Sobota 13.9.2014 Autobus téměř prázdný, jenom dvoje nohy

Sobota 13.9.2014
Autobus téměř prázdný, jenom dvoje nohy vyčnívají nad
vysoká opěradla sedadel. Naše mláďátka zaplnila vůz. Ta tam
doba, kdy nad opěradly vykukovalo čtyřicet obličejů sborových
dorostenek, dnes, po dlouhé době na opravdický velký zájezd,
vyráží málo zkušená drobotina, jíž pro vysoká sedadla do
tvářiček nevidět. Nevadí, za dva týdny vrátíme rodičům
vyspělé cestovatele, cestovatele obohacené o návyky
nesnadného putování, mláďátka v zájezdové rychlírně opět o
něco vyzrálejší.
Omlazená sestava má však jednu velkou přednost. Nižší
hmotnost, jejíž úhrn dovoluje naložit vše, co na dvoutýdenní
cestě potřebujeme i spotřebujeme, aniž by šoféři museli vraštit
čelo starostmi, zda při kontrolním vážení nebude firma
penalizována pro překročení stanovené tonáže. A že toho
bylo dost. Ochotní tatínkové, kteří dnes ráno futrovali autobus
vším potřebným, si docela hrábli. Když se celá hromada octla
na chodníku, trochu se mi zatmělo, nebyloť podobné pravdě, že se to všechno může
dovnitř poskládati. Leč dobrá věc se podařila a mírně nafouknutý autobus pár minut po
půl osmé opouští domovský přístav.
Jediné volné sedadlo připomíná včerejší dramatickou situaci. V průběhu páteční
zkoušky telefon oznamující, že pravděpodobně tentokrát odcestujeme bez lékařky, jejíž
náhlé rozhodnutí podepřeno důvodem zcela nezpochybnitelným. Pár hodin telefonujeme
od čerta k ďáblu v naivní snaze získat kvalifikovaný zástup, později alespoň osobu bez
kvalifikace, avšak ochotnou ujmouti se podílu onoho tisíckrát nic, jež každý zájezd
provází. Pochopitelně všichni, kteří byli osloveni, naskočit nemohli a ti, jež nás osloviti
nenapadlo, svou ochotu vyjevili až ráno, kdy již bylo pozdě. Prostřednictvím dětí tedy o
nové situaci informujeme rodiče a spolehneme se na zdravotnickou kvalifikaci naší
manažerky Ivy, jíž důvěru dodává doktor lékař Vítek slovy: „Tak mi ten krk vyfotíš a já ti
řeknu, co tam vidím“.
Blížíme se k Postřelmovu, kde na obvyklém místě postává Anička, tentokrát nikoli
proto, aby nastoupila (což ostatně nikdy neudělala, vždycky přicestovala do Šumperka,
aby zájezd vychutnala od samého počátku), nýbrž proto, aby předala dvě krabice
výborných koláčků, které pro nás upekla její pečlivá maminka. Činí tak již řadu let a letos
koncem června, kdy se Anička se sborem rozloučila, telefonicky oznámila, ať laskavě
nepočítáme s tím, že by se této funkce do budoucna vzdala. Máme tedy opět své
koláčky, Anička zamáčkne slzu, zamává a my stále houstnoucím deštěm zamíříme
k slunnému jihu.
Koláčky s chutí pozřeny u benzinky v Mikulově, hranice překročena, počasí
nepolepšeno, děti podrobně varovány před nástrahami nehodných, občas vyčuráno,
vpravo Melk, vlevo Salzburg a opět zastávka, při níž za clonou deště a mlhy opatrně
vyhlížejí první viditelné alpské vrcholy. Drobotina o přítrž fotí v obavě, že je to naposledy,
co vůbec něco vyfotit lze.
Tak či tak, k mokrému příjezdu do Innsbrucku dojde, ejhle, je to ten známý hostel,
kde jsme již nejednou byli. Trochu nám ho pomluví šofér Tomáš, řka: „Jo, to je ten
špinavej, posledně nás, šoféry, majitel odvezl jinam, že je to pro nás málo komfortní.“
Nechce se mi věřit, v paměti zřejmě uvízla první návštěva, kdy bylo všechno nové a
voňavé. Tomáš měl dost pravdu, nebylo to úplně špinavé, ale, řekněme, opotřebované.
Nikdo nemládne. Děti se rozešly do pokojů, trochu pojedly a pak jsme, za soumraku,
vyšli na krátkou procházku. Do centra bylo daleko, prošli jsme tedy nevelký sídlištní
okruh a vyvětráni se vrátili zpět. Děťátka poklábosila, ulehla a vbrzku ztichla. Probrali
jsme zítřejší nezbytnosti a následovali drobotinu.
Neděle 14.9.2014
Z nedalekého kostela zaznívají zvony a při pohledu z okna patrny jisté známky vylepšení
počasí. Děti již postávají před zamčenou jídelnou, neboť odbila smluvená osmá, avšak
personál nepospíchá. Vycházíme před budovu a škvírou v mracích obdivujeme horský
hřeben tyčící se nad městem. Po chvíli otevřeno a jídelna zpřístupněna. Snídaně jakž
takž v pořádku, nicméně nemohu se zbavit dojmu, že i v tomto punktě má zařízení svá
nejlepší léta za sebou. Trochu skromnější nabídka, trochu méně
pečlivosti při přípravě stolování. Jako by se Rakušané již malinko
stihli na Východě přiučit. Snídáme v kulise úpěnlivého jódlování
neznámého rozhlasového virtuosa a brzy poté opouštíme
nocležiště. Děti jsou mile švitořivé a s ubývající oblačností jejich
nálada stoupá. Vjíždíme do někdejšího olympijského areálu a po
chvíli stojíme pod skokanským můstkem. Zlé jazyky tvrdí, že při
trochu delším skoku závodníci přelétají diváckou tribunu a pokračují
volným pádem až támhle na to doskočiště. Koukáme hluboko pod
nás, kde se u kostela rozkládá malebný hřbitov. Shora z můstku
zřejmě povzbudivý pohled. Ještě focení u sochy stařičkého
mocnáře a pak již přímo k jihu.
Innsbruck, stále ještě zahalený závoji bělostných par, necháváme za sebou a
s každou stovkou metrů situace nazrává k lepšímu. Modré okénko v oblacích, v dáli
zasněžené štíty, lehká bílá oblaka na úbočích hor, zelené stráně pod horami a konečně
Itálie a její azurové nebe. Děťátka vzdychají a diví se mírně,
běžně nebo velmi, podle toho, jaká salaš, skalnatý kopeček
nebo hluboká strž s vodopádem se zjeví v zorném poli.
Pádíme z kopce a brzy je zde Brixen, ono nevlídné a
nezdravé místo, kam monarchie vyhnala ubohého Karla
Havlíčka. Starobylé město s malebnými uličkami obklopené
horami okouzluje atmosférou poklidu a pohody. Zkoušíme
najít Havlíčkovic chaloupku, což se nám minule podařilo,
jenže se někam schovala a nebylo nám tentokrát dopřáno.
V obou velikých kostelech se něco děje, proto vcházíme do zatravněného nádvoří a
dopouštíme se opatrného zpěvu, jsouce si vědomi, že zkušeností s venkovním
prozpěvováním dosud pomálu. Mláďátka se ovšem činí a posluchačstva přibývá. Brzy
však dojde repertoár i máme se k odchodu, avšak vlídný starobylý pán nás zadrží,
vyzpovídá a odmění evropskou dvacetikorunou. Ještě nahlédneme do temného
průchodu, zda by tam něco bylo k vidění, a ono ovšem je, zasněný rajský dvůr s ambity,
jejichž klenba pokryta freskami sytě barevnými, s mnoha dramatickými výjevy ze života
světců. Vycházíme a v ústrety již kráčí Martin, před chvílí vyslán, aby objevil místečko
nezbytné i útěšné, což se mu skvěle podařilo, a po chvíli již fronta zvolna postupuje, aby
se na svém konci rozvětvila do tří spásných kabinek.
Ujíždíme údolím Jižních Tyrol, kde nevidno jiného rostlinstva než jabloněk. Štíhlé
proutky tři čtyři metry vysoké, přivázané k bambusové tyči, obsypané jablky bez kazu,
stejné velikosti, chuti, již jenom tušíme. Přichází
informace, že se nacházíme v oblasti, která je
pěstováním jablek pověstná. Zde se jim daří lépe než
kdekoliv jinde, majíce k tomu extra mimořádné
podmínky spočívající ve vysoké vzdušně vlhkosti
padající do údolí z okolních hor a vanutí teplých vánků
z jižních, sluncem prozářených oblastí. Věhlas kraje
dotvrzují cedule tu a tam hlásající, že se nacházíme
v oblasti „Golden“ a „Red delicious“. Vskutku, kam oko
pohlédne, tam zlatavé či načervenalé plody, kilometr za
kilometrem zdobící malebnou krajinu. Čas od času se mihne cedulka nabízející prodej;
vyhlížíme tedy další a pohotově zastavujeme v místě pro autobus docela krkolomném,
abychom miláčkům obstarali něco z regionální nabídky. Dobře tedy, jedna souprava red,
druhá golden. Řeč se chvíli točí kolem zájezdového krmení a šofér Tomáš přidává
veselou historku, kterak mládežnický zájezd vezoucí do Holandska školní mládež,
vybavil frekventanty miniaturním slovníčkem, jenž měl být v hostitelských rodinách ku
pomoci i spáse. Sestával ze tří fráziček, jež zněly: „Dobrý den – Jsem z Česka – Mám
hlad“. Pár lístků zůstalo a ty posléze odloženy na palubní desku k okennímu sklu. I
parkoval kdesi autobus, zatímco mládež poznávala cizinu. Náhle se ve dveřích zjeví
dobrý muž, jenž, nesa osm kartonů hamburgerů, přeje dobrou chuť. Nechápavý výraz
řidiče odmění prohlášením: „Máte napsáno za sklem, že hladovíte. Chtěl jsem jen trochu
pomoci.“ Vida, jak člověk přijde k ostudě, ani se nepřičiní. „Jedli jsme to tři dny“, dodává
postižený.
Před pěti lety jsme tímto údolím ujížděli zahaleni závojem deště a marně hledali
místečko, kde bychom uvařili a nakrmili pěvectvo. Proto již dlouho před odjezdem
pátráno na google mapách, taktéž pomocí street wiev projížděno širé okolí, abychom
děťátka zaopatřili na místě příjemném, ba malebném, aby vjemy chuťové souzněly
s dojmy exteriérově estetickými. Martin ovšem takové místo objevil a dlužno říci, že
jediné možné v širém okolí. Prostě nezastavíte jinde než na promaštěné benzince mezi
kamiony. Sjíždíme tedy z dálnice a dlouze se klikatíme do kopců mezi jabloňovými sady,
když tu náhle svěže zelené zákoutí pod korunami košatých stromů, dvě či tři auta a malý
náklaďáček s pytli brambor číhající na zákazníky, kteří skutečně v nedlouhých
intervalech přijíždějí a nakupují. Zanedlouho si nás tento dobrý muž oblíbí a věnuje nám
asi dvacet švestek. Je odměněn Suchdolským rybníkem, což ho dojme tak, že požádá o
zaslání fotografie, která u této příležitosti pořízena. Útvar rychlého nasazení rozestaví
kuchyňský set, naše turbovařiče zahučí a vbrzku již těstoviny sypány do vařící vody, aby
zanedlouho, ochuceny boloňskou omáčkou a sýrem, putovaly na talíře nedočkavých
strávníků. Vše brzy spořádáno i uspořádáno a za hodinku a kousek se již zase vineme
jabloňovou stezkou, obdivujeme do nedohledna se táhnoucí plantáže tohoto příjemného
ovoce, strmé štíty hor i hrady bílých oblaků nad nimi. Silniční ukazatele neúprosně sdělují
kritickou blízkost cílového bodu, jenže my tam ještě nemůžeme. Nesluší se hostitele
zneklidňovat příjezdem dřívějším, než bylo sjednáno. Pod okny autobusu hlubina
skalnatého kaňonu, jehož dna nelze dohlédnout. Po chvíli malé odpočívadlo, jež se tváří,
že nabízí také vyhlídkový balkonek do temné průrvy. Informační cedule však lákají
k sestupu na dno po lávkách přilepených ke skalám. To se nám moc líbí a pátráme po
cestičce, která by nás k tomuto blahu dovedla. Ouha, hned za křovím narazíme na
zamčenou branku a z plakátů, jimiž parkoviště polepeno, usuzujeme, že na dně kaňonu
jakési vodní rojení soutěžního charakteru, pročež veřejnost nežádoucí. Dobrá,
pokračujeme v klikacení úzkou silničkou, hluboko dole se leskne hladina rozlehlého
jezera, na svazích vesničky zalité odpoledním sluncem. Všude jablka, jablka a také
pyramidy plastových maxipřepravek, jimž nechybí mnoho do kubického metru obsahu.
Náhle vlídná obec s náměstíčkem umožňujícím zastavení. Více než hodina
k dispozici, vystupujeme tedy, čenicháme, kam se vrtnout, nakonec se pustíme z kopce
dolů, brzy objevíme cestu vinoucí se mezi sady a tak si
prostředí jdeme vychutnat. Nejde však o sadový pych,
k tomu bychom se jistě nesnížili, chceme si prostě užít
náladu prosluněného svahu plničkého jabloňových
kmínků, na nichž, s mírnou nadsázkou, stejně jablek, co
lístečků. Cesta nás vede dolů, zdá se, že míříme k jezeru,
leč když už jsme skoro na dně, cesty se náhle vytrácejí a
my bezradně končíme. Tak alespoň fotka mezi
jabloňovými řádky a zase nazpět do kopce. Když už jsme
skoro nahoře, zaběhne Martin mezi jabloňky, tam, odkud se ozývá jakýsi agrární hluk, a
za chvíli se opět vynoří, že tam máme jít, že se ptal, jestli bychom si mohli koupit po
jablíčku přímo ze stromu, ale řekli mu, že to nestojí za finanční úřadování, ať si klidně po
jednom kousku vezmeme. Mezi stromky se vynoří obludný traktor, na zadním zdviháku
veze tu ohromnou přepravku. Strčil nám ji pod nos, děti si hrábly, za jablka poděkovaly
hruškou, co stojí v širém poli, a šlo se a jelo se.
Zase jsme v Male, pohostinném městečku, kde se schází mužský sbor Santa Lucia,
sbor, který již dvakrát navštívil Šumperk, sbor, který nás má rád, a potřetí nabízí své
možnosti, abychom mohli dva dny pobýt a mít se tady dobře. Velká zasedačka
v podkroví radnice se promění v občerstvovací stanici, chystáme obložené chleby,
napájíme vyprahlá hrdla a jen co v kostele skončí mše, stěhujeme se tam s celou
parádou. Stavíme stupně, vybalujeme Yamahu a zkoušíme, co hrdlo ráčí. Od příjezdu do
začátku koncertu máme k dispozici tři hodiny a to je doba, která umožní absolvovat vše
v klidu a pokoji, bez nervozity a bezhlavého shonu. Děti jsou po úvodním vybuzení
soustředěné a vstřícné, proto vše běží v dobré pohodě a na koncert se lze těšit.
