou dítě lehce intelektově postižené, jen „ aby vypadalo zdravě", zatímco rodiny s vyšším vzděláním rodičů
často více akceptují tělesné postižení a přejí si, aby dítě bylo v pořádku po stránce rozu-
170
/
mové. Tyto zkušenosti vyvozuji mj. z dlouhodobého výzkumného a poradenského kontaktu s pěstounskými rodinami.
[61] Blíže viz Krejčířová, 1997. Poznamenává, že pátého stadia nedosáhnou všichni rodiče
a může přetrvávat ambivalentní vztah k dítěti.
[62] Srov. např. Matějček, \9S6; Matoušek, 1997.
[63] Podle Matějčka, 2001, s. 25.
[64] Kerrová, 1997, s. 13.
[65] Podle Matouška, 1997, s. 110.
[66]
Sloman, L. - Konstantareas, M.: Why families of children with biological deficits require
a systems approach. Family Process, 29, 1990, ss. 417-429.
[67] Podle ústního sdělení zkušených českých fyzioterapeutů pracujících dlouhodobě v USA
(Kalifornie) je nyní trend tabuizovat přesnou diagnózu. I o nejtěžším kombinovaném
postižení u dítěte (mentální + tělesné) se s rodiči hovoří jako o , learning difficulties či
developmental delay ".
[68] Podle Woodové, 1995.
[69] Narození dítěte s postižením je záležitost komplikovaná po etické stránce. Cituji slova
pěstounů, kteří si do pěstounské péče vzali dvě velmi těžce tělesně postižené děti: „Neodsuzujeme jejich rodiče, že se jich vzdali. Nebyli na narození takových dětí připraveni.
My jsme tyto děti vědomě chtěli, vzali jsme šije dobrovolně. "
[70] Při sdělování diagnózy by měli být oba rodiče i dítě. Mělo by se dbát na dostatek času
a poukázat i na „normální" rysy dítěte.
[71] Užitečný přehled organizací, nadací a sdružení v ČR je uveden v publikaci Kerrová,
1997.
[72] Na aktivitě rodičů pod vedením domácích konzultantů je založen program Portage. Rodiče podle plánu rozvíjejí schopnosti svých postižených dětí, přičemž zažívají pocit užitečnosti i drobných úspěchů.
[73] Nielsenová, L: Učení zrakově postižených dětí v raném věku. Praha, ISV 1998, s. 5.
[74] Srov. Taročková, 1995, s. 232.
[75] Od nedobrovolné nezaměstnanosti, kdy nezaměstnaní chtějí pracovat a práci nenajdou,
je nezbytné odlišit dobrovolnou nezaměstnanost, kdy nezaměstnaný za daných okolností
nemůže, anebo vůbec nechce pracovat.
[76] Může dojít např. k narušení denních zvyklostí, mění se pozice a role v rodině, autorita
nezaměstnaného. Mohou se projevit též partnerské problémy a konflikty, které ve svém
důsledku mohou ovlivnit fungování a strukturu rodiny.
[77] Čomaničová, R.: Edukácia seniorov. Bratislava, Univerzita Komenského 1998. s. 46.
POZNÁMKY
/
[78] FrankU 1994. (Frankl je významný představitel logoterapie vycházející z „vůle ke
smyslu", z hledání smyslu života v každém přítomném okamžiku).
[79] Podle Horowitze In: Křivohlavý, 1998.
[80] Ačkoliv je předmětem našeho zájmu zejména krize propouštěného (resp. propuštěného)
jedince, musíme si uvědomit, že i jeho propouštění může představovat pro managery,
prip. personalisty, dané organizace nepříjemnou, ne-li přímo kritickou situaci („Jak mu
to mám sdělit? Co bude dělat? Jak se mám zachovat já?").
[81
Samotný pojem „odchod do důchodu" evokuje jistou konečnost čehosi, co bylo, a vzbuzuje v člověku negativní pocity ztráty. Proto někteří odborníci dávají přednost termínu
„vstup do důchodu" (např. Haškovcová, 1990) jako do nové etapy života, nebo pojmu
„přechod do důchodu" (Čornaničová, 1998, s. 45). My budeme i nadále používat pojem
odchod do důchodu, právě proto, abychom akcentovali aspekt ztráty.
[82] Pichaud, C. - Thareauová, I.: Soužití se staršími lidmi. Praha, Portál 1998, s. 27.
[83]
Už ten pojem - „starobní" - není vůbec příjemný...
[84] Bowen In: Worden, 1997.
[85] Kubíčková, 2001, ss. 75-78,
[86] Agresi můžeme definovat jako chování, při kterém jedinec poškozuje nebo ničí jinou
osobu, objekt nebo sebe sama, případně brání sebe sama, určité objekty či hodnoty před
poškozením či zničením. Pojmy agrese a násilí bývají obvykle používány jako synonyma,
někteří autoři však tyto pojmy odlišují a poukazují na jisté nuance mezi nimi (srov. Kamarýt, 1998). Také Lovaš připomíná, že „násilí je agresí, ale agrese nemusí mít podobu
násilí. Znamená to, že násilí je stejně jako agrese charakterizováno jako záměrné ubližování konané s úmyslem někoho poškodit." {Lovaš In: Výrost, Slaměník, 2001,
ss. 171-172)
[87] Agrese je jeden ze základních ego-obranných mechanismů. Je to vrozená reakce, která
se projevuje ve frustračních situacích, v nichž je ohroženo uspokojení nějaké důležité
potřeby. Frustrace vyvolává hněv a pohotovost k agresi, která však nemusí vždy vyústit
v otevřené agresivní chování- záleží na sociálních podmínkách, vlastnostech osobnosti,
především na tzv. frustrační toleranci.
[88] Negativní emoce, jako hněv, vztek a agrese, jsou přirozenou součástí reakce na ztrátu. Jsou
například typickou manifestní (a sociálně akceptovanou) formou zármutku u mužů. Protože
jsou projevy emocí v naší společnosti kulturně reglementovány, jsou agresivní projevy
zarmoucených mužů („Muži už jsou takoví!") pro sociální okolí přijatelnější než jiné
projevy truchlení - např. pláč. („A/KŽI přece nepláčou. ") Reakce sociálního okolí pak
zpravidla zní: „Netrápí se, je jenom strašně vzteklý. " (Kubíčková, 2001, s. 109).
[89] Můžeme si uvést příklad pozůstalých, jejichž blízký zemřel v důsledku násilné smrti
(např. vraždy nebo tragické nehody zaviněné jinou osobou). Silný pocit viny a hněvu,
velká touha po pomstě a také deziluze ve vztahu k autoritám, které mají zajišťovat bez-
172
/
pecí občanů - především k policii a soudům-může vyústit v tendenci pozůstalých „vzít
spravedlnost do svých rukou" a snahu potrestat viníka vlastními silami. Parkes se domnívá, že mnozí ze souboru 17 pacientů, kteří byli odesláni na jeho psychiatrickou kliniku pro zabití nebo úkladnou vraždu, realizovali právě tuto touhu po pomstě (Parkes,
1996, ss. 132-133).
[90] V této souvislosti můžeme např. zmínit tzv. přepojení, přemístění agrese, kdy není agresivní odezva namířena proti osobám nebo objektům, které jsou, resp. byly, přímou příčinou agrese, zejména pokud by mohlo takové jednání jedince sociálně poškodit (např.
projev agrese vůči nadřízenému apod.). Agrese je pak obvykle namířena proti slabším
osobám (např. ženám, dětem, seniorům) nebo snadno dosažitelným objektům (vandalismus). To umožňuje vysvětlit některé projevy rasové či etnické agrese, kdy lidé frustrováni sociálními či ekonomickými těžkostmi obracejí svůj hněv vůči sociálně slabým
skupinám (kterým je zpravidla přisuzováno, že si hostilní zacházení zaslouží).
{91] Srov. Sopková, E.: Násilie páchané na ženách v rodine - mlčať, alebo konať. In: Sociálna
práca - ľudské práva - vzdelávanie dospelých. Zborník referátov z vedecké konferencie
s medzinárodnou účasťou. Prešov 24.-25. 11. 1998. ISBN 80-8885-49-3.
[92] Vyvstává problém, jak pojmenovat pachatele násilí (agresora) a oběť. Označení oběť
(a pachatel) se vžilo a je používáno v odborné literatuře, informačních letácích i v běžné
řeči. Pojmy oběť a pachatel ale popisují situaci domácího násilí jen jako viktimizovaného objektu a subjektu násilí. Termín oběť také vyvolává asociace s pasivností, bezmocností a ubohostí, vymizením ženiny subjektivity a identifikací se s rolí oběti (a přijetí
identity objektu násilí). Mnohé ženy, které prošly domácím násilím, se ale samy za bezmocné oběti nepovažují. Jen ony zpravidla vědí, kolik síly a sebekontroly je třeba vynaložit na přežití, na každodenní zvládání násilných incidentů, na předstírání „normálnosti"
i přes krutosti zažívané doma (srov. Kol:. Piata ženy. Aspekty násila páchaného na ženách. Bratislava, Aspekt 2001. ISBN 80-85549-28-X).
[93]
Dobrzyriska-Mesterhazy, A.: Przemoc w rodzinie: diagnóza i interwencja kryzysowa.
In: Badura-Madej, W„ 2000, s. 119.
[94] „Každé násilí je založeno na tom, že jedna zúčastněná stranaje v pozici bezmoci, zatímco ta druhá mocí disponuje a zneužívají." (Lucká, Kobrle in Vodáčková, 2002, s. 459)
[95] Respektování nezasahování do vnitřního uspořádání vztahů v rodině má v mnohých
společenstvích podobu všeobecně přijímané sociální normy. Stejně tak i uznávání práva
na praktikování jistých forem fyzického násilí, jako např. bití partnera (hlavně manželky), používání fyzických trestů ve výchově dětí atd. Člověk, který se takto chová, dělá
jen to, co ostatní, s vědomím, že má právo takto postupovat.
