4. číslo
Transkript
4. číslo
10. 4. 2014 4. číslo Farní časopis Farnosti Radostín nad Oslavou a Pavlov Slovo úvodem: Není rodina přežitkem? Milí přátelé, otevřel jsem si počítač a do vyhledávače jsem vložil heslo „oslovení otec a matka“. Nalezl jsem článek paní Lei Vojtekové s názvem „Konec slov matka i otec. Jsou přežitkem.“ Zaujal mě. Cituji ho: „Francouzská vláda chystá zákaz slov ‚matka‘ a ‚otec‘ ve všech úředních dokumentech. S ohledem na plánované uzákonění sňatků osob stejného pohlaví se má v budoucnu zmiňovat pouze termín ‚rodiče‘. vení ‚rodiče‘ bude v dokumentech praktikovat. Bude se to označovat jako rodič 1, rodič 2, případně nějaký rodič xy? Ale chápu, že označení ‚matka‘ a ‚otec‘ je silně diskriminační, to se musí okamžitě zakázat. Jenom nechápu, jak je možné, že jsem si to doteď nepovšimla. Taky označení babička, dědeček… bratr, setra… teta, strejda. Všechno silně nekorektní pojmy, které je potřeba okamžitě zrušit! V některých švédských školách se nesmí říkat ‚on‘ a ‚ona‘. Všichni se musí oslovovat ‚přátelé‘. Politická korektnost nám zase Taky žádná růžová nebo pokročila o kousíček dál. Už Láskyplnou náručí modrá. Ani pohádky o Ponejsou nevhodná jenom některá maminky se pelce či Sněhurce. Já navroznačení menšin, případně jídel. předává dítěti od huji, aby se ve všech dokuTeď už je nevhodné i pojmenováprvní chvíle jeho mentech i u oslovení použíní ‚matka‘ a ‚otec‘. Ano, protože života, základ, val termín ‚hermafrodit‘. by se to mohlo dotknout homosekterý prostě každý Myslím, že ten je politicky xuálů ve Francii. Návrh uvádí, že člověk potřebuje, a korektní dost a neměl by ‚manželství je svazek dvou osob to je být milován. nikoho urážet. Případně by rozdílného nebo stejného pohlase všem občanům mohlo ví.‘ Veškeré zmínky o matce a otci na předloktí vytetovat číslo. v rodině pak nahrazuje termín A tím číslem bychom se mohli rodiče. Vláda totiž plánuje dát homosexuálním párům stejná práva na oslovovat. I když někdo by byl jednička, další zase pětka… to už zavání taky diskriadopci jako heterosexuálům. Nejde mi úplně do hlavy, jak se to oslo- minací. STRANA 2 Co dodat závěrem? Nemám nic proti menšinám, ať jsou jim přiznána práva podle práva. Ale tohle už podle mě hraničí s absurditou. Společnost pořád volá po návratu hodnot mravnosti. Jenže právě toto je rozvrat. Nějak podobně si představuji zánik civilizace…“ (Podle: http://vojtekova.blog.idnes.cz) Přiznám se, že jemně ironický článek paní Lei Vojtekové nejenom zaujal, ale také potěšil. Jsou tady stále lidé, kteří ještě mají zdravý rozum. Nechci v tomto článku řešit problematiku „menšin“, ale naopak ukázat, že rodina založená na lásce mezi mužem a ženou, je založena na lásce, která přináší budoucnost. V zahradnictví v Brně, kde jsem v osmdesátých létech a počátkem devadesátých let pracoval, jsem se denně setkával s mladými lidmi z „pasťáku“, jinak ústavu pro mravně narušenou mládež. Většina z nich pocházela z rozvrácených rodin. Vyrůstaly s maminkou, které nejčastěji soud přiřkl další výchovu, po rozpadu manželství a v mnoha případech ještě s její matkou, tedy babičkou. Tato výchovná dvojice v době dospívání dítěte, zvláště chlapců, svoji výchovnou roli velmi často očividně nezvládala. Dospívající dítě si nejen nechtělo plnit svoje povinnosti ve škole i doma, ale chtělo nějakým způsobem zaplnit vzniklý čas. Nuda je velice nepříjemná. Bavit se a bavit se. To také něco stojí. Party dospívajících vykrádaly novinové stánky, chaty. Mladiství končili v pasťáku. V osmnácti letech jim ústav našel byt, zaměstnání a propustil je. Byli již plnoletí. Museli se starat sami o sebe. Nikdo je to ale nenaučil. Nikdo od nich dosud nic nevyžadoval. Nedokázali zvládat nárok povinností. Do měsíce, nejdéle do tří měsíců byli v kriminále. S některými jsem se ještě potkal, když byli propuštěni na svobodu. Často se scénář jejich života opakoval. Stále silněji jsem si uvědomoval, jak je důležitá pro zdravý a plnohodnotný rozvoj člověka v jeho dětství a dospívání role ženy - maminky a muže – otce. Láskyplnou náručí maminky se předává dítěti od první chvíle jeho života základ, který prostě každý člověk potřebuje, a to je být milován. Aby se tento základ rozvinul do krásy dospělého člověka, který je schopný sám milovat a nést zodpovědnost za sebe i za druhé je nepostradatelná role otce, zvláště v době dospívání. Mužnost otce by měla dát dospívajícímu dítěti smysl pro spravedlnost: „Toto je dobré a toto zlé, proto je možné takto jednat a takto ne!“ Smysl pro povinnost: „Ne, nepůjdeš ven za kamarády, dokud si nesplníš svoji povinnost!“ Ale také schopnost vidět druhého člověka, a ne žít jenom sobecky pro sebe: „Tady máš např. bonboniéru, ale nezapomeň, že je tady také maminka a sourozenci, rozděl se!