Na Sibiř do Irkutska a k Bajkalu II. – 2012

což nás oba dva
překvapilo.
Zde
jsem fotil, jedl a
povídal
si
se
Sašou (48 let) a
jeho
13tiletým
synem. Společně
jsme také pomalu
sestupovali
dolů.
Bylo to velmi náročných 1500 m nahoru i dolů, když dopoledne jsem už
měl v nohách 200 výškových metrů k vodopádu. Celkem 28 km horskou
tajgou a 8,5 hodiny v akci! Saša si přál zakončit výstup u nich na terase,
kde bydleli o WK a
kde
nás
čekalo
příjemné přivítání.
Jeho
přátelé
v počtu asi sedmi
lidí
nám
šli
parkem naproti a
pro každého byla
připravena
kytice
a zpívali oslavný
chorál
na „naše
vítězství“
nad
horou Pik Ljubvi, vysoký 2222 m. Celý večer mi bylo s nimi moc dobře a
ochutnávali jsme samé dobroty. Nakonec mne Saša doprovodil domů,
kde jsme ještě popili Becherovku na družbu. Já ještě pojídal dorty, které
mi dali na cestu, a popíjel víno. Na ráno koupené ryby nebylo místo, ani
chuť. Náročný, ale překrásný den s novými přáteli. A tak jsem si říkal, že
přátelství se kdykoliv může zakládat mezi dobrými lidmi a dnes jsem jich
potkal mnoho. Skoro každý byl můj přítel, moc se o to snažil a to mne
36
těšilo nejvíce. Znalost ruštiny mi všude otevírala dveře ke všem lidem a
to jsem skoro 30 let ruštinu nepoužíval.
30. 9. ne až v půl desáté jsem se probudil do zamračeného dne
s teplotou 8°C a dokonce trochu poprchávalo. Při vzpomínce na včerejší
překrásný den mi to vůbec nevadilo a spíše jsem to uvítal, neboť jsem
měl dostatek času na přípravu
nedělního oběda. Dost práce
mi dalo vykuchání tří ryb, na
které jsem se těšil, připravil
jsem
si
s brambory,
velkým
společně
je
vínem
kusem
a
dortu
ještě
ze
včerejška od přátel. Byl čas i
na přeprání prádla, které bylo zcela prosolené. Počasí se nezlepšilo a
tak jsem odpočíval a luštil křížovky. Na chvilku jsem zašel na zdejší
lázeňskou promenádu, abych se ještě zlepšil v ruštině při konverzaci
s pacienty. Před večeří jsem zase klábosil s majitelkou domu, který
momentálně přestavují (současně mají obchod se zbožím drogerie + náš
bývalý Kovomat). Říkala, že práce je i zde dostatek pro ty, kteří chtějí
pracovat, ale každý pracovat ochotný není. Lidé jsou tu ale mnohem
37
skromnější a podmínky k životu nesrovnatelně těžší. Dnes to byl opravdu
odpočinkový den, takový, kterých mívám málo. Dopil jsem víno i vodku
Bajkal a šel jsem spát, zatímco v té době doma odcházeli od nedělního
oběda.
1. 10. po Už v 9 hodin jsem byl po snídani připravený se rozloučit s paní
domácí, ale první maršrutka odjížděla až v 10.30 hodin. Proto ještě
procházka po kolonádě, kde jsem chutnal postupně studené, teplé a
horké minerální vody od
12°C až po 44°C a
sledoval, jak mongolští
prodavači rozbalují své
stánky se suvenýry, kde
prodávají
lahve
i
na
5
litrové
minerální
vodu. Převažují tu výrobky z kůže, vlny a dřeva. Nad horami bylo ráno
zataženo, mlha a teplota 8°C. Ještě dnes jsem cítil namožení některých
svalů po strmém výstupu i sestupu, nohy však nebolely. Maršrutkou jsem
se vrátil za dvě hodiny
do Sljudjanky společně
s dvojicí
mladých
z ukrajinského
lidí
Kyjeva.
Podobný výlet absolvují
letecky, ale až za týden.
Byli na Olchonu jen dva
dny,
včera
k vodopádu,
se
prošli
dnes
Kruhobajkalskou železnicí do Port Bajkalu a zítra už poletí z Irkutska
domů. Mladý Timofej, programátor, projevil přání, až budu na Ukrajině
(možná v září 2013 s Mirkem na kole), abych ho navštívil a proto mi
dal vizitku s mailovou adresou. Počasí dnes zatím nebylo slunečné a tak
38
místo
3
dnů
pochodu
jezera
rozhodl,
bývalé
kolem
jsem
že
se
část
okružní
bajkalské železnice
pojedu vlakem. Za
pouhých 61 Rb =
40 Kč jsem si koupil
jízdenku
na
atraktivní
Kruhobajkalskou
železnici
až
do
konečné
stanice
Port
Bajkal,
dlouhou
94
km.
Prochází úchvatnou
přírodou na pobřeží
Bajkalu. Jde o dnes
slepý úsek podél západního břehu jezera s desítkami tunelů, nejdelší
měří 850 m a trať je vtesána do strmého srázu a nabízí nádherné
výhledy, bohužel dnes se zataženou oblohou. Je to stará, již
nepoužívaná TSM.
Cesta vyhlídkovým
vlakem
s mnoha
dlouhými
zastávkami 10 až
15 minut a pomalou
rychlostí
neuvěřitelných
trvá
6
hodin. Je tu totiž
39
nebezpečí častého padání kamenů na trať. Zastávky jsou prakticky u
každého domku na pobřeží, jediné spojení těchto lidí se světem, každý
druhý den. Zásobil jsem proto dostatkem jídla i pití. Měl jsem štěstí,
neboť vlak odjížděl necelou hodinu po mém příjezdu maršrutky. Jen tři
čisté vagóny, šest turistů a snad dvě desítky Rusů, to bylo celé obsazení
vlaku. K večeru se
počasí
umoudřilo,
dokonce
začalo
prosvítat slunce a
tak
jsem
se
rozhodl,
že
vystoupím u nějaké
otevřené turbázy a
poslední
dojdu
třetinu
další
den
raději pěšky. Podobný nápad měla i další dvojice turistů a to Francouz
s mladičkou Japonkou, kteří mne následovali, a 27 km před konečnou
vlaku vystoupili. Ještě na nádraží jsem s ubytovatelem, 55tiletým
Sergejem vyjednal příznivou cenu za pouhých 300 Rb se spacákem, bez
něho s nárokem na
lůžkoviny 500 Rb.
