031 - Hodina vlkov

EVANJELIUM PODĽA MATÚŠA
31. časť
Hodina vlkov…
Kujme pikle, pikle kujme…
Keď Ježiš skončil všetky tieto reči, povedal svojim učeníkom: 2 "Viete, že o dva dni
bude Veľká noc a Syn človeka bude vydaný, aby ho ukrižovali." 3 Vtedy sa zhromaždili
veľkňazi a starší ľudu v dvorane veľkňaza, ktorý sa volal Kajfáš, 4 a uzniesli sa, že
Ježiša podvodne chytia a zabijú. 5 Ale hovorili: "Nie vo sviatok, aby sa ľud nevzbúril."
(Mat 26:1-5 SSV)
Syn človeka bude vydaný: „Pouze tato pašijová předpověď spojuje Ježíšovu smrt s
Velikonocemi; viz Mt 16,21; 17,22-23; 20,18-19. Ještě předtím než dojde k domluvě
veleknězi a starších s Jidášem, Ježíš ví, co ho o těchto Velikonocích čeká. Sloveso „bude
vydán" obsahuje myšlenku souhlasu s Božím plánem a Ježíšovu věrnost svému údělu.“1
veľkňazi a starší ľudu: „Na rozdíl od jádra evangelia, kde hlavními Ježíšovými
protivníky jsou zákonici a farizeové, v pašijovém vyprávění jsou to veleknězi a starší,
kdo se ujímají ze strany Židů řízení událostí, jež povedou k Ježíšově smrti. Pouze po
Ježíšově smrti (Mt 27,62) se znovu objeví farizeové vedle veleknězi, aby zabezpečili
střežení Ježíšova hrobu.“ – veľkňazi a starší, čiže Veľrada, Sanhedrin. V čase Ježiša
predstavovali kňazi – čiže strana saducejov – vládnucú vrstvu Izraela, mali väčšinu v
Sanhedrine.
dvorana (dvor): „Řecký výraz aulé znamená dvůr, tj. uzavřené, leč nezakryté místo
poblíž domu či jiných budov. Jeho význam může však být širší: „palác, dům, farma".
Dvůr velekněze je také místem, kde Petr zapře Ježíše (viz Mt 26,69).“
Kajfáš: „Byl veleknězem v letech 18-36 po Kr. Tento úřad nastoupil po svém tchánovi
Annášovi. Soudí se, že byl veleknězem v době Ježíšova utrpení (viz též Jan 11,49-52;
18,14). Lk 3,2 a Sk 4,6 se domnívají, že Annáš stále hrál důležitou roli při vykonávání
1
Ak nie je uvedené inak, sú citácie zo SP
velekněžské funkce.“ – čím sa vysvetľuje plurál „veľkňazi“: úradujúci veľkňaz Kajfáš a
bývalý, ale v skutočnosti možno ešte vplyvnejší bývalý veľkňaz Annáš, „šedá
eminencia“ v pozadí intríg a politiky Sanhedrinu.
Nie v sviatok: „Velikonoce byly poutním svátkem, kdy se mnoho Židů vydávalo na cestu
do Jeruzaléma. Tyto poutě byly často příležitostí k občanským nepokojům, jak to
ukazuje Josef Flavius ve Válce židovské v 1. stol. po Kr. Židovští činitelé
pravděpodobně chtěli uvěznit Ježíše před začátkem velikonočních svátků. Avšak
Markova chronologie, jíž se přidržel Matouš, zasazuje Ježíšovo uvěznění do průběhu
svátků, což je z historického hlediska nepravděpodobné. Další způsob, jak vykládat „Ne
ve svátek", předpokládá, že židovští činitelé chtěli s Ježíšovým uvězněním počkat až po
skončení svátku, ale Jidášova zrada jim to umožnila udělat dříve.“
„Hlavním rysem ve spiknutí usilujícím o zabití Ježíše je ironie … V oněch třech
epizodách jednají některé postavy (veleknězi a starší, učedníci, Jidáš) napohled
racionálně. Ale čtenář ví o skutečnosti skrývající se za vnějškem, která činí jejich
jednání tragickým a zvráceným. … Záměr zabít Ježíše (Mt 26,1-5) je stanoven
na Velikonoce - každoroční jarní oslavu vysvobození Izraele z egyptského
otroctví. Syn člověka, který je králem Židů, bude ukřižován o židovské slavnosti
osvobození . Vůdci - veleknězi a starší lidu, ne zákonici a farizeové - přemýšlejí o
tom, jak se vyhnout jakémukoliv veřejnému pobouření během velikonočních
svátků, aby nepopudili římskou vrchnost. Ti, kdo by měli oslavovat svobodu,
spřádají plány na zachování otroctví zabitím toho, kdo jim může dát pravou
svobodu.“
VŠETKO JE, AKO MÁ BYŤ…
Ježiš svojou predpoveďou dáva jasne a vopred najavo:
• VIE, čo sa deje. Nie je hlúpy, ani naivný…
• To, čo sa udeje, NIE JE ZLYHANIE, pohroma, ani nič podobné.
• JE TO ZÁMER – ktorého význam apoštoli ešte len pochopia vo svetle
zmŕtvychvstania a zoslania Ducha Svätého…
V Jánovom Evanjeliu Ježiš vyslovene hovorí: „Hovorím vám to už teraz, skôr, ako sa to
stane, aby ste uverili, keď sa to stane, že Ja Som. (Joh 13:19 SSV)“
NAPLNENIE ZMYSLU VEĽKEJ NOCI
Už Ján Krstiteľ hovorí o Ježišovi ako o „Božom baránkovi“ – teda o skutočnej
obeti, ktorá jediná môže zmieriť Boha a človeka.
Obety zvierat – vrátane veľkonočného baránka – sú len symbolom a predobrazom
tejto jedinej obety, sami osebe, bez nej, by nemali žiadnu silu, ani význam.
„Keďže zákon je len tieň budúcich dobier, a nie vlastný obraz vecí, nikdy nemôže tými istými
obetami, prinášanými bez prestania každý rok, urobiť dokonalými tých, čo prichádzajú. 2
Veď či by ich neboli prestali prinášať, keby tí, čo konajú bohoslužbu, boli bývali raz navždy
očistení a nemali by už vedomie, že sú hriešni? 3 Ale práve nimi sa z roka na rok koná
pripomienka na hriechy, 4 lebo je nemožné, aby krv býkov a capov odstránila hriechy. 5 Preto
keď prichádza na svet, hovorí: "Nechcel si obetu ani dar, ale dal si mi telo. 6 Nepáčili sa ti
zápalné obety ani obety za hriech. 7 Vtedy som povedal: Hľa, prichádzam - vo zvitku knihy je
napísané o mne -, aby som plnil tvoju vôľu, Bože." 8 Najprv hovorí: "Obety ani dary, ani obety
zápalné, ani obety za hriech si nechcel, ani sa ti nepáčili" - a ony sa prinášajú podľa zákona. 9
Potom povedal: "Hľa, prichádzam, aby som plnil tvoju vôľu." Ruší prvé, aby ustanovil druhé.