Přemýšlím, jak narušit neblahou tradici započatou při poslední návštěvě před pěti lety,
totiž odpadávání dětí během koncertu. Tehdy totiž děti uzavíraly sázky, kolik že jich
během koncertu odejde či bude odvlečeno, a tak se do toho vžily, že do písmene
vyhověly nejvyšší nabídce. Bylo to v červnu a povětří sázkám přálo. I pravím, že sbor
neomdlévá, je-li prodchnut dobrou a pozitivní náladou (což je mimochodem do písmene
pravda), načež provedeme cvičení v záchytných úkonech, kdyby se tak přeci jenom
stalo, přestože jsme důkladně vyvětrali hodinovým průvanem.
Koncert proběhl bez pádů, z dětí skutečně vyzařovala dobrá nálada a chuť do
zpívání, což ihned lapilo obecenstvo, a pak už následovala vzestupná křivka emocí,
sympatií a posléze nadšení, kořeněná přečetnými „bravo, brava, i bravi“ podle toho komu
se to chválilo. Těšilo mě, že si mláďátka vyzkoušela jižní atmosféru a dokonale pochopila
princip „vložíš zaujetí, sklidíš odezvu“. Co na tom, že
leccos nevyšlo, jak vysníváno, důležité je, že na takovém
provozu lze stavět a dále budovat. Kéž nepomine.
Koncert začal po deváté, skončil po půl jedenácté,
pánové, které řídí sympatický maestro Fausto Ceschi, se
postarali o úvod, v němž zazněla i naše hymna v úpravě
nám zcela neznámé a pro nás harmonicky trochu
exotické. Zpívali jedním slovem krásně, ale to my už o
nich víme a na nich obdivujeme. My pak připojili svou
necelou hodinku. Ochotu, s níž zareagovali na náš
nesmělý dopis, nutno ocenit, přemýšleli jsme tedy, co přivézt, co předat, co povědět. Iva
napsala do proslulé firmy Mikov Mikulášovice, zda by nám pro ty chlapy neposlali
nějakou kudlu a oni že ano. I přicestoval obchodní ředitel (jsa na cestě z Ostravy) do
Šumperka, přivezl třicet legendárních „rybiček“ a přidal katalogy, v nichž přehled nožů
opravdických a úžasných. Vypil kafe, popřál zdar a zase odjel. Obdrželi tedy mužové po
rybičce i katalogu, nádavkem pak perníkové motýlky, co společně s kamarádkou Mirkou
napekli u Valentů. S krásnými dárky se připojil i Olomoucký kraj, který z nemalé části
naši cestu financuje. Hovořilo se znamenitě v počátku i závěru koncertu a pan starosta
Pagannini předal pěknou miniaturku, na kterou lépe popatřit než popisovati. Inu, pěkný
koncert.
Než převlečeno, poskládáno, pobaleno a naloženo, drahně času minulo, do
hospůdky k prostřeným stolům, již vlastní jeden z pěvců, vstupujeme krátce před půlnocí.
Rozlehlé stoly zaplněny lákavými výtvory místního kulinářství a mužové kol stojící
pobízejí naše holubičky, upíjejíce víno z pohárků. Holubičky podniknou kobercový nálet a
na stolech se pozvolna rozlézají oblasti vyjedených pustin. Pánové brzy odkládají svá
vína, neboť jako pozornost klademe na stůl soudek s plzeňským mokem, což s nadšením
a hlasitě komentováno. Nápad na poslední chvíli a výrazně zdařilý. Tak jako před léty
pěti i dnes vše, co holubičky nepoplenily, putuje do krabic, aby dále cestovalo s námi.
Minula dvanáctá, mláďátkům padají víčka, zatroubíme tedy k ústupu, rozloučíme,
poděkujeme. Cesta do Rabbi rychle uteče, náš domeček nad burácivou říčkou již čeká a
jeho okna zanedlouho, jedno po druhém, usínají.
Pondělí 15.9.2014
Škvírou v okenici se na mě šklebí šedivě zatažená obloha a to je velká chyba, neboť
dnešek je dnem výletu do národního parku Stelvio. Ukáže se, že to nebyl ani tak výlet,
jako pořádný výšlap. O tom však za chvíli. Nejprve posnídat. Trošku se běhá mezi naší
kuchyňkou a autobusem zaparkovaným asi tři sta metrů od domova, než posháníme
suroviny, vařiče i nádobí, nebyloť včera ve stavu polomrtvém na tyto věci ani pomyšlení.
Nicméně nezmarný Martin s pomocníky tyto věci brzy vyřeší a zanedlouho v našem
parádním kastrolu bublá voda na čaj. Děti si rozebírají jogurty, houstičky i sýry a usedají
v naší stupňovité jídelně, tj. na schodišti, neboť jinou společenskou místnost naše
zařízení nenabízí. Zdá se, že i tak dokonale chutná, a po chvíli možno přistoupit ke druhé
potravinové fázi, jíž rozumíme distribuci železné zásoby umožňující přežít dobu
poledního jídla v divočině. I putují mezi děti salámy, sýry, paštiky, papriky či rajčata, také
malé oplatky s čokoládou a oříšky doplní sortiment. Děti vše uloží do pěkných plastových
krabiček, které jsme získali výhodným nákupem jakýchsi müsli tyčinek, jež byly v tomto
komfortním balení zcela nesmyslně uloženy.
Když se odebíráme k autobusu, šedivý příkrov pozvolna mizí. Připojují se k nám
dva mladí mužové sošného vzrůstu s větrovkami opatřenými emblémem národního
parku Stelvia. Byli sjednáni jedinou ženou (jíž je signora Franca Penasa), která
v hostitelském mužském sboru působí, a to ve funkci prezidentky, Ona to také byla, kdo
přesvědčil šéfa parku, že nejlépe udělá, když nás v jejich ubytovně nechá dvakrát
přespat a nic za to nebude chtít. Takové věci se zde skutečně dějí. Vraťme se k sošným
mladíkům. Byli přivítání dlouhotrvajícím potleskem, jímž si děti zvykly dávat najevo svou
přízeň osobám sboru prospěšným. Oba mužové patří do týmu národního parku, v horách
jsou jako doma, jeden z nich dokonce působí jako vysokohorský vůdce. Máme tedy
dokonalé zajištění a můžeme vyrazit. Autobus vyjíždí horám vstříc a po pěti minutách
zase zastavuje, protože už jsme tu. Bydlíme totiž blízko. Rozdáme tekutiny a zarmoutíme
dvojici dětí, které pro jejich aktuální zdravotní stav do hor vzít nemůžeme. Totiž nejsme si
jisti, že můžeme, a tak s těžkým srdcem rozhodujeme v jejich neprospěch. Za pár hodin
jsme moc rádi, že takové rozhodnutí padlo. Ten výlet by jim rozhodně neprospěl.
Vůdcové vykročili, hádek mladistvých turistů se vine lesní pěšinou a míří vstříc
strmým štítům horských velikánů. Jsme v národním parku
Stelvio a je to skutečný park. Každou chvíli míjíme
malebné místo s lavičkami, ale také s venkovním krbem,
kde lze i v odlehlých lesních zákoutích připraviti pokrm.
Nedosti na tom. Každé takové místo opatřeno napajedlem
z vydlabané klády (slouží kravičkám, jejichž biologické
stopy zde všude nacházíme), do něhož z hadice ukryté
v dutém samorostu neustále zurčí pramínek křišťálové
vody. Je-li tábořiště větší, nechybí srubový toaletní
domeček, v nižších polohách s dokonalou sanitární
keramikou uvnitř, výše pak pouze se šlapacím záchodem, jímž neustále protéká čistá
horská voda. Kraj zřejmě vodou bohatý, neboť za každým rohem ze strmých svahů stéká
dovádivý potůček, jenž sytí říčku zelenavé vody napěněnou v četných peřejích. Cesta je
pozoruhodně udržovaná, neschůdná místa překlenuta dřevěnými můstky, nebezpečné
úseky opatřeny bytelným zábradlím, mokřiny dlážděny dřevěnými špalky. Vše, co příroda
rozloží, průběžně nahrazováno novými komponenty, o něž dbá skupina, která je denně
v terénu a s prací nikdy nekončí. Český cestovatel kdysi napsal: „Alpy svou čistotou
vzbuzují podezření, že jsou každé ráno drhnuty saponátem.“ Z toho je rozhodně
nepodezříváme, ale přeci jen alpské sličnosti přicházíme trochu na kloub, když na lukách
ohrožených náletovými dřevinami přistihneme muže ozbrojeného motorovou sekačkou,
jak nemilosrdně pílí vše, co by neprospělo vzhledu zdejší flóry.
Postupujeme proti proudu dovádivé říčky a cesta stále stoupá. Postoupili jsme
údolím již dosti daleko a usedáme k odpočinku na jednom z pěkných míst, jak výše
popsáno. Jest posledním postupovým táborem před strmým výstupem k vodopádu a
podél něj až nahoru k cíli cesty.
Vodopád tvoří dva stupně, každý čtyřicet
metrů vysoký. Míjíme tři vyhlídkové
můstky a obdivné výkřiky neberou
konce. Mezi oběma stupni přecházíme
po můstku pod závojem vodní tříště na
druhou stranu a pokračujeme ve strmém
výstupu do nejvyššího bodu naší pouti.
Hodinku poté, co jsme opustili poslední
postupový tábor, se ocitáme na místě, odkud vidět celé údolí pod vodopádem a skoro
celé údolí nad vodopádem. Uprostřed paloučku trůní bytelný srub, kolem stolky
s lavičkami, nezbytné napajedlo, opodál na okraji lesa pak sličný záchůdek s protékající
vodou. Z paloučku možno několika kroky dosáhnout vyhlídek na obě části údolí. Děti
znaveny usedají a počáteční příkoří, jež se jim zračí ve tváři, pozvolna odplývá, jsouc
zaplašeno všemi dobrotami, které si miláčkové ráno naskládali do krabiček. Vbrzku po
křivdách strmého výstupu ani památky, děti jsou nasycené a nepřiznaně hrdé, že na ten
kopec všechny vylezly a nepodlehly nějakému potupnému kňourání, že kdy už tam
budem a já nemůžu dál. Hodinka uplyne a odpočatý houfec zahajuje sestup. Držíme se
teď na protější straně údolí a jde to mnohem lépe než obráceným směrem. Brzy
přicházíme k oplocené chaloupce, která patří parku, uvnitř spousta informací a komfortní
záchod. Odemkli nám naši vůdcové, kteří se vzápětí jali
dalekohledy zkoumat protější stráň, slibujíce objevení
jelenů, kteří prý mají ve zvyku touto dobou vycházet na
pastvu. Jeleni se nedostavili, nicméně u dalekohledu na
trojnožce se střídají děti a na dotaz, co tam vidí,
odpovídají svorně, že stromy, trávu a kamení. Ale
dalekohledem. Také tato odpočinková půlhodina pomine
a nás čeká poslední úsek cesty, již schůdným terénem,
převážně po cestě. Ještě krátké zastavení se stádečkem
ozvoncovaných krav, které se snaží podle páně
Nepilova návodu upoutat Vašek svými prostocviky. Moc to nefunguje, pouze jedna
šedivá se zdá být vstřícná, ale dlouho jí to nevydrží. Na italské krávy tato metoda zřejmě
naplatí. Ještě krátká zastávka u starobylého katru na vodní pohon a pak již za zatáčkou
vyhlédne autobus a my jsme vlastně doma. Svezeme se posledních pět minut, a když
zastavíme, z mračen, která se již hodinu valí přes blízký hřeben, začíná nenápadně
pršet. Skvěle naplánováno.
Děti ochotně pomohou s přenášením zásob, vzápětí zažehnuty vařiče a schyluje se
k brzké večeři. Dnes je na pořadu minestra, již si děti oblíbily, a při zveřejnění této
informace se radostné kvičení nese okolními lesy. Kuchyň je plná pomocníků, kteří si
počínají velmi kvalifikovaně, proto zanedlouho signál k nástupu a pak již naši schodištní
jídelnu zaplní spokojené mlaskání pěveckého zvěřince.
Den se zvolna kloní k večeru a děti s volným časem nakládají podle svého. Střídají
se ve sprchách, klábosí a občas zajdou do kuchyně na nějaký pamlsek, jsouce zde ještě
k dispozici pozůstatky včerejšího pohoštění. Pozvolna se vytrácejí čtverečky pizzy, mizí
štrůdl i podivné sladké čtverečky hustě nadité ořechy. Martin praví, že pokročíme
v kulinárním vzdělávání a rozbaluje dva notné klínce sýra, které nenápadně zakoupil na
salaši, jež přináležela ke zmíněnému stádečku odpoledních krav. Svolán manšaft,
popsány oba druhy sýra, z nichž jeden standard, druhý pak osmnáctiměsíční senior. Děti
chutnají, pokyvují hlavami a rozličnými výroky posuzují kvalitu obou exemplářů. Zůstává
skupina zkušenějších, a tak ještě otevřeme plechovku oliv, aby italské kulinární obzory
nabraly širšího záběru. Stavení pozvolna utichá a nedlouho po desáté již většina dětí spí.
Brzy je následujeme.
Úterý 16.9.2014
Ráno ve znamení snídaně, kterou za pomoci jednoduchých prvků znakové řeči nakoupili
naši mladí mužové, a poctěni takovou měrou důvěry, podíleli se nadále na všech
přípravách i likvidačních aktech tohoto významného denního bodu. Po dva dny budovaný
kuchyňský nesoulad je v několika minutách uveden do
původního stavu a děti postupně snášejí přepravky i
krabice k východu. Tam se jich chápe Petr, a nedbaje na
své klavírní prsty, neúnavně pendluje z domečku do
autobusu a zpět. Vše se podaří rychleji, než
předpokládáme, proto úderem deváté vyplouváme a
klikatou silničkou pozvolna sjíždíme k dálnici. Děti záhy
zatouží po troše čerstvého vzduchu i spásných
kabinkách, proto kolem jedenácté zastavujeme a pak již
k jezeru Garda, po jehož břehu míříme k jihu. Opět
mnohá „ach“ i „jé“, a jakmile se naskytne příležitost, zastavíme na jednom z velmi mála
parkovišť, aby si děti mohly na jezero sáhnout, ne jenom koukat skrze sklo.
Den pokročil a my usilovně vyhlížíme místo k přípravě oběda. Podaří se nedlouho
za městečkem Garda na jižním cípu jezera, kde tým zručně připraví chutné rizoto
obložené hrstičkou sterilovaného zelí, rajčetem i paprikou a zasypané strouhaným
sýrem. Ještě dva oplatky na cestu, sbalit, naložit a upalovat.
