cen a : K č / po lo vin a pr o pr od ejce

Transkript

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
cena:
40 Kč / polovina pro prodejce
293
v prodeji od 8. listopadu 2007
neznámý
soused
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: POLSKO | REPORTÁŽ | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
EDITORIAL OBSAH
Milé čtenářky, milí čtenáři,
Před necelými třemi týdny proběhly v Polsku předčasné parlamentní volby. Jejich
výsledek zbytek Evropy skrze svá média
oslavoval téměř jako „vítězství pravdy
a lásky nad lží a nenávistí.“ Povyk okolo
tamějších voleb způsobil, že i Češi na chvíli
obrátili své hlavy směrem k severu a věnovali pozornost svým polským sousedům.
Tato aktivita nám příliš vlastní není, za
polské hranice nahlížíme jen sporadicky,
natož pak, abychom tuto zemi lépe znali.
Polsku jsme aktuální číslo Nového Prostoru
nevěnovali kvůli nedávným volbám, ale
právě pro toto malé povědomí, které
o našem severním sousedovi panuje.
Pokud o něm nějakou představu máme,
bývá často zkreslená. Většina z nás tuší,
že Polsko prožívalo ve své historii jakási
podivná dělení, že 2. světová válka zasáhla
obyvatele této země intenzivněji než
nás a že z Polska pocházel minulý papež
Jan Pavel II. Pak už v mnoha případech
zbývá jen směs stereotypů, které nám
v hlavě rozkvetly během let totality. Právě
těmto květnatým scestným představám je
věnován úvodní text kolegy z redakce Iva
Bystřičana, který pochází z kraje poblíž
polských hranic. Pro zbylé dva příspěvky
k hlavnímu tématu jsme pak oslovili novinářku a překladatelku Petrušku Šustrovou
a polského publicistu Stanisława Samborskiho, kteří se tradičně této zemi věnují.
Jejich texty nabízí exkurzi do moderní
polské historie i do pozadí aktuální politické situace ve Varšavě.
Příští číslo Nového Prostoru se bude
vymykat těm dosavadním. Od 26.listopadu
si budete moci u svých prodejců zakoupit
Vánoční speciál. Těšit se můžete nejen na
podstatně větší počet stran a sváteční
rubriky, ale i na speciální přílohy – vánoční
blahopřání organizace UNICEF (cena časopisu bude 50,- Kč) a DVD s filmy studentů
FAMU (cena filmové varianty bude 90,- Kč).
Příjemné čtení a hezký listopad!
fejeton:
padre josé
a páter chlast
pošli to dál:
téma:
polsko
zanussiho nejen
italská pračka
/Liška/
/Bystřičan/
téma:
polsko
o kačerech,
donaldovi a jiné
drůbeži
/Samborski/
4
5
6 – 7 téma:
polsko
na polské téma
reportáž:
zůstat v hlavě
dlouho
~:
2 měsíce, 3
týdny a 2 dny
/Šustrová/
/Hrdinová, Bystřičan/
/Zoufalá/
10 – 11
referát:
žít svůj druhý
život
12 – 13
rozhovor:
jáchym topol
/Bořutová/
/Bystřičan/
14 – 15
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
8 – 9
komix:
neznámý
soused
16 – 17
kultura:
LITERATURA
/Listopadová/
/Vítková/
18 – 19
20 – 22
23
kultura:
HUDBA
kultura:
DIVADLO
kultura:
FILM
/pash*/
/Šourek/
/Prejdová/
24
uličníci:
prodejci
a krása
/Bořutová/
25
26
27
28 – 29
Veronika Hrdinová
Ilustrace na obálce: Jiří Franta
spojení
vábnička na příště
Redakce Nový Prostor
Nádražní 56/740
Praha 5 – Smíchov, 150 00
tel.: 220 199 301 (302)
mail: [email protected]
Sms: 774 150 551
www.novyprostor.cz
Kromě DVD přílohy s filmy studentů FAMU se ve vánočním čísle Nového Prostoru
můžete těšit i na hlavní téma věnované Vánoční pohádce. Jaká pohádková síla
dokáže většinu českého národa každé Vánoce usadit před televizní obrazovky? Jak
je možné, že se z některých pohádek staly tak kultovní legendy, že jsme ochotní
shlédnout je znovu a znovu, dokonce i na Štědrý den a Boží hod? V rozšířeném
vánočním speciálu na vás bude čekat nejen mnoho zajímavých textů v našich stálých
rubrikách, ale své místo tentokrát dostane mimo jiné i vánoční povídka a křížovka.
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: POLSKO | REPORTÁŽ | ~| Komix
Autor: Eugen Liška
Padre José a páter Chlast
V těch několika horečných dnech před státnicemi ze srovnávací literatury jsem do sebe
soukal každou knihu, která mi v té době přišla
pod chvějící se ruku. Jednou z nich byla také
Moc a sláva Grahama Greena. Na jedné stránce
této krásné a dramatické knihy se odehrává
dialog manželů, kteří stojí před dilematem, jak
žít katolickou víru v Mexiku, kde bylo v první
polovině dvacátého století katolické vyznání
spolu s církví postaveno mimo zákon a kněží
pronásledováni.
„Tohle je malé město,“ řekl muž, „Co si budeme
namlouvat. Opustili nás tu. Musíme si poradit,
jak umíme. Pokud jde o církev – církev je padre
José a ten páter Chlast – o žádných jiných nevím.
Jestli nám církev takhle nevyhovuje, musíme ji
zkrátka opustit.“
Dlužno dodat, že otec José je starý tlouštík,
který se své víry ze strachu zřekl a oženil se,
a příkladný není ani druhý kněz (hlavní hrdina
příběhu), jak už z jeho přezdívky vyplývá.
Na tento rozhovor jsem myslel, když jsem
před nedávnem navrhnul své nevěřící přítelkyni, ať jde se mnou v neděli do kostela na
mši. Ochota s jakou souhlasila mě potěšila,
ale potom ouha – napadá mě, a kam vlastně? Jak nejlépe předvést mé milé radost i
křesťanského v yznání ? Do jakého kostela
v Čechách vzít vzdělanou samostatně uvažující ateistku? Rozuměj – s jakým knězem ji
konfrontovat? Začal jsem si v duchu představovat plejádu kněží, které jsem za svůj
život poznal, a současně s jejich podobou
se ve mně začal utvářet komplikovaný obraz
české církve.
Měl jsem to štěstí, že jsem dost dlouhou dobu
docházel s rodiči (a pak i bez nich – vzdali to dřív
než já) do kostela svaté Anny na Žižkově. Tento
kostelík se pro svoji zastrčenost mezi paneláky
s minimální a věkově pokročilou farní obcí a tím
jakousi celkovou nedůležitostí stal něčím jako
odkladištěm nepohodlných kněží, kteří sem
přicházeli sloužit brzké ranní mše pro pár lidí,
když jinde pro ně byla „horká“ půda. A to jak
před revolucí – kdy tu pod dozorem tehdejšího
předsedy kolaborantské organizace Pacem in
Terris pobýval třeba současný biskup Paďour, tak
i po revoluci. A že je nepohodlných vždycky dost,
u svaté Anny se střídali kněží jak apoštolové na
orloji. Několik jich bylo zajímavých, několik jich
bylo normálních, dost jich bylo zvláštních a pár
vyložených magorů. A tak jsem trávil jako malý
a později už trochu přerostlý ministrant chvíle
u oltáře s otcem Janem, který záhy kněžský
stav opustil, oženil se a z „otce“ se stal otcem.
S Polákem Andrzejem, který svým pichlavým
zrakem a stejně tak pichlavým hlasem nenechal
jedinou ženskou sukni na pokoji, až z kostela
vyhnal těch několik relativně mladých žen. Dále
s neurotickým páterem Valentinem, kterého
sem spánembohem odložili jeho řádoví bratři
– asi pro jeho nezkrotnou prchlivost, se kterou
neuvěřitelně krutě pronásledoval starší manželskou dvojici kostelníků. S kamarádem Bimbem,
nevysvěceným bohoslovcem, jenž se tak jako
tak, co to šlo, držel oltáře a příšerně falešně
zpíval žalmy. Nezapomenu také na podivného
mladíka s rybíma očima, ač jeho jméno jsem
zapomněl, který se svými ovečkami zacházel
jako ze starého lékařského vtipu – píchnete
je do oka vidličkou, a pak jim řeknete, ať jdou
zase chvíli otravovat na oční. Po několik málo
nedělí se „z kazatelny“ chmuřil také Odilo
Štampach, který u Anny zakotvil na krátkou
dobu po svém vyhazovu z teologické fakulty
a před svým odchodem z katolické církve.
Ironií osudu nakonec u Anny skončil po tažení
rektora univerzity proti neutěšeným poměrům
na fakultě, také tehdejší děkan Wolf a dnes tu
dští svoji fundamentální nenávist proti celému
světu. To už je i na tak ostříleného „kaťáka“,
jako jsem já, příliš, a tak už tam nechodím.
A vzít tam svoji přítelkyni? Pánbůh s námi a…
víte jak je to dál.
Copak já, já jsem přece jen za tu dobu v církvi
potkal spoustu skvělých lidí a navíc si toho
dokážu hodně přefiltrovat či úplně ignorovat,
ale když jsem se pokoušel vžít do pozice své
přítelkyně, začal se o mě pokoušet neodbytný
pocit, že je to tady taky samý padre José a páter
Chlast.
„Raději bych zemřela“, řekla.
„Ale ovšem,“ přisvědčil, „to je jisté. Jenže musíme dál žít.“
Já chci taky dál žít se svou konfesí, kterou
měnit rozhodně nehodlám, a ateismus už mě
vůbec neláká. A sám to nezměním, seminář mě
při nejlepší vůli netáhne. Takže co teď? Bohudíky, že v Praze není jenom kostel sv. Anny.
Zbytek nezbude než nechat na Bohu. Když
zůstal v Mexiku i přes padre Josého a pátera
Chlasta (nebo právě proto?), třeba zůstane
i v Čechách přes všechny (anebo právě kvůli
nim?) Valentiny, Andrzeje, Jany, Štampachy
a Wolfy.
NAJEDNOU
JSME TÝM
ilust race
: Vo jt ěc h
Šeda
Kdybyste to nevěděli, nechtěli vědět nebo
vás to nezajímalo, VŠICHNI JSME V NÁRODNÍM
TÝMU. Citylighty podél chodníků zaplnil plakát
s tímto sloganem, který má tři nepěkné cíle:
1) obecně popularizovat konání olympiády
v Praze, aniž by analýza o její ekonomické
výhodnosti byla přesvědčivá, 2) prezentovat
olympiádu jako věc národní hrdosti nás všech,
3) vzbuzovat národní uvědomění Čechů ve
vztahu nikoli k účasti našich sportovců, ale
k samotnému pořádání monstrózní události.
Proto si jako tváře propagující češství tvůrci
vybrali významné ne-sportovce: to, jak skvělou
olympiádu tady pod Řípem „zmákneme“, mají
světu předvést třeba Jan Tříska, Pavel Liška
a další. Populární tváře na pozadí jímavého
tvrzení mají rozeznít národoveckou notu, aby
zastřela temné tóny hry o olympiádu. Například
to, že Athény mají po olympiádě vážné ekonomické problémy, kvůli nimž musí škrtat výdaje
na školství a kulturu. Také to, že po olympiádě
bývají gigantická sportoviště nepoužitelná
pro běžný městský provoz. A když už jsme
u onoho národa, zvláště má apel zakrýt, že
miliardové investice do infrastruktury budou
věnovány zejména Praze, tedy regionu, který
je na tom v Čechách a na Moravě ekonomicky
zdaleka nejlépe. Propaguje-li Praha vlastní
olympijskou kandidaturu mezi svými občany,
je to na první pohled absurdní. Méně však,
když vezmeme v úvahu základní marketingové
pravidlo, dle něhož „čím větší zbytečnost, tím
větší reklamu potřebuje.“
ib
HRADNÍ KRÁSNÉ KRABICE
EUFEMISTA
Al Gore získal Nobelovu cenu za mír. Komentátoři Lidových novin briskně zplodili něco
nactiutrhačných sloupků na jeho adresu, ale
to jen proto, aby zaplnili čekání na revoluční
a nonkonformní myšlenku českého hradního
pána. Dlouho se nic nedělo, sám Klaus se
svým ortelem nikterak nepospíchal a nereagoval dokonce ani na žádosti nedočkavých
nov inářů. Až najednou, konečně, z Hradu
přišla umíněná depeše. Byť signovaná pouze
ředitelem tiskového odboru Hájkem. Pr vní část zní nezv ykle krotce: „Rozhodnutí
Nobelova výboru je jeho rozhodnutím, k tomu
nemá Václav Klaus ani kdokoli jiný z nás co
dodávat.“
Zdálo by se, že Klaus opět překvapí, tentokrát
nezvykle gentlemanským přístupem. Že by
vážně neměl co dodat? Díkybohu však z role
nev ypadl a zachoval si konzistenci hned
v druhé půli vyjádření: „Je ale poněkud překvapen, že Al Gore dostal cenu za mír, protože
souvislost mezi jeho aktivitami a světovým
mírem je nejasná a nezřetelná. Spíše se zdá,
že Goreovo zpochybňování základních stavebních kamenů současné civilizace míru příliš
nepřidává.“ A je to. „Nobelovku“ za mír prostě
dostal anti-demokrat.
ib
A JINÉ STAVBY
V pražské Galerii Jaroslava Fragnera je až do 25.11.
k vidění retrospektiva Zdeňka Fránka (1961).
Obtížně zařaditelný brněnský architekt si již na
české scéně vydobyl své nezpochybnitelné místo,
ale stále nepatří mezi její nejznámější postavy – v doprovodném katalogu o sobě dokonce
neváhá mluvit jako o „outsiderovi“. Je-li tomu
tak, dokazuje se tím jediné: od stranou tvořících
„outsiderů“ se mnohdy dočkáváme těch nejzajímavějších děl.
Fránek se řadí mezi architekty, kteří vedle technických parametrů a estetických kvalit hledí i na
duchovní rozměr svých staveb. Zcela zřetelně je
to vidět na návrhu modlitebny církve bratrské
či na dostavbě zámku v Nových Opatovicích, ale
třeba i na menších zakázkách typu betonového rodinného domu za Prahou. Ať už je stavba
velká nebo malá, levná nebo nákladnější, vždy
se je nutno obdivovat architektově obezřetné
práci se světlem a vystupňovanému citu pro
atmosférickou modelaci prostoru. Ne náhodou
jsou také Fránkovi drazí J. B. Santini, na jehož
stavbách dlouho studoval principy barokní klenby, a Maďar Imre Makovecz, který v nelehkých
podmínkách reálného socialismu dovedl tvořivě
rozvíjet tradici organické architektury. Tento
často skloňovaný pojem přitom chápe brněnský
architekt po svém: „Není organická proto, že je
podobná játrům, ale podle mě proto, že řeší cosi
jako duchovní rozměr.“
Navzdory tomu, že se po přelomu tisíciletí postupně propracoval ke střízlivějšímu tvarosloví a začal
častěji pracovat s krásou ostrých hran, snaží se
Fránek tomuto nároku dostát i nadále. Znatelný
je vliv japonského architekta Tadaa Anda, ale
o žádném epigonství nemůže být řeč. Inspiraci nenachází Fránek koneckonců jenom v díle
ostatních architektů, ale také v hudbě, výtvarném
umění či přírodě – zkrátka všude okolo.
U mnoha jeho staveb vyniká prostá krása materiálů jako je dřevo či surový beton, nic není zbytečně překombinováno. A protože se autor nebojí
riskovat, zároveň tomu nikdy nechybí vtip. Asi
vrchol v tomto ohledu představuje rodinný dům
na Červeném kopci v Brně, který Fránek navrhl
pro svou sestru. Betonový dům z roku 2001 či
polyfunkční dům na Žižkově z roku 2005 zase
ukazují, že důmyslná konstrukce je sama o sobě
častokrát natolik ušlechtilá, že se úplně obejde
bez jakýchkoliv příkras. Setkáváme-li se v současné diskusi o Kaplického knihovně s názorem,
že každá „krabice“ je z podstaty věci ošklivá, chce
se po shlédnutí některých Fránkových staveb
říci: „Omyl, krabice může být krásná, a to někdy
až závratně.“
tb
Autor: Ivo Bystřičan
Zanussiho nejen italská pračka
Dlouhá desetiletí jsme měli zavřené hranice, tudíž své sousedy pořádně neznáme. Co
můžeme říct o Rakušanech či Němcích? Díky bývalému společnému státu známe snad ještě
Slováky, ale kvůli dávným událostem války a následnému odsunu máme dosti napjaté
vztahy s Němci, kvůli sporům o české nakládání s jádrem zase s Rakušany. O žádných
z nich nedokážeme říci mnoho, ale nacházíme na nich krom výhrad i něco dobrého. Němci
jsou alespoň pracovití, Rakušané zase pečliví. Najít něco dobrého na Polácích neumíme.
Neznáme je totiž vůbec.
se přestěhovaly z Těšína do Frýdku. Dlouhá
desetiletí trvající spor o to, komu Těšínsko
patří, formálně ukončila „Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou
republikou o konečném vytyčení státních
hranic“ z roku 1958. Jenže oficiální smlouvy
mezi státy jsou věcí jednou a vášně jednotlivců
a skupin věcí druhou, přičemž pravda zůstává
bůhvíkde.
nic se odedávna ví dosti. V rámci vynuceného
oficiálního přátelství pod křídly sovětské
rozpínavosti jsme se mohli, ba i museli přátelit
s těmi, kdož se stali součástí jednoho bloku.
