Untitled

2
Sleigh Ride
Dick Francis
3
4
Dick Francis
Sleigh Ride
Dick Francis
Chladná zrada
1
1
Cold grey water lapped the flimsy looking sides of the
fibre-glass dinghy, and I shivered and thought of the five
hundred feet straight down to the sea-bed underneath.
An hour out of Oslo with the outboard motor stilled and
my friend Arne Kristiansen taking all afternoon to answer
some simple questions.
A grey day, damp, not far from rain. The air sang in my
ears with stinging chill. My feet were congealing. The October temperature down the fjord was giving the land a
twenty degree lead towards zero, and of the two of us
only Arne was dressed for it.
Where I had a shower proof jacket over an ordinary suit
and no hat, he had come equipped with the full bit: a red
padded cap with ear flaps fastened with a strap under his
chin, blue padded trousers tucked into short wide-legged
gumboots, and a red padded jacket fastened up the front
with silver coloured press studs. A glimpse of black and
yellow at the neck spoke of other warm layers underneath.
He had arranged on the telephone to meet me at the
statue in the Radhusplassen by the harbour, brushing
aside my suggestion that he should come to the Grand
Hotel, where I was staying. Even in those wide open
spaces he had gone muttering on about being overheard
by long range bugging machines (his words) and had finally insisted on taking to the dinghy. Knowing from past
experience the quickest way in the end to deal with his
perennial mild persecution complex was to go along with
it, I had shrugged and followed him along the quay to
where the small pale green craft bobbed beside a flight of
steps.
I had forgotten that it is always very much colder out on
open water. I flexed the stiffening fingers inside my pockets and repeated my last question.
"How would you smuggle sixteen thousand stolen kroner
out of the country?"
For the second time, I got no answer. Arne produced answers as prodigally as tax collectors offer rebates.
He blinked slowly, the dropping of the eyelids marking
some intermediary stage in the chess-like permutations
going on in his head. He was no doubt, as always, considering every foreseeable consequence: if answer A might
produce any one of five responses, and answer B lead on
to six subsidiary questions, wouldn't it be wiser to answer
C, in which case, though…
It made conversation with him a trifle slow.
I tried a little prompting. "You said it was all in coins and
used notes of small denominations. How bulky? Enough to
fit in a small sized suitcase?"
He blinked .
"Do you think he just walked out with it through the customs?"
He blinked.
"Or do you think he is still somewhere in Norway?"
Arne opened his mouth and said grudgingly, "No one
knows."
I tried some more. "When a foreigner stays in one of
your hotels, he has to fill in a form and show his passport.
These forms are for the police. Have your police checked
those forms?"
Pause.
"Yes," he said.
"And?"
"Robert Sherman did not fill in any form."
"None at all? What about when he arrived from England?"
Studená, šedavá voda omývala chatrně vyhlížející boky
sklolaminátového člunu a já se otřásl při pomyšlení, jak
hluboko pod námi leží mořské dno.
Byli jsme hodinu plavby od Oslo, motor mlčel a Arne
Kristiansen si dával načas. Trvalo mu celé odpoledne, než
se odhodlal odpovědět na několik jednoduchých otázek.
Zataženo, vlhko, schylovalo se k dešti. Studený vítr mi
zpíval do uší a nohy jsem měl jako kus ledu. V říjnu byla
teplota ve fjordu podstatně nižší než na pevnině, a jen
jeden z nás byl na takovou zimu patřičně oblečený.
Zatímco já měl přes běžný oblek jen nepromokavou
bundu a na hlavě nic, můj společník byl vybavený dobře.
Na hlavě červenou prošívanou čepici s klapkami na uši
uvázanými pod bradou, modré zateplené kalhoty
zastrčené do širokých gumových holínek a červenou
prošívanou bundu na zip a na patentky. Proužek černé a
žluté u krku dával tušit další izolační vrstvy.
Telefonicky jsme se domluvili, že se sejdeme u sochy na
náměstí u radnice, kousek od přístavu. Odmítl schůzku v
hotelu Grand, kde jsem byl ubytovaný, ba dokonce i na
náměstí se bál odposlechu dálkovou elektronikou (tak to
řekl). Trval na tom, že se uchýlíme na vodu. Protože jsem
už ze zkušenosti věděl, že jediný způsob jak se vypořádat
s jeho občasnými záchvaty stihomamu je vyhovět mu,
přistoupil jsem na jeho návrh. Pokrčil jsem rameny a
následoval ho k pobřežní hrázi, kde se na vodě u schůdku
kolébaly tři světlé čluny.
Neuvědomil jsem si, oč je na vodě chladněji než na
břehu. Cvičil jsem promrzlými prsty v kapsách a opakoval
svoji poslední otázku.
"Jak bys propašoval šestnáct tisíc ukradených norských
korun přes hranice?"
Opět neodpověděl. Byl na slovo skoupý jako berní
úředník na daňové odpisy.
Pomalu zamžikal a pak sklopil víčka, což bylo znamení,
že se mu v hlavě promítá další fáze šachových variací a
permutací. Nepochybně promýšlel následné možnosti:
jestliže po odpovědi A může následovat pět různých reakcí
a po odpovědi B šest, nebylo by lepší volit odpověď C? V
tom případě ovšem…
Konverzaci to výrazně brzdilo.
Snažil jsem se ho pobídnout. "Říkals, že to byly malé
bankovky a mince… Jaký objem mohly ty peníze mít?
Vešly by se do malého kufříku?"
Zamžikal.
"Myslíš, že s tím mohl přes hranici přejít snadno?"
Zamžikal.
"Nebo si myslíš, že je ještě někde tady, v Norsku?"
Neochotně promluvil: "To nikdo neví."
Zkusil jsem to jinak: "Když se tu v hotelu ubytuje cizinec,
musí vyplnit policejní přihlášku a předložit pas. Ověřila si
vaše policie tyhle přihlášky?"
Chvíle ticha.
Pak řekl: "Ano."
"A?"
"Robert Sherman žádnou přihlášku nevyplnil."
"Žádnou? A co hned po příjezdu z Anglie?"
5
"He did not stay in an hotel."
Patience, I thought. Give me patience. "Where, then?"
"With friends."
"What friends?"
He considered. I knew he knew the answer. He knew he
was eventually going to tell me. I suppose he couldn't
help the way his mind worked, but this, God help us, was
supposed to be an investigator.
What was more, I had taught him myself. "Think before
you answer any question," I'd said. So now he did.
In the three months he had spent in England learning
how the Jockey Club ran its investigation department we
had grown to know each other well. Some of the time he
had stayed in my flat, most of the time we had travelled
together to the races, all of the time he had asked and
listened and blinked as he thought. That had been three
years ago. Two minutes had been enough to resuscitate
the old warm feelings of tolerant regard. I liked him, I
thought, more because of the mild eccentric kinks than
despite.
"He stayed with Gunnar Holth," he said.
I waited.
After ten seconds he added, "He is a racehorse trainer."
"Did Bob Sherman ride for him?"
This dead simple question threw him into a longer than
ever session of mental chess, but finally he said, "Bob
Sherman rode the ones of his horses which ran in hurdle
races while Bob Sherman was in Norway. Ja. He did not
ride the horses of Gunnar Holth which ran in Flat races
while he was in Norway."
God give me strength.
Arne hadn't actually finished. "Robert Sherman rode
horses for the racecourse."
I was puzzled. "How do you mean?"
He consulted his inner man again, who evidently said it
was O.K. to explain.
"The racecourse pays appearance money to some foreign
jockeys, to get them to come to Norway. It makes the
racing more interesting for the racegoers. So the racecourse paid Robert Sherman to ride."
"How much did they pay him?"
A rising breeze was stirring the fjord's surface into proper
little wavelets. The fjord just below Oslo is not one of
those narrow canyon jobs on the Come-To-Scenic-Norway
posters, but a wide expanse of sea dotted with rocky islands and fringed by the sprawling suburbs of the city. A
coastal steamer surged past half a mile away and tossed
us lightly in its wake. The nearest land looked a lot further
off.
"Let's go back," I said abruptly.
"No, no…" He had no patience for such weak suggestions.
"They paid him fifteen hundred kroner."
"I'm cold," I said.
He looked surprised. "It is not winter yet."
I made a noise which was half laugh and half teeth beginning to chatter. "It isn't summer either."
He looked vaguely all around. "Robert Sherman had
made six visits to race in Norway," he said. "This was his
seventh."
"Look, Arne, tell me about it back at the hotel, huh?"
He attended to me seriously. "What is the matter?"
"I don't like heights," I said.
He looked blank. I took one frozen mitt out of its pocket,
hung it over the side of the boat, and pointed straight
down. Arne's face melted into comprehension and a huge
grin took the place of the usual tight careful configuration
of his mouth.
"David, I am sorry. The water to me, it is home. Like
snow. I am sorry."
He turned at once to start the outboard, and then paused
to say, "He could simply have driven over the border to
"Nepřespal v hotelu."
Trpělivost, panebože, trpělivost. "Kde spal?"
"U známých."
"Kterých?"
Chvíli váhal. Bylo mi jasné, že odpověď zná a že mi to
dřív či později řekne. Asi jinak uvažovat nedokázal, ale
kdo to s ním jako s vyšetřovatelem má vydržet!
A co víc, sám jsem ho vyučil! Říkal jsem mu: "Než
promluvíš, mysli." Tak tedy myslel.
Během tří měsíců, které strávil v Anglii, aby se poučil, jak
britský Jockey Club řídí své oddělení vyšetřování, jsme se
hodně sblížili. Občas u mne přespal, a na dostihy jsme
jezdili vždy spolu. Vyptával se, já odpovídal, on mlčky
mžikal a přemýšlel. Od té doby uběhly tři roky, stačily
však tři minuty a teplý pit vzájemného respektu se vrátil.
Měl jsem ho docela rád, a to ne navzdory jeho drobným
výstřednostem, ale spíš kvůli nim.
"Přenocoval u Gunnara Holta," řekl.
Čekal jsem.
Po několika vteřinách dodal: "To je trenér dostihových
koní."
"Sherman pro něho jezdil?"
Po téhle jednoduché otázce se ponořil do hlubokého
šachového rozjímání. Pak řekl: "Bob Sherman, když byl v
Norsku, jezdil jednoho překážkáře pro Holta. Jo. Nejezdil
pro Gunnara Holta rovináře."
Bože, dej mi sílu!
Arne ještě neskončil. "Robert Sherman jezdil koně pro
závodiště."
To jsem nechápal. "Jak?"
Znovu se poradil se svým nitrem. Zřejmě dostal zelenou,
směl podat vysvětlení.
"Závodiště platí poplatek zahraničním jezdcům, aby oni
přijeli do Norska, dostihy to dělá zajímavé pro publikum.
Závodiště platilo Roberta Shermana, aby tu jezdil."
"Kolik mu platili?"
Zvedl se mírný vítr a zčeřil vody fjordu v drobné vlnky.
Fjord blízko hlavního norského města není úzký, se
strmými břehy, jako většina lákavých fjordů na plakátech
v cestovních kancelářích, je široký, posetý drobnými
kamenitými ostrůvky, vroubený městem a předměstskými
čtvrtěmi. Necelý kilometr od nás projel dopravní parník a
pohoupal nás. Pevnina se zdála být hodně daleko.
"Jeďme zpátky," řekl jsem rozhodně.
"Ne, ne…" Neměl pražádné pochopení pro takovou
slabost. "Zaplatili mu tisíc pět set korun."
"Je mi zima," prohlásil jsem.
Zatvářil se překvapeně. "Zima ještě nenastala."
Zasmál jsem se. Zuby mi drkotaly. "Léto není."
Nesoustředěně se rozhlédl. "Robert Sherman přijel na
dostihy do Norska šestkrát, předtím. Teď to je sedmkrát."
"Arne, víš co? Dopovíš mi to v hotelu."
Vážně se na mne zadíval. "Co je špatně?"
"Nemám rád výšky."
Zatvářil se nechápavě. Vytáhl jsem z kapsy zmrzlou ruku
v rukavici a ukázal přes bort dolů na moře. Arne pochopil
a usmál se. Přestal se tvářit přísně a jako ve střehu.
"Odpusť, Davide. Rozumíš, moře je pro mne domov. Jako
sníh. Odpusť."
Šel nastartovat motor. Ještě se otočil: "Mohl snadno
přejet hranici do Švédska. Celníci koruny nehledají."
6
Sweden. The customs, they would not search for kroner."
"In what car?" I asked.
He thought it over. "Ah yes." He blinked a bit. "Perhaps a
friend drove him…"
"Start the engine," I said encouragingly.
He shrugged and gave several small nods of the head,
but turned to the outboard and pressed the necessary
knobs. I had half expected it to prove as lifeless as my
fingers, but the spark hit the gas in an orderly fashion and
Arne pointed the sharp end back towards hot coffee and
radiators.
The dinghy slapped busily through the little waves and
the crosswind flicked spray onto my left cheek. I pulled
my jacket collar up and made like a tortoise.
Arne's mouth moved as he said something, but against
the combined noises of the engine and the sea and the
rustle of gaberdine against my ears, I couldn't hear any
words.
"What?" I shouted.
He started to repeat whatever it was, but louder. I
caught only snatches like 'ungrateful pig' and 'dirty thief',
which I took to be his own private views of Robert
Sherman, British steeplechase jockey. Arne had had a bad
time since the said Bob Sherman disappeared with the
day's take from the turnstiles of Ovrevoll, because Arne
Kristiansen, besides being the Norwegian Jockey Club's
official investigator, was also in charge of racecourse security.
The theft, he had told me on the outward chug, was an
insult, first to himself, and secondly to Norway. Guests in
a foreign country should not steal. Norwegians were not
criminals, he said, and quoted jail statistics per million of
population to prove it. When the British were in Norway,
they should keep their hands to themselves.
Commiserating, I refrained from drawing his country's
raids on Britain to his attention: they were, after all, a
thousand or so years in the past, and the modern Vikings
were less likely to burn, rape, pillage and plunder than to
take peaceable photographs of Buckingham Palace. I felt
moreover a twinge of national shame about Bob Sherman:
I had found myself apologising, of all things, for his behaviour.
Arne was still going on about it: on that subject unfortunately he needed no prompting. Phrases like 'put me in an
intolerable position' slid off his tongue as if he had been
practising them for weeks-which, on reflection, of course
he had. It was three weeks and four days since the theft:
and forty-eight hours since the Chairman of the racecourse had telephoned and asked me to send over a British Jockey Club investigator to see what he could do. I
had sent (you will have guessed) myself.
I hadn't met the Chairman yet, nor seen the racecourse,
nor ever before been to Norway. I was down the fjord
with Arne because Arne was the devil I knew.
Three years earlier the hair now closely hidden under the
red padded hood had been a bright blond fading at the
temples to grey. The eyes were as fierce a blue as ever,
the wrinkles around them as deep, and the bags below a
good deal heavier. The spray blew on to skin that was
weather-beaten but not sunburned, thick-looking impervious yellowish-white skin lumped and pitted by fortysomething winters.
He was still breaking out in bursts of aggrieved halfheard monologue, trudging along well-worn paths of resentment. I gave up trying to listen. It was too cold.
He stopped in mid-sentence and looked with raised eyebrows at some distant point over my left shoulder. I
turned. A large speedboat, not very far away, was slicing
down the fjord in our general direction with its bow waves
leaping out like heavy silver wings.
I turned back to Arne. He shrugged and looked uninter-
"Jakým autem by jel?"
Zamyslel se. "Jo…" Zamžikal. "Mohl jet s kamarádem…"
"Nastartuj!"
Pokrčil rameny, pokýval a stiskl příslušné knoflíky u
motoru. Skoro jsem očekával, že motor budě stejně ztuhlý
jako moje prsty a že nenaskočí, ale jiskra zasáhla palivo
tak, jak se patří, motor ožil a Arne zamířil přídí směrem ke
kávě a ústřednímu topení.
Člun šplouchal po drobných vlnách a boční vítr mi vál
slanou spršku do obličeje. Přitáhl jsem si límec bundy přes
tváře a zatáhl hlavu jako želva.
Viděl jsem, že se Arnemu pohybují rty, že něco říká, ale v
hluku motoru, moře, větru a šustění kabátu kolem uší
jsem neslyšel ani slovo.
"Cos říkal?" zahulákal jsem.
Znovu, hlasitěji opakoval, co řekl. Zaslechl jsem jen
útržky, jednotlivá slova jako 'špinavý zloděj' a 'nevděčný
padouch'. Pochopil jsem, že projevuje svůj osobní názor
na britského jezdce Roberta Shermana. Arne měl těžký
život od chvíle, kdy Robert Sherman zmizel současně s
penězi, vybranými na závodišti Ovrevoll na vstupném.
Arne Kristiansen byl nejen oficiální vyšetřovatel norského
Jockey Clubu, ale nesl taky zodpovědnost za bezpečnost
na závodišti.
Když jsme pluli z Oslo, prohlásil, že krádež pociťuje jako
osobní urážku i jako urážku Norska. Prý se nesluší, aby
hosté kradli u hostitele. Norové prý nejsou zločinci. Na
důkaz toho ocitoval různé statistické údaje na milion
obyvatel. Prý když jsou Britové v Norsku, měli by mít ruce
ve vlastních kapsách.
Sympatizoval jsem s ním a zdržel se komentáře.
Nepřipomněl jsem mu, kolikrát jeho krajané připluli do
Británie loupit. Bylo třeba uznat, že moderní Vikingové
neprojevují sklon k vypalování sídel, násilněním a
loupežím, ale že se omezují na mírumilovné, neškodné
fotografování Buckinghamského paláce. Trochu jsem se za
Roberta Shermana jako Brit styděl a přistihl jsem se při
tom, že se za něj ospravedlňuju.
Arne se rozčiloval dál, v tom nebylo třeba ho
povzbuzovat. Zaslechl jsem útržky vět jako 'pro mne
nemožná situace', které říkal s takovou bravurou, jako by
je měl nacvičené. Uvědomil jsem si, že je asi nacvičené
má. Od krádeže uběhly tří týdny a čtyři dny. Od chvíle,
kdy předseda dostihového výboru zatelefonoval do
britského Jockey Clubu a požádal mne, abych do Norska
vyslal vyšetřovatele, uběhlo čtyřicet osm hodin. Vyslal
jsem sám sebe (jak jste správně pochopili).
S předsedou jsem se ještě nesetkal a zdejší závodiště
neviděl. Nikdy předtím jsem v Norsku nebyl. Byl jsem na
lodi ve fjordu, protože Arne byl jediný, koho jsem v
Norsku znal.
Vlasy, schované pod čepicí, měl před třemi lety plavé,
prokvetlé na spáncích. Oči měl stejně modré jako dřív,
vrásky kolem očí taky stejné, ale váčky pod očima mu
ztěžkly. Sprška slané vody dopadala na jeho větrem
ošlehané tváře, na silnou, čtyřiceti lety poznamenanou,
neopálenou, bledou, odolnou kůži.
Nepřestával vést rozhněvaný monolog, setrvával se svojí
ukřivděností na dobře vyšlapané stezce. Už jsem se ani
nesnažil ho poslouchat, bylo mi příliš zima.
Vtom se uprostřed věty zarazil, povytáhl obočí a zadíval
se do dálky, kamsi za moje levé rameno. Ohlédl jsem se.
Mířil k nám větší, rychlý motorový člun, protínal vody
fjordu ostrou přídí, o kterou se tříštily vlny jako stříbrné
perutě.
Otočil jsem se k Arnemu. Pokrčil rameny a tvářil se
7
ested, and the outboard chose that moment to splutter
and cough and choke to silence.
"Fanden," said Arne loudly, which was nothing at all to
what I was saying in my head.
"Those people will help us," he announced, pointing at
the approaching speedboat, and without hesitation he
stood up, braced his legs, and waved his scarlet clad arms
in wide sweeps above his head.
Twisting on my bench seat, I watched the speedboat
draw near.
"They will take us on board," Arne said.
The speedboat did not seem to be slowing down. I could
see its shining black hull and its sharp cutting bow, and
the silver wings of wave looked as high and full as ever.
If not higher and fuller.
I turned to Arne with the beginnings of apprehension.
"They haven't seen us," I said.
"They must have." Arne waved his arms with urgent acceleration, rocking the dinghy precariously.
"Hey!" Arne shouted to the speedboat. And after that he
screamed at it, in Norwegian.
The wind blew his words away. The helmsman of the
speedboat didn't hear, didn't see. The sharp hard shining
black prow raced straight towards us at forty knots.
"Jump!" yelled Arne, and he jumped. A flash of scarlet
streaking into the sea.
I was slow. Thought perhaps that the unimaginable
wouldn't happen, that the bow wave would toss the dinghy clear like it would a swan, that the frail craft would
bob away as lightly as a bird.
I tumbled over the side into the water about one second
before the bow split the fibre-glass open like an eggshell.
Something hit me a colossal bang on the shoulder while I
was still gasping from the shock of immersion and I went
down under the surface into a roaring buffeting darkness.
People who fall off boats die as often from the propellers
as from drowning, but I didn't remember that until the
twin screws had churned past and left me unsliced. I
came stuttering and gulping to the daylight in the jumbled
frothing wake and saw the back of the speedboat tearing
away unconcernedly down the fjord.
"Arne," I shouted, which was about as useless as dredging for diamonds in the Thames. A wave slapped me in
the open mouth and I swallowed a double salt water,
neat.
The sea seemed much rougher at face level than it had
done from above. I floundered in high choppy waves with
ruffles of white frothing across their tops and blowing into
my eyes, and I shouted again for Arne. Shouted with intensifying concern for him and with fear for myself: but
the wind tore the words away and battered them to bits.
There was no sign of the dinghy. My last impression was
that it had been cut clean into two pieces, which were
now, no doubt, turning over and over in a slow sink down
to the far away sea-bed.
I shuddered as much from imagination as from cold.
There was no sight anywhere of Arne. No red-padded
head, no red waving arms above the waves, no cheerful
smile coming to tell me that the sea was home to him and
that safety and hot muffins were this way, just over here.
Land lay visible all around me in greyish misty heights.
None of it was especially near. About two miles away, I
guessed, whichever way I looked.
Treading water, I began to pull my clothes off, still looking desperately for Arne, still expecting to see him.
There was nothing but the rough slapping water. I
thought about the speedboat's propellers and I thought
about Arne's wide legged gumboots which would fill with
water in the first few seconds. I thought finally that if I
lhostejně. V tu chvíli však náš motor škytl a zhasl.
"Fanden," ulevil si Arne. Mne napadala silnější, jadrnější
slova anglická.
"Tamti lidé nám přijdou pomoct," prohlásil Arne a ukázal
na blížící se rychlý člun. Bez dalšího zaváhání vstal,
rozkročil se a začal mohutně mávat pažemi v červených
rukávech nad hlavou.
Posadil jsem se bokem a sledoval blížící se loď.
"Vezmou nás na palubu," řekl Arne.
Blížící se člun nezpomaloval. Viděl jsem jeho mohutné,
lesklé černé boky a ostrou příď. Perutě z vodní tříště po
stranách přídě prorážející vodu byly čím dál tím
mohutnější.
Vyšší a mohutnější.
Neklidně jsem se otočil k Arnemu. "Nevidí nás," řekl
jsem.
"Musí nás vidět." Arne nepřestával zuřivě mávat rukama,
až nebezpečně rozkolébal loďku.
"Haló!" volal. A ještě něco norsky.
Vítr mu odvál slova od úst. Kormidelník na velkém člunu
ho neviděl ani neslyšel. Ostrý kýl mířil rychlostí čtyřiceti
uzlů přímo na nás.
"Vyskoč!" křikl Arne a skočil. Červená se mihla a zmizela
v moři.
Já nebyl tak rychlý. Nechtěl jsem věřit, že se stane, co se
stalo, že kýl člunu vyhodí naši loďku do vzduchu jako
pírko.
Spadl jsem přes bort do moře vteřinu předtím, než se
sklolaminátová skořepina rozpoltila. Cosi mne vší silou
uhodilo do ramene, sotva jsem se ponořil. Sjel jsem jak
blesk do temné, studené hlubiny.
Lidi, kteří přepadnou přes palubu, usmrtí častěji lodní
šroub než moře samo. Než jsem si to však stačil
uvědomit, loď i se dvěma šrouby už mne minula a já byl
celý. Vyplaval jsem na hladinu a lapal po vzduchu ve
zčeřené brázdě vody za lodí. Díval jsem se za rychlým
člunem, uhánějícím lhostejně dál.
"Arne!" křičel jsem, ale bylo to, jako by se člověk potápěl
v Temži pro jeden jediný diamant. Do otevřených úst mi
šplouchla vlna. Polkl jsem nepříjemně vydatnou dávku
nezředěné slané vody.
Když je člověk přímo v moři, zdají se mu vlny mnohem
větší, než když se na ně dívá z člunu. Motal jsem se ve
zpěněné vodě a pěna mi stříkala do očí. Znovu jsem volal
Arneho. Křičel jsem čím dál tím hlasitěji. Měl jsem strach.
Strach o něj i o sebe. Vítr mi ale odnášel slova od úst a
roztrhal je na kousky.
Z naší loďky nezbylo nic. Matně jsem si pamatoval, že se
rozpoltila na dvě poloviny. Ty se teď asi zvolna
převalovaly a klesaly ke vzdálenému dnu.
Při té představě jsem se otřásl nejen zimou.
Po Arnem nikde ani stopy. Nikde ani stopy po červené
čepici, žádné červené paže se neukázaly nad vzdutou
hladinou. Marně jsem hledal jeho úsměv, kterým by mne
ubezpečil, že moře je jeho domov a že bezpečí a horké
vdolky jsou tamhle tím směrem.
Na všech stranách jsem viděl zemi, zdvihala se vysoko
nad moře jako šedomodrý přízrak. Ať jsem se podíval na
kteroukoli stranu, připadalo mi, že je daleko, nejmíň
kilometr.
Šlapal jsem vodu a svlékal se přitom. Zoufale jsem se
rozhlížel po Arnem, nepřestával jsem doufat, že se objeví.
Nic, jen nelítostná rozbouřená hladina. Vzpomněl jsem si
na lodní šrouby velkého člunu a na Arneho těžké holínky,
které se jistě okamžitě naplnily vodou. Nakonec jsem si
uvědomil, že jestli se nesmířím se skutečností, že Arne už
8
didn't accept that Arne was gone and get started shorewards, I was very likely going to drown on that spot.
I kicked off my shoes and struggled with the zip of my
raincoat. Ripped open the buttons of my suit jacket underneath and shrugged out of both coats together. I let go
of them, then remembered my wallet, and although it
seemed crazy I took it out of my jacket pocket and
shoved it inside my shirt.
The two coats, waterlogged, floated briefly away and
started to go down out of sight. I slid out of my trousers,
and let them follow.
Pity, I thought. Nice suit, that had been. The water was
very cold indeed.
I began to swim. Up the fjord. Towards Oslo. Where else?
I was thirty-three and hardy and I knew more statistics
than I cared to. I knew for instance that the average human can live less than an hour in water of one degree
centigrade.
I tried to swim unhurriedly in long undemanding strokes,
postponing the moment of exhaustion. The water in Oslo
fjord was not one degree above freezing, but at least five.
Probably not much colder than the stuff buffeting the English beach at Brighton at that very moment. In water five
degrees above freezing, one could last… well, I didn't actually know that statistic. Had to take it on trust. Long
enough anyway to swim something over two miles.
Bits of distant geography lessons made no sense. "The
Gulf Stream warms the coast of Norway…" Good old Gulf
Stream. Where had it gone?
Cold had never seemed a positive force to me before. I
supposed I had never really been cold, just chilled. This
cold dug deep into every muscle and ached in my gut.
Feeling had gone from my hands and feet, and my arms
and legs felt heavy. The best long-distance swimmers had
a nice thick insulating layer of subcutaneous fat: I hadn't.
They also covered themselves with water-repelling grease
and swam alongside comfort boats which fed them hot
cocoa through tubes on demand. The best long-distance
swimmers were, of course, usually going twenty miles or
so further than I was.
I swam.
The waves seemed frighteningly big: and I couldn't see
where I was aiming unless I lifted my head right up and
trod water, and that wasted time and energy.
The nearest-looking land seemed to my salt-stinging
eyes to be as far away as ever. And surely Oslo fjord
should be a Piccadilly Circus of boats? But I couldn't see a
single one.
Dammit, I thought. I'm bloody well not going to drown.
I'm bloody well not.
I swam.
Daylight was slowly fading. Sea, sky, and distant mountains were all a darker grey. It began to rain.
I travelled, it seemed, very slowly. The land I was aiming
for never appeared to be nearer. I began to wonder if
some current was cancelling out every yard I swam forward: but when I looked back, the land behind was definitely receding.
I swam mechanically, growing tired. Time passed.
A long way off, straight ahead, pinpricks of light sprang
out against the fading afternoon. Every time I looked,
there were more. The city was switching on in the dusk.
Too far, I thought. They are too far for me. Land and life
all around me, and I couldn't reach them.
An awful depth beneath. And I never did like heights.
A cold lonely death, drowning.
není, a jestli nevyrazím k pevnině, na místě se utopím.
Odkopl jsem boty a rozepnul a svlékl bundu i sako. Pak
jsem si uvědomil, že mám v kapse saka náprsní tašku.
Vytáhl jsem ji z kapsy a zastrčil pod košili.
Bunda i sako nasáklé vodou se chvíli pohupovaly po
hladině, než zmizely pod vodou. Stáhl jsem si kalhoty.
Taky zmizely v hloubce.
Škoda, pomyslel jsem si, byl to pěkný oblek. Voda byla
hodně studená.
Začal jsem plavat. Mířil jsem přes fjord k Oslo. Snad.
Bylo mi třiatřicet a pamatoval jsem si víc statistických
údajů, než bylo zdrávo. Věděl jsem kupříkladu, že
průměrný člověk vydrží ve vodě teploty kolem bodu
mrazu pouze necelou hodinu.
Snažil jsem se plavat klidným, vyrovnaným tempem,
abych se příliš brzy nevyčerpal. Vody fjordu nebyly na
bodě mrazu, ale o něco teplejší. Možná že voda bičující
právě v tu chvíli pobřeží u anglického Brightonu není o nic
teplejší. Jestli je ta voda pět nad nulou, mohl bych v ní
vydržet… No, tenhle statistický údaj vlastně neznám.
Musím doufat, že vydržím plavat tři kilometry.
Vybavily se mi zapomenuté vědomosti: "Golfský proud
proudí kolem norského pobřeží…" Dobrý starý Golfský
proud! Kam se poděl?
Nikdy předtím jsem si neuvědomil, že chlad má sílu. Asi
to bylo tím, že jsem nikdy předtím opravdově neprochladl,
jen mi občas byla zima. Tentokrát mi ale chlad pronikal
hluboko do svalů a pálil mě do útrob. Ruce i nohy jsem
přestal cítit, údy jsem měl těžké jak z olova. Plavci na
dlouhé vzdálenosti mívají většinou pěknou, spolehlivou
izolační vrstvu podkožního tuku. Tu já neměl. Navíc takoví
plavci bývají pomazaní voduodpuzujícími mastmi a
provázejí je pomocné čluny s horkým kakaem z trubičky
na vyžádání. Takoví plavci však většinou uplavou nejmíň o
deset až patnáct kilometrů víc, než kolik jsem hodlal
uplavat já.
Plaval jsem.
Vlny se mi zdály hrozivě mohutné. Neviděl jsem, kam
plavu. Abych viděl, musel jsem šlapat vodu, narovnat se a
natáhnout hlavu nad hladinu. Tím jsem se ale vyčerpával
a ztrácel čas.
Nejbližší kousek země byl v mých slanou vodou
obolených očích stále stejně daleko. Fjord u Oslo by se
přece měl hemžit loďkami! Nezahlédl jsem ani jedinou.
Do háje! Já se snad opravdu utopím! Zatraceně! Ne,
sakra, neutopím se!
Plaval jsem.
Pomalu se šeřilo. Moře, nebe i vzdálené hory tmavly.
Začínalo pršet.
Pohyboval jsem se velmi pomalu, aspoň se mi to zdálo.
Země jako by se vůbec nepřibližovala. Napadlo mne, že
mne možná drží na místě proud. Když jsem se však
ohlédl, viděl jsem, že se země za mnou vzdaluje.
Plaval jsem mechanicky, začínal jsem pociťovat únavu.
Plynul čas.
Daleko přede mnou se na břehu v houstnoucím šeru
začaly objevovat světelné body. Pokaždé, když jsem se
zadíval dopředu, jich bylo víc. Město se před nocí
rozsvěcovalo.
Je to příliš daleko, pomyslel jsem si, na mne je to příliš
daleko. Všude kolem je země na dohled, na zemi život,
lidé, a já k nim nemůžu.
Pode mnou byla hrozivá hloubka. Nikdy jsem neměl rád
výšky.
Smrt utopením je chladná a osamělá.
9
I swam. Nothing else to do.
When another light shone out higher up and to the left, it
took at least a minute for the news to reach my sluggish
brain. I trod water and wiped the rain and sea out of my
eyes as best I could and tried to make out where it came
from: and there, a great deal nearer than when I'd last
looked, was the solid grey shape of land.
Houses, lights, and people. All there, somewhere, on that
rocky hump.
Gratefully I veered fifteen degrees left and pressed on
faster, pouring out the carefully hoarded reserves of
stamina like a penitent miser. And that was stupid, because no shelving beach lay ahead. The precious land,
when I reached it, proved to be a smooth sheer cliff dropping perpendicularly into the water. Not a ledge, not a
cranny, to offer even respite from the effort of staying
afloat.
The last quarter mile was the worst. I could touch the
land if I wanted to, and it offered nothing to cling to.
There had to be a break somewhere, if I went far enough,
but I had practically nothing left. I struggled feebly forward through the slapping waves, wishing in a hazy way
that I could surge through warm calm water like Mark
Spitz and make a positive touchdown against a nice firm
rail, with my feet on the bottom. What I actually did was a
sort of belly-flop onto a small boat slipway bordered with
large rock slabs.
I lay half in and half out of the water, trying to get back
breath I didn't know I'd lost. My chest heaved. I coughed.
It wasn't dark, just the slow northern twilight. I wouldn't
have minded if it had been three in the morning: the cold
wet concrete beneath my cheek felt as warm and welcoming as goose feathers.
Footsteps crunched rhythmically along the quay at the
head of the slipway and then suddenly stopped.
I did a bit towards lifting my head and flapping a numb
hand.
"Hvem er der?" he said, or something like it.
I gave a sort of croak and he walked carefully, crabwise,
down the slipway towards me, a half seen, well-wrapped
figure in the rainy gloom.
He repeated his question, which I still didn't understand.
"I'm English," I said. "Can you help me?"
Nothing happened for a few seconds. Then he went
away.
So what, I thought tiredly. At least from the waist up I
was safe in Norway. Didn't seem to have the energy to
drag myself uphill till my feet were out, not just for a
minute or two. But I would, I thought, given time.
The man came back, and brought a friend. Ungrateful of
me to have misjudged him.
The companion peered through the rain and said, "You
are English? Did you say you are English?"
His tone seemed to suggest that being English automatically explained such follies as swimming in October in
shirt and underpants and lying about on slipways.
"Yes," I said.
"You fell off a ship?"
"Sort of."
I felt his hand slide under my armpit. "Come. Out of the
water."
I scraped myself onto the slipway and with their help
more or less crawled to the top. The quay was edged with
railings and posts. I sat on the ground with my back
against one of the posts and wished for enough strength
to stand up.
They consulted in Norwegian. Then the English speaking
one said, "We will take you to my house, to dry and get
warm."
"Thank you," I said, and by God I meant it.
Plaval jsem. Co mi zbývalo.
Když se přede mnou vlevo objevilo další světlo o něco
výš, trvalo hodnou chvíli, než to můj zpomalený mozek
zaznamenal. Šlapal jsem chvíli vodu a vytřel si z očí kapky
deště a slanou vodu, jak jen šlo, abych zjistil, kde se to
světlo vzalo. Viděl jsem, že tmavý obrys země už je
blízko, mnohem blíž, než jsem myslel.
Domy, světla, lidé. Někde na té tmavé skalní mase určitě
jsou.
Vděčně jsem zamířil trochu vlevo a začal dělat rychlejší
tempa. Bezhlavě jsem uvolňoval pečlivě našetřené rezervy
energie, jako kající se skrblík. Byla to hloupost, protože na
mne nečekala žádná hostinná pláž, ale strmá skála.
Nenašel jsem žádný výčnělek ani rampu, na které bych si
trochu odpočinul. Musel jsem se dál udržovat na hladině.
Poslední etapa byla vskutku nejhorší. Země byla doslova
na dosah ruky, ale nebylo čeho se na ní zachytit. Někde
přece musí být nějaká průrva, ale mně už nezbývalo sil.
Pracně jsem se pohyboval vzedmutou vodou a pomyslel
si, jak by bylo krásné proletět klidnou, teplou vodou jako
Mark Spitz a přistát u pevného zábradlí, s nohama na dně.
Nakonec jsem přistál na břiše na malém kamenném molu,
po kterém spouštěli na vodu loďky.
Ležel jsem zpola na suchu, zpola ve vodě a snažil se
chytit dech. Ani jsem si předtím neuvědomil, že jsem ho
ztratil. Dýchal jsem pracně. Kašlal jsem.
Nebyla ještě úplná tma, jen pozdní severské šero. Bylo
mi jedno, kolik je hodin, ať si jsou třeba tři ráno, hlavně
že jsou ty kamenné kvádry, na kterých ležím, tak teplé a
pohostinné jako peřina.
Někde nad mojí hlavou zazněly pravidelné kroky. Pak se
kroky zastavily.
Nadzdvihl jsem hlavu a zamával ztuhlou rukou.
"Hvem er der?" ozvalo se nade mnou.
Vydal jsem ze sebe krákavý zvuk. Muž sešel blíž ke mně
po kamenném svahu bokem, opatrně, aby neuklouzl. Viděl
jsem ho jen matně. V šeru se tmavá postava, důkladně
oblečená, rýsovala jen nejasně.
Opakoval pro mne nesrozumitelnou otázku.
"Jsem Angličan. Nemohl byste mi pomoct?"
Několik vteřin se nedělo nic. Pak se muž vzdálil.
No a co, pomyslel jsem si znaveně, jsem v Norsku aspoň
na půl těla. Na to, abych se vzepřel a vytáhl se nahoru, mi
chyběla síla. Za nějakou tu minutu snad potřebnou sílu
nastřádám. Chce to čas.
Muž se vrátil s přítelem. Bylo ode mne nehezké, že jsem
mu nedůvěřoval.
Přítel se na mne v dešti zadíval a zeptal se: "Vy jste
Angličan? Jste Angličan?"
Říkal to tak, jako by fakt, že jsem právě Angličan,
vysvětloval vše, i to, že si v říjnu jen tak plavu v košili a
spodcích, a že se povaluju po kamenech u břehu.
"Ano," řekl jsem.
"Spadl jste z lodi?"
"Tak nějak."
Cítil jsem, jak mne bere pod rameny. "Tak jdeme, ven z
vody."
Vylezl jsem na kamenný svah a s jeho pomocí jsem se
vyškrábal nahoru. Podél břehu bylo zábradlí se sloupky.
Zůstal jsem sedět na zemi, záda opřená o jeden ze
sloupků. Přál jsem si mít víc síly.
Něco si říkali norsky. Pak mi ten, který uměl anglicky,
ohlásil: "Vezmeme vás ke mně domů, tam se usušíte a
zahřejete."
"Děkuju vám," řekl jsem procítěně, z hloubi srdce.
10
One of them went away again and came back with a battered old van. They gave me the front passenger seat
though I offered to drip in the back, and whisked me
about a quarter of a mile to a small wooden house, standing near two or three others. There was no village, no
shops, no telephone.
"This is an island," my rescuer explained. "One kilometre
long, three hundred metres across." He told me its name,
which seemed to me like 'gorse'.
His living room was small and bright, and warmed by the
huge stove which took up at least a sixth of the floorspace. Seen clearly in the light he himself was a short
friendly man of middle age with hands that were used for
work. He shook his head over me and produced first a
blanket and then, after some rummaging, a thick woollen
shirt and a pair of trousers.
"You are not a sailor," he said matter of factly, watching
me fumble off my shirt and pants.
"No," I agreed.
My wallet fell on the floor. I was surprised it was still
there, had forgotten it. The Norwegian-only rescuer politely picked it up and handed it to me, smiling broadly. He
looked very like his friend.
Between hopeless bouts of shivering I told them what
had happened and asked them how I could get back to
the city. They talked to each other about it while I
dressed, first with a lot of shaking of heads but finally with
a few nods.
"When you are warmer we will take you by boat," said
the English-speaker. He looked at the wallet which lay
now on a polished pine table.
"We ask only that you will pay for the fuel. If you can."
Together we took out my sodden money and spread it on
the table. I asked them to take whatever they liked, and
after debate they chose a fifty kroner note. I urged them
to double it. It wouldn't cost so much, they protested, but
in the end they put two notes aside and dried the rest for
me quickly on the stove so that the edges curled. After
more consultation they dug in a cupboard and brought out
a bottle of pale gold liquid. One small glass followed, and
a moderate tot was poured into it. They handed it to me.
"Skol," they said.
"Skol," I repeated.
They watched interestedly while I drank. Smooth fire
down the throat, heat in the stomach, and soon a warm
glow along all the frozen veins.
They smiled.
"Aquavit," said my host, and stored the precious bottle
away ready for the next needy stranger who swam to
their doorstep.
They suggested I should sit for a while on the one comfortable-looking chair. Since various muscles were still
trembling with weakness this seemed a good idea, so I
rested while they busied themselves putting out businesslike sets of oilskins, and by the time they were kitted up
my skin had returned from a nasty bluish purplish white to
its more usual shade of sallow.
"D'you feel better?" my host observed, smiling.
"I do."
They nodded, pleased, and held out a spare set of oilskins for me to put on. They took me in a big smelly fishing boat back up the twinkle-edged fjord to the city, and it
rained all the way. I spent the journey calculating that I
had been in the water for about two hours, which didn't
prove anything in particular about the current in the fjord
or the inefficiency of my swimming or the distance I had
travelled, but did prove pretty conclusively that the temperature was more than one degree above freezing.
2
Jeden z mužů zase zmizel a po chvíli se vrátil se starou,
rozvrzanou dodávkou. Posadili mne dopředu vedle řidiče,
přestože jsem jim nabídl, že bych snad měl raději
odkapávat na zadní sedadlo. Jeli jsme rychle asi půl
kilometru k malému dřevěnému domu kousek od dalších
obytných budov. Vesnice s obchody a telefony tam
nebyly.
"Jste na ostrově," vysvětloval můj zachránce. "Je dlouhý
jeden kilometr a tři sta metrů široký." Řekl mi, jak se
ostrůvek jmenuje. Znělo to jako 'korzo'.
Obývací pokoj byl menší a jasně osvětlený. Zahřál jsem
se u velkých kamen, zabírajících přinejmenším šestinu
místnosti. Na světle jsem viděl, že můj hostitel je menší,
dobromyslný člověk středního věku s upracovanýma
rukama. Potřásal nade mnou hlavou, vytáhl odněkud
přikrývku, pak se chvíli někde hrabal a přinesl mi teplou
vlněnou košili a kalhoty.
"Vy nejste námořník," poznamenal, když jsem se
nešikovně svlékal z košile a spodků.
"Ne," přikývl jsem.
Náprsní taška mi upadla na zem. Překvapilo mne, že ji
mám. Zapomněl jsem na ni. Můj norsky mluvící zachránce
mi náprsní tašku se širokým úsměvem zdvořile podal.
Podobal se svému příteli.
Mezi záchvaty neovladatelného třesu jsem oběma mužům
vyprávěl, co se stalo a zeptal se, jaké jsou možnosti
dostat se zpět do města. Probrali to spolu, zatímco jsem
se oblékal. Nejdřív vrtěli hlavami, ale pak začali
přikyvovat.
"Až se uděláte víc teplo, vezmeme vás na loď," řekl ten,
který uměl anglicky. Zadíval se na moji náprsní tašku,
ležící na stole z naleštěného borového dřeva.
"Prosíme zaplatit jen naftu, když můžete."
Společně jsme rozložili promáčené bankovky. Řekl jsem
jim ať si z nich vyberou, kolik chtějí. Po krátké poradě si
vybrali padesátikorunovou bankovku. Prosil jsem je, ať si
vezmou ještě jednu, ale oni namítali, že by to bylo moc.
Nakonec si obě bankovky vzali a ostatní mi pomohli usušit
na kamnech. Okraje bankovek se kroutily. Pak se zase
chvíli radili, otevřeli jednu zásuvku a vytáhli z ní láhev se
světlou, zlatavou tekutinou. Podali mi malou sklenici a
trochu mi nalili.
"Skol," řekli.
"Skol," opakoval jsem po nich.
Se zájmem sledovali, jak piju. Příjemný oheň mi sklouzl
do hrdla a zahřál žaludek. Netrvalo dlouho a teplo se mi
rozlilo i ve zmrzlých žilách.
Usmívali se.
"Aquavit," poznamenal můj hostitel a zase drahocennou
láhev uložil, pro dalšího potřebného ztroskotance, který
doplave k jeho prahu.
Řekli, abych si sedl na jediné pohodlné křeslo v místnosti.
Protože se mi svaly ještě chvěly slabostí, návrh jsem
přivítal. Seděl jsem a odpočíval, zatímco ti dva chystali
praktické voskované kabáty a kalhoty. Než si vše připravili
a oblékli, vrátila se mi normální barva, už jsem nebyl šedý
domodra.
"Je líp?" zeptal se mne můj hostitel s úsměvem.
"Je," přikývl jsem.
Taky kývali a podali mi impregnované oblečení. Pak mne
člunem páchnoucím rybinou odvezli světly lemovaným
fjordem k městu. Nepřestávalo pršet. Cestou jsem si
spočítal, že jsem ve vodě strávil asi dvě hodiny, což
dohromady nic nedokazovalo. Nebyl jsem o nic moudřejší,
pokud jde o moje plavecké schopnosti, ani pokud jde o
možné působení mořských proudů, či snad o vzdálenost,
jakou jsem uplaval. Jedno bylo jisté, teplota vody se
určitě pohybovala nad bodem mrazu.
2
11
They waited while I changed at the Grand, so that they
could take back the lent clothes. We parted with warm
handshakes and great camaraderie, and it was only after
they had gone that I realised that I didn't know their
names.
I would have liked nothing better than to go to bed and
sleep for half a century, but the thought of Arne's wife
waiting for him to come home put a damper on that. So I
spent the next couple of hours with various Norwegian
authorities, reporting what had happened.
When the police finished taking notes and said they
would send someone to tell Mrs Kristiansen, I suggested
that I should go too. They agreed. We went in an official
car and rang the bell of Flat C on the first floor of a large
timber house in a prosperous road not far from the city
centre.
The girl who opened the door looked enquiringly out at
us from clear grey eyes in a firm, friendly, thirtyish face.
Behind her the flat looked warm and colourful, and the air
was thick with Beethoven.
"Is Mrs Kristiansen in?" I asked.
"Yes," she said. "I am Mrs. Kristiansen."
Not in the least what I would have expected. Oddballs
like Arne shouldn't turn out to have slender young wives
with thick pale blonde hair falling in loose curls on their
shoulders. She looked away from my own less striking
face to the policeman behind me, and the eyes widened.
"I'm David Cleveland," I said. "I was with Arne this afternoon…"
"Oh were you?" she exclaimed. "Oh, do come in… I'm so
glad…"
She held the door wider and turned to call over her
shoulder.
"Arne," she said. "Arne, see who's here."
He stepped into the hall. Very much alive.
We stared at each other in consternation. My own face
must have mirrored the surprise and shock I saw on his,
and then he was striding forward with his hand outheld
and his face creasing into the most gigantic smile of all
time.
"David! I don't believe it. I have reported you drowned."
He clasped both my hands in both of his and shook them
warmly. "Come in, come in, my dear fellow, and tell me
how you were saved. I have been so grieved… I was telling Kari…"
His wife nodded, as delighted as he was.
The policeman behind me said, "It would seem Mr Kristiansen wasn't drowned after all, then," which seemed in
our high state of relief to be extremely funny. We all
laughed. Even the policeman smiled.
"I was picked up by some fisherman near Nesodden,"
Arne told him. "I reported the accident to the police there.
They said they would send a boat to look for Mr Cleveland, but they weren't very hopeful of finding him. I'd
better call them…"
"Thank you," said the policeman. "That would be helpful,"
and he smiled once more at us all and went away.
Kari Kristiansen shut the front door and said 'Do come in,
we must celebrate,' and led me through into the living
room. Beethoven was thundering away in there, and Kari
switched him off. "Arne always plays loud music when
he's upset," she said.
Out in the hall Arne busied himself with the telephone,
and among his explanatory flow of Norwegian I caught my
own name spoken with astonishment and relief.
"It is wonderful," he said, coming into the room and rubbing his hands together. "Wonderful." He gestured to me
to sit on a deep comfortable sofa near a cheerful woodburning fire. "The Nesodden police say they sent a boat
out to search for you, but it was too dark and raining and
they could see nothing."
"I'm sorry they had the trouble," I said.
Počkali, až se v Grandu převléknu, aby si mohli odvézt
zapůjčené oblečení. Rozloučili jsme se přátelsky, s
upřímným stisknutím ruky. Teprve po jejich odchodu jsem
si uvědomil, že nevím, jak se jmenují.
Ze všeho nejvíc jsem si přál jít si lehnout a prospat půl
století. Při pomyšlení na Arneho ženu jsem však to přání
pustil z hlavy. Další dvě hodiny jsem strávil hlášením o
nehodě na nejrůznějších norských úřadech.
Když na policii dopsali protokol, řekli, že někoho pošlou,
aby všechno sdělil paní Kristiansenové. Nabídl jsem se, že
půjdu taky a oni souhlasili. Jeli jsme policejním vozem a
zazvonili u bytu C v prvním poschodí velkého dřevěného
domu v pěkné čtvrti nedaleko centra.
Otevřela nám mladá, asi třicetiletá žena s příjemnou,
dívčí tváří. Zadívala se na nás tázavě jasnýma šedýma
očima. Byt se zdál být teplý a hezky barevný. Vzduch se
chvěl Beethovenem.
"Je doma paní Kristiansenová?" zeptal jsem se.
"Ano, já jsem Kristiansenová."
Byla zcela jiná, než jsem očekával. Nesluší se, aby
podivíni, jako byl Arne, měli štíhlé mladé ženy s plavými
vlasy spadajícími na ramena. Odvrátila se ode mne
(nejsem zajímavý) a zadívala se na policistu za mnou. Oči
se jí rozšířily.
"Jsem David Cleveland," představil jsem se. "Byl jsem
dnes odpoledne s Arnem…"
"Nepovídejte! Pojďte prosím dál… já jsem tak ráda…"
Otevřela zeširoka dveře a zavolala přes rameno:
"Arne! Arne, pojď se podívat, kdo přišel!"
Objevil se v hale. Naprosto živý.
Vytřeštěně jsme se jeden na druhého zadívali. Musel
jsem vypadat stejně ohromeně jako on. Vykročil mi vstříc,
ruku napřaženou, s nevídaně širokým úsměvem.
"Davide! To snad ani není možné! Ohlásil jsem, že ses
utopil." Chytil mne za obě ruce a srdečně s nimi potřásal.
"Pojď dál, pojď dál, kamaráde, musíš mi říct, jak ses z
toho dostal. Byl jsem tak zoufalý… vyprávěl jsem Kari…"
Jeho žena přitakávala a tvářila se šťastně, jako on.
Policista za mnou se ozval: "Jak se zdá, pan Kristiansen
se vůbec neutopil." Při obrovské úlevě, jakou jsme
pociťovali, se nám to zdálo velice směšné. Dali jsme se do
smíchu. I policista se usmál.
"Mne vylovili rybáři blízko Nesoddenu," vyprávěl Arne.
"Tam jsem ohlásil také nehodu na policii. Slíbili, že pošlou
člun, aby hledal pana Clevelanda. Nedoufali, že ho najdou.
Měl bych jim zavolat…"
"To by od vás bylo hezké, děkuju," řekl policista, znovu
se na nás usmál a odešel.
Kari Kristiansenová za ním zavřela a prohlásila, že to
musíme oslavit. Zavedla mne do obývacího pokoje. Tam
burácel Beethoven. Kari ho vypnula. "Arne vždy pouští
hudbu hlasitě, když má starosti," řekla.
Arne telefonoval venku v hale. Rozeznal jsem v jeho
norském vyprávění úžas, úlevu a svoje jméno.
"Je to skvělé, skvělé!" Radoval se a mnul si ruce, když
vcházel do pokoje. Pokynul mi, abych se posadil u
veselého ohně v krbu. "Nesoddenská policie prý za tebou
vyslala člun, ale byla už příliš velká tma a velký déšť, nic
neviděli."
"Je mi líto, že se tak namáhali."
12
"My dear fellow…" He spread his fingers, "It was nothing.
And now, a drink, eh? To celebrate."
He filled glasses of red wine from a bottle standing already open on a side-table.
"Arne has been so depressed all evening," Kari said. "It is
truly a miracle that you were both saved."
We exchanged stories. Arne had torn off the red clothes
and kicked his boots off instantly (I suppose I should have
known that a man at home on the sea would wear loose
gumboots), but although he had called my name and
searched around for some minutes he had caught no sign
of me.
"When I last saw you," he said apologetically, "You were
still in the dinghy, and I thought the speedboat must have
hit you directly, so when I could not see you I thought
that you must be already dead."
He had started swimming, he said, and knowing a lot
more than I did about tides and winds, had taken almost
the opposite direction. He had been picked up near the
coast by a small home-going fishing boat which was too
low on fuel to go out into the fjord to look for me. It had
however landed him in the small town where he reported
my loss, and from there he had returned by hired boat to
the city.
My story was so much the same that it could be told in
two sentences: I swam to an island. Two men brought me
back in a boat.
Arne searched among an untidy pile of papers and triumphantly produced a map. Spreading it out, he pointed to
the widest part of the fjord and showed both Kari and me
where we had been sunk.
"The worst possible place," Kari exclaimed. "Why did you
go so far?"
"You know me," said Arne, folding the map up again. "I
like to be moving."
She looked at him indulgently. "You don't like to be followed, you mean."
Arne looked a little startled, but that complex of his stood
out like Gulliver in Lilliput.
I said, "The police asked me if I saw the name of that
speedboat."
"Did you?" asked Arne.
I shook my head. "No. Did you?"
He blinked through one of those maddening pauses into
which the simplest question seemed to throw him, but in
the end all he said was: "No, I didn't."
"I don't think there was any name to see," I said.
They both turned their faces to me in surprise.
"There must have been," Kari said.
"Well… I've no impression of one… no name, no registration number, no port of origin. Perhaps you don't have
things like that in Norway."
"Yes we do," Kari said, puzzled. "Of course we do."
Arne considered lengthily, then said, "It was going too
fast… and straight towards us. It must have had a name.
We simply didn't see it."
He spoke with finality, as if the subject could hold no
more interest. I nodded briefly and let it go, but I was
certain that on that thundering black hull there had been
nothing to see but black paint. How were they off for
smugglers, I wondered, in this neck of the North Sea?
"It's a pity," I said. "Because you might have got compensation for your dinghy."
"It was insured," he said. "Do not worry."
Kari said, "It's disgraceful he did not stop. He must have
felt the bump… even a big heavy speedboat, like Arne
says it was, could not crush a dinghy without feeling it."
Hit and run, I thought flippantly. Happens on the roads,
why not on the water?
"Arne was afraid you could not swim."
"Ale kamaráde…" Roztáhl prsty. "O nic nejde. Teď se ale
na oslavu napijeme, co?"
Nalil do skleniček červené víno z láhve, připravené na
servírovacím stolku.
"Arne byl celý večer tolik nešťastný," řekla Kari. "Je
zázrak, že jste oba naživu."
Navzájem jsme si vyprávěli, co jsme prožili. Arne prý ze
sebe strhl červenou bundu a okamžitě odkopl boty (mělo
mne napadnout, že člověk znalý moře jistě nosí volné
holínky). Prý mne volal a hledal mne několik minut, ale po
mně nebylo nikde ani stopy.
"Naposledy jsem tě viděl ještě ve člunu," řekl omluvně,
"já se moc bál, že tě ta silná loď zasáhla přímým nárazem.
Když jsem tě nikde neviděl, myslel jsem, že už nežiješ."
Pak prý začal plavat. V mořských proudech a větru se
vyznal mnohem líp než já, a plaval proto na opačnou
stranu. Když už byl blízko pobřeží, vylovil ho rybářský
člun, vracející se domů. Člun měl příliš málo nafty na to,
aby se vrátil zpět do fjordu a hledal mne. Zavezl ho do
městečka, kde ohlásil moje zmizení. Pak si pronajal člun
na zpáteční cestu do Oslo.
Moje vyprávění bylo obdobné, stačila jedna věta:
doplaval jsem k ostrovu a dva muži mne pak odvezli
člunem do města.
Arne se chvíli přehraboval v neuspořádané kupě papírů a
vítězoslavně odtamtud vytáhl mapu. Rozložil ji a ukázal na
nejširší část fjordu. Řekl Kari i mně, že se naše loď
potopila právě tam.
"Na nejhorším místě!" vydechla Kari. "Proč jste jeli tak
daleko?"
"Znáš mě," řekl Arne a složil mapu. "Mám rád volnost."
Shovívavě se na něho zadívala. "Chceš říct, že nemáš
rád, když tě někdo sleduje."
Arne se zatvářil polekaně, ale jeho komplex z něj čněl
jako Gulliver nad Lilliputy.
Řekl jsem: "Na policii se mne ptali, jestli jsem si nevšiml,
jak se ta loď jmenuje."
"Pamatuješ si to?"
Zavrtěl jsem hlavou. "Ne. Ty ano?"
Zamžikal a na delší dobu se odmlčel. Bylo to mlčení, do
jakého upadal i po té nejjednodušší otázce. Nakonec
prohlásil: "Ne, nepamatuju se."
"Mám dojem, že ta loď vůbec žádné jméno neměla," řekl
jsem.
Oba se na mne překvapeně zadívali.
"Musela mít jméno," namítla Kari.
"No… Já si nevzpomínám, že by… Ne, žádné jméno ani
registrační číslo neměla, ani název domovského přístavu…
Tady to třeba nemusí mít."
"Ale ano, musí," Kari se tvářila zmateně. "Samozřejmě že
ano."
Arne se hluboce zamyslel. Pak řekl: "Ta loď jela příliš
rychle… přímo na nás. Musela mít jméno, jenže já ho
neviděl."
Mluvil rozhodně, a jako by ho to téma přestalo bavit.
Krátce jsem přikývl a už jsem se k věci nevracel. Byl jsem
však přesvědčený, že na černém lodním trupu nebylo nic
než černá. Napadlo mne… jestlipak na tomhle konci světa,
v Severním moři, mají taky pašeráky?
"Škoda," řekl jsem, "mohls žádat náhradu škody za
zničený člun."
"Měl jsem ho pojištěný, buď klidný."
"Je neslýchané, že ujeli," zlobila se Kari. "Museli přece
cítit náraz… i když to byla větší loď, jak Arne říká, museli
pocítit, že na vás narazili."
Přejeli a ujeli, pomyslel jsem si. Děje se to na silnicích,
tak proč ne na moři?
"Arne se bál, že neumíte plavat."
13
"Up and down a pool or two," I said. "Never tried such
long-distance stuff before."
"You were lucky," she said seriously.
"Arne too."
I looked at him thoughtfully, for I was younger by a good
ten years and I had been near to exhaustion.
"Oh no. Arne's a great swimmer. A great sportsman, all
round. Very fit and tough." She smiled ironically, but the
wifely pride was there. "He used to win across-country ski
races."
There had been several sets of skis stacked casually in an
alcove in the hall, along with squash rackets, fishing rods,
mountain walking boots and half a dozen anoraks like the
lost red one. For a man who liked to keep moving, he had
all the gear.
"Have you eaten?" Kari asked suddenly. "Since your
swim, I mean? Did you think of eating?"
I shook my head.
"I suppose I was worried about Arne."
She stood up, smiling. "Arne had no appetite for his supper."
She looked at the clock. Ten minutes before ten.
"I will bring something for you both," she said.
Arne fondly watched her backview disappearing towards
the kitchen.
"What do you think of her, eh? Isn't she beautiful?"
Normally I disliked men who invited admiration for their
wives as if they were properties like cars, but I would
have forgiven Arne a great deal that evening.
"Yes," I said, more truthfully than on many similar occasions, and Arne positively smirked.
"More wine," he said, getting up restlessly and filling both
our glasses.
"Your house, too, is beautiful," I said.
He looked over his shoulder in surprise. "That is Kari as
well. She… it is her job. Making rooms for people. Offices,
hotels. Things like that."
Their own sitting-room was a place of natural wood and
white paint, with big parchment-shaded table lamps shedding a golden glow on string-coloured upholstery and
bright scattered cushions. A mixture of the careful and
haphazard, overlaid with the comfortable debris of a full
life. Ultra-tidy rooms always oppressed me: the Kristiansens' was just right.
Arne brought back my filled glass and settled himself opposite, near the fire. His hair, no longer hidden, was now
more grey than blond, longer than before, and definitely
more distinguished.
"Tomorrow," I said, "I'd like to see the racecourse
Chairman, if I could."
He looked startled, as if he had forgotten the real purpose of my visit.
"Yes." He blinked a bit. "It is Saturday tomorrow. It is the
Grand National meeting on Sunday. He will be at the racecourse on Sunday."
Don't let a thieving jockey spoil the man's day off, Arne
was meaning, so I shrugged and said Sunday would do.
"I'll maybe call on Gunnar Holth tomorrow, then."
For some reason that didn't fill Arne with joy either, but I
discovered, after a long pause on his part, that this was
because he, Arne, wished to go fishing all day and was
afraid I would want him with me, instead.
"Does Gunnar Holth speak English?" I asked.
"Oh yes."
"I'll go on my own, then."
He gave me the big smile and jumped up to help Kari,
who was returning with a laden tray. She had brought
coffee and open sandwiches of prawns and cheese and
"Přeplavu dvakrát nebo čtyřikrát bazén, ale na delší
vzdálenost jsem to nikdy nezkoušel."
"Měl jste velké štěstí," řekla vážně.
"Arne taky."
Zamyšleně jsem se na něho zadíval. Byl jsem o dobrých
deset let mladší než on a navzdory tomu jsem se ocitl na
pokraji úplného vyčerpání.
"Ano, Arne je skvělý plavec a vůbec sportovec. Hodně
vydrží, je fit." Usmála se, jako by mluvila žertem, ale byla
na něho pyšná. "Kdysi vyhrával závody na běžkách."
Ve výklenku v hale stálo několik párů nedbale uložených
lyží, tenisových raket a rybářských prutů. Taky tam byly
horské boty a nejmíň půl tuctu větrovek podobných té
červené. Měl vše, co potřebuje člověk milující pohyb v
přírodě.
"Už jste jedl?" zeptala se Kari z ničeho nic. "Myslím po
tom plavání? Jedl jste něco?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Měl jsem příliš velkou starost o Arneho."
S úsměvem vstala. "Arne taky neměl chuť na večeři."
Zadívala se na hodiny. Za deset minut deset.
"Něco vám oběma nachystám," prohlásila.
Zmizela v kuchyni. Arne se za ní s láskou díval.
"Jak se ti líbí?" zeptal se mne. "Že je krásná?"
Nemám rád muže, kteří si říkají o lichotky o svých
ženách, jako by byly jejich majetek, jako auto, ale
Arnemu jsem ten večer byl ochoten odpustit lecco.
"Je," přikývl jsem, tentokrát upřímně. Arne se zatvářil
potěšeně.
"Ještě víno?" Neklidně vstal a oběma nám nalil.
"Máš krásný dům," řekl jsem.
Překvapeně se ohlédl. "To je dílo Kari," řekl. "Je to její
profese, zařizuje lidem byty. I kanceláře a hotely. Tak
podobně."
Obývací pokoj byl samé přírodní dřevo, bílá barva, velké
stolní lampy se stínidly z pergamenu, teplé světlo
dopadající na režné potahy a barevné, tu a onde poházené
polštáře. Řád a nahodilost, s obecným dojmem zabydlené
útulnosti. Příliš úpravné, vzorně uklizené místnosti na mne
vždy působí tísnivě. Byt manželů Kristiansenových byl
zařízený s dokonalou vyvážeností.
Arne mi přinesl skleničku a sám si sedl proti mně ke
krbu. Vlasy měl mnohem víc prošedivělé a delší než před
třemi lety. Vypadal důstojněji.
"Zítra bych se rád setkal s tím předsedou," řekl jsem.
"Pokud to bude možné."
Překvapeně se na mne zadíval, jako by v tu chvíli
zapomněl, proč jsem vlastně do Norska přicestoval.
"Ano." Zamžikal. "Zítra je sobota, v neděli se jede Velká
národní. Bude na závodišti v neděli."
Případem jezdce-zloděje by člověk neměl nikomu kazit
volný den, aspoň tak to Arne myslel, jak jsem pochopil.
Pokrčil jsem rameny a řekl, že stačí, když tam pojedeme v
neděli.
"V tom případě bych se mohl zítra jet podívat za
Gunnarem Holtem," navrhl jsem.
Ale ani to se Arnemu nezdálo. Po dlouhé chvíli se
vyjasnilo, proč se mu to nelíbí. Arne totiž chce strávit celý
den na rybách a bojí se, že mu to pokazím, že budu chtít,
aby jel se mnou.
"Mluví Gunnar Holt anglicky?" zeptal jsem se.
"Ano."
"V tom případě za ním můžu jet sám."
Zeširoka se na mne usmál a běžel pomoct Kari, která
právě přinášela velký tác plný věcí. Nesla kávu, chlebíčky
se sýrem a krevetami a ananas. Snědli jsme všechno do
14
pineapple which we ate to the last crumb.
"You must come another evening," Kari said. "I will make
you a proper dinner."
Arne agreed with her warmly and opened some more
wine.
"A great little cook," he said proprietorially.
The great little cook shook back her heavy blonde hair
and stretched her elegant neck. She had a jaw-line in the
same class and three small brown moles like dusty freckles high on one cheekbone.
"Come any time," she said.
I got back to the Grand by taxi at one in the morning,
slept badly, and woke at seven feeling like Henry Cooper's
punchbag.
Consultation with the bathroom looking-glass revealed a
plate-sized bruise of speckled crimson over my left shoulder-blade, souvenir of colliding boats. In addition every
muscle I possessed was groaning with the morning-after
misery of too much strain. David Cleveland, it seemed,
was no Matthew Webb.
Bath, clothes and breakfast didn't materially improve
things, nor on the whole did a telephone call to Gunnar
Holth.
"Come if you like," he said. "But I can tell you nothing.
You will waste your time."
As all investigators waste a lot of time listening to people
with nothing to tell, I naturally went. He had a stable yard
adjoining the racecourse and a belligerent manner.
"Questions, questions," he said. "There is nothing to tell."
I paid off my taxi driver.
"You shouldn't have sent him away," Gunnar Holth said.
"You will be going soon."
I smiled. "I can go back on a tram."
He gave me a grudging stare. "You don't look like a
Jockey Club official."
"I would appreciate it very much," I said, "if you would
show me your horses. Arne Kristiansen says you have a
good lot… that they've been winning big prizes this year."
He loosened, of course. He gestured towards a large barn
on the other side of an expanse of mud. We made our
way there, him in his boots showing me I shouldn't have
come in polished shoes. He was short, wiry, middle-aged
and a typical stableman, more at home with his horses, I
guessed, than with their owners, and he spoke English
with an Irish accent.
The barn contained two rows of boxes facing into a wide
central passage. Horses' heads showed over most of the
half doors and three or four lads were carrying buckets of
water and haynets.
"They've just come in from exercise," Holth said. "We
train on the sand track on the racecourse." He turned left
and opened the door of the first box. "This fellow runs
tomorrow in the Grand National. Would you look at his
shoulders now, isn't that a grand sort of horse?"
"Bob Sherman won a race on him the day he disappeared," I said.
He gave me a sharp wordless glance and went in to pat a
strong-looking character with more bone than breeding.
He felt the legs, looked satisfied, and came back to join
me.
"How do you know?" he said.
No harm in telling him.
"Arne Kristiansen gave me a list of Bob Sherman's last
rides in Norway. He said that this horse of yours was likely
to win the National, and if Sherman had had any sense he
would have come back for that race and then stolen the
National day takings, which would have been a better haul
all round."
Holth allowed himself a glint of amusement. "That's
true."
posledního drobečku.
"Musíte přijít na večeři ještě někdy jindy," řekla Kari,
"uvařím něco pořádného."
Arne s ní vřele souhlasil a otevřel další láhev vína.
"Je skvělá kuchařka," řekl majitelsky.
Skvělá kuchařka pohodila hlavou s plavými vlasy a
vztyčila hrdou šíji. Měla krásnou kostru obličeje a na jedné
tváři tři drobná mateřská znaménka.
"Budete vítán kdykoli," řekla.
Vrátil jsem se taxíkem do hotelu v jednu ráno, spal
mizerně a vzbudil se v sedm s pocity zmláceného boxera.
Po krátké poradě se zrcadlem jsem zjistil, že mám na
levém rameni podlitinu velikosti talíře. Modrá, červeně
kropenatá vzpomínka na srážku lodí. Navíc mne po
nadměrném zatížení bolely všechny svaly. Ukázalo se, že
nejsem žádný zdatný atlet.
Zlepšení nenastalo ani po horké koupeli, ani po snídani,
ani když jsem se oblékl, ani poté, co jsem zatelefonoval
Gunnaru Holtovi.
"Můžete přijet, jestli chcete, ale nic vám nepovím.
Zbytečně maříte čas."
Všichni vyšetřovatelé ztrácejí spoustu času nasloucháním
nic neříkajícím výpovědím. Samozřejmě jsem za Holtem
jel. Uvítal mne na dvoře stájí u závodiště. Tvářil se
nevraživě.
"To je pořád samé vyptávání, a přitom není co říct."
Zaplatil jsem taxikáři.
"Neměl jste ho posílat pryč," řekl Gunnar Holt, "stejně se
dlouho nezdržíte."
Usmál jsem se. "Můžu jet tramvají."
Ošklivě se na mne podíval. "Nevypadáte jako funkcionář
Jockey Clubu."
"Byl bych vám velmi vděčný, kdybyste mi dovolil, abych
se podíval na vaše koně. Slyšel jsem od Arneho
Kristiansena, že tu máte dobrou sbírku… Prý jste si letos
vysloužil celou řadu vítězství."
Samozřejmě roztál. Ukázal na velkou budovu na
protilehlé straně blátivého dvora. Vydali jsme se tam. Měl
holínky a dával mi jasně najevo, jak nevhodně jsem
obutý. Byl menší, šlachovitý, středního věku, typický
koňák, kterému je mezi koňmi líp než s jejich majiteli.
Mluvil anglicky s irským přízvukem.
Ve velké budově byly podél obou stěn dvě řady stání, s
chodbou uprostřed. Koně vystrkovali hlavy nad vrátky a
tři nebo čtyři stájníci v tu chvíli roznášeli vodu a sítě se
senem.
"Právě přijeli z práce," poznamenal Holt. "Trénujeme s
nimi na písečné dráze." Otočil se a otevřel dvířka prvního
stání. "Tak tenhle chlapík poběží ve Velké národní. No jen
se podívejte, jaké má plece. Je skvělý, co?"
"S tímhle koněm Bob Sherman zvítězil ten den, kdy pak
zmizel?"
Mlčky se na mne podíval. Šel poplácat statné, kostnaté
zvíře po šíji. Ušlechtile právě nevypadalo. Než se ke mně
Holt vrátil, ještě osahal koni nohy.
"Jak tohle víte?" zeptal se.
Nakonec proč mu to neříct.
"Arne Kristiansen mi dal seznam Shermanových jízd z
jeho posledního norského pobytu. Taky mi řekl, že tenhle
váš kůň má do Velké národní naději. Kdyby měl Sherman
rozum, na Velkou by se vrátil a ukradl by vybrané peníze
až po hlavním dostihu, vydělal by na tom po všech
stránkách víc."
Holt se dokonce zatvářil pobaveně. "To je fakt."
15
We continued round the barn, admiring every inmate.
There were about twenty altogether, three-quarters of
them running on the Flat, and although they seemed reasonable animals, none of them looked likely to take Epsom by storm. From their coats, though, and general air
of well-being, Holth knew his trade.
One end of the barn was sectioned off to form living
quarters for the lads, and Holth took me through to see
them. Dormitory, washroom, and kitchen.
"Bob stayed here, most times," he said.
I glanced slowly round the big main room with its half
dozen two-tiered bunk beds, its bare board floor, its
wooden table, wooden chairs. A big brown-tiled stove and
double-glazed windows with curtains like blankets promised comfort against future snow, and a couple of mild
girlie calendars brightened the walls, but it was a far cry
from the Grand.
"Always?" I asked.
Holth shrugged. "He said it was good enough here, and
he saved the expense of a hotel. Nothing wrong there
now, is there?"
"Nothing at all," I agreed.
He paused. "Sometimes he stayed with an owner."
"Which owner?"
"Oh… the man who owns Whitefire. Per Bjorn Sandvik."
"How many times?"
Holth said with irritation, "What does it matter? Twice, I
suppose. Yes, twice. Not the last time. The two times before that."
"How often did he come over altogether?"
"Six perhaps. Or seven… or eight."
"All this summer?"
"He didn't come last year, if that's what you mean."
"But he liked it?"
"Of course he liked it. All British jockeys who are invited,
they like it. Good pay, you see."
"How good?"
"Well," he said, "They get their fare over here, and a bit
towards expenses. And the fees for riding. And the appearance money."
"The racecourse pays the appearance money?"
"Not exactly. Well… the racecourse pays the money to
the jockey but collects it from the owners who the jockey
rode for."
"So an owner, in the end, pays everything, the riding
fees, the winning percentage, a share of the fares, and a
share of the appearance money?"
"That is right."
"What happens if after all that the jockey rides a stinking
race?"
Holth answered with deadly seriousness. "The owner
does not ask the jockey to come again."
We stepped out of the barn back into the mud. It hadn't
actually rained that day, but the threat still hung in the
cold misty air.
"Come into my house," suggested Holth, "Have some coffee before you catch the tram."
"Great," I said.
His house was a small wooden bungalow with lace curtains and geraniums in pots on every window sill. The
stove in the living-room was already lit, with an orange
metal coffee pot heating on top. Gunnar dug into a cupboard for two earthenware mugs and some sugar in a
packet.
"Would the owners have asked Bob Sherman to come
again?" I said.
He poured the coffee, stirring with a white plastic spoon.
"Per Bjorn Sandvik would. And Sven Wangen, that's the
owner of that dappled mare on the far side." He pondered.
"Rolf Torp, now. Bob lost a race the day he went. Rolf
Obešli jsme stáje a obdivovali koně ve všech stáních.
Celkem jich bylo dvacet, z toho jedna třetina rovinářů.
Vypadali docela dobře, ale na Epsom by těžko stačili. Srst
však měli ve velmi dobrém stavu, bylo o ně dobře
postaráno. Trenér Holt se ve svém řemesle vyznal.
Na konci velké budovy byly oddělené ubikace pro
stájníky. Holt mne tam taky zavedl a ukázal mi jak
noclehárnu, tak prádelnu i kuchyni.
"Bob většinou přespával tady," řekl Holt.
Rozhlédl jsem se po velké místnosti s dvanácti patrovými
palandami, holou prkennou podlahou a obyčejnými
židlemi. Velká kachlová kamna a dvojitá okna se
záclonami slibovaly, že až přijde sníh, v noclehárně bude
teplo. Na zdech byly celkem nevinné kalendáře s obrázky
pěkných slečen. Grand to určitě nebyl.
"Spal tu pokaždé?" zeptal jsem se.
Holt pokrčil rameny. "Jemu to tady vyhovovalo, aspoň
ušetřil za hotel. Přece to tu není tak špatné, ne?"
"Jistě že ne."
Pak dodal: "Někdy taky přespal u jednoho majitele."
"U kterého?"
"No… Jmenuje se Per Björn Sandvik a patří mu
Whitefire."
"Kolikrát?"
Holt řekl popuzeně: "To snad je jedno, ne? Myslím že
dvakrát. Posledně tam nespal. Předtím tam spal dvakrát,
jo, dvakrát."
"Kolikrát byl v Norsku celkem?"
"Šestkrát, možná sedmkrát až osmkrát."
"To bylo v průběhu letošního léta?"
"Jo, loni tu nebyl, pokud vám jde o tohle."
"Líbilo se mu tady?"
"Samozřejmě. Všem jezdcům z Británie, co je sem
zveme, se tu líbí. Taky dostávají dobře zaplaceno."
"Jak dobře?"
"No, platíme jim cestu a kapesné, pak dostanou honorář
za jízdu a navíc zvláštní příplatek."
"Ten platí závodiště?"
"Ne tak docela. Totiž… závodiště ty peníze sice jezdci
vyplácí, ale předtím si je vybere od majitelů, pro které
žokej jezdil."
"Takže majitel vlastně platí všechno, honoráře za jízdy,
procenta za vítězství, odpovídající část cestovného a
odpovídající část zvláštního příplatku za vystoupení v
Norsku?"
"Ano, to souhlasí."
"A co když jezdec zajede mizerný dostih?"
"Majitel už víckrát jezdce nepozve," odpověděl Holt
smrtelně vážně.
Vyšli jsme ze stájí na blátivý dvůr. Sice nepršelo celý
den, ale vypadalo to stále na déšť, vzduch byl prosycený
vlhkostí.
"Pojďte ke mně domů," vyzval mne Holt. "Dáme si kafe,
než půjdete na tramvaj."
"Výborně."
Měl malý dřevěný přízemní dům, v oknech krajkové
záclony, za okny muškáty. Kamna v obývacím pokoji
hřála. Stála na nich kovová oranžová konvice na kávu.
Gunnar chvíli hrabal v zásuvce a vytáhl dva kameninové
hrníčky a cukr v sáčku.
"Pozvali by majitelé Boba Shermana znovu?" zeptal jsem
se.
Zalil kávu a zamíchal ji velkou lžící z umělé hmoty.
"Per Björn Sandvik určitě. Sven Wangen taky. Tomu patří
ta grošovaná klisna vzadu ve stáji." Zamyslel se. "Pokud
jde o Rolfa Torpa… Tomu Bob prošvihnul dostih ten den,
16
Torp thought he should have walked it."
"And should he?"
Holth shrugged. "Horses aren't machines," he said. "Mind
you, I don't train Rolf Torp's horses, so I don't really
know, do I?"
"Who trains them?"
"Paul Sundby."
"Will Rolf Torp be at the races tomorrow?"
"Naturally," Holth said. "He has the favourite in the National."
"And you," I said. "Would you have asked him to ride for
you again?"
"Certainly," he said without hesitation. "Bob is a good
jockey. He listens to what you say about a horse. He rides
with his head. He would not have been asked so many
times if he had not been good."
The door from the yard opened without warning and one
of the lads poked his head in: he was about twenty-five,
cheerful, and wore a woollen cap with a pompom.
"Gunny," he said, "Will ye be taking a look at that bleeding mare now? She's a right cow, that one."
The trainer said he would look in a minute, and the head
withdrew.
"He's Irish," I said, surprised.
"Sure. I've three Irish lads and one from Yorkshire. And
three from here. There's a lot of British lads in Norwegian
racing."
"Why is that?"
"They get a chance of riding in races here, see? More
than they do at home."
We drank the coffee which was well boiled and all the
stronger for it.
I said, "What did Bob do for transport? Did he ever hire a
car?"
"No. I don't think so. When he stayed here he used to go
with me over to the course."
"Did he ever borrow your car? Or anyone's?"
"He didn't borrow mine. I don't think he ever drove,
when he came."
"Did you take him anywhere except to the races, the day
he disappeared?"
"No."
I knew from a file of statements which had been awaiting
my arrival at the hotel that Bob Sherman had been expected to leave the racecourse by taxi to catch the late
flight to Heathrow. He had not caught it. The taxi driver
who had been engaged for the trip had simply shrugged
when his passenger didn't show, and had taken some ordinary racegoers back to the city instead.
That left public transport, all the taxi drivers who didn't
know Bob by sight, and other people's cars. Plus, I supposed, his own two feet. It would have been all too easy
to leave the racecourse without being seen by anyone
who knew him, particularly if, as the collected notes implied, the last race had been run after dark.
I put down my empty coffee mug and Gunnar Holth
abruptly said, "Could you be doing something about Bob's
wife, now?"
"His wife? I might see her when I go back, if I find out
anything useful."
"No," he shook his head. "She is here."
"Here?"
He nodded. "In Oslo. And she won't go home."
"Arne didn't mention it."
Holth laughed. "She follows him round like a dog. She
asks questions, like you. Who saw Bob go, who did he go
with, why does no one find him? She comes to every race
meeting and asks and asks. Everyone is very tired of it."
"Do you know where she's staying?"
He nodded vigorously and picked up a piece of paper lying near on a shelf.
co zmizel. Rolf Torp věřil, že to správně měl mít v kapse."
"Měl pravdu?"
Holt pokrčil rameny. "Koně nejsou stroje," řekl. "Tedy já
koně Rolfa Torpa netrénuju, takže co já vím."
"Kdo je trénuje?"
"Paul Sundby."
"Bude Rolf Torp zítra na dostizích?"
"Samozřejmě," přikývl Holt. "Ve Velké mu běží favorit."
"A co vy? Taky byste ho znovu požádal, aby pro vás jel?"
"Jistě," řekl bez zaváhání. "Bob je dobrý žokej. Když mu
vyprávíte o koni, poslouchá. Jezdí hlavou. Nejezdil by sem
tak často, kdyby nebyl dobrý."
Vtom se znenadání otevřely dveře ze dvora a dovnitř
nakoukl
jeden
ze
stájníků.
Asi
pětadvacetiletý,
dobromyslný,. na hlavě kulicha s bambulí.
"Hele, Gunny, přijdeš mrknout na tu klisnu? Teda, to ti
povím, je to kráva."
Trenér slíbil, že přijde, a stájník zmizel.
"To byl Ir!" řekl jsem překvapeně.
"Jasně. Mám tu tři irské a jednoho yorkshirského
stájníka. V norském dostihovém sportu je spousta
britských stájníků."
"Čím to?"
"Protože se tady dostanou k jízdám, chápete? Najezdí
toho tady mnohem víc než doma."
Pili jsme důkladně převařenou, silnou kávu.
Zeptal jsem se: "Jak se Bob dostával z místa na místo?
Nenajal si nikdy auto?"
"Ne, myslím že ne. Když bydlel tady, jezdil na závodiště
se mnou."
"Auto si nikdy nepůjčil? Ani od vás, ani od nikoho
jiného?"
"Ode mne ne. Myslím, že tu nikdy sám s autem nejezdil."
"Vozil jste ho jen na dostihy? Nevezl jste ho nikam jinam,
ten den co zmizel?"
"Ne."
Věděl jsem z celé slohy protokolů, které na mne čekaly
po příletu v hotelu, že Bob Sherman měl odjet ze
závodiště taxíkem, aby stihl večerní let do Heathrow.
Letadlo nestihl. Řidič taxíku, který si objednal, jednoduše
pokrčil rameny, když se jeho zákazník nedostavil, a odvezl
do města někoho z řadového dostihového publika.
Pohřešovaný mohl použít veřejnou dopravu, taxík s
řidičem, který ho od vidění neznal, nebo některý ze
soukromých vozů, mohl se s někým svézt. Taky mě
napadlo, že mohl jít pěšky. Snadno by odešel ze
závodiště, aniž si toho kdo všiml, tím spíš, že už jistě byla
tma, soudě podle toho, že už byly vybrané pokladny.
Když jsem odložil prázdný hrníček od kávy, Gunnar Holt
se mne stroze zeptal: "Nemohl byste něco udělat s
Shermanovou ženou?"
"Jak? No, zajdu za ní, až se vrátím, pokud se tady vůbec
něco dozvím."
Zavrtěl hlavou. "Ona je tady."
"Tady?"
Přikývl. "Je v Oslo a odmítá jet domů."
"To mi Arne neřekl."
Holt se zasmál. "Přece za ním chodí jako pes! Pořád se
vyptává, jako vy. Kdo Boba viděl, kam šel, s kým šel, jak
to, že ho nedokážeme najít… Jezdí na všechny dostihy a
pořád se vyptává a vyptává. Všem už jde na nervy."
"Nevíte, kde bydlí?"
Horlivě přikývl a sáhl na polici pro list papíru.
17
"The Norsland Hotel. Second class, away from the centre.
This is her telephone number. She gave it to me in case I
could think of anything to help." He shrugged. "Everyone
is sorry for her. But I wish she would go away."
"Will you telephone her?" I said. "Say I would like to ask
her some questions about Bob. Suggest this afternoon."
"I've forgotten your name," he said without apology.
I smiled and gave him one of the firm's official cards. He
looked at it and me in disbelief, but got the Norsland Hotel
on the line. Mrs Emma Sherman was fetched.
Holth said into the receiver, "A Mr David Cleveland…
come from England to try to find your husband." He read
from the card, "Chief investigator, Investigation Office,
Jockey Club, Portman Square, London. He wants to see
you this afternoon."
He listened to the reaction, then looked at me and said,
"Where?"
"At her hotel. Three o'clock."
He relayed the news.
"She'll be waiting for you," he said, putting the receiver
down.
"Good."
"Tell her to go home," he said.
"Hotel Norsland. Je to druhořadý hotel, kus od centra.
Tady máte telefon. Dala mi to číslo pro případ, že by mne
něco napadlo, co by jí mohlo pomoct." Pokrčil rameny.
"Všichni ji litují, ale já bych byl rád, kdyby už odjela."
"Nemohl byste jí zavolat?" požádal jsem ho. "Řekněte jí,
že bych se jí rád zeptal na Boba, zkuste, jestli by to nešlo
dnes odpoledne."
"Já zapomněl, jak se jmenujete," řekl věcně a bez
rozpaků.
Usmál jsem se a podal mu svoji úřední vizitku. Zadíval se
na ni, pak na mne a zatvářil se ohromeně. Zatelefonoval
však poslušně do hotelu a nechal vyvolat paní Emmu
Shermanovou.
"Je tu pan David Cleveland… přijel z Anglie, chce najít
vašeho muže." Pak četl z vizitky: "Vedoucí vyšetřovatel,
vyšetřovací oddělení Jockey Clubu, Portman Square,
Londýn. Rád by se s vámi sešel dnes odpoledne."
Chvíli poslouchal a pak se na mne podíval. "Kde?"
"U ní v hotelu, ve tři."
Předal zprávu dál.
"Bude tam na vás čekat," řekl, když pokládal sluchátko.
"Dobře."
"Řekněte jí, ať jede domů."
3
3
She was waiting in the small lobby of the Norsland, sitting on the edge of a chair and anxiously scanning the
face of every passing male. I watched her for a while
through the glass doors to the street, before going in. She
looked small and pale and very… very jumpy. Twice she
half stood up, and twice, as the man she had focused on
walked past without a sign, subsided more slowly back to
her seat.
I pushed through the doors into air barely warmer than
the street, which in a totally centrally heated city spoke
poorly of the management. Emma Sherman looked at me
briefly and switched her gaze back to the door. I was not
what she expected: the next man through, sixtyish and
military-looking, had her again half way to her feet.
Čekala na mne v malé hale hotelu Norsland. Seděla na
kraji křesla a úzkostlivě si prohlížela tváře všech
kolemjdoucích. Než jsem vstoupil, chvíli jsem ji pozoroval
z ulice skleněnými dveřmi. Připadala mi hodně nervózní,
drobná, bledá. Dvakrát se začala zdvihat, a dvakrát si
zase sedla, když muž, kterého sledovala pohledem, kolem
ní prošel bez povšimnutí.
He passed her without a glance on his way to collect his
room key at the desk. She sat slowly down, looking increasingly nervous.
I walked over to her.
"Mrs Sherman?"
"Oh." She stood up slowly. "Is there a message from Mr
Cleveland?"
"I am," I said, "David Cleveland."
"But," she said, and stopped.
The surprise lingered on her face among the strain and
tiredness, but she seemed past feeling anything very
clearly. At close quarters the nervousness resolved itself
into a state not far from total breakdown.
Her skin looked almost transparent from fatigue, dark
shadows round her eyes emphasizing the pebbly dullness
of the eyes themselves. She was about twenty-two and
should have been pretty: she had the bones and the hair
for it, but they hadn't a chance. She was also, it seemed
to me, pregnant.
"Where can we talk?" I asked.
She looked vaguely round the lobby which contained
three chairs, no privacy, and a rubber plant.
"Your room?" I suggested.
"Oh no," she said at once, and then more slowly, in explanation, "It is small… not comfortable… nowhere to sit."
"Come along, then," I said. "We'll find a coffee shop."
She came with me out into the street and we walked in
the general direction of the Grand.
Vešel jsem do haly, kde bylo jen o málo větší teplo než
venku. V městě, kde bylo všude ústřední topení, to ve
prospěch vedení hotelu nesvědčilo. Emma Shermanová se
na mne krátce podívala a znovu se soustředila na vchod
do hotelu. Nečekala někoho, jako jsem já. Když se objevil
další příchozí, asi šedesátiletý, velitelsky vyhlížející,
okamžitě se chystala vstát.
Muž kolem ní lhostejně prošel a zastavil se u recepce pro
klíč od pokoje. Zvolna si sedla. Byla čím dál tím víc nesvá.
Šel jsem k ní.
"Paní Shermanová?"
"Ano…" váhavě se zdvihla. "Nesete mi vzkaz od pana
Clevelanda?"
"Já jsem David Cleveland."
"Ale…" zarazila se.
Údiv překryl únavu a napětí. Už jí nezbývalo sil na city.
Když jsem se na ni podíval zblízka, viděl jsem, že není jen
nervózní, ale že je blízka zhroucení.