Hlava partnerského regionu Olomouckého kraje, město Reggio Emilia, nás vítá
třemi pozoruhodnými bělostnými mosty. Velmi pozoruhodné lanové konstrukce jsou však
patrně jedinou architektonickou zvláštností, kterou toto regionální centrum nabízí. Něco
jiného ovšem představuje paní Loriana Paterlini, zástupkyně Provincia di Reggio Emilia,
která měla náš pobyt na starost, všechno s velkou pečlivostí připravila, nás vřele uvítala
a posléze si značně oblíbila. Předně vymyslela příjemný hostel v prostorách někdejšího
kláštera, dále kostel St.Stefano, který je doslova za rohem, takže se děti nemusí
převlékat v těsné sakristii, ale každé ve své klášterní cele přebudované na pokojíček.
Poté projdou klášterní chodbou, která si svými rozměry nezadá s vestibulem historické
budovy Wilsonova nádraží v Praze. Koneckonců, kdyby nanosili pár židlí, koncert mohl
klidně proběhnout zde. Akustika výborná. Pokračujme však. Scházíme po širokém
schodišti do ambitů, v nichž umístěna recepce sousedící s kafeterií, obé s nepřetržitým
provozem. Poblíž stojí pianino k veřejnému užití, což vysvětluje Lorianinu poznámku
v jednom z mailů, že kdyby to v kostele nešlo, klidně můžeme zkoušet v hostelu na
dvorečku. Dvorečkem ovšem míněn někdejší rajský dvůr, dnes však prostor s notně
vyšlapaným trávníkem, zastavěný zahradním nábytkem a doplněný venkovním pódiem
pro blíže nespecifikované produkce. Vycházíme do zšeřelé ulice, sto metrů k rohu,
padesát po náměstí a dalších sto metrů vlevo za rohem. Zde je kostel, a kdyby byla
otevřená zadní vrátka, bylo by to přes blok pouhých padesát. Trošku se to celé časově
rozsypalo, Na začátek zkoušky se čekalo déle, než domluveno, potom už jen nemnoho
času na překotnou večeři a převlékání. Prostě jsme hned neprokoukli italské pojímání
času. Koncert podle plakátu začíná ve 20.45 a my byli důrazně požádáni, abychom přišli
nejpozději sedm minut předtím. To jsme samozřejmě udělali, postáli, počekali, a když
bylo deset minut před devátou, tázala se Iva, zda můžeme nastoupit. Kdepak, ještě
máme deset minut čas, to my na plakát píšeme začátek vždycky o čtvrt hodinky dříve,
aby se nám jakž takž sešli. A tak místo poklidného přežvykování čerstvého chleba
s vepřovým výpekem zhltnout několik kvapných soust,
skočit do peleríny, pak půl hodiny přešlapovat před
kostelem a marnit energii potřebnou ke zpívání. Úderem
deváté jsme skutečně vyzváni, zpěvmo nastoupíme a
hostitelství se pustí do řečí. Jsou obšírné, pojednají
obsažnou historii sboru, nastíní historii kontaktů obou
regionů a především velmi krásně velebí naše děti, od
nichž zatím vyslechnuta pouze zkouška, ale to již
postačuje k vršení italských superlativů, až je mi z toho
úzko, abychom očekávání naplnili. Pokynu dětem, aby se
na stupních posadily, a přecházím do protiútoku. Vybranými slovy poděkujeme za ochotu
pečlivě připravit koncert, za vlídné přijetí i publicitu, kterou tomuto setkání věnují. Tři
nejvíce záslužné osoby (Loriana, ředitelka školy a zástupkyně univerzity) pak obdrží
pozornost, jíž nás ochotně vybavil Krajský úřad Olomouckého kraje. Klavírista Petr svou
výbornou angličtinou překládá, ředitelka pak převádí do rodné řeči a sděluje přítomným.
Zaplněný kostel aplauduje a kameraman televize, patrně regionální, točí o přítrž.
Konečně dochází ke zpěvu. Děti jsou pozorné a jejich projev je velmi podmanivý.
Zdá se, že nedělní koncert v Male pootevřel vrátka interpretační schopnosti vyššího řádu
a děti opět, jako před nemnoha lety, reagují na myšlenku, která se náhle uprostřed
písničky vylíhne a hodlá pozměnit dosavadní způsob interpretace. Sbor zpívá
s potěšením a publikum za mými zády žhne porozuměním. Bylo by to ještě intenzívnější,
nebýt sjednaného kameramana, který by jistě neváhal vlézt mezi děti do sboru, kdyby ho
napadlo, že by tam měl lepší záběr do publika. Bezostyšně křižoval kolem sboru, strkal
svůj optický čumák Petrovi před obličej a ten, aniž by hnul brvou, statečně vyhrával. Mou
pozornost odváděla od zpívání nehezká myšlenka týkající se přímého spojení pravé
dolní končetiny s jistou partií dotěrného dokumentaristy. Naštěstí vbrzku natočil, co
potřeboval, a šel po svých.
Ve druhé polovině koncertu dochází k sérii jiných dramatických situací. Nejprve
charakteristický hlomoz vpravo za mnou signalizuje nevolnost kohosi v publiku. Potvrdí to
Martin, jenž kolem mě bleskově profrčí zachraňovat staršího pána, který koncert rovněž
natáčí, avšak tiše a nenápadně, ukryt za sloupem. To se zřejmě zalíbilo dvěma našim
zpěvulkám, i usedne tiše a včas nejprve jedna a po chvíli i druhá. Tlapky obou sousedek
drží zhavarované za ramena pro případ, kdyby ztráta vědomí byla dokonána. Nestalo se
tak a po skončení skladby obě s doprovodem odcházejí. Ob písničku se včasné usednutí
podaří ještě jednou. Už to vypadá, že všechny potenciální nejistoty došly naplnění a Míša
nastupuje na svou Dúbravěnku, která věští blížící se konec programu. Odezní první
sloka, nastoupí se svým drženým tónem třetí hlas, když tu mi bleskne hlavou, že jsem si
před chvíli uvědomil nápadnou bledost mladého muže na kraji altu. Šlehnu tam zrakem a
ejhle, on se Václav již nejen bledý, ale také vypjatý do oblouku a s očima v sloup, pomalu
sune k zemi, zatím v rovnováze udržován obětavými spolupěvci. Skočím po něm a opět,
jako už tolikrát, předvedeme s kolegy užaslému publiku ukázku rychlého nasazení.
Vyprostím hocha ze sboru, za mnou už stojí Martin, aby ho odnesl, a Iva ještě za
přesunu ubohého křísí. Míša mezitím nevzrušeně dokončuje druhou sloku. Později
Václava plísním, proč tam machroval, že vydrží, a včas
se neposadil. Smutně praví, že ještě nikdy neomdlel,
tudíž netušil, že je to ono.
Nebylo více dramatických situací, dokončili program,
něco přidali, užili si standing ovations, vyslechli patřičná
„complimenti“, vyfotili se s Lorianou před obrovským
plakátem, posbírali prkénka, housličky a klavír i navrátili
se do svého kláštera, kde ještě půl hodinky klábosili u
opožděné večeře, ježto na tu včasnou díky italským
způsobům nezbyl čas.
Středa 17.9.2014
Autobus zaparkovaný v úzké temné uličce dočkal rána nepoškozen temnými živly, tudíž
možno naložit a pak vyčkávat, až zásobovací sekce dorazí s hektolitry vody a vším, čím
budeme v příštích dnech ve chvílích nedostatku obkládat chleby. Všechny láhve, které se
podařilo do přeplněného autobusu v Šumperku vměstnat (dar přítelkyně Ondrášovka
a.s.) již vyprázdněny, proto je čas k nákupu.
Před námi je náročný den. Míříme k Pise, dychtivi kochat se půvabem bělostných
staveb na zeleném trávníku i pořízení vkusných fotografií, na nichž děti podepírají
vadnoucí stavbu. Dlužno říci, že Pisa, lokalita, kam denně proudí miliony jenom na
parkovném (kvalifikovaný odhad našich šoférů) má příjezdové silnice ve stavu
srovnatelném s leckterou dírou u čehokoliv. Kodrcáme ku slavným památkám, až zuby
jektají, avšak náhle konec hrbolů, vjíždíme na parkoviště, jež si rozlohou a kvalitním
povrchem snadno poplésti s mezinárodním letištěm, rovněž tak poplatkem. Páni šoféři
vysolí dvě stovky evropských peněz a my na to konto rozhodujeme, že si tady aspoň
užijeme. Zamíříme k jedinému stinnému místečku v nejvzdálenějším rohu autobusiště
s úmyslem nasytit děti hovězím gulášem. Není to úplně snadné, nejprve musíme prorazit
několikanásobným kordonem prodavačů slunečních brýlí, deštníků i všelijakých tretek,
kteří se ihned, jako supi na kořist, slétli k autobusu. Děti, poučeny, nasadí nezájem, proto
se po chvíli hejno rozpadá a míří k jiné kořisti. Ohřejeme a spapáme guláš, umyjeme,
uklidíme a sbalíme, i zamíříme do epicentra zdejší historie. K náměstí Zázraků vede
široká pěší cesta i souběžná cyklostezka, obé přehledně značeno. Jen na jednom místě
dvojitá linie přerušena, a to železniční tratí, před níž i za níž v obou směrech vládne
naprostý a zcela mimořádný chaos. Nepřetržitý proud turistů, se může nechat podrtit
projíždějícími vlaky, mnohonásobně přejet nejrůznějšími silničními dopravními prostředky
a ukroutit si hlavu nad mimořádně pitomě vyřešenými přechody nepřechody, semafory
nesemafory, přednostmi nepřednostmi. Nejlépe si to představíte asi tak, jako když
prvomájový průvod pustíte na šestisměrnou křižovatku u fabriky, kde právě padla a
polovina pracujících spěchá na blízkou železniční zastávku.
Po čtvrthodince chůze vstupujeme pod
kamenným obloukem (u něhož jsme mimochodem
před třiceti lety z autobusu bez obtíží vystoupili) do
areálu zázraků, kde na zeleném trávníku strmí
úžasná trojice bělostných staveb, baptisterium,
bazilika a pramáti všech šikmých věží, co jich kde po
světě běhá, šikmá věž pisánská. Je opravdu šikmá
jako…, těžko najít uhlazený výraz mimo
chovatelskou oblast. Jako teda hodně šikmá a sbor
nadšeně hýká, vydávaje výkřiky typu „ty jóó, húústý,
divééj a já jsem fakt tady“. Tudíž velmi
fotografováno, obcházeno v houfu i po skupinkách, vbrzku také, protože sluníčko si dává
záležet, znaveno a uondáno. Pořízeny poslední záběry, spočítán manšaft a nastoupena
zpáteční cesta uličkou přeplácaných krámků, kde tak snadno mizí přidělené penízky. Lze
ovšem smlouvat, proto Martin srazí ceny větracího klobouku z deseti na šest a o kus dál
páni šoféři dohodnou místo jedné kabelky za dvacet dvě za dvaadvacet. Jak se dařilo
pěvcům, nebylo zveřejněno.
Opouštíme luxusní parkoviště, abychom zanedlouho spatřili Florencii, přesněji její
periferii, kde, dostatečně daleko od centra, aby turista nezahlédl ani střešní tašku jediné
památky, výhružné cedule, zapovídající vjezd bez uhrazení poplatku, jenž letos činí
zlodějských 370 Euro za jediný den. Za základě předchozích detailních úvah
vystupujeme a důvěřivě zaplavujeme nástupní ostrůvek jediné tramvajové linky, která
částečně protíná Florencii, a spojuje toto nehostinné místo s podobně nehostinným
hlavním nádražím florentským, od něhož prý nedaleko k vytouženým pamětihodnostem.
Drahně tramvají však necháváme bez užitku odjet, neboť třeba získat jízdenky. Spoj,
zhusta využívaný turisty přijíždějícími v padesátičlenných skupinách, však skýtá jízdenky
pouze prostřednictvím automatu, který po zdlouhavé proklikávací proceduře vydá
nejvýše devět vstupenek najednou, který nebere větší než desetieurové bankovky, který
tiskne lístky, co noha nohu mine, a který místo drobných vrací jakýsi kupon, který možno,
nám nejasným způsobem, zužitkovat kdesi mezi čertem a ďáblem v úředních hodinách
nemnoha určených dnů v týdnu. Když to vypadá, že poslední dávka lístků stihne býti
vytisknuta před odjezdem asi sedmé tramvaje od našeho výstupu z autobusu, nahrneme
děti dovnitř a s napětím čekáme, jestli poslední lístek vyleze dříve, než se šedivá
housenka rozjede. Podařilo se, Iva s Martinem dravčím skokem vnikají do vozu ve chvíli,
kdy signál oznamující zavítání dveří divoce zrychlí frekvenci, a jede se dlouho,
předlouho, skoro půl hodiny, k nádraží, odkud pudově zamíříme směrem, kde tušíme
historii.
Zamířili jsme skoro dobře, jen v nepatrně odlišném
úhlu (mapa zůstala v autobusu), což spolu se zákrutem
řeky Arno způsobilo, že jsme příslušné orientační věže
spatřili z mnohem větší dálky než předpokládáno. Nic
tragického, užili jsme odlesků zapadajícího slunce i
vstup do historického centra přes most Ponte Vecchio,
kde výklady zlatnických krámků právě zažíhaly večerní
iluminaci. Za vlahého podvečera Florencie vydechovala
vzpomínky minulých staletí. My opět podlehli jejímu
kouzlu a říkali si, že až budeme bohatí, zase sem
přijedeme a na dýl. Kamenné zdi vysokých domů vytýčily spleť přemnohých uliček, kde
život bujel a pulzoval, lidé posedávali před kafeteriemi, se sklenkou vína postávali
v maličkých galeriích, na nárožích po skupinkách klábosili, ustupovali před maličkými
autobusky řítícími se uličkami o málo širšími než ony samy a skupiny turistů, vedené
průvodci s rozličnými mávátky, proudily všemi směry. Prošli jsme
úžinou mezi oběma křídly galerie Uffizi, vyšli na náměstí, a
sledováni pohledem Michelangelova Davida, vklouzli do nádvoří
Palazzo Vecchio, abychom po chvíli podlehli kouzlu okamžiku i
postavili se kolem dokola a zapěli. Dosud téměř prázdné atrium se
zaplnilo naslouchajícím publikem, hlasy dětí se nesly a stoupaly
vzhůru kolem Donatellova Amora ke kamenné věži a bylo nám
pěkně a povzneseně. I věděl jsem, že toto je ta chvíle, o níž si děti
budou ještě po létech při sborových srazech povídat. Konec poezie,
i dětská tělíčka mají své procesy, jimž nutno vyhovět. Průzkumná
sekce jedna se vydala hledat záchody, odnož dvě pak onu pizzerii, již jsme před léty
vyplenili do základů, leč nebylo jí, pizzerie vymizely z těchto končin. Nalezena pouze
hospůdka zející prázdnotou, jídelní list nabízel rozličné druhy této speciality v příznivé
ceně i usedl Martin, aby sjednal podrobnosti a já odkráčel vytýčit spojnici k výskytu
konající drobotiny. Sbor brzy přemístěn, usazen a dychtivě načechrán. Kde se vzali, tu
se vzali, objevili se pouliční muzikanti. Oblehli zahrádku, zaduli do zlatého plechu a
rozezvučeli struny hladce plynoucím džezíkem. Bylo nás více, co v kapse žmoulali minci
odměnou za zištnou produkci, leč kapelník, ještě ozvěna posledního tónu neulehla,
přistoupil k našemu stolu a strkal špinavou pracku pod nos, žmoulaje prsty tintili vantili.
