Nikdy nezanikne?

Blahoslavův dům 14.2.2010 jv
NIKDY NEZANIKNE?
Čtení Písma sv.: Mk 8,31-38.
Písně: Ž 112., 366., 679., 388., 550.
Text k{z{ní: 1. list Korintským 13,8-13
L{ska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou;
pozn{ní - to bude překon{no. Vždyť naše pozn{ní je jen č{stečné, i naše prorokov{ní je jen č{stečné; až přijde plnost, tehdy to, co je
č{stečné, bude překon{no.
Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě,
usuzoval jsem jako dítě; když jsem muž, opustil jsem to, co je dětinské.
Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v h{dance, potom však uzříme tv{ří
v tv{ř. Nyní pozn{v{m č{stečně, ale potom pozn{m plně, jako Bůh
zn{ mne.
A tak zůst{v{ víra, naděje, l{ska - ale největší z té trojice je l{ska.
Pokud něco nezanikne, vydrží, a nejen zůstane, ale navíc na to bude spolehnutí – pokud
tedy je něco takového, zajím{ mě to.
Největší z učitelů církve, apoštol, tvrdil, že l{ska nikdy nezanikne. Jsou to jemn{ slova, nedají se obarvit na strakato a vyslat na obrazovku nebo nastrkovat lidem pod nos. Je to jistota,
není to pokřik. L{ska nikdy nezanikne.
Nemějte mi za zlé, že se nechci a nebudu zaměstn{vat vypočít{v{ním, co všecko se
v našem prostředí také jmenuje l{ska. Bylo by to neužitečné a k ničemu by to nepřivedlo. Samo to slovo není jak chr{nit před zneužitím. Ale ovšem, také není jak je odložit nebo poslat
do důchodu. Není jak se ho zbavit. Vypovíd{ o tom, jak k n{m přišel Bůh a jak k n{m přich{zí.
L{ska je pro lidi, ale nezačín{ u toho, co jsme vykonali. Dost{v{ se k n{m. Ale nevych{zí
z našich úmyslů. Vych{zí z Boží budoucnosti a spojuje ji s tím, čemu řík{me „dnes“. Spojuje
věčnost s časem. Opov{žila se do našeho času vstoupit a vstupuje sem znovu. Vyd{v{ se lidem do rukou. Tak se Bůh star{ o pozemské lidi. Těší ho lidské štěstí. Tr{pí ho lidsk{ bolest.
M{ s n{mi trpělivost, zatímco my chceme všecko a každého zvl{dnout rychle. Znepokojuje se
kvůli n{m, zatímco my chceme mít pokoj od všeho a ode všech. A všecko co možn{ hned,
raději už včera nebo před měsícem. L{ska se nepovzn{ší, n{m by se hodilo, abychom byli povznesení.
V této souvislosti apoštolský list křesťanům ve starověkém Korintu připomněl věci, o kterých byli přesvědčeni, že duchovně povzn{šejí – nejvíc a nejvýrazněji. Přiznejme jim, že asi
byli velmi duchovně založení lidé. Ž{dné přízemní n{tury. Mnoho se jich asi zabývalo vrcholnými z{žitky z duchovního světa. Tady se uv{dějí hned tři takové. Jmenují se
„proroctví“, „jazyky“ a „pozn{ní“.
V průběhu dvou tisíciletí se obsah těch tří slov velmi změnil. Možn{ by jej v naší době bylo
možné oživovat. I dnes je přece ne zas tak m{lo lidí, kteří p{trají po n{boženském povznesení. Každý soukromě a na svou pěst. Ono to vypad{ nejúčinněji. S{m pro sebe a s{m v sobě že
se člověk nejlépe dop{tr{, co použít, aby byl ještě zduchovnělejší, ještě blaženější, ještě šťastnější, zdravější, aby ještě víc prosperoval.
Pravím, snad bychom na to mohli všelijak navazovat. Třeba se to nezkazí a neznehodnotí.
Ale prý je to jako když se dítě učí uvažovat o světě samo podle svého. Je šťastné, když m{
něco, s čím si může kr{sně hr{t. Tak je to teď. Jednou se to kamsi uloží a zapomene. Dětsk{
hračka nepřestane být dětsk{ hračka, ale člověk přestane být dítě – podle některých prý
aspoň na čas. To, co mu kdysi připadalo jako vrcholné, bude minulost.
A ještě jedno srovn{ní tu m{me. Ať prý si člověk zkusí představit, jak by to bylo, kdyby se
na nikoho nemohl podívat přímo, ale musel ho sledovat v zrcadle. Je to tam všecko zploštělé
a jaksi obr{cené. Levou ruku vidíte vpravo. Ve chvíli, kdy by se člověk mohl podívat přímo,
odloží to zrcadlo. A uděl{ to r{d.
A to m{me před sebou.
Odložíme zrcadlo a spatříme tv{ří v tv{ř. Pozn{me, k čemu vedlo Boží jedn{ní se světem a
s n{mi. Pozn{me to dokonce tak dobře, jako on už teď zn{ n{s. Už d{vno o n{s rozhodl
v hluboké a opravdové n{klonnosti, v l{sce – a dovede n{s až ke chvíli, kdy uvidíme, jaký to
všecko m{ cíl. Až jednou naposledy všecko skončí, bude d{l platit to, že Bůh si n{s zamiloval
a zůst{v{ n{š věčný protějšek. L{ska nikdy nezanikne.
(Jedn{ní sborového shrom{ždění, č{st I.)