Pleť měla skoro průsvitnou vyčerpáním, pod matnýma
očima černé kruhy. Dvaadvacetiletá, mohla by být i
hezká, ale v tu chvíli půvab neměl šanci. Taky se mi zdálo,
že je v jiném stavu.
"Kde bychom si mohli promluvit?" zeptal jsem se.
Nejistě se rozhlédla po hale, kde byla jen tři křesla a
fíkus v květináči, soukromí žádné.
"Ve vašem pokoji?" navrhl jsem.
"To ne," řekla bez váhání. Pak zvolna dodala: "Je příliš
malý… není nač si sednout."
"Tak pojďme někam do kavárny."
Vyšla se mnou ven. Vykročili jsme směrem ke Grandu.
18
"Will you find him?" she said. "Please find him."
"I'll do my best."
"He never stole that money," she said. "He didn't."
I glanced at her. She was trembling perceptibly and looking paler than ever. I stopped walking and put my hand
under her elbow. She looked at me with glazing eyes,
tried to say something else, and fell forward against me in
a thorough-going swoon.
Even seven stone nothing of fainting girl is hard to support without letting her lie on a cold city pavement. Two
passing strangers proved to have friendly faces but no
English, and the third, who had the tongue, muttered
something about the disgrace of being drunk at four in the
afternoon and scurried away. I held her up against me
with my arms under hers and asked the next woman
along to call a taxi.
She too looked disapproving and backed away, but a boy
of about sixteen gave her a withering glance and came to
the rescue.
"Is she ill?" he asked.
His English was punctilious stuff, learned in school.
"She is. Can you get a taxi?"
"Ja. I will return. You will…" he thought, then found the
word… "Wait?"
"I will wait," I agreed.
He nodded seriously and darted away round the nearest
corner, a slim figure in the ubiquitous uniform of the
young, blue jeans and a padded jacket. He came back, as
good as his word, with a taxi, and helped me get the girl
into it.
"Thank you very much," I said.
He beamed. "I learn English," he said.
"You speak it very well."
He waved as the taxi drew away: a highly satisfactory
encounter to both parties.
She began to wake up during the short journey, which
seemed to reassure the taxi driver. He spoke no English
except one word which he repeated at least ten times with
emphasis, and which was 'doctor'.
"Ja," I agreed. "Ja. At the Grand Hotel."
He shrugged, but drove us there. He also helped me
support her through the front doors and accepted his fare
after she was safely sitting down.
"Doctor," he said as he left, and I said, "Ja."
"No," said Bob Sherman's wife, in little more than a
whisper. "What… happened?"
"You fainted," I said briefly. "And doctor or no doctor,
you need to lie down. So up you come…"
I more or less lifted her to her feet, walked her to the lift,
and took her up the one floor to my room. She flopped full
length on the bed without question and lay there with her
eyes closed.
"Do you mind if I feel your pulse?" I asked.
She gave no answer either way, so I put my fingers on
her wrist and found the slow heartbeat. Her arm was slippery with sweat though noticeably cold, and all in all she
looked disturbingly frail.
"Are you hungry?" I said.
She rolled her head on the pillow in a slow negative, but
I guessed that what was really wrong with her, besides
strain, was simple starvation. She had been too worried to
take care of herself, and besides, eating came expensive
in Norway.
A consultation on the telephone with the hotel restaurant
produced a promise of hot meat soup and some bread and
cheese.
"And brandy," I said.
"No brandy, sir, on Saturday. Or on Sunday. It is the
rule."
I had been warned, but had forgotten. Extraordinary to
find a country with madder licensing laws than Britain's.
There was a small refrigerator in my room, however,
"Myslíte, že ho najdete?" zeptala se. "Prosím najděte ho!"
"Vynasnažím se."
"Ty peníze neukradl, určitě ne!"
Zadíval jsem se na ni. Chvěla se a byla snad ještě bledší
než předtím. Zastavil jsem se a vzal ji v podpaží. Podívala
se na mne nepřítomnýma očima, snažila se něco říct a
pak na mne upadla. Omdlela.
Vážila málo, ale ani tak nebylo snadné ji udržet, aby
neupadla na studené městské dláždění. dli kolem dva
vlídně vyhlížející muži, neuměli však slova anglicky. Třetí
kolemjdoucí anglicky uměl. Zamumlal něco o tom, jak je
opilství odporné, zvlášť v časných odpoledních hodinách, a
rychle odešel. Držel jsem Emmu pod rameny přitisknutou
k sobě a požádal jednu paní, aby zavolala taxi.
Přísně se na nás podívala a odvrátila se. Vedle ní se
objevil asi šestnáctiletý mladík. Na cizí paní se opovržlivě
ohlédl a přispěchal nám na pomoc.
"Je nemocná?" zeptal se.
Mluvil pečlivou angličtinou, jakou se člověk učí ve škole.
"Ano, je. Nemohl bys nám sehnat taxík?"
"Jo. Vrátím se. Vy budete…" chvíli přemýšlel, hledal
správné slovo. "Budete čekat?"
"Počkám," přikývl jsem.
Vážně přikývl a odběhl za nejbližší roh, štíhlý mladík v
uniformě mladých, v džínách a prošívané bundě. Splnil
slovo. Po chvíli se vrátil s taxíkem a pomohl mi mladou
ženu naložit do vozu.
"Mockrát děkuju," řekl jsem.
Zeširoka se usmál. "Já se učím anglicky," řekl.
"Mluvíš velmi dobře."
Mával nám, když jsme odjížděli. Prospěšné setkání pro
obě strany.
K úlevě řidiče taxíku se probrala, než jsme dojeli na
místo. Anglicky neuměl, jen jedno slovo, a to opakoval
nejmíň desetkrát - doktor.
"Ja," přikývl jsem. "V hotelu Grand."
Pokrčil rameny a dojel k hotelu. Pomohl mi dovést Emmu
Shermanovou do haly a peníze si ode mne vzal teprve
poté, co jsme ji pohodlně usadili.
"Doktor," opakoval, než odešel, a já jsem přikývl.
"Ne…" zašeptala žena Boba Shermana. Sotva ji bylo
slyšet. "Co se… stalo?"
"Omdlela jste," odpověděl jsem stručně. "Doktor
nedoktor, musíte si lehnout. Vyjedeme nahoru…"
Postavil jsem ji na nohy, odvedl k výtahu a vyvezl do
prvního patra, ke svému pokoji. Bez řečí se sesunula na
postel. Ležela se zavřenýma očima.
"Smím vám sáhnout na puls?" zeptal jsem se.
Neodpověděla. Vzal jsem ji za ruku a nahmatal slabý tep.
Paži měla studenou a vlhkou. Vypadala křehce, až o
strach.
"Nemáte hlad?"
Pomalu zavrtěla hlavou na polštáři, ale já tušil, že její
slabost pramení jak z vyčerpání, tak z hladu. Byla příliš
nešťastná, na sebe vůbec nemyslela. Kromě toho je jídlo v
Norsku drahé.
Po telefonické poradě s hotelovou kuchyní byla na cestě
horká polévka, chleba a sýr.
Objednal jsem taky brandy.
"Brandy v sobotu nepodáváme, pane, v neděli taky ne, to
je zákon."
Byl jsem sice předem varován, ale zapomněl jsem na to.
Je s podivem, že existuje země, ve které jsou ještě
bláznivější omezení čepovaní lihovin než v Británii. Měl
19
which stocked, among the orangeade and mineral waters,
a quarter bottle of champagne. It had always seemed to
me that bottling in quarters simply spoiled good fizz, but
there's an occasion for everything. Emma said she couldn't, she shouldn't, but she did, and within five minutes
was looking like a long-picked flower caught just in time.
"I'm sorry," she said, leaning on one elbow on my bed
and sipping the golden bubbles from my tooth mug.
"You're welcome."
"You must think me a fool."
"No."
"It's just… No one seems to care any more. Where he's
gone. They just say they can't find him. They aren't even
looking."
"They've looked," I began, but she wasn't ready to listen.
"Then Gunnar Holth said… the Jockey Club had sent their
chief investigator… so I've been hoping so hard all day
that at last someone would find him, and then… and
then… you…"
"I'm not the father-figure you were hoping for," I said.
She shook her head. "I didn't think you'd be so young."
"Which do you want most," I asked. "A father-figure, or
someone to find Bob?"
But it was too soon to expect her to see that the two
things didn't necessarily go together. She needed the
comfort as much as the search.
"He didn't steal that money," she said.
"How do you know?"
"He just wouldn't." She spoke with conviction, but I wondered if the person she most wanted to convince was herself.
A waiter knocked on the door, bringing a tray, and Emma
felt well enough to sit at the table and eat. She started
slowly, still in a weak state, but by the end it was clear
she was fiercely hungry.
As she finished the last of the bread I said, "In about
three hours we'll have dinner."
"Oh no."
"Oh yes. Why not? Then you'll have plenty of time to tell
me about Bob. Hours and hours. No need to hurry."
She looked at me with the first signs of connected
thought and almost immediately glanced round the room.
The awareness that she was in my bedroom flashed out
like neon in the North Pole.
I smiled. "Would you prefer the local nick? One each side
of a table in an interview room?"
"Oh! I… suppose not." She shuddered slightly. "I've had
quite a lot of that, you see. In a way. Everyone's been
quite kind, really, but they think Bob stole that money and
they treat me as if my husband was a crook. It's… it's
pretty dreadful."
"I understand that," I said.
"Do you?"
The meal had done nothing for her pallor. The eyes still
looked as hollowed and black-smudged, and the strain still
vibrated in her manner. It was going to take more than
champagne and soup to undo the knots.
"Why don't you sleep for a while?" I suggested. "You look
very tired. You'll be quite all right here, and I've some
reports which I ought to write. I'd be glad to get them out
of the way."
"I can't sleep," she said automatically, but when I determinedly took papers out of my briefcase, spread them on
the table, and switched on a bright lamp to see them by,
she stood up and hovered a bit and finally lay down again
on the bed. After five minutes I walked over to look, and
she was soundly asleep with sunken cheeks and pale blue
veins in her eyelids.
jsem však v pokoji ledničku, ve které byla kromě
pomerančové
šťávy
a
minerálky
taky
čtvrtinka
šampaňského. Vždy mně připadalo, že plnit šampaňské do
tak malých lahviček je hřích, že to bublinky kazí, ale jak
se ukázalo, člověk nikdy neví, kdy bude co k čemu dobré.
Emma tvrdila, že pít nemůže a že by neměla, nakonec se
ale napila. Během pěti minut vypadala jako kytička na
pokraji uvadnutí, která se konečně dostala do vody.
"Odpusťte," omlouvala se. Při pití se opřela na posteli o
loket. Pila z mé skleničky na čištění zubů.
"Je mi potěšením."
"Nejspíš si myslíte, že jsem hloupá husa."
"Nemyslím."
"Já jen… Zdá se mi, že už na tom nikomu nezáleží. Všem
je jedno, kam se poděl. Prostě říkají, že ho nemůžou najít,
a přitom ho vůbec nehledají."
"Hledali ho." Nedokázala ještě vnímat, co kdo říká.
"Ten Gunnar Holt… tvrdil, že sem z Jockey Clubu posílají
šéfa vyšetřování… Celý den jsem doufala, že se tu
konečně objeví někdo, kdo ho dokáže najít… a pak… Pak
vy…"
"Očekávala jste otcovskou postavu, a to já nejsem."
Zavrtěla hlavou. "Nečekala jsem, že budete tak mladý."
"O co stojíte víc? O otcovskou oporu nebo o někoho, kdo
Boba dokáže najít?"
Očekával jsem toho od ní příliš, ještě nepochopila, že oba
požadavky nejsou vždycky splnitelné. Potřebovala
utěšitele stejně jako vyšetřovatele.
"Neukradl ty peníze," řekla.
"Jak to víte?"
"Prostě to vím," řekla s přesvědčením. Napadlo mne,
jestli si to přesvědčení nenamlouvá.
Na dveře zaklepal číšník s tácem. To už se Emma
vzpamatovala do té míry, že se odhodlala sednout ke
stolu. Zpočátku jedla pomalu, byla hodně zesláblá, za
chvíli však bylo víc než jasné, že byla krutě vyhladovělá.
Když dojedla poslední drobečky chleba, řekl jsem: "Asi za
tři hodiny půjdeme na večeři."
"To ne!"
"Ale ano. Proč ne? Budete mít spoustu času na to, abyste
mi o Bobovi všechno pověděla. Celé hodiny. Žádný
spěch."
Poprvé se na mne podívala soustředěně. Rozhlédla se po
místnosti. V tu chvíli bylo jasné, že si uvědomila, že je v
mé ložnici, čišelo to z ní, jako když bliká výstražné světlo.
Usmál jsem se. "Chtěla byste si snad se mnou raději
povídat na místní policejní stanici? U stolu na
vyšetřovně?"
"Já… Asi ne." Otřásla se. "Toho jsem si užila v poslední
době až dost. Svým způsobem. Všichni se ke mně chovali
hezky, ale oni věří, že Bob ty peníze ukradl, a chovají se
ke mně jako k ženě podvodníka. Je to… je to hrozné."
"To si umím představit."
"Opravdu?"
Byla stále bledá, přestože se najedla, a oči měla zapadlé.
Cítil jsem, jak je napjatá, jak se chvěje. Pokud se má
uvolnit, chce to něco víc než šampaňské.
"Co kdybyste se chvíli prospala?" navrhl jsem jí.
"Vypadáte hodně unaveně. Tady vám bude dobře a já si
mezitím zajdu napsat záznamy. Budu rád, když si to
odbudu."
"Neusnu," řekla bez uvažování. Já ale vytáhl energicky
spisy z tašky, rozložil si je po stole a rozsvítil stolní lampu.
Emma vstala, chvíli ještě váhala, ale pak si lehla do
postele. Po pěti minutách jsem se na ni šel podívat.
Hluboce spala. Tváře měla propadlé a na očních víčkách jí
prosvítaly žilky.
20
She wore a camel coloured coat, which she had relaxed
as far as unbuttoning, and a brown and white checked
dress underneath. With the coat falling open, the bulge in
her stomach showed unmistakably. Five months, I
thought, give or take a week or two.
I pushed the papers together again and returned them to
the briefcase. They were the various statements and accounts relating to her husband's disappearance, and I had
no report to write on them. I sat instead in one of the
Grand's comfortable armchairs and thought about why
men vanished.
In the main they either ran to something or from something: occasionally a combination of both. To a woman,
from a woman. To the sunshine, from the police. To political preference, from political oppression. To anonymity:
from blackmail.
Sometimes they took someone else's money with them
to finance the future. Bob Sherman's sixteen thousand
kroner didn't seem, at first sight, to be worth what he'd
exchanged for it. He earned five times as much every
year.
So what had he gone to?
Or what had he gone from?
And how was I to find him by Monday afternoon?
She slept soundly for more than two hours with periods
of peaceful dreaming, but after that went into a session
which was distressing her. She moved restlessly and
sweat appeared on her forehead, so I touched her hand
and called her out of it.
"Emma. Wake up. Wake up, now, Emma."
She opened her eyes fast and wide with the nightmare
pictures still in them. Her body began to tremble.
"Oh," she said. "Oh God…"
"It's all right You were dreaming. It was only a dream."
Her mind finished the transition to consciousness, but
she was neither reassured nor comforted.
"I dreamed he was in jail… there were bars… and he was
trying to get out… frantically… and I asked him why he
wanted to get out, and he said they were going to execute
him in the morning… and then I was talking to someone in
charge and I said what had he done, why were they going
to execute him, and this man said… he'd stolen the racecourse… and the law said that if people stole racecourses
they had to be executed…"
She rubbed a hand over her face.
"It's so silly," she said. "But it seemed so real."
"Horrid," I said.
She said with desolation, "But where is he? Why doesn't
he write to me? How can he be so cruel?"
"Perhaps there's a letter waiting at home."
"No. I telephone… every day."
I said, "Are you… well… are you happy together?"
"Yes," she said firmly, but after five silent seconds the
truer version came limping out. "Sometimes we have
rows. We had one the day he came here. All morning. And
it was over such a little thing… just that he'd spent a night
away when he didn't have to… I'd not been feeling well
and I told him he was selfish and thoughtless… and he lost
his temper and said I was too damn demanding… and I
said I wouldn't go with him to Kempton then, and he went
silent and sulky because he was going to ride the favourite in the big race and he always likes to have me there
after something like that, it helps him unwind." She stared
into a past moment she would have given the world to
change. "So he went on his own. And from there to
Heathrow for the six-thirty to Oslo, same as usual. Only
usually I went with him, to see him off and take the car
home."
"And meet him again Sunday night?"
"Yes. On Sunday night when he didn't come back at the
right time I was worried sick that he'd had a fall in Norway
Měla na sobě béžový kabát, teď aspoň rozepnutý, a pod
kabátem hnědobíle kostkované šaty. Jak se jí kabát
rozevřel, bylo vidět, že se jí břicho nadouvá těhotenstvím.
Odhadoval jsem to tak na pět měsíců, plus minus týden.
Shrnul jsem papíry a vrátil je do tašky. Měl jsem tam
řadu výpovědí a dokladů, týkajících se zmizení jejího
muže, sám jsem nic psát nemusel. Sedl jsem si do
pohodlného hotelového křesla a přemýšlel o tom, proč a
jak lidé mizí.
Většinou buď utíkají za něčím, nebo od něčeho. Někdy
oboje. K ženě, od ženy. Do tepla, od policie. Za politickým
bezpečím, od politického pronásledování. Od vydírání do
anonymity.
Někdy si takový člověk bere při útěku s sebou peníze,
aby měl z čeho žít. Jeden by řekl, že Shermanovi šestnáct
tisíc nestálo za to, čeho se musel vzdát. Ročně vydělal
pětkrát tolik.
Za čím tedy utkal?
Od čeho?
Jak ho mám do pondělního rána najít?
Dvě hodiny spala klidně a pokojně, pak ale začala být
neklidná. Házela sebou na lůžku a na čele jí vyvstal pot.
Vzal jsem ji za ruku a promluvil na ni.
"Vzbuďte se, Emmo! Vzbuďte se!"
Zeširoka otevřela oči, jako by ještě viděla své noční
můry. Roztřásla se.
"Bože…" vzdychla.
"Všechno bude dobré, to byl jen sen… jenom sen."
Probrala se do úplného stavu bdění, ale nepocítila ani
úlevu, ani útěchu.
"Zdálo se mi, že je ve vězení… za mřížemi… že se marně
pokouší dostat ven… zoufale… Ptala jsem se ho, proč se
tak zoufale snaží… řekl, že ho ráno čeká poprava… Pak
jsem mluvila s někým… snad s dozorcem, ptala jsem se,
čeho se dopustil, proč ho chtějí popravit, a ten člověk
řekl… že ukradl celé závodiště… a že podle zákona, když
někdo ukradne závodiště, dostane trest smrti…"
Přetřela si rukou tvář.
"Je to hloupé," omlouvala se. "Ono to ale bylo opravdu
jako skutečnost."
"Hrozné," přikývl jsem.
Řekla nešťastně: "Kde tedy je? Proč mi nepíše? Přece
nemůže být tak krutý!"
"Třeba na vás čeká dopis v Anglii."
"Nečeká. Telefonuju domů každý den."
Zeptal jsem se: "Jste… jste spolu šťastní?"
"Ano," řekla rozhodně. Po pěti vteřinách však byla
upřímnější. "Občas se pohádáme. Pohádali jsme se v den
jeho odjezdu sem, přeli jsme se celé dopoledne… jen
proto, že strávil noc mimo domov, když nemusel… Nebylo
mi právě dobře, a tak jsem mu vytkla, že je bezohledný
sobec… ztratil nervy a křičel na mě, že jsem příliš
náročná… já mu zase řekla, že s ním nepojedu do
Kemptonu. Odjel otrávený a znechucený, protože měl jet
favorita v hlavním dostihu, a to si vždycky přeje, abych u
toho byla, líp se cítí." Zadívala se do prázdna. Vzpomínala
na okamžik, který si přála vymazat, dala by za to vše.
"Odjel sám, a z Kemptonu pak rovnou na letiště, aby stihl
letadlo do Oslo v osmnáct třicet, jako obvykle. Jindy
jezdím na Heathrow s ním, čekám do odletu a odvážím
domů auto."
"V neděli pak na něho čekáváte?"
"Ano. Když se v neděli v obvyklou hodinu nevracel,
dostala jsem strach, že třeba měl v Norsku pád, že se
21
and hurt himself, and I telephoned to Gunnar Holth… but
he said Bob hadn't fallen, he'd ridden a winner and got
round in the other two races, and as far as he knew he'd
caught the plane as planned. So I rang the airport again…
I'd rung them before, and they said the plane had landed
on time… and I begged them to check and they said there
was no Sherman on the passenger list…" She stopped and
I waited, and she went on in a fresh onslaught of misery,
"Surely he knew I didn't really mean it? I love him…
Surely he wouldn't just leave me, without saying a word?"
It appeared, however, that he had.
"How long have you been married?"
"Nearly two years."
"Children?"
She glanced down at the brown and white checked
mound and gestured towards it with a flutter of slender
fingers. "This is our first."
"Finances?"
"Oh… all right, really."
"How really?"
"He had a good season last year. We saved a bit then. Of
course he does like good suits and a nice car… All jockeys
do, don't they?"
I nodded. I knew also more about her husband's earnings
than she seemed to, as I had access to the office which
collected and distributed jockeys' fees, but it wasn't so
much the reasonable income that was significant as the
extent to which they lived within it.
"He does get keen on schemes for making money
quickly, but we've never lost much. I usually talk him out
of it. I'm not a gambler at all, you see."
I let a pause go by. Then, "Politics?"
"How do you mean?"
"Is he interested in communism?"
She stared. "Good heavens, no."
"Militant in any way?"
She almost laughed. "Bob doesn't give a damn for politics
or politicians. He says they're all the same, hot air and
hypocrisy. Why do you ask such an extraordinary question?"
I shrugged. "Norway has a common frontier with Russia."
Her surprise was genuine on two counts: she didn't know
her geography and she did know her husband. He was not
the type to exchange good suits and a nice car and an
exciting job for a dim existence in a totalitarian state.
"Did he mention any friends he had made here?"
"I've seen nearly everyone I can remember him talking
about. I've asked them over and over… Gunnar Holth, and
his lads, and Mr Kristiansen, and the owners. The only one
I haven't met is one of the owner's sons, a boy called Mikkel. Bob mentioned him once or twice… he's away at
school now, or something."
"Was Bob in any trouble before this?"
She looked bewildered. "What sort?"
"Bookmakers?"
She turned her head away and I gave her time to decide
on her answer. Jockeys were not allowed to bet, and I
worked for the Jockey Club.
"No," she said indistinctly.
"You might as well tell me," I said. "I can find out. But
you would be quicker."
She looked back at me, perturbed.
"He only bets on himself, usually," she said defensively.
"It's legal in a lot of countries."
"I'm only interested in his betting if it's got anything to
do with his disappearance. Was anyone threatening him
for payment?"
"Oh." She sounded forlorn, as if the one thing she did not
want to be given was a good reason for Bob to steal a
zranil, a tak jsem zavolala Gunnaru Holtovi… Ten mi řekl,
že Bob žádný pád neměl, že jel vítěze a pak ještě
startoval ve dvou dostizích, a že pokud on ví, Bob odletěl
domů. Zavolala jsem tedy znovu na letiště… volala jsem
jim už předtím, a to mi řekli, že letadlo přistálo včas…
Prosila jsem je, aby zjistili, jestli mezi cestujícími nebyl
Robert Sberman…" Na chvíli se pod tíhou vzpomínek
odmlčela. "Přece musel vědět, že to nemyslím vážně!
Mám ho ráda… Přece by ode mne bez rozloučení, bez
jediného slova neodešel?"
Už to tak vypadalo.
Zeptal jsem se: "Jak dlouho jste spolu?"
"Necelé dva roky."
"Máte děti?"
Zadívala se na vzduté hnědobílé šaty a dotkla se jich
chvějícími se prsty. "To je naše první."
"Jak jste na tom finančně?"
"No, vlastně docela dobře."
"Jak doopravdy?"
"Minulý rok měl dobrou sezonu, dost jsme si našetřili. Je
pravda, že má rád dobré oblečení a auta… ale to asi
všichni jezdci, ne?"
Přikývl jsem. Věděl jsem o výdělcích jejího muže víc než
ona sama, já ovšem měl na rozdíl od ní přístup do
kanceláře, která jezdcům rozesílá honoráře. Proto jsem
věděl, že nejde ani tak o to, kolik vydělal, a vydělával
slušně, ale o to, jak s penězi zacházel.
Emma dodala: "Vítá příležitosti rychlého a snadného
výdělku, ale na sázkách jsme moc neprodělali. Většinou
mu sázení rozmluvím. Není typický hazardér."
Chvíli jsme oba mlčeli. Pak jsem se zeptal: "A co
politika?"
"Jak to myslíte?"
"Nepřitahuje ho komunismus?"
Užasle se na mne zadívala. "Probůh, to ne!"
"Je v něčem fanatik?"
Málem se dala do smíchu. "Boba politika vůbec nezajímá,
politici jsou mu jedno, tvrdí, že jsou všichni stejní, žvaniví
pokrytci. Proč se ptáte na takové divné věci?"
Pokrčil jsem rameny. "Norsko sousedí s Ruskem."
Zatvářila se dvojnásob překvapeně, za prvé měla mezery
v zeměpisných znalostech a za druhé znala svého muže.
Bob Sherman nepatřil mezi lidi, kteří by se vzdali dobrých
obleků a aut ve prospěch nejisté existence v totalitním
státě.
"Má tady nějaké přátele? Nezmínil se o nich?"
"Setkala jsem se skoro se všemi lidmi, o kterých mi
vyprávěl. Hodně jsem se jich vyptávala… Můžu jmenovat
Gunnara Holta, jeho stájníky, pana Kristiansena a majitele
koní. Zatím jsem se nesešla jen se synem jednoho z nich,
jmenuje se Mikkel. Bob se o něm jednou nebo dvakrát
zmínil… je to ještě kluk a je teď někde pryč, ve škole."
"Neměl Bob nějaké nesnáze, než sem jel?"
Tvářila se nechápavě. "Jaké myslíte?"
"Třeba s bookmakery?"
Odvrátila se a já jí dopřál čas na rozmyšlenou, než
odpoví. Žokejové nesmějí sázet a já patřil k Jockey Clubu.
"Ne," odpověděla nejistě.
"Klidně mi to řekněte, stejně se to dozvím, takhle to
bude rychlejší."
Neklidně se na mne zadívala.
"Sází většinou jenom na koně, kterého sám jede," řekla
skoro omluvně. "To je přece v řadě zemí v mezích
zákona."
"Mne nezajímá nic jiného, než jestli jeho sázení nějak
nesouvisí s tím, že zmizel. Nevyhrožoval mu někdo kvůli
dluhům?"
"Ach!" Nešťastně si povzdechla, jako by si nechtěla
připustit možnost, že by skutečně existoval důvod, pro
22
comparatively small sum and ruin his life for it.
"He never said… I'm sure he would have told…" She
gulped. "The police asked me if he was being blackmailed.
I said no, of course not… but if it was to keep me from
knowing something… how can I be sure? Oh, I do wish, I
do wish he'd write to me…"
Tears came in a rush and spilled over. She didn't apologise, didn't brush them away, and in a few seconds they
had stopped. She had wept a good deal, I guessed, during
the past three weeks.
"You've done all you can here," I said. "Better come back
with me on Monday afternoon."
She was surprised and disappointed. "You're going back
so soon? But you won't have found him."
"Probably not. But I've a meeting in London on Tuesday
that I can't miss. If it looks like being useful I'll come back
here afterwards, but for you, it's time now to go home."
She didn't answer at once, but finally, in a tired, quiet,
defeated voice, said: "All right."
který by Bob zcizil poměrně malou částku peněz a zničil si
tak nadobro život.
"Nikdy se nezmínil… jsem si jistá, že by mi řekl…" Polkla
nasucho. "Na policii se mě ptali, jestli ho někdo nevydíral.
Řekla jsem samozřejmě že ne… ale kdyby někomu platil
za to, abych se něco nedozvěděla… jak si můžu být jistá?
Ach, jak já si přeju, aby už napsal…"
Z očí jí vyhrkly slzy. Neomlouvala se za ně, ani si je
nesetřela. Po chvilce vyschly. Tušil jsem, že v průběhu
uplynulých týdnů proplakala hodně času.
"Udělala jste tady všechno, co jste mohla," řekl jsem.
"Nejlepší bude, když se v pondělí se mnou vrátíte domů."
Tvářila se překvapeně a zklamaně. "Vy se vracíte tak
brzy? Do té doby ho přece nenajdete."
"Patrně ne. Mám ale v úterý v Londýně schůzi, kterou
nesmím promeškat. Pokud se ukáže, že bych tady ještě
pak byl k čemu, tak se vrátím. Vy máte ale nejvyšší čas
jet domů."
Hned neodpověděla. Pak hlesla unaveným, odevzdaným
hlasem: "Tak tedy dobře."
4
4
Arne was having difficulty with his complex, constantly
looking over his shoulder to the extent of making forward
locomotion hazardous. Why he should find any threat in
the cheerful frost-bitten looking crowd which had turned
up at Ovrevoll for the Norsk Grand National was something between him and his psychiatrist, but as usual his
friends were suffering from his affliction.
He had refused, for instance, to drink a glass of wine in a
comfortable available room with a king-sized log fire. Instead we were marching back and forth outside, him, me,
and Per Bjorn Sandvik, wearing out shoe leather and turning blue at the ears, for fear of bugging machines. I
couldn't see how overhearing our present conversation
could possibly benefit anyone, but then I wasn't Arne. And
at least this time, I thought philosophically, we would not
be mown down by a speedboat.
As before, he was ready for the outdoor life: a blue padded hood joined all in one to his anorak. Per Bjorn Sandvik had a trilby. I had my head. Maybe one day I would
learn.
Sandvik, one of the Stewards, was telling me again at
first hand what I'd already read in the statements: how
Bob Sherman had had access to the money.
"It's collected into the officials' room, you see, where it is
checked and recorded. And the officials' room is in the
same building as the jockeys' changing room. Right? And
that Sunday, Bob Sherman went to the officials' room to
ask some question or other, and the money was stacked
there, just inside the door. Arne saw him there himself.
He must have planned at once to take it."
"What was the money contained in?" I asked.
"Canvas bags. Heavy double canvas."
Arneho sužoval jeho komplex. Ohlížel se přes rameno tak
často, že se pro něj pohyb vpřed stával nebezpečným.
Čeho se může bát mezi dobromyslnými, mírně promrzlými
lidmi, kteří se v hustých řadách dostavili na závodiště
Ovrevoll na norskou Velkou národní? To by si měl vyřídit
se svým psychiatrem, pomyslel jsem si, a netrápit tím své
přátele.
Odmítl jít na skleničku vína do příjemné místnosti, kde v
krbu vesele plápolal oheň, a trval na tom, že se budeme
procházet venku, pěkně sem a tam, a s námi i Per Björn
Sandvik. Opotřebovávali jsme si podrážky a omrzaly nám
uši jen proto, že se Arne bál odposlechu. Nebylo mi jasné,
co by komu prospělo, kdyby nás odposlouchal, ale Arne
byl Arne. No co, pomyslel jsem si odevzdaně, tady nás
aspoň nemůže přejet žádná loď.
"What colour?"
He raised his eyebrows. "Brown."
"Just dumped on the floor?"
He grinned. "There is less crime in Norway."
"So I've heard," I said. "How many bags?"
"Five."
"Heavy?"
He shrugged. "Like money."
"How were they fastened?"
"With leather straps and padlocks."
Arne cannoned into a blonde who definitely had the right
of way. She said something which I judged from his expression to be unladylike, but it still didn't persuade him
to look where he was going. Some enemy lay behind, listening: he was sure of it.
Přišel dobře oblečený, připravený na zimu, jako při
našem minulém setkání. Měl teplou prošívanou bundu s
kapucí. Per Björn Sandvik měl sportovní klobouk, já byl
prostovlasý. Časem se snad poučím.
Sandvik, jeden ze stevardů norského Jockey Clubu, mi
vyprávěl to, co už jsem věděl z protokolů: jak se stalo, že
se Bob mohl k penězům dostat.
"Peníze od pokladen se nosí do místnosti rozhodčích, tam
se kontrolují a přepočítávají. Ta místnost je ve stejné
budově jako šatna jezdců. Jasné? Tehdy v neděli přišel
Bob Sherman do místnosti pro rozhodčí a na něco se ptal.
Peníze už tam byly, složené na zemi hned za dveřmi. Arne
Boba viděl, když přišel. Bob si to určitě naplánoval až v tu
chvíli."
"V čem byly ty peníze?"
"V plátěných pytlích, ve dvojitých, těžkých režných
pytlích."
"Jakou měly barvu?"
Povytáhl obočí. "Hnědou."
"Ležely jen tak, na podlaze?"
Ušklíbl se. "V Norsku se zřídkakdy krade."
"Říká se to. Kolik bylo těch pytlů?"
"Pět."
"Byly těžké?"
Pokrčil rameny. "Jako peníze."
"Jak byly uzavřené?"
"Koženými řemínky a na visací zámek."
Arne vrazil v protisměru do jedné blond slečny. Pronesla
cosi, co podle Arneho výrazu vybočovalo z dámského
slovníku, ale nepomohlo to, Arne se stejně nedíval, kam
jde. Někde se určitě skrývá nepřítel a odposlouchává ho.
23
Sandvik gave him an indulgent smile. He was a tall
pleasant unhurried man of about fifty, upon whom authority sat as lightly as fluff. Arne had told me he was 'someone at the top in oil', but he had none of the usual aura of
big business: almost the reverse, as if he derived pleasure
from leaving an impression of no power, no aggression. If
so, he would be a board-room opponent as wicked as a
mantrap among the daisies. I looked at him speculatively.
He met my eyes. Nothing in his that shouldn't be.
"What was it intended to do with the bags, if Sherman
hadn't nicked them?" I asked.
"Lock them in the safe in the officials' room until Monday
morning, when they would go to the bank."
"Guarded," Arne said, eyes front for once, "By a night
watchman."
But by the time the night watchman had clocked in, the
booty had vanished.
"How did the officials all happen to desert the room at
once, leaving the money so handy?" I asked.
Sandvik spread his thickly gloved hands.
"We have discussed this endlessly. It was accidental. The
room can only have been empty for five minutes or less.
There was no special reason for them all being out at one
time. It just happened."
He had a high-register voice with beautifully distinct
enunciation, but his almost perfect English sounded quite
different from the home-grown variety. I worked it out
after a while: it was his 'l's. The British pronounced 'l' with
their tongue lolling back in the throat, the Norwegians
said theirs with the tongue tight up behind the teeth. Retaining the Norwegian 'l' gave Sandvik's accent a light,
dry, clear-vowelled quality which made everything he said
sound logical and lucid.
"No one realised, that evening, that the money had been
stolen. Each of the officials took it for granted that another had put the bags in the safe as they were no longer
to be seen. It was the next day, when the safe was
opened for the money to be banked, that it was found to
be missing. And then, of course, we heard from Gunnar
Holth that Sherman had disappeared as well."
I thought. "Didn't Gunnar Holth tell me that Bob
Sherman stayed with you once or twice?"
"Yes, that's right." Sandvik briefly pursed his well-shaped
mouth. "Twice. But not the time he stole the money, I'm
glad to say."
"You liked him, though?"
"Oh yes, well enough, I suppose. I asked him out of politeness. He had ridden several winners for me, and I
know what Gunnar's bunk room is like…" He grinned
slightly. "Anyway, he came. But we had little of common
interest except horses, and I think he really preferred
Gunnar's after all."
"Would you have expected him to steal?"
"It never crossed my mind. I mean, it doesn't does it?
But I didn't know him well."
Arne could not bear the close quarters of the crowd on
the stands, so we watched the first race, a hurdle, from
rising ground just past the winning post. The racecourse,
forming the floor of a small valley, was overlooked on all
sides by hillsides of spruce and birch, young trees growing
skywards like the Perpendicular period come to life. The
slim dark evergreens stood in endless broken vertical
stripes with the yellow-drying leaves and silver trunks of
the birch, and the whole backdrop, that afternoon, was
hung along the skyline with fuzzy drifts of misty low cloud.
The light was cold grey, the air cold damp. The spirits of
the crowd, sunny Mediterranean. An English jockey won
the race on the favourite and the crowd shouted approval.
It was time, Sandvik said, to go and see the Chairman,
Sandvik se na něho shovívavě usmál. Sandvik, vysoký,
příjemný, klidný člověk, se samozřejmou, nenásilnou
autoritou. Arne mi předtím řekl, že Sandvik je 'velké zvíře
naftového průmyslu', ale nebylo to na něm vidět, nejevil
obvyklé příznaky důležitých a mocných lidí, spíš naopak,
jako kdyby ho těšilo, když na lidi působí neútočně a
neškodně, nedůležitě. Takový člověk se ve správní radě
stává velmi nebezpečným protivníkem, záludný jako
osidla ukrytá mezi liliemi. Zamyšleně jsem se na něho
zadíval. Naše pohledy se střetly. Nenašel jsem v jeho
očích nic, co by tam být nemělo.
"Jak by se s těmi pytli naložilo, kdyby je neukradl?"
zeptal jsem se.
"V té místnosti bychom je zamkli do bezpečnostní
schránky. V pondělí ráno by se vezly do banky."
"S doprovodem, se stráží," doplnil Arne. Výjimečně se
díval před sebe. "Jezdí s sebou noční hlídač."
Než noční hlídač tehdy nastoupil, byly peníze pryč.
"Jak se mohlo stát, že všichni rozhodčí odešli z místnosti
ve stejnou dobu a že tam ty peníze následně zůstaly bez
dohledu?" zeptal jsem se.
Sandvik rozhodil ruce v silných rukavicích.
"Tohle přesně jsme probírali donekonečna. Byla to
náhoda, shoda okolností. Místnost byla prázdná nejvýš tak
pět minut. Žádný důvod, proč všichni odešli v jeden
okamžik, nebyl, prostě se to stalo."
Měl vysoký hlas, anglicky mluvil perfektně, s výbornou
výslovností, zcela jinak než ostatní místní lidé. Chvíli jsem
nemohl přijít na to, v čem to je. Pak jsem si uvědomil, že
to je tím, jak vyslovuje 'l'. Britové 'l' vyslovují s jazykem
vzadu na patře, Norové s jazykem těsně za zuby. Sandvik
vyslovoval 'l' jako Norové, díky tomu měl jasnou,
zřetelnou dikci, ať řekl co řekl, měl člověk dojem, že to
má hlavu a patu.
"Tehdy večer si nikdo neuvědomil, že došlo ke krádeži.
Jednotliví funkcionáři se samozřejmostí předpokládali, že
někdo z ostatních peníze uložil do trezoru, když už na
podlaze nebyly. Teprve následující den, když bezpečnostní
schránku otevřeli, aby peníze odvezli do banky, zjistili, že
tam nejsou. Vzápětí jsme se od Gunnara Holta dozvěděli,
že Sherman taky zmizel."
Zamyslel jsem se. "Gunnar Holt mi vyprávěl, že Bob
Sherman byl jednou nebo dvakrát u vás na návštěvě."
"Ano, to je pravda." Sandvik našpulil rty. "Byl u nás
dvakrát. Ale naposledy, když ukradl ty peníze, tak ne,
naštěstí."
"Byl vám ale sympatický, ne?"
"Ale ano, asi ano. Pozval jsem ho ze zdvořilosti. Jel pro
mne několik vítězů a já vím, jak to v Gunnarově ubytovně
vypadá…" Ušklíbl se. "No nic, přijel k nám, ale neměli
jsme si o čem povídat, leda o koních. Myslím, že mu
nakonec u Gunnara bylo líp."
"Očekával byste od něho, že by mohl něco ukrást?"
"V životě by mne to nenapadlo. Taková věc přece člověka
obvykle nenapadá. Já ho ale znal jen povrchně."
Arne nedokázal snášet tísnící se davy na tribunách, proto
jsme se dívali na první dostih, proutěnky, pod tribunou,
kousek od cílového sloupku. Závodiště bylo v mělkém
údolí, kolem ze všech stran kopce s březovými lesíky.
Štíhlé stromy byly rovné, vzpínaly se k nebi jako přímky.
Tmavé jehličnany se vypínaly za nimi v nevyrovnaných
řadách v kontrastu k stříbřitým břízám s uvadlým zlatým
listím. Nad pahorky se na nebi vznášela jemná, mlhavá
oblaka.
Odpolední světlo bylo šeré a vzduch byl vlhký. Nálada
publika však byla slunná jako ve Středomoří. Anglický
jezdec zvítězil v sedle favorita a davy jásaly.
Sandvik prohlásil, že je čas jít za předsedou, který nás
24
who had not been able to manage us sooner on account of
lunching a visiting ambassador. We went into the Secretariat building adjoining the grandstand, up some sporting
print-lined stairs, and into a large room containing not
only the Chairman but five or six supporting Stewards. Per
Born Sandvik walked in first, then me, then Arne pushing
his hood back, and the Chairman went on looking enquiringly at the door, still waiting for me, so to speak, to appear. I sometimes wondered if it would help if I were fat,
bald and bespectacled: if premature ageing might produce
more confidence and belief than the thin-six-feet-withbrown-hair job did. I'd done a fair amount of living, one
way or another, but it perversely refused to show.
"This is David Cleveland," Sandvik said, and several pairs
of eyes mirrored the same disappointment.
"How do you do," I murmured gently to the Chairman,
and held out my hand.
"Er…" He cleared his throat and recovered manfully. "So
glad you have come."
I made a few encouraging remarks about how pleasant I
found it in Norway and wondered if any of them knew that
Napoleon was promoted General at twenty-four.
The Chairman, Lars Baltzersen, was much like his letters
to my office, brief, polite and effective. It took him approximately ten seconds to decide I wouldn't have been
given my job if I couldn't do it, and I saw no need to tell
him that my boss had died suddenly eighteen months
earlier and left the manager-elect in charge a lot sooner
than anyone intended.
"You sound older on the telephone," he said simply, and I
said I'd been told so before, and that was that.
"Go anywhere you like on the racecourse," he said. "Ask
anything… Arne can interpret for those who do not speak
English."
"Thank you."
"Do you need anything else?"
Second sight, I thought, but I said, "Perhaps, if possible,
to see you again before I go at the end of the afternoon."
"Of course. Of course. We all want to hear of your progress. We'll all gather here after the last race."
Heads nodded dubiously, and I fully expected to justify
their lowly expectations. Either briefed or bored or merely
busy, they drifted away through the door, leaving only
Arne and the Chairman behind.
"Some beer?" suggested Baltzersen.
Arne said yes and I said no. Despite the glow from a
huge stove it was a cold day for hops.
"How far is it to the Swedish border?" I asked.
"By road, about eighty kilometres," Baltzersen said.
"Any formalities there?"
He shook his head. "Not for Scandinavians in their own
cars. There are few inspections or customs. But none of
the frontier posts remember an Englishman crossing on
that evening."
"I know. Not even as a passenger in a Norwegian car.
Would he have been spotted if he'd gone across crouching
under a rug on the floor behind the driver's seat?"
They pondered.
"Very probably not," Baltzersen said, and Arne agreed.
"Can you think of anyone who might have taken him?
Anyone he was close to here, either in business or friendship?"
"I do not know him well enough," the Chairman said regretfully, and Arne blinked a little and said Gunnar Holth,
or maybe some of the lads who worked for him.
"Holth says he drove him only round to the races," I said:
but he would have had plenty of time to drive into Sweden
and back before Emma Sherman had rung him up.
"Gunnar tells lies whenever it suits him," Arne said.
dřív nemohl přijmout, protože se věnoval velvyslancům.
Šli jsme do sekretariátu, do budovy vedle hlavní tribuny.
Vyšli jsme po schodišti se stěnami vyzdobenými
honebními scénami. Na sekretariátě nebyl jen předseda,
ale dalších pět nebo šest stevardů. Per Björn Sandvik
vstoupil jako první, pak ja a nakonec Arne. Sundal si
kapuci. Předseda se díval vyčkávavě ke dveřím, jako když
na někoho čeká, nejspíš na mne. Občas mne napadá,
jestli by nepomohlo, kdybych byl obtloustlý, plešatý a
brýlatý. Kdybych rychleji stárl, možná bych v lidech budil
větší důvěru než ve svém běžném, štíhlém, tmavovlasém
vydání. Už jsem toho sice v životě zažil dost, ale stále to
na mně nebylo vidět.
"Dovolte, abych vám představil Davida Clevelanda," řekl
Sandvik a v několika párech očí se objevilo zjevné
zklamání.
"Dobrý den," pozdravil jsem zdvořile předsedu
dostihového výboru a podal mu ruku.
Statečně se vzpamatoval. "Hm… Jsme velmi rádi, že jste
přijel."
Vypravil jsem ze sebe několik povzbuzujících poznámek,
jak velmi se mi líbí v Norsku. Docela by mne zajímalo,
jestli někdo z přítomných ví, že Napoleon byl jmenován
generálem ve čtyřiadvaceti letech.
Předseda Lars Baltzersen byl stejný jako jeho dopisy.
Stručný, zdvořilý a k věci. Za pouhých deset vteřin si
uvědomil, že bych nezastával své postavení, kdybych na
ně nestačil, a já necítil potřebu mu vysvětlovat, že můj
předchůdce před osmnácti měsíci náhle zemřel, a já, jeho
zástupce, jsem funkci převzal podstatně dřív, než kdokoli
předpokládal.
"Z telefonických rozhovorů jsem si vás představoval
staršího," řekl stručně a já nato poznamenal, že obdobné
konstatování občas slýchám. To bylo vše.
"Na závodišti máte přístup všude," řekl. "Řekněte si o
cokoli, co budete potřebovat… Arne vám může tlumočit,
pokud budete chtít hovořit s někým, kdo neumí anglicky."
"Děkuju."
"Co ještě potřebujete?"
Být jasnovidec. Řekl jsem: "Rád bych se s vámi ještě
sešel, než dnes odpoledne ze závodiště odejdu."
"Samozřejmě, samozřejmě. Všichni budeme chtít slyšet,
jak jste pokročil. Sejdeme se tady po posledním dostihu."
Hlavy váhavě pokyvovaly a já se obával, že se jejich
nedůvěra ukáže být oprávněná. Buď na něčí pokyn nebo z
nudy pak jeden po druhém odešli. Možná taky měli co na
práci. V místnosti jsme zůstali s předsedou a Arnem sami.
"Nedali byste si pivo?" zeptal se Baltzersen.
Arne nabídku přijal, já ne. Byl chladný den, a i když bylo
zatopeno, na studený chmelový nápoj jsem chuť neměl.
"Jak daleko je na švédskou hranici?" zeptal jsem se.
"Autem asi osmdesát kilometrů," odpověděl Baltzersen.
"Jsou na hranici nějaké formality?"
Potřásl hlavou. "Pro Skandinávce ve vlastních vozech ne.
Výjimečně někoho kontrolují celníci. Na žádném z
hraničních přechodů si však nepamatují, že by ten večer
odbavovali nějakého Angličana."
"Slyšel jsem. Nepamatují si ani, že by nějaký Angličan jel
norským vozem jako spolucestující. Kdyby se přikrčil za
sedadlo, nebo schoval pod přikrývku, našli by ho?"
Oba se zamysleli.
"Patrně ne," řekl Baltzersen a Arne přikývl.
"Napadá vás někdo, s kým mohl odjet? Nevíte o nějakém
jeho kamarádovi nebo o někom, s kým měl co dělat
pracovně?"
"Na to jsem ho bohužel znal příliš málo," řekl předseda.
Arne zamžikal a zmínil se o Gunnaru Holtovi a jeho
stájnících.
Řekl jsem: "Holt tvrdí, že ho vozil jen na dostihy." Ale
klidně mohl stihnout odvézt Boba do Švédska a vrátit se
včas, než zavolala Emma Shermanová, pomyslel jsem si.
"Gunnar lže, kdykoli se mu to hodí," poznamenal Arne.
25
Lars Baltzersen sighed. "I'm afraid that is true."
He had grey hair neatly brushed, with a tidy face and
unimaginative clothes. I was beginning to get the feel of
Norwegian behaviour patterns, and he came into the very
large category of sober, slightly serious people who were
kind, efficient, and under little stress. Get-up-and-go was
conspicuously absent, yet the job would clearly be done.
The rat race taken at a walk. Very civilised.
There were other types, of course.
"The people I hate here," Emma Sherman had said, "are
the drunks."
I'd taken her to dinner in the hotel the evening before,
and had listened for several hours, in the end, to details of
her life with Bob, her anxieties, and her experiences in
Norway.
"When I first came," she said, "I used to have dinner in
the dining-room, and all these men used to come and ask
if they could share my table. They were quite polite, but
very… very persistent. They wouldn't go away. The head
waiter used to get rid of them for me. He told me they
were drunk. They didn't really look it. They weren't rolling
or anything."
I laughed. "Considering the price of alcohol here, you
wouldn't think they could."
"No," she said. "Anyway I stopped having dinner. I
needed to make my money go as far as possible and I
hated eating on my own."
Arne said, "Where do you want to go first?"
Arne came into a third group: the kinks. You find them
everywhere.
"Weighing room, I should think."
They both nodded in agreement. Arne pulled his hood
back over his head and we went down into the raw outdoors. The crowd had swelled to what Arne described as
'very big', but there was still plenty of room. One of the
greatest advantages of life in Norway, I guessed, was the
small population. I had not so far in its leisurely capital
seen a queue or a crush or anyone fighting to get anywhere first: as there always seemed to be room for all,
why bother?
The officials checking tickets at the gates between different enclosures were all keen young men of about twenty,
most of them blond also, all with blue armbands on their
anoraks. They knew Arne, of course, but they checked my
pass even though I was with him, the serious faces hardly
lightening as they nodded me through. Lars Baltzersen
had given me a five-by-three-inch card stamped all over
with adgang paddock, adgang stallomradet, adgang indre
bane and one or two other adgangs, and it looked as if I
wouldn't get far if I lost it.
The weighing room, black wood walls, white paint, red
tiled roof, lay on the far side of the parade ring, where the
jockeys were already out for the second race. Everything
looked neat, organised and pleasing, and despite an eye
trained to spot trouble at five hundred paces in a thick
fog, I couldn't see any. Even in racing, good nature prevailed. Several of the lads leading the horses round wore
sweaters in the owner's colours, matching the jockeys, a
good and useful bit of display I'd seen nowhere else, I
commented on it to Arne.
"Ja," he said. "Many of the private stables do that now. It
helps the crowd to know their colours."
Between the paddock and the U-shaped weighing room
buildings, and up into the U itself, there was a grassy area
planted thickly with ornamental bushes. Everyone walking
between weighing room and paddock had to detour either
to one side or the other along comparatively narrow
paths: it made a change from the rolling acres of concrete
at home but took up a lot of apology time.
Once inside the weighing room Arne forgot about bugging
Lars Baltzersen si povzdechl: "Obávám se, že to je
pravda."
Baltzersen měl pečlivě učesané šedé vlasy, vzhledný
obličej a nenápadné oblečení. Začínal jsem už zvolna
pronikat do norských povahových typů. Lars patřil do
kategorie střízlivých, vážných, laskavých a schopných lidí,
schopných unést vypjaté situace. Nedělal vůbec dojem
energického člověka, ale dokázal vše, co bylo třeba
dokázat. Velmi civilizovaný.
Existují samozřejmě i jiné typy.
"Koho tu nesnáším, jsou opilci," řekla Emma
Shermanová.
Vyvedl jsem ji včera večer v hotelu na večeři a
poslouchal několik hodin vyprávění o jejím životě s
Bobem, o jejích radostech a strastech a o tom, co zažila v
Norsku.
"Když jsem přiletěla, chodila jsem zpočátku na večeři do
hotelové jídelny, ale chodili tam za mnou všelijací chlapi a
chtěli si přisednout. Chovali se celkem zdvořile, ale byli
vytrvalí, vnucovali se. Nechtěli odejít. Vrchní číšník dělal
co mohl, aby mne jich zbavil. Řekl mi, že jsou opilí, ale
vidět to na nich nebylo. Nepotáceli se, nic."
Zasmál jsem se. "Při současné ceně alkoholu v Norsku
těžko může být někdo namol."
"To je pravda. No nic, přestala jsem na večeře chodit.
Taky jsem musela šetřit, abych vyšla co nejdéle, a vůbec,
nerada jím sama."
Arne se mne zeptal: "Kam chceš jít nejdřív?"
Arne patřil do jiné, třetí skupiny: mezi atypické, ale
takoví se najdou všude.
"Řekl bych, že nejspíš do vážnice," odpověděl jsem.
Oba další muži souhlasně přikývli. Arne si natáhl kapuci
na hlavu a všichni jsme vyšli ven, do zimy. Davy diváků
houstly a Arnemu se zdály nepropustné, mně ne, stále
ještě bylo všude dost místa. Na Norsku se mi nejvíc líbilo,
jak málo je obydlené. V klidném hlavním městě jsem
nikde neviděl žádnou tlačenici ani předbíhající se frontu.
Pro každého je dost místa, tak proč se někam cpát?
Funkcionáři, kontrolující vstupenky u vchodů, byli samí
důležití mladí mužové, většinou plavovlasí, s modrými
páskami na rukávech větrovek. Arneho znali, ale mně
kontrolovali vstupní průkaz, přestože jsem šel s Arnem.
Ani se neusmáli, když jsme kolem nich procházeli. Lars
Baltzersen mne vybavil kartou, na které bylo vyraženo
adgang paddock, adgang stallomradet, adgang indre bane
a další adgangy. Pochopil jsem, že bych se bez té karty
asi daleko nedostal, kdybych ji ztratil.
Bílá budova vážnice, obložená tmavým dřevem, s
červenou střechou, stála za padokem, kde se už zatím
chystali jezdci na druhý dostih. Kam se člověk podíval,
všechno úpravné, dobře organizované, úhledné. Přestože
jsem měl oči jako ostříž a dokázal jsem na dálku, i v mlze,
zaregistrovat sebemenší nepravost, neviděl jsem nic.
Dokonce i v dostihovém sportu převládal dobrý duch.
Několik stájníků, vodících koně v kruhu, mělo na sobě
svetry v barvách majitelů koní, stejné jako dresy jezdců.
To jsem ještě nikde neviděl a líbilo se mi to. Zmínil jsem
se o tom Arnemu.
"Jo," řekl, "to teď dělá víc stájí, lidi aspoň snadno svoje
barvy rozpoznají."
Mezi padokem a budovou vážnice ve tvaru U byla
travnatá plocha, osázená ozdobnými keři, zasahující až k
vážnici. Kdo šel od padoku k vážnici či zpět, musel keře
obcházet zleva nebo zprava po úzkých pěšinách. Byla to
příjemná změna ve srovnání s rozlehlými betonovými
plochami u nás doma.
Uvnitř vážnice Arne přestal myslet na odposlouchávání a
26
machines and introduced me rapidly to a stream of people
like the secretary, clerk of the course, clerk of the scales,
without once looking over his shoulder. I shook hands and
chatted a bit, but although they all knew I was looking for
Bob Sherman, I couldn't see anyone feeling twitchy about
my presence.
"Come this way, David," Arne said, and took me down a
side passage with an open door at the end leading out to
the racecourse.
A step or two before this door, Arne turned smartly right,
and we found ourselves in the officials' room from which
the money had been stolen. It was just an ordinary businesslike room, wooden walls, wooden floor, wooden tables
acting as desks, wooden chairs. (With all those forests,
what else?). There were pleasant red checked curtains,
first class central heating, and in one corner, a nononsense safe.
Apart from us, there was no one there.
"That's all there is," Arne said. "The money bags were
left there on the floor…" he pointed, "and the lists of totals
from each collecting point were put on that desk, same as
usual. We still have the lists."
It had struck me several times that Arne felt no responsibility for the loss of the money, nor did anyone seem in
the remotest way to blame him, but by even the most
elementary requirements of a security officer, he'd earned
rock bottom marks.
"Do you still have the same system," I asked, "with the
bags?"
Arne gave me a look somewhere between amusement
and hurt.
"No. Since that day, the bags are put immediately into
the safe."
"Who has the keys?"
"I have some, and the secretary, and the clerk of the
course."
"And each of you three thought one of the other two had
stowed the money away safely?"
"That is right."
We left the room and stepped out into the open air. Several jockeys, changed into colours for later races but with
warm coats on at the moment, came along the passage
and out through the same door, and they, Arne, and I
climbed an outside staircase onto a small open stand attached to the side of the weighing room buildings. From
there, a furlong or more from the winning post, we
watched the second race.
Arne had begun looking apprehensively around again,
though there were barely twenty on the stand. I found I
had begun doing it myself: it was catching. It netted,
however, the sight of an English jockey who knew me,
and as everyone after the finish poured towards the stairs
I arranged to fetch up beside him. Arne went on down the
steps, but the jockey stopped when I touched his arm,
and was easy to keep back.
"Hallo," he said in surprise. "Fancy seeing you here."
"Came about Bob Sherman," I explained.
I'd found that if I said straight out what I wanted to
know, I got better results. No one wasted time wondering
what I suspected them of, and if they weren't feeling on
the defensive they talked more.
"Oh. I see. Found the poor bugger, then?"
"Not yet," I said.
"Let him go, why don't you?"
Rinty Ranger knew Bob Sherman as well as anyone
who'd been thrown together in the same small professional group for five years, but they were not especially
close friends. I took this remark to be a general statement
of sympathy for the fox and asked if he didn't think stealing the money had been a bloody silly thing to do.
"Too right," he said. "I'll bet he wished he hadn't done it,
five minutes after. But that's Bob all over, smack into
v rychlém sledu mi představil celou řadu lidí, správce,
sekretáře, vážného, a ani jednou se při tom neohlédl přes
rameno. Potřásl jsem všem rukou a krátce pohovořil.
Všichni věděli, že jsem přijel hledat Boba Shermana, ale
ani jeden z nich z toho v mé přítomnosti nebyl nesvůj.
"Pojď tudy, Davide," vybídl mne Arne a vedl mne
chodbou, na jejímž konci byly otevřené dveře, vedoucí k
dráze.
Asi dva kroky před otevřenými dveřmi Arne zabočil
doprava a oba jsme se ocitli v místnosti rozhodčích, tedy v
té, ze které zmizely peníze. Obyčejná, strohá kancelář,
dřevěné stěny, dřevěná podlaha, dřevěné obyčejné stoly
sloužící jako pracovní stoly, dřevěné židle. (Proč taky ne,
když mají tolik lesů.) Na oknech byly veselé, červeně
kostkované záclony. Prvotřídní ústřední topení, a v
jednom rohu solidní trezor.
Kromě nás v místnosti nebyl nikdo.
"Tak tady to vidíš, to je všechno, co tu je. Peníze byly
tamhle na podlaze…" Ukázal. "A tamhle na stole byly
seznamy vybraného vstupného, souhrny z jednotlivých
pokladen, jako vždy. Ty seznamy ještě máme."
Už několikrát jsem hloubal nad tím, že Arne jako by
necítil za krádež peněz žádnou zodpovědnost, a taky mu
nikdo ani v sebemenším nic nevytýkal. Pravda však je, že
i při těch nejnižších nárocích by si vysloužil nejnižší
hodnocení.
"Zachováváte i teď stejný postup s ukládáním vybraných
peněz?" zeptal jsem se.
Arne se na mne podíval pobaveně i dotčeně.
"Ne. Od toho dne se pytle s penězi ukládají do trezoru
okamžitě."
"Kdo má klíče?"
"Já, sekretář a správce."
"Vy jste si tehdy asi všichni tři mysleli, že někdo z těch
zbývajících dvou ty peníze už uložil, ne?"
"Ano, správně."
Vyšli jsme z místnosti a prošli ven, na čerstvý vzduch.
Několik žokejů, kteří už na sobě měli barvy pro další
dostihy, a přes ně teplé kabáty, v tu chvíli vycházelo z
budovy stejnou cestou jako my. Vystoupali jsme s Arnem
na malou, otevřenou tribunu vedle vážnice. Odtamtud
jsme se pak dívali na druhý dostih.
Arne už se zase podezíravě rozhlížel, přestože nás na
malé tribuně bylo sotva dvacet. Přistihl jsem se při tom,
že už se taky ohlížím přes rameno, bylo to nakažlivé. Díky
tomu jsem však zahlédl mezi diváky jednoho anglického
žokeje, kterého jsem znal, a hned po skončení dostihu,
kdy všichni odcházeli z tribuny, jsem k němu zamířil. Arne
byl ještě nahoře na schodech. Když jsem svému známému
položil ruku na rameno, okamžitě se zastavil.
"Ale ne! Kde vy se tu berete?" řekl překvapeně.
"Jsem tu kvůli Bobbymu Shermanovi."
Už jsem si ověřil, že když řeknu přímo, o co mi jde,
pořídím líp, lidi aspoň zbytečně nemudrují nad tím, z čeho
je snad podezírám, a chovají se otevřeně, víc toho
řeknou.
"Jo tak. Našel jste toho chudáka?"
"Ještě ne."
"Proč ho nenecháte na pokoji?"
Rinty Ranger nebyl Shermanův blízký přítel, znal ho
stejně dobře nebo stejně málo jako každý, kdo patřil do
nevelké skupiny profesionálů už pět let. Rozuměl jsem
jeho poznámce tak, že cítí s liškou a ne s honci. Zeptal
jsem se ho, jestli tu krádež nepovažuje za velkou
pitomost.
"Jasně. Vsadil bych se, že do pěti minut litoval, že to
udělal. Jenže to je celej Bob, vždycky se do něčeho vrhne
27
things without thinking."
"Makes him a good jockey," I said, remembering how he
flung his heart over fences regardless.
Rinty grinned, his thin sharp face looking cold above his
sheepskin coat.
"Yeah. Done him no good this time, though."
"What else has he done that was impulsive?"
"I don't know… Always full of get-rich-quick schemes like
buying land in the Bahamas or backing crazy inventors,
and I even heard him on about pyramid selling once, only
we told him not to be such a bloody fool. I mean, it's hard
enough to earn the stuff, you don't actually want to throw
it down the drain."
"Were you surprised when he stole the money?" I asked.
"Well of course I was, for Chrissakes. And even more by
him doing a bunk. I mean, why didn't he just stash away
the loot and carry on with business as usual?"
"Takes nerve," I said, but of course that was just what
Bob Sherman had. "Also the money was in heavy canvas
bags which would take a lot of getting into. He wouldn't
have had time to do that and catch his flight home."
Rinty thought a bit but came up with nothing useful.
"Stupid bugger," he said. "Nice wife, kid coming, good
job. You'd think he'd have more sense."
And I'd got as far as that myself.
"Anyway, he's done me a favour," Rinty said. "I've got
his ride in this here Grand National." He opened his
sheepskin a fraction to show me the colours underneath.
"The owner, fellow called Torp, isn't best pleased with Bob
on any account. Says he should've won at a canter that
last day he was here. Says he threw it away, left it too
late, came through too soon, should've taken the outside,
didn't put him right at the water, you name it, Bob did it
wrong."
"He got another English jockey, though."
"Oh sure. D'you know how many home-bred jump jocks
there are here? About fifteen, that's all, and some of those
are English or Irish. Lads they are mostly. You don't get
many self-employed chaps, like us. There isn't enough
racing here for that. You get them going to Sweden on
Saturdays, they race there on Saturdays. Here Thursdays
and Sundays. That's the lot. Mind you, they don't keep the
jumpers to look at. They all run once a week at least, and
as there are only four or five jump races a week - all the
rest are Flat -it makes life interesting."
"Were you and Bob often over here together?"
"This year, three or four trips, I suppose. But I came last
year too, which he didn't."
"How long is a trip?"
He looked surprised. "Only a day usually. We race in England Saturday afternoon, catch the six-thirty, race here
Sunday, catch the late plane back if we can, otherwise the
eight-fifteen Monday morning. Sometimes we fly here
Sunday morning, but it's cutting it a bit fine. No margin
for hold-ups."
"Do you get to know people here well, in that time?"
"I suppose it sort of accumulates. Why?"
"Has Bob Sherman made any friendships here, would you
say?"
"Good God. Well, no, not that I know of, but then likely
as not I wouldn't know if he did. He knows a lot of trainers
and owners, of course. Do you mean girls?"
"Not particularly. Were there any?"
"Shouldn't think so. He likes his missus."
"Do you mind thinking fairly hard about it?"
He looked surprised. "If you like."
a pak teprve uvažuje."
"Proto byl taky dobrý jezdec," namítl jsem. Dobře jsem si
pamatoval, jak Bob do dostihu vkládal vše, překážka
nepřekážka.
Rinty se ušklíbl. V chladném vzduchu vypadal jeho
drobný obličej nad límcem ovčího kožichu špičatě.
"To je fakt, ale tentokrát mu to moc neposloužilo."
"Vzpomínáte si ještě na něco, kdy se zachoval bezhlavě?"
"Nevím… Vždycky měl bláznivý nápady jak přijít rychle k
penězům, jako třeba koupit pozemky na Bahamách nebo
strkat prachy do bláznivejch vynálezů. Dokonce jsem ho
jednou slyšel, že chce obchodovat s pyramidami, ale
tehdy jsme mu řekli, ať neblbne. Teda něco si vydělat není
žádná sranda, proto by člověk ty těžce vydělaný prachy
neměl jen tak vyhazovat oknem."
"Překvapilo vás, že ty peníze ukradl?" zeptal jsem se.
"Jasně že jo, sakra. A ještě víc mě překvapilo, že se
zdejchnul. Chci říct, že ten balík přece mohl někde
schovat a dělat jako že nic!"
"To chce silné nervy," namítl jsem. Bob Sherman je však
měl. "Další věc, ty peníze byly v těžkých plátěných pytlích,
které se jen tak snadno nedaly otevřít. Nemohl si s nimi
poradit za tu chvíli, co mu zbývala, než měl odletět
domů."
Rinty se zamyslel, ale nic moudrého ho nenapadlo.
"Je to vrták," povzdechl si. "Má prima ženu, čekají dítě,
měl dobrý místo. člověk by čekal, že bude mít víc
rozumu."
Tak daleko jsem to domyslel taky.
"No nic," dodal Rinty. "Já na tom vlastně vydělal, jeho
zásluhou pojedu v týhle Velký." Pootevřel kožich, abych
viděl na jeho barvy. "Majitel se jmenuje Torp a z Boba
nebyl zrovna na větvi. Tvrdí, že ten poslední den měl zajet
mnohem líp, kdyby se snažil, že mohl zvítězit. Prej dostih
zahodil, šel dopředu moc pozdě, ale na špici byl moc brzo,
šel špatně přes vodu, prostě všechno špatně."
"Chtěl žokeje z Anglie, měl ho."
"Jistě. Chcete vědět, kolik si tu Norové vychovali
překážkovejch jezdců? Asi patnáct, víc ne, a to ještě
některý z nich jsou původem z Anglie nebo Irska, většinou
začínali jako stájníci. Jezdce na volný noze, jako jsme my,
tady sotva najdete, nepořádá se tu dost dostihů. Ty místní
jezdí v sobotu do Švédska a startujou tam, tady jezdí ve
čtvrtek a v neděli. To je všechno. Teda ne že by tu
překážkář zahálel, to zase ne, startuje aspoň jednou
týdně. Protože se v jednom týdnu běží jen čtyři nebo pět
překážkovejch dostihů a všechno ostatní je rovina, není to
jednoduchý."
"Byli jste tu s Bobem často spolu?"
"Letos třikrát nebo čtyřikrát, aspoň myslím. Já ale do
Norska jezdil už vloni, a to on ne."
"Na jak dlouho sem jezdíte?"
Zatvářil se překvapeně. "Většinou jenom na jeden den.
Jedeme v sobotu v Anglii, pak chytíme letadlo v půl
sedmý, tady startujeme v neděli a pokud to stihneme,
letíme večerním letadlem, a když to nestihneme, letíme v
pondělí ráno. Někdy sem letíme až v neděli brzo ráno, ale
to je riskantní, člověk nemá žádnou časovou rezervu."
"Poznal jste se s místními lidmi?"
"Postupně se s nima poznávám. Proč?"
"Nevíte, jestli tu měl Bob Sherman nějaké kamarády?"
"Bože… to ne, aspoň o nikom nevím. Ono je ale
pravděpodobný, že kdyby nějaký kamarády měl, nejspíš
bych o tom nevěděl. Zná se samozřejmě se spoustou
trenérů a majitelů. Nebo mluvíte o ženskejch?"
"Ne tak zcela. Měl nějaké?"
"Řek bych že ne. Má tu svou."
"Nechtěl byste se nad tím trochu zamyslet?"
Zatvářil se překvapeně. "Když chcete…"
28
I nodded. He lengthened the focus of his gaze in a most
satisfactory manner and really concentrated. I waited
without pressure, watching the crowd. Young, it was, by
British standards: at least half under thirty, half blonde,
all the youth dressed in anoraks of blue, red, orange and
yellow in the sort of colourful haphazard uniformity that
stage designers plan for the chorus.
Rinty Ranger stirred and brought his vision back to the
present.
"I don't know… He stayed with Mr Sandvik a couple of
times, and said he got on better with his son than the old
man… I met him once, the son, that is, with Bob when
they were chatting at the races… but I wouldn't say they
were great friends or anything…"
"How old is he, roughly?"
"The son? Sixteen, seventeen. Eighteen maybe."
"Anyone else?"
"Well… One of the lads at Gunnar Holth's. An Irish lad,
Paddy O'Flaherty. Bob knows him well, because Paddy
used to work for old Tasker Mason, where Bob was apprenticed. They were lads together, one time, you might
say. Bob likes staying at Gunnar Holth's on account of
Paddy, I think."
"Do you know if Paddy has a car?"
"Haven't a clue. Why don't you ask him? He's bound to
be here."
"Were you here," I asked, "The day Bob disappeared?"
"'Fraid not."
"Well… Mm… anything you can think of which is not what
you'd've expected?"
"What bloody questions! Let's see… can't think of anything… except that he left his saddle here."
"Bob?"
"Yes. It's in the changing room. And his helmet. He must
have known, the silly sod, that he'd never be able to race
anywhere in the world again, otherwise he'd never have
left them."
I moved towards the stairs. Rinty hadn't told me a great
deal, but if there had been much to tell the police of one
country or the other would have found Bob long ago. He
followed me down, and I wished him good luck in the National.
"Thanks," he said. "Can't say I wish you the same,
though. Let the poor bastard alone."
At the bottom of the steps, Arne was talking to Per Bjorn
Sandvik. They turned to include me with smiles, and I
asked the offensive question with as much tact as possible.
"Your son Mikkel, Mr Sandvik. Do you think he could've
driven Bob Sherman away from the races? Without knowing, of course, that he had the money with him?"
Per Bjorn reacted less violently than many a father would
to the implication that his son, having entertained a thief
even if unawares, had nonetheless kept quiet about it.
Scarcely a ripple went through him.
He said smoothly, "Mikkel cannot drive yet. He is still at
school… his seventeenth birthday was six weeks ago."
"That's good," I said in apology, and I thought, that's
that.
Per Bjorn said: "Excuse me," without noticeable resentment, and walked away.
Arne, blinking furiously, asked where I wanted to go
next. To see Paddy O'Flaherty, I said, so we went in
search and found him in the stables getting Gunnar
Holth's runner ready for the Grand National. He turned out
to be the lad in the woolly cap with uncomplimentary
opinions of a mare, and described himself as Gunny's
head lad, so I am.
"What did I do after the races?" he repeated. "Same as I
always do. Took the runners home, squared e'm up and
Přikývl jsem. K mému potěšení se zadíval do prázdna a
skutečně se zamyslel. Nespěchal jsem na něho, trpělivě
jsem čekal a prohlížel si diváky. Podle britských měřítek
byli dost mladí. Dobrá polovina z nich byla pod třicet,
skoro všichni byli plavovlasí a všichni ve strakatých
větrovkách, na kterých se snoubila modrá, červená,
oranžová a žlutá v podivuhodných vzorech. Takové
barevné kombinace byly výsledkem tvořivosti módních
návrhářů, kteří o jednotné módě mladých rozhodují.
Rinty Ranger se zavrtěl a vrátil se myšlenkami do
přítomnosti.
"Fakt nevím… Asi dvakrát spal u Sandviků. Říkal, že
vychází líp s mladým Sandvikem než se starým… Jednou
jsem se s tím mladým, teda se synem, taky setkal, když
se na závodišti bavil s Bobem… Neřekl bych ale, že jsou
opravdoví kamarádi…"
"Kolik je mu?"
"Tomu synovi? Tak šestnáct sedmnáct, možná osmnáct."
"O nikom jiném nevíte?"
"No… je tu jeden ze stájníků u Gunnara Holta, je to Ir,
jmenuje se Paddy O'Flaherty. S tím se Bob zná dobře,
protože Paddy jezdil pro starýho Taskera Masona, u
kterýho se Bob vyučil. Jeden čas se ty dva učili spolu.
Podle mě Bob rád nocuje u Gunnara Holta kvůli
Paddymu."
"Nevíte, jestli má Paddy auto?"
"Nemám tušení. Proč se ho na to nezeptáte? Určitě je
tady."
"Byl jste tu v ten den, co Bob zmizel?"
"Obávám se že ne."
"Aha. No… nevybavujete si vůbec nic nepatřičného nebo
mimořádného? Něco, nad čím byste se zarazil?"
"To jsou otázky! Počkejte… nic mě nenapadá… leda že tu
nechal sedlo."
"Myslíte Bob?"
"Jo. Je v šatně, helma taky. Nejspíš si, vrták jeden,
uvědomil, že už nikdy a nikde nebude moct jezdit, jinak
by tu ty věci nenechával."
Šel jsem ke schodům. Rinty mi toho moc neřekl. Kdyby
však něco významného věděl a pověděl, naše nebo norská
policie už by Boba dávno našla. Sešel se mnou dolů.
Popřál jsem mu štěstí ve Velké národní.
"Děkuju. Vám snad ani štěstí nepřeju, byl bych radši,
kdybyste toho chudáka pitomýho nechal na pokoji."
Dole pod schody se Arne bavil s Perem Björnem
Sandvikem. Usmáli se na mne a já se pokusil položit
citlivou otázku co nejšetrněji.
"Pane Sandviku, váš syn Mikkel… považujete za možné,
že ze závodiště odvezl Boba Shermana on? Samozřejmě
aniž by tušil, že Bob veze peníze."
Per Björn se zachoval mnohem rozumněji, než by se
zachoval kdekterý jiný otec, kdyby se mu naznačilo, že
jeho syn měl něco společného se zlodějem, i když
nevědomky, a zamlčel to. Otec sotva mrkl.
Řekl věcně: "Mikkel ještě nemá řidičský průkaz, ještě
chodí do školy… před šesti týdny mu bylo sedmnáct."
"To je dobře," řekl jsem omluvně. V duchu jsem si
pomyslel - tak to bychom měli.
"Omluvte mne teď prosím," řekl Per Björn klidně a
odešel.
Neurazil se. Arne usilovně mžikal a zeptal se, kam bych
teď chtěl jít. Řekl jsem, že bych se rád setkal s Paddym
O'Flahertym. Šli jsme ho hledat a zastihli ho, jak chystá
překážkáře Gunnara Holta na Velkou. Zjistil jsem, že to je
onen mladík v kulichu s bambulí, který se u Gunnara tak
nezdvořile vyjadřoval o jedné klisně. Představil se jako
'Gunnyho hlavní stájník, to jsem já'.
"Co jsem dělal po dostihách?" opakoval po mně otázku.
"Co dělám vždycky. Odvezu koně do stájí a postarám se o
29
saw to their scoff."
"And after that?"
"After that, same as always, down to the local hop.
There's a good little bird there, d'you see?"
"Do you have a car?" I asked.
"Well, sure I have now, but the tyres are as thin as a
stockpot on Thursday and I wouldn't be after driving on
them any more at all. And there's the winter coming on,
so there's my car up on bricks, d'you see?"
"When did you put it on bricks?"
"The police stopped me about those tyres, now… well,
there's the canvas peeping through one or two, if you look
close. Sure it's all of six weeks ago now."
After that we drifted around while I took in a general
view of what went on, and then walked across the track to
watch a race from the tower. This looked slightly like a
small airfield control tower, two storeys high with a glasswalled room at the top. In this eyrie during races sat two
keen-eyed men with fierce raceglasses clamped to their
eyes: they were non-automatic patrol cameras, and never
missed a trick.
Arne introduced me. Feel free, they said, smiling, to
come up into the tower at any time. I thanked them and
stayed to watch the next race from there, looking straight
down the narrow elongated oval of the track. Sixteen
hundred metres for staying two-year-olds: they started
almost level with the tower, scurried a long way away,
rounded the fairly sharp bottom bend, and streamed up
the long straight to finish at the winning post just below
where we stood. There was a photo-finish. The all-seeing
eyes unstuck themselves from their raceglasses, nodded
happily, and said they would be back for the next race.
Before following them down the stairs I asked Arne which
way the Grand National went, as there seemed to be
fences pointing in every direction.
"Round in a figure of eight," he said, sweeping a vague
arm. "Three times round. You will see when they go."
He seemed to want to be elsewhere fairly promptly, but
when we had hurried back over to the paddock it appeared merely that he was hungry and had calculated
enough eating time before the Norsk St. Leger. He
magicked some huge open sandwiches on about a foot of
French loaf, starting at one end with prawns and proceeding through herring, cheese, pate and egg to beef at the
far end, adorned throughout by pickled cucumber, mayonnaise and scattered unidentified crispy bits. Arne stayed
the course, but I blew up in the straight.
We drank wine: a bottle. We would come back later, Arne
said, and finish it. We were in the big warm room he had
shunned earlier, but the listeners weren't troubling him at
that moment.
"If you're going home tomorrow, David," he said, "come
to supper with us tonight."
I hesitated. "There's Emma Sherman," I said.
"That girl," he exclaimed. He peered around, though
there were barely six others in the room. "Where is she?
She's usually on my heels."
"I talked to her yesterday. Persuaded her not to come
today and to go back to England tomorrow."
"Great. Great, my friend." He rubbed his hands together.
"She'll be all right, then. You come to supper with us. I
will telephone to Kari."
I thought of Kari's hair and Kari's shape. Everything
stacked as I liked it best. I imagined her in bed. Very
likely I should have allowed no such thoughts but you
might as well forbid fish to swim. A pity she was Arne's I
thought. To stay away would make it easier on oneself.
"Come," Arne said.
Weak, that's what I am. I said, "I'd love to."
He bustled off instantly to do the telephoning and soon
ně."
"A co potom?"
"Potom jsem šel jako vždycky do místní hospody. Je tam
totiž pěkná výčepní."
"Máte auto?"
"Jasně, má ale sjetý pneumatiky, že je skrz ně skoro
vidět a já už bych si netroufl s nima jet. Taky už bude
zima, tak jsem to dal na špalky."
"Kdy jste to dal na špalky?"
"Policajti mě kvůli těm ojetinám zastavili… jedna je už
fakt prodřená na plátno… No to už bude šest týdnů, jo."
Pak jsme se po závodišti jen tak potulovali a já se
rozhlížel. Později jsme se vrátili k dráze a dívali se na další
dostih z věže, připomínající kontrolní věž na letišti. Tři
patra vysoká věž, poslední patro skleněné. V tomto
zaskleném orlím hnízdě sledovali dva vážní, soustředění
muži dráhu se záznamovými kamerami, kterým nic
neunikne.
Arne mne představil. S úsměvem mne uvítali a ubezpečili
nás, že můžeme přijít, kdykoli si budu přát. Poděkoval
jsem jim a zdržel se u nich na další dostih. Bylo odtamtud
dobře vidět na podlouhlý ovál dráhy. Běžela se míle pro
dvouleté. Koně vybíhali od startu skoro přímo proti věži.
Rychle se vzdalovali, zatočili do ostrého oblouku a po
rovince doběhli k cílovému sloupku přímo pod věží. Finiš
byl těsný a pořadí určila cílová fotografie. Vševidoucí oči
se zastavily, oba muži kamery odložili, spokojeně
přikyvovali a řekli, že se vrátí před dalším dostihem.
Než jsem za nimi sešel dolů, zeptal jsem se Arneho, na
kterou ruku a kudy se běží Velká, protože se mi zdálo, že
překážky směřují na všechny strany.
"Dráha má tvar osmičky," řekl a máchl rukou. "Běží se
třikrát. Však to uvidíš."
Měl jsem pocit, že spěchá. Když jsme ostrým krokem
došli k padoku, ukázalo se, že má jednoduše hlad. Chtěl
se pořádně najíst, aby vydržel až do norského St.Leger.
Vykouzlit odněkud obrovité, bohatě obložené veky. Na
jednom konci krevety, pak sýr, sleď, paštika, vajíčka a
rostbíf, to vše ozdobené okurkou, majonézou a nějakými
křuplavými drobečky. Arne se prokousal od konce ke
konci, já to před cílem vzdal.
Zapíjeli jsme to vínem. Arne opatřil celou láhev a
prohlásil, že ji můžeme dopít později. Seděli jsme ve
velké, dobře vytopené místnosti, do které se předtím
Arnemu nechtělo. V tu chvíli mu však odposlouchávání
starost nedělalo.
"Jestli opravdu zítra odjíždíš, Davide, přijď k nám na
večeři," řekl.
Zaváhal jsem. "Mám tu Emmu Shermanovou."
"Ta ženská!" vyhrkl. Rozhlédl se, přestože v místnosti
bylo jen asi šest lidí. "Kde vůbec je? Jindy se mi pořád
věší na paty."
"Včera jsem se s ní setkal a přemluvil jsem ji, aby sem
dnes nechodila a zítra aby jela domů."
"Výborně, výborně, kamaráde." Mnul si ruce. "Tak to s ní
bude v pořádku. Pojď k nám na večeři, zavolám Kari."
V duchu jsem si představoval, jaké má Kari vlasy, jakou
má postavu. Všechno se mi na ní líbilo. Představoval jsem
si ji v posteli. Asi jsem si takové představy měl odpustit,
ale copak se dá rybám zakázat, aby plavily? Škoda, že
patří k Arnemu, pomyslel jsem si. Bylo by lepší držet se
od ní dál.
"No tak přijď."
Jsem slaboch, proto jsem nakonec přikývl. "Přijdu rád."
Odběhl k telefonu a po chvíli se vrátil celý rozzářený.
30
returned beaming.
"She is very pleased. She says we will give you cloudberries, she bought some yesterday."
We went out to the raw afternoon and watched the big
flat race together, but then Arne was whisked off on official business and for a while I wandered around alone.
Though its organisation and upkeep were clearly first
class, it was not on British terms a big racecourse. Plenty
of room, but few buildings. Everyone could see: no one
was pushed, rushed or crushed. Space was the ultimate
luxury, I thought, as I strolled past a small oblong ornamental pond with a uniformed military band playing full
blast beside it. Several children sat in bright little heaps
around the players' feet and one or two were peering
interestedly into the quivering business ends of trombones.
Ovrevoll, someone had told me, was a fairly new racecourse, the only one in Norway to hold ordinary Flat and
jump races. Most racing, as in Germany, was trotting,
with sulkies.
For the Grand National itself I went back up the tower,
which I found stood in the smaller top part of the figure of
eight, with the larger part lying in the main part of the
course, inside the flat track. Twenty runners set off at a
spanking pace to go three and a half times round, which
set the binocular men in the tower rotating like gyros.
Soon after the start the horses circled the tower, cut
closer across beside it and sped towards the water jump
and the farther part, of the course, took the bottom bend,
and returned towards the start. In the top part of the
course, near the tower, lay a large pond with a couple of
swans swimming in stately unison across from two small
devoted black and white ducks. Neither pair took the
slightest notice of the throng of horses thundering past a
few feet from home.
Rinty Ranger won the race, taking the lead at the beginning of the last circuit and holding off all challengers, and
I saw the flash of his triumphant teeth as he went past
the post.
The misty daylight had already faded to the limit for
jumping fences safely, but the two races still to come, in a
card of ten altogether, were both on the Flat. The first was
run in peering dusk and the second in total darkness, with
floodlights from the tower illuminating just the winning
line, bright enough to activate the photo finish. Eleven
horses sped up the dark track, clearly seen only for the
seconds it took them to flash through the bright patch,
but cheered nonetheless by a seemingly undiminished
crowd.
So they literally did race in the dark. I walked thoughtfully back towards the officials' room to meet up with
Arne. It really had been night-black when Bob Sherman
left the racecourse.
There was bustle in the officials' room and a lot of grins
and assurances that the takings this day were safe in the
safe. Arne reminded several of them that the Chairman
had said they could come to the progress-report meeting
if they liked: he said it in English in deference to me, and
in English they answered. They would come, except for
one or two who would wait for the night watchman. A
right case of bolting stable doors.
The Chairman's room had too many people in it, as far as
I was concerned. Fifteen besides myself. Every chair filled
up, coffee and drinks circulated, and the eyes waited. Lars
Baltzersen raised his eyebrows in my direction to tell me I
was on, and shushed the low-key chatter with a single
smooth wave of his hand.
"I think you've all met Mr. Cleveland at some time today…" He turned directly to me and smiled forgivingly. "I
know we have asked the impossible. Sherman left no
traces, no clues. But is there any course of action you
think we might take which we have not so far done?"
"Měla radost. Má pro nás jeřabiny, včera je koupila."
Vyšli jsme ven do sychravého dne a sledovali velký
rovinový dostih společně. Pak Arne odešel za svými
povinnostmi a já se po závodišti potuloval sám. Pokud jde
o organizaci a pořádek, bylo vzorné, ale ve srovnání s
britskými závodišti malé, skromné. Prostoru bylo dost,
budov poskrovnu. Odevšud bylo dobře vidět, nikdo se
nemusel tísnit a strkat. Volná prostranství jsou svým
způsobem vrchol luxusu, pomyslel jsem si, když jsem
zvolna procházel kolem malého ozdobného rybníčku,
vedle kterého břeskně vyhrávala vojenská hudba. Několik
dětí sedělo na zemi před kapelou v pestrých kupičkách a
dívalo se fascinovaně do burácejících trombonů.
Kdosi mne poučil, že závodiště Ovrevoll je poměrně nové
a taky jediné, na kterém se běhají jak překážkové, tak
rovinové dostihy. Podobně jako v Německu se tu
nejčastěji běhaly dostihy klusáků.
Před startem hlavního dostihu, před Velkou národní, jsem
se vrátil na věž. Zjistil jsem, že stojí uprostřed menší,
vzdálenější části osmičky dráhy, v oválu dráhy rovinové.
Od startu vyrazilo v dobrém tempu dvacet koní. Museli
dráhu proběhnout třiapůlkrát, takže se páni s kamerami
měli co otáčet. Brzy po startu koně oběhli věž a zatočili na
vodu. Pak cválali k vzdálenému oblouku, odkud se vraceli.
Poblíž věže a rovinky byl malý rybníček, ve kterém
důstojně plavaly dvě labutě a kousek od nich se svorně,
zamilovaně kolébaly dvě kachny, jedna černá, jedna bílá.
Labutě ani kachny si však hřímajícího pole koní, řítících se
tryskem v jejich těsné blízkosti, vůbec nevšímaly.
Zvítězil Rinty Ranger. Propracoval se do čela pole, když
koně šli na okruh potřetí, a setřásl všechny soupeře. Viděl
jsem, jak mu svítí zuby, když projížděl kolem cílového
sloupku.
Mlhavé denní světlo potemnělo, jen taktak že se dalo
skákat, ale měly se ještě běžet dva z deseti dostihů dne,
oba rovinové. První z nich se jel za šera, druhý už za tmy,
kdy úsek cíle osvětlovaly z věže mohutné světlomety.
Světlo cílovým kamerám stačilo. Jedenáct koní se vyřítilo
ze tmy, na chvíli zasvítilo barvami a zase zmizelo. Diváci,
kterých jak se zdálo nijak neubylo, je bouřlivě vítali.
Oni opravdu běhají dostihy potmě! Zamyšleně jsem se
vrátil do místnosti rozhodčích, kde jsem se měl setkat s
Arnem. Pochopil jsem, že když Bob Sherman odcházel ze
závodiště, byla úplná tma.
V místnosti pro rozhodčí bylo živo. Uvítaly mne úsměvy a
vážné ujištění, že všechny peníze vybrané na vstupném
jsou bezpečně uloženy v trezoru. Arne všem připomněl, že
je předseda přizval k mé zprávě o výsledku pátrání, pokud
mají zájem. Ze zdvořilosti vůči mně to hlásil anglicky, a
přítomní anglicky odpověděli. Ano, prý přijdou, až na
jednoho nebo dva, kteří budou muset počkat, dokud
nepřijde noční hlídač. Dobře dělali.
V předsedově kanceláři bylo na můj vkus příliš mnoho
lidí. Všechny židle byly obsazené, kolovalo pití a káva,
patnáct párů očí se na mne vyčkávavě dívalo. Lars
Baltzersen povytáhl obočí a ohlédl se na mne na znamení,
že už je na mně řada. Pak jediným mávnutím ruky umlčel
šum hovoru.
"Myslím, že jste se během dnešního dne s panem
Clevelandem postupně setkali všichni…" Zadíval se na
mne a shovívavě se usmál. "Já vím, že jsme na panu
Clevelandovi žádali nemožné. Sherman po sobě
nezanechal jedinou stopu, nic. Chci se však zeptat, jestli
31
pana Clevelanda nenapadlo něco, co bychom ještě mohli
udělat, co jsme doposud nepodnikli."
Usnadnil mi to.
"Ano, hledejte jeho mrtvolu."
He made it so easy.
"Look for his body," I said.
5
5
It seemed that that was not what they expected.
Per Bjorn Sandvik said explosively in his high distilled
English, "We know he is a thief. Why should he be dead?"
and someone else murmured, "I still think he is in the
south of France, living in the sun."
Rolf Torp, owner of the Grand National winner, lit a cigar
and said, "I do not follow your reasoning."
