Probudil jsem se - E

Jeremiash
Miroslav Kazda
Copyright © 2007
1
Začalo pršet.
Kdybych byl býval skočil do první tramvaje a odjel kterýmkoliv
směrem, nezměnilo by se v mém životě nic. Alespoň ne dnes. Procházel jsem High street Rattray, takže jsem měl přinejmenším desítku
možností se před deštěm schovat. Mohl jsem přečkat v podloubí, nebo vejít do některého z denních barů, či restaurací. Mohl jsem uhnout
do pasáže. Nebo třeba jen zapadnout do jednoho z mnoha obchodních
domů a bloumat mezi regály. Možná že bych tam objevil nový zubní
kartáček, příjemnou prodavačku, masožravé rostliny, virtuální realitu,
nebo cokoliv jiného. Na to jsem připraven byl.
Jsou chvíle, kdy pak uděláte krok, snad podvědomě, snad náhodou, snad řízením osudu, a změní se vám žebříček hodnot, celý řád,
který jste si po léta budovali a jistoty vám odlétnou daleko, předaleko.
Kdybych se nechal třeba jen tak zmáčet, kropit lijavcem, nebylo by
nic z toho, co počalo od příštích minut odehrávat. Události tak zvláštní, že mi stojí za to, abych si je nenechával sám pro sebe...
Vešel jsem do dveří obchodu, kterého jsem si nikdy před tím
nepovšiml. Snad se tu objevil docela nedávno. Co já vím. K mému
překvapení jsem se však ocitnul uprostřed krámu, který tu musel stát
rozhodně několik desítek let. V bytelných dubových regálech byly narovnány stovky svazků v poctivé kožené vazbě s patinou věků. Tmavý interiér doplňovalo množství starožitných předmětů, o jejichž existenci, původu a účelu jsem neměl nejmenšího tušení. Výlohou nyní
pronikalo jen nepatrné množství světla, takže dodávalo tomuto místu
2
podivný barevný odstín. Ani hluk venkovního lijáku dovnitř nepronikal. V tu chvíli mě najednou popadlo jakési zvláštní vzrušení, jakési
tušení stínové zóny, nebo jak bych to nazval.
„Mohu vám nějak pomoci?“ ozval se pojednou tichý a klidný
hlas. Starší muž, drobné postavy, který se tu tak náhle objevil,
mě svým vzezřením překvapil. Holé temeno hlavy kontrastovalo
s dlouhým, bílým a řídkým plnovousem, který mu padal přes prsa
až kamsi k pasu. Oblečen pak byl v jakýsi šat z hrubé látky, jaký snad
používají daleko ve východní Asii. Ze všeho nejraději bych se zeptal,
kolik mu vlastně je let, neboť jeho tvář vyzařovala tolik moudrosti,
kolik ji je jen člověk schopen pojmout a vstřebat.
„Hledáte něco konkrétního?“ zeptal se znova trochu důrazněji,
ale přece jenom vlídně.
„Nemyslím. Chtěl jsem se jen schovat před deštěm, víte?“ přiznal jsem se docela po pravdě. Překvapilo mě, že ani potom
se v obchodníkově tváři neobjevil stín rozmrzelosti.
„Aha, náhoda. Rozumím vám. Ta přeháňka, tam... venku,“
a pohlédl oknem na chodník. Prudká průtrž nyní bičovala ulici, trhala
listy, rvala i některé z uschlých větví, které se pak točily a ve větrných
vírech se zmítaly po zemi. Řady automobilů značně prořídly a již
dávno rozsvítily reflektory. Ačkoliv byl obchod oddělen
od venkovního světa jen několikamilimetrovým sklem, byl tu klid
a bouřící běs jako bych sledoval na obrovské obrazovce.
„Co já vím. Třeba se to tak mělo stát, třeba všechno,
co se přihodí, je jen výslednicí příčin,“ poznamenal jsem jaksi
na okraj. Muž se zahleděl jakýmsi zvláštním až nepřítomným pohledem, jako by byl naladěn na zcela jiné, snad mimosmyslové vibrace.
Tenkrát jsem ještě nechápal, jaké úžasné děje tu probíhají, to přišlo
mnohem, mnohem později. Mohl jsem však pozorovat mé nemalé
vzrušení, jisté chvění, probíhající celým mým tělem, které mne ovládlo pro moji ukrutnou zvědavost.
„Každý jsme na cestě. Každý. Možná, že se jen lišíme výchozím bodem, rychlostí či směrem naších putování, ale jeden ohled zůstává stejný. Je to cesta. Cesta a hledání.“ Jeho slova mu volně plynula z úst a kromě běžného obsahu dostávala jakýsi další rozměr.
„Cesta?“ zeptal jsem se pro jistotu, abych si utříbil význam toho
slova, neboť v normálním hovoru bude znamenat cokoliv, jen ne to,
co jí chtěl přiřadit tento muž. Možná že i jeho bych měl nazývat pro3
davačem, ale to bych nepokládal ani za přesné, ani za výstižné. Slova
jsou jen slova. Místo odpovědi odešel dozadu.
Osaměl jsem. Znova jsem se poddal té zvláštní atmosféře obchodu. Kdybych tenkrát dokázal uznat existenci jemnohmotných dějů, možná, že bych mnohé z toho, co se právě odehrávalo kolem mne,
pochopil. Muž nesl knihu.
Zdaleka však nebyla tak dokonalá jako ty, co mě obklopovaly.
Její kožená vazba, původně s největší pravděpodobností světle hnědá,
nyní již na mnoha místech s tmavými místy, byla na mnoha místech
již více, či méně rozpraskaná, v pravém horním rohu pak se zvláště
patrnou puklinou. Docela ji chyběl jakýkoliv titul, jen podél okrajů
byla zdobena jakýmsi nepatrným a podivným ornamentem Sotva
mi ji však podal, cosi mě nutilo knihu otevřít a prohlédnout si ji, ale
muž mi v tom rázným pohybem zabránil.
„Dvanáct liber,“ povídá rozhodně.
„Cože?! Dvanáct liber? To je dost na to, že jsem nepřišel nakupoval. Myslel jsem...“
Zarazil mě však uprostřed věty.
„Ta kniha tu čeká na tebe. A čeká tu už hezkou řádku let.“
„Proč myslíte? A jak to můžete tak jistě tvrdit?“
„Nic si nemyslím. Vím to!“ prohlásil stařík a přesvědčivě
se mi zadíval do očí. „Už když jsi vešel..., jsem to věděl!“
Ovládl mě zvláštní pocit. Na jedné straně bych nejraději vypadl
ven, ale cosi mě drželo setrvávat v rozhovoru.
„Ale to je absurdní!“ prohlásil jsem. Pokud tak všechno dobře
víte, jak dlouho tu na mne čeká?“
„Čas je důležitý jenom v některých ohledech. Třeba pro běžný
život. Když budu tvrdit, že kniha je stará osmdesát let, budu mít pravdu stejně, jako kdybych tvrdil čtyři sta osmdesát, nebo čtyři tisíce
osmdesát,“ oznámil mi muž stejným tónem, jakoby mě informoval,
že je dnes úterý.“
Měl jsem chvíli pocit, že jsem se potkal s bláznem.
„Tomu mám věřit?“
„Věřit mnoho neznamená. Důležité je vědět. Čas a místo nejsou
podstatné. Vědět je více než věřit, nemyslíš?“
„Mohl bych tedy do ní nahlédnout?“
„Ne, myslím, že ne. Alespoň ne hned. Nejdříve si musíš všech4
no urovnat, srovnat si sám pro sebe hodnoty, co je v životě důležité,
co méně, neboť,“ pohlédl mi opět upřeně do očí, „jakmile ji jednou
otevřeš, není a nikdy ani v budoucnu nebude cesty zpět.“
„Kam bych měl jít? A proč se nesmím vracet? Nerozumím tomu.“
„Až přijde tvůj čas - pochopíš. Samozřejmě pokud se rozhodneš
jinak, přijď a vrátím ti peníze. Ale pamatuj si: Neotevírej knihu dříve!“
„Poznám to?“
„Poznáš, to mi věř...“
Pak mi podal tu tolik zvláštní knihu, knihu bez sebemenšího titulu.
Docela mechanicky jsem odpočítal dvanáct liber a jako
ve snách se vypotácel z krámu.
Prudký déšť mě rázem probudil do reality. V okamžení jsem
promokl na kůži, ale chlad jsem vnímal jen zcela okrajově. Posledních pár desítek minut zůstalo pak ve mně jen jakýmsi neurčitým
snem. Knihu jsem však držel v ruce.
„Taxi!“ mávl jsem mechanicky na projíždějící drožku. Vůbec
jsem nepočítal s tím, že by jeho šofér nějak zareagoval. Auto však nečekaně přibrzdilo, a k mému překvapení po několika metrech
i zastavilo. Pneumatiky mě neopomněly proudem vody řádně osprchovat.
„Jste volný?“
„Jistě, pane, nastupte si,“ souhlasil řidič. K mému úžasu to byla
žena. Docela sympatická tmavovláska „To je počasíčko, co?
A to včera hlásili v rádiu, že studená fronta má dorazit až někdy
o víkendu.“
Já však byl stále ještě myšlenkami v obchodě, ale pomalu jsem
již začínal vnímat přítomnost. Tmavovláska se mezitím zkušeně vyhýbala nakupeným odpadkům, polámaným větvím a všemožným
městským smetím a sajrajtem, co se jen může v takové slotě
ve velkoměstě vyskytnout. Jen štěstí jí pomohlo několikrát zabránit
nárazu do popelnic, které se tu válely uprostřed vozovky.
„Asi ano, asi máte pravdu,“ rozpomínal jsem se pomalu, ale stále asi ještě ne zcela přítomně.
„Pane, není vám dobře?“ zeptala se taxikářka a pozorně
si mě prohlížela. „Jste celý pobledlý.“
5
„Ne, to nic není, to bude v pořádku. Prosil bych
na Rosemount.“
„Na Rosemount, pane?“
„Ano. Smithfield Crescent l7!“
Řidička přikývla a i přes nepohodu, která nás obklopovala, viditelně přidala plyn. Než jsme však stačili přejet most přes řeku
Ericht, která město Rattray - Rosemount rozděluje, déšť počal řídnout
a na západním obzoru se už objevil tenký světlejší proužek, který
se rychle zvětšoval. Nebyli jsme ještě ani před mým domem, když vysvitl první paprsek pozdně odpoledního slunce.
„Tři libry, padesát,“ prohlásila a zastavila taxametr.
„Jistě, hned to bude,“ prohledával jsem kapsy, zda-li mi zbyly
ještě nějaké drobné. Ale mé kapsy byly prázdnější, než bych si troufal
připustit. Nemohl jsem za žádnou cenu pochopit, jak jsem mohl dát
za onu knihu všechny peníze, které jsem měl v té chvíli u sebe. A jak
to mohl pak vědět stařec, když o stavu mé hotovosti jsem neměl přesnou představu ani já sám? Přitom si neřekl ani o penny více, ale ani
o penny méně. Chtěl jednoduše všechno, co jsem mu mohl v tu chvíli
nabídnout.
„Promiňte,“ omluvil jsem se, „je mi to trapné, ale nemám bohužel u sebe dostatek hotovosti. Berete kreditky?“
Zavrtěla hlavou.
„Dobrá, dobrá, skočím si domů. Za chvíli jsem zpátky. Nechám
vám tady zatím svůj řidičák.“
„Pane,“ povídá řidička rozmrzele, „nemám dneska zrovna nejlepší den. Nechte tu něco cennýho do zástavy a basta. Řidičáky neberu. Vlastně ani nesmím.“
„Ale já u sebe momentálně nic nemám?“
„Že ne? A co ta kniha?“
Bylo mi z toho trapasu na zvracení, ale knihu, kterou jsem získal za tak pozoruhodných okolností a kterou jsem teď třímal stále
pevněji v ruce, jsem nechtěl dát z rukou za žádných okolností.
Pokusil jsem se o další variantu. „Nechcete jít tedy se mnou nahoru?“ nabídl jsem další nesmysl. Naštěstí i přes veškerou nemožnost
kompromisu, existuje vždycky i třetí řešení. Přesvědčil jsem se o tom
jak v minulosti, tak i mnohokrát později. Byla to pravda i nyní.
„Víte, pane, co bude nejlepší?“ rozhodl nakonec řidička, „počkám na vás na rohu, v bistru.“
6
„Myslíte támhle to U dvou oslů?“
„Jo, přesně to. Deset minut...“
Zabouchl jsem dveře taxíku a loudal se pomalu k domu. Okraje
kaluží již pomalu osychaly a ptáci načali jeden přes druhého svoji hitparádu. Začínal docela hezký podvečer. Medový obzor na západě dával domům a ulicím příjemně teplý odstín a ve vzduchu byl cítit klid.
Veškerá nervozita jako by se spláchla odpolední bouři kanály kamsi
daleko, pryč z města.
Přede mými dveřmi jsem hodnou chvíli prohraboval útroby kapes a chvíli mi trvalo, než jsem našel klíče. Od té doby, co jsem zárubně opatřil gumovým těsněním proti průvanu, musel jsem vždy
jednou rukou přitáhnout dveře za kliku a teprve pak šel zámek docela
pohodlně otevřít. K tomu bylo ale vždy zapotřebí obou rukou, takže
jsem si vždycky všechno odkládal vedle na plynoměr.
Doma jsem se chvíli nervózně prohraboval zásuvkami psacího
stolu, abych po chvíli nalezl několik papírových bankovek.
Kdybych... Ach ano. Kdybych byl býval tu chvíli si třeba přehrál vzkazy na záznamníku, jak jsem obvykle dělával, bylo by se vše
odehrávalo zcela jinak. Určitě bych si uvědomil, že jsem už o několik
dní prošvihl poslední termín redakční uzávěrky na moji další knihu.
Ony to vlastně ani knihy nebyly. A literatura už teprve ne. Jen pár desítek tisíc znaků písmen a mezer. To vše v brožované vazbě za čtyři
devadesát. Vím, docela slušně se dalo z toho žít, ale to bylo asi tak
všechno. „Znásilněna ve větru.“, pak znova pro změnu „V dešti“.
A ještě párkrát. „V uhláku parní lokomotivy“, „Na školním výletě“,
„V parlamentu!“ Dokonce. Stejně to naštěstí nikdo asi nečetl. Bylo mi
to fuk. Mých braků se tenkrát v trafikách povalovalo hromady. Bylo
docela pravděpodobné, že nejčastěji se s mými brožovanými nesmysly setkávali trafikanti při vracení remitendy.
Teprve když jsem sestupoval ze schodů mi došlo, že si vůbec
nedokáži uvědomit, kam a v kterém okamžiku jsem tu koženou knihu
odložil. V ruce jsem ji však už nedržel, takže jsem uvěřil tomu,
že zůstala doma v uzamčeném bytě. Uklidnilo mě to.
V bistru bylo hlučno, nahuleno a kyselo. Téměř zhmotnělý
vzduch alkoholických výparů by se dal býval krájet. Ostatně jako
vždycky. V koutech tmavého lokálu jsem se snažil najít moji věřitelku. Nebyla tam. Napadlo mě, že ji mohl dispečink poslat na jiné
a jistě lepší rito a mne tak odsoudila do role trapného dlužníka. Mož7
ná, že ji cestou k bistru odmávnul nějaký otrapa a nebylo vyhnutí.
Mrzelo mne to. Chtěl jsem nejen vyrovnat dluh, ale také ji na něco
pozvat, možná, co já vím, co jsem si namlouval. Vlastně jsem
se nudil. Ukrutně. Rozhodl jsem se chvíli počkat.
„Dáte si něco, nebo jste se přišel usušit?“ rozmrzele se ozval
barman. Přisoudil jsem mu toto docela lichotivé označení i přes jeho
zamaštěnou zástěru od zbytků jídel snad za celý poslední týden.
„Nebyla tady teď taková nápadná černovláska?“ zeptal jsem
se ho pro jistotu, i když jsem byl přesvědčen, že tenhle typ
by si nevšiml, ani kdyby mu proběhlo lokálem stádo roztleskávaček.
Zavrtěl nepřítomně hlavou.
„Malý pivo,“ povídám, abych ho uklidnil a sám sebe přinutil
chvíli setrvat. Teplé pivo pěnilo jak reklama na bublifuk. Trvalo
mu to celou věčnost. Pozoroval jsem zatím hosty. Meditovali nad
svými sklenicemi a lili si pivo do hlavy. Hluboko pohrouženi
do svých myšlenek převraceli osudy, touhy a přání, hledajíce neustále
omluvy pro svoje malé i velké pošetilosti. Raději jsem zaplatil
a vypadl z lokálu.
Má smůlu, děvče. Život je holt tvrdej.
Vracel jsem se domů. Cestou se mi v hlavě honily podivné
vzpomínky na poslední tak zvláštní hodiny. Pojednou se mi nechtělo
vrátit se do mého sice útulného, ale zcela opuštěného staromládeneckého bytu. Znova jsem spočítal svoji hotovost. Dost na to, abych
se vrátil k psacímu stoji a ráno vyškemral po nakladateli nějakou
tu zálohu, ale strašně málo k tomu žít. A já chtěl žít.
Můj dům jsem minul jako patník. Na rohu ulice ve výklenku
Blair Copy shop mě upoutal bankovní automat. Dobře jsem věděl,
že na kontě mi zbývá pár drobných. Ale štěstí prý přeje jen odvážným. Zasunul jsem kreditku do otvoru a automat ji zhltnul jako nějaká nenažraná příšera. Pomyslel jsem si - buď ji zlostí sešrotuje
a vyplivne po mě piliny z jejích zbytků, nebo mě aspoň zavalí těmi
nejhrubšími nadávkami.
Bankomat však překvapil. Nejen že mi popřál hezký den, ale
dokonce se nabídl ke spolupráci. Zadejte PIN. Hra mě začínala vzrušovat. Myslel jsem, když zadám svoje identifikační číslo, odhalím
se a ozvou se snad poplašné sirény v celém městě. Pomalu jsem vyťukal čísla. Nic. V přístroji se určitě kouřilo od jeho integrovaných
obvodů, ale už za momentík mě vyzýval, abych udal částku, která
8
by uspokojila moje momentální potřeby. Hra nabývala na obrátkách.
Mohl jsem ji dohrát docela v klidu s přáním dvaceti pěti liber. Až tam
jsem dosáhl mými úsporami. Když hra, tak hra. Číselník
mě fascinoval. Pak se můj pravý ukazováček, jako by ani můj nebyl,
rozhodl. Pět set padesát. A už jsem se v mé debetní hře máchal jak
velké prádlo. Automat i tentokrát kupodivu vyhověl, vyplivl mou kartu, stačil ještě naklepat doklad s upozorněním, že jsem přetáhl limit,
a neopomněl mi poděkovat za přízeň.
„Seš debil!“ pochválil jsem ho a vrhl se žít.
9
2
Už za pár desítek minut jsem zvonil na bytelné dveře Fénixu.
Vrátný provinčního night klubu zarachotil klíči a místo pozdravu
si mě prohlížel. Musel mě znát. Musel si mě pamatovat. Nebyl jsem
tam dnes poprvé, ani po páté. A přece pokaždé se tento ceremoniál
opakoval. To pak stačilo jen vytáhnout ze zadní kapsy svazek bankovek. Pokaždé odměnil moji snahu úsměvem a vpustil mě do toho tak
hříšného doupěte s úklonou.
Najednou i slečna obsluha nahoře bez se rozpomenula a automaticky přede mne postavila na stůl sklenici teqily se solí a plátkem
citrónu. Zvláštní jak peníze dokáží rychle osvěžit paměť.
„Budete si dnes přát dámskou společnost?“ Tento dotaz byl položen stejně profesionálně, jako kdyby mi řezník nabízel roštěnou.
Bylo mou společenskou povinností zavolit tedy, ostatně jako vždy při
těchto příležitostech, mezi telecím hrudí, falešnou svíčkovou, vepřovou roládou, nebo sekanou.
„Co třeba tamhleta rusovláska?“ zeptal jsem se a ukázal
na dobře rostlou dívku, snad Irku, a zvolil tak večer mdlého ducha
a profesionální obsluhy. Rád jsem se však nechal překvapovat.
„Objednáte mi také něco?“ zeptala se dívka, přesně podle nepsaných pravidel v těchto podnicích. Podíval jsem se jí do očí, jako
bych chtěl snad něco v nich poznat nebo objevit.
„Dejte si co chcete, třeba mlíko,“ snažil jsem se infantilní poznámkou upozornit, že ani já tu nechci hrát jenom roli hormonálního
trubce.
Odpověděla mi hezkým profesionálním úsměvem číslo tři.
10
„Jany,“ představila se a objednala si skotskou. Jak jinak. Její
jasně rudé vlasy patřily k tomu nejzářivějšímu v podniku. Nebyl
to nepříjemný pohled. Nemínil jsem však o tom rozhodně filozofovat.
Ucucla whisky. Bylo vidět, že se nemíní namazat hned z kraje pracovní doby.
„Ještě jsem vás tu neviděl,“ snažil jsem se vyvolat dojem štamgasta s přehledem.
Jany mě však odrovnala. „Ani já vás ne. A to jsem tu druhý měsíc. Mám na tváře paměť. A nejen na ně,“ řekla a pohled ji sklouzl dolů pod stůl.
„Jste tu spokojená?“ Zeptal jsem se a cítil jsem, že ani tato konverzační poznámka nemohla v žádném ohledu rozproudit další rozhovor.
„Jistě. Pokud mohu, nepřemýšlím o tom.“
„A když začnete?“
„Tak je to tady jak v möbiově pruhu...“ prohlásila se stejnou
samozřejmostí, jako by řekla OK.
„V möbiově pruhu?“ zeptal jsem se pro jistotu, zda-li jsem
se nepřeslechl. „Proboha, co to má být?“
„Topologie vám asi neříká nic!“ Dívka začínala mít navrch.
„Proč bych to měl znát? Je to pro život důležité?“
„Co je vlastně důležité a co není?“ Tu poznámku řekla jen tak,
jaksi pro sebe.
„A ten pruh? Jak jste říkala, že se jmenuje?“
„Möbiův!“
„Jo, tak ten möbiův. Ten je důležitý?“
„Vůbec ne, jen vystihuje situaci, podobně jako kolotoč je symbolem pro jakýsi životní koloběh opakujících se dějů.“
Jany mě začala štvát. Jak může být ženská tak chytrá? A ještě
ke všemu krásná? Ať si hledí své profese a hotovo. Nebyl jsem však
z těch, kdo by to vzdal. A vůbec, co jsem ji udělal, že se tu na mě vytahuje?
„Podívejte, třeba ten stůl,“ nedala se. „Má dvě strany a čtyři
hrany.“
„A co?“
„Každý předmět má vždy více hran i stran než jednu. I tenhleten
můj prstýnek má dvě strany a dvě hrany.“ Sundala s prstu jednoduchý
11
zlatý kroužek. Díval jsem se na něj, jako bych něco takového viděl
poprvé v životě. „Jen jeden tvar je výjimkou. Möbiův pruh.“
Jany pak vzala ze stolu účtenku, odtrhla z delší strany proužek,
pak konce proužku spojila. Ne však, jak je běžné, ale opačně přetočila
konce. Výslednou topologickou zvláštnost mi podala. „A máme to.
Má jen jednu hranu a jednu stranu. Tak jako život v bordelu. Zkuste
to!“
„Co? Život v bordelu?“ snažil jsem se o vtip.
„Jak chcete, třeba i život v bordelu. Zkusit se má všechno,“ shrnula Jany, zatím co jsem doopravdy párátkem projížděl po tom kousku papírku a skutečně jsem se po hranách dostával nahoru a dolů,
po stranách jsem se objevoval jak uvnitř, tak i vně pruhu. Příměr byl
přesný. Téměř dokonale vystihoval situaci a zřejmé pocity prostitutek. A to vše se tu vlastně odehrává ve stejném okamžiku.
Je to žumpa, nebo vrchol blaha? Její dno, či dobytí Everestu. Kdo ví.
Mnohokrát za noc, stokrát za měsíc...
Jen naše konverzace jaksi nevyšla a já skončil vlastně na začátku. Mazaná ženská. Jako politik. Mluví a mluví a stejně se člověk
nic nedoví.
„Půjdeme nahoru?“ zeptala se a já, já se automaticky zvedl, jako bych byl nějaký robot, automat či co. Pokojík v prvním patře byl
sice útulný, ale docela malinký, tak akorát na jednu velkou postel.
Nízký strop na mne padal jak mraky před bouřkou, ladění do ruda
místo aby mě rozněcovalo, pálilo jako peklo. Jany vědoma si své převahy, se ujala iniciativy. Nakonec proč ne. Zaplatil jsem si ji.