“ Ve výčtu příkladů by bylo možné pokračo- STRANA 3 vat. Žena nutně potřebuje opřít svoji roli matky - vychovatelky - o autoritu muže otce, zvláště v době dospívání dítěte. Myslím, že dnes psychologie velice dobře zná deformace, které jsou zapříčiněny ztrátou ženského nebo mužského prvku ve výchově, a přesto západní společnost řeší absurdity, jak se o nich zmiňuje ve svém článku paní Lea Vojteková, místo aby chránila založení a rozvoj zdravé rodiny. Když otevřeme Bibli, hned v první kapitole čteme slova: „I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby“… „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (Srov. Gn 1, 26 – 28). Jenom tato láska mezi mužem a ženou je schopná být plnohodnotně plodná, nejenom fyzicky, ale také co se týká psychické stránky člověka a jeho celkového rozvoje. Nebojím se vyslovit větu, že rodina založená na vztahu lásky mezi mužem a ženou není přežitkem, ale jedinou formou, která je nositelkou opravdové budoucnosti. Otec Pavel Vaše rodina S nepatrným časovým posunem se vám do ruky dostává další číslo farního časopisu Nebojte se. Celkově čtvrté a zároveň letošní první číslo vám, milí čtenáři, nabídne několik pohledů na rodinu a věci s ní spjaté. Rodina je základ každé řádné společnosti, a tak se nabízí spousta úhlů pohledů, zkušeností a otázek. Tímto číslem otvíráme diskuzi a budeme rádi, když se do ní aktivně zapojíte svým příspěvkem a podělíte se s námi o svůj názor, postřeh a životní moudro. Napište nám, jak se „za vašich mladých let“ žilo. I vy mladší se nebojte zapojit a ukázat nám svůj pohled na rodinu a její význam pro vás – chcete být stejní jako vaši rodiče? Co budete říkat svým dětem, až budou provádět stejné vylomeniny jako vy teď? To samé, co nyní slyšíte? Užijte si čtení a prožijte naplno velikonoční slavnosti. Jarda STRANA 4 I malý má co do rodiny vnést Když jsme před několika lety oznámili našim dvěma dospívajícím dětem, že se naše rodina rozroste ještě o jednoho člena, byl na jejich tvářích vidět tázavý výraz. Možná si pomyslely něco o stárnoucích rodičích a při představě dalšího narušitele v rodině raději nic dalšího neříkaly. Čas se naplnil a do naší rodiny skutečně přibyl další človíček. A tehdy postupně začali i naši dva dospívající objevovat jeho kouzlo. A nejen my rodiče, ale i oni dovedli tiše stát u postýlky a pozorovat vrtící se a brumlající zázrak. V té době však ještě nepotřeboval nic jiného než mámu, mlíčko a spánek. Čas běžel a z malého miminka se postupně stával človíček, který uměl nejen svým křikem, ale i nápady naplnit celý dům a zaměstnat všechny přítomné. A tehdy jsme si poprvé všichni uvědomili, jak jsme se díky jeho přítomnosti znovu více semkli jako rodina. Najednou tady nebyli jen stále pracující rodiče a dva “teeni“ v pokoji, kde si četli (v tom lepším případě) nebo prováděli jiné „důležité“ věci, ale díky jeho přítomnosti celý dům jako by znovu ožil. Ten maličký uměl všechny přitáhnout k sobě, někdy dobrovolně, jindy z povinnosti. Ale každý musel věnovat část svého času tomu malému neodbytovi. Kolikrát jsme byli rádi, když odpoledne nebo navečer usnul a dopřál nám trochu klidu. Přesto - anebo právě proto - jsme se však jako rodina více stmelili a také se naučili vyjít jeden druhému více vstříc a lépe pochopit potřeby toho druhého. Dnes je z našeho broučka předškolák a naši „teeni“ pomalu přerůstají do samostatnosti a dospělosti. Přesto, když večer po pohádce začneme spolu odříkávat „Andělíčku, můj strážníčku“, stáhnou se všichni k nám a užijí si večerní modlitbu pospolu. To jsou pak ty společně strávené chvíle, které vám dávají sílu donekonečna se se všemi našimi dětmi dohadovat, postrkovat je dál a starat se o ně. Víme, že nás všechny čeká ještě dlouhá cesta, ale stejně je pro nás největším zadostiučiněním to, když naši „teeni“ nedávno řekli, že je moc dobře, že toho mrňouse máme. -3JVO- STRANA 5 STRANA 6 Farnost jako rodina To je téma, nad kterým se určitě občas zamýšlí každý z nás. Farnost je vlastně jedna velká rodina, kterou utváří společenství lidí z několika vesnic. Obraz, který skýtá farnost, je obrazem farnosti a jejích obyvatel. Společně se radujeme z každého narození, křtu, svátku, životních jubileí, slavností a dalších a dalších milostí, které máme možnost zakusit. Vzájemně nás obohacují společná setkání nejen v kostele, ale i na farním plese, farním dni, hasičské pouti na svatého Floriána v Kněževsi, farní pouti v Radostíně či pouti v Krásněvsi. Když to shrnu, tak farní, obecní a spolkové akce se vzájemně prolínají po celý rok. Vůbec si netroufnu vyjmenovat tu spoustu vzájemných setkání při koncertech, plesích, divadelních představeních, sportovních a hasičských akcích, výletech, zájezdech nebo pěších poutích. Stejně jako v rodině, tak i ve farnosti sdílíme společné radosti, bolesti, spojuje nás milý prožitek při setkání u jednoho stolu jak v kostele, tak i doma. Vždyť každý člověk si rád popovídá nebo se podělí