Mlčící bratrstvo (Silent Brotherhood)

Kevin Flynn, Gary Gerhardt
SILENT BROTHERHOOD
Silent
brotherhood
Kevin Flynn, Gary Gerhardt
Praha 2009
Copyright © 1990 by Kevin Flynn, Gary Gerhardt
Translation © Kontingent Press
Copyright © 2009 for Cover by Kontingent Press
Copyright © 2009 for Czech edition by Kontingent Press
OBSAH
SEZNAM HLAVNÍCH POSTAV A ORGANIZACÍ ................................... 7
Předmluva ...................................................................................... 9
Prolog: PODZEMÍ .......................................................................... 10
Kapitola 1 ROBBIE, RYZE AMERICKÝ CHLAPEC............................... 18
Kapitola 2 SHROMAŽĎOVÁNÍ ÁRIJCŮ, LIDÍ ÚMLUVY .................... 43
Kapitola 3 ZALOŽENÍ BÍLÉ AMERICKÉ BAŠTY ................................. 63
Kapitola 4 OBRAT KE ZLOČINU ..................................................... 85
Kapitola 5 PŘICHÁZÍ SIONISTICKÁ OKUPAČNÍ VLÁDA .................. 112
Kapitola 6 ALAN BERG: MUŽ, KTERÉHO MILUJETE NENÁVIDĚT ... 139
Kapitola 7 BRINK A VÁLEČNÁ KOŘIST 3 800 000 DOLARŮ ........... 167
Kapitola 8 HNUTÍ PŘEŽITÍ: MUŽ, KTERÝ SNĚDL PSA..................... 194
Kapitola 9 JIDÁŠ PŘILÉTÁ S AMERICAN AIRLINES ........................ 238
Kapitola 10 KREV, PŮDA A ČEST .................................................. 272
Závěr: POTEČE KREV ................................................................... 300
Následky..................................................................................... 308
Bibliografie ................................................................................. 318
Poděkování................................................................................. 319
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA .................................................................. 321
SEZNAM HLAVNÍCH POSTAV A ORGANIZACÍ
Árijské národy: Hayden Lake, Idaho. Organizace, která je jednou z nejvýznamnějších
rasistických skupin v zemi, kázající antisemitské náboženství nazývané Identita.
Barnhill, Andrew: Inteligentní mladý muž s dobře placeným místem na Floridě, který
se připojil k militantnímu náboženství a ultrakonzervativní kauze.
Butler, Richard G.: Vůdce Árijských národů, jehož cílem je sjednotit radikální pravici.
Jeho mladí následovníci přecházejí k militantnějšímu Robertu Mathewsovi.
Craig, Jean: Babička z Wyomingu a vyznavačka Identity, která pomáhá Silent
Brotherhood s úkoly sahajícími od věštění až po sledování.
Craig, Zillah: Odcizená dcera Jean a vyznavačka Identity. Stane se Mathewsovou
milenkou a důvěrnicí.
CSA: Začala v roce 1976 jako fundamentalistická křesťanská komuna hluboko v Ozarských lesích. Covenant, Sword and the Arm of the Lord (Smlouva, meč a paže Páně)
vyroste ve vojenský tábor survivalistů, čekajících na Armageddon.
Duey, Randy: Hloubavý, konzervativní mládenec. Postupuje hlouběji do hnutí, až se
ocitne se samopalem Uzi bojující za věc.
Dye, James: Veterán námořní pěchoty z války ve Vietnamu se šrapnelem v hlavě.
Opovržení, které se mu po návratu dostane, jej přivádí do rasistického hnutí.
Kemp, Richard: Středoškolská basketbalová hvězda ze Salinas, v Kalifornii. Jako
mladík se připojuje k neonacistické National Alliance a je ohromen Mathewsem.
Křesťanská Identita: Tato teologie založená na rase, jeden z nejrychleji rostoucích
segmentů krajní pravice, tvrdí, že bílí křesťané jsou skuteční bibličtí Izraelité.
Lane, David: Klansman z Denveru. Po rozvodu opouští svůj pozemek a práci pojišťovacího agenta a rozšiřuje své zapojení v radikálně pravicových kruzích.
Loff, Ken: Nejbližší přítel Roberta Mathewse. Farmář a muž od rodiny, který Mathewse odevzdaně následuje a stává se bankéřem bílé revoluce.
Manis, Wayne: Veterán FBI, jehož intuice vede k rozřešení jednoho z největších
případů domácího terorismu v historii.
Martinez, Thomas: Vrátný z Filadelfie a rasista, který, když se ocitne v rohu mezi
Mathewsem a FBI, zjišťuje, že se nemůže zapojit do podzemí a zároveň zůstat věrný
lásce své rodiny.
Mathews, Robert Jay: Zakladatel Silent Brotherhood, který touží vést bílé podzemí k,
podle jeho slov, „definitivnímu odstranění Žida z tohoto světa“.
7
McBrearty, Ardie: Příjemný muž z veliké rodiny. Zapojuje se do hnutí protestujícímu
proti daním, kvůli tomu, co považuje za nespravedlivé zdanění.
Merki, Robert a Sharon: Manžele středního věku, kteří vyrábí peníze ve sklepě svého
domu, když jim dojdou finance. Poté s pomocí svých dětí rozjedou pro Mathewse
padělatelské a špionážní operace.
Miles, Robert: Jedna z nejvýznamnějších rasistických postav v zemi. Jeho komentáře
na shromážděních motivují Mathewse k přepadům obrněných transportů s penězi.
National Alliance: Neonacistická skupina sídlící toho času v Arlingtonu, ve Virgínii.
Je pro Mathewse základní motivací k vytvoření bílého podzemí.
Ostrout, Charles: Z nemožnosti svého postupu u Brink´s Company viní programy
zvýhodňování menšin a pomáhá s provedením několikamilionové loupeže.
Parmenter, Denver: Během dvou let přechází od práce na prezidentské kampani Ronalda Reagana k nošení neonacistické uniformy na sjezdech rasistů. Díky tomu
ztrácí ženu a dítě.
Pierce, Bruce Caroll: Rodák z Kentucky fascinovaný mystikou amerického západu.
Stěhuje se do Montany, kde během necelého roku objevuje teologii pastora Butlera
založenou na rase a připojuje se k Mathewsovi, jako jeho zástupce.
Rader, Randall: Kluk z lesů a rockový muzikant, který se změnil v křesťanského
survivalistu. Stává se Rommelem radikální pravice, když řídí Mathewsův guerrilový
tábor.
Scutari, Richard: Expert na bojová umění a nábožný ultra-konzervativec. Vzdává se
dobrého místa a rodiny, aby se stal Mathewsovým šéfem bezpečnosti.
Tate, David: Jeho rodiče, věrní následovníci pastora Butlera, jej přivedou k církvi
a škole u Árijských národů, kde se setkává s Mathewsem.
Yarbrough, Gary Lee: Odsouzený zloděj. Nachází své náboženské kořeny u Árijských
národů a později se připojuje k Silent Brotherhood, kde se stává jediným členem
gangu, který byl ve vězení.
ZOG: Zionist Occupation Government (Sionistická okupační vláda). Eufemismus
mezi krajně pravicovými aktivisty pro to, co cítí jako Židy řízenou vládu a kulturu
ve Spojených státech.
8
Předmluva
Pohodlně zabezpečení Američané jsou zvyklí uvažovat o teroristech jako o něčem,
co přichází z ciziny. Ale bombový útok na budovu federálního úřadu v Oklahoma City
v dubnu 1995 – a podezření, že by strůjcem tohoto nejničivějšího teroristického činu
mohl být vojenský veterán z Perského zálivu, navždy vymazal falešný pocit toho, že
toto nebezpečí přichází zvnějšku.
Domácí teroristé Ameriku dlouho děsili svými zbraněmi a bombami. Tito opravdoví radikálové udeřili od našich největších metropolí až po města v srdci země. Když se
vynořili, jejich činy nám ukázaly letmý pohled do světa strachu. Často vyzbrojeni
politickými cíly, svými zbraněmi míří na jednotlivce a instituce, o kterých soudí, že se
spikli proti opravdové Americe a její Ústavě.
Aby se připravili na možnou bitvu s vládou, kterou vidí jako svého nepřítele, se
zdánlivě obyčejní občané cvičí v polovojenském tréninku. Takovou skupinou bylo
Silent Brotherhood, soukromá guerillová armáda s cílem rozpoutání teroru a sabotáží
proti tomu, co nazývali Sionistickou okupační vládou. Ve zkratce amerických médií
tento gang později vešel ve známost jako The Order. Uprostřed osmdesátých let
dvacátého století spustil kampaň loupeží, atentátů, sabotáží a terorismu, který mu
přinesl téměř 4 miliony uloupených dolarů do jeho kasy. Jeho členové v roce 1984 zastřelili v Denveru židovského rozhlasového moderátora Alana Berga, aby umlčeli jeho
útočné vysílání proti jejich kauze. Shromáždili působivý zbrojní arzenál, zavedli systém výplat pro své vojáky a koupili půdu v lesích ve státě Idaho pro založení vojenského výcvikového tábora.
Po intenzivním honu na lidi uspořádaným Federálním úřadem vyšetřování, bylo
spiknutí Silent Brotherhood nakonec zničeno. Ale poté, co se všechny soudní síně vyprázdnily a vězeňské cely zavřely, zůstala jedna citelná mezera, jedna nepříjemná
otázka, kterou dosud nikdo nepoložil.
Kdo byl Robert Jay Mathews; muž, který založil Silent Brotherhood?
FBI ho neznal. Média o něm až do jeho smrti nikdy neslyšela. Jediná zřejmá věc
o něm byla ta, že odporoval stereotypu amerického rasisty. Jeho příběh nese svědectví
něčeho mnohem pronikavějšího, než se obecně předpokládá. Něčeho víc ohrožujícího
způsob života národa, jak jej většina Američanů chápe. Měl potenciál být úspěšným
otcem rodiny, kdyby o to stál, přesto založil teroristické podzemí a překročil linii,
kolem které radikální pravice celá léta jen přešlapovala.
A tak v čase, kdy rasové vztahy v Americe stále vyvolávají konflikt a hněv, kdy
radikální pravice povstává se zbraněmi a bombami, tak jako to radikální levice dělala
v šedesátých a sedmdesátých letech, se autoři zaměřili na Silent Brotherhood jako
mikrokosmos extremistického hnutí.
Kevin Flynn a Gary Gerhardt
Duben 1995
9
Prolog: PODZEMÍ
Wayne Manis slyšel, jak se přední dveře začínají otevírat, a opřel si pušku o rameno. Opřen o orosenou kůru vysoké jedle vykukoval zpoza stromu na dům skrze
mlžný opar rozbitý několika silnými světlomety.
„Připravte se!“ slyšel ostrý šepot Dannyho Colsona, když mladý muž vystoupil
ven na verandu.
Mladík mžoural do záře světel a pak nervózně otočil hlavu stranou. Rukama pevně
objímal šedohnědý batoh. Váhal, než znovu vykročil ven z verandy.
Agent v kombinéze a se začerněnou tváří zvedl megafon.
„Mějte ruce tak, abychom na ně celou dobu viděli,“ pronikl hlas z megafonu skrz
temnotu. Muž se prudce otočil doleva, směrem, odkud hlas vyšel. Přehodil si batoh
do levé ruky a ukázal otevřenou dlaň pravačky, aby bylo vidět, že je prázdná.
„Teď, pomalu, jděte stále rovně, mezi garáž a boudu,“ nařídil hlas. Mladík vypadal
vyděšeně. Manis si uvědomoval, že pravděpodobně věřil tomu, že bude zastřelen.
Světla pronikající mlhou přicházející od Puget Sound a odrážející malé kapky
deště, zvýrazňovaly mladíkovy obrysy se zářivým, surrealistickým žárem.
Dům, patrová rekreační chata, čelila na západě útesu vyčnívajícímu nad vodou.
Na obou stranách byla asi patnáct metrů široká mýtina a dvakrát tak široká vzadu, kde
se místní silnice ztrácela v hradbě mohutných borovic. Na jižním okraji mýtiny les
převyšoval garáž i boudu. Na západě byl impozantní pohled přes Admirality Inlet,
s obzorem přerušeným jen nalevo třemi malými borovicemi. Asi šest metrů od vchodu
do domu byl ostrý spád a z něj vedlo dřevěné schodiště po příkrém svahu obsypaném
ostružiním dolů na úzký pruh pláže.
„Pokračujte v chůzi, dokud se nedostanete pryč ze světla,“ zaštěkal agent
s megafonem. Muž vkročil do temnoty. „Zastavte se, kde právě jste a položte batoh na
zem, pomalu,“ zavelel hlas.
Batoh dopadl s tlumených žďuchnutím na mokrou zem.
„Teď si lehněte na zem tváří dolů, ruce rovně podél těla,“ poručil hlas.
Muž objal vlhkou zem. Několik mužů vyběhlo vpřed. Zkroutili mu ruce za záda
a přes zápěstí nasadili ledově studená pouta. Rukama mu drsně přejeli přes nohy,
do bot, zpátky do rozkroku, pak přes záda a podél paží. Dva muži jej popadli za ruce
a postavili na nohy a třetí muž ještě rukama prohledal přední stranu jeho těla. Spokojen s tím, že nenašel žádnou zbraň, znovu ustoupil stranou.
Manis a Colson hnali svého vězně za garáž, mimo dohled z domu. Posvítili mu
svými baterkami na obličej.
„Znáš ho?“ zeptal se Colson, považující Manise za experta.
„Ne,“ odpověděl zmatený Manis.
„Jak se jmenuješ, chlapče?“ řekl Colson strnule vězni.
Muž neodpověděl. V šeru za nimi jiný člen týmu vyhrkl: „Hej, máme tu celej
náklad. Ten bágl je plnej peněz! Je tu nejmíň 40 tisíc dolarů!“
10
„Ty jsou moje!“ zakřičel mladík, snažící se pohnout a podívat se přes rameno.
„To jsou moje peníze!“
Manis měl jasno. Nevěděl, kdo ten muž je, ale peníze představovaly méně než
jedno procento toho, co jeho kamarádi osvobodili z vnitřků obrněných aut za posledních devět měsíců. Manis chtěl těch zbylých devadesát devět procent.
„Kdo je ten, s kým jsme mluvili přes polní telefon?“ zeptal se Manis vězně. „Je to
Mathews? Bob Mathews?“
Mladík váhal, pak kývl.
„Kdo další tam ještě je?“ zeptal se Colson.
Ticho.
„Poslyš,“ zkoušel Manis. „Jsou tam nějaké ženy nebo děti?“
Ticho.
„Podívej, chlapče,“ zkoušel zase Manis. „Snažíme se dělat, co je v našich silách,
abychom se ujistili, že se nikdo nezraní. Co můžeme Mathewsovi nabídnout, aby se
vzdal?“
Mladík ztuhl. „Řekl vám to do telefonu. Chce místo pro árijskou domovinu.“
Bylo by to k smíchu, kdyby to nebyla tak smrtelně vážná situace. Whidbey Island
se hemžil federálními agenty a Mathews byl v pasti. Byl těžko v pozici, aby mohl mít
nějaké požadavky.
„Je něco jiného, co bychom mohli…?“
„Ne,“ přerušil Manise mladík. „Má dost munice, aby se udržel třeba navěky. Bob
se nikdy nevzdá.“
„Vemte ho do VC,“ řekl Colson a ustoupil stranou.
Dva agenti vzali mladíka za ruce a vedli ho k pásce, která byla natažena napříč
hustým porostem a označovala velící centrum asi sto metrů daleko na malé mýtině
uprostřed stromů. Hlavní velící centrum, 13 kilometrů dál na ostrově na námořním
letišti Whidbey, bylo okupováno 150 agenty a místní policií a někteří byli na dalších
dvou detenčních místech poblíž.
Zpátky ve svých pozicích v lese na jižní straně domu, Manis a Colson zkoušeli najít pohodlná místa v mokré kapradině. Pokračovalo tiché sledování. Bylo nemožné
zjistit, co se děje v domě, protože od chvíle, kdy mladík opustil dům, Mathews přestal
komunikovat.
Za Manisem a Colsonem se něco pohnulo a oba se otočili, aby viděli agenta, který
jim nesl sendviče a horkou kávu. Manis si nemohl vzpomenout, kdy mu byla naposled
taková zima. Tak daleko na severu přichází v prosinci noc velmi brzy a vodní spršky
ze zálivu ještě posilovaly celkovou vlhkost pronikající jeho kabátem. Uvítal kávu
stejně jako pro zahřátí svých rukou, jako zahřátí žaludku.
Manis zvedl hlavu vzhůru a díval se skrze mlhou zahalené koruny stromů. Devět
měsíců dlouhé hry na kočku a na myš mu rychle proběhly hlavou. Tak jako agent FBI
z Coeur d´Alene, v Idahu, který pomáhal s řešením tohoto případu, i jeho práce celé
měsíce postupně směřovala k Mathewsovi. Nyní, tak blízko své kořisti, ho chtěl především vyslechnout.
11
Uvnitř moderní chaty na mýtině byl Robert Jay Mathews, který sebral skupinu lidí,
z nichž většina nikdy předtím nespáchala žádný zločin, a udělal z nich lupiče obrněných transportérů a zabijáky.
Jako někdejší drobný statkář z Metaline Falls, z Washingtonu, s populací 285 lidí,
byl Mathews robustní a hezký, s živým a odzbrojujícím úsměvem. Jeho žena trávila
své dny výchovou jejich adoptivního tříletého syna, a jeho ovdovělá matka žila hned
vedle jeho pozemku. Než Mathews před rokem skončil s prací, pracoval celý den
v cementárně, pak spěchal za svými telaty, posekal trávu a nebo na svém dobytčím
ranči dělal jiné domácí práce. Podle všech svědectví to byl pracující rodinný muž,
který se o sebe dokázal sám postarat.
Na této dokonalé americké image byla jen jediná skvrna. Chtěl ze světa odstranit
Židy.
Lidé z vesnice to samozřejmě věděli, ale Metaline Falls je místo, kde žiješ a necháváš žít. Nikdy je o svých myšlenkách nepřesvědčoval a oni jej mezi sebou přijali.
Vše co věděli bylo, že Bob Mathews je jen dalším uprchlíkem z uspěchaného města,
další člověk, který chtěl, aby měl pokoj.
Ale za ty roky se s Bobem stalo něco, co nikdo nechápal. Jeho rodina si myslela, že
se po bouřlivém mládí usadil, aby vedl plodný život na své půdě. Ale uvnitř ho nikdy
neopustil jeho hluboký odpor k vládní šikaně, která ho vyhnala z Arizony do izolace.
Tam po několika letech začal toužit po zemi jen pro bílé v jeho adoptovaném
Pacifickém Severozápadě. Část jeho nevelké výplaty šla do novinových reklam a brožur, kde propagoval „Bílou americkou baštu“, přesidlovací službu pro bílou rasu.
Projekt selhal – přestěhoval se jen jediný pár a jen a pouze kvůli němu.
Tak Mathews začal vyhledávat muže, kteří mysleli jako on, téměř všichni z nich
dbalí zákona, a přesvědčil je, že by mohli vytvořit bílé podzemí. Manis si myslel, že je
to absurdní, když o případ zavadil. Ale brzo si uvědomil, že Mathews nemá o svržení
vlády žádné pochybnosti. Nepřemýšlel o tom, zda válku vyhraje. Chtěl jí jenom začít.
Mlha se zvětšovala a začínalo být nemožné skrze ní dům vidět jasně. Až na občasné rutinní kontroly vysílačkami a praskání větviček, jak se útočné týmy připravovaly
ve svých pozicích, bylo ticho. Od chvíle, kdy byl zajatec odveden do velícího centra,
uplynulo půl hodiny a agenti se stále neúspěšně zkoušeli Mathewsovi dovolat přes
polní telefon.
Náhle byli zaskočeni hlasitým výstřelem zevnitř domu, následovaným dlouhým,
sténajícím, úzkostným nářkem. Pak lesy znovu ztichly.
„Ježíši! On se zabil!“ vztyčil se Colson.
Vysílačka praskala, jak se VC dotazovalo různých stanovišť, zda něco viděly.
Každý tým odpověděl negativně.
Manis se díval k domu. Udělal to ten bastard? Nebo si jen hraje? Snaží se dostat
agenty do svého palebného pole? Hledíc na okno v patře si Manis říkal: Snad si to
neudělal, mizero. Ne po tom všem, tak lehce se z toho nedostaneš.
12
Spojené státy americké.
Ta slova evokují silné představy svobody, volnosti a příležitosti; jejich dějištěm
jsou taková místa, jako Yorktown, Plymouth Rock a Philadelphia. Je to národ, který
není postaven kolem jedné národní identity, ale okolo mnoha. Vlny cizinců za vlnou,
počínaje Španěly, Holanďany, Francouzy a Angličany, přicházely do Nového světa,
překonaly rozptýlené domorodé kmeny a prohlásily jej za svůj vlastní.
Záplavy imigrantů stvořily ducha nové země, integrujíc se do společnosti po období živoření v ghettech. Slované mezi Sasy, katolíci mezi protestanty, Židi mezi neŽidy. Ten proces nebyl bez boje a stále ještě není u konce, jak ta nejnovější vlna, lidé
z Indočíny, hledají to samé.
Klasický obrázek Ameriky je tavící hrnec, země, kde lidé hledající osobní svobodu
přicházejí z jejich utiskujících vlastí, aby se připojili k národu postaveném na společném lidství, nikoliv etnickém původu. Kdokoliv může být Američan.
Ale pod tímto povrchem je významný počet lidí, pro které to není tavící hrnec ani
v nejmenším. Pro ně je to tavící se kotel; ne krásné, prostorné nebe, ale kyselý déšť
ničící zem; ne zažloutlé lány půdy, ale neobdělávané pole zadluženého malého farmáře. Už to není země příležitosti, ale dusivé regulace, která okrádá prostý lid a směřuje
k centralizované ekonomické, ne-li politické, diktatuře.
Taková byla Amerika pro Roberta Jay Mathewse, výtvor jejího hospodářského
srdce a jejího tvrdě pracujícího přistěhovaleckého jádra. Jak se jeho vize Ameriky začínala obrušovat, ztratil vyhlídku naděje, snů a soucitu, které tvoří její všeobecný
obraz. Na jejím podstavci viděl nenasytnost, zoufalství a spiknutí. Spiknutí, které
věřil, že je namířeno proti jeho bílé rase. A vinil z něj Židy.
V září 1983, ve stodole na své farmě v severovýchodním cípu státu Washington,
Mathews založil skupinu, kterou později pojmenoval Silent Brotherhood. Během
patnácti měsíců se stala nejnebezpečnější pravicovou podzemní skupinou od dob, kdy
se před více než sto lety objevil Ku Klux Klan. Mathews nebyl smířený, jako jiní
extremisté, s hraním si na vojáky v lesích nebo salutováním vůdcům na různých
shromážděních. A ani s občasným, neorganizovaným rasovým násilím, které občas
vyplulo na povrch americké společnosti.
Uprostřed znovu povstávajícího bílého rasového aktivismu v Americe od konce
sedmdesátých let 20. století viděl čáru, kterou rasističtí vůdci nechtěli překročit, a on
se přes ní překlenul. Bílé kápě pálící kříže, ani jiné přežitky z minulosti, neměly pro
jeho nový řád žádný význam. On byl bílým podzemím s ambiciózním plánem:
financovat krajně pravicové vítězství skrze loupeže, bojovat s nepřáteli pomocí atentátů a vejít ve známost jako guerillová síla zaměřená na domácí terorismus a sabotáže.
Její cíl: separovaný bílý národ na americké půdě.
Mathews neodpovídal stereotypu rasisty. Nikdy nekouřil a nenadával, ani noc co
noc nenasával v hospodě pivo. Byl to šlechetný, tvrdě pracující muž s milým úsměvem a zálibou ve fyzické zdatnosti, který vzešel z běžné americké rodiny, kde něčí
rasa nikdy nebyla tématem rozhovoru. Nepocházel z rodiny s tradicí Ku Klux Klanu,
13
jako mladý nebyl zneužíván a ani nevyrostl mezi zbraněmi. Rasismus mu do hlavy
nikdo nevtloukal.
A přece mezi své přátele vnesl bojovný hlad po něčem, co veteráni radikální pravice
jen kázali z bezpečí tribun: po bílé vlasti. Jejich skrytý hněv se stal hrůznou realitou.
Většina jeho následovníků mu nebyla nepodobná. Pár sdílelo emocionální
charakteristiky, které lidé zvenku rasistům přisuzují. Byl mezi nimi ztroskotanec,
i zahořklý samotář plný nenávisti. Ale ti byli přečísleni lidmi, kteří zavrhli kariéru,
rodinu a žili naplněním příslibu následovat kauzu. Pouze jediný Mathewsův následovník byl ve vězení. Většina ostatních byli zákonů dbalí lidé, kteří, jak se Amerika ubírala více směrem, který stále hůře zvládali, postupně, téměř volně, sklouzli do světa
extremismu.
Scházeli se neformálně a bavili se o rodině, jejich nadějích pro budoucnost, o boji
pro lepší a šťastnější život. Pak, roznícení Mathewsovým voláním do zbraně a inspirovaní jeho horlivostí, se připojili ke spiknutí, o kterém s omamnou jistotou věřili, že
na Ameriku snese Armageddon.
Mathews jednou na shromáždění hrdě prohlásil, že by si přál přepsat vzrušující
báseň od Ralpha Waldo Emersona o silném mostu u Concordu a „výstřelu, který byl
slyšet po celém světě“:
Z údolí, z polí, proudí hordy árijských sedláků, jejich vlajka vlaje rozvinutá
v dubnovém vánku;
Odtamtud přišli árijští zemané a odstranili Žida navěky, navěky z tohoto světa.
Namísto toho se Silent Brotherhood stalo objektem jednoho z nejmasivnějších
a nejnákladnějších kriminálních vyšetřování od doby případu Patty Hearst a Armády
osvobození Symbionézy. V tomto, a příbuzných případech mezi lety 1983 až 1987,
došlo k více než 75 zatčením. V případě Silent Brotherhood bylo pět lidí zabito. Připočtením příbuzných případů došlo k pěti dalším úmrtím. Úřady byly zalarmovány ničivými plány, které skupina připravovala – sabotáže proti přehradám, vodním nádržím,
veřejným a komunikačním linkám – všechny připravené k tomu, aby americká města
změnily v Bejrút. Zastavily Mathewse jen čtyři měsíce před tím, kdy se chtěl teroristickým činem pokusit vypnout jedno z hlavních amerických měst.
Mathews následoval příkladu levicových gangů ze šedesátých a sedmdesátých let
20. století, ignorujíce zálibu staré pravice v přešlapování na místě, fajnových uniformách a výstavních zbraních. Místo toho přijal utajení, skryté bomby a kulky. Chtěl se
stát Robinem Hoodem radikální pravice. V jeho Sherwoodu plném strádajících skupin
„rasových nacionalistů“, jak je nazýval, chtěl Židům brát a Árijcům dávat. Chtěl stmelit rozdrobenou pravici, s ukradenými penězi jako maltou a spojit Klansmeny, neonacisty, survivalisty, odpůrce zdanění, militantní farmáře, následovníky Identity,
a další skupiny, jejíž sjednocující charakteristikou je nedůvěra k vládě.
14
V kultuře, která se dožaduje škatulek, aby komplikované záležitosti mohly být
zprostředkovány ve zpravodajských šotech, bylo Silent Brotherhood označeno jako
neonacistické a rasistické. Ale tak jednoduché to nebylo. Ne na každého z tuctů lidí,
kteří byli smeteni Mathewsovým vírem, takové označení sedí. Sjednocující vlákno,
které je všechny spojovalo, byla jejich vlastní značka supervlastenectví, založená na
jejich vizi, jaká by Amerika měla být. Milovali svou zem, ale nenáviděli její vládu.
Oni byli noví „červení, bílí a modří“ – červený krk, bílá kůže a modrý límeček.
Silent Brotherhood bylo nevyhnutelným výhonkem vzrůstající rozzlobené úrovně
rétoriky a doprovázející frustrace krajní pravice, co obojí rostlo během posledního
desetiletí. Zatímco oficiální počet členství v různých frakcích Ku Klux Klanu kolísal
mezi sedmi a deseti tisíci, s vrcholem dvanácti tisíců v roce 1982, jiné, méně strukturované a méně viditelné skupiny, bujely bez oficiálního sčítání svých členů. Církve
Křesťanské Identity kázaly bílou rasovou teologii věřícím napříč venkovem Spojených států. Skupiny Posse Comitatus, shromažďující svůj důmyslný zbrojní arzenál,
vystřídaly hnutí Minutemen ze šedesátých let 20. století.
Centrum pro demokratickou obnovu, které ze své základny v Atlantě monitoruje
pravicové organizace, odhadlo, že ve Spojených státech funguje patnáct až dvacet tisíc
pravicových aktivistů, a dalších 150 tisíc příznivců, kteří navštěvují shromáždění,
mítinky vlasteneckých skupin a církevní bohoslužby.
Ale tato čísla neukazují hlubší zásobárnu rasové záště existující v mnohem širší
populaci, kterou se Mathews a zbytek extrémní pravice snažil zachytit. Amerika má
mnohem větší strach z nepřipravených akcí bílých mladíků na Howard Beach, ve státě
New York, kteří v jejich čtvrti umlátili černocha k smrti, než z Mathewsových dobře
promyšlených kroků k rozpoutání otevřené rasové války. Přesně tento skrytý rasismus
velké části bílé střední třídy, co by si pravice přála zradikalizovat.
Kolik lidí vstoupilo do mnoha pravicových skupin, které operují na území Spojených států, je jen spekulace, protože členství v nich není veřejnou informací. Některé
přilákaly jen hrstku, do jiných vstoupily tisíce. Hlava Árijských národů, Richard Butler, kázal ze svého sídla v Severním Idahu křesťanskou Identitu, že křesťanští bílí a ne
Židé jsou skutečnými původními Izraelity a vedl si adresář se šesti tisíci jmény.
Polnice Árijských národů volající po velké bílé migraci do Pacifického Severozápadu – „desetiprocentním řešení“ vytvoření bílé vlasti v pěti z padesáti států – je
z velké části ignorováno jižanskými rasisty, kteří by myšlenku na opuštění Dixie nikdy
nepřijali. Mathews cítil, že takový sobecký aktivismus je nepřivede nikam. Dělení mezi
pravicí ho rozčilovalo. Slibujíc akci, kterou nešlo od stárnoucího Butlera očekávat,
přilákal Mathews z Árijských národů asi čtvrtinu rekrutů Silent Brotherhood.
Ti, kteří byli součástí vzniku ideologie pravicového survivalismu, doutnali pocity
bezmoci a zbavení svobod. Tito bílí muži viděli sami sebe jako terče všech ostatních
posilujících hnutí, od feministek, po hnutí černé moci, až po gay hrdost. Sledujíc, jak
sebevědomí všech ostatních během 60. a 70. let 20. století rostlo, jejich hodnoty
15
zůstaly stejné. Nechtěli komunisty, aby učili ve školách, zločince místo ve vězení jen
klepnuté přes prsty, nebo vládu, která je umísťuje na seznam ohrožených druhů.
Sledovali morální úpadek společnosti vyjádřený ve skluzu od písně Paula Anky
„Polož si hlavu na mé rameno“ k Beatles a jejich „Chci tě držet za ruku“, až k George
Michaelovi a jeho „Chci tvůj sex“. Viděli, jak jde průmyslová výroba do zámoří. Stalo
se ekonomicky výhodnější vyrábět zboží v Koreji a poslat je lodí do obchodů v jejich
sousedství, než nechat vydělat si na živobytí vlastní sousedy. Viděli nárůst pracovních
pozic ve službách za minimální mzdu, která rozšiřovala propast mezi těmi, co mají
a těmi co ne. A měli jasnou vyhlídku toho, že budou první generací Američanů, která
na tom nebude ekonomicky lépe, než jejich rodiče.
Takové byly postřehy, které Mathews používal k radikalizaci těch okolo něj. Když
mluvil o programech afirmativní akce, které bílým dětem vytvářely druhořadý status,
otci zuřili. Zatímco legitimní skupiny odsuzovaly diskriminaci vůči ženám, černým,
homosexuálům a dalším, nebyla zde žádná podobná akceptovatelná skupina, do které
by pracující člověk mohl vstoupit pouze proto, že byl bílý.
Mathews nejdříve pro bílé navrhoval pokojný plán, aby se přesídlili na Pacifický
Severozápad, který nazval „Bílou americkou baštou“. Není náhoda, že se Silent
Brotherhood zrodilo na americkém západě. Je to země obrovských rozměrů, jejíž
rozlehlé pustiny jsou nasáty duchem pohraničí. Na západě je právo nosit zbraň nezpochybňováno a také univerzálně ctěno ve sklech zadních oken dodávek trmácejících se
po jeho zaprášených cestách.
Je to ten duch pohraničí, který stvořil Posse Comitatus, Americké zemědělské hnutí, Pelyňkovou rebelii, Árijské národy, a další krajně pravicové skupiny. Také stvořil
jednotlivce prosáknuté horalskou mystikou individualismu a survivalismu, muže jako
Claude Dallas, vraha dvou lesních správců, kteří se mu odvážili bránit v lovu zvěře
mimo sezónu. Dallas se stal mezi obyvateli Great Basin něčím jako lidovým hrdinou a
svou obhajobou sebeobrany vůči zatvrzelé vládní byrokracii si získal jejich sympatie.
Je nemožné odhadnout, kolik toho z mytologie starého západu ke konci dvacátého
století skutečně přežilo. Ale kořeny západního pohraničí nadále vytvářejí nepřátelské
prostředí všemu, co páchne centrální autoritou a federální vládou.
Za poslední dvě desetiletí se americké lesy zaplnily tréninkovými tábory survivalistů. Tábor řízený Klanem v Anahuacu, v Texasu, učil techniky guerillové války.
Škola křesťanského přežití hluboko v horách Ozarks v Arkansasu učila městské válce
v modelovém městě postaveném v hollywoodském stylu uprostřed lesa. Vůdce Karolínských rytířů KKK, Frazier Glenn Miller, prohlašoval, že zvuku jeho polnice
v Angieru, v Severní Karolíně, odpoví tisíc mužů a že nebudou oblečeni v bílých kápích, ale v bojových kombinézách připraveni na rasovou válku.
A farmáři, skutečná sůl americké země, ze svého bídného stavu obvinili židovské
bankéře, kteří je měli přivést až na samý kraj hospodářského kolapsu. V březnu 1982
si přivezli pušky do polovojenského tábora ve Weskanu, v Kansasu, aby slyšeli pravi16
cového náboženského guru, Williama Potera Galea, hovořit o teologických základech
rasismu. A pak šli dál, kde členové Posse Comitatus pořádali tréninkový seminář
vedení guerillové války malými, nezávislými buňkami.
Teologie Křesťanské Identity dává rasistické kauze boží požehnání, když pravicové organizování se mění ve svatou válku. Tato antisemitská víra káže, že Židé jsou
doslova Satanovými dětmi, zatímco severoevropští bílí jsou skutečnými potomky
ztracených kmenů izraelských.
Ozbrojeni biblí a automatickou puškou se tito vojáci cítili šťastni, když si mohli
pomalovat obličej, spát v lesích, střílet do papírových terčů s portrétem Menachema
Begina a přísahat, že budou chránit své soukmenovce před lůzou v těchto posledních
dnech, než Kristus převezme vládu nad Zemí. Ozbrojené tábory pravice byly na válku
dobře připraveny, ale nebyly odhodlány ji zahájit.
Mathews to změnil. Ať si staří hrají na Mojžíše a proroka, říkal si. On bude Jošua,
válečník.
Robert Miles, jedna z hlavních rasistických postav v USA, koncem roku 1984
o Mathewsovi a jeho skupině nepřímo napsal na počítačový board Árijských národů
Liberty Net, na který se šlo připojit odkudkoliv z USA. Zpráva nesoucí titulek
„Z hor“, kterou si mohl stáhnout kdokoliv s počítačovým modemem, zněla:
My, starší a méně aktivní mluvčí za národ a víru, jsme nahrazováni mladými lvy.
Tito boží draci nemají čas na pamflety, projevy nebo shromáždění. Znají svou roli.
Znají svou povinnost. Jsou ozbrojeným křídlem, které se zrodilo z nemožnosti mladých
bílých mužů, aby jim bylo nasloucháno. Jsou produktem selhání této satanské, protibílé federální zrůdnosti naslouchat více mírumilovným hlasům, jako jsou ty naše.
Volali jsme na federální psy, ať nechají naše lidi být! Volali jsme na vládu v Le Cesspool Grande, ať nás vynechá ze svých sociálních experimentů a rasového míšení, ale
marně.
A nyní, jak jsme varovali, přichází Ledoví muži! Ze severu, ze země ledu, se znovu
shromažďují giganti.
17
Kapitola 1
ROBBIE, RYZE AMERICKÝ CHLAPEC
Když se ranní slunce přehoupne přes Superstition Mountains, východně od Phoenixu, trvá mu jen chvíli, než půdu v poušti znovu rozžhaví. Chlad pouštní noci se
rychle rozptýlí v řídkém vzduchu a vysokých kopcích, jak pronikavé paprsky začnou
péct suchou zem obklopující město.
Ale oblast Phoenixu, zasazená uprostřed tisíců čtverečních kilometrů spálené země,
je oázou zeleně. Vysoké, půvabné palmy vlní své vějířovité listy v horkém, suchém
vánku. Drahé pouštní domy na upravených pozemcích se tyčí nad pěstěnými vodními
kanály. Saguárové kaktusy okolo štukovaných domů se střechami z pálených tašek
vytváří na americkém Jihozápadě typický ráz krajiny.
Pouze pár impozantních překážek dokázalo rozvoji města odolat. Camelback
Mountain a Squaw Peak tyčí své rozeklané, holé vrcholky pět set metrů nad povrchem
města, do kterého vrážejí svá úpatí jako klíny. Jejich drsné tváře jsou připomínkou
dávných, primitivních podmínek.
Ale s pomocí projektů výstavby vodních nádrží a především klimatizace, zažil
Phoenix v padesátých letech 20. století boom, stejně jako mnoho západních měst
po Druhé světové válce.
I přes úmorná letní vedra, která ve Phoenixu dosahují i více než čtyřiceti stupňů,
lidé přicházeli. Údolí slunce se stalo Edenem, rájem usazeným nazdařbůh v jinak
pustém pouštním Jihozápadě.
Na podzim roku 1964 se rájem přehnal neklid.
Mladý nosič novin házel v neděli ráno své listy do domů podél West Lawrence
Lane, tiché ulice poblíž hranice Phoenixu se severozápadním předměstím Glendale.
Una Mathews otevřela hlavní dveře, když slyšela zvonek kola a když se sehnula, aby
noviny zvedla, ucítila, jak už jí slunce praží do rukou.
Měl to být další z nádherných podzimních dnů s teplotami méně než třicet stupňů.
Milovala žití na Jihozápadě, dům, který sdílela se svým mužem Johnnym, jejich třemi
chlapci a Norah Grantovou, Uninou matkou.
Klan Mathewsů nebyl pobožný. Johnny, Una, Norah a chlapci raději lenošili
v domě, než aby se modlili v Metodistické církvi. V hektickém schématu jejich životů
nemělo organizované náboženství příliš místa. Johnny měl svou kancelářskou pozici
ve společnosti Graham Paper a ve volných hodinách studoval dálkové kurzy na vojenské akademii, aby zvýšil svou hodnost u letectva, kde byl veden v záloze. Již dosáhl
na majora a pomýšlel na podplukovníka.
Una pracovala mimo domov již pět let, nezbytnost tehdejší doby, která jí tížila. Její
přirozený instinkt ji držel doma u chlapců, které chtěla vychovávat. Ale když byla
doma Norah, rozhodnutí bylo jednodušší.
V té době byl jediným nedělníkem ve Phoenixu Arizona Republic a Robbie
Mathews, už skoro dvanáctiletý, si užíval jeho čtení. Byl to jeden z pozitivních vlivů,
18
který na něj jeho matka měla. Una Mathews své chlapce povzbuzovala ve čtení
a ke studiu světa okolo nich již v době, kdy to byli tři malí uličníci v Marfě, zapomenuté tečce na mapě v západním Texasu. Nechtěla, aby si mysleli, že tichý život okolo
nich je všechno, co se ve světě děje.
25. října roku 1964 se toho dělo velmi mnoho a některé z největších událostí zavířily až do Arizony.
V západním světě zrovna vládla horečnatá úzkost nad nečekaným odvoláním
Nikity Chruščova a toho, co to může znamenat pro vztahy se Spojenými státy. Hráči
a strategie se radikálně změnili od října dva roky nazpět, kdy spolu prezident Kennedy
a Chruščov jednaly tváří tvář kvůli nukleárním střelám na Kubě.
Byla to konfrontace netušených následků zneškodněná dvěma racionálně uvažujícími muži. Nyní byli oba vůdci pryč ze scény, každý úmyslně odstraněn silami,
kterým průměrný Američan neměl šanci porozumět. Bylo skličující vidět sovětského
vůdce zavrženého pro jeho přílišnou laskavost k Západu.
Nicméně pro Arizoňany byla velkou událostí prezidentská kampaň. Barry Goldwater, konzervativní zastánce tvrdé linie, který stát Velkého Kaňonu reprezentoval
v americkém Senátu, byl devět dní od toho, co se zdálo jako ponižující porážka
od prezidenta Lyndona Johnsona. Goldwater, samozvané „Svědomí konzervativců“,
byl líčen jako válečný štváč, člověk, od kterého se v krizi s komunisty nedalo čekat
racionální chování. Význam byl jasný: Goldwater by toleroval nukleární výměnu se
Sověty.
Pro Robbieho byla představa lidí zvaných komunisté, kteří chtěli ze Sibiře přes
polární kruh vystřelit nukleární střely, děsivá. Viděl černo-žluté radioaktivní značky,
které se přes noc objevily na veřejných budovách. Cítil všeobecnou nervozitu vyjádřenou ve všem od Chruščovova odvolání, po strašidelné sirény varující před leteckým
útokem, při kterých se on a jeho spolužáci schovávali pod stolem. I přes jeho věk cítil,
že jsou v životě mnohem zlověstnější věci, než mohl vidět na West Lawrence Lane.
A tak bylo přirozené, že natočil hlavu, když jeho máma zmínila zvláštní sekci
v oněch nedělních novinách. Zvedl se ze země, došel k její židli a podíval se na titulní
stranu šestnáctistránkové přílohy, které dominoval portrét vojenského důstojníka
v uniformě. Muž s vážnou tváří měl temné, prostupující oči, které se skrze brýle
dívaly na něco v dálce. Na spodku fotografie byl ztotožněn jako „Captain John Birch,
U.S. Army.“ Dole, na pravé straně stránky pak byl titulek: „Společnost Johna Birche:
Zpráva.“ Una magazínem, na jehož každé straně bylo napsáno „Reklama“, prolétla.
„Chlapče, podívej se na tohle,“ zvolala Una na celou rodinu. „Tahle Společnost
Johna Birche má skutečnou organizaci pro boj s komunistickým vlivem.“ Článek
popisoval, jak je společnost složena z místních poboček mezi deseti až dvaceti členy,
obvykle vedených někým ze sousedství, kdo byl komunismem znepokojen. O pobočky se staral koordinátor, který jim dával asistenci a dohled. Pak Una přečetla jednu
z oblíbených analogií Společnosti. „Vzpomínáte si na tu ubohou dívku z New Yorku,
která byla ubodána na ulici a nikdo nehnul ani prstem, aby jí pomohl?“ Una
připomněla rodině. „Kitty Genovese? Nějakých třicet lidí se na to dívalo a poslou19
chalo půl hodiny a nikdo nezavolal policii. Prostě jen zatáhly rolety a ignorovali to.“
Una pak četla nahlas:
Jak reagujeme na události našeho světa? Co si myslíme o postupném růstu komunismu - o milionech zabitých, mučených a zotročených tímto zločineckým spiknutím?
Stále se smějeme Chruščovovu tvrzení, že naše děti už budou žít v komunismu?
Krčíme rameny nad Kubou? Krčíme rameny nad Mexikem? Jen se zvědavě díváme?
Stahujeme rolety nad těmito znepokojivými myšlenkami? Obalujeme si krky
hřejivými zábaly apatie? Přestala číst a zachvěla se nad oněmi děsivými představami.
„Tahle skupina s tím vážně chce něco dělat,“ poznamenala Una.
Zaujatý Robbie si později magazín odnesl do svého pokoje, kde zavřel dveře
a důkladně jej prostudoval. Všemu nerozuměl, ale vnímal dost na to, aby se cítil
mimořádně znepokojený. Tihle lidé, o kterých slýchal, tihle ruští komunisté, chtějí
ovládnout svět. Děsilo ho, když si představil, co by to znamenalo pro jeho rodinu.
V Birchově magazínu si přečetl o Leninově strategii tří kroků k šíření komunismu.
* Zabrání východní Evropy. „Kromě Řecka a města Istanbulu dosaženo
do roku 1950,“ prohlašovala zpráva.
* Získat kontrolu nad územím a lidmi Asie. „Dnes dosaženo více než
z 80 procent.“
* Obklíčit a infiltrovat Spojené státy. „Nyní dosaženo z 50 procent,“ zněl
děsivý odhad Birchovy společnosti.
Když se Robbie dostal na stranu 15, v jeho mysli bylo rozhodnuto. Vystřihl kupon
za pět dolarů k odeslání do San Marina, v Kalifornii, k získání dalších informací, které
zahrnovaly Modrou knihu, manifest zakladatele společnosti, Roberta Welsche. Svět už
neměl být nikdy takový, jaký ho na West Lawrence Lane znal.
RODINA MATHEWSŮ byla prototypem ryze amerického klanu padesátých let
20. století s idealistickým a tvrdě pracujícím původem. Na počátku padesátých let byl
Johnny nejen starostou Marfy, ale i prezidentem obchodní komory, úspěšným
obchodníkem a skautským vedoucím. Una, jeho krásná, milující žena, zase městskou
vedoucí skautských vlčat a matkou svých potomků – tří chlapců.
V roce 1964 se barva na tomto obrazu od Normana Rockwella začala slupovat.
Předci Johna Mathewse odešli ze skotské Vysočiny, aby se usadili v Severní
Karolíně. Johnny se narodil v roce 1915 v Atoce, v Oklahomě, kde jeho otec vlastnil
obchod. Ale businessu se nedařilo a tak se rodina vrátila zpátky do Severní Karolíny,
aby se nakonec, když bylo Johnnymu devět let, přestěhovala do Detroitu. Jeho otec
získal práci správce jídelny ve školícím centru Ford Motor Company.
V roce 1930, když mu bylo patnáct, Johnny utekl do Arizony, kde našel práci
na ranči poblíž Red Rock, na kaktusy pokrytých pláních napůl cesty mezi Phoenixem
a Tucsonem. Tam byl ohromen nekonečnou plochou arizonské pouště. Křovinaté
svahy a žhavé slunce byly tak odlišné od vlhkého Blue Ridge v západní Severní
20
Karolíně. Pouštní horizont zabral stovky čtverečních mil na jeden jediný pohled
a obloha byla nenarušený azur, jaký v zamlženém Detroitu nikdy předtím neviděl.
Johnnyho rodina ho tři roky prosila, než se vrátil, a dokončil studium na Western
High. Ale se svojí nezávislou náturou nedokázal vydržet připoután k Detroitu příliš
dlouho. Přišlo mu, že na Západě si člověk může žít podle svého a nemuset po zbytek
života stát u pásu, což je budoucnost většiny lidí, kteří se rozhodli v Detroitu zůstat.
Odešel do Dallasu v marné snaze získat fotbalové stipendium na Jižní Metodistické
univerzitě a nakonec skončil jako pracovník u společnosti Graham Paper. Ale nakonec
se objevil znovu v Detroitu, kam ho přesunuli do kanceláře firmy, když se dozvěděl,
že jeho otec umírá na nádor mozku.
Ačkoliv chodili na Western High společně, Johnny nepotkal Unu dříve, než o několik let později, když si její rodina pronajala byt nad Johnnyho sestrou na West
Grand Boulevard, severně od centra Detroitu. Unin dědeček, Bob Grant, přišel o jejich
rodinný dům v Lincoln Parku díky vyvlastnění během hospodářské krize.
Grant, původem z Yorku, z Anglie, přišel se svou snoubenkou Norah do Detroitu,
kde pracoval u Forda jako lakýrník. Ačkoliv v oboru vynikal, jeho sen – nikdy
nenaplněný – byl být tenorem v opeře. Ve třicátých letech měl v rádiu vlastní nedělní
show, kde zpíval na přání. Ale když se snažil do kariéry show businessu natlačit Unu,
ta se rozhodla, že život s Johnnym byl více dosažitelný sen.
Když spolu chodili, Spojené státy vstoupily do Druhé světové války. Johnny se
rozhodl, že jestli má bojovat, tak jako důstojník. Začátkem roku 1942 se Johnny a Una
zasnoubili a krátce nato Johnny odjel k výcviku do Marany, v Arizoně a později
do Thunderbirdu, v Kalifornii. Byl přiřazen do bombardovací školy ve Fort D. A.
Russell v Marfě, a po složení zkoušek zde zůstal jako instruktor. Potom se v dubnu
1943 vrátil do Detroitu, kde si s Unou řekli své ano v Presbyteriánském kostele
na Westa Grand Boulevard.
Rok po jejich sňatku, když byl Johnny umístěn ve Fort Russel, na osamělých
pláních západního Texasu, Una otěhotněla. V pátém měsíci dostala těžkou chřipku
a tak daleko od rodiny se cítila hrozně. Tak se v roce 1945 se vrátila do Detroitu, kde
porodila chlapce. Dala mu jméno Grant po jejím otci. Grant Mathews byl pokřtěn
v kostele, kde se Johnny s Unou vzali.
Vítězství ve válce přišlo v době, kdy se Johnny chystal k nasazení v Pacifiku.
Rychle požádal o vyřazení a vrátil se s rodinou do Detroitu. Město bylo depresivní
a Johnny s Unou hovořili o stěhování. Podařilo se mu Unu přemluvit, ať dá Marfě
ještě jednu šanci. Ta v tak malém městě nikdy předtím nežila a byla ohromená tím, že
si lidé v Marfě nezamykají dveře.
Marfa je sídlem rozlehlého okresu Presidio, který se rozkládá na mnoha tisících
čtverečních milích, ale je domovem jen šesti malých měst. Ač větší, než Rhode Island,
který má přes milion obyvatel, jich má Presidio jen pět tisíc.
Byla to dobytkářská zem s vysokými planinami pokrytými nízkou travou a s bíle
zbarvenými herefordy. Davisovy hory přetínají severní horizont. Na severu daly hory
Del Norte vzniknout nevysvětlitelnému fenoménu Světel Marfy, éterické fosforescen21
ci viditelné v noci. Když byly v osmdesátých letech 19. století objeveny jedním honákem dobytka, někteří věřili, že jsou to duše indiánských duchů, zatímco jiní je měli
za bažinaté plyny i přes sucho v oblasti.
Marfa byla křižovatkou dvou silnic na Alamito Creek, které vedly do nikam. Sto
kilometrů na jih bylo město Presidio na Rio Grande a cesta pokračovala dál do mexického státu Chihuahua. El Paso leželo 350 klikatých kilometrů na západ přes řídce
obydlenou zem kopců a plání. Pecos leželo na sever nějakých 150 kilometrů. Na
východ od Marfy nebylo ve smyslu obydlení nic. Za Del Nortes to bylo 380 kilometrů
do Del Ria, kde po cestě ležel ještě Saloon Soudce Roy Beana v Lang-try. Marfa byla
místem, kde se výlety do civilizace neměřily počtem kilometrů, ale nádržemi benzínu.
Bylo to místo, kde muž hledající klidné místo pro výchovu své rodiny již nemusel
hledat dál. Když se na okres Presidio snesla noc, nebyla žádná záře městských světel,
pouze světla duchů odrážejících se v kopcích pod nebem zaplněným více hvězdami,
než jich kdy bylo na West Grand Boulevard.
Mladý pár, s malým Grantem a Uninými rodiči, se do Marfy přestěhoval v roce
1947. Pro Johnnyho Mathewse nemohla být Marfa lepší. Byl rozeným obchodníkem,
malý výškou, ale velký osobností. Jestli se mohl nějaký cizinec vplést do tak navzájem spjaté sociální konstrukce, jakou Marfa byla, byl to právě Johnny.
Našel starý dům ve španělském stylu uprostřed města. Byl to prostorný jednopatrový dům, který byl tak velký, že rodina jeho přední část vůbec neobývala. Používala jí až později pro schůzky skautského oddílu, jehož byl Johnny jediným vedoucím
a Una jedinou matkou.
Dům byl blízko železnice, která v Marfě doslova rozdělovala bohaté a chudé.
Hned za zatáčkou byla mexická čtvrť, kde si mladý Grant našel první kamarády.
Mathewsovi vycházeli s místními seňory a seňoritami dobře, ačkoliv voják z mexické
čtvrti, který byl na dovolené, jednou Johnnymu ukradl auto a naboural jej do sloupu.
Johhny řídil sklad s vlnou, když se prodával obchod s nářadím General Electric.
Sehnal dohromady potřebné finance a koupil jej.
Mathewsův klan si v komunitě rychle vydobyl svůj status. Většina jejich přátel
byli Metodisté a tak vstoupili i do místní církve, kde se Johnny stal správcem.
Vstoupil do obchodní komory a brzy se stal jejím prezidentem, stejně jako
prezidentem Marfa Lions Club, velitelem místní pobočky Americké legie a členem
zednářské lóže.
Během dvou let dostal třicet tři let starý přistěhovalec nabídku, aby se ucházel
o místo starosty. Uně se to nelíbilo. V Marfě bylo zvykem, že starosta je rančer. Pro
obchodníka prý bylo takové vyčuhování z davu riskantní, říkala. „Rančer může být
nezávislý,“ říkala mu. „Jeho krávy se nestarají o to, co dělá. Když se lidem nebude
líbit, jak řídí město, jeho krávy to nijak nezasáhne a lidé na něj nemohou.“ Ale lákadlo
úřadu bylo mocné. Johnny neposlechl její rady a Una jej podpořila.
Johnny byl zvolen v roce 1949. Jejich druhý syn se narodil 16. ledna stejného
roku. Una mu chtěla dát jméno Lee, protože cítila, že každá rodina se synem jménem
Grant by také měla mít jednoho se jménem Lee. Doktor, který ji pomohl s dítětem
22
na svět, ji huboval. Každý otec, říkal, chce syna, který se bude jmenovat po něm.
A tak dostal druhý syn jméno John Lee Mathews. Nicméně rodina mu říkala Lee.
Po demobilizaci v roce 1945 Marfa přišla o bombardovací školu, kde Johnny učil.
Odsun město ochromil. Nebyl zde žádný skutečný průmysl, který by uživil početnou
mexickou populaci, když dobytkaření nešlo jako dřív. A tak se Johnny rozhodl problém odstranit. Jeho libanonský přítel byl strýc rodiny Farrahsů, oděvních průmyslníků z El Pasa. Mathews a jeho přítel Farrahsovi přemluvili, aby továrnu přemístili
do Marfy. Když se pak otevřela, mnoho Mexičanů zde našlo práci.
Ale to se nelíbilo rančerům. Továrna zlikvidovala jejich levnou mexickou pracovní
sílu. Díky tomu se Farrahsovým od většiny obyvatel dostalo chladného přijetí.
Po krátké době se brány továrny zavřely a Farrahsovi se vrátili zpět do El Pasa.
Starosta Mathews udělal ještě pár podobných nepopulárních kroků, jako zavedení
rovné daně a zavedení prvních poplatků za odpad, aby vyrovnal městský rozpočet.
Poté Johnny shledal, že malé město není vždy tak přátelské, jak vypadá. Jeho politická
kariéra skončila po čtyřech krátkých letech.
Když se to stalo, narodil se jeho třetí syn, sdílející narozeniny s Leem. Dali mu
jméno Robert Jay a byl pokřtěn v Metodistickém kostele. Přezdívka „Robbie“ se hned
ujala. I v dospělosti mezi svými přáteli na Robbieho slyšel. Připomínalo mu to jeho
skotské předky.
Una si neuměla představit, že by jí Bůh dal krásnější rodinu. Chlapci se zřídkakdy
dostali do maléru, jen jednou, když byly Robbiemu tři a Leeovi sedm, vzal Robbie
baseballovou pálku a praštil svého bratra do hlavy. Bylo to nehoda a Leeovi se vlastně
nic nestalo, ale Robbie byl tak vyděšený, že utekl domů a schoval se k babičce pod
postel, kde usnul. Una a Johnny zavolali šerifa, než svého uličníka našli chrápajícího
pod postelí.
Pro Unu bylo jedno z největších potěšení, když mohla chlapcům číst. Jejím oblíbeným zdrojem byly brožurky, které dostávala od Unitářské církve z Bostonu, ke které
se uchýlila během jejího náboženského dozrávání. V posteli všem třem četla o indiánských tradicích, afrických kulturách a jiných tématech tak cizích jejich životům
v Marfě. Doufala, že jim tak vštípí větší povědomí o světě. Podle ní bylo nebezpečí,
že se díky životu na malém městě stanou příliš provinční.
Johny řídil obchod s nářadím jen s malými zisky a sláva obchodu začínala uvadat,
když skončilo jeho volební období na radnici. Když byly Robbiemu čtyři roky, v roce
1957, business vynášel tak málo, že z něj rodinu nebylo možné uživit. Johnny jej
prodal místnímu podnikateli a vyrazil do Presidia, aby s přítelem rozjeli dovoz a vývoz zboží. Když ani to nešlo, přijal pozici v pojišťovně v Midlandu.
Ale brzy se znovu objevilo známé jméno: Společnost Graham Paper. Po šestnácti
letech byl Johnnyho bývalý zaměstnavatel ochoten ho znovu zaměstnat. Ředitelství
v St. Louis mu nabídlo pozici ve Phoenixu, kde během války Una s Johnnym strávili
krátký čas v Luke Field, západně od města. Rodina byla velmi smutná. Una musela
prodat některé věci, aby si mohli dovolit přestěhovat vše ostatní. Bylo to právě den
23
před Vánoci v roce 1958, když se rodina usadila v Encanto Park, poblíž centra,
rozhodnuta začít znovu.
Opustit Marfu bylo zdrcující. Unin otec tam začátkem onoho roku zemřel. Byl
správcem zednářského sídla a když umřel, zednáři rodině Grantů a Mathewsů
věnovali veliký hrob na místním hřbitově, kde byl Bob pochován.
Ale kromě jiných emocí to byl pocit, že z Marfy odcházejí poraženi. Přišli s těmi
nejlepšími úmysly a dosáhli zde prominentního postavení, ale byli sraženi k zemi.
Chtěli své chlapce vychovat ve zdravém prostředí, ale díky různým pomluvám a nepřejícnosti museli odejít a začít nanovo. Se zahořklým pocitem nechali Marfu
za sebou. Už nikdy neměli být tak šťastní.
V DOBĚ, kdy se Johnny Mathews snažil přebudovat svůj život ve Phoenixu, jiní
dva muži se vydali na rozdílné cesty, které měli ovlivnit jeho nejmladšího chlapce.
Prvním byl Robert Welch, vysloužilý výrobce svíček z Massachusetts. V roce 1958
pozvedl Johna Birche k mučednictví jako „první americkou oběť Třetí světové války.“
Birch byl baptistický misionář v Číně v době, kdy se Druhá světová válka přehnala
přes Orient a dva roky pro americké dobrovolníky slídil pozice japonských vojsk.
Birch byl popraven čínskými komunisty v posledních dnech války a Welch vinil
„mocné přátele komunismu ve Washingtonu“, že se celou událost snažili zakrýt.
V Indianopoliss zorganizoval Společnost Johna Birche jako provinční americkou
kampaň proti komunistické infiltraci a převzetí moci.
Welch rychle zaujal tisíce čestných poctivých občanů, kteří souhlasili s tématem
„méně vlády a více osobní zodpovědnosti“. Byli to obchodní vůdci, konzervativní
politici a aktivisté America First, kteří věřili, že se Amerika stává měkkou, nedisciplinovanou a plíživou směrem k socialismu.
Pobočka ve Phoenixu byla založena v roce 1960 a během dvou let se zformovalo
šest místních skupin. Sjednocující body pro ty, co vstoupili, byla podpora místní policii, jejíž autorita byla oslabena liberály; šíření pravdy o komunistickém vlivu v hnutí
za občanská práva a vystoupení USA ze Spojených národů.
Ale co pomohlo nejvíc, byl muž, ač ne člen Společnosti, který ztělesňoval mnohé
z kauz, které Společnost draze zastávala. Byl to Barry Goldwater. Své tažení na Bílý
dům začal jako vlajkonoš nejkrajnějšího pravého rohu Republikánské strany, protiváhy guvernérovi státu New York, Nelsonu Rockefellerovi, ve straně, která se snažila
zabrat širší rozměr politického sentimentu, než kdy předtím.
Během pěti let od příjezdu do státu Velkého kaňonu měla Společnost Johna Birche
sto poboček a dva tisíce členů. Většina z nich byla v okrese Maricopa okolo Phoenixu,
kde se Goldwater v roce 1949 poprvé ucházel o místo na radnici. Ale bylo tu i dalších
patnáct poboček v Tucsonu a v okrese Pima a organizované skupiny v menších
městech jako Prescott, Flagstaff a Douglas. Většina členů byli republikáni.
Vliv se přenášel oběma směry. Jak rostoucí počet republikánů vstupoval do poboček Společnosti, Birchovy následovníci také rostli v republikánské hierarchii. Když se
spustila Goldwaterova prezidentská kampaň, deset procent republikánských agitátorů
24
z okresu Manitopa, včetně předsedy, byli členové Společnosti. Krátký čas před kampaní byl členem i Goldwaterův volební manažér, Denison Kitchel.
Kitchel ze Společnosti vystoupil, když některé její pozice shledal příliš extrémní,
její vůdce nezodpovědné a její ostrost jako nevýhodu u společnosti. Nicméně
republikánští straníci tvrdili, že Goldwater vyhrál prezidentskou nominaci v San
Franciscu právě s pomocí aktivistů Společnosti, kteří do Kravího paláce dostali své
delegáty i přes silné snahy Goldwaterova týmu minimalizovat jejich vliv. Po Goldwaterově devastující porážce s Johnsonem někteří straníci cítili, že to byla právě
přílišná horlivost Birchovců, která Goldwatera v očích veřejnosti poškodila.
Kontroverze okolo Společnosti počala v roce 1961 s útokem, Birchovci nazvaným
„Velká špína“, podniknutým komunistickými novinami ze San Francisca, People´s
World. Společnost byla vylíčena jako fašistická, rasistická a antisemitská. Tajnůstkářství, které Welch ve Společnosti udržoval, se obrátilo proti němu a dávalo vzniknout
dojmu, že jde o tajnou organizaci extremistů. Ani Welch nic nezachránil tím, když
prezidenta Eisenhowera obvinil z napomáhání komunismu.
Kalifornská senátní komise udělala svou vlastní studii a zjistila, že Společnost
Johna Birche je „pravicová, antikomunistická, fundamentalistická organizace.“ Komise šetření uzavřela tím, že nejsou žádné důkazy o tom, že šlo o něco víc, než místně
organizovanou skupinu, šířící „pravdu o komunistické hrozbě“.
Ale v hodnocení Společnosti Johna Birche v Arizona Republic v roce 1965 vůdce
republikánů v Tucsonu charakterizoval lidi, které znal jako Birchovce: „Osmdesát
procent z nich jsou odhodlaní, vlastenečtí a vyděšení Američané, více než devatenáct
procent jsou cvoci, jejichž mozky a úsudek jsou zdeformovány a zbývající lidé mě
děsí k smrti.“ Jistě, zpráva oznamovala, že jeden z uchazečů do Společnosti se
dobrovolně přihlásil k seskoku na Kubu, kde hodlal spáchat atentát na Fidela Castra.
Druhý muž, který měl Robbieho Mathewse ovlivnit, byl Robert Bolivar DePugh,
který v Independence, v Missouri, v roce 1961 založil skupinu, která se stala jedním
z nejobávanějších krajně pravicových hnutí oné doby. Bylo vzpurné, upjaté a bezostyšně militantní. Disponovalo sklady zbraní, tajnou strukturou buněk a paranoidním
viděním světa, které neinformovaní kritici přisuzovali Společnosti Johna Birche. Ale
ve srovnání s tím byli Birchovci dobráci. Vždyť ke kontaktu Birchovy společnosti
stačilo zalistovat telefonním seznamem.
Ale Minutemeni mohli být kontaktováni pouze když člověk znal telefonní budku
a čas v týdnu, kdy má zavolat. DePugh, toho času osmatřicetiletý, vlastnil veterinární
farmaceutickou firmu. Přesvědčeni o tom, že Spojené státy infiltrovalo na půl milionu
komunistů, byli Minutemeni připraveni na poslední zákopovou vojenskou obranu
proti komunistickému převzetí moci. Členi patřili do tajně očíslovaných sítí. Pořádali
survivalistické kempy, kde se cvičili v ovládání zbraní a výbušnin. Vedli si rozvědné
složky na aktivity v jejich oblasti, vystřihávali články z novin obsahující jména potenciálních nepřátel, jako členů Asociace Spojených národů, nebo American Friends
Service Committee. U každého kontaktu si vedli záznamy o jeho přátelích i nepřátelích.
25
DePugh si zřídil velitelství v Norborne, v Missouri, v malém městě severovýchodně od Independence. Prohlašoval, že jeho Minutemeni neplánují vzpouru; organizace
byla čistě obranným instrumentem proti komunismu v Americe. Ale úřady mu to
nevěřily. V roce 1966 bylo v New Yorku zatčeno dvacet dva Minutemenů, když vyšetřování prokázalo, že si obstarali tuny zbraní, munice, raket a bomb pro útoky
na socialistické tábory v New Yorku, New Jersey a v Connecticutu.
Následující rok byl DePugh dvakrát vyšetřován federálním soudem v Kansas City
a v Joplinu pro nezákonné ozbrojování. Po propuštění na kauci zmizel, když byl obviněn i ze spiknutí na vyloupení banky v Seattlu. V únoru 1968 bylo v této kauze obviněno sedm dalších lidí. Policie tvrdila, že plánovali vyhodit do vzduchu elektrárnu
a policejní stanici na předměstí v Seattlu, aby odlákali pozornost od čtyř chystaných
bankovních přepadení.
Po všech jeho soudech a odvolání si DePugh odseděl čtyři roky z desetiletého
trestu za nezákonné ozbrojování. Později se stal vůdcem ultrakonzervativní skupiny
nazvané Výbor deseti milionů.
JOHNNY A UNA shledali život ve středostavovské čtvrti severozápadně od centra
Phoenixu snesitelný. Robbie nastoupil v září 1959 do první třídy v Encanto School.
Ale toužili, aby měli znovu dost peněz a mohli si koupit vlastní dům a tak Una vzala
místo u First National Bank of Arizona. Blízkost, kterou znala rodiny z Marfy, brzy
nenávratně zmizela.
Rok poté, co se přestěhovali do Phoenixu, byl patnáctiletý Grant diagnostikován
jako schizofrenik. Jeho chování vyžadovalo, aby mu Johnny a Una poskytovali nadměrné množství času. Často pak cítili, že Robbieho a Leea zanedbávají. Několikrát
museli vézt Granta do nemocnice, když se pokoušel o sebevraždu, což prohlubovalo
jejich pocit viny nad jeho stavem.
Lee a Robbie k sobě v době, kdy jejich rodiče trávili svůj čas s Grantem, přirozeně
přilnuli. Sdíleli narozeniny ve stejný den, ač čtyři roky od sebe, a vytvořili si silné
pouto, které tiše nahradilo nedostatek rodičovské pozornosti.
Johnny a Una hledali na předměstí svůj další dům podle architektonického plánu
domu, který postavili na West Lawrence Lane v roce 1961. Bylo ironií, že rodiny,
které hledaly na předměstích více místa, skončily v přeplněných školách, jejichž
plánování neodpovídalo růstu počtu žáků.
Chlapci byli zapsáni do školy, která se jim vůbec nelíbila. S Grantovými problémy, oběma rodiči v zaměstnání a celkovým hektickým rytmem života nebyla rodina
schopna získat ono klidné tempo, které znala z Marfy.
Nejlepší chvíle zažívali během dovolené, kdy jezdili tábořit do Bílých hor blízko
hranic s Novým Mexikem. Robbie chatu miloval a často rodičům říkal, „Mámo a táto,
až vyrostu, takové místo v horách vám koupím.“
Jako průměrný student ve škole Robbie dokázal vyniknout v předmětu jen pokud
ho bavil. A jeho bavila historie, zvlášť válka Severu proti Jihu. Na chlapce jedenácti
let věku měl o tématu dost dobré znalosti.
26
Ale stejně to Johnnyho a Unu uzemnilo, když jim Robbie, poté co si přečetl
přílohu o Společnosti Johna Birche v oněch nedělních novinách, oznámil, že vstupuje.
Johnny Mathews vybuchl. Hádal se, že je hloupé, aby se Robbie zapojil do takové
politiky dřív, než se vůbec začne holit. Byl to počátek veliké bitvy mezi otcem a synem ohledně politických záležitostí, které se během času měly stát mnohem více komplexní.
Una se syna zastala. Nakonec, byla šedesátá léta, dost nejistá doba ohledně sovětské hrozby. Pro ryzí Američany bylo populární hledat rudé za každým keřem. Jestli je
tohle to, co Robbie slyšel ve zprávách a o čem se bavili ve škole, neměli by jeho zájem tlumit. Věřila, že je to zdravé znamení toho, že se Robbie začíná zajímat o dění
ve světě.
Johnny se smiloval a Robbie se stal mladým členem Společnosti Johna Birche
v době, kdy byla skupina v Arizoně na svém vrcholu během Goldwaterovy kampaně.
V mnoha směrech si Una myslela, že Robbieho mladistvý vývoj na něj bude mít
dobrý vliv. V době, kdy vrcholila hippie kultura, on nosil vlasy nakrátko. Nikdy se nedotkl drog, nikdy si nepotáhl z cigarety. Nedostával se do problémů s děvčaty. Vlastně
ani s žádnou do konce střední školy nechodil.
Brzo se začal věnovat sportu. S opravdovým zájmem se vrhl na zápas a posilování,
aby se vypořádal se svou věčnou baculatostí. Přestal jíst párky v rohlíku, když zjistil,
co se do nich při výrobě přidává. A když se její dospívající syn stával při vyjadřování
svých názorů arogantním, Una se utěšovala tím, že je vlastně šťastná.
„Tady ho máme,“ říkala Johnnymu po jedné jeho hádce s Robbiem, „takový čistý
chlapec. Ostatní děti kouří trávu, poflakují se po ulicích, zatímco náš kluk se snaží žít
čistý život. Měli bychom na něj být hrdí.“
Johnny kolísal mezi úžasem a frustrací. Robbie se hádal rád. I když měl pravdu,
byl nesnesitelný, když mu Johnny odporoval. Když se Robbie snažil svého otce přesvědčit, aby přestal kouřit, nechával po domě, v šuplíku s Johnnyho ponožkami, nebo
na jeho polštáři malé lístečky s textem, „Pro tvé zdraví, nekuř.“ Johnny nesnesl, aby
mu kdokoliv říkal, co má dělat a jednou Robbiemu prostě řekl, ať ho nechá na pokoji.
Unina matka zemřela v roce 1967 a byla pohřbena na hřbitově v Marfě hned vedle
svého muže. Toho času již byli Mathewsovi chlapci dost velcí na to, aby se o sebe
uměli sami postarat. Lee v červnu maturoval a byl přijat na Státní arizonskou univerzitu v Tempe, na jižním předměstí.
S rozvrhem dětí, Johnnyho kancelářskou prací a studiemi a povinnostmi Uny
v bance zbývalo jen málo vzácného času na rodinné rozmluvy. Rodiče byli hrdí
na svůj trávník a většinu víkendů trávili jeho obranou proti brutálnímu arizonskému
slunci. Konverzace u večerního stolu ustoupila rámusu blízké televize, která byla
během jídla zapnuta.
Během jeho let v Birchově Společnosti si Robbie hájil svou samostatnost na rodině. Členové Společnosti se o něj zajímali a viděli, že jejich srazy bere vážně. Starší
muži byli naplněni hrdostí, když Robbie, stále ještě chlapec, mluvil o vlastenectví,
boji s komunismem a obraně Ústavy. Mezitím se Robbie snažil ovlivnit i své rodiče.
27
Když do Phoenixu přijel Robert Welch, aby se zúčastnil večeře Společnosti, Robbie je
přemluvil, aby se přišli podívat na muže, jehož antikomunistické poselství si on vzal
k srdci. Šli, ale vymluvili se ze všech ostatních společenských činností.
V roce 1969 Johnny s Unou prodali svůj dům, aby mohl Lee navštěvovat univerzitu bez projíždění celého města. Sehnali třípokojový byt na Jen Tilly Lane, naproti
Apache Boulevard u školy. S Grantem v ústavu, měl Robbie a Lee každý svůj vlastní
pokoj. To zvýraznilo emoční, stejně jako fyzické oddělení obou bratrů. Lee studoval
pedagogiku a nechtěl mít nic společného s krajně pravicovou filozofií, ke které se jeho
bratr hlásil.
Robbie začal studovat na McClintockově střední škole. Mnozí ze studentů byli
mormoni, a Robbie je brzy začal obdivovat, jako modelovou mládež, pracovité, čistě
žijící děti, se kterými sdílel konzervativní životní styl a filozofii. Město Mesa, v sousedství Tempe, bylo mormony založeno v roce 1877. Bylo to místo jednoho z jejich
nejkrásnějších chrámů. Čím víc toho o mormonech věděl, tím víc je měl rád. Jejich
těla byly chrámy ducha. Bylo to náboženství, které sedělo životnímu stylu, který si
Robbie zvolil.
Mormoni považují rodinu za jednu z nejposvátnějších světských institucí, protože
představuje cestu do nebe v posmrtném životě. Smyslem manželství je plození,
poskytnutí těl pro boží duchovní děti. Mateřství je nejvznešenější poslání ženy a je
vážným hříchem pro mormonské ženy, když odmítnou mít děti.
Mormoni také věří, že druhý příchod Krista je blízko, přinášející tisícileté období
vlády Krista na zemi, kdy se Ježíš, společně s ostatními svatými, navrátí na zem pomáhat řešit její současné záležitosti. Mnoho znaků Ježíšova návratu se již potvrdilo,
věří mormoni. Výsledkem toho mnoho z nich shromažďuje potraviny a jiné zásoby,
aby se připravili na kalamity, které budou Druhému příchodu předcházet.
Robbie se jednoho dne vrátil ze školy domů a svým blízkým oznámil, že se stane
mormonem. Jak bylo zvykem, Johnny se rozzlobil a řekl, že žádný z jeho synů do té
církve nevstoupí. Ale Una se bála, že když Robbiemu vstoupit zakážou, jen ho to
v jeho odhodlání posílí. Přemluvila Johnnyho, že to Robbieho jistě časem přejde.
Johnny si se svým sedmnáctiletým synem neochotně sedl. „Dobře, Robbie,“ řekl.
„Jdi a staň se mormonem. Ale říkám ti jedno. Nechoď sem a nekaž nám o nich. Není
to pro nás.“
Rodiče Robbieho tu noc, kdy byl pokřtěn ponořením, do chrámu doprovodili.
Mormoni z místní církve se jim zamlouvali a Robbieho konverze byla nakonec jeho
věcí.
Poté, co se vrátili z obřadu, si šel Johnny lehnout za Unou do postele. Zrovna,
když začínali usínat, zlehka se otevřely dveře. Dovnitř vešel Robbie s otevřenou knihou Mormonů v jedné ruce a s ukazováčkem druhé ruky namířeným do nebes
jako kazatel, který se chystá dštít síru. Stačil říct sotva pět slov, když ho Johnny přerušil jen jedním.
„Robbie!“ zařval, opírajíc se o loket.
28
„Dobře, v pořádku,“ řekl chlapec v náhlém omluvném tónu. Vycouval z pokoje
i se svým obracením na víru. „Omlouvám se.“
Od dob, kdy vstoupil do Společnosti Johna Birche se Robbie posunul za prostý
antikomunismus. Vytvářel v sobě kompletnější filozofii a nyní měl i náboženství,
které se s ní shodovalo. Una na něj byla stále ospravedlnitelně hrdá. Jednou ji vzal
na shromáždění o škodlivých vlivech rock ´n´ rollu na mládež. Říkala si, že jestli se
něčeho nemusí u svých chlapců bát, tak že se stanou jedněmi z těch rebelantů
bojujících proti systému.
OBA RODIČE u Robbieho brzy viděli změnu. I Una teď cítila, že si bude muset
dupnout. Bylo mu stále ještě sedmnáct, když ji oznámil, že pojede na seminář
do Mesy, kde jeden z mormonů, Marvin Cooley, přednáší o odporu proti daním.
O Cooleym, farmáři z Mesy, který měl kdysi problémy při auditu IRS, už Una slyšela.
Jeho specialitou bylo dovolávání se pátého dodatku Ústavy na prázdném daňovém
formuláři. Uně se zdálo, že Cooleyho učení balancuje na hraně zákona.
Johnny byl neomalenější. Řekl Robbiemu, že Spojené státy jsou i přes jejich
problémy nejlepší zemí na světě. Věřil v podporování vlády a ne v okrajové skupiny,
které podle něj měly hlubší agendu, než daňové protesty. Una se s Robbiem hádala,
dokud jí nedošly síly, ale ten jel stejně. Slyšel, že protidaňový aktivismus je jako
volání do akce. Samotný akt placení daní, o kterých se učil, že nejsou legální,
napomáhá věci komunismu. Fascinovány Cooleym byl dynamický Robbie po čase
vybrán, aby na jeho akcích sloužil jako pořadatel.
Nyní se Johnny s Unou začali bát, že se jejich syn mění v revolucionáře. Jeho
nenávist k Rusům se nějak změnila ve zlost vůči vlastní zemi a to je děsilo. V době,
kdy byl na škole v posledním ročníku, své myšlenky začal uvádět do praxe.
Chodil na hodiny ekonomiky, kde probírali Keynesiánskou teorii vládních zásahů
do ekonomiky. Robbie se v Birchově Společnosti naučil, že myšlenky Lorda Keyenese a jejich uchopení Franklinem Rooseveltem podnítily nástup socialismu v Americe.
Když se Robbiemu zdálo, že jeho učitel Keynese obhajuje, vstoupil s ním do horlivé
debaty. Ale pro Robbieho to znamenalo víc. Přesvědčený o tom, že učitel šíří
nebezpečnou filozofii, přestal Robbie na hodiny chodit úplně.
Když školní úřad uvědomil jeho rodiče, domlouvali mu. Musíš proboha souhlasit
s tím, co tě učí?“ hádala se Una.
Ale Robbie byl neoblomný. A když poukázali na to, že to může poškodit jeho
šance na přijetí na dobrou univerzitu, Robbie je omráčil svým dalším pravidelným
prohlášením. Na univerzitu nepůjde. Univerzity jsou „semeništěm komunismu“.
Ale, řekl, byla tu jedna instituce, která mu vyhovovala perfektně. Snil o tom, že
půjde na vojenskou akademii ve West Pointu.
Johnny Mathews byl člověk, který měl v Arizoně na starost nábor do letecké
akademie v Colorado Springs. Snažil se Robbieho přemluvit, aby šel raději tam. Ale
Robbie trval na West Pointu. A tak Johnny Mathews měsíce pracoval na tom, aby jeho
syn dostal do akademie doporučení. Napsal Goldwaterovi, který se v roce 1968 vrátil
29
do Senátu. Napsal svému kongresmanovi, mocnému republikánskému vůdci z Mesy,
Johnu Rhodesovi, který byl tak jako Johnny veteránem vojenského letectva. Nakonec
se mu podařilo svého syna zařadit ke zkouškám, které se měly konat ve Fort
Huachuca poblíž Sierra Vista, jižně od Tucsonu.
Ale jak se datum testu blížilo, Robbie znovu změnil svůj názor, tentokrát díky
události, která vzbudila bouři v celé zemi a ztrpčila jakoukoliv Robbieho myšlenku
na to stát se americkým vojákem.
Byla to My Lai.
Třicátého prvního března 1971 byl poručík William Halley ve Fort Benning,
v Georgii, po dlouhém soudním řízení odsouzen za vraždu dvaceti dvou vietnamských
civilistů. Během útoku Calleyho jednotky na vesnici My Lai bylo v roce 1968 zabito
okolo čtyř stovek Vietnamců. Verdikt vyvolal hněv jak zastánců války, tak i jejích
odpůrců. Cítili, že Calley je obětním beránkem. Američtí vojáci bojovali ve válce,
která se nedala vyhrát, v nepřátelské zemi a se zmenšující se podporou doma. Politici,
ne vojenští stratégové, vedli válku a výsledkem toho bylo mnoho chlapců semleto
v mlýnku na maso.
Robbie věřil, že byl Calley potrestán za splnění rozkazu, a tak nechtěl mít
s armádou nic společného. Krátce předtím, než měli odjet do Fort Huachuca otci řekl
o svém posledním rozhodnutí.
Johnny byl zmatený. Nevěřil, že by země mohla být tak špatná, jak se mu jeho syn
snažil namluvit. Pro něj to pořád bylo to nejlepší místo na zemi, říkal mu, a stojí za to
jej bránit. Robbie souhlasil, že na test pojede, jen aby byl otec spokojený. Ale nevyšlo
mu to, když měl příliš nízké skóre v matematice, v jeho nejslabším předmětu. Johnny
se nikdy nedozvěděl, jestli to Robbie neudělal schválně.
Začátkem roku 1971 se Johnny s Unou přestěhovali do karavanu v Meadows
v Tempe, v novém sídlišti s krásným golfovým hřištěm a klubem na křižovatce
Pimské a Superstitionské dálnice. Robbie šel s nimi, ale jak se školní rok chýlil
ke konci, Robbie s rodiči mluvil čím dál méně. V červnu se z McClintockovy střední
dozvěděli, že Robbie nebude připuštěn k závěrečné zkoušce kvůli nedokončeným
hodinám ekonomiky, na které odmítl chodit.
Ale v té době už byl nejmladší Mathews mimo jejich kontrolu.
TED KNIGHT BYL na takové hovory zvyklý. Mladý muž nechtěl sdělit své jméno, ale jen dát zkušenému televiznímu reportérovi dobrý tip. Byl červen 1972, konec
velmi horkého dne ve Phoenixu. Muž byl velmi nervózní a z jeho příběhu bylo jasné
proč.
„Pane Knighte, ve městě jste známý jako konzervativec. To, jak víte, není
v médiích obvyklé,“ řekl muž váhavě.
Bylo to pravda. Knight byl známý jako konzervativec a neodbytný reportér pro
KOOL-TV, televizní zpravodajství Channel 10. „Co pro vás mohu udělat, pane…?
Řekl Knight s předjímající pauzou, očekávajíc jméno.
30
„Žádná jména, prosím. Jsem jen prostředník. Není to nic pro mě, ale přítel mě
požádal, abych vám zavolal.“
„Okay, žádná jména. Pokračujte.“
„Můj přítel věří, že tento národ čelí blízkému neštěstí,“ řekl muž. Komunisté již
ovládají většinu vlády. Rozpadáme se zevnitř. Můj přítel se na to připravuje. Byl by
rád, kdybyste se sešel s jeho malou armádou.“
„Co dělají?“ Zeptal se Knight.
„Trénují na guerillovou válku, pane Knighte, venku v poušti. Jste pozván na další
manévry. Zajímá vás to?“
„Jasně, zajímá,“ řekl Knight s obavami. „Jak to vymyslíme?“
Volající ho na určitý čas nasměroval na městskou telefonní budku. Tam, pokud
nebude sledován, dostane další instrukce.
Po konzultaci s Billem Closem, ředitelem zpravodajství, vzal Knight kameramana
Chucka Hawleye a vyrazili. Další dva dny si hráli na honěnou se čtyřmi různými
telefonními budkami, než konečně dostali poslední instrukce v budce poblíž golfového hřiště v Paradise Valley.
„Pane Knighte,“ řekl poslední volající, „jeďte na východ po Bell Road na Scottsdale Road a zabočte vlevo. Jeďte pět kilometrů k nezpevněné cestě napravo a vystupte. Třikrát zablikejte světly, čekejte pět minut a pak zablikejte ještě dvakrát. Máte to?“
Knight byl zpátky v autě s Hawleyem. Podíval se na sedadlo na nabitou dvaadvacítku,
kterou si vzali sebou. Knight ji položil na podlahu k nohám a vyrazil směrem k Bell
Road.
Když dorazili na místo, Knight zastavil a třikrát zablikal, jak bylo domluveno.
Po pěti minutách světla rozsvítil ještě dvakrát.
Čekali s Hawleyem deset minut, nejisti, zda byli na správném místě. Pak ale
slyšeli buch, buch, hluk připomínající drcení. Byl to zvuk vojenských bot, které
v pochodovém rytmu dopadaly na pouštní písek. V temnotě Knight rozeznal šik mužů
v maskovacích uniformách pochodujících směrem k autu. Před tělem nesli poloautomatické útočné pušky. Přes prsa měli zásobníky s municí, ke kterým měli upevněny
granáty. Na hlavách měli ocelové přilby a nejděsivější byly maskované kukly, kterými
si zakrývali obličeje.
Knight napočítal třicet asi třicet vojáků, bezbožná podívaná. Nohou zastrčil
dvaadvacítku hluboko pod sedadlo.
Muži se zastavili a jeden došel k autu. Tiše otevřel dveře a k oběma novinářům si
přisedl. Vůdce čety autu naznačil, že je má následovat do údolí, kde se rozkládal malý
tábor. Světla z luceren nešla ze země vidět. Šest mužů zůstalo v táboře; zbytek pouštních krys hlídal perimetr před roklí.
Jeden muž mluvil. Z jeho hlasu Knight hádal, že je mladý, možná ne víc, než
dvacet. Jiným hádal okolo třiceti.
„Jsme Synové svobody,“ řekl mladík. Za kuklou Knight rozeznal zářivý pár
hluboce hnědých očí. Hlas byl sebejistý, řeč zřetelná. Knight jejich rozhovor natáčel
na pásku, zatímco Hawley natáčel muže během jejich manévrů.
31
Mladík Knightovi řekl, že tito vojáci, mnozí z nich vojenští veteráni, věří, že
společnost čelí blízkému kolapsu pod komunistickými infiltrátory ve vládě, zvláště
v IRS.
Mají dokonce pod kontrolou média, což nám ztěžuje dostat naše obavy k veřejnosti,“ stěžoval si zamaskovaný cizinec. „Cesta, kterou se tato země ubírá, něco se
musí změnit, nebo budou umírat lidé. Copak to nevidí? Lidé Arizony, celé země, jsou
na ten chaos žalostně připraveni. Musíme se navrátit k ústavnímu, základnímu zákonu
země.“ I přes jeho názory mladík na Knighta zapůsobil jako odhodlaný a velmi Intelgentní.
Ty, co tu vidíte, jsou jen částí naší armády. Jsou další soukmenovci, kteří jsou
připraveni. Až přijde čas, budeme jednat. Předtím nemáte možnost zjistit, kdo jsme.
Můžeme být policistou, kterého vidíte na obchůzce, váš pošťák, přátelský barman. Ani
my neznáme identity všech mužů tady. Jsme organizováni v buňkách po třech a jen
jeden má kontakt s mateřskou skupinou.
„Vidím, že to myslíte vážně,“ řekl Knight, hledíc do rokle na Hawleye, jak fotí
muže střílející ze svých em jedniček. „Vidím to.“
Další ráno v KOOL čekali v kanceláři Billa Close čtyři muži z FBI a tajné služby,
až Knight přijde do práce. Požádali, aby stanice od vysílání záznamu Synů svobody
upustila. Knight byl v rozpacích, že dokonce věděli o tom, že tam venku byl, než se
na něj jeden z agentů zazubil. Knightovi pak došlo, že ve skupině byl informátor.
„Pane Knighte,“ řekl jeden z agentů, „tito lide nejsou velká skupina a vy je
nemusíte brát vážně. Byli bychom raději, kdyby lidé z Phoenixu vaší reportáž
neviděli, dokud nezjistíme identitu jich všech.“
Knight začínal být rozčílený. Fráze „kontrola médií“ mu kroužila hlavou. Poté, co
skupina odešla, Knight zavolal CBS News v New Yorku – KOOL byla pobočkou
CBS – a bylo mu doporučeno, ať reportáž odvysílá. Nakonec, kdyby to tam v poušti
byl gang levičáků, nikdo by s odvysíláním neváhal ani vteřinu.
KOOL reportáž odvysílala a na několik dní vzbudila v místní komunitě neklid.
Ráno po odvysílání reportáže našel Charles Middleton na svém stole v kanceláři
FBI ve Phoenixu desky k případu. Synové svobody musí být odhaleni a Middleton,
který se specializoval na vyšetřování krajně pravicových skupin, tím byl pověřen.
Knight se brzy ocitl uprostřed zemětřesení. Jeho audio páska byla úředně zabavena
a Hawleyho film odvezen spolu s další pobuřující a nebezpečnou literaturou, kterou
maskovaný muž Knightovi věnoval. Zastřešen autoritou velké federální poroty
Middleton použil tlak na své donašeče, aby mu dodali identitu mladého muže
za maskovanou kuklou.
Knight se začal bát o život v domnění, že si Synové budou myslet, že je zradil.
Dva měsíce trnul v obavách, než mu do práce došla protidaňová brožura vytištěná
Syny svobody.
Na obálku někdo napsal: „Díky za dobrou práci.“ Vědomí, že proti němu skupina
nechová zášť Knigtovi konečně přineslo úlevu.
32
O několik měsíců později, v listopadu 1972, v práci zvedl telefon a uslyšel známý
hlas. Byl jasný, zřetelný a velmi sebevědomý.
„Pan Knight?“ zeptal se muž na druhé straně. „Pamatujete si na reportáž o Synech
svobody, kterou jste vysílal v červnu?“
Ještě aby si nepamatoval! Jak by mohl zapomenout?
„Máme pro vás další pozvání,“ řekl muž. „Jak by se vám líbilo zúčastnit se s námi
přepadení Kuby?
Knighta zamrazilo. Myslí to vážně, nebo ho jen chtějí vyvést z míry? Knight
předal pozvání Closeovi, který okamžitě odpověděl, že KOOL nebude v Zátoce
sviní 2 hrát žádnou roli.
ROK POTÉ, co nebyl připuštěn k závěrečné zkoušce na McClintockově střední, si
Robbie našel mnoho nových přátel. Skrze Cooleyho skupinu poznal několik mladých
mužů se silnou vášní pro střelné zbraně. Tato přátelství, plus události na světové
scéně, které Robbieho trápily, jej přesvědčily, že by se měl připravit na konečný boj.
Robbie založil Syny svobody, skupinu, ve které převládali další mormoni a survivalisté. Některé z nich potkal, když se potuloval okolo obchodů se zbraněmi a motocykly v jižním Phoenixu. Robbie byl jistě nejinteligentnější ve skupině, ale byl fascinován podsvětím. Jednal z fantazie, představujíc si, že je poslední baštou mezi
slušnou společností a komunistickým chaosem.
Johnny s Unou nebyli z některých lidí, které Robbie občas do karavanu vodil, moc
nadšení. Připadali jim jako ztroskotanci a odmítali věřit, že by jejich Robbie klesl tak
nízko. A navíc přijal i jejich zanícení pro zbraně. Dost nevšední pro mladého muže,
který se živil výrobou zmrzliny v továrně Carnationu.
Zvlášť jeden z mužů lezl Johnnymu pěkně na nervy. Gregory Thorpe měl naduté
a impulsivní vzezření, dost špatná kombinace, když jsou zbraně po ruce. V Synech
svobody měl hodnost poručíka, ale bylo těžké jej kontrolovat. Během jedné hádky
Thorpe Robbieho praštil přes hlavu Lugerem.
Robbie stále docházel na srazy Birchovy Společnosti v Tempe, kde starší členy
dojímal svým řečnickým uměním a vroucím patriotismem. Také zůstával aktivní
u Mladých republikánů, které jednou vzal za hranice běžného dekora Grand Old Party.
Ta příležitost byla mezinárodní událost, která se stala zlomovým okamžikem pro
mnoho antikomunistů, zvláště pro Robbieho.
Richard Nixon, neochvějný antikomunista z padesátých let, sledoval cestičky
k Rudé Číně. Zatímco administrativa stála ve Spojených národech za nacionalistickou
Čínou, bylo jasné, že svět zamýšlí na smíření se s Mao Ce-Tungovým režimem
a zapuzení Čankajška. Dne 25. října, 1971, sedm let poté, co Robbie poprvé četl
varování Birchovy Společnosti před komunistickým plánem na ovládnutí světa,
Spojené národy v naprosté většině hlasovaly za uznání Pekingu a odmítnutí kompromisu Dvou Čín. Pro-Pekingští delegáti slavili porážku USA. Vyslanec Tanzanie
oblečený v Maově saku zatancoval na pódiu africkou verzi irského jigu. Mezi
33
konzervativci to byl den velkých obav. Pro Robbieho to znamenalo, že komunistický
plán získal páru. Kruh se uzavíral.
Jednou ráno v bance, krátce po čínském hlasování, otevřela Una Mathewsová
noviny a byla šokovaná, když objevila fotku Robbieho mezi mladými republikány, jak
na protest pálí vlajku Rudé Číny před phoenixskou radnicí. V novinách bylo jeho
jméno naštěstí špatně a Una je stihla schovat, než je mohli vidět ostatní kolegové.
Krátce poté, co byl film a pásky Channel 10 zabaveny Middletonem, Robbie zmizel do Kalifornie, než se situace uklidní. Dvacátého šestého srpna, 1972, napsal svému
otci, přiložil klíče od svého Jeepu a požádal jej, aby ho prodal. Byl šťastnější, než kdy
předtím, psal, ale také přišel s hrozivým varováním:
Jestli vám z vyrovnání zbudou nějaké peníze, použijte je s matkou na nějaké
trvanlivé jídlo pro vás. Buďte v neustálé pohotovosti v případě neobvyklé události
v zemi a mějte připravený plán pro případ nouze. Ze všech informací co mám
k dispozici, cítím, že Phoenix by spolu s dalšími většími městy a městečky mohl být
smrtelnou pastí v případě občanské války, hladomoru, ekonomického krachu nebo
jakéhokoliv jiného neštěstí. Oblast Bílých Hor a severovýchodní Arizona společně
s hlavní částí Four Corners by mělo být v případě neštěstí nejbezpečnějším místem
v zemi.
Nemějte o mě strach, mám se dobře a poznal jsem tajemství života, které objevilo
jen velmi málo lidí. Doufám, že se v přicházejícím krachu a hladomoru mýlím, ale
pokud ne, připravil jsem všechno, aby bylo o tebe, matku a Granta a Leeho postaráno.
Už jsem připravil několik míst, kde může rodina zůstat.
Moc vás miluji. Váš syn, Robert.
Robbiemu bylo devatenáct. Jeho rodiče byli zvědaví, proč by podle něj mělo dojít
k občanským nepokojům. Plánoval snad něco, co by je rozpoutalo? Cítili se bezmocní.
Pro někoho tak mladého bylo takové uvažování o životě ztrátou, říkali si. Robbieho
mládí uteklo tak rychle. Una nebyla šťastná, že se její syn zajímal víc o politiku, než
o věci, o které se mladí v jeho věku obyčejně starají. Možná brzy, modlila se, začne
místo komoušů a výběrčích daní nahánět děvčata.
Na podzim roku 1972 Middleton konečně našel někoho, kdo byl ochoten
identifikovat muže hovořícího na pásce Knightova interview. Podle informátora to
měl být Robert Mathews, mormonský odpůrce daní z okolí Marvina Cooleyho.
Jednou na podzim šel Johnny Mathews otevřít dveře, za kterými stáli dva hrobově
vyhlížející agenti FBI, kteří mu řekli pár věcí o jeho synovi a nějaké radikální
literatuře. Také chtěli vyzkoušet rodinný psací stroj. Pro rodiče to byl ponižující
zážitek. Agenti zkusili napsat pár slov a odešli. Úřad nebyl nikdy schopen najít shodu
tohoto vzorku s výhružnou brožurou, které dalo pouštní komando Knightovi během
rozhovoru. Nicméně Robbie Mathews se stal ústřední postavou Middletonova vyšetřování.
34
Robbie se vrátil před koncem roku. Místo, aby zůstal s rodiči, si pronajal pokoj
v malém motelu na West Southern Avenue v Tempe, asi dva kilometry od McClintock
High a pár bloků od Tempe Irrigation Canal, který označuje hranice města Mesy.
Našel si práci v měděném dolu v Superior, v Superstition Mountains asi 80 kilometrů
východně po dálnici číslo 60. Cesta vedla skrz Apache Junction, pouštní město, kde
žili někteří ze Synů svobody. Někteří také pracovali s Robbiem v dole. Některé z nich
přemluvil, aby se připojili do záchranného pouštního týmu šerifa Maricopského
okresu Posse. Tou cestou mohli získat legitimní trénink a také, kdyby to bylo
nezbytné, možnost zamávat odznakem šerifova zástupce.
Ale netrvalo dlouho, než se Robbieho svět fantazie kolem něj roztříštil. Jeho
násilnický kamarád, Gregory Thorpe, vybouchl.
Thorpemu bylo dvacet dva. Jedenáctého listopadu 1972 se oženil s Inez Allen,
když jejich dítěti byly čtyři měsíce. Inez bylo osmnáct a studovala na Glendale
Community College. Greg byl prezident Mladých republikánů a předseda Mladých
Američanů za svobodu na Mesa Community College. Kromě Robbieho Synů svobody
byl i v další polovojenské skupině nazvané Organizace tajné armády.
Pět dní před Vánoci roku 1972, se Thorpovi stěhovali do bytu s dalším párem,
Alanem a Willou Bremerovými, poblíž Čtyřicáté čtvrté ulice a McDowell Road, tucet
bloků severně od mezinárodního letiště Sky Harbor. Alanovi bylo dvacet a jeho ženě
devatenáct. Přestěhovali se měsíc předtím z Illinois za prací a potkali Grega.
Krátce po půlnoci 20. prosince se Greg a Inez začali hádat. Vznětlivý Greg Inez
udeřil, srazil ji na zem a pak ji kopl do obličeje. Jak křik pokračoval, Alan Grega
zahnal do zadní ložnice a Willa Bremer z kuchyně zavolala policii.
„Máte tu nějaký problém a potřebujeme ambulanci,“ řekla. Dispečink nahrál
děsivou scénu, která pak následovala.
Jak šel Alan směrem k ložnici, Greg vyběhl ven s brokovnicí a pistolí. Zvedl
brokovnici proti Alanovi a vystřelil přímo do jeho hrudi. Náraz výstřelu Alana odhodil
na zeď. Jeho mrtvé tělo se sesunulo na zem a dívky začaly ječet.
Greg přešel do kuchyně a střelil po Wille. Broky ji odmrštily k umyvadlu, kde se
skácela na zem mrtvá. Přítel, který Gregovi pomáhal se stěhováním, vyběhl zadními
dveřmi, stěží uniknuvší výstřelu, který šel jeho směrem.
Pak se Greg otočil směrem k Inez. Neváhal ani vteřinu. Ukončil její život jediným
zmáčknutím spoušti brokovnice. Na policejním záznamu pak bylo minutu ticho. Pak,
když už policie spěchala na místo, vzal Greg pistoli a střelil Alana jednou do zad
a Inez dvakrát do hlavy.
Poslední výstřel, který bylo na záznamu slyšet, byl, když si Greg přiložil hlaveň
pistole ke své hlavě a vystřelil.
Policie objevila krvavou scénu o minutu později. Uvnitř bytu Bremerů bylo
zaparkováno několik motocyklů a části motorů byly rozházeny v místnostech okolo.
Malý vánoční stromek na malém stolku byl obklopen dárky. Na stěně visel prapor se
svastikou a malá nacistická vlajka byla přehozena i přes nefunkční leteckou pumu.
35
Když phoenixská policie začala se svou pochmurnou prací, neměla ani tušení, že
bláznivý plán teroristické invaze na Kubu právě zemřel s těmito čtyřmi mladými
lidmi.
Robbie následkem jejich smrti upadl do hluboké deprese a jeho Synové svobody
tak ztroskotali. Věřil, že jsou tým, úderná bojující jednotka, která prolije svou krev pro
věc a ne kvůli nějaké hloupé domácí hádce. Co se stalo s těmi vzornými, čistě žijícími
konzervativci, které měl za své přátele? Zatímco o tom všem přemýšlel, potkal se
s Donaldem Edwardem Clarkem.
Clarke se Mathewsovi představil na jednom z Cooleyho setkání počátkem roku
1973. Mathewsovi v mnohém připomínal Thorpa, ale bez jeho prudké povahy. Clarke
byl nadšenec militantní stránky survivalismu. Miloval zbraně. Ve svém domě měl
místnost, která sloužila jako zásobárna nutného vybavení pro přežití a v každé
místnosti měl alespoň jednu zbraň, kdyby ji potřeboval.
Ale Clarke nebyl impulsivní. Svou systematickou náturu získal už v dětství. Žena,
která žila přes ulici, když mu bylo sedm, ho musela vyhánět ze svého záhonu, kde
pilně kopal zákopy.
Clarke s Robbiem v roce 1973 hovořil o oživení Synů svobody. Někteří ze členů
své nadšení ztratili, ale skupina byla schopna si nové rekruty najít. Někteří z nich byli
na Middletonově seznamu donašečů. Tentokrát byl Robbie pod drobnohledem
federálních agentů, ačkoliv ještě nespáchal zločin. Sledování pouze vedlo k Robbieho
paranoie a perzekučnímu komplexu a naplnilo ho spravedlivým rozhořčením.
„Je to fér?“ ptal se často svých zmatených rodičů. Dobře, možná to nebylo fér, ale
rychle se učil, že je rozdíl mezi tím, jaký by svět měl být a jaký je.
NAKONEC TO NEBYLO NÁSILÍ, co Robbiemu přineslo problémy se zákonem.
Byl to odpor proti daním. Když v roce 1973 vyplňoval federální daňový formulář pro
svého zaměstnavatele, uvedl deset rodinných příslušníků. Následkem toho mu klesl
daňový základ a nemusel tak vyplňovat daňové přiznání.
Ale Mathews uvedl svůj skutečný věk, dvacet, a prohlásil, že je svobodný. Uvést
deset rodinných příslušníků vzbuzuje pozornost. IRS otevřela případ hned, co
obdržela formulář. Agentura už o Mathewsovi věděla, protože často psal a stěžoval si
na to, že federální daň z příjmu je neústavní. Teď, když se snažil vyhnout jejímu
placení, agentům došlo, že zašel za svobodu slova.
Kancelář prokurátora podala trestní oznámení a federální soudce vydal v pátek
20. července na Mathewse zatykač. Agenti si přinesli zbraně, protože znali sklony
Synů svobody.
Robbieho toho večera zahlédli v domě jeho přítele a odtud ho sledovali do blízkého obchodu. Když je Robbie spatřil, rozběhl se ke svému pickupu. Ozvala se hlasitá
rána a Robbie byl přesvědčen, že po něm jeden z agentů střílí. Nastartoval a uháněl
v autě pryč na jih směrem do pouště nemajíce tušení, proč po něm agenti jdou. Během
honičky sjel Robbie z cesty a převrátil auto. Podařilo se mu odplazit pryč za nějaké
keře, adrenalin mu bušil až v krku, když se objevili jeho pronásledovatelé a začali jej
36
hledat. Netrvalo jim to dlouho a když ho vytáhli z houští, odvezli ho pryč a skončil
na víkend ve federální cele.
Robbie požádal o právní pomoc Americkou unii občanských svobod, která
souhlasila s jeho obhajobou. Johnnymu a Uně neunikla ironie toho, že jejich syn
požádal o pomoc právě Unii. Trvalo skoro šest měsíců, než se celá věc dořešila.
Robbie se mezitím vrátil k práci v dole a nastoupil jako údržbář u Mimi Inc. v Miami,
v Arizoně, kousek od Superioru.
Před datem soudu si Johnny pro Robbieho půjčil starý oblek, protože ten svůj
vlastní neměl. Una si vzala v bance den volna a Bruce Rogers, starší gentleman, který
Robbieho vozil na srazy jeho Birchovy Společnosti, přišel jako svědčit ve prospěch
Robbieho pověsti. Kromě soudce a právníků byli v soudní síni jediní.
Soudce Richard Gormley Robbieho odsoudil k šesti měsícům podmíněně.
Po všech výhružkách, zbraních a honičce dostal jen podmínku. Robbie si s úlevou
oddechl. Bylo to 16. ledna 1974 v den jeho dvacátých prvních narozenin.
Ten měsíc dostal novou práci v Superioru jako obsluha drtiče v měděném dole,
a práci si udržel po celou dobu podmínky. Ale byl rozhodnutý zmizet z Arizony hned,
jak bude moci. Byl znechucený a zoufalý.
Lidé do Phoenixu proudili po tisících, materialističtí lidé, u kterých Robbie cítil, že
si neuvědomují boj, který probíhá přímo pod jejich nosem. Byli spokojení s tím, jak
vláda stále tloustla, starajíce se o všechny jejich potřeby. Jejich největší starostí
po návratu z jejich pozemských prací bylo zda mají jít do fast foodu nebo zůstat doma
a dívat se na další otupující sitcom v televizi.
Ale víc než to byl Robbie znechucen lidmi, které považoval za své přátele. Uvedl
do praxe to, co ho učili o protestu vůči daním, agenti IRS jej zahnali do pouště, seděl
ve vězení a šel k soudu, aniž by se za něj, s výjimkou ctěného Dr. Rogerse, někdo
z jeho společníků postavil.
Nikdo z jeho bývalých přátel ani nepomohl vybrat peníze, aby se mohlo vyzvednout jeho auto z policejního parkoviště. Robbie se rozhodl odejít i přesto, že pomáhal
Donu Clarkovi reorganizovat Syny svobody.
Mathews sestavil seznam zbraní, které měl každý rekrut mít: pistole ráže 9mm,
útočná puška a dvanáctiranná brokovnice. Clarke šel pak do bytu každého z rekrutů
a vybral věci, které se měly zastavit, aby bylo možné zbraně koupit. Televize, sterea
a další kratochvíle masové kultury musely jít. Když Clarke dovedl rekruty k Mathewsovi, měl pozoruhodně vyhlížející elektronickou krabičku, kterou nazýval E-Metr. Ta
měla určit, zda dotyčný lže, ale každý prošel, včetně tří Middletonových informátorů.
Když se Middleton dozvěděl o E-Metru, přemýšlel, jestli Robbie během svého
pobytu v Kalifornii neobjevil Církev scientologů. E-Metr je galvanická zkouška kůže,
kterou scientologové používají. Možná to bylo ono „tajemství života“ o kterém
Robbie psal.
Ke konci jeho podmínky si Robbie koupil starou dodávku. Jeden z jeho přátel,
Chuck Gelisse, se stavil a spolu si naplánovali výlet do Pacifického Severozápadu.
Robbie byl fascinován svými skotskými předky a představoval si, že by oblast okolo
37
Oregonu a Washingtonu mohla být podobná skotské Vysočině. Pátrali v cestovních
atlasech po oblastech, kde by mohli najít doly a v nich zaměstnání.
V pátek v noci, v červenci roku 1974, přivedl Clarke rekruta do kanceláře
ve Scottsdale, kde měl Mathews svůj E-Metr. Rekrut jako obvykle prošel a Robbie
řekl Donovi, aby začal s jeho tréninkem. Když oba odcházeli, Mathews tiše řekl,
„Uvidíme se, Done.“ Příští Robbie a Chuck vyrazili v dodávce do Oregonu.
Když ti dva viděli přírodní krásu Severozápadu, byli celí bez sebe. Toulajíc se
podél pobřeží, a potom přes Kaskády, viděli v červenci sníh na Mount Hood. Půda
okolo holých vrcholků byla ta nejhlubší zeleň, kterou kdy viděli. Údolí byly vlhká
a úrodná. Zabočili do vnitrozemí, přejeli velikou poušť Oregonu a Washingtonu
a zamířili k pásmu Rocky Mountains.
Na mapě státu Washington viděli Robbie s Chuckem silnici, která se vinula
severně od Spokane podél východní státní hranice, vedoucí do Kanady. Jeli po této
malebné dvouproudé silnici číslo 3 vedoucí souběžně s proudem řeky Pend Oreille.
Míjeli staré farmy, ranče a malá městečka a projížděli přes louky a skrz husté borové
lesy. Selkirk Mountains se zvedaly po obou stranách řeky, která se několikrát
zužovala do kaňonu.
Asi dvacet kilometrů jižně od hranice se silnice číslo 31 stáčí z kopce na západním
břehu řeky. Dole vytváří půvabnou zatáčku přes vytáhlý, železem pobitý most
na východní břeh, kde se na rovině u úpatí hor nachází městečko Metaline Falls. Pend
Oreille tam pokračuje do Kanady, kde se potkává s mocnou řekou Columbia.
V Metaline Falls je lehké cítit, že jste se ocitli na konci světa. Žije tu méně než tři
sta lidí a Kanada je tak blízko, že vám dýchá na záda. Je snazší zajet nakupovat
do Nelsonu v Britské Kolumbii, než jet dvě hodiny autem do Spokane. Izolované
na severním konci okresu Pend Oreille jsou Metaline Falls a menší vesnice Metaline
na západním břehu drobnými výspami civilizace, kde je vnějších vlivů jen poskrovnu.
Není tu žádný K-mart, Penney´s nebo Sears, žádný Macdonald nebo Burger King, jen
pár hospůdek se jmény jako U Bustera nebo U Heidi. Jediné kino, NuVu, je nyní
zabedněno. Je to nekomplikované městečko s několika ulicemi, kterému dominují
betonová sila, věže a kolejiště portlandské Le-high Cement Company.
Perfektní místo, kde se dá začít znovu.
Robbie se do místa zamiloval hned, jak je viděl. Když se po městečku ptal na práci, zjistil, že jsou jen tři místa, kam může nově příchozí jít: cementárna, důl olova
a zinku Bunker Hill a přehrada Boundary asi dva kilometry jižně od hranice. Se svou
zkušeností s prací v dole byl Robbie okamžitě přijat v Bunker Hill, dva kilometry
po řece severně od městečka.
Robbie a Chuck se po otlučené cestě na jih dostali do Phoenixu za dva dny. Byla
sobota 27. července, den, kdy by Robbie obyčejně vyrazil s Donem Clarkem ven
do Cave Creek, primitivní pouštní oblasti severně od Phoenixu, na vojenské manévry.
Rodiče, které požádal o pomoc při balení svých věcí, plány na stěhování překvapil.
Bylo to už hodně dávno, kdy naposledy viděli svého nejmladšího syna prostého
veškerého vzteku a hořkosti, které v sobě nosil.
38
Vydrhnuli celý karavan divoce pátrající po věcech, které by Robbie mohl
potřebovat. Spěchal, protože se potřeboval do Metaline Falls vrátit v pondělí ráno
a začít pracovat v dole. V sobotu večer už odjížděl směrem k hlubokým lesům Washingtonu.
V Metaline Falls si Robbie pronajal pokoj ve starém cihlovém hotelu na Grand
View Street. Ale jeho cílem bylo sehnat rozlehlý kus půdy pro farmu. O tom, že bude
vlastnit místo v horách, snil už od doby, kdy byl se svou rodinou na prázdninách
ve White Mountains v Arizoně. Pamatoval si, jak tenkrát svým rodičům řekl: „Mámo
a táto, až vyrostu, koupím vám místo v horách.“
Během měsíce přijela Una s Johnnym na návštěvu. Změnou, kterou v Robbiem
viděli, byli nadšeni. Ale Una nad jeho životem ve starém hotelu a se dvěma psi cítila
mateřskou bolest. Jídlo si připravoval v mixéru a ovesná kaše, kterou si dělal ke snídani, byla stejně tuhá jako ta, co se vyráběla v Portland Lehigh. Měl velmi málo přátel
a nikdo z nich nebyla dívka. Ale stálo to za to, uvědomovala si, protože byl Robbie
konečně pryč od toho bláznovství ve Phoenixu. Možná to byla jen fáze, kterou konečně prošel, říkala Johnnymu. Modlili se za to, že je jejich osobní noční můra pryč.
Robbie rodičům řekl o svém snu, kdy by rodina žila pohromadě v horách a sám už
prozkoumal některé usedlosti, které byly na prodej. Ukázal jim 60akrový trakt vedle
Boundary Dam Road, západně od řeky na úbočí hory, 160 metrů nad městem. Byl
hustě zalesněný, s dvacetimetrovým spádem na severní straně k Beaver Creek, který
se kaskádovitě snášel dolů k řece. Bylo to téměř přímo přes řeku od dolu Bunker Hill.
Na západ se tyčila zvláštně tvarovaná hora s holým hřebenem a se jménem Orlí nos.
Robbie chtěl pozemek koupit a Johnny mu slíbil pomoc sehnat potřebnou částku.
Začátkem listopadu dostal Johnny od Robbieho dopis. Byla to osvěžující změna
od děsivého dopisu, který poslal o dva roky dříve. Místo cynismu byl plný naděje.
Ve skutečnosti byl až dětinský. Robbie místo některých slov kreslil obrázky jako
rébus. Nahoře byl obrázek boudy, před kterou byly vysázeny květiny, za ní se tyčila
borovice a nad vším zářilo rozesmáté sluníčko. Na ceduli před boudou stálo:
„Mathewsovy pozemky.“
„Ahoj milovaní,“ psal.
Přikládám (obrázek dolaru) za (obrázek motocyklu) prodej. Přišlo mi, že jsem
k vám byl posledně, když jsem (obrázek muže v telefonní budce) trochu hrubý. Bylo
z toho (obrázek plačícího obličeje). Prosím, odpusťte mi.
Ve městě pořád není žádný sníh, ale na naší půdě už je aspoň deset centimetrů.
Lucien a jeho rodina na naší půdě zahlédli losa a dvě koroptve…
Postavím pro nás ty nejpohodlnější chaty, jaké jste kdy viděli. Lucien mi říkal, jak
je lehké postavit základy a tak se do toho pustím. Když jsem Lucienovi ukazoval to
malé jezírko u našeho potoka za loukou, viděli jsme tam tři nebo čtyři veliké pstruhy.
Miluju vás dva víc, než budete vůbec kdy tušit a chci, abyste věděli, že mí přátelé
jsou dobří, ale má rodina je to, na čem mi záleží nejvíc. Mým životním snem je, že
jednou brzy bude celý Mathewsův klan žít pohromadě na Mathewsových pozemcích.
39
Na Vánoce letěl Robbie zpátky do Phoenixu, aby strávil svátky se svou rodinou.
Johnny byl připraven dát Robbiemu odpověď ohledně stěhování, ale něco viselo
ve vzduchu, co se muselo vyjasnit. Johhny si Robbieho zavolal do obývacího pokoje,
kde už čekala Una a Lee. Nevyslovené napětí zaplňovalo místnost a Una, netušíc, co
Johhny chce, cítila, že jde o vážný moment.
„Tak Robbie,“ začal jeho otec konečně mluvit rozvážným tónem, „než pojedeme
tam nahoru se všemi problémy a výdaji, chci, abys mi něco slíbil. Chci, abys mi dal
své slovo, že jsi s veškerou tou radikální politikou a těmi bláznivými lidmi, kvůli
kterým jsi odešel kam jsi odešel, skončil.“
„Oh!“ vyhrkl Robbie, poněkud překvapeně.
Una byla také překvapena, když svého manžela slyšela. Věděla, jak byl Robbie
zklamaný, když jej všichni jeho přátelé po jeho zatčení zavrhli. Věřila, že s nimi už
nechce mít nic společného.
„Oh, Johnny, to není nutné,“ protestovala. „To po Robbiem nemusíš chtít.
Po svých zkušenostech už jistě dospěl. Nevidíš, že už je z něj muž?“
Ale Robbie natáhl ruku, aby ji utišil. Věděl, co jeho otec chce. Pocit změny nebyl
pro Johnnyho dost, chtěl to od svého syna slyšet.
„Tati,“ řekl Robbie, „je po všem. Dávám ti své slovo. Jsem rozhodnutý zůstat
ve svém malém koutě a sledovat svět, jak plyne okolo mě. A chci u sebe svou rodinu.“
To bylo to, co chtěl Johnny slyšet. Vánoce byly oslavou, jakou rodina už dlouho
neměla. Bylo to desáté výročí Robbieho členství ve Společnosti Johna Birche, konec
desetiletí, ve kterém Robbie prožil polovinu svého života. Byl to konec cesty, která
začal tak nevinně v roce 1964, kdy se Una natáhla pro nedělní noviny na své verandě.
A teď, konečně, zde byl příslib, že je po všem.
Johnny nemohl jít ještě dalších dva a půl roku do důchodu, ale posílal Robbiemu
peníze na půdu, a každé léto mu ji přijížděl pomáhat mýtit. V létě 1974 Una dokonce
mluvila s Robbiem o tom, aby napsal řediteli McClintock High a dokončil předmět,
který potřeboval k získání diplomu. Škola Robbiemu dovolila vzít si dálkově kurz
historie místo ekonomiky, od které utekl.
Ani neporušil svůj slib a svým rodičům napsal, když ho svádělo pokušení.
V květnu 1975 znovu napsal domů.
Zrovna teď je tu nádherně. Všechno extrémně bují a zelená a ovocné stromy
začínají rozkvétat. Včera jsem prosekal cestu dolů k potoku a z travnatých břehů podél
vody jsem udělal malý park.Postavil jsem malou lavičku a vysázel tam několik irisů.
Dnes jsem se šel projít po té cestě, kterou jsme spolu šli loni. Našel jsem hnízdo
zlatého orla v koruně uschlé borovice. U hnízda byl jen jeden orel a pořád dělal
„weeeeweee“. Taky jsem našel malý pramen a malou mýtinu, kde asi v noci odpočívá
stádo losů.
Pak se svěřil s vážnou věcí.
Don Clarke zjistil, kde jsem a je vzdálená možnost, že mě přijede navštívit, ale
nemusíte se o nic bát, protože to s ním bez obtíží vyřídím. Zřejmě právě zanechal boje
a je v té samé pozici, kde jsem byl nedávno i já, takže mu rozumím.
40
Je pravda, že mu některé věci nemohu zapomenout, ale čelí teď stejným
problémům, jako nedávno já. Jestli přijede, bude to jen na chvíli, a pochybuji, že se tu
vůbec zastaví. Zjišťuje, že je velmi málo lidí, kterým může patriot důvěřovat, ale
myslím, že mně věří.
Nemějte strach, že bych se znovu zapojil. Jediný cíl, který teď mám, je dokončit
stavbu domu. Doufám, že se budu moci přestěhovat v září.
Navždy váš syn, Robbie XXXX
Clarke měl dobrý důvod svého bývalého přítele najít. V květnu 1975 mu došlo
předvolání k soudu.
Když Robbie zavrhl Syny svobody, trvalo Clarkovi pár týdnů, než mu došlo, co se
stalo. Zůstal v Cave Creeku, kde každou sobotu učil bandu rekrutů plazení a shromažďování zbraní. Že je Robbie pryč se dozvěděl až 24. srpna. Poté, došlo mezi
mormonskými a nemormonskými členy k rozkolu a skupina začala skomírat.
Clarke se připojil k odštěpené skupině s názvem Concord II, napodobující Minutemeny. Jeho dva přátelé, jeden domovník a druhý úspěšný účetní, se k němu připojili.
Bohužel pro Clarka se přidali i Middletonovi informátoři. Jen dva týdny poté, co
Robbie zmizel, se Middleton pověsil na Clarka. Ve chvíli, kdy se Concord II, začal
zajímat o bomby, začal se více zajímat i FBI.
Do května si Middleton díky svým donašečům zabezpečil předvolání soudu pro
vůdce skupiny. Clarke byl nervózní. První noc se schoval na Apache Junction a přes
své kontakty začal hledat Mathewse. Pak šel do domu jeho matky ve Phoenixu, kde se
dozvěděl, že přítel z Mesy ví, kde Mathewse hledat. Přítel byl survivalista, který měl
na svém dvoře železobetonový bunkr. Clarke tam strávil noc a pak zavolal do Metaline Falls a vyzýval Mathewse, ať svým rodičům napíše dopis.
Don se okamžitě vydal do Washingtonu. Věrný svému slovu s ním Mathews
zacházel dobře. Sehnal mu práci v Bunker Hillu, ale pracoval na plánech pro jeho
brzký odchod. To Donovi, který mezitím prodal své auto, vyhovovalo. Další měsíc si
v Seattlu sehnal falešný pas a odcestoval do Rhodesie, kde se připojil ke skupině
bílých dobrovolníků bojujících s černošskými nacionalisty. Britské tajné službě trvalo
čtyři roky, než pro FBI zjistila, kde se Clarke nachází.
Mezitím dostal Robbie další nevítané hosty. Do dolu Bunker přijeli ze Spokane
dva agenti FBI, když se dozvěděli, že tam Clarke pracoval. Mluvili se sekretářkou
o minulosti Clarka i Mathewse, ale naštěstí pro Robbieho se nesetkali s manažérem
dolu, protože jinak by dostal určitě výpověď. Namísto toho sekretářka promluvila
s Mathewsovým předákem v elektrickém oddělení, který měl federální agenty rád asi
tak, jako Robbie. Tam celé vyšetřování skončilo.
Také zavolal Middleton, který si chtěl s Mathewsem promluvit o Clarkovi.
Rozhovor to byl krátký a Mathews moc nespolupracoval. Don odjel, řekl mu,
a všechno je v pohodě. Chce si koupit nějaký pozemek a uvažuje o svatbě. Middletonovi se zdálo, že to, že Clarke Mathewse našel, ho naštvalo. O Robbiem Mathewsovi
slyšíte naposledy, řekl mu.
41
Když Middleton zavěsil, usoudil, že to Mathews se svým odchodem z hnutí myslí
vážně. Věřil, že Robbie má v hlavě víc, než běžný pravičák a nehodlá strávit zbytek
života plazením se v poušti a čekáním na komunistickou invazi.
V říjnu 1975 byli Clarke a dva další členi Concordu II, domovník a účetní, obvinění ze spiknutí s cílem zabít Middletona.
Ale žádné vysvětlení nemohlo uklidnit Mathewse, který byl rozčílený, že ho FBI
našla a že díky tomu málem přišel o práci. Do kanceláře úřadu v Seattlu poslal
varovný dopis. Už toho má dost, napsal.
„Nechte mě na pokoji, nebo odpovím takovým způsobem, který by mohl být pro
některé agenty velice bolestivý.“
42
Kapitola 2
SHROMAŽĎOVÁNÍ ÁRIJCŮ, LIDÍ ÚMLUVY
Jednoho slunečného dubnového dne roku 1974 stál Richard Girnt Butler uprostřed
mýtiny a zkoumal hustý les okolo sebe. Vysoká Douglasova jedle a borovice Lodgepole, stromy tak typické pro tuto oblast Severní Ameriky, tvořily přirozenou clonu
uzavírající pozemek před okolním světem.
Drsný úsměv pomačkal jeho drsnou, napnutou tvář, když si potáhl z jedné z jeho
nekonečných zásob Pall Mallek a pomalu se otočil k dvoupatrovému dřevěnému farmářskému stavení. Leželo asi sto metrů nahoru po vyježděné, stromy obklopené cestě
z Rimrock Road, nejbližší a jediné cesty na tento dvacetiakrový pozemek. A, Butler
spokojeně zaznamenal, ležící v kopci a tak dobře přizpůsobené k obraně, kdyby bylo
třeba.
Butlerova láska pro pás severního Idaha začala mnoho let předtím, kdy se se svojí
ženou Betty sebral, vzal své jednomotorové letadlo s rybářskými potřebami a vyrazil
z Jižní Kalifornie do Coeur d´Alene na prázdniny. Zamilovali si především výlety
na lodi po jezeru Coeur d´Alene a po velikém jezeru Pend Oreille. Usedlost ležela mezi
těmito dvěma velikými jezery a blízko menšího jezera Hayden, které se ze vzduchu
vynořilo jako třpytivá mořská hvězdice plovoucí v hlubokém, temně zeleném lese.
Pozemek ležel několik kilometrů od uzavřené komunity v Hayden Lake, kde
kolem jezera žilo asi 2500 obyvatel. Místo bylo založeno ve 40. letech 20. století jako
výhodný způsob pro získání alkoholové licence pro Hayden Lake Country Club. Jeho
nejslavnější občasný usedlík, zpěvák osvědčených šlágrů Bing Crosby, zde byl často
vidět s těmi nejzářivějšími holywoodskými hvězdami.
Pozemek, který zaujal Butlera, ležel na západním konci Národního parku Couer
d´Alene v horském pásmu Bitterroot, kde se dali běžně vidět losi, bělochvostí jeleni
a červení rysi. Krátká procházka do divočiny ho mohla zavést k hromadě shozeného
losího paroží u vrbami obklopených potůčků nebo k medvědu grizzly a jeho mladým
slídících na horském svahu po něčem k snědku.
Ačkoliv tento kraj vyvolával obrazy Butlerovy pradávné domoviny ve Skotské
Vysočině, jeho skutečná přitažlivost spočívala v tom, že to byla zem bílého muže.
Menšiny zde prakticky neexistovaly a to bylo pro Butlera důležité. Vychutnával si, že
je mezi „svými vlastními lidmi“, mezi kterými mu jeho víra, Křesťanská Identita, přikazovala žít.
Richard Girnt Butler se hrdě nazýval rasistou – „tím, kdo miluje svou rasu“. Sám
sebe neviděl jako protičernošského nebo protižidovského, ale jako bílého nacionalistu.
Každá rasa by měla mít svou domovinu, a Pacifický Severozápad, se svým nordickým
prostředím, byl jeho. Vnitrozemní Impérium, jak je pás Idaha, východního Washingtonu a západní Montany nazýván, má téměř 1,1 milionů obyvatel. Méně než tři procenta
tvoří Hispánci, necelá dvě procenta Indiáni, ani ne procento tvoří černoši, a ještě méně
Židé.
43
Základním kamenem každé společnosti je víra a k praktikování víry je třeba
církve. Když muž věří, že bojuje za Boha a svou vlast, stává se nepřemožitelným. Je
nemožné omezit to, co může dokázat, pokud věří, že je jeho poslání správné a jeho
smrt mučednická.
Když držel Betty kolem ramen, Butler cítil, že je Pán do toho místa zavedl. Zde
postaví Církev Ježíše Krista Křesťana, monument pro zachování bílé rasy.
RICHARD GIRNT BUTLER se narodil 23. února 1918 v Bennet, v Coloradu,
v malé komunitě na vysokých pláních 35 kilometrů východně od Denveru. Jeho
rodiče, Clarence a Winfred, se se svým synem začátkem dvacátých let přestěhovali
do pěkné obytné oblasti jižně od centra Denveru a otevřeli si obchod s nářadím.
Butlerovi byli Presbyteriáni, a ačkoliv nechodili pravidelně do kostela, zachovávali
morálku a přímou cestu.
Trávíc hodiny vedle svého otce Butler často svého tátu slyšel odsuzovat komunismus jako židovské spiknutí, vytvořené a financované v New Yorku a v Londýně a dovezené do Ruska. Tyto myšlenky zapuštěné do Richardovy mysli nakonec vytvořily
základy jeho životního přesvědčení, že Židy kontrolovaný komunismus je nástrojem
Antikrista, „rudého draka“ Apokalypsy.
Láska k historii pobízela mladého Butlera ke čtení, které obratem zvýšilo jeho
averzi vůči komunismu. Objevil hororové historky, ve kterých vojáci amerických okupačních sil vracející se z Ruska po první světové válce svědčili, jak Židé společně
s bolševiky vraždili Bílé Rusy všemi myslitelnými způsoby.
Idea židovského spiknutí se ještě více prohloubila poté, když Butler od svého otce
slyšel o miliardách dolarů, které byly revoluční vládě poskytnuty skrze takové židovské investiční firmy, jako Kun, Loeb & Company.
Ale byla to fikce, ne fakt, co Butlerovu hrůzu z komunismu upevnila. Přišlo to,
když byl ještě jedenáctiletý kluk, co si vydělával na kapesné jako kolportér Liberty
Magazine ve svém sousedství. V jednom čísle četl jeden díl seriálu Rudý Napoleon
od Floyda Gibbone z Chicago Tribune. Toto dílo válečného korespondenta, vydané
v roce 1929, bylo futuristickým scénářem invaze Evropy a Severní Ameriky bolševickými nájezdníky ze Sovětského svazu, vedenými mongolským diktátorem Karakhanem z Kazanu, který usiloval o smíšení všech ras v jednu jedinou.
Z Rudého Napoleona vstávaly Butlerovy vlasy na hlavě hrůzou. Příběh vyprávěl
o boji Ameriky na život a na smrt s komunistickým zotročením, tajemně předpovídající povstání třetího světa proti kapitalismu a bílému kolonialismu.
Když bylo Butlerovi třináct, jeho rodina se přestěhovala do východního Los Angeles. Tam dva roky chodil do City College, kde studoval vědu a letecké inženýrství.
Zatímco byl na škole, získal práci na částečný úvazek u Consolidated Vultee Air Craft
Company, soukromého kontraktora vyrábějícího bombardéry B-11.
V roce 1941 poslalo Vultee Butlera do Bangalore, v Indii, v rámci kontraktu
na opravu letounů P-25, P-24 a PBY Královského Indického letectva. Obdržel čestnou
44
hodnost kapitána, díky které měl nárok na sluhu. Muž, kterého si najal, se jmenoval
Jeroum, hinduista, který na svém čele hrdě nosil červenou tečku.
V noci, když leštil Butlerovy boty nebo dělal jinou práci kolem jeho chatrče, ti dva
často diskutovali o indickém kastovním systému. Jeroum jej popisoval jako prostředek
k udržení rasové čistoty. Vychvaloval ctnosti učené v dávných písních Rigvédy. Podle
bráhmánismu, předchůdce hinduismu, dobyli světlovlasí, modroocí Evropané, Árijci,
údolí řeky Indus okolo roku 1500 před Kristem. Během času se mísili s tmavými lidmi
a proto byl ustanoven kastovní systém, aby uchránil těch pár čistokrevných Árijců,
kteří ještě zbyli.
„Sáhibe, mám árijskou krev,“ řekl Jeroum jednoho večera v chatrči.
„Podívej, Jeroume, to nemůžeš říkat,“ peskoval ho přátelsky Butler. „Jsi černý
jako noc.“
Ale Jeroum trval na svém: „Ano, Sáhibe, mám árijskou krev. Vypátral jsem ji.
Důvod, proč jsem takový, jaký jsem, je, že kastovní systém nefungoval.“ To donutilo
Butlera přemýšlet. Jestli tento indický sluha věděl o vlastní rase víc, než on o své, měl
by raději začít studovat. Byl Jeroumovým rozhledem tak ohromen, že se studium ras
stalo jeho celoživotní vášní.
Po japonském útoku na Pearl Harbor se Butler vrátil do Spojených států a přihlásil
se k letectvu. Své zkušenosti s aeronautikou ve válečných letech zúročil jako
instruktor hydrauliky. Po vítězství se vrátil k Vultee, oženil se se svou drahou Betty
a měli spolu dceru, kterou pojmenovali Cindy. Byl to začátek něčeho, co mohl být
normální, usedlý život.
Butlerovy zaryté antikomunistické postoje vzrostly, jako u mnohých Američanů,
během Studené války v padesátých letech. Jeho zájem obživl, když senátor za Wisnocsin, Joseph McCarthy, v roce 1954 označil komunisty ve vládě jako odrazový
můstek k získání celonárodní pozornosti. Usilujíc o odhalení bolševiků v armádě
a na ministerstvu obrany, McCarthy mával kongresmanům a novinářům pod nosem
dlouhým seznamem, který měl podle něj obsahovat „stovky jmen komunistů“ a zároveň si dával pozor, aby seznam nikdo nečetl. Paranoia Američanů ze všeho „rudého“
dostala díky první salvě McCarthyho kampaně mocný náboj.
Několik let poté, co McCarthy sestavil senátní komisi pro odhalení údajných komunistů, přišla ABC se smělým rozhodnutím poskytnout živé celodenní pokrytí
slyšení mezi armádou a McCarthym. Butler spolu s miliony dalších Američanů měl
křeslo posazené přímo před televizí, aby sledoval skutečného amerického hrdinu při
práci. Slyšení mezi armádou a McCarthym měla trvat pět týdnů a Butler je sledoval se
zaujatou pozorností. Senátorovi kritici spustili s tím, že překročil hranice etiky a legálnosti, když se pokoušel dokázat existenci rozvracečů. Butler nic takového nevnímal.
Byl tak přesvědčený, že je McCarthy správný, bohabojný Američan, že dokonce
poslal peníze, aby mohl senátor pokračovat.
Když se veřejné mínění proti McCarthymu obrátilo, částečně následkem třídílného
TV dokumentu Edwarda R. Murrowa, See it now, Butler si byl jistý, že sleduje další
konspiraci řízenou komunisty. McCarthyho kolegové v Senátu mu v prosinci 1954
45
formálně zakázali hlasovat v poměru 67:22. To jen zvětšilo Butlerovu nedůvěru
a strach z federální vlády.
Pak, když došlo k založení American Nazi Party George Lincolna Rockwella,
Butler to sledoval se zájmem. Mnoho let po Rockwellově zavraždění si Butler na neonacistu vzpomněl v rozhovoru pro Boise Idaho Statesman: „Jistě, že jsem znal Rockwella. Jsem na to hrdý. Byl to stoprocentní muž. Miloval svou rasu a chtěl s tím něco
dělat.“
Jeviště se Butlerovi otevřelo v roce 1962, když slyšel mluvit antikomunistického
kalifornského zákonodárce jménem Louis Francis o státním ústavním návrhu vykázání komunistů ze státních pracovních pozic, politických úřadů a výjimek z daně
z nemovitosti. Butler se rozhodl, že přišel čas být aktivní. Slyšel, že ve veřejných
školách v Kalifornii učí až deset tisíc komunistů. Vstoupil do Kalifornské komise pro
potírání komunismu a pomohl zorganizovat sedm set lidí, kteří sháněli podpisy
na petice, aby se záležitost dostala do politického hlasování. Butler se při jeho prvním
nájezdu do politiky stal v Los Angeles vůdcem skupiny.
Mezi místy, kde Butler hledal podporu, byly spolky veteránů. Když ho losangelesský American Legion Post pozval na Signal Hill, aby mluvil, nervózně to přijal.
Ačkoliv se svými 180 centimetry a 85 kilogramy budil dobrý dojem, měl lehce
nosovou, prázdnou řeč, která přítomné nenadchla. Přesto starou gardu lehce přemluvil,
aby mu petici podepsala. Skupina nakonec sebrala 400 tisíc podpisů, aby šla celá věc
do hlasování, ale návrh byl ve volbách roku 1962 jasně poražen.
Butler však na Signal Hill získal víc, než jen pár podpisů, protože ta noc navždy
změnila směr jeho života. V sále seděl penzionovaný armádní plukovník, William
Potter Gale, člen štábu Douglase MacArthura, který řídil guerrilové operace na Filipínách během druhé světové války. Stejně jako Butler odešel Gale do Kalifornie pracovat do rostoucího leteckého průmyslu.
V roce 1958 Gale kandidoval na guvernéra za Konstituční stranu volající po odvolání prezidenta Eisenhowera a všech devíti soudců Nejvyššího soudu pro jejich
snahy o desegregaci jižanských škol. V republikánských primárkách později prohrál
a v roce 1964 a 1968, kdy se ucházel o funkci do Senátu, prohrál rovněž.
Pak, v roce 1969, v Portlandu, v Oregonu, vznikla volně strukturovaná skupina
ozbrojených milicionářů a survivalistů jménem Posse Comitatus (z latiny přeloženo
jako „Moc okresu“). Ta prohlásila, že všechna vládní moc je zakořeněna na okresní
úrovni a že si ji federální vláda usurpuje. Gale okamžitě založil vlastní pobočku,
kterou nazval U.S. Christian Posse Association, a později pro Posse sepsal několik
brožurek a také několik manuálů o guerillové válce.
V roce 1962 byl Gale mezi svými vrstevníky na Signal Hill velmi respektovaný.
Poté, co si doposlechl Butlerovu tirádu za školní systém bez komunistů, ho vzal
stranou a řekl mu, že je někdo, kdo skutečně ví, co je komunismus zač – dr.Wesley
Swift z Lancasteru v Kalifornii, zakladatel Anglo-saské křesťanské kongregace.