Vždy jsme ale dokázali proti těmto zemím
a novodobým bratrům něco mít. Bulhaři byli
vždy příliš ledabylí a ušpinění. Rumuni zlodějští a cikánští, všichni novodobě spojení
Rusové opilečtí a cyničtí, Albánie byla mimo
veškerou diskusi. Trochu úcty mělo Maďarsko
i přes jazykovou slovanskou nespřátelenost
a tudíž nevyzpytatelnost, zato mělo celkem
malebný Balaton, dobrou zmrzlinu, koncerty
západních rockerů a v obchodních domech
západní zboží, které se při troše šikovnosti
dalo i přes veškeré zákazy provézt přes hranice.
Stejně tak Jugoslávie, která měla dokonce
teplé a čisté moře, impozantní skaliska i dost
odvahy odporovat sovětským direkcím a zachovat si kapitalismus uvnitř socialismu. NDR mělo
sice moře studeně nevábné, ale jejich produkty
– zvláště ty pro domácnost – byly poměrně
slušné úrovně. Jenže Polsko? I přes celkový
aušus spřátelených průmyslových produktů
se mělo za to, že právě ty polské jsou nejhorší.
Pakliže si měla domácí kutilka koupit šicí stoj,
dala přednost východoněmeckému Veritas před
polským Łucznik. Ten se v obchodních domech
s optimistickými názvy Pokrok či Budoucnost
kupoval, až když nic jiného ke koupi nebylo.
Pakliže si našinec došel do Jednoty pro polárkový dort a čekaly ho tam jen polské Łody, dost
se namíchl. Pověstné byly kazetové přehrávače Unitra Kasprzak. Přes uši drásající název
vydržely podstatně více než ty od tuzemské
Tesly. Nadávalo se na ně ovšem víc, protože
byly holt polské.
KASPRZAK, ČTĚME „KASPŘAK“
ŠMELINÁŘI A MRAVENEČCI
Příhraniční obyvatelé znají ty z druhé strany
hranic lépe než ostatní. V Čechách a na Moravě
jsou Polsko a Poláci vlastně nepříliš známými
a vcelku rozostřenými pojmy, zato blízko hra-
Ten pravý boom české zášti vůči Polsku se
spustil zborcením komunistických režimů.
Začalo být patrné, že Poláci jsou poněkud podnikavější než Češi. Ve svých malých vozítkách
O Polsku se v Čechách začalo mluvit hodně až
se současným vývojem jeho politické situace,
která v poslední době stojí za každodenní
komentáře na stránkách deníků. Svádí k tomu
nejen komická fyziognomie bratrů Kaczyńskich,
Lepperova názorová brutalita a směry oborových politik, ať už se jedná o školství či
zahraniční věci. V těchto věcech si Polsko
získává krom kritiky i respekt, zejména pro
sebejistotu, se kterou si za svými opatřeními nebo evropsko-unijními požadavky stojí.
U nás to, na rozdíl od všech středoevropských
sousedů, není běžné, a tak je snaha vymezit
se a poukázat na cizí hříchy více než lákavá.
Zvlášť proto, že Češi Poláky již dlouho tak nějak
neradi. Ne, že by zrovna hořeli vroucnou láskou
ke Slovákům, Rakušanům a Němcům, ale Poláci
jsou na tom v českých očích zdaleka nejhůř.
Polákovi se v Čechách ctnost nepřiznává. Podle
starého sociologického pravidla je ten, jemuž
není přiznána ctnost za žádnou cenu, vlastně
nepřítelem.
CHTĚLI NÁM UKRÁST TĚŠÍNSKO!
Těšínský region patří Čechům, tak to vždy
viděli Češi. Poláci zas vždy měli za to, že
Těšínsko patří k Polsku. Ani z jedné strany
to nikdy nebylo jednoznačné. Na přelomu
19. a 20. století bylo osídlení Těšínska
podstatně ovlivněno migrací danou bujnou
industrializací Rakouska-Uherska. Migranti
přicházeli zejména z polské Haliče. Obyvatelstvo se neustále mísilo a nebylo nijak zvlášť
národnostně vyhraněné – velká část se hlásila
střídavě k různým národnostem. Majitelé dolů
a továren na Těšínsku dokonce upřednostňovali
při obsazování atraktivnějších pracovních míst
Němce a Poláky. Postupně se hranice osídlení
Čechy posouvala od vnějších hranic Českého
Slezska směrem do vnitrozemí. Mělo to i reálné
dopady na to, kde sídlily české instituce. Česká
Matice osvěty lidové se časem přestěhovala
z Těšína do Ostravy, redakce českých novin
typu Fiat 125P (který se nevábně snažil odlišit
od sovětského žigula) a zejména 126P (který
byl snad ještě menší než trabant) vozili až
indicky-autobusová kvanta nákladů z Německa
či Rakouska přes Česko k sobě domů. Nikoli
jen pro sebe, ale též proto, aby je prodávali
– zejména Čechům. V raných devadesátých
letech vévodili českým prodejním akcím,
které probíhaly na městských stadionech
a jmenovaly se burzy. Z kapot menších i větších
fiatů se prodávaly svetry, ne zcela originální kazety západních kapel, cigarety tvářící
se jako Marlboro, sady nářadí, džíny a káva
zvučných značek, stejně jako malé televizory
a velké videopřehrávače. Češi se nenechali
pobízet a nakupovali vskutku hojně. Polská
podnikavost jim však ležela v žaludku. Ač si
vše možné na burzách kupovali, Poláky stejně
nazývali šmelináři. Když se zase mladí Poláci
na mezinárodních pionýrských táborech vytasili se vzácnými samolepkami Šmoulů, ptali se
ostatní socialističtí mládežníci rozhořčeně:
„Kde to ty kurvy polské berou?“
České zadostiučinění posléze přinesly četné
a medializované aféry na hraničním přechodu
v Českém Těšíně, z něhož se průchodem či
přejezdem přes řeku Olši/Olzu stává Cieszyń,
aneb Polský Těšín. Protože je v Polsku alkohol
podstatně dražší než v Česku, různě se tam
pašoval: buď ve velkém, po desítkách lahví
nalepených páskou pod kapotami vozidel, či
legálně po jedné lahvi, s níž polský nadšenec
chodil přes celnici sem a tam, bez možnosti
postihu. Těmto pracovitým se začalo říkat
„mravenečci“.
LACINÁ PŘEHLÍDKA STEREOTYPŮ
Máme bezmála dvacet let po konci nuceného
spřátelení a nástupu potenciálně lepších časů.
Stereotypizovaný Polák zůstává konstantou
i v nich. Jeho někdejší snaha uchvátit Těšínsko,
stejně jako předrevoluční i porevoluční podnikavost, se mu v českých luzích a hájích bez jezer
neodpouští. Polská jezera nestojí za zmínku,
natož ten studený Balt. Naopak, na Polsku
lze najít samou špatnost. Podle tuzemských
internetových diskusí, vyjádření příhraničních
pamětníků a novinových článků se Polsko rýsuje
jasně: Poláci kradou. Kradou velmi, nejraději
auta, která pak skrze svou zkorumpovanou
republiku pašují na Ukrajinu či do Litvy. Poláci
hovoří komicky šišlavým jazykem – co na tom,
že ten náš jim zní zhruba stejně šišlavě. Polští
muži mají vždy knírek a vypadají jako Ukrajinci, aniž by však měli tak kulaté hlavy – prostě
Ukrajinci s protáhlejší fyziognomií. Stejně tak
Polky – učiněné krasavice a hvězdy španělského
i britského sňatkového trhu – mají sice dlouhé
nohy, statisticky delší než Češky, nicméně jsou
nemyté a špinavé. Krom toho zákeřné a po penězích jdoucí. Poláci pak holdují krom vodky i pivu.
Nikoli však jako řádný Čech, ale nechávají si do
něj míchat sirupy různých příchutí. Když jedou
na dovolenou, tak se zejména v Čechách snaží na
všem ušetřit a nedávají žádná dýška. Mají přebujelý katolicismus a na potraty si, lážo plážo,
jezdí sem. Jejich jídlo je relativně nechutné,
neboť je inspirováno ruskou a litevskou kuchyní,
kdežto to naše se odvíjí od ctěné gastronomie
rakousko-uherské, která je samozřejmě lepší.
Kdo tam nikdy nebyl, věz, že Poláci mají horší
silnice než my (je-li to vůbec možné) a jejich
Biesczady nejsou nic ve srovnání s našimi Beskydy, stejně jako je jejich Cieszyń ošklivější než
náš Český Těšín. Jediné pěkné polské město je
Kraków, ale takových my máme plno. Nebyli jsme
během války zbytečně tolik odbojní, a tak nějaká
ta historická jádra zbyla. Polský instalatér je
naprostý lempl, který svou pracovitost pouze
předstírá, aby celé Evropě sebral práci. Nikdy ji
však neudělá natolik kvalitně jako Čech, neboť
mu scházejí ony pověstné zlaté ručičky. Všichni
jsme sice po kilech před i po revoluci nakupovali
polské bonbony Krówki, ale s tím je konec. Od
poloviny devadesátých let jsme příliš moderní
na to, abychom jedli polské cukernaté bonbony,
jezdili příliš malými a poruchovými polskými
auty či se vůbec zabývali zemí, která je počtem
obyvatel téměř čtyřikrát větší než naše. Dokud
v ní nejde o snadně popularizovatelné skandály,
o tolik skandálnější než ty naše.
POLSKÝ ZÁJEM, ČESKÁ IGNORANCE
Zvláštním rysem česko-polských vztahů budiž
to, že v Polsku jsou české kulturní veličiny velmi
známy, kdežto polské v Česku nikoli. Polské kulturní publikum zná velmi dobře i rané Psí Vojáky, Garáž, Hudbu Praha i novodobé Ecstasy of
St. Theresa nebo Support Lesbiens, čte vrcholné
české autory jako Vaculíka, Klímu, Kunderu či
Havla. Český národ naposled četl Sinkiewicze či
Mickiewicze (neb byli povinnou četbou), ovšem
Kapuściński či Gombrowicz příliš populární nejsou. To stejné se týká polské hudby či filmu,
kdy příjmení Zanussi evokuje už jen italskou
ledničku. Škoda toho.
Autor: Stanisław Samborski
O Kačerech, Donaldovi
a jiné drůbeži...
„Evropa si oddychla“, „Polsku vysvitla naděje“ – titulky tohoto typu se v zahraničním
tisku objevují po předčasných polských parlamentních volbách. Komentují samozřejmě
prohru vládnoucí strany „Právo a spravedlnost“ (PiS) bratrů Kaczynských a triumf
liberálů z Občanské platformy. I v českých médiích se to hemží prohlášeními o tom, že
Polsko „už konečně nebude Evropě pro smích“. Bylo to tedy opravdu tak špatné? A odkud
se vlastně tato podivná dvojčata vzala? Proč jim před dvěma roky Poláci důvěřovali
a proč je nyní odmítli?
Kaczynským (jejich jméno má hodně blízko ke
slovu „kaczka“, tedy „kachna“) se v Polsku přezdívá „kačeři“. Naopak jejich rival, lídr liberálů
nese poměrně exotické jméno Donald Tusk,
které odkazuje na známého kačera z disneyovských filmů. A tak exkurze do současného
Polska je tak trochu výlet do světa politické
drůbeže...
TELETUBBIES NEJSOU VŠECHNO
Kdybychom se na fenomén Kaczynských dívali z perspektivy českých médií, vypadali by
jako zjev z jiné planety, nebo spíše z jiného
století: českému divákovi/čtenáři z jejich
dvouletého řádění zůstaly v paměti obrázky
typu „zákaz Teletubbies“, „zákaz Darwinovy
teorie“, „uniformy ve školách“, „trest smrti“
nebo „ničení EU“. Většina těchto „kauz“ je ve
větší nebo menší míře výsledkem manipulace:
nikdo se například v Polsku nesnažil o znovuzavedení trestu smrti (i když Kaczynští
osobně tento názor zastávají). Občas se jedná
o excesy ministrů, ale na obranu Kaczynských
je třeba dodat, že ti většinou byli z řad jejich
koaličních partnerů. Tyto výstřelky ( jako
otázka, zda je jedna z postaviček Teletubbies homosexuál nebo zda zakázat Darwina ve
škole) však nikdy nebyly vážně diskutovány
jako vládní návrhy. Kaczynští totiž – byť to
někoho v zahraničí třeba překvapí – nejsou
nevzdělaní „burani“ ani urození diktátoři.
První z nich, prezident Lech Kaczynski je
například profesorem práva a oba patří
mezi zasloužilé aktivisty protikomunistické
opozice.
Na druhé straně nelze popřít, že Kaczynští
nemají mnoho společného s hlavním proudem
bratři kaczynští
evropské politiky. Lépe by se snad hodili na
americkou scénu, kde jsou témata jako „práva
homosexuálů“ či národní zájmy stále legitimní
součástí politické debaty. Polsko je v tomto
i mnoha jiných ohledech určitou evropskou
zvláštností. A dvojčata jsou fenomén, kterému
bez pochopení specifického společenského
a historického kontextu polské politiky porozumět nelze.
POHLED ZA FASÁDU TŘETÍ REPUBLIKY
V roce 2005 vyhráli volby s heslem budování nové,
Čtvrté republiky (třetí v pořadí začala s pádem
komunismu v roce 1989). Proč bylo zapotřebí tak
radikální změny? Nebyla snad ona zatracovaná
Třetí republika časem znovuzískání svobody?
Časem, kdy Polsko konečně žilo v míru, posílilo
svoji pozici vstupem do NATO a posléze i do EU?
Kaczynští se ale vždy dívali za tuto příjemnou
fasádu a k takovému pohledu se v posledních
letech vlády postkomunistů odhodlala i velká část
voličů. Uviděli tak sociálně nezvládnutou ekonomickou transformaci, která ponechala spoustu
lidí na pokraji chudoby, vysokou kriminalitu či
neschopné soudnictví, ztěžující život obětem
a napomáhající zločincům. Kaczynským spíše než
o ekonomickou nespokojenost šlo o sílící pocit
nespravedlnosti ve společnosti. Ten se zrodil už
v okamžiku, kdy se komunistické elity dohodly
s částí opozice na pokojném přechodu k demokracii. Samozřejmě za vysokou cenu: tou bylo nejen
další setrvání v politickém životě, ale především
garance beztrestnosti pro komunistické zločince a schválení loupežnické privatizace, která
z ředitelů státních podniků udělala soukromé
podnikatele.
Vznikl takto stát, v němž vládla korupce, kamarádské vztahy mezi politiky a byznysem. Stát,
v němž bývalí „estébáci“ najednou úspěšně
podnikali, zatímco lidé, které předtím mučili
ve věznicích, i nadále třeli bídu. Tak se vytvářel
onen obrovský „deficit spravedlnosti“, který se
Kaczynští rozhodli využít.
Vedle postkomunistické oligarchie měli namířeno
i na intelektuální elity, které se zrodily z levého
křídla Solidarity a které ztělesňuje nejvlivnější
deník v zemi, Gazeta Wyborcza. Její dominance
ve veřejné sféře byla téměř absolutní. Byl to určitý paradox: Polsko bylo zemí s konzervativní,
katolickou většinou, která přitom byla ovládána
příměřím postkomunistů a levicově-liberálních
intelektuálů. Tyto elity začaly po pádu komunismu svůj boj proti dvěma pilířům polské identity,
tedy katolické církvi a vlastenecké tradici. Poláci
byli bombardováni zprávami o hrozící „nadvládě
černoprdelníků“ a hrozícím nebezpečí xenofobie
a nacionalismu. Ty jevy měly pramenit z kultivování historické paměti a hrdinské tradice
protinacistických či protisovětských povstání,
neboli „národní nekrofilie“, jak o tom psali novináři Gazety.
VELKOLEPÉ, LEČ
NEREALIZOVANÉ PLÁNY
Program „revoluce“, kterou Kaczynští pro Polsko
chystali, lze sestavit z následujících elementů:
zúčtování s komunismem, lustrace, boj proti
korupci a stykům mezi politikou a byznysem,
navrácení vlastenecké hrdosti a posílení vlivu
katolického učení na veřejný život. Toto byly
velkolepé plány, na základě kterých vyhráli
volby v roce 2005. A pak je najednou nedokázali
realizovat...
Z nouze o většinu ve sněmovně zabředli do koalice
s populistickou stranou Sebeobrana a nacionalisty
z Ligy polských rodin, což byli velice pochybní
partneři. K tomu je čekala téměř neustálá
odvetná mediální kampaň. Zatímco poslední
dva roky pokračoval hospodářský růst, klesala
nezaměstnanost a situace obyvatelstva se začala
pomalu ale jistě zlepšovat, politici mezi sebou
vedli nekonečné války. Slibovaná revoluce se tak
donald tusk
pomalu rozplývala ve stranických šarvátkách.
Problém Kaczynských nebyl ani tak v tom, že by
byli příliš autoritářští, jak to tvrdí mnozí jejich
kritici. Naopak se ukázali jako příliš slabí, než
aby ustáli nekonečné přetahování s koaličními
partnery a opozicí. Seznam nedotažených změn je
až příliš dlouhý: stačí zmínit pro PiS tak prvořadou
otázku jako lustrační zákon, který byl kvůli četným
chybám nakonec zrušen ústavním soudem.
I PiS se během vládnutí začala dost proměňovat. Stranu opustila řada individualit, které
nedokázaly pro její „vojenský“ způsob vedení
skousnout Jarosława Kaczynského. Ten se začal
obklopovat skupinkou věrných pretoriánů, kteří
sice na rozdíl od postkomunistických mocipánů
neprojevovali sklony ke korupčním praktikám,
ale nebyli ani schopni efektivně řídit stát. Navíc
paradoxně narazil i na odpor společnosti, která
byla stále spokojenější se svou situací a žádné
další války a revoluce už nechtěla. Rekordní
hospodářský růst a pokles nezaměstnanosti,
které Polsko v poslední době zaznamenalo, byly
pro vládu vlastně nakonec nevýhodou. Zatímco
Kaczynští stále mluvili o pokračování „boje“ proti
oligarchům, lídr Platformy hovořil o „normalitě“
a „smíru“ a nabídl rychlou modernizaci země,
tak aby se stala „druhým Irskem“. Tentokrát byl
přitom vyslyšen.