o svá trápení. Mám radost, když se v neděli setkáme při mši svaté v kostele a máme ve tváři sváteční náladu, kterou umocní společná mše svatá. Jako doma se zde obracíme na svého otce a matku se svými díky a prosbami. Stejně jako doma, tak i v kostele mne prostoupí radost, když si podáme ruce a pozdravíme se pozdravením pokoje, stejně v kostele i doma máme radost, když je rodina pospolu. Je to nekonečný koloběh, který občas bývá narušen nepochopeními, malomyslností, někdy sobectvím atd. Stejně ve farnosti i v rodině se někdo obětuje více, druhý méně a někdo se jen pasívně účastní. Že společně procházíme životem od kolébky až k hrobu, o tom není pochyb. Josef STRANA 7 Odpovědnost, svoboda a rodina Není věc, která by nestála na činu jednotlivce. Jsme každý z nás přímo zodpovědní za dění ve své rodině, blízkém i vzdálenějším okolí i v celé společnosti. Ona odpovědnost by měla jít ruku v ruce se svobodou. Bohužel, dnešní chápání světa a společnosti je svobodné, ale není spojeno s odpovědností. Svobodný člověk má nárok na své názory a také má za své činy přijímat plnou odpovědnost. V každodenním životě ale vidíme tendenci zříkat se vlastní zodpovědnosti a hledat vinu u druhých. Proč bych si já špinil ruce, že? Je fakt, že se nám otupilo svědomí vlivem morálky pokažené společností bez svědomí. Ze společenských hodnot se vytrácí odpovědnost a začínají převažovat hodnoty spojené s obviňováním druhých, což je důsledkem všeobecné nespokojenosti a strachu z dnů následujících. A tak si společnost sama může za to, že ztrácí důvěru jeden v druhého, že se těžko hledá zastání u druhého či pomoc bližního. Vytváříme si kolem sebe slupky, přes které se nedostane žádný podnět z okolí, protože ve skrytu duše čekáme lest a nekalý úmysl. Je jen na nás, abychom společnost postavili zpět do správných kolejí. Začněme sami u sebe a svých rodin. Rodina je místem pravdy, pochopení a odpuštění; kde jinde tedy začít? Buďme my rodičové odpovědní za své činy před svými dětmi! Buďme my děti odpovědné za své (ne)činy před svými rodiči! Přenesme odpovědnost z rodiny do většího společenství a dejme vzor celé společnosti. Aktuálně se společnost ukájí drby a fámami o druhých a mnohý se bojí dne, kdy se takto bude mluvit o něm. Ale málo lidí se potěší z úspěchu druhých a málokdo druhému přeje. Jedno malé přirovnání: představme si slovíčko MY jako ozubené kolo. Toto kolo přesně pasuje do stroje a tento stroj bez kola nefunguje. Každý zub kola se podílí stejnou měrou na otáčení kruhu. Jestliže jeden zub chybí či je zrezlý, tak škodí celému kolu a toto kolo dále škodí stroji. A teď si za jeden zub dosaďte sami sebe a za stroj Boží svět. Kdo říká, že svým zlým úmyslem nebo naopak svojí nečinností nic nezkazil, nemluví pravdu, je tomu právě naopak. Jsme jedna velká rodina a měli bychom táhnout za stejný konec provazu. Každý, kdo odmítá odpovědnost, působí na jeho konci. Nebojte se být součástí. Například součástí společenství, které si sami zvolíte, pro které budete něco ze sebe obětovat a ve kterém ponesete odpovědnost a budete svobodní. Jarda STRANA 8 Starost církve o ty, jichž manželství ztroskotalo Jan Pavel II., světec našich dnů, s velikou úctou se skláněl ke každému člověku. Z jeho gest jsme mohli vnímat, jak si každého vážil. Často vyslovoval termín „důstojnost člověka“. Zajímal se o problémy všech v jejich konkrétních životních situacích, radostech i starostech. Ve středu jeho zájmu byl život rodiny a její životní poslání. Napsal apoštolskou adhortaci Familiaris consorcio, o úkolech křesťanské rodiny v současném světě. V ní také vyjadřuje starost církve o ty, jejichž manželství ztroskotalo. V čísle našeho farního časopisu, který je nyní zaměřen na téma rodiny, z jeho adhortace uvádím kapitoly, které se týkají této problematiky. Otec Pavel Rozvedení a rozloučení, kteří neuzavřeli nový sňatek Různé důvody, jako vzájemné neporozumění nebo neschopnost k meziosobním vztahům, mohou dovést platné manželství k bolestné a často nenapravitelné roztržce. Přirozeně, rozluka musí být pokládána za nejkrajnější prostředek, když se každý jiný pokus o nápravu ukázal bezvýsledným. Osamocenost a jiné obtíže jsou často údělem pro rozloučeného manžela, zvláště když je nevinen. Takovým lidem musí obec věřících ještě více pomáhat. Má je zahrnout úctou, solidaritou, pochopením a konkrétní pomocí, aby dokázali zachovat věrnost i ve svých obtížných situacích. Ať jim pomáhá nalézt sílu k odpuštění, jak to přikazuje křesťanská láska, a ochotu přijmout případně znovu dřívější společenství života. Podobný případ nastává u manžela, který se rozvedl, ale velmi dobře ví, že platné manželství je nerozlučitelné, a proto nevstupuje v žádný nový sňatek, nýbrž se snaží soustředit se výhradně na plnění svých rodinných povinností a na křesťanský život. Důsledkem toho je vzájemné svědectví