Chyběl tam ten okamžik pro svobodné rozhodnutí i odešel s prázdnou. Pomsta přišla
záhy. Sjednána polovina pizzy pro každé dítě, zpočátku roznášeny veliké talíře slaných
koláčů na osmerky krájené, později po pěti kouscích na kulatém prkénku. Po čase
sděleno, že roznos ukončen a popřána dobrá chuť. Zanedlouho řada reklamací, tu
chyběl kousek čtvrtý, támhle dokonce dva i s jedním musel kterýsi pěvec vystačit. Vedení
podniku náhle pozbylo schopnost komunikovat v cizí řeči, byť ještě před chvíli znalost
nezpochybnitelná. Dokola opakováno dvacet tři kousků přinesli, dvacet tři kousků
přinesli. Usmlouvali tři, dětem se omluvili a odtáhli k nádraží. Ve zrychleném režimu
minuli květinovou katedrálu, na chvíli stanuli před branou ráje, dveřmi, jež pro
baptisterium za pouhých osmadvacet let vytvořil Lorenzo Ghilberti, ostatně jediným to
kouskem stavení, který nezakrývala rekonstrukční plachta. Stručná gratulace Simoně
k narozeninám čtyřmi dortíčky na talířku, které pohotově při všem shonu dokázal opatřit
Martin. Mručeno nesouhlasně po sdělení, že opouštíme Florencii, moc se tu miláčkům
líbilo a žádali si dalších procházek. Leč čas neúprosný a jistota, že nás někdo uprostřed
noci ubytuje, se pozvolna začala vytrácet. Nádraží, podojení automatu na jízdenky,
tramvaj, telefonát do kempu, že fakt přijedeme, a dlouhá jízda temným Toskánskem
s nejistotou, zda kemp, k němuž vede navigace, totožný s tím, jenž objednán a
předplacen. Byl a bylo tak dobře. Hodina pokročila a zážitky nasycené společenství záhy
upadlo do bezvědomí.
Čtvrtek 18.9.2014
Bistrem zavoněla káva i čerstvý croissant a terasa nad
bazénem se zvolna plní snídajícími pěvci. Je čas
odpočinku, sbor třeba vzpamatovat z nároků uplynulých
dní. Doporučili jsme polehávání, poté krátké vykoupání a na
jedenáct pozvali děti k obědu, abychom přeci jen celý den
neprolenošili a Florencii ochutnali ještě z jiné stránky.
Miláčkové ovšem nabyli velkorysosti, a zatímco polovina
pomáhala s přípravou oběda, až se z nich kouřilo, druhá,
italsky ležérnější, přikráčela k obědu o půl hodiny později.
Tím pádem se zbortila celá předem propočítaná časová konstrukce, což mělo za
následek pozdější odjezd, ve Florencii chybělo dvacet minut k nakouknutí do katedrály,
fronta těch, co byli objednáni na půl třetí, se vinula dobrou půlhodinu, než vplynula do
galerie, uvnitř to taky chvíli trvalo, druhou skupinu
dokonce přepadla ochranka a hrubě jí spílala, když
kterési
neviňátko
nedopatřením
vyfotilo
bezpečnostní rám. Čas plynul a cenné minutky
padaly do nebytí, ale to už tak bývá, když věci
naruší svůj řád, jako by něco mimo nás na chvíli
sklaplo svůj ochranný deštník.
Galerie Uffizi je velmi úžasná, člověk se těší
na to, co už dávno zná z obrázků na školních
chodbách, z uměnovědných publikací i televizních
pořadů. Přitom stovky dalších děl přitahují svou
dokonalostí a čímsi, co z obrazů vyzařuje a často
nedovolí zrychlit krok. Vedle libých pocitů však vnímána řeka lidstva protékající
obrazárnou, hovor stovek obdivovatelů umění, často nad hranicí ochoty tolerovat, pádící
čas i nohy tuhnoucí dlouhým postáváním. I zatouží jedinec
po nemožném, samotě mezi obrazy, hojností času i
prostředků a nejlépe koneckonců přesunem celé kolekce
do soukromého vlastnictví, samozřejmě jeho osobního. Leč
zpátky na zem. V proudu nepřetržitě plynoucích turistů
občas shromáždíme skupinku v odlehlejším koutku a
utrousíme něco z řídkých znalostí o tom kterém obrázku či
tématu. Bohužel věci mnohokrát přečtené většinou ne a ne
v labyrintu starobylé paměti objeviti. Cesta do pekla, jak
známo, dlážděna dobrými úmysly a také tentokrát veškerá předsevzetí návštěvu
obrazárny detailně připraviti přemazána nutností uvařit guláš či uzavřít cestovní pojištění.
Děti jsou však uznalé, pokyvují hlavičkami a zdá se, že ani po desítkách minut zájem a
pozornost většiny z nich nepolevují. Dusné vedro a přemíra podnětů však vykonaly své,
a tak nejedno děťátko po dvou hodinách vychází na vzduch (ostatně nikterak osvěživý)
mírně odkysličeno. I vcházíme zanedlouho do tramvaje a ten nápad mají patrně všichni
ostatní, neboť, jak praví klasik, možno státi pouze na jedné noze, a to nikoli vlastní. Plíží
se tramvaj rozpáleným městem a děti samy zručně manipulují s adepty na mdlobný stav,
posunujíce je k sedadlům, která dosud obývali ti, které vědomí dosud neopustilo.
Výprava postarších spolucestujících turistů vydechuje charakteristickou vůni těžké
postsocialistické kosmetiky. V některých případech usednutí nepomáhá, proto Terezce
kamarádky starostlivě lijí na hlavu vodu z picích lahví, konstatujíce po chvíli, že vědomí
sice příliš nenabývá, zato však připravena zaujmout čelné místo v soutěži miss mokré
tričko. Jiné ochablíky zachovalejší sousedky učinlivě ovívají papírovými kapesníky. Blíže
ke konečné se tramvaj pozvolna vyprazdňuje, po chvíli nevolní, podpíráni z obou stran,
přestupují do rodného autobusu, který právě přistaven. Objíždíme Florencii, abychom do
ní opět vnikli z jiného směru, kde připraven koncert. Prý mimo placenou zónu, což se
však brzy ukáže jako mylná domněnka. Tomáš však odhodlaně vjíždí s úmyslem vyložit,
vrátit se, popřípadě dovysvětlit, od čehož si však příliš neslibujeme, protože kamerová
ostraha těžko bude dbát našich blábolů o nějakém zpívání. Nuže slíbený koncert je
slíbený koncert a případná penalizace se bude řešit až posléze.
Brzy
nacházíme
příslušný
kostel,
dokonce
zaparkujeme a po chvíli telefonování se zdá, že k penalizaci
nedojde. Jsme totiž pod ochrannými křídly paní Aranky
Myslivcové z českého konzulátu, a ta, od prvního oslovení,
vykazuje nesmírnou vstřícnost a ochotu zařídit vše kolem
našeho pobytu v rámci možností co nejpečlivěji. Vítá nás
tedy příjemná sympatická dáma a od první chvíle až do
zítřejšího rozloučení je nám nablízku radou i skutkem, takže
za chvíli máme pocit, jako bychom se již dlouho znali. Jsme
hosty zdejšího kostela a vlastně prvním počinem, který český konzulát ve spolupráci se
zdejší komunitou po svém přestěhování z centra města pořádá. Vítá nás pan farář a
další dva mladí mužové s bílými kolárky, stejně jako skupina dětí, které patrně vyhotovily
uvítací plakátek a nakreslily mapu Evropy s vyznačením trasy ze Šumperka do Florencie.
Na dvorečku též připraven občerstvovací stůl s plastovými talíři i ubrousky v národních
barvách českých a ubrusy v národních barvách italských, jenž vbrzku oživen též pokrmy
obvyklými v této končině.
Tramvajové dusno dokončilo započatou zhoubu a tři z našich oveček uvedlo do
polohy ležmo, ještě než jsme začali zkoušet. Aranka
se vyděsila a chtěla povolat lékaře z blízké stanice
rychlé pomoci. Upokojila se, když po hodince klidu
trojice požadovala opětné zařazení do sestavy nebo
alespoň pasívní přítomnosti na koncertě. Tento
zahájen po deváté a s nějakou další lehkou nevolností
po slabé hodince doveden ke zdárnému konci.
Vskutku, celý pořad proběhl bez zaváhání, děti nabyly
klidu a pěkně vyšly i všechny rizikové tituly. Akustika
rozlehlého kostela podpořila nachlazené hlasy, a tak
až do poslední skladby sbor odváděl znamenitou
práci, jež všechny početné přítomné uváděla v úžas a nadšení. Závěrečný aplaus ve
stoje i četné pochvalné výkřiky si vynutily přídavek, jímž byla Smetanova Má hvězda.
V záchvatu jazykové vstřícnosti jsem vypotil titul v italštině a hrdě oznámil: „Stella mia“.
Stella mia!, to byl zpěv. Bedřich jistě v hrobě učinil nejednu piruetu nad zcela novou
harmonií svého songu, o níž se přičinil první hlas, jenž nepochybně koncert již považoval
za ukončený a duševně odkráčel z jeviště. Později jsme tento úkaz pasovali na znamínko
krásy celého koncertu a dále se jím nezabývali. Následovalo občerstvení na dvorečku
pro všechny přítomné i množství oslavných řečí. Přítomná konzulka, signora Giovanna
Dani, s dojetím poděkovala a odkráčela se těšit na koncert zítřejší, jenž plánován do
školy v městečku Scarperia. Výtěžek koncertu použije místní neziskovka k humanitárním
projektům v rovníkové Africe.
Pátek 19.9.2014
Po teplých croissantech veliké nakládání a pak již jen číháme, až padne devátá a
autobus bude moci spustit motor. Včera zastavili přesně o půlnoci a neúprosná
legislativa neumožňuje zkrátit povinných devět hodin odpočinku ani o minutu. V místě
koncertu původně nahlášeni na půl desátou, ale jak večer pokračoval, bylo čím dál
zřejmější, že včas to tentokrát nebude. Paní Aranka klidně pravila, že libovolně počká a
my slíbili, že v každém případě v jedenáct začneme zpívat. Dorazili v půl jedenácté, ve
zrychleném řízení postavili i trochu pokvičeli, žactvo přivedeno na čas, paní ředitelka
mluvila dlouho a procítěně, přičemž i nám, jazyka
italského neznalým, bylo nadobyčej zřejmo, že řeč
plna rozličných nabádání, v nichž jsme dáváni za vzor,
aniž by sbor vydal jediný tón. Pověst nás předešla.
Povstal tedy koncert plný veselého povídání (Aranka
s přehledem tlumočila) i svižných písniček, děti
poslouchaly jako pěny a tleskaly přes míru školních
zvyklostí. Rádi končíme zpíváním, aby se atmosféra
v závěru nedrobila, avšak zde je zvyklost jiná, nutno
znovu, důkladně a dlouze pohovořit, aby publikum
vědělo, čeho si považovat. Mládež pak spěchá do školních minibusů a my dozadu do
sálu, kde slíbené pohoštění již připraveno. Děti s velkou chutí polykají čtverečky pizzy i
jiná slaná pečiva, nesnězené sbaleno a dle pokynů naloženo. Paní konzulka opět dojata
a Aranka s velkou opravdovostí slibuje jakoukoliv pomoc v časech budoucích, což velmi
přivítáno. Loučíme se a usedáme do autobusu ve chvíli, kdy temná obloha vytáhne
stavidla. Pak se přehrabujeme v modrých taškách, které věnoval konzulát spolu
s vloženým CD Dvořákových písní a DVD s nadpisem Florencie. Co obsahuje, jsme
dosud nezkoumali.
Prognóza vyhrožovala bouřkami s krupobitím, nás potkal asi hodinový liják a pak
opět modravo. Nicméně za námi zřejmě běsnilo samo peklo, ježto po příjezdu do
Peruggie rodiny nutily naše děti, aby volaly domů, že to řádění živlů přežily. Prý i naše
galerie měla sklepy pod vodou, nu, chybělo zřejmě málo a bídně jsme zhynuli.
Jak džípíeska řekla, tak se stalo. Před Perugií zbývala hodina času, proto piknik na
břehu jezera Trasimenského, prý naproti místu, kde Hanibal na hlavu porazil římské
vojsko. Nás pak na hlavu porazily všelijaké dobroty dříve nedojedené i čerstvé, v pestrém
sortimentu, jež pak večer nepatřičně zkomplikovaly večeři na uvítanou. Děti chvíli brodily
pod nízkým břehem, hrály s míčem, házely žabky a fotily svá „selfie“, poté sluply
nabízené dobroty a po hodinovém oddechu spořádaně
nastoupily s výhledem na brzké rodinné sbratření.
Deset minut před šestou jsme zastavili na smluveném
místě, o patnáct minut později zahájen rozprodej mládeže
podle sedmnácté verze ubytovacího seznamu a půl hodiny
na to již ujíždíme tmou k agroturistickému hotýlku, jenž je
agro pouze podle odérublízkého vepřína a podtitulu na
firemním štítu. Jinak krásný venkovský penzion, který podle
oné verze již zmíněného seznamu s námi budou sdílet ještě
tři starší dušičky, které nevešly do rodin. Pak nás vítali vzdálenou opulentní večeří, z níž
jsme zbaběle uprchli pod průhlednou záminkou, že jinak přijedeme ráno pozdě. Jediné
štěstí, hostitelé opravdu přecenili možnosti českých žaludků.
Sobota 20.9.2014
Ráno přijíždíme do města s představou i nadějí, že u školy nalezneme spokojený houfek
našich dětí. Houfek jsme našli, spokojený byl, po škole však ani památky. Nadto drobně
pršelo a nás zaplavilo lehké rozhořčení, že děti ponechány o samotě na dešti a my
přivezeni oproti domluvenému času pozdě. Za chvíli jsme to trochu pochopili a ještě
později trochu pronikli do italských zvyklostí i uvažování.