10
V tejto vôli sme posvätení obetou tela Krista Ježiša raz navždy. (Heb 10:1-10 SSV)“
Preto Ježiš volí čas a miesto svojej obety: JERUZALEM a VEĽKÁ NOC:
„31 V tú hodinu prišli niektorí farizeji a hovorili mu: "Odíď odtiaľto, lebo Herodes ťa chce
zabiť." 32 On im povedal: "Choďte a povedzte tej líške: “Hľa, vyháňam zlých duchov a
uzdravujem dnes i zajtra a tretieho dňa dokončím. 33 Ale dnes, zajtra a pozajtre musím ísť
ďalej, lebo nie je možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalema.” (Luk 13:31-33 SSV)“
Obrana bohoslužby…
6
Keď bol Ježiš v Betánii v dome Šimona Malomocného, 7 pristúpila k nemu žena s
alabastrovou nádobou vzácneho voňavého oleja a vyliala mu ho na hlavu, ako sedel pri
stole. 8 Keď to videli učeníci, hnevali sa a hovorili: "Načo takéto mrhanie? 9 Veď sa to
mohlo draho predať a rozdať chudobným." 10 Ježiš to spozoroval a povedal im: "Prečo
trápite túto ženu? Urobila mi dobrý skutok; 11 veď chudobných máte vždy medzi sebou,
ale mňa nemáte vždy. 12 Keď mi vyliala tento olej na telo, urobila to na môj pohreb. 13
Veru, hovorím vám: Kdekoľvek na svete sa bude ohlasovať toto evanjelium, bude sa na
jej pamiatku hovoriť aj o tom, čo urobila." (Mat 26:6-13 SSV)
Betánia: „Betanie byla osada ležící asi tři kilometry na východ od Jeruzaléma. Podle
Mt 21,17 tam Ježíš přebýval během velikonočních svátků. Matouš se drží Mk 14,3, když
připisuje tuto příhodu domu Šimona Malomocného (pravděpodobně se jednalo o
člověka, kterého Ježíš uzdravil), zatímco Jan 12,1-2 ji situuje do domu Lazara, Marie a
Marty.“ – čo ukazuje aj na to, že (ak sa tá istá udalosť neodohrala dvakrát a asi nie)
evanjelisti spracovali niektoré veci podobne, ako dnes režiséri filmu: niektoré osoby
vypustia, niektoré udalosti a slová vložia do úst iných osôb – všetko ale bez toho, aby
skreslili príbeh človeka, o ktorom film točia! Podobne „točili film“ o Ježišovi (len
písaný na pergamene a nie nasnímaný na filme) evanjelisti. Upravili veci a udalosti tak,
aby nielenže nebolo skreslené posolstvo a osoba Krista, ale aby oboje ešte viac vyniklo.
alabastrová nádoba: „Alabastr je průsvitná odrůda sádrovce, kterou lze vytvarovat do
tvaru nádobky, jež slouží k uchovávání parfému. Dlouhé, úzké hrdlo se dalo urazit, aby
obsah mohl vytékat.“
vzácny olej: Podľa Marka to bola „pravá nardová masť“ a jej cena bola 300 denárov,
čiže ročný priemerný zárobok robotníka. Dnes (prvá polovica roku 2013) povedzme by
to mohlo byť okolo 7200€. Čo je naozaj obrovská suma…
vyliala mu ho na hlavu: „Někteří vykladači zjišťují v jednání oné ženy narážku na
korunovační obřad krále ve starověkém Izraeli (viz 1 Sam 16,12-13; 1 Král 1,39), což
symbolizuje její vyznání, že Ježíš je Mesiáš. Ve skutečnosti však kromě touhy projevit
úctu Ježíši nevíme o jejích motivech a úmyslech nic bližšího.“
na jej pamiatku: „Příběh neuvádí jméno oné ženy. Není opodstatněné ztotožňovat ji s
Marií Magdalenou, jak by vyplývalo ze spojení Lk 7,36-50 a 8,1-3. V Jan 12,1-3 je tato
žena označena jako Marie z Betanie. Ani Matouš, ani Marek neposkytují klíč k jejímu
jménu.“
KRESŤANSTVO Z NIEČOHO VYCHÁDZA!
• Mnohí ľudia kritizujú „bohatstvo Cirkvi“, ktoré sa prejavuje v liturgii: zlaté
kríže, kostoly, umelecké diela, rúcha,…
o Osvojujú si podobný postoj, ako učeníci – a na prvé počutie to znie super
(a Ježišova reakcia akosi divne, narcisticky…)
o Výsledkom podobných snáh je ale zánik Cirkvi a jej premena na „sociálnu
organizáciu“, či – slovami pápeža Františka – na nejakú „mimovládku“.
• Kresťanstvo (a teda aj Cirkev) vyrastá z Krista, ku Kristovi smeruje a je
zrastená s Kristom.
o KRISTUS je motívom všetkého, čo koná. Ak tento motív zmizne,
zmizne aj ostatná činnosť Cirkvi…
o KRISTUS je cieľom a tak zmyslom všetkého konania Cirkvi a jej
úsilia. Ak na tento cieľ zabudneme, stane sa všetka ostatná, áno, aj
charitatívna a sociálna činnosť Cirkvi bezzmyselnou…
o „Jednání nejmenované ženy je ... prostě vzorem vroucí lásky k Ježíši. Její
oddanost ji podnítila k tomu, aby udělala správnou věc přesně ve správný
čas. Zatímco židovští činitelé a Jidáš hledají „příležitost" (26,16) k vydání
Ježíše, ona ve správný čas pomazala Ježíše k pohřbu.“
• BOHOSLUŽBA je preto na poradí činnosti Cirkvi PRVÁ: pretože nás
upriamuje ku Kristovi, spája s Kristom.
o A táto jednota potom MOTIVUJE konať všetko ostatné, čo Cirkev
koná vo svete a dáva tomu jasný cieľ, význam a zmysel.
Ľudia, ktorí kritizujú ono „bohatstvo Cirkvi“ zatvárajú oči pred faktom, že tá istá
Cirkev potom popri tom vykonala a koná dobro, ktoré ju jasne stavia do čela
všetkých ostatných inštitúcií na svete:
• Je dodnes najväčšou vzdelávacou inštitúciou na svete;
• je dodnes najväčšou charitatívnou inštitúciou na svete;
• je tou, ktorá vybudovala Západnú civilizáciu, sponzorovala vedu, kultúru,
vzdelanie, presadzovala právo a zákon, kultivovala Európu a svet…
NEUROBILA BY ALE NIČ Z TOHO, ak by u nej neplatilo ono Pavlovo: „Lebo
nás ženie Kristova láska (2Co 5:14 SSV)“
A MIESTOM, kde sa táto láska zveľaďuje a obnovuje, je práve BOHOSLUŽBA!