věrnosti a křesťanské stálosti před světem a před církví. Tím potřebnější je, aby církev neúnavně projevovala takovým lidem lásku a prakticky jim pomáhala. Přitom nic nebrání tomu, aby byli připuštěni ke svátostem. Rozvedení, kteří uzavřeli nový sňatek Bohužel, denní zkušenost ukazuje, že ten, kdo se rozvedl, většinou pomýšlí na nový sňatek, přirozeně nekatolicky uzavřený. Protože tu jde o zlo, které podobně jako jiné špatnosti stále více postihuje také katolické kruhy, musí se tento problém pečlivě a neprodleně řešit. Synodální otcové STRANA 9 o něm výslovně jednali. Církev, zřízená k tomu, aby vedla všechny lidi, a zejména pokřtěné, ke spáse, nemůže jen tak opustit ty, kdo si vyhledali nový svazek, i když už byli s jedním partnerem spojeni svátostnou manželskou smlouvou. Proto bude neúnavně a usilovně nabízet takovým lidem spásonosné prostředky. Duchovní správci ať si uvědomí, že jsou pro lásku k pravdě povinni dobře rozlišovat různé situace. Je rozdíl, jestli někdo přes upřímnou snahu zachránit dřívější manželství byl zcela nespravedlivě opuštěn, anebo jestli někdo rozvrátil církevně platné manželství svou těžkou vinou. Opět jiní uzavřeli nový sňatek s ohledem na výchovu dětí, a mnohdy jsou ve svědomí subjektivně přesvědčeni, že dřívější, nenapravitelně rozbité manželství nebylo nikdy platné. Spolu se synodou bych chtěl duchovní správce a celé společenství věřících důrazně vybídnout, aby rozvedeným pomáhali se starostlivou láskou tak, aby se necítili odloučeni od církve. Vždyť jako pokřtění mohou, ba musí mít účast na jejím životě. Mají být vybízeni k tomu, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se oběti mše svaté, pravidelně se modlili, podporovali obec v jejích dílech blíženské lásky a v iniciativách bojujících za spravedlnost, vychovávali děti v křesťanské víře, zachovali si kajícího ducha a konali skutky pokání a tak, aby den ze dne na sebe svolávali Boží milost. Církev se má za ně modlit, dodávat jim odvahy, projevovat se jim jako milosrdná matka a tak je udržovat ve víře a v naději. Avšak církev potvrzuje svou praxi opírající se o Písmo svaté a nepřipouští k eucharistickému stolu věřící, kteří po rozvodu znovu uzavřeli sňatek. Nemohou být k němu připuštěni, protože jejich životní stav a jejich životní poměry jsou v objektivním rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a církví, kterou viditelně zjevuje a zpřítomňuje eucharistie. Mimo to je ještě jiný zvláštní, pastorační důvod: kdyby byli tito lidé připuštěni k eucharistii, uváděli by se věřící v omyl a zmatek ohledně učení církve o nerozlučitelnosti manželství. Svátost smíření, která otevírá cestu k svátosti eucharistie, může být udělena jen těm, kdo litují, že porušili znamení smlouvy s Kristem a věrnosti k němu, a jsou upřímně ochotni žít tak, že to už nebude v rozporu s nerozlučitelností manželství. Konkrétně to znamená, že nemohou-li se muž a žena z vážných důvodů - např. kvůli výchově dětí - rozejít, jak by byli povinni, „zavážou se, že budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům.“ Náležitá úcta ke svátosti manželství, k samotným manželům a k jejich rodinám STRANA 10 jako i k společenství věřících zakazuje každému duchovnímu, aby z jakéhokoli důvodu nebo pod jakoukoli záminkou, třeba i pastorační, vykonal jakékoli liturgické úkony pro rozvedené, kteří uzavírají nový sňatek. Takové úkony by totiž vzbudily dojem nového svátostně platného sňatku, a tím by mohly vést k omylům, pokud jde o nerozlučnost platně uzavřeného manželství. Tímto počínáním vyznává církev svou věrnost ke Kristu a k jeho pravdě. Zároveň se chová mateřsky k těmto svým dětem, především k těm, které byly bez vlastní viny opuštěny zákonitým manže- lem. Církev pevně důvěřuje, že ti, kdo se vzdálili od Pánova přikázání a žijí dosud v takové situaci, mohou dostat od Boha milost obrácení a spásy, jestliže setrvávají v modlitbě, v kajícnosti a lásce. (Familiaris consorcio, Apoštolsá adhortace Jana Pavla II., o úkolech křesťanské rodiny v současném světě z 22. listopadu 1981, Vydal Zvon, Praha 1996, 2. vydání), s. 90 - 92 STRANA 11 Velká rodina Často se uvnitř celé naší rodiny zamýšlíme nad otázkou, zda velká rodina je v dnešní době to „pravé“. Je nás 2 + 8 + 6 + 14, tj. celkem 30 členů. První odpověď na otázku nám dala již naše babička, když slavila s dědečkem 60leté výročí společného života a již jí bylo přes 80 let. Na naši otázku, co s námi bude, když čekáme 5. dítě, s úsměvem odpověděla: „Když dá Pán Bůh ovečky, dá i travičky“. A tak také bylo. Byla to moudrá žena. Dnes na všechno vzpomínáme s úsměvem a s lás- kou na ni i na dědečka. Těšíme se vždy na chvíle, když se všichni čas od času sejdeme. Nyní plánujeme ubourání vnitřní příčky v domě, abychom se všichni vešli do jedné místnosti a nemuseli se scházet ve společenských místnostech v restauracích, kulturních domech nebo v autobuse pana Havlíčka z Pavlova na společných výletech. Stále za dar velké rodiny děkujeme. B a F. STRANA 12 Amici, diem perdidi! Přátelé, ztratil jsem den! Odpověď na tuto větu od dnešního mladého člověka bychom mohli shrnout do věty: „Nemáš tolik pít.