Perugia je nesmírně členitá, její historické centrum, kde se nachází i škola našich
hostitelů, vystavěno na kopci prudkých svahů i skalnatých srázů. Pohybují se zde pouze
osobní automobily, skútry a speciální malé autobusky, protože úzkými uličkami nic
většího neprojede. Děti zůstaveny u paty několikastupňového pohyblivého schodiště, jež
obyvatelstvo jdoucí do centra dopraví do patřičné výše bez nutnosti propotit sako.
Neutrpěly žádnou újmu, byly spokojené a mile žvatlavé. Spořádaně čekaly na autobus,
který by se patrně nikam jinam nedostal. I pro tento jednoduchý manévr vozíme za sklem
speciální povolení k vjezdu do centra.
Annarita Sellari, manažerka pro zahraniční
kontakty ve škole, která italský zájezd do Šumperka
přivezla, je teď naší hlavní osobou a neprodleně velí ke
vstupu na plynoucí schody. Nejprve najde pro již
zrána připočurané děti prominentní záchod, vedouc je
do patra radnice, kde s pozdviženým prstem
zdůrazňuje, že to je záchod, který používá pan
starosta. Poté nás provede uličkami centra křížem
krážem, místy pohovoří o
historii, jinde pouze ukazuje a
s úsměvem pozoruje, jak zíráme na starobylá průčelí, s úlekem
odstupujeme od zábradlí na opevnění vysokém padesát metrů
či sledujeme ospalé rojení nemnohého obyvatelstva v sobotním
ránu. Několikrát jsme sestoupili k úpatí hradeb, abychom pak o
dvě ulice dál znovu stoupali po širokých schodech kterési příkré
uličky. Procházíme temnými průchody, za nimiž se rozjasní
plocha nevelkého náměstí. Poznáváme rozdíl mezi zdivem
Etrusků a na něm založenými zdmi římskými, staletí se točí
kolem nás a jedna historická pozoruhodnost za druhou
prochází mozkem, aby vzápětí propadla do nevědomí překryta
dalším trsem informací. Jediná však utkvěla patrně navždy.
Sestupujeme k patě vysoké hradby, procházíme klenutým
portálem a dozvídáme se, že vcházíme do míst, kde se do
roku 1540 rozkládal labyrint starobylých uliček i malých
náměstí, za vysokými zdmi se tyčily pevnosti připomínající
domy s obrannými věžemi i bezpečnými dvorky. Tehdy byla
Perugia v dlouhodobém sporu s papežem, jenž z pozice
mocnáře tísnil kraj vysokými daněmi. Nespokojenost
narůstala, a když nastolena nová daň ze soli (nebyla
pouze tím bílým, co vylepší chuť, ale především významným prostředkem ke konzervaci
potravin), propuklo povstání, jež vyústilo ve válku s papežským vojskem. V čele
perugijského odporu stála rodina Baglioni, mimochodem pěkně práskaná famílie plná
krevní msty, incestu a hromadných vražd. Papež zvítězil, Peruggii si podmanil a milé
Baglioni i jejich sousedy a přítelíčky zazdil. Prostě jejich čtvrt, situovanou na úpatí
perugijského centrálního kopce, obestavěl bytelnou, místy i
třicet metrů vysokou hradbou, na jejich zdech vztyčil další
patra, nahoře zaklenul, zavezl zeminou, tím původní kopec
rozšířil a nahoře si klidně dál stavěl, co mu napadlo. A teď
si tam žijte a vražděte potmě; vrátka jim tam možná nechal,
nevím. Procházeli jsme těmi zastřešenými Stínadly snad
dvacet minut a do všech uliček nahlédnout stejně nestačili.
Prostě mrtvé nepoškozené středověké městečko pod
vysokým klenutým stropem.
Blíží se jedenáctá, hodina, kdy jsme očekáváni ve škole, jež zde vyučuje i
o sobotách, a to o všech sobotách. Jsme uvedeni do auly, krátce na to už tam deváťáci
z vedlejší třídy vlečou klavír. Brzy přiváděni studenti (jedná se o gymnázium), jejichž
zaměřením je muzika, a po nezbytných veleobsažných řečech zahajujeme své krátké
vystoupení. Požadovány jsou tři písně, ale když doznějí, pravili, že mají ještě dost času,
tak jsme to o dva kousky natáhli. Děti zazpívaly moc dobře a s chutí, studentstvo tleskalo
na rámec zdvořilé povinnosti a vypadalo to, že opravdu s potěšením. Pak zazvonilo a
bylo to poslední zvonění toho týdne, po němž se do auly začali trousit hostitelé a
rozebírat si šumperské ovečky. Brzy jsme s našimi třemi kráskami osiřeli a byli odvlečeni
na oběd. Odpoledne pak věnováno domácím pracím, přepírání oděvů a dohánění tohoto
nedopsaného textu. Pak večeře v centru Perugie, jejíž osvětlené uličky ožily ruchem
sobotního večera. Že jsme žádné z našich dětí nepotkali, nás opravdu neuklidnilo a na
FB raději ani nekoukli. Věříme, že stálá nabádání padla na úrodnou půdu a hostitelské
rodiny znají míru věcí.
Neděle 21.9.2014
Patrně jediné ráno z celého zájezdu, kdy nemusíme spěchat. Probouzíme se tedy ranní
koupelí v bazénu nad zamlženým údolím, zvolna snídáme a teprve v půl jedenácté
vyjíždíme, abychom naložili děťátka a odjeli s nimi do Assisi. Město zalité sluncem vidět
již zdáli a jeho dominanta, pověstný dvojitý dóm, rozpoznatelná na první pohled.
Pokoušíme se získat informace o tom, kam zajet, kde vystoupit, jak daleko poneseme
stupně na večerní koncert, ale Annarita odpovídá velmi neurčitě a my si zvolna
uvědomujeme, jak obtížná je její pozice, když organizační záležitosti, o něž se
v Šumperku stará sice nevelký, ale přece jenom tým, má na krku sama, samotinká. Navíc
příští týden domácí sbor odjíždí do německého Altensteigu, dovedeme si tedy představit,
v jakém shonu se právě nachází a kolik záležitostí musí řešit za pochodu improvizací.
Iniciativu tedy přebírají páni šoféři, a pokud jim Annarita neradí, věci běží hladce.
Teď právě poradila, aby nezajížděli za závoru parkoviště, nýbrž pro výstup dětí zastavili
v pruhu pro linkový autobus. Vystoupila jich hrstička a už je tady linka, v patách za ní
tlustý policajt v holínkách a to byste koukali, jak zdatně si vede. O deset vteřin později už
autobus s nevystoupenými potupně prchá v dál a my vyčkáváme, až se někde otočí a
dokončí výstup neviňátek. Po pěti minutách už jej vidíme, jak znovu šplhá k nám nahoru,
ale tlustý policajt je ve střehu, a sotva se přiblíží, už jej žene za závoru a zaplať, prevíte
jeden českej vyčuranej. Vysolíme sedmdesát Euro, ale jsou zde solidní, s touto
vstupenkou už snadno zaparkujeme i na jiných místních odstavných plochách.
Děti se pudově semknou v těsnější houfec, jak činívají vždy, když proudy
obyvatelstva zhoustnou. A tady je husto opravdu fest. Davy proudí ke katedrále, s nimi
se vezeme stále vzhůru. Přijme nás veliké náměstí a podle
předchozí domluvy Annarita vybízí k rozdělení skupiny. Děti, které
chtějí jít na mši, spolu s Ivou a Martinem pokračují dále. Je jich
většina, některé tak činí v obvyklém nedělním ritu, jiné jsou prostě
zvědavé. Menší skupinku Annarita vede dolů z kopce, vcházíme
do kostela zasvěceného sv. Petru a je to jediný kostel v Assisi,
který nepatří františkánům, nýbrž Benediktinům. Mozaika se
svatým Benediktem a heslem „Ora et labora“ v průčelí chrámu tuto
informaci potvrzuje. Užíváme ticha a vznešenosti rozlehlé prostory,
poté se vracíme k Dómu a vstupujeme do temného prostoru
spodního chrámu. Postupujeme s proudem, jenž nás posléze
přivádí do krypty, kde ve sloupu původního zdiva, z jedné strany
odkrytého, spatříme sarkofág s ostatky jednoho z nejváženějších světců, sv. Františka
z Assisi. Po chvíli vycházíme do slunečného dne, kde nás již očekává první skupina.
Takto začal na jedné straně krásný, ale také velmi problematický den, jehož jsme si
mohli mnohem více užít, kdyby časová rozvaha zůstala na nás a nebyla logicky
přenechána hostitelům. Tedy jen stručně. Šoféři sjezdili Assisi ve všech možných
směrech, než objevili jen velmi matně naznačená místa vhodná pro parkování i vykládání
koncertních nezbytností. Dost jsme se naběhali úzkými uličkami, než jsme zjistili, kudy
nejblíže od místa, kam ještě autobus může, do místa koncertu. Vyšlo také najevo, že
nezpíváme, jak původně slíbeno, v chrámu sv. Rufina, ale v muzeu stejného jména, které
je s chrámem propojeno. Později se dovídáme, že skupina, která
odešla na mši, do spodního chrámu pouze nahlédla v domnění,
že bude součástí pozdější společné prohlídky. Jenže ve městě
nabitém památkami už k žádné pozdější prohlídce nedošlo.
Přivedeni na náměstí, s vidinou společného oběda (neboť tak bylo
řečeno a dětem tlumočeno), se dozvídáme, že děti budou zobat
oběd z rodinného balíčku, zatímco dospělí (a naše tři schovanky)
pěkně usednou v hospůdce. A teď babo raď. Jak dlouho se mají
děti potloukat po rozpáleném náměstí, když nikdo nedokáže
odhadnout tempo italské obsluhy, jak daleko budou hodující a jak
zajistit, abychom byli pro případ potřeby v okamžitém dosahu. Co
si děti, žmoulající housku někde na ošlapaném schůdku, budou
myslet i povídat o privilegované verbeži, ládující se někde ve stínu vybranými pamlsky.
Pochopili jsme, že tohle Italové vůbec neřeší, protože děti jsou jen děti a nikoliv
rovnocenní partneři sborového souznění. Jak ale říci a neurazit, co to přinese, když
objednaný oběd nespotřebujeme, jak je možno vysvětlit, že odmítnutí oběda není kapric,
ale nezbytnost k zachování etických proporcí sboru. Protože nemožno, posílám kolegy i
tři vyděděné holubičky sníst, co hostitelé nadrobili, a zůstávám mezi dětmi, což snad pro
ně bude symbolicky dostatečné a pro hostitele neurážející. Samozřejmě komukoliv z nás
čerta záleží na tom, jestli právě dnes obědváme nebo ne, když jsme hladu dosud
nepoznali, a kromě toho na každém rohu za dvě kačky rychlých jídel, co hrdlo ráčí. A tak
to s dětmi pěkně odpochodujeme, odnakupujeme i odsedíme, navíc objevím kostel, kde
údajně večer máme zpívat, pokusím se najít cestu na nejbližší parking, odkud poneseme
věci na koncert. Objeví se ustaraný Martin, že obsluha vázne a vypadá to ještě nadlouho.
Vlezeme tedy s dětmi do jiného kostela, čtvrt hodinky pějeme sami sobě si, i publikum se
nějaké sešlo. Pak již vedu děti na místo domnělého činu, abychom využili času
k seřazení a třeba i pokročili v rozezpívání. Uvnitř panuje čilý ruch, rovnají se květy ve
vázách, přinášejí sloupečky stohovatelných židlí. Na můj
dotaz přepadený muž nakrčí čelo a praví, že tady
rozhodně žádný koncert nebude, ale že se zeptá. Po
chvíli sdělí, že se tak bude dít vedle v muzeu. Vycházíme
tedy ven, kde už se potkáme se zbytkem výpravy v čele
s kolegou Marco Radicchi, který dnešní oběd vymyslel a
zařídil. Vede nás do muzea, kde v hlubokém podzemí
nacházíme labyrint původních zákoutí z doby románské
a snad i dřívější, částečně využitý jako výstavní prostor,
částečně sloužící koncertům komorní hudby. Klenutá
místnost skromnějších rozměrů než tunel metra, vizuálně
znehodnocená pod stropem vedoucí vzduchotechnikou.
Neztrácíme čas a běžíme k autobusu pro stupně, klavír i
ostatní vybavení, brzy se vracíme a urychleně stavíme na
základě Francovy informace, že v kostele nad námi mezi
pátou a šestou proběhne mše, přičemž podzemní labyrint
je s kostelem propojen, proto nutno zachovávat klid.
Postavíme se na stupně a přijde paní, že za deset minut
musíme končit, protože mše začíná už v půl páté.
„Výborně“, říkáme si, „to bude v půl šesté konec, máme tedy dost času na zkoušení.“
„Bude to trvat až do půl sedmé“, dodává paní, „protože je to moc důležitá mše, slouží ji
náš pan biskup a s ním padesát dalších kněžích. I knížku k tomu vydali.“ Tak všechno
jinak, posíláme děti odpočinout a objednáváme si je na šest hodin již oblečené, abychom
vyrazili do starobylých uliček pořídit nějaké repre fotografie. V šest vyrážíme a míjíme
Franca, který svou nepřehlednou angličtinou cosi namítá, ale není čas na dlouhé
rozpravy, proletíme tedy uličkami a fotíme, kde se dá. Za půl hodiny jsme zpátky a je
nám sděleno, že honem jako máme zkoušet, protože se očekává krátká návštěva páně
biskupova. Pějeme tedy v očekávání, posléze je najednou před námi, přišed oním tajným
průchodem přímo z kostela. Hezky k dětem promluví pěknou a srozumitelnou
angličtinou, poté s očividným potěšením vyslechne Pater noster Xabiera Sarasoly,
popřeje vše dobré a deset minut před sedmou se rozloučí.
V podzemním sálku již posedává hrstička posluchačů a mně je náhle jasné, proč to
nemohl být ten velký kostel nad námi. Prostě z obavy, že přijde málo lidí. Je připraveno
asi čtyřicet židlí, většina však dosud nemá obyvatele, proto Franco avizuje odložení
začátku nejméně o deset minut. To ovšem není nic nového, děti tudíž ještě neplašíme a
necháváme je v klidu. Chvíli před začátkem spatřím záchodovým okénkem úchvatnou
scenérii střech a věží pod námi v odlescích zapadajícího slunce i vyženu Ivu, aby fotila,
že začátek koncertu snad zvládneme bez úrazu. Zahájili jsme s židlemi téměř
obsazenými a během deseti minut těsnou prostoru zaplnili ještě další posluchači, takže
se vzadu stálo. Ve stísněném podzemním prostoru, kde nelze větrat, hrozilo nebezpečí
zostřených nevolností, proto jsme se s tím moc neroztahovali a hnali program dopředu,
jak jen to šlo. Uhráli jsme dobrých pět minut, ale i tak dvě nevolné, genderově
stejnoměrně zastoupené děti, včas a bezpečně transportovány mimo jeviště, což jako
obvykle vyvolalo ustaraný šum mezi posluchači. Koncert skončil
velikými ovacemi, a když zpívající štrůdl odcházel z jeviště, vloudil
se do Černých očí sytý, notně falešný, dojetím kolísající hlas.