Swift, ustanovený metodistický kazatel, byl ve Spojených státech jeden z nejlépe
známých zastánců doktríny zvané Křesťanská Identita. Byl antisemita a antikatolík,
46
což se shodovalo s jeho minulostí organizátora KKK. Byl následovníkem Geralda
L. K. Smithe, známého rasisty, který inspiroval George Lincolna Rockwella. Swift byl
Smithův prostředník, dokud se na konci padesátých let nerozdělili a Swift neodešel
do Kalifornie, aby založil Anglo-saskou křesťanskou kongregaci, směs Smithova
rasismu a doktríny Křesťanské Identity.
V době, kdy Butler mluvil na Signal Hill, do náboženství nijak zvlášť zamilovaný
nebyl. On a Betty chodili do presbyteriánského kostela v Los Angeles, kde byli oddáni, ale Butler byl přesvědčen, že jejich nový kazatel káže čistý komunismus.
Zkoušel ještě několik jihokalifornských církví, než uznal, že odpovědi na své životní
otázky v kostele nenajde.
Ale když mu Gale řekl, že by na něj Swiftova církev jako na bílého muže mohla
zapůsobit, zaujalo ho to. Cítil, že od konce války jde vše proti Spojeným státům.
Komunisté zhltli východní Evropu. Každý kompromis v nově vytvořených Spojených
národech byl vyřešen v jejich prospěch. Pak Harry Truman oznámil, že by ozbrojené
síly mohly být integrovány silou, pod tlakem bajonetu, když to bude nezbytné.
A v roce 1957, byla armáda dovezena do Little Rock, v Arkansasu, aby vynutila
integraci městských středních škol.
„Můj bože,“ usoudil nakonec Butler. „Tohle je válka proti bílé rase.“
V neděli ráno, když přišel do Swiftova kostela, se Butler cítil stejně nepříhodně,
jako v jiných církvích. Budova byla navíc umístěna na Hollywoodské a Vine, samém
středu světa zábavy. Posadil se mezi shromážděné a lhostejně začal naslouchat
Swiftovu kázání. Kdo jsou skuteční Izraelité? Položil Swift řečnickou otázku, než
začal s heraldikou rasy, symboly a kmenovými znaky. Swift rozebíral čtyřicátou
osmou a čtyřicátou devátou kapitolu Genesis, proroctví Jakuba jeho dvanácti synům,
a jak kmeny, které založili, doputovaly až do dnešního dne, kdy vytvořily árijské
národy Evropy. Swift svému shromáždění řekl, že před 7200 lety nebyla na světě
žádná evidence existence bílého člověka. A přesto kamkoliv poté bílý muž přišel, tam
byl náhlý rozpuk civilizace. Butler se cítil jako Pavel na cestě do Damašku. To, co
slyšel, jasně zodpovídalo všechny jeho nepříjemné dotazy o životě.
Butler začal okamžitě Křesťanskou Identitu studovat. Byla založena Edwardem
Hinem, Angličanem, který její teorii nastínil ve své knize z roku 1871, Identifikace
britského národa se ztraceným Izraelem. V té době šlo o bestseller. Jádrem doktríny
je, že evropští Židé nepocházejí z dávného hebrejského plemene, ale z Chazarů, příslušníků válečnického národa z jižního Ruska, který v osmém nebo devátém století
konvertoval k judaismu.
Nemohou si nárokovat rodokmen od Abrahama, Izáka a Jakuba a podle genealogů
Identity nejsou lidmi úmluvy. Na druhou stranu, dnešní Nordicko-Anglo-SasštíTeutonští bílí, jsou potomky ztracených kmenů biblických Izraelitů, což z bílých
křesťanů činí skutečné lidi úmluvy.
Aby své tvrzení podpořil, Hite přeinterpretoval knihu Genesis s „teorií dvojího
sémě“. Eva byla svedena hadem a porodila mu syna, Kaina, který zavraždil svého
bratra Ábela. Poté Adam, první bílý muž, přenesl své sémě na dalšího syna, Setha,
47
který se stal otcem bílé rasy, bohem vyvolených lidí. Kainovy potomci, jak káže
Identita, jsou Židé. Jsou doslova sémě Satana.
Ostatní rasy, nebo také „blátění lidé“, jak je nazývají rasisté, vzešli z jiných,
bohem prokletých. Sekulární historie nabízí jiný příběh. Deset kmenů Izraele,
severního království po smrti Šalamouna, bylo v roce 722 před Kristem deportováno
vítěznými Asyřany a byly asimilováni vzájemnými sňatky do ostatních skupin. Juda,
jižní království dvou kmenů, zůstalo rasově nedotčené. Ale doktrína Identity tvrdí, že
ztracené kmeny překročily Kavkazské hory a usadily se ve Skandinávii a v západní
Evropě. Potomci těchto kmenů se nakonec plavili na Mayflower. Po usazení se
v Novém světe, skutečné Zemi zaslíbené, byli Otci zakladatelé inspirováni bohem
k sepsání posvátných dokumentů, které známe jako Deklaraci nezávislosti, Ústavu
a Listinu práv a svobod. Dodatky, které následovaly, jsou podle Identity satanské
doplňky diktované dnešními Židy a namířené k podkopání bílé rasy.
Následovníci Křesťanské Identity uvažují v apokalyptických termínech. Mnozí
z nich věří, že doba bestie se rychle blíží, jiní si myslí, že pole Armagedonu je
v Nebrasce nebo v Kansasu. Někteří vidí v našem současném systému bankovnictví
a obchodu jasné znaky předpovídané v Knize Zjevení. Pro mnohé na okraji tento trend
reprezentuje obávané znamení bestie, bez kterého by v hrozném snu Apoštola Jana
„žádný nemohl kupovati ani prodávati, než ten, kdož má znamení aneb jméno té
šelmy, aneb počet jména jejího.“ (Kniha Zjevení, 13:17).
Díky počítačové technologii již existuje možnost, aby společnost fungovala bez
finanční hotovosti. Pro extrémní pravici je to nevyhnutelný postup směrem ke světové
vládě. Bankovní systém je stále víc multinárodní a řízení světového bohatství, se soukromými bankami tisknoucími měnu na dluh národů místo národů tisknoucích měnu
podloženou produktivitou svých lidí, přináší skutečnou moc do rukou internacionalistů, což je eufemismus pro Židy.
S tak fatálními přesvědčeními vyrostly kostely Křesťanské Identity v malých
komunitách po celém vnitrozemí.
„Nemůžete se vyhnout realitě faktu, že vyvrcholení věku se blíží!“ varoval
oběžník Strážce Sionu z Nevady, v Missouri, v roce 1979. „Je extrémně důležité, aby
všichni bílí křesťané podnikli nezbytné kroky a připravili sebe a své rodiny na přicházející události.“
Od prvního kázání začal Richar Butler na setkání Anglo-saské křesťanské kongregace chodit pravidelně. Po několika nedělích si dodal dostatek odvahy, aby se
Swiftovi představil a ti dva se téměř okamžitě stali blízkými a důvěrnými přáteli.
Swift si Butlera vybral, aby vedl jím nově utvořenou Ligu křesťanské obrany.
Butler se naplno vrhl do aktivit Ligy. Jeho prvním projektem bylo zabránit snaze
židovských skupin o zákaz užívání křesťanských křížů na vojenských hřbitovech.
Dalším tažením byla obrana vánočního zvyku rozsvěcení oken na všech čtyřech
stranách radnice v Los Angeles ve tvaru kříže.
Koncem šedesátých let byl Butler najat firmou Lockheed jako výrobní inženýr pro
pomoc se sestavením výrobních linek pro veliké letadlo společnosti, L-1011, v továr48
ně v Palmdale, v Kalifornii. Zatímco pracoval pro Lockheed, jeho nadšení pro Identity
vzrůstalo. Swiftův domov byl v Lancasteru, jen 10 km od továrny dolů po dálnici
a Butler tam potkal mnoho lidí z hnutí. Poté, co ukončil kurz korespondence od Amerického institutu teologie, byl ustanoven kazatelem v církvi Křesťanské Identity.
Swift, který měl cukrovku, v roce 1970 zemřel. Butler jeho trůn zdědil, ačkoliv je
určitá debata, jak moc s tím William Poter Gale souhlasil. Někteří bývalí členové
církve říkají, že Butler se kazatelny ujal ze své vlastní iniciativy. Butler říká, že jej
církevní komise jmenovala. Tak nebo tak, Butler postrádal Swiftův dynamický řečnický styl. Netrvalo dlouho a kostelní lavice se začaly vyprazdňovat a nakonec zbyli jen
Butlerovy nejvěrnější přátelé.
V roce 1973 se Butler a Gale začali hádat a oba šli svou vlastní cestou. Gale odešel
do Mariposy, v Kalifornii, 220 kilometrů východně od San Francisca, kde založil
Duchovenstvo Kristovy církve scházející se v prostorném mobilním domě o padesáti
sedmi sedadlech. Butler následujícího roku odešel na Pacifický Severozápad.
Butler zavolal příteli, který vlastnil realitní kancelář v oblasti Couer d´Alene a brzy
dostal vědět, že blízko Hayden Lake je pozemek, který je perfektní.
Toho dubnového dne roku 1974, když Butler stál uprostřed borového háje poblíž
Hayden Lake, si již zformuloval základy plánu zpevnění roztříštěných segmentů pravice zaštítěných náboženstvím. Asi s tuctem následovníků z Kalifornie, kteří s ním
přišli do okresu Kootenai, začal stavět kostel a shromažďovací síň, které měly pozemku dominovat.
Všechno, co na začátku měli, bylo hospodářské stavení, útulný, dvoupatrový
hrázděný dům. Skromně vybavený obývací pokoj naplněný několika televizními
obrazovkami, videorekordérem, přeplněnými skříněmi a zdmi pokrytými obrázky
Butlera a jeho blízkých. Nad krbem obraz Čtyř koňů Apokalypsy frkající premiléniální úděly Války, Hladu, Moru a Smrti
Věřící postavili kapli dost velikou na to, aby pojala sto míst k sezení. Butlerův
pult byl před oltářem, který zdobil meč vztyčený vzhůru se svastikou na jílci. Vše bylo
lemováno svícemi a árijskými vlajkami. Ústředním místem na stěně za oltářem bylo
2,5 čtverečních metrů veliké zamořené skleněné okno, které rámovalo Butlerovu
hlavu, když kázal. Okno zobrazovalo symbol jeho Církve Ježíše Krista Křesťana,
červené, bílé, modré a zlaté logo, na které byl Butler nesmírně pyšný. Je to temně
modrý štít uprostřed brilantně rudého pozadí. Na štítu je bílý meč se zlatou korunou
na rukojeti. Přejíždějíc po ostří je bílá příčka, protáhlé „N“. Stylizovaná svastika je
posvátný symbol kříže zmrtvýchvstalého Krista. Dvanáct modrých a bílých paprsků
vyzařuje od štítu do čtyř rohů.
Poté, co byla kaple hotova, věřící postavili Árijskou síň, shromaždiště, které se
zdvojovalo jako předsíň kaple a jídelnu, tvořící spodní část písmene L, v jehož tvaru
byla budova postavena. Vyplněná navoskovaným sukovitým borovým dřevem, hala
sloužila jako veliká jídelna i jako místnost pro Butlerovy zásilkové operace. Byla také
nazývána Vlajková hala, s vlajkami dvanácti árijských zemí západní Evropy,
Britského společenství a Skandinávie, stejně jako Kanady a Jižní Afriky, visícími
49
ve dvou řadách tam, kde se klenutý strop potkával se zdmi. Dvě vlajky dominovaly:
ručně dělaná „Betsy Ross“ americká vlajka s kruhem třinácti hvězd na modrém pozadí, a svastika Třetí říše.
Budova byla vybavena věžičkou se zvonicí, na které byl vztyčen kříž. Následně
byla postavena kancelář, zahrnující místnost pro tiskárnu a spoustu místa pro stohy
papíru, který Butler používal pro tisk své literatury. Dovezený přívěs měl pak sloužit
jako škola. Západně od usedlosti bylo pod klenbami vysokých borovic postaveno
několik chat, které Butler vymezil pro věřící, z nichž někteří v místě žili několik let,
zatímco jiní si rychle našli domov v mnoha sousedních městech.
Přestože Butlera z Jižní Kalifornie do Idaha následoval víc než tucet rodin, doufal,
že přitáhne místní konvertity. Chápal konzervativní politiku okresu Kootenai. Byli to
slušní lidé snažící se nějak žít v ekonomice zdevastované lepšími a špatnými časy
důlního a dřevařského průmyslu.
Ve víře, že udělá rychlý dojem, Butler v roce 1974 zakládá pobočku Posse Comitatus se sebou jako vedoucím. Uvažoval, že ti co vstoupí, by mohli být potenciální
konvertité pro jeho církev. Ale o dva roky později je vyhnán členy, kteří cítili, že se
Posse snaží vést jakou svou soukromou armádu. Butler je jejich rozhodnutím zpočátku
překvapen, brzy však svou církev připojuje k lousianské Národní emancipaci bílého
sémě. Toto spojení je však krátkodobé, protože Butler již toho času formuluje své
vlastní, velkolepé plány.
Butler přišel do Idaha, aby byl s bílými lidmi, jako byl on sám. „Rasa“ pro Butlera
znamenala „národ“ a svým lidem říkal, že žádná rasa lidí nemůže přežít bez svého
vlastního teritoria. Jiné rasy a etnické skupiny mají národy, ve kterých se rozvíjejí.
V Japonsku se nemůže stát občanem nikdo, kdo není Japonec. Přesto cítil, že bílým
lidem v Americe je bráněno mít rasový národ, protože zákony na ochranu občanských
práv z pohledu práva rasové rozdíly vymazaly. Stejně tak v Evropě jsou bílé národy
zamořeny barevnými lidmi. Butler nevěřil, že promíchané rasy vedle sebe mohou
existovat bez konfliktu. Proto usiloval o národní stát pro bílé.
Inland Empire – vnitrozemní impérium, bylo perfektním místem. Její chladné
a vlhké zimy jí dávaly nordický nádech a bylo zde tak málo minorit, že nemohlo být
obtížné donutit k odchodu ty z nich, které by se rozhodly zůstat.
Lidé z Hayden Lake neměli o Butlerovi žádné pochyby. Říkali mu „reverende“,
nebo „Dicku“ a klábosili s ním kdykoliv se zastavil v Owl Café. Cítil, že by mezi
těmito lidmi mohl propagovat svůj výhradně bílý národ. Ve své studovně strávil
mnoho hodin plánováním strategie. Na dosah ruky měl vždy Bibli, na kterou stále
odkazoval. Vedle ní pak ležel Mein Kampf a zarámovaná fotografie Adolfa Hitlera.
Toho času Butler zformuloval cíl Árijských národů: založení státu reprezentujícího
hlas a vůli bílé árijské rasy jako bohem ustanoveného, suverénního, nezávislého lidu,
odděleného od všech cizích, míšených lidí v každé sféře jejich individuálního a národního života. Jednoho slunného rána v červnu 1978 Butler sešel po cestě na Rimrock
Road a zatloukl zde ceduli ohlašující majitele pozemku: „ÁRIJSKÉ NÁRODY,“
politické křídlo Církve Ježíše Krista Křesťana.
50
Butler začal prodávat rodinné členství v Árijských národech za patnáct dolarů ročně a členi byli povzbuzováni k desátkům. Obvykle se na nedělních bohoslužbách
ukázalo třicet pět až padesát lidí. Na počátku osmdesátých let Butler prohlašoval, že
má šest tisíc členů ve všech padesáti státech a Kanadě a tři stovky místních členů.
Butler také nahrával svá kázání a prodával je čtyřem stovkám předplatitelů za dva
dolary padesát za kazetu. Kazeta ho stála osmdesát centů a tato cesta byla jednou
z hlavních, které mu vydělávaly peníze. Také prodával širokou škálu pamětihodností
zahrnující vlajky árijských národů světa, přezky na pásky, nášivky, hrníčky a trička se
symboly Árijských národů nebo Klanu a nacismu. Populárním artiklem byl keramický
Klansman s rukou vztyčenou k „posvátnému pozdravu“ za pět dolarů.
V hnutí Identity Křesťanského království byla také široká škála knih zahrnující
Bibli Svatou v moderní angličtině, v pevné vazbě za $22,50. Z levnějších knih to byla
To Heal the Nation, práce J. Franklina Snooka o biblických řešeních sociálních
a ekonomických problémů Ameriky; Know Your Enemies od Colonela Gordona
„Jacka“ Mohra, srovnání judaismu a anglo-saské Identity; a Prepare War! od CSA
Enterprises, biblické pozadí pro probouzející se armádu Kristovu. Aby měl svou
organizaci kompletní, Butler navrhl uniformu, kterou měli muži nosit na bohoslužby
a ceremonie. Byla to světle modrá košile s výložkami napodobujícími SS na límci,
tmavě modré kalhoty, černé pásky s řemeny přes levé rameno a černé vázanky. Většina z toho byla zakoupena v místním obchodu J. C. Penneyho.
Bohoslužby v Církvi Ježíše Krista Křesťana se konaly každé nedělní ráno
a ve středu večer. Vždy přesně v 11 si Dunn sedl za piano a začal „Jakého přítele
máme v Ježíši,“ následovanou takovými tradičními křesťanskými písněmi jako je
„V zahradě“ nebo „Požehnaný příslib, Ježíš je můj.“
Butler, v tmavě modrém obleku s nášivkou Árijských národů na levém rameni, se
pak přesunul za kazatelnu a vzpřímil pravou ruku k pozdravu. Shromáždění, většinou
páry s dětmi a pár jednotlivých dospělých, povstalo a také pozdravilo, recitujíc slib
oddanosti ale s jedním rčením předělaným říkajíc „Jeden árijský národ, pod
Bohem…“ Pozdrav, říkali Butlerovi následovníci, je pozdrav otevřenou dlaní ve chvále Boha, ne Adolfa Hitlera. Ve skutečnosti se některá hlavní křesťanská shromáždění
modlí stejným způsobem.
Poblíž si důvěryhodný následovník mohl nasadit sluchátka a připravit se k nahrávání Butlerova kázání, které může být později prodáno na audio kazetách. Shromáždění se usadí a Butler začíná s kázáním.
„Dnes není nikdo, kdo by byl mužem, kdo by se postavil za svou rasu,“ kázal
Butler. „Jmenujte mi jednoho politika v posledních padesáti letech, který by se postavil za bílou rasu. Být proti bílé rase, jednat v zájmu zničení bílé rasy, to udělá každý
politik. Probuďte se. Nebyli jste dobyti mečem Žida. Černocha. Mexikánce. Asiata.
Nepřišli a nedobyli vaše hradby a nesrazili vás k zemi a z těch, co zůstali naživu,
neudělali své otroky. Ne. Byli jste oklamáni svou vlastní slabostí a dovolili jste, aby
bylo 19 milionů vašich dětí povražděno interrupcí.
51
„Šli jste proti všem ústavním principům. Ústava byla zničena roku 1868, když byl
přijat třináctý a čtrnáctý dodatek. Vezměte si pozitivní diskriminaci. The Drake Law
Review z Drakeovy univerzity říká, že pozitivní diskriminace odpírá jakémukoliv bílému muži plné občanství ve Spojených státech. To je porušení Listiny práv Ústavy.“
Butler zvolnil do více náboženského kurzu. „Jsem přesvědčen, že se musíme vrátit
k zákonům našeho otce, Boha, k zákonu přírody. Jestli to neuděláme, s naší bílou
rasou je konec. Vymíráme po celém světě v nejrychlejším tempu v historii. Východní
Německo nyní vymírá rychleji, než jakýkoliv jiný druh na Zemi. Na jedno narození
připadají ve východním Německu tři smrti. Anglie, bílá populace klesá. Amerika, bílá
populace klesá. V Kanadě klesá. To je proč mluví o dovezení Asiatů, protože bílí se
nerozmnožují.
„Jediný, kdo kdy přijal nulový populační růst, byl bílý muž. To bylo spočítáno.
Na univerzitách učí, aby se bílé ženy nevdávaly. Najděte si práci, sežeňte si aktovku
a můžete mít vlastní kancelář v padesátém patře a vydělávat miliony dolarů a buďte
šťastné až na věky.
„Ale to je v protikladu k zákonu přírody. Ženy jsou nositelkami naší rasy, a pokud
odmítnou nosit, jakou má naše rasa budoucnost? A samozřejmě říkají, že pokud jste
bílá žena, máte povinnost mít černého manžela, protože bílá rasa je zlo. Překonat to
můžeme jen s božím odpuštěním.“
Když se Butler blížil ke konci svého pětačtyřicetiminutového kázání, často končil
s chytlavou frází, která se stala jeho shromažďovacím zvoláním: „Tak dlouho, dokud
bude toto cizí tyranské zlo okupovat naši zem, nenávist je naším právem a pomsta naší
povinností.“
Když do církve vstupovali noví muži, Butler po kázání pořádal zasvěcení.
Zasvěcovaný poklekl před oltářem a složil přísahu, ve které sliboval: „Nikdy nezradím
své árijské bratry, nikdy neodpočinu na této zemi, dokud nebude stvořen národní stát
pro mé arijské bratry, jednoho boha, jeden národ, jednu rasu.“ Jak shromážděné
bratrstvo stálo čelem k oltáři, pozvedli svou pravou ruku k pozdravu, zatímco Butler
položil meč se svastikou na jílci na rameno nového člena, říkajíc, „Pokládám na tebe
ostrý, dvojsečný meč pravdy.“
Po bohoslužbách muži vyšli ven zakouřit si, zatímco ženy si povídali uvnitř,
připravující čerstvé pečivo a horké šálky s kávou. Pištivý hluk dětí hrajících si venku
často proudil vzduchem, ale nikdo si nestěžoval. Rodina je základ křesťanů Identity.
Mnozí lidé, kteří se modlili v Butlerově církvi, byli přátelští, milí a prostí lidé,
kteří neměli problém vyjít s lidmi. Nepovažovali se za hrozbu pro nikoho. Ve skutečnosti, zcela opačně, cítili, že oni jsou ti ohrožovaní narůstající bezbožnou, nelidskou
kulturou, která se šířila po celé zemi.
DENVER DAW PARMENTER II. srkal v roce 1977 pivo v jedné hospodě na koleji Východní washingtonské univerzity v Cheney, když si všiml muže přibližně jeho
věku, něco přes dvacet, házejícího šipky v rohu baru. Jeho vlasy byly nahoře už trochu
prořídlé, ale nosil dlouhé kotlety a malý knír ve stylu Western. Ve studentském
prostředí, kde byla většinou mládež, bylo takových mužů jen málo. Zvědavý, jestli by
52
muž mohl být válečný veterán, jako on sám se Parmenter zvedl, vzal své pivo a přikradl se skrz přeplněné stoly.
Natáhl ruku a zdvořile se představil.
Muž odpověděl s rychlým úsměvem, že jeho jméno je Randy Duey a jasně, že je
veterán letectva, co kromě toho, že navštěvuje některé předměty na univerzitě, tak
pracuje jako instruktor ve škole přežití na letecké základně ve Fairchildu.
Parmenter se narodil ve vojenské nemocnici ve Wiesbadenu, v Západním Německu,
jako syn leteckého důstojníka z povolání. Když byl mladý, rodina se přestěhovala
na Floridu, kde se jeho rodiče rozvedli. Žil se svou matkou dokud mu nebylo dvanáct
a potom odešel za svým otcem, se kterým žil v Brownwoodu, v Texasu, jihovýchodně
od Abilene. Maturoval v roce 1970 a o rok později vstoupil do armády, kde si
odsloužil tři roky v administraci na základně NATO v Turecku. Po čestném propuštění se Parmenter přestěhoval do Bellinghamu, ve Washingtonu, kde se stal účetním
a administrativním asistentem víceprezidentovi financí na Západní washingtonské
univerzitě. O tři roky později se stěhuje přes celý stát do Cheney, 25 kilometrů
jihozápadně od Spokane, kde nastoupuje na Východní washingtonskou. Aby se protloukl, myje talíře a pracuje jako vrátný.
S výškou 185 centimetrů, váhou okolo 80 kilogramů, očima v ořechové barvě,
hustými hnědými vlasy a výrazným knírem byl Parmenter pastvou pro ženské oči.
Jeho úhlavním nepřítelem byla láhev, na kterou se obracel kdykoliv, kdy se tlak na něj
začínal kupit. A po pár sklenkách neměl daleko k vyvolání rvačky. V prostředí
studentských bratrstev na univerzitě byl považován za finančního génia. Učitelé si jej
oblíbili pro jeho zralost, kterou získal během vojenské služby. Jako přirozený konzervativec pracoval ve skupině Mládež pro Reagana ve volbách v roce 1980. Byl dobrým
studentem a dost oblíbený na to, aby v roce 1981 kandidoval na prezidenta studentské
rady, nicméně prohrál.
Randolph George Duey, mnohem tišší muž, se narodil v New Yorku a trpěl nenasytným zájmem o historii, který si kompenzoval na univerzitě, kde patřil ke spíše lepším studentům. Jenže často střídal hlavní obory a tak, přesto, že měl 244 kreditů tam,
kde stačilo jen 180, titul nikdy nezískal.
Brzy poté, co potkal Parmentera, Duey se studiem sekl a vzal práci na plný úvazek
na poště ve Fairchildu. Když žil v Cheney, tři roky docházel do baptistického kostela,
než zjistil, že ještě duchovně nedospěl. Jak ale začal se svou duchovní a intelektuální
odyseou, jeho hledání nemělo hranice. Zajímal se o politiku stejně jako o náboženství.
Během svého studia přišel na literaturu Společnosti Johna Birche a sžil se s teorií spiknutí, s názorem, že moc ve světě je ovládána mezinárodními bankéři, kteří si kupují
politiky, policii a tisk.
Jeho odysea ho také přivedla k pamfletům Křesťanské Identity, které vzbudily jeho
zájem. Začal měsíčně posílat sto dolarů různým skupinám pro kazety, knihy a brožury.
Nakonec přijal rasismus ne jako doktrínu, ale věc hrdosti a lásky k vlastní bílé rase.
Černí, hnědí a další oslavovali svou rasovou identitu, tak nemohlo být špatně,
uvažoval, aby bílí lidé vnímali svou rasu se stejnou hrdostí.
53
Duey udržoval své přátelství s Parmenterem i poté, kdy z univerzity odešel a často
diskutovali jeho rozvíjející se myšlenky u piva a šipek. Parmenter byl v té době
zmaten z toho, jakým směrem se jeho život ubírá. V květnu 1981 se oženil se svou
dívkou Janice a získal práci jako manažér součástek u Utility Equipment Company
ve Spokane za 7.70 dolarů na hodinu. Promoval s titulem v politických vědách
a v ekonomice a tak toto nebyl zrovna přesně ten život, jaký si představoval. A i když
si to Parmenter nechtěl přiznat, pil příliš mnoho a příliš často.
Dueyho filozofií byl fascinovaný. Přes všechny věci, jimiž nebyl, byl Parmenter
vždy bílý.
AMERICKÉ VĚZNICE MOŽNÁ demonstrovaly Butlerovo přesvědčení, že rasová
segregace je přírodní zákon. Za mřížemi, kde rozdílné rasové a etnické skupiny žijí
namačkány na sebe v těch nejobtížnějších podmínkách, se nepřátelství množí jako
bakterie v laboratoři. A jak by Butler řekl „svůj k svému“, gangy ve věznicích se tvoří
na rasových základech.
Butler svěřil zodpovědnost nad svým „vězeňským duchovním úřadem“ své sekretářce, Janet Hounsel. Hounsel, malá žena středního věku, psala stovkám bílých vězňů,
šíříc tak poselství Identity, že árijští muži jsou vyvolení bohem.
Touto cestou získal několik konvertitů, ale ne vždy všechno fungovalo, jak má.
Jeden muž, který po svém propuštění z federální věznice v Coloradu přišel do Hayden
Lake, převzal práci Hounselové a brzy si dopisoval s dvanácti stovkami vězňů po celé
zemi. Nicméně časem si Butler s tímto mužem začali lézt na nervy. Bývalý trestanec
pochyboval o Butlerově upřímnosti a Butler zase shledával jeho životní styl – párty
a užívání drog – nechutný. Ale nejhorší bylo, když se zjistilo, že jejich nový duchovní
služebník je homosexuál. Gay nacisté nezapadali do Butlerova nového Árijského
národa, kde byli muži povinni zasévat své sémě tam, kde neslo plody.
Netrvalo dlouho a Butler začal pochybovat, že vězeňský duchovní přináší árijské
válečníky potřebné pro nadcházející rasovou válku. Jednoho dne se dva rekruti přihnali v čerstvě ukradeném autě se šerifem v závěsu. To byl incident, po kterém Butlerovi došla trpělivost. Celý program svěřil skupině v Michiganu a svého ředitele pro
kontakt s věznicemi z tábora vykopnul.
Ale tato zkušenost neplatila pro všechny bývalé vězně, kteří byli Aryan nations
kontaktováni. Trestanec, který si odpykával trest za vloupání v Arizonské státní
věznici ve Florence, byl v roce 1980 literaturou, kterou obdržel, tak inspirován, že
přemluvil svou rodinu k přestěhování se k Árijským národům, kde chtěl ihned
po svém propuštění začít nový život.
Po dlouhém a svízelném spirituálním hledání našel Gary Lee Yarbrough konečně
náboženskou filozofii, která přesně korespondovala s jeho přesvědčením.
V Amado, v Arizoně, nebylo mnoho lidí, kteří by nikdy neslyšeli o rodině
Yarbroughů. R. B. „Red“ Yarbrough, jeho žena Bertha „Rusty“ a jejich čtyři zrzaví
kluci a jedna rezatá holka byli jediným problémem, který kus téhle medyňkem a kaktusy pokryté země kdy potřeboval. Koncem šedesátých let si rodina zabrala pár akrů
54
v sídlišti pro mobilní domy na úpatí Santa Rita Mountains. Časem pro sebe a své děti
získali tři karavany, které byly neuspořádaně postavené mezi chlévy, kuřecími ohrádkami a výběhy pro chrty, kteří závodili na místních psích stezkách. Red si vydělával
prací v dolech a na stavbách a Rusty zase jako číšnice.
Pro děti to byl drsný a občas násilný domácí život. Jejich matka otce jednou při
rvačce dokonce bodla nožem.
Nejstarší kluk začal pracovat jako DJ pro rozhlasovou stanici v Tucsonu a odešel
za lepším. Ale jeho tři bratři, včetně Garyho, se dostali do problémů se zákonem.
Garymu bylo osmnáct, když se s mladším bratrem vloupali do jiného karavanu a jeho
majiteli ukradli pušku, nějakou hotovost a auto, které pak nabourali do školní budovy.
Gary byl v roce 1973 v Tucsonu zatčen pro větší krádež a poté, co se přiznal, dostal možnost výběru mezi vězením a námořnictvem. Zvolil si armádu a skončil
na Havaji. Netrvalo dlouho, než opustil útvar bez dovolení, a byl zatčen za vloupání.
Přiznal se a byl odsouzen na 5 až 8 let ve Florence, v Arizoně. Čas ve vězení mu dal
spoustu příležitostí ke čtení literatury, která chodila od Árijských národů.
V době, kdy Yarbrough přicestoval do Idaha, měl ženu a několik dcer a žádnou
nabídku práce. Ale jeho omezená zkušenost v námořnictvu mu dodávala vojenské
způsoby, které Butler oceňoval. Brzy z Yarbrougha udělal důstojníka bezpečnosti
a dal mu na práci tisk rozsáhlých svazků literatury, které Butler každý týden rozesílal.
Butler se vydal na cestu pod náboženstvím Identity, aby získal srdce a mysl bílých
křesťanů. Nehodlal přestat, dokud nezíská sbor 144 tisíc, jak je předpovězeno
ve Zjevení. Když přijde dost lidí na Pacifický Severozápad, mohli by pomalu vybudovat impérium zevnitř, převzetím politické kontroly prostou převahou čísel. Pokračovali by v růstu, dokud by neměli kontrolu nad pěti západními státy: Washingtonem, Oregonem, Idahem, Montanou a Wyomingem. Butlerův plán se stal známým
jako „Desetiprocentní řešení“, jedna desetina Spojených států.
Butler nejprve svolal shromáždění ostatních duchovních Identity, kteří v jeho velitelském stanu v roce 1979 strávili několik dní přednáškami a bohoslužbami. Butler chtěl
hrát v hnutí vedoucí roli a nebylo lepší cesty, než ostatní pozvat na své domácí hřiště.
Národní konference Království Identity pacifických států byla malá rozsahem, ale
zasela semínko každoročních shromáždění, které Butlerovi přinesly celostátní pozornost.
Dan Gayman, vůdce Církve Izraele v Schell City, v Missouri, byl jedním z řečníků. Gayman, bývalý středoškolský ředitel, se považoval za biskupa Identity. Na svém
pozemku poblíž Ozark Plateau vedl školu a vydával „Hlídače Sionu“. Svou církev
založil v roce 1973 jako „Církev křesťanského odkazu“ a řídil stejnou zásilkovou
službu kazetových nahrávek ze svých bohoslužeb, jako Butler. Jeho proslovy se často
točily okolo potřeby pro základní křesťanské vzdělání. Gayman měl kulatý obličej,
řídké vlasy a se svou ženou měl tři dcery a dva syny.
Následujícího roku se Butler rozhodl rozšířit rozsah své konference. Nepozval jen
duchovní z Identity, ale i vůdce z Posse Comitatus a různé neonacistické sekty a sku55
piny Klanu. Konferenci naplánoval do motelu v Hays, malé farmářské komunity v západním Kansasu, na 12. dubna, 1980. Výběr místa, odhadoval, byl klíčem ke všemu.
Na konferenci Butler shromážděným oznámil, že udílení občanství nekřesťanům
a nebílým je součástí sionistického plánu na znesvěcení árijské čistoty. Poté představil
své desetiprocentní řešení, říkajíc, že Armagedon se blíží.
Butler chtěl elementy pravice sjednotit, ale nakonec bylo jeho volání do zbraně
poněkud rozdělující. Jeden z těch, kdo otevřeně oponoval jeho metodám, byl Gayman,
který hned poté, co se vrátil do Schell City, stoupl za kazatelnu a svému překvapenému shromáždění řekl: „Jsou zde ti, kdo říkají, že přišel čas, kdy musíme vyjít do ulic
a přinést vládu Boha pomocí zásobníku zbraně. Já ale nepůjdu na kamikadze misi,
abych z nacionálního socialismu vytvořil další vysokou křesťanskou kulturu v Americe. Mým bohem není George Lincoln Rockwell. Mým bohem je Ježíš Kristus. Jestli
je vaším bohem Adolf Hitler, pak nechť je tomu tak.“
Ale Butlerova idea přilákala nemalý počet podporovatelů a on se vrátil do Idaha
s plány na shromáždění v jižním Idahu a východním Oregonu. Jenže hotelové rezervace konferenčních místností byly zrušeny, když se rozneslo slovo o jeho záměrech,
což v Butlerovi vyvolalo vztek a frustraci.
Jedním z cílů Aryan Nations bylo „pěstovat národní a mezinárodní árijskou
solidaritu“. A tak bylo velkou ctí, když Butler v létě 1980 přivítal jednoho z nejznámějších evropských neonacistů, Manfreda Kurta Roedera, v té době jednapadesátiletého, nedávno vyhozeného z advokátní komory v Západním Německu pro své
zapojení v několika teroristických organizacích. Narozen v Berlíně, Roeder žil v hlavním městě v době Hitlerovy vlády. Je dost hrdý, že v roce 1945, v šestnácti letech,
bojoval jako člen Hitlerjugend v Bitvě o Berlín. V roce 1978 zakládá Hnutí za osvobození Německé Říše a druhou skupinu, Německou občanskou iniciativu. Skrze ně
požadoval propuštění Rudolfa Hesse a vydával prohlášení popírající Holocaust.
O dva roky později, když Roeder navštěvuje Butlera, se ti dva stali rychle přáteli.
Roeder s Butlerem měnil jména sympatizantů, poskytujíc mu tak kontakty ve Španělsku, Švýcarsku, Skandinávii a dokonce až v Hong Kongu, Austrálii a Novém Zélandu.
Roeder se vrátil do Západního Německa a v roce 1981 byl zatčen za iniciování
série bombových a žhářských útoků provedených Německými akčními skupinami
(Deutsche Aktionsgruppen), teroristickou skupinou, která zaútočila na památník
obětem Holocaustu a domov pro etiopské uprchlíky ve městě Loerrach. Při jednom
útoku na hamburský úkryt uprchlíků z Vietnamu jeho dva obyvatelé uhořeli. Roeder
byl obviněn a odsouzen na třináct let do vězení.
Jak srazy krajně pravicových postav v Hayden Lake pokračovaly a Butlerovy
spojené srazy Klanu a neonacistů zasahovaly i do města, někteří obyvatelé okresu
Kootenai si začali stěžovat. Být dobrým občanem byla jedna věc, ale svým mlčením
nechtěli dát souhlas, tak jako německá veřejnost ve třicátých letech.
Jednoho rána Sidney Rosen, jeden z několika málo Židů žijících v oblasti, přijel
do práce ve steakhouse v Hayden Lake a našel nějakého člověka, jak na jeho budovu
kreslí svastiku a slova „Židovská svině“. Rosena to tak vyděsilo, že okamžitě vyvěsil
56
ceduli „na prodej“. Během roku byl pryč a Butler skálopevně popíral, že by měl
v znesvěcení prsty.
Krátce nato začali černí žijící v Coeur d´Alene dostávát dopisy, v nichž stálo:
„Negři, nenechte zapadnout slunce na vaše hlavy v Árijských národech.“ Pak se
v Coeur d´Alene a nedalekém Spokane začaly objevovat plakáty zobrazující terč
a siluetu černocha. Vespodu plakátu byly vytištěny slova „Oficiální terč s běžícím
negrem“. Netrvalo dlouho a jeden z bývalých Butlerových následovníků, Keith
Gilbert, přiznal distribuci plakátů, ale popřel, že by počmáral Rosenovu restauraci.
Gilbert byl absolvent San Quentinu, kde si odseděl pět let poté, co se v roce 1965
v jeho bytě v Glendale, v Kalifornii, našlo 680 kilogramů dynamitu. Tvrdil, že chtěl
výbušninu použít k zabití reverenda Martina Luthera Kinga Jr. V roce 1974 Gilbert
dorazil do Butlerova tábora, ale o několik let později se oba rozešli, když Butler
Gilberta obvinil z asociálního chování.
V odvetě Gilbert ve svém domově v Post Falls, dřevorubeckém městě s pěti tisíci
obyvateli zmáčknutém mezi Coeur d´Alene a washingtonskou státní hranicí, založil
Socialisticko Nacionalistickou Árijskou Lidovou stranu. Chlubil se padesáti členy,
ačkoliv se mu Butler posmíval a nazýval ho „ukřičenou jednočlennou bandou“.
Butler pokračoval ve svých srazech s vůdci radikální pravice. V dubnu 1981
sponzoroval sérii mítinků v Árijských národech s takovými lidmi, jako byl James
Wickstrom z Wisconsinu (později z Pensylvánie), jedním z několika málo
významných vůdců Posse Comitatus. Začalo být běžné, že zvenčí tábora šlo mezi
stromy vidět oranžový žár z hořících křížů.
POZDNÍHO HORKÉHO večera v červnu 1981 Butler zamkl vrata kostela a šel
krátkou vzdálenost ke svému domu. Asi o půl hodiny později šli on a Betty do postele,
když se dům mohutně otřásl následkem výbuchu. Butler vyskočil a ze strany Árijské
síně viděl stoupat kouř. Oblékl si kalhoty a běžel k budově, zatímco Betty volala
kancelář šerifa. Zástupce šerifa v Kootenai County, Larry Broadbent, prohlédl
roztříštěné trámy, rozbitou izolaci a další trosky, které z Árijské síně zbyly. Náruživý
kuřák a policista z povolání, s účesem vyšlým z módy a v pomačkaném obleku se stal
v Kootenai County Butlerovým klíčovým protivníkem. Ale hrál podle pravidel. Bomba mohla Butlera zabít a Broadbent bral případ vážně. Ale kroutil hlavou nad tou
ironií. Čekal by, že pravičáci budou spíše pachatelé, a ne oběti bombového útoku.
Butler a jeho věrní se stáhli do usedlosti, aby situaci vyhodnotili a z jejich debaty
vzešly dvě různé teorie. Buď šlo o Židovskou obranou ligu (Jewish Defense League),
shodovali se, nebo Keitha Gilberta. Zatímco mluvili, zazvonil telefon. Betty Butlerová
zvedla sluchátko a předala jej svému manželi. Muž na druhém konci tvrdil, že je to on,
kdo položil bombu.
„Je to Levy?“ Ptal se Butler, domnívajíc se, že je to Mordechai Levy z JDL,
protože to neznělo jako Gilbert. Ale volající zavěsil. Butler se otočil ke své skupině
s rozhodným pohledem v jeho ustarané tváři. V táboře byli děti, ve škole. Museli se
bránit.
57
„Dobře,“ řekl Butler. „Od této chvíle budeme mít celodenní hlídky. Chci v táboře
muže po celou dobu. Chci nainstalovat bezpečnostní bránu a chci postavit strážní věž,
která bude obsazená ve dne v noci. Ukážeme komukoliv, kdo tohle udělal, že nás nezastraší.“
Ačkoliv podezíral Levyho, z útoku na kostel o několik dní později veřejně obvinil
Gilberta. Gilbert úder vrátil: „Stejně jako si Sid Rosen počmáral vlastní restauraci, tak
si i Dick Butler vyhodil do vzduchu vlastní kostel. Prostě se jen snaží vzbudit
pozornost a vyvolat sympatie pro svou věc.“
V Árijských národech zavládlo šílenství. Spolu s opravami kuchyně byla také jižně
od Árijské síně vztyčena desetimetrová strážní věž kopírující věže ve vězení. U výjezdu na Rimrock Road byla postavena brána, ke které brzy přibyla hlídková budova.
Stranou od malého domku pak byla přibita cedule: „Jen pro bílé.“
Všechny tyto bezpečnostní opatření brzy Butlerovi a jeho církvi získaly hrozivou
pověst polovojenské skupiny. Příběhy v novinách, časopisech a dokonce zmínky
v knihách odkazovaly na Aryan Nations jako těžce opevněný tábor, kde se pravidelně
konají lekce ve střelbě. Nikdy nepřijaly fakt, že šlo o Butlerovu potřebu chránit své
lidi. Pisatelé, kteří tábor ani předtím nikdy neviděli, psali jako fakt, že kolem pozemku
je postaven vysoký plat zakončený ostnatým drátem, uvnitř se volně pohybují bojoví
psi a v přilehlém lese jsou umístěny miny. Ve skutečnosti byl plot stejný, jaký byl u
pozemku, když jej Butler koupil. Rezavý plot z ostnatého drátu, který je typický
v zemědělských oblastech na hlídání dobytka. Árijské národy ležely na otevřeném
prostranství. Onen útočný pes byl německý ovčák, který cizí lidi spíše nutil, aby mu
házeli šišky, které pak aportoval zpět. A miny v lese byla fikce. Nakonec tu bylo příliš
mnoho dětí, které se toulaly po okolí.
Ale ozbrojené stráže byly skutečné. Po útoku každý, kdo navštěvoval setkání v táboře Árijských národů, viděl v hlídkové věži muže s puškami a pistolemi v pouzdrech.
Žádné lekce ve střílení zde nebyly, ačkoliv mladí se ve střelbě cvičili na smetišti asi
hodinu jízdy severně.
Zprávy z novin o bombovém útoku nakonec přilákaly pozornost dvou mladých
mužů v Cheney, Randyho Dueyho a Denvera Parmentera. Bývalí studenti z Východní
washingtonské univerzity byli zaujati představou církve pro krajně pravicovou
teologii. Do té doby o Árijských národech nikdy neslyšeli. Když se pak podívali
na mapu, zjistili, že tábor je jen hodinu cesty od Cheney.
Řekli si, že za zkoušku nic nedají, jeden víkend nasedli do auta a vyrazili směrem
k Hayden Lake. Jak sjeli z prašné Rimrock Road, byli ohromeni vybavením a zabezpečením místa. Ani jeden neviděl zbraně a maskování tak veřejně od dob jejich
odchodu z armády. Byli uvedeni do kanceláře, kde potkali pastora Butlera, jehož
jemný přístup na ně udělal dojem. Mluvili celé hodiny o filozofii Árijských národů.
Neuplynulo ani pár nedělních shromáždění a oba dva se octli klečící před oltářem, kde
jim Butler položil široký meč na ramena a kde přísahali slib bílému Bohu.
Ale bylo to víc, než filozofie, co je k Árijským národům přitáhlo. Ke krajně
pravicové filozofii se již dostávali prostřednictvím pásek a periodik, které s pevnou
58
pravidelností chodili do jejich poštovních schránek. Ale u Árijských národů se z teorie
stala praxe. Se společným pocitem, který byl nekonvenční směsí Walden Pond
a Berchtesgadenu, tu mezi zdejšími lidmi byla izolovaná náklonnost smíšená s lesní
mentalitou. Netrvalo dlouho a Parmenter trávil u Árijských národů každý víkend.
Janice okouzlena nebyla a jejich manželství to způsobovalo problémy. Také to dělalo
problémy v práci a Parmenterovo místo bylo postupně zrušeno poté, co se u Utility
Equipment zmínil o svých návštěvách Árijských národů.
Tato nespravedlnost posílila jeho smysl pro zlost, ale soucit, který potřeboval,
našel u Árijských národů. Butler Parmenterovi důvěřoval a umístil jej do své bezpečnostní jednotky pod Buda Cutlera a Howarda „Corky“ Witherwaxe. Corky, čtyřiatřicetiletý, byl bývalý zástupce šerifa ze Stocktonu v Kalifornii a byl manželem
Butlerovy dcery Cindy.
Pro Parmentera a Dueyho byl vzrušující zážitek být uvnitř skupiny, která byla tak
exkluzivní a výjimečná. Pro ně to bylo žití na ostří nože.
V LÉTĚ 1982 Butler začínal být vedoucí postavou v rasistickém hnutí. Jeho
Árijský Světový kongres toho roku, od 9. do 11. července, každoroční setkání, které
vyrostlo z Konference Královské Identity v roce 1979, měl být zatím největší. A mělo
dobře posloužit Butlerovým ambicím sjednotit roztříštěnou radikální pravici. Všechny
důležité postavy v hnutí měli přijít na jeho hřiště.
Zajištění ubytování a jídla pro více než dvě stě účastníků, s ohledem na omezenou
kapacitu Hayden Lake ve špičce turistické sezony, nebyl žádný malý úkol. Mnozí si
dovezli přívěsy a stany a směli se utábořit pod baldachýnem Butlerovy překrásné
borové přikrývky. Třináct různých organizací Ku Klux Klanu a několik neonacistických skupin si udělalo rezervaci.
Butlerův šik hostů a řečníků přicházel z celé země. Mimo jiné šlo o Alexeje
Erlangera z Buffala v New Yorku, ruského emigranta, který byl ve Spojených státech
klíčovým kontaktem Manfreda Roedera; Roberta Milese z Horského Kostela Ježíše
Krista v Cohoctah, v Michiganu, jednoho z Butlerových nejbližších spojenců, který si
odpykal šest let ve federální věznici v Marionu, v Illinois, pro svou roli v bombových
útocích na prázdné školní autobusy v Pontiacu; J. B. Stonera, šéfa Strany práv
národních států z Georgie, který si svůj trest za účast na bombovém atentátu na černošský kostel v Birminghamu, v Alabamě, v roce 1956, měl teprve odsedět; Louise
Beama Jr., vůdce Klanu z Texasu, který vedl polovojenský výcvikový tábor v Anahuacu, v Texasu; a Traudel Roederovou, Manfredovu ženu.
Den před kongresem začala auta, přívěsy a dodávky sjíždět po Rimrock Road,
některé se smykem, jak málem přejela vjezd do tábora. Vplazila se skrz krátký tunel
stromů, který vedl k hlídkové budově a zdvižné bráně, kde čekali dva muži ve světle
modrých uniformách se zbraněmi v pouzdře u pasu a kteří na ně mávali, ať zastaví.
„Hail victory!“ zdravil rudovlasý Gary Yarbrough příchozí, když jim po jejich
identifikaci zvedal bránu.
59
Oprýskané červené Pinto zvířilo prach, jak sjelo na cestu z Rimrock Road. Řidič,
vysoký muž s vlasy v barvě písku na prahu čtyřicítky, urazil osamělou cestu napříč
horami z Golden v Coloradu, u Denveru, aby byl na kongresu. David Lane, dlouholetý
aktivista KKK, byl šťastný, že je pryč z Denveru kvůli hádce, kterou měl s policií. On,
se dvěma dalšími aktivisty, jel v roce 1981 na shromáždění NAACP v Denveru, aby
distribuoval nějakou svou rasistickou literaturu, ale tajná policie se o tom dozvěděla
a Lane byl zadržen. Lane byl přesvědčen, že ho chtějí někam odvézt a vymlátit z něj
duši a pouze příjezd dvou státních policistů z Aurory v Coloradu, kteří do operace
tajných nebyli zasvěceni, ho zachránil. Policie nicméně jeho letáky zabavila.
Pod stromy, jen dvacet kroků od Árijské síně, byl postaven veliký referenční pult.
Tři vysoké stožáry byly vztyčeny na straně, zatímco malé vlajky dvanácti árijských
národů byly umístěny okolo zábradlí pultu. Dav, více než dvě stě lidí, se v den
zahájení shromáždil u pultu, dávajíc pozdrav vztyčenou pravicí každé vlajce, u které
se Butler vždy zastavil.
Poté, co pastor vykonal svolávající modlitbu, byl kongres v plném proudu
ve společném protivládním duchu. Tito lidé měli dokonce pro federální systém vlastní
jméno, Zionist Occupation Government – ZOG (sionistická okupační vláda, pozn.
překl.), protože cítili, že patří, je tvořený a slouží Židům.
Nebylo pochyb, že tito lidé shromáždění pod vysokými borovicemi, touží po drastické změně v systému. Butler doufal, že část z nich přijme jeho plán migrace na Severozápad. Ale většina, zvláště Jižané, by se opuštěním své vlastní půdy nikdy nezabývali.
Ale nebyla to jen práce. Byly zde výlety na jezero Cour d´Alene, rozdávání dárků
a předávání cen v kategorii „Árijci výjimečné odvahy“, které obdržel Miles, Stoner,
Beam a v nepřítomnosti Manfred Roeder. Zvláštní „Mateřský kříž Říše“ byl předán
Traudel Roederové. Miles, jeden z expertů hnutí na „Klankraft“, ceremoniální obyčeje
KKK, byl rituálním mistrem pro sobotní pálení křížů. Ve své elegantní klanové róbě
zapálil kříž reprezentující „světlo tohoto světa, jímž je Ježíš Kristus“, zatímco čtyři
menší kříže postavené okolo něj reprezentovaly body na kompasu a byly zapáleny,
aby symbolizovaly historii a dědictví bílé rasy.
V brilantní oranžové záři plamenů muži a ženy v bílých kápích s kříži vlevo na prsou a muži v uniformách podobajícím se těm z nacistického Německa a moderní armády, stáli rovně jako svíčky a zvedli své paže k nebi. Vlajky Dixie a Třetí říše vlály
ve větru. Duey a Parmenter stojící na stráži s ostatními muži ve svých uniformách
Árijských národů, byli z té nádhery naplněni úžasem. Ale stáli na „kluzkém povrchu“.
Jak jednou začali s objevováním tohoto extremistického, médii zapovězeného kraje,
jejich fascinace je stahovala ještě hlouběji. Už nikdy nezískali svou rovnováhu zpět.
SKORO O ČTYŘI MĚSÍCE později, 28. listopadu, si sestra Davida Lanea, Jane
Eden, vyměnila manželský slib s Carlem Franklinem, dodavatelem veterinářských
potřeb z Eastonu v Pensylvánii, před pastorem Butlerem. Franklin byl Butlerův zástupce pro Pensylvánii. Lane doprovázel svou sestru, která byla oblečena v upnuté
blůze a tmavé sukni a kabátu. Ve vlasech měla velikou sedmikrásku a v klopě odznak
Árijských národů. Franklin byl v uniformě.
60
Oltář byl plný svatebních růží a bílých sedmikrásek, když si pár vyměnil své sliby.
Poté, s Aryan Victory Singers, kteří zajišťovali hudební produkci, se pár otočil směrem k dvou řadám uniformovaných mužů v „koridoru cti“ tvořících baldachýn nacistických pozdravů pod kterým se Jane a Carl prošli v procesí.
Takové ceremonie neměly pro lidi žijící v Hayden Lake žádný význam a v té době
bylo v táboře tak málo lidí, že to málokdo považoval za nějakou hrozbu. Ale Butlerovy pravidelné výlety na poštu byly připomínkou, že jejich komunita, a celý Pacifický
Severozápad, získávali reputaci pravicového útočiště.
V září 1982 zástupce šerifa Broadbent společně s reverendem Rickem Morsem,
občanskou aktivistkou Dinou Tanners a pár dalšími, založili Taktické uskupení mezilidských vzahů v okrese Kootenai. Jedním z prvních témat jejich agendy bylo prosazení legislativy dělající z rasového a etnického harašení zločin. Nebyli pobízeni ani
tak Butlerem, jako spíše jeho bývalým následovníkem, Keithem Gilbertem.
Žena jménem Connie Fortová se do Coeur d´Alene přestěhovala v roce 1976 z Los
Angeles. Vyrostla v Holandsku během nacistické okupace a ještě si pamatovala dusot
holinek na dlažbě před jejím domem. Nyní do jejího života vstoupil Gilbert a bylo to
dejá-vu. Fortová se po příchodu do Spojených států vdala za domorodého Američana.
Manželství nevydrželo, ale vzešel z něj syn jménem Scott Willey. Poté si vzala
černocha a měla další dvě děti, Lamara a Neishu. Když manželství skončilo, Fortová
se rozhodla najít méně přelidněné místo k žití, než bylo Los Angeles.
Gilbert Lamara náhodou spatřil, když šel po chodníku v Coeur d´Alene a byl rozzloben, že se rasové míšení dostalo do jeho části světa. Když zjistil, že zde jsou tři takové děti se smíšenou krví, vymyslel ohavnou kampaň. Jednoho dne přišel ke Scottovi
na chodníku a plivl na něj.
„Tvůj život je zatracen,“ zanotoval před polekaným chlapcem. „Budeš sloužit
v pekle.“ Scott utíkal domů k mámě v slzách a řekl jí o „muži se zlou tváří“. Gilbert
věděl, kde Fortová bydlí a začal okolo domu jezdit autem, křičel neslušnosti, rasové
nadávky a výhružky na Lamara a Neish, tehdy devět a osm let staré. Jednou děti
vylekal, když svůj maskovací barvou natřený Volkswagen na silnici stočil proti nim,
když přecházely přes přechod.
„Zradila si svou rasu, když si zplodila negry,“ řval na Fortovou Gilbert jednoho
dne, „a tvůj čas se chýlí ke konci!“
Každou noc se Fortová snažila uklidnit obavy dětí a bojovala, aby utišila hněv
sama v sobě. Ale noční můra pokračovala. Po jedné bezesné noci Lamar své matce
rezolutně řekl: „Až vyrostu, toho muže zabiju.“
V únoru 1983 byl Gilbert obviněn z přestupku za útok na Scotta. Byl odsouzen,
pokutován třemi sty dolary a odsouzen ke čtyřiceti pěti dním vězení. Ale Fortové to
nestačilo. Sedla si s dětmi a napsala dopisy svým zákonodárcům, pobízející je, aby
z rasového harašení udělali trestný čin. Broadbent vzal dopisy a vydal se na desetihodinovou jízdu do Boise, aby je doručil osobně.
Butlerovi se Gilbertova taktika nelíbila. Nenáviděl míšení ras, ale cítil, že děti by
neměly být obviňovány za hříchy svých rodičů. Také se obával, že Gilbertovo chování
61
může vyvolat odvetu. A to se přesně stalo. Obyvatelé Coeur d´Alene sepsali petici
s více než osmi sty podpisy podporující Connie Fortovou. Ve snaze situaci uklidnit
Butler odjel do Kapitolu v Boise, aby svědčil. Takový zákon by jeho duchovní úřad
učinil zranitelným, jelikož verbální útoky na Židy a „blátěné lidi“ byly jeho podstatou.
„Tento zákon,“ argumentoval Butler, „sebere suverénní, neměnná práva bílých
křesťanů.“ Ale zákonodárci, poté, co si přečetli dopisy od dětí Fortové a viděli
podporu občanskoprávních skupin z Idaha, zákon schválili a ze zastrašování někoho
kvůli jeho rase udělali trestný čin. Trestem mělo být pět let ve vězení a pokuta do pěti
tisíc dolarů.
David Lane, v té době Butlerův „ministr informací“ v Coloradu, psal členům povzbuzující dopisy. V březnu 1983 napsal ze svého domova v Golden krátký vzkaz
Randy Dueymu, povzbuzujíc jeho psaní:
Jen jsem ti chtěl říct, že se mi líbilo tvé psaní. Před dvěma lety jsi mi dal nějaké
věci a já nevěděl, jak ti říct, že ještě nejsi připravený. Během dvou let ses rozvíjel
a mnohému naučil. Upřímnost a odhodlání musejí být smíchány s uhlazeností a zkušeností, aby se člověk stal vůdcem. Máš potenciál.
Doufám, že sis udělal čas ke studiu Mein Kampf. Jsem přesvědčen, že nikdo nemá
úplné pochopení ras, národů, kultur, historie, atd. atd., dokud neprostuduje tuto
knihu.
Děkuji ti za mnoho nocí, kdy jsi stál na stráži u kostela.
Tvůj pro rasu, David Lane
To samé jaro Butler pozval Colonela Gordona „Jacka“ Mohra z Obranného systému křesťanské pohotovosti v Mississippi, aby vedl přednášku o nebezpečí komunismu. Mohr byl jedním z nejpopulárnějších a nejcharismatičtějších mluvčí v extramistických kruzích. Lidé z Identity by cestovali stovky kilometrů, aby jej slyšeli.
Denver Parmenter dorazil brzy, aby měl dobré místo k sezení, ale Árijská síň se již
začínala plnit. Parmenter prohlédl dav a všiml si cizího člověka stojícího v jedné
skupině. Muž vypadal na třicet, byl svalnatý a měl temné, horlivé oči, které na Parmenterovi spočinuly, když se k neznámému blížil. Muž se zazubil a Parmenter, který
mu úsměv oplatil, se zeptal,
„Už jste Colonela Mohra slyšel někdy mluvit?“
„Jasně. Je vynikající,“ odpověděl muž nadšeně.
„Ještě jsem vás tu neviděl,“ pokračoval Parmenter, natahujíc před sebe ruku.
„Jmenuji se Denver Parmenter, žiji v Cheney.“ Muž se podíval na Parmenterovu
nataženou ruku a pevně ji stiskl.
„Rád tě poznávám. Já se jmenuji Bob Mathews.“
62
Kapitola 3
ZALOŽENÍ BÍLÉ AMERICKÉ BAŠTY
Že se Robbie Mathews ocitl u Árijských národů po tolika letech, kdy držel své
slovo, bylo pro jeho rodiče velikým zděšením. Měl stálou práci v dole Bunker Hill.
Z elektrického oddělení se vypracoval na obsluhu důlních vozíků, jednu z nejzodpovědnějších pozic. Jeho několikaletá zkušenost v měděných dolech v kopcích arizonské
pouště, měla velikou cenu.
Ale ještě tvrději pracoval na svých šedesáti akrech, které se svým otcem koupil
v horách. Vymítit plochu v hustém borovém lese vedle Boundary Dam Road byl
herkulovský výkon. Když mu skončila směna v dole, přešel řeku a dal se po cestě,
která vedla šest kilometrů nahoru do kopců na Mathewsovy pozemky, a pracoval,
dokud z ohromné oblohy nevymačkal poslední zbytek denního světla.
Koncem roku 1975 se země stala Robbieho novou vášní. Nebyl žádný Armageddon, žádné plazení přes horké duny Cave Creek v poušti severně od Arizony při
přípravě na komunistickou invazi. Robbie měl teď své místo v horách a naději, že celá
jeho rodina zde bude žít. Byla to tak naprostá změna, že na něj rodina znovu začala
být hrdá. Bylo obtížné necítit tu vlnu emocí, když přijeli na návštěvu o letních prázdninách a viděli, co všechno Robbie dokázal.
Jeho rodiče si nedokázali představit, že vezme zpět své slovo a nezůstane pryč
od temného okraje politiky.
Tu půdu našel v prvních týdnech, kdy přijel. Jeden víkend šplhal po Lead King
Hilus na západním břehu řeky Pend Oreille, když narazil na malou louku plnou
lesních malin. V jednom rohu slyšel hluk rychle tekoucí vody. Když pak sešel zarostlou stezku proplétající se podél obřích cedrů a jedlovců, došel Robbie k Beaver Creek.
Tygří lilie, lesní fialky a lesní zázvor rostly podle břehů potoka, který spěchal dolů
z kopce ke čtyřicetimetrovému břidlicovému útesu do Pend Oreille. Zem byla živá divočinou. Robbie byl uchvácen kontrastem s arizonskou pouští, která byla ve srovnání
s tímto téměř bez života. Druhý den se ve městě dozvěděl, že pozemek je na prodej.
Když pracoval na půdě, měl jen jednoho stálého společníka. Šest kilometrů od něj
Orlí nos breptal svou návětrní, holý bod vedoucí téměř tisíc šest set metrů do oblak.
Celou zimu je pochován v bílém prášku. Pak pozdní jarní teplo roztaje povlak, aby
odkryl neotesanou kamennou vrstvu jeho klenutého, pyramidového cípu, který se
naklání severně směrem ke Kanadě. Orlí nos dohlížel na každý Robbieho úspěch a neúspěch na zemi, jako neměnná symbolická přítomnost jeho životní lásky k přírodě
a jeho touhy žít s ní v harmonii.
Mathews se mezi lidmi v Metaline Falls zbavil svého dětského jména Robbie. Teď
byl znám jako Robert Jay Mathews, nebo prostě Bob.
Bob si uprostřed pozemku vykolíkoval prostor pro domov a začal s mýcením lesa.
Do hustého lesa vysekal cestu, točíc jí okolo borovic jako písmeno S, takže dům mohl
63
mít soukromí od cesty, kudy projížděli čety Seattle City Light na cestě do práce
na přehradě Boundary.
Léto je na severu krátké, ale dny trvají dlouho. Bob mohl na půdě pracovat do deseti hodin večer, než se vrátil zpátky na hotel se svými dvěma psy. Ale během zimy,
když světlo končí okolo čtvrté hodiny, je velmi osaměle. V Metaline Falls toho pro
osamělého muže příliš mnoho nebylo. Nebylo zde místo, kde potkat vhodné ženy
a poprvé ve svém životě Bob nějaké potkat chtěl. Cyklus života, který na své půdě
sledoval, jej podněcoval k touze po rodině.
Bobův přístup byl nekonvenční. Pro hledání nevěsty využíval personálních sloupků v celostátním Mother Earth News. „Hledám dospělou, inteligentní ženu, 18-25,
která se mnou bude sdílet život a půdu ve Washingtonu,“ napsal.
Debbie McGarrity vyrostla na rovných, širokých pláních v Kansasu. Ale každé
léto s rodinou tábořili v národním parku Rocky Mountain v sousedním Coloradu.
Vyrostla v lásce k přírodě a horám především. Přes túry v tundře k prozkoumávání
starých důlních měst poblíž, se zamilovala do západní mystiky dobrodružství a spoléhání sama na sebe.
Když opustila univerzitu, přestěhovala se do Jacksonu, ve Wyomingu, na jižním
konci Tetonského pásu, a pracovala jako účetní v dárkovém obchodě v národním
parku Grand Teton. Jejím cílem bylo stát se buď rangerem v parku, nebo, jak někdy
žertovala kvůli své zálibě v přírodě, nejpřednější odbornicí na losy. Nejraději měla
období mimo sezónu, kdy ulice nebyly plné letních táborníků nebo zimních lyžařských tuláků. Tetonský pás je prý jedněmi z nejúžasnějších hor v Americe a jedny
z nejlepších prašanových sjezdovek v Rocky Mountains jsou na Targhee a Jackson
Hole.
Debbie téměř nikdy Mother Earth News nečetla, ale náhodou si koupila číslo
s Bobovým inzerátem. Nejdřív se tomu jen hihňala, ale pak jí její spolubydlící
přesvědčila, ať odpoví. A tak odepsala muži, kterého měla teprve vidět, že není žádná
bojovnice za ženskou emancipaci. „Vážně si myslím, že nejdůležitější poslání ženy je
vychovávat děti. Nemůžeme mít dobrou společnost, pokud domov není slušné místo.“
Bobovi to připomenulo jeho mormonské období. Debbie byla osmý dopis, který
dostal. Nakonec se na jeho inzerát ozvalo 130 žen.
Koncem roku 1975 odjel do Jacksonu, aby se s Debbie setkal. Uviděl hezkou mladou ženu s tmavými vlasy a velkýma, kulatýma očima, dychtivou slyšet o životě, o jakém snil. Co viděla Debbie, byl mohutný mladík, trochu menší, než si přála, ale zato
bez gramu přebytečného tuku. Měl tmavé vlasy s kotletami překrývajícími boltce jeho
uší. Jeho tvář stále nesla dětské stopy, ne zavalitá, ale jemná. I přes jeho zadumaný
výraz vyvolávala vzrušení. Bobova tvář to byly lákavé padací dveře, skrz které, pokud
se otevřely, mohl člověk beznadějně spadnout do jeho nakažlivé lásky k životu a chytit jeho bezuzdné nadšení pro vysněný svět, který si budoval.
Bylo mu dvacetdva, ale jeho hlas zněl, jako kdyby mu bylo ještě třináct. Nebyl to
jen přirozený rytmus, byl to dětský hlas naplněný intenzitou. Ale co stálo nad tím
64
vším, byl jeho úsměv. Měl úsměv plný opravdového citu. A kdykoliv se mu úsměv
rozšířil, jeho oči se otevřely a zajiskřily.
Bob byl normálně vůči ženám plachý. Ale s Debbie bez váhání mluvil o své půdě
a jak je krásná. Také jí řekl, že se jednou vidí jako patriarcha velkého potomstva
Mathewsů. Debbie věděla hned, že Bob je muž pro ní. Přestěhovala se do Metaline
Falls a s Bobem se v únoru 1976 vzali.
Život byl nejdřív obtížný. Pronajali si dům za 45 dolarů na měsíc ve městě, blízko
řeky. Byl to malý bungalov se železnou střechou usazený pod několika majestátními
borovicemi. Podloha byla křivá, ale cena byla akorát.
Zbytek Robbieho výplaty šel do jeho půdy, ale to nebylo nikdy dost. Oba si našli
další práci. Debbie chvíli pracovala v místní nemocnici dolů po cestě od domu. Také
řídila Kaniksu Village, nový bytový komplex dva bloky od nich. Bob asi rok dělal
údržbářské práce a oba také několik měsíců řídili divadlo NuVu.
Bob si sehnal občasnou práci jako trenér posilování v zápasnickém družstvu
na Selkirkské střední škole, pár kilometrů nahoru po řece. Miloval práci s dětmi a oceňoval volný přístup k vybavení tělocvičny, se kterým neúnavně pracoval.
Vědom si svého skotského dědictví, Bob ušetřil nějaké peníze na lekce hraní
na dudy. Každý pondělní večer, asi tři měsíce, jezdili s Debbie asi 160 kilometrů
do Nelsonu v Britské Kolumbii, aby studovali hru na tento starý nástroj s učitelem
ze Skotska. Bobovým cílem bylo zabavit Metaline Falls o půlnoci na Nový rok, oblečen v kiltu a hrát muziku po celé Grand View Street.
Bohužel byly jeho prsty na ovládání píšťaly příliš krátké.
NESTÁVALO SE ČASTO, že Bob pracoval na své půdě, a někdo se zastavil. Ale
v horkém odpoledni v srpnu 1976 vzhlédl od kopání pařezů, když slyšel, že shora
po štěrkové cestě sjíždí auto. Bob na řidiče mávl a ten u něj zastavil a vystoupil. Byl
to kus chlapa. Větší než Bob a s váhou kolem devadesáti kilogramů. Vypadal, že je
mu už dvacet pryč, možná o rok nebo o dva starší, než Bob. Měl hnědé vlasy a světle
hnědé oči a výraznou jizvu na bradě.
Auto mělo kalifornské značky, dost běžné na Severozápadě, kde Kaliforňané
tvořili významnou část turistů. Mathews si říkal, že se mladík asi ztratil.
„Ahoj, já jsem Bob Mathews,“ řekl a natáhl před sebe pravačku zamazanou
od hlíny. „Mýtím tu nějakou zem pro dům.“
„Rád tě poznávám, Bobe. To z nás asi dělá sousedy,“ odpověděl muž. „Mně říkají
Ken Loff. Vlastním pozemek hned vedle tebe.“
Oba muži spolu nějaký čas mluvili o půdě, a jak se žije nahoře u Orlího nosu. Než
se nadáli, byl čas na večeři a Bob Loffa pozval do města, kde měli potkat Debbie,
umýt se a dát si něco k jídlu.
Loff říkal, že přijel z Jižní Kalifornie, aby se podíval na pozemek, který koupil
v roce 1973 s vidinou, že se tu jednou usadí. Během večeře Bob Kena pobídl, že by
měl stěhování zvážit už teď. Oblast uživí víc mladých lidí, řekl. Ken odpověděl, že by
o tom mohl přemýšlet, kdyby se objevila vhodná příležitost.
65
„Fajn, budu mít pro tebe otevřené oči, Kene, a dám ti vědět,“ řekl Mathews.
Ken Loff byl pro severní lesy netypickým rekrutem. Sázkař by vsadil všechno
na to, že tenhle chlap celý život nevyleze z města. Narozen roku 1951 na Oceanside,
v Long Island, východně od New York City, Loff vyrostl v irsko-katolickém a židovském předměstí. Strávil víc než rok v obchodní škole, než si našel práci ve společnosti
prodávající ledničky a klimatizaci. Pak celé čtyři roky pracoval jako kráječ masa
v supermarketu A&P.
Ale po skličujícím zážitku, kdy byl přepaden ozbrojeným lupičem, začal městský
kluk Ken Loff toužit po volné krajině. Na výletě na Pacifický Severozápad v roce 1973
se dostal do Metaline Falls a koupil si osmdesáti akrovou parcelu na Boundary Dam
Road. Se svou dívkou, Marlene Taitovou, snili o tom, že si tam zařídí své hnízdo.
Ken a jeho partner vedli na Long Island dva roky minimarket, než v roce 1975
Marlene dostala pracovní nabídku v Kalifornii. Když ta samá společnost nabídla práci
i Kenovi, sbalil si věci a následoval jí na Long Beach, v přelidněném okrese Los
Angeles. Ještě toho roku se vzali.
Dokud Ken neopustil New York, tak si ani neuvědomoval, jak je k němu
připoután. V Kalifornii se nikdy necítil dobře. V Long Island měl několik přátel, kteří
mu byli tak blízko, že opustit je ho hrozně bolelo. Na Long Beach se kvůli tomu cítil
hrozně prázdně. Pak, jen měsíc potom, kdy na výletě do Metaline Falls potkal Boba
Mathewse, zvedl na Long Beach telefon a znovu slyšel ten samý vysoký hlas,
překvapující ho svou upřímností.
„Kene? Ahoj. Tady je Bob Mathews. Pamatuješ si na mě?“ Ptal se hlas.
„Jasně, Bobe. Jak se máš?“ Odpověděl Ken.
„Říkal jsem ti, že se ozvu, až se objeví nějaká příležitost. Tak, kámo, tady je.
Benzínová pumpa je na prodej. Je jediná ve městě a patří k ní i dva nájemní domy.
Myslím, že by si to mohl dostat za dobrou cenu,“ řekl Bob.
Tón v jeho hlasu byl bezpochyby povzbuzující. Loff byl překvapený, že si Mathews vůbec nechal jeho číslo, nehledě na to, že pro něj prozkoumával terén pro podnikání.
Ken v září do Metaline Falls přivezl Marlene a prohlédli si čerpací stanici, která
byla na dobrém místě jen kousek od mostu. Dohodli se, že jí koupí a od listopadu ji
budou řídit a žít v jednom z nájemních domů.
Una Mathews odešla z First National ve Phoenixu do důchodu v dubnu 1977 a následující měsíc i Johnny odešel z Graham Paper Company. Jak se chystali k odjezdu,
jejich syn Lee se zastavil s oznámením. Mluvil se svou ženou Marciou a chtěli by se
přestěhovat s nimi. Lee se svou ženou měli dvě malé děti. On učil ve školním okrsku
na předměstí Phoenixu a zrovna si koupili nový dům. Jenže, řekl svým rodičům, „Chci
být součástí vašeho snu.“
V radostné náladě získala Una povolení doktorů v sanatoriu, že mohou vzít Granta
sebou. Říkala si, že by jejímu nejstaršímu synovi mohla maloměstská atmosféra
pomoci. Tak mohla být nahoře v horách celá rodina Mathewsů, přesně jak to Robbie
plánoval, když byli kempovat ve White Mountains v Arizoně.
66
Přestěhovali se 1. června, 1977. Ale zatímco se balili, Metaline Falls zasáhla
hrozná rána. Důl v Bunker Hill se 28. května zavřel a Bob byl mezi těmi, kdo skončili
na dlažbě. Důl byl pro ekonomii města klíčový a s jeho zavřením bylo mnoho rodin
donuceno odejít. Ale Bob došel příliš daleko, než aby se vracel. Během šesti týdnů byl
přijat na Boundary Dam, kde pracovala i Marlene Loff. A o tři týdny později, 5. srpna
sehnal ještě lepší místo v Portland Lehigh.
Bylo to v době, kdy se Bob Mathews s Kenem Loffem, který si také sehnal místo
v cementárně, velmi sblížil. Byli jako bratři.
Ken na své půdě vytěžil dřevo a vydělal 15 000 dolarů. Čerpací stanice se ukázala
být časově náročná, tak ji nechal spravovat Marleniným bratrem, než ji prodal
vlastníkovi drogerie Rexall ve městě. Vydělané peníze složil jako zálohu za 194 akrovou farmu v osamoceném, malém, říčním městě 17 kilometrů jižně od Metaline Falls.
Byl přijat na Portland Lehigh a svou výplatu si navyšoval chovem nějakého dobytka
a sekáním sena. Bob mu s farmářskou prací často pomáhal.
Johnny s Unou se nastěhovali do dvoupatrového bytu v Kaniksu Village a Granta
umístili do spodního patra. Una si myslela, že se o Granta postará, ale ten začal utíkat.
Johnny musel pokaždé ven a přivést ho zpátky.
Lee měl štěstí a sehnal práci v městské základní škole. Někdy se zastavil na farmě
a pomáhal tátovi a Bobovi s prací. Nejtěžší prací byla příprava základů pro domy. Bob
vykopal příkopy pro elektrické kabely a vodní trubky, nainstaloval vodní pumpu a měl
připravené základy. Utráceli víc peněz, než vydělali, a tak se rozhodli, že místo srubů,
které Bob kdysi chtěl, koupí hotové domy, takzvané „dvojáky“, protože se skládaly
ze dvou sekcí, které se vozily zvlášť na plochých nákladních vozech. Za cenu, za kterou se prodávaly, byly nesrovnatelně levnější, než klasicky postavené domy.
V srpnu 1978 se Bob a Debbie na pozemek přestěhovali. Johnny s Unou je následovali o několik dní později. Ale Lee a Marcia se rozhodli zůstat ve městě blízko
školy.
Mezitím se Grantovo mentální zdraví začalo zhoršovat. Vzal si starý byt svých
rodičů v Kaniksu Village, ale brzy začaly problémy. Grant nechal puštěnou vodu
z kohoutku, zatímco utíkal do nemocnice, nemaje na sobě nic, kromě ručníku
omotaného kolem hlavy. Voda protekla do bytu o patro níž, kde způsobila velikou
škodu. Také zahodil rádio do řeky, když v něm slyšel divné hlasy. Jindy tvrdil, že
z domu přes ulici na něj někdo signalizuje baterkou. Nakonec Bob požádal šerifa
okrsku, Tonyho Bamonta, aby mu bratra pomohl umístit do ústavu v San Diegu.
Bamonte a jeho žena, kteří také žili v Metaline Falls, patřili mezi přátele, které si zde
Bob udělal.
O několik let později byla Una konečně schopna ze sebe setřást větší část viny,
kterou kvůli Grantovu zdraví cítila. Po dvou desetiletích úžasu, co s Johnnym udělali
špatně, četla o lékařské studii spojující těžké případy chřipky u těhotných žen vedoucí
k schizofrenii jejich dětí. Vzpomněla si na tu hroznou chřipku, kterou dostala ve Fort
Russell, když byla v roce 1945 těhotná a to jí pomohlo ve vědomí, že zná alespoň část
odpovědi na svou otázku.
67
Když se usadili na pozemku, tak Mathewsovi koupili první kusy skotského
Gallowaye v okrese Pend Oreille. Z Gallowayů se rodí černí angusové a Bob vztyčil
na svém plotu ceduli, společně s vyobrazením statného býka, nesoucí nápis, „Selkirkští horští Gallowayové, Hardy & Thrifty skotský dobytek“. Spočítal si, že s jejich
tlustou srstí v zimě spořádají o čtvrtinu méně krmiva, což je pro zdejší klima dělá
vhodnějšími, než herefordy, které choval téměř každý v okolí. Svého býka pojmenoval MacGregor. Býk a kráva, Bonnie Lass, zplodili telátko, Roba Roye.
Mathews několik let zkoušel chovat včely, ale v okolí nebylo dost luk, aby to neslo
zisk. Také si držel obvyklou farmářskou směs kuřat a psů. Jednoho psa se ujal, když
ho našel opuštěného ve sněhové závěji, a dal mu jméno Nathan. Rozčílilo ho, že
někdo může nechat psa takhle umřít. Miloval přírodu a na své půdě by nikdy nepovolil lov. Jednou, když se pod domem jeho rodičů, asi padesát metrů od jeho domu,
usadila krysa, Mathews nastražil past a místo aby krysu zabil, ji odnesl daleko do lesa,
kde jí dal svobodu.
Bob se stal ztělesněním pravého amerického muže. Vždyť jeho oblíbeným jídlem
byl jablečný koláč, obvykle se sklenicí mléka, kterým jej zapil. Někdy si nechal narůst
bradku nebo knír, ale obvykle býval hladce oholený s nakrátko ostříhaným, prostým
účesem. Nekouřil, nepil, ani neklel. Byl svalnatý a ve formě a pracoval od soumraku
do úsvitu buď na tom, nebo tamtom, často věci nechajíc nedokončené ve prospěch
jiných, které byly na řadě.
A řídil Chevrolet.
KENA LOFFA BY nikdy nenapadlo, že by jeho kamarád Bob mohl být rasista.
Byli si blízcí jako bratři, bližší než Bob a Lee nebo Ken a jeho bratr na Long Island.
A stejně si toho nevšiml, dokonce ani na vánočním večírku, který pořádal. Bob vyšel
ven na chladný vzduch, když Ken pustil album s vánočními písněmi od černošského
zpěváka Nata „Kinga“ Colea. Ken si jen řekl, že je to zvláštní.
Johnny a Una si mysleli to samé při jedné příležitosti na pouti v Cusicku. Když
procházeli mezi stánky s Bobem a Debbie, šli kolem bílé ženy jdoucí ruku v ruce
s černochem. V té době to nebylo neobvyklé, ale v Cusicku to nebylo tak často
k vidění. Bob jakoby zkameněl a na dvojici se zatvářil tak znechuceně, že intenzita
toho pohledu byla až hypnotizující. Una se cítila trapně. Proč se Bob tak chová?
V jeho období Johna Birche, nebo během daňových protestů její syn nikdy
nevykazoval známky rasových předsudků.
Bob Mathews neměl nikdy žádný významnější vztah s černým člověkem. Kdysi,
ještě v šedesátých letech, se skamarádil s černochem jménem Chaney, který měl
stánek s žebírky. Krátce potom se na letním táboře YMCA ve Phoenixu dal dohromady s černým klukem. Ale to bylo všechno.
Una si nové znepokojující signály nespojovala s Bobovou radikální minulostí,
dokud jednoho dne v roce 1980 nejela v Metaline Falls na poštovní stanici vyzvednout
došlou poštu. Když vycházela z budovy a probírala se dopisy a časopisy, její oči se
68
krátce zastavily na jedněch z těch divných novin, které si pamatovala, že její syn četl
ještě v Arizoně. Přejel jí mráz po zádech, když ji došlo, co to může znamenat.
„Myslím, že Robbie porušuje svůj slib,“ řekla v obavách Johnnymu, když se
vrátila zpátky do domu.
Měla strach, že extremismus jejího syna je jako alkoholismus a že se nikdy nezbavil té opojné adrenalinové horečky, která přicházela s jeho zapojením v něm. Mohlo to
být, říkala si, že tak jako alkoholik si Bob nic nedělá z onoho opojení, ale až z deziluzující kocoviny?
Přišlo se na to, že když Bob utekl ke klidu Metaline Falls, neutekl od idejí nebo
filozofie radikální pravice, jak jeho rodiče předpokládali. Pouze se zbavil pokrytců,
kteří se k idejím hlásili a pak mu nepomohli, když se dostal do problémů, protože jednal v jejich zájmu.
Během těch let na jeho půdě si Bob dokázal, že jeho víra v přežití a výkon
jednotlivce je správná. Každý, kdo ho nazýval „přítelem“, ho znal jako starostlivého,
tvrdě pracujícího muže. Všechno, co dokázal, dokázal sám, a byl na své úspěchy
právem hrdý. A prokázáním správnosti své cesty se utvrdil v přesvědčení o hříšnosti
federální vlády, která po něm šla se zbraněmi, když se ji pokusil neplatit daně tvrzením, že živí deset dětí.
Během dlouhých zim v údolí Pend Oreille, kdy práce venku byla výrazně omezená, četl Bob veliké množství knih. Jeho dětskou vášní byla historie, ale jeho dnešní
knihovna získalavíce političtější zbarvení. Knižní police zdobily zdi jeho ložnice i jídelny. Když se klid horského lesa na noc snesl na jeho mýtinu, Mathewsův dům se
změnil v čítárnu.
Nevlastnil televizi, volba, kterou si vybral, aby unikl otravě své mysli triviálními
nesmysly, které se v tomto médiu obvykle objevují. Na jaře 1978 byly
nejpopulárnějšími televizními seriály, show, na které si většina Ameriky ve svém
uspěchaném pracovním týdnu udělala čas, byly Laverne and Shirley, Happy days a
Three´s Company.
Ale jaro 1978 také přineslo dílo, které významně zasáhlo Boba Mathewse. Bylo
vydané skupinou nazvanou National Alliance. Sídlící v té době v Arlingtonu, ve Virginii, byla skupina vedena Williamem Piercem, bývalým profesorem fyziky a pomocníkem vůdce American Nazi Party, George Lincolna Rockwella.
Kniha a jejích 758 stran anti-semitských argumentů Boba uhranuly jako hroznýš
královský. Většina Bobových přátel by se otřásla už jen při četbě názvu kapitol.
Kapitola za kapitolou nabízela mohutně poznámkami opatřené, nezáživné, vyčerpávajícím způsobem zdokumentované ospravedlnění pro eugeniku, segregaci a židovskou
deportaci.
Kniha se nazývala Which Way Western Man? Od Williama Gayleye Simpsona.
Zaznamenávala to, co Simpson, v roce 1978 starý veterán rasistické pravice, věřil, že
je úpadek bílé civilizace i přes vrchol jejích úspěchů. Simpson, ve 20. letech odborář,
zastánce integrace a pravděpodobně i socialista, byl zapojen v předchůdkyni Americké unie za občanská práva. Koncem 20. let byl deziluzovaný z institucionálního
69
křesťanství a prošel intenzivním procesem reformace. Byl hluboce ovlivněn koncepcí
filozofa Friedricha Nietzscheho o nadčlověku a jeho pohrdáním rovnostářskými státy.
Simpson Nietzscheho přijal do své vlastní představy o eugenice, přirozeném výběru a rasové nadřazenosti. Ve Which Way Western Man? Simpson v pracném a
monotónním detailu přednesl své důvody, proč věřit, že bílí křesťané jsou ve
smrtelném nebezpečí ztráty své rasy kvůli přesvědčení nebo donucení k integraci
s jinými rasami výsledkem organizovaného spiknutí Židů, jak tvrdil, kteří si svou
rasovou čistou hlídají s tou největší žárlivostí.
Mathews četl o National Alliance v roce 1980 v krátkém odstavci v Instauration,
pravicové publikaci z Floridy. Skupina jej zasáhla jako mnohem intelektuálnější společenství, než pravice obyčejně nabízela. Později toho roku do ní vstoupil a opatřil si
Simpsonův tlustý paperback. Četl jej každou noc, červené pero v ruce, kterým si podtrhával pasáže, jež se mu zdály, že vysvětlují nelehkost, kterou cítil ve svém vlastním
životě.
Potraty, kontrolované početí a nulový populační růst hbitě přejaté mnoha bílými,
byly nože, kterými si bílá rasa podřezávala vlastní hrdlo, říkal Simpson. Daňové
zatížení společnosti určené k péči o ty méně schopné dusilo růst těch „nejlepších
a nejbystřejších“.
Skupiny zvláštního zájmu se vrhly na průdušnici Ameriky. „Menšiny píší zákony
této země,“ napsal Simpson. „Menšiny cizinců, jejich celé davy, tloustnou a vládnou,
zatímco množství lidí, mnozí z nich potomci těch, kdo tuto zemi objevili a vybudovali, kdo jí milují a zemřeli by pro ni, je změněno v trpělivé, otupělé kojence platící
účty svého vlastního zničení.“ Mathews si tuto pasáž, jako jednu z mnoha, podtrhl
červeně.
A konečně, Simpson se hrdě nazýval rasistou, říkajíc, že bílí jsou jedinou rasou,
která byla dohnána k tomu, aby se cítila zahanbeně a provinile, pokud bude hrdá
na svou identitu. Kampaň, která má za cíl, aby bílí ignorovali své rasové dědictví,
útočí Simpson, je vedená Židy, technika rozděl a panuj toulavého lidu usilujícího
o zotročení Nežidů. Navíc si Židé žárlivě segregují své vlastní komunity a hlídají své
geny, „mnohem divočeji odhodláni zachovat sebe jako lid oddělený od všech ostatních,“ napsal.
„Rasové vědomí a diskriminace na základě rasy, jsou absolutně nezbytné k přežití
jakékoliv rasy a k přežití jakéhokoliv národa… Pokud neobnovíme své rasové vědomí, a nezachováme jej a nezesílíme jej a nebudeme jím žít, zemřeme.“
Červený inkoust proudil z Mathewsova pera bez přestání.
NOČNÍ VÍTR štípal Boba Mathewse do tváře, když vyrazil zadní dveře svého
domu a vzrušeně vyběhl na dvůr. Popadl žebřík z kryté verandy, opřel jej proti domu a
vylezl na střechu. Čistá, temná obloha byla plná hvězd a měsíční svit zářil na
zasněžený vrchol Orlího nosu. Hlídajíc si rovnováhu, jak šplhal na vrchol střechy, se
Bob postavil čelem k hoře a dal si dlaně kolem úst jako megafon.
„Mám syna!“ řval, napínaje krční svaly. „Mám syna!“
70
Nikdo kromě Debbie dole v domě a Johnnyho a Uny v jejich domě padesát metrů
daleko nemohl slyšet Bobovy výkřiky radosti. Dával průchod své hrdosti hvězdám
a Orlímu nosu. Debbie s Bobem v prvních čtyřech letech svého manželství společně
prodělali několik potratů. Pro pár, pro který děti znamenaly vše, to bylo devastující.
Bob chtěl tak velkou rodinu, jakou by dokázal uživit.
Ale když bylo jisté, že Debbie nedokáže dítě donosit, přihlásili se do adopční
agentury. Čekali méně než rok, když 12. listopadu, 1981, agentura zavolala. Mladá,
svobodná matka si je vybrala, protože chtěla svého syna nechat vychovat ve zdravém
prostředí venkova mezi zvířaty.
Mathews byl hlavním vlivem v Loffově rozhodnutí si děti pořídit také. V srpnu 1980
Marlene porodila chlapce jménem Joseph Robert. Ken, vědom si toho, kolik toho děti
pro Mathewse znamenají, svého přítele požádal, aby se stal kmotrem.
V dubnu 1981 byla Marlene znovu těhotná. Než se jí narodilo druhé dítě, Mathewsovi zavolali z adopční agentury. Loffovi měli radost. Znamenalo to, že oba páry
budou mít syna. Bob a Debbie své dítě pojmenovali Clinton. Loffův druhý syn,
narozený o měsíc později, dostal jméno Robert, po jeho nejlepším příteli.
Ken Loff si začal nechávat od Boba Mathewse radit v mnoha jiných věcech.
Začalo to pomalu a plynule pokračovalo ode dne, kdy mu Bob zatelefonoval do Kalifornie o koupi čerpací stanice. Loff Mathewsovi důvěřoval bezvýhradně, a tak, když
v běžné konverzaci Bob začal víc a víc mluvit o rase, Ken nic nenamítal. Vše, co Bob
řekl, se zdálo být v pořádku.
Hovor se obyčejně soustředil na budoucnost dětí, i když šlo o daně, ekonomiku,
školní autobusy, pozitivní diskriminaci a jinou vládní politiku, kterou Bob odsuzoval.
V okrese Pend Oreille nastaly těžké časy. Ceny dřeva šly dolů a pily se zavíraly.
Některé rodiny se ještě nevzpamatovaly ze zavření dolu a o nedostatku práce se mluvilo i v cementárně. A stejně Mathews své diskuse vždy stáčel na děti.
„Musíme zabezpečit lepší budoucnost pro naše děti,“ řekl Mathews jednoho dne
Loffovi. „Je to na nás. Vláda pracuje proti nám, tak jak zdaňuje bílou střední třídu
do podřízenosti. Musíme povstat za práva dětí. Podívej se na všechny lidi, co nejsou
odsud, co Seattle City Light dováží na práci na přehradě. Proč, když tu jsou rodiny,
které by tu práci zastaly.
„Co zbude pro naše děti? Co jim budeme schopni zanechat?“
Bob Mathews byl tak čestný, správný člověk, že Loff vážně nezpochybňoval nic,
co řekl. Důvěra byla naprostá. Pak, o dva měsíce později, Mathews přišel za Loffem
s neuvěřitelným návrhem.
„Objevil jsem církev asi tři hodiny odsud, která káže dobré zprávy o bílé rase,“ řekl
Bob se vzrušeným výrazem v očích. „Je to skvělé místo pro bílé křesťanské rodiny.
Byl bych rád, kdybyste s Marlene a dětmi přišli.
„Necháme tam Clintona pokřtít.“
Loff souhlasil, že Církev Ježíše Krista Křesťana – Árijské národy navštíví. Mathews ho představil pastoru Butlerovi, který mu s vlezlým úsměvem řekl, ať se tam cítí
jako doma. Když se Ken začal družit a diskutovat, Bob to souhlasně sledoval. Ken
71
v rasovém aspektu pravice ještě nebyl zapojen. Ale když přišlo na Kenovu lásku
k jeho dětem, když myslel na pozitivní diskriminaci, která z jeho dětí dělá občany druhé kategorie, rozčilovalo ho to. Kdokoliv, kdo stál proti jeho nepříteli, byl někdo,
koho toužil poznat.
A tak na konci návštěvy Hayden Lake Ken Loff sledoval, jak pastor Butler křtí
jeho sedmnácti měsíční a dvou měsíční syny, vedle tři měsíce starého Clintona
Mathewse. Loff se narodil a byl vychován jako katolík, ale odpadl díky sporu s církví.
Svědek na jeho svatbě byl Žid. Ale nyní jeho děti, nazývané potomci „Árijského
válečníka“, byli pokřtěni mužem, který Židy nenáviděl a o katolících soudil, že to jsou
ovce manipulované sionistickým spiknutím.
Mathews se do Árijských národů vrátil jen několikrát, spíše kvůli společenství
zdejších lidí, než pro náboženskou doktrínu. Mathews věřil v Boha, ale uspořádal si
svou vlastní teologii vypůjčením vybraných principů z celého seznamu vír a z odinismu. Butler jej příliš nezaujal, ale těch dvacet akrů pod borovicemi bylo dobrým
místem, kde mohl potkat mladé muže, kteří věřili tomu samému, co on. Výroční
večeře Díkůvzdání byly u Árijských národů zvláště důvěrnou událostí.
Když Bob rodičům řekl, že byli s Debbie u Árijských národů, Una byla zklamaná
a Johnny se okamžitě rozčílil. Jejich syn porušoval svůj slib a opět, tak jako ve Phoenixu, nebylo cesty, jak jej od toho odradit.
„Ano, mám předsudky!“ křikl Bob na otce během jedné z hádek. „Mám předsudky
pro mou rasu, stejně jako mohou být jiné rasy hrdé na svou barvu. A jestli si více lidí
brzy neuvědomí, že svou rasu musíme chránit, jsme zatraceni!“
Během roku 1982 Bob zkoncipoval „Bílou americkou baštu“. Jeho záměrem bylo
vylíčit Severozápad jako přirozené teritorium pro bílé rodiny. Nechtěl separovanou
vládu, ale věřil, že přilákáním dost stejně uvažujících lidí bude pouhá váha čísel
dostatečná, aby bílí uplatnili sociální, politické a ekonomické vlivy, díky kterým by se
na Pacifickém Severozápadě mohli stát dominantní silou. Ne že by zde bílí již takovou
silou nebyli, ale nebyla to síla na rasových základech. Bob nehledal prostě jen bílé;
chtěl soukmenovce.
Bob si schovával složku o Bílé americké baště v krabicích ve své ložnici. Hltal
noviny a vystřihával si příběhy o tom, co vnímal jako nespravedlnosti vůči bílé rase.
V The Spotlight umístil třířádkovou reklamu nabízející Severozápad a Bílou americkou baštu.
The Spotlight byl vydáván Liberty Lobby ve Washingtonu D. C. Týdeník byl jednou z nejčtenějších pravicových publikací s nákladem čtvrt milionu kopií. Běžně obsahoval články na taková témata, jako analýzy Bible, daně a boj s IRS, bankéři a jak
pumpují žilou střední třídě, a jak je národ manipulován obávanou Trilaterální komisí
a Koncilem zahraničních vztahů. Noviny přilákaly velmi rozmanité čtenáře, od survivalistů a nadšenců neortodoxních lékařských praktik po fundamentalistické křesťany
a anti-sionisty.
Její reklamní sekce byla směsicí zboží a služeb. Domovní schránky, části tlumičů,
nacistické reálie a instrukce k falšování identifikace se prodávaly spolu s poezií,
72
vitamíny, seznamovacími inzeráty pro vlastenecké křesťany, a automobilové součástky pro dramatické zvýšení ujetých kilometrů na jednu nádrž benzínu – namačkány
na volném trhu, samozřejmě.
Mathews na svůj inzerát obdržel slušnou odezvu. Každé osobě, které psal, poslal
brožuru a pozvání na návštěvu. Těm, kdo psali obzvlášť dojemné příběhy bílých
obtíží, poslal peníze, ačkoliv neměl sám moc nazbyt.
„Kupředu, vede směr vývoje náš lid, kupředu ke hvězdám!“ říkala jeho brožura
vytištěná pastorem Butlerem na tiskárně Árijských národů. Pod zástavou „Bílé
americké bašty“ byli namalováni dva odvážně vyhlížející bílí muži, jeden jako
vikingský válečník, druhý jako pionýr v lovecké čapce, čelící jeden druhému v borovém lese.
Nahlédněte do okna vaší mysli a představte si nedozírný prostor do mlhy zahalených, hustě zalesněných údolí a hor. Je časné ráno a stojíte na okraji veliké louky.
Náhle, dvojí zatroubení na starodávný roh rozdrtí ticho, a před vašima očima se
na louce začne shromažďovat mnoho lidí. Srdce vám poskočí radostí, protože každá
tvář na louce je z vašeho rodu. Vidíte starou bílou ženu držící za ruku malého zvídavého chlapce, jeho tmavě hnědé vlasy jsou barvou úrodné země a jeho zelené oči barvou
trávy.
Taková vize na Severozápadě existuje, slibovala brožura, pro všechny, kdo se
nebojí tvrdé práce.
Mathews své názory nikomu nenutil. V tom byla část jeho přitažlivosti. Už dávno
nebyl mladík vbíhající do ložnice svých rodičů připravený kázat z Knihy mormonů.
Pokud lidé nebyli skutečně zaujatí, s kázáním nezačal. Bob se své terče naučil vybírat
opatrně. Stal se víc a víc frustrovaný z mnoha bílých, které nazýval „ovčími“ kvůli
jejich ochotě být hnáni na pastvu odměnou za pohodlí. Vše, o co se starali, říkal, byl
sex, pití, lov a jejich dodávky – a ne nezbytně v tomto pořadí.
Chodil domů a vyléval si srdce Debbie, když si stěžoval na chlapy z továrny. Jednou mu jeho spolupracovníci na dvířka od jeho šatny přilepili obrázek nahé černošky,
který okamžitě vztekle strhl a roztrhal.
„Tihle lidi nikdy nebyli ve velkém městě! Nevědí, jaké to je!“ stěžoval si Debbie.
„Všechno, co znají, je, co vidí v televizi. Měli by jít do města a vidět, jaké to opravdu
je!“
Několik lidí přijalo pozvání na návštěvu Severozápadu s Bobem jako průvodcem.
Jedním z nich byl Charles Ostrout, vedoucí převozu peněz v Brinkově depu obrněných vozidel v jižním San Franciscu. Odpověděl na inzerát zveřejněný Mathewsem
v pravicových novinách s prostým zněním, „Jsi bílý muž propuštěný kvůli minoritám?“
Ostrout Mathewsovi řekl, že byl přeskočen při povyšování ve prospěch černých
kvůli pozitivně diskriminačnímu programu, který u Brinka fungoval. Bob vyjádřil
svou lítost a poslal mu 50 dolarů. „Doufám, že ti to pomůže,“ napsal. Bob také pohostil pár členů National Alliance. Dvěma z nich bylo právě dvacet, spolužáci ze střední
školy v Salinas, v Kalifornii, kteří se do pravicového hnutí zapojili už jako mladíci.
73
William Soderquist byl vysoce inteligentní a, mezi starými členy National Alliance, byl opatrován jako wunderkind. Trochu baculatý s kudrnatými vlasy, vstoupil
do Společnosti Johna Birche v jedenácti letech, stejně jako Mathews, a postoupil
do National Alliance jako středoškolák v šestnácti. S Mathewsem se setkal na shromáždění skupiny v roce 1981 v Arlingtonu, kde byl i se svým přítelem, Richardem
Kempem.
Kemp byl vysoký, štíhlý a hezký, s tmavými vlasy. Bývalá středoškolská
basketbalová hvězda a velmi snaživý. Brzy po svém příjezdu do státu Washington
sám začal Loffovi pomáhat značkovat dobytek a našel si práci na přehradě Boundary.
Ale přes všechen čas a peníze, které Mathews do Bílé americké bašty investoval,
se kvůli němu na Severozápad přestěhoval jen jediný pár. Mathews byl velmi frustrovaný. Země se rozpadala a on už to nemohl dále snášet.
A co se stalo Gordonu Kahlovi jeho frustraci jen zhoršilo.
GORDON KAHL byl tvrdě pracující, bohabojný farmář z Heatonu, v Severní
Dakotě. Svou vlasteneckou povinnost si splnil ve střelecké věži bombardéru B-25
během velké války a pak se vrátil na rozlehlé pláně horního Středozápadu, abych se
staral o svou rodinu. Ale něco ho nenechalo v klidu, nějaký pocit znepokojení, který
získal během války, že existují zlé síly, které v Americe tahají za nitky. Putujíc
stejnou cestou, kterou si Robbie Mathews zvolí o deset let později, Kahl flirtuje s mormonskou církví a později se Společností Johna Birche. Nakonec vstupuje do ultra
konzervativní Konstituční strany Severní Dakoty.
Během toho všeho Kahl potkává lidi, jejichž víra v židovská spiknutí a Křesťanskou
Identitu vykrystalizovala nezaostřenou frustrací, která v něm dřímala už od války.
Netrvalo jim dlouho a přemluvili ho, že placení daní je nejen ilegální, ale i hříšné,
financující zničení křesťanské Ameriky. A tak v roce 1967 napsal IRS, že už jim
na daních nezaplatí ani cent.
Po podzimní sklizni trávil Kahl se svou rodinou zimu na ropných polích v západním Texasu. Pak v roce 1973 vstoupil do začínající Posse Comitatus a brzy se stal jejím texaským koordinátorem. Přesto, že od roku 1967 neplatil daně, IRS po Kahlovi
nešla až do doby, než se spolu s dalšími odpůrci daní neobjevil v roce 1976 v texaské
televizní show. Kahl skončil na rok ve vězení v Leavenworth, ale když se dostal ven,
byl mnohem ostřejší než předtím.
Kahl se díval na ostatní farmáře a viděl je jako ohrožený druh. Povzbuzeni vládní
farmářskou politikou sklízeli každý rok slušnou úrodu, držíce krok s moderní technologií. Ale když po Arabské ropné krizi v 70. letech ekonomika musela utáhnout opasek, zjistili, že bez ohledu na to jak dobří jsou, nebo kolik hypermoderního vybavení
koupí, jejich sklizně jim nezaplatí to, co do půdy vložili. S alarmujícím, rychle stoupajícím nárůstem se rodinní farmáři začali finančně potápět, zatímco lidem z města se
dařilo dobře a celou situací byli zjevně neznepokojeni.
„Ekonomické podmínky“ jsou abstraktním pojmem, který je těžké nenávidět,
protože nemá tvář. Člověk vidí jen jeho následky. Protože všechny peníze farmářů
74
vlastnily banky, stali se bankéři tváří jejich bídy. Kahl našel soucitné uši pro své Posse
poselství na farmářských aukcích a srazech po celém hospodářském srdci země. Jak
jeho hněv narůstal, zdokonaloval si své bojové dovednosti, které se naučil během
války, návštěvami křesťanských survivalistických kempů. Varoval své okolí, že se už
nenechá znovu zatknout a nikam nechodil beze zbraně.
V únoru 1983, když končil sraz Posse v Medině, v Severní Dakotě, dostal Kahl
hlášku, že se ho federální šerifové pokusí zatknout na cestě pryč pro porušení podmínky. S přítelem v autě a následován svým synem Yoriem a několika dalšími členy
Posse, Kahl přejel kopec na silnici severně od městečka a viděl dvě auta u dalšího
kopce blokující cestu, se zapnutými výstražnými světly. Zezadu se k nim blížilo další
policejní auto. Kahlův doprovod zastavil na silnici a Kahl, jeho syn a další muž
vyskočili z auta se zbraněmi a zaujali pozice blízko svých aut. Šest policistů – čtyři
federální šerifové a dva místní policisté – je obklíčili na krátkou vzdálenost. Ozvalo se
mnoho řevu a křiku, pak zazněl výstřel. Šerif zakřičel, že to koupil. Zazněl další
výstřel a Yorie křikl na svého otce, „Dostal sem to! Dostal sem to!“
„Yorie!“ zakřičel Kahl a zamířil svůj Ruger Mini-14, automatickou pušku, na
šerify. Jak vystřelil, ze dvou mužů zákona vystříkla krev a oba padli smrtelně zraněni
na zem. Ostatní tři byli zraněni, ale živí, ale Kahlův syn byl vážně raněn. Nicméně
Kahlovi se podařilo uprchnout.
Po čtyři měsíce se Kahlovi dařilo s pomocí sympatizantů hnutí unikat, než jedna
žena dala tip FBI, že se skrývá ve skrýši připomínající bunkr na kraji Ozarkské plošiny poblíž Smithville, v Arkansasu. Kahlovi hostitelé, Leonard a Norma Ginterovi,
byli také survivalisté a jejich betonový dům v zemi byl plný zásob a zbraní. Federální
agenti farmu obklíčili 3. června a chytli Leonarda Gintera venku. Jeho žena rychle
vyšla ven, nechajíc Kahla uvnitř s jeho Mini-14. Šerif okresu Lawrence, Gene
Matthews vešel do domu s federálním agentem, aby jej zatkli. Jak Matthews vstoupil
do kuchyně, Kahl vystoupil zpoza lednice a zasypal muže zákona kulkami. Matthews
vypálil ve stejnou chvíli a druhý agent vypálil ránu z brokovnice skrz okno, také
zasahující šerifa. Matthews byl z domu vytažen a později zemřel.
Netušíc, že Matthewsova střela Kahla zasáhla do hlavy a zabila jej, strávili
federální agenti hodiny ostřelováním budovy slzným plynem a střelami. Jeden agent
vylil otvorem ve střeše dovnitř barel benzínu, který se rozlil po roztříštěném nábytku.
Dům pak rychle vzplál a Kahlovo tělo bylo téměř zpopelněno.
Použití takové síly proti třiašedesátiletému farmáři vytvořilo Kahlovi pozici mučedníka mezi jeho pravicovými spojenci, kteří jej považovali spíše za patriota, než
zabijáka, jímž byl. Jeho smrt těžce zasáhla mysl zanícených „superpatriotů“, kteří se
chtěli pomstít.
KDYŽ SE Bob Mathews poprvé chopil vůdčí role, šlo o improvizovaný čin, který
zachytil pozornost ostatních mužů. Butler naplánoval na 26. června, 1983,
shromáždění Árijských národů v Riverfront Park ve Spokane, na místě světového
veletrhu z roku 1974. Bylo to tři týdny po Kahlově smrti. Shromáždění přilákalo
75
masivní publicitu, když vůdci komunit nabádali občany, aby se od místa akce drželi
dál. Ale levicová skupina, Mezinárodní výbor proti rasismu ze Seattlu, plánoval protidemonstraci.
Butler požádal Mathewse, aby mu pomohl s bezpečností v případě, že budou
potíže. Nebyl zklamán. Kromě levičáků obklopujících perimetr lesíku na Spokane
Falls Boulevard, se ukázala skupina punks, kterým se nelíbili ani rasisté, ani antirasisté. Policie každého, kdo šel do parku, prohledala kvůli zbraním, zatímco policejní
odstřelovači hlídali ze střech ulici. I přesto se ukázalo asi tři sta Butlerových příznivců.
Na kraji podstavce, kde Butler mluvil, hlídali Randy Duey, Denver Parmenter
a Gary Yarbrough ve svých modrých uniformách Árijských národů. Protestující
na kraji shromáždění, z nichž jeden držel megafon, křičeli „rasisti“ a „nacisti“. Pár
z nich se začalo strkat a tlačit dopředu. Jedna žena ve skupině nakopla Buda Cutlera,
Butlerova šéfa bezpečnosti, do slabin.
Tehdy se objevil Mathews. Oblečený v obyčejných džínsech a v pracovním tričku,
svalnatý a s roztaženýma rukama, vykročil směrem k divokému davu protestujících,
jejichž transparent nesl nápis, „Pryč s rasismem. Za multirasovou jednotu“. V jeho
očích byl nebojácný a odhodlaný výraz, jako kdyby byl veden velikým vnitřním
rozhodnutím. Mezi těmi, kteří si toho všimli, byl jeden z Butlerových nejnovějších
konvertitů, rodák z Kentucky jménem Bruce Caroll Pierce. Všichni se dívali, jak
Mathews jde.
Když Mathews došel k protestujícím, vyměnil si několik rozčílených slov s těmi,
kteří se strkali. Přestali. Pierce a někteří další se pak ocitli Mathewsovi po boku,
spojili ruce do pohyblivé zdi a protestující vytlačili. V tom řetězu byla síla a každý
z nich to cítil.
Když pak přišla policie, aby odpůrce oddělila, hlídači cítili, že dosáhli malého
vítězství. Oceňovali Bobovu odvahu. Něco z něj nechávalo trvalý dojem. Byl to ten
pohled v jeho očích. Byl nebojácný. Zcela jistě, řekli si později, je tohle chlap, který
nejdřív koná a pak mluví.
Následující měsíc bylo slov více než dost.
Druhý víkend v červenci byl datum pro výroční Árijský světový kongres v Butlerově kostele. Mnozí z těch, co se zúčastnili minulý rok, se letos vrátili, ale řeč byla
mnohem bojovnější, než v roce 1982. Louis Beam, zapálený mladý ex-Klansman
z Texasu, který se ubytoval v Hayden Lake jako Butlerův „velvyslanec se zvláštním
posláním“, přednesl dojímavou řeč o bílých mužích zajišťujících budoucnost pro jejich děti. „Jsme ve válce!“ křičel na jednom místě. „Musíme se zaručit svou krví za
nový národ! Není nic, co neuděláme, pro příchod nového království, nového národa!“
Ken Loff seděl během Beamovy řeči vedle Boba Mathewse, a když se na něj
v jednu chvíli otočil, viděl, jak se z jeho tmavě hnědých očí hrnou slzy.
S máváním rukou před sebe Beam hodil do prachu a borového jehličí pořádný kus
syrového masa a varoval před infiltrátory: „Vím, že někteří z vás federálních psů jste
dnes mezi námi! Vyzývám vás, abyste předstoupili a vzali si tohle!“ Ve skutečnosti
bylo v davu nejméně půl tuctu takových informátorů, kteří sbírali informace pro FBI.
76
Hlasy dětí hrajících si u houpaček a prolézačky na podstavci strážní věže se rozléhaly po okolí, zatímco dospělí naslouchali volání do války proti Židům. Mnoha ženám
se líbilo, když muži prohlašovali, že nasadí životy na ochranu svých rodin a hodnot.
Některé z nich si ustřihly pramínky vlasů, svázaly je stuhou a věnovaly svým mužům,
aby je mohli nést sebou do bitvy. Ale většina takové řeči brala obrazně.
Butlerův tábor získával během kongresů atmosféru skautských setkání. Prostor byl
pokryt stany, přívěsy a dodávkami, a lidé mezi nimi chodili a bavili se. Jedna skupina
se shromáždila poblíž šeříkových keřů na mýtině jižně od kostela. Bob mezi nimi
viděl pěknou dívku v džínsech. Její hnědé vlasy byly rovné a dlouhé, což byla přesně
ta prostá móda, kterou měl Bob rád. Byla štíhlá a drobná a šik a nosila atraktivní brýle
s drátěnými obroučkami.
Ještě jí tu předtím neviděl, ale zjevně přijela se skupinou Davida Lanea z Denveru.
Mathews Lanea znal z Árijských národů. Říkal si, kdo ta dívka může být a zda by je
David mohl seznámit.
Během kongresu Butler vedl soukromé schůzky vedení, aby prosadil své téma jednoty. Na jedné schůzce v Árijské síni třináct mužů reprezentujících Texas, Montanu,
Michigan, Arkansas, Kalifornii, Pensylvánii a Severní Dakotu diskutovalo o vyhlídkách na bílou vlast. Poté ve skupině koloval list papíru, aby mohl každý napsat svou
adresu. Jim Ellison, nevypočitatelný vůdce Covenant, Sword and the Arm of the Lord,
survivalistické komunity Křesťanské Identity z Arkansasu, si pak stoupl a zvedl seznam do výše.
„Chci, abyste si uvědomili, že se všichni v této místnosti právě dopustili zrady!“
zakřičel, ohromujíc ty, co měli za to, že je jen adresář. Věděli o Ellisonových výstřelcích, jako prohlášení sebe sama za krále Jakuba z Ozarks. Nicméně jeho puškaři byli
těmi nejlepšími v hnutí a jeho tréninkový kurz přežití byl prvotřídní. A tak se spolu
s Ellisonem všichni zasmáli.
Na jiné schůzce, v Butlerově domě, skupina hovořila o tom, že je „čas pro akci“
založit árijskou vlast. Ale nikdo se nezdál připraven jednat. To byla jedna z největších
Mathesových frustrací.
Bob Miles, bývalý národní vůdce Klanu, který vedl rasistickou církev v Cohoctah,
v Michiganu, skupině říkal, že pravice potřebuje peníze, hodně peněz. „Kdybychom
byli alespoň z poloviny takoví muži, jako jsou levičáci,“ řekl Miles, připomínající
útok na Brinkův obrněný vůz z roku 1981 v Nyack, v New Yorku, provedený Black
Liberation Army a Weather Underground, „napadali bychom obrněná auta taky.“
Po útoku zůstali tři mrtví.
Později během kongresu, Miles, považovaný za kaplana hnutí, uspořádal pro muže
zvláštní ceremonii. Bylo to požehnání zbraní.
JOHNNY MATHEWS CÍTIL, že se s jeho nejmladším chlapcem děje něco moc
ošklivého. Ale Johnny měl vážnější problémy. Zvětšovaly se mu lymfatické žlázy,
rakovina již potřetí ohrožovala jeho život. Bolest pocítil v roce 1976, když hrál golf
v Tempe. Po dlouhém pobytu ve veteránské nemocnici v El Pasu, mu diagnostikovali
77
lymfom. I přesto stále plánoval stěhování do Metaline Falls, doufajíc, že změna mu
může pomoci. A už sedm let bojoval s obtížemi, které pacienti s lymfomem mívají.
Byl naštvaný kvůli synovi a jeho přátelům, jejich řečem o zbraních a akci. Připomínali mu Bobovy kamarády ve Phoenixu. Jednoho dne koncem léta vešel Johnny do
svého domu, kde si Una četla.
„Stěhujeme se,“ oznámil s rozhodným, rozezleným tónem. „Už tu nechci dál žít.
Trápí mě, do čeho se to Robbie žene. Věci nejsou v pořádku a nejsem si jistý, jestli tu
chci být, až se něco stane.“
Una chvíli zvažovala možnosti. Přestěhovat se blíže Spokane by Johnnyho dostalo
blíže k doktorovi, kterého musel navštěvovat jednou měsíčně. Ale Johnny nemoci
podléhal a poslední věc, kterou Una chtěla, byla přestěhovat se někam pryč od rodiny.
„Zlato, já se nechci stěhovat,“ nakonec řekla Johnnymu. „Nechci opustit vnoučata.“
„Johnny vnímal její skutečnou obavu. Brzy zůstane sama, poprvé bez něj od
chvíle, kdy se vrátila zpět do Detroitu v roce 1945, aby porodila Granta. Díky ní se
představy opuštění Mathews Acres vzdal.
V srpnu bylo zřejmé, že Bob má své vlastní plány. Aby ubytoval návštěvy, které
předvídal, najal Daniela Bauera, člena Árijských národů a stavebního podnikatele, aby
postavil budovu hned vedle domu, kterou by mohl používat jako dům pro hosty. Bauer,
otec čtyř dětí, byl bývalý Minuteman, který se přidal k Butlerově církvi v roce 1975.
Koncem 70. let byl členem církevní rady a řídící editor Butlerových novin a Mathewse a Loffa potkal, když přivedli své ženy k Árijským národům na večer Díkůvzdání
v roce 1982.
Kemp a Soderquist, Mathewsovi přátelé z National Alliance v Kalifornii, pomáhali
se stavbou. Měl to být Ellis Island Bílé Americké bašty, kde její imigranti mohli
zůstat, dokud nebudou usazeni. S mansardovou střechou nad patrem byla kasárna, jak
se budově začalo říkat, primitivní, když šlo o komfort, ale Mathewsovi a jeho přátelům poskytovala soukromí.
Šest na dvanáct metrů prostorná budova byla pokryta vlnitým plechem v barvě
akvamarínu a měla stříbrnou plechovou střechu. V přízemí bylo podél západní zdi
vyskládáno dříví. Podlaha byla z prostého betonu. Pěkné dřevěné dveře, čalouněné
s malým okénkem, zdobily hlavní vchod v jihovýchodním rohu. Menší bílé dveře
s velkým oknem byly v severní zdi. Zadní dveře byly jen pár metrů od schodů
vedoucích po dlouhém, příkrém zalesněném svahu k Beaver Creek.
Do patra kasáren vedlo strmé schodiště na jižní straně místnosti. Podlaha byla
z dřevotřísky, zdi nebyly hotové. Když se lidé nastěhovali, různě po domě se umístil
starý nábytek a ode zdi ke zdi byly rozloženy palandy. Soderquist si z Kalifornie
přivezl své knihy o nacistech a německém pohledu na Druhou světovou válku,
a k šesti regálové knihovně byly umístěny schůdky. V severním rohu byl otevřený
balkon.
Mathews, Bauer, Kemp a Soderquist uzavřely konečné práce na domě zalitím
dvou malých betonových schodů venku za zadními dveřmi. Na horní schod vyryli
nápis: „8-16-83, D.B., B.M., R.K., B.S.“ V levém dolním rohu pak byla načmáraná
78
svastika. Na dolní schod vyryli tři řádky: WHITE PRIDE, WHITE UNITY, WHITE
AMERICA.“
Marlene Loff porodila své třetí dítě, Jamie Anne, 23. srpna. Ken se hodně sblížil
s Richie Kempem a mladého muže požádal, zda by šel za kmotra. V září proběhly
křtiny u Árijských národů. Ale Loffovi poté přestali do Hayden Lake jezdit. Ken sledoval, jak se jeho přítel Mathews stává stále posedlejší se sehnáním peněz na pomoc
pravicové kauzy. Zesílilo to koncem léta, když další mladí muži, všichni horliví
k akci, přijeli navštívit Mathews Acres.
Bauer se zmínil, že na Mathewsově farmě je práce. Denver Parmenter a Bruce
Pierce, hladoví po příležitosti, přivezli řetězové pily. Mathews jim řekl, že by mohli
pokácet stromy, aby rozšířil svou mýtinu, a pak dřevo sami prodat a peníze si nechat.
Pierce, nedávný konvertita Árijských národů, byl za šanci vděčný. On a jeho žena,
Julie, byli ve finanční tísni, bojujíc, aby uživili své tři děti.
Pierce, hrdý muž, byl jednou zahanben, když se mu moc nedařilo a Mathews mu
nabídl peníze jako dar. Když Pierce zdvořile odmítl, Mathews trval na svém a řekl
něco, na co Pierce nikdy nezapomněl. „Bruci,“ řekl Bob, podávajíc peníze, „udělej mi
prosím laskavost. Buď laskavý příjemce.“
Bob měl radost z dávání darů. Byl mezi svými přáteli známý jako extrémně
velkorysý muž, a tento jeho povahový rys překvapil některé, kdo nebyli zvyklí takový
soucit vídat. Ve skutečnosti, stěžovala si někdy Debbie, se Bob nechal využívat lidmi,
co čekali na almužnu. Ale tihle noví muži byli horliví do práce. Pokáceli stromy,
tahali štěrk a dělali jiné rančerské práce. Randy Duey také jezdil na návštěvy,
společně se starším Davidem Lanem, který si Mathewse oblíbil na kongresu.
Nazývali Boba „iniciátorem“, někteří z nich si pamatovali den v Riverfront Park,
když se Bob chopil vedení a ostatní se semkli za ním. Nyní, když diskutovali o rase
a pravici během více klidných dní na Mathews Acres, cítili, že Bob chce udělat další
krok. Pastor Butler nešetřil slovy, ale mladí muži byli neposední. Kdy přijde čas
k povstání, říkali si? Teď přišel Bob Mathews. Neměli pochyb, když Bob říkal, že by
mohli sehnat peníze pro pravici, že je seženou.
Bob jim připomínal Milesovu řeč o finanční potřebě pravice. Pak jim Bob dal
literaturu National Alliance a vedl diskuse o takových knihách jako The Road Back,
Essays of Klansman, a The Turner Diaries.
The Road Back, vydaná v Kalifornii nakladatelstvím Noontide Press, byl
instruktážní manuál na založení teroristické skupiny, zahrnujíc sekce o žití v podzemí,
tajné komunikaci a získávání informací. Essays of a Klansman byla nedávná práce
Louise Beama, která obsahovala bodový systém árijského válečnictví, přiřazující
hodnoty k různým zabitím a kriminálním skutkům.
The Turner Diaries je fikce, napsaná Williamem Piercem, vedoucím National
Alliance – žádný vztah k Bruceovi. Popisuje podzemní armádu, která v 90. letech
vyvolá rasovou válku proti Židy kontrolované americké vládě, vyprávěné formou
deníku jedním z členů guerilly, Earlem Turnerem. V knize učiní Cohenův zákon
držení zbraně nezákonné a koncily mezilidských vztahů jsou obdařeny policejními
79
pravomocemi, aby prosadily integraci, i míšení ras, na veřejnost. V reakci je založeno
bílé podzemí nazvané Organizace. Jeho tajná vůdcovská klika je pojmenována Řád
(The Order), elitní sekta velitelů, kteří dohlíží na bombový útok pomocí nákladního
vozu na velitelství FBI a minometný útok na Kapitol.
Skupina si kvůli nedostatku členů vypomáhá prováděním menších útoků,
paděláním peněz, přepady obrněných vozidel a atentáty. Je organizována v malých
buňkách, podobných Bobovým Synům svobody. Na konci bílí zvítězí poté, co se jim
podaří získat území v Jižní Kalifornii, zmasakrovat Židy a menšiny, a použít nukleární
střely z letecké základny ve Vanderbergu k vyhlazení Izraele. Píše se rok 1999, těsně
před koncem milénia.
Fiktivní první zápis Earla Turnera v jeho deníku shrnuje Bobovy touhy:
„16. září 1991. Dnes to konečně začalo! Po všech těch letech řečnění - a nic než
řečnění – jsme konečně spustili první akci. Jsme ve válce se Systémem, a už to není
jen válka slov.“
V ZÁŘÍ BOB odjel do Arlingtonu, ve Virginii, navštívit shromáždění National
Alliance. Měl sebou řeč, kterou si připravil doma na kuchyňském stole, report úsilí
o zapojení farmářů a rančerů do „bílého rasově nacionalistického hnutí.“
Lidé, kteří Boba neviděli od shromáždění v roce 1981, byli překvapení nad
změnou. Jeho vlasy byly zkrácené ve vojenském stylu a byl ve skvělé fyzické kondici.
Byl celebritou mezi asi stovkou účastníků, protože nejnovější bulletin National
Alliance přinesl jeho fotografii.
Mí bratři, mé sestry,“ promluvil Mathews do mikrofonu s formálním přednesem,
který se postupně uhladil. „Z mlhou zahalených zalesněných údolí a hor Pacifického
Severozápadu vám přináším poselství solidarity, volání k akci a požadavek ke splnění
povinnosti jako členů předvoje árijské obrody a konečného, totálního árijského
vítězství. Znamení probouzení raší po celém Severozápadu a nejvíce mezi ráznými
farmáři a rančery, třídou našich lidí, kteří byli zasaženi obzvláště tvrdě špinavými,
ulhanými Židy a jejich parazitujícím lichvářským systémem.“
Mathews se zmiňuje o „zemanech“, farmářích, kteří se zradikalizovali, když jim
existující ekonomika zničila jejich sny o vlastní půdě. Musejí být přivedeni do boje,
prohlašoval Mathews svým ještě stále chlapeckým hlasem. „Ten úkol nebude lehký,“
varoval ve velkolepé řeči. „Televizní satelitní přijímače rostou jako jedovaté houby na
polích oráčů půdy. Elektronický Žid se vkrádá do obývacích pokojů i těch
nejzapadlejších farem a rančů. Rasu ničící bestie jsou všude.“
Pak promluvil o svých plánech pro své přátele na Mathews Acres.
„Zkusme nejen kázat, zkusme žít rasovým hospodářstvím,“ řekl. „V Metaline Falls
nejen jíme, dýcháme a usínáme společně, také společně rosteme jako jedna mysl
a jedno tělo. Rozbili jsme okovy židovské mysli. V Metaline Falls známe význam
slova moje, znamená to naše, naše rasa, celost našeho lidu!
„Deset srdcí, jeden tep! Sto srdcí, jeden tep! Deset tisíc srdcí, jeden tep! Jsme
zrozeni bojovat a umírat a pokračovat v proudu, proudu našich lidí,“ Mathewsův hlas
80
prudce zesílil. „Budeme kráčet kupředu, kupředu ke hvězdám, vysoko nad bláto, bláto
žluté, černé a hnědé. Soukmenovci, povinnost volá! Budoucnost je tu!“
„A tak vstaňte jako muži, a zažeňte nepřátele do moře! Vstaňte jako muži, a složte
posvátnou přísahu nad zelenými hroby vašich otců, že se znovu zmocníte toho, co vaši
předci objevili, prozkoumali, dobyli, osídlili, vybudovali a pro co zemřeli! Vstaňte
jako muži a vezměte si zpět naši půdu. Soukmenovci, povstaňte! Pohleďte směrem
ke hvězdám a hlásejte náš osud!
„V Metaline Falls máme rčení: Porážka, nikdy! Vítězství, navždy!“
Publikum vybuchlo v potlesk, věnujíc Bobovi jediné ovace ve stoje na celém
shromáždění.
Na konferenci Bob obnovil vztahy s mužem z Filadelfie, kterého potkal v roce 1981,
Thomasem Allenem Martinezem. I přes své příjmení byl nepokrytým bílým rasistou
a rozzlobeně reagoval na ty, kteří jej obviňovali z toho, že je Hispánec. Tvrdil, že má
árijskou krev po svém kastilsko-švédském otci, a své řecko-velšské matce. Namísto
mar-TÍN-ez své jméno vyslovoval jako mar-tin-EZ.
Poté, co se malá skupina bavila v Martinezově hotelovém pokoji, zůstali Mathews
a Martinez o samotě. Bob se svěřil, že již nemůže déle čekat.
„Clint nebude mít žádnou budoucnost, pokud se nezvednu a nezajistím ji pro něj,“
řekl Mathews. „Dám svoji půdu doktoru Piercovi, aby přivedl National Alliance
na západ. To je místo, kde existuje bílý teritoriální imperativ, Tome.“
„Počkej, Bobe, to nemyslíš vážně?“ Odpověděl Martinez. „To je dost šílené. Co se
pak stane s tvou rodinou?“
„Ale Tome, já něco musím udělat. Země se rozpadá a já už to dál nemohu snášet.,“
odpověděl Mathews.
V jeho tónu bylo něco, co Martineze děsilo.
KONCEM ZÁŘÍ začaly první ledové větříky, signalizující přicházející zimu, vát
do Pend Oreille Valley z Kanady, řítící se přes větve borovic dolů po hřebenech hor
s hřměním jako dusot divokého stáda. Půda pod chvojím začala hnědnout a stále kratší
dny byly víc a víc zamračené. Jednoho výrazného večera se několik aut trmácelo přes
štěrkovou cestu z Boundary Dam Road na odloučené Mathews Acres, parkujíc přímo
vedle usedlosti na kusu mýtiny ohrazeným dřevěným plotem.
Debbie často vařila pro Bobovy hosty a tuto noc byl připraven velký banket pro
osmnáct lidí, včetně žen a dětí. Důvodem byla formální schůzka, na které se měly
projednat věci, které hostitel a jeho hosté neformálně probírali v minulých měsících.
Po večeři se muži omluvili a nechali ženy u umývání nádobí. Bible zapovídala,
aby se ženy účastnily rozhodovacího procesu.
V temnotě, devět mužů vedených Mathewsem sešlo po dřevěných schodech
zadním východem a přešlo po osmimetrové stezce ke kasárnám. Díky měsíčnímu
svitu mohli vidět, že vrchol Orlího nosu je stále holý, ale křehký vzduch napovídal, že
už to nebude dlouho trvat a v severní zemi napadne sníh.
81
Pro Mathewse, který studoval odinismus, bylo významné, že se jich sešlo právě
devět, nejmystičtější číslo v severské mytologii. Bylo mu známo, že se Odin naučil
devět kouzelných písní a visel devět dní na Yggdrasillu, stromu světa, aby získal
moudrost mrtvých; Heimdall, boží hlídač, měl devět matek, a náležitěji k okolnostem,
Thor klopýtl po devíti krocích, než padl mrtvý ve Velké bitvě.
Bob v patře kasáren postavil tabuli. Krb byl plný dřeva. Když se usadili, Bob
zkoumal každého muže, spokojený, že shromáždil soukmenovce, kteří přesně
porozumí všemu, co chce říct.
Hned vedle něj seděli ty nejmladší tváře, Richie Kemp a Bill Soderquist. Pak jeho
oddaný přítel, Ken Loff, a David Lane. A potom skupina z Árijských národů: Dan
Bauer, Denver Parmenter, Randy Duey a Bruce Pierce.
„Požádal jsem každého z vás, abyste sem přišli, protože si myslím, že sdílíme
společný cíl,“ řekl Mathews a sebral kus křídy. „Mám v úmyslu sestavit skupinu
soukmenovců, kteří za sebe budou místo slov mluvit činy. A říkám vám v tuto chvíli,
že pokud se kdokoliv z vás nechce zapojit, může svobodně odejít.“
Každý se rozhlédl kolem sebe, ale nikdo neodešel.
„Hodně jsem přemýšlel o našich filozofických diskusích v uplynulých posledních
měsících a dal jsem dohromady některé nápady do plánu se šesti základními kroky.
Prvním je založení skupiny, což je přesně to, co dnes v noci děláme. Druhým je
sestavení cílů – co přesně chceme a jak daleko jsme pro to odhodláni zajít.“
„Třetím krokem je zajištění finančních zdrojů. Mám pár nápadů, které detailně
probereme později. Čtvrtým krokem je nábor nových členů a použití těchto zdrojů
na financování pravicových kauz.“
Nikdo výrazně nesouhlasil, ale několik bylo znepokojených z třetího kroku. Co
Bob myslel „zajištěním“ zdrojů? Bauer a Loff se neklidně vrtěli.
„Než budeme pokračovat, pokud jste všichni ochotní se ke mně připojit, musíme
se nejdříve spojit jeden s druhým jako pokrevní bratři.“
Toto izolované útočiště, zastrčené hluboko v lesích, bylo ideálním místem
k zosnování spiknutí. Tady slyšeli pouze Mathewse, který je spřátelil, co jim dal
cokoliv, aniž by za to něco požadoval zpátky. Dovolával se jejich idejí, a, spokojen
s tím, že byly věrné, je pobízel, aby podle nich žili.
„Požádám každého z vás, aby složil přísahu, že zůstane věrný této věci,“ řekl
Mathews. „Rád bych všem připomněl, co je tu v sázce. Jsou to naše děti, soukmenovci
a jejich úplné ekonomické a rasové přežití. Kvůli tomu bych rád před nás umístil bílé
dítě, až budeme přísahu skládat. Denvere, můžeme použít Kristin?“
„Jasně, Bobe!“ odpověděl Parmenter, poctěn, že si Mathews vybral jeho
pětiměsíční dceru. Parmenter odběhl zpátky do domu, kde se ženy bavily jedna
s druhou. Ale Janice Parmenter odmítla, aby byla její dcera takto použita. Nedovolila,
aby skupina mužů nad její malou dcerou vykonávala nějaké rituály.
Denver se vrátil zpátky do kasáren, kde se muži zatím přemístili nahoru. Když
vyšel po schodech, viděl svíčky, které byly rozsvíceny v kruhu. Uprostřed byla deka,
zřejmě pro Kristin. Ale Denver Bobovi oznámil, že jeho žena nechce spolupracovat.
82
„To je v pořádku, soukmenovče,“ řekl Bob, pokládajíc svou ruku na vyššího muže.
Pak Bob požádal Loffa, aby vzal svou šestitýdenní Jamie Anne.
Když se Ken vrátil, holčička byla položena na deku, kde zírala na kruh mužů
rýsující se nad ní v strašidelném svitu svíček na zemi. Muži spojili ruce, opakujíc
přísahu, kterou Mathews odříkával:
„Já, jako svobodný árijský muž, na tomto místě skládám neúprosnou přísahu nad
zelenými hroby našich otců, nad dětmi v lůnech našich žen, nad trůnem všemocného
Boha, jehož jméno je posvátné, že vstoupím do svatého svazku s těmito bratry v tomto
kruhu a upřímně prohlašuji, že od této chvíle nebudu mít žádný strach ze smrti, žádný
strach z nepřítele; že mám posvátnou povinnost, udělat cokoli je nezbytné, abych své
lidi vyrval Židovi a přinesl totální vítězství árijské rase.“
„Já, jako árijský válečník, skládám přísahu naprosté mlčenlivosti k Řádu a totální
věrnost mým kamarádům.“
„Buďte mi svědky, mí bratři, že pokud se někdo z vás dostane do zajetí, udělám,
cokoliv bude nezbytné, abych znovu získal vaši svobodu.“
„Buďte mi svědky, mí bratři, že pokud vám nepřátelský agent ublíží, budu ho
pronásledovat na konec světa a oddělím jeho hlavu od jeho těla.“
„A nejen to, buďte mi svědky, mí bratři, že pokud poruším tuto přísahu, ať jsem
navěky proklet ústy našich lidí jako zbabělec a křivopřísežník.“
„Mí bratři, ať jsme Jeho válečnou sekyrou a nástroji války. Ať jdeme po jednom,
po dvou, po skupinách, po legiích, a jako praví árijští muži s čistými srdci a silnou
myslí čelíme nepřátelům naší víry a naší rasy s odvahou a odhodláním.“
„Tímto vyvoláváme pokrevní úmluvu a vyhlašujeme, že jsme v úplném stavu
války a nesložíme své zbraně, dokud nezaženeme nepřítele do moře a nevezmeme si
zpět zemi, která byla zaslíbena našim starým otcům, a skrze naši krev a Jeho vůli, se
stane zemí našich dětí.“
Pro všechny muže to byl vysoce emotivní moment, zvlášť pro Mathewse.
Nyní měl nové Syny svobody a rozšířenou kauzu. Když znovu sešli po schodech,
Mathews oznámil, že pátým krokem byly atentáty na rasové nepřátele. V radikální
pravici měl každý seznamy a hovor o zabití nepřítele nebyl ničím neobvyklým. Dost
často se to bralo spíš jako prázdné řeči.
Mathews mluvil o zabíjení v soudný den. Kdyby byla skupina napadena úřady,
každý muž měl terč, který měl najít a zabít. Terče měly rozsah od Henry Kissingera
a bankéře Davida Rockefellera, k hlavám tří televizních sítí, kteří byli všichni vnímáni
jako nepřátelé, protože byli buď Židy, nebo Židům sloužily.
Šestý krok, řekl Mathews, bylo založení guerillové armády, úderné síly se schopností provádět sabotáže v městských oblastech.
„A teď, jak seženeme peníze?“ zeptal se jich. „Vzpomínáte si, jak Bob Miles mluvil o tom, že pravice potřebuje peníze jakkoliv je bude možné získat? Soukmenovci,
jak daleko zajdeme?“
83
Loupež se okamžitě ukázala jako možnost. Ale Bauer, který také vedl církev
Identity v Coeur d'Alene, měl náboženskou námitku. „Bible nám říká, že je špatné
páchat zločin,“ řekl skupině.
Soderquist, který zaznamenal, že muži si vydělali nějaké peníze kácením dřeva
na Bobově pozemku, řekl, že lesní správa pravidelně vypisuje kontrakty na těžbu
dřeva a křovin, a že by mohli jeden takový získat. Dřevorubectví působilo na vize
některých mužů, kteří viděli sami sebe jako nordické lesníky. Mathews řekl Soderquistovi, aby se na to podíval.
Lane navrhl padělání peněz, které mohlo sloužit dvěma účelům. Pokud se úspěšně
udaly do oběhu, padělané peníze jim mohly získat čisté peníze pro hnutí. A také,
šíření falešných peněz do systému mohlo znehodnotit skutečnou měnu a tak podkopat
vládu. Mathewsovi se nápad líbil a pověřil Lanea, aby se tím dále zabýval.
Duey a Parmenter přišli s názorem ohledně financování kontaktovat arabské ropné
země. Sdíleli nenávist k Židům a mohli by být ochotni podporovat kauzu v Americe,
nejsilnějšího spojence Izraele. Mathews znovu souhlasil.
Když se téma loupeží znovu objevilo, Loff navrhl, že by se mohli zbavit náboženských námitek zaměřením se na pasáky a dealery drog, kteří vydělávali jmění na
lidských neřestech. Pro skupinu mohlo být výhodné okrádat takový lidský odpad a dosáhnout dvou cílů, získání peněz a zbavení společnosti jejich nežádoucích elementů.
Nakonec se tento přístup Robina Hooda zalíbil i Bauerovi.
84
Kapitola 4
OBRAT KE ZLOČINU
Denver Daw Parmenter byl urostlý mladý muž, s poněkud menší hlavou k jeho
svalnatému tělu. Miloval drsný chlad lesů Severozápadu. Když se trmácel v kabině
Mathesovy dodávky, jedoucí vzhůru po klikaté Sullivan Creek Road nad Metaline
Falls, srovnával Parmenter severní lesy s horkými pláněmi Texasu, kde vyrostl.