Arne sat shaking his head and blinking as if he would
never stop.
Lars Baltzersen gave me a slow stare and then invited
me to explain.
"Well," I said. "Take first the mechanics of that theft.
Everyone agrees that the officials' room was empty for a
very few minutes, and that no one could have predicted
when it would be empty, or that it would be empty at all.
Everyone agrees that Bob Sherman simply saw the money
lying handy, was overcome with sudden temptation, and
swiped it. Sorry…" I said as I saw their puzzlement, "…
stole it."
Heads nodded all round. This was well-worn ground.
"After that," I said, "we come to a few difficulties. That
money was enclosed in five hefty… er, bulky… canvas
bags fastened with straps and padlocks. Now a hundred
and thirty-three pound jockey couldn't stow five such bags
out of sight under his coat. Anyone, however big, would
have found it awkward to pick all of them up at once. To
my mind, if Sherman's first impulse was to steal, his second would instantly be to leave well alone. He had no way
of knowing how much the bags contained. No way of
judging whether the theft would be worthwhile. But in fact
there is no evidence at all to suggest that he even felt any
impulse to steal, even if he saw the bags on the floor
when he went earlier to ask some question or other.
There is no evidence whatsoever to prove that Bob
Sherman stole the money."
"Of course there is," Rolf Torp said. "He disappeared."
"How?" I asked.
There were several puzzled frowns, one or two blank
faces, and no suggestions.
"This must have been a spur of the moment theft," I
said, "so he could have made no preparations. Well, say
for argument he had taken the bags, there he is staggering around with the swag… the stolen goods… in full view.
What does he do? Even with a sharp knife it would have
taken some time to slit open those bags and remove the
money. But we can discount that he did this on the racecourse, because the bags in fact have never been found."
Some heads nodded. Some were shaken.
"Bob Sherman had a small overnight grip with him, which
I understand from his wife was not big enough to contain
five canvas bags, let alone his clothes as well. No one has
found his clothes lying around, so he could not have
packed the money in his grip."
Lars Baltzersen looked thoughtful.
"Take transport," I said. "He had ordered a taxi to take
him to Fornebu airport, but he didn't turn up. The police
could find no taxi driver who took one single Englishman
anywhere. Gunnar Holth says he drove him round to the
racecourse at midday, but not away. Because the theft
has to be unpremeditated, Sherman could not have hired
himself a getaway car, and the police anyway could trace
no such hiring. He did not steal a car to transport the
money: no cars were stolen from here that day. Which
leaves friends…" I paused. "Friends who could be asked to
take him say to Sweden, and keep quiet afterwards."
Pochopil jsem, že něco podobného neočekávali.
Per Björn Sandvik rozčileně vyhrkl svou vybroušenou
angličtinou: "Víme, že je zloděj. Proč by měl být mrtvý?"
Kdosi jiný zamručel: "Stejně si myslím, že je někde na
francouzské riviéře a užívá si slunce."
Rolf Torp, majitel vítěze Velké národní, si zapálil doutník
a prohlásil: "Nechápu vaše uvažování!"
Arne nepřestával potřásat hlavou a mrkal o sto šest.
Lars Baltzersen se na mne dlouze zadíval a pak mne
vyzval, abych věc vysvětlil.
"Dobře." Přikývl jsem. "Tak za prvé… vezměme v úvahu
provedení krádeže. Všichni jste se shodli na tom, že
místnost byla prázdná jen několik minut a že nikdo
nemohl předem vědět, že bude prázdná, ani kdy a na jak
dlouho. Všichni jste se taky shodli na tom, že Bob
Sherman ty peníze, ležící v pytlích na zemi, viděl. Věříte,
že podlehl pokušení a otočil… promiňte," všiml jsem si, že
mi nerozumějí. "Promiňte… že je ukradl, zcizil."
Hlavy přikyvovaly.
"Jenže od té chvíle narážíme na těžkosti. Za prvé, peníze
byly v pěti naducaných… pardon… objemných, pevných
pytlích, nahoře svázaných a zajištěných visacími zámky.
Drobný, hubený žokej těžko takové pytle vynese během
několika minut pod kabátem. I velký, mohutný člověk by
těžko vynesl všech pět pytlů najednou. Podle mého pokud
Sherman vůbec na krádež pomyslel, určitě na ni zase
rychle zapomněl. Nemohl vědět, kolik peněz v pytlích je,
nevěděl, jsteli by se mu taková krádež vyplatila. Po
pravdě řečeno, vždyť nikdo ani nemůže tvrdit, že byl v
pokušení, že chtěl krást, když ty pytle viděl, když se tam
přišel na něco zeptat. Nemáme sebemenší důkaz, že Bob
Sherman peníze ukradl."
"Ale ano, máme," namítl Rolf Torp. "Přece zmizel."
"Jak?" zeptal jsem se stručně.
Někteří z přítomných se rozpačitě zamračili, jiní se tvářili
neutrálně. Mlčeli.
"Tahle krádež by musela vzniknout neplánovaně, muselo
by jít o okamžitý nápad. V případě, že by lupič vzal
všechny pytle s penězi, musel by se pod tíhou toho
balíku… tedy lupu, prohýbat, a to kdekomu na očích. Co
tedy asi udělal? I kdyby měl u sebe ostrý nůž, nebylo by
snadné pytle rozříznout a peníze vyndat. Takovou úvahu
můžeme ale pustit z hlavy, protože k tomu na závodišti
dojít nemohlo, prázdné pytle se tu nenašly."
Několik hlav přikývlo, některé projevily nesouhlas.
"Bob Sherman měl s sebou jen malou tašku na
nejnutnější věci, jak jsem vyslechl od jeho ženy, pět pytlů
s penězi by se do ní nemohlo vejít, a navíc tam měl
oblečení. Oblečení se nikde nenašlo, takže pytle do tašky
nedal."
Lars Baltzersen se tvářil zamyšleně.
"Teď zvažme dopravu," pokračoval jsem. "Objednal si
taxi, aby ho odvezlo na letiště Fornebu, ale k taxíku
nepřišel. Policie nenašla žádného taxikáře, který by někam
vezl osamělého Angličana. Gunnar Holt Shermana vezl v
poledne na závodiště, ale nazpět ne. Protože krádež
nemohla být naplánovaná, nemohl mít Sheiman k útěku
nachystané pronajaté auto. Policie taky žádný podezřelý
nájem vozu nezjistila. Sherman ani auto neukradl, v ten
den k žádné krádeži auta nedošlo. Mohl tedy odjet jedině
s někým známým…" Odmlčel jsem se. "Připusťme, že ho
některý kamarád odvezl do Švédska a později si to nechal
32
"They would be also guilty," said Rolf Torp disbelievingly.
"Yes. Well… he had been to Norway seven times but only
for a day or two each time. The only friends I can find who
might conceivably have known or liked him well enough to
get themselves into trouble on his account are Gunnar
Holth's head lad Paddy O'Flaherty, and perhaps… if you'll
forgive me, sir… Mikkel Sandvik."
He was much more annoyed this time, but protested no
further than a grim stare.
"But Paddy O'Flaherty's car has been up on bricks for six
weeks," I said. "And Mikkel Sandvik cannot drive yet. Neither of them had wheels… er, transport… ready and waiting for Sherman's unexpected need."
"What you are saying," Baltzersen said, "Is that once
he'd stolen the money, he couldn't have got it away. But
suppose he hid it, and came back for it later?"
"He would still have much the same transport problem,
and also the night watchmen to contend with. No… I think
if he had stolen and hidden the money, he would not have
gone back for it, but just abandoned it. Sense would have
prevailed. Because there are other things about that
cash… To you, it is familiar. It is money. To Bob Sherman,
it was foreign currency. All British jockeys riding abroad
have enough trouble changing currency as it is: they
would not leap at stealing bagfuls of something they could
not readily spend. And don't forget, a large proportion of
it was in coins, which are both heavy and even more difficult to exchange in quantity than notes, once they are out
of Norway."
Per Born Sandvik was studying the floor and looking mild
again. Arne had blinked his eyes to a standstill and was
now holding them shut. Rolf Torp puffed his cigar with
agitation and Lars Baltzersen looked unhappy.
"But that still does not explain why you think Sherman is
dead," he said.
"There has been no trace of him from that day to this…
No one even thinks they might have seen him. There have
been no reports from anywhere. His pregnant wife has
had no word of reassurance. All this is highly unusual in
the case of a thief on the run, but entirely consistent with
the man being dead."
Baltzersen took his bottom lip between his teeth.
I said, "It is usually fairly easy to account for a man's
abrupt disappearance… during an investigation his motive
emerges pretty strongly. But there seems to have been no
factor in Bob Sherman's life likely to prompt him into impulsive and irreversible flight. No one would exchange a
successful career for an unknown but not huge amount of
foreign currency unless some secondary force made it
imperative. Neither your police, nor the British police, nor
his wife, nor Arne Kristiansen, nor I, have found any suggestion, however faint or unlikely, that there was such
force at work."
Arne opened his eyes and shook his head.
"Suppose," I said, "that someone else stole the money,
and Bob Sherman saw him."
The Stewards and officials looked startled and intensely
gloomy. No one needed to have it spelled out that anyone
caught red-handed might have had too much to lose, and
from there it was a short step to imagine the thief desperate enough to kill Bob Sherman to keep him quiet.
"Murder?" Baltzersen spoke the word slowly as if it were
strange on his tongue. "Is that what you mean?"
"It's possible," I said.
"But not certain."
"If there were any clear pointers to murder," I said, "your
police would have already found them. There is no clarity
anywhere. But if there are no answers at all to the questions where he went, why he went, and how he went, I
think one should then ask whether he went."
Baltzersen's strained voice mirrored their faces: they did
pro sebe."
"To by byla spoluvina," ohradil se Rolf Torp.
"Jistě… Sherman byl v Norsku už po sedmé, ale přijel
vždy jenom na jeden nebo dva dny. Jediní dva lidé, se
kterými se sblížil, a kteří ho měli natolik rádi, že by kvůli
němu riskovali, jsou Paddy O'Flaherty, Holtův stájník, a
možná taky… snad mi prominete… Mikkel Sandvik."
Tentokrát se Sandvik tvářil hodně dotčeně, ale nahlas
neprotestoval, jen se mračil.
"Paddy O'Flaherty má ale auto na špalkách už šest týdnů,
a Mikkel Sandvik ještě neumí řídit. Ani jeden z těch dvou
nemohl v příslušnou dobu nabídnout odvoz."
"Snažíte se říct, že když peníze ukradl, nemohl s nimi
utéct? Není možné, že je někam schoval s tím, že si
později pro ně přijde?"
"Zase by měl potíže s dopravou, navíc by si musel nějak
poradit s nočním hlídačem. Ne… podle mého, pokud ty
peníze ukradl a někde schoval, nevracel by se pro ně,
prostě by to vzdal. Zvítězil by zdravý rozum. Ono je totiž
všechno trochu jinak, pokud jde o ty peníze… pro vás tady
to byly peníze, pro Boba Shermana cizí valuty. Všichni
Britové jezdící v zahraničí mají už tak potíže s výměnou
valut, nevrhali by se po pytlích něčeho, co jen tak snadno
neutratí. Nezapomeňte taky, že v pytlích bylo hodně
mincí,
které
jsou
jednak
těžké,
jednak
téměř
nesměnitelné, jakmile opustí Norsko."
Per Björn Sandvik se díval do země. Už se uklidnil. Arne
přestal mžikat. Měl zavřené oči. Rolf Torp zuřivě dýmal z
doutníku a Lars Baltzersen se tvářil nešťastně.
"To všechno ale nijak nevysvětluje vaše tvrzení, že už
nežije," řekl.
"Od onoho dne dodnes není po Shermanovi ani stopy…
nikdo ho nezahlédl. Nikde. Jeho těhotná žena od něho
nedostala žádnou zprávu. To vše je krajně nezvyklé, jde-li
o zloděje na útěku, ale zcela by to odpovídalo situací, kdy
pohřešovaný je po smrti."
Baltzersen se kousl do dolního rtu.
"Náhlé zmizení se většinou brzy vysvětlí," pokračoval
jsem. "Během vyšetřování se většinou velmi brzy vynoří
motiv útěku. V životě Boba Shermana ale nic
nenasvědčuje tomu, že by měl důvod k bezhlavému útěku
bez možnosti návratu. Kdo by byl ochoten vyměnit
úspěšnou kariéru za blíže neurčené množství cizích peněz?
Jedině někdo, kdo by k tomu měl velmi pádný důvod s
loupeží nesouvisející. Norská policie, britská policie,
Shermanova žena, Arne Kristiansen ani já jsme neobjevili
vůbec nic, ani stopu po něčem, co by mohlo takovým
silným motivem být."
Arne otevřel oči a zavrtěl hlavou.
"Připusťme, že peníze ukradl někdo jiný a Bob Sherman
ho při tom přistihl," řekl jsem.
Stevardi i ostatní funkcionáři se tvářili vylekaně a
zasmušile. Bylo jasné, že pokud byl někdo přistižen při
činu, měl hodně co ztratit. Lze si snadno představit, že
takový člověk by byl v tu chvíli připraven ke všemu, jen
aby Boba Shermana umlčel.
"Myslíte na vraždu?" řekl Lars Baltzersen pomalu, jako by
se mu ani nechtělo to slovo vyslovit. "To jste myslel?"
"Připouštím to."
"Jistý si ale nejste."
"Kdyby okolnosti jednoznačně svědčily pro vraždu, vaše
policie už by to zjistila. Nic není jisté. Pokud ale
nedokážeme zjistit, kdy odjel, kam odjel a jak odjel, měli
bychom si položit otázku, zda vůbec odjel."
Viděl jsem na nich, že si přejí, abych neměl pravdu,
33
not want me to be right. "You surely don't think he is still
here? On the racecourse?"
Rolf Torp shook his head impatiently. He was a man most
unlike the Chairman, as quick tempered as Baltzersen was
steady. "Of course he doesn't. There are people here
every day training their horses, and we have held eight
race meetings since Sherman disappeared. If his body had
been here, it would have been found at once."
Heads nodded in unanimous agreement, and Baltzersen
said regretfully, "I suppose he could have been driven
away from here unconscious or dead, and hidden… buried… later, somewhere else."
"There's a lot of deep water in Norway," I said.
My thoughts went back to our little junket in the fjord,
and I missed some lightning reaction in someone in that
room. I knew that a shift had been made, but because of
that gap in concentration I couldn't tell who had made it.
Fool, I thought, you got a tug on the line and you didn't
see which fish, and even the certainty that a fish was
there was no comfort.
The silence lengthened, until finally Per Born Sandvik
looked up from the floor with a thoughtful frown.
"It would seem, then, that no one can ever get to the
truth of it. I think David's theory is very plausible. It fits
all the facts… or rather, the lack of facts… better than any
explanation we have discussed before."
The heads nodded.
"We will tell our police here what you have suggested,"
Baltzersen said in a winding-up-the-meeting voice, "but I
agree with Per… After so long a time, and after so much
fruitless investigation, we will never really know what
happened either to Sherman or to the money. We are all
most grateful that you took the trouble to come over, and
I know that for most of us, on reflection, your answer to
the puzzle will seem the one most likely to be right."
They gave me a lot of worried half-smiles and some more
nods. Rolf Torp stubbed out his cigar vigorously and everyone shifted on their chairs and waited for Baltzersen to
stand up.
I thought about the two graceful swans and the two little
black and white ducks swimming around quietly out there
on the dark side of the tower.
"You could try the pond," I said.
The meeting broke up half an hour later, after it had
been agreed with a certain amount of horror that the
peaceful little water should be dragged the following
morning.
Arne had some security jobs to see to, which he did with
painstaking slowness. I wandered aimlessly around, listening to the Norwegian voices of the last of the crowd
going home. A good hour after the last race, and still a
few lights, still a few people. Not the most private place
for committing murder.
I went back towards the weighing room and stood beside
the clump of ornamental bushes on the grass outside.
Well… they were thick enough and dark enough to have
hidden a body temporarily, until everyone had gone. A
jockey and his overnight grip, and five bags of stolen
money. Plenty of room, in these bushes, for the lot. There
were lights outside the weighing room, but the bushes
threw heavy shadows and one could not see to their roots.
Arne found me there and exclaimed with passionate certainty, "He can't be in those, you know. Someone would
have seen him long ago."
"And smelled him," I said.
Arne made a choking noise and: "Christ."
I turned away. "Have you finished now?"
He nodded, one side of his face brightly lit, the other in
shadow. "The night watchman is here and everything is as
it should be. He will make sure all the gates are locked for
the night. We can go home."
He drove me in his sturdy Swedish Volvo back towards
slyšel jsem to i v Baltzersenově hlase. "Přece si nemyslíte,
že je tady, že je na závodišti!"
Rolf Torp zavrtěl podrážděně hlavou. Byl pravý opak
předsedy, impulsivní a netrpělivý, zatímco Baltzersen byl
klidný a vyrovnaný. "Samozřejmě, že si to nemyslí. Lidi
sem denně jezdí trénovat koně a od Shermanova zmizení
už jsme tu měli osm dostihových dní. Pokud by jeho tělo
bylo tady, dávno by se našlo."
Hlavy sborově přikyvovaly. Baltzersen poznamenal
zasmušile: "Někdo ho odtud mohl odvézt. Mohl být už
mrtvý nebo v bezvědomí. Někdo ho pak mohl někde
schovat a později… zakopat."
"V Norsku je voda hodně hluboká," poznamenal jsem.
Vzpomněl jsem si na své malé dobrodružství ve fjordu a
promeškal čísi vteřinovou reakci na Baltzersenovu
poznámku. Chvilková ztráta soustředění způsobila, že
jsem něco promeškal, ale něco se určitě zablýsklo. Jsem
pitomec, hodím vnadidlo, ryba zabere a já to zmeškám.
Malá útěcha vědět, že někde nějaká ryba je.
Ticho přetrvávalo. Pak Per Björn Sandvik konečně vzhlédl
a zamyšleně se zamračil.
"Už to tak vypadá, že se k rozluštění věci
nepropracujeme. Davidova teorie zní rozumně. Fakta…
lépe řečeno nedostatek faktů… pro ni svědčí, zapadá to do
sebe líp než naše předchozí dohady."
Hlavy přikyvovaly.
"Řekneme o vaší teorii zdejší policii," řekl Baltzersen a
tónem naznačil, že diskuse končí. "Souhlasím s Perem…
po tak dlouhé době, po důkladném, marném vyšetřování…
asi se nikdy nedozvíme, co se s těmi penězi a s
Shermanem stalo. Jsme vám upřímně vděčni, že jste
přijel. Věřím, že většině z nás se vaše hypotéza bude zdát
nejvíce pravděpodobná."
Ustaraně se na mne usmáli a někteří z nich přikyvovali.
Rolf Torp energicky uhasil doutník a všichni se vzápětí
zavrtěli na svých židlích, aby vstali po předsedovi.
Vzpomněl jsem si na ony dvě půvabné labutě a bílou a
černou kachnu, jak se kolébají na rybníčku ve stínu věže.
"Mohli byste se podívat na ten rybník," řekl jsem.
Schůze skončila po další půlhodině, během které se
všichni s husí kůží shodli na tom, že nechají zítra ráno
pokojný rybníček prohledat.
Arne musel vyřídit nějaké úřední věci. Věnoval se jim s
nervy drásající důkladností. Potuloval jsem se po závodišti
a naslouchal norským hlasům rozcházejících se diváků. Od
posledního dostihu uplynula hodina, ale na závodišti ještě
svítila světla a přecházeli lidé. Klid na vraždu žádný.
Šel jsem pomalu k vážnici a zastavil se u ozdobných
keříků… Byly dostatečně husté a tmavé, jako prozatímní
úkryt by posloužily dobře, aspoň do té doby, než všichni
ze závodiště odejdou. Jeden žokej, jedna taška s věcmi a
pět pytlů kradených peněz. Před vážnicí svítila lampa, ale
keře vrhaly černý stín, ke kořenům vidět nebylo.
Zastihl mne tam Arne. Vykřikl: "Tam být nemůže, tam by
ho dávno našli."
"Taky by ho vyčichali," poznamenal jsem.
Arne se zakuckal. "Bože!"
Otočil jsem se k němu. "Tak co, už jsi s tím hotový?"
Přikývl. Z jedné strany měl obličej jasně osvětlený, z
druhé ve tmě. "Už je tady noční hlídač a všechno je v
pořádku. Hlídač se postará, aby bylo všude zamčeno.
Můžeme jet domů."
Jeli jsme jeho důkladným, zdatným švédským volvem
34
the city and round to his leafy urban street. Kari greeted
us with roaring logs on the fire and tall glasses of frosty
thirst-quenching white wine. Arne moved restlessly round
the apartment like a bull and switched Beethoven on
again fortissimo.
"What's the matter?" Kari asked him, raising her voice.
"For God's sake turn it down."
Arne obliged, but the sacrifice of his emotional safety
valve clearly oppressed him.
"Let him rip," I told him. "We can stand it for five minutes."
Kari gave me a gruesome look and vanished into the
kitchen as Arne with great seriousness took me at my
word. I sat resignedly on the sofa while the stereophonies
shook the foundations, and admired the forebearance of
his neighbours. The man who lived alone below my own
flat in London had ears like stethoscopes and was up
knocking on my door at every dropped pin.
The five minutes stretched to nearly twenty before Arne
stopped pacing around and turned down the volume.
"Great stuff, great stuff," he said.
"Sure," I agreed, because it was, in its place, which was
somewhere the size of the Albert Hall.
Kari returned from exile with little wifely indulgent shakes
of the head. She looked particularly disturbing in a copper-coloured silky trouser suit which did fantastic things
for the hair, the colouring and the eyes and nothing bad
for the rest of her. She refilled our glasses and sat on
some floor cushions near the fire.
"How did you enjoy the races?" she asked.
"Very much," I said.
Arne blinked a bit, said he had some telephone calls to
make, and removed himself to the hall. Kari said she had
watched the Grand National on television but rarely went
to the races herself.
"I'm an indoors person," she said. "Arne says the outdoor
life is healthier, but I don't enjoy being cold or wet or cut
up by the wind, so I let him go off doing all those rugged
things like skiing and sailing and swimming, and me, I
just make a warm room for him to come back to."
She grinned, but I caught the faintest of impressions that
wifely though she might thoroughly appear to be, she had
feelings for Arne which were not wholehearted love.
Somewhere deep lay an attitude towards the so-called
manly pursuits which was far from admiration, and a basic
antipathy to an activity nearly always extended, in my
experience, to anyone who went in for it.
Arne's voice floated in from the hall, speaking Norwegian.
"He is talking about dragging a pond," Kari said, looking
puzzled. "What pond?"
I told her what pond.
"Oh dear… his poor little wife… I hope he isn't in there…
how would she bear it?"
Better, I thought, on the whole, than believing he was a
thief who had deserted her. I said: "It's only a possibility.
But it's as well to make sure."
She smiled. "Arne has a very high opinion of you. I expect you are right. Arne said when he came back from
England that he would never want to be investigated by
you, you seemed to know what people were thinking.
When the Chairman asked for someone to find Bob
Sherman and Arne heard that you were coming yourself,
he was very pleased. I heard him telling someone on the
telephone that you had the eyes of a hawk and a mind
like a razor." She grinned ironically, the soft light gleaming on her teeth. "Are you flattered?"
"Yes," I said. "I wish it were true."
"It must be true if you are in charge when you are so
young."
"I'm thirty-three," I said. "Alexander the Great had con-
zpět do města, do předměstské zahradní čtvrti. Kari
krásně zatopila v krbu, nám na uvítanou, a přichystala
vysoké skleničky na chlazené, žízeň hasící bílé víno. Arne
se neklidně pohyboval po bytě jako býk po aréně, a pustil
fortissimo Beethovena.
Kari musela křičet, aby přehlušila hudbu. "Co se děje?
Probůh ztlum to!"
Arne uposlechl, ale viděl jsem na něm, že mu jeho
burácivá metoda citového úniku chybí.
"Nechte ho vybouřit," řekl jsem Kari, "pět minut to
vydržíme."
Kari se na mne zaškaredila a zmizela v kuchyni, jakmile
mne Arne s vážnou tváří vzal za slovo. Seděl jsem
odevzdaně v křesle, zatímco stereofonní decibely otřásaly
domem. Obdivoval jsem shovívavost Arneho sousedů.
Člověk, který bydlel v patře pode mnou v Londýně, měl
uši citlivé jako stetoskop a bušil mi na dveře, jakmile jsem
upustil na zem třeba jen špendlík.
Z pět minut bylo nakonec víc než čtvrt hodiny. Po dvaceti
minutách Arne konečně přestal přecházet po bytě a
ztlumil hudbu.
"To je velká muzika, velká!"
"Jistě," přikývl jsem. Ano, byla to velká hudba, ale míra
její hlasitosti odpovídala velké koncertní síni.
Kari se vrátila z exilu se shovívavým potřásáním hlavy,
jaké dobré ženě sluší. V hedvábném kalhotovém kostýmu
působila zvlášť dráždivě. Měděná barva oblečení jí slušela
k vlasům i očím, a vůbec. Dolila nám víno a usadila se na
polštářích na podlaze u krbu.
"Jak se vám líbilo na dostizích?" zeptala se.
"Moc."
Arne mohutně mžikal. Pak prohlásil, že si musí vyřídit
nějaké telefony a odešel do haly. Kari mi vyprávěla, že se
dívala na televizní přenos Velké národní, prý na dostihy
chodí zřídka.
"Já moc na sport a turistiku nejsem," řekla. "Arne tvrdí,
že je zdravější být na čerstvém vzduchu, ale já nemám
ráda, když mi je zima, když je vlhko, nebo moc fouká vítr.
Ať si tyhle radovánky, lyžování, plachtění a plavání Arne
užívá sám. Já jsem pěkně v teple a vyhřívám to tady, aby
tu bylo hezky, až se Arne vrátí."
Ušklíbla se. V tu chvíli se mi zdálo, že se sice jeví jako
hodná, oddaná žena, ale že k Arnemu bezmeznou lásku
necítí. Kdesi hluboko v duši chovala nechuť k jeho
mužným sportovním zálibám, byly jí protivné. Určitě
svého muže neobdivovala za tyhle záliby.
Z haly bylo slyšet, jak se Arne s někým dohaduje norsky.
"Mluví o tom, že je třeba prohledat rybník," hlásila Kari.
"Jaký rybník myslí?"
Vysvětlil jsem jí to.
"Ach to ne! Chudák jeho žena… doufám, že ho tam
nenajdou… Jak by to unesla!"
Pomyslel jsem si, že by to patrně snesla líp než
představu, že její muž je zloděj, který ji zradil. "Je to jen
jedna z možností, ale stojí za to ji prověřit."
Usmála se. "Arne o vás má to nejlepší mínění, myslím, že
můžete mít pravdu. Když se Arne vrátil z Anglie, říkal, že
by si nepřál být v situaci, kdy byste po něm šel vy. Prý na
lidech poznáte, co si myslí. Když předseda požádal váš
Jockey Club o vyšetřovatele, byl celý nadšený, že poslali
vás. Slyšela jsem, jak někomu po telefonu vypráví, že
máte oči jestřába a úsudek jako břitva." Pobaveně se
usmála, až se jí zuby zablýskly. "Dělá vám to dobře?"
"Ovšem. Přál bych si, aby to byla pravda."
"Asi je to pravda, když z vás ve vašem útlém věku udělali
šéfa."
"Je mi třiatřicet, a Alexander Veliký dobyl v tom věku půl
35
quered the world from Greece to India by that time."
"You look twenty-five," she said.
"It's a great drawback."
"A… what?"
"A disadvantage."
"No woman would think so."
Arne came back from the hall looking preoccupied.
"Everything all right?"
"Oh… er… ja." He blinked several times. "It is all arranged. Nine o'clock tomorrow morning, they drag the
pond." He paused. "Will you be there, David?"
I nodded. "And you?"
"Ja."
The prospect did not seem to please him, but then I was
not wildly excited about it myself. If Bob Sherman were
indeed there, he would be the sort of unforgettable object
you wished you had never seen, and my private gallery of
those was already too extensive.
Arne piled logs on the fire as if to ward off demons, and
Kari said it was time to eat. She gave us reindeer steaks
in a rich dark sauce and after that the promised cloudberries, which turned out to be yellowy-brown and tasted of
caramel.
"They are very special," Arne said, evidently pleased to
be able to offer them. "They grow in the mountains, and
are only in season for about three weeks. There is a law
about picking them. One can be prosecuted for picking
them before the right date."
"You can get them in tins," Kari said. "But they don't
taste the same as these."
We ate in reverent silence.
"No more until next year," Arne said regretfully, putting
down his spoon. "Let's have some coffee."
Kari brought the coffee and with amusement declined
half-hearted offers from me to help with the dishes.
"You do not want to. Be honest."
"I do not want to," I said truthfully.
She laughed. A highly feminine lady with apparently no
banners to wave about equality in the kitchen. Between
her and Arne the proposition that everything indoors was
her domain, and everything outside, his, seemed to lead
only to harmony. In my own sister it had led to resentment, rows, and a broken marriage. Kari, it seemed to
me, expected less, settled for less, and achieved more.
I didn't stay late. I liked looking at Kari just a shade too
much, and Arne, for all his oddnesses, was an investigator. I had taught him myself how to notice where people
were looking, because where their eyes were, their
thoughts were, as often as not. Some men felt profound
gratification when others lusted after their wives, but
some felt a revengeful anger. I didn't know what Arne's
reaction would be, and I didn't aim to find out.
světa od Kecka až k Indii."
"Vypadáte na pětadvacet."
"To je můj mindrák."
"Váš… co?"
"Moje nevýhoda."
"Ženská by si to tak nebrala."
Arne se vrátil z haly zamyšlený.
"Je všechno v pořádku?" zeptal jsem se.
"Co… Jo." Několikrát zamžikal. "Všechno jsem zařídil.
Rybník protáhnou v devět ráno." Odmlčel se. "Přijedeš?"
Přikývl jsem. "A ty?"
"Jo."
Očividně se na to netěšil, ani já jsem nebyl nadšený.
Pokud tam Bob Sherman opravdu je, pak ve stavu, jaký
člověka bude v představách pronásledovat po celý život,
až bude litovat, že ho viděl. Už tak mám dost bohatou
sbírku podobných vzpomínek.
Arne naložil do krbu další polena, jako by chtěl ohněm
zaplašit ďábla. Kari nám oznámila, že můžeme jít k večeři.
Přichystala nám srnčí stejky se zajímavou, těžkou
omáčkou a slíbila nám jeřabiny. Byly žlutooranžové a
chutnaly karamelem.
"Tyhle jeřabiny jsou vzácnost," vysvětloval Arne a s
potěšením nám je nabízel. "Rostou v horách a trhat se
můžou jen krátkou dobu. Dokonce máme zákon, podle
kterého se před určitým dnem trhat nesmějí."
"Prodávají se v konzervách," dodala Kari. "Ty ale nejsou
tak dobré."
Jedli jsme v posvátném tichu.
"Rok nebudou," řekl Arne s lítostí a odložil lžíci. "Dáme si
kafe, ne?"
Kari přinesla kávu a pobaveně odmítla mou nabídku, že jí
pomůžu s nádobím.
"Neříkejte, že se vám chce, buďte upřímný."
"Nechce se mi," přiznal jsem se.
Dala se do smíchu. Velice ženská, pomyslel jsem si, a
nevyhrožuje v kuchyni rovnoprávností. Zřejmě se s Arnem
dohodli, že co je v domě, je její starost, co je venku, jeho.
Dobrá shoda. V rodině mé sestry vedl problém rozdělení
povinností ke sporům a nakonec k rozpadu manželství.
Kari byla míň náročná, spokojila se málem a získala víc.
Nezdržel jsem se dlouho. Pohled na Kari mne těšil víc,
než je zdrávo, a Arne byl sice podivín, ale taky
vyšetřovatel. Zkušenost mne naučila sledovat, kam se lidé
dívají, protože kam směřuje čí pohled, tam taky směřují
jeho či její myšlenky. Některým chlapům dělá dobře, když
jiní chlapi prahnou po jejich ženě, jiní pomstychtivě zuří.
Nevěděl jsem, do které kategorie patří Arne, a nehodlal
jsem to zjišťovat.
6
6
Monday morning. Drizzle. Daylight slowly intensifying
over Ovrevoll racecourse, changing anthracite clouds to
flannel grey. The dark green spruce and yellow birch stood
around in their dripping thousands and the paper debris
from the day before lay soggily scattered across the wet
tarmac.
Round the lower end of the track, Gunnar Holth and one
or two other trainers were exercising their strings of racehorses, but the top part, by and above the winning post,
had been temporarily railed off.
Shivering from depression more than cold, I was sitting
up in the observation tower with Lars Baltzersen, watching
the dragging of the pond down below. Hands in pockets,
shoulders hunched, rain dripping off hat brims, Arne and
two policemen stood at the water's edge, peering morosely at the small boat going slowly, methodically, backwards and forwards from bank to bank.
Pondělní ráno. Mrholí. Nad závodištěm Ovrevoll zvolna
svítá a mraky mění barvu z antracitové na světle šedou.
Tmavozelené jehličnany a žluté břízy moknou po tisících a
s nimi i odpadky a papíry roztroušené po mokré betonové
ploše.
Na dolním okraji dráhy trénovali Gunnar Holt a další
jeden nebo dva trenéři své dostihové koně, ale horní část
poblíž cílového sloupku byla ohrazena provazy.
Seděl jsem s Larsem Baltzersenem na věži, třásl se
sklíčeností, ale ještě víc zimou. Oba jsme sledovali, jak
dole prohledávají rybník. Na břehu stáli Arne a dva
policisté, ramena nahrbená, ruce v kapsách, z čepic jim
stékaly kapky deště. Dívali se zasmušile na malou loďku,
systematicky plující pozadu a popředu, sem a tam, od
břehu k břehu.
36
The pond was more or less round, approximately thirty
yards in diameter, and apparently about six feet deep.
The boat contained two policemen with grappling hooks
and a third, dressed in a black rubber scuba suit, who was
doing the rowing. He wore flippers, gloves, hood and goggles, and had twice been over the side with an underwater
torch to investigate when the grapples caught. Both times
he had returned to the surface and shaken his head.
The swans and the black and white ducks swam around
in agitated circles. The water grew muddier and muddier.
The boat moved slowly on its tenth traverse, and Lars
Baltzersen said gloomily, "The police think this is a waste
of time."
"Still," I said, "they did come."
"They would, of course."
"Of course," I said.
We watched in silence.
A grapple caught. The swimmer went over the side,
submerged for a full minute, came up, shook his head,
and was helped back into the boat. He took up the oars:
rowed on. One each side of the boat, the two men swung
the three-pronged grapples into the water again, dragging
them slowly across the bottom.
"They considered emptying the pond," Baltzersen said.
"But the technical difficulties are great. Water drains into
it from all the top part of the racecourse. They decided on
dragging."
"They are being thorough enough," I said.
He looked at me soberly. "If they do not find Sherman,
then, will you be satisfied that he is not there?"
"Yes," I said.
He nodded. "That is reasonable."
We watched for another hour. The swimmer made two
more trips into the water, and came up with nothing. The
boat finished its journey, having missed not an inch.
There was no body. Bob Sherman was not in the pond.
Beside me, Baltzersen stood up stiffly and stretched, his
chair scraping loudly on the wooden boards.
"That is all, then," he said.
"Yes."
I stood and followed him down the outside staircase, to
be met at the bottom by Arne and the policeman in
charge.
"No one is there," he said to me in English, implying by
his tone that he wasn't surprised.
"No. But thank you for finding out."
He, Baltzersen and Arne spoke together for some time in
Norwegian, and Baltzersen walked across to thank the
boatmen personally. They nodded, smiled, shrugged, and
began to load their boat on to a trailer.
"Never mind, David," said Arne with sympathy. "It was a
good idea."
"One more theory down the drain," I agreed philosophically. "Not the first, by a long way."
"Will you go on looking?"
I shook my head. The fjords were too deep. Someone in
the Chairman's room had reacted strongly to my mention
of water, and if Bob Sherman wasn't in the pond he was
somewhere just as wet.
Baltzersen, Arne, the senior policeman and I trudged
back across the track and into the paddock enclosure, on
our way to the cars parked beside the main entrance.
Baltzersen frowned at the rubbish lying around in the
shape of dropped race-cards and old tote tickets and said
something to Arne. Arne replied in Norwegian and then
repeated it in English.
"The manager thought it better that the refuse collectors
should not be here to see the police drag the pond. Just in
case, you see… Anyway, they are coming tomorrow instead."
Baltzersen nodded. He had taken the morning off from
his timber business and looked as though he regretted it.
Rybník byl skoro okrouhlý, asi třicet metrů v průměru a
asi metr osmdesát hloubky. V loďce seděli dva policisté s
háky, třetí, veslař, měl na sobě černý pryžový potápěčský
oblek, na nohách ploutve, na rukách rukavice, na hlavě
kapuci, ochranné brýle. Dvakrát skočil do vody se
speciální vodotěsnou baterkou, aby se podíval, co hák
zachytil. V obou případech vrtěl hlavou, když se vynořil.
Obě labutě a kachny rozčileně kroužily kolem. Voda byla
čím dál tím zkalenější. Loďka jela od břehu už po desáté a
Lars Baltzersen zasmušile prohlásil, že policie považuje
celou akci za ztrátu času.
"Hlavně že vůbec přišli," namítl jsem.
"To bylo samozřejmé."
"Jistě."
Mlčky jsme přihlíželi.
Hák se o něco zachytil. Potápěč skočil do vody a na
minutu zmizel pod hladinou. Pak se vynořil, zavrtěl
hlavou, vylezl do loďky a vesloval dál. Druzí dva policisté
znovu hodili do vody konce trojzubých háků a táhli je
zvolna po dně.
"Uvažovali, jestli by nebylo jednodušší rybník vypustit,"
poznamenal Baltzersen. "Naráží to ale na velké technické
potíže, protože do rybníka přitéká všechna přebytečná
voda z horní části závodiště. Proto se rozhodli pro háky."
"Jsou důkladní, počínají si systematicky."
Vážně se na mne zadíval. "Pokud ho tam nenajdou,
uznáte, že tam není?"
"Ano."
Přikývl. "To je rozumné."
Dívali jsme se na akci celou další hodinu. Potápěč se
ponořil ještě dvakrát, ale nenašel nic. Loďka skončila
putování, aniž by háky vynechaly kousek dna. Bob
Sherman v rybníčku nebyl.
Baltzersen se pomalu zdvihl, celý ztuhlý, a protáhl se.
Jeho židle zaskřípěla o podlahu.
"Tím to končí," řekl.
"Ano."
Vstal jsem a sešel po vnějším schodišti za Baltzersenem.
Dole na nás čekal Arne a policista, který akci velel.
Obrátil se ke mně: "Nikdo tam není," řekl, jako by chtěl
dodat: "Jak jsem očekával."
"Ne, ale děkuju vám, že jste tu skutečnost ověřili."
On, Baltzersen a Arne si chvíli povídali norsky. Baltzersen
pak šel za muži v loďce a něco jim řekl. Usmáli se,
přikývli, pokrčili rameny a začali nakládat věci do přívěsu.
"Nic si z toho nedělej, Davide," řekl Arne účastně,
"myšlenka to byla dobrá."
"Nedá se nic dělat," řekl jsem odevzdaně, "další teorie v
háji. Zdaleka to není poprvé."
"Budeš hledat dál?"
Zavrtěl jsem hlavou. Fjordy jsou příliš hluboké. Někdo v
předsedově pracovně zareagoval na zmínku o vodě. Pokud
Bob Sherman není v rybníčku, je někde jinde, kde je
mokro.
Baltzersen, velící policista, Arne a já jsme zvolna kráčeli
po mokrém betonu k padoku a k vozům zaparkovaným
poblíž hlavního vchodu. Baltzersen se mračil na odpadky
povalující se po zemi, na zahozené programy a tikety a
něco Arnemu řekl. Arne odpověděl norsky a pak mi to
přeložil do angličtiny.
"Správce závodiště usoudil, že bude lepší, když tady lidi,
kteří sbírají odpadky, nebudou, až se bude protahovat
rybník. Pro jistotu, pro případ, že by… No nic, přijdou
zítra."
Baltzersen přikývl. Uvolnil se od svého obchodování na
celé dopoledne a v tu chvíli asi litoval.
37
"I'm sorry," I said, "To have wasted your time."
He made a little movement of his head to acknowledge
that I was more or less forgiven. The persistent drizzle put
a damper on anything warmer.
In silence we passed the stands, the ornamental pond
(too shallow) and secretariat, and it was probably because
the only noise was the crunch of our feet that we heard
the child.
He was standing in a corner of the Tote building, sobbing.
About six, soaked to the skin, with hair plastered to his
forehead in forlorn-looking spikes. The policeman looked
across to him and beckoned, and in a kind enough voice
said what must have been: "Come here."
The boy didn't move, but he said something which halted
my three companions in mid-step. They stood literally
immobile, as if their reflexes had all stopped working.
Their faces looked totally blank.
"What did he say?" I asked.
The boy repeated what he had said before, and if anything the shock of my companions deepened.
Baltzersen loosened his jaw with a visible effort, and
translated.
"He said, 'I have found a hand'."
The child was frightened when we approached, his big
eyes looking frantically around for somewhere to run to,
but whatever the policeman said reassured him, and when
we reached him he was just standing there, wet, terrified,
and shivering.
The policeman squatted beside him, and they went into a
longish quiet conversation. Eventually the policeman put
out his hand, and the child gripped it, and after that the
policeman stood up and told us in English what he'd said.
"The boy came to look for money. The racing crowd often
drop coins and notes, especially after dark. This boy says
he always squeezes through a hole in the fence, before
the rubbish collectors come, to see if he can find money.
He says he always finds some. This morning he found
twenty kroner before the men came. He means before the
police came. But he is not supposed to be here, so he hid.
He hid behind the stands, up there." The policeman nodded across the tarmac. "He says that behind the stands he
found a hand lying on the ground."
He looked down at the child clutching his own hand like a
lifeline, and asked Arne to go across to his men, who had
packed up all their gear and were on the point of leaving,
to ask them to come over at the double. Arne gave the
child a sick look and did as he was asked, and Baltzersen
himself slowly returned to businesslike efficiency.
The policeman had difficulty transferring the boy's trust
to one of his men, but finally disengaged himself, and he,
two of his men, Baltzersen, Arne and I walked up to and
around the stands to see the hand which was lying on the
ground.
The child was not mistaken. Waxy white and horrific, it
lay back downwards on the tarmac, fingers laxly curled up
to meet the rain.
What the child had not said, however, was that the hand
was not alone. In the angle between the wall and the
ground lay a long mound covered by a black tarpaulin.
Half way along its length, visible to the wrist, the hand
protruded. Wordlessly the senior policeman took hold of a
corner of the tarpaulin and pulled it back.
Arne took one look, bolted for the nearest bushes, and
heaved up whatever Kari had given him for breakfast.
Baltzersen turned grey and put a shaking hand over his
mouth. The policemen themselves looked sick, and I
added another to the unwanted memories.
He was unrecognisable really: it was going to be a teeth
job for the inquest. But the height and clothes were right,
and his overnight grip was lying there beside him, still
with the initials R. T. S. stamped on in black.
A piece of nylon rope was securely knotted round the
"Odpusťte, že jste zbytečně ztrácel čas," omluvil jsem se.
Kývl hlavou na znamení, že mi bylo více méně
odpuštěno. Vytrvalé mrholení nikomu nálady nepřidalo.
Mlčky jsme procházeli kolem tribun, okrasné nádrže
(příliš mělké) a kolem sekretariátu. Bylo ticho, ozývaly se
jen naše kroky. Díky tomu jsme to dítě zaslechli.
Stálo v rohu u totalizátoru a plakalo. Asi šestiletý
chlapec, promočený na kůži, vlasy naježené. Policista se
na něho podíval, zamával a řekl něco. Nejspíš: "Pojď
sem."
Chlapec se ani nehnul. Řekl však cosi, co moje společníky
na místě zmrazilo. Stáli jako zkamenělí. V tváři měli
nevíru.
"Co říká?" zeptal jsem se.
Chlapec opakoval, co řekl předtím. Moji společníci upadli
do naprostého šoku.
Baltzersen se pak s námahou přemohl a chlapcova slova
přeložil.
"Říká: našel jsem ruku."
Kluk byl vyděšený a když jsme se k němu přiblížili,
rozhlížel se velkýma, vystrašenýma očima kam utéct, ale
policista ho uklidnil. Když jsme k němu došli, stál tam celý
vylekaný a promočený a roztřesený.
Policista si vedle dítěte sedl na paty a dal se s ním do
hovoru. Pak chlapci podal ruku a vstal. Přeložil nám, co
vyslechl.
"Kluk sem přišel hledat peníze. Diváci často upustí na
zem mince i bankovky, zvlášť po setmění. Říká, že se vždy
protáhne dírou v plotě, ještě než přijedou metaři, a kouká,
co najde. Prý vždy najde peníze. Dnes ráno, než přišli moji
lidé, našel dvacet korun. Tedy říkal: Než přišla policie.
Nemá tu co dělat, proto se schoval. Byl schovaný tamhle
za tribunou. Tam prý, za tribunou, našel na zemi ruku."
Podíval se na dítě, které se ho drželo za ruku jako klíště,
a požádal Arneho, aby zašel za jeho lidmi, kteří si už balili
věci a chystali se k odjezdu, a řekl jim, aby rychle přišli.
Arne se na dítě zdrceně podíval a šel splnit úkol.
Baltzersenovi se pomalu vracela energie a věcnost.
Policista se od chlapce odpoutal jen těžko, těžko ho
přemlouval, aby svou důvěru věnoval jinému policistovi,
ale nakonec uspěl. Vykročili jsme. On, dva z jeho mužů,
Arne a já jsme šli dozadu, za tribunu, abychom se podívali
na ruku, ležící na zemi.
Chlapec měl pravdu. Ležela tam, bílá, hrozná, dlaní
vzhůru, s ohnutými prsty, na které dopadal déšť.
Ta ruka však nebyla osamělá, a to nám chlapec neřekl.
Těsně u zdi leželo něco dlouhého, přikrytého černou
plachtou. Ruka vykukovala asi v polovině toho něčeho
zpod plachty. Starší policista bez jediného slova vzal za
cíp plachty a odtáhl ji.
Arne se po jediném pohledu pod plachtu vrhl do
nejbližšího křoví a vyklopil tam Karinu snídani. Baltzersen
zbělel a třesoucí se rukou si zakryl ústa. I policisté
vypadali, jako by se jim dělalo zle, a já měl další
nežádoucí vzpomínku do sbírky.
Byl k nepoznání a koronerovo šetření nebude
jednoduché. Výška a oblečení však odpovídaly popisu a
vedle těla ležela cestovní taška s iniciálami R. T. S.
Kolem hrudi měl pevně uvázaný provaz, dalším měl
38
chest, and another half way down the legs, and from each
knot, one over the breastbone, one over the knees, led a
loose piece of rope which finished in a frayed end.
One of the policemen said something to his chief, and
Baltzersen obligingly translated for me.
"That is the policeman who was diving," he said, and "he
says that in the pond the grapples caught on a cement
block. He did not think anything of it at the time, but he
says there were frayed ends of rope coming from the cement. He says it looked like the same rope as this."
The policeman in charge pulled the tarpaulin back over
the tragic bundle and started giving his men instructions.
Arne stood several yards away, mopping his face and
mouth with a large white handkerchief and looking anywhere but at the black tarpaulin. I walked over and asked
if he was all right. He was trembling, and shook his head
miserably.
"You need a drink," I said. "You'd better go home."
"No." He shuddered. "I'll be all right. So stupid of me.
Sorry, David."
He came with me round to the front of the stands and we
walked over to where Baltzersen and the top policeman
had rejoined the little boy. Baltzersen adroitly drew me
aside a pace or two, and said quietly, "I don't want to
upset Arne again… The child says the hand was not showing at first. He lifted the tarpaulin a little to see what was
underneath… you know what children are like… and he
saw something pale and tried to pull it out. It was the
hand. When he saw what it was… he ran away."
"Poor little boy," I said.
"He shouldn't have been here," he said, meaning by his
tone, serve him right.
"If he hadn't been, we wouldn't have found Bob
Sherman."
Lars Baltzersen looked at me thoughtfully.
"I suppose whoever took him out of the pond meant to
return with transport and get rid of him somewhere else."
"No, I shouldn't think so," I said.
"He must have done. If he didn't mind him being found,
he would have left him in the pond."
"Oh sure. I just meant… why take him anywhere else?
Why not straight back into the pond… as soon as it was
dark? That's the one place no one would ever look for Bob
Sherman again."
He gave me a long considering stare, and then unexpectedly, for the first time that morning, he smiled.
"Well… you've done what we asked," he said.
I smiled faintly back and wondered if he yet understood
the significance of that morning's work. But catching murderers was a matter for the police, not for me. I was only
catching the two-five to Heathrow, with little enough margin for what I still had to do first.
I said, "Any time I can help…" in the idle way that one
does, and shook hands with him, and with Arne, and left
them there with their problem, in the drizzle.
I picked up Emma Sherman at her hotel as I had arranged, and took her up to my room in the Grand. I had
been going to give her lunch before we set off to the airport, but instead I asked the restaurant to bring hot soup
upstairs. Still no brandy. Not until three o'clock, they said.
Next time, I thought, I'd pack a gallon.
Champagne was emotionally all wrong for the news I had
to give her, so I stirred it around with some orange juice
and made her drink it first. Then I told her, as gently as I
could, that Bob had died at the time of his disappearance.
I told her he was not a thief and had not deserted her. I
told her he had been murdered.
The desperately frail look came back to her face, but she
didn't faint.
"You did… find him, then."
spoutané nohy. Od uzlů nad hrudní kostí a nad koleny
visel volný kus provazu s roztřepeným koncem.
Jeden z policistů řekl něco svému nadřízenému a
Baltzersen mi to bez váhání přeložil.
"To je ten potápěč," řekl. "Jeden hák prý se zachytil o
betonový blok. Prý tomu nepřikládal žádnou důležitost, ale
teď říká, že od toho bloku vlál kus provazu s roztřepenými
konci. Ten provaz prý vypadal stejně jako tenhle."
Starší policista přetáhl plachtu zpět přes tu tragickou
hromádku a vydal pokyny svým lidem. Arne stál o kousek
dál a otíral si velkým kapesníkem obličej a ústa. Díval se
všemi směry, jenom ne na černou plachtu. Přešel jsem k
němu a zeptal se ho, jestli je v pořádku. Nešťastně zavrtěl
hlavou. Chvěl se.
"Potřebuješ se napít," řekl jsem. "Raději se seber a jeď
domů."
"Ne." Otřásl se. "Budu v pořádku. Já jsem se choval
pitomě, odpusť, Davide."
Šel se mnou před tribuny a pak k Baltzersenovi a
staršímu policistovi, kteří stáli nad vylekaným chlapcem.
Baltzersen mne nenápadně odvedl dva kroky stranou a
řekl mi tiše: "Nechci Arneho trápit… ale… ten chlapec říká,
že tu ruku nebylo vidět, dokud plachtu nenadzdvihl a
nepodíval se pod ni… však víte, jaké jsou děti… Zahlédl
něco světlého a zatáhl za to… a byla to ta ruka. Když ji
uviděl, utekl."
"Chudák kluk."
"Neměl tu co dělat," řekl přísně.
"Kdyby tu nebyl, Boba Shermana bychom nikdy nenašli."
Lars Baltzersen se pak na mne zamyšleně zadíval.
"Předpokládám, že ten někdo, kdo ho z rybníka vytáhl, se
chystal vrátit se s vozem a zbavit se mrtvého jinde."
"Nemyslím."
"Určitě s tím počítal. Přece kdyby mu bylo jedno, jestli
Shermana najdeme nebo ne, nechal by ho v rybníku."
"To jistě. Já jen.., proč by ho odvážel? Proč ho nevrátit
do rybníka… jen co se setmí? Mohl si být jistý, že tam ho
už nikdo nikdy hledat nebude."
Dlouze si mne prohlížel a pak se neočekávaně usmál.
Poprvé za celé dopoledne.
"No… splnil jste, o co jsme vás žádali," poznamenal.
Taky jsem se na něj usmál. Rád bych věděl, jestli vůbec
tuší význam onoho dopoledního dění. Bylo však na policii,
ne na mně, abych chytal vraha. Mně šlo jen o to chytit
letadlo do Anglie ve dvě hodiny a pět minut. Zbývalo málo
času a já ještě měl co dělat.
Řekl jsem: "Kdybyste někdy potřebovali pomoc…" jak to
člověk říká, aniž by to myslel zcela vážně. Potřásl jsem si
rukou s ním i s Arnem a opustil je i s jejich svízelemi.
Nepřestávalo pršet.
Vyzvedl jsem Emmu Shermanovou v jejím hotelu a
odvezl ji k sobě do pokoje v Grandu. Chtěl jsem ji před
odjezdem na letiště vzít na oběd, ale nakonec jsem od
služby objednal polévku na pokoj. Brandy ještě
nečepovali, prý až od třetí hodiny. Příště si s sebou
přivezu celý galon, pomyslel jsem si.
Ke zprávě, kterou jsem Emmě musel sdělit, se
šampaňské věru nehodilo, smíchal jsem ho proto s
pomerančovou šťávou a počkal, až se napije. Pak jsem jí
co nejšetrněji řekl, že Bob v den svého zmizení zemřel, že
nic neukradl a že ji neopustil. Přiznal jsem, že byl
zavražděn.
Zas vypadala křehce až o strach, ale neomdlela.
"Takže… jste ho našel."
39
"Yes."
"Where… is he?"
"At the racecourse."
She stood up, swaying a bit. "I must go and see him."
"No," I said firmly, holding her elbow. "No, Emma, you
must not. You must remember him alive. He doesn't look
the same now, and he would hate you to see him. He
would beg you not to see him."
"I must see him… of course I must."
I shook my head.
"Do you mean…" It began to dawn on her… 'That he
looks… horrible?
"I'm afraid so. He's been dead a month."
"Oh God."
She sat down with weak knees and began to cry. I told
her about the pond, the ropes, the cement. She had to
know sometime, and it couldn't be much worse than the
agony of spirit she had suffered through four long weeks.
"Oh my poor Bob," she said. "Oh darling… oh darling…"
The floodgates of all that misery were opened and she
wept with a fearful outpouring intensity, but at least and
at last it was a normal grief, without the self doubt and
humiliating shame.
After a while, still shaking with sobs, she said, "I'll have
to get my room back, at the hotel."
"No," I said. "You're coming home to England today, with
me, as we planned."
"But I can't…"
"Indeed you can, and indeed you will. The last place for
you now is here. You need to go home, to rest, recover,
and look after that baby. The police here will do everything necessary, and I'll see that the Jockey Club, and the
Injured Jockeys' Fund perhaps, organises things from the
English end. In a little while we can have Bob brought
home to England, if that's what you would like… But for
today, it's you that matters. If you stay here, you will be
ill."
She listened, took in barely half, but in fact raised no
more objections. Maybe the police would not be overjoyed
at her leaving, I thought, but they'd had her around for a
month, and there couldn't be much she hadn't already
told them. We caught the flight on schedule, and she
stared out of the window all the way home with exhausted
tears running intermittently down her cheeks.
Her grandfather, alerted from Oslo, met her at Heathrow.
Tall, thin, stooping and-kind, he greeted her with a small
kiss and many affectionate pats: her parents, she had told
me, had died during her school days, leaving her and a
brother to be shuttled between relays of other relations.
She liked her mother's widowed father best, and wanted
him most in her troubles. He shook my hand.
"I'll see she's looked after," he said.
He was a nice scholarly man. I gave him my private address and telephone number, in case she needed an inside
edge on official help.
"Ano."
"Kde… kde je?"
"Na závodišti."
Vstala a zapotácela se. "Musím tam, chci ho vidět."
"Ne," vzal jsem ji za loket. "Ne, Emmo, to nesmíte,
uchovejte si ho ve vzpomínkách takového, jaký byl. Teď je
jiný, nechtěl by, abyste ho takového viděla, prosil by vás,
abyste se na něho nedívala."
"Musím ho vidět… musím!"
Zavrtěl jsem hlavou.
Pak si to domyslela. "Chcete říct… že vypadá… hrozně?"
"Obávám se že ano. Zemřel před celým měsícem."
"Panebože!"
Podklesla jí kolena. Sedla si a dala se do pláče. Řekl jsem
jí pak o rybníku, o provazech a o betonovém bloku.
Jednou by se to stejně dozvěděla, a těžko mohla trpět
horší duševní trýzní než uplynulé dlouhé čtyři týdny.
"Chudák Bob…" vydechla. "Můj zlatý… chudák!"
Stavidla zoufalství se otevřela. Plakala strašlivými vzlyky,
byl to však prostý, opravdový zármutek bez pochybností,
bez výčitek a bez hanby.
Po chvíli řekla: "Musím si prodloužit rezervaci v hotelu."
Ještě stále se otřásala pláčem. "Ne, letíme spolu dnes
domů, do Anglie, jak jsme měli domluveno."
"Ale já nemůžu…"
"Ale můžete, a taky poletíte. Tady to pro vás vůbec není.
Musíte domů, odpočinout si, sebrat se, myslet na dítě.
Policie se postará o všechno, co je třeba, a já asi zajdu do
Jockey Clubu a do Fondu pro zraněné žokeje, aby zařídili,
co je třeba v Anglii. Než se nadějete, bude Bob doma,
když si to přejete… Teď, v tuhle chvíli, mě zajímáte vy.
Pokud tu zůstanete, onemocníte."
Poslouchala mne, ale co říkám, vnímala jen napůl.
Přestala však odmlouvat. Napadlo mne, že policie asi
nebude jásat, že Emma odletěla. No co, měli ji tu celý
měsíc, nic nového už jim asi říct nemohla. Letadlo jsme
stihli. Emma se po celý let dívala z okna a po tvářích jí
chvílemi tekly slzy vyčerpání.
Na letišti ji čekal dědeček, kterého jsem o jejím příletu
vyrozuměl telefonicky ještě z Oslo. Vysoký, hubený, lehce
nahrbený, laskavý. Přivítal ji políbením a láskyplně ji
hladil. Věděl jsem z jejího vyprávění, že oba její rodiče
zemřeli, když ještě chodila do školy, a že se pak o ni a
jejího bratra starali střídavě různí příbuzní. Měla z nich
nejraději dědečka z matčiny strany, matčina ovdovělého
otce, k němu se uchylovala, když měla nějaké trápení.
"Postarám se o ni," řekl.
Vypadal jako slušný, vzdělaný člověk. Dal jsem mu svoje
soukromé telefonní číslo, kdyby náhodou Emma
potřebovala radu jak získat oficiální pomoc.
7
7
Tuesday morning from nine to ten I spent in the office
finding out that everyone had been doing just great in my
absence and would undoubtedly continue to do so if I disappeared altogether. On my desk lay neat reports of finished enquiries: the man we had suspected of running a
retired high-class 'chaser under a hunter's name in a
point-to-point had in fact done so and was now in line for
a fraud prosecution, and an applicant for a trainer's licence in the Midlands had been found to have totally unsuitable training facilities.
V úterý jsem byl od devíti do deseti v kanceláři. Zjistil
jsem, že si v mé nepřítomnosti vedli všichni výborně a že
by si tak nepochybně vedli, i kdybych zmizel nadobro. Na
stole jsem měl úpravnou kupičku protokolů o ukončených
případech: člověk, který upadl do podezření, že v
honebních nechává běhat staršího, vynikajícího steeplera
na jméno řadového huntera. Prokázalo se, že se toho
dotyčný opravdu dopustil, a hrozí mu proto soudní stíhání
pro podvod. Nebo případ držitele trenérské licence z
oblasti Midlands, který měl podle provedených šetření
naprosto nevyhovující tréninkové podmínky.
Nic, z čeho by člověku naskakovala husí kůže, nic, co by
bylo možné porovnat s utopenci v Norsku.
Nothing to make the hair curl. Nothing like weighted bodies in Norwegian ponds.
40
The whole of the rest of the day was spent with two opposite numbers from the New York Racing Commission
who had come to discuss the viability of a world-wide racing investigatory link-up, something along the lines of
Interpol. It was one of a series of talks I'd had with officials of many countries and the idea seemed very slowly
to be staggering towards achievement. As usual the chief
stumbling block to any rapid progress seemed to be my
own apparent youth: I supposed that by the time I was
sixty, when I'd run out of steam, they would begin to nod
while they listened.
I talked my throat dry, gave away sheaves of persuasive
literature, took them to dinner at Inigo Jones, and hoped
the seed hadn't fallen on stony ground. At farewell time
the older of them asked a question I was by then well
used to.
"If you succeed in setting this thing up, do you have it in
mind to be head of it yourself?"
I smiled. I knew very well that if the baby was born it
would very smartly be found to be not mine after all.
"Once it's set up," I said, "I'll move on."
He looked at me curiously. "Where to?"
"Don't know yet."
They shook their heads and tut-tutted slightly, but
gripped hands with cordiality as we separated into a couple of homeward taxis. It was after midnight when I
reached the house where I lived behind the Brompton
Road, but as usual the lights were still on in the rooms
below my own small flat. The street door banged if you let
it go, reverberating through the walls, and perhaps that, I
thought, as I shut it gently, explained the ground floor
tenant's hyper-sensitivity. He was a self-contained man,
greyish, fiftyish, very neat and precise. Our acquaintanceship after six months of living stacked one over the other
extended simply to his trips to my door urging an instant
lessening of decibels on the television. Once I had asked
him in for a drink, but he politely declined, preferring solitude downstairs. Hardly the entente cordiale of the century.
I went up, opened my own door, and shut that quietly
also. The telephone bell, starting suddenly in all that noble
silence, made me jump.
"Mr. Cleveland?" The voice was hurried, practically incoherent. "Thank goodness you're back at last… This is William Romney… Emma's grandfather… She didn't want me
to ring you so late, but I must… Two men were searching
her house when she went in and they hit her… Mr. Cleveland… she needs your help…"
"Stop a minute," I said. "First thing you need is the police."
He calmed down a fraction. "They've been here. Just left.
I called them."
"And a doctor for Emma?"
"Yes, yes. He's gone, too."
"What time did all this happen?"
"About seven this evening… we drove over from my
house just to fetch some things for her… and there was a
light on… and she went in first and they jumped on her…
they hit us both… I do wish… well… tell you the truth… I
think we're both still frightened."
I stifled a sigh. "Where exactly are you?"
"At Emma's house, still."
"Yes, but…"
"Oh, I see. Near Newbury. You go down the M4…"
He gave me details of the journey, certain in his own
mind that I would hurry to their aid. He made it impossible for me to say take a tranquilliser and I'll come in the
morning, and anyway by the sound of his voice nothing
short of a full anaesthetic was going to give him any rest.
At least at night it was a fast straightforward journey, so
I took the M.G.B. down there in fifty minutes flat. The
Zbytek dne jsem strávil se svými protějšky z newyorské
dostihové komise, kteří za mnou přišli prodiskutovat
možnosti zřízení celosvětové dostihové vyšetřovací sítě,
cosi jako dostihový Interpol. Byl to jeden z celé řady
rozhovorů, které jsem vedl s dostihovými funkcionáři z
různých zemí. Začínalo se to tříbit a spět ke zdárnému
konci. Jako obvykle při setkání s Američany bylo hlavní
překážkou dohody moje mládí. Napadlo mne, že snad až
mi bude šedesát a přestanu na to mít, začnou mi lidi
naslouchat a budou přitakávat.
Mluvil jsem do ochraptění, rozdal stohy přesvědčující
literatury a pozval pány na drahou večeři. Doufal jsem, že
semena nepadnou na vyprahlou půdu. Když jsme se
loučili, starší z mých partnerů mi položil otázku, na kterou
jsem byl zvyklý.
"Pokud by se vám tenhle projekt podařilo rozjet, chtěl
byste ho sám řídit?"
Usmál jsem se. Přece mi bylo víc než jasné, že jakmile by
to dítě přišlo na svět, rychle bych zjistil, že vlastně není
moje.
"Jakmile se to rozjede, jdu od toho."
Vážně se na mne zadíval. "Kam?"
"To ještě nevím."
Potřásali hlavami a tvářili se pochybovačně. Pak si se
mnou nicméně srdečně potřásli rukou. Rozešli jsme se ke
svým taxíkům. Domů jsem se dostal o půlnoci. V domě na
Brompton Road, kde jsem bydlel, se v bytě o patro pode
mnou jako obvykle ještě svítilo. Domovní dveře hlasitě
bouchaly, když je člověk nepřidržel, zavíral jsem je proto
opatrně a tiše a napadlo mne, že možná právě ty dveře
způsobily, že je nájemník v přízemí tak citlivý na hluk. Byl
to uzavřený, šedovlasý padesátník, úpravný a spořádaný.
Bydleli jsme ve vzájemné těsné blízkosti šest měsíců, ale
naše styky se omezily na jeho cesty k mým dveřím, když
mne chodil žádat, abych ztlumil televizi. Jednou jsem ho
pozval na skleničku, ale on zdvořile odmítl, dal přednost
samotě. Vzorné sousedské vztahy to nebyly.
Šel jsem nahoru, otevřel dveře a tiše za sebou zavřel. V
tu chvíli porušilo vznešenost ticha drnčení telefonu. Až
jsem se lekl.
"Pan Cleveland?" Mluvil chvatně, skoro nesrozumitelně.
"Zaplať pánbůh, že jste konečně doma… tady je William
Romney… Emmin dědeček… Nechtěla, abych vám volal tak
pozdě, ale já musel… Přišla domů a zastihla tam dva
mužské, jak prohledávají byt… Ztloukli ji… pane
Clevelande, potřebuje vaši pomoc…"
"Počkejte… moment," zarazil jsem ho. "Nejdřív ze všeho
musíte zavolat policii."
Trochu se zklidnil. "Už tu byli, právě odešli. Zavolal jsem
je."
"Zavolal jste k Emmě doktora?"
"Ano, ano. Ten už je taky pryč."
"Kdy se to stalo?"
"Dnes večer, asi v sedm hodin… Zajeli jsme sem ode
mne, aby si tu vyzvedla nějaké věci… svítilo se tu… šla
dovnitř první a oni po ní skočili… mlátili nás oba… Já
bych… prostě, abych vám pravdu řekl, jsme oba ještě
vystrašení."
Měl jsem co dělat, abych si nepovzdechl. "Kde teď jste?"
"V Emmině domě."
"Já vím, ale…"
"Ach tak. Je to kousek od Newbury. Pojedete- po M 4…"
Vysvětlil mi, jak se k Emmě dostanu. Byl si očividně jistý,
že jim bez váhání přispěchám na pomoc. Nemohl jsem
dost dobře říct: 'Vezměte si oba prášek na uklidnění a
jděte spát, přijedu ráno'. Ostatně podle toho jak rozčileně
mluvil, ho mohla zklidnit jen celková narkóza.
Ještě že se v noci dobře jede. Sedl jsem do svého MGB a
za necelou hodinu jsem byl na místě. Shermanovi obývali
41
Shermans' house proved to be a modernised pair of farm
cottages down an uninhabited lane, a nerve-testing isolation at the best of times.
Lights were on in every window, and at the sound of my
car William Romney's anxious figure appeared in the
doorway.
"Thank goodness, thank goodness," he said agitatedly,
coming down the short path to meet me. "I don't know
what we would have done… if you hadn't been coming…"
I refrained from saying that I thought they should have
gone back to his house or otherwise stayed in a hotel, and
once through the door I was glad I hadn't, because it
wouldn't have helped. Shock prevents people from leaving
the scene of personal disaster of their own accord, and of
the scope and depth of their shock there could be no
doubt.
The house was a shambles. Pictures had been torn from
the walls, curtains from the windows, carpets from the
floor. Furniture was not merely turned inside out, but
smashed. Lamps, vases, ornaments lay in pieces. Papers
and books scattered the wreckage like autumn leaves.
"It's all like this," Romney said. "The whole house. All except the spare bedroom. That's where they were when we
interrupted them. The police say so…"
Emma herself was in the spare bedroom, lying awake
with eyes like soot smudges. Both of her cheeks were
swollen and puffy, with red marks showing where blows
had landed. Her lower lip had been split, and one eyebrow
ended in a raw skinned patch.
"Hullo," I said inadequately, and pulled up a chair so that
I could sit beside her.
Her grandfather hovered around making fussing noises,
obviously freshly worried by the darkening bruises but
tiring Emma beyond bearing. He looked more upset than
ever when I asked him if I could speak to her alone, but in
the end he reluctantly returned to the devastation below.
I held her hand.
"David…"
"Wait a bit," I said. "Then tell me."
She nodded slightly. She was lying on the blankets of the
unmade bed, still wearing the brown and white checked
dress, her head supported by two coverless pillows and
with a flowered quilt over her from the waist down.
The room was hot with a pulsating gas fire, but Emma's
hand was cold.
"I told the police," she said, "I think they were Norwegians."
"The two men?"
She nodded. "They were big… They had thick sweaters
and rubber gloves… They talked with accents…"
"Start at the beginning," I said.
She loosened her mouth, obviously troubled by the split
and swelling lip.
"We came over to get me some different clothes. I was
beginning to feel better… There was a light on upstairs but
I thought Mrs. Street who has been looking after the
house had left it on… but when I unlocked the front door
and went into the hall they jumped on me… they switched
all the lights on… I saw the mess… One of them hit me in
the face and I screamed for Grandad… When he came in
they knocked him over… so easily, it was awful… and they
kicked him… One of them asked me where Bob would hide
papers… and when I didn't answer at once he just went
on… punching me in the face… with his fists… I didn't answer because I didn't know… Bob doesn't hide things…
didn't… oh God…"
Her fingers curled tight round mine.
"All right, all right, Emma," I said, meaning nothing except that I understood. "Wait a bit."
We waited until some of the tension left her body, then
she swallowed and tried again.
dva spojené modernizované vesnické domky u opuštěné
silnice, kde by si člověk připadal osamělý i za dne.
Všude bylo rozsvíceno a jakmile William Romney zaslechl
motor mého vozu, objevil se ve dveřích.
"Zaplať pánbůh, že jste tu," vydechl rozčileně a ustaraně,
když mi šel naproti. "Nevím, co bych si jinak počal…
kdybyste nepřijel…"
Ovládl jsem se a neřekl, že měli odjet k němu domů nebo
do hotelu. Jakmile jsem ale vkročil do budovy, byl jsem
rád, že jsem zbytečně neradil, nebylo by to k ničemu.
Potká-li lidi osobní pohroma, upadnou do šoku a
nedokážou sami opustit místo neštěstí. Nebylo pochyb o
tom, že Romney i Emma byli v těžkém šoku.
V domě bylo vše vzhůru nohama. Obrazy strhané ze zdi,
záclony z oken, koberce ze země. Nejen že z nábytku bylo
všechno vyházené, nábytek byl navíc rozbitý. Lampy,
vázy, drobné ozdobné předměty, všechno rozbité. Papíry
a knížky ležely všude po zemi jako listí na podzim.
"Takhle to vypadá všude," řekl Romney. "V celém domě
je to stejné, jen na hostinský pokoj se nedostalo. Tam
právě byli, když jsme sem přijeli a vyrušili je. To říká
policie."
Emma, černé kruhy pod vyděšenýma očima, ležela v
hostinském pokoji. Obě tváře měla oteklé, se zarudlými
skvrnami po utržených ranách. Na dolním rtu měla tržnou
ránu a vedle obočí na jedné straně sedřenou kůži.
"Dobrý den," řekl jsem hloupě a přitáhl si židli, abych si
mohl sednout vedle postele.
Dědeček stál opodál a vydával starostlivé zvuky, asi ho
lekalo, jak Emmě tmavly podlitiny. Určitě ji nechtě
rozčiloval k zbláznění. Když jsem mu řekl, že bych s
Emmou chtěl mluvit chvíli o samotě, zatvářil se ještě
poplašeněji, ale nakonec se vzchopil a odešel dolů, do té
spouště. Držel jsem ji za ruku.
"Davide…"
"Klid, nespěchejte, povíte mi to za chvíli."
Nepatrně přikývla. Ležela na neodestlané posteli. Měla
ještě hnědobílé kostkované šaty, pod hlavou polštář, přes
sebe květovanou, prošívanou přikrývku.
Pokoj byl důkladně vytopený plynovými kamny. Emma
měla studenou ruku.
"Myslím, že to byli Norové, řekla jsem to policii."
"Dva muži?"
Přikývla. "Byli hodně velcí… měli na sobě tlusté svetry a
na rukách gumové rukavice… mluvili s cizím přízvukem."
"Začněte od začátku," vyzval jsem ji.
Bolel ji oteklý, roztržený ret, ale hovořila dál.
"Jeli jsme sem, abych si tu vyzvedla něco na převlečení.
Už mi bylo líp… Nahoře se svítilo a já si myslela, že tu je
paní Streetová, co se nám stará o dům, když nejsme
doma… Když jsem odemkla a vešla do haly, skočili na
mě… všude rozsvítili… viděla jsem tu spoušť… Jeden z nich
mě uhodil do obličeje a já zavolala na dědečka… Když
přiběhl, srazili ho k zemi… tak snadno… bylo to hrozné.
Kopali do něho… Jeden z nich se mne ptal, kde Bob
schovával papíry… Když jsem hned neodpověděla, začal
znovu, tloukl mne do obličeje… pěstí… neodpověděla
jsem, protože jsem to nevěděla. Bob nic neschovává…
neschovával… Ach panebože!"
Stiskla mi ruku.
"Klid, klid, Emmo, dobře." Nic jsem tím nemyslel, jen že
jí rozumím. "Chvíli si odpočiňte."
Oba jsme čekali, až se trochu uvolní. Pak polkla nasucho
a vyprávěla dál.
42
"The telephone rang then, and it seemed to worry them.
They talked to each other, and then suddenly they just
threw me into a chair… and they went away… through the
front door… Grandad got up off the floor but the telephone
stopped before he reached it… but anyway he called the
police…"
The tired voice stopped.
I said, "Did the men wear masks of any sort?"
"No."
"Would you know them again?"
"The police asked… they want me to look at photographs… but I don't know… I was trying to avoid being
hurt… I tried to put my hands in front of my face… and I
shut my eyes…"
"How about your grandfather?"
"He says he might know them… but it was over so
quickly, really."
"I suppose they didn't tell you what papers they were
looking for?"
She shook her head miserably. "The police asked me
that, over and over."
"Never mind," I said. "How does your face feel now?"
"Awfully stiff. Dr West gave me some pills, though. He
says he'll look in again tomorrow."
"Here?"
"Yes… I didn't want to go back to Grandad's. This… this
is.. home."
"Do you want the bed made properly?"
"No thank you. I'm comfortable like this… too tired to
move."
"I'll go down, then, and give your grandfather a hand."
"All right…" Anxiety flooded her suddenly. "But you won't
go, will you?"
I promised her, and in fact I slept in trousers and shirt on
the sofa in the sitting-room on a cleared oasis amid the
rubble. William Romney, taxed almost too far, snored
gently with a strong sedative on the double bed in the
Shermans' own room, and from three o'clock to five the
cottage was dark and quiet.
I awoke suddenly with a soft wail in my ears like the
sound of a lamb in a snowstorm.
"David…"
It was Emma's voice from upstairs, urgent and quavery. I
tossed off the rug, stood up, and beat it up there fast. I'd
left her door open and the fire on, and as I went in I could
see the ultimate disaster looking out of her great dark
eyes.
"David…" Her voice filled with unconsolable desolation.
"David… I'm bleeding."
She lost the baby and very nearly her life. I went to see
her three days after she'd been whisked away in a bellringing ambulance (three days because no one was allowed in sooner) and was surprised to discover that she
could and did look even paler than she had in Oslo. The
swellings had gone down in her face, though the bruises
showed dark in patches. Her eyes were dulled, which
seemed a mercy.
The five minutes visit passed on the surface.
"Nice of you to come," she said.
"Brought you some grapes."
"Very kind."
"Sorry about the baby."
She nodded vaguely, but some sort of drug was dealing
with that pain also.
"Hope you'll soon be better."
"Oh yes. Yes, I will."
William Romney shook with fury, stamping up and down
my office with outrage.
"Do you realise that it is a week tomorrow since we were
attacked and no one has done anything? People can't just
vanish into thin air… those men must be somewhere…
why can't the police find them? It isn't right that thugs
"Vtom zazvonil telefon, a ty dva to vyvedlo z míry. Něco
si řekli, pak mne hodili do křesla… a odešli. Hlavními
dveřmi. Dědeček se zdvihl, ale telefon přestal zvonit, než
k němu došel. Pak zavolal policii…"
Unavený hlas zmlkl.
Zeptal jsem se: "Měli na sobě nějaké masky nebo něco?"
"Ne."
"Poznala byste je?"
"Policie se ptala… chtěli ode mne, abych si prohlídla
nějaké fotografie… já nevím… snažila jsem se chránit,
držela jsem ruce před obličejem… zavřela jsem oči…"
"A co váš dědeček?"
"Prý by je možná poznal… Ono se to ale stalo všechno
tak rychle…"
"Neřekli vám, jaké papíry hledají?"
Nešťastně zavrtěla hlavou. "Na to se mne policisté ptali
znovu a znovu."
"To nic. Nebolí vás to?"
"Bolí. Doktor West mi dal nějaké prášky, řekl, že se zítra
staví."
"Tady?"
"Ano… nechci zpátky k dědečkovi. Tady… tady jsem
doma."
"Nechcete, abych vám odestlal?"
"Ne, děkuju. Takhle je to dobré… nechci se hýbat, jsem
příliš unavená."
"Půjdu dolů a pomůžu vašemu dědečkovi."
"Dobře…" Najednou se znovu vylekala. "Ale neodjedete,
že ne?"
Slíbil jsem jí, že neodjedu, a šel si lehnout v kalhotách a
košili na pohovku v obývacím pokoji. Kolem pohovky bylo
vyklizené prázdné místo. William Romney, vyčerpaný k
smrti, po sedativech klidně spal na manželské posteli v
ložnici Shermanových. Od tří do pěti bylo v domě ticho a
tma.
Vzbudilo mě tiché zakvílení, jako když pláče jehňátko ve
sněhové bouři.
"Davide…"
Byla to Emma, volala na mne shora, rozechvěle a
naléhavě. Odhodil jsem přikrývku, vstal a běžel rychle
nahoru. Nechal jsem předtím kamínka zapnutá a
pootevřené dveře. Když jsem došel k Emmě, měla v očích
nejčernější, propastnou beznaděj.
"Davide…" Hlas se jí chvěl bezútěšným zoufalstvím.
"Davide… já krvácím."
Přišla o dítě a málem i o život. Šel jsem se na ni podívat
tři dny poté, co ji sanitka odvezla (dřív než za tři dny se
za ní nesmělo). Polekal jsem se, nechtěl jsem uvěřit, že
může být ještě bledší a křehčí, než byla v Oslo. Obličej už
neměla oteklý, ale modřiny ztmavly. Oči měla milosrdně
zkalené.
Pětiminutová návštěva byla formální.
"Jste hodný, že jste přišel," řekla.
"Přinesl jsem vám hroznové víno."
"Jste velmi laskavý."
"Je mi moc líto, že jste přišla o děťátko."
Chabě přikývla. I na tu bolest asi dostala nějaký prášek.
"Doufám, že vám brzy bude líp."
"Určitě. Ano."
William Romney se třásl vzteky. Rozhořčeně přecházel po
mé kanceláři.
"Uvědomujete si, že už to zítra bude týden, co nás
přepadli, a nic se nestalo? Přece lidi jen tak nezmizí ve
vzduchu… Ti chlapi musí někde být… jak to, že je policie
nenašla? To přece není možné, přece nikdo nemůže
43
should just walk into a defenceless girl's house and tear
things to pieces and hurt her so much that she nearly dies
of it… It's disgraceful that the police haven't found those
despicable bastards"
The word was a strong one for him: he looked almost
surprised that he'd used it, and nothing could have more
clearly stated the fierceness of his feelings.
"I believe neither you nor Emma could identify the men
from police photographs," I said, having checked via a
friendly police contact that this was so.
"They weren't there. There weren't any pictures of them.
Can't say that's surprising… why don't the police get photographs of Norwegian crooks for us to look at?"
"It would probably mean your going to Norway," I said.
"And Emma's in no state, physical or emotional, to do
that."
"I'll go then," he said belligerently. "I'll go, at my own
expense. Anything… anything to see those men punished
for what they've done to Emma."
His thin face was flushed with the strength of his resentment. I wondered if part of his fury sprang from unnecessary guilt that he hadn't been young and strong enough to
defend or rescue her from two aggressive toughs. Amends
in the shape of effort and expense were what he was offering, and I saw no reason to dissuade him from a journey which would bring him mental ease even if no concretely helpful results.
"I'll fix it for you, if you like," I said.
"What…?"
"To go to Norway and look at the mug-shots."
His resolution took shape and hardened. He straightened
his stooping shoulders, calmed his voice, and stopped
wearing out so much of the Jockey Club's carpet.
"Yes. Please do that. I'll go as soon as I can."
I nodded. "Sit down," I said. "Do you smoke? And how's
Emma?"
He sat down, declined a desk-box of cigarettes, and said
that last evening, when he'd seen her, Emma was very
much stronger.
"She says she'll be out of hospital in two or three days."
"Good."
He didn't look as if it were good. He said in recurring
worried anger, "What on earth is that poor girl going to
do? Her husband murdered… her home wrecked… I suppose she can live with me, but…"
"I'm sure she'll live in her own house," I said. "For a
while, at least. Best if she does. Get her grieving done
properly."
"What an extraordinary thing to say."
"When can you go?" I said, reaching for the telephone.
"At once."
"Right."
Ovrevoll racecourse answered in the shape of the manager, who gave me the home and office telephone numbers of Lars Baltzersen. He answered from his office, and I
explained the situation. Of course, he said in dismay, of
course he could arrange it with the police. For tomorrow?
Certainly. Poor Mrs. Sherman, he said, please give her my
condolences. I said I would, and asked if there had been
any recent progress.
"None at all, I'm afraid," he said. He hesitated for several
seconds, and then went on, "I have been thinking… I suppose… if the police don't solve this crime… that you
wouldn't come back yourself, and see what you can do?"
I said, "I'm not experienced in murder investigation."
"It must in essence be the same as any other sort."
"Mm… My masters here might not be willing for me to
take the time."
"If I asked them myself, as an international favour? After
strpět, aby ti chlapi jen tak vpadli do domu bezbranného
děvčete, všechno zpustošili a ublížili jí tak, že málem
přišla o život… Je neslýchané, že policie ty zasrané hajzly
nenašla…"
Nenacházel dostatečně silná slova. Skoro ho překvapilo,
že vůbec podobné výrazy použil. Byl vskutku nanejvýš
rozhořčený a vyvedený z míry.
"Bohužel ani vy, ani Emma jste ty dva na policejních
fotografiích
nepoznali."
Věděl
jsem,
že
nikoho
neidentifikovali, zjistil mi to kamarád od policie.
"Neměli je na těch fotografiích, nebyli tam. Taky není
divu… proč se policie nepostará o to, abychom si mohli
prohlídnout fotografie norských zločinců?"
"To bychom se asi museli vydat do Norska," řekl jsem. "A
to by Emma ještě nesnesla, ani tělesně, ani duševně."
"Tak tam pojedu já," prohlásil bojovně. "Na své vlastní
útraty. Udělám cokoli… cokoli, jen aby ty chlapy stihl
spravedlivý trest za to, co provedli Emmě."
Hubený obličej měl zardělý rozhořčením. Napadlo mne,
jestli síla toho hněvu nepramení z neoprávněného pocitu
viny, možná se cítí provinile, protože není dost mladý a
silný, aby Emmu proti násilníkům ubránil. Chtěl to
napravit činy a finančními obětmi a já neviděl žádný
důvod mu cestu do Norska vymlouvat, protože jsem
věděl, že mu přinese úlevu, i když se nic nezjistí.
"Pokud chcete, zařídím to," nabídl jsem se.
"Co byste…"
"Zařídím, abyste mohl odletět do Norska a prohlédnout si
tam alba zločinců."
Jeho odhodlání vykrystalizovalo a upevnilo se. Narovnal
shrbená ramena, zklidnil se a přestal nám prošlapávat
koberec.
"Ano. Prosím zařiďte to. Dám se na cestu, jak nejdřív to
půjde."
Přikývl jsem. "Sedněte si. Kouříte? A jak se daří Emmě?"
Sedl si, odmítl cigarety z krabice na psacím stole a řekl,
že včera večer, když byl za Emmou, cítila se už mnohem
líp.
"Říká, že ji za dva nebo tři dny z nemocnice propustí."
"To je dobře."
Nezdálo se, že by se z toho radoval. Znovu se rozčilil. "Co
si to chudák děvče počne? Jejího muže zavraždili… dům
zpustošili… asi to beze mne vydrží, ale…"
"Jsem přesvědčený, že zůstane ve svém domě, aspoň
načas. Bude to tak nejlepší. Odbude si nejhorší,
nevyhnutelný zármutek."
"To je zvláštní teorie."
"Kdy se můžete vypravit na cestu?"
"Ihned."
"Dobře."
V telefonu se závodiště Ovrevoll ozvalo v osobě správce,
který mi nadiktoval telefonní čísla Larse Baltzersena domů
i do kanceláře. Zastihl jsem ho v kanceláři a vysvětlil mu
situaci. Samozřejmě, řekl celý rozrušený, samozřejmě, že
to s policií zařídí. Na zítra? Jistě. Chudák paní
Shermanová, mám jí prý vyřídit upřímnou soustrast. Slíbil
jsem, že vyřídím a zeptal se, jestli mezitím věci
nepokročily.
"Obávám se že ne," řekl. Pak chvíli váhal, než se
odhodlal pokračovat. "Napadlo mne… chci říct… jestli
policie tenhle případ nevyřeší… nebyl byste ochoten se
sem vrátit a pokusit se o něco sám?"
"Nemám žádné zkušenosti s vyšetřováním vražd," namítl
jsem.
"V zásadě to snad tak odlišné být nemůže," namítl.
"Hm. Taky nevím, jestli by mě moji nejvyšší páni
uvolnili."
"Kdybych je o to požádal osobně? Jako ochotu v rámci
44
all, Bob Sherman was a British jockey."
"Wouldn't Norway prefer to ship him home and forget
about the whole nasty incident?"
"No, Mr Cleveland," he said severely. "A murder has been
done, and justice should follow."
"I agree."
"Then… you'll come?"
I thought. "Wait another week. Then if neither your police nor ours have found any new leads, and if you still
want me to, well, maybe I can. But… don't expect too
much, will you?"
"No more than before," he said dryly, and disconnected.
William Romney had adjusted by then to the prospect of
travelling the next day, and began to fuss mildly about
tickets, currency and hotels. I shooed him out because he
could do all that for himself, and I had a good deal of
work on hand to start with, and more still if I had to clear
time for another trip to Oslo. The police, I hoped, would
quickly dig down to the roots themselves and save me
from proving to the world that I couldn't.
William Romney went to Norway, spent two full days
there and returned depressed. The Norwiegian police did
not have photographs of the intruders, or if they did,
Romney did not recognise them.
Emma left hospital and went home to put her house
straight. An offer from me to help her do that was declined, one to come down and take her out to lunch was
accepted.
"Sunday?" I suggested.
"Fine."
Sunday found the carpets flat on the floors, the pictures
back on the walls, the broken mess cleared away, and the
curtains bundled up for the cleaners. The house looked
stark and unlived in, but its mistress had come a long way
back to life. For the first time since I had known her, she
was wearing lipstick. Her hair was newly washed, her
clothes neat, her manner composed. The pretty girl lurked
not far away now, just below the still over-pale skin, just
behind the still unhappy eyes.
"It's his funeral on Thursday," she said.
"Here?"
She nodded. "In the church in the village. Thank you for
doing everything about bringing him home."
I had delegated the whole job. "I only got it done," I
said.
"Anyway… thanks."
The October day was calm and sunny and crisp round the
edges. I took her to a Thames-side pub where pointed
yellow willow leaves floated slowly past on grey water and
anglers flicked maggots on hooks to wily fish. We walked
along the bank, slowly, because she was still weak from
haemorrhage.
"Have you any plans?" I asked.
"I don't know… I've thought a lot, of course, while I've
been in hospital. I'll go on living in the cottage for a while,
I think. It feels right, somehow. In the end I suppose I'll
sell it, but not yet."
"How are the finances?"
She produced a flicker of smile. "Everyone is being fantastic. Really marvellous. Did you know, the owners Bob
rode for in Norway clubbed together and sent me a
cheque? How kind people are."
Conscience money, I thought sourly, but I didn't say so.
"Those two men who burst into your house, do you mind
if we talk about them?"
She sighed. "I don't mind."
"Describe them."
"But…"
mezinárodní spolupráce? Bob Sherman byl přece
Angličan."
"Pro Norsko by však bylo jednodušší poslat jeho ostatky
domů a na celou ošklivou záležitost zapomenout."
"Tak to ne, pane Clevelande," řekl přísně. "Došlo k
vraždě a spravedlnosti musí být učiněno zadost."
"Souhlasím s vámi."
"Takže… přijedete?"
Chvíli jsem uvažoval. "Vyčkejte ještě týden. Jestli do té
doby ani vaše, ani naše policie na nic nepřijdou, pokud o
mne budete ještě stát, možná by to šlo. Ale… zázraky ode
mne neočekávejte."
"Očekáváme jen to co minule," řekl stroze a zavěsil.
William Romney se zatím duševně i tělesně připravil na
cestu a začal trochu zlobit dotazy jak s letenkou, penězi a
ubytováním v hotelu. Vystrnadil jsem ho, protože si to
všechno mohl snadno zařídit sám a mne čekala spousta
práce, tím spíš, že jsem si musel zajistit časovou rezervu
pro případ, že bych jel do Oslo. Doufal jsem však, že se
policii podaří dohrabat se ke kořenům věci a já zůstanu
ušetřen toho, abych musel celému světu dokazovat, že nic
nedokážu.