Vzatu stál slzící muž, který již velmi pozapomenutou češtinou
děkoval a děkoval a nebyl k utišení. I taková setkání zažíváme a
jsme jim vždy velmi rádi.
Obvyklá pokoncertní procedura, jako vždy v poklusu
provedená. Pořadatelé takovýchto koncertů téměř nikdy nepočítají
s tím, že převlékání, balení a nakládání chvíli trvá. Předpokládají
také, že zpáteční cesta bude kratší než cesta tam. Proto
spěcháme, jak jen možno, abychom hostitele nenechali dlouho
čekat, přestože Annarita od počátku razí heslo, že lépe, když čekají oni, než kdybychom
čekali my. Proto také ráno na setkání s dětmi přijíždíme vždycky pozdě, ale nic s tím
nenaděláme – můžeme vyjet, až dotyčná dorazí se svým Yarisem a přesedne k nám do
autobusu. Pokud nabíráme děti na parkovišti pod školou, má to své opodstatnění,
protože na zastávce městské dopravy nemožno prodlévat a lépe přijet, až jsou děti
opravdu všechny. Sekce mladých manažerů pečlivě dbá na bezpečnost i správný počet
a telefonicky sděluje připravenost manšaftu k naskočení. Zpátky do večerního autobusu.
Kolem desáté jsme zpátky v Peruggii a děti
vypouštíme do rodin. Vítají se bouřlivě, jako by se
naposledy viděly vloni. Přichází italská maminka a
konstatuje, že „everything is okay“. Proti tomu nelze
nic namítat, přisvědčím tedy, že „yes“. Chvíli na mě
udiveně kouká, pak pokrčí rameny a odchází. Teprve
teď vidím, že s sebou vleče našeho Jonáše a dochází
mi, že výrok se týkal Vaška, který s Jonášem bydlí a
ráno pro nevolnost zůstal doma. Jenže já si ještě
opravdu nepamatuji, která italská maminka pečuje o
které naše konkrétní dítě.
Děti rozdány, my na skok domů a hned na večeři, jíž jsme se sice bránili, ale
marně. Odvlekou nás do blízké pizzerie, slibujíce jenom lehounké zobnutí a pak hned do
postýlek. Místo toho přinášejí pizzu za pizzou a nakonec ještě specialitu podniku, totéž
s nutelou. Udělali trochu tlustější placku, jaksi ji výškově rozpůlili, namazali nutelou,
slepili a zasypali hromadou cukru. Dobré to sice nebylo, ale za to ukrutně přeslazené,
hnědá omáčka vytékala všemi směry a prsty pak nešly od sebe.
Pondělí 22.9.2014
V sedm se scházíme v snídaňovém salónku a naše vždy přesné tři spolubydlící nikoli.
Možná zaspaly, napadá mě, a ono skutečně tak. Trvá to ale jen deset minut a naše
společnost opět kompletní. Zase vyjíždíme tak, aby už děti byly na parkovišti všechny,
rozuměj tedy, tehdy, kdy nás Annarita přijede vyzvednout. Děťátka již na zastávce
poskakují, a posléze radostně kvičíce, do autobusu svižně vnikají. Před námi je
celodenní výlet, dožadují se však nejprve „hodnocení“, jak tomu říkají, to jest řečí o
včerejším koncertě. Je to trochu oříšek, protože hlasy jsou převelice nabourané, tudíž
nelze vyprávět, že to bylo senzační a nemohlo být lepší. Na druhé straně se svými
zpustošenými hlasivkami zacházely tak brilantně, že pouze my sami věděli, jak to
vypadá, když jsou v plné kondici, Nadšené publikum si prakticky nemohlo na nic
ztěžovat, čisté, uvolněné a zaujaté zpívání navíc hlasivky spíše lehce masírovalo, než
aby jim škodilo.
Přijíždíme k prvnímu z obou cílů dnešní cesty,
vodopádu Cascada del Marmore, což je se svými sto
šedesáti pěti metry sice (po kolikáté už) patrně
nejvyšší vodopád Evropy, ale není to vodopád
přírodní. Vznikl přeložením toku řeky Velino, což
v roce 271 před Kristem učinili Římané, aby se zbavili
bažinatého kraje a získali zemědělskou půdu. Jest to
ovšem vodopád vrtošivý, neboť vodopadá pouze od
dvanácti do jedné, od čtyř do pěti a od osmi do devíti
večer. Jinak jeho vody roztáčejí kola pětiletky
v blízkých elektrárničkách a jiných provozech. Autobus nás vyveze až nahoru a my se
vydáváme strmou stezkou dolů hustým smíšeným lesem podél podivných porézních
skal, které prý vznikly usazením směsi vápenců a mastku, kterýžto záhy odplynul
s vodami a na místě zanechal houbovité útvary kalcitové. Chvíli prodléváme na
vyhlídkovém můstku, odkud poměrně pěkný výhled na horní hranu vodopádu. Už dvakrát
zněla nad údolím siréna varující obyvatelstvo přebývající v řečišti skomírajícího potůčku,
aby ustoupilo, dokud je čas. Těšíme se, jak to najednou propukne, ale Annarita velí
k sestupu do nižší polohy a my trávíme následující cenné minuty ve vlhké nepřehledné
džungli. Náhle před námi asi dvě stě metrů dlouhý tunýlek ve skále. Ústí na nevelikém
betonovém balkonu, kam se sotva směstnáme, a překotně natahujeme pláštěnky,
protože hustý závoj vodní tříště rychle proniká oděvem až na kůži. Vodopádu je však
vidět pouze malý kousek, a to přímo proti slunci, takže vlastně nevidíme vůbec nic.
Zmocňuje se mě nevraživé vnitřní brblání, ale nechtěje otravovat okolní náladu,
nechávám si je téměř pro sebe. Dobře tak. V několika minutách sestupujeme až na dno
úžlabiny, kde nás očekává odborná průvodkyně Francesca Dominici, která svým
výkladem doprovodí zpěněné vody, teď již běsnící
všude kolem nás. Škoda jen, že nenacházíme místo,
odkud by byl výhled do všech zákoutí mnohaproudého
toku, neboť jeho ze řetězu puštěná síla je velmi
impozantní. Místo, jež takový výhled nabízí,
nacházíme úplně dole, ve vyhlídkové galerii, avšak až
nedlouho poté, co otočili vypínačem, a z mocného
proudu zůstalo několik hanebných čůrků. To by jistě
Lord Byron, po němž tu zbylo pár obdivných veršů
v bronzu vyvedených, nejásal tak, jako v dobách
předindustriálních.
Opouštíme divokou úžlabinu a po nedlouhé cestě přistáváme ve Spolettu. Jedno
z mnoha italských míst zapsaných na seznamu světového dědictví památek Unesco nás
vítá jezdícími schody, plynoucími souběžně s vnější stranou městských hradeb. Po
prvním padesátimetrovém úseku následuje ještě sedm dalších. Celé monstrum je značně
ohavné a být to v Českém Krumlově, dávno by město přišlo o cenný certifikát. Tady
schody zřejmě nikomu nevadí a nejméně nám, ježto nás zbavily zdlouhavého stoupání
do strmého svahu. Procházku městem tedy začínáme bez námahy úplně nahoře a pak
již jen klesáme kamennou pohádkou stále dolů. Vrchol
kopce nabízí daleké rozhledy, středověká opevnění
s pozoruhodným mostem přes údolí, na nějž
nemůžeme, neboť dva šikulové jej právě zbavují
věkovité špíny pomocí proudu jemného písku. Dámy o
takovou kosmetiku zájem nemají, přejdeme tedy ke
katedrále. Stavba, jejíž průčelí nahlíží do rozlehlého
náměstí, ukrývá rozlehlou fresku malíře Filippo Lippi,
jehož obrazy jsme obdivovali ve florentinské Uffizi.
Freska je jeho posledním dílem, dokončeným
Mistrovými žáky poté, co zde odešel ze světa a byl v katedrální zdi pochován. Zpíváme
v liduprázdném prostoru a moc se nám to daří. Vyslechneme ještě povídání o zdejším
světoznámém hudebním festivalu Due mundi (průvodkyně Francesca stále s námi) a
poté již převáží tělesné potřeby a my uháníme přes kilometr dlouhým podzemním
koridorem na pohyblivých chodnících až ke spásnému zákoutí. Když se po chvíli
vynoříme z podzemí, středověké město je daleko za námi a na protějším svahu zříme
povědomou siluetu kláštera San Pietro. Přivoláme tedy autobus a ujíždíme domů.
Předáme děti a podaří se nám usmlouvat, že už opravdu nepůjdeme na večeři, neboť
naše lednička je plná různých zbytků a zbytečků. S úlevou odjíždíme k domovu v naději,
že tentokrát budeme v posteli ve slušném čase.
Úterý 23.9.2014
Včera večer jsme užívali volných chvil, také koupáním v modravém bazénu, jenž zdejší
agroturistice přináleží. Někteří si rochnění ráno zopakovali a o nějakých čtyřicet minut
později, při setkání s dětmi již Darinka hlásí: „Vy jste se ráno koupali, že? Viděla jsem
fotky.“ Velký FB bratr tedy funguje, jelikož má agenta mezi třemi kalupinkami pod našimi
křídly, a tak si každý může prohlédnout, jak se dospěláci ráchají v bazénu, místo aby se
chvěli obavami o svěřené děti, dočasně deponované v italských rodinách.
Dnes opět výlet. Míříme k městečku Gubbio; no, městečko, má to přes třicet tisíc.
Ale tváří se jako městečko a je tam moc pěkně. Vyprávějí nám, že je to místo, které ze
všech možných dalších vypadá jako nejvíce středověké. Tak a teď už můžu použít ten
málo srozumitelný výraz, totiž že je to nejstředověčejší město
široko daleko. Annarita nám tu a tam něco prozradí, ale
podrobnější informace skýtá Martinova zázračná knížka, z níž
se například dovídáme, že vždycky 15. května tady vypuká
Corsa dei Ceri, což prý je velmi bláznivá slavnost, při níž tři
týmy soutěží o prvenství v běhu do kopce s převelikými trámy,
které představují tři svaté, jež nutno dopravit nahoru ke
kostelíčku. To jsme se doslechli předem v autobuse, aniž by
nám to nějak zvlášť imponovalo. Pak jsme ovšem uviděli ty
trámy a ten kopec… Prostě se sem sjedou tisíce lidí, protože
něco takového se prý hned tak nevidí. Gubbio je dále
ojedinělým místem, kde se objevují takzvané branky smrti.
Něco takového možno spatřit ještě pouze (ale jenom maličko)
v Assisi a pak někde v jižní Francii, kdežto tady toho mají
spousty. Branky smrti byly poněkud záhadné a ani Martinova chytrá kniha je dobře
neuměla popsat. Prostě tam, kde někdo zemřel, byl vynesen z domu pouze docela
malinkými dvířky, ježto zvyklost zapovídala použít hlavní vchod. Poté se dvířka musela
zazdít nebo opatřit mříží a ještě do toho pletli nějaké obranné účely. Tak jsme se
podstatu úplně nedověděli, ale bylo jich tu fakt všude kolem plno.
Po klikatých cestičkách mezi kamennými zdmi jsme se dostali na velikánské
náměstí před Palazzo dei Consoli. Prostranství obklopené kamennými zdmi lákalo
k zazpívání. I utvořila děťátka velikánský kruh, aby se pění pěkně slévalo a neslo všude
kolem. Cosi jsme začali, ale bylo to zhola zbytečné. Po dvou taktech nastalo poledne či
co a všude kolem se velmi rozhlaholily zvony. Sice jsme to nevzdali, ale více než
pantomima z toho tentokrát nebyla. Z palácového
schodiště už nám ale kynula Annarita, pročež jsme
zanechali marného zpěvu a následovali ji dovnitř. Palác si
představíte jako velikou kamennou krychli s věží a
železnou klecí umístěnou vysoko na šedivém průčelí. Tam
zavírali všelijaké provinilce a vystavovali je hanbě i
drsnému povětří. Oproti obvyklým pranýřům to mělo
výhodu, že až do klece nikdo nedohodil ničím, co se
obvykle k pranýřování užívalo. Bylo to opravdu vysoko.
Palác, ač mohutný, neměl nějak příliš mnoho místností.
V přízemí jsme našli asi patnáct metrů vysoký obývák a pak dva kamrlíky o rozloze
menšího nádražního vestibulu, v patře ještě velikánskou obrazárnu. Poblíž bylo možno
vyjít na balkónek, kde by s trochou skromnosti a dostatečnou zásobou míčků bylo možno
sehrát tenisové utkání. Děti nás opět mile překvapily svou pozorností a ochotou všímat si
architektury, vystavených exponátů i obrazů, mezi nimiž odhalily díla autorů známých již
z předchozí návštěvy florentské galerie. Z balkónku, tedy lodžie, bylo vidět kamennou
krásu všude kolem pod námi a také široko do okolního kraje. Sestoupili jsme zpátky do
přízemního sálu, provedli nezbytné fotografické úkony a pak trochu jinou cestou sešli
z kopce dolů, kde měly děti slíbené nákupy na blízkém tržišti i v okolních obchodech.
Poté jsme chvíli hledali autobus, který, ve snaze vyhnout se zajetí v hromadě aut, jež
také toužila zaparkovat, ustoupil do záložní pozice.
Po návratu do Perugie se děti rozešly do rodin a my jsme se znovu stali účastníky
již třetí den pokračujících úvah o tom, jak se večer dostaneme s autobusem ke kostelu,
abychom mohli vyložit stupně i klavír, zda by nebylo lepší zastavit někde, kde to sice taky
nešlo, ale bylo to kilometr daleko, popřípadě si zaplatit parkování na jiném vzdáleném
místě, kam by nás asi ale stejně nepustili. Čas plynul a my tonuli ve veliké nejistotě,
protože co s koncertem, když tam nejde zajet a vyložit vše, co potřebujeme. Nakonec
Annarita rozhodla, že pojedeme naslepo a na místě uvidíme. Uviděli jsme. Kostel byl
součástí rozsáhlého klášterního komplexu obehnaného vysokou zdí. V té byla otevřena
vrata asi o pět centimetrů širší než autobus, což ovšem
pro naše pány šoféry nepředstavovalo žádný problém.
Vjeli jsme dovnitř a pohodlně zaparkovali deset metrů
od vstupu do kostela na ploše, kam by se takových
autobusů vešlo klidně ještě pět. A jinej by si s tím dělal
starosti.