Anonymná žena z tohto nášho úryvku je tak symbolom bohoslužby, kedy konáme
niečo, – aj vzácne, veľmi vzácne! – vyložene pre Krista, bez toho, aby to malo
nejaký zjavný efekt navonok, aby to nejako zjavne a hneď prospelo iným ľuďom,
chudobným a podobne. Mnoho ľudí by tieto veci radi zoškrtali a odstránili. Ale keby sa
tak stalo, výsledkom by bol koniec aj toho ostatného:
• Bez lásky ku Kristovi by sa zastavila aj ostatná služba a činnosť Cirkvi – aj
dnes vidíme priamu úmernosť medzi tým, koľko ľudí sa naozaj zapája do
bohoslužby a koľko ľudí aj skutočne slúži a koná v rámci Cirkvi a nielen k nej
akože „patrí“ a „navštevuje“ jej akcie a podobne.
o „Pochopila som, že jedine láska pobáda údy Cirkvi do činnosti a že keby
táto láska vyhasla, apoštoli by už neohlasovali evanjelium, mučeníci by
odmietali vyliať svoju krv.“ (Sv. Terézia z Lisieux)
• A stratili by sme súčasne CIEĽ všetkého, ktorým je Kristus, jednota lásky s
Kristom! Stalo by sa nám to, čo hovoril Ježiš a pred čím varoval: „Veď čo osoží
človekovi, keby aj celý svet získal, a svojej duši by uškodil?! (Mat 16:26 SSV)“
Ale bez Krista by sme možno zachránili svoje „telá“ (ale skôr nie – viď varujúci
príklad komunizmu) – ale nie „duše“, na ktorých jediných nakoniec záleží!
DO PRAXE:
• Modlitba a bohoslužba bez konania = blud kvietizmu, smeru, ktorý hlásal
pasivitu zo strany kresťana ako „duchovnú cestu“ k Bohu.
• Konanie bez bohoslužby a modlitby = blud aktivizmu, kedy sa sústreďujeme
len na konanie, na „prospešnosť“, ktorá sa dá merať v materiálnych kategóriách
(peniaze, rozdané jedlo,…) a ktorý robí kresťanstvo „materialistickým“. Dnes
veľmi rozšírený.
Ako sme na tom my? Aký pomer modlitby a bohoslužby na jednej strane a konania a
služby a apoštolátu na druhej strane máme?
Judášova voľba
14
Vtedy jeden z Dvanástich - volal sa Judáš Iškariotský - odišiel k veľkňazom
vyzvedal sa: "Čo mi dáte a ja vám ho vydám?" Oni mu určili tridsať strieborných.
od tej chvíle hľadal príležitosť vydať ho. (Mat 26:14-16 SSV)
15
16
a
A
Judáš: „Počítalo se při tom s přispěním zrádce. A Jidáš, který byl v kruhu apoštolů asi
již několik měsíců tajným donášečem, přislíbil pomoc. Ano, Jidáš byl dokonce ochoten
přihrát jim za náležitý peněžitý obnos Nazorejského osobně do rukou. Měl skvělý nápad
a čekal jen na vhodnou příležitost.“ (Gerhard Kroll)
30 strieborných: „Pouze Matouš udává přesnou částku (viz Mk 14,11; Lk 22, 5), jejíž
hodnota se rovnala ceně otroka v Ex 21,32. V Zach 11,12 je třicet stříbrných mzdou
pastýře, který ji vrací do pokladnice (viz Zach 11,13). Narážka na Zach 11,12-13
anticipuje příběh o Jidášově smrti v Mt 27,3-10. … je to cena odpovídající hodnotě,
kterou musí zaplatit majitel býka, který potrkal otroka nebo otrokyni (Ex 21,32).“
JUDÁŠ – ČLOVEK NENÁBOŽENSKÝ A PRAGMATICKÝ
• Aj keď Judášov motív pre nás ostáva stále záhadou – ak nám teda sama
chamtivosť na vysvetlenie nestačí… ☺
• … predsa v ňom môžeme vidieť opak (a Matúš si to tak zjavne želá) ženy,
ktorá práve Ježiša pomazala: „Jidáš, který byl jedním z Dvanácti a byl svědkem
Ježíšova učení a uzdravování, ho zrazuje pro peníze, zatímco nejmenovaná žena
neváhala vylít na Ježíšovu hlavu drahocennou mast z alabastrové nádobky.“
Judáš je človek pragmatický – podľa Jána „Mal mešec a nosil to, čo doň vkladali.
(Joh 12:6 SSV)“ – a zrejme nemal nejaký zmysel pre „vzťahy“ a podobne… To, čo
urobila oná žena, mu pripadalo ako donebavolajúce plytvanie (podľa Jána je to dokonca
menovite on, kto protestuje: „Prečo nepredali tento olej za tristo denárov a nerozdali
ich chudobným? (Joh 12:5 SSV)“) Súčasne mu zrejme práve pragmatizmus a súčasne
osobná neangažovanosť vo vzťahoch umožňuje aj druhú vec: „to nepovedal preto, že
mu šlo o chudobných, ale že bol zlodej (Joh 12:6 SSV)“.
Výsledkom je až príznačná životná cesta tohto človeka:
• Žije s Ježišom, ale nemá s Ním zrejme žiaden hlboký vzťah.
• Postupne sa od Ježiša odkláňa k „pragmatickým veciam“: robí apoštolom
ekonóma, stará sa o peniaze,…
• Postupne sa za túto službu aj primerane „refunduje“ – a netrápi ho, že je to
vlastne krádež…
• Nakoniec mu sám Ježiš pripadá úplne uletený, nerealistický,…
• … a preto po poslednom bláznivom „vyplytvaní 300 denárov na pomazanie jeho
ega“ možno už úplne znechutene odchádza preč,…
• … pričom mu ale nevadí pragmaticky z toho vyťažiť ešte nejaký ten zisk, aspoň
tých 30 strieborných.