William Romney odletěl do Norska, strávil tam celé tři
dny a vrátil se sklíčený. Norská policie fotografie útočníků
neměla, anebo pokud je měla, Romney je nepoznal.
Emma se po propuštění z nemocnice vrátila domů a dala
se do úklidu. Moji nabídku, že jí pomůžu, odmítla, přijala
však pozvání na oběd.
"Můžu vás vyzvednout v neděli?" navrhl jsem.
"Výborně."
V neděli už byly všude na zemi koberce, obrázky na
zdech, všechno rozbité vyklizeno, záclony složené a
přichystané do čistírny. Dům působil stroze, nezabydleně,
ale jeho paní se už probrala k životu. Poprvé za tu dobu,
co jsem ji znal, měla nalíčené rty. Vlasy čerstvě umyté,
hezké šaty, vypadala klidně a vyrovnaně. Obraz hezké
dívky už byl na dohled, slaýval*** se za bledou tváří a
smutnýma očima.
"Ve čtvrtek má pohřeb," řekla.
"Tady?"
Přikývla. "Ve vesnici, v kostele bude mše. Moc vám
děkuju za to, že jste ho sem dopravil."
Nepostaral jsem se o to osobně, úkol jsem někomu
zadal. Řekl jsem proto: "Já to nezařídil, jen
zprostředkoval."
"Stejně vám děkuju."
Klidný, slunný, chladný říjnový den. Vyvedl jsem Emmu
do jedné restaurace na břehu Temže, kde úzké žluté listy
smutečních vrb plynuly zvolna po hladině šedavých vod
řeky a kde rybáři lákali na žížaly nevypočitatelné ryby.
Procházeli jsme se pomalu po břehu, volnýrim krokem,
protože Emma byla po velké ztrátě krve ještě slabá.
"Jaké máte plány?" zeptal jsem se.
"Ještě nevím… V nemocnici jsem o tom hodně
přemýšlela. Asi v domku ještě nějaký čas zůstanu,
připadá mi, že bych měla. Dřív nebo později to tam
nejspíš prodám, ale zatím ještě ne."
"Jak jste na tom finančně?"
Nepatrně se usmála. "Všichni se ke mně chovají velmi
hezky, opravdu skvěle. Věděl jste, že majitelé koní, pro
které Bob v Norsku jezdil, uspořádali sbírku a poslali mi
šek? Lidé jsou opravdu laskaví."
V duchu jsem si pomyslel, že uplácejí vlastní svědomí,
ale nechal jsem si to pro sebe.
"Ti dva, kteří vás doma přepadli… nevadilo by vám,
kdybychom si o nich chvíli povídali?"
Povzdechla si. "Ne, nevadilo."
"Popište mi je."
"Ale já…"
45
"Yes, I've read what you told the police. You didn't look
at them, you shut your eyes, you only saw their sweaters
and their rubber gloves."
"That's right."
"No. What you told the police was all you could bear to
remember, and you would have shut out even that if they
hadn't pressed you for answers."
"That's nonsense."
"Try it another way. Which one hit you?"
She said instantly, "The bigger one with the…" Her voice
stopped uncertainly.
"With the what?"
"I was going to say, with the reddish hair. How odd. I
didn't remember until now that one of them had reddish
hair."
"What about the other?"
"Brown. Brown hair. He was kicking Grandad."
"The one who was hitting you… what was he saying?"
"Where does your husband keep secret papers? Where
does he hide things? Tell us where he hides things."
"Good English?"
"Ye-es. Pretty good. He had an accent."
"What were his eyes like, while he was hitting you?"
"Fierce… frightful… like an eagle… sort of black and yellow… very angry."
There was a small silence, then she said, "Yes, I do remember, like you said. I shut it out."
After a few seconds, "He was quite young, about the
same as you. His mouth was very tight… his lips were
stiff… his face looked hard… very angry."
"How tall?"
"Same as you, about. Broader, though. Much heavier. Big
thick shoulders."
"Big shoulders in a thick sweater. What sort of thick
sweater? Did it have a pattern?"
"Well, yes, that was why…" She stopped again.
"Why what?"
"Why I thought at once that he was Norwegian… before
he even spoke. Because of the patterns in his sweater.
They were sort of white patterns… two colours, though, I
think… all over a brown sweater. I'd seen dozens like it in
the shops in Oslo." She looked puzzled. "Why didn't I
think of that before?"
"Memories often work like that. Sort of delayed action."
She smiled. "I must say it's easier remembering things
quietly here by the river than in all that mess with my
face hurting and policemen asking me questions from all
sides and bustling about…"
We went indoors for a drink and a good lunch, and over
coffee I asked her other things.
"You said Bob never hid papers. Are you sure?"
"Oh yes. He wasn't secretive. Never. He was more careless, really, than anything else, when it came to papers
and documents and things like that."
"It seems quite extraordinary that two men should come
all the way from Norway to search your house for papers."
She frowned. "Yes, it does."
"And to search it so violently, so destructively, so thoroughly."
"And they were so angry, too."
"Angry, I expect, because they'd worked hard and hadn't
found what they'd come for."
"But what did they come for?"
"Well…" I said slowly. "Something to do with Norway.
What papers did Bob ever have that had anything to do
with Norway?"
She shook her head. "Nothing much. A few receipts, for
the accounts. Race-cards, sometimes. A cutting from a
Norwegian paper with a picture of him winning a race.
"Vím, přečetl jsem si, co jste řekla policistům. Nedívala
jste se na ty chlapy, zakryla jste si oči, viděla jste jen
jejich svetry a gumové rukavice."
"Ano, tak to bylo."
"Ne. Řekla jste policii jen to, na co jste měla v tu chvíli
sílu vzpomínat. Kdyby vás k tomu nenutili, nevybavila
byste si ani to málo, co jste vypověděla."
"Nesmysl."
"Zkusíme to jinak. Který z nich vás uhodil?"
Odpověděla bez zaváhání. "Ten větší, ten co…" Nejistě se
zarazila.
"Ten co…?"
"Chtěla jsem říct ten, co měl zrzavé vlasy. Zvláštní… do
téhle chvíle se mi skutečně nevybavilo, že byl zrzavý."
"Co ten druhý?"
"Ten měl hnědé vlasy. Ano, ten co kopal dědečka, byl
hnědovlasý."
"Ten, co uhodil vás… co řekl?"
"Kde váš muž schovává tajné papíry, kde má nějakou
skrýš, řekněte nám, kam co schovává."
"Mluvil dobře anglicky?"
"Ano, dá se říct že ano, ale měl silný cizí přízvuk."
"Jaké měl oči, když vás tloukl?"
"Kruté… neúprosné… jako dravec… takové žlutočerné…
rozzuřené."
Chvíli bylo ticho. Pak řekla: "Měl jste pravdu, teď se mi to
teprve vybavuje. Předtím jsem si to vybavit nechtěla."
Po krátké odmlce pokračovala: "Byl dost mladý, asi jako
vy. Měl úzké, sevřené rty… tvrdý výraz… vzteklý."
"Jak byl velký?"
"Taky asi jako vy, ale byl statnější, mohutnější. Měl
hodně široká ramena."
"Široká ramena a tlustý svetr. Jaký svetr? Byl nějak
vzorovaný?"
"Ano, byl, proto jsem…" Zarazila se.
"Proto jste co?"
"Proto mne okamžitě napadlo, že to jsou Norové… ještě
než promluvili. Přivedl mne k tomu vzor toho svetru. Byl
to takový dvoubarevný vzor s bílou… na hnědém
podkladě… Takových svetrů jsem v Oslo viděla spousty."
Tvářila se nejistě. "Jak to, že mně to nedošlo dřív?"
"Paměť je vrtkavá, často naskočí se zpožděním."
Usmála se. "Dá se tvrdit, že je mnohem snadnější
rozpomínat se na věci v klidu, na břehu řeky, než v té
spoušti doma, kdy na mne dopadaly otázky ze všech stran
a lidé tam pobíhali…"
Šli jsme dovnitř na skleničku a pak na dobrý oběd. U
kávy jsem se jí začal ptát na další věci.
"Říkala jste, že Bob žádné papíry neschovával. Jste si tím
jistá.?"
"Určitě. Nebyl žádný tajnůstkář, nikdy nic neskrýval,
nikdy. Pokud jde o doklady, o papíry, byl spíš nepořádný,
nedbalý."
"Člověku připadá zvláštní, že se sem vypravili dva chlapi
až z Norska a prohledali mu byt, jen aby našli nějaké
papíry."
Zamračila se. "To máte pravdu."
"Ještě k tomu to tady obrátili vzhůru nohama tak
bezohledně a ničivě, tak důkladně."
"Však taky byli vzteklí."
"Vzteklí, protože do toho vložili tolik námahy a nakonec
nenašli, co hledali."
"Ale co tedy vlastně hledali?"
"Myslím…" Začal jsem zvolna. "Muselo to mít něco
společného s Norskem. Měl Bob nějaké listiny, týkající se
Norska?"
Zavrtěla hlavou. "Nic zvláštního. Nějaké účty, dostihové
programy, taky novinové výstřižky, když zvítězil a někde
pak byla jeho fotografie. Ne, skutečně neměl nic, co by
46
Nothing, honestly, that anyone could want."
I drank my coffee, considering. I said, "Look at it the
other way round… Did he ever take any papers to Norway?"
"No. Why should he?"
"I don't know. I just wondered. Because those men might
have been looking for something he hadn't taken to Norway, not for something he had brought away."
"You do think some weird things."
"Mm…"
I paid the bill and drove her home. She was silent most
of the way, but thoughtful, and the fruit of that was a
plum.
"I suppose… well, it's stupid, really… but it couldn't have
anything to do with blue pictures?"
"What sort of blue pictures?" I asked.
"I don't know. I didn't see them. Only Bob said that's
what they were."
I pulled up outside her gate but made no move to leave
the car.
"Did he get them in Norway?"
She was surprised. "Oh no. It was like you said. He was
taking them over there with him. In a brown envelope. It
came by hand the night before he went. He said they
were blue pictures which a chap in Oslo wanted him to
bring over."
"Did he say what chap?"
She shook her head. "No. I hardly listened. I'd forgotten
all about it until you said…"
"Did you see the brown envelope? How big was it?"
"I must have seen it. I mean, I know it was brown." She
frowned, concentrating. "Fairly big. Not an ordinary letter.
About the size of a magazine."
"Was it marked 'photographs', or anything like that?"
"I don't think so. I can't remember. It's more than six
weeks ago." Her eyes filled suddenly with tears. "He put it
in his overnight grip at once, so as not to forget to take
it." She sniffed twice, and found a handkerchief. "So he
did take it to Norway. It wasn't in the house for those men
to find. If that's what they were looking for… they did all
that for nothing." She put the handkerchief to her mouth
and stifled a sob.
"Was Bob interested in blue pictures?" I asked.
"Like any other man, I suppose," she said through the
handkerchief. "He'd look at them."
"But he wouldn't collect them himself?"
She shook her head.
I got out of the car, opened the door her side, and went
with her into the cottage. She looked at the racing pictures of Bob which hung in the hall.
"They tore all those photographs out of the frames," she
said. "Some of them were ruined."
Many of the prints were about ten inches by eight. A
magazine-sized brown envelope would have held them
easily.
I stayed another hour simply to keep her company, but
for the evening ahead she insisted that she would be all
right alone. She looked round the barenesses of the sitting-room and smiled to herself. She obviously found the
place friendly, and maybe Bob was there too.
When I went she gave me a warm kiss on the cheek and
said, "I can't thank you enough…" and then broke off and
opened her eyes wide.
"Golly," she said. "That was the second lot."
"What of?"
"Blue pictures. He took some before. Oh… months ago.
Back in the summer." She shook her head in fresh frustration. "I can't remember. I just remember him saying…
blue pictures."
I kissed her in return.
"Take care of yourself," I said.
komu mohlo být k čemu."
Pil jsem zamyšleně kávu. Pak jsem se zeptal: "Vezměme
to z opačného konce… Nevzpomínáte si, jestli někdy vezl
nějaké listiny do Norska?"
"Ne. Proč by tam co vozil?"
"To já nevím, jen mě to tak napadlo. Zvažoval jsem,
jestli ti chlapi nehledali něco, co do Norska neodvezl a
odvézt měl, a ne něco, co z Norska přivezl."
"Vy vskutku uvažujete podivně."
"Hm…"
Zaplatil jsem a odvezl ji domů. Cestou mlčela, byla
zamyšlená. Plod jejích úvah však stál za to!
"Vzpomněla jsem si… možná je to hloupost, ale…
nemohlo by to mít něco společného s těmi P-snímky?"
"S jakými P-snímky?" zeptal jsem se nechápavě.
"To já nevím, já jen že tak o těch obrázcích Bob mluvil,
předpokládám, že šlo o porno-snímky."
Zajel jsem před vchod jejího domu a neměl jsem se k
tomu, abych vystoupil.
"Měl ty snímky z Norska?"
Zatvářila se překvapeně. "To ne, bylo to tak, jak jste
říkal, měl je tam odvézt. Byly v hnědé obálce. Někdo mu
je doručil osobně večer před odletem. Řekl mi, že to jsou
P-snímky, které má dovézt jednomu člověku v Oslo."
"Řekl komu?"
Potřásla hlavou. "Ne. Já ho ale moc neposlouchala. Úplně
mi to vypadlo z hlavy, až teď, když jste se zmínil…"
"Říkala jste, že ta obálka byla hnědá. Viděla jste ji? Jak
byla velká?"
"Musela jsem ji vidět. Jak bych jinak věděla, že byla
hnědá…" Soustředěně se zamračila. "Dost velká… větší
než běžná dopisní. Asi jako časopis."
"Bylo na ní napsáno fotografie nebo něco podobného?"
"Myslím, že ne. Nevzpomínám si. Už je to šest týdnů."
Oči se jí naplnily slzami. "Dal si tu obálku hned do tašky,
aby ji nezapomněl." Dvakrát popotáhla, pak sáhla po
kapesníku. "Určitě ji do Norska odvezl. Když to tady ti
chlapi prohledávali, nebyla tu. Pokud jim šlo o tu obálku…
bylo to všechno pronic zanic." Přiložila si kapesník k ústům
a snažila se neplakat nahlas.
"Zajímaly Boba lascivní obrázky?"
"Asi jako každého obyčejného mužského. Prohlížel si je."
"Ale nesbíral je?"
Zavrtěla hlavou.
Vystoupil jsem z vozu, přidržel jí dvířka a doprovodil ji
domů. Zadívala se na Bobovy dostihové fotografie, visící v
hale na zdi.
"Všechny obrázky vyrvali z rámů, některé zničili,"
povzdechla si.
Fotografie byly dost velké, snadno by se za ně schovala
obálka velikosti běžného časopisu.
Zůstal jsem u Emmy ještě asi hodinu, abych jí dělal
společnost. Ubezpečila mne však, že večer klidně zvládne
sama. Rozhlédla se po holém obývacím pokoji a usmála
se. Pochopil jsem, že jí ta místnost je milá, že v ní možná
taky cítí Bobovu blízkost.
Když jsem odcházel, vřele mne políbila na tvář a řekla:
"Nevím, jak vám poděkovat…" Pak se najednou zarazila a
zeširoka rozevřela oči.
"Páni… to bylo už podruhé."
"Co bylo podruhé?"
"P-snímky. Už je tam jednou vezl… to už je řada měsíců.
Loni v létě." Potřásla netrpělivě hlavou. "Nedokážu si to
přesně vybavit…., vím ale, že tehdy řekl, že to jsou Psnímky."
Políbil jsem ji na oplátku.
"Dejte na sebe pozor," řekl jsem.
47
"Vy taky."
"You, too."
8
8
A little matter of doping-to-win took me to Plumpton
races in Sussex the following day but I saw no harm in
some extra spadework on the side. Rinty Ranger, busy in
second and fifth races, was comparatively easy to pin
down between the third and the fourth.
"What did you say?" he repeated in exaggerated amazement. "Take pornography to Scandinavia? Christ, that's
like wasting pity on bookmakers. They don't need it,
mate. They don't bloody need it."
Podezření z dopingu mne příští den zavedlo na dostihy do
Plumptonu v Sussexu. Neviděl jsem důvod, proč toho
nevyužít i pro jiný účel. Rinty Ranger jel v druhém a
pátém dostihu, takže jsem ho snadno mezi třetím a
čtvrtým dohonil.
"Co jste to řek?" opakoval už podruhé s přehnaným
úžasem. "Jestli nevozil do Skandinávie pornograřii? Páni,
to by bylo jako vozit dříví do hodně hustýho lesa. Tam to
nepotřebujou, kamaráde. Tam to fakt nikdo vozit nemusí,
sakra."
"Bob Sherman řekl své ženě, že veze do Norska Psnímky."
"Ona mu to věřila?"
"O to nejde. Jde o to, jestli je skutečně vezl."
"Nikdy se o tom slovem nezmínil."
"Prokažte mi laskavost…" požádal jsem ho, "přeptejte se
dnes tady v šatně, jestli někdo od některého jezdce
nechtěl, aby mu posloužil jako kurýr, aby něco dopravil z
Anglie do Norska, nějaké papíry."
"Myslíte to vážně?"
"Bob Sherman už nežije."
"Jo." Zamyslel se. "Dobře."
Nezávazně mi zamával a šel se přichystat na pátý dostih.
Zajel chytrý, napínavý, taktický dostih, ale zvítězil nad
ním lepší kůň. Když pak vyšel z vážnice, už převlečený do
civilu, snadno a rychle mou teorii zabil.
"Bob Sherman told his wife he was taking blue pictures to
Norway."
"And she believed it?"
"The point is, did he?"
"He never said a word about it to me."
"Do me a favour," I said, "Find out in the changing room
here today if anyone ever asked any jockey to act as a
messenger… a carrier… of any papers of any sort from
Britain to Norway."
"Are you serious?"
"Bob Sherman's dead."
"Yes." He thought. "O.K."
He gave me a noncommittal wave as he walked out to
the fifth, in which he rode a bright, tight, tactical race to
be beaten half a length by a better horse, but came
straight out of the weighing room after he had changed
and put an end to my easy theory.
"None of them who have ridden in Norway has ever been
asked to take over any papers or pictures or anything like
that."
"Would they say, if they had?"
He grinned. "Depends how much they'd been paid to forget."
"What do you think yourself?"
"Hard to tell. But they all seemed surprised. There weren't any knowing looks, sort of, if you see what I mean."
"Carry on asking, would you? Tomorrow and so on. Say
they can tell me hush hush, if they like. No kick backs if
they've been fiddling currency."
He grinned again. "Some copper you are. Bend the rules
like curling tongs."
That evening I telephoned Baltzersen at his home. There
was no news, he said. He had consulted his friends in the
police, and they would raise no objections if I joined the
hunt. On the contrary, they would, as before, let me see
what they'd got, to save me reploughing their furrows.
"So, Mr. Cleveland, will you come?"
"I guess so," I said.
With flattering relief he said, "Good, good," explosively,
and added "Come tomorrow."
"'Fraid I can't. I have to give evidence in court tomorrow,
and the case may last two days. Soonest would be Thursday morning."
"Come straight to the racecourse then. We have a meeting on Thursday and another on Sunday, but I fear they
may be the last this year. It's a little colder now, and we
have had frost."
I wrote 'warm clothes' in large letters on my memo pad
and said I'd see him at the races.
"By the way," I said. "You know I told you the people
who broke into the Shermans' house were looking for papers? Mrs. Sherman now remembers that Bob took with
him to Norway a packet which had been entrusted to him,
which he believed contained blue pictures. Did anyone
mention to you, or to the police, or to Arne in all those
preliminary investigations into his disappearance, anything at all about his bringing such a packet with him, or
"Ani jednoho z těch, co startovali v Norsku, nikdo
nepožádal, aby tam něco propašovali, žádný listiny ani
obrázky, nic podobnýho."
"Řekli by vám to, kdyby to od nich někdo chtěl?"
Ušklíbl se. "Záleží na tom, kolik by jim nabídli za mlčení."
"Co vy si myslíte?"
"Těžko říct. Všichni se ale tvářili nechápavě. Víte, jak to
myslím, žádný významný pohledy."
"Buďte tak hodný a vyptávejte se dál. Zítra a později.
Řekněte jim, že mi to můžou říct důvěrně, že to nikomu
nepovím, že nebudou mít žádné potíže s přestupky proti
devizovým předpisům."
Znovu se ušklíbl. "Jste zvláštní policajt, děláte si s
pravidlama co chcete."
Večer jsem zavolal Baltzersena domů. Prý není nic
nového. Radil se se svými přáteli od policie a zjistil, že by
neměli žádné námitky proti tomu, kdyby mne k lovu
přizval. Naopak, dokonce by mi dali k dispozici všechno,
co mají, abych se zbytečně neplahočil v jejich šlépějích.
"Tak co, přijedete, pane Clevelande?"
"Asi ano."
S lichotivou úlevou vyhrkl: "Výborně, výborně." Pak
dodal: "Přijeďte už zítra."
"Obávám se, že to nepůjde. Musím zíáa svědčit u soudu a
ta věc se může protáhnout na dva dny. Sotva přijedu dřív
než ve čtvrtek."
"V tom případě přijeďte rovnou na závodiště. Běží se ve
čtvrtek a v neděli. Obávám se, že nedělní program je
poslední v sezoně. Už se ochladilo a měli jsme i mrazy."
Napsal jsem si velkým písmem do notesu TEPLÉ
OBLEČENÍ a slíbil jsem mu, že se uvidíme na dostizích.
"Mimochodem," řekl jsem, "vzpomínáte si, jak jsem vám
říkal, že ti lidé, kteří vnikli k Shermanovým, hledali nějaké
listiny? Paní Shermanová si vybavila, že Bob vezl do
Norska nějakou obálku, kterou mu někdo svěřil, aby ji
doručil, a že v té obálce měly být nějaké obrázky, které
Bob označil jako P-snímky. Nezavadili jste vy, policie nebo
Arne během vyšetřování Bobova zmizení na něco, co by
naznačovalo, že Bob nějakou obálku či balíček s sebou
48
delivering it?"
There was an unexpectedly long silence on the other end
of the line, but in the end he only said uncertainly, "Blue
pictures… what are those?"
"Pornography."
"I see." Another pause. "Please explain a little."
I said, "If the package reached its destination, then it
cannot be that particular package that the men were
searching for. So I could stop chasing after innocent blue
pictures and start looking elsewhere."
"Ja. I see." He cleared his throat. "I haven't heard of any
such package, but perhaps Arne or the police have done. I
will ask them. Of course you know it is unlikely that anyone would need to bring pornography secretly into this
country?"
"It would have to be special," I said, and left it at that.
All Tuesday and Wednesday morning I spent in court giving evidence for the prosecution in an insurance swindle
involving grievous cruelty to horses, and Wednesday afternoon I sat in the office juggling six jobs at once like
some multi-armed Siva. Looking for Bob Sherman's murderer had meant advancing myself a week's leave when I
was too busy to take one, and by seven o'clock when I
locked up and left, I was wishing he'd got himself bumped
off at any other time,
I went home on tube and feet, thinking comforting
thoughts about a large scotch indoors followed by a stroll
round to a local grill for a steak. I shut the street door
without letting it bang, put one foot in front of the other
up the carpeted stairs, unlocked the door to my own flat
and switched on the lights, and it was at that point that
the day stopped operating according to schedule.
I heard, felt, maybe assimilated by instinct, a change in
the air behind me. Nothing as definite as a noise. More a
current. Undoubtedly a threat.
All those useful dormant jungle reactions came to my
rescue before a thought process based on reason had
time to get off the ground. So I was already whipping
round to face the stairs and pushing further through my
own doorway when the man with the knife did his best to
send me early to the cemetery.
He did not have reddish hair, angry yellow eagle eyes or
a Norwegian sweater. He did have rubber gloves, a stocky
muscular body, a lot of determination and a very sharp
blade.
The stab which had been supposed to stop my heart from
the back ripped instead through some decent Irish tweed,
through a blue cotton shirt below that, and down half a
dozen inches of skin on my chest.
He was surprised and fed up that at first he hadn't succeeded, but he'd heard all about try try again. He crowded
through my door after me with the knife already rising for
another go. I backed through the tiny hall and into the
sitting-room, unable to take my eyes off his intentions
long enough to find any household object to fight him off
with.
He came on with a feint and a slice at my middle regions
and I got another rip in my jacket and a closer look at
some narrowed and murderous eyes.
He tried next a sort of lunging jump, the point of the
knife coming in fast and upward. I tried to leap away
backwards, tripped on a rug, fell on my back and found
my hand hitting the base of the standard lamp. One wild
clutch and I'd pulled it over, knocking him off his aim just
when he thought he finally had me. The lamp hit him with
a crash, and while he was off balance I got both my hands
on his knife arm, but it was then that I discovered the
rock-like muscles. And also, unfortunately, that he was
more or less ambidexterous.
He shifted the knife like lightning from his right hand to
přivezl, nebo že by něco někomu předával?"
Nastalo nečekaně dlouhé ticho. Pak se z druhého konce
telefonu nejistě ozvalo: "Co jsou P-snímky?"
"Asi pornografie, ne?"
"Aha. Ale mluvte dál prosím."
Pokračoval jsem: "Pokud se balíček dostal na místo
určení, pak ho ti dva útočníci nehledali, hledali něco
jiného. V tom případě bych se přestal zabývat nevinnými
pornografickými snímky a mohl se zaměřit jinam."
Odkašlal si. "Ano, rozumím. O žádném takovém balíčku
nebo obálce jsem neslyšel, nevylučuji ale, že by o něčem
mohl vědět Arne nebo policie. Jistě si však uvědomujete,
že pornografii do Norska nikdo pašovat nemusí."
"Mohly to být nějak mimořádné snímky," poznamenal
jsem. Tím to skončilo.
Celé úterý a středu dopoledne jsem strávil u soudu jako
svědek obžaloby ve věci pojišťovacího podvodu,
spojeného s krutým zacházením s koňmi. Ve středu
odpoledne jsem seděl v kanceláři a řešil současně pět
různých věcí, jako eskamotér. Abych se mohl věnovat
vraždě Boba Shermana, musel jsem si zařídit týden
dovolené a na to jsem měl příliš mnoho práce. Když jsem
v sedm večer kancelář zamykal a odcházel, upřímně jsem
litoval, že Boba Shermana odpravili právě v tu dobu, kdy
ho odpravili, a ne jindy, jedno kdy.
Jel jsem domů metrem a pak jsem šel pěšky. Těšil jsem
se, jak si dám štědrou dávku skotské a potom zajdu do
hospody na rohu ulice na pořádný biftek. Opatrně jsem za
sebou zavřel domovní dveře tak, aby nebouchly, po
schodech krytých kobercem vyšel ke svému bytu, odemkl
si a rozsvítil. V tu chvíli se věci přestaly odvíjet podle
mých plánů.
Jako by se za mnou něco pohnulo, vycítil jsem to skoro
pudově, žádný zvuk jsem nezaslechl. Spíš jako by se
pohnul vzduch a signalizoval nebezpečí.
Dřív než jsem stačil zareagovat na základě rozumové
úvahy, přispěchaly mi velmi příhodně na pomoc prastaré
pralesní pudy. Když se mne muž s nožem chystal poslat
jedinou ranou na onen svět, už jsem se bleskově otáčel a
proletěl dveřmi.
Nebyl zrzavý, neměl vzteklé černožluté oči ani norský
svetr. Měl gumové rukavice a svalnatou, mohutnou
postavu, taky měl pevnou vůli a ostrou čepel.
Bodná rána, která mi měla zezadu proniknout do srdce,
mi místo toho rozsekla pěkný irský tvíd, modrou
bavlněnou košili a malý kousek kůže na prsou.
Překvapilo ho a znechutilo, že neuspěl na první pokus,
ale věřil na teorii 'Kdo se nevzdá, vyhraje'. Protlačil se za
mnou dveřmi a už zvedal nůž k další ráně. Couval jsem
stísněnou halou do obývacího pokoje, netroufal jsem si
odvrátit pohled od jeho zbraně, takže jsem se nestačil
podívat po něčem, čím bych se mohl bránit.
Další výpad. Tentokrát mířil šikmo na žaludek, takže sako
utržilo další ránu a já měl příležitost podívat se svému
útočníkovi zblízka do vražedných očí.
Pak po mně skočil a nožem mířil zdola nahoru. Snažil
jsem se uhnout, klopýtl jsem přes koberec, padl na záda a
rukou zavadil o stojan lampy. Zuřivě jsem se lampy chopil
a odrazil nůž v okamžiku, kdy si útočník myslel, že už mě
má. Po ráně lampou ztratil rovnováhu, toho jsem rychle
využil a chytil ho za ruku, ve které držel nůž. V tu chvíli
jsem zjistil, že má svaly jako z oceli a obě ruce pravé.
Bleskově chytil nůž do levé ruky a já se příští ráně vyhnul
49
his left and I avoided the resulting stab only by a sort of
swinging jump over an armchair, using his arm as a lever.
The blade hit a cushion and feathers floated up like
snow-flakes.
I threw a cigarette box at him and missed, and after that
a vase which hit but made no difference. As long as I kept
the armchair between us he couldn't reach me, but neither did he give me much chance of getting past him to
the still open door to the stairs.
Behind me on a wide shelf stood my portable television. I
supposed it might stop him if I threw it at him, but on the
other hand… I stretched out backwards without losing
sight of his knife, found the on-off switch, and turned the
volume up to maximum.
The din when it started took him totally by surprise and
gave me a fractional chance. I pushed the armchair viciously forward at his knees and he overbalanced, twisting
as he tried to get his feet under him. He went down as far
as one knee, partially recovered, and toppled altogether
when I shoved again with the chair. But it was nothing
permanent. He was rolling back to his feet like a cat before I had time to get round the big chair and step on
some of his tender bits.
Up until that point he had said not a word and now if he
did I wouldn't hear: the television literally vibrated with
the intense noise of some pop star or other's Special
Spectacular, and if that didn't bring the U.S. cavalry,
nothing would.
He came. Looking cross. Ready to blow like a geyser. And
stood there in consternation in my open door.
"Fetch the police," I yelled, but he didn't hear.
I slapped the off-switch.
"Fetch the police," I yelled again, and my voice bounced
off the walls in the sudden silence.
The man with the knife turned to see, gave himself fresh
instructions, and went for my friend from downstairs. I did
a sort of sliding rugger tackle, throwing myself feet first at
his legs. He stumbled over my shoes and ankles and went
down on his side. I swept one leg in an arc and by sheer
good luck kicked him on the wrist. The knife flew out of
his hand at least ten feet, and fell nearer to me than him,
and only at that point did he think of giving up.
He scrambled to his feet, looked at me with the first sign
of uncertainty, then made up his mind, turned on his heel,
crashed past my neighbour and jumped down the stairs in
two giant strides. The front door slammed behind him
with a force that shook the building, and from the window
I saw him running like the Olympics under the street
lamps.
I looked breathlessly at the mess in my sitting-room and
at my man from downstairs.
"Thanks," I said.
He took a tentative step into the sitting-room.
"You're bleeding," he said.
"But not dying."
I picked up the standard lamp.
"Was he a burglar?" he asked.
"A murderer," I said. "Enter a murderer."
We looked at each other in what was no doubt professional curiosity on both sides, because all he said next
was, "Sit down, you're suffering from shock."
It was advice I'd given pretty often to others, and it
made me smile. All the same there was a perceptible
tremble somewhere around my knees, so I did as he said.
He looked around the room, looked at the knife still lying
where it had fallen, and took it all quietly.
"Shall I carry out your instructions, or were they principally a diversion?"
"Hm?"
"Fetch the police."
jen dík tomu, že se mi podařilo přeskočit křeslo. Opřel
jsem se při skoku o toho chlapa jako o tyč. Nůž zasáhl
polštář a po místnosti poletovalo peří jako vločky sněhu.
Hodil jsem po něm krabici na cigarety, ale netrefil jsem
se.
Pak vázu, tou jsem se sice trefil, ale bylo to k ničemu.
Pokud se mi podaří krýt se za křeslem, bude dobře, ale ke
dveřím a na schody se nedostanu.
Za mnou na široké polici stál přenosný televizor. Kdybych
ho po něm hodil, možná by ho to vyřadilo, na druhé
straně ale… Natáhl jsem se dozadu, aniž bych pustil nůž z
očí, televizor zapnul a pustil na nejvyšší hlasitost.
Rámus byl tak ohlušující, že mého útočníka zarazil,
zaskočil. Vteřina šance. Vrazil jsem mu křeslem vší silou
do kolen. Ztratil rovnováhu a padl na zem. Než dopadl, už
se točil tak, aby co nejrychleji byl zase na nohou. Klekl na
jedno koleno, ale nestačil se vzpamatovat, než jsem do
něj znovu vrazil křeslem. Dlouho jsem s tím nevystačil.
Stáčel jsem křeslo k dalšímu výpadu, ale on už mezitím
udělal půlkotoul a už byl ve střehu, jako kočka, nestačil
jsem zaútočit na jeho citlivá místa.
Do té chvíle neřekl ani slovo, a pokud by snad něco říkal
potom, při tom rámusu bych ho neslyšel. V televizi
burácela nějaká velepopskupina jako dělostřelba. Jestli
tohle nepřivolá posily, pomyslel jsem si, tak už nic.
Přišel. Tvářil se pohoršeně a vztekle, jen vybuchnout. Ve
dveřích se zastavil jako zkamenělý.
"Zavolejte policii!" Zaječel jsem na něj, ale nemohl mne
slyšet.
Rychle jsem vypnul televizor.
"Zavolejte policii," křikl jsem znovu, a tentokrát se můj
hlas rozlehl po místnosti jako zvon.
Muž s nožem se otočil, aby viděl, co se děje. Přesměroval
energii a vyjel po mém sousedovi z přízemí. Vrhl jsem se
mu po nohách jako v ragby a podrazil mu je. Zakopl a
upadl na bok. Vší silou jsem kopl a čirou náhodou se mu
trefil do ruky s nožem. Nůž mu z ruky vypadl a odletěl
nejmíň na dva metry, blíž ke mně. Teprve v tu chvíli začal
zvažovat, jestli to nevzdá.
Vyhrabal se na nohy, nejistě se na mne podíval a pak se
rozhodl. Proběhl kolem mého souseda, seskákal po
schodech. Bouchly za ním dveře, až to otřáslo celým
domem, a pak už jsem oknem viděl, jak pádí ulicí ve
světle pouličních lamp rychlostí olympionika.
Celý udýchaný jsem se rozhlédl po svém zpustošeném
pokoji a pak na souseda.
"Děkuju vám," řekl jsem.
Váhavě vstoupil.
"Krvácíte," řekl.
"Ale neumírám."
Zdvihl jsem lampu ze země.
"Byl to lupič?" zeptal se.
"Byl to vrah, vrahoun."
Zadívali jsme se jeden na druhého, nepochybně z
profesionální zvědavosti. Pak řekl: "Sedněte si, jste v
šoku."
Stejnou radu jsem mnohokrát dal mnoha lidem, proto
jsem se usmál, ale protože se mi skutečně trochu třásla
kolena, rady jsem poslechl a sedl si.
Rozhlédl se po místnosti a zadíval se na nůž, který ještě
stále ležel tam, kam odletěl. Pomalu ho zdvihl ze země.
"Mám poslechnout váš pokyn, nebo jste se předtím jen
snažil odpoutat jeho pozornost?"
"Prosím?"
"Mám zavolat policii?"
50
"Oh… It can wait a bit."
He nodded, considered a moment, and then said, "If
you'll excuse me asking, why was he trying to kill you?"
"He didn't say."
My neighbour's name was Stirling. C. V. Stirling, according to the neat white card beside his bell push. He had
grey patches neatly brushed back over his ears and nostrils pinched into an expression of distaste for bad smells.
His hands looked excessively clean and well manicured,
and even in these bizarre circumstances he wore a faint
air of exasperated patience. A man used to being the
brightest person around, I guessed, with the power to
make it felt.
"Did he need to?"
"It would have been helpful," I said.
He came a pace nearer.
"I could do something about that bleeding, if you like."
I looked down at the front of my shirt, which had
changed colour pretty thoroughly from blue to red.
"Could you?"
"I'm a surgeon," he said. "Ear, nose and throat, actually.
Other areas by arrangement."
I laughed. "Stitch away, then."
He nodded, departed downstairs, and returned with a
neat flat case containing the tools of his trade. He used
clips, not needles. The slice through my skin was more
gory than deep, bleeding away persistently like a shaving
nick. When he'd finished, it was a thin red line under a
sticking plaster.
"You were lucky," he said.
"Yes, I was."
"Do you do this sort of thing often? Fight for your life, I
mean."
"Very rarely."
"My fee for professional services rendered is a little more
chat."
I smiled wryly.
"OK. I'm an investigator. I don't know why I was attacked unless there's someone around who particularly
does not want to be investigated."
"Good God." He stared at me curiously. "A private eye?
Philip Marlowe, and all that?"
"Nothing so fancy. I work in racing, for the Jockey Club.
Looking into small frauds, most of the time."
"This," he waved at my chest and the knife and the scattered cushion feathers, "Doesn't look like a small fraud."
It didn't. It didn't look, either, even like a severe warning
off. It looked like a ruthless all-out push for a final solution.
I changed my clothes and took him round to the grill for
the overdue steak. His name was Charles, he said, and we
walked home as friends. When I let myself in upstairs and
reviewed the general untidiness it occurred to me that in
the end I had never called in the police. It seemed a little
late to bother, so I didn't.
"No… to ještě počká."
Přikývl, chvíli uvažoval a pak se zdvořile zeptal:
"Promiňte, že se vás ptám, ale proč vás chtěl zabít?"
"To mi neřekl."
Můj soused se jmenoval Stirling, C. V Stirling, aspoň
podle vizitky na dveřích. Měl prošedivělé, pečlivě za uši
sčesané vlasy na spáncích a úzký nos s vyhrnutými
nozdrami, jako by mu něco stále páchlo. Měl neobyčejně
čisté ruce s pečlivě upravenými nehty a i v současné
vypjaté situací měl výraz ovládané trpělivosd. Muž zvyklý
hrát prim, být chytřejší než ostatní, být ve velitelském
postavení.
"Bylo třeba, aby vás zabil?"
"Asi by se to hodilo."
Pokročil blíž.
"To krvácení můžu zastavit," řekl, "budete-li si přát."
Zadíval jsem se na svoji košili, byla víc červená než
modrá.
"Mohl byste?"
"Jsem chirurg," řekl. "Ušní, nosní, krční. Jiné oblasti
tělesné ošetřuji na zvláštní vyžádání."
Dal jsem se do smíchu. "V tom případě se dejte do šití."
Přikývl a odešel dolů. Vrátil se s pěknou plochou
skříňkou, ve které měl nástroje. Ránu mi spojil svorkami,
nešil ji, nebyla hluboká, jen nehezky vypadala a vytrvale
krvácela. Když skončil, zbývala z rány jen červená čára
pod průhlednou náplastí.
"Měl jste štěstí," řekl.
"To jistě."
"Dělále to často? Myslím, jestli často bojujete o holý
život?"
"Velmi zřídka."
"Jako odměnu za prokázanou službu zasloužím delší
rozhovor."
Usmál jsem se.
"Dobře. Jsem vyšetřovatel. Nevím, proč mne ten člověk
přepadl, jedině snad proto, že si někdo v mém okolí
nepřeje být vyšetřován."
Zvědavě se na mne zadíval. "Jste soukromé očko? Jako
Philip Marlowe?"
"Nic tak zajímavého. Pracuju v oblasti dostihového
sportu, pro Jockey Club, většinou vyšetřuju jen drobné
podvody."
"Toto…" máchl kolem sebe rukou, ukázal na moji ránu,
na nůž, na rozříznutý polštář, "toto na drobný podvod
nevypadá."
To vskutku ne. Taky to nepatřilo do kategorie
předběžného varování, ten člověk mne měl vyřídit jednou
pro vždy.
Převlékl jsem se a odvedl souseda do hospody na
poněkud pozdní stesk. Řekl, že se jmenuje Charles, a
domů jsme už odcházeli jako přátelé. Když jsem si v
prvním patře odmykal a zadíval se na obecný nelad v
bytě, uvědomil jsem si, že jsem nakonec policii vůbec
nezavolal. No co, teď už na to bylo trochu pozdě, tak proč
se tím otravovat.
9
9
I caught the eleven twenty-five to Norway the next
morning with the knife wrapped in polythene in my
sponge-bag, or rather the black zipped leather case which
did that duty. It was a hunter's knife, the sort of double
sided blade used for skinning and disjointing game. The
cutting edges had been sharpened like razors and the
point would have been good as a needle. A professional
job: no amateur could have produced that result with a
few passes over a carborundum.
The handle was of horn of some sort, but workmanlike,
not tourist-trap stuff. Between handle and blade protruded
Do Norska jsem odjel následující den před polednem,
letadlem v jedenáct dvacet pět. Vzal jsem s sebou nůž v
polyetylenovém sáčku, uložený v malé tašce na mytí. Byl
to lovecký, dvoubřitý nůž, jaký se používá ke stahování a
čtvrcení zvěře. Ostří bylo nabroušené jako břitva a hrot
nože jako jehla. Profesionální broušení, jakého by amatér
brouskem nikdy nedocílil.
Rukověť nože byla kostěná, ale neměla charakter nože
pro turisty, byl to nůž pro odborníka. Na konci rukověti,
51
a short silver bar for extra leverage with fingers. There
were no fingerprints on it anywhere, and no blood.
Punched into the blade near the hilt were the words Norsk
Stal,
Its owner hadn't, of course, intended to leave it behind.
Just one dead body neatly disposed inside its own front
door, out of sight and undiscovered for a minimum of
twenty-four hours.
He hadn't followed me into the house: he'd been there
before I came, waiting higher up the stairs for me to come
home.
At breakfast time I'd knocked on the doors of the other
three tenants, the one in the basement, the one above
me, and the one above that, and asked them if they'd
seen my visitor on the stairs or let him in through the
front door. I got negatives all round, but as one of them
said, we were hardly a matey lot, and if the visitor entered boldly while one of the tenants was leaving, no one
would have stopped him. None of them remembered him,
but the basement man observed that as the laundry van
had called that day, a stranger could easily have walked in
with the man who collected and delivered the boxes from
the hall.
There had been nothing suspicious or memorable about
my visitor's appearance. His face was a face: hair brown,
skin sallow, eyes dark. Age, about thirty. Clothes, dark
grey trousers, navy close-fitting sweater, neat shirt and
tie showing at the neck. Entirely the right rig for the
neighbourhood. Even a little formal.
B.E.A. landed on time at Fornebu and I took a taxi
straight out to the racecourse. Nothing much had changed
in the two and a half weeks I'd been away, not even the
weather or the runners in the races, and within the first
half hour I had spotted all the same faces, among them
Gunnar Holth, Paddy O'Flaherty, Per Bjorn Sandvik, Rolf
Torp and Lars Baltzersen. Arne greeted me with a beaming smile and an invitation to spend as much time with
Kari and himself as I could.
I walked around with him for most of the afternoon,
partly from choice, partly because Baltzersen was busy
being Chairman. Arne said that whereas he personally was
pleased to see me, many of the racecourse committee had
opposed Baltzersen in the matter of bringing me back.
"Lars told us at the Tuesday committee meeting that you
were definitely coming today, and that caused quite a
row. You should have heard it. Lars said that the racecourse would be paying your fare and expenses like last
time, and half of them said it was unjustifiable to spend so
much."
He broke off rather suddenly as if he had decided not to
repeat what had actually been said.
"I could easily have been persuaded to stay at home," I
said.
But by words, I reflected. Not knives.
"Several of the committee said Lars had no right to act
without taking a vote."
"And Lars?"
Arne shrugged. "He wants Bob Sherman's death explained. Most of them just want to forget."
"And you?" I asked.
He blinked. "Well," he said, "I would give up more easily
than Lars or you. Which is no doubt why," he grinned,
"Lars is Chairman and you are the chief investigator, and I
am only a security officer who lets the racecourse takings
be stolen from under his nose."
I smiled. "No one blames you."
"Perhaps they should."
I thought in my intolerant way that they definitely
should, but I shook my head and changed the subject.
"Did Lars tell you all about the attack on Emma Sherman,
kde nasedá čepel, byl krátký stříbrný výčnělek jako opora
pro prsty. Nikde žádné otisky, žádná krev. Na rukověti
bylo vyraženo Norsk Snil.
Majitel nůž samozřejmě na podlaze nechat nechtěl.
Počítal s tím, že za sebou zanechá jen úhlednou mrtvolu,
těsně za dveřmi bytu, na místě, kde mrtvého nejmíň
dvacet čtyři hodiny nikdo neobjeví.
Nesledoval mne předtím, číhal na mne, než jsem přišel,
nahoře na schodech, nad mým bytem.
Po snídani jsem zaklepal u bytů ostatních tří sousedů, v
suterénu, patro a dvě patra nade mnou. Ptal jsem se jich,
jestli v domě nezahlédli nějakého návštěvníka, nebo jestli
někoho cizího do domu nepustili. Všude byla odpověď
záporná, ale jak jeden ze sousedů poznamenal, ani se
moc neznáme, a pokud někdo cizí zamíříI do domu
dostatečně sebejistě, kdokoli ho klidně pustit mohl. Nikdo
si na nikoho nepamatoval, ale soused ze suterénu mi
připomněl, že tohle ráno přijíždí vůz s prádlem a cizí
člověk se mohl klidně dostat do domu pří příchodu nebo
odchodu doručovatele pradla.
Můj útočník neměl žádné zvláštní znamení, vyznačoval se
normálním obličejem, měl hnědé vlasy, unavenou plet,
tmavé oči. Byl asi třicetiletý, oblečený v tmavěmodrých
kalhotách, tmavěmodrém přiléhavém svetru, pěkné košili.
Správné oblečení pro naši čtvrť. Skoro až příliš formální.
Přistáli jsme na letišti Fornebu přesně na čas. Jel jsem
taxíkem přímo na závodiště. Za třicet dní, které jsem
strávil doma, se tu mnoho nezměnilo, dokonce ani počasí,
ani startující koně. Do půl hodiny jsem taky viděl všechny
známé tváře, Gunnara Holta, Paddyho O'Flahertyho, Pera
Björna Sandvika, Rolfa Torpa i Larse Baltzersena. Arne
mne uvítal zářivým úsměvem a projevil přání, abych se
snažil strávit co nejvíc volného času s ním a Kari.
Procházel jsem se s Arnem skoro celé odpoledne, dílem
protože jsem chtěl, dílem vinou toho, že Baltzersen neměl
čas, musel se věnovat své předsednické funkci. Arne mi
vyprávěl, že on sám je rád, že jsem přijel, ale že někteří
funkcionáři byli proti tomu, aby mne Baltzersen znovu
povolal.
"Lars během úterní schůze oznámil, že se sem dnes
vracíš, a vznikla z toho pořádná hádka, škoda, žes u toho
nebyl. Lars všem řekl, že ti závodiště uhradí cestovní
výlohy i pobyt, jako posledně, a dobrá polovina
přítomných byla proti, že to je zbytečné utrácení."
Pak se najednou zarazil, jako by se mu nechtělo citovat
doslova, co vyslechl.
"Vůbec by mně nevadilo zůstat doma, snadno by mne
odradili."
Ano, odradili, ale slovy, ne nožem!
"Někteří z nich se ohrazovali, že Lars na takové
rozhodnutí neměl právo, když se o tom nehlasovalo."
"Co na to Lars?"
Arne pokrčil rameny. "Jde mu o to, aby se objasnila smrt
Boba Shermana. Ostatní se tou věcí už přestali zabývat."
"A co ty?" zeptal jsem se.
Zamžikal. "No, já bych to asi vzdal dřív než ty nebo
Lars." Ušklíbl se. "Proto on je nejspíš předseda a proto jsi
ty šéf vyšetřování, zatímco já jsem jen řadový
zaměstnanec, který by si nechal ukrást závodiště před
nosem."
"Nikdo ti nic nevyčítá," řekl jsem s úsměvem.
"Možná, že by měli."
Protože nejsem příliš shovívavý, pomyslel jsem si, že by
mu to věru měli mít za zlé. Potřásl jsem však jen hlavou a
změnil předmět hovoru.
"Řekl ti Lars o tom útoku na Emmu Shermanovou, a že
52
and about her losing her baby?"
"Yes," he said. "Poor girl."
There was more lip-service in his voice than genuine regret. I supposed that no one who hadn't seen her as I had
could properly understand all that she'd suffered, and I
knew that it was in great part because of Emma that I
was back in Norway. No one should be allowed to inflict
such hurt on another human being, and get away with it.
The fact that the same agency had murdered Bob and
tried to see me off was in a curious way secondary: it was
possible future victims who had to be saved. If you don't
dig ground elder out of the flower beds it can strangle the
garden.
Rolf Torp was striding about in a bad temper. His horse,
he said, had knocked itself that morning and his trainer
had omitted to tell him it couldn't run. He had taken the
afternoon off from his mining office, which he wouldn't
have done if he'd known, on account of being indispensable and nothing constructive ever being achieved in his
absence.
After he had delivered himself of that little lot he adjusted his sights more specifically on me.
"I was against bringing you back. I'll tell you that myself.
I told the committee. It is a waste of our money."
His name was on the list Emma had given me of the contributors to the solidly worthwhile cheque the Norwegian
owners had sent. If he thought that any available cash
should only be spent on the living, perhaps it was a valid
point of view, but he wasn't paying my expenses out of
his own private pocket.
He was a man of less than average height and more than
average aggressiveness: a little bull of a man with a large
black moustache that was more a statement than an
adornment. Difficult to please and difficult to like, I
thought, but sharp of eye and brain as well as tongue.
His voice boomed as heavily as a bittern in the reed
beds, and although his English was as comprehensive as
most well-educated Norwegians', he spoke it unlovingly,
as if he didn't care too much for the taste.
I said without heat, "As a miner, you'll understand that
surveys are a legitimate expense even when they don't
strike ore."
He gave me a hard look. "As a miner I understand that I
would not finance a survey to find slime."
Klonk. One over the head for D. Cleveland. I grinned appreciatively, and slowly, unwillingly, the corners of his
mouth twitched.
I made the most of it. "May I come and see you in your
office?" I asked. "Just for a few questions. I might as well
try my best to earn what you're paying me, now that I'm
here."
"Nothing I can tell you will be of any help," he said, as if
believing made it so.
"Still…"
The vestiges of smile disappeared, but finally, grudgingly,
he nodded.
"Very well. Tomorrow afternoon. Four o'clock." And he
went so far as to tell me how to find him.
As he walked away Arne said, "What are you going to ask
him?"
"Don't know yet. I just want to see his background. You
can't tell what people are really like if you only meet them
at the races."
"But," he said, blinking furiously, "why Rolf Torp?"
"Not especially Rolf Torp," I said. "Everyone who knew
Bob Sherman."
"David!" He looked staggered. "It will take you months."
I shook my head. "Several days, that's all. Bob didn't
know so many people here as all that."
přišla o miminko?" zeptal jsem se.
"Ano. Chudák ženská."
Řekl to z povinnosti, od srdce to nešlo. Pomyslel jsem si
však, že nikdo, kdo neviděl opravdovost jejího strádání,
nemohl její utrpení pochopit. Věděl jsem dobře, že nebýt
Emmy, nejspíš bych se do Norska nevracel. Nikdo nemá
právo tak strašlivě trýznit svého bližního a ujít trestu. To,
že stejný neznámý zabil Boba a pokusil se oddělat mě,
nebylo tak důležité. Zajímavý úkaz. Nejspíš mi šlo o to,
abych ušetřil utrpení budoucím obětem. Pokud člověk
nevypleje záhon včas, plevel zardousí celou zahradu.
Rolf Torp přecházel sem a tam, očividně v mizerné
náladě. Jeho kůň se prý ráno poranil a trenér mu
neohlásil, že zvíře nemůže startovat. Prý se na odpoledne
zbytečně uvolnil z kanceláře svého podniku, protože si
myslel, že by to na závodišti v jeho nepřítomnosti nešlo,
prý se bez něho nic důležitého neobejde.
Po tom proslovu se zaměřil na mne.
"Byl jsem proti tomu, abyste se vracel, říkám vám to do
očí, jako jsem to řekl ostatním členům výboru. Zbytečně
vyhazujeme peníze, pronic zanic."
Jeho jméno bylo na seznamu dárců štědrého šeku, který
Emma dostala od norských majitelů. Pokud zastával
názor, že peníze patří živým, měl svoji pravdu. Moje
výlohy však z vlastní kapsy neplatil.
Chlap střední postavy, útočnější než bývá zvykem, býček
s velkým důležitým černým knírem. Pro ozdobu ho neměl.
Těžko se mu zavděčit a těžko si ho oblíbit. Myslet uměl,
oči měl jak ostříž a jazyk jak břitvu.
Hlas měl zvučný jako burácející vítr. Anglicky mluvil
dobře, jako většina vzdělaných Norů, ale člověk měl
dojem, že angličtinu rád nemá, chyběl mu cit pro jazyk.
"Jste těžař," řekl jsem věcně, "jistě chápete, že sondy
jsou cenné, i když se v nich neobjeví zlatá žíla."
Upřeně se na mne podíval. "Jako těžař vím, že bych
nerad vrtal sondu, abych se dovrtal do hnoje."
Tak a mám to. Uznale jsem se usmál a on taky, skoro
proti své vůli.
Využil jsem situaci: "Mohl bych za vámi přijít do
kanceláře?" zeptal jsem se. "Měl bych pro vás jen několik
otázek. Když už tu jsem, když už mne platíte, tak bych si
to měl vysloužit."
"Nevím nic, co by vám pomohlo," řekl. Možná
přesvědčoval sám sebe.
"Stejně…"
Stopa úsměvu vymizela. Nakonec neochotně přikývl.
"Tak tedy dobře, zítra odpoledne, ve čtyři." Dokonce mi
vyšel vstříc do té míry, že mi vysvětlil, kde ho najdu.
Když odcházel, zeptal se Arne: "Na co se chceš ptát?"
"To ještě nevím. Jen bych rád o něm věděl víc, jaký je a
co je. Když se s někým setkáš jen tak, na závodišti,
nepoznáš, co to je za člověka."
Zuřivě mžikal. "Ale proč chceš za každou cenu právě
Rolfa Torpa?"
"Nechci ho za každou cenu, prostě chci všechny, kdo
přišli s Bobem Shermanem do styku."
Zatvářil se vyděšeně. "Davide! To ti bude trvat celé
měsíce!"
Zavrtěl jsem hlavou. "Bude mi stačit několik dní, Bob
tolik lidí neznal."
53
"But he could have been killed by a total stranger. I
mean, if he saw someone stealing the money and didn't
know him…"
"It's possible," I said, and asked him if he had ever heard
Bob talking about bringing any sort of package from England to Norway.
Arne wrinkled his forehead and darted a compulsive look
over his shoulder. No one there, of course.
"Lars mentioned this mysterious package on Tuesday
night. No one knew anything about it."
"What did Lars actually ask?"
"Just said you wanted to know if anyone had received a
package from Bob Sherman."
"And no one had?"
"No one who was there, anyway."
"Could you write me a list of those who were there?"
"Yes," he said with surprise. "If you want it. But I can't
see what it could possibly have to do with Bob's death."
"I'm a great one for collecting useless information," I said
smiling, and Arne gave me a look which said oh yeah,
plain as plain.
The races proceeded the same as before, except that the
watching crowd were a good deal thinner than on Grand
National day. The birch trees had dropped most of their
yellow leaves and looked silver, the daylight was colder
and greyer than ever, and a sharp wind whipped round
every corner. But this time I had come prepared with a
skiing cap with ear flaps and only my nose, like everyone
else's, was turning blue.
Gunnar Holth saddled two for the hurdle race, hurrying
busily from one to the other and juggling both sets of
owners with anxious dexterity. One of his runners was the
dappled mare with the uncertain temper, whose owner,
Sven Wangen, was on Emma's list. Arne confirmed that
the big young man assiduously hopping out of the way
every time the mare presented her heels was indeed Sven
Wangen, and added that the brunette sneering at him
from a safe distance was his wife.
The jockey mounted warily and the mare bucked and
kicked every inch to the start. Arne said that like all mean
bad tempered females she would get her own way in the
end, and went off to invest a little something on the Tote.
Wise move. She won. Arne beamed and said what did I
tell you, when she comes here bitching she always wins.
Was she ever docile? I asked, and Arne said sure, but
those were her off days. We watched her being unsaddled
in the winner's enclosure, with Gunnar Holth and Sven
Wangen both tangoing smartly out of her way.
I told Arne I would like to meet Sven Wangen because
Bob had ridden a winner for him on that last day. Arne
showed reservations, so I asked him why.
He pursed his mouth. "I don't like him. That's why."
"What's wrong with him?"
"Too much money," Arne said reprovingly. "He behaves
as if everyone ought to go on their knees when they talk
to him. He has done nothing himself. The money was his
father's. His father was a rich man. Too rich."
"In what way too rich?"
Arne raised his eyebrows at what evidently seemed to
him a nonsensical question, because from the tone of his
reply it seemed he held great wealth to be morally wrong.
"He was a millionaire."
"Don't you have millionaires in Norway?"
"Very few. They are not popular."
I persuaded him, however, to introduce me to the unpopular Sven Wangen, whose father had made a million
out of ships: and I saw at once why Arne didn't like him.
Perhaps two inches taller than I, he looked down his nose
as if from a great height: and it was clear that this was no
"Ale Boba mohl zabít někdo úplně cizí, tedy jestli Bob
někoho viděl, jak ty peníze krade, někoho cizího…"
"To je možné," řekl jsem. Pak jsem se zeptal, jestli neví
něco o tom, že by Bob přivezl do Norska nějaký balíček
nebo obálku z Anglie.
Arne se zamračil a ohlédl se přes rameno. Nikdo za ním
samozřejmě nebyl.
"Lars se o tom tajemném balíčku zmínil v úterý večer.
Nikdo o tom nic neví."
"Nač přesně se Lars ptal?"
"Jen jestli Bob Sherman někomu něco nepřivezl."
"A nic?"
"Nikomu z přítomných prý nic nedával."
"Mohl bys mi napsat seznam lidí, kteří u toho byli?"
"Jistě," řekl překvapeně. "Když si to přeješ… nechápu ale,
co to může mít společného s Bobovou smrtí."
"Já neupotřebitelné informace sbírám rád," usmál jsem
se. Arne se na mne podíval, jako by chtěl říct: "Toho jsem
si všiml."
Dostihový program se odvíjel podobně jako při mé první
návštěvě, jen diváků bylo podstatně míň, než když se
běžela Velká národní. Břízy už opadaly a byly o to
stříbrnější, byla větší zima a den se krátil. V šedivém
odpoledni foukal vítr do všech koutů. Tentokrát jsem na to
však byl řádně vybavený, měl jsem lyžařskou čepici přes
uši, takže mi modral jen nos, jako ostatně všem.
Gunnar Holt sedlal dva koně pro proutěnky, přebíhal od
jednoho ke druhému a uspěchaně, leč dovedně
uspokojoval oba majitele. Jeden z nich, vlastník
nespolehlivé, temperamentní klisny, Sven Wangen, byl na
Emmině seznamu. Arne mi potvrdil, že mladý statný
chlap, uskakující šikovně stranou, kdykoli klisna vyhodila,
je skutečně Sven Wangen a že pošklebující se bruneta,
stojící v bezpečné vzdálenosti, je Svenova žena.
Žokej šel do sedla velmi obezřetně a klisna vyhazovala a
tančila celou cestu ke startu. Arne prohlásil, že klisna je
jako ženská, že je náladová a vyvádí, takže nakonec bude
po jejím. Šel si na ni vsadit u totalizátoru.
Udělal dobře. Klisna přišla první. Arne zářil, prý došlo na
jeho slova, každá ženská, když je ve zpupné náladě, prý
vyhraje. Zeptal jsem se, jestli je někdy taky v mírné
náladě, prý ano, řekl Arne, ale pak prý jí to nevychází.
Přihlíželi jsme, jak klisnu odsedlávají v prostoře pro
vítěze. Gunnar Holt i Sven Wangen jí obratně, tanečními
kroky uhýbali z cesty.
Řekl jsem Arnemu, že bych se Svenem Wangenem rád
mluvil, protože pro něj tehdy ten poslední den jel Bob
vítěze. Arne se netvářil nadšeně. Zeptal jsem se tedy
proč.
Našpulil rty: "Protože ho nemám v lásce, proto."
"Co ti na něm vadí?"
"Má zbytečně moc prachů," řekl Arne pohoršeně. "Chová
se, jako by před ním měl každý padnout na kolena. Sám
přitom nic nedokázal, všechny prachy má po otci. Jeho
otec byl tuze bohatý, až moc."
"Tak to myslíš, až moc?"
Arne povytáhl obočí, jako by to ode mne byla hloupá
otázka, měl jsem pochopit, že považuje příliš velké
bohatství za nemorální.
"Byl milionář."
"Copak v Norsku nemáte milionáře?"
"Máme, ale je jich málo a lidi je nemají rádi."
Nakonec jsem ho však přemluvil, aby mne neoblíbenému
Svenu Wangenovi, jehož otec vydělal miliony jako rejdař,
představil. Vzápětí jsem pochopil, proč Arne Svena nemá
rád.
Byl jen o pár centimetrů větší než já, ale díval se na mne
hodně svrchu. Viděl jsem na něm, že jeho nafoukané
54
accidental mannerism but the manifestation of deep selfimportance. Still probably in his twenties, he was bulky to
the point of fatness and used his weight for throwing
about. I didn't take to his manner, his small mouth, or his
unfriendly light amber eyes: nor, in fact, to his wife, who
looked as if she could beat the difficult mare's temper by a
couple of lengths.
Arne introduced me, and Sven Wangen saw no reason at
all why I should call upon him at any time to ask him
questions. He had heavy rust-brown hair growing long
over his ears, and a small flat cap which made his big
head look bigger.
I said I understood he was a member of the racecourse
committee which had asked me to come.
"Lars Baltzersen asked you," he said brusquely. "I was
against it. I said so on Tuesday."
"The sooner I get the questions answered, the sooner I'll
go home," I said. "But not until."
He looked at me with intense disfavour. "What do you
want, then?"
"Half an hour in your house," I said. "Any time that would
suit you except for tomorrow afternoon."
He settled in irritation for Sunday morning. His elegantly
thin wife manufactured a yawn and they turned away
without any pretence of politeness.
"See what I mean?" Arne said.
"I do indeed. Very unusual, wouldn't you say?"
"Unusual?"
"The rich don't usually behave like that."
"Do you know so many rich people?" Arne asked with a
touch of sarcasm.
"Meet them every day of the week," I said. "They own
racehorses."
Arne conceded that the rich weren't necessarily all
beastly and went off on some official tasks. I tracked
down Paddy O'Flaherty and found him with five minutes to
spare between races.
"Brown envelope of blue pictures?" he repeated. "He
never said a dicky bird to me, now, about any blue pictures." He grinned, and then an uncertain memory floated
back. "Wait now, I tell a lie. Back in the summer, now, he
told me he had a good little tickle going for him, do you
see? Always one for a chance at easy money, so he was.
And there was this day, he winked at me like, and showed
me the corner of an envelope in his overnight bag, and he
said it would make our hair curl, so it would. So then I
asked him for a look, do you see, but he said it was sealed
some way so he couldn't steam it. I remember that, sure
now I do."
"The last time he came, did he say anything about bringing an envelope?"
Paddy shook his head. "Like I said. Not a word."
I thought. "Did he come straight to your stable from the
airport? Did he arrive on time, for instance?"
"I'll tell you something now. No, he didn't." He concentrated. "He was that late I thought he'd missed the flight
and would come in the morning. Then, sure, a taxi rolls up
and out he hops, large as life. He'd bought a bottle of
brandy on the plane and there wasn't much left of that,
now, before we went to bed."
"What did he talk about?"
"Bejasus, how do I know, after all this time?"
"You must have thought often about that night."
"Well, so I have, then." He sighed at my perseverance,
but thought some more. "Horses, of course. We talked
about horses. I don't remember him saying why he was
late, or anything like that. And sure now I'd have thought
it was the flight that was late, that was all."
"I'll check," I said.
"Look now, there was only one thing he said… Late on,
chování není jen póza, že pramení z opravdového pocitu
nadřazenosti. O něco se přehoupl přes dvacítku, statný,
skoro obtloustlý, pan důležitý. Nelíbil se mi, nelíbila se mi
jeho malá ústa, jeho nevlídné jantarové oči. Nelíbila se mi
ani jeho žena, nejspíš ještě náladovější a obtížnější než
jejich klisna.
Arne mne představil, ale Sven neviděl žádný důvod, proč
by mne měl přijmout a odpovídat na moje otázky. Měl
hnědé, nazrzlé vlasy, na nich placatou čepici, pod kterou
jeho hlava vypadala větší.
Poznamenal jsem, že pokud se nemýlím, je členem
dostihového výboru, který mne do Norska pozval.
"Pozval vás Lars Baltzersen," odsekl. "Já byl proti tomu,
taky jsem to v úterý všem řekl."
"Čím dřív získám odpovědi na svoje otázky, tím dřív
odjedu," namítl jsem. "Dřív ne."
Zadíval se na mne s nelibostí. "Tak co tedy ode mne
chcete?"
"Půl hodiny vašeho času u vás doma, kdykoli se vam to
bude hodit, s výjimkou zítřejšího odpoledne."
Neochotně si se mnou domluvil setkání na nedělní
dopoledne. Jeho módně hubená žena divadelně přikývla.
Oba manželé se pak od nás odvrátili a odešli. Vůbec se
nesnažili být zdvořilí.
"Je ti to už jasné?" zeptal se Arne.
"Je. Zvláštní, že?"
"Jak to zvláštní?"
"Bohatí lidé se tak většinou nechovají."
"To znáš tolik boháčů?" zeptal se Arne skoro ironicky.
"Setkávám se s nimi denně. Vlastní totiž dostihové koně."
Arne uznal, že všichni majetní nejsou bestie a odešel za
svými povinnostmi. Hledal jsem Paddyho O'Flahertyho a
zastihl ho na pět minut mezi dvěma dostihy.
"Hnědá obálka s porno obrázky?" opakoval po mně. "V
mý přítomnosti o nějakým porno ani nepinknul." Ušklíbl
se. Pak se mu cosi mlhavě vybavilo. "Moment, moment,
kecám. Loni v létě mi povídá, že má dobrej kšeft. Vždycky
koukal, kde by přišel snadno k prachům, to byl celej on.
Jo, tenkrát mi jednou ukázal rožek takový obálky, co měl
v tašce, a mrk na mě. Že prej bych koukal, kdybych to
viděl. Já mu samozřejmě řek, že bych se rád podíval, ale
on prej, že to je zalepený tak, že se to nedá rozlepit. Jo,
na to si určitě vzpomínám, teď jo."
"Když tu byl naposledy… Neříkal, že by přivezl nějakou
obálku?"
Paddy zavrtěl hlavou. "Ne, jak jsem říkal, ani slovo."
Zamyslel jsem se. "Nevíte, jestli přijel do vašich stájí
rovnou z letiště? Přijel včas?"
"Jo, tak v tomhle vám můžu píchnout, přijel pozdě."
Soustředil se. "Přijel tak pozdě, že už jsem myslel, že
zmeškal letadlo a že přiletí až ráno. No a pak najednou
přijel taxík a z něj se vyvalil Bob. V letadle koupil flašku
brandy a než jsme se dostali do postele, moc z ní
nezbylo."
"O čem mluvil?"
"Páni, jak to mám po takový době vědět?"
"Jistě jste si mnohokrát snažil tu noc vybavit."
"Jo, to je fakt, to máte pravdu." Povzdechl si nad mou
dotěrností, ale snažil se soustředit. "Jasně že mluvil o
koních, oba jsme si povídali o koních. Nevzpomínám si, že
by narazil na to, proč se zpozdil. Když teď na to myslím,
tak jsem nejspíš věřil, že se zpozdilo letadlo, to je taky
možný."
"Ověřím si to."
"Počkejte… něco přece jen řek… To už bylo hodně pozdě
55
when we'd maybe had a skinful, he said 'Paddy, I think
I've been conned.' That's what he said now. 'Paddy I think
I've been conned.' So I asked him what he meant, but he
didn't tell me."
"How insistently did you ask?"
"Insist..? Bejasus, of course I didn't. Uh… there he was
putting his finger over his mouth and nodding… he was a
bit tight, do you see? So I just put my ringer over my
mouth like him and I nodded just the same. Well now, it
seemed sensible enough at the time do you see?"
I did see. It was a miracle Paddy remembered that evening at all.
The afternoon ambled on. Gunnar Holth won the steeplechase with Per Bjorn Sandvik's Whitefire, which displeased
Rolf Torp, who was second. Per Bjorn, it appeared, had
not come to the meeting: he rarely did on Thursdays,
because it showed a bad example to his staff.
It was Lars Baltzersen who told me this, with warm approval in his voice. He himself, he said, had to leave his
work only because he was Chairman, and all his employees understood. As one who had played lifelong truant at
the drop of a starter's flag I found such noble standards a
bit stifling, but one had to admire them.
Lars and I crossed the track and climbed the tower and
looked down at the pond below. With its surface ruffled by
the breeze it was far less peaceful than when I'd first seen
it and just as brownly muddy as the day it gave up its
dead. The swans and the ducks had gone.
"It will freeze soon," Lars said. "And snow will cover the
racecourse for three or four months."
"Bob Sherman is being buried today," I said. "In England."
He nodded. "We have sent a letter of regret to Mrs
Sherman."
"And a cheque," I said, because his name too was on the
list. He made a disclaiming movement with his hands but
seemed genuinely pleased when I told him how much
Emma had appreciated their kindness.
"I'm afraid we were all a little annoyed with her while she
was here. She was so persistent. But perhaps it was partly
because of her that we asked you to come. Anyway, I am
glad she is not bitter about the way we tried to avoid her
continual questions. She would have a right to be."
"She isn't that sort of person."
He turned his head to look at me. "Do you know her
well?" he asked.
"Only since all this started."
"I regret the way we treated her," he said. "I think of it
often. Giving her money does not buy us off."
I agreed with him and offered no comfort. He looked
away down the racecourse and I wondered if it was his
guilty conscience that had driven him to persuade me
back.
After the next race, a long distance flat race, we walked
across together to the weighing room.
I said, "You were in the officials' room that day when Bob
Sherman poked his head in and could have seen the
money lying on the floor."
"That's right," Lars said.
"Well… what was the question?"
He was puzzled. "What question?"
"Everyone's statement to the police was the same. You
all said 'Bob Sherman came to the door asking some
question or other'. So… what was the question?"
He looked deeply surprised. "It can't have had anything
to do with his disappearance."
"What was it?"
"I can't remember. Nothing of the slightest importance, I
assure you, or of course we would have told the police."
a oba jsme měli upito. Povídá: Paddy, mám dojem, že mě
podtrhli. Jo, to říkal. Paddy, mám dojem, že mě podtrhli.
Zeptal jsem se ho, jak to myslí, ale už mi nic jinýho
nepověděl."
"Snažil jste se to z něho dostat?"
"Jestli jsem se snažil… páni, proč? Ne. Držel prst na puse
a kejval hlavou… ale jak říkám, měl upito. Tak jsem si
taky dal prst na pusu, jako on, a taky jsem kejvnul. Tehdy
se mi to zdálo rozumný, chápete?"
Chápal jsem. Byl zázrak, že si Paddy vůbec něco z té noci
vybavil.
Odpoledne zvolna plynulo. Gunnaru Holtovi přišel jako
vítěz ve steeplu Whitefire, kůň Pera Björna Sandvika, k
nespokojenosti Rolfa Torpa, jehož kůň přišel druhý. Per
Björn, jak jsem zjistil, na závodišti nebyl, prý ve čtvrtek
chodí na dostihy jen zřídka, chce jít svým zaměstnancům
příkladem vstříc.
Dozvěděl jsem se to od Larse Baltzersena, který mi to
obdivně vyprávěl. Prý sám musí od práce odcházet,
protože je předseda, a jeho zaměstnanci pro to mají
pochopení. Tak vysoké nároky na morálku mi připadaly
skoro tísnivé, když se člověk vyhýbá práci při každém
mávnutí startérova praporku. Stejně jsem ho však
obdivoval.
Přešel jsem s Larsem dráhu a vystoupal na věž. Díval
jsem se dolů na rybníček. Vítr čeřil hladinu, takže malá
vodní plocha nevypadala tak pokojně jako při mé poslední
návštěvě. Bahno bylo ještě rozvířené a kachny i labutě
zmizely.
"Brzo začne mrznout," řekl Lars. "Pak bude závodiště
dobře tři nebo čtyři měsíce pod sněhem."
"Bob Sherman má dnes v Anglii pohřeb," poznamenal
jsem.
Přikývl. "Poslali jsme paní Shermanové kondolenční
dopis," řekl.
"Taky šek." Pamatoval jsem si, že jeho jméno bylo na
listině dárců. Mávl rukou, jako by to byla maličkost, ale
byl rád, když jsem mu vyprávěl, jak laskavost dárců
Emmu potěšila.
"Obávám se, že když tady byla, šla nám trochu na nervy,
protože byla tak vytrvalá. Ačkoli, možná to bylo i její
zásluhou, že jsme vás sem vůbec pozvali. V každém
případě jsem rád, že se na nás nezlobí za to, jak jsme se
jí vyhýbali. Nedivil bych se, kdyby se zlobila."
"Ona není taková."
Podíval se na mne. "Znáte se s ní dobře?" zeptal se.
"Poznal jsem ji teprve teď, ve spojitosti s tímhle
případem."
"Je mi líto, že jsme se k ní nechovali Iíp," řekl. "Často na
to myslím. To, že jsme jí poslali peníze, nás nevyviňuje."
Tiše jsem s ním souhlasil, ale nesnažil jsem se ho utěšit.
Zadíval se dolů, na závodiště, a mne napadlo, jestli mne
nepozval jako za pokání.
Po dalším dostihu… rovinovém… jsme spolu šli k vážnici.
Zeptal jsem se ho cestou: "Vy jste byl v místnosti
rozhodčích, když tam Bob Sherman nakoukl a na něco se
ptal, na tom jste se přece všichni shodli."
"Nepamatujete si… na co se ptal?"
Překvapeně se na mne podíval. "To přece s jeho
zmizením nemohlo mít nic společného!"
"Na co se ptal?"
"To si nevzpomínám, nebylo to důležité, o tom vás
ujišťuji, jinak bych to samozřejmě řekl policii."
56
We rejoined Arne, and Lars asked him if he by any
chance remembered what Bob had wanted. Arne looked
just as surprised and said he had no idea, he'd been busy
anyway and probably hadn't even heard. The racecourse
manager however knew that he had known once, because
it was he who had answered.
"Let me think," he said, frowning. "He came in… not his
feet, just his head and shoulders. He looked down at the
money, which was lying in front of him. I remember that
distinctly. I told the police. But the question… it was nothing."
I shrugged. "Tell me if you ever remember?"
He said he would as if he thought it unlikely, but an hour
later he sought me out.
"Bob Sherman asked if Mikkel Sandvik had already gone
home, and I said I didn't know."
"Oh."
He laughed. "Well, we did tell you it was nothing important."
"And you were right." I sighed resignedly. "It was just a
chance."
At the end of the afternoon Lars took me up to his
Chairman's room to give me the copies the police had
provided of their Bob Sherman file. He stood in front of
the big stove, a neat substantial figure in his heavy dark
blue overcoat and ear-flapped astrakhan hat, blowing on
his ringers.
"Cold today," he said.
I thought I probably knew him better than anyone I'd
met in Norway, but all the same I said, "May I call to see
you in your office?"
He'd heard about my appointments and smiled wryly at
being included.
"Saturday, if you like. I'll be there until noon."
Declining a pressing invitation from Arne to dine with him
and Kari, I ate early at the Grand and went upstairs to do
my homework.
The police had been painstaking, but the net result, as
Lars had said, was nil.
A long and immensely detailed autopsy report, filled with
medical terms I only half understood, concluded that the
deceased had died of three overlapping depressed fractures of the skull. Unconsciousness would have been immediate. Death followed a few minutes later: the exact
interval could not be specified. Immersion was subsequent
to death.
The nylon rope found on the deceased had been unravelled strand by strand, and an analysis had indicated it to
be part of a batch manufactured the previous spring and
distributed during the summer to countless shops and
ships' chandlers throughout greater Oslo.
The nylon rope found embedded in a concrete block in
the Ovrevoll pond was of identical composition.
The cement block itself was a sort of sandbag in widespread use for sea-walling. The type in the pond was very
common, and none of the contractors currently using it
could remember having one stolen. The writer of the report added his own personal opinion that no contractor
would ever miss one single bag out of hundreds.
The properties of the bag were such that its ingredients
were crumbly when dry, but solidified like rock under water. The nylon rope had been tied tightly round the cement bag while it had still been dry.
Extensive enquiries had dug up no one who had heard or
seen any activity round the pond on either the night of the
deceased's disappearance or the night he had been removed from the water. The night-watchman had proved a
dead loss. There were lists of everything they had found
in Bob Sherman's pockets and in his over-night bag.
Připojili jsme se k Arnemu a Lars se ho zeptal, jestli si on
náhodou nepamatuje, co vlastně Bob chtěl. Arne se taky
zatvářil překvapeně a řekl, že nemá tušení, o co šlo, prý
měl práci a patrně vůbec Boba neslyšel. Až správce
závodiště věděl, o co šlo, protože prý tehdy Bobovi
odpověděl.
"Moment, snažím se vzpomenout…" Zamračil se. "Přišel…
ne, jen nakoukl, nevešel. Podíval se na ty peníze, ležely
přímo před ním. To jsem řekl policii. Ale na co se ptal… nic
zvláštního."
Pokrčil jsem rameny. "Kdybyste si vzpomněl, prosím,
přijďte mi to říct."
Slíbil, že přijde, ale povzbudivě se netvářil. Za hodinu
mne však vyhledal.
"Bob Sherman se tehdy přišel zeptat, jestli už Mikkel
Sandvik odjel domů. Řekl jsem mu, že nevím."
"Aha."
Zasmál se. "Přece jsem vám říkal, že to nebylo důležité.!"
"Měl jste pravdu," řekl jsem odevzdaně. "Za zeptání ale
člověk nic nedá."
Ke konci odpoledne mne Lars odvedl do své předsednické
pracovny, aby mi předal kopie spisu, který o případu Boba
Shermana shromáždila policie. Stál před velkými kamny,
statný člověk v tmavomodrém obleku a vlněnou čepicí na
uši. Dýchal si na zmrzlé ruce.
"Je tam dnes zima," řekl.
Napadlo mne v tu chvíli, že ho asi z celého Norska znám
nejlíp, ale stejně jsem se zeptal: "Mohl bych za vámi přijít
do kanceláře?"
Věděl, že si domlouvám schůzky se všemi a usmál se
tomu, že jsem ho taky zařadil do souboru.
"Přijďte v sobotu, jestli chcete. Budu v práci až do
dvanácti."
Odmítl jsem důrazné Arneho pozvání na večeři s ním a
Kari, najedl se brzy, v Grandu, a pak jsem šel do svého
pokoje, abych se věnoval domácím úkolům.
Policie si počínala pečlivě a důsledně, ale jak už Lars
říkal, došla k nulovým výsledkům.
V dlouhém, podrobném pitevním protokolu se v závěru
uvádělo, že příčinou smrti bylo těžké poškození mozku,
způsobené úlomky roztříštěné klenby lební. Polovině
odborných lékařských výrazů v textu protokolu jsem
nerozuměl, ale pochopil jsem, že zranění způsobilo
okamžitou ztrátu vědomí a smrt v několika minutách.
Přesnou dobu nebylo možno určit. Do vody už byl hozen
mrtvý.
Nylonový provaz, nalezený na zemřelém, byl pečlivě
rozmotán a poslán na analýzu, po které bylo možné
uzavřít, že se jedná o výrobek z předchozího jara, který
byl celé léto v prodeji v nespočetných obchodech v Oslo a
v okolí.
Nylonový provaz upevněný ke kvádru v Ovrevollském
rybníku měl stejné složení.
Betonový kvádr byl taky zcela běžný stavební typ,
využívaný na hrázích. Žádnému ze stavbařů v dostupné
vzdálenosti nechyběl. Pisatel záznamu v závěru
poznamenal sám za sebe, že žádný stavitel nemá takové
kvádry spočítané, má-li jich celé stovky.
Ani po rozsáhlém vyptávání se nenašel nikdo, kdo by si
povšiml nějaké neobvyklé činnosti kolem rybníčku, a to
jak v noci po Bobově zmizení, tak v noci před
prohledáváním dna nádrže. Noční hlídač nevěděl nic. Mezi
listinami byly i seznamy všech věcí, které policie našla v
kapsách Bobova oblečení a v jeho cestovní tašce. Kusy
57
Clothes, watch, keys were all as they should be: it was
papers I was interested in, and they, after a month submerged, were in a pretty pulpy state.
Passport and air ticket had been identified. Currency
notes had been nearly all British: total value fifteen
pounds sterling. There had been no Norwegian money to
speak of, and certainly not five canvas bags of it. The report made no mention of any papers or ruins of papers
being found in the overnight bag. Nor of photographs: and
photographic paper fared better than most under water.
I read everything through twice and drew no conclusions
which the police hadn't. Bob Sherman had had his head
bashed in, and later he'd been roped to a cement bag and
dumped in the pond. By person or persons unknown.
By person or persons who were doing their damndest,
also, to remain unknown.
I lifted the polythene-wrapped knife from my sponge
case and propped it against the reading lamp, and immediately the slice down my chest took up throbbing where it
had left off that morning. Why was it, I wondered irritably,
that cuts only throbbed at night?
It was as well though to have that to remind me not to
walk trustingly into hotel rooms or hail the first taxi that
offered. Business had been meant in London, and I saw
no safety in Oslo.
I smiled ruefully to myself. I was getting as bad as Arne
at looking over my shoulder.
But there could be a lot more knives where that one
came from.
šatstva, hodinky, klíče, všechno v pořádku. Mně však šlo o
listiny, a ty byly po měsíční koupeli ve špatném stavu,
celé rozmočené.
Pas a letenku bylo možné identifikovat, stejně peníze,
většinou v britských librách. Celkem patnáct liber. Skoro
žádné norské peníze. Pět pytlů peněz - kde nic, tu nic. V
protokolech nebyla ani zmínka o nějakých listinách nebo
zbytcích listin v cestovní tašce, ani o fotografiích, přestože
fotografický papír je odolnější vůči vodě než jiné druhy
papíru.
Všechno jsem si pročetl dvakrát, ale nevybral jsem si z
toho o nic víc než policie. Bobu Shermanovi někdo rozbil
lebku, pak ho svázal, připoutal k betonovému kvádru a
hodil do rybníka. Pachatel nebo pachatelé neznámí.
Pachatel či pachatelé věru dělali co mohli, aby
neznámými zůstali.
Vyndal jsem z tašky s toaletními potřebanů polyetylenový
sáček s nožem a opřel ho o stolní lampu. Malá řezná rána
na prsou mě v tu chvíli začala bolet stejně jako ráno. Čím
to, pomyslel jsem si rozladěně, že rány bolí vždy v noci?
No co, bylo to aspoň varování, připomínka, že je lepší
nevcházet do hotelových pokojů příliš bezstarostně a
nenastupovat do prvního taxíku, který se namane. Ti v
Londýně to mysleli vážně, a vážně to budou brát i v Oslo.
Trpce jsem se usmál. Už budu jako Arne, budu se věčně
ohlížet přes rameno.
Jisté je, že ti, kteří měli tenhle nůž, mají nožů víc.
10
10
In the morning I took the knife along to the police and
told them how I'd come by it. The man in charge of the
case, the same policeman who had been overseeing the
dragging of the pond, looked at me in a sort of startled
dismay.
"We will try to trace it, as you ask. But this knife is not
rare. There are many knives of this kind. In English those
words Norsk Stal on the blade merely mean Norwegian
steel."
His name was Lund. His air that of long-term policemen
everywhere: cautious, watchful, friendly with reservations.
It seemed to me that many policemen were only completely at ease with criminals, and certainly the expolicemen who worked for the investigation branch of the
Jockey Club always spoke of petty crooks more affectionately than of the general public.
Ráno jsem nůž odnesl na policii a vypověděl, jak jsem k
němu přišel. Policista, který měl případ na starosti (týž,
který dohlížel na prohledávání rybníka), se na mne
polekaně podíval. Vyvedl jsem ho z míry.
Dedicated to catching them, policemen also admired
criminals. They spoke the same language, used the same
jargon. I knew from observation that if a crook and a detective who didn't know each other turned up at the same
social gathering, they would unerringly seek each other
out. Unless one of them happened to be chasing the other
at that moment, they would get on well together, a fact
which explained the apparently extraordinary shared holidays which occasionally scandalised the press.
Lund treated me with scrupulous fairness as a temporary
colleague. I thanked him warmly for letting me use his
files, and he offered help if I should need it.
I said at once that I needed a car with a driver I could
trust, and could he recommend one.
He looked at the knife lying on his desk.
"I cannot lend you a police car." He thought it over, then
picked up a telephone, gave some Norwegian instructions,
put down the receiver, and waited.
"I will ask my brother to drive you," he said. "He is an
author. His books make little money. He will be pleased to
earn some for driving, because he likes driving."
"Pokusíme se zjistit, odkud je, když si to přejete, ale
musím vás upozornit, že to je celkem běžný nůž, takových
podobných je hodně. To na něm vyražené, Norsk Stdl
znamená anglicky norská ocel."
Policista se jmenoval Lund. Choval se jako všichni
policisté, kteří už slouží dlouho: pozorný, opatrný, ve
střehu, se zdvořílým odstupem. Zjistil jsem, že se policisté
chovají přirozeně a uvolněně jen ve společnosti
kriminálníků. Jeden náš zaměstnanec, pracovník Jockey
Clubu, bývalý policista, určitě mluvil o drobných
podvodníčcích s větší shovívavostí a laskavostí, než když
hovořil o poctivých občanech. Byli mu bližší.
Policisté honí zločince důsledně a obětavě, ale taky k nim
chovají určitý obdiv. Mluví stejným jazykem. Věděl jsem
ze zkušenosti, že setká-li se detektiv s recidivistou ve
společnosti, okamžitě k sobě tíhnou, i když se předtím
nikdy nesetkali. Pokud jeden z nich právě druhého
nesleduje, vycházejí spolu skvěle. To nejspíš vysvětluje
společné dovolené rukou zákona s padouchy, úkaz, který
veřejnost rozhořčeně čas od času odsuzuje.
Lund se ke mně choval zcela otevřeně a rovně, jako k
dočasnému kolegovi. Upřímně jsem mu poděkoval za to,
že mi dal k dispozici svou dokumentaci, a on mne
ubezpečil, že je mi plně k dispozici, kdybych něco
potřeboval.
Bez zaváhání jsem si řekl o auto s důvěryhodným
řidičem. Doporučil mi jméno.
Zadíval se na nůž, ležící na psacím stole.
"Policejní vůz vám půjčit nemůžu." Zamyslel se, pak sáhl
po telefonu, chvíli mluvil norsky, zavěsil a na něco čekal.
"Požádám bratra, jestli by s vámi nejezdil, je spisovatel,
ale psaním moc nevydělá. Bude-li mít šanci přivydělat si
jako řidič, bude rád, protože rád šoféruje."
58
The telephone buzzed and Lund evidently put forward his
proposition. I gathered that it met with the author's approval because Lund asked when I would like him to start.
"Now," I said. "I'd like him to collect me here."
Lund nodded, put down the receiver, and said: "He will
be here in half an hour. You will find him helpful. He
speaks English very well. He worked once in England."
I spent the half hour looking through mug-shots, but my
London assailant was nowhere to be seen.
Lund's brother Erik was a bonus in every way.
He met me in the front hall with a vague distracted grin
as if he had been waiting for someone else. A tallish man
of about fifty-five, he had sparse untidy blond hair, a
shapeless old sports jacket, and an air of being totally
disorganised : and he drove, I soon discovered, as if other
cars were invisible.
He waved me from the police building to a small-sized
cream Volvo waiting at the kerb. Dents and scratches of
varying rust vintages bore witness to long and sturdy service, and the boot was held shut by string. Upon opening
the passenger-side door I found that most of the interior
was already occupied by a very large Great Dane.
"Lie down, Odin," Erik said hopefully, but the huge dog
understood no English, remained on his feet, and slobbered gently down my neck.
"Where first?" Erik asked. His English, as his brother had
said, was splendid. He settled himself in the driver's seat
and looked at me expectantly.
"What did your brother tell you?" I asked.
"To drive you around and if possible make sure no one
bumps you off."
He said it as casually as if he'd been entrusted to see me
on to the right train.
"What are you good at?" I said curiously.
"Driving, boxing and telling tales out of school."
He had a long face, deeply lined round the eyes,
smoother round mouth and chin: evidence of a nature
more at home with a laugh than a scowl. In the course of
the next few days I learnt that if it hadn't been for his
highly developed sense of the ludicrous, he would have
been a dedicated communist. As it was he held good radical left wing views, but found himself in constant despair
over the humour-lessness of his fellow travellers. He had
worked on the gossip pages of newspapers throughout his
youth, and had spent two years in Fleet Street, and he
told me more about the people he was driving me to visit
than I would have dug out in six weeks.
"Per Bjorn Sandvik?" he repeated, when I told him our
first destination. "The upright man of the oil fields?"
"I guess so," I said.
He took off into the traffic without waiting for a gap. I
opened my mouth and shut it again: after all, if his
brother was trusting him to keep me alive, the least I
could do was let him get on with it. We swung round some
hair-raising corners on two wheels but pulled up unscathed outside the main offices of Norsk Oil Imports Ltd.
The Great Dane licked his great chops and looked totally
unmoved.