“ Jiní by zase řekli, ať si pořád nestěžujeme, když jsme mohli celý den prospat či nic nedělat. Desátý římský císař Titus se však dle tradice výrokem Amici, diem perdidi! proslavil. Zároveň se stal nejmírnějším císařem vůbec. Co měl tedy tento císař na mysli? Titus pokaždé pronesl výrok o ztraceném dni, když za celý den nikomu nepomohl. Císař, který nikdy nemusel nic udělat sám, na všechno měl své poddané a otroky, a přesto se s ním pojí citát o dni nenaplněném aspoň jedním dobrým skutkem. Kolik ztracených dnů může napočítat každý z nás ve svém vlastním životě? Dobrý skutek můžeme chápat nejen jako dřinu, námahu a sebeobětování. Dobrý skutek může být i něco hezkého, co se z naší společnosti potichu vytrácí. Navzájem se pozdravit a optat se na to, jak se daří, může celý den zcela proměnit ze stereotypní šedi do jasného dne. Nebát se nabídnout svoji pomoc s těžkou nákupní taškou, neroznášet drby, umět se usmát na druhého, nehledat jen negativa, nepomlouvat se. To vše může obsahovat dobrý skutek. Můžeme mít vše – peníze, drahá auta a domy. Za peníze si můžeme koupit i takzvané kamarády. Ale lásku, zdraví a něco od srdce hezkého si nikdy nekoupíme. Je zapotřebí žít s tím, že život každého z nás je tak dlouhý, jak Bůh chce a jak každý z nás chce, je i naplněný. Představme si naše tělo jako vinný sklípek – spousty nádob a sudů. Jen jeden sud je od Boha a jen krásné skutky a naplněný život tento sud dokážou naplnit. A pouze z tohoto sudu budeme na věčnosti žít. Proto Vám přeji co nejméně ztracených dnů. Jarda STRANA 13 Rodina Milí rodiče, dospívající děti a mládež se nám někdy mohou zdát na přizabití. Všechno je blbě a všechno by dělali jinak. V rodině je každý štve. Celkově domov je hrozně svazující a škrtí je. Skutečnou hodnotu rodinného života pocítí, až vyletí z hnízda. Potěšilo mě a věřím, i vás potěší, že mnozí mladí cítí velkou vděčnost za svoji rodinu už teď, i když doma o tom tolik nemluví. S cizím člověkem, nebo když zůstaneme v anonymitě, se o takových věcech hovoří snadněji. Přiznat tátovi nebo mámě: „Jsi pro mě vzorem, učím se od tebe,“ jde z pusy těžko. Na posledním setkání jsme se ptali našich biřmovanců: „Co pro tebe znamená rodina?“ Rodina je jednou z nejdůležitějších věcí, které mohou být. Rodina je pro mě místo, kam se můžu kdykoliv vrátit. Můžu se na ni spolehnout a je schopná mi vždycky pomoct. Můžu se jim se vším svěřit a vím, že to zůstane mezi námi. Nikdy mě nenechá být, když se cítím špatně. Rodina je pro mě to nejdůležitější na celým světě. Nedokázal bych si představit život bez rodiny. Rodinu by mně nikdo nedokázal nahradit. Jsou to lidi, na které se můžu kdykoliv obrátit s čímkoliv. Vždy to se mnou myslí nejlíp. … Rodina je důkaz lásky. V každé rodině by měly být děti, aby bylo veselo. Život bez mámy a táty si nedovedu představit. Jsou to mí nejbližší. Rodina by měla držet při sobě. … Někdy mi připadá, že rodina je pro mě to nejdůležitější, ale na prvním místě je Bůh a potom hned rodina, protože Bůh nás může dostat z nevyřešitelných situací. Bezpečí, lásku, pomoc, pochopení, soucit. Vím, že tam někdo čeká. Třeba otce beru jako takovýho menšího Ježíška, který mě vede k víře, chrání, učí a hlavně, který mě miluje a umí pro mě najít pochopení. Bez pomoci rodiny bych nebyl nic. Zázemí, podpora, životní vzor. Společenství lidí, kterým na mně záleží. Někdo, od koho se můžu učit. Rodina je pro mě domov, láska, jistota, že někdo stojí při mně, ať už jsem jakákoliv. Taky je to pro mě bezpečí, ochrana a tak … J Rodina pro mě znamená všechno, co mám. Jsem moc ráda, že mi je všechny Pán Bůh dal. Pomáhají mi v různých životních situacích a já jsem jim moc vděčná. Mají mě rádi a já je taky. Rodina pro mě znamená zázemí. Lidi, kteří mě mají rádi, obětují mi svůj čas. Můžu se na ně ve všem spolehnout. Do své rodiny počítám i lidi, se kterými je mi dobře. Rodina mi dává pocit bezpečí. Bez rodiny by to bylo těžké. STRANA 14 Na začátku jsem hledala citáty o rodině na webu, abych se měla od čeho odpíchnout, ale odpovědi mladých pro mě byly dostatečně silným odrazovým můstkem. Možná právě svou živostí osobní zkušenosti. Před několika lety se mi dostal do rukou průzkum životní spokojenosti, který potvrdil, že děti žijící v úplných a harmonických rodinách mají vyšší životní spokojenost než děti z částečných nebo nefungujících rodin. Myslím, že kdyby se někdo zeptal našich babiček a dědečků, ušetřil by čas i peníze za studie, které považuji za celkem jasné. Je zajímavé, že přes tuto samozřejmost jsme svědky úplně opačného trendu v naší společnosti. Sociální, ekonomická i morální situace jsou nastaveny spíše proti rodině. Jako by chtěly nahrávat lidské samolibosti. V rodinném životě, stejně jako všude jinde, platí jedno velké pravidlo: „Co hodně stojí, za hodně stojí a co nic nestojí, za nic nestojí.