Celá publikace - Robinson

Komentáře

Transkript

Celá publikace - Robinson
Příprava oslav 1150. výročí
slovanské misie na Velkou Moravu
Příručka pro školní praxi
Příprava oslav 1150. výročí
slovanské misie na Velkou Moravu
Příručka pro školní praxi
Kniha vznikla na základě rozhodnutí čj. MSMT-6615/2012-22
neprodejný výtisk
Vysvětlení a omluva:
Uživatelům a čtenářům se omlouváme za větší míru tiskových
chyb. Kvůli byrokratickým průtahům, grantovým předpisům
a kompetenčním nesrovnalostem různých systémů byl čas na autorské
a redakční zpracování této publikace zkrácen na pouhých 32 dnů
včetně nedělí a svátků. Kvalita naší práce, zvláště v závěrečných
fázích, tím byla negativně ovlivněna.
Děkujeme Vám za pochopení a přejeme Vám, abyste nikdy nemuseli
pracovat za podobných podmínek.
Prof. Dr. Petr Piťha
Vydal Robinson, o. s., tř. 28. října 1307/26, České Budějovice
ve vydavatelství STUDIO GABRETA spol. s r.o., České Budějovice
Text a foto autorský kolektiv (viz strana 136)
Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.
Náklad 4 700 ks
Vydání první, 2012
ISBN: 978-80-86610-61-0
Obsah
Slovo úvodem ............................................................................... 5
1. O oslavách............................................................................... 6
1. Obecná charakteristika..................................................... 6
2. Hlavní připravované akce.................................................. 6
2. Svatí Cyril a Metoděj ................................................................ 8
1. Biografie.......................................................................... 8
2. Cyrilometodějské dílo ......................................................18
3. Světecká úcta sv. Soluňanů .................................................... 23
4. Cyrilometodějský odkaz a dnešek........................................... 30
1. Témata národní ............................................................. 30
2. Témata celoevropská ..................................................... 34
5. Velehrad ................................................................................ 37
Pojem ................................................................................ 37
Historie .............................................................................. 39
Centrum vědy a symbol svobody ........................................ 42
6. Chronologická tabulka hlavních událostí ................................ 47
7. Ikonografie a umění
navázané na cyrilometodějskou tématiku ............................... 52
8. Stručný přehled další literatury k tématu................................. 57
9. Textová příloha ...................................................................... 60
1. Vlastní texty sv. Konstantina a Metoděje ........................ 60
2. Literární památky doby Velkomoravské ........................... 67
3. Legendy z českého prostředí .......................................... 73
4. Biografie sv. Cyrila a Metoděje
napsaná pro dětské čtenáře ........................................... 79
10. Obrazová příloha ................................................................... 81
Slovo úvodem
Tato příručka v žádném případě nenahrazuje učebnici. Je to
kompendium, které má posloužit především učitelům všech škol
1. - 3. stupně, kteří se budou zabývat cyrilometodějskou problematikou
v době příprav celostátně pojatých oslav 1150. výročí byzantské
misie na Velkou Moravu. Je pomůckou pro historiky, češtináře, ale
také učitele zeměpisu, společenských věd, výtvarné výchovy aj.
S prospěchem k ní mohou sáhnout také žáci a studenti při zpracování
soutěžních i jiných prací či aktivit.
V příručce jsou shrnuty nejzákladnější informace o oslavách, jejich
významu a pojetí. Dále základní historická data k životu a dílu
sv. Cyrila a Metoděje – biografická část. Návazně pak materiál
k dějinám jejich odkazu se jmenovitým důrazem na Velehrad jako
symbol cyrilometodějských snah. Ve zvláštní kapitolce jsou shrnuty
aktualizace témat a jejich morální a všeobecně výchovný význam.
Upozorňujeme, že celá řada otázek je dodnes živě diskutována
odborníky. Zde uvedená fakta jsou v danou chvíli konsenzuální
a opřená o porady s našimi čelnými odborníky. Existují i názory
odlišné a na internetu lze najít informace zavádějící, zcela chybné,
zastaralé a tendenční.