Nová ubytovna byla
s koberci
vzorně
a
vše
čisté,
na
mnohem
úrovni
vyšší
než
ubytování
v soukromých
penzionech. U jezera naprostý klid, kromě nás široko daleko nikdo,
opravdová idylka. Francouz uměl trochu rusky tak jako někteří Rusové
umí francouzsky, což trvá už skoro 100 let od carských dob, kdy byly
40
vztahy obou zemí asi nejlepší, a tak mi moc děkoval za skvělý nápad
přerušit cestu právě zde. Mladší lidé zde žít nemohou, neboť škola není
poblíž žádná; žijí tu jen rybáři. Sympatický Sergej byl dokonce dvakrát
v Praze a moc na ni vzpomíná. V předvečer narozenin jsme ochutnali
zbylou becherovku, abych to měl zítra po kolejích lehčí. Pokud by zítra
jel nákladní vlak, je možné na něj zamávat a on určitě zastaví, poučil
mne večer Sergej; stopovat vlak jsem zatím nikdy nezkoušel .
V Rumunsku jsem však jel jak na střeše vagónu, tak po kolejích drezínou
se spolužákem z fakulty.
2. 10. út den mých narozenin. Loni jsem je slavil s přáteli na treku kolem
Annapuren v Nepálu, letos skoro stejně daleko od domova, ale sám.
Musím se poopravit, neboť všichni kolem mne berou za přítele; samotné
mé jméno Ivan je pro ně běžné a prý mluvím dobře rusky a tak si
porozumíme. Navíc jsem velký optimista a to také oceňují. Nevěří, že mi
je právě tolik, kolik mi opravdu je, což těší.
V noci svítil měsíc a hvězdy a tak jsem se těšil na dlouhou procházku po
dřevěných pražcích do Port Bajkalu. Vím, že v protisměru pojede dnes
odpoledne osobní vlak, ale zda nějaký nákladní, nikdo neví. Do tunelů
mám čelovku a jsou dostatečně široké.
Po snídani již v 8 hodin jsem se vydal na dobrodružné putování. Ještě na
mne volala Japonka, aby mi stiskla ruku, dala polibek a jako první přála
k narozeninám. Včera večer totiž sledovala, jak Sergej vypisoval
podle pasu puťovku včetně data narození. Sergej čekal o 100 m dále na
prahu svého dřevěného domečku a
měl připravené dva stakany vodky a
rovněž mi přál k narozeninám, stálé
zdraví a šťastný návrat do mé
krásné země, kterou mohl poznat;
pěkné zahájení dne. Střídavě jsem
šel po pražcích mezi kolejemi, ale
41
vzdálenost
pražců
nevyhovovala
mému
kroku.
Proto
častěji,
kde
jsem
to
bylo
možné, šel vedle kolejí;
do
očí
svítilo
vycházející slunce, za
mnou měsíc v úplňku,
vlevo
střídající
skalní
se
svah
s lesem,
kde převládají břízy. To
nejhezčí bylo na pravé
straně; průzračná hladina Bajkalu, který šuměl u břehů jako moře a za
ním horské pásmo až 2000 m nad hladinou, pocukrované čerstvým
bílým sněhem, někde strmé svahy přímo do jezera a opuštěné
romantické zátoky s písčitými a oblázkovými plážemi a mnohá místa
vhodná pro stanování; vodu lze pít přímo z jezera. Bajkal je pohádkový
a neopakovatelný. Po 9 km, kdy jsem prošel pět tunelů postavených už
v letech 1900 – 1902 dlouhých 350 – 500 m, jsem se zastavil, abych se
kochal krásou jeho břehů, což u mne zanechalo nesmazatelný dojem.
Vstřebával jsem tu krásu, klid, svěží vzduch, rozjímal a přemýšlel
42
o životě, o sobě samém a komu všemu vděčím za to, že mohu být právě
nyní zde. Trochu melancholie bylo v mé hlavě, nikoliv stesk po domově;
potkalo mne velké štěstí! Omlouvám se všem, kteří to čtou, za
sentimentální náladu, když sedím na hranici dřeva z břízy. Píši jen to, co
jsem prožíval. Teprve po 16 km jsem potkal dvě dvojice mladých lidí
z Irkutska a Moskvy, s kterými jsem se dělil o zážitky z cesty. Po 17 km
byla první vlaková zastávka, neboť tu je osada a tři hezké domky. 10 km
před sebou už jsem poprvé uviděl cíl cesty, Port Bajkal. Bylo asi 14°C a
slunce příjemně hřálo. V 14.30 hodin jsem vstoupil do malé vsi s 500
obyvateli a ubytoval se u Naděždy v malém dřevěném domečku, která
mi nabídla polévku k obědu. Vše velice skromné, umyvadlo na zahradě a
konev vody vedle, ale milí lidé a přijatelná cena 300 Rb = 200 Kč.
V malém
obchůdku
nakoupil
a
jsem
si
před
dřevěným
na
slunci
domečkem
poobědval. Přicházelo mnoho
SMS,
přestože
doma
bylo
teprve 8 hodin a tak jsem
postupně
na
všechny
odpovídal. Po příjezdu domů
43
jsem četl další gratulace na internetu. Dovolím si alespoň jednu přiložit.
„Milý Náš Ivan. Dovoľ aby sme sa aj my s Matúšom pripojili k Tvojim
gratulantom. K včerajším nádherným narodeninám Ti prajeme
predovšetkým pevné zdravie, (aby si aj na "staré" kolená vládal :) žiť s
takým životným nasadením ako dnes, nekonečnú lásku, (aby ťa motýlie
krídla šteklili v bruchu ako za starých čias :))) a cítil si, že Ťa vždy niekto
miluje), úprimnú radosť (aby si nezabúdal na to bláznivé dieťa, ktoré
ukrývaš
v
sebe
a
radoval
sa
neustále
zo
života),
nákazlivý optimizmus, (aby ti dodával svetielko nádeje aj v
zamračených dňoch a mal si ho vždy aj na rozdávanie),
hlbokú vieru (aby Ťa tvoja viera Ivan postavila vždy na nohy a aby si
ňou dokázal aj hory prenášať), úprimných priateľov (aby si sa nikdy
necítil
osamelý)
...
a
život
plný
krásnych
okamihov.