• Tie už ale nepoužije „pre chudobných“ – na tom mu už nezáleží – ale ide si za to
kúpiť vlastný pozemok, majetok, čosi hmatateľné…
• … nakoniec ale zomiera a nič z toho „hmatateľného“ mu neostane. Ostáva mu
len jedno… vlastne Jeden: Ten, ktorého predal…
Môžeme v tom pokojne vidieť životnú cestu každej časti Cirkvi, ktorá sa – hoci aj
v mene „modernosti“ a „pragmatizmu“ a „charity“ a „služby“ – reálne odtrhne od
Krista…
Posledná večera
17
V prvý deň sviatkov Nekvasených chlebov prišli k Ježišovi učeníci a pýtali sa ho:
"Kde ti máme pripraviť veľkonočnú večeru?" 18 On povedal: "Choďte do mesta k
istému človekovi a povedzte mu: Učiteľ odkazuje: Môj čas je blízko, u teba budem jesť
so svojimi učeníkmi veľkonočného baránka." 19 Učeníci urobili, ako im Ježiš rozkázal,
a pripravili veľkonočného baránka. 20 Keď sa zvečerilo, zasadol s Dvanástimi za stôl.
21
A keď jedli, povedal: "Veru, hovorím vám: Jeden z vás ma zradí." 22 Veľmi osmutneli
a začali sa ho jeden po druhom vypytovať: "Som to ja, Pane?" 23 On odpovedal: "Kto
so mnou namáča ruku v mise, ten ma zradí. 24 Syn človeka síce ide, ako je o ňom
napísané, ale beda človekovi, ktorý zrádza Syna človeka! Pre toho človeka by bolo
lepšie, keby sa nebol narodil." 25 Aj jeho zradca Judáš sa opýtal: "Som to azda ja,
Rabbi?" Odpovedal mu: "Sám si to povedal." 26 Pri večeri vzal Ježiš chlieb a
dobrorečil, lámal ho a dával učeníkom, hovoriac: "Vezmite a jedzte: toto je moje telo."
27
Potom vzal kalich, vzdával vďaky a dal im ho, hovoriac: "Pite z neho všetci: 28 toto je
moja krv novej zmluvy, ktorá sa vylieva za všetkých na odpustenie hriechov. 29 Hovorím
vám: Odteraz už nebudem piť z tohoto plodu viniča až do dňa, keď ho budem piť s vami
nový v kráľovstve svojho Otca." 30 Potom zaspievali chválospev a vyšli na Olivovú
horu. (Mat 26:17-30 SSV)
PASCHA – HISTORICKÉ POZADIE
„Ježíš měl v úmyslu slavit s apoštoly svátek paschy. Svátek paschy - velikonoce - slavili
Židé o prvním jarním úplňku 14. nisanu, přesněji řečeno večer ze 14. na 15. nisan. Na
tento svátek bezprostředně navazoval svátek maccót, sedmidenní svátek nekvašených
chlebů (15.-21. nisan). V poledne 14. nisanu musel být všechen kvašený chléb z domu
pryč. Zbytek dne a dalších sedm svátečních dní se na stole objevoval jen chléb
nekvašený. Původně to byly dva oddělené svátky, které však spolu později splynuly.
Nazývaly se proto společně „pascha" (hebr. „pesach"), tj. „velikonoce" nebo
„nekvašené chleby".
Tento svátek patřil ke třem velkým poutním svátkům, kdy byl každý Izraelec mužského
pohlaví od svého třináctého roku povinen navštívit jeruzalémský chrám. Středem svátků
byla večeře paschy - velikonoční večeře s požíváním velikonočního beránka na památku
vysvobození a vyvedení Izraele z Egypta. …
Beránka zabil v chrámě odpoledne 14. nísanu jeho vlastník, popř. ten, koho tím
vlastník pověřil. Krev zachycovali kněží do misek a vylévali ji u paty oltáře pro
zápalnou oběť. Při tomto smírném obřadu zpívali levité žalmy 113-118, takzvaný Halel.
Podle Josepha Flavia se kolem roku 63 po Kr. uspořádalo sčítání obětních
zvířat (Válka žid. VI,9,422nn.). O této statistice - bylo napočítáno 256 500
beránků a 2 700 000 velikonočních hodovníků - má však moderní kritika
oprávněné pochybnosti. Podle místních poměrů (velikost vnitřního nádvoří atd.)
a podle doby, jež byla k dispozici, se počet velikonočních beránků odhaduje
přibližně na 18 000. Podle svátečního ustanovení tvořilo jednu společnost u stolu
deset až dvacet osob (Srov. Válka žid. VI,9,422nn.; Talmud, b. Pes. 64b).
Odhaduje se tedy, že včetně obyvatel města, jejichž počet byl přibližně, jak se
předpokládá, 30000 až 40000, se v Jeruzalémě shromáždilo na velikonoce asi
150 000 lidí. Bylo však nemožné, aby všichni poutníci sehnali ubytování uvnitř
městských hradeb. Většina poutníků musela přenocovat spíše ve stanech, které
byly postaveny okolo Jeruzaléma, zejména na rovině severně od města. Dále se
pak v prvním před-křesťanském století ukázalo jako nemožné dodržet obyčej
praktikovaný již od babylónského vyhnanství, aby všichni poutníci jedli oběť
paschy v chrámových nádvořích. Pro nedostatek prostoru se tedy muselo oddělit
místo, kde byla oběť zabíjena, od místa, kde byla požívána. Od prvního
předkřesťanského století se tak na chrámovém prostranství pouze zabíjely oběti
a večeře paschy byla přeložena do jeruzalémských domů. Jíst se však smělo
teprve po západu slunce, podle židovského počítání tedy v prvních hodinách 15.
nísanu.“ (Gerhard Kroll)
POSLEDNÁ VEČERA – AKO PREBIEHALA?
JEŽIŠOVE POKYNY:
„I Ježíš se staral o společnost, s níž měl společně slavit velikonoční oběť. Ve čtvrtek
dopoledne pověřil dva ze svých učedníků, aby připravili všechno k velikonoční večeři:
„Nastal den nekvašených chlebů, kdy měl být zabit velikonoční beránek. Ježíš poslal
Petra a Jana a řekl jim: Jděte a připravte nám beránka, abychom slavili velikonoční
večeři'" (L 22,7n.).
Ježíš jim však neřekl, kde se nachází dům, v němž chtěl slavit velikonoční večeři, ani
jméno jeho majitele. Znal svého zrádce a chtěl tento večer strávit ještě nerušeně. Dal
však oběma svým učedníkům poznávací znamení. Řekl jim: „Když vejdete do města,
potkáte člověka, který nese džbán vody. Jděte za ním do domu, do něhož vejde" (L
22,10). Poněvadž chodit pro vodu byla i v Jeruzalémě ženská práce, byl Ježíšův pokyn
nápadným poznávacím znamením. Oba učedníci se tedy vydali na cestu do města. Tu
Jan upozornil svého společníka: To je on! Nenápadně šli za ním. V domě přednesl Petr
svou žádost: „Mistr ti vzkazuje: Kde je světnice, v níž bych jedl se svými učedníky
velikonočního beránka?" (L 22,11). Majitel domu ochotně ukázal oběma vyslancům
velkou horní místnost s poduškami ke stolování.“
VEČERADLO:
„Kde byl tento dům s horní místností, v níž Ježíš slavil s Dvanácti velikonoční večeři
Nové smlouvy? Je pochopitelné, že budoucí pokolení jevila o toto místo velký zájem.