“ Když jsem byla ještě hodně malá, vzpomínám si, jak dědoušek vyřezával sestřenici ze dřeva koňské spřežení. Den za dnem proseděl celé odpoledne až do večera v kuchyni u bedny se dřevem a ze dvou špalíčků postupně vystupovaly stále zřetelnější rysy nejdřív jednoho a pak druhého koně. Líbilo se mně pozorovat jeho ruce. Když potom lepil žebřiňák, potřeboval spoustu stejných dřevěných tyčinek, aby je pak mohl skládat jednu vedle druhé… Výsledek byl pro mě obdivuhodný. Vrátím se k větě: „Co hodně stojí, za hodně stojí, …“ S lehkým sarkasmem a ironií můžeme považovat všechny tendence, které jdou proti rodině, za tvořivé, protože překážkami, které pokládají, dávají rodinám možnost vydat více úsilí a mít tak tedy ještě větší hodnotu. Rodina stojí hodně. Stojí budování vztahu mezi snoubenci a manžely postaveném na lásce, úctě, věrnosti. Nejenom ve smyslu nebudu tě bít, nebudu ti nadávat a nevyspím se s jiným partnerem/partnerkou, ale v mnohem jemnějších odstínech. Chci se snažit tě pochopit, budu k tobě pravdivý/á, upřímný/á a zároveň taktní, středem mých zájmů budeme MY, ne jenom JÁ, chci s tebou prožívat i situace, ve kterých mě vědomě či nevědomě zraníš, chci se učit tě chápat a chci se učit vidět svět tvýma očima, chci se učit ti od- STRANA 15 pouštět a učit se přijímat tvoje odpuštění, chci ti děkovat, chci ti naslouchat a vyprávět ti o sobě, chci se ti víc dávat, než si tě brát, chci se ovládat a být trpělivý/á, chci k tobě být laskavý/á, i když mám zrovna chuť se vzteknout, chci stavět na naší věrnosti, i když spolupracuji nebo se bavím s jinou ženou/mužem, chci, aby z mého jednání bylo vždy poznat, že jsem se daroval/a tobě. Chci, abychom spolu měli rádi naše děti, abychom byli trpěliví a důslední v jejich výchově, aby v nás měly oporu a zázemí, abychom je učili rozpoznávat, co je dobro a zlo, aby pochopily, že cesta dobra je častěji ta těžší, ale stojí za to si ji vybrat. Abychom je učili úctě k ostatním lidem, pozornosti vůči nim a zodpovědnosti za vlastní život … Je to mnohem těžší než vyřezat koňské spřežení. Všechnu tuto snahu odevzdávám Bohu, protože vím, že sám/sama na ni nemám. Fungující rodina není zadarmo. Hodně stojí, ale taky za hodně stojí. Když se nebojíme námahy, můžeme pak slyšet od svých dětí třeba, že: „Rodina je pro mě to nejdůležitější na celým světě.“ Nechci být idealista a zapomínat na situace, kde jeden z partnerů přestane respektovat ať už menší či velké pravidlo lásky a svým sobectvím v jakékoli oblasti naruší společný vztah a růst manželů a rodiny k plnosti lásky. Pokaždé se tak ale pro svoji pohodlnost, netaktnost, upřednostňováním sebe před druhým, zříká ná- ročnosti a tíhy společného břemene a nechává ho k nesení tomu druhému. Sám/ sama si sice „dovolenkuje“ a možná ho ani nenapadne, že ten druhý zatím pod tíhou, na kterou měli být dva, padá. Dovolenkovat se dá třeba přemírou koníčků na úkor času pro rodinu, každý večer v hospodě, zabezpečováním věcí, které mi sice zvedají sebevědomí, cítím se v nich užitečně, ale berou mi čas, který měl patřit dětem, seberealizací a podnikáním … Chápejme, že jde vždy o správnou míru. Pro nás, kteří necháme upadnout, je zde prostor k přemýšlení o motivech našeho jednání, pro vůbec uvědomění si své tvrdosti. Také lítost, prosba o odpuštění, touha a snaha o pozornost vůči druhému. Pro nás, kteří jsme padli, protože ten, kdo slíbil, že poneseme spolu, to na chvíli zabalil, je zde obraz křížové cesty a v ní Krista. Pod těžkým křížem upadl několikrát. Věděl, že ve velké bolesti, opuštění, utrpení, výsměchu a pohrdání může člověk nalézt i smysl života. Tím, že se ji bude učit prožívat s Bohem, najde sílu a odvahu jít v životě dál. Ponese těžší břemeno, než nesou ostatní, ale s Bohem ho zvládne nést. I když si budu připadat, že ležím v prachu a kříž na mně, Bůh leží v tom prachu se mnou. Rodina a vztahy nejsou zadarmo. Hodně stojí, ale taky za hodně stojí. Anna STRANA 16 STRANA 17 Z deníčku jedné rodiny V první řadě, aby nedošlo k mýlce, si to řekneme na rovinu – miluju je. Naprosto svou rodinu miluju a nedám na ně dopustit. Zejména pokud se dlouho nevidíme, netrávíme společně déle jak dva dny v kuse a naše komunikace se omezuje na telefonickou, nebo na občasné návštěvy. To vám pak ti lidé skutečně chybí. Ale v opačném případě velmi rychle nastupuje ponorková nemoc. Vždycky říkám, že mám dokonalou ségru, protože se nehádáme, nebijeme a vůbec je to moje nejlepší kámoška. Pak ale dojedu k našim a najednou se musíme dělit o koupelnu a domácí práce. A oheň je na střeše (nutno podotknout, že naše hádky se omezují na: „Ty běž, já tu byla první.