[96] Lovaš In: Výrost, Slaměník, 2001, ss. 173-174.
[97] Výběrové šetření pro Bílý kruh bezpečí, STEM 2001.
[98] Srov. Gjuričová, Š.: Fenomén násilí vůči ženám: terapeutovy postoje. Československá
psychologie, 18, 1, 1994, ss. 66-70.
POZNÁMKY
/
173
[99] Srov. Vavroňová, M.: Poznatky z dvouleté práce s týranými ženami. In: DOMÁCÍ NÁSILÍ záležitost nikoli soukromá. Sborník příspěvků českých a zahraničních odborníků
přednesených na konferenci Koordinačního kruhu prevence násilí na ženách Praha
19.11.1996.
[ 100] Příhodně se tento fenomén, který spočívá v duálním chování násilníka, označuje jako
„Dr. Jekyll a Mr. Hyde". Na veřejnosti muž ukazuje svoji „přívětivou" tvář-je charizmatickým, okouzlujícím společníkem, doma střídá obě z nich, ale zejména tvář bezohledného agresora a kontrolora.
[ 101 ] Činnost Nadace ROSA je zaměřena na pomoc osamělým ženám po rozvodu nebo ovdovění a na pomoc ženám týraným.
[102] Prokopová, Z.: Statistika domácího násilí. In: DOMÁCI NÁSILÍ záležitost nikoli soukromá. Sborník příspěvků českých a zahraničních odborníků přednesených na konferenci Koordinačního kruhu prevence násilí na ženách. Praha 19. 11. 1996.
[103] Většina násilných činů v rodinách má ve své podstatě povahu deliktů, jež jsou zajiných
okolností trestné (např. ublížení na zdraví, omezování osobní svobody, znásilnění
apod.). Tím, že se tyto činy odehrávají v rodině, nestávají se méně závažnými. {Barry,
2000, s. 58)
[104] Walker ve svých výzkumech prokázal, že 10 % týraných žen se pokusilo o sebevraždu,
z toho polovina opakovaně. Poukazuje také na to, že týrané ženy si vybírají velmi drastické způsoby spáchání sebevraždy. (Walker In: Dobrzyňska-Mesterhazy, A.: Przemoc
w rodzinie: diagnóza i interwencja kryzysowa. In: Badura-Madej,W., 1999, s. 121.
[ 105] Vražda týrajícího partnera.
[106]DSM-III,DSM-IV.
[107] Dobrzyňska-Mesterhazy, A.: Przemoc w rodzinie: diagnóza i interwencja kryzysowa.
In: Badura-Madej, W., 1999, s. 122.
[108] Vzpomínám si na jednu svoji klientku (rozvedenou matku jednoho dítěte, která trpí vážnou onkologickou diagnózou). Tato žena vysílá v komunikaci velmi matoucí neverbální
signály. A přiznám se, že z počátku zmátly i mě, a nejen mě... Když jsem se blíže seznámila s příběhem této paní, mám pocit, že obdobně dopadli i ostatní „odborníci", kteří se
v rámci rozvodového řízení vyjadřovali ke svěření dítěte do péče. Na rozdíl ode mne
„neměli čas" (ale řekla bych, že to byla spíše nechuť) se věnovat příběhu této klientky
hlouběji. Když jsem potom s některými hovořila, objevovaly se ,jen tak mezi námi"
hodnocení typu: „Prosím tě, co je to za babu? To je nějaká nafrněná nána, co si o sobě
vůbec myslí?! Háže takové ignorantské ksichty..." Pouze pro úplnost připomenu, že
dítě bylo svěřeno do péče otci. Týrajícímu otci...
[ 109] Týraná žena není příliš spolupracující, mluví v holých větách, při hovoru neudržuje oční
kontakt. Vzpomínám si, že jsem byla na policii přizvána jako svědek v případě domácího násilí a sexuálního zneužívání dítěte jedné mé klientky. Vyšetřovatelkou byla v tomto případě skutečně žena, což mě mile překvapilo. Co mě ovšem nemile překvapilo, byly
174
/
„stížnosti" této policistky na chování klientky - že nemá zájem něco vyřešit, že se po celou dobu sepisování protokolu dívá někam „do pryč", zeje duchem nepřítomná - to vše
během mého výslechu. V tu chvíli se ve mně vzbudila „učitelka" a objasnila jsem vyšetřovatelce, proč se tak dotyčná paní chová a co od ní může (nebo naopak nemůže) očekávat. Policistka byla „zdatnou žačkou", pozorně mi naslouchala, přemýšlela o tom a pak
řekla něco, co mě úplně šokovalo: „Aha, to by mě nikdy nenapadlo..."
[110] Připomeňme si, že jsme si násilí vymezili jako akt moci najedná straně (na straně agresora), který vede k bezmoci na straně druhé (na straně oběti). Právě ztráta moci vede
k pocitu bezmocnosti, beznaděje a neschopnosti cokoliv udělat a změnit.
[11 l]Dát třeba klientce malé úkoly, povzbudit, podpořit její samostatnost a vlastní aktivitu.
[112]V rámci krizové intervence se v tomto ohledu udělat mnoho nedá, ale něco se udělat
musí, protože jinak nedojde k "nastartování procesu „zkompetentňování" klienta. Terapie následků traumatu, obnovení pocitu bezpečí a kontroly a moci nad svým životem,
stejně jako znovuzískání důvěry k druhým lidem, sebedůvěry a sebeúcty je pak součástí
procesu psychoterapie, která by měla u obětí domácího násilí následovat.
[113] Srov. Klimpl, P.: Psychická krize a intervence v lékařské ordinaci. Praha, Grada Publishing 1998.
[114] Srov. čtyři modely tzv. „pastí", proč týrané ženy zůstávají ve vztahu s agresorem. Strube,
M. J.: The Decision to Leave an Abusive Relationship: Empirical Evidence and Theoretical Issues. Psychological Bulletin, 104, 1998, ss. 236-250.
[115] Voňková, J.: Vaše právo! Právni pomoc ženám, obětem domácího násilí. ProFemo.p.s.,
Praha 2002, s. 8. ISBN 80-238-9891-4.
[116] Srov. Voňková, J.: Bezpečnostní plán pro oběti domácího násilí. Manuál pro pracovníky
orgánů sociálně právní ochrany dětí a jiné pomáhající profese. 2002, s. 36.
[\\l]Sullivan-Everstine, D. -Everstine, L. In: Badura-Madej, W. 1999, ss. 124-125.
[118] Může se jednat o praktického lékaře (ošetřujícího lékaře ženy), chirurga nebo traumatologa (specialista na úrazy), gynekologa, ale i lékaře konajícího službu na pohotovosti.
[119] Jedná-li se o zranění způsobená jinou osobou (což v případě domácího násilí je), také při
veškerých střelných zraněních a všech dopravních nehodách by lékař měl odeslat oznámení o úrazu (tzv. regres) policii. V praxi je to někdy poněkud „benevolentnější" (zejména v případech domácího násilí), proto se napadená žena může lékaře dotázat, zda
bude podávat oznámení o úrazu policii.
[120] Délka pracovní neschopnosti rozhoduje o tom, zda se při případném trestním stíhání
bude jednat o trestný čin ublížení na zdraví (zranění, které vyžaduje 7denní pracovní neschopnost a znemožňuje po tuto dobu nebo i déle vést běžný život) nebo trestný čin těžké újmy na zdraví {při závažném poškození zdraví, které vyžaduje pracovní neschopnost
minimálně 6 týdnů).
POZNÁMKY
/
175
[121 ] Policie nemá pravomoci vstupovat do soukromého života občanů a řešit konflikty
vzniklé v rodině, pokud nejde o protiprávní jednání vůči zájmům, které jsou chráněny
zákony - těmi jsou život a zdraví občanů, zejména pak jejich práva a majetek - a právě
o ty v případě násilí v rodině jde.
[122] Pokud se policisté dostaví k násilné události a majitel (nebo uživatel) bytuje odmítne
vpustit a je-h odůvodněná obava, zeje ohrožen život nebo zdraví napadené osoby a nebo
hrozí-h větší škoda na majetku, mohou policisté byt otevřít.
[123] Pomoci sociální pracovnice („ socky ") se týrané ženy někdy zcela zbytečně obávají. Důvodem může být přetrvávající negativní image této pomáhající profese (mnozí lidé si
představují sociální pracovnici jako paní Zubatou z filmu Kolja, nebo prostě ženu, která
„prohlíží skříně, kouká do hrnců a bere rodičům děti"). Dnešní sociální pracovníci jsou
většinou vysoce kvalifikovaní odborníci s kompetentními znalostmi z oblasti psychologie, sociologie, práva, sociální politiky, sociální péče apod.
[124] Sociální práce s oběťmi domácího násilí vyžaduje od sociálních pracovníků, aby si
osvojili specifické znalosti dané problematiky, znalosti o traumatu, PTSP, dynamice domácího násilí, právech a povinnostech obětí domácího násilí apod.
[125] Po\ řdomí o právech a povinnostech obětí domácího násilí by ve výbavě krizového in5terventa nemělo chybět, a proto v této kapitole poukážeme na specifické problémy, se
kterými se může pracovník v krizové intervenci při řešení situace oběti domácího násilí
setkat.
[126] Přenled o tom, kde a jaký azylový dům existuje, může poskytnout např. telefonicky linka aůvěry. Stejně tak by tyto informace měl a může poskytnout sociální pracovník orgánu sociálně právní ochrany dětí.