... veríme, že si včerajší sviatok úžasne oslávil, mysľou sme boli s tebou,
a že Tvoja oslava gradovala minimálne tak ako minulý rok. Ja som si
veru v duchu zaspomínala za krásne strávený nepálsky čas so skvelými
ľuďmi, na ktorý NIKDY nezabudnem a to aj vďaka TEBE Ivan
PS:
v
prílohe
mailu
Ti
posielame
malý
darček.
papa cmuuuuuk, objímam Ťa na diaľku a zdravíme aj Jitku.“
Bydlel jsem asi 100 m od jezera s výhledem na zasněžené pohoří za
Bajkalem. Civilizace v celé části dnešního výletu byla minimální, spíše
žádná a tak kontakt s domovem a přáteli potěšil dvojnásobně. Do večeře
jsem už jen relaxoval a připravil večeři. Chuť na šašlik jsem si musel
nechat zajít, neboť ve vsi žádná restaurace nebyla a tak výběr
v obchodě byl jednoduchý: uzená ryba omul, zmražená slepice nebo
karbanátky, které jsem nakonec koupil, usmažil na oleji, i když doma to
nikdy nejím.
3. 10. st vzhledem k časovému posunu o 7 hodin přicházely SMS celou
noc. Jako vždy nejdelší od mladšího syna Štěpána, kde bylo mimo jiné:
“když koukám ke kolikátým narozeninám Ti přeji, tak mi to nějak nesedí
s Tvým životním stylem, který Ti může závidět téměř každý třicátník…“.
Bylo jich neuvěřitelných 18!, ale potěšily moc. Přitom má žena mi často
připomíná, že svým kritickým postojem k lidem všechny přátele ztratím.
44
Jsem rád, že tomu zatím tak není. Podobně kritický je ke mně Mirek J.,
který to nejen říká, ale dokonce to o mně i píše. Přesto už se těšíme oba
na podzimní a zimní přechod Šumavy, na jaře za teplem na Sicílii zrovna
jako v létě na východní Slovensko a Podkarpatskou Rus a Ukrajinu.
V noci jsem se ve spacáku hodně potil, ale nohy stále byly studené.
Zřejmě jsem odpoledne na sluníčku podcenil oblečení a prochladl. Vstal
jsem až v 8 hodin; neboť
přívoz z Port Bajkalu přes
řeku Angaru, jedinou, která
vytéká
z Bajkalu,
jel
až
v 10.40 hodin. Naopak do
Bajkalu vtéká 136 menších
řek. A Angara se později
slévá s řekou Jenisej, kterou
jsem přejížděl na TSM.
druhé
straně
je
Na
městečko
Listvjanka, která má 18 000
obyvatel a stále se rozrůstá.
Zprvu po silnici při severním
pobřeží Bajkalu jsem šel asi 4
km kolem přístavu a poté se
vydal
pěší
neznačenou
stezkou tundrou, což je
zelená tráva, bílé břízy a
olše do vesničky Bolšije
Koty. Začal jsem stoupat
skoro o 300 m výše nad
jezero po úzké stezce a
bohužel
skoro
zase klesal
k jezeru.
až
Žádná
značka, žádní lidé a tak
45
jsem hledal tu nejvíce vyšlapanou stezku podél jezera, ale marně. Tyto
pěšinky zřejmě používají jen rybáři. Po skoro 3 hodinách bloudění
krásnou romantickou tajgou, kde jen zvířata chyběla, medvěd či rys,
jsem se raději vrátil do Listvjanky. Na pobřeží bylo mnoho stánků
s občerstvením a tak jsem neodolal a dodatečně se odměnil výborným
šašlikem a pivem k tomu. Jen 10 m od břehu jezera jsem si tak
pochutnával ve společnosti
bohatých Rusů, kteří se tu
cítí jako na západní riviéře
v Evropě, a mluvil jsem
s nimi
dlouho.
Je
tu
postaveno mnoho nových
luxusních vil a také tu jezdí
velká
moderní
auta
ze
západní Evropy nebo Japonska. Žádná silnice do osady Bolšije Koty
nevede a tak jediné spojení s civilizací kromě neznačené turistické
stezky je parochodom, tzn. parníkem. Necelý kilometr odtud byl přístav,
ale pravidelná linka mimo sezónu už nejezdí. Měl jsem však opět štěstí,
neboť po 17. hodině přijela loď, na kterou překládali z nákladního auta
stavební materiál, překližky a trámy a odjížděla do mého vysněného cíle
Bolšije Koty. Jako jediný pasažér jsem za více jak hodinu vystoupil
v malé staré sibiřské vesničce vzdálené asi dvacet km a dal kapitánovi
46
250 Rb a pohlednici
Prahy. Obec má jen
40 obyvatel, ale do
školy chodí tři děti!
V létě tu bývá až
500 turistů a i zde
začíná
výstavba
nových
dač
bohatých Rusů. Od
kapitána jsem dostal
doporučení na turbázu u Toma, který mne okamžitě s radostí ubytoval ve
svém velkém chatovém komplexu za 300 Rb. Novější dřevěné domky,
dvě větší kuchyně a v nich mnoho zbylých potravin včetně konzerv;
vydržel bych tu asi i déle. Byly tu ubytovány jen dvě mladé Číňanky.
Před vystoupením z lodě jsem se dotázal kapitána, v kolik hodin se
budou zítra vracet do Listvjanky a první odpověď byla děsivá: „záleží na
tom, zda bude nějaký náklad na přepravu, třeba až za tři dny“. Při
vystupování mě trochu uklidnil, neboť řekl: „přijď zítra v 15.30 hodin do
přístavu, možná pojedeme“. Boháči sem zajíždějí na svých lodích či
jachtách, ale co já? Dal jsem si proto za úkol na další den prozkoumat
jistější, širší cestu podél jezera zpět nebo odjet taxi – lodí za větší
peníze.
4. 10. čt včera večer jsem se seznámil s děvčaty z Číny, která jsou v této
osadě už třetí den. Konverzace pochopitelně vázla, ale po ochutnání
čerstvě zakoupené vodky Bajkal, abych předešel případné infekci, jsem
dívkám naznačil potřebu masáže studených nohou. Přestože jsme se
představili, jejich jména jsem okamžitě zapomněl. Jedna z nich s masáží
začala a dokonce si přinesla hřejivou emulzi anebo měla hřejivé ruce;
bylo to příjemné. Každý jsme měli samostatný pokoj, ale všichni
společnou umývárnu, kde nesvítilo světlo. Když jsem šel o půlnoci na
47
WC, tak se tam jedna z nich právě myla celá nahá, dveře měla otevřené
na chodbu a tak stačila říci pouze: „sorry“.