"There you are," Erik said, pointing to an imposing double door entrance into a courtyard. "Through there, turn
left, big entrance with pillars."
"You know it?"
He nodded. "I know most places in Oslo. And most people."
And he told me about his years on the newspapers.
"Tell me about Per Bjorn, then."
He smiled.
"He is stuffy, righteous, and has given himself to big
business. During the war he wasn't like that at all. When
we were all young, he was a great fighter against the Nazis, a great planner and saboteur. But the years go by and
Zazvonil telefon a Lund zřejmě vyslovil svůj návrh.
Pochopil jsem, že pan spisovatel nabídku přijal, protože se
mne Lund vzápětí zeptal, kdy chci, aby řidič nastoupil.
"Teď hned, prosím řekněte mu, aby mne tady vyzvedl."
Lund přikývl, zavěsil a oznámil mi, že jeho bratr přijede
za půl hodiny. "Bude vám užitečný, mluví velmi dobře
anglicky, kdysi v Anglii pracoval."
Příští půlhodinu jsem si prohlížel snímky norských
násilníků v kartotéce, ale toho svého z Londýna jsem tam
nenašel.
Lundův bratr Erik byl dar z nebes po všech stránkách.
Čekal na mne dole v hale s nejistým úsměvem, jako by
čekal někoho jiného. Vyšší, asi pětapadesátiletý člověk s
prořídlými, pocuchanými světlými vlasy v beztvarém,
ošumělém sportovním saku. Vypadal trochu zmateně, a
když mne pak vezl, zdálo se mi, jako by ostatní účastníky
provozu nebral vůbec na vědomí.
Odvedl mne od policejní stanice k malému světlému
volvu, zaparkovanému u chodníku. Různé šrámy, rezavý,
promáčklý plech a rezavé skvrny svědčily o dlouholeté
věrné službě. Víko kufru bylo přivázané provázkem. Když
jsem otevřel dvířka vozu, zjistil jsem, že větší část
vnitřního prostoru zabírá velká doga.
"Lehnout, Odine," zavelel Erik, ale pes anglicky neuměl,
zůstal stát a slintal mi jemně za krk.
"Tak kam to bude?" zeptal se Erik. Anglicky uměl
skutečně velmi dobře. Sedl si za volant a vyčkávavě se na
mne zadíval.
"Co vám bratr řekl?"
"Že vás mám vozit a dát pozor, aby vás nikdo neoddělal."
Řekl to s takovou lehkostí, jako kdyby měl za úkol dovézt
mne včas na vlak.
"V čem se nejlíp vyznáte?" zeptal jsem se zvědavě.
"V autech, boxu a vymýšlení historek."
Měl protáhlý obličej, hluboké vrásky kolem očí, jemnější
kolem úst. Takové vrásky mívají lidé, kteří se častěji smějí
než mračí. V průběhu několika dalších dní jsem poznal, že
kdyby neměl takový smysl pro humor, pro absurdnost, byl
by z něj nejspíš hluboce věřící komunista. Měl vyhraněné,
výrazně levicové názory, ale současně si zoufal nad
bezúsměvností těch, kdo tyhle názory sdílejí. V mládí psal
jako novinář drby pro noviny, sem patřily i dva roky jeho
působení na Fleet Street. O lidech, za kterými mne vozil,
jsem se od něho dozvěděl víc, než bych sám dokázal
vyšťourat za šest týdnů.
"Per Björn Sandvik?" opakoval po mně, když jsem mu
řekl, kam mám namířeno nejdřív. "Ten počestný naftař?"
"Asi to bude on."
Vjel do proudu vozů, aniž by čekal, až se mezi nimi
objeví mezera. Otevřel jsem ústa a zase je zavřel. Jestli
jeho bratr věří, že mě udrží při životě, nebudu se mu do
toho plést. Dvakrát zahnul za roh po dvou kolech, až
člověku vstávaly vlasy na hlavě, ale před vchod do Norsk
Oil Imports Ltd. mne dovezl bez úrazu. Doga si olizovala
obrovské kýty a tvářila se zcela nezúčastněně.
"Tak jsme tady," řekl Erik a ukázal na impozantní
dvoukřídlé dveře do nádvoří. "Tamhle tudy, pak doleva a
do hlavního vchodu, jak jsou ty pilíře."
"Vy to tu znáte?"
Přikývl. "Znám v Oslo většinu podniků a skoro všechny
lidi."
Pak mi vyprávěl o svém novinářském období.
"Povězte mi něco o muži jménem Per Björn Sandvik."
Usmál se.
"Je škrobený, okázale spravedlivý, a plně se oddal
velkopodnikání. Za války byl úplně jiný. Když jsme ještě
všichni byli mladí, bojoval v podzemním hnutí proti
nacistům, byl vynikající stratég a sabotér. Jenže od té
59
he has solidified into a dull lump, like the living core of a
volcano pouring out and dying to dry grey pummice."
"He must have some fire left," I objected. "To be the
head of an oil company."
He blew down his nostrils in amusement.
"All the oil companies in Norway are tied hand and foot
by government regulations, which is as it should be. There
is no room for private speculation. Per Bjorn can only
make decisions within a small area. For anything above
ordering new ashtrays he has to have permission from the
government."
"You approve of that?"
"Naturally."
"What do you know about his family?" I asked.
His eyes glimmered. "He married a thoroughly boring
plain girl called Ragnhild whose dad just happened at that
time to be the head man in Norsk Oil Imports."
I grinned and climbed out of the car, and told him I
would be half an hour at least.
"I brought a book," he said equably, and pulled a tattered paperback of The Golden Notebook out of his jacket
pocket.
The courtyard, tidily paved, had a stone-edged bed of
frostbitten flowers in the centre and distinguished pale
yellow buildings all round the edge. The main entrance to
the left was imposing, and opposite, to the right, stood a
similar entrance on a much smaller scale. The wall facing
the entrance from the street was pierced with tall windows
and decorated with shutters, and the whole opulent little
square looked more like a stately home than an oil company's office.
It was, I found, both.
Per Bjorn's secretary fielded me from the main entrance,
shovelled me up one flight of carpeted stairs and into his
office, told me Mr Sandvik was still at a meeting but would
not be long, and went away.
Although the building was old the head man's room was
modern, functional, and highly Scandinavian, with thickly
double-glazed windows looking down into the courtyard.
On the wall hung a simple chart of a rock formation with
layers labelled impermeable, source, permeable and reservoir, a list saying things like spudded Oct. 71, plugged
and abandoned Jan. 72, and three brightly coloured maps
of the North Sea, each of them showing a different aspect
of the oil drilling operations going on there.
In each map the sea area was subdivided along lines of
latitude and longitude into small squares which were labelled 'Shell', 'Esso', 'Conoco', and so on, but although I
looked carefully I could see none marked Norsk Oil Imports.
The door opened behind me and Per Bjorn Sandvik came
in, as pleasant and easy as ever and giving every impression of having got to the top without pushing.
"David," he said in his high clear diction, "sorry to keep
you waiting."
"Just looking at your maps," I said.
He nodded, crossing to join me. "We're drilling there…
and there." He pointed to two areas which bore an entirely
different name. I commented on it, and he explained.
"We are part of a consortium. There are no private oil
companies in Norway."
"What did Norsk Oil Imports do before anyone discovered
oil under the North Sea?"
"Imported oil, of course."
"Of course."
I smiled and sat down in the square armchair he indicated.
"Fire away," he said, "with the questions."
"Did Bob Sherman bring you any papers or photographs
doby uběhly roky a on jako by zdřevěněl nebo zkameněl,
jako když vyhasne sopka a zbude jen studená ztvrdlá láva
a popel."
"Kousek ohně v něm zůstat musel, jinak by nemohl být v
čele tak velké společnosti."
Pobaveně si odfrkl.
"Všechny naftařské společnosti v celém Norsku jsou
svázané na dvacet uzlů vládními vyhláškami, což je taky
správné. Spekulace nepřicházejí v úvahu. Per Björn může
manévrovat jen ve velmi malém prostoru, pokud jde o
rozhodování. Ať jde o jakoukoli hloupost, musí žádat o
povolení vládu. Samostatně může kupovat leda tak
popelníčky."
"S tím vy souhlasíte, že?"
"Samozřejmě."
"Co víte o jeho rodině?" zeptal jsem se.
Zajiskřilo mu v očích. "Vzal si velice nudnou a
nezajímavou slečnu jménem Ragnhild. Tatínek té slečny
byl náhodou právě tehdy šéfem Norsk Oil."
Ušklíbl jsem se a vystoupil z vozu. Erikovi jsem řekl, že
se vrátím nejdřív za půl hodiny.
"Mám s sebou knížku," řekl dobromyslně a vytáhl z kapsy
saka anglický paperback.
Nádvoří bylo pěkně vydlážděné, se zvadlými, promrzlými
kytkami v cihlové ohrádce ve středu dvora, obklopeného
důstojnými světle žlutými budovami. Hlavní vchod vlevo
byl vskutku impozantní, vedlejší vchod vpravo byl
podobný, ale výrazně skromnější. V čelní frontě budovy
byla vysoká okna s ozdobnými okenicemi. Celý komplex i
s draze působícím nádvořím připomínal spíš vznešené
soukromé sídlo než budovu průmyslové společnosti.
Zjistil jsem, že budova slouží oběma účelům.
Sekretářka Pera Björna Sandvika mne od vchodu dovedla
po kobercem pokrytém schodišti do prvního patra, do
Perovy kanceláře. Řekla mi, že Per Björn Sandvik je ještě
na schůzi, ale že se tam už dlouho nezdrží. Pak mne
opustila.
Dům byl sice starý, ale kancelář pana šéfa byla moderní,
funkční a velmi skandinávská, s dvojitými okny do
nádvoří. Na zdi viselo jednoduché schéma skalního útvaru
s vyznačením jednotlivých vrstev označených jako
nepropustná, zdrojová, propustná a tak podobně, a s
údaji typu odkryto říj 71 či utěsněno a opuštěno led 72.
Na zdi byly taky tři výrazně barevné mapy Severního
moře s různými pohledy na vrtné plošiny.
Na všečh mapách byla příslušná mořská oblast rozdělená
na čtverečky podle poledníků a rovnoběžek a ve
čtverečcích byly nálepky s nápisy Shell, Esso, Conoco a
tak dále. Ať jsem koukal jak chtěl, čtvereček s nápisem
Norsk Oil jsem nenasel.
Dveře za mnou se otevřely. Vstoupil Per Björn Sandvik,
příjemný, neformální. Vzbuzoval dojem, že se na vrchol
dostal bez námahy a bez loktů.
"Davide! Omlouvám se za zpoždění," řekl svou příjemnou
angličtinou.
"Prohlížím si vaše mapy."
Přikývl a přešel ke mně. "Máme vrty tady… a tady."
Ukázal na dvě políčka, kde byla jména jiných společností.
Zmínil jsem se o tom a on mi podal vysvětlení.
"Patříme do konzorcia, soukromé naftařské společnosti v
Norsku neexistují:"
"Čím se zabývala Norsk Oil, než se našla nafta v
Severním moři?"
"Dováželi jsme naftu, samozřejmě."
"Jasně."
Usmál jsem se a sedl si do nabídnutého křesla.
"Tak spusťte," řekl. "Ptejte se."
"Nepřivezl vám Bob Sherman z Anglie žádné doklady
60
from England?"
He shook his head. "No. Lars asked us this on Tuesday.
Sherman did not bring any papers for anyone." He
stretched out a hand towards his desk intercom. "Would
you like some coffee?"
"Very much."
He nodded and asked his secretary to arrange it.
"All the same," I said, "He probably did bring a package
of some sort with him, and he probably did pass it on. If
anyone would admit to having received it we might be
able to take it out of consideration altogether."
He stared vaguely at his desk.
"For instance," I said, "if what he brought was straight
pornography, it probably had nothing to do with his
death."
He looked up. "I see," he said.
"And because no one has said they received it, you think
it did not contain pornography?"
"I don't know what it contained," I said. "I wish I did."
The coffee arrived and he poured it carefully into dark
brown crusty mugs.
"Have you discarded the idea that Bob Sherman was
killed by whoever stole the money?"
"It's in abeyance," I said, refusing the offered cream and
sugar. "Could you give me your impression of Bob
Sherman as a man?"
He bunched his lips assessingly.
"Not over-intelligent," he said. "Honest, but easily influenced. A good rider, of course. He always rode well for
me."
"I gather Rolf Torp thought he rode a bad race for him
that last day."
Sandvik delicately shrugged. "Rolf is sometimes hard to
please."
We drank the coffee and talked about Bob, and after a
while I said I would like very much to meet Per Bjorn's
son Mikkel.
He frowned. "To ask him questions?"
"Well… some. He knew Bob comparatively well, and he's
the one good contact I've not yet met."
He didn't like it.
"I can't stop you, of course. Or at least, I won't. But he
has been very upset by the whole affair, first by thinking
his friend was a thief, and now more since he knows he
was murdered."
"I'll try not to worry him too much. I've read his short
statement to the police. I don't expect to do much more
than cover the same ground."
"Then why bother him at all?"
After a pause to consider it, I said, "I think I need to see
him, to get the picture of Bob's visits complete."
He slowly sucked his lower lip but finally made no more
objections.
"He's at boarding school now," he said. "But he'll be
home here for the afternoon tomorrow. If you come at
three, he'll be here."
"Here… in your office?"
He shook his head. "In my house. The other side of the
courtyard."
I stood up to go and thanked him for his time.
"I haven't been of much use," he said. "We've given you
a pretty hopeless job."
"Oh well…" I said, and told myself that things sometimes
broke if one hammered on long enough. "I'll do my best
to earn your money."
He saw me to the top of the stairs and shook hands.
"Let me know if there's anything I can do."
"I will," I said. "And thank you."
I walked down the quiet stairs to the large empty hall.
nebo obrázky?"
Potřásl hlavou. "Ne. Lars už se nás na to ptal v úterý.
Sherman žádné papíry nikomu nepřivezl." Natáhl se přes
psací stůl k telefonu. "Nechcete kávu?" zeptal se.
"Rád."
Přikývl a požádal sekretářku, aby to zařídila.
"No nic," pokračoval jsem. "Něco s sebou určitě přivezl a
patrně to někomu předal. Pokud by někdo přiznal, že to
od něho převzal, mohli bychom se tím přestat zabývat."
Díval se nepřítomně před sebe.
"Totiž… jestli opravdu přivezl pornografii, věděli bychom,
že to s jeho smrtí nijak nesouvisí."
Vzhlédl. "Rozumím," řekl.
"Protože se k tomu nikdo nepřiznal, domníváte se, že o
pornografii nešlo."
"Nevím, co dovezl, ale moc rád bych to věděl."
Přinesli kávu a nalili nám ji do hrubých kameninových
hrníčků.
"Tu teorii, že Boba Shermana zabil ten, kdo ukradl
peníze, jste už nadobro opustil?"
"Mám ji v rezervě." Odmítl jsem mléko a cukr do kávy.
"Mohl byste mi říct, jaký na vás Bob Sherman dělal dojem
jako člověk?"
Zamyšleně našpulil rty.
"Nadprůměrně inteligentní nebyl. Poctivý, ale snadno se
nechal ovlivnit. Dobrý jezdec, samozřejmě. Pro mne vždy
zajel dobře."
"Od Rolfa Torpa jsem vyslechl, že pro něho ten poslední
den moc slavně nejel."
Sandvik mírně pokrčil rameny. "Rolfovi je někdy těžko
vyhovět."
Pili jsme kávu a povídali si o Bobovi. Po chvíli jsem se
zmínil, že bych se velmi rád setkal se synem Pera Björna
Sandvika, s Mikkelem.
Zamračil se. "Chcete se ho vyptávat?"
"No… trochu ano. Znal Boba přece jen trochu líp a je to
jediný Bobův známý, se kterým jsem ještě nemluvil."
Nelíbilo se mu to.
"Těžko vám v tom můžu bránit, tedy nebudu vám v tom
bránit. Mikkel z toho všeho byl hodně rozrušený. Nejdřív
si myslel, že se z jeho přítele vyklubal zloděj, a teď je
teprve otřesený, když ví, že ho někdo zavraždil."
"Budu se snažit, abych ho moc nerozrušil. Četl jsem jeho
výpověď na policii a chtěl bych s ním mluvit o stejných
věcech."
"K čemu vám to bude, když už jste to četl?"
Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem řekl: "Rád bych se s
ním sešel, chtěl bych si o Bobových cestách do Norska
utvořit ucelený obraz."
Špulil rty, ale už nic nenamítal.
"Je teď v internátní škole," řekl. "Zítra odpoledne by ale
měl být doma, ve tři byste ho tu zastihl."
"Tady? Ve vaší kanceláři?"
Zavrtěl hlavou. "Ne, v našem bytě na druhé straně
nádvoří."
Vstal jsem k odchodu a poděkoval mu za to, že si na mne
udělal čas.
"Moc jsem vám nepomohl," řekl. "Svěřili jsme vám věru
nevděčný, skoro neřešitelný úkol."
"Což o to…" Pomyslel jsem si, že se někdy věci poddají,
když do nich člověk vytrvale buší. "Budu dělat co můžu,
abych si zasloužil, co jste do mne investovali."
Doprovodil mne ke schodům a podal mi ruku.
"Dejte mi vědět, kdybych vám mohl být nějak
prospěšný," řekl.
"Dám vám vědět… a děkuju."
Sešel jsem po tichém schodišti do rozlehlé, prázdné haly.
61
The only sounds of life seemed to come from behind a
door at the back of the hall, so I walked over and opened
it.
It led, I found, straight into the next door building, one
dedicated not to front offices but to getting the paper
work done. Even there however things were going at a
gentle pace without any feeling of pressure, and in the
doorways of the row of small offices stretching away from
me stood relaxed people in sweaters drinking coffee and
smoking and generally giving no impression that commercial life was rushing by.
I retreated through the hall, through the courtyard, and
back to Erik Lund. He withdrew his eyes from his Golden
Notes as I climbed into his car and appeared to be wondering who I was.
Recognition of sorts awoke.
"Oh yes…" he said.
"Lunch, then?" I suggested.
He had few definite views on where to eat, but once we
were installed in a decent restaurant he lost no time in
ordering something he called gravlaks. The price made me
wince on behalf of the racecourse, but I had some too,
and it proved to be the most exquisite form of salmon,
cured instead of smoked.
"Are you from Scotland Yard?" he asked after the last of
the pink heaven had been despatched.
"No. From the Jockey Club."
It surprised him, so I explained briefly why I was there.
"What's all this about being bumped off, then?"
"To stop me finding out what happened."
He gazed past me in thought.
"Makes my brother Knut a dumb cluck, doesn't it? No
one's tried to get rid of him."
"Knock down one policeman and six more pop up," I
said.
"And there aren't six more of you?" he asked dryly.
"The racing cupboard's pretty bare."
He drank coffee thoughtfully. "Why don't you give it up
while you're still whole?"
"Natural bloody obstinacy," I said. "What do you know
about Rolf Torp?"
"Rolf Torp the terror of the ski slopes or Rolf Torp who
designs glass houses for pygmies?"
"Rolf Torp who owns racehorses and does something in
mines."
"Oh. Him." He frowned, sniffed, and grimaced. "Another
goddam capitalist exploiting the country's natural resources for private gain."
"Do you know anything about him personally?"
"Isn't that personal enough?"
"No."
He laughed. "You don't think money-grubbing says anything about a man's soul?"
"Everything any man does says something about his
soul."
"You wriggle out of things," he said.
"And things out of people."
"Well," he said smiling, "I can't actually tell you much
about that Rolf Torp. For one thing I've never met him,
and for another, capitalists make dull copy for gossip columns unless they're caught in bed with their secretaries
and no pyjamas."
Blue pictures for blackmail, I thought irrelevantly. Or
black and white pictures for blackmail. Why not?
"Do you know anyone called Lars Baltzersen?" I asked.
"Sure. The Chairman of Ovrevoll? Every man's idea of a
respectable pillar of society. Entertains ambassadors and
presents prizes. Often a picture on the sports pages, always beside the man of the moment. Mind you, our Lars
Jediné zvuky ke mně doléhaly od dveří na konci haly. Šel
jsem k nim a otevřel je.
Dveře vedly do sousední budovy, kde už nebyly
reprezentační místnosti, ale skutečné, pracovní kanceláře.
I v těch však plynul život klidným, nenásilným tempem.
Viděl jsem, jak u řady dveří malých kanceláří postávají v
pohodě zaměstnanci a zaměstnankyně, ve svetrech,
popíjející kávu. Podnikání tu určitě nepostupovalo
tryskem.
Odešel jsem přes halu, přes nádvoří a vrátil se k Eriku
Lundovi. Přestal si číst, když jsem nastoupil do vozu, a
skoro jako by si nepamatoval, kdo jsem.
Pak se myšlenkami vrátil na zem.
"Jo…" řekl.
"Oběd?" zeptal j sem se ho.
Bylo mu skoro jedno, kde budeme jíst, když jsme se však
usadili v jedné docela slušné restauraci, bez váhání si
objednal cosi, čemu říkal gravlaks. Při pohledu na cenu té
věci se mi dělaly mžitky před očima, myslel jsem na
výlohy závodiště, dal jsem si však tu věc taky. Byl to
neobyčejně vynikající losos, nakládaný, ne uzený.
"Jste ze Scotland Yardu?" zeptal se po posledním soustu
růžové lahůdky.
"Ne, jsem z Jockey Clubu."
To ho překvapilo. Vysvětlil jsem mu tedy stručně, jak se
stalo, že jsem přijel.
"Proč ale ten strach z toho, že by vás mohl někdo
oddělat?"
"Protože mi někdo chce zabránit v tom, abych zjistil, co
se stalo."
Zamyšleně se díval doprázdna.
"To mému bratrovi moc nelichotí, co? Toho se nikdo
oddělat nesnaží."
"Když odpravíte jednoho policistu, vyskočí jich šest."
"Vás asi šest není, co?" poznamenal suše.
"Zásoby Jockey Clubu jsou minimální."
Zamyšleně popíjel kávu. "Proč se na to nevykašlete,
dokud jste bez úrazu?"
"Protože jsem paličatý, mám to od narození. Co víte o
Rolfu Torpovi?"
"O kterém? O tom, co je postrachem sjezdovek, nebo o
tom, co projektuje skleněné domy pro trpaslíky?"
"O Rolfu Torpovi, majiteli dostihových koní, který má
něco společného s těžebním průmyslem."
"Aha, o tom…" Zamračil se, a pak se ušklíbl. "Kapitalista,
vyčerpávající přírodní zdroje téhle země, aby se obohatil."
"Víte o něm něco jako o člověku?"
"To snad stačí, ne?"
"Ne."
Rozesmál se. "Vy nepovažujete hrabivost za dostatečně
charakterizující?"
"Všechno lidské počínání vypovídá o duši člověka."
"Vy se ze všeho vytáhnete."
"Taky vytahuju věci z lidí."
"To taky," usmál se. "Moc vám toho o Rolfu Torpovi
nepovím. Za prvé jsem se s ním nikdy osobně nesešel, a
za druhé o kapitalistech toho člověk moc pro noviny
nevydoluje, leda když je chytí v posteli se sekretářkou,
pokud možno bez pyžama."
P-snímky na vydírání, napadlo mne bez spojitosti. Hm, a
proč vlastně ne?
"Znáte Larse Baltzersena?" zeptal jsem se.
"Jistě. Myslíte předsedu dostihového výboru závodiště
Ovrevoll? Je to přímo vzorný pilíř společnosti, velmi
úctyhodný. Chodí k němu na návštěvu velvyslanci.
Předává ceny. Často bývá na titulních stránkách
62
was a live wire once himself. Did a lot of motor racing,
mostly in Sweden. That was before banking finally smothered him, of course."
"Family?"
"Dutch wife, lots of solid children."
I paid the bill and we strolled back to the car. Odin stared
out of the front window with his huge head close to the
glass and his eyes unblinking. Some people who stopped
to try 'isn't-he-a-nice-boy' noises got a big yawn and a
view down a cavernous throat.
Erik opened his door, gave the dog a shove and said
'Fanden ta dig'. The Dane shifted his bulk towards the
back seat without taking offence, and the journey continued.
"What did Lars do in the war?"
"He wasn't here," he said promptly. "He was in London,
reading the news in Norwegian on the radio."
"He didn't tell me he'd lived in London."
"He's quiet now. Another dead volcano. More pummice."
Erik crossed some traffic lights three seconds after they
turned red and genuinely didn't seem to hear six other
motorists grinding their brake drums to screaming point.
Odin gave him an affectionate nudge in the neck and Erik
put out the hand he needed on the gear lever and fondled
the huge wet nose.
He pulled up in front of a modern square-built glass and
slab affair a mile out of the city centre, a far cry from
Sandvik's architectural elegance.
"This is the address you gave me," Erik said dubiously.
"Fine," I said. "Would you like to wait inside?"
He shook his head, though the afternoon was cold and
rapidly growing dark.
"Odin gives off heat like a nuclear reactor and I don't like
sitting in plastic lobbies being stared at."
"O.K."
I left them to their companionship and rode a lift up to
Rolf Torp's office, where again as I was early I was asked
to wait. This time not in Torp's own office, but a small
purpose-decorated room overflowing with useful handouts
about 'Torp-Nord Associates'.
The walls here also were hung with diagrams of rock
formations, charts of progress and maps showing areas
being worked. These maps were not of the North Sea but
of the mainland, with the thickest cluster of work-tags to
the west of Oslo, in the mountains.
Someone had told me Rolf Torp's business was silver, but
it wasn't or no longer chiefly. His associates had switched
to titanium.
Before he finally turned up (at four twenty) for his four
o'clock appointment I had learnt a good deal I didn't especially want to know about titanium. For example that it
weighed only 0.163 lbs per cubic inch and in alloy form
could reach a tensile strength of 200,000 Ibs per square
inch. Bully for titanium, I thought.
Rolf Torp was much like his product in tensile strength
but couldn't match it for lightness. He made no effort to
conceal that my visit was a nuisance, bursting into the
waiting room saying, "Come on, come on then. I can give
you ten minutes, that's all," and stomping off to his own
office without waiting to see if I followed.
I did, of course. His office was much like Sandvik's: same
type of furniture, fabrics and carpet, a reflection of prevailing style but no clue to the occupant. The walls here
were dotted with framed photographs of various stages of
metal production, and another large map with thumb
tacks took pride of place.
sportovních časopisů, a to vždy po boku muže okamžiku.
Musím ovšem dodat, že Lars byl svého času torpédo.
Kdysi jezdil motocyklové soutěže, většinou ve Švédsku.
Nakonec ho zardousilo bankovnictví."
"Rodina?"
"Žena Holanďanka, spousta dobře vychovaných dětí."
Zaplatil jsem účet. Šli jsme pomalu k vozu. Odin koukal z
předního okénka, velikou hlavu přílepenou na sklo. Ani
nezamžikal. Několik lidí se u auta zastavilo a snažili se psa
získat výkřiky jako 'to je-hodný-pejsek'. Odin na ně za
odměnu otevřel obrovskou tlamu a zívl.
Erik otevřel dvířka a psa odstrčil. Doga se bez urážky
stáhla na zadní sedadlo a my se vydali na další cestu.
"Co dělal Lars za války?" zeptal jsem se.
"V Norsku nebyl," odpověděl bez uvažování. "Byl v
Londýně a četl zprávy ve vysílání pro Norsko."
"Neřekl mi, že žil v Londýně."
"Teď už je krotký. Další vyhaslá sopka. Další studená
láva s popílkem."
Erik projel třemi světelnými křižovatkami tři vteřiny
předtím, než naskočila červená, a skutečně nevnímal
zuřivé skřípění brzd ostatních vozů. Odin mu přítulně
položil hlavu na rameno a Erik ho hladil po vlhkém
čenichu, místo aby si hleděl řazení.
Zastavil před moderní, hranatou, prosklenou budovou
obloženou kamennými kachlíky asi jeden a půl kilometru
od středu města, zcela odlišnou a vzdálenou od
Sandvikovy architektonické elegance.
"To je adresa, kterou jste mi dal," řekl Erik nejistě.
"V pořádku. Nechcete na mne počkat v hale?" zeptal
jsem se.
Zavrtěl hlavou, přestože bylo chladno a rychle se
stmívalo.
"Odin vyzařuje teplo jako nukleární reaktor a já nerad
sedím v halách z umělé hmoty, kde si lidi jeden druhého
prohlížejí."
"Dobře."
Zanechal jsem ty dva, at si dělají společnost, a vyjel
výtahem ke kanceláři Rolfa Torpa. Bylo ještě brzy, musel
jsem čekat. Tentokrát mne nedovedli přímo do kanceláře
šéfa, ale do malé místnosti pro návštěvníky, kde byly
všude stohy nabádavých brožurek o společnosti Torp-Nord
Associates.
Na zdech taky visela schémata skalních formací a mapy
oblastí, ve kterých probíhaly práce. Tentokrát to nebyly
mořské mapy, ale mapy pevniny, kde nejvíc vlajčiček
vyznačujících činnost bylo na západ od Oslo, v horách.
Slyšel jsem od kohosi, že Rolf Torp obchoduje hlavně
stříbrem, ale jak jsem viděl, změnil zaměření, soustředil
se na jiné rudy, především titan.
Přišel až za deset minut půl páté, ačkoli jsme se domluvili
na čtvrtou. Dozvěděl jsem se nedobrovolně o titanu
mnoho podrobných informací. Že váží jen 0,163 libry na
kubický palec a že ve slitině dosahuje pevnosti v tahu 200
000 liber na čtvereční palec. Ať žije titan, pomyslel jsem
si.
Rolf Torp byl v tahu pevný jako jeho produkt, zato ale co
do lehké váhy se s ním rovnat nemohl. Dal mi otevřeně
najevo, že moji návštěvu nevítá, sotva vrazil do místnosti.
"Tak pojďte, pojďte, mám na vás jen deset minut."
Spěchal do své kanceláře, ani se neohlédl, jestli jdu za
ním.
Samozřejmě jsem ho následoval. Kancelář měl podobnou
jako Sandvik, podobné zařízení, čalounění i koberec. Vše
obráželo současný trend, osobnost uživatele ne. Na zdech
byly zarámované fotografie různých fází výroby kovu.
Čestné místo měla velká mapa s barevnými napínáčky.
63
"How do you mine titanium?" I asked, and sat in the visitors' chair without being invited.
Irritably he took his own place behind half an acre of tidy
desk and lit a cigarette.
"Like one?" he said belatedly, pushing a box towards me.
"No, thank you."
He flicked a lighter and deeply inhaled the smoke.
"You don't find titanium lying around like coal," he said.
"Are you sure you want to use your ten minutes on this?"
"Might as well."
He gave me a puzzled look over the heavy black moustache, but seemed to find his own subject a lot less temper-disturbing than mine.
"Titanium is the ninth most common element on earth. It
is found in ninety-eight per cent of rocks and also in oil,
coal, water, plants, animals, and stars."
"You can hardly dig it out of people."
"No. It is mostly mined as a mineral called ilmenite…
which is one third titanium."
"Does your firm do the actual mining?"
He shook his head. "We survey, do first drillings, advise
and establish."
I looked vaguely at the photographs on the walls.
"Apart from high speed aircraft, what's the stuff used
for?"
He reeled off technical uses as if he'd been asked that
one once or twice before. Towards the end, slowing down,
he included paint, lipstick and smokescreens. There was
little you couldn't do, it seemed, with the strength of the
Titans.
"Did Bob Sherman bring you any photographs?"
I asked him casually without looking at him directly, but
if it jerked him at all I couldn't tell, as he swept any involuntary movement into a quick gesture to flick off ash.
"No, he didn't."
"Did he ask your advice about anything?"
"Why should he?"
"People do need advice sometimes," I said.
He gave a laugh that was half a scowl. "I gave him some.
He didn't ask. I told him to ride races better or stay in
England."
"He didn't please you?"
"He should have won on my good horse. He went to
sleep. He stopped trying to win, and he was beaten. Also
he did not ride as I told him, all the way round."
"Do you think someone bribed him to lose?"
He looked startled. For all his bad-tempered criticism it
hadn't occurred to him, and to be fair, he didn't pounce on
the idea.
"No," he said heavily. "He wanted to ride that horse in
the Grand National. It started favourite and it won."
I nodded. "I saw the race."
"That's right. Bob Sherman wanted to ride it, but I would
have got someone else anyway. He rode it very badly."
I imagined that any time Rolf Torp's jockey didn't win, he
had automatically ridden badly. I stood up to go, which
puzzled him again, and shook his hand.
"Coming here has been a waste of your time," he said.
"Of course not… I'll let myself out."
He didn't stop me. I closed his door and did a brief exploration. More offices. More bustle than at Sandvik's. More
impression of work being done, but nothing so earthy as a
lump of ore.
Erik was not parked out front where I had left him. I
went through the big glass entrance doors, peered briefly
"Jak se dobývá titan?" zeptal jsem se a posadil se bez
vyzvání do křesla pro návštěvníky.
Podrážděně si sedl za psací stůl posetý písemnostmi a
zapálil si cigaretu.
"Nechcete?" zeptal se poněkud opožděně a přistrčil mi
krabici s cigaretami.
"Ne, děkuju."
"Titan se nevyskytuje ve velkých kusech jako uhlí," řekl.
"Jste si jistý, že chcete obětovat vašich deset minut na
titan?"
"Proč ne."
Nechápavě se na mne zadíval nad tmavým knírem, ale
jemu blízké, míň rozčilující téma rozhovoru mu přece jen
bylo milejší než to mé.
"Titan je desátý nejrozšířenější prvek na zemi. Nachází se
v devadesáti osmi procentech hornin, i v naftě, uhlí, vodě,
rostlinách, zvířatech a taky v planetách."
"Z lidí byste ho asi těžko dobýval," poznamenal jsem.
"To jistě. Nejčastěji se dobývá z minerálu nazývaného
ilmenit… ten obsahuje víc než třicet procent titanu."
"Zabývá se vaše firma i vlastním dolováním?"
"Provádíme průzkum, vrtné sondy, dáváme doporučení a
pomáháme v začátcích."
Ohlédl jsem se na fotografie na stěnách.
"K čemu se titan používá, kromě rychlých člunů?" zeptal
jsem se.
Začal ze sebe sypat technické údaje, jako by mu tu
otázku lidé kladli často. Ke konci výklad zpomalil. Uvedl
ještě rtěnky, barvy a kouřové clony. Pochopil jsem, že sílu
Titana člověk potřebuje skoro ke všemu.
"Nepřivezl vám Bob Sherman nějaké fotografie?" zeptal
jsem se jako mezi řečí, ani jsem se na Torpa přitom
nepodíval.
Těžko říct, jestli to s ním trhlo či ne, protože si právě v tu
chvíli velkým gestem odklepával popel.
"Ne, nepřivezl."
"Neradil se s vámi o ničem?"
"Proč by se radil?"
"Lidé se občas potřebují poradit."
Pohrdavě se zasmál. "Dal jsem mu radu, o kterou nestál.
Řekl jsem mu, že buď musí podávat v dostizích lepší
výkon, nebo ať radši zůstane v Anglii."
"Vy jste s ním nebyl spokojený?"
"Mám dobrého koně, se kterým měl správně zvítězit.
Jenže zaspal, dost se nesnažil a zůstal vzadu. Taky vůbec
nejel podle mých pokynů."
"Myslíte, že mu někdo zaplatil, aby nezvítězil?"
To ho vylekalo. Byl sice nepříjemný a věčně nespokojený,
ale na úplatek vůbec nepomyslel, ani se té myšlenky
nechytil.
"To ne," řekl důrazně. "Chtěl toho koně jet ve Velké
národní. Kůň ve Velké běžel jako favorit a zvítězil."
Přikývl jsem. "Viděl jsem ten dostih."
"Ano. Bob Sherman toho koně chtěl jet, ale já bych
posadil do sedla někoho jiného v každém případě.
Sherman zajel hodně slabě."
Pomyslel jsem si, že kdykoli některý z Torpových koní
neuspěl, bylo to nepochybně vinou jezdce. K Torpově
překvapení jsem vstal a začal se loučit. Podali jsme si
ruce.
"Zbytečně jste se mnou ztrácel čas," řekl.
"Kdepak, to ne… Neobtěžujte se, trefím ven sám."
Nebránil mi. Vyšel jsem ven, zavřel za sebou a trochu
jsem se porozhlédl po okolí. Víc kanceláří, činnost živější
než u Sandvika, výraznější dojem, že se skutečně pracuje.
Něco tak zemitého, jako je kus horniny, se tam
samozřejmě nevyskytovalo.
Erik neparkoval tam, kde mne vysadil. Prošel jsem
skleněnými dveřmi, zadíval se do tmy a nedůstojně
64
into the darkness, and ignominiously retreated. One thing
I did not plan to do was walk around at night alone, making everything easy for assassins.
After ten minutes I began to wonder if he'd simply forgotten about me and gone home, but he hadn't. The small
cream Volvo returned at high speed and stopped outside
in its own length. Its owner extricated himself from the
quivering metal and strolled towards the building.
"Hullo," he said, as I met him. "Hope you haven't been
waiting. I had to get Odin's dinner. Forgot all about it."
In the car, Odin loomed hungrily over my head, dribbling.
Just as well, I thought, that he was about to be fed.
Erik returned us to the Grand at tar-melting speed and
seemed disappointed that I hadn't wanted any longer
journeys.
ustoupil. Nehodlal jsem pochodovat v noci sám, nehodlal
jsem to vrahům usnadnit.
Asi po deseti minutách jsem dostal strach, že na mne
Erik jednoduše zapomněl a odjel domů, ale to se nestalo.
Malé světlé volvo se přihnalo a zastavilo před vchodem.
Majitel vozidla se z plechové krabice vynořil a zamířil
zvolna k domu.
"Ahoj," řekl, když jsem mu vyšel vstříc. "Doufám, že jste
nečekal dlouho, musel jsem opatřit Odinovi něco k večeři.
Málem jsem na to dočista zapomněl."
Když jsem nastoupil, Odin se mi hladově tyčil za hlavou a
z tlamy mu tekly sliny. Ještě že už dostal nažrat, pomyslel
jsem si.
Erik mne dovezl ke Grandu závodní rychlostí a zatvářil se
skoro zklamaně, že už se ten den na žádné další cesty
nechystám.
11
11
The receptionists of the Grand considered me totally mad
because I was insisting on changing my room every day,
but they would have thought me even madder if I'd told
them the reason. I asked them just to allocate me the last
empty room, or if there were several, to give me a random choice at bed time. They did it with politely glazed
eyes while I thankfully put my trust in unpredictability.
Recepční v Grandu si museli myslet, že jsem se zbláznil,
protože jsem trval na tom, že chci každou noc spát v
jiném pokoji. Kdybych jim řekl proč, měli by mě za ještě
většího blázna. Požádal jsem je, aby mne každý večer
přestěhovali do některého z pokojů, který se ten den
uvolnil, a že je mi jedno, který mi do večera vyberou.
Uposlechli s kamenným pohledem a já doufal, že se můžu
spolehnout na bezpečí náhodnosti.
Když mne Erik vysadil před hotelem a odjel se svým
velkým přítelem domů, zavolal jsem Arnemu a pozval ho s
Kari na večeři, abych jim oplatil milé pohostinství. Chvíli
se bránili, ale pak jsme se domluvili, že přijdou do
Grandu. Čekal jsem na ně v baru a četl si noviny.
Přemýšlel jsem o tom, zda se dožiju stá
When Erik dropped me at the door and took his big friend
home I telephoned to Arne and Kari and asked them to
dinner. "Come here," Kari demanded warmly, but I said it
was time I repaid their kindness, and after much demur
they agreed to the Grand. I sat in the bar and read a
newspaper until they arrived, and thought about growing
old.
It was strange, but away from her chosen setting, Kari
looked a different person. Not so young, not so domesticated, not so tranquil. This Kari, walking with assurance
into the bar in a long black skirt and white ruffled shirt
was the woman who designed interiors as a business. This
Kari, wearing perfect make-up, diamonds in her ears and
hair smoothly pinned up, looked at once cooler and more
mature than the casual home-girl. When she put a smooth
sweet-smelling cheek forward for a kiss and gave me a
pretty look from under her lashes I found I both liked her
less and wanted her more, both of which reactions were
disconcerting and no good.
Arne was Arne, the antithesis of a chameleon, his personality so concretely formed that it retained its own
shape whatever the environment. He swept four-square
into the bar and gave it a quick suspicious survey to make
sure no one could listen at his shoulder.
"Hallo David," he said, shaking my hand vigorously.
"What have you been doing all day?"
"Wasting time," I said smiling, "And wondering what to
do next."
We sat in a comfortable corner and drank (as for once it
was the right hour on the right day) whisky.
Arne wanted to know what progress I had made.
"Not much," I said. "You might practically say none."
"It must be very difficult," Kari said sympathetically, with
Arne nodding in agreement. "How do you know what to
look for?"
"I don't often look for things. I look at what's there."
"All detectives look for things. Look for clues and follow
trails. Of course they do."
"And trudge up dead ends and find red herrings," I said.
"Herrings are not red," Kari said in puzzlement.
Zvláštní, ale když jsem Kari uviděl v jiném prostředí,
připadala mi náhle taky zcela jiná. Vypadala starší, ale
současně míň usedlá, dráždivější. Ta nová Kari, sebejistě
přicházející do baru v dlouhé černé sukni a bílé halence s
volány, byla úspěšná bytová architektka. Dokonale
nalíčená Kari s diamanty v uších a elegantně vyčesanými
vlasy byla zralejší než ta druhá, domácí duše. Když mi
nastavila k políbení voňavou tvář a zadívala se na mne
zpod dlouhých řas, uvědomil jsem si, že se mi sice takhle
líbí míň, ale o to víc mne přitahuje. Oba pocity byly
zneklidňující a k ničemu.
Arne je Arne, je všechno, jenom ne chameleon, Arne se
nemění, je stále stejný, ať je v jakémkoli prostředí,
pomyslel jsem si. Vstoupil hřmotně do baru a rychle,
podezíravě se rozhlédl, jestli nemá někoho za zády.
"Nazdar, Davide," potřásl mi zuřivě rukou. "Cos dělal celý
den?"
"Mařil čas," řekl jsem s úsměvem. "Taky jsem přemýšlel
jak dál."
Sedli jsme si do útulného rohu místnosti a dali si whisky
(konečně se nám podařilo volit správnou hodinu, kdy
čepovali).
Arne chtěl slyšet, jestli jsem nějak pokročil.
"Moc ne," odpověděl jsem. "Skoro by se dalo říct, že
vůbec ne."
"Asi to není snadné," řekla Kari s účastí a Arne souhlasně
pokyvoval. "Jak víte co hledat?"
"Já většinou nehledám konkrétní věci, prostě se rozhlížím
po tom, co se nabízí."
"Všichni detektivové přece po něčem pátrají, hledají
stopy a důkazy, sledují stopu."
"A následně sami sebe zavedou do slepé uličky,"
namítljsem.
"Jak může být ulička slepá?" divila se nechápavě Kari.
65
Fifty-seven varieties of herring in Norway, and not one of
them red.
"A red herring is something that doesn't exist," Arne said,
but had to explain it again to her in Norwegian.
She laughed, but returned to her questions. "How do you
solve a crime?"
"Um… you think what you might have done if you'd been
the crook, and then you look to see if that's what he did.
And sometimes it is."
"No one else solves crimes like David," Arne said.
"Believe me," I said. "They do."
"What do you think the crook did this time?" Kari asked.
I looked at her clear grey eyes, asking the question I
couldn't answer without freezing the evening in its tracks.
"There's more than one," I said neutrally. "Emma
Sherman saw two."
We talked about Emma for a while. Arne had met her
grandfather during his brief visit, and knew he had not
been able to identify either of the intruders.
"And nobody knows what they were looking for," Kari
said thoughtfully.
"The men knew," I said.
Arne's eyes stretched suddenly wide, which made a
change from blinking. "So they did," he said.
"Of course they did," she said. "I don't see the point."
"It isn't really a point. Only that someone somewhere
does know what is missing. Or what was missing, because
it may have been found now."
Kari thought it over. "Why do you think they didn't
search the Shermans' house at once, as soon as they'd
killed Bob Sherman? Why wait a month?"
Arne went back to blinking fit to bust, but he left it to me
to answer.
"I think," I said, "It was because Bob Sherman was
found, and whatever it was that was missing wasn't found
with him." I paused. "Say Mr X kills Bob and dumps him in
the pond, for a reason as yet unknown. Suppose this was
after Bob delivered a package he had been bringing with
him. Suppose also that Bob had opened the package and
taken out some of the contents, but that Mr X did not discover this until after he'd killed Bob and put him in the
pond. O.K. so far? So then he has to guess whether Bob
had the missing contents in his pockets or his overnight
bag, in which case they too are safely in the pond, or
whether he passed them on to someone else, or even
posted them home to himself in England, before he was
killed. Short of getting Bob out of the pond, Mr X can't
find out for certain, but the longer the missing contents
don't turn up, the surer Mr X becomes that they are with
Bob. Right. But then Bob is found, and the missing contents are still missing. So a search party is sent out to find
out if Bob took them out of the package at home before
he even left England, and Emma was unfortunate enough
to choose just that moment to go back for some fresh
clothes."
Karl's mouth had slowly opened.
"Wow," she said. "And it seemed such a simple little
question."
"I told you," Arne said. "Give him one fact and he
guesses the rest."
"And a guess is all it is." I smiled. "I don't know why they
took a month to start searching. Do you?"
Kari said: "But you must be right. It sounds so reasonable."
"Like the earth is flat."
"What?"
"Sounds reasonable until you know different."
"Slepá ulička je ulička, co nikam nevede," vysvětloval
Arne. Pak ještě výklad doplnil norsky.
Kývla, zasmála se, a vrátila se k původní otázce: "Jak
vlastně postupujete ve vyšetřování zločinu?"
"No, snažím se představit si, jak bych si počínal, kdybych
byl padouch, a pak se snažím zjistit, jestli si tak padouch
počínal. Občas se strefím."
"Nikdo nedokáže vyřešit případy tak jako David," řekl
Arne.
"Ale ano, dokáže."
"Co myslíte, že padouch udělal v tomhle případě?"
zeptala se Kari.
Zadíval jsem se do jejích šedých očí. Nemohl jsem jí
odpovědět, zabil bych tím celý večer.
"Není jen jeden," řekl jsem nezaujatě. "Emma
Shermanová viděla dva chlapy."
Chvíli jsme si povídali o Emmě. Emmin dědeček se při
své krátké návštěvě s Arnem setkal, takže Arne věděl, že
starý
pán
v
policejní
kartotéce
své
útočníky
neidentifikoval.
"Nikdo neví, co vlastně hledali," řekla Kari zamyšleně.
"Věděli to oni," poznamenal jsem.
Arne se na mne upřeně zadíval a přestal dokonce na
chvíli mžikat. "To je pravda!"
"Samozřejmě, že to věděli," řekla Kari. "Nechápu, co z
toho vyplývá."
"Nic z toho nevyplývá, jen to, že existuje někdo, kdo ví,
že se něco určitého hledá, nebo co se hledalo. Mohlo se to
už možná najít."
Kari se zamyslela. "Proč myslíte, že dům Boba Shermana
neprohledali hned, bezprostředně po jeho smrti? Proč s
tím čekali celý měsíc?"
Arne zase začal zuřivě pomrkávat. Odpověď na otázku
své ženy přenechal mně.
"Nejspíš proto, že se našlo tělo Boba Shermana a to, co
se hledalo, u sebe neměl." Odmlčel jsem se. "Řekněme,
že pan X odpraví Boba a hodí ho do rybníka, z důvodů,
které dosud neznáme. Řekněme, že k tomu došlo poté, co
už Bob balíček, který s sebou přivezl, doručil. Připusťme,
že Bob předtím balíček otevřel a něco z něj vyndal, a že
pan X na to přišel až poté, co Boba zabil a hodil do
rybníka. Sledujete mne zatím? Pak nevěděl, jestli to, co z
balíčku chybí, má mrtvý u sebe, v kapsách nebo v tašce.
Pokud ano, je to v pohodě, ta věc je bezpečně schovaná v
rybníce. Bob ale taky to něco mohl někomu předat, nebo
to mohl poslat poštou na svou domácí adresu do Anglie,
ještě než přišel o život. Pan X to nemůže zjistit, leda že by
Boba z rybníka vylovil. Čím víc času uplynulo, aniž se to
ztracené něco objevilo, byl si pan X čím dál tím jistější, že
Bob měl tu věc u sebe. Dobře. Pak se Bob našel a to
hledané se neobjevilo. Pak teprve byla vyslána pátrací
dvojka, aby zjistila, jestli Bob to něco z obálky vyndal už
před odjezdem do Norska, a Emma chudák měla tu smůlu,
že si zašla domů pro nějaké oblečení právě v tu chvíli."
Kari pomalu otevřela a zase zavřela ústa.
"Páni," vydechla. "A mně ta otázka přetím připadala
úplně jednoduchá!"
"Já ti říkal, dej mu jeden jediný fakt a on si od toho
odvodí všechno, všechno uhádne."
"Právě že to je jen dohad," usmál jsem se. "Ve
skutečnosti nevím, proč s tím hledáním čekali celý měsíc.
Vy ano?"
Kari řekla: "Podle mého jste to odhadl správně, zní to
logicky."
"Jako třeba že země je placatá."
"Prosím?"
"Věc se zdá logická, dokud se neprokáže, že je všechno
66
We went in to dinner. There was an orchestra playing,
and dancing, and later, with the coffee, a singer. It was all
too much in the end for Arne who stood up abruptly, said
he needed some air, and made a compulsive dash for the
door.
We watched his retreating back.
"Has he always been like that?" I asked.
"Always since I've known him. Though lately, perhaps, it
has been worse. He used not to worry about bugging machines."
"He used not to know they existed."
"Well… that's true."
"How did it start? His persecution complex, I mean."
"Oh… the war, I suppose. When he was a child. I wasn't
born until after, but Arne was a child then. His grandfather was shot as a hostage, and his father was in the resistance. Arne says he was always frightened when he
was a child, but he wasn't always sure what he was
frightened of. Sometimes his father sent him to run with
messages and told him to be sure not to be followed. Arne
says he was always terrified those times that he would
turn round and find a big man behind him."
"Poor Arne," I said.
"He has been to psychiatrists," Kari said. "He knows… but
he still can't help it."
She looked away from me, at the couples slowly circling
on the square of polished floor.
"He can't bear dancing."
After a few seconds I said: "Would you like to?"
"I don't suppose he'd mind."
She stood up without hesitation and danced with natural
rhythm. She also knew quite well that I liked having her
close: I could see it in her eyes. I wondered if she'd ever
been unfaithful to Arne, or ever would be. I wondered
about the age-old things. One can't help it, I find.
She smiled and moved forward until our bodies were
touching at more points than not, and no woman ever did
that unless she meant to. What we were engaged in from
that moment on was an act of sex: upright, dancing, public and fully clothed, but an act of sex none the less. I
knew theoretically that a woman could reach a vivid orgasm without actual intercourse, that in fact some could
do it when all alone simply by thinking erotic thoughts,
but I had never before seen it happen.
It happened to Kari because she wanted it to. Because
she rubbed closely against me with every turn of the
dance. Because I didn't expect it. Because I didn't push
her off.
Her breathing grew slower and deeper and her eyes lost
their brightness. Her mouth was closed, half smiling. Head
up, neck straight, she looked more withdrawn and absentminded than passionately aroused. Then quite suddenly
her whole body flushed with heat, and behind her eyes
and right through her very deep I was for almost twenty
seconds aware of a gentle intense throbbing.
After that she took a great deep gulping breath as if her
lungs had been cramped. Her mouth opened, the smile
broadened, and she unplastered herself from my front.
Her eyes grew bright as stars, and she laughed into
mine.
"Thank you," she said.
She had finished with dancing. She broke away and
walked back to the table, sitting down sociably as if nothing had happened. Oh thanks very much, I thought, and
where does that leave me? Dealing with an unscratchable
itch and without the later comfort of doing it on my own
like she had, because I'd never found that much fun.
"More coffee?" I said.
jinak."
Šli jsme na večeři. V jídelně hrála hudba, tančilo se, a
když jsme dospěli ke kávě, byl i zpěv. Na Arneho toho
bylo příliš. Ke konci večeře se vymrštil, prohlásil, že musí
na vzduch, a nezadržitelně se vyřítil ke dveřím.
Dívali jsme se, jak mizí.
"Byl vždycky takový?" zeptal jsem se.
"Co ho znám, tak ano. Je však pravda, že se to poslední
dobou zhoršilo. Dřív s odposlouchávacím zařízením
nezlobil."
"Dřív nevěděl, že něco takového existuje."
"To je vlastně pravda."
"Jak to vůbec začalo? Myslím ten jeho stihomam."
"No… asi za války, když byl ještě kluk. Já tehdy ještě
nebyla na světě, Arne ano. Jeho dědečka zastřelili jako
rukojmí a jeho tatínek byl v podzemním hnutí. Arne říká,
že se jako dítě pořád bál, i když nevěděl přesně čeho,
prostě měl strach. Občas doručoval pro otce vzkazy, a
otec ho vždy varoval, aby si dal pozor, jestli ho nikdo
nesleduje. Arne tvrdí, že se tehdy hrozně bál, že když se
ohlédne, uvidí za sebou velkého, zlého chlapa."
"Chudák Arne."
"Už s tím byl u psychiatra," řekla Kari. "Uvědomuje si…
prostě, nedokáže se přemoct."
Zadívala se na páry, zvolna kroužící po naleštěném
tanečním parketu.
"Nesnáší tanec," dodala.
Po krátkém tichu jsem se zeptal: "Chtěla byste si
zatančit?"
"Myslím, že Arne by proti tomu nic neměl."
Bez dlouhého váhání vstala a začala tančit s přirozeným
smyslem pro rytmus. Věděla velmi dobře, že mne těší,
když jsem jí nablízku, viděl jsem to na ní. Byl bych rád
věděl, jestli kdy byla Arnemu nevěrná, nebo jestli by si
dala říct v budoucnosti. Jsou myšlenky, kterým se člověk
neubrání, tak už to prostě je.
Usmála se a přivinula se ke mně, takže jsme se jeden
druhého dotýkáli, kde jen to šlo, a to žena připustí, jen
když chce. Od té chvíle už to nebyl tanec, ale sexuální
dobrodružství, všem na očích, v rytmu, veřejné. Ačkoli
jsme byli zcela oblečení, ve společnosti, prováděli jsme
zcela společensky sexuální styk. Věděl jsem, že žena
dokáže dosáhnout orgasmu bez kopulace, ba že některým
k dosažení orgasmu stačí erotické myšlenky. Věděl jsem,
že tomu tak je, ale nikdy jsem toho nebyl přímým
svědkem.
Stal jsem se svědkem vyvrcholení u Kari, protože si to
přála. Tiskla se ke mně při každém rytmickém pohybu.
Nečekal jsem to. Neodstrčil jsem ji.
Začala pomalu, zhluboka dýchat a oči se jí zakalily.
Sevřené rty se usmívaly. Měla vztyčenou hlavu. Vypadala
spíš zasněně, nepřítomně, než vášnivě. Pak najednou
začala po celém těle hořet a já dobrých dvacet vteřin cítil,
jak se vnitřně chvěje, i v očích měla to chvění.
Pak se zhluboka nadechla, jako by se předtím dusila. Rty
se rozevřely do širokého úsměvu. Odlepila se ode mne.
Rozesmáté oči jí zářily.
"Děkuju," řekla.
Tím pro ni tanec skončil. Odpoutala se ode mne a šla si
sednout, jako by se nic nedělo. No pěkně děkuju,
pomyslel jsem si, a co já? Co já z toho mám? Jen
frustraci, s kterou nic nepořídím, neumím si pomoct sám
jako ona, nikdy mě to nebavilo.
"Dáte si ještě kávu?" zeptal jsem se jí.
67
One had to say something, I supposed. How about 'Damn
your eyes you selfish little pig'?
"Thank you," she said.
The waiter brought more coffee. Civilisation won the day.
Arne returned looking windblown and a little happier. Kari
put her hand on his with wifely warmth and understanding, and I remembered ironically that I had wondered if
she were ever unfaithful to him. She was and she wasn't:
the perfect recipe for having it both ways.
They left shortly afterwards, pressing me to spend another evening at their flat before I went home.
"See you on Sunday at Ovrevoll," Arne said. "If not before."
When they had gone I collected my suitcase from the hall
porter and took myself to the reception desk. There were
five empty rooms to choose from, so I took a key at random and got myself a spacious double room with a balcony looking out towards the parliament building. I
opened the well-closed double doors and let a blast from
the Arctic play havoc with the central heating. Then I shut
them again and went coldly to bed, and lay awake for a
long time thinking about a lot of things but hardly at all
about Kari.
Erik came to breakfast the next morning. He joined me
with a grin, helped himself to half a ton of assorted pickled fish from the buffet, and ate as if there were no tomorrow.
"Where to?" he asked after two further bread rolls, four
slices of cheese and several cups of coffee.
"Ovrevoll," I said.
"But there's no racing today,"
"I know."
"Well, if that's what you want, let's go."
Odin, in a friendly mood, sat centrally with his rump
wedged against the rear seat and his front paws and huge
head burying the handbrake. When Erik gave him a nudge
with his elbow the dog lifted his chin long enough for his
master to release the wheels. A double act of long standing, it seemed.
The journey was a matter of staring death in the face,
but we got there. The main gates of the racecourse stood
open with various trade vans standing inside on the tarmac, so we simply drove in and stopped near the weighing room. Erik and Odin unfolded themselves and
stretched their legs while I went on my short and abortive
mission.
There were cleaners, a man and two women, in the
weighing room building, and none of them spoke English.
I went outside and cajoled Erik, the easiest task on earth,
to do my talking.
He asked, listened, and passed on the bad news.
"They say Bob Sherman's saddle was here for a long
time. In the changing room, on the peg nearest the corner."
I had just looked all round the changing room. No saddles on any pegs and no trace of Bob Sherman's.
"They say it went at about the time the body was found
in the pond. They don't know who took it."
"That's that, then."
We left the weighing room building and strolled the few
yards to the racecourse rails. The morning was icy, the
wind fresh, the trees sighing. Winter on the doorstep,
snow on the way.
Down the sand track Gunnar Holth's string was starting a
canter, and as we watched they came up fast towards us
and swept past along to the winning post and round the
top of the course where the pond lay. Paddy O'Flaherty in
his brilliant woollen cap rode in front, giving a lead and
setting the pace. With racing the next day, it was little
more than a pipe-opener, and the string presently slowed
Něco jsem říct musel. Jdi se vycpat, kurvo sobecká, jsem
říct nemohl.
"Děkuju, dám," řekla.
Číšník přinesl další kávu. Civilizované chování zvítězilo.
Arne se vrátil, vlasy rozcuchané větrem, spokojenější.
Kari ho vzala za ruku jako milující žena, plná pochopení. A
já si pobaveně vzpomněl, jak jsem uvažoval, jestli by
svému muži dokázala být nevěrná. Byla i nebyla. Dobře to
měla vymyšlené.
Arne i Kari se pak brzy rozloučili, ale předtím se mne
ještě snažili přemluvit, abych k nim před odjezdem ještě
jednou přišel na večeři.
"Uvidíme se v neděli na Ovrevollu," řekl Arne, "jestli ne
dřív."
Když odešli, došel jsem si k portýrovi pro kufr a zašel do
recepce. Mohl jsem si vybrat z pěti volných pokojů. Sáhl
jsem pro klíč naslepo a získal pěkný velký dvoulůžkový
pokoj s balkonem, s vyhlídkou na parlament. Otevřel jsem
dobře těsnící dveře ven a vpustil do místnosti arktický
vzduch, ať se popere s ústředním topením. Pak jsem
dveře zavřel a šel si lehnout do studené postele. Ještě
dlouho jsem jen tak ležel a uvažoval o všem možném. O
Kari ne.
Druhý den ráno se Erik dostavil na snídani. S úsměvem
se ke mně připojil a naložil si z bufetu plný talíř různých
nakládaných ryb. Jedl, jako by to bylo jeho poslední jídlo.
"Kam se jede?" zeptal se po dalších dvou rohlících,
čtyřech plátcích sýra a několika šálcích kávy.
"Do Ovrevollu."
"Dnes se ale nic neběží."
"To vím."
"Prosím, jak si panstvo přeje. Jedeme."
Odin byl v přítulné náladě a zabíral celý střed vozu,
zadkem na zadním sedadle a předními packami a
obrovskou hlavou na ruční brzdě. Když ho Erik dloubl
loktem, zdvihl pes hlavu jen na tu chvíli, co Erik odbrzdil.
Ti dva byli dokonale secvičení.
Byla to jízda smrti, ale k cíli jsme dojeli úspěšně. Hlavní
brána závodiště byla otevřená a na betonové ploše
parkoviště stály nákladní vozy různých dodavatelů. Zajeli
jsme dovnitř a zastavili u vážnice. Erik s Odinem vystoupili
a protahovali se, zatímco já se vydal na neplodnou misi.
V budově vážnice se uklízelo, byl tam jeden uklízeč a dvě
uklízečky. Nikdo z nich neuměl anglicky. Vyšel jsem tedy
znovu ven a přemluvil Erika, aby za mne mluvil. Šlo to
snadno.
Položil otázku, vyslechl odpověď a přetlumočil mi ji.
Špatná zpráva.
"Řílcají, že sedlo Boba Shermana hodně dlouho viselo v
šatně na prvním věšáku od vchodu."
Chvíli předtím jsem šatnou prošel, ale nikde žádné sedlo.
"Říkají, že to sedlo zmizelo asi v tu dobu, co se
prohledával rybník. Nevědí, kdo ho odnesl."
"Tím to tedy končí."
Odešli jsme z budovy vážnice a kráčeli zvolna k zábradlí
u dráhy. Bylo mrazivé ráno a v korunách stromů hvízdal
vítr. Zima za dveřmi a sníh na cestě.
Na písečné dráze klusali svěřenci Gunnara Holta.
Sledovali jsme je, jak se dávají do cvalu, jak se blíží, jak
jdou tryskem kolem cílového sloupku a do oblouku poblíž
rybníčku. Paddy O'Flaherty ve svítivě barevné čepici jel v
čele a udával tempo. Protože se zítra poběží dostihy, jeli
všichni šetrně a brzy zpomalili do kroku. Vraceli se.
68
to walk home.
"Next stop," I said, "is Gunnar Holth's stable."
We drew up in the yard as the horses came back from
the track steaming like kettles under their rugs. Gunnar
Holth himself jumped down from Sandvik's Whitefire, patted him vigorously, and waited for me to open the game.
"Morning," I said.
"Morning."
"Can we talk?"
He nodded resignedly, led Whitefire off into the barn, returned, jerked his head towards his bungalow and opened
his door. Erik this time chose to stay in the car for which
Gunnar Holth, having spotted Odin, looked thankful.
"Coffee?"
Same orange pot on the stove. Same coffee, I dared say.
"I am looking for Bob Sherman's saddle," I said.
"His saddle? Didn't he leave it behind? I heard he did…"
"I wondered if you knew who had it. I want to find it… It
belongs to his wife now."
"And saddles are worth money," he said, nodding. "I
haven't seen it. I don't know who has it."
I asked him obliquely twice more in different ways but in
the end was satisfied that he knew nothing helpful.
"I'll ask Paddy," I said. But Paddy too had few ideas.
"It was there, so it was, until they pulled the poor devil
out of the water. Sure I saw it there myself on Grand National day. Then the next meeting, on the Thursday, it
was gone."
"Are you sure of that?"
"As sure as I'm standing here."
I said mildly, "Why? Why are you so sure?"
His eyes flickered. "Well… as to that, now…"
"Paddy," I said. "Come clean."
"Uh…"
"Did you take it?"
"No," he said positively. "That I did not." The idea apparently outraged him.
"What, then?"
"Well now then, do you see, he was after being a real
mate of mine, Bob was… Well I was sure now, in my own
mind, that he would want me to do it…" He ran down and
stopped.
"To do what?"
"Look now, it wasn't stealing or anything like that."
"Paddy, what did you do?"
"Well… there was my helmet, see, and there was his
helmet, hanging there with his saddle. Well now, my helmet had a strap broken, so it had, and Bob's was there,
good as new, so I just swopped them over, do you see…"
"And that was on Grand National day?"
"That's right. And the next race day, after Bob was
found, his saddle was gone. And my helmet was gone with
it, do you see."
"So Bob's helmet is… here?"
"It is so. In my box, now, under my bunk."
"Will you lend it to me for a while?"
"Lend it?" He was surprised. "I thought you'd be taking it
away altogether, now, as by rights it belongs to his missus."
"I expect she'd be glad for you to keep it."
"It's a good helmet, so it is."
He went and fetched it and handed it over, an ordinary
regulation jockey helmet with a chin strap. I thanked him,
told him I'd let him have it back, waved goodbye to Gunnar Holth, and set off on the perilous passage back to
central Oslo.
In between bounces I pulled out the padded lining of the
"Další cíl, stáje Gunnara Holta," řekl jsem.
Dojeli jsme na dvůr v okamžiku, kdy se koně vraceli z
dráhy. Ještě se z nich kouřilo. Ze sedla Sandvikova
Whiterrea seskočil sám Gunnar Holt, poplácal koně
energicky po šíji a pak čekal, s čím přijdu.
"Dobré jitro," pozdravil jsem.
"Dobré jitro."
"Mohli bychom si promluvit?"
Odevzdaně přikývl, odvedl koně do stáje, vrátil se, ukázal
hlavou na přízemní dům a otevřel dveře. Erik tentokrát
zůstal ve voze a Gunnar Holt, poté co zaznamenal Odina,
si oddechl.
"Chcete kávu?" zeptal se.
Stejná oranžová konvice na kamnech, patrně i stejná
káva.
"Hledám sedlo Boba Shermana," řekl jsem.
"Sedlo? Já myslel, že ho tu nechal, aspoň jsem to
slyšel…"
"Napadlo mne, jestli třeba nevíte, kdo by ho mohl mít.
Rád bych to sedlo našel, patří teď jeho ženě."
Přikývl. "Jistě, sedlo představuje hodnotu, ale já ho
neviděl, nevím, kde je."
Zeptal jsem se ho ještě dvakrát na totéž, ale jinou
cestou, oklikou. Pak jsem se už smířil s tím, že nic neví a
že mi nepomůže.
"Zeptám se Paddyho," řekl jsem. Paddy však toho taky
věděl málo.
"Bylo tam, to je jistý, teda určitě tam bylo až do tý doby,
co toho chudáka vytáhli z vody. Určitě jsem ho viděl, když
se běžela Velká národní. Příští den, to byl čtvrtek, už bylo
pryč."
"Jste si tím jistý?"
"Jako že jsem Angličan."
Zeptal jsem se mírumilovně: "Jak to, že jste si tak jistý?"
Zamžikal. "No… teda… prostě…"
"Paddy, vysypte to."
"No…"
"Máte to sedlo?"
"Ne," řekl přesvědčivě. "To ne." Tvářil se pohoršeně.
"Co tedy?"
"Teda… totiž… abyste rozuměl… byli jsme fakt kamarádi,
teda my dva s Bobem… Teda já si byl jistej… že by chtěl…
že by souhlasil, abych…" Došel mu dech.
"Abyste co?"
"Rozumějte, to nebyla krádež, to určitě ne!"
"Paddy, co jste vlastně provedl?"
"No… byla tam ta helma, žejo, visela vedle sedla. No a na
mojí helmě se přetrhnul řemínek, a když tam ta Bobova
tak visela, skoro nová, tak jsem ty dvě prostě vyměnil,
chápete?"
"To bylo ten den, kdy se běžela Velká národní?"
"Jo, přesně. No a pak ten další den, když Boba našli,
sedlo bylo pryč a moje helma taky, rozumíte?"
"Takže Bobova helma je tady, u vás?"
"Jo, mám ji v krabici pod postelí."
"Půjčil byste mi ji načas?"
"Jestli vám ji půjčím?" Zatvářil se překvapeně. "Myslel
jsem, že už si ji necháte nadobro, teda, žejo, když teď
patří jeho paní."
"Myslím, že by jí nevadilo, kdybyste si helmu nechal,
myslím, že by byla ráda."
"No, je to dobrá helma."
Zašli jsme pro ni. Byla to obyčejná, běžná žokejská
helma s řemínkem pod bradu. Poděkoval jsem Paddymu a
slíbil, že mu helmu vrátím. Pak jsem se rozloučil s
Gunnarem Holtem a vydal se na nebezpečnou cestu zpět,
do středu města.
Auto poskakovalo, ale mně se stejně podařilo odloupnout
69
helmet and looked underneath. No photographs, papers or
other missing objects. Nothing but black regulation padding. I put it back into place.
"No good?" Erik said sympathetically, peering round
Odin.
"All stones have to be turned."
"Which stone next, then?"
"Lars Baltzersen."
The route to his bank lay past the front door of the
Grand, so I stopped off there and left Bob Sherman's helmet with the hall porter, who was already sheltering my
newly re-packed suitcase. He told me he would take good
care of anything I left with him. I left three 10-kroner
notes with him, and with a smile he took good care of
those.
Lars had almost given up.
"Thought you'd changed your mind," he said, showing
me into his office.
"Had to make a detour," I said, apologising.
"Well, now that you are here…" He produced a bottle of
red wine and two small glasses from a discreet cupboard,
and poured for us both.
His room, like Sandvik's and Torp's, was standard Scandinavian, modern vintage. Commerce, I supposed, must
be seen to be up to date, but as a source of personal information these interiors were a dead loss.
No maps on his walls. Pictures of houses, factories, office
blocks, distant ports. When I asked him, he told me that
his banking firm was chiefly concerned with financing of
industrial projects.
"Merchant banking," he said. "Also we run a building
scheme very like an English building society. Except that
here, of course, we lend at a much lower interest rate, so
that mortgages are cheaper."
"Don't the investors complain?"
"They get almost the same return as British investors. It
is just that Norwegian societies don't have to pay big
taxes. It is the tax which puts up the British mortgage
rate."
He told me that there were many small private banks in
Norway running building schemes, but that his own was
one of the largest.
"There is a terrible shortage of building land round Oslo,"
he said. "Young couples find it very difficult to find a
house. Yet far out in the country there are whole farms
standing empty and derelict. The old people have died or
are too weak to work the fields, and the young people
have left the hard life and gone to the towns."
"Same everywhere," I said.
He liked wooden houses best, he said. "They breathe."
"How about fire?" I asked.
"It always used to be a fearful risk. Cities were burnt
sometimes. But now our fire services are so fast, so expert, that I am told if you want to burn your house for the
insurance, you have to hose it down with petrol. Otherwise the fire will be put out at the first puff of smoke."
We drank the wine and Lars smoked a cigarette. I asked
him about his years in London and about his motor racing
in Sweden, but he seemed to have no interest left in
them.
"The past is over," he said. "It is banking and Ovrevoll
which I think about now."
He asked me if I yet knew who killed Bob Sherman. Such
faith in the way he put it.
"Not yet," I said. "What's my limit on expenses?"
I couldn't pin him to an amount. It seemed that if I succeeded there was no limit. If I failed, I had already overspent.
"Have you any ideas?" he asked.
podšívku helmy a podívat se pod ni. Žádné fotografie,
listiny ani jiné chybějící předměty: Zase jsem podšívku
přilepil.
"Tak co?" zeptal se Erik účastně. "Nic?" Ohlédl se na
Odina.
"Dělali jsme, co jsme mohli a nic jsme nevynechali."
"A co dál?"
"K Larsovi Baltzersenovi."
Jeli jsme k jeho bance kolem hlavního vchodu do Grandu.
Zastavil jsem se v hotelu a nechal helmu u zřízence, který
měl na starosti moje čerstvě přepakované zavazadlo.
Ubezpečil mne, že se o moje věci dobře postará. Svěřil
jsem mu taky tři desetikorunové bankovky, takže byl
spokojený a usmíval se.
Lars už mne málem přestal očekávat.
"Myslel jsem, že jste si to rozmyslel," řekl a zavedl mne
do kanceláře.
"Musel jsem to vzít oklikou," omlouval jsem se.
"To nic. Ale teď, když už jste tady…" Vytáhl z příborníku
láhev červeného vína a dvě malé skleničky a oběma nám
nalil.
Jeho místnost se velmi podobala Sandvikově a Torpově
kanceláři. Velmi skandinávská, velmi moderní. Obchodníci
asi musí jít s dobou, pomyslel jsem si, člověk si však z
takových interiérů těžko může udělat představu o povaze
jejich uživatelů.
Lars neměl na zdech žádné mapy, ale obrázky domů,
továren, administrativních budov a vzdálených přístavů.
Na moji otázku, co jeho banka hlavně financuje, řekl, že
různé průmyslové projekty.
"Jsme obchodní banka," řekl. "Také se zabýváme
výstavbou, podobně jako třeba anglické stavebně úvěrové
společnosti. Poskytujeme však půjčky při mnohem nižší
úrokové sazbě, takže hypotéka přijde na míň."
"Nestěžují si investoři?"
"Mají skoro stejný zisk jako britští investoři. Je to tím, že
norské společnosti nesou menší daňové zatížení. Výši
hypoték v Británii způsobují daně."
Vyprávěl mi, že v Norsku je celá řada soukromých
stavebních bank, ale že ta jeho je největší.
"V okolí Oslo je velká nouze o stavební pozemky," řekl.
"Mladé páry mají se stavbou vlastního domu velké svízele,
zatímco dál od města jsou opuštěné, rozpadající se,
neobydlené statky. Staří lidé buď zemřeli nebo už neměli
sílu k práci na polích, mladí od těžké práce utekli do
města."
"K tomu dochází všude," poznamenal jsem.
Vyprávěl mi, že se mu nejvíc líbí dřevěné domy.
"Dýchají," řekl.
"A co oheň?" namítl jsem.
"Oheň představoval velké riziko. Stalo se, že vyhořela
celá města. Dnes je ale naše protipožární služba tak
rychlá a účinná, že prý, tedy pokud chcete, aby vám dům
vyhořel kvůli pojistce, musíte ho napřed celý polít
petrolejem, jinak hasiči oheň uhasí, sotva se z něj začne
kouřit."
Pili jsme víno a Lars si zapálil cigaretu. Zeptal jsem se ho
na léta strávená v Anglii a na jeho závodnickou dráhu ve
Švédsku. Zdálo se mi však, že už ho to nezajímá.
"Minulost je minulost," řekl. "Teď mi jde o bankovnictví a
o Ovrevoll."
Zeptal se mne, jestli už vím, kdo zabil Boba Shermana.
Nevídaná důvěra.
"Ještě ne. Do jaké výše jste ochotni hradit moje výdaje?"
Nepodařilo se mi z něho dostat jasnou odpověď výše
nákladů. Pochopil jsem však, že pokud budu mít úspěch,
náklady jsou vedlejší. Pokud ne, už jsem limit překročil.
"Máte alespoň nějakou představu?" zeptal se.
70
"Ideas aren't enough."
"You need proof as well, I suppose."
"Mm… have to make like a poacher."
"What do you mean?"
"Set traps," I said. "And keep my feet out of other
poachers' snares."
I stood up to go. He too said my visit had been a waste
of time because he had told me nothing useful.
"You never know," I said.
Erik and I had lunch in a cafe not far from his brother's
headquarters because I wanted to call in afterwards to see
him. He would be off duty at two o'clock, he said on the
telephone, if that would do, he could see me before he
went home.
Erik spent most of lunch explaining with chapter and
verse why all revolutions ended in gloom because all revolutionaries were incapable of humour.
"If the activists knew how to be funny," he said, "the
workers would have ruled the world long ago."
"Jokes should be taught in school," I suggested.
He looked at me suspiciously. "Are you taking the
micky?"
"I thought that was the point."
"Oh God, yes."
He laughed. "So it is. What makes you spend your life
detecting?"
"Curiosity."
"Killed the cat."
"Shut up."
"Sorry," he said, grinning. "Anyway, you're still alive.
How did you train for it? Is there a school for detectives?"
"Don't think so. I went to university. Tried industry, didn't like it. Didn't want to teach. Liked going racing… so got
a job going racing."
"That's as smart a canter over the course as I've ever
heard, and as a gossip columnist I've heard a lot. What
did you read at which university?"
"Psychology at Cambridge."
"Ah-hah," he said. "Ah absolutely Hah."
He came with me up to Knut's office, leaving Odin in
charge of the car. Knut was tired after an apparently frustrating spell of duty, yawning and rubbing his eyes when
we walked in.
"I am sorry," he said. "But I have been awake since two
o'clock this morning." He shook his head to clear it.
"Never mind. How can I help you?"
"Not in detail today. Tell me if your terms of reference
would let you catch a rabbit if I enticed one out of a hole."
I turned to Erik.
"Explain to him. If I set a trap, can he help me to spring
it? Is he allowed to, and would he personally want to?"
The brothers consulted in their own language, Knut neat,
restrained, over-tired, and Erik with undisciplined gestures, bohemian clothes and wild wispy hair. Erik was
older, but in him the life force still flowed with generous
vigour.
In the end they both nodded. Knut said, "As long as it is
not against the regulations, I will help."
"I'm very grateful."
He smiled faintly. "You are doing my work."
He collected his coat and cap and came down to the
street with us. His car it appeared, was along with Erik's in
the side road running down beside a small railed public
garden.
Erik's car was a centre of attention.
About ten feet away from it, ranged round in a semicircle, stood about a dozen children and one uncertain looking policeman. His face changed thankfully at the sight of
Knut, and he saluted and began to shift his anxiety on to
"Představa nestačí."
"Zřejmě potřebujete důkazy."
"Musím si počínat jako pytlák."
"Jak to myslíte?"
"Musím líčit pasti a dávat přitom pozor, abych se sám dá
nějaké nechytil."
Vstal jsem k odchodu. Poznamenal, že jsem u něho
zbytečně mařil čas, protože mi nic užitečného neřekl.
"To nemůžete vědět."
Najedli jsme se s Erikem v jedné kavárně poblíž
velitelství jeho bratra, protože jsem se tam chtěl po obědě
zastavit. Policista mi telefonicky řekl, že mu ve dvě končí
služba, a kdyby se mi to hodilo, můžeme se spolu sejít
před jeho odchodem.
Erik mi při obědě nážorně a obrazně přednášel, že
všechny revoluce končí chmurami, protože revolucionáři
nemají smysl pro humor.
"Kdyby revoluční vůdci dokázali žertovat, dělnická třída
by vládla světu už dávno."
"Humor by měli učit ve škole," poznamenal jsem.
Podezíravě se na mne zadíval. "Děláte si ze mne legraci?"
"Myslel jsem, že k tomu směřujete."
Dal se do smíchu. "Páni, máte pravdu. A vůbec, jak se
stalo, že jste se dal na detektiva?"
"Ze zvědavosti."
"Kdo je zvědavý, bude brzy starý… když to dobře
dopadne."
"Nechte si to!"
"Pardon." Ušklíbl se. "No co, zatím jste naživu. Jak jste
se vůbec vyučil? Je na to nějaká škola?"
"Myslím, že ne. Studoval jsem na univerzitě. Předtím na
průmyslové škole, ale nelíbilo se mi tam. Taky se mi
nechtělo vyučovat. Rád jsem chodil na dostihy… tak jsem
si vymyslel povolání, ke kterému to patří."
"To je nejrychlejší cval k cíli, o jakém jsem kdy slyšel, a
že jsem toho jako zásobovatel společenské rubriky slyšel
hodně! Co jste nakonec studoval?"
"Psychologii, v Cambridgi."
"Páni, tedy opravdu, páni!"
Doprovodil mne do Knutovy kanceláře (Odina nechal v
autě). Knut byl unavený po neuspokojivém pracovním dni.
Když jsme vstoupili, zíval a protíral si oči.
"Omlouvám se," řekl. "Jsem vzhůru od dvou hodin ráno."
Potřásl hlavou, aby se mu v ní rozsvítilo. "To nic. Jak vám
můžu být nápomocný?"
"Dnes nechci nic specifického. Jen bych chtěl vědět, jestli
vám vaše pravidla dovolují chytit lišku, když ji já vylákám
z nory."
Otočil jsem se k Erikovi.
"Vysvětlete mu to. Když nachystám past, pomůže mi ji
vybrat? Může to udělat? Byl by ochotný to udělat?"
Bratři se spolu chvíli bavili norsky. Knut úhledný,
uzavřený, unavený, Erik s rozevlátými gesty, v
bohémském oblečení s rozcuchanými vlasy. Erik byl sice
starší, ale život v něm plápolal mnohem jasnějším ohněm.
Nakonec začali oba kývat. Knut řekl: "Pokud to nebude
proti našim pravidlům, pomůžu vám."
"Budu vám velmi vděčný."
Mírně se usmál. "Pracujete přece za mne."
Vzal klobouk a čepici a vyšel s námi ven, na ulici. Ukázalo
se, že parkuje za Erikem v nejbližší postranní ulici, vedle
malého ohrazeného parku.
Erikův vůz se těšil velké pozornosti.
Asi tři metry od vozu stálo klubko asi dvanácti dětí a
jeden rozpačitý policista. Když zahlédl Knuta, viditelně se
mu ulevilo. Zasalutoval a složil své starosti na silnější
bedra.
71
someone else.
Erik translated for me, looking puzzled.
"One of the children says a man told her not on any account to go near my car. He told her to run home as fast
as she could."
I looked at the car. Odin was not facing out of the front
window as usual, but out of the back and he was looking
down, not interestedly at the crowd. Something in the
great dog's world seemed wrong to him. He was standing
rigidly. Much too tense. And the boot was no longer tied
up with string.
"Oh Christ," I said. "Get those children out of here. Make
them run."
They simply stared at me and didn't move. But they hadn't been near the Old Bailey in London on 8th March 1973.
"It could be a bomb," I said.
Erik mi tlumočil. Tvářil se nechápavě.
"Jedna z těch holčiček tvrdí, že jí nějaký člověk řekl, že
se nesmí za žádnou cenu k autu přibližovat. Řekl jí, ať
utíká co nejrychleji domů."
Ohlédl jsem se na auto. Odin se nedíval jako obvykle
dopředu, díval se zadním okénkem a nedíval se na diváky,
ale někam dolů. Něco v jeho psím světě nebylo, jak má
být. Stál, svaly napjaté. Až příliš. Víko kufru už nebylo
přivázané provázkem.
"Bože!" vydechl jsem. "Rychle odtud ty děti ukliďte,
zažeňte je odtud, honem!"
Dívali se na mne a ani se nepohnuli. Asi to bylo tím, že
neměli irské extrémisty.
"Mohla by to být bomba," dodal jsem.
12
12
The children recognised the word but of course they didn't believe it. The people in London hadn't believed it until
the flying glass ripped their faces.
"Tell them to run," I said to Knut.
He decided to take it seriously, even if it were a false
alarm. He said something unequivocal to the policeman,
and he grabbed hold of Erik's arm.
He knew his brother. He must have loved him more than
most. He grabbed him tight just as Erik took his first step
towards the car, saying 'Odin', half under his breath. They
more or less fought. Knut wouldn't let go and Erik grew
frantic. Knut put a lock on Erik's arm which would have
arrested a twenty stone boxer with a skinful, and Erik's
face crumpled into despair. The two of them, step by contested step, retreated from the car.
The policeman had chased the children away to a safe
distance and was yelling to approaching pedestrians to get
behind cover. No one paid any attention to me, so I
nipped smartly along the pavement, put my hand on the
handle, wrenched the door open, and sprinted.
Even then the wretched dog didn't come out at once. It
took a screeching whistle from Erik to get results, and
Odin came bounding after me down the pavement as if it
were playtime.
The bomb went off just as he drew level, twenty feet
from the car. The blast slammed us both down in a heap,
hitting like a fierce blow in the back, knocking all breath
out, leaving one limp, weak, and shaken.
Not a big bomb by Irish standards. But this one had presumably not been meant to destroy the neighbourhood.
Just the occupants of a car. Two men and a dog.
Knut helped me to my feet and Erik took hold of Odin's
collar, kneeling down and patting him solicitously. Odin
slobbered all over him, as good as new.
"That was stupid," Knut said.
"Yes," I said.
"Are you hurt?"
"No."
"You deserve to be."
"It might not have gone off for hours."
"It might have gone off while you were beside it."
Erik's car was gutted. Windows blown out, interior torn to
shreds, boot burst wide open. I picked splinters of glass
out of the hair on the back of my head and asked him if it
was insured.
"I don't know," he said vaguely. He rubbed his arm
where Knut had locked it. "Knut wanted me. to wait for an
expert to come to see if it was a bomb, and if it was, to
dismantle it."
"Knut was quite right."
"He didn't stop you."
"I'm not his brother. He had his hands full with you, and
the bomb probably had my name on it in the first place."
Děti tomu slovu porozuměly, ale neuvěřily. Lidé v
Londýně taky nevěřili na bomby, dokud neměli po
výbuchu obličeje pořezané od skleněných střepin.
"Řekněte jim, ať utíkají!" křikl jsem na Knuta.
Rozhodl se, že to vezme vážně, nakonec co na tom,
bude-li to planý poplach. Knut cosi řekl policistovi a pak
rychle chytil Erika za ruku.
Znal svého bratra, a měl ho zřejmě velmi rád. Držel ho
pevně, když se Erik chystal vykročit k vozu s jménem psa
na rtech. Bratři se málem poprali. Knut Erika nechtěl
pustit a Erik si začínal zoufat. Knut nasadil na Erikovu paži
takový hák, že by zarazil i těžkou váhu. Erik byl zoufalý.
Oba, jeden těžce vybojovaný krok za druhým, se pomalu
vzdalovali od auta.
Policista zaháněl děti na bezpečnou vzdálenost a řval na
blížící se civilisty, aby se kryli. Mne si nikdo nevšímal.
Rychle jsem vyběhl, vzal za kliku dvířek, otevřel je a
utíkal pryč.
To zvíře nešťastné se ale ani pak nemělo k tomu, aby z
vozu vyskočilo. Vtom ale Erik zuřivě zapískal a Odin
vyletěl za mnou po chodníku, jako by šlo o legraci.
Bomba vybuchla v okamžiku, kdy mne pes doběhl, asi
šest metrů od auta. Oba nás to povalilo na zem, bylo to
jako hromová rána, až nám to vyrazilo dech. Byli jsme
pak jako z hadrů, slabí a otřesení.
Ve srovnání s irskými to nebyla velká bomba, ale taky
nejspíš nebyla určená k zničení okolních budov. Stačilo,
aby zabila cestující ve voze. Dva muže a jednoho psa.
Knut mi pomohl na nohy a Erik chytil Odina za obojek.
Klekl si vedle psa a útěšně ho hladil. Odin na něho vesele
cintal, jako by o nic nešlo.
"To od vás nebylo chytré," řekl Knut.
"Ne."
"Nestalo se vám nic?"
"Ne."
"Ale zasloužil byste!"
"Ta bomba mohla vybuchnout až za několik hodin."
"Taky mohla vybuchnout, když jste byl u auta."
Erikův vůz byl jako vykuchaný. Okna vyražená, vnitřek
na cucky, dvířka dokořán. Vytřepal jsem si střepy z vlasů
a zeptal se Erika, jestli měl vůz pojištěný.
"Já vlastně nevím," řekl nejistě a mnul si ruku tam, kde
mu ji Knut tiskl. "Knut chtěl, abych počkal, až přijde
pyrotechnik, aby se podíval, jestli to je bomba, a aby ji
eventuálně zneškodnil."
"Knut měl pravdu."
"Vás nezarazil."
"Nejsem jeho bratr. Měl dost co dělat s vámi. Ostatně ta
bomba byla stejně na moje jméno."
72
"What a bloody awful way to die." He stood up and
grinned suddenly, his whole face lighting up. "Thanks
anyway," he said.
Which was pretty generous, considering the state of his
Volvo.
Once the fireworks were over the children came back,
staring at the wreck with wide eyes. I asked Knut to find
the little girl who'd been told to run home, and he said
he'd already sent his policeman to bring her.
Apart from the car, there was little damage. The windows
had been broken in a severe looking building on the far
side of the road, but neither the railings nor the shivering
bushes in the little public garden nearest the Volvo
seemed to have suffered. Cars parked several yards away
fore and aft were slightly scratched with glass splinters
but otherwise undamaged. If the bomb had gone off while
we had been driving along a busy street, there would
have been a lot more mess.
The little girl was blonde, solemn, hooded and zipped into
a red anorak, and accompanied now by a scolding older
child of about thirteen who had fallen down on the job of
looking after her and was busy justifying herself. Knut, as
with the boy on the racecourse, won the smaller girl's
confidence by squatting down to her level and chatting
along quietly.
I leant against the railings and felt cold, and watched Erik
smoothing Odin's sand-coloured skin over and over, seeing him dissipate an overwhelming build-up of tension and
release in small self-controlled gestures. Odin himself
seemed to be enjoying it.
Knut stood up, holding the little girl's hand.
"Her name is Liv. She is four. She lives about half a mile
away and she was playing in the park with her big sister.
She came out of the gate down there and walked up the
road here. Her sister had told her not to, but Liv says she
doesn't do what her sister says."
"The sister's too damn bossy," Erik said unexpectedly.
"Little Fascist."
"Liv says there was a man cutting some string at the
back of the car and the big dog looking at him out of the
window. She stopped to watch. She was behind the man.
He didn't see her or hear her. She says he took something
out of his coat and put it inside the boot, but she didn't
see what shape it was. She says the man tried to shut the
back of the car, but it wouldn't shut. Then he tried to tie
the string where it had been before, but it was too short
because he had cut it. He put the string in his pocket, and
that was when he saw Liv. He told her to go away, but
she seems to be a child who does the opposite of what
she's told. She says she went up to the car and looked
through the side window at the dog, but the dog went on
looking out of the back. Then the man shook her and told
her to run home at once and not to play near the car.
Then he went away."
Knut looked at the small crowd of children beginning to
cluster again round Liv.
"She is one of those children who draws others to her.