Ježíš však chtěl místo, kde bylo večeřadlo, utajit záměrně. To se mu podařilo. U
evangelistů marně hledáme nějakou narážku na to, kde vlastně dům byl.Staré schody,
objevené před několika lety, vedly z okolí rybníka Šíloach do jihozápadní části starého
Horního Města, tam, kde se nachází dnešní večeřadlo (srov. obr. 141, s. 311). Je to
veliké pokušení jít za mužem, který po těchto starých schodech z doby Ježíšovy nesl
vodu, a vidět v dnešním večeřadle místo, kde Ježíš slavil velikonoční večeři. Tato
domněnka nás však nepřivádí do doby nejstarší (srov. obr. 45, s. 109).
Jedna jeruzalémská místní tradice pamatuje nejdříve v prvé polovině 5. století na
ustanovení svaté eucharistie v Sijónském kostele na jihozápadním pahorku města … .
Teprve vliv jeruzalémského patriarchy Sófronia (f 638) definitivně zaručil, že Poslední
večeře se slavila v Sijónském kostele na jihozápadním pahorku. V jedné ódě lokalizuje
patriarcha na Sijónu sestoupení Ducha svatého, Poslední večeři s umýváním nohou a
smrt Mariinu. Od té doby jsou tyto tři památné události pevně spjaty se Sijónským
kostelem. Vzhledem k této teprve pozdě a váhavě stanovené lokalizaci je beznadějné
snažit se označit jako večeřadlo nějaké určité místo. O anonymitu tohoto místa šlo už
Ježíšovi. O to bezpečněji nás tradice přivádí na „svatý Sijón" a lokalizuje tam centrum
povelikonoční křesťanské obce. Svatý Sijón je neustále potvrzován tradicí jako „kostel
apoštolů" a jako místo sestoupení Ducha svatého, a tato linie tradice není nikde
přerušena. Od Josepha Flavia se dovídáme, že jihozápadní část Horního Města vyvázla
v roce 70 po Kr. před zničením, neboť odpor Židů byl zlomen již před Horním Městem.
Epifanios (315 až 403), biskup v Salamíně, který se narodil v Palestině, píše v jednom
ze svých spisů, jakémsi biblickém slovníku, o jedné inspekční cestě císaře Hadriana na
Přední východ. Když císař kolem roku 130 po Kr. navštívil Jeruzalém, nalezl všechno
zničené „až na několik domů a malý Boží kostel, který stál na tom místě, kde učedníci
po návratu z Olivové hory - po Vykupitelově nanebevstoupení - vystoupili do horní
místnosti. Tam byl kostel postaven, totiž na Sijónu" (De mensuris et ponderibus 14). A
to je právě v jihozápadní části Horního Města. Lukáš píše: V této horní místnosti ,,se
všichni svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho
bratry" (Sk 1,14). Tato „horní místnost" ze Skutků apoštolů byla v rodném domě
evangelisty Marka a stala se brzy místním střediskem jeruzalémské prvotní obce. Tady
očekávali apoštolově zaslíbeného Utěšitele a tady naplnil Duch svatý celý dům. Tady se
učedníci ustavičně modlili k Pánu, když byl Petr zatčen a uvržen do vězení. …
Na mozaikové mapě z Madeby stojí Sijónský kostel na jihozápadním okraji města (srov.
obr. 151, s. 338). Napravo od baziliky je malá čtvercová budova, která asi patřila k
bazilice. Jeden vykladač mozaikové mapy píše: „Kdyby to texty umožňovaly, rádi
bychom v této stavbě viděli první obnovení horní místnosti učedníků." Postupně totiž
nacházíme stopy nové tradice, která obě horní místnosti, kde se uskutečnila Poslední
večeře a seslání Ducha svatého, spojovala s týmž místem. Od 7. století se pak má
všeobecně za to, že místo Poslední večeře je součástí Sijónského kostela. Tak to stojí v
jedné arménské poutní zprávě, která po dobytí Jeruzaléma Araby (r. 638) vypočítává
jeruzalémské svatyně: „Napravo od kostela je místnost tajemství a dřevěná kopule, kde
je namalována svatá večeře Vykupitelova. V ní je oltář, kde se slaví liturgie." … V roce
1228 přišli do Jeruzaléma poprvé františkáni. Máme ještě originál glejtu z 11. července
1309, v němž sultán „potvrzuje mnichům v klášteře na Sijónu, u Svatého hrobu a v
Betlémě všechny výsady, které jim propůjčili jeho předchůdci". Podle kupního listu z
roku 1335 získala Markéta ze Sicílie malý pozemek na Sijónu a darovala jej
františkánům. Ti na něm
m postavili večeřadlo
ve adlo v jeho dnešní podobě. Je to nevyzdo
nevyzdobená
místnost dlouhá 14 m, široká
roká 9 m a vysoká 6 m. Uprostřed
Uprost ed stojí dva sloupy nesoucí
gotickou klenbu. V jihovýchodním rohu vedou schody nahoru do malé místnosti, která je
uctívána
vána jako místo slavnosti letnic. Kdysi se v tomto kostele na Sijónu dávala přednost
p
seslání Ducha svatého, dnes je větší
v
místnost spojována s večeří
č ří Páně,
Pán uctívanou na
tomto místě později.
Shrňme
me tedy naše poznatky. Tradice nám zaručuje,
zaru uje, že v tomto prostoru v jihozápadní
části Horního Města
sta stál dům, v němž
n
učedníci očekávali
ekávali Ducha svatého. D
Dům, kde
Ježíš slavil se svými učedníky
edníky velikonoční
velikono večeři, zůstává
stává v tajuplné temnotě.
temnot Zasloužilý
palestinolog Gustaf Dalman uzavírá svůj
sv výzkum tradice večeřadla
č řadla takto: „ / když se
večeřee neslavila v dnešním več
večeřadle,
adle, slavila se tu již v raných dobách pam
památka na
Ježíšovu smírnou smrt. Kalich, který učedníci
u edníci žehnají, a chléb, který lámou, tu mají sv
svůj
nejstarší domov. Tady je proto třeba
tř
spatřovat matku všech kostelů.""“ (Gerhard Kroll)
POSLEDNÁ VEČERA:
„Keď sa dôkladne pozrieme na zdroje, na
učencov, historikov - hovoria nám, že
liturgia Paschy v Ježišovom čase,
č
presne tak
ako dnes, je založená na štruktúre štyroch
častí. Tieto štyri časti,
asti, štádia Veľkonočnej
liturgie sú v základe toččiace sa okolo
štyroch kalichov vína,, ktoré konzumujú
účastníci. Takže, keď sa dôkladne pozriete na
štruktúru Veľkonočného
ného Sederu, tzv.