Jako obvykle jsem vstal v 8 hodin, bohatě posnídal a vydal se na
procházku do tajgy, opět kolem jezera. Počasí ještě lepší než včera;
teplo, obloha čistá,
bez mráčků, ještě
měsíc
svítil
slunce
začalo
olizovat
hor
hřebeny
na
protější
straně
Teplota
na
a
jezera.
vyšplhala
15°C
neboli
nastalo „babí léto“. Děrevnja v sibiřském stylu, jen dřevěné domky
obklopené horami ze všech stran; úplná idylka. Vydal jsem se na lehko
podél severního pobřeží proti
slunci
východním
směrem.
Úzká pěšina občas vystoupala
výše do hor, aby znovu klesala
až k jezeru. Voda průzračná,
čistá,
vhodná
k pití.
Po
2
hodinách jsem se vrátil do vsi a
šel na obrácenou stranu podél
jezera směrem Listvjanka pro
případ, že by nejela loď a já
musel jít zpátky pěšky. Začátek
cesty
byl
mnohem
širší,
pohodlný, ale po 5 km se cesta
dělila. Zde jsem měl štěstí,
neboť se tu toulal 37letý Voloďa se psem, provozovatel blízké turbázy
ležící 300 m odtud. Podél moře vedla stezka také, ale širší a pohodlnější
48
je prý delší cesta odbočující
do hor. Tuto mi doporučil
pro případný návrat, i když
je o 2 km delší. Choval se
přátelsky a jeho pes mi
předvedl, jak plave v jezeře.
Vyprávěl, že v zimě, když je
Bajkal zamrzlý, je tu ještě
více turistů než v létě; turisté - pěšáci, lyžaři, bruslaři, motorkáři, ale i
cyklisté! Odtud jsem se vrátil do ubytovny, kde jsem si připravil bohatý
oběd. Ještě jsem dostal pozvání na čaj od majitele dači, který dokončuje
její přestavbu. Do kuchyně turbázy přišly dvě Rusky si připravit oběd a
usmažené bramboráky nabídly jak Číňance, tak i mně. Rozloučil jsem se
se stejně mladým ubytovatelem jako jsem já, profesorem Tomem, a
odešel do přístavu vyčkávat loď pro zpáteční cestu. Měl jsem opět štěstí,
neboť loď odjela, i když na jezeře byly tentokráte velké vlny jako někde
na moři. Rychle jsem se ubytoval ve velké turbáze nedaleko přístavu za
350 Rb v samostatném přetopeném pokojíku s vyhlídkou na jezero. Po
večeři jsem seděl u jezera a rozjímal o dnech prožitých i těch sedmi
nastávajících a sledoval, jak velcí rackové loví z jezera ryby. K večeři na
rozloučenou s Bajkalem jsem si nemohl dát nic jiného než typickou rybu,
omula, tentokráte pečeného ve stánku na samém břehu jezera a pivo
Zlatý bažant; ryba 50 Rb,
pivo 50 Rb. Za použití
plážových
besídek
konzumaci
ke
doneseného
jídla se platí 100 Rb za
hodinu;
já
to
měl
samozřejmě zdarma .
Bylo už 19 hodin a zapadající slunce ještě příjemně hřálo a vítr se utišil.
Chvilku jsem pohovořil s náčelníkem velké ubytovny pro cca 90 turistů.
49
Evidentně se styděl, že nemají
na ubytovně sprchy, jen suché
WC na dvoře, umývárna jen
žlab a málo tekoucí vody ze tří
trubek, v kuchyňce elektrický
vařič a voda ve kbelíku nebo
velkém hrnci s naběračkou.
Vodovod
a
kanalizace
ve
městě velkém jako Jičín není!
5. 10. pá po snídani jsem odešel na autobus odjíždějící v 9 hodin do
Irkutska. Těšil jsem se již potřetí do hotelu, kde si mohu vyprat,
vysprchovat se a
hlavně
využít
kuchyň
k vaření.
První cesta vedla
na centrální rynok
(tržiště), kde jsem
nakoupil jídlo a pití
na
dva
dny.
V hotelu už jsem byl očekáván, neboť jsem měl opět rezervaci pokoje.
Báječnou koupel a ještě lepší oběd jsem si dlouho vychutnával. Počasí
opět přálo;
slunečno,
teplo.
Odpoledne
řidiči
tramvají
stávkovali
a tak jsem
šel kolem nádraží po mostě přes řeku Angaru do města pěšky.
50
Střídavě jsem okukoval byzantské
kostely
a
sledoval
ruch
velkoměsta, fotil staré dřevěné
domy, až jsem přišel na bulvár
Gagarina, kde je i jeho busta. Dále
po nábřeží řeky s památníkem
imperátora Alexandra III., potom
parkem, kde jsem se bavil a fotil
s nevěstou,
která
se
mne
vyptávala, jak se mi v Irkutsku líbí
a co jsem v okolí navštívil. Další
nevěsta se fotila před východem
ze sibiřského muzea u velice
dlouhé rudé limuzíny.
Pokračoval jsem po
bulváru Karla Marxe,
kde stojí už 115 let
nedávno
opravené
51
divadlo. Hned naproti je
obrovský
palác
Východosibiřské
železniční dráhy, díky
níž jsem do Irkutska
vlakem
přijel.
Teď
v říjnu slaví 135. výročí,
kdy přijel první vlak.
Dále je pomník Lenina, jakých je
v Rusku velmi mnoho. Stará je
budova
muzea irkutské přírody.
Pěkná děvčata bylo vidět na
zdejších ulicích a byla moderně
oblečená. Po
52
třech hodinách
procházky po městě jsem byl více unaven než na horách a tak jsem se
vrátil do hotelu tramvají za 12 Rb = 8 Kč. Připravil jsem si závěrečnou
večeři:
aperitiv
vodka
Bajkal,
vepřová kotleta na cibuli a zelený
hrášek
s vařeným
bramborem,
kečup, rajčata, pivo Zlatý bažant,
sladké rohlíčky s bílým vínem,
preclíky a bílé hroznové víno.
Rusové od vedlejšího stolu mi
nabídli ještě slaninu a ryby, které
jsem již odmítl. Těšil jsem se už
na zítřejší večer, kdy nastoupím dlouhou cestu domů.
6. 10. so – výborně odpočatý a
vyspalý sám v pěkném pokoji
jsem vstal už v 7.30 hodin, kdy se
teprve
začalo
rozednívat.
Po
snídani jsem jel opět do města na
prohlídku
starých
dřevěných
staveb. Pomocníkem mi byl rusky
psaný průvodce.