Dodávka udělala smyk a zastavila na štěrkové cestě. Auto zastavilo za ní.
I přes trvalé mrholení se Parmenter a ostatní těšili na práci, kterou měli před sebou.
Parmenter vlezl do kufru dodávky a začal tahat vybavení. Pak, s řetězovou pilou
v ruce, seskočil dolů, dech vycházející z jeho úst dmoucí v mrazivý závoj, jak se jeho
nohy dotkly země. Skupina se podívala na stezku vedoucí do lesa, pak nahoru na bídně šedivá oblaka a pak jeden na druhého.
„To byl tvůj nápad, Bille, viď?“ poznamenal Parmenter.
Potom, co Bill Soderquist navrhl, že byl měli zkusit získat kontrakty lesní správy,
on a Loff navštívili stanici strážců Colville National Forest u Sullivan Lake, rekreačního střediska východně od Metaline Falls. Získali kontrakt na vyčištění stromů a křovin
ze stezky v Salmo-Priest Wilderness. Vydělat si moc neměli, ale byla to poctivá práce.
Do tábora přijeli připraveni, protože to byla práce na déle než jeden den.
Mathews, Parmenter, Lane a Kemp popadli pily, rýče a sochory, a zbytek vybavení nechali pro Pierce a Soderquista.
Dostali se na stezku a začali s mýcením, ale netrvalo dlouho a chlad jim znecitlivěl
prsty. Jak se hodiny vlekly, dívali se jeden na druhého. Chlapáctví každému z nich
bránilo, aby byl tím prvním, kdo navrhne, aby přestali. Pět hodin, kdy se jim udělaly
a praskaly puchýře, drželi frontu, dokud konečně Mathews nepřestal, aby zkontroloval
hřbet mezi vrcholky hor před nimi. Hřeben byl zasypán sněhem, ačkoliv níže ještě
pršelo.
„Nezvládneme to, chlapi,“ řekl Mathews. „Nahoře sněží a my se máme dostat
do toho průsmyku. Myslím, že bychom se měli vrátit.“
Ostatní si nebyli jisti, jestli stezka do průsmyku vůbec vede, ale šťastně souhlasili.
Mathews rychle složil mapu. Při sestupu na začátek stezky zadrmolil David Lane to,
co bylo všem zřejmé: „Okay, budeme muset být lepšími mysliteli, než byli naši otcové, protože zcela určitě nejsme takoví chlapi, jací byli oni.“
Jeden po druhém se začali smát. „Kruci,“ řekl Bob – který téměř nikdy neklel –,
„stejně bychom z téhle práce nemohli financovat pravici ani týden.“
Idea Ken Loffa o loupeži začala vypadat víc a víc lákavě. Pasáci a dealeři drog
u sebe nosí hodně peněz a nikdo neuroní ani slzu, když o ně přijdou.
Bob pracoval celou směnu v cementárně, po svačině dal Debbie pusu na rozloučenou a jel do Spokane, asi dvě hodiny cesty. Bylo to jako mít dvě zaměstnání, modrý
límeček přes den a Robin Hood v noci. Pokaždé se setkal s někým jiným a pak
křižovali Division Street do centra Spokane, hlavního města regionu Inland Empire.
85
Spokane je v porovnání se standardem velkých měst malé, se 170 tisíci obyvateli. Ale
pro Boba a jeho družinu novopečených arijských válečníků to bylo jako navštívit
Sodomu a Gomoru. Bob si myslel, že města jsou místem zla, věznicí ducha.
V jejich snech byli plemenem supermanů, Nietzscheho nadlidé. Když chytnou
pasáka nebo dealera, říkali si jeden druhému, donutí je prozradit, kam schovali peníze.
Pak, dohodli se, je pravděpodobně zabijí. Nicméně ve skutečnosti byli vystrašenými
muži, krmící chvástáním jeden druhého. Nikdo z nich předtím nespáchal násilný
trestný čin a jejich strach ovládal jejich činy po několik nocí.
Všechno o tom, jak vypadá pasák nebo drogový dealer, znali jen z televize. Ztraceni ve svých stereotypech hledali černochy, o kterých si mysleli, že jim postavu z filmu
Superfly. Bob se zaměřoval na Cadillacy toulající se centrem, řízené okázale oblečenými černochy a sledoval je. Sledovali jejich stopy domů, myslíc na množství hotovosti, co bylo uvnitř. Ale zjistili, že to vůbec není jako ve filmu. Je zatraceně těžké
někoho sledovat, aniž by si vás všiml.
Časem objevili nějaké bary, které navštěvovali černí. Mathews a Pierce vešli
do jednoho z nich naproti přes ulici od Riverfront Park. Když vstoupili do chodby
mezi sálem a restaurací, viděli několik bílých žen v baru s černochy, o kterých předpokládali, že to jsou pasáci.
Jedna z žen vyšla ven a všimla si Boba, jak na ní zírá, s vytřeštěnýma očima
a tvrdě sevřenými ústy. „Na co vejráš?“ zeptala se žena. On i Pierce ji chtěli dát facku,
ale ovládli se.
Z černošského baru odešli ve dvě ráno po pár drincích. Piercovi chvíli trvalo, než
mu došlo, proč na něj černoši vrhají ostražité pohledy. Pak, když se dotkl židle,
na které seděl, cítil, že mu rukojeť jeho nože vyčnívá zpoza opasku. Nonšalantně jej
přikryl koncem košile.
„Šílenej bílej kluk,“ pošeptal Pierce Mathewsovi, vysvětlujíc mu faux-pas. „Vidíš,
nezačnou si nic s nikým, o kom si myslí, že je šílenej bílej kluk.“
Poté, co při několika příležitostech černochy sledovali, si Mathews dodal odvahu.
Dan Bauer, Randy Duey a Parmenter šli s ním. Chvíli za sledovaným autem jeli, když
Mathews vyrazil vpřed na křižovatku, aby auto zablokoval. Všichni čtyři muži vystoupili a přistoupili k vystrašenému černochovi. Mathews, ohánějící se zbraní, vytáhl protestujícího muže z auta a praštil s ním o zem. Aby oběť přelstili, Duey vzal mikrofon
z Bobova rádia a předstíral, že je policejní důstojník. V tu chvíli začal motorista spolupracovat.
Ale místní policejní vůz právě projížděl ulicí, což Mathewse donutilo schovat
zbraň pod bundu. Černochovi pohrozil, zavolal ostatní zpátky do auta a pak všichni
odjeli.
Přes všechny generálky to trvalo až do pátečního večera několik týdnů po složení
přísahy, než spáchali svůj první trestný čin. Mathews si vybral pornografické knihkupectví, kterého si všimli během jedné ze svých jízd.
28. října 1983 vyzvedl Pierce, Dueyho a Bauera u nákupního centra na křižovatce
Colville-Newport severně od Spokane. Čtyři muži se vměstnali do jednoho vozu a jeli
86
nejdřív do Spokane a pak na východ na dálnici číslo 90. Mathews sjel z dálnice v místě, kde přetíná Sprague Avenue, chvíli jel dál, pak to otočil a zaparkoval na parkovišti asi sto metrů od nakládací rampy.
Před nimi bylo World Wide Video, toho času jediný pornografický obchod ve Spokane s označením XXX. Takové podnikání bylo v údolí nové a zvedla se kvůli němu
mírná nevole. Bob si spočítal, že by jejich vypuzením mohl odvést svůj díl práce.
World Wide byl součástí kalifornského konglomerátu obchodujícího s materiály
pro dospělé a jeho manažer byl na svou extrémně jednoznačnou nabídku hrdý. Obchod byl z poloviny betonová kostka a z poloviny měl tvar písmene A, nízká budova
v obchodním pásmu s obchodem s elektronikou na jedné straně a skladem na straně
druhé.
Ale co bylo nejlepší, byl kousek od rampy.
V autě se napětí dalo krájet, ale Mathews si spočítal, že všechno co potřebovali,
byl jeden imaginární liják, přes který se dostanou a který spustí záplavu sebedůvěry.
Odvaha se lépe hledá ve skupině. Když Mathews otevřel své dveře u auta, spustil
řetězec událostí, z nichž žádná nemohla tu správnou odvahu zastavit.
Bauer vklouzl na místo řidiče a nechal běžet motor. Lupiči si začernili obličeje
a Mathews si nalepil falešný knír na svůj horní ret. Jeden po druhém vstoupili do obchodu, nepřátelského doupěte, základny armády morálního úpadku valící se přes
jejich rasu.
Bylo půl osmé večer a uvnitř bylo jen pár lidí. Mathews šel k pultu, kde letmo
otočil hlavu k plavovlasé Terese Sullivanové, ženě za pokladnou. Pierce šel do sekce
galerie, kde se ptal po manažerovi Kenu Taylorovi, aby mu poradil. Duey zůstal
u hlavních dveří. Když odešel poslední zákazník, Mathews vytáhl svou pistoli a vlezl
za pult k Sullivanové.
„Jdeme vyloupit obchod, tak buďte v pohodě,“ řekl Mathews.
„Hej, neubližujte jí,“ řekl Taylor a nakročil si to směrem k Mathewsovi. Když
míjel dveře, Duey přistoupil a udeřil ho na levou čelist. Taylorovi se zvrátila hlava, ale
zůstal stát, očividně v šoku.
„To byl hloupý tah,“ řekl Mathews Dueymu. „Nic nedělal.“ Duey otočil zámkem
na dveřích, kroutíc hlavou v úžasu. Jeho rána menšího muže moc nepotrápila.
V televizi muži vždy po ráně padali k zemi jako pytel s moukou. Měli by si přestat
dělat z televize své dojmy.
Bob vybral pokladnu. Pierce byl zticha a sledoval prostor ze strany na stranu,
dávaje pozor, aby se nic nepokazilo. Duey byl velmi nervózní. Byl pošťák, ne ozbrojený lupič. A přece jím byl, dělajíc první krok, o kterém věřil, že má být udělán. Nahnali
Taylora a Sullivanovou do zadní místnosti, kde Duey ve spěchu použil příliš mnoho
pásky, aby spoutalo zápěstí Sullivanové, že nezbylo dost na Taylora.
„Zůstaneš tady,“ řekl Taylorovi, když odcházel.
Venku začal být nervózní Bauer. Znal varování Bible proti krádežím a zkoušel si
odůvodnit to, co dělá. Zatímco čekal, opodál bouchly petardy. S domněnkou, že jeho
přátelé uvnitř obchodu střílí, Bauerovi moc nechybělo, aby zařadil zpátečku a zmizel.
87
Než se rozhodl, tři muži vyběhli ven a nahrnuli se do auta. Bauer se rozjel přímo
k rampě. Byli na půli cesty do centra Spokane, když si Taylor dodal odvahy opustit
místnost a zvednout zvonící telefon. Byl to jeho obchodní společník.
„Zavolej poldy,“ řekl mu. „Právě jsme byli vyloupeni.“
V autě vládlo delirium. Bylo to snazší, než kdokoliv z nich doufal, že je možné.
Jako sen. Ale euforie skončila rozčarováním, když se vrátili ke svým zaparkovaným
autům a Bob spočítal kořist. Vyšlo mu 369 dolarů a 10 centů. Pěkná revoluce!
Zastavili se v baru, aby se uklidnili. Bob řekl, že dá stranou 37 dolarů jako desátek
pro hnutí.
Byl to neblahý začátek, když si zbytek peněz rozdělili mezi sebou.
Ale něco se přece jen povedlo. Taylor policii řekl, že ten, kdo vzal peníze, vypadal
jako Mexičan. Byl to Mathews, který si natřel obličej tmavou barvou ladící k jeho
vlasům a hnědým očím. Když se dostalo do novin, že podezřelý je Mexičan, ostatní
muži začali Mathewsovi říkat „Carlos.“ To se stalo jeho krycím jménem.
Několik dní po loupeži se sešli v Bauerově přívěsu poblíž Newportu ve Washingtonu. Bauer ohledně jejich činů vyslovil vážné morální pochyby. Když se později sešli
v Piercově domě v Hayden Lake, tak se konečně shodli, že bez ohledu na nějakou morálku lup v hodnotě 300 dolarů nestojí za čas, který tomu věnovali. Na druhou stranu
obrněná vozidla by stála za každou vteřinu jejich času.
8. listopadu si Mathews vzal volno v práci a zorganizoval výlet do Seattlu. Do dvou
aut, jeho a Bauerova, naložili zbraně do kufru pro případ, že by zahlédli kořist, kterou
by chtěli okamžitě udělat. Mathews, Bauer, Pierce, Kemp a Soderquist opustili kasárna, zastavili se u Cheneyho restaurace, aby naložili Dueyho a Parmentera, a pak si
udělali pětihodinový výlet do Seattlu přes vnitrozemní poušť a přes kaskády u průsmyku Snoqualmie do zelených lesů oblasti Puget Sound.
Seattle je roztažen přes kopce a mořskou úžinu mezi Lake Washington a Elliot
Bay, ramenem Puget Sound. Temně modrá voda přírodního přístaviště je na západním
horizontu ohraničená drsnými Olympic Mountains. Mount Rainier, ohromná vulkanická celoročně zasněžená klenba, dominuje pohledu na jih asi 100 kilometrů daleko.
Centrum města je vystaveno na stejně příkrých kopcích jako San Francisco, což některé nové mrakodrapy dělá ještě vyšší.
Na město s půlmilionem obyvatel je Seattle překvapivě kosmopolitní díky své roli
hlavního města v regionu, přístupu na zahraniční trhy a své etnicky smíšené populaci.
V oblasti žije více než 1,8 milionů lidí. Metaline Falls by se pohodlně vešlo do jedné
z dálničních křižovatek blízko centra.
Mathews a jeho spiklenci se zapsali do Golden West motelu na Aurora Avenue
North. Kořist z porno obchodu jim moc dlouho nevydržela. Mohli si dovolit jen jednu
místnost, kam se namačkalo všech sedm. Bylo to tak nepohodlné, že si na druhou noc
zamluvili větší místnost dole v hale, ačkoliv stejně zůstali pohromadě.
Jejich plánem bylo sledovat obrněná vozidla, která neměli žádný problém najít.
Soderquist odjel do obchodního domu Giant T jižně od města. Protože v Kalifornii
dělal pro Thrifty, který vlastní stejný majitel, říkal si, že by mohl vědět o způsobu,
88
jakým Giant T převáží peníze, víc. Parmenter jel do K-martu a obchodů Freda Meyera
na severu města, a psal si poznámky o příjezdech obrněných vozidel, kudy chodí
strážci, jak vynášejí peníze a kam jezdí. Sledovali obchody několik dní, aby si dohodli
plán.
Když se Mathews rozhodl zaměřit na obchod Freda Mayera na Aurora Avenue
poblíž North 185th Street, vrhli se na něj a prošli ho skrz na skrz. Vysedávali na parkovišti, lelkovali u blízkého Radio Shack a loudali se uličkami obchodu, dělajíce si
pečlivé poznámky. Pak si večer v hotelovém pokoji sedli nad výsledky své práce.
Rozhodli se, že nejlepší způsob, jak to udělat, bude zaútočit na strážné, až budou
opouštět kanceláře s pytli peněz na vozíku. Ulička byla částečně z dohledu výkladních
skříní a mohli utéct severovýchodním východem do čekajících aut.
Nový plán rozrušil jejich mysl. Našli článek v novinách o baronce Elie de Rothschildové, příslušnici mezinárodní židovské bankovní rodiny tak nenáviděné radikální
pravicí, která měla brzy promluvit k židovské skupině zabývající se sháněním peněz
pro židovskou věc v Seattlu. Snesl jim snad Jehova příležitost přímo do klína?
Bauer experimentoval s dvousložkovými výbušninami, a tak muži zvažovali bombový útok v prostoru recepce hotelu Olympic Four Seasons, kde měla Rothschildová
mluvit. Bauer a Parmenter odjeli k luxusnímu hotelu na Fourth Avenue a University
Street v samém centru města. Prozkoumali mramorovou halu a zvažovali umístění
bomby do místnosti nad pódiem, nebo dokonce možnost sebevražedné mise, při které
by jeden z nich bombu odnesl k recepci, kde by ji v blízkosti Rothschildové odpálil.
Bauer a Parmenter jeli do knihovny University of Washington severovýchodně
od centra, aby našli něco o Rothschildové a výbušninách. Když tam byli, prošli kolem
kanceláře označené jako „Arabsko Americká studentská asociace“. Podívali se jeden
na druhého a mysleli na tu samou věc: „Arabové. Ti nenávidí Židy stejně jako my!
Napsali záludný vzkaz o „společných cílech“ a že shánějí finanční pomoc. Vzkaz
připevnili na dveře spolu s popisem, jak se s nimi mohou spojit. Arabská skupina
nikdy neodpověděla.
Mathewse zlobilo, že jsou ostatní objevením Rothschildové rozptýleni. Chtěl, aby
se soustředili na loupež. Atentáty mohly přijít později. Přejít z vyloupení porno
obchodu k zavraždění baronky Rothschildové byl příliš velký skok. Museli vybudovat
větší válečnou pokladnu. Kromě toho neměli žádné výbušniny ani čas zosnovat plán
v tak krátké době, argumentoval Bob.
Pierce a pár dalších trvali na tom, že by měli zkusit Rothschildovou zabít. Potom
začal Bauer měnit svůj názor na loupež. Mathews byl rozkolem rozzloben. Neschopni
dosáhnout shody se 12. listopadu vrátili do Metaline Falls, aniž by v Seattlu cokoliv
podnikli.
Mathews si spočítal, že přišel čas obrátit se na Davida Lanea. Bývalý Klansman
z Denveru měl od složení přísahy napilno s přípravou padělatelské operace. Lane
v tichosti odjel k Aryan Nations, aby sehnal tiskárnu. Ale také ho zajímalo, jak
ve velkém rozsahu přerušit telefonní linky. Kdyby se gang někdy pokusil o velkou
loupež, mohlo by to pomoci vyřadit poplašné systémy.
89
Během snídaně, když si dali sraz v Owl Cafe v Hayden Lake, seděl Lane v zadní
jídelní místnosti s pastorem Butlerem; Randy Evansem, Butlerovým následovníkem
a Klansmanem z Kalifornie; s Royem Manskerem, jehož syn Bob pracoval pro telefonní společnost, a s mužem, který byl Laneovi představen jako Peter Lawrence.
Lawrence byl ve skutečnosti Peter Lake, novinář na volné noze z Marina Del Rey
v Kalifornii, který infiltroval radikální pravici pro investigativní magazín s krátkou
životností, vydávaný pornografickým magnátem Larry Flyntem pod názvem The
Rebel. V jeho ruce, pod stolem, zatímco ostatní srkali svou kávu, byl kapesní diktafon.
„Potřebuju něco vědět o telefonních zařízeních,“ řekl Lane, a požádal Manskera
aby napsal krátký dopis svému synovi do Weiseru v Idahu. „Nesmíš mluvit po telefonu, jinak to nejde.“
„Fajn, ty mi řekni, co potřebuješ vědět, a já to pro tebe zjistím,“ odpověděl Mansker. „Jestli to ví, řekne ti to.“
„Dobře,“ řekl Lane. „Potřebuju zcela vyřadit z provozu telefonní systém ve velké
metropolitní oblasti alespoň na hodinu.“
„Hm, hm,“ odpověděl nenuceně Mansker. „Myslím, že ti poví, jak to udělat.“
Rozhovor pokračoval, když se číšnice Lanea zeptala, zda si ještě dá kávu. Lane zdvořile odmítl a Mansker pokračoval: „Všechno, jedno místo, který to všechno vyřadí?“
„Jsou místa, kde když víš, kam jít,“ vysvětloval Lane, roztahujíce ruce, „je tam
takhle veliká šachta, kde není nic jiného, než kabely.“ Lane chtěl znát polohu jedné
z podzemních šachet, které společnost Bell používá jako křižovatku pro hlavní kabely.
Každý kabel vede 10 tisíc vláken drátů. Vyřazení jedné malé šachty může narušit
telefonní systém na několik dní a zabránit spuštění jakéhokoliv alarmu přes telefon.
Lane napsal na ubrousek slovo, jméno města, které Peter Lake neuměl přečíst.
„Řekni mu, že to potřebuju vědět pro …“ řekl Lane, a podal ubrousek Manskerovi.
Experti věří, že pro teroristy by nebyl žádný problém ve velkých amerických
městech vyvolat chaos. Státní komunální linky jsou tak slabě chráněny, že gang
s minimální úrovní předchozího průzkumu by dokázal způsobit všeobecný zmatek.
Bomby nebo chemické zbraně mohou být vyrobeny podomácku s menšími obtížemi,
než je výroba páleného alkoholu. V této zemi je dostupných více než dva tisíce
manuálů o zbraních, bombách a teroristických taktikách. Silné výbušniny na čtyřech
nebo pěti strategických místech mohou vyřadit severovýchodní Spojené státy na týdny, možná i měsíce – elektřinu, potrubí zemního plynu, komunikace.
RŮŽOVÁ PLEŤ GARY YARBROUGHA se na slunci snadno spálila. Jeho husté
vlasy mu spadaly na temeno hlavy ve velkých zrzavých vlnách. Velkolepý vous
po vzoru Smith Brothers se mu ježil několik čísel z brady. Jeho úzké rty mu rámoval
knír říčního karbaníka, dlouhý a hustý. Jeho konce si Yarbrough téměř pořád
nevědomky mnul mezi konečky prstů. Vypadal jako hubená verze komiksové
postavičky Yosemite Sam, což se vázalo k jeho přezdívce Sam. Střídal příležitostné
práce, jednou jako umývač nádobí v motorestu u Schooneyho na U.S. 95 v Atolu,
severně od Hayden Lake. A také u Butlera obsluhoval jeho ofsetovou tiskárnu.
90
Bob přemýšlel o tom, že Garyho získá pro svou skupinu. Ale Yarbrough měl čtyři
dcery, nejstarší velmi nemocnou s vadou ledvin, a často musel být doma. Kromě toho
to byl ten nejlepší ochrankář, jakého pastor Butler měl a Duey a Parmenter měli
Butlerovo bezpečí dost na srdci. Někdo se mohl pokusit pastora zabít, stejně jako když
na jeho kostel zaútočili v jednaosmdesátém bombou. A tak Mathewsovi došlo, že
Garyho bude třeba v Idahu.
Ale v tiskárně si Yarbrough mohl najít čas na Laneovu operaci.
Na veliké večeři Díkůvzdání v Aryan Nations 24. listopadu 1983 hráli Mathews,
Lane a Yarbrough společně s několika dalšími lidmi z tábora šachy v kanceláři.
Po matu Mathews ostatním nařídil, aby odešli z tiskárny. Yarbrough souhlasil, že
spustí tiskárnu, aniž by se pastoru Butlerovi řeklo, co se bude tisknout.
Tiskárna, ze strany s přilepeným krucifixem a s obrázkem Adolfa Hitlera zdobícím
blízkou poličku vyžadovala Garyho plnou pozornost. A tak byl jednou v noci
překvapen, když se otočil a zjistil, že ho David Tate upřeně pozoruje. David, v té době
jednadvacetiletý, byl synem Charlese a Betty Tatetových, věrných členů Butlerovy
církve. Přes rozdíly ve věku a zkušenostech spolu Yarbrough a Tate vycházeli. Tate
ke staršímu muži s jeho tetováními a vězeňským záznamem vzhlížel.
Tate se přestěhoval se svými rodiči z Kalifornie jako chlapec, aby žili blízko Butlera v Careywood, severně od Hayden Lake. Chodil do školy se svým bratrem a sestrou v karavanu za kanceláří a Butlerově pozemku. Butlerova Árijská akademie bylo
místo, kde se bílé děti učily čtyřem základním naukám: čtení, psaní, počítání a rase.
Chlapec vyrostl mezi zbraněmi, nic neobvyklého v této části země. David u sebe
nosil revolver, ten samý co Gary, který i přes svá odsouzení za vloupání často nosil
zbraň za pasem.
Tate často vedle zbraně nosil i Bibli. Druhý dodatek je dobrá záloha, ale Lukáš
22:36 poskytoval veškeré ospravedlnění, protože válečník Krista musí být ozbrojen:
„Ten, kdo nemá meč, nechť prodá svůj oděv a koupí si nějaký.“
Ten samý Nový zákon by Tateovi, který hraním se zbraněmi nevyhnutelně
směřoval k neštěstí, dal moudřejší radu: „Pak Ježíš pravil, Dej svůj meč znovu na své
místo, protože všichni, kdo vezmou meč, mečem zahynou.“ (Matouš 26:52).
Tate viděl, jak Yarbrough tiskne falešné padesáti dolarovky. Takto odhalenému
mu nezbylo nic jiného, než mladíka do plánu zasvětit. Tate sledoval, jak tiskárnou
prochází čistý bílý papír, aby se na druhé straně objevil jako padesáti dolarová
bankovka. Trvalo týden, než udělali 200 tisíc dolarů. Ale byl tu problém. Bankovky
vypadaly podivně vybledle. Aby to dali do pořádku, tak Mathews požádal Loffa, aby
mu schovával lógr z kávy. Loff lógr dovezl do kasáren a sledoval jak Mathews, Lane
a Kemp namáčejí archy padesátek do zabarvené zelené lázně. Loff je pomáhal sušit
na šňůře natažené přes místnost v patře. Suché archy pak pomazali lógrem, aby
vypadaly autentičtěji. Špatné kusy skončily v krbu a shořely.
Padělatelé padesáti dolarovky obvykle nedělají, protože nejoblíbenější místa na
udání falešných peněz obvykle tak velké bankovky nepřijímají. Nejčastěji padělaná
91
bankovka je dvacetidolarovka. Minimalizuje risk a maximalizuje zisk. Při nákupu
balíčku cigaret nebo novin je návratnost ve skutečné měně fantastická.
Bob požádal Kena Loffa, zda by přijal odpovědnost postarání se o rodiny těch,
kteří se dostanou do problémů, tak jak vyhlásili ve své přísaze.
„Víš, Bobe, že neudělám nic nelegálního,“ řekl mu Ken.
„O to tě žádat nebudu, Kene,“ odpověděl Bob, vědom si toho, že Ken už pomohl
s falešnými penězi. Také už pomohl jednomu z mužů. Richie Kemp si koupil novou
Toyotu Celicu s 1 500 dolary, které vydělal na pile Vaagen Brothers v Ione. Loff
spolupodepsal dlužní úpis na zbytek peněz. Měl Kempa docela rád.
Když si Mathews koupil nový Chevrolet a zaplatil ho přes dealera, Soderquist mu
navrhl, aby odešel z cementárny a prošel stejným strádáním jako jeho nezaměstnaní
kamarádi. Pro Boba to byl přesvědčivý argument. Krom toho by ho to přinutilo
pokročit v jeho plánu, protože peníze potřeboval. Bob tedy odešel z práce v naději, že
tento čin bude muže inspirovat.
Po barvení bankovek v kasárnách Lane pozval muže na jejich řezání. Přišli Pierce,
Bauer a Kemp. Když byli hotovi, všichni až na Kempa souhlasili, že pojedou na plánované nákupy do Yakima Valley.
Bob se většinu času v myšlenkách zabýval rakovinou svého otce. Johnny byl den
po návratu svého syna z tajného výletu do Seattlu přijat do nemocnice Sacred Heart
Hospital ve Spokane. Doktoři řekli Uně, že se blíží konec. Tentokrát bylo pro jejího
odvážného manžela nemožné se s tím poprat.
Bob s Debbie ho několikrát navštívili, ale rakovina ho oslabila tak, že nebyl schopen vést dlouhé rozhovory. Stejně toho svému nejmladšímu synovi neměl moc co říct.
Hleděl na něj s hněvem a zklamáním. Během dvaceti let se přesvědčil, že nemůže
Robbieho argumentačně přesvědčit, doufal však ve svůj umírňující vliv. Teď se ale
bál.
Bob tátu miloval víc, než mu kdy řekl. Ale ani koncem 70. let, kdy mezi nimi panovalo příměří, se spolu neuměli moc bavit. Bob si myslel, že své rodině zabezpečuje
tu nejlepší budoucnost. Johnny neviděl, že to způsobovalo třenice a zapříčinilo trvalý
rozkol s bratrem Leem, kdysi Bobovým nejlepším přítelem. Bobovo nadšení pro Bílou
americkou baštu, která, jak věřil, zachrání jeho rodinu, ji ve skutečnosti zničilo.
Johnny Mathews zemřel 1. prosince 1983. Tento neústupný americký patriot a někdejší průkopník rovné příležitosti pro menšiny zemřel jako otec muže, jehož cílem
bylo vytvořit bílé hnutí odporu pro boj s vládou, kterou Johnny tak neochvějně podporoval. Byl synovou poslední vazbou k normálnosti.
Tu noc, kdy Johnny zemřel, Una zašla do Bobova domu a našla ho plakat pod
slabým světlem na zadní verandě. „Aspoň teď můžu někam dotáhnout zbytek života,“
řekl potichu. Ta poznámka Unu vyděsila.
V kasárnách o 20 metrů dál Bobovi kumpáni rolovali falešné 50 dolarové bankovky.
92
REVOLUCE ZAČALA 3. prosince 1983. Pro tyhle bílé chlapy to byl špatný den.
Lane, Pierce a Bauer odjeli o den dřív pouštět do oběhu falešné peníze v oblasti mezi
Richlandem, Pascem a Kennewickem, jihovýchodně od Spokane, blízko hranice
Oregonu. Po úspěšném dni strávili noc u Yakimy, kde utratili 200 dolarů v K-martu.
Všechny nákupy byly malé a zbavovali se tak jedné falešné padesátky za druhou.
V sobotu 3. prosince se tato trojice vydala do obchodního střediska Valley Mall v
Union Gap. Každý si vzal jedno křídlo. Pierce se považoval za okouzlujícího člověka
a rozptyloval prodavače tím, že se s nimi bavil. Když se vrátil na centrální plac, nesl
s sebou tlustý svazek 541 dolarů v pravých penězích. Pak spatřil přicházet nervózního
Bauera.
„Sledujou mě,“ zašeptal stručně. Pierce pohlédl přes Bauerovo pravé rameno a viděl, že je pozoruje ochranka. „Zkusil jsem udat bankovku v Radio Shack a teď mě
sleduje,“ vysvětlil Bauer a pak znenadání zašel do bočních dveří. Sledování ochranky
se teď přesunulo na Pierce.
Co teď? pomyslel si Pierce. Nemohl zpátky do auta, protože tím by se všechno
zvrtlo. Tak se začal procházet nákupním střediskem se špehem v zádech. Když hlídač
míjel Radio Shack, řekl prodavači, ať zavolá policii. Pierce se schoval do podloubí
a na chvíli ho setřásl. Když však spěchal k postrannímu východu, byl znovu spatřen.
Na parkovišti spatřil přicházejícího Lanea. Když se k sobě přiblížili, Pierce
zamumlal: „Neznáš mě.“ Lane ho minul jako cizího člověka.
Pierce, pořád ještě nesoucí nákupní tašky, zašel do blízké restaurace s mořskými
plody Skippers. Za oknem viděl přijíždět dvě policejní auta. Vklouzl na pánský
záchod a zamkl se. Pak začal z kapes zběsile vytahovat zbylé padesátky, házel je do
záchodu a několikrát spláchl. Za chvíli se ozvalo klepání na dveře. „Policie! Okamžitě
otevřete!“
„Moment, jsem na záchodě!“ křikl Pierce. Už si myslel, že se všech peněz nezbaví.
Po posledním spláchnutí odemkl dveře a jeden policista ho popadl. Prohledali ho
a našli v botě nůž. Jeden policista strčil hlavu do záchodové kabinky. V míse se ještě
vlnila voda po posledním spláchnutí. Peníze už však byly pryč.
Díky nákupním taškám a stvrzenkám však policisté vysledovali jeho nákupy
a shromáždili dostatek důkazů na jeho zajištění. Mezitím venku na parkovišti našel
jeden kolemjdoucí tašku s falešnými padesátkami, kterou zahodil Bauer. Protože
nepoznal, že jde o padělky, splatil jimi dluh své tchýni.
Tentýž večer bylo v Kagel Canyon v losangeleském San Fernando Valley zatčeno
15 lidí včetně pastora Butlera po zažehnutí tří křížů na shromáždění Klanu.
Butler na sobě měl jasně červenou róbu a kápi, pozornost od Shirley Silvové,
manželky pořadatele shromáždění Franka Silvy, Velkého Kyklopa New Order
Knights of the Ku Klux Klan. Zatímco nahoře vrčela policejní helikoptéra, Butler škrtl
zapalovačem a byl ihned zatčen. Mezi zatčenými byl i Tom Metzger, bývalý
Klansman, který kdysi kandidoval do kongresu v obvodu San Diego. Dále byli zatčeni
Silva a jeho kamarád Randy Evans, oba členové Árijských národů i Klanu.
93
Když se Mathews nahoře v klidném Metaline Falls dozvěděl o zatčení Pierce a pak
o zatčeních po zažehnutí kříže, ještě truchlil nad svým otcem. Během pouhých tří dnů
se svět kolem něj zhroutil. Kolem 23. hodiny zavolal kamarádovi Tomu Martinezovi
z Národní Aliance. V Philadelphii byly 2 hodiny ráno.
„Tome! Tady Bob Mathews!“ řval do telefonu, zatímco se Martinez snažil probrat.
„Znáš Daleho Strange?“
„Jo, Bobe, znám ho,“ odpověděl Tom. Strange byl bývalý strážce zákona,
usvědčený roku 1980 v Philadelphii z držení marihuany. Roku 1979 u Williamsportu
v Pensylvánii založil kostel Identity.
„Zavolej Dalemu a řekni mu, že začala revoluce!“ požádal ho Mathews.
BRUCE PIERCE BYL vzat do výslechové místnosti v Yakimě, kde se setkal
s agentem tajné služby ze Spokane. Čelil obvinění z šíření falešné měny a držení
skryté zbraně. Doposud nevypovídal a byl rozhodnut nedat jim žádná vodítka. Jedno
jim však bezděčně dal.
„Pan Pierce? Já jsem z tajné služby. Jmenuji se Dennis Rosedahl,“ řekl vyšetřovatel, když vstoupil do místnosti.
„Rosedahl. Rosedahl,“ zamyslel se Pierce na chvilku. „Hmm, to zní židovsky.“
Agent si ho změřil pohledem a řekl: „Vsadím se, že jste z Hayden Lake.“
Ještě před pouhým rokem by to Rosedahl říct nemohl. Tehdy Pierce ještě vůbec
neslyšel o Identitě, Árijských národech nebo židovském spiknutí kvůli světovládě.
V osmadvaceti letech to byl nevytížený bílý muž, protloukající se na hranici životního
minima s manželkou Julií a třemi dětmi. Bydleli ve zchátralé dřevěné maringotce
na horském parkovišti za Plains v Montaně s 1 100 obyvateli.
Jeho žena byla na podpoře. Bruce vykonával příležitostné práce a příjem si doplňoval poukázkami na nákup potravin. V maringotce byl rozvod elektřiny o napětí
pouhých 12 voltů a samospádový vodovodní systém z vnější nádrže, která v mrazivé
montanské zimě zamrzala.
Pierce by neuhádl, že se za pouhý rok dostane z naprosto nulového rasového
uvědomění na pozici nejvyššího zástupce v Mathewsově rasistickém undergroundu.
Samozřejmě si to představoval trochu přitažlivěji než splachovat falešné peníze
do záchodu v předměstské restauraci s rychlým občerstvením.
Bruce Carroll Pierce byl protiklad Boba Mathewse. Zatímco Bob vyrůstal zapojen
do konzervativního hnutí, radikální pravice a nakonec svých polovojenských Synů
svobody, Pierce vyrůstal ve všední venkovské atmosféře za Frankfortem v Kentucky.
Jeho dětství bylo stejně všední, jako Bobovo šílené.
Pierce se narodil 14. května 1954 jako poslední dítě Eugene a Lucilly Pierceových.
Měl sestru a tři bratry, všechny mnohem starší. Jeho první vzpomínka na setkání
s o dvacet let starší sestrou byla, jak si s ní podává ruku.
Jeho předci se usadili v oblasti Frankfortu-Lexingtonu kolem roku 1800 a vlastnili
pozemky západně od Frankfortu. Jeho dědeček a strýc z pozemků do města vybudovali
silnici pojmenovanou Pierces Lane. Cesta vedoucí do města Brucovi připomínala něco
94
z Edgara Allana Poa, jak se tak vinula tunely z listnatých stromů, několik kilometrů
od hrobu Daniela Boona.∗ Říkalo se jí Devils Hollow Road.
Jako kluk Bruce trávil spoustu času sám. S pár sousedy tam na venkově se bavil
prozkoumáváním lesů a měl několik míst s dobrým výhledem, odkud mohl shlížet
na malé hlavní město a řeku Kentucky.
Těšil se na den, kdy dokáže změnit některý z těch velkolepých stromů na krásný
kus nábytku, jako to dělal jeho otec v truhlářské dílně. Nábytek Eugena Pierce
z třešně, ořešáku a javoru byl vyrobený tak dovedně, že mezi jeho zákazníky patřili
i guvernéři a politici z Kentucky. Jeho starší bratři se naučili řemeslu dřív než on.
Bruce se ráno probouzel za zvuku otcovy hoblovky, přejíždějící prkna v dílně jen
60 metrů dolů z kopce.
Když byl ve věku 13 let dost starý na to jít do učení, dílnu zničil oheň založený
žhářem. Eugene Pierce, trpící kornatěním tepen, ji už znovu nepostavil. Tehdy si mohl
dovolit nicnedělání.
Kvůli manželským problémům rodičů se Bruce odstěhoval do Atlanty a během
prvního ročníku na střední škole Eastpoint bydlel u bratra Grega. Příští rok se zase
vrátil, když mu rodiče zaplatili Frankfortskou střední namísto okresní školy. Přijal ho
basketbalový trenér, protože Bruce se vytáhl do výšky 188 centimetrů.
Kdyby byli na škole nějací židovští studenti, byla by to pro Bruce novinka. Dokonce ani nevěděl, co Žid znamená. V basketbalovém týmu byli černoši a nikdy jim
nevěnoval jedinou myšlenku. Kdysi ho jedna pěkná černošská dívka pozvala na rande,
ale odmítl ji jen proto, že už měl rande s jinou dívkou. Na hřišti se Bruce ochotně
zapojoval do střelby na koš a dalších her s černochy. Rasa pro něj byla prostě něco
nepodstatného.
Trvalo to jen pár schůzek a Bruce se se svou první vážnou přítelkyní, Elizabeth
Scottovou, pomiloval. Netrvalo dlouho a „Scotty“ otěhotněla. Vzali se 1. dubna 1972
a dál chodili do školy – Brucovi chybělo jen pár měsíců do maturity. Jejich spolužáci
naprosto netušili, že jsou manželé, nebo že Scotty čeká dítě.
V téže době se Brucovi rodiče po 37 letech manželství rozvedli. V napjaté
atmosféře doma se pohádal s matkou ohledně svých osobních záležitostí. Jedna věc,
kterou Bruce nikdy netoleroval, byla, když se někdo pletl do jeho věcí. Těsně před
maturitou odešel ze školy, naložil novou manželku a pár jejich věcí do oranžového
Volkswagenu Karmann-Ghia, který mu koupil otec a odjeli do Atlanty za uslzeným
opětovným shledáním s bratrem Gregem.
Syn Jeremy se narodil v říjnu. Bruce svou malou rodinu živil prací v truhlářské
dílně nejstaršího bratra. Také pracoval v prodeji Atlanta Constitution. Se Scotty si
dodělali maturitu večerními hodinami na Brownově střední škole.
V roce 1973 se vrátili do Frankfortu. Bruce chvíli dojížděl do Atlanty za prací.
Bylo to osm hodin a 650 kilometrů jízdy. Honit každý víkend svůj Karmann-Ghia přes
∗
Daniel Boone (1734-1820), americký průkopník a lovec, jeden z prvních národních hrdinů Spojených států; pozn. překl.
95
Apalačské pohoří začínalo být velmi únavné. Nakonec dostal práci v obchodě se smíšeným zbožím ve Frankfortu a hledal si ještě lepší práci.
Sehnal práci na pozici regionálního manažera prodeje pro Lexington Herald
Leader, ideální práci, protože s sebou mohl brát Jeremyho. Scotty si mezitím našla
práci jako státní zaměstnankyně. Pierce pro noviny pracoval pět let a získal několik
pochval. Regionální manažeři však dostávali stále víc a víc povinností a to se Brucovi
nelíbilo. V roce 1979 se znechucením odešel.
Od té doby ho pohltil nový cíl. Byl to Západ.
Pierce snil o životě v rozlehlých, drsných horách, kaňonech, pláních a pouštích Západu. Přelidněný Východ ho dusil. Západ je oproti tomu strašlivý, někdy až zdrcující
ve své otevřenosti.
Viděl to během výletu při kempování v Coloradu roku 1978. Pierce s jedním kamarádem šli s batohy do národního parku Rocky Mountain, západně od Estes Park.
Na Pierce silně zapůsobila rozlehlá obloha, čistý vzduch a majestátnost rozeklaných
šedých vrcholků hor. Jakmile se vrátil do Kentucky, začal číst o Západu všechno,
co se dalo – demografické studie, cestopisy, dokonce i fikce o Západu.
V tomto životním období nebyl vůbec pobožný. Ve skutečnosti byl sukničkář,
nebo jak tomu říkal v pozdějších letech, „debil“. Měl několik aférek a Scotty to věděla.
Neměl rád kazatele. Jednou, když byl teenager, se ho jeden kazatel veřejně zeptal:
„Bruci, kdy hodláš přijmout Ježíše za svého spasitele?“ Bruce se v rozpacích otočil
a odešel. Chtěli od něj závazek a on neměl v úmyslu jim ho dát. Neměl žádné cíle,
dokud to nezačal měnit jeho sen o Západu.
Přemluvil bratra Grega, který byl ženatý a měl šest dětí, aby se tam přestěhoval
s ním. Bohužel k tomu nedokázal přemluvit Scotty. Ta nechtěla opustit pohodlí
Kentucky výměnou za život pionýrky v nějakém zapadlém slepém kaňonu v Montaně.
Toho vlhkého dne v červnu 1979, kdy před jejich domem stálo stěhovací auto, měli
Bruce se Scotty roztržku, jejímž výsledkem bylo zařeknutí se Scotty, že nepojede
do Missouly v Montaně, města, které Bruce vybral.
Greg odjel do Missouly a Bruce zůstal ještě šest týdnů ve Frankfortu, snažíc se to
se Scotty urovnat. V srpnu však byly vyplněné rozvodové papíry a Bruce se vydal
za Gregem do Montany.
Missoula je univerzitní město s 33 000 obyvateli, ležící v údolí s hnědou půdou
na okraji Sapphire Mountains, řídce zarostlých kopců, kde se Bitterroot River vlévá
do Clark Fork. Greg našel dům na Saranac Street 123 a řekl Brucovi, ať jde bydlet
k němu. Ten si hned našel práci v obchodu s oblečením Western v Trampers Plaza.
Když jel jednou večer ve svém Land Cruiseru domů, projela kolem něj pěkná dívka
v Peugeotu a zamávala mu. Neznal ji, ale rozhodně se s ní chtěl seznámit. Když přijel
domů na večeři, vyhlédl velkým oknem a s překvapením ji spatřil na sousedním dvoře.
Pierce rychle vyšel ven a několik hodin se spolu bavili.
Byla to Julie Wilsonová, rozvádějící se mladá matka, bydlící se svou matkou hned
vedle. Začali se spolu scházet a začátkem roku 1980 se jejich vztah dostal do bodu,
kdy se k sobě nastěhovali i s Jeremym, který přijel navštívit otce a už u něj zůstal,
96
a Juliinou malou dcerou Jasmine. V roce 1981, uprostřed boje se Scotty o opatrovnictví nad Jeremym, mu právník řekl, že by před soudem vypadalo lépe, kdyby byl
ženatý. Bruce s Julií tedy navštívili smírčího soudce v Missoule.
Bruce se vždy pokládal za dobrého otce a tahanice o Jeremyho skončila svěřením
do jeho péče. Syn však už byl zpět v Kentucky u Scotty. Bruce se nakonec potají vrátil
do Frankfortu a vydávaje se za rodinného přítele vyzvedl syna ze základní školy a přejel s ním přes hranici do Cincinnati. Zakrátko byli v autobuse směřujícím do Montany.
Bruce měl různé nepravidelné práce. Jednou pokládal koberec muži, který se
přestěhoval z Denveru a řekl mu, že se život v tomto městě, zaplaveném gangy a rasovými problémy, stal nesnesitelným. Řeči o rase však šly kolem Bruce. Měl bezprostřednější starosti, jako uživení své rodiny.
Bruce nebyl úplně šťastný z toho, jaký směr jeho život nabral. Napadlo ho, že dost
zaostává za snadným životem ve Frankfortu. V Kentucky měl rozhodně víc přátel i
větší bohatství. Liboval si v materialismu, užíval si měkký rock a občas kouřil
marihuanu. Toužil po nových autech a pěkném oblečení. Bylo to pro něj skoro až moc
důležité. Teď však trčel v malé maringotce, s málo penězi, novou manželkou a dcerou
jiného muže.
Jedna výhoda však kompenzovala všechny strasti. Bruce byl na Západě, kde se
cítil mnohem soběstačnější a méně svázaný se společností bezohledných kariéristů.
Všechny jeho smysly tím byly zostřené. Jednou se v horském kaňonu zastavil, aby si
užil neskutečné ticho a uslyšel něco, co nikdy předtím neslyšel – letícího ptáka vysoko
na modré montanské obloze. Bylo to tak blízko náboženskému prožitku, že to ještě
nikdy nezažil.
Na podzim 1981 s Julií našli pozemek v Plains a rozbitou maringotku. Bruce tehdy
dělal příležitostné práce a Julie pobírala dávku 110 dolarů měsíčně.
Přežívali pomocí poukázek na nákup potravin. 22. listopadu 1982 se narodilo jeho
druhé dítě, tentokrát dcera. Pojmenovali ji Kristi.
Takto vypadal život Bruce Pierce na podzim 1982, kdy úplnou náhodou došlo
k trvalé změně.
Jeremy začal chodit do školy v Thompson Falls, asi 40 kilometrů od Plains podél
řeky Clark Fork. Se základní školou byla spojená střední škola a Bruce si domluvil
s ředitelem, že bude moci cvičit v posilovně, když bude čekat na syna. Jednoho
chladného listopadového odpoledne, když se Bruce před posilováním převlékal
v šatně, se vedle dohadovala skupina studentů.
Spor byl o nacistickém holocaustu. Čtyři mladíci se spojili proti chlapci, který
tvrdil, že holocaust je podvod. Pierce se naštval, protože se tato skupinka spolužákovi
posmívala.
„Hej, vy tam!“ vykřikl Pierce, odhodlaný obnovit pořádek. „Přestaňte a nechte
toho kluka domluvit, jo? Každej má právo říct svůj názor.“
Dospělý hlas mladíky překvapil, rychle se otočili a odešli. Bruce to pustil z hlavy
a vešel do posilovny. Za pár minut mu za jeho zásah přišel poděkovat chlapec, kterému se posmívali. Představil se jako Mike Butler. Pak opět začal se svým kázáním.
97
„Všichni prostě akceptují, co Židé říkají o holocaustu,“ tvrdil. „Nemohlo být šest
milionů Židů zabitých nacisty, to prostě nesouhlasí.“ Jak chlapec pokračoval, Pierce
byl v rozpacích. Nikdy moc neuvažoval o Židech, Hitlerovi nebo holocaustu. Prostě
jen chtěl, aby ten kluk odešel. Chlapec se za týden vrátil do posilovny se zavalitým
mužem s plnovousem, jehož představil jako otce, Jeffersona Dwayne Butlera.
„Chtěl jsem vám poděkovat, že jste se nedávno zastal Mika,“ řekl Dwayne
Pierceovi. „Nestává se často, že někdo obhajuje naše právo vyjádřit své názory.“
Starší Butler pak Pierceovi vysvětlil filozofii křesťanské Identity a nakonec ho
i s rodinou pozval na návštěvu do svého domu.
Butlerovi – bez jakéhokoliv příbuzenského vztahu s pastorem Butlerem, ačkoliv
podporovali filosofii Árijských národů – bydleli asi 13 kilometrů od Pierce směrem
na Thompson Falls. Jejich rodina se ukázala jako přátelská a milá, mimořádně
vstřícná, předkládající, ale nikdy nevnucující své názory hostům. Jejich chování bylo
v naprostém rozporu s Brucovou představou typických pravičáků.
„Teď se nenaštvi, Dwayne,“ řekl mu Bruce po pár týdnech, co se spolu stýkali,
„ale jste na nás všichni tak hodní, až si myslím, že to je nějaký podfuk.“
Butler se zasmál. „Ne, jen jednám s lidmi tak, jak chci, aby jednali oni se mnou.“
Začátkem roku 1983 se Bruce rozhodl podívat blíž na věci, které Dwayne říkal
o Bibli, rasové hrdosti a ztracených kmenech Izraele. Byl ohromený, když zjistil, že
některé konkrétní věci, které mu Butler říkal, jsou v knihách z knihovny. Začali
studovat Bibli spolu s jedním Butlerovým sousedem, Jimem Tappenym. Jednoho dne
se Bruce zastavil u jedné věci.
„Víš, Dwayne, myslím, že tady mám problém. Bible říká, že pokorní obdrží zemi.
No, já vůbec nejsem pokorný,“ zasmál se Pierce.
„To jsi nepochopil, kamaráde,“ odpověděl Dwayne. „Jehova nechce, abys po sobě
nechal ostatní šlapat. To není pokora. Pokora je, když se vzdáš vlastních tužeb a děláš
to, co chce Jehova, snažíš se plnit jeho vůli a posloucháš ho.“
V březnu 1983 pozval Tappeny Pierce k Árijským národům a představil mu
pastora Butlera. Brucovi se lidé v církvi hned zalíbili, Tateovi, Dan Bauer i Corky
Witherwax. Gary Yarbrough byl zpočátku rezervovaný, ale brzy se spřátelili. Tito lidé
Brucovi poskytovali víc pozornosti a zájmu, než kolik cítil za poslední roky. Měl
za to, že Richard Butler je mudrc, i když poněkud nesourodý a mnohomluvný. „To
musí být vlastnost Butlerů,“ vtipkoval sám pro sebe.
Několikrát se tam s Julií vrátili a brzy se cítil dost dobře na to, aby oblékl modrou
uniformu ochranky Árijských národů.
Julie mu jednoho rána vyjevila něco, co Brucovu víru posílilo. V noci měla živý
sen a dostala poselství, že vše, co se naučili, je správné. Bělošský rasismus, protižidovská Butlerova kázání, Identity poselství spásy pro pravý Izrael, Izákovo sémě,
bílou rasu – to všechno byla pravda. Když mu Julie řekla o snu, Bruce ucítil zamrazení.
V srpnu ho pozvali na východ pomáhat dalšímu z bratrů s obchodem v Toledu,
zatímco bratr byl na operaci. Bruce prodal maringotku i pozemek v Montaně za 5 000
98
dolarů a odjel do Toleda. Čtyřikrát pak navštívil farmu Boba Milese v Cohoctah v Michiganu, dvě hodiny jízdy na sever.
Pierce se s Milesem potkal na Árijském světovém kongresu a byl tímto rasistickým vůdcem srdečně přivítán. Byl to realistický, žoviální chlapík věřící v zásadu, že
co je jeho, je i vaše. Milesova víra, dualismus, se lišila od Butlerovy. Miles věřil, že
Jehova a Satan jsou rovnocenné síly, svádějící bitvu o duše na zemi. Bruce se od něj
dozvěděl spoustu věcí o rasistickém hnutí.
Po zářijovém návratu do Idaha se Pierce přestěhoval do maringotky severně
od Hayden Lake a zapsal Jeremyho do Butlerovy Árijské akademie. Nadšený vším, co
se za těch devět měsíců dozvěděl, se obrátil na Jima Tappenyho, celý žhavý do akce.
„Pojďme něco udělat, Jime!“ řekl Bruce. „Pojďme se sami financovat, dát věci
do chodu a udržet se nezávislí!“ Tappeny z těchto plánů vycouval.
Dan Bauer však později Piercovi navrhl, že pokud chce akci, měl by navštívit
Boba Mathewse.
„MAMI, BRUCE JE mrtvý?“ zeptala se jeho nevlastní dcera Jasmine matky, když
ho strčili do vězení v Yakimě. Nebyl mrtvý, ale cítil se tak. Kristi byl právě rok,
chyběly tři týdny do Vánoc a soudce stanovil kauci 25 000 dolarů. Tolik peněz ani
zdaleka neměli.
Den po Pierceově zatčení však Bob Mathews a David Lane odjeli do Denveru.
Lane si myslel, že by mohli koupit tiskařský lis a nemuseli by se už vkrádat do Árijských národů. Když projížděli Wyomingem, Lane chtěl přenocovat u kamaráda
v Laramie. Když 5. prosince dorazili do malého kempu pro obytné přívěsy, právě se
na toto prašné prérijní město snášela tma.
Sedmadvacetiletá Zillah Craigová, ještě oblečená v sesterském stejnokroji a studentském plášti připravovala na kamnech večeři pro své dva malé chlapce, když se
ozvalo zaklepání na dveře přívěsu. Spatřila na štěrkové cestě Lanea s ještě jedním mužem, který stál za ním.
„Ahoj Davide, pojď dál!“ řekla radostně. S Lanem se potkala v Church of Christ
v coloradském Laporte, kongregaci Identity asi hodinu jízdy z Laramie dolů po U. S. 287,
nedaleko ústí kaňonu Cache la Poudre.
Bob se na chvíli zblízka zadíval na Zillah: byla to pěkná, dlouhovlasá tmavovláska, kterou v červenci viděl u šeříků na Árijském kongresu. Bob doposud nikdy
neviděl nikoho tak krásného. Zillah měla jemné rysy a modré oči, které, když se
podívaly na Boba, ho přinutily k rychlému odvrácení zraku.
On na Zillah stejný dojem neudělal. Pokládala ho za podivně tichého a plachého.
Ani jí nepřipadal nijak zvlášť hezký.
Když pro ně připravila rychlou večeři, David odešel na návštěvu další kamarádky,
Kathy Kiltyové, bydlící asi o blok dál. Kiltyová doprovázela Davida, Zillah a ještě
jednoho muže na Árijském kongresu. Po jeho odchodu se Zillah otočila na Boba:
„Musím se učit na sesterský test,“ řekla. „Mohl bys mi pomoci s latinou?“
99
Mathews se usmál, rozhlédl se po kuchyni a řekl: „Nejsem moc dobrý v latině, ale
zkusím to.“ Podala mu knihu a Bob začal dobře, ale když došel k latinským názvům
pro „varle“ a „vagína“, vyslovil je tak potichu, že ho bylo sotva slyšet. Jak zvláštní,
pomyslela si. Bob knihu brzy odložil a dal se do řeči.
„Viděl jsem tě na Árijském kongresu v Hayden Lake,“ řekl jí.
Zillah si ho prohlédla, ale z té spousty lidí si ho nedokázala vybavit. Když se bavili
o kongresu, Bob ožil.
„Mluvili o válce za vytvoření bílého národa, ale to bylo všechno, mluvení,“ řekl
Bob. „Já jsem s mluvením skončil. Vytvořil jsem skupinu, která nebude jen mluvit.“
Zillah si pamatovala, že se David zmínil o schůzce s nějakými muži, kteří se
v kruhu vzali za ruce a složili přísahu nad dítětem. Nic víc jí neřekl. Najednou jí
došlo, že tento plachý muž, který stěží pronese normální anatomická slova, je ten, kdo
je má dovést k novému národu. Na Zillah rozhodně nepůsobil jako vůdce. Měl
sklíčený tón člověka, který je skoro na dně.
Řekl Zillah o otcově smrti, Pierceově zatčení, přemrštěné kauci a zatčení pastora
Butlera v Los Angeles.
Řekl jí, že je věřící v Identitu a je zděšen, že se s pastorem Butlerem v Los Angeles zachází tak hrubě. Ve skutečnosti byl Odinista, což Zillah hodně dlouho nepřiznal.
Lane ho upozornil, že Zillah je křesťanka Identity, takže by mohl mluvit její řečí.
„Musím něco udělat!“ vybuchl. „Nemůžu jen nečinně sedět a nechat je nás
pokořovat. Začala revoluce!“
Zillah vycítila horlivost jeho víry, když se dostala pod vliv hypnotizující zuřivosti
v jeho očích a začala tušit moc, jakou má nad myšlením svých mužů. Rozhodla se
nabídnout mu pramínek vlasů, které by mohl nést do boje – samozřejmě pokud nemá
manželku.
„No, Bobe, jsi ženatý?“ dodala si nakonec odvahu se zeptat.
Bob se letmo zamyslel a náhle ho ovládl klid. Když se zmenšil oheň v jeho očích,
vplížil se do nich úsměv. „Ne. Ne, nejsem ženatý,“ odpověděl.
Zillah došla ke kuchyňskému kredenci, vytáhla nůžky a odstřihla si pramínek
vlasů. Našla červenou stuhu a svázala ho.
„Červená je symbol naší krve,“ řekla. „Vezmi si tenhle pramínek s sebou, abys
věděl, že existuje bílá žena, která se modlí za tvůj úspěch.“
Bylo to trochu melodramatické, ale ještě pořád ji ovládal silný dojem z Árijského
kongresu. Bob nic neřekl, ale z jeho pohledu poznala, že je pohnutý. Než druhý den
odjeli do Denveru, řekla mu, že u ní bude kdykoliv vítán. Bob poděkoval, strčil
do kapsy pramínek vlasů a odešel.
Když se vrátil na Severozápad, svolal schůzku v Bigfoot Tavern ve Spokane
ve snaze udržet muže pohromadě. Parmenter byl pryč; snažil se urovnat manželství
s Janice. Soderquist se na Vánoce vrátil do Kalifornie a nevěděl kdy, nebo jestli vůbec
se vrátí. Lane opustil oblast kvůli padělání. Na schůzce s Bobem se ukázali jen Loff,
Bauer, Duey a Kemp. Byli rozčilení, že Pierce volá lidem z vězení a tak je spojuje
100
jako známé kolegy padělatele. Z celé představy o Bobově „akční skupině“ začínali být
rozčarovaní.
Jenže Bob chtěl dostat Bruce ven a s tak vysokou kaucí by se pokusil i vtrhnout
do vězení a osvobodit ho. Ostatní se však vyjadřovali vyhýbavě. Duey se nakonec
vrátil k Árijským národům a Bauer odešel. Jen Mathews, Kemp a Loff, trio z Pend
Oreille Valley, souhlasili, že budou držet pohromadě.
Bob několikrát projížděl přes Laramie a zůstával v přívěsu Zillah. Horní polovina
její pohovky posloužila jako postel na podlaze. Během prvních pár přespání však spal
sám. Brzy Zillah přiznal, že je ženatý, ale řekl jí, že Debbie nemůže mít děti a že už ji
jako manželku nemiluje. Zillah ho přitahovala, ale byl příliš plachý na to navrhnout jí
sex.
Když se bavili o jeho plánech pro bílý underground, řekl jí, že vyloupil obchod
s obuví ve Spokane, takže ví, že to dokáže udělat sám. Řekl jí, že teď, aby získal
peníze na kauci za Bruce, hodlá vyloupit banku.
V noci 14. prosince udělal vůči Zillah první krok. Byl z nadcházející bankovní
loupeže velmi nervózní a řekl jí: „Možná tě už nikdy neuvidím, Zillah. Ale je to něco,
co musím udělat. Doufám, že se k tobě pak vrátím.“
„Chápu, Bobe. Budu se za tebe modlit,“ odpověděla.
„Můžu tě požádat o jednu poslední laskavost?“ zeptal se Bob, když se usadili
na improvizované posteli na zemi.
„Jistě, můžeš,“ odpověděla Zillah, která si myslela, že se s ní chce pomilovat.
„Můžu tě přes noc držet těsně u sebe?“
Zillah byla touto skromnou žádostí překvapena. Tu noc tak spali na podlaze, s jeho
rukama kolem ní, ale bez sexu, jen klidně leželi.
Ken Loff viděl 17. prosince přijíždět svého nejlepšího přítele k jeho farmě v Ione.
Bob byl krajně nervózní a chtěl si promluvit s Loffem v suterénu.
„Zklamal jsem Bruce, každýho zklamu,“ řekl chvějícím se hlasem. „Nemůžu teď
nechat všechno spláchnout do kanálu.“ Ken si všiml, že Bob je bílý jak křída, jako
kdyby z něj vytekla všechna krev.
„Co chceš dělat, Bobe?“ zeptal se Ken, obávaje se odpovědi.
„Musím pomoct Brucovi,“ odpověděl. „Možná mě už nikdy neuvidíš. Kdyby ne,
prosím tě, postarej se o Debbie a Clinta.“
„Bobe, mám strach, že budeš až v příliš velkém nebezpečí,“ řekl Ken.
„Nebojácnost je lepší než mdlé srdce,“ opáčil Bob. „Délka mého života a datum
smrti byly už dávno předurčeny.“
Poté Bob odjel z Ione a zamířil na západ po vedlejších silnicích do Seattlu. Jeho
cílem byla banka, které si všiml během nepodařené listopadové cesty. Cestou se
zastavil v Colville poslat čerstvě napsaný dopis pro Zillah.
Když jsme se poprvé vydali směrem, kterým teď jdeme [psal o své skupině], měli
jsme velký počet mužů. Když začalo být jasné, že budeme dělat víc než jen mluvit,
101
většina z nich začala couvat a obracet se zády k těm z nás, kdo si udrželi mužnost
a árijskou hrdost. Budiž!
Pondělní odpoledne přinese buď vítězství, nebo mou smrt.
Občas si v temných nočních hodinách přeji, abych byl normální muž a mohl si
bez zábran užívat života. Ale vím, jaká budoucnost čeká naše děti, pokud se
nepostavím jako muž a nebudu bojovat! Pokud dost z nás povstane a bude bojovat,
pak tví dva krásní synové budou mít budoucnost, jakou si zaslouží. Budou se moci
postavit a říct: „Jsem bílý, jsem hrdý a jsem svobodný,“ a žádný Žid nebo barevný
se jim neodváží čelit.
Kromě mého srdce jen Bůh ví, jak moc mi chybíš.
„ZDRAVÍM! MŮŽU VÁM pomoci?“ Štítek se jménem identifikoval pokladní
s veselým hlasem jako Tammie. Právě otevřela svou přepážku na pobočce City Bank
v Innis Arden, severně od Seattlu, blízko hranice okresu Snohomish. Mathews se
usmál a podal Tammie igelitovou tašku.
„Tohle je přepadení,“ řekl klidně. „Dejte peníze do tašky.“
Tammie mu beze slova vyhověla. Nebyla však tak nervózní, aby zapomněla na své
školení. Zatímco do tašky strkala svazky bankovek, aktivovala speciální svazek
s pytlíkem explozivního barviva, který mají pokladní po ruce a dala ho mezi ostatní
peníze. Mathews ustoupil a přešel do prostoru, kde pracovala pokladní, obsluhující
zákazníky v autě. V bance byly další tři ženy.
„Tohle je přepadení! Nikdo ani hnout!“
Pak sáhl pod vestu a vytáhl pistoli strčenou za pasem. „Nechci nikomu ublížit!
Chci jen peníze!“
Když vybral další hotovost z kabinky pro obsluhu řidičů, nařídil ženám jít do
trezoru. „Je mi líto, že to musím udělat, ale potřebuji peníze pro nemocné dítě,“ řekl
Mathews. „Veselé Vánoce.“ Zavřel za nimi protipožární dveře.
Tammie počkala jen chvilku, než je zase otevřela. Poslední pravidlo, když pokladník vydá balíček s barvivem, je hned po odchodu lupiče zamknout vchodové
dveře. Jenže když vystrčila hlavu, ten muž tam stále byl.
„Vraťte se zpátky!“ nařídil. Tammie stáhla hlavu zpět.
Pak odpočítala třicet sekund a rozeběhla se pro klíče od vchodových dveří, jak nejrychleji dokázala. Přitiskla obličej ke sklu, aby viděla, kudy ten muž prchá. Hustě
sněžilo, což je pro oblast Puget Sound nezvyklé. Najednou nalevo na rohu parkoviště
spatřila červený oblak.
Mathewsovi to vzadu bouchlo a vyvalil se mrak barvy. Na chvíli podlehl
překvapení a pak se pustil do ne až tak elegantního úprku.
„KDYŽ MÁŠ PRDEL v jednom ohni, neutíkej,“ říkal si Bruce Pierce během
dlouhých dní ve vězeňské cele. Pořád byl naštvaný na Bauera, že se na něj kvůli němu
v obchodním areálu nalepila ochranka. „Válej se, abys oheň uhasil. Zůstaň v klidu
a nepanikař.“
102
Zatímco se trápil, Loff a Kemp se snažili pomáhat Julii s jídlem a palivovým
dřívím, když v přívěsu obojí ubývalo. Kemp jí daroval svůj výplatní šek na 500 dolarů, aby najala právníka. Byla to však Juliina vytrvalost, co nakonec vedlo k propuštění manžela na kauci. Během vánočního týdne se soudcem a žalobcem vyřídila
konferenční telefonát a vyjednala snížení kauce z 25 000 na 2 500 dolarů.
Brucův Bratr Greg v Missoule sehnal záruku 250 dolarů a poslal ji federálnímu
soudu. Bruce 23. prosince vykročil do krutého mrazu první studené vlny té zimy. Otevřená krajina kolem Yakimy byla zmrzlá jak permafrost. Vnitrozemí Severozápadu
sevřel arktický vzduch. Pierce byl 400 kilometrů od domova a bez peněz.
Na odpočívadle u dálnice viděl řidiče kamionů rozdělávat malé ohně pod svými
vozy, aby udrželi v oběhu motorový olej. Našel řidiče mířícího do Spokane, který
souhlasil, že ho sveze. Řidič si celou cestu z Ellensburgu do Spokane stěžoval na stav
dopravního odvětví.
„V tomhle byznysu se už kvůli těm zatracenejm židovskejm zprostředkovatelům
nedá uživit,“ řekl. „Začínají ovládat celý tohle odvětví.“
Pierce byl celou dlouhou jízdu celkem mlčenlivý, takže řidič nikdy nevěděl, jak
přístupný je tento stopař k jeho tvrzením. Slyšet takovéto spontánní názory od „ovce“
Pierceovi vždycky pomáhalo posílit vlastní odhodlanost.
Julie ho přijela do Spokane vyzvednout. Večer strávili ve městě a udělali nějaké
nákupy na zítřejší Štědrý den. Po cestě domů se zastavili u Yarbroughových. Gary
s Betty hlídali své tři děti. Pak přišlo překvapení. Když Bruce skoro po měsíci vstoupil
do svého domu, spatřil ten největší vánoční strom, jaký kdy viděl. Kolem něj byly
rozložené dárky. Připravili to Loff s Kempem. Pierce byl tak dojatý, že se rozplakal.
Mathews se ukázal v přívěsu Zillah Craigové v Laramie těsně před Vánocemi
s plátěnou taškou, obsahující lup 25 952 dolarů. Velká část peněz byla postříkaná
krvavě rudou barvou. Bob chtěl, aby mu pomohla bankovky vyčistit.
„Jehova byl se mnou! Cítil jsem ho!“ řekl jí vzrušeně. „V Seattlu málokdy sněží,
ale když jsem byl v bance, začalo sněžit a sníh zakryl moje stopy! Teď s jistotou vím,
že plníme Jehovovu vůli!“ Zillah ani na chvilku nepochybovala, že to, co se stalo, je
skutečný zázrak.
Dali se do práce s terpentýnem a ředidlem, ale bankovky byly pořád červené.
Koupili tedy odlakovače Zip Strip, které vypadaly, že fungují. Některé bankovky se
zničily, ale podstatná část byla slušná. Bohužel získaly modravý odstín a vypadaly,
jako by je někdo desetkrát vypral. Z legrace jim říkali „modráky“.
Bob během práce mluvil o bitvách, které jsou před nimi. Zillah ho začínala vidět
v novém světle. Ještě pořád v ní doznívala ozvěna bojovných projevů na Árijském
kongresu. Udělalo to na ní hluboký dojem. Znala Bibli a normálně se jí loupeže a střílení ošklivily. Bible však předpovídá i blížící se milénium a velkou bitvu před vládou
Krista na Zemi. Spousta lidí věřila, že žijí právě v této době.
Pak do jejího života vstupuje tento neohrožený muž, spřádající příběhy o revoluci.
Bible mluví o válce a možná to je tohle, říkal si Zillah. Možná to skutečně je tahle
103
doba. A zatímco takzvaní křesťané ukrývají své lampy pod vědra, Identita je drží
nahoře, aby je Pán viděl. Přesto ji však představa zabíjení hluboce znepokojovala
a Bobovi to řekla. Tak došlo na jejich první polemiku.
„Bůh nám přikazuje bojovat na smrt s jeho nepřáteli,“ vysvětloval Bob. „Pokud to
znamená zabíjet, pak je můj meč v rukou Pána.“
„Bůh v Bibli říká ,nezabiješ‘,“ oponovala Zillah.
„Také říká ,mé nepřátele přiveďte sem a přede mnou je pobijte‘,“ vrátil Bob úder.
Kdyby bylo potřeba, mohl by jí přeříkat verš po verši. „Jsou to nepřátelé naší rasy –
Židi, barevní a bílí zrádci.“
Zillah argumentačně nezvítězila, stejně jako to nikdy nedokázal Johnny Mathews.
KRÁTCE PO NOVÉM roce 1984 Bob odletěl do Philadelphie navštívit Toma
Martineze. Tom byl z příjezdu kamaráda nadšený a měl v plánu provést ho po městě
bratrské lásky. V průvodci bílého křesťanského vlastence, který věří, že Spojené státy
byly božsky ustanovené, by neměl chybět Zvon svobody, Independence Hall∗ a další
místa z období revoluce. Boba však pamětihodnosti nezajímaly. Nazýval toto město
„Filthydelphia“.∗∗ Byla to pro něj žumpa. Chtěl, aby se Tom přestěhoval do Bílé americké bašty, pryč od špatných vlivů města.
Martinez bydlel v domě na Weikel Street v bělošské dělnické čtvrti Kensington.
Kousek dál vedla Frankford Avenue. Asi o dva a půl kilometru dál, v ohybu řeky Delaware zvaném Point No Point, nedaleko ústí Frankfort Creek, byla velká čistírna odpadních vod. Byla to rušná enkláva bílé nižší střední vrstvy ve městě, které je napůl černošské.
Tom v jedenáctém ročníku odešel ze střední školy a vinil z toho černochy.∗∗∗
S nucenou přepravou žáků do škol v rámci integrace se charakter Edisonovy střední
školy dramaticky změnil. Jednoho dne zabil černoch ve třídě chlapce, s nímž hrál Tom
hokej. Pak Tom dostal výhrůžky. Odešel ze strachu o život.
Po seznámení se s Ku Klux Klanem díky televizní talk show v roce 1976 se přidal
k Rytířům KKK ve Philadelphii. Bylo mu 21 let. V roce 1980 už měl Klanu dost a přidal se k Národní Alianci.
Martinez byl jedním z nejlepších zajišťovatelů peněz Williama Pierce. Na nárožích
prodával literaturu Národní Aliance a týdně posílal do Arlingtonu až 150 dolarů. Žil
a dýchal rasismem jako rozhořčený člověk, který měl za to, že místo vrátného
ve philadelphské bytové správě dostal jen díky hispánskému jménu.
Syndrom vyhoření v hnutí u něj nastal roku 1983. Po cestě z nějakých aktivit Národní Aliance se s kamarádem Howardem Brownem zastavili v restauraci. Brown používal výraz „negr“ a žena ve vedlejším boxu to vzala jako urážku. Vypukl kravál a policie
obvinila Martineze s Brownem z vyvolání výtržnosti. Oba dostali pokutu 354 dolarů.
∗
Budova, kde byla podepsána Deklarace nezávislosti a americká Ústava; pozn. překl.
Filthy = špinavý, oplzlý, hnusný; pozn. překl.
∗∗∗
Střední školy v USA obvykle zahrnují třídy 9 až 12; pozn. překl.
∗∗
104
Tom byl ve finanční tísni. Dům, který nedávno koupil, měl shnilé trámy, které
potřebovaly vyměnit. Požádal tedy o zaplacení pokuty Williama Pierce, jelikož se
podílel na obchodu „společnosti“.
Šéf Národní Aliance to odmítl a Tom se urazil. Celkem mu poslal tisíce dolarů,
a když peníze sám potřeboval, tak pro něj nebyly. V září přijel na sjezd, ale během
dvou měsíců z Aliance odešel.
Bob byl jeho odchodem zklamán. Bobovo nadšení bylo tak velké, že mu Tom
nikdy jasně nevysvětloval, že prostě vyhořel. Místo toho poslouchal Bobovo žvanění
o velkém válečníkovi jménem Carlos.
„Carlos chystá velkou pomoc bílému hnutí,“ řekl Mathews.
„Je to Jihoameričan?“ zeptal se Martinez.
„Ne, Tome!“ zasmál se Bob svým chlapeckým hlasem. „Carlos je velký árijský
válečník! Pomůže nám všemi potřebnými způsoby.“ Zatímco si hrál s Tomovým
synem a dcerou, zkoumal jeho názor na bankovní loupeže.
Asi 14 dní po první krátké návštěvě se Mathews bez ohlášení vrátil do Philadelphie s Davidem Lanem, tentokrát autem, a zaklepal na Tomovy dveře. Měli s sebou
spacáky a zeptali se, zda by se mohli uvelebit na podlaze v obýváku.
Tentokrát se Tom pokusil svému příteli říct, že je z rasistického hnutí úplně
rozčarovaný. Při svých výletech kolem města potkával řadu Židů a černochů a zjistil,
že dobří a špatní jsou mezi všemi rasami.
Bob nic z toho nechtěl slyšet. Mluvil jen o válečníku Carlosovi a snažil se získat
Tomovu pomoc. Posadili se na pohovku v obýváku, aby si promluvili.
„Tome, jsi velice dobrý v šíření naší literatury, jsi v tom nejlepší!“ řekl Bob.
„A můžeme ti obstarat tolik literatury, kolik zvládneš.“
„No, jasně, budu šířit literaturu, Bobe, ale nechci se přidávat k žádným skupinám,“
odpověděl Tom. „Se skupinami jsem skončil.“
„To je v pohodě!“ řekl Bob plný horlivosti, kterou předváděl, když byl
nejpřesvědčivější. Byl to mistr v měnění kanálů, přelaďování nesouhlasu, dokud
nenašel tu správnou frekvenci člověka. „Chci ti říct ještě něco jiného,“ pokračoval,
když už kamaráda zaháčkoval. „Pamatuješ si na Carlose, válečníka, o kterém jsem ti
říkal? Víš, kdo to je?“
„Ne, Bobe, jak bych to mohl vědět?“ odpověděl Tom, který začínal být nervózní.
Bob ukázal oběma palci na sebe a hrdě řekl: „Já jsem Carlos!“
Tom byl jak po zásahu bleskem. Jeho kamarád, bankovní lupič! Bob mu řekl
o Innis Arden, bombě s barvou a Zip Stripu. Pak otevřel tašku, ukázal mu „modráky“
a požádal ho, aby mu pomohl pustit je do oběhu. Tom pomyslel na své shnilé trámy,
sádru na noze po pracovním úrazu, následný invalidní důchod a upřímně, celý život
směřující do slepé uličky. K tomu se ještě přidala chamtivost.
Martinez, belhající se o berlích, chodil s Mathewsem a Lanem po philadelphských
obchodech a měnili horké peníze za normální hotovost. Martinez kvůli jejich množství
přizval na pomoc kamaráda George Zaengleho.
105
Mathews měl soustředěný pohled. Možná má jeho skupina naději na mrtvýchvstání.
S MATHEWSOVOU DLOUHOU nepřítomností v Árijských národech se naplno
rozjely fámy. Dan Bauer řekl lidem o tajném používání jejich tiskárny a muži, kteří se
přidali k Mathewsově slábnoucí skupině, byli po Pierceově zatčení ostrakizováni.
Pierce a Yarbrough však cítili, že musí v přípravách na revoluci pokračovat.
Elektronika, říkal si Pierce – ZOG jí má a my ne. Sepsali seznam vybavení, které
potřebují, jako jsou policejní vysílačky, detektory odposlechu a přenosné počítače,
a pak vylupovali obchody Radio Shacks v oblasti Spokane. Získali tak vybavení asi
za 10 000 dolarů. Brzy měli kufry aut plné vysílaček, telefonických zařízení a notebooků. Pak se zaměřili na hotovost.
Yarbrough věděl, že někdo ze Schooneyho motorestu bere každé pondělí hotovost
za víkend – až 8 000 – do banky v tašce se zipem cestou přes parkoviště. Gary myl
nádobí u Schooneyho v Athol asi 15 kilometrů severně od Árijských národů na hranici
okresů Kootenai a Bonner.
Bylo extrémně studené pondělní ráno. Dál pokračovala studená fronta, která
zasáhla oblast při Brucově propuštění z vězení. Bruce okouněl kolem kontejneru
u Schooneyho. Když se ho jeden kolemjdoucí zeptal, co tam dělá, odpověděl, že hledá
salát pro své králíky. Gary, jehož postava byla rozpoznatelná dokonce i přes vrstvu
oblečení, čekal s puškou v lese za restaurací.
Konečně se objevil muž s taškou peněz a kráčel napříč parkovištěm. Bruce, přicházející šikmo, ho chytil zezadu, dal mu ránu do hlavy, popadl tašku a namířil si to
přímo do lesa. Gary měl za úkol vystřelit varovné výstřely, kdyby se ho někdo snažil
pronásledovat. Jelikož při útěku s těžkým dechem dolů lesní cestou žádný výstřely
neslyšel, myslel si, že je z toho už venku. Najednou za sebou uslyšel mužský hlas.
„To se ti nepovede, frajere!“ pronesl muž, který Bruce pronásledoval.
Bruce ztuhl hrůzou. Z mužova pevného hlasu bylo zřejmé, že není udýchaný,
kdežto Bruce byl vyřízený. Kde je k čertu Yarbrough?
Gary během dlouhého čekání přešel přes hřeben zkontrolovat auto. Když se vrátil,
uviděl Bruce běžet dolů lesní cestou s nějakým mužem v zádech. Bruce chvějícím se
hlasem zařval: „Za mnooooooooooou!“ Gary vypálil vysoko nad jejich hlavy pár výstřelů, což pronásledovatele přimělo k okamžitému zastavení, a pak s Brucem utekli.
Na Yarbrougha rychle padlo podezření. Muži šerifa Larryho Broadbenta s vyšetřováním zamířili rovnou do Árijských národů. U vstupní brány narazili na Corkyho
Witherwaxe, šéfa bezpečnosti, který scházel dolů z kopce z pozemku, když uviděl
policejní auto. Následovali ho Pierce a Yarbrough, brodící se po kolena sněhem dolů
ke strážnímu domku.
„Ahoj Corky,“ řekl jeden policista a natáhl k bývalému policistovi Witherwaxovi
ruku. „Tuhle vyloupili Schooneyho. Hledáme dva muže. O tom schovaném v lese nic
nevíme, ale ten, co vzal peníze, byl vysokej chlap se zavalitou postavou. Měl péřovou
bundu. Nevíš, kdo by to moh bejt?“
106
Corky vytušil špatnou situaci. Pomalu se otočil k Pierceovi a oči policistů ho následovaly. Bruce si nervózně rozepnul péřovou bundu a nechal ruce volně podél těla.
Pak ho napadlo, že by si policisté mohli myslet, že chce sáhnout po zbrani. Policisté
poodstoupili a nastalo napjaté ticho.
Corky se pak se širokým úsměvem otočil a řekl jim, že lituje, ale nenapadá ho nic,
co by jim mohlo pomoci. Když se policejní hlídka vracela zpět dlouhou příjezdovou
cestu, Brucovi i Garymu bylo jasné, že to policajti vědí, jen to nemohou dokázat.
Lidé v Árijských národech však ohledně této dvojice začínali být nervózní. Corky
Yarbrougha suspendoval za zneužívání tiskárny a to vedlo Toma Bentleye, šéfa Árijské akademie, k napsání dopisu. „V důsledku vašeho suspendování podle předpisů
a nařízení navržených Akademií Árijských národů,“ napsal Yarbroughovi v dopise
z 27. ledna 1984, „vás musíme požádat, abyste nechal Annette a Spring Yarbroughovy
doma.“
Mluvilo se i o vyhnání Jeremyho, ale mimořádně naštvaný Pierce vzal syna pryč
sám. Když se pastor Butler vrátil z cesty na východ a o všem se dozvěděl, Pierce
a Yarbrough ho šli navštívit.
Sešli se v boudě nedaleko strážního domku Árijských národů. Bentley, rasista
ve středním věku, který přišel před rokem z Corningu v oblasti New Yorku, tam
bydlel na Butlerovy náklady. Butler Pierce i Yarbrougha za použití tiskárny na falešné
peníze podrobil zničující kritice. „Proč to děláte?“ ptal se.
„Počkejte, pastore!“ řekl Pierce rozkazovačně, načež Butler ve zmatku ustoupil
dozadu. „Všichni budujeme tentýž dům. Je to prostě tak, že vy máte jeden úkol a my
máme jiný.“ Dick Butler nebyl zvyklý být konfrontován vlastními lidmi. Pierceovo
chování ho překvapilo. Vycítil, že jeho vedení není dost silné, ne v porovnání s tím, co
nabízí Bob Mathews.
Pierce a Yarbrough se dál zaměřovali na banky. Po obhlédnutí Washington Mutual
Savings Bank na East 11205 Sprague ve Spokane, jen pár kilometrů od World Wide
Video, počítali, že to bude stejně snadné jako jejich ostatní zločiny.
30. ledna, krátce před 16. hodinou, nechali hnědý balíček u dveří Two Swabbies,
outletu s oblečením u World Wide. Pak šli do restaurace Mr. Steak vedle banky.
Odtamtud zatelefonovali do Two Swabbies, že tam vybuchne bomba. Tento telefonát
způsobil stažení všech dostupných policejních jednotek z oblasti východního údolí
k Two Swabbies. Policie našla hnědý balíček s baterií, časovačem a dráty a nepoznala,
že jde o falešnou bombu. Podle plánu to policii zabránilo pohotově reagovat na další
telefonát, informaci o „muži s pistolí u Mr. Steak“ od jednoho obědvajícího, který
viděl Pierce, jak prsty přejíždí po pistoli.
Gail Baileyová si za přepážkou pro pokladní ve Washington Mutual právě strčila
do pusy bonbón, když spatřila vysokého čekajícího zákazníka. Usmála se, omluvila se
a Pierce jí podal kousek papíru. Stálo na něm: „Dejte peníze do tašky a nic vám neuděláme.“ Překvapená Baileyová vzhlédla, aby se podívala, kdo to je „my“.
„Myslím to vážně,“ řekl Pierce. „Dejte mi všechny peníze.“
107
Baileyová sešlápla tiché tlačítko alarmu a podívala se na pult. Vypadalo to, že její
kolegyně Gail Foxová je zaměstnaná podobnou transakcí s menším vousatým lupičem. Když si přečetla svůj papírek, vykřikla: „Ne, to nemůže být pravda! To myslíte
vážně?“
„Prostě dělejte, co je na tom papírku,“ řekl Yarbrough, „a nic vám neuděláme.“
Když nacpaly peníze do tašek, Baileyová se odvážně ozvala.
„Proč neodejdete?“ zeptala se. „Dostal jste moje peníze.“
„Dívejte se na zem!“ nařídil Pierce. Pak s Yarbroughem utekli.
Úlovek dělal jen 3 600 dolarů. Pierce poslal 200 dolarů platebním příkazem Bobu
Milesovi, rasistickému vůdci z Michiganu, aniž mu sdělil, že jsou kradené. Dalších
100 dali do talíře na vybírání darů v Árijských národech.
ZILLAH SVÉHO MILENCE brzy začala vidět jako bojovníka za rasu, přesně ten
typ muže, za jakého její vůdci prosili Jehovu, aby jim ho seslal. Uchvátilo ji jeho
klukovství a plachost, když byli sami, i jeho síla a velitelství, když jednal se svou
skupinou. Od vánočních svátků spolu už jen párkrát spali pouze v objetí, a pak se
milovali.
Jakmile se rozpoutal jejich fyzický vztah, byl intenzivní. Bob byl starostlivý a vynalézavý milenec, který získával víc než polovinu svého potěšení z toho, když zařídil,
aby se Zillah cítila dobře. V posteli byl tvůrčí, někdy poddajný a jindy divoký. Byl to
nejlepší milenec, jakého kdy Zillah měla, a narozdíl od Boba měla hodně zkušeností
ke srovnávání.
Láska Zillah k Bobovi se zakládala na fyzickém vztahu. Pro muže, přitahované
do jeho skupiny, to bylo psychické. Dokázal v člověku najít část osobnosti toužící
po potvrzení a dokázal ji vytěžit stejně efektivně, jako v 70. letech těžil měď a zinek.
Pak tuto rudu vytáhl na povrch lidské duše a přetvořil ji v lesklý kus ryzího kovu.
Takto je dováděl z čisté nevinnosti k loupežím a padělání.
Bob byl také pozorný vůči jejím dvěma chlapcům, desetiletému Dustinovi a tříletému Calebovi. Během jedné návštěvy mu Caleb vylezl na klín a v kapse bundy
ucítil pistoli. „Co to tam máš?“ zeptal se nevinně.
„Ach, nedávej tam ruku, synku,“ řekl Bob, chtějíce chlapce uchránit před tvrdou
realitou zbraně. „Mám tam jednoho živočicha, čipmunka.∗ Mohl by tě kousnout.“
Caleb se zasmál. Bobova mysl byla stále šílenější fanatismem, pohlcujícím jeho život,
ale tuto příhodu si pamatoval. Při příští návštěvě, kdy na něj Caleb zase vylezl a opět
ucítil něco tvrdého v kapse, ho Bob vyzval, ať se sám podívá, co to je.
Caleb mu sáhl do kapsy a vytáhl plastového čipmunka. Chlapec zavýskl radostí
a Bob se dal do hlasitého srdečného smíchu.
∗
Druh severoamerické veverky; pozn. překl.
108
Zillah nebyla zvyklá na takové jednání od každého. Její život ve Wyomingu byl
v mnoha ohledech mizernější než životy dívek, vyrůstajících ve špinavých městech,
kterých se tak bála, a ohledně vztahů byla cynická.
20. ledna 1984, ani ne sedm týdnů poté, co na Boba na tmavé příjezdové cestě
poprvé padl její zrak, ji znova svedl. Tentokrát, když vykročila ke koupelně pro pesar,
ji jemně přitáhl za ruku.
„Dnes večer zapomeň na antikoncepci,“ prohlásil. „Nepotřebujeme to.“ Řekl
Zillah, že jí miluje. Řekl jí, že by se mohl rozvést s Debbie a „rozmnožit své sémě“
s ní. Ten večer se milovali s cílem mít dítě.
Bob stejným způsobem manipuloval i s muži. Pierce se ho snažil sehnat od doby,
co složil kauci, ale Bob nebyl k zastižení kvůli praní kradených peněz a návštěvám
různých kontaktů. Nakonec k Bobovi v únoru přijel, a když zastavil na štěrkové cestě,
Bob vyšel těžkým krokem ven s pistolí připnutou u pasu. Pierce napochodoval až
k němu se stejným vztekem.
Dostali se do vzteklé hádky kvůli Pierceovým telefonátům z vězení a neschopnosti
skupiny dát se dohromady na pomoc. Když se uklidnili, zašli zadem do Bobovy
kuchyně. Ten podal Brucovi nějaké modráky s tím, že je udělal pro něj a mrzí ho, že
to nebylo dřív.
Bob mu vyplatil peníze s klidem. Po zaplacení účtů, které od odchodu z Portland
Lehigh před třemi měsíci narostly, dával peníze, kvůli jejichž ukradení riskoval život,
některým mužům bez práce.
RANDY DUEY BYL sedm let poštovním úředníkem na letecké základně Fairchild. Na tuto oblast to byla dobře placená práce. Přesto 3. března 1984 náhle odešel
stejným způsobem, jako Bob odešel z cementárny. Ani jeden z nich neměl další bezprostřední prostředky obživy, ale měli plány.
Jádro Bobovy skupiny se zmenšilo jen na pár lidí. Tyto rebelantské muže však během pěti měsíců zaujal a přesvědčil je, že teď, po všech těch řečech na sjezdech
a shromážděních, nastal čas jednat. Co by byli za muže, burcoval je, kdyby strávili
životy modlením se za milénium a přitom ani nehnuli prstem, aby věci změnili?
Pokud ne teď, tak kdy?
Jeho malý kroužek rádoby árijských válečníků byl přesvědčený. Kdyby teď nejednali, trpěli by následky, které popsal fiktivní Earl Turner ve svém deníku: „Nebude
mít význam žádná omluva pro náš nezdar, protože pak si ji bude moci vyslechnout jen
hemživá horda bezvýznamných mulato-zombie. Pak už nebudou bílí lidé, kteří by se
nad námi zamýšleli, ani aby nás obviňovali ze slabosti, ani aby nám odpustili naši
pošetilost.“
Tak byl Duey, svobodný muž bez závazků, podněcován Mathewsem až do bodu,
kdy cítil, že jediný způsob, jak žít v souladu se svou vírou, je přejít k další úrovni konfliktu.
Ve finanční tísni se Mathews s Piercem, Dueym a Yarbroughem uprostřed března
vrátil do oblasti Innis Arden v Seattlu. Bob dal do zástavy prsten, aby mohl přispět
109
trochou financí na koupi únikového auta. Chystali se provést loupež u Freda Meyera,
kterou plánovali během nezdařeného výletu v listopadu. Plánováním akce v motelu
jižně od města strávili několikanásobně víc dní než tehdy.
Čtveřice prohlédla starý modrý Dodge Dart, který koupil Yarbrough. Bylo to všechno, co si mohli dovolit. Majitel chtěl jen 500 dolarů. Víko zavazadlového prostoru
mělo tendenci se otevírat, ale museli to vzít.
„Je tu jen jeden problém,“ řekl váhavě Yarbrough. „Nemá zpátečku.“ Duey a Pierce
byli udivení, ale Mathews byl pragmatický.
„Prostě dávej pozor, kde parkuješ, Redsi,“ varoval s úsměvem Garyho. „Nechceme vystupovat a tlačit tu věc z parkovacího místa.“
16. března asi ve 14 hodin zastavil u hlavního vstupu Freda Meyera náklaďák
Continental Armored Transport, zezadu vystoupil George King a šel do kanceláře.
Starý Dodge Dart s neposlušným víkem kufru běžel na volnoběh v požární zóně
s mladíkem s rudými vousy za volantem.
V obchodu kolem kanceláře lelkovali tři muži v džínech, bílých tričkách s krátkým
rukávem a lehkých bundách. King byl zvyklý vyzvedávat zboží, jako bylo tohle. Zajel
s vozíkem do kanceláře a za chvíli se objevil se šesti velkými peněžními pytli a šesti
bednami s mincemi. Zahnul doleva k východu z obchodu a minul vysokého chlapíka
s hlavou schovanou ve výkladní skříni. Byl to Pierce, který si ztmavil vlasy a nalepil
vousy, takže rozšířil svou kozí bradku. Mathews si ztmavil tvář, přesně jako při
loupeži v pornografickém obchodu.
Mathews Kingovi náhle zastoupil cestu.
„Promiňte, pane,“ řekl King, tlačící vozík. Mathews se otočil, odhrnul bundu a vytáhl zpoza opasku pistoli. Pierce přišel zezadu, chytil Kinga za ruku, zkroutil mu jí
za zády a vzal mu pistoli.
„Lehni si obličejem k zemi a nic se ti nestane,“ řekl mu Mathews. „V obchodu je
další chlap s pistolí.“ King se podvolil.
Duey měl blokovat uličku, aby k nim nezabloudil moc blízko nějaký zákazník, ale
v jednu chvíli se přišel dívat na loupež. „Co děláš?“ zašeptal Pierce drsně. „Vrať se
zpátky na svý místo!“
Popadli pytle s penězi, mince nechali být a vyrazili k východu. Pierce, Duey
a Mathews rychle prokličkovali přes fronty u pokladen, nic neříkali a dívali se přímo
před sebe.
Yarbrough čekal. Naštěstí před ním nezastavilo žádné auto. Mathews s Piercem
trhli víkem kufru a hodili do něj pytle. Pak víko několikrát zabouchli, ale pořád
nechtělo držet zavřené. Jakmile naskákali do auta, Yarbrough vyrazil k jižnímu rohu
budovy. Tam zahnul doprava a Dodge Dart s houpajícím se víkem kufru zmizel
za obchodem.
K Georgi Kingovi, stále ležícímu v uličce, přišel jeden zmatený zákazník.
„Jste v pořádku?“ zeptal se.
King s nejistým výrazem v obličeji vzhlédl ke svému samaritánovi.
„Okradli mě!“
110
Mathewsovo auto bylo tak blízko, že lupiči opustili Dodge a zamířili na mezistátní
silnici číslo 5 dřív, než se policie o loupeži vůbec dozvěděla. Když se vrátili do Metaline Falls, všichni čtyři spěchali do kasáren přepočítat kořist. Dělalo to 43 345 dolarů
a tentokrát žádné červené barvivo. Deset procent bylo odloženo stranou jako desátek
rasistickým skupinám. Každý z lupičů si vzal 7 000, které Mathews nazval „platem“.
Zbytek byl vyčleněn na financování aktivit skupiny.
Krátce po loupeži policie našla modrý Dart na parkovišti před jednou zubní
ordinací, jen 200 metrů severně od Freda Meyera, zaparkovaný čelně k Aurora
Avenue. Víko kufru bylo otevřené dokořán. Tady případ skončil ve slepé uličce.
111
Kapitola 5
PŘICHÁZÍ SIONISTICKÁ OKUPAČNÍ VLÁDA
Ve třetím patře pošty v Coeur d’Alene se se skřípáním otevřely důlkované zelené
dveře výtahu značky Otis a na chodbě lemované dveřmi s mléčným sklem stanul
Wayne Manis. Nalevo od pánského záchodu byly čerstvě nalakované dveře z masivního dřeva s blyštivým knoflíkem.
Manis, chvíli zápolící s klíči, je odemkl a vešel do kamrlíku se starým dřevěným
stolem, pár židlemi a řadou kartotéčních skříněk. Na moment si tuto malou místnost
změřil pohledem, svlékl si kabát a pověsil ho na věšák u dveří. Posadil se na židli
a s mírným úsměvem si prohrábl prošedivělé vlasy.
„Můj Bože. Kam jsem se to dostal?“ napadlo ho v duchu.
Zvláštní agent Manis, zocelený službou v námořní pěchotě a vycvičený FBI, byl
pravý Hooverův muž. Během osmnácti let v úřadu dostával některé z nejnebezpečnějších úkolů, jaké se u FBI nabízí.
Tento rozený Arkansasan byl praktický muž činu, specializující se na práci v utajení.
Infiltroval Cosa Nostru jako nájemný vrah a podílel se na jednom z největších zátahů
na Klansmeny na Jihu.
Mezi jeho nejcennější majetek patřila první věc, kterou si pověsil na ošuntělou zeď
své nové kanceláře, fotografie, na níž stojí spolu s J. Edgarem Hooverem.
Manis však nebyl typický agent FBI. Byl spíš protřelý chlapík z Jersey než vesnický balík z Little Rocku. Měl radši o něco uvolněnější oblečení, než je tradiční pro
agenty FBI. Vlnité vlasy mu spadaly k pěstěnému vousu na drsné tváři. Chodil kovbojským stylem a měl vášeň pro šperky ze zlata.
Přesto v něm však pořád byl kus kluka z farmy. Jeho oblíbený prsten měl tvar zlaté
podkovy, posázené diamanty s rubínem uprostřed. Provozoval koňský ranč s plemenem Appaloosa 100 kilometrů východně od Birminghamu v Alabamě a prohlašoval
své „pracovní koně“ Appaloosa za protiklad závodních plnokrevníků z Kentucky.
Ale v roce 1983, po uzavření dlouho se vlekoucího případu s narkotiky v Birminghamu, ho ovládla nervozita. Po šestnácti letech v úřadu v Birminghamu začal Manis
uvažovat o mírnějším podnebí, kde zakončí kariéru. Právě tehdy se doslechl o otevření
stálé úřadovny v Coeur d’Alene, práci pro jednoho člověka, který měl oprášit někdejší
činnost FBI v tomto městě. Manis byl nadšený lovec i sportovec a během svých častých loveckých výletů tuto oblast poznal jako jednu z nejkrásnějších na západě. Dostat
tu práci mu trvalo čtyři měsíce.
Když v únoru 1984 přijel do Coeur d’Alene, myslel si, že našel klidný kout božské
země, místo, kde bude moci žít v klidu hor, tyčících se nad krásným ledově modrým
jezerem, a možná bude občas lovit velkou zvěř, až odejde do důchodu.
Místo toho ho teď sžíral neklid kvůli skupině s vlajkami se svastikou nahoře
po cestě. Cítil, že se za jejich shromážděními, rétorikou a vůdcem skupiny, řídícím
celostátní organizování, skrývá něco zlověstného. Na několik dní se zavřel v malé
112
kanceláři a stále dokola studoval poznámky, které mu zanechal předchozí agent. Pak
zavolal zástupci šerifa Larrymu Broadbentovi z okresu Kootenai, asi jedinému odborníkovi na pravici v této oblasti.
Broadbent, zavalitý policajt ze staré školy Manisovi sdělil, že podle jeho informátora
byly proslovy na Árijském kongresu v roce 1983 mnohem militantnější než dřív. Také
mu řekl, že si je jistý, že spáchali falešné zatčení Bruce Pierce a vloupání u Schooneyho.
Manise nejvíc znepokojovalo to, co neviděl. Někteří z těch mladých frajerů tu už
nebyli, jako by odešli do undergroundu. Starší chlapi s rodinami tu zůstali, modlíce se
každou neděli s pravicemi napřaženými k nebi. Tiskařský lis dál chrlil extremistickou
literaturu a na stromech se stále objevovaly terče s „běžícím negrem“. A občas se
na návštěvě ukázalo pár mladších, kteří starším na zvláštních shromážděních
zajišťovali bezpečnost. Alespoň takové byly věci, které mohl vidět, které se ukazovaly
na veřejnosti.
Ale bylo jasné, že někteří mladší odpadli. Byli už prostě unaveni žvaněním? Nebo
našli nového guru, uvažoval Manis, někoho, kdo nevystupuje tak veřejně jako ten
stařík nahoře po cestě s vlajkami se svastikou?
Když si přečetl spis vedený na Árijské národy, začal spřádat plán. Nařízení generální prokuratury už agentům kvůli skandálům v minulých letech nedovolovalo vrhat
se do případů domácí špionáže podle libosti. Muselo k tomu být oficiální povolení.
Manis cítil, že když do toho bude rýpat dostatečně tvrdě, rychle a hluboko, mohl by
z Washingtonu získat souhlas se šestiměsíčním sledováním.
V březnu se rozhodl, že pokud má být válka, chce se setkat s generálem protivníka.
Pozval tedy pastora Butlera do kanceláře v Coeur d’Alene na kus řeči. Butler dorazil
s Tomem Bentleyem, šéfem Árijské akademie, který se posadil na nejvzdálenější židli
od Manisova stolu. Manis si ho změřil pohledem. Byl to bývalý mechanik ve středních
letech, vypadající spíš jako účetní. Pokud je tohle to nejlepší, co mohou nabídnout, pomyslel si Manis, tak nejspíš nejsou moc velkou hrozbou. Ale pastor, to bylo něco jiného.
Butler s povolenou kůži v obličeji, připomínající psa baseta, se o svých aktivitách
v Árijských národech, kontaktech v hnutí a o tom, jak se sám považuje za jednotící
sílu, vyjadřoval suverénně a věcně. Manis z něj však vycítil faleš.
Měl na paměti radu, kterou mu jednou dal starý agent Bama: „Musíš je donutit
myslet si, že máš sotva dost inteligence na to, abys trefil zpátky ke svému autu.“ A tak
během pastorova kázání jen tupě přikyvoval. Jelikož ho Butler nezná, mohl by o něj
dokonce usilovat jako o potenciálního konvertitu.
Po jejich odchodu si byl Manis jistý, že se problému Árijských národů brzy bude
muset věnovat na plný úvazek. Je to prostě jen pravicová organizace s absolutním
právem provozovat své aktivity, nebo je spojená s trestnou činností?
LOUPEŽ U FREDA MAYERA představovala pro Boba Mathewse bod zlomu.
Během tří měsíců se dostal ze stavu nejhlubší deprese k opětovnému elánu. Po smrti
otce, zatčení Pierce a opuštění většinou přátel – přesně jako v Arizoně – tu byla dobrá
šance, že Mathewsova „akční skupina“ zmizela ze scény jako parta malých zlodějíčků.
113
Jenže Bob teď viděl mnohem větší světové nebezpečí, než co mu Bircherovci
říkali o komunismu. Viděl svět zaplavený lidmi a systémy plánování proti jeho rase,
všechno vzájemně propletené spiknutím mezinárodních Židů a jejich politických
spojenců. Nebyl to způsob, jakým většina lidí viděla svět.
Bob pociťoval odpor k běžným bělochům, šťastným ze svých výplatních šeků
a spokojených se zadlužeností bankám, dokud mají nová auta, jídlo k zaplnění břich
a každoroční dovolenou. Bob nevěřil, že svět je takto jednoduchý. Ponořil se do labyrintu logiky radikální pravice a už ho neuspokojoval život, navíc relativně dobrý život,
který by býval mohl vést, kdyby zůstal poctivým, tvrdě pracujícím mužem z Metaline
Falls.
Jeho obětování se bylo vždy „pro děti“. Mathews upřímně miloval děti – bílé děti.
Říkal, že nic, co muž může v životě udělat, nepřežije jeho děti. Děti jsou budoucnost.
A těsně před loupeží se dozvěděl, že dostane tu jedinou věc, kterou mu život krutě
odpíral, dítě vlastní krve, plod svého sémě. Zillah byla těhotná.
Bob s ní díky kradeným penězům zacházel jako s královnou. Jedenáct dní po loupeži ji přestěhoval do domu na Kearney Street 1620 v Laramie a zařídil jí úhradu
životních nákladů. Dal jí 300 dolarů v hotovosti a řekl, ať si koupí nějaké nové těhotenské šaty. Zaplatil i veškeré prohlídky u doktora, stejně jako všechno ostatní hotově.
Nový život se zrodil i uvnitř gangu. Loupež na něj zapůsobila jako masáž srdce,
povzbudila ho k dýchání a opětovnému sílení.
Prvním krokem byl návrat Denvera Parmentera. Tento původní příslušník devítičlenného gangu právě pracoval jako dělník u stroje v Keytronics ve Spokane, kde
za 3,89 dolarů na hodinu odděloval klíče, které vypadly z formy. Jel z kopce do slepé
uličky a věděl to. Stále měl blízko k Árijským národům a zůstával v kontaktu s kamarádem Randym Dueym, dokud se spolu v lednu 1984 neporvali v baru.
Pak, dva dny po oloupení Freda Meyera, to šel Parmenter do Dueyova domu urovnat. Ten ho přivítal a podal mu spokanské noviny. Ukázal na článek o oloupení Meyera,
což společně plánovali už v listopadu.
Denver se na něj podíval s ústy otevřenými dokořán. „Vy jste to fakt udělali?“
zeptal se.
Randy se usmál, vytáhl svazek bankovek a zamával jimi před ním. Byl to jeho
podíl 7 000 dolarů. „A hodláme to udělat znova,“ řekl Duey. „Tohle je jen začátek.
Teď se to vážně děje, Denvere. Pamatuješ, jak jsme říkali, že je čas na činy, ne slova?
No, tak dochází k činům. Proč se nevrátíš?“
Denver druhý den nechal svému vedoucímu v Keytronics zprávu: „Joe, dávám výpověď. Poslední výplatu mi můžeš poslat na P. O. Box ve Four Lakes ve Washingtonu.“
20. března přijeli Duey a Parmenter do Missouly a potkali Bruce Pierce, vycházejícího z budovy okresního soudu. Pierce byl nejprve naštvaný, že se Parmenter vrátil,
ale pak se uklidnil a ukázal jim dokumenty, které právě získal.
Byly to voličské registrace a další listiny na jména Bruce William Fry a Swift
Dana Nelson. Z Parmentera se stal Fry a z Dueye Nelson. Pierce měl seznam dalších
114
jmen, sesbíraných při výletech po hřbitovech v okolí. Podle rad z publikací undergroundu, jako Falšování identifikačních dat v Americe, hledal na náhrobcích jména
zemřelých nemluvňat, zvláště těch, která by byla ve stejném věku jako podvodník,
kdyby žila.
Získat duplikáty rodných listů a použít je k vystavení falešných karet sociálního
zabezpečení, potvrzení o placení nájmu a řidičských průkazů bylo úžasně snadné.
Duey a Parmenter si se svou novou identitou zřídili napříč Idahem a Montanou falešné
adresy v centrech poštovních schránek, což jsou legální obchody, které poskytují
soukromé poštovní schránky k utajení skutečné adresy.
Pierce se také snažil udělat vše pro zamaskování adresy svého bydliště. Po loupeži
u Freda Meyera koupil v Coeur d’Alene upravený školní autobus GMC 1951 a udělal
si z něj dům na kolech – pod jménem Roger J. Morton. Po příjezdu do Montany si
získal nějaké vlastní rekruty. Navštívil oddělení automobilů v Sears store v Missoule,
aby se viděl s prodavačem jménem Andrew Virgil Barnhill.
Sedmadvacetiletý Barnhill byl nesmírně veselý mladík, bývalý příslušník kněžského semináře z Plantation na Floridě. Jako matematický génius měl skvěle placenou
práci kontrolora úvěrových účtů pro General Electric Credit Corporation na Floridě.
Se svým otcem Virgilem podporovali mnoho konzervativních zájmů, například boj
proti kontrole zbraní. Oba byli členy Americké asociace pro pistole a pušky∗ a Andy
se náhodou setkal se skupinou z Identity tábora, Smlouvy, meče a paže Páně,∗∗ když
byli na kurzu přežití APRA v Tennessee.
Na Barnhilla učinilo vlastenectví a spartánský život lidí z CSA takový dojem, že
roku 1982 na rok vstoupil do jejich komunity v Arkansasu, aby v ní žil a cvičil se
ve vojenské taktice přežití. Jenže stále kontroverznější styl Jima Ellisona, vůdce CSA,
ten rok vyštval velké množství stoupenců.
Barnhill se se dvěma kolegy z pěšího oddílu těžkých zbraní „B“ v CSA, Rodneym
Carringtonem a Petem Travisem, na pár měsíců přestěhoval do Joplinu v Missouri.
Jeho rodiče si mysleli, že by si měl na místní vysoké škole najít práci učitele matematiky, jednoho ze svých nejlepších předmětů. Jenže všichni se zhruba v dubnu 1983
přesunuli do Missouly, kde hledali „západní prostory“. Barnhill žil v bytě na Third
Street s Travisem, dokud se k nim v prosinci 1983 nepřistěhovali Pete s přítelkyní.
Barnhill kontaktoval Árijské národy, o nichž se Pierce dozvěděl od bývalých členů
CSA v Missoule. Pierce decentně pobídl Barnhilla a Travise k tomu je „prověřit“.
Mathews při pozdější návštěvě ujistil potenciální rekruty, že je jeho „akční skupina“
vytvořená spíš podle fiktivního Řádu v Turnerových denících než podle CSA.
Mathewsovi muži se neměli klepat zimou v Ozark Mountains a za almužnu řezat
dříví. Jeho válečníci měli dostávat regulérní platy, které hodlal financovat z olupování
∗
∗∗
American Pistol and Rifle Association
Identity camp of the Covenant, the Sword, and the Arm of the Lord – CSA.
115
nepřátel bílé rasy, totiž Židy ovládaných bank. Řekl jim, že během měsíce plánuje
další loupež.
Mathews vysvětlil, že jeho skupina nemá žádné jméno. „Kdybysme měli jméno,
bude pro členy velice snadné o nás mluvit. Prozatím je to ,společnost‘, ,organizace‘,
nebo někdy jako v té knize, kterou všichni rádi čteme, ,řád‘. Prostě chceme být bezejmenný, bílý underground.“ Mathews odjel z Missouly do Colorada s pocitem, že se
Barnhill a Travis přidají. V Denveru se Mathews a David Lane věnovali další hlavní
aktivitě skupiny, padělání.
Lane v Laporte Church of Christ potkal muže, který, jak se později dozvěděl, měl
zkušenosti – i když neúspěšné – s paděláním. Byl to Robert Merki, cestující pod pseudonymem Parry Stewart. Tomuto devětačtyřicetiletému bývalému provoznímu inženýrovi se za poslední tři chaotické roky rozpadl jeho slibný život až na hranici krachu.
Poté, co se kvůli němu stala celá rodina podezřelou z finančních machinací, které
skončily několika zatčeními, spolu s manželkou složili kauci a žili jako uprchlíci.
ROBERT EMIL MERKI už jako chlapec v Chicagu projevil zájem o otcův tiskařský obchod. Během letních prázdnin na střední škole Williama Howarda Tafta se
s nadšením věnoval sazbě. Ale ke svému tiskařskému talentu se vrátil až po letech
v průmyslovém a leteckém inženýrství.
Robert Merki si právem užíval klidného měšťáckého života. Tento vysloužilec
od námořnictva byl majitelem jedné společnosti v Chicagu. Pak ji prodal a s manželkou a dvěma dětmi se odstěhovali do Kalifornie. Získal práci svých snů u Boeing
Airplane Company v Seattlu, kde pracoval na vývoji proudového 737 a nadzvukového
dopravního letadla. Když kongres zamítl financování SST, dostal výpověď.
Roku 1974 se rozvedl a znovu oženil se Sharon Stewartovou, tehdy sedmatřicetiletou rozvedenou matkou pěti dětí. Společně se přestěhovali na překrásný kus země
v Okanogan Valley, severně od washingtonské pouště. Bylo to v horách na východní
straně U.S. 97, na půli cesty mezi Tonasketem a Oroville, co by kamenem dohodil
od kanadské hranice. Měli výhled do údolí a na velkolepé Cascade Range, tyčící se
na obzoru na západě. Do tohoto drsného prostředí se Robert se Sharon přestěhovali
na jaře 1974 a postavili si tu dům, připomínající archu dnem vzhůru. Tento tvar vedl
Merkiho k tomu, že ve veřejné radiostanici používal přezdívku „Noe“.
Roku 1975 začal opět podnikat. Půjčil si 15 000 dolarů, které investoval do toho,
čemu říkal Institut horského života – akvakulturní pěstování rajčat ve skleníku
o 557 čtverečních metrech. Merki subvencoval náklady na mzdy z federálního pracovního programu CETA, když si najímal místní nezaměstnané na práci u nádrží se živinami.
Merki, stejně jako mnoho jiných, kteří později potkali Mathewse, se nacházel
ve fázi života, kdy hledal hlubší duchovní dimenzi. V Oroville byli stoupenci křesťanské Identity, kteří mu řekli o svém náboženství. V roce 1978 se ho rozhodl probádat.
Postavil si karavan a se Sharon i dvěma jejími dětmi vyrazili na východ do Flory
116
v Illinois, kde Obranná liga křesťanských patriotů∗ pořádala každoroční Festival svobody. Tento festival představoval bleší trh konzervativní až pravicově extremistické
filosofie, s důrazem na přirozené životní styly, výměnu zboží místo placení v hotovosti a ostatní praktiky, běžné mezi ultrakonzervativci.
Merki tu slyšel kázání Sheldona Emryho, mudrce Identity z Prescottu v Arizoně,
a plukovníka Gordona „Jacka“ Mohra, šéfa Křesťanského pohotovostního obranného
systému∗ v Mississippi. Písemně si objednal zasílání nahrávek s kázáními a dostal několik poštovních adres, včetně pastora Butlera.
Merki však na festivalu potkal ještě jednoho muže, který na něj učinil mnohem
větší dojem. Byl to muž prodávající u stánku tabulky stříbra. Merki se s ním dal
do řeči a dozvěděl se, že seděl za padělání. Udělal to, jak řekl Merkimu, protože byl
finančně na dně.
Merki se začínal dostávat na dno koncem roku 1980. Když se chystal k nástupu
do funkce Ronald Reagan, hrdina zásadových konzervativců, skončil program CETA
a s tím i zdroj Merkiho laciné práce. Na všechnu práci ve skleníku tak zůstali se
Sharon sami. Aby si vydělali na živobytí, Merki otevřel Oroville Mining and Supply,
podnik na těžbu a zpracování rudy, když uzavřel dohodu s mladíkem vlastnícím práva
na těžbu stříbra v podhůří Cascade. Jenže po zahájení obchodu měl dotyčný mladík
nehodu na motorce a dohoda padla.
Merki brzy zjara 1981 řekl svému švagrovi Robertu Donahuemu, že je na dně. Pak
mu dopodrobna vylíčil příběh muže se stříbrnými destičkami na Festivalu svobody.
Na základě chvilkového nápadu odjeli do Seattlu zjistit cenu tiskařských lisů. Merki
o týden později koupil offsetovou tiskárnu Multilith 1250 za 1 500 dolarů. V suterénu
jeho domu se rychle ukázaly jeho dlouho potlačované tiskařské instinkty.
Když však soukromý občan koupí tiskárnu, jako je Multilith 1250, prosákne to až
na ministerstvo financí. Tyto stroje totiž mají v oblibě padělatelé. Nedlouho po jeho
koupi do Merkiho domu vtrhla tajná služba s příkazem k domovní prohlídce a prohledala ho. Jenže byli moc ukvapení, protože ještě nezačal dělat štočky. Merki agenty
přesvědčil, že chce rozjet normální tiskárnu a ti zase v klidu odešli.
Přesvědčený, že policajti jeho historku spolkli, se skutečně pustil do práce.
Po zvážení všech možností se rozhodl padělat stodolarovky. Riziko i trest byly stejné
a zisk větší, tak proč riskovat a pouštět do oběhu dvacetidolarovky?
Fotoaparátem udělal ostré negativy obou stran skutečné bankovky. Z nich udělal
štočky a prohnal tiskárnou deset sad – 5 000 listů – papíru z bavlníkových vláken
o rozměrech 22 x 28 centimetrů, přičemž dostal na každém papíru čtyři bankovky.
Obarvil je barvivem RIT z tržnice, a potáhl a sežehlil voskovým papírem. Obětovali
jednu nebo dvě bankovky na arch kvůli vodotisku a Sharon se svým ostřížím zrakem
∗
∗
Christian Patriots Defense League.
Christian Emergency Defense System.
117
vyloučila obrovskou sadu, která byla spálena. Do září 1981 z 20 000 bankovek –
v ceně 2 000 000 – uznali jen 150, tedy 15 000 dolarů za dost dobré na to, aby prošly.
Merkiho lidé začali rozšiřovat peníze od Heleny v Montaně až po San Francisco.
Byli opatrní. Dělali jen malé nákupy a vybírali si mladé a nezkušené prodavače.
Pomáhal jim jejich vzhled a věk – ztělesnění americké střední třídy. Eric Tornatzaky,
přítel Sharoniny nejstarší dcery Suzanne Stewartové, se do toho zapojil také, ale při
udávání nedokonalých peněz propadal záchvatům paniky.
Jejich cesta představovala obrovských úspěch. Merkiho tým se zbavil všech peněz
jako po másle. Vyprali 13 000 dolarů a zaplatili roční hypotéku za Institut horského
života. Plán příjmů domácnosti Merkiho pro rok 1982 byl jasně dán.
Vytiskli druhou sadu bankovek, tentokrát v hodnotě 77 000 dolarů. Merki zavolal
Donahuemu, učiteli z Eugene v Oregonu, který jim pomáhal uvést do oběhu falešné
peníze na první cestě a ten souhlasil, že se zapojí i do druhého kola. Jenže o tomto
plánu řekl jednomu bývalému studentovi a ten to oznámil tajné službě. Koncem jara
1982 přijeli Donahue, jeho dcera a dotyčný student na schůzku s Merkim do Burns,
malé osady v oregonské poušti. Když tankovali na čerpací stanici směrem na Salt
Lake City, sesypali se na Merkiho agenti.
O pár týdnů později začali lidé z Oroville pomáhat Merkimu a jeho lidem s penězi
na obhajobu. Merki rozprodával věci z domácnosti a koupí několika věcí vypomohl
dokonce i městský policista. Po skončení prodeje měl Merki 6 000 dolarů. Nikdy však
neuvažoval o tom najmout si právníka. Hrozil mu trest 105 let ve vězení a s tím nedokázal žít. S pomocí gumy a pera změnil rodný list Sharonina bývalého manžela
Harryho Stewarta na „Parryho Stewarta“ a stejně dovedně změnil i rodný list manželky ze Sharon Donahueová na „Charah Donchadaová“.
Pak vzali peníze, odjeli do Seattlu, chytili let do města Guatemala a tam, v Belize
a na Kostarice šest měsíců utráceli, dokud situace v Oroville nevychladla. Do USA se
potají vrátili v prosinci 1982 a usadili se ve Fort Collins v Coloradu, kde žili Suzanne
a Eric Tornatzky pod příjmením Hamiltonovi.
Zastávali příležitostná zaměstnání v okolí Fort Collins a přitom se dozvěděli
o kongregaci Identity, Laporte Church of Christ, vedené pastorem Peterem Petersem.
Mezi lidmi, které tam potkali, patřili David Lane; Zillah Craigová a její matka Jean;
a Dennis a Mary Schlueterovi. Žili dost blízko sebe, aby se s některými spřátelili.
Po devíti měsících se všichni přestěhovali do Boise.
Merki získal práci u C&J Advertising a cestoval horskými státy, kde prodával reklamní prostor na bowlingových výsledkových listech. Sharonin nejmladší syn, šestnáctiletý Kurt Steward, zůstával se sestrou Suzanne během cest Merkiových v Boise.
Merkiovi se v prosinci 1983 rozhodli vstoupit do Laporte Church of Christ. Tehdy
byli Mathews a Lane v Laramie, kde prali kradené peníze. Lane přivedl Mathewse
k církvi a několikrát se stalo, že se skupina rozešla před kostelem a znovu se sešla
doma u Schlueterových ve Fort Collinsu na nedělní večeři a náboženskou diskusi.
Tam se Merkiovi potkali s Mathewsem, mužem, který se jim oběma hned zalíbil.
Mathews svým zanícením vyčníval nad všechny ostatní, které v hnutí potkali.
118
Pastor Peters v lednu 1984 zařídil projev pro církev od plukovníka Mohra. Když se
rozšířila informace, že přijede tento celostátně známý antisemita, Peters dostal
anonymní výhrůžky. Proto se ten večer, kdy mělo dojít k projevu, Merki a Schlueter,
pracující jako hlídači, postavili v zimě na parkoviště a číhali na nezvané návštěvníky.
Publicita kolem Mohrova příjezdu nezůstala nepovšimnuta v Denveru, vzdáleném
od Fort Collins 100 kilometrů po mezistátní silnici číslo 25.
Alan Berg nebyl nábožensky založený Žid, nicméně pokud šlo o antisemity a podobné lidi napříč spektrem radikální pravice, bylo ho hodně slyšet. Provokoval je pět
dní v týdnu za mikrofonem rádia KOA, 50 000 wattové stanice, kterou bylo za jasných nocí slyšet až v Hayden Lake v srdci Texasu.
Berg miloval dělat telefonické talk show s lidmi jako plukovník Mohr. Šil do nich,
vyvolával v posluchačích rozhořčení a pak svým hostům najednou zavěsil telefon.
Když si v denverských novinách přečetl o Mohrově návštěvě, dohodl se s ním a pastorem Petersem, že budou hosty na telefonu v jeho show 13. února – Mohr na telefonu
v Mississippi a Peters v Laporte.
Byla to typická Bergova show, kdy nepřátelský moderátor svoje hosty úplně rozcupoval. Show, jako mnohé jiné, vyvrcholila znemožněním Mohra i Peterse ze strany
Berga. Mohrovi příznivci zuřili. Neuvědomovali si, že pro Berga je to všechno jen
show business. Jakmile odešel ze studia a začal pracovat na show na další den, tak
předchozí show pustil z hlavy.
Jenže Mathews Mohrovo potupení z hlavy nepustil.
David Lane žil na krátký čas ve Fort Luptonu v Coloradu, severovýchodně
od Denveru, v bytě s plukovníkem Francisem Farrellem. Byl to veterán letectva, který
létal ve třech válkách – druhé světové, korejské a vietnamské. V 70. letech provozoval
čerpací stanici v pensylvánských Pocono Mountains. Když průmysl v roce 1973 tvrdě
zasáhlo arabské ropné embargo, Farrellův obchod šel ke dnu. To ho přimělo začít číst
o světové politice a nakonec se dostal k literatuře, která z jeho problémů obviňovala
Židy.
V roce 1983 se přestěhoval do Colorada, kde se skrz společné známé potkal s Lanem.
Jeden přítel Lana přesvědčil, aby po zesměšnění Mohra zavolal do Bergovy show.
Lane se s ním dostal do slovní potyčky ohledně „židovskosti“ komunismu a uspokojen
svým vítězstvím zavěsil. Kamarád jejich slovní výměnu nahrával a Lane si užil její
přehrání pár lidem ve Farrellově bytě. Berga vzhledem k jeho urážlivému chování
v rádiu považoval za dobrou postavu pro práci s veřejností ze strany pravicového
hnutí.
V březnu zavolal Lane do motelu v Arvadě, předměstí Denveru, kde právě byli
Merkiovi, snažící se prodat v místních kuželkářských klubech výsledkové listy. Zeptal
se, jestli je může navštívit. Nakonec tam dorazil i s Mathewsem.
Lane Merkimu podal přes dva centimetry tlustý balíček padesátidolarovek. „Co si
o nich myslíš, Parry?“ zeptal se, přičemž ho oslovil falešným jménem, pod kterým
Merki cestoval.
119
„Náš dobrej přítel,“ dodal Mathews, „byl zatčen, když je udával. Mysleli jsme si,
že jsou dost dobrý.“
Merki, poctěný tím, že je jeho padělatelská obratnost uznávaná, padesátky důkladně prozkoumal, než vynesl soud.
„Tyhle by moh všímavej prodavač poznat na míli daleko,“ řekl nakonec. „Nejsou
dobrý. Na těch papírech působí všechno špatně.“
„Mohl bys nám pomoct provést kvalitnější operaci, Parry?“ zeptal se Mathews.
„V ideálním případě bysme chtěli použít rytinovou metodu jako Státní úřad cenin.“
„Moc těžký,“ odpověděl Merki. „Půjdeme na to přes litografii. Pomůžu vám s nasázením tisku.“
„Co myslíš, že bysmě měli udělat s těmahle?“ zeptal se Lane, držící v ruce zbylé
falešné padesátky, vytištěné u Árijských národů.
„Spálíme je,“ odpověděl Merki.
Poslední důkazy předchozího plánu tak byly zničeny ještě ten večer – bankovky
jednu po druhé drželi nad záchodovou mísou v Merkiho pokoji a spalovali je. Než
skončili, několikrát se spustil hlásič požáru.
NA ODBOČCE na Boundary Dam Road z hlavní silnice musel Dan Stadtmueller
zpomalit a jet skoro krokem. Pak spatřil štěrkovou cestu lemovanou borovicemi.
Ačkoliv mu Mathews dal instrukce, stejně bylo těžké najít úzkou cestu na Mathewsův
pozemek. Stadtmueller byl vytrénovaný z obchodních štací, když prodával životní pojištění. Jenže tohle byl jiný případ. Jako zprostředkovatel pro Bankers Life z Nebrasky
obvykle telefonoval s neznámými lidmi naslepo. Ale Mathews ve Spokane zavolal
jemu a pozval ho na dnešní nedělní večer do Metaline Falls, protože pět lidí chce pojistku.
Ze zkušeností věděl, že většina lidí jen tak nejde a nezaplatí si životní pojištění.
Musí se jim prodat. Tohle je docela trhlý, říkal si.
Konec konců byl apríl.
Mathews chtěl vést svůj underground tak efektivně, jak to jen bude možné. Bylo
logické, že on a jeho úzký okruh pomocníků by měli mít „manažerskou pojistku“, než
budou riskovat životy. Mathews doprovodil pojišťováka do Unina domu a ten Mathewsovi, Pierceovi, Dueymu, Yarbroughovi a Parmenterovi vysvětlil, v čem spočívá
základní celoživotní pojistka. Všichni se rozhodli pro pojistku ve výši 50 000 dolarů,
jenom Mathews chtěl dvě.
Stadtmueller si od všech mužů zapsal potřebné osobní údaje. Mathews řekl, že
pracuje v Theta Demographics. Rád lidem říkal, že pracuje v demografii. S určitou pokroucenou logikou to tak bylo. V první pojistné smlouvě uvedl jako příjemce Zillah
Craigovou. Navzdory všem řečem o morálce v pravici Bob neměl žádné výčitky
z vydržování milenky. Ve druhé smlouvě uvedl Williama Pierce a Johna Irelanda,
vůdce Národní aliance.
Bruce Pierce uvedl, že je tesař s ročním příjmem 8 200 dolarů a jako příjemce
uvedl Julii. Svobodný Duey řekl, že také pracuje pro Theta Demographics s ročním
120
příjmem 16 000 dolarů. Jeho příjemci byly Debbie Mathewsová a Betty Yarbroughová. Gary Yarbrough uvedl, že je tesař s ročním příjmem 10 000 dolarů a uvedl svou
ženu Betty se čtyřmi dcerami. Parmenter udal povolání „konstruktér“ s 15 000 dolary
ročního příjmu. Jeho příjemci byly Janice a dcera Kristin.
Stadtmueller si to všechno poznamenával a Mathews vytáhl z kapsy svazek bankovek. Když odpočítal dostatečnou hotovost na zaplacení všech šesti pojistek a podal
ji agentovi, ten vyvalil oči. Po cestě do Spokane mu v mysli zněly varovné zvony.
Po zpracování smluv to oznámil na policii. Jeho domovská kancelář posléze odmítla
Mathewsovy smlouvy kvůli příjemcům pojistky, ačkoliv zbývající čtyři přijala.
Nazítří si Duey kvůli nové padělatelské operaci pronajal osamocený dům na Scotia
Road za Newportem ve Washingtonu, na půli cesty mezi Metaline Falls a Spokane.
Od hlavní silnice byl skryt stromořadím a majitelé odjeli na roční dovolenou do Mexika.
Soused jménem Larry Cada, zastupující majitele, provedl Dueyho domem a ukázal
mu, jak fungují spotřebiče. Jenže se zdálo, že to nového nájemníka nezajímá.
Během pár příštích týdnů Cada ze svého domu o 200 metrů dál viděl přes stromy,
že noví nájemníci jsou skutečně zvláštní. Zdálo se, že žijí bez zavazadel a spí bez
pokrývek, které místo toho pověsili na okna.
3. dubna 1984, dva dny po podání žádosti o životní pojistku, šel Bruce Pierce před
federální soud ve Spokane kvůli obžalobě z padělání. Po domluvě s právníkem se rozhodl přiznat. Byl to jeho první trestný čin a byla dobrá šance, že dostane jen podmínku.
Jenže soudce Robert McNichols přihlédl k Piercově mlčení od jeho zatčení o tom,
jak se dostal k padělaným penězům, a k jeho vazbě na Árijské národy. Odsoudil ho
ke dvěma letům vězení. Pierce byl omráčený.
Advokát hned požádal soudce, aby dal Pierceovi čas vyřídit si před nástupem
trestu osobní záležitosti. McNichols mu dal na kauci čas tři týdny a nařídil mu hlásit
se nejpozději 24. dubna v poledne ve Spokane u policisty, majícího na starosti vězně.
Pierce uvedl, že bude bydlet u Roberta Mathewse v Metaline Falls.
Jenže Pierce ten den odešel od soudu bez sebemenšího úmyslu se vrátit.
SKUPINA PSEUDOLUPIČŮ odjela 19. dubna z Mathewsova pozemku do Seattlu
s plánem zakončit víkend přepadením obrněného vozu. Mathews tuto možnost
zvažoval už dřív. Richie Kemp se ke skupině vrátil po krádeži u Freda Meyera, když
odešel ze své práce na pile u Vaagen Brothers za 12 dolarů na hodinu i navzdory
prosbám Kena Loffa, aby zůstal. Mathews Kempa požádal, aby počkal v Baště na Peta
Travise, bývalého člena CSA, žijícího v Missoule, který měl dorazit.
S Mathewsem a Piercem jel Andy Barnhill, který odešel z práce v Sears a přestěhoval se do kasáren. Parmenter vyrazil svým pickupem s pasažéry Dueym a Yarbroughem. Na předměstí Seattlu se po dvou zapsali do pokojů v Motelu 6 v Issaquah.
Mathews s Piercem se vydali k telefonnímu automatu zjistit, proč se neukázal Pete
Travis. Kvůli dálkovým hovorům z telefonních automatů si zvykli u sebe nosit velké
množství drobných. Stanovili si pravidlo nepoužívat telefony na pokojích v motelu.
Pierce vytočil Travisovo číslo v Missoule a nakrmil automat čtvrťáky.
121
„Haló?“ ozval se Travis.
„Pete? Tady Bruce. Máš něco novýho?“ řekl Pierce se svou obvyklou přímočarostí.
„Ne, nic.“
„Čekáme na tebe. V Metaline Falls na tebe čeká jeden chlap. Budeš tam?“
„Omlouvám se, ale na ty ryby s tebou jet nemůžu,“ řekl Travis šifrovaně a zavěsil.
Pierce chvilku civěl na bzučící sluchátko a pak se otočil na Mathewse.
„Říkal, že nemůže na ryby!“ pronesl hlasitě.
„Zapomeň na něj. Zavolám Richovi a řeknu mu, ať sem hned přijede,“ odpověděl
Mathews. Kemp prohnal svou Celicu přes poušť a Cascades za méně než pět hodin,
aby se setkal s muži v motelu.
Druhý den ráno, v pátek, se začali připravovat na loupež. Čtyři muži vedení
Mathewsem vyjeli do Northgate Mall, východně od mezistátní silnice číslo 5 a 105th
Street. Ze svahu na jižní straně parkoviště sledovali, jak obrněný náklaďák krouží
po obvodu velkého nákupního centra. Náklaďák Continental Armored Transport vypadal stejně jako ten u Freda Meyera. Nejdřív zastavil u Nordstromu, obchodního
domu s módou na západní straně obchodní promenády, a pak vyzvedl peníze v J. C.
Penney a Seafirst Bank, než se dostal do těsného koutu u obchodního domu Bon
Marché.
„To je to místo,“ řekl Mathews, schvalujíc jeho polohu. „Je dost uzavřený, takže se
minimalizuje možnost svědků. A už tam má za sebou všechny zastávky, takže
dostaneme víc peněz.“
To ráno Pierce, Kemp a Barnhill pátrali v inzerátech v Seattle Times po ojetém
autě, které by mohli použít k loupeži. Když našli dodávku a velké auto v tom správném cenovém rozpětí, zatelefonovali prodejcům, kteří oba žili v Everettu severně
od Seattlu.
Pierce a Barnhill cestou do Everettu zastavili na pobočce Seafirst a rozměnili část
kořisti od Freda Meyera za větší bankovky. Požádali pokladníky, aby jim dali hotovost do dvou obálek, do jedné 900 dolarů a do druhé 1 000. Po návratu do auta na každou z nich napsali nesmyslné telefonní číslo.
Kemp vysadil Pierce dole na ulici, vedoucí k domu Mika Mathise. Ten se o příjezdu kupce dozvěděl, až když uviděl scházet po své dlouhé příjezdové cestě vysokého
muže s kozí bradkou. Pierce si letmo prohlédl jeho bílou dodávku. Neměla zadní
okna, což bylo dobré, a měla posuvnou střechu, což bylo ještě lepší. „Chci náklaďák,
co jezdí rychle,“ řekl Pierce. „Musí mít dobrou akceleraci.“
„Tenhle jí rozhodně má,“ prohlásil Mathis. „Bude se vám líbit.“
Vešli do domu sepsat smlouvu. Když Mathis začal sepisovat údaje, zeptal se
Pierce: „Jak se jmenujete?“
„Nechte to prázdný, já to vyplním,“ odpověděl Pierce.
Mathis pokrčil rameny a dopsal smlouvu. Pierce mu pak dal do ruky obálku
ze Seafirst s 900 dolary, jak se dohodli. Zatímco Mathis počítal peníze, Pierce dělal,
jako že si najednou něco uvědomil.
122
„Áááách, Miku, můžu si tu obálku vzít zpátky? Mám na ní něčí telefonní číslo,
který potřebuju.“ Mathis pohlédl na hnědou obálku a spatřil na ní číslo.
„Jasně. Tady,“ řekl a podal mu zpět jediný kus papíru, na kterém byly Pierceovy
otisky. Muži vymysleli tento trik, kdyby úřady vystopovaly jejich úniková vozidla,
aby neexistovaly žádné jejich otisky. Pierce se hotovosti vůbec nedotkl.
Barnhill udělal totéž v domě Cliffa a Phyllis Mitchellových, kteří prodávali Chrysler Newport, model 1973. Jenže se tu vynořil jiný problém. Když si uvnitř potvrdili
smlouvu na 1 000 dolarů a Barnhill provedl s obálkou stejný postup, vrátili se před auto.
Tam Phyllis Mitchellová najednou vytáhla fotoaparát. V sentimentální náladě si chtěla
udělat snímek svého starého auta s novým majitelem. Zamířila na něj a Barnhill zpanikařil.
„Ne!“ zařval, dal si ruce před obličej a sehnul se. „Nesnáším focení!“ Mitchellovi
se na sebe rozpačitě podívali a pak se Phyllis s pokrčením ramen vrátila do domu.
Gary Yarbrough v sobotu večer v motelu sestrojil malou bombu a dal ji do papírové tašky. Jako hlavní nálož použil silnou výbušninu, dále malou plochou baterii a jako
spínač kapesní hodinky Westclox. V neděli pak ještě s pár dalšími odjeli do centra
Seattlu i s touto zápalnou bombou.
Jejich cílem bylo Embassy Theater, pornografické kino na Third Avenue a Union
Street, v komerční oblasti u Pike Place Market. Asi v pět hodin do něj vešel Yarbrough a spatřil asi dvacet lidí skrčených na sedadlech a upřeně sledujících hekání
na plátně. Sáhl do tašky, spustil časovač, strčil ho pod jedno sedadlo v neobsazené
části a hned odešel. Jeden člen gangu pak do Embassy zatelefonoval.
Telefon zvedla pokladní. „Tohle místo vás vynese do nebeských výšin,“ pronesla
zastřeným šepotem. Než stačila cokoliv udělat, halou se roznesla hlasitá rána a prohnala se jí vlna horkého vzduchu, následovaná oblaky kouře. Zákazníci se rozprchli
do východů. Škoda byla minimální, pár sedaček a žádní zranění. Mathewsova parta
však byla spokojená. Pornografie se nesmí tolerovat.
Nicméně tento bombový útok byl také součástí Mathewsovy strategie odlákat
pozornost kvůli událostem chystaným na zítra.
Kolem poledne v pondělí 23. dubna zamířila tato parta severně na dálnici
do Northgate. Když projížděli centrem Seattlu, Kemp vyhodil na silnici krabičky s pokrývačskými hřebíky v místě, kde se protínala se silničním podjezdem Freeway Park.
Doufal, že kvůli propíchaným pneumatikám vznikne obří dopravní zácpa a přispěje
ke zmatku.
Asi dva a půl kilometru od nákupního střediska zaparkovali svá auta před restaurací Royal Fork a přesedli do aut na akci. Zavolali do Embassy Theater s varováním,
že tam brzy vybuchne další bomba. Počítali, že policie vezme kvůli předchozí bombě
tuto hrozbu vážně a stáhne tam hlídky z jiných částí města.
Parmenter jel do Northgate Chryslerem. Vezl Barnhilla, Pierce a Dueyho. Dva posledně jmenovaní na sobě měli světle hnědé pracovní oblečení, kbelíky a houby.
Yarbrough řídil dodávku s Mathewsem a Kempem. Parmenter zaparkoval na svahu
v jižní části parkoviště a vyhlížel obrněný vůz. Yarbrough zajel s dodávkou na místo
123
vybrané Mathewsem pro přepad, přičemž zastavil přímo u bočního vchodu do Bon
Marché. Čekali několik hodin.
Náklaďák Continental Armored Transport přijel asi v 15 hodin a zastavil nejprve
před Nordstromem. Zatímco objížděl svou trasu, Parmenter jel pomalu po parkovišti,
zastavil v určité vzdálenosti od přepadového místa a nechal Pierce s Dueym vystoupit.