“ „Ne, ty běž, já tu byla druhá!“). V čem že to jsme tedy tak šílení? V několika bodech. 1. Nesmíme chodit nakupovat do elektra. Vysvětlení: jeli jsme pro žehličku, dovezli jsme kuchyňský robot. Budiž nám ku cti, že i na žehličku došlo. Jeli jsme pro tyčový mixér, odešli s hodinami. Stejným způsobem se k nám do domácnosti dostal vysavač a kávovar. Zcela paraziticky, nevědomky, jako když jdete do útulku a najednou doma koukáte na to nebohé štěně se smutnýma očima a přemýšlíte, kde bude mít pelech. 2. Nesmíme hledat věci. Tohle není cvičení. Ztratila se lopatka. Věřte tomu, nebo ne, ale v případě, že nemáte smetáček a lopatku, jste celkem schopni se bez nich obejít. Prostě použijete koště nebo vysavač, zkrátka se to dá vydržet. Ale po několika měsících a skleněných střepech rozlétlých po celé kuchyni si zkrátka řeknete: „A dost!“ Jdete koupit nový smetáček a lopatku. Uklidíte je s pocitem vítězství a zadostiučinění do místnosti pod schody, kde se podobné věci skladují, a odcházíte s vědomím, že teď už se může rozbít klidně deset skleniček. A ejhle, druhý den se rozbije talíř. Jdete pod schody, otevřete, rozsvítíte, sáhnete do regálu a tam… tam leží dvě lopatky a na každém jeden smeták! Hned vedle sebe. Prostě jen tak si tam leží a nevinně na vás zírají. A teď to zkuste vysvětlit. Prosím, jen do toho. 3. Pojmenováváme věci. Že to není nic hrozného? Nenechte se zmást. Doma nám slouží vysavač Jarda, odšťavňovač Karkulka, v rodině přítele zase mají auta Šmoulu, Sněhurku, Šreka (zkuste si tipnout jejich barvy) a Karla. Tablet je Křen. Kromě toho máme pojmenovaná všechna zvířata. Psi Káčula, STRANA 18 Tereza a Ron, kocoury Kocour a Kocour, želva je Julie, papoušci jsou Sára (později se ukázalo, že je to ten Sára) a Prcek (ano, později se ukázalo, že je to ta Prcek). A rybičky v zahradním jezírku: Jedna, Dva, Tři, Čtyři, Pět, Šest, Sedm, Osm, Devět, Deset, Jedenáct a Sto Padesát. Zkrátka jsme naprosto normální… :-) Lucka Obdivujete své rodiče? Ve čtvrťáku na gymplu jsme měli konverzační hodinu angličtiny. Napsali jsme si kartičky, kde z jedné strany bylo souhlasné „yes“ a ze strany druhé záporné „no.“ Vyučující položila otázku, my jsme před sebe zdvihli zvolenou odpověď a poté jsme se o svých volbách dále bavili. V hlavě mi utkvěla otázka: „Obdivujete své rodiče?“ Byla jsem totiž jediná, kdo na otázku odpověděl „ano“. Ano, obdivuju svoji mámu za to, jak nás se sestrou dokázala vychovat. Byla na to totiž většinu mého života sama, a přesto si troufám říct, že z nás vychovala slušné lidi. Jednou nám řekla, že se nemůžeme pořád hádat, protože na světě máme jen jedna druhou, a my jsme se od té doby nikdy nehádaly. Prostě takhle jednoduše, protože měla pravdu. Díky té jednoduché větě jsem si uvědomila, že ať se stane cokoliv, ať mi bude sebehůř, moje sestra tu pro mě vždycky bude stejně jako já pro ni. Protože rodina je to nejdůležitější, co kolem sebe máme, a měli bychom si jí vážit (nikoliv ji zneužívat) a nekazit si vztah nesmyslnými hádkami. Později během diskuze se ukázalo, že i další ze spolužáků si svých rodičů váží a obdivují je minimálně za nekonečnou (mnohdy i konečnou) trpělivost, kterou se svými puberťáky mají, jen se styděli to přiznat. Připadalo jim hloupé říct, že obdivují své rodiče. Jednodušší totiž je stěžovat si na to, jak nás rodiče „prudí“, ale kdy jsme jim naposledy řekli, že jsme rádi, že je máme? A přestože pro nás je to to nejmenší, co pro rodiče můžeme udělat, pro ně je to veliká odměna. Schválně to zkuste. Lucka STRANA 19 Společenství manželů se staršími dětmi Kde se scházíme? Různě, doma u některého z nás. Většinou jsme ale na faře. Jak často? Většinou jednou za 14 dní. Zeptali jsme se: Proč jsi začal/a chodit na tato společná večerní setkání, co ti to dává? A zde jsou odpovědi: 1. ŽENY Můžeme se více zamýšlet nad svou vírou, navzájem se ve víře povzbuzovat a předávat si zkušenosti s výchovou dětí. Několik let chodím na modlitby matek a jsem ráda, že můžeme chodit do tohoto společenství spolu s manželem. Je to pěkný kulturní zážitek uprostřed únavného pracovního týdne. Cítila jsem potřebu sdílet společenství modlitby s manželem. Možnost se hodně zasmát. Cítím potřebu modlit se za děti, ve společenství zažívám, že i druhé rodiny mají problémy a starosti. 