Když jsem sešel zpátky dolů do lokálu, opil jsem se. Kdyby
však jenom to. Ožral jsem se tak dokonale, že jsem nakonec jednoho
z hostů, kterého jsem nikdy před tím neviděl, zahrnul nevybíravými
výroky. K těm slušnějším patřily: Nadržený pubertální sysel, hormony ti lezou z uší a píchající sršeň a jiné podobné bláboly. Snad
jsem chtěl překřičet a přeléčit svoje vlastní komplexy s Jany. Nejen
ty od stolu. Nahoře to nedopadlo o nic lépe. Plešouna v letech
se to dotklo. Vystartoval po mně jak týden hladový picbulteriér. Stačil
jsem si ale všimnout, že je o více jak půl stopy vyšší a ramena má jak
babiččina almara.
„Co si o sobě myslíš?“ rudl i s temenem.
Dost mě to naštvalo. Vždycky mě dost naštvalo, když
se kdokoliv staral o to, co já si zrovna myslím. Aby toho nebylo dost,
12
poznamenal jsem, že je mu po tom kulový. To bylo ale to poslední,
co jsem také stačil. Uchopily mě obrovské vyhazovačovy tlapy
a otevřenými dveřmi jsem doplachtil doprostřed noci na tvrdou dlažbu. Tam jsem zhasl docela.
Pomalu jsem se sbíral ze země, když jsem si matně uvědomil,
že se ke mně velkou rychlostí blíží ostrý světelný kužel. Snažil jsem
se uskočit stranou, abych se vyhnul předpokládané srážce
s motocyklem. Prudce jsem uskočil vpravo. Kužel byl již těsně přede
mnou, když tu jsem spatřil, že světlo patřilo masce automobilu, jemuž
nesvítilo levé světlo. Pak už následoval skřípot brzd a pískot pneumatik. Nárazem jsem byl vymrštěn obloukem nahoru přes kapotu.
Nastalo ticho. A tma. Jako bych měl prožít zrození vesmíru. Jako by pojednou skončilo vnímání a chápání světa mými smysly
a já očekával, vzrušen až do posledního atomu mého já, události,
na které jsem nemohl být mým způsobem života připraven. Konečně,
kdo z nás je připraven? Kdo z nás je připraven na onu poslední vteřinu, která čeká s pravidelnou nemilosrdností na vše živé
a je neodvratitelná a zákonitá? Smrt už je taková. Kdo z nás již
za života prošel cestou vývoje až tam, kde nás naše fyzické tělo neobtěžuje svými touhami a potřebami a kde nás naše duše pozve
k jemnějšímu vnímání světa, světa transcendentálního?
Znova jsem vnímal světlo. Ne, to však už nepatřilo automobilu.
Bylo jiné. Jasné a teplé. Teplo, které z něj sálalo, mě obejmulo
ze všech stran a zcela jistě nemělo fyzickou podstatu. Jako bych
se v něm začínal ztrácet, jako bych se začal pomalu rozpouštět
a stával se sám oním světlem. Než se tak mělo stát, plynuly přede
mnou obrazy a neustále mě byly kladeny otázky. Do odpovědí jsem
se nemusel nijak nutit, vylhávat se, tvrdit polopravdy, či pololži, jak
tomu často bývá v životě. Lži účelové, nebo bez zřejmého úmyslu.
Nebylo toho třeba, neboť dobře jsem si uvědomoval, že lež je zde
marná a absolutně zbytečná. S každým vysvětlením jsem však cítil,
že je mi neustále lépe a volněji a s přibývající suverenitou získávám
optimismus a jistotu, kterou jsem nikdy před tím nepoznal. Tento pocit mě přitahoval nesmírně silným poutem a strhával mé já stále více
a silněji a já cítil, že se s onou podstatou ztotožňuji a stávám se jeho
součástí.
V mé duši nastal mír.
Pohlédl jsem dolů na svět. Mé tělo tam leželo jako kus hadru,
jako odpad, který se má rychle uklidit tam, odkud vzešel. Někam pod
13
zem, nebo spálit a rozptýlit v atomy podstaty. Šokovaná postava, která vybíhá z auta, ihned buší do bytelných dveří Fénixu. Hosté se vyhrnou ven, do tmy a do chladu noční ulice. Vrátný, barmanka
i polonahé slečny cloumají s mým tělem. Ozývají se hlasy, aby
se mnou raděj nehýbali, pak jakýsi muž rázně ten zmatený hlouček
odhrnuje, že je lékař, ach ano, je to ten muž s pleší, co před minutkou
po mně startoval, sklání se nyní nade mnou, bere mi ruku, zkouší tep,
pak krční tepnu, hlavu přikládá na mé hasnoucí srdce. S obavami, ale
docela s jistotou prohlašuje: „Žije! Sanitku, rychle!“ A pak mé tělo
s jakousi vrozenou atavistickou láskou ukládá do stabilizované polohy, abych se mu proboha ještě na poslední chvíli nezadusil svými
vlastními zvratky.
Houkání rychlé záchranné služby. Ne, nechci se vracet do svého
těla. Nechci zpět do bolesti, nechci zpět do toho slzavého údolí plného starostí, stresů, vášní a nenávisti, nechci se vracet... Zdravotníci
však dobře znají svoji práci. Kyslík, adrenalin, elektrická masáž srdce, tak dobře jste se to, kluci, naučili... Bráním se. Na jedné straně příjemná oáza anděla smrti a brána přitahujícího absolutna, na straně
druhé lidé snažící se instinktivně měnit osud a potažmo tak měnit daný a jistě osvědčený vesmírný princip.. Ne, nechci se dát, nechci zpět,
snad z ješitnosti, že s nimi jede i ten muž s pleší, kterému jsem se tak
zbytečně vysmíval. Ten muž, který v jediném okamžiku dokázal zahodit všechnu svoji pýchu a své vášně pro život opilce a prostopášníka.
Nezvládl jsem to. Já tu přetahovanou mezi silovými poli prohrál. Přesně v tom okamžiku, kdy mě ovládla ješitnost, uvědomil jsem
si znova svoji lidskou dimenzi. Snad právě v tom okamžiku jsem
se vrátil do svého těla. Ovládla mě prudká bolest hlavy. Zhluboka
jsem vydechl a znova upadl do komatu.
14
3
Probudil jsem se do bílé. Jakoby z nesmírné dálky ke mně doléhal hovor. Nerozuměl jsem větám ani jednotlivým slovům. Mé vědomí jen ztěží zaznamenávalo přítomnost. O času mé minulosti a budoucnosti a o prostoru, kde se nacházím jsem nezaznamenával žádné
informace. Výchozí bod pro můj další život se nyní nacházel tam, kde
z neživé molekuly se rodí buňka. Jedno jsem si však uvědomoval stále zřetelněji. Já jsem. Mé ego se ozývalo vteřinu od vteřiny silněji
a bušilo do mého vědomí. Nebylo to však to nejpodstatnější. Nejsilněji byly zjitřovány mé emoce. Každým novým drobným počitkem,
každou vibrací hlasů, každou slabikou, která okolo mne plynula.
„Tak ses nám vrátil, Jeremiashi? To ti to trvalo!“
„Skoro šest týdnů, pane primáři...“ řekl kdosi.
„Čtyřicet dnů. Jako ten Ježíš. Jeremiashi, slyšíš mě?“
Mé jméno, někdo volá mé jméno, uvědomoval jsem si stále silněji. Musel jsem dát o sobě vědět. Sotva nepatrně jsem pohnul hlavou
a ihned jsem zaznamenal okolní radost. Začal jsem nejen odečítat vibrace, ale vracelo se i mé smyslové vnímání. Nade mnou se skláněla
jakási bílá postava. Aha, lékař, snad, ano, autonehoda, světlo, záchranka.. Proběhlo mi to najednou všechno hlavou, ještě neuspořádané, zmatené a chaotické.
„Jeremiashi, vítám tě zpátky. Ale nahnal jsi nám strachu!“
Chtěl jsem se zeptat na tolik potřebných věcí, ale místo slov
se z mých úst vyhrnulo jen několik neartikulovaných zvuků. Jako
bych se ve svém znovuzrození vyšplhal na neandrtálskou úroveň.
„Jen klid, chlapče, pomalu, máš dost času. Měl jsi nehodu.
15
Vážnou nehodu. Ale neměj strach. Dostaneme tě z toho.“
„Kdo jste?“ podařilo se mi usmolit první slova. „Jste lidé?“
„Jistěže jsme lidé. Vrátil ses nám z druhé strany. Znám to,“ plynul příjemný hlas. Jsem primář Holmes. James Holmes a jsi na anesteziologicko resuscitačním oddělení v nemocnici Svatého Tomáše.
Říkají mi tady Sharloku a já si teď nemůžu vůbec vzpomenout proč,“
rozesmál se najednou bílý plášť.
Můj mozek konečně zabral špónu. Detektiv, nehoda, zločin, záhada, tajemno, doktor Watson. Co termín, to nový soubor slov v mém
slovníku. Rychle jsem začal slovům přiřazovat jejich významy a konkrétní obsahy. Začínám žít.
„Proč?“ Zeptal jsem se a to byla má první a zásadní otázka.
„Ptej se, Jeremiashi, ptej se,“ snažil se mě povzbudit lékař
a iritovat tak mé mozkové závity, aby jeho neurony akcelerovaly
a vyprovokovaly se k činnosti. Bylo to jistě účinnější, než injekce,
kterou mi mezitím vpichovala sestra.
„Proč jsem se musel vrátit?“
„Ty jsi to nechtěl?“
O odpovědi jsem chvíli přemýšlel. Cokoliv vysvětlovat,
na to jsem neměl sílu.
Dlouho trvalo, než mi lékař odpověděl. Snad vážil v tu chvíli
slova, snad jen to. Hleděl jsem mu do jeho temných očí a ještě než
se vyslovil, znal jsem jeho odpověď.
„Snad ještě neměla dohořet tvoje svíčka, snad měli zrovna nahoře plno, já nevím, ale my jsme dělali co jsme mohli.“ Lékař znova
letmým pohledem zkontroloval přístroje. Snad se mu zdálo,
že mě hned napoprvé zatěžuje více, než by bylo vhodné.
Odmlčel se.
„Nebo snad myslíš, že jsi tu na Zemi už měl všechno hotové?
Myslíš si, že to byl ten pravý čas?“
Hotové. O čem to tu ten člověk mluví? Copak lidé odcházejí
ze života jako z práce? Copak jim konec oznamuje siréna, jako by byl
konec směny?
Začínal jsem být unaven a pomalu jsem se propadal do spánku.
To už bylo jiné.
Probudil jsem se ráno. Alespoň jsem si myslel, že je ráno. Hned
po probuzení jsem si začal uvědomovat své tělo. Bylo celé. Zkusmo
16
jsem si začal hýbat palci u nohou, prsty u rukou a dokázal jsem i pohybovat hlavou. Tu jsem měl však ovázanou silnou vrstvou obvazů.
Až na ten turban se zdálo vše na svém místě. S ulehčením jsem
si oddechl. Fungoval jsem a nikde jsem nezaznamenal nějakou větší
bolest. Slunce zalévalo pokoj a dodávalo tomuto místu, vyplněnému
téměř do posledního místa lékařskými přístroji, docela optimistický
tón.
Vešla sestra. Hezká, docela hezká. Z mých sto milionů mozkových neuronů začalo pracovat dalších pár. Snad pár milionů. Okamžitě, jakmile mě napadla tato myšlenka, byl jsem zpátky definitivně.
Neodvolatelně a s celou svojí bytostí jsem ji pozoroval.
„Hezký den přeji, pane Jeremiashi, tak copak se nám hezkého
zdálo?“
Nemínil jsem nejdříve vůbec mluvit, ale její příjemný hlas
mě odvedl jinam.
„Dobré ráno,“ odpověděl jsem i přes mé rozhodnutí nemluvit.
Její příjemný hlas mě přece jen přinutil odpovědět.
„Kdepak ráno! Zrovna bylo poledne!“ Znova pečlivě zkontrolovala přístroje, hadičky, kterými mi do těla přikapávaly jakési
mě neznámé substance. Když zjistila, že vše je v pořádku prohlásila:
„Máte tady návštěvu!“
„Návštěvu? Kdo by za mnou chodil? Vždyť já nikoho neznám.
Vlastně nemám...“
„Ale, ale, co mi to tu povídáte. Jen za těch pár týdnů tu byl doktor Sheriden několikrát.“
„Doktor Sheriden? Neznám! Kdo je to?“
„No přece ten člověk, co s vámi tu noc přijel, pak taky několikrát volal ten řidič, co vás srazil, nějaká děvčata se zastavila.
A vy že nikoho nemáte?“
„Já to ale myslel jinak.“
„Jak jinak? Každý někoho má, i když si to neuvědomuje. Každý. I ten největší opuštěnec, i když si to nemyslí. Každý potřebuje
alespoň jíst, oblékat se, žít. K tomu jsou potřeba jiní lidé. Nikdo není
na světě sám.
Tak tedy může?“
Nerad jsem přikývl. Primář Sharlock se zřejmě rozhodl,
že mě postaví na nohy šokem. Ale on přece nemohl naše extempore
ani tušit.
17
Když muž vešel, poznal jsem ho okamžitě. Statná postava, hlava s dominující mužnou pleší. Usmíval se. Chtěl jsem se pokusit
o omluvu, ale zadržel mě, že není třeba si nic vysvětlovat. Radost,
která z něj zářila, mě nakazila.
„Děkuji vám,“ ozval jsem se do té jeho až infantilní dětské radosti.
„Nemusíš mi děkovat, Jeremiashi, byla to moje lékařská povinnost a vlastně jsem to dělal pro sebe. Hlavně že se to podařilo.
I Holmes je přesvědčený, že budeš v pořádku. Děkuj sobě, osudu
a tomu tam nahoře.“
„Jak pro sebe? Jak to myslíte?“
„Všechno, co tady člověk dělá, dělá vlastně stejně jen a jen pro
sebe. Pro své blaho, pro svoje svědomí a pak, co to budu rozvádět,
jednou jsem člověk, tak co.“
„Já tam byl!“ poprvé jsem se snažil vyzpovídat ze svého mimořádného zážitku.
„Kde myslíš?“
„Tam. Tam nahoře. Bylo tam světlo a taky teplo a ještě cosi...ne, to se nedá popsat slovy.“ Ani mnohem nezkušenější pozorovatel by si nemohl nevšimnout Sheridenova mimořádného zájmu.
„Ale o tom si popovídáme později. Tedy,“ trošičku se zadrhl, „pokud
budeš chtít. Je to každého esoterická až intimní věc. Jen jedno bych
rád znal už dnes. Ale pokud nechceš, nemusíš odpovídat. Je to jen
a jen na tobě. Co tě vlastně hochu vrátilo zpátky?“
Znal jsem odpověď. Uchoval jsem si ji v paměti vlastně nejsilněji. „Já bych si to prozatím nechal pro sebe,“ řekl jsem co nejupřímněji, „někam úplně nakonec...“
„Tušil jsem to,“ zamyšleně pohlédl stranou. Pak sáhl po svém
lékařském kufříku, chvíli se prohraboval lékařskými proprietami, aby
k mému údivu vytáhl originál půl litrovou láhev skotské a postavil
mi ji na stolek: „To jen, aby ses měl na co těšit. A aby to moc dlouho
netrvalo.“
Koukl jsem na etiketu Cock - whisky a napadlo mě, co mi chtěl
tím kohoutem naznačit. „Na usmíření? Pak ji ale vypijeme spolu!“ řekl jsem a podal jsem mu ruku.
„Rád, Jeremiashi, moc rád. Já jsem Denny,“ dodal a stiskl mi ji.
Jeho ruka byla teplá, měkká a laskavá. Příliš laskavá...
Snad by tenhle okamžik trval mnohem déle, kdyby se znova ne18
otevřely dveře a neobjevila se vrchní sestra. „Říkala jsem vám tři minuty! Pacient musí ještě odpočívat.“
Sotva Sheriden opustil pokoj, oznamovala mi: „Málem bych
zapomněla. Hledal vás tu nějaký člověk.“
„Jaký člověk? Z nakladatelství?“
„To pochybuju. Byl takovej, jak bych to řekla, no, zkrátka divnej.“
„Divnej? Jak divnej?“
„Zkrátka divnej, zvláštní, jinej než ostatní. Prostě sem nepatřil.
Já mám na lidi čuch, jenom co za ty léta jich tady prošlo. Už jenom
ten jeho dlouhý a řídký plnovous. Jakoby to byl nějakej poustevník,
nebo co. Jakoby se tu vyskytl omylem.“
„Říkal něco?“
„Prý se přišel rozloučit a povídal něco... Počkejte, jak to přesně
řekl? Něco jako, že nastal čas.“ Sestra mi pak podala balíček a já nemusel váhat o jeho obsahu ani vteřinku. Jak se však kniha dostala
z mého uzamčeného bytu sem do nemocnice, do mého pokoje, na můj
stolek? Jak mohl onen prazvláštní knihkupec vůbec vědět, kde jsem
a co se se mnou stalo? Jak mě mohl onen stařec najít, když vypadal
jako by neopustil práh svého obchodu už několik let?
Snad tu odpověď najdu. Chvatně jsem po ní sáhnul, ale moje
slabost mi to tenkrát ještě nedovolila.
Ještě několik týdnů trvalo, než mi sundaly obvazy z mé hlavy.
Ukázalo se, že krom těžkého otřesu mozku a zlomeniny lebeční kosti
jsem utrpěl jen mnoho bezvýznamných hematomů a oděrek. Vyšetření, která následovala jedno za druhým, mě nijak nevyváděla z míry.
EKG, EEG, testy, psychiatr, psycholog, rentgeny hlavy a kdoví
co ještě. To už jsem ležel asi desátý den na běžném pokoji a mohl
jsem i čas od času chvíli po něm popocházet. Dvakrát nebo třikrát
mě navštívil Denny Sheriden. Ani pak jsme se v našich hovorech nedotkli ničeho, kam se stále častěji ubíraly mé myšlenky. Sále však
jsem měl pocit, že se nikdy nedostal k podstatě svých návštěv. Jednou
mi volala jakási žena, ale rozhovor se přerušil dřív, než se stačila
představit.
Stále jsem trpěl tupou bolestí hlavy a i při krátké chůzi
po pokoji jistou nestabilitou a závratěmi. Potíže však den po dni ustupovaly, a já každým dnem očekával mé propuštění. Byly
to bezstarostné týdny. Byt, strava, ošetření. Chyběla mi jen svoboda.
19
To ráno jsem se konečně rozhodl. Roztrhl jsem papírový obal
balíčku a vyndal jsem opatrně ten vzácný artefakt. Pak jsem knihu
poprvé otevřel, aniž bych tušil, do jakého světa mě dovede a maje
na paměti, že nebude volby pro cestu zpět. Však to, co jsem spatřil,
mě vyděsilo víc, než kdyby mi oznámili, že zůstanu nadosmrti bláznem. Už první pohled na úvodní odstavec mi naznačoval, že přece jenom v mém mozku došlo k jakési zvláštní změně. Téměř ani jedno
z písmen jsem nepoznával, ale přece jenom mi byla důvěrná a ne neznámá. Ještě k mé smůle mě volal primář Holmes do své ordinace
a já se tak musel znepokojovat dále. Děsil jsem se jen představy,
že mi mé obavy potvrdí i výsledky vyšetření.
„Nemáte nějaké noviny?“ vyhrkl jsem ne primáře, sotva jsem
za sebou zavřel dveře a stačil pozdravit.
„Copak, stalo se něco?“
„Ne, snad ne, myslím, docela určitě nic, jen ty noviny?“
„Dnešní, nebo snad včerejší?“
„Na tom nezáleží, chtěl jsem se jenom podívat.“
Holmes se chvíli přehraboval v šuplících a mně se ta chvíle zdála nekonečná. Pak můj pohled zabloudil do jeho knihovny a já se musel od srdce začít smát. Názvy na hřbetech knih byly v pořádku, čitelné. V okamžiku, když konečně mi primář podával jakýsi plátek, bylo
mi vše jasné. O co víc jsem jásal, Holmes vážněl. Začínal mě mít asi
fakt za blázna.
Ruka s novinami mu poklesla. „Lidská mysl je složitá věc,“ řekl
vážně. „Chtěl jsem vám navrhnout, že vás zítra již propustíme domů.
Ale teď?“
„To bude v pořádku,“ snažil jsem se ho přesvědčit pod vidinou
svobody domova, ale svěřovat se a vysvětlovat mu mé počínání
se mi jaksi nechtělo.
„Snad to bude chtít ještě nějaký čas. Víte co? Něco vám navrhnu. Poněvadž vyšetření dopadla pozitivně, vše je, zdá se, v pořádku,
zítra vás propustíme. Budete ale každý den docházet k vašemu lékaři.
Poslyšte, máte vůbec nějakého doktora?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Abych vám osvětlil vaši situaci. Úraz měkkých části hlavy,
který jste utrpěl, se může projevit až po delším čase. Některý
z úlomků tříštivé zlomeniny mohl zasáhnout i některou z částí mozku.
A lidský mozek, jak jistě sám dobře víte, je velice komplikovaná
20
a choulostivá kapitola. Všechny knihy, které zde vidíte v knihovně
se zabývají převážně tímto jediným problémem. A to jsou jen nepatrným zlomkem z toho, co bylo o mozku řečeno nebo napsáno. Ano,
mozek je v celé přírodě fenomén nad jiné. Ovládá spolehlivě všechny
životní funkce, fyziologii, psychiku, emoce a tak dále. Netvrdím vám
však, že všechno o něm víme a rozumíme dějům, které se v něm odehrávají. Dokonce mohu říci, že o něm víme málo, žalostně málo. Nechci proto dělat ve vašem případě žádné závěry a prognózy.“
„Jsem tedy v pořádku?“
„V podstatě ano. Z hlediska klasické medicíny, zdá se. Tak tedy
zítra..“ Primář Holmes ukončil rychle větu, jako by se už nechtěl dál
v tom babrat. Alespoň se mi to zdálo. Vykročil jsem ke dveří, ale
uprostřed cesty jsem se ještě zastavil a otočil se.
„Máte ještě něco na srdci?“ zeptal se mě.
Docela dost mě tato tak stereotypní a běžná otázka pobavila.
Na srdci? Jak to myslel s tím srdcem? Copak člověk nemyslí mozkem? Copak taková kapacita, jaká tu přede mnou sedí, pochybuje
o tom, že ne všechny myšlenky vznikají člověku v hlavě? Nebo připouští, že něco z lidské kreativity a člověčiny se rodí i jinde? Někde
v srdci? Nebo snad v jeho duši? Nebo primář použil tohoto slovního
spojení docela podvědomě tak, jak je tomu zvykem?
Ať už tomu bylo, jak chtělo, pocítil jsem právě tam,
že se se mnou přece jen udála jakási změna, o které jsem již nemohl
pochybovat. Začal jsem si důkladně všeho všímat. Začal jsem pozorovat svět jinýma očima, začal jsem postřehovat a do detailů rozebírat
myšlenky, které tekly okolo mě. Nebyl už vůbec podstatný obsah sdělení, ale spíše to, jak to kdo říkal. Tón hlasu, jeho barva, řazení slov,
důraz ve větách, mimoverbální komunikace. Všímal jsem si pojednou
změn mimo mé fyzické tělo i přímo v něm. Počal jsem hledat příčiny
následků. Počal jsem vnímat svět nejen skrze své smysly. Bylo to
zvláštní, bylo to jiné, vzrušující.
„Ne, pane primáři, jen jsem vám chtěl za všechno poděkovat,“
řekl jsem a trochu jsem se mu uklonil a oběma nám bylo více než jasné, že původně jsem měl na mysli něco docela jiného. Ano, přesně
v té mysli, o které nevíme vlastně, co je a kde sídlí.
21
4
Domov. Konečně jsem byl obklopen jeho jistotou. Dlouho jsem
pohledem hladil všechny mně tak důvěrné věci, dlouho jsem se vítal
s každým kusem nábytku mé skromně zařízené garsonky. Zdálo
se mi to tak dávno, co jsem zde nebyl. Nyní nebylo pro mě většího
potěšení, než si uvařit kávu. Sám. Uvědomoval jsem si do detailů, jak
beru do rukou bílou smaltovanou konvici s modrými květy, napouš-
22
tím do ní vodu, pak zapaluji sirku a pouštím plyn. Na okamžik
a objevily se modré plameny. Postavil jsem konvici na vařič. Roztrhl
jsem pytlík s kávou a nasypal ji do hrnku. Pravda. Po mé tříměsíční
nepřítomnosti mnoho aroma v ní nezbylo, ale při prvním doušku jsem
pocítil pocit štěstí. Ten tak prchavý, ten tak málokdy postřehnutelný
pocit.
Toho večera jsem znova a vlastně teprve podruhé otevřel kožené desky knihy, která mně měla napovědět víc, než bych si troufal
připustit. Otevřel jsem tedy ohmatané a patinou stáří poznamenané
tmavě kožené desky. Na již léty zažloutlém papíru jsem však spatřil
cosi, co by mohlo text jen připomínat.