Příručka, nakolik to časové možnosti a rozsah publikace dovolily,
obsahuje obrazovou přílohu usnadňující názorné vyučování. Dále zde
učitelé najdou malou čítanku z textů pramenů. Na popud z oblasti
rodičovské veřejnosti a pedagogů 1. stupně je zde přetištěn narativně
podaný životopis sv. Cyrila a Metoděje z knihy pro děti a mládež,
který je přes své popularizačně odborné poslání čtivým příběhem.
Přejeme Vám dobrou práci s knihou.
Autorský kolektiv
-5-
1. O oslavách
1. Obecná charakteristika
Z povahy tématu vyplývá, že mají několik vzájemně propojených
a neoddělovatelných dimenzí. Jde současně o oslavy státní a církevní.
Církevní svátek sv. Cyrila a Metoděje 5. července je státním svátkem.
Oslavy mají dimenzi národní, ale i mezinárodní, a to na jedné straně
v oblasti slovanských zemí z důvodů kultury a písemnictví, na druhé
straně v rozsahu celoevropském z důvodů historického počátku
Evropy jako křesťansky definovaného kontinentu. Tématika má
dodnes živou a v mnoha případech citlivou dimenzi mezinárodně
politickou, ale i církevně-politickou. Sv. Cyril a Metoděj jsou postavy
z doby před církevním rozkolem, tj. patří ke společnému historickému
kořeni římskokatolické, řeckokatolické a pravoslavné církve, jakož
i dalších křesťanských denominací. Při vyvrcholení oslav na Velehradě
5. 7. 2013 se počítá s oficiální účastí mnoha států včetně návštěvy
vrcholných představitelů, s možnou účastí papeže a vrcholných
představitelů dalších církví, vědeckých a kulturních delegací
z celého světa a desetitisíců účastníků. V hlavních dnech bude dík
mezinárodním televizním kanálům Česká republika v centru zájmu
celého světa.
2. Hlavní připravované akce
Vědecké
Mezinárodní konference: „Počátky křesťanství ve střední Evropě
a byzantští věrozvěsti svatí Cyril a Metoděj“ (období 9.–18. stol.),
Velehrad, květen 2013
Mezinárodní konference: „Cyrilometodějská tradice v dějinách:
období rozkvětu i snah umlčení“ (19.–20. stol.), Praha, červen 2013
-6-
Při obou konferencích jsou proponovány přednášky pro širší veřejnost.
Výstava „Sv. Cyril a Metoděj: doba, život, dílo“
Brno, leden – červen 2013
Výstava „Cyrilometodějské stopy v hudbě, divadle a literatuře“
Brno, leden – červen 2013
Výstava „Cyrilometodějská mise“
Velehrad, Modrá, červenec– srpen 2013
Výstava „863: Cyril a Metoděj“ Historie a umělecká reflexe
Praha – Parlament ČR, říjen – prosinec 2013
Výstava „Mezi Východem a Západem“ Svatí Cyril a Metoděj v historii,
kultuře a výtvarném umění českých zemí
Olomouc, duben – červenec 2013; Praha, srpen – říjen 2013; Zlín,
listopad 2013 – leden 2014
Pro školní návštěvy se u všech výstav projednává možnost
symbolického vstupného.
Kulturně-společenské
Zahajovací koncert 25. 5. 2012, Řím
Filmové doku-drama, odvysílá ČT
Dny lidí dobré vůle, Velehrad, červenec 2012 a 2013
Státní a církevní oslava 5. 7. 2013 na Velehradě
-7-
Aktivity pro školy, děti a mládež
Výtvarná soutěž s mezinárodním kolem
Literární soutěž
Odborná soutěž
Letní škola pro učitele, Olomouc/Velehrad
O těchto a dalších aktivitách budou informace na centrálních stránkách
oslav: www.cyrilametodej.eu a dále na stránkách MŠMT, ČBK
a jednotlivých diecézí (hlavně Olomouc a Praha) a Zlínského kraje.