2. MUŽI Přiměla mě manželka. Předpokládám, že to posílí soudržnost rodiny a pomůže správně, „nekonzumně“ nasměrovat děti. Z důvodu společné modlitby. Dobrý pocit, že i další rodiny mají zájem si prohloubit svůj duchovní život a vykonat něco pro své i ostatní rodiny /po duchovní stránce/. Protože bych se chtěl ve víře posunout dál /k Pánu Bohu/, myslím si, že o víře víc přemýšlím. To ví jen Bůh, proč jsem sem začal chodit, ale aspoň jednou za čas se pomodlím celý růženec. Pro mne společenství manželů bylo vždy milým zázemím pro moji pastorační službu, v rovině pastorační i v rovině přátelství. Je to pro mě zázemí konkrétní pomoci, zpětná vazba a zdroj informací. Učitelka Eliška STRANA 20 Statistika farnosti Radostín nad Oslavou a Pavlov za rok 2013 Křty: Z Radostína: Martin Nečas, Petra Drápelová, Petra Pavlišová, Eliška Marie Magdalena Gabrielová, Julie Hintenausová, Vanesa Anna Prokopová, Jiří Fabík, Veronika Křesťanová, Pavel Janků, Barbora Šulová, Amálie Marie Poulová Z Krásněvsi: Lukáš Karel Burget, Karel Jan Maria Uhlíř a Vojtěch František Maria Uhlíř V Kněževsi nebyl křest Z Pavlova: Filip Josef Pokorný Ze Znětínka: Marie Cecílie Holoubková Z Brna: Alice Tereza Krupicová Sňatky: V radostínské farnosti byly oddány 2 páry snoubenců: Jana Večeřová a Josef Mlíka; Jana Prokopová a Lubomír Novotný V pavlovské farnosti sňatek nebyl Pohřby: Z Radostína: Josef Pešek, Jaroslav Svoboda, Jana Hamáčková Z Krásněvsi: František Pavliš, Ludmila Pavlišová Z Kněževsi: Marie Fabíková, Jaroslav Valenta Zaopatřeno před smrtí svátostí nemocných: Z radostínské farnosti 6 ze 7 Z pavlovské farnosti 4 z 5 Svátost nemocných přijalo: Z radostínské farnosti společně 50 věřících, individuálně 22 věřících Z pavlovské farnosti společně 38 věřících; individuálně 10 věřících Katechumené: 3 /z radostínské farnosti 2 a 1 z brněnské farnosti/ První svaté přijímání přijalo celkem 23 dětí Z Radostína nad Oslavou: Vojtěch Barták, Kristýna Dohnalová, Josef Fabík, Tereza Gabrielová, Tereza Havlíčková, Šimon Hladký, Magdaléna Inwaldová, Martin Michálek, Vojtěch Pavliš, Daniel Poul, Ludmila Poulová, Josef Rimeš, Alžběta Stupková, Alžběta Sýkorová, Pavel Štegner a Romana Tomanová Z Krásněvsi: David Jirák a Petra Staňková Z Kněževsi: Štěpán Pták a ze Zahradišť: Vít Ráliš. V Pavlově I. sv. přijímání nebylo Z Pavlova: Anna Zmeškalová, Božena Bartáková, Zdenka Holcmanová Ze Znětínka: Josef Marek, Stanislav Mach, Tereza Vaňková Ze Znětínka: Marie Klimešová, Josef Bílek Biřmování: na svátost se začalo od podzimu připravovat 26 mladých lidí z obou farností. STRANA 21 Berme to s humorem Pepíček přijde ze školy a ptá se: „Mami, nejsou dneska náhodou Velikonoce?” „Ne, ty budou až za dva týdny. Proč se ptáš?” „No, že jsem si vykoledoval pětku...” „Haló, šéfe, mně to není jasný - Titanic se potopil, nebo shořel?" Ptá se kudlanka nábožná jetele: „Jeteli, proč se nemodlíš?“ Jetel smutně odpoví: „Já nechci být spasen.“ Pepíček ještě neměl tři roky, ale už chodil s rodiči do kostela. Když jednou viděl, jak kněz po sv. přijímání vytírá kalich, pošeptal mamince do ucha: "Až umeje nádobí, tak půjdeme domů, viď. Svatý Petr třídí frontu lidí před nebeskou branou. Přijde řada na černocha: „Jméno?" „Leonardo DiCaprio." Svatý Petr se zarazí a pak sáhne po telefonu: Poslala maminka Pepíčka na faru se vzkazem a poučila ho: „Hlavně nezapomeň slušně pozdravit Pochválen buď Ježíš Kristus!" Po návratu se maminka Pepíčka ptala: „Tak co, pozdravils, jak jsem Ti říkala?" A Pepíček s bezelstným úsměvem odpověděl: „Přišla mi otevřít hospodyně, tak jsem řekl - Zdrávas, Maria!" Nejčastější věty před smrtí - A teď mě vyfoť na té skále - Zprava dobrý! - OK trenére, v příštím kole ho knokautuju. - Pusť mě k tomu, já tomu rozumím. - Drahá, nechceš řídit? - Zbijme ho, vždyť je sám. - Brzdy jsou hotové, jdu je vyzkoušet. - Klídek chlapi, to je nulák. - Mohla byste mi přidat té vynikající houbové omáčky? - Neboj, není nabitá. - Hoď mi sem to kladivo! - Divné, cítím plyn, rozsviť! - Ty, že jsi mafián? Nevěřím! - Pejsku, pojď sem! - Ti chlapi z rozvědky nestojí za nic. Žádné miny tu nejsou. - Hele, užovka! - Tady je silný led, to přejdeme. Křížovka pro děti STRANA 22 Hádanky pro děti STRANA 23 Inspirace od Svatého otce František pronesl k veřejnoprávním médiím: „Připomínám, že ve vašem povolání informujete, ale také formujete. Je to veřejná služba, tedy služba veřejnému dobru. Služba pravdě, dobru a kráse. (…) Této zodpovědnosti se veřejnoprávní informační servis nemůže ze žádného důvodu zříci.“ František o lidské nepatrnosti 21. 1. 2014 „Věrnost křesťana, naše věrnost, znamená uchovávat svou malost, aby mohla vést s Pánem dialog. Chránit svou nepatrnost. Proto jsou pokora, mírnost a poddajnost v životě křesťana natolik důležité. Uchovávají totiž malost, na kterou Pán s potěšením hledí. Dialog mezi naší malostí a Pánovou velikostí nikdy neustane.“ František o závisti a pomluvě 23. 1. 2014 „Hledej a zjistíš, že za pomluvou se vždy skrývá žárlivost a závist. Pomluvy společenství rozdělují a ničí. Jsou to ďáblovy zbraně.“ Citát vydání „Šťastný je ten, kdo našel štěstí v rodině.“ Lev Nikolajevič Tolstoj Kontakt na redakci Jaroslav Černý - tel.: 721 093 857 E-mail: [email protected] Uzávěrka příštího čísla 5. 6. 2014 Poznámka redakce: Články, které nebyly použity v tomto čísle jsou uschovány pro čísla další.