Nebyl jsem však již tak rozrušen jako v nemocničním pokoji,
proto mi neuniklo, že celý problém nebude neřešitelný. Text byl totiž
sestaven běžnými postupy tak, jak je tomu u evropských národů obvyklé. Celé bloky byly členěny v odstavce, ty pak v jednotlivé věty
složené ze slov zakončené tečkou. Předpokládal jsem, a dnes se mohu
pochválit a poplácat se po rameni, že místo písmen zde byly použity
jakési znaky a celé mé úsilí mělo se tedy soustředit tímto směrem.
Onu mravenčí práci, která mě čekala jsem bral jako velmi dobré cvičení logiky a účinnou poúrazovou terapii. Konečně, musel jsem
se přesvědčit vlastní zkušeností, zda-li mi nepřibylo v tomto ohledu
kolečko navíc. Nebo naopak neubylo.
Vybral jsem si tedy několik znaků, které se podobaly: a,e,i,o,u.
Překvapilo mě, že se jedná v podstatě o všechny samohlásky. Metoda
pokusů a omylů, tak běžná v životě, byla zde na místě a vlastně jediná
možná. Nahradil jsem tedy těmito předpokládanými tvary a ostatní
jsem prozatím nahradil tečkami.
Ea.. o. u. i. .oo.i.. .i.e...y o. i..i.e...y .o. ..e e.e..a., i..i.i.e
.a..i.e.., .e.au.e ..i. .a..i.e.. i. a .a.i. o. ou. e..i.y.
.e a.e o..y
..a.e..e.. .e.e, .e a.e .e.e .o. .o.e.e., i.’.
V těchto místech jsem se zarazil. Obdélníček měl zřejmě značit
jistou zvláštnost, ale jak jsem se přesvědčil, opakoval se mnohokrát
i v dalším textu. Řešení mohlo být jediné. Pokud se jednalo o text anglický a já si neuměl připustit, že by tomu bylo jinak, mohlo se pouze
jednat o apostrof při zkracování vazby it is, tedy it’s. Mohl jsem tedy
text doplnit o další dvě souhlásky t a s.
23
Ea.. o. u. is .oo.i.. .i.e.t.y o. i..i.e.t.y .o. t.e ete..a., i..i.ite
.a..i.ess, .e.au.e t.is .a..i.ess is a .asis o. ou. e..ity.
.e a.e o..y
t.a.e..e.s .e.e, .e a.e .e.e .ot .o.e.e., it’s
Cítit jsem, že se moje snaha ubírá správným směrem. Pokud
té je zde jako obdoba řeckého tau, budou pak beta, delta, fí, lamda, pí
odpovídat b, d, f , l, p.
Ea.. of u. is loo.i.. di.e.tly o. i.di.e.tly fo. t.e ete..al, i..i.ite
.appi.ess, be.au.e t.is .appi.ess is a basis of ou. e..ity.
.e a.e
o.ly t.a.elle.s .e.e, .e a.e .e.e .ot fo.e.e., it’s
Již po prvním pohledu na výsledek mého snažení bylo patrné,
že sedmý a devátý výraz bude or a for a tedy „p“ bude azbukou vyjádřené r. Symboly byly zřejmě posbírány z celého světa. Očekával
jsem, myslím oprávněně, že i myšlenky. Podobně jsem postupoval
i u zbylých znaků, takže již po několika hodinách jsem získal úplný
text první strany.
Each of us is looking directly or indirectly for the eternal, infinite happiness, because this happiness is a basis of our entity. We are
only travellers here, we are here not forever, it’s a travel, the sense
of which is to know exactly the essence where we started our journey.
This essence is an eternal, perfect, infinite cosmic spiritual principle,
the character of which is the harmony, peace and pleasure. We call
it God. We can call it anyhow, in fact we can give it no name, but
it is a principle looked for by the whole world. The whole world
is looking for happiness, love and peace, and we can find it in this
principle, not in passing things here. And so make your journey purposeful, and before this life ends, reach the experience of the final reality. Only two things give our life a sense. To be useful for all the
life and to know the source and its essence.
Zbýval jen titul, který mu předcházel. Všechny znaky mi však
byly již vesměs známé, takže A journej to light jsem hravě přečetl:
A journej to light - Cesta ke světlu.
24
Asociace mého osobního zážitku byla okamžitá. Pochopil jsem
nyní onoho podivného starce. Pochopil jsem jeho naléhání, abych
se knize věnoval až ve správný čas, který měl přijít a kterému jsem
se nemohl žádným způsobem vyhnout. Jisté otazníky pochopitelně
zůstávaly. Jasné mi bylo nyní i to, že více než logické cvičení znamenal tento text cvičení v trpělivosti, na což v mém předchozím hektickém životě nebylo místa. Znova a znova jsem si pročítal zaznamenané
myšlenky:
Každý z nás přímo, či nepřímo hledá věčné, nekonečné štěstí,
protože toto štěstí je základem naší přirozenosti. Jsme zde jen cestovatelé, nejsme tu navždy, jsme na cestě, jejímž cílem je zcela poznat
podstatu, ze které jsme na tuto cestu vyšli. Touto podstatou je věčný,
dokonalý, nekonečný, kosmický duchovní princip, jehož přirozeností
je harmonie, mír a radost. My to nazýváme Bohem. Můžeme to nazývat jakkoliv, třeba nijak, ale je to princip, který hledá celý svět. Celý
svět hledá štěstí, lásku a mír a to najdete jen v tomto principu,
ne v dočasných věcech zde. A tak udělejte svoji cestu účelnou, a než
tento život skončí dosáhněte zkušenost konečné skutečnosti. Jen dvě
věci dávají v životě smysl. Být užitečný pro veškerý život a poznat
zdroj a jeho podstatu.
Nezbývalo mi, než se znova pochválit. Konečně, proč ne? Nikdo to za nás neudělá tak často a tak hezky jako my sami.
Chtěl jsem v práci pokračoval, ale vyrušil mě zvonek. Shrnul
jsem papíry i s knihou do stolu a šel otevřít. Stál tam Denny Sheriden.
Usměvavý a zářící jako úplněk. Dnes však nebyl sám. Mladé ženě,
která ho doprovázela, jsem zprvu v přítmí chodby do tváře neviděl.
Přesto mě celým tělem projela zvláštní vlna tepla a já již v té chvíli
pocítil jisté sympatie. Denny mě okamžitě zahrnul upřímným zájmem
o moje zdraví.
Abych se mu alespoň nějak revanšoval, vklouzl jsem rukou
do jedné z ještě nevybalených nemocničních tašek a vytáhl hranatou
láhev Cock - whisky, skrývající svá tajemství uvnitř. Tvrdí to alespoň
reklama. Nemohl jsem však tušit, jaké dramatické sdělení mně tihle
dva lidé přinášejí.
Denny pustil před sebe doprovod a představil ji jako Elizabeth.
„Jeremiash, těší mě“ řekl jsem stručně.
„McBrian,“ pospíšila si, aby zachovala jistý odstup. „Nevíte
a ani nemůžete tušit,“ smutně zašeptala, „jak jsem se tohoto setkání
25
bála. Jednou jsem vám dokonce i volala. Do nemocnice. Ale pak jsem
ztratila odvahu. Možná si vzpomínáte, ne, to nebyla porucha. Snad
se dá telefonem docela dobře objednat pizza, nebo taxík, ale tato věc
se kterou za vámi přicházím je natolik vážná, že vám ji musím říct
přímo. Kdyby nebylo Dennyho, nikdy bych nenašla v sobě tolik síly
a nikdy bych to sama nedokázala.“
Pozorně jsem ji pozoroval. V tváři blondýnky s drobným nosíkem byl znát jakýsi stín a pohled temných očí uhnul stranou. Přišlo
mi však, jako by jsme se už někdy setkali.
„Pak jsem se rozhodla vás navštívit. Dlouhé a pro mne nekonečné týdny trvalo, než jste se probudil z bezvědomí. Kolikrát jsem
stála tiše u vašeho lůžka ještě na áru a modlila se k Bohu, aby vám
pomohl.“
„Vy jste...?“
„Ano, to já tenkrát řídila to auto!“ řekla odhodlaně a pohlédla
mi do očí přímo. V koutcích jsem mohl zahlédnout rodící se slzu.
Nastala pauza. Tichá a dlouhá. Možná trvala jen vteřinku, pro
ni však musela znamenala věčnost. Čekala. Čekala na můj soud, čekala na odpuštění. Poctivě a upřímně, se vztyčenou hlavou. Nikdy před
tím ani potom jsem nepoznal takovou sílu. Možná však, že její svědomí ji trápilo daleko víc, než to, co řeknu.
„Byl to ten nejhorší zážitek, který mě v životě potkal. Ublížit
člověku.“ Podívala se mi do očí. V jejím pohledu byla víc než omluva. Nejen pro ty slzy. Jako by svědomí vystoupilo zevnitř na povrch,
jako by její oči chtěly říci: „Lituji...“
„Ten den jsem měla tenkrát vynechat a neměla jsem ho vůbec
žít. Od rána se mi nedařilo vůbec nic. Ani natáhnout punčochy jsem
nedokázala, abych je neroztrhla. Světlo na automobilu mi pak přestalo
svítit skoro zároveň se soumrakem. Vůbec mi nedošlo, jak strašně
to může být nebezpečné. Pouliční osvětlení bylo dostatečné a já bych
jela domů i kdybych nesvítila vůbec. Pak jsem se blížila k tomu osudnému přechodu a v šeru jsem spatřila tmavou postavu, jak se...“ hledala nejvhodnější výraz.
„Motal jsem se tam, no, jen to řekněte.“ O tom, že je před Fénixem přechod pro chodce, jsem se dovídal poprvé. Už poněkolikáté
jsem se ale přistihl, jak málo si všímám čehokoliv a jak povrchní
je můj svět.
„Nejpřekvapivější byl ten váš krok zpět. Možná jich bylo něko26
lik. Nevím. Snad jste chtěl na poslední chvíli uniknout... Pak už jen
následoval náraz a vaše tělo odletělo jakoby vymrštěno katapultem
kamsi nahoru za vozidlo. Šok, který jsem prožila, vyvolal tisíce myšlenek, a ani jedna z nich nebyla racionální.“
Slova ze sebe chrlila o překot, aby snad měla tu upřímnou zpověď za sebou. Místo toho, snad z nedostatku jiných vhodných slov,
jsem jí podal skleničku. Chvíli zaváhala, ale pak v mžiku obrátila
do sebe její obsah.
Asi má „léčba“ zabrala a její tréma trochu opadla. Denny se díval těma svýma moudrýma očima a napjatě nás pozoroval. „Dal bych
si taky,“ připomněl se hlasitě jak připlouvající parník do přístavu.
Máš tam i pro mě?“
„Pro tebe vždycky, pro tebe a pro všechny dobrý lidi,“ a dolil
jsem skleničky. Ruka se mi lehce zatřásla, takže jsem nepatrně
ubryndnul na ubrus. Chtěl jsem říct něco velice moudrého, ale místo
toho jsem se začal připitoměle usmívat, abych snad zakryl svoje rozpaky.
„O nic nejde, teď už určitě o nic nejde, já jen zaměnil světla,“
poznamenal jsem docela tiše a viděl jsem, že ani jeden z mých hostů
nezaváhal ani na okamžik, jak jsem to myslel.
„Tak vítej z druhé strany,“ usmál se Denny. „Jsem rád, že jsi
zpátky. Mezi lidmi. Není lepší důvod k napití, než takové druhé narození!“
Skotský kohout mi projel hrdlem. Místo toho, abych si ale
tu skvělou chuť vychutnal, vyprskl jsem obsah jako předškolní batole.
Reflexivně jsem se navíc otřásl odporem. Já, který jsem prolil ústy
snad už několik barelů alkoholu, jak jsem o sobě s oblibou prohlašoval, já, který chlastal přímo úměrně s mojí klesající invencí bulvárního spisovatele a řešící touto lihovou náplastí většinu svých problémů.
„Tak to pití už mám prozatím asi taky za sebou,“ kuckal jsem.
Ale snad právě ta trocha whisky, která se přece jen po tak dlouhé abstinenci do mě dostala, zapříčinila, že jsem se ten večer přece jen svěřil. Snažil jsem se vše vylíčit co nejvěrněji a co nejpřesněji. Mluvil
jsem o velikém jasu, teple, o otázkách a odpovědích, o pohledu zpět
na zem. Jen o pravém důvodu mého návratu jsem nezmínil. Přiznal
jsem i to, jak taková zkušenost dokáže změnit člověka a málokdo
má to štěstí a dostane druhou šanci.“
27
Oba mě bedlivě naslouchali, neboť již o tom jistě mnohokrát
slyšeli, nebo četli, ale nikdy se osobně s takovým šťastlivcem asi nepotkali. Bylo vidět, že mi věří, že nekalkulují ony exaktní možnosti
o zkratech v mozku a o podobných fyziologických důsledcích.
„Asi jsi potřeboval pořádně nakopnout,“ shrnul upřímně jednou
větou nehodu Denny.
„Asi. Asi určitě. Asi by to potřeboval čas od času každý. Aspoň
bychom si uvědomili odkud kam jdeme. Každému by měla čas od času nějaká ta Líza kopnout do hlavy.“ Tou větou jsem Elizabeth přesvědčil docela.
„Ty myslíš, že se tak neděje? Já mám spíš pocit, že kříž, co člověk vláčí životem, je kolikrát těžší, než stačí unést.“
„My si tady filosofujeme a pití nám zatím vyschne,“ řekl jsem
a znova jsem dolil. Moji skleničku jsem však pro jistotu vynechal.
Elizabeth se poprvé usmála a stín, ten tíživý stín svědomí jí téměř zmizel ze tváře.
„Je to zvláštní,“ pokračoval však Denny v myšlence, „čas
od času se každý setká s úkazy, které přesahují jeho schopnosti běžného vnímání světa. Normální je hodit to za hlavu, vykašlat se na to a
žít dál. Je to pohodlnější a praktičtější.
Vystudoval jsem medicínu na slavné cambridžské univerzitě.
Škola mi dala sice mnohé, ale sotva jsem nastoupil na praxi
v nemocnici, poznal jsem, že tu cosi při léčbě chybí. Jakýsi další prvek, něco, co klasická medicína pokládá za nepřípustné a nevkusné,
limituje ji a musí spoléhat pouze na svoje ověřené technologické postupy. Nemohu si pomoci, ale musím to nazvat tak tvrdě a neobratně.
Nejdřív jsem se snažil svěřit několika mým kolegům, ale ti mně naslouchali snad jen ze slušnosti nebo s jistou shovívavostí. Případná
ztráta jejich odborné a společenské prestiže, postavení na klinice
a nařčení ze šarlatánství jim bránily jen o tom přemýšlet, natož mluvit. A tak dál řežou a dál hnojí pacienty jedy, jako by to byla pole,
která přestávají řádně rodit.
Tou dobou se hledal lékař, který by odjel jako jeden z členů expedice do Antarktidy. I já už dávno pochopil, že není náhod a osud mi
otevírá jistou možnost. Chopil jsem se příležitosti a zabil tak jednou
ranou několik problémů. Kolegům odlehlo, a já, já nastoupil na cestu
podivného dobrodružství. Vycházel jsem logicky z premisy, že lidé
existují na Zemi milion let. Po celou tu dobu si z vrozených atavistic28
kých principů snaží uhájit zdraví a život. Pomocí okolní přírody, pomocí sil, jejž tajemství nám začalo unikat skrze technokratický náhled
na ni. Platí to pro celý svět.
Pak jednou jsem se ocitl spolu s jedním z vědců uprostřed sněhové bouře na opuštěném ostrůvku beze jména, asi pět set mil
od Antarktidy. Ten člověk se jmenoval Gordon. Bylo tak mínus deset
dvanáct pod nulou, což by samo o sobě nebylo nic strašného, kdyby
se těmi nekonečnými pláněmi neproháněl vítr rychlostí uragánu. Ne,
nebyli jsme daleko od naší základny, snad jen pár desítek, maximálně
stovek metrů, ale člověk tu ztratil orientaci dřív, než by si byl ochoten
připustit...“
Zatímco Denny Sheriden vyprávěl tento podivuhodný příběh,
obklopilo nás ticho noci, které dodávalo jeho slovům jakýsi mystický
rozměr.
„A pak v té nelidské vánici jsem uslyšel podivný, ale zřetelný
hlas: „Jsem Velký Duch Matky Země, proč se o mě zajímáš...?“ Přirozeně jsem to považoval za podivné mámení smyslů. Gordon však
přistoupil těsně ke mně a překvapil mě otázkou: „Slyšel jste to také?“
Poté nám Hlas sdělil, jak využívat jeho energie a informace pro
uzdravení buněčného těla člověka. Ne všemu jsme rozuměli. Vzápětí
se ozvali další „Duchové“. Určitou dobu jsme o tom raději s nikým
nehovořili. Postupy, které jsem se tímto tak zvláštním způsobem dověděl, jsem začal ověřovat v laboratorních podmínkách a částečně,
pokud jsem měl k tomu příležitost, používal jsem je i v praxi. Jednalo
se převážně o psychické poruchy expedice v důsledku ponorkové
nemoci, osamělosti, pocitů klaustrofobie, nicméně jisté výsledky
se dostavovaly i při léčení omrzlin.
Když jsem se tisíckrát přesvědčil o skutečné účinnosti metody,
mohl jsem usoudit, že nešlo o iluzi. Začal jsem brát existenci „Duchů“, jak bych to zkráceně nazval, vážně. Znova jsem se vracel
ke starým ezoterním učením, k odkazu indiánských kultur a začal
jsem je vnímat v novém kontextu.
Od té chvíle jsem se stal hluboce věřícím. Počal jsem chápat tajemství, která nám po staletí zůstávala skrytá. Nejednou jsem byl udiven, jak je vše prosté - a jak složitými větami to vysvětlujeme my, lidé. Kolem nás jsou tisíce důkazů a my je stále nechceme vidět
a vnímat, slepě se potácíme životem a pyšně žádáme, aby nás kdosi
přesvědčil a podal hmatatelný důkaz.
„Ty, Jeremiashi jsi jedním z nich!“
29
Svým vyprávění mě hluboce zasáhnul. Elizabeth seděla tiše,
neboť i ona mohla zřejmě mnohé osvětlit. „A vy?“ obrátil jsem
se na dívku, „co vy děláte krom toho, že přejíždíte lidi?“
Byl bych čekal cokoliv, Byl bych čekal, že prodává letenky,
pěstuje růže, krmí levharty v zoologické zahradě, zpívá v muzikálu,
nebo žije z renty svého nechutně bohatého strýce. Cokoliv.
„Já?“ obrátila se na Dennyho, zda-li mi to má říct rovnou, nebo
mě má trochu potrápit. Ten byl však stále asi myšlenkami
v Antarktidě.
„Já jsem námořník!“
30
5
Druhý den jsem byl nucen věnovat se praktickým stránkám života. Korespondenci, kterou jsem včera jen tak pohodil, nezaplacené
účty, upomínky a upomínky jejich upomínek. Jediná má jistota práce
pro nakladatelství padla s mým prvním telefonátem. Byl jsem pro
ně dávno mrtvý muž. Moje finanční hotovost byla prakticky nulová
a ozýval se hlad. Rozhodl jsem se nabídnout vrakovišti svého mnoho
let jetého Austina. Beztak jsem neměl nějaký čas sedat za volant. Maníci tu byli do půl hodiny. Cena, kterou mi nabídli, byla tak směšná,
že jsem se tomu smál ještě hodnou chvíli. Nakonec mi ale nic jiného
nezbylo, a tak jsem souhlasil. Můj vůz naložili na odtahovku
a v mžiku zmizeli v ulicích.
Vyšel jsem z domu. Ocitl jsem se uprostřed léta. Poprvé jsem
zaznamenal, že jaro je dávno pryč. Zhltnul jsem trochu jídla ve fast
foodu, zapil to kolou a byl jsem docela spokojený. Skupina mladých
děvčat s proutěnými koši mě inspirovala. Zajdu se vykoupat k jezeru.
Autobus jel za okamžik a zhltnul mě jak malinu. Stále jsem však byl
více méně myšlenkami u mých včerejších hostů.
Praděd Lízy byl námořník, byl jím děda i otec. Řemeslo mohli
klidně zdědit její dva bratři a pokračovat tak v rodinné tradici, ale jeden se stal advokátem, druhý malířem. Líza tak podědila rodinnou rybářskou loď a moře se pro ni stalo druhým domovem. Uvědomil jsem
si, že mě představa křehké dívky v boji s živlem docela vzrušuje.
Sotva se autobus objevil na High street Rattray, musel jsem vystoupit, neboť mě přepadla lehká nevolnost. Lehce jsem našel lékárnu, ale bylo zavřeno. Pokračoval jsem volnou chůzí ulicí
31
a zhluboka dýchal. Ne že by v těch místech byl zrovna ten nejlepší
vzduch, ale uvědomování si jednotlivých vdechů a výdechů a vědomé
se soustřeďování na tuto činnost mi přinášelo jistou úlevu. Obchodům
jsem nevěnoval nejmenší pozornost a veškerý ruch jsem vnímal jen
podvědomě. Když jsem kráčel asi deset minut, cítil jsem, že je mi lépe.
Minul jsem budovu s knihkupectvím. Několik kroků jsem
se vrátil. Prázdná výloha se špinavými skly byla barvou odshora dolů
přeškrtnuta žlutými kříži. Vstupní dveře pak opatřeny železnou mříží.
Vešel jsem vedle do obchodu s květinami. Nad mým zájmem o osud
staříka a jeho obchodu však mladá prodavačka jen kroutila hlavou,
neboť prý tam pracuje pouhý měsíc a dojíždí z venkova.
Přešel jsem ulici. Ani v protější herně jsem neuspěl. Tmavá skla
zřejmě bránila personálu nejen v pohledu ven, ale snad jim zabránila
starat se o cokoliv jiného. Dost mě to rozladilo. Nikdy jsem nepocítil
větší touhu si s někým promluvit, jako nyní. Nedostatek informací
mě „žral“ a já cítil osamění a bezradnost. V těch myšlenkách jsem došel až na další stanici autobusu.
Uklidnil jsem se teprve, když jsem ulehl na pláž a nechal sluneční paprsky olizovat mou nechutně bílou pokožku. Bylo
to ozdravné pro tělo i pro ducha. Vlastně to bylo mé první letošní
slunce. Průzračná voda bývalého písečného lomu jiskřila čistotou.
Na pláži i ve vodě se desítky lidí bavily každý po svém způsobu, jak
už to tak bývá. Někteří jen tak pozorovali ty ostatní. Zavřel jsem oči.
Jejich hovory, výkřiky radosti a štěbetání se mi slilo v jednolitou sluchovou kulisu. Ukolébalo mne to do spánku.
Nevím, jak dlouho jsem spal a zda jsem vůbec usnul a nezůstal
jen někde v krajinách snění. Probuzen jsem byl jakýmsi zvláštním
impulsem. Ihned jsem se posadil, otevřel oči a krátce pohlédl
na hladinu. Hned v příštím okamžiku, aniž bych věděl proč, jsem
se rozběhl do vody, co nejrychleji přebrouzdal drobné vlny u břehu
a vrhl se do vody. Pár kroků ode mne se ve vodě zmítalo malé tělíčko
asi pětiletého chlapce. Podvědomě jsem hmátl do vody, uchopil jsem
ho a vynesl na břeh, do bezpečí. Vše se odehrálo s takovou rychlostí,
že jsem si vůbec nestačil uvědomit, co se tu vlastně děje. Nikdy jsem
nechodil do kurzů první pomoci, mohl bych přísahat, že jsem
se podobným samaritánským seminářům vyhýbal plánovitě. Na pláži
jsem však intuitivně vylil z toho nešťastníčka vodu, zatřepal s ním
a on se poprvé zhluboka nadechl a nechápavě mžoural okolo sebe.
32
Pravděpodobně se topil jen chvíli, pravděpodobně jsem vystartoval
přesně v tom okamžiku, kdy se dalo ještě mnohé změnit.
Dav lidí se shromáždil okolo mne a uznale mě plácali po ramennou. Byl jsem zmatený. Nezasloužil jsem si té pozornosti. Neměl
jsem přece na záchranu nejmenší vliv a v žádném ohledu se tak nestalo následkem mé vůle, mého rozumu, nebo myšlení.
„My jsme to také viděli,“ chlubilo se okolí, „ale my mysleli,“
že si jenom hraje. Jen jestli to nebylo právě myšlením. Ukázalo se,
že chlapec byl u vody sám. Jeho matka prodávala v nedalekém občerstvení a nemohla mít o nehodě nejmenší tušení. Jeden z rekreantů se
nabídnul, že chlapce k ní odvede.. Teprve když odešli, uvědomil jsem
si, jak mám spálené ruce, nohy a má pokožka byla vysušena jako křížala. Každý pohyb mi přinášel bolest a byl nejvyšší čas, abych se
uklidil někam do stínu.