Parmenterova práce byla přišpendlit Chryslerem náklaďák v rohu.
Pierce a Duey přešli k obchodu s kancelářskými potřebami J. K. Gill, hned za zakrytou stranou bočního vchodu do Bon Marché v písmenu L, tvořeném dvěma křídly
nákupní promenády. S kbelíky a houbami se tvářili jako umývači výloh. Pod pracovním oblečením měli schované pistole.
Když k Bon Marché přijelo obrněné auto, zaparkovalo čelně v zóně zákazu stání
kvůli možnému přístupu hasičských vozů, a stálo v rohu. Ochranka vystoupila. Když
objížděl náklaďák směrem ke dveřím, Pierce letmým pohledem zhodnotil situaci.
„To mě poser!“ zahihňal se. „Je to tentýž chlap, kterýho jsme sejmuli u Freda
Meyera!“ Z novinových článků si pamatoval, že se onen strážný jmenuje George King.
Parmenter projel s Chryslerem zónou zákazu stání a zaparkoval u chodníku. Mezi
ním a obrněným autem stálo několik dalších aut. Jak postupně odjížděla, vždycky
zacouval blíž k obrněnému náklaďáku.
King se vrátil z Bon Marché s několika pytli peněz a s vozíkem objel širokým
obloukem auto, v němž si všiml muže čtoucího noviny. Poté, co byl před pěti týdny
oloupen u Freda Meyera, byl mnohem opatrnější. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna
jeho čeká tak nepříjemné překvapení. Došel na stranu spolujezdce a začal otevírat
prostor pro peníze.
„Neměli bysme už jít?“ řekl Duey Piercovi, pouštějíc houbu a sahajíc po zbrani.
Pak se dal do pohybu i Pierce, vytáhl poloautomat ráže 9 mm a oběhl Dueye kolem
zadní části auta. Dostal Kinga přesně v tu správnou chvíli, kdy otevřel boční dveře,
a přitlačil mu hlaveň za ucho.
King strachy vytřeštil oči. Zakopl o vozík, dopadl obličejem na podlahu prostoru
pro peníze a rozřízl si prst. „Víš, jak to chodí, Georgi,“ oslovil ho Pierce jménem.
„Dej mi pistoli.“ Řidič Robert White zezadu slyšel nějaké zvuky a podíval se střílnou
z kabiny.
„Co se tam vzadu děje?“ zařval. Pak vytáhl pistoli a namířil ze střílny na Pierce.
Duey, stojící za Piercem, spatřil trčící hlaveň. Vylezl na náklaďák a namířil pistoli
skrz další střílnu na Whitea, čímž se situace dostala do zajímavého patu.
„Bobby,“ zakřičel King na Whitea, „nic nedělej!“
Yarbrough zatím zajel s dodávkou k boku náklaďáku, takže úzkou silnici zablokoval. Mathews vyskočil ven a začal bušit na okénko náklaďáku. White vzhlédl a uviděl
vysokého mladého muže – Richieho Kempa – s brokovnicí v jedné ruce a s ručně
psaným nápisem ve druhé: „Vypadněte nebo zemřete!“
„Vypadni! Tohle není žádná hra!“ zařval Mathews.
Barnhill vystoupil z Chrysleru a mával puškou Heckler & Koch 91 ráže 308.
Vyskočil na kufr auta a rozhlédl se po parkovišti. Na řidičově straně náklaďáku hlídal
124
Parmenter s Ruger Mini-14 ráže 223, půjčenou do Dueyho. Trhl pákou na poloautomatu v domnění, že v komoře není náboj. Vyhodil tak však plnou nábojnici, která
cinkla o chodník a skutálela se do kanálu.
Asi 30 metrů jižně od místa loupeže byl vchod do nákupního centra. Parmenter
viděl, že z něj vyšla starší žena a směřuje k obrněnému náklaďáku. „Zůstaňte tam,
paní!“ křikl na ni.
Žena nijak nezareagovala a dál směřovala ke vchodu Bon Marché, s pohledem
upřeným na neobvyklou scénku před sebou.
„Paní, vraťte se! Běžte pryč!“ křičel Parmenter. Konečně jí došlo, co se děje a rychle se celá vyděšená vrátila do nákupního centra.
Robert White vystoupil z auta a byl přinucen jít dozadu ke Kingovi. Pierce začal
házet pytle s penězi do bílé dodávky, což mu zabralo jen pár minut. „Zůstaňte v autě,
dokud nepřijedou policajti,“ řekl strážným. „Na parkovišti je chlap se samopalem.“
Pierce, Duey, Kemp a Mathews naskočili do dodávky a Yarbrough vyrazil. Parmenter s Barnhillem nasedli do Chrysleru a vyjeli z parkoviště východním směrem.
Pak pokračovali na jih, kde měli schovaná přestupní auta. Pierce byl připraven trhnout
posuvnou střechou a střílet na každého, kdo by se snažil je pronásledovat.
Když bylo jasné, že lupiči jsou pryč, King a White se rozběhli ke kabině volat vysílačkou o pomoc. Poblíž viděli stát svědka.
„Zavolejte policii!“ křikl na něj White.
„Už jsem to udělal,“ odpověděl muž.
Přesednutí do vlastních aut proběhlo hladce. Pierce hodil Kingův revolver magnum 357 na podlahu dodávky, takže ho nemohli chytit s žádným důkazem. Když našla
asi v 16:40 v Royal Fork úniková vozidla helikoptéra televizního štábu, lupiči se už
hnali po Stevens Pass. Přejeli Columbia River přes Wenatchee a pokračovali dál.
Kilometr a půl západně od Waterville měřil policista Gary McLeod z okresu
Douglas radarem rychlost. Vnitrozemí Washingtonu je tak nudná rovina, že tam policajti můžou chytat rychlé řidiče celý den. McLeod asi v 18:30 změřil tři auta. První
byl Mathewsův Chevy Cavalier, jedoucí rychlostí 103 km/h. Za ním jel bílý Ford pick
up 98 km/h a doháněla je Toyota Celica rychlostí 120 km/h. McLeod vyrazil za nimi.
Kemp za sebou spatřil hlídkový vůz a zastavil u krajnice. Aspoň nemá žádné
peníze. Ty leží v Parmenterově pickupu zaházené nákladem palivového dříví. On
a Pierce však mají zbraně.
Policista vysílačkou odeslal ke kontrole číslo poznávací značky a vydal se k řidiči.
Před tím ještě zkontroloval zadní sedadla. Kemp i Pierce cítili, jak jim na zadní straně
krku vyrazil pot. Pierce držel ruku u rukojeti pistole pro případ, že by neprošli kontrolou SPZ přes počítač. Kemp chladnokrevně odpověděl na všechny McLeodovy otázky
a počkal na vypsání pokutového lístku. Nechtěl dát policistovi žádný důvod k prohledání auta.
Když policista odjel, Pierce dostal vztek na Mathewse. Všichni se dohodli, že budou dodržovat rychlost, aby je nezastavili, ale Mathews jel v čele vždycky chvíli jako
125
blázen, takže se od kolony odpojil, a pak zase zpomalil pod dovolenou rychlost, dokud
se nesjeli dohromady. McLeod je chytil, právě když se ho Kemp snažil dohnat.
Když zastavili u restaurace za Spokane, Pierce běsnil. Vystoupil z Kempova auta
a vyrazil k Mathewsovi. Barnhill viděl, že Pierce jde jako rozzuřený býk, proto se
postavil mezi ně a zvedl ruku ve snaze odvrátit konfrontaci.
„Jdi mi z cesty, Andy!“ zařval Pierce a otřel se o Barnhilla, když kolem něj procházel. Oba muži na sebe pak několik minut z pár centimetrů řvali, jak se má správně
jezdit, než se jejich kolegům podařilo je uklidnit. Všimli si však počínajícího napětí
mezi Piercem a Mathewsem.
Sedm lupičů zakončilo den doma u Dueyho v Newportu. Teď tu bydlel i Parmenter. Vysypali kořist na stůl, oddělili šeky od hotovosti a začali počítat. Dělalo to
230 379 amerických dolarů plus 4 432 kanadských dolarů, které se dají bez problému
směnit.
Noviny psaly o uloupení půl milionu dolarů. Když se připočte i 301 334 dolarů
v šecích, byla to pravda. Jenže k čemu jsou zlodějům šeky? Urychleně je spálili. Bob
dal bokem 85 000 dolarů na aktivity své skupiny a pak odhlasovali, že 40 000 dolarů
pošlou přes Toma Bentleye Árijským národům. Zbytek si rozdělili mezi sebou.
NA PIERCE BYL 26. dubna vydán soudní zatykač. Bylo to tři dny po loupeži
a dva dny poté, co nenastoupil do vězení. Druhý den přijeli policista William Miller
a pár lidí šerifa Bamonteho, ozbrojení a se zatykačem, na pozemek Mathewse, což
byla Pierceova poslední známá adresa. Debbie Mathewsová je potkala na konci
štěrkové cesty mezi svým a Uniným domem.
„Paní Mathewsová, hledáme Bruce Carrolla Pierce. Máme na něj zatykač,“ řekl
Miller. „Je tady?“
„Ne, není,“ odpověděla Debbie. „Asi měsíc jsem ho neviděla.“
„Před třemi týdny řekl soudu, že bydlí tady,“ trval na svém Miller.
„Bydlel, ale teď tu není,“ odpověděla Debbie klidně.
„Víte, že je nezákonné přechovávat uprchlíka, paní Mathewsová?“
„Jsem tu jen já a můj syn,“ opáčila.
„Nebude vám vadit, když se tu poohlédneme?“ zeptal se Miller.
„Bude,“ protestovala Debbie. „Nemůžete mi prohledávat dům bez povolení k domovní prohlídce.“ Miller se podíval na parkovací plochu a viděl Jeep kombi s SPZ
státu Montana. Věděl, že patří Pierceovi. Nicméně byl toho názoru, že Debbie nejspíš
říká pravdu, že tu právě teď není. Miller se tedy vrátil do Spokane vyřídit si příkaz
k domovní prohlídce. Bude zajímavé to tam pročmuchat a vidět, co se najde. Jenže
soudce rozhodl, že pro prohlídku neexistují dostatečné důvody.
Šerif Bamonte, který měl Mathewse rád i přes jeho neobvyklé názory na rasu,
vydal tiskové prohlášení, v němž žádal veřejnost o spolupráci při pátrání po Pierceovi.
Nazval ho v něm „árijským padělatelem“. Vyšlo v Newport Miner, jejichž vydavateli
psal Bob občas dopisy. Když byl zveřejněn článek o Pierceovi, Bob napsal rozzlobenou reakci. V dopise nazvaném „Za obrodu“ se pustil do Bamonteho a Systému:
126
Vydavateli:
Pokud jde o váš článek o „árijském padělateli“, zajímalo by mě, jak by byl
napsán, kdyby byl pan Pierce baptista nebo katolík a ne člen Církve Ježíše Krista
křesťana, Árijských národů. Napsali byste, že byl viděn „baptistický padělatel“, nebo
byste ho popsali jako „zatvrzelého člena katolické církve“?
Také bych rád viděl váš popis různých pročernošských nebo promexičanských
organizací v této zemi, s nimiž tisk zachází tak jemně, jako s probílými organizacemi
zachází nelítostně. Poukazovali byste na mexickou organizaci La Raza jako „neokomunistickou rasistickou skupinu“?
Ano, pan Pierce byl poslán do vězení za to, že si dovolil konkurovat Federální
rezervě, nevládní entitě, vlastněné a kontrolované mezinárodními finančníky. Kvůli
svým náboženským a politickým názorům a aktivitám také dostal daleko tvrdší trest,
než se dává lidem, jejichž motivace je osobní a nezaložená na politických ideálech.
Mám o panu Pierceovi vysoké mínění. Není „paranoidní“, jak tvrdí federálové.
Je to silný árijský muž s čistým srdcem a pronikavou myslí, který má obavu o budoucnost svých tří dětí v zemi řízené koalicí bílých rasových masochistů, sionistů a barevných rasistů.
Pokud jde o pana Bamonteho a jeho lehce zastřené výhrůžky, pokud si myslí, že se
pan Pierce skrývá v mém domě, tak jediné, co mohu říct, je, že jsem si myslel, že pan
Bamonte je mnohem čestnější a inteligentnější člověk, než se zdá být.
Já ani pan Pierce nemáme strach z federálů, kteří přišli do mého domu, když jsem
byl pryč, a kteří po pokusu zastrašit mou ženu ohrožovali mého dvouletého syna.
Pokud se pan Bamonte chce dávat dohromady s takovými zbabělci, pak to mnohé
vypovídá o jeho vlastní povaze.
Nevím, co budoucnost přinese lidem, jako je pan Pierce i já sám. Co vím, je, že
zatímco ostatní běloši rozpačitě pokračují v úpadkové cestě rasové a národnostní
sebevraždy, tolerování homosexuality, interrupcí a míšení ras, my budeme pevně stát
za naší rasou a dědictvím, i kdyby nás to mělo stát život.
Za obrodu mých lidí.
Robert Mathews
Metaline Falls
„... i kdyby nás to mělo stát život“. Lidé nebyli zvyklí číst ve svém místním
týdeníku takové věci. Úřady tomu však věnovaly pozornost.
Po odjezdu z Newportu se Mathews a Barnhill přesunuli do Missouly a vydali se
použít bohatou kořist na nákupy. Na předním místě jejich seznamu byly zbraně.
V Brady’s Sportsmen Supply v Trumpers Plaza, kde pracoval Pierce, Barnhill vybral
několik kusů včetně nové poloautomatické pistole Smith & Wesson ráže 9 mm. Když
mu prodavač podal standardní federální formulář pro nákup střelných zbraní, napsal
do něj „Andrew V. Barnhill, P.O. Box 20109, Missoula“ a hodil na pult hotovost.
Barnhill byl ve skupině příliš krátce, takže neměl velké množství falešných
identifikačních průkazů. Tento zdánlivě neškodný přehmat, použití pravého jména při
127
koupi pistole, však nakonec měl katastrofální následky. Žádná jiná chyba jakéhokoliv
člena skupiny neměla takový dopad, jako onen kousek papíru zanechaný v obchodě se
zbraněmi v Missoule.
Muži zde nakoupili řadu zbraní, včetně tak exotických, jako jsou kuše a vrhací
hvězdice. Někteří se také poohlíželi po počítačích, které by jim umožnily napojit se
přes modem na počítačovou síť, kterou v Árijských národech zavedl bývalý vůdce
texaského Klanu, Louis Beam.
Internetová knihovna Árijských národů fungovala jako typická počítačová
knihovna s hojnou nabídkou esejí, zpráv a seznamů nepřátel rasy. Byl tam například
seznam adres všech regionálních kanceláří Anti-Defamation League of B’nai B’rith,
která má podle rasistů obrovskou moc a vliv na americké instituce. Uvítání v internetové knihovně znělo:
Vítá vás internetová knihovna Árijských národů. Tato online knihovna je pouze
pro árijské patrioty. Je to proamerická, probělošská, antikomunistická síť skutečných
věřících, kteří slouží jedinému Bohu – Ježíši Kristovi. Zdar Jeho vítězství!
„HELE, RICHIE, zrovna jsem tu věc aktivoval,“ pronesl Bruce Pierce nenuceně
ke Kempovi, když jeli jeho Celicou dolů po Bannock Street v Boise.
„Cože jsi udělal?“ zařval Kemp, který si představil, jak s autem vyletí do vzduchu.
„Nemyslím, že to tu bouchne,“ snažil se ho Pierce uklidnit, zatímco držel v náručí
krabici se svou podomácku vyrobenou bombou. Byl silně nervózní. Šlo o jeho první
bombu. Držel se všech pokynů z manuálu, který byl součástí jeho rozrůstající se teroristické knihovny. V Missoule si sehnal dynamit od Peta Travise, který řekl, že našel
při běhání na lyžích v důlní šachtě dvacet válečků. Pierce zanedlouho seděl ve svém
domově na kolech, v přestavěném školním autobuse, a trpělivě propojoval tři válečky
s elektrickou rozbuškou, baterií a časovačem.
29. dubna byla bomba připravená. Rozhodl se ji otestovat na synagoze západně
od centra Boise a přiměl Kempa, aby ho tam odvezl. S bombou a kanystrem benzínu
čekali ještě několik hodin poté, co ze synagogy všichni odešli.
Kemp ho vysadil u rohu North 27th a West Bannock. Zde, na pokraji klidné řady
ulic s malými rodinnými domy, sídlila kongregace Ahavath Israel. Ačkoliv je 27. čtyřproudá ulice, byla neděle, asi 4 hodiny odpoledne a byl tu jen malý provoz.
Bruce šel za tuto skromnou budovu na parkoviště, které bylo z 27. ulice celé vidět.
Synagoga byla obyčejná stavba s vybledlým štukováním, vypadající spíš jako obytný
dům než budova pro bohoslužby. Byla jednopatrová, s plochou střechou, dvěma
dveřmi a třemi schody před krytým vchodem. Že jde o synagogu, bylo zřejmé jen
ze zlaté Davidovy hvězdy pod stříškou u vchodu.
Bruce vylomil část stěny, aby se mohl protáhnout pod zadní část budovy. Nastavil
časovač na méně než třicet minut, vyplazil se zpátky a sešel se s Kempem na domluveném místě.
128
Výbuch napáchal jen malé škody. Explozi dynamitu utlumil prostor pod budovou
a akorát se zkroutila podlaha v kuchyni synagogy. Ve skutečnosti tento čin mnohem
víc ublížil Mathewsově skupině. Bob zuřil, že se Pierce pustil do „neschválené“ akce
a ostatní členové skupiny dali rovněž najevo svou nelibost.
Krom toho se pak Bob vztekal i kvůli minimálním škodám; Pierce by býval musel
použít mnohem větší nálož.
V AUTĚ POLICISTY Dave Jacksona z okresu Pend Oreille, hlídkujícího u Scotia
Road jižně od Newportu, zapraskala vysílačka: „Máme informátora, který říká, že
subjekt, který hledáme, byl spatřen ve vaší oblasti v novějším modelu bílého Fordu
pickup. Část washingtonské poznávací značky je 5591.“
Jackson, jeden z hlídkujících mužů šerifa Bamonteho, měl při vyhlížení Pierce oči
na stopkách. Dnes, 14. května, dostal solidní tip. Zajel na příjezdovou cestu, vedoucí
k Dueyho pronajatému domu, a čekal na podporu od zástupce Bambina. Byl deštivý
den, typický pro jarní Severozápad, a oba muži zákona měli žluté pláštěnky.
Tip přišel od Larryho Cady, domácího, který tam ten den přišel. V obýváku spatřil
tiskařský lis, ale Duey se pak přihnal do dveří a zvedl mu před oči otevřený cestovní
kufřík, aby tam neviděl.
Když se policisté přiblížili k domu, všimli si, že jsou okna zakrytá prostěradly
a přikrývkami. Poblíž stál pickup s poznávací značkou HN-5591.
Robert Merki učil v domě Davida Lanea tisknout. Lane měl zavázanou levou ruku
a modřinu v obličeji, výsledek rasistických nadávek, které se v jednom baru u Newportu vymkly z rukou a skončily rvačkou.
Merki teď pracoval pro Mathewsovu „společnost“. Nejprve souhlasil, že Laneovi
pomůže vybrat tiskařský stroj, který mu prodal tajemný gentleman po schůzce u oběda
nedaleko mezinárodního letiště Stapleton v Denveru a pak se do celé věci nechal zatáhnout ještě hlouběji, když se ho muži z týmu potřebovali naučit ovládat. Mathews se
svým nenapodobitelným stylem stahování rekrutů stále hlouběji přiměl Merkiho vzít
si na starost padělání. Merki souhlasil a při založení tiskařského kšeftu v Newportu
složil árijskou přísahu.
Merki koupil ve Spokane papír a další potřeby, zatímco ostatní sestavili zařízení,
které promítá světlo na průhledný rovný povrch a umožňuje tak prohlížet filmy a průkresy. Po dlouhé debatě se rozhodli dělat desetidolarovky, které jsou běžné a je snazší
je udat.
Jenže po všech těchto přípravách přišel Larry Cada oznámit, že si zítra jménem
majitele dům prohlédne, jestli je vše v pořádku. A nebyl to jen tiskařský lis, co ho
znervóznilo. Na telefonním účtu byly meziměstské hovory. Od přistěhování Dueyho
probíhaly hovory do domu Roberta Mathewse v Metaline Falls – přítele „árijského
padělatele“ – a do Árijských národů v Idahu.
Těsně po obědě si muži všimli šerifských aut, sjíždějících po cestě. Duey vyšel oba
policisty přivítat před dům.
„Zdravím, já jsem Randy Duey,“ řekl. „Můžu pro vás něco udělat?“
129
„Ano, pane,“ odpověděl Jackson. „Máme zprávu, že byl viděn hledaný muž, jak
řídí tenhle bílý pickup.“ Pierceovo jméno nevyslovil.
„To auto patří mému spolubydlícímu, Denveru Parmenterovi. Je mimo město
a jezdím s ním já. Nejsme kvůli ničemu hledaní, že ne?“ zeptal se Duey.
„Ne, pane, pokud vím, tak ne,“ řekl Jackson. „Je uvnitř ještě někdo?“
Duey to přiznal a Jackson ho požádal, aby ho zavolal ven. Když Lane vyšel, policisté si všimli jeho pohmožděné tváře a zavázané ruky, ale usoudili, že ani jeden
z nich není Pierce. Ačkoliv oba vypadali nervózně, policisté neměli žádný důvod tu
zůstávat. Jenže Duey byl zvědavý.
Když už byli policisté na cestě ke svým autům, zavolal na ně: „Počkejte chvilku!
Můžu se vás zeptat na pár věcí?“ Duey udělal pauzu a uvažoval, jak se Jacksona vyptávat, aniž by to vypadalo podezřele. Nakonec došel k závěru, že to je nemožné.
„No, myslím, že za těchto okolností nemusím vědět nic dalšího,“ zakoktal. Odpoledne Lane s Merkim naložili tiskárnu do Mathewsova pickupu a odjeli z domu
v Newportu do bezpečnějšího útočiště v Boise. Merki pronajal sešlý bungalov
na North 10th Street s výhledem na klenbu Kapitolu dole v ulici. Tiskárnu postavil
v přilehlé garáži, jistý si tím, že se nad nimi v okrese Pend Oreille smyčka neutáhne.
KOVOVÁ DESTIČKA v hlavě Jima Dyeho zakrývala zranění, které utrpěl
ve Vietnamu. Střepiny z minometného granátu ho zasáhly do hlavy, nohy a ruky, což
mělo za následek mírné mozkové a nervové poškození, včetně výpadků paměti.
Nicméně byl hrdý na svou „červenou medaili za statečnost“ a cítil, že s ním jeho země
zachází dobře, dokud se nevrátil do Pittsburghu. Tady s ním za to, že odvážně a se ctí
sloužil v námořní pěchotě, jednali s opovržením. Začal věřit, že to byla zbytečná válka
a muži, kteří v ní bojovali, byli jen pěšáci ve hře bohatých. Zahořkl, snížila se jeho
sebeúcta a začal pít.
V šestatřiceti letech byl nezaměstnaný a pod vlivem přátel z toho vinil menšiny.
Přidal se ke Ku Klux Klanu ve Philadelphii, pak k Národní alianci a začal se přátelit
s Tomem Martinezem. Byl to těžký alkoholik, považující menšiny za podřadné. Nikdo
z nich nepracuje, říkal si, jen prostě sedí a pobírají dávky.
Dye se přes Martineze potkal s Mathewsem a přijal pozvání k návštěvě Bílé
americké bašty. Mathews mu nabídl roli v tom, co Dye považoval za důležité pro svůj
národ a rasu. Jasně chápal, že to vyžaduje násilí. Předtím Mathewsovi pomáhal vyprat
ve Philadelphii část ukradené kořisti a to se mu zamlouvalo – z Klanu odešel, protože
tam nebylo dost akce.
Mathews poslal Martinezovi přes Western Union 500 dolarů a ten koupil Dyemu
jednosměrnou letenku do Spokane. Navíc mu dal nějaké drobné.
Jim Dye ve Spokane přistál 3. května a na letišti na něj čekali Mathews s Barnhillem. Vzhledem k jeho příletu měl krycí jméno „pan May“. Po večeři ve Spokane
odjeli do Metaline Falls vyspat se na čerstvém horském vzduchu. Pro tvrdého kluka
z města to bylo docela vzrušující. Strávil týden u Mathewse, kde dělal různé práce
a potkával se s dalšími lidmi.
130
Dye se zúčastnil zvláštní schůzky. Někteří lidé z Árijských národů byli rozčílení
kvůli členovi Walteru Westovi. Říkali, že se West opíjí v barech kolem Hayden Lake
a opakuje věci, co slyšel na Butlerově pozemku, že se Yarbrough a jeho přátelé
dopouštějí loupeží.
Podle Toma Bentleye, uhlazeného šéfa Akademie Árijských národů, se z toho
mohl stát obrovský problém. Většina lidí v Árijských národech věděla o Yarbroughově padělání a podezírali ho i z loupeží. Jenže o tom nemluvili s nezasvěcenými.
West se jednou zeptal Dueyho, jestli by se k nové skupině nemohl přidat, ale
členové byli přesvědčeni, že West vůbec netuší, co skupina ve skutečnosti dělá. Duey
a Parmenter řekli Mathewsovi, že by drobný, dvaačtyřicetiletý West nebyl dobrý
rekrut. Věděli nejméně o jednom případu, kdy v opilosti zbil svou ženu Bonnie Sue.
„Co kdybychom ho jednoho dne sebrali,“ navrhl Mathews, „vzali ho do jiného
státu mimo Severozápad a tam ho prostě nechali?“
Tak by žvanil ještě víc, namítali ostatní.
„Tak pojďme najít lepší řešení,“ řekl Mathews. „Přemýšlejte o tom a rozhodneme
se později.“
„ŘEKNU VÁM jen pár slov,“ zopakoval do telefonu Andy Barnhill Randallu
Raderovi, svému starému polnímu veliteli z CSA.
Rader, žijící ve svém rodném West Plains v Missouri, byl jeho tónem překvapen.
Znal ho tři roky a hádal, že je kvůli něčemu naštvaný. Neviděl ho od návštěvy Joplinu na
jaře 1983, kde žili Barnhill, Pete Travis a Rodney Carrington po odchodu z CSA. Věděl
jen to, že se pak přestěhovali do Montany. Teď mu Barnhill řekl, že přijede do Missouri.
„Dobře, zastav se na návštěvu, Andy,“ řekl mu Rader. „Rád tě uvidím.“
„Budu tam asi za tejden,“ odpověděl Barnhill.
Mathews poslal jeho a Parmentera na diplomatickou misi po celé zemi. Patřila
do ní i zastávka ve Philadelphii, tak požádali Jima Dyeho, jestli by se nechtěl zúčastnit
cesty v Parmenterově nové pýše, Oldsmobilu Cutlass.
První zastávkou byla Missoula, kde se Barnhill zašel podívat na Peta Travise
do skladu, v němž pracoval. Mathews chtěl vědět, proč se Travis neukázal při loupeži.
Travis pak u sebe doma vysvětloval, že měl příliš povinností kolem své těhotné přítelkyně. Parmenter ho vyškrtl ze svého seznamu, ale Mathews ho nezatratil. Dál s ním
počítal jako s potenciálním rekrutem a dokonce mu dal příznačné krycí jméno: „Neukazující se.“
12. května dorazili Barnhill, Parmenter a Dye do West Plains, města se 7 500 obyvateli, ležícího 80 kilometrů od tábora CSA. Zůstali v motelu u silnice jménem Capri.
Parmenter zjistil, že Capri je ošuntělejší, než mu vyhovuje a odjel do Holiday Inn.
Randall Rader byl v hnutí přežití považován za jednu z nejpřednějších civilních
autorit na polovojenský výcvik. Výcviková škola přežití CSA se pod jeho vedením stala
Fort Dixem radikální pravice. Rader však CSA právě opustil, hlavně kvůli neshodám
s jejím vůdcem, „King James“ Ellisonem. Barnhill věřil, že dostat ho do „společnosti“
by z Mathewsova kroku šest – výcvik rasistické guerilly – udělalo věc číslo jedna.
131
Než se Rader vydal do Capri, zajel do Mountain Home v Arkansasu, kde bydlel
jeho bývalý spolužák a člen CSA, Jackie Lee Norton, aby ho vzal s sebou na okružní
jízdu v délce 160 kilometrů. Bude se tak cítit bezpečněji, protože neví, jestli se na něj
Barnhill nezlobí. Když však dorazili do jeho pokoje v Capri, Andy je oba přivítal se
širokým úsměvem a představil jim Jima Dyeho.
Barnhill se posadil a zvedl z podlahy pouzdro na tenisovou raketu. Otevřel ho
a podal obsah Raderovi. Evidentně nebyl hráč tenisu. Uvnitř byla německá poloautomatická karabina Heckler & Koch, model 94, ráže 9 mm s původně čtyřiceticentimetrovou hlavní upilovanou na méně než 30 centimetrů. Byla působivá dokonce i pro
muže jako Rader, zvyklého zacházet se sofistikovanějšími zbraněmi.
„Jak se ti líbí, Randalle?“ zeptal se Andy. „Stála mě 500 dolarů.“
„Je krásná, Andy,“ odpověděl Randall a důkladně si ji prohlédl. Pak ji podal Jackie
Leemu. „A koukni tady, má sklapovací pažbu!“
Barnhill pak otevřel kufřík a Rader v jeho rohu spatřil pěticentimetrový paklík
bankovek. Barnhill sáhl dovnitř a podal Raderovi pistoli.
„Zkus tuhle,“ řekl.
„No nazdar, takovýhle se sériově nevyráběj, to je jasný,“ řekl Rader obdivně. Byl
to Walther PPK ráže 380, vrcholný kousek této řady – s ocelově modrou hlavní
a stříbrným rámem.
Po nějaké době přijel Parmenter a byl představen pod svým kódovým jménem
„Sandals“. Než se rozloučili, Barnhill řekl Raderovi, že ho zítra chce o něco důležitého požádat. Rader mu nakreslil plánek cesty na farmu jeho rodičů, kde bude na zítřejší Svátek matek rodinná sešlost. Když ten večer přijel domů, uháněl k telefonu
a zavolal Rodneymu Carringtonovi do Missouly.
„Zrovna jsem se sešel s Andym Barnhillem,“ řekl mu po výměně úvodních zdvořilostních frází. „Měl bys vidět ty zbraně, co má.“
„Jo, já vím,“ řekl Carrington, který pro Radera vedl mechanickou dílnu, když CSA
přestavovala útočné pušky na plně funkční samopaly.
„Kde to vzal?“ ptal se Rader.
„Myslím, že bych o tom neměl mluvit po telefonu,“ řekl Carrington, který znal
některé kousky rébusu z rozhovoru s Petem Travisem o Mathewsovi. „Pošlu ti o tom
dopis.“ Ten večer mu napsal vše, co věděl o nových Barnhillových přátelích.
Barnhill zajel v neděli ráno za Raderem a požádal ho o projížďku po zvlněné
krajině Ozarku kolem West Plains.
„Randalle,“ spustil Barnhill, když vyrazili dolů po hlavní silnici, „na Severozápadě
je pravej bílej muž jménem Carlos a ten vytváří skutečně bílej underground. Vím to,
protože jsem v něm.
Má plán vytvořit domovinu pro náš lid. Součástí toho plánu jsou partyzánský
jednotky zasazující rány nepříteli. Proto jsem Carlosovi řekl o tobě. Ty jsi nejlepší
a Carlos by si tě rád na měsíc najal na začátečnickej výcvik mužů, který jsme dali
dohromady.
Za ten měsíc ti zaplatí 1 000 dolarů.“
132
Raderovi spadla čelist. Už nějaký čas neměl normální zaměstnání a mohl by ty
peníze použít pro manželku a tři děti. A Barnhill mu nabízel práci, kterou miloval.
Zamlouvala se mu představa, jak velí další jednotce.
„Navíc si můžeš vydělat ještě víc peněz,“ pokračoval Barnhill. „Carlos bude chtít
spoustu zbraní a ty víš, jak je dostat. Máme peníze.“
„Kde Carlos všechny ty peníze bere?“ zajímal se Rader.
Barnhill si vychutnal ten okamžik, než pohlédl příteli do očí.
„Vyloupili jsme obrněnej vůz,“ řekl s úsměvem.
„Cože jste udělali?“ řekl šokovaný Rader.
„Slyšel jsi dobře,“ pronesl Barnhill. „Podívej, pokud přijedeš na měsíc do Metaline
Falls, budeš potřebovat peníze na výlohy.“ Jednou rukou držel volant, druhou sáhl
do kufříku, vytáhl hromádku peněz a položil je na sedadlo. „Tady máš 500 dolarů
na výdaje.“
Rader na peníze chvilku koukal a pak si je vzal. „Kdy chcete, abych přijel?“
Barnhill byl radostí bez sebe. Také se sháněl po nějakých zbraních. Věděl, že Rader
má nějaké z CSA a zeptal se, jestli nemá něco na prodej.
Ten chvilku uvažoval a pak Andyho nasměroval k zalesněné ploše asi 30 kilometrů za West Plains. Tam Rader za chvíli vykopal malou jámu a narazil na plastový
sud. Pak špinavý sud vytáhl ven a otevřel víko. Uvnitř byla jedna z nejhroznějších
zbraní, automatická pistole Ingram MAC-10. Ačkoliv měla na větší vzdálenost
špatnou přesnost, zblízka to byl mlýnek na maso. Dříve ho vyráběla Military
Armament Corporation – tedy MAC – a Raderovu verzi ráže 45 vyrobily RPB
Industries. Měla kadenci přes 900 ran za minutu, 15 kulek za sekundu.
Připomínala malou kovovou krabičku ležící na boku se spouští vespod a zásobníkem, sloužícím jako rukojeť. Krátká hlaveň měla závit pro tlumič. Drážka hledí byla
zvětšená a Rader dal na bok průvleky na popruhy. Rukojeť byla omotaná kamuflážní
páskou.
V sudu bylo i několik doplňků: Tlumič z pistole nabíjené pumpováním od Carringtona, několik tlumičů ohně, pohlcujících plameny produkované nesmírnou palebnou
silou, kulky 9/30 s dutou špičkou, tašky a munice.
Rader koupil v roce 1979 MAC jako legální poloautomat v obchodu se zbraněmi
v Mountain Home a udělal z ní plně funkční automat. Střílela z ní spousta žáků školy
přežití CSA. Barnhill za ní nabídl 500 dolarů. Rader souhlasil a ještě zdarma přidal
ruční granát jako dík Carlosovi, že si za dopoledne vydělal 2 000 dolarů.
V pondělí se Barnhill, Parmenter a Dye vrátili do Mountain Home, malého, příjemného města, stojícího na kopcích oddělujících Bull Shoals a Norfolk Lakes.
Barnhill se sešel s dalším přítelem z CSA, Henrym Hubbardem, který mu prodal
německý samopal Schmeisser MP40 z druhé světové války. Ten měl speciálně vyrobený tlumič, náhradní hlaveň, dva originální německé zásobníky i originální popruh.
Barnhill ho koupil s 1,5 kg plastické trhaviny C4.
To všechno dal do kufru Parmenterova Olds i s MAC a vyrazil směr Philadelphia,
kde se Dyeho snažil přesvědčit některé přátele, aby se přidali k Mathewsově armádě.
133
Když přijeli do města homosexuálů, Dye je nasměroval k domu George Zaengleho, dalšího společného pravičáckého přítele jeho a Toma Martineze. Tam se sešli se
Zaenglem a dalším potenciálním rekrutem, Bilem Nashem, kteří oba souhlasili se
vstupem poté, co si vyslechli popis Mathewsovy „společnosti“, která jim připadala
jako něco, k čemu se chtějí přidat. Martinez, který se zastavil na návštěvu, stále váhal.
Dye přinesl peníze na zaplacení cestovních výloh do Bílé americké bašty pro
Zaengleho a Nashe, ale Martinez si nebyl tak jistý, že by tam měli jet. Místo toho jim
řekl, že se sejde se svým kámošem Mathewsem a Baštu proberou. Nechal Zaengleho
a Nashe, ať se rozhodnou podle sebe. V Martinezovi rostlo znepokojení nad Mathewsovými aktivitami, ačkoliv z nich slušně profitoval.
S manželkou Susan uspořádali na svém malém dvorku piknik. Barnhill si v domě
hrál s PPK a viděla to Martinezova dcera. Martinez se rozčílil a chtěl, aby to Barnhill
dal pryč.
„V žádnym případě,“ protestoval Barnhill. „Musím to u sebe pořád nosit. Je to
na střílení federálů.“ Parmenter se jako host choval méně divoce. Několik hodin si
na videu přehrával film D. W. Griffitha Zrození národa, klasiku z roku 1915, vykreslující Ku Klux Klan jako anděly pomsty bílé rasy. Během pár dní odjeli s instrukcemi
od Martineze na shromáždění Fraziera Glenna Millera, vůdce Confederate Knights
of the Ku Klux Klan v Angieru v Severní Karolíně, městě mezi Raleighem a Fayetteville. Blízko leží Fort Bragg, která představovala zdroj sympatizujících rekrutů a kradeného armádního vybavení.
Mathews týden před Barnhillovým a Parmenterovým příjezdem požádal Martineze, aby se postaral o uvedení dvou emisarů od Boba Milese k Millerovi. Martinez
Milese dobře znal a kdysi strávil nějakou dobu na jeho farmě v Michiganu. Zavolal
mu 10. května a Miles byl rád, že může připravit půdu zatelefonováním Millerovi, že
k němu míří nějací přátelé. Uvedení od Milese bylo moudré a postačovalo k přijetí
někoho z cizích kruhů.
Třiačtyřicetiletý Miller byl šlachovitý muž s tmavýma, hluboko posazenýma
očima, licousy a silným knírem na hubeném, drsném obličeji. 8. května, tedy 14 dní
před návštěvou Barnhilla a Parmentera, kandidoval v demokratických primárkách
na guvernéra Severní Karolíny. Z deseti kandidátů skončil osmý.
Strávil dvacet let v armádě a odešel jako vrchní seržant speciálních sil. V roce
1979 byl v Greensboro během shromáždění Death to the Klan a říkal, že je hrdý
na jeho závěr, kdy proti tomuto shromáždění společně vyrazili Klansmeni s neonacisty
a zahájili střelbu, přičemž zabili pět komunistů. „Jsem na 88 sekund v Greensboro
pyšnější než na 20 let v armádě,“ říkal lidem. „Bylo to jediný ozbrojený vítězství nad
komunismem v naší zemi.“
Tvrdil, že má tisíc stoupenců, ačkoliv přesný počet v jakémkoliv konkrétním čase
nemohl znát ani on sám. Nicméně na shromážděních, kde jeho lidé pochodovali
ve vojenských uniformách, dával pravidelně dohromady 400 mužů.
134
Miller na své usedlosti přijal Barnhilla s Parmenterem 22. května. Řekli mu, že
zastupují jednu skupinu na Severozápadě, která chce financovat bílé organizace.
Millera zvažovali jako potenciálního příjemce.
Miller jim ukázal svůj informační bulletin The Confederate Leader a domácí
základnu své telefonické služby pro lidi s otázkami o hnutí white power. Na dvoře měl
malou střelnici. Na hosty to udělalo dojem a dali mu darem 1 000 dolarů s tím, že by
mohl dostat víc.
Odpoledne odjeli Barnhill s Parmenterem na Floridu. Barnhill měl ve Stuartu přítele, jehož chtěl naverbovat, Richarda Scutariho, odborníka na bojová umění a znalce
analyzátoru stresu v hlasovém projevu. Barnhill řekl Mathewsovi, že by toto zařízení
mohlo odhalit potenciální informátory.
Na Floridě si oba vyhradili čas na návštěvu příbuzných. Když nastal čas k návratu
do Bašty, zastavovali se po cestě v obchodech s materiály pro přežití a nakupovali
další věci. Do Metaline Falls se vrátili 2. června. Jakmile začali vykládat věci z auta,
Mathews si zavolal Parmentera stranou a sdělil mu šokující zprávu, která navždy
změnila charakter skupiny. Odteď měli na rukou krev – všichni.
JAK SE LETADLO blížilo k přistávací dráze ve Spokane, Tom Martinez z okénka
viděl důvod, proč má Bob Mathews rád Středozápad. Ten se tolik liší od Východu,
kde děti nevyrůstají na zarostlých loukách, ale na betonu. Jim Dye cítil totéž. Seděl
v proudovém letadle vedle Martineze a měl radost, že se osobně letí podívat, jak
vypadá Bílá americká bašta.
Byl 23. květen, středa před víkendem Dne obětí války. Mathews sledoval příjezd
Martineze a Dyeho z telefonní budky, aby se ujistil, že je nesleduje FBI. Už věděl, že
se o něj opět zajímají federálové. Lane a Kemp na tom byli stejně. Všichni se namačkali do Mathewsova auta a zajeli do opravny karoserií, kde Lane opravoval svůj žlutý
VW brouk. Měli namířeno do Boise zkontrolovat Merkiho pokrok v padělání.
Pak Mathews, Kemp, Dye a Martinez podnikli dvouhodinovou cestu do Metaline
Falls, kde Tom strávil další čtyři dny společenskými kontakty, prací na farmě a děláním poslíčka Bobovi, který donekonečna mluvil o tom, že se odtud s rodinou odstěhuje. Tom musel připustit, že to rozhodně je žádoucí.
Martinez spal v pokoji pro hosty na druhé straně domu, než byla Mathewsova
ložnice. Ostatní spali v kasárnách. Tomovi se líbilo okolí, ale cítil, že je tu něco odlišné od typické domácnosti. Pak mu to došlo. Nebyla tu žádná televize ani rádio. Bob
v domě tyto dodavatele masové kultury neměl. Místo toho tu byla policejní vysílačka,
naladěná na frekvence místních policejních organizací.
Martinez musel být na Den obětí války doma. V sobotu večer, den před odjezdem,
seděl ve druhém patře kasáren v rohu u police na knihy, kde byla sbírka děl o druhé
světové válce od Billa Soderquista. Zatímco Mathews, Dye a Kemp na druhé straně
místnosti čistili zbraně a potichu se bavili, listoval starým číslem nějakého rasistického časopisu.
135
„Tom Bentley říká, že v Árijskejch národech maj pořád ten problém s Westem,“
pronesl Kemp. To vyvolalo Martinezovu pozornost. Když Bentley bydlel za Corningem v New Yorku, tak se s ním potkal. „Říká, že se s ním musí něco udělat.“
„Co přesně dělá?“ zeptal se Mathews.
„Pouští si hubu na špacír o ,Garyho armádě‘,“ vysvětloval Kemp. West si evidentně myslel, že Yarbrough je vůdce. „A nabídnul novýmu manželovi svý první ženy
nějaký naše falešný peníze.“
To Mathewse zalarmovalo. „Pak nemáme na výběr,“ uzavřel celou věc. „Musíme
to udělat. Ale zítra nemůžu. Musím vzít Toma na letiště a pak jet do Boise.“
„Já to vyřídím, Bobe,“ nabídl se Kemp dobrovolně. „Chci to udělat.“
„Vem si s sebou Jimmyho,“ řekl mu Mathews mimo doslech Dyeho.
„Zeptám se ho. Ale jak přimějeme Westa, aby jel s náma?“ zeptal se Kemp.
Mathews se na chvíli zamyslel a pak si vzpomněl, jak Bentley říkal, že manželka
nechala Westa bydlet u Árijských národů poté, co ji v opilosti zbil.
„Ať mu Duey řekne, že ho chce vidět manželka,“ navrhl Mathews. „Dueymu bude
věřit. A nepoužívejte pistoli. Je moc hlučná. Použijte kladivo.“
Martinez prošel kolem stolu a oba o Walteru Westovi naráz zmlkli.
Mathews s Martinezem v neděli ráno posnídali a naházeli věci do kufru Mathewsova auta. Bob litoval, že od Toma nedostal slib, že se přestěhuje do Bašty. Dál
na něm však pracoval. Dal mu dokonce předběžně krycí jméno „Pavouk“ kvůli jeho
vytetované černé vdově.
Než odjeli, Martinez se viděl s Dyem. Potichu mu řekl: „Ujisti se, že víš, do čeho
se zaplítáš, Jimmy.“
Když byli o hodinu později v Newportu, Bob řekl Tomovi, že musí udělat zastávku. Jižně od města na Scotia Road zabočil na příjezdovou cestu vedoucí k Dueyho
domu. Když Randy uviděl auto, vyšel ven.
Bob vyšel k přední části auta. O něčem se s Randym bavili, ale Tom toho moc neslyšel. Když se Bob vrátil do auta, vypadal rozrušeně. Tom se neptal proč. Pak,
nedaleko od letiště ve Spokane, se ho Bob zeptal, jestli má pistoli. Tom odpověděl, že
nemá. Bob hned zajel do loveckého obchodu a řekl mu, aby si nějakou vybral.
„Každej běloch by měl mít zbraně, Tome,“ řekl mu, když kupoval Smith &
Wesson ráže 45. „Budeme je potřebovat.“
Po cestě na letiště se bavili o Židech a černoších, což Bob dělal vždy. Pak se
na Toma obrátil a vážným hlasem řekl: „Chci, abys měl uši a oči otevřený. Postaráme
se o jednoho chlápka v Coloradu.“
„Koho?“ zeptal se Tom.
„To nemusíš vědět, kámo,“ odpověděl Bob. „Prostě měj uši a oči otevřený. Ten
chlap prostě musí zmizet.“
Tentýž den Kemp požádal Dyeho, aby jel s ním. Když sjížděli z Mathewsova
hornatého pozemku, zeptal se ho, jestli by mohl přijít, až budou vyřizovat Waltera
Westa. Potřebují dalšího muže a Dye by nemusel osobně vraždit.
„Co bys na to řek, Jimmy?“ zeptal se Kemp.
136
Dye byl naprosto věrný Bobu Mathewsovi. Tento muž, který pro něj byl ještě před
dvěma měsíci cizí, dal zahořklému veteránovi z Vietnamu nový pocit sebeúcty. Mathews mu dával všechno bez jakýchkoliv podmínek. Dye nakonec Mathewsovi otevřeně řekl, že by pro něj a skupinu udělal skoro cokoliv. Cítil povinnost jít s Kempem.
Oba muži si vzali lopaty, těžká kladiva a zajeli do Garwood Tavern, baru u silnice
U.S. 95 na odbočce k Árijským národům. Kolem poledne se sešli s Dueym a Davidem
Tatem, mladíkem z Árijských národů. Tate znal okolní lesy lépe než ostatní. Zamířili
na sever. Tate jel se svým autem vepředu. Asi po dvou hodinách skončili na lesní
cestě v Kaniksu National Forest, zhruba kilometr a půl od hlavní silnice. Čtveřice pak
šla do lesa asi 30 metrů od cesty. Tady, mezi dvěma vysokými borovicemi, vybrali
hrob.
Dye a Tate vykopali jámu hlubokou metr a půl, metr a půl dlouhou a metr širokou,
zatímco Duey a Kemp odjeli najít Westa. Vykopat hrob trvalo tři hodiny. Pak Dye
s Tatem čekali v mlází na návrat svých kompliců.
West bydlel zadarmo u Athol v domě na Homestead Road, vlastněném velitelem
ochranky Árijských národů, Budem Cutlerem. Byl rozvedený a ve Spokane měl devítiletého syna. S Bonnie Sue měl šestiletou dceru. Když ji někdy na jaře zbil, zavolala do Árijských národů. Pár mužů přišlo do domu a viděli, že je pěkně zmalovaná.
Pomohli jí přestěhovat se k Árijským národům. West si pak stěžoval jednomu příteli,
že mu Tom Bentley vyhrožoval zabitím. Ten měl o Bonnie Sue romantický zájem
a zuřil, že ji Walther takhle zbil.
Když Duey uviděl Westa, neuniklo mu, že má u sebe pušku Mini-14.
„Shání se po tobě tvá žena,“ řekl Duey. „Chce, abysme tě přivedli.“
West souhlasil a v autě položil pušku na sedadlo. Vydali se na místo, kde čekali
Dye a Tate.
West se to odpoledně mel sejít s přítelem jménem Don z Colville ve Washingtonu.
Když Don přijel před dům, West už byl pryč, ačkoliv tam měl auto. Už o svém příteli
nikdy neslyšel. Právě on čtyři dny poté oznámil jeho zmizení.
Když West vystoupil, Kemp zpod sedadla vytáhl kladivo. Zatímco se s ním Duey
bavil, stoupl si za něj, silně se rozmáchl a praštil Westa do hlavy. Pak mu rychle
zasadil ještě druhou ránu. West se zhroutil na zem, pustil pušku a zůstal opřený
o strom. Z rány mu tekla krev. Kemp s Dueym se otočili po svých společnících, když
vtom uslyšeli výkřik, ze kterého jim ztuhla krev v žilách.
„Co to děláte, Randy?“ zaječel West zmateně na kamaráda.
Oba si mysleli, že je po ranách kladivem mrtvý. Duey, znervóznělý pronikavým
zvukem, který porušil lesní ticho, se instinktivně sehnul a popadl Westovu Mini-14.
S puškou u boku bez míření stiskl spoušť. Kulka Westa trefila do čela a vyšla lebkou
zezadu
Dye se zvedl z úkrytu asi o 6 metrů dál. Byl na podobná krveprolití zvyklý
z Vietnamu. Na ostatní dopadl chvilkový šok. Když se uklidnili, Kemp a Duey ho popadli každý za jednu nohu a odtáhli Westovo tělo do 20 metrů vzdáleného hrobu.
137
Když se ohlédli, viděli, jak za sebou po zemi vlečou mozek. Dye nabral mozkovou
hmotu na lopatu i s lesní půdou a hodil ji do hrobu na tělo.
Pak jámu zaházeli a když na hrob pokládali větvičky a mech, uslyšeli hlasitý zvuk
zvracení. Byl to Tate, hoch s pistolí a Biblí. Už střílel ze spousty zbraní, ale nikdy
neviděl zastřelení člověka. Byl sehnutý u aut a vyprazdňoval si žaludek.
Po cestě zpět se čtveřice zastavila u potoka umýt lopaty. Byli tak nervózní, že zašli
do baru na pár piv. To, co právě udělali, nebylo nic hrdinského. Celé ty roky mluvili
o tom, že budou odvážní árijští válečníci a takhle to nakonec dopadlo, vraždou přítele.
Vražda Westa představovala obrovské vybočení z jejich ostatních zločinů. Ty pečlivě plánovali, aby nikoho nezranili.
Jenže právě v srdci idylické Bílé americké bašty, kde měly bílé rodiny najít budoucnost bez šíleného násilí špinavé společnosti, byl zabit bílý muž svými bílými
bratry.
Po odchodu z hospody se Duey a Tate vydali do noci. Kemp a Dye odjeli do Metaline Falls, zpět na své kavalce v kasárnách. Dye, přicházející ze tmy po příjezdové
cestě, se zastavil pod dlouhým krytým vchodem za Bobovým domem a opřel svou
lopatu o zeď. Už se jí nikdy nikdo nedotkl.
138
Kapitola 6
ALAN BERG: MUŽ, KTERÉHO MILUJETE NENÁVIDĚT
Bob Mathews se zvedl z podlahy, udýchaný po pranici se dvěma kluky Zillah,
Dustinem a Calebem. Všichni tři se smáli, zatímco Zillah, už viditelně těhotná, se
usmívala na židli u stěny obýváku. Takhle si představovala „rodinu“.
„Okay, hoši, běžte si hrát ven,“ zafuněl Bob se širokým úsměvem v unaveném
obličeji. „Zničili jste mě!“
Zillah jeho návštěvy milovala. Ačkoliv byl ženatý s jinou ženou, považovala
za jeho manželku sebe. Nosila jeho dítě a Bob jí řekl, že je ta, kterou chce. Jenže kvůli
práci tu většinou nebyl, takže ji jeho návštěva týden po Dni obětí války nesmírně
potěšila, i když to pokazila její matka.
Zatelefonovala totiž ohledně úspěšné mise. Měla svou „zpravodajskou složku“
na Alana Berga. Zillah z nějakého důvodu nepřipadalo neslučitelné, že tento dobrotivý
muž, který je na její děti tak hodný, je posílá ven, aby mohl mluvit o vraždě. Mathews
však hned po schválení zabití Waltera Westa začal plánovat další vraždu. Tentokrát
chtěl, aby to bylo prohlášení k celému světu. Bude to atentát.
Mezi Zillah a Jean Craigovými panovalo hluboké nepřátelství a Bob byl mezi
dvěma mlýnskými kameny. Ani se svým hezkým vzhledem nebyl muž, který si užívá
a přitahuje společnost žen. Debbie i Zillah byly v jeho milostném životě důležité ženy
a obě ho přiváděly k šílenství. Chlapi si dělali legraci, že důvodem, proč se Bob tak
silně zapojuje do hnutí, je útěk před sekýrováním od Debbie. A kam utíkal? K Zillah,
která Boba zatěžovala bojem s vlastní nejistotou. Bobovi kamarádi ji přezdívali
„Godzilla“.
A pak tu byla Jane, matka Zillah, které říkali „Deštivá“, protože se uměla rozplakat na počkání. Bob se často přes propast mezi nimi snažil postavit most. Tak se Jean
dostala k úkolu sledovat Berga.
11. května přijela Jean do domu Zillah, bez ohlášení vešla a zamířila ke koupelně,
kde se Bob právě sprchoval. Zillah na svou matku začala křičet a tlačila ji směrem
ke dveřím. Když to Mathews slyšel, vyskočil ze sprchy, hodil kolem sebe ručník a vyšel ven. Vzal Jean jemně kolem ramen, nasměroval ji k přednímu vchodu a bavil se
s ní celý mokrý.
„Mám pro tebe práci a fakt spoléhám, že to zvládneš,“ pronesl vážně.
Jean Craigová Boba zbožňovala. Zillah ji podezírala, že ho ve skutečnosti miluje
a na svou dceru žárlí. Jean na Bobovi viděla rozvahu, smělost a cílevědomost, jakou
u žádného jiného muže nikdy neviděla, hlavně ne u svých dvou bývalých manželů.
Věřila, že nad ním bdí bohové. Před každou loupeží se věnovala čtení run, starobylému severskému věštění, aby zjistila, jaký osud předznamenávají. Teď pro ní měl Bob
mnohem aktivnější roli.
„Víš, že jsme si pohrávali s myšlenkou, že si promluvíme s tím chlápkem z rádia
v Denveru, Alanem Bergem,“ řekl Mathews. „Promluvit si“ byl pravičácký eufemis139
mus pro vraždu. Jean přikývla. Slyšela o show ze 13. února, kde Berg spílal plukovníku Jacku Mohrovi, který byl pro pravičáky polobohem. Pár Mathewsových přátel to
rozčílilo.
„Chci, abys strávila nějaký čas v Denveru sbíráním informací o Bergovi, kde
bydlí, kde pracuje, jakým autem jezdí, všechno, co dělá,“ řekl Mathews. „Pak mi sem
ty informace přivezeš.“
Jean souhlasila. Stejně do Denveru často jezdila za chiropraktikem a navštěvovat
semináře o výživě, akupresuře a holistickém zdraví.∗
Bob jí její úkol vysvětloval po cestě k autu a Jean se rozplakala. Bob jí dal svou
mokrou ruku kolem ramen a začal tuto obézní, o dvacet let starší ženu utěšovat.
Pomohl jí do auta, pak se naklonil do okénka a láskyplně jí poplácal po ruce. Jean se
mu na chvíli zadívala do očí.
„Ach, Bobe, ty jsi to jediný, co mám,“ řekla, když startovala.
Jean Craigová byla osamělá duše. Narodila se 20. ledna 1933 v Kansasu. Čtyři
z jejích sedmi bratrů zemřeli v dětství. Rodina se přestěhovala do Rawlins ve Wyomingu, kde její otec podnikal v pohostinství.
Po štaci u leteckých sil se Jean vrátila do Rawlins a ve 23 letech nemanželsky otěhotněla. Když otec nechtěl dítě uznat za své, odešla do Minneapolis. Jakmile bylo
Zillah devět měsíců, přestěhovaly se do Worlandu ve Wyomingu, kde pracovala jako
telefonní operátorka. Pokud chtěla Zillah zavolat matce, stačilo jí vytočit nulu.
Když byly Zillah tři roky, Jean se vdala a manželství trvalo přesně rok. Manžel jí
jeden večer bil tak, že křičela na Zillah, ať běží na ulici a sežene pomoc. Čtyřletá
Zillah se bála tmy a nevěděla, kam jít, tak jen zůstala stát na chodníku a plakala.
Jean si svou frustraci částečně vybíjela na dceři, nejčastěji tak, že ji bila mokrou
utěrkou. Když Zillah v sedmnácti letech otěhotněla, Jean chtěla dát dítě k adopci.
Tento požadavek pro Zillah znamenal zničující poselství: „Nedělej tu chybu, kterou
jsem udělala já, když jsem si tě nechala.“
Osamělá Jean se dala na náboženství. Přes tetu Helen se seznámila s křesťanskou
Identitou reverenda Sheldona Emryho z Arizony, známého antisemitského kazatele.
Brzy si začala kupovat jeho nahrávky a uznávat jeho rasovou teologii.
Jeanino druhé, rovněž krátké manželství bylo s mužem, kterého poznala po telefonu, když pracovala jako noční operátorka. Manžel jednoho mrazivého ledového rána
táhl za svým pickupem její nepojízdné auto, které řídila. Pak najel moc rychle do zatáčky a Jeanino auto narazilo takovou silou do stožáru, že ji museli z vraku vystříhat.
Byla blízko smrti a strávila dva měsíce v nemocnicích v Cheyenne a Denveru. Její
manžel za celou tu dobu ani jednou nepřišel na návštěvu.
Nehoda jí však otevřela dveře. S kvalifikací pro odbornou rehabilitaci se přestěhovala do Laramie, kde navštěvovala Wyomingskou univerzitu a zjistila, že je to ta
∗
Holistické zdraví je celostní, hledající příčiny a uzdravení ve fyzické i psychické sféře; pozn. překl.
140
nejlepší zkušenost. Studovala všechno, co ji zajímalo. Přesto se však vztah s dcerou už
nikdy nezlepšil.
Do domu Zillah přijela den po Dnu obětí války v roce 1984 a vykročila se složkou
z konopného papíru přímo k Mathewsovi. „Navštívila jsem rozhlasovou stanici v Denveru,“ řekla mu. „Řekla jsem jim, že studuju žurnalistiku a sbírám informace o panu
Bergovi. Dali mi nějaký propagační materiály.“
Zatímco si Mathews pročítal obsah složky, obě ženy na sebe hleděly. Na vrchu
byla fotokopie celostránkového článku z Rocky Mountain News s kresbou Berga a titulkem „Muž, kterého milujete nenávidět“.
Bergova auta byla nápadná. Nejčastěji jezdil v černém Volkswagenu brouk se
sklápěcí střechou. V garáži jeho městského domu však stály i Bricklin a DeLorean.
Rád jedl v Gyro’s Place, malé řecké restauraci na East Colfax Avenue u East High
School nebo ve White Spot diner na East Colfax u Colorado Boulevard. Na obou těchto místech však často bylo plno.
Jean pořídila fotografie parkoviště v ulici vedle budovy, v níž se nacházela studia
KOA. Leželo u Larimare Square, historické části z pionýrských dob, která je jedním
z největších turistických lákadel v Denveru. Nedaleko byl i areál Coloradské univerzity. V této oblasti se obvykle pohybovaly davy lidí.
Bergův dům byl však o něčem jiném. V telefonním seznamu měl uvedenou adresu
Adams Street 1445, ležící jen půl bloku za East Colfax, hlavní východo-západní ulicí
Denveru. Přesto byl na Adamsově ulici slabý provoz a Berg se obvykle vracel domů
až po setmění. Když si Mathews tyto informace zesumíroval v hlavě, zavřel složku
a podíval se na Jean svýma velkýma hnědýma očima pohledem plným obdivu, až se
začervenala.
„Jean, tohle je perfektní, prostě perfektní,“ pronesl nadšeně. „Fantastická práce!“
Několik minut ji zahrnoval chválou. Pak šel ke krbu a přiložil ke spodnímu okraji
složky zapálenou sirku. Nechal plameny rozhořet a pak všechny papíry hodil do ohniště.
Otočil se na Zillah a řekl: „Nech děti přijít zpátky.“
„POKUD CHCETE nějaká fakta místo místo hvízdání Dixie...“ hulákal Alan Berg
na svého hosta, ale muž na telefonu, vyvedený z míry, ho nečekaně přerušil. Berg ho
už nařkl z antisemitismu a nechtěl ho nechat přidat ještě rasismus.
„Hej, já nežvaním!“ protestoval Roderick Elliott z nedalekého coloradského Fort
Luptonu, vydavatel Primrose and Cattlemen’s Gazette a šéf Národní asociace zemědělského tisku. Tato skupina zajišťovala farmáře na Středozápadu, kde mělo svůj
původ americké zemědělské hnutí „tractorcades“ i mnohem militantnější typ farmářů.
Elliott se stal hostem v Bergově show na rádiu KOA díky spletité shodě okolností.
Jeho noviny přinesly šestidílný protižidovský článek od Francise Farrella o Protokolech
sionských mudrců s názvem „Otevřený dopis gójům“. Farrell byl bývalý plukovník
letectva, který během arabského ropného embarga přišel o svou čerpací stanici
141
v Pennsylvania Poconos a pak se přestěhoval do Port Luptonu, kde byl nakrátko
spolubydlícím Davida Lanea.
V týchž vydáních inzerovali rekruti námořní pěchoty své Hledáme pár dobrých
mužů. Denverská liberální poslankyně za Demokraty, Patricia Schroederová, vlivná
členka sněmovního výboru pro ozbrojené síly, přinutila pěchotu reklamu stáhnout
kvůli otevřenému antisemitismu této publikace.
Berg si Elliotta pozval do své show 15. června 1983 s tvrzením, že Schroederová
podnícením bojkotu reklamy porušila Elliottova práva, vyplývající z prvního dodatku
ústavy.∗ Kromě toho, jak Berg ve své show poznamenal, by vesničtí burani a lidé nenávidící Židy mohli uspět jako mariňáci.
S jedním volajícím vtipkoval: „Je fakt, že kdyby tu reklamu dala do novin B’nai
B’rith, jen by vyhazovala peníze, ha ha!“
Jenže zatímco se Berg tvářil, že brání Elliottova ústavní práva, ve skutečnosti se ho
jen snažil vyprovokovat. Když atmosféra začala houstnout, Berg se s Elliottem rozhodně nehodlal dělit o mikrofon. Jeho věrní posluchači věděli, že už vůči sužovanému
Elliottovi přijde jen pár jízlivých poznámek a Berg mu praští sluchátkem.
„Hvízdáte,“ opáčil Berg svým nosovým stakatem, „protože všechno, co říkáte, je lež,
okay? Ale myslím, že máte právo šířit své lži. Podívejte, já chráním vaše právo lhát,
okay?“ Elliott se mu pořád snažil skočit do řeči, ale Berg mu nedal šanci cokoliv říct.
„Říkejte si, co chcete,“ řval Berg. „Když lžete, jsem rád, že to děláte takhle otevřeně, protože nemáte žádná fakta. Vy si je vymýšlíte a domýšlíte jako všichni fanatici,
jako zastánci Johna Birche, jako Klansmeni, jako všichni tihle lidé!“
„Vy jste se zbláznil!“ dostal se ke slovu Elliott, když se Berg musel nadechnout.
„Já jsem se zbláznil, pane? A vy jste zdravý? Děkuji mockrát za zavolání. A já
jsem se za vás postavil, věřte nebo ne!“ Prásk! Berg ho odpojil. „Všechny linky jsou
volné. 861-8255. Co si o tomto problému myslíte? Je to odporné. To opravdu je.“ Pak
pustil reklamu.
Alan Berg působil kontroverzně všude, kam vysílání stanice o 50 000 wattech
KOA z centra Denveru dosáhlo. Za večerů, kdy byl čistý signál, to znamenalo 38 států, Kanadu a Mexiko. Berg připomínal přerostlého skřítka s planoucíma očima a velkým nosem pod mohutnými vlasy a vousy. Jeho přátelé ho znali jako člověka
milujícího zábavu, zároveň však jako nejistého poustevníka, jehož obrazoborectví
platilo dokonce i pro jeho oblíbené pití v postalkoholických dnech – rajčatový džus
zalitý omáčkou Tabasco.
Ve svých zaměstnáních – do padesátky jich měl několik – se vždycky živil pusou.
Všechna vyžadovala rychlé rty a plynulý tok řeči: propagace jazzových koncertů,
∗
První dodatek americké ústavy zní: „Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by
zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo
tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd; pozn. překl.
142
dohazování zákazníků do bordelu při řízení taxíku, přesvědčování soudních porot
v Chicagu, prodej košil a bot, a konečně provokování posluchačů v jeho rádiových
talk show, které stály na jeho vybroušeném nadání žvanit. Dusty Saunders, rozhlasový
kritik z Rocky Mountain News, Berga popsal jako „střídavě arogantního, vtipného,
hulvátského, učeného, neústupného, inteligentního a často prostě jen nechutného“.
Jako průměrně úspěšný právník z konce 50. a začátku 60. let začal trpět epileptickými záchvaty, což mu zničilo sebedůvěru a dovedlo ho k pití. Kvůli pití a nevěrám
ho manželka Judith nechala vrátit se k rodičům, prominentnímu denverskému páru.
Allan pak sliboval, že s pitím přestane a také to udělal. Dali se opět dohromady a pustili se do obchodu s košilemi a botami, jenže pak si Allan začal dlouhou aférku s jednou černoškou a opět Judith opustil.
Do rádia se poprvé dostal na podzim 1975, kdy ho k mikrofonu pozval jeden přítel
z malé stanice KMGC na předměstí Englewoodu, aby mu pomohl oživit nudné nedělně odpolední vysílání. Show začala tlacháním a nikdo nevolal. Jenže Berg, rozený
provokatér, se postupně rozparádil a telefony začaly vyzvánět. Potraty, náboženství,
regulace porodnosti, Berg vedl na jatka a semletí do hamburgerů jednu posvátnou
krávu za druhou. Nakonec mu na KMGC nabídli vlastní show.
Po přesunu do nejlepší místní stanice KHOW v březnu 1978 zdokonaloval svůj
sžíravý styl odpalováním puberťáků, kteří chtěli zpět svůj rock’n’roll. Po sedmnácti
měsících dostal vyhazov, protože stanice byla prodána novému majiteli a začala se
orientovat „rodinně“. Vrátil se do stanice v Englewoodu a přinesl si s sebou svůj vysoce „urážlivý“ styl, napodobující Joe Pyneho.
Berg o svém stylu jednou řekl: „Cpu to do posluchačů a oni to milují. Nemůžou
mě vystát, ale přilezou a poslouchají, protože neví, co se chystám udělat příště a chtějí
být u toho. Neví, kdy budu zábavný nebo vážný, kdy budu nadávat nebo se rozčílím,
protože to nevím ani já. Ta nejistota je rozčiluje. Vzrušuje je. Ve svých životech nemají moc vzrušení. V porovnání s tím, co se děje v Denveru, jsem zatraceně vzrušující.“
Jednoho odpoledne Berg tepal do Ku Klux Klanu a jeho místního vůdce Freda
Wilkinse, který zažaloval denverského okresního státního zástupce Dale Tooleye.
Zažaloval ho, že zametl pod koberec obvinění, že černoši a Židé na schůzkách židovské komunity ve městě napadají denverské Klansmeny. Když to Berg viděl v novinách, vyzval Wilkinse na souboj a nazval Klan „slizem“.
V úterý 6. listopadu 1979, týden poté, co Wilkinse vyzval, ať si to s ním rozdá,
Wilkins vpadl do studia, právě když byl Berg ve vysílání. Překvapení posluchači
slyšeli: „Já jsem Fred Wilkins. Ty jseš mrtvej!“ Pak Wilkinson odešel.
Berg řekl policii, že měl pistoli. Jenže Wilkins, hasič na předměstí Lakewood,
který byl po tomto incidentu suspendován, řekl, že na Berga jen ukázal prstem. Tvrdil,
že to Berg nafukuje kvůli zvýšení sledovanosti. V okrese Arapahoe byl obviněn
z vyhrožování těžkým zločinem, ale pak s Bergem uzavřeli tajné urovnání, ve kterém
se oba omluvili. Wilkins krátce poté z Klanu odešel. Když se stanice v Englewoodu
začala věnovat výhradně hraní starých hitů, Berg přešel do KOA.
143
Wilkins měl v malé denverské frakci Klanu spor s Davidem Lanem, který s brožurami KKK šířil i neonacistickou literaturu. To Wilkins nechtěl. „Vyhodil jsem ho
z Klanu,“ řekl později, „protože se mi nelíbilo, co dělal.“
V únoru 1984 přijel do Denveru Morley Safer z pořadu 60 Minutes na CBS a udělal s Bergem rozhovor do reportáže o sprostých moderátorech v rádiu. Vedení KOA
nebylo výsledkem nadšené, ale Bergovi se to líbilo. V březnu 1984 vyšel žebříček
sledovanosti rádií v Denveru, ukazující Bergův ohromující podíl 10,9 % publika.
11 z každých 100 lidí se zapnutým rádiem mělo v poledne naladěno na 85 AM. Berg
byl na vrcholu.
„Jsme ve spojení s Greeley,“ řekl Berg po reklamě. „Jste ve vysílání KOA. Haló,
jste tam?“
„Ano,“ odpověděla žena z Greeley v zemědělské oblasti severovýchodně od Denveru. „Nechci předkládat argumenty nebo něco, ale Alan měl několik komentářů
a zaujal mě ten, kde se tak rozmluvil o Izraeli. Američany nezajímá ekonomika v Izraeli, ale tady. Máme přes deset milionů nezaměstnaných, máme lidi na sociálních
podporách, zhoršuje se sociální zabezpečení starých lidí. Co děláme pro americkou
veřejnost, to nás zajímá. Není to...“
Berg vycítil, že s ním žena nebude souhlasit a skočil jí do řeči. Rozhodl se pohrát
si s ní jako s rybou na háčku, nechat ji bojovat a pak ji rychle namotat jako pstruha
v Rocky Mountain.
„Chcete říct, že bychom měli úplně zrušit zahraniční pomoc?“
„Chci říct, že ve vaší diskusi s panem Elliottem a plukovníkem Farrellem bylo
probírané téma Izraele a jejich ekonomika a jak žijí. My chceme vědět...“
Berg ji zarazil uprostřed věty. „No, důvod, proč jsem to probíral...“
„Počkejte chvíli, počkejte...“ dožadovala se žena.
„Promiňte, promiňte...“
„Ne, vy promiňte...“
„Jestli chcete vědět, proč jsem to probíral,“ rozohnil se Berg, „tak oni tvrdili, že
každý Izraelec dostává od americké vlády 10 000 dolarů na osobu. To je lež.“ Pak
dala žena z Greeley průchod frustraci, kterou cítila spousta volajících i posluchačů,
přesně těm emocím, které Berg kvůli sledovanosti svého pořadu úmyslně vyvolával.
„Proč mě neposloucháte?“ rozkřikla se. „Proč mi nedáte šanci? Vy chcete každého
zkritizovat. Jako moderátor máte vyslechnout obě strany, ne jednu vzít a zkritizovat,
ale dát jí šanci.“
Berg vysvětloval, že prostě podporuje Elliottovo právo vykládat jakékoliv lži chce,
ale žena se s ním přela. To byl signál, že se blíží konec.
„Teď mě nazýváte lhářem,“ přerušil ji Berg. „A neznáte mě tak dobře, abyste
věděla, že bych se nepostavil za názor, kterému bych nevěřil.“
„Vy mi jako americký občan říkáte, že bych měla...“ nakousla další větu. Jenže
Berg to ukončil.
144
„Jste hlupák, zlatíčko, dejte si odchod!“ řekl a přerušil tlačítkem spojení. „Okay,
linka je volná, bylo na čase skončit!“ Show vyvolala tolik nenávisti, že Elliottova žena
Karla dostala ještě během vysílání telefonické výhrůžky. Elliott poté zavolal do KOA
a Berg vyzval posluchače, aby vychladli. Zároveň to však sám rozpálil.
„Posluchači z Brightonu, jste ve vysílání,“ řekl.
„Ano, pane, já jsem náhodou Žid a musím s Rickem Elliottem naprosto souhlasit,“
řekl volající z Brightonu.
„No a s čím souhlasíte?“
„Se vším, co řekl.“
„A co řekl?“ rýpal do něj Berg. „S čím souhlasíte, pane, jako Žid? Už jsem
zvědavý. Jako Žid souhlasíte s čím?“
„Souhlasím, že chtějí převzít kontrolu nad zemí.“
„Jak přesně to oni dělají?“ zeptal se Berg.
„Jdou na to přes farmy.“
„Přes farmy?“ odpověděl Berg nevěřícně. „Kolik židovských farmářů znáte? Podstupují tito Židé plastické operace a vypadají na farmách úplně přesně jako gójové?“
„To neříkám,“ trval na svém volající. „Říkám, že Židé od farmářů skupují
pozemky a nechávají je ladem.“
„Můžete mi předložit nějakou dokumentaci? Řekněte mi jména Židů, kteří koupili
zemědělskou půdu a opustili jí. Víte, myslím, že Žid je lepší obchodník, než aby kupoval další farmy, protože to je dneska nejspíš jeden z nejhorších podniků, do kterých
vůbec můžete jít.“
„S tím souhlasím,“ řekl volající. „Ale věřím, že vstupují do vlády za účelem to tu
převzít, skoupit naší zemi a nechat jí ladem.“
„Nemáte sebemenší důkaz, který vaše tvrzení podporuje,“ řekl Berg kategoricky,
unavený rozhovorem. „Jste politováníhodný člověk. Není nic odpornějšího než Žid,
který není hrdý, že je Žid, pane, a vy jste ta nejhnusnější bytost na celém zemském
povrchu, kterou znám. Vypadněte odtud!“
Prásk! Praštil telefonem a pokračoval v rychlém tempu.
„Řeknu vám, tohle je člověk, jakého nemůžu vystát. Řeknu vám, že budu tisíckrát
víc respektovat Farrella a Elliotta než tohohle Žida, co přišel s tak falešnou historkou.
Ach, Bože, tenhle Žid! Měl by na deset dní skončit v Izraeli. Ach, můj Bože, tam by
ho roznesli na kopytech. Okay! Je jedna třicet sedm odpoledne a linky jsou plné!“
Tahle show byla výborná a Berg si jí užíval. „Vida!“ vykřikl v jednu chvíli,
„máme tu spoustu antisemitských názorů. Můžete to cítit z každého volajícího!“
Po show odešli z Elliottových novin i další inzerenti. Po pár týdnech podal Elliot
žalobu o 8 milionů dolarů proti Bergovi, KOA a Peteru Boylesovi, dalšímu moderátorovi talk show, v jehož programu Elliott byl. Dělal právníka sám sobě s tím, že mu
určité rady dávali farmáři. Žaloba však byla po roce zamítnuta.
Elliott byl nucen noviny zavřít a propustit zaměstnance. Jedním z nich byl i člen
ochranky v Primrose and Cattlemen’s Gazette – David Lane. Lane přišel kvůli Bergovi o práci jen pár týdnů před příjezdem na Árijský světový kongres v roce 1983
145
s Farrellem, Zillah Craigovou a Kathy Kiltyovou, kde slyšel všechny ty projevy volající po válce proti Židům.
Bob Mathews věděl, co Berg Primrose and Cattlemen’s Gazette udělal. Na svůj
projev k Národní alianci v září 1983 ve virginském Arlingtonu přinesl výtisky s Farrellovými články.
„Tohle jsou znamenité malé venkovské noviny se značným nákladem, zaměřené
na zájmy a potřeby farmářů a rančerů,“ řekl publiku. „Co je na těch novinách zajímavé; v tomto čísle je jeden skvělý krátký článek o Protokolech sionských mudrců. Je
tu celostránková reklama na silně protižidovskou, probělošskou rasistickou organizaci.
Židé se na tyhle malé výborné noviny tvrdě sesypali jak kuřata na hmyz a zdá se,
že je to definitivně položilo, ale sémě bylo zaseto,“ prohlásil Mathews.
Bruce Pierce jel se svým obytným autobusem na sever přes Salomon v Idahu
do Montany hledat nějaký osamělý dům k pronajmutí. Jako uprchlík se snažil vyhýbat
Missoule, kde ho znalo moc lidí, ale během rychlé zastávky v tamním táboře si ho
všimla jedna žena, která znala jeho i Julii. Pierce jel do domu svého bratra Grega
v Arlee a po cestě si četl nabídky na prodej realit a vývěsky u supermarketů.
Bruce s Julií našli inzerát na pronájem domu v Seeley Lake a vydali se na něj podívat. To, co se tam stalo, jen dokládalo problém s příliš mnoha falešnými identitami.
Když se žena, ukazující jim dům, zeptala Julie na jméno, ta odpověděla „Mary“,
jenže Bruce zároveň vyhrknul „Beth“. Podívali se na sebe a začali se smát. Zmatená
žena se k nim přidala.
„Říká si Beth,“ vymlouval se Pierce nepřesvědčivě, „ale její křestní jméno je
Mary.“
Pierce se pak se svou rodinou vydal severně do Kalispell a tam zaparkoval autobus
na skladištním dvoře. Zde přesedl do omláceného Chevroletu a odjel západně
do Libby a Troy, dvou malých měst, obklopených státním lesem na řece Kootenai.
Během oběda v Libby projel týdeník Western News a našel inzerát na dům mimo
hlavní silnici v Troy. Majitelka Ella Ackleyová pracovala v nedaleké restauraci. Nakreslila mu plánek, podle kterého se tam dostane.
Druhý den se Pierce sešel v domě s jejím synem. Byl to dřevěný horský dům, postavený na vrcholu zalesněného pahorku u Lake Creek. Panovalo tam naprosté
soukromí, přesně to, co chtěl. Večer se vrátil za Ellou Ackleyovou a řekl jí, že pokud
se bude moci brzo nastěhovat, tak dům bere. Majitelka souhlasila s vyklizením domu
do týdne.
Pierce se nastěhoval 17. května, hned jak se Ackleyová odstěhovala. Řekl jí, že se
jmenuje Roger Wilkins a dal jí nájemné za první měsíc ve výši 350 dolarů.
Nepodepsal však nájemní listiny. Ackleyová se zeptala Julie, jaké jméno má napsat
na potvrzení o zaplacení nájmu.
„Sandra,“ odpověděla Julie.
„Sandra čí?“ ptala se Ackleyová s perem v ruce.
„Sandra, no, Sandra...“ koktala Julie rozpačitě.
146
„Gleedová,“ vstoupil do toho Bruce. „Jmenuje se Sandra Gleedová.“
Ackleyové připadalo divné, že si „Sandra“ nemůže vzpomenout na vlastní jméno.
Pak si všimla, že Pierce přinesl do domu zelenou kovovou bednu na munici. Později,
když její syn a přátelé dávali na dům obklady, koukli dovnitř prosklenými dveřmi
a spatřili zvláštně vypadající zbraň opřenou o zeď. Nebyla to pistole ani puška, ale
zlověstně vypadající hybrid.
Podezíravost Ackleyové nedávala spát. Ten večer jí telefonovala Sherry Flattenová, nejbližší sousedka. „Kdo je k čertu ve vašem domě?“ ptala se. „Někdo tam střílí
z kulometu.“
„To je můj novej nájemník,“ řekl jí Ackleyová. „Vypadá trochu divně.“
Druhý den se ukázal Mathews jedoucí z Laramie, kde pověřoval Jean Craigovou
misí v Denveru. Spolu s Brucem pak u Lake Creek stříleli z automatické pistole.
Pierce později z překližky udělal siluety o velikosti člověka a kulkami ráže 45 je rozstřeloval vejpůl.
Když Pierce s Mathewsem začali střílet, Flattenová se svou mladou dcerou byly
na mýtině asi 300 metrů od pahorku. Když se jí zdálo, že slyší hvízdat kulky, skočila
na zem a strhla i dceru. Nebylo možné, aby kulky obletěly pahorek a zasáhly ji, ale
Pierce podcenil ozvěnu v údolí.
Flattenová střelbu nahlásila u šerifa v okrese Lincoln a pak opět zavolala Ackleyové. „Ello,“ řekla odhodlaně, „musíš s těma svejma nájemníkama něco udělat.“
Odpoledne, když byli Pierce s Mathewsem v obýváku ve druhém patře, někdo zaklepal na dveře v přízemí. Pierce neslyšně došel k balkónovým dveřím na druhé straně
domu a vykoukl ven. Na příjezdové cestě spatřil auto šerifa a dva policisty stojící
u dveří.
„To jsou policajti!“ zašeptal zoufale směrem k Mathewsovi.
Po chvilce paniky přišla ke schodům Julie. „Půjdu dolů a promluvím si s nima,“
řekla klidně. Julie jim pak několik minut svým nejsladším hlasem vykládala, že žádnou kulometnou palbu neslyšela. Brzy zase odjeli. Jenže na Ackleyovou toho už bylo
moc. Po pár dnech nechala Pierceovi na dveřích vzkaz, že se musí vystěhovat. Ten jí
večer zatelefonoval v takovém vzteku, že opět spletl svou identitu.
„Haló, to je Ella? Tady Bruce.“
„Bruce?“ zeptala se. „Jakej Bruce?“
Pierce se plácl do čela, že udělal takovou hloupou chybu a hned se to snažil zamluvit.
„Chci říct Roger. Roger Bruce. Bruce je mý druhý křestní jméno,“ vysvětloval
neobratně a doufal, že mu to spolkne. „Hele, co má znamenat to vystěhování
z domu?“
Ackleyová mu vysvětlila své obavy ohledně kulometné střelby a řekla, že bude
muset odejít. Po určité diskusi však svolila, že tam v červnu ještě může zůstat.
„Vaši předci musí pocházet ze Salemu,“ zkritizoval jí, když přijela s přítelem
na návštěvu. Vypadala nechápavě, dokud s největší arogancí, jaké byl schopen,
nedodal: „Ti taky pálili čarodějnice.“
147
O 14 dní později, 6. června, jezdil Pierce spolu s Jeremym na zabláceném kole
po lesích a narazil na prázdný dům na North Keeler Creek Road s velkolepým výhledem na 1 507 metrů vysokou horu Keeler. Ačkoliv se nacházel ani ne šest kilometrů
od domu Ackleyové, byl maximálně izolovaný. Poslední nejbližší sousední dům
po cestě byl kilometr a půl dolů z kopce.
Pierce se zastavil na kus řeči u sousedky Stacie Fifieldové, která mu řekla, že majítel bydlí ve Walla Walla a dům by pronajal, ale jsou na něm potřeba udělat nějaké
práce. „S tím není problém,“ řekl Pierce. „Řekněte mu, že je zaplatím.“ Pierce najal
tesaře, kteří na domě udělali úpravy za 1 500 dolarů a domluvil se s Ackleyovou, že
u ní zůstane ještě měsíc.
Pierce si během bydlení v Troye získal věrného přítele, tak věrného, jakého lze mít
s falešným jménem. V úterý odpoledne, když bral nějaký odpad na smetiště, se muži
pracujícímu na domě, Jimu Montgomerymu, představil jako „Roger Morton“. Všiml
si, že má na sponě opasku rybu s řeckým nápisem „Ježíš“, obvyklý křesťanský
symbol.
„Ty jsi křesťan?“ zeptal se ho.
Montgomery mu to potvrdil. A byl své víře oddaný. Během vykládky na smetišti
se asi hodinu bavili o Ježíšovi a Bibli a Pierceovi se Montgomery hned zalíbil. Připadal mu jako ztělesnění poctivosti, upřímnosti a čestnosti, a rozhodl se ho otestovat.
Zeptal se, jestli by od něj mohl dostat nějaké palivové dříví a Montgomery odvětil, že
cord∗ za 45 dolarů. Pierce mu dal 50 dolarů.
„To je moc a nemusíš mi to platit hned,“ protestoval Montgomery.
„Ne, to je v pohodě,“ odpověděl Pierce rozpačitému muži. „Padesát dolarů stojí
za to zjistit, jestli jsi takovej chlap, jak vypadáš. Když to dřevo nedovezeš, tak budu
vědět, že jsem tě odhadnul špatně.“ Dlouho na dodávku dřeva nečekal.
Montgomery se dvěma ze šesti svých synů dovezl před Pierceův dům cord dřeva
už příští sobotu. Když ho skládali, jeden z Jimových hochů si na zemi všiml prázdné
nábojnice a zvedl ji.
„Hej, paráda!“ řekl chlapec a pak pohlédl na Pierce. „Můžu si to nechat?“
„Jasně, synku,“ odpověděl Pierce. „Je tvoje.“ Montgomery ustal v práci. Nějaký
jiný muž nazývá jeho kluka „synkem“, ale znělo to tak láskyplně, že ho to ani trochu
neurazilo.
Když Pierce bydlel v Troy, těšili se s Montgomerym z toho, čemu křesťané říkají
„bratrství“. Mluvili o spasení i věcech Pána a Pierce to riskl a nadhodil několikrát
téma Identita. Montgomery v chování svého přítele nevytušil naprosto nic, co by
naznačovalo, že dokáže někoho zabít.
NA MEZINÁRODNÍM LETIŠTI ve Spokane se krátce před polednem 4. června
dotkla přistávací dráhy kola proudového letadla. David Lane si prohlížel všechny
∗
1 cord = 3,62 m3 rovnaného dříví.
148
vystupující pasažéry, dokud nespatřil štíhlého muže střední výšky s tmavými krátkými
vlasy a úhledně pěstěnými vousy. V ruce nesl velký kufřík.
„Richard?“ zeptal se Lane. Muž se zastavil a přikývl. „Andy Barnhill nám dal číslo
tvýho letu,“ vysvětlil mu Lane, když si podali ruce. „Máš nějaký zavazadla?“ Muž
opět přikývl. Když vešli do haly, z telefonní budky vystoupil další muž, rozhlédl se
a pak se širokým úsměvem přišel k nim.
„Zdravím. Já jsem Bob Mathews.“
„Richard Scutari,“ představil se nově příchozí.
Na letištním parkovišti nasedli do Mathewsova auta a vyrazili severně na Metaline
Falls. Mathews je během dvou a půl hodinové cesty s radostí upozorňoval na význačné body v krajině. Příroda na Scutariho z rovinaté Floridy udělala dojem. Nejvyšší
kopec byl ten, kam zahrabávali odpadky.
Když dorazili do Metaline Falls, Mathews oběma nabídl vychlazené pití. „Takže,
Andy Barnhill říká, že bys moh uvažovat o přidání se k nám.“
Scutari, ignorující zahájení rozhovoru, položil kufřík na jídelní stůl. „Než budeme
pokračovat, chci, abyste oba prošli tímhle přístrojem,“ řekl vážným tónem a otevřel
kufřík s panelem číselníků a světel.
„Co to je za přístroj?“ zeptal se Bob, ačkoliv přesně věděl, co to je od doby, kdy
v Synech svobody používal jeho primitivní verzi.
„Analyzátor stresu v hlase,“ odpověděl Scutari, hledající zásuvku.
„Co to dělá?“ zeptal se Lane, zatímco Scutari zapojoval šňůru do zásuvky.
Scutari se mu podíval do očí. „Umožní mi poznat, jestli mluvíte pravdu. Sorry, ale
jsem obezřetnej. Věřil jsem některejm lidem a spálil jsem se. Teď tím oba projdete,
nebo se balím a jedu zpátky na Floridu.“ Scutari musel být opatrný. Neonacisty
a Klansmeny přiměl v roce 1979 k útoku na komunisty s pěti mrtvými tajný agent FBI.
„Okay, okay,“ zasmál se Mathews a posadil se vedle bedýnky. Scutari se rychle
přesvědčil, že Mathews je přesně takový člověk, za jakého se prohlašuje. A když ho
zasvěcoval do své „akční skupiny“ a plánů na Bílou americkou baštu, Scutari cítil, že
to myslí vážně.
„V plánu je přimět dostatek lidí, co smýšlí jako my, se sem přestěhovat a ovládnout města, pak okresy a nakonec státy,“ vykládal Bob vzrušeně. „Buď budeme za záchranu rasy bojovat teď, nebo jsme ztracený.
Začínáme s Metaline Falls. Abys věděl, tak tady v týhle bílý zemi máme za starostu zatracenýho žluťáka!“ Starostou Metaline Falls byl čínský majitel železářství.
„Jakmile tu budeme mít většinu, vytvoříme zákony, zakazující Židům, barevnejm
a ostatním menšinám tady žít,“ vysvětloval. „Jakmile zabezpečíme Metaline Falls,
budeme dál expandovat, dokud nebudeme dost silný na vytvoření bílý země, oddělený
od Židovskejch států.“
„Začít občanskou válku proti americký armádě bude docela těžký, ne?“ zeptal se
Scutari. Mathews mu dal tu nejupřímnější odpověď.
„S tím, co plánujeme,“ prohlásil, „jsou šance kohokoliv z nás vyváznout z toho
živí nebo bez trestu doživotí celkem malý. Ale někdo to musí zahájit. Jakmile to
149
uviděj ostatní, bude je to inspirovat k následování. Ty a já to nejspíš nikdy neuvidíme
přijít, ale ujišťuju tě, že se to díky naší oddanosti a vizi jednoho dne stane.
Dobytek umírá, lidi umíraj a já taky umřu. Jediná věc, která vím, že neumírá, je
sláva činů mrtvých lidí.“
To Scutarimu stačilo. V tu chvíli si uvědomil, že konečně našel skupinu ochotnou
jít do akce, připravit se na boj, který Scutari věřil, že musí být pro Ameriku vybojován.
Cesta pravicovým hnutím, která Scutariho přivedla do Metaline Falls, začala
v roce 1973, kdy pracoval v chladných vodách Severního moře jako potápěč na ropných plošinách. Mezi arabskými zeměmi a Izraelem zuřila válka a Scutari se nemohl
odtrhnout od rádia. Britské zdroje oznámily, že Spojené státy jsou na stupni tři jaderné
pohotovosti, což znamenalo, že Nixon drží prst na jaderném tlačítku. Mezi spojenci
probíhala debata, že nenechají mobilizovat americké síly z Anglie, Západního Německa nebo Španělska, nebo americkým letadlům kvůli smlouvám o neutralitě nepovolí
přelety přes tyto země. Scutari tomu naslouchal s obavami, jelikož jeho společnost
měla potápěče v Perském zálivu.
Když se však vrátil do Států, zjistil, že nikdo neví, jak blízko byla země jaderné
válce. To ho silně znepokojovalo. Jako nadšenec do americké historie byl velmi zneklidněný, že média ututlala, co se děje. Nakonec se při vyměňování knih s kolegy
potápěči za dlouhých chvil na těžebních plošinách dostal k nějaké literatuře od Společnosti Johna Birche. Jeden materiál měl název Kontrola zbraní znamená kontrolu
lidí. To podpořilo jeho nedůvěru k vládě.
Ačkoliv se neúčastnil akce v jihovýchodní Asii, na památník obětem Vietnamské
války se nedokázal dívat, aniž by se mu do očí nedraly slzy. Cítil, že 58 000 Američanů zemřelo, aby si papaláši doma mohli napěchovat kapsy. Směřování jeho země
v něm vyvolávalo zmatek. Americkým vojákům bylo na jednu stranu tvrzeno, že budou chránit zemi před komunismem, Spojené státy však dál obchodovaly s komunistickými zeměmi, což tyto země drželo nad vodou.
Scutari celý život zastával názor, že pokud něčemu věříte, musíte podle toho žít.
Od dětských let rád trávil čas v přírodě. Narodil se 30. dubna 1947 v Port Jeffersonu v New Yorku a od italsko-německého otce, rodáka z brooklynského BedfordStuyvesant, i od italsko-irské matky z Corony v Queensu zdědil snědou pleť. Žil
v East Patchogue na Long Islandu. Jeho otec v tomto stále ještě venkovském prostředí
střílel veverky. Otec pracoval jako předák v Republic Aviation a matka v prádelně.
Když bylo Richardovi devět, jeho otec navštívil Floridu a ta se mu tak zalíbila, že
rodinu přestěhoval do West Hollywoodu na okraji Everglades. Tady Richard s o tři
roky starším bratrem Frankem dospívali. Zatímco Frank prospíval s vyznamenáním,
Richard měl průměrně trojky. Zjistil, že děvčata na nižší střední škole Driftwood jsou
zábavnější než studium.
Byl to pilný mladík, který po škole pracoval. Miloval táboření v blízkých močálech. Ačkoliv byl vychovávaný jako katolík, po rozepři jeho otce s knězem z místní
farnosti ztratil o víru zájem.
150
Po střední škole se dal k námořnictvu ve Fort Lauderdale. Dostal se do španělské
Roty a občas jezdil do Torremolinas v Malaze na býčí zápasy. A zamilovával se – bez
ustání. Američanky na dovolené nebo ženy z Cadizu – na tom nezáleželo.
Scutari prošel v hlavním městě Washingtonu devítitýdenním kurzem potápění
a rychle se z toho stala jeho vášeň. Miloval chodit pod vodu a odstraňovat škeble,
pracovat na sonaru a vyměňovat jedenáctitunové lodní šrouby. Pak, právě když chtěl
po čtyřech letech znovu narukovat, dostal od svého otce zprávu o společnosti, hledající zkušené potápěče se mzdou 40 000 dolarů ročně, což byl v roce 1968 královský
plat. Nastoupil tedy u Taylor Diving & Salvage v New Orleansu a brzy pracoval s nejlepšími potápěči společnosti na podvodních ropných potrubích.
Scutari miloval opojné nebezpečí, které bylo s podmořskou prací spojené. Normálně pracoval v Mexickém zálivu, ale často odjížděl do zámoří. Vydělával mimořádně
velké peníze – v nejlepším roce si za pět měsíců přišel na 68 500 dolarů. Se smutkem
však sledoval, jak se jeho přátelé v tomto hrozivě riskantním obchodu stávají pouhými
čísly ve statistikách. Během pěti sezon v Severním moři přišlo o život 80 potápěčů.
Se svou první ženou Lindou se potkal v New Orleansu, když randil s její matkou.
Lindě bylo 21 a jemu 23. Než otěhotněla, devět měsíců spolu chodili. Oženil se s ní
roku 1970 v místním luteránském kostele.
Linda brzy po narození dcery Tiny znovu otěhotněla. Rachelle se narodila roku
1971. Richardova dlouhodobá nepřítomnost však manželství ničila. Když byli spolu,
jejich kratochvílí se staly hádky. V roce 1976 se rozvedli.
Richard si během manželství zamiloval bojová umění. Linda měřila 150 centimetrů a vážila 44 kilo, tak ji přiměl učit se sebeobraně. Začala chodit na hodiny
taekwon-da, ale brzy toho nechala. Richard mu však propadl. Nakonec získal černý
pás v taekwon-du a hapkido a hnědý pás v karate stylech shorin-ryu goju ryu.
Roku 1976 se opět oženil. Jeho nová žena Michelle se brzy stala mladou nevlastní
matkou, protože Richard získal obě dcery do své péče. Michelle se se dvěma malými
dětmi odstěhovala do centra New Orleansu a dívala se, jak její nový manžel odplouvá
na čtyři měsíce do zálivu.
Rok 1979 však byla jeho poslední sezóna u Taylor Diving. Patřil mezi 20 nejlepších potápěčů společnosti z celkových 350, ale věděl, že jde proti zákonu pravděpodobnosti. Když se objednal na lékařskou prohlídku pro sezónu 1980, najednou
nečekaně odešel. S manželkou si koupili pozemek v Port Salernu na Floridě a postavili
dům. V roce 1982 se jim narodila dcera Danielle.
Richard založil stavební společnost Chel-Ric Enterprises a začal podnikat spolu
s bratrem Frankem, který v nedalekém Stuartu pracoval jako školní poradce, ale
rovněž vlastnil stavební firmu. V roce 1982 měli smlouvu na postavení nějakých
domů a kondominií, jenže když úrokové sazby vyletěly nahoru, tak všechno padlo.
Pro sousedy byl Scutari přátelský, poctivý muž, který děti ze sousedství v garáži
zadarmo učil karate. Chtěl jen, aby si nosily vlastní prkna na rozbíjení. Tou dobou byl
už mnohem dál než jen u literatury Birchovy společnosti a hluboce se pohroužil
do pravicové politiky.
151
V roce 1979 navštívil seminář, vedený ve Fort Lauderdale vůdcem Minutemenů,
Robertem DePughem, který mu řekl, že Bůh je výtvor lidské fantazie. Povzbudil Scutariho, aby hledal vlastní pravdu. Během semináře se potkal s mužem z Americké
asociace pro pistole a pušky (APRA). Scutari, který poprvé střílel z brokovnice v pěti
letech na Long Islandu, byl člen Národní střelecké asociace (NRA) a Americké Legie,
ale o APRA nikdy neslyšel.
Tento člověk mu řekl, že APRA je jako NRA, jen blíž lidem, zaměřená víc lokálně
a na taktiky přežití. Učili nejen jak zacházet se zbraněmi, ale jak sublimačně sušit jídlo
a zacházet s financemi v době společenské krize. Scutariho to zaujalo. Věřil, že země
směřuje ke katastrofě, ať už formou hospodářského kolapsu, občanských nepokojů
nebo jaderné války. Zvědavý navštívil střelnici APRA v Naples na Floridě, a jelikož
se mu ti lidé líbili, přidal se k nim.
V Port Salernu založil vlastní jednotku APRA a časem ji rozšířil až na 40 členů.
Na jedné farmě s tropickými rybami založil střelnici, kde byli střelci od osmi let cvičeni k boji. Mezi členy jeho jednotky patřili i zástupci šerifa z okresu Martin a městští
policisté, kteří tvrdili, že pro ně Scutariho kursy představovaly lepší výcvik než
policejní akademie.
Scutari se znal s tátou Andyho Barnhilla, Virgilem, který byl členem pobočky
APRA ve Fort Lauderdale a bydlel v nedalekém Plantation. Byl rovněž členem ultra
konzervativních Floridských patriotů, odpůrců zákonů omezujících právo nosit zbraň.
Scutari v roce 1981 souhlasil, že Andyho vezme na celostátní setkání APRA, které
svedlo dohromady nejrůznější elementy survivalistického hnutí. Andy potkal Randalla
Radera a nakonec se rozhodl přestěhovat do tábora CSA v Arkansasu.
Scutari díky APRA obnovil svůj zájem o náboženství. Roku 1981, při celostátním
setkání APRA v Bentonu v Tennessee, kde vedl kurz sebeobrany beze zbraní, mu dal
přátelsky vypadající pán, který se představil jako Ardie McBrearty, náboženskou brožurku.
„Jděte s tím pacifistickým svinstvem ode mě,“ řekl Scutari. „Nezájem.“
„Ne, můj příteli, tohle je křesťanská Identita,“ řekl mu McBrearty. „Pokud jste stál
celá léta mimo Jehovu, měl byste si to přečíst. Otevře vám to úplně nový pohled
na Bibli.“
Scutari si tedy brožurku vzal a jakmile byl zpátky na Floridě, popadl svou Bibli
rozhodnutý vyvrátit, co četl ohledně Identity. Michele, rovněž odpadlá katolička, byla
zvědavá a zeptala se ho na to.
„Prošel jsem si originální řecký a hebrejský spisy,“ řekl jí po nějaké době studia,
„a zjistil jsem, že Adam ve skutečnosti znamená ,schopný ukázat krev ve tváři‘. To se
nikdy nikde nedozvíš. Bible neříká, že tu před Adamem nikdo nebyl. Jen říká, že
Adam byl první člověk schopnej ukázat krev ve tváři.“
„Co to znamená?“ zeptala se Michele.
„Mluví se tu o bílý rase,“ odpovídal Richard trpělivě. „Adam byl otec bílý rasy.“
Scutari rovněž dospěl k závěru, že Bible neodporuje vědě.
152
„Víš, jsou lidi, který říkaj, že člověk chodil po zemi nejdřív před 6 000 lety a vědci
nacházej člověka před 10 000, 15 000 lety,“ vysvětloval Richard. „Ale když se
podíváš do Bible, jsou tam ve skutečnosti dvě stvoření, Genesis 1,26 a Genesis 2,7.
Dvě stvoření. Tohle to vysvětluje!“
Ačkoliv Michele zůstávala skeptická, věděla, že tato zjištění mají na jejího manžela
hluboký dopad. Ona se zajímala o politické aspekty hnutí. Identita však Richardovy už
tak konzervativní politické postoje ještě zesílila.
„Posíláme Izraeli dary – ne splatný půjčky, ale dary – přes 9 miliard, ačkoliv naši
farmáři přichází o farmy a další jsou bez domova,“ poznamenal Scutari. „A ty mi
říkáš, že vůdci týhle země jsou pro naše lidi? Vůbec. Kapitalismus a komunismus jsou
největší zločiny, co byly na našich lidech kdy spáchaný.
Dáváme Rusku obilí, abysme ho uchránili před hladověním. Když byli Poláci
připravený vykopnout komunismus, Republikáni řekli: ,Ne, to vás nemůžeme nechat
udělat. Tady jsou miliardy dolarů, který vládu udržej.‘ A přesto posíláme další americký kluky umírat ve válce s komunismem.
Máme víc politickejch vězňů než jakákoliv jiná země na světě, ať jsou bílí, černý,
Indiáni nebo Hispánci. Tahle země velkejch lidskejch práv nechává starý lidi jíst
žrádlo pro psy a pak dá 25 procent peněz Světový bance.
Já prostě vím, že je jen jedno řešení tohohle problému, a to je vrátit se zpátky
k bílýmu křesťanskýmu národu, jak to bylo původně zamejšlený,“ uzavřel toto téma.
„Naše ústava a zákony týhle země byly založený přímo na Bibli. Jedině když se vrátíme pod Boží zákony, budeme mít mír a harmonii.“
Pak mu v květnu 1984 zavolal Andy Barnhill. Byl by Richard za měsíční plat a výlohy ochotný přijet na Severozápad a zkusit to se skupinou, která hodlá přestat mluvit
a začít konat?
Jasně, sakra, odpověděl Richard. Pak si koupil otevřenou zpáteční letenku do Spokane.
VE VICK’S CAFÉ v centru Boise bylo časně ráno jen málo zákazníků. Vepředu
seděl o samotě bídně vypadající muž ve středních letech, srkající třetí šálek kávy
a zírající z okna dolů na 10th Street.
Na rohu 10th a Idaho Street před Idaho First National Bank se skřípěním zastavil
červenočerný obrněný vůz Wells Fargo.
Muž polkl poslední doušek, hodil na stůl dva dolary a vyrazil ke dveřím. Nasedl
do starého hnědého Chrysleru kombi, a když zařadil rychlost, vzal mikrofon vysílačky
a stiskl tlačítko.
„Už jsem zase venku, miláčku,“ řekl Robert Merki do éteru.
Sharon Merkiová přišla v kuchyni na North 10th Street k vysílačce a nastavila
mikrofon. „Okay, drahoušku, dej mi vědět, jak to jde.“
Auto Wells Fargo se s burácením odlepilo od chodníku. Merki se pomalu rozjel
a zavěsil se za něj. Do poznámkového bloku si zapsal čas 7:30. Sharon v kuchyni držela svůj zápisník a s nastraženýma ušima čekala na zprávy z dvacetikanálové vysí153
lačky na stole. Vždy, když nějaký strážník v Boise ohlásil svou polohu, poznamenala
si čas a místo. Doufala, že bude časem schopná určit trasy a počty policistů.
To byl nápad Boba Mathewse. Ten měl na farmě ukrytou část kořisti z Northgate
v sudu s obilím s dvojitým dnem. Když v něm začalo být víc obilí než peněz, uspořádal v Newportu schůzku s pár svými lidmi. Zbývalo jim jen pár tisíc dolarů. Bylo
na čase doplnit zásoby.
Kromě toho, že tlačil na Merkiho, aby dodělal falešné desetidolarovky, se Mathews rozhodl, že je nezbytné další přepadení obrněného vozu. Nechal posádku
v Boise pracovat na Wells Fargo a sám se vydal instruovat Charlese Ostrouta, kontakt
u Brinka v Kalifornii. Ostrout navštívil Mathewse na jeho pozemcích a stěžoval si,
že u Brinka získávají práci a povýšení samí černoši.
Za pár týdnů, co Merki sledoval obrněné vozy, se toho o nich spoustu dozvěděl.
První věc, kterou pochopil, byla, že při bližším pohledu nevypadají tak úžasně.
Po lokalizování depa Wells Fargo byl ohromený. Nacházelo se mimo hlavní tahy,
umístěné v rozpadlé čtvrti na křižovatce tří úzkých vedlejších ulic: Miller, Ash
a Grand.
Byla to neoznačená bouda ze škvárobetonových tvárnic se dvěma garážovými
vjezdy na pravé straně a s těžkými dveřmi s malým průzorem vlevo. Mezi garážemi
stál červený palivový stojan a rovněž vlevo byl další, novější stojan. Bezpečnostní kamera byla připevněna v pravém horním rohu, mířila dolů na dveře a na boku byla
anténa.
Přímo naproti Wells Fargo přes Ash Street bylo basketbalové a dětské hřiště. Jižně
od depa se nacházel obytný komplex a další byty se nacházely na Grand Street. Čtvrť
vypadala v podstatě opuštěně. Merki nemohl uvěřit, že Wells Fargo ukládá miliony
dolarů v takovéhle čtvrti.
Když začal sledovat jejich auta, všiml si, že se řidiči rozjíždí těsně předtím, než
na semaforu naskočí červená, aby odřízli případné pronásledovatele. Také sledoval
jejich týdenní trasy a viděl, že nikdy nezastavují na stejných místech dva dny po sobě.
Když potřeboval data ohledně odjezdů a příjezdů, zapojil do toho své nejstarší
nevlastní dítě, sedmnáctiletého Kurta. „Chci, abys vzal basketbalovej míč nebo knihu
a dojel na kole tam na to hřiště,“ řekl mu. „Sleduj, kdy přijížděj a odjížděj náklaďáky.“ Kurt si pak několik hodin hrál s míčem, házel do koše přes hlavu, dribloval a skákal na koš, aniž spouštěl oči z garáže Wells Fargo za Ash Street. Trochu mu zakrývala
výhled dětská prolézačka z dřevěných tyčí, ale když se soustředil na koš, bylo depo
přímo v pozadí.
O pár týdnů později přijeli na pomoc Pierce a Jimmy Dye. Ráno čekali před depem, než vyjede nějaké auto a pak se ho celý den drželi. Aby byli nenápadní, používali dvě auta a koordinovali svůj pohyb přes vysílačku. Když se vrátili k depu, sledovali
ze zaparkovaných aut, jak strážní vystupují vpředu na parkovací plochu. Jeden strážný
vytáhl pistoli. Žádnej problém, pomyslel si Pierce. Pak stráže přivezly vozík, vyložily
na něj pytle s penězi a zajely s ním do dveří.
154
„Tak tohle bude snadný,“ naklonil se Pierce k Dyemu. „Tuhle práci by zmákly i tři
holky s vodníma pistolkama.“
Jean Craigová a šestačtyřicetiletá Sharon Merkiová patřily mezi pár žen, kterým
Mathewsův gang důvěřoval. Sharon, oddaná stoupenkyně Identity, s muži jednala
rázně. Pierce při sledování Wells Fargo zjistil, že povídat si s ní je zajímavá intelekttuální rozcvička. Považoval ji za ženskou verzi Randyho Dueyho, přemýšlivého člena
užšího kroužku.
Chlapi jí říkali „Boží matka“, protože měla teorii, že Bůh je žena, nebo aspoň bezpohlavní, a má ženské vlastnosti. To jí však u mužů neprocházelo. Pravice je velmi
patriarchální a ženy všeobecně mají svou pozici jen na třech místech: v kuchyni, ložnici nebo dětském pokoji. Ženy jsou nositelky rasy, ne bojovníci. A Bůh je válečník.
Robert Merki díky své práci na Wells Fargo sestavil tabulku s jízdními řády, silnicemi, odhady cen zásilek, únikovými cestami a obvyklým rozmístěním policejních
hlídek. Teď bylo na řadě Mathewsovo velitelské rozhodnutí.
Jenže Mathews byl zaměstnán mnohem důležitějším rozhodnutím, přesunem
ke kroku 5. S Jean Craigovou dal věci do pohybu i přes názorové rozpory úzkého
kruhu a navzdory ubezpečování některých přátel, že atentáty jsou dány k ledu.
Pierce a Yarbrough podporovali úder, atentát, který by ukázal, že pravice není bezzubá. Na jedné schůzce v Boise, kam Mathews přinesl svou složku plnou dokumentů
a výstřižků, označenou „Zprávy ke kroku 5“, se Duey a Parmenter postavili proti.
Bob vytáhl obsah složky. Na vrchu bylo jméno Morrise Deese, vůdce Southern
Poverty Law Center a Klanwatch Project v Montgomery v Alabamě. Tento zásadní
nepřítel Ku Klux Klanu byl průkopníkem boje proti pravicovým organizacím prostřednictvím občanskoprávních žalob. Byl osobním soupeřem Louise Beama, texaského Klansmana, který ho jednou vyzval na souboj v lesích.
Na druhém místě byl televizní producent Norman Lear, který zahájil populární
trend vysmívání se bělošským hodnotám, když před dvanácti lety vykreslil Archie
Bunkera z All in the Family jako tupého šaška. Pak následovaly jeho show jako
Sanford and Son, The Jeffersons a Good Times, zobrazující černochy v pozitivním
světle, a kýčovité Hot L Baltimore. Mathews Leara vinil z toho, že se z televize stal
odpad propagující míšení ras a bezuzdný sex.
Třetí byl Alan Berg, o kterém už měla skupina spoustu informací.
Duey se postavil a protestoval. Ačkoliv souhlasil, že v určité chvíli bude nutné zabíjet, tvrdil, že zárodek armády, který stvořili, by se nejspíš zhroutil kvůli štvanici, jež
by se na něj zaměřila. Parmenter souhlasil a řekl, že by plánovaný výcvikový tábor
Árijské akademie měl fungovat aspoň rok, než se půjde na tak velkou věc. Mathews
však věděl, že Pierce a Yarbrough s ním souhlasí. Propagace činů měla velkou moc.
„Tak nás z toho teda vynechte,“ řekl Parmenter jménem svým a Dueyho.
„No,“ povzdechl si Mathews a zvedl se ze židle, „za téhle situace si to teda vezmou na starost ti, kdo chtějí.“
155
Zavřel složku a na zem se snesl otřepaný novinový výstřižek. Parmenter ho zvedl
a než ho podal Mathewsovi, zběžně se na něj podíval. Byl o Williamu Wayne Justiceovi, federálním soudci v texaském Clarksville, který nařídil vystěhovat z veřejné
bytové výstavby staré bělochy, aby se tak udělalo místo pro chudé černochy. Mathews
ho zařadil mezi ostatních několik desítek záznamů ve složce.
RANDALL RADER PŘILETĚL do Spokane čtyři dny po Scutarim a Barnhill se
Scutarim ho vyzvedli Mathewsovým Chevroletem. Byl nadšený vyhlídkou na to, že
zase povede výcvik, který mu po odchodu z CSA chyběl.
Když přijeli do kasáren, Mathews ho přivítal a řekl, že doufal, že se k nim přidá.
Rader znal Dyeho, Parmentera i Yarbrougha, který v roce 1982 navštívil CSA. Během
týdne poznal i ostatní, které měl cvičit, tedy Loffa, Lanea, Kempa, Dueyho a Soderquista.
Byl tu i jeden nový rekrut, Klansman z Rosamondu v Kalifornii, jménem Randy
Evans. Byl to devětadvacetiletý stoupenec Butlera, jeden ze zatčených při zažehávání
kříže v San Fernando Valley. Když se přes kontakty v Árijských národech doslechl
o této nové „akční skupině“, rozhodl se to prozkoumat. Árijské národy navštívil už
dřív, ale Mathewsova skupina mu dala impuls přestěhovat svou rodinu – dvě ženy –
na Středozápad.
Mathews krátce po Raderově příjezdu svolal schůzku do kasáren. Před nováčky
prošel „šest kroků“ a seznámil je s funkcemi, včetně Radera jako budoucího ředitele
výcviku. Vysvětlil jim „plán soudného dne“, podle něhož si měl každý muž vystopovat a zabít jeden prominentní cíl – nějakého Rothschilda, Rockefellera, Henryho
Kissingera –, kdyby gang rozbil FBI.
Mathews mluvil o plánu z Turnerových deníků a všem, kdo knihu ještě nečetli, dal
jeden výtisk. Pak uspořádal další slavnostní přísahu, stejnou jako poprvé až na to, že
místo spojení rukou muži v kruhu zasalutovali nad jedním z Loffových dětí. Scutari
a Evans byli zasvěceni.
Rader po schůzce řekl Mathewsovi, že by se mu myšlenka partyzánského výcviku
líbila, ale když se dozvěděl, že výcvik má nakonec vyústit v atentáty, tak váhá. Mathews ho však uklidnil.
„Nedělej si starosti, kámo,“ řekl mu. „Krok 5 se zruší. Budeme mít spoustu práce
se získáváním peněz.“
Rader se poté chopil pušky a pistole a pustil se do výcviku půltuctu mužů. V lese
za Mathewsovým domem si udělali střelnici. Rader jim přednášel o zbraních a munici
i jejich různému použití k různým účelům. Po týdnu začal s lekcemi o skupinové taktice, čtení v mapách, nebo jak tiše projít lesem. Scutari k tomu přidal lekce bojového
umění.
Střelba však přitahovala pozornost sousedů a jeden si stěžoval Uně Mathewsové.
To učinilo střílení na Mathewsových pozemcích přítrž.
Raderovi se líbilo, co na Severozápadě viděl. Věřil, že přichází doba rasového
chaosu a když viděl své přátele Barnhilla a Scutariho zapojit se do této nové skupiny,
156
přinutilo ho to k vážnému zamyšlení. Vypadalo to, že všichni, kdo se stěhují
na Severozápad, mají jednu společnou myšlenku: dost řečí, je čas na činy.
Když Rader slyšel Mathewse mluvit, pochopil, proč ho lidé následují. Byla v tom
Mathewsova dovednost vyvolat v lidech pocit rozhořčení nad tím, jak se věci vyvíjí,
až cítili, že nemají na vybranou a musí jednat. Mathews se nikdy nevzdával. Ve skutečnosti stále počítal i s naverbováním Peta Travise, který se neúčastnil loupeže
v Northgate. Rader s Travisem pracoval v CSA a doporučil Mathewsovi, aby to pustil
z hlavy. Jelikož všechno o nových přátelích Andyho Barnhilla vyžvanil Rodneymu
Carringtonovi, Randy Mathewse varoval, že moc mluví.
Ten souhlasně přikývl a pak tuto radu hned pustil ze zřetele.
Ráno 14. června řekl Scutari Raderovi, že s Mathewsem odjíždí, ale ať pokračuje
ve výcviku. „Máme v Denveru velkou misi,“ řekl mu. „Je tam pár militantně zaměřenejch chlapů, co uvažujou o tom se k nám přidat, tak je prověřím přes detektor lži.“
„Vypadá to, že tu Bob vážně rozjel životaschopný hnutí,“ podotkl Rader.
„Jo,“ odpověděl Scutari. „Mimochodem, bereme s sebou tu MAC, co jsi minulej
měsíc prodal Andymu.“ Raderovi v hlavě hned spustil alarm. V roce 1979 si tuto
zbraň koupil na své jméno a předělal ji na nelegální automatickou pistoli.
„Jestli tu pistoli někde použijete, tak povede ke mně!“
„Ne,“ odpověděl Scutari. „Postarali jsme se o to. Vybrousili jsme výrobní číslo.“
Pak se otočil a vydal se za Mathewsem.
„Richarde,“ zavolal Rader, „buďte opatrný. Nenamočte se do ničeho!“ Scutari mu
za chůze mávl na pozdrav.
Když David Lane večer přišel nahoru do kasáren, Rader se právě uveleboval
na posteli. Lane se chystal převézt Merkiho falešné desetidolarovky nějakým lidem
na východní pobřeží, kteří je pustí do oběhu. Rader některé bankovky viděl a měl
za to, že vypadají dobře. Lane se během řeči zmínil, že zítra také odjíždí.
„Kam jedeš?“ zeptal se Rader.
„Do Denveru,“ odpověděl Lane. „Víš, proč tam jede Bob? Chtěj tam zabít toho
velkohubýho Žida, moderátora talk show jménem Berg. Dělá našim lidem jen problémy. Uděláme z toho Židáka varovnej příklad.“
Rader nic neřekl. Nebyla to jeho věc.
RANDY EVANS SI v baru Rialto Tavern prohlížel štíhlou ženu s dlouhými blond
vlasy, sedící na barové stoličce. Měla brýle se silným rámem a potahovala z dlouhé
cigarety. Přitočil se vedle ní.
„Ahoj, já jsem Bob Brenner,“ představil se.
„Stacy,“ odpověděla. Měla na sobě triko bez rukávů a džínové kraťasy. Bavili se
a pili až do zavírací hodiny.
Rialto se nacházelo v malém městečku Madras v Oregonu, ležícím na pouštní
straně Cascade Mountains. Evans si půjčil pickup Denvera Parmentera a mířil do Kalifornie pro svou druhou ženu. Tu první už přestěhoval do Sandpointu. Společnost mu
dělal Andy Barnhill.
157
Bylo 17. června a cesta do Madrasu byla dlouhá přes 800 kilometrů, tak se rozhodli tam zůstat přes noc. Barnhill se v pokoji na motelu vyčerpaně svalil na postel,
ale Evans si chtěl trochu užít nočního života, což ho přivedlo do Rialta.
Když barman ve 2 v noci ohlásil poslední rundu, Evans řekl Stacy: „Co kdybychom si vzali pivo a vyrazili někam jinam?“ Stacy souhlasila.
Přijeli Parmenterovým pickupem do motelu City Center a prohlédli si pokoj 35.
Evans se zapsal jako „Bob Brenner, Yakima, Wash“. Stacy řekla, že je z Toppenish
ve Washingtonu, ležícím na území indiánské rezervace jižně od Yakima.
Na pokoji otevřeli balení šesti piv Schlitz a kolem 4. ráno, kdy se už opile motali,
jí udělal návrh.
„Pojď, Stacy, bude to dobrý,“ řekl a přisunul se k ní.
„Ne, Bobe, já nemůžu,“ protestovala a odsunula se.
Evans se k ní natáhl, popadl ji a přitáhl k sobě. Přitom jí jednou rukou zajel do kalhotek. Pak šokovaně vytřeštil oči – došlo mu, že se prsty právě dotkl penisu.
Ona byla on!
Rozzuřený a znechucený Evans dal Stacy pěstí do břicha, ten padl na postel a lapal
po dechu. Evans pak vylezl na vyděšeného transvestitu a vytáhl nožík s pěticentimetrovou čepelí.
„Uříznu ti ty tvý falešný bradavky,“ zavrčel. Stacy začal řvát a strkat Evanse dolů.
Ten ho praštil přes ústa. Stacy ho roztřeseným hlasem prosil, ať mu neubližuje. Evans
se posadil na židli. Srovnal si v hlavě obrat situace, začal se smát a vytáhl pistoli.
„Nezasloužíš si žít,“ řekl, když ji namířil na Stacy. Pak se zvedl a zamkl dveře, ale
Stacy využil jeho zaváhání, vrhl se ke dveřím, otočil klíčem a vyběhl ven. Evans pak
odjel zpět do motelu v Madrasu a vklouzl do postele, aniž vzbudil Barnhilla.
Stacy učinil oznámení policistovi v Madrasu, Bobu Dispennettovi i zástupci šerifa
v okrese Jefferson, Ricku Doanovi, přičemž jim poskytl „Brennerovu“ poznávací
značku a popis. Doan si všiml bílého pickupu před motelem, ale kvůli naléhavějšímu
volání ho nemohl prověřit.
Barnhill s Evansem odjeli kolem 6:45 hodin ráno. Doan je viděl a zatelefonoval
z nedalekého automatu Dispennettovi. Ten je dohnal u Auction Yards a zastavil je.
Doan ho kryl. Zatímco Dispennett vysílal k prověření poznávací značku, Evans se
vydal k policejnímu autu.
„Čí je to auto?“ zeptal se Dispennett.
„Kamaráda,“ odpověděl Evans. „O co jde?“
„Jde o napadení v motelu City Center dnes ráno,“ odpověděl policista. Při prohlídce auta policisté uviděli na sedadle pistoli. Když se pro ní jeden z nich natáhl, vypukla
rvačka. Evans s Barnhillem se rychle ocitli v poutech a byli zatčeni, Barnhill
s obviněním z nedovoleného držení zbraně a Evans z napadení druhého stupně a vyhrožování. Při prohlídce auta se našly tři nabité pistole.
„Pokud mluvíte o tý věci v motelu,“ řekl Evans policistovi během jízdy zpět
do města, „tak to není holka“.
„Jde o napadení, ne o to, jestli oběť je nebo není žena,“ odpověděl Dispennett.
158
Když policisté na stanici zjistili, že Barnhill má dva různé identifikační doklady,
z nichž jeden je rodný list na jméno Keith Merwin, byli zvědaví na vysvětlení.
Barnhill jim řekl, že Merwin je jeden kamarád, který mu dal rodný list do úschovy.
Hůř se už vysvětlovalo, proč má i stvrzenky z různých nákupů na Merwinovo jméno.
Při prohlídce Evansovy peněženky policie našla kartičku nové skupiny bývalého
velkého čaroděje Davida Duka, Národní asociace pro pokrok bílých lidí. Rovněž tu
byly dvě vizitky George Peppera, kalifornského velkého draka z tamní frakce Neviditelné říše, a rukou psané číslo na Toma Metzgera, bývalého Klansmana v San Diegu,
který založil White Aryan Resistance a uváděl veřejně přístupnou kabelovou TV show
Race and Reason. Metzger rovněž patřil spolu s Evansem a pastorem Butlerem mezi
zatčené při zažehnutí kříže v San Fernandu.
Když policie z Madrasu dálnopisem poslala poznávací značku na rutinní kontrolu
washingtonské státní patrole, obyčejný útok začal vypadat mnohem závažněji.
Patrola telegrafovala zpět, že auto je napsané na Denvera Parmentera a souvisí
s federálním vyšetřováním padělání. „Prosím, buďte opatrní,“ sdělili jim, „máte lidi
zapojené do neonacistické skupiny Árijské národy.“ Dispennett se snažil ověřit, co má
v rukou, a tak jely dálnopisy i telefony na plný výkon.
Pak v 11:10, čtyři hodiny po zadržení, dorazil dálnopis:
STATUT / HLEDANÁ OSOBA – POZOR
ORI / VAUSM0021 JMÉNO / PIERCE, BRUCE CARROLL POHLAVÍ / M
RASA / B / MÍSTO NAROZENÍ / KY NAROZEN / 051454 VÝŠKA / 185
VÁHA / 91 OČI / ZELENÉ VLASY / HNĚDÉ FBI/ 423334CA3
PŘEČIN / NEDOSTAVENÍ SE K SOUDU – HLEDANÝ, EXTRM
PARANOIDNÍ, ZAMĚŘENÍ / ÁRIJSKÉ NÁRODY - NEONACISTICKÁ
SKUPINA / CCW NŮŽ SCHOVANÝ V BOTĚ ODSOUZEN-PADĚLÁNÍ PH
703-2851100 ORI IS US MARSHALS SERVICE HEADQUARTERS
MCLEAN VA
Pak se rozjely telefonáty s FBI, tajnou službou, okresními policejními odděleními
i agenty Úřadu pro alkohol, tabák, zbraně a výbušniny. Všichni doufali, že v Madrasu
právě chytili Pierce. Dispennett rychle odletěl do Portlandu s fotografiemi podezřelých a zpět do Madrasu ho doprovodil jeden agent FBI. Barnhillovi mezitím povolili
jeden telefonát. Vytočil Mathewsův dům.
Když tam zazvonil telefon, stojící na poličce u zadních dveří, právě šel kuchyní
Soderquist. Zvedl to a uslyšel Barnhillův hlas: „Jsme ve vězení v Madrasu v Oregonu.
Podnikněte tam u vás kroky.“ Pak zavěsil v souladu s jedním ze Scutariho bezpečnostních pravidel: Pokud vás zatknou, zatelefonujte krátkou zprávu a čekejte. Soderquist
šel do kasáren a řekl pár mužům to málo, co věděl, vlastně jen jméno města, kde jsou
ti dva zavření. Parmenter se nabídl, že toho zjistí víc, a odjel k telefonní budce zavolat
na madraskou policii. Jediné informace, které z nich dostal, zněly, že kamarádi byli
159
zatčeni kvůli nějaké výtržnosti, byly zabaveny nějaké zbraně a jsou pochybnosti
ohledně identity jednoho z mužů.
Když se Parmenter vrátil na Mathewsův pozemek, panovala tam šílená vřava.
Rader si myslel, že je Mathewsův dům kvůli Barnhillově telefonátu vystaven nebezpečí a musí schovat nezákonné zbraně. Dye, Kemp a Soderquist pomáhali hluboko
v lesích za Mathewsovým domem zakopat bedny s municí a útočné pušky. Když se
zbraněmi běhali štafetu z domu do lesa, Rader spatřil Kempa běžet se samopalem
M-60 ráže 50, zbraní střílející pásy nábojů s neuvěřitelnou palebnou silou.
„Jeden dealer ve Spokane to prodal Dueymu za 3 000 dolarů,“ řekl Kemp, který
tušil, že se ho na to Rader zeptá. „Ale nemůžeme do toho sehnat pás s municí.“
„Bez starostí. Já vím, kde ho sehnat,“ odpověděl Rader.
Když z kasáren vyklidili všechny zbraně, Rader nechal Dyeho, Kempa a Soderquista sbalit si věci, stany a jídlo. Pak je odvedl utábořit se na horu Silo, aby
na Mathewsově pozemku nikdo nebyl, kdyby zaútočil FBI.
Bob Mathews neměl při odhadu lidí šestý smysl. Jistě, mohl je přimět, aby ho
následovali, ale některým lidem věřil víc, než bylo zdrávo. Richard Scutari byl
ve skupině nový, ale Mathews neměl žádný problém mu věřit. Scutari věděl, že složil
významnou přísahu, ale nemohl si pomoci, aby se nedivil, proč si jím Mathews začal
být tak brzo jistý.
Scutari od něj dostal krycí jméno „pan Černý“, částečně kvůli jeho středomořské
pleti. Mathews mu předestřel plány a Scutari zavrtěl hlavou vzhledem k možné
katastrofě. „Víš, Bobe, nemusí bejt tak dobrej nápad všechno říkat,“ vyčetl mu. „Měli
bysme začít pracovat na základě ,vědět jen to, co musíš‘, jako to dělá armáda. Prostě
lidem říkej to, co potřebujou vědět pro konkrétní práci a ne věci, co by nás mohly
zničit, kdyby někoho chytli.“
Mathews se na něj usmál. „Víš, že jsem to kolikrát sám říkal. Možná, až budeme
líp organizovaný, bys mohl převzít vnitřní bezpečnost.“
S dalším nadechnutím však pokračoval stejným stylem.
„Teď nás čeká v Kalifornii další akce, která, pokud vyjde, by nám měla přinést
přes milion dolarů.“
Scutari se na něj překvapeně podíval. Jak moc se Mathews stará o bezpečnost,
napadlo ho, pokud tohle říká někomu, koho zná ani ne čtrnáct dní?
Mathews se Scutarim odjeli z Metaline Falls na schůzku s Brucem Piercem
v motorestu kousek za Missoulou. Když přijel, Mathews byl v restauraci a Scutari se
na parkovišti opíral o auto. Pierce zaparkoval a pomalu se rozhlédl. Došlo mu, že ten
tmavý muž, opírající se o auto, bude nejspíš Scutari. Vypadal tvrdě a přejížděl
parkoviště očima, jako by někoho hledal. Pak Pierce spatřil Mathewse vyjít z restaurace a vydat se přímo k neznámému, tak k němu vykročil také.
Po přivítání se postavili k Bobovu autu a dali se do řeči. Během řeči Piercovi
došlo, že Bob opět přibral nového muže a říká mu věci, které by je všechny mohly
na dlouho poslat do vězení. V tu chvíli se ovládl, ale pak, když byl Scutari mimo
doslech, to Mathewsovi nandal.
160
„Co to sakra děláš, proč všechno vykládáš?“ obořil se na něj.
„Richard je dobrej chlap a já mu věřím,“ odpověděl Mathews. „Měl jsem pocit, že
potřebuje vědět o dalších obrněnejch autech a proč se chystáme do Denveru.“
„No, každej může bejt dobrej chlap, ale musíš bejt opatrnej, jako kdyby nebyl
dobrej nikdo,“ vytýkal mu Pierce. Soupeření mezi ním a Mathewsem se rozhořelo
od doby Pierceova zatčení kvůli padělání, kdy byli s Bobem jediní, kdo se věnoval
konceptu „akční skupiny“. Předháněli se, kdo má větší odvahu: Mathews vytáhl zbraň
při zahájení loupeže u Freda Meyera, Pierce zase oslovil kurýra při loupeži v
Northgate.
Nicméně Pierce byl jednoznačně pro akci s Bergem. Chtěl být střelec. Chtěl
uznání za body, které přijdou s vraždou Žida. Rasistická literatura tvrdila, že aby se
z člověka stal árijský válečník, musí sbírat části bodů, dokud jejich součet nedá jeden,
a za Žida bylo šest desetin bodu. Jen jeden úder automaticky znamenal celý bod –
zavraždění prezidenta Spojených států.
Toto trio přijelo do Laramie v pátek 15. června. Pierce a Scutari si vzali pokoj
v Motelu 6 na jméno Joseph Shelby. Pierce zároveň předplatil na sobotní a nedělní
noc rezervaci pro dvě osoby v Motelu 6 v Denveru, u mezistátní silnice 70 a Peoria
Street, poblíž mezinárodního letiště Stapleton.
Mathews vzal Scutariho do starého obytného přívěsu Zillah, který byl prázdný
od chvíle, kdy ji s dětmi přestěhoval do města. Když přijeli do oblasti obytných
karavanů, Bob spatřil Zillah s jedním přítelem.
„Zatraceně!“ řekl Mathews. „Nechtěl jsem, aby hned věděli, že jsi tady.“ Když
viděl, že není úniku, zaparkoval a představil Zillah Richardovi.
„Richard bude pracovat s náma,“ vysvětlil jí. „Chtěl jsem ti zavolat, že jsem
ve městě.“
Zillah řekla Scutarimu ahoj a pak změnila téma. „Nezapomněl jsi, že zítra chceme
s dětma do denverský zoo?“
Bobovy změkly oči, když jí odhrnul stranou volný pramínek vlasů a řekl: „Samozřejmě, že jsem nezapomněl. Pro děti to bude skvělý den.“
KDYŽ ZILLAH v sobotu nakládala do Bobova auta piknikový chladící box a lehká jídla, musela v zářícím ranním slunci mhouřit oči. Bob zavolal Dustina s Calebem
a pak zajeli ke škole Sunshine vyzvednout její majitele, Barbu Spauldingovou a jejího
manžela Rona, operátora z rádiové stanice v Laramie.
Za chvíli jeli po silnici číslo 287 na Denver, 220 kilometrů jižně, v karavanu se
sedmi páry a jejich dětmi ze školy Sunshine na den volného vstupné v denverské zoo.
Šlo zároveň o sbírku s Fondem dětských cukrovkářů v Denveru, konanou pod názvem
Dny kolotočů. Jedním ze sponzorů akce bylo rádio KOA, které tam mělo stánek se
svými osobnostmi.
Mathews a Spaldingová po cestě vedli živou debatu o politice. Bob si hořce
stěžoval, že jeho protidaňové aktivity „zapříčinily náhlé stažení mého přijetí na West
Point“. Šlo o ukázku fungování Bobovy selektivní paměti. Byl to on, kdo zanevřel
161
na West Point kvůli válečnému soudu s poručíkem Williamem Calleyem. A neudělal
test z matematiky.
V zoo se Bob zdál opatrný jako nikdy, instinktivně těkal očima a všeho si všímal.
Když přišli ke stánku KOA s modrobílým logem, Mathews v davu lidí pohledem hledal vysokého, hubeného muže s rozčepýřenými vlasy a vousy. Jenže Alan Berg se tam
měl objevit až druhý den.
Ron s Barb Spauldingovou přinesli tašku s jídlem a potkali Zillah u stánku s občerstvením. Do stínu na trávě postavili několik piknikových stolů. Mezi lidmi se volně
procházeli pávi. „Kde je Bob?“ zeptal se Spaulding Zillah.
Zillah, srkající limonádu, kývla hlavou a ukázala doleva. Ron Spaulding se podíval
a spatřil Mathewse, živě hovořícího v telefonní budce.
Večer po cestě zpět do Laramie byl Bob velmi zamlklý. Zillah tušila, že se mu
něco honí hlavou. Když se uložili do postele na Kearney Street, trpělivě několik minut
čekala, až se Bob rozpovídá.
„Pamatuješ si všechny ty informace, co mi tvá matka přinesla o Alanu Bergovi?“
zeptal se Bob s netypicky chladným pohledem. „V pondělí to hodláme udělat.“
Zillah přesně věděla, co to znamená. „Mám strach,“ odpověděla a přitiskla se k němu. „Proč je to tak důležitý?“
„Je to špinavej Levita,“ zamručel Bob. „Jsme ve válce. Musíme se postavit jako
muži a bojovat.“ Zillah se podvolila. K Bergovi nic necítila, ale nade všechno milovala Boba. Když řekl, že to je nutné, tak to tak bylo.
Tutéž sobotu jeli Pierce a Scutari čtyřdveřovým Plymouthem do Denveru a zapsali
se do Motelu 6 v Peorii. Když se zabydleli, Pierce šel ven k telefonnímu automatu
a zavolal Julii, aby věděla, že je v pořádku. Teprve nedávno se dozvěděla, že je
těhotná. Bruce bude opět tátou.
V PONDĚLÍ RÁNO David Lane zaparkoval svůj žlutý Volkswagen na Kearney
Street a zatroubil klaksonem. Mathews zkontroloval zásobník své poloautomatické
pistole, strčil si ji za opasek, zakryl ji bundou a políbil Zillah na rozloučenou. Řekl jí,
že neví, jak dlouho bude pryč.
Během jízdy po silnici 287 řekl Lane Mathewsovi, že by chtěl zastavit ve Fort
Collins na návštěvu Dennise Schluetera, kterého potkali v církvi v Laporte, a podívat
se, jestli dostal poštovní poukázku na 2 000 dolarů od „společnosti“, které mu poslali
na záchranu jeho domu před zabavením.
„Mám Dennise rád,“ řekl Mathews, „od chvíle, kdy nás pozval na tu nedělní
večeři. Chlap jako on by se nám ve společnosti hodil.“
Lane zajel na parkoviště u Foothills Fashion Mall ve Fort Collins. Vešli dovnitř,
kde se měli se Schlueterem sejít u stánku Orange Julius. Když je Schlueter uviděl,
přišel k nim a děkoval jim za ty 2 000 dolarů. Vysvětlil jim, že o dům nejspíš přijde
i tak, protože půjde do vězení za neoprávněné pobírání sociálních dávek.
„Pojď se přidat k nám, kamaráde,“ nabídl mu Mathews. „My víme, jak se postarat
o svoje druhy.“ Schlueter se zeptal, co dělají ve Fort Collins.
162
„Jsme na cestě do Denveru za obchodní schůzkou,“ odpověděl Lane.
Pak jeli jižně po mezistátní silnici 25 ještě asi hodinu, než se za kopcem objevil
Denver. Město, ležící těsně pod Front Range v Rocky Mountains, tvořilo pás zeleně,
táhnoucí se hnědou prérií jak louže přes prázdné špinavé parkoviště. Vydali se východně po mezistátní silnici 70 k motelům v prostoru letiště.
Alan Berg vstal časně jako obvykle. Vylezl z postele ve svém neuklizeném městském domě a v duchu si nacvičoval program na dnešní den. V obou denverských denících o víkendu vyšly články o názoru papeže Jana Pavla II. na roli lásky a věrnosti
v katolickém pohledu na sex. Jeden titulek zněl: „Papež říká, že sex pro potěšení je
hříšný.“ Dobré téma, pomyslel si Berg.
Zavolal producentce a požádal ji, aby našla hosta, kterého by mohl využít ke zdůraznění svých tirád proti sexuálnímu konservativismu. Oblékl si svetr a béžové
sportovně střižené sako. Ze své nekonečné sbírky bot si vybral pár polobotek. Energicky seběhl schody k příjezdové cestě, naskočil do černého VW s bílou stahovací
střechou a zamířil do Gyro’s Place na rychlou snídani a zběžné pročtení ranních
novin, než vyrazí do KOA v centru. Když přijel, producentka mu řekla, že za tak
krátkou dobu nesehnala nikoho, kdo by zastupoval papeže.