2. Svatí Cyril a Metoděj
1. Biografie
Oba světci se narodili v Soluni, Metoděj v roce 815, Konstantin
na zlomu let 826/7. Měli ještě řadu dalších sourozenců, o nichž se
nedochovaly žádné zprávy. Otec rodiny byl vysoce postavený státní
úředník byzantské říše. Byl drungariem v Makedonii, což znamená,
že byl vedle místodržícího této provincie nejdůležitějším státním
úředníkem. (V pramenech psaných slovanským jazykem je řecký
termín přejat jako drugar a vykládán jako druhý v hierarchii.) Jeho
jméno bylo Lev. Jeho manželka se jmenovala Marie a soudí se, že
byla slovanského původu. V Makedonii (ležela tehdy na jihovýchodě
od dnešního Makedonského státu) žila vedle Makedonců a Řeků
početná slovanská pospolitost. Z doby helenistické přetrvávaly tu
i mnohé další menšiny, národní i etnické. Platilo to pochopitelně více
v hlavním městě (Thesaloniké – Soluň), které mělo, moderně řečeno,
mezinárodní charakter. Oba bratři byli proto od dětství obeznámeni
-8-
s národní i kulturní rozmanitostí a oba uměli slovanskou řeč, tj. nářečí
makedonských Slovanů.
Oba bratři dostali stejnou výchovu a prožili stejné dětství. Mnohé
badatele proto zaráží, jak odlišní byli. Nepovšimli si dost toho, že
jejich velká osobnostní různost má v hloubce hodně stejného a že
při snaze dopátrat se jejich nejzákladnějších rysů narazíme na jeden
jediný kořen, kterým je na jedné straně velkorysá vznešenost,
na druhé soustavná píle a služebnost. Tyto opět zdánlivě odlišné
ctnosti vycházejí u nich z pevné a opravdové křesťanské víry. Ta je
základem jejich humanity a pevného sebevědomí.
Sv. Konstantin (jméno Cyril přijal až v klášteře) byl nezvykle nadané
a zároveň vnímavé, až citlivé dítě. Takové děti už v nejútlejším věku
působí rodičům potěšení, ale vzbuzují i jejich obavy, jak se tak křehká
bytost v životě bude bránit. Zřejmě proto se nám dochovaly zprávy
o Konstantinově dětství, které chybí v životopisech Metodějových.
Významné pro ohlašující se ráz Konstantinova charakteru jsou dvě
z nich. Prvá vypráví o tom, jak se Konstantin odpoutal od držení
hmotných statků.
Oblíbenou zábavou vysoké společnosti bylo sokolnictví. I malí chlapci
měli své cvičené dravé ptáky. Konstantin měl krahujce. Miloval ho
silně, jak děti dovedou, a byl na něj hrdý, protože byl dobře vycvičen.
Stalo se však, že se mu krahujec z jednoho letu nevrátil. Konstantin
toho velice želel. Matka ho nejdřív zkonejšila a pak mu vysvětlovala,
že člověk věcí nabývá a zase pozbývá, že každé pozemské štěstí někdy
skončí a je vystřídáno neútěchou. Chlapec se zamyslil a po několika
dnech se vrátil k rozhovoru. Řekl matce, že musí být něco, nač se
člověk má těšit, že musí být něco, co člověku dává radost, protože
jinak by nemělo smysl žít. Protože má matka pravdu, že cokoli
pozemského dřív či později musí člověka opustit, musí být příčina
radosti v něčem vyšším. A co by to bylo jiného než něco nebeského,
co je u Boha.
-9-
Druhá příhoda se týká doby, kdy se chlapci začínají bázlivě ohlížet
po děvčatech. (Legenda říká, že to bylo již v sedmi letech, ale to je údaj
příměrný, značící konec dětství a počátek nové životní fáze.) V tom
věku vyprávěl Konstantin rodičům, že měl zvláštní sen. Zdálo se mu,
že byl na louce, kde byly shromážděny všechny dívky z města a stratég, tj. místodržící, ho vyzval, aby si vybral některou z nich za ženu.