„Hogadah", liturgiu ktorú Ježiš slávil v
Hornej Izbe s učeníkmi,
eníkmi, vidíte tieto štyri
časti.
• Prvá časť bola príprava,
a, ktorá začala
za
požehnaním slávnosti („kadush"), čo bola
modlitba oslavujúceho nad prvým
kalichom vína. Potom sa jedli zelené,
horké byliny s nejakou šťavou,
š
ktoré si
podelili všetci účastníci.
• Príprava bola týmto ukonččená a rýchlo sa
postúpilo do druhej časti
asti Paschálnej
liturgie, vybranej z knihy Exodus,
kapitola 12. Číta sa príbeh prvej Veľkej
Noci v Egypte a potom najmladší účastník
ú
dáva otázky najstaršiemu. Na tomto mieste sa spieva žalm 113. Volá sa aj „malý
Hillel". V hebrejčine, „hillel" znamená chvála. Hallelujah, znamená „chvála Jah",
„chválte Jahweho". Dospieva sa žalm 113 a rozdelí sa druhý kalich vína.
• V tomto bode sa pristúpi k hlavnému chodu, k jedlu. Najprv sa vzdáva vďaka nad
chlebom, nad nekvaseným chlebom a potom sa podáva pečený baránok s týmto
nekvaseným chlebom a horkými bylinami. Na tomto mieste Paschálnej liturgie
hovorí celebrant modlitbu. Vzdáva sa vďaka za tretí kalich vína. Tento kalich vína
je známy ako „kalich dobrorečenia". Kalich dobrorečenia sa potom podáva všetkým
zúčastneným.
• Tu prichádzame k vrcholu. Vrcholom starej Veľkonočnej liturgie je štvrtý kalich
vína. Niektoré zdroje uvádzajú, že sa mu hovorilo „kalich dovŕšenia (dokončenia)".
Ešte pred ním sa ale spieval dlhý chorál, pozostávajúci zo žalmov 114, 115, 116, 117
a 118. Toto sa volalo „veľký Hillel", veľmi dlhý a krásny hymnus. Na konci tejto
piesne sa podával a delil štvrtý kalich. Toto bolo zavŕšenie. Toto predstavovalo
zmysel, cieľ, konečný výsledok Veľkej Noci/Paschy. Značilo to komúnio-zjednotenie
medzi Bohom a jeho národom, medzi bratmi a sestrami, ktorí sú členmi Božej
rodiny.“ (Scott Hahn)
DVE VEĽKÉ ZMENY RUKOU JEŽIŠA KRISTA:
1) EUCHARISTIA A KALICH DOBROREČENIA
„Keď si pozrieme evanjeliové vyprávania, objavíme stopy textov tejto liturgie. Joachim
Yuraneaus, nemecký znalec Nového Zákona, nám napríklad ukazuje ako v evanjeliách,
osobitne v synoptických evanjeliách a v listoch Sv. Pavla nájdeme Paschálnu liturgiu.
Napríklad, v 1. liste Korinťanom, z ktorého sme čítali na začiatku, Pavol sa odvoláva na
„kalich dobrorečenia, ktorý je účasťou na Kristovej Krvi". Odkiaľ má Pavol túto
terminológiu, „kalich dobrorečenia"? Nuž, vzťahuje sa to na tretí kalich, ktorý Kristus
požehnal, nad ktorým sa modlil a potom dal apoštolom.“ (Scott Hahn)
• Pri tomto TREŤOM KALICHU Ježiš ustanovil Eucharistiu.
2) VYNECHANÝ ŠTVRTÝ KALICH?
„Po treťom kalichu má nasledovať hymnus. To má byť samozrejme veľký Hillel.
Nasledovať má štvrtý kalich. Ale problém, ktorý sa vynára je ten, že oni nepokračovali
štvrtým kalichom. Namiesto toho, verš pokračuje „potom zaspievali chválospev a vyšli
na Olivovú horu". Pre nás je možno ťažké pochopiť tento problém, pretože nie sme tak
dôverne zžití s Hogadah, so Sederom. Ale židovský čitateľ evanjelia ho neprehliadne,
ani študenti starovekej liturgie, ktorí čítajú synoptické evanjeliá, pretože Ježiš očividne
preskočil štvrtý kalich. A keď Ježiš vynechal štvrtý kalich, prakticky je to to isté, ako
keby katolícky kňaz slúžil omšu a úplne by vynechal prijímanie. Myslíte, že ako katolíci
by sme si to všimli? Celkom určite! … Otázka znie: „PREČO?"“ (Scott Hahn)
Scott Hahn potom predostiera zaujímavý obraz:
• NEZABUDOL NAŇ…: „Niekto hovorí o psychologických faktoroch. Inými
slovami, Ježiš, nakoľko vedel, čo sa stane, bol veľmi vystresovaný. Napríklad to
vidíme v Marekovi 14:34, kde náš Pán hovorí: „Moja duša je smutná až na smrť.
I doľahla naňho hrôza a úzkosť.". Takže niektorí odborníci špekulujú, že bol
jednoducho nedôsledný a nestaral sa o dodržanie všetkých liturgických
predpisov. Je to jeden z možných dôvodov, ale nemyslím si, že je veľmi
pravdepodobný. Pre jednu vec; keby bol tak veľmi znepokojený a zmätený, zdá sa
mi pochybné, že by Ježiš prerušil Veľkonočnú liturgiu po tom, čo výrazne
deklaroval svoj úmysel nepiť z plodu viniča2, obzvlášť keď potom ešte ide spievať
veľký Hillel s Dvanástimi. Prečo by sa takto jasne vyjadril predtým, ako začal
konať „zmätene"?“ (Scott Hahn)
• NAMIESTO TOHO…:
o V ustanovení Eucharistie SPRÍTOMŇUJE niečo, sa ešte nestalo: Jeho
Telo sa ešte „nevydalo“ a Krv sa ešte „nevyliala“.
To, čo slávil, tak ešte nie je dovŕšené.
o Preto PRERUŠUJE baránkovu večeru…
o … až kým na Kríži nebude Jeho Telo skutočne vydané a Jeho Krv
skutočne vyliata a tým bude konečne všetko dokonané a zavŕšené!
A potom konečne PIJE ŠTVRTÝ KALICH – „Kalich
dovŕšenia“!: „28 Potom Ježiš vo vedomí, že je už všetko dokonané,
povedal, aby sa splnilo Písmo: "Žíznim." 29 Bola tam nádoba plná
octu3. Nastokli teda na yzop špongiu naplnenú octom a podali mu ju
k ústam. (Joh 19:28-29 SSV)“
A JE KONEČNE DOKONANÉ! „30 Keď Ježiš okúsil ocot,
povedal: "Je dokonané." Naklonil hlavu a odovzdal ducha.