ZKOMPROMITOVANÍ POSTKOMUNISTÉ
Tyto volby potvrdily zajímavou stávající podobu
polské politické scény, která je v evropských podmínkách značně nestandardní. Voliči už po druhé
za sebou odmítli návrat levice, i když ta pro svoji
kampaň zmobilizovala i stále populárního bývalého prezidenta Aleksandra Kwasniewského. Její
výsledek (13 procent) ukazuje, že kompromitace
postkomunistů zanechala ve společnosti trvalé
stopy. Polsko tak po druhé za sebou ovládaly dvě
pravicové strany: jedna spíše s konzervativním
a druhá s liberálním směřováním. Toto dělení
hodně napovídá o současné struktuře polské
společnosti.
PiS je z tohoto hlediska stranou, která výrazně
reflektuje dědictví polských dějin. Historické
zkušenosti definují její ostrý antikomunismus
a přihlášení se k vlastenecké tradici bojovníků
proti cizí nadvládě. Tento postoj charakterizuje
i jejich zahraniční politiku: Polsko, osudově umís-
těné mezi Německo a Rusko, si nemůže dovolit se
nestarat o své národní zájmy a nechránit primárně
vlastní bezpečnost. I když to s hlediska definice
„pravicovosti“ může znít divně, PiS má rovněž
sklon k přerozdělování a posilování role státu
v ekonomice. I proto se její voliči rekrutují spíše
z řad chudších obyvatel, frustrovaných průběhem ekonomické transformace – typicky jsou to
venkované starší šedesáti let. „Pravicovost“ PiS
v polských poměrech konečně podmiňuje i kladný
vztah ke katolické tradici. Je příznačné, že volby
vyhrála především v nejsilněji katolických oblastech na jihovýchodě země (bývalá Halič).
Platforma se stejně jako PiS odvolává na tradici
Solidarity a nelze říci, že by v sociální sféře prosazovala cokoliv, co by se zásadněji neshodovalo
s učením církve. Ani za vlády Donalda Tuska
nemůžeme čekat třeba legalizaci homosexuálních
svazků, neboť i liberalismus má v Polsku velmi
zásadní meze. Ani v zahraniční politice nelze
čekat výraznou změnu priorit – spíše se změní
styl, jakým bude Polsko své požadavky prosazovat. Platformu tak od svého soupeře odlišuje
především přístup k ekonomice. Program Tuskovy
strany předpokládá zásadní reformu „slovenského“ typu a daleko v tomto ohledu nemá ani k české
ODS. Je to tedy strana „nového Polska“, Polska
mladších generací, které už tak akutně nepociťují
dědictví tragických dějin, strana rostoucí střední
třídy a velkoměsta. Právě tyto skupiny voličů
zajistily Platformě současné vítězství.
PLATFORMA SI TO MŮŽE VYZKOUŠET
Popsané rozdělení polské společnosti asi jen
tak nezmizí. Je příznačné, že nárůst podpory
v těchto volbách zaznamenali nejen liberálové,
ale i poražená PiS, což svědčí o utužování těchto dvou sil reprezentujících dva bloky polské
společnosti. Volby 2007 tak byly v jistém smyslu
opakováním těch z roku 2005. S tím rozdílem, že
voliči tentokrát dali šanci liberální vizi změny
Polska před vizí konzervativní. Liberálové totiž
kritizovali postkomunistickou oligarchii stejně
razantně jako Kaczynští. Zároveň ale kladli větší
důraz na ozdravení státu skrze svobodný trh
a uvolnění podmínek pro podnikání. Teď budou
mít možnost svoji koncepci vyzkoušet.
Autor je polský novinář.
Autorka: Petruška Šustrová
Na polské téma
Uvažovat o polských dějinách bez pohledu na mapu skoro nemá smysl: abychom pochopili, jak se polská společnost utvářela – a proč se tak utvářela – musíme vědět, že Polsko
jako stát dlouhé desítky let vůbec neexistovalo.
Jsou to vlastně Poláci, kdo by si mohl zpívat
hymnu začínající slovy „Kde domov můj“ – při
pohledu na mapu zjistíme, že se hranice polského státu v posledních stovkách let jednou
táhly hluboko v dnešní Ukrajině, jindy se smrskly
kolem malého Varšavského knížectví, anebo
polský stát vůbec neexistoval. Z české kotliny
to vypadá prapodivně – české hranice po celé
ty stovky let víceméně přesně sledovaly pohraniční hory, i když národnostně česká společnost
pochopitelně nebyla jednotná.
Poláci však mezi horami nežili, a nepochybně
i zeměpisný charakter velké polské planiny,
přecházející východně od Odry a Visly v nekonečné stepi Eurasie, kde kromě řek a lesů
neexistují přírodní překážky, sehrál svou
roli při utváření a přesunech polského státu
či států a prostřednictvím dějinných zvratů
také při utváření polské společnosti. Ta je dnes
národnostně a nábožensky prakticky monolitní
a menšiny, které v ní existují, nemohou mít
valný vliv.
Samozřejmě tomu tak nebylo vždy: například
před druhým dělením Polska v roce 1793 zastupovala katolická církev asi 54 % společnosti, kterou
dnes známe jako katolickou, a v roce 1931 se ke
katolicismu hlásilo asi 65 % obyvatel Polska.
Po druhé světové válce, a doufejme posledních
územních změnách Polska, už je to 96 % obča-
10
nů. Židy vyhladil Hitler, ukrajinské pravoslavné
pohltil Sovětský svaz a němečtí protestanti
uprchli před postupující Rudou armádou nebo
byli po válce vysídleni. Podobně v Polsku do
druhé světové zdaleka nežili jen Poláci, polská
společnost zahrnovala významné menšiny Ukrajinců, Bělorusů, Litevců, Němců a Židů.
MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ
Probrat v jednom článku celé polské dějiny je
samozřejmě nemožné, ale můžeme se pokusit ukázat si alespoň některé významné děje
z posledního století. Moderní Polsko, zvané
Druhá republika, vzniklo po první světové válce. (První byla Rzeczpospolita obojího národa
– Polsko-litevská republika založená v roce 1569
Lublinskou smlouvou.) V čele státu stanul Józef
Piłsudski, který měl před sebou téměř nesplnitelnou úlohu – sjednotit zemi a společnost.
Polsko se totiž po sto dvaceti letech „poskládalo“ ze tří záborů. Poláci sice byli v devatenáctém
století do určité míry schopni vystupovat jako
jeden národ spojený nějakou tradicí, jazykem
a kulturou, ale současně se společnost v každém
ze záborů vyvíjela dosti odlišně. Politická zřízení Pruska, Rakouska a Ruska, které si Polsko
rozdělily, se od sebe výrazně lišila, a tak se od
sebe lišily i představy „rakouských“, „pruských“
a „ruských“ Poláků. Ti, kdo žili na území rakous-
kého záboru, prošli jakousi specifickou školou
parlamentní demokracie. „Pruští“ Poláci sice
trpěli národnostním útlakem, ale žili ve státě,
který měl vysoký právní standard. Na území
Ruska ovšem přišly první pokusy s demokracií
a s parlamentem až v souvislosti s rusko-japonskou válkou, a Poláci z ruského záboru tedy
měli podstatně jinou mentalitu a politickou
zkušenost.
Sladit tyto tři součásti polské společnosti bylo
nesnadné, ale dost tomu pomáhalo nadšení nad
obnoveným státem – ukázalo se, že ne nadarmo
Poláci zpívali „Ještě Polsko nezhynulo, dokud
my žijeme...“ A existoval i vnější vliv: polskosovětská válka. Sovětští vůdci měli po říjnové
revoluci představu, že socialismus nelze udržet
v jedné zemi a že je potřeba revoluci přenést do
vyspělé západní Evropy, především do Německa.
A nově zrozený polský stát měl být „rudým mostem“, po němž Rudá armáda přejde do Německa,
kde v poválečné době vládly silné porevoluční
nálady. Plán ztroskotal na vojenské zdatnosti Piłsudského a na statečnosti a odhodlání
polských vojáků, kteří 15. srpna 1920 Rudou
armádu u Varšavy na hlavu porazili a zahnali ji
zpět za nové polské hranice.
VÁLKA
Strategické postavení Polska mezi dvěma mocnostmi, německou a sovětskou, ovšem nebylo
růžové. Piłsudski uvažoval o federaci středoevropských národů, v níž by Polsko zastávalo
hegemonní roli, ale nenašel pro ni pochopení
u ostatních nově vzniklých států. Polsko tedy
uzavřelo smlouvy o neútočení jak s Němci, tak se
Sověty, a ve spojení především s Francií pokládalo své postavení za zabezpečené. Mylně.
Koncem srpna 1939 Sovětský svaz překvapivě
uzavřel spojeneckou smlouvu s Německem,
takzvaný pakt Molotov-Ribbentrop, a v tajném
dodatku se oba diktátorské státy dohodly na
tom, jak si rozdělí polské území. 1. září 1939
vpadli do Polska od západu nacisté, 17. září 1939
pak od východu bolševici. Existují fotografie
dokumentující společnou přehlídku wehrmachtu
a Rudé armády v Brestu, který tehdy ležel hluboko v Polsku. Dnes je to pohraniční město mezi
Polskem a Běloruskem – smutný důkaz, že mocní
z protihitlerovské koalice nedokázali zastavit
Stalinovu rozpínavost a ponechali mu téměř
polovinu území Polska, jehož vojáci statečně
a věrně bojovali po boku jejich armád proti
nacistům.
Poláci za války prokázali velkou odhodlanost
a vůli k odporu: v Polsku vznikl podzemní stát
podřízený exilové vládě v Londýně, přísahu
složily stovky tisíc vojáků Zemské armády – slavné
Armii Krajowej, která byla největším odbojovým
hnutím v nacisty okupované Evropě. To vše nebylo
nic platné: Sověti si Polsko podmanili, dosadili
tam vládu, která zfalšovala volby a zavedla v zemi
systém podle sovětského modelu.
Jako kompenzaci za území, která si na východě
Polska přisvojil Sovětský svaz získalo Polsko
nová území („ziemie odzyskane“) – Slezsko,
Pomořansko, Velkopolsko a další. Z těchto území uprchli a byli odsunuti němečtí obyvatelé,
a naopak tam byly přestěhovány miliony Poláků
odsunutých z východu. O lidském utrpení, které
toto dvojí stěhování národů provázelo, by se
daly donekonečna vyprávět zoufalé příběhy.
POLSKÁ LIDOVÁ
„Budování socialismu“ v Polsku, stejně jako
v ostatních státech nově vzniklého sovětského
bloku, provázely justiční vraždy, teror bezpečnostních orgánů zřízených a fungujících podle
sovětského vzoru a pod velením sovětských
poradců, hromadné vyvlastňování a násilí všeho
druhu. Poláci ovšem byli nepoddajnější: měli
přece svou dlouhou tradici povstání a odporu.
Měli přece zkušenost, že odboj není marný.
Polští občané se proti komunistické vládě bouřili poměrně často – v roce 1956 vyšli v Poznani
do ulic dělníci, v roce 1968 ve Varšavě a dalších
univerzitních centrech studenti, v roce 1970
dělníci v Gdaňsku a v roce 1976 dělníci v řadě
polských měst, především v Ursusu a v Radomi.
Veřejná vystoupení byla pokaždé bezohledně
a tvrdě potlačena ozbrojenými silami.
V srpnu 1980 se stávky z loděnic v Gdaňsku rozšířily po celé zemi. Dělníci nežádali jen zlepšení
hmotných podmínek, ale také propuštění politických vězňů, právo zakládat svobodné odbory
a měli i další vysloveně politické požadavky.
Vláda byla nucena ustoupit a do nezávislého
odborového svazu Solidarita záhy vstoupilo
téměř deset milionů Poláků.
Takový výbuch svobody uvnitř „socialistického tábora“ (Poláci vtipkovali, že žijí
v „nejveselejším baráku z celého lágru“) samozřejmě komunisté nemohli strpět. 13. prosince
1981 nastoupil k moci Výbor národní spásy
v čele s generálem Wojciechem Jaruzelským,
byly uvězněny tisíce aktivistů Solidarity,
pozastaveny všechny noviny a časopisy, byl
zaveden zákaz vycházení – bylo nastoleno
stanné právo.
Solidaritu se však, přes veškerou snahu, zničit
nepodařilo. A navíc, právě v době, kdy Sovětskému svazu v soutěži ve zbrojení se Spojenými
státy docházel dech, dospívala nová generace,
která nepamatovala krutost nacistů za války
ani komunistický teror dob stalinismu. Množila
se nová nezávislá občanská hnutí a pouliční
vystoupení, katolická církev, jíž stál od podzimu
1978 v čele polský papež Jan Pavel II., poskytovala aktivistům své prostory a pomoc. Navíc
po celá osmdesátá léta proudila do Polska tajně
mohutná finanční i hmotná pomoc ze západní
Evropy a především ze Spojených států: jedním
z hesel Ronalda Reagana bylo „udržet Solidaritu
při životě“.
PO PÁDU KOMUNISMU
Nemilovaná vláda generála Jaruzelského byla
v neudržitelné situaci: v Sovětském svazu už
vládl Michail Gorbačov, který dal jasně najevo,
že nehodlá vojensky podpořit vlády satelitních
států, nebyly peníze na uklidnění rozhořčených
dělníků – a navíc nebylo jasné, zda by se jim
ještě podařilo „ucpat pusu klobásou“. Nešlo
už jen o slušnější platy a hospodářské zlepšení,
které bylo ostatně bez součinnosti společnosti
neuskutečnitelné, šlo o politické požadavky,
z nichž na prvním místě byla legalizace zakázané Solidarity. Nezbylo než vyjednávat.
Rozhovory u kulatého stolu, tedy vyjednávání
vlády s představiteli Solidarity, se připravovaly
od podzimu 1988 a proběhly na začátku roku
1989. Jejich výsledkem byly „polosvobodné“
volby, v nichž kandidáti Solidarity získali téměř
všechna parlamentní křesla, o která se směli
ucházet. Pro vládnoucí moc to byla naprostá
porážka – a pro politiky Solidarity příležitost
přihlásit se k předkomunistické tradici a vyhlásit Třetí republiku.
Jak víme, není transformace od komunismu
jednoduchá, a jednoduchá nebyla ani v Polsku. Pro nás je polská situace o to komplikovanější, že například pojem „nacionalismus“
má pro nás zcela jiný zvuk. Nemáme polskou
historickou zkušenost s Ruskem. Dělení mezi
politickou pravicí a levicí v Polsku probíhá do
velké míry nikoli po ekonomické linii rozsahu
přerozdělování a státní kontroly, ale podle
vztahu k minulosti: až do voleb v roce 2005
představovaly levici „postkomunistické“ síly,
kdežto pravici „postsolidaritní“ seskupení.
V roce 2005 se však politická scéna změnila:
levice byla totálně poražena a drtivě zvítězily
dvě pravicové strany, Právo a spravedlnost (PiS)
a Občanská platforma. Bohužel se však nedokázaly dohodnout na povolební koalici, a tak po
dvouletých peripetiích a neúspěšné koalici PiS
s tvrdě nacionalistickou Ligou polských rodin
a populistickou Sebeobranou museli Poláci
k volebním urnám znovu.
Autorka je novinářka a překladatelka.
11
Autorství: Veronika Hrdinová, Ivo Bystřičan
foto: eva hrubá
Zůstat v hlavě dlouho
„Jo, jo, dokumentární film, to je ten jiný než hraný. Mělo by to být věrné zobrazení skutečnosti. Ale stejně to tak nikdy není. Takže dokument v podstatě neexistuje,“ vysvětlil nám
jeden náhodný chodec, kterého jsme potkali v pražských ulicích.
Jenže pokud neexistuje, co se potom děje
celých šest dní v Jihlavě? Jakých je těch sto
sedmdesát pět filmů, co tam po dobu festivalového programu běží?
Všichni dokumentární film poznají, ale nikdo
včetně filmových vědců nedokáže přesně říci,
co dokumentární film vlastně je. Jisté je jen
to, že i dokument může být hraný, skutečnost věrně zobrazit nelze, protože objektivní
pravda neexistuje a na každou realitu se dá
dívat různě. Vyrazili jsme proto na 11. ročník
Mezinárodního festivalu dokumentárních
f ilmů v Jihlavě, abychom přinesli zprávu
o aktuálním pohledu na tento záhadný f ilmový žánr.
Když přijedete na jihlavský festival poprvé
a čekáte, že se na něm potkáte s dokumentem,
jak jej většinou znáte z televizních obrazovek,
budete možná trochu zděšeni. Žádná zvířátka.
Žádné lichotivé portréty takzvaných osobností. Žádné reportážní výlevy vytřeštěných
investigativců. A žádné jímavé cestopisné
výlety. V Jihlavě běží takové dokumenty, na
které si netroufnou nejen komerční televize,
ale většinou ani naše veřejnoprávní Česká
televize.
12
Olympijský Zeman,
cukrátko pro média
Festivalové ceremonie vždy poutají velkou
pozornost novinářů. Jihlava stávala vždy trochu
v pozadí. Na Vysočinu to přece jen není úplně
nejblíž, dokumentární režiséři pro ně nejsou
žádné celebrity a herci a herečky zde nedefilují
ve večerních róbách. Stoly prohýbající se pod
rauty si jihlavský festival také dokáže odpustit,
takže chybí i to největší lákadlo pro nenasytná
novinářská břicha. Jenže letos přišel zvrat.
Jihlava totiž nabídla jedinečnou návnadu.