Berg řekl, že bude improvizovat. V 9 hodin ráno usedl za mikrofon a začal rýt
do katolického postoje k množení a zaplňování země. Jak čekal, rozsvítilo se na panelu světlo příchozího hovoru.
„Dokážete si představit, že byste mohli mít sex bez potěšení?“ zeptal se Berg.
„Jsem vážně zvědavý, protože mně taková představa nejde na rozum.“
„Nepochybujete,“ dobíral si své posluchače, „pokud se držíte tohoto dogma, jak
dlouho mohou lidé tíhnout k náboženství, které propaguje takováto dogmata? ... Říká
se někde v Bibli, že nemůžete zažívat potěšení, když máte sex?“ Byl to typický trik,
jak vzít část informace a úplně ji překroutit. Papež řekl prostě jen to, že potěšení jako
důvod není smyslem sexu.
Poté, co první hodinu tepal do katolíků, strávil další hodinu rozhovorem s guvernérem Colorada, Richardem Lammem, o článku, který napsal pro Playboy. Pak mu až
do pauzy ve 13 hodin volali posluchači na nějaké téma. Po show nahrál spot pro
Americkou onkologickou společnost. Někdy kolem 14 hodin vyrazil do ulic prodávat
své improvizované reklamy, což mu přinášelo peníze navíc. Mezi jeho pravidelné
klienty patřili obchodníci z módní čtvrti Cherry Creek u Denver Country Club.
Cherry Creek je deset minut jízdy z centra po Speer Boulevard. Berg plánoval strávit několik hodin s klienty a pak zajít s bývalou manželkou Judith na večeři. Ta přiletěla z Chicaga na oslavu zlaté svatby jejích rodičů. Zatímco Berg chodil od klienta
ke klientovi, zatáhla se obloha, což je pro letní odpoledne v Denveru typické.
Ze západu se zpoza hor přihnaly chuchvalce kupovitých mračen. V některých částech
města se spustily přívaly deště.
Liják spláchl Bergovu poslední mizivou šanci tento den přežít.
Když si úderné komando v Motelu 6 procházelo plán, déšť ho držel uvnitř. Do téhož motelu se během průtrže zapsal jeden pár z Metaline Falls na dovolené. On byl
163
učitel na Selkirkově střední škole hned za Metaline Falls, kde Mathews pracoval jako
trenér v posilovně pro děti v zápasnické skupině. Po zaparkování rychle běželi do svého pokoje a snažili se vyhýbat kapkám deště.
Mathews vyšel z pokoje trochu se protáhnout, narazil na učitele a pohlédli na sebe.
Obezřetnost by mohla vést k tomu, že útok na Berga bude odložen na později, kdy
nebude žádný svědek moci říct, že byl v Denveru. Jenže pár se při rychlé chůzi do pokoje vůbec nerozhlížel. Měli v plánu pozdní oběd s, jak se později ukázalo, perfektním
alibi – starým kámošem ze školy, soudcem u denverského okresního soudu.
Judith Bergová kolem 17:30 zastavila na parkovišti v Cherry Creek vedle Alanova
auta a přivítala ho letmým polibkem. Ačkoliv se rozvedli, zůstali blízkými přáteli.
Alan navrhl, že povečeří v restauraci v Lakewoodu na Jefferson Street 440. Tuto
restauraci zvolil, protože její majitel byl nový inzerent a Berg doufal, že se tam potká
zároveň i s ním.
Byl to jeden z těch temných salonků, kde je těžké přečíst menu, aniž by si před
ním člověk nepodržel svíčku ze stolu. Majitel tam nebyl, tak se pustili rovnou do jídla.
Berg snědl jen malý sendvič. Jeho denní spotřeba tří krabiček cigaret Pall Mall a neustálé pití kávy mu oslabilo chuť k jídlu, což nejspíš vysvětlovalo jeho štíhlou postavu.
Judith si objednala plátek masa.
Kolem 19. hodiny se přes Adams Street začaly prodlužovat stíny. Bouřka za sebou
zanechala perfektní večerní počasí – 22 stupňů a 32 procent vlhkosti.
David Lane s Plymouthem odbočil z East Colfax Avenue na Adams Street a když
projížděl kolem domu číslo 1445 vpravo, na chvíli zpomalil, aby si ostatní mohli Bergův dům dobře prohlédnout. Pak zrychlil, zahnul doleva na East 14th Avenue a znovu
doleva na Cook Street. Zastavil vzadu na parkovišti u Taco John’s na křižovatce
Colfaxovy a Cookovy. Dali si nealko nápoje a čekali.
Lane zůstal v autě poslouchat policejní hlášení. Pierce strčil MAC-10 do obalu
na tenisovou raketu a vyšel z parkoviště na Colfax Avenue. Nedaleko Colfaxovy
a Adamsovy byla před Paradise Cleaners lavička autobusové zastávky. Pierce se na ní
posadil, svíraje obal pevně v ruce a sleduje dopravní ruch.
Napříč Colfaxovou byl vodopád světel, ozařující markýzu divadla pro dospělé
Bluebird, inzerující When she was bad a Virginia. Zatímco Pierce čekal, k obrubníku
se postavil nějaký mladý hoch a mával na auta se samotnými mužskými řidiči. East
Colfax Avenue byla posledních deset let notoricky známá svými porno domy,
obscénními kiny i neustálou promenádou mužských i ženských prostitutek, a to navzdory masivním snahám tomu zabránit.
Mathews vystoupil z auta, šel za roh, pak dolů po Adams Street a tam studoval
uspořádání Bergova bydliště. Jean Craigová měla pravdu. Krátká příjezdová cesta
končila u širokých garážových dveří s obytnými jednotkami ve dvou patrech nad garážemi. Tohle byla jediná nová stavba v bloku, ostatní byly starší cihlové dvojdomky.
Podíval se na střechu domu 1445 v Adams Street, která jako by propichovala tmavě
modrou stmívající se oblohu. Na couvnutí neměl ani pomyšlení. Od chvíle, kdy se
164
v jedenácti letech dozvěděl o komunistickém nebezpečí, byl Mathews pro tuto noc
předurčen. Byla to součást jeho války.
„HNED PŘED příjezdovou cestou je otevřený prostranství. Projeď kolem a zaparkuj,“ řekl Mathews Laneovi, když se všichni vrátili do auta před Taco John’s.
Lane zajel doleva na Colfax, pak znovu doleva na Adams Street a zastavil u chodníku před jednopatrovým domem ze světlých cihel, několik dveří severně od Bergovy
příjezdové cesty. Pierce vytáhl MAC-10 z obalu a nasadil na hlaveň tlumič. Pak
do zbraně strčil zásobník a zasunul náboj do komory.
„Až zastaví, vystoupíme a rychle to uděláme,“ řekl Mathews.
„Já vím, já vím,“ odpověděl Pierce nervózně. „Jen se drž ode mě. Já to zvládnu.“
Mathews byl předkloněný s Piercem na zadním sedadle hned za sebou. Čekání
u chodníku jim připadalo nekonečné.
Alan s Judith krátce před 21. hodinou opustili Jefferson 440 a najeli na blízkou
dálnici na Sixth Avenue zpět do města. Berg po 15 minutách jízdy řekl Judith o úterní
show. Tématem byla kontrola zbraní.
Berg se po cestě zastavil ve večerce koupit plechovku psího žrádla pro svého milovaného foxteriéra Freda a krém na holení. Původně měli v plánu jet k Bergovi domů,
zavolat jeho pětasedmdesátileté matce do Chicaga a zakončit večer u jejich společné
přítelkyně, Bobbe Cookové. Jenže Berg začínal být unavený. Když odbočil z Colfaxovy na Adamsovu, projel těsně kolem Mathewse a jeho posádky a zastavil
u příjezdové cesty, ale nezajel na ní. „Co kdybych tě vzal jen k tvýmu autu?“ zeptal se
Judith. „Mámě můžeme zavolat zítra. Jsem pěkně unavenej.“ Judith souhlasila.
Alan zařadil a vydal se zpět směrem k obchodnímu centru.
Muži v autě nevěřili vlastním očím. Bergovi chyběly jen centimetry k zaparkování
a pak odfrčel. Všiml si jich? Co ho vylekalo?
Alan vysadil Judith u auta v Cherry Creek a s polibkem na dobrou noc se rozloučili. Pak odjela na návštěvu Bobbe Cookové. Alan se vydal zpět na cestu ke svému
domu, jen pár minut jízdy.
Mathews ve 21:21 uslyšel rachocení motoru Brouka, ještě než odbočil za roh.
„Okay,“ řekl Mathews. „Necháme ho zaparkovat, pak David zajede k příjezdový cestě
a Bruci, ty ho sejmeš.“
Když Berg zajel předkem k zavřeným vratům garáže a vypnul motor, Lane nastartoval. Zajel s Plymouthem bočně k Bergově příjezdové cestě a zastavil. Mathews
rychle vystoupil a trhnutím otevřel zadní dveře Pierceovi.
Berg, s čerstvě zapálenou cigaretou visící z úst, sáhl po malém nákupním pytlíku
a otevřel dveře u auta.
Pierce už byl venku a vykročil na krátkou příjezdovou cestu, když Berg vystrčil
svou dlouhou nohu a lehce se předklonil, že z VW vystoupí. Na okamžik se otočil,
protože za sebou zaznamenal nějaký pohyb. Pierce byl v tu chvíli skoro u něj. Kulky
se do Bergovy hlavy a těla začaly zakusovat jako sbíječka, otočily jím a poslaly ho
165
rychle na beton. V krupobití nábojů ráže 45 dopadl na záda. Plechovka psího žrádla se
odkutálela k obrubníku.
Pierce doběhl zpět do auta, Lane přidupl plynový pedál k podlaze, prohnal se
po East Fourteenth Avenue, kde zabočil a ještě pár bloků trvalo, než se uklidnil a zamířil na Colorado Boulevard. Pierce se podíval na MAC-10 a spatřil prázdnou
nábojnici, uvízlou ve vyhazovacím otvoru.
„Viděli jste to?“ zeptal se svých společníků, zatímco auto uhánělo pryč. „Šel dolů,
jako bysme mu pod nohama podtrhli koberec!“
Na Adams Street se odhrnulo pár záclon a sousedé bezstarostně vyhlíželi do černočerné tmy, zvědaví, co to bylo za zvuky. Slyšeli kovový zvuk, jako by někdo přetáhl
řetězem mřížku chladiče. Jelikož neviděli nic neobvyklého, vrátili se zpět k televizím
a karetním hrám.
V bytě hned nad Bergovou garáží a patro pod Bergovým bytem se Susan Allenová
utírala po sprše a šla k prádelně, když v tom uslyšela hlasité rachocení a zavibrování
domu, jako kdyby někdo hodil na garáž hrst kamení.
Polekaně se vrátila do ložnice a v tichosti pár minut počkala. Nevěděla, co si má
myslet. Pak sáhla po telefonu a vytočila dům asi o tucet bloků dál, kde byl její přítel
na návštěvě u kamarádů.
„Přijdeš už brzo, Charlie?“ zeptala se ho nervózně. „Slyšela jsem hroznej zvuk.
Myslím, že se něco stalo.“
166
Kapitola 7
BRINK A VÁLEČNÁ KOŘIST 3 800 000 DOLARŮ
Charles McDowell, znepokojený strachem v hlase své přítelkyně, rychle přijel
na Adams Street a zaparkoval v uličce za kondominiem Susan Allenové. Pak běžel
po jižní straně a setrvačností vběhl na první dva schody do druhého patra. Vtom si
všiml černého Volkswagenu s otevřenými dveřmi, vedle něhož ležel nějaký muž zády
k betonu.
McDowell se pomalu vrátil dolů a pořádně se podíval na tělo, tratoliště krve a pramínek stékající dolů po příjezdové cestě. Poznal, že to je Berg. McDowell vyběhl
nahoru k Susaniným dveřím a hlasitě na ně zabušil.
„Susan, otevři!“ zařval. „Vypadá to, že někdo přepadnul Alana Berga!“
Ve 21:38 hodin dispečer denverské policie řekl do vysílačky kód „tři čtrnáct“.
Policistka Diane Brookshireová, jezdící s Ninou Ortonovou, sáhla po mikrofonu
vysílačky. „Tři čtrnáct,“ odpověděla.
„Tři čtrnáct. Čtrnáct čtyřicet pět Adams. Na příjezdové cestě. Ohlášen ležící muž,
možné přepadení. Ambulance je na cestě.“
„Čtrnáct čtyřicet pět Adams,“ zopakovala Brookshireová do mikrofonu.
„21:38,“ řekl dispečer, proděravěl růžovou kartičku a dal ji do slotu pro vůz 314.
Ve 21:40 přijely policistky na Adams Street z East Eighth Avenue a zastavily před
příjezdovou cestou k číslu 1445. Právě přijel záchranný tým z nedaleké požární stanice a sanitka. Brookshireová zapnula pátrací reflektor na levé straně vozu a přejela
světelným kuželem přes tělo. Viděla velké množství krve. Ve světle se odráželo několik malých předmětů – nábojnic.
Přistoupil k ní Mike Simon ze záchranky v Denverské všeobecné nemocnici.
Ohlédl se na Bergovo tělo a řekl: „Zdá se, že to nezvládnul.“
Ortonová zpoza opasku vytáhla vysílačku a řekla: „Tři čtrnáct. Rychle na Adams
1445 pošlete oddělení vražd a soudního lékaře.“
Těsně před soudním lékařem přijeli detektivové Erv Haynes a Ray Estrada. Ti nařídili uniformovaným policistům Adams Street uzavřít a natáhnout tam žlutou pásku
„policejní prostor“, aby rostoucí dav zůstal vzadu.
Jeden z detektivů se sklonil nad oběť, aby si ji prohlédl. „Víte, kdo to je?“ zeptal
se kolegů. „Alan Berg!“ Jelikož si byl vědom, jakou by to vyvolalo mediální pozornost, požádal dispečera, aby přešel na „dvoustranné“ vysílání, což znamenalo, že ho
může slyšet jen dispečer.
Šéf vyšetřovacího oddělení, Don Mulnix, byl doma, když mu dispečer zavolal, kdo
byl zavražděn a jak násilným způsobem. Ten dispečerovi nařídil odvysílat jasnou
zprávu, že chce na místě činu okamžitě všechny detektivy ve službě. Také řekl, aby
zavolali kapitánu Dougu Whiteovi, poručíkovi Davidu Michaudovi a seržantovi Tomu
Haneymu z úřadu zločinů proti lidem.
167
Ach, jo. A najeďte na dvoustranný vysílání. Nechci celou noc odpovídat na otázky
novinářů,“ řekl Mulnix a položil sluchátko.
Když detektivové s dispečerem přešli na dvousměrné vysílání, bylo to pro denverské sdělovací prostředky, důsledně monitorující policejní vysílání, jako výstřel rudé
světlice. Pokud policie nechce, aby to někdo slyšel, musí jít o něco velkého. Na místo
se hned seběhla horda reportérů ze dvou největších městských deníků, AP a UPI, čtyř
televizních stanic a několika rádií. Kromě lidí z KOA znal význam této adresy málokdo. Mulnix nařídil všem detektivům kromě oddělení vražd, kriminalistické laboratoře
a uniformovaných důstojníků, aby se nezabývali udržováním kontroly nad davem
a vydali se dům od domu kvůli svědkům.
Jedna patnáctiletá dívka, bydlící o dveře dál od Berga, řekla, že slyšela tři výstřely
a útěk ode dveří. „Hned jsem věděla, co to bylo,“ řekla, ale nikoho na místě neviděla.
„Zdálo se mi, že to zní jako kulomet, ale bylo to tišší,“ prohlásila Kelly Wigginsová, která se na druhé straně Adams Street dívala se spolubydlící na televizi. „Řekly
jsme si, že to asi byl balíček výbušných žabek.“
„Hrál jsem karty se spolubydlícím, když jsem to uslyšel,“ řekl Larry Fowler.
„Znělo to jako řinčení řetězu.“ Jedna žena policii řekla, že přecházela East Fourteenth
Avenue a z Adams Street se vyřítilo auto, div ji nesrazilo.
Zatímco kriminalistická laboratoř odebírala vzorky a pořizovala fotografie, Mulnix
stál opodál s detektivy Estradou a Haynesem. „Ježíš,“ řekl Estrada, „to jsou nábojnice
ráže 45. Zatím jsem jich napočítal devět. Jak dlouho trvá napumpovat do chlapa devět
ran?“
„A co hluk?“ řekl Haynes. „Víš, že pětačtyřicítky jsou zatraceně hlučný. Muselo
by to znít jak odpalování dynamitu.“
Mulnix strávil kromě vojenské služby skoro celý život u policie. Už viděl všechno
od přepadení po vraždy v podsvětí, ale nikdy neviděl nikoho zmasakrovaného pistolí
tak jako Berga. „Je celkem jasný,“ pronesl pomalu, „že to nebylo přepadení. Někdo
tímhle chtěl zanechat vzkaz.“
Když dali Bergovo tělo do plastového pytle a položili ho na nosítka, našli pod ním
další tři nábojnice. Byl tedy střelen nejméně dvanáctkrát.
Sotva dvacet minut po nalezení těla se o smrti Alana Berga dozvěděli diváci
po celém Coloradu, protože to byla hlavní zpráva v televizních novinách ve 22 hodin.
Mathews v Motelu 6 na Peoria Street horečnatě přepínal programy, aby zjistil, kolik
se toho ví a jestli si někdo všiml jejich auta.
Pierce zkontroloval zásobník z MAC-10. „Ježkovy voči. Zaseklo se to po třináctý
patroně. Zajímalo by mě, jestli to něco znamená.“
Když Lily Halpernová uslyšela hlavní zprávu, ztuhla na židli. Protože to byla matka Judith Bergové, tak se o Alana starala a věděla, že šli na večeři. Projelo jí zamrazení a ochromila ji hrůza. Věděla, že měli jít k Cookové, proto se rozběhla k telefonu
jí zavolat. Bobbe to zvedla.
„Tady Lily, Bobbe. Je tam Judith?“ zeptala se Halpernová zoufale.
„Jo, je tady, Lily,“ odpověděla.
168
„Co dělá?“
„Zrovna se snaží sehnat Alana.“
„Máš zapnutou televizi?“
„Ne. Proč? Něco se děje?“
„Ach, Bobbe. Díky Bohu, že je tam! Je to strašný!“
Na stanici KOA byl ve vysílání Ken Hamblin, černý moderátor talk show, a právě
měl na telefonu jednoho volajícího, když se k druhému mikrofonu posadil reportér
Rick Barber. Hamblin pochopil, že jde o něco naléhavého, přerušil hovor a zeptal se,
co se stalo.
„Denverská policie právě potvrdila, že Alan Berg byl zastřelen,“ řekl Barber
ve vysílání. „Také potvrdila jeho smrt.“
Hamblin na Barbera nevěřícně zíral a pak se rozplakal. Se vzlykáním řekl do mikrofonu: „Myslím, že nejsem schopný vysílat.“ Až po několika dlouhých, bolestných
minutách se zase uklidnil a klidně k posluchačům promluvil.
„Přál bych si, aby to byla nějaká zatracená falešná zpráva,“ řekl Hamblin do mikrofonu. „Přál bych si, aby to byl jen nějaký zatracený reklamní trik. Ale není.“ Pak, když si
uvědomil, že vrah bude stále v dosahu signálu stanice, promluvil přímo k němu.
„Cítím, že jsi tam venku. Máš smůlu, chlape! Ať byl Alan Berg čímkoliv, než jsi
ho zabil, učinil jsi ho nesmrtelným!“
Bergův dlouholetý přítel, právník Al Zinn, zavolal jeho sestře, Normě Sacksové,
do Chicaga a řekl jí, co se stalo. Omráčená Norma s manželem Martinem probírala,
jestli to říct Alanově matce Ruth hned, nebo počkat do rána. V Chicagu už bylo
po 23. hodině, ale rozhodli se, že jí to musí říct hned. Chystali se zajet do jejího bytu,
ale už bylo pozdě. Ruth Bergová jim s pláčem zatelefonovala. Naladila si totiž
na rádiu WKN, kde moderátor Eddie Schwarz přečetl zprávu o smrti jejího syna.
Ve 22:35 skončily denverské televizní noviny. Mathews vypnul televizi a řekl
ostatním, ať se sbalí. Pak se odebral k nedalekému telefonnímu automatu. Ve 22:45
vytočil číslo své matky v Metaline Falls. Mluvil s ní ani ne tři minuty, akorát tak na to,
aby se ujistil, že je v jeho Bílé americké baště všechno v pořádku.
Krátce po 23. hodině se úderné komando z motelu vytratilo. Lane nastartoval svůj
žlutý VW a sám odjel východně do černé a pusté prérie směrem na Kansas. Měl s sebou zásilku falešných bankovek pro Toma Martineze.
Pierce kolem jedné ráno přijel k domu Zillah a vysadil Mathewse. Ten zaklepal
na dveře a Zillah se ozvala. Bob s rozšířenýma očima a celý vzrušený přispěchal
dovnitř. Zillah měla obavy, takže nemohla spát. Bob se k ní posadil a vypověděl jí
všechny detaily z předešlého večera.
„Nikomu to neříkej,“ přikázal jí. „Ani Brucovi, Richardovi a Davidovi. Nechci,
aby věděli, že jsem ti to řekl.“
MATHEWS BRZY RÁNO pospíchal koupit si Denver Post a Rocky Mountain
News. Na titulních stránkách obou novin byly články o Bergovi. Když se Zillah
169
vzbudila a přišla do obýváku, spatřila Mathewse, Pierce a Scutariho, sedící tiše nad
novinami a vzájemně si je vyměňující.
Velitel Mulnix v úterý ráno vytvořil „hlavní oddíl pro případ“, zahrnující detektivy
ze všech oddělení, včetně kriminalistické laboratoře a zpravodajské jednotky. Rovněž
požádal o pomoc coloradský FBI a Úřad pro alkohol, tabák, zbraně a výbušniny.
Mulnix na případ povolal celkem 60 detektivů z oddělení vražd, největší policejní sílu
přidělenou na jeden případ v historii Denveru. Na schůzi v konferenčním sále v prvním patře denverského policejního velitelství řekl policistům, že věří, že jde o práci
pravicového fanatika nebo teroristické skupiny.
„Není možné, aby někdo dvanáctkrát vystřelil z poloautomatu ráže 45,“ tvrdil
Mulnix. „Zbraň, kterou hledáme, je automat, typ, který zanechává vzkaz, stejně jako
tělo.“
Experti na zbraně se shodli na MAC-10. Vzhledem k jeho kompaktní velikost to
byla logická volba. Policejní technici začali zkoumat kulky pod mikroskopem, aby
zjistili, zda na nich nejsou stopy po tlumiči.
Mulnix rovněž varoval policisty, ať si všechny informace nechávají pro sebe, aby
se vyhnuli problémům s různými blázny. Informace o postupu budou médiím podávat
on nebo kapitán White. Během úterního odpoledne přicházely telefonáty z celé země
od lidí, kteří chtěli vědět, co se stalo. Někteří volali dokonce až ze Západního Německa nebo Tel Avivu.
Ve středu ráno Mulnix obdržel předběžnou pitevní zprávu. Podle městského soudního patologa, dr. George Ogura, Berg utrpěl 34 zranění, všechna způsobená vstupem
a výstupem až 13 kulek. Měl šest zranění hlavy, z nichž kterékoliv mohlo být smrtelné; dvě v krku, způsobená východem kulek, jež ho zasáhly nad a pod levé oko; šest
zranění levé ruky; sedm zranění hrudníku, z nichž jedna rána prošla srdcem; dvě dolní
části hrudi, dvě v pravého ramene, sedm pravé ruky; jedno břicha, které prošlo játry
a žaludkem; a jedno zad.
„Naše jediná naděje,“ řekl Mulnix své jednotce v konferenčním sálu, „je, že tu
zbraň někde nevyhodí. Kulky mají dobrý profil a máme šanci identifikovat zbraň,
pokud jí najdeme.“
Detektiv Dan Molloy, který strávil 17 z 25 let u policie ve službách zpravodajského oddělení, přešel do přední části místnosti. Molloy, Ir mluvící jemným hlasem a se
smyslem pro humor, prošel ve svém oddělení velké množství kontaktních karet a souborů, hledaje jeden konkrétní. Teď ho měl.
„Mám jednoho možného podezřelého,“ pronesl před shromážděním. „Vlastně hlavního podezřelého. Jmenuje se David Eden Lane.“
Jeho jméno se vynořilo, když Molloy procházel karty „pravicových radikálů“
a vzpomněl si na tři roky starý incident, kdy byl tento Klansman se dvěma kamarády
chycen policií, když mířili na sjezd NAACP v Denveru s náklaďákem rasistické literatury. V kontaktní kartě stálo, že Lane a jeho společníci literaturu dobrovolně odevzdali
a nenásledovaly žádné právní úkony. Ve skutečnosti neporušili žádný zákon, ale
policie dala radikálům ráda na vědomí, že jsou sledováni.
170
Molloy obtelefonoval několik přátel a kolegů Lanea a brzy se dozvěděl, že Alana
Berga vášnivě nenáviděl.
Ačkoliv Mulnix varoval vyšetřovatele před informováním tisku, v policejních
kruzích existovalo několik dlouholetých reportérů s dobrými zdroji v místním oddělení i federálních pobočkách. Jeden reportér se zastavil na oddělení vražd a požádal
veterána, detektiva Petera Diaze, aby mu řekl, kdyby měli nějakého podezřelého.
„Jo,“ odpověděl Diaz s lehkým úsměvem. Pak vzal denverský telefonní seznam
a hodil ho doprostřed svého stolu. „Tihle všichni.“
Policisté těsně zapojení do případu si brzy uvědomili, že toto není případ naštvaného posluchače. Podivíni a psychopati mají zřídkakdy přístup k automatickým zbraním.
A ačkoliv sám Berg prohlašoval, že má vazby na podsvětí, jako byl jeden právník
z Chicaga a jeho napojení na hazardní hráče, scénář počítající s těmito elementy
vypustili. Nájemní vrazi z mafie své oběti takhle nerozšmelcují. Střelí je do hlavy, úst
nebo jiného typického místa jedinou kulkou a pistole se zbaví. Předtím ještě zničí
sériové číslo, aby s nimi nemohla být spojována.
„Můžu toho muže, co zabil Alana, skoro vyprofilovat,“ řekl právník Frank Oliver,
Bergův přítel, který rovněž obhajoval klienty z podsvětí. „Je to chlap mezi 35-42 roky,
krajní pravičák, milovník zbraní, věrný křesťan z nějaké evangelické odnože, šovinistický typ.“ Oliver se moc nespletl.
Bergova vražda byla evidentně zamýšlená jako vzkaz. A vrah musel být někdo
s přístupem k sofistikovaným zbraním, dlouhodobě známý na extrémní pravici.
Vyšetřovací verze se rychle zužovaly. Během pár dní se detektivové dozvěděli, že
Lane měl být v Denveru naposled někdy v dubnu, když bydlel u kamaráda Warrena
McKinzie v Lakewoodu. Odjel od něj naštvaný po hádce.
McKinzie se vysmál tvrzení, že je Lane zapletený do vraždy s tím, že se kdysi
skrýval, když si byl jistý, že ho sleduje Anti-Defamation League. Vlastně mu v dubnu
řekl, že ho ADL znova odposlouchává. A rovněž řekl, že ho Berg už nezajímá.
„Poslouchali jsme Berga, protože byl zábavnej a urážlivej,“ řekl McKinzie jednomu novináři. „Dave nemiluje žádný Židy a myslím, že k tomu má dobrej důvod. Ale
pokud jde o Alana Berga, moc se o něj nestaral. Jsem si jistej, že vlastnil jednu nebo
dvě pistole, ale není násilnej. Má je v kastlíku v autě. Říkám vám, znám Davea a není
cvok. Je to muž se silnejma názorama, silná osobnost, ale ne cvok. Kdyby zastřelil
Alana Berga, co by tím získal?
Je mi jasný, jak to bude. Postavěj ho před židovskýho soudce a židovskou porotu.
Já nejsem radikál, ale chápu jeho pohled.“
Jenže McKinzieho názor na Lanea byl v menšině.
John J. Clancy, bývalý Klansman, který se s Lanem potkal ve frakci United Klans,
řekl Diazovi, že když viděl v televizi zprávy o vraždě Berga, jeho první myšlenka
byla: „Kde jsi byl v deset hodin, Davide Lane?“
Clancy návštěvu policie očekával. Vlastně se dva dny dohadoval s manželkou, zda
na policii anonymně zatelefonovat tip, že by Lane mohl být jejich člověk. Clancy ho
znal jako samotáře, plného vzteku vůči „Židy ovládanému, zamořenému“ světu.
171
Clancy skoro nikdy nezažil, aby Lane nemluvil o Bergovi. Nenáviděl ho a otevřeně
o něm zjišťoval informace – kde bydlí, kde jí, kdy odchází z práce.
Lane poslouchal jeho pořady a občas mu volal, aby s ním debatoval, jednou o integrovaném bydlení. Lane se vzdal své brokerské licence, protože nebude prodávat
domy smíšeným párům. Berg mu ale pokaždé položil telefon.
„Takových Davidů Laneů je spousta,“ řekl Clancy novináři z Rocky Mountain
News, Johnu Accolovi, krátce po vraždě. „Spousta fanatiků, a můžou být stejně
snadno levicoví jako pravicoví. Obejděte ty lidi a myslím, že se nikdy nezbavíte
paranoie. Vím, že já jsem se přes to nikdy nepřenesl.“
Denverská policie také vypátrala Laneovy adoptivní rodiče v malém městečku
v okrese Douglas, jihovýchodně od Denveru. Jeho otec, drobný, šedovlasý muž, byl
luteránský kněz a úspěšný coloradský podnikatel. Tento chlapík ve věku přes 70 let,
s naslouchátky v obou uších, byl velmi uzavřený, ale přátelský. Žil s manželkou
na moderním ranči s několika akry půdy.
„Máme rozdílnou filosofii,“ řekl otec Accolovi. „David, ten se nechá snadno
ovlivnit, svést na špatnou cestu. Někdo s ním manipuluje. On není vůdce. Nechá
sebou zametat.“
Na dotaz, co ví o církvi Árijských národů, odpověděl: „Vím, že ta církev učí nenávisti. A to skutečná církev nemůže dělat, ne nenávist.“
David Lane navštěvoval střední školu Hinckley v maloměšťácké Auroře a toužil se
stát profesionálním golfistou. V dospělosti přijal dánské příjmení svého biologického
otce, jelikož si myslel, že by se jméno profesionálního golfisty Lane dalo lépe zapamatovat.
Pracoval jako vyhledávač pohledávek pro jednu společnost v jihovýchodní části
Denveru a oženil se s dívkou jménem Sue Carol. Manželství skončilo rozvodem
v době, kdy se Lane zapojil do Árijských národů jako Butlerův „ministr informatiky“.
Přátelé tvrdili, že se rozešli kvůli osobním problémům, ne jeho rasistickým názorům.
V 70. letech ho kontaktovala jeho pokrevní sestra, žijící v Boise. Ta pracovala pro
Carla Franklina z Eastonu, vůdce Árijských národů v Pensylvánii. Laneovo spojení
s Franklinem a sestrou ještě prohloubilo jeho oddanost rasistické filosofii.
Detektiv Molloy telegrafoval na Zpravodajskou jednotku pro vymáhání práva
(LEIU), že denverská policie pátrá po Laneovi kvůli výslechu ohledně Bergovy
vraždy. Bohužel jediný muž, který věděl, že Lane byl v poslední době u Árijských
národů, zástupce šerifa v okrese Kootena Larry Broadbent, LEIU neodebíral. Proto
vůbec netušil, že od Bergovy smrti v Denveru vedou nitky až do jeho rajónu.
Ve čtvrtek bylo ve Forest Parku v Illinois pohřbeno Bergovo tělo do hrobu vedle
jeho otce na obrovském hřbitově Waldheim, v části Svobodní synové Izraele. Bylo
zde jen pět truchlících: Ruth Bergová, Norma a Martin Sacks, jejich syn, a Judith Bergová. Chtěli to udržet v tajnosti. Navzdory silnému zájmu se tak místo obřadu podařilo vypátrat jen jedinému novináři. Když tento denverský novinář řekl, že zůstane
ve vzdálenosti 10 metrů, majitel pohřebního ústavu Jules Furth požádal policistu,
který chtěl zasáhnout, aby ho nechal být.
172
MATHEWS A SCUTARI jeli z Laramie do Metaline Falls 22. června přes noc
a přivezli si s sebou novinové výstřižky o vraždě. Když zaparkovali na Mathewsově
pozemku, zavolali Kempa, Dyeho a Soderquista do Bobova obýváku. „Slyšeli jste
o tom chlapovi v Denveru?“ zeptal se, když rozkládal výstřižky po konferenčním
stolku. Bob vypadal hrdě, když byl středem pozornosti.
„Chlapi, se vší touhle publicitou musel bejt Berg členem kahalu,“ řekl jim. Mnoho
krajních pravičáků věří v existenci super tajného židovského spolku jménem kahal,
který kontrolou peněz a států řídí chod světa. Tak či onak, veřejná reakce na Bergovu
vraždu tuto víru posilovala. „Každopádně ten chlap dostal, co si zasloužil.“
Venku na štěrkové parkovací ploše se Scutari s rukama v bok unaveně opřel
o Mathewsovo auto. Ze střelnice v lese přišel Rader a když ho Scutari uviděl, postěžoval si: „Ta tvoje pistole se nám zasekla!“
„Mně se nikdy nezasekla!“ řekl Rader, který obhajoval MAC-10, ještě než se
vůbec dozvěděl, jak byla použita. „Někdy je to tím továrním plněním nábojnic. Občas
máš jednu moc lehkou a nestiskne se píst vyhazovače.“ Rader pak vešel do domu, kde
mu Mathews řekl, ať si projde články v novinách. Muži Bergovi říkali Iceberg
(ledovec) a jejich čin později dostal krycí jméno „genocida v horách“.
Rader byl vyděšený. V CSA trénoval na partyzánskou válku, ale nikdy ji skutečně
nevedl. Teď si celou situaci racionalizoval tak, že za Bergovu smrt nenese žádnou
zodpovědnost, navzdory svému implicitnímu souhlasu se zbytkem gangu a hlavně
navzdory implicitnímu prodeji MAC.
Po šichtě v cementárně se zastavil Ken Loff. „No, kámo, zastřelili jsme ho,“ řekl
mu Mathews a hodil před něj noviny. „Přečti si tohle.“
Byly to Rocky Mountain News s tématickým článkem na první straně. Mathews se
mezitím sklonil nad Spokane Chronicle a ostatní se podělili o Wyoming Eagle. Loff,
který o Alanu Bergovi nikdy neslyšel, byl rozrušený, protože mu Mathews už před
dlouhou dobou, po přísaze v kasárnách, řekl, že nebude žádné zabíjení.
Rader mu rovněž připomněl, že říkal, že se zatím nebudou páchat atentáty. Mathews jako obvykle všem řekl to, co chtěli slyšet. Loffovi, že už žádné vraždy nebudou. Ale Raderovi, který cvičil jeho vojáky, řekl, že čas od času může být atentát nezbytný.
Později mu řekl, ať připraví tábor v lesích, kde se skupina za týden sejde na plánovanou poradu před další loupeží. Mathews hodlal zavolat kamarádovi od Brinka,
Charlesi Ostroutovi.
Tento padesátiletý supervizor v sanfranciském Brinkově depu byl extrémním příkladem rebelantského bělocha. Když byl kdysi nezaměstnaný, obvinil ze své neschopnosti udržet si práci v oblasti zálivu velký příliv menšin, zvláště Asiatů, a programy
zvýhodňování menšin. Odpověděl na Mathewsův inzerát v jedněch konzervativních
novinách a brzo si začali pravidelně psát. Ostrout se s Mathewsem cítil silně spřízněný
a považoval ho za loajálního přítele. Stěžoval si, že za povyšováním černochů
u Brinka, které brání v postupu bělochům, stojí Židé. Tyto názory u něj nabývaly
na síle a Mathews je ještě přiživoval.
173
Proto Ostrout v březnu 1984 vyhověl neobvyklé žádosti jen s lehkým znepokojjením. Mathews ho požádal, aby vypátral jména a adresy drogových dealerů v oblasti
zálivu, aby je Mathewsův gang mohl oloupit.
Mathews s Parmenterem přijeli 24. června z Metaline Falls do oblasti zálivu a zapsali se v motelu v San Pablo. Mathews zavolal Ostroutovi, který přes týden bydlel
s dalším zaměstnancem Brinka a domů do 530 kilometrů vzdáleného Lookoutu v Kalifornii jezdil jen na víkendy.
Když Ostrout přijel do motelu, Mathews mu předal balíček nerozstříhaných falešných bankovek s tím, že si může nechat procento z částky, kterou pustí do oběhu
a zbytek má poslat zpátky. Pak všichni tři zašli na pivo. Mathews to své cucal – jeho
přátelé si nevzpomínali, že by ho někdy viděli vypít celé pivo. Ostrout jim řekl, že má
nějaké přátele, kteří pátrají po drogových dealerech, co nechávají peníze doma.
„To je dobrý, Chucku,“ odpověděl Mathews. „Řeknu ti, o co ještě má naše skupina
zájem. Naše revoluce hrozně potřebuje velký finanční prostředky. Přepadáme porno
obchody, banky a obrněný vozy, ale potřebujeme velký peníze. A rychle. Pokud tě
tvoje firma vážně tak štve, jak říkáš, existuje způsob, jak jim to vrátit.“
„Jo? Jak?“ vyhrkl Ostrout.
„No, teď máme dost lidí na to bejt malá armáda,“ pochlubil se Mathews. „Kdybys
nám řekl o nějakejch dobrejch místech, kde přepadnout jedno z vašich obrněnejch aut,
dostali bysme, co potřebujeme a ty bys firmě oplatil, co ti udělala.“
Ostrout měl strach, že k tomuhle dojde už od chvíle, kdy Mathews před pár měsíci
začal něco naznačovat. Začal se cítit jako muž na zrychlující lokomotivě, směřující
na most, který se rozpadá. Mohl buď vyskočit z vlaku, což by ho mohlo zabít, nebo
risknout nehodu, která ho také mohla zabít. Předpokládal, že kdyby se Mathewsovi
vzepřel, byl by i s rodinou odsouzený k smrti. Proto se rozhodl držet na uhánějící
lokomotivě, držet hlavu skloněnou co nejníž a jet až do konce.
Když po návratu z baru odcházel z motelu, vyšel ke svému autu, pak se otočil
a řekl: „Vrátím se za váma.“
Při návratu do Boise Mathews uvažoval nad potenciálem akce s Wells Fargo
a podle ní odhadoval šance u Brinka. Vyloupit něco v Boise by bylo kálení do vlastního hnízda. Vikingové nedrancovali Norsko.
RADER PŘIPRAVOVAL půdu pro tábor. Věděl, že někteří muži nad sebou
potřebují dozor, takže přijal zvláštní opatření. Našel v lese asi tři čtvrtě kilometru
od Mathewsova pozemku místo neprostupně zarostlé stromy a nechal tam Kempa,
Dyeho a Soderquista vymýtit úzkou pěšinu. Řezáním, mýcením a stavěním strávili
skoro tři dny. Vybudovali dřevěný podstavec na kamna, místa na lucerny a prostor pro
několik stanů.
V pátek večer 29. června začalo v hlubokých lesích Lead Rang Hills doposud největší setkání společnosti. Zúčastnilo se ho šestnáct árijských válečníků. Byly zde tři
nové tváře: Tom Bentley, žijící s Bonnie Sue Westovou od zmizení Waltera Westa;
Jim Wallington, kterého pozval Pierce během návštěvy u Árijských národů; a David
174
Tate, citlivý mladík, jenž vyrůstal u Árijských národů. Evans a Barnhill byli zpět
z Madrasu. Evans kvůli důvodu svého zatčení vypadal stydlivě. Obvinění kvůli zbraním proti Barnhillovi stáhli poté, co Evans prohlásil, že byly jeho a přijal vinu za napadení.
Mathews si prohlédl svou „armádu“: Pierce, Loffa, Dyeho, Kempa, Dueye,
Evanse, Barnhilla, Radera, Scutariho, Yarbrougha, Parmentera a Soderquista. Prvním
bodem jednání bylo přijetí přísahy Tateho, Bentleye a Wallingtona.
Pak Mathews představil Scutariho, který rozdal kopie dvoustránkového dokumentu a prošel ho s nimi. Měl nadpis „bezpečnostní pravidla“.
„Jakékoliv drogy jsou přísně zakázané,“ začal Scutari. „Pár jointů může být neškodných, ale musíte si je koupit od dealera a to je bezpečnostní riziko.
Alkohol – nikdy na misi, v Baště nebo při výcviku. A jinak limit dvě skleničky.
Opilci jsou taky bezpečnostní riziko.
Neexistují žádné bitky na veřejnosti, leda pokud hrozí ublížení na zdraví. To znamená, že když vám negr plivne do obličeje, odejdete. Když jste mezi barevnejma nebo
zrádcema rasy, chovejte se, jako že to jsou normální lidi. Jejich čas přijde. Je důležitý,
aby nepřítel nikdy nezjistil, že existujeme. Pokud to zjistí, musí si myslet, že jsme
bezzubí!
Nikdy nepoužívejte telefon v motelu. Používejte telefonní automaty a volejte jen
krátce. Když voláte někomu sem do domu, používejte jeho pravý jméno. Pokud mu
voláte někam jinam, použijte krycí jméno.
Budeme fungovat na zásadě vědět jen to, co je potřeba,“ pokračoval Scutari a letmo pohlédl na Mathewse. „Pokud nejste zapojení do akce, nic o ní nebudete vědět.
Řízení. Další bolavý téma. Ani na rovný dálnici nikdo nepojede přes 105 kilometrů za hodinu.∗ Nikdo nepojede víc než dvanáct hodin v kuse, i když bude víc řidičů. Pokud máte třináctihodinovou cestu, rozdělíte si jí tak, abyste po dojezdu do cíle
byli čerství, třeba deset hodin jeden den a tři hodiny druhej.
Pokud vás zastaví policajt, nehádejte se. Vemte si pokutovej lístek a jeďte.“
Scutari si byl vědom, že někteří z mužů mají hroznou řidičskou minulost. Andymu
Barnhillovi vzali v dubnu 1982 jeho floridský řidičák, když jel do CSA v Arkansasu,
kvůli nezaplacené pokutě. Také v červnu dostal u Ione pokutu za rychlost. Parmenter
ji dostal 31. května v Orlandu na Floridě. Kemp překročil rychlost po cestě domů
z loupeže v Northgate. A nebyli jediní. Tyto pokutové lístky, jak se Scutari obával, by
mohly vytvořit dokumentační pavučinu, do které by se společnost mohla jednoho dne
zamotat, a která by spojovala její členy s určitými místy a časy.
Poslední Scutariho odstavec se týkal toho, co dělat, kdyby je chytili.
„Když vás zatknou, zavolejte na kontaktní telefon panu Blackovi. Sdělte, kde jste
a obvinění, pak zavěste a nemluvte. Čekejte na nás, protože my vás dostaneme ven.“
Jak, to už neřekl.
∗
65 mil/hod, běžná maximální povolená rychlost na amerických dálnicích; pozn. překl.
175
Všichni dostali krycí jména. Mathews byl samozřejmě Carlos. Gary Yarbrough byl
Yosemite Sam, kvůli podobě. Parmenter nosil sandály, tak dostal krycí jméno
Sandals. Jim Dye byl pan May, protože se k nim přidal v květnu. Bill Soderquist byl
Cripple (Mrzák) vzhledem k operaci kolene. Z Andyho Barnhilla se stal Closet
(Komora), protože jednou přiznal svou sexuální fantazii o svázání ženy v komoře.
Další krycí jména zněla Field Marshal – Polní maršál (Randall Rader, který, jak
někteří muži vtipkovali, měl za to, že je druhý po Erwinu Rommelovi), pan Black
(Richard Scutari), Brigham (Bruce Pierce), Luke (Randy Duey), Marbles – Kuličky
(Ken Loff kvůli směšnému přízvuku z Long Island, s jakým to slovo vyslovoval),
Calvin (Randy Evans), Jolly (Richie Kemp; ten také po vraždě Waltera Westa získal
přezdívku „Hammer – Kladivo“ a někteří muži v jeho přítomnosti zpívali refrén písně
„Maxwell‘s Silver Hammer“ od Beatles), Ace (Tom Bentley), Ezra (Jim Wallington)
a Banty (David Tate).
Krycí jména dostali i lidé nově přijatí do gangu. Ke konci byli v gangu i členové,
jejichž skutečná jména nikdo neznal.
Když Scutari skončil, postavil se Rader a promluvil o založení Árijské akademie,
výcvikového tábora pro bílé partyzány. Spolu se Scutarim projeli různá místa
od Metaline Falls po Priest Lake v Idahu a viděli vhodné plochy. Jakmile Mathews
schválí zřízení tábora, muži se tam přesunou.
Tím se dostali k dalšímu tématu. Mathews se postavil.
„Pánové, máme velice malou hotovost. Velice malou. Potřebujeme další prostředky a chci vědět, kdo by se do toho rád zapojil,“ pronesl. Všichni zvedli ruce, až
na Tatea, Bentleye, a Wallingtona.
„Máme povinnosti v Árijskejch národech,“ vysvětlil Tate. „Za dva týdny je výroční sjezd a my jsme v bezpečnostní jednotce.“ Mathews tedy poslal Radera a tuto
trojici hlídat dolů po cestě, protože o Brinkovi „nepotřebovali vědět“.
„Kamarádi,“ řekl Mathews skupině, když čtveřice odešla, „Parmenter a já se chystáme setkat s kolegou v San Franciscu, kterej je s náma v našem boji. Je u Brinka
na takový pozici, že nám naplánuje akci, která vynese víc peněz, než byste řekli.“
Mathews muže rozdělil na tři skupiny, v nichž určil vždy jednoho člověka, který bude
každý den telefonovat Loffovi. Mathews Loffovi oznámí, až budou moci po skupinkách odjet do Kalifornie na loupež.
Když po hodině schůzka skončila, skoro všichni se vrátili do kasáren. Pierce, hladce oholený a s hnědými vlasy odbarvenými na blond, kvůli zatykači nemohl riskovat,
že ho někdo uvidí. Večer se sešel s Raderem. Strávili několik hodin ve stanu a nejdřív
se bavili o strastech, které přináší život uprchlíka.
Hlavně však mluvili o Bohu, o němž Pierce věřil, že vede každý jeho pohyb.
Tom Martinez mezitím tuto noc trávil v cele předběžného zadržení v centru Philadelphie.
176
DEN PO VRAŽDĚ Alana Berga viděl Tom Martinez článek ve philadelphských
Daily News. Vzpomněl si na Mathewsova slova: „Chci, abys měl uši a oči otevřený.
Postaráme se o jednoho chlápka v Coloradu.“
O pár dní později mu Mathews volal, že přijede David Lane s falešnými penězi,
s jejichž puštěním do oběhu Martinez souhlasil. Tom si nemohl pomoci, aby se nezeptal.
„Bobe, ta věc v Coloradu, to jste byli vy?“
„Jo,“ následovala prostá odpověď. „To jsme byli my.“
Martinezova sklíčenost nabyla nových rozměrů. Jeho kamarád doopravdy zabil
Žida. Martinez začal uvažovat, jak z celého byznysu vystoupit.
Lane přijel do Martinezova domu na Weikel Street 24. června a přivezl jako dárky
dvě krabice zabalené do papíru. Bylo na nich napsané jméno Martinezovy dcery.
Když je Lane na kuchyňském stole otevřel, Martinez spatřil, že jsou obě plné nerozstříhaných falešných desetidolarovek – 950 archů, v nichž bylo podle Laneova tvrzení
38 000 dolarů. Lane vytáhl chirurgické rukavice, nože na řezání papíru a pravoúhlé
plastové šablony, přikládané na bankovky kvůli uříznutí přesného rozměru.
Když se ukázalo, že s tím bude hromada práce, Martinez zavolal na pomoc George
Zaengleho. Celá práce jim zabrala tři dny. Martinez se přitom zeptal Lanea, jestli ví
něco o Bergově vraždě.
„Vím o tom,“ zabručel Lane. „Kruci, chlape, já jsem řídil, když jsme ujížděli!“
„To si ze mě snad děláš srandu,“ odpověděl šokovaný Martinez.
„Hovno, dívali jsme se na toho Židáka, jak žere večeři, tak dobrá byla naše sledovačka,“ pochlubil se Lane. „Čekali jsme v tý jeho posraný čtvrti šest nebo sedm
hodin.“ Teď Martinez dokázal myslet jen na jedinou věc: ať ten chlap vypadne z mého
domu.
Když v pondělí skončili, Lane dal Martinezovi písemné instrukce, jak peníze pustit
do oběhu – jakým obchodům se vyhnout, jaké typy lidí si vybírat a tak dále. Řekl mu,
ať je udává v New Jersey a vyvaruje se jejich pouštění do oběhu ve vlastní čtvrti.
Když dostane za falešné peníze pravé, měl vzít knihu, udělat uprostřed díru, vložit
do ní peníze mínus své procento a poslat ji Kenu Loffovi.
Když s Martinezem ve středu večer jezdili po městě, minuli Millerovu lékárnu
na rohu Kensington a Allegheny Avenue. Lane mu řekl, ať zastaví, že tady zkusí něco
vybrat. Asi po minutě se Lane vrátil se širokým úsměvem na tváři a jednou tyčinkou.
„Vidíš, jak je to snadný?“ řekl Lane, vybalující si tyčinku, a ukázal mu devět vrácených dolarů.
Martinez přišel na další plán. Mohl by pustit do oběhu třeba čtvrtinu peněz, nechat
si zisk na opravdu domu, který byl v havarijním stavu, pak zavolat Mathewsovi a říct
mu, že ho málem chytili a končí. Možná, že takhle by se z toho mohl úplně vyvléknout.
Lane mu dal telefonní číslo na svého švagra Carla Franklina, bydlícího asi
100 kilometrů nahoře po řece Delaware v Eastonu. Když ve středu odjížděl, vzal si
s sebou asi 8 000 falešných dolarů.
177
Jakmile Martinez ve čtvrtek začal udávat bankovky, zjistil, že Lane měl pravdu.
Bylo to neuvěřitelně snadné. Důvěřiví prodavači si od něj prostě vzali desetidolarovku
za noviny, balíček žvýkaček nebo nějaké jiné levné zboží a vrátili mu pravou americkou měnu. Martineze se zmocnila chamtivost.
Ignoroval Laneovu radu, aby zajel do vedlejšího státu, a hned první den udal
1 500 dolarů na Kensington Avenue a dalších hlavních ulicích ve své čtvrti. Celodenní
tažení zakončil zastavením v Beerland Package Store na Aramingo Avenue, kde si
koupil tiket pensylvánské loterie za 50 dolarů. Kdo ví? Třeba vyhraje jackpot.
Majitel Beerlandu, Jerry Stern, po 19. hodině počítal denní tržbu a falešná desetidolarovka vyčnívala mezi ostatními jak rudá vlajka. Vzpomněl si, že když si jeden
muž kupoval tiket, něco se mu na té bankovce nezdálo. Otočil se na svou prodavačku,
Carolu Achuffovou, a řekl jí, ať se má ráno na pozoru.
Martinez, otrok svých zvyků, se do Beerlandu druhý den sebejistě vrátil asi
v 10:15, odhodlaný začít tam, kde včera skončil. Tentokrát ho obsluhovala Achuffová,
když požádal o tiket za 50 centů.
Jakmile jí podal bankovku od Merkiho, Achuffová ji promnula mezi prsty a obrátila se na Sterna, stojícího na druhé straně pultu.
„Tohle vypadá jako ta desetidolarovka, co jsme dostali včera, Jerry,“ zavolala na něj.
Stern se na něj podíval a poznal Martineze. „Hej!“ zařval. „Ty jsi ten chlap, co mi
včera dal falešný peníze! Volám policajty!“ Martinezovi se jeho vysněný svět okamžitě sesypal jak domeček z karet. Předstíral, že je nevinný a nic o tom neví. „Vy jste se
zbláznil!“ zakřičel a pak vyběhl ze dveří. Jelikož to nebyl žádný protřelý kriminálník,
utíkal přímo ke svému autu.
Stern vyběhl za ním a viděl, jak Martinez nasedá do šedého Mitsubishi ročník
1983 a odjíždí pryč. Zapsal si jeho poznávací značku: DWM–777.
Martinez zpanikařil. Překotně posbíral zbývající falešné peníze ve svém autě
i doma, papír s instrukcemi od Lanea a všechno ostatní, týkající se bankovek, a dal to
do tašky. Pak zavolal Zaenglemu a domluvil se s ním na vyzvednutí a odvezení tašky.
Nakonec ho napadlo, že by se celá věc dala urovnat, kdyby se vrátil do Berlandu a nabídl jim pravou desetidolarovku.
Martinez se tedy mnohem uvolněnější vrátil do Beerlandu a zavolal na Sterna.
„Promiňte mi ten incident dneska ráno,“ řekl mu, mávaje pravou desetidolarovkou.
„Tady, chci to urovnat. Nevěděl jsem, že to byly falešný peníze.“
„Tak proč jste utekl?“ zeptal se Stern.
„Dostal jsem strach. Myslel jsem, že zavoláte policajty.“
„Je pozdě,“ odpověděl Stern. „Už jsem to udělal. Pokud si s nima chcete promluvit, tady je kontakt na agenty tajný služby“ – Stern nahmatal vizitku – „Alonzo
Webba nebo Seana Gallaghera.“
Martinez se otočil, ale peníze nechal na pultu. „Nechte si to,“ řekl Sternovi.
Když Stern zavolal, Webb a Gallagher už o podvodu věděli. Pobočka First Pennsylvania Bank na rohu Kensington a Allegheny Avenue to ráno uvědomila tajnou
službu, že se večer ve vkladech různých obchodníků z oblasti objevily falešné deseti178
dolarovky. Po Sternově telefonátu si Webb říkal, že by ten případ mohli rychle
uzavřít.
Zaengle Martinezovi později řekl, že zlikvidoval důkazy. Samozřejmě jich
zachytili víc, jak obchodníci kolem Kensington Avenue ukládali své tržby do bank
a objevovalo se v nich Merkiho dílo. Martinez vzal číslo od Lanea a vytočil ho.
Lane byl právě na návštěvě u sestry v Eastonu. Franklinovi bydleli v domě na malém pozemku podél Cedarville Road, jižně od města nedaleko čističky odpadních vod,
na zalesněném svahu Mammy Morgan‘s Hill. Měli odtamtud výhled na soutok řek
Lehigh a Delaware. Martinezův telefonát vzal Carl Franklin, vůdce Árijských národů
v Keystone State, a řekl, že mu Lane zavolá zpátky.
Ten zanedlouho volal Martinezovi do Philadelphie. „Tady je osamělej vlk,“ řekl
své krycí jméno, odvozené od jeho samotářské povahy. „Co se děje, pavouku?“
„Odhalili mě,“ odpověděl Martinez, „když jsem udával peníze v Kensingtonu.“
„Ty zasranej idiote!“ zařval Lane. „Proč jsi sakra nejel do Jersey, jak jsi měl?“
„Podívej, chlape, nebudu se s tebou hádat. Zbytku jsem se zbavil. Skončil jsem!“
Ten večer po jídle Martinez se zbytkem rodiny odpočíval na dvoře za domem, když
k nim vtrhla policie a agenti. Zatímco Martinezovi nasazovali pouta, četli mu jeho
práva a pak ho odvezli do federální budovy, kde ho agenti požádali, aby jim řekl, kde
vzal falešné peníze.
„Zbláznili jste se?“ vyhrkl Martinez. „Myslíte, že chci zhebnout?“
Agentům pak došlo, že by Martinez mohl být zapojen do něčeho většího, než jen
padělání někde v zadní místnosti domu. Martinez však mlčel o Mathewsovi i organizaci. Neřekl ani co ví o Bergovi, Northgate, obchodu s pornem ani Carlosových plánech na Bílou americkou baštu. Své informace přísně střežil, částečně kvůli strachu
z Mathewse, ale také ze strachu, že se zaplete do větších, závažnějších zločinů.
Druhý den ho pustili na kauci. Zavolal Kenu Loffovi a prosil ho o zaslání
1 600 dolarů na obhájce. Jenže Mathews to neschválil. Potřeboval každý cent na financování akce u Brinka.
„Vím, že jsi teď ve špatný pozici, kámo, ale zkus to vydržet,“ utěšoval ho Mathews. „Brzo spustíme něco velkýho a pak budeme mít spoustu peněz na zaplacení
tvýho advokáta.“
PARMENTER VYZVEDL MATHEWSE 1. července svým modrým Cutlassem
a vydali se do Kalifornie. Bill Soderquist chtěl domů do Salinas, jižně od San Francisca, setkat se s přítelkyní, tak se svezl s nimi. Druhý den dorazili do motelu Travelodge v Richmondu, severně od Berkeley. Jakmile dostali pokoj, Mathews zavolal
Ostroutovi.
Ten pak přijel s nějakým balíčkem. Otevřel ho a předal jim fotky místa, o němž
řekl, že patří místnímu drogovému dealerovi. Jednalo se o různé snímky domu, auta
a garáže. Ostrout prohlásil, že člověk, které mu tyto snímky dal, naznačil, že onen
dealer má doma až 200 000 dolarů.
179
„Soukmenovče,“ řekl Mathews a zavrtěl hlavou, „200 000 dolarů ani zdaleka nestačí. Možná před pár měsícema jo, ale teď to vážně rozjíždíme. Zjistil jsi něco
ohledně těch obrněných aut?“
Ostrout jim řekl o jednom místě v Miltipas, severně od San Chose, kde by mohli
přepadnout obrněné auto, jedoucí s penězi vybranými z obchodů a bank.
Kromě toho řekl, že by se z jeho šéfa a spolubydlícího během pracovního týdne,
pětačtyřicetiletého Ronalda Allena Kinga, mohl stát rekrut a Mathews by se s ním
mohl sejít. King, provozní ředitel depa v San Franciscu, měl po odstěhování od manželky Lisy, také strážkyně u Brinka, byt v San Lorenzu. Jeho manželka začal chodit
s jedním z černých řidičů společnosti.
V úterý 3. července odjeli Mathews, Parmenter a Soderquist do Milpitas, zatímco
Ostrout zůstal v práci. Sledovali dva Brinkovy náklaďáky, jak vyzvedávají peníze
z obchodů a bank. Jelikož to vypadalo, že by získali méně peněz než v Northgate,
Mathews se rozhodl je za cíl nezvolit. Ten večer zatelefonoval Ostrout s lepším nápadem. U San Leandra je noční depo, kde se náklaďáky sjíždí. Každý večer se zde
sjedou a přivezou peníze tři auta. Tyto peníze se pak převáží do hlavního trezoru
v San Franciscu. Ostrout řekl, že bude mít od zítra, 4. července, dvoudenní šichtu
na severu státu, když pojede od San Francisca nahoru po silnici U.S. 101 do Eureky
na pobřeží a pak zpět přes Sacramento Valley, protože zaskakuje za řidiče, který
odjíždí na svátky. Požádal Mathewse, aby počkal, než se vrátí.
Ve svátek Mathews s Parmenterem odvezli Soderquista do Salinas a poté odjeli
do San Leandra, jižně od Oaklandu, sledovat místo, o kterém mluvil Ostrout. Jeho
potenciál vypadal lépe, ale Mathews ho znovu zamítl.
Ostrout se vrátil v pátek, celý rozčílený: „Bobe, myslím, že to mám!“ div že nevykřikl. „Zrovna jsem přijel z Eureky a severně od Ukiah je místo, který by bylo pro
přepadení obrněnýho auta perfektní.“ Ukázal Mathewsovi plán cesty, kterou právě
urazil a místo, kde s obrněným autem musel přeřadit na první stupeň, aby zvládl kopec
plný zatáček. „Tady to auto prakticky stojí,“ řekl a ukázal na kopec na kalifornské
silnici číslo 20.
Mathews byl konečně spokojen. „No, zní to, jako že potřebujeme na chvíli přesunout naší činnost do Ukiah,“ řekl s evidentní radostí.
Spolu s Parmenterem odjeli k Ostroutovi domů do Lookoutu, strávit s ním víkend,
a pak zamířili do malého městečka Ukiah, ležícího v údolí řeky Russian v Coast
Range. Zapsali se do Motelu 6 a začali plánovat strategii.
Ukiah je malebné severokalifornské městečko s asi 10 000 obyvateli u jezera Mendocino, blízko Mendocino National Forest v Mayacmaských horách. Jediná hlavní
třída v Ukiah, State Street, se táhne ze severu na jih. Obchody jsou soustředěné
na nebo u čtyř hlavních křižovatek na obchvatu U.S. 101, Redwood Highway, která se
táhne po východní straně města.
Asi 10 kilometrů severně od Ukiah, kde U.S. 101 vede z Redwood Country do malého
městečka jménem Calpella, začíná kalifornská silnice 20 a šplhá na východ přes Mayacamas, 120 opuštěných, klikatých kilometrů do Williamsu na mezistátní silnici číslo 5.
180
Komunikace směřující jižně na silnici číslo 101, kudy by jel Brinkův náklaďák,
končí v Calpelle ostrým nájezdem, vracejícím se zpět pod 101, kde vytváří začátek
kalifornské silnice 20. O kilometr a půl dál je příkrý kopec, kde má silnice převýšení
110 metrů na zhruba kilometru a půl, tedy 6,5 % stoupání. Byla to právě tato široká
tříproudá silnice – táhnoucí se do kopce – kterou Ostrout považoval za ideální místo
pro loupež.
Mathews začátkem týdne kontaktoval Pierce a řekl mu, ať přiveze Dueye do San
Francisca a čeká na telefonát. Uprostřed týdne, když se nic nedělo, se Pierce naštval
a odjel s Dueyem do Ukiah, kde se rovněž zapsali do Motelu 6. Pierce zavolal do informačního centra a odjel. Zanedlouho se u jeho dveří objevil Mathews. Pierce byl
naštvaný, ale Mathews, se širokým úsměvem jako vždy, tuto jeho náladu změnil.
„Tomu nebudeš věřit!“ řekl mu se školáckou rozjíveností, která Pierce nikdy nepřestávala bavit. „Obrněný auto jsme na kopci neviděli, ale viděli jsme spoustu dalších
náklaďáků a fakt musejí podřadit, aby to vyjely.“ Jak to Pierce poslouchal, vytušil, že
plán je jen povrchní, ale šéfem byl Bob. Pierce se s tím smířil a rozhodl se na to podívat.
Ještě tentýž den odjeli Pierce s Dueyem do Santa Rosy, většího města 100 kilometrů jižně od Ukiah, kde v novinách Santa Rosa Press-Democrat prohlíželi inzeráty
kvůli autům, jež budou potřebovat. Použili tentýž postup, který se osvědčil při loupeži
v Northgate – vyměnili kradené peníze za čisté peníze z banky a nechali si je dát
do obálky, takže se spiklenci bankovek na koupi aut vůbec nedotkli. Našli dva Fordy
pickup, které vypadaly na dobrý obchod. Duey se vrátil z nákupu s modrým Fleetside
1965 v docela dobrém stavu a spatřil Pierce spěšně zkoumat zelený model 1966. Jeho
auto nemělo zadní výklopné dveře.
„Žádnej problém, Randy,“ řekl Pierce. „Udělám je ze dřeva a přidělám je drátem.
Stejně budou použitý jen jednou. Za 600, co bys chtěl?“
Čtvrtek byl dnem, kdy se mělo z Eureky podle plánu vrátit obrněné auto, vydat se
na východ po kalifornské silnici 20 do Sacramento Valley a zpět do San Francisca.
Pierce, Duey a Parmenter přijeli k úbočí kopce, zaparkovali o kus dál a prošli mezi
stromy zpět k silnici. Vydrápali se nahoru po prudkém svahu v zatáčce na severní
straně silnice a pod pálícím sluncem se plahočili nahoru. Zatímco zápasili s kopcem,
hleděli na náklaďáky šinoucí se dolů.
Brinkův náklaďák byl očekáván kolem poledne a muži upírali své pohledy dolů
na silnici, dokud ho nespatřili přijíždět. Mathews, který byl v záloze u silničního nájezdu, jel hned za ním stejnou rychlostí. Za týden byli zpátky.
V pátek Mathews oznámil Loffovi, že by měl do Kalifornie přijet i zbytek mužů.
Většina z nich nebyla nijak nadšená z mimořádně dlouhé cesty, kterou „obchod
společnosti“ vyžadoval. Někteří, jako Pierce a Duey, cestovali spolu. Vyvinuli si
zvláštní typ humoru. Jak projížděli městy, Mathews si všímal kolemjdoucích, o nichž
si myslel, že vypadají jako smíšené rasy a vyzval své spolucestující ke hře „pojmenuj
to stvoření“. Museli hádat, kolik jiných ras nese dotyčný člověk ve svých genech.
181
U lidí, které rozlišovali nejen jako bělochy a černochy, ale i na podskupiny jako alpinské a nordické typy, se tato hra docela komplikovala.
Během víkendu, počínaje 14. červencem, se na různých místech Ukiah ubytovalo
sedm nově příchozích. Mathews se zaregistroval pod jedním z nejzajímavějších
pseudonymů, jaké používal – Grant Lee, složeném ze jmen jeho dvou bratrů. V neděli
se sešli v McGarvey parku, pět bloků od State Street, projít si údaje.
Mathews, který už jednou změnil motel, se rozhodl, že jedenáct mužů v malém
městě budí příliš pozornosti. V pondělí se přesunuli do Santa Rosy a využili Motel 6
a Super 8 na Cleveland Street u dálnice. Soderquist přijel ze Salinas později svým
Camarem.
Scutariho, trénovaného v metodách přežití, šokovalo, když zjistil, že ještě není naplánován nejdůležitější aspekt úspěšné loupeže – úniková cesta. Muži se hádali, jak to
udělat. Pierce chtěl prostě co nejrychleji ujet a získat mezi nimi a policajty co největší
možný odstup. Někdo jiný navrhl získat letadlo a do Bašty s miliony odletět. Další
mluvili o přechodu s batohem plným kořisti přes Mayacmas na místo srazu 40 kilometrů daleko. Scutari se tomu vysmál. Na odvlečení tak velké kořisti, jakou čekali, by
potřebovali dvojnásobek mužů.
Scutariho filosofií bylo rychle se rozdělit, rychle se přemístit a být nenápadní. Tak
by měli čas zjistit, jak moc po nich policajti jdou. Scutari by se pak vydal s pár muži
do kopců západně od Ukiah, protože policie bude nejspíš předpokládat, že se lupiči
vydali východně, směrem k hlavním silnicím.
Po určitém úsilí našli oblast za Orrs Springs Road, jen asi 14 kilometrů od města,
ale 730 metrů vysoko v lese. Byla tam malá skládka se štěrkovou odbočkou, takže
bylo snadné si toho místa všimnout.
Muži vyčistili prostor zarostlý stromy asi 30 metrů dolů po svahu směrem od odbočky. Ve středu se sem Scutari vrátil s Evansem, Merkim a Parmenterem, připravit
zásoby lehkého jídla, vody a dalšího vybavení na druhý den.
Aby jim plán vyšel, potřebovali dvě další auta na přesednutí. Kilometr a půl od místa, kde plánovali přepadnout obrněné auto, se nacházelo velké parkoviště, patřící
k místu pořádání pikniků Pomo Day Use na severním břehu jezera Mendocino. Bylo
dohodnuto, že zaparkují přestupní auta tady, aby mohli rychle přesednout z pickupů.
Protože parkoviště bylo relativně izolované, ale blízko, mohli s lupem přesednout
do připravených aut a uprchnout do lesa. Někteří muži se pak vydají do Ukiah zjistit,
jak policie zareagovala a určit, kdy bude bezpečné odjet.
Duey v úterý v Santa Rose našel Buick Riviera 1973 na prodej. Zatelefonoval
na uvedené číslo a když vysvětlil, proč volá, udělal chybu a zeptal se prodejce, jak se
dostat k jeho domu z Motelu 6 na Cleveland Street. Přidali se k němu i Pierce a Parmenter.
„To auto patří mý přítelkyni,“ řekl prodejce Frank McFarland. Zatímco s ním
Duey probíral smlouvu, jeden z mužů zvedl kapotu tohoto zeleného sedanu a druhý
zkoumal výbavu.
182
„Dáme vám za něj 700,“ řekl Duey, když ho ostatní ujistili, že auto vypadá použitelně.
„Chci 900,“ odpověděl McFarland. Po tiché debatě této trojice nad jejich vyčerpanými financemi se dohodli, že to schrastí a ráno se pro auto vrátí.
Ve středu poslali pro auto Barnhilla. Mezitím se však objevila McFarlandova přítelkyně a trvala na částce 1 000 dolarů. Barnhill měl s sebou jen 900, tak ho McFarland dovezl zpátky poblíž Motelu 6. Barnhill byl za chvíli zpět i se zbytkem peněz.
Duey pak našel dodávku, která byla na prodej a plně vyhovovala potřebám skupiny.
Syn Joan Cookstonové odešel po poslední splátce za Ford 1971 k letectvu. Dodávka
neměla zadní okno, což přesně potřebovali. Duey souhlasil s cenou 1 400 dolarů.
Zatímco se ve středu kupovala přestupní auta, Mathews vzal pár mužů zpět
do Ukiah. Ten den měl jet Brinkův náklaďák první úsek do Eureky. Pár se jich usadilo
do stínu velké magnolie soulangiana na trávníku okresního soudu Mendocino. Dávali
si pozor, aby nebylo vidět, jak pozorně sledují šedý náklaďák, jedoucího s rachotem
nahoru po State Street přesně podle jízdního řádu.
Vepředu viděli dva černé strážné. „Co když je s nima negromilná manželka Rona
Kinga?“ zeptal se jeden z nich.
„Naplánovali jsme to tak, aby se nikomu nic nestalo,“ řekl Mathews rozhodně.
„Jsme tu pro peníze. To je naše mise. Nikdo nebude zraněn. Čas zrádců rasy přijde.“
Muži si pak naposled prošli místo loupeže a únikové cesty. Mathews se vrátil
do Santa Rosy s metr a půl dlouhou lepenkovou trubkou, zjevně střední částí z role
koberce.
„Udělej k tomu rukojeť a natři to celý na černo,“ řekl Mathews, podávaje trubku
Parmenterovi.
„Na co?“ chtěl vědět Parmenter.
„Falešná bazuka,“ odpověděl Mathews. „Až zastavíme ten náklaďák, budou tak
rozčilení, že si to nikdo nebude detailně prohlížet. Budou si myslet, že to je bazuka
a zaručuju ti, že si dají pozor.“
Mathews doufal, že sežene tělo lehké vojenské bazuky, byl však neúspěšný.
Zjevně se ale této myšlenky nevzdal.
Parmenter se skepticky ušklíbl. Zvedl trubku a zeptal se: „Hmm, jak tomu budeme
říkat?“
„No,“ řekl Mathews, „co třeba ballistnikov?“
Parmenter s krátkým zachechtáním a zavrtěním hlavou odešel.
ČERVENCOVÉ HORKO v kanceláři agenta Wayna Manise v Coeur d’Alene, nacházející se v horním poschodí, bylo dusivé. Větráky jely na plný výkon, ale v místnosti bylo jak v sauně.
Telefonát, který Manis právě přijal, byl od volavky. Manis 29. června – v den setkání v lesích na Mathewsově pozemku a v den Martinezova zatčení, o kterých ještě
nemohl vědět – poslal do Washingtonu 10 centimetrů tlustý balíček dokumentů, odůvodňujících jeho požadavek na plné prošetření Árijských národů.
183
Poslední telefonát byl od důvěryhodného informátora, který navštívil třetí Árijský
světový kongres pastora Butlera. Informátor tvrdil, že plukovník Jack Mohr a Louis
Beam vedli dvoudenní seminář o guerillové válce ve městě.
Manise znepokojilo, když mu informátor řekl, že lidé, hlavně Beam, věnují spoustu pozornosti vraždě Alana Berga. Manis ještě nevěděl o show ze 13. února, v níž
Berg utnul Mohrův meziměstský telefonát, ale dostal dálnopis od denverské FBI se
sdělením, že denverská policie hledá Davida Lanea kvůli výslechu v souvislosti s Bergovou vraždou.
Denverská policie veřejně zdůrazňovala, že David Lane není podezřelý. Prostě mu
jen chtějí položit pár otázek. Ve skutečnosti byl silně podezřelý, ale policie se nechtěla
dostat do situace, kdy by ho musela zatknout a pak by podle zákona měla jen 72 hodin
na vznesení formálního obvinění nebo propuštění.
Laneovo jméno se 11. června objevilo v denverských novinách. Když se to Lane
dozvěděl, napsal denverským médiím otevřený dopis, kde popřel, že by byl večer
v den spáchání vraždy v Denveru. Pak se odjel ukrýt do Ione a nějakou dobu žil v seníku Loffovy stodoly.
Jakmile se Manis začal hrabat kolem Butlerových aktivit, vynořily se znepokojivé
signály, z nichž nejvážnější bylo Piercovo zatčení pro padělání a nenastoupení jeho
dvouletého vězeňského trestu.
Po Pierceovi se šlo tak tvrdě, že policie držela Evanse a Barnhilla v Madrasu tak
dlouho, dokud jejich otisky prstů a fotografie nedorazily policii do Portlandu kvůli
ověření, že ani jeden z nich není Pierce. Manis věřil, že tiskárna Árijských národů
byla používána k výrobě Pierceových falešných padesátek.
Hned po kongresu se Manis vydal na schůzku s agenty FBI ze Spokane a Butte,
kde si porovnali sdělení informátorů. Na této schůzce Manis poprvé slyšel jména Robert Jay Mathews a Denver Daw Parmenter. Probíral se i fakt, že mladí muži, kteří
chtějí činy, odchází z Hayden Lake do Metaline Falls. Tutéž informaci rozšiřoval
Walter West, než zmizel.
Z Hayden Lake stoupalo až příliš kouře – a ne z hořících křížů.
Manis kontaktoval svého šéfa, Billa Fallina, zvláštního agenta, majícího na starost
úřad v Butte v Montaně, a vysvětlil mu svá podezření s tím, že by mohl tomuto
případu věnovat všechen svůj čas. Fallin souhlasil. Ani ve Washingtonu se dlouho nerozhodovali. V půli července přišel Manisovi dálnopis, opravňující ho vést spolu
s kancelářemi v Butte a Spokane šestiměsíční vyšetřování.
RÁNO 19. ČERVENCE vešel Robert Merki do Mathewsova motelového pokoje
v Santa Rose a všichni zmlkli. Někteří muži začali obdivně hvízdat a jiní se váleli
smíchy.
Merki, který obvykle vypadal jako účetní, na sobě měl sukni a halenku, ušitou
podle vzoru jeho manželkou, včetně podprsenky a falešných prsou, punčocháče
a krátkou šedivou paruku. Už předtím si v obchodě nedaleko Ukiah koupil pár
184
dámských černých bot. Od manželky si vypůjčil obří kalhotky. Dokonce šel tak
daleko, že si oholil nohy, ruce a podpaží.
Merki v žádném případě nechtěl, aby ho někdo poznal.
„V pořádku,“ vyjádřil Mathews souhlas. Pak se vydali na snídani a Merki měl
radost, že svým přestrojením ošálil číšnici, která ho oslovovala „madam“.
Po jídle se opět sešli v motelu. Richard Scutari na ně už čekal. Pak, v přípravě
na události onoho dne, přednesl žalm 91. Vybral si ho kvůli legendě, že ho za první
světové války přednesl britský 91. pěší pluk před krvavou bitvou u Bellau Wood a pak
z této prudké bitvy vyšel bez ztráty jediného muže.
„Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemohoucího,“ začal
Scutari se zavřenýma očima a skloněnou hlavou. „Říkám o Hospodinu: Mé útočiště,
má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám. Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného
moru. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti
jeho věrnost. Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne...“
Parmenter odvezl Merkiho na parkoviště u jezera Mendocino svým Cutlassem
a ostatní je následovali. Zaparkovali přestupní vozidla na parkovišti a Merki odjel
Cutlassem dolů na silnici 101 a pak do Willits, 30 kilometrů severně. Měl s sebou
manželčin Ruger 357 Magnum, jenže v kufru.
Zbylých jedenáct, oblečených obyčejně v džínech a tričkách, si kolem krků uvázalo šátky, natřeli si polštářky prstů lepidlem Krazy Glue a natáhli chirurgické rukavice. Pak nasedli do dvou pickupů.
Jejich rozsazení bylo pečlivě promyšlené. Scutari, vyzbrojený puškou H & K ráže
9 mm, řídil zelené auto s provizorními výklopnými zadními dveřmi. Jeho auto mělo
zablokovat obrněný náklaďák zepředu. Vedle něj seděl Mathews s pistolí Smith &
Wesson 469 ráže 9 mm, jíž Barnhill koupil v Missoule po loupeži v Northgate. Mathews požádal Barnhilla o její zapůjčení.
Na ložné plošině u výklopných dveří seděl Pierce s poloautomatickou puškou
H & K ráže 308, disponující těžkou palebnou silou. Měl náboje s pláštěm, u nichž
byla záruka, že projdou neprůstřelnými skly obrněného auta. Po překonání stráží měl
Pierce hlídat silnici před nimi. Naproti němu seděl Dye s automatickou puškou AR-15
ráže 223 na podporu zmíněné těžší zbraně. Soderquist, sedící blíž ke kabině, držel
nápis jako v Northgate: „Vypadněte nebo zemřete!“ Vedle něj byl Parmenter s jednou
rukou položenou na „ballistnikovi“. U zadních výklopných dveří stála bedna s hřebíky
do střešní krytiny.
Druhý pickup řídil Yarbrough. Ten měl dojet obrněný vůz, až ho Scutari zastaví
a skřípnout ho zezadu. Yarbrough byl vyzbrojen MAC-10, použitým k vraždě Alana
Berga. Vedle něj seděl Duey s plně automatickým izraelským Uzi ráže 9 mm. Kemp
a Evans měli brokovnice nabité hrubými broky. Barnhill měl stejně jako Pierce
ve druhém autě na starost těžkou palbu s H & K a hlídání prostoru vzadu. I zde byla
bedna s hřebíky do střešní krytiny.
Muži odstartovali z parkoviště a přijeli do Calpelly, tam zabočili severně na silnici 101
a jeli asi tři kilometry, až se dostali ke štěrkové odbočce západně od hlavní silnice,
185
lemované malou vinicí. Pár stromů na malém ostrůvku mezi odbočkou a hlavní silnici
vrhalo stín, ale na čekající muže pražilo červencové slunce a ti se koupali v potu.
Kdyby studovali místní historii, dozvěděli by se, že opakují jednu scénu ze severokalifornského folkloru. Charles Bolles, známý jako Black Bart, v říjnu 1877 na kopci
u Willits mezi Covelem a Ukiah přepadl dostavník. Bylo to v nebezpečné zatáčce, kde
musel dostavník shodou okolností výrazně zpomalit. O něco výš na stejné silnici, jen
o čtyři roky později, Bart přepadl dostavník Wells Fargo, jedoucí z Fort Ross
do Guerneville.
NA JIŽNÍM KONCI Willits Merki zajel na parkoviště McDonaldu u silnice číslo 101,
které si začátkem týdne prohlédl. Tady byl nenápadný, ale zároveň bez problémů viděl
na silnici.
Obrněné auto mělo poslední zastávku před Willits v bance v Laytonville, asi
37 kilometrů severně. Do Willits mělo podle očekávání přijet v 11:15. Merki přijel
o hodinu dřív, ale Brinkovo auto mělo hodinu zpoždění. Pro muže, potící se v pickupech pětadvacet kilometrů jižně, to bylo jako naschvál.
Krátce po poledni, když už Merki začínal mít strach, že je něco v nepořádku,
spatřil velké šedé auto, šinoucí se po ulici směrem k němu. Nechal ho projet, pak se
pár kilometrů držel za ním a nakonec ho v jednom kopci předjel a udržoval od něj
určitou vzdálenost.
Jak se blížil k zatáčce, kde čekali ostatní, řekl do vysílačky: „Tady Breaker. Jsi
tam, pane Blacku?“
„Příjem,“ odpověděl Scutari.
„Tak přeju dobrej den,“ odpověděl Merki. Pak šlápl na plyn a odjel do Calpelly,
kde počkal na parkovišti za halou klubu Calpella a kolejemi Northwestern Pacific
Railroad. Na vysílačce sledoval kanál 9.
„Pojďme!“ vydal pokyn Mathews.
Dívali se, jak se Brinkovo auto šine po silnici kolem odbočky. Pickupům plným
mužů nevěnoval ani jeden strážný pozornost.
Scutari vyrazil s Yarbroughem přilepeným na nárazník. Obrněné auto dojeli, právě
když dorazilo k nájezdu na kalifornskou silnici 20 a řidič přeřadil na první rychlostní
stupeň. Pak na asi kilometr a půl dlouhé rovince zrychlil, přejel most nad řekou
Russian a pak najel do pravotočivé zatáčky. Za zatáčkou začínal kopec končící
levotočivou zatáčkou. Převýšení činilo na zhruba kilometru a půl 120 metrů. Přetížené
auto při nájezdu do druhé zatáčky sotva jelo.
„Okay, teď ho vem,“ řekl Mathews Scutarimu a zelený pickup přejel středovou
čáru.
„Hej, Aarone,“ řekl Brinkův řidič Paul Scott parťákovi Aaronu Davisovi, když
pohlédl do zpětného zrcátka. „Koukni na ty blázny, co nás předjížděj.“ Scott se díval,
jak ho zelený pickup předjel, prudce se zařadil do pravého pruhu a začal zpomalovat.
Jelikož se plně věnoval autu před sebou, ani si nevšiml, že ho předjel i Yarbroughův
pickup a jede vedle něj, dokud Scutari nešlápl na brzdu a Scott tak neměl kam uhnout.
186
Těžký náklaďák musel zastavit hned za zatáčkou. Když se muži v obou pickupech
zvedli a namířili na ně zbraně, stráže překvapením ani nehlesly. Jeden muž zvedl
nápis: „Vypadněte nebo zemřete!“ Všichni měli přes obličeje šátky, až na vysokého
muže – Pierce –, který se drze nemaskoval.
Mathews vyskočil z kabiny, doběhl k předku Brinkova auta, vyskočil na nárazník
na straně spolujezdce a zařval na strážné, ať vystoupí. Oba však byli příliš šokovaní
na to, aby zareagovali. Když na ně Parmenter namířil něčím, co vypadalo jako bazuka,
vyvalili oči zděšením.
Po pár sekundách bez odezvy Parmenter namířil H & K ráže 308 a prostřelil
do horního vnitřního rohu čelního skla na straně řidiče tři díry o velikosti deseticentu.
Když se strážní sehnuli, vypálil čtvrtou ránu nahoru vpravo do čelního skla na straně
spolujezdce. Na Scotta dopadly střepy a lehce ho pořezaly na čele. Pierce schválně
střílel vysoko, aby netrefil strážné, ale i tak dosáhl svého cíle.
Mathewsovi, stojícímu na nárazníku, prosvištěly kulky kolem hlavy a hned
na Pierce zařval: „Hej! Nestřílej!“
Stráže vyklopýtaly ven z auta s rukama nad hlavou. „Dáme vám všechno, co
chcete,“ vykoktal jeden z nich.
„Drž hubu!“ okřikl ho Parmenter.
Scott zapomněl náklaďák zabrzdit; jakmile vyskočili, začal couvat. Lupiči
s hrůzou sledovali, jak se jejich „zlatá husa“ začíná rozjíždět dolů po silnici. Randy
Evans brokovnicí prostřelil zadní pneumatiky, takže se auto zhouplo a zastavilo v přímém úhlu k silnici. Scott pak opožděně zatáhl ruční brzdu.
Když oba strážní leželi tváří zemi na krajnici, zabouchly se a zamkly dveře. Páčka
k odemknutí přepravního prostoru na peníze však byla v kabině. To znamenalo, že
lupiči musí dostat ven i třetího strážného vzadu.
Na silnici v obou směrech probíhal dopravní ruch a projíždějící řidiči civěli na podívanou, která se zde odehrávala. Někteří si vzhledem k tomu, že jsou v Kalifornii,
mysleli, že se tu natáčí nějaký film. Jiným, kteří viděli nebo slyšeli střelbu, došlo, že
se něco děje. Několik motoristů zastavilo a schovalo se za svými auty. Richard Rea,
majitel Reovy mlékárny v Ukiah, byl jeden z prvních motoristů směřujících na západ,
kteří zastavili. „To snad není pravda,“ napadlo ho, když zíral na chaos před sebou.
„Tohle je Ukiah a takové věci se tady nedějí.“
Jedna řidička, která viděla dost na to, aby jí došlo, co se děje, sáhla po vysílačce
v autě a naladila kanál 9. „Jsem na silnici 20 mezi 101 a jezerem Mendocino,“
nahlásila na tomto tísňovém kanálu. „Asi deset maskovaných mužů se zbraněmi tu
přepadlo obrněné auto!“ Merki, potichu sedící za klubem Calpella jen kilometr a půl
od místa, to slyšel.
„O co se jako snažíš?“ spustil na ní. „Vyvolat nějaký nepokoje? Nemůžeš používat
vysílačku k šíření falešnejch informací!“
Evans, stojící na zádi Yarbroughova pickupu, viděl bočním okénkem Brinkova náklaďáku, že strážkyně uvnitř pro něco sahá. V domnění, že jde o zbraň, vystřelil do okna
brokovnicí. Broky roztrhaly čalouněné sedadlo, ze kterého se těsně předtím zvedla.
187
Těžce otřesená žena se vzdala a vylezla bočními dveřmi u krajnice. I tyto dveře se
zabouchly, když vystoupila.
„Otevři ty dveře!“ zařval na ní Mathews. „Okamžitě ty dveře otevři!“ Žena chvíli
nervózně zápolila s klíči a pak otevřela kabinu, kde byla páčka pro otevření zadního
prostoru. Evans oběhl náklaďák a když byl u ženy – byla to Lisa Kingová, odcizená
manželka manažera firmy – sklouzl mu šátek. Kingová se dívala přímo do jeho
kulatého obličeje, dokud jí další muž nenařídil lehnout si u silnice vedle jejích kolegů.
Také strážným odebrali zbraně, včetně pušky ráže 30-30 Kingové.
„Nevím, jak se mi podařilo jí minout,“ zalapal po dechu Evans, který si oddechl,
že ji nezabil. Když si znovu nasazoval šátek, začaly se mu třást ruce.
Mathews skočil do prostoru pro peníze a zarazil se, když spatřil 30 velkých pytlů
s penězi, úhledně naskládaných u stěny. Parmenter, Dye, Evans a Soderquist vytvořili
hada na přesun pytlů z bočních dveří do zeleného pickupu.
Mathews se sehnul pro první pytel. Vtom ucítil, jak ho Barnhillova pistole ráže
9 mm zastrčená za opaskem tlačí do břicha. Nevšímal si toho a podával pytle ven.
Pistole se začala posunovat, až vypadla na podlahu.
Zatáčka, kde náklaďák zastavili, pracovala ve prospěch lupičů. Neexistovala
možnost, že by na ně narazilo policejní auto a policisté nebyli překvapeni. Nebýt však
volání přírody, mohlo se toto překvapení týkat šerifa okresu Mendocino, který měl
namířeno domů na oběd a býval by tudy přesně tou dobou projížděl východně směrem
na kalifornskou silnici 20. Místo toho se však nejdřív zastavil odskočit si do budovy
úřadu šerifa.
Scutari a Yarbrough seděli v pickupech a monitorovali policejní vysílačky. Frekvence získali z průvodce Radio Shack. Naladili vysílačky na různé kanály státní
i místní policie a šerifa, dokonce i na frekvence používané místními lesními
protipožárními hlídkami.
Scutari měl stopky a zatímco šly pytle s penězi od muže k muži, každých
30 sekund hlásil čas. Jak čas ubíhal, disciplína ustupovala ve prospěch osobních zájmů
a muži se snažili pobrat, co se dá.
Z dopravní zácpy se začínal stávat problém, protože mohla blokovat únikovou
cestu. Randy Duey, se samopalem Uzi přes hruď, šel a hrál dopravního policistu. Křičel na řidiče: „Jeďte! Pokračujte!“ a mával rukou. Jeden řidič přívěsu se však rozhodl,
že už toho má dost a začal se svým přívěsem pomalu předjíždět. Duey na něj křikl, ať
zastaví a když to neudělal, namířil na něj Uzi. Náklaďák se skřípěním zabrzdil a pneumatické brzdy hlasitě zasyčely.
Když Mathews vyndal asi polovinu pytlů, Scutari zavolal, že tam jsou už sedm
minut, o dvě minuty víc, než bylo plánováno.
Mathews v obavě, že to je příliš dlouho, nechal na místě asi 15 pytlů, vyskočil
ze dveří obrněného auta, doběhl na pickup a zakřičel na ostatní, ať jdou. Yarbroughovo
auto odjelo první. Scutariho auto, naložené těžkými pytli, chvilku nechtělo jet. Scutari
několikrát prošlápl plynový pedál a nakonec se rozjel. Dye na silnici vysypal hřebíky.
188
Když byli asi 200 metrů daleko, Lisa Kingová se začala zvedat ze země. Pierce jí
mimoděk vypálil nad hlavu rychlou dávku. Kingová sebou praštila na zem.
„Proč jsi to udělal?“ zeptal se Parmenter.
„Viděl jsem, že se zvedá,“ odpověděl Pierce. „Do prdele. Doufám, že jsem jí netrefil.“
Richard Rea, mlékař z Ukiah, přiběhl k tahači a zakřičel na řidiče, ať zavolá
vysílačkou o pomoc. Ten však odpověděl, že mu vysílačka nefunguje.
Asi 300 metrů od místa loupeže silnice přešla v rovinu, zhruba po kilometru a půl
obě auta s kvílením pneumatik zabočila ostře doprava a s obratem 145 stupňů zamířila
na Mariana Drive. Scutari při tom náhle spatřil mladou dívku nesledující kam jede. Už
to vypadalo na nevyhnutelný boční náraz, ale Scutari se opřel o klakson. Žena trhla
hlavou a se slabým vyjeknutím trhla volantem, takže se o vlásek vyhnula srážce.
„Chlape, nebylo by to hrozný?“ řekl Mathews a krátce se zasmál. „Zmáknout
perfektní operaci a zabít se při dopravní nehodě.“ Scutarimu tak bušilo srdce, že se
nezmohl na odpověď.
Vzadu, kde se připravovali na opuštění pickupu, si Pierce mezi kořistí všiml pušky
Lisy Kingové. Za jednou zatáčkou ji hodil do křoví.
Zelený pickup zastavil zadními výklopnými dveřmi blízko bílé dodávky bez oken
na parkovišti v Pomo. Rozvážným tempem, aby nevzbudili pozornost lidí koupajících
se opodál, naložili do dodávky peníze a zbraně. Pak si všichni na trička oblékli různé
košile.
Dye, Kemp, Evans a Soderquist nasedli do zelené Riviery a poklidným tempem
jeli po vedlejší silnici na Calpellu. Věděli, že jde o to co nejrychleji splynout s davem.
Jakmile byly peníze přeložené, zbytek mužů nasedl do dodávky. Yarbrough se vydal
po vedlejší silnici západně od jezera Mendocino, přes Calpellu, podjel pod U.S. 101
a pak zamířil na nájezd na dálnici vedoucí na jih.
Rivieru za 1 000 dolarů využili jen na tři minuty. Dye zajel ke klubu Calpella
pouhý kilometr a půl z kopce. Zaparkoval u Parmenterova Oldsu. Merki tam na ně už
trpělivě čekal. Muži otřeli své otisky z klik dveří a volantu Riviery, hodili klíče dovnitř a naskočili do Oldsu.
Když vjížděli na nájezd na silnici U.S. 101 jižně na Ukiah, viděli tři policejní auta
se zapnutými majáky, mířící na sever ke kalifornské silnici 20. Mathews počítal, že
když policie dostane zprávu o tuctu mužů s automatickými puškami, počká s akcí
na posily.
Policisté však krátce po příjezdu na místo učinili překvapivý objev. Jeden z policistů, prohlížejících prostor pro peníze, pohlédl vlevo a spatřil na podlaze pistoli.
Tužkou ji zvedl za rám spouště a viděl, že jde o Smith & Wesson ráže 9 mm.
„Hej,“ řekl strážným od Brinka, „patří tohle někomu z vás?“
Všichni tři se na pistoli podívali. „Poslyšte,“ řekl Davis, který jezdil s brokovnicí,
„tohle vypadá jako ta, kterou na nás mířil ten vůdce.“
189
Po 5 kilometrech směrem na Ukiah sjel Yarbrough na odbočku na starou silnici
a další kilometr a půl jel po Orrs Spring Road. Jel po klikaté silnici do kopce porostlého borovicemi až ke skládce, která signalizovala jejich tábor. Víc než hodinu
strávili taháním peněz z dodávky a vláčením pytlů dolů po příkré cestě mezi husté
stromy, kde měli uložené jídlo a pití.
Zapnuli vysílačky na baterie, aby se mohli uvolnit a poslechnout si horečnatou
policejní aktivitu. Plán byl takový, že Yarbrough pojede zjistit, jak moc je v Ukiah
horko a sejde se s Merkim na stanici Standard na Station Street.
Mathews, Duey, Pierce, Barnhill, Scutari a Parmenter v lese otevřeli jeden pytel
peněz a každý si vzal 10 000 dolarů pro případ, že by se museli rozdělit. Kapsy a ponožky si napěchovali penězi.
Parmenter se vydal hlídkovat k silnici, zatímco ostatní se pustili do Scutariho
zásob jídla. Jak jedli a začali se uvolňovat, nedokázali potlačit radost z úspěchu mise.
Dopodrobna si vyprávěli své různé pohledy na loupež a když Mathews popisoval, jak
popadl pistoli a vyskočil na nárazník obrněného auta, mimoděk si sáhl na opasek.
„Ach, kurva! Ach, do prdele!“ zařval a vyskočil. Zatímco si prohledával kapsy
u kalhot v naději, že najde to, o čem věděl, že je pryč, ostatní si vyměňovali zděšené
pohledy.
Barnhill věděl, že to byla pistole, kterou koupil v Missoule po loupeži v Northgate,
ještě než dostal identitu „Keitha Merwina“. Teď mají federálové rozhodně nejméně
jedno jméno, po kterém jít. „Ach, Andy,“ řekl mu Mathews, „fakt mě to mrzí.“
„No,“ řekl Barnhill s typickým klidem, „řek bych, že budu muset udělat nějaký
změny.“ Mathews byl celý bez sebe výčitkami.
Parmenter mezitím hlídkoval v křoví u Orrs Springs Road, když ke skládce pomalu přijelo auto a zastavilo. Řidič vyskočil ven, prošel asi tři metry od Parmentera,
rozepnul si kalhoty a začal močit do křoví. Parmenter se ani nepohnul, aby ho nespatřil. Když byl muž hotov, vrátil se do auta a odjel. Parmenterovi trvalo několik
minut, než popadl dech a prodral se hlouběji do lesa.
Pro partu, která jela zpět do Ukiah, to byl divoký výlet, skládající se z promeškaných schůzek, změn v plánech a obyčejné paniky, když viděli toto malé město přeplněné agenty FBI ze sanfranciského oddělení.
Merki vysadil Kempa a Soderquista u Chevroletu Camaro, kterým Soderquist přijel ze Salinas. Odtud tito dva pokračovali do Santa Rosy vyčistit pokoje v motelu
a ujistit se, že tam nic nezůstalo. Evanse a Dyeho vysadil u nákupního střediska s tím,
že se za hodinu vrátí. Tato dvojice pak zabíjela čas nakupováním a Merki ho zabíjel
bezcílným ježděním. Když se vrátil, viděl, že koupili nějaké košile a rádio. Merki
odvezl Evanse severně na State Street k motelu Aladdin, kde ho nechal vystoupit kvůli
schůzce s Yarbroughem. Merki s Dyem pak zabíjeli čas ježděním kolem dokola.
Evans vešel do motelového pokoje, ale Yarbrough tam nebyl. Rozhlédl se kolem
a pod postelí našel MAC-10, který Yarbrough použil k loupeži. Rozhodl se počkat
na jeho návrat a věnoval se odpočinku, dokud z parkoviště neslyšel bouchnout dveře
190
od auta. Přes záclony spatřil muže v oblecích, doprovázející tři Brinkovy strážné do jiného pokoje v motelu.
V myšlenkách se okamžitě vrátil ke chvíli, kdy mu sklouzl šátek a strážná si dobře
prohlédla jeho obličej. Evans zpanikařil, počkal, až zajdou dovnitř, pak vyklouzl ven,
prošel zadem a vydal se do motelu Lou Ann několik bloků jižně, kde byl zaregistrovaný už dřív. Rychle vklouzl do pokoje 233 a potýkajíc se s dechem se snažil uklidnit.
Merki a Dye propásli plánovanou schůzku s Yarbroughem na stanici Standard.
Po patnácti minutách čekání odjeli k Aladdinu, kde spatřili Yarbrougha stojícího
v trenkách a tričku ve dveřích svého pokoje. Řekl jim, že nenašel Evanse. Merki, stále
v ženském oblečení, řekl, že se s Dyem ubytují v nedalekém motelu a kdyby ho našli,
zatelefonují.
Merki čekal v autě, zatímco Dye šel dovnitř, zaregistrovat je jako „John Carlson
s manželkou“. Koupili si sušenky a pivo a noc strávili posloucháním policejních
vysílaček a koukáním na televizi.
Soderquist a Kemp se vrátili ze Santa Rosy zhruba kolem oběda. Soderquist
Kempa vysadil u motelu Aladdin, aby šel za Yarbroughem a pak pokračoval k motelu
Lou Ann. Zaparkoval o pár bloků dál. Když se blížil k motelu, spatřil dva muže
v oblecích mluvit s manažerem motelu.
Přesvědčený, že to jsou agenti FBI, spěšně došel k Evansově pokoji. Zaklepal
na dveře a zevnitř se ozvalo, kdo je. Když se identifikoval, Evans otevřel dveře na malou škvíru a div ho nezatáhl dovnitř. Soderquist rychle zamknul, pak se otočil a viděl,
že Evans má mokrý hadr a umyl s ním zdi pokoje.
„To snad ne, člověče,“ řekl, lapaje po dechu. „Měli jsme se zbavit otisků prstů!“
Soderquist pohlédl otevřenými dveřmi do koupelny a spatřil, že Evans namočil všechno své oblečení do vany.
„Proč to děláš?“ zeptal se.
„Chlape, musíme zničit všechny stopy,“ řekl Evans, dál zuřivě drhnoucí zdi. Pak
přiběhl k namočenému oblečení a začal ho ždímat. Když to udělal, hodil ho pod postel
a v tu ránu na něj zapomněl. Zůstalo tam ve skutečnosti ještě rok, než tuto místnost
přišel prohledat FBI.
„Poslyš,“ řekl nakonec Soderquist, „myslím, že v motelu je FBI. Musíme se rozdělit.“ Vymysleli únikový plán, podle kterého se Soderquist dostane do svého Camara
a sejde se s Evansem asi o pět bloků dál. Zapomněli se však domluvit, jakým směrem
se vydají.
Soderquist vyklouzl ze dveří a opět nasedl do auta. Dupl na to a přijel na místo,
které považoval za kontaktní, ale Evans tam nebyl. Chvíli jezdil kolem a pak si řekl,
že ho FBI musel zatknout. Proto se vydal jižně na U.S. 101 a zamířil do Santa Rosy.
Evans se dostal z motelu, ale zamířil přesně na opačnou stranu, než kde čekal
Soderquist. Když se neukázal, Evans si řekl, že ho má FBI. Protože byl bez auta,
vydal se poklusem přímo ven z města. Držel se mimo silnici a uháněl křovisky,
poškrábaný na rukou i obličeji. Když dorazil k dráze Northwestern Pacific, držel se
jižně podél kolejí, dokud si nemyslel, že je bezpečné vrátit se na silnici a stopovat.
191
Ostatní lupiči v kopcích na Orrs Springs Road poslouchali policejní vysílačky
a bavili se tou show. Věděli, že FBI čeká na brzké nasazení vrtulníku ze Santa Rosy.
Netrvalo dlouho a skutečně uslyšeli burácení vrtulníku. Mathews, navzdory hustému lesnímu porostu, přiběhl ke stromu a objal kmen, aby ho nebylo vidět. Zařval
na ostatní, ať to udělají také, ale ti zůstali sedět na stráni a smáli se. Bylo jasné, že
i kdyby vrtulník přeletěl nad nimi, pilot je v žádném případě nemůže přes hustou
vegetaci vidět.
Yarbrough přišel asi o půlnoci do motelu, kde byli Merki s Dyem a řekl jim, ať
odjedou Parmenterovým Olds do Santa Rosy a čekají. On a Kemp chtěli jet dodávkou
Ford do úkrytu v kopcích a vyzvednout ostatní.
„Určitě se dívejte po Evansovi,“ připomněl jim na odchodu.
Mathews krátce po 1. hodině v noci uslyšel, že u skládky zastavilo auto, a pak
někoho slyšel vejít do lesa. Poté se ozvalo ostré hvízdnutí. „To je Gary. To je on!“
Mathews už se chtěl vydat směrem ke zvuku.
„Sakra, Bobe,“ zašeptal Pierce chraplavě. „Počkej, až se sám identifikuje, než mu
dáme vědět, že jsme tady.“
„Nenajde nás,“ protestoval Mathews.
„Dobře, ale je pěknej nesmysl vyjít ven, jestli to je agent FBI,“ začal Pierce trochu
zvyšovat hlas. Než se mohli hádat dál, poznali siluety Kempa a Yarbrougha.
„Člověče, vážně to tam vře,“ oznámil Yarbrough. „Ukiah je plný federálů a tipuju,
že zejtra to bude ještě horší.“ Mathews začal zvažovat další kroky, zatímco Yarbrough
pokračoval: „Už jsem poslal Merkiho a Dyeho do Santa Rosy. Ale máme problém.
Nemůžeme najít Evanse ani Soderquista.“
„Myslíš, že je dostala ZOG?“ zeptal se Mathews.
„Nemám představu,“ odpověděl Yarbrough klidně.
„Kašlu na to, padáme,“ řekl Pierce.
„Jo. Přesně,“ souhlasil Mathews. „Vezmeme prachy do dodávky a vypadneme
odtud.“ Dotáhnout pytle s penězi nahoru k dodávce bylo mnohem těžší, než je přivléct
sem. Byla to obrovská práce; každou cestu museli absolvovat v černočerné tmě. Parmenter se nakonec zhroutil vyčerpáním.
Při jedné cestě nahoru Pierce položil pytel a poplácal se po ponožkách.
„Kruci!“ vykřikl. „Po cestě mi vypadlo těch 10 000, co jsem měl v ponožkách!“
Nakonec si s Yarbroughem klekli na kolena a začali potmě prohledávat cestu. Naráželi při tom na svazky bankovek.
„Hej!“ zavolal Mathews. „Máme spoustu peněz, Bruci. Nestarej se o to. Musíme
jet!“
Pierce pročesal poslední křoví, pak pokrčil rameny a zvedl pytel s penězi. S nakládkou dodávky skončili po 2. hodině ráno.
„Nemá smysl vracet se zpátky do Ukiah,“ řekl Mathews, když Yarbrough nastartoval. „Jeď západně po týhle silnici. Dostanem se tak na Coast Highway a můžeme
se tam tudy vrátit do Santa Rosy.
192
O PĚT MĚSÍCŮ později byly na cestě do kopců dva páry z Ukiah a při prudkém
stoupání po Orrs Springs Road se jim zavařil motor. Odstavili tedy auto na širokém
místě v zatáčce s tím, že ho nechají vychladnout.
Jeden z mužů si šel odskočit do křovin asi metr a půl dolů z kopce. Když moč
začala dopadat na zem, uslyšel zvláštní zvuk. Neznělo to jako proud dopadající
na listy a křoví. Muž se podíval lépe a zůstal jako zkoprnělý, když spatřil chuchvalec
zplesnivělých peněz.
Zavolal na ostatní, posbírali všechny, co našli a vyskládali je na kapotu. Nevěděli,
co s nimi dělat, tak je přivezli zpět do Ukiah, kde jeden příbuzný zavolal šerifovi
a oznámil mu nález.
Reakce dispečera byla chladná, ale řekl jim, že pokud chtějí, mohou peníze přinést.
Muž, který se vymočil na větší obnos peněz, než kdy předtím vůbec viděl, je
zabalil do novin, přišel s nimi do kanceláře šerifa, položil je na pult a řekl zástupci
šerifa, ať se na ně podívá. Za pár minut byl vyrozuměn FBI v Santa Rose. Nálezce se
pak ocitl na zadním sedadle šerifova auta, mířícího zpátky nahoru po Orrs Springs
Road, aby jim ukázal, kde to našel.
193
Kapitola 8
HNUTÍ PŘEŽITÍ: MUŽ, KTERÝ SNĚDL PSA
Zvonění telefonu už šlo Kenu Loffovi na nervy. Modlil se, aby to zase nebyla
spojovatelka. Ztěžka zvedl sluchátko. „Mám pro vás hovor na účet volaného od někoho z Calvinu. Zaplatíte za něj?“ zeptala se spojovatelka.
Zatraceně, pomyslel si Ken. Byl to čtvrtý telefonát od Randyho Evanse, používajícího krycí jméno, za jediný den. Hovory na účet volaného by ho mohly odhalit,
kdyby cokoliv, co se stalo včera v Kalifornii, bylo vysledováno k Mathewsovi.
Ken neznal celý příběh, jen že něco bylo vyloupeno. Když Ken včera pracoval
v cementárně, jeho žena Marlene a David Lane přijali několik telefonátů od mužů,
kteří nezávisle na sobě říkali, že je všechno v pořádku a míří domů. Soderquist zavolal, aby jim řekl, že má strach, že ho někdo sleduje, tak míří domů do Salinas. Dnes,
v pátek, se Evans zběsile snažil najít skupinu.
„Ano, zaplatím to,“ řekl Loff.
„Marblesi,“ řekl mu Evans krycím jménem, „slyšel jsi o Carlosovi? Jak se s ním
můžu spojit?“
„Klídek, Calvine. Kde jseš teď?“
„Jsem v Coalinga,“ odpověděl Evans. Loff žil v Kalifornii dost dlouho na to, aby
věděl, že Coalinga je malé město v kopcích na západním okraji San Joaquin Valley,
jihovýchodně od Fresna. Znepokojený Evans měl namířeno domů do Rosamondu.
„Musíš přijet do Rena, Calvine,“ řekl mu Loff. „Mluvil jsem s Carlosem a počkají
tam na tebe. Doraž do Fresna nebo někam a jeď autobusem.“
„Díky, Marblesi,“ řekl Evans. „A nezapomeň, kámo. Nezhasínej žárovku.“ To
byla narážka na Loffovu roli dohlížitele nad rodinami mužů, kteří budou chyceni.
Evans byl ze své izolace evidentně nervózní.
Lupiči, kteří se schovávali v lesích, se později sešli v Santa Rose s těmi, kdo zůstali v Ukiah. Neukázali se jen Evans a Soderquist. Pierce a Duey se odtud vydali rovnou
na východ, zatímco Mathews s ostatními odjel do Salinas hledat nezvěstné. Soderquista nenašli, ale dozvěděli se o nepříjemné situaci Evanse, tak Mathews domluvil
setkání s Loffem v Renu.
Cesta byla klidná, vzhledem k postavení mužů jako nejhledanějších banditů na Západě, až na jeden incident. Nějakému autu na mezistátní silnici číslo 80 střílelo z výfuku a Scutari, řídící útěkovou dodávku, to slyšel. Srdce mu skočilo až do krku a začal
zběsile troubit na ostatní, aby zajeli ke krajnici, což sám také udělal.
Jimmy Dye bojoval s vietkongem. Teď si mohl představit, jak se cítili – útočící
ze zálohy, zasazující rychlé a přesné údery, a pak se anonymně rozpouštějící mezi
venkovským obyvatelstvem. Stále se vracející bolesti hlavy po zranění šrapnelem
představovaly bolestnou památku na cestu po Vietnamu s námořní pěchotou, a co bylo
ještě horší, památku na chladné opovržení, jímž ho po návratu zahrnuli vlastní spoluobčané.
194
Dye se v dodávce na cestě s Yarbroughem a Merkim usmíval, když si uvědomil,
že se role obrátily. Agenti FBI se ještě přehrabovali náklaďákem v Ukiah, aniž tušili,
kdo je nepřítel. V Dyeovi toto vědomí vyvolávalo elektrizující vzrušení. Teď by pro
Mathewse udělal cokoliv.
Když Mathews vycítil oddanost svých mužů, byl nadšený. Cítil, že jsou nahoře.
Jeho starosti s penězi skončily. V kufru auta měl lepidlo na spojení pravice. Teď měl
prostředky na vytvoření guerillové armády, jakou pravice nikdy neviděla, ani Minutemeni Boba DePugha, ani nikdo jiný.
Když večerní slunce osvětlovalo západní stranu Sierra Nevady, skupina lupičů
stoupala po Donner Pass k jezeru Tahoe. Než dosáhli vrcholu, už byla tma. Pak rychle
sjeli k Renu, které se najednou objevilo jako jasně svítící bod ležící na Great Basin.
Hotel Holiday Inn v Renu je nápadný, křiklavě osvětlený monolit za mezistátní
silnicí 80. Když přijížděli na parkoviště, byli ještě stále rozradostnění z loupeže.
Jakmile Scutari spatřil světla Rena, s vědomím, že mají v kufru auta několik milionů
dolarů nedokázal potlačit vzrušení.
„Hej, Denvere,“ chytil Parmentera za ruku, když šli k hotelu. „Poslyš, proč to nevezmeme dovnitř a nepoložíme to všechno na hrací stůl s kostkama? Jeden hod,
Parmentere! Double nebo nic!“
Samozřejmě si dělal legraci. Jeden velký hazard za dva dny byl až dost. Scutari
dokonce ani nehodil čtvrťák do hracího automatu.
Evans se dostal stopem do Sacramenta a pak autobusem do Rena. Do města dorazil asi o půlnoci a jeden z mužů pro něj dojel. Tato devítičlenná skupina se poprvé
po dvou dnech dobře vyspala a ani se neobtěžovala postavit přes noc hlídky k autům.
Naštěstí pro ně se na parkovišti žádní zloději neobjevili.
Dye s Barnhillem ráno sjeli s dodávkou do myčky a vyluxovali ji. Pak všechno
otřeli, aby zlikvidovali otisky. Cestou z Rena se zastavili na exitu Sparks a hodinu
počkali, než Mathews se Scutarim dovezou dodávku Ostroutovu zeti, žijícímu
ve Sparks. Dali mu peníze na její přestříkání a požádali ho, ať ji prodá.
Pierce a Duey dorazili do Boise jako první, protože jeli před skupinou. Záď jejich
auta, zatížená třetinou lupu, téměř drhla o silnici, jak uháněli do Idaha. Pytle s penězi
vynosili do obýváku Merkiho zchátralého domu na North 10th Street.
Pierce cítil, že toto je pro skupinu bod zlomu a chtěl, aby byla zodpovědnější.
Na jeho vkus se příliš rychle rozrostla o příliš velký počet lidí. Mathews dovedně překlenul základní světonázorový rozkol mezi náboženskými a politickými členy skupiny. Konkurence mezi Mathewsem a Piercem však dál narůstala. Pierce ho dokázal
akceptovat jako celkového vůdce, předsedu představenstva, ale Bob neměl oprávnění
převzít celkové vedení. Ze začátku jim dával najevo, že jsou společenství a dělala se
skupinová rozhodnutí. Jenže pak se Mathews snažil všechno řídit sám.
Z Rena do Boise to bylo 685 kilometrů jízdy, prakticky celou dobu po poušti. Než
do Merkiho domu jako poslední dorazil i Yarbrough, byla už dávno tma. Po cestě
Mathewsovi málem přivodil infarkt a muži se tím ještě bavili. U Winnemucca, kde
silnice U.S. 95 vede do severního Oregonu, jel Yarbrough pustým údolím za Mathew195
sem. Když se setmělo, Gary vzal červenou přenosnou svítilnu, kterou měl v dodávce
a zasvítil s ní na Bobovo auto, jako to dělají policejní hlídky.
Mathewse se už začala zmocňovat panika, než mu došlo, že to je Yarbrough.
Reagoval na to zahrozením pěstí z okénka. Yarbrough se tím dobře pobavil.
U Merkiho doma začali po skupinkách počítat kořist a u obsahu kufru prvního auta
se rychle dostali k milionu. Každá spočítaná hromádka se položila na kuchyňský stůl.
Brzo celá hromada dosahovala skoro ke stropu.
Sharon Merkiová s dcerou Suzanne házely plastikové obaly a pásky do kamen
a pak na svazky peněz natahovaly gumičky.
Robert Merki si při počítání balíčků bankovek všiml, že některé mají nahoře
označení „Brink“. Ty likvidoval a ostatním doporučil, ať to dělají také, pokud nějaké
najdou. Skupina počítala větší bankovky s tím, že jednodolarovky a pětidolarovky
bude počítat zítra. Nestihli to ani za celou noc.
Kdyby ano, došli by k celkovému součtu 3,8 miliony.
Euforie otupila Mathewsovy obavy z toho, že v obrněném autě ztratil Barnhillovu
pistoli. Kolem 23. hodiny svolal Pierce, Dueyho, Yarbrougha a Parmentera, tedy užší
kruh, do malé ložnice za zadním krytým vchodem, probrat výplatní systém a rozdělení
peněz. Byla to ta nejméně vhodná doba pro přednesení Pierceových stížností, ale ten
to stejně udělal.
„Víš, Bobe, některý z nás maj obavy ohledně toho, jak řídíš věci bez rozmyslu,“
začal Pierce.
„Podívej, je mi líto to s tou pistolí, řek jsem vám...“ hájil se hned Mathews.
„Nejde o tu pistoli, Bobe,“ skočil mu do řeči Pierce. „Andy udělá nějaký opatření.
Jde o víc. Musíš nám dát víc pravomocí. Měli bysme se rozdělit do menších skupin,
abysme se taky mohli podílet na nějakejch rozhodnutích.“
Mathews tuto kritiku pojal jako osobní útok. „Podívej, jak daleko jsme se dostali
za necelej rok,“ začal argumentovat.
„Ale to neznamená, že to tak půjde i dál. Takhle jsme se nedomluvili, Bobe,“
odpověděl Pierce. Oba pak zvýšili hlasy a začali si skákat do řeči. Mathews chtěl rozdělit peníze mezi ostatní bílé skupiny, což byl důvod, proč vytvořil svůj gang. Pierce
křičel, že ho to nezajímá. Co chtěl on a ostatní bylo větší slovo v uspořádání skupiny.
Hádka nabrala na intenzitě a šlo ji snadno slyšet i mimo místnost. S pohledem
na hromady peněz na jídelním stole a na zbraně začínali být muži nervózní. Nejen
proto, že si mysleli, že se Pierce snaží sesadit Mathewse, ale protože by rvačka mohla
přimět sousedy zavolat policajty.
Jak křik rostl, Scutari začal přecházet sem a tam, zneklidněný hádkou, ale ještě víc
tím, že ho do místnosti nepřizvali. Myslel si, že by se místo dohadů měli modlit
k Jehovovi s díky za úspěšnou misi.
Do Boba se začali pouštět i Yarbrough a Duey. Jak se dál rozohňovaly emoce,
s Mathewsem začal lomcovat vztek. Byl jako zvíře zahnané do rohu, točící se kolem
a startující po každém, kdo se přiblíží na dosah. Mathews tak zčervenal v obličeji, že
196
Yarbrough nabyl přesvědčení, že se ho už chystá praštit. Proto se vrhnul vpřed jako
první, skočil na něj a proběhl s ním přes celou malou místnost.
Merkiová toho slyšela dost a byla to opravdu kompromitující slova. Sharon
vyběhla ze zadních dveří kuchyně.
„Hej, chlapi!“ snažila se překřičet hádající se muže. „Za náma je ulice a hned
vedle nás domy. Budete se muset ztišit!“ V místnosti najednou zavládlo ticho. Muži si
vyměnili pohledy a pak se podívali na Sharon. Všichni se snažili znovu ovládnout,
protože věděli, že má naprostou pravdu.
„No, víš, Bobe,“ začal Duey, když se zase uklidnil. „Bereš si toho na sebe až moc.
Máme o tom mluvit všichni.“
„Nezpochybňuju, že to vedeš, ale děláš všechna rozhodnutí, Bobe,“ řekl Pierce
rozhodným, ale klidným tónem. „My to taky dokážeme.“
Tato debata, teď už aspoň civilizovaná, trvala dalších 10 minut. Když úzký kruh
vyšel ze zadní místnosti, Bob všechny shromáždil, aby je seznámil s výsledkem.
Dojde k rozdělení funkcí. Pierce vezme jednu skupinu, jakýsi „požární tým“,
na jiné místo. Duey bude mít na starost školení rekrutů. Parmenter bude plánovat další
zásobování – eufemismus pro loupeže – a Yarbrough atentáty. Mathews bude dál
fungovat jako koordinátor, plánující strategii a nábor členů. Poté jim oznámil, že
vybrali některé bílé skupiny, mezi které se rozdělí kořist.
„Musíme se podělit o to, co nám dal Jahve,“ přednesl monotónně. Mezi vybranými
skupinami byla ta, které patřila jeho věrnost především, Národní aliance vedená jeho
idolem, Williamem Piercem; Knights of the Ku Klux Klan z Caroliny, vedení Frazierem Glennem Millerem; Louis Beam, bývalý texaský vůdce Klanu; Tom Metzger,
vůdce White Aryan Resistance v Kalifornii; Bob Miles a jeho Mountain Kirk; a Butlerovy Árijské národy.
Mathews rovněž hodlal věnovat několik osobních příspěvků. Bylo mezi nimi
i 10 000 dolarů pro Dana Gaymana a jeho Církev Izraele v Missouri. Chtěl, aby se
Gayman postaral o Zillah, kdyby se mu něco stalo.
Mathews pak stanovil, že každý člen gangu bude dostávat půlroční výplatu
10 000 dolarů a každý účastník loupeže v Ukiah dostane bonus 30 000 dolarů. Pierce
si s sebou vezme část kořisti pro svou skupinu a zbytek zůstane v pokladně.
Dye dostal na cestu do Philadelphie 45 000 dolarů; z toho 20 000 bylo pro Toma
Martineze – 10 000 šestiměsíční výplata a 10 000 na jeho právní náklady; 12 500 měli
dostat George Zaengle a Bill Nash. Prvních 10 000 byl jejich plat a zbytek peníze
na výlohy s jejich přestěhováním do Bílé americké bašty.
Scutari kroutil hlavou. Během hádky v zadu už byl skoro rozhodnutý odejít, protože cítil, že skupina postrádá disciplínu. Když však viděl, jak to skončilo, byl překvapený. Miloval sledovat Mathewse, nesporného mistra manipulace. Scutariho to ohromovalo. Jak může člověk zuřit, až mu z očí srší vražedné nepřátelství a za minutu mluvit
takhle mírně? Tohle je něco víc než jen předstírání, byl Scutari přesvědčený. Tohle
musí být skutečné.
197
Když schůzka skončila, Pierce řekl Parmenterovi, že svůj tým připraví a přibere
dobrovolníky pro příští „zásobování“. Pak vzal šest látkových tašek, každou se
107 000 dolary, a spolu s Richiem Kempem odjeli.
Když byl Pierce pryč, Mathewse začalo štvát, že si odvezl 642 000. Nikdo nečekal,
že si vezme tolik. Chvíli se nad tím vztekal a pak se rozhodl, že si část peněz musí
vyžádat zpět.
„V KALIFORNII MÁME spoustu peněz, Marblesi!“ řekl Mathews Loffovi do telefonu v neděli kolem poledne. „Chci, abys odešel z tý práce v Portland Leigh, přijel
sem a vzal s sebou Lanea. Budu ti platit 20 000 dolarů ročně. Nezdaněnejch.“
Loff cítil, jak v něm po těchto zprávách narůstá euforie. Věřil, že se boj jednoho
dne musí vystupňovat. Teď musel brát nebo nechat být.
David Lane od doby, kdy denverská policie uprostřed července oznámila, že ho
hledá kvůli Bergově vraždě, zůstával u Loffa na seníku. Přijeli se na něj podívat jeho
sestra Jane s manželem Carlem Franklinem a přivezli nějaké články, vystříhané z denverských novin. V jednom se psalo o otevřeném dopise, který poslal denverským i jiným médiím, v němž popřel, že by byl ve večer Bergovy vraždy ve městě.
„Neměli jsme ho zabíjet,“ řekl Lane Loffovi po přečtení těch článků. „Udělali
jsme z něj mučedníka.“ Lane požádal Franklina, aby prodal žlutý VW, který u něj
v Eastonu nechal.
Lane s Loffem hodili do Loffovy Toyoty kombi pár věcí a vydali se na dlouhou
jízdu do Boise.
Kolem nedělního poledne zůstali v Merkiho domě jen Mathews, Scutari, Dye
a Barnhill. Barnhill, který už plánoval pár životních změn, se vydal o pár bloků dál
do domu dcery Sharon Merkiové, Suzanne Stewartové, aby mu přebarvila vlasy.
Loff s Lanem přijeli do domu Merkiových asi ve 22 hodin, když tam byl jen sedmnáctiletý Kurt Merki. Zatímco čekali na Mathewse, Ken si všiml na podlaze v kuchyni
plátěných tašek a prádelních pytlů a došlo mu, co v nich je. Mathews se brzy vrátil i se
svým doprovodem a Loff si všiml, že má Andy Barnhill světlejší vlasy. Když se na to
zeptal, Barnhill mu začal vyprávět o loupeži u Ukiah, jak šlo všechno hladce a jak
padlo jen pár výstřelů.
Došlo tam však k jedné chybě a to je ten důvod, proč má zesvětlené vlasy. Vypadá
to, že si Bob půjčil jeho nový Smith & Wesson ráže 9 mm, vyprávěl Barnhill klidně,
který si koupil v Missoule za peníze čerstvě získané při krádeži v Northgate. Bob ji
pak na místě činu ztratil. Je jen otázka času, než tu pistoli vystopují.
Ken, který se zamyslel do budoucna, dostal strach – nejen kvůli Barnhillovi, ale
i kvůli sobě. Byl celý nesvůj ještě ve chvíli, kdy mu Barnhill předával klíče od svého
domu v Laclede s prosbou, aby se tam zbavil jakýchkoliv důkazů. Loff řekl, že udělá,
co může.
„Získali jsme skoro čtyři miliony dolarů, kámo,“ přeladil Bob na veselejší notu.
Vysvětlil Kenovi, jak rozdělili peníze a pak mu předal malý svazek bankovek. Byl to
Bobův bonus 30 000 a po Kenovi chtěl, aby ho doručil Debbie s instrukcemi, jaké
198
účty má zaplatit, protože se nějakou dobu neplánoval vrátit do Metaline Falls. Něco
z toho bylo vybráno pro program náhradní matky v Portlandu, který určil náhradní
matku pro odnošení Bobova dítěte.
Pak Bob přešel k hromadě látkových pytlů v kuchyni se slovy, že má pro Loffa
další práci.
„Chci, abys je vzal a schoval je na svojí farmě,“ řekl a dodal, ať použije cokoliv,
co potřebuje pro farmu. „Je tam milion a půl, kterej nám pomůže do velkýho boje,
kterej je před náma. Z Arkansasu přijede chlap, kterej zřídí výcvikovej tábor pro naše
nový chlapy a chtěl bych, abys s ním spolupracoval a pomoh mu to vybudovat a vybavit tady z těch peněz.“
Pár pytlů otevřeli a Ken se podíval na hory zelených papírků, co v nich byly. Ten
pohled ho ohromil a v tu chvíli byl přesvědčený, že chce se svým přítelem hrát až
do konce, místo aby běžel na nejbližší policejní stanici, což by možná ještě před
rokem udělal. Když Lane s Loffem strkali pytle do lepenkových krabic a přelepovali
je lepicí páskou, bylo už dlouho po půlnoci. Loff se vzbudil v pondělí v 5 hodin ráno
jen po pár hodinách spánku, naložil krabice do své Toyoty a vydal se na desetihodinovou jízdu severním směrem.
Richie Kemp, stále bydlící u Loffa v suterénu, byl právě v domě, když se Loff
odpoledne vrátil. Vzali spolu několik dvacetilitrových plastových sudů a naplnili je
penězi. Pak je zakopali v Loffově stodole před králíkárnou do metr a čtvrt hlubokých
děr. Od manželky si vzal nějaké krabice od margarínu, aby mohli další peníze pohřbít
i jinde. 60 000 dolarů zakopali na zahradě. Další schovali pod krytou garážovací
plochu u stohu sena a do podkroví. Uprostřed července jeho farma skutečně rašila
zelení.
V úterý zajeli Loff s Kempem do Metaline Falls a nahoru do Lead King Hills
předat Debbie Mathewsův podíl. Ta manžela poslední dobou moc neviděla a zeptala
se, co dělá. Loff jí odpověděl dvojznačně.
Debbie mu nato podala článek ze spokanských Spokesman-Review, vyšlých
minulý pátek, kde se psalo o loupeži v Ukiah. Když si ho četl, po tváři se jí rozlil
široký úsměv, ale nic neřekla. Muži odjeli, aniž by jí cokoliv popřeli nebo potvrdili,
ale Loff byl přesvědčen, že to ví. Zdálo se, že ty kecy „vědět jen to, co musíš,“ které
Mathews kázal, putovaly širokým okruhem lidí.
Una Mathewsová, osm měsíců ovdovělá a stále bydlící v úhledném domě vedle
svého syna, také myslela na Robbieho. Věděla, že cestuje po zemi a mluví o své věci.
Jednou se ho zeptala, jak si může dovolit tolik cestovat. Bob mamince řekl, že mu
cesty platí jeden bohatý mecenáš.
Ale neřekl jí, že to je Brink.
TEN DEN, kdy Loff odjel do Boise, vzal Scutari jedno ojeté auto a s Mathewsem,
Barnhillem a Dyem zamířili na jih. Když přijeli do Laramie, Bob se s nimi rozloučil
a šel domů k Zillah. Scutari s ostatními pokračovali na jihovýchod. Cestou se stavili
199
v Schell City v Missouri navštívit Dana Gaymana, pastora Identity, jenž byl před pár
lety nedůvěřivý k programu jednoty pastora Butlera.
Scutari mu nabídl příspěvek 10 000 dolarů a řekl, že Mathews chce, aby poskytl
útočiště těm z „undergroundu“, kdo se dostanou do potíží. Gayman se podíval na peníze a pak na Scutariho.
„Je to čistý?“ zeptal se. „Mám tím na mysli, že se říká, že vy chlapi na Severozápadu jedete v padělání. S tím nechci mít nic společnýho.“
Scutari se zasmál a ujistil ho, že to jsou skutečné bankovky Federální rezervy,
ačkoliv to neznamená, že je uznává víc než padělky. Gayman si peníze vzal a než
odjeli, za všechny tři se pomodlil.
Po dvou těžkých dnech na cestě z Boise dorazili do Gentry v Arkansasu a zastavili
se u Ardie McBreartyho, člověka protestujícího proti daním, který Scutariho seznámil
s Identitou. Ardie byl příjemný chlapík s ironickým úsměvem, prořídlými vlasy a hubenou postavou. Ve svých 56 letech létal po celé zemi a pomáhal lidem bojovat proti
finančnímu úřadu. Stejně jako Scutari byl odborník na ovládání analyzátoru stresu
v hlasovém projevu.
Na druhý den byl pozván Randall Rader z West Plains v Missouri. Rader s kamarádem Jackie Lee Nortonem přijeli do Gentry hned za úsvitu. Vzhůru byli jen Scutari
a McBrearty. Barnhill, Dye a McBreartyho žena Marleen se k nim postupně přidali
v kuchyni. Po hodině nevázané přátelské konverzace byl Scutari připraven pustit se
do obchodních věcí. Věděl, proč Barnhill naverboval Radera a proč ho Mathews chtěl.
Krok šest, partyzánská válka, si žádal náročný výcvik v jejich plánovaném árijském
vojenském táboře.
„Pojď dozadu, Randalle.“ Scutari odvedl Radera do zadní místnosti, aby měl
jistotu, že se Norton nic nedozví. Uprostřed zadního pokoje stál stůl a na něm byla
zelená plátěná taška.
„Něco pro tebe mám, Randalle, něco, co jsi ještě neviděl,“ řekl Scutari, když
otvíral vršek tašky. Když Rader spatřil balíky peněz, které z ní Scutari vytahoval,
vytřeštil oči.
Scutari vzal hnědou papírovou tašku a máchnutím ji otevřel. Odpočítával balíčky
bankovek, dával je do druhé tašky a skončil, když byl na 100 000 dolarů. Pak vršek
papírové tašky ohnul a posunul ji přes stůl k Raderovi.
„To je na výlohy společnosti,“ řekl Scutari. „Zbraně, munice, materiál a takový
věci. Ty jsi expert na to, co potřebujeme k vybavení výcvikovýho tábora.“
„Tohle,“ pokračoval, když se natáhl po svém kufříku, „je pro tebe.“ Otevřel ho
a uvnitř byly další svazky bankovek. „Tady je tvůj podíl 30 000 z loupeže a dalších
deset šestiměsíční výplata. To je náš výplatní systém.“ Scutari pak pokynul Barnhillovi, který přišel až ke stolu se silným svazkem padesátidolarovek a odpočítal jich sto.
„Tady máš 5 000 na výlohy s přestěhováním na Severozápad,“ dodal Barnhill.
Rader málem ani nedýchal. Na stole leželo 145 000 dolarů, předložených proto, že
si jeho přátelé myslí, že jeho schopnosti nemají konkurenci. Ani nepomyslel na to
ucuknout. Pohled na všechny ty peníze a vědomí, že jsou kradené, ho nevyděsily, ale
200
nadchly. S nylonovou taškou nacpanou penězi se Rader ochotně stal členem undergroundu, ačkoliv věděl skoro o všem, co udělali, včetně vraždy Alana Berga.
Když posbíral peníze, probral se Scutarim McBreartyho. V hnutí nebyl nikdo, kdo
by Ardieho neměl rád. Byl dobrosrdečný a velkorysý a často pomáhal těm nejchudším
lidem v CSA. Rader mu chtěl dát nějaké peníze.
„Jednou mi půjčil 200 dolarů, když jsem byl na mizině a rád bych mu to vrátil,“
řekl Rader. „Tady moc nemá. Chtěl bych mu dát 1 000 dolarů.“
„Víš co,“ odpověděl Scutari. „Rozdělíme se a každej mu dáme 500.“ Rader měl
radost, že Scutari tak ochotně souhlasil, ale nepřekvapilo ho to. Lidé v hnutí, které
znal, byli vůči svým skutečně pozorní. Jak Scutari, tak McBrearty Raderovi pomáhali
najít práci, když to potřeboval. Pravice je do určité míry něco jako velká rodina. Oba
si odpočítali 500 dolarů a pak šli do kuchyně, kde byli Ardie, Marleen a ostatní hosté.
Když mu nabídli peníze, Ardie se usmál a mávl nad tím rukou.
„Ne, dejte to manželce,“ řekl ostýchavě. „Ona vede domácnost.“
Rader pak nabídl Nortonovi, jestli by nechtěl pracovat jako jeho asistent za 1 600 dolarů měsíčně plus výlohy. Norton, zoufale potřebující zaměstnání, nabídku přijal. Scutari
s Barnhillem pokračovali na Floridu. Předtím však vysadili Dyeho na stanici Amtrak
v Little Rocku, aby se mohl vrátit do Philadelphie s penězi pro své přátele.
Scutari byl doma v Port Salernu se všemi těmi penězi jako dítě v cukrárně. Koupil
si dva nové analyzátory stresu v hlasovém projevu, každý za 6 800 dolarů, které se
však ukázaly jako šmejdy. Dál tedy používal ten starý osvědčený a světly a věcičkami
na těch drahých jen ohromoval lidi, které zkoumal.
Také nakoupil věci, které podle něj budou potřeba, kdyby se brzo dostali do války
se ZOG, sionistickou okupační vládou. Mezi těmito věcmi byly detektory odposlechu,
šifrované příruční vysílačky, vibrační detektory vysílačů a telefonní kódovací zařízení,
převádějící hlasy po drátě na nesmyslné elektronické zvuky a na druhém konci zase
měnící tyto zvuky v hlas.
Barnhill domů do Plantation u Fort Lauderdale nemohl. Bylo jisté, že FBI má už
dům jeho rodičů pod dohledem.
Rader utratil peníze během pár dní po Scutariho návštěvě. Chtěl odvádět perfektní
práci s prvotřídním vybavením. Během pendlování po obchodech v Mariettě v Georgii
a Fort Smith v Arkansasu Rader nakoupil tuny materiálu, počínaje speciálními botami,
batohy a uniformami až po světlice, stany a potřeby pro táboření.
Ve Fort Smith si objednal pistole a puškohledy pro noční vidění s televizním
typem zobrazení po 900 dolarech za kus od obchodníka se zbraněmi jménem Robert
Smalley. Celá objednávka vyšla na 7 000 dolarů a když u sebe Rader neměl dost
peněz, Smalley s ním pro ně jel do West Plains. Rader mu po cestě řekl, že by pro něj
mohl mít víc obchodů, protože vybavuje novou pravicovou akční skupinu na západě.
„Měl bych zájem o nějaký zbraně a munici bez papírování, víte, co myslím?“
zeptal se Rader, když ho ujistil, že obchodovat s touto skupinou je „bezpečné“.
„To se dá lehko zařídit,“ odpověděl Smalley. „Znám pár míst, kam můžeme zajet.“
Jeden z jeho zdrojů byl zástupce šerifa v Arkansasu, vlastnící obchod se zbraněmi.
201
Ve West Plains vyzkoušeli puškohledy pro noční vidění. Fungovaly perfektně.
Než se rozešli, Rader mu zaplatil a objednal si další pistole.
Právě Rader se nejvíce zasloužil o pověst, jaké se mezi pravičáky těšil militantní
výcvik přežití CSA. Vzhledem k tomu bylo zajímavé, že se CSA stala otevřeně
násilnou až po Raderově odchodu na konci roku 1982. Rader napomáhal přeměně
tohoto tábora z mírumilovné komunity náboženských fundamentalistů ve Fort Dix
radikální pravice.
Rader se narodil 16. června 1951 Gilbertu a Betty Raderovým v zapadlém West
Plains. Jeho otec, pracující jako okresní poradce pro zemědělství, toho Randalla hodně
naučil o přírodě. Jenže chlapec nechtěl celý život zůstat trčet v zapadákově, jakým
bylo Ozarks. Po maturitě na střední škole ve West Plains roku 1969 utekl s kytarou
do Los Angeles a asi pět let strávil formováním kapel psychedelického rokenrolu
a vystupováním po jižní Kalifornii.
V té době bral všechny drogy, které dokázal sehnat, kromě heroinu. Na vrcholu
popularity bral většinou LSD. Kouřil marihuanu a hašiš, polykal speed a bral sedativa.
Také prodával LSD, aby vydělal pár babek. Byl to bezstarostný život bez jakéhokoliv
směřování, až došlo k jedné zázračné události.
V srpnu 1974 se v Raderovi při návštěvě domova probudila obnovená fundamentalistická zbožnost toho typu, který byl to léto na Jihu populární. V jeho rodném městě,
kypícím vzpomínkami na dětství, ho zasáhlo něco duchovního. Když poslouchal
dunivý hlas kazatele, v duši mu mimoděk vytryskl silný proud výčitek za jeho
prostopášný životní styl. Cítil, jak ho to táhne před oltář, kde nahlas vyjevil svůj
zármutek a požádal Ježíše o odpuštění. Větší obrat už ani nemůže nastat.
Přidal se k metodistické církvi ve West Plains a dostal špatně placenou práci
kuchaře v restauraci zaměřené na steaky. Určitou dobu měl živé sny, v nichž viděl
sám sebe, jak vede armádu v rozvalinách civilizace. Možná to byli Rusové, s kým
bojoval, ale možná byl součástí odhalujícího se zjevení. Nikdy se to nedozvěděl. Tyto
sny však představovaly mocné síly, které mu pomáhaly vytvořit si novou identitu.