Ptali se, koho si vybral. Konstantin odpověděl, že tu, která se jmenovala Sofia, což znamená moudrost, neboť se mu zdála nejkrásnější.
Řekli mu, že nemohl volit lépe, a nikdo se tím dál nijak nezabýval,
protože sen je sen a jako sen přejde. Jenže tento sen se měl vyplnit.
Konstantin začal chodit do škol. Jeho výsledky byly mimořádné,
a odešel proto studovat do Cařihradu. Zabýval se studiem literatury
a jazyků, filosofie a teologie. Měl skvělé učitele, mezi nimiž vynikal
Fotios, který se s mladým nadaným žákem spřátelil. Konstantin
procházel řadou disciplín, ale ne tak, že by od jedné přebíhal ke druhé
v plané snaze shromáždit co nejvíce poznatků. Šel jednoduše stále
za moudrostí, která ho volala a vedla. V jednom z jeho životopisů
jsou pro tu dobu obšírně popisovány mystické Konstantinovy zásnuby
s Boží Moudrostí. Ze všech autorů, s nimiž se seznámil, ho nejvíce
oslovil sv. Řehoř Nasiánský, k němuž složil modlitbu a napsal ji
na stěnu místnosti, v níž studoval.
Konstantin se učil dalším a dalším jazykům. Přitom narazil na potíže
a zjistil, že musí proniknout do gramatiky, a to nejen do gramatiky
jednotlivých jazyků, ale i do nějakých obecných principů jazykové
skladby. Dozvěděl se, že existuje učenec, který tyto věci ovládá,
vyhledal ho a žádal, aby ho vyučil. On však odmítl, i když mu
Konstantin za to nabídl veškerý svůj majetek. V životopisu je této
příhodě věnována pozornost určitě proto, aby vynikla Konstantinova
škála hodnot, na níž jsou věci hmotné podřazeny věcem duchovním.
Vzdělání je víc než jakýkoli majetek.
Z odmítnutí a nezdaru byl Konstantin zarmoucen a modlil se, aby
mu Bůh otevřel další cestu. Brzo byl vyslyšen, protože se o něm
- 10 -
doslechl logothet (moderně řečeno jeden z ministrů) a pozval ho,
aby se učil s císařovým synem. Šlo o staršího syna císaře Theofila,
bratra pozdějšího císaře Michala III. Učenost Konstantinova stávala
se věhlasnou a jeho tiché vystupování a vlídnost vynesly mu označení
filosof. V tehdejší době toto pojmenování nemělo dnešní význam
– odborník, vědec zabývající se filosofií. Šlo o dokonalost života
a máme dokonce zachovánu Konstantinovu odpověď na otázku,
co je filosofie: Rozumění Božím i lidským věcem, nakolik se může
člověk přiblížit Bohu, jelikož ctnosti učí člověka, aby byl podle obrazu
a podoby svého Stvořitele. Filosof znamenalo tedy spíše světec. Není
od věci zde připomenout, že v legendách o sv. Vojtěchu je o něm
tohoto výrazu rovněž použito, a to v pasážích, které se odehrávají
v klášterech východních mnichů.
Logothet, který uvedl Konstantina ke dvoru, se rozhodl oženit ho
s dívkou vysoce postavenou a naznačil Konstantinovi skvělou rychlou
kariéru. Konstantin na to zareagoval zcela protichůdně a s díkem
řekl, že se chce vzdálit ode dvora a žít v samotě. Logothet se jeho
rozhodnutí zalekl, a aby tomu předešel, doporučil císaři, aby byl
Konstantin vysvěcen na kněze a jmenován bibliotekářem u chrámu
sv. Sofie. Byla to jedna z největších knihoven tehdejšího světa.