Před odjezdem jsem dostával často otázku, zda se nebojím jet na tak
dlouhou náročnou cestu sám; okradou tě už ve vlaku, přepadnou tě,
sežere tě medvěd atd.; co budeš dělat? Skoro v den odjezdu musím
konstatovat, že jsem se nebál a nebyl k tomu ani žádný důvod. Cítil jsem
se stejně bezpečně jako při poutních cestách po Španělsku, na trecích
v Nepálu, mezi lidmi v Íránu. Snad jen ještě více radosti jsem měl při
setkání s pěkně barevně oblečenými ženami v nejchudším africkém
Madagaskaru, kde nemají skoro co jíst, ale kde žádné dítě neplakalo.
Zde všude jsem dostal klíče či zámek od pokoje, kde jsem spal, ale ani
jednou jsem ho nepoužil. Pokládal jsem to za zbytečné, zrovna jako
53
doma nezamykám náš dům. Skoro každý den jsem odcházel na
celodenní putování a měl sebou jen doklady, peníze a fotoaparát; vše
ostatní zůstalo na pokoji. Když jsem potkal někoho po dvou či třech
hodinách v tajze, tak jsem pokaždé zdaleka zdravil, usmíval se a snažil
se navázat kontakt a mluvit s ním. Vždyť ani ten vlk na ostrově Olchon
mne nenapadl ! A bezpečnost ve vlaku TSM? Neznám větší
bezpečnost než v těchto vagonech, kde je pokaždé děžurná a jen ona
otevírá a zavírá jediné dveře vagonu a pečlivě kontroluje každého, kdo
do vlaku vstoupí na každé stanici. Předtím ještě očistí hadrem madlo u
vchodu dveří. V rychlíku např. ze Slovenska do Čech taková bezpečnost
není. Nedávno v kupé mi ve spánku někdo ukradl zuté boty a já musel
vystoupit v Pardubicích v ponožkách!
Další stručnou informaci chci ještě přidat o zemi jako takové se
zaměřením
na
oblast
Irkutska,
kde
jsem
dva
týdny
pobýval.
Z předchozích mnoha rozhovorů s Rusy musím konstatovat, že většině
lidem není co závidět. Životní standard je mnohem nižší než u nás. Stačí
uvážit, že průměrný plat mají nižší než je u nás a 1 Rb je cca 0.70 Kč.
Levnější mají pouze energie jako je elektrický proud 1 kW asi 3 Kč, 1
kubík plynu asi 4 Kč, benzín za litr 20 Kč, naftu za 18 Kč a z toho
vyplývající levnější dopravu autobusem nebo vlakem; prodražují to však
lehátka, neboť většina vlaků jezdí lehátkových vzhledem k velké
vzdálenosti mezi městy. Potraviny jsou dražší, pivo asi 2x, víno asi 4x,
maso 1.5x, ovoce a zelenina skoro 2x víc než u nás! Ubytování na
mnohem nižší úrovni (kromě Moskvy a některých větších měst), chybí
vodovod a kanalizace, někde nejsou asfaltové silnice.
Závěr: 80 % lidí je chudých, 18% bohatých a možná 2 % jsou milionáři.
Jak říkal jeden z občanů Irkutska: “Rusko je bohatou zemí; od nás ze
Sibiře, kde máme mnoho nerostných surovin jako je zlato, rudy, atd. a
teče odtud ropa a plyn do zahraničí, peníze za vše „dotečou“ pouze do
Moskvy a Petrohradu“.
54
Ale vrátím se
k procházce.
Prvním
objektem
tzv.
byl
„Dům
Evropy“, 350
let starý, ale
renovovaný
stejně
jako
další budovy.
Bohužel na velkou většinu peníze asi
chybí a tak postupně chátrají nebo už
skoro padají; některé jsou už jen trosky
vhodné pro buldozer. Nedaleko odtud
jsem
navštívil
pravoslavný
chrám
Hospodina. Vedle je jedno z mnoha
muzeí ve městě
Děkabristů,
-
kde
připomínají právě 200
let
občanské
války
Kazaků z roku 1812
v Papuže. Zde se mi
nabídl
místní
profesor, že mi ukáže
ještě další památky,
které
jsem
neviděl.
Autem mne odvezl ke
Znamenskému
monastýru, kde stojí
55
teprve 5 let nová
socha
Kolčaka.
Kroužili
jsme
městem dlouho a
on
vyprávěl
o
nových
dominantách
města a nakonec
jsem
se
rozloučil
chrámu
s ním
u
Krista
Hospodina z roku 1747. Jediný
katolický
kostel
v Irkutsku
je
Spasitele
Bogojavlenský
chrám. Na oběd jsem se vrátil do
hotelu tramvají. Odevzdal jsem
klíče od pokoje a batoh uložil ve
skladu
(kámera
chraňénija)
v hotelu. V posledním odpoledním
volnu jsem si dal úkol vyhledat
památník
padlých
československých legionářů z 1.
světové války. Přes velkou snahu místních jsme ale zjistili, že byl
nedávno přeložen z důvodů stavby silničního obchvatu města neznámo
kam se souhlasem české vlády. Vím, že českoslovenští legionáři město
Irkutsk nazývali Paříží východní Sibiře. Návštěvu nedávno obnoveného
památníku ve Vladivostoku ponechám na přítele Josefa Kužela, neboť
to byl právě on, kdo mne informoval o deníku jeho prastrýce legionáře,
který zde bojoval, a který jsem četl před svou cestou na Dálný východ.
56
Už jsem se jen toulal
městem,
v tržnici
nakoupil jídlo na cestu
do vlaku. Vyhledal jsem
park
neboť
prohřálo
k odpočinku,
slunce
opět
vzduch
z ranních 4°C na 15°C.
Vedle parku je opět chrám církve boha z Jeruzaléma a naproti se
dokončuje nová čtvrť města z dřevěných domů ve starém sibiřském stylu
57
a jsou zde luxusní kavárny, cukrárny a obchody se suvenýry. Večeřel
jsem ještě v kuchyni svého hotelu a recepční mi dokonce nabídla před
odchodem na vlak volnou koupelnu. Vlak na nádraží přijel skoro o
padesát minut dřív a nikoliv z Vladivostoku, ale ze 450 km vzdáleného
hlavního města Burjatska Ulan-Ude. Zde k němu připojili další 4 vagony.