Zahájení festivalu již klasicky předznamenalo ducha zde promítaných dokumentárních
snímků a bylo ironicky podvratné. Tentokrát
si ve své performanci divadlo Vostopět vzalo
na paškál snahu vybraných pražských politiků o to, abychom v roce 2016 hostili v Praze
monstrózní a nákladnou olympiádu. Ocitli
jsme se tedy v budoucnosti, nicméně nikoli
v hlavním městě, ale v olympijské Jihlavě. Zdá
se, že jihlavský magistrát byl pravděpodobně
rafinovanější v přesvědčování svých občanů
ohledně toho, jak olympiáda městu prospěje.
Olympijskou pochodeň převzal od maratónce,
který přiběhl po dálnici z Prahy, samotný král
Vysočiny a prominentní důchodce Miloš Zeman.
Nevystoupil zde samoúčelně jako pozornost
poutající plytká celebrita, ale jako čerstvá filmová hvězda zahajovacího dokumentárního
portrétu Miloš Zeman - nekrolog politika a oslava
Vysočiny režiséra Roberta Sedláčka. Tento tah
festivalové dramaturgie tak rozpohyboval obrnu
tuzemského mediálního zájmu o dokumentární film. Se Zemanovou účastí na festivalu si
média nemohla vystačit při zaplňování svých
kulturních rubrik, a tak letos na červený koberec
vstoupil i autorský dokument.
Debaty a hlava v písku
Zahajovací film festivalu kromě nezvyklé novinářské pompy odstartoval od samotného začátku
i hlasité ozvěny mezi publikem. Diskuse a debaty
o filmech v přilehlých kavárnách a klubech bývají
samozřejmou součástí většiny festivalů, nicméně
v Jihlavě to první večer opravdu vřelo. Nešetřilo
se ani takovými souslovími jako „dvojportrét
hlouposti“ a „nekrolog dokumentaristy a oslava
Zemana“. Břitkost jazyka jihlavského publika
podpořila i neúčast režiséra Roberta Sedláčka na
projekci. Jihlava se proslavila mimo jiné i dlouhými diskusemi s tvůrci po projekcích a diváci
Politická „radost“
foto: Tonda Matějovský
Jeden ze subžánrů, který letos v Jihlavě výrazně
vyčníval, byl politický dokument. Sekce Průhledné
bytosti, která každoročně do festivalového programu zařazuje detailní a komentovaný průřez
tvorbou vybrané režijní osobnosti, přinesla retrospektivu dokumentaristy Chrise Markera. Výběr
tohoto tvůrce mnohé napověděl. Marker natočil
téměř padesát filmů, většina z nich se tematicky
pohybuje právě v oblasti politicky kritického filmu. Výsostně politická témata zaplnila zejména
sekci Česká radost, která představuje tuzemské
dokumenty natočené za poslední rok.
„Dokumentaristé mají potřebu nabourat standardní politický koloběh, který prezentují média. Ten
sterilní přístup, v kterém nesmí být slyšet, co si
redaktor – autor myslí. Pravidla hry médií a jejich
současná stabilizace ústící v nic neříkající každodenní zpravodajství přinutily režiséry k tomu, aby
nadále nenechávaly politiku vakuovaným médiím.
Dokument nabízí tvůrcům mnohem hlubší uchopení s možností subjektivního pohledu, který je
nepochybně daleko výstižnější,“ pokusil se tento
dosud nebývalý zájem režisérů o politiky a jejich
jednání zdůvodnit známý český dokumentarista
Vít Klusák.
jejich financí. V tomto smyslu je na tom dokumentární film podobně. Ač jej točí profesionálové,
často jeho tvorba probíhá zejména v amatérských
finančních podmínkách. Je to až zázrak, že se to
na výsledku často tolik nepodepisuje,“ komentuje
tuto spojitost Rudolf Adler.
Pomoc ve financování dokumentu nabízí Burza
námětů, na níž mohou středo- a východoevropští
režiséři se svými producenty představit své plánované filmy zástupcům zahraničních televizí.
Čeští dokumentaristé tak mají šanci vymanit své
filmové rozpočty z chudoby českých kinematografických fondů. Na oplátku však musí být
ochotni přijmout regule programových okének
západoevropských televizních stanic. Finanční
svoboda je tak často vykoupena menší svobodou
autorského přístupu.
Profesionální amatér
Vzpomínali jsme na jednu jihlavskou projekci před
třemi lety, kdy jsme poslední den vyrazili do kina
na dobře známý film Michaela Moora Fahrenheit
9/11. Před hlavní projekci byla tehdy zařazená pro
nás nečekaná video vsuvka stažená z internetu.
Jednalo se o zachycení popravy anglického továrníka islámskými fundamentalisty. Většina diváků
tenkrát nečekala stejně jako my, čeho bude po
deset minut svědkem. Šok z jednoho jediného
statického záběru plného syrového lidského
utrpení byl značný. Byli jsme tenkrát nesmírně
naštvaní na organizátory, že nedali víc na vědomí,
co diváky v kině kromě Moorea čeká, i když to byla
promyšlená kombinace. Do dneška se nám totiž
shlédnuté obrazy vrací. To se po jihlavských projekcích děje často a zdaleka nejen s filmy stojícími
tak moc na hraně. Zdejší dokumenty totiž zůstávají
v hlavě opravdu dlouho.
Program filmových festivalů v posledních letech
nemohou tvořit pouze filmové projekce. Jihlava
se všechny své dílny a přednášky na rozdíl od
jiných snaží udržovat v přímé souvislosti s dokumentární tvorbou. Překvapivě i dílo Američana
českého původu Woodyho Vasulky, který je průkopníkem videoartu a měl zde svůj workshop, se
v jihlavském kontextu dá překvapivě chápat jako
dokument o vnitřních mikrokrajinách moderních
technologií.
Dílnu amatérského filmu pak program nabídl
pod vedením režiséra a pedagoga FAMU Rudolfa
Adlera. Ač by se zdálo, že amatérský a veskrze
hraný film se na festival dokumentárních filmů
nehodí, dá se najít pozoruhodná a hlavně existenční souvislost. „Amatérský film je produkovaný
absolutně mimo jakékoli instituce a hlavně bez
Filmy, co nekončí
foto: Tonda Matějovský
jsou na ně jako na organickou součást programu
zvyklí. Svými jízlivými poznámkami tak hodnotili
nejen autorovo pojetí filmu ale i jeho zbabělost.
Přestože svou účast přislíbil, na diskusi po filmu
nedorazil.
Festival v Jihlavě do své dramaturgie tradičně volí
takové dokumenty, které by neměly z hlav publika
jen tak vyšumět. Z patnácti set přihlášených
filmů byla do programu vybrána necelá desetina.
Filmy, které prošly výběrem, se nejsnáze dají
označit jako autorský dokument. Tento žánr český
televizní divák příliš nezná.
„Existují filmy, které shrnují vědomosti a fakta.
Postupují encyklopedicky, ale nevyjadřují názor
autora. Pak je jedno, jestli je jejich tématem
postava básníka, atom nebo Nigérie. Autorský
dokument se snaží zaujmout postoj vůči tomu,
co se nás dotýká a čím jsme obklopeni. Kromě
popisu uvádí věci do souvislostí, provokuje a svádí
otevřený souboj s aktéry událostí a různými jevy.
Je ryze subjektivní,“ vysvětluje ředitel MFDF
Jihlava Marek Hovorka. Diváci se z televizních
dokumentů naučili očekávat objektivitu a tzv.
pravdivé zobrazení skutečnosti. Subjektivní
pohled autorského dokumentu vystavený všanc
vnímavému publiku, může však často přiblížit
a vyjasnit více, než „velké pravdy“ klasických
TV dokumentů.
13
Autorka: Marcela Zoufalá
2 MĚSÍCE, 3 TÝDNY a 2 DNY?
Je parný letní den a za zavřenými okny 70. léta normalizace. Už hodnou chvíli se
nervózně potím a vrtím na židli. Jsem totiž před komisí. Před potratovou komisí.
Z polohlasného dohadování ke mně znenadání pronikne věta: „Soudružka byla na
Spartakiádě“. Tedy schváleno. Audience končí.
longitudinální studie prokázaly, že nechtěné
děti jsou na tom v mnoha aspektech biopsychosociálních hůře než jejich vrstevníci. Tyto
nedostatky byly přeneseny i na další generaci,
na potomky těchto nechtěných dětí, kteří stále
ještě zaostávají oproti těm, jejichž babičky
o provedení interrupce nežádaly.
CÍRKEVNÍ KLATBA
Až roku 1986 vstupuje v bývalém Československu v platnost zákon, podle něhož je na
písemnou žádost ženy její těhotenství za
úhradu přerušeno. Do té doby bylo nutné se
potupně dostavit k potratové komisi, která
o vás rozhodla. „Polehčující“ okolností mohla
být tehdy třeba i účast na Spartakiádě. Ale ještě
v polovině minulého století u nás byly interrupce zcela zakázány a za jejich provedení hrozilo
až pětileté vězení. Zdá se vám to neuvěřitelné?
Vždyť i v současnosti ještě mnohé země patřící
v ostatních ohledech mezi vyspělé a demokratické státy interrupce zakazují.
Možností, jak tato legislativní nařízení obejít, je například cesta do jiné země, která má
benevolentnější zákonodárství. To samozřejmě zvyšuje finanční náklady vynaložené na
interrupci a mnohé ženy jsou tedy nuceny
zvolit krajní řešení. Ve vlastní zemi, kde jim
není dovoleno podstoupit zákrok v souladu se
zákonem, vyhledají místo, kde se interrupce
provádějí ilegálně. Tato zakázaná praxe je však
velmi často prováděna neodborně a nebývá zde
výjimkou zanedbání základní péče s následkem
smrti pacientky. Na celém světě se v současnos-
14
ti provádí přibližně 50 milionů interrupcí ročně,
z čehož je téměř polovina protizákonná.
NECHTĚNÉ DĚTI
Právo na volbu a sebeurčení dospělého jedince, které je zdánlivou samozřejmostí, se tak
stává předmětem zájmu a manipulace mnoha
organizací a skupin, které si vytkly za cíl hájit
nenarozený život. Idea je to jistě ušlechtilá
– její dopady se však projevují téměř vždy na
úkor konkrétní osoby – nositelky plodu.
Netřeba asi zmiňovat škodlivé důsledky matčiny
nechuti, či dokonce vědomého odmítnutí plodu
během těhotenství. Následky takového odporu
ze strany matky mohou pro jedince představovat celoživotní psychickou zátěž, jejíž rozsah
a intenzita je v ohnisku zájmu současné vědy.
Na našem území se této problematice dlouhodobě věnoval nedávno zesnulý profesor Zdeněk
Matějček, který se svými spolupracovníky
zkoumal děti narozené jako nechtěné. Matky
těchto dětí žádaly v šedesátých letech dvakrát
neúspěšně o interrupci u výše zmíněných komisí, které jako opodstatnění pro zákrok uznávaly
především zdravotní důvody. Výsledky této
Málokoho překvapí, že instituce, která zřejmě
nejvíce a nejúčinněji brání legalizaci interrupcí
v mnoha zemích je římskokatolická církev stavící se do pozice jednoho z předních zastánců
nenarozeného života. Římskokatolická církev
posuzuje a trestá umělé přerušení těhotenství
ještě v dnešní době velmi přísně a pro věřícího
člověka mnohdy takřka osudově – trestem za
pochybení je totiž exkomunikace církevní
klatbou.
Na svou dobu poměrně tolerantní stanovisko
vůči časné interrupci zaujímá představitel
vrcholné scholastiky, teolog Tomáš Akvinský. Tvrdil, že potrat se stává vraždou až po
tzv. oduševnění (animaci) plodu Bohem,
což nastává čtyřicátý den od početí u plodu
pohlaví mužského a osmdesátý den u plodu
pohlaví ženského. Ve středověku bylo sice
takřka nemožné předem zjistit, jakého je
plod pohlaví, a je jisté, že Akvinského časové
odstupňování silně zavání pohlavní diskriminací v neprospěch tehdejších žen. Zároveň byl
ve své době pravděpodobně jeden z mála těch,
kteří v souvislosti s interrupcí brali ohled na
vývojová stádia plodu.
HRANICE LIDSTVÍ A ČESKÁ
SOUČASNOST
O tento „bod zlomu“, neboli hranici lidství se
současní autoři stále přou. Někdy je kladena až
do pokročilejšího stádia těhotenství – do dvacátého šestého týdne gravidity (jiné práce na
toto téma uvádí již dvanáctý týden). Dříve totiž
zárodek nevykazuje známky vědomí, nemá tudíž
psychickou individualitu. Měřítkem je v tomto
případě přístroj EEG zachycující elektrickou
aktivitu mozku dítěte (vyhasnutím elektrické
aktivity mozku je také určen okamžik smrti
lidského individua). Je nasnadě, že s dalším
AKCE nejen PRO ŽENY • Židovská liberální unie zve v sobotu
10. listopadu od 13:30 hodin veškeré
antifašisticky smýšlející obyvatelstvo
na protestní shromáždění proti ohlášené
demonstraci Mladých národních demokratů
spojovaných s nacionalistickou organizací
Národní odpor. Den povolené neonacistické
demonstrace je výročím Křišťálové noci,
tedy protižidovského pogromu z roku 1938.
Shromáždění proběhne v Praze na začátku
Pařížské ulice. K zákazu pochodu neonacistů
vyzval i prezident Václav Klaus. Neonacisté
tentokrát neprojdou!
• Společnost Člověk v tísni pořádá v listopadu 2007 v pořadí již třetí ročník projektu
Příběhy bezpráví. V rámci projektu bude
na Václavském náměstí uvedena výstava
nazvaná Příběhy bezpráví – z vězeňských spisů, která se uskuteční od 1. do 11. listopadu
2007. Symbolický lágr obehnaný ostnatými
dráty pod sochou
sv. Václava zde zastupuje desítky skutečných
lágrů komunistického Československa. Skrz
ostnatý drát si prohlédněte portréty obětí
komunistického bezpráví. Projekt Příběhy
bezpráví je zaměřen především na žáky
a studenty základních a středních škol ve
snaze přiblížit jim prostřednictvím filmových projekcí a debat s pamětníky poválečné
období českých dějin. Více informací najdete
na webových stránkách
www.pribehybezpravi.cz.
• Divadlo Na zábradlí v listopadu uvádí
premiéru hry známého skotského autora
Davida Greiga nazvanou Pyreneje, v režii
a překladu Jiřího Ornesta. Pyreneje volně
navazují na hru Kosmonautův poslední vzkaz
ženě, kterou kdysi, v bývalém Sovětském svazu, miloval uvedenou Divadlem Na zábradlí
v roce 2003. Informace o programu získáte
na stránkách www.nazabradli.cz.
KOUTEK výsostně ŽENSKÝ vědeckým vývojem lze předpokládat také posun
uznání psychické individuality plodu do časnějších stádií těhotenství, zároveň se zvyšováním
citlivosti přístrojů. V dnešní době rozeznáváme
hned několik úrovní lidské individuality: genetickou (vzápětí po splynutí zárodečných buněk),
vývojovou (vajíčko je usazené v děloze, dva týdny po početí), funkční (základní tělesné orgány,
čtyři týdny po početí), behaviorální (samostatné
chování zárodku, zhruba po dvanáctém týdnu),
psychickou (jejímž kritériem je vědomí, nejdříve
po dvacátém čtvrtém týdnu) a nakonec individualitu společenskou (po narození).
Díky dostupnosti antikoncepčních prostředků,
včasné osvětě a zřejmě i přenesení zodpovědnosti za zákrok pouze na ženu Česká republika
již není jednou ze zemí s nejvyšším počtem
prováděných interrupcí. V posledních patnácti
letech je sestupná tendence tohoto zákroku
výrazně patrná. Ještě v roce 1990 připadlo
na 100 těhotenství 42 interrupcí. O devět let
později tento počet klesá na 27 interrupcí ze
100 těhotenství a tento trend u nás pokračuje i nadále. Doufejme, že v budoucnosti bude
muset tento zákrok podstupovat žen ještě
méně.
• Chcete uspět na pracovním trhu?
Společnost proFem pořádá bezplatné dvouměsíční kurzy pro nezaměstnané ženy.
Kurzy v listopadu a prosinci jsou především
pro ženy ve věku okolo padesáti let, kurzy
v lednu a únoru pro rodiče na rodičovské
dovolené a kurzy v březnu a dubnu pak pro
ženy, které trpěly dlouhodobým násilím.
Kurzy se zaměřují nejen na práci s počítačem, komunikační a prezentační dovednosti, vhled do pracovního práva, ale získáte
zde i rady od profesionální vizážistky či
personalistů.
Bližší informace a přihlášky na
www.profem.cz.
15
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: POLSKO | REPORTÁŽ | ~ | Komix
Neznámý soused
16
17
scénář: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan, kresba: Vladimíra Gurská
Autor: Ivo Bystřičan
Žít svůj druhý život,
létat a souložit
Pojmem „druhý život“ většinou nebývá označeno nic pěkného. Znamená mít určitou tvář
pro nejbližší lidi kolem sebe, za jejich zády však páchat kdejakou nepravost. Vzorný
manžel a táta, úspěšný podnikatel, který se na fingovaných služebních cestách věnuje
obchodu s drogami a obcování s prostitutkami, budiž modelovým literárním příkladem.
Obecně vzato, nemusí být druhý život zrovna takto kriminálně laděný, znamená spíše
sen po absolutním soukromí, po možnosti být sama sebou bez kompromisu a kontroly,
a vlastně i následků. Naplnění tohoto snu nebylo nikdy jednodušší. Vstoupit do světa
Second Life a žít takový svůj druhý život může každý, kdo má počítač a internet.
18
Stejně jako v malířství bylo v jeho první vývojové fázi nejvyšším cílem co nejvěrněji napodobit realitu, totéž se o mnoho později stalo
v oblasti počítačových her. K smíchu jsou dnes
herní prvotiny, u nichž někdejší teenageři dováděli na předražených počítačích typu Atari či
ZX Spectrum. K zobrazení reality na monitoru bylo
vskutku daleko – kostkami se jezdilo mezi dvěma
zakřivujícími se čárami (to měl být automobilový
závod) nebo se kostkou prchalo před jakýmisi
kolečky s cílem uchvátit trojúhelníček (to zase
mělo znamenat dobývání pokladu). O nemnoho
let později už se starším ročníkům při pohledu
na monitory svých dětí či vnoučat tajil dech nad
tím, jak věrně počítač dokázal realitu zobrazit.