Ale ani přístup k pokladům této knihovny Konstantina na dlouho
neudržel. Tajně odešel a ukryl se v jednom klášteře. Po půl roce byl
vypátrán a bylo dohodnuto, že se vrátí a bude učitelem filosofie.
Císař ho chtěl mít blízko dvora, protože ho chtěl využít k různým
státním úkolům.
Prvním z nich byla disputace o ctění obrazů. Patriarcha Jan vystoupil
s učením, že je třeba vymýtit obrazy svatých, protože jsou to vlastně
modly. Skutečně také došlo k ničení obrazů a jejich ozbrojené
ochraně. V pozadí bojů byly mocenské zájmy a snaha odstranit
císaře. K řešení situace byl svolán sněm a za oponenta patriarchy
Jana byl stanoven Konstantin. V jejím dochovaném popisu můžeme
poznat tři věci: argumentační dovednost, suverénní znalost problému
a laskavý humor na straně Konstantina. Polemika s obrazoborectvím
- 11 -
je ovšem zajímavá z jiného důvodu. Spor o vztah k obrazům táhne
se po celá staletí a je v určité míře živý i dnes. Názor Konstantinův
je nejpreciznějším vysvětlením celého problému: Obraz či socha jako
předmět nemohou a nesmějí být objektem náboženské úcty. Mohou
však zpodobením, a tím i přiblížením světců, usnadnit úctu a modlitbu
k nim. Je tedy jasný rozdíl mezi obrazem svatého a svatým obrazem.
Po této disputaci stal se Konstantin vícekrát diplomatickým vyslancem
byzantského císaře. Prvá mise byla do Bagdádu. Disputace se týkaly
otázky trojjedinosti Boha. Po návratu domů Konstantin opět opustil
dvůr a odešel do kláštera, do něhož se již předtím uchýlil jeho
starší bratr Metoděj. Odtud byli oba povoláni k dalšímu úkolu, a to
na Krym do Chersonu. Situace v té oblasti byla složitá jak politicky,
tak nábožensky. Chazaři, kteří měli své jednobožské náboženství,
o misii požádali křesťanskou velmoc. Dostali se totiž do dvojího tlaku.
Nábožensky na ně útočili Židé, mocensky a nábožensky muslimové.
Otázka náboženská se tak pro Chazary stala otázkou samostatnosti.
Požádali tedy Cařihrad o pomoc s tím, že přijmou křest a vstoupí
do jednoty byzantské říše. Tento slib však podmínili tím, že k nim má
přijít někdo, kdo by plně obhájil křesťanství jako lepší náboženství,
než je židovství a islám.
Cestou na Krym se Konstantin naučil zakrátko dalším jazykům,
což působilo takřka jako zázrak. Seznámil se přitom také s novými
abecedami. V teologických diskusích bezpečně obstál a podařilo
se mu dobře vedenou diplomacií obnovit mír. To vše byly skvělé
výsledky, ale Konstantin si cenil něčeho jiného. Protože věděl, že
dosud nebyly nalezeny ostatky sv. Klimenta Římského, kterého si
vážil pro jeho vzdělanost a čerpal z jeho apoštolského listu korintské
církevní obci, rozhodl se je najít. To se mu skutečně podařilo při
jednom z pravidelných odlivů. Celý postup nalezení od počáteční
modlitby přes jednotlivé fáze odkrývání a vyzdvižení až k slavnému
průvodu, v němž byly ostatky neseny, a uložení v chrámu popsal
sám v duchovním díle: Krátké pojednání o nalezení ostatků sv. Klimenta na Krymu. Jde o vynikající literární dílo, plné skvělých
- 12 -
příměrů a básnických, hymnických pasáží. Z toho hlediska bylo již
oceněno. Nebylo však dost oceněno v tom, že jde vlastně o prvou
archeologickou zprávu udivující jak badatelskou metodou, tak
přesností dokumentace.
Z Konstantinových životopisů se dozvídáme i o jiných příkladech šíře
jeho vzdělání. Rozluštění tajemného nápisu na tzv. Šalamounově
poháru svědčí o znalostech z paleografie (nauka o starých písmech).