Po několika schůzích metodistické církve se spolu s pár dalšími mladými muži
seznámil s Jimem Ellisonem. Ellison byl vysvěcený kněz Učedníků Kristových, ale
po rozčarování od nich roku 1962 odešel. V roce 1970 se cítil vedený Bohem
do Ozarks a v Elijahu v Missouri, západně od West Plains, si koupil farmu. Rader
v roce 1975 spojil tucet dalších mužů a jejich rodin, které zde žily, v křesťanskou
komunitu v čele s Ellisonem.
V roce 1976, při dvoustém výročí vyhlášení nezávislosti USA, vzal Rader práci
jezdce ve slavnostním průvodu koňských povozů a tyto dovednosti využil k získání
práce cvičitele koní na turistickém ranči u Caulfield v Missouri. Zde potkal mladou
dívku z Chicaga jménem Kathleen Ann Batorová, která byla na ranči jako host. Stala
se z ní Raderova nevěsta.
Když ho v říjnu 1976 propustili, vrátil se do Ellisonovy komunity, která se přemístila na pozemek o ploše 90 hektarů na břehu jezera Bull Shoals, který Ellison
koupil od Společenství křesťanských atletů. Pozemek ležel v Arkansasu, 80 kilometrů
202
západně a trochu jižně od West Plains. Severní hranice pozemku se však táhla podél
hranice s Missouri v záplavových údolích s jezerními rameny Gulley Spring a Wolf;
8 kilometrů od jihovýchodní strany hřebenu Promise Land Ridge.
Při velké vodě bylo pro členy komunity velmi obtížné cestovat po nezpevněných
silnicích, když se museli brodit přes několik rozvodněných toků. Jejich pošta se nacházela v Pontiacu v Missouri tři kilometry daleko. Nejbližší arkansaské město,
Oakland, byla jen větší tečka u silnice s tuctem budov, tři míle přes hustý listnatý les.
Centrum komunity bylo 43 metrů nad vodou a 800 metrů východně od jezera. Bull
Shoals je klikatá nádrž s početnými zátokami, jejíž ramena se plazí údolími a voda se
po několika kilometrech za přehradou vlévá do White River, hned za malým arkansaským městem Bull Shoals. Jezero má nespočet zátok a úzkých poloostrovů, oblíbených
u sportovců.
Jedinou budovou na pozemku, když ho Ellison získal, byla zchátralá jednopatrová
dřevěná usedlost s krytou verandou.
Ellison svou společnost pojmenoval Christian Brothers Cedar, ale komunita sama
přijala jméno Zarephath-Horeb. Zarephath byla vesnice u Sidonu, kde prorok Eliáš
oživil mrtvého syna vdovy a Horeb byla hora, kde se Jehova zjevil Mojžíšovi v hořícím keři. Ellison jako duchovní vůdce tohoto nového Jeruzalému shromáždil na pozemku několik fundamentalistických věřících s dobrými úmysly a přidal k tomu primitivní obydlí. Na třech oddělených místech postavili asi 16 budov. Pouze v jedné byla
elektřina. Tekoucí vodu zajišťovaly sudy o objemu 200 litrů, namontované na střechu.
Během prvních pár let postavili tucet bytelných domů. Nejpůsobivější byl kostel
kombinovaný se školou, velkolepá kamenná stavba, navržená Ellisonem. V prvním
patře byla rozsáhlá zasedací místnost s dominantním krbem uprostřed, a dřevěné
lavice před malým pódiem. Byla zde rovněž kuchyně.
Nahoře byly školní třídy, kde se děti ze Zarephath-Horeb učily nejen křesťanské
víře, ale i klasické teoretické předměty. Byla to čistá, spartánská komunita věřících,
kteří nekouřili, nepili a nekleli.
Ellison se koncem 70. let hlouběji zapojil do sítě pravicových survivalistů a dospěl
k víře, že se blíží bitva na konci věků. V roce 1978 se komunita ztotožnila
s křesťanskou Identitou, když Ellison navázal vztah s Církví Izraele Dana Gaymana
a později s reverendem Robertem Millarem, který řídil Elohim City, další tábor Identity nedaleko Adair v Oklahomě. Ellison začal mít vize, o nichž tvrdil, že jsou od Boha a v nichž byl varován, že na zemi přichází válka. Zarephath-Horeb potřebovali
připravit obranu proti přílivu uprchlíků ze zkažených měst.
V další vizi Ellison vystopoval svůj rodokmen až ke králi Davidovi.
Mírumilovná povaha Zarephath-Horeb postupně ustupovala ve prospěch svého
militantněji naladěného křídla, vytvořeného roku 1978 a pojmenovaného Smlouva,
meč a ruka Páně. Ellison přijal logo CSA s duhou znamenající smlouvu, probodnutou
ohnivým mečem. Armáda věřících byla rukou Páně. Koupili si uniformy a nosili tento
symbol na horní části rukávu.
203
Ellison jmenoval Radera ministrem obrany, ačkoliv ten neměl žádné vojenské
zkušenosti. Jeho jedinou průpravou byl lov a rybaření s jeho otcem. Pustil se však
do práce a dal dohromady obrovskou knihovnu vojenských a taktických příruček,
hlavně čínských.
18. dubna 1980 ho Ellison požádal, aby pomohl jeho sestře a švagrovi Troxellovým s pojišťovacím podvodem – spálením jejich domu severovýchodně od Gainesville v Missouri, jen 25 kilometrů od CSA. Jean a Roderick Troxellovi potřebovali
pojistku na splacení pozemku.
Rader, následující ten večer svého církevního vůdce, přibral ještě jednoho člena
CSA a dva Elliahovy syny. Ellison měl klíče od domu a Troxellovi už nejcennější věci
odvezli. Po pokusu rozdělat uvnitř oheň našli ve stodole kanystr benzínu a polili jím
dům zvenčí. Ellison ho zapálil sirkou a pak oheň ještě polili benzínem, aby se rozhořel.
Muži pak odjeli do Tecumseh na požární hlídkovou věž a sledovali, jak plameny
na severu olizují horizont. Plameny viděli ještě na silnici 5 cestou zpátky do CSA.
Troxellovi dostali z pojistky 11 000 dolarů, ale Rader svou první nezákonnou činností
od opuštění drogové scény nevydělal nic.
Jak v Raderovi narůstala domýšlivost z toho, že vede Boží armádu, považoval
vnější svět za stále větší hrozbu. Od roku 1980 začali šikovní muži v CSA předělávat
poloautomatické pušky na samopaly. Během roku měli na pozemku kompletní mechanickou dílnu, kterou řídil Rader. Začali vyrábět také tlumiče a granáty.
Brzy se v dolíku u pramene, tekoucího do Wolf Creek, začalo pracovat na zařízení,
které se stalo chloubou CSA. Bylo to Silhouette City (Siluetové město), maketa městské křižovatky se sedmi budovami s plochou střechou, uspořádanými podélně do čtyř
ulic. Jedna budova měla čtyři patra. K jednomu obrubníku byl umístěn starý vrak auta
a nahoře vedly dráty elektrického vedení. Bylo to jako filmové kulisy.
Smyslem bylo simulovat podmínky městských nepokojů. Žáci se učili postupům,
jak dobýt budovu, a jak slanit po zdi a zároveň se vyhnout elektrickému vedení. Vrak
byl zasažen zápalnými pumami, aby to vypadalo realističtěji. Jak šli žáci dům od domu, v oknech se objevovaly siluety „nepřátel“ – zlodějů, agentů ZOG. Bylo to zastřelit nebo být „zastřelen“.
Výcvikový tábor přežití CSA s přilehlou vojenskou tréninkovou dráhou s překážkami a podzemními bunkry se stal známý po celém hnutí. Od roku 1982 byly přijímány žádosti od členů pravicových skupin po celé zemi.
Rader velel i čtyřiceti mužům najednou. Dovedl hnutí přežití až na hranici
možností. Jednou řekl svým mužům, že zabil a stáhl psa a snědl jeho syrové maso, jen
aby demonstroval, že to dokáže.
Na setkání Americké asociace pro pistole a pušky v Bentonu v Tennessee roku
1981 potkal Scutariho, Barnhilla a McBreartyho. Tito tři byli členy skupiny, kterou
Rader zavedl do lesů na třídenní survivalistické trampování. Ardieho chytily
ledvinové kameny a museli ho odnést, ale všichni se sblížili a zůstali v kontaktu.
204
Scutariho pozvali, ať na sjezdu CSA v říjnu 1982 působí jako instruktor bojových
umění. Bylo to právě ono shromáždění, kam pastor Butler přivezl skupinu z Árijských
národů.
McBrearty, který přednesl přednášku o odporu proti daním, daroval rodinám
na hranici chudoby potraviny a oblečení. Na Barnhilla to učinilo ještě větší dojem.
Odešel na rok k CSA bydlet.
Ellison však se všemi svými úspěchy zasel sémě rozkolu. Krátce poté, co se prohlásil za potomka krále Davida, se rozhodl, že je také král. V roce 1982 se prohlásil
za „krále Jakuba z Ozarks“. Korunovaci předsedal reverend Millar z Elohim City
a pomazal Ellisonovi hlavu olejem.
Ellison posléze prohlásil, že je správné okrádat lidi mimo Identitu a tento koncept
nazval „drancování Egypťanů“. To mezi některými jeho stoupenci vyvolalo zděšení,
protože většina z nich byli zákonů dbalí lidé, znepokojení krádežemi automobilů
a dalšími zločiny pár členů CSA, páchanými kvůli splácení hypotéky na pozemek
ve výši 608 dolarů měsíčně.
Pro masový exodus rodin z CSA koncem roku 1982 a v roce 1983 popravdě existovala spousta důvodů. Tím hlavním bylo mizerné hospodaření, které mnohé z nich
přinutilo využívat poukázky na nákup potravin, aby nakrmili své děti. Životní
podmínky v CSA klesly dokonce pod podprůměrnou úroveň, takže muži od rodin
odjížděli hledat práci do Springfield, Joplin a dokonce do vzdáleného Kansas City.
Ellison měl problémy se splácením pozemku, takže komunitu musel nakonec přijít
zachránit před zabavením pro nesplácení hypotéčního dluhu jeden fundamentalistický
kazatel z Bransonu v Missouri.
Poslední kapkou byl jeden den v roce 1982, kdy Ellison prohlásil za přijatelnou
polygamii. Přitahovala ho totiž manželka jednoho člena CSA. Poté, co strávil několik
dní o samotě v křoviscích, prohlásil, že měl vizi, v níž viděl, jak duch onoho muže
opouští jeho tělo. Jelikož ten muž takto duchovně zemřel, jeho žena se stala „vdovou“,
kterou Ellison mohl pojmout za svou druhou manželku. Pár to akceptoval a žena
odešla žít s Ellisonem a jeho první ženou.
Kathy Raderová nebyla tímto novým obratem vůbec nadšená, zvlášť od chvíle,
kdy se zdálo, že se Randall zahleděl do jedné dívky.
Někteří věřili, že to byl ostrakismus po smrti Raderovy třináctiměsíční dcery, která
se utopila, když ji měl hlídat, co vedlo Radera k odchodu z CSA.
Rader se svou rodinou různě pendloval, většinu času bez práce. Po pár týdnech se
svými rodiči zůstal se Scutarim na šest týdnů v Port Salernu na stavbě. Byli tam
i kamarádi z CSA, Jack Norton a Buddy Lange.
Když se vrátil do Missouri, nějakou dobu za minimální mzdu smažil jídla a pak
získal práci dojiče krav na mléčné farmě. Pracoval 11 hodin denně za 138 dolarů
na týden. Od ledna 1984 byl znovu bez práce a pokusil se přihlásit do armády. Jenže
měl tři děti, tak ho armáda nevzala. Pak byl pět měsíců na podpoře, když v tom mu
v květnu zčistajasna zavolal Barnhill.
205
Po jeho odchodu to šlo s CSA z kopce. Ellison, povzbuzený voláním do zbraně
na Árijském světovém kongresu 1983, se vrátil a přinutil své muže připravovat se
na válku. Na kostel vyvěsil nacistickou vlajku a bohoslužby zakončoval salutováním.
Členové CSA, které propouštěli z pěchoty, na jeho rozkaz kradli spoustu helem,
uniforem a dalšího vybavení.
O měsíc později, 9. srpna, Ellison odvezl starého člena CSA, Williama Thomase,
do Springfieldu v Missouri a počkal, až Thomas nacpe lepenkovou krabici naplněnou
benzínem do poštovní schránky Metropolitan Community Church a zapálí ji. Tato
církev sloužila homosexuálům v oblasti. Benzín se rozlil a vzplanula veranda, takže
škody byly omezené a na malém prostoru.
Šest dní poté, když jim Ellison dal pokyn, aby „něco vyloupili“, se Thomas a tři
další, včetně jednoho bývalého příslušníka námořní pěchoty, vydali do Bloomingtonu
v Indianě vytipovat si banky. Když už tam byli, zaútočili na Centrum židovské
komunity zápalnou bombou, která způsobila nevelkou škodu.
Pak 2. listopadu, pět dní po vyloupení porno obchodu ve Spokane Mathesovou
skupinou, Thomas a další člen CSA, Robert Snell, odpálili bombu na potrubí se
zemním plynem za Fultonem v Arkansasu, protože si mysleli, že tento plynovod je
hlavní přivaděč plynu z Mexického zálivu do metropolitního Chicaga. Vybrali si potrubí v místě, kde se křížilo s Red River, protože si mysleli, že tam bude slabší.
Výbušnina potrubí promáčkla, ale neprotrhla. O měsíc později se tato skupina ve Fort
Smith pokusila odpálit hlavní elektrické přenosové vedení.
Když se tato skupina fanatiků konečně vydala na loupež, mělo to smrtelné
důsledky. 11. listopadu přijeli Thomas, Snell a Steve Scott, další člen CSA, do arkansaské Texarkany a vybrali si zastavárnu. Během přepadení Snell přiložil majiteli
Williamu Stumppovi k hlavě pistoli, obvinil ho, že je Žid a jedním výstřelem ho zabil.
Snell pak řekl Ellisonovi, že Stumpp „musel zemřít“.
30. června 1984 ho při rutinní dopravní kontrole za De Queen v Arkansasu zastavil
státní policista Louis Bryant, černoch. Snell otevřel dveře, vytáhl pistoli a dvěma
ranami od boku ho zabil. Policie ho dopadla ještě týž den v nedalekém Broken Bow
v Oklahomě. Během zásahu ho postřelili.
O šest týdnů později, 13. srpna, Rader sbalil materiál, který koupil z peněz od Scutariho a nechal Ozarks za sebou. Když po třech dnech dorazil do Ione, založil na kraji
borového lesa s rodinou tábor.
KDYŽ MATHEWSOVI v Ukiah vypadla zpoza opasku Barnhillova pistole, bylo
to jako upuštěný klíč. Bob Tucker, dlouholetý agent FBI v kalifornském San Rafaelu,
musel najít zámek, do kterého bude pasovat. V tu chvíli zde nebylo nic, co by spojovalo loupež se sledováním Árijských národů ze strany Wayna Manise.
Obě vyšetřování FBI se však velmi brzy střetla.
Tato pistole otevřela stavidlo, jímž nakonec protekly skoro všechny informace
v případu.
206
Tucker, úzce spolupracující s Billem Ten Benselem, agentem FBI v Santa Rose,
poslal její sériové číslo Úřadu pro alkohol, tabák, zbraně a výbušniny do Washingtonu. Záznamy ukázaly, že zbraň byla poslána do Brady’s Sportsmen Supply v Missoule. Bradyho navštívil kvůli kontrole papírů jeden agent z Montany.
V pátek, den po loupeži v Ukiah, kdy lupiči teprve směřovali do Rena, Tuckerovi
telefonoval agent z Národního centra pro zbraně ve Washingtonu. Záznamy ukázaly,
že zbraň byla 26. dubna prodána „Andrewu V. Barnhillovi, Box 201 09, Missoula,
Montana“ a obsahovaly i Barnhillův fyzický popis. Agenti pak získali jeho montanský
řidičský průkaz.
Ten Bensel prověřil vlastnictví citrónově žlutého Buicku Riviera a od jeho prodejce se dozvěděl, že se kupující ptal na cestu z Motelu 6 na Cleveland Street.
V tomto motelu se Ten Bensel pustil do únavné práce, spočívající v získání výpisu
meziměstských hovorů ze všech pokojů i všech telefonních budek v okolí. Jelikož
nevěděl, že tento muž z Montany je majitelem pistole ztracené v Brinkově autě, Ten
Bensel také nevěděl, kde v hoře výpisů meziměstských hovorů začít. Jít po této stopě
se mu však vyplatilo. Po měsíční práci dal dohromady seznam deseti meziměstských
hovorů z telefonních automatů kolem Cleveland Street na různá místa v Montaně,
Idahu a Washingtonu.
Našel telefonát z budky za Motelem 6, uskutečněný 16. července, tedy tři dny před
loupeží, do Washingtonu na číslo patřící Kennethu Loffovi. Druhý den byl tentýž telefon použit na hovor do Cheney ve Washingtonu na číslo registrované na Janice Parmenterovou, Denverovu bývalou ženu. Pak si Ten Bensel všiml, že na Loffovo číslo
bylo voláno také 17. července z telefonního automatu v Elmerově palačinkárně
nedaleko motelu.
Navíc byl během deseti minut tentýž telefon použit k hovoru do Laramie ve Wyomingu na číslo patřící Zillah Craigové.
18. července ve 23 hodin, jen pár hodin předtím, než se lupiči probudili a odjeli
do Ukiah, někdo použil telefonní automat v Super 8 k hovoru do Sandpointu v Idahu
na číslo patřící Garrymu Olbuovi. Když si agenti opatřili kopii řidičského průkazu,
vydaného v dubnu Olbuovi, byla na něm fotografie hubeného muže s ryšavými vlasy
a hustými zrzavými vousy.
Ten Bensel 5. září předal tuto informaci Waynu Manisovi. Manis začal sledovat
Olbuovu adresu získanou od telefonní společnosti, dobře udržovaný jednopatrový
dům u Bonner Mall v Sandpointu. Dalekohledem ten den krátce po 18. hodině viděl,
že ze dveří, kde zřejmě bydlí Olbu, vyšel nějaký muž.
Manis pozdvihl obočí, protože ho poznal.
„Hej!“ řekl si sám pro sebe. „To je Gary Lee Yarbrough!“
Manis sledoval Yarbrougha, jak na motorce dojel k nedalekému telefonnímu automatu, vyřídil rychlý telefonát a vrátil se do domu. Manis hovor vysledoval a zjistil, že
byl směřován do domu Suzanne a Luka Hamiltonových na North 8th Street v Boise.
Ve skutečnosti to byli Suzanne Stewartová a Luke Tornatzky, dcera a zeť Sharon
207
Merkiové. Luke byl stále hledán kvůli Merkiho padělatelské operaci z roku 1982.
Manis jejich skutečnou identitu ještě neznal, ale agenti z Boise dostali echo.
Druhý den Manis se svou partou sledovali Yarbrougha, jak naskočil na Harley
a jel na careywoodskou poštu asi 40 kilometrů jižně, pak na atholskou poštu o 10 kilometrů dál a pak zpět do Careywoodu. Po návratu zpět do Sandpointu šel do uzamykatelné skříňky v 3Js Mini-Storage.
Mezitím sledoval agent John Nelson z úřadu FBI v Butte v Montaně Barnhillovu
stopu v Missoule. S adresou z poštovní přihrádky našel jeho bývalou domácí, která ho
znala jako Andrewa Smitha. Její záznamy ukázaly, že když se Barnhill přestěhoval
do Missouly, měl missourský řidičák s adresou v Joplinu. To Nelsonovi pomohlo najít
Barnhillovy kolegy, které vyslechl.
Když v Missoule prověřoval jeho přátele, dozvěděl se o jeho survivalistických
aktivitách. Krátce poté opustili Montanu Rodney Carrington s Buddy Langem a vrátili
se na Jih, protože nechtěli stát FBI v cestě, až se dá do pohybu. Věděli toho o Andyho
nových přátelích příliš na to, aby zůstali v klidu.
Nelson však sklidil žně, když zadal Barnhillovo jméno do počítače v Národním
detektivním informačním centru. Vyskočilo z něj Barnhillovo zatčení minulý měsíc
v Madrasu kvůli zbraním spolu s Randym Evansem.
2. srpna z Madrasu obdržel kompletní zprávu. Nejrevelantnější položkou byl druhý
rodný list, který u něj policie našla, na jméno Keith Merwin. Manisův kolega Joe
Venkus prošel záznamy a zjistil, že skutečný Keith Merwin, narozený 1957, zemřel
ještě v dětském věku. Fotokopie složky policie v Madrasu s Merwinovým jménem
ukazovala, že bydlí v domě na „Highway 2, vedle kostela“ v malém městě Laclede
v Idahu.
Tucker a Ten Bensel sepsali návrh k domovní prohlídce v tomto domě, ale měli
problém získat podpis soudce, dokud ve věci neintervenovali státní zástupci ze San
Francisca a Boise. Manisovo vyšetřování Árijských národů bylo stále tajné a razie
v Barnhillově domě kvůli případu v Ukiah, nyní s krycím jménem „Brinkrob“,∗ by
toto utajení mohla zničit.
4. srpna 1984 přijeli agenti Manis, Venkus a Norm Brown do Laclede a vykopli
Barnhillovy dveře. Uvnitř našli knihy o výrobě bomb a rasistickou literaturu, dávající
Barnhilla do souvislosti s Árijskými národy. Ještě zajímavější byly vybledlé noviny
s datem 24. dubna, složené tak, že byl zvýrazněn jeden článek. Byl o vyloupení
nákladního auta Continental Armored Transport u Northgate Mall v Seattlu.
Nejdůležitější nález představovala dvoustránková kopie dokumentu, který Scutari
rozdával na schůzce v lese 29. června, nadepsaný „bezpečnostní pravidla“. Když si ho
Manis přečetl, nejen že měl konkrétní důkaz, že se v jeho teritoriu formuje pravicový
underground, ale už chápal, jak je organizovaný a jak vážně to jeho členové berou.
∗
Zkráceno z Brink’s robbery = loupež u Brinka; pozn. překl.
208
Když agenti odešli, nechali příkaz k prohlídce vylepený na dveřích, jak nařizuje
zákon. Krátce po prohlídce projel Laclede Yarbrough s klíči od Barnhillova domu,
které mu dal Loff, aby ho vyčistil. Jenže bylo pozdě. Když ze dveří utrhnul příkaz
k prohlídce a přečetl si ho, vyvalil své hluboko posazené oči, protože viděl, jak blízko
se FBI dostal přesně 14 dní po loupeži. Uprostřed všeho byl Barnhill. Jeho zatčení
v Madrasu jim dalo Evanse a pickup, který Evans řídil, jim dal Denvera Parmentera.
Ten jim dal Bruce Pierce, jenž byl v onom autě viděn. To jim také dalo Randyho
Dueye, Parmenterova spolubydlícího v Newportu, jenž byl v květnu vyslýchán zástupci šerifa, hledajícími Pierce. Telefonáty ze Santa Rosy jim daly Garyho Yarbrougha,
a jeho sledování je přivedlo k záhadnému mladému páru v Boise. Telefonáty jim
rovněž daly Kena Loffa, farmáře z Ione.
Tohle všechno pak vedlo zpět k jednomu muži v Metaline Falls ve Washingtonu,
Robertu Jay Mathewsovi. Pierce uvedl Mathewsův dům jako svou adresu u federálního soudu. Barnhill v Mathewsově autě dostal pokutový blok za rychlost a po zatčení
v Madrasu telefonoval do Mathewsova domu. Byl to Mathews, kdo, jak policie věděla,
vytáhl balík peněz na zaplacení životní pojistky sobě i svým přátelům, a kdo bránil
Pierce v dopise, v němž mluvil o obraně své rasy, „i kdyby je to mělo stát životy“.
Agenti FBI to tehdy nevěděli, ale měli v ruce jména 7 z 12 lupičů v Ukiah plus
nitky k Loffovi a Merkimu. Nebýt Barnhillovy pistole, nic z toho by neměli. Kdyby ji
Barnhill koupil pod falešným jménem, nebo ji Mathews neztratil, Tucker by se rychle
dostal do slepé uličky.
Manis se však vždy pokládal za dítě štěstěny. Věděl, že obrat přijde tak či tak.
Pouhý měsíc poté, co dostal povolení otevřít případ Árijských národů, do toho přišla
největší silniční loupež obrněného vozu v dějinách Ameriky. V září, šest týdnů po loupeži, byl Manis přesvědčen, že muž, který to řídí, muž, který je hnací silou, je Robert
Mathews, bývalý dělník z cementárny, momentálně bez jakýchkoliv zřejmých příjmů.
Teď to musel dokázat.
POKUD JSOU PENÍZE moc, Bob byl skutečně mocný. A byl připraven svůj nově
nabytý sval napnout. 31. července po několika dnech v Laramie si koupil ojetý Pontiac Bonneville, naložil Zillah s jejími hochy a vyrazili na východ. V kufříku a malém
příručním zavazadle v kufru auta měl desítky tisíc kradených dolarů. A vždycky měl
nejmíň 10 000 dolarů nastrkaných v ponožkách. Dustina s Calebem vyložil v domě
babičky Zillah, Marie Craigové, což byla malá farma ve Wilsonville v Nebrasce, a pokračovali se Zillah dál.
Byla to nejdelší doba, kterou kdy Zillah strávila s Bobem o samotě. Nebyla tu její
matka, aby se mezi ně míchala. Ačkoliv byl v denním kontaktu s informačním
centrem, nebyl tu žádný telefon, který by ho odvolal pryč.
Tohle byl způsob života, jaký si Zillah přála. Často, když měla Boba jen pro sebe,
u něj nebyl ani náznak temných stránek a horkokrevnosti. Místo toho byl jemný
a soucitný. Jednou strhnul auto do škarpy, aby nesrazil zvíře. Dokonce šel se Zillah
209
do obchodu, aby společně vybrali povlečení – vzor s květinami a motýly pro árijského
válečníka.
Když byli spolu, Bob se Zillah vypadali jako jakýkoliv jiný pár. Jednou byli v kině
na komedii Sólo pro dva se Steve Martinem a Lily Tomlinovou. Zillah se celou dobu
smála. Když vybíral film Bob, byl to jiný žánr: akční/dobrodružný. Jednou půjčil
Přání smrti 2 s Charlesem Bronsonem, že si ho pustí u Zillah na videu. Když strčil
kazetu do videa, řekl jí, že chce, aby to viděla, a tak pochopila jeho motivaci.
„Tohle je právě dneska se společností špatný,“ pronesl, když Bronson likvidoval
zápornou postavu. „Musíme to dělat my, protože vláda to neudělá. Naše policie to
nedělá. Musíme tuhle zemi očistit sami.“
Během nekonečné automobilové jízdy po dálavách Nebrasky a Iowy Bob se Zillah
bez přestání mluvili. Bob byl frustrovaný z bělochů, jak v rasistickém hnutí tak mimo.
Dělá toho tolik, stejně jako Bronson, ale nezdá se, že by to oceňovali, řekl jí. Jsou to
prostě jen „ovce“.
Zillah strávila skoro celý život v rámci státu Wyoming. Bob jí otevřel nové dveře –
nebezpečné dveře, ale podle jejího názoru ty, které musely být otevřeny. Racionalizovala si všechno, co Bob dělal, dokonce i Bergovu vraždu. Byl to jen Žid, říkala si,
a ačkoliv by ji ani nenapadlo ho zabít, věřila v nějaký druh konečné bitvy. Kdo byla
ona, aby odmítala myšlenku, že to bude něco tak prostého, jako udělal Bob, co to celé
spustí?
Doteď však měla podezření, že jí Bob lže, aby nebyla nešťastná. Přísahal, že už se
rozvede, že už přestal spát s Debbie, ale stále víc a víc mluvil o „plurálním manželství“. Na to Zillah nebyla připravená. Když protestovala, Bob takticky vycouval.
„Prostě jen říkám, že Bible to dovoluje,“ vysvětloval, opět využívaje zbožnost
Zillah, aby ji uklidnil. „Chci jen jednu rodinu, to jsi ty, kluci a naše dítě. Jen obecně
říkám, že polygamie je v pořádku. Je to biblický.“
Také jí lhal o svém gangu, takže nikdy nevěděla, čemu má věřit. Některým lžím
ve skutečnosti věřil možná i on sám. Snil o Bronsonovském násilí.
7. března 1984 napsal Zillah o misi, na níž zítra odchází. Byla to loupež u Freda
Meyera v Seattlu, ale to Zillah neřekl. V dopise to byla mise mezinárodních piklů.
„Když Bůh dovolí a já se k tobě vrátím domů, řeknu ti o tom víc,“ napsal. „Ale teď
ti můžu říct jen to, že se chystáme osvobodit jednoho Mexičana (bílého Španěla),
který je v Mexico City držen jako politický vězeň. Ten muž je silný odpůrce židovských bankéřů a pokud se někdy v Mexiku dostane k moci, zredukuje Mexičany
(barevné Mexičany), kteří se hrnou do naší země, a to je konečný cíl téhle cesty.“
Později se jí chlubil, že zabili stráže a toho muže osvobodili.
Jednou jí řekl, že když byl u Synů svobody v Arizoně, popravil jednoho zrádce
na poušti tak, že ho přinutil napsat dopis na rozloučenou, střelil ho do hlavy a nechal
zbraň ležet u těla.
Nejdivočejší historka byla o cestě do Kalifornie s Yarbroughem na jaře 1984. Bob
říkal, že začali mít podezření, když se vrátili do zaparkovaného auta a našli v něm nedopalek cigarety, který tam předtím nebyl. Po hledání pod autem našli bombu.
210
Najednou na ně skočili dva chlapi. Bob Zillah řekl, že s Garym jednomu uřízli hlavu
a torzo nechali ležet na ulici. Později se dozvěděli, že to byli agenti Mossadu, izraelské tajné služby.
Žádná z těchto historek nebyla pravdivá.
Zillah došla k závěru, že Bob nesnáší její zvědavost ohledně jeho aktivit a to mu
brání říkat jí pravdu. Akceptovala to. Dvacet osm let pěkně nešťastného života ji naučilo, jak akceptovat mnohem horší věci.
Od narození v lednu 1956 byla outsider, dokonce i pro svou matku. Jean Craigová
prožívala zahořklost jako matka samoživitelka v malém městě Worland ve Wyomingu,
izolovaném náhorní plošinou Bighorn Basin. Zillah se původně jmenovala Tommie po
dědečkovi a nosila toto chlapecké jméno 25 let, než si ho oficiálně změnila na Zillah,
znamenající „stín: V Genesis byla Zillah druhá manželka Lamecha, potomka
Adamova syna Kaina.
Propast mezi matkou a dcerou se stala trvalou, když Jean nechala na šest měsíců
umístit čerstvě šestnáctiletou Zillah do státní psychiatrické léčebny v Evanstonu,
protože byla extrémně uzavřená. Zillah matce nikdy neřekla, že byla čtrnáct dní
předtím na Silvestra 1971 brutálně znásilněna hispánským klukem, se kterým se
vídala ve Worlandu. Přišla kvůli tomu o přítele a vytvořilo to v ní blok hrozného
chování. V sedmnácti na pouti otěhotněla s jedním dělníkem a pak se vzbouřila, když
po ní Jean chtěla, aby dala dítě k adopci. Když odmítla, Jean ji vykopla.
Syn Dustin se narodil v červnu 1974 a Zillah strávila několik let na sociálních
dávkách, přičemž spala s kdekým, pila a bez ustání kouřila trávu.
Někdy v roce 1979 však začala toužit po něčem důležitějším v životě a vzpomněla
si na rozhovor, který vedla před sedmi lety s pratetou Helen cestou na nákupy v Casperu ve Wyomingu. Helen byla stoupenkyně krajně pravicového kazatele Sheldona
Emryho z Arizony a právě od ní se Zillah poprvé dozvěděla o Identitě. Jean Craigová
se rovněž stala stoupenkyní tohoto nového náboženství.
Zillah se mezitím vdala za muže, který se ukázal být uzavřený do sebe, a našla sílu
se s ním rozvést a vést si vlastní život. Po narození druhého syna, Caleba, v prosinci
1980 začala chodit na zdravotnickou školu.
Když v únoru 1983 přijela na projev Sheldona Emryho v Laporte Church of
Christ, objevila novou kongregaci, o níž nevěděla, že existuje. Poznala se zde s Kathy
Kiltyovou, která před přestěhováním do Laramie bydlela v Medicine Bow ve Wyomingu a přátelila se s Davidem Lanem. Lane za půl roku pozval Zillah a Katy, ať
s ním a plukovníkem Francisem Farrellem jedou na Árijský světový kongres. Cestou
se zastavili na Custerově bojišti v Montaně, kde se Lane vyfotil s oběma ženami
s nacistickým pozdravem před památníkem Little Bighorn.
Kongres byl přesně takový, jak David slíbil a Zillah byla ohromená, když viděla
všechny ty muže slibovat prolít krev za přežití své rasy. Zillah to uvedlo do perfektního stavu mysli na potkání Boba o pět měsíců později.
211
PO DVOU DNECH cesty přijeli Bob se Zillah na Milesovu farmu v Cohoctah
v Michiganu. Tohoto obřího muže s čistě bílými vlasy doprovázela divoká pověst, ale
byl to přátelský, pohostinný chlapík, který se pohyboval stejně lehce mezi nóbl zbožnými dámami i odsouzenými bankovními lupiči.
Miles vyrůstal na Washington Heights ve městě New York, nedaleko řeky Harlem
a severního konce ostrova Manhattan. V roce 1940 dokončil střední školu George
Washingtona, na kterou chodil i Henry Kissinger. Chystal se nastoupit na Unionistický teologický seminář, ale zmocnila se ho touha po dobrodružství.
Bylo veřejným tajemstvím, že nahoře nad Cartier mají náboráře síly svobodné
Francie. Miles se k nim přidal jako radio operátor a později létal s RAF a shazoval
za nacistickými liniemi špióny. Po Pearl Harboru se přidal k americkému námořnictvu
v Pacifiku. S koncem války byl propuštěn ze služby na Filipínách.
Oženil se a přestěhoval se do Michiganu pracovat v poklidném pojišťovnictví.
Jednu dobu byl šéfem Michiganské asociace manažerů v pojišťovnictví.
Jako přirozený konzervativec se postupem let vytvrdil v supervlastence a antikomunistu. V roce 1968 ho to táhlo ke kampani George Wallace na prezidenta, jenže
Wallace v Michiganu neměl žádnou formální organizaci. Miles zjistil, že v Michiganu
představují jádro podpory Wallacemu Spojené Klany americké, jedna z největších
frakcí KKK. Přidal se k nim kvůli stejnému duchu dobrodružství, jaký ho přivedl
do druhého poschodí Cartieru, když se přidával ke svobodným Francouzům. Se svou
energickou povahou se brzy stal velkým drakem malé michiganské oblasti a později
vystoupal až na pozici Imperial Kludd neboli kaplana celé sítě SKA.
Roku 1971 založil svou Horskou církev Ježíše Krista, stojící na teorii dualismu.
Genesis 6 interpretoval jako podporující superrasu obřích duchů, kteří přišli z hvězd
spojit se s krásnými pozemskými ženami a stvořit bílou rasu. Ačkoliv se jeho teologie
liší od křesťanské Identity, Miles má bezproblémové vztahy s lidmi jako Richard Butler.
Federální velká porota v Detroitu Milese 21. října 1971 obžalovává ze spolčení
proti lidským právům a z bombových útoků proti deseti prázdným školním autobusům, používaným k integraci v Pontiacu. Byl odsouzen a odseděl si skoro šest let
z devítiletého trestu ve federálních věznicích Leavenworth a Marion.
Občas se chlubil, jak snadné bylo vyvolávat rasistické výtržnosti ve venkovských
oblastech západně od Detroitu. Kdykoliv chtěl publicitu, nechali s pár přáteli někde
na poli spálený kříž a kolem rozházeli desítky cigaretových nedopalků. Pak zavolali
do médií, která to prověřovala a podávala očekávané zprávy, že se odehrálo shromáždění Klanu. Takhle se jeho malá skupina Klanu držela v novinách.
Bob se Zillah strávili noc na Milesově farmě a ráno se Mathews s Milesem vydali
na pole za domem, promluvit si o samotě. Po jejich návratu Bob se Zillah odjeli.
V autě jí Bob řekl, že se v Milesovi zklamal. Řekl, že mu dal na poli velký příspěvek
a požádal ho, zda by na chvíli mohl převzít vedení gangu.
„Cejtím se jak koňskej poštovní kurýr, unavenej a zničenej,“ řekl. „Doufal jsem,
že by to Miles moh převzít a vážně jsem si myslel, že řekne: ,Jo, vezmu to odtud.‘
Jenže mi nedal ani čerstvýho koně. Jen mi popřál štěstí a řek nashle!“
212
„Vyřešili jste vůbec něco?“ zajímalo Zillah.
„Jo, mám tohle,“ řekl Bob a podal Zillah dopis. „To nás dostane na schůzku
s Glennem Millerem, až přijedeme do Severní Karolíny.“
Zillah letmo projela papír. Miles v něm žádal Millera, aby Mathewse přijal.
„Tomuto muži bych svěřil celý svůj život,“ psal Miles velkolepě o Bobovi. „Nemáš
vůbec žádný důvod se obávat nebo mu nedůvěřovat.“
Z Cohoctah pokračovali do Columbusu v Ohiu, kde se Bob sešel s univerzitním
profesorem historie, jehož znal skrz Národní alianci. Bob, který věřil, že profesor má
vliv na mladé, přes něj chtěl financovat white power rockovou kapelu. Chtěl, aby měla
chlapáckou image a zaujala tak objevující se skinheadské skupiny punkrockerů,
z nichž mnozí sdíleli rasistické názory.
Mathews byl hrdý na svůj hudební vkus. Neměl rád rock, který podle něj kazí mládež. Dává bílým dětem špatné idoly, protože díky němu inklinují k černošskému
bugy-vugy a ignorují vlastní kulturu. Mathews miloval klasickou hudbu a keltskou
muziku jako program Thistle and Shamrock na Americkém veřejném rádiu. Se Zillah
sdílel i zálibu v bluegrassu.
Další zastávka, Philadelphia, byla pro Zillah šok. Jelikož vyrůstala ve Wyomingu,
měla přirozenou averzi k velkoměstům. Nic ji však nemohlo připravit na shon, jaký
zažila ve Philadelphii. Byl to typický horký, vlhký srpnový den s parným oparem visícím ve vzduchu. Všude byli černoši, na každém rohu víc, než Zillah viděla za celý život.
Podporovaná Mathewsovým nezkrotným odporem k jakémukoliv městu, většímu
než Metaline Falls, považovala velkoměsta za temná a nebezpečná místa, kde lidé
pochmurně shlíží na beton; kde každý den projdou tisíce dalších ustrašených lidí, kteří
nikdy nemluví; kde mezi různými rasami s protichůdnými cíly panuje neustálé napětí.
Mathews ji v tomto pohledu bezvýhradně podporoval. Ti, které okouzlil, věřili, že svět
mimo venkovský Severozápad je jako futuristický nihilismus z filmu Šílený Max,
transformovaný do hrůzné reality.
Po zapsání se do George Washington Motor Lodge Mathews kontaktoval George
Zaengleho, Martinezova kamaráda, který souhlasil, že se k nim připojí. Jeho žena
Maggie byla kadeřnice a Mathews chtěl, aby mu zesvětlila vlasy. Za Mathewsem se
zastavil také Jimmy Dye a řekl mu, že dal Martinezovi své peníze.
Martinez znal jejich původ. Den po loupeži projížděl Lancasterem v Pensylvánii,
kde si koupil noviny a viděl článek o přepadení obrněného vozu v Kalifornii. Když si
přečetl, že jeden střelec zvedl nápis „vypadněte nebo zemřete“, projel jím šok.
Vzpomněl si, že mu Mathews říkal o nějakém takovém nápise při loupeži v Northgate.
Martinez přijel do Zaengleho domu a řekl Bobovi, že si za ukradené peníze bere
nového právníka a odchází od svého dosavadního židovského obhájce. Byl před
pouhými třemi dny obžalován u federálního soudu a soud byl stanoven na 4. září.
Nový právník, Perry de Marco, se snažil o odklad.
Celá skupina, včetně Tomovy manželky Sue, vyrazila na oběd. Bob řekl Zaenglemu a Dyemu, ať se posadí ke druhému stolu, zatímco oba páry se namáčkly
213
do jednoho boxu. Zillah si Toma, který byl podle jejího názoru příliš zahleděný
do svého materiálního bohatství, vůbec nevšímala.
Bob použil na Sue svůj velký šarm a snažil se ji přesvědčit, že by nikdy nedovolil,
aby se Tomovi něco stalo. Sue se zdvořile usmívala, ale nebaštila mu to. Pak, když si
Zillah a Sue povídaly o dětech, Bob začal přesvědčovat Toma, že nemá žádnou jinou
reálnou možnost než utéct.
„Jestli ZOG zjistí, že jsi rasista, tak tě odpálí, Tome, copak to nevíš?“ řekl mu
Mathews. „Přesně tohle udělali jinýmu mýmu kamarádovi.“
„Možná, Bobe, ale nemůžu z tohohle mizernýho domu, do kterýho jsem investoval
spoustu peněz.“ Tom začal vyjmenovávat stavební problémy s domem na Weikel
Street. „A pak je tu moje auto, pořád mají moje auto.“
„Tome, tvá úžasná manželka a děti potřebují lepší atmosféru, než jim můžeš dát
tady,“ opáčil Bob. „Musíš tyhle materialistický pouta přetrhnout.“
Mathews však nepochopil, že Martinez jen hledá důvody, jak ho odmítnout. Poté,
co mu Jimmy Dye řekl o vraždě Waltera Westa a David Lane se mu pochlubil, že řídil
auto při odjezdu po atentátu na Berga, byl Martinez k smrti vyděšený. Dye a Zaengle,
pijící jeden večer s Martinezem, mu na rovinu řekli, že by navzdory přátelství zabili
i jeho, kdyby jim to Mathews rozkázal. Martinez byl člověk utápějící se ve zmatku
a strachu a Bob pro něj nepředstavoval záchrannou vestu, ale kouli na noze.
Bob se Zillah ráno odjeli z Philadelphie do 220 kilometrů vzdáleného Arlingtonu
ve Virginii, kde se zapsali do hotelu a zavolali dr. Williamu Pierceovi, šéfovi Národní
aliance.
Tento vysoký a tichý muž, kdysi spolupracující s vůdcem amerických nacistů,
Georgem Lincolnem Rockwellem, přivítal Mathewse ve svém malém bytě. Velkou
část jedné nevelké místnosti zabíralo menší piánové křídlo. Pierce jim ukázal tajné
plány na přesun svého ústředí do malého městečka vysoko v Allegheny Mountains
v Západní Virginii, jménem Mill Point, nedaleko rodiště Pearle Buckové.∗
Bob Pierce uznával s úctou hraničící s bezvýhradným uctíváním, tak jako žádného
jiného muže. Když Pierce mluvil, Mathews mlčel, skoro jako by se bál přerušit jeho
myšlenky těmi svými. Každopádně to bylo pro Boba Mathewse netypické. Pierce
s Mathewsem brzy zašli do ložnice a nechali Zillah s Piercevo ženou, jež byla rovněž
z Laramie. Ta naslouchající Zillah vyprávěla o svém strašidelném zájmu o parapsychologii a nadpřirozeno. Zillah z toho naskakovala husí kůže.
Když byli zpět v hotelu, Bob požádal Zillah, aby mu pomohla spočítat, kolik mají
peněz. Pak dal do tašky určitou částku pro Pierce. Pierce se později dostavil do hotelu
a Bob ho doprovodil na nedalekou lavičku na zastíněném travnatém místě. Zillah
z okna vysoko nad nimi sledeovala, jak Bob předává tašku svému mentorovi.
Pierce s později přesídlil do Mill Point a fungoval z budovy připomínající
plechové skladiště na 150 hektarovém pozemku v lesích.
∗
Nositelka Pulitzerovy ceny z roku 1932 a Nobelovy ceny za literaturu z roku 1938; pozn. překl.
214
Nazítří se Bob se Zilah vydali jižně za Frazierem Glennem Millerem, hlavou
Confederate Knights of the Ku Klux Klan v Angieru v Severní Karolíně. Po cestě se
mu dostalo vzrušení. Řekl, že volal Scutari s dobrými zprávami. Ochotu se s ním sejít
projevil zástupce syrské vlády. Jakýkoliv nepřítel Židů byl potenciální přítel Mathewse. Také Zillah řekl, že doufá ve spolupráci s vůdcem černých muslimů, Louisem
Farrakhanem. Zillah nevěděla, zda má čemukoliv z toho věřit.
Když přijeli k Millerovu domu, Bob jí řekl, ať zůstane v autě. Sám se pak vydal
do domu s prúvodním dopisem od Boba Milese. Když si ho Miller přečetl, pozval je
dál. Manželka připravovala jídlo a jeho sedm chlapců tropilo neplechu. V houfu dětí
se ztrácelo to nejmladší, dcera, kterou Miller naprosto ignoroval. V hulákající televizi
právě šel The A Team. Pohled na děti vůdce Klanu, sledující nabubřelost černošské
celebrity Mr. T, jedné z hvězd show, byl na Mathewse moc. To byl přesně ten důvod,
proč odmítal mít doma televizi.
Nicméně po krátké rozmluvě pozval Millera na návštěvu do hotelového pokoje
v nedalekém Bensonu, jakmile se tam ubytuje. Pak poskytl příspěvek tomuto jižanskému rasistickému vůdci, který stejně jako Mathews používal ve svých písemnostech
slogan white power „krev, půda a čest“.
V Bensonu strávili pět dní. Scutari s Barnhillem během té doby pozvali Andyho
McBreartyho, aby jim pomáhal provádět na rekrutech testy s analyzátorem stresu
v hlasovém projevu. Na dopravu si najali pilota z Floridy a 7. srpna odletěli do Bensonu na schůzku s Mathewsem.
McBrearty za léta v hnutí proti daním provedl stovky hlasových testů. Věděl, že ho
sledují agenti Vnitřní daňové správy. Musel létat pod falešnými jmény, protože daňová správa by zabavila jeho letenky jako součást vyrovnání podle zadržovacího práva
z daní ve výši 60 000 dolarů. Mathews věděl, že stejně jako musel přijmout přístup
ve stylu Identity, aby se dostal k lidem jako Pierce a Duey, bude muset vybrousit svůj
starý slovník protestů proti daním z časů s Marvinem Cooleyem, aby si získal
McBreartyho.
McBrearty byl prostý muž se stravující vášní, daňovou rebelií. Pustil se do ní
podle svého pohledu jako oběť. Jako stavební inženýr a elektrotechnik v roce 1967
v Kalifornii požádal o dodavatelskou licenci k zahájení obchodu. Žádost obsahovala
několik otázek ohledně nástrojů, které vlastní, na něž klidně odpověděl. Pak mu spolu
s licencí přišel účet na 32 dolarů.
„Za co to je?“ zeptal se nějakého úředníka v licenčním oddělení.
„To je daň z vašich nástrojů.“
„Ale to jsou nástroje, který mám pořád,“ protestoval McBrearty.
„No, včera jste nebyl v obchodu a dneska jste, takže je zdaňujeme,“ odpověděl
úředník. McBrearty, hnaný rozhořčením, od roku 1972 podporoval schůzky protestujících proti daním v jižní Kalifornii. Na čtyři roky se stal předsedou Americké unie
daňových poplatníků.
Mathews mu řekl, že vede skupinu tuctu mužů, kteří bojují proti daním. Chtěl, aby
jim McBrearty pomáhal jako právní poradce a navrhl dokonalý bezpečnostní systém
215
k odhalování infiltrátorů. Byl mu nabídnut slušný plat. Pohled na velké množství
hotovosti ho nijak neohromil, protože transakce výhradně v hotovosti, aby se údaje
o platbách nikde neukládaly, jsou ve světě protestujících proti daním normální.
McBrearty souhlasil a pilot z Floridy v pátek přivezl Mathewse, McBreartyho
a Scutariho do Philadelphie, aby prošli zkouškou.
Tom Martinez, který zvedl telefon, uslyšel nejprve pozdrav George Zaengleho
a pak Mathewsův pronikavý, monotónní hlas.
„Hej, kámo, můžeš přijet k Georgovi? Mám tu někoho, se kterým bych chtěl, aby
ses sešel a udělal test stresu v hlase,“ řekl Mathews. „Všichni to děláme.“
„Co to je?“ zeptal se Martinez.
„Říká to, jestli jsi pravdomluvnej. Je to na odstranění informátorů,“ odpověděl
Mathews. Martineze, jehož mysl byla už tak dost zmatená, zamrazilo.
„V žádným případě, Bobe, nebudu dělat žádnej test,“ odmítl to Martinez.
Řekl, že je příliš nebezpečné jet do Zaengleho domu, protože je možná sledován.
Navrhl schůzku u nedaleké prodejny sendvičů. Zanedlouho spolu tito dva přátelé
soukromě seděli v kóji, jedli sendviče a zapíjeli je hustým čokoládovým koktejlem.
„Bobe, já se nechci s nikým scházet,“ protestoval Martinez. „Podívej, jak můžu
vědět, že sami nejsou informátoři? Už tak mám dost problémů.“ Jeho argumentace
Mathewsovi připadala logická a pak změnil téma na Martinezův soud. Žalobci uvažují
o třetím bodu obžaloby poté, co se objevila další padělaná bankovka, kterou pustil
do oběhu Tom. Mathews mu řekl, že se ho ZOG chystá přibít na zeď.
„Měl by ses tomu soudu radši vyhnout, kámo, a odjet,“ prohlásil. „Můžu ti
všechno zařídit. Máme ubytování. Matka Zillah nám dala spoustu jmen ze hřbitovů,
ze kterejch jsme udělali pravý totožnosti. Můžeme to pro tebe připravit – pro Sue
a děti taky. Ostatní chlapi s sebou mají rodiny.“
Bylo to dobře podané, ale Martinez vzdoroval. „Ne, soud bude v pohodě. Nejsem
na underground připravenej.“
Mathews na něj smutně pohlédl. „Tome, není šance, že bys vyhrál. ZOG svý
nepřátele nenechává svobodně odejít. Nemáš na vybranou, kamaráde. Teď pojedeš
do Bašty a později pošleme pro tvou rodinu. Budou tam s tebou.“
„Potřebuju čas na to si všechno rozmyslet,“ řekl Martinez, působící nepřesvědčeně.
„Jo, samozřejmě,“ odpověděl Mathews laskavě. „Je těžký odejít. Vem si čas
na rozmyšlenou a na to vžít se do toho.“
Když se Mathews vrátil a řekl Scutarimu, jak se Martinez rozhodl, ten byl tvrdý.
„Pusť toho chlapa jak horkej brambor,“ varoval ho. „Pokud neprojde tímhle hlasovým
zařízením, je k ničemu.“
„Ach, ne, Blacku,“ řekl Mathews. „Pavouk změní názor.“
Zaengle a Bill Nash prošli testem a během pár dní odletěli do Bašty čekat na otevření výcvikového tábora Árijské akademie.
Bob se vrátil do Bensonu, kde čekala Zillah. Na návštěvu do hotelu za nimi přijel
Glen Miller a Mathews mu předal 75 000 dolarů. Když Miller uviděl peníze, vyvalil
oči, ale jinak své vzrušení nedal najevo.
216
Mathews mu řekl, že peníze může utratit jakkoliv uzná za vhodné. Miller chvíli
přemýšlel a pak na něj pohlédl. „Vadilo by, kdybych část těch peněz použil na to dát
děti na soukromou školu?“ zeptal se. „Teď musí chodit do školy s negrama a to pro ně
nechci. Chci, aby byly v křesťanský škole, kde jsou všechny děti bílý. Kam nemůžou
chodit negři. Šlo by to?“
„Jistě,“ odpověděl Bob bez váhání. „Na cokoliv chceš. Ty peníze jsou tvoje.
Vlastně ti chci poslat ještě 125 000. Myslím, že je dokážeš dobře využít.“
Millerovi se z jeho zdrojů doneslo, že Mathews je špeh FBI, snažící se pochytat
pravicové vůdce. Než odjel, Miller ho s těmito zvěstmi konfrontoval. Mathews to odbyl zasmáním. „Nedělej si s tím starosti,“ řekl Millerovi.
Spolu se Zillah pak odjeli na rodinnou usedlost Mathewsových u Mount Airy v Severní Karolíně a zůstali tam pár dní u tetiček a strýčků. Poprvé za celou cestu se vůbec
nemluvilo o vraždách, loupežích a padělání. Existoval pro to velmi dobrý důvod.
Mathewsův vzdálený příbuzný pracoval pro FBI ve Washingtonu.
TADY ZAHNI DOLEVA, řekl Robert Merki Denveru Parmenterovi, který
na chvíli vzhlédl od mapy San Francisca, když sjeli z exitu U.S. 101 na 9th Street
proti Harrison Street. „Teď tři bloky dolů a doprava.“
Ani ne za minutu Parmenter odbočil na 12th Street a ujel ještě blok a půl. Pak svůj
Olds zastavil na rohu Kissling Street, úzké slepé uličky, vedoucí jen v jednom bloku.
„Do prdele, Noahu!“ řekl Parmenter překvapeně Merkimu. „Tohle je Brink? Měls
pravdu. Vypadá to úplně nezabezpečeně.“ Oba muži na rohu si prohlíželi neoznačenou dvouposchoďovou budovu ze škvárobetonových tvárnic, která sama o sobě
byla neidentifikovatelná, až na obrněná auta parkující na oploceném parkovišti
na jihovýchodní straně s nápisem „Brink“ na boku.
Bylo to jen nepatrně reprezentativnější než provozovna Wells Fargo v Boise.
„Tady mají trezor,“ řekl Merki a ukázal svým novým foťákem směrem k budově
číslo 240 na 12th Street. Bylo 14. srpna a Parmenter se snažil zorganizovat další
loupež. Brink byl jen pět bloků jižně od sanfranciské radnice, ale tato čtvrť byla klidná
a opuštěná.
Hned naproti depu na 12th Street byla opuštěná plechová průmyslová hala, přečnívající až nad chodník. To by bylo dobré místo pro odstřelovače. Před kovovými schody, vedoucími ke dveřím ve druhém patře na severozápadní straně Brinkovy budovy,
bylo čisté palebné pole. Merki ty dveře vyfotil. Byl to potenciální vstupní bod.
Brinkův areál vypadal jako mišmaš budov spojených do jedné. S jihovýchodní
stranou hlavní zděné části sousedila plechová bouda. Dvůr s nákladními auty obepínal
drátěný plot s ostnatým drátem nahoře.
Merki s Parmenterem se vrátili do auta a odjeli. Nemohli uvěřit, co objevili. Hned
na dalším rohu za 12th a Howard Street, za jediným blokem, byl nájezd na dálnici.
Během pár minut se mohli dostat přes most ze San Francisca do Oaklandu nebo dolů
do Candlestick Park.
217
Parmenter pak kontaktoval Charlese Ostrouta, který přes týden stále bydlel v San
Lorenzu s Ronem Kingem, provozním ředitelem Brinkovy sanfranciské pobočky.
Ostrout však bydlel v 530 kilometrů vzdáleném Lookoutu. Dohodli se na schůzce
v Renu, do kterého to měly obě strany stejně daleko.
Trojice se sešla v Nendelově motelu v Renu. Parmenter požádal Ostrouta, aby
popsal vnitřek Brinkova depa. Ten jim řekl, že hlavní část je v prvním patře – trezor,
garáž a kancelář. Ve druhém patře, kam vedou ty dveře na severozápadě, je záložní
prostor a sklad.
Přes depo chodila periodická zásilka hotovosti z Havaje ve výši 30 až 50 milionů
dolarů. To Parmentera zajímalo. Ostrout dal Merkimu svůj služební průkaz,
vypadající jako řidičák. Merki prohlásil, že se dá snadno okopírovat. Ostrout rovněž
řekl, že Ron King je připraven přidat se ke „společnosti“.
Pak jim zklamaným tónem řekl ještě něco jiného.
„Víte, co jste minulej měsíc přepadli to auto v Ukiah, se naši řidiči příliš bojí jezdit
tuhle trasu. Musel jsem jí přede dvěma tejdnama jet sám. Jel jsem tam do těch kopců
a nikdy byste neuhádli, co se stalo. Prasknul mi řemen větráku. Zůstal jsem v tom
zapadákově trčet několik hodin. Jen jsem si přál, abych vám tak moh zavolat, protože
to auto bylo snadnej výdělek.“
Parmenter se vrátil do Spokane, připravit se k přestěhování do pronajatého domu u
jezera Flathead v Bigforku v Montaně. Mathews, Scutari a Barnhill se také chystali
přestěhovat poblíž. Den po Parmenterově návratu ho však Mathews pozval na schůzku
do Boise. Parmenter musel přijmout svůj díl zodpovědnosti ve snaze urovnat spor
mezi Mathewsem a Brucem Piercem.
Mathews po návratu z východního pobřeží řekl Davidu Laneovi, ať vyřídí Pierceovi, že má vrátit polovinu peněz, které si vzal z kořisti v Ukiah. Lane koncem
července zůstával v Boise, aby řídil informační centrum, které Merki založil v malém
domě na Thatcher Street 4121/2. Na jeho provoz dostal 8 000 v jednodolarovkách.
V garážovém prodeji koupil telefon a záznamník a vybavil dům na kraji města stolem,
židlí, lampou, kamny a ledničkou.
Merki se pak přesunul z ošuntělého domu na 10th Street do mnohem hezčího
domu se zvýšeným podlažím na Greenbrier Drive u country klubu Hillcrest na jižní
straně Boise. Přes okna garáže pro dvě auta natáhl hliníkovou fólii a uvnitř postavil
plechovou budou, ukrývající tiskařský lis a fotoaparát. Jane Craigová pak na Mathewsovu osobní žádost přijela do domu na 10th Street pomáhat Laneovi s provozem
informačního centra. Lane na Bobovu žádost předal vzkaz Pierceovi.
„Carlos říká, že máš přijet do Boise a přivízt s sebou 300 000,“ řekl mu. „Chce si
vyjasnit věci.“
„Počkat!“ řekl šokovaný Pierce. „Cože řekl? Řekni mu, že jsme se v Boise dohodli
na rozdělení peněz a určitejch velkejch výdajích. Museli jsme to všichni odsouhlasit.
To, co chce, je jasný porušení dohody. Informuj Boba, že bych byl rád, aby se kvůli
tomu požadavku udělala skupinová schůzka.“
218
Lane však Mathewsovi řekl něco jiného: Pierce nehodlá peníze odevzdat.
Skupinou se rychle rozneslo, že se Pierce snaží převzít vedení. O několik dní později
potkali Duey a Yarbrouhg Pierce v nočních hodinách na odpočívadle na silnici U.S. 2
západně od Troy a řekli mu, co se povídá.
„David Lane se mě snaží s Bobem rozeštvat!“ řval Pierce. „Řekněte Bobovi, že se
musíme sejít!“ Pierce jim řekl, že má perfektní řešení.
„Nechci rozdělenou skupinu,“ vysvětloval jim. „Uznávám Boba jako vůdce. Ale
začínáme bejt moc velký. Měli bysme se rozdělit do buněk a každá mít určitý
povinnosti, abysme byli efektivnější.“ Duey a Yarbrough souhlasili.
Schůzka byla stanovena na 19. srpna, když byl Scutari právě na Floridě. Ten
v obavě, aby se někdo nepokusil Mathewsovi ublížit, zavolal Loffovi a požádal ho,
aby dal dohromady lidi z Národní aliance na podporu Mathewsovi. Loff s sebou vzal
do Boise Kempa a Dyeho. Dorazili i Zaengle a Nash, také Mathewsovi stoupenci.
Do Boise dorazil na své motorce Harley i Yarbrough a dostavili se rovněž Parmenter s Dueym. Všichni vešli do malého domu na Thatcher Street a čekali spolu s Lanem.
Pierce chodil po malém obýváku domu na 10th Street a čekal na Mathewse.
Podíval se přes skleněné tabule, zabírající tři čtvrtiny předních dveří a spatřil přicházet
nějakého blonďáka.
„Hej, někdo sem jde!“ křikl na Jean Craigovou a začal ustupovat k jídelně. „Zjisti,
kdo to je!“ Muž zaklepal a Jean okamžitě poznala, že to je Bob. Pierce vyšel z jídelny
a zíral na něj. Jistě, byla to tatáž postava i tvář, Pierce však nemohl uvěřit, jak moc
Mathewse přechod z tmavě hnědých vlasů na blonďaté změnil.
Mathews byl rozmrzelý. Poslal Jean počkat s ostatními na Thatcher Street a pak se
otočil na Pierce. „Nemůžu odpustit těm, kdo mě bodli do zad,“ začal a zahnal tak
Pierce do defenzivy. „Neobětuju kvůli tomu všechno, co jsme udělali. Chceš bejt šéf?
Dokážeš dělat lepší práci?“
„Bobe, oklamali tě,“ řekl Pierce. „Nechci bejt šéf. Nemám na to tvůj talent. David
Lane ti předal můj vzkaz překrouceně.“ Asi hodinu trvalo, než si vysvětlili nedorozumění a pak se řeč stočila k Piercově návrhu rozdělit se do buněk.
„Už prostě máme příliš moc chlapů,“ vysvětloval Pierce. „Je to bezcílný, chlap
tady, chlap támhle. Je to prostě zmatek. Moc se plejtvá lidskejma zdrojema. Neexistujou funkce nebo cíle. Potřebujeme se rozdělit do buněk. Pokud to rozdělíš, pět chlapů,
pět chlapů, dá se něco dělat.“
Po dlouhé debatě o této myšlence Mathews souhlasil. Nezávislé buňky by mohly
být lépe chráněny proti infiltraci udržováním součinnosti skupiny na minimu. Pierce
řekl, že by rád měl podnětnější úkoly, jako naplánování další loupeže. Na to by však
Mathews musel omezit Parmenterovu roli.
Mathews přijel krátce po 17. hodině na Thatcher Street a řekl, že zde zanedlouho
bude všeobecná schůze, ale nejdříve se sejde úzký kruh v Holiday Inn nedaleko letiště
v Boise. Úzký kruh tvořilo stejných pět mužů, kteří se v červenci rvali v zadní místnosti na 10th Street. Sešli se na tříhodinovou schůzku, kde si rozdělili své nové role.
Mathews požádal Parmentera, aby se vzdal kroku 3, loupeží, ve prospěch Pierce.
219
Parmenter by místo toho byl prostředníkem úzkého kruhu s výcvikovým táborem,
který zřizoval Rader. Parmenter souhlasil. Duey dostal peníze na otevření ideologické
školy v Bluecreeku ve Washingtonu, kam se přestěhoval do malého karavanu.
Yarbroughova nejstarší dcera zažívala těžké období s nemocí ledvin, vyžadující
téměř neustálou péči a dialýzu. Krom toho už byl skupinou unavený a rozmrzelý
z toho, jak velkou se stávala. Řekl Mathewsovi, že pokud se nic nezmění, byl by radši
blíž domovu a třeba si vzal na starost hledání rekrutů z vězeňského systému. Garymu
šlo o to potichu zmizet ze scény, aby mohl vidět lépe než ostatní, kam směřuje.
Mathews zůstal vůdcem se Scutarim po boku jako šéfem bezpečnosti. Pierce si
mohl vzít stoupence Identity, které upřednostňoval, a naplánovat další loupež.
Mathews však trval na tom, že chce zpět nejméně 300 000, které si Pierce vzal.
Mathews se pak vrátil na Thatcher Street a vyložil skupině, co se stalo. Krize
vedení byla odvrácena. Pak řekl Laneovi, že ho nahrazuje v informačním centru.
Nebylo to snadné, protože si tito dva byli velmi blízcí. Lanea se to dotklo, pak se
naštval a odešel.
Večer před návratem do Ione obešel Loff se svým nejlepším přítelem blok.
Od toho horkého dne v srpnu 1976, kdy se poprvé setkal s Bobem, mýtícím pařezy
v Metaline Falls, se toho tolik událo. Trochu se bavili o tom, co se bude dít v Metaline
Falls. Loff mu řekl, že minulý týden odešel z práce v Portland Leigh. Chtěl od
Mathewse slib v jedné věci.
„Jdou nějaký řeči,“ začal Loff, „o Scutarim. Některý chlapi zpochybňujou jeho
rasu. Je Ital a jsou tu některý, co si nemyslej, že by měl bejt s náma. Má tmavou kůži
a dost velkej nos.“
Mathews se nad tím zasmál. V tu chvíli byl Scutari jediný ze všech lidí ve skupině,
u něhož Mathews cítil, že se na něj může absolutně spolehnout.
„No, důvod, proč to říkám, Bobe,“ pokračoval Loff, „je ten, že já jsem Ital. A chci
vědět, kde v týhle věci stojíme. Jsem další, kterýho budou probírat?“
„Nedělej si s tím starosti, Kene,“ odpověděl Bob. „Jsi jeden z mých nejvěrnějších
přátel a já v tebe mám absolutní důvěru. A pan Black je moje pravá ruka.“
RANDALL RADER HLEDAL nepřístupná místa a když ho realitní agent John
Muzidal vzal na území Big Meadows (Velkých luk), 50 kilometrů severně od městečka Priest River v Idahu, Rader cítil, že to je to pravé.
Bylo zde 45 hektarů půdy na prodej a další k pronajmutí. Právě zde se zátoka
Consalus spojuje se zátokou Goose a pak se vlévá do jezera Priest. Kilometr proti
proudu byla hranice státu Washington. Rader měl rád, když byl jen krůček od státních
hranic. V údolí pod Pelke Divide se rozprostírala velká otevřená louka a na dvou úbočích pozemku rostly silné stromy. Tábor by mohl být ukrytý před zraky ve stromořadí,
na rovince ležící v zákoutí hory.
„Můžu vám to podržet za zálohu 500 dolarů,“ řekl Muzidal. Rader se ohlédl, řekl
dobře a sáhl do kapsy pro peníze. „A na jaké jméno to bude?“ zeptal se Muzidal
s nabídkovým listem, datovaným 25. srpna.
220
Napište „Lovecký klub Timberline“, odpověděl Rader bez váhání a souhlasil
s kupní cenou 88 000 dolarů.
Místo pro Mathewsovu plánovanou Árijskou akademii však nebylo tak odlehlé,
jak si Rader myslel. Bylo ani ne tři kilometry od dlážděné silnice, kde stál ranč,
a pozemkem procházela veřejná nezpevněná silnice do státního lesa Kaniksu. Když
Rader ukazoval tábor Scutarimu a Mathewsovi, každému zvlášť, přivezl je zadní
silnicí 35 kilometrů od nezpevněné silnice z Usku ve Washingtonu, 55 kilometrů jižně
od Ione. Tak to vypadalo mnohem odlehlejší.
Rader s Loffem utratili za vybavení tábora tisíce dolarů. Králíci v Loffově stodole
neměli chvíli klidu. Začátkem srpna mu zavolal Mathews a požadoval 230 000, které
vybral Kemp. Další týden potřeboval 310 000, které vybral a přivezl do Boise David
Lane. Právě když Loff kopal pod králíkárnou, přijel Lane a vešel do stodoly, takže
viděl, kde Loff schovává kořist.
Lane se ještě tentýž měsíc vrátil do Ione s Mathewsovými instrukcemi vybrat
100 000 dolarů pro Louise Beama, bývalého vůdce Klanu v Texasu, který bydlel u pastora Butlera. Když Loffa nenašel, šel ke králíkárně a se Zaengleho pomocí peníze
vykopali sami.
Ve skutečnosti se Loffova farma v týdnech před koupí výcvikového tábora stala
pro společnost středobodem. Soderquist se koncem srpna vrátil z Kalifornie a s Raderem, Zaenglem a ostatními tábořil u Loffa. Parmenter přijel z Kalispell a vzal si ho
podle Mathewsova pokynu stranou, aby mu dal co proto kvůli dezerci po loupeži
v Ukiah a jeho pokračujícímu pití. Parmenter mu dal zkušební dobu, jelikož dospěl
k závěru, že jeho mysl a srdce jsou stále na správném místě.
Rader 29. srpna využil informační centrum ke kontaktování McBreartyho, jehož
právní praxi potřeboval k uzavření převodu nemovitosti pro Árijskou akademii 1. září.
Dva dny poté ho jeli Rader s Loffem vyzvednout na letiště ve Spokane. McBrearty
předtím spolupracoval s Piercem v San Franciscu. Po cestě na sever v Raderově
pickupu diskutovali o tom, jaké jméno použijí při nákupu pozemku.
„Líbí se mi Amos Able,“ řekl McBrearty a Rader se zahihňal. „No, Randalle, to je
založený na vojenský abecedě. A-Amos A-Able. Příště použiju Bill Baker.“ Všichni
se opět zasmáli.
V Ione se sešli v boudě na Loffově pozemku, kde Rader zřídil obchodní frontu,
Mountain Man Supply, jako kanál pro materiál, který hodlal nakoupit. Dal
McBreartymu 31 500 dolarů z „peněz společnosti“, které mu Scutari v červenci předal
do zbytku zálohy. „Nevyvolá tak velká hotovost v tom agentovi podezření?“ ptal se
Loff.
„Néé, odpověděl McBrearty s úsměvem. „Lidi pořád používají peníze. Jsi jen
zvyklej dělat věci tak, jak chtějí banky, abys je dělal.“
V sobotu 1. září přijeli Rader s McBreartym do realitní kanceláře v Priest River,
13 kilometrů východně od Newportu. Dali Muzidalovi zbytek zálohy a první měsíční
splátku 500 dolarů na převzetí dluhu. McBrearty na dokumenty podepsal „Amose
Ableho“ z loveckého klubu Timberline.
221
Po cestě zpět do Spokane, kde musel McBrearty chytit let do Portlandu, se ho Rader zeptal, co dělal s Piercem v San Franciscu.
„Proháněli jsme nějaký kámoše od Brinka tou hlasovou bednou,“ odpověděl
McBrearty. „Brigham myslí, že příští akce přinese společnosti přes 20 milionů.“
BRUCE PIERCE NEBYL muž, který by si kladl malé cíle. Když převzal od Parmentera loupeže, pustil se rovnou do práce, která měla být největší loupeží hotovosti
v historii. Pierce na tomto árijském válečnictví nejvíc bavilo opojné riziko nebezpečí
a smrti, které doprovázely obtížné plánování a provádění zločinů. Vášnivě toužil být
přímo uprostřed toho všeho. Jediné, co od Boba chtěl, byly volné otěže. Byl rozhodnutý Bobovi ukázat, že jeho důvěra nebyla marná.
Když se ze schůzky v Boise vrátil do Montany, shromáždil skupinu mužů, kteří
stejně jako on věřili v Identitu. Nejlépe se ve svém týmu cítil s těmito lidmi: Randy
Evansem a jeho dvěma manželkami; Tomem Bentleym a Bonnie Sue Westovou, vdovou po Walterovi; Jimem Wallingtonem; Davidem Tatem; a Dwayne Butlerem a jeho
sedmnáctiletým synem Mikem, který to léto ohromně zesílil. Byl to právě tento teenager, který Pierce před pouhými 21 měsíci obrátil na Identitu. Teď byl Pierce vůdce.
Včetně žen a dětí bylo v jeho nomádské buňce 16 lidí.
Hned na začátku stanovil jedno pravidlo. S ohledem na Mathewsovu chybu
v Ukiah Pierce rozhodl, že jeho muži budou mít pistole na zavěšovacích šňůrkách.
Kdyby byli zraněni, jejich zbraň by nemohla upadnout někam daleko. A kdyby byli
tak hloupí, že by uprostřed zločinu zbraň upustili, nezapomněli by ji zvednout.
Pierce na 29. srpen uspořádal zasedání v Holiday Inn nedaleko sanfranciského
mezinárodního letiště. Na výpomoc dorazil Parmenter, prostředník, jenž se sešel
s Ostroutem. Přijeli také Scutari s McBreartym, provést testy stresu v hlase u Ostrouta
a Rona Kinga, provozního ředitele u Brinka v depu na 12th Street.
Použitím základních otázek jako „Jsme v San Franciscu?“ a „Piješ někdy vodu?“
Scutari připravil oba rekruty na skutečné otázky: „Je tu někdo, koho podezíráš, že je
informátor?“ nebo „Jsi informátor?“
Pak McBrearty položil několik sugestivních otázek: „Uvědomuješ si nebezpečí,
vyplývající ze spojení s touto organizací?“ a „Uvědomuješ si cenu, kterou bys mohl
zaplatit, kdyby tě dali do souvislosti s touto organizací?“
Oba rekruti odpovídali správně. Oba prošli.
Ron King na důkaz loajality nakreslil schéma vnitřku Brinkovy budovy, včetně
trezoru a málo používaného druhého patra s jeho izolovanými venkovními dveřmi.
Také popsal poplašná zařízení a bezpečnostní procedury v depu. Identifikoval lidi,
kteří pracují v a okolo trezoru.
Co bylo ještě důležitější, popsal detaily ohledně zásilky peněz z Havaje, která
přiletí letadlem a do centra bude z letiště odvezena nákladním autem. Bylo docela
možné, že hotovost může dosáhnout až 50 milionů dolarů. Se dvěma muži uvnitř
a Merkiho falešnými průkazy pro spiklence Pierce věřil v dobrou šanci na úspěch,
když nazítří odjížděl zpět do Montany.
222
V malém Troy na něj čekal logistický problém. Chtěl všechny své muže pohromadě a toho se mu v Troy nedostalo. Pierce s Evansem odjeli do Salmonu v Idahu
pronajmout si nové domy. Pierceovi se ta oblast zalíbila, když tudy v květnu projížděl
autobusem. Bylo to zhruba v půli cesty mezi Missoulou a Idaho Falls v Idahu,
nedaleko hranice s Montanou.
Pierce našel skvělé místo s karavanem hned vedle pro Mathewse nebo jiné hosty.
Pokud měl naplánovat tak velkou loupež, jako byla tato akce s trezorem, chtěl mít své
lidi nablízku, aby mohli probírat různé nápady. Pronajali si společně víc než půltucet
míst v a okolo Salmonu, ve stínu pohoří Continental Divide.
Salmon splňoval Piercova kritéria pro bezpečné bydlení. Bylo to malé město s asi
3 000 obyvatel a místní ekonomikou zbídačenou dost na to, aby si obyvatelé dvakrát
neprohlíželi barvu jeho peněz. Blízko je státní hranice. Nachází se zde Salmon River
Wilderness, jedna z největších přírodních rezervací ve Spojených státech, přes níž teče
řeka River of No Return. Počítal, že by tudy mohl vést prapor vojáků a policajti by
na ně nikdy nepřišli.
Pierce se přestěhoval z domu Elly Ackleyové do domu vlastněného Richardem
Grossem na North Keeler Creek Road v Troy teprve 3. srpna, ale i za tak krátkou dobu
z něj udělal pevnost. Severní větev Keeler Creek protéká příkrým údolím mezi horami
Pony a Grouse. Voda protékala jen 30 metrů od domu přes velkou mýtinu, kterou
Pierce využíval k nácviku střelby. Fifieldovi, bydlící kilometr a půl po proudu, si nikdy nestěžovali na hluk.
Oplotil příjezdovou cestu a začal mýtinu obtahovat nástražným drátem napojeným
na dvanáctivoltový systém, který v noci osvítí dům, kdyby přišel nějaký vetřelec.
Do každé místnosti dal nabité zbraně a nedělalo mu žádný problém, že na ně sahají děti.
Na ochranu rodiny, když je pryč, se rozhodl koupit hlídacího psa. Jednoho dne při
nakupování v Kalispell, 160 kilometrů východně od Troy, viděl inzerát na psy v nedalekém Columbia Falls. Na návštěvě u majitele, Jamese Kerenyho, s výběrem z německých ovčáků, rotvajlerů a dobrmanů, se Pierce rozhodl pro čtyřletého rotvajlera jménem Kirk, který se nacházel v Kalifornii. Za psa, leteckou dopravu a přeškolení zaplatil 3 300 dolarů.
„Mně jen tak něco nevyděsí, ale ten pes je hroznej,“ řekl po návratu Julii. „Dobrman je kříženec rotvajlera a chrta, takže tohle je táta. Dáš ho ven na dvůr, ukážeš mu
rohy, řekneš „hlídej, hlídej“, a můžeš jít do postele a relaxovat. Pes bude hlídat.
Kdyby dobrman viděl tohohle psa, šel by domů a dál by trénoval,“ popisoval
nadšeně. „Když někdo nastaví ruce, aby ho zastavil, fajn, prostě mu ty ruce rozrazí,
aby se dostal ke krku. Do tří metrů by byl policajt bez náboje v komoře mrtvej. Ten
pes by ho zničil. Kdyby mě ten policajt měl zabít během vteřiny, tak ten pes stačí.
Pokud mi ochrání život a svobodu, tak za tu cenu stojí.“
Možná nejpředvídavějším činem bylo sbalení útěkového zavazadla, plátěného
batohu, do něhož dal vše, co by mohl potřebovat k přežití, kdyby musel rychle utéct
pěšky. Jednalo se o standardní výbavu jako spacák, stan, celtu a sirky. Rovněž v něm
byla malá kamínka s několika způsoby zažehnutí ohně, včetně troudu. Měl spoustu
223
sušených potravin a zařízení na filtraci vody, i manuály o přežití v divočině, poznávání jedlých rostlin a chování na útěku. Přibalil několik kusů oblečení na převlečení,
náhradní ponožky, spodní prádlo a toaletní potřeby. Měl rovněž nůž, pistoli zabalenou
v batohu a nějaké náboje ráže 223 do pušky, kterou by si vzal s sebou.
Nejdůležitější věcí pro něj však byla poslední položka, nádobka s průzorem a mikrofilmem, na němž byla Bible.
Tento útěkový balík nenechával v domě. Vytáhl ho lanem na jeden vysoký strom
na vrcholku hřebenu za ramenem hory Pony. Pak lano přivázal k dalšímu stromu dole
u cesty a u stromu za ním schoval nůž. Všechno bylo rozložené tak, aby mohl v plném
běhu vzít nůž, přeříznout lano a chytit padající balík. Pro jistotu přes únikovou cestu
natáhl nástražný drát.
V Troy se začal věnovat koníčku, který málem vyústil v jeho dopadení.
Jelikož se považoval za rozeného letce, chodil s bratrem Gregem v Georgii na kurzy letectví. V Troy si koupil ultralight a na Lake Creek Road našel jednoho farmáře,
který ho nechal využívat k létání své pole. Létal kdykoliv jen mohl, brzy ráno a při západu slunce, kdy jsou příznivé tepelné proudy. Když už byl v létání zdatnější, začal
používat dlážděnou přistávací dráhu kilometr a půl severně od Troy.
Když se v září připravoval na odchod z Troy, letadlo rozebral a zabalené naložil
na starý pickup. Čekal však na doručení lyží k upevnění na podvozek. Zajel tedy
k domu Stacie Fifieldové, která souhlasila, že ho tam nechá letadlo uskladnit, dokud
lyže nedorazí.
Pak Pierce hledal kamaráda Jima Montgomeryho, aby mu řekl, že odjíždí. Montgomery byl u svého bratra a vyšel se s Piercem přivítat před dům.
„Přesouvám se do Farga,“ lhal mu Pierce. „Chci, aby sis vzal to palivový dřevo, co
jsi mi prodal.“
„Rogere,“ odpověděl Montgomery překvapeně – znal ho jen jako Rogera Mortona
– „to nemůžu.“
„Jasně že můžeš,“ trval na svém Pierce. „Plus bych ocenil, kdyby sis vzal mojí
Vegu. Jezdí dobře a, no, teď mám moc aut.“
Montgomery byl touto nabídkou vyvedený z míry, ale 1. září, sobotu před Dnem
práce, přijel k Pierceovu domu naložit dřevo. Když byl hotov, zašli s Piercem dovnitř.
Dům byl prázdný, až na hnědou pohovku a židli, video a policejní vysílačku Bearcat.
Montgomery slyšel dva přenosy, jeden z kanceláře šerifa v okrese Lincoln v Libby
a druhý z policejního oddělení Troy.
Když Piercemu pomohl připoutat na střechu autobusu nějaké náčiní, ten ho pozval
dovnitř. „Chtěl bych ti něco ukázat,“ začal váhavě. „Možná bych neměl...“ Vtom
strhnul pokrývku z postele uvnitř autobusu. Když Montgomery spatřil na prostěradle
sbírku zbraní, vyvalil oči. Nebyly to lovecké pušky. Vypadaly jako armádní výzbroj
s tlumiči plamenů. Byla tu i kuše. Pierce si Montgomeryho tak oblíbil, že se nedokázal
ubránit, aby mu neodhalil i svou utajovanou stránku.
„Možná,“ dodal Pierce, „by bylo lepší, abys od teď nikomu neříkal mý jméno.“
Montgomery byl tím vším zmatený.
224
Než odjel, dal mu klíčky od Vegy. V odkládací přihrádce nechal obálku s nápisem
„pro Jima a rodinu“. Bylo v ní 250 dolarů.
Po odjezdu s autobusem a přívěsem U-Haul zastavil za Kalispellem vyzvednout si
rotvajlera. Asi čtvrt hodiny se bavil s Kerneyem o jeho obchodu se psy a jeho upřímnost na něj udělala takový dojem, že se znovu rozhodl zahrát si na Robina Hooda.
„Kolik byste potřeboval na rozjetí podnikání?“ zeptal se Pierce.
„Na všechno, co chci dělat, asi tak 25 000,“ odpověděl Kerney.
„Pomohlo by 5 000?“ zeptal se Pierce.
„Jistě!“ souhlasil Kerney. Pierce pak vytáhl nějaké peníze a spočítal je.
„Tady je 6 000,“ řekl a podal peníze omráčenému Kerneyovi. „A nechci úroky.
Jen mi dejte svou adresu a budeme v kontaktu.“
PO POUHÝCH ČTYŘECH dnech do Troy vtrhnul FBI. Další úmorné prověřování
meziměstských hovorů ze strany Billa Ten Bensela odhalilo hovor z telefonního automatu v Santa Rose na telefon registrovaný na „Sandru Gleedovou“ v Troy, Juliino
krycí jméno.
Wayne Manis 7. září pracoval na sledování Yarbrougha, když mu zavolal agent
Ernie Smith, jeden z více než tuctu agentů, pracujících v tuto chvíli na případu, že možná vystopovali Bruce Carrolla Pierce. Manis a John Nelson odjeli za Smithem. Společně vyslechli Ellu Ackleyovou a byli si jisti, že její „Roger Wilkins“ je jejich Pierce.
Druhý den, když se do Troy vracelo deset agentů, hustě pršelo. Jedním z nich byl
Don Wofford, veterán případů domácího terorismu z Newarku v New Jersey, kanceláře, která byla pro tento případ přesunuta do Butte. Wofford v Newarku pracoval
na případech Weathermen a Black Liberation Army. Byl o něco zavalitější než většina
agentů, s hustými tmavými vlasy a plnovousem. Měl přezdívku „Wolfman“.
Agenti se rozptýlili a hledali ultralight, který jim Ackleyová řekla, že Pierce měl.
Silnice v lesích jižně od Troy představovaly jen labyrinty bahnitých cest. Jednou, když
byl Wofford na křižovatce hluboko v lesích, měli ostatní problém ho najít.
Manis se v lese v jednu chvíli zastavil, když ho napadlo, že by letadlo mohlo být
ukryté ve stromech. Vydal se cestou dolů skrz vysokou trávu a vtom vycítil, že se
k němu něco přibližuje. Pak jako zmrazený sáhl po zbrani, když se ze strany vynořil
medvěd. Když se ocitli tváří v tvář, bylo těžké říct, kdo je vyděšenější. Oba však
ustoupili, medvěd vyšplhal na strom a Manis zamířil do bezpečí svého auta.
Spolu se Smithem a zástupcem šerifa z okresu Lincoln metodicky projížděli
všechny silnice a dávali pozor, jestli neuvidí ultralight. Už málem minuli příjezdovou
cestu k Fifieldovým, když Manis koutkem oka zahlédl letadlo na starém pickupu.
Fifieldová je poslala do Grossova domu. Poprvé od dubna, kdy Pierce porušil
kauci, úřady našly jeho doupě. Dům byl prázdný, ale Smith našel 10 metrů od mýtiny
hromadu odpadků. Manis prohledal pozemek a našel terč ve tvaru siluety střílejícího
vojáka z překližky plný děr. Spousta děr byla i ve stromech kolem a agenti našli kulky
ráže 45.
Pierce je vystřílel z téhož MAC-10, kterým zabil Berga.
225
Smith našel v hromadě odpadků papír, který ukazoval, že je Pierce dobře vyzbrojený: „Neděle večer: naložit krabice s municí a zbraně kromě těch, které mohou být
potřeba.“
Po vyslechnutí Ackleyové, Fifieldové, Montgomeryho a ostatních si byl Manis
jistý, že se Pierce do Troy vrátí pro letadlo. A opravdu, Pierce zatelefonoval Fifieldové dva dny poté. Ta mu řekla, že lyže pro ultralight dorazily den po jeho odjezdu.
Pierce se pak nonšalantně otázal, jestli se po něm někdo neptal. Řekla mu, že ne, tak
jak to chtěli agenti FBI. Pierce pak řekl, že přijede a ultralight si vyzvedne.
Vyrazil zpátky do Troy ve středu 12. září. Jeli spolu s Davidem Tatem v Tatově
Toyotě Land Cruiser. Tate ji přihlásil v Kalispell a potřeboval si vyzvednout poznávací značky. Když vešli do budovy okresního soudu Kalispell, s policejní stanicí co by
kamenem dohodil, spatřili je agenti FBI.
Začal šílený shon. FBI požádal vysílačkou o sledovací letadlo a přilepil se na ně
západně na silnici U.S. 2. Přenocovali v motelu v Libby, ale agenti měli rozkaz nijak
nezasahovat. Být Pierceovi takto nablízku a nemoci ho zatknout Manise frustrovalo.
Měli zákonné právo Pierce zatknout na základě odsouzení za padělání v Yakima,
jenže v tuto chvíli se pokládalo za důležitější, jestli je Pierce nedovede k ostatním.
Pierce s Tatem ve čtvrtek ráno urazili zbylých 30 kilometrů do Troy. Když přijížděli k odbočce z Lake Creek Road k domu Fifieldových, Pierce řekl Tateovi, ať jede
do města, aby mohl napřed zatelefonovat a ujistit se, že je Fifieldová doma.
Tate zajel na parkoviště supermarketu IGA, nejdůležitějšího velkého obchodu
na jihovýchodním konci Troy. Jak Pierce mířil k telefonnímu automatu na zdi obchodu, podíval se vlevo a spatřil Jima Montgomeryho, kráčejícího k obchodu.
„Hej, Jime!“ zavolal Pierce. „Jak se máš? Je něco novýho?“ To byl Pierceův obvyklý řečnický pozdrav.
„Ahoj Rogere,“ odpověděl Montgomery. „Nějaký novinky jsou, ale nejsou dobrý.“
Pierce najednou zbystřil. Zastavil se a pomalu se rozhlédl.
„Zatraceně!“ řekl Manis, sledující Pierce dalekohledem zpoza parkoviště. „Narazil
na Montgomeryho! Dozví se, že po něm jdeme!“ Manis vysílačkou zavolal Billa
Fallina, zvláštního agenta z oddělení v Butte, který kroužil vysoko nad Troy v pozorovatelském letadle. FBI měl dvě letadla, pracující na tomto sledování v tandemu.
„Budeme ho muset dostat tady a teď,“ upozornil Fallina.
„Ne,“ odpověděl Fallin. „Žádný kontakt. Pořád jsme ve zpravodajském módu.
Musíme vidět, kam pojedou.“
Manis byl rozčílený, když sledoval, jak Pierce manévruje Montgomeryho blíž
k Tateově autu. Uvědomil si, že Pierce ze svého kamaráda vytáhne všechno, co jde.
„Tak mi řekni, co se děje,“ zeptal se Montgomeryho za chůze.
„Pohybuje se kolem FBI a ptá se na tebe,“ odpověděl Montgomery. „Přišel ke mně
nějakej agent jménem Steve Fiddler a řek, že slyšel, že jsem ti prodal nějaký palivový
dříví a jestli vím, kam jsi odjel. Řek jsem mu, žes odjel do Farga.“
„Kdy to bylo?“ chtěl vědět Pierce a přejížděl očima po parkovišti.
„Pár dní po tvym odjezdu.“
226
„Chvála Jahvemu!“ zvolal Pierce. „Vypadli jsme akorát včas!“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Montgomery.
„Pojeď s náma,“ navrhl mu Pierce, když došli k Tateově autu. Montgomery se
lekl, když spatřil, že má řidič za pasem pistoli. „Bez obav,“ uklidňoval ho Pierce.
Podle způsobu, jak to Pierce řekl, Montgomery pochopil, že se mu nic nestane. Nasedli do Land Cruiseru a zamířili západně ven z města.
Agenti ve sledovacím letadle se drželi hnědé střechy Land Cruiseru, mířícího
do kopců. Pilot udržoval kontakt s agenty na zemi, kteří měli rozkaz auto sledovat
z bezpečné vzdálenosti.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Montgomery Tateho, když vyjeli z parkoviště.
„Říkej mi, jak chceš,“ zabručel Tate, mířící na most přes řeku Kootenai, pár
kilometrů severozápadně od malé vísky. Jeli asi šest kilometrů a pak zahnuli na vedlejší silnici na severním břehu.
„Takže, Jime, vědí o mejch autech?“ zeptal se Pierce.
„Jo, vědí,“ odpověděl Montgomery. Pierceovi došlo, že se bude muset zbavit
velkého starého autobusu. Vytáhl z Montgomeryho všechno, na co si dokázal vzpormenout. Když se blížili k dalšímu mostu, vedoucímu přímo do města, Montgomery
řekl, že by s nimi raději zpátky přes Troy nejel, pokud jim to nevadí. Tate zastavil
u mostu a Pierce řekl, že může vystoupit.
„Jestli je v Troy FBI a zkusí nás zastavit,“ dodal Pierce, „na silnici bude spousta
mrtvejch policajtů. Nechci, aby ses do toho zaplet.“
Montgomery vystoupil na krajnici a ohlédl se za kamarádem. Pořád ještě neznal
Pierceovo pravé jméno. „Dávej pozor, Rogere,“ řekl mu. „Dávej pozor na svou rodinu
a na svůj život.“
Když se Tate rozjel, od zadních pneumatik odlétl štěrk a Pierce se podíval dozadu
na dva samopaly AR-15. Oba měly místo obvyklých zásobníků s 37 náboji bubnový
zásobník se 100 náboji. Také měli balíčky pro přežití, kdyby museli uprchnout
do lesa. V Troy však neviděli ani stopu po FBI. Tate dojel ke stanici na vážení aut
na U.S. 2 hned za Lake Creek Road a zabočil jižně na Montana 56.
Letadlo FBI sledovalo hnědou střechu pod sebou, stoupající do kopcovité krajiny.
Vypadalo to přesně jako místo, které by si Pierce vybral za úkryt. Land Cruiser sjel
na nezpevněnou silnici a pokračoval ve stoupání do nejhlubší části lesa, dokud nedorazil na místo vysoko nad Troy. Zastavil u posledního domu na cestě pod příkrovem
borovic.
V domnění, že lokalizovali Pierceovo konspirační dům, se asi osm agentů FBI
sešlo na přistávací ploše v Libby, kde přistál Fallin se sledovacím letadlem. Manis
na přistávací dráze přišel ke svému šéfovi a znovu obhajoval rychlý úder, kterým by
byl Pierce zajat. Tvrdil, že FBI na to má na místě dost lidí.
Fallin to však odmítl. Nechtěl ustoupit od tajné operace a předčasným zatčením
Pierce zničit týdny vyšetřování. Potenciální přínos z jeho sledování a shromažďování
dalších důkazů o rozsáhlejším komplotu byl důležitější než se teď a tady vrhnout
227
na Pierce kvůli dvouletému trestu za padělání. Fallin místo toho nařídil svým agentům, aby dům vysoko v horách obklíčili a podezřelé přísně sledovali.
Když se agenti rozmístili podél silnice vedoucí ke skrýši, bylo už k večeru. Manis
seděl v autě s Joe Venkusem, který se po nedávném zavření kanceláře FBI v Lewistonu v Idahu přestěhoval do Coeur d’Alene a připojil se k případu. Tito agenti a agenti
umístění jinde se připravili strávit chladnou noc v autech.
Čekání bylo marné. Pierce z jejich sevření už vyklouzl. Zatímco se agenti dohadovali na přistávací ploše v Libby, Pierce s Tatem už byli dávno na cestě přes Cabinet
Mountains, mířili jižně na Clark Fort Valley a nakonec do Salomonu v Idahu, neomezovaní policejní sledkou.
V a kolem Troy žilo jen 1 000 lidí. Šance, že z parkoviště před supermarketem
budou zároveň odjíždět dva hnědé Land Cruisery, byla astronomicky malá. Jenže
přesně to se stalo. A když Tate vyjížděl z parkoviště, pilot sledoval špatné auto.
Když Tate u Thompson Falls uviděl telefonní automat, zastavil, aby Pierce mohl
zavolat Julii do Salmonu. „Řekni všem, ať se přichystaj k odjezdu,“ řekl jí. „Měli
bychom odjet během pár hodin.“ Julie, na níž už začínalo být zřetelně patrné
těhotenství, vyburcovala ostatní rodiny. Pierce se do Salmonu vrátil velmi pozdě.
Když druhý den ráno začalo slunce svítit na úbočí hor v Troy, Manisovi a Venkusovi bylo řečeno, že se mají opatrně přiblížit k domu a podívat se, kdo tam je. Oba
veteráni se tiše proplazili lesem a těsně u domu se rozdělili. Manis se dostal k oknu,
z něhož se mohl podívat do kuchyně a pomalu vysunul tvář ke hraně skla.
Když jeho pohled přistál na ženě v úboru zdravotní sestry, vesele připravující snídani na sporáku, div mu nevypadly oči z důlků. Agentovi v tu chvíli došlo, že
sledovali špatné auto. Dotyčná žena se nikdy nedozvěděla, že tu noc její dům obklíčil
Strýček Sam.
Totéž ráno o 500 kilometrů dál v Salmonu Pierce shromáždil své vojáky a řekl jim,
že jsou nezbytné drastické změny.
„Musíme se psychologicky přizpůsobit,“ domlouval jim. „Náš životní styl se musí
změnit. Místo kočování po našich pozemcích jak cikáni se jich musíme zbavit. Tyhle
věci by mohly skončit naším chycením. Musíme je osekat na nulu.
Mít úspěch,“ řekl, „je důležitější než majetky.“
ANDY ANDERSON BYL bývalý kalifornský policajt, který se přestěhoval
do Idaha, aby mohl zvolnit a prodloužit si život. Když však Wayne Manis přesunul
vyšetřování do Sandpointu, zavolal veliteli policie Billu Keisemu a řekl, že chce, aby
s ním pracoval Keiseův nejlepší člověk. Keise mu přidělil Andersona, svého špičkového detektiva. Bylo to krátce poté, co se Anderson opět začal obávat o svůj klid
a bezpečí.
Anderson věděl, že je Gary Yarbrough podezřelý z loupeže v motorestu
u Schooneyho. Byl také přirozeně ostražitý ohledně lidí z Árijských národů, protože
počítal, že po Židech a černoších by byl na řadě on.
228
Sám sebe označoval za Jack-mormona. To je člověk pokřtěný u Církve Ježíše
Krista Svatých posledních dnů (mormonů), který si narozdíl od pravých mormonů
užívá kouření a občasného pití. Kdyby jeho manželka řekla jediné slovo, byl by
i polygamista.
Jeden den, krátce po Manisově nařízení sledování Yarbroughova domu, Anderson
zaparkoval před Bonner Mall a šel směrem k tajnému velitelskému stanovišti, když
za ním zaburácela motorka. Byl to Yarbrough.
Ten smykem zastavil vedle Andersonova neoznačeného policejního auta – které
samozřejmě vypadalo přesně jako neoznačené policejní auto – a podrobně si prohlédl
vnitřek, než zase vyrazil dopředu. Anderson mohl jen konsternovaně kroutit hlavou.
Yarbrough si byl už nějakou dobu vědom, že je sledován a udělal z práce FBI hru
na kočku a myš. Pilně shromažďoval soukromé adresy místních policistů a agentů.
V jednom případě, když ho agenti sledovali ve vysoké rychlosti na U.S. 95,
Yarbrough najednou prudce zabrzdil, dostal se za auto a začal sledovat on je. Když
zastavili na štěrkovém parkovišti, Yarbrough přijel se svou motorkou, začal se
řvoucím motorem jezdit dokola a dělat s motorkou ve štěrku kruhy.
V Sandpointu bylo těžké si přítomnosti FBI nevšimnout. Agenti udělali z rekreační
vesnice klub federálů. Do konce září na případu pracovalo 40 agentů. Třetí patro poštovního úřadu v Coeur d’Alene se změnilo v generální štáb. Počítač sledoval všechny
stopy a dálnopis chrlil stohy papírů s informacemi z dalších detašovaných pracovišť.
Práce spočívala hlavně ve sledování podezřelých za účelem zjistit, kam je
dovedou. Někdy to mělo cirkusovou atmosféru. Sledovací týmy ze Spokane v různých
obvodech FBI občas během sledování Parmentera, Dyeho nebo někoho jiného
vstupovali do Idaha. Tito agenti pak naráželi na skupiny z Butte, sledující Yarbrougha
a nevěděli, jestli pozdravit, nebo projít jako cizí.
Navíc se oblast kolem Sandpointu stala známou kvůli ilegálním drogám. Když se
tedy všichni ti agenti vrhli na toto město u jezera Pend Oreille, místní feťáci jejich přítomnost velmi rychle zaznamenali. Rozšířily se zvěsti, že se chystá zátah Správy pro
potírání drog, což u feťáků vyvolalo paranoiu. Ten podzim skončila spousta ilegálních
drog v Sandpointu spláchnutá v záchodě. Paranoia se však stala i nebezpečnou.
Jednou se nějaký agent FBI večer vracel do pokoje v motelu a na parkovišti před
ním vyskočil místní drogový dealer, ohánějící se pistolí a chtějící vědět, co se chystá.
Pak se přihnali další agenti, několik minut naháněli zmateného útočníka po parkovišti
a pak ho předali sandpointské policii. Anderson si ho vzal stranou a varoval ho, ať
o tom neříká ani slovo.
„Myslíš, že jsou tady, aby sledovali tebe?“ sehnul se k dealerovi. „Hochu, tohle se
nedělá kvůli takovejm malejm špínám, jako jseš ty. Tohle se tě nijak netýká. Teď
odtud vypadni a drž hubu.“
Anderson byl jeden z několika místních policajtů, který FBI věřil. Historie tohoto
problému spočívala v tom, že FBI z místních policajtů tahal informace a pak se jimi
sám chlubil. To u místních policajtů podporovalo opovržení a nedůvěru, kterou často
pociťovali k FBI. Ale Manis byl jiný. On a další agenti, kteří byli přiděleni k případu
229
v rámci urychlení jeho vyřešení, byli bývalí policejní a armádní veteráni, kteří byli
znalí místních poměrů a věděli, jak dosáhnout výsledků. Jakmile dal FBI dohromady
dobrou síť místních, převedl je do režimu utajení. Manis byl ohledně místních policajtů obezřetný, protože se obával, že by někteří z nich sami mohli být sympatizanti
Árijských národů.
Něco z toho, co Anderson viděl, ho však znepokojovalo. Manis mu 26. září pozdě
v noci zavolal, ať doprovodí agenty při prohledávání uzamykatelné skříňky v 3Js
Mini-Storage na Baldy Road, kde jeden den sledovali Yarbrougha. Anderson už předtím prováděl domovní prohlídky, ale obvykle ne v jednu v noci. Připadalo mu to jako
nezákonná operace. Agenti otevřeli zámek na čísle 137 a posvítili si dovnitř svítilnami. Pak se prohrabali věcmi včetně zbraní a výbušnin, ale i léků pro Yarbroughovu
vážně nemocnou dceru.
Agenti všechno sepsali, ale kupodivu nevzali jedinou věc, ani pušku, ani granát,
ani kulku. Ujistili se, že je všechno tam co předtím a pak dveře schránky opět pečlivě
zavřeli, aniž by na budově nechali obvyklou kopii příkazu k domovní prohlídce, nebo
dokonce informovali majitele úschovny, že tam byli.
Ukázalo se, že Manis v 18 hodin přesvědčil federálního soudce v Coeur d’Alene
k podpisu příkazu k prohlídce nebytových prostor s výslovným povolením tajného
příchodu v noci a nezanecháním kopie příkazu.
Yarbrough však o sledování již věděl, uprostřed září ho měl po krk a pronajal si
izolovaný horský dům 20 kilometrů severně od Sandpointu ve vesničce Samuels
v Idahu. Když si vozil věci nahoru do lesa, FBI ho mohl jedině sledovat letadlem
a udělat si celkový obrázek, kde dům leží.
Anderson seděl na velitelském stanovišti FBI v Sandpointu a poslouchal pilotův
popis dotyčného místa.
„Odbočuje a mizí na vedlejší silnici,“ hlásil do vysílačky pilot. „Je to moderní
dřevěný dům s velkou rozlohou, podkrovními okny v přední části, dvěma střešními
okny a basketbalovou obroučkou na stěně.“
„Hej!“ řekl Anderson a postavil se. Nemohl uvěřit té shodě náhod. „Ten dům
znám! Byl jsem tam přede dvěma měsíci na šťáře kvůli marihuaně!“ Yarbrough si náhodou pronajal dům, ve kterém si jeden kalifornský uprchlík zřídil pěstírnu trávy.
Anderson pomáhal odstranit rostliny marihuany, které tam rostly. Rychle zajel do své
kanceláře a vytáhl složku, obsahující i fotografie a plánek vnitřního uspořádání. Když
se pilot vrátil, ukázal mu snímky domu. Pilot potvrdil, že to je ten, který obývá Yarbrough.
Strategičtější místo se už nedalo najít. Od Pack River Road byl dům kryt obrovskými borovicemi. Agenti museli lézt houštím, aby ho mohli nepřetržitě sledovat. Být
nenápadný bylo za těchto okolností těžké.
Manis se jednou zkusil dostat blíž. Nechal se jedním agentem odvézt po nezpevněné cestě, zvané A Street, vedoucí přes borovicový kaňon a táhnoucí se zezadu přímo k pozemku. Vyskočil z auta u Yarbroughovy zadní cesty a uvolněnou chůzí minul
malou pilu na zadní části pozemku. Najednou se v ohybu cesty před ním zableskl
230
nárazník Yarbroughova náklaďáku. Manis skočil do křoví a zůstal bez pohybu.
Yarbrough projel zhruba metr a půl od něj. Musela existovat lepší cesta.
„A MUSÍ VYPADAT takhle, s válečnou sekerou vztyčenou nad štítem,“ říkala
Jane Craigová manažerovi Gem State Crystals. Na papíře měla nákres medailonu,
který chtěla vyrobit jako přívěsky na krk.
Christopher Johnston, stojící za pultem svého obchodu ve zrestaurované budově
u South 8th a Myrtle Street v Boise, to považoval jen za mírně neobvyklé. Na nákresu
byl štít s křížem. Na kříži bylo vepsané starověké saské slovo „fyrdung“. Napravo
byla válečná sekera. Nejtěžší částí byla stuha, klenoucí se do oblouku nad štítem,
z něhož měl vést řetízek. Na stuze měla být galská slova: „IS TUSA MO THUA
CHATHA AGUS MO CHALSCE COGAIDH.” To znamená „Vy buďte mou bojovou
sekerou a mými válečnými zbraněmi“.
Na vrcholu štítu pak byla dvě německá slova: „BRUDERS SCHWEIGEN“.
Craigová mu řekla, že přívěsky budou pro skupinu, jež obnovila středověké slavnosti, Skupinu pro tvůrčí anachronismus. Johnston zavrtěl hlavou a vyplnil objednací
list.
„Chci jich 42,“ připomněla mu. „40 jich udělejte stříbrnýchch s pozlaceným křížem. Ale ty dva udělejte z mincovního stříbra s křížem z desetikarátového zlata. Ty
zlaté jsou pro našeho vůdce,“ dodala hrdě. Jean Craigová Boba milovala a byla mimořádně pyšná, že bude babičkou jeho prvního neadoptovaného dítěte. Bob ztělesňoval
všechno, co si představovala v nordickém bohu, a když jako věštkyně četla prastaré
runy, snažila se s veškerou oddaností určit, zda ho magická kouzla severských bohů
udrží v bezpečí. A skutečně to dokázali v Seattlu, Denveru i Ukiah.
Bob uprostřed září vytvořil novou strukturu své skupiny v rámci toho, co bylo
dohodnuto v Boise. Se strukturou přišlo i oficiální jméno.
Medailónky symbolizovaly tuto skutečnost i jméno, které si Mathews vybral. Skupina rok neměla žádné jméno. Ve svém neklidném začátku, kdy lidé přicházeli a odcházeli, a skupina si byla nejistá svým cílem nebo směřováním, se volba jména zdála
být přinejmenším naléhavou záležitostí. Pak, když se začalo dařit, se věci děly příliš
rychle na to se tím zatěžovat. Členové tento gang nejčastěji nazývali „Společnost“,
jako kdyby byli v obchodní společnosti. Někdy ji nazývali „Organizace“, jménem
guerillové armády v Turnerových denících. Jindy to byl „Řád“, jméno úzkého kruhu,
který v knize na Organizaci dohlížel.
Mathewse však inspirovalo dát skupině německé jméno, když si vzpomněl na jednu z knih, které Bill Soderquist ukládal na police v kasárnách. Byla to historie
Hitlerových Waffen SS, nazvaná Wenn Alle Bruder Schweigen podle německé
vojenské básně, napsané 170 let předtím Maxem von Schenkendorfem, obsahující
verš: „Wenn alle Bruder schweigen und salchen Gotzen traun, wir woll'n das Wort
nicht brechen.“ To znamená: „Když všichni bratři mlčí a věří ve falešné modly, my
své slovo neporušíme.“
Tak Mathewsova skupina dostala jméno „Bruders Schweigen“.
231
Mathews to překládal jako „Mlčící bratrstvo“. Částečně to bylo jen zbožné přání.
Mathews však hlavně poslední víkend v září 1984 provedl revizi a dospěl k závěru,
že je dost organizovaný na to začít plánovat teroristické údery, ohledně kterých doufal,
že budou představovat začátek konce pro ZOG. Většina členů energicky prováděla
stanovené úkoly, s Mathewsem – Carlosem koordinátorem – uprostřed toho všeho.
Ze Scutariho se stával Mathesův nejbližší důvěrník. Drsný, světácký Scutari
začínal k Mathewsovi cítit skutečnou sympatii. Jak s ním pracoval, viděl, že Mathews
je víc než jen věřící v super vlasteneckou věc. Viděl Mathewse jako naprosto obětavého, oddaného dělníka pro rasovou věc. Mathewsova mysl byla vždy plná plánů i vedlejších plánů, řešící i nepatrné detaily. Když spolu cestovali ve snaze získávat
rekruty, bylo pravidlem být od osmi na nohou, nasnídat se a vyrazit na cestu, den
za dnem. Scutari byl překvapený, jak chápavé publikum často nacházeli. Ačkoliv si
uvědomoval, jak hluboce se za pouhé čtyři měsíce zapletl do trestné činnosti, ničeho
nelitoval.
Duey, indoktrinující intelektuál, připravoval karavan v Bluecreek na školu a těšil
se na své první dva žáky, Kanaďany, kteří byli členy ultrapravicové skupiny Western
Guard.
Merki, dokonalý padělatel, se přeorientoval z falešných peněz na falešné doklady.
Napodobil řidičský průkaz z Kostariky a dělal jeho duplikáty. Když ho někdo chtěl,
řekl mu, ať si zajede do foto budky v K-martu a vrátí se s fotkou. Také začal pracovat
na falešném průkazu Národní bezpečnostní agentury. David Lane zároveň chtěl, aby
Merki vytiskl náborový plakát Mlčícího bratrstva. Na něm byly fotografie bílých dětí
a rasově smíšeného páru s nápisem „Příležitost vzít si zpět svou ženu“.
Zodpovědnost za informační centrum byla dána do rukou nováčka, kamaráda Randyho Evanse z Klanu, šestadvacetiletého Franka Lee Silvy. Právě na Silvově pozemku
v údolí San Fernando se konalo kontroverzní zažehnutí kříže, vedoucí k zatčení pastora Butlera. Silva se přestěhoval do domu na Ona Street v Boise, odkud se odstěhoval
Evans, když se přidal do Pierceovy buňky. Personální zajišťování informačního centra
znamenalo být v jádru bílého undergroundu.
Yarbrough trávil většinu času u své nemocné dcery, ale Mathews ho chtěl ve vražedném komandu. Byl připraven začít sledovat Morrise Deese, právníka, který vedl
Southern Poverty Law Center v Montgomery. Berg byl vybrán jako první oběť v neprospěch Deese, ale teď byl na řadě právě on. Předběžný plán byl ho unést, pak ho
stáhnout – stáhnout mu kůži z těla – a nakonec ho zabít.
McBrearty zřídil horkou linku, kdyby byl někdo zatčen. 17. září si pronajal kancelář v Tulse v Oklahomě a zapojil tam telefonní záznamník. Bylo to nazváno Beartrap
systém.∗ Člen, který by se dostal do problémů se zákonem, měl zavolat na Beartrap číslo, nechat vzkaz a pak čekat, dokud skupina nezajistí pomoc.
∗
Beartrap je kromě několika dalších významů velká past na medvěda, obvykle nášlapná; pozn. překl.
232
Pierce, nomád Severozápadu, zůstával krok před Manisovými muži a plánoval
další loupež u Brinka. Salmon se svými lidmi spěšně opustil a bezděčně tak nechal
FBI o krok pozadu. Všechen nábytek nahromadili do dvou pronajatých domů a požádali muže, od něhož Pierce koupil za 2 000 dolarů loď s proudovým motorem, aby to
všechno daroval potřebným. Pak mu loď vrátil, aniž žádal náhradu. Muže však všechen ten opuštěný majetek vylekal a 17. září oznámil své podezření na policii.
Pierceova skupina putovala po západě a všude zůstávala jen pár dní. První bylo
Pocatello v Idahu, pak Ogden v Utahu. 26. září přijeli do Grand Junction v Coloradu
a Pierce použil falešný kostarický řidičák ke složení coloradského řidičského testu. Získal tak řidičský průkaz na falešné jméno a pak prozkoumal liduprázdnou oblast
Grand Mesa ohledně bezpečných domů. Nakonec se vrátil do oblasti Salt Lake.
Parmenter, udržující kontakt s budoucími guerillami, strávil s Janice dovolenou
na východě, stále doufaje, že při zachraňování bílé rasy zachrání i manželství.
Rader, znalec psího masa, patřil mezi Mathewsovy nejvytíženější lidi. Po nakoupení drahého nábytku do svého domu v Ione začal se stejnou rozhazovačností
vybavovat i výcvikový tábor. Jen v srpnu doručovala United Parcel Service 31 zásilek
paramilitárního vybavení, které si Rader objednal od Mountain Man Supply.
V Raderově táboře platilo pravidlo, že zde budou výměny osob po dvou týdnech –
tři muži přijedou a tři odjedou. Nebude existovat žádné pití v barech v okruhu 80 kilometrů a muži u sebe během příjezdů a odjezdů z tábora nebudou mít žádné skryté
zbraně. Frekventanti byli udržováni v činnosti mýcením cest a kopáním krytů, stavěním velkých stanů, budováním skladištních hal a přípravou pozorovatelny na rozvětveném stromě, z níž byl skvělý výhled na hlavní cestu, táhnoucí se z lesů přes Big
Meadows. Dye a Zaengle mezitím našli ve Spokane nájemní domy. Dye si také našel
přítelkyni Tiffany, prostitutku, s níž se seznámil v bordelu ve Wallace v Idahu. Ta se
přestěhovala k němu do Spokane.
Když se Rader 25. září vrátil do tábora z nákupní cesty na sjezdu Soldier of
Fortune v hotelu Sahara v Las Vegas, Kemp mu řekl, že Soderquist, Dye a Nash jeli
do nedalekého baru a tam se opili. Rader zuřil, že navzdory příkazům pokračují
v silném pití. Rovněž porušili pravidlo zákazu pití na místě dost blízkém, aby to ohrožovalo výcvikový tábor. Rader se rozhodl probrat to s Mathewsem.
Pro Radera bylo frustrující dělat vážné plány s guerillovým výcvikem a pak muset
jednat s muži, kteří si zřejmě neuvědomují ani to, jak vážné to začíná být s Mlčícím
bratrstvem. O pár dní později vyzvedl na letišti ve Spokane Ardie McBreartyho
a na diktafon s mikrokazetou, který mu McBrearty dal, namluvil zprávu pro Mathewse
se žádostí o radu, jak se vypořádat s problémem pití.
Největší starost mu dělal Soderquist, který už byl varován, aby omezil nadužívání
prášků. „Pokud jde o ty další dva,“ nahrál pro Mathewse, „dám jim zkušební dobu,
jako dostal Bill, než zahodil svou šanci.“
Mathews pak poslal kazetu s odpovědí a souhlasil s Raderovým návrhem věznit
narušitele pravidel v táboře.
233
„Nadměrné pití je skutečně potenciální hrozba nejen pro základnu, ale pro celý
Řád,“ řekl na nahrávce. „A je vážně politováníhodné, že se musíš zatěžovat třemi
nebo čtyřmi chlapi, který pro něj podle všeho mají slabost. Zoufale se snažím k tobě
dostat nějaké nové rekruty.“
NA VÍKEND 29. září přivedlo několik událostí hlavní část gangu do Boise.
Za prvé, několik rekrutů mělo podstoupit hlasové testy. McBrearty měl rovněž
otestovat několik stálých členů, které ještě netestoval. A konečně, Pierce měl jednu
bezpečnostní záležitost, kterou chtěl vyjasnit.
Mathews přijel do Holiday Inn u letiště v Boise jako první. McBrearty zde provedl
hlasové testy u dvou Klansmenů z Alabamy, kteří přijeli na Mathewsovo pozvání zkusit to ve skupině, která, jak jim bylo řečeno, je součástí snahy o sjednocení pravice.
Jedním byl osmadvacetiletý William Riccio, působící jako organizátor Rytířů Ku
Klux Klanu, jenž si odseděl trest za zločin se zbraní v roce 1979. Mathewse potkal
na Árijském světovém kongresu v roce 1983 v Hayden Lake. Ten druhý byl Michael
Stanley Norris, stoupenec vůdce Rytířů Dona Blacka z Tuscumbia v Alabamě.
Norris a Black měli svou roli v jedné z nejbizardnějších pravičáckých událostí
celého desetiletí. Večer 27. dubna 1981 zaútočili federální agenti v malém přístavu
na zalesněné severním břehu jezera Pontchartrain u Slidell v Louisianě na deset mužů,
kteří se právě chystali nalodit na loď plující do malé, zbídačené ostrovní Dominiky,
vzdálené 3 200 kilometrů. Na palubě byly zbraně včetně samopalů a výbušnin.
Ve skupině zadržených byli dva kanadští pravičáci, bývalý velitel policie v Kansasu
a různí Klansmeni včetně Blacka, tehdejšího Velkého čaroděje velké frakce Rytířů.
Dominika, ostrov o rozloze 47 krát 26 kilometrů s pouhými 70 000 obyvateli, měl
umírněnou vládu, proti které stáli někteří členové malé armády, věrní uvězněnému
bývalému premiérovi, Patricku Johnovi.
Někteří věří, že těchto deset žoldáků bylo najato pro boj s komunismem, měli se
vylodit v hlavním městě Roseau, zaútočit na policejní stanici a sesadit premiérku
Mary Eugenii Charlesovou. Patrick John, černoch, který přivedl Dominiku k nezávislosti na Velké Británii, těmto žoldákům údajně na oplátku za pomoc nabídl bezplatná
práva na ostrovní zdroje.
Sedm z deseti přiznalo vinu. Tři šli před soud. Norris byl zproštěn. Zbylí dva, včetně Blacka, byli odsouzeni za porušení zákona o neutralitě.
Krycí název vyšetřování FBI zněl „Bayou of Pigs“.∗
Když Norris a Riccio prošli testy, Mathews odjel do Merkiho domu na Greenbrier
Drive, kde čekali další tři muži. Byli zde Merki, který se neúčastnil dřívějších testů,
Frank Silva a Dennis Schlueter, Laneův a Merkiho kamarád z Fort Collins v Coloradu, který navštěvoval kostel Identity v Laporte. Schlueter v srpnu přišel o práci strážného, když se doznal ke spáchání podvodu se sociálním zabezpečením. Ten musel
∗
Bayou = bažinaté rameno (řeky), pigs = svině, prasata; pozn. překl.
234
spěchat zpátky, aby mohl od 1. října nastoupit trest 27 dní vězení v okrese Larimer.
Jak řekl Mathewsovi, potom se přidá k undergroundu. Nic jiného neměl.
McBrearty prováděl testy v pokoji pro děti u Merkiho v přízemí. Pak otestoval
i nové lidi Pierce, Dwayna Butlera, jeho syna Mika a Jima Wallingtona. Všichni prošli. Vypadalo to, že všichni vždycky projdou. Členové se sešli v domě Jean Craigové
na 10th Street, kde se přepočítávala kořist z Ukiah, na oficiální obřad přísahy.
Mathews přizval Norrise, Riccia i Schluetera, stejně jako Pierceovo lidi. Přišli všichni
až na Riccia, který měl ještě pochybnosti, jestli to všechno není jen umělá provokace.
Slyšel tytéž zvěsti o Mathewsově práci pro FBI, které zneklidnily Glena Millera.
Millera uklidnily peníze. Riccio dostal podobnou nabídku na otevření papírnictví
v Birminghamu. Byl však stále v podmínce. Řekl Mathewsovi, že si myslí, že ještě nemůže jít do undergroundu. Norris však nabídku přijal s jednou podmínkou. Měl
v Alabamě obchod a ten musel nejprve prodat. Počítal, že to bude pár týdnů trvat
a pak se bude moci přihlásit v Árijské akademii.
Schlueter byl vybrán jako náhrada za Silvu v informačním centru a tento nezaměstnaný muž řekl, že by mohl nastoupit hned po třech týdnech ve vězení.
Muži se pak chytili za ruce, stejně jako před rokem v kasárnách. Tentokrát zastupovali mnohem širší kruh, dosahující až do Michiganu k organizaci Boba Milese,
čtvrtí bílé chudiny v Philadelphii, Alabamy a k eklektikům∗ na západním pobřeží, kde
běžel bělošský rasistický program na kabelové televizi. V přísaze, kterou četl Mathews, se toho od první malé schůzky v kasárnách, probíhající v temném lese v okresu
Pend Oreille, změnilo jen málo.
Pak došlo na projednání nejdůležitější věci.
Randy Evans se v Kalifornii sešel s právníkem kvůli nároku na odškodné za zranění, které utrpěl jako zaměstnanec pro firmu likvidující odpad. V kanceláři zaslechl,
jak sekretářka říká, že je na telefonu „Dan Bauer“. Ačkoliv se nezdálo, že by mohla
existovat sebemenší souvislost mezi tímto telefonátem v Kalifornii a Danem Bauerem
z Coeur d’Alene, který se od zimy záhadně držel stranou, Evans o této shodě okolností
řekl Pierceovi.
Pierce byl na Bauera už tak naštvaný, protože byl zodpovědný za jeho zatčení
v Union Gap ve Washingtonu s falešnými padesátidolarovkami. Když se Gary Yarbrough v červenci vrátil z Boise, dal Bauerovi 110 000 dolarů, 10 000 plat a zbytek
jako dar Árijským národům. Pastor Butler však peníze odmítl a Pierce chtěl od Bauera
vědět, jak je použije. Bauer navrhl utratit je na projekt, známý v Mlčícím bratrstvu
jako „Reliance“ (důvěra).
Úzký kruh uspořádal schůzku s Bauerem v Dueyho pokoji v Boisean Hotel,
malém, páchnoucím hostinci v centru města.
∗
Lidé přijímající a slučující ve svých názorech rozmanité prvky vybrané z různých názorů, včetně protichůdných; pozn.
překl.
235
Jakmile se ocitl na koberečku, Bauer projekt Reliance rázně obhajoval. Ukázalo
se, že to byla Mathewsova verze kontraktu s Pentagonem na práci. Bauer řekl, že zná
dva vědce, pracující na laserových a mikrovlnných zbraních. Jejich politická orientace
byla ostře pravicová a Bauer navrhoval dát jim výzkumný grant Mlčícího bratrstva
na vyvinutí zbraní pro boj proti ZOG.
Pierce se přel s Mathewsem a protestoval kvůli plýtvání penězi. Bauer mu oponoval s tím, že by se pro vědce dalo udělat obchodní krytí, z něhož by se hradily jejich
životní náklady, falešná identita a přestěhování. Pierce byl přehlasován čtyři ku jedné.
Úzký kruh si myslel, že to je dobrý nápad.
Když Bauer skončil, McBrearty ho otestoval detektorem lži a prohlásil, že prošel.
„Teď jsi spokojenej, Brighame?“ zeptal se Pierce Mathews, který analyzátoru stresu
v hlase bezmezně věřil.
„Upřímně, Bobe, nejsem,“ odpověděl Pierce. „Nemyslím, že ten test je vůbec
funkční. Nelíbí se mi to, ale řek bych, že jsem v menšině.“
Vysoce výkonné mikrovlnné zbraně se ve Spojených státech a Sovětském svazu
skutečně vyvíjí. Tyto zbraně mění kinetickou energii v elektronových paprscích
na elektromagnetickou energii mikrovlnných vln. Z Bauerova kontaktu se však vyklubal jen spisovatel, schopný o těchto zbraních budoucnosti sepsat věrohodný příběh.
Pierce se se svými lidmi opět vydal na cestu, tentokrát do Klamath Mountains
v Oregonu. Mathews zamířil do Laramie, kde mělo 12. října přijít na svět jeho dítě.
Duey se vrátil do Bluecreek, připravit výukové materiály pro svou školu. Parmenter
odjel do výcvikového tábora pomoci naštípat dříví na zimu. Yarbrough jel domů
ke své nemocné dceři.
Robert a Sharon Merkiovi strávili krátkou dovolenou v Jackson Hole a na pár dalších místech a připravovali se na jeden ze svátků Identity, Slavnost stánků.
DVA DNY POTÉ vyplatila pensylvánská loterie FBI jackpot. Bylo pondělí 1. října.
Tom Martinez seděl na chodbě okresního soudu v philadelphské čtvrti Independence
Hall a čekal na začátek soudu. Neměl daleko k panice. Na chodbě viděl majitele
prodejny s pivem, čekajícího, až půjde dovnitř a bude svědčit, jak se Tom dvakrát
objevil v obchodu, koupit si loterijní tikety za falešné peníze.
Toma podporovala Sue Martinezová, ne slovy, ale svou tichou přítomností. Věděla, že její manžel prochází vnitřní úzkostí, se kterou ona nemůže nic udělat. Cítila, že
až dojde na rozhodující okamžik, Tom se protrhne jako přehrada a vyjde z něj nezadržitelný příval všeho, co ví.
Jeho právník Perry de Marco s ním měl den předtím smrtelně vážnou debatu,
poslední rozhovor před soudem. De Marco se neúspěšně snažil přimět svého klienta
otevřeně promluvit. Teď měl další špatné zprávy.
„Tome, je tu možnost, že vás za tohle opravdu můžou zavřít,“ řekl mu ve své kanceláři. „Mají záznamy vašich telefonních hovorů a volal jste lidem podezřelým z největších padělatelských aktivit na západě. Ale co je ještě důležitější, FBI si myslí, že
vaši přátelé jsou zapojeni do přepadení obrněných vozů v Kalifornii a Washingtonu.
236
Tím se najednou celá tahle věc stala významnější, Tome.“
Martinez celé měsíce toto hrozné vědomí tajil, aby ochránil svou rodinu i sebe.
Když mu ale de Marco řekl, že ho už vláda spojila s tím neuvěřitelným případem,
který FBI vyšetřuje na západě, jeho zeď odporu se rozpadla.
Martinez byl pouliční rasista, který si pod maximálním tlakem uvědomil, že to
není skutečně v něm. Nade vše toužil po své rodině. Myslel si, že celý ten boj je
o tomhle. Jenže pak zjistil, že ten boj by ho o tohle všechno připravil.
Martinez si v pondělí ráno k lavici před soudní síní zavolal de Marca a požádal ho,
aby našel žalobce Buckyho Mansuyho.
Martinez chtěl mluvit. Zoufale potřeboval mluvit.
237
Kapitola 9
JIDÁŠ PŘILÉTÁ S AMERICAN AIRLINES
Marie Craigová se z oken červenobílého autobusu společnosti Trailways dívala
na nebe plné hvězd nad temnými, suchými pláněmi. Tato drobná, šedovlasá žena byla
čiperná sedmdesátnice, ale cesta pro ni byla i tak únavná. Zatímco jí pod nohama
ubíhal beton mezistátní silnice číslo 80, dívala se, jak se slunce usadilo na horizontu
bez stromů. Silnice z Wilsonville do North Platte v Nebrasce vedla přes 180 kilometrů
pastvin. Pak to bylo dalších 440 kilometrů do Laramie.
Marii to však stálo za to. Na svět přichází nový život. Byla pozvána na narození
svého pravnuka, syna Zillah. Bylo úterý 2. října 1984, den poté, co se ve Philadelphii
zlomil Tom Martinez, a Marie Craigová nebyla jediná, kdo ten den mířil do Laramie.
Martinez řekl FBI, že Mathews plánuje přijet na narození svého prvního neadoptovaného dítěte. Agenti FBI ho neviděli už měsíce a chtěli ho chytit.
Bob čekal na autobusové zastávce do pozdních hodin a přivítal Marii objetím a polibkem na její jemnou tvář.
Zillah kolem 2. hodiny ráno cítila, že jí praskla voda. Bylo to o devět dní dřív, ale
když tam teď byli její babička a Bob, bylo to okay. Vzbudila Boba, aby mu to řekla.
Ten šel do kuchyně. Marie seděla u stolu.
„Tak začíná rodit,“ řekl jí Bob se širokým úsměvem a v očekávání.
„Díky Bohu, že jsem to sem stihla!“ řekla Marie.
Zillah plánovala přirozený domácí porod. Byli tu její kluci, babička, Bob a najali
i fotografa. Kolem 13. hodiny přijely dvě porodní asistentky, viděly, že Zillah
pokračuje pomalu a zase na pár hodin odjely. Bob je šel ven sehnat a Zillah zatím
chodila po domě, aby uspíšila porod.
Když se Bob asi ve 4 hodiny ráno vrátil, porodní asistentky seděly na verandě. Zašel tedy do kuchyně, rozčtvrtil několik jablek a přinesl jim je na talíři. Chvíli se bavili
o dětech a rodině a Bob se pak šel podívat do ložnice, jak se Zillah cítí. Spatřil svého
miláčka ležet na mosazné posteli. Natáhla se k němu, aby ji objal.
„Jakmile se všechno uklidní a budeš v pořádku,“ řekl jí, „tak se přestěhujeme.
Konečně budeme jako skutečná rodina.“ Vytáhl pár momentek usedlosti u Boise a položil je na postel. Zatímco si je Zillah prohlížela a představovala si tam život s Bobem,
ozvalo se zaklepání a dovnitř vešel poslíček s kyticí.
„Od koho by mohly být?“ zeptal se Bob ostýchavě a Zillah se usmívala. Věděla, že
to zařídil Bob. Ten vždycky všechno plánoval do nejmenšího detailu.
Mnohem silnější bolesti jí začaly asi v 6 ráno, když byl Bob venku pro rychlé občerstvení. Jakmile se vrátil, volala, ať jí přijde pomoci. Bob hned přiběhl do ložnice.
Posadil se na postel a Dustin s Calebem se dívali. Těsně před 7. hodinou Bob se
silným napětím sledoval, jak se objevila nejprve hlavička dítěte a pak ramena. Když
porodní asistentky pomohly dítěti na svět, Bob chtěl vědět jen jednu věc.
Byla to holčička.
238
Snažil se zakrýt zklamání ve svých očích, ale to bylo něco, co nikdy nemohl
dokázat. Toužebně si přál syna. Zillah výraz v jeho obličeji viděla, ale rozhodla se ho
nekomentovat a ničím si tento okamžik nenechat zkazit. Porodní asistentky jí holčičku
podaly a Zillah si ji přitiskla na hruď.
„Budeš se jmenovat Emerant,“ řekla tomu malému uzlíčku.
Ten večer Bob vlezl do postele a otočil se k Zillah zády. Jen mu dej pokoj, pomyslela si Zillah. Zamiluje si jí, stejně jako by miloval syna, říkala si, když usínala.
Uprostřed noci přendala Emerant z kolébky do jejich postele, trochu ji nakojila a pak
nechala dítě spát mezi sebou a Bobem.
První další věc, kterou si Zillah uvědomila, byla, že v místnosti je světlo a postel
se pohupuje. Ještě grogy měla chuť natáhnout nohu a dloubnout do Boba, aby přestal.
Pak jí došlo, co dělá.
Bob byl na kraji postele, držel Emerant, říkal jí „malá princezničko“ a houpal jí,
takže se pohupovala i postel. Zillah své původní nutkání potlačila a zůstala potichu,
zatímco si Bob s jejich dcerou hrál ještě deset minut. Když se osprchoval a oblékl, asi
v 11 hodin odešel z domu na plánované dopolední vyřizování a telefonování.
Když se zhruba v poledne přiřítil do domovních dveří, právě kojila Emerant.
„Musím vypadnout!“ zařval. „Sledují mě!“
V Zillah by se krve nedořezal. Věděla, co to znamená, ale její mysl to odmítala
přijmout. Bob vtrhl do ložnice a popadl svůj kufřík.
„Sledují mě, Zillah! Našli mě! Volal jsem Kenu Loffovi a když jsem se podíval
přes silnici, viděl jsem agenta ZOG,“ horečnatě líčil a zároveň si začal házet oblečení
do tašky. „Měl foťák!“
„Kam chceš jít?“ zeptala se Zillah, držící Emerant a chodící za Bobem po místnosti.
Ten si sbíral peníze, dokumenty a nabil pistoli.
„Ještě nevím, Zillah, nevím. Pošlu pro tebe, okay?“
„Co budu dělat, Bobe? A co dítě?“ Zillah začala plakat.
„Prostě tady zůstaň a počkej,“ odpověděl Bob. „Prostě počkej, dokud ti nedám
vědět.“
Když Bob dokončoval balení, vzala si Emerant babička Craigová, takže se s ním
Zillah mohla rozloučit. Bob doběhl s kufrem do auta a zase se vrátil.
„Zillah, zavolám ti co nejdřív, jak budu moct,“ řekl jí v objetí. „Miluju tě.“ Krátce
se políbili. Pak se otočil k Emerant v Mariiných rukách, sehnul se a také ji políbil.
„Ahoj, malá princezničko,“ řekl Emerant, která pootevřela oči. „Jdu ven udělat pro
tebe ze světa lepší místo.“
Když Bob vyběhl dolů po cestě, Zillah se dívala z okna a pak se otočila na Marii.
„Ach, babičko,“ zaúpěla. „Už ho nikdy neuvidím!“ Marie jí dala ruce kolem ramen.
Vtom se Bob otočil a vběhl zpět do domu.
„Zillah!“ zavolal. „Potřebuju tě! Vem si mojí bundu a tátův starej klobouk, co
mám v komoře, a sedni do svýho auta. Myslím, že venku jsou agenti. Chci, abys je
odlákala. Jezdi tak 20 minut někde kolem.“
239
Vzlykající Zillah si vzala jeho bundu a klobouk Johnnyho Mathewse z komory,
bundu si natáhla přes těhotenské oblečení, znovu políbila Boba a šla do svého auta tak
rychle, jak jí její stav dovoloval. Když strkala klíčky do zapalování, třásla se strachy.
V poledním slunci bylo evidentní, že ta postava není Bob Mathews. Přesto, když
odjela, se vůz FBI vydal za ní.
Bob její odjezd sledoval, pak rychle došel ke svému autu a odjel opačným směrem.
U supermarketu Albertson odbočil jižně na 3d Street, jenže sledka FBI ho dostihla.
Bob objel první dálniční nájezd a vrátil se na 3d Street ze severu. Pak sledku zase setřásl, když objížděl budovu okresního soudu Albany, dupl na plyn a zamířil na nájezd
na mezistátní silnici 80 směrem na západ ke 160 kilometrů vzdálenému Rawlins.
Mathews si myslel, že je už čistý, ale asi 25 kilometrů za Laramie se podíval
vzhůru a viděl, že se ho drží malé letadlo. „Zatraceně,“ pomyslel si. „Ty bastardi
museli mít na letišti připravený letadlo.“ Brzy spatřil ve zpětném zrcátku i auto, které
ho sledovalo v Laramie.
Sjezdů z této mezistátní silnice je ve Wyomingu jen málo a jsou daleko. Mathews
ujel dalších 70 kilometrů, když zpozoroval nízko položené bouřkové mraky nad Snowy
Range jižním směrem. Rozhodl se zamířit do kopců a ukrýt se tam. Kdyby tam mělo
dojít k přestřelce se ZOG, mohl by to zvládnout.
Mathews strhl auto z I-80 na exit Elk Mountain, nezpevněnou silnici, stoupající
podél Medicine Bow River. Ve zhruba 2100 metrech vjel do mraků a ztratil se FBI
v mlze. Pak pokračoval dál do státního lesa, končícího v malé osadě Encampment
ve Wyomingu, kde zůstal pár dní v chatce jednoho kamaráda.
V sobotu dva dny poté zavolala Zillah Sharon Merkiová. Bob kontaktoval Sharon
v Boise a chtěl, aby mu dodala 10 000 dolarů, které ve spěchu nevzal s sebou. Zillah
dala peníze dohromady a nacpala je do podšívky látkové přepravky pro dítě. Šlo o typ
s pásy kolem hrudníku, držící dítě vepředu. Pak vzala děti i Marii do motorestu
na hlavní silnici za městem.
Nalepili se na ně agenti, jak to dělali už od čtvrtka. Mathewsův plán však spočíval
na nevědomosti agentů, že je do něj zapojena i Sharon Merkiová.
Sharon přijela a sedla si dál od Zillah, kterou znala z návštěv kostela v Laporte.
Po pár minutách odešla na dámskou toaletu. Zillah počkala, protože počítala, že kdyby
za ní šla moc rychle, agenti by si Sharon všimli. Nakonec se zvedla a odešla na toaletu
i s Emerant, jako kdyby ji potřebovala přebalit. Než si vyměnily peníze, Sharon jí
řekla, že se Bob schovává v Encampment a že pro ně pošle, jakmile vymyslí bezpečný
způsob, jak je dostat z Laramie.
Zillah vytáhla peníze z podšívky, podala je Sharon a vrátila se do motorestu.
Sharon ještě počkala, než opustila toaletu.
240
TOM MARTINEZ NEBYL jediný člen Mlčícího bratrstva, který nebyl až tak
mlčící. Billy Soderquist, wunderkind∗ Národní aliance a v současné době ozbrojený
lupič, měl v Salinas dívku, jíž se nedokázal nesvěřit.
Ukázalo se, že Soderquistův středoškolský kamarád Richie Kemp rekrutoval jejich
společného kamaráda ze Salinas, Ricka Steinbacha. Ten už měl krycí jméno „Gigolo“
a jako rekrut začínal s polovičním platem.
Mathews se dozvěděl, že Steinbach o jeho „akční skupině“ už něco ví. Ukázalo se,
že Soderquistova přítelkyně ho zná také a přiznala se mu, že uvažuje Billyho a jeho
přátele udat policajtům za tučnou odměnu, kterou vypsala Brinkova pojišťovna. Mathews, projíždějící kolem motelu v Boise, rychle uspořádal skupinovou schůzku kvůli
probrání těchto závažných bezpečnostních otázek – sledování a Soderquistově žvanění. Večer 10. října se do Boise sjela většina zástupců Mlčícího bratrstva. Scutari měl
s sebou manželku Michele a dceru Danielle, které za ním přiletěly do Kalispell bydlet.
Druhý den se skupina shromáždila v domě na 10th Street u Jean Craigové, která to
vyřizovala za Boba. Mathews den před tím večeřel s Raderem, Scutarim, Parmenterem a McBreartym. Kromě nich tu byli i Duey, Merki, Silva a Yarbrough. Byli zde
všichni vůdci, kromě Pierce.
Mathews vzal balíček papírů a začal je rozdávat. Několik vůdců dostalo kopie, aby
je dali svým lidem. Šestistránkový leták byl nadepsán „Bruders Schweigen Staff“.