Po nudném dni v práci či škole se mohl našinec
proměnit v avarského nájezdníka či automobilového závodníka a hrám se začalo propadat snáze
než kdysi. Jenže pořád to všechno bylo jen jako.
Byla to jen hra a únik do ní vždy, dříve či později,
skončil. I když se později daly hrát hry po síti,
tedy s ostatními lidmi či proti nim, dostatečný
individualismus to nebyl.
JEDNODUCHÝ VSTUP DO... RÁJE?
Díky propojení vyspělých animačních počítačových technologií a internetu nastává průlom
v možnosti žít svůj pravý druhý život v roce 2003,
kdy společnost Linden Lab přináší esteticky
fascinující virtuální prostředí Second Life. Ač je
často Second Life nazýván hrou, o hru se ve skutečnosti nejedná. Na věrně zobrazenou virtuální
planetu se dá dostat jednoduše – registrací na
www.secondlife.com a stažením tzv. klienta do
svého počítače připojeného na internet. Uživatel
si určí přezdívku, vybere tělo a tvář a vstoupí
do nového světa, kde se přidá již k milionům
podobně virtuálních a zároveň reálných bytostí.
Virtuální jsou těla, obličeje a prvky prostředí
světa Second Life, nicméně jejich pohyb, aktivity,
jazyk a řeč jim dávají reální lidé od počítačů na
celé Zemi. Na rozdíl od reálného života si zde,
spolu s miliony ostatních, lze plnit ty nejdivočejší fantazie. Dle nátury uživatele je možno třeba
létat, diskutovat v baru se skupinou švédských
mániček o budoucnosti metalu jejich finských
sousedů, zhlédnout výstavu obrazů v Guggenheimově muzeu či souložit se skupinou mulatek
na pláži až do svítání. Na začátku byl svět Second
Life víceméně pustinou, leč rychle přibývající
uživatelé jej proměnili v hustě zastavěné a čím
dál rychleji se zvětšující prostředí. Kdyby však
Second Life jen umožňoval nekonečné chaty
s lidmi všech koutů světa, návštěvy virtuálních
kin, barů, koncertů, knihoven či divoký sex ve
vysněných prostředích, nejspíše by zanedlouho
ustrnul a zaniknul. To však nehrozí, protože do
virtuálního prostoru pro plnění snů a nikým
blízkým nekontrolova(tel)né aktivity vtrhl
reálný život v plné síle. Život v Second Life se
z původní idylky vyvinul v život stejně složitý
a plný hrozeb i konfliktů jako skýtá ten první,
„skutečný“.
Stejně jako v lidském životě, i v Second Life člověk
na začátku nic neumí. Po registraci a vstupu se
ocitá na tréninkovém ostrově, kde se dle instruktáže učí – chodit, létat, orientovat se v prostoru,
získávat předměty, používat je, a hlavně komunikovat s ostatními, verbálně (respektive textem)
i gesty. Protože na výcvikovém ostrově jsou
všichni zprvu podobně nejistí, je komunikace
snadná. Stačí ke komukoli přijít a říci v podstatě
cokoli, nejraději tedy anglicky. Nikdy potom už
to tak snadné není.
Ve světě Second Life za pár let jeho existence
vznikla společnost stejně třídní jako ve světě
reálném. Bylo by totiž naivní se domnívat, že
tento virtuální svět funguje bez peněz. Ani zde
nenastal ráj, jak jej kdysi projektovala slova
„Každému dle jeho potřeb.“ Pravda, peníze jsou
zde taktéž virtuální, jmenují se lindenské dolary.
Začátečník jich pár do začátku dostane, ale musí
si dále prostředky obstarávat, aby tam, kde si má
plnit sny, nemusel jen bezcílně bloumat. Aby
si například mohl koupit půdu, na které bude
žít, kde bude mít své stálé útočiště – svůj druhý
domov, bude ho to stát poměrně hodně. Buď si na
to vydělá v rámci Second Life, anebo si lindenské
dolary vymění za své pravé, americké. V celkovém měřítku se nejedná o zanedbatelný byznys.
Průměrný denní obrat je zde kolem milionu
amerických dolarů a každým dnem roste, stejně
jako objem prodaných hektarů půdy. Tím, že jsou
virtuální peníze směnitelné za peníze reálné, stal
se Second Life místem čilých obchodů. Vyhnout
se zde vlivu peněz, jak ho známe v našem světě
nelze ani přesto, že motivem účastníka pro vstup
vydělávání peněz nebylo. Vzájemná převoditelnost obou druhů dolarů totiž vede k tomu, že kdo
má v reálném světě víc peněz, má lepší podmínky
i v Second Life. Může mít lepší tělo, lepší oblečení,
prestižnější značku auta a lukrativnější bydlení.
A tím také podstatně více sexuálních a dalších
sociálních příležitostí. Na jedné straně tento
„druhý život“ skýtá důmyslnější verzi internetové
svobody, která spočívá v možnosti seznámit se
a vést vztah na základě šikovnosti vyjadřování
bez ohledu na skutečný fyzický vzhled a sociální
zázemí. Na straně druhé, toto sociální zázemí
se projeví v tom, jak vypadá „avatar“ (virtuální
postava zastupující uživatele). Svému já se tak
člověk ani ve svém druhém životě nevyhne. Pokud
však nemá velké obchodnické ani sexuální ambice,
megakoncertů U2 či Susanne Vega si zde může
užít výtečně. Mimochodem, Suzanne Vega je zde
opravdová.
KAM ČERT NEMŮŽE,
NASTRČÍ POLITIKA
Mnozí psychologové zabývající se souvislostí
reálné a internetové identity ve svých výzkumech
zjišťují, že lidé na internetu své pravé já nemění
zdaleka tolik, jak by se dalo čekat podle možností,
které zde mají pro předstírání něčeho jiného.
Proto snad není tak překvapivé, že se svět, který
mohl být jakýkoli, příliš neliší od světa, v němž
reálně žijeme. Své příležitosti rychle vycítily
firmy, které zde založily své pobočky nebo zde
alespoň podnikají rafinovaný průzkum cílových
skupin. Gigantické společnosti zvučných jmen
jako IBM, GM nebo Adidas tu pořádají přednášky,
školení svých reálných zaměstnanců, prezentace a dokonce i pracovní pohovory. Zaprvé tím
několika milionům uživatelů členů ukazují, že
přes svou monstróznost jsou taky cool, za druhé
předpokládají, že zde osloví a najdou ty, které
potřebují – inovativní, progresivní a kreativní
spolupracovníky. Má to i stinnou stránku, v reálu
známou z ulic. Nenaskytne se delší doba, aniž
by avatara neotravoval jiný avatar se zaručeně
výhodnou nabídkou čehokoliv. Vedle možností
potkat zde avatary známých osobností (než loni
zemřel, v kavárně přijímal spřízněné duše i Kurt
Vonnegut) je zde nevyhnutelný občasný vpád
obchodního cestujícího do soukromí.
Týká se to i marketingu politických idejí. Státy,
politické strany a jednotliví politici využívají
Second Life pro svou potřebu a vedou zde život
podobný tomu reálnému – jsou zde, aby ostatní
přesvědčovali k víře ve své myšlenky či ideologii.
Pobočku zde mají i příznivci francouzského nacionalisty Le Pena, kteří uspořádali docela početnou
demonstraci. Nacionální emoce zde vůbec nacházejí velké uplatnění. Česky mluvící komunita zde
zase založila město Bohemia a vystavěla ho dle
architektonických postupů, na které jsou Češi ze
svých opravdových měst zvyklí. Čím dál větší rozvrstvování obyvatelstva „druhého života“ spolu
s vpádem obchodníků a politiků začíná v tomto
paralelním světě vytvářet značné napětí. Přednášku ženy, která zde vlastní rozsáhlé pozemky
a je jednou z nejbohatších obyvatelek, nedávno
napadla parta výbojných (a také chudých) vandalů
a celou ji znemožnila. Naprosto vážně míněné
zpravodajství odsud přináší agentura Reuters,
která zde má i avatara-reportéra s konzultačními
hodinami – Adama Reuterse.
ZPRÁVA O SPOLEČNOSTI
Virtuální svět Second Life se po dlouhé euforii ze
zdání ideálního světa stává stejně problematickým místem jako všednodenní svět. Občanská válka daná ekonomickou nerovností ústící v nerovný
přístup k sexuálním i hmotnějším statkům zde již
není nepředstavitelná. Mohl to být krásný svět.
I z Čech mohl člověk studovat kurzy Harvardu,
dělat pohovory u Dellu, zaletět si na Eiffelovku,
najmout se Adidasem na etnografický výzkum
cílové skupiny a užívat sexu na střechách mrakodrapů. Protože jsou zde avataři velmi podobní
svým reálným postavám, Second Life se stává
virtuální kopií globálního konfliktu. Rozdmychávají jej politici a přiživují obchodníci. V jednom se
však tento nový, terabytový svět od skutečného
a fyzického liší: souloží se zde podstatně více,
a to také s avatary s dětskou či zvířecí podobou.
Málo je však známo to, že veškeré údaje o jednání
účastníků včetně jejich IP adres provozovatel
shromažďuje a má k dispozici.
19
Autorka: Eva Bořutová
Jsem odborníkem na biolíh
Rozhovor s Jáchymem Topolem
Nejprve na mne čekal, měla jsem deset minut zpoždění. Řekl, že je to neomluvitelné. Pak
oznámil fotografovi, že se stydí fotit. Následně si objednal espresso bez mléka. Plachý Jáchym Topol v kavárně Sedmé nebe. Spisovatel, textař, dramatik a bývalý pedagog
tvůrčího psaní se svěřil, že je unaven a plánuje pauzu. Velkou. Na rok.
LEPŠÍ REPORTÉR NEŽLI
GLOBALIZOVANÝ SPISOVATEL
Jáchyme, já tě skoro pořád potkávám
v tramvaji směrem na I.P. Pavlova,
děláš i něco jiného?
job“, dostavit se v deset hodin na schůzku. Ale
fakt jsem tam byl za deset minut deset. Takže
jsem zodpovědný a jsem rád, že jsem se teď
stal víc tím dobrodružným reportérem než
spisovatelem.
Tak kromě ježdění v tramvaji jsem už dva a půl
roku redaktorem v Respektu, což mi zabírá
hodně času.
NESMÍŠ BÝT NAFOUKANÁ
SVINĚ Z PRAHY
A dobrý? Baví tě to?
Mě to baví strašně moc. Já si myslím, že být
reportér je to nejlepší zaměstnání, jaké může
být.
Lepší než být spisovatel na volné noze?
No, to je těžký. Já jsem byl spisovatelem na volné noze deset let, a pak nastoupil do Respektu
a zajímavé bylo, že za těch deset let, kdy jsem
se svými knížkami sjezdil celý svět, jsem měl
takový zvláštní pocit, že mi utíkají Čechy, že
mi utíká čeština, a byl jsem na nejlepší cestě
stát se takovým tím typickým globalizovaným
spisovatelem, který je jeden den v Budapešti
a druhý den v Paříži.
A teď je to jiný?
Teď, když pracuji v Respektu, tak jsem si za tu
dobu projel celé Čechy, a to jsem rád.
Já bych si nikdy netipovala, že tě
reportérství bude bavit. Vždyť to přece
vyžaduje určitou zodpovědnost, ne?
A ty chceš říct, že já jsem nezodpovědný? To
je absurdní. Já tady na rozdíl od tebe byl včas
a když jsem vás učil na škole, tak jsem tam taky
byl včas narozdíl od některých z vás, kteří jste
tam lezli tajně oknem.
Já jsem spíš chtěla říct, že novinařina je
stresové zaměstnání, na které jsi ty po
deseti letech volného psaní určitě nebyl
zvyklý.
To víš, že to pro mě byla exotika, po deseti
letech volného psaní – lidé to nazývají „dream
20
Co tě ještě na té novinařině fascinuje?
Když třeba píšeš román, tak to je absolutně
sobecká práce, to je pouze tvoje vnitřní věc,
ale když píšeš reportáže do novin – teď fakt
nemyslím nějaký článek nebo fejeton nebo
takové t y duševní věci, myslím opravdickou repor táž – tak to je věc, za kterou je
zodpovědný můj šéf rubr iky, můj editor
a ještě šéfredaktor a já si nemůžu dovolit
dělat chyby. Každý novinář sice dělá chyby,
ale já musím být zodpovědný, pragmatický
a logický a když mluv ím s panem Pátkem
z Horních Pryčin o jeho studni, tak to musím
napsat přesně.
A psát o studni v Horních Pryčinách se ti
zdá dobrodružné a fascinující?
To jsem řekl jako příklad, ale když kvůli té
studni umlátí souseda motykou, tak to pak
má dobrodružné a fascinující rysy.
Novinařina je hlavně pestrá, ne?
A to je to nejvíc vražedné, každá reportáž
je vždycky jiná. Ty jsi jeden týden odborník
na továrny na biolíh a musíš to okamžitě
nastudovat. Hned jak se na poradě řekne,
že ty jsi ten šťastlivec, který pojede napsat
reportáž do továrny na biolíh, se musíš stát
odborníkem. Druhý týden jedeš psát o výskytu smeček divokých vlků v Beskydách, takže
musíš nastudovat všechno možné o vlcích,
seznamuješ se s bačama, zasvěceně hovoříš
s myslivci a pytláky... Potom se dejme tomu
zhroutíš nebo máš chřipku, takže je týden klid
a pak se opět stáváš odborníkem na vylupování hrobů na Milevsku. Potom jedeš na Severní
Moravu, kde děláš rozhovory s Čechy, kteří
přišli před deseti lety z Kazachstánu. A ta
novinařina je v tomhle děsně zajímavá. Taky
se jinak mluví v Beskydách a jinak v Praze.
To musíš umět, ty nemůžeš být ta nafoukaná
svině z Prahy – člověk s domorodci musí umět
pohovořit. Takže to jsou věci téhle profese
a mám to tak rád.
A když děláš v Respektu, jak jsi teď
vnímal tu celkovou transformaci
časopisu?
Respekt má za sebou dlouhý příběh. Já patřím mezi těch malinko lidí, kteří tam zůstali
z doby samizdatové party před rokem 89
– už tam jsme asi jen tři. A Respekt byl první
časopis, který se stal zcela nezávislým. Já
mám k tomu časopisu velký vztah, ale vůbec
nepřemýšlím, jestli se mi ta změna líbí nebo
ne. Prostě se z černobílého undergroundového plátku s rebelskou příchutí stal barevný
časopis normálního formátu. Já chci, aby ten
časopis přežil. Navíc nemám vůbec vyvinuté
výtvarné cítění, takže mě je jedno, jaký to
má formát – jestli je to na křídě nebo co.
Ale koukal jsem na stránky Respektu, kde se
odehrával souboj mezi „novátorama“, kteří
křičeli: „Ano modernizovat!“, a pak obrovským
množstvím nostalgiků, kteří vzpomínali, jak
se jim na tom černobílém papíře dobře sušily
houby. A to mě fakt nebere, mně jde hlavně
o články.
Co teď vlastně všechno děláš?
Je toho dost. Už se mi stalo, že mi najednou
vycházela knížka v několika zemích na světě,
měl jsem premiéru hry, vyšlo cédéčko Moniky
Načevy s mými texty a tyhle věci se protnuly
a mě bolela hlava. Prostě to nešlo a kolikrát
jsem si říkal, že ti mí kolegové napíšou reportáž, a pak jdou domů nebo na fotbal a já kretén
jedu do Bratislavy na čtení. Určitě potřebuju
pauzu a uvažuju, že bych si udělal přestávku
v Respektu.
foto: ZORAN KOVACEVIC
21
Ty chceš v Respektu skončit?
Vůbec nechci říct, že v Respektu končím,
protože si myslím, že tohle zaměstnání je
pro mě opravdu nejlepší na světě. Spíš vím,
že potřebuju asi rok volno, jelikož chci napsat knížku a ještě divadelní hru a takhle se
mi stávalo, že když toho bylo tolik, tak mi
najednou začala třeštit hlava a nešlo to nijak
ukočírovat.
Takže celkově je situace v Německu, co
se týče knih, úplně jiná než u nás?
Tady v Česku, když je kniha úspěšná, vydají 20
tisíc výtisků a to už je něco. V Německu nějaký
dobrý autor vydá až 400 tisíc, a když si vezmeš,
že kniha v Německu stojí 20 Euro, tak si ten
nakladatel za ty peníze může koupit barák
na Mallorce. Prostě knihy jsou tam opravdu
obchod.
NEJSEM TAŤKA, JSEM TÁTA
A k tomu všemu jsi ještě taťka…
Cože jsem? My v Praze říkáme táta nebo otec.
Taťka, to je nějaká přezdívka šéfa maf iánského gangu.
Ale my u nás doma říkáme taťka nebo
taťulda.
Tak to nepřichází v úvahu. Takhle by mi moje
dcery nesměly říkat, já jsem táta. A jsem šťastnej táta. Já když přijdu domů, na tu sedmou
třeba, tak vyběhne Jožina, které je pět, a křičí:
„Táta je tady, táta je tady!“ Pak se vyplouží
Marie, který je deset a ta říká: „Čau tati!“ To je
bezvadný. Zítra ráno vstávám v půl sedmé a jdu
s nimi do školky a do školy. To je můj život.
Chystáš novou knížku? O čem bude?
Jaká bude pointa? Jak to skončí?
Tak to jsi opravdu typický čtenář. Těch témat
je hodně. Já mám pocit, že by to měla být
knížka o první rakousko-uherské polární
výpravě do Antarktidy. Je to výprava, která
se opravdu uskutečnila, ale nikdo o ní neví.