[127] Do jisté míry může sociální pracovník, znalý situace v rodině, anticipovat, která žena
pravděpodobně vyhledá služby azylového domu. V takovém případě je vhodné; aby
předběžně vyjednal s pracovníky azylového domu možnost umístění ohrožené ženy
s dětmi - a to kdykoliv, třeba i v noci. Pracovníci azylových domů pak nejsou vystaveni
pokušení pochybovat o věrohodnosti výpovědi ženy-oběti a oběť tak není vystavena další viktimizaci. Je vhodné, aby o této možnosti akutního umístění byla informována také
Policie ČR, která zasahuje v rodině v případě domácího násilí a nezřídka se uchyluje
k tomu, že agresorovi „domluví" a „počká, až se zavřou dveře bytu a vše se zklidní". Při
užší komunikaci zainteresovaných subjektů - Policie ČR, azylový dům, orgán sociálně-právní ochrany dětí - lze skutečně dosáhnout efektivního řešení problému oběti.
[\2&]Voňková, cit. dílo, s. 25.
[129] Přítomnost dětí při domácím násilí má negativní vliv na jejich psychický a sociální
rozvoj.
[ 130] Pokud je to možné, neměla by týraná žena opustit děti, mohlo by pak být velmi těžké získat je zpět.
176
/
KRÍZOVÁ INTERVENCE PRO PRAXI
[131]Důkazy mají v případech domácího násilí mimořádnou důležitost- je proto třeba klientkám neustále připomínat, aby se snažily o každém incidentu shromáždit nějaký důkaz - záznam o lékařském ošetření, protokol z nahlášení incidentu na policii apod.
[132]Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplňků upravuje způsob, jakým se lze domáhat v ČR ochrany pomocí hmotného práva civilního.
[133] § 197a Trestního zákona
[134] § 235 ods. 1 Trestního zákona
[135] § 221 Trestního zákona
[142] § 215 Trestního zákona. Tomuto trestnému činu je vystaveno každé dítě, které je přitom- .
no domácímu násilí, jedná se o tzv. psychické týrání. Obdobnému jednání mohou být
vystaveny i dospělé osoby, které z důvodu vysokého věku, rozumové nedostatečnosti
nebo jiného postižení jsou svěřeny do péče jiného člověka. Na tento trestný čin se vztahuje oznamovací povinnost.
[143] Na xenxo trestný čin se vztahuje oznamovací povinnost.
[146] § 24 Zákona o rodině
[147] Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., O soudních poplatcích, ve znění
pozdějších změn a doplňků.
[ 148] Je zřejmé, že v případech domácího násilí se jedná o ztížené poměry účastníka, takže by
sociální pracovníci měli ženě doporučit, aby žádala o osvobození od soudních poplatků
za podání návrhu na předběžné opatření či zahájení řízení. Na partnerovi často závislá
žena, dlouhodobě izolovaná od sociálního okolí, nemá bez odborné právní pomoci šanci
domoci se svých práv. Proto je vhodné využít stávajících možností, poskytujících právní služby za snížené či žádné sazby.
[149] Kol.: Násilí v rodině a domácnosti (domácí násilí). Texty pro účastníky školení sociálních pracovníků. Praha, AdvoCats for Women/prFEm, o.p.s., 2002.
POZNÁMKY
/
177
nd
[150]Srov. Wesley In: Kernel, K. A.: Guide to Crisis Intervention. 2 ed. Brooks/cole. Thomson Learning Fullerton 2003. ISBN 0-534-54794-X
[151] Kartelová (2003) se domnívá, zeje to velmi nešťastné, protože mužské oběti znásilnění
nevyužívají v plné míře krizové služby, což vytváří populaci mužů, kteří budou emocionálně bojovat s pocity ponížení a ztráty mužskosti. Výsledky výzkumu Amerického
úřadu pro výzkum veřejného mínění z roku 1995 poukazují na to, že jedna ze šesti žen a
jeden z třiceti tří mužů zažili pokus nebo dokonané znásilnění buď jako děti, nebo jako
dospělí. Přesně 14 903 156 žen a 1 947 708 mužů přiznalo, že bylo někdy v životě znásilněno {Tjaden a Thoennes, 1998).
[152] PTSP = posttraumatická stresová porucha (anglická literatura používá označení PTSD =
post-traumatic stress disorder). Podle Americké psychiatrické asociace se tato porucha projevuje jako panický strach nebo bezmocnost a je doprovázena řadou typických příznaků.
Následuje po těžkém stresu, jehož intenzita překračuje běžnou lidskou zkušenost a který se
proto označuje jako trauma - těžké „poranění" duše. (Cit. dle Porterfieldová, K.: Jak se vyrovnat s následky traumatu. Praha, NLN 1997, s. 8. ISBN 80-7106-262-6.
[153] Jedna klientka to vyjádřila slovy: „Říkám si: MUSÍŠ, MUSÍŠ, MUSÍŠ-to jsou teď moje
nejčastější slova... "
[154] Je rozhodně jednodušší pracovat s oběťmi znásilnění v 1. stadiu, protože ještě neinvestovaly příliš mnoho energie do popření. Čím déle znásilněné ženy s vyhledáním odborné pomoci otálejí, tím delší pak bude muset intervence být.
[155] V případě žen jsou to nejčastěji léky - např. sedatíva, hypnotika a analgetika.
[156]Srov. Kanel, K, 2003; Brown, T. M. - Pullen, I. M. - Scott, A. L, 1992.
[157] Obětí znásilnění se může stát kdokoliv, avšak v 90 % případů jsou to ženy. Proto zde
hovoříme především o ženách jako obětech sexuálního násilí.
[158] Např. Heller, 1992 In: Kanel, 2003, popisuje případ, kdy odbornou pomoc vyhledala
691etá žena, kterou před 40 lety znásilnil její snoubenec. Spouštěcí událostí byl v tomto
případě velmi medializovaný proces s boxerem M. Tysonem.
[159]Srov. Kanel, K., 2003; Brown, T. M. - Pullen, I. M. - Scott, A. /., 1992.
[160]Srov. Dunovský, J. - Dytrych, Z. - Matějček, Z. a kol: Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha, Grada Publishing 1995.
[161] Zranění se vyskytují nejčastěji na místech obvykle zakrytých oblečením, proto sociální
okolí následky fyzického násilí na dítěti dlouho nemusí zaregistrovat.
[162] Sexuální zneužívání dítěte může mít podobu nekontaktní (např. verbální komentáře se
sexuálním obsahem, exhibicionismus, voyerismus apod.), kontaktní (zahrnuje veškeré
praktiky, které vyžadují kontakt agresora s dítětem) a sexuální využívání dětí (pornografie, prostituce).
178
/
[163] V případě sexuálně zneužitého dítěte dochází k předčasné sexuální vyspělosti a jeho sexuální reakce mohou být po čase stejné jako u dospělých. Dítě pak samo praktikuje sexuální'
aktivity (autoerotiku), protože dráždění erotogenních zón je příjemné, nebo vyhledává
sexuální uspokojení u jiných lidí - vrstevníků nebo jiných dospělých. V dospělosti se
může stát, že původně sexuálně zneužívané děti se bez zábran dopouštějí sexuálního
zneužívání dětí, dojde tak k jakémusi „předání štafety" sexuálního zneužívání (srov.
Dunovský, 1995, s. 80).
[164] Můžeme se setkat také s vymezením zanedbávání jako chronického neuspokojování základních fyzických a psychických potřeb dítěte. V české odborné literatuře se v této souvislosti spíše používá pojmu deprivace (Langmeier, Matějček).
[165]Dunovský, 1995, s. 97.
[166]Srov. http://ditekrize.cz/syndrom-can.htm (ze dne 23. 10. 2002).
[167]Srov. Lovaš In: Výrost, J. - Slaměník, I.: Aplikovaná sociální psychologie II. Praha,
Grada Publishing 2001, s. 176.
[168] Srov. Vágnerová, M.: Psychopatolc^ie r-ro pomáhající profese. Praha, Portál 2002,
s. 334.
[169]Sro\. Póthe, P.: DLě v ohrožení. Praha. (í plín n 19-D. ISBN 80-901896-5-2.
[170] Srov. Motějček, Z: Dítě v ohrožení. In: Dunajský, 1995.
[\l\}Dobryňska-Mesterhazy, A.ln: Badura-Madej, W., 1999, ss. 134-135.
[172] Krizový intervent musí mít na paměti, žt proniká do stabilního rodinného systému, který má svou historii a mechanismy sloužíu k zachovávání rovnováhy. Rodiče musí cítit,
že nestojí proti nim. Cílem krizové interne uce není rozbití rodiny nebo izolace („odebrání") dítěte od rodičů, i když v nejnutnějšur případě mají orgány sociálně-právní ochrany
na takový postup v zájmu dítěte právo.
[ 173] V praxi se častěji setkáváme s podezřením na sexuální zneužívání dětí než s lékařsky potvrzeným sexuálním zneužíváním.
[174] I když se domníváme, že pachatelem je otec, může to být jiný člen rodiny (např. sourozenec, strýc, dědeček apod.).
[175] Rodina je citlivý a zranitelný sociální systém, jehož struktura a fungování může být za
těchto okolností vážně ohrožena.
[176] V české literatuře se hovoří také o „špatném chování" vůči seniorům, resp. o syndromu
špatného zacházení. V zahraničí se používá zkratka EAN vzniklá z anglického Elder
Abuse and Neglect.
[177] Týrání seniorů není ve statistickém smyslu „běžné". Odhady týkající se populace USA
hovoří o zhruba 3 % starších lidí (Pillemer and Finkelhor, 1988 In: Binstock and George, 1996, s. 272)
POZNÁMKY
/
179
[178] Srov. lshwaran, 1989; Wolf, 2000, www.gerontocentrum.cz/gema/old/syndrom.html aj.
[179] Studií o efektech týrání a zneužívání na psychologický a fyzický status obětí není vzhledem
k obtížnosti a nákladnosti výzkumu příliš. Přinášejí ovšem důkazy o větším výskytu depresí
a psychologického distresu mezi týranými a zneužívanými seniory ve srovnání s „nepostiženou" částí seniorské populace. Klinické studie naznačují souvislost mezi špatným
zacházením a naučenou bezmocností starších osob, pocity odcizení, viny, hanby, strachu, odmítání, s posttraumatickým stresovým syndromem.