Pláž jsem však opustil nejen z tohoto důvodu. Pochvaly a i jen
děkovné pohledy publika mě přiváděly do rozpaků. Nemohl jsem
se vyrovnat s tím, že na impuls, který jsem dostal a poslal mě tak učinit jakýsi skutek, jsem neměl nejmenší vliv. Nemohl jsem se vyrovnat
s myšlenkou, že se pletu komusi do řemesla. A byl to vůbec dobrý
skutek? Z lidského hlediska jistě, ale když jsem zohlednil zákonitosti
vesmíru, mělo se tak skutečně stát? Měl jsem se stát právě já nástrojem osudu? Neměla se právě tohoto dopoledne zde odehrát fatální
tragédie? Nebo snad prostřednictvím svého činu jsem si měl uvědomit jisté principy, které jsem do této doby jenom tušil?
Ať už tomu bylo jakkoliv, usadil jsem se do jedné se zahradních
plastikových židlí v nedalekém občerstvení a dal si plechovku sevenupu a přemýšlel o důsledcích dobrých a špatných činů. Docházel jsem
až k absurdním závěrům. Ne vždy je v souladu lidská humanita
s vyššími principy a každý i sebe nepříjemnější důsledek bude mít
zcela jistý a dobrý důvod. Ani jsem si nevšiml, že mě sleduje rozjařená pětice mladých lidí. Dvě dívky a tři hoši.
„Co si dáš, hrdino?“ oslovil mě jeden z mladíků. „Na můj
účet!“ prohlásil a plácl mě svou širokou rukou přes spálená záda.
„Díky, už mám,“ a pozvedl jsem plechovku.
„Ňákej nafoukanej, ne? Vypadá jak reklama na tavenej sýr,
a dělá machra,“ prohlásil druhý svalovec a vypnul svůj do bronzova
opálený hrudník.
„Haló, obsluha, je tady vůbec nějaká obsluha?“
33
Pikolík se vynořil.
„Hoď sem pět piv a tomu frajerovi taky jedno, na moje futro!
Je to zachránce neviňátek!“ rozkřikoval to dokola.
Nezlobte se, ale není mi zrovna teď nejlíp?“ snažil jsem
se je uklidnit. „A alkohol mi nedělá dobře.“
„Pivo není žádnej alkohol, nekecej, že si s náma nedáš. To bys
nás teda naštval.“
„Měl jsem nedávno těžký úraz, víte,“ snažil jsem se omluvit, ale
to už mě jeden z nich uchopil v podpaždí a vytáhl mě k sobě nahoru.
Pak mě upustil jak lístek od tramvaje a já dopadl na zem. Ještě
že mě nezmačkal.
„Je to idiot,“ usoudila jedna z dívek, „necháme ho bejt.“ Toto
nelichotivé označení sice nebylo příjemné, ale alespoň mi pomohlo
zbavit se jejich zájmu. Nakonec slovo, znamenající nejtěžší psychosomatickou poruchu, vysloveno jejími ústy, neznamenalo víc než řadu pěti písmen. Dost málo na to, abych se mohl urazit. Dost málo
abych se ohradil, že mě může urazit jen inteligent. Ještě ve finále
by mně mohli urazit něco jiného. Třeba hlavu.
Spálená pokožka začala pálit jak čert a já se rozhodl uklidit
se domů.
34
6
Cestou jsem nakoupil na několik dnů. Na přítomnost lidí jsem
začínal být alergický. Přetrpěl jsem to ale bez úhony a konečně
za sebou zavřel dveře. Rozhodl jsem se vypnout i telefon a domovní
zvonek. Nebyl jsem zvědavý na nikoho. Dokonce ani na nikoho
z těch, které mám rád.
Otevřel jsem znova Cestu ke světlu a dal se do práce. Snad tam
najdu odpovědi na otázky, které mě začínaly trápit a byly čím dále
neodbytnější. Hledal jsem cosi, co by mě vedlo k poznání a pochopení dějů, které se odehrávají každým okamžikem. Obraz onoho pětiletého hocha, který se dnes málem utopil, mi vyvstával před očima,
jako by to byl jen nějaký sen. Vracel se však stále častěji. Konečně
jsem byl hotov s další částí.
„Když mi bylo patnáct, šestnáct let,“ psal neznámý autor
ve svém odkazu, „mé myšlenky na všemohoucího byly tak intenzivní,
že jsem byl ochoten udělat pro mé poznání cokoliv. A tak jednou
v pět hodin ráno jsem se rozhodl. Odešel jsem od rodičů a objal svůj
život. Moji rodiče byli zdraví a bohatí, dařilo se jim dobře a já byl jejich nejstarší syn. Snažili se mi dát to nejlepší vzdělání, a tak jsem začal studovat na známé a slavné univerzitě ve Váránásí. Ale dnes mohu
říci, že vše podstatné jsem se naučil od velkých duchovních mistrů
v Himálajích. Stal se ze mne sadhua.
Život sadhuú je stále v podstatě stejný. Je to vnitřní život, hledající stálou, trvalou skutečnost, která je za vším, co je proměnné
a dočasné. Celý tento lidský svět se skládá s dočasných jmen a tvarů.
Jsou nestabilní a podléhají času.“
35
Nemohl jsem si nepoložit otázku, zda byl autorem a sadhúem
onen stařec, se kterým jsem se setkal za tak podivných okolností. Nebo šlo jenom o jednoho ze šiřitelů těchto myšlenek? Poněvadž má
zvědavost sílila, nemohl jsem jinak, než pokračovat v práci. Zapomínal jsem na čas, hlad i žízeň.
Z mého soustředění mě vyrušilo drobné svědění nad levým kolenem. Objevil jsem na pokožce téměř průhledný puchýř velikosti
mince, plný jakéhosi bezbarvého obsahu. Jelikož mě pálilo téměř celé
tělo od náhlého a přehnaného slunění, pokládal jsem tento úkaz jen
za zvláštní projev spáleniny a pustil to z hlavy. Kdyby mi tenkrát
kdokoliv tvrdil, že je tomu jinak, nevěřil bych mu ani za mák. Daleko
podstatnější byla pro mne kniha.
Nevím, kolik dní uplynulo. Práce na překladu střídal spánek.
Ale přišel večer, kdy jsem byl s prací hotov. Žlutorudý západní obzor,
kam jsem měl výhled z okna mého pokoje, počal tmavnout a mě čekala další dlouhá a teplá letní noc.
S jistou nelibostí jsem zjistil, že mi puchýř nad kolenem prasknul. Snad tlakem obsažené tekutiny, snad jen pouhým otěrem a vytvořila se nevzhledná, mokvající rána, která byla podlita krví. Po
ohledání končetin jsem spatřil několik dalších tvořících se puchýřů
na druhé noze u vnitřního kotníku a jeden na pravé ruce.
Raději jsem se vrátil k pozorování západu. Unavené oči ale
dlouho nevydržely a já upadl do hlubokého spánku. Spánku, kdy vše
zmizí. Kdy přestane existovat čas. Kdy přestane existovat prostor, mé
tělo a z vnějšího světa neexistuje nic z reality bdělého stavu. Mnohokrát jsem o tom později přemýšlel.
Můžeme nazývat reálnou věcí tu, která určitý čas existuje
a určitý čas neexistuje? Metafyzicky to je důkaz, že tento svět nemá
konečnou skutečnost, ale má pouze skutečnost relativní, která
je vztažena k našemu bdělému stavu, ne však ke stavu ve spánku. Sen
může být zcela opačný a tak zde jde pouze o příklad skutečnosti relativní, neboť absolutní realita je pouze ta, která je neměnná ve všech
třech časových periodách. Existuje v minulosti, v přítomnosti
i v budoucnosti. Není zrušena v žádné z těchto časových period
a nemění se.
Vyděsilo mě bušení na dveře. Vyskočil jsem a překvapen jsem
otevřel dřív, než jsem se stačil dveřním kukátkem přesvědčit, kdo
je za nimi.
36
Stál tam pošťák, a bylo ráno.
„Jeremiash Faulkner?“ otázal se a mně to bylo fuk. „Jedno rekomando!“ Jeho hlas mi bubnoval do uší jako paličky do činel.
Byl jsem mimo. Strčil mi pod nos nějakou listinu. Podepsal
jsem. Kdyby měl ten podpis znamenat ortel mé vlastní smrti, nebo
že se vzdávám svéprávnosti, či rozpoutání třetí světové, podepsal
bych mu to stejně.
Poděkoval. Asi jsem mu udělal radost.
„Jinak nemám nic?“ zeptal jsem se ze zvyku, neboť snad každý
má už od narození ve svém podvědomí zakódovánu myšlenku,
že jednou musí konečně přijít dědictví po vzdáleném americkém strýci, kterého nikdo nikdy neznal.
„Vlastně ano, ještě tu máte nějaký šek,“ přihodil a zmizel
v chodbě.
Nebyl jsem schopen se hodnou chvíli vzpamatovat. Rekomando
bylo z policie, šek z pojišťovny se zajímavým obnosem. Dokonale
vyrovnaná harmonie. A přece šlo o jeden jediný okamžik. O příčinu
a následek. Na policii jsem se měl dostavit co nejdříve, peníze jsem
si mohl vyzvednout kdykoliv, nejlépe co nejpozději.
Spravil jsem se obrovským hrnkem kávy a vyrazil. Komisař
mě přijal vlídně a nezúčastněně. Dělal jen svou práci. Trvalo věčnost,
než doklepal moji výpověď. „Tady to podepište a ještě tady a tady
a na druhý straně.“ Přišel mi jak sveřepý sběratel autogramů.
„Podáte žalobu?“ zeptal se znuděně.
Jeho otázka mě zaskočila. Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou.
„Proč bych měl?“
„Vy nepotřebujete peníze?“ zeptal se úředník a viditelně se probudil z letargie.
„Jistě, kdo by je nepotřeboval. Všichni je po nás chtějí. Ale tyhle nechci,“ prohlásil jsem a nemínil jsem na tomto prohlášení vůbec
nic měnit, i když jsem věděl, že nemám žádný stálý příjem a peníze
tak nádherně osvobozují a uklidňují.
„Jak myslíte...“
„To přece ale není otázka myšlení,“ snažil jsem se přimět člověka v uniformě dostat do jiné úrovně. Zbytečně.
Mávl rukou a naznačil mně tím, že se mnou nemíní ztrácet čas.
„Když je budu potřebovat, objeví se,“ dodal jsem ještě na svoji
37
obhajobu, „tedy myslím tím, opravdu potřebovat.“
Vyorá-li sedlák při hluboké podzimní orbě ospalého krtkahryzce, nekouká překvapeněji.
Opustil jsem strážnici a vydal se, aniž jsem věděl proč,
za Dennym. Musel jsem s někým mluvit. Cestou jsem snažil srovnat
si myšlenky. Snad je tomu tak, že člověk může dosáhnout čehokoliv.
A není pro něj nic nemožné. Můžeme dosáhnout cokoliv, co máme
na srdci. Postavení, úspěch, peníze, prostě všechno, čeho se nám
umane, to je zcela jisté. Byl jsem o tom přesvědčen. Stoprocentně.
I o tom, že se tak neděje náhodou. Rozhodující sílu a svobodu rozhodování máme dánu vesmírnými principy, od Boha, neboť není mezi
námi rozdílu. Především jsem ale cítil potřebu zpětné vazby. Ověřit si, že logika mých závěrů není jen nějaká má soukromá fantasmagorie determinovaná překladem.
Dennyho jsem zastihl v jeho laboratoři. Útulná, nepříliš velká
místnost, zaplněna do posledního kousku přístroji, křivulemi a zkumavkami, chemikáliemi a mnoha dalšími substráty. Uprostřed stál
doktor Sheriden. Ještě více charismatický, než kdy jindy. Ne, to nebyl
ten správný výraz. On se tyčil. A výrazně vyčníval. Zaujal
mě v té pracovní poloze. Nešlo tu vůbec o jeho fyzické přednosti.
To až v druhé řadě. Nad všemi těmi složitými chemickými
a biologickými pokusy a pochody měl jasnou mentální převahu. Nad
vědou. Kdybych si nebyl jist, že je to odraz od jeho pleše, tvrdil bych,
že jsem zahlédl, jak se mu nad jeho hlavou stoupají tenké pramínky
jeho ducha.
„Děláš něco? Neruším?“ zeptal jsem se, neboť mně nic lepšího
nenapadlo.
„Ne, rozhodně nic důležitého. Krom toho jsem tě čekal. Potřeboval jsem s tebou probrat důležitou a zásadní věc, která nesnese odklad.“
„Jak to? Jak jsi mě mohl čekat, když mě samotného to napadlo
před chvílí?“
„Ber to, že to tak je. Měl jsem v posledních dnech dost práce.
I pacientů přibylo a já neměl tolik času, abych se za tebou zastavil.
Když zklamal pak i tvůj telefon a dělal jenom halali, vyslal jsem
k tobě myšlenky.“
„To stačí?“
„Ano, za určitých předpokladů. U senzitivních lidí, kteří dokáží
38
citlivě reagovat na vysílané vibrační vlny, to funguje. K tomu všemu
je třeba u těchto jedinců poměrně jisté a dlouhodobé vyrovnanosti
a klidu. Těkavost, vášně, hektičnost a nesoustředěnost postřehovat tyto vnější vibrace pak zmaří všechny snahy volajícího a nevedou
k valným výsledkům. Jistý moment tu hraje i určitá, jak bych
to nejlépe vystihl?“ hledal Denny správný výraz.
„...spřízněnost duší?“ tipnul jsem si.
„Přesně. Přesně jsi to vystihl Jeremiashi. Vyslal jsem ti tedy
zprávu a vidíš, jsi tady.“
„Přiznám se ti, že poslední dny jsem na tebe myslel opravdu
dost často a i intervaly se postupně zkracovaly. Jak jsi ale věděl,
že jsem tvé přání zachytil a opravdu se u tebe dříve, či později objevím?“
Denny se postavil doprostřed laboratoře a zvedl ruce s dlaněmi
od těla. „Při přijetí signálu adresátem a při jeho kladné odpovědi začnou dlaně hřát. Alespoň mě. Je však docela možné a dokonce pravděpodobné, že druhý člověk má docela jiné vyzkoušené praktiky
a funguje mu to zcela stoprocentně také.“
Naslouchat Dennymu byl pozoruhodný zážitek. Dnes i kdykoliv
později. Byl to moudrý muž. Pak pokračoval: „Pohyb ve fyzickém
světě je zřejmý. Duchovní dimenze se ale pro běžné smyslové vnímání nepostřehnutelné a není mnoho těch, kteří ho nejen neignorují
a akceptují, ale dokáží i využít. Někteří tak činí nevědomky, jiní zcela
vědomě Jak, to leží jen na povaze každého jedince.
Jen pokušení je veliké. Proto je tak důležité chtít jen dobré věci
a ne špatné!“
Stál jsem hodnou chvíli, naslouchal jeho slovům a nebyl jsem
schopen cokoliv říci. Bylo mi už alespoň trochu zřejmé jak pracuje
se svojí myslí, alespoň drobet jsem pochopil, jak mohl si být se mnou
tak jist.
„Měl bys navštívit Lízu,“ změnil pojednou téma. „Volala mi.
Zdá se, že má vážné problémy. Rád bych jí pomohl, ale sám na to nestačím.“
„O co jde?“ zajímal jsem se, neboť jsem si nedovedl představit,
že bych jí mohl pomoci právě já.
Denny sáhl do kapsy a vytáhl klíče od auta. „Můj jeep stojí
za rohem.“
„Myslíš, že to zvládnu? Občas se mi ještě dělá nevolno.“
39
„Nic si nemyslím. Vím, že to zvládneš..“ optimisticky se zasmál, ale hned v příštím okamžiku zvážněl. Natáhl jsem totiž ruku
a Denny bystře zpozoroval na pravé paži mé nevzhledné a mokvající
puchýře. „Dělá se ti to i jinde? Na jiných částech těla?“
„Ano, na nohou, ale to nic není, jen jsem se trochu přismahl
u jezera.“
„Mohl bych se podívat?“
Neochotně jsem svlékal kalhoty. Doktor Sheriden se shýbl
a pečlivě pozoroval mé pufy. Uvědomil jsem si, jak rychle se zvětšil
jejich počet i velikost.
„Svědí to?“
„Ani ne, vlastně o tom zatím ani nevím a nijak mi to nepřekáží.“
„Nejsi v posledních dnech unavený?“
„Proč bych měl?“
„Jen tak, prostě mě něco napadlo, tak jsem se zeptal,“ odpověděl Denny. V jeho hlase jsem však cítil jisté podezření. „Měl bys
s tím zajít do nemocnice!“
„S takovou maličkostí? Proč hned do nemocnice? A co ty?
Ty bys na to neměl nějakou mastičku?“ Asi jsem ho tou mastičkou
pobavil, neboť ve tváři se mu mihl úsměv.
„Něco určitě vymyslím, buď klidný, ale potřebuji mít jistotu.
A jistou diagnózu. Především kvůli tobě a kvůli Líze.“
„Co s tím má společného proboha Elizabeth?“
„Zdá se, že všechno souvisí se vším. Důležité je problémy přesně pojmenovat a pak je můžeme teprve řešit.
„Ne, nemocnice mám plné zuby,“ odmítl jsem rozhodně, „tam
už mě nikdo nedostane. Chci o sobě rozhodovat sám. Jsem přece svobodný člověk.“
„Řekl jsem ti svůj názor. Rozhodnutí je jen na tobě. V tom máš
pravdu. Právě proto by sis měl vážit svého těla a pečovat o něj.“
Nechápal jsem však o čem to tu mluví a dále se rozhodl vzdorovat a bránit se jeho názoru. Zřejmě i on řešil náhlé dilema: Mám zajet za Lízou, nebo navštívit nemocnici? V obou případech hrozilo nebezpečí z prodlení.
„Jedu do Newtonhill a na těch pár puchýřů kašlu,“ rozhodl jsem
se najednou, vzal klíče a rozloučil se.
40
7
Venku bylo hezky. Slunce pálilo jak o život, ale mírný vánek
příjemně osvěžoval rozpálené ulice. Vsunul jsem klíček do zapalování a otočil jím. Motor poslušně nastartoval. Zaposlouchal jsem
se do jeho zvuku a pak vyrazil. Pomalu a klidně.
Ještě, když jsem kličkoval vyprahlými městskými ulicemi honilo se mi hlavou mnoho nezodpovězených otázek. Po mém úraze jsem
cítil změnu. Už mě nevytáčelo, že pokud mi chybí odpovědí, je to jen
zásluhou chabých informací a nikoliv mojí myslí. Nevzrušovalo
mě to, neboť jsem cítil, že mnohá řešení se mi nabízejí právě
v Newtonhill.
Schválně jsem však nezamířil přímo k východnímu pobřeží
a podél moře, ale vzal jsem to na Braemar, abych si vychutnal vůni
nádherných kopců skotské vrchoviny. Volně jsem kopíroval zatáčku
za zatáčkou, pak zase protáhl jeepa rovinkou, abych na chvíli zvolnil
a potěšil se pohledem na zeleň nekonečného travnatého pažitu, zavadil o chrpu u silnice zachvívající se v mírném vánku a pozdravil dravce čekajícího na blankytně modré obloze. Snad jen, kdybych šel tudy
pěšky, viděl bych více.
Zelená a modrá.
Kdo tvrdí, že tato kombinace je jen pro blázna dobrá, nebudu
se s ním příst. Budu tím bláznem rád. Příroda, to tak nádherné jeviště
pro naše smysly. Jeviště pro mnoho dramat odehrávajících
se v každém okamžiku. Dramata jako jediný způsob zachování rovnováhy harmonie tu na Zemi a v celém vesmíru.
Moc mi to scházelo. Moc mi scházelo se toho účastnit, nebo být
41
alespoň vděčným divákem.
Zanedlouho jsem ucítil slanou mořskou vůni. Blížil se oceán.
Kdybych byl býval jen tušil, jakou podstatnou roli sehraje v mém životě suchozemského ostrovana, nevěřil bych mu. Kdyby mi kterýkoliv jasnovidec nastínil obraz mé budoucnosti byl bych přesvědčen,
že snad ztratil své paranormální schopnosti, nebo se docela zbláznil.
Neuplynuly ani dvě hodinky, když jsem osvěžený a plný energie a nadšení dorazil do Newtonhill. V přístavním městečku, s hlavní
návsí na pobřeží zátoky a několika přilehlými ulicemi jsem se rychle
zorientoval a Elizabethin dům jsem našel bez problémů. Sotva jsem
zastavil, Líza rychle vyběhla ven, nastoupila do auta, ve chvatu zavřela dveře a schoulila se na sedadle.
„Jeď! Prosím...“ zašeptala.
„Kam?“ zeptal jsem se, neboť jsem nemohl být na tuto situaci
připraven.
„Kamkoliv odtud,“ vyhrkla rozrušeně, „bude jen dobře, když
aspoň tebe si nikdo nevšimne...“
Snažil jsem to pochopit. Vybavovali se mi nejrůznější důvody,
čím může být moje návštěva tak choulostivá, nebo dokonce nebezpečná, ale žádný z nich nebyl racionální.
„Co se tu děje?“ snažil jsem se, ale nemohl jsem z ní dostat ani
souvislou holou větu. Uklidnila se teprve, když jsme sjeli ze silnice
na travnatou cestu a ztratili se mezi zelenými kopci. Tam mi padla
do náruče. Cítil jsem, jak se má energie přelévá do jejího těla, do její
duše. Byla na dně a trvalo dlouho než zvedla hlavu a podívala
se mi do očí. Uviděl jsem slzy.
Pak pomalu začala líčit svůj příběh a já pochopil.
„Maminka zemřela pár měsíců po mém narození, a tak se o mne
a o moje dva bratry musel otec postarat sám. Již od dětství jsem doma
slýchávala pověsti o božích lidech. Nejvíce jsem si pak oblíbila příběh o Josephu Smithovi, který sepsal svědectví o božském zjevení 21.
září 1823. Kniha se stala biblí nejen mých předků, ale i mnohých jiných.
Toho dne zpozoroval pojednou ve svém pokoji světlo stále
se šířící, až byl jeho pokoj jasnější než v poledne. Tak se mu zjevil
anděl, stojící ve vzduchu vedle jeho prostého lože a jeho nohy
se nedotýkaly země. Anděl byl jasnější a bělejší, než viděl cokoliv
před tím. Nemohl uvěřit, že by lidská ruka mohla vytvořit něco tak
42
bílého a jasného. Ale i jeho šat byl nádherný a také celá jeho bytost,
takže celý ten zjev byl nepopsatelný. A obličej mu zářil jako blesk.
Joseph Smith se bál pohlédnout mu do tváře, ale když tak učinil,
strach ho brzy opustil.
Anděl pak mluvil o knize uchované na zlatých deskách obsahující úplnost evangelia a boží pravdu. Dále pak pravil, že jakmile bude
míti desky, nesmí o tom nikomu nic povědět, jinak by byl zničen. Pak
celá místnost potemněla a byla stejná jako předtím. To zjevení
se opakovalo i příští noci. Andělský posel mu vše vyprávěl znova, vše
bez nejmenších odchylek, jako při své první návštěvě. A pak se jal
vyprávět o velkých soudech, jež mají přijíti na zemi ve spojení se
strašným zpustošením, hladem, morem a válkami a vstoupil pak zpět
na nebesa.
Joseph Smith byl hluboce dojat a přemožen údivem nad tím
co viděl a slyšel a unikal mu spánek. Jaké však bylo jeho překvapení,
když vše se opakovalo i třetí noci. Anděl mu navíc tentokrát udělil
výstrahu o pokušení ďáblem přisvojit si desky pro své vlastní obohacení. Zakázal mu tak učinit a důrazně mu připomněl, že nesmí mít po
vyzvednutí jiných úmyslů, než oslavy boží a nesmí být veden jinou
myšlenkou než přáním vybudovati Jeho království. Pak anděl zmizel
a on usnul.
Druhý den vyprávěl o svých zjeveních svému otci a on mu přikázal učinit tak, jak mu řekl posel. Joseph Smith se dal tedy na cestu
a dík zřetelnosti vidění poznal to místo okamžitě. Tam blízko vsi
Manchester, v hrabství Ontario, ve státě new-yorském ležel pahorek
a pod kamenem obrovských rozměrů našel ony zlaté desky i kameny
jako návod k jejich porozumění.
Pak ještě sedm let pracoval na překladu tohoto božího sdělení,
aby dal vzniknout tomuto dílu Ježíše Krista svatých posledních dnů.
Tou knihou, kterou se řídili a kterou uznávali a milovali všichni
McBrian. I já. Je to kniha mormon!“
Hluboce zamyšlen, nemohl jsem dlouho po Lízině vyprávění
promluvit. Mé studium a vlastní a tolik nádherný zážitek byl tak podobný tomu, co mi tu vylíčila, že jsem nebyl schopen pochopit, před
čím a z jakých pohnutek nyní prchá. Abych pomohl jí a abych
si hlavně urovnal své myšlenky, pověděl jsem ji o knize v mém stole,
hledající podobné principy.