Jiné epizody dokládají znalosti lékařské.
Po krátké době klidu byl pověřen další misí. Šlo o císařovo rozhodnutí
vyhovět žádosti velkomoravského knížete Rostislava. Ten žádal
o kněze znalé slovanského jazyka pro svou již křesťanskou zem. Jeho
žádost sledovala zřetelně dvojí cíl. Jedním byla snaha o zpřístupnění
křesťanství prostým obyvatelům. Dosud totiž křesťanské nauce
jakž takž rozuměla jen nejvyšší dvorská vrstva, protože věrozvěsty
byli nejdříve členové řádů iroskotských, později mniši a kněží
němečtí. Druhým, možná v zájmu Rostislavově i hlavním cílem, byla
snaha zamezit německému politickému vlivu, který pod záminkou
christianizace a s církevním jurisdikčním oprávněním pronikal
na Moravu. Od samého počátku bylo jasné, že půjde o misi krajně
obtížnou.
Konstantin v té době cítil silně postup své choroby (měl zřejmě
tuberkulózu) a úbytek sil. To byl ochoten přemoci, ale ve svém
rozhodnutí znovu zakolísal, když se dozvěděl, že Slované na Moravě
nemají písmo. Podle legendy prohlásil, že v takovém případě nemůže
misi přijmout, protože bez znalosti písma je neproveditelná a písmo
je zvláštním přímým Božím darem, který nikdo nemůže stvořit. Císař
ho však vyzval k modlitbě o takový dar. Konstantin skutečně pak
sestavil písmo, které nese jméno glagolice. (Cyrilice je písmo od ní
později odvozené, k poctě Konstantinově po něm nazvané). Sestavení
písma bylo považováno za zázračný dar, který utvrzoval přesvědčení
o Konstantinově svatosti. Rostislavovi poslové se vraceli s písemným
vzkazem císaře Michala III., který zněl podle legendy takto: Bůh, jenž
- 13 -
chce, aby každý poznání pravdy došel a o vyšší stupeň se snažil, uviděv
víru tvoji a snahu, učinil tak i nyní za našich let, zjeviv písmo k vašemu
jazyku, čehož dáno nebylo, jen za prvních let, abyste i vy přičteni byli
k velikým národům, kteří slaví Boha svým jazykem. Tož ti poslali jsme
toho, jemuž je Bůh zjevil, muže ctihodného a pobožného, učeného
velmi i filosofa. A hle přijmi dar větší i vznešenější nade všechno zlato
i stříbro…
Na Moravu byl spolu s ním vyslán opět i jeho starší bratr Metoděj.
Oba bratři nevyšli ihned, ale nejprve připravovali nejnutnější materiál.
Šlo hlavně o překlady Písma svatého. Postupovali přitom podle pořadí
důležitosti pro praxi. Nejprve bylo přeloženo, co bylo nezbytné pro
liturgii.
Prvé, co Konstantin na Moravě udělal, bylo, že shromáždil schopné
mladé muže a zahájil jejich výuku. V této škole, kde učil se svým
bratrem a několika spolupracovníky, kteří s ním přišli, vyrostla první
generace slovanského kněžstva. Úspěchy misií vyvolaly rozhořčený
odpor v řadách německých biskupů, kteří se postavili proti liturgii
ve slovanské řeči a prohlásili snahy soluňských bratří za mimoprávní
a heretické. Když v roce 867 byli připraveni první slovanští kandidáti
pro kněžská svěcení, vydal se s nimi Konstantin nejprve do Benátek.