[180] Srov. Wolf, 2000; Heisler, 2000.
[181] Srov. Moon and Williams, 1993; Hudson and Carlson, 1999 In: Wo//2000, s. 2. Konkrétní
případy násilí páchaného na seniorech, jejich zneužívání nebo zanedbávání v kapitole neuvádíme. Je totiž velmi obtížné získat informace od samotných seniorů. Například v sociologickém výzkumu „Senioři ve společnosti. Strategie zachování osobní autonomie"
{Sýkorová, 2002) se žádný z více než 300 zúčastněných seniorů nesvěřil, ani nenaznačil
osobní zkušenost se špatným zacházením. Pouze z několika rozhovorů lze „vyčíst" nepřímo sdělené signály ignorace seniora příbuznými, zanedbávání jeho psychických potřeb
a potřeby sociálních kontaktů na pozadí časového zaneprázdnění dospělých dětí či špatných vzájemných vztahů. Odkazujeme proto na poznatky pracovníků linek důvěry, krizových center, které publikovala např. Vodáčková a kol. v knize Krizová intervence.
Praha, Portál 2002.
[182] Tato forma je v rámci rodinného násilí méně běžná než finanční zneužívání. (Finanční
vykořisťování se může dotýkat např. „klasického" mezigeneračního dědění.) Binstock
and George, 1996.
[183] Srov. Holmerová, 2003; www.gerontocentrum.cz/gema/old/syndrom.html
[184] Tamtéž.
[185]Holmerová, 2003; www.gerontocentrum.cz/gema/old/syndrom.html.
[186] Bylo zjištěno, že pečovatelský stres a zátěž nejsou mezi rizikovými faktory dominantní
a zeje třeba je začlenit do širšího kontextu kvality vztahu (Cooney and Mortimer, 1995;
Nolan, 1993; Reis and Nahmiash, 1998 In: Anetzberger, 2000). Co se týče dospělých
dětí seniorů, nejsou podle reprezentativních zahraničních výzkumů nejčastějšími původci násilí-těmi jsou manželé obětí (24 % oproti 58 %. Pillemer and Finkelhor, 1988
In: Binstock and George, 1996, s. 272). Mnoho týraných starších žen má za sebou dlouholetou „kariéru" týrané manželky. (Pillemer and Suitor, 1992, tamtéž).
[187] Srov. Sýkorová, 1996; Marks, 1994; Anetzberger, 2000; Holmerová, 2003; Kaufman
& Uhlenberg, 1998; Holmerová, 2003; www.gerontocentrum.cz/gema/old/syndrom.html
[188]Srov. lshwaran, 1989; Sýkorová, 2002.
[189] Interakci oběti a pachatele násilí ovlivňuje trvání, typ a intenzita poskytovaných služeb,
ale také individuální rodinná očekávání (Anetzberger, 2000).
[190] Srov. Wolf& Pillemer, 1989.
I
180
/
[191]Srov. Pillemer, 1985, 1993.
[192]Srov. Suitor, 1990 In: Binstock and George, 1996, s. 272.
[193]Srov. Anetzberger, 2000; Holtnerová, 2003; www.gerontocentrum.cz/gema/old/syndrom.html
[ 194] Profesorka Haškovcová popisuje poučeně a se zaujetím podmínky práce v geriatrických
zařízeních. I když se nezmiňuje výslovně o násilí, pouze o „ryze pragmatickém chování
až cynismu" coby obranném mechanismu zdravotnických pracovníků, můžeme s její
pomocí poukázat na možné zdroje agresivního chování: limitovaná perspektiva starých
pacientů, tudíž i možnosti pomáhat ve smyslu „návratu k plnému zdraví", nízký prestiž
geriatrie, malý zájem o práci v tomto oboru, tím i omezený výběr vhodných pracovníků,
nedostatečná příprava profesionálů v oblasti stárnutí a stáří, vedoucí k rozporům mezi
představou a skutečností, ke zklamání, demotivaci. Širší rámec přitom tvoří ambivalentní až nepřátelské postoje ke staří a starým lidem v naší společnosti {Haškovcová, 1990).
[195] www. gerontocentrum.cz/gema/old/syndrom. html
[196jTzft. v institucích, kde se vyskytují výlučně nebo v převážné většině pouze příslušníci
jednoho pohlaví, v našem případě muži.
[191] tfankel, Kranwvá, 1998, s. 7.
[198] Důvody, které vedou k suicidálnímu jednání, můžeme analyzovat z hlediska psychologie, socioiogie, teologie, kulturní antropologie atd., to ale není předmětem naší práce.
[199]S<ov. Lester, 20C'-l;Striebel, 1994; Frankel, Krámová, 1998; Havránková In: Knoppová, 1997; Klimpl, 1998; Kastová, 2000; Havránková In: Vodáčková 2002.
[200]Ttínío trend byl zaznamenán už v roce 1938 psychiatrem Gregory Zilboorgem, který si
povšiml, že v anamnéze sebevrahů se často vyskytuje předčasná smrt rodičů. Zilboorgovo zjištění v padesátých letech potvrdili Leonard M. Moss a Donald M. Hamilton, kteří
realizovali zajímavou studii osob, jež byly v New Yorku hospitalizované po pokusu
o sebevraždu. 95 % z dotazovaných pacientů zažilo smrt nebo závažnou ztrátu někoho
velmi blízkého. V 75 % případů tato ztráta nastala před začátkem adolescence. Další studie Washingtonské univerzity se zabývala 114 dokonanými sebevraždami a 121 sebevražednými pokusy. Bylo zjištěno, že pokud někdo ztratil v dětství jednoho z rodičů, pak byl
výrazně náchylnější ke spáchání sebevraždy než pouze k sebevražednému pokusu. Pokud
byla smrt rodiče způsobena přímo sebevraždou, pak se pravděpodobnost „úspěšnosti" sebevraždy významně zvýšila (cit. dle Frankel, Kranzová, 1998, ss. 79-80).
[201]Opírám se o statistiky Českého statistického úřadu, dostupné na
http://w ww.czso.ez/csu/edicniplan.nsf/o/4012-01 -1996_2000- vy voj_poctu_sebevrazd
a http://www.uzis.cz/cz/archiv99/44tab.htmttg2
[202] Rozhoduje se především na základě tzv. manifestovaných motivů, tedy těch, jež jsou
zjevné navenek, kterých si někdo všiml a jako potenciální možnost k sebevraždě je
označil. Latentní motivy, které mohou být často hnacím impulzem k sebedestruktivnímu jednání, ale mohou ostatním lidem zůstat zcela skryty.
POZNÁMKY
/
181
[203] Např. vystavovaní se nebezpečným a ohrožujícím situacím, riskantní řízení auta nebo
motorky apod.
[204] Také Honzák je přesvědčen, že počet sebevražd je ve skutečnosti vyšší, než udávají statistiky, protože ,,řada suicidálních aktů je klasifikována jako nehody". Pro lékaře je suicidující
pacient zdrojem frustrace, pocitů selhání, viny, nekompetence a dalších negativních
prožitků. Tyto prožitky mohou být umocněny tím, že pacient ve svém presuicidálním
období lékaře navštívil." (Honzák, 1999, s. 62)
[205]Srov. Vykopalová, H.: Stáři, jeho rizika a ohrožení. Kriminalistika. Roč. XXXIV,
1/2001.
[206] Kastová podotýká, že v případě sebevraždy se jedná „především o řadu krizí, které se
nevyřešené vrší jedna přes druhou, takže jednoho dne je vše jednoduše už příliš těžké".
Tvrdí také, že suicidální jedinci bývají málo sociálně integrovaní, často mívají těžkou
psychickou zátěž z raného dětství a nezřídka žijí ve velkém odcizení {Kastová, 2000,
s. 59).
[207] Japonsko figuruje ve statistikách sebevražd tradičně na prvním místě. Důvody můžeme
nalézat různé, sociologické a sociokulturní - např. vysokou toleranci japonské společnosti k sebevraždám jako „čestnému" řešení náročné životní situace, intenzivní stres,
kterému jsou Japonci podrobeni ve škole i v práci, silný psychosociální stres pramenící
z velké kumulace lidí na relativně malém prostoru, ale také psychologické faktory, například potlačování agresivních tendencí v sociální interakci (je nepřípustné', aby se mladý
Japonec zlobil na své rodiče, kteří na něj vyvíjejí tlak, aby uspěl v náročných školních
zkouškách, stejně tak je neprípustné, aby byl hněv jakkoliv ventilován v pracovně-právních vztazích).
[208] Útěky z domova u dětí a dospívajících mohu být spojeny se suicidálním jednáním, jejich
útěk z domova může být varovným signálem sebevraždy.
[209]Srov. Kastová, 2000, s. 53.
[210] Srov. Wysocka, A. - Wciórka, J.: Zachowania samobójcze. Psychiatria praktyczna dla
lekarza rodzinnego. Warszawa, Instytut Psychiatrii i neurologii 1992, ss. 304-314.
Srov. Frankel, B. - Kranzová, R.: O sebevraždách. Praha, NLN 1998, ss. 29-38. Srov.
Koutek, J. - Kocourková, J.: Sebevražedné chování. Praha, Portál 2003.