„ Ale ty přece nejsi mormon...“
43
„Ne, myslím, že ne, já jsem Jeremiash a víra nejsou spalničky,
nemusí se léčit!“
Elizabeth se trochu usmála. „Máš pravdu, před vírou prchat
nemusíme ale,“ zarazila se, „příběh ještě není u konce. Však pochopíš.
Jednou, když mi bylo asi sedm, rozpoutala se na moři příšerná
bouře. Rybáři se naštěstí stihli vrátit se svými bárkami do přístavu
všichni. Bouře však dosáhla takové síly, že jeden blesk překrýval
druhý a světla bylo tolik, že by se zdálo, že je den. Jeden z blesků zapálil některou z rybářských lodí a požár se ve vichru rychle rozšířil
i na ostatní. Shořely do jedné. Celá vesnice tak přišla v jedné noci
o živobytí. Nastala bída.
Otec byl zoufalý. Uplynulo však jen několik dní a navštívil
ho podivný člověk. Později jsem se o tom dověděla všechno. Celou
pravdu. Krutou a nelítostnou. Ten člověk se jmenoval Ytong.
Do týdne jsme měli novou loď a tak jako jediný měl otec možnost lovit a prodával ryby. Začalo se nám dařit dobře. Mí o deset let starší
bratři vystudovali renomované školy a odstěhovali se do města. Zůstali jsme s otcem sami. Zatím co jemu rok za rokem ubývaly síly,
já dospívala. Často jsem mu v práci pomáhala, až jsem dosáhla takové
dovednosti, že jsem mohla vyjíždět na moře sama.
Jednou mě mořský příboj zahnal daleko na širé moře, ale
já si z toho pranic nedělala. Kolikrát mi mořské proudy a vlny vyvedly podobnou taškařici. Ani to, že se snesla noc a došla mi nafta, mě
nevyvedla z míry. Nebylo to poprvé. Zapnula jsem vysílačku
a vysílala SOS. Už během půl hodiny se mi ozval jakýsi hlas. Byl
to Švéd. Udala jsem ještě jednou svoji polohu a v okamžiku
mi nahlásil, že se nachází nedaleko. Pak se objevila v měsíčním svitu
na obzoru jeho jachta a brzy přirazila k mé lodi. Jean André Fló, tak
se jmenoval muž, který se přehoupl na moji palubu a který se mi stal
osudem.
Proměna dítěte v ženu je tak jemná, že ji stěží může někdo postřehnout, nebo snad měřit kalendářem. Nejméně pak to tuší dívka
sama, dokud něčí hlas nebo dotek něčí ruky nezpůsobí silnější bušení
srdce. Pak se v ní probudí cosi nového, cosi silnějšího a bohatšího.
Je jen málo takových žen, který si ten den a tu chvíli nepamatují.
„Moc jsi ho milovala?“
„Ano. Víc než cokoliv na světě. Neuplynulo ani pár týdnů
44
a my se zasnoubili. Jean pak musel ještě odjet na několik týdnů
do své vlasti, aby zařídil doma vše potřebné. V té době se objevil
Ytong znova a chtěl mluvit o samotě s mým otcem. Ten rozhovor
jsem slyšela z vedlejšího pokoje.
„Šíří se fámy, že se tvoje dcera zasnoubila s nějakým pohanem.
Moc těm klepům nevěřím, rybáři, ale přesto... Přišel jsem ti připomenout třinácté přikázání ve svatém zákoníku Josepha Smitha: Ať každá
dívka pravé víry se provdá za jednoho z vyvolených, neboť sňatkem
s pohanem by se dopustila těžkého hříchu. Proto je zcela nemožné,
abys ty, který vyznáváš naše svaté náboženství, dovolil dceři, aby toto
porušila přikázání.
Všimla jsem si pootevřenými dveřmi, jak otec bezmocně zatnul
pěsti... Mohl by skočit po tom vyděrači, mohl by ho třeba i zabít
a jeho tělo pohodit někde do moře. Ale na takový čin neměl ani sílu
a ani povahu. Dobře si uvědomoval, že „Rada svatých“ ví, kam Ytong
odešel a jejich všudypřítomná chapadla by dokonala pomstu.
„Jen si vzpomeň, kdo ti před patnácti lety pomohl ve víře
a z bídy? Kdo postavil na nohy tebe a zaopatřil tvoje dva syny? Byl
to snad nějaký pohan? Ne! A ty to víš sám nejlépe. Byla to Svatá církev Ježíše posledních dnů.
„Vím to, Ytongu,“ odpověděl mu tenkrát otec a ještě pevněji
stiskl ruce, „ten úpis jsem splatil už snad tisíckrát. Svou dceru vám
nedám jako jalovici na trh. Nikdy! I kdyby mě to mělo stát život!“
„To je tvoje poslední slovo?“ vztekem zbrunátněl nejvyšší
mormon. „To zaplatíš McBriane. Nedodržel jsi slib...“
„To ale nebyla smlouva s Bohem. Byla to smlouva snad
se samotným ďáblem.“
Ytong se už neudržel, otočil se na podpatku a vyrazil dveřmi
ven.
Elizabeth si chtěla trochu odpočinout ve svém vyprávění. Vrátili jsme se k jeepu, a poněvadž v pozdní odpoledne začal foukat
od moře studený vítr, sedli jsme do vozu. Najednou se celá rozechvěla. Byl jsem si jistý, že to snad nebylo ani zimou, ale vzpomínkou. Vzal jsem ze zadního sedadla alespoň svetr a přehodil ho přes
její ramena.
„A konec příběhu?“ zeptal jsem se po chvíli, neboť jsem tušil,
že to podstatné má teprve přijít.
„Těžko se mi o tom mluví Jeremiashi. Ale nemohu se tomu vy45
hnout, neboť vše co bude nyní následovat souvisí přímo, či nepřímo
s tebou!“
„Se mnou?“
„Ano s tebou. Naše osudy se protnuly v jediném okamžiku,
na jednom místě. Když jsi mi doma vyprávěl jakou obrovskou zkušenost jsi prožil a jak se změnily tvoje hodnoty, tušila jsem, že to bude
mít pro mne nedozírné následky.“
„Já jsem ti ale vděčný, Elizabeth! Mnoho se v mém životě změnilo. Všechno jsem přehodnotil. Všechno!“
„Věřím, ale budu pokračovat, snad pochopíš.
Můj otec nepovolil a nikdy by mě ani některému z mladých
mormonů nezaprodal. Ač poslušný věřící, tak v tomto bodě byl neúprosný. Věděl, že jsem dcera moře, svobodného moře a věděl, jakou
cenu má pro mne svoboda rozhodování. Od toho dne často chodil
do přístavu a vyhlížel Jeanovu jachtu. Nemohli jsme mu ani volat nebo psát, neboť mormoni mají své nohsledy všude. Zvláště pak pro své
neposlušné a zbloudilé ovečky. Když se Jean konečně objevil, otec ho
pevně objal. Ještě týž den zajel do jednoho z katolických kostelíků a
vyjednal tam tichou a tajnou svatbu. Stařičký farář se sice vzpouzel a
nejdříve vyloučil možnost oddat dva lidi jiné víry. Namítal, že se před
Bohem dopustí zločinu, ale nakonec souhlasil. Přesvědčit ho dokázal
docela malý balíček peněz.“
„I to je pro mnohé víra. Spojí všechny a všechno.
Vzali jste se?“
Líza se opět odmlčela.
„Víš co? Pojedeme! Něco ti ukáži,“ řekla a já nastartoval.
„Chceš už domů?“
„Ne, domů ne. Já nemám už domov. Snad jen dům, který
mi patří, snad loď, snad jen jednu jistotu. Ráda bych tam zajela.
Je to jen pár mil odtud.“
Elizabeth mě pak vedla travnatými kopci okolo pobřeží směrem
k jednomu z nich, co vykukoval nejvýše. Zařadil jsem redukci
a pomalu jsme se šourali proti zapadajícímu slunci. Když jsem pak
objel vrchol, spatřil jsem dva kříže beze jmen. Líza pak poklekla
a dlouho se modlila.
„Den před svatbou otec s Jeanem chtěli nalovit trochu ryb
na hostinu. Proč si tenkrát vzali Jeanovu jachtu se už nikdo nedozví.
Pak jsem je už nikdy neviděla. Ani nikdo jiný. Jen jeden z rybářů
46
mi za několik dnů, jednoho večera, donesl kus kormidla z lodi roztříštěného snad výbuchem. Byly na něm iniciály J.A.F.
Byla jsem zoufalá a obrátila se na pobřežní policii. Všichni
mě utěšovali, ale já cítila, že především oni nechtějí znát pravdu. Nehoda byla pro ně nejpřijatelnější řešení. Chtěla jsem se poradit s mým
bratrem Paulem. Když jsem k němu nešťastná dorazila, nemusel
mi ani nic vysvětlovat. Vůbec se o tom nechtěl se mnou bavit. Jakoby
ani nešlo o našeho otce. Jemu a mému snoubenci by prý stejně nepomohl a sám se nechtěl do ničeho zbytečně zaplést a dělat si problémy.
Petra, druhého bratra, malíře, jsem našla sfetovaného v jednom baru.
Léčil prý svůj smutek. Jenom jsem nevěděla přesně který, neboť se
tak léčil už kolik let. Sedla jsem do auta a myslela tenkrát na to, který
z těch dvou je vlastně větší zbabělec.
Pak přišel ten přechod u toho nočního klubu. A náraz...
Když jsem se ráno po výslechu na komisařství dostala z Rattray
domů, náš starý a dobrý kocourek Ben visel pověšený na třešni před
domem. Krátká smyčka z ocelového lanka mu musela stáhnou hrdlo
snad chvíli před mým příjezdem. Byl ještě teplý. Na jednom z jeho
drápů visel zlověstný lístek s vzkazem: Elizabeth McBrian! Odsouzena k peklu, neboť smrt je příliš milosrdná!
Vražda mého chlupatého kamaráda však mnou silně otřásla.
Co udělalo to nebohé zvíře, že muselo skončit jako mučedník? Nemohla jsem však nic podniknout, neboť vrahova ruka mohla patřit
komukoliv. Kdekoliv jsem se ocitla, za každým oknem jsem viděla
pár očí, které ze mě nespustily zrak. Aspoň se mi to tak zdálo.
S určitostí jsem mohla vlastně vyloučit tebe, neboť jsi tou dobou zápasil se smrtí také.
Dlouhý čas se však nedělo nic. Mormonská rada nejvyšších čekala na tvé probuzení, tvou žalobu a mé uvěznění, neboť mohli lehce
ovlivnit i soud. Jejich lidé by se už postarali, abych již nikdy neopustila zdi za ostnatým drátem a skončila bych v té nejhorší díře, jakou
si snad nikdo nedokáže ani představit. Čekali, ale nemohli však
v tomto ohledu nic podniknout. To čekání bylo horší než cokoliv jiného. Často jsem se chodila modlit k tvému lůžku a prosila o tvoje
uzdravení a čekala odpuštění.
Tam jsem potkala Dennyho. Jen jeho přítomnost a jakási síla,
kterou vyzařuje byla pro mne obrovsko vzpruhou. Víra a filozofie
scholy vitae, se kterou je tak pevně spojena jeho osobnost,
mě naplnila jakousi jistotou. Pevně jsem však nabyla přesvědčení,
47
že ani on nemůže patřit k mým pronásledovatelům a zařadila jsem
ho tak po tvém boku.
K mormonům a k jejich nohsledům může patřit kdokoliv...Mám strach.“
„Lízo, nepřeháníš trochu? Žádný nedoroste do nebe a oni
už vůbec ne.“
„Kdyby nebylo dnešního dne, možná, že bych tomu mohla uvěřit.“
„Ano, vím. Když jsem za tebou dorazil, byla jsi rozrušená.
Co se stalo?“
„Chvíli před tím, než jsi se dnes objevil v Dennyho autě,
se mě pokusil někdo zavraždit!!!“
„Cože, myslíš to vážně? A to mi říkáš až teď?“
„Daleko horší jsou však na tom ony souvislosti. Je to jak skládanka puzzlí. Byl jsi dnes na policii?“ zeptala se Elizabeth.
„Ano, proč?“
„Myslela jsem si to. No a kolik bylo?“
„Je to tak důležité? Snad deset... Nevím přesně.“
„Je to moc důležité. Neuplynulo totiž snad ani půl třetí hodiny,
a dva výstřely prošly oknem a těsně mě minuly. Naštěstí...“
„Mně se ale komisař nezdál, že by měl na mém případu nějaký
osobní zájem. Byl to nudný a banální úřední výkon.“
„Právě to mě děsí nejvíce.“ Elizabeth tu větu nechala dlouho
doznít. Pak se ještě jednou poklonila památkám svým dvěma z nejdražších. Hroby a kříže beze jmen. Pro všechny případy.
„Pojedeme?“ hlesl jsem do toho večerního ticha. Pak, jako
by tak se tomu mělo stát, posteskly si v dálce skotské dudy tenkou
melodii středověkých rytířů a tóny jejich píšťal se nesly v nádherném
večeru daleko nahoru do ticha hvězd.
„Ano, jistě,“ zašeptala a kráčela pomalu k jeepu.
Vzal jsem ji do Rattray k Dennymu. Cestou se mnohokrát ohlížela do tmy, zda-li nás někdo nesleduje. Kdo ví...
48
8
Stoupám po schodech do prvního patra nemocnice svatého
Tomáše. Není to ani měsíc, co jsem si přísahal, že nechci špitály
do smrti už ani vidět, a stejně. Stoupám. Nikdy už nebudu říkat nikdy.
Posledních čtrnáct dnů má kůže po celém těle jako by zkřehla, boláky
se rozrostly na desítky, pak se proměňují v nevzhledné, těžko hojící
se skvrny plné hnisu a krve. Rány štípou a pálí, a já se budím v noci
bolestí při každém otočení. Nehojí se. Bože, proč se to tak mizerně
hojí? Ráno se pak probouzím v povlečení plné krvavých skvrn, krvavého prádla a do nejistoty. Měl jsem Dennyho poslechnout.
Lítací dveře kožního a venerologického oddělení mě málem
srazí zpátky dolů, ze schodů. Vešel jsem do dlouhé čekárny ambulance. Několik ordinací, proti nim pak řada oken s dlouhou řadou
sklápěcích sedadel z biografu. Jsou obsazená pacienty, většinou mladými děvčaty, zřejmě studentkami. Pacienti tiše štěbetají, sedadla při
sebemenším pohybu povrzávají. Na jednom mosazném štítku konečně
objevuji Miriam Moser - ambulance.
„Kdo je poslední?“ zeptám se, neboť si chci být jistý na čem
jsem, a odhadnout alespoň přibližně svoje šance.
„Poslední jste vy!“ vyjekne pištivě jedna z dívek a pobaveně
pozoruje moji reakci.
„Aha, zajímavá myšlenka,“ užasl jsem, jak může být někdo tak
protivně zábavný, ale odbýt jsem se nenechal.
„Stačí se správně zeptat,“ reagovala slečna-vtipálek. Nečekal
jsem, že by mne někdo tak rychle dokázal odvést od vlastních problémů.
49
Rozhlédl jsem se znova po ostatních, abych se alespoň zařadil.
„Kdo je tedy předposlední?“
„Já,“ řekla dívka, „už dlouho, a jak to tak vypadá, ještě dlouho
budu.“ Teprve nyní jsem si povšiml, že její obličej stejně odněkud
znám, ale nedokázal jsem ho nikam zařadit..
„Proč myslíte, že na dlouho?“ zajímal jsem se, a posadil se vedle ní.
„Znám to tady. Doktorka Miriam Moser je prostě třída...! A dává si na čas. Jeden pacient půl hodiny. To když má fofr.“
„A když ho nemá?“
„Tak si sem beru svačinu,“ řekla slečna, a mně se rozsvítilo.
Möbiova Jany z Fénixu. Jen trochu změnila image. Kratší vlasy jí slušely a stále zářily.
„Co vy tady? Vás bych tu nečekal.“
„Potřebuji omluvenku,“ překvapila mě zrzka.
„Omluvenku? K čemu potřebují děvčata z nočního podniku
omluvenku?“
„Do školy,“ zasmála se. Dobře věděla, že si to nebudu moci
srovnat v hlavě.
„Šlapky teď musí chodit do školy?“ Trochu mě mrzelo,
že mě utekla ta „šlapka“. Mohl jsem její profesi nazvat přec jen trochu decentněji. Všimla si toho, ale přehlédla to jak krajinu
se sebevědomím sobě vlastním.
„Dělám poslední rok přírodovědeckou fakultu a dneska jsem
prošvihla děkanskej termín. Ve Fénixu byl dost kšeft, a já ráno měla
teprve půlnoc.“
„Tak vy ještě chodíte do školy? To bych nečekal,“ přiznal jsem
se.
„Ono je to asi obráceně. Chodím do školy, a abych neumřela
hlady, přivydělávám si v klubu. A co...! Jsem sama, rodiče jsou někde
v Indii a od mýho kluka nechci ani penny,“ prohlásila sebevědomě.
„Ne, nic, já jen, že to musí být dost náročný.“
„Jde to, jen v tom člověk musí umět chodit. Doktorka Miriam
má pochopení. Vyhoví každýmu kdo za ní přijde. Neznám člověka,
kterej dneska netrpí nějakou kožní chorobou, ekzémem, nebo aspoň
nemá jednoho jedinýho beďara. Divíte se? Já teda ne. Poslední generace se brodí v pěkným sajrajtu. Tak se tu hraje taková hra na doktory
50
a pacienty. Role jsou rozděleny předem. Pacient přijde se steskem,
doktor ho pohnojí nějakou chemikálií, a je zase dobře. Nebo taky není.“
„Vy sem nechodíte, že ne?“
„Ne, jsem tu náhodou. Pár měsíců jsem si tady už odležel o patro výš. Snad víte...“
„Ano, jistě, vzpomínám si na tu nehodu. A už je to dobrý?“
„Zdá se....“
Odpověděl jsem Jany právě, když se otevřely dveře ordinace
a vyšla sestra.
„Tak kdo je další?“
Rychle jsem vstal a vsunul jí do rukou kartičku zdravotní pojišťovny. „Mohl bych se u vás přihlásit?“
„Posílá vás někdo?“ zeptala se mě sestra a prohlížela si mě jako
nový model forda.
„Ne, to ne, ale slyšel jsem, že paní doktorka je renomovaná kapacita.“
„Tak dobrá,“ souhlasila. Asi se jí moje kartička líbila. Pak ještě
stačila jízlivě dodat: „Musíte ale vydržet!“
Rozhodl jsem se tedy „vydržet“. Řada přede mnou ubývala nekonečně pomalu, a já začal pociťovat jakési napětí. Jako by se prostor
okolo nás počal naplňovat nervozitou.
„Cítíte také to napětí?“ zeptala se Jany.
Přikývl jsem.
„Od mé nehody se mi to stává stále častěji. Cosi se ve mně probudilo, jakýsi další smysl, čidlo napětí, měřič, ne, to je odporně technický výraz, ne, nevím, jak bych to nejlíp pojmenoval.“
„Citlivost duše,“ snažila se mi Jany pomoci.
„Asi ano, to bude přesné. Jen nevím, jak toho využít a k čemu
je to dobré a jestli je to vůbec k něčemu.“
„Určitě,“ řekla s jistotou.
V ordinaci se rozezvonil telefon. Během minutky se otevřely lítačky a nějaká žena vstoupila do čekárny. Můj pocit ještě zesílil. V tu
samotnou chvíli vyšla z ordinace sama velká doktor Miriam. Mladík,
který byl na řadě, už už se hnal do dveří, ale ona ho zadržela významným pohybem ruky se zdviženou dlaní, jako by říkala: Zadrž ty obyčejný a neznámý paciente. Ty přece nemůžeš být na řadě, když se tu
51
objevila má známá. Jak by to na světě pak vypadalo? Odsoudila tak
mladíka ke druhým houslím, a nás všechny ostatní vlastně také. Žena
se mezitím vcucla do ordinace.
„A máme po ptákách,“ řekl jsem nahlas. Snad jsem udělal
v té chvíli chybu. Všichni si mysleli totéž, jen já si dovolil glosovat
nahlas: „Tady to žije, koukám, dvojím životem.“
„Co se divíš,“ poznamenala Jany, „všichni jsme si rovni, někdo
si je rovnější.“ V čekárně nastala vzrušená debata. Každý už to někdy
někde zažil, takže o zážitky nebylo nouze. „Jsou lidi, co neváhají použít k prosazení svých cílů jakýchkoliv prostředků.“
„A daří se jim, jak se zdá. Snad už to mají vrozené, snad
je to výchovou, nebo myslíte, že ještě něčím?“
„Třeba využitím vnitřních rezerv! Člověk je v podstatě línej
tvor, ale když zapojí do uskutečnění svých cílů celou osobnost, může
dosáhnout všeho, co jeho mysl vytvoří!“ tvrdila zrzka.
„Fakt jo? Tomu nevěřím, že všichni můžou být prezidenty, nebo olympijskými vítězi. Přece každý je limitován svými fyzickými
nebo psychickými mezemi, a pak si myslím, že potřeba prezidentů
bude dost omezená.“
„Těžko vás, Jeremiashi, o tom můžu přesvědčit, ale je to tak.
Dokonce se čas od času konají školící semináře. Na jednom z nich
jsem byla. Netrvalo dlouho a začalo se mi v životě dařit. Nějak si tam
člověk alespoň srovná sám sebe a uvědomí si, co vlastně chce od života. Třeba školení, do kterého jsem chodila já, se jmenovaly Barevná
duha.“
„Proč duha? A proč barevná?“ zajímal jsem se.
„Protože se tam učí lidi sestupovat do hladin mysli s nižšími vibracemi, do hladin alfa, pomocí barev duhy.“ Jany to řekla s takovou
samozřejmostí, jako by mi prozradila recept na vánoční rohlíčky.
Začalo mě to zajímat. „Tam tedy má každý možnost dostat
se do svého podvědomí a získat vesmírnou informaci? Já myslel,
že to dokáží jen vyvolení. Všelijací ti mystici, magici a tak?“
„Ale kdepak. Tu schopnost má každý člověk, co má trochu času
a dobrou vůli.“
„A peněz, ne?“
„To je pravda, ale taková investice se určitě vyplatí. Jen to není
hned tak transparentně vidět, jako když si koupíš nový kabát,“ oponovala Jany.
52
„Asi jde o dobrou věc, aspoň pro ty, co nejsou úplnými ignoranty a připustí možnost, že změnit svůj život mají jen ve svých rukou. Jenomže si myslím, že taková bohulibá činnost by se měla dělat
zadarmo. Jen tak, z čistý lásky k bližnímu!“
„Buďme realisti, Jeremiashi, co pronájem sálu, nebo místnosti,
reklama, pomůcky, energie přednášejících, já to beru tak, jak to je.“
Bodejť by ne, pomyslel jsem si, ty máš na to za půl hodiny. Nahlas
jsem si to říct netroufl.
„Snad bych se tam mohl taky jednou podívat. Zajímá
mě to hlavně teoreticky, jestli to není zas akorát podvod na lidi.“
Jany začala hledat v kabelce kartičku s telefonním číslem, když
ze dveří se ozvala sestra: „Další, prosím!“ Rozhlédli jsme se okolo.
Byli jsme tak zabráni do hovoru, že nám postupující provoz ordinace
docela unikl. Moje společnice vystartovala ze sedadla a zmizela
v ordinaci. Kdo ví s jakou hypotézou tam vešla. Dost dobře možné,
že jí řekla všechno na rovinu. U doktorky Moser to šlo.
Přesvědčil jsem se o tom sám. Sotva jsem se s Jany minul
ve dveřích a dosedl na pacientskou židli, doktorka si mě prohlížela,
jako by se mi chtěla zrakem proniknout snad až do mého nitra. Trochu smutně poznamenala na úvod. „Naštvals mě, Jeremiashi. Nebo ty
protesty a ty řeči vedl někdo jiný?“
Že znala mé jméno, to mě ani tak moc nepřekvapilo. Mohla
si ho přečíst. Ale jak mohla slyšet přes silně vytapecírované dveře
a zdi na dvě cihle mé protesty, to mě, přiznám se, docela zmátlo. Bylo
mi jasné, že ať řeknu cokoliv, bude to znít jako lež. A já lhát nechtěl.
V těchto případech rozhodně ne.
„Víš,“ tykala mi hned od počátku, „všechno má svůj smysl,
i když je to zdánlivě nepříjemné, třeba i ta chvíle čekání měla svůj
význam.“ Pak mi beze slova podala lístek s telefonním číslem. Byl
od Jany. Asi jí v tom spěchu vypadl. Asi.