Do kupé jsem nastoupil jako jediný, ale po 2 hodinách jízdy přistoupila
dívka jménem Suši, která cestovala s dvouletým chlapečkem do
Novosibirska (26 hodin jízdy) na operaci srdce. Pracuje jako zdravotní
58
sestra
v dětském
domově,
ale
o
chlapečka se starala jako opravdová
máma. Bylo ji 25 let, sympatická, ale
s chlapcem měla dost práce a tak jsem
občas
vypomohl
s jeho
hlídáním.
Vzpomínal jsem přitom na malého
Jáchyma, mého nejmladšího vnuka,
který ač teprve půlroční, se vzrůstem
moc nelišil od tohoto chlapečka. Dívka
se s ním moc nevyspala, ale mně
nevadil. Spíše to bylo zpestření cesty a
uvědomil jsem si, kolik práce má nyní
má snacha se synem. V nemocnici s ním bude Suši asi měsíc a za to
pobírá plat 15 000 Rb, tj. 10 500 Kč. Tentokrát jsme měli výhodu, že
jsme obsadili pouze dolní lůžka a horní byla volná.
7. 10. ne – vstávali jsme až v 9 hodin (stále uvádím irkutský čas až do
Moskvy a až ve středu ráno v Moskvě odečtu 5 hodin). Po ránu venku
bylo zataženo, což mi vůbec nevadilo, neboť fotit cestou zpět jsem už
nechtěl. Konverzaci se Suši jsem střídal s koukáním z okna vlaku na
tajgu, ale už jsem se jí docela nabažil a tak jsem luštil zbývající křížovky.
Pro někoho dlouhá jízda vlakem, ale já si ji zvolil dobrovolně; sám jsem
dal přednost cestě vlakem před letadlem, abych mohl poznávat lidi, jejich
osudy, štěstí i neštěstí, což všechno
patří k životu. Dívka Suši byla nesmírně
pozorná a milá k malému dítěti, které
nebylo její vlastní, ale stále se usmívala,
i když musela být unavená a nevyspalá.
Každému dítěti bych takovou maminku
přál. Když chlapeček na chvilku usnul,
tak ještě začala vyšívat.
59
V poledne už slunce ozářilo celou tajgu stejně jako při cestě na začátku.
Jen dlouhých nákladních vlaků na východ jezdilo velmi mnoho, skoro
v intervalu 7 minut. K večeru jsme přijeli do Krasnojarska po mostě přes
širokou řeku Jenisej.
Zde byla zastávka 35
minut a tak všichni
guljajem po peróně a
já
si
koupil
pivo
k večeři, neboť vše
ostatní jsem měl. Zde
přistoupil do našeho
kupé muž středních
let vracející se po 2
měsících
domů
z práce a čeká ho jen
35
hodin
cesty
vlakem. Pracuje na
60
stavbě osobních lodí pro zámožnější ruskou klientelu, práce ho baví a
vydělává 20 000 Rb, tj. 14 000 Kč měsíčně Ale za cestu tam i zpět
zaplatí 6 000 Rb! Ukazoval prospekty lodí od délky 9 m až po 15 m,
pěkné, a nejsou prý moc drahé – od 4 milionu Kč! Na podobné lodi jsem
se plavil po Jadranu s kamarádem Jirkou H. z Moravy, když jsem
využíval jeho penzion na chorvatském pobřeží. Odmítnul bych možnost
nákupu podobné lodě kdykoliv, i kdybych měl peníze „navíc“. Pokládám
podobné nákupy za nešťastnou investici zrovna jako koupit dnes
relativně levný dům na pobřeží Španělska nebo chatu v Alpách. Kolik
dnů v roce bych tam asi trávil? Kdo to bude využívat, resp. se o to
starat? Tito lidé si dle mého názoru kupují pouze starosti. Hmotné statky
nezlepšují kvalitu života. Největší hodnotou života pro mne je čas, který
je k životu dán a je třeba ho využít. Sám cestuji proto, abych poznal co
nejvíce lidí; proto opakuji své poutní cesty, zrovna jako si užívám tuto,
která zanedlouho skončí. Hledám nové přátele, kteří obohatí můj život.
Kdo žije bez přátel, žije jen napůl. A přátelství je součást mého štěstí. Mé
největší bohatství je přiměřené zdraví, svoboda a volný čas, který se
snažím dle možností využít.
8. 10. po nad ránem vlak zastavil ve velkém městě Novosibirsk, kde
jsem se rozloučil se Suši. Překvapilo mne, že na peróně čekala
pracovnice nemocnice, kde bude malý chlapec operován. A znovu si
sám pro sebe říkám, jaké štěstí, když se dítě narodí zdravé! Najednou
bylo v mém kupé trochu smutno. Znovu jsem se vracel ke knize
křížovek, neboť krajina byla dosti jednotvárná, střídala se tajga
s březovými lesy. Po ránu byla obloha zatažená, teplota 7°C. Na další
větší zastávce jsem si koupil pirožky a černý chléb, který vydrží až do
Moskvy. Z dlouhé chvíle jsem nahlédl do restauračního vagonu a viděl
třetinku plzeňského piva za 170 Rb = 120 Kč! A to mne přešla chuť a na
další zastávce v Omsku jsem si raději koupil půllitru v plechu dánský
Tuborg za 80 Rb. V poledne se počasí zlepšilo a slunce osvítilo listnaté
61
lesy a bylo zajímavé se dívat z okna. Zde do našeho kupé přistoupily dvě
dívky, 24 a 29 let,
které
cestovaly
Moskvy.
Rychle
do
se
zapojily do hovoru a
tak jsem zapomněl na
oběd. Starší Elena je
vdaná a má tříletou
okatou
hezkou
holčičku – dle fotky,
mladší Ilina je zadaná
a jedou do Moskvy na třídenní seminář v kosmetice. Elena už má
kosmetický salon v Omsku a Ilina u ní teprve začíná. Vyprávěly mnoho
zajímavého a dokonce došlo i na politiku, když se vyjádřily, že
inteligence není spokojena s poměry v zemi a dlouhodobě připravuje
změnu ve vedení státu; dokonce mluvily o blížící se revoluci. Byl jsem
rád v jejich společnosti, neboť jsme se stále bavili a cesta rychleji
ubíhala. Uváděly, že Moskva je sice drahá, ale také platy tam jsou
nejméně dvojnásobné, ale žít by tak žádná nechtěla.
9. 10. út od rána
krásný slunečný den
a tak jsem se kochal
pohledy
z oken
na
obou stranách vlaku.