Like now. They came out of the park to join her, and she
told them about the man cutting the string and trying to
tie the boot shut again. It was that which interested her
most, it seemed. Then my policeman came along, on his
way to start his afternoon duty, and he asked the children
why they were standing there."
"Then we came?"
"Right."
"Has Liv said what the man looked like?"
"Big, she said. But all men are big to little girls."
"Could she see his hair?"
Knut asked her.
She answered.
Knut said, "He was wearing a woollen cap, like a sailor."
"Byla by to zatraceně pitomá, nehezká smrt." Vstal a
najednou se zeširoka usmál, celý se rozzářil. "Děkuju."
Bylo to od něj velkorysé, zváží-li člověk, jak skončilo jeho
auto.
Jakmile dohasl výbuch, vrátily se děti a vytřeštěně se
dívaly na vyhořelý vrak. Prosil jsem Knuta, aby našel
holčičku, které ten někdo řekl, aby běžela domů. Knut
řekl, že už to zařídil a pro dítě poslal policistu.
Bomba zničila jen vůz, jiné škody nenadělala, jen několik
oken ve velkém domě přes ulici se vysypalo. Malý park ani
plot kolem neutrpěly. Vozy, zaparkované před Erikovým
vozem a za ním, byly jen trochu poškrábané od střepů,
jinak nic. Kdyby bomba vybuchla za jízdy, v provozu, byly
by škody mnohem větší.
Holčička byla plavovlasá, vážná, v červené bundě s
kapucí. Přišla v průvodu staršího, asi třináctiletého
děvčete, které se prohřešilo, protože malou neuhlídalo, a
teď ji za to hubovalo. Knut si důvěru holčičky získal
snadno, jako si získal chlapce na závodišti. Přidřepl si před
ní na paty a tiše si s ní povídal.
Opřel jsem se o zábradlí. Byla mi zima. Přihlížel jsem, jak
Erik hladí Odina po světlé srsti. Nepřestával psa hladit,
očividně se tím zbavoval nahromaděného vnitřm'ho
napětí. Odinovi se to líbilo.
Knut vstal. Držel holčičku za ruku.
"Jmenuje se Liv," řekl. "Jsou jí čtyři roky. Bydlí necelý
kilometr odsud. Hrála si se starší sestrou na zahradě.
Vyšla z branky a došla až sem. Sestra jí řekla, ať nikam
nechodí, ale Liv tvrdí, že sestru neposlouchá."
"Slečna sestra je příliš velký generál," ozval se Erik. "Je
to fašistka."
"Liv říká, že nějaký člověk přeřízl vzadu na autě provázek
a že se ten velký pes přitom na něj díval. Zůstala stát a
dívala se. Stála za tím člověkem, neslyšel ji pňjít a neviděl
ji. Liv říká, že ten člověk vytáhl něco z kapsy kabátu a dal
to do kufru. Prý neví, jak to vypadalo. Pak prý se ten
člověk pokoušel kufr zavřít, ale nešlo mu to. Pak se
pokoušel víko přivázat provázkem jak bylo, ale provázek
byl příliš krátký, protože ho předtím přeřízl. Strčil pak
provázek do kapsy a v tu chvíli si povšiml Liv. Řekl jí, ať
jde pryč, ale Liv patří zřejmě mezi děti, které dělají pravý
opak toho, co jim kdo nakazuje. Pak prý Liv došla až k
autu a podívala se dovnitř oknem na psa, ale pes se díval
dozadu. Ten člověk s ní pak zatřásl a křikl na ni, aby
utíkala ihned domů a nechala auto na pokoji. Pak odešel."
Knut se zadíval na hlouček dětí, shromažďujících se
kolem Liv.
"Přitahuje jiné děti, jen se na to podívejte. Přiběhly k ní z
parku, a ona jim vyprávěla o tom člověku, co přeřízl
provázek a pak se snažil zase víko kufru přivázat. To ji na
tom všem nejvíc zajímalo. Pak přišel policista, nastupoval
právě do služby, a zeptal se dětí, co se děje."
"Pak jsme přišli my?"
"Ano."
"Ví Liv, jak ten člověk vypadal?"
"Prý byl velký. Malým holčičkám ale připadají všichni
muži velcí."
"Byly mu vidět vlasy?"
Knut se na to zeptal.
Liv odpověděla.
"Měl na hlavě vlněnou čepici," tlumočil Knut, "jako mají
73
"What did his eyes look like?"
Knut asked. Her little voice rose clear, high, definite, and
all the children looked interested.
"He had yellow eyes. Sharp, like a bird."
"Did he have gloves?"
Knut asked. "Yes," he reported.
"What sort of shoes?"
Back came the answer: big soft squashy shoes, like on a
boat.
Children were the best witnesses on earth. Their eyes
saw clearly, their memories were accurate, and their impressions weren't interpreted by probability or prejudice.
So when Liv added something which made Knut and Erik
and the older children laugh, I asked what she'd said.
"She must have been mistaken," Knut said.
"What did she say?"
"She said he had a butterfly on his neck."
"Ask her what sort of butterfly," I said.
"It's too late for butterfles," Knut said patiently. "Too
cold."
"Ask her what it was like," I urged.
He shrugged, but he asked. The reply surprised him, because Liv described it with sharp positive little nods. She
knew she'd seen a butterfly.
Knut said, "She says it was on the back of his neck. She
saw it because his head was bent forward. It was between
his woolly cap and his collar and it didn't move."
"What colour?"
He consulted. "Dark red."
"Birth mark?"
"Could be," he agreed. He asked her one or two more
questions and nodded to me.
"I should think so," he said. "She says it had two wings
lying open flat, but one was bigger than the other."
"So all we need now is a big man with yellow eyes and a
butterfly birthmark."
"Or a small man," Erik said, "With the sun in his eyes and
a dirty neck."
"No sun," I said.
The iron grey sky pressed down like an army blanket,
without warmth. The shivers in my gut, however, had
little to do with the cold.
Knut sent his policeman to fetch experts in fingerprints
and explosives and took the names and addresses of half
the children. The crowd of watchers grew a bit, and Erik
restively asked Knut when he could go home.
"What in?" said Knut pointedly, so we stamped around on
the pavement for nearly another hour.
With darkness we returned to Knut's office. He took his
coat and cap off and looked wearier than ever.
I borrowed his telephone and rang the Sandviks to
apologise for my non-arrival. I spoke, in the event, to Mrs
Per Bjorn, who explained that her husband was out.
"Mikkel did wait for you, Mr Cleveland," she said in heavily accented English. "But after one hour he went away
with some friends."
"Please tell him I'm very sorry."
"I will tell him."
"What school does he go to?"
"College of Gol," she said, and then thought better of it.
"But I do not think that my husband would like…"
I interrupted, "I just wondered if I could see him this
evening before he goes back."
"Oh… He is going straight back with the friends. They will
have started by now."
"Never mind, then."
I put down the receiver. Knut was organising coffee.
námořníci."
"Jaké měl oči?"
Knut se zeptal. Holčička odpověděla vysokým, jasným,
rozhodným
hláskem.
Všechny
děti
se
zájmem
poslouchaly.
"Měl žluté oči, ostré, jako mají ptáci."
"Měl rukavice?"
"Ano," tlumočil Knut.
"Jaké měl boty?"
Odpovědí velké, bachraté boty, jako na loď.
Děti jsou ze všech svědků na světě nejlepší, mají skvělé
oči, dobrou paměť, a jejich dojmy nejsou pokřivené
předsudky nebo znalostí pravděpodobnosti. Když pak Liv
dodala něco, čemu se Knut, Erik a starší děti smáli, zeptal
jsem se, o co šlo.
"Nejspíš se spletla," řekl Knut.
"Co řekla?"
"Řekla, že měl na krku motýla."
"Zeptejte se jí, jakého motýla."
"Na motýly je moc zima, je na ně pozdě," řekl Knut
trpělivě.
"Zeptejte se jí, jaký to byl motýl," opakoval jsem
tvrdošíjně.
Pokrčil rameny, ale zeptal se. Odpověď holčičky ho
překvapila, protože malá hovořila sebejistě a přikyvovala
rázně hlavou. Byla si jistá, že viděla motýla.
"Říká, že ho měl vzadu na krku," tlumočil Knut. "Viděla
ho, protože byl sehnutý. Měl motýla vzadu na krku mezi
límcem a čepicí. Motýl se nehýbal."
"Jakou měl barvu?"
Po poradě řekl, že červenou.
"Mateřské znamení?"
"Je to možné," přikývl. Položil pak děvčátku ještě několik
otázek.
"Vypadá to tak," dodal. "Říká, že motýl měl křídla
otevřená a že jedno bylo větší než druhé."
"Stačí tedy najít velkého člověka se žlutýma očima a
mateřským znamením ve tvaru motýla."
"Nebo malého člověka se sluncem v očích a s nemytým
krkem."
"Nesvítí slunce," řekl jsem.
Ocelově šedé nebe viselo nad zemí jako tmavá armádní
přikrývka. Že jsem cítil vnitřní třas, nebylo však chladem.
Knut poslal pro odborníka na otisky prstů a pro
pyrotechnika. Zapsal si jména a adresy dětí. Publika
přibylo. Erik se Knuta neklidně zeptal, kdy smíme odjet.
"Čím?" zeptal se Knut věcně. Přešlapovali jsme na místě
ještě celou hodinu.
Když se setmělo, vrátili jsme se do Knutovy kanceláře.
Svlékl si kabát a čepici. Vypadal ještě unavenější než
předtím.
Dovolil jsem se, jestli si smím zatelefonovat a zavolal
jsem Sandvikovi, abych se omluvil, že jsem k němu
nepřijel. Telefon vzala paní Sandviková. Řekla mi, že její
muž není doma.
"Mikkel tu na vás čekal, pane Clevelande." Mluvila
anglicky se silným přízvukem. "Po hodině odešel s
kamarády."
"Prosím vyřiďte mu, že mne to velmi mrzí."
"Vyřídím."
"Do které školy chodí?"
"Do vyšší střední v Golu." Pak si to rozmyslela. "Myslím,
že by si můj manžel nepřál…"
Skočil jsem jí do řeči. "Já jen jestli bych se s ním nemohl
sejít dnes večer, než odjede."
"Ano… ale on už se nevrátí, s přáteli odjede. Už asi
jedou, teď."
"Tak se nedá nic dělat."
Položil jsem telefon. Knut zatím uchystal kávu.
74
"Where is the College of Gol?" I asked.
"Gol is in the mountains, on the way to Bergen. It is a
holiday ski town, in the winter. The college is a boarding
school for rich boys. Are you going all the way out there
to see Mikkel Sandvik? He knows nothing about Bob
Shermans' death. When I saw him he was very upset
about his friend dying like that. He would have helped me
if he could."
"How upset? Crying?"
"No, not crying. Pale. Very shocked. Trembling. Upset."
"Angry?"
"No. Why should he be angry?"
"People are usually furious when their friends are murdered. They feel like strangling the murderer, don't they?"
"Oh, that," he said, nodding. "No, I don't remember that
Mikkel was especially angry."
"What is he like?" I asked.
"Just a boy. Sixteen. No, seventeen. Intelligent, but not
outstanding. Average height, slim build, light brown hair,
good manners. Nothing unusual about him. A nice boy. A
little nervous, perhaps."
We sat around and drank the coffee. Odin had some too,
in a bowl, with a lot of sugar. Erik had recovered from the
nearness of losing his companion and was beginning to
think about his car.
"I'll need to hire one, I suppose," he said. "For driving
David around."
"You're not driving David any more," Knut said positively.
"Of course I am."
"No," said Knut. "It's too dangerous."
There was a small meaningful silence. Anyone in future
who drove me must be presumed to be at risk. Which put
me high in the unpopularity stakes as a passenger.
"I'll manage," I said.
Erik said, "Where do you plan to go?"
"Tomorrow, to call on Sven Wangen, then to Ovrevoll. On
Monday… I don't know yet."
"I could do with another of those Grand breakfasts," he
said.
"No," said Knut.
They argued heatedly in private, and Knut lost. He turned
a grim face and a compressed mouth to me. "Erik says he
never leaves a job unfinished."
Erik grinned and rubbed a hand over his straggly blond
hair. "Only dull ones."
Knut said crossly, "I suppose you realise that one of
these attempts will be successful? Two have failed, but…"
"Three," I said. "Someone tried to drown me in the fjord
the first day I came to Norway."
I told them about the black speedboat. Knut frowned and
said, "But that could have been an accident."
I nodded. "At the time, I thought it was. I don't think so
any longer." I got up to pour myself some more hot
strong black coffee. "I do rather agree with you that they
will succeed in the end, but I don't know what to do about
it."
"Give up and go back to England," Knut said.
"Would you?"
He didn't answer. Nor did Erik. There wasn't an answer to
give.
Knut sent me back in a police car to the Grand, where as
the bar was again shut (Saturday) I ate an early dinner,
collected my suitcases and Bob Sherman's helmet from
the porter, picked a room at random from those available,
and spent the evening upstairs alone, sitting in an armchair and contemplating several unpalatable facts.
Such as, there was a limit to luck and little girls.
"Kde je vyšší střední škola v Golu?" zeptal jsem se.
"Gol je v horách, na cestě do Bergenu, je to lyžařské
středisko. Ta škola je pro chlapce ze zámožných rodin. Vy
se tam za Mikkelem Sandvikem chystáte jet? Neví nic o
smrti Boba Shermana. Když jsem se s ním naposledy
setkal, byl celý nešťastný z toho, co postihlo jeho přítele.
Kdyby věděl něco, co by mi pomohlo, určitě by mi to
řekl."
"Jak byl nešťastný? Plakal?"
"Ne, neplakal, ale byl celý bledý. Třásl se, byl v šoku.
Nešťastný."
"Rozzlobený?"
"Ne. Proč by měl být rozzlobený?"
"Když člověku někdo zabije kamaráda, člověk se rozzuří,
nejradši by vraha uškrtil. Nemám pravdu?"
"To je pravda." Přikývl. "Ale nepamatuju si, že by byl
zvlášt rozzlobený."
"Jaký je?" zeptal jsem se.
"Je to ještě chlapec, je mu šestnáct, možná sedmnáct. Je
inteligentní, ale ne nadprůměr. Středně vysoký, štíhlý,
světle hnědé vlasy, umí se chovat. Milý chlapec, ničím
není nápadný, leda snad, že je trochu nervózní."
Seděli jsme a pili kávu. Odin taky trochu dostal do své
misky, se spoustou cukru. Erik už se vzpamatoval z toho,
jak málo chybělo a přišel o svého kamaráda. Začal se
zajímat o osud svého auta.
"Budu si muset nějaké pronajmout," řekl, "abych mohl s
Davidem jezdit."
"S Davidem už jezdit nebudeš," prohlásil Knut energicky.
"Ale budu."
"Ne, je to příliš nebezpečné."
Chvíli bylo výmluvné ticho. Kdokoli mne v budoucnosti
bude vozit, musí počítat s rizikem. Rázem jsem jako
zákazník a pasažér přestal být přitažlivý.
"Zvládnu to sám," řekl jsem.
"Kam se chystáte jet?" zeptal se Erik.
"Zítra navštívím Svena Wangena a pak pojedu na
závodiště. Co budu dělat v pondělí, ještě nevím."
"Docela bych si dal takovou snídani v Grandu," řekl.
"Ne," Knut zavrtěl hlavou.
Pak se bratři pohádali norsky. Knut to vzdal. S přísným
výrazem a sevřenými rty se otočil ke mně: "Erik říká, že
nikdy neodchází od rozdělané práce."
Erik se ušklíbl a přejel rukou po rozcuchaných vlasech.
"Leda když je otravná."
Knut řekl znechuceně: "Doufám, že si oba uvědomujete,
že dřív nebo později se jim to nejspíš povede. Už dvakrát
se neúspěšně pokusili…"
"Třikrát," opravil jsem ho. "Někdo se mne pokusil zabít
hned ten první den, co jsem přijel do Norska, na fjordu."
Vyprávěl jsem jim o rychlém černém člunu. Knut se
zamračil. "To mohla být nehoda," namítl.
Přikývl jsem. "Nejdřív jsem si to taky myslel, ale teď už si
to nemyslím." Vstal jsem a nalil si další šálek dobré černé
kávy. "Uznávám, že máte pravdu, když se o to budou
vytrvale pokoušet, nakonec se jim to povede. Bohužel
nevím co s tím."
"Vzdejte to a vraťte se do Anglie," řekl Knut.
"Vy byste to vzdali?"
Neodpověděl. Erik taky mlčel.
Nebylo co říct.
Knut mne nechal odvézt do Grandu policejním vozem.
Bar byl zavřený (byla sobota), takže jsem se brzo najedl,
vyzvedl si helmu Boba Shermana a svoje zavazadlo u
vrátného, a vybral si pak namátkou jeden z volných
pokojů. Strávil jsem v něm potom celý večer v klidu a o
samotě. Seděl jsem v křesle a přemítal o neradostných
skutečnostech.
Kupříkladu o tom, iče je málo chytrých holčiček a že
člověk nemůže věčně počítat se štěstím.
75
Such as, next time they could use a rifle, because sniping
was the surest way of killing.
Such as, tomorrow if I went to the races I would be
scared to death the whole bloody day.
Not much comfort in the hope that old yellow eyes with
the birthmark might be a lousy shot.
There were various other thoughts, chiefly that somewhere there existed a particular way of discovering who
had killed Bob Sherman, and why. There had to be such a
way, for if there wasn't, no one would need to kill me.
Knut hadn't found it. Maybe he had looked the solution in
the face and not recognised it, which was easy enough to
do. Maybe I had, also, but could be expected to understand later what I had heard or seen.
Yellow eyes must have followed Erik's car, I thought.
Erik's breakneck driving and red light jumping made it
exceedingly unlikely that anything bar a fire engine could
have tailed us to Ovrevoll: but then I'd considerately returned to the Grand to dump the helmet, and made it
easy for a watcher to pick us up again.
I hadn't spotted a follower, nor had Erik. But our trip to
Baltzersen's and from there to where we parked for lunch
had been comparatively short and in retrospect almost
legal. Anyone risking a couple of head-on crashes could
have kept us in sight.
Yellow eyes was the man who had attacked Emma, and it
seemed likely that the man who kicked her grandfather
was the man who'd tried to knife me. Both, it seemed to
me, were mercenaries, paid to do a violent job but not the
instigators. They hadn't the aura of principals.
To my mind there were at least two others, one of whom
I knew, one or more I didn't. To bring out the unknown, I
had to bamboozle the known. The big snag was that when
it came to setting traps, the only bait at present available
was myself, and this cheese could find itself eaten if it
wasn't extremely careful.
It was easy to see that to bring out the big boys, yellow
eyes and brown eyes would have to be decoyed away
while at the same time a situation needing instant action
was temptingly arranged elsewhere. How to do it was
another matter. I stared at the carpet for ages and came
up with nothing foolproof.
I wished there was a way of knowing what Bob Sherman
had been bringing to Norway. Unlikely to be straight pornography, because Bob had told Paddy O'Flaherty that he,
Bob, had been conned. If he had opened the packet and
found that it did not contain ordinary pornography, he
might well have thought that.
Suppose… he had opened the packet and reckoned he
was not being paid enough for what he was carrying.
Suppose… he had removed something from the packet,
meaning to use it to up the stakes.
But… he couldn't have used it, because, if he had, the
enemy would have known he had taken it, and would not
have killed him without getting it back.
So suppose… simply opening the packet and seeing the
contents was in itself a death warrant.
Suppose… the enemy killed him for knowing the contents, and only discovered afterwards that he had removed some of them.
It came back to that every time.
So… what the hell was in that packet?
Start another way. When had he opened the packet?
Probably not at home. Emma had seen him put it in his
overnight bag so as not to risk forgetting it. Yellow eyes
and friend had subsequently smashed the place up looking
for things from it, and hadn't found any. So it seemed
Nebo o tom, že by si na mne příště mohli vzít pušku,
protože ostřelovač je nejspolehlivější.
Taky o tom, že pojedu-li na dostihy, budu celý zatracený
den k smrti vystrašený.
Nestačilo doufat, že chlap se žlutýma očima a motýlem
za krkem není dobrý střelec.
Napadalo mne kde co. Byl jsem si skoro jistý, že musí
existovat způsob jak odhalit Bobova vraha a jak zjistit,
proč vraždil. K řešení určitě vede jediná, zvláštní cesta,
kdyby tomu tak nebylo, neexistoval by ani důvod k tomu,
aby se mne snažili odstranit. Knut na nic nepřišel. Možná,
že měl řešení přímo před očima a neviděl je, to se stává.
Možná, že je mám před očima i já, možná, že někdo
očekává, že si dřív či později uvědomím význam něčeho,
co jsem viděl nebo vyslechl.
Člověk se žlutýma očima zřejmě sledoval Erikův vůz.
Pravda je, že Erikův krkolomný způsob jízdy a ignorování
světel to nejspíš znemožnily, protože když jsme jeli na
závodiště, Erika by zřejmě stačili sledovat leda hasiči. Pak
jsme se však ohleduplně zastavili v Grandu, abych tam
mohl odložit helmu, a svým pronásledovatelům jsme to
usnadnili, snadno se na nás zase pověsili.
Nevšiml jsem si, že nás někdo sleduje, a Erik taky ne.
Jízda od Baltzersena k hospodě, kde jsme obědvali, byla
krátká a skoro krotká, pokud nás sledoval někdo s
pevnými nervy, ochotný riskovat čelní náraz, mohl se
udržet na dohled.
Žluté oči měl ten člověk, který přepadl Emmu, a ten
druhý, který kopal do jejího dědečka, byl asi tentýž, který
se mne snažil bodnout nožem. Podle mého byli oba muži
námezdní pochopové, někdo si je najal, jejich nápad to
nebyl. Nevypadali na to, že by byli mozkem celé věci.
Podle mého v tom jeli nejmíň dva další lidé. Jednoho
jsem znal, dalšího, nebo další ne. Abych poznal ty
neznámé, musím využít toho známého. Potíž byla v tom,
že pokud chci uchystat past, jediná návnada přicházející v
úvahu jsem já sám. Návnadu by taky někdo mohl
spolknout, pokud si nedám velmi dobrý pozor.
Bylo mi taky jasné, že pokud chci vylákat z úkrytu ty
hlavní, musím zaměstnat žlutookého a hnědovlasého
někde jinde a ve správném okamžiku nachystat situaci,
která bude od protistrany vyžadovat okamžité řešení.
Zbývala otázka jak na to. Díval jsem se dlouho upřeně do
země, ale nenapadlo mne nic, co by nemělo chybu.
Tuze jsem si přál vědět, co vlastně Bob Sherman do
Norska vezl. Porno obrázky to patrně nebyly, protože Bob
řekl Paddymu O'Flahertymu, že ho někdo podvedl. Jestli
tu obálku otevřel, podíval se do ní a zjistil, že tam
pornografie není, mohl mít pocit, že ho podfoukli.
Co když… co když obálku otevřel a potom usoudil, že mu
za předání toho něčeho platí příliš málo? Co když… co
když z té obálky něco vyndal a chystal se to použít k
vydírání?
Jenže… k tomu nedošlo, protože kdyby se o vydírání
pokusil, nepřítel by věděl, že část té zásilky má, a nezabil
by ho, dokud by to, co chybělo, od něho nedostal.
Takže… možná, že si vysloužil smrt jen tím, že obálku
otevřel a zjistil, co v ní je.
Co když ho nepřítel právě proto zabil a teprve po
dokonání činu zjistil, že část zásilky chybí?
Ať jsem o tom uvažoval jak chtěl, vždy jsem skončil u
posledního závěru.
Takže… sakra, co bylo v tom balíčku?
Zkusím to jinak.
Kdy otevřel Bob ten balíček?
Doma asi ne. Emma viděla, jak obálku dává do cestovní
brašny, aby ji zaručeně nezapomněl doma. Žlutooký a
hnědovlasý mu pak obrátili dům vzhůru nohama, něco
hledali a nenašli. V tom případě můžu vyjít z předpokladu,
76
reasonable to suppose that he had set off from home with
the envelope intact.
He had had all day at Kempton races. Time enough if
he'd urgently wanted to open it: but if he'd felt like that,
he'd already had it available all night.
Not much time at Heathrow between arriving from Kempton and boarding the aeroplane. Hardly the opportunity
for an impulsive bit of snooping.
He had turned up at Gunnar Holth's an hour or so later
than expected. So he could have done his lethal bit of
nosey-parkering either on the flight or in the first hour
after he'd landed. On the flight, I thought, was most likely
of all. A couple of drinks under his belt, an hour or so to
while away, and a packet of blue pictures temptingly to
hand. Open the packet and see… what?
Suppose he had had perhaps half an hour before landing
to come up with the idea of demanding a larger freight
fee. Suppose he took something out of the envelope and
hid it… where had he hidden it?
Not in his pockets or his overnight bag. Perhaps in his
saddle, but doubtful, because for one thing his racing saddle was tiny, and for another he'd ridden three races on it
the following day.
Not in his helmet, no papers or photographs lurked inside
the padded headband.
Which left one unaccounted-for hour, during which he
could have left any object at the reception desk of any
hotel in Oslo, with a request to keep it for him until he
returned. In one hour he could have hidden something
anywhere.
I sighed. It was hopeless.
I stood up, stretched, unpacked a few things, undressed,
brushed my teeth.
Bob's helmet lay on my bed. I picked it up and dangled it
by the chin strap as I pulled back the quilt and pushed up
the pillows as a back-rest for reading before sleep. Sitting
between the sheets I turned the helmet idly over in my
hands, scarcely looking at it, thinking about Bob and the
last day he'd worn it.
I thought seriously about wearing it myself to Ovrevoll to
protect my head, and buying a bullet-proof vest besides. I
thought ungenerous thoughts about Emma's husband
because I too could still die for what he'd done.
No papers. No photographs. I pulled the soft black padding out again. Nothing, still nothing tucked behind it.
In the crown there was just the small round centrepiece
of black-covered padding suspended by straps fixed into
the shell itself. A marvellous piece of engineering, designed to prevent a man falling on his nut at thirty miles
an hour off a galloping horse from bashing his skull in.
The central suspended piece of padding shielded the top
of the head and stopped it crashing into the shell itself at
concussion speed.
Underneath the central piece of padding there was no
room at all for any papers or photographs or anything out
of magazine-sized packets. I put my hand below it, just to
make sure.
And there, in the roof of his helmet, Bob had left the key.
Literally, the key.
I felt it there with complete disbelief.
Fixed to the hard outer casing by two crossed strips of
sellotape, unseen until one deliberately pushed the central
piece of padding sideways out of position, was a key.
I unstuck it from the helmet and pulled off the sticky
tape. It was a yale type key, but with a small black tag
bonded on instead of the usual round metal thumb plate.
A small white number, C14, was stamped on the black
plastic on the side which had been against the helmet's
wall. The key itself, at first, second, third glance, had
been unnoticeable: and Bob certainly could have ridden
že když odjížděl z domova, v obálce nic nechybělo.
Strávil celý den na dostizích v Kemptonu. Pokud byl
zvědavý, měl v Kemptonu dost času na to, aby se do
obálky podíval. Na druhé straně, pokud byl hodně
zvědavý, mohl se podívat už doma, měl na to celou noc.
Na letišti po příjezdu z Kemptonu před odletem do
Norska mnoho času neměl, těžko předpokládat, že by se
právě tam snažil něco vyčenichat.
Ke Gunnaru Holtovi přijel o hodinu později, možná o víc.
Mohl tedy čenichat během letu nebo první hodinu po
příletu. Nejpravděpodobnější bylo, že si obálku prohlédl
během letu. Určitě vypil nejmíň dvě skleničky, aby mu
rychleji ubíhal čas, a obálku se svůdnými obrázky měl po
ruce. Otevřel balíček a uviděl… Co uviděl?
Co když měl tak půl hodiny před přistáním na to, aby ho
napadlo, že by mohl za přepravu balíčku žádat větší
odměnu? Co když z balíčku něco vyndal a schoval to…
Kam to schoval?
V kapsách ani v zavazadle se nic nenašlo. Mohl to něco
schovat do sedla, i když to bylo nepravděpodobné,
protože to bylo lehké závodní sedlo. Ostatně, následující
den absolvoval v onom sedle tři dostihy.
V helmě taky nic nebylo, žádné papíry, žádné fotografie.
Zbývala hodina, během které měl možnost něco někde
uložit, kdekoliv, u kterékoli hotelové recepce v Oslo mohl
požádat, aby mu něco na čas uschovali. Během jedné
hodiny mohl schovat cokoli kdekoli.
Povzdechl jsem si. Bylo to beznadějné.
Vstal jsem, protáhl se, nějaké věci jsem si vybalil, svlékl
se a vyčistil si zuby.
Bobova helma ležela na posteli. Vzal jsem ji za řemínek,
když jsem odhrnoval pokrývku a natřásal polštář, abych
se o něj mohl opřít, až si v posteli budu před spaním číst.
Vlezl jsem pod deku a hrál si roztržitě s helmou. Ani jsem
se přitom na ni nedíval. Myslel jsem na Boba a na ten
poslední den, kdy ji měl na hlavě.
Taky jsem zcela vážně uvažoval o tom, že si helmu na
závodišti Ovrevoll vezmu na hlavu a pod bundu si obléknu
neprůstřelnou vestu. Nevzpomínal jsem na Emmina muže
v dobrém, protože to, co udělal, ať už to bylo cokoli, mne
mohlo stát život.
Žádné papíry, žádné fotografie. Odhrnul jsem ještě
jednou měkkou podšívku. Nic za ní nebylo zastrčené.
Ve středu klenby byl černý, okrouhlý kousek kůže,
zavěšený na tenkých kožených řemíncích. Skvělá
konstrukce, chránící mozek jezdce při pádu z koně
cválajícího rychlostí bezmála padesát kilometrů za hodinu.
Pod oním kouskem kůže nebylo dost místa na papíry
nebo fotografie, ale já pro jistotu pod ním zapátral prsty.
Tam, v klenbě helmy, schoval Bob klíček.
Opravdový klíček.
Nevěřícně jsem ho ohmatával.
Byl přílepený dvěma proužky lepicí pásky, a pokud člověk
kožené kolečko neodsunul, nebyl vidět.
Klíček jsem odlepil a stáhl z něj lepicí pásku. Byl to
obyčejný, malý patentní klíč, nahoře potažený černou
plastickou hmotou, na které bylo bíle vyraženo C 14. Klíč,
dokud byl přilepený, skutečně nebylo vidět a Bobovi při
jízdě nijak nemohl překážet. Byl bezpečně připevněný na
šikovném místě.
77
his races with it firmly and invisibly in place.
It looked like a locker key. Very like those from the leftluggage lockers of any big airport or railway station in the
world. Nothing at all to show to which city, country or
continent it belonged.
I thought.
If the key had been in the package, one would have expected it to be of extreme importance. Vital enough to be
worth dragging the pond for, when it was found to be
missing. Or searching for at once in the house in England.
The men searching the house in England had specifically
mentioned papers. They had been looking for papers, not
a key.
So suppose Bob had left the papers somewhere in a
locker, and this was the key to it.
Much easier. It cut out New York, Nairobi and outer Mongolia and narrowed the search to most of southern England or anywhere in Oslo.
The harmless looking little key promised to be everything
I needed. I closed my hand over it, with an illogical instinct to hide it, to keep it safe.
Bob too must have felt like that. The care with which he'd
hidden it revealed the strength of his instinct. And he
hadn't known at the time how true that instinct had been.
Smiling at myself I nevertheless followed his example.
There was in my suitcase a fresh unopened dressing for
the cut on my chest, thoughtfully provided by Charles
Stirling in case I needed it: but since the intermittent
throbbing had faded to an intermittent itch, I'd left his
original handiwork undisturbed.
Laying the key on the bedside table I pulled off the old
dressing to take a look: and dark, dry and healthy, the slit
was healing fast.
I fetched the new plaster and stuck it on, with Bob
Sherman's precious key snug inside it against my skin.
Klíč vypadal, jako by nejspíš patřil k nějaké skříňce,
takové, jaké bývají na velkých letištích nebo na nádražích
na celém světě. Těžko hádat, z kterého města, které
země, kterého světadílu pochází.
Přemýšlel jsem.
Pokud klíč pochází z oné zásilky, je nepochybně velmi
důležitý, dokonce natolik důležitý, že se pro něj vyplatilo
prohledat rybník. Že se vyplatilo prohledat jeden
londýnský dům.
Jenže ti dva chlapi v Londýně hledali papíry, dokumenty,
sami to řekli, nehledali klíček.
Co když Bob uložil zásilku někde do úschovní skříňky a
klíč k té skříňce patří?
Tahle teorie je schůdnější. Nepřichází v úvahu ani New
York, ani Nairobi, ani Mongolsko. Stačí hledat v
omezeném okruhu, v jižní Anglii a v Oslo.
Doufal jsem, že nevinně vyhlížející klíček splní všechny
mé naděje. Sevřel jsem ho v dlani. Podvědomě a
nelogicky jsem se ho snažil skryt.
Bob měl jistě taky nutkání najít pro klíč bezpečný úkryt,
to bylo vidět z toho, jakou péči tomu věnovál. A to netušil,
nemohl tušit, jak dobře dělá.
Usmál jsem se a zachoval se jako Bob.
Měl jsem v zavazadle rezervní náplast na zašitou ránu na
prsou, dal mi ji prozíravě Charles Stirling. V ráně však
mezitím přestalo cukat, už jen svědila, a proto nebylo
třeba původní náplast měnit.
Položil jsem klíč na noční stolek a podíval se pod starou
náplast. Rána vypadala dobře, byla klidná a suchá, rychle
se hojila.
Sáhl jsem pro náhradní náplast a přilepil si ji i s klíčkem
na tělo. Klíček mi těsně přiléhal na kůži.
13
13
Erik came to breakfast looking almost as depressed as
the freezing wet day outside. He brought two plates
heaped like the Matterhorn over from the buffet, sat opposite me, and toyed with the foothills.
"Did you sleep well?" he asked.
"No."
"Nor did I. Kept hearing the bang of that bloody bomb."
He looked at the smoked fish I had acquired before his
arrival. "Aren't you eating?"
"Not madly hungry."
He raised a grin. "The condemned man syndrome?"
"Thanks."
He sighed, adjusted his mind to the task and began proving his stomach was as big as his eyes. When both plates
were empty of all but a trace of oil and six dorsal fins he
patted his mouth with a napkin and resurfaced to the
dangerous Sunday.
"Are you seriously going to the races?" he said.
"Don't know yet."
"I didn't bring Odin today. Left him with a neighbour." He
drank his coffee. "I hired a bigger Volvo. A fast one.
Here's the bill." He dug in his pocket and produced a receipt.
I took out my wallet and paid him. He didn't say leave it
until later.
A party of English racing people came into the restaurant
in ones and twos and sat together at a table near the window. I knew most of them: a top amateur jump rider, a
pro from the Flat, an assistant trainer, an owner and his
wife. When they'd chosen their food and begun to eat I
drifted over to them and pulled up a chair.
Když se Erik dostavil na snídani, byl stejně zachmuřený
jak ono mrazivé, sychravé ráno. Přinesl si od bufetu dva
talíře, bohatě navršené jako Matterhorn, sedl si proti mně
a začal pomalu z těch kopců jídla uždibovat.
"Vyspal jste se dobře?" zeptal se mne.
"Ne."
"Já taky ne. Pořád jako bych slyšel bouchnout tu
proklatou bombu." Zadíval se na uzenou rybu, kterou
jsem si pfinesl před jeho příchodem. "Vy nebudete jíst?"
"Ne že bych měl zvláštní hlad."
Ušklíbl se. "Syndrom odsouzence."
"Nechte si to!"
Povzdechl si, soustředil se na přítomnost a vzápětí mi
dokázal, že má žaludek stejně velký jak oči. Když
vyprázdnil oba talíře, že na nich zbylo jen trochu oleje a
šest rybích koster, otřel si ubrouskem ústa a vrátil se na
zem, do neděle plné rizika.
"Chcete vážně jet na dostihy?" zeptal se.
"Ještě jsem se nerozhodl."
"Odina jsem dnes s sebou nevzal, nechal jsem ho u
souseda." Napil se kávy. "Najal jsem si větší volvo,
rychlejší. Tady je účet." Vyndal z kapsy potvrzení.
"Hi," they said. "How's things?"
Things, meaning mostly their chances that afternoon,
Vytáhl jsem náprsní tašku a zaplatil mu. Neřekl, že to
nespěchá.
Do restaurace se po jednom a po dvou trousili lidé od
anglických dostihů a sesedli se u jednoho stolu u okna.
Většinu z nich jsem znal: jeden z nejlepších amatérských
jezdců steeplu, jeden profesionální rovinový jezdec, jeden
asistent trenéra, jeden majitel s paní. Když si vybrali jídlo
a usadili se, pomalu jsem k nim přešel a přitáhl si židli k
jejich stolu.
"Vítejte," řekli. "Tak jak to vypadá?"
Mysleli tím své šance na odpoledne. V klidu a pohodě
78
were relaxedly discussed, and after a while I asked the
question I had joined them for,
"Remember the weekend Bob Sherman disappeared? Did
any of you happen to come over with him on the same
flight?"
The top amateur rider had. Glory be.
"Did you sit next to each other?"
He explained delicately that he had travelled first class,
Bob tourist.
"But," he said, "I gave him a lift into Oslo in my taxi."
"Where did you drop him?"
"Oh… here. I was staying here, but he was going on to
that trainer feller he rode for. He thanked me for the
ride… and I think he said he would catch the Lijordet tram
if there was one. Anyway, I remember him standing on
the pavement with his bag and saddle and stuff. But does
it matter? After all, he rode next day, all right."
"Was the flight on time?"
"Don't remember that it wasn't."
I asked a few more questions, but the amateur remembered nothing else of much significance.
"Thanks anyway," I said.
"Hope you get whoever did it," he said. He smiled. "I expect you will."
If he didn't get me, I thought with a twinge, and went
back to collect Erik.
"Where first?"
"All the railway stations."
"All the what?"
"The nearest railway station," I amended.
"Whatever for?"
"I want a time-table."
"They have them here at the hotel desk."
I grinned at him. "Which is the nearest station?"
He said doubtfully, "The Ostbanen, I suppose."
"Off we go, then."
He shook his head in exasperation, but off we went.
From the Ostbanen, I discovered, trains ran through Gol
on the line to Bergen. Trains ran also to Lillehammer,
Trondheim, and the Arctic circle. Ostbanen was the main
long-distance terminus in Oslo.
It had left-luggage lockers and it even had a C14. But the
locker was empty, the key was in the open door, and the
tag was different.
I took time-tables which included Gol, where Mikkel
Sandvik's school was.
One never knew.
"What now?" Erik said.
"The other railway stations," I said, and we went there,
but without finding any matching black tags.
"Where else would you find lockers like those?"
"Besides railway stations? At the airport. In factories, offices, schools. Lots of places."
"Available to a foreign traveller at eight thirty on a Saturday evening."
"Ah… Fornebu. Where else?" Where else indeed. "Shall
we go there?"
"Later," I said. "After Sven Wangen."
Erik objected. "He lives in the opposite direction, further
out than the racecourse."
"All the same," I said. "Sven Wangen first."
"You're the boss."
He looked carefully several times in the driving mirror as
we set off, but said he was sure we were not being followed. I believed him. Nothing could have stayed with Erik
when he was really trying.
"Tell me about Sven Wangen," I said.
He pursed his mouth in much the same disapproving way
that Arne had.
"His father was a collaborator," he said.
jsme to spolu probrali. Teprve po chvíli jsem jim položil
otázku, kvůli které jsem se k nim připojil.
"Vzpomínáte si na ten den, kdy zmizel Bob Sherman?
Neletěl s ním tehdy někdo z vás?"
Slavný jezdec amatér s ním letěl. Sláva!
"Seděli jste vedle sebe?"
Taktně mi vysvětlil, že Bob letěl turistickou třídou,
zatímco on první.
"Svezl se ale z letiště do města se mnou, taxíkem,"
dodal.
"Kde jste ho vysadil?"
"Já… Tady, byl jsem tu ubytovaný, ale Bob jel k tomu
trenérovi, co pro něho jezdil. Poděkoval za svezení… pak…
myslím, že mluvil o tom, že chce jet tramvají, pokud
nějaká pojede. Ano, vzpomínám si, jak stál s taškou a
sedlem na chodníku a čekal. K čemu to je? Přece byl
druhý den v pořádku, startoval."
"Přiletělo vaše letadlo včas?"
"Nevzpomínám si, že by mělo zpoždění."
Ještě jsem mu položil několik otázek, ale nic důležitého
jsem se už od něho nedozvěděl.
"Stejně vám děkuju," řekl jsem.
"Doufám, že toho člověka, co to udělal, dostanete."
Usmál se. "Jsem si skoro jistý, že ho dostanete."
Pokud on nedostane dřív mne, pomyslel jsem si s
nepříjemným zamrazením. Vrátil jsem se pro Erika.
"Tak kam teď?" zeptal se.
"Na všechna nádraží."
"Kam?"
"Na nejbližší nádraží," opravil jsem se.
"Probůh proč?"
"Chci jízdní řád."
"Ten mají tady, v recepci."
Ušklíbl jsem se na něho. "Které nádraží je nejblíž?"
"Asi Ostbanen," řekl váhavě.
"Tak jedeme."
Potřásl bezmocně hlavou. Vyjeli jsme.
Zjistil jsem, že vlaky z Ostbanenu jezdí do Bergenu přes
Gol. Z téhož nádraží jezdí vlaky do Lillehammeru,
Trondheimu a k polárnímu kruhu. Ostbanen je v Oslo
hlavní nádraží pro dálkové vlaky.
Byly tam úschovní skříňky, dokonce i skříňka označená C
14, ale otevřená, s klíčem v zámku. Klíč vypadal jinak než
ten můj.
Vyzvedl jsem si jízdní řády, včetně jízdního řádu do Golu,
kde chodil Mikkel Sandvik do školy.
Člověk nikdy neví, co se může hodit.
"Co teď?" zeptal se Erik.
"Další nádraží." Objeli jsme všechna, ale nikde neměli
černě lemované klíče od skříněk.
"Kde by jetě mohly být úschovní skříňky jako tyhle?"
zeptal jsem se.
"Myslíte kde jinde než na nádraží? Na letišti. V továrnách,
kancelářích, ve školách, na spoustě míst."
"Myslím takové, ke kterým by se dostal cizinec v sobotu
v půl deváté večer."
"Nejspíš na letišti, na Fornebu. Kde jinde?" Pravda, kde
jinde. "Chcete tam jet?"
"Později. Nejdřív zajedeme ke Svenu Wangenovi."
"Vy jste šéf."
Několikrát se opatrně zadíval do zpětného zrcátka. Pak
mne ubezpečil, že nás určitě nikdo nesleduje. Věřil jsem
mu, nikdo mu nemohl stačit, když si dal záležet.
"Povězte mi něco o Svenu Wangenovi," požádal jsem ho.
Našpulil kriticky rty, skoro jako Arne.
"Jeho otec byl kolaborant," prohlásil.
79
"And no one forgets it?"
He sniffed. "Officially, the past is past. But after the war,
the collaborators didn't thrive. If some town wanted a
bridge built or a school, for instance, it would happen that
an architect or a builder who had worked well with the
Nazis would just not be the one to get the contract."
"But Sven Wangen's father was already rich… from shipping."
He looked at me sideways while taking a sharp turn to
the left and missed a lamp post by millimetres.
"Arne Kristiansen told me," I said.
"Inherited wealth is immoral," Erik said. "All estates
should be distributed among the masses."
"Especially the estates of collaborators?"
He grinned. "I suppose so."
"Was the father like the son?" I asked.
Erik shook his head.
"A hard-headed greedy businessman. He made a lot of
money out of the Nazis."
"Surely that was patriotic of him?"
Erik wouldn't have it.
"He did nothing for his fellow-countrymen. He made
money only for himself."
"The father destroyed the son," I said.
"Destroyed him?" He shook his head. "Sven Wangen is
an overpowering boor who always gets his way. He's nowhere near destroyed."
"He's an empty person. Because of his father, I shouldn't
think he ever had a chance to be normally liked, and people who are spurned for no fault of their own can become
terribly aggressive."
He thought it over. "Guess you may be right. But I still
don't like him."
Sven Wangen lived in the style to which he had been
born in a huge country house built mostly of wood, partly
of stone. Even on a cold wet early winter morning it
looked neat, clean and prosperous. Everything growing
was sharply clipped into geometric precision, a regimentation totally uncongenial to Erik's casual, generous and
untidy mind. He stared around in distaste, his giveeverything-to-the-masses expression much in evidence.
"All this for two people," he said. "It's wrong."
The place oppressed me as well, but for a different reason. There were too many windows all looking with black
eyes towards the car. If I got out and stood away from its
protection I would be a sitting target for anyone in that
house with a gun.
Erik got out of the car. I had to force myself to follow
him. And of course, no one shot. If I'd really thought they
would I wouldn't have gone. But it was one thing telling
myself that Sven Wangen wasn't going to kill me on his
own doorstep and another getting my nerves to believe it.
Something, I thought grimly, was going to have to be
done about those stupid nerves, or I'd never complete the
Course.
A middle-aged woman came to open the front door and
show me down the hall to a small sitting-room with windows facing the drive. Through them I could see Erik pacing up and down in the rain radiating Marxist disapproval
and stamping the undeserving bourgeoisie into the gravel
with each crunch of his heel.
Sven Wangen strolled into the room eating a sugary pastry and staring with cold eyes down from a great height.
"I'd forgotten you were coming," he said. "Have you
solved everything yet?" A slight sneer. No friendliness.
"Not everything."
A small bad-tempered flash in the supercilious eyes.
"I've nothing to tell you. You are wasting your time."
They'd all told me that, and they were all mistaken.
"A na to se nezapomíná?"
"Teoreticky je minulost minulost. Po válce to ale
kolaboranti neměli lehké. Když třeba některé město
stavělo školu nebo most, bylo běžné, že architekt nebo
stavitel, který předtím spolupracoval s Němci, neměl šanci
získat smlouvu."
"Otec Svena Wangena byl přece tak jako tak bohatý…
jako rejdař."
Úkosem se na mne zadíval a zahnul doleva tak ostře, že
minul poulíční lampu jen o vizitku.
"Vím to od Arneho Kristiansena," dodal jsem.
"Zděděné bohatství je nemravné," řekl Erik. "Všechen
majetek by se měl rozdělit mezi lid."
"Zvláště pak majetek kolaborantů, že?"
Ušklíbl se. "Asi jo."
"Byli si otec a syn podobní?" zeptal jsem se.
Erik potřásl hlavou.
"Jeho otec byl tvrdý, hrabivý obchodník. Nadělal za
nacistů spoustu peněz."
"Když o ně obral nacisty, tak je to snad přímo
vlastenecké, ne?"
Erikovi se to vůbec nezdálo.
"Pro svoje spoluobčany neudělal nic. Ty prachy hrabal jen
pro sebe."
"Takže otec zničil syna."
"Že ho zničil?" Zavrtěl hlavou. "Sven Wangen je
domýšlivý hulvát, který vždy dosáhne toho, co chce. Ten
má daleko do toho, že by byl zničený."
"Jako člověk je prázdný. Vinou svého otce neměl nikdy
šanci si lidi získat, a pokud se někdo setkává s
nepřátelstvím nezaslouženě, většinou se zatvrdí a chová
se útočně."
Zamyslel se. "Možná máte pravdu. Stejně ho ale nemám
rád."
Sven Wangen žil takovým životem, do jakého se narodil.
Bydlel mimo město, v obrovském domě postaveném z
kamene a ze dřeva. Dům vypadal hezky a blahobytně i v
tom studeném, vlhkém ránu. Všechny keře byly
zastříhané s geometrickou přesností, všechno vzorně
uspořádané, v přímém rozporu s Erikovou bezprostřední,
velkorysou a rozevlátou povahou. Díval se kolem sebe s
nelibostí, ze které přímo vyzařovalo: 'To všechno by mělo
patřit všemu lidu.'
"Tak tady prosím bydlí jen dva lidé. To není správné."
Taky se mi tam nelíbilo, ale ze zcela jiných důvodů,
nelíbila se mi početná okna, černě hledící na naše auto.
Pokud někdo v domě má pušku, vystoupím-li z vozu, budu
snadná kořist, pomyslel jsem si.
Erik vystoupil a já se musel přimět, abych taky vystoupil.
Nikdo samozřejmě nevystřelil. Kdybych opravdu očekával,
že by někdo střílet mohl, nejezdil bych tam. Říkat si, že by
mne Sven Wangen nezastřelil na svém vlastním prahu,
bylo snadné, uvěřít tomu bylo těžší. Budu muset s těmi
nervy něco udělat, říkal jsem si zachmuřeně, jinak to do
konce nedotáhnu.
Otevřela mi paní středního věku a zavedla mne halou do
malého obývacího pokoje. Z oken bylo vidět na
příjezdovou cestu, kde Erik přecházel zachmuřeně sem a
tam a vyzařoval marxistický odpor k bohatství. Dupal,
jako by každým krokem zašlapával pohrdané buržuje do
země.
Sven Wangen vešel do místnosti, v ruce sladký koláč.
Díval se na mne z výšky, mrazivým pohledem.
"Úplně mi vypadlo z hlavy, že máte přijít," řekl. "Tak co,
už jste to všechno vyřešil?" Neřekl to přátelsky, ale s
ironií.
"Všechno ne."
V přezíravých očích mu bleskla nelibost.
"Nemám, co bych vám řekl. Zbytečně maříte čas."
To mi řekli všichni a všichni se pletli.
80
Without a hat, Sven Wangen was revealed as going prematurely bald, the russet hair as thick as ever round the
back and sides, but almost as thin as Erik's on top. He
took a large sticky bite, chewed, swallowed: added another fraction to his overweight.
"The last day Bob Sherman rode for you, did he say anything unexpected?"
"No, he did not." He hadn't bothered to think about it.
"Did you take him for a drink to celebrate the winner he
rode for you?"
"Certainly not." He started another mouthful.
"Did you talk to him at all… either before or after the
race?"
He chewed. Swallowed. Looked closely at the pastry,
prospecting the next area.
"In the parade ring, I gave him his orders. I told him I
expected better than he'd just done for Rolf Torp. He said
he understood."
Bite. Munch. Swallow.
"After the race, he unsaddled the horse and went to
weigh in. I didn't see him again."
"While he was unsaddling, did he tell you how the mare
had run?"
"No. I was telling Holth she needed a good thrashing to
quieten her down. Holth disagreed. I didn't speak to
Sherman."
"Didn't you congratulate him?" I asked curiously.
"No."
"Do you wish you had?"
"Why should I?"
You might need to eat less, I thought, but refrained from
saying so. His psychological hang-ups weren't in this instance my affair.
"Did he mention delivering a package which he had
brought from England?"
"No."
He stuffed the rest of the gooey goody into his mouth
and had difficulty closing his lips.
"Did you ask him to ride the mare next time he came?"
He stared, then spoke round the dough and currants.
"He didn't come again."
"I mean, that last day, did you ask him to ride for you
again?"
"Oh. No." He shrugged. "Holth always engages the jockeys. I just say who I want."
"You never telephoned to Sherman in England personally
to discuss his rides for you?"
"Certainly not."
"Some owners do talk to their jockeys," I said.
"I pay Holth to do that sort of thing."
What a lot you miss, I thought. Poor fat unloved deprived
rich young man. I thanked him for his time and went back
to Erik. Sven Wangen watched us through the window,
licking the sugar off his fingers.
"Well?" Erik said.
"He might have issued the orders, but he never killed
anyone himself."
Erik grunted as he started the hired Volvo towards the
gate. "Where now?"
"You're wet," I said. "Why did you stay out in the rain?"
He was almost embarrassed.
"Oh… I thought I'd hear you better if you yelled."
We went in silence for five miles down the road and then
he pulled up at a fork.
"You'll have to decide here," he said. "That way to
Ovrevoll, and that way to the airport. The racecourse is
much nearer."
"The airport."
Teď, když neměl na hlavě klobouk, bylo vidět, že Sven
Wangen předčasně ztrácí vlasy. Vzadu a po stranách měl
narezlé vlasy husté, ale na temeni prořídlé skoro jako
Erik. Kousl do drobivého, lepkavého koláče, chvíli
přežvykoval, polkl. Zase o něco přibral na váze.
"Ten poslední den, když pro vás Bob Sherman jel, neřekl
nic překvapivého?"
"Ne, neřekl." Ani se nenamáhal přemýšlet.
"Pozval jste ho na skleničku na oslavu vítězství v sedle
vašeho koně?"
"Jistěže ne." Další sousto koláče.
"Mluvil jste s ním vůbec… před dostihem nebo po
dostihu?"
Kousal. Polykal. Zadíval se na koláč a vyhlížel další
sousto.
"Mluvil jsem s ním v padoku. Dal jsem mu pokyny. Řekl
jsem mu, že od něho očekávám lepší výkon, než jaký
předvedl v sedle koně Rolfa Torpa. Řekl, že mu to je
jasné."
Další sousto.
"Po dostihu odsedlal a šel na váhu. Pak už jsem ho
neviděl."
"Řekl vám při odsedlávání, jak klisna běžela?"
"Ne. Já právě říkal Holtovi, že by měla dostat přes zadek,
aby se trochu zklidnila a Holt mi oponoval. Se Shermanem
jsem nemluvil."
"To jste mu ani neblahopřál?" zeptal jsem se zvědavě.
"Ne."
"Nemrzí vás to teď?"
"Proč by mě to mělo mrzet?"
Měl bys míň jíst, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to
samozřejmě neřekl. Jeho psychologické problémy do mé
agendy nepatřily.
"Nezmínil se o nějaké zásilce z Anglie, kterou měl
doručit?"
"Ne."
Nacpal si do úst zbytek koláče.
"Požádal jste ho, aby pro vás zase jel, až přijede do
Norska?"
Upřeně se na mne zadíval a promluvil s plnými ústy, mezi
drobky těsta a rozinek.
"Už nepřijel."
"Myslel jsem… ten poslední den… neřekl jste mu, aby pro
vás zase někdy jel?"
"Ne, to ne." Pokrčil rameny. "Jezdce vždy najímá Holt.
Podle mých instrukcí samozřejmě."
"Vy jste sám Shermana nikdy do Anglie nevolal, abyste
se s ním domluvil o jízdách?"
"Jistěže ne."
"Někteří majitelé s jezdci komunikují."
"Od toho platím Holta."
Nevíš, o co přicházíš, pomyslel jsem si. Chudák tlustý,
bohatý a nemilovaný mladý muž. Poděkoval jsem mu za
to, že mi věnoval svůj čas a šel jsem za Erikem. Sven
Wangen se na nás díval oknem. Olizoval si ulepené prsty.
"Tak co?" řekl Erik.
"Byl by schopný vydat pokyn, ale sám určitě nikdy nikoho
nezabil."
Erik zamručel a zamířil pronajatým volvem k bráně.
"Kam teď?"
"Jste celý promoklý. Proč jste chodil v tom mokru?"
Zatvářil se rozpačitě.
"Já… přišlo mi, že vás venku spíš uslyším, kdybyste
křičel."
Pak jsme jeli mlčky asi tři kilometry, až ke křižovatce,
kde zabrzdil.
"Tady se budete muset rozhodnout," řekl. "Tamhle se
jede směrem na Ovrevoll, tamhle na letiště. Závodiště je
blíž."
"Jedeme na letiště."
81
"Right."
He blasted off down the road to Fornebu as if trying to fly
there.
"Mind we aren't followed," I said.
"You're joking."
The thirty mile journey, from one side of Oslo to the
other, took just over half an hour.
No one followed.
C14 was locked and C13 next to it had a key in its door
with a black tag, just the same. Both were large lockers in
the bottom row of a three-high tier.
Erik, who had allotted himself full bodyguard status,
stood at my elbow and peered at the ranks of metal
doors.
"Are these the lot you're looking for?"
I nodded. "I think so."
"What do we do now, then?"
"We walk around for a bit to make sure there's no one
here we know."
"A sensible idea."
We walked around and stood in corners to watch, but as
far as I could see every person in the airport was a complete stranger. Drifting gently back to the lockers, Erik
stood stalwartly with his back to C13 and looked ready to
repel boarders while I inconspicuously fished out the hidden key and tried it in the lock next door.
The right key, no mistake. The locker door swung open
revealing a space big enough for two large suitcases: and
on the scratched metal floor, looking lost and inappropriate, lay a folded piece of paper.
I bent down, picked it up, and tucked it into my inside
jacket pocket.
"See anyone?" I asked Erik, straightening again.
"Not a soul we know."
"Let's grab some coffee."
"What about the locker?"
I looked down at C14 with its key in the lock and its door
open.
"We don't need it any more."
Erik steered us to the airport buffet and bought coffee for
both of us and a couple of open sandwiches for himself.
We sat at a plastic topped table amid travellers with untidy hand luggage and children running about doing what
they were told not to, and with an almost fluttery feeling
of expectation I took out the paper Bob Sherman had left.
I had supposed it would prove to be a base for blackmail:
incriminating letters or photographs no one dared show
his wife. But it proved to be neither of those things. It
proved to be something I didn't recognise at all.
For one thing, the paper was thinner than I had at first
supposed, and only seemed to be thick because it was
folded several times. Unfolded, it turned out to be a strip
six inches across but nearly three feet long, and it was
divided into three columns which were intended to be read
downwards. One could not, however, actually read them,
as each inch and a half wide column seemed to be composed of variously shaded blocks and squares, not letters
or figures. Down the long left-hand edge of the paper
were numbers at regular intervals, starting with 3 at the
top and ending with 14 at the bottom. Across the top in
hand-written capitals was a single heading: Data Summary.
I refolded the strip and put it back in my pocket.
"What is it?" Erik asked.
I shook my head. "Don't know."
He stirred his coffee. "Knut will find out."
I considered that and didn't especially like it.
"No," I said. "This paper came from England. I think I'll
take it back there to find out what it is."
"It's Knut's case," he said with a certain amount of quiet
"Dobře."
Odpálil směrem na Fornebu, jako by se chtěl vznést do
vzduchu a na letiště doletět.
"Dívejte se, jestli nás nikdo nesleduje," řekl jsem.
"To snad nemyslíte vážně."
Padesát kilometrů z jednoho konce Oslo na druhý jsme
ujeli za půl hodiny.
Nikdo nás nesledoval.
Skříňka C 14 byla zamčená a skříňka C 13 otevřená, v
zámku černě lemovaný klíček. Obě velké skřínky byly v
nejspodnější řadě ze tří.
Erik už se choval jako skutečný člen ostrahy, stál po
mém boku a rozhlížel se kolem, po řadách plechových
dvířek.
"To jsou ty, co jste hledal?" zeptal se.
Přikývl jsem. "Myslím že ano."
"Co tedy uděláme?"
"Trochu se tu napřed projdeme a podíváme se, jestli tu
není někdo známý."
Prošli jsme se, občas postáli v koutě, rozhlíželi se, ale
všechny tváře se nám zdály neznámé. Vrátili jsme se
zvolna ke skříňkám a Erik se udatně postavil zády k C 13,
připravený odrazit útočníky. Já mezitím nenápadně
vysvobodil z úkrytu klíček a zkusil ho v zámku sousední
skříňky.
Byl to správný klíč, zcela určitě. Dvířka se otevřela. Do
skříňky by se vešly dva velké kufry, ale byla prázdná, jen
na poškrábané podlážce ležel poskládaný papír. Vypadal
nepatřičně a opuštěně.
Sáhl jsem pro něj a strčil si ho do vnitřní kapsy saka.
"Viděl jste někoho?" zeptal jsem se Erika, když jsem se
narovnal.
"Ani živou duši, tedy nikoho, koho bychom znali."
"Tak jdeme na kafe."
"A co s tou skříňkou?"
Zadíval jsem se na prázdnou C 14 s klíčkem v zámku
otevřených dvířek.
"Už ji nepotřebujeme."
Erik mne zavedl do letištního bufetu a objednal nám
oběma kávu a sobě chlebíčky. Seděli jsme u stolku s
deskou z umělé hmoty, všude kolem cestovatelé s
neúpravně vyhlížejícími příručními zavazadly, pobíhající
děti, provádějící přesně to, co měly zakázáno. Skoro
rozechvěle jsem vytáhl z kapsy papír, který po sobě
zanechal Bob Sherman.
Myslel jsem, že bude obsahovat něco, čím by bylo možné
někoho vydírat, nějaké dopisy, fotografie, něco, co by si
manžel nepřál, aby jeho žena viděla. Nic takového. Bylo to
něco, z čeho jsem vůbec nebyl moudrý.
Papír byl mnohem tenčí, než jsem myslel, na první
pohled se mi zdál silnější, protože byl mnohonásobně
poskládaný. Když jsem ho rozložil, zjistil jsem, že to je
pruh široký asi patnáct centimetrů, ale skoro metr dlouhý.
Byly na něm tři svislé sloupce, které se zřejmě odečítaly
shora dolů, ale číst nešly, protože v nich nebyla ani
písmena, ani čísla, jen různě stínované obdélníky a
čtverečky. Na levém okraji papíru byla v pravidelných
vzdálenostech čísla od trojky do čtrnáctky. V záhlaví
sloupců byl stručný nadpis: Souhrn nálezů.
Pruh papíru jsem zase poskládal a vrátil do kapsy.
"Co je to?" zeptal se Erik.
Zavrtěl jsem hlavou. "Nevím."
Míchal kávu. "Knut to zjistí."
Chvíli jsem o tom uvažoval, ale nelíbilo se mi to.
Řekl jsem: "Ne. Tenhle papír je z Anglie. Dovezu ho do
Anglie a zjistím si to tam."
"Je to Knutův případ," namítl Erik trochu zarputile.
82
obstinacy.
"Mine as well." I hesitated. "Tell Knut I found the paper if
you must, but I'd rather you didn't mention it to anyone
at all. I don't want it leaking out round Oslo, and if you
tell Knut he will have to record it, and if he records it, you
never know who will see it. I'd much rather tell him myself when I get back. We can't anyway make a useful plan
of campaign until we know what we're dealing with, so
nothing can really be gained by telling him now."
He looked unconvinced, but after a while all he said was,
"Where did you find the key to the locker?"
"In Bob Sherman's helmet."
His obstinancy slowly melted to resignation.
"All right," he said. "I won't tell Knut. He could have
found the key first."
As logic it hardly stood up, but I was grateful. I looked at
my watch and said, "I can catch the two five to Heathrow."
"Right now?" He sounded surprised.
I nodded. "Don't tell anyone I've gone. I don't want any
friend of yellow eyes waiting at the other end."
He grinned. "David Cleveland? Who's he?" He stood up
and turned to go. "I'll give your regards to Odin."
I watched his untidy back depart forthwith through the
scattered crowd towards the distant exit and felt unexpectedly vulnerable without him. But nothing dire happened. I caught the flight and landed safely at Heathrow,
and after thought left my car where it was in the car park
and took myself by train to Cambridge.
Sunday evening in mid-term was as good a time as any
to beard professors in their dens, but the first one I
backed was a loser. He lectured in Computer Science: but
my Data Summary, he said, had nothing to do with computers. Why didn't I try Economics? I tried Economics who
said why didn't I try Geology.
Although it was by then getting on for ten o'clock I tried
Geology, who took one brief glance at the paper and said:
"Christ, where did you get this, they guard these things
like gold dust."
"What is it?" I asked.
"A core. A chart of a core. From a drilling. See those
numbers down the left hand side? I'd say they refer to the
depth of each section. Might be in hundreds of feet. Might
be in thousands."
"Can you tell where the drilling was done?"
He shook his head, a youngish earnest man with a mass
of reddish hair merging into an undisciplined beard.
"Could be anywhere in the world. You'd need the key to
the shadings even to guess what they were looking for."
I said in depression, "Isn't there any way of finding out
where it came from?"
"Oh Lord yes," he said cheerfully. "Depends how important it is."
"It's a long story," I said doubtfully, with a look at his
clock.
"Sleep is a waste of time," he said like a true scholar, so
I told him more or less exactly why I wanted to know.
"Have a beer?" he suggested, when I'd finished.
"Thanks."
He found two cans under a heap of uncorrected essays
and ripped off the rings.
"Cheers," he said, dispensing with a glass. "All right. You
convinced me. I'll pass you on to the people who drew
that chart."
I was astonished. "How do you know who drew it?"
He laughed. "It's like knowing a colleague's handwriting.
Any research geologist could probably tell you where that
chart came from. It's a research lab job. I'll give the man-
"Můj taky." Zaváhal jsem. "Můžete Knutovi říct, že jsem
ten papír našel, pokud si myslíte, že to je vaše povinnost,
ale byl bych mnohem radši, kdybyste o tom nemluvil s
nikým. Nerad bych, aby se to rozneslo po Oslo, a jakmile
to řeknete Knutovi, bude to muset zanést do
dokumentace a pak nebudeme vědět, kdo všechno se k té
informaci může dostat. Radši bych mu o tom řekl, až se z
Anglie vrátím. Žádnou pořádnou kampaň stejně
naplánovat nemůžeme, když nevíme, o co vlastně jde.
Když to Knutovi řeknete teď, nic se tím nezíská."
Netvářil se přesvědčeně, ale po chvíli se zeptal: "Kde jste
našel klíček od té skříňky?"
"V helmě Boba Shermana."
"Tak tedy dobře, Knutovi neřeknu nic. Měl si ten klíček
najít sám."
Mnoho logiky v tom nebylo, ale zaplať pánbůh za ty dary.
Podíval jsem se na hodinky. "Mohl bych stihnout letadlo
ve čtrnáct nula pět."
"Teď?" divil se Erik.
Příkývl jsem. "Nikomu prosím neříkejte, že jsem odjel.
Byl bych nerad, kdyby na mne v Heathrow čekal někdo se
žlutýma očima."
Ušklíbl se. "Já? Co já vím? Žádného Davida Clevelanda
neznám." Vstal k odchodu. "Vyřídím vaše pozdravy
Odinovi."
Díval jsem se za ním, jak rozevlátě odchází, a připadal
jsem si najednou bez něho tuze zranitelný. Žádné
protivenství mne ale nepotkalo. V pohodě jsem stihl
letadlo a bez úrazu přistál na Heathrow. Po zralé úvaze
jsem svůj vůz nechal tam, kde byl, na parkovišti, a odjel
vlakem do Cambridge.
Nedělní večer uprostřed semestru je vhodná doba, chce-li
člověk zastihnout profesora v jeho noře. První, na kterého
jsem vsadil, mne zklamal. Učil kybernetiku, ale můj
Souhrn nálezů mu nic neříkal, prý s počítači nemá nic
společného. Prý abych zkusil ekonomy. Zkusil jsem
ekonoma, ale ten zas ať to zkusím u geologů.
To už bylo skoro deset večer. Přece jen jsem to však u
jednoho geologa zkusil. Vrhl na mou kořist jediný pohled a
vydechl: "Proboha, kde jste k tomu přišel? Tohle se střeží
jako mobilizační plány."
"Co je to?" zeptal jsem se.
"Profil vrtu. Vidíte tady po stranách ta čísla? Řekl bych,
že určují hloubku, možná po stovkách nebo tisícovkách
stop."
"Poznáte, odkud ten vrt je?"
Zavrtěl hlavou. Mladý, vážný muž se spoustou zrzavých
vlasů přecházejících po stranách do vousů.
"To může být odkudkoli. Musel byste mít klíč k tomu
šrafování, a ještě byste hádal, odkud by to mohlo být."
Zeptal jsem se zklamaně: "Opravdu nemůžete zjistit,
odkud to je?"
"Ale ano, můžu," řekl pobaveně. "Jen bych rád věděl,
proč je to tak důležité."
"To je dlouhá historie," řekl jsem váhavě a zadíval se na
hodinky.
"Spánek je ztráta času," prohlásil, jak se na vědce sluší.
Řekl jsem mu tedy, co bylo třeba.
"Nechcete pivo?" zeptal se, když jsem skončil.
"Děkuju, dal bych si."
Vyhrabal dvě plechovky zpod nějakých korektur a otevřel
je.
"Ať žijete!" řekl a napil se přímo z plechovky. "Dobře.
Přesvědčil jste mne. Pošlu vás za lidmi, kteří to
vypracovali."
Žasl jsem. "Jak víte, kdo to vypracoval?"
Dal se do smíchu. "Poznám to, jako poznám rukopis
svého spolupracovníka. Myslím, že by skoro všichni
geologové, pracující ve výzkumu, dokázali říct, z které
83
aging director a ring in the morning and explain, and see
if he'll help you. They're awfully touchy about these
charts." He eyed it thoughtfully. "I shouldn't be surprised
if there'll be an unholy row, because from what you've
said I should think it was stolen."
The seeds of the unholy row were plain to see, next day,
on the face of Dr William Leeds, managing director of the
Wessex-Wells Research Laboratory. An impressive man,
small, calm and decisive, he looked deeply disturbed at
what I'd brought him.
"Sit down, Mr Cleveland," he said.
We sat one each side of his managerial desk.
"Tell me where you got this."
I told him. He listened intently, without interrupting. At
the end he said, "What do you want to know?"
"What this chart is about. Who could benefit from getting
hold of it, and how."
He smiled. "Fairly comprehensive."
He looked out of his big first floor office window for a
while at a row of leaf-dropping willows across a stretch of
lawn. Deep in the heart of Dorset the laboratory stood in
ancient parkland, a Victorian country residence sitting
easily beside new low flat-topped workaday workshops. Dr
Leeds' window overlooked the main artery of pathways
linking the complex, a neat finger on the pulse if ever I
saw one.
"Almost anyone could benefit from getting hold of it," he
said, "If they were unscrupulous. This chart cost perhaps
half a million pounds."
My mouth fell open. He laughed.
"Well… you have to remember that drill rigs are enormously sophisticated and expensive. You don't get a core
by digging a hole with a spade. This one…" He tapped the
paper, "is only five inches in diameter but about fourteen
thousand feet in depth. A fourteen thousand foot drilling
costs a lot of money."
"I can see," I said, "that it does."
"Of course you couldn't sell it for that, but I should think
this particular chart might be worth a hundred thousand,
if you had a market."
I asked if he would explain in more detail.
"A chart like this is information. You can always sell information illegally if you know someone ready to buy.
Well… suppose this core showed a deposit of nickel, which
it doesn't, incidentally, and you knew exactly from which
particular drilling it came, you would know whether it was
worth investing money in the drilling company, or not. For
instance, during the Poseidon nickel boom in Australia,
you'd have been able to make literally millions on the
stock market through knowing infallibly in advance which
of the dozens of prospecting companies had made the
drilling that was richest in ore."
"Good grief," I said.
"It can work the other way too," he said. "If you know
that a concession which has been expected to give a high
yield is in fact not going to be good, you can sell out while
the share price is still high."
"So it wouldn't only be people engaged in mining who
would be ready to buy such a chart."
"Certainly not. The people who make most out of the
earth probably don't know what a drill looks like."
I said, "Why sell the chart to someone else? Why not
make millions on the stock market yourself?"
He smiled. "It's much safer to be paid a lump sum into a
nice anonymous Swiss bank account than to start dealing
in shares. Any geologist dealing much in significant shares
would be detected at once."
"Do people approach geologists, asking them to sell information?"
"They do. We try to protect our geologists here by not
výzkumné laboratoře co je. Ráno zavolám řediteli,
vysvětlím mu, o co jde, a požádám ho, jestli by vám
nemohl pomoct. Jsou na tyhle věci velmi opatrní."
Zamyšleně se na papír zadíval. "Vůbec bych se nedivil,
kdyby z toho byl pěkný průšvih, protože z toho, co jste mi
tu povídal, soudím, že to někdo ukradl."
Následující den jsem první záblesk počínajícího průšvihu
vyčetl z očí pana doktora Williama Leedse, ředitele
výzkumných laboratoří Wessex-Wells. Silná osobnost.
Menší, klidný, rozhodný, vážně znepokojený tím, co jsem
mu donesl.
"Sedněte si prosím, pane Clevelande."
Sedli jsme si proti sobě u jeho velkého psacího stolu.
"Řekněte mi, jak jste k tomu papíru přišel."
Vyprávěl jsem mu to. Pozorně mne vyslechl a ani jednou
mi neskočil do řeči. Pak se zeptal: "Co chcete vědět?"
"Co to je, a kdo a jak by z toho mohl mít nějaký zisk."
Usmál se. "Stručné a jasné."
Zadíval se z okna na opadané smuteční vrby v zahradě.
Laboratoře byly v samém srdci Dorsetu, v rozlehlém
parku. Viktoriánské panské sídlo a nízké budovy laboratoří
s plochou střechou. Doktor Leeds viděl z okna na všechny
cestičky mezi budovami, jako na velitelském můstku. Měl
věru dobrý přehled.
"Z toho by mohl zbohatnout kdokoli, kdo si nedělá s
věcmi svědomí. Vyhotovení tohohle profilu stálo možná až
půl milionu liber."
Úžasem jsem pootevřel ústa. Dal se do smíchu.
"Musíte si uvědomit, že vrtné soupravy jsou dnes velmi
složité a náročné co do vybavení, a tudíž velmi nákladné.
Do takové hloubky se s lopatou a krumpáčem těžko
dostanete. Tohle…" ukázal na papír, "tahle sonda měla v
průměru jen asi pět palců, ale šla do hloubky asi čtrnácti
tisíc stop. Takového něco stojí opravdu hodně peněz."
"To je mi jasné."
"Samozřejmě, že to nikdo za takové peníze nekoupí, ale
za tenhle záznam by někdo možná takových sto tisíc
dostal, kdyby našel kupce."
Poprosil jsem ho o bližší vysvětlení.
"Jsou v tom cenné informace, a informace můžete
ilegálně zpeněžit, máte-li komu. Řekněme, že by tahle
sonda obsahovala nikl (jen mimochodem, nikl tam není),
a někdo by přesně věděl, odkud ten vrt je, věděl by tedy,
jestli má či nemá do příslušné těžební společnosti
investovat. Dejme tomu… když došlo k ohromnému
rozvoji těžby niklu v Austrálii, na burze byste vydělal
miliony, kdybyste s jistotou předem věděl, která z mnoha
těžebních společností má nejbohatší ložiska."
"Páni."
"Taky to samozřejmě platí obráceně," dodal. "Kdybyste
věděl, které naleziště platí za dobré, ale ve skutečnosti za
mnoho nestojí, prodal byste akcie dřív, než jejich cena
začne klesat."
"Takže na tomhle papíru mohl vydělat kdekdo, nemusel
to být člověk, působící v těžebním odvětví?"
"Jistěže ne. Lidé, kteří na podobných věcech nejvíc
vydělávají, v životě vrtnou soupravu neviděli."
Zeptal jsem se: "Proč to ale někdo chtěl prodat? Proč na
tom nevydělat přímo na burze?"
Usmál se. "Prodej informace je jednodušší, dostanete
peníze na ruku a uklidíte je hezky do některé diskrétní
švýcarské banky. Je to určitě snadnější, než začít hrát na
burze. Ostatně, kdyby se do takové hry pustil geolog,
přišlo by se na to hned."
"Snaží se lidé geology podplatit, aby jim informace
prodali?"
"To víte že ano. My se snažíme své pracovníky chránit
84
letting them know exactly where the material they're
working on has come from. But obviously we have not
been entirely successful." He looked bleak. "We know
from past experience that a working geologist is usually
approached by a middle man, an entrepreneur who buys
information from the research source and then sells it to a
bigger fish who operates in the world markets."
"Am I dealing with the middle man or the big fish?"
He smiled and shook his head. "Can't tell. But the middle
man, I suspect, as you found the chart so close to
source."
"What exactly do these columns mean?" I asked.
He picked up the chart and showed me.
"The first column is lithology… the composition of the
rock layers. The second is the original particle type… that
means micro and macrofossils and micrite. The third…" He
compressed his lips, clearly most upset by this one. "The
third is a fairly new and highly secret process, scanning
electron microscopy. Our clients will be particularly furious
that this finding has been leaked. They paid a mint for it.
We can stay in business here only as long as every client
remains convinced that the analysis he is paying for will
never be seen by anyone except himself."
I said, "This chart wouldn't be much use, though, without
the key to the various shadings."
"No." He thought. "If I had to guess, I'd say that this
might be used as a sort of appetiser, or a proof that the
middle man had the real goods to sell. We don't normally
make up charts in this form. This is an abbreviation. A
condensed, composite edition. Specially made."
"But would the rest of Bob Sherman's package be worth
anything without this chart?"
"Oh, sure. It depends what else was in it. A written
analysis would be just as good as a chart. If they had a
written analysis it wouldn't matter all that much if they
lost the chart."
I thanked him for his help. "Could you tell me where that
drilling was made… and what for?"
He glanced at it. "I can tell you in general just by looking
at it. But do you want to know precisely, to the half mile?"
"Please," I said.
"Then come with me."
He led me along a wide passage, through some swing
doors, and into a modern wing tacked on to the back of
the original house. We were bound, it seemed, for the
records department, but to get in there even the managing director had to announce himself to the inmates and
get the door unlocked electronically from inside.
He smiled wryly at my surprise.
"We usually pride ourselves on our security. We're going
to have a great upheaval sorting out which of our people
sold the information on this chart." A thought struck him.
"I suppose you wouldn't like to come back and work on it
yourself?"
I wouldn't have minded, but explained about the jockey
Club.
"Pity," he said.
He unerringly sorted out one particular folder from the
thousands in the filing cupboards which lined the walls. He
knew exactly which company had commissioned the
analysis, and he knew roughly from where the core had
been taken.
He turned a few pages, comparing the chart with the
notes.
"There," he said finally, pointing with his finger. "Those
are the co-ordinates you want."
I looked over his arm. Read the co-ordinates.
Read the name of the company.
I'd never heard of it.
tím, že jim nesdělujeme, odkud který vrt je. Jak se zdá,
tak se nám to moc nedaří." Zatvářil se znechuceně. "Z
minulých zkušeností víme, že se na aktivního geologa
většinou obrací takzvaný prostředník, který nakupuje
informace v laboratořích a pak je prodává velkým rybám,
které hýbají burzami."
"Co myslíte, mám co dělat s malou nebo s velkou rybou?"
Usmál se a potřásl hlavou. "Těžko říct. Nejspíš máte co
dělat s prostředníkem, protože jste tu informaci zachytil
tak blízko od jejího zdroje."
"Co vlastně znamenají ty sloupce?" zeptal jsem se.
Vzal záznam a začal mi ho popisovat.
"První sloupec je litologický… složení kamenných vrstev.
Další sloupec představuje inkluze… mikro a makrofosilie a
mikrit. Ten třetí…" Sevřel přísně rty, třetí sloupec ho trápil
nejvíc. "Tam jsou výsledky velice utajovaného nového
postupu, výzkumu hornin elektronovým scannovacím
mikroskopem. Naši klienti by zuřili, kdyby se tohle dostalo
ven. Platí za to zlatými cihlami. Můžeme přežít jedině
tehdy, když naši klienti budou mít jistotu, že výsledky,
které jim předáváme, se zaručeně nedostanou do jiných
rukou."
"Ten graf je ale k ničemu, když k němu není klíč, podle
kterého se odečítá takové to různé šrafování," namítl
jsem.
"To je pravda." Zamyslel se. "Podle mého je to jen
taková ukázka, důkaz, že prostředník skutečně má přístup
k žádaným informacím a je schopný je dodat. My tohle
většinou neděláme, tohle je zkrácená verze, stručná, ale
obsažná, zvlášť vyhotovená."
"A co to ostatní, co Bob Sherman vezl, bude to někomu k
něčemu, když nemá tohle?"
"To víte že ano. Ovšem záleží na tom, co všechno tam je.
Pokud psaný závěr, je to totéž jako tenhle grafický
výstup. V takovém případě by nikomu nemuselo vadit, že
tohle chybí."
Poděkoval jsem mu za pomoc. "Nemohl byste mi prosím
říct, odkud ten vrt je a co se v něm hledalo?" zeptal jsem
se.
"Přibližně vám to říct můžu, už na první pohled, pokud to
ale chcete vědět přesně…?"
"Rád bych."
"Tak pojďte se mnou."
Vedl mne širokou chodbou, skleněnými dveřmi do
moderní přístavby staré budovy. Pochopil jsem, že jdeme
do dokumentačního oddělení. Abychom se tam však
dostali, musel se ředitel prohlásit. Pak mu teprve příslušní
pracovníci otevřeli elektronické dveře.
Viděl, že mne to překvapilo a usmál se.
"Jsme dost pyšní na naše bezpečnostní opatření. Až
budeme zjišťovat, kdo z našich lidí tuhle informaci prodal,
vypukne pořádná bouřka." Najednou ho něco napadlo.
"Nechtěl byste se do toho vyšetřování pustit vy sám?"
Docela by mne to bavilo, ale musel jsem odmítnout a
vysvětlit, že patřím Jockey Clubu.
"Škoda," řekl.
Bez zaváhání vybral z různých šanonů z plechové
registratury jeden určitý. Registratury zaplňovaly celou
místnost. Věděl přesně, která společnost si rozbor
objednala, a věděl zhruba, z kterého vrtu je.
Chvíli
listoval.
Srovnával
souhrn
s
písemnými
poznámkami.
"Tady je to," ukázal prstem. "Tohle je ta lokalita, o
kterou vám jde."
Podíval jsem se mu přes rameno a odečetl podle
rovnoběžek a poledníků příslušné místo.
Přečetl jsem si jméno společnosti.
V životě jsem o ní neslyšel.
85
"Thank you very much," I said.
Upřímně jsem poděkoval.
14
14
I called to see Emma.
The cottage was warm and welcoming in the cold afternoon, alive with a glowing log fire and a huge vase of
bronze chrysanthemums. None of the furniture had been
replaced and the curtains were still at the cleaners, but
Emma herself during the past week had made strides.
There was at last a shade of colour in her cheeks and the
faintest of sparkles in the eyes. The pretty girl had come
back to life.
"David! How great to see you. Have a hot scone. They're
just out of the oven."
We sat in front of the fire eating the scones with butter
and jam and concentration.
"Golly, you must have been hungry," she said later, eyeing the almost empty dish. "I really made them to take
over to Grandfather." She laughed. "Guess I'd better
make some more."
"They were lovely."
What with bombs and general chasing around I had
missed a lot of meals and picked at others. With Emma,
for the first time in days, my stomach nerves felt safe
enough to encourage intake.
Zastavil jsem se u Emmy.
Bylo chladné odpoledne, ale u Emmy bylo teplo a útulně,
hezky, hezké bronzově zlaté chryzantémy, v krbu hořela
velká polena. Nový nábytek za rozbitý ještě nepořídila a
záclony byly v čistírně. Zato samotná Emma udělala za
ten týden vellrý pokrok. Tváře jí trochu zrůžověly a v
očích se objevila jiskra. Hezké děvče ožilo.
"I don't know whether to ask," she said, "but have you
found out anything about Bob?"
"Not enough." I looked at my watch. "May I use your
telephone?"
"Of course."
I called a stockbroker I knew who owned racehorses and
asked him about the share movements of the company
which had commissioned the analysis of the core.
"That's easy," he said. "About two months ago the share
price started to soar. Someone had a hot tip, bought at
the bottom and made a real packet."
"Who?" I said.
"Impossible to tell, but probably a syndicate, considering
the huge sums involved. All done through nominees,
mostly on overseas markets."
I thanked him and rang off, and after that I called S.A.S.,
who made warm noises and said sure there was a free
seat on the six-thirty. A lot of my mind persisted in telling
me that there was another flight in the morning and widows were meant for consoling: well, maybe, but not this
one, not yet.
I kissed her goodbye.
"Come again," she said, and I said "I will."
I handed in at Heathrow the car I'd hired that morning in
Cambridge, and squeezed into the six-thirty at the last
call. I didn't seem able to help the tension screwing up
again as we began the descent into Oslo, but a harmless
taxi took me uneventfully to the hotel, where the reception desk resignedly let me choose my own room.
I telephoned to Erik. "Where are you?" he demanded.
"At the Grand."
"For God's sake… didn't you go?"
"There and back."
"Did you find out…?"
"Up to a point. I know what it is, but not who it belongs
to. Look… could you give me Knut's home number?"
He told me.
"Do you want any more driving done?"
"I'm afraid so, if you can face it."
"Count," he said, "on me."
I rang Knut who yawned and said he'd just come off duty
and wouldn't be back until two o'clock the following afternoon.
"Do you know a place called Lillehammer?" I asked.
"Davide! To mám radost, že vás vidím! Pojďte si vzít
čerstvé vdolečky, právě jsem je vyndala z trouby."
Sedli jsme si před krb a jedli soustředěně vdolečky s
máslem a marmeládou.
"Páni! Vy jste ale byl vyhladovělý," řekla pak, když se
podívala na vyjedenou mísu. "Pekla jsem ty vdolečky pro
dědečka." Dala se do smíchu. "Asi budu muset upéct
další."
"Byly skvělé."
Díky bombám a různému pojíždění a chvatu jsem
zmeškal několikrát jídlo a pokud jsem vůbec jedl, tak bez
velké chuti. Po celé řadě dní, u Emmy, jsem se poprvé cítil
v bezpečí a nervy mi daly natolik pokoj, že jsem se
dokázal pořádně najíst.
"Nevím, jestli se smím zeptat… ale… zjistil jste něco,
pokud jde o Boba?"
"Zatím mi to ještě nestačí." Podíval jsem se na hodinky.
"Můžu si od vás zatelefonovat?"
"Samozřejmě."
Zavolal jsem jednomu burzovnímu makléři. Znali jsme
se, protože vlastnil dostihové koně. Zeptal jsem se ho na
pohyb akcií společnosti, která si objednala analýzu onoho
vrtu.
"Na to vám snadno odpovím," řekl. "Asi před dvěma
měsíci začaly jít akcie nahoru. Někdo dostal hlášku, koupil
lacino a vydělal na tom celý balk."
"Kdo?"
"To nejde zjistit, ale nejspíš to byl nějaký syndikát,
protože ta transakce vyžadovala moc peněz. Celé to
uskutečnili prostředníci, většinou ze zahraničí."
Poděkoval jsem mu a zavěsil. Pak jsem zavolal SAS. Ano,
hlásili ochotně, mají volné místo v letadle v šest třicet.
Sice mi kdeco napovídalo, že ráno taky letí letadlo do
Norska a že se sluší utěšovat vdovy, ale usoudil jsem, že
v daném případě se to nejspíš ještě nesluší.
Políbil jsem ji na rozloučenou.
"Zase se stavte," řekla. Slíbil jsem, že se stavím.
Odevzdal jsem na Heathrow auto, které jsem si ráno
vypůjčil v Cambridge, a stihl letadlo v šest třicet na
poslední zvonění. Jak jsme začali klesat nad Oslo, zase ve
mně stoupalo napětí, nemohl jsem si pomoct. Neškodný
taxík mne bez úrazu dovezl do hotelu, kde mi recepční, už
smířený s osudem, dal vybrat pokoj.
Zavolal jsem Erikovi. Chtěl vědět, kde jsem.
"V Grandu."
"Probůh! Vy jste nakonec neodletěl?"
"Odletěl a už jsem zpátky."
"Zjistil jste…?"
"Z větší části. Vím, co to je, ale nevím, komu to patří.
Poslyšte… mohl byste mi dát Knutovo číslo domů?"
Nadiktoval mi ho.
"Potřebujete ještě řidiče?" zeptal se.
"Obávám se že ano. Pokud si na to troufá."
"Můžete se mnou počítat."
Zavolal jsem Knutovi. Řekl, že právě přišel ze služby a
půjde tam znovu až zítra ve dvě odpoledne.
"Znáte místo, které se jmenuje Lillehammer?"
86
"Ja. Of course."
"What's it like?"
"How do you mean? It is a big town. A tourist town in the
summer, and a ski place in the winter. No visitors go
there in October and November."
"If you wanted to meet someone secretly in Lillehammer,
within fairly easy walking distance of the railway station,
where would you suggest?"
"Not in a public place?"
"No. Somewhere quiet."
There was a pause.
Then he said, "It might be better to walk away from the
town itself. Down towards the lake. There is a road going
down to the bridge over the lake. It is the main road to
Gjovik, but there is not much traffic, and there are some
small side roads down to the houses round the lakeside.
Is that what you want?"
"Sounds perfect."
"Who are you going to meet?"
I told him at considerable length. Somewhere along the
way he shed his fatigue, because when he next spoke his
voice was alert and even eager.
"Ja. I understand. I will arrange everything."
"I'll see you in the morning, then."
"Ja. Agreed. And… er… take good care, David."
"You bet," I said.
I rang Erik again, who said certainly he would come to
breakfast, drive me to Knut's office, and get me to the
station in time to catch the ten o'clock to Lillehammer.
"Is that all?"
"No… Would you meet me again when I get back? Four
thirty, I think."
"All right." He sounded almost disappointed.
"Bring knuckledusters," I said, which cheered him.
Next, Lars Baltzersen.
"Of course I've heard of that company," he said. "Their
shares are booming. I bought some myself a few weeks
ago and already they show a good profit."
"Do you know anyone else who bought any while the
price was still low?"
A pause, then he said, "Rolf Torp did. I believe it was Rolf
who told me about them, but I can't be sure."
He cleared his throat. "I have heard worrying rumours,
though, that the really big buyers were in the Middle East.
One cannot be sure. There is much secrecy. But it seems
likely."
"Why would that be worrying?" I asked, and he told me.
Last of all I telephoned Arne. Kari answered, her voice
warm, amused, and full of memory from our last meeting.
"Haven't seen you since Friday," she said. "Why don't
you come to dinner here tomorrow?"
"Love to," I said, "but I don't think I can."
"Oh. Well… how's the case going?"
"That's really what I wanted to talk about with Arne."
She said she would fetch him, and he came on the line.
He sounded glad that I'd called.
"David… haven't seen you for days," he said. "What have
you been doing?"
"Ferreting," I said. "Look, Arne, I've had a piece of luck.