Ačkoliv komunikace mi nedělala žádných potíží, byl jsem nyní
zticha jak potopená ponorka.
„Tak, co máš?“ řekla a vykoukla na mě s úsměvem z pod brýlí.
Vyhrnul jsem nohavici. „Tady se mi něco udělalo. Nejdřív jsem
myslel, že je to od sluníčka.“
Doktorka pohlédla na moji holeň. „Dělá se ti to i jinde?“
„Jistě, na nohách, na rukou i na těle. Poslední dobou už docela
dost.“
53
„Ráda bych se na tebe podívala, můžeš si odložit?“
Poslechl jsem. Doktorka Moser pak pozorně prohlížela
mé pufy. Pak beze slova sedla ke stroji, dlouho klepala jakousi zprávu, pak ji vytrhla psacímu válci a jednu část položila přede mě na stůl.
„Budeme si tě muset tady nechat,“ prohlásila, „tak aspoň čtrnáct
dnů...“
„Cože?!“ zaúpěl jsem, neboť čekal jsem cokoliv, nějakou mastičku, změnu stravovacího režimu, změnu klimatu, nějaké léky, cokoliv, jenom ne ten špitál.
„Je to nutné, věř mi. U tebe nejde o nějaký triviální problém, ale
je to velmi vážné onemocnění, které velice často končí smrtí.“
Někdo by umřel už z toho, jak na rovinu to na mě vybalila.
Já tam už sice jednou nakouknul a nebylo mi tam zle, ale stejně
mě ta zpráva rozhodila. Okamžitě jsem se ocitl v opozici.
„Máte pro to vůbec nějaké pojmenování?“
Pochopila moji novou situaci okamžitě. „Samozřejmě. Pravděpodobně se jedná o pemphigus vulgaris!“
„Pemphigus? Proboha! Co to je? To jste si teď vymyslela, kvůli
mě, ne?“ zeptal jsem se, neboť mi to fakt připadalo jako humor.
„Bohužel chlapče. Jde o poruchu autoimunity. Dost vážnou poruchu činnosti nadledvinek. Buď špatně, nebo nedostatečně vyrábějí
kortikoidy. To se projeví nejdříve na povrchu těla tvorbou puchýřů,
a pak choroba zachvátí i vnitřní orgány. V tomto případě už člověku
žádné léky nepomohou. Alespoň ne ty, které známe dnes.“
„Takže konec?“
„Dost možná, ale já řekla pravděpodobně. Musíme ti udělat
kompletní vyšetření, alergologii, rozbor krve, moče, slin a hlavně histologii. Pak teprve může koncilium rozhodnout o léčbě.“
„Na co je potřeba koncilia? To mě nemůžete léčit sama? Zdá se,
že se vyznáte:“
„Tvá nemoc je příliš zákeřná, než abych si tě vzala na svědomí.
Nikdo není schopen odhadnout, kdy choroba propukne v plné síle.
Jestli za týden, za měsíc, nebo za rok. A pak, potřebuješ kliniku, jinou
možnost nevidím.“
Ale já ano, zapomeňte, že jsem tady byl, a vůbec...,“ přestal
jsem se ovládat, „sbohem, do špitálu mě nedostanete,“ a chystal jsem
opustit ordinaci, ale doktorka byla rychlejší, popadla mě za ruku
a podívala se na mě těma svýma velkýma očima. Byly modré.
54
„Mně můžeš zdrhnout, ale před sebou samotným nezdrhneš!
Problémy jsou tu na světě od toho, aby se řešily a někam nás posunuly, ale to ty přece víš.“
Zatracená bába. Copak může o mně fakt vědět všechno? Copak
může vědět o mé cestě, o knize, o tunelu...? Klesl jsem zpátky na židličku.
„Tak dobrá, uděláme kompromis,“ prohlásila a někam telefonovala. Když odložila sluchátko zpátky do vidlice, povídá: „Sedmého
října v pět třicet ráno se budeš hlásit u pana primáře Houka,“ ale
v zápětí nezapomněla dodat: “Tak brzo, aby se stačily hned ráno udělat odběry a tak pozdě proto, abys začal o sobě přemýšlet a trochu ses
srovnal. Tělo máme na to, abychom se o něj řádně starali a aby nám
vydrželo až do smrti.“
Bába! Co ta může vědět o mých karmických úkolech? A tak
jsem po několika hodinách sestupoval z kožního oddělení s nevalnou
perspektivou a s lístkem, na kterém bylo jakési telefonní číslo.
55
9
Severozápadní Skotsko s krosnou na zádech. Snad lépe jsem
se nemohl rozhodnout. Kdybych byl býval zašel za Dennym
a požádal ho o jeepa, jistě by mi vyhověl. Možná, že jsem ho navštívit
i měl. Možná by mě alespoň trochu uklidnil a srovnal moji iritovanou
duši. Přišlo mi ale správnější srovnat se sám.
Odjel jsem do Shiel Bridge, ležící na úpatí zelených kopců
a rozeklaných skal bizardních tvarů North west Highlands. Už
od prvního okamžiku, co mě místní udýchaný autobus vyklopil, cítil
jsem, že moje rozhodnutí bylo správné. Sotva jsem poprvé nasál svěží
vzduch četných vřesovišť, jako bych vdechl s esencí flóry i mnohé
z toho, co existuje mezi zemí a nebem. Mezi minulostí a budoucností.
Jako bych tím nádechem si plně uvědomil význam slov „jsem“
a „teď“.
Člověk je vybaven pro pozorování přírody do rychlosti chůze.
Snad dost možná ji stačí vnímat i v běhu. Celý milion let tak činil
a byl jí blízko, blizoučko. Onehdy nastal zlom. Snad je tomu sto let,
ale spíše jen šedesát, a my nastoupili do aut a do letadel.
A přemísťujeme se. Čím rychleji, tím lépe. A tak jsme unikli. Také
proto.
Jsou ještě místa, kde stojí za to se zastavit a nechat se ovanout
duchem času. Divoký kraj se tu snoubí s tak nádhernými nevěstami,
jako je lidská statečnost a čest, pravda a láska, víra a čistota. Po celá
staletí tu v drsném podnebí vyrůstají generace v symbióze těla
i ducha. Snad právě pro tu blízkost k Bohu. Snad právě proto...
Vydal jsem se pěšinou do hor, jejichž vrcholky jsou věčně po56
cukrovány sněhem, a hlavou se mi honilo tisíce myšlenek na uplynulé
události posledních měsíců. Přiznám se, že sdělení doktorky Moserové se mi vracelo nejsilněji. Ano, vím, říkala: Pravděpodobně. Snad
se mýlí, namlouval jsem si chvílemi, ale to by tu mizernou diagnózu
nesměla vyslovit právě ona, ale nějaký felčar z předměstí.
Ať si hrají, jen když nepláčou. Ta má hra na pacienty a doktory
tedy dobře nedopadla. Pravda je někdy dost zlá, i když se přitom trochu uleví. Alespoň vím, na čem jsem. Ačkoliv jsem už na světě vlastně podruhé, alespoň podle toho, co si pamatuji, a ačkoliv
se mi z druhé strany nechtělo vůbec vracet, umírat najednou nechci.
Pomalu a v bolestech prosit Nejvyššího, aby se mě již ujal a nenechal
mě trápit až do konce. Kolik mi vlastně zbývá času, mi nemohl říci
nikdo z lékařů. Zbýval Denny. Ten má určitě svých starostí dost,
zvlášť, když jsem mu dovezl Elizabeth. Ona si to tak přála a mě nic
lepšího ten večer nenapadlo.
Když jsem ji ten večer prakticky unesl do Rattray - Rosemount,
potřebovala ze všeho nejdříve ubytovat. O nocleh tu nouze sice nebyla, ale situace vyžadovala především diskrétnost, a takové hotely
jako Victoria, Red House, Altamount nebo Royal se pro tento účel
nám příliš nehodily. Vzpomněl jsem si však, že kousek od mého bytu
v Rosemountu na Perth road je docela slušný a hlavně nenápadný
penzion Dalmore. Sotva se Elizabeth zapsala pod cizím jménem
a ubytovala se, opustil jsem ji a vyhledal nejbližší kino. Koupil jsem
na druhý den dva lístky, jeden zalepil do obálky a odevzdal ho na její
konspirační jméno recepčnímu v hotelu. Pak jsem nasedl do auta
a druhou vstupenku odvezl Dennymu do Rattray. Dlouho do noci
jsem ho podrobně seznamoval s tím, co mi Líza svěřila. O mnohém
již věděl a mnohé předpokládal. Rozhodli jsme se pro nejvyšší stupeň
opatrnosti, neboť jsme si dost dobře uvědomovali křehkost jejího postavení. Dohodli jsme se hlavně na tom, že ji nemůžeme kompromitovat zbytečnými telefonáty a volat si budeme pouze v případě
nouze. Denny mi pak přislíbil, že jí prozatím pomůže, jak to jen nejlépe půjde. O konečném řešení, na kterém byl s Lízou domluven předem, však ještě nechtěl se mnou mluvit, neboť prý nenastal pravý čas.
Trochu mě to mrzelo, ale zřejmě dobře věděl, co dělá.
Od té doby jsem se s ní setkal ještě několikrát. Denny jí nabídl
prozatím práci v laboratoři, neboť na všechno už nestačil. Líza tak
každý den po snídani v hotelu docházela k němu na několik hodin.
Jednou jsem se za nimi zastavil, a moc se mi nelíbila. Jako by za těch
57
pár dní zestárla o několik let, jako by její pokožka počala ztrácet
zdravou barvu, v obličeji se mi zdála pohublá a oči jí počaly vystupovat z lícních kostí. Ani Dennymu se ta náhlá změna moc nelíbila, ale
nechtěl ji vyplašit. Na moji poznámku pak prohlásila že jí nic není,
jen ji chybí moře a slaný vzduch, na který je zvyklá.
Jednoho odpoledne ji však přepadla náhlá nevolnost. Závrať,
která se dostavila, málem způsobila, že upadla mezi laboratorní sklo.
Doktor Sheriden ji však pohotově zadržel. Ucítil však přitom z jejích
úst podivný zápach, a jeho podezření se změnilo v jistotu. Líza přísahala, že ten den, krom čaje a pečiva ráno v penzionu, nic nejedla. Ten
den se do Dalmore již nevrátila a zůstala u Dennyho. Bylo mu víc než
jasné, že se ji někdo pokusil, přesně podle slibu, pomalu zlikvidovat
malými dávkami arzeniku. Aby si byl zcela jist, provedl ihned rozbor
krve. Výsledky mu jeho hypotézu potvrdily.
Bylo toho dost na trestní oznámení pro pokus o vraždu. Měli
v rukou i jisté důkazy. Ale Elizabeth rozhodla jinak, neboť tím
by se její pronásledování vyřešilo jen dočasně a zkomplikovalo
by jejich konečný plán, na kterém se domluvili.. Dlouhé procházky
parkem, který lemoval řeku Ericht, jí dodávaly síly. Pomalu
se zotavovala. Jako by však stále na něco čekala.
...stoupal jsem stále výše. Odhadoval jsem to již na takových
devět set metrů nad mořem, když se do mne opřel svěží vítr. Neměl
stálý směr, a točil se svobodně mezi průrvami a rozsedlinami cestou
nejmenšího odporu. Obešel jsem jednu ze skal, když vtom jsem uslyšel za sebou ve skučící meluzíně tichý hlas. Znělo to jako veselý dětský smíšek. Zastavil jsem se, abych se přesvědčil, že se nestávám
obětí svých vlastních přeludů. Krom větru jsem však neuslyšel nic
zvláštního. Vrátil jsem se zpět za skálu a dlouze naslouchal. A pak
znova, jako by kdosi volal mé jméno. Bylo to absurdní tím více,
že jsem byl přesvědčen, že se nacházím uprostřed pustiny a mnoho
mil okolo mě, krom zvěře, nemůže být ani živáčka. Sledovat
mě nemohl rozhodně nikdo.
„Jeremiashi!“ uslyšel jsem tenký hlásek opět a již mnohem zřetelněji. Znova a znova jsem se rozhlížel okolo sebe. Ačkoliv jsem pozorně sledoval skály pod nimiž jsem stál, ačkoliv jsem zrakem pátral
v krajině pode mnou, zalitou zlatými podzimními paprsky babího léta,
na příčinu jsem nepřišel. Uzavřel jsem celou věc mojí vzrušenou myslí a pokračoval v cestě.
Kam jsem šel a jakou moje mise měla mít účel, to jsem tak jistě
58
nevěděl. Hlavně jsem potřeboval být sám sebou. Přesto však jsem cítil, že hledám jakési místo, kde bych našel zpět svůj klid a rovnováhu.
Má cesta se ubírala nyní poněkud příkřeji. Vlastně to již nebyla ani
pěšina, jen jakási vyšlapaná stezka, kde snad před mnoha měsíci přecupitaly ovce. Musel jsem si trochu odpočinout. Usadil jsem
se do hustého a snad věčně zeleného travnatého koberce, a pohlédl
na nebe, na kterém letěly šedočerné cáry mraků. Na déšť, nebo dokonce na sníh to nevypadalo. Oblohu jsem pozoroval dlouho.
Pak mi se před očima začaly objevovat podivné tmavé tečky,
které klokotaly ve vzduchu a promítaly se mi na sítnici mých očí. Ten
pohled jsem měl nejdříve za jisté mystické znamení a považoval jsem
ony skvrnky za jakousi zvláštnost, za jisté mimosmyslové zachycení
prány - všudypřítomné pralátky tekoucí z vesmíru. Snažil jsem
se rozluštit informaci, která mi byla touto formou nabídnuta, ale marně. Chyba nebyla ve mně, ale v neznalosti příčin celkem běžného fyziologického jevu. Dověděl jsem se o tom mnohem později. Stačí již
drobná únava a na sítnici našich očí se hromadí ve větším množství
bílé krvinky. Je to zcela pochopitelné, neboť ony se počnou shlukovat
v těle na nejpotřebnějším místě. Ty pak se promítnou na očním pozadí
jako černé tečky.
Kdybych byl býval tuhle drobnost znal, nebyl bych tak nadšen
tím, že jsem nastoupil mystickou cestu, a vyhnul bych se zbytečným
iluzím. Dole pode mnou jsem měl možnost pozoroval celou krajinu.
Údolí mnoha potoků a říček s ostrůvky vřesu, do nekonečna táhnoucí
se zelený pažit s vrcholky okolních kopců porostlých klečí. Bylo
to nádherné.
V odpoledním slunci mi skvělé pozorovací podmínky umožnily
nad nepříliš vzdáleným vzrostlým lesem spatřit nad korunami vzrostlých stromů stoupat tenké tmavohnědé proužky. Onen vhled
mi dodával zpět pozbytou jistotu a rovnováhu a já se nemohl odtrhnout. Cítil jsem to, a tak o tomto jsem pochybovat nemohl. Můj dech
i bušení srdce ustávalo, mé myšlenky se zklidňovaly a stále silněji
jsem si začal uvědomovat své já. To pak jako by počalo prorůstat do
okolí, a já se začal do něj vciťovat. Podařilo se mi zřejmě naladit mé
vibrace na podobnou strunu s přírodou.
Jak dlouho jsem odpočíval a nabíral sil, nevím. Snad několik
hodin jsem setrval v této dobrovolné nehybnosti. Pak mnou otřásl
chlad, a já si uvědomil, že zapadá slunce. Vzpomněl jsem na knihu
v mém stole, a pokusil jsem se o první nesmělé cvičení v józe. Poma59
lu jsem nadechoval pravou nosní dírkou vzduch. Pak jsem ho asi
na pět vteřin zadržel v plicích a stejně tak pomalu jsem ho vypouštěl
dírkou levou. Postup jsem opakoval s tím, že nádech jsem prováděl
levou dírkou a vzduch vypouštěl pravou. Již po několika minutách, i
přes to, že šlo o můj neumělý pokus, cítil jsem, jak chlad z mého těla
mizí a dostavuje se zklidnění. Přesvědčil jsem se na vlastní kůži a na
svém vlastním těle, že tato technika umožní mistrům žít v extrémních
podmínkách zcela bez oděvu a jedná se především o systematickou
práci s technikami mysli, než o nějaký nadlidský výkon. Bylo to cenné zjištění. Ačkoliv teplota tu dosahovala jen pár stupňů nad nulou,
zima mě již nepronásledovala. Pokud se o mě chlad v nastalé noci se
znova pokusil, cvičení jsem opakoval.
Jógou lze získat mnohé. Vzpomněl jsem na příběh o muži, který
meditoval čtyřicet let a potom získal zvláštní schopnost. Mohl přejít
řeku bez pomoci lodě. Když jsem si to uvědomil, řekl jsem si: Vždyť
to nic není. Stačí zajít do přístavu, zaplatit pár liber a převezou mě.
A jen proto, abych mohl chodit po vodě, měl bych strávit
v meditacích čtyřicet let? To by mě za to asi nestálo. Kdybych ta léta
věnoval pomoci druhým lidem a pochopení podstaty života, bude
to mít větší smysl. To bude skutečný život a Bůh bude šťastnější.
Vítr se zklidnil a teplota byla již docela snesitelná. Možná jsem
tomu trochu pomohl i cvičením. Tak jsem strávil noc pod hvězdami
sám, nerušen, jako by na světě neexistoval žádný druhý tvor. Když
jsem ráno procital, cítil jsem se svěží a na svoji fatální chorobu jsem
hleděl jen jako jakýsi cizí pozorovatel. Bylo to docela osvobozující,
neboť jsem se ponejprv zadíval na svůj vlastní problém zvenčí
a s odstupem. Měl jsem tak ještě několik dnů na to, abych nastoupil
do nemocnice. Bez emocí a vášní. Bez zbytečných iritujících otázek:
Proč právě já mám podstupovat tolik zkoušek?
Trochu jsem posnídal a v brzkém ránu pokračoval v cestě. Musel jsem ujít pustinou několik desítek mil, než jsem se dostal
k nejbližší chalupě. Jako pohled do jiného světa se tu spolu
s ní zjevila telefonní budka. Z peněženky jsem vytáhl již pomačkaný
papírek a vytočil číslo.
„Barevná duha!“ ozval se ženský hlas na druhém konci. „Hlásíte se na náš seminář?“
„Ano, vlastně mě to dost zajímá,“ řekl jsem do sluchátka
a přišlo mi docela fantastické po tak dlouhé době s někým mluvit.
„Nemáte co ztratit. Naše úvodní devadesátiminutová přednáška
60
je zcela zdarma a pokud nebudete souhlasit, můžete klidně odejít. Celý seminář pak trvá dva dny a pokud bude pro vás bezcenný a nic
si z něj neodnesete, vrátíme vám peníze. Jaké je vaše jméno?“ zeptala
se slečna.
„Jeremiash Faulkner a můj telefon je, vlastně počkejte, telefon
jsem nechal odpojit. Kdy se koná nejbližší termín? Přijdu!“
„Máte štěstí, tento víkend. Začínáme v 9..09. Stačí si přinést
pouze pozitivní myšlení a přezůvky,“ oznámil mi hlas.
„Tak to mi chybí jen ty papuče,“ pousmál jsem se, „dobrá, tedy
tuto sobotu v 9.09 ,“ řekl jsem a zavěsil. Ani jsem si neuvědomil,
že už dobrou chvíli čeká před telefonní budkou jeden s místních ovčáků. Nedočkavostí však netrpěl. Z jeho zjevu vyzařoval jakýsi klid,
posvátnost a starozákonnost. I krátký kožíšek, který měl na sobě voněl tak nějak podobně.
„Promiňte, pane, jede odtud nějaký autobus?“
„A kam bys chtěl hochu?“ zeptal se hlasem, ve kterém byl cítit
jasně patrný místní přízvuk.
„To je jedno! Někam mezi lidi.“
„Odtud jede něco před polednem, ale kam, to byste se musel
zeptat v hostinci,“ řekl ten člověk a chystal se vejít do budky.
„Je to daleko, pane?“ zajímal jsem se ještě.
„Ale kdeže, chlapče, pár kroků. Ty tam doběhneš za slabý dvě
hodinky. Je to právě rovnou za nosem. Dolů údolím podél chalup.“
Zvláštní rozměry. Těch pár kroků podél roztroušených stavení
bylo podle mého skromného odhadu alespoň sedm mil.
Hostinský automaticky přede mne postavil půllitr světlého piva,
vytáhl zastrčenou inkoustovku a naškrábal na účtenku první čárku.
Automaticky jsem zvedl sklenici, a aniž jsem si uvědomil co dělám,
zvedl jsem ji a napil se. Nebylo to špatné. Jako by se můj starý, léty
nacvičený zvyk, obnovil. Snad se tak stalo žízní, možná časem, možná to způsobil můj výlet za samotou. Neuplynulo ani pár minut
a sklenice přede mnou byla prázdná. Docela automaticky jsem zvedl
ruku a hostinský porozuměl.
Počal jsem pozorovat hosty, většinou místní pastevce. Snad šlo
o přímé potomky původních piktských obyvatel. Nezdálo se,
že by je má přítomnost nějak zvlášť vyrušila. Těšili se ze svého mléka
- whisky Blair, které jim nemohlo nahradit nic podobného. Jako
by tento destilát koncentroval do sebe to nejlepší z přírody a práce
61
člověka a oni ho jen zpět vraceli tam, kam patří. Teprve, když
se přede mnou objevil druhý půllitr zeptal jsem se na autobus.
„Ach, ano, hned zítra, ten dnešní odjel před chvílí,“ odpověděl
mi hostinský. Pamětliv skutečnosti, že vše má svůj význam, zůstal
jsem klidný. „Myslím ale, že do Inverness pojede dneska McIntosch“
Povšimnul jsem si, že se mu podařil docela zdařilý rým.
„Který to je?“
„Tamhle ten,“ označil mi rukou jednoho z domorodců a zavolal
na něho: „Hej, McIntoschi! Můžeš na moment?“ Jeden z mužů
se vrávoravě zvedl. Sotva stál na nohou.
„Vo co de?“ zabručel ovčák.
„Tady o toho lufťáka. Potřebuje do Ivnerness na vlak. Ráno jsi
vzpomínal, že tam potřebuješ něco nakoupit.“
„Co já vím. Možná pojedu, možná nepojedu, až jak rozhodne
pánbů,“ odpověděl McIntosch a sedl si zpátky na židli, aby znova popojel.
„Nechej už toho tvýho pánaboha na pokoji. Stejně už máš tady
dost hluboko zatnutou sekeru.“
„A co?“ vztyčil se znova ovčák. „Proč mi teda vzal Gussiho?
Hm? To nevíš? Proč mi ho vzal, když mu nebylo ani deset? Ztratil
se ve skalách jak pára...“
„Tím pitím ho ale zpátky nevrátíš, nemyslíš?“
„Tak chlastám, aťsi. Aspoň tady nebudu tak dlouho smrdět
a půjdu za ním. Jedinej synek. Jedinej.“ V jeho očích se objevily slzy.
„Myslím, že půjdu raději pěšky,“ zhodnotil jsem situaci
a chystal se zaplatit.
„Jak chcete, znám ho. Ten záchvat ho za chvíli stejně přejde.
Před rokem pásli se synem vysoko v kopcích. Pak z ničeho nic přišla
mlha, jak se tam nahoře často stává, a malý Gussi byl pryč. Nikdo
ho už nikdy nespatřil. Zvláštní na tom bylo to, že z ovcí, které pásl,
nechyběla ani jedna. Jako by se do země propadl. Od té doby prý
kdokoliv, kdo se v těch místech ocitne, slyší jeho veselý a zvonivý
hlásek. Ale to budou jen babské povídačky.“
„Třeba ne,“ prohlásil jsem k jeho údivu. „Snad přece jen bloudí
po kopcích dodnes. Alespoň jeho duše.“
„Vy byste tomu věřil?“ pozorně si mě hostinský prohlížel.
„Čemu věřím, to není důležité. Určitě ale vím, že s takovými
62
pověstmi je svět hned hezčí a může na tom být i dost pravdy. Tak díky za všechno a snad někdy příště.“
Stačil jsem však sotva vyjít před hostinec, když se venku objevil i McIntosch. Snad zaslechl můj rozhovor s hostinským, a ten
ho pohnul k původnímu cíli.
„Tak jedete nebo ne?!“ oznámil mi k mému úžasu.
„Vy chcete v tomhle stavu řídit auto?“
„Kdo mluvil o autě, mám tady koně!“
„Koně?“
„Ano, koně a bryčku. Jestli vám to bude dost dobrý, pane!“
„Jakpak by ne,“ řekl jsem nadšeně. Po dvou pivech jsem byl
nadšený pro všechno. Hodil jsem batoh do vozu a usedl
s McIntoschem na kozlík. Kůň zabral a my vyrazili na Inverness. Dolů údolím jsme jeli mlčky a oba jsme se věnovali svým myšlenkám.