Byla to výprava, kde byli Moraváci a Češi, toho
Moraváka tam snědli, zůstali viset v ledech,
a pak se konečně dobrodružně dostali přes
Rusko domů do Ostravy. A to je zajímavá věc,
že všechno to bylo za prachy továrníka, který
postavil v Ostravě průmysl. A já mám chuť napsat o tom román. Ale možná, že napíšu úplně
o něčem jiném.
Kde budeš psát?
Dostal jsem stipendium v Německu. Na rok.
Takže pojedu a napíšu to tam.
Je jednoduché dostat takové stipendium
na uměleckou činnost?
Německo jich rozdává celkem dost. Po druhé
světové válce potřebovalo ukázat světu, že
je kulturní, humanistická zem, která miluje
umění. To je první důvod, proč to dělá – dříve
se všude mluvilo o tom, že z Německa bude
brambořiště nebo že Němci jsou zrůdy. Tudíž
v padesátých letech řekli: „Tak pojďte umělci!“
A proto nejen já, ale stovky lidí z celého světa dostávají od Německa stipendia – malíři,
spisovatelé, sochaři. Druhá věc je byznys. Ten
nakladatel dá stipendium patnácti autorům
a spočítá si, že z těch patnácti lidí deset něco
napíše, z toho tři věci mohou být dobré a dvě
se z toho prodají, což je v pohodě.
22
Jáchym Topol (1962) je přední
český prozaik. Začínal jako básník – na
začátku 90. let vydal sbírky Miluju tě k zbláznění a V úterý bude válka. Postupem času
se ale přeorientoval na prózu. Proslulost
mu získal nejprve naturalistický román
Sestra (1994), na nějž o rok později navázal
čtenářsky úspěšnou novelou Anděl. Ta se
stala předlohou filmu Vladimíra Michálka
Anděl Exit, na jehož scénáři se Topol rovněž
podílel. Po přelomu tisíciletí napsal knihy
Noční práce a Kloktat dehet, jeho texty byly
přeloženy do řady světových jazyků. Učil
na Literární akademii Josefa Škvoreckého
a v současné době působí jako reportér
v týdeníku Respekt, u jehož zrodu před lety
stál. Divadlo Na zábradlí nyní uvádí jeho hru
Cesta do Bugulmy. Jeho otcem je dramatik
Josef Topol, bratrem hudebník Filip.
A ty umíš německy?
Naštěstí se Německo řadí mezi země, kde se
domluvíš tou „Basic English“... To je právě
to hrozný, že jsem tak líný, že už se to nikdy
nenaučím.
To už ani není leností, ale i věkem, ne?
Jejda – ty jsi vždycky byla drzá a je to s tebou
čím dál horší. Víš, na co si pamatuju z doby,
kdy jsem tě učil? Jak jsi se mi pořád smála, že
mám v knize založené věci toaleťákem.
JESTLI CHCETE PSÁT, MUSÍTE ČÍST
Ale víš na co si pamatuju já? Jak jsi stál
vždycky uprostřed třídy s rozpaženýma
rukama a říkal jsi: „Jestli chcete psát,
musíte číst.“
Já si to fakt myslím. Já si myslím, že když
píšeš, tak stojíš na ramenech ostatních.
A co čteš teď ty?
Za dobu té novinařiny jsem toho bohužel přečetl hrozně málo. Když jsem jel dělat reportáž
o medvědech, tak jsem šel do antikvariátu
a přečetl jsem dvě brožury o medvědech. Já
myslím, že takhle žijí dospělí lidé. Napsal jsem
obrovskou reportáž o Grónsku. Než jsem tam
jel a po tom, co jsem se vrátil, jsem o Grónsku
přečetl šest knih.
Ale řeknu ti, že jsem četl dvě knihy od nových
autorů. Jedna z nich je ženská, Markéta
Pilátová a napsala svůj pr vní román Žluté
oči vedou domů a já jsem to znova četl včera
a je to skvělý. Pak jsem četl básně, které čtu
opravdu málokdy, a ta knížka se jmenuje
Orchestr kostitřase a napsal ji Tomáš Weiss.
To je takov ý chlapík okolo čt yř icítky a on
prodává knihy. Já jsem nikdy nevěděl, že
píše tak skvělé básně, které jsou nepoetické – je to taková mužská poezie o rozpadu
člověka, ale jemná. Takže v české literatuře
jsem naprosto nadšen z těchto dvou postav.
Protože to nejsou zač ínající talent i, ale
hotoví lidé.
Ještě něco k tvé práci: teď jsi dělal texty
k CD od Moniky Načevy a tvoje hra se
právě hraje v divadle Na zábradlí. To máš
docela široký záběr…
To jsou jen různé polohy toho slova. Ty musíš
dokázat napsat ta slova tak, aby je mohla
zpívat ženská zpěvačka, aby se u toho lidé
mohli pohupovat a zároveň ti další den vyjde
reportáž o vykradačích hrobů na Bruntálsku,
která musí být napsaná naprosto pragmaticky
a nenapadnutelně. Výpověď policie, výpověď
zadržených, výpověď poškozených, výpověď
zombíků, všechno musí sedět. A zároveň děláš
na překladu knížky do polštiny a norštiny,
připravuješ knížku novou a doděláváš škrty
v divadelní hře.
A ta hra v divadle Na zábradlí je co zač?
Cesta do Bugulmy je příběhem posledního
pražského kata, který popravoval lidi ještě
za Husáka a který po konci třetí světové války
utíká se svým synkem do Sibérie – to je kus
zamrzlého Ruska, kde ještě funguje jeden
z posledních koncentračních táborů – gulagů.
Hrála se v Německu, v Polsku a bude se doufám
hrát v Norsku a v Rusku. Ale je to pakárna. Byl
jsem na operaci s očima a rozhodl jsem se, že si
musím dát pauzu. To je stejné, jako kdybych byl
traktorista a zároveň sáňkař a do práce jezdil
na drezíně.
Referát | Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a Emaily
Lukášku, padej…
Autorka: Lenka Vítková
Valentina Kisileva a Anna Čistosjerdeva jsou kurátorkami galerie Podzjemka v Minsku,
politická aktivistka Nadjeya Syčugova pracuje pro běloruskou opozici, Konstantin
Goretsky je malíř, žije v Minsku. Všichni čtyři strávili tři podzimní týdny na rezidenčním pobytu v Praze.
Pobyt zaštítilo občanské sdružení Eastern
Alliance, ale iniciovala jej jedna osoba. Alena Boika pochází z běloruského Soligorsku,
studovala historii, působila v Minsku jako
nezávislá kurátorka výstav současného umění. Nyní žije v Praze a pracuje jako redaktorka
časopisu Umělec. Svým krajanům zařídila tři
týdny v otevřené společnosti – pozvání, víza,
diety, ubytování v Černého Meat Factory, kde
zažili sérii večírků po otevření, pak prázdnotu
vychladlé budovy a setkávání s dalšími nastydlými rezidenty z Austrálie, Francie či Polska.
Cílem byl pobyt sám – procházky, setkávání se
s lidmi, galerie, vernisáže, zjišťování, že ani po
osmnácti letech svobody nejde úplně všechno
hladce, trh se teprve začíná rozvíjet, dobré
galerie vedou umělci, řada věcí vzniká improvizací, kurátoři i umělci se živí všelijak a stát
si nebere za povinnost starat se o současné
umění. Nadjeya, která studuje postgraduálně
v Polsku dějiny běloruského národního hnutí,
se zúčastnila Evropského pochodu pořádaného
běloruskou opoziční organizací v Praze, který
proběhl 14. října – a stejný den večer se všichni
představili na diskusním večeru a sympoziu Bel
Art v experimentálním prostoru NoD.
Běloruské peripetie
Alena Boika před třemi lety napsala, že současné
běloruské umění „jako prostor, kde by se mohl
uskutečňovat vyrovnaný tvůrčí dialog“, neexistuje a při diskuzi v NoDu musela tento svůj výrok
několikrát obhajovat. Před dvěma roky vznikla
v Bělorusku jediná galerie současného umění
Podzjemka (http://podzemka.org) a její kurátorky napočítaly na prstech tři soukromé galerie
v Minsku a asi tři kurátory současného umění
v celém Bělorusku. Běloruské umění současnosti
něčím připomíná situaci českého umění po revoluci. Kvůli nedostatku techniky neexistují nová
média, umělci s klasickým vzděláním se snaží
hledat nové formy a obsahy v malbě, sochařství
a fotografii, v instalacích a objektech zpracovávají historií ustavené symboly a symbolické
významy materiálů, snaží se ve svůj prospěch
vytěžit dědictví socialistického realismu.
Pokud chtějí Bělorusové vycestovat do zahraničí, musejí překonávat podobné překážky jako
Češi za reálného socialismu. Svobodní bezdětní mladí lidé s tím mají problémy. Pokud umí
jazyky a mají srovnání se Západem, zvažují,
zda vůbec zůstávat v Bělorusku a pokoušet
se vytvořit si svobodný prostor a čelit přitom
pasivitě a uzavřenosti spoluobčanů, nebo zda
rozšířit některou z početných běloruských diaspor v Polsku, České republice a dalších státech
po vzoru trojice studentů, co dorazila do NoDu
zahalená v bíločervené běloruské národní vlajce. Ta byla zrušena a zakázána od roku 1995.
My máme Vašíka, oni Lukáška
Malyje Azjorky je video od Dimitri Makhometa,
který právě dostudoval multimédia na institutu
LeFresnoy ve Francii. Jedná se o sérii dlouhých
a téměř nehybných sekvencí: tři babičky sedí
proti sobě na poli, nemluví, jen tak koukají,
pán pálí na zahradě větve jako mihotavá
socha on i oheň sám, mladá moderně vypadající žena odevzdaně sedí vedle starší ženy,
jejíž nehybnost vzhledem k věku tolik nebolí.
Takhle nějak si představuju situaci v Bělorusku
podle toho, co říkají Anna a Valentina, které si
rozhodně nemyslí, že se v nejbližší době něco
změní – „Lukášku“ přezdívají něžně svému
prezidentovi, poté co v hospodě na Petříně
slyšely, jak nějaký pán volá svého chlapečka
povědomým jménem.
Záběr je z videa, které natočil Goretsky první
den pobytu v Meat Factory, když Valentina
s Annou za zpěvu pionýrské hymny předvedly
prezentaci běloruského umění na DVD na ruční
pohon. Dále reprodukujeme jeden z Goretského
obrazů, pro něž jsou charakteristické jasné
barvy a tvary či technika ručně vyráběných
plakátů – šablony a kvaš. Popové komunistické
symboly a pohádkové náměty se mísí v přitažlivé retronáladě, na druhý pohled je ale jasné,
že optimismus není na místě. Je to výjev ze
zakleté země.
Hradčanoid
Matěj Smetana ukončil letos brněnskou FAVU animovaným filmem, za který by se nemusela stydět Hermína Týrlová, kdyby ovšem také dorazila na mnohahodinový
večírek, během něhož Matějovi přátelé rozhýbávali drobné předměty, hračky, figurky do velkolepého širokoúhlého animovaného panoramatu. Už během studia
vzbudil Smetana pozornost mimo jiné fotografiemi poškozených míst na slavných uměleckých dílech (Donald Judd, Sol LeWitt a John McCracken jsou jako my), nebo
výstavou Dědičné postižení, kde spolu s bratrem Filipem, kráčeje ve stopách své netrpělivé maminky, prozradili konce několika desítek filmů. Na Hradčanoidu mě
nejvíc fascinuje přemýšlení o tom, jak na to ten Smetana proboha přišel – že rozrotoval zabstrahované panorama Hradčan do křehoučkého polystyrenového dortíku
o rozměrech zbraně, střely nebo součástky kosmické lodi.
Matěj Smetana, Hračanoid, 2006, Prostor pro jedno dílo, kurátorka Yvona Ferencová, Pražákův palác, Moravská galerie v Brně, 26. září 2007 – 20. ledna 2008.
23
Referát | Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a Emaily
Autorka: Klára Listopadová
Je to k smíchu, není to k smíchu
„Já jsem se prostě posadil a začal jsem psát… a napsal jsem… cosi přímo opačného, než
by se slušelo. Místo vážnosti – smích, hlouposti, hříčky, zábava!“ (Witold Gombrowicz:
Testament)
Portréty malosti
V roce 1939 se Gombrowicz nalodil na
zaoceánský parník Chrobry. Měl v úmyslu
napsat reportáž z cesty do Argentiny.
V Buenos Aires cestující zastihla zpráva
o tom, že v Evropě začala válka. Gombrowicz se do válečného Polska vrátit
nechtěl a zůstal v Argentině. V roce 1947 se
rozhodl pro trvalý život v emigraci, neboť
návrat do zkomunizovaného Polska pro
něj byl nepřijatelný. V tom samém roce
začal psát Trans-Atlantik, román o Polsku i o Argentině. Trans-Atlantik se dá
chápat různě – jako autorovu legraci ze
sebe samého, jako parodii spisovatelství
a polské romantické literatury (v podání
Sinkiewicze či Mickiewicze), ironizování
polského vlastenectví – zkrátka parodie
„polskosti“ a všeho, co bylo Polákům svaté. Tento román sice vychází z kulturního
kontextu Polska, ale tematizuje tak obecné
modely lidského chování, že ho dnes, po
více než padesáti letech, lze interpretovat
i jako groteskní obraz světa, v němž všichni
společně žijeme. Jako obraz prázdnoty,
absurdity a pitomosti mnohého lidského
chování bez závislosti na našem kulturním
prostředí a bez závislosti na konkrétní
historické situaci.
Zdánlivá dezerce z reality
Vypravěčem a zároveň hlavní postavou románu
je sám Witold Gombrowicz – známý polský
spisovatel, jak se v knize zdůrazňuje. „Já
přece nikdy nenapsal ani jediné slovo o něčem
jiném než o sobě, k tomu se necítím zmocněn.“
(Autorova předmluva k vydání z roku 1957.)
V té samé předmluvě ale píše i toto: „TransAtlantik je fantazie. Všechno je vymyšlené
a souvislost se skutečnou Argentinou a skutečnými polskými emigranty v Buenos Aires
je jen velmi vzdálená. Má „dezerce“ ve skutečnosti také vypadala jinak (šťouraly odkazuji
na svůj deník).“ Tím komentuje především
skutečnost, že nikdy nepíše o ničem, co by
neprožil. V zažitém tkví věrohodnost jeho
vyprávění. I proto volí vypravěče, který je
totožný s postavou samotného autora. Prostředí, do kterého je vše zasazeno, postavy,
jež v příběhu vystupují, a situace, které autor
vytváří, však nejsou objekty realistického
zobrazení.
Román není vystavěn jako klasický příběh, který je možné převyprávět. Jde
spíš o sled situací, které autor vrší na
sebe bez jakéhokoliv řádu. Tyto situace
v sobě příběhy sice potenciálně obsahují,
ale autor je nijak nerozvíjí. Vzniká tak
nepřehledná tříšť a změť, obraz vnitřního
zmatku a nejistoty. Tento pocit umocňuje i rychlé střídání autorem různě
deformovaných prostředí, v nichž se
jednotlivé scény odehrávají – kanceláře,
park, honosný dům, nuzný příbytek či
hotelový pokoj, a také poměrně velký
počet postav, které se v románu objevují.
Postavy se vzájemně zaplétají, ale jejich
vztahy jsou založené pouze na prospěchu,
který by pro jednotlivce mohl z konkrétního vztahu vyplynout. Veškeré vztahy
jsou zobrazeny jako sobecké, povrchní
a prázdné. Plné strachu o sebe sama,
případně strachu o ideál, který ideálem
dávno přestal být, a z něhož se stalo jen
slovo bez významu.
Výrazným znakem Gombrowiczovy knihy
je jazyk vypravěče stylizovaný způsobem
archaizované promluvy zatížené mnoha
odkazy k polským klasickým literárním
dílům. Výsledkem je hra, v jejímž rámci se
zkoumá, co vše jazyk dovolí. Prostřednictvím
takové hry ostře, jízlivě a vtipně ironizuje Gombrowicz plytkost lidského plkání, velkohubost
i směšnost jakéhokoliv patosu.
Není to realismus, ale z reality, která je v textu
zobrazena, mrazí v zádech. Přestože vyvolává
smích.
Witold Gombrowicz: Trans-Atlantik
Přeložila Helena Stachová
Vydala Společnost pro Revolver Revue, 2007
Novinky na knihkupeckých pultech:
Afterdark
Haruki Murakami, přeložil Tomáš Jurkovič
Odeon 2007
V nové Murakamiho knize je děj zasazen do reálných
kulis současného Tokia. Celý příběh se odehrává
během jediné noci a jsou zde konfrontovány prvky
světa reálného se světem magických a tajemných sil.
24
Ráno a večer
Jon Fosse, přeložil Ondřej Vimr, Pistorius a Olšanská 2007
Příběh chlapce, který přichází na svět, bude se jmenovat
Johanes a bude rybářem. Jiný Johanes, který už je rybářem,
právě umírá. V těchto dvou liniích se otvírá čtenáři baladický
svět, citlivě proložený lyrickými pasážemi – tedy vymykající se
současným trendům světové literatury.
Autor: pash*
Překvapení z Mega a New New! 2007
Syrový zvuk, hutné rytmy, těžkopádnost a taneční podtext nejsou zrovna pojmy, jež se
vybaví v souvislosti s vídeňským labelem Mego. Avšak Mego v roce 2005 ohlásilo konec
a zanedlouho opětovné vzkříšení z rukou Petera Rehberga, pod novým názvem Editions
Mego. Kam tato změna spěje, mohou možná objasnit i dvě blížící se vystoupení na 3. ročníku
brněnského festivalu New New!, kdy se na pódiu vystřídá půvabná Tujiko Noriku s novým
objevem rakouské experimentální elektronické scény, Philippem Quehenbergerem.