Také
jsem
nahlédl
do
vagónu
poprvé
tzv. plackartaja, kde
54
odpočívá
cestujících
na
lehátkách pohromadě. Bílé ložní prádlo, a tak mi to trochu připomínalo
62
nemocnici, spíše LDN včetně odéru. V této chvíli jsem byl rád, že mám
jízdenku jiné třídy. Znovu jsem si řekl, jaké mám štěstí. Co mne asi čeká
za 3 dny doma? Elena říkala: “V górach charašó, dóma lúčše“. S děvčaty
jsem pokračoval skoro celý den v intenzivním kurzu ruštiny, ony si občas
napsaly několik českých výrazů a večer jsme se odměnili několika
doušky lahodné vodky Bajkal a všem se nám spalo dobře. Vyprávěly
mnoho o jejich městě, o hokejistech, kteří společně s Jágrem a dalšími
Čechy vítězili nad hokejisty z Moskvy, což byl pro Omsk svátek.
Na oběd jsem si dopřál čerstvé pečené kuře s bramborem a večer jen
šproty, ale také jsem dostal sladkosti od dívek z jejich domova. Větší
zastávka byla večer v Kazani, 1.5 milionu obyvatel, kde je nádraží
v rekonstrukci, ale velmi blízko středu města. Bylo tak možné shlédnout
památky, tj. muslimské modlitebny, přímo z rozjíždějícího se vlaku.
10. 4. st do Moskvy jsme přijeli brzy ráno ve 4.42 hod MČ, což bylo
doma už jen o 2 hodiny méně. Absolvoval jsem 84 hodin jízdy ve vlaku
a 5235 km. Ještě včera večer Elena telefonovala Borisovi do Moskvy,
63
zda má stále zájem se mnou se setkat na nádraží, jak jsme se
domlouvali před cestou do Irkutska. Moc si to přál. Metro začíná ráno
provoz až v 6 hodin, ale nebylo nutné jej použít, neboť nádraží
Jaroslavskaja je jen 10 minut chůze od nádraží Kasanskaja, kam jsem
přijel. V 6 hodin jsme se začali
loučit, ale polibky bylo nutné
opakovat, neboť se žena musí
políbit
třikrát.
Potom
jsem
vyčkal Borise a společně jsme
se
vydali
pěšky
do
moskevských ulic. Ráno bylo
zataženo, teplota jen 7°C a
velká
dopoledne
starou
oblačnost.
Celé
jsme
toulali
Moskvou
se
s pěknými
starými domy ze začátku 20.
století, podobnými jako u nás
v Pařížské třídě v Praze. Boris
velmi obsáhle mluvil o historii města od doby, kdy tam bojoval Napoleon,
o Stalinovi, který nechal zastřelit pět ze sedmi nejlepších a nejvyšších
generálů, o Katyni atd., až po současnost. Na oběd mne pozval domů na
okraj Moskvy a
na
odpoledne
nabídl několik
variant
programů:
od
návštěvy
jeho
dači
po
prohlídku
monastýru.
64
Vybral jsem si nakonec odpočinkový program v bazénu a v ruské bani,
což byl příjemný zážitek, zvláště když jsem celou dobu mohl mluvit
s jeho přáteli o všem možném. Vstupné 500 Rb bylo vysoké, ale Boris
má roční předplatné, neboť chodí pravidelně třikrát týdně, což je
výhodnější. Seznámil mne jak s poléváním horkých kamenů, tak
s ochlazováním i masáží pomocí namáčených březových větviček.
Vyprávěl o neutěšené současné politické situaci v Rusku, o častých
demonstracích proti Putinovi na centrálním náměstí. „Jenom 5000
poradců má náš současný car“, říkal několikrát a „každý minimální plat
5000 €“, zatím co průměrný plat Rusů je pouhá desetina. Policii i justici
přirovnával k italské mafii. Zatímco metro funguje dobře, provoz na
přeplněných moskevských ulicích je neskutečně pomalý; z bazénu domů
jsme
jeli
busem
km
asi
více
7
jak
hodinu.
Není
se
divit,
co
když
Moskva
má 14 milionů
obyvatel,
je
což
desetina
obyvatel
Ruska.
Navíc
tu pracuje mnoho lidí na černo. Po večeři přišla domů Borisova o 23 let
mladší čtvrtá manželka Jirina. Boris je už v penzi; je veselý, sportuje, rád
chodí na diskotéky, má rád děvčata a hodně cestuje po celém světě.
Dobře zná Česko, kde byl několikrát, ale rád by se mnou poznal i italské
Dolomity. Jeho Jirina večer nad lahví koňaku vyprávěla velmi zajímavě o
historii a lidech Skandinávie a Pobaltských republik, kde byla několikrát.
Nakonec mne Boris doprovodil na stanici metra. Na dotaz, proč se u nich
lidé v domě nezdraví, řekl: “Rusové jsou lhostejní k sobě navzájem, nic
65
je nezajímá, chtějí jen mít zaměstnání, tzn. mít peníze, jídlo, vodku a
TV. Neváží si ani sebe. V Rusku chybí inteligence, vzdělaní lidé
odcházejí stále častěji do zahraničí“. A ještě dodal: “stejně jako odešel v
Itálii Berlusconi, je třeba, aby odešel Putin! Je třeba nastolit skutečnou
demokracii!“
11. 10. čt nastoupil jsem do nevytopeného rychlíku, resp. vagonu a 4x
urgoval teplotu v kupé, kde topení nehřálo; bylo max. 16°C. Mladá
děžurná mne chlácholila doneseným horkým čajem, snad by mne i
zahřála, jen abych nedělal nepříjemnosti. Byla sice milá, ale neschopná.
Mými společníky zde byli dva mladí řidiči kamionů z Běloruska, kteří
v kupé mnoho nepobyli, ale vrátili se v podroušeném stavu. Naštěstí jeli
pouze do Minsku a tak jsem zbývající cestu byl v kupé už jen sám. Na
hranicích Běloruska a Polska v Brestu opět vyměnili podvozky všech
vagonů za evropské s užším rozchodem, což trvalo více jak 2 hodiny.
Současně probíhala kontrola běloruskými celníky a kontrola pasů, které
odebrali všem cestujícím. Další dlouhá zastávka byla ve Varšavě a
nakonec třetí při přejezdu do českého Bohumína. Cesta z Moskvy do
Jičína se tak protáhla na 35 hodin.
12. 10. pá po půlnoci
jsme překročili české
hranice
a
tak
nad
ránem jsem vystoupil
v Pardubicích,
kam
jsme přijeli poprvé se
zpožděním
minut.
cca
20
Pokračoval
jsem až dalším vlakem
do Hradce Králové a
před půl devátou ráno se vrátil domů, do Jičína.