Pak z ničeho nic ovčák zvedl ruku nahoru ke skalám:
„Tam, tam se to stalo, tam mě Gussi opustil...“ řekl a nenápadně
se pokřižoval, jako bychom minuli kapličku, nebo kostelík. Bylo
to přesně pod tím místem, kde jsem zaslechl ten tichý dětský hlásek
volat mé jméno.
„Snad se mu tam daří dobře,“ řekl si sám pro sebe ovčák
a pohlédl znova nahoru.
„Určitě, vím to,“ potvrdil jsem jeho naději.
Ten člověk na mne pohlédl a věřil mi. Snad poznal, že jsem
to neřekl jen tak. Pro jeho útěchu. Pro pomoc bližnímu na cestě.
63
10
Proč?
Proč právě já jsem v posledním čase neustále pronásledován
zdravotními problémy? Co je to za síly, které mne uvrhají jednou pod
kola automobilu, a sotva se trochu vzpamatuji, zasejí do mého těla
smrtelnou chorobu? Co je to za princip, kopírující nepsané zákony
rovnováhy a harmonie? Přestože jsem na vrcholu fyzických
i psychických sil, ležím na lůžku a upadám do snění. K mému sluchu
doléhá oknem příjemné šumění stromů v nemocniční zahradě. Ani
několik hašteřivých vrabců, bojujících o některý z posledních podzimních plodů, mě nemůže vyrušit. Má mysl se zklidňuje a sestupuje
barvou duhy do hladin z nižšími vibracemi.
Nejdříve červená. Uvědomuji si své fyzické tělo do posledních
konečků prstů. Červená jako louka plná vlčích máků, jako košík jahod, večerní červánky na obzoru, jako má krev co před chvíli plnila
při odběrech jednu zkumavku za druhou. Nepočítal jsem je. Mlaďounká sestřička Margarit s třesoucíma ručkama dlouho nemohla najít tu správnou žílu na mém předloktí.
„Proč zrovna vás tak musím trápit?“ omlouvala se mi
do nekonečna. Snad předešlou noc nespala stejně jako já. Snad vinu
na tom měly opravdu jen mé žíly, hrající před ní brzo ráno
na schovávanou. Jen to o mém konci mi nemusela připomínat.
Červená se mění v barvu oranžovou a ta pohladí mé iritované
emoce. Margaritin souboj skončil nakonec úspěšně. Pro nás oba. Měla z toho ještě větší radost než já sám. Brnkla zřízenci. Odevzdal jsem
mu civilní šaty a oblek. Vybral mi nemocniční pyžamo a froté župan.
64
Byl právě tak oranžový.
„Máte u sebe nějaké peníze?“ zeptal se ještě. „Mohu vám
je uschovat v nemocničním trezoru.“
„Ne, ne,“ usmál jsem se. „Za poslední jsem si koupil tento víkend seminář Barevné duhy!“
„To bych si raděj pořídil kabát na zimu,“ zhodnotil můj čin zřízenec.
Nemohl tušit, že pro mne peníze nebudou pro příště znamenat
vůbec nic. Samozřejmě, že jsem to netušil také.
Oranžová bledne v jarní petrklíče. Žlutá louka plná jarní prvosenky. Soustřeďuji se na mé vědomí. Kdybych jen tušil, co mi život
připravil za osud a jakou budoucnost mi nalinkoval. Kdybych byl jasnovidcem, mohl bych se na můj osud připravit. A přece. Naše přítomnost jen zobrazuje činy v naší minulosti a budoucnost je pak jen odrazem přítomnosti. Na toto zjištění nikdo nepotřebuje ani ty nejprimitivnější paranormální schopnosti. Stačí jen pečlivé pozorovat děje
v našem těle i mimo ně.
Snad nám v našich snahách pomůže příroda. Zelené lesní hvozdy, chůze po měkkým kobercích mechu, nemusíš být zrovna vampírem a objímat staleté kmeny. Stačí se procházet, obklopit se vegetací
a mír v tvé duši dostane barvu zelené.
Tohle si musí zamilovat každý jen trochu citlivý človíček. Jen
pohled na modré nebe v každém vyvolá ty nejpozitivnější emoce.
Ve mně zcela určitě.
Zřízenec mě zavedl do pokoje. Ze čtyř lůžek byly dvě zřejmě
obsazeny, ale pacienti byli právě na snídani. Vybral jsem si volnou
postel u okna. Sotva jsem osaměl, ulehl jsem a zadíval jsem se ven.
Hlavou mi těkaly myšlenky. Jedna zaháněla druhou. Zavřel jsem oči
a pokoušel se zklidnit tak, jak mě to naučili na semináři tuto sobotu
a neděli. Byli to milí lidé.
Zdali se splnilo mé očekávání - to jsem však nevěděl. Zda mohu
pomocí jejich technik dosáhnout svých cílů, zda mohu najít konečný
smysl mého bytí, uzdravit své tělo, najít štěstí o které jsem tak usiloval - to byl pro mne veliký otazník. Mé touhy a aspirace
se mi promítají v barvě fialové. Ta přejde pak plynule v purpurovou
mého nejvlastnějšího bytí a já se ocitám ve snu. V mém vlastním snění, kde reálným věcem dodává mé vědomí a má fantazie mé vlastní
iracionální vlastnosti.
65
Ne, nenacházím se v hladinách alfa, jak bych očekával. Jsem
jen ve snu. Je to však příjemné, a kabát na zimu by ve mně nevyvolal
libější pocity.
„Faulkner, Jeremiash Faulkner,“ probudilo mě mé jméno.
„K primáři!“
Na to, jak tvrdě jsem usnul, vyběhl jsem z postele rychleji než
při vojenském poplachu. Stačil jsem jen zaznamenat mé dva spolupacienty. „Ahoj,“ letmo jsem je pozdravil a bylo to jako dobrý den
a nashledanou dohromady.
Primář Houk mě přijal vlídně. Až mě přešel po zádech mráz.
Jako by přijal umírajícího.
„Opravdu je můj stav tak vážný, jak mi ho nastínila doktorka
Moserová?“ zeptal jsem se, abych se ujistil. Bylo mi však v tu chvíli
docela lhostejné, co mi Houk odpoví, neboť jsem nečekal od doktorů
jakýchkoliv překvapivých zvratů.
„Ale, ale, pane Faulkner, už děláte závěry, a přitom nemáme ani
tu nejmenší jistotu, že se skutečně jedná o pemphigus vulgaris?
K čemu ty zbrklé závěry. My začneme pěkně po pořádku. Rozbory
vaší krve budou teprve zítra a dnes se vám uděláme odběr tkáně pro
histologické vyšetření. Pokud ovšem souhlasíte?“
„Jistě, proč bych neměl?“
„Potřebujeme váš souhlas,“ řekl primář. „Jde přece jenom
o jakýsi operativní výkon, třebaže drobný.“
„Jen si poslužte, o nic nejde. I mě jde především o poznání.
Teprve až budu znát příčinu, mohu něco dělat.“
„Jak to myslíte, něco dělat? Snad léčit se, ne? Konečně, máte
dost času o tom přemýšlet. Minimálně čtrnáct dní, co potrvají vaše
vyšetření.
Ale teď k věci. Udělal se vám někde nějaký nový puchýř? Bylo
by to pro histologii nejvhodnější?“
„Snad, ani nevím. Mám toho po těle už tolik, že to přestávám
sledovat.“ Mezitím jsem spolu s primářem Houkem prohlížel všechny
části mé nevzhledné pokožky. Nový útvar jsme však ani po pozorné
prohlídce neobjevili.
„To nic, počkáme několik dnů, snad budeme mít štěstí,“ prohlásil. Připadal mi jak mechanik v servisu čekající na výskyt závady.
Dobře jsem si uvědomoval, že se můj pobyt v nemocnici U svatého
Tomáše tak bude prodlužovat.
66
Vyšel jsem z budovy do zahrady. Podzimní polední slunce
svými paprsky stále dostatečně zahřívalo, a já se vydal na menší obhlídku. Na oběd jsem neměl nejmenší chuť. U stánku jsem potkal své
dva spolupacienty.
Menší z nich se představil jako Woodruff a podal mi ruku
se silnou vrstvou lupenky. Druhý Goldframm pak trpěl úpěnlivou
permanentní alergií. Pivo chutnalo oběma. Nabídli i mně láhev. Rozuměli jsme si okamžitě.
„Kožaři ví stejně prd,“ shodli jsme se.
„Jenom na nás cosi zkouší a hrabou od pojišťovny prachy. Tak
to je. Já jsem tady každý rok,“ svěřoval se Woodruff. „A co z toho.
Pořád mě natírají různýma sajrajtama, a jen mi trochu ten krunýř sleze
a objeví se nová růžová pokožka, mažu zpátky domů. A co z toho.
Za chvíli to mám zpátky. Kdybych tak měl prachy, zajel bych aspoň
k Mrtvýmu moři.“
Goldframm zamlkle hleděl na svoji sklenici a nestálo
mu za to komentovat vůbec nic. Už ne.
„Dáme ještě jedno?“ zeptal se po chvíli. Aniž však čekal
na odpověď, automaticky se zvedl a zařadil se do fronty. Koupil
se samozřejmostí sobě vlastní další tři.
„Aspoň že nám zůstala tahle jistota,“ prohlásil a s cinkotem
láhve pustil. „Jistější než smrt.“ Tento závěr mě překvapil. Žít bez piva lze, ale žít bez vyhlídky smrti? Nechtěl jsem se v tom však babrat,
a tak jsem se raději s poděkováním napil.
Ještě však, než jsem stačil dopít, hledal mě zřízenec. Výhodou
mé hospitalizace byla především absolutní volnost, takže krom předem dohodnutých vyšetření, jsem nemusel vůbec nic. Bylo vidět,
že tím, že mě musel hledat po celém areálu ho nenadchlo, ale neřekl
nic. Asi šel najisto.
„Máte návštěvu,“ oznámil mi, a já svoji láhev opustil. Nemusel
jsem se ani obracet. Byla už jeho.
S radostí jsem se přivítal s Denny Sheridenem, kterého doprovázela Elizabeth. Nevypadala dobře. Propadlé tváře podtrhovala bledá
barva obličeje a zdála se velice unavená. Pohladil jsem ji po vlasech
a ona se trochu pousmála. Jako by jí však z těla prchal život.
Denny zpozoroval mé obavy. „Už je to s ní mnohem lepší. Dokonce se ráno za nic na světě nedala odbýt, že zůstane u mne doma.
Musela tě vidět. A do nemocnice došla sama.“
67
„Tak tedy přece jen otrava?“
„Je to jisté, Jeremiashi, sotva jsem opustila hotel a nastěhovala
se k Dennymu, trochu se mi ulevilo. Ale jen trošičku. Potřebuji moře.“
„Tak na co čekáš?“
Elizabeth pohlédla na Dennyho, zda-li již může mi svěřit jejich
plány. Denny se nejdříve rozhlédl po okolí, a když zjistil, že krom několika vrabčáčků jsme opravdu sami, přikývl.
„Čekáme už jen na tebe, Jeremiashi. Je dost důležité vědět,
co se s tebou vlastně děje. Potřebujeme tě, abys odjel s námi.“
„My odjíždíme?“ zeptal jsem se překvapeně přátel.
„Ano, co nejdříve, jak to jen bude možné,“ řekl Denny
a pohlédl mi přímo do očí. Pochopil jsem. Vyslovil to, co jsem cítil
také.
„Dobrá tedy. Počítejte se mnou. Opustíme Skotsko. Nebude
však tato cesta nakonec znamenat útěk před sebou samým?“ zeptal
jsem se pro jistotu, abych se utvrdil. „Přemýšleli jste i o tom?“
„Věřím, že ne. Zdá se, že máme stejné cíle,“ odpověděla
mi Elizabeth tónem, který utvrzoval nejen nás, ale i sebe.
„Do odjezdu zbývá vyřešit už jen pár věcí. Jednou z nich je tvoje trápení. Ale i toto řešení bude ukryto uvnitř, v tobě.“
„Myslíš v duši?“
„Někde tam. Docela blízko, blizoučko,“ řekla Líza a mně bylo
v tom okamžiku jasné, že i ona v posledních týdnech prošla obrovskou změnou. Jako by sama, ve svém oslabeném těle, našla svůj
vnitřní hlas. Svou vnitřní sílu na cestu za světlem.
„Jsou tu na tebe hodní?“ zeptala se, abych se snad rozpovídal.
Usmál jsem se. Došlo mi tak, že vlastně mi tu nic nechybí. Jen maličkost: Právo na vlastní názor. A přece jde o mé zdraví a o můj život.
„Dali ti nějaké léky?“ zeptal se Denny.
„Nic zvláštního, jen nějaké mazání, aby se mé boláky rychleji
hojily. Léky mi prý nasadí až po testech, říkal primář.“
„Mohu tě o něco požádat?“
„Jistě, Denny, povídej,“ vyzval jsem ho.
„Nebudu ti lhát. Nemělo by to pražádný smysl. Doktorka Moser
se nemýlí. Velká Miriam je starý praktik.“
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal jsem se přítele. „Ptal ses bohů?
68
Dostal jsi informaci z universa, nebo tě navštívil sám velký Manitú?“
„Jednoduše. Zavolal jsem jí telefonem. Normálně by každého
jiného odbyla jako podomního prodejce, protože podobné informace
nesmí poskytnout bez souhlasu pacienta ani orgánům justice. My ale
o sobě víme všechno. Potkali jsme se na univerzitě. Byla to má oblíbená profesorka. Snad proto, že do svých odborných přednášek nikdy
nezapomněla vložit kousek člověčího srdce.“
„Proč tedy zůstala u praktické léčby?“
„Možná právě proto. Takových lékařů není mnoho. Já patřil
k těm, kterým nabourala náhled na svět. Snad to byl její životní úkol.
Posunout pár mladých lidí, pár studentů, někam dál, za hranice chemicko-biologických procesů.
Mohl bys mi, Jeremiashi, ukázat to Houkovo mazání?“
„Jasně, mám to u sebe. Vypadá to jako pěna na holení a docela
příjemně to voní. Po levandulích. Je to tak důležité?“ zeptal jsem
se a vytáhl z kapsy županu malý spray.
„Ano. Velmi důležité. Dokonce se zdá, že dost podstatné. Podívej, příteli,“ a ruka mu poklesla. „Triamcinolom!“
„No jistě triamcinolom, a co má být?“
„Oklamali tě, příteli. A když ne oklamali, neřekli ti celou pravdu. Aniž jednoznačně zjistili tvoji diagnózu, už ti nenápadně podsunuli kortikoidy. Sice ve velice slabé koncentraci, ale přece jen hormonální léky. Promluvil si s tebou o tom primář, nebo aspoň někdo
z lékařů?“
„Ne, Denny. Proč? Je to tak nebezpečné?“
„Jak se to vezme, ale máš alespoň volbu, a můžeš se svobodně
rozhodnout.“ Možnost volby, kterou mně Denny Sheriden tak často
navrhoval, mě vždy fascinovala. Možná, kdyby se chtěl stát jakýmsi
mým gurru, bral bych to všemi deseti. On mně však dával víc než to.
Víc než učitelé, víc než kněží, víc než jacíkoliv jiní představitelé církví. Dával mě vybrat z toho nejlepšího co znal. Nikomu nebral jeho
suverenitu, nikomu nevzal ani kousíček osobnosti.
„Víš, to máš tak. Kortikoidy jsou léky poslední, moderní doby.
Každý, nebo snad každý tuší, že ne všechno správné může být
i dobré. Při aplikaci kortikoidů vyléčíš své tělo, které prahne po tomto
zdánlivě drobném nedostatku, a neumí si tyto látky vyrobit. A pak,
možná, změní se tvá povaha, tvoje invence, ta tvůrčí síla, kterou nám
při narození vložila sama příroda. Staneš se jen jakýmsi zdravým me69
chanismem. To si přeješ? Nebo je lépe najít příčinu sám v sobě, a pak
tuto nedostatečnost odstranit?“
Neodpověděl jsem mu, neboť některé odpovědi jsou obsaženy
už v samotných otázkách. Etalon k poměřování mých skutků byl
už v této chvíli jasný a docela prostý. Co je proti přírodě, proti jejím
záměrům, dobré nebude. Je to proti samotnému Bohu.
„Ne, nechci se stát hrdinou a zemřít jen proto, abych neporušil
nepsaná pravidla. Chci neporušit pravidla a žít,“ řekl jsem svým přátelům a stiskl jim ruce. Věděl jsem, že budu potřebovat tuto víru
a často v budoucnu si ji budu muset připomínat, věděl jsem, že i oni
mi každý svým způsobem pomohou.
Večer jsme se sešli na pokoji všichni. Woodruff vytáhl ze svých
zásob láhev skotské. Tentokrát Jelení. Nalil dokola do kelímků na čištění zubů. Aby naše večerní „meditace“ dostala jakýsi další rozměr,
Goldframm rozdal karty. Vrhli jsme se na poker. Nejen že jsem neodporoval, ale ta hra mě strhla tak, že jsem nadšeně kvitoval každý dobrý list a jindy zase proklínal osud.
„Hele, Franku,“ oslovil Woodruf Goldframma. „Tak se mi zdá,
že jsem vyfasovali dobrýho parťáka.“
„To se ti nezdá, kamaráde, to je totiž pravda. Žádnej nafoukanec,“ a plácl mi po zádech tak silně, že jsem téměř zalapal po dechu.
„Jo, a chodí za ním pěkný baby,“ poznamenal Woodruff,
„Ta vodpoledne, ta by stála za hřích!“
„Tak zrovna tu bych vynechal,“ prohlásil Goldframm,
a já se nestačil divit. Nejdříve mě napadlo, že se snaží upozornit svého kolegu na jakési teritoriální právo, ale zmýlil jsem se ve svém
úsudku. „To byla Bettyna ze sousední vesnice. Tu holku znám vod
malička a povídají se o ni všelijaký věci.
Snažil jsem se protestovat, že snad došlo k mýlce, neboť jsem
nemohl za nic na světě připustit, že by mi ji někdo pomlouval. „Jaká
Bettyna? To byla Líza McBrian.“
„Dyť povídám: Elizabeth McBrian. Zkrátka Bettyna. Aspoň
mám jasno, že mi voči ještě slouží. A ten vysokej plešoun je její šamstr?“
Tak na tuhle otázku jsem fakt nebyl připraven, a tak jsem jen
pokrčil rameny. Zdálo se, že její milostný život zajímá mého spolupacienta mnohem víc než mě samotného.
70
„Svět je zkrátka malej,“ shrnul Woodruf a rozdal další kolo.
I do kelímků. „A všichni se jednou sejdou na hřbitově,“ zamumlal
a vrhnul skotskou do hrdla.
„Tak vám pomáhej pánbůh,“ utrousil jsem poznámku, a ani
já neopomněl vydesinfikovat.
„Že by u něho bydlela?“ nedal se Goldframm. Do háje! Proč
se tak o ni zajímá, dědek,“ pomyslel jsem si sám pro sebe. Naštěstí
jsem však neřekl na jeho poznámku neměl čas zareagovat, neboť
mi byla nabídnuta další jelení dávka. Začínal jsem být již dost vláčný,
a i mé pohyby počaly postrádat koordinaci.
Goldframm měl po jejich odpoledním předkrmu v bufetu snad
dost, a tak tuto dávku už odmítl. Karty mu počaly padat z rukou a tak
hra již neměla ten napínavý náboj jako na počátku. Ale nepřestávali
jsme. Bylo to pořád lepší než ležet v postelích, koukat do bílého
a prázdného stropu, mudrovat o svém osudu a čekat na ráno.
Nastala dvaadvacátá hodina a službu konající sestra nás přišla
na tuto skutečnost upozornit. Chovala se velice diskrétně.. Nejdříve
decentně zaklepala, pak dlouhou dobu čekala za dveřmi, abychom
stačili uklidit, a teprve pak vstoupila a se všechápajícím úsměvem
otočila vypínačem.
Ulehl jsem a přemýšlel o tom. Snad to bylo to nejlepší,
co mohla pro nás udělat. Pomalu jsem se propadal do spánku. Snažil
jsem se sestoupit do hladin alfa pomocí barev duhy, ale nebylo toho
potřeba. Samy naše fyziologické funkce nás tak dovedou i bez dlouhých školení.
Vzpomínky mi přinesly řadu příjemných obrazů. Bylo mně snad
šest, snad sedm. Vánoce u mé babičky. Sedím v příjemně vyhřáté
světnici a pozoruji, jak plameny v kamnech olizují smolnatá dubová
polena. Okolní tmavé kouty dodávají tomuto místu až mystické rozměry. Za zdmi fouká ostrý vítr a začínají padat první sněhové vločky.
Tento pohádkový výjev je rázem ukončen ostrým výbuchem ještě
vlhkého a smolného kmene. Z kamen se vyvalí plameny, jako
by jakýsi pohádkový drak si chtěl smlsnout na nějaké princezně.
„Pfuj, to jsem se lekla,“ vyskočila babička z křesla. „Ještě
by se z toho jeden mohl opupínkovat,“ povídá a vzala pohrabáč, aby
prohrábla v kamnech. Znova se rozhostil klid. Usnul jsem.
„Vstávat, pánové, ranní hygiena,“ probudil nás nepříjemný hlas.
71
„Snídaně a dnes vás čeká velká vizita!“ To řekla sestra takovým tónem, jakoby oznamovala něco tak vynímečného, jako jsou vánoce,
nebo ramadan. Tak vida, konzilium na cestě a já si ani nepromyslil,
co jim řeknu. Hlavu jsem však si s tím nelámal a nechal se vést svou
intuicí. Konečně, když jsem si nevěděl rady, činil jsem tak častokrát.
Vešli nedlouho po snídani. Nejdříve se kamarila bílých plášťů
věnovala nejblíže dveřím ležícímu Goldframmovi. Mohl jsem tak
tu suitu se zápisníky si dopodrobna prohlédnout. Bylo jich patnáct.
Ještě štěstí, že jsem měl již jisté zkušenosti po nehodě a tak jsem lehce oddělil lékaře od ostatního personálu. Napadl mě docela vhodný
příměr. Přišlo mi, jako bych se ocitl na Grand prix Velké Britanie
v Silvestronu. Skupina stejně oblečených mechaniků obíhá jezdce
formule 1. I náš tým je dnes ustrojen v bílých barvách a za pomocí
špičkové techniky a špičkových mozků se snaží o co nejlepší výkon
svého stroje a svého pilota. Za pár okamžiků jsem se měl stát tímto
jejich jezdcem já! Snad jezdcem. V opačném případě jsem se mohl
docela klidně stát jen strojem.
Usmál jsem se té představě. Asi to bylo na mně vidět, neboť jeden z mým mechaniků - lékařů si toho všiml. Zdál se být docela sympatický člověk. To už kamarila obstoupila mé lůžko.
„Jeremiash Faulkner, podezření na pemphigus, prozatím máme
rozbor krve, všechny hodnoty v normálu, nebo lehce nadprůměrné,
sedlivost skvělá, HIV negativní,“ hlásila jedna z lékařek jako by šlo
o stavy skotských toků. Docela mě ty ranní zprávy potěšily. „Alergologie bude provedena dnes.
„Tak hochu, jak se daří?“ zeptal se mě sám velký primář Houk.
Nemohl jsem si za živého boha vzpomenout, co se v takových případech říká. „Namazal jste se včera?“
Nechtěl jsem lhát. V tomto, ani v jiných případech. Naštěstí
jsem si vzpomněl na našeho večerního Jelena.
„Namazal, pane primáři, především zevnitř! Jsem esoterik!“
Mé upřímné doznání vzbudilo v tvářích všeobecné veselí. Goldframm
s Woodrufem dokonce vybuchli smíchy. Houk si však zachoval jistou
vážnost a držel se statečně své role.
„Myslel jsem triamcinolomem.“
Bylo nutné ukázat své karty a otevřít hru.
„Ne, ještě ne, pane primáři, zatím jsem se k tomu nedostal,“
snažil jsem se získat alespoň čas.
72
„A kdypak to bude?“ zaútočil Houk a celá suita se za něj postavila v jediný šik.
„Myslel jsem, alespoň mi tak bylo naznačováno, že jsem
tu pouze na vyšetření, o léčení nebylo ani řeči.“
Houk se viditelně naštval.
„Jak myslíte, pane Faulkner, ale začněte už konečně přemýšlet,“
řekl, a odvrátil se raděj k oknu.
„Mohu mít na vás ještě nějaký dotaz?“ pípl jsem ještě nesměle.
„Jistě,“ připustil primář nerad.
Snažil jsem se narychlo zformulovat své myšlenky, které
mi vířily hlavou. Hledal jsem nejvhodnější slova, abych vyjádřil své
pochyby.
„Cítím tu jistou diskrepanci,“ prohlásil jsem. Mohl jsem klidně
říci rozpor, ale tak obyčejný výraz by asi tuto tak odbornou komisi
nenadchl. „Na jedné straně z laboratorních výsledků vyplývá, že jsem
naprosto v pořádku, vrchní sestra mi dokonce skoro závidí vynikající
sedlivost krve, a přitom mi hrozí smrt. Není to absurdní?