Some man in a place called Lillehammer telephoned and
said he could tell me something about Bob Sherman being
killed. He said he almost saw it happen. He wouldn't say
any more on the phone, but I'm going to meet him tomorrow. The thing is… I wondered if you'd like to come with
me. I'd be glad of your company, if you could spare the
time. And he didn't speak very good English… so you
could interpret for me, if you would."
"Tomorrow?"
"Samozřejmě."
"Jaké to tam je?"
"Jak to myslíte? Je to velké město. V létě tam jezdí
turisté, v zimě lyžaři. V říjnu a listopadu je tam na
vymření."
"Kdybyste se chtěl v Lillehammeru s někým tajně setkat,
pokud možno blízko nádraží, co byste navrhl?"
"Myslíte někde, kde by to nebylo na veřejnosti?"
"Ano, někde, kde je úplný klid."
Chvíli bylo ticho.
Pak řekl: "Asi bych doporučil, aby to bylo mimo vlastní
město, někde u jezera. Jedna silnice vede k mostu přes
jezero, je to hlavní na Gjövik, ale jezdí tam málo vozů.
Odbočuje z ní celá řada vedlejších ulic směrem dolů k
vilám u jezera. To by se vám líbilo?"
"To je přesné."
"S kým se chcete sejít?"
Odpověděl jsem mu hodně podrobně. Během mého
vyprávění z něj zřejmě únava spadla, protože když se mi
zase ozval, mluvil živě a dychtivě.
"Jo. Je mi to úplně jasné. Všechno zařídím."
"Takže se ráno uvidíme."
"Jistě. Domluveno. A… dejte na sebe pozor, Davide!"
"To víte že ano."
Pak jsem znovu zatelefonoval Erikovi. Řekl, že rád přijde
na snídani, doveze mne ke Knutovi a pak na nádraží,
abych stihl v deset vlak do Lillehammeru.
"Víc nic?" zeptal se ještě.
"Ne… přijedete mi naproti, až se vrátím? Předpokládám,
že přijedu v půl páté."
"Dobře." Byl trochu zklamaný.
"Vezměte si s sebou boxery," řekl jsem, abych ho
rozveselil.
Pak přišel na řadu Lars Baltzersen.
"Samozřejmě, že o té společnosti vím," řekl. "Jejich akcie
stoupají až do nebes. Sám jsem nějaké před několika
týdny koupil a hezky jsem na tom vydělal."
"Nevíte o někom dalším, kdo ty akcie kupoval, dokud
ještě byly dole?"
Po krátké odmlce řekl: "Co já vím, tak Rolf Torp, myslím,
že jsem se o těch akciích dozvěděl od něj, ale jistý si
nejsem."
Odkašlal si. "Teď se ale roznesly nepříjemné pověsti, že
hlavní kupec je z Blízkého východu. Člověk neví, protože
se s tím nadělají takové tajnosti. Je to však dost možné."
"Proč vám to připadá nepříjemné?" zeptal jsem se.
Vysvětlil mi to.
Po Baltzersenovi jsem zatelefonoval Arnemu. Vzala to
Kari. Hlas měla teplý a pobavený, vzpomínala zřejmě na
naše poslední setkání.
"Neviděla jsem vás od minulého pátku," stěžovala si. "Co
kdybyste přišel zítra na večeři?"
"Rád bych, ale obávám se, že to nepůjde."
"Aha. No nic, jak to vypadá s vaším případem?"
"O tom bych rád mluvil s Arnem."
Řekla, že pro něho dojde. Za chvilku se mi ozval. Byl rád,
že volám.
"Davide… neviděl jsem tě už několik dní, cos dělal celou
tu dobu?"
"Čenichal. Poslyš, Arne, přece jen mě potkalo štěstí.
Zatelefonoval mi nějaký člověk z Lillehammeru, že prý pro
mne má nějaké informace o smrti Boba Shermana. Prý tu
vraždu málem viděl na vlastní oči. Víc mi po telefonu
nechtěl říct, ale zítra se s ním mám setkat. Jde mi o
tohle… napadlo mě, jestli bys nechtěl jet se mnou. Byl
bych rád, kdyby to pro tebe bylo časově schůdné. Ten
člověk moc anglicky neuměl… mohl bys mi tlumočit,
kdybys chtěl…"
Váhavě odpověděl: "No, možná by to šlo…"
87
"Yes. I'm catching the ten o'clock train in the morning."
"Where in Lillehammer are you meeting this man?"
"On the road to Gjovik, down near the bridge over the
lake. He's going to be there at midday."
He said doubtfully, "I suppose I could…"
"Please do come, Arne," I said.
He made up his mind. "Ja. I'll come. Are you still staying
at the Grand?"
"Yes," I said. "But you are nearer the station. I'll meet
you there."
"Right." He hesitated again. "I hope he isn't some lunatic,
making up stories."
"So do I," I said.
I slept with my bed pushed right across the door, but nobody tried to get in.
Erik had brought Odin again to assist with the guard
duty, although I now knew from longer acquaintance that
the Dane's fierce appearance was only a front. A right
great softy lived inside the sandy skin.
Together nonetheless they conveyed me safely to the police station where Knut met us, keenly awake a good five
hours before he was due on duty. Up in his office I gave
him the geological chart, which he inspected curiously.
"Don't lose it," I said.
He smiled. "Better to lose my life, I suspect."
"You'll get it photo-copied?"
He nodded. "Straight away."
"See you this evening, then."
We shook hands. "Be careful," he said.
Erik and Odin stuck beside me while I bought my ticket
and walked to the barrier. It was the worst morning yet
for jumpy nerves, with me far outstripping Arne in the
matter of looking over my shoulder. By this evening, I
thought grimly, I'd either be safe or dead. It seemed an
awful long time to the evening.
Arne, already waiting on the platform, greeted me with a
big smile.
"What number is your ticket?" he asked.
I hadn't realised that each ticket bore a seat number on
the train, but it was so.
"I'll see if I can change mine to be next to you," he said,
and vanished on his errand at high speed.
While he was gone I found my allotted number, a window
seat facing forward, halfway up one of the large airy
coaches. With only a few minutes to go to departure time
about half the seats were filled with respectable-looking
citizens, and I managed to look over my shoulder only
twice.
Arne returned with an air of satisfaction and the ticket for
the seat beside mine.
"That's better," he said, and gave all the worthy fellow
travellers a severe inspection before sitting down. "I
should have waited for you at the ticket office… didn't
think of it in time."
Erik, with Odin still beside him, suddenly appeared on the
platform outside the window, rapping to attract my attention and vigorously beckoning me to talk to him. I pointed
to the rear of the carriage, excused myself past Arne, and
went to the door to hear what Erik wanted to tell.
"I saw him," he said, almost stuttering with urgency.
"Get off the train and come with me."
"Who?"
"It'll go if you don't get off quickly. The man who planted
the bomb. Big, with a butterfly birthmark. I saw it. He was
buying a ticket… he dropped some change and bent to
pick it up. I saw his neck… and I saw his eyes. They really
are a sort of yellow. Very light and bright and odd. Do
hurry David. There was another man with him. They got
on this train, in the rear carriage. Three carriages back
"Prosím pojeď, Arne!"
"Kde v Lillehammeru se máš s tím člověkem setkat
přesně?"
"Na silnici ke Gjöviku, blízko mostu přes jezero. Má tam
přijít přesně v poledne. Prosím pojeď."
Rozhodl se.
"Tak dobře, pojedu. Ja. Bydlíš ještě v Grandu?"
"Ano, bydlím, ale od tebe je to blíž na nádraží. Sejdeme
se tam."
"Dobře." Znovu zaváhal. "Doufejme, že se nejedná o
nějakého blázna, co si zbůhdarma vymýšlí."
"To taky doufám."
Spal jsem na posteli, kterou jsem odsunul za dveře, ale
nikdo nejevil snahu vstoupit.
Erik s sebou tentokrát zase vzal Odina jako tělesnou
stráž. Já jsem však jeho kamaráda už dobře znal, takže
jsem věděl, že jen nahání hrůzu, ale je neškodný, že se
pod tou hladkou, světlou srstí skrývá ve skutečnosti
dobrák.
Oba společně mne v klidu a pohodě dovezli bez úrazu na
policejní stanici, kde nás už očekával Knut. Byl čilý a v
pohotovosti o pět hodin dřív, než měl nastoupit do služby.
V kanceláři jsem mu předal geologický graf. Zvědavě si ho
prohlížel.
"Neztraťte to," prosil jsem ho.
Usmál se. "Dám za to život."
"Pořídíte si fotokopii?"
Přikývl. "Okamžitě."
"Uvidíme se tedy večer." Potřásli jsme si rukou.
Řekl: "Dávejte na sebe pozor."
Erik s Odinem se mne drželi, když jsem si kupoval lístek
a šel k nástupišti. To ráno jsem měl nervy pocuchané
daleko nejvíc, otáčel jsem se přes rameno dokonce častěji
než Arne. Dnes večer, pomyslel jsem si zachmuřeně, budu
buď mimo nebezpečí, nebo mrtvý. Připadalo mi, že je do
večera nekonečně daleko.
Arne už čekal na nástupišti. Uvítal mě se širokým
úsměvem.
"Jaké máš číslo sedadla?" zeptal se.
Neuvědomil jsem si do té chvíle, že na lístcích jsou čísla
sedadel. Byla tam.
"Zkusím si to s někým vyměnit, abychom mohli sedět
vedle sebe," řekl a zmizel jako blesk.
Zatímco byl pryč, našel jsem své sedadlo. Bylo u okna,
ve směru jízdy, asi v polovině jednoho ze vzdušných,
prostorných vagonů. Do odjezdu už zbývalo jen několik
minut a většina míst byla obsazená. Moji spolucestující
vypadali jako řádní, poctiví občané, a já se ovládl a ohlédl
se přes rameno jen dvakrát.
Arne se vrátil celý spokojený, v ruce lístek na vedlejší
sedadlo.
"Takhle je to lepší," prohlásil. Všechny úctyhodné
spolucestující si bedlivě prohlédl, ještě než se usadil. "Měli
jsme si dát sraz u pokladny, mohlo mne to napadnout,"
řekl.
Vtom se na nástupišti objevil Erik s Odinem. Zuřivě ťukal
na okénko a mával na mne, chtěl se mnou mluvit. Ukázal
jsem na konec vagonu, omluvil se Arnemu a šel dozadu ke
dvířkám.
"Viděl jsem ho," řekl rozčileně. "Vylezte z vlaku a pojďte
se mnou."
"Koho jste viděl?"
"Jestli hned nevystoupíte, vlak se rozjede. Viděl jsem
toho chlapa, co dal do auta bombu. Má velké mateřské
znaménko, co vypadá jako motýl. Viděl jsem to. Kupoval
si lístek a spadly mu na zem drobné… Sehnul se, aby je
sebral. Viděl jsem mu na krk… taky jsem viděl, jaké má
oči. Skutečně jsou jako dožluta, světlé a jasné, divné.
Davide, pospěšte si! Byl s ním ještě jeden mužský.
88
from here."
A whistle blew. He practically danced with frustration.
"Get off. Get off…"
I shook my head. "I'll find a way of avoiding them." The
train began to move. "Thanks a lot. See you this afternoon. Mind you come."
"Of course I'll come."
The train gathered speed, diminishing my protectors second by second until I could no longer see the bewilderment on Erik's face or the patient lack of comprehension
on Odin's.
"Who was that?" Arne asked as I returned to my place.
"Someone I hired to drive me around."
"Extraordinary looking chauffeur, isn't he?"
I smiled. "His driving is pretty hair-raising as well."
"Tell me about this man we're going to see."
"I dont' know much, really. He said his name was Johan
Petersen…"
Arne granted. "There are dozens of Johan Petersens."
"He said he was at the races the day Bob Sherman disappeared. He said he would like to tell me something
about that. He said he lived at Lillehammer and worked
there in the timber yard. I asked him to come to Oslo, but
he said he couldn't take the day off. He said he'd meet me
during his lunch break today. It was very difficult to understand him clearly, as he spoke so little English. It'll be
fine with you there."
Arne nodded, blinking away as usual. The train took
things easily, sliding quietly through the outer suburbs in
a typically unhurried Norwegian fashion.
"How will you know him?"
"He said he would know me. All I have to do is walk
down towards the bridge carrying an English newspaper."
"Did you bring one?"
I nodded. "In my coat pocket."
The train was well heated. Coats were expected to be
shed, and there was a rail at the rear equipped with
hangers, where Arne's coat and mine hung side by side.
The line ran north through farmland and woods and
alongside an extensive lake. On any other day I would
have enjoyed the journey but it was extraordinary how a
little fear could keep the mind focused close at hand. Old
yellow eyes and his pal were a sight too near for comfort,
and I'd developed an even worse over-the-shoulder compulsion through passengers walking up the centre aisle
through the train. Every bang of the door from one carriage to the next had me looking to make sure.
A woman in a blue overall pushed a trolley into the carriage, selling from it hot drinks, biscuits and sweets. Arne
bought me coffee. The trolley trundled away, and bang
went the door behind her.
We stopped lengthily at a largish town, Hamar, a junction
with masses of open windswept platforms and no air of
shunting or bustle. Then on again, moving faster, on towards Lillehammer. Two and a half hours, altogether, on
the train.
"I missed you at the races on Sunday," Arne said.
"Yes. I meant to go, but it was so cold."
He gave me a look of friendly contempt.
"I might be going home soon," I said.
"Are you?" He was surprised. "I thought… you'd never
leave us without finding out…"
"Well, after this trip today we should know a lot more.
With a bit of luck. And then there's the key…"
"What key?"
"I found a luggage-locker key stuck in Bob Sherman's
Nastoupili do vašeho vlaku, do jednoho ze zadních
vagonů, třetí vůz od vašeho."
Ozvala se píšťalka. Erik přímo tančil rozčilením.
"Vystupte, vystupte…!"
Zavrtěl jsem hlavou. "Já už si poradím, nějak se těm
dvěma vyhnu." Vlak se dal do pohybu. "Moc vám děkuju.
Uvidíme se odpoledne. Koukejte příjít!"
Vlak zrychloval a moji ochránci byli čím dál tím menší a
menší. Pak už byli tak daleko, že už jsem Erikův zmatený
a Odinův filozofický výraz neviděl.
"Kdo to byl?" zeptal se Arne, když jsem se vrátil na své
místo.
"Člověk, kterého jsem si najal, aby mne vozil."
"To je tedy zvláštní řidič."
Usmál jsem se. "Taky zvláštním způsobem řídí."
"Vyprávěj mi o tom chlapovi, se kterým se máš setkat."
"Já o něm dohromady nic nevím. Řekl, že se jmenuje
Johan Petersen."
Arne si povzdechl. "Johanů Petersenů je nespočetně."
"Taky řekl, že byl na závodišti v den, kdy Bob Sherman
zmizel. Prý by mi k tomu chtěl něco říct. Prý žije v
Lillehammeru a pracuje tam v dřevařských závodech.
Zeptal jsem se ho, jestli by nechtěl přijet do Oslo, ale že
prý si nemůže vzít volno. Prý bychom se mohli sejít v
Lillehammeru některý den v době, kdy má polední
přestávku. Bylo mu špatně rozumět, neumí dobře
anglicky. Jsem rád, že tam jedeš se mnou."
Arne přikývl a zamžikal, jako obvykle. Vlak ujížděl klidně
do dálky, projel předměstím a jak se v Norsku sluší, jel
klidně a beze spěchu.
"Jak se poznáte?" zeptal se Arne.
"Tvrdí, že mne pozná. Prý stačí, když dojdu k mostu a
budu držet v ruce anglické noviny."
"Máš je s sebou?"
Přikývl jsem. "Ano, v kapse kabátu."
Trať vedla na sever mezi poli a lesy, podél velkého
jezera. Být to za jiných okolností, těšil bych se z té cesty.
Stejně je zajímavé, jak strach stačí vytísnit z hlavy
všechno ostatní. Pán se žlutýma očima a jeho kamarád
byli příliš blízko, a to se mi nelíbilo. Měl jsem velmi
nepříjemné nutkání otáčet se přes rameno pokaždé, když
někdo procházel uličkou. Otáčel jsem se, kdykoli vzadu
bouchly dveře.
Vagonem projížděla paní v modré kombinéze s vozíčkem,
a prodávala horké nápoje, sušenky a bonbony. Arne mi
koupil kávu. Vozíček odkodrcal a za paní bouchly dveře.
V jednom větším městě, v Hamaru, jsme hodnou chvíli
stáli. Železniční křižovatka se spoustou větrem bičovaných
otevřených nástupišť. Nikde však nikdo, nic, koleje
prázdné, výhybky se nehýbaly. Pak se vlak rozjel a dal se
do rychlejšího pohybu směrem na Lillehammer. Celkem
měla cesta vlakem trvat dvě a půl hodiny.
"Postrádal jsem tě v neděli na dostizích," poznamenal
Arne.
"Ano. Chystal jsem se tam sice, ale pak mi přišlo, že je
příliš velká zima."
Shovívavě se na mne podíval.
"Možná, že už brzo pojedu domů," dodal jsem.
"Cože!" Překvapeně se na mne podíval. "Já myslel… ty
přece vždycky všechno dotáhneš…"
"Víš, já si myslím, že na konci téhle cesty toho budeme
vědět podstatně víc. Když budeme mít štěstí. A pak, mám
ten klíček…"
"Jaký klíček?"
"Našel jsem v helmě Boba Shermana klíček od úschovní
89
riding helmet."
"You didn't!"
I nodded and told him about the trail to Paddy
O'Flaherty's.
"So you see, although I'll go home soon, we should have
most of the answers."
Arne was enthusiastic. "That's great," he said. "All we
have to do now is find what's in the locker which the key
fits." A thought struck him. "Perhaps it's that money. In
the canvas bags… you know, the money that was stolen."
"It's a thought," I said. I didn't launch into explaining
what actually had been in the locker, time enough for that
later, as from the way the other passengers were standing
up and putting on their coats it was clear we had nearly
arrived. The train ran beside Lake Mjosa and in the distance I could see the timber yard, with acres of pine tree
logs floating in the water.
Arne held my coat for me, and I his for him. He smiled a
little sadly.
"Kari and I will miss you."
"I'll be back one day. I like Norway very much."
He nodded. The train passed .the end of the bridge to
Gjovik, climbed a hill slowly, inched into Lillehammer station, and sighed to a stop. We stepped out into a stinging
wind under a grey cloud-filled sky. So much, I thought,
for all those happy holiday posters of sun and snow and
people on skis showing their suntans and teeth. It was
odd, too, how none of the far frozen north railway stations
had sheltering roofs over the platforms. Perhaps no one
ever stood waiting in the open air, so that roofs were redundant and there was some point in them all still looking
like the last scene in Anna Karenina.
"Are you coming, David?" Arne said.
"Yeah."
I stopped looking around vaguely and followed him
through the main doors into the booking hall. At the far
end of the platform two men, by-passing the station buildings, had set off quickly in the general direction of the
road to the bridge. One was big. The other, of the same
build as my attacker in the flat. They were too far away
for me to swear to it in court.
But I was sure, just the same.
The small booking hall was scattered with prospective
travellers wearing limbo expressions, waiting for time to
pass. There were seats round the walls, doors to washrooms, a window for buying tickets: all the amenities in
one central area. Arne said he wanted to make a telephone call before we set off to the meeting with our informer down the road.
"Carry on," I said amiably.
I watched him through the glass wall of the booth feeding money into the slot and talking earnestly into the
mouthpiece. He talked for a good long time, and came out
smiling.
"All done. Let's go," he said.
"Arne…" I hesitated. "I know this is going to sound silly,
but I don't want to go."
He looked dumbstruck.
"But why not? This man might have seen who killed Bob
Sherman."
"I know. But… I can't explain it. I have… the weirdest
feeling of premonition. I've had it before… I can't… I can't
ignore it. Something tells me not to go. So I'm not going."
"But David," he said. "That's crazy."
"I can't help it. I'm not going."
"But what about the man?"
I said helplessly, "I don't know."
Arne grew impatient. He tried insults. He tried persuasion. I wouldn't budge.
In the end he said, "Give me the newspaper. I'll go and
schránky."
"Nepovídej!"
Přikývl jsem a vyprávěl mu, jak jsem zatlačil na Paddyho
O'Flahertyho.
"Tak vidíš, pojedu brzo domů, ale to už doufám budu
znát odpovědi na většinu otázek."
Arne se tvářil nadšeně. "Ale to je skvělé! Teď stačí zjistit,
ke které skříňce ten klíček patří a co v ní je." Najednou ho
něco napadlo. "Třeba jsou tam ty ztracené peníze, myslím
v těch plátěných pytlích, ty ukradené."
"Vidíš…" Neřekl jsem mu, co se ve schránce ve
skutečnosti našlo. Na to byl čas. Všichni spolucestující se
v tu chvíli zvedali a brali si kabáty. Bylo jasné, že jsme u
cíle. Vlak projel kolem jezera Mjösa a v dálce už bylo vidět
dřevařský závod s nekonečným polem borových klád
plovoucích na vodě.
Arne mi přidržel kabát a já přidržel kabát jemu. Usmál se
trochu smutně.
"Budeš nám s Kari chybět," řekl.
"Já zase přijedu, mně se v Norsku moc líbí."
Přikývl. Vlak minul konec mostu na Gövik, supěl do
kopce, zvolna vjel do stanice Lillehammer a s povzdechem
zastavil. Vystoupili jsme do ostrého, větrného dne pod
šedým, zataženým nebem. Ať jdou do háje s těmi jejich
lákavými plakáty v cestovních kancelářích, pomyslel jsem
si, na těch je samé slunce, sníh a barevní lyžaři se
snědými tvářemi a bělostnými zuby. Taky mi přišlo
zvláštní, že na nádraží tak daleko na severu jsou všechna
nástupiště otevřená, bez stříšek. Možná, že na
nástupištích nikdo nikdy nečeká, proto jsou střechy
zbytečné, proto to všude vypadá jako poslední dějství z
Anny Kareninové.
"Jdeme, Davide?" ozval se Ame.
"Jo."
Přestal jsem se hloupě rozhlížet a vykročil za ním k
hlavnímu vchodu do nádražní budovy. Dva muži na konci
nástupiště k nádraží nešli, zkrátili si to přímo na silnici k
mostu. Jeden z nich byl velký a statný. Druhý měl stejnou
postavu jako člověk, který mne doma přepadl. Oba však
byli příliš daleko, u soudu bych na ně přísahat nemohl.
Stejně jsem si však byl jistý, že to jsou oni.
V malé nádražní hale čekali cestující na své vlaky
roztroušení po celé místnosti, s výrazem odevzdané
trpělivosti nechávali plynout čas do odjezdu. Podél zdí
lavice, dveře na záchod, okénko u pokladny, všechno, jak
má na nádraží být. Arne prohlásil, že si musí
zatelefonovat, ještě než se vydáme na cestu k mostu.
"Klidně jdi," přikývl jsem.
Díval jsem se na něho skleněnou stěnou budky, jak
vhazuje do přístroje mince, jak vážně a důrazně mluví.
Mluvil dlouho. Vrátil se s úsměvem.
"Vyřízeno," řekl. "Můžeme jít."
"Arne…" zaváhal jsem. "Já vím, že ti to bude připadat
bláznivé, ale já nikam nejdu."
Zatvářil se ohromeně.
"Prosím tě proč ne? Ten člověk možná viděl vraha Boba
Shermana."
"Já vím. Ale… nevím jak to říct… ale… mám špatný pocit,
jako předtuchu. Už se mi to v minulosti stalo… prostě
nemůžu… nemůžu ten pocit ignorovat. Něco mi říká,
abych nikam nechodil, takže nejdu."
"Davide, co to je za nesmysl!"
"Nemůžu si pomoct, nikam nejdu."
"Ale co s tím tvým člověkem?"
"Nevím," vzdychl jsem bezmocně.
Arne se mnou ztrácel trpělivost. Zkusil to po dobrém,
zkusil to po zlém. Marně.
Nakonec řekl: "Dej mi ty noviny, jdu tam sám."
90
meet him myself."
"But," I objected, "if my premonition means there is
some danger down that road, it must be dangerous for
you as well. I had a premonition about a street once before… I wouldn't go down it, and a few seconds later several tons of scaffolding collapsed on to where I would have
been. Ever since then, when I've a strong feeling against
doing something, I don't do it."
He blinked at me earnestly.
"If I see any scaffolding, I'll keep away from it. But we
must see this Johan Petersen and hear his story. Give me
the newspaper."
Reluctantly I handed him the previous day's Express.
"I'll wait for you here," I said.
He nodded, still not pleased, and set off on his own. I
chose a place to sit at one end of one of the bench seats,
with solid wall at my back and on one side. On my other
side sat a plump teenage girl in a shaggy sheepskin coat
eating herring sandwiches noisily.
A few people came. A train arrived and took most of
them away, including my neighbour. Time passed very
slowly.
An hour and a half between our arrival and the train back
to Oslo. An hour and a half to kill. Correction, I thought
wryly. To stay alive. I wished I smoked or bit my nails or
went in for yoga. I wished my heart wouldn't jump every
time people walked past the window in pairs. I wished I
knew what views yellow eyes and brown eyes held on
murdering in public, because if only I was sure they
wouldn't risk it I could save myself a lot of fretting. As it
was I sat and waited and slowly sweated, hoping I'd
judged their limit right.
When passengers for the Oslo train started arriving and
buying tickets I bought two myself for Arne and me. I
asked particularly for the most public pair of seats in the
carriage, as observed on the way up, and although I had
difficulty explaining what I wanted as the ticket seller
spoke little English, I got them.
Back in my careful corner I found myself flanked by an
elderly man with an ear-flapped cap topping cream coloured skin over an elongated skull. He had heard me
speak English at the ticket window and was eager to tell
me that he'd been in England the year before on holiday
with his son and daughter-in-law. I encouraged him a bit,
and got in return a minute by minute conducted tour from
Tower Hill via Westminster Abbey to the National Gallery.
By the time Arne came back, a quarter of an hour before
train time, we were chatting away like old friends.
Arne was looking anxious. I stood up to meet him, gesturing to the elderly man and saying, "We've been talking
about London…"
Arne glanced at the man without really seeing him and
abruptly interrupted. "He didn't come."
"Oh no," I said.
Arne shook his head. "I waited. I walked down to the
bridge twice. I showed the newspaper. No one spoke to
me. No one even walked past looking as if they were looking for anyone."
I made frustrated noises.
"What a bloody nuisance. I'm so sorry, Arne, to have
wasted a whole day for you… but he sounded so definite.
Perhaps he was delayed and couldn't help it. Perhaps we
could telephone the timber yard…"
"I did," he said. "They haven't any Johan Petersen working there."
We stared at each other.
I said depressedly, "I banked so much on his giving us
some really vital information."
He looked at me uncertainly.
"My premonition was all wrong then," I said.
"Počkej," namítl jsem, "pokud mám tu předtuchu
právem, pokud tam něco hrozí mně, tak to taky hrozí
tobě. Měl jsem jednou takový pocit, že nesmím vkročit do
jedné ulice… zůstal jsem stát, a za několik vteřin spadlo z
jednoho domu lešení přesně na místo, kam bych byl
došel. Od té doby kdykoli mám tenhle pocit, že bych něco
neměl dělat, neudělám to."
Vážně se na mne díval.
"Pokud uvidím nějaké lešení, vyhnu se mu. S tím
Johanem Petersenem se sejít musíme, musíme ho
vyslechnout. Dej mi ty noviny."
Neochotně jsem mu podal Express ze včerejška.
"Počkám na tebe tady," řekl jsem.
Přikývl. Nespokojeně se vydal na cestu. Vybral jsem si
místo na lavici v rohu, z jedné strany zeď, z druhé buclatá
dívka v chlupatém beraním kožichu. Pojídala s mlaskáním
sendvič s herinkem.
Přišlo několik dalších cestujících. Přijel vlak, a většinu
čekajících odvezl, včetně mé sousedky. Čas plynul velmi
zvolna. Vlak nazpět do Oslo jel hodinu a půl po našem
příjezdu.
Hodinu a půl jsem musel nějak zabít. Pardon, přežít.
Škoda, že nekouřím, nebo že si nekoušu nehty, nebo že
neumím jógu. Škoda, že se mi sevře srdce pokaždé, když
kolem okna projde nějaká dvojice. Přál bych si vědět, jak
žlutooký hledí na vraždu před očima veřejnosti. Kdybych
si byl jistý, že by tak daleko nezašel, ušetřil bych si nervy.
Jenže já si jistý nebyl. Seděl jsem, potil se a doufal, že se
nepletu, že ti chlapi znají své meze.
Pak začali přicházet cestující do Oslo a kupovali si lístky.
Šel jsem koupit lístek sobě i Arnemu. Řekl jsem si
záměrně o sedadla, z kterých byl nejlepší přehled. Vyhlédl
jsem si je na cestě do Lillehammeru, ale obtížně jsem
vysvětloval pokladní, co vlastně chci, protože skoro vůbec
neuměla anglicky. Nakonec jsem dostal, co jsem chtěl.
Vrátil jsem se na svoje chráněné místo v koutě. Vedle
mne seděl starší člověk s čepicí přes uši nad podlouhlým,
bledým obličejem. Zaslechl předtím, jak u pokladny
mluvím anglicky a dychtivě mi sdělil, že byl loni v Anglii
na dovolené se synem a snachou. Trochu jsem ho
povzbudil a on mi pak přednesl průvodce Londýnem od
Toweru, kolem Westminsterského opatství až k Národní
galerii. Když se čtvrt hodiny před odjezdem vlaku vrátil
Arne, bavili jsme se s mým sousedem jako staří kamarádi.
Arne se tvářil ustaraně. Vstal jsem, když přišel a ukázal
na starého pána. "Povídáme si o Londýně…"
Arne se na mého souseda nepřítomně podíval a skočil mi
do řeči: "Ten chlap nepřišel."
"Ne?"
Arne potřásl hlavou. "Čekal jsem dlouho. Přes most jsem
přešel dvakrát, držel jsem noviny v ruce. Nikdo mne
neoslovil. Nikdo se netvářil, jako by někoho vyhlížel."
Povzdechl jsem si.
"To je k vzteku, je mi to líto, Arne, promarnils celý den
pronic zanic… Ten člověk ale zněl tak věrohodně… Třeba
ho něco zdrželo, třeba nemohl přijít. Možná, že bychom
měli zavolat do jeho závodu…"
"To už jsem udělal. Žádný Johan Petersen u nich
nepracuje."
Dívali jsme se jeden na druhého.
Řekl jsem sklesle: "Tolik jsem si od toho setkání sliboval,
myslel jsem, že pro nás opravdu bude mít důležité
informace."
Nejistě se na mne zadíval.
"Takže ta moje předtucha byla falešná…" řekl jsem.
91
"I told you."
"Yes, you did."
He began to fish out his wallet.
"I've got the tickets," I said, producing them. "Two seats
together."
"Oh… good."
The train arrived, dark red and silver, and we climbed
aboard. The seats were all I'd hoped, right down at one
end, with their backs to the wardrobe end but facing
every other seat in the coach. By a stroke of luck my elderly friend of the London holiday took his place on the
aisle three seats down. He had a clear view of Arne and
me, and waved and smiled. I told Arne how friendly he
had been. Like all Norwegians, I said.
Arne jerked a look over his shoulder. Only a row of hangers with coats, but he didn't look happy.
Two bright-eyed young girls came and sat in the two
seats directly facing us. I moved my feet out of the way of
theirs, and smiled at them. They smiled back and said
something in their own language.
"I'm English," I said, and they repeated 'English' and
nodded and smiled again. "And this is my friend Arne Kristiansen."
They put the introduction down to the eccentricity of foreigners, saying hello to him with giggles. Arne said hello
back, but he was old enough to be their father and not
interested in their girlish chat.
The train started back towards Oslo. We talked for a
while about the non-appearance of Johan Petersen and I
said we would just have to hope that he would telephone
again.
"You'll let me know if he does?"
"Of course," I said.
The lady in blue overalls arrived, pushing her comforts
trolley down the aisle. I said it was my turn to buy the
coffee, and despite Arne's protestations I did so. I also
offered drinks to the two girls who thought it a great lark
and went pink. They asked Arne to see if it was all right
for them to have orangeade, as they didn't like coffee.
The lady in blue overalls patiently attended to all Arne's
translations and finally with a smile gave him my change.
Arne began to wear the hunted look he often did in
crowds.
"Let's go somewhere quieter," he said.
"You go," I said. "But I rather like it here."
He shook his head, but he stayed.
To his relief and my regret the two young girls got off at
Hamar, giggling goodbye with backward glances. No one
embarked to take their empty places, but after the train
had started again my elderly friend got to his feet and
came enquiringly towards us.
"May I sit here with you?" he said. "It is so interesting to
talk about England."
Too much for Arne. He rose abruptly to his feet and dived
through to the next carriage. The door banged behind
him.
"Have I upset your friend?" asked the elderly man anxiously. "I am sorry."
"He has problems," I said. "But not of your making."
Relieved, he launched into more reminiscences which
bored me to death but quite likely kept me alive. He was
still there, talking inexhaustibly, as we drew into Oslo.
And on the platform, flanked by Odin, stood Erik anxiously
looking out for me, just as promised.
There wasn't much time left. If they were going to make
an attempt now they were going to have to do it in the
open.
I stepped off the train and turned towards Erik. And there
between us, looking sickeningly businesslike, stood the
two men I least wanted to see.
"Přece jsem ti to povídal."
"To je pravda."
Sahal pro peníze.
"Už jsem nám koupil lístky," vytáhl jsem je. "Sedíme
vedle sebe."
"To je dobře."
Přijel vlak, rudý, se stříbrnými pruhy. Nastoupili jsme.
Sedadla byla přesně ta, jaká jsem chtěl. Na konci vagonu,
zády ke stěně, za níž byla šatna, čelem tak, že bylo vidět
na všechna ostatní sedadla. Navíc jsem měl to štěstí, že
můj přítel, který strávil dovolenou v Londýně, nastoupil do
stejného vagonu a sedl si o dvě řady před nás tak, že na
nás oba viděl. Zamával na mne a usmál se. Vyprávěl jsem
Arnemu, jak byl milý a přátelský. Pak jsem dodal, že
takoví jsou všichni Norové.
Arne se ohlédl přes rameno. Měl za sebou šatnu s
věšáky. Netvářil se spokojeně.
Přišly dvě mladé slečny s jiskřivýma očima a sedly si
proti nám. Uhnul jsem nohama, aby měly dost místa, a
usmál se na ně. Taky se usmály a řekly něco norsky.
"Jsem Angličan." Opakovaly po mně 'Angličan',
pokyvovaly hlavou a nepřestávaly se usmívat. "Tohle je
můj přítel Ame Kristiansen," dodal jsem.
Považovaly obřad představování za výstřednost cizince a
chichotaly se. Arne dívky pozdravil, ale byl dost starý, aby
byl jejich otcem, a jejich holčičí štěbetání ho nebavilo.
Vlak vyjel. Chvíli jsme si ještě s Arnem povídali o tom,
proč se asi nedostavil Johan Petersen. Řekl jsem, že
doufám, že ještě jednou zavolá.
"Kdyby se ozval, dáš mi vědět?"
"Samozřejmě," přikývl jsem.
Přišla paní v modré kombinéze s vozíčkem s dobrotami.
Prohlásil jsem, že tentokrát je to na mně a přestože Arne
protestoval, koupil jsem nám oběma kávu. Nabídl jsem
taky něco k pití oběma slečnám. Považovaly to za veliký
žert a zčervenaly. Zeptaly se Arneho, jestli myslí, že by si
mohly dát oranžádu, že prý kávu nepijí. Paní v modrém
nás poslušně obsloužila podle Arneho pokynů a pak mu s
úsměvem dala pro mne drobné.
Arne se tvářil stísněně, což se stávalo, kdykoli kolem
něho bylo víc lidí.
"Pojďme si sednout někam, kde je klid," řekl.
"Když chceš, jdi sám, mně se tu líbí."
Zavrtěl hlavou, ale zůstal sedět.
K jeho úlevě a mé lítosti obě slečny vystoupily v Hamaru.
Chichotaly se, otáčely se a mávaly mi na rozloučenou. Na
jejich uprázdněná místa si nikdo z nově příchozích nesedl.
Když se vlak dal znovu do pohybu, můj starší pán vstal a
váhavě se k nám blížil.
"Mohu si sednout u vás?" zeptal se. "Je tak zajímavé,
mluvit o Anglii."
To bylo na Arneho příliš. Prudce vstal a zmizel v
sousedním vagonu. Bouchly za ním dveře.
"Rozzlobil jsem vašeho přítele?" zeptal se starý pán
úzkostlivě. "Omlouvám se."
"Můj přítel má starosti, ale za to vy nemůžete, to s vámi
nemá nic společného."
Ulevilo se mu. Začal mi znovu vyprávět o svých zážitcích.
Sice mne to k smrti nudilo, ale možná mi to zachránilo
život. Když jsme vjížděli do Oslo, seděl ještě proti mně a
vyprávěl. Na nástupišti čekal Erik s Odinem, věrně a
pevně, jak bylo domluveno.
Moc času nezbývalo. Pokud mne ještě chtějí napadnout,
nezbývá jim, než aby se k tomu odhodlali venku.
Vystoupil jsem z vlaku a zamířil k Erikovi. V tu chvíli se
však mezi Erikem a mnou objevili ti dva, ti poslední, které
bych chtěl vidět. Tvářili se velmi odhodlaně. Nepříjemné.
92
15
15
Battle never commenced.
Erik saw them at the same moment I did, and yelled 'Police' at the top of his lungs.
Every person within earshot stopped to look.
"Police," he yelled again, pointing at yellow eyes and
brown eyes.
"These are thieves. Fetch the police."
And he repeated it in Norwegian, very loudly.
It broke their nerve. They looked round at the growing
circle staring at them wide-eyed, and suddenly made a
bolt for the exit. No one made much effort to stop them,
and the chief expression on every beholder's face was
astonishment.
Erik strode up to me and pumped my hand.
"Just putting your theory into practice," he said.
I looked blank.
He explained. "Knut told me you didn't think they'd kill
you while people were looking. So I just got a few people
to look."
"Thanks."
"Call it quits," he said with a grin, and patted Odin.
I discovered that the palms of my hands were wet and a
lot of me was quietly shaking.
"I need a telephone," I said.
"You need a good stiff drink."
"That too."
I rang Knut. "I'm back at the terminus," I said.
K boji vůbec nedošlo.
Erik ty dva zahlédl ve stejný okamžik co já a zařval z
plných plic: 'Policie!'
Všichni cestující kolem nás se zastavili a ohlédli se.
Erik zahulákal znovu: "Policie!" Ukázal na žlutookého a
hnědovlasého.
"Zloději! Chyťte je! Zavolejte policíi!"
Opakoval totéž norsky. Křičel.
V tu chvíli oba ztratili nervy. Rozhlédli se po houstnoucím
hloučku přihlížejících a rozběhli se k východu. Nikdo se
nesnažil je zadržet. Všichni diváci se tvářili užasle.
"Thank God for that."
"Did it work?"
I asked with some intensity, because I'd risked my skin
for nearly seven shivery hours and no one could be entirely objective after that.
"Yes," he said, but there was an odd note of reservation
in his voice. "At least… ja."
"What's the matter?"
"You had better come here, to the police station. It will
be easier to explain."
"All right."
I stepped outside the box and almost fell over Odin who
was lying across the door like a medieval page. He gave
me a reproachful look, stood nonchalantly up, and
yawned.
I asked Erik, "Did you see Arne Kristiansen anywhere?"
"Who?"
I scanned the crowd without success.
"Never mind. I expect he's gone home."
In gathering dusk Erik drove sedately (only one nearmiss) to the police building, where I went upstairs and
found Knut sitting alone and chewing a pencil. He gestured me to the visitors' chair and produced only the vestige of a smile.
"Well… we did everything you suggested," he said. "We
planted the chart in a locker at Fornebu and put the key
loose in the helmet in your room at the Grand. We sprinkled anthracene dust over every surface an intruder would
touch and we waited at Fornebu to see if anyone would
come."
He rattled the pencil along his teeth.
"Someone did come," he said.
"Who?"
He sighed. "You'd better come and see."
He led the way out of his meagre office and down an uncarpeted corridor, and stopped outside a cream painted
door. Bright light from inside shone through a small glass
panel let into the wood at viewing height.
"Look," Knut said.
I looked.
Erik došel ke mně a potřásl mi mohutně rukou.
"Ověřil jsem si vaši teorii v praxi," řekl.
Tvářil jsem se nechápavě.
"Knut mi řekl, že si myslíte, že by nezabíjeli, když u toho
jsou lidi. Tak jsem se postaral, aby u toho byli."
"Děkuju."
"Tím jsme vyrovnaní," řekl s úsměvem a pohladil Odina.
Zjistil jsem, že mám zpocené dlaně a že se trochu třesu.
"Potřebuju si zatelefonovat."
"Potřebujete se něčeho pořádného napít," řekl Erik.
"To taky."
Zavolal jsem Knutovi. "Už jsem se vrátil, jsem na
nádraží."
"Zaplať pánbůh."
"Fungovalo to?"
Ptal jsem se naléhavě, riskoval jsem po celé dlouhé
napjaté hodiny svou vlastní kůži a nedokázal jsem být
nezaujatý.
"Ano," odpověděl. Mluvil však zvláštním způsobem
váhavě, rozpačitě. "Tedy… ano."
"Co se děje?"
"Bude lepší, když přijdete sem, na policejní stanici. Líp se
mi to bude vysvětlovat."
"Dobře."
Vyšel jsem z telefonní budky a málem jsem zakopl o
Odina, ležícího na jejím prahu jako středověké páže.
Vyčítavě se na mne podíval, nedbale vstal a zívl.
Zeptal jsem se Erika: "Neviděl jste někde Arneho
Kristiansena?"
"Koho?"
Rozhlížel jsem se bezúspěšně po lidech kolem nás.
"To nic," řekl jsem. "Asi šel domů."
Erik v houstnoucím šeru důstojným tempem dojel k
policejní stanici (jen jednou jsme to málem odřeli). Vyšel
jsem nahoru a zastihl Knuta, seděl za stolem a okusoval
tužku. Vybídl mě, abych si sedl do křesla pro hosty a
pokusil se nasadit úsměv.
"Takže… postupovali jsme tak, jak jste doporučil," řekl.
"Do skříňky na letišti jsme nastražili ten papír a klíček
jsme volně vložili do helmy po Bobu Shermanovi ve
vašem pokoji v Grandu. Nasypali jsme antracénový prášek
na všechno, na co by vetřelec mohl sáhnout. Pak jsme
čekali na letišti, jestli tam někdo přijde." .
Klepal tužkou o zuby.
"Někdo přišel," dodal.
Povzdechl si. "Víte co? Pojďte se podívat."
Odvedl mne ze své skromné kanceláře holou chodbou a
zastavil se u světlých dveří. Ve výšce očí bylo ve dveřích
pozorovací okénko, ze kterého pronikalo světlo.
"Podívejte se," řekl Knut.
Podíval jsem se.
93
The room was small and bare, containing only a simple
table and three chairs. One chair was occupied by a young
uniformed policeman looking stolid. On another, smoking
quietly and as calm as if he were back in his own boardroom, sat Per Bjorn Sandvik.
I pulled my head away from the glass and stared at Knut.
"Come back to my office," he said.
We went back and sat down as before.
"He came to Fornebu and opened the locker," Knut said.
"That was at…" he consulted a note-pad, "… fourteen
thirty-five hours precisely. He removed the chart from the
locker and put it in an inside pocket. I myself and two
other officers went up to him as he was walking away
from the lockers and asked him to accompany us to this
police station. He seemed surprised but not… not deeply
disturbed. I have arrested so many people… Per Bjorn
Sandvik did not behave like a guilty man."
He rubbed thumb and finger down his nose.
"I don't know what to make of him, David. He shrugged
and said he would come with us if we liked, but he said
almost nothing else until we got back here. He was completely calm. No sign of stress. None at all. He has been
here now for about an hour and a half, and he has been
calm and courteous the whole time."
"What explanation did he give?"
"We went into that interview room and sat on the chairs,
with a constable to take notes. Mr Sandvik offered me a
cigarette. He said he had only been trying to help the investigation into Bob Sherman's death. He said Arne Kristiansen had telephoned to say that you had found a key
which might lead to useful information, so he went to the
Grand Hotel to fetch the key, which he recognised as having come from Fornebu, as he has often used those lockers in the past. So he went to the airport… to see what
Bob Sherman had left there. He said he thought it might
have been the missing money, but it was only a paper. He
hadn't done more than glance at it when we stopped
him."
"Did he give any reason for doing all this himself and not
waiting for Arne or me to get back or enlisting the help of
the police?"
"Ja. He smiled a small tight smile to mock me. He said
Arne asked him to do it. Arne wanted to prove to the
racecourse committee that he was worth his salary as an
investigator, so he telephoned to Sandvik as a member of
the racecourse committee to tell him about the key. Arne
apparently said that if he and Mr Sandvik helped with the
case, the committee would not be able to give all the
praise to you."
"What do you think?"
He looked depressed.
"Per Bjorn Sandvik is a leader of industry. He is much
respected. He is being very reasonable, but if we keep
him here much longer he will be angry."
"And your superiors will lean on you?"
"Er… ja."
I thought.
"Don't worry, Knut," I said. "We've got the right man."
"But he is so confident."
I nodded. "He's working on a false assumption."
"What's that?"
"He thinks I'm dead."
Per Bjorn Sandvik got a very nasty shock indeed when I
walked into the interview room.
Muscles round his eyes and mouth contracted sharply,
and his pale skin went perceptibly paler. But his resilience
was extraordinary. Within three seconds he was smiling
pleasantly with the deceptive lack of agitation which was
so confusing Knut.
"David!" he said as if in welcome, yet I could almost hear
and certainly sense the alarm bells going at panic
Místnost byla malá a strohá. Na jedné židli seděl statný
uniformovaný policista. Na druhé židli klidně pokuřoval Per
Björn Sandvik. Tvářil se suverénně, jako by seděl ve své
vlastní zasedací místnosti.
Odvrátil jsem se od okénka a zadíval se na Knuta.
"Pojďme do mé kanceláře," řekl.
Vrátili jsme se tam a usadili se jako předtím.
"Přišel na letiště a odemkl skříňku," vyprávěl Knut. "To
bylo…" Podíval se do notesu: "To bylo přesně ve čtrnáct
hodin třicet pět minut. Vzal ze skříňky listinu a strčil si ji
do kapsy. Já a dva další důstojníci jsme k němu
přistoupili, když od skříňky odcházel, a požádali jsme ho,
aby s námi šel na stanici. Tvářil se překvapeně, ale
nezdálo se… velké starosti mu to nedělalo. Už jsem
zatýkal hodně lidí… ale… prostě Per Björn Sandvik se
vůbec nechoval jako provinilec."
Přetřel si rukou nos.
"Nevím, co si o tom mám myslet, Davide. Sandvik pokrčil
rameny a řekl, že s námi půjde, pokud si to přejeme.
Cestou sem pak neřekl ani slovo. Byl naprosto klidný.
Nebyly na něm vidět žádné známky napětí. Pražádné. Teď
už ho tu máme hodinu a půl, a za tu dobu neztratil klid a
nepřestává se chovat zdvořile."
"Jak vysvětlil, co tam dělal?"
"Šli jsme do vyšetřovny a sedli si tam. Samozřejmě tam
byl zapisovatel. Pan Sandvik mi nabídl cigaretu. Řekl, že
nám chtěl pomoct s vyšetřováním smrti Boba Shermana.
Prý mu telefonoval Arne Kristiansen a řekl mu, že jste
našel klíček, pomocí kterého by bylo možné získat důležité
informace. Šel tedy pro klíč do Grandu. Poznal, že to je
klíček od některé schránky na letišti Fornebu, protože ty
schránky často sám používá. Jel tedy na letiště… Údajně
proto, aby zjistil, co tam Bob Sherman nechal. Prý si
myslel, že tam budou ztracené peníze, ale byl tam jen
nějaký papír. Ani si ho prý nestačil prohlédnout, než jsme
ho zadrželi."
"Vysvětlil, proč tohle všechno podnikal sám a proč
nepočkal, až se s Arnem vrátíme, nebo proč nepožádal o
pomoc policii?"
"Jistě." Skepticky se na mne usmál. "Prý ho o to Arne
požádal. Arne prý chtěl výboru závodiště dokázat, že ho
neplatí zbůhdarma, že je mužem na svém místě, a proto
zavolal jemu, Sandvikovi, jako členovi výboru, aby mu o
tom klíčku řekl. Arne prý mu taky řekl, že pokud mu
Sandvik pomůže, výbor pak nebude moct připsat všechny
zásluhy jen vám."
"Co vy si o tom myslíte?"
Tvářil se nešťastně.
"Per Björn Sandvik je vynikající průmyslník. Všichni si ho
váží. Zatím se chová velice rozumně, ale nepotrvá dlouho
a dostane vztek."
"A v takovém případě vás začnou tlačit vaši nadřízení,
co?"
"No… ano."
Chvíli jsem uvažoval.
Pak jsem řekl: "Nelamte si hlavu, Knute, je to on."
"Že se ale chová tak sebejistě…"
"Vychází z falešného předpokladu."
"Z jakého?"
"Myslí, že jsem mrtvý."
Když jsem vešel do vyšetřovací místnosti, s Perem
Björnem Sandvikem to skutečně silně trhlo.
Drobné svaly kolem úst a očí se mu prudce stáhly a bledý
obličej ještě víc zbělal. Vzpamatoval se však neuvěřitelně
rychle. Do tří vteřin už se vlídně usmíval a choval se
naprosto klidně, což tolik mátlo Knuta.
"Davide!" uvítal mne. Zaznamenal jsem však, jak je
vnitřně ve střehu a nemá daleko k panice.
94
strength.
"I'm afraid this isn't the happiest of meetings," I said.
He was making such an urgent reappraisal that the muscles round his eyes were moving in tiny rhythmical
spasms: which booted out of me any hint of complacency,
because people who could think as quickly and intently as
that in such adverse circumstances had brains to beware
of.
Knut followed me into the room and told the young policeman to fetch another chair. While he went to get it I
watched Per Bjorn finish reorganising his thoughts. Infinitesimally, he relaxed. Too soon, I reckoned: and I couldn't
afford to be wrong.
The extra chair came, and we all sat down round the
bare table as if to a simple business discussion.
I said, "It must have occurred to you by now that there
was no Johann Petersen at Lillehammer."
"I don't understand," he said pleasantly in his high distinct diction. "I thought we were talking about the locker
key and Fornebu airport."
"We're talking about Arne Kristiansen," I said.
A pause. I waited. But he was too cautious now to take
any step without prospecting for quicksand, and after
some time, when he said nothing, I invited him a little
further along the path.
"You shouldn't rely on Arne," I said. "Arne is deep in, up
to the neck."
No response.
"Come to think of it," I said. "Up to his neck and over his
head, considering the amount of swimming he's done."
No reaction.
"All that messing around in the fjord," I said. "There was
me thinking Arne had drowned, while all the time he had a
scuba suit on under his red anorak. Nice snug black rubber with yellow seams, fitting right up over his head to
keep him warm."
I'd seen the black-and-yellow under his anorak. It had
taken me days to realise it had been rubber. But then that
chug down the fjord happened before I'd begun to be sure
that Arne was on the other side.
"A strong swimmer, Arne," I said. "A tough all-round
sportsman. So there he is standing up in the dinghy waving his arms about as if to warn the speedboat not to run
us down while all the time signalling to it that yes, this
was the dinghy it was supposed to be sinking. This dinghy, not some other poor innocent slob out on a fishing
trip. Arne swam ashore, reported an accident, reported
me drowned."
A pause.
"I don't know what you're talking about," Per Bjorn said,
and patiently sighed.
"I'm talking about Arne putting on his scuba suit and diving into the pond at Ovrevoll to get Bob Sherman out of
it."
Silence.
Arne had been sick when he saw the month-dead body.
At night, when he'd fished Bob out and wrapped him in
tarpaulin it couldn't have seemed so bad: but in the light
of a drizzly day it had hit him a bull's-eye in the stomach.
"I'm talking about Arne being the one person who could
be sure no one saw him putting bodies into ponds, taking
them out again, and later putting them back again. Arne
was security officer. He could come and go on that racecourse as he pleased. No one would think it odd if he were
on the racecourse first, last, and during the night. But he
could also make sure that the night-watchman saw nothing he shouldn't, because the night-watchman would carry
out any attention-distracting task Arne gave him."
Nothing.
"This is speculation," he said.
Knut sat still and quiet, keeping his promise that he
"Obávám se, že tohle setkání není příliš šťastné," řekl
jsem.
Rychle se snažil zorientovat v nové situaci, až mu kolem
očí cukalo. Rázem jsem přestal být přehnaně sebejistý.
Člověk, který dovede tak rychle reagovat a myslet za tak
nepříznivé situace, je nebezpečný protivník.
Knut vešel do místnosti za mnou a požádal mladého
policistu, aby přinesl další židli. Zatímco jsme čekali, viděl
jsem na Sandvikovi, jak si rychle pořádá myšlenky. Byl už
míň napjatý. Předčasně, pomyslel jsem si, a kéž se
nepletu, nemůžu si to dovolit.
Další židle dorazila a my se všichni sesedli kolem
prázdného stolu, jako bychom domlouvali nějaký obchod.
"Jistě už vás napadlo, že v Lillehammeru žádný Johan
Petersen není," řekl jsem.
"Nevím, o co jde," řekl vlídně svým kultivovaným,
jasným hlasem. "Myslel jsem, že je řeč o klíčku k úschovní
schránce na letišti Fornebu."
"Je řeč o Arnem Kristiansenovi," odpověděl jsem.
Chvíli bylo ticho. Čekal jsem. Sandvik byl však opatrný,
nehodlal udělat špatný krok a chytit se do pasti. Když už
mlčel hodnou chvíli, trochu jsem ho popíchl.
"Na Arneho byste neměl sázet, vězí v tom až po krk."
Ticho.
"Když o tom uvažuju, tak už mu vlastně voda sahá až
nad hlavu, navzdory tomu, že je tak dobrý plavec."
Bez komentáře.
"Celá ta zmatená příhoda ve fjordu… Myslel jsem, že se
Arne utopil, a on měl zatím pod civilem potápěčský
pryžový oblek. Černý se žlutými pruhy na švech, měl ho
pod kapucí větrovky i na hlavě, aby byl pěkně v teple."
Zahlédl jsem tehdy tu černou a žlutou pod jeho bundou,
ale nedošlo mi, že to je pryžový oblek. Ostatně, k té
koupeli ve fjordu došlo dlouho před tím, než jsem si
uvědomil, že by Arne mohl být na straně nepřítele.
"Arne je skvělý plavec, opravdu, a vůbec je zdatný
sportovec. Stál v loďce a mával rukama nad hlavou, jako
by chtěl varovat rychle se blížící člun, aby do nás
nenarazil. Ve skutečnosti však mával ze zcela opačných
důvodů, aby člun upozornil, že to jsme my, ano, my, ti,
které mají potopit, a ne nějaký nevinný, nic netušící rybář.
Arne doplaval na břeh a ohlásil, že jsem se utopil."
Ticho.
Pak si Per Björn trpělivě povzdechl. "Nevím, o čem
mluvíte."
"Mluvím o tom, že to byl Arne, kdo se na závodišti potopil
do rybníka a vylovil odtamtud tělo Boba Shermana."
Ticho.
Arnemu se udělalo zle, když viděl měsíc starou mrtvolu.
Předtím, když mrtvého z vody tahal a balil do plachty,
byla noc, asi se mu to nezdálo tak hrozné. Za světla, v
dešti to byla rána do žaludku.
"Mluvím o tom, že jediný Arne si mohl být jistý, že ho
nikdo neuvidí, až bude házet mrtvolu do rybníka, že ho
nikdo neuvidí, až ji bude vytahovat, ani až ji zase bude do
vody vracet. Arne měl na starosti bezpečnost na závodišti,
přicházel tam a zase odcházel, kdy a jak chtěl. Nikdo se
nepozastavil nad tím, když se tam objevil brzo ráno,
pozdě večer nebo v noci. Taky se snadno postaral o to,
aby noční hlídač byl někde jinde, mohl ho kdykoli něčím
pověřit, někam ho poslat."
Nic.
"To si vymýšlíte," řekl Sandvik.
Knut seděl asii nedutal, slíbil, že se do toho nebude plést,
95
would make no comment whatever I said. The young policeman's pencil had made scarcely a mark on the page.
"Arne stole the money himself," I said. "To provide a reason for Bob Sherman's disappearance."
"Nonsense."
"The impression of most people in the officials' room was
that the money had been put in the safe. And so it had.
Arne himself had put it there, as he usually does. He has
keys to every gate, every building, every door on the
place. He didn't take the money during the five minutes
that the room happened to be empty. He had all night to
do it in."
"I don't believe it. Arne Kristiansen is a respected servant
of the racecourse."
He sat there listening to me with long-suffering courtesy
as if I were a rather boring guest he was stuck with.
"Bob Sherman brought a packet of papers with him from
England," I said.
"Yes, you've already asked about that. I told you I couldn't help you."
"Unfortunately for him, he was curious. He opened the
package and saw what he had no business to see. He
must have done this on the flight over, as he left some of
the contents in a locker at Fornebu."
Per Bjora slowly turned his good-looking head until he
was facing Knut, not me, and he spoke to him in Norwegian. Knut made gestures of regret and helplessness, and
said nothing at all.
"Bob Sherman was too fond of schemes for getting rich
quickly," I said. "He was being paid for bringing the envelope, but it seemed to him that he could push the price up
a bit. Very much his mistake, of course. He got bonked on
the head for his pains. And no one discovered until long
after he was dead and in the pond that when he'd opened
the envelope he'd taken something out."
Per Bjorn sat impassively, waiting for the annoying gnat
to stop buzzing around him.
I buzzed a bit more.
"Because what he took out was in a way a duplication of
what he left in."
That one hit home. His eye muscles jumped. He knew
that I'd noticed. He smiled.
I said: "Bob Sherman took the precaution of hiding the
key to the Fornebu locker in his racing helmet. By the
time he was brought out of the pond it had been discovered that he had removed a paper from the envelope, but
a search of his waterlogged clothes and overnight bag
failed to produce any sign of it. So did a search of his
house in England. By the time I realised what must be
going on, and came to wonder if Bob had somehow hidden
the missing object in his racing saddle or helmet, others
had had the same idea. His saddle, which had stayed on
its peg in the changing room for a month after he disappeared, was suddenly nowhere to be found."
He sat. Quiet.
"However, the helmet with the saddle was no longer
Bob's but Paddy O'Flaherty's. I told Arne about the exchange. I told him I'd found the key."
Per Bjorn crossed one leg over the other and took out his
cigarettes. He offered them round, then when no one accepted, returned his case to his pocket and lit his own
with a practised flick on a gas lighter. The hand which
held the lighter was rock steady.
"I didn't tell him that we had already opened the locker
and seen what it contained," I said. "We wanted to find
out who else besides Arne was looking for the missing
paper, so we gave that person an opportunity of finding
it."
"Ingenious," he said. "What a pity you had made the
fundamental mistake of believing Arne Kristiansen to be
ať řeknu co řeknu. Mladý policista skoro nic nezapisoval.
"Arne ukradl ty peníze sám, aby se nějak vysvětlilo
Shermanovo zmizení."
"Nesmysl."
"Většina přítomných v místnosti rozhodčích se domnívala,
že někdo peníze uložil do trezoru. Taky že ano. Arne je
tam uložil, jako vždy. Má klíče od všech budov, všech
místností, všech branek. Neodnesl peníze během těch pěti
minut, kdy všichni z místnosti odešli, měl na to přece
celou noc!"
"Tomu nevěřím. Arne Kristiansen je čestný, spolehlivý
zaměstnanec závodiště."
Poslouchal, co povídám, s ovládanou, zdvořilou
trpělivostí, jak člověk poslouchá hovorného hosta, který
ne a ne odejít.
"Bob Sherman přivezl z Anglie obálku s dokumenty,"
pokračoval jsem.
"Ano, o tom už jste s námi hovořil a já už vám řekl, že o
tom nic nevím."
"Bob Sherman byl bohužel nemístně zvědavý a doplatil
na to. Otevřel obálku a viděl, co vidět neměl. Nejspíš k
tomu došlo při letu. Jednu z listin uschoval ve skříňce na
letišti."
Per Björn se zvolna otočil a řekl něco norsky Knutovi.
Knut dával najevo politování a tvářil se omluvně, ale
neřekl ani slovo.
"Bob Sherman vyhledával možnosti, jak přijít snadno a
rychle k penězům. Za to, že sem převeze tu obálku, měl
dostat zaplaceno. Napadlo ho ale, že by mohl honorář
trochu vyšroubovat. Velká chyba! Vysloužil si ránu do
hlavy. Že Bob z obálky něco vyndal, se zjistilo teprve
dlouho po jeho smrti, když jeho tělo bylo v rybníce."
Per Björn seděl a tvářil se lhostejně, čekal, až ho ten
protivný komár přestane obtěžovat, až přestane bzučet.
Zabzučel jsem.
"To, co z obálky vyndal, byl zkrácený záznam toho, co v
ní zbylo."
Zásah. Kolem očí mu zaškubalo. Uvědomil si, že to vidím.
Usmál se.
"Bob Sherman prozřetelně schoval klíček od schránky do
své bezpečnostní helmy. Když ho Arne vytáhl z vody,
vědělo se už, že jeden záznam z obálky odstranil, ale v
jeho promočeném oblečení ani mezi věcmi v zavazadle se
nic neobjevilo. Proto pak prohledali jeho dům v Londýně.
To už jsem si uvědomil, o co jde, a napadlo mě, že Bob
nejspíš to něco, co se hledá, schoval do sedla nebo do
helmy. To ovšem napadlo i protistranu. Jeho sedlo, visící
dlouhou dobu na věšáku v šatně, najednou zmizelo, a
nikdo nevěděl, kam se podělo."
Tiše seděl.
"Ve skutečnosti se helma, která předtím visela u sedla,
zatím dostala k Paddymu O'Flahertymu, Paddy ji vyměnil
za svou. Arnemu jsem o té záměně řekl. Taky jsem mu
řekl, že jsem našel ten klíček."
Per Björn přehodil nohu přes nohu, vytáhl cigarety a
všem nabídl. Když jsme odmítli, vrátil krabičku do kapsy a
cvičeným pohybem si zapálil. Ruka, ve které držel
zapalovač, se ani trochu nezatřásla.
"Neřekl jsem Arnemu, že už jsem skříňku otevřel a že
vím, co v ní bylo. Chtěli jsme se dozvědět, kdo ještě
kromě Arneho tu chybějící listinu hledá. Proto jsme vám
dali možnost ji najít."
"Rafinované," řekl. "Vycházíte však z naprostého omylu,
když věříte, že Arne má něco společného se smrtí Boba
96
connected with Bob Sherman's death. If he had been
guilty of all you say, of course it would have been an excellent trap. As it is, of course…"
He delicately shrugged. Knut looked worried.
"There was the problem of the two men who searched
Bob Sherman's house," I said. "If we didn't decoy them
away they would be available to fetch the key and open
the locker. So we provided an urgent reason for them to
leave Oslo. We invented, in fact, a possible eye-witness to
the killing of Bob Sherman. I told only Arne Kristiansen
that I was going to Lillehammer to meet this man, and I
asked Arne to come with me. On the train I told him about
the key and said that as soon as I got back I was going to
give it to the police. I told him that the police were expecting me to report to them at once on my return, to tell
them what the man in Lillehammer had said. This meant
to Arne that if I didn't return the hunt would be on immediately and there might be no later opportunity to get into
my room for the key. It had to be done quickly. A risk had
to be taken."
I paused.
"You took it," I said.
"No."
"You believed no one knew of the existence of the key
except Arne and myself. You were wrong. You believed
there was a possible eye-witness to Bob's murder and you
sent your two assassins to deal with him. You expected
them also to kill me as well. They aren't very successful at
that. You should sack them."
"This is ridiculous," he said.
I said, "I asked the reception desk at the Grand not to
worry if anyone asked for my room number or my door
key."
And extremely odd they'd thought it, after all the hide
and seek of the previous days.
"We made it as easy as we could."
He said nothing.
Kurt had sprinkled the room with anthracene dust, which
clung invisibly to any clothes or flesh which touched it and
showed up with fluorescence under a strong ultra violet
light. Anyone denying he'd been in my room would have
been proved to be lying. But Per Bjorn had out-thought
that one and hadn't denied it. He must have done a great
deal of fast figuring during his non-speaking ride from
Fornebu to the police station. He couldn't have known
about the anthracene, but he must have guessed that a
trap so complicated in some respects wasn't likely to be
naive in others.
I said: "The paper you were looking for is a chart of a
core taken from area twenty-five/six of the North Sea."
He absorbed that shock as if he were made throughout of
expanded polystyrene.
I gave him some more.
"It was stolen from the Wessex-Wells Research Laboratory in Dorset, England, and the information it contains
was the property of the Interpetro Oil Company. It is a
chart showing exceptionally rich oil-bearing rock of high
porosity and good permeability at a depth of thirteen
thousand feet."
It seemed to me that he had almost stopped breathing.
He sat totally without movement, smoke from the cigarette between his fingers rising in a column as straight as
honesty.
I said, "The Interpetro Oil Company isn't part of the consortium to which your own company belongs, but it is or
was mainly Norwegian owned, and the well in question is
in the Norwegian area of the North Sea. Immediately after
Bob Sherman brought his package to Norway, the Interpetro shares started an upward movement on the world
stock markets. Although a great deal of secrecy surrounds
the buying, I'm told that the most active purchasers were
in the Middle East. You would know far better than I do
Shermana. Kdyby měl skutečně na svědomí všechno, co
jste tu vyjmenoval, byla by to vskutku chytrá past, ale…"
Pokrčil rameny. Knut se tvářil ustaraně.
"Byla tu jedna potíž, a sice ti chlapi, co prohledali byt
Boba Shermana. Museli jsme je odlákat, jinak mohli pro
ten klíč jít oni, oni mohli otevřít skříňku. Tak jsme
vymysleli pádný důvod k tomu, aby museli opustit Oslo.
Vymysleli jsme si proto možného očitého svědka smrti
Boba Shermana. Řekl jsem Arnemu Kristiansenovi, že
pojedu do Lillehammeru, abych se s tím člověkem sešel, a
požádal jsem ho, aby jel se mnou. Ve vlaku jsem mu řekl
o tom klíčku, a že ho odevzdám na policii, jakmile se
vrátím, až tam půjdu říct, co jsem se dozvěděl od toho
člověka z Lillehammeru. Arnemu bylo jasné, že když se
nevrátím, okamžitě se zahájí intenzivní pátrání a on už
nebude mít příležitost dostat se do mého pokoje, aby si
klíč vzal. Muselo se to vyřídit ihned, bezodkladně, i když
to bylo riskantní."
Odmlčel jsem se.
"Riskoval jste."
"Ne."
"Byl jste přesvědčený, že o tom klíčku neví nikdo kromě
mne a Arneho. Omyl. Uvěřil jste historce o očitém
svědkovi Bobovy vraždy a poslal jste své dva pochopy,
aby se o něj postarali. Počítal jste s tím, že odpraví i mne.
To se jim do té doby moc nedařilo. Skoro by si zasloužili
padáka."
"Tohle je absurdní," protestoval.
"Řekl jsem v recepci v Grandu, aby klíč od mého pokoje
vydali komukoli, kdo si o něj řekne."
Nepochybně jim to připadalo víc než zvláštní poté, co
jsem si celé dny hrál na schovávanou.
"Snažili jsme se vám to co možná ulehčit," dodal jsem.
Mlčel.
Knut poprášil místnost antracénovým práškem, který
ulpívá na šatech a na kůži, jakmile se člověk čehokoli
dotkne, a pak zřetelně v ultrafialovém světle fluoreskuje.
Kdyby vetřelec zapíral, že byl v mém pokoji, snadno by ho
usvědčili ze lži. Per Björn na to však vyzrál, nic nezapíral.
Během té mlčenlivé cesty vozem z letiště musel hodně
rychle myslet. O antracénovém prášku vědět nemohl, ale
jistě ho napadlo, že když už jsme vymysleli tak
komplikovanou past, domysleli jsme všechno.
Řekl jsem: "Ten papír, co jste hledal, je graf profilu vrtu
v Severním moři, oblast dvacet pět šest."
Čelil téhle ráně, jako by byl z kalené oceli.
Zasadil jsem mu další.
"Profil byl zcizen z laboratoří Wessex-Wells v Dorsetu v
Anglii. Obsahuje informace, které jsou majetkem
Interpetro Oil Company. Lze z něj vyčíst v hloubce třináct
tisíc stop nález vysoce pórovité a propustné horniny
kromobyčejně bohaté na naftu."
V tu chvíli se mi zdálo, jako by přestal dýchat. Seděl
úplně bez hnutí, jen z nehybné cigarety stoupal vzhůru ke
stropu kouř.
"Interpetro Oil nepatří do konzorcia, ve kterém je vaše
společnost, ale je to společnost převážně norská. Vrt, o
který se jedná, je v norské části Severního moře.
Bezprostředně poté, co Bob Sherman přivezl onu obálku
do Norska, došlo k náhlému vzestupu ceny akcií
Interpetro Oil na všech burzách. Kdo jsou kupci, se přísně
tají, ale doslechl jsem se, že pocházejí převážně z
Blízkého východu. Vy víte samozřejmě mnohem líp než já,
zda je či není v zájmu Norska, aby jeden z jeho
97
whether it is to Norway's advantage to have one of her
most promising oil fields largely bought up by oilproducing rivals."
Not a flicker.
I said, "Norway has never really forgiven the citizens who
collaborated with the Nazis. How would they regard one of
their most respected businessmen who sold advance news
of their best oil field to the Middle East for his own personal gain?"
He uncrossed his legs and recrossed them the other way.
He tapped the ash off his cigarette on to the floor, and
inhaled a deep lungful of smoke.
"I wish," he said, "to telephone to my lawyer. And to my
wife."
nejslibnějších zdrojů nafty vlastnili jeho naftu produkující
konkurenti."
Nepohnul brvou.
Řekl jsem: "Norsko nikdy neodpustilo nacistickým
kolaborantům. Jak by asi Norové hleděli na jednoho ze
svých nejváženějších občanů, kdyby se ukázalo, že
prodává utajované zprávy o zdroji nafty na Blízký východ,
aby se sám obohatil?"
Přehodil nohu přes nohu obráceně a odklepl popel z
cigarety na zem. Zhluboka z cigarety zatáhl.
Řekl: "Chci zatelefonovat svému právnímu zástupci a své
ženě."
16
16
Knut and I went back to his office and sat one each side
of his desk.
"Can you prove it?" he said.
"We can prove he went to the Grand, fetched the key and
opened the locker."
"Anything else?"
I said gloomily, "It's circumstantial. A good defence lawyer could turn everything inside out."
Knut chewed his pencil.
"The scandal will ruin him," he said.
I nodded.
"I'll bet he's got a fortune tucked away somewhere safe,
though."
"But," Knut said, "he must care more for his reputation
than for just money, otherwise he would simply have left
the country instead of having Bob Sherman killed."
"Yes."
We sat in silence.
"You are tired," Knut said.
"Yeah. So are you."
He grinned and looked suddenly very like Erik.
I said, "Your brother told me Per Bjorn Sandvik was in
the Resistance during the war."
"Ja. He was."
"Nothing wrong with his nerve," I said. "Nothing then,
nothing now."
"And we are not the Gestapo," Knut said. "He knows we
will not torture him. We must seem feeble to him, after
what he risked when he was young. He is not going to
give in and confess. Not ever."
I agreed.
"These two men," I said. "Yellow eyes and brown eyes.
They're too young to have been in the Resistance themselves. But… is there a chance their fathers were? Arne's
father was. Could you run a check on the group Per Bjorn
belonged to, and see if any of them fathered yellow
eyes?"
"You ask such impossible things."
"And it's a very long shot indeed," I sighed.
"I'll start tomorrow," he said.
Some coffee arrived, very milky. I could have done with
a treble scotch and a batch of Emma's scones.
"You know," I said after another silence, "There's something else. Some other way… There has to be."
"What do you mean?"
"I mean… It was just luck finding that key. If Paddy hadn't swapped the helmets we would never have found the
paper at Fornebu." I drank the coffee. It wasn't strong
enough to deal with anything but thirst. "But… they tried
to kill me before they knew the chart wasn't in the pond
with Bob Sherman. So there must be something else
which they couldn't afford for me to find."
I put down the cup with a grimace.
"But what?" Knut asked.
"God knows."
Vrátili jsme se s Knutem do jeho kanceláře a sedli každý
z jedné strany psacího stolu.
"Můžete to dokázat?" zeptal se Knut.
"Můžeme dokázat, že šel do Grandu, vzal z mého pokoje
kíček a otevřel úschovní skříňku."
"Jinak nic?"
Řekl jsem zasmušile: "Máme jen nepřímé důkazy. Dobrý
obhájce ho z toho vyseká."
Knut hryzal tužku.
"Ten skandál ho ale zničí," řekl.
Přikývl jsem.
"Vsadím se, že má někde ulité celé jmění, že se postaral
o to, aby na ty peníze nikdo nemohl."
"Podle mého mu jde o dobrou pověst víc než o peníze,"
řekl Knut. "Jinak mohl jednoduše z Norska odjet a
nemusel si objednávat smrt Boba Shermana."
"Jistě."
Mlčeli jsme.
"Jste unavený," řekl Knut.
"Jo. Vy taky."
Ušklíbl se, a v tom okamžiku vypadal jako Erik.
"Váš bratr mi řekl, že Per Björn Sandvik byl za války v
podzemním hnutí," poznamenal jsem.
"Ano."
"Nervy má vskutku dobré, neselhaly mu tehdy, neselhaly
mu ani teď."
"Navíc my nejsme gestapo," řekl Knut, "ví, že ho
nebudeme mučit. Musíme mu pňpadat neškodní ve
srovnání s těmi, kterým musel čelit, když byl mladý.
Kdepak, ten se nevzdá, nepřizná se. Nikdy."
Přikývl jsem.
"Ti dva chlapi… ten žlutooký a hnědovlasý… Na to, aby za
války byli v ilegalitě, jsou příliš mladí, ale… nebyla by
naděje, že v podzemním hnutí pracoval někdo z jejich
rodičů? Nemohl byste se podívat na Sandvikovu skupinu a
zjistit, jestli někdo z jejích členů náhodou není otec
žlutookého?"
"Dáváte mi hodně neschůdné úkoly."
"Já vím. Navíc je tu malá naděje na úspěch."
"Dám se do toho zítra," slíbil.
Donesli nám kávu, ale já bych si s chutí dal trojitou
skotskou a Emminy horké vdolečky.
Po delším mlčení jsem řekl: "Pořád si myslím… Víte, musí
existovat ještě nějaká jiná cesta. Musí být… určitě."
"Jak to myslíte?"
"Chci říct… to, že jsme našli ten klíček, bylo obyčejné
štěstí. Kdyby Paddy nevyměnil ty helmy, ten záznam ve
Fornebu bychom nikdy neobjevili." Napil jsem se kávy. Za
moc nestála, ale žízeň uhasila. "Přece… Pokoušeli se mě
zabít, ještě než zjistili, že Bob Sherman, pohřbený v
rybníce, ten záznam u sebe nemá. Musí tedy existovat
něco, co jsem se za žádnou cenu nesměl dozvědět."
"Co?" zeptal se Knut.
"Bozi vědí."
98
"Something I missed," he said with gloom.
"Why would they think I would see it if you didn't?"
"Because you do," he said. "And Arne knows it."
Arne… My friend Arne.
"Why didn't he kill you himself, out on the fjord?" Knut
asked. "Why didn't he just bang you on the head and push
you overboard?"
"It isn't that easy to bang someone on the head when
you're sitting at opposite ends of a small dinghy. And besides… leading a beast to the abattoir and slitting its neck
are two different things."
"I don't understand."
"Arne was keen for me to die but wouldn't do it himself."
"How do you know?"
"Because he didn't. Over the last few weeks he's had
more chance than anybody, but he didn't do it."
"You couldn't be sure he wouldn't."
"He's a complex person but his attitudes are all fixed… if
he didn't do it the first time he wouldn't do it afterwards."
A few more minutes dawdled by while I tried to concentrate on what I hadn't discovered.
Useless, I thought.
Yesterday, I thought, I didn't know who had manipulated
Interpetro Oil. Today I did. Did that make any difference?
"Oh my Christ," I said, and nearly fell out of my chair.
"What is it?" Knut said.
"I'm bloody mad."
"What do you mean?"
"You remember that bomb…"
"Well, of course I do."
"It was such a sloppy way to kill someone," I said. "It
might have gone off before we got back to the car… It
didn't kill us, so we thought of it as a failure. But it didn't
fail. Not a bit. It was a roaring success. It did just what it
was meant to."
"David…"
"Do you remember where I was going that afternoon? I
didn't go, because the bomb stopped me. I'm so damned
stupid… it isn't what I haven't seen, it's who."
He just stared.
"It's Mikkel Sandvik."
I telephoned to the college of Gol and spoke to the
headmaster.
"Oh, but Mikkel isn't here," he said. "His father telephoned on Sunday morning to say that Mikkel must go
and visit his aunt, who was dying and asking for him."
"Where does the aunt live?"
"I don't know. Mr Sandvik talked to Mikkel himself."
There was some speaking in the background, and then
he said, "My wife says Mikkel told her his Aunt Berit was
dying. He went to catch the Bergen train. We don't know
where he went after that… Why don't you ask his father?"
"Good idea," I said.
"What now?" Knut said, when I told him.
"I think… I'll go and see Mrs Sandvik, and see if she'll tell
me where Mikkel is."
"All right. And I will do what I must about keeping Mr
Sandvik here all night." He sighed. "A man like that… it
doesn't seem right to put him in a cell."
"Don't let him go," I said.
"Oh no."
Erik had gone home long ago but Knut reckoned I was on
police business and sent me to the Sandvik house in a
police car. I walked through the arch into the courtyard,
turned right, and rang the bell outside the well-lit impos-
"Musí to být něco, co mi uniká," řekl jsem zasmušile.
"Něco, co mi uniklo," prohlásil zasmušile.
"Proč si myslí, že na to přijdu já, když jste na to nepřišel
vy?"
"Protože na to přijdete, a Arne to velmi dobře ví."
Arne… můj přítel Arne.
"Proč vás neodpravil sám, už na fjordu?" zeptal se Knut.
"Proč vás jednoduše nepraštil po hlavě a nehodil do
vody?"
"Ono to není tak úplně jednoduché, vzít někoho po hlavě,
když sedí na opačném konci vratkého člunu. Kromě toho…
je něco jiného vést dobytče na jatka a něco jiného je
podříznout."
"Nerozumím…"
"Arne si přál, abych nebyl, ale sám mne odpravit
nechtěl."
"Jak to víte?"
"Protože to neudělal. Během posledních týdnů měl
příležitostí víc než dost, víc než kdo jiný, ale neudělal to."
"Stejně si nemůžete být jistý, že by to nedokázal."
"Je to komplikovaný člověk, ale reaguje a počíná si stále
stejně… Když to neudělal při první příležitosti, neudělá to
ani teď."
Plynul čas a já se snažil soustředit na to, co mi ušlo, na
co jsem nepřišel.
Bylo to marné.
Pak jsem si řekl: včera jsem ještě nevěděl, kdo
manipuloval se společností Interpetro Oil. Dnes to vím.
Vyplývá z toho něco?
"Bože!" vydechl jsem a málem jsem spadl se židle.
"Co je?" zeptal se Knut.
"Jsem pitomec!"
"Jak to?"
"Vzpomínáte si na tu bombu…"
"Samozřejmě."
"Byl to tak hloupý, nedůsledný způsob atentátu," řekl
jsem. "Bomba mohla vybuchnout před naším příchodem…
Nezabila nás, proto jsme si mysleli, že nesplnila svůj úkol.
Omyl, splnila svůj úkol, skvěle! Způsobila přesně to, co
způsobit měla."
"Davide…"
"Vzpomínáte si, kam jsem se to odpoledne chystal?
Nakonec jsem nikam nejel, protože mi v tom zabránila ta
bomba. Jsem opravdu pitomec… Vtip není v tom, co mi
ušlo, ale kdo mi ušel."
Nechápavě se na mne díval.
"Nesetkal jsem se s Mikkelem Sandvikem."
Zavolal jsem do internátu v Golu a nechal se spojit s
ředitelem.
"Ale Mikkel tady není," řekl. "V neděli ráno volal jeho
otec, ať Mikkel jede za nemocnou tetou, prý umírá a ptá
se po něm."
"Kde bydlí ta teta?"
"To já nevím. Pan Sandvik mluvil přímo s Mikkelem."
Slyšel jsem z dálky, jak s ředitelem někdo mluví. Pak se
ozval: "Mojí ženě Mikkel řekl, že jede za svou tetou Berit,
že prý umírá. Spěchal na vlak do Bergenu. Kam se pak
poděl, nevíme… Proč se nezeptáte jeho otce?"
"To je dobrý nápad."
"Co teď?" zeptal se Knut, když jsem mu přetlumočil, co
jsem vyslechl.
"Myslím, že bych měl zajít za paní Sandvikovou a zeptat
se jí, jestli o Mikkelovi neví."
"Dobře. Udělám, co je v mé moci, abych tu Sandvika
zdržel přes noc." Povzdechl si. "Takový člověk! Nějak mi
připadá, že se ani nesluší strčit ho za mříže."
"Hlavně ho nepouštějte!"
"Buďte klidný."
Erik byl tou dobou už dávno doma, ale Knut naštěstí
usoudil, že jsem pro tu chvíli ve službách policie a poslal
mne k Sandvikovým policejním vozem. Prošel jsem
vstupním obloukem na nádvoří, dal se doleva a zazvonil u
99
ing front door.
A heavy middle-aged woman opened it. She wore frumpy
clothes and no make-up, and had a positive, slightly forbidding manner.
"Ja?" she said enquiringly.
I explained who I was and asked to see Mrs Sandvik.
"I am Mrs Sandvik. I spoke to you on the telephone a few
days ago."
"That's right."
I swallowed my surprise. I had thought she would already have known about her husband being at the police
station, but apparently he hadn't yet made his two calls.
When we had left him, Knut had said he would arrange for
a telephone to be taken to the interview room and
plugged into the socket there, which I supposed took
time. No one was positively rushing to provide facilities for
a suspect, not even for Per Bjorn Sandvik.
It made it easier, however, for me to ask questions.
"Come inside," she said. "It is cold with the door open."
I stepped into the hall. She invited me no further.
"Mikkel?" she said in surprise. "He is at school. I told
you."
I explained about his Aunt Berit.
"He has no Aunt Berit."
Wow.
"Er…" I said. "Does he know anyone at all called Berit?"
She raised her eyebrows. "Is this important?"
"I cannot go home until I have seen Mikkel. I am sorry."
She shrugged.
After a longish pause for thought she said, "Berit is the
name of an old nurse of my husband. I do not know if
Mikkel knows any other person called Berit. I expect so."
"Where does your husband's old nurse live?"
"I don't know."
She couldn't remember the old nurse's surname, and she
wasn't sure if she was still alive. She said her husband
would be able to tell me, when he came home. She
opened the door with finality for me to leave, and with a
distinct feeling of cowardice, I left. Per Bjorn had smashed
up her secure world and he would have to tell her about it
himself.
"He might be with his father's old nurse," I told Knut.
"And he might not."
He reflected.
"If he caught the Bergen train, perhaps the Gol ticket office would remember him."
"Worth a try. But he could be anywhere by now. Anywhere in the world."
"He's barely seventeen," Knut said.
"That's old, these days."
"How did Mrs Sandvik take the news of her husband's
arrest?"
"I didn't tell her. I thought Per Bjorn should do that."
"But he has!"
"She didn't know," I said blankly.
"But," Knut said, "I am sure he made his two calls almost
half an hour ago."
"Bloody hell," I said.
He steamed out of the office at twenty knots and yelled
at several unfortunate subordinates. When he returned he
was carrying a piece of paper and looking grim, worried
and apologetic all at once.
"They find it difficult not to obey a man with such prestige," he said. "He told them to wait outside the door
while he spoke to his wife and his lawyer, as both calls
were of a private nature. They did what he said." He
looked at the paper in his hand. "At least they had the
sense to dial the numbers for him, and to write them
down. They are both Oslo numbers."
dobře osvětlených, působivých dveří.
Otevřela statná žena stěedního věku. Byla nedbale
oblečená a nebyla nalíčená. Působila trochu nepřístupně.
"Ano?" ozvala se tázavě.
Představil jsem se a řekl, že bych rád mluvil s paní
Sandvikovou.
"Já jsem Sandviková. Mluvili jsme spolu před několika
dny telefonicky."
"Ano, to souhlasí."
Snažil jsem se nedat najevo překvapení. Předpokládal
jsem, že už o zadržení svého muže bude vědět, ale jak se
zdálo, Sandvik své dva telefonní hovory ještě
neuskutečnil. Když jsem z policejní stanice odcházel, řekl
Knut, že zařídí, aby telefon přinesli a zapojili ve
vyšetřovací místnosti. Asi to nějakou chvíli trvalo. Pravda
je, že policie služby podezřelým s velkým nadšením
neposkytují, a to i když jde o Pera Bjtdrna Sandvika.
Klást paní Sandvikové otázky bude o to snazší.
"Pojďte dál," řekla. "Jde sem z otevřených dveří zima."
Vešel jsem do haly. Pozvala mne dál.
"Mikkel?" podivila se. "Ten je přece ve škole, už jsem
vám to říkala."
Řekl jsem jí o tetě Berit.
"Žádnou tetu Berit nemá."
Ouvej.
"Hm… Zná nějakou jinou Berit?"
Povytáhla obočí. "Je to důležité?"
"Nemůžu se bohužel vrátit domů, dokud s Mikkelem
nepromluvím, omlouvám se."
Pokrčila rameny.
Delší chvíli přemýšlela a pak řekla: "Stará chůva mého
muže se jmenovala Berit. Jestli Mikkel zná jinou Berit,
nevím, je to samozřejmě pravděpodobné."
"Kde žije chůva vašeho muže, prosím?"
Na příjmení chůvy si nevzpomněla, taky nevěděla s
jistotou, kde bydlí, ani jestli je vůbec ještě naživu. Prý mi
to řekne přesněji muž, až se vrátí. Nabádavě a rozhodně
otevřela hlavní dveře. Signál k odchodu. Zbaběle jsem se
bez dalších řečí vzdálil. Byl to její muž, kdo zaviní, že se
její svět zhroutí, je na něm, aby jí to vysvětlil sám.
Knutovi jsem řekl: "Je možné, že Mikkel je u chůvy svého
otce. Možné, ale ne jisté."
Zamyslel se.
"Pokud spěchal na vlak do Bergenu, možná si ho budou u
pokladny na nádraží v Golu pamatovat."
"Stojí to za pokus. Taky může být bůhví kde, kdekoli na
světě."
"Je mu sotva sedmnáct."
"Dnes je to zralý věk."
"Jak přijala paní Sandviková zprávu o manželově
zadržení?"
"Já jí nic neřekl. Myslel jsem, ať si to vyřídí Per Björn
sám."
"To on ale udělal!"
"Jeho paní nevěděla nic."
"Ale já jsem si jistý, že ty dva telefonní hovory uskutečnil
už dobře před hodinou!"
"Zatraceně!" ulevil jsem si.
Rychlostí blesku vystřelil z kanceláře a zařval na několik
svých nešťastných podřízených, Vrátil se s kouskem
papíru v ruce. Tvářil se rozzlobeně, omluvně i provinile.
"Prý se neopovážili neuposlechnout tak váženého
člověka," řekl. "Požádal je, aby počkali venku, že
potřebuje soukromí, až bude hovořit se svojí ženou a
svým právníkem. Poslechli ho." Zadíval se na papírek,
který držel v ruce. "Měli aspoň tolik rozumu, že mu obě
telefonní čísla sami vytočili a zapsali si je. Obě čísla jsou
místní."
100
He handed the paper over for me to see. One of the
numbers meant nothing. The other meant too much.
"He talked to Arne," I said.
I pressed the bell outside Arne's flat and after a long interval Kari opened the door.
"David."
She seemed neither surprised nor pleased to see me.
She seemed drained.
"Come in," she said.
The flat seemed somehow colder, less colourful, much
quieter than before.
"Where's Arne?" I said.
"He's gone."
"Whereto?"
"I don't know."
"Tell me everything he did since he came home."
She gave me an empty stare, then turned away and
walked through to the sitting-room. I followed her. She
sat on the cream coloured sofa and shivered. The stove no
longer glowed with warmth and welcome and the stereo
record player was switched off.
"He came home upset. Well… he's been upset ever since
this Bob Sherman thing started. But today he was very
worried and puzzled and disturbed. He played two long
records and marched about… he couldn't keep still."
Her voice had the calmness of shock. The reality of whatever had happened had not yet tipped her into anger or
fear or despair: but tomorrow, I thought, she might suffer
all three.
"He rang Per Bjorn Sandvik's house twice, but they said
he wasn't in. It seemed to worry him very much."
There was a tray on the coffee table in front of her laden
with an untouched dish of open sandwiches. They made
me feel frantically hungry as I hadn't eaten since a pinsized breakfast, but she gave them an indifferent glance
and said: "He left them. He said he couldn't…"
Try me, I thought: but hostessing was far out of her
mind.
"Then Per Bjorn Sandvik rang here. Only a little while
ago… but it seems hours and hours… Arne was relieved at
first, but then… he went so quiet… I knew something was
wrong."
"What did he say to Per Bjorn? Can you remember?"
"He said Ja, and No. He listened a long time. He said… I
think he said… don't worry, I'll find him."
"That was all?"
She nodded. "Then he went into the bedroom and he was
so quiet… I went to see what was the matter. He was sitting on the bed, looking at the floor. He looked up at me
when I came. His eyes were… I don't know… dead."
"And then?"