[211] Z údajů ČSÚ: „Ve sledovaném období 1996-2000 měsíční počty sebevražd potvrzují
vývoj předešlých let. V lednu a únoru jsou hodnoty průměrné, ovšem s nástupem března
se počet sebevražd nadprůměrně zvyšuje. V květnu počet sebevražd převyšuje nad průměrem dokonce o 11,1 %. V následujících měsících je patrná klesající tendence, přičemž v měsíci září dosahují sebevraždy lokálního minima. Po mírném zvýšení v měsíci
říjnu dochází opět k poklesu počtu sebevražd, a to na podprůměrné hodnoty (absolutního minima je dosaženo v prosinci, kdy jsou sebevraždy 14,0 % pod průměrem)." Staženo z www.czso.cz/csu
182 /
[212] Sebevraždy mužů z větší části kopíruj í trend celkových sebevražd a nevyznačuje se velkými výkyvy. Výjimkou je měsíc duben, kdy je počet sebevražd mužů nadprůměrný
0 13,2 % a dosahuje tak absolutního maxima. Naopak sebevraždy u žen jsou v měsících
květnu a červnu velmi nadprůměrné, přičemž měsíc květen přesahuje průměr o 19,6 %
a naopak měsíce listopad a prosinec jsou silně podprůměrné, a to až o 27,5 %. Staženo
z www.czso.cz/csu.
[213] Frankel, Kranzová, 1998, s. 33.
[214] Také Klimpl (1998, s. 45) potvrzuje odlišné chování zdravotnického personálu k sebevrahům, kteří patří ,,k vyloženě neoblíbeným pacientům". V ošetřování se vedle bagatelizace,
odmítavých postojů, liknavosti a reakcí, vyvolávajících pocity viny, někdy uplatňují
1 nevědomé sadistické prvky (hrubé zacházení, nedostatečná lokální anestezie, evakuace žaludku sondou o nepřiměřeně velkém průměru aj.).
[215] Frankel, Kranzová, 1998, ss. 116-118.
[216] Mám jistou zkušenost s vedením ročníkových, absolventských, bakalářských a diplomových prací na několika typech škol. Vždy, když si student sám zvoiíl pro svoji písemnou práci téma sebevraždy, v následujícím motivačním pohovoru přiznal, že je to
jeho osobrí problém, kterým se aobírá, připustil existenci suicidálních úvah. Na jedné
vysoké škole diplomant, který psa; dipk-movou práci o sebevraždách, sebevraždu nakonec skutečně spáchal. Na základě tétc zkušenosti vedoucí katedry nedoporučuje sebevraždy jako vstřícné téma pro písemnou práci. Zákaz ale nic neřeší, naopak - takto
mohou být suicidální úvahy ventilovány, mohou se dostat alespoň pod nějakou kontrolu
konzultanta a následně mohou by, „ošetřeny".
[217]Srov. Honzák, 1999.
[218] Situační zužování může být reálné, ale může být také pouhým produktem vlastní představivosti jedince nebo negativním, špatným odhadem situace. K sebevraždě může člověka dohnat i strach z rakoviny - počet sebevražd spáchaných z obavy před touto
nemocí je dokonce vyšší než u potvrzených onemocnění.
[219]Např. dítě, které je rodičem týráno, zneužíváno nebo zanedbáváno, se ocitá v situaci,
kdy nemůže dostatečně ventilovat hněv vůči tomuto rodiči, protože se tak buď vystaví
hrozbě dalšího trestu a hrozbě ztráty lásky tohoto rodiče (protože děti zpravidla své rodiče milují), nebo se dostává do konfliktu s vlastními pocity - „na maminku se přece nemohu a nesmím zlobit".
[220] Srov. www.czso.cz/csu/edicniplan.nsf/publ/
B1E0EAB222167DF8C1256C670037F973/$File/401201 ve.pdf
[221]Srov. Haškovcová, 1985, s. 185.
[222] Pach, 1. - Florian, J. aj.: Suicidální chování u dětí a adolescentů. Česko-slovenská pediatrie, roč. 58, 1998, č. 1.
POZNÁMKY
/
183
[223] Např. Haškovcovä uvádí, že k uvědomění M fatality lidské existence dochází v období
těsně předpubertálním a v pubertě (Haškovcová, 1985, s. 184). Také Říčan zaujímá obdobné stanovisko a říká, že děti již po desátém roce suicidují, i když velmi vzácně. Dovedou již ale pochopit smrt jako konec všeho utrpení (Říčan, 1990, s. 410). Srov. také
Blumenthal-Barby, 1987; Říčan a Krejčířová, 1997, s. 64; DiGiullio a Kranzová, 1997,
ss. 23- 24.
[224]Srov. Koutek, J. - Kocúrková, J.: Sebevražedné chování. Praha, Portál 2003.
[225] Srov. Klimpl, 1998, s. 45.
[226] Nápadný je pokles sebevražedného jednání dělí a dospívajících v době prázdnin (srov.
Vojtík, V. a kol.: Dětská a dorostová psychiatrie pro dětské sestry. Brno, IPVZ 1991,
s. 125).
[227] Srov. Fenwicková, E. - Smith, T.: Kniha o dospívání. INA 1994, ss. 222-244; Frankel
a Kranzová, 1998, ss. 39-72.
[228] Tedy po varovném signálu, že se daný jedinec chystá spáchat sebevraždu
[229] Srov. Klimpl, 1998, ss. 77-80; Eis, 1993, ss. 97-98. Eis uvádí, že první linku důvěry
y Evropě založil Angličan Chad Varah, který byl šokován počtem sebevražd v Londýně.
Dal si proto do jedněch významných londýnských novin inzerát tohoto znění: , Dříve,
než si vezmete život, zavolejte mi!" a následně byl zcela zahlcen telefonáty.
[230] Srov. Williams, T. - Douds, J.: Crisis intervention and counseling by Telephone. Charles C. Thomas Publ., USA 1973.
[231] Cílem krizové intervence u presuicidálního syndromu a sebevražedného pokusu je tedy
zachovat u člověka touhu žít, nikoliv měnit jeho osobnost a léčit projevy psychických
poruch.
[232] Srov. Kastová, 2000, s. 60.
[233] Havránková (In: Vodáčková, 2002, s. 482): „Sebevražda je častou noční můrou lidí, kteří začínají působit v oblasti krizové intervence nebo se na tuto práci připravují."
[234]Tyto otázky jsou v naší společnosti tabuizovány, ale jakmile intervent tuto otázku položí, může cítit zřetelnou úlevu klienta, zřídka klient odpoví na tuto otázku jinak, než tomu
ve skutečnosti je (ale může se to stát, např. pokud cítí, že k němu pracovník v pomáhající
profesi přistupuje z pozice moci a že se ho snaží umístit do psychiatrické léčebny).
[235] Je vhodné také zjistit, zda se myšlenky na sebevraždu vracejí, i když on nechce (zda se
jedná o vtíravé myšlenky).
[236] V člověku jsou části osobnosti, které usilují o zachování života - s těmi je nezbytné se
v krizové intervenci spojit - nejdéle pracuje právě rozum.
[237] Neublížil si jedinec svým pokusem o sebevraždu? Není jedinec aktuálně ohrožen na
zdraví nebo na životě?
I
184 /
[238] Rozhovor se suicidantem by neměl probíhat v době, kdy je ještě pod vlivem léků, protože si později hodně věcí, o kterých mluvil, nepamatuje a může později litovat, že o sobě
mluvil (Badura-Madej, Dobrzyňska-Mesterhazy, 1999, s. 182).
[239]Novalis, Rojcewicz, Peek, 1999, ss. 294-295.
[240] V rodinné historii někdy můžeme identifikovat suicidální tradici - sebevraždy se mohou opakovat i v několika po sobě následujících generacích. V minulosti se řada autorů
(např. Ecquirol, Falret, Briére de Boismont) pokoušela tento fakt vysvětlit tvrzením, že
suicidium je biologicky dědičné.
[241]Srov. Skopalová, 1992, s. 75.
[242] Badura-Madej, W., 1999, s 184.
[243] Worden (1997, s. 85) tvrdí, ze se pozůstalí po sebevrazích mohou dopouštět protispolečenského jednání, kterým nakonec docílí, zeje společnost skutečně potrestá. Sociálně
deviantním chováním se tak vina stává skutečnou a požadovaný trest realitou, tím je potřeba trestu legitimně saturována.
[244] Frankel, Kranzová, 1998, s. 82.
[245] Worden, 1997, ss. 79-87.
[246] Srov. Kubíčková, 2001, 2002.
LITERATURA
/
185
LITERATURA
Adamsová, C. - Fayová, J.: Už žádná tajemství. Jak chránil dítě před sexuálním napadením.
Praha, Themis 1997. ISBN 80-85821-31-1.
Anetzberger, G. J.: „Caregiving: Primary cause of elder abuse?" Generations. 24, 2, 2000,
ss. 46-51.
Antonovsky, A.: Health, stress and coping. San Francisco, Jossey-Bass 1985.
Antoš, S.: Stručné zásady psaní mailových odpovědí. Interní materiál LD, Ostrava 2001.
Badura-Madej, W.: Wybrane zagadnienia interwencji kryzysowej. Katowice, Slask 1999.
ISBN 83-7164-167-2
Barry, D. B.: The Domestic Violence Sourcebook. Los Angeles, Lowell House 2000.
Baštecká, B a kol: Klinická psychologie v praxi. Praha, Portál 2003. ISBN 80-7178-7353.
Bentovim, A.: Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. Praha, Grada Publishing 1998.
ISBN 80-7169-629-3.
Binstock, R. H. - George, L- K.: Handbook of aging and the social sciences. London, Academic Press Limited 1996.
Blažek, B. - Olmrová, J.: Krása a bolest. Praha, Panorama 1985.
Blažek, B. - Olmrová, J.: Světy postižených. Praha, Avicenum 1988.
Blumenthal-Barby, K.: Kapitoly z thanatologie. Praha, Avicenum 1987.
Boenisch, E. - Haneyová, M.: Stres. Přehledné testy a návody, jak zvládat stres. Brno. Books
1998.
Bouchal, M.: Sebeobrana služby na lince důvěry při zneužití linky. Celostátní seminář linek
důvěry k 30. letům Linky naděje v Brně. 6. 10. 1995.