(Joh 19:30 SSV)“
• To, čo „kalich dovŕšenia“ naznačoval – spojenie Neba a
Zeme, Boha a človeka – bolo konečne pravdou!
„Bol to veľmi dobre rozmyslený ťah nášho Pána. A Peter, Jakub a Ján ho sprevádzali.
Keď ideme po Pánových stopách, myslím, že môžeme jasnejšie pochopiť Jeho úmysel
2
„27 Potom vzal kalich, vzdával vďaky a dal im ho, hovoriac: "Pite z neho všetci: 28 toto je moja krv novej zmluvy, ktorá sa
vylieva za všetkých na odpustenie hriechov. 29 Hovorím vám: Odteraz už nebudem piť z tohoto plodu viniča až do dňa, keď
ho budem piť s vami nový v kráľovstve svojho Otca." 30 Potom zaspievali chválospev a vyšli na Olivovú horu. (Mat 26:2730 SSV)“
3
gr. ozos – v skutočnosti kyslé, menej sladké víno, obľúbené u prostých ľudí, zrejme aj u vojakov a účinné na zahnanie
smädu.
vynechať Štvrtý Kalich, pretože keď sa dostal na Olivovú Horu a zvlášť do
Getsemanskej Záhrady, všimnite si, ako sa modli: „Abba (otecko), Otče! Tebe je všetko
možné. Vezmi odo mňa tento kalich. No nie čo ja chcem, ale čo ty." Celkovo tri krát sa
Ježiš modlí, s tvárou na zemi, potiac krv, „Abba, Otče, vezmi odo mňa tento kalich. No
nie čo ja chcem, ale čo ty." Vynára sa logická otázka, čo Ježiš myslel, keď povedal
„vezmi odo mňa tento kalich"? Niektorí skúmatelia navrhujú, že sa jedná o obraz
Kalicha Hnevu, o ktorom hovorí Izaiáš v kapitole 51, verš 17, alebo Jeremiáš v kapitole
25, verš 15. No myslím si, že sa celkom určite nejedná o obraz Kalicha Hnevu.
Navrhoval by som, že je priamejšie prepojenie medzi Ježišovou modlitbou o tomto
kalichu a Štvrtým Kalichom ktorý tak podozrivo vynechal pri slávení Veľkej
Noci/Paschy s apoštolmi v Hornej Miestnosti.“ (Scott Hahn)
KRV NOVEJ ZMLUVY NA ODPUSTENIE HRIECHOV A SÚD SVETA
Krv zmluvy novej a večnej: „Jako v případě chleba v Mt 26,26 Ježíš používá kalich
vína, aby vyzval své učedníky ke sdílení jeho údělu, „krev smlouvy" odkazuje na Ex
24,8, kde Mojžíš pečetí Boží smlouvu s Izraelem pokropením lidu zvířecí krví. Obrat
„která se vylévá za mnohé" je narážkou na Iz 53,12, kde jsou popsány účinky utrpení
Božího služebníka“
na odpustenie hriechov: „Tento obrat je Matoušovým výrazným příspěvkem k
novozákonním zprávám o slavení poslední večeře. Opíraje se o postřehy v čtvrté
Služebníkově písni (Iz 52,13-53,12), vrcholí tímto výrazem Matoušův speciální důraz na
Ježíšovu moc odpouštět hříchy (viz Mt 1,21; 5,23-24; 6,12.14.15; 9,6; 18,21-35).“
Aby sme dokonale pochopili, čo sa teraz deje a bude diať – až k 4. kalichu! –
uvedomme si nasledovné:
• TERAZ JE SÚD: Ježiš hovorí: „Teraz je súd nad týmto svetom, teraz bude
knieža tohto sveta vyhodené von. (Joh 12:31 SSV)“
• V ČOM TENTO SÚD SPOČÍVA? Toho sme sa dotkli už v minulom stretnutí,
dnes sa k tomu znovu vrátime:
o JEŽIŠ SA „STAL HRIECHOM“ – inými slovami, VZAL NA SEBA
HRIECH SVETA, čiže všetky následky všetkých hriechov všetkých
čias, ľudí,… úplne a do dna VŠETKY!
„21 Toho, ktorý nepoznal hriech, za nás urobil hriechom, aby sme sa
v ňom stali Božou spravodlivosťou. (2Co 5:21 SSV)“
„4 Vskutku on niesol naše choroby a našimi bôľmi sa on obťažil, no
my sme ho pokladali za zbitého, strestaného Bohom a pokoreného. 5
On však bol prebodnutý pre naše hriechy, strýznený pre naše
neprávosti, na ňom je trest pre naše blaho a jeho ranami sme
uzdravení. 6 Všetci sme blúdili ako ovce, išli sme každý vlastnou
cestou; a Pán na neho uvalil neprávosť nás všetkých. (Isa 53:46 SSV)“
• porov.: „Tým, že Boh poslal svojho vlastného Syna v
postavení sluhu, totiž v postavení padlého ľudstva a pre
hriech vydaného na smrť, „toho, ktorý nepoznal hriech, za
nás urobil hriechom, aby sme sa v ňom stali Božou
spravodlivosťou“ (2 Kor 5, 21).“ (KKC 602)
• „Ježiš nepoznal zavrhnutie, ako keby bol sám zhrešil. Ale vo
vykupiteľskej láske, ktorá ho stále zjednocovala s Otcom,
prijal nás v poblúdení nášho hriechu vo vzťahu k Bohu až
natoľko, že na kríži mohol v našom mene povedať: „Bože
môj, Bože môj, prečo si ma opustil?“ (Mk 15, 34). Keď ho
takto Boh urobil solidárnym s nami hriešnikmi, „vlastného
Syna neušetril, ale vydal ho za nás všetkých“ (Rim 8, 32), aby
sme boli „zmierení s Bohom smrťou jeho Syna“ (Rim 5, 10).“
(KKC 603)
o TU SA JEŽIŠ ROZHODOVAL, AKO SA ZACHOVÁ – a teda v Ňom
ako sa zachová sám Boh:
Mohol sa zlomiť pod ťarchou hriechu a povedať: „Toto je
priveľa! Ľudská zloba je väčšia, ako moja láska a moja ochota
odpustiť!“
• porov.: „53 Alebo si myslíš, že by som nemohol poprosiť svojho
Otca a on by mi hneď poslal viac ako dvanásť plukov anjelov?
(Mat 26:53 SSV)“ – kde Ježiš túto možnosť stále deklaruje
ako plne možnú a otvorenú.