Sotva jsem vystoupil z autobusu, přepadl mě
kolega Franco a obřadně svěřil do péče dvou
uniformovaných osob, vojáka a vojákyně. Jak vyšlo
najevo, celý klášter byl armádním výcvikovým centrem
a vojenskou nekompromisnost jsem záhy pocítil na vlastní kůži. Potřeboval jsem rychle
prozkoumat terén a s dětmi, které se již se svými hostiteli začínaly scházet, začít stavět
stupně a vybalovat klavír. Vojenský muž ale trval na tom, že jej okamžitě musím
následovat, protože mě uvede do šatny. Vystupoval sice velmi uctivě, ale natolik
nesmlouvavě, že jsem uchopil vak s oblekem i tašku s koncertními nezbytnostmi, kráčel
za ním s představou uvedení do nějaké nóbl důstojnické klubovny a tiše se vztekal, proč
to nemohlo počkat. Procházeli jsme klášterním dvorem, když tu náhle otevřel dveře s
matným sklem a pokynul mi, abych vstoupil. Hmm, byla to místnůstka vykachlíkovaná, na
stěně umývadlo a nějaký věšák. Zahlédl jsem ještě dvoje dveře, ale na veliké rozhlížení
nebyl čas. Hodil jsem oblek na věšák, taškou bacil na podlahu a spěchal za dětmi.
Postavili jsme, rozezpívali se, trochu popěli a pak na stupně vpustili domácí sbor. I přišlo
kterési dítko s dotazem, zda nevím, kde hledati záchod. Jali jsme se pátrat po cedulkách
a vbrzku objevili šipku s povědomými figurkami. O kus dál druhou a tu již také bylo jasno,
kam ukazuje. Mířila přímo do mých, matně zasklených dveří a nebyli jsme první, kdo její
směr následoval. V mé šatně již přešlapovaly zpěvulky, které byly v pátrání rychlejší, a
hned se také rozestupovaly, aby pan sbormistr mohl dopředu, kdoví, jak dlouho ještě
vydrží. Uchopil jsem své propriety, poděkoval za vstřícnost a odkráčel do společných
prostor, marně přemýšleje, jak to s tou šatnou mysleli.
Kostel byl moc pěkný a koncert taky tak. Měli
dobře nasvíceno, a tak Petr zase jednou viděl na
noty a sličné tvářičky našich dětí přitahovaly
pozornost svým půvabem i zaujatostí. Kostel byl
zaplněný a posluchači ani nedýchali. Zvláště při
Sarasolově Pater noster, ale na to už se vždycky
těšíme, je to vyzkoušené. Pěli jsme opravdu
oduševněle, když tu čísi telefon břeskně zatroubil
Mozartův pochod Alla Turca tak trefně a
v návaznosti na interpretované dílko formálně
dokonale, že vytržení bylo přijato s pochopením.
Pak už to všechno dobře skončilo, nikdo neomdlel, publikum i pěvci byli spokojení a
nadto ještě Martin úspěšně požádal přítomnou vojákyni o společné
foto, kterážto kupodivu vyhověla, ač od počátku dávala najevo, že jí
nějaké vyzpěvování nebere a za čas strávený v tak podivné službě
nestojí.
Trochu jsme poklidili, naložili a jeli pod kopec k jezdícím
schodům, které nás vyvezly až skoro k hospůdce, kde se pak všichni
společně cpali pizzou a mezinárodně družili do jedenácti, v kteroužto
hodinu mládež bez dlouhého vyhánění opustila lokál. Věřili jsme, že
pro tento večer naposledy.
Středa 24.9.2014
Ráno trochu naspěch, k zabalení zůstalo opravdu hodně, byloť nutno z autobusu vytahat,
probrat, vytřídit a nově uspořádat vše, co ještě pro zbytek cesty mohlo skýtat nějaký
užitek. Nepodařilo se ovšem v předchozích hektických dnech, na pořad tedy přišlo až
v den odjezdu, což opravdu nebyl dobrý nápad. Hostitele navíc ani nenapadlo, aby
hostům dopřáli úlevu pozdějších budíčků, jak jsme to za cenu zameškaných hodin našich
dětí na jaře při jejich návštěvě provedli my a už to nikdy neuděláme. Pěkně hybaj
z pelechu a dosmýkejte se na parkoviště už o půl osmé, aby naši bobánci mohli včas do
školy. Nu, tak je to správné, jaképak ulejvání.
Všichni se spořádaně dostavili, patřičně rozloučili a důkladně zamávali. Hostitelé si
oddechli a my zamířili do Věčného města. Tak snadné
to ale nebylo, při cestě ještě Viterbo, někdejší sídlo
papežů, jež příručky vřele doporučovaly. Poslechli jsme
a zastavili. Nebýt tří předchozích skvostů, Assisi,
Spoletta a Gubbia, asi bychom také obdivně
povzdychávali, ale tohle rozhodně na nejvyšší bodové
ohodnocení nevypadalo. Předně zalezlo sluníčko; to se
pak architektura může rozkrájet a stejně nic nenadělá.
Bloudili jsme mezi temnými zdmi a pořád ne a ne trefit
na něco pěkně středověkého. Nepomohly ani orientační
cedule, vyvrcholení se nekonalo. Pak začalo pršet, což
děti odseděly v jednom z kostelů, zatímco jsme s Martinem běhali sem a tam ve snaze
něčeho se chytit. Konečně zasvitla naděje, vyzvedli jsme děti a vedli je docela daleko
nevábnými uličkami plnými odpadků, až konečně dorazili na náměstí San Pelegrino,
jemuž vévodí románská katedrála sv. Lorenze ze 12. století, s níž sousedí o sto let
mladší papežská rezidence Palazzo Papale. Aniž tušili, dokráčeli jsme sem skrze Piazza
della Morte s fontánou San Tommaso ze 13. století, pěkně přezdívanou fontána Smrti.
To vše zjištěno, když jsem se na Google mapách dodatečně pokoušel zjistit, kudy jsme
se to vlastně motali a o co jsme přišli. Tehdy také po street wiew procházce uznal, že za
slunečného dne ani Viterbo nebude tak špatné, jako se jevilo za onoho pošmourného
dne. Nicméně teď nám pořád ještě cedí, a tak po krátkém zazpívání v katedrále nevlídné
místo opouštíme a jedeme hledat něco k jídlu a benzinku. Prý aby pak Motýl nepsal, že
tak dlouho hledali lacinou naftu, až jim došla.
Je to potíž. Potřebujeme nakoupit vodu a pečivo,
obchod nikde. Konečně v jakési obci zastavujeme u
nepatrného obchůdku bez valné naděje, že pořídíme.
Autobus ovšem musí dál, už troubějí. Zanecháváme
výsadek, pokračujeme v cestě a po slabém kilometru
objevíme rozlehlejší market i místo k zaparkování.
Nějak jsme se potom našli, nakoupili tam i tam,
dokonce děťátkům, již mírně zoufalým z nedostatku
nákupních možností, půlhodinku radosti dopřáli. Pak
slavně vyjeli najít místečko k uvaření a hned zase
zastavili, protože za prvním rohem našli. Uvařili polévku, doplnili obloženými chleby a
spokojeně pojedli. Motal jsem se kolem kastrolů i zahlédl dospěleckou skupinku
v závažné debatě, což věštilo obtíž. No, celkem o nic nešlo. Iva zavolala do polského
poutního domu v Římě, že už jedeme, a tak za tři hodinky můžeme usednout k pozdnímu
obědu. Po delší nejasné česko polské konverzaci vyšlo najevo, že nás čekají, oběd
bude, ale až zítra. V tu chvíli manažerka zalitovala, že se právě dobře najedla, neboť po
takovém zjištění se prý polévka málem vypravila nahoru, aby se dověděla, o co běží.
Tým začal pracovat. Nejdříve vydán pokyn neříkat nic Tomášovi, než bude jasno, co
s tím. Prý vyšší věk, chatrné zdraví, náklady na repatriaci a tak. Pak mladší Tomáš, pan
řídící, zavolal jednomu ze svých lidí, aby zjistil v kempu v Ostii, zda mají volno. Za pět
minut zpráva, že ano a za kolik. Tak ať kemp hned zablokuje, bude to levnější než u
sestřiček a neplánované moře hned za plotem. Vedle sámoška, koupíme nudle a něco
uvaříme. Takhle mi to řekli, když jsem, jat zvědavostí, nechal kastrol kastrolem a šel se
zeptat, proč mají hlavy u sebe. Tým vyřešil, já sklidil ovace. Děti jásaly, že se dnes místo
šplhání na kopuli svatého Petra budou šplouchat v moři. A jinej by si dělal starosti…
Dál už to šlo ráz na ráz. Přijeli do kempu, ubytovali děti i sebe, vyplenili místní
sámošku, dostihli sbor netrpělivě poskakující u branky k moři a po částech spustili
ansámbl na vodu. Půlka ve vlnách, půlka sleduje, zda někdo nějak trvaleji neprodlévá
pod hladinou. Děťátka jsou dokonale nadšena, sem tam někdo ještě u moře vůbec nebyl.
Nadto nad západním obzorem dramatická mračna, pod nimi oranžové slunce zalévá
zlatavou září opuštěnou pláž a miláčkové se radují a radují. Šplouchají se v nevelkých
vlnách, výskají a tropí si drobné naschvály, zatímco druhá polovina se marně snaží
udržet v zorném poli ty, které mají na starost. Ne že by už nebylo vidět, nebo se mořští
živočichové pohybovali nějak zvlášť rychle. Prostě je zapotřebí toho ještě tolik stihnout a
zažít: posbírat mušličky, uplácat aspoň malý hrádek,
zmazat se mokrým pískem či pohřbívat kamarádku,
průběžně sdělovat dojmy, fotit se na dvě stě patnáct
různých způsobů a nadšeně kvičet, protože tohle je prostě
úplně boží, jen kdyby už ta vodní pakáž vypadla z moře a
pustila nás tam. Vodní pakáž je ovšem uznalá, a tak když
vrchní plavčík Martin mávne pravicí k souši, nikdo neotálí
a všichni se hrnou trochu promodrat a zadrkotat si, kdežto
dosavadní suchozemci neprodleně obsadí pobřežní šelf a
celé radování proběhne ještě jednou. Pak sluníčko zkusí
palcem vodu, a jelikož je dostatečně vlahá, labužnicky se do ní ponoří a zanedlouho
usne.
To již rozradovaný štrůdl táhne tmavým pískem k domovu, odupávaje vrstvičku
písku ze stovky schnoucích tlapek. Branka s porozuměním zavrčí, jakmile otvírací karta
zapadne do příslušného žlábku a děťátka se rozcházejí ke svým chatičkám, aby vodní
garderobu nahradila velkou večerní, no prostě, aby se usušila, natáhla něco na sebe a
přičísla vlas. Mladí mužové úpravu zevnějšku prozatím odloží a z autobusu pomohou
nanosit vše, co vbrzku umožní připravit večeři, s níž se v itineráři nepočítalo. Brzy
přiběhnou i dámy, které si přispíšily, a tak za pár minut množství pomocných ručiček
krájí, maže, míchá, nabírá, vydává a i jinak přispívá k tomu, aby hladový sbor brzy dosáhl
stavu blažené sytosti. To se ovšem záhy podaří, děťátka, spokojeně funíce, ještě
pomohou uklidit a pak již zamíří do svých doupátek. Camp Castell Fussano usíná
v dychtivém očekávání věcí zítřejších.
Čtvrtek 25.9.2014
Tak tedy Řím, Věčné město, meta poutníků, živé muzeum kultury bezmála třiceti staletí.
Proti turistům ovšem dokonale opevněné. První obrannou linii střeží
terminály dožadující se placení. Částka není tak vysoká jako ve
Florencii, co já vím nějakých dvě stě šedesát, ale systém je daleko
rafinovanější. Páni šoféři přistupují k okénku, ženština za sklem
mrkne na espézetku, mrkne do počítače a už ječí, že nikam, motor
emisně nevyhovuje. Tomáš předloží certifikát, jenž autobus této
poznávací značky, do systému za dávných časů zaregistrovaný,
opravňuje ke vstupu, neboť již před léty nabyl zbrusu nového
motoru, který nejenže vyhovuje, ale dalece překračuje pošetilé
římské požadavky. Babu to nezajímá. Posílá nás kamsi daleko, ať si
to tam vyřídíme. Jsem nakloněn vyhovět jí, ale zkušený Tomáš varuje, že to bude trvat
nemálo hodin, jak prý zdejší úřednictvo zná. Součástí terminálu je ovšem nádraží.
Vychytrale volíme variantu dopravy vlakem a po zábavně kratochvilném přemlouvání
jízdenkového automatu po dvaceti minutách odjíždíme, vybaveni dobrou polovinou
z požadovaného počtu jízdenek, zatímco páni šoféři loví v opuštěném kolejišti mobil,
který si tam krátce před odjezdem odložil Jonáš.
Ve vlaku se my dospělí drobně pohádáme o nové podobě náhle narušených plánů,
ale než dojde na pěsti, volá kdosi, že támhle za tím barákem vidí kopuli svatého Petra.
Vlak právě zastavuje, ženeme tedy děťátka z vagónu, usmířeni nakolejením do původně
zamýšlené koncepce. Co na tom, že je zde hodinka zpoždění, snad nebude tak zle. Zle
sice nebylo, ale vatikánské náměstí, před hodinou ještě prázdné, zaplnil několikrát
zatočený šnek lidstva žádostivého návštěvy velebného místa. Trochu to zkrátím. Po dvou
hodinách šouravého pohybu procházíme bezpečnostními rámy, kde nekompromisně
zabavují a do popelnice zahazují vše, co se jim jen trochu nezdá, zatímco propouštějí
věci, na něž rám nepřišel, ač určitě chtěl. Třeba Martinův lovecký nůž. Ve chvíli, kdy
vcházíme do baziliky, se černá, již dlouho hrozící obloha konečně rozhodne, a otevře
stavidla. Jsme moc rádi, že jsme uvnitř.
Bazilika svatého Petra je úžasná. Zapomínáme na všechna dosavadní příkoří a
pomaličku postupujeme, nevědouce, kam zraky dříve upříti. Těžko slovy popsat
atmosféru místa, kde tolik epoch duchovní historie lidstva zanechalo své stopy.
Nespěcháme, často zastavujeme a skládáme dohromady střípky znalostí, abychom
alespoň útržky viděného dokázali pojmenovat. Vzduch
houstne, jak další a další stovky lidí nepřetržitě proudí
do chrámu. Toho využije Kateřina a předvede svůj
oblíbený trik, jenž spočívá v tom, že sebou náhle a
bez varování praští o zem. Nikoho tím ovšem
nepřekvapí, my všichni sboristé jsme pravidelně
školeni ve zdravotnických praktikách, tudíž nejblíže
stojící se na ni vrhnou, bezduché dítě zanedlouho
přivedou k sobě a jde se dál. Co s tím taky jiného,
daleko od pohostinného autobusu, který kdesi zápasí
s úředními démony.