Bright, R.: Grief and Powerlessness. Helping People Regain Control of Their Lives. London,
Jessica Kingsley Publishers, 2000. ISBN 1-85302-386-8.
Brown, T. M. - Pullen, 1. M.-Scott, A. I. F.: Emergentní psychiatrie. Praha, Psychoanalytičke
nakladatelství Jiří Kocourek 1992.
Burges, A. W. - Baldwin, B. A.: Teorie a praxe krizové intervence. Englewood Cliffs, New
Persey, Prentice-Hall 1981.
186 /
Čomamčová, R.: Edukácia seniorov. Bratislava, Univerzita Komenského 1998, s. 46.
ISBN 80-223-1206-1.
DiGiullio, R. - Krámová, R.: O smrti. Praha, NLN 1997.
Dunovský, J. - Dytrych, Z. - Matějček, Z. a kol: Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha, Grada Publishing 1995. ISBN 80-7169-192-5.
Elias, N.: O osamělosti umírajících. Praha, Nakladatelství Franze Kafky 1998.
Elliott, J. - Place, M.: Dítě v nesnázích. Prevence, příčiny, terapie. Praha, Grada Publishing
2002. ISBN 80-247-0182-0.
Engel, G. L.: Is Grief a Disease? A challenge for medical research. Psychosomatic Medicine,
1961,23, ss. 18-22.
Erikson, E.: Životní cyklus rozšířený a doplněný. Praha 1999.
Etické kodexy Domáhajících profesí.
Fenwicková, Ľ - Smith T.: Kniha o dospívání. ÍNA 1994.
Frankel, B. - /- r. izová, Z: O ; jbevraždách. Praha, NLN 1098.
Frankl, V. E.: Člc - ěk hl-dá smyii - úvod do logoterapie. Praha, Psychoanalytičke nakladatelství 1994.
Freud, S.: Práce k sexuální teorii a k učení o neurózách. Vybrané spisy III, Praha, Avicenum
1971.
Freud, S.: Truchlení a melancholie. In: Pracek sexuální teorii a k učení o neurózách. Vybrané
spisy III. Praha, Avicenum 1971.
Gabura, J. - Pruzinská, J.: Poradenský proces. 1. vyd. Praha, Slon 1995.
ISBN 80-85850-10-9.
Garwick, A. W. et al.: Variations in families' explanations of childhood chronic conditions:
A cross-cultural perspective. In: McCubbin, H. I. - Thompson, E. A. - Thompson, A. I. Futrell, J. A. (eds.): The dynamics of resilient families. Thousand Oaks, Sage Publications 1999.
Geldard, D.: Basic Personal Counselling-A Training Manual For Counsellors. London, Free
Association Books, 1999.
Geldard, D.: Sociology. Cambridge, Polity Press 1989.
Goldmanová, J.: Jak si nenechat ublížit. Bezpečnostní průvodce životem pro -náctileté. Praha, Portál 1995. ISBN 80-7178-090-1.
Goleman, D.: Práce s emoční inteligencí. Jak odstartovat úspěšnou kariéru. Praha, Columbus
1999.
LITERATURA
/
187
Gregory, S.: Challenging motherhood: Mothers and their deaf children. In: Phoenix, A. - Woollett, A. - Lloyd, E. (eels.): Motherhood. Meanings, practices and ideologies. London,
Sage Publications 1991, ss. 123-142.
Hard, P.-Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha, Portál 2000.
Hartl, P.: Psychologický slovník. Praha, Jiří Budka 1993.
Haškovcová, H.: Fenomén stáří. Praha, Panorama 1990. ISBN 80-7038-158-2.
Haškovcová, H.: Manuálek sociálni gerontológie. Brno, IDVPZ 2002. ISBN 80-7013-363-5.
Haškovcová, H.: Spoutaný život. Praha, Panorama 1985.
Haškovcová, H.: Thanatologie. Nauka o umírání a smrti. Praha, Galén 2000.
Havrdová, Z.: Kompetence v praxi sociálni práce. Praha, Osminum 1999.
Hehler, C. J.: Elder abuse and the criminal justice system: New awareness, new responses.
Generations. 24, 2, 2000, ss. 52-58.
Holasová, V.: Telefonická krizová intervence. Diplomová práce. ZSF OU, Ostrava 2001.
Holmerová, 1.: „Syndrom špatného zacházení se starými lidmi. Elder Abuse and Neglect EAN." www.gerontocentrum.cz/gema/old/syndrom.html, 12. 2. 2003.
Honzák, R.: Deprese. Depresivní nemocný v nepsychiatrické ordinaci. Praha, Galén 1999.
ISBN 80-85824-95-7.
Hrivňáková, D.: Využití internetu v sociální práci. Diplomová práce. ZSF OU, Ostrava 2003.
Chvátalova, H.: Jak se žije dětem s postižením. Praha, Portál 2001.
Ishwaran, K. (ed.): Family and Marriage. Cross-Cultural Perspectives. Toronto, Wall
& Thompson 1989.
Janošík, E. H.: Crisis Counseling. London, Jones and Bartlett Publishers International 1994.
ISBN 0-86720-641-1.
Jelínek, J. - Sovák, Z.: Trestní zákon a trestní řád. 16. vyd., Praha, Linde 2001.
ISBN80-7201-304-1.
Kagan (Klein) H.: Gili's Book. A journey into Bereavement for Parents and Counsleros. New
York, Teachers College Press, Columbia University 1998.
Kernel, K.: Crisis Intervention. Fullerton, Brooks/Cole 2003. ISBN 0-534-54794-X.
Kastová, V.: Krize a tvořivý přístup k ní: Typy životních krizí, jejich dynamika a možnosti
krizové intervence. Praha, Portál 2000.
Kebza, V. -Šoková, i: Burnout syndrom: teoretická východiska, diagnostické a intervenční
možnosti. Československá psychologie, roč. 42, č. 5, 1998.
Kerrová, S.: Dítě se speciálními potřebami. Praha, Portál 1997.
Klimpl, P.: Psychická krize a intervence v lékařské ordinaci. Praha, Grada Publishing 1998.
ISBN 80-7169-324-3.
Knoppová, D.: Telefonická krizová intervence. Praha, Remedium 1997.
Kobasa, S. C. - Puccetti, M. C: Personality and social resources in stress resistance. Journal
of Personal and Social Psychology, 1983, ss. 839-850.
Kolektiv: Domácí násilí. Záležitost nikoli soukromá. Sborník příspěvků českých a zahraničních odborníků přednesených na konferenci Koordinačního kruhu prevence násilí na ženách. Praha 19. 11. 1996.
Kolb, D. - Boyatzis, R.: Goal Setting and Self-directed Behavior Change. Human Relations,
23, 1970.
Kopřiva, K: Lidský vztah jako součást profese. Praha, Portál 1997. ISBN 80-7178-318-8.
Koutek, J. - Kocourková, J.: Sebevražedné chování. Současné poznatky o suicidalitě a její
specifika u dětí a dospívajících. Praha, Portál 2003. ISBN 80-7178-732-9.
Krejčířová, D.: Reakce rodiny na sdělení závažné diagnózy u dítěte. In: Říčan, P. - Krejčířová, D. etal: Dětská klinická psychologie. Praha, Grada Publishing 1997, ss. 57-61.
Křivohlavý, J.: Jak neztratit nadšení. Praha, Grada 1998.
Kňvohlavý, J.: Jak zvládat stres. Praha, Grada - Avicenum 1994.
Křivohlavý, J.: Psychologie nemoci. Praha, Grada Publishing 2002. ISBN 80-247-0179-0.
Křivohlavý, J.: Psychologie zdraví. Praha, Portál 2001 ISBN 80-7178-551 -2.
Křivohlavý, J.: Vyhoření- „Bum-out-effect". Praktický lékař - supplementum, č. 75, 1995,
ss. 7-8.
Kubíčková, N.: Sebevražda: problém pozůstalých? In: Hodovský, /. - Dopita, M.: Etika a sociální deviace. Olomouc, Nakladatelství Olomouc, s.r.o. 2002. ISBN 80-7182-049-0.
Kubíčková, N.: Supervize v sociální práci. In: Sociálna práca- ludské práva- vzdelávanie dospelých, zborník referátov z vedeckej konferencie s medzinárodnou účasťou, Prešov
24.-25. 11. 1998.
Kubíčková, N.: Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha, Nakladatelství ISV 2001.
ISBN 80-85866-82-X.
Kushner, H. S.: Když se zlé věci stávají dobrým lidem. Praha, Portál 2000.
Lásková, A. - Rabicová, L: Internetová krizová intervence. Psychologie dnes. č. 1, 2001,
roč. 7, ss. 28 - 29. ISSN: 1211- 5886.
Lásková, A. - Rabicová, L: Internetová krizová intervence. Psychologie dnes, č. 1, 2001, rod.
7, ss. 28-29. ISSN: 1211-5886.
Lewis, C. S.: Svědectví o zármutku. Praha, Návrat domů 1995.
LITERATURA
/
189
Libigerová, E.: Syndrom profesionálního vyhoření. Praktický lékař, roč. 79, č. 4, 1999,
ss. 186-190.
Lindemann, E.: Symptomatology and Management of Acute Grief. American Journal of Psychiatry, 1944, 101, ss. 141-148.
Lorenz, K.: Takzvané zlo. Praha, Mladá fronta 1992.
Lucká, Y.: Krizová intervence. In: Matoušek, O.: Metody a řízení sociální práce. Praha, Portál
2003, s. 129.
Matějček, Z. - Dytrych, Z.: Děti, rodina a stres. Praha, Galén 1994.
Matějček, Z.: Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. Jinočany, H+H 2001.
Matějček, Z.: Rodiče a děti. Praha, Avicenum 1986.
Matoušek, O.: Metody řízení sociální práce. 1. vyd. Praha, Portál 2003. ISBN 80-7178-548-2.