„Tohle je jméno naší organizace, kamarádi,“ řekl mužům. „Znamená to Mlčící bratrstvo. Dost dlouho jsme byli bez jména. Tohle jsme teď. Doufám, že se tohle jméno
stane v rasovém hnutí známé jako skupina, která zahájila druhou americkou revoluci.“
Scutari, nyní Mathewsův nejbližší poradce, řekl, že je mu jedno, jestli mají nějaké
jméno. „Nejsou důležitý jména, ale činy,“ řekl Bobovi. „Nezajímá mě, jestli máme
jméno. Pro mě by to bylo stejný, i kdybychom vůbec nebyli známí.“
Mathews s nimi prošel těch šest stránek s popisem co očekává, že budou jeho lidé
splňovat. Mathews měl na starost celkovou koordinaci, verbování a styk s „občanskými správci“, rasistickými vůdci, kteří měli podle Mathewsových plánů převzít vládu,
jakmile revoluce svrhne režim ZOG. Byli uvedeni pod krycími jmény, všichni
sjednocení pod ním tak, jak dlouho snil, že by to mělo být. Někteří z těchto vůdců
vůbec neměli představu, na co s nimi Mathews počítá.
Mathews, krycím jménem Carlos, byl na vrcholu. Země byla rozdělená do šesti
regionů. Fox (Lišák), krycí jméno pro michiganského rasistického vůdce Boba Milese,
byl veden jako klíčová osoba, přes kterou se budou Mathewsovi hlásit ostatní regiony.
Miles měl být zodpovědný za oblast Středozápadu. Parmenter, krycím jménem
Sandals (Sandály), byl veden jako občanský správce pro Pacifický Severozápad. Pod
Milesem byli vedeni následující občanští správci: Bear (Medvěd), krycí jméno pro
Toma Metzgera z Fallbrooku v Kalifornii a jeho White Aryan Resistance, správce pro
západní pobřeží; Lone Star (Osamělá hvězda), krycí jméno Louise Beama,
∗
Německy „zázračné dítě“; pozn. překl.
241
správce oblasti Západu; Rounder (Pochůzkář), Frazier Glenn Miller z Knights v Severní Karolíně, pro jih a jihovýchod Spojených států; a Eagle (Orel) William Pierce
z Národní aliance pro severovýchod Spojených států.
Povinnosti členů byly méně grandiózní.
„Každý člen štábu,“ řekl Mathews, „musí vědět, že si každý chlap pod jeho velením zapamatoval číslo Beartrap a současné číslo informačního střediska, a bude je
pravidelně kontrolovat, že to znají.
Každý člen štábu musí zajistit, aby u sebe měl každý chlap pod jeho velením vždy
nejméně 500 dolarů,“ pokračoval Mathews. „A každý člen štábu je zodpovědný
za udržování morálky svých lidí na takové úrovni, že když se oddělí od své jednotky,
budou dál fungovat a chovat se jako skuteční válečníci v útoku!
Pokud nemáte žádné zprávy, co byste chtěli zanechat, tak do informačního centra
nevolejte,“ instruoval je. „V poslední době jsme měli s telefonními automaty spoustu
problémů a nechceme centrum kompromitovat. Pokud ale pro někoho máte zprávu,
volejte do informačního centra mezi 16. a 17. hodinou mountainského časového
pásma. Já pak zatelefonuji přesně v pět a mezi pátou a šestou budu volat každému
členovi štábu.
Všichni budete na místě, abyste přijali můj hovor, nebo někoho určíte. Tak budeme mít každodenní spojení!“
Na šesté straně Mathews uvedl seznam Mlčícího bratrstva, 42 krycích jmen.
Posledních 11 byli potenciální členové. Seznam nezahrnoval řadu „legálů“, kteří gangu nějakým způsobem pomáhají, někteří s vědomím o povaze gangu a jiní naprosto
nevědomí. Každý člověk měl přidělené kódové číslo pro účely informačního centra.
Zpráva „ať 1 kontaktuje 27“ by znamenala „ať Carlos zavolá Calvinovi“ neboli
„Mathews by měl zavolat Randymu Evansovi“.
Opět se projevila Mathewsova důvěřivost. Mezi členy bylo uvedeno i krycí jméno
Spider (Pavouk), Tom Martinez, ačkoliv ten nesložil přísahu. Mathews ho považoval
za člena od chvíle, kdy pro gang pustil do oběhu nějaké falešné peníze. Krom toho si
byl jistý, že ho přiměje dát se na útěk a nejít do vězení.
McBrearty pak vysvětlil Beartrap systém, jak ho zavedl v Tulse. Zaplatil jednomu
právníkovi z Georgie zálohu, aby přijel s právní pomocí za kýmkoliv, kdo by byl
zatčen. Tento právník byl příkladem „legálů“ Mlčícího bratrstva.
McBrearty dále vysvětlil, jak by členové měli kódovat své telefonní seznamy.
Každá ze tří složek telefonního čísla, včetně směrového, se považuje za jednotku. Nejprve se čísla mění o jedno nahoru, o jedno dolů, o jedno nahoru. Pak se poslední číslice
v každé ze tří skupin postaví na první místo. K dekódování člen použije opačný
postup.
Například informační centrum v Boise má číslo 208-343-2281. Použitím metody
nahoru-dolů se mění na 399-434-3190. Poslední číslo v každé skupině se pak postaví
na začátek, takže celé zakódované číslo vypadá takto: 939-443-0319.
242
Systém pak pokračoval kódováním dní v týdnu sudými čísly. Neděle 2, pondělí 4
a tak dále až do soboty, která má číslo 14. Hodinám byla přiřazena lichá čísla. Čtyřem
časovým pásmům v zemi byla přiřazena čísla od 1 do 4 ze západu na východ.
Rader občas používal telefonní automat za Main Street 410 v Ione s číslem 509442-9902. Kdyby chtěl, aby mu sem zavolal McBrearty ve středu v 18 hodin pacifického času, zpráva by vypadala takto: Ať 24 (McBreartyho kódové číslo) zavolá
22 (Raderův kód) v 871 (8 jako středa, 7 jako 18 hodin a 1 pacifické časové pásmo)
na 069-353-1081.
Byl div, že si to všichni zapamatovali.
Rader řekl, že by mohl mít problém hlásit se každý den, když pracuje ve výcvikovém táboře, ale měl v plánu zvládnout komunikaci přes rádio FM systém. Objednal
si tři rádiové věže a dvě základní stanice, jednu pro tábor v Ione a druhou pro tábor
u Priest Lake. Každá věž by připadala k jedné stanici a na nějaký kopec mezi nimi
chtěl postavit zesilovací věž.
Mathews pak spatřil Jean Craigovou, jak přichází pomalým krokem ke vchodovým
dveřím a nese malou krabičku. „Na tohle jsem čekal, až vám to všem ukážu,“ řekl
hrdě, když otevřel dveře Jean, vracející se z Gem State Crystals.
„Mám jich jen pár, Carlosi,“ řekla mu. „Řek mi, že zbytek bude hotovej hodně
brzo.“ Podala Mathewsovi krabičku a ten ji otevřel. Vytáhl z ní medailon, přichycený
za očko ke stříbrnému řetízku. Byl to štít s válečnou sekerou nad sebou a stuhou
přesně tak, jak to Mathews namaloval.
Přes kříž se táhlo ozdobným písmem BRUDERS SCHWEIGEN.
Mathews nechal jeden kolovat. Všichni obdivovali, jaká to je mistrovská práce.
„Tohle je skutečně důležitej symbol pro naší skupinu,“ řekl Mathews vášnivě,
zatímco si ho muži předávali. „Fyrdung! Armáda lidu!“
Zbývalo však probrat tu nejdůležitější věc. Co by měla skupina udělat s Billem
Soderquistem? Nedokázal držet hubu a nedokázal přestat šňupat kokain. Už měl podmínku za opuštění Ukiah a zašití se v Salinas; pak podmínku porušil, když s pár
dalšími opustil tábor, ožral se ve městě a co bylo nejhorší, žvanil před svou přítelkyní.
Mathews se zeptal na návrhy.
„Technicky vzato, kdybysme se drželi pravidel,“ řekl Scutari, „Billy a jeho holka
by měli bejt zabitý. Je tohle to, co chceme?“ Vyhlídka na popravu Soderquista se nikomu z nich nelíbila. Jeho matka už začala z Colorada telefonovat Loffově manželce
a vyptávat se na syna.
„Myslím, že by mě zajímalo víc informací ohledně toho, co se stalo,“ odpověděl
Duey. „Dejme prostor k vyjádření Billymu.“
„Tohle je velice vážná věc,“ připomněl jim Mathews. „Necháme sem Billyho
a toho Steinbacha přijet něco k tomu říct a pak se rozhodneme.“
Rader a Parmenter, kteří nemohli zůstat na „slyšení“ druhý den, se začali chystat
na cestu na letiště. „Víš, velkej hochu,“ pochlubil se Mathews Raderovi, „pro lidi
v úzkým kruhu jsme nechali udělat oficiální róby.“ Muži Raderovi občas v hospodách
říkali „velkej hoch“ kvůli psovi, kterého snědl.
243
Když Soderquist druhý den přijel do města, byl pozván na kobereček
k Mathewsovi a Scutarimu. Stroze mu řekli, že to je jeho poslední šance. Mathews mu
dal pokutu 15 000 dolarů – polovinu prémie za loupež v Ukiah – a poslal ho na tři
měsíce do tábora.
KEN LOFF SI PROHLÍŽEL dokumenty Bruder Schweigen, které Rader přivezl
zpět do Ione. Tento materiál Mlčícího bratrstva pro něj byl novinkou. Předtím nikdy
ani neslyšel, že by si skupina říkala „řád“, a to byl zakládající člen. Pro něj to byla
„společnost“. Nová struktura a německé jméno se mu nezamlouvaly. Divil se, co se to
stalo s oddanou skupinou idealistických mužů, se kterými se před rokem držel za ruce.
Proč ho teď to, co tak moc chtěl, aby se stalo, velký boj za přežití rasy, k smrti děsilo?
Loff byl tak rozrušený, že když zůstal sám, vzal tiskoviny Mlčícího bratrstva ven
a tam je spálil. Přesto dál pokračoval v práci po Raderově boku, vybavujíc Árijskou
akademii tím nejlepším, co se za kradené peníze dalo koupit – dalšími terénními auty,
sněžnými skútry, generátory a sledovacími kamerami.
Jackie Lee Norton, Raderův výcvikový asistent, vedl stavbu velké boudy a sprchového zařízení, řezání dříví, stavění stanů – a umisťování kulometných hnízd na svahy
lemující Big Meadows. Bylo v plánu tábor o rozloze přes 44 hektarů obehnat ostnatým drátem a umístit na nedlážděnou silnici vrata od stodoly.
V sobotu 13. října Parmenter navštívil Janice v Cheney. Po odjezdu si všiml auta,
které vypadalo, že ho sleduje. Vrátil se do Cheney a pak zamířil do Spokane k domu
George Zaengleho, kde věděl, že bude Jimmy Dye.
„Hej, pane Mayi,“ zavolal na Dyeho. „Pojeďme nahoru do výcvikovýho tábora.
Myslím, že mě sledoval FBI a potřebuju tu nechat auto a vypadnout.“
„Do prdele!“ řekl Dye a vzal klíčky od svého Land Cruiseru, kdysi červeného
a nyní šedého. „Takže ty je přivedeš přímo sem? Už jsem tuhle káru jednou musel
přestříkat, protože mě v ní ZOG viděl u Kempova domu!“
Když mířili k hranici Idaha po mezistátní silnici 90, Parmenter se otočil a spatřil
za nimi stejný vůz, který viděl v Cheney.
„Do hajzlu,“ zanadával. „Už jsou zase za náma!“ Dye zajel na vedlejší silnici mezi
Post Falls a Sandpointem, tam zastavil a čekali. Přesvědčení, že FBI setřásli, zamířili
k Priest River 35 kilometrů na západ, a pak zamířili severně po silnici k Priest Lake.
Už byli skoro na odbočce k výcvikovému táboru, když Dye opět zkontroloval zrcátka
a uviděl za sebou FBI. Málem je dovedli přímo do tábora!
Parmenter se naklonil k čelnímu sklu a zkoumavě prohlédl částečně zataženou
oblohu. Spatřil malé letadlo ve výšce asi 300 metrů, držící krok s Land Cruiserem.
„Tak takhle to udělali!“ vykřikl Parmenter. „Letadlo! Carlos říkal, že na něj použili
letadlo v Laramie! Jeď zpátky do Spokane!“
Parmenter kontaktoval Mathewse, který mu řekl, ať se obou aut zbaví, jeho
i Dyeho. Byla odhalena. Dal mu instrukce, ať pak jedou do Kalispell a vyčistí domy,
které tam využívali, než je najdou policajti. Bylo na čase se znovu přeskupit v Boise.
244
BRUCE PIERCE ODJEL z Boise po schůzce kvůli projektu Reliance a vedl své
pseudo teroristy přes Oregonskou poušť do Klamath Falls na kraji Cascades. Krátce
po příjezdu do tohoto malého města však Julie začala mít hrozné porodní bolesti,
ačkoliv byla těhotná teprve šest měsíců.
Bruce ji vzal na blízkou pohotovost, kde ultrazvukem určili, že bude mít dvojčata.
Byl tu však vážný problém. Jedno dvojče bylo větší než druhé a obklopovalo ho
obrovské množství plodové vody. Doktor doporučil její převezení na porodní jednotku
v Rogue Valley Medical center v Medfordu, vzdáleném 130 kilometrů. Bruce s Julií
vyrazili do Medfordu a zbytek jejich buňky je rychle následoval.
V Rogue Valley jí doktoři zastavili předčasný porod, ale vysvětlili Brucovi – který
v nemocnici použil jméno Bill Smith –, že to vypadá, že tu bude muset strávit zbytek
těhotenství.
Její děti trpěly transfúzním syndromem dvojčat. Jednovaječná dvojčata sdílela
placentu a některé společné krevní cesty, ale jedno dvojče dostávalo velké množství
krve a druhé malé. Tento stav nejčastěji způsobí smrt obou dětí. Zatímco jedno dítě
umírá na nedostatek výživy, společná placenta zahubí to zdravější.
Pierce se první dva dny ptal doktorů na morální a etické problémy ohledně dětí
i matky s tím, že se pro záchranu dětí musí udělat maximum. Byl velmi tvrdohlavý
v tom, že věci musí jít tak, jak to navrhuje. Doktoři se Brucovou impozantní postavou
nejprve nechali zastrašit. Dokud je neujistil o opaku, na základě jeho postoje ve prospěch života předpokládali, že je mormon.
Piercovi a jeho partě se v Medfordu líbilo. Toto město se 40 000 obyvateli bylo
dost velké na to, aby uspokojovalo jejich potřeby, a zároveň leželo u přírodní rezervace a kousek jižně byla hranice s Kalifornií. Pierce měl stále asi 300 000 dolarů,
které rozděloval mezi své členy.
Krátce po příjezdu do Medfordu Pierce přišel s nápadem, který se všem líbil.
Místo pronajímání domů by měli začít bydlet skutečně mobilně v karavanech a obytných přívěsech. „Víte, mohli bysme s karavanama jezdit jak tažný ptáci po západním
pobřeží a na zimu jet na jih,“ řekl jim. „Nebudeme svázaný s jedním místem.“ Žádné
domy znamenaly žádná potvrzení o zaplacení nájemného a žádné nechtěné telefonáty,
které by k nim pak vedly.
Během pár dní začali nakupovat pickupy a obytné přívěsy, placené v hotovosti
od 6 000 do 8 000 dolarů, a nechávali je za poplatek v místním kempu.
Po týdenním pozorování Juliiných dětí v Rogue Valley se ukázalo, že to menší
na tom začíná být zdravotně špatně. Doktoři jí řekli, že je budou muset vyndat, pokud
má mít kterékoliv z nich šanci na přežití. 10. října podstoupila porod císařským řezem.
Vyhlídky obou holčiček byly špatné.
Menší z dvojčat, Becky, na oddělení intenzivní péče pro novorozence po počátečních problémech jevilo známky určitého zlepšení. Větší dvojče, Mary, žilo asi jen
deset hodin a zemřelo druhý den brzy ráno. Trpěla vodnatostí; její tělo se masivně
zalilo tekutinami. Pierce chtěl pro její pohřbení najít nějaký izolovaný horský vrch, ale
tento plán narazil u úřadů v okrese Jackson na odpor. Nakonec odjel na Memory
245
Gardens, velký hřbitov v Medfordu, který měl zkušenosti s pohřbíváním dětí a chudých za nízkou cenu nebo zdarma.
Mary zde byla pohřbena 22. října a stav její sestry Becky se opět zhoršil. Poslední
ranou byl zánět mozku. Lékaři nedokázali odvodnit místo v malém dětském mozečku.
Doktor přišel za Brucem a Julií s tou nejlepší radou, jakou jim mohl dát, nechat dítě
přirozeně zemřít. Řekl jim, že je těžce retardovaná a nikdy by nedokázala ani zvednout hlavu. Mladý pár prožíval muka ze ztráty dalšího dítěte.
Nakonec po dlouhé debatě doktorovi řekli, že nechtějí, aby Becky cítila bolest, ale
bude nejlepší jí odstranit respirátor. Becky zemřela 27. března v přítomnosti Bruce a
Julie poté, co jí doktor aplikoval sedativa a vypnul systém podporující životní funkce.
Druhý den byla na Memory Gardens vedle Mary spuštěna další malinká rakev
s tělem Becky. Bruce s Julií zde byli jediní a Bruce za Juliina neovladatelného vzlykání přečetl několik řádků z Bible.
Objednal si náhrobní kámen s falešným jménem, které tehdy používal, tedy Smith.
Byl stejný jako mnoho jiných, z nichž babička Jane Craigová a ostatní v Mlčícím
bratrstvu přebírali jména mladých zemřelých a vytvářeli z nich vlastní falešné identity.
Pošpinit památku Mary a Becky tímto způsobem však nikdo nemohl. V Oregonu se
úmrtní listy dětí zanáší do databáze k jejich rodným listům, aby se předešlo podobnému zneužívání.
Jediný ústupek, který Pierce udělal ohledně skutečného původu dětí, bylo písmeno
„P“ uprostřed jména obou dětí. Před jménem Smith bylo do kamene vytesáno „Mary
P.“ a „Becky P.“
Na náhrobním kameni stálo: „Naše malé holčičky v rukou Jehovy.“
18. ŘÍJNA SE tato část Idaha probudila do zimy. Kolem 9:30 však už zlatý kotouč
podzimního slunce zahříval mýtinu u malého města Samuels, severně od Sandpointu,
kde Gary Yarbrough držel sledku FBI v úzkých.
Yarbrough byl v domě, když poprvé uslyšel ozvěnu motoru nákladního auta,
přicházející mezi stromy od severu, více než 100 metrů od hlavní silnice.
Když se podíval z okna, spatřil zelený pickup, vjíždějící na mýtinu po bahnité
příjezdové cestě, klikatící se od Pack River Road. Auto mělo na dveřích nápis
„Americká lesní správa“. Jelikož už byli takto daleko, Yarbrough věděl, že tři muži
v kabině buď neumí číst, nebo prostě ignorují nápis „vstup zakázán“, který postavil
u brány na kraji příjezdové cesty.
Jak se auto přiblížilo k domu, zpomalilo a trojice mužů civěla do oken Yarbroughova úkrytu. Tomu z takové dotěrnosti vřela krev. Popadl vojenskou bundu, pistoli
ráže 45 a vyběhl bočními dveřmi do lesa za domem, kam náklaďák směřoval po příjezdové cestě. Zavolal na ně, ale auto pokračovalo dál.
Yarbrough doběhl k boudě s pilou na konci svého pronajatého pozemku právě
včas, aby viděl, jak jeden pasažér vystoupil a jde odsunout povalený strom, který dal
Yarbrough na konec příjezdové cesty, aby tam nemohli žádní vetřelci. Yarbrough vy246
stoupil zpoza boudy a držel pistoli obouruč. Muž se právě v tu chvíli otočil a spatřil
ho. Byli od sebe asi 30 metrů.
„Prásk!“ Do kmene se zaryla kulka. Muž couvl a vystartoval k autu. Yarbrough
zamířil nad něj a znovu vystřelil. Muž viděl, jak se z hlavně zadýmilo. Vypadalo to,
jako by Yarbrough mířil přímo na něj.
„Prásk!“ Prosvištěla nad autem další kulka, ale Yarbroughovi se zasekl náboj.
Zatímco muž naskakoval do auta, Yarbrough běžel zpět k domu a hodil zbraň na přední sedadlo svého Jeepu Cherokee.
Muž venku byl agent FBI Michael Johnston. Uvnitř seděli agenti John Gunn
a James Wixon. Johnston nebyl muž, který utíká z boje. Tento odvážný syn jižního
Idaha, bývalý hráč a trenér fotbalu, musel sebrat všechno sebeovládání, aby střelbu
neopětoval a na místě Yarbrougha nesejmul. Měl však na paměti, co mu řekl Wayne
Manis krátce před svým odletem do Erie v Pensylvánii, kde měl svědčit v nějakém
nesouvisejícím případu, na němž pracoval v utajení.
Vezměte si auto lesní správy a projeďte kolem domu, abyste měli představu, jak to
tam vypadá, zněly jeho instrukce. Když si Manis naposledy dovolil vstoupit na pozemek, musel kousat hlínu, když Yarbrough projížděl kolem něj. Potřeboval se tam
podívat, ale řekl Johnstonovi, ať na sebe moc neupozorňují a nevyprovokují konflikt.
Rozkazy šéfa zněly zůstat v „módu shromažďování informací“.
Agenti vstupem na pozemek bez povolení porušili Listinu práv a svobod, ale nebyli
zklamaní, že na ně Yarbrough střílel. To jim s největší pravděpodobností dá důvod
získat příkaz k domovní prohlídce a udělat zátah na dům, ještě než ho Yarbrough stačí
vyčistit.
Johnston po Yarbroughově střelbě věděl, že to nemůže zůstat bez odpovědi. Naskočil do auta a pak odjeli na sandpointskou policejní stanici, kde z kanceláře Andyho
Andersona zavolali Tobymu Hardingovi, zástupci velitele v Butte. Don Wofford, agent
z New Jersey, přesunutý na tento případ do Butte, naléhal, že se musí jednat rychle.
Za základny v Quanticu ve Virginii byl povolán elitní tým FBI pro osvobozování
rukojmí (HRT). Ten by mohl být v Yarbroughově domě potřeba. Agenti začali plánovat strategii nočního útoku na dům. Věděli jen to, že Yarbrough má k dispozici
těžkou palebnou sílu.
Jakmile Wofford přijel do Sandpointu a vyslechl si Johnstonovo hlášení, pustil se
do papírování kvůli příkazu k domovní prohlídce. V této práci Wofford vynikal;
ve své počítačově pracující mysli katalogizoval a vyplňoval všechny detaily.
Další věcí ke zvážení však bylo, že je vyšetřování stále tajné, alespoň vzhledem
k veřejnosti. Skoro o 9 hodin později, v 19 hodin Wofford vytočil číslo soudce Mikela
Williamse v Boise žádostí o telefonické povolení k prohlídce, protože dojet k nejbližšímu soudci v Coeur d’Alene by trvalo moc dlouho. Williams se neptal, proč FBI
čeká až do večera s odplatou proti někomu, kdo na agenta střílel před desátou ráno,
když je čas tak důležitý. Wofford pak zakryl pravý důvod vyšetřování a nadiktoval
soudci místopřísežné prohlášení, že FBI dostal tip, podle kterého se v domě nachází
Yarbroughův bratr, Steven Ray Yarbrough. Steven byl v Arizoně hledán na základě
247
federálního zatykače pro nezákonné vyhýbání se soudnímu stíhání v obvinění z krádeže, loupeže a vloupání.
„Plně znám,“ diktoval Wofford Williamsovi do záznamu, „všechny detaily ohledně vyšetřování, vedeného v současnosti v Sandpointu v Idahu, oblasti, kde byla lokalizována osoba identifikovaná jako Steven Ray Yarbrough.“
FBI samozřejmě Garyho od 5. září nepřetržitě sledoval a věděl, že s ním Steven
nebydlí. Wofford se vůbec nezmínil o přepadení obrněného auta v Ukiah nebo roli
Garyho Yarbrougha jako podezřelého z tohoto přepadení, o vraždě Alana Berga ani
existenci militantního rasistického gangu, o níž už FBI věděl. Kdyby se toto prohlášení dostalo na veřejnost, vypadalo by jako obyčejný zátah na uprchlíka, bez jakékoliv
zmínky o Gary Yarbroughovi.
Williams domovní prohlídku telefonicky schválil. Wofford řekl úderné jednotce,
po příjezdu zásahovky čítající 30 agentů, že to „prošlo“.
Agenti z jednotky pro osvobozování rukojmí jsou skupina sama pro sebe, pohlížející s ostražitostí dokonce i na některé normální agenty. Jednotky HRT mají
tendenci vypadat jako zvířata a některé dokonce páchnou jako zvířata. Plní své úkoly
bez emocí a nejspíš jediná věc, kterou kdy podepisují, jsou poukazy na munici.
Úderná jednotka se sešla v Sandpointu projít detaily operace. Účastnili se toho
i policejní velitel Bill Keise a detektiv Andy Anderson. Po krátké debatě se šéfem
HRT nad plány oddíl těsně před 21. hodinou vyrazil do Samuels a začal z lesa obkličovat Yarbroughovu mýtinu.
Když Yarbrough slyšel přijíždět auta, vyšel do tmy i se svým hostem, kamarádem
jménem Danny. Společně sešli z velké verandy na trávník a pokračovali směrem
od domu. Yarbrough měl svítilnu a pistoli. Najednou na okraji mýtiny spatřil reflektory.
„Kdo je tam? Chlapi, to jste vy?“ zakřičel Yarbrough v domnění, že by to mohl být
Kemp nebo někdo jiný.
„Tady FBI!“ řekl jeden agent do megafonu. „Zůstaňte, kde jste!“
Yarbrough odhodil svítilnu na zem, praštil sebou do hlíny a odkutálel se do příkopu. Danny se otočil a utíkal k domu.
Agenti, vidící postavu utíkající zpět k domu, předpokládali, že to je Yarbrough
a dům obklíčili. Yarbrough, který vyhodnotil situaci, se rozhodl zamíchat mezi
zásahovou jednotku. Ležící na břiše v příkopu se obrátil tváří k domu a namířil na něj
pistoli, jako by byl jeden z agentů.
Když se agenti uspořádali ve tmě na dvoře, jeden přijel nahoru po příjezdové cestě
a zaparkoval jen pár metrů od místa, kde bez hnutí ležel Yarbrough. Dva agenti, muž
a žena, začali tahat věci z auta. Agentka se letmo rozhlédla a spatřila postavu v příkopu.
„Kdo to je?“ zeptala se a dloubla do parťáka, který měl hlavu ponořenou v kufru.
„Je s námi?“ Yarbrough nic nedělal.
Agent se na něj na moment podíval a pak se vrátil do kufru. „Je s HRT. To
nepoznáš?“
„Vážně myslím, že bysme ho měli identifikovat,“ trvala na svém žena.
248
„No tak, je s náma! Pomoz mi s těma věcma,“ odpověděl agent. Když odešli přidat
se k ostatním, Yarbrough si vydechl úlevou.
Zatímco agenti zaujímali pozice a jednali s Betty Yarbroughovou, kterou sem
dotáhli, utíkal čas. Betty popírala, že je v domě její manžel. Jak Gary ležel v příkopu,
cítil stále silnější potřebu si ulevit. Nakonec udělal vzpor ležmo a vymočil se na zem
pod sebe. Pak nakonec v příkopu zmožený únavou usnul. Když se vzbudil, agenti už
byli v domě a v tom viděl svou šanci utéct.
Dostal se k linii stromů a zmizel dolů po pěšině. Jak se potichu plížil po lesní stezce,
uvědomil si, že nechal v příkopu pistoli. To ho však netrápilo tolik jako jiná věc,
kterou za sebou nechal. Mathews chtěl zničit a zahrabat MAC-10, který použili
na Berga. Místo toho však byl stále v hnědém kufříku v prvním patře Yarbroughova
domu.
Když FBI vstoupil do domu, bylo to jako narazit na zlatý důl. Když agenti obsadili
dům, přizvali do něj i Andersona. Ten na posteli spatřil otevřenou knihu. Byla to
Vatra∗ od Kennetha Goddarda o plánování teroristického útoku na olympijských hrách
v Los Angeles. Některé pasáže byly červeně podtržené.
Anderson sledoval, jak agenti třídí a katalogizují znepokojivě velký arzenál
z celého domu, od natažené kuše Barnett Commando po dva MAC-10 s tlumiči. Našly
se pistole, brokovnice a útočné pušky s tisíci náboji a zásobníky, dále pak kamuflážní
síť, plynová maska, kotva na zahákování a nějaký drát. Byly zde boxery a vystřelovací
nože, neprůstřelné vesty a policejní vysílačky. Anderson nad tím pohledem žasl.
„Pojďte sem,“ zavolal na něj Wofford z ložnice. „Chci, abyste se podíval
na tohle.“ V místnosti byla vestavěná skříňová komora a žebřík vedoucí skrz malý
otvor do podkroví. Anderson jím prostrčil hlavu.
Na římse nad krbem byl portrét Adolfa Hitlera o rozměru 100 x 150 centimetrů,
potažený černým krepovým papírem se svíčkami po obou stranách. Těsně u něj byl
obraz Ježíše Krista. Na podlaze byl hnědý kufřík s MAC-10 ráže 45. Krom toho zde
bylo 75 elektrických rozbušek Atlas, 25 neelektrických rozbušek, 99 válečků dynamitu
Gelmax, půlkilový kus plastické trhaviny C4, 20 metrů doutnáku, několik trhavin,
dýmovnic a slzných granátů.
Na druhé straně místnosti, oddělené od obrovského arzenálu zbraní a výbušnin
pověšenou fólií, byla dětská postýlka.
Yarbrough měl všude po domě dokumenty. Mnohé z nich souvisely s gangem,
včetně dokumentů Bruders Schweigen, které Mathews rozdával v Boise. Všechno
bylo kódované. Agenti také našli hromadu informací o místních zástupcích právo vymáhajících institucí, včetně počítačových výpisů s jejich jmény a adresami, poznávacími značkami, fotografiemi a dalšími informacemi. První na seznamu bylo jméno
velitele přepadového komanda.
∗
V originále Balefire; pozn. překl.
249
Anderson byl šokován. Gang měl za sebou přípravnou práci. Policajti jsou
přirozeně paranoidní, což je profesní výhoda, pokud chtějí zůstat naživu dost dlouho
na to, aby viděli vyrůstat děti. Nález Yarbroughových počítačových seznamů nutil
k zamyšlení. Přiměl Andersona i ostatní k tomu chtít gang rozbít tak rychle, jak to jen
bude možné.
Anderson však měl i jinou motivaci. Uprostřed obchodu s drogami a neonacisty se
jeho osvojený domov začínal stávat nepřátelským územím. Počítal, že v šesti
z každých deseti projíždějících aut je nabitá pistole. Na americkém venkově nosí
spousta lidí zbraně tak jako tak. Když lidé překonávají dlouhé vzdálenosti Západu,
je to jediná podpora, kterou mají, když se dostanou do problémů. Přítomnost feťáků
a krajních pravičáků však pobízela k ozbrojení i lidi, kteří by o pořízení zbraně jinak
nikdy neuvažovali. Obyvatelé Sandpoints se normálně neměli příliš čeho bát, jenže
teď nebyla normální doba, ne když se lidé plížili do noci sprejovat na železniční
nadjezdy hákové kříže a nápisy „nezapomeňte na šest milionů“. Lidé, kteří byli
k věcem mimo sféru svých vlastních životů obvykle neteční, najednou dostali facku
při konfrontaci s realitou.
Lidi jako Andyho Andersona, kteří nebyli rasisté a odmítali pověst, kterou Árijské
národy přinesly jejich regionu, to rozčilovalo. Když lidé začali pod stěrači na parkovištích nacházet terče s „běžícím negrem“, nemohli dál sedět na dvou židlích. Museli
si zvolit, na jakou stranu se přidají.
Wayne Manis se vrátil z podání svědectví v Erie pozdě a dozvěděl se o zátahu.
Bylo mu řečeno, že Wofford, Harding a HRT jsou právě v Sandpointu.
Zatraceně! Pomyslel si Manis. Chtěl být u toho. Na dvě hodinky si zdříml a pak se
vydal na hodinovou jízdu do Sandpointu.
Když spatřil dva MAC-10, proběhla mu hlavou letmá myšlenka, že možná našli
vražednou zbraň z Bergova případu. Hned ho ale napadlo, že by nikdo nebyl takový
blázen, aby si tu zbraň nechal.
Gary Yarbrough chodil lesem, dokud nenarazil na prázdný dům. Strčil do dveří,
vešel dovnitř a našel pušku. Sebral ji a po cestě ven ze zdi vytrhl telefon, který si vzal
s sebou. FBI teď měl telefon používaný opraváři vedení, který měl Yarborough doma.
S ním dokázal kontaktovat informační centrum bez použití domácího telefonu nebo
automatu. Prostě jen připojil opravářský přijímač do dělicí skříně a vyřídil všechny
telefonáty, které chtěl.
Jednou, když odešel z domu si takhle zavolat, ho dolů po lesní pěšině sledoval
jeden agent. Yarbrough vyšel na opuštěnou polní cestu. Vydal se po ní dolů k dělicí
skříni, otevřel ji a začal svůj přijímač připínat ke koncovkám, když vtom spatřil vyjít
ze stezky muže, který ho sledoval. Agent zůstal stát jako zmrazený, překvapený, že
tam Yarbrough je.
Zatímco se na něj agent díval, Yarbrough přijímač klidně odpojil, zavřel skříň
a vstal. V tu chvíli k němu agent vykročil a Yarbrough udělal totéž. Jak se přibližvali,
upřeně si hleděli do očí a šli s rukama v kapsách. Takto se na oné opuštěné polní cestě
250
bez jediného slova či gesta v klidu minuli. Jak kolem sebe procházeli, oba se na sebe
otočili a nespouštěli se z očí.
Yarbrough došel k pěšině a zmizel na ní, zatímco agent se zastavil, aby se vzpamatoval, než se vrátí na základnu.
DVA DNY PŘED zátahem FBI v Yarbroughově domě Frank Silva navštívil
Roberta Merkiho, bydlícího nedaleko na jižní straně Boise. Silva měl jisté znepokojivé zprávy. Jeho tchán přijel na návštěvu vlakem z Los Angeles a řekl Frankovi, že
u něj doma byl FBI a vyptával se, co jeho zeť právě dělá v Idahu.
Merki ucítil svíravý pocit a říkal si, jak blízko kolem něj se asi stahuje smyčka
FBI. 19. října to zjistil. To ráno zazvonil telefon, Merki ho zvedl a uslyšel naléhavě
znějící hlas Garyho Yarbrougha.
„Noahu! Tady Sam! ZOG vtrhnul do mýho domu! Jsem postřelenej do nohy
a jsem zraněnej!“ zalhal mu, aby ho přiměl ke spěchu. „Je zima! Musíš mi sehnat
nějakou pomoc!“
„Cože jsi?“ zeptal se zděšený Merki. „Kde jsi?“
„Připojil jsem jeden starej telefon na dělicí skříň tady u silnice,“ odpověděl Yarbrough. „Podívej, musíš dát zprávu Carlosovi, ať pro mě někoho pošle. Ten zasranej
ZOG všechno dostal. Nemůžu ani do auta!“
Pak řekl Merkimu, že se schová u jedné restaurace za Sandpointem a počká, dokud
nedorazí pomoc. Merki popadl dech, až když zavěsil. Byl naštvaný, že mu Yarbrough
volal domů, což bylo porušení bezpečnostních pravidel. Skupina měla obavu, že ji
vláda odposlouchává a sleduje telefonní účty. Skutečnost, že v informačním centru
nikdo nebude až do 16 hodin pro Merkiho nebyla tak důležitá jako pro Yarbrougha,
který měl mnohem bezprostřednější potřeby.
Merki vytočil číslo motelu v Boise, kde přebýval Mathews a řekl mu, co se tam
nahoře na severu stalo. Mathews usoudil, že jsou všichni v Boise kvůli zabaveným
listinám v nebezpečí. Řekl Merkimu, ať okamžitě odjede a dostane tiskařský lis
z garáže. Merki řekl Sharon, ať najme náklaďák a sám začal balit věci. Mathews zavolal svému starému kamarádovi Kenu Loffovi do Ione.
„Haló, kámo,“ řekl Mathews s veselostí, která byla v rozporu s obsahem jeho
telefonátu. „Poslyš. Potřebuju pomoc. Na Sama udělal zátah ZOG.“
Loffa přepadla sklíčenost. „Co se stalo?“
„Ti bastardi ho střelili do nohy, ale bude v pořádku, jestli ho zvládneme dostat
pryč,“ odpověděl Mathews. „Zajeď do výcvikového tábora a přivez Richieho Kempa.
Pak dejte dohromady armádu.“
Mathews poté zavolal Richardu Scutarimu do Kalispell. Řekl mu, že Yarbrough
byl střelen a uvízl v zátahu. „Chci, abys odjel do výcvikového tábora a převzal to tam,
dokud nepřijede Rader,“ nařídil mu. Scutari zavěsil a obrátil se k Michele, která se do
Montany přestěhovala teprve nedávno.
„Začíná to jít od devíti k pěti,“ řekl jí. „Chci, abys vzala Danielle zpátky na Floridu. Nevím, jestli mě ještě někdy uvidíte.“
251
Scutari vzal Barnhilla a odjeli do výcvikového tábora u Priest Lake, kde Scutari
řekl půltuctu mužů, že přebírá velení.
„Jestli se to někomu nelíbí,“ řekl jim, „ať se mnou jde na silnici a já zařídím, že se
mu to líbit bude.“ Scutari považoval muže v táboře za strašpytle.
Parmenter s Dyem se vrátili do Boise z Kalispell s věcmi nacpanými na plochý
valník GMC 1949. Když jim Mathews řekl o Yarbroughově situaci, Parmenterovi
najednou došlo, že konfrontace Mlčícího bratrstva se ZOG doteď byla jen na dálku.
Mathews všechny postrkoval pořád dál a lidi až teď začínali mít jiný názor.
Když přijeli Mathews, Parmenter a Dye, Silva pomáhal Merkimu balit. Pomáhaly
i nejmladší a nejstarší dítě Sharon, Suzanne a Kurt. Vypadalo to jako typické stěhování rodiny ze střední třídy, dokud pět mužů nezačalo tahat z garáže velkou tiskárnu
Multilith 1250 a nakládat ji na auto.
Nepříhodně působila ještě jedna věc. Za sousedovou hranicí dříví přes ulici se krčil muž v tmavě modré bundě a baseballové čepici, mířící na stěhováky fotoaparátem
s teleobjektivem. Merki si ho všiml.
„Támhle je agent ZOG!“ varoval Mathewse. „Fotí nás!“
„Všichni zůstaňte v klidu,“ řekl Mathews. „Pojďme to prostě dodělat a vypadnout.“
Když byl dům skoro prázdný, Mathews, Dye a Parmenter odjeli do Meridian,
kousek za Boise západním směrem, nechat starý Dyeho Land Cruiser a jejich věci
na parkovišti. Pak zajeli na 10th Street varovat Jean Craigovou, že by mohla být pod
dohledem. Nakonec Boise opustili.
Merki mezitím odjel od Sharon a vysadil Silvu půl bloku od jeho domu na Ona
Street. Silva doběhl ke svému Mustangu a vydal se za Merkim. Zjistil, že je sleduje
FBI. Přejeli přes most do centra Boise a FBI za nimi. Merki zajel na parkoviště před
Red Lion Riverside Inn a zašli se Silvou do baru vyřešit, co dál. Agenti FBI přišli dovnitř a posadili se ke stolu u kousek dál. Byla to zmatená situace protože obě strany
věděly, že se vzájemně sledují. Když Merki vypil míchaný nápoj, přejel agenty
pohledem.
„O co jim sakra jde?“ zeptal se Silvy s viditelným napětím. „Proč nás nezatknou?“
Merki i Silva se střídavě zvedali a odcházeli od stolu, někdy telefonovat Sharon a někdy jen sledovat reakce agentů.
Pak přijela Suzanne Stewartová a přisedla si k nevlastnímu otci a Silvovi. Rozhlédla se kolem a poznala jednoho z agentů, který byl na fotkách zástupců policejních
složek v okolí Boise. Vypadalo to na patovou situaci.
Mathews, tou dobou na půli cesty do Oregonu, se spojil se Sharon Merkiovou
a dozvěděl se, že její manžel se Silvou jsou zablokovaní v baru Red Lion. Vrátil se
zpět do auta k Parmenterovi s Dyem.
„Musíme se vrátit do Boise zachránit Noaha a Sterlinga,“ řekl jim s tak planoucíma očima, jaké u něj ještě nikdy neviděli. „ZOG je zahnal do Riverside. Taková je
situace, kamarádi. Počkáme do tmy, pak vtrhneme do sálu a zničíme je! Ukážeme
ZOG, že nebudeme utíkat!“
252
Parmenter ho musel zchladit. Poslední věc, kterou chtěl, byl útok na Red Lion Inn
a střelba na agenty FBI.
„Počkej, Carlosi,“ řekl a vzal Mathewse za ramena. „Nechme je prostě vyklouznout ven samotný. Je jasný, že je ZOG nechce zatknout. Jimmyho a mě měli taky
tak. Chtějí se na ně jen pověsit, aby viděli, kam pojedou. Uvidíme, jestli jim Silva dokáže vyklouznout.“
To Mathewse na chvíli přesvědčilo, ale začal mít obavu, že jeho armáda vlastně
nikdy nechtěla jít do akce. Přitom on ji tak moc toužil okusit.
Merkimu a Silvovi se asi po 90 minutách hrůzy v baru podařilo proklouznout
k Silvově Mustangu.
Auto se hnalo dolů po 27th Street ke State Street a pak pár kilometrů na západ,
dokud nedojeli k pizzerii. Zastavili se tam dát si jídlo a uklidnit se. Na parkovišti před
Red Lion nechali auto se všemi důkazy usvědčujícími z padělání.
Silva měl pár telefonátů ve snaze najít Mathewse. Když se mu to nepodařilo, odjeli
s Merkim na sever do hor do města Horseshoe Bend, kde ho konečně zastihl. Domluvili si schůzku v jedné restauraci za hranicí v Oregonu a pak se vydali na noční jízdu
do oregonského Bakeru.
Mlčící bratrstvo mělo na konci dne značné ztráty. Kromě všech dokumentů,
nechaných v Yarbroughově domě, bylo v rukou FBI i Merkiho stěhovací auto.
DO NEDĚLE SE většina členů Mlčícího bratrstva v oblasti sešla v táboře přeskupit síly po zmatku, který zahájila razie v Yarbroughově domě.
Mathews se v sobotu ráno sešel ve svém karavanu s Randym Dueyem ve Spokane,
kde koupili náhradou za auta, která museli nechat v Boise, jednu dodávku. Dueyho
doprovázeli dva kanadští rekruti, Jim a Edgar, kteří se chystali bydlet v Dueyho indoktrinačním táboře v Bluecreek. V neděli ráno se sešli s Jean Craigovou a Shirley
Silvovou, které také přijely z Boise, a odjeli do Bluecreek. Dorazili i dva synové Sharon Merkiové, Ian a Cooper Stewartovi.
Mathews Dueymu vysvětlil protokol, podle kterého pozdravit syrské představitele.
Stále doufal v audienci, která by mu zajistila finance ze Sýrie pro jeho vlastní válku
proti Židům. Řekl mu, ať Syřana přivítá stiskem kolem ramen místo obyčejného
podání rukou. Chtěl po něm, aby zajel na syrské velvyslanectví ve Washingtonu.
Duey mu ukázal ručně psané texty, připravené pro své školící kursy. Tři z nich
byly: „Organizace nepřítele“, „Účel Árijské vojenské akademie“ a „Život v undergroundu“.
Skupina, kromě žen a Coopera Stewarta, se pak vydala do výcvikového tábora,
kam dorazila kolem osmé večer. Byla to vůbec největší schůzka Mlčícího bratrstva,
která se kdy odehrála na jednom místě, 20 mužů pod velkým jídelním stanem, který
nechal Rader postavit.
Když Mathews spatřil jejich obličeje, pocítil vlnu radosti. Uvědomil si, že během
pár měsíců rozšířil Mlčící bratrstvo tak, že venku je víc než dvojnásobek tohoto počtu
253
a další přicházejí. Teď věřil, že je v jeho silách úspěšně provést velké teroristické činy
ve městech. Byl připraven vycenit zuby.
Nikdo si toho nevšiml lépe než Ken Loff, který znal Mathewse déle než kdokoliv
jiný. Bylo to poprvé od srpnové schůzky v Boise, co ho opět viděl. Připadalo mu, že
za ty dva měsíce Bob zestárl o deset let. Bylo toho na něj evidentně příliš moc najednou. Loffa napadlo, že ve tváři svého kamaráda vidí závoj smrti.
Muži si poslechli Yarbroughův obšírný popis zátahu úderné jednotky ZOG. Když
vyprávění zakončil slovy „...a dostali zbraň od Berga“, některé muže, kteří o vraždě
nevěděli, zamrazilo.
Pak se postavili Mathews s Raderem a probírali všechny možné konfliktní situace
s FBI i jak setřást sledování. Mluvili o chybách, které dělali a jak se jim vyhnout,
přičemž Mathews použil jako politováníhodný příklad, jak v Ukiah ztratil Barnhillovu
pistoli. Parmenter vyprávěl, jak byli on a Jimmy Dye sledováni a o určitých chybách,
kterými tomu napomohl.
Pak, zatímco Rader rozdával mužům nějaké nové vybavení, se Mathews pustil
do bojového proslovu.
„Kamarádi! Musíme oplatit ZOG to, co udělal našemu příteli Garymu! Věrní naší
přísaze musíme vrátit bastardům ZOG to, co udělali! Je nás tady na to dost! Musíme
pochodovat na Sandpoint a vzít si zpět to, co nám ti ďáblové zabavili! Musíme zaútočit na jejich kanceláře, pokud to bude nutné pro to vzít si zpět, co je naše!“
Muži, kteří vůbec nechtěli jít do útočné razie, si vyměňovali stísněné pohledy.
Loffa napadlo, že se Mathews zbláznil. Scutari a Rader byli naštvaní, že Mathews říká
takové věci před Ianem Stewartem a dvěma Kanaďany, kteří ještě nebyli pořádně
prověřeni. Rader odešel ze stanu na hlídku a přidal se k němu Jackie Norton.
„Víš, Jackie, možná by nebyl špatnej nápad začít se poohlížet po odchodu z týhle
skupiny,“ řekl mu Rader. „Bob ty chlapy přesvědčuje, aby přehlíželi jeho vlastní
chyby. Uklidňuje je slovama. Ale není s těma chlapama ve skutečným spojení. Nemá
s nima dostatečnej kontakt.“
„Proč mluví o tom jít po FBI?“ zeptal se Norton, stále věřící, že ho Rader najal
na legitimní práci. „Co nám můžou udělat?“
„Otevři oči, Jackie!“ řekl Rader naléhavě. „Tohle není CSA. Bob ty chlapy
dostává za tuhle hranici. Odkud myslíš, že pocházej všechny ty peníze? Nějakej
hodnej a bohatej sponzor? Vylupuje obrněný auta!“
Nortona se najednou zmocnila panika. Přestěhoval sem ženu a děti v domnění, že
se jedná o další tábor přežití, jako CSA. Dokonce ani se všemi těmi užvaněnci v Mlčícím bratrstvu Nortonovi nikdy nikdo neřekl, odkud přesně všechny ty peníze pochází
a on se nikdy neptal.
„Myslíš, že můžeme odejít, aniž bysme dostali kulku do zad?“ zeptal se Norton.
Rader pokrčil rameny a pak se vrátil tam, kde Mathews dokončoval své volání
do zbraně.
„Kamarádi, pamatujte! Krev! Půda! Čest! Víra a rasa!“ křičel Mathews. „Nikdy
nás nedostanou!“
254
Když skončil, Scutari a Rader ho zavolali do Raderova přívěsu.
„Nemám žádný pochyby, Bobe, že bychom mohli pochodovat zpátky do Garyho
domu nebo kamkoliv, kde všechny ty dokumenty mají a vzít si je zpátky. Máme tady
na to lidi i palebnou sílu. Ale oni neví, že existujeme,“ domníval se nesprávně. „Proč
jim dávat vědět, že existujeme? Náš výcvikovej tábor je tak blízko, proč si kálet
do vlastního hnízda?“
Rader mu také začal vyjmenovávat důvody, proč by zákeřný útok na FBI znamenal začátek konce Mlčícího bratrstva. Vysvětloval Mathewsovi, že ačkoliv on je
možná připraven, jeho muži postrádají přesvědčení.
V Mathewsově tváři se dalo vyčíst opovržení a zklamání. Byl ozbrojený, připravený na boj a měl problém přijmout fakt, že ostatní nejsou.
Nakonec se rozhodli zůstat skrytí a učinit opatření na základě informací, které teď
FBI má. Mathews řekl Raderovi, ať drží muže v táboře, hlavně Barnhilla a Yarbrougha,
dokud mu neřekne něco jiného.
Asi o půlnoci Mathews a pár mužů včetně Scutariho odjelo dodávkou, zatímco
ostatní měli až do odvolání zůstat v táboře.
Mathews se Scutarim se pak ráno vydali na cestu na jih, přičemž se mimo jiné
zastavili v Birminghamu v Alabamě, aby se sešli s nějakými Klansmeny, kteří byli
ve spojení s Billem Ricciem a Mikem Norrisem, které 29. září potkali v Boise.
Riccio ještě nechtěl přejít do ilegality, ale Norris byl nejen připraven, ale dokonce
naverboval dalšího kamaráda z Klanu, šestadvacetiletého Marka Franka Jonese. Ten
byl stejně jako Norris fascinován, když se mluvilo o neznámém Carlosovi. Po setkání
s Mathewsem začal být i Jones přesvědčený, že ozbrojený boj bílého undergroundu je
jediná cesta, jak vyřešit rasové problémy v zemi.
„Protože je režim ZOG tak zkažený,“ řekl mu Mathews, „tak ho úplně odstraníme,
vylijeme vaničku i s dítětem.“
Ne všichni však souhlasili, zvlášť s ohledem na dopis poslaný uprostřed října triem
odpadlíků od Árijských národů pastora Butlera. Ti ukradli kopii velkého Butlerova
adresáře a rozeslali dopis, v němž tvrdili, že probíhá provokační akce FBI, snažící se
podněcovat pravicové vůdce k trestné činnosti. Zmínění tři mladíci v listopadu spáchali bankovní loupež v Pacific Beach ve Washingtonu, která jim vynesla 7 000 dolarů.
Tato podezření způsobila, že se několik významných rasistů dole na Jihu odmítlo
s Mathewsem sejít. A někteří z těch, co se s ním sešli, odcházeli kvůli jeho neobvykle
hlubokému zanícení – což bylo ironické – s přesvědčením, že je to skutečně nasazený
špeh FBI.
Když se se Scutarim zapsali do motelu v Birminghamu, Mathews na pokoji reflexivně zapnul CNN. Byl závislý na zprávách. Kdykoliv přijel do města, první věc,
kterou udělal, bylo nakoupení všech novin. Když se rozsvítila obrazovka, moderátor
oznamoval ohromující zprávy o masových evakuacích, nařízených v New Yorku,
Washingtonu a San Franciscu kvůli naléhavým varováním Sovětů ohledně války se
Spojenými státy.
„Co!“ vykřikl Mathews. „Co to je?“ Scutari se přidal a také hleděl na obrazovku.
255
Moderátor mluvil o nějakém mezinárodním incidentu, který vyprovokoval Sověty
k tomu, že připravili rakety k vypuštění. Zdálo se, že právě začíná třetí světová válka.
Mathews se Scutarim seděli na posteli téměř v šoku.
„To nemůžou udělat!“ vykřikl Mathews s vyvalenýma očima. Od doby, kdy si
v jedenácti letech poprvé přečetl oběžník Společnosti Johna Birche pevně věřil, že je
tento den nejen možný, ale nevyhnutelný.
„Ještě nejsme připravený!“ křičel Mathews u televize. „Teď to komouši nemůžou
udělat! Ještě nejsme na svejch pozicích! Už jen pár měsíců! Naši občanský správci
ještě nejsou připravený vyjít z ruin!“
Scutari byl také zděšený tím, co si myslel, že se stalo. Pamatoval si dny na ropné
plošině v Severním moři roku 1973 plné strachu, když Spojené státy přešly během
arabsko-izraelské války na jaderný stupeň 3.
Mathews popadl telefon a vytočil číslo birminghamského policejního dispečinku,
aby zjistil, jestli k této krizi existuje nějaké oficiální sdělení. Zatímco držel sluchátko
a čekal, Scutari viděl, jak na obrazovce přejíždí proužek s nápisem začínajícím slovy
„Toto je ukázka...“ Mathews naladil CNN právě ve chvíli, kdy předváděla, jak by její
redakce pracovala v jaderné krizi.
Dispečer se vrátil k telefonu poté, co zjistil totéž. „Vsadím se, že sledujete CNN,“
řekl zneklidněnému Mathewsovi.
Když se dozvěděli, že ještě mají čas zorganizovat svůj underground na dobu
po Armagedonu, uklidnili se.
Vzrůstající zasévání nespokojenosti v zemědělském pásu ve střední Nebrasce
mezitím tentýž týden přineslo ovoce v podobě násilí. Bylo to malé, ale reálné znamení
krize.
Arthur Kirk, farmář v hlubokých finančních potížích, se pokusil zastavit zabavení
pro nezaplacený hypotéční dluh právní taktikou, navrženou Roderickem Elliottem
z Národní asociace zemědělského tisku, jehož noviny propíral Alan Berg.
24. října ho našli zástupci šerifa Kirka na jeho farmě za Cairo v Nebrasce při
pokusu doručit soudní listiny oblečeného v kamuflážní uniformě a plynové masce
s útočnou puškou na rameni. Kirk namířil zástupci šerifa pistoli na hlavu a varoval ho,
ať odejde. Bylo vyrozuměno úderné komando nebraské státní patroly a proveden
pokus o telefonické vyjednávání. Kirk však už byl evidentně v koncích s nervy.
„Proč mě nenecháte se uživit?!“ křičel do telefonu. „Zasraný Židi zničili všechno,
pro co jsem pracoval! Celejch svejch mizernejch 49 let jsem se dřel jak vůl a nic
z toho nemám!
Kdo má moc nad světem? Kdo ho řídí? Zasraný Židi! Bože, už se s nima nebudu
srát!“
Kolem 21:30 na policisty zaútočil. Varovali ho, aby se zastavil, on místo toho
začal střílet a policie ho zastřelila. Padl mrtvý na svém dvorku.
NETRVALO DLOUHO a nálada ve výcvikovém táboře se změnila v nesnášenlivost. Bill Nash, philadelphský rekrut z Národní Aliance, vařil, ale do jídel od jeho
256
matky to mělo daleko. Yarbrough měl špatnou náladu, protože nebyl zvyklý být pryč
od manželky a dcery. Barnhill lezl lidem na nervy svým všeználkovským chováním,
což ještě zhoršovala skutečnost, že většinu toho, co říkal, mohl doložit. Říkali mu
„Android“.
Rader opět odjel s Loffem, tentokrát utratit 5 000 dolarů za táborové vybavení
a armádní přebytky, nabízené v MGM Grand Hotelu v Renu. Za jeho nepřítomnosti se
muži hádali o podmínkách v táboře. Začalo sněžit a noci začínaly být pěkně studené.
Po týdnu se Raderovi donesly zprávy, že muži nemají daleko ke vzpouře. Být
nenápadní, než se všechno přežene, byla jedna věc. Mít zmrzlé zadky bylo úplně něco
jiného. Valley Forge, to určitě!∗ Tihle patrioti začali toužit po teplé posteli se střechou
nad hlavou.
Cestou zpět do tábora přes Newport se zastavil v Safeway a koupil ty nejtlustší
kusy steaků, které našel. Pak koupil pár bas piva. Když dorazil do tábora, usadil se
ve svém přívěsu a jednotlivě si tam všechny volal, aby se jich zeptal, zda chtějí
v táboře zůstat nebo odejít. Pro setrvání se jich rozhodlo jen pár.
Když to bylo vyřešené, Rader zapálil táborák, u kterého si dali poslední společné
jídlo, grilované steaky a pivo. Většina mužů, kteří odjeli, šla do obytného přívěsu
Richie Kempa v Ione. Loff druhý den odvezl Yarbrougha severně od Sandpointu
a vysadil ho u Pack River Road, aby se mohl vrátit k rodině.
Mathews hluboko na jihu zatelefonoval do Loffova domu a byl překvapený, když
to zvedl Barnhill. „Co tam sakra děláš?“ zeptal se.
„Ve výcvikovym táboře nikdo nezůstal,“ odpověděl Barnhill. „Všichni si šli
na nervy, tak Rader nechal většinu z nás odejít.“
Mathews zavěsil a otočil se na Scutariho. „Rader nechal chlapy odejít z tábora,
protože tam nechtěli zůstat,“ řekl nevěřícně. Scutariho to rozběsnilo.
„To je vojenskej velitel?“ řekl posměšně o Raderovi. „Nedokáže ani udržet svý
chlapy v táboře?“ Pak se vydali na letiště.
Ken Loff přišel odpoledne 4. listopadu do kuchyně a spatřil tam stát Andyho
Barnhilla. „Carlos je tu,“ řekl Loffovi. „Chce tě vidět. Je dole v pokoji.“ Loff sešel
po schodech. S Mathewsem tam čekali i tři mladíci ze Salinas – Kemp, Soderquist
a jejich kamarád Rick Steinbach. Na schůzku byl přizván i Rader.
„Nazdar kámo,“ řekl mu Mathews a usmíval se stejně jako to odpoledne roku
1976, kdy se potkali. „Máme nějaký obchod, který potřebujeme uzavřít. Andy od nás
odejde. Chce se usadit v Kalispell a já chci, abys mu dal 60 000 dolarů.“
„Jistě, Bobe,“ odpověděl Loff. „A co ty? Kde se usadíš?“
„V Portlandu s panem Blackem a pár dalšími chlapy,“ odpověděl Mathews.
„Každým dnem jsme větší, Kene. Všechno, o čem jsme celá ta léta mluvili, doopravdy
začíná.“ Ken si všiml toho důvěrně známého výrazu v Bobových očích.
∗
Tábor americké pozemní armády v zimě 1777–1778 ve válce za nezávislost; pozn. překl.
257
„To je bezva, Bobe,“ odpověděl. Mathews pak sáhl do kufříku a vyndal přívěsek.
Byl to jeden z medailónků Bruders Schweigen, které nechala vyrobit Jane Craigová.
„Tohle je náš symbol, Kene,“ pronesl. „Prosím, vezmi si ho.“
Loff si prohlédl štít s válečnou sekerou a nápisy. Složitě provedenou stuhu přejel
palcem. Pak si vzpomněl, jak spálil tiskoviny, které dovezl Rader z Boise a vrátil ho.
„Nechci to,“ řekl nejistý si tím, jak Bob odmítnutí přijme.
„Fajn,“ odpověděl jeho přítel. „V pořádku. Mimochodem, kamaráde, je možné, že
přijede ZOG vyptávat se tě na některé z nás a, no, jen jsem si říkal, jak jsi na tom
psychicky. Zvládneš takový tlak?“
Polekaný Loff se vsedě napřímil a chvíli uvažoval.
„Jo,“ odpověděl nakonec. „Myslím, že to bude v pohodě.“
Přijel Rader a řekl Mathewsovi, že ducha mužů podlomilo prvních pár sněhových
přeháněk. Chtěl odjet do Arkansasu nebo Missouri a koupit nějaký celosezónní tábor.
Mathews částečně souhlasil, protože pochopil nutnost utéct z toho, čemu členové
Mlčícího bratrstva říkali „smrtící zóna“.
Ostatní se vrátili do nedalekého Kempova přívěsu a Soderquist se Steinbachem
brzy odjeli do Salinas.
Bob, řídící Scutariho zelený Ford Bronco, pak odjel do Metaline Falls vyzvednout
Debbie a syna Clintona, kteří s ním měli jet do Portlandu.
Una Mathewsová ho viděla přijíždět po štěrkové cestě, vedoucí k Mathewsově
pozemku. Od doby, kdy začal tolik cestovat, ho vídala jen málo. Často vídala Leeho,
který učil ve škole ve městě. Antipatie mezi Bobem a Leem však přerostla ve vyložený odpor a bratři, kteří byli jako chlapci v Arizoně nerozluční, spolu teď nemluvili.
Bob zašel do Unina domu, zatímco Debbie balila. Chtěl jí něco ukázat. Vešel
do kuchyně a přivítal se s ní objetím.
„Mami, mám pro tebe nějaký úžasný novinky,“ řekl jí s tak velkým úsměvem, jaký
u něj nikdy neviděla. Bob sáhl do kapsy a vytáhl pár fotografií. „Máš novou vnučku,“
řekl jí. „Mám ve Wyomingu dceru!“
Její syn je otcem a s milenkou! Una věděla, jak toužebně si přál dítě vlastní krve.
„Plození,“ tak tomu říkal, jako kdyby stále vedl ranč s dobytkem plemene Galloway.
V Portlandu teď nosila dítě náhradní matka, oplodněná Bobem přes spermobanku. Ale
milenka?
Una se dívala na fotografii Emerant, zatímco o ní Bob básnil. Jak pokračoval
v řeči o boji za budoucnost své rasy, Una viděla, jak zvážněl. Vždy se domnívala, že
mluví obrazně, když se vyjadřoval tímto způsobem. Nikdy neměla ten šestý smysl,
který měl ohledně jejich Robbieho Johnny.
Chvíli mluvil o tom, jak byl před rokem celý špatný z osamění a kolik potěšení
našel ve své nové práci, která, jak předpokládala Una, byla na ústředí nějakých
pravičáckých řečníků. Jak mluvil, nemohl se odtrhnout od okna obýváku, z něhož byl
jasný výhled na hřeben Orlího nosu. Bob asi minutu upřeně hleděl na horu a pak se
otočil na Unu.
„Víš, mami,“ uzavřel svou řeč, „já se vážně nebojím zemřít za svou rasu.“
258
Unu zamrazilo. Najednou si uvědomila, že její syn je zapleten do něčeho velmi
nebezpečného. Pohlédla na Boba, který čekal, co odpoví. Podle všech měřítek to byl
hezký muž, milující syn, kterému ležel celý svět u nohou, když začínal na svých
pozemcích. Pamatovala si na dopisy plné naděje, kresby květin a chatek. Teď ji ovládlo zoufalství a chvíli se musela snažit najít ta správná slova.
„Jaká škoda,“ řekla, beznadějně hledíc na svého syna.
Bob ji políbil na rozloučenou a Una sledovala z okna, jak odjíždí s Debbie a Clintonem po štěrkové cestě, mizící mezi stromy.
KDYŽ KEN LOFF vyšel na zahradu vykopat svou zvláštní úrodu – 60 000
v hladkých dvacítkách a padesátkách, jdoucích číselně za sebou – bylo vlhké ráno.
Vytáhl peníze z plastového kontejneru, chránícího je před hlínou a vlhkostí, nacpal je
do hnědé papírové tašky a vzal je do přívěsu Richieho Kempa, kde na ně čekal Andy
Barnhill.
Ten se Kempa snažil přemluvit, aby šel do Kalispell s ním, Kemp však nebyl
rozhodnutý. Měl rád Ione a byl rád nablízku Loffovi a jeho dětem. Ještě byl příliš
zasažen nenadálou nutností se skrývat. Řekl Barnhillovi, že si to rozmyslí.
Kolem poledne, když Barnhill s penězi odešel, Loff pozval Kempa do svého
domu. Na krátké cestě spatřili auto, mířící k Loffově farmě. Uvnitř seděli dva muži
v oblecích. „Ach, můj Bože!“ řekl Loff. „To je FBI! Bob mě varoval, že přijdou!“
Otočil se a rozjel se k telefonnímu automatu zavolat do Marlene.
„Hádám, že na mě mají zatykač,“ řekl Kemp. „Budu muset jet do Montany
s Andym.“ Loff zatelefonoval domů a zvedla to Marlene, v osmém měsíci těhotenství
s jejich čtvrtým dítětem. Ken se zeptal, jestli se dokázala agentů zbavit. Než však
odpověděla, ve sluchátku se ozval jeden agent.
„Pan Loff?“ řekl. „Tady agent Jim Davis z úřadu FBI ve Spokane. Mohl byste
přijet domů? Rádi bychom vám položili pár otázek.“
„Uh, no, okay,“ zakoktal Loff. „Můžu tam být do 15 minut.“
Než Ken přijel, už byl rozhodnutý lhát, jak nejlépe umí. Neexistoval způsob, jak
by mohl ďáblům ZOG říct, co dělal poslední rok. Davis představil sebe i agenta Johna
Sylvestera a pak zahájil rozhovor.
„Pane Loffe,“ řekl Davis. „Hledáme nějaké lidi napojené na Árijské národy a dozvěděli jsme se, že jste tam při několika příležitostech byl.“
Loff přikývl. Jeho děti tam byly pokřtěny, nemohl to popřít.
„Viděl jste v poslední době Bruce Pierce?“ zeptal se Davis.
„Pierce? Myslím, že toho si nepamatuju,“ řekl Loff, který nechtěl být spojován
s uprchlíkem odsouzeným za padělání.
„Oh, vážně?“ prohodil Davis, píšící si poznámky. „A co Andrew Barnhill? Znáte
ho?“
„Barnhill, říkáte?“ odpověděl Loff. „Ne, řekl bych, že neznám ani jeho.“
259
„Pane Loffe, spolupodepsal jste stvrzenku za Richarda Kempa, když loni koupil
Toyotu Celicu,“ pronesl Davis. „Jeden policista z okresu Pend Oreille viděl pana
Barnhilla tohle auto řídit. Pořád tvrdíte, že Andrewa Barnhilla neznáte?“
Loff ztěžka polkl. S Barnhillem se rozešli teprve před hodinou poté, co mu předal
kradenou hotovost 60 000 dolarů. „Ne, neznám,“ odpověděl. „Richie ho asi zná a to
auto mu půjčil.“
„Kde je pan Kemp teď?“ otázal se Davis, netušící, že je jen o pár kilometrů dál.
„Možná se vrátil do Salinas navštívit rodinu.“
„Kdy naposled jste viděl Roberta Mathewse?“
„Boba?“ zadumal se Loff. Bob byl pouhou noc před tím u něj v přízemí. „No, řekl
bych asi před šesti měsíci.“
„Šesti měsíci?“ zopakoval Davis. „Máme tady záznamy vašich telefonátů, Kene,
ukazující řadu hovorů do domu pana Mathewse.“
„No, to moje žena. Pořád volá Debbie.“
Loff víc než hodinu spřádal složitou pavučinu lží, než to Davis se Sylvesterem
vzdali. Davis mu na odchodu dal svou vizitku.
„Přemýšlejte o všem, co tu bylo řečeno, pane Loffe,“ řekl mu. „Ozveme se.“
Po cestě k autu se Davis otočil na Sylvestera. „V některých věcech pěkně lže. Ještě si
to rozmyslí.“
Otřesený Loff brzy poté odjel do Raderova domu. „Musíš co nejdřív odvízt zbytek
peněz z mýho pozemku,“ žádal ho. „Prostě je dostaň pryč!“
Kemp se po setmění přikradl k Loffově domu a zaklepal na okno. Loff mu dole
v suterénu řekl, co si myslí, že FBI už ví. Než Kemp natrvalo zamířil z Ione do Kalispell, Marlene mu udělala sendviče.
Rader, znepokojený tím, že by FBI mohl najít i výcvikový tábor, strávil tu noc
utábořený v hlubokém sněhu poté, co jeho náklaďák zapadl na izolované polní cestě
k výcvikovému táboru. Ráno se do tábora vydal pěšky. Byl tam jen George Zaengle,
kluk z města. Na těch pár ostatních byla zima.
„To je směšný,“ řekl Rader. „Nikdo z vás chlapů nechce trénovat. Musíme tábor
na zimu zavřít.“ Když začali balit stany, spustilo se opět husté sněžení. Zanedlouho
přišli po hlavní cestě přes Big Meadows Denver Parmenter s Ianem Stewartem a pomohli jim. Velkou sbírku všelijakých zbraní dali do speciálního plastového sudu a ten
pak zakopali. Část vybavení uskladnili v boudě a pak místo s velkým jídelním stanem
opustili.
„Doufejme, že s dalším táborem dole na jihu budeme mít víc štěstí,“ řekl Rader.
„Všichni zůstaňte ukrytí.
Parmenter řekl, že má namířeno do Colorada a bude k zastižení pod jménem Carl
Schultz na poste restante∗ v nóbl lyžařském středisku Vail. Rader ze své rozsáhlé
∗
Poste restante je zaslání zásilky na poštu pouze s udáním jména příjemce, takže si ji příjemce vyzvedne sám; pozn. překl.
260
knihovny v přívěsu přinesl výtisk The Road Back, teroristický manuál zbožně
studovaný survivalisty, a půjčil ho Parmenterovi na chladné noci u ohně.
Druhý den přivezl na Loffovu farmu Jackieho Nortona s tím, že si vezmou zbytek
peněz. Do Nortonova batohu nacpali asi 480 000 dolarů. Loff od doby, kdy se stal
po loupeži v Ukiah bankéřem, rozdělil milion dolarů. Když odjeli, vyndal 60 000,
které schovával v podkroví. Po setmění mu Marlene s dítětem kopajícím v břiše držela
svítilnu a její manžel tuto rezervu pohřbil v kelímcích od kilogramového balení másla
pod přístřeškem pro auto.
NEJAKTIVNĚJŠÍM ČLENŮM Mlčícího bratrstva se podařilo dostat ze „smrtící
zóny“ do poloviny listopadu. Merki a jeho žena se sešli s Randym Dueyem a zamířili
do Portlandu na schůzku s Mathewsem, který tam právě pronajímal řetězec bezpečných domů. Na této schůzi Scutari rozdal druhou generaci bezpečnostních zařízení,
která měli členové Mlčícího bratrstva používat. Jedním z nich byl vysokofrekvenční
detektor, umístěný na těle a protažený rukávem. Ten při zaznamenání rádiových
signálů vibruje a je tak schopen odhalit informátory FBI s vysílačem. Na schůzce
v motelu se jedno z těchto zařízení spustilo, což vyvolalo vzájemné ostražité pohledy.
Viníkem se ukázala být vysílačka v kabině popelářského auta za motelem.
Duey a Merki na schůzku dorazili s tím, že hledají vlastní útočiště. Po průjezdu
přímořským letoviskem Astoria v Oregonu zamířili nahoru do Mount Vernonu ve Washingtonu a našli dobře skryté domy k pronajmutí na Whidbey Island, klikatém pásu
země na konci zálivu Puget Sound, severozápadně od Seattlu.
Merki, který narozdíl od survivalistů ve skupině žádný nadšenec pro „žití v tvrdých podmínkách“ nebyl, si pronajal moderní rekreační dům na přístavní hrázi s výhledem na Saratoga Passage východním směrem. Nacházel se v soukromé komunitě
zvané Beachcombers Club a byl přístupný ze srázu South Hidden Beach Drive. Merki
s manželkou se své domácí představili jako Dale a Molly Bradleyovi s tím, že on je
učitelem na vědecké dovolené kvůli sepsání nějakého díla.
Přidali se k němu oba Kanaďané, Jim a Edgar, a na západním pobřeží ostrova
u Greenbank našli velký dům ve stylu horské boudy. Bylo to jen 5 kilometrů vzdušnou čarou jihozápadně od Merkiho domu, v jednom z nejužších míst ostrova. Dům
stál na mýtině na konci 200 metrů dlouhé, zarostlé příjezdové cesty, za mohutnými
stromy lemujícími Smugglers Cove Road.
Mathews v Oregonu zároveň našel dům k pronajmutí v malé osadě Government
Camp u Mount Hood východně od Portlandu. Lidé, kteří byli s ním, teď už včetně
uprchlíka Garyho Yarbrougha, si našli domy v okolních městech Welches, Brightwood a Rhododendron.
Bruce Pierce s bolestí odjel z Medfordu na jihozápad plný pouští a přivedl své
„stěhovavé ptáky“ do prašného města jménem Pahrump v horkém pásu mezi Las
Vegas a Death Valley. Své obytné přívěsy tam postavili na jednom dvoře.
261
Jen Ardie McBrearty, přívětivý protestující proti daním, začátkem listopadu
opustil Arkansas a přesunul se jižně od Oldtownu v Idahu, nedaleko washingtonského
Newportu.
Kolem svátku díkůvzdání se Scutari ukázal u Raderova domu se stěhovacím
přívěsem, připojeným za jeho Ford Bronco, aby převezl jeho věci z Kalispell do nového úkrytu blízko Mathewse v Mount Hood. Mathews chtěl, aby přivezl tolik
ze zbytku kořisti, kolik jen může postrádat. Rader po jistém smlouvání souhlasil, že
mu dá 200 000 z toho, co vykopali na Loffově farmě.
Scutari strávil Den díkůvzdání s kamarádem McBreartym a nazítří se ukázali
Rader s Nortonem i s hotovostí. Norton během schůzky v suterénu vyjádřil znepokojení, které ho sžíralo už od velké schůzky ve výcvikovém táboře: Mathews zachází
příliš daleko a příliš rychle. „Brzy kvůli němu někoho zabijou,“ tvrdil. „Začíná z něj
být blázen.“
„O Boba si nedělej starosti,“ opáčil Scutari. „Nikdy mu to nemyslelo víc než teď.
Jakmile se všechen ten rozruch uklidní, bude připravenější přejít ke kroku 6.“
Scutari se druhý den, 24. listopadu, vydal i s věcmi po zasněžené silnici na Mount
Hood. Jeho žena a dcera se chystaly přiletět zpět z Floridy, kam je spěšně poslal
po razii FBI u Yarbrougha.
FBI tou dobou dosáhl nečekaného průlomu. Agent Norm Stephenson ze Seattlu,
zabývající se prošetřováním Árijských národů, prověřil adresu v západním Washingtonu, vedoucí ke třem mladíkům, které pastor Butler obvinil z krádeže jeho kontaktního adresáře. Byli to právě ti, kteří po celý Státech rozeslali dopisy, varující před
provokační operací FBI vůči pravicovým vůdcům.
Stephenson našel v domě jednoho z nich, Erica Mackeye. Chvíli se spolu přátelsky
bavili a Stephenson řekl, že se vrátí. Když druhý den přijel, domem se táhla vůně
marihuany. Znovu se viděl s Mackeyem a řekl mu: „Myslím, že víte, proč jsem tady.“
Byl překvapený, když Mackey odpověděl, že to opravdu ví.
„Kvůli tý bankovní loupeži, co jsme spáchali,“ vyhrkl. Pak popsal bankovní
loupež v Pacific Beach ze 16. listopadu, která jemu a kamarádům Eugene Kinerkovi
a Kellymu Carnerovi vynesla skoro 7 000 dolarů. Stephenson byl skeptický, dokud ho
Mackey nezavedl na místo v lese, kde zakopali oblečení, co na sobě měli během
loupeže. Agent Mackeye zatkl a během pár dní se ocitli na vazbě i Carner a Kinkerk.
A byli ochotní mluvit o tom, co slyšeli o tajné armádě Boba Mathewse.
LET 349 AMERICAN AIRLINES během šestihodinové cesty z Philadelphie pronásledoval ubývající denní světlo, než klesl k první fázi přistání podél Columbia
River. Slunce se na horizontu daleko vpředu změnilo v oranžový opar. Tom Martinez
se podíval z okénka směrem na jih, kde se do mraků tyčil mohutný hřeben Mount
Hood a jeho zasněžený vrchol odrážel světlo z horizontu.
Proudové letadlo začal při sestupu bičovat vytrvalý déšť, trvající i ve chvíli, kdy se
jeho kola dotkla přistávací dráhy Portlandského mezinárodního letiště. Martinez cítil
žaludek až v krku. Večer předtím, poté co jen párkrát dloubl do večeře na Den díků262
vzdání, mluvil s Mathewsem o detailech této cesty. Ten mu vysvětlil, že by měl pustit
z hlavy, že se 14. prosince ukáže na vynesení rozsudku ve své obžalobě pro padělání
a měl by se přidat k Mlčícímu bratrstvu.
Martinez místo toho kamaráda zradil ve prospěch agentů FBI, kteří byli od 1. října
jeho stálými společníky. Měl jen jednu podmínku. FBI jeho kamarádovi nic neudělá,
jen ho bude sledovat, takže Martinez odjede, aniž by bylo jeho krytí prozrazeno. Bylo
to pro něj velmi těžké, zvlášť po telefonátu od Mathewse do telefonní budky na stanici
Sunoco na Allegheny Avenue večer před tím.
„Teď poslouchej, přijeď připravený zůstat – okay? – pokud se na tom takhle domluvíme,“ žádal ho Mathews během telefonátu, aniž tušil, že rozhovor nahrává Libby
Piercieyová, agentka z pobočky FBI v Philadelphii, která byla posledních sedm týdnů
jako Martinezův stín.
„Protože jsem získal nějaké informace a garantuji ti, že se tě chystají sejmout,“
řekl Mathews vyplašenému Martinezovi. „Řekni to Sue a přivez si dost věcí, abys byl
připravený zůstat, okay? A určitě přivez fotky s dětmi. Zjistil jsem, že to je věc, která
mi pomáhá fungovat.“ Když si cestující rozepnuli bezpečnostní pásy a začala strkanice v uličce letadla, Martinezovi vyhrkly slzy.
„Musíš se naučit mi věřit,“ řekl mu Mathews, což bylo vzhledem k situaci hořce
ironické, „protože ti zaručuji, že já se na tebe nevykašlu!“
Martinez věděl, že ho má Mathews rád jako bratra a v problémech se zákonem
stojí při něm. S vděkem přijal kradené peníze na zaplacení svého právníka, čímž se
dopustil dalšího zločinu. Mathews byl vůči jakékoliv možnosti zrady slepý. Ale to, co
Martineze hluboko uvnitř sžíralo, byla ještě temnější pravda.
Ano, přiznal si, že by se mohl přidat k Mathewsovi a utéct policajtům. Mohl by se
ponořit do rasistického undergroundu.
Mezi ním a tímto převratným rozhodnutím stála jen jedna věc. Miloval svou ženu
a děti. Tato láska teď byla jeho jediné spojení s realitou. Nechtěl, aby se z jejich manžela a otce stal vrah.
„Osmdesát osm, dávej na sebe pozor,“ ukončil Martinez hovor neonacistickým
kódovým pozdravem, znamenajícím „Heil Hitler“. „H“ je osmé písmeno abecedy. Je
zajímavé, že 88 je také radioamatérský kód pro „objetí a polibky“.
„Jo, osmdesát osm, buď opatrný,“ odpověděl Mathews. Když Martinez v 18 hodin
přistál na letišti, byl pod dohledem agentů FBI. Věděl, že Mathews nebude čekat
u vchodu, tak šel rovnou do prostoru výdeje zavazadel, kde ho uviděl. Na Bobově
tváři se objevil úsměv, ale Tom u kamaráda vycítil napětí ještě než k sobě došli a podali si ruce. Bob mu položil druhou ruku na rameno, jak měl ve zvyku.
„Nazdar kámo, jsem rád, že tě vidím,“ řekl Mathews s očima pátrajícími po terminálu po jakékoliv známce toho, že je Tom sledován. Když vyšli do deštivého
večera, Martinez si všiml dvou mužů, sedících na kryté autobusové zastávce. Jeden
schovával obličej za novinami a pravidelně je sklápěl, aby je mohl sledovat, přesně
jako detektiv z nějakého béčkového filmu. Martinez se modlil, aby si toho Mathews
nevšiml.
263
Když došli k Bobovu autu, Tom se natáhl ke klice, ale ucítil, jak se o něj těsně
otřela ruka, kterou mu chce někdo podat. S úlekem se otočil a spatřil šlachovitého,
ryšavého muže v placaté čepici. Bylo Gary Yarbrough, s nímž se Martinez nikdy neviděl.
„Hej, co chcete?“ zeptal se Martinez vzdorovitě.
„To je v pořádku, Tome,“ zasmál se Mathews. „Je jeden z nás. Jmenuje se Reds,
ale můžeš mu říkat Sam.“
„No, doufám, že není jako Son of Sam,“∗ udělal Martinez nervózní pokus o vtip,
když se usazoval na přední sedadlo. Yarbrough se posadil dozadu, Mathews nastartoval a zkontroloval zrcátka.
„Je tam Volvo, stříbřitě šedé Volvo támhle,“ řekl Yarbroughovi, když vyjel do neustávajícího deště. „Dívej se, jestli odjede.“ Zatímco Bob objížděl kolečko před
terminálem, Yarbrough se ohlédl přes rameno.
„Jo, jede za náma,“ oznámil. Volvo přijelo blíž a Martinez se začal třást. Je už jeho
krytí prozrazeno? Jak se z tohohle smrtícího auta dostat ven?
Když se něco dotklo jeho nohy, zalapal s hrůzou po dechu. Podíval se dolů a viděl,
že Mathews na jeho sedadlo položil pistoli. Martinezovi bilo srdce tak rychle, že ho
skoro mohl slyšet. Mírně se pootočil a sledoval, jak Yarbrough zvedá z podlahy
samopal a šroubuje na hlaveň tlumič. Pak na sedadlo položil ruční granát.
Martinez cítil, jak mu po krku stékají krůpěje studeného potu. Věděl, že je Bob
zapleten do násilných zločinů, ale doteď vždycky přijel domů živý.
Mathews zabočil jižně od letiště na NE 82d Avenue. Za chvíli strhl vůz do slepé
uličky a otočil se tak, že stáli předkem ven. Zhasl světla i motor a dívali se před sebe
na dopravní ruch na 82d. Jediným zvukem bylo rozčilující, monotónní bubnování
deště na střechu auta. Minuty Martinezovi připadaly jako věčnost. Volvo nepřijelo.
Napjaté ticho trvalo asi pět minut, až se Mathews najednou otočil a plácl
Martineze do stehna, načež ten nadskočil a zajíkl se překvapením. „Pavouku!“ řekl
Mathews s dětskou živostí, „je tak fajn tě vidět!“
Pak nastartoval a vrátil se zpět na 82d. Martinez vepředu po levé straně brzy spatřil
důvěrně známý zelený neonový nápis Holiday Inn. „Zamluvil jsem si tam pokoj,“
snažil se k němu nasměrovat Boba s vědomím, že FBI umístil do vedlejšího pokoje
odposlouchávací zařízení.
„Na to zapomeň,“ řekl mu Mathews. „Máme pro tebe pokoj v motelu, kde jsme
my. Bude lepší být společně.“
„Co když se mi Sue bude snažit dovolat?“ zaprotestoval skromně. „Řekl jsem jí, že
budu v Holiday Inn.“
„Kruci, Tome, zavoláš jí odjinud!“ odpověděl Mathews rezolutně.
∗
Son of Sam byla přezdívka Davida Berkowitze, sériového vraha a žháře, který v letech 1976/1977 terorizoval New York;
pozn. překl.
264
Pak zastavil na parkovišti, kde viděl telefonní budku, s tím, že musí zavolat Zillah.
Zatímco byl Bob pryč, Yarbrough Martinezovi převyprávěl přikrášlenou historku
o přestřelce v Sandpointu, takže to znělo jako árijská verze mostu u Concordu.∗
Martinez si najednou uvědomil, že „Reds“ je Gary Yarbrough.
„Zatracenej telefon!“ řekl Mathews, když se vrátil do auta. „Je mimo provoz!
Pojďme si koupit něco k jídlu. Máš hlad, Pavouku?“
Pořádně se rozpršelo. Všichni tři vrazili do malé restaurace, kde Mathews všem
objednal své oblíbené jídlo, teplý jablečný koláč a mléko.
Kolem 20. hodiny, když déšť polevil v mrholení, dorazili k motelu. Capri byl
všední dvoupatrový motel ve tvaru písmene L na severovýchodním rohu 82d a Halsey
Street. Vstup z Halsey vedl kolem kanceláře z bílého kamene po pravé straně na parkoviště, které bylo od ulice oddělené bílým dřevěným plotem a keři. V rohu parkoviště byl zastrčený plavecký bazén. Jediné východy z parkoviště byly úzká příjezdová
cesta kolem kanceláře a ulička na západní straně vedoucí za motel.
Mathews zaparkoval čelně k tmavě zeleným dveřím s bílou číslicí 14 na kratší
části písmene L, pár pokojů dolů směrem z kanceláře. Mathews už měl klíč a otevřel
Martinezovi dveře.
„To je tvůj pokoj, Tome,“ řekl. „Já a Reds máme 42 támhle nahoře.“ Mathews
ukázal na pokoj ve druhém patře na dlouhé části písmene L, odkud bylo dobře vidět
na Martinezovy dveře. Yarbrough vytáhl elektronický přístroj a začal jím přejíždět
po zdech. Byl to detektor štěnic, který by reagoval na elektronické impulsy, kdyby byl
v pokoji mikrofon.
Zatímco Yarbrough chodil po místnosti, Martinez seděl na židli u kulatého stolku.
Najednou se spustilo pípátko, varující Yarbrougha před možným nebezpečím.
„To je jen osvěžovač vzduchu, Redsi,“ snažil se ho hned uklidnit Martinez. „Je to
zasraná baterka v osvěžovači vzduchu.“ Opravdu, detektor štěnic spustilo toto zařízení
připevněné na stěně. Spokojený Yarbrough se svalil na jednu z postelí a otevřel si páteční vydání portlandských Oregonian.
„Poslyš, Tome, chci si s tebou promluvit,“ řekl Mathews. „Pojď nahoru do mého
pokoje.“
Když přešli přes parkoviště, Martinez viděl tři schodiště vedoucí na terasu ve druhém patře, jedno na každém konci a jedno uprostřed. Když se otočil, viděl, že terasa
pokračuje nad jeho pokojem a končí čtvrtým schodištěm vedle kanceláře.
„Chci ti říct, co jsem pro tebe připravil, kámo,“ spustil Mathews, když se usadili
v pokoji číslo 42. „Zítra se vrátíš, připravíš všechno na odjezd a v úterý ti zavolám,
kde se sejdeme v Philadelphii. Tam se připojíš k Davidu Laneovi. Pamatuješ si Davea?“
„Jo, Bobe, pamatuju,“ odpověděl Martinez, napůl poslouchající a napůl uvažující,
jak by se odtud mohl dostat o samotě pryč a vyrozumět FBI, kde je.
∗
Narážka na bitvu u Severního mostu v Concordu roku 1775; pozn. překl.
265
Pak mu Mathews řekl, že by mohl být členem atentátnického týmu, který zavraždí
právníka Morrise Deese, zaměřeného proti Klanu. Jednal s ním, jako by už Martinez
složil přísahu Mlčícího bratrstva. Mathews, neustále ignorující zásadu „vědět jen to,
co musíš“, kterou sám kázal, byl tím nejméně mlčícím členem celého bratrstva.
Způsob, jakým Bob mluvil o svobodě místo vězení, o boji za svou víru místo
sledování, jak ji ostatní pošlapávají, o setřesení tíživého jha, dusícího bílou dělnickou
třídu, byl Tomovi důvěrně známý. Když na nárožích v Kensingtonu vybíral 150 dolarů týdně pro neonacistickou věc, vykládal tam svým známým totéž. Hodinu poslouchal a vzpomínal na vlastní dny horlivosti a věrnosti.
Pak přišel nahoru do pokoje Yarbrough se samopalem a tlumičem. Martinezovým
tělem projelo zachvění, když sledoval, jak položil zbraň na poličku a pak si svlékl
košili, čím odhalil svá kostnatá žebra. Yarbrough se natáhl na postel. Hrudník měl
pokrytý tetováními a na řetízku kolem krku nosil medailónek Bruders Schweigen.
Tvrdost, vyzařující z Yarbrougha, Martineze narozdíl od Mathewsovy uhlazené
řeči děsila. Díky pohledu na Yarbroughovu zbraň si uvědomil, že z idealismu, který
v Mathewsovi viděl před třemi roky, se stalo strašné, nesmyslné násilí.
Mathews rozhodl, že by se Martinez měl vrátit do Philadelphie dřívějším letem,
protože Mlčící bratrstvo mělo nazítří v Portlandu obchodní schůzku. Bob zavolal
do American Airlines a změnil Tomovi rezervaci. Pak zavolal na recepci a požádal
o probuzení telefonem v 7 hodin ráno do pokoje 42. Martinez začal zoufale potřebovat
dát vědět FBI, kde je a musel najít výmluvu, aby mohl odejít.
„Hej,“ zkusil to Martinez, „ještě je brzy. Co zajít ven na pár piv a podívat se po nějakejch ženskejch?“
„Já určitě ne,“ řekl Mathews s povzdechem. „Jsem utahanej, kámo. Běž sám, jestli
chceš. Je tu bar, kde jsme večer viděli pár holek. Můžeš jít a vzít si auto.“ Napsal mu
popis cesty a hodil mu klíčky.
Yarbrough se napřímil. „To sakra není moc dobrej nápad, víš,“ upozornil Mathewse. „V kufru je zboží.“
„No jo, to je pravda,“ uvědomil si Mathews. „Myslím, že budeš muset zajít někam
poblíž, kámo.“
Martinez po odchodu z kamarádova pokoje na chvíli postál na terase a prohlížel si
auta na parkovišti. Žádné mu nebylo povědomé. Počítal s tím, že ho FBI ztratil.
Seběhl do pokoje 14, trochu si opláchl obličej a natáhl se po nové košili.
Když se vydal do chladné mlhy a přešel Halsey na roh 82d, blížila se desátá večer.
Zahnul doleva a přešel přes most, klenoucí se nad příměstskou železniční dráhou
a dálnicí do centra, a začal hledat telefon. Když se ohlédl přes rameno, viděl, že se
od chodníku odlepil tmavý sedan a jede za ním. Projelo jím zamrazení. Těžko říct,
jestli to je FBI nebo někdo, koho poslal Mathews, ať ho sleduje. Martinez zašel
do první otevřené restaurace.
Když si objednal na baru, vešel dovnitř nějaký muž a posadil se vedle něj. Začal
pročítat menu visící na zdi za barem. Pak, aniž by z něj uhnul očima, řekl: „Libby mě
poslala.“
266
Martinez se otočil a podíval se na něj.
„Sejdeme se za rohem,“ pronesl muž, zatímco se zvedal k odchodu.
Martinez chvíli počkal, než se za ním vydal a všiml si u zadní části restaurace
tmavého sedanu. Dva agenti uvnitř na něj mávali, aby si sedl dozadu.
Jeden z nich mu vysvětlil, že ho cestou z letiště ztratili a pak pročesávali parkoviště před skoro všemi motely v oblasti, než našli Mathewsovo auto. Druhý agent se
pak zeptal: „Co Mathews plánuje?“
„Nechají se v sedm ráno vzbudit telefonem,“ spustil Martinez, „abychom se mohli
nasnídat, než mě vezmou na letiště na odlet domů v devět. Jsou ve 42 a já jsem ve 14.
Zítra tu mají nějaký obchod.“
„Kdo je ten druhý chlap?“ zeptal se agent.
„Gary Yarbrough.“ Oba agenti na sebe najednou vrhli ostražité pohledy. Agent
na sedadle spolujezdce vyhrabal z kapsy u bundy Yarbroughovu policejní fotografii
a Martinez mu potvrdil, že to je ten muž s Mathewsem.
„No, to celkem mění situaci,“ řekl tento agent. Pak vytáhl mobil, vyťukal číslo
a řekl člověku na druhé straně, co se právě dozvěděl. Chvíli poslouchal a pak telefon
zapíchl do držáku. „Okay, běžte zpátky do pokoje a čekejte na další instrukce,“ řekl
Martinezovi.
„Nic se nechystá, že ne?“ zeptal se Martinez. „Libby mi zaručila, že budete Boba
jen sledovat, neublížíte mu a dokud tu jsem, nic se nestane.“
„Nemějte starosti,“ řekl agent. „Všechno zvládneme.“
POZDĚ VEČER NA Den díkůvzdání zazvonil doma u Wayna Manise telefon.
Na druhém konci byl Toby Harding, jeho styčný důstojník v Butte, a ptal se Manise,
zda by nechtěl jet do Portlandu na operaci, při níž bude zatčen Mathews. Informátor
ve Philadelphii připravil schůzku na páteční večer.
„Nechte to na partě z Portlandu,“ odpověděl Manis, příliš unavený na absolvování
cesty.
V pátek pozdě večer ho vzbudil další telefonát, tentokrát od velitele zásahové jednotky FBI v Portlandu, Paula Hudsona. V Portlandu je nejen Mathews, ale informátor
práskl i Garyho Yarbrougha.
„Vezměte je oba,“ poradil Hudsonovi Manis jako agent řídící tento případ. Teď litoval, že do Portlandu nejel. Chystalo se nastolení zákona a pořádku. Neměl žádné pochybnosti, zda to spustit teď, ne od chvíle, kdy laboratoř FBI dokončila expertízu
jednoho z MAC-10, vzatých u Yarbrougha v domě. Úderník byl porovnán s otisky
na nábojnicích nalezených v Denveru a na louce u Piercova domu v Troy. Seděly dokonale.
Byla to zbraň, kterou byl zavražděn Alan Berg, zbraň, o níž Manis předpokládal,
že reziví na dně nějakého průzračně modrého horského jezera. Nemohl uvěřit svému
štěstí.
V sobotu kolem 4. hodiny ráno se v Sheratonu u letiště shromáždilo 20 agentů,
včetně zásahové jednotky a kontingentu ze San Francisca.
267
Ted Gardner, zvláštní agent z detašovaného pracoviště v Portlandu, velící akci, je
instruoval ohledně provedení operace.
Když se Libby Piercieyová dozvěděla o plánu porušit dohodu a zatknout je,
důrazně protestovala, ale portlandští agenti rozhodli, že Yarbrough, který po jednom
z jejich lidí střílel a způsobil, že se FBI ztrapnil, nesmí vyklouznout.
V sobotu ráno svítalo s doznívajícím pátečním deštěm, odrážejícím se v loužích
na parkovišti před Capri. Agent Art Hensel vtrhl v 5:45 do kanceláře a zamával před
nočním manažerem Jerry Riedelm odznakem. Řekl, že FBI chce, aby byli do 7 hodin
ráno probuzeni a shromážděni v kanceláři všichni hosté, kromě těch z pokoje 42.
Hosté byli během hodiny nahnáni z kanceláře do malé společenské místnosti, kde
se obvykle vařila káva. Hensel jim řekl, ať jdou dovnitř a posadí se na podlahu.
Z velkého okna bylo vidět přímo na chodník před pokojem 14. Schodiště z terasy
vedlo přímo před oknem. Zatáhly se závěsy, aby Mathews ze svého výhodného
postavení nemohl vidět hosty choulící se uvnitř.
Martinez se vzbudil v 6:55. Pomalu došel k oknu, roztáhl závěsy a podíval se směrem k pokoji 42. Neviděl žádné známky života. Skočil do sprchy a nechal proudy
vody rozehnat pocit nervozity kolem žaludku.
Když se sušil, zazvonil telefon.
„Tome?“ řekl ženský hlas. „Tady Libby. Došlo ke změně plánu. Zamkněte dveře
a zůstaňte v pokoji. Jdeme do akce.“ Pak zavěsila. Martinez se přiřítil k oknu a znova
se podíval ven. U pokoje 42 se pořád nic nedělo. Svalil se zády na postel, strnule
hleděl do stropu a snažil se najít důvod, proč FBI porušil slovo, které mu dal. Cítil
bezmoc zastavit to, co začal.
Kolem 8. hodiny zazvonil telefon. Byl to Yarbrough.
„Připravenej?“ zeptal se stručně. „Hned budeme dole.“
Pár sekund poté, co zavěsil, znovu zavolala Piercieyová.
„Co vám řekl?“ zeptala se.
„Řekl, že jdou dolů,“ odpověděl Martinez.
„Okay. Ani se nehněte, ať se děje cokoliv,“ nařídila mu, než ukončila spojení.
Martinez přiběhl ke kukátku ve dveřích. Spatřil Mathewse na terase před pokojem 42,
protahujícího se na chladném ranním vzduchu. Pak se vrátil dovnitř. Uběhlo dost času,
než se asi v 8:40 náhle znovu otevřely dveře, vyšel z nich Mathews v nepromokavé
bundě s kapucí a zase za sebou zavřel. Nesl psací desku s připnutými papíry.
„Subjekt je venku a pohybuje se,“ řekl Hensel z kanceláře vysílačkou týmu. Koutkem oka zahlédl agentku Jonellu Boickenovou, jak stoupá po prostředním schodišti
proti směru Mathewsovy chůze.
Ten šel po terase a z výšky se rozhlížel. Zahnul doprava a přešel nad Martinezovým pokojem. Pak, když došel ke schodům vedoucím kolem okna kanceláře, zahlédl
člověka schovávajícího se ve křoví na druhé straně parkoviště. Z parkoviště se najednou stala nebezpečná zóna.
„Gary! Dávej pozor!“ zařval směrem ke svému pokoji. Začal utíkat ze schodů
a Boickenová po něm vystřelila. Střela ho minula a proletěla oknem do společenské
268
místnosti, kde se na podlaze krčili všichni hosté. Kulka se odrazila od krbu na opačné
straně místnosti, udělala díru do kávovaru na stole a zasáhla Riedla do ramene.
Mathews proběhl kolem kanceláře na příjezdovou cestu, kterou úderné komando
z nepochopitelných důvodů nezablokovalo. Zabočil za roh a pustil se vlevo po Halsey.
Hensel trhl dveřmi kanceláře a vydal se za ním. Agent Kenneth Lovin s brokovnicí se
k němu rozeběhl po chodníku směrem od 82d.
„Mathewsi!“ zařval Hensel. „Stůj, ty bastarde!“ Na chvíli na prchající postavu
zamířil, ale nevystřelil a pokračoval v pronásledování.
Chodník končil vzadu za motelem. Mathews i agenti vběhli na silnici. Hensel nasadil maximální tempo, aby Mathewse dostihl. Ten proběhl křižovatkou ve tvaru Y
a jen těsně se při běhu po silnici vyhýbal autům.
Dál po levé straně oběhl dvoupatrovou cihlovou kancelářskou budovu a sprintoval
po úzké příjezdové cestě. Přitom upustil desku s papíry. Přímo za parkovištěm dolů
po nábřeží spatřil moderní dvoupatrový nájemní dům. Seběhl z kopce, prodral se
porostem břečťanu a dostal se ke schodišti pod mohutnými stromy na zadním dvoře
nájemního domu.
Rychle se rozhlédl po svažujícím se dvoře a spatřil betonovou podezdívku s červeným plotem, končící na hranici pozemku. Po pár krátkých krocích přes ostružiní se
protáhl mezerou mezi podezdívkou a přilehlou dřevěnou boudou.
Mathews se zrychleným dechem vytrhl zpoza opasku poloautomatickou pistoli,
přikrčil se za zdí a díval se, jak daleko za ním jsou agenti.
Yarbrough uslyšel Mathewsův výkřik a usoudil, že na parkovišti musí být policajti. Vběhl tedy do koupelny, otevřel zadní okénko a vylezl ven. Pět metrů pod ním
byla hustá křoviska. Jak se držel parapetu, slyšel kroky ženoucí se směrem k němu.
Skočil do křoví, ale než se mohl zase zvednout, uchopily ho ruce a tvrdě ho přitlačily
k zemi. Když měl ruce zkroucené za zády a kolem zápěstí mu zacvakla želízka, pohlédl nahoru do hlavně Uzi.
Hensel a Lovin, obávající se útoku ze zálohy, oběhli kancelářskou budovu širokým
obloukem a viděli Mathewse mizet za příkrým kopcem na konci parkoviště. Ještě
spatřili, jak mu upadla deska s papíry. Na horním listu stálo „Členové Bruders
Schweigen“ a obsahoval kódovaný seznam vůdců gangu i jejich úkoly.
Když doběhli ke kopci, Hensel uklouzl po téže změti plazivého břečťanu, přes níž
se musel prodrat Mathews. Doběhl ke schodišti a zastavil se prozkoumat terén, což
mu komplikovala spousta možných úkrytů a únikových cest. Už se rozebíhal z jednoho schodiště ke druhému, když uslyšel Lovinův křik.
„Pozor, Arte!“
V tu chvíli vykoukl Mathews zpoza betonové zdi asi o šest metrů dál. Hensel ztuhl
a upřeně hleděl přímo na něj. Necítil ani náznak strachu. Vrhl se na záda, přesně jak
byl vycvičený. Mathews v ten moment vystřelil. Henselovi se zdálo, jako by se zpomalil čas a sledoval, jak se kulka odrazila vedle jeho holeně asi pět centimetrů pod
kolenem. Připadalo mu zvláštní, že od kulky vedoucí přímo k němu se vzduchem táhne kouřová stopa.
269
Hensel se otočil na bok a vypálil dva rychlé výstřely, které šly daleko vedle.
Mathews znovu vystřelil a Henselovi se zavrtala kulka do podrážky. Bylo to jak rána
kladivem. Zároveň uslyšel hrůzostrašný rachot Lovinovy brokovnice a uviděl, jak se
u Mathewsovy hlavy odtrhl velký kus betonu.
Když se k němu Lovin blížil, Mathews měl pistoli v pravé ruce. Schoval hlavu
za zeď, ale ruku s pistolí nechal odkrytou. Zaseklo se mu do ní několik broků ráže
7,62 mm a zaplavila ho palčivá bolest. Věděl, že sebou však musí pohnout, jinak ho
agenti během pár sekund dostanou.
Za parkovištěm v jeho zádech byla spousta spletitých stromů, velkých balvanů
a sloupů. Mathews vyrazil přes parkoviště, v půli bloku přešel ulici a přeskočil plot
zadního dvora nákupního centra, odkud zamířil do dalšího bloku. Lovin sklouzl
k Hanselovi a zeptal se, jestli je v pořádku. Ten, nehledíc na své zranění, řekl, že ano.
Oba agenti se opatrně doplazili ke zdi, ale Mathews byl pryč.
Mezi domy v klidné čtvrti se dostal o dva bloky dál od místa střelby až na Schuyler
Street. Dva dělníci v jednom domě instalovali alarm signalizující vloupání. Mathews
k nim přispěchal. „Potřebuji pomoc,“ řekl jim. „Trochu jsem si zranil ruku.“ Z prstů
mu stékala krev.
„Naskoč do auta,“ řekl jeden z dělníků. „Vezmu tě do nemocnice.“
„Pracoval jsem na kámošově autě,“ vysvětloval Mathews, zatímco ho dělník odvážel z místa zátahu, „a vyklouzl mi klíč do větráku motoru.“
Hensel a Lovin se vydali kolem podezdívky, ale zahnuli vpravo podél řady dvorků, ne přímo na ulici. Majitel jednoho rohového domu právě snídal, když spatřil dva
muže s pistolemi, vkrádající se na jeho dvůr. Rozčilený rychle popadl pušku a zamířil
ke vchodovým dveřím odříznout jim cestu. Když však ke dveřím došel a spatřil záda
mužů, okamžitě se zarazil. Na jejich bundách byla velká žlutá písmena „FBI“.
„Chlapi, potřebujete pomoct?“ zakřičel.
„Jo,“ odpověděl Hensel, kterého nakonec ovládla bolest zraněné nohy. Opřel se
o sloup s elektrickými dráty v rohu. „Zavolejte policii.“
Dělník během hledání nemocnice odvezl Mathewse až do Gresham, 15 kilometrů
východně. Když jeli kolem benzínky na Union 76, Mathews si všiml auta s lyžemi
na střeše. Mount Hood byla nejbližší lyžařská oblast.
„Hej, tady mě vysaďte,“ řekl dělníkovi. „Odtud už to zvládnu.“ Poděkoval mu
a pak se rozeběhl na záchod na čerpací stanici, kde si zraněnou ruku omyl a omotal
několika papírovými ručníky ve snaze zastavit krvácení. Pak došel ke stojanům a zeptal se páru s lyžemi na autě, zda mají namířeno do Mount Hood.
„Jasně, jedeme tam,“ odpověděl muž, podepisující stvrzenku za platbu kreditní
kartou. Svezli ho 40 kilometrů do Brightwoodu a vysadili ho u motelu Oregon Ark.
Odtud se pěšky vydal do Country Club Road, kde Frank Silva před týdnem pronajal
dům.
Agenti v Capri našli v pokoji 42 a v kufru Mathewsova auta hotový poklad. Kromě
různých zbraní a granátu, které tam nechal Yarbrough, našli kódované dokumenty
ohledně Mlčícího bratrstva a 30 000 dolarů v hotovosti, přičemž některé měly ochran270
né znaky, jež ukazovaly, že jsou z bank z Brinkovy trasy přes Ukiah. Co je však
zmrazilo, byly desky na dokumenty s ručně psaným vyhlášením války od „Bílé
americké revoluční armády“ proti „sionistické okupační vládě“ a „Židy ovládaným
médiím.“
Zatímco agenti pořádali manévry, Tom Martinez se choulil v pokoji 14 a přemýšlel, jestli se na něj v tom rozruchu nezapomnělo. Pravidelně vykukoval přes záclony
a viděl televizi, rádio a novináře, snažící se o interview s policajty. Čtyři hodiny
vytáčel „haló“ číslo, které mu dala Piercieyová, linku na FBI, kde se ozvalo pouze
„haló“, bez identifikace FBI. Doufal, že tam sežene pomoc. Jenže to nikdo nezvedal.
Byl naštvaný, protože ho podvedli a udělali z něj člověka na černé listině. Zaslechl
pokojskou, jak mluví s někým z tisku. Říkala mu, že ten muž v pokoji 14 „byl s FBI“.
To pro něj už byl vrchol. Při první šanci potají zmizel a chvátal do nedaleké restaurace. Lidé u baru byli zabraní do debaty o přestřelce. Prodral se přes ně k telefonnímu automatu. Vyhledal si hlavní číslo na FBI, zavolal tam a požádal o předání
někoho kompetentního. Vzal to nějaký agent a zeptal se, jestli mu může pomoci.
„Jo,“ div že nezakřičel Martinez. „Tady Tom Martinez. Dostaňte mě k čertu odtud!“
O něco později jedna z Martinezových sousedek v Kensingtonu se zájmem
sledovala příjezd Sue Martinezové. Věděla, že tato mladá rodina nedávno z ničeho nic
opustila dům, ale nevěděla proč. Viděla, jak Sue vešla do domu a po pár minutách
zase vyšla s umělým vánočním stromkem.
271
Kapitola 10
KREV, PŮDA A ČEST
Richard Scutari v sobotu asi v jednu odpoledne zaparkoval své Bronco s přívěsem
v Brightwoodu. Protože nikdy předtím ještě na sněhu neřídil, zažil po cestě z Kalispell
několik hrůzostrašných okamžiků. S nákladem 200 000 kradených dolarů měl důvod
být opatrný. Zastavil na Country Club Road a viděl, že pick up Franka Silvy a auto
Garyho Yarbrougha parkují před Silvovým pronajatým domem.
Scutari, protahující se kvůli křečím po dlouhé jízdě, vykročil ke vchodovým dveřím, když vtom vyběhl Silva a křičel: „Boba postřelili a Gary je ve vězení!“
Scutari přispěchal dovnitř a spatřil Mathewse na velkém čalouněném křesle se
zkrvavenou pravou rukou omotanou obvazem. Ten zlehka pokrčil rameny, jako kdyby
chtěl říct „omlouvám se“. Vedle křesla byly ještě zakrvácenější obvazy, které Silva
a jeho žena Shirley používali k ošetření zranění.
„Co se sakra stalo?“ vyhrkl Scutari.
„Ti ZOG bastardi dostali Garyho,“ pronesl Mathews sklíčeně. Pak mu tiše převyprávěl, k čemu došlo ráno.
„Bude lepší, když odtud hned odjedeme,“ prohlásil Scutari, když Mathews skončil.
„Podle mě bychom měli jet do Arizony nebo Texasu.“
„Ne,“ odpověděl Mathews. „Máme bezpečné domy na Whidbey Island u Seattlu.
Musíme se tam jet přeskupit.“
Scutari vyskočil a řekl Silvovi, že začnou nakládat do zadní části pick upu cokoliv
najdou, aby tak zamaskovali Mathewse. Auto mělo vzadu obytnou nástavbu a nanosili
k němu peřiny, polštáře z gauče i malé kusy nábytku na vytvoření tunelu, do něhož by
se Mathews mohl schovat. „Tady je pro nás zatraceně horko,“ pronesl Scutari během
této práce. „Musíme vypadnout ze Severozápadu.“
Pak se rychle vrátili do domu pomoci Mathewsovi ven. Zlehka ho položili na řadu
polštářů a začali kolem něj skládat peřiny a nábytek. Nevěděli přesně, kde jsou
Dueyho bezpečné domy, ale jakmile budou z dosahu zátahu, budou ho moci kontaktovat přes informační centrum.
Než zavřeli zadní výklopné dveře, Scutari Mathewsovi podal plně nabitou karabinu H & K ráže 9 mm se zasunutým zásobníkem. „Budu hned za tebou, kamaráde.
Kdyby se nás pokusili zastavit, víš, co máš dělat,“ řekl. Mathews se usmál a přikývl.
Než se dvě auta vydala na cestu, byla už tma.
FBI je minul jen o pár minut. Během zkoumání dokumentů z Capri našli nájemní
dokumenty pro domy u Mount Hood. Než však agenti dali dohromady údernou jednotku, Mathews byl pryč. Když nakonec do Brightwoodu dorazili a broděním po kolena ve sněhu došli ke dveřím Silvova domu, byl opuštěný. Jediné, co tam zůstalo,
byla hromada zakrvácených obvazů vedle židle. Rychle prověřili auto s poznávací
značkou z Idaha, stojící naproti a zjistili, že je registrované na Gerryho Olbu ze Sandpointu v Idahu – falešné jméno Garyho Yarbrougha.
272
Silva zastavil na parkovišti u motelu u SE 128th Street za Everettem ve Washingtonu. Bylo to 300 kilometrů od Portlandu a 30 kilometrů od centra Seattlu. Scutari je
zaregistroval na jednu noc a pak pomohl Mathewsovi do pokoje ve druhém poschodí
v rohu motelu.
V koupelně mu podržel ruku nad umyvadlem a opatrně mu začal sundávat obvazy.
Pod gázou byl slepený, tmavě červený chomáč papírových ručníků, které se spojily
s Mathewsovým potrhaným masem. Když je Scutari začal tahat pryč, zranění se znovu
otevřelo.
Lovin měl brokovnici nabitou hrubými broky a ty se svezly po povrchu ruky,
spálily kůži a utrhly pořádný kus svaloviny, ale žádná kost nevypadala zlomená. Když
to Mathews viděl, prohlásil: „Myslím, že se od teď budu učit dělat věci levou.“
Scutarimu bylo víc zle než Mathewsovi. Připravil nůž k odříznutí papírových ručníků od kůže. Řekl kamarádovi, že vyčištění bude bolet, protože nemá nic proti bolesti. „Nedělej si starosti, kamaráde,“ odpověděl Mathews. „Prostě dělej, co umíš.“ Když
se Scutari zařízl do volně visícího masa, Mathews nevydal hlásku a ani se nehnul.
Jakmile mu Scutari nakonec zranění pořádně obvázal, vyrazil na procházku. Jeho
mysl byla zastřená událostmi posledních 24 hodin. Jak šel, pořád se mu v myšlenkách
vracela jedna věc: Martinez odmítal test stresu v hlase a byl v Capri, když přijel FBI.
Podle Scutariho názoru existoval jen jeden člověk, který mohl Mathewse zradit.
V NEDĚLI RÁNO se Randy Duey sešel s Robertem a Sharon Merkiovými a šli
na snídani dolů po 82d Avenue do Elmer’s Pancake House. V sobotu přijeli do Portlandu na schůzku Mlčícího bratrstva, ale ačkoliv se domnívali, že jsou ve správném
motelu, nemohli najít Mathewse.
Duey během čekání na snídani zašel ke stánku s novinami na chodníku a koupil
portlandské Oregonian. U stolu se podíval na velkou fotografii na titulní straně,
ukazující tři portlandské členy zásahové jednotky s brokovnicemi a útočnými puškami, právě vstupující do domu během prohlídky v severovýchodní části Portlandu. Pak
si přečetl doprovodnou reportáž:
Jeden agent FBI, manažer motelu a prchající pistolník byli postřeleni v sobotu ráno
poté, co se dva uprchlíci snažili utéct z motelu v severovýchodní části Portlandu.
Jeden muž v motelu byl zatčen, ale policie v sobotu večer pátrala mezi Wood Village
a Mount Hood i po druhém muži.
Duey přeskočil k sedmému odstavci a pak najednou sevřel noviny, jako kdyby
dostal ránu do srdce.
Zhruba ve stejnou dobu vyskočil druhý muž z okna ve druhém patře motelu a byl
zde zatčen agenty, řekl detektiv David W. Simpson, tiskový mluvčí portlandského
policejního oddělení. Tento muž byl identifikován jako Gary Lee Yarbrough, 29 let,
ze severního Idaha.
273
„Ach, Ježíš!“ zabědoval Duey.
„Co je?“ zeptali se oba Merkiovi naráz.
Druhý podezřelý v článku identifikován nebyl, ale mluvilo se v něm o přestřelce
mezi agenty a mužem: „... svědci řekli, že jsou přesvědčeni, že podezřelý byl zraněn
na ruce.“
Když se podíval zpět na horní část článku, Duey cítil, jak mu dochází dech. Rychle
přejel druhý odstavec.
„Zraněni byli Jerry Riedl, manažer motelu Capri...“
„Co se děje?“ zeptal se Robert Merki, který viděl, jak Duey bledne. Ten jim
chvějícím se hlasem řekl, co si právě přečetl. Pak zvýšeným hlasem dodal:
„A to není to nejhorší. K přestřelce došlo v motelu Capri!“
„V našem motelu?“ zeptal se Robert nevěřícně. „Není divu, že tam Carlos nebyl!“
Těžce otřesená trojice rychle zaplatila účet za snídani a spěchala zpět do Capri,
kde si sbalili oblečení a hned se odhlásili.
Duey po cestě zpět do jejich úkrytů na Whidbey Island několikrát zastavil a volal
do informačního centra. Poprvé se dozvěděl, že Mathews odjel do oblasti Seattlu.
Jakmile Duey přijel a našel telefon, u něhož mohl být k zastižení, bylo jeho číslo
předáno Scutarimu, který jim řekl, ať přijedou do Everett.
Když se Duey a Merkiovi v Everett připojili k Mathewsovi a převyprávěli si události v Portlandu, teprve se dozvěděli skutečnou ironii, k níž v motelu došlo. Když se
v sobotu odpoledne zapsali, Sharon bylo špatně ze zápachu nově položeného koberce
v jejím pokoji. Stěžovala si a manažer je přestěhoval do jiného pokoje – 42. Od svých
dveří viděli dolů na pokoj Dueyho – 14. Vypadalo to, že se ten den oba pokoje nečekaně uvolnily.
Debata se stočila k dalšímu přesunu. Scutari a Robert Merki byli pro to jet na jih,
Merki do Oklahomy a Scutari preferoval pouště Jihozápadu. Duey argumentoval tím,
že už mají bezpečné domy za zálivem na Whidbey Island.
Rozhodl to Mathews. „Chci jet na Whidbey, aspoň dokud se věci neuklidní.“
Merkiovi a Duey to tam okamžitě odjeli připravit.
KDYŽ FRANK SILVA sjel se svým pick upem z příkrého kopce k přívozu
Mukilteo a zařadil se do nejkratší ze čtyř řad aut, nad mlhou zahalenými vodami Puget
Sound se ozvalo zlověstné zahoukání vzdálené lodní sirény. Zhasl motor, stáhl okénko
a řekl své mladé dceři, ať poslouchá. Slyšeli ostrý křik racků, znějící nad šploucháním
vody omývající pláž.
Bylo pondělí 26. listopadu 9 hodin ráno. Když Silvovi před patnácti minutami
odjeli z Everett s Bobem Mathewsem vzadu, Richard Scutari vyrazil opačným
směrem do Spokane na rodinný obchod. Jeho žena Michele v sobotu přiletěla do Portlandu, aby se k němu znovu připojila. Když jí volal z Everett, zeptal se, zda si je
vědoma, co se stalo Mathewsovi.
„Ano,“ odpověděla. „Zrovna se dívám na jeho fotku v nedělních novinách.“
„Takže víš, že to je nebezpečné a radši jeď domů,“ navrhl jí.
274
„Ne, Richarde. Už ne,“ odpověděla. „Tentokrát chci být s tebou.
Scutari se nechal obměkčit a řekl manželce, ať přiletí do Spokane. Tam ji vyzvedl,
uložili své věci a zbavil se přívěsu, který si pronajal na vlastní jméno, aniž uvažoval
dopředu. Pak se vrátili k Mathewsovi na Whidbey Island.
Přívoz Mukilteo, 10 kilometrů jihozápadně od Everett, převáží auta i pěší 5 kilometrů přes Possession Sound do doku na Columbia Beach pod malou vesnicí Clinton
na jihovýchodním cípu Whidbey Island.
Whidbey, dlouhý 80 klikatých kilometrů, je druhý největší ostrov v pevninských
Spojených státech, hned za newyorským Long Islandem. Z tohoto vlnitě se táhnoucího ostrova vedou jen dva východy na pevninu. Jedním je pozoruhodný most,
klenoucí se na severním konci přes úžinu Deception Pass na Fidalgo Island a pak
na pevninu u Mount Vernon. Druhým je Washingtonský státní přívozní systém, který
vyjíždí každou půlhodinu na dvacet minut dlouhou plavbu mezi Mukilteem a Clintonem. Přívoz Keystone – Port Townsend jezdí z Whidbey na poloostrov Olympic
Peninsula.
Silva se díval na přívozní loď Kittias s několika palubami, jež se vynořovala
z mlhy a houkala. Když z rampy odjela přivezená auta, Silva nastartoval a zařadil se
do provozu směřujícího ve dvou řadách k mýtné bráně. Zaplatil jízdné a přejel přes
most na automobilovou palubu. Jakmile se vlepil mezi auta na úzké vnější palubě,
poslal Shirley nahoru pro kávu a horkou čokoládu. Sám s dcerou zůstal na automobilové palubě a hlídal, aby nikdo neslídil po jejich nákladu.
Kittias se s několika zahoukáními a tlumeným burácením motoru odlepila z doku,
pomalu prořezávala studenou stříbřitou vodní hladinu úžiny a nechávala za sebou pás
bílé pěny. Země se pomalu zmenšovala a světlo z malého bílého majáku na Elliot
Point vedle doku zmizelo v mlze.
Whidbey je jedním z více než 600 ostrůvků podél washingtonského pobřeží, svědků někdejší doby ledové. Má tvar obrovského mořského hada a na obou koncích se
rozšiřuje, ale uprostřed má na šířku asi jen kilometr a půl. Když se člověk za jasného
dne dívá ze seattleského West Point severně přes Puget Sound, může vidět bílé útesy
Whidbey. Ostrov má několik přirozených přístavů, ale jen málo lákavých pláží.
Většinu jeho pobřeží tvoří strmé útesy se skalnatými výstupky a úzké, drsné pláže,
bičované vichry. Jsou zde i bažinaté oblasti a laguny.
Téměř v úplném středu a blízko nejužšího místa ostrova stojí v klidné zátoce Penn
Cove vesnice Coupeville. Tato kouzelná malebná víska se roku 1881 stala správním
centrem ostrova a může se pochlubit 48 stavbami, zapsanými v Národním registru
historických míst. Whidbey byl relativně izolovaný až do roku 1962, kdy Seattle hostil
světovou výstavu a postavil známou věž Space Needle.
Whidbey byl některými lidmi „objeven“ jako dokonalé místo pro letní domy.
Začal sem přijíždět stále větší počet současných i vysloužilých zaměstnanců
Boeingu, kterým se také líbila izolovanost ostrova.
Jihozápadní šíji ostrova utváří záliv Admiralty Bay, odkud často vanou silné větry.
Stojí zde malá vesnička Greenbank. Při pohledu dolů z útesu člověk vidí tisíce vybled275
lých klád, povalujících se na kraji vody. Orli bělohlaví a orlovci říční při hledání ryb
využívají vzestupné vzdušné teplé proudy.
Jižně od Admiralty Bay je zátoka Smugglers Cove. Podle legendy to bylo místo,
kudy byli na ostrov na přelomu století pašováni čínští dělníci a kde pašeráci během
prohibice naloďovali alkohol posílaný na pevninu.
V roce 1976 postavil člen učitelského sboru na University of British Columbia
na louce u útesu dvoupatrovou chatu se čtyřmi ložnicemi z cedrového dřeva, čtyři kilometry severně od zátoky a 30 metrů nad vodou. Hlavní obytný prostor byl ve druhém patře. Zde byl obývák, kuchyň, koupelna a dvě ložnice. Po celé délce přední strany směrem k vodě byla terasa a na boku směrem k zadní části domu vedly schody.
V přízemí byly celoskleněné výsuvné dveře, zastřešené terasou. Většinu plochy zde
zabíral velký otevřený dětský pokoj. Uprostřed bylo schodiště do prvního patra.
Za zadní stranou domu vedla kruhová příjezdová cesta. Na jižní straně cesty měl
Moore dvojgaráž. Pár kroků západně od garáže postavil malou skladištní boudu,
částečně zakrytou pár hustými jedlemi.
Chata byla asi 200 metrů od Smugglers Cove Road. Mýtina, porostlá divokou
trávou, byla ze třech stran uzavřená hustým lesem z jedlí a smrků, v němž půdu pokrývala hustá křoviska, kapradiny a kmeny spadlých stromů. Západně byl volný výhled na Puget Sound. Z příkrého útesu vedly na úzkou pláž dřevěné schody. Moore
na zimu chatu pronajímal přes realitní kancelář Loganberry Hill Realty. V listopadu
1984 ji pronajali dvěma Kanaďanům jménem Jim a Edgar.
KRÁTCE PŘED 10. hodinou se nad dokem u Clintonu rozezněla siréna Kittias.
Loď uvedla své silné motory do zpětného chodu, zpomalila ve vířící bílé vodě a zarazila se o vykládací rampu. Během pár minut ji opouštěla řada aut a pokračovala po silnici s ostrými serpentinami do Clintonu.
Když Silva přijel do nákupního střediska ve městě, viděl Dueyho a Merkiovy čekat
v autě. Duey na něj mávl, rozjel se a Silva se přilepil za něj.
Ostrov od jihu k severu rozděluje úzká dvouproudá silnice. Přirozené větrolamy
pro malé kousky obdělávané země a pastvin po obou stranách tvoří husté a vysoké
porosty Douglasových jedlí, smrků sitka a borovic těžkých.
Obě auta jela 30 kilometrů severně do Greenbank, kde toho nebylo o moc víc než
obchod se smíšeným zbožím s pár čerpacími stojany paliva. Kilometr za Greenbank
zahnuli západně na Smugglers Cove Road a pokračovali po ní několik kilometrů,
dokud nedojeli k úzké příjezdové cestě, zařezávající se do lesa a vedoucí dolů
k Moorově chatě.
Oba Kanaďané vyšli ven pomoci ostatním dostat Mathewse z auta do domu. Mathews všem řekl, že jeho krycí příběh zní, že je spisovatel jménem McBride, hledající
samotu po nedávném rozvodu. Tak nikomu nebude divné, že jsou v domě „jeho“ děti.
Scutari s Michele a dcerou Danielle přijeli na ostrov o den později. Když najeli
na přívoz, Michele na manžela vrhla neklidný pohled. „Tohle je mizerný místo
na schovávání se,“ řekla, když zhodnotila únikové možnosti.
276
„No, mně to neříkej. Řekni to Bobovi,“ odpověděl. „Já jsem to říkal taky.“
Danielle měla těsně před druhými narozeninami. Silvova dcera byla trochu starší
a užívala si hraní s mámou. Mathews obě své děti postrádal a teď to bylo ještě horší,
protože jejich fotografie padly do rukou FBI v Capri. Hrál si s děvčaty na podlaze, ale
dával při tom pozor na zraněnou ruku.
Jinak trávil čas psaním. Jelikož v Portlandu přišel o ranný koncept svého „vyhlášení války“, trávil čas jeho rekonstrukcí. Prohlížel si brožurku Národní aliance Attack,
hledaje inspiraci a trochu plagiátorství. Dřív byla pro jeho „akční skupinu“ anonymita
tím nejvyšším požadavkem. Teď však bylo zjevné, že Mathews musí učinit prohlášení.
„Věc se měla tak,“ vysvětloval Scutarimu, „že jsme nechtěli, aby lidi věděli, kdo
jsme. To už teď nemá smysl. Je na čase se představit a dát vědět, že existujeme dřív,
než existovat přestaneme.“
Mathewsův fatalismus způsobil, že Scutariho touha odejít na Jihozápad ještě zesílila. Přesto mu Mathews na Whidbey připadal vyrovnanější než kdykoliv za poslední
půlrok. Když byl čas k práci, dřel v dětském pokoji na vyhlášení války nebo debatoval
se Scutarim o budoucích cílech a strategii. Jestli kolem něj ZOG utahoval smyčku,
zdálo se, že si toho nevšímá.
Gang ve skutečnosti pokračoval, jako by ztráta Yarbrougha byla jen druhořadá
překážka. Ačkoliv Merkiovi měli cukání z Whidbey odejít, přijeli další členové jejich
rodiny. Asi tři dny po Mathewsovi dorazili Sharonini synové Ian a Cooper i s babičkou Idou Baumanovou a přívěsným vozíkem plným věcí. Merki poslal nevlastní syny
uskladnit nábytek nedaleko Seattlu. Jeho malý prostor v Beachcombers Club začínal
být přeplněný. Ida se nastěhovala do místnosti s Cooperem. Protože však neměli
žádné další postele, poslali Iana Stewarta k Mathewsovi do Smugglers Cove.
A mimo Whidbey šlo všechno normálně dál. Rader den po přestřelce v Portlandu
odjel do Tulsy hledat pozemek pro nový výcvikový tábor. S pomocí starého kamaráda
z CSA našel parcelu o 65 hektarech v té nejdrsnější části Ozarks v okrese Shannon
v Missouri a koupil ji za 27 800 dolarů.
Jackie Norton zároveň udělal výplatní listinu pro tři muže z Philadelphie, žijící
ve Spokane, a na schůzku ve Wendyho restauraci na East Sprague Avenue vzal každému 10 000 dolarů. Po transakci ho George Zaengle požádal o radu.
„Mám jeden velký problém,“ řekl. „Martinez volal mojí ženě, aby zjistil, jak je
u nás populární. Chce se se mnou sejít a zjistit, kde všichni jsou. Mám obavu, protože
si myslím, že možná podrazil Carlose v Portlandu.“
„Být tebou,“ odpověděl Norton, „vypadl bych ze Spokane, spálil za sebou všechny
mosty a začal podnikat někde jinde. Až zavolá příště, řekni mu, že tě zastrašil FBI a že
jsi ze skupiny odešel. Pak si změň telefonní číslo nebo opusť město.“
BRUCE PIERCE, ŽIJÍCÍ se svými lidmi na místě pro karavany v zapadlém
Pahrumpu v Nevadě, kontaktoval informační centrum a dozvěděl se útržkovité informace o tom, co se den před tím stalo v Portlandu. V úterý 27. listopadu, kdy už byl
277
Mathews bezpečně usazený na ostrově, se přes informační centrum dostala k Pierceovi kódovaná zpráva, že by se měl okamžitě vydat do Seattlu.
Od září, kdy odjeli ze Salmonu, nikdo v informačním centru přesně nevěděl, kde
se Pierce se svou buňkou nachází. Pokaždé, když se zeptali, Pierce odpověděl: „Máme
se dobře. To je všechno, co potřebujete vědět.“
Pierce si půjčil auto Toma Bentleye a požádal Randyho Evanse, aby jel den a půl
nonstop jízdy do Seattlu s ním. Přijeli brzy ve čtvrtek a Pierce opět kontaktoval
informační centrum. Po několika neúspěšných telefonátech byl nakonec nasměrován
do 7-Eleven store v Everett, kde se s ním sejde pan Black.
Richard Scutari přijel na schůzku svým Broncem i s Frankem Silvou. „Co se
děje?“ zeptal se Pierce Scutariho.
„Pojeď za námi na přívoz a pak běž nahoru na palubu pro pasažéry,“ řekl Scutari
z okénka svého auta. „A udržujte si kanály na vysílačce, protože nezůstáváme jen
na jednom.“ Pierce a Evans si pomysleli, že se na Severozápadě uhnízdila paranoia.
Když zaparkovali na palubě přívozu, jeden po druhém došli na palubu pro cestující. Pierce se chvíli díval na racky, poletující kolem majáku Elliot Point a pak pomalým krokem došel k prázdné židli vedle Silvy. Když loď vyplula z doku, Silva mu
vyložil stručnou verzi toho, co věděl o událostech v Capri a že si myslí, že za to může
slídil Martinez. Mathews o tom však dosud není přesvědčený.
Když zazněla siréna přívozu, všichni čtyři se vrátili na palubu s auty. Brzy sjeli
z palubního můstku a projeli Clintonem. Cesta do úkrytu ve Smugglers Cove zabrala
třicet minut. Pierce s Evansem přispěchali do druhého patra, kde narazili na Scutariho
a Silvovy manželky a dcery. Pak přišel z dětského pokoje nahoru Mathews, jehož
obličej se při spatření Pierce rozzářil. Rychlým krokem přešel pokoj a objal ho.
Když pak odpočívali v dětském pokoji, Mathews mu detailně popsal portlandskou
přestřelku. Vyprávěl, jak ho ovládala zmatená změť myšlenek a emocí během dlouhé,
kodrcavé jízdy, během níž byl pohřbený s nabitou a nataženou karabinou ráže 9 mm
pod nákladem v Silvově pick upu, a jak pak klidně držel, když mu Scutari v Everett
odřezával z ruky potrhané maso.
Pierce seděl na pohovce a poslouchal. Když Mathews skončil, téměř nevěřícně zavrtěl hlavou. „No, abych pravdu řekl, tak ti závidím,“ pronesl k překvapenému
Mathewsovi. „Myslím to vážně, Bobe. Něčím jsi prošel, překonal jsi strach, spoustu
ses toho naučil a používal jsi vlastní hlavu. Myslím, že to dokazuje tvou odvahu.“
Mathews se po takové chvále široce usmíval.
Mezitím na ostrov dorazili i Mike Norris a Mark Jones, dva Klansmeni z Alabamy,
naverbovaní Mathewsem a Scutarim. Po portlandské přestřelce odjeli z Birminghamu
do Kalispell a čekali na Scutariho telefonát, aby se opět připojili k hlavní skupině.
Smugglers Cove začínala být plná lidí.
Scutari po večeři řekl, že musí vyzvednout jednoho muže z oblasti Portlandu, který
se přidal k Mlčícímu bratrstvu, když pronajímali bezpečné domy v Mount Hood.
Ve skupině byl známý jako „Fred“. Scutari, který s sebou chtěl mít dobře vyzbrojenou
milici, požádal o doprovod Pierce, Dueyho a Silvu.
278
Fred přijel v den portlandské přestřelky z domova. Když se vrátil do Mount Hood,
našel všechny bezpečné domy prázdné. Pak šel do servisu, kde Scutari nechal opravit
svůj Bronco a zeptal se obsluhy, jestli ví, kam jeho přátelé odjeli.
Ne, odpověděla obsluha, ale v okolí se vyptával FBI.
Fred zpanikařil, vrátil se domů a naložil do auta věci s úmyslem uprchnout. Sledoval ho však FBI, což ho přimělo nechat auto být a utéct. Než kontaktoval Scutariho,
trvalo to několik dní. Ten mu řekl, ať se ve žlutých stránkách podívá na heslo
„motely“ v Everett, odpočítá určitý počet názvů, pak ať do onoho konkrétního motelu
jde a počká na další kontakt.
„Až přijedeme, odejdeš z motelu, půjdeš dva bloky a zahneš doprava,“ instruoval
ho. „Když uvidíme, že tě nesledují, vyzvedneme tě.“
Po cestě za účelem vyzvednutí Freda se Pierce na zadním sedadle bavil s Randym
Dueym, kterého dva měsíce neviděl. Pierce kamaráda postrádal a bavili se spolu jako
za starých časů. „Randy,“ řekl mu nakonec, „dal bych cokoliv, aby ses přidal k mojí
buňce.“
„Opravdu?“ zeptal se Duey polichoceně. „Budu o tom přemýšlet.“
Když Scutari dojel k motelu, vyšel z něj Fred. Čtyři muži v Broncu, všichni mohutně vyzbrojení, ho pomalu následovali, dokud nedošli k přesvědčení, že je sám.
Scutari pak zastavil a pokynul mu, ať nastoupí.
Po cestě zpět k přívozu jim Fred vyprávěl o zážitcích se setřásáním FBI v Portlandu a co se o zátahu dozvěděl.
„Ach, mimochodem,“ řekl Fred, zatímco Scutari mířil k Mukilteu a dával pozor,
aby byl nenápadný, „vědí všechno o tvém Fordu Bronco.“
„Cože?!“ vykřikl Scutari. „No, příliš na to, aby se dalo používat v utajení,“ dodal
Fred. Scutari ho pak schoval do garáže na Whidbey a začal jezdit jiným autem.
„MÁM NĚCO, CO chci, abys podepsal,“ řekl Mathews Pierceovi. „Ještě to není
kompletní, ale je to naše vyhlášení války ZOG.“ Pak mu podal část konceptu, který
dal dohromady.
Pierce to zběžně prošel a pak hvízdl. To, co viděl, se mu zamlouvalo.
„Jo,“ řekl Mathews se zábleskem v očích. „Ze začátku pro nás bylo důležité zůstat
v undergroundu. Ale teď jsme ve všech židovských médiích. Je na čase se představit.“
Pierce si překřížil své dlouhé nohy a prošel koncept až ke stránce s podpisem, kde
četl:
My, níže podepsaní, zcela při smyslech a bez jakéhokoliv nátlaku, tímto podepisujeme tento dokument z vlastní svobodné vůle. Otevřeně a bez obav říkáme, že se
prohlašujeme za nacházející se v plném a neústupném válečném stavu se silami,
usilujícími a vědomě podporujícími zničení naší víry a rasy. Proto se za krev, půdu
a čest, za budoucnost našich dětí a za našeho krále, Ježíše Krista, pouštíme do boje.
Amen.
279
Dole na levé straně už bylo napsáno „Robert Jay Mathews“. „Nemusíš napsat
pravé jméno, pokud nechceš,“ řekl Mathews a podal Piercovi propisku. Ten byl dotčený, že by si Mathews mohl myslet, že by na takový dokument použil falešné jméno.
Pierce cítil, že teď skutečně plní Jehovovu vůli.
Vzal si od Mathewse propisku, položil papír na kuchyňskou linku a napsal výrazným písmem „Bruce Carroll Pierce“ hned pod Mathewse. Bruce po napětí mezi ním
a Bobem v posledních měsících cítil, že umístění podpisu pod Bobovo jméno namísto
doprava od něj symbolizuje jeho úctu. Pak podal pero Dueymu.
Pak dokument podepisovali jeden po druhém i další. Duey, pak Randy Evans,
Robert Merki a jeho žena, která použila své dívčí jméno Sharon K. Donohueová. Další
byl Frank Silva, který pod svým jménem udělal kudrlinku.
V příštích dnech se podepisovali další. Ian Stewart napsal „Andrew C. Stewart“,
ačkoliv v té době používal krycí jméno „Bartlett Duane Udell“. Klansmeni Norris
a Jones se podepsali jako „Paul Anderson“ a „Steve Brant“. Jako poslední se podepsal
nedávný příchozí z Portlandu a napsal „Fred Johnson“.
Když se podepsala první skupina, Mathews je svolal do přízemí. Pierce a Scutari
věděli, co přijde, další složení přísahy, v podstatě nezměněné od noci v kasárnách
s původními devíti muži.