66
Před vlastním domem jsem potkal přátele, kteří odjížděli s manželkou do
lesa na houby. Nemuseli mne dlouho přemlouvat, odložil jsem batoh a jel
s nimi. V lese bylo překrásně, dokonce i houby jsme přinesli.
Doma mnoho dalších gratulací maily a několik přivítání, z nichž alespoň
jedno uvádím:
Ahoj Ivane,
Jsem velmi rád, že ses v pořádku vrátil. Tím
"pořádkem" mám na mysli nejen fyzický stav, ale
hlavně celkové uspokojení z cesty a z poznání krás
Ruska a Rusů. Já obdivuji Tvou odvahu nepřipustit si
předem žádné problémy, rizika či nepříjemná
překvapení, pouze se těšit na příjemnosti a ono to
pak dopadne podle očekávání.
Deníček, prosím, udělej, to by byla škoda, kdyby si
to pár lidí alespoň zprostředkovaně neprožilo s
Tebou. Samozřejmě, že autentické pocity a dojmy,
které sis přivezl Ty, nemůže nic nahradit.
Zdraví
Miloš
Díky Milošovi jsem napsal tento deníček, i když je to jako vždy můj
subjektivní pohled na celou cestu.
67
Přehled kilometrů ujetých dopravními prostředky a našlapaných
v pohorkách:
17.9.
pěšky P 8 km, metro Me 15 km, tramvaj Tr 12 km
17.-19.9. vlak V 2050 km
19.9.
P 16 km, M 40 km
2O.-23.9. V 5185 km, P 13 km, T 12 km, bus B 9 km
24.9.
B 300 km, P 5 km, loď L 3 km
25.9.
P 28 km
26.9.
P 24 km
27.9.
Maršrutka Ma 300 km, L 3 km, P 3 km
28.9.
V 126 km, Ma 130 km, P 6 km
29.9.
P 28 km (převýšení 1700 m)
30.9.
P 4 km
1.10.
Ma 130 km, V 94 km, P 5 km
2.10.
P 27 km
3.10.
P 18 km,L 2 km(převýšení 800 m), L 20 km
4.10.
P 18 km, L 20 km
5.10.
P 10 km, Tr 15 km, auto 20 km
7.-9.10. V 5235 km
10.10,
P 12 km, Me 45 km
11.-12.10. V 2010 km
Celkem vlak 14700 km, maršrutka – taxi 560 km, Bus 309 km, pěšky 225
km, metro 55 km, tramvaj 49 km, loď 48 km, auto 20 km
Celkem 15 966 km
Závěr:
Život je má cesta, mé cestování se tentokrát naplnilo vrchovatě a tak
jsem spokojený, nadšený. Skoro měsíc jsem byl z domova, stále na
cestě a navíc dva týdny v okolí Bajkalu a v Sajanských horách. Každý
den jsem si vymýšlel pro sebe svůj program. Měl jsem dostatek času,
který mnohým chybí, a tak jsem si to maximálně užíval. Každý den byl
jiný, každý den jsem někoho zajímavého potkal, každý den jsem řešil
novou situaci, což mne stále těší. Nenechal jsem se vozit po ostrově
Olchon taxíky s průvodci jako Japonci či Američané a ještě za to platit.
68
Zvládl jsem v pohodě 225 km pěšky, 14 700 km vlakem, 309 km
autobusem, 560 km taxi - maršrutkou, 55 km metrem, 49 km tramvají, 48
km lodí a 20 km autem; celkem 15 966 km. Hlavně stále s lidmi, kteří
můj život obohatili a zpříjemnili. Za to, na dálku, chci všem poděkovat.
Tato cesta mi v mnohém připomněla mé předchozí poutní cesty do
Santiaga de Compostella a Vatikánu. Hlavně ve vztahu Rusů ke mně,
ale i ostatních ke mně, jak byli milí, příjemní a všichni se snažili mi
pomoci. Nezapomenu na Sergeje v turbáze, který, když zjistil, že mám
narozeniny, mi chtěl vrátit 300 Rb za ubytování, neboť mi to chtěl dát
jako dárek k narozeninám; zde jsem měl dojetím slzy na krajíčku.
Můj život se skládá z drobného štěstí; i z náhodného setkání s milým
člověkem, s nímž si mohu a také chci vyprávět. Nebo se projet na kole
nebo uskutečnit společně výlet do přírody, do hor zvláště.
Možná se zeptáte, proč se vydávám na cesty, riskuji život? Má odpověď
je snadná: kvůli zábavě, výzvě, zvědavosti, učení, radosti, samotě,
obtížím a svobodě. Kdo chce, může také.
Často mne inspirují lidé, kteří žijí v bídě a i přes zdrcující podmínky jako
např. na Madagaskaru, kde chybí i pitná voda, nacházejí v každodenním
žití radost a na svůj úděl si nestěžují. Toto jsem poznal nyní i na Dálném
východě, na Sibiři. Cítil jsem se tu jako vítaný host. Už jen za ten pocit
jsem rád tuto dlouhou cestu absolvoval. Nejdůležitější je pro mne čas,
pochopit alespoň trochu cizí kulturu, jak lidé žijí, jejich tradice. Můj syn
říká: “čas nikdy nedohoníš“. V posledních dvou letech, když sleduji
žabomyší válku na radnici ve městě, kde žiji, boření a hanění všeho, co
bylo uděláno, je mi z toho smutno.
Smyslem života je sám život; a člověk by neměl ztrácet čas pouhým
udržováním se při životě, jak to bohužel často vidím kolem sebe; jsou
padesátiletí starci, ale také šedesátiletí mladíci. Jsem ryzí pozitivista,
každá cesta mne příjemně překvapí zrovna jako tato. Mám pocit, že
prožívám něco neopakovatelného a nepopsatelného a beru si převážně
to dobré. Cítím se dobře všude, všude se ke mně chovají slušně, dají mi
69
najíst a nechají mne vyspat. Často najdu příjemnou hospůdku, kde mi je
tak dobře, že si to ani nezasloužím. Rád se ale vracím domů do
Českého ráje, pro mne nejhezčího místa na světě, jsem velký patriot
Jičína. Snažím se chodit na světě s otevřenýma očima, i když to stále
ještě neumím.
„Člověka poznáš na cestách“.
V Jičíně 17. října 2012
Ivan
Praha - Irkutsk 7 285 km
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2012
70