Matoušek, O.: Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha, Sociologické nakladatelství 1997,
1986.
McDerment, L.: Stress - care. Surbiton, Surrey, Social care association, 1998.
Mlčák, Z.: Psychická krize a její zvládání. In: Paulík, K.(ed.): Psychologické poradenství
v sociální práci. Ostrava, FF OU 2002.
Mohapl, P.: Úvod do psychologie nemoci a zdraví. Olomouc, Vydavatelství Univerzity Palackého 1992 ISBN 80-7067-127-0.
Moon, A.: Perceptions of elder abuse among various cultural groups: Similarities and differences. Generations, 24, 2, 2000, ss. 75-80.
Mutsonová, S. - Kranzová, R.: O týrání a zneužívání. Praha, NLN 1996.
Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie. Praha, Academia 1997, ss. 316-317.
Nakonečný, M.: Sociální psychologie. Praha, Academia 2000.
Návrh věcného zákona o sociální pomoci. ZPRAVODAJ Ministerstva práce a sociálních
věcí. Praha, MPSV, 1998, ss. 46-51.
Nešpor, K.: Závislost na práci: -jak nebýt workaholikem -jak si udržet zdraví-jak si udržet
pracovní výkonnost -jak pomoci blízkému člověku. Praha, Grada 1999.
Nielsenová, L: Učení zrakově postižených dětí v raném věku. Praha, Nakladatelství ISV 1998.
Novák, T.: Sám sobě psychiatrem. Praha, Grada Publishing 1995.
Novák, T.: Sám sobě psychologem. Praha, Grada Publishing 1993.
Nováková, Z.: Sonda do uplatnění principu týmové spolupráce na lince důvěry. Závěrečná písemná práce z kurzu Řízení neziskových organizací. Praha, květen, 1999.
Novalis, P. N. -Rojcewicz, S. J. -Peele, R.: Klinická príručka podpornej psychoterapie. Trenčín, Vydavatelstvo F 1999. ISBN 80-967277-7-X.
Pach, 1. - Florian, J. aj.: Suicidální chovaní u dětí a adolescentů. Česko-slovenská pediatrie,
roč. 58, č. 1, 1998.
Parkes, C. M.: Bereavement. Studies of Grief in Adult Life. London, Penguin Books 1996.
Paulík, K.: Poradenská intervence v sociální práci. In: Psychologické poradenství v sociální
práci. Ostrava, FF OU 2002.
Pichaud, C. - Thareauová, L: Soužití se staršími lidmi. Praha, Portál 1998.
ISBN 80-7178-184-3.
Póthe, P.: Dítě v ohrožení. Praha, G plus G 1996. ISBN 80-901896-5-2.
Praško, J. a kol: Stop traumatickým vzpomínkám. Praha, Portál 2003.
ISBN 80-7178-811-2.
Praško, J.: Pomoc v zoufalství a beznaději, aneb Jak překonat depresi. Praha, Grada 1998.
Price, R. H.: Psycííosoc'.it Impact of Job Loss on Individuals and Families. Current Directions
in psycholccical Sc.'ence, i, 1992.
Přidalová, M.: Pr-;č je moderní smrt iabu? Sociologický časopis, č. 3, roč. 34, 1998.
Rolland, J. S. A.niticipatory loss: A family systems developmental framework. Family Process, 29, 3, : 990, Si. 229-2-4.
Říčan, P. - Krejčířová, D a kol. • Dětská klinická psychologie. Praha, Grada Publishing 1997.
Říčan, P.: Cesta životem. Praha, Pyramida 1990.
Schmidbauer, W. • Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha, Portál 2000.
ISBN 80-7178-312-9.
Skalík, [.: S Ivanem Skalíkem o placení psychoterapie. Psychologie dnes, č. 6, 2001, roč. 7,
ss. 6-7. ISSN: 1211-5886.
Sloman, L - Konstantareas, M.: Why families of children with biological deficits require
a systems approach. Family Process, 29, 1990, ss. 417^29.
Sopková, E.: Násilie páchané na ženách v rodine - mlčať, alebo konať. In: Sociálna práca ľudské práva - vzdelávanie dospelých. Zborník referátov z vedecké konferencie s medzinárodnou účasťou. Prešov 24. - 25. 11. 1998. ISBN 80-8885-49-3.
Strategie rozvoje lidských zdroju pro Českou republiku. Praha Národní vzdělávací fond 2003.
Striebel, J.: Krizová intervence u klientů se sebevražednými úvahami. Přednáška pro studenty
sociální práce. ZSF OU, Ostrava 1994.
Sýkorová, D.: Staří lidé v rodině. In: Hodovsky, I. -Dopita, M.: Etika a sociální deviace. Olomouc, UP 2002. ISBN80-7182-049-0.
LITERATURA
/
191
Sýkorová, D.: Staří lidé v rodině. In: Hodovský, I. -Dopita, M. (eds.): Etika a sociální deviace.
Sborník příspěvků z 5. mezinárodní etické konference, Pedagogická fakulta UP Olomouc, 2.-3. 12. 1999. Olomouc, Nakladatelství Olomouc, s.r.o. 2002.
Synková, J.: Vnímání spolupráce sociálními pracovníky ve vztahu k problematice Child Sexual Abouse. Sociální práce/Sociálna práca. 0/2001, 1/2002, ss. 100-111.
ISSN 1213-6204.
Šmausová, G.\ Vergewaltigung von Mánnern durch Manner. In: KünzelCh. (Hg.): Vergewaltigung - Brüche und Kontinuitäten in der kulturellen Codierung sexueller Gewalt in drei
Jahrhunderten (18. bis 20. Jh.), Nomos, Baden-Baden 2003.
Špatenková, N.: Problematika zdraví a nemoci. Olomouc, UP 2003. ISBN80-244-0648-9.
Špatné zacházení se starými lidmi doma. Informace pro pracovníky státní správy, veřejného
sektoru a dobrovolných organizací, www.gerontocentrum.cz/gema/old/syndrom.html,
12. 2. 2003.
Taročková, T.: Smútkové poradenstvo ako vynárajúca sa oblasť psychologického poradenstva.. Československá psychologie 39, 1995.
Taročková, T.: Životné straty z biodromálneho aspektu. Československá psychologie 36,
1992.
Tobiášova, D.: Telefonická krizová intervence. Ročníková práce, FF UP Olomouc, 2002.
Úlehla, L: Umění pomáhat. Písek, Renesance 1996.
ÚZ č. 360 Zákon o rodině, zákon číslo 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, Sagit
Ostrava.
ÚZ č. 370 Občanský zákoník, zákon číslo 101/2000 Sb.. o ochraně údajů a o změně některých
zákonů, Sagit Ostrava.
ÚZč. 371 Sociální zabezpečení, zákon číslo 582/1991 Sb. v platném znění, o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, Sagit Ostrava.
Vágnerová, M. - Had] Moussová, Z. - Stech, S.: Psychologie handicapu. Praha, Karolinum
1992.
Vaničková, E. -Provazník, K. - Hadj-Moussová, Z.: Sexuální násilí na dětech. Praha, Portál
1999. ISBN 80-7178-586-6.
Vaničková, E. - Provazník, K. - Hadj-Moussová, Z.: Sexuální zneužívání dětí I. Praha, Karolinum 1997. ISBN 80-7184-479-9.
Vaničková, E. -Provazník, K. -Hadj-Moussová, Z.: Sexuální zneužívání dětí II. Praha, Karolinum 1997. ISBN 80-7184-878-6.
Vizinová, D. - Preiss, M.: Psychické trauma a jeho terapie (PTSD). Praha, Portál 1999.
ISBN 80-7178-284-X.
192 /
Vodáčková, D. a kol.: Krizová intervence. Praha, Portál 2002. ISBN 80-7178-696-9.
Vojtík, V. a kol.: Dětská a dorostová psychiatrie pro dětské sestry. Brno, IPVZ 1991, s. 125.
Voňková, J.: Vaše právo! Právní pomoc ženám, obětem domácího násilí. Praha, ProFem o.p.s.
2002.
Vybíral, Z.: Mění se lidská psychika v éře Internetu? Psychologie dnes, č. 1, roč. 6, 2001,
ss. 16-19.
Vymetal, J.: Lékařská psychologie. Praha, Portál 2003. ISBN 80-7178-740-X.
Vymetal, J.: Psychoterapie: Pomoc psychologickými prostředky. Praha, Horizont 1989.
Výrost, J. - Slaměník, L: Aplikovaná sociální psychologie II. Praha, Grada Publishing 2001.
ISBN 80-247-0042-5.
Výrost, J. - Slaměník, I.: Aplikovaná sociální psychologie II. Praha, Grada Publishing 2001.
ISBN 80-247-0042-5.
Williams, T. - Douds, J.: Crisis intervention and counseling by Telephone. Charles C. Thomas Publ., USA 1973.
:
Williams, T. - Douds, J.: The Unique Contribution of Telephone Therapy. In: Crisis Intervention and Counseling by Telephone. Chailes C. Thomson Publ. 1973, ss. 80—88.
Wolf, R. S.: The nature and scope of elder abuse. Generations 24, 2, 2000 ss 6-12.
Wood, B. L: A developmental biopsychosocial approach to the treatment of chronic illness in
children and adolescents. In: Mikesell, R. -Luster/nan, D. -McDaniel, S. (eds.): Integrating family therapy. Handbook of family psychology and systems theory. Washington, American Psychological Association 1995, ss. 437-455.
Worden, W. J.: Grief Counselling and Grief Therapy. London, Routledge 1997.
Worden, W. J.: Grief Counselling and Grief Thetapy. (A Handbook for the Mental Health
Practitioner). New York, Springer Publishing Company 1982.
Wysocka, A. - Wciórka, J.: Zachowania samobójcze. Psychiatria praktyczna dla lekarza rodzinnego. Warszawa, Instytut Psychiatrii i neurologii 1992.