Alebo mohol všetko toto pretrpieť až do úplného dna a konca – a
tam, na konci, spolu so štvrtým kalichom, zavŕšiť Novú Zmluvu
odpustenia a lásky, ktorá sa nakoniec predsa ukázala silnejšia, než
všetka zloba a hriech všetkého ľudstva.
o PRETO JE VEČNÁ – Ježiš prežil všetko – už niet nič viac, ani kvapka
zla z minulosti, prítomnosti, či budúcnosti. Ježiš vzal na seba všetky
hriechy, minulé, terajšie, budúce. Pretrpel všetko utrpenie a bolesť hriechu,
ktoré kedy jestvovalo, jestvuje a bude jestvovať. Už niet čo viac pridať.
Ježiš toto všetko niesol – a uniesol. Jeho láska to uniesla! Odpustenie
zvíťazilo – a už neexistuje nič, čo by to mohlo zvrátiť!
o DIABOL VYSTRIEĽAL VŠETKU MUNÍCIU – a prehral.
Môže zlákať a zahubiť jednotlivcov,…
… ale už nemôže zabrániť tomu, aby už tu, na zemi existovalo a
bolo prítomné opravdivé Božie Kráľovstvo, vyrastajúce z tohto
odpustenia, otvorené pre všetkých, ktorí po ňom túžia, pevné,
neotrasiteľné, nezničiteľné, víťazné!
porov.: „Videl som satana padať z neba ako blesk. 19 Hľa, dal som
vám moc šliapať po hadoch a škorpiónoch i po všetkej sile
nepriateľa a nič vám neuškodí. (Luk 10:18-19 SSV)“
A O TOMTO JE BOŽÍ SÚD:
BOH súdil a „odsúdil“ človeka na odpustenie.
Každý jeden človek teraz súdi seba samého a rozhoduje sa, či toto odpustenie
príjme, alebo odmietne, či hriech zanechá a zvolí si Kráľovstvo, alebo si hriech
ponechá a odmietne Kráľovstvo. TOTO JE OSOBNÝ SÚD.
Na konci dejín potom Boh uzatvorí celé dejiny sveta v poslednom, definitívnom
„STAŇ SA!“ POSLEDNÉHO SÚDU, v ktorom potvrdí voľbu každého jedného
človeka a tým aj osud sveta, ku ktorému svet dospel.
OPRAVDIVÉ SPOLOČENSTVO BOHA A ČLOVEKA
1) SPOJENIE ĽUDKSEJ A BOŽSKEJ PRIRODZENOSTI VO VTELENÍ:
• Keď sa Boh stal človekom, tak v osobe Ježiša Krista sa spojila dohromady božská
prirodzenosť Božieho Syna s ľudskou prirodzenosťou, vzatou z Márie.
• Výsledkom je bohočlovek Ježiš Kristus – jeden a jediný svojho druhu v celých
dejinách.
2) V EUCHARISTII SA SPÁJA BOH SO MNOU OSOBNE!
Eucharistia je ale slávením a zviditeľnením niečoho iného, ešte zázračnejšieho:
• Na jednej strane sa Boh spája s každým jedným z nás – „s mnou osobne!“:
„Ježiš nás počas svojho života, svojej agónie a svojho umučenia všetkých a
každého osobitne poznal a miloval a vydal sám seba za každého z nás: Boží Syn
„ma miloval a vydal seba samého za mňa“ (Gal 2, 20). Všetkých nás miloval
ľudským srdcom. Preto najsvätejšie Ježišovo Srdce, prebodnuté za naše hriechy a
pre našu spásu, „sa považuje za hlavný znak a symbol... tej lásky, ktorou božský
Vykupiteľ neprestajne miluje večného Otca a všetkých ľudí“.“ (KKC 478)
o Žije všetko to, čo žijem ja, ma účasť a prežíva so mnou a vo mne všetky
moje bolesti i radosti, pády aj víťazstvá,… všetko!
• Súčasne ale v Kristovi to isté ponúka aj nám: zjednotiť sa s Ním osobne, s
„celým Ním“, s Jeho božstvom i ľudstvom, s Jeho Duchom a dušou, ale aj
Telom, úplne a dokonale: „Vezmite a jedzte: toto je moje telo. Pite z neho všetci:
toto je moja krv…“
o A toto je základ pre naše ZBOŽŠTENIE: „Boží Syn sa stal Synom
človeka, aby sa človek spojil s Božím Slovom a dostal adoptívne synovstvo,
a tak sa stal Božím synom.“ „Lebo on sa stal človekom, aby sme sa my
stali bohmi.“ „Keďže jednorodený Boží Syn chcel, aby sme mali účasť na
jeho božstve, prijal našu prirodzenosť, stal sa človekom, aby ľudí urobil
bohmi.““ (KKC 460)
Preto môže o Eucharistii Cirkev hovoriť:
o KKC 1324 Eucharistia je prameň a vrchol celého kresťanského života.
„Ostatné sviatosti, ako aj všetky ekleziálne služby a apoštolské diela úzko súvisia
so svätou Eucharistiou a sú na ňu zamerané. Veď najsvätejšia Eucharistia
obsahuje celé duchovné dobro Cirkvi, totiž samého Krista, nášho veľkonočného
Baránka.“
o KKC 1325 „Eucharistia vhodne naznačuje a obdivuhodne uskutočňuje účasť
na Božom živote a jednotu Božieho ľudu, na ktorých sa zakladá Cirkev. V nej je
vrchol aj činnosti, ktorou Boh v Kristovi posväcuje svet, aj kultu, ktorý ľudia
preukazujú Kristovi a skrze neho Otcovi v Duchu Svätom.“
o KKC 1326 Napokon slávením Eucharistie sa už spájame s nebeskou liturgiou a
anticipujeme večný život, v ktorom bude Boh všetko vo všetkých.
o KKC 1327 Skrátka, Eucharistia je zhrnutím a súhrnom našej viery: „Naše
presvedčenie [viery] je v súlade s Eucharistiou a Eucharistia zasa potvrdzuje
naše presvedčenie.“
Boh je Láska = Trojičné spoločenstvo osôb, zjednotených v láske tak
hlboko, že sú traja, ale len jeden Boh!
Odpustenie hriechov = prijatie človeka do Božej lásky = do tej istej
jednoty dokonalého a bezvýhradného darovania sa Boha človeku a
prijímania človeka Bohom.
Prijať odpustenie = prijať túto Božiu lásku = rovnako sa úplne celý
darovať Bohu4 a úplne a bezvýhradne prijímať Boha5.
A TO JE ZBOŽŠTENIE!
4
„…aby bol Boh všetko vo všetkom. (1Co 15:28 SSV)“
5
„Už nežijem ja, ale vo mne žije Kristus. (Gal 2:20 SSV)“