V dětském pokoji utvořili kruh. Když se vzali za ruce, Richard doprostřed položil
malou holčičku a pak přednesli přísahu:
„Já, jako svobodný árijský muž, na tomto místě skládám neúprosnou přísahu nad
zelenými hroby našich otců, nad dětmi v lůnech našich žen, nad trůnem všemocného
Boha, jehož jméno je posvátné, že vstoupím do svatého svazku s těmito bratry v tomto
kruhu a upřímně prohlašuji, že od této chvíle nebudu mít žádný strach ze smrti, žádný
strach z nepřítele; že mám posvátnou povinnost udělat cokoli je nezbytné, abych své
lidi vyrval Židovi a přinesl totální vítězství árijské rase...“
Pierce a Scutari cítili, že se jim do očí derou slzy. Po těchto slovech uvnitř cítili
smysl svého poslání. Pokaždé, když je opakovali, obnovovali vzájemné pouto mezi
sebou. Pohled na Danielle, která se dívala na muže a usmívala se, kdykoliv se na ní
někdo z nich podíval, se Scutarimu vryl do mysli. Moje dcera, pomyslel si. Všechno
to je pro ní. Jakmile dal za těchto okolností své slovo, nic ho nemohlo přimět z toho
vycouvat.
Mathews ten večer řekl Pierceovi, ať zůstane spát u něj dole v přízemí. Pierce si
lehl na horní palandu, aby Mathews nemusel šplhat se zraněnou rukou nahoru. Když
zhasnuli světla, ještě několik hodin se spolu bavili. Vyměňovali si myšlenky a plánovali, co udělají, až se Bob uzdraví.
„Než uděláme sejf v San Franciscu,“ řekl mu Pierce, „pustíme se do tohohle.
Znovu vyloupíme Brinka na silnici u Ukiah. Ron King mi řekl, že společnost neudělala žádné bezpečnostní změny poté, co jsme je oloupili.“
„Děláš si srandu!“ řekl překvapený Mathews. „Systém padne snáz, než jsme si
mysleli.“
280
„Máme to všechno naplánované,“ dodal Pierce, „ale jiné místo dál na trase, takže
tam bude víc peněz. Máme únikovou cestu a záložní plán.“
„Doufám, že se mi ruka zahojí dost na to, abych se k vám mohl přidat,“ řekl
Mathews. „A co Los Angeles?“
„Udělali jsme tam nějaký průzkum, Bobe, a můžu ti říct, že to místo vypadá
opravdu zranitelně,“ vysvětloval Pierce. „Bude nejlepší začít v Los Angeles, protože
naše nedůvěra k New Yorku je oprávněná. Je tam příliš mnoho zdrojů veřejných
služeb a byla by logistická noční můra je zneškodnit, dokud nebudeme mít víc
připravených lidí.
Ale zjistili jsme, že zvenčí vedou do oblasti Los Angeles jen tři velká elektrická
vedení. Zlikvidovat je bude hračka. Spojíme ty výbuchy s některým z hlavních
kabelových uzlů a elektrika ani telefony budou několik týdnů mimo provoz. V LA
máme pár storm trooperů, kteří slíbili, že se k nám přidají.
Pak do vodovodní nádrže vylijeme sud kyanidu. Kruci, nejspíš ho objeví ve filtračních rostlinách, ale každopádně způsobíme problémy. Negři budou do hodiny v ulicích a policajti budou střílet. Jen doufám, že je nedostane velké zemětřesení, než to
uděláme my.“
Mathews byl ohromený. Snil o zopakování pouličních nepokojů ze 60. let a chtěl
toto násilí využít k naverbování vystrašených bělochů. Mathewse plánování bavilo
a litoval, že Pierce už zítra odjíždí. Byla to krátká návštěva, ale Pierce a Evans se zase
museli přidat ke svým lidem v Pahrumpu.
„Bruci, jsem vážně rád, že se ti daří,“ řekl mu, „protože všude jinde mám problémy. Je fajn vidět tě postupovat dopředu. Funguje to.“
ROBERT A SHARON Merkiovi se od příjezdu zraněného Mathewse na Whidbey
necítili v bezpečí. Mathews byl v ohnisku intenzivní štvanice ZOG, což dělalo všechny na ostrově, kdo byli s ním, poněkud paranoidními. Merkiovi zoufale toužili odejít
a vždy, když se šli podívat na Boba do Smugglers Cove, toto téma nadhodili.
Tento hlavní padělatel chtěl pravou měnu na financování propagandistické jednotky v Oklahomě, používající tištěný a digitalizovaný materiál. Jednou, když Merkiovi odešli, se Mathews obrátil na Scutariho, v té době svého nejbližšího důvěrníka.
„Tak co, Blacku, co si myslíš o Noahově žádosti?“
„Jak ho tak poslouchám,“ analyzoval celou věc Scutari, „tak ten chlap chce pryč
z Bruders Schweigen, nebo aspoň utéct z první linie.“
„Noah je s námi už docela dlouho,“ odpověděl znepokojeně Mathews. „Ví toho
spoustu o tom, co jsme udělali.“
„Možná je to přesně ten typ člověka, kterého bychom měli poslat pryč,“ řekl
Scutari. „Snížíme tak možnost, že ho chytí a dojde k prověření jeho oddanosti.“
Kanaďané Jim a Edgar 30. listopadu řekli Mathewsovi, že mají v Kanadě nějaké
vyřizování, ale že se vrátí, pokud na ně počká. Mathews jim dal slovo, že tam bude
nejméně do 9. prosince a oni ho ujistili, že do té doby budou zpátky.
281
Ačkoliv se mu pravá ruka dobře uzdravovala, byl přesvědčený, že už nikdy nebude
plně funkční. Když pracoval na vyhlášení války, písmo bylo prakticky nečitelné.
Přepisovala to po něm Shirley Silvová a často se ho musela ptát na slova, která nemohla přečíst. Mathews vypiloval první dvě stránky, obsahující jeho myšlenky. Chtěl,
aby to bylo to nejlepší, co napsal. Začátek zněl:
Právě probíhá temné a ponuré období v historii naší rasy. Všude kolem nás leží
zelené hroby našich otců a přesto se v zemi, která kdysi byla naše, stáváme vykořeněnými lidmi...
Zatímco dovolujeme davům Mexičanů podnikat invazi na naší půdu, vraždíme
ve stejném počtu naše děti. Byli muži od Alama jenom mýtus? Ať silou zbraní nebo
silou pánevní oblasti, výsledek této invaze je stejný. Přesto naši lidé nekladou odpor.
Naši hrdinové a naše kultura jsou uráženi a degradováni. Bastardské hordy volají
po našem odtržení se od vlastního dědictví. Přesto to naše lidi nezajímá.
Naše děti jsou po celé zemi nuceny přijímat barevné za své idoly, za své společníky a co je nejhorší, za své kamarády. Směr, který nás vede přímo do zapomnění.
Přesto to naši lidé nevidí...
Země všude kolem nás umírá. Naše města se hemží tmavými hordami.
Voda je zkažená a vzduch páchnoucí. Našich farem se zmocňují lichvářské pijavice a naši lidé jsou nuceni opouštět půdu. Kapitalisté a komunisté nás vesele odírají
až na kost, zatímco odporní velkonosí mistři lichvy organizují naše zničení. Co se
stane s našimi dětmi v zemi, jako je tahle? Přesto naši lidé stále spí!
Mathews se dovolával jmen tří pravicových mučedníků, hlavně Johna Singera,
polygamního mormona z Utahu, který vzal své děti ze státních škol a odmítl se
podrobit státním standardům pro domácí vzdělávání. Singer byl roku 1979 zastřelen
policií ve svém domě na útěku se zbraní, když se ho snažili zatknout. Dále jmenoval
Gordona Kahla z Posse Comitatus, skupiny křesťanské Identity, protestujícího proti
daním, zabitého v červnu 1983. A konečně se dovolával Arthura Kirka, farmáře
z Nebrasky, zabitého ani ne před šesti týdny. Pak pokračoval:
Těmto třem druhům říkáme: Povstaňte, povstaňte z vašich hrobů, bílí bratři!
Povstaňte a přidejte se k nám! My jdeme pomstít vaší smrt. Árijské zemanstvo se
probouzí. Dlouho zapomenutý vítr začíná vát. Slyšíte blížící se hrom? To je hrom
probuzených Anglosasů. Máme před sebou válku. Poteče krev tyranů.
Mathews dozadu ke svému pojednání připojil „otevřený dopis kongresu“, který
našel v literatuře Národní aliance. Bylo to varování členům kongresu před pomstou
za zvěrstva proti národu jako Vietnamská válka, která byla nazývána „zradou 55 000
Američanů“. Končil výhrůžkou: „Až přijde ten den, nebudeme se ptát, jestli jste se
zhoupli na pravici nebo na levici; prostě vás zhoupneme za krk.“
282
Mathews 1. prosince požádal Iana, aby vzal bratra Coopera a odjeli přívozem
do Seattlu. Ian dělal s radostí cokoliv Bob chtěl.
„Chlapi, chci, abyste šli do veřejné knihovny v Seattlu,“ řekl Mathews. „Mají tam
seznam Editor & Publisher, to je seznam všech novin v zemi a jejich náklad. Chci,
abyste mi přivezli adresy tří největších novin v každém z padesáti států.“
Když Ian odešel, Scutari pohlédl na Boba. „Proč to všechno?“ zeptal se.
„Jde o vyhlášení války,“ vysvětloval Mathews. „Podělíme se o něj s celým světem.
Dokážeš si představit obličeje vydavatelů, až to otevřou? Budou vědět, že to myslíme
vážně.“ Pak předal prohlášení včetně stránky s podpisy Randymu Dueymu a požádal
ho, ať odjede na pevninu a udělá 1 000 kopií tohoto osmistránkového dokumentu
na distribuci.
Mathews si byl tak jistý, že nedávná konfrontace se ZOG utužila Mlčící bratrstvo,
že se zoufale snažil zapojit znovu Andyho Barnhilla a Richieho Kempa do války, kterou právě vyhlásil. Posadil se k diktafonu a nadiktoval zprávu, která bude poslána
Barnhillovi do Kalispell.
„Tohle, pokud nezměníš názor, je naposled, co s tebou nebo Richem mluvím.
Nikdy se nepodrobím ani nevzdám. Mé svědomí je čisté. Andy, můžete ty nebo Rich
říct totéž? Nashledanou, kamarádi.“
MATHEWSE DO KONCE prvního týdne skrývání na Whidbey Island neustále
užíraly spekulace, jak ho našel ZOG v motelu Capri. O Scutariho názoru nebylo
pochyb: Martinez musí být Jidáš. Mathews si důvěru k Martinezovi stále uchovával,
ale už mu došla všechna další vysvětlení.
„Dobře, pojďme to zjistit s určitostí,“ řekl Scutari.
V pondělí 3. prosince poslali Sharon Merkiovou se záznamníkem k budce. Ta
ke sluchátku připojila přísavným držákem mikrofon, zavolal do Capri a promluvila si
s nočním manažerem Jerry Riedlem, který se zotavoval ze střelného zranění. Sharon
se představila jako „Lisa z časopisu People“ v Los Angeles a předstírala, že o zásahu
v jeho motelu dělá s Riedlem rozhovor pro článek.
Když Riedl vyprávěl, na co si vzpomíná, Sharon ho směrovala k „muži v pokoji 14“
– Tomu Martinezovi. Zeptala se, jestli neexistovalo nějaké podezření, že je
s Mathewsem a Yarbroughem.
„FBI se o toho muže na pokoji 14 vůbec nezajímal,“ řekl Riedl.
Když si Sharon uvědomila, co tato odpověď znamená, sevřel se jí žaludek. Riedl
dál vysvětloval, že muž v pokoji 14 musel být informátor, protože když FBI přijel
do motelu, řekli mu, že ví, že se ti dva muži v pokoji 42 nechají vzbudit v sedm ráno
telefonem. Jediný, kdo jim to mohl říct, byl muž v pokoji 14. Byl to jediný člověk,
který to kromě nich věděl.
V tu chvíli kolem Sharon projel náklaďák, zatroubil na auto, které právě vyjelo
od chodníku a Riedlovi došlo, že „Lisa“ volá z telefonní budky.
„No, už musím jít,“ řekl manažer z motelu rychle a zavěsil s myšlenkami nad tím,
kdo k čertu ta ženská ve skutečnosti byla.
283
Randy Duey se vrátil z kopírovacího centra s krabicemi obsahujícími tisíc výtisků
vyhlášení války. Mathews mu je v dětském pokoji pomohl vyložit. V jednu chvíli
nahradil jeho obvyklý úsměv ustaraný výraz a začal listovat stohy papíru. Takhle se
necítil od doby, kdy v lese západně od Ukiah hledal pistoli, kterou už neměl.
„Randy?“ zavolal na Dueyho. „Randy! Kde je originál?“
Prohledali krabice. Originál vyhlášení války tam nebyl. Obsluha kopírovacího
centra si to musela přečíst, vyplašilo jí to a nechala si ho. Aspoň si to mysleli. Duey
tam neudal žádnou adresu, ale mohl by být prozrazen jejich pobyt v oblasti Seattlu.
Mathews uvažoval, kolik času mohou mít.
„Je to tak, Bobe,“ prohlásil Scutari. „Budeš muset hned odjet.“
„Řekl jsem Jimovi a Edgarovi, že tu na ně počkám, protože informační centrum se
stěhuje,“ řekl Mathews. „Pokud tu nikdo nezůstane, přijdeme tak o dva kanadské
kamarády, kteří nebudou vědět, jak nás kontaktovat. Budu v pořádku.“ Scutari
požádal bratra Franka, aby v pronajaté kanceláři ve Vero Beach na Floridě zřídil
telefonní záznamník a kontroloval zprávy. Frank souhlasil, že svému mladšímu
bratrovi pomůže.
Když se Sharon Merkiová vrátila se svou nahrávkou, nervózně svolala muže dolů
do dětského pokoje. Řekla, že má důkaz, že Martinez je špion FBI.
Skupina si pásku několikrát přehrála. Většinu lidí zbavila jakýchkoliv pochybností
ohledně „Pavouka“ Martineze, ne však Mathewse. Bob se nějakou dobu držel nepatrné naděje, že jeho přítel není zrádce. Nechtěl si přiznat, že to je evidentní. Nebyla
to součást jeho scénáře, v němž žádal Toma, aby se k němu připojil ve vítězném boji.
Mathews si vždy šel za svým, už od 11 let.
Jenže ten den neměl jinou možnost, než to přijmout jako skutečnost. Napsal
o svém zklamání Zillah:
Teď se ukazuje, že všechny problémy, jimiž trpíme od narození naší dcery, vyplývají z jednání jednoho hnusného zrádce. Tom Martinez zaprodal svou duši ZOG
a zradil všechno, čemu věřil, své bratry i sebe. Jak nízká, mizerná, ubohá kreatura se
z něj stala!
Napsal jí, že plánoval vyzvednout ji i s dítětem v pondělí po díkůvzdání a bydlet
s ní na Mount Hood. Přestřelka tomu zabránila.
Když mě postřelili, necítil jsem žádnou bolest a necítím ji ani teď. Aspoň ne tělesnou. Cítím nesnesitelnou bolest v duši ze ztráty Garyho, zrady Toma a nejhorší
bolest z našeho prodlužujícího se odloučení. Jediné dítě mé krve a přitom jen
jednou cítila můj dotek a viděla mou tvář. Být silný a věrný může zanechat muže tak
osamělého.
Byl to den největšího Mathewsova rozčarování.
284
Tentýž den, kdy se shromáždili kolem magnetofonu, šel jeden z jeho stoupenců
k jinému telefonnímu automatu. Když do zdířky chvějící se rukou strkal čtvrťák,
ve vzduchu kolem telefonní budky se převalovala mlha. Po krátké pauze se ozval
operátor a požádal o další drobné. Když slyšel ty správné zvuky, z nichž vyplývalo, že
volající zaplatil, přepojil hovor.
Hlas na druhém konci pronesl: „FBI Seattle.“
Nastala krátká odmlka a pak se člověk v telefonní budce zeptal: „Hledáte Roberta
Mathewse? Je tady na Whidbey Island. Je tu i pár dalších lidí a bydlí ve třech domech
na ostrově. Řekněte to agentu Stephensonovi.
„Chcete s ním mluvit?“ zeptala se operátorka v FBI.
„Ne. Jen mu to vyřiďte. Mají tu spoustu zbraní a munice. Mathews je v domě
na Smugglers Cove Road spolu s partou.“
Pak se spojení přerušilo.
ROBERT MERKI BYL po přehrání rozhovoru s manažerem Capri víc rozhodnutý
opustit ostrov než kdy předtím. Ten večer se vydal s manželkou a Randym Dueym
na večeři do Coupeville. Pak Dueyho vysadili u jeho domu a dojeli krátký zbytek cesty k sobě. Před vjezdem do své části pozemku se zastavili u poštovních schránek
a Sharon zkontrolovala poštu.
Když se vydala zpět, spatřila auto, které je sleduje v zatáčce na srázu na silnici
k pozemku. Beachcombers Club byla skupina 15 letních domů podél vlnolamu pod
50 metrů vysokým útesem. V prosinci byly obydlené jen další dva. Sharon auta jejich
obyvatel znala a to, které zastavilo v zatáčce, nebylo ani jedno z nich.
Po návratu do auta upozornila Roberta. Když pomalu sjížděli dolů po úzké cestě
mezi domy a útesem, dívali se do zpětných zrcátek. Slepá ulička končila u posledního
domu.
Zajeli s autem vedle domu a pak se dívali zpátky na příjezdovou cestu. Viděli, že
druhé auto zastavilo u poštovních schránek, vystoupil z něj nějaký muž a prohlédl si
tu, kterou otevřela Sharon. Pak zase nasedl, auto se rychle otočilo a zamířilo zpátky
do kopce.
Robert Merki zařadil rychlost a vyrazil za nimi. Přiblížil se k nim, když byli
na vrcholu kopce a zamířili na hlavní silnici. Než zahnuli na North Bluff Road, Sharon
si poznamenala poznávací značku. V úterý ráno ji ověřila na dopravním inspektorátu
a tam jí řekli, že auto je registrované na Whidbey Naval Air Station, malou přistávací
plochu severně od silnice mezi Greenbank a Coupeville.
To Merkiovy vystrašilo ještě víc a znovu žádali Mathewse, aby schválil jejich
propagandistický obchod v Oklahomě. Mathews si vzpomněl na Scutariho radu a řekl,
že jim dá 10 000 dolarů. Aby ukázal, že to nezapříčinilo žádný nepřátelský postoj, dal
Robertovi i Sharon medailónky Bruders Schweigen.
To odpoledne dům ve Smugglers Cove připomínal velkou poštovní místnost nějaké
občanské skupiny, protože muži i ženy obklopili jeden velký stůl v horním patře a začali vyřizovat tisíc poštovních zásilek. Připravovali k odeslání dokument – vyhlášení
285
války za záchranu bílé rasy. Zatímco někteří plnili obálky, další psali adresy zeseznamu, který Ian s Cooperem získali z Editor & Publisher. Také připravovali další
obálky z vlastního adresáře pro lidi z hnutí. Ian zůstal s Mathewsem, ale jeho bratr
Cooper odjel z ostrova den po misi v knihovně v Seattlu.
Scutari stál v posuvných celoskleněných dveřích a sledoval dalekohledem vodu.
Zaměřil se na rybářskou loďku s kajutou, kotvící u Admiralty Inlet. Okna loďky byla
tónovaná, takže dovnitř neviděl.
„Co vidíš?“ zeptal se ho Duey.
„Nic nevidí,“ zasmál se Mathews. „Sleduje ty lodě každý den. Jsou tam pořád.“
„Jo,“ řekl Scutari s lehkým zabručením. „Možná. Ta jedna loď tam je od včerejška.
Nelíbí se mi to, Bobe.“
„A co to auto z námořní stanice, které nás sledovalo?“ přizvukoval mu Merki
od stolu, kde pracoval s několika ostatními. „A co ten chlap, který dneska přišel
do domu zeptat se, jestli nechceme koupit palivové dříví? Mám prostě špatný pocit, že
nás jen prověřoval.“
„Ten chlap byl rozhodně federál, Bobe,“ souhlasil Scutari. „Cítím to v žaludku.“
„Ne, to si nemyslím,“ odpověděl Mathews. „Měli bychom být opatrní, ale ten
chlap byl v pořádku.“ Scutariho, který měl pravdu ohledně Martineze, nepřesvědčil.
Duey pak napsal krátký dopis manažerovi Capri, v němž se omluvil za nedávný
„kravál“ a za kamarádku, která se falešně představila jako novinářka z People.
Za způsobené problémy do obálky přiložil 100 dolarů.
Ani Mathews ještě s psaním neskončil. Dal dohromady čtyřstránkový „dopis vydavateli“ do Newport Miner, novin z okresu Pend Oreille, které už otiskly spoustu
jeho dřívějších dopisů. Nicméně tento byl nejjednoznačnější.
Líčil v něm své zážitky v Metaline Falls po odchodu z boje proti daním v Arizoně,
jak ho pronásledovala vláda a „snažila se zařídit mé propuštění z práce“ v dole na zinek, když jediné, co chtěl, bylo vyčistit svou zem a v klidu žít. Popisoval, jak se
obrátil k četbě a objevil „nesprávně potlačované emoce skryté hluboko v mé duši,
pocity rasové hrdosti a uvědomění“.
Čím silněji vzrůstala láska k mým lidem, tím hlubší se stávala má nenávist vůči
těm, kdo ničí mou rasu, mé dědictví a zatemňují budoucnost mých dětí.
Když přišel můj syn, uvědomil jsem si, že bílá Amerika, vlastně celá má rasa směřuje do zapomnění, pokud bílí muži nepovstanou a tento směr neobrátí. Čím víc
jsem miloval svého syna, tím víc jsem si uvědomoval, že pokud se věci radikálně
nezmění, než bude v mém věku, bude cizincem ve vlastní zemi; blonďatý, modrooký
árijec v zemi obývané převážně Mexičany, mulaty, černochy a Asiaty. Jeho budoucnost byla den za dnem temnější.
Pak odhalil to, co se snažil před světem – a stejně tak před FBI – skrývat:
„V loňském roce se rozvinula tajná válka mezi režimem ve Washingtonu a stále
rostoucím počtem bílých lidí, kteří jsou odhodlaní znovu získat to, co naši otcové
286
objevili, prozkoumali, vybojovali, osídlili, postavili a za co umírali.“ Tuto frázi použil
už v projevu u Národní aliance před 15 měsíci.
FBI doteď dokázal udržovat tuto válku v tajnosti jen proto, že jsme nedělali nic
jiného, než rostli a připravovali se. Vláda se však zdá odhodlaná řešit problém
silou, takže nemáme jinou možnost, než se postavit a bojovat. Vítězství zdar!
Připojil i výhrůžku Martinezovi. „Pokud jde o zrádce v pokoji 14, časem ho najdeme. I kdyby to mělo trvat 10 let a museli jsme cestovat do těch nejvzdálenějších koutů
země, najdeme ho. A až ho najdeme, věrní naší přísaze mu oddělíme hlavu od těla.“
Nakonec měl varování pro FBI:
Nebudu se skrývat, radši zmáčknu FBI a dám jim pocítit, jaké to je stát se kořistí.
Vzhledem k tomu je jen logické předpokládat, že se mé dny na této planetě rychle
chýlí ke konci. Ani přesto nemám strach. Realitou života je smrt a to nejhorší, co mi
nepřítel může udělat, je, že mi zkrátí cestu povinností na tomto světě. Odejdu
s vědomím, že mě má rodina a přátelé milují a podporují. Odejdu s vědomím, že
jsem přinesl tu nejvyšší oběť pro zabezpečení budoucnosti mých dětí.
Jako vždy za krev, půdu, čest, za víru a za rasu,
Robert Jay Mathews
Co však nevěděl bylo to, že díky telefonátu od jednoho člověka z jeho středu se už
FBI šikuje do bitvy na Whidbey Island.
V PODVEČER 4. LISTOPADU seděl Wayne Manis na posteli v pokoji motelu
v Kalispell a probíral poslední zevrubné přípravy s Jeanem Nishimorim, agentem
z úřadu FBI v Seattlu. Sledovali Andyho Barnhilla do baru, kde s Richiem Kempem
hrávali poker o peníze, což je v Montaně legální. Manis naplánoval, že si ke hře
přisedne a byl rozhodnutý, že tato hazardní impresária ten večer přijdou o mnohem víc
než jen o peníze.
Jenže v úterý, když Manis a Nishimori chystali síť, do které chytí Barnhilla
a Kempa, Manisovi zavolal Toby Harding, jeho nadřízený v Butte.
„Musíte okamžitě přijet na Whidbey Island,“ řekl Harding. „Sledujeme Mathewse
s asi tuctem jeho lidí a brzy to spustíme.“
Takže Mathews jel z Portlandu na sever? pomyslel si Manis.
„Na cestě do Kalispell je letadlo Úřadu, které vás vyzvedne. Přiveze vás do Butte.
Už pro vás máme letenku do Seattlu na let ani ne za tři hodiny. Měl byste to akorát
stihnout, když si pospíšíte.“
Druhý den, ve středu ráno, agent Don Wofford předložil federálnímu soudci místopřísežné prohlášení. Měl za to, že existuje dostatečný důvod pro nařízení odposlechu
telefonu Suzanne Stewartové v Boise. Dcera Sharon Merkiové vstoupila do vyšetřování, když Wayne Manis sledoval, jak Gary Yarbrough 5. září vytočil její číslo
287
v telefonní budce v Sandpointu. Agenti v Boise ji měli od 1. října pod dohledem,
stejně jako ona sledovala je. Soudce odposlech schválil a dal tak FBI přímý přístup
ke komunikaci Mlčícího bratrstva.
A agent Norm Stephenson v Seattlu obdržel zatykač s obviněním šesti mužů
z dubnové loupeže v Northgate: Mathewse, Pierce, Barnhilla, Dueyho, Yarbrougha
a Parmentera. Chyběl mu jen Richie Kemp. Stephenson ve svém místopřísežném
prohlášení předložil důkazy včetně identifikace Barnhilla a Pierce lidmi, kteří jim
prodali únikové vozy, sdělení „zdroje informací“ – Toma Martineze –, že se Mathews
k této loupeži přiznal, a prohlídek v Barnhillově domě v Laclede a Dueyho sídle
v Newportu, kde se našly novinové články o loupeži v Northgate.
Smírčí soudce Philip Sweigert podepsal na všech šest zatykač a dal tak úderné
jednotce FBI na Whidbey důvod k útoku.
Zákazníci v obchodu se smíšeným zbožím Warrena Cavenesse v Greenbank se
začínali ptát, zda si všiml nezvyklého ruchu v této oblasti během několika posledních
dní. Zdálo se, že hrozně moc lidí jezdí kolem, jako by zabloudili. Lidem, kteří volali
do kanceláře šerifa, bylo řečeno, že to má něco společného s „taktickým cvičením“
námořní letecké základny.
Když se lidé v domě na Smugglers Cove ve čtvrtek ráno sešli na snídani, vytrvale
mrholilo. Vtípky u stolu se točily kolem odjezdu z ostrova ten den. Scutari plánoval
odjet s karavanem spolu se Silvou a jeho rodinou; Norris a Jones se chystali podívat
po bezpečných domech na Jihozápadě. Scutari chtěl, aby Mathews odjel také
a na chvíli to vypadalo, že pojede.
Pak si to i navzdory Scutariho námitkám rozmyslel. „Slíbil jsem dvěma našim
kanadským kamarádům, že na ně počkám až do tohoto víkendu,“ trval na svém.
Předal Scutarimu několik obálek k odeslání z oblasti Seattlu, kde bude poštovní
razítko bezvýznamné. Byly mezi nimi dopisy matce, Debbie a Zillah, všechny
v podstatě o tomtéž, že mu chybí a že pokládá za ironické, když bojuje za svou rodinu,
která je od něj odloučená.
„Hodím je do schránky v Yakimě,“ ujistil ho Scutari.
„Pojedete přívozem?“ zeptal se Mathews.
„Ne,“ řekl Scutari. „Měli jsme jedno auto v opravně v Oak Harbor a ten debil
zapomněl dát zpátky měrku. Pojedeme si jí nahoru vyzvednout, takže to vezmeme
na most přes Deception Pass.“
Když se naskládali do dvou Oldsmobilů a Silvova pick upu, Scutari s rodinou,
Silva s rodinou a Norris s Jonesem obkroužili bahnitou příjezdovou cestu a zmizeli
ve vysokých stromech, zakrývajících dům od silnice. Už dojeli až k hlavní silnici pět
kilometrů daleko, když Silva řekl Scutarimu do vysílačky, ať zastaví. Shirley Silvová
ve shonu při odjezdu zapomněla Mathewse obejmout. Najednou cítila neodolatelné
nutkání se vrátit.
Když se skupina vrátila jen kvůli objetí, Mathews byl překvapený a polichocený.
Scutari učinil poslední pokus přimět Mathewse k odjezdu.
288
„Budu v pořádku, Blacku. Vážně,“ řekl Mathews. Scutari se podíval do jeho obvykle zářících očí a viděl v nich nepřítomný pohled, který ho znepokojoval.
Skupina znovu odjela a zamířila na sever pro měrku, čímž se nevědomky vyhnula
sledování za strany FBI.
BILL DeLAPP VYŠEL onoho rána před vchod svého velkého dvoupatrového
dřevěného domu v Beachcombers Club a prohlížel si Saratoga Passage směrem
ke Camano Island. Ze vzdálenější strany mnohem menšího sousedního domu najednou vyšla Sharon Merkiová. Merkiovi si pronajímali malou jednopokojovou chatu
s kuchyňským koutkem a terasou na přední straně, vedoucí za roh. Kolem byl bílý
laťkový plot a u domu stylové schodiště, rovněž lemované plotem, vedoucí dolů přes
vlnolam na hrubou pláž barvy asfaltu.
Sharon na souseda zpoza zábradlí zavolala: „Dobrý den, Bille.“
„Dobrý, Molly,“ odpověděl DeLapp. Sharon se mu po nastěhování v listopadu
představila jako „Molly Bradleyová“. Když se na ní podíval lépe, všiml si, že dnes má
hnědé vlasy. Před pár dny je měla černé. Nejdřív si nebyl jistý, jestli to je „Molly“,
protože u sousedů vídal i starší ženu Idu a mladou atraktivní ženu – Suzanne
Stewartovou –, která jednou přijela s nějakým mužem. Ti mu byli představeni jako
Mollyina dcera a zeť.
„Jak si užíváte volno?“ zavolal na Sharon.
„Bylo perfektní,“ usmála se. „Štve nás, že musíme odjet.“
„Ach, vy odjíždíte?“ zeptal se DeLapp.
„Obávám se, že musíme,“ řekla a opět zašla za dům.
DeLapp chvíli počkal a pak šel domů, kde seděla v křesle žena a četla si časopis.
„Říká, že se chystají odjet,“ pronesl.
Žena vstala, uvolněně vyšla nahoru po schodech a došla k dalšímu muži. „Bill
říká, že se Merkiovi chystají odjet.“
DeLapp slyšel cvaknutí vysílačky a muže nahoře, jak říká: „Obdrželi jsme
informaci, že se subjekty v Beachcombers možná připravují k odjezdu.“
„Dál je sledujte,“ odpověděl hlas v praskající vysílačce. „Pokud odjedou, okamžitě
nás informujte.“
DeLappovi hosté u něj byli od úterý, kdy ho šerif zavolal do Coupeville, aby se
sešel s FBI. Agenti mu vysvětlili, že jeho noví sousedé jsou podezřelí z padělání
a chtějí jeho dům využít ke sledování. DeLapp souhlasil, načež byli do jeho domu
posláni agent s agentkou – pár vzbuzuje menší podezření. Z druhého patra viděli
do bočního obývákového okna Merkiových.
Ve čtvrtek bylo pod dohledem FBI na Whidbey Island šest lidí. Ian Stewart zůstával u Boba v Smugglers Cove. Merkiovi a postarší Ida Baumanová byli v Beachcombers Club. Duey byl sám u North Bluff Road. FBI si však nebyl jistý, zda se v těchto
třech domech nenachází víc osob.
Když Bob ten večer usnul, měl živý sen, že je kolem něj celá rodina. Bylo to jako
sny, které měl jako dítě. Máma s tátou byli nahoře na rodinném ranči; bratři tam byli
289
také. Byla tu Debbie s Clintonem i Zillah se svými chlapci a malou Emerant. Ve snu
se jich všech mohl dotýkat. Všechno bylo tak, jak cítil, že by to mělo být. FBI začal
tutéž noc bušit na domy kolem těchto tří úkrytů a říkat lidem, že se chystá zatýkání.
Protože by mohlo dojít ke střelbě, obyvatelé museli být okamžitě evakuováni. Přes
zčistajasna postavené zátarasy projížděly proudy aut obyvatel mířících do bezpečí
domů přátel nebo příbuzných v jiných částech ostrova.
Kasárnami pro rostoucí počet agentů FBI, shromažďujících se na ostrově, se stala
dvoupatrová železná budova na Whidbey Naval Air Station, situovaná v Smith Prairie
na velkém záhybu ostrova. Wayne Manis přijel po krátké poradě v Seattlu ve středu.
Po odbočení na letiště z hlavní dvouproudé silnice spatřil dvoupatrové stavení napravo
od cesty. Naproti vlevo byla kovová budova. Hned vedle se nacházela malá, osm
metrů měřící kontrolní věž, pomalovaná oranžovými, bílými a červenými svislými
pruhy.
Do úterního večera bylo do Whidbey přiděleno 150 agentů. Alan Whitaker, velící
zvláštní agent z úřadu FBI v Seattlu, zřídil velitelství v železné budově. Velitelské
stanoviště se nacházelo v kontrolní věži.
Whitaker připravil poradu pro ranní operaci útočných týmů. Když Manis přišel
na hlavní velitelské stanoviště, narazil tam na Wofforda, vousatého „Vlkodlaka“,
který pokynul hlavou a ukázal na prázdnou židli. V přední části místnosti byl vysoký,
předčasně vyplešatělý muž. Šlo o Gene Wilsona, zastupujícího prokurátora v Seattlu,
který přijel dohlížet nad operací, protože to byl jeho případ.
V místnosti byly shromážděné zásahové jednotky FBI ze Seattlu, Portlandu, Butte,
San Francisca a Los Angeles. Dále zde byl tým pro osvobozování rukojmí z Quantica
a agenti do zálohy. V pohotovosti byly týmy z Denveru a Salt Lake City.
„Některé subjekty dnes byly viděny, jak opouští ostrov,“ řekl Whitaker shromážděným lidem. „Vyhledávači se je snaží znovu dostat pod dohled.“ Na leteckých
snímcích popsal pozice všech útočných týmů. Manis, člen zásahové jednotky z Butte,
byl určen k Merkiho domu.
„Dnes v noci zaujmeme pozice a při východu slunce ve všech třech domech
oznámíme, že tam jsme. Doufáme, že se vzdají, ale víte co dělat, pokud ne. Zítřek
může být hodně dlouhý.“
Ve čtvrtek krátce po 23. hodině zásahová jednotka z Butte vyskákala z dodávky na
vrcholku útesu, uzavírajícího Beachcombers Club spolu s vodou dole u Hidden Beach.
Manis i ostatní na sobě měli plnou bojovou výstroj – neprůstřelné vesty a maskovací
uniformy, tváře potřené krycí barvou a automatické pušky. Připomínalo mu to službu
u námořní pěchoty. Byla černočerná tma a hluboko pod sebou slyšeli šplouchat vodu,
narážející na vlnolam. Extra vrstvami oblečení procházel déšť hnaný čerstvým větrem.
Agent Gary Lincoln, velitel týmu zaměřeného na Merkiho dům, měl k dispozici
12 agentů. Rychle je začal rozmisťovat. Ukázal na Merkiho dům dole a umístil cvičeného odstřelovače Billa Buieho na příkrý sráz, kde měl čisté palebné pole. K němu
byl jako pozorovatel přidělen Steve „Stumpy“ Fiddler. Ostatní agenty Lincoln rozdělil
do tří týmů, přičemž jeden měl pokrýt vlnolam z jihu a druhý protější stranu u vjezdu
290
na silnici pro případ, že by se někdo pokusil probít směrem na sever. Třetí skupina
strávila noc v pohodlí a teple DeLappova domu, který už byl evakuován.
Buie a Fiddler si zkontrolovali vybavení a pak se pustili do riskantního sestupu
po příkrém srázu, přes ostružiní a vysoký plevel, kolem řídce roztroušených jedlí
a přes malé skalisko, dokud nenašli dobrou pozici. Další agenti se vydali severně
a potichu šli stáčející se silnicí, obcházejíc svah, aby využili tmu. Když došli na South
Hidden Beach Drive, tiše a mlčky se rozmístili na určené pozice. Manis šel se
skupinou, která měla obsadit DeLappův dům.
Jakmile byli vevnitř, Kelly Hemmertová a Nelson Leavitt zajistili spodní patro
a Lincoln pak přivedl nahoru Manise s Jimem Davisem ze Spokane, dočasně
přiděleným k zásahové jednotce z Butte. „Tohle je perfektní,“ řekl Lincoln, když se
podíval z velkého okna. „Vidíme vpravo na Merkiho prostor.“
Agenti se usadili ke sledování. Ticho občas prolomilo hlášení ve vysílačce.
Zbývalo šest hodin do rozednění.
SVÍTÁNÍ V PÁTEK ráno bylo opět zamračené. Dalekohled prohlížel stromy
u Smugglers Cove a spočinul na malém šedém ptákovi, nějaké pěnkavě. Čočka byla
na ptáka zaměřená asi minutu, pak poskočila doleva a hledala jeho ptačího kolegu.
Žena držící dalekohled si všimla pohybu a vrátila se ke stromu. Bylo u něj něco
velkého, možná jelen. Chvíli nic neviděla, ale pak to ve stínu spatřila znovu.
Opřela se rukama o parapet, aby stabilizovala silný dalekohled, a rozpoznala
mužskou hlavu. Měl na sobě maskáčové oblečení. Asi nějaký pozorovatel ptáků jako
já, snažící se dostat blíž, napadlo ji. Pak ztuhla. Zřetelně viděla, že ten muž drží pušku
s velkým puškohledem.
Kilometr a půl od Mathewsova domu na Lagoon Point vstala časně ráno Janet Fergusonová a roztáhla závěsy visící až k podlaze. Líbilo se jí, že dům stojí proti Puget
Sound. Jak se tak v ranní mlze dívala na vlnění stříbřité hladiny, po pláži kolem jejího
domu proběhlo pět mužů v maskovacích uniformách s automatickými zbraněmi.
Manis v sedm ráno uslyšel u Merkiových zvonit telefon. Zazvonil dvakrát a pak
bylo ticho.
„Okay, dostali avízo,“ řekl Lincoln. „Podezřelí by měli zkontrolovat, jestli jsou
obklíčení. Dávejte pozor, ale ať ví, že tu jsme.“
O sekundu později se v bočním okně objevil vyděšený obličej Roberta Merkiho.
Když se podíval do druhého patra, Manis vstal a namířil mu automatickou puškou
přímo na hlavu. Merki zbledl a skrčil se, takže zmizel z dohledu.
Randy Duey neměl telefon. Když slyšel, že jeho jméno vyvolávají megafonem,
moc mu nechybělo k propadnutí panice. Nejen že ho obklíčili, ale také přesně ví, kdo
je. Ale jak to ví? Co ví? Vědí o Walteru Westovi? O Ukiah? Jak moc je namočený
do problémů?
Duey, pečlivě se vyhýbající oknům, kde by na něj agenti mohli vystřelit, zvažoval
své možnosti: sebevraždu, střelbu, dát se na útěk a snad uniknout. Byl si jistý jedním –
291
pokud dá těm bastardům ZOG sebemenší záminku, tak ho zastřelí. S árijskými
válečníky jako Gordon Kahl a Arthur Kirk se nejednalo podle normálních pravidel.
Na východ nemohl, tam byla voda. Jeho jediná šance byla dostat se osm metrů
přes dvůr a příjezdovou cestu za dům a do hustých stromů. Kdyby se tam dostal,
možná by měl šanci. Vykoukl oknem u zadních dveří.
Po několikáté natáhl hlaveň automatické pistole Uzi a naposled zkontroloval, že je
náboj v komoře. Pak zkontroloval poloautomatickou pistoli ráže 9 mm, s pistolemi
v obou rukách pronesl poslední modlitbu a rozběhl se do dveří.
Neuběhl ani šest kroků a už viděl postavy za velkými jedlemi vedle přístavků,
některé dokonce i ležící uprostřed bahnité příjezdové cesty, které na něj všechny míří
automatickými puškami. Byli to běloši. Čekal hordu míšenců.
Okamžitě mu ztěžkly svaly, jako by měl kolem kotníků olověná závaží a nejistě se
zastavil, neschopný soustředit se na hlas křičící do megafonu. Je po všem. Z rukou mu
zvolna vyklouzly zbraně a dopadly k nohám. Nejprve si klekl na kolena a pak si lehl
na zem.
Příští tři hodiny byly nejvíc frustrující v Manisově životě. Merkiovi odmítali vyjít.
Manis, shlížející z výšky do jejich domu, je viděl pobíhat kolem a házet do krbu
svazky dokumentů. Z komínu se valil dlouhý sloup šedého dýmu a Manis sledoval,
jak se usvědčující důkazy rozptylují v mlze. Zásahová jednotka opakovaně žádala
na velitelském stanovišti o povolení vystřelit do domu slzný plyn, ale žádost byla
pokaždé zamítnuta. Whitaker vyměnil pár důkazů za bezpečí svých lidí.
Krátce po 10. hodině nad dům Merkiových přiletěl bojový vrtulník FBI. Zůstal
viset přímo nad tímto malým letním domem a do střechy bušily rázové vlny. Pilot
držel pozici pět minut a doufal, že Merkiovy vyděsí dost na to, aby vyšli. Tato chvíle
strachu je však přiměla jen urychlit horečnaté spalování materiálu.
Merki asi v 11:15 došel k závěru, že spálili všechno, co se dalo. V obavě, že FBI
na dům zaútočí, pohlédl na značný arzenál, který tam byl. Vyhodnotil situaci jako
beznadějnou. Vytočil číslo, které jim dal FBI a řekl, že jdou ven.
Agenti v DeLappově domě seběhli ze schodů a zaujali pozice před Merkiho menším domem. Lincoln, stojící s megafonem na verandě DeLappova domu, nařídil
Robertovi Merkimu vyjít jako první. Jakmile byl venku, vyšla Sharon a pak jedna
starší žena. Sharon to však popletla a šla hned za manželem. Agenti k nim okamžitě
přiběhli a nasadili jim pouta. Pak vyšla Ida Baumanová, celou situací mírně zmatená.
Prohledat dům a sepsat záznam trvalo několik hodin. Merki nespálil značné
množství důkazů, včetně fotografií, které v srpnu v San Franciscu pořídil s Denverem
Parmenterem u Brinkova depa. Ukázalo se, že většina členů Mlčícího bratrstva skladovala nepotřebné věci.
Když prohlídka skončila, FBI dovolil DeLappovi a jeho manželce vrátit se do domu. Jeden agent zůstal hlídat okolí, ačkoliv už nečekali žádné problémy. O hodinu
později přijeli bez problémů Suzanne Stewartová s manželem Ericem Tornatzkym
a obešli dům. Venku narazili na DeLappa a Suzanne se zeptala, jestli viděl jejich lidi.
292
Ten odpověděl, že FBI provedl razii a zatkl je. Suzanne poděkovala, klidným krokem
se vrátila do auta a odjela.
DeLapp byl naštvaný. Popadl telefon, zavolal do kanceláře šerifa a chtěl mluvit
s FBI. Chtěl jim dát pěkně od plic vědět, co si o nich myslí.
WAYNE MANIS POČÍTAL, že dva zásahy ze tří budou snadné. Starosti mu dělal
Mathews. Chtěl ho živého a chtěl mít možnost si s ním promluvit. Mathews byl
ústřední postava v jeho případu, ale ještě nikdy s ním nemluvil. Když se vrátil na velitelské stanoviště na přistávací ploše, nebyl překvapený, že se taktické uskupení během
rána s Mathewsem nikam nedostalo.
Agent Wofford mu řekl, že Mathewse obklíčilo pět zásahových jednotek a tým pro
osvobozování rukojmí. Šance na útěk neexistovala. Na razii ve Smugglers Cove bylo
přiděleno celkem 52 agentů. „Náš největší problém,“ zhodnotil to Wofford, „je, že
s jistotou nevíme, jestli v domě nejsou nějaké ženy nebo děti. V domě není telefon
a Mathews na megafon vůbec nereaguje.“
Wofford zůstal na velitelském stanovišti vyslýchat Merkiovy a Manis, stále agent
pracující na tomto případu, byl poslán k Mathewsovu domu.
Manis se vydal na 13 kilometrů dlouhou cestu ze základny námořnictva k Mathewsovi. Za zátarasem postaveným šerifem stál velký dav lidí, včetně rostoucího
počtu novinových a televizních reportérů, hladových po zvěstech o tom, co se děje.
Dobrovolně přihlášení policisté a hasiči u zátaras nevěděli nic jiného než ti, kdo se
ptali.
Když přijel na Smugglers Cove Road, vydal se po točité příjezdové cestě k Moorově domu. Někdo na něj zpoza silného stromu zakřičel: „Hej, Wayne!“ Manis se otočil
a spatřil agenta Dannyho Colsona, velícího týmu pro osvobozování rukojmí.
Oba se pak vydali v půlkruhu směrem k mýtině podél lana, nataženého v lese
ve výši pasu jako vodítko, a jižně od domu vedle dvojgaráže zaujali pozici. Zásahové
jednotky byly rozmístěny na třech stranách mýtiny. Losangeleská byla na jihu,
portlandská na severu. Týmy z Butte, Seattlu a San Francisca pokrývaly prostor mezi.
„Duey a Merki potvrzují, že tam je Mathews, ale neřeknou, jestli je s ním ještě
někdo,“ vysvětlil Manis Colsonovi.
Pak pohlédl na dům. V šedi zatažené oblohy působil jako prázdný. Manisovi se
líbily tři ze čtyř stran, volné prostranství, kde Mathews neměl sebemenší šanci
na útěk. Ale šest metrů západně směrem k vodě se nacházel útes, jehož by se mohutným sprintem dalo v mžiku dosáhnout. Pokud bude dnes večer mlha jako minulou
noc, mohlo by to Mathewse lákat.
„Slyšeli jsme, že je uvnitř úplný arzenál,“ dodal Colson. „Pobřežní stráž uzavřela
zátoku, takže sem nemůžou proplout žádné lodě. A Federální úřad pro civilní letectví
v Sea-Tac odklání malá letadla. Slyšeli jsme, že tam Mathews možná má protitankové
střely.“
Manis se znova podíval na dům. Poklesla mu nálada. „Mám špatný pocit, že si
Mathews vyvinul hitlerovský komplex a tohle je jeho berlínský bunkr,“ řekl.
293
Ian Stewart v tu chvíli sledoval, jak Mathews zavázanou rukou píše další dopis.
V podstatě to byl dopis sebevraha:
Všichni jsme věděli, že to bude takhle, že to budou naši vlastní bratři, kteří se
jako první pokusí zničit naše úsilí zachránit rasu a náš smrtelně nemocný národ.
Proč je tolik bílých lidí tak horlivých zničit vlastní druh ve prospěch Židů a smíšených ras?
Vidím tři agenty FBI, schovávající se za stromy severně od domu. Mohl bych je
snadno zabít, měl jsem jejich obličeje na mušce. Vypadají, že mají dobrý rasový původ, přesto jsou všechny jejich schopnosti dány vládě, která se otevřeně snaží
smísit celou rasu, jejíž součástí jsou tito agenti. Proč to nevidí?
Bílí muži zabíjí bílé muže, Sas zabíjí Dána;
Kdy to skončí? Zánikem árijců?
Minulou noc jsem věděl, že dnešek bude poslední den v mém životě. Když jsem
šel spát, viděl jsem všechny své milované tak jasně, jako by tu byli se mnou.
Všechny vzpomínky mi probleskly myslí. Pak jsem pochopil, že má cesta povinností
je u konce.
Byl jsem dobrý voják, neohrožený válečník. Zemřu se ctí a přidám se k mým
bratrům ve Valhalle.
Za krev, půdu a čest. Za víru a rasu.
Za budoucnost mých dětí. Za zelené hroby mých otců.
Robert Jay Mathews
KOLEM POLEDNE BYLO Alanu Whitakerovi jasné, že FBI musí přistoupit
na jiný tah. Mathews na jejich výzvy nereagoval. Whitaker souhlasil s plánem přivézt
sem Roberta Merkiho z vězení Island County Jail v Coupeville, aby se pokusil
s Mathewsem promluvit. Merki s pouty na rukou i nohou byl eskortován kolem garáže
a podali mu megafon.
Merki zmáčkl tlačítko mikrofonu a zavolal: „Bobe! To jsem já, Noah! Jestli mě
slyšíš, dej mi nějaké znamení.“ Chvíli se nic nedělo, ale pak šla dvakrát nahoru a dolů
roleta v zadní ložnici.
„Bobe, pokud je tvoje odpověď na to, co ti musím říct, ano, zvedni roletu jednou.
Pokud ne, zvedni jí dvakrát. Okay?“ Roleta šla jednou nahoru a dolů.
„Bobe, musíš se vzdát,“ zvýšil hlas plný sklíčenosti. „Hemží se to tu federály.
Tohle není místo k umírání. Pojď ven!“
Roleta šla dvakrát nahoru a dolů.
„Bobe, mohli na mě zaútočit, zabít mě i Sharon. Ale neudělali to. Jestli se vzdáš,
budou s tebou zacházet slušně,“ přemlouval ho Merki.
Mathews něco zakřičel. Co se z toho dalo vyrozumět, ptal se na Randyho Dueyho.
Mathews si navzdory Merkiho ujišťování nebyl jistý, jestli Duey vyvázl nezraněn.
Whitaker zařídil, aby byla do Coupeville vyslána dodávka a přivezla z vězení Dueyho.
O hodinu později se u garáže objevil i Duey, pevně spoutaný a s megafonem.
294
„Bobe!“ zakřičel. „Tady Randy! Pojď ven, prosím tě! Potřebujeme tě, Bobe, pro
budoucí boj. Hnutí tě potřebuje!“
Mathews vykoukl zpoza okna, aby Dueyho viděl.
„Bobe, když jsem vyšel z domu, měl jsem Uzi a pistoli. Běžel jsem přímo k nim
a mohli mě lehce zabít,“ křičel Duey. „Zaručuji ti, že pokud vyjdeš, tak tě nezabijí.“
Mathews se přesto odmítl vzdát. „Takhle to nepůjde,“ řekl Colson. „Potřebujeme s tím
chlapem obousměrnou konverzaci. Zeptejte se ho, jestli nás nechá dát mu polní
telefon.“
Duey vyřídil dotaz a roleta se jednou zvedla a spustila. Jeden příslušník komanda
pro osvobozování rukojmí vzal sadu s telefonem, na chvíli se zastavil na kraji lesa
a pak uháněl k zadním dveřím. Nechal telefon u nich a běžel zpátky se schovat. O pár
sekund později se pootevřely dveře, natáhla se z nich ruka, popadla telefon a dveře se
zase s bouchnutím zavřely.
Za pár minut mělo předsunuté velení Mathewse na lince. Jeho podmínky kapitulace byly jasné: „Chci vyčlenit části východního Washingtonu, Idaha a Montany jako
árijskou domovinu, kde budou mí lidé moci svobodně žít tak, jak budou chtít,“ řekl.
To nebyl zrovna slibný začátek vyjednávání.
Mathewsova nálada během dne kolísala od racionální po sebevražednou. Když
kolem večeře nastala tma, byly zapnuty reflektory, které zalily dům strašidelným
mléčným svitem. Mathews řekl Merkimu, že má na zbraních puškohledy s nočním
viděním, přes které dokáže přečíst štítky se jmény členů zásahových jednotek. „Hej,
Noahu,“ řekl Mathews Merkimu, „vzadu u stromu vidím agenta Fiddlera.“ Steve
Fiddler byl okamžitě vyrozuměn, ať si najde bezpečnější pozici.
Taktici na velitelském ústředí diskutovali, zda kontaktovat Debbie Mathewsovou
v Metaline Falls a zjistit, zda by přijela a promluvila si s Bobem. Nakonec se rozhodli,
že by Debbie mohla využít příležitost k povzbuzení manžela, aby se stal dalším pravicovým mučedníkem.
Veškerá naděje, že by Merki mohl Mathewse přemluvit vyjít z domu, zhasly
kolem 20. hodiny, kdy se Mathewsův postoj změnil v naprosto neústupný: „Ne, ne,
prostě dělejte, co musíte.“
Mathews a Ian Stewart v domě probrali možnosti. Mathews se už rozhodl. Stewart
váhal, protože věřil, že ho FBI zabije ať zůstane nebo odejde. Jak se však vlekl čas,
kdy zvenčí slyšel nevlastního otce, Roberta Merkiho, rozhodl se risknout to a vzdát se.
Krátce před 23. hodinou Mathews polním telefonem vytočil předsunuté velitelské
stanoviště. „Mám tu muže, který chce vyjít ven,“ řekl. Pak zavěsil a dal Ianovi svůj
poslední dopis. Ten ho strčil do hrubé tašky spolu se 40 000 dolary v hotovosti,
o nichž si myslel, že si je nechá. S těžkým povzdechnutím otevřel dveře.
Po pár nervózních okamžicích, kdy se agenti zajímali, co má v tašce, byl mladík
rychle položen na zem a spoután. Ian však nespolupracoval a lhal, když tvrdil, že je
s Mathewsem v domě ještě někdo další.
Zásahové jednotky se připravovaly strávit noc v lese. Půl hodiny po Stewartově
kapitulaci, když Manis a Colson seděli za garáží a srkali kávu, hluk generátorů
295
přehlušil ostrý zvuk výstřelu v domě, následovaný dlouhým, žalostným sténáním. Pak
les opět ztichl.
„Zabil se!“ vyskočil Colson.
Po vyhodnocení situace na velitelství se došlo ke shodě, že je Mathews nejspíš
mrtvý. To znamenalo, že agenti budou muset vejít do domu, ale Whitaker se rozhodl
počkat na denní světlo čistě pro případ, že by to byl trik.
Vlhká, studená noc utíkala pomalu. Colson s Manisem se trochu vyspali, zatímco
ostatní hlídali.
MANIS RÁNO PROŠEL plán útoku se svými kolegy ze zásahové jednotky Butte.
Současně si ho pročítal i tým ze Seattlu. Právě na tyto jednotky padla povinnost zaútočit na dům. Seattle měl jít první a vyčistit spodní patro. Butte pak měl vtrhnout
do druhého patra.
Agenti dopoledne požádali o povolení střelit do domu slzný plyn a velitelé to
schválili. Oknem prošla první salva plynu CS, dráždícího oči a vyvolávajícího nevolnost, a vytvořila v dětském pokoji obrovský mrak kouře. Od Mathewse to nevyvolalo
žádnou odezvu. Manis počítal s tím, že pokud je ještě naživu, má s největší pravděpodobností plynovou masku.
Do poledne naplnilo dům nechutnými výpary šest granátů a vevnitř se stále nic nepohnulo. Whitaker ve 14 hodin nařídil útočným týmům připravit se na vstup do domu.
Osm mužů z týmu Seattle přiběhlo k domu a opřelo se o cedrovou stěnu. Vzali
s sebou policistu Billa Flanderse ze šerifovy jednotky K-9, psovoda hrozivého
německého ovčáka jménem Oman Vom Kaisertor. Zatímco vyrazili zpoza rohu
k přední části domu a rozbíjeli sklo v posuvných dveřích, tým Butte se přesunul k boční straně domu.
Manis, Buie a „Stumpy“ Fiddler zůstali venku. Gary Lincoln, Kelly Hemmert
a Nelson Leavitt následovali tým Seattle do domu. Manis se ocitl u vytlučeného okna
s připravenou útočnou puškou.
Ovčák Oman dlouho nevydržel. Vyděšený zbytky slzného plynu běžel dlouhými
kroky pryč oknem u Manise a Flanderse táhl za sebou. Manis psa slyšel štěkat, a když
se ohlédl, viděl jeho hlavu u svého zadku.
„Super,“ pomyslel si. „Nikdy neposílej německého ovčáka na neonacistu.“
Nacházeli se v nejkritičtějším bodu operace. Byli v domě a kdyby Mathews stále
žil, byl by připravený reagovat.
Mathews dlouho nečekal. Ve druhém patře slyšel rozbíjení skla. Opřel samopal,
díval se na podlahu, představoval si rozvržení spodního patra a uvažoval, kde asi
agenti právě jsou. Rozhodl se začít v jihozápadním rohu a střílet napříč. Bez váhání
stiskl spoušť a pevně ji držel.
Agenti instinktivně ucukli, když proud kulek začal bušit skrz strop nad nimi a křížem krážem se začal zavrtávat do zdí a podlahy. Několik agentů zamířilo nahoru a začali naslepo střílet do stropu, ale Mathews se už přemístil.
296
Manis byl ještě opřený o zeď a pes na něj vrčel. V tu chvíli nevěděl, čeho se bát
víc, jestli psích zubů nebo Mathewsových projektilů. Podíval se oknem a spatřil
Hemmerta opřeného o zeď o šest metrů dál. Agenti po spršce kulek nabírali dech.
Lincoln se na druhé straně dětského pokoje vydal k Hemmertovi uvolnit prostor,
protože tým Butte se připravoval dobýt schodiště.
Mathews si dal zjevně pauzu jen na zasunutí nového zásobníku.
Hemmert se odlepil od zdi. Přesně v tu chvíli prošla stropem druhá dávka olova
a udělala díry tam, kde ještě před sekundou stál. Manis se díval, jak kulky děraví dům
kousek od něj a odletují při tom kusy interiéru z cedrového dřeva. Rozhodnutí kde stát
se změnilo v jistou variantu ruské rulety.
„Beru psa zpátky do lesa,“ řekla Flanders rychle.
„Běžte,“ odpověděl Manis. „Budeme vás krýt.“ Najednou agent ve stromech zakřičel: „Pozor, je v okně nad tebou!“ Manis sebou trhl, když Mathews znova naslepo
pálil přes podlahu a kulky odlamovaly dřevo těsně nad jeho hlavou.
Fiddler, Buie a Manis doběhli k zadnímu rohu budovy, skočili na mokrou zem
a vzájemně do sebe strkali. Fiddler byl vytlačen na otevřený prostor a zoufale se
drápal zpátky, než si ho Mathews všimne.
Manis a Buie se vydali několik metrů od domu a schovali se za dva malé stromky.
Mathews znovu spustil palbu a rozstřílel překližkový kryt na zadním okně. Agenti
opětovali palbu, kdykoliv si mysleli, že ví, kde Mathews stojí. Intenzivní přestřelka
pokračovala dalších 15 minut. Pokaždé, když nastala chvíle klidu, si Manis říkal:
„Dostal to? Je konečně po všem?“ Pak začala střelba nanovo.
Manis a Buie se stáhli ke garáži. Ani ne minutu poté dostal první tým rozkaz
ustoupit. Vyběhli ven a utíkali se ukrýt. Mathews během jejich útěku pálil. Když se
agenti v lese znovu přeskupili, vyměňovali si starostlivé pohledy. Byli jako asistentka
kouzelníka, která vleze do bedny, jež je pak probodána deseti meči. Ačkoliv bylo
z těsné blízkosti vypáleno sto nebo víc zásobníků, nikdo nebyl zraněn.
Jak se však ukázalo, ani žádná z jejich kulek nezasáhla Mathewse.
JAKMILE SE NA mýtinu druhý den akce snesla tma, Whitaker věděl, že už
nemůže čekat. Rozhodl se pokusit Mathewse vynervovat stejnou taktikou, jakou
použil na Merkiho, vrtulníkem.
Brzy byl z dálky slyšet hluk bojového vrtulníku, letícího nad hladinou. Tento
hlučný stroj přiletěl nad dům jako obří vážka s oslepujícím reflektorem a vznášel se
nad ním. V paprsku světlometu bylo vidět, jak turbulence z listů vrtule nasává šindele
ze střechy. Vrtulník sestoupil až na vzdálenost jednoho metru od střechy.
Mathews začal pobíhat v horním patře a pálit po něm přes střechu ze samopalu.
Pilot dostal rozkaz odletět.
Zatímco se vrtulník zvedal, zásahová jednotka z Portlandu severně od domu
vyslala do druhého patra salvu střel. Mathews odpověděl dávkou do lesa z automatu.
Střelba trvala 15 sekund, než les zase ztichl, až na burácení odlétající helikoptéry.
297
Manis se v tahanici o lepší místo odplazil do mokřiny, lemované bahnitou příjezdovou cestou za domem. Než měl čas se zvednout, přímo do obličeje mu zazářil
plamen z hlavně ve druhém poschodí. Manis střelbu okamžitě opětoval a poslal
několik kulek přímo do okna. Byl si jistý, že Mathewse trefil.
Jenže o sekundu později uslyšel, jak střílí na tým z Los Angeles na jižní straně.
Pak padlo usnesení, že to takto nejspíš skončí remízou. Z velitelství přišel rozkaz
hodit do dětského pokoje světlice M-79 Starburst. FBI věděl, že kromě osvětlení
vnitřku domu ho nejspíš i zapálí. Věřili, že Mathews bude mít dost času dostat se
mimo dům, než se oheň nekontrolovatelně rozhoří. Bude to Mathewsova volba. Ale
tak či onak bezvýchodná situace skončí.
Předsunutí agenti čekali, než přijede hasičský sbor. Manis se bál, že pokud se oheň
vymkne kontrole, nejcennější důkaz v celém jeho případu se změní v popel.
Kolem 18:30, když bylo hasičské auto připraveno, byly dovnitř již rozbitým
oknem vypáleny tři světlice a následoval ohnivý výbuch. Opravdu, oheň vzplanul.
Všichni zaujali pozice a sledovali, jak začínají praskat plameny ve spodním patře.
Z druhého patra slyšeli sporadickou střelbu. Měli oči nalepené na východech z domu
a čekali na jakoukoliv známku toho, že Mathews vychází ven. Munice v domě žárem
explodovala jako popcorn a bránila hasičům se přiblížit.
Neustále sílící oheň vyskočil z oken v prvním patře a začal olizovat stěny domu.
Manis v mokřině o osm metrů dál cítil, jak mu žár spaluje obličej. Střelba brzy ustala.
Žádná známka toho, že Mathews vychází, se neobjevila.
Do 20 minut plameny zmohutněly, šlehaly 30 metrů vysoko a ozařovaly zatažené
nebe děsivou oranžovou září, kterou viděli reportéři za zátarasy, lidé na ostrově i obyvatelé okolních ostrovů. Střecha se zhroutila, propadla se do prvního patra, ale plameny i tak dosahovaly nad vrcholky nejvyšších stromů.
Mluvčí FBI pak reportéry informoval o tragickém konci obléhání a dodal, že oheň
„nebyl založen záměrně“, ačkoliv jako výsledek kalkulovaného rizika byl založen
vědomě.
Do nedělního rána, asi kolem 8. hodiny trosky vychladly dostatečně na to, aby je
agenti mohli začít prohledávat kvůli důkazům. Na jedné straně domu spočívala
zčernalá vana opřená o bojler, která sem propadla z druhého patra. Vedle ní ohledávači našli nedokonale spálené pozůstatky lidského těla, které z ní patrně vypadly.
Do hrudní dutiny byl zapuštěný roztavený kus zlata. Byl to Mathewsův medailón
Bruders Schweigen.
DENVER PARMENTER, SCHOVÁVAJÍCÍ se v motelu v malém pacifickém letovisku Seaside v Oregonu, si v neděli 9. prosince otevřel portlandský Oregonian
a dočetl se, že Mathews je mrtvý, upálený zaživa na Whidbey Island.
Odjel do Oregonu, aby byl blízko bojišti. O přestřelce po díkůvzdání se dozvěděl
díky telefonátům Jimu Dyemu ze svého úkrytu v Durangu v Coloradu. Hned se vrátil
do lyžařského areálu Vail a nechal poste restante v Seaside, aby ho Randall Rader
298
mohl zastihnout. Pak odjel do Boise vyzvednout si GMC 1949, který nechal v úschově a odjel do Seaside čekat na Raderův dopis.
Jenže řetěz, který držel Mlčící bratrstvo pohromadě, se teď přetrhl. Parmenter byl
zmatený. Mathewsovi v létě 1983 udával směr víc než kdokoliv jiný. Mathews
miloval probírat taktiku s Parmenterem, chytrým studentem politických věd na vysoké
škole. A když to léto chodili po Mathewsových pozemcích, Parmenter do Mathewsovy mysli pomáhal zasadit semínko Bruders Schweigen tím, že dával najevo ochotu
postoupit do další úrovně konfliktu, jenž byl v jejich pravicových textech tak barvitě
popisován.
Teď se soustředil na to, aby ho nechytili. FBI měl z prohlídek ve Whidbey, Portlandu a Sandpointu náklaďáky dokumentů kódovaných tak, že bude snadné je
prolomit. Nastartoval GMC a instinktivně zamířil do Spokane, ale jak se blížil k městu, uvědomil si, že už nemůže jít do svých starých putyk beze strachu z dopadení.
Nemohl kontaktovat Janice v Cheney ani vidět svou dceru. Ztracený, sám a vystrašený
odjel na důvěrně známé místo, Priest Lake.
Valník se ploužil a supěl do kopce úzkou klikatou silnicí, vedoucí do opuštěného
výcvikového tábora. Jak padal sníh, silnice se rychle stala neprůjezdnou. Auto se
dosunulo na osamělou zastávku, projelo valem stromů na Big Meadows, ale nemohlo
dál. Parmenter vystoupil, zapnul si bundu a prodral se po holeně vysokým sněhem
k předku auta, kde se opřel o otlučenou chromovanou mřížku.
Pomalu očima přejížděl krajinu, kde se mezi kopci na vzdáleném konci sněhem
zasypané louky nacházel tábor. Jídelní stan se zhroutil pod tíhou sněhu. Jak se tak
zamyšleně díval, na obočí a hustých černých vlasech mu začal přistávat sníh.
Pocit sounáležitosti, který tu získal, pro něj znamenal tak moc. Kvůli tomuto fanatickému vztahu ztratil manželku a dítě. Léta se cítil jako vyděděnec kvůli zvláštním
názorům, které zaujímal. Když však našel tyto muže, našel souhlas. Všichni si slíbili
nehynoucí věrnost sobě navzájem i své věci. Tuto věrnost testovali během dlouhé
zimy, jara a léta společnými odvážnými loupežemi.
Paralyzovaly ho protichůdné myšlenky. Ačkoliv byl mladý, výřečný a vysokoškolsky vzdělaný, následoval Mathewse stejně ochotně jako všichni ostatní. Teď, rok
po odchodu z práce a po ztrátě rodiny kvůli tomu, co si myslel, že bude vytoužený
a skvělý boj, propadl pocitu naprostého zmaru a selhání.
Sníh, snášející se zlehka jako potrhané kusy hedvábí, tlumil ostatní zvuky lesa.
Jediný zvuk, který Parmenter slyšel, byl jeho vlastní dech, měnící se v mrazivém
zimním vzduchu v páru.
299
Závěr: POTEČE KREV
Mathewsova smrt byla jako vytržení z transu. Znamenala konec Mlčícího bratrstva
jako životaschopné skupiny, ačkoliv se ho někteří snažili udržet. Většina jednoduše
zmizela do utajení. Když „ZOG“ po Mathewsově smrti zmobilizoval ještě větší síly
než před ní, brzy začalo být jasné, že „Mlčící bratrstvo“ nebylo ani mlčící, ani bratrstvo.
Po událostech na Whidbey Island se americká veřejnost dozvěděla o Mlčícím bratrstvu, které úřady nazývaly „Řád“, a o souvislostech mezi různými zločiny, které gang
spáchal. Zatčení a soudy, následující po Whidbey Island, byly mediálně dobře
zdokumentované.
Ministerstvo spravedlnosti, zastupované prokurátorem Gene Wilsonem v Seattlu,
vypracovalo obsáhlou obžalobu čítající 67 jednotlivých zločinů. S obžalobou spolupracovala víc než polovina lidí, kteří Mathewse následovali nebo mu pomáhali, počínaje Billem Soderquistem. Ten jako jediný vyvázl nepotrestán z důvodu celkové
imunity, a jako jediný spolupracující svědek u soudu trval na tom, že stále zastává
všechny své rasistické a antisemitské názory.
Seznam těch, kteří se přiklonili na stranu vlády, zahrnuje hlavní i méně významné
hráče. Byli to: Denver Parmenter, Randall Rader, Robert Merki, Ken Loff, Thomas
Martinez, James Dye, Dan Bauer, Jackie Lee Norton, Mark Jones a Charles Ostrout.
Federální velká porota v Seattlu 12. dubna 1985 obžalovala 24 členů Mlčícího bratrstva z organizovaného vyděračství a zločinného spolčení. Než začal v září 1985 soud,
12 z nich se přiznalo. Deset bylo po 16 týdnů trvajícím soudu 30. prosince 1985
uznáno vinnými. Richard Scutari, který byl během soudu na svobodě a nacházel se
na FBI seznamu deseti nejhledanějších lidí, se přiznal po dopadení v březnu 1986.
Dvacátý čtvrtý obžalovaný byl David Tate, mladík s pistolí a Biblí. Ten se však
v Seattlu nezodpovídal. Místo toho si odpykává doživotní trest bez možnosti podmínečného propuštění v Missouriské státní věznici za zastřelení státního policisty
Jimmieho Linegara, který ho 15. dubna 1985 zastavil na opuštěné dálnici u Ridgedale
v Missouri kvůli rutinní silniční kontrole.
Během případu zemřel ještě jeden muž zákona. Clifton Browning, agent FBI
z Grand Junction v Coloradu, byl pověřen sledováním Zillah Craigové. Během letu
domů z Laramie 8. prosince 1984 jeho letadlo ve sněhové bouři asi 20 kilometrů jižně
od Meekeru v Coloradu zmizelo z radaru. Bylo to zhruba v době, kdy se Mathews
na Whidbey Island postavil k poslednímu odporu. Browningovo tělo bylo druhý den
nalezeno v troskách. Jeho angažovanost v případu nebyla dodnes odhalena.
Federální agenti v dubnu 1985 provedli rozsáhlý útok na tábor přežití CSA
v Ozarks a zničili ho. Jim Ellison, vůdce CSA, byl usvědčen z organizovaného vyděračství a posléze se stal vládním svědkem.
Soud v Seattlu byl největší z osmi soudů, které vzešly z tohoto případu. Navíc
někteří z více než 75 zatčených lidí uzavřeli před soudcem dohodu o přiznání. Vláda
300
excelovala, přičemž až do listopadu 1987 v Denveru dosahovala usvědčení nebo přiznání viny v některých bodech obžaloby u všech podezřelých. První zproštění přišla,
když federální porota hlasovala proti odsouzení Richarda Scutariho a Jean Craigové
za porušení občanských práv Alana Berga. Bruce Pierce a David Lane byli toutéž
porotou uznáni vinnými. Obvinění z vraždy v tomto bodě nebylo v Coloradu proti nikomu z nich vzneseno.
Na jaře 1988 připravila federální porota ve Fort Smith v Arkansasu vládě její
nejhorší porážku. Státní zástupci vsadili na rozsáhlou obžalobu z pobuřování proti
deseti lidem včetně vůdců jako Richard Butler, Bob Miles a Klansman Louis Beam.
Mezi obžalovanými byli i Pierce, Lane, Scutari, Ardie McBrearty a Andy Barnhill.
Čtyři posledně jmenovaní byli obžalováni ze spolčení za účelem zabít federálního
soudce a agenta FBI.
Porota 13 ze 14 obžalovaných osvobodila – toho posledního, obchodníka se zbraněmi Roberta Smalleyho, už předtím osvobodil soudce pro nedostatek důkazů.
Mathewsova smrt nakonec neznamenala jen konec jeho undergroundu; znamenala
i konec jeho usilování o další „dítě mé krve“. Náhradní matka z Portlandu, oplodněná
jeho spermatem, měla potrat. A když spermobanka zjistila, kdo byl její klient, vyřadila
ho ze seznamu.
MLČÍCÍ BRATRSTVO VYVOLALO velkou polemiku nejen mezi svými odpůrci,
ale i mezi radikální pravicí. Gang byl obviňován, že hnutí svým kriminálním řáděním
poškodil. Jiní je chválili, ale zároveň neomlouvali jejich násilí.
Richard Butler řekl, že muži z Mlčícího bratrstva „se pro naše vnoučata stanou hrdiny jako John Paul Jones a Sam Adams“.∗ V létě 1985 bílé puberťačky křičely a mávaly šiku Klansmenů, pochodujících Raleighem v Severní Karolíně. Děvčata držela
nad hlavami nápis „Milujeme Řád“.
Nicméně to vypadalo, že Mathewsův cíl sjednotit radikální pravici ji především
rozdělil. Bruce Pierce roku 1986 v rozhovoru pro Rocky Mountain News ve federální
věznici Leavenworth řekl:
Slyšel jsem vlastní lidi, různé lidi v hnutí říkat, že jsem ho poškodil. Slyšel
jsem, co říkali, a dostal jsem pár dopisů, a říkají: „Co jste udělali, je, že jste nás
poškodili a přitáhli jste na náš příliš pozornosti. Toho jste ve skutečnosti
dosáhli.“
To mě nutí se bránit, ale vím, že se mnou bude spousta lidí souhlasit.
Kritizovat člověka v bojové aréně je velmi snadné. Z retrospektivy je irelevantní, jestli jsem poškodil hnutí nebo ne, když zvážíte, že to je všechno v souladu
s Boží vůlí.
∗
John Paul Jones (1747-1792), hrdina americké revoluční války. Samuel Adams (1722-1803), státník, politický filosof
a jeden ze zakládajících otců Spojených států; pozn. překl.
301
Prohlášení jsme vydávali léta a myslím, že jsme všichni uznávali, že mluvením se nenaplní. Naši vlastní lidé v hnutí léta mluvili. A my bychom skutečně
zdaleka nejvíc upřednostňovali udělat to na úrovni diskuse. Jenže takhle to
udělat nešlo.
Nemyslím, že jsme měli představu, že bychom mohli začít a skončit v roce
1984. Ale musíte začít a musíte se postavit. A pokud se stalo, že jsme tentokrát
byli neúspěšní, nedá se říct, že někdo jiný jindy nebude mít úspěch. Naše činy
byly založeny na našich názorech a naše názory byly, že na konci chceme separovaný stát.
Nakonec se stalo zjevným, že krajní pravice po Mathewsovi je stejně roztříštěná
jako před ním. Nezměnilo se to ani navzdory penězům, které pumpoval do hnutí
v naději, že budou fungovat jako lepidlo – část z nich nebyla získána zpět.
Co se změnilo, byl omezující a nepsaný zákon krajní pravice, že výcvik přežití,
zásoby zbraní a kázání rasismu a protivládních prohlášení jsou čistě obranné. Skupina
lidí, hluboce nespokojených s americkým způsobem života, zašla tak daleko, že vytvořila rasistický underground. Ten byl v jejich představách lépe organizovaný, než
odpovídalo realitě pár dosažených úspěchů. Až na pár velmi vzácných výjimek to
nebyli kriminálníci, ale poměrně obyčejní lidé. Nevyholovali si hlavy a nenosili černé
kožené bundy.
Prostě se objevili pod katalytickým Robertem Mathewsem z docela neurčitého
vzorku zneklidněných lidí, kteří chtěli chránit svou izolovanou existenci před hrozícími změnami.
Proto byla likvidace Mlčícího bratrstva útokem na hydru. Chronologie událostí
ukazuje nejen přímé důsledky, ale další vývojové trendy přispívající k napjaté atmosféře rasových vztahů a hnutí přežití v Americe.
V červenci 1986 byly na Árijském světovém kongresu za sedm dolarů prodávány
medailónky vzdávající čest uvězněným členům Mlčícího bratrstva. Stálo na nich:
„Kdybys padl, můj kamaráde, ze stínů vystoupí další kamarád, aby zaujal tvé místo.“
O dva měsíce tito kamarádi skutečně vystoupili.
Objevil se gang, který si říkal Bruders Schweigen Strike Force II. Skládal se z pěti
lidí s vazbami na Árijské národy. Uskutečnili řadu bombových útoků, včetně tří v září
1986 za jediný den v Coeur d’Alene, jejichž cílem bylo odlákat policii před plánovanou bankovní loupeží. Rovněž byli zapojeni do padělání.
Američané v květnu 1986 zaplavili obchody se zbraněmi, aby legálně nakoupili
poslední samopaly, než vstoupí v platnost zákon zakazující jejich výrobu pro veřejný
prodej. Cena MAC-10 vyskočila na 1 195 dolarů. Žádosti o registraci zbraní od lidí
dbalých zákona přicházely do Washingtonu po desetitisících. Před přijetím tohoto
zákona úřad obvykle dostával méně než 100 žádostí denně.
31. srpna 1986 byl za Velkého draka frakce Ku Klux Klanu jménem Invisible
Empire (Neviditelná říše) zvolen Yankee z Connecticutu. Začátkem prosince 1986
řekl šerif v Jefferson Parish v Louisianě svým zástupcům, aby zastavili vlnu kriminality
302
kontrolováním černochů, pohybujících se v bělošských čtvrtích. Představitelé Jefferson Parish tentýž měsíc ve snaze snížit kriminalitu postavili zátarasy na ulici vedoucí
z New Orleansu na předměstí. Město je strhlo.
Jeden z patriarchů hnutí Identity, plukovník William Potter Gale, jenž byl v 60. letech pod Wesleym Swiftem protějškem pastora Butlera, byl se sedmi dalšími 9. října
1986 v Las Vegas obžalován federální velkou porotou. Obžaloba tvrdila, že se spolčili
za účelem posílání výhrůžek smrtí úředníkům finančního úřadu a soudci, který zasahoval do „Výboru států“, konstitucionalistického hnutí založeného na Galeho pozemku u Yosemite. Gale byl uznán vinným a odsouzen k jednomu roku vězení. Zemřel
v březnu 1988 před nastoupením trestu.
15. prosince 1986 zatkli agenti FBI šest členů survivalistické skupiny Arizona
Patriots. Důkazy ukázaly, že tito muži plánovali přepadnout obrněný vůz jedoucí
z Laughlinu v Nevadě, kasína a provést bombový útok na ústředí finančního úřadu
v Ogdenu v Utahu. Na videu napojeném na generátor ve svém primitivním táboře si
pouštěli film Rudý úsvit o guerillovém odporu vůči komunistické invazi v Americe.
Reportéři, pohybující se kolem ranče Patriotů u Kingmanu, našli plánky elektrárny
a vnější rozvodny v Glen Canyon Dam na řece Colorado, potrubního systému v Davis
Dam dál po řece a energetické soustavy a osvětlovacího systému v rozvodně Fort
Thompson na řece Missouri v Jižní Dakotě.
Pět dní poté parta pěti bílých mladíků s baseballovými pálkami a větvemi vyhnala
tři černochy z pizzerie v Howard Beech v Queens s pokřikem „negři, vypadněte z naší
čtvrti!“ Jednoho z černochů, Michaela Griffitha, srazilo a zabilo auto. Tři teenageři
byli později uznáni vinnými z napadení a zabití. Dostali tresty od 5 do 30 let. Tento
útok upoutal pozornost Ameriky na rasismus. Ten prožíval větší pandemii, než se
obecně soudilo a nemusel být organizovaný, aby byl smrtící.
Federální velká porota 8. ledna 1987 obžalovala pět členů Strany bílých patriotů
Fraziera Glenna Millera ze spolčení za účelem získat vojenské zbraně z Fort Bragg.
Dva byli usvědčeni, dva se přiznali a jeden, devatenáctiletý Anthony Wydra, byl
osvobozen. Později dělal nějakou legální práci pro Bruce Pierce a řekl mu, že našel
osvobozující důkaz. Než mu stačil říct, co to je, byl 7. ledna 1989 u Camp Lejeune
v Severní Karolíně zastřelen v autě seržantem námořní pěchoty, sedícím na zadním
sedadle. Vyšetřovatelé to označili za nešťastnou náhodu v opilosti. Zástupci věznice
tvrdili, že Wydra ve skutečnosti pracoval na plánu pomoci Pierceovi a několika dalším
uprchnout z Leavenworthu. Pierce, Scutari a Evans pak byli převezeni do nápravného
zařízení Marion, nejtvrdší věznice ve státě.
24. ledna 1987 přišlo na pochod za občanská práva v kompletně bělošském okrese
Forsyth v Georgii 20 000 lidí a protestovali proti incidentu, kdy 400 Klansmenů a jejich podporovatelů před týdnem házelo kamení. Představitelé okresu schválili vytvoření komise složené ze zástupců obou ras za účelem rozboru integrace. 7. února 1987
pochodovalo asi 100 Klansmenů v College Park v Georgii poté, co se představitelé
města pokusili demonstraci zabránit. Klan protestoval proti vraždě patnáctiletého
bílého hocha, který byl střelen do zad, když šel domů z kostela. Z vraždy byli
303
obviněni čtyři mladí černoši. Klan tvrdil, že takové zločiny nejsou skoro nikdy
nazývány „rasistické“.
Pět dní poté federální porota v Mobile v Alabamě hlasovala pro vyplacení odškodného 7 000 000 dolarů ze strany United Klans of America matce Michaela Donalda,
devatenáctiletého černocha, jenž byl v březnu 1981 zbit, pořezán a pověšen Klansmeny. Náhodně si ho vybrali na ulici, protože byli rozčílení vraždou bílého policisty
v Montgomery černým útočníkem. United Klans přepsaly na jeho matku Beulah Mae
Donald budovu svého ústředí v Tuscaloose o ploše 650 čtverečních metrů. Donaldová
zemřela 17. září 1988.
Jejím advokátem byl Morris Dees, Mathewsův cíl hned po Alanu Bergovi.
V březnu 1987 se dostal na pokraj zoufalství jeden farmář od Oxfordu v Ohiu,
který bojoval s Federal Land Bank proti chystanému prodeji své farmy. Nikdo neposlouchal jeho tvrzení, že mu vláda zabavila pozemek pro nezaplacený hypotéční dluh
nespravedlivě. Šel se svou věcí do místních médií, která ho ignorovala, protože už
měla příběh o „bojujícím farmářovi“.
Pak mu náhodou zatelefonovali z místního Ku Klux Klanu. Volající mu řekl, že
četl o prodeji zabaveného majetku ve veřejné vyhlášce a zeptal se, zda může nabídnout nějakou pomoc. Když tento farmář jeden víkend v březnu umožnil Klanu uspořádat na své farmě shromáždění, dostala se mu velká mediální pozornost.
„Byli jediná skupina, která se rozhodla pokusit se mi pomoci,“ řekl farmář v rozpacích. V tuhle chvíli se s nezákonným zabavením majetku snažím získat publicitu
jakýmkoliv způsobem. Řekli, že potřebují někoho, kdo má kuráž postavit se a bojovat
se systémem a nabídli mi veškerou svou pomoc. Nejsem člen Klanu a pochybuji, že
někdy budu. Ale člověk nikdy neví.“
24. dubna 1987 byla po stížnostech na rasismus naruby stažena z oběhu instruktážní příručka státu New York pro zvýhodňování menšin. Její autorkou byla černoška
a psalo se v ní: „Všichni běloši v naší společnosti jsou rasisté. Dokonce i když je
běloch zcela prost všech vědomých rasových předsudků, zůstává rasistou, protože
přijímá výhody rozdělované bělošskou rasistickou společností prostřednictvím jejích
institucí... Ve Spojených státech mohou být v současnosti rasisty jen běloši, protože
běloši ovládají a řídí instituce, které vytváří a prosazují americké kulturní normy
a hodnoty.“
Během let 1987 a 1988 byly slyšet stále četnější stížnosti na rasismus na amerických vysokých školách. Při jednom takovém incidentu v únoru 1988 zbilo pět bílých
studentů univerzity v Massachusetts a jeden nestudent dva černochy, kteří přišli na večírek s běloškou. To vyvolalo šestidenní obsazení administrativní budovy studenty
z řad menšin.
10. března 1988 byli zatčeni tři teenageři z Portlandu v Oregonu s obviněním z napadení a zastrašování poté, co zbili sedmadvacetiletého orientálce. Mladíci byli členy
Aryan Youth Movement, vedeného synem Toma Metzgera, Johnem, jenž se zapojil
do otevřené bitky mezi skinheady, černými hosty a publikem v televizní show Geralda
Rivery.
304
Agenti tajné služby zatkli 13. května 1988 ve Washingtonu v Missouri muže
a ženu na základě obvinění ze spolčení s cílem zabít Jesse Jacksona, prvního vážného
černošského kandidáta na prezidenta. Třicetiletý muž v tajně nahrávaném rozhovoru
řekl informátorovi, že je členem jak CSA tak „Řádu“. Ve skutečnosti nebyl členem
ani jednoho. Jen se chlubil.
V srpnu 1988 nutila skupina černochů v Chicagu výhradně černošské shromáždění
vybrat po smrti Harolda Washingtona jediného kandidáta na starostu. Ačkoliv to někteří černí politici považovali za příliš rozvratnické, jeden prohlásil, že běloši drží
spolu. „My jako černoši bychom měli myslet v první řadě na černochy. Politicky, ekonomicky, společensky, na ničem ve městě či na venkově nezáleží tak jako na rase.“
13. listopadu 1988 byl během pouliční bitky v Portlandu v Oregonu ubit baseballovou pálkou sedmadvacetiletý etiopský student Mulugeta Seraw. K napadení, zastrašování a obtěžování se pak přiznali tři skinheadi, členové East Side White Pride. Po vraždě se v Portlandu výrazně zvýšil počet incidentů etnického zastrašování.
Bývalý Velký drak Klanu David Duke vyhrál mimořádné volby do louisianské
sněmovny a poté, co neuspěly snahy zbavit ho úřadu, 22. února 1989 složil přísahu.
Jeho volební obvod není venkovský zapadákov; jedná se o předměstí New Orleansu.
V roce 1990 kandidoval do amerického senátu.
Anti-Defamation League vydala v lednu 1989 zprávu, která ukazovala, že antisemitské incidenty ve Spojených státech dosáhly roku 1988 pětiletého maxima. ADL
prováděla průzkum od roku 1978. Nejhorší byl rok 1982, právě před vznikem Mlčícího bratrstva. ADL rovněž upozorňovala na značný vzestup počtu rasistických skinheadů, kterým byly připisovány vraždy příslušníků menšin v několika státech.
Z Kalifornie se do Wyomingu přestěhoval Daniel Johnson, šéf League of Pace
Amendment Advocates, aby mohl v březnu 1989 kandidovat do americké sněmovny
po uvolnění křesla ministrem obrany Dickem Cheneym. Pace Amendment by většinu
barevných vypověděl ze země. Tohoto bílého separatistu v jeho kampani podporovala
skupina skinheadů, u nichž se později našla ilegální brokovnice s upilovanou hlavní.
Johnson ve volbách prohrál.
23. srpna 1989 skupina převážně bílých mladíků v části Brooklynu jménem Bensonhurst, kteří slyšeli, že se do jejich rajónu chystají na rvačku nějací černoši, narazila
na čtyři černé mladíky, kteří hledali nějaké ojeté auto na prodej. V následující hádce
byl zastřelen Yusuf Hawkins, 16letý černoch. Sedm bělochů bylo obviněno z vraždy
a jeden z napadení. Jeden člen útočící skupiny byl černoch.
Soudce odvolacího soudu Robert Vance otevřel 16. prosince 1989 balíček, který
mu přišel poštou domů do Mountain Brook v Alabamě, a byl zabit výbuchem bomby
s hřebíky. Dva dny nato v Savannah v Georgii otevřel podobný balíček černošský
městský zastupitel a právník Robert Robinson. Byl také zabit. Tentýž den byla doručena bomba odvolacímu soudu v Atlantě, na níž byl jako adresát uveden Vance, a byla
zneškodněna. Čtvrtý den obdržela bombu ze stejného zdroje kancelář Národní
asociace pro pokrok barevných lidí (NAACP) v Jacksonville na Floridě, a byla zneškodněna. Týden poté přišel do jedné televizní stanice v Atlantě dopis hlásící se
305
k zodpovědnosti za bomby. FBI potvrdil, že pochází od odesilatele bomb. Dopis vyhrožoval odplatou soudcům, právníkům a funkcionářům NAACP „kdykoliv černoch
znásilní bělošku“. Psalo se v něm, že bomby jsou „odveta za krutosti spáchané na Julii
Love“, sedmadvacetileté učitelce ve školce, která zmizela v červenci 1988. Její pozůstatky byly nalezeny o rok později v jedné čtvrti v centru Atlanty. Byla oloupena,
znásilněna a ubita k smrti. Obžalováni byli dva černoši, z nichž se jeden přiznal.
Julie Love vyrůstala v rodném městě soudce Vance.
21. ledna 1990 vydala ADL jedenáctý výroční přehled antisemitských incidentů
ve Spojených státech. Ukazoval nejvyšší počet incidentů ze všech let, o 42 % vyšší
než v roce 1986. Nejzávažnějším případem bylo ubodání přeživšího holocaust
v Brooklynu, který protestoval proti malování svastik na své dveře.
Kdyby Bob Mathews zůstal v Metaline Falls, aby vedl řádný život a staral se o rodinu, byl by bez práce. Závod Portland Lehigh Cement Company byl prodán jedné
kanadské společnosti, ta ho v květnu 1990 definitivně zavřela a 65 lidí zůstalo na dlažbě. Pro mnohé z nich to byla práce, kterou dělali celý život. Kanadská společnost
LaFarge plánovala do základů zbourat budovy i betonové věže a odstranit všechny
stopy po podniku i jeho kdysi předním místě v ekonomice Pend Oreille Valley.
DEBBIE MATHEWSOVÁ PŘINESLA tříletého Clintona do mokré trávy na dvorku. V uzavřené krabici nesla pod rukou zpopelněné pozůstatky svého manžela. Když
Una Mathewsová viděla snachu a vnuka ze sousedního domu, vyšla ven a pomalu
k nim došla. Dešťové kapky se v dlouhé trávě leskly jako diamanty a během cesty
přes dvůr jim promočily boty.
Minuli malou jabloň, kterou Bob zasadil krátce poté, co se sem přestěhovali.
Strom s bílými květy byl dar od jednoho souseda při příležitosti přistěhování. Byl Den
obětí války 1985, 24 týdnů po Whidbey Island, a na nebi byly ocelově šedé mraky.
Opodál stála kasárna, kde ještě zůstalo nějaké vybavení, hlavně sbírka nacistických
knih Billa Soderquista.
Debbie zednickou lžící vyrýpla kousek drnu a pak u kmene jabloně vyhloubila
čtvercovou díru. Opatrně vybrala hlínu kolem kořenů a nechala Clintona trochu kopat,
dokud nebyla díra asi 30 centimetrů hluboká.
Nakonec se vrátila do domu a zapnula magnetofonový přehrávač. Nechala otevřené dveře, aby ho slyšeli a vrátila se právě když dudy začaly hrát „Scotland the
Brave“. Debbie poklekla na kolena, políbila malou krabici a položila ji do země.
Když díru zahrabávala, Una Mathewsová hleděla na obzor. Za údolím se proti
šedivé obloze tyčily hory Selkirk Mountains. Když se otočila, její pohled padl na holý
hřeben Orlího nosu. Jakmile Debbie vrátila drn na původní místo, země vypadala,
jako by nikdy nebyla porušená.
„Jdu domů,“ řekla jí Una tiše a odešla.
Una mnohem později odjela do města, čímž vyměnila mýtinu v Lead King Hills
za prostorný byt na Grand View Street v domě vlastněném šerifem Tonym Bamontem, stále rodinným přítelem. Její syn Lee, rozhořčený proslulostí, kterou jeho bratr
306
přinesl Metaline Falls i své rodině, pořád v poklidu bydlel nahoře v ulici s manželkou,
synem a dcerou.
Debbie začala chodit na počítačové kursy v Selkirk High a Clintonovi koupila
televizi a video. Una ho často hlídala. Metaline Falls milovala a rozhodla se tu zůstat.
Ale měsíce a léta po roce 1984 byly těžké, když se snažila vyřešit hroznou rozpolcenost své situace, neuspořádané pocity lásky i nenávisti, které ji někdy ovládaly, když
myslela na nejmladšího syna.
Nakonec narazila na řádky, které jí pomohly vyjádřit, co se nachází v její duši. Byl
to začátek Starosty casterbridgeského od Thomase Hardyho: „Měl to být vznešený
člověk. Měl všechnu energii, která by stvořila nemalé tělo ze slavných elementů,
pokud by byly moudře uspořádány.“
Její Robbie teď byl pohřbený nahoře v horách, kde od dětství snil, že bude mít
místo pro celou svou rodinu. Její manžel Johnny však byl pohřben vedle Uniny matky
a otce v rodinné hrobce darované zednáři v texaské Marfě. Una byla hrozně ráda, že
se Johnny nedožil toho vidět, co Robbie udělal.
Když umírala, řekla Leemu, ať ji pohřbí vedle Johnnyho na pláních západního
Texasu, kde se v 50. letech se třemi malými chlapci a milujícím manželem Amerika
zdála o moc jednodušší, budoucnost plná naděje a sny tvořily podstatu života.
307
Následky
Andrew Virgil Barnhill. Byl zatčen 7. ledna 1985, když sledoval legální hru
pokeru, které se s Richie Kempem věnovali v baru v montanském Kalispell. Soud měl
v Seattlu a jeho rodiče seděli v soudní síni skoro celé čtyři měsíce na jeho podporu.
Byl odsouzen ke 40 letům za organizované vyděračství, spolčení, přepadení obrněného vozu a transport kradených peněz. Roku 1987 byl v Arkansasu obžalován z pobuřování. Obhajoval se sám a byl uznán nevinným, když řekl porotě, že už byl odsouzen
za svou účast v Mlčícím bratrstvu. „Prosím, neodsuzujte mě za tytéž loupeže znovu,“
řekl.
Daniel R. Bauer. Zakládající člen Mlčícího bratrstva v Boise přiznal vinu ze spolupachatelství a přijímání kradených peněz. 6. ledna 1986 byl odsouzen k pěti rokům
vězení. Byl propuštěn v únoru 1989 a vrátil se do oblasti Hayden Lake, kde znovu
začal s uzavíráním obchodů.
Louis Beam. Tento provokující řečník byl v roce 1987 hledán pro pobuřování
a před zatčením v Mexiku se dostal na seznam 10 nejhledanějších osob. Roku 1988 ho
však federální porota v Arkansasu osvobodila, načež vypochodoval před budovu
federálního soudu ve Fort Smith a zasalutoval k památníku Konfederace. Roku 1989
zformoval skupinu zvanou New Right na podporu vytvoření čistě bělošského státu
a pokračoval ve veřejných projevech jako jedna z nejpřednějších postav rasistického
hnutí. Provozuje počítačově konzultační obchod v texaském Austinu a vydává čtvrtletník The Seditionist.
Thomas Bentley. Zatčen 25. dubna 1985 během obklíčení pozemku CSA agenty
FBI. Tento bývalý šéf akademie Árijských národů byl v Seattlu obžalován z organizovaného vyděračství. Hned v zahajovací den soudu přiznal vinu a byl odsouzen k sedmi
a půl rokům vězení. V roce 1990 byl poslán do domu na půli cesty v Seattlu, aby se
připravil na propuštění.
Larry Broadbent. Zástupce šerifa v okrese Kootenai, který udělal kariéru sledováním členů Árijských národů, přišel o práci, když voliči roku 1988 zvolili nového
šerifa. Zůstal v Coeur d’Alene a vrátil se k vyučování na North Idaho College.
Jefferson Dwayne Butler. Muž, který přivedl Bruce Pierce k Identity, byl zatčen
22. dubna 1985 během obklíčení CSA a byl obžalován z držení výbušného zařízení.
Strávil asi rok ve vězení a po propuštění odešel žít do Bentonu v Arkansasu.
Richard G. Butler. Patriarcha Árijských národů byl v dubnu 1987 obžalován
z pobuřování – vláda ho obviňovala, že spolčení Mlčícího bratrstva bylo zosnováno
na Butlerově kongresu roku 1983. Na vazbě pociťoval bolest hrudníku a podstoupil
operaci čtyřnásobného bypassu, po níž se zcela uzdravil. Porota ve Fort Smith ho
shledala nevinným a Butler se vrátil do Hayden Lake pokračovat v kázání Identity.
308
V konkurenci Toma Metzgera se se smíšenými úspěchy snažil zorganizovat rasistické
skinheady. Říkal, že chtěl, aby poslouchali Beethovena, ale hrál u nich jen Skrewdriver. Jeho každoroční červencové kongresy stále probíhají.
Donald Clarke. Kamarád Robbieho Mathewse ze Synů svobody, který roku 1975
utekl mezi bílé žoldáky v Rhodesii a o čtyři roky později byl britskou rozvědkou
vypátrán v jihoafrickém dole. Po vydání Spojeným státům na základě obvinění
ze spolčení za účelem zabití agenta Charlese Middletona se Clarke rozhodl zajistit si
svobodu výměnou za informace o arizonských pravicových extremistech, včetně
Robbieho. Za to mu bylo umožněno USA navždy opustit. Clarke odešel do Evropy,
kde měl roku 1981 zemřít při nehodě v Jeepu v Západním Německu.
Marvin Cooley. Protestující proti daním z arizonské Mesy, jehož skupina ovlivnila Robbieho Mathewse a jako mladíka ho katapultovala do ještě extrémnějších skupin.
V srpnu 1989 byl odsouzen k dvouletému trestu za nezaplacení daně z příjmu ve výši
100 000 dolarů, které vydělal přednáškami a prodejem brožur proti daním z příjmu.
Šlo o jeho druhý trest.
Jean Craigová. Stanula před soudem v Seattlu za organizované vyděračství
a spiknutí a byla odsouzena ke 40 letům vězení. V dubnu 1987 byla v Denveru obžalována z porušení občanských práv Alana Berga. Po soudu ji porota v listopadu 1987
osvobodila. Co bylo zvláštní, porota v Seattlu shledala, že se na Bergově vraždě skutečně podílela.
Zillah Craigová. Po dvou letech odolávání výslechům FBI se modlila za Boží
pomoc. Když přišla na výslech FBI příště, netušila, jakou cestou ji Pán povede, dokud
neotevřela ústa. Vyjevila jim všechna tajemství, o která ji Bob žádal, aby uchovávala.
V Denveru svědčila proti své matce a svědčila i u soudu ve Fort Smith ve věci pobuřování. V současnosti vychovává tři děti, včetně dcery Boba Mathewse, a žije pod jiným
jménem v jednom americkém městě střední velikosti.
Elden „Bud“ Cutler. Šéf bezpečnosti Árijských národů, který se před soudem
v Seattlu pokusil domluvit vraždu Thomase Martineze. Byl zatčen v srpnu 1985 v hotelu v Coeur d’Alene, když předal peníze za vraždu tajnému agentovi. 21. března 1986
byl odsouzen ke 12 rokům vězení.
Morris Dees. Právník z Montgomery, obhajující občanská práva, v roce 1989
předváděl své umění v soudní síni na západním pobřeží. V naději, že s Tomem
Metzgerem a jeho svitou rasistických skinheadů dosáhne toho, čeho dosáhl s United
Klans, v prosinci 1989 podal v oregonském Portlandu žalobu, požadující od Metzgera,
jeho syna Johna a několika dalších skinheadů odškodné za ubití etiopského studenta
Mulugeta Serawy v roce 1988. Obžaloba tvrdila, že skinheadi byli organizováni Metzgerovými.
309
Randy Duey. Bývalý poštovní úředník, zatčený na Whidbey Island, nevypovídal
a byl souzen v Seattlu za organizované vyděračství, spolčení, loupež a další body
obžaloby. Byl odsouzen ke 100 rokům vězení.
James Dye. Veterán námořní pěchoty byl zatčen 3. ledna 1985 ve Spokane.
Pokusil se FBI dovést ke hrobu Waltera Westa, ale nedokázal ho najít. V Seattlu
přiznal některé body obžaloby a byl odsouzen ke 20 rokům vězení.∗
„Edgar“. Kanadský rekrut Mlčícího bratrstva ani jeho kamarád Jim se na Whidbey Island nikdy nevrátili. Úřady věří, že své aktivity od té doby omezili na Kanadu.
Roderick Elliott. Coloradský vydavatel, který zastavil vydávání svých zemědělských novin po kontroverzním vystoupení v rádiovém pořadu Alana Berga, byl
v únoru 1985 obviněn pro krádež. Obžaloba ho vinila, že si vypůjčil peníze v celkové
výši čtvrt milionu dolarů od farmářů a přátel, včetně Francise Farella, a nesplatil je.
V květnu 1986 byl ve většině bodů shledán vinným a odsouzen k 8 rokům vězení.
V lednu 1990 byl na předměstí Denveru podmínečně propuštěn a pokračoval
v poskytování rad farmářům bojujícím proti zabavení pro nezaplacený hypotéční dluh.
James Ellison. „Král Jakub z Ozarks“ abdikoval při obklíčení tábora CSA agenty
FBI v dubnu 1985. Ve Fort Smith byl roku 1985 obžalován z organizovaného vyděračství a byl odsouzen ke 20 rokům vězení. Rovněž se přiznal k přečinům se zbraněmi. Po roce ve vězení souhlasil spolupracovat s FBI proti dalším pravicovým vůdcům
výměnou za snížení trestu. Byl korunním svědkem procesu ve věci pobuřování
v únoru 1988 ve Fort Smith, ale všech 14 obžalovaných bylo zproštěno. První z jeho
dvou manželek se s ním později rozvedla. V roce 1991 se očekává jeho propuštění.
Randy Evans. Klansman z Rosamondu v Kalifornii byl zatčen 25. dubna 1985 při
obklíčení CSA, kde se skrýval. Nevypovídal a soudem v Seattlu byl odsouzen
ke 14 letům vězení. „Kristus je král, pánové,“ řekl reportérům u soudu.
Dan Gayman. Kněz Identity ze Schell City v Missouri u soudu ve Fort Smith
ve věci pobuřování svědčil pro vládu a odevzdal 10 000 dolarů, které mu dal Richard
Scutari po loupeži v Ukiah. Rovněž odevzdal 5 000 dolarů, které mu poslal Mathews
přes kontaktní osobu v Denveru. Stále vede svůj kostel.
Mark Frank Jones. Byl zatčen 10. ledna 1985 v Northportu v Alabamě, kam odjel po návratu z Whidbey Island. Spolupracoval s vládou a svědčil před soudy v Salt
Lake City a Seattlu. Tento muž, Mlčícím bratrstvem vedený pod krycím jménem
„Goober Smoocher“, dostal novou identitu a byl přestěhován.
∗
Institut přiznání viny v některých bodech obžaloby spočívá na dohodě se státním zástupcem, kdy se obžalovaný přizná
k některým žalobním bodům a ostatní body obžaloby jsou staženy; pozn. překl.
310
Richard Kemp. Zatčen 7. ledna 1985 u pokeru s Andym Barnhillem. Tato bývalá
středoškolská basketbalová hvězda stanula před soudem v Seattlu a byla odsouzena
k 60 letům vězení za organizované vyděračství, spolčení a přepadení obrněného vozu.
Než vynesl rozsudek, okresní soudce Walter McGovern poznamenal, že nedávno projížděl Kempovým rodným městem Salinas v Kalifornii při cestě na dovolenou. Když
se rozhlédl, představil si tam tohoto mladíka. „Pomyslel jsem si: jak hrozná škoda.“
Kathy Kilttyová. Kamarádka Zillah Craigové narušila Árijský světový kongres
v roce 1983, když popadla obřadní meč a snažila se uříznout si hlavu. Přítomní pozorovatelé si mysleli, že je posedlá. Přemohli ji a odvezli do nemocnice v Coeur
d’Alene. Ukázalo se, že má Wilsonovu chorobu a trpí záchvaty.∗ Matka ji odvezla
domů do Wisconsinu, kde se nakonec uzdravila. David Lane ji pokládal za svědka,
který mu dosvědčí alibi na den, kdy byl s Tomem Martinezem v Philadelphii. Lane
řekl, že byl v dálkovém autobusu a jel ji navštívit. Jenže o tom už vypovídat nemohla,
protože ji srazil a zabil náklaďák, když jela na kole po silnici ve Wisconsinu.
Eugene Kinerk. Jeden ze tří mladých stoupenců Árijských národů, kteří vyloupili
banku v Pacific Beach ve Washingtonu, se přiznal. 23. února 1985 po návratu z výslechu před federální velkou porotou v Seattlu spáchal ve vězení Ada County Jail v Boise
sebevraždu. V posledním dopise napsal: „Pomohl jsem ublížit těm, kdo zabíjeli.“
Ronald Allen King. Brinkův vedoucí v San Franciscu, který pomáhal Mlčícímu
bratrstvu po loupeži v Ukiah, byl obžalován v Seattlu a přiznal vinu ještě před stanovením data soudu. Byl odsouzen k 5 rokům vězení.
David Lane. Byl dopaden v březnu 1985 ve Winston-Salemu poté, co ho Ken Loff
pomohl FBI vystopovat podle telefonu. U soudu v Seattlu byl odsouzen ke 40 rokům
za organizované vyděračství a spolčení. V listopadu 1987 byl federálním soudem
v Denveru obžalován z porušení občanských práv Alana Berga, způsobeného jeho
vraždou. Soudce mu dal dalších 150 let vězení bez možnosti podmínečného propuštění dřív než po odpykání 50 let. Lane při svém prvním odsouzení v Seattlu řekl okresnímu soudci Walteru McGovernovi: „Dal jsem všechno, co mám, abych zajistil existenci budoucích generací bílých dětí. Pokud bude konečné vítězství vaše, pak se Bůh
smiluj nad poslední generací bílých dětí.“
Kenneth Loff. Když se FBI 30. ledna vrátil na jeho farmu a začal kopat pod králíkárnou, došlo mu, že potřebuje právníka. Sehnal jednoho, který vyjednal dohodu,
podle níž dostane o pět let nižší trest za každého podezřelého, kterého udá. Byl
zodpovědný za dopadení Randalla Radera a Davida Lanea. Loff přiznal vinu ze spolčení a dostal pět let. Po propuštění opustil Severozápad a vrátil se do New Yorku.
∗
Wilsonova choroba je dědičné metabolické onemocnění projevující se postižením jater a centrálního nervového systému.
V pokročilých stádiích je nemoc doprovázena psychiatrickými příznaky včetně změny chování, depresí a psychóz; pozn.
překl.
311
Wayne Manis. Po práci na případu Bruders Schweigen Strike Force II požádal
FBI, aby ho ze záležitostí Árijských národů stáhl. Od té doby se mohl věnovat své zálibě lovu velké zvěře a v dubnu 1990 u Nome na Aljašce ulovil dva a půl metru velkého grizzlyho.
Thomas Martinez. Šest dní po Whidbey Island stanul před federálním soudem
ve Philadelphii kvůli obžalobě z padělání. Byl odsouzen ke třem letům podmíněně.
Po svědectví u soudu v Seattlu mu FBI schválil vyplacení 25 000 dolarů ze jeho služby. Ve spolupráci s Anti-Defamation League pak dělal přednášky mládeži proti rasismu.
Ardie McBrearty. Byl zatčen 3. dubna 1985 doma v Gentry v Arkansasu. Byl to
jediný obžalovaný, který svědčil u soudu v Seattlu. Tvrdil, že není žádný rasista a že
byl sveden na nesprávnou cestu Mathewsem, což některé spoluobžalované tak rozčílilo, že obžalobě dodávali informace pro křížový výslech. Za organizované vyděračství a spolčení byl odsouzen ke 40 rokům vězení. Ve Fort Smith, kde se obhajoval
sám, byl obžalován pro pobuřování, ale spolu s ostatními dosáhl zproštění. V závěrečné řeči řekl porotě, že vláda až příliš ochotně vytváří spolčení tam, kde nutně neexistují: „Když Little Bo Peep∗ nemůže najít své ovečky, vláda řekne: Já vím, kde jsou,
podívejme se do jejího mrazáku!“
Robert Merki. V Seattlu přiznal vinu v některých bodech obžaloby a poté, co
svědčil proti ostatním, byl odsouzen ke 30 rokům vězení – z nichž 10 bylo za starý
případ padělání, ještě než poznal Mathewse. Poté řekl úřadům, že zná identitu lidí,
jimž bezprostředně hrozí zavraždění a sdělí ji výměnou za nižší trest. Žalobci s ním
odmítli jednat.
Sharon Merkiová. Na základě dohody o přiznání viny v některých bodech obžaloby dostala trest 25 let vězení, pět z nich za spoluúčast na padělání v roce 1982.
Tom Metzger. Mnoha rasisty byl považován za hlavního organizátora rasistických
skinheadů v zemi. Roku 1989 byl žalován Morrisem Deesem v oregonském Portlandu
kvůli zavraždění Mulugeta Serawy skinheady spojenými s Metzgerovou skupinou.
Metzger se koncem 80. let stal vůdčí rasistickou postavou, a to díky White Aryan
Resistance a Aryan Youth Movement, vedeným jeho synem Johnem.
Robert Miles. Rasistický vůdce z Michiganu byl obžalován ve Fort Smith pro pobuřování. Najal si židovského advokáta z Detroitu, jenž se stal neoficiálním vůdcem
čtrnácti obhájců a dosáhl zproštění. Miles se vrátil na svou farmu v Cohoctah, ale jak
se zhoršovalo zdraví jeho manželky, v roce 1989 přestal vydávat bulletin From the
Mountain.
∗
„Little Bo Peep se ztratily ovečky“ je populární anglosaská dětská říkanka; pozn. překl.
312
Frazier Glenn Miller. Poté, co bylo tomuto vůdci Klanu ze Severní Karolíny
občanskoprávním rozsudkem, získaným Deesem, zakázáno polovojenské organizování, byl předvolán pro pohrdání soudem. Pak přešel do undergroundu a vydal své
vyhlášení války ZOG. Byl dopaden v květnu 1987 a přiznal se k zasílání výhrůžek
poštou. Svědčil proti obžalovaným ve Fort Smith a vrátil zbytek kradených peněz,
které mu dal Mathews. Byl odsouzen na pět let.
Plukovník Gordon „Jack“ Mohr. Tento kazatel Identity, stále pracující mimo
svou základnu v Bay St. Louis v Mississippi, zůstává jedním z nejpopulárnějších řečníků a osobností v hnutí.
William A. Nash. Byl zatčen doma v Philadelphii a přiznal vinu v seattleské obžalobě z menší role v organizovaném vyděračství. Soudce ve Spokane ho po šesti měsících ve vězení propustil na zkušební dobu pět let.
Michael Stanley Norris. Klansman z Alabamy, jenž byl zproštěn v případu
„Bayou of Pigs“ v roce 1981, byl 10. ledna 1985 zatčen spolu s Markem Jonesem
v Northportu v Alabamě a byl obžalován z ukrývání uprchlíka Richarda Scutariho
během jejich útěku z Whidbey Island. Jones, Robert Merki a Klansman Bill Riccio
proti němu svědčili u soudu v Salt Lake City. Po propuštění z federální věznice se
vrátil do Tuscaloosy v Alabamě, kde provozoval obchod s potravinami.
Jackie Lee Norton. Výcvikový asistent Randalla Radera byl zatčen v březnu 1985
ve West Plains v Missouri poté, co Rader začal spolupracovat s FBI. Byl jmenován
v obžalobě v Seattlu, přiznal vinu ve vedlejší roli a po šesti měsících vězení byl
propuštěn na zkušební dobu pěti let. Vrátil se domů do Missouri.
Charles E. Ostrout. Byl zatčen v únoru 1985 ve svém domě v malém kalifornském Lookout. Tento bývalý Brinkův manažer, který pro Mathewse prozkoumal
silnici u Ukiah, byl samostatně obžalován z organizovaného vyděračství v San Franciscu, bez ohledu na obžalované v Seattlu. Svědčil proti ostatním a byl odsouzen
k pěti letům vězení.
Denver Parmenter. Byl zatčen v Seaside v Oregonu deset dní po Whidbey Island.
Tento člen úzkého kruhu se stal korunním svědkem proti ostatním u soudu v Seattlu.
Jeho svědectví trvalo týden. Byl odsouzen ke 20 letům vězení. Později svědčil v Denveru a Fort Smith. Obžaloba mu za jeho svědectví snížila trest na 10 let, což bylo
největší snížení trestu ze všech obžalovaných. Očekává se, že bude pod novou
identitou propuštěn někdy kolem roku 1990.
Pete Peters. Pastor Identity, provozující kostel v Coloradu, kde se Mathews
a Lane potkali s Merkiovými, Craigovými a spol., se stal nadějnou silou v hnutí.
V celém spektru Identity je umisťován na umírněný konec a svými projevy, kázáními
v rádiu a biblickými tábory rozšířil svůj vliv po celé zemi. Jeho manželka Cheri
313
natočila video o Mlčícím bratrstvu a soudu ve Fort Smith. Oba pak přímo ve svém
okrese bojují proti obscénnostem, pornografii a homosexualitě.
Bruce Carroll Pierce. Byl dopaden 26. března 1985 u poštovní schránky
v Rossville v Georgii. Úřady ho označily za Mathewsova nástupce. Od svých lidí
odešel už dřív poté, co měl Tom Bentley vizi, že je zrádce. V Seattlu se stal hlavním
obžalovaným a byl odsouzen ke 100 rokům vězení. V listopadu 1987 byl v Denveru
odsouzen z porušení občanských práv Alana Berga, způsobeného jeho vraždou,
a dostal trest dalších 150 let. S připočtením předchozího rozsudku za padělání to
celkem dělalo 252 let. O slitování soudce nežádal: „Nehodlám plýtvat svým ani vaším
časem,“ řekl soudci Walteru McGovernovi v Seattlu. „Omlouvám se za bolest a žal,
které jsem způsobil své drahé manželce a rodině. Ať se stane cokoliv, chtěl bych vzdát
čest mé rodině a svým lidem, a poděkovat Bohu.“ Byl obžalován i ve Fort Smith z pobuřování, ale byl osvobozen. Jeho syn Jeremy se vrátil do Kentucky bydlet s matkou.
Julie se s ním rozvedla a přestěhovala se do oblasti Spokane, kde má v péči Kristi.
Gregory Pierce. Brucův bratr, který se s ním v roce 1979 přestěhoval do Montany
a cestoval s ním, když se Bruce koncem roku 1984 stal uprchlíkem. Byl zatčen
22. února 1985 v Belenu v Novém Mexiku, když si šli s Brucem vyzvednout auto,
které nechali na odstavném parkovišti. Bruce těsně unikl. Greg byl obžalován ze spolupachatelství po loupeži v Ukiah, ale obžaloba byla později stažena.
William Pierce. Autor Turnerových deníků po Whidbey Island řekl, že nevěří, že
je Amerika zralá na tento typ revoluce a vyjádřil lítost, že se jeho stoupenec Mathews
vydal touto cestou. Pierce místo toho vedl Národní Alianci v rámci systému. Aliance
skoupila dostatečný počet akcií AT&T a prosadila postupné zastavení programu
zvýhodňování menšin v této korporaci ještě před valnou hromadou akcionářů
v dubnu 1988 v Denveru. Víc než 91 % držitelů akcií v oběhu hlasovalo proti, což
nebylo žádné překvapení. Šok spočíval v tom, že navzdory veřejným protestům proti
jejímu napojení na Mlčící bratrstvo a ve městě, kde byl zavražděn Alan Berg, Národní
Aliance ovlivnila skoro 9 % držitelů akcií AT&T v oběhu. Národní Aliance ještě ten
rok poslala náborové letáky majitelům domů v Yonkers ve státě New York, kde se
městští radní vzpírali soudnímu příkazu postavit subvencované bytové domy pro
nízkopříjmové skupiny obyvatel.
Randall Rader. Byl zatčen na letišti ve Spokane poté, co FBI dostal tip od Kena
Loffa. Rader se brzy stal klíčovým svědkem nejen proti Mlčícímu bratrstvu, ale
rovněž proti bývalým kamarádům z CSA, včetně Jamese Ellisona. Byl přímo zodpovědný za nejméně šest zatčení a nepřímo až za tucet dalších. Byl zařazen do federálního programu na ochranu svědků a 23. ledna 1986 mu federální soudce ve Spokane
udělil podmínečné odsouzení se šestiletou zkušební dobou. Taková shovívavost k člověku, jenž byl klíčovým členem skupiny, pobouřila vyšetřovatele i žalobce, kteří
na případu pracovali. Otevřel si drobné podnikání a je soběstačný.
314
William Riccio. Klansmen, který odolal Mathewsově snaze ho rekrutovat, byl
v lednu 1989 odsouzen ke dvěma rokům vězení za maření spravedlnosti kvůli útoku
skupiny členů KKK na černošské protestující v květnu 1979 v Decatur v Alabamě.
„Myslím, že jsem byl dlouho hlupák,“ řekl soudci. „Pokud mi dá soud možnost
dokázat, že jsem se změnil, nezklamu ho.“ Odseděl si rok a byl propuštěn.
Denis Schlueter. Muž z Fort Collins v Coloradu, který souhlasil, že povede informační centrum Mlčícího bratrstva, po odpykání dvacetidenního vězeňského trestu
nedokázal skupinu najít. Razie v Yarbroughově domě skupinu rozptýlila, a tak
Schlueter prostě odjel domů.
Frank Scutari. Richardův starší bratr, školní poradce a podnikatel ve Stuartu
na Floridě, koncem roku 1984 souhlasil, že bude provozovat informační centrum
v kanceláři ve Vero Beach. 25. února 1985 u něj doma provedlo minikomando agentů
FBI a policistů razii. Později byl odsouzen ke třem letům vězení za spoluúčast po spáchání zločinu.
Richard Scutari. Byl z Mlčícího bratrstva dopaden jako poslední. Zatímco byli
jeho kamarádi souzeni v Seattlu, začal chodit na obchodní školu v Tulse a stal se
opravářem brzd. Jeho manželka se v lednu 1986 vzdala na Floridě a Richard byl tři měsíce poté dopaden v Texasu. V Seattlu se přiznal ke všemu kromě vraždy Berga a dostal
40 let za organizované vyděračství a spolčení a 20 let za loupež v Ukiah. V Denveru byl
zproštěn obžaloby z porušení občanských práv Alana Berga a zproštěn byl rovněž
u soudu ve Fort Smith pro pobuřování, kde se obhajoval sám. Michele se s ním rozvedla
a ve Fort Smith proti němu svědčila – soudce později rozhodl, že to je nepřípustné. Když
Scutari manželku podrobil křížovému výslechu, jeho poslední otázka byla těžká pro oba:
„Poslední otázka, můžeš mi, prosím, odpustit bolest, kterou jsem ti způsobil a říct
dcerce, že mi chybí?“ Michele odpověděla: „Nevím, jestli chci, aby věděla, že jsem tě
vůbec znala.“ Na Árijský kongres v roce 1986 poslal otevřený dopis, v němž volal
po tom, aby se ostatní pravicoví extremisté „poučili z našich chyb a uspěli tam, kde jsme
my selhali. Bruders Schweigen vám ukázalo cestu“. FBI uvažoval, jak jiné mohlo Mlčící
bratrstvo být, kdyby Scutari býval patřil mezi devítku zakládajících členů.
Frank Lee Silva. Byl zatčen v táboře v severozápadním Arkansasu těsně před obklíčením CSA a stanul před soudem v Seattlu, kde sledovaly proces z místa pro diváky jeho žena a dcera. Byl odsouzen ke 40 rokům vězení za organizované vyděračství
a spolčení.
Robert Smalley. Obchodník se zbraněmi z Fort Smith byl odsouzen za falšování
záznamů o zbraních, které dodal Randallu Raderovi. Byl odsouzen k pěti letům a brzy
propuštěn. Pak byl obžalován ve Fort Smith v případu pobuřování. Tvrdil, že již byl
za tytéž trestné činy odsouzen a potrestán. Jeho případ se nikdy nedostal před porotu.
Když vláda předala jeho případ soudu, okresní soudce Morris Arnold rozhodl, že musí
být osvobozen.
315
Richard Snell. Bývalý stoupenec Jima Ellisona byl v roce 1987 obžalován z pobuřování a spolčení za účelem zabít federálního soudce a agenta FBI. Roku 1988 byl
spolu s ostatními ve Fort Smith zproštěn a okamžitě se vrátil do oddělení pro odsouzené k smrti v arkansaské státní věznici, kde čekal na popravu za zabití majitele
zastavárny v Texarkaně.
Bill Soderquist. Tento živý mladý muž, který následoval Mathewse z Národní
Aliance do Mlčícího bratrstva, vyšel roku 1985 ze soudní síně v Seattlu zcela bez
trestu poté, co prokázal účast obžalovaných na různých zločinech a v křížovém výslechu prohlásil, že holocaust je podvod.
Norm Stephenson. Po soudu v Seattlu ho FBI převezl do Arkansasu, kde pokračoval případ pobuřování a Stephenson pomohl dostat Jima Ellisona na stranu vlády.
Nakonec skončil v úřadu FBI v arkansaském Harrisonu.
Ian Stewart. Poslední člověk, který viděl Boba Mathewse v domě na Whidbey Island
živého, byl odsouzen k šesti měsícům vězení s podmínečným odkladem na pět let.
Suzanne Stewartová. FBI jí napíchl telefon v Boise 5. prosince 1984, tři dny před
Mathewsovou smrtí. 18. ledna 1985 u ní provedl razii. Chvíli jí trvalo, než si všimla,
že agenti vyjádřili morbidní smysl pro humor tím, že si vzali modré kšiltovky s našitými písmeny „ZOG“. Tato studentka státní univerzity v Boise se přiznala ke spolčení
při přepadání obrněných vozů a 1. srpna 1985 byla odsouzena k 10 rokům vězení.
Později byla propuštěna a údajně se vrátila ke studiu na lékařské škole.
David Tate. Když ho chtěl 15. dubna 1985 jistý policista při běžné dopravní kontrole u Ridgedale v Missouri zatknout jako uprchlého, Tate na jeho auto začal pálit
z automatické pistole MAC-10. Zabil policistu Jimmieho Linegara a zranil druhého,
Allana Hinese. Pak zůstal v drsném Ozarks téměř šest dní, než byl bez boje zadržen
v městském parku ve Forsyth v Missouri. Byl odsouzen na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění v missouriské státní věznici.
Bill ten Bensel. Veterán z FBI odešel do výslužby a v kalifornské Santa Rose založil vlastní vyšetřovací firmu.
Bob Tucker. Po skončení případu Brinkrob zůstal u FBI, ale přešel ze San Rafaelu
do Salt Lake City v Utahu.
Jim Wallington. Čtyři dny po zatčení 22. dubna 1985 během obklíčení tábora
CSA byl tento bývalý člen cestující skupiny Bruce Pierceho propuštěn na základě
kauce v obvinění z nezákonného držení neregistrovaného samopalu. To bylo naposled,
co ho úřady viděly. Na jaře 1990 byl stále na útěku.
Allen Whitaker. Velící agent při obklíčení na Whidbey Island byl přemístěn
z úřadu v Seattlu do Birminghamu v Alabamě. V prosinci 1989 řídil vyšetřování pří316
valu poštovních bomb, které zabily soudce Vance v Birminghamu a Roberta Robinsona v Savannah v Georgii.
Gary Lee Yarbrough. Po zatčení v motelu Capri nevypovídal a v únoru 1985 byl
v Boise odsouzen za napadení agenta FBI Mika Johnstona, když FBI projížděl kolem
jeho domu. Přiznal se i k přečinům se zbraněmi a byl odsouzen k 25 rokům vězení.
Odvolací soud mu pak snížil trest o 10 let. V procesu pro organizované vyděračství
v Seattlu byl odsouzen k 60 rokům vězení. Soudce McGoverna požádal o jedinou
laskavost, moci obejmout své děti. „To, co jsme dělali, nebylo kvůli rasové nenávisti,“
řekl mu. „Byla to láska k mé rase, mé zemi, mé víře a mé kultuře. Nebudu soud prosit
o shovívavost, protože vím, že žádnou nedostanu.“
„Náš systém vychovává generaci, která zničí sama sebe. Poteče krev a to mě
rmoutí.“
George Zaengle. Byl 3. dubna 1985 zatčen, v případu v Seattlu přiznal vinu
a ve Spokane dostal pětiletou podmínku.
317
Bibliografie
BEAM, LOUIS R. JR. Essays of a Klansman. AKIA Publications, Hayden Lake,
Idaho, 1982.
BEAM, LOUIS R. JR. Understanding the Struggle, or Why We Have to Kill the
Bastards. Aryan Nations, Hayden Lake, Idaho, nedatováno.
Betrayal: 100 Facts. CSA Enterprises, Pontiac, Mo., 1982.
COATES, JAMES. Armed and Dangerous: The Rise of the Survivalist Right.
Hill & Wang, New York, 1987.
CORCORAN, JAMES. Bitter Harvest: Gordon Kahl and the Rise of the Posse
Comitatus in the Heartland. Viking, New York, 1990.
Extremism on the Right: A Handbook. Anti-Defamation League of B’Nai B’rith,
New York, 1983.
FINCH, PHILLIP. God, Guts, and Guns. Seaview/Putnam, New York, 1983.
GIBBONS, FLOYD PHILLIPS. The Red Napoleon. Southern Illinois University Press,
Carbondale, 1976 (reprint vydání z roku 1929 od J. Cape & H. Smith, New York).
Hate Groups in America. Anti-Defamation League of B’nai B’rith, New York, 1982.
JONES, J. HARRY JR. The Minutemen. Doubleday, Garden City, New York, 1968.
LANE, DAVID. Life Law. Church of Jesus Christ Christian-Aryan Nations, Hayden
Lake, Idaho, 1987.
MACABA. The Road Back. The Noontide Press, Torrance, Calif., 1973.
MACDONALD, ANDREW. The Turner Diaries. National Alliance, Arlington, Va.,
1978.
MARTIN, LEN. Why They Wanted to Get Gordon Kahl. Pro-American Press,
Detroit Lakes, Minn., 1983.
MILES, ROBERT. The Secret Army: Wenn Alle Bruder Schweigen. Followers of the
Way, Fowlerville, Mich., 1985.
MOHR, JACK. Know Your Enemies! Destiny Publishers, Merrimac, Mass. 1982.
Prepare War. CSA Enterprises, Pontiac, Mo., 1981.
SIMPSON, WILLIAM GAYLEY. Which Way Western Man? National Alliance,
Arlington, Va., 1978.
SINGULAR, STEPHEN. Talked to Death: The Life and Murder of Alan Berg.
Beech Tree Books, New York, 1987.
The Spotlight. Liberty Lobby Inc., Washington, D.C., různá vydání.
They Don’t All Wear Sheets. Center for Democratic Renewal, Atlanta, 1987.
The Thunderbolt. The Thunderbolt Inc., Marietta, Ga., různá vydání.
Witchcraft and the Illuminati. Zarephath-Horeb, Pontiac, Mo., 1981.
318
Poděkování
Když autoři zamýšleli prozkoumat dvojí život Roberta Jay Mathewse, o muži,
který stvořil Mlčící bratrstvo, toho bylo známo jen málo. A ještě méně bylo pochopeno. Autoři byli díky ochotné pomoci mnoha lidí schopni zrekonstruovat rozjitřený
Mathewsův život a co je ještě důležitější, roli, jakou hrál ve vzniku halasnější a militantnější radikální pravice. Autoři vyjadřují svou hlubokou vděčnost za tuto pomoc
zdrojům uvnitř i vně Mlčícího bratrstva.
Una Mathewsová laskavě popsala klíčové souvislosti v řetězci a vodítka pro vyplnění mezer v ranném životě jejího syna, navzdory všem potížím, které jí dělalo
o tom mluvit. Autorům v nezměrné míře pomáhal Richard Robertson, redaktor
Arizona Republic v Phoenixu. Jen na základě nejasných parametrů se mu dařilo nacházet cesty k významným epizodám Mathewsova života. Tento materiál autorům
umožnil identifikovat a lokalizovat zdroje, jež Mathewse znaly o 14 až 20 let dřív,
včetně agenta FBI Charlese Middletona, dr. Bruce Rogerse z Birchovy společnosti
a televizního žurnalisty Teda Knighta.
Neocenitelná pomoc na této knize vzešla ze samotného Mlčícího bratrstva. Autoři
vedli obsáhlé rozhovory s Brucem Piercem, nyní ve federální věznici Marion v Illinois, a se Zillah Craigovou. Ostatní členové Mlčícího bratrstva přispěli do rozhovorů
různým množstvím informací. Autoři jim děkují za jejich mimořádnou otevřenost.
Velmi ochotně spolupracovali pravicoví vůdci Richard Butler a Robert Miles. Debbie
Mathewsová autorům laskavě umožnila rozhovor a projít si „kasárna“ i její pozemek.
Mnozí vyšetřovatelé a žalobci, kteří na případu pracovali, ho považovali za nejdůležitější v celé své kariéře. Autoři jim děkují, že se s nimi podělili o své vzpomínky
a poskytli jim pomoc s výzkumem. Byli to především Wayne Manis z FBI a Gene
Wilson ze státního zastupitelství v Seattlu; dále agenti FBI Reg Powell, Bob Tucker,
Bill ten Bensel a Norm Stephenson; federální žalobci Peter Robinson a Bob Ward;
místní policisté Andy Anderson (Sandpoint, Idaho), Tony Bamonte (okres Pend
Oreille, Washington), Larry Broadbent (okres Kootenai, Idaho) a Dan Molloy, Tom
Haney a John Wyckoff (Denver), jakož i denverský okresní prokurátor Norm Early
a jeho zástupce Dave Heckenbach.
Autoři dále oceňují pomoc poskytnutou třemi obhájci, Davidem Chappelem
v Seattlu a Lee Foremanem a Mary Kaneovou v Denveru; i našimi kolegy, Johnem
Accolou z Rocky Mountain News, Billem Morlinem ze Spokane Chronicle a Spokesman-Review, Jamesi Coatesovi z Chicago Tribune a Kitty Caparellové z Philadelphia
Daily News.
Julian Bach, literární agent autorů, jim během práce na knize poskytoval cenné
rady. A redaktorka ve Free Press, Joyce Seltzerová, od začátku přesně chápala, co je
v této smutné epizodě politického terorismu důležité. Dále děkujeme Jeffu Longovi
za jeho náhled a J. P. McLaughlinové za její přátelskou editaci.
Dík si zaslouží lidé, kteří se podělili s autory o své náhledy nebo reálnou účast
na událostech popisovaných v knize, zatímco autoři je pokrývali jako zpravodajský
319
příběh. Takových lidí, kterým nelze poděkovat jednotlivě, byly stovky, od policejních
detektivů přes majitele skladových prostor až po Klansmeny a ostatní pravicové aktivisty.
Autoři netvrdí, že všechny dialogy v této knize představují skutečná slova pronesená v dané době, s výjimkou případů, kdy tato slova byla zaznamenána, jako například
Mathewsův projev v Národní Alianci, vysílací program Alana Berga a rozhovor Davida Lanea v Owl Cafe. Přesnost a kontext zrekonstruovaných rozhovorů se zakládá
na místopřísežných svědectvích u několika soudů a na jejich přiznání autorům ze strany citovaných osob.
Kevin Flynn a Gary Gerhardt
320
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
Robert Jay „Robbie“ Mathews ve věku 3 let (uprostřed)
s bratry Grantem (11 let) a Leem (7 let) na verandě jejich
domu v texaské Marfě. Rodiče chtěli vychovat chlapce
v tomto malém městě, avšak po neúspěších v podnikání
se museli přestěhovat do Phoenixu. Tam se jedenáctiletý
Robbie přidal ke Společnosti Johna Birche a zahájil svou
celoživotní účast v radikální pravici.
Foto poskytnuto Unou Mathewsovou
Po odsouzení za přečin, spočívající v protestu proti daním, se Mathews přestěhoval do státu
Washington a koupil si zalesněné pozemky za Metaline Falls, kde žil v pojízdném domě ze dvou
jednotek spojených k sobě delší stranou, a získal si pověst tvrdě pracujícího muže.
Foto od Garyho Gerhardta
321
Mathews potkal některé z mužů, kteří později tvořili jádro Mlčícího bratrstva, během návštěv
Církve Ježíše Krista křesťana – Árijských národů pastora Butlera, sídlící za Hayden Lake
v Idahu.
Foto od Kevina Flynna
Zde jsou zachyceni tři následovníci Richarda Butlera (zleva Denver Parmenter, Gary
Yarbrough a Randy Duey), kteří se později přidali k Mathewsovi, jak stojí kolem pódia, zatímco
Butler mluví ke shromáždění Árijských národů ve Spokane ve státě Washington, konanému
v červnu 1983.
Foto od Vince Musiho
322
Robert Mathews, naštvaně ukazující na demonstrantku, souhlasil, že pastorovi Butlerovi
pomůže se zabezpečením jeho sjezdu ve Spokane. Odvážnou konfrontací antirasistické skupiny
si Mathews získal pozornost a respekt pravicových sympatizantů.
Foto od Johna Kaplana
Bruce Carroll Pierce (vlevo) s bratrem
Gregem. Byl zasvěcen do rasistické teologie
křesťanské Identity krátce po přestěhování
do Montany. V Butlerově církvi se potkal
s Robertem Mathewsem a vedl s ním debaty,
jak dosáhnout cílů pravice.
Foto poskytnuto Pierceovou rodinou
323
Gary Yarbrough se o areálu Árijských národů
dozvěděl ve vězení. Po propuštění se i s manželkou
a dětmi přestěhoval do Idaha a brzy se přidal
k bezpečnostní jednotce Richarda Butlera.
Na fotografii se ve vojenském oblečení spolu
s Klansmanem z Denveru, Davidem Lanem, účastní
hledání podezřelého nezvaného hosta.
AP/Wide World Photos
„Kasárna“, název, který dal Mathews s přáteli dvoupatrové plechové boudě, byly místem, kde
spolu s osmi muži v roce 1983 složili při ceremonii za svitu svíček přísahu pracovat mlčky,
v podzemí a financovat radikálně pravicové hnutí.
Foto od Kevina Flynna
324
V souladu se svou přísahou Mathews vyloupil
banku v Seattlu a objevil se v domě Zillah
Craigové s taškou obsahující 25 952 dolarů.
Foto od Zillah Craigové
Mathews a Craigová krátce po navázání mileneckého vztahu. V lednu 1984 čekala své první
dítě. Mathewsův gang mezitím v březnu a dubnu přepadal obrněná auta a rozrůstal se o nové
členy.
Foto od Zillah Craigové
325
Za účelem posílit svůj rasistický underground si Mlčící bratrstvo vybralo za první oběť atentátu
Alana Berga, židovského moderátora rádiových talk show, který ve svém programu běžně
kritizoval pravicové skupiny. Byl zabit na příjezdové cestě ke svému domu v červnu 1984.
Foto od Lyn Alweisové, The Denver Post
Tucet členů Mlčícího bratrstva v červnu 1984 přepadl obrněný vůz Brink’s Company a ukradl
3,8 milionů dolarů. Mathews na místě činu ztratil pistoli a tak nechtěně navedl FBI na horkou
stopu gangu.
Foto od Ukiah Daily Journal
326
Mathewsův rekrut Robert Merki, federální uprchlík ve věci padělání, se stal tiskovým expertem
Mlčícího bratrstva. Právě ve svém bungalovu v Boise ve státě Idaho vyráběl falešné
desetidolarové bankovky. Zde byl rovněž přepočítán a rozdělen lup od Brinka.
Foto od Kevina Flynna
Ráno poté, co se Robertu Mathewsovi a Zillah Craigové u ní doma v Laramie ve státě Wyoming
narodila dcera Emerant, si Mathews všiml, že ho sleduje FBI a jen o vlásek unikl. Byl tak
zahájen dvouměsíční federální hon, zaměřený na pacifický Severozápad.
Foto poskytnuto Zillah Craigovou
327
Mathews, obklíčený 36 hodin
zásahovými jednotkami FBI
v ostrovním úkrytu na
washingtonském Puget Sound,
se bránil palbou ze samopalu.
Poté úřady spálily celou budovu
do základů i s Mathewsem.
Foto FBI
Roku 1985 v areálu pastora Butlera Árijský světový kongres neproběhl kvůli federálnímu
vyšetřování Mlčícího bratrstva, následovanému rozsáhlým obviněním z vydírání. V červenci
1986 však tato každoroční událost pokračovala a přilákala pravicové aktivisty z celých
Spojených států, včetně vdovy po Mathewsovi se synem. Na fotografii během kongresu salutuje
další generace hořícímu kříži.
AP/Wide World Photos
328
Kevin Flynn, Gary Gerhardt – SILENT BROTHERHOOD
Z anglického originálu
Silent Brotherhood,
vydaného jako první vydání nakladatelstvím Signet, USA, 1990,
přeložilo nakladatelství Kontingent Press.
Obálka a grafická úprava Kontingent Press.
Sazba a litografie Kontingent Press.
Vydalo nakladatelství Kontingent Press s.r.o.
Jaromírova 146/59, Praha 2, 128 00
v roce 2009, jako svou 7. publikaci.
Vydání první
Vytiskla Těšínská tiskárna a.s., Český Těšín
ISBN 978-80-254-5581-4