INTERNETOVE ODKAZY
www.annor.ce.cz
www.avizo.cz
www.axial.cz
www.billancpartners.cz
www.cvoline.cz
LITERATURA
/
www.c/.so.cz/csu/edicniplan.nsf/publ/B 1E0EAB222167DF8C1256C67()037F973/$File/
401201ve.pdf
www.grafton-group cz
www.hillinler.net
www.hofirek.cz
www.ihned cz
www.ihned.cz/kariera
www.iníbjob.c^
www.jobmaster.cz
www.jobs.cz
www.jobshop.cz
www.mpsv.cz/sociální služby
www.prace.cz
www.personae.cz
www personal.cz
.. .
www pwrsonagrata.cz
www.personalconsult.cz
www personel.cz
www pnlezitost.cz
www.roberthalf.cz
www.start.cz
www.stunite.cz
www.synergie-recruitment.cz
www.takeit.cz
www.telekom.jobs.cz
www.tmpw.cz
www.uzis.cz/cz/archiv99/44tab.htmttg2
www.volna-mista.cz
www.wizard.cz
www.wrightson.cz
www.zdrava-rodina.cz/med/med498/m498_40.html
J
193
REJSTŘÍK
REJSTŘÍK
- sociální 15
anonymita
- ínterventa 28
-klienta 28,41
azylové domy 117
K
I
klíč vizuální 28
klient
- kompetentní 34
- v akutní situaci 27
-v krizi 19,24
krize
- individuální 88
- krizového ínterventa 44
- plán řešení 20
-příčiny 19
- příznaky (projevy) 19
- rodinná 79
krizová intervence 15
-aktivity 17
- dokumentace 20
-etapy 19
- formy 23
-internet 3 9 ^ 0
- model dle Golanové 21
- pomoc rodině 80
- pracovník 44, 46
- pracovník - laik 43
- pracovník - profesionál 43
- právní aspekty 49
- sebevražda 145
- specifické znaky 16
- telefonická 26, 29-30, 146
- u pozůstalých 73
-znásilnění 123-124
krizové centrum 23
- tým 24
- úkoly 24
internet
- linka důvěry 41
- využití v krizové intervenci 25, 39-41
intervence
-krizová 15
linka důvěry 24,26,29, 134
- na Internetu 41
- pracovník 30-32, 35
B
bariéry
- geografické 27
- komunikační 41
bezpečí
-pocit 16-17
-zajištění 19
Č
ČAPLD 27
D
dotazování 33
E
Etický kodex 49
- pracovníka linky důvěry 26
-NASW 49
H
handicap 65
hospitalizace 20, 23
/
195
196
/
M
manipulace 37
mlčení klienta 31
mlčenlivost 49
mobilizace sociální opory 20
N
narození dítěte 99
násilí 103
- n a dětech 126, 128
- na mužích 134
- na seniorech 130,132
- n a ženách 105, 108, 112, 121
-v rodině 98, 103-104
naslouchaní aktivní 32
nemoc 63
nezaměstnanost 85-86
O
ohrožení 16,26
ochrana osobních údajů 50
opora sociální 20
otázka
- konstruktivní 34
- zázračná 34
oznamovací povinnost 51
pláč 31
pian bezpečnostní' 115
pomoc
- ambulantní 23
- distanční 23-26
- formalizovana 93
- internetová 24
-lékařská 15
-materiální 16
- neformální 93
-odborná 116
- okamžitá 16, 27
-právní 15
- prezenční 23
-psychologická 15
-sociální 15
- technicke prostředky 25
- telefonická 24
poradenství 95
postiženi zdravotní 63-64
posttraumaticka stresová porucha 46, 59, 108
pozůstali 72
sebevražda 137
- demonštratívni 144
- děti a dospívající 143
- krizová intervence 145
- motivy 138
-myty 139
- rizikové faktory 137
-signály 141
smích 31
smrt blízkého člověka 69
smutek 57, 59, 63, 69
-nevyřešený 66
- projevy 55
- stadia 56
sociálně-právní poradenství 49, 117-118
sociální izolace 24
sociální role 64
stigmatizace sociální 41,79
syndrom
- prázdného hnízda 98
- Ringelův presuicidální 142,146
- traumatu znásilnění 122
- vyhoření 44, 46
- zavírajících se dveří 98
telefonáty
- agresivní 36
- sexuálně zaměřené 38
- stálých volajících 36
terapie 95
truchlení 55-56,69,73
-fáze 70
Z
zármutek viz smutek
znásilnění 121
- krizová intervence 123-124
-prožívaní 124
zneužívaní sexuální 98
ztráta 55
- akceptace 64
-bezpečí 58-59
- dětství 98
- funkcionální 63
- intrapsychická 77
- materiální 57
REJSTŘÍK / 197
- minulosti 58
-očekávání 77-78
-role 97
- rolová 85
-systémová 100
- typologie 56
- v důsledku katastrof a válek 59
- vztahová 69
- zaměstnaní 86-87
NAKLADATELSTVÍ
GRADA
EDIČNÍ ŘADA
PSÝCHÉ
Mediace
Způsob řešeni mezilidských
konfliktů
Lenka Holá
Kniha seznamuje se zakiadnimi
charakteristikami mediace s jejími
teoretickými východisky principy
' ' f ahy a samotným procesem
m»diace informuje take o ruznycí
mediacmch přístupech stylech
a technikách pozornost je venovaná
roji Tiediaíora a kompetencím pro
vyKOn jeho profese Mediace se uziva
pn resem ínterpersonalnich konfliktu
\ ne.,ruzne|sich oblastech společenské
oraxe Pn mediaci neutrální
kvalifikovaná osoba napomáha
účastníkům konfliktu vzájemnému
dorozumívaní jejím cílem je dosazeni
spokojenosti s procesem a výsledkem
resem konfliktu Tuto metodu
komunikace využívají psychologové
sociologové právnici a sociálni
pracovnici
Publikace z nakladatelství Grada Publishing si im z e objednat v Zákaznickém servisu nakladatelství
ČR Grada Publishing a s
U Průhonu 22 170 00 Praha 7
tel +420 220 386 511
fax +420 220 386 400
e-mail obchod@gradapublishing cz
www grada cz
SR -Grada Slovakia s r o
Moskovská 29 81108 Bratislava
tel 02 / 556 45 189
fax 02 / 556 45 289
e mail grada@grada sk
www grada sk
MaPs040422s1
EDIČNÍ ŘADA
PSÝCHÉ
NAKLADATELSTVÍ
GRADA
-aw?
Rodmna terapie
Systemicke a narativm
přístupy
Sarka Gjuncova Jin Kubická
t
Publikace propojuje vyklad teorie
i
s praktickými ukázkami rodinných
1
pnbehů a terapeutických problémů
j
Cílem je vysvětlit aplikaci teorie
v konkrétních situacích Terapie je
i
chápana jako proces pn kterém
klienti společné s terapeutem
hledají novy pohled na resene
problémy V učebnici je popsaná
i systemicka prace s jednotlivcem
a uplatnení systemickeho myslení
u sirsich systému Teoretické zdroje
rodinne terapie jsou napríklad
184 stran
199 Kč 303 Sk
teorie komunikace postmoderni
ISBN 80 247 0415 3
filozofie gender studies Text je
určen psychologům psychiatrům
pracovníkům v oblasti sociálni prace
a andrapogiky a především studentům
těchto oboru
i
Publikace z nakladatelství Grada Pubhshi g <
ČR Grada Publishing as
tel +420 220 386 511
fax +420 220 386 400
e-mail obchod@gradapublishmg cz
www grada cz
luzeíc objednat v Zákaznickém servisu nakladatelství
SR Grada Slovakia s r o
tel 02/556 45 189
fax 02/556 45 289
e mail grdda@grada sk
wwwgrada sk
MaPs040422s2
NAKLADATELSTVÍ
GRADA
EDICNIRADA
PSÝCHÉ
Úspěšná peče o člověka
s demenci
Jitka M Zgola
Publikace odpovídá na otázku
jak tvont udržet a rozvíjet v ztah
s člověkem postiženým va" lou
nemoci která tento vztah
ďezuje
a cín iei obtížným Podav<s iicsn
techn ^ke návody ale hledá te^
odpoved na otázku proč se
nemocny človek chova ta'' jak se
chova jak mu můžeme po-ozi. net
a tím i pomoci Jde o odbornou
publikaci určenou profesionálním
pečovatelům z geriatrických
zařízeni zdravotníckych i sociálních,
studentům i rodinným příslušníkům
232 stran
239 Ke 359 Sk
Knihu lze použit i pro oblast
ISBN 80 247 0183 9
pece o osoby s jiným závazným
postižením
Publikace z nakladatelství Grada Publishing si můžete objednat v Zákaznickém servisu nakladatelství
CR Grada Publishing a S
tel +420 220 386 511
fax +420 220 386 400
e-mail obchod@gradapubhshingcz
www grdda cz
I
%
j
Wjffi^
JUH»!
"
^
w^w^S
S R
Grada Slovakia s r o
tel 02/556 45 189
fax 02/556 45 289
e mail grada@gradd sk
wwwgradask
MaPs040422s3
Publikace čerpající z bohatých praktických zkušeností autorského kolektivu
seznamuje pracovníky takzvaných pomáhajících profesí se základy krizové
intervence, s jejími etapami, formami a právními aspekty. Autoři nabízejí
krizovým interventům strategie a techniky řešení nejčastějších typů krize
vyskytujících se v sociální práci a klinické praxi, zaměřují se zejména na krizi pramenící ze ztráty. Odborný text doprovází množství příkladů, příběhů
akazuistik.

Krizová intervence pro praxi

Transkript

Podobné dokumenty

Psychologie pro pomáhající profese

Krizové a obtížné situace v ordinaci praktického lékaře 6