"He got up and began packing a suitcase. I asked him…
he said don't worry me… so I just stood there. He
packed… he threw things into the case… and he was muttering away, mostly about you."
She looked at me intently but still with the numb lack of
emotion.
"He said… 'I told him, I told him David would beat him… I
told him at the beginning… he still says David hasn't
beaten him but he has, he has…' I asked Arne what he
was talking about but I don't think he even heard me."
She pressed her fingers against her forehead, rubbing
the smooth skin. "Arne said… 'David… David knew all
day… he made the trap and put himself into it as bait… he
knew all day.' Then he said something about you using
some girls and an old man, and something about orangeade… and a premonition you invented. He said he knew
you would be the end of everything, he said so before you
came."
She looked at me with the sudden awakening of awareness and the beginnings of hostility.
Papírek mi podal. Jedno z obou čísel mi nic neříkalo,
druhé naopak až příliš.
"Spojil se s Arnem," řekl jsem.
Zazvonil jsem u Arneho bytu. Trvalo hodnou chvíli, než
mi Kari přišla otevřít.
"Davide!"
Netvářila se překvapeně ani potěšeně. Jako by zela
prázdnotou.
"Pojďte dál," řekla.
Byt jako by byl chladnější, bezbarvý a tišší, než býval.
"Kde je Arne?" zeptal jsem se.
"Je pryč."
"Kde?"
"To nevím."
"Vyprávějte mi podrobně, co bylo, když se vrátil domů."
Tupě se na mne zadívala, pak se otočila na patě a šla do
obývacího pokoje. Následoval jsem ji. Sedla si na světle
čalouněnou pohovku a roztřásla se. Krb byl vychladlý a
hudební souprava tichá.
"Když přišel, byl rozrušený. On… od chvíle, co to začalo s
Bobem Shermanem, byl pořád neklidný. Dnes ale byl
jakoby vystrašený a zmatený. Přehrál si dvě desky a
přecházel přitom po bytě… Nedokázal si sednout."
Mluvila jednotvárným hlasem člověka v šoku. To, co se
odehrálo, jí se všemi důsledky ještě nedošlo, ještě neměla
čas podlehnout hněvu, strachu nebo zoufalství, teprve ji
to čekalo, možná všechno.
"Volal dvakrát Pera Björna Sandvika do bytu, ale řekli
mu, že není doma. Byl z toho velmi rozčilený."
Na servírovacím stolku, u kterého seděla, byl talíř plný
chlebíčků. Měl jsem strašlivý hlad, protože jsem od
minimální snídaně nic nejedl, Kari se na chlebíčky jen
letmo podívala a řekla: "Nic nejedl. Tvrdil, že nemůže…"
Zkuste to se mnou, pomyslel jsem si. Jí ale role
hostitelky vůbec nepřišla na mysl.
"Pak zavolal Per Björn Sandvik sem. Je to chvíle… mně se
ale zdá, jako by od té doby uplynuly věky… Arne byl rád,
že volá, aspoň ze začátku… Pak najednou ztichl… Bylo mi
jasné, že něco není v pořádku."
"Co řekl Sandvikovi? Nevzpomínáte si?"
"Říkal jen ano nebo ne. Dlouho mlčel. Pak řekl… aspoň
myslím… nemějte strach, já ho najdu."
"To je všechno?"
Přikývla. "Pak šel do ložnice a vůbec nemluvil… Šla jsem
se podívat, co s ním je. Seděl na posteli a díval se do
země. Vzhlédl, až když jsem vešla. Měl… díval se… jako by
byl slepý."
"Co bylo pak?"
"Pak vstal a začal si balit kufr. Ptala jsem se ho… okřikl
mě, ať prý ho nechám na pokoji… tak jsem tam jen tak
stála. Balil… házel věci do kufru… a přitom pořád něco
drmolil… Mluvil hlavně o vás."
Upřeně se na mne zadívala, ale stále byla v šedivém
šoku, mrazivě chladná.
"Řekl: Říkal jsem mu, říkal jsem mu… že nad Davidem
nevyhraje… řekl jsem mu to na samém začátku… jenže on
tvrdí, že David ještě nevyhrál. Já vím, že vyhrál… Ptala
jsem se Arneho, o čem to mluví, ale on jako když mne
vůbec neslyší."
Tiskla si prsty na čelo, na hladkou kůži. "Arne řekl…
David… David to všechno věděl už od rána… nalíčil na nás
past a sám se nabídl jako vnadidlo… věděl to už od rána…
Pak blábolil cosi o tom, že jste použil nějaká dvě děvčata
a nějakého staršího pána… něco s oranžádou… a že prý
jste si vymyslel předtuchu. Prý věděl od začátku, že vy
budete jejich konec, prý to říkal ještě před vaším
příjezdem…"
Najednou jako kdyby se jí rozednilo. Podívala se na mne
s počínajícím nepřátelstvím.
101
"What did you do?" she asked.
"I'm sorry, Kari. I gave Arne and Per Bjorn Sandvik a
chance to show they knew more than they ought about
Bob Sherman's death, and they took it."
"More than they ought…?" she repeated vaguely: then
overwhelmingly understood. "Oh no. Oh no. Not Arne."
She stood up abruptly. "I don't believe it."
But she already did.
"I still don't know who killed Bob Sherman," I said. "I
think Arne does know. I want to talk to him."
"He's not coming back. He said… he would write, and
send for me. In a few weeks." She looked forlorn. "He
took the car."
She paused.
"He kissed me."
"I wish…"
I said uselessly, and she caught the meaning in my voice
though the words weren't spoken.
"Yes," she said. "In spite of everything… he likes you
too."
It was still not yet eight o'clock and Per Bjorn was still in
the interview room when I got back to the police station.
"His lawyer is with him," Knut said morosely. "We won't
get a word out of him now."
"We haven't had so many already."
"No." He flicked the paper with the telephone numbers
which was lying on his desk. "This other number… it isn't
the lawyer's."
"Whose, then?"
"It's a big second class hotel near the docks. Dozens of
incoming calls, they couldn't remember one more than
any other. I have sent a policeman down there with a
description of the man with yellow eyes."
"Mm. Whoever he spoke to at the hotel then telephoned
the lawyer."
"Ja," he said. "It must be so. Unless Arne did."
"I don't think so, from what his wife said."
"He had gone?"
I nodded. "In his car."
He put his hand again on the telephone.
"We will find the number and put out an alert: and also
check with the airport and the frontier posts with Sweden."
"I know the number."
I told it to him. He looked surprised, but I said, "I've
been in his car… and I've a memory for numbers. Don't
know why."
He put out his alerts and sat tapping his pencil against
his teeth.
"And now we wait," he said.
We waited precisely five seconds before the first call
came through. He scooped up the receiver with a speed
which betrayed his inner pressure, and listened intently.
"Ja," he said eventually. "Ja… takk. thank you."
He put down the receiver and relayed the news.
"That was the policeman I sent to the hotel. He says the
man with yellow eyes has been staying there for a week,
but this evening he paid his bill and left. He gave no address. He was known to the hotel as L. Horgen. My policeman says that unfortunately the room has already
been cleaned because the hotel is busy, but he has directed them to leave it empty until we've searched it and
tried for fingerprints. Excuse me while I send a team to do
that."
He went out of the office and was gone a fair time, but
when he came back he had more to tell.
"We've found Arne's car. It is parked not far from the
quay of the Nanscn shipping line, and one of their ships
left for Copenhagen an hour ago. We are radioing to the
ship and to Copenhagen to pick him up."
"Co jste jim udělal?" zeptala se.
"Kari, je mi to moc líto, ale… dal jsem jim oběma
příležitost prokázat, že o smrti Boba Shermana věděli víc,
než je zdrávo. Oni tu příležitost využili."
"Víc než je zdrávo…?" Opakovala po mně zmateně. Pak
zdrceně pochopila. "Ach ne, ne! Arne ne!" Prudce vstala.
"Nevěřím tomu."
Už tomu však uvěřila.
"Stále ještě nevím, kdo Boba Shermana zabil," řekl jsem.
"Obávám se však, že to Arne ví. Proto s ním chci mluvit."
"On už se nevrátí. Řekl… řekl, že mi napíše, že pro mne
pošle, za několik týdnů." Vypadala jako ztracená. "Vzal si
auto."
Odmlčela se.
"Políbil mne."
"Přál bych si…"
Nedokončil jsem bezmocnou větu, ale Kari pochopila, jak
to myslím, beze slov.
"Ano," řekla. "Měl vás taky rád… navzdory všemu."
Bylo před osmou večer a Per Björn Sandvik byl ještě
stále ve vyšetřovací místnosti na policejní stanici, když
jsem se tam vrátil.
"Je u něho právník," hlásil Knut zasmušile. "Teď už z něj
nevyrazíme ani slovo."
"Předtím jsme z něj taky moc nevyrazili."
"Ne." Vzal do ruky papír s telefonními čísly, ležící na
psacím stole. "Tohle druhé číslo… to není číslo jeho
právníka."
"Čí je?"
"Je to číslo velkého, druhořadého hotelu poblíž doků. Mají
tam spoustu hovorů a nepamatují si jeden určitý. Poslal
jsem tam policistu s popisem člověka se žlutýma očima."
"Hm. No, ať už v tom hotelu mluvil s kýmkoli, ten
dotyčný pak zavolal jeho právníka."
"Jo," přikývl Knut. "Nepochybně to tak bylo. Leda že by
právníkovi volal Arne."
"Z toho, co říkala jeho žena, asi ne."
"Je pryč?" zeptal se.
Přikývl jsem. "Odjel autem."
Sáhl znovu po telefonu.
"Zjistíme poznávací značku a pošleme echo na švédské
hraniční kontroly."
"Poznávací značku vím."
Nadiktoval jsem mu ji. Když se zatvářil překvapeně,
dodal jsem: "Jel jsem jeho autem a mám paměť na čísla.
Čím to je, nevím."
Vyslal zprávu na hranice. Pak si poklepával tužkou o
zuby.
"Teď musíme čekat," řekl.
Po pěti vteřinách už zazvonil telefon. Rychlost, s jakou
sáhl po sluchátku, prozrazovala, jak je napjatý.
Soustředěně poslouchal.
"No… dobře, ano. Děkuju."
Zavěsil a přetlumočil mi, co vyslechl.
"To byl policista, kterého jsem poslal do toho hotelu.
Člověk se žlutýma očima prý tam bydlel celý týden, ale
dnes večer zaplatil a odjel. Adresu neudal. Vystupoval pod
jménem L. Horgen. Policista říká, že pokoj už po něm
bohužel uklidili, protože se v hotelu střídá hodně hostů.
Požádal ale vedení, aby až na další v pokoji nikoho
neubytovali, abychom se tam mohli poohlédnout po
otiscích prstů. Omluvte mne na okamžik, musím tam své
lidi poslat."
Vyšel z kanceláře a byl hodnou chvíli pryč. Vrátil se s
dalšími novinkami.
"Našlo se Arneho auto. Je zaparkované kousek od
přístaviště dopravní linky společnosti Nansen. Jedna z
jejich lodí vyplula z Oslo před hodinou. Spojujeme se teď s
lodí a s Kodaní rádiem, abychom ho po přistání v Dánsku
102
"Don't let them relax at Fornebu," I said.
He looked at me.
I grinned faintly.
"Well… If I wanted to slip out by air I'd leave my car beside a shipping line and take a taxi to the airport. And
Arne and I once discussed quite a lot of things like that."
"He'd know you'd guess, then."
"I'd pin more hope on the ship if he'd left his car at the
airport."
He shook his head and sighed. "A good thing you're not a
crook," he said.
A young policeman knocked, came in, and spoke to Knut.
He translated for me. "Mr Sandvik's lawyer wants to see
me, with his client. I'll go along to the interview room… Do
you want to come?"
"Please," I said.
With Per Bjorn, his lawyer, Knut, me, and a note-taking
policeman all inside with the door shut, the small interview room looked overcrowded with dark suits and solemnity. The other four sat on the hard chairs round the plain
table and I stood leaning against the door, listening to a
long conversation of which I understood not a word.
Per Bjorn pushed back his chair, crossed his legs and set
fire to a cigarette, much as before. His lawyer, a heavy
self possessed man of obvious worldly power, was speaking in an authoritative voice and making Knut perceptibly
more nervous minute by minute. But Knut survived uncracked and although when he answered he sounded
friendly and apologetic, the message he got across was
'No'.
It angered the lawyer more than the client. He stood up,
towering over Knut, and delivered a severe caution. Knut
looked worried, stood up in his turn, and shook his head.
After that the young policeman was sent on an errand,
presently returning with a sergeant and an escort.
Knut said: "Mr Sandvik…", and waited.
Per Bjorn stood up slowly and stubbed out his filter tip.
He looked impassively at the escort and walked calmly
towards them. When he drew level with me at the doorway he stopped, turned his head, and stared very deliberately at my face.
But whatever he was thinking, nothing at all showed in
his eyes, and he spoke not a word.
Knut went home, but I spent the night in his office sleeping on the floor on blankets and pillows borrowed from the
cells, and I daresay I was less comfortable than the official guest downstairs.
"What's wrong with the Grand?" Knut said, when I asked
him to let me stay.
"Yellow eyes is on the loose," I said. "And who knows
what instructions Per Bjorn gave him?"
Knut looked at me thoughtfully. "You think there's more
to come?"
"Per Bjorn is still fighting."
"Ja," he sighed. "I think so too."
He sent a policeman out to bring me a hot meal from a
nearby restaurant, and in the morning at eight o'clock he
came back with a razor. He himself, trim in his uniform,
seemed to have shed yesterday like a skin and arrived
bright eyed and awake to the new day. I shivered blearily
in my crumpled clothes and felt like a reject from a doss
house.
At eight forty-five the telephone rang. Knut picked up the
receiver, listened, and seemed pleased with what he
heard.
"Ja. Ja. Takk," he said.
"What is it?"
He put the receiver back.
"We've had a message from Gol. The man who was on
mohli sebrat."
"Postarejte se ale o to, aby vaši lidé nepřestávali hlídat
na letišti."
Podíval se na mne.
Ušklíbl jsem se.
"Totiž… kdybych se chystal vypařit letadlem, nechal bych
auto v přístavu a jel na letiště taxíkem. Kdysi jsme s
Arnem takové taktiky důkladně probírali."
"V tom případě ví, že uhádnete, co udělá."
"Proto bych spíš věřil na to, že pojede lodí, když nechal
auto v přístavu."
Potřásl hlavou a povzdechl si. "Ještě štěstí, že jste se vy
nedal na dráhu zločinu."
Na dveře zaklepal mladý policista. Vstoupil a něco řekl
Knutovi.
Knut překládal: "Právník pana Sandvika i jeho klient se
mnou chtějí mluvit. Jdu do vyšetřovny. Chcete jít se
mnou?"
"Rád bych."
Malá místnost vypadala hodně přeplněná, když jsme v ní
byli Per Björn Sandvik, jeho právník, mladý policejní
zapisovatel, Knut a já. Všichni v tmavých oblecích,
důstojnost sama. Stál jsem opřený o zavřené dveře do
chodby, ostatní seděli kolem stolu. Probíhal dlouhý
rozhovor, z něhož jsem nerozuměl ani slovo.
Per Björn si odsunul židli, přehodil nohu přes nohu a
zapálil si cigaretu, jako předtím. Jeho právník, statný,
sebejistý člověk, mluvil rozhodným, velitelským hlasem.
Viděl jsem na Knutovi, že je minutu po minutě víc nesvůj.
Vydržel však, nepodlehl. Odpovídal zdvořile, skoro
omluvně, ale neustoupil, to bylo zcela jasné.
Právník dával najevo větší rozhořčení než jeho klient.
Vstal. Tyčil se nad Knutem a očividně ho zastrašoval. Knut
se tvářil ustaraně, taky vstal, ale záporně vrtěl hlavou.
Pak někam mladého policistu poslal.
Knut řekl: "Pane Sandviku…" Čekal.
Per Björn zvolna vstal a uhasil nedopalek. Zadíval se
nezúčastněně na svůj doprovod a zvolna k policistům
přešel. Když došel ke dveřím, ke mně, otočil se a upřeně
se na mne zadíval.
Ať už si myslel co chtěl, z očí jsem mu nevyčetl nic.
Neřekl ani slovo.
Knut odjel domů, ale já strávil noc v jeho kanceláři. Spal
jsem na zemi na přikrývce a polštáři vypůjčených z vazby.
Myslím, že oficiální host dole v cele měl pohodlnější lože.
"Co se vám nezdá na Grandu?" zeptal se Knut, když jsem
ho poprosil o nocleh v kanceláři.
"Žlutooký je na svobodě a čert ví, jaké mu Sandvik dal
pokyny."
Knut se na mne zamyšleně zadíval. "Vy si myslíte, že to
všechno ještě nekončí?"
"Per Björn se nevzdává."
"Ano." Povzdechl si. "Taky si myslím."
Poslal policistu, aby mi přinesl z nedaleké restaurace
teplou večeři. Ráno v osm se dostavil s holicím strojkem.
Sám vypadal úpravně, čilý, s jasnýma očima, v uniformě.
Otřásl jsem se a navlékl si pomačkané oblečení. Připadal
jsem si skoro jako bezdomovec.
Ve tři čtvrti na devět zazvonil telefon. Knut sáhl po
sluchátku. Viděl jsem na něm, že dostává dobré zprávy.
"Ja, ja. Takk. . . ," řekl.
"Co je?" zeptal jsem se.
Položil sluchátko.
"Zpráva z Golu. Člověk, který měl službu v neděli v
103
duty in the ticket office on Sunday remembers that a boy
from the College bought a ticket to Finse."
"Finse…" I thought back to my timetables. "On the Bergen line?"
"Ja. Finse is the highest town on the line. Up in the
mountains. I will find out if he is remembered at the station there. I will find out if anyone has seen him in the
streets or knows if he is staying."
"How long will that take?"
"One can't tell."
"No." I thought it over. "Look… the train for Bergen
leaves at ten, if I remember right. I'll catch it. Then if you
hear that Mikkel is or isn't at Finse, perhaps you could get
a message to me at one of the stops up the line."
"Have you forgotten yellow eyes?"
"Unfortunately not," I said.
He smiled.
"All right. I will send you to the station in a police car. Do
you want a policeman to go with you?"
I thought. "I might get further with Mikkel if I go alone."
On the train I sat next to a total stranger, a cheerful
young man with little English, and spent an uneventful
journey looking out at peaceful fields and bright little dolls
houses scattered haphazardly on hillsides.
At Gol there was a written message.
"Young man disembarkation to Finse the Sunday. One
knows not until where he gone. The questions is continue."
"Thank you very much," I said.
The train climbed slowly above the tree line into a landscape of blue-grey rock and green-grey water. Snow scattered the ground, at first in patches, then in profusion,
and finally as a thin white rug over every sloping surface,
with sharp rock edges like hatchets showing through.
"Is small snow," said my companion. "In winter in Finse
is two metres."
"Two metres deep?" I asked.
He nodded. "Ja. Is good for ski."
The railway ran for a time alongside a fiercely coldlooking wind-ruffled grey-green lake and slowed with a
sigh of relief into Finse.
"Is hot summer," my friend said, looking around in surprise. "Is snow gone."
He might think so, but I didn't. Snow still covered everything worth mentioning, hot summer gone by or not, and
icicles dangled from every roof like stiff glittering fringes.
Once out of the warmth of the train the cold bit sharply
and even in my ear-covering cap and padded jacket I
wrapped my arms round my chest in a futile attempt to
hold on to my body heat.
I was met by the bulk of the Finse police force in the
shape of a broadly smiling officer of turnstile-blocking
size.
"Mr. Cleveland." He shook my hand. "We do not know
where is this boy Mikkel Sandvik. We have not seen him
in the village. There are not many strangers here now. In
the summer, and in the winter, we have very many
strangers. We have the big hotel, for the ski. But now, not
many. We have look for an old woman who is called Berit.
There are two. It is not one, because she is in bed in the
house of her son and she is… er… she is… old."
"Senile?" I suggested.
He didn't know the word. "Very old," he repeated.
"And the other Berit?"
"She lives in a house beside the lake. One and a half
kilometres out of Finse. She goes away in the winter.
Soon, now. She is a strong old woman. In the summer,
she takes people who come to fish, but they have all gone
now. Usually on Wednesdays she comes for food, so we
have not gone to see her. But she is late today. She
comes in the mornings."
pokladně, si pamatuje, že si u něho jeden student kupoval
lístek do Finse."
"Finse…" Snažil jsem se vybavit si jízdní řád. "To je na
bergenské trati, že?"
"Ano, je to konečná stanice, v horách, nejvýš položené
město. Poptám se, jestli si ho tam na nádraží nepamatují,
jestli ho někdo nepotkal, jestli někdo neví, kde bydlí."
"Jak dlouho vám to potrvá?"
"Těžko říct."
"Hm." Zamyslel jsem se. "Poslyšte… jestli se nemýlím,
tak vlak do Bergenu jede v deset. To stihnu. Až se
dozvíte, jestli Mikkel ve Finse je nebo není, můžete mi
nechat vzkaz na některém nádraží, kde vlak staví."
"Nezapomeňte na žlutookého!"
"Na toho bohužel zapomenout nemůžu."
Usmál se.
"Dobře. Na nádraží vás zaveze náš vůz. Nechcete, aby s
vámi jel policista?"
Chvíli jsem uvažoval. "Ne, s Mikkelem možná pořídím líp,
když budu sám."
Ve vláku jsem seděl vedle zcela cizího člověka. Mladý,
dobrosrdečný, uměl trochu anglicky. Cesta byla klidná,
míjeli jsme tichá, pokojná pole a vesele barevné domečky
roztroušené po svazích kopců.
V Golu mi předali písemný vzkaz.
"Mladý muž - výstup ve Finse v neděli. Neznáme, kam
šel. Pokračování v otázkách."
"Děkuju mnohokrát."
Vlak pomalu stoupal nad hranici lesů, do kraje
šedomodrých skal a šedozelených jezer. Místy ležel sníh,
přibývalo ho, až pokrýval jako koberec celou krajinu,
protínaly ho jen skalní hrany jako ostří seker.
"To je málo sníh," řekl můj společník. "V zimě ve Finse
dva metry."
"Dvoumetrová vrstva?" podivil jsem se.
Přikývl. "Dobré pod lyže."
Trať vedla podél krutě ledového jezera, s větrem
zčeřenou šedozelenou hladinou. Vlak s povzdechem
zpomalil před nádražím Finse.
Můj spolucestující se překvapeně rozhlédl. "Horké léto,
proto sníh není."
Jemu připadalo, že není sníh, ale mně ne. Byl skoro
všude, přestože ho horké léto rozpustilo, a ze všech
střech visely rampouchy jako třpytivé třásně. Jakmile
jsme vystoupili z teplého vlaku, zakousl se do mne mráz,
ačkoli jsem byl vybavený čepicí přes uši a prošívanou
bundou. Zkřížil jsem ruce přes hrudník v marné snaze
uchovat si co nejvíc tělesného tepla.
Na nádraží mi přišla naproti celá místní policie v osobě
usměvavého důstojnlca tak mohutného, že sotva prošel
turniketem.
"Pan Cleveland," podal mi ruku. "Kde je chlapec Mikkel
Sandvik, neví se. Nebyl ve vesnici viděný. Tady je málo
cizinci. V létě jsou hodně, v zimě taky. Máme velký hotel,
na lyže. Teď málo lidi. My ptali se na paní se jménem
Berit. Jsou dvě. Jedna v domě svého syna, hodně… hodně
stará."
"Senilní?" napovídal jsem.
To slovo neznal. Opakoval: "Hodně stará."
"Co ta druhá Berit?"
"Bydlí v dům u jezero. Jeden a půl kilometrů od Finse. V
zimě chodí pryč. Brzy jde pryč. Silná žena. Když je v léto,
bere hosty na ryby, teď už ne, všichni pryč. Ve středu
chodí kupovat jídlo, my za ní nejdeme. Dnes jde pozdě.
Chodí dopoledne."
104
"I'll go there," I said, and listened to directions.
The way to the house of Berit-by-the-lake turned out to
be merely a path which ran between the railway line and
the shore, more a matter of small stones and pebbles
through an area of boulders than any recognisable beaten
track. With its roughnesses still half covered with crusty
ice, it was easy to imagine that once the new snows fell it
would be entirely obliterated.
"Jdu za ní," rozhodl jsem se a vyslechl, kudy se mám dát.
Cesta k Berit-u jezera vedla po úzké stezce mezi
železniční tratí a břehem jezera. Pěšinka z drobnějších
kamínků mezi balvany ani pořádnou cestu nepřipomínala.
Hrubý povrch místy pokrývala ledová kůra a člověk si
snadno uměl představit, že když napadá sníh, stezka
dočista zmizí.
17
17
I looked back.
A bend had taken Finse out of sight.
I looked forward. Nothing but the sketchy path picking its
uncertain way through the snow-strewn boulders. Only on
my right could be seen any evidence of humanity, and
that was the railway. And then that too ran straight ahead
behind a hill while the shore curved to the left, so that in
the end there was just me and the stark unforgiving landscape, just me trudging through an energetic wind on a
cold, wild and lonely afternoon.
The path snaked its way round two small bays and two
small headlands, with the hillside on my right rising ever
more steeply the further I went, and then all of a sudden
the house lay before me, standing alone on a flat stony
area spread out like an apron into the lake.
The house was red. A strong crimson. Roof, walls, door,
the lot. The colour stood out sharply against the grey and
white of the shore and the darker grey-green of the water, and rising beyond it at the head of the lake stood dark
towering cliffs, thrown up like a sudden mountain against
the Northern sky.
May be it was a grand, extraordinary, awe-inspiring
sight. May be it should have swelled my spirit, uplifted my
soul. Actually it inspired in me nothing more noble than a
strong desire to retreat.
I stopped.
Surely Sandvik wouldn't have sent his son to this threatening place, even if he did urgently want to hide him.
Surely Mikkel was half the world away by now, with Arne
cantering post haste in his wake to look after him.
Damned bloody silly place to build a house, I thought.
Enough to give anyone the creeps, living with a mountain
on the doorstep.
I went on. The house had a landing stage with a motor
boat tied to a post like a hitched horse in a Western. It
also had looped up lace curtains and geraniums on the
window sills. Red geraniums. Naturally.
Ohlédl jsem se.
Finse zmizelo z dohledu za zatáčkou.
Zadíval jsem se před sebe. Přede mnou se mezi
zasněženými balvany vinula sotva znatelná stezka.
Jedinou známkou civilizace a přítomnosti člověka byla
železniční trať po mé pravici. Pak se i ta odklonila za
kopec a čára pobřeží se naopak stočila doleva. Zůstal
jsem v pusté, nelítostné, mrazivé krajině zcela sám. V
onom divokém, pustém odpoledni jsem se potácel proti
silnému větru zcela osamocený.
Stezka se vinula podél dvou mělkých zálivů a dvou
výběžků pevniny do jezera. Svahy hor po mé pravici byly
čím dál tím strmější. Pak jsem najednou před sebou uviděl
osamělý dům, stojící na ploché skále, vyčnívající do vody.
I looked in vain for smoke from the chimney, and no one
stared out at me as I approached.
I banged the knocker. The door was opened straight
away by a ramrod-backed old woman, five feet tall, sharp
eyed, entirely self possessed. Far, very far, from dying.
"Ja?" she said enquiringly.
"I'd like to talk to Mikkel," I said.
She took a very brief pause to change languages, and
then in a pure near Scots accent said, "Who are you?"
"I am looking for Mikkel."
"Everyone is looking for Mikkel."
She inspected me from head to foot. "Come in. It is
cold."
She showed me into the living-room, where everything
was in process of being packed away in crates. She gestured round with a fine-boned hand.
"I am leaving now for the winter. It is beautiful here in
the summer, but not in winter."
"I have a message from his father," I said.
"Another one?"
"What do you mean?"
"Already one man came this morning. Then another. Both
of them said they had a message from his father. And
Dům byl tmavočervený. Byl celý jasně rudý, včetně
okenic, střechy a dveří. Rudá barva přímo křičela na
pozadí šedé a bílé barvy pobřeží a temnější šedozelené
barvy jezera. Za domem se tyčily k nebi strmé skály,
temné hory se rýsovaly proti severnímu nebi..
Byl to asi nádherný pohled, působivý, bral dech, asi by
člověka měl povznášet. Na mne však zapůsobil zcela
jednoznačně, pocítil jsem silné nutkání dát se na ústup.
Zůstal jsem stát.
Sandvik by přece syna na tak pusté, zranitelné místo
neposlal, i když si jistě přál ho co nejlíp ukryt. Mikkel je
nejspíš někde úplně jinde, v jiné části světa a Arne spěchá
za ním, aby se o něho postaral.
Pěkný nesmysl, postavit si dům na tak osamělém místě,
pomyslel jsem si. Mít za krkem takovou horu, měl bych
špatné spaní.
Znovu jsem vykročil. U domu bylo malé přístaviště, u
kterého byla uvázaná loďka, jako kůň před barem na
Divokém západě. Na oknech v domě byly nakasané
krajkové záclony a v květináčích muškáty. Červené
muškáty, samozřejmě.
Marně jsem se díval, jestli se z komínů kouří. V oknech
jsem taky nikoho neviděl.
Zaklepal jsem klepátkem na dveře. Přišla mi otevřít
statná, vysoká starší žena, rovná jako bříza, s přísnýma
očima, klidná a sebejistá. K umírání měla velmi daleko.
"Ja?" zeptala se.
"Rád bych mluvil s Mikkelem," řekl jsem.
Na chvíli se odmlčela, musela přeřadit na jiný jazyk. Pak
promluvila s ryzím skotským přízvukem. "Kdo jste vy?"
"Hledám Mikkela."
"Všichni hledají Mikkela."
Prohlédla si mne od hlavy k patě. "Pojďte dál, venku je
zima."
Zavedla mne do obývacího pokoje, kde právě balila
nejrůznější věci do beden. Mávla na mne úzkou,
ušlechtilou rukou.
"Na zimu odjíždím," řekla. "V létě je tu krásně, ale v zimě
to nejde."
"Mám pro Mikkela vzkaz od jeho otce."
"Další vzkaz?"
"Jak to myslíte?"
"Dnes dopoledne už tady někdo se vzkazem byl, nejdřív
jeden člověk, pak další, oba měli pro Mikkela zprávu od
105
now you." She looked at me straightly. "That is very many
messages."
"Yes… I have to find him."
She put her head on one side.
"I told the others. I cannot judge which of you I should
not tell. So I will tell you. He is on the mountain."
I looked through the window to the wall of rock and the
end of the lake.
"Up there?"
"Ja. There is a cabin up there. I rent it to visitors in the
summer, but in the winter the snow covers it. Mikkel went
up there this morning to bring down the things I do not
want to leave there. He is a kind boy."
"Who were the other men who came?"
"I don't know. The first one said his name was Kristiansen. They both said they would go up and help Mikkel
bring down the things, although I said it was not necessary, there are not many things and he took the sleigh."
"The sleigh?"
"Ja. Very light. You can pull it."
"Perhaps I had better go up there as well."
"You have bad shoes."
I looked down. City casuals, not built for snowy mountains, and already darkly wet round the edges.
"Can't be helped," I said.
She shrugged.
"I will show you the path. It is better than the one round
the lake." She smiled faintly. "I do not walk to Finse. I go
in the boat."
"The second man," I said. "Did he have extraordinary
yellow eyes?"
"No." She shook her head decisively. "He was ordinary.
Very polite. Like you." She smiled and pointed through the
window. "The path starts over there behind that big rock.
It is not steep. It winds away from the lake and then
comes back. You will see it easily."
I thanked her and set off, and found almost at once that
she was right about the shoes. One might be able to see
the path easily, but that was because it was a well-worn
track through the snow, patterned widely on either side by
the marks of skis, like a sort of mini highway.
I slithered along in the brisk wind, working round the hillside in a wide, ever upward-sloping U: but it proved to be
not as far as I'd feared, because long before I expected it
I came to the top of a small rise and found below me,
suddenly only a few yards away, a sturdy little log hut,
built to the traditional Norwegian pattern like a roofed box
standing on a slightly smaller plinth.
It was already too late to make a careful inconspicuous
approach. I stood there in full view of a small window: so
I simply walked straight up and looked through it.
The cabin was dark inside and at first I thought it was
empty. Then I saw him. Huddled in a corner, with his
head bent over his knees, slowly rocking as if in pain.
There was only one small room. Only one door. I put my
hand on its latch and opened it.
The movement galvanised the figure inside into action,
and it was only something half seen, half instinctive,
which had me leaping sideways away from the entrance
with adrenalin scorching down to my toes. Blast from a
shotgun roared through the doorway, and I pressed myself against the heavy log wall alongside and hoped to
God it was impervious to pellets.
A voice shouted something hysterically from inside.
Not Arne's voice. Young. Stretched to breaking.
"Mikkel," I said. "I will not harm you. I am David Cleve-
jeho otce. Ted ještě vy." Zpříma se na mne zadívala.
"Těch vzkazů je trochu moc."
"Ano… Ale musím Mikkela najít."
Sklonila hlavu ke straně.
"Řekla jsem to tamtěm dvěma, nevím, proč bych to
neměla říct vám taky. Řeknu vám to. Je nahoře, na
kopci."
Zadíval jsem se z okna na strmou skalní stěnu, spadající
do jezera.
"Tam nahoře?" zeptal jsem se.
"Jo. Mám tam chatu. V létě ji pronajímám turistům, ale v
zimě je pod sněhem. Mikkel tam šel ráno, aby odtamtud
odnesl věci, co tam nechci nechávat. Je to hodný
chlapec."
"Kdo byli ti druzí dva muži, kteří se tu zastavili?"
"To nevím. Ten první se představil jako Kristiansen. Oba
řekli, že pomůžou Mikkelovi ty věci snést, i když jsem jim
řekla, že to není třeba, protože si Mikkel s sebou vzal
sáně."
"Sáně?"
"Ano, sáně, takové lehké, snadno se táhnou."
"Možná bude nejlepší, když se tam vydám taky," řekl
jsem.
"Nejste na to obutý."
Zadíval jsem se na své boty, běžné civilní polobotky,
určitě málo vhodné na horské túry. Už tak začínaly být
nad podrážkou promočené.
"To se nedá nic dělat."
Pokrčila rameny.
"Ukážu vám cestu," řekla. "Dostanete se tam rychleji než
kolem jezera." Mírně se usmála. "Já do Finse pěšky
nechodím, jezdím tam člunem."
"Ten druhý člověk…" zeptal jsem se, "neměl takové
zvláštní, žluté oči?"
Rozhodně zavrtěla hlavou. "Ne. Vypadal docela obyčejně
a choval se zdvořile, jako vy." Usmála se a ukázala z
okna. "Stezka začíná tamhle za tou skalou. Není příliš
strmá. Nejdřív směřuje pryč od jezera, pak se zase vrací.
Snadno ji najdete."
Poděkoval jsem a vydal se na cestu. Brzo jsem zjistil, že
měla pravdu, pokud jde o obutí. Stezku jsem však
rozpoznal snadno, protože byla prošlapaná a projetá na
lyžích, jako malá sněžná dálnice.
Stoupal jsem v prudkém větru a nohy mi podkluzovaly.
Cesta stoupala v protáhlém oblouku. Nemusel jsem se
však trmácet tak daleko, jak jsem se obával. Po chvilce
jsem došel na vrchol stoupání a kousek pod sebou v
dolíku jsem uviděl pěkný, bytelný srub v tradičním
norském slohu, jednoduchý kvádr se sedlovou střechou na
menší základně.
Bylo pozdě na to, abych se snažil ke srubu přiblížit
nenápadně. Stál jsem na místě, kam bylo z malých oken
vidět. Došel jsem proto ke srubu a podíval se okénkem
dovnitř.
Uvnitř bylo šero a já si zpočátku myslel, že tam nikdo
není. Pak jsem ho zahlédl. Seděl schoulený v koutě s
hlavou mezi koleny a kolébal se sem a tam, jako v
bolestech.
Ve srubu byla jen jedna malá místnost a dovnitř vedly
jediné dveře. Sáhl jsem na závoru a dveře otevřel.
Člověka ve srubu to probudilo k bleskové reakci. Já
zareagoval zpola podvědomě, zpola dík tomu, co jsem
zahlédl, a uskočil jsem stranou, pryč od dveří. Adrenalin
mi zpěnil krev. Zazněla hromová rána z brokovnice
namířené na dveře. Tiskl jsem se k roubené stěně a
doufal, že je dostatečně silná a neprůstřelná.
Ze srubu se ozval rozčilený křik.
Nebyl to Arneho hlas, ale hlas mladého člověka na
pokraji nervového zhroucení.
"Mikkeli, já vám neublížím," řekl jsem. "Jsem David
106
land."
Silence.
"Mikkel…"
"If you come in, I will shoot you."
His voice was naturally high pitched like his father's, and
the tension in it had strung it up another octave.
"I only want to talk to you."
"No. No. No."
"Mikkel… You can't stay here for ever."
"If you come in, I'll shoot."
"All right… I'll talk from here."
I shivered with cold and wholeheartedly cursed him.
"I will not talk to you. Go away. Go away."
I didn't answer. Five minutes passed with no sound except the blustering wind. Then his voice from inside, tight
and frightened.
"Are you still there?"
"Yes," I said.
"Go away."
"We have to talk sometime. Might as well be now."
"No."
"Where is Arne Kristiansen?" I asked.
His reply was a high keening wail which raised goosebumps up my spine. What followed it was a thoroughly
normal sob.
I crouched down low and risked a quick look through the
door. The gun lay in one hand on the floor and with the
other he was trying to wipe away tears. He looked up and
saw me, and again immediately began to aim.
I retreated smartly and stood up outside against the wall,
as before.
"Why don't you tell me?" I said.
A long pause of several minutes.
"You can come in."
I took another quick look. He was sitting straight legged
on the floor with the gun pointing at the door.
"Come in," he said. "I won't shoot."
"Put the gun on the floor and slide it away."
"No."
More time passed.
"The only way I'll talk," he said, "is if you come in. But I
will keep the gun."
I swallowed. "All right."
I stepped into the doorway. Looked down the double barrels. He sat with his back against the wall, holding the gun
steady. A box of cartridges lay open beside him, with one
or two scattered around.
"Shut the door," he said. "Sit down opposite me, against
the wall. On the floor."
I did as he said.
He was slight and not full grown. Brown hair, dark frightened eyes. Cheeks still round from childhood, the jaw line
of an adult. Half boy, half man, with tear stains on his
face and his finger on the trigger.
Everything movable in the bare little cabin had been
stacked in a neat pile to one side. A heavy table and two
solid chairs were the total to be left. No curtains at the
single small window. No rugs on the bare wood floor. Two
collapsible camp beds, folded and strapped together for
transport, leaned against a wall. A pair of skis stood beside them.
No logs by the cold stove, and no visible food.
"It'll be dark soon," I said. "Within an hour."
"I don't care."
He stared at me with burning eyes and unnerving intensity.
"We should go down to Berit's house while we can still
see the way."
"No."
Cleveland."
Ticho.
"Mikkeli…"
"Nechoďte dovnitř, nebo vás zastřelím!"
Měl vysoký hlas jako jeho otec, v tu chvíli však
vzrušením ještě o oktávu vyšší.
"Nechci nic jiného, než si s vámi promluvit," ubezpečoval
jsem ho.
"Ne, ne, ne!"
"Mikkeli, stejně tam nemůžete zůstat věčně."
"Jestli sem vlezete, zastřelím vás!"
"Dobře, budu s vámi tedy mluvit takhle."
Třásl jsem se zimou a Mikkela v duchu upřímně proklínal.
"Nebudu se s vámi bavit. Jděte pryč, jděte pryč!"
Neodpověděl jsem. Uplynulo pět minut ticha, jen vítr
hučel. Pak se ze srubu znovu ozval jeho hlas, napjatý a
vystrašený.
"Jste tam ještě?"
"Ano."
"Jděte pryč."
"Dřív nebo později si my dva musíme promluvit, tak proč
ne právě teď."
"Ne."
"Kde je Arne Kristiansen?" zeptal jsem se.
Místo odpovědi zakvílel tak, až mi naskočila husí kůže.
Pak zavzlykal.
Skrčil jsem se a odvážil se podívat do místnosti. Rukou s
brokovnicí se opíral o podlahu, druhou si stíral slzy z očí.
Zahlédl mne a bleskově zacílil na vchod.
Rychle jsem se stáhl a zůstal stát u stěny, jako předtím.
"Proč nechcete odpovědět?" zeptal jsem se.
Několik minut bylo ticho.
"Můžete vejít."
Rychle jsem se podíval dovnitř. S nataženýma nohama
seděl na zemi a brokovnicí mířil do dveří.
"Pojďte dovnitř, nebudu střílet."
"Odložte zbraň na zem, odsuňte ji od sebe."
"Ne."
Čas plynul.
"Nebudu s vámi mluvit, dokud nepůjdete dál. Pušku si ale
nechám."
Polkl jsem. "Dobře."
Vešel jsem do dveří a zadíval se do dvojité hlavně. Seděl
zády ke zdi a zbraň držel pevně. Vedle sebe na zemi měl
krabici patron, několik se jich povalovalo kolem.
"Zavřete dveře," zavelel. "Sedněte si proti mně, na zem,
ke zdi."
Uposlechl jsem.
Byl menší, štíhlý, nedospělý. Tmavé vlasy, tmavé,
vyděšené oči. Tváře měl ještě kulaté, jako dítě, ale tvar
čelisti už vyzrazoval dospělost. Napůl chlapec, napůl muž,
se stopami slz na tvářích a s prstem na spoušti zbraně.
Všechno, s čím se v místnosti dalo pohnout, bylo úhledně
odsunuté k jedné straně. Uprostřed zůstal jen těžký stůl a
dvě bytelné židle. Okna byla bez záclon a podlaha bez
koberce. Dvě skládací lůžka stála sbalená a svázaná u zdi.
Vedle stály lyže.
U krbu nebylo dříví a nikde jsem neviděl ani stopy po
něčem k jídlu.
"Bude brzo tma," poznamenal jsem. "Do hodiny."
"Kašlu na to."
Upřeně, nepříjemně ostře se na mne planoucíma očima
zadíval.
"Měli bychom sejít dotů k Berit, dokud je vidět na cestu,"
poznamenal jsem.
"Ne."
107
"We'll freeze up here."
"I don't care."
I believed him. Anyone as distracted as he was tended to
blot even extreme discomforts out of his mind: and although he had allowed me into the hut he was far from
coming down off the high wire. Little tremors of tension
ran in his body and twitched his feet. Occasionally the gun
shook in his hands. I tried not to think gloomy thoughts.
"We must go," I said.
"Sit still," he said fiercely, and the right forefinger curled
convulsively. I looked at it. And I sat.
Daylight slowly faded and the cold crept in inexorably.
The wind outside whined like a spoilt child, never giving
up. I thought I might as well face it: the prospect of the
night ahead made the fjord water seem in retrospect as
cosy as a heated pool. I put my padded mitts inside my
padded pockets and tried to kid myself that my fingers
were warm. And it was a minor disaster that the jacket
wasn't really long enough for sitting on.
"Mikkel," I said. "Just tell me. You'll explode if you don't
talk to someone. And I'm here. So just… tell me. Whatever you like."
He stared fixedly through the gathering dusk. I waited a
long time.
"I killed him," he said.
Oh God.
A long pause. Then on a rising note he said it again, "I
killed him."
"Who?" I said.
Silence.
"How?" I said.
The question surprised him. He took his gaze for one
moment off my face and glanced down at the gun.
"I… shot…"
With an effort I said, "Did you shoot… Arne?"
"Arne…" The hysteria rose again. "No. No. No. Not Arne. I
didn't kill Arne. I didn't. I didn't."
"All right," I said. "All right, Mikkel. Let's wait a bit… until
you can tell me. Until you feel it is the right time to tell
me." I paused. "Is that O.K.?"
After a while he said, "Ja. O.K."
We waited.
It got darker until it seemed that the only light left was
the reflection from the window in his eyes. I could see
them long after the rest of him dissolved into one amorphous shadow, two live agonised signals of a mind desperately afraid of the help it desperately needed.
It must have occurred to him as to me that after total
darkness I would be able to jump his gun, because he
stirred restlessly on the floor and muttered something in
Norwegian, and finally in a much more normal voice said:
"There is a lamp in a box. On top of the things."
"Shall I find it and light it?"
"Ja."
I stood up stiffly, glad of the chance to move, but sensing
him lift the gun to keep me where it mattered.
"I won't try to take the gun away," I said.
No answer.
The heap of gear was to my right, near the window. I
moved carefully, but with many small noises so that he
should know where I was and not be alarmed, and felt
around for the box on top. Nothing wrong with his memory: the box was there, and the lamp in it, and also a box
of matches.
"I've found the lamp," I said. "Shall I strike a match?"
A pause.
"Ja."
It proved to be a small gas lamp. I lit it and put it on the
table from where it cast a weak white light into every corner. He blinked twice as his irises adjusted, but his concentration never wavered.
"Tady zmrzneme."
"Je mi to jedno."
Věřil jsem mu. Člověk ve stavu vrcholného napětí a
zoufalství tělesné strázně vůbec nevnímá. Pustil mne sice
do srubu, ale nepřestal být napjatý, jen vybuchnout. Viděl
jsem, jak se chvílemi otřásá. Otřásala se i puška. Snažil
jsem se zahnat černé myšlenky.
"Musíme odsud," řekl jsem.
"Seďte a nehýbejte se," křikl. Ukazovák na spoušti se
křečovitě skrčil. Díval jsem se na něj. Zůstal jsem sedět.
Pomalu se šeřilo a byla čím dál tím větší zima. Vítr kvílel
jako rozmazlené dítě, nepřestal naříkat ani na okamžik.
Nedalo se nic dělat, musel jsem se smířit se skutečností.
Při pomyšlení na mrazivou noc, která nás čekala, mi voda
ve fjordu připadala neškodná jak voda ve vytápěném
bazénu. Strčil jsem ruce v teplých rukavicích do kapes
prošívané bundy a snažil se sám sobě namluvit, že
nemám prsty zmrzlé. Potíž byla i v tom, že bunda byla
příliš krátká, než abych si na ní seděl.
"Mikkeli, povídejte, řekněte mi všechno, jinak se z toho
zblázníte, musíte se někomu svěňt. Máte tu mne, tak
mluvte… Řekněte mi, co bylo, povídejte, co chcete."
Díval se upřeně do houstnoucího šera. Dlouho, trpělivě
jsem čekal.
Pak řekl: "Zabil jsem ho."
Panebože!
Dlouho bylo ticho. Pak vysokým, stísněným hlasem
opakoval: "Zabil jsem ho!"
"Koho?"
Ticho.
"Jak?" zeptal jsem se.
Ta otázka ho překvapila. Zadíval se mi do očí a pak se
podíval dolů, na pušku.
"Já… Zastřelil jsem…"
Donutil jsem se k otázce: "Zastřelil jste… Arneho?"
"Arne… Arne!" Rozčilení stoupalo. "Ne, ne, ne, Arneho ne!
Arneho jsem nezabil. To ne, to ne!"
"Dobře, klid, klid! Mikkeli, počkáme chvilku… pak mi to
dopovíte. Až se na to budete cítit, povídejte dál." Odmlčel
jsem se. "Souhlasíte?"
Po krátkém tichu řekl: "Ano, dobře."
Čekali jsme.
Byla čím dál větší tma, jediné světlo, které jsem viděl, se
z oken odráželo v Mikkelových očích, do těch jsem viděl,
když už se všechno ponořilo do tmy. Dvě okna do duše k
smrti vyděšené, rdoušené strachem z pomoci, která byla
tak zoufale nezbytná.
Muselo ho napadnout totéž, co napadlo mne, a sice že
bych mu ve tmě mohl vzít pušku, protože se neklidně
zavrtěl a zamumlal cosi norsky. Pak promluvil už
vyrovnanějším hlasem: "Nahoře v krabici je lampa, úplně
nahoře, na věcech."
"Mám ji najít a rozsvítit?"
"Ano."
Vstal jsem, celý ztuhlý, a byl jsem rád, že se smím
pohnout. Cítil jsem však, že na mne nepřestává mířit.
"Nepokusím se vás odzbrojit," řekl jsem.
Ticho, odpověď žádná.
Hora věcí byla po mé pravici, u okna. Pohyboval jsem se
opatrně, ale záměrně jsem dělal trochu hluku, aby Mikkel
věděl, kde jsem, aby se nevylekal. Snažil jsem se
nahmatat krabici s věcmi. Pamatoval si to dobře, krabici
jsem našel a lampa byla skutečně úplně nahoře. Byly tam
i zápalky.
"Našel jsem lampu, mám ji zapálit?"
Ticho.
"Ano."
Byla to malá plynová lampa. Rozsvítil jsem ji a postavil
na stůl. Osvětlila místnost chabým světlem do všech
koutů. Zamžikal, jak se snažil světlu přizpůsobit.
Nepřestával být ve střehu.
108
"Is there any food?" I asked.
"I'm not hungry."
"I am."
"Sit down," he said. "Where you were."
I sat. The gun barrels followed. In the new light I could
see down them a lot too well.
Time passed. I lit the lamp at four thirty in the afternoon
and it was eight before he began to talk.
By then, if I was anything to go by, he had lost all feeling
from the waist down. He wore no gloves and his hands
had turned blue-white, but he still held the gun ready,
with his finger inside the trigger guard. His eyes still
watched. His face, his whole body, were still stiff with near
unbearable tension.
He said suddenly, "Arne Kristiansen told me that my father was arrested. He told me he was arrested because of
you."
His voice came out high and his breath condensed into a
frosty plume.
Once started, he found it easier.
"He said… my father wanted us to go to Bergen… and on
a boat to Stavanger… and fly…"
He stopped.
"And you didn't go," I said. "Why didn't you go?"
The gun shook.
"They came in…" he said.
I waited.
He said, "I was talking to him. Outside. About going
away."
A pause.
"They came over the hill. On skis, with goggles."
Another pause.
"One of them told Arne to step away from me."
After a longer pause and with an even sharper burst of
remembered terror he said, "He had a knife."
"Oh Mikkel," I said.
He talked faster, tumbling it out.
"Arne said: 'You can't. You can't. He wouldn't send you to
kill his own son. Not Mikkel.' He pushed me behind him.
He said 'You're crazy. I talked to his father myself. He told
me to come here to take Mikkel away."
He stared across at me with stretched eyes, reliving it.
"They said… my father had changed his mind about Arne
going. They said they were to take me themselves on a
ship to Denmark and wait until my father sent money and
instructions. Arne said it was not true. They said… it was
true… and they said… Arne was going no further than right
here… He didn't believe it… he said not even my father
would do that. He watched only the one with the knife and
the other one swung a ski stick and hit him on the head…
He fell down in the snow… I tried to stop them… they just
pushed me off… and they put him on the sleigh… they
strapped him on… and pulled him up the path."
The panic he had felt then came crowding back into his
face.
He said painfully, "I remembered the gun in the cabin… I
went inside and loaded it… and put on my skis and went
after them… to stop them… but when I found them they
were coming back… without the sleigh… and I thought… I
thought… they were going to… they were going to…"
He took a deep shuddering breath.
"I fired the gun. The one with the knife… he fell down…"
"I fired again," he said. "But the other one was still on his
skis… So I came back to the cabin because I thought he
would come after me… I came back to reload the gun. But
he didn't come… He didn't come… You came," he said. "I
thought it was him." He stopped.
"Je tu něco k jídlu?" zeptal jsem se.
"Nemám hlad."
"Já ano."
"Sedněte si jako předtím," zavelel.
Sedl jsem si. Hlaveň zbraně na mne nepřestávala mířit.
Ve světle lampy jsem do ústí obou hlavní viděl mnohem
líp, až moc dobře.
Čas plynul. Lampu jsem rozsvítil asi v půl páté odpoledne
a Mikkel promluvil až v osm večer.
Soudě podle sebe, v tu dobu už musel být od pasu dolů
promrzlý na kost. Neměl rukavice a ruce měl domodra,
brokovnici však stále držel pevně s prstem na spoušti. Oči
ve střehu. Ve tváři, v celém těle bylo patrné nepolevující,
nesnesitelné napětí.
Zničeho nic promluvil: "Arne Kristiansen mi řekl, že mého
otce zatkli. Řekl mi, že za to zatčení můžete vy."
Hlas měl vysoký, vzrušený, a z úst mu v mlhavém oblaku
stoupala pára.
Když už se jednou odhodlal mluvit, bylo to pro něho
snazší.
"Řekl mi… že otec chce, abychom spolu jeli do Bergenu a
odtamtud lodí do Stavangeru… pak prý máme letět…"
Odmlčel se.
"Neodešli jste však spolu. Proč ne?"
Puška v jeho rukou se otřásla.
"Přišli sem…"
Trpělivě jsem čekal.
Pokračoval: "Mluvili jsme spolu… venku… jak pojedeme."
Chvíli bylo ticho.
"Přišli shora, přijeli na lyžích. Měli sjezdařské brýle."
Další odmlka.
"Jeden z nich řekl Arnemu, aby ode mne odstoupil."
Dlouho bylo ticho. Otřásal se při svých hrůzných
vzpomínkách. "Ten člověk měl nůž."
"Ach ne, Mikkeli!"
Hovořil stále rychleji, chtěl se vymluvit.
"Arne řekl… To nemůžete, to přece nemůžete, neposlal
vás sem, abyste ho zabili, abyste zabili jeho vlastního,
jediného syna, to ne! Postavil se přede mne. Ještě řekl:
Vy jste se zbláznili, mluvil jsem s jeho otcem, poslal mne
sem, poslal mne za Mikkelem, abych ho odtud odvedl."
Celé to znovu prožíval. Díval se na mne vytřeštěnýma
očima.
"Řekli, že otec změnil plány, že si to rozmyslel, že
neodejdu s Arnem, prý mne k lodi do Dánska doprovodí
oni a pak prý se mnou počkají, až nám otec pošle peníze a
další pokyny. Arne tvrdil, že to není pravda. Oni trvali na
svém. Řekli, že Arne už nikam nepůjde… Nechtěl jim
věřit… Řekl, že to by přece ani můj otec neudělal. Díval se
na toho, co držel nůž, a ten druhý zatím vzal hůl a praštil
ho přes hlavu… Arne upadl na zem, do sněhu… Pokoušel
jsem se je zarazit… ale oni mne jednoduše odstrčili…
přivázali Arneho na saně… a táhli ho po cestě pryč…"
Ve tváři se mu zrcadlil strach oněch chvil. Řekl
nešťastně:
"Vzpomněl jsem si, že ve srubu je brokovnice… Šel jsem
pro ni, nabil ji… nazul si běžky a šel za nimi… chtěl jsem je
zastavit… ale narazil jsem na ně, až když se vraceli… Bez
saní… Myslel jsem… byl jsem přesvědčený, že… Věřil jsem,
že se chystají…"
Zhluboka, rozechvěle se nadechl.
"Vystřelil jsem a ten s nožem padl na zem."
Odmlčel se.
"… Vystřelil jsem ještě jednou… ale ten druhý nepadl…
Běžel jsem nazpět do srubu, bál jsem se, že ten druhý po
mně půjde… znovu jsem si nabil. Ale on nepřišel…
nepřišel… přišel jste vy… ale já myslel, že jde on."
109
"Did you know the two men?" I asked. "Had you ever
seen them before?"
"No."
"How long was it before I came?" I said.
"I don't know. A long time."
"Hours?"
"I think so."
I hadn't seen any of them on my way up.
"Killing is wrong," he said jerkily.
"It depends."
"No."
"To defend your life, or someone else's life, it would be
all right," I said.
"I… I believe… I know it is wrong. And yet I… when I was
so afraid…" His high voice cracked. "I have done it. I despise killing and I've done it. And I would have killed you
too. I know I would. If you hadn't jumped."
"Never mind," I said: but the horrors were still there in
his eyes.
Making it deliberately an emotion-reducing question I
asked, "Have you known Arne Kristiansen long?"
"What…?" His own voice came down a bit. "About three
years, I suppose."
"And how well do you know him?"
"Not very well. On the racecourse. That's all."
"Has your father known him long?"
"I don't think so… The same as me. At the races."
"Are they close friends?"
He said with sudden extreme bitterness, "My father has
no close friends."
"Will you put the gun down now?" I said.
He looked at it.
"All right."
He put it beside him on the floor. A relief not to be looking down those two round holes.
The lamp chose that moment to give notice it was running out of gas. Mikkel switched his gaze from me to the
table, but the message of fading light didn't seem to
pierce through the inner turmoil.
"The lamp is going out," I said. "Is there a spare gas cylinder?"
He slowly shook his head.
"Mikkel," I said. "It is freezing and it will soon be dark. If
we are to survive the night we must keep warm."
No response.
"Are you listening?"
"What?"
"You are going to have to face life as it is."
"I… can't…"
"Are there any blankets?"
"There is one."
I began to try to stand up and he reached immediately
for the gun. "Don't be silly," I said. "I won't hurt you. And
you won't shoot me. So let's just both relax, huh?"
He said uncertainly. "You had my father arrested."
"Do you know why?"
"Not… not really."
I told him about the oil transaction, playing down the disloyalty, to put it no higher, that Per Bjorn had shown to
his country, but there was, it seemed, nothing basically
wrong with Mikkel's brains. He was silent for some time
after I'd finished and the muscles slowly relaxed limb by
limb.
"Once he had been found out," he said, "he would lose
his job. He would lose the respect of everyone. He wouldn't be able to live like that… not my father."
His voice at last was sane and controlled, and almost too
late. The lamp was going out.
"The blanket," he said, "is in the beds."
"Znal jste ty dva muže?" zeptal jsem se. "Viděl jste je
někdy předtím?"
"Ne, néviděl."
"Jak dlouho předtím, než jsem přišel, se to celé
odehrálo?"
"Nevím. Dávno."
"Před několika hodinami?"
"Myslím že ano."
Nikoho jsem cestou nahoru nepotkal.
"Zabíjet se nemá," řekl křečovitě.
"Podle toho…" namítl jsem.
"Ne."
"Když je to v sebeobraně, nebo v obraně života dalšího
člověka, pak je to na místě."
"Já myslím… myslím… já vím, že to je špatné. Ale…
když… já se tolik bál…" Hlas se mu zlomil. "Dopustil jsem
se toho. Zabíjení odsuzuju a sám jsem se ho dopustil.
Málem jsem zabil i vás. Vím, že bych vás zabil, kdybyste
neuskočil."
"Nemyslete na to." V očích měl však stále hrůzu.
Úmyslně jsem mu položil věcnou, obyčejnou otázku:
"Znáte Arneho Kristiansena dlouho?"
"Prosím?" Hlas už měl klidnější. "Myslím, že asi tak tři
roky."
"Znáte se s ním dobře?"
"Moc ne, jen ze závodiště, to je všechno."
"Zná se s ním váš otec dlouho?"
"Myslím, že ne… Asi stejně dlouho jako já, taky ze
závodiště."
"Jsou přátelé?"
Řekl trpce: "Otec nemá přátele."
"Nemohl byste odložit tu pušku?"
Zadíval se na ni.
"Dobře."
Položil ji vedle sebe na zem. Zbavit se pohledu do dvojité
hlavně bylo příjemné.
V tu chvíli lampa začala signalizovat, že jí dochází plyn.
Mikkel se ode mne odvrátil a zadíval se na stůl.
Vyhasínající světlo však zmatkem v jeho duši neproniklo.
"Lampa dohasíná," řekl jsem. "Nemáte náhradní bombu?"
Zvolna zavrtěl hlavou.
"Mikkeli, mrzne, a brzy bude úplná tma. Pokud chceme
tuhle noc přežít, musíme se nějak zahřát."
Ticho.
"Slyšíš, co ti říkám?"
"Prosím?"
"Musíš se smířit se skutečností, život jde dál."
"Já… nemůžu…"
"Jsou tu nějaké přikrývky?"
"Jedna tu je."
Snažil jsem se vstát a Mikkel okamžitě sáhl po
brokovnici. "Neblázni, já ti přece neublížím. Ostatně ty bys
mne stejně nezastřelil, takže klid, ano?"
Řekl nejistě: "Nechal jste zavřít mého otce…"
"Víš proč?"
"Ne… vlastně ne."
Vyprávěl jsem mu o transakcích s naftou. Vlastizradu
Pera Björna Sandvika jsem nijak nezdůraznil, ale Mikkel,
jak se ukázalo, nebyl vůbec hloupý. Když jsem
dovyprávěl, mlčel. Napjaté svaly zvolna povolíly.
"Jakmile by se tohle dostalo na veřejnost," řekl, "přišel
by otec o své postavení i o čest, o úctu všech lidí. To by
otec nepřežil… nesnesl by to, můj otec ne."
Konečně mluvil rozumně, vyrovnaně. Bylo to však o
hodině dvanácté, protože lampa už dohořívala.
"Přikrývka je složená v lehátkách," řekl.
110
He tried to stand up and found his legs were as numb
and useless as mine, if not more so. It kicked him straight
back to practical sense.
"I'm cold!"
"So am I."
He looked across, seeing our predicament squarely for
the first time.
"Stand up," he said. "Walk about."
Easier said, but it had to be done.
"Can we light the stove?" I said. "There are four more
matches, the cardboard boxes, and the table and chairs, if
we can break them up."
We had both by then tottered to our feet. The lamp
shone with one candle power, sadly.
"There is no axe," Mikkel said.
The lamp went out.
"I'm sorry," he said.
"Never mind."
We jumped up and down in total darkness. Funny if it
hadn't been urgent. Blood started circulating again,
though, to the places where it was needed, and after half
an hour or so we were both warm enough to give it a rest.
"I can find the blanket," Mikkel said, and did so.
"Shall we share it?"
"We certainly shall."
We both wore warm jackets and he, when he remembered where he'd put them, had a cap and mitts like my
own. We laid the folded canvas beds on an insulating
foundation of cardboard boxes, and wrapped ourselves
from the waist down in one cocoon in the single blanket,
sitting close together to share every scrap of warmth. It
was too dark to see what he was thinking, but there were
faint tremors still, occasionally, through his body.
"I took the rest of the bedding down to Berit's house yesterday," he said. "On the sleigh."
"Pity."
The word switched his thoughts. He said abruptly: "Do
you think Arne is dead?"
"I don't know," I said. But I did think so.
"What will happen to me, for killing that man?"
"Nothing. Just tell it as you told me. No one will blame
you."
"Are you sure?"
"Yes."
"I am as bad as anyone else who kills," he said, but this
time there was adult acceptance and despair in his voice,
not hysteria. I wondered if it were possible for a boy to
age ten years in one night, because it would be better for
him if he could.
"Tell me about Bob Sherman," I said, and felt the jolt
that went through him at the name.
"I… can't…"
"Mikkel… I know that Bob brought the stolen surveys
from England to give to your father…"
"No," he interrupted.
"What, then?"
"He had to deliver them to Arne. I didn't know they were
for my father when I…" He stopped dead.
"When you what?"
"I musn't tell you. I can't."
In the darkness I said calmly, almost sleepily, "Did Bob
tell you he had brought a package?"
He said unwillingly, "Yes."
I yawned. "When?"
"When I met him in Oslo. The night he came."
I wondered if he felt in his turn the thud with which that
news hit me.
"Where in Oslo?" I said casually.
"He was outside the Grand with his saddle and his overnight bag. I was walking home from a friend's house, and
Pokoušel se vstát, ale nohy měl ztuhlé a bez citu jako já,
neli víc. Konečně se probral a začal uvažovat věcně.
"Je mi zima!" řekl.
"Mně taky."
Zadíval se na mne a konečně mu došlo, v jaké jsme
situaci.
"Vstaňte a zkuste přecházet," řekl.
To se snadno řekne.
"Nemohli bychom zatopit?" zeptal jsem se. "Mám tu
zápalky, jsou tu papírové kartony, můžeme spálit
nábytek, pokud se nárty podaří ho rozsekat."
To už se nám oběma podařilo vstát. Lampa smutně
dohasínala.
"Nemáme sekeru," řekl Mikkel.
Lampa zhasla.
"Omlouvám se," řekl.
"To nic."
Oba jsme se ve tmě snažili poskakovat na místě. Nebýt
toho, že šlo o život, mohlo to vypadat směšně. Přece jen
se nám však rozproudila krev a pronikla všude, kam měla.
Asi po půl hodině jsme se zahřáli do té míry, že jsme s tím
poskakováním mohli přestat.
"Tu přikrývku dokážu najít," řekl Mikkel. Čin následoval
slova.
"Podělíme se o ni?"
"Samozřejmě."
Oba jsme měli na sobě teplé, prošívané bundy a Mikkel
někde měl i čepici a palčáky, jen je najít. Rozložili jsme
skládací lehátka na izolační vrstvě z lepenkových krabic a
zabalili se společně od pasu dolů jako kukla do jediné
přikrývky. Choulili jsme se k sobě, abychom neztráceli
teplo. Byla tma, neviděl jsem na Mikkela a nevěděl jsem,
na co myslí, cífil jsem však, kdykoli se zachvěl.
"Odvezl jsem ostatní přikrývky a polštáře včera k Berit,"
řekl. "Na saních."
"Smůla."
Vzpomněl si v tu chvíli na něco jiného. Zeptal se stroze:
"Myslíte, že je Arne mrtvý?"
"Nevím." Věřil jsem však, že už nežije.
"Co mi udělají za to, že jsem toho člověka zastřelíl?"
"Nic. Řekneš jim to tak, jak jsi to vyprávěl mně. Nikdo tě
za to nebude odsuzovat."
"Jste si tím jistý?"
"Naprosto."
"Jsem stejně špatný jako kdokoli, kdo zbaví života svého
bližního." Mluvil klidně a vyrovnaně, s moudrostí
dospělosti, bez zoufalství, a mne napadlo, jestli je možné,
že ten mladý muž za jedinou noc vyzrál o deset let. Pokud
se tak stalo, je to pro Mikkela záchrana.
"Pověz mi o Bobu Shermanovi," řekl jsem. To s ním
zatřáslo.
"Já… nemůžu…"
"Mikkeli, já vím, že Bob přivezl do Norska rozbor
ukradený v Anglii a že ho dal tvému otci…"
"Ne," skočil mi do řeči.
"Jak to tedy bylo?"
"Měl ty listiny předat Arnemu. Netušil jsem, že jsou pro
mého otce, aspoň ne do té chvíle…"
"Do které?"
"To nesmím říct. Nemůžu."
Klidně, jako by o nic nešlo, jsem se do tmy zeptal: "Řekl
ti Bob, že s sebou něco přivezl?"
Neochotně odpověděl: "Ano."
Zívl jsem. "Kdy?"
"Když jsme se po jeho příletu setkali v Oslo."
Zdalipak vycítil, jak to se mnou trhlo…
"Kde v Oslo?"
"Stál před Grandem se sedlem a brašnou s věcmi. Vracel
jsem se právě od kamaráda a dal jsem se s Bobem do
111
I stopped. He said he might go and catch the tram. I
asked him if he would like some coffee first, so we walked
along to our house. I carried his saddle." He paused. "I
liked Bob. We were friends."
"I know," I said.
"My father was out. He usually is. Mother was watching
television. Bob and I went into the kitchen, and I made
the coffee. We ate some cake my mother had made."
"What did you talk about?"
"At first about the horses he was riding the next day…
Then he said he had brought a package from England, and
he'd opened it, and it didn't contain what he'd been told.
He said he had to give it to Arne Kristiansen at the races
but he was going to ask a bit more money before he
handed it over."
His body trembled against mine within the blanket.
"He was laughing about it, really. He said they'd told him
it was pornography, but it wasn't, and he didn't know
what it was even though he'd seen it. Then he took the
package out of his case and told me to look."
He stopped.
"And," I said, "when you saw what was in the package,
you knew what it was?"
"I'd seen papers like that before… I mean… I knew it was
an oil survey. Yes."
"Did you tell Bob what it was?"
"Yes. I did. We talked about it a bit."
"And then?"
"It was late. Too late for the tram. Bob took a taxi out to
Gunnar Holth's stable, and I went to bed."
"What happened the next day?"
"I promised… I promised I wouldn't tell anybody. I didn't
tell the police. I mustn't tell you. Especially not you. I
know that."
"All right," I said.
Time passed. It was almost too cold to think.
"I told my father about Bob Sherman's package on the
way to the races," he said. "He took me in the car. I only
told him for something to say. Because I thought he might
be interested. But he didn't say much. He never does. I
never know what he's thinking."
"Nor do I," I said.
"I have heard people say he looks kindest when he is being most cruel. When I was small, I heard it first."
"Is he cruel to you?"
"No. Just… cold. But he is my father."
"Yes."
"I think I want to tell you… but I can't."
"All right."
A long time passed. His breath and body movements betrayed his wakefulness and the churning thoughts in his
mind.
"Mr. Cleveland? Are you awake?"
"David," I said.
"David… Do you think he meant those men to kill me?"
"No, I don't."
"He told them where to come. He told me to come to
Finse. He told Arne Kristiansen to come to Finse. And
those men."
"He did," I said. "But I should think they spoke the truth.
I should think he meant them to take you out of the country, after they had dealt with Arne. I should think they
were very clumsy to let you see them actually attack
Arne, but then they have more strength than brains,
those two. Arne is the only one who could go into court
and give conclusive evidence against your father: and I do
think that your father is ruthless enough to have him
killed to prevent that."
"Why… why do you think so?"
"Because he sent those two men after me, too."
I told him about the boat in the fjord, the knife in Chel-
řeči. Řekl, že se chystá na vlak. Zeptal jsem se ho, jestli
nechce předtím k nám na kafe. Šli jsme tedy k nám. Nesl
jsem mu sedlo." Odmlčel se. "Měl jsem Boba rád. Byli
jsme kamarádi."
"Já vím."
"Otec tehdy nebyl doma, ačkoli většinou v tu dobu doma
bývá. Maminka se dívala na televizi. Šli jsme s Bobem do
kuchyně a já uvařil kávu. Taky jsme jedli mámin koláč."
"O čem jste si povídali?"
"Nejdřív o koních, co má jet… Pak řekl, že z Anglie pro
někoho přivezl balíček a že ho otevřel. Prý v něm nebylo
to, co mu řekli, že v něm je. Že prý ten balíček má předat
na závodišti Arnemu Kristiansenovi, a že si chce říct o
větší honorář, než zásilku předá."
Cítil jsem, jak se pod přikrývkou roztřásl.
"Smál se tomu. Prý mu předtím řekli, že v tom balíčku
jsou pornografické obrázky, ale to prý nebyla pravda. Co
to vlastně přivezl, nevěděl, i když si to prohlédl. Pak ten
balíček vytáhl z tašky a ukázal mi, co v něm je."
Zarazil se.
"Když sis to prohlédl ty, poznal jsi, o co se jedná, že?"
"Viděl jsem podobné věci už dřív… Chci říct, že jsem
věděl, že to souvisí s naftou. Ano."
"Vysvětlil jsi to Bobovi?"
"Ano. Chvíli jsme si o tom povídali."
"Co bylo pak?"
"Bylo už pozdě, žádný vlak už nejel, Bob proto odjel do
stájí Gunnara Holta taxíkem a já si šel lehnout."
"Co bylo další den?"
"Síbil jsem… Slíbil jsem, že to nikomu neřeknu. Neřekl
jsem to policii, nemůžu to říct ani vám. Zvlášť vám ne, to
je mi jasné."
"Dobře," přikývl jsem.
Čas plynul. Na plodné úvahy byla však příliš velká zima.
"Vyprávěl jsem otci o tom balíčku, co Bob Sherman
přivezl, cestou na závodiště," řekl pak Mikkel. "Jeli jsme
spolu autem a já mu to vyprávěl jen tak, aby řeč nestála,
myslel jsem, že by ho to mohlo zajímat. Nic na to neříkal,
nikdy se se mnou nebaví, nikdy nevím, co si myslí."
"Ani já ne."
"Slyšel jsem od lidí, že se nejlaskavěji tváří v okamžiku,
kdy jedná nejvíc bezohledně. Slyšel jsem to už jako malý
kluk."
"Choval se tvrdě i k tobě?"
"Ne, jen chladně. Ale… je to můj otec."
"Jistě."
"Rád bych vám to řekl… ale nejde to."
"Rozumím."
Dlouho bylo ticho, a já poznal jen podle jeho dechu a
napětí ve svalech, že je vzhůru a že se mu hlavou honí
myšlenky.
"Pane Clevelande? Nespíte?"
"Říkej mi Davide."
"Davide… myslíš, že mne ti dva měli zabít?"
"Ne."
"Řekl jim kde mě hledat. Poslal mne do Finse, Arneho
poslal za mnou a ty dva mužské taky."
"To ano, ale já věřím, že ti dva mluvili pravdu, že tvůj
otec nejspíš chtěl, aby tě doprovodili za hranice, až vyřídí
Arneho. Bylo od nich nešikovné, že Arneho napadli tobě
před očima. Oba vládnou spíš silou než rozumem. Arne
byl jediný, kdo by tvého otce mohl usvědčit u soudu.
Věřím, že tvůj otec by dokázal poslat Arneho na smrt, jen
aby nemohl promluvit. Je na to dostatečně tvrdý."
"Proč… proč si to myslíš?"
"Protože ty pochopy poslal taky na mne."
Vyprávěl jsem mu o člunu ve fjordu, o noži v Chelsea a o
112
sea, the bomb in Erik's car.
"They're terrible men," he said. "They frightened me the
instant I saw them."
He relapsed into silence. I could almost feel him thinking,
suffering, working it all out.
"David?"
"Yes?"
"It was my fault Bob died."
"Certainly not."
"But if I hadn't told my father that Bob knew he'd
brought an oil survey…"
"Arne would have told him," I said flatly. "You can go on
saying if for ever. If Bob hadn't opened the package. If
your father hadn't been ruthless enough to get rid of him.
But all these things happened. They all happened because
your father is both greedy and proud, which is always a
pretty deadly combination. But also he learned how to live
a secret life when he was young. Against the Nazis, it was
good. Everyone admired him. I should think he's never
lost the feeling that anything anti-authority is daring and
therefore all right. I should think he put the police into the
place of the Nazis, as the enemy to be outwitted. He
thinks like lightning, he gives away nothing under questioning, he coolly takes tremendous risks, he arranges
without mercy for people to die. He's still acting the way
he did when he was twenty. He always will."
Time passed.
"David?"
"Yes?"
"I'll have to tell you," he said.
I took a deep breath. It felt icy in my lungs.
"Go on," I said.
He paused again.
Then he said, "I was talking to Bob at the races. He
laughed and told me it was all fixed, Arne was going to
drive him to the airport afterwards and pay him extra for
the package."
He stopped. I waited.
His voice went on, hesitant but at last committed.
"By the end of the races it was dark. I went out to the
car to wait for my father. He is often late because of being
on the committee. I sat in the car and waited for him. I
hadn't talked to him at all at the races. I usually don't see
him much there. He's always busy."
He stopped again. His breathing grew heavier, more disturbed.
"Most of the cars went. Then two people came past and
in some passing headlights I saw they were Bob and Arne.
I was going to call out to them… I wish I had… but I
couldn't get the window down fast enough… and then they
were over by Arne's car. They were talking face to face. I
could only see them now and then, you see, when car
lights pointed that way as people went home. But I saw
another man walk up behind Bob and raise his arm. He
held something shiny… Then he brought it down…"
He stopped. Gulped a bit.
Went on. "The next time I could see, there were only two
people there. I thought… I couldn't believe… And then one
of them turned and came towards our car. I was scared…"
He shuddered violently.
"But he just opened the boot and threw into it something
which clinked, and then he got into the driving seat, and
he was smiling."
A long pause.
"Then he saw me sitting there, and he looked absolutely
astonished. And he said… he said… 'Mikkel! I'd forgotten
you were at the races."'
His voice was full of pain.
"He'd forgotten me. Forgotten me."
He was trying not to cry.
bombě v Erikově autě.
"Ti chlapi jsou strašliví," řekl. "šla z nich na mne hrůza od
první chvíle, co jsem je uviděl."
Na hodnou chvíli se odmlčel. Skoro jsem cítil, jak se mu v
hlavě otáčejí kolečka, jak trpí, jak si to všechno přebírá.
"Davide?"
"Ano ."
"Zavinil jsem Bobovu. smrt."
"To určitě ne."
"Kdybych otci neřekl, že Bob o tom rozboru ví, tak by…"
"Dozvěděl by se to od Arneho," řekl jsem suše. "Nemá
smysl říkat si kdyby, to bys nikam nedošel. Kdyby Bob ten
balíček neotevřel. Kdyby tvůj otec nebyl natolik tvrdý, že
ho nechal odpravit. Prostě stalo se, co se stalo, a všechno
se to stalo proto, že tvůj otec je hrabivý, krutý a hrdý, a
to je osudná kombinace vlastností, zničující. Dozvěděl
jsem se, že už jako mladý člověk žil dvojím životem.
Pokud bojoval proti nacistům, bylo to v pořádku. Všichni
ho obdivovali. Řekl bych, že se nikdy nezbavil pocitu, že
bojuje-li proti panující moci, je to odvážné a následně i
čestné. Řekl bych, že si policii jednoduše dosadil na místo
nacistů jako nepřítele, na kterého je třeba vyzrát. Umí
bleskově uvažovat, při výslechu se ničím neprozradí,
dokáže bez zaváhání riskovat, dokáže bez zaváhání
odsoudit lidi k smrti. Jedná tak, jak jednal, když mu bylo
dvacet. Vždy bude takový."
Čas plynul.
"Davide?"
"Ano."
"Já ti to říct musím."
Zhluboka jsem se nadechl. V plicích mne zamrazilo:
"Spusť."
Chvíli váhal.
Pak řekl: "Povídali jsme si s Bobem na dostizích. Smál se
a vyprávěl mi, že už si to s tím zvýšeným honorářem
dohodl, prý ho pak Arne poveze na letiště a zaplatí mu za
doručení toho balíčku něco navíc."
Odmlčel se. Čekal jsem.
Pokračoval váhavě, ale odhodlaně.
"Když dostihy skončily, byla už tma. Šel jsem na tátu
počkat k autu. Často se nějakou dobu zdrží, protože je ve
výboru. Sedl jsem si do auta a čekal. Za celý den jsme
spolu nemluvili. Většinou se ani nevidíme, protože táta má
při,dostizích moc povinností."
Znovu se zarazil. Dýchal zhluboka, byl rozrušený.
"Většina aut už byla pryč. Pak prošli kolem dva lidé, a
když projíždělo auto a osvítilo je reflektory, viděl jsem, že
to je Bob s Arnem. Chtěl jsem na ně zavolat… Lituju, že
jsem to neudělal… ale nestačil jsem tak rychle stočit
okénko… Mezitím došli k Arneho vozu. Mluvili spolu. Viděl
jsem na ně jen chvilkami, jen když kolem projížděla auta
a posvítila na ně. Lidi se rozjížděli. Pak jsem viděl, jak za
Bobem někdo stojí a má napřaženou ruku. Držel v ní něco
lesklého… Pak udeřil."
Odmlčel se. Polkl nasucho.
Pak pokračoval: "Když zase někdo zasvítil, viděl jsem už
jen dva lidi. Myslel jsem… nechtěl jsem uvěřit… Pak se
jeden z těch dvou obrátil a zamířil k našemu autu. Dostal
jsem strach."
Zachvěl se.
"Ten člověk ale jen otevřel kufr a něco do něj hodil.
Zazvonilo to. Pak si sedl za volant. Usmíval se."
Dlouho bylo ticho.
"Když si konečně všiml, že tam sedím, zatvářil se
vylekaně. Řekl… řekl: Mikkeli, dočista jsem zapomněl, žes
přijel se mnou."
Mluvil nešťastně, ztrápeně.
"Zapomněl na mne, zapomněl na mne!"
Snažil se neplakat.
113
"My father," he said. "My father killed Bob Sherman."
"Boba Shermana zabil můj otec."
18
18
We went down to Finse at first light, him sliding easily on
his skis, me scrunching and slipping in my city shoes. If I
looked anything like he did I had blue grey circles round
my eyes, hollows at the corners of my mouth, and a certain overall air of extreme weariness.
He had said little more during the night. He had rolled his
head on to my shoulder at one point and fallen exhaustedly asleep, and in the early morning, when he stirred, he
had been calm and apparently untroubled, as if the final
unburdening of the horror he'd lived with through eight
long weeks had set him quietly free.
I left him with the warm comforting people of Finse, and
went up the mountain again with several local men. This
time I went on skis, shuffling along inexpertly up the
slope. They waited for me, making jokes. They had cheerful faces, carefree smiles. And the sun came wanly
through the clouds, the first time I'd seen it in Norway.
We reached the hut and went on past it, up beyond
where the path petered out into a flat field of snow. Two
of the men were pulling a sleigh, a lightweight affair sliding easily on ski-like runners, just like the one old Berit
has, they said.
Brown eyes was lying face down in the snow. Dead.
But he hadn't died from gunshot wounds: or not primarily. He'd died from exposure and cold.
The men from Finse looked in silence at the trail leading
away behind his body. He'd been pulling himself along,
crawling. The snow where he'd been was streaked black
with his blood.
They wrapped him in canvas, put him on the sleigh, and
turned to go to Finse.
"I'll go that way," I said, pointing to where brown eyes
had come from.
They nodded, consulted, and sent a man with me, as
they didn't trust my rudimentary ability on skis.
We followed the blood-stained trail up a shallow slope
and on to a sort of plateau whose far edge was a smooth
horizon against a pale grey sky. The trail ended in a jumble of tracks which the man from Finse rapidly interpreted.
"This is where he was shot. See the blood. There was another man with him." He pointed to a set of ski marks
setting off at a tangent across virgin snow. "That man is
an expert cross country skier. He went fast. He left the
other man lying wounded in the snow. He did not come
back with help."
If he had, he could have followed the trail of blood. Yellow eyes had just upped and left. But Knut would find him
in the end.
"The two men came across to here skiing fast and easily," my guide said, and pointed to tracks stretching away
across the plateau.
"There are other tracks over there," he said, turning to
his right and stretching out a well gloved hand.
"Let's look," I said.
We went over.
"Two men," he said, "Pulling a loaded sleigh."
Although I expected it, it hit in my gut.
Jakmile se rozednilo, sešli jsme dolů do Finse. Mikkel
elegantně sjížděl na lyžích, já klopýtal a klouzal ve svých
polobotkách. Oba jsme měli modrošedé kruhy pod očima,
sevřená ústa, oba jsme jevili zřetelné známky krajní
únavy.
V noci už mi toho mnoho neřekl. Jednu chvíli si opřel
hlavu o mé rameno a usnul vyčerpáním. Brzy ráno se
probudil, klidný a vyrovnaný, jako by ze sebe shodil
břemeno hrůzy tím, že o něm promluvil. Po dlouhých osmi
týdnech se cítil osvobozený.
"They came that way," I said, pointing back towards the
hut.
He nodded. We went back along the trail until we found
the marks of Mikkel's skis beside it.
"The boy came to here. Stopped. Then he turned and
went back. You can see from his tracks that he was disturbed when he came. And panic stricken when he left.
Look at the depth and the sharpness and the small steps."
"We might find the cartridges," I said.
Zanechal jsem ho v péči dobrých lidí ve Finse a vydal se
znovu do hor s několika místními muži. Tentokrát jsem si
vzal lyže. Počínal jsem si na nich nešikovně a pobavil tak
své průvodce. Museli na mne opakovaně čekat. Byli milí,
veselí, dobromyslní. Mezi mraky začínalo vykukovat
slunce. Viděl jsem je v Norsku poprvé.
Došli jsme ke srubu a šli po prošlapané stopě dál, kde se
na sněhové pláni skoro vytrácela. Dva z mužů táhli lehké
sáně s krásně klouzavými sanicemi, přípomínajícími lyže.
Podobné sáně podle nich měla i Berit.
Hnědovlasý ležel tváří ve sněhu. Byl mrtvý.
Nezemřel však na střelné poranění, ale prochlazením,
zabila ho zima.
Lidé z Finse se mlčky zadívali na stopy, vedoucí dál, pryč
od mrtvého. Podle stop krve bylo jasné, že se poraněný
kus cesty plazil po sněhu.
Zabalili ho do plachty, naložili na sáně a chystali se odjet
dolů do Finse.
"Půjdu se podívat tamhle," ukázal jsem směrem, odkud
se hnědovlasý před smrtí zřejmě připlazil.
Přikývli, chvíli se radili a pak vyslali jednoho z mužů, aby
šel se mnou. Nevěřili mému lyžařskému umění.
Šli jsme po stopách krve na sněhu. Stoupali jsme do
mírného kopce končícího plošinou před horizontem,
rýsujícím se ostře proti světlému nebi. Stopy končily v
rozšlapané změti. Muž z Finse změť hravě rozluštil a
popsal.
"Tady toho člověka postřelili, vidíte tu krev? Byl s ním
ještě jeden." Ukázal na stopy lyží, směřující šikmo přes
sněhovou pláň. "Byl to někdo, kdo to na běžkách umí. Jel
rychle. Toho druhého, zraněného, opustil. Nevrátil se,
nepřivedl pomoc."
Kdyby se chtěl vrátit, našel by ho podle krvavých stop.
Žlutooký se jednoduše dal na útěk. Což o to, Knut ho dřív
či později stejně najde.
Můj průvodce řekl: "Ti dva přijeli na běžkách tamhle
odtud," ukázal rukou v teplé rukavici na stopy, vedoucí
přes pláň.
Pak dodal: "Tamhle taky vede nějaká stopa."
"Pojďme se tam podívat," navrhl jsem.
Vykročili jsme.
"Tudy jeli dva muži a táhli naložené sáně," řekl.
Nebylo to pro mne žádné překvapení, ale stejně se mi
stáhl žaludek.
"Přišli odtamtud," řekl a ukázal na cestu ke srubu.
Přikývl jsem. Vraceli jsme se po stopě až k místu, kde se
připojily stopy Mikkelových lyží.
"Chlapec dojel až sem, zastavil se, pak se otočil a vrátil
se do srubu. Je vidět, že byl rozčilený, když sem jel, a
úplně vyvedený z míry, když se vracel. Jen se podívejte
na ty krátké, hluboké stopy."
"Možná, že bychom mohli najít nějakou nábojnici," řekl
114
He nodded. We looked for a while and found both of
them, bright orange cylinders on the snow.
"And now…" I gestured ahead along the trail which Mikkel
had been following: two men and a loaded sleigh.
The marks ran regularly across the plateau towards the
horizon. We followed.
The horizon proved to be not the end of the world, but
the brow of a hill. Down the other side the slope was
steep, short, and sharp edged, and far beyond it, mile
upon mile, lay a vista of snow-scattered peaks. We were
standing at the top of the cliffs above the lake where Berit
lived.
The marks of the two men on skis stopped at the brow of
the hill, and turned back.
The sleigh marks ran on straight and true to the edge.
"I want to go down there," I said, and unclipped my skis.
My guide didn't like it, but produced a rope from round
his waist. He tied me to it, and paid it out foot by foot,
standing four square and solid at the top of the slope.
I went down slowly in my borrowed boots, finding the
snow surprisingly glassy and having to be careful not to
slide. Having to concentrate, too, on not feeling giddy,
and finding it as difficult as ever. When I stood at length
on the edge I could see all the lake stretching away, with
Berit's house a crimson blob far down to the left.
Beside my feet the marks of the runners looked shallow
and crisp, speaking of speed. And they ran on without
pity, pointing straight out into space.
The drop in front was six hundred feet, perpendicular.
The ruffled green water lay secretively below. Nothing
else. Nothing to see.
Arne, I thought. Flying through the air on a sleigh, down
to his death.
Arne… who didn't look over his shoulder the one time the
enemy was really there.
Arne, my treacherous friend.
You would have sworn that round the snowy cliffs you
could hear crashing chords of Beethoven echoing in the
wind.
The end
jsem.
Přikývl. Chvíli jsme hledali, až jsme obě našli. Oranžové
válečky zabořené ve sněhu.
"Teď…" ukázal jsem směrem od srubu, na stopy, po
kterých šel Mikkel: stopy dvou mužů a naložených saní.
Stopy vedly napříč sněhovou plání až k horizontu.
Sledovali jsme je.
Horizont nebyl na samém konci světa, ale na hraně
svahu. Na druhou stranu spadal na krátkou vzdálenost
strmější svah. Pak už nebylo vidět nic, jen vzdálené
zasněžené vrcholky hor. Stáli jsme na temeni hory nad
jezerem, u kterého žila Berit.
Stopy lyží obou mužů končily na vrcholku, pak bylo vidět,
že se oba lyžaři otočili a sjeli pryč, dolů.
Stopy saní vedly dál, až k hraně svahu.
"Chci se tam podívat," řekl jsem a sundal lyže.
Mému průvodci se to moc nelíbilo, ale vytáhl zpod bundy
lano, na které mne uvázal a kousek po kousku mne pak
spouštěl. Sám stál ve sněhu pevně jako sloup.
Pomalu jsem sestupoval ve vypůjčených lyžařských
botách. Překvapilo mne, jak je sníh kluzký, měl jsem co
dělat, abych po něm neujel. Musel jsem se soustředit na
každý krok a zaplašovat přitom závrať. Když jsem
konečně stanul na konci svahu, viděl jsem hluboko dole
jezero a vlevo rudý Beritin dům.
Stopy saní u mých nohou se mi zdály mělké, hladké,
sáně zřejmě sjížděly ze svahu velkou rychlostí. Ujížděly
rychle a neúprosně, přímo do nekonečné hloubky.
Jezero bylo pod námi v hloubce dvou set metrů. Zelené
vody působily tajemně. Jinak nebylo vidět nic, pranic.
Arne letěl prázdnotou na saních do velké dálky a hloubky,
pomyslel jsem si, letěl smrti vstříc.
V okamžiku, kdy za ním skutečně stál nepřítel, se Arne
zapomněl ohlédnout přes rameno.
Arne, můj zrádný přítel.
Najednou jako by nad zasněženými vrcholy zaburácel ve
větru Beethoven.
115