Když uvážím, že se chyba ve funkci nadledvinek nebude mít
fyziologické příčiny, jaké pak jiné? Na jaké úrovni se to tedy ve mně
zbláznilo? Molekulární, atomární, částicové, nebo snad chyba je jen
v nedostatku informací!“
Primář Houk se nejdřív nezmohl ani na slovo. Znova se zadíval
se oknem do zahrady.
„Jak jste na to přišel?“ zeptal se nakonec. Bylo cítit, že mu jde
především o prestiž.
„Jednoduše. Zeptal jsem se svého podvědomí,“ snažil jsem
se o upřímnost.
„A copak vám tam poradili?“ zeptal se s jistou ironií.
„Vzpomenuli na mou babičku. Už ona říkala, že úlek může způsobit vyrážku. A já přece jsem před nedávnem prožil těžký šok. Stres,
který mi úrazem podvědomě vznikl, způsobil tyto důsledky. To je
přece jasné.“
„Vy jste zen - buddhista?“ snažil se mě bílý plášť někam zařadit, aby získal alespoň nějakou jistotu. Zařazení do škatulek přináší
lidem úlevu.
„Ne, já jsem Jeremiash,“ oznámil jsem, a opět jsem sklidil jen
shovívavé úsměvy. „A smrti se nebojím. Já už jednu zažil! Byla
73
to zkušenost docela příjemná.“
„Jak myslíte, odmítnout léčbu je vaše rozhodnutí,“ oznámil
mi Houk už docela naštvaně. „Nikoho jiného. Dám vám tři dny,
a když ani po tom nezměníte postoj, podepíšete nám revers.“ Pak
se ode mne odvrátil definitivně.
Odnesla to Woodrufova lupenka. Po prohlášení: „Beze změn,“
opustila vizita náš pokoj. Tak má snaha o průvan vyvolala jen dusnou
atmosféru. Utvrdila mě v tom i primářova poznámka mezi dveřmi:
„A vyvětrejte si, pánové. Máte tady jak ve vopičárně...!“
Dveře se pak z definitivní platností zavřely. Oba spolupacienti
se rozchechtali, aby snad uvolnili stavidla svým zábranám.
„Tys mu dal. To jsem tady ještě nezažil, a že jsem
tu už po osmý,“ vzpomínal nahlas Woodruf. „Taková kapacita, oceněná řádem Bílýho lva nejvyšší britské lékařské komory, a ty s nim
mluvíš, jak s nějakým medikem.“
„Chtěl znát můj názor, tak jsem mu ho řekl,“ bránil jsem se.
„Dobrá, ale takhle nahlas?“ zeptal se Goldframm a bylo vidět,
že ani on po otevřenosti nijak netouží. „Myslíš, že touhle taktikou něco dokážeš?“
„Ale já přece nechci nikomu nic dokazovat. Jde mi o skutečnou
příčinu mé nemoci a ne pokrytecky všechno svést na osud, nebo
na zděděné dispozice po rodičích, jak mi to Houk podsouvá.“
„Jak myslíš, ale hlavou zeď neprorazíš. Vím o tom své...“
Vyšel jsem na chodbu. Byla tichá a chladná. Chodil jsem
po dlaždicích, čas od času jsem postál ve výklenku některého z oken
a pozoroval zasněžené čepičky nedalekých kopců. Brzy bude zima,
uvědomoval jsem si, ale nijak mě to netrápilo. Snažil jsem se žít přítomností. Prožíval jsem každičký okamžik, i když se zdánlivě zdálo,
že mi nyní mnoho podnětů nepřináší. Zatímco jsem své myšlenky nechal se toulat po pocukrovaných vrcholcích, zaznamenal jsem za rohem tichý telefonní rozhovor. Známý hlas někomu vzrušeně sděloval:
„...ano, přesně tak, podle toho, co jsem zjistil, bydlí u nějakého doktora Sheridena,.. ne, neznám adresu,... pokusím se,...nezapomeňte na
váš slib..“
Nemohl jsem tomu uvěřit, ale získaný klid mi dodal dost síly,
abych po udavači nevystartoval ihned. Potřeboval jsem však jistý důkaz. Ihned, jakmile se chodba vyprázdnila, vyšel jsem z budovy
74
a bloumal po nemocničních zahradách. Věnoval jsem se pak po celé
dopoledne dechovým cvičením, které mně dodávalo potřebnou energii a vyrovnanost. Úmyslně jsem se vyhnul bufetu, neboť jsem nechtěl na nikoho narazit.
Dostavil jsem se až do jídelny k obědu právě ve chvíli, kdy
se jeden z pacientů hlasitě chlubil, že už ho to tu přestává bavit
a léčení není k ničemu. Ještě dnes prý dostane dost peněz na cestu
k Mrtvému moři. Ten muž stál ke mně otočen zády, ale já o pohled
do jeho očí nestál. Byl to Woodrof. Ten malý, drobný, nenápadný
Woodrof. Kdo by byl řekl, že ho zajímá něco jiného než alkohol.
Nejraději bych tomu padouchovi skočil po krku, ale musel jsem
se ovládnout, neboť bych tím svým přátelům příliš nepomohl. Nezbylo mi než jednat. Elizabeth hrozilo bezprostředním nebezpečí. Vyběhl jsem do nejvyššího patra budovy, abych v klidu mohl Dennymu
zavolat. Zde byl výhled ještě impozantnější. Jasný obzor, letící bílá
oblaka na modrém pozadí - sledoval bych tento obraz snad donekonečna.
Nervózně jsem vytočil jeho číslo, ale telefon nikdo nebral.
Do háje... Zkoušel jsem to ještě několikrát, výsledek však byl stejný.
Několikrát okolo mě přešel někdo z personálu, ale nikdo si mne nepovšimnul. Na čelní straně chodby zůstaly jednu chvíli pootevřené
dveře. Snad vedou na půdu. Rozhodl jsem v okamžiku udělat něco,
co by mi snad před pouhým půl rokem připadalo jako bláznovství.
Schody opravdu vedly na půdu. Chvíli jsem mezi uloženým materiálem hledal vhodné místo, pak jsem se postavil, mírně se rozkročil, zvedl své ruce vzhůru a dlaně otočil k městu. Snažil jsem se
tak odeslat myšlenku Elizabeth Dennymu. Ani za mák jsem si nemohl
být jistý, zda-li a jak tohle může fungovat. Vše jsem chápal jen
v teoretické rovině, ale ve skutečnosti jsem neměl s telepatií nejmenší
zkušenosti. Již však po pár vteřinách mi dlaně počaly pálit, a já měl
pocit, že jsem svůj úkol splnil, a klidně jsem sešel do jídelny, abych
se naobědval.
Ani jsem si nevšimnul, že si ke mně přisedl nějaký muž. „Promiňte, nechci vás rušit při jídle, ale vaše závěry jsou svým způsobem
docela zajímavé. Dovolíte, mohu si přisednout?“ řekl a mně došlo, že
jde o jednoho z lékařů z ranní vizity.
„Prosím, s kým mám tu čest?“ zeptal jsem se.
Lékař se ohlédl, zda.li nás někdo nepozoruje. Snad ani
75
on nechtěl se mnou přijít o prestiž.
„Na jméně nezáleží, ale zdá se, že bych vám mohl pomoci,“
překvapil mě.
„Vy znáte lepší řešení, než jsou kortikoidy?“ Začalo
mě to zajímat. Nikdy bych si nepomyslel, že v prostorech nemocnice
se dá zažívat jedno dobrodružství za druhým. Ačkoliv sama léčba
je často drama nad dramaty. Jenomže povětšinou jen tichá, tichoučká.
„Dám vám telefonní číslo člověka, se kterým jsem strávil pár
zajímavých let. Myslím, že není nikoho povolanějšího, než je právě
on. Alespoň ve vašem případě,“ řekl a podal mi pečlivě zabalený lísteček.
„To je nějaký šarlatán?“
„Slyšel jste už někdy o homeopatii?“ zeptal se lékař.
„Proč se ptáte? Vím o tom stejně málo, jako o filipínských operacích,“ snažil jsem se o přirovnání mého chabého povědomí.
„Tedy na první pohled nic zvláštního. Přitom se jedná v mnoha
případech o obor velice elegantní a přitom často nabízí efektivní řešení tam, kde západní klasická medicína selhává. Váš ranní názor
mě zaujal právě v tomto ohledu. Tělo dostává špatnou informaci
a je třeba ji pozměnit. Pokud nenastaly už fyziologické změny, a zdá
se, že ve vašem případě ještě k tomu nedošlo, bude docela efektivní
se s tím člověkem spojit.“
Do jídelny se začali trousit nějací lékaři, a tak neznámý sympaťák mě raději opustil, aniž jsem mu stačil poděkovat. Opatrně jsem
otevřel lísteček a nemohl jsem uvěřit. Telefonní číslo, které tam bylo
napsáno, patřilo Dennymu Sheridenovi.
Vrátil jsem se na pokoj. Woodruf i Goldframm už prožívali
odpolední siestu. Nechtěl jsem je rušit, ale při pohledu na ně zlost
mnou lomcovala, jak orkán mladým stromem. Ulehl jsem a snažil
zklidnit mou znovu zjitřenou duši. Netrvalo dlouho a s vyrovnaností
jsem mohl přemítat o dnešních událostech, o příčinách a následcích
našich činů, dokola jsem prožíval naše pohnutky, které nás přechylují
hned na tu, hned na onu stranu.
Neležel jsem však dlouho. Musel jsem ještě absolvovat alergologické testy, což samo o sobě spočívalo pouze v tom, že na mě nalepili pár desítek náplastí. S moudrým, ale nic neříkajícím: „Uvidíme!“
mě ponechali na dlouhý čas svému osudu.
Venku se mezitím zamračilo a já čekal na déšť. Pak první tiché
76
kapky na okenním parapetu se proměnily v hustý liják, a tak jsem měl
ke spánku tu nejlepší inspiraci.
Propadl jsem se do snů svého podvědomí. Hlavou se mi honily
příběhy, jenž neměly začátků, ani konců. Střípky zdánlivě nesmyslně
propojených vzpomínek dávaly mým snům ty nejfantastičtější děje,
jaké se jen mohly narodit.
77
11
Když jsem se probudil, byla za oknem tma. Venku se stále snášel drobný podzimní deštík a spoře osvětlené zahradě dodával
na lesku. Hodnou chvíli jsem pozoroval tlukot již téměř holého větvoví. Mohlo být tak půl třetí nad ránem. Moji dva spolupacienti tiše
pochrupovali. Několikrát jsem zamlaskal, ale mnoho to nepomohlo.
Pojednou mne zaujal venkovní hluk. V šustění deště jsem však sluchem nemohl rozeznat jeho příčinu. Jako by do zahrady vniklo nějaké
zvíře. Byl jsem dost líný na to, abych vstal a zjistil původce. Pak kroky rychle přeběhly zahradou a já uslyšel něčí zrychlený dech přímo
pod mým oknem. V mé vzrušené fantazii se rojily ty nejděsivější
představy. Ten tam byl můj vnitřní klid. Vyrovnanost a klid odletěly
s mou představivostí těch nejděsivějších scénářů.
Už jsem si byl docela jistý, že jde o kroky lidské. Pak jsem zaslechl, jako by se ten člověk snažil vyšplhat ke mně nahoru
do otevřeného okna. Nemohl jsem však ani na okamžik představit,
že by mi tu, v nemocnici, mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Roztřásl
jsem se po celém těle. Tiché žuchnutí mi však napovědělo, že jeho
pokus se nezdařil. Vyletěl jsem z postele a postavil se ke zdi
a pomalu, pomaloučku začal nakukovat ven. A pak jsem ho spatřil.
Sbíral se ze země a chystal se zřejmě svůj pokus zopakovat. Ale
vždyť to je, no jistě, holé a mokré temeno hlavy, nyní zvlášť
se lesknoucí, mi navrátilo klid a odvahu.
„Co je Denny? Co se děje?“ tiše jsem zavolal dolů.
„Není čas něco vysvětloval, ale musíš jít se mnou!“
Něco mi říkalo, že jeho návštěva, v tak nezvyklou noční dobu,
78
bude pro mne mít zcela zásadní význam.
„Skoč! Skoč dolů!“ volal na mě a v jeho tichém hlase byla cítit
prosba i rozkaz zároveň. Nerozmýšlel jsem se dlouho. Hodil jsem
na sebe v rychlosti župan, nadzvedl jsem spodní polovinu okna, proklouzl jsem na parapet a spustil jsem se dolů, k příteli. Dopadl jsem
do deštěm rozbředlé půdy, která zmírnila můj dopad na únosnou míru. Zabořil jsem se však dobrou stopu hluboko do země.
„Skvělý,“ zajásal Denny. „A teď mizíme. Za plotem na nás čeká
Líza s jeepem.“
Bez problémů jsme přeběhli pustou zahradou. Ani překonat deset stop vysoký plot nemocnice svatého Tomáše nebyl pro nás žádný
větší problém. Ve spěchu jsem si nestačil oklepat bahno z mých bosých nohou a v mžiku jsem nastoupil do auta za svými přáteli..
„Jsi v pořádku, Jeremiashi?“ zeptala se Elizabeth, okamžitě nastartovala a vyrazila vpřed. Neměl jsem nejmenší tušení, co se kolem
mne vlastně děje. Tu jsem si povšiml, že v autě je pečlivě naložen nějaký materiál.
„Kam jedeme? A proč teď? V noci?“ zahrnul jsem je otázkami.
„Není vyhnutí. Líze hrozí přímé nebezpečí a zdá se, že nyní
už i nám dvěma. V poledne se nám konečně podařilo dostat zálohu
za její dům. Nezbylo jí, než ho prodat a odjet co nejdál.“
„Prcháme před vírou? Ale to je absurdní!“ vykřikl jsem.
„Absurdní, ale běžné,“ ozvala se Líza. „Ty desítky, možná
stovky milionů lidí, co bylo kdy v minulosti pronásledováno a třeba
i zemřelo, nezahynulo vírou, ale lidskou rukou. V tom je dost rozdíl.“
Nemusela nic dodávat, neboť jsme to cítili všichni. Věčný
a stálý souboj lidské mysli a lidské povahy. Na jedné straně odstranění svého ega a povznesení ducha, někam k jemnějšímu vnímání
světa - k Bohu, na straně druhé touha po majetku, po penězích, vlastnictví nejen věcí, ale i osudů svých bližních. Tak se každý z nás více
nebo méně přetahujeme celý život tu na jednu, tu na druhou stranu.
Teprve když zmizely poslední městské lampy Hight street Rattray a my zamířili k moři, napadlo mě se zeptat: „Kam vlastně jedeme? K Líze do Newtonhill?“ zeptal jsem se.
„Musíme odtud, Jeremiashi,“ řekl Denny a podal mi nějakou
listinu.
„Chceš to podepsat?“ zeptal jsem se.
„Pokud se rozhodneš. My a Líza jsme to udělali už dnes
79
v poledne. Obě xerokopie našich závětí jsou vespod,“ odpověděl
mi přítel a já si rozsvítil vzadu lampičku.
Držel jsem dohodu o majetku v případě své smrti.
„Ale to přece nejde! Líza má dům a loď, ty laboratoř a já?
Co mám vlastně já? Starou postel a hrnek na kafe.“
„Zapomněl jsi na knihu, Jeremiashi,“ připomněla Elizabeth.
„Možná, že Cesta ke světlu má mnohonásobně větší cenu, než cokoliv, s čím jsme se v životě setkali.“
„Má pravdu, kamaráde, záleží jen na tom, čím poměřujeme.
Tvůj překlad možná znamená víc, než si dokáže kdokoliv z nás představit. Já i Líza jsme se s Cestou seznámili a znamená pro nás víc než
inspiraci. Možná to je skutečný a opravdový život.
Vím, nyní prcháme před nebezpečím, o němž nemůžeme tušit,
kdy a kde nás přistihne nepřipravené.“
Uvědomil jsem si, jak mnoho pro mě tito dva lidé znamenají.
Uvědomil jsem si, jak osud, který řídí náš život, je veden prostou rukou. Nám nahrál střetnout se v jediném okamžiku na jediném místě.
Kdybych měl pojmenovat naše role, nedopadlo by to nejlépe. Násilník, oběť a zachránce. Nyní oběť se zachráncem zachraňuje násilníka,
který se vzdal všeho majetku pro své dva nové kamarády.
Každý z nás je jiný. Máme jiné povahy, jinou víru, jiné sociální
zázemí, starosti a vlastnosti, a přesto nás pojí jakési pouto. Tam jsem
si uvědomil že společný jmenovatel, který nás pojí, se dá dokonce
i pojmenovat. Je to snad stejný směr, jakýsi stejný azimut našeho hledání, naší cesty. Snad nás osud povede dobrým směrem.
Líza musela zastavit. Byla na ní vidět, že je již unavena. Denny
ji vystřídal za volantem. Tak, docela beze slov jsme projeli několika
dalšími městy a blížili se k moři. Za Perthem však počal déšť
na vozovce namrzat. Jeep se několikrát dostal do smyku, ale Dennymu se vždy ho podařilo zvládnut a udržet na silnici.
„Máme-li dojet v pořádku - dojedeme,“ prohlásil po jednom takovém smyku fatalisticky.
„Zbývá jen maličkost: Něco pro to udělat. To mi připomíná
jednu historku,“ řekl jsem a začal vyprávět docela vousatý příběh:
„Do jedné osady přišla povodeň a voda zaplavila celou vesnici.
Všichni utekli do hor, jen farář to odmítl. Když voda stoupla
a zatopila celý kostel, vyšplhal na věž, aby unikl před rozbouřeným
živlem. Tu jeli okolo hasiči s pramicí. Volali na něho: „Pane faráři,
80
honem pojďte, zachráníme vás.“ Farář však pomoc opět odmítl: „Ne,
ne, mě zachrání Pán Bůh.“ Hasiči tedy odjeli a voda mezitím opět
stoupla a sahala mu už po pás.
Objevili se potápěči. Pane faráři, honem skočte do člunu,
my vás zachráníme. Ale i do třetice farář pomoc odmítnul, neboť věřil
jen v pomoc Boží. Už mu koukala z vody jen hlava, když vtom přiletěla helikoptéra a spustila dolů na pomoc žebřík. Ne, ne, volal
s posledních sil farář. „Mě zachrání pán Bůh!“ Helikoptéra tedy pomoc vzdala a farář utonul.
I chodí po nebi a potká samotného pánaboha. „Tolik jsem
se k tobě modlil, tolik jsem v tebe věřil, Bože! Kde jsi byl, když jsem
tě tak potřeboval?“ A nejvyšší mu odpověděl. „Hm, a kdo myslíš,
že ti poslal ty hasiče, potápěče a helikoptéru?“
„Dobrý, fakt dost dobrý,“ zasmála se Elizabeth. „Také bych
se v tom chtěla lépe vyznat a umět postřehnout okamžiky, kdy
a jakým způsobem k nám promlouvá. Stejně jsi, Jeremiashi, zvláštní
člověk. Jedeš s náma, pořádně nevíš kam, na sobě máš nemocniční
pyžamo a bosé nohy a vykládáš tu vtipy...!“
„Víš Lízo, on je takový náš Dušík,“ prohlásil Denny.
A tak jsem tu noc dostal novou přezdívku.
„Sáhni Dušíku do zavazadel a vezmi si něco na sebe. Aspoň potud, než se z tebe stane sadhua. Konečně, proč by to nebylo možné.
Transcendentální schopnosti jsou v každém z nás.“
A tak jsme se jeden přes druhého docela vesele ubezpečovali
o existenci a přítomnosti Boha v nás. Blížili jsme se k moři a o něco
teplejší atlantský vzduch způsobil, že problémy s kluzkou vozovkou
pomalu ustávaly.
Zatímco já se prohraboval ve věcech, které stačili Denny
s Lízou v rychlosti naložit, narazil jsem rukou na svoji v kůži vázanou
knihu. „Koukám, že jste nezapomněli na nic, ani na Cestu ke světlu,“
zajásal jsem.
„To včera zařídila Líza. Té poděkuj. Prý, když jde k notáři
na Perth road, staví se i u tebe v Rosemountu a vezme ti ji. Nemohli
jsme ztratit ani minutu. Bylo nám víc než jasné, že náš odjezd už není
otázkou dní, ale jen hodin. Zatímco já jsem dokončoval výrobu posledních homeopatických léků, ona se vydala do ulic. Nakonec
všechno dopadlo dobře, ale neměl jsem chvíli klidu. Nejistota, která
mě jednu chvíli přepadla, byla tak silná, že jsem se nemohl na práci,
81
ani na nic jiného soustředit. Když se Líza nevrátila ani po poledni,
vzal jsem auto a začal ji hledat po městě.
Na Perth roud jsem ji již nezastihl, ale notář Bruck mi potvrdil,
že Líza v pořádku odešla i s penězi. Zbývalo mi se vrátit do Rattray
a zajít do Ivy bank na Boat Brae, zda-li ji nenapadlo vyměnit hotové
peníze za kreditní kartu. Tam ji však nikdo neviděl. Teprve kolem
čtvrté, když se začalo stmívat, jsem ji našel sedět na lavičce
na nábřeží River Ericht. Jak se tam ocitla a kde celou dobu byla,
mi nedokázala povědět.“ Denny pohlédl na Elizabeth. Ta jen pokrčila
rameny.
„Nevím, co se se mnou dělo. Když jsem odcházela z notářství,
bylo mi už téměř tak dobře jako dříve. Došla jsem až k tvému domu,
vyšla nahoru a odemkla dveře. Vše se mi zdálo jasné a snadné. Pohodlně jsem našla knihu i její překlad. Do tašky jsem pak přidala pár
tvých věcí a chtěla jsem vyjít ven. To bylo také poslední, co jsem
si zapamatovala. Ne, nemohla jsem spát, neboť jsem ušla několik mil.
Byla jsem jako v transu, jako v hypnóze. Mnohé barevné a živé obrazy se mi honily hlavou. Nedávalo mi to žádný smysl. Zatímco
má mysl byla zaplavena abstraktními obrazci, mé tělo bloumalo rušným městem mezi chodci a mezi automobily. Jen zázrakem jsem
to přežila. Kudy jsem bloudila, nevím, ale asi od jedenácté do doby,
než mě Denny objevil, si na nic nepamatuji. Jakoby mi chybělo
v paměti pět hodin. Jako by jakési temné magické síly
mi vygumovaly vzpomínky. Snad je to jen ještě následek otravy. Nevím. Opravdu nic nevím. Z věcí, které jsem měla u sebe, mi však nic
nechybělo.“
„Asi o ně nešlo,“ řekl jsem si více méně pro sebe. Možná,
že všechno byla jen náhoda, ale nemohl jsem si nevzpomenout
na mou příhodu s Woodrufem a na svůj pokus v podkroví nemocnice.
Kdo ví?
Cítil jsem, jak s každým kilometrem opouštíme svět věcí. Cítil
jsem, jak každým okamžikem se vzdalujeme běžnému občanskému
světu. I náš jeep se stal jen jakýmsi způsobem dopravy. Ačkoliv stále
jsme seděli v docela moderním technickém výrobku, který s námi
uháněl do stonehavenského přístavu, začal v nás převládat pocit být,
nad pocitem mít..
Přímořská silnice kopíruje v těchto místech pobřeží. Pustý oceán se v temné noci vzdouval nekonečnou hrou vln. Jejich energie se
pak v tom věčném souboji vybíjí na pobřežních skalách, aby po tisíce
82
let utvářela břeh. Hukot příboje ke mně doléhal i přes zavřená okna
jeepu. Stále však byla tma, a já si také uvědomil, že nemůže být nikoho, kdo by nás mohl sledovat. Netrvalo dlouho a před námi se objevil
Newtonhill.
Denny zamířil ihned k přístavnímu molu, kde kotvila Elizabethina rybářská loď. Tu noc jsem ji spatřil poprvé. Ve tmě jsem spatřil
bílou plachetnici se dvěma stožáry. Nenápadný komínek prozrazoval,
že je jistě vybavena pomocným motorem. Délku lodě jsem odhadl
na dvacet, šířku pak na šest až sedm stop. Líza okamžitě počala
s kontrolou jejího stavu, neboť svou loď nenavštívila již několik měsíců. My, chlapi, jsme mezitím přenášeli z auta materiál. Pak naposledy pohledem se Denny rozloučil s jeepem. „Snad někdy,“ řekl si
sám pro sebe a my s konečnou platností vstoupili na loď.
Náš nový kapitán, Elizabeth McBrian, s naší pomocí vytáhla
obě kotvy, pak jsme rozvinuli hlavní plachtu a loď hnána mírným severozápadním větrem se vydala tiše a nenápadně na svoji plavbu.
Celý román si můžete objednat na:
http://www.e-kniha.com/jeremiash.html
83