Philipp Quehenberger:
Phantom In Paradise
[Mego Editions 2007]
Po pr vním poslechu je vcelku humorné si
představit, že ten člověk dává lekce klavíru. Quehenberger je totiž personou, která
dokáže překvapit ve v íce ohledech. Jeho
letošní debutová deska Phantom In Paradise
se dá těžko jednoznačně škatulkovat a lehko
oblepit hromadou přívlastků. Tato mnohost
však skýtá nebezpečí ztráty výstižnosti.
Nejv ýraznějším jednotícím pr vkem desky
je energie, která z ní proudí, a v níž je možné číst i Quehenbergerův autorský postoj
k hudbě. Distorze a rovné rytmy na pomezí
tanečnosti a statické hypnózy jsou nabourávány určitou neurvalostí zvuku a noisovou
příchutí pod jazykem. Quehenberger jde až
k barbarské podstatě elektra, oddaluje ho
a staví do heroicky obnažené pozice. EBM
v pozadí sdílí magnetismus, jako mají například Finesse and Runway, či Crystal Castles.
Je z toho cítit, že Quehenbergerova vystoupení slibují solidní zářez do paměti, přičemž
Phantom In Paradise zní jako deska, která
by se mohla datovat i několik let nazpět.
V současném kontextu však př ináší stále
cosi nového a provokativního. V prostoru
mezi obhroublou tanečností a manýristickou prázdnotou bublá až goticky potemnělá
epika. Několik částí nahrávky by se mohlo
zdát vadnými a nezvládnutými, avšak v rámci celku vychází najevo, že zde má vše svůj
vědomý záměr a není potřeba jej nikomu
vnucovat. Philipp Quehenberger mimo jiné
spolupracoval s Ilpo Väisänen z Pan Sonic
a poslední dobou vystupoval na množství
festivalů od Sonaru po Club Transmediale.
V mládí si prošel kapelami vyluzujícími kdeco
od death-metalu po rock. Nyní je možné u něj
ve Vídni navštěvovat lekce klavíru a obdivovat jeho hrdě pěstovaný knír.
lupracovala s Aoki Takamasou či majitelem
jejího domovského labelu Editions Mego,
Peterem Rehbergem, ve společném projektu DACM. Když Noriko v Praze koncertovala
před č t yřmi roky, její v ystoupení bylo až
sladce upřímné a hravé. Deska Solo ji však
exponuje jako umělkyni, která již pevně
vládne sv ým nástrojům a dle toho také
produkuje. Hudebně dospěla a staví se tak
Tujiko Noriko: Solo
[Mego Editions 2007]
někam mezi Antye Greie-Fuchs (alias AGF)
a, ve vztahu k Tujiko Noriko často skloňované, Björk. To je př irovnání v někter ých
ohledech i nešťastné a zavádějící, naznačuje
však rostoucí popularitu a věhlas, který si
Noriko poslední dobou získává. Jejímu hlasu
totiž není těžké padnout do náruče a nechat
se kolébat i s vrstvícími se elektronickými
kulisami.
Oproti tomu Tujiko Noriko zve na úplně jinou
cestu. Na poslední desce Solo si již velice
sof istikovaně pohrává s avantgardní elektronikou a omámeným popem. Těží ze všech
zkušeností, jež měla možnost nasbírat za
několik posledních let, kdy mimo jiné spo-
New New! 2007
koncerty:
Line-up třetího ročníku festivalu New New! dokazuje obecně vzestupnou tendenci hudebně festivalového
dění u nás, co se elektronické scény týče. Společně s podobně mladými festivaly Sperm a Stimul patří
k naprosté špičce. Dramaturgie festivalu se nebojí uvést umělce, jejichž jména u nás nejsou vysloveně
známá, jelikož jsou to často hvězdy nejčerstvějšího vrhu a podtrhují tak aktuálnost a progresivitu
celého programu. Vedle hlavních lákadel, jako jsou Japonka Tujiko Noriko, mexický mág minimalistické
elektroniky a dokonalého zvuku Murcof či vyslanec labelu Warp, Angličan Milanese, se na festivalu objeví
i berlínské duo Bodi Bill zběsile kombinující folk s technem a vším mezi tím či výše zmiňovaný Philipp
Quehenberger. Festival New New! 2007, 15.–18. listopadu, klub Fléda, Brno. Více viz: www.newnew.cz.
05. 11.
Recyclit Night: ADULT. (US);
klub Bordo (Praha)
Famufest 2007: Deerhunter (US);
08. 11.
Divadlo Archa (Praha)
09. 11.
Impro#7: Huntsville (Nor), Xavier Charles (Fr), Lasonick (Cz); NoD (Praha)
15. – 18. 11.Festival New New!; Fléda (Brno)
Tujiko Noriko (Jap); Divadlo 29 (Pardubice)
16. 11.
25
Autor: Petr Šourek
e
c
s
lá
o
p
í
ž
u
to
n
o
G
a
y
ll
o
D
,
y
Poll
Kaleidoskop scénických dojmů, který nabízí digitálně loutková show Pollygone Jakuba
Kopeckého, je v mnohém příznačný pro snahu poslední generace divadelních tvůrců
překročit tradici. Okázalé loučení s hranicemi ozkoušeného se po krátkém mezigalaktickém vandru stáčí v méně spektakulární návrat na známou domácí půdu.
Pollygone vyniká nápaditou scénografií.
Kombinace několika projekcí se dá sledovat
z více úhlů. Využívá přitom diagonály hluboké
scény experimentálního prostoru NoD. V některých chvílích vzniká dojem, jako by o sobě
projekce věděly a jejich postavy se přes scénu
sledovaly.
Maska dabingu
Projekce je v Pollygone nástrojem teleprezence.
Loutková akce se ze zadní části scény přenáší
na plátno uprostřed. Tím by ještě dojem teleprezence nevznikl. Šaškování přenášené loutky
a její prostomyslné komentáře navíc čerpají svůj
dřevěný humor nejspíš ze Spejbla a Hurvínka.
Zajímavější je teprve kombinace projekce loutky
s telematickou maskou komentátora.
Promítaná maska komentátora patří k tomu
nejpřesvědčivějšímu z Pollygone. Říkám maska, protože tvář na plátně je výrazně opticky
deformovaná a pohyby jejích rtů nesledují
mluvený projev. Hlas herce působí jako dabing.
Teleprezence není prostředkem zpřítomnění
vzdáleného, naopak podtrhuje nepřítomnost.
Dabující hlas je sekundárním hlasem komentáře, opisu, odstupu a kontroly.
NoDostop
Stejnou filmově televizní zkušenost se daří
vyvolat i v závěru, kdy herci vyklidí scénu.
Projekce je přesně střelena do rohu scény
a divák vstupuje do herny baru nonstopu, který
připomíná bar NoDostop. Následuje nejsilnější
scéna, kterou hraje scéna sama: sekvence, kdy
jedna zastavená projekce sleduje druhou.
Škoda, že scéna nonstopu nedává výraz celému
představení. Chybí těsnější propojení se stejně
zdařilými videoprojekcemi telematické masky
moderátora a virtuální panenky. Skrze metaforu
nonstopu by bylo dobře rozumět kaleidoskopu světel a zvuků, blikání barevného ovoce
i vláčným tělům loutek. Kabaret Pollygone však
není nonstop herna bar NoDostop. Většinu času
sledujeme frankensteinovskou verzi oblíbeného
televizního videostopu.
Scéna bez inscenace
Pokud má mít scéna hlavní roli, musí ji zahrát
se vším všudy. V Pollygone na scéně vidíme
přešlapování, které na sebe strhává pozornost,
aniž ji dokáže naplnit. Do prostoru scény se
pokouší vstoupit několik představení najednou,
a žádné pořádně.
Výkon Jakuba Gottwalda v roli Pollyho zaujme
svým sportovně silovým podáním, odlišným
od tanečního, které bychom v podobné roli
asi čekali. Celému aranžmá ale chybí jasnější
zadání. Svou roli herec dohraje, aniž může
nabídnout víc než v samém úvodu.
Působivou scénu snad i lze postavit s minimální
dramaturgií, inscenace se bez ní ale neobejde.
Otevřený tvar, kabaret, pásmo reagují na nejasná dramaturgická vodítka ještě citlivěji. Nulová
dramaturgie Pollygone se markantně projevuje
i ve slabých textech. Představení se zdá tím
ukecanější, čím nicotnější je verbální doprovod.
Literární poklesky ohrožují dokonce i pracně
udržovanou vizuální jednotu představení.
Rovněž hudební čísla postrádají přesnější kontury. U moderátora v podání Matěje Kopeckého
se nelze zbavit dojmu, že představuje náhradní
řešení nějakého docela jiného záměru a tahá
svým školeným hlasem dramaturgii z bryndy.
Výsledkem je tradiční scénická koláž obrazu
a slova. Umělý Polly v závěru nachází lásku,
kterou hledal. Nezdá se ale, že by to, co hledali,
našli také tvůrci Pollygone.
Das kostbare Kapital des deutschen Theaters
Už po dvanácté se ve dnech 8.–18. listopadu na sedmi pražských scénách uskuteční Divadelní festival německého jazyka. Na programu jsou Čechovovy Tři
sestry a Víra, naděje, láska Ödöna von Horvatha v podání Münchener Kammerspiele, premiéra Kohoutovy hry Eine kleine Machtmusik v Národním divadle či
Wedekindovo Probuzení jara z Hannoveru. V pátek 9. listopadu uvidí diváci v Laterně Magice RIMINI PROTOKOLL. V díle režisérské dvojice Helgarda Hauga
a Daniela Wetzela bude osm herců analyzovat první díl Marxova Kapitálu. To je jedna z knih, které všichni znají a všichni vědí, o čem jsou, aniž je kdy četli.
Konečně tak budeme mít v Praze možnost vidět alespoň osm lidí, kteří Kapitál víc než jen čtou.
26
Autorka: Dominika Prejdová
Dva pohledy na terorismus
V kinech se v současné době promítají dva americké filmy, jež se bezprostředně dotýkají
války s terorismem a vztahů západního světa s islámem. Zatímco Království je žánrově
akčním dramatem, kde terorismus a exotické prostředí Saúdské Arábie slouží především
jako kontext příběhu, Síla srdce známého anglického režiséra Michaela Winterbottoma je polodokumentární rekonstrukcí skutečné události – pět týdnů trvajícího únosu
a hledání amerického novináře Danny Pearla, jehož popravili pákistánští extrémisté.
Srovnání přístupů obou filmů k uchopení podobných témat se přímo nabízí.
Je samozřejmě nutné brát v potaz jejich
žánrovou rozdílnost, nicméně i tak lze
filmy klást vedle sebe. Už jen proto, že
Království svojí žánrovost do jisté míry
zrazuje.
Ti druzí v Království
Není samozřejmě nic špatného na tom,
že film používá válku s terorismem jako
rámec svého příběhu. Horší je to s rétorickými vsuvkami, které do sebe zaplétá.
Království nejdřív vzbudí svým kolážovitým
úvodem shrnujícím vývoj saúdsko-amerických vztahů očekávání, že půjde o hlubší vhled.
Následuje ale běžná, i když umně natočená, akční
podívaná sledující boj správných amerických
hochů se zákeřnými teroristy. Aby nechyběla
archetypální kladná postava, je zde jedna výjimka
v podobě dobrého saúdského policisty spolupracujícího s Američany, jež potvrzuje pravidlo.
Film je ale prošpikován americkým patriotickým
šovinismem, scénami, kde se agent FBI ukazuje
jako milující otec, který je pro svého syna, kamaráda a svou zemi schopen všeho. Stejně je představen i saúdský policista, jenž je tak zahrnut do
společných hodnot jedné dominantní civilizace.
Po tomto uslintaném patriotismu ovšem v závěru
film úplně otočí svou rétoriku. Těsně předtím
sledujeme hon na teroristy, kdy se opakuje záběr
na amerického agenta, jemuž hrozí brutální
popravení před zraky kamery teroristů. Paralel-
ně k tomu je ukazována akce blížící se americké
záchrany. Film tak čistě podprahovými prostředky
podsouvá, komu má divák fandit: „Jsou to odporní
brutální teroristé, nandejte jim to.“ V závěru je ale
najednou předestřena jakási snaha o vystoupení
z dosavadní rétoriky, o zobjektivnění a vyjádření
porozumění pro druhou stranu. Najednou říká, že
obě strany jsou vlastně stejné. Jakoby humanistické prohlášení v kontextu dosavadního pojetí
děje působí obzvlášť nevkusně, druhou stranu
tímto naprosto znicotňuje.
Střídmost a racionalita
dokumentární rekonstrukce
V Síle srdce toto nenajdeme. I když by k tomu
dané téma jistě vybízelo, záběr Pearlovy popravy
se ve filmu neobjeví, místo toho tu je záběr na
tváře, které ji sledují. Stejně Winterbottom
nepoužívá záběry na mučení, jen v té
míře, kdy mučený prozrazuje informaci
důležitou pro další vývoj příběhu.
Zato ale znovu ukáže reakci na mučení
– u amerického bezpečnostního agenta,
který říká, že se těší na zdejší nevybíravé metody pákistánských policistů, jak
tady umějí být ostří. Winterbottom tak
významy lehce subverzivně posunuje.
Například, pákistánská protiteroristická
jednotka zde má daleko důležitější úlohu
při vyšetřování únosu než americká FBI
a zaklíná se dosti podobnými hesly jako
ona. Winterbottom tak nenápadně buduje skutečné dotyky rovnoprávnosti stran,
tím, že se přísně drží svého tématu a zvoleného
hlediska. Film je především realistickým záznamem policejního pátrání z pohledu Pearlovy
ženy Marianne. Jedině na tomto velmi jasném
narativním základě pak do sebe vstřebává další
témata (chaos a bídu pákistánského velkoměsta,
politickou rétoriku Pákistánu a USA). Jakkoli
film není žádným přelomovým dílem, je velmi
ukázněným snímkem, který staví své poselství
spíš racionálně, chrání se vyhraněných emocí
i sentimentu. Naproti tomu Království americký
list New York Times vystihl jako revizionářskou
fantazii na způsob Ramba, který totéž plnil
o válce ve Vietnamu – fantazii o té správné reakci
Američanů na islámský fundamentalismus spočívající v předpokladu, že pár nejlepších našich lidí
odjede věc vyřídit, a pak se rychle vrátí zpátky
domů s aureolou hrdinů.
INVENTURA UVÁDÍ: NORMÁLNÍ FESTIVAL 2007
Občanské sdružení Inventura uvádí:
NORMÁLNÍ
FESTIVAL
Postiženi filmem
Normální festival věnuje pořádající sdružení Inventura lidem, kterým jdou některé věci pomaleji, trochu obtížněji se orientují v okolním
světě a ve škole asi zrovna nevynikali. Jejich životní příběhy jsou zábavné, plné zvratů, úsměvné, dojemné, ale především inspirativní.
Festival, který proběhne ve dnech 12. až 16. listopadu v Experimentálním prostoru Roxy/NoD a kině Aero v Praze, je především profesionální
přehlídkou hraných, dokumentárních a animovaných filmů o lidech i od lidí s mentálním hendikepem. Normální festival ale letos není jen
filmovou akcí. Návštěvníkům a návštěvnicím se představí slovenské Divadlo z Pasáže – divadlo profesionálních herců a hereček s mentálním
hendikepem – se svou hrou Diagnóza: Túžba. Připravena je i řada zajímavých workshopů a dvě doprovodné výstavy.
12. – 16. listopadu 2007
Kino Aero / Biskupcova 31, Praha 3
Roxy/NoD / Dlouhá 33, Praha 1
www.normalfest.cz
27
Autorka: Eva Bořutová
Prodejci a krása
Být krásný je těžké. Máte lupy. Koupíte si šampón proti lupům. Drahý. V malinké lahvičce. Z jedné strany je fotografie ženy s krásnými dlouhými vlasy bez bílého smítka.
Mrká na vás. Než jste vyzkoušeli speciální šampón, měli jste na sobě pár lupů. Stačilo
několikrát za den vytřepat tričko a nebo nosit svetr, na kterém nic není vidět. Po jeho
použití je lepší s hlavou vůbec nehýbat a raději zajít na kožní.
Dosáhnout úrovně krásy je pro některé
nedosažitelný cíl. Jde hlavně o to, jak moc
nás bere to, když nejsme krásní. Já mám tu
smůlu, že jsem odmalička měla kamarádky,
které byly všechny krásnější než já. Dokonalá postava, hlava samozřejmě bez lupů, tělo
oholené a nalakované. Tak jsem si na stará
kolena, ve svých 25 letech, pořídila ošklivější
kamarádku, než jsem já. Nebylo vůbec snadné
někoho takového najít, ale to úsilí za to stálo. Už mi nevadí, že se z postele zvedám jako
tuleň po obrně, protože mám 10 kilo nadváhu.
Dokonce kašlu i na to, jestli mám vytrhané
obočí. Po pinzetě sahám až tehdy, když už
nevidím na cestu. Vždycky se podívám na svoji
ošklivou kamarádku a je mi lépe. Problém je
ovšem v tom, že ta moje ošklivá kamarádka
teď začala hubnout, chodit na kosmetiku,
každé ráno cvičí a nechala se ostříhat. Zase
jsem tedy musela dospět k jasné věci: krása
je důležitá, ale to, jak krásu vnímáme a co
pro nás představuje, by neměli ovlivňovat
fotky, lidé, trendy a móda. Mělo by to být něco
víc. Už vidím, jak moje maminka u této věty
upustí slzu, protože ona je na mě za každé
moudro, které ze sebe dostanu, velmi hrdá.
Ale tohle mě naučili samotní prodejci Nového
Prostoru.