Kdyby jenom s úředními. Právě v polovině cesty vzhůru, k vyhlídce na kopuli
chrámu, zvoní telefon. Tomáš oznamuje, že se konečně vymanili z byrokratického
bludiště, vrátili se k té ochotné dámě za sklem, zaplatili, vyjeli a ejhle. Už tam na ně
čekali dva policajti, odstavili je na nějakém štráfkovaném kousku silnice uprostřed
provozu a učinili šťáru, že drogy. Byli to ostří pistolníci v civilu, mávali nějakou průkazkou,
hrabali se v mé lahvičce s léky odborně čenichajíce, pak našli památeční nóbl vývrtku,
čmajzli ji, závažně pravíce, že ta zbraň musí na
balistiku. Přibrali ještě patnáct set korun českých,
ale to jsem zjistil až v Šumperku. Pak se hrabali
v dětských proprietách, a když zjistili, že z toho
nic nekouká, hodlali aspoň zkontrolovat šoférskou
finanční hotovost. To už se chlapi zorientovali a
zapřeli i drobné. U nás se platí pouze kartou. Pod
Martinovým sedadlem zatím ani nedutalo třicet
tisíc na dnešní nocleh. Pak konečně vypadli.
Tomáš hned volal, že vpředu máme dost
rozhrabané věci a že v Římě od poslední
návštěvy zase vymysleli nějaká vylepšení, takže se s autobusem nedostanou nikam, kde
by nás mohli nabrat. No to přece nevadí, koupíme mapu (ta moje prozíravě zůstala
v autobuse, co kdyby ji cestou někdo ukradl) a kousek do poutního domu dojdeme po
svých.
Dokončili jsme výstup na kopuli dómu, už nepršelo, do sytosti tedy vychutnali
pohledy na všechny světové strany, vrátili se na střešní promenádu, pojedli z ráno
připravených balíčků, vyfotili, co jen šlo, a opět sestoupili na zem. Po chvíli opustili
nablýskaný Vatikán a zamířili žádoucím směrem. Sotva hradby vatikánské zmizely
z dohledu a honosné centrum Věčného města zůstalo za našimi zády, ocitli jsme se na
smetišti. Ne snad, že bychom zabloudili v nežádoucí místa. Všude kolem honosné vily
v zahradách, avšak před vrátky v popelnicovém koutku hromady zapomenutých
odpadků, často již bujnou zelení prorůstajících, rozkopané plastové pytle, ušmudlané
papíry bloudící kolem, jak se větru zamanulo. Brzy bylo jasné, že jen pozvolna
ukusujeme z onoho kousku, který mapa slibovala, a že cesta nebude krátká. Po slabé
hodince chůze jsme potkali Tomáše, který už nás ustaraně vyhlížel. Pravil, že je to
blízko, podobně jako to, co už máme za sebou. Nebylo to tak zlé, dovlekli jsme se
k vratům, před nimiž se odpadky nenacházely, pustili nás dovnitř, vešli do chladivého
stínu pinií, prošli příjemným parkem a vstoupili do krásného, nedávno vystavěného
poutního domu. Ujala se nás sestřička s těžko skrývanou obavou v oku, jaké asi s tou
bezbožnou českou mládeží bude pořízení a co jim tam hodláme vyvést. Brzy se však
upokojila, přidělila klíče a pozvala k pozdnímu obědu. Oj, to bylo příjemné. Domácí péče,
výborné jídlo a pro každého židle! Děti byly velmi milostné, žádné si nepostesklo na
prožité útrapy, všechny s chutí pojedly a pak rezolutně zamítly nabízenou možnost zůstat
pro dnešek v postýlkách a spokojit se s malou vatikánskou ochutnávkou. Vděčně však
přijaly nabídku hodinového odpočinku, a když jsme se před půl sedmou opět sešli,
mžourající očka neklamně svědčila o tom, jak bylo s přidělenou hodinkou naloženo.
Znovu tedy do Říma. Za slabých dvacet minut jsme dorazili k nejbližší stanici metra,
vlezli do díry a nestačili zírat, co všechno lze vydávat za metro. Temná špinavá sluj,
v níž, co bylo možno rozbít, bylo rozbito, a co bylo možno posprejovat, bylo
posprejováno. Jinak se nebylo celkem kam postavit, neboť vrcholila odpolední špička, a
tak jsme spokojeně cestovali hromadu stanic. Děťátka, semknuta ve čtyřech skupinkách
kolem dospěláků, odhodlaně tiskla batůžky k hrudi, jsouce poučena o všech
nebezpečenstvích římského potrubí. U nádraží jsme přestoupili. To bylo překvapení.
Starší linka, jíž nám teď bylo cestovati, nesla známky ještě mnohem většího opotřebení
než ta předchozí. Navíc tam skoro nic nesvítilo. Připadal jsem si jako za starých časů
v jistém katalánském klášteře, kde v místnosti se dvěma sty padesáti postelemi svítila
uprostřed na drátě jediná málo výkonná žárovka.
Konec pomlouvání. Eskalátor nás vyvezl
z podzemí a brady spadly až na batohy. Nad námi
se proti temnému nebi tyčilo efektně nasvícené
Koloseum, vůkol, kam jen oko pohlédlo, hromady
antiky. Dítka radostně kvičíce spustila pravé
fotografické orgie. Nespěchali jsme. Necháme je
užít, co hrdlo ráčí, řekli jsme si a trpělivě čekali, kdy
to děťátka přejde. Nepřešlo. Po padesáti minutách
zaveleli
k dalšímu
postupu,
ale
miláčkové
fotogenické místo opouštěli jen neochotně. Putovali třídou Via dei fori imperiali, hlavy si
mohli ukroutit, přestože město právě zvelebovalo a ohrady polepené budoucími výjevy
rostly všude kolem. I tak bylo na co koukat, popelnice žádné. Doufali jsme, že z chodníku
alespoň zahlédneme památky Fora Romana, ale měli prozíravě zhasnuto, aby to turisté
zbůhdarma neočumovali. Jiný monument ovšem zářil do daleka, památník Viktora
Emanuela II, sjednotitele Itálie, strměl stále více nad našimi hlavami, a když jsme přišli
úplně blízko, našli jsme něco velmi podstatného, totiž karavan se zmrzlinou. Taky jeďte
do Říma a nedejte si zmrzlinu, že ano. Martin zahájil vyjednávání, po chvíli ohlásil, že
s tím víc nenadělá, tak jsme to vzali. Děťátka byla stále v kondici, veselá a švitořivá, po
dopolední nakládačce ani stopy. Zmrzlina dala všemu korunu, a tak jsme mohli v dobrém
rozmaru pokračovat za dalšími zážitky nočního Říma. Minuli jsme odstavný proužek, na
němž před jednatřiceti lety bez nejmenších problémů parkovaly oba naše autobusy, a
v poklidu, který onoho večera v Římě panoval, tiše bublal guláš, jímž jsme pod Kapitolem
krmili naše miláčky. Jako tehdy jsme zamířili vzhůru, vystoupali po Michelangelově
schodišti a mezi obřími sochami dioskurů Castora a Polluxe vstoupili na ztichlé náměstí.
Koukli za roh k vlčici a vrátili se, abychom pod jezdeckou sochou Marca Auelia učinili
zadost profesnímu zaměření našeho spolku. I nesl se Suchdolský rybník vlahým
římským večerem a po něm ještě nemnohé další.
Měli jsme nepříjemný dojem, že dětem nakládáme
více, než zdrávo, ale protestů stále nebylo. Chvíli jsme
ještě naproti okukovali nějaké osvětlené ruiny, načež se
děti začaly dožadovat Fontány di Trevi. Dobře, pravím, ale
to už je opravdu poslední zastávka a vězte, že to není
úplně blízko. Juknem tam, pak honem do metra a spinkat.
Nebylo to blízko a bylo to vypuštěné. Fontána
v rekonstrukci, kolem taková zasklená, notně upatlaná
ohrada, nějaký potištěný hadr, na němž obrázek, jak to vypadá, když to funguje a
hromada lidí kolem. Děti zklamaně zahučely, ale pak se tomu římskému vyvrcholení
zasmály, a že teda jedem. Co čert nechtěl, těch uliček je tu jak nasetých, vlezli jsme do
jedné, která kupodivu nevedla ke stanici metra za blízkým rohem, ale úplně jinam. A tak
se nám po čtvrthodince podařilo trefit ještě na Španělské schody. Samozřejmě bez
obvyklé záplavy květin a jejich dominanta, kostel Trinita dei Monti, v lešení a zakrytý
plachtou. Tou dobou se děťátka již hodnou chvíli ploužila mlčky, pod schody zvedla
hlavičky a řekla hmm. Byl opravdu nejvyšší čas. Metro tentokrát skutečně za rohem,
jízdenky jsme měli, batůžky přestěhovány zezadu dopředu, skupinky zformovány. Jízda
ještě pořád přecpaným vagónem, až na jednu cizí neúspěšnou ruku v mé kapse,
proběhla bez zvláštních příhod. Na konečné jsme vypluli z podzemí a ty hodně již
připočurané s úlevou nalezly dosud otevřené záchody. Ostatní děťátka spontánně ulehla
na dlažbu a některá okamžitě usnula. O půl hodiny později jsme to, již ve svých
postýlkách, učinili všichni.
Pátek 26.9.2014
Už musím zkracovat. Prý by to nevešlo do knížky. Z Říma do
Lido di Jesolo, cestou třikrát zastavili, z toho jednou
naobědváno uzeným a bramborovou kaší. Moc dobré. Za
soumraku hotýlek sto metrů od pláže. Pěvectvo trvá na
koupání. Nuž pojďme a užijme si. Vody třicet centimetrů a
nikde více. Po západu slunce pošmourno a dost chladno.
Brzy toho všichni mají dost, a tak se vracíme do hotelu. Město
se pomalu chystá na zimu, vylidňuje se. „Tady už teda zdechl
pes“, utrousím. Zamyšlená Zuzanka zpozorní: „A kterej pejsek umřel?“, táže se s účastí.
Po večeři ještě procházka. Osvětlené výklady volí děti chtivé nákupů, skupinka poetů
putuje po ztemnělém pobřeží. Dnes žádné ponocování. Klapne pár hotelových dveří a
rozhostí se ticho. Jen dospěláci si ještě se skleničkou v ruce na chvíli sednou a pomalu
bilancují zájezd. Jsem rád, že je tady mám. Iva, Martin, Petr i páni šoféři, Tomáš
s Lubošem, udělali vše, co jen bylo možné, aby se děťátka vrátila domů zdravá
a spokojená.
Sobota 27.9.2015
Dnes plujeme do Benátek. Pominu vše, čím italská
velkorysost v oblasti poplatků i služeb dokáže
návštěvníka znechutit, a skočím přímo na plavidlo.
Opatřili nám ho nadháněči, je akorát pro nás, je levnější a
tam i zpátky spolehlivé. Vystoupíme nadohled Dóžecího
paláce a hned je jasné, že tady sezóna zdaleka nekončí.
Všude jsou připravené hromádky těch laviček, co se po
nich chodí, když stoupne voda, možná se něco chystá.
Děti naskládají batohy na hromádku u paty slavné
Campanily a pozvolna postupují ke vchodu chrámu svatého Marka. Klábosíme
s Martinem nad hromádkou svěřených pokladů a podívejme,
z blízkého kanálu začíná nenápadně vytékat tenký pramének
vody. Nebudu napínat. Šlo to pomalu, děti se pro své batůžky
vrátily včas. Prošli jsme obvyklou trasu k Ponte Rialto, cestou
chvíli poseděli i pozpívali v jednom z kostelů a podivovali se,
kolik lidí se tady v sobotu prochází ve smokingu. Až po návratu
domů jsme se dověděli, co tady dnes prováděl George Clooney.
Vědět to dřív, mohl mít na svatbě dětský sbor. Ale kdoví, jestli
vůbec dávali krabičky s cukrovím. Na zpáteční cestě jsme
trošku uhnuli z turistické promenády a ejhle, octli jsme se
v jiných Benátkách. Liduprázdné, dosti obyčejné uličky,
miniaturní náměstíčka, opuštěná zákoutí. Támhle u dveří právě
dokončuje toaletu mourovatá kočka, v blízkém okně do sluníčka
mžourá opravdická benátská babička. Poblíž cvakne zámek a starý pán s prázdnými
lahvemi v síťovce vyráží nakupovat. Kam se ale tady chodí nakupovat? Přeci hned za
rohem, turistům zcela utajen, krčí se úplně obyčejný market, kde domorodec obstará vše,
co k životu zapotřebí. Tak třeba Martin okamžitě kupuje máslo, láhev vína, svazeček
zelené petržele a drátěnky. Ano, obyčejné drátěnky na
nádobí. To byste chtěli vědět proč, že?
Brzy se vracíme do proudu turistů, jednu volnější
uličku s obchůdky vymezíme jako nákupní zónu a po půl
hodině spěšného obchodování se již pozvolna blížíme
zpátky k náměstí. Bylo nám jíti po starobylém můstku,
pod nímž právě proplouvalo hejno černě lakovaných
gondol. I rozkročila se Clau s rukama v bok nad
stádečkem plavidel a rezolutně prohlásila: „Až tady budu
příště, tak tou kánoí chci jet za každou cenu. A jestli
budu mít nějakýho muže, tak pojede se mnou.“ Po několika posledních fotkách, k nimž
zmermomocněna také skupinka mariňáků, a po (ach, jak přelahodné) nábřežní zmrzlině,
usedáme ve své lodičce a vracíme se na draze zaplacené parkoviště poblíž Jesola, kde
brzy spokojené mlaskání doprovází konzumaci výsledku našeho posledního cestovního
vaření, szegedinského guláše se špeclemi. Posledního? Ale kdepak, přece ještě ty
drátěnky s petrželí. To totiž dnes za rozbřesku Martin s naší pánskou sekcí vyrazili
k pobřeží a naloupali tři igelitky slávek jedlých. Teď už je děťátka pilně třídí a poté drhnou
drátěnkami; za chvíli spolu s petrželkou, máslem a kapkou bílého vína již mlži bublají
v nových kastrolech. Ta nejodvážnější váhavě ochutná, doporučí ostatním a za půl
hodinky již mlsně se olizující robátka spokojeně sledují, jak poslední černé skořápky
křupou pod koly odjíždějících autobusů, neboť tak prý se to ekologicky
může.
Cesta končí. Ještě chvíli za světla vstříc pohraničním horám, po
setmění obligátní plechovkové párečky, které díky množství nedávných
mušlí nejdou příliš na odbyt, a pak již konejšivá náruč Morfeova. Časné
sobotní ráno je překvapeno shlukem rozespalých tváří na chodníku
před Komínem. To rodičové dychtivě očekávají své ratolesti v naději,
že je po dvou týdnech uhlídají živé, zdravé a všechny. To je také
naším největším přáním v každé minutě společného putování.
Tomáš Motýl, 2014