28
„Co je to vlastně krása? Štíhlé nohy nebo svalnatá prsa?“ ptá se mě prodejce, holící se na
výdejně před velkým zrcadlem. „Já si myslím,
že definice krásy neexistuje.“ To je sympatický
názor. Mám krásný pocit, protože jestli neexistuje definice na krásu, pak můžu být krásná i já. Tento pocit ovšem během vteřiny zničí
prodejce Boris. „Žena by měla být blondýna
a štíhlá.“ Propadám sklíčenosti a přemýšlím,
jestli bude jednodušší udělat rychleji ze sebe
blondýnu nebo štíhlou ženu. Kouknu se do
zrcadla a je mi to jasné. Potřebuji barvu.
Žlutou.
Zeptala jsem se nevidomé Bohdanky, co pro ni
znamená krása. „Já krásu můžu slyšet, dotýkat
se jí nebo cítit. Ale když mi někdo řekne, že tamhle je krásný muž, tak potřebuju slyšet jeho hlas,
podle toho poznám, jestli je opravdu krásný. Hlas
člověka prozradí ve všem.“
Mnoho prodejců Nového Prostoru, zvláště z té
mužské části, se shodlo, že když žena umí vařit,
je mnohem krásnější, než kdyby vařit neuměla.
To je pro mne další prohra, protože já ten svůj
zjev s knedlíkem ve vajíčku asi nevytrhnu. Ale
už jsem si koupila kuchařku a mám šanci v nejbližší době být krásnější, protože se učím jedno
libanonské jídlo, jmenuje se Koule královny
Alžběty, a tím ohromím všechny.
„Co je to krása?“ ptá se s úžasem Ivanka z Dejvické. „Co je to za otázku? Jako myslíte krása
u chlapa? Mně stačí průměr,“ odpovídá Ivanka
s naprostou rychlostí. Jde vidět, že v tom má
jasno, stejně jako já. Mně taky stačí průměr.
Majka se o chlapech vůbec nemíní bavit. „A proč
jako krása u lidí? Pro mě je krása jako nádhera
a já si to slovo vždycky spojím s krásným dnem,
s krásným počasím, ale s chlapem teda ne.“
Taky možnost. Někdy je krásné počasí prostě
mnohem krásnější než krásný muž.
Co mě tedy u prodejců překvapuje skoro vždycky
je naprostá vyrovnanost a smířenost. Jak my
lítáme od obchodu k obchodu, jak šílíme, že
máme jen dvoje nebo troje boty, jak jsme nervózní z toho, že tamta ženská má hezčí šaty než
my samy, jak je to všechno na houby, když máme
o deset kilo víc. Někdy mám pocit, že se tomu
všemu prodejci Nového Prostoru smějí.
„A dobře vám tak. Když máte peníze, tak máte
problém, protože je musíte někde utratit a kolem
toho je plno nervů.“ Tímto výrokem prodejce,
který v běhu na autobus mi odpověděl na otázku,
jestli si myslí, že krása je drahá věc, můžeme
zakončit úvahu o kráse. Souhlasím, že krása je
drahá a relativní a nenápadně si jdu koupit levnou barvu na hlavu a pak taky ten šampón proti
lupům a taky… a zase v tom lítám.
le
p
te
v
Malér
rozhovor se Zdeňkem
Kdykoli vyjdete ze Štefánikovy pasáže, potkáte před obchodem s hudebninami sedět
Zdeňka. S kytarami a africkými bubny ve výloze za zády vypadá bez nadsázky umělecky.
Usmívá se a říká dobré ráno. Díky tomu, že bydlím kousek od jeho prodejního místa, se
známe dobře. Pohodlně jsem se usadila vedle něho a Zdeněk začal. Je to výborný vypravěč. A je k nezastavení.
Chodí kolem tebe zajímaví lidé?
Jistě, že ano. Tady je základní umělecká škola,
kupuje ode mě časopis pan ředitel, kterému říkám
„pane generální“. Taky tady chodí ženy…
Ale, ale…
Ano, opravdu tady chodí i ženy a říkají: „Vy jste
naše sluníčko.“ Občas donesou snídani. Ale já jim
říkám, že mám blbé zuby a zatím nejsou prachy
na nové, takže nemůžu sníst jen tak cokoli.
Na snídani tedy pouze měkké potraviny?
Přesně tak.
Co jsi dělal před tím než ses stal prodejcem NP?
Vystudoval jsem střední průmyslovou školu stavební, založil jsem firmu a projektoval baráky.
Dokonce i pro některé slavné lidi. A víš, co je
zajímavý? Já pořád koukám po barácích, je to
takový můj koníček.
Ty jsi projektoval pro slavné lidi?
Jména říkat nebudu. Ale projektoval jsem třeba
pro jedno šéfredaktora z TV Nova nebo pro jednoho ředitele školy, pro jednoho fotbalistu, ale
taky nějaké restaurace a tak…
A co říkáš na návrh nové knihovny na
Letné?
Já jsem pro. Jestli může být Tančící dům na
nábřeží, tak může být i zelená chobotnice na
Letné. Doba pokročila, tak proč ne zelenou barvu? Kaplického osobně neznám, ale knihovna
se mi líbí.
A co se stalo, že jsi musel s projektováním
skončit?
Začala podnikat i moje manželka v maloobchodě.
Moc se nedařilo, tak začala mít dluhy. A já jsem
se musel vzdát firmy a pozastavil jsem živnost
a teď už prodávám Nový Prostor dva a půl roku.
Z projektanta na prodejce, to musel být
pro tebe celkem šok, ne?
Hlavně byl problém v tom, že jsem byl zvyklý na
určitý standart. Například já jsem pěšky vůbec
nechodil. Naposledy jsem měl Seata. Ale jinak
jsem dával přednost českým autům.
Kde teď bydlíš?
Bydlím u syna. V tom bytě bydlí i moje bývalá
manželka. Takže ve 3+1. Je to celkem malér, ale
je to v teple. Horší je malér na lavičce v parku. Ale
když máš spacák, můžeš spát kdekoli.
A co přátelé, zůstali ti nějací z toho
období, kdy jsi projektoval?
Přátele má člověk, když má peníze. Když nemá
peníze, tak přátele nemá. Když přijdeš o peníze,
tak tví přátelé udělají pod tebou černou čáru
a zavolají: Konečná. Věř tomu, že to tak je.
Oni si vůbec neuvědomují, že takhle můžou
dopadnout taky a to velmi rychle a velmi svižně.
Otázkou je jestli budou mít sílu to zvládnout.
Já jsem psychicky silný a zvládl jsem to.
A co ti pomohlo ten zlom zvládnout?
Být prodejce není špatný. Dívám se na to pozitivně. Je to práce mezi lidmi. Prodáváš, občas
s někým popovídáš, máš přehled. Já ještě
navíc hodně čtu. Od klasiky, přes
noviny, všechno. když je bída tak
sáhnu i po Rodokapsu.
A je nějaká možnost, že by
ses vrátil k projektování?
Chtěl bych, ale iluze si nedělám. Protože mám hodně
dluhů a asi bych se z toho
nevyhrabal.
Ale včera jsem se koukal
ne televizi a říkám si, že
nejen já mám dluhy. Představ si, že v televizi byla
reklama na to, aby si lidé
už teď vyřídili půjčku na letní dovolenou příští rok. A ti
lidé fakt toho lezou a dělají
si dluhy naprosto zbytečně.
To je naprostý nesmysl.
Prodejce Zdeněk, Štefánikova pasáž, Praha
29
SMS a emaily
Milá redakce,
po přečtení obdobné stížnosti
Vám píši také, jinak bych se asi
neodhodlala.
Při nákupu Nového prostoru
ve Spálené ulici naproti Tescu
u zastávky tramvaje jsme se
s přítelem zastavili u staré
rómské paní, která prodávala
váš časopis. Děláme to tak
pravidelně, když někoho
takového potkáme.
Vzhledem k tomu, že nejmenší
bankovka, kterou jsem
v peněžence měla, byla
pětistovka, oželela jsem
kovovou padesátikorunu do
prasátka, abych pomohla
někomu alespoň málem. Ale co
nemilého mě čekalo, když jsem
ženě předala padesátikorunu?
Předala mi časopis, pade
strčila do kapsy a usmívala se
a mrkala pohledem z přítele
na mě. Uvedlo mě to do velmi
nemilé situace, že jsme na
sebe pro takovou situaci
delší dobu koukaly a ona
mi nechtěla vrátit zpět.
Možná je desetikoruna nic, ale
nelíbí se mi, že někdo bude
rozhodovat za mě, kolik za co
dám. Nakonec paní pochopila
z mírného úsměvu a trpělivého
čekání, že chci peníze vrátit,
zabrumrala něco o vrácení
a neochotně zalovila v kapse
a desetikorunu vytáhla.
Nechci ztěžovat život těm,
kteří ho už tak lehký nemají,
ale tahle forma nátlaku se
mi velice nelíbí. Staví lidi do
špatné role, a to není v pořádku. Navíc nevím, kde má kdo
jaké stanoviště, ale u Tesca
směrem k metru stál jiný pán
prodávající NP, který měl mnoho časopisů oproti paní, která
držela poslední, možná jediný,
tak nevím, zda-li někdo nebyl
„mimo rajón.“ Jejich průkazky
jsem nezkoumala.
Jinak přeji hodně úspěchů. Je
skvělé jakou formou dáváte
pomocnou ruku lidem v nouzi.
Je to opravdu velmi dobrý
projekt a fandím vám i lidem,
kterým pomáháte.
S pozitivním pozdravem,
Lucie Ebnerová
Odpověď redakce:
Hezký den,
pokud měla daná paní pouze
jediný časopis, jednalo se zcela
určitě o černou prodejkyni.
Tyto zkušenosti s černými
prodejci nás velmi mrzí,
bohužel neexistuje způsob,
jak s nimi bojovat. Časopis
většinou odcizí, anebo si koupí
a následně jej prodávají za větší
cenu, či pouze žebrají.
Proto vždy prosíme čtenáře, aby
NP kupovali pouze od prodejců,
kteří mají průkazku s vyznačeným prodejním místem.
Doufám, že Vás tato zkušenost
neodradí od podpory našeho
časopisu a dalších (těch
legálních) prodejců.
S pozdravem,
Redakce NP
Dobrý den,
po delší době jsem si zakoupil
další číslo NP a musím říci že
bylo velmi zajímavé. Nejvíce
články o soužití párů, ale
i úvodník a jiné.
Šťastnou ruku při psaní
dalších čísel!
Hezký den, Oto Dostál
Dobrý den,
tenhle týden jsem si poprvé
koupila nový prostor od paní
Ivanky z Dejvické. Musim říct
že mě překvapil, myslim si že
je moc dobré co děláte pro
sociálně slabší lidi. Přečetla
jsem ho jedním dechem
a rozhodla jsem se, že si budu
kupovat každý výtisk... Paní
Ivanka je moc sympatický
a hodný člověk a má úžasného
pejska. Prosím vás o nějaké
informace o prodejcích,
docela by mě zajímalo jak
se dostali do své situace, co
dělají, když zrovna neprodávají, nebo třeba jestli mají kde
spát a bydlet a podobně....
Mockrát děkuju, Pavlína
Odpověď redakce:
Milá Pavlíno,
příběhy prodejců jsou mimo
rubriky ULIČNÍCI k přečtení také
na našich webových stránkách
www.novyprostor.cz. Někteří
prodejci tam o sobě napsali
dokonce poměrně obsáhlé
texty.
S pozdravem a díky,
Redakce NP
Vážená redakce Nového
Prostoru,
Vážená kontaktní místa, jsem jedním z lidí, kteří často
kupují od „svého“ prodejce
Nový Prostor. V poslední době
jsem zaznamenal, že prodejce
by uvítal snížení svého podílu
z každého prodaného časopisu, aby časopis kupovalo více
lidí a aby se tak prodalo více
kusů.
Teď jsem si na www stránkách
Nového Prostoru přečetl
příspěvek čtenáře ze dne
9.8.2007, ve kterém věcně
kritizoval používání křídového papíru a navrhoval návrat
k recyklovanému papíru.
S tímto názorem jednoznačně
souhlasím, protože i já kupuju
časopis kvůli pomoci konkrétnímu „svému“ prodejci.
Jsem přesvědčen, že je
v zájmu všech, aby se Nový
Prostor prodával více než
dosud. Proto se připojuju
k podnětu přejít na recyklovaný papír.
S pozdravem,
Mgr. Pavel Pargač
právník, Ostrava
Odpověď redakce:
Vážený pane Pargači,
cena časopisu se bohužel
snižovat nemůže, většina
prodejců by s tím nesouhlasila.
Přechod na recyklovaný papír
zvažujeme už dost dlouho
a doufáme, že se nám podaří.
Asi Vás překvapí, že tato změna
od nás vyžaduje nemalé investice. Kvůli prodejcům jej chceme
kombinovat s tvrdou obálkou,
tudíž se náklady na tisk
podstatně zvýší. Ani samotný
recyklovaný papír není výrazně
levnější než křída. Změnu se
proto chystáme udělat až ve
chvíli, kdy si budeme jistí, že
navýšení nákladů neohrozí
chod fungování NP a tím ani
i jeho prodejce.
S pozdravem,
Redakce NP
Dobry den, moc se mi libi
Vas casopis, vali vsechny
Respekty, Reflexy a Tydny. Jen
tak dal! Zdravi Marek
Novy prostore, ted uz te
dokazi cist! J. Belic
Ahojte vsichni z redakce. Moc
pekny cislo s moc vtipnou
obalkou-rumcajs s amalkoufakt pekny, zvlast rozhovor:-).
Pa a drzim palec.
Martin
sms: 774 150 551 / mail: [email protected]
30
0#"/4, 4%36Ù&/¤'- %"-&7&-#130%6$5*0/'*6.&*/*5*"5*7&67%¤ OFXOFXd
r
.&;*/30%/¤'&45*7"-/&0#7 :,- )6%#:"'*-.6
*/5&3/"5*0/"-'&45*7"-0'6/646"-.64*$"/%'*-.
% * 4 , 6 ; & 01&3 "; ")+&/¤
%*4,6;&
)PX5P.BLF%*:
-BCFM*O7
.*,.64*$ 1-
#*5-"#3&$03%4 )6
"53"$5"35 4,
BEBMtÄ
) 6 % # "
) 6 % # "
' * - .
.*-"/&4&6,
#0%*#*--%&
1)*-*1126&)&/#&3(&3 "5
5)&$0.1-"*/&3
5)&$0.1-"*/&341-
40/03*5:$;
47,4$)"&4,
BEBMtÄ
.63$0'-&"'.&9
56+*,0/03*,0+"1
+".,"4,
&-&,53"#&-$;
*/4&$5&-&,53*,"$;
%+$-*$,+0&$;
BEBMtÄ
.*$)"&-"(3*--"5
."35*/4*&8&35"5
+04&'%"#&3/*("5
*4"#&--")0--"6'"5
0-("/&68*35)"5
1¯&%130%&+
. ¤ 4 5 0 , 0 / / ¤
8885*$,&5453&".$;
8885*$,&51035"-$;
'- %"#"3*/%*&480-'.64*$
#,$%1;-
,-6#'- %"ÚUFG¸OJLPWB#SOP
$[FDISFQVCMJD
XXXGMFEBD[JOGP!GMFEBD[
4*91"$,'*-.
0 1 & 3 "
;%36Ù&/*&13&
4±"4/±01&364,
v4.357,6$):/*n
)6%#""-*#3&50
6#0.¤3#63(34,
. & 5 3 0 1 0 - * 4 4 & 4 4 * 0 / ; " ) " + 0 7 " $ ¤ 1" 3 5 : ' & 4 5 * 7 " - 6
5*#03)0-0%"4,
(3&"5&45)*54$0--&$5*7&
6,$;
Tiráž
888/&8/&8$;
888.:41"$&$0./&8/&8'&45
*/'0!/&8/&8$;
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctdeníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Nádražní 56/740, Praha 5 – Smíchov, 150 00,
tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, email: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktorka: Veronika Hrdinová,
redakce: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan korektury: Zuzana Josková,
grafický koncept: Antonín Kopp, Tomáš Mikovič, art director: Štěpán Bartošek,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok
(koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]),
Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297
([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5,
503 41, Petr Mancl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava - Azylový dům pro muže budova „B“, Lidická 54, Ostrava - Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]),
Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642
([email protected]), Olomouc - Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]),
Pardubice - SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 (dostalovamilena@centrum.
cz), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988,
České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Supported by A GRANT FROM TRUST FOR CIVIL SOCIETY IN CENTRAL AND EASTERN EUROPE.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Předtisková příprava: Art –D – ČTK Tisk: ČTK Repro
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
* / ' 0 3 . " $ &
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu
financujeme například nákup léků pro
prodejce, provoz kuponového obchodu,
ubytování a ošacení některých prodejců
či tréninky fotbalového týmu.
Veřejná sbírka NP skončila k 1. 9.
a bude následně obnovena.
Číslo účtu: 1061013598/5500
Občanské sdružení Inventura uvádí:
NORMÁLNÍ
FESTIVAL
Postiženi filmem
Ochutnávka z programu:
Pondělí 12.11. – Divadlo z Pasáže v Experimentálním prostoru Roxy/NoD
Úterý 13.11. – Zahajovací večer s premiérou filmů z produkce Inventury a koncertem Jiřího Schmitzera v kině Aero
Středa 14.11. – „Nenormálové“ v českém filmu – panelová diskuse s filmovými a televizními tvůrci
Čtvrtek 15.11. – Snowcake
Pátek 16.11. – Neuvěřitelné zážitky s filmem Braindamadj’d (česká premiéra) a koktejly z inventurní dílny
Kompletní program na www.normalfest.cz
12. – 16. listopadu 2007
Kino Aero / Biskupcova 31, Praha 3
Roxy/NoD / Dlouhá 33, Praha 1
www.normalfest.cz

cen a : K č / po lo vin a pr o pr od ejce

Transkript

Podobné dokumenty

Základy techniky - střední škola elektrotechnická, ostrava, na

Úvod do analýzy časových řad

zde - Olomouc CITY

Soukupův nový rotvajler