Tam potřeboval získat od akvilejského patriarchy souhlas pro
působení mezi Slovany usídlenými na jih od řeky Drávy, protože toto
území spadalo kanonicky do jeho správy. V Benátkách ho dostihly
zlé zprávy o politickém zvratu v Cařihradě. Císař Michal III., který je
vyslal na Moravu, byl zavražděn a jeho učitel a přítel Fotios byl svržen
z trůnu patriarchy. Konstantin tedy zvažoval situaci a v Benátkách se
zdržel. Došlo tam pak i k velké polemice o užívání slovanského jazyka
v liturgii a teologii vůbec, v níž Konstantin vyvrátil názor západních,
především německých teologů, kteří trvali na dosavadní praxi
dovolující užívání jen tří jazyků, latiny, řečtiny a hebrejštiny. Označil
je jako Pilátníky a trojjazyčníky, protože argumentovali také tím, že
jenom v těchto jazycích byl napsán nápis na Kristově kříži. Teologicky
potřebu národního jazyka vydobyl, ale z hlediska právního zůstal spor
- 14 -
nedořešen. Protože cesta do Byzance byla vyloučena a protože papež
Mikuláš I. vyslovil přání setkat se s oběma bratry, rozhodl se Konstantin
pro cestu do Říma, kde chtěl dosáhnout nejen vysvěcení žáků, ale
i papežského potvrzení slovanské liturgie. Správně tušil, že bude
nutné obhájit se tam ze všech nařčení, která nepochybně vznesou
němečtí biskupové. Bylo mu jasné, že tam přijde jako obžalovaný.
Rozkol církve se již jasně ohlašoval. Politicky prozíravý a diplomaticky
myslící Konstantin velmi realisticky odhadl situaci, rozložení sil
a polohu Moravy. Bylo mu určitě jasné, že v případě tvrdého rozdělení
evropského kontinentu bude Morava patřit k oblasti západní. Navíc
si nepřál, aby k rozlomení křesťanstva došlo, a chtěl udržet papežský
římský primát. Úlohu v tom hrála i jeho úcta ke sv. Klimentovi, který
jako třetí v řadě papežů po sv. Petru byl klíčovou postavou v dějinách
primátu stolce sv. Petra v Římě.
Na cestu do Říma vyšel Konstantin již smrtelně nemocný. Jako dar
papeži přinášel ostatky sv. Klimenta a přesto, že šel spíše před soudní
dvůr, vedl s sebou kandidáty svěcení. Měl s sebou i všechny potřebné
liturgické knihy ve slovanském jazyce. Měl pro tuto cestu připravenu
zvláštní knihu, která se dochovala v Kyjevě a je známa jako Kyjevské
zlomky, protože obsahuje jen část misálu. Zdá se však, že nejde
o zlomky celého misálu, ale o části vybrané již Konstantinem pro část
církevního roku, po kterou bude poselství v Římě.
Cesty trvaly tehdy dost dlouho a při určitém odložení způsobeném
nutnými přípravami došlo k tomu, že Moravané vyšli k papeži Mikulášovi, ale do Říma dospěli až po jeho náhlém úmrtí a po nastoupení
nového papeže, Hadriána II. Personální změna jistě měnila situaci,
a když novému papeži došla zpráva, že Moravané nesou ostatky
sv. Klimenta, okázale jim vyšel vstříc, takže Konstantin s Metodějem
vstupovali do Říma ve slavnostním průvodu jako doprovod sv. Klimenta. Konstantin sice musel obhájit slovanskou bohoslužbu, ale
nebylo to příliš obtížné. Papež si dobře uvědomil, jak důležitou roli
bude v budoucnosti hrát slovanský element a vyhověl soluňským
- 15 -
bratřím ve všem. Konstantin tak dosáhl uznání svého díla. Jeho síly
však byly vyčerpány a dny sečteny. Proto se rozhodl vstoupit do kláštera, přijal řádové jméno Cyril a po čtyřiceti dnech, 14. února 869,
zemřel. Nejenom Metoděj, ale i ostatní Moravané chtěli odnést jeho
tělo domů, ale papež to nechtěl dovolit. Řekl, že muže tak vynikajícího
pochová v chrámu sv. Petra v hrobě, který původně určil pro sebe. To
naopak odmítl Metoděj a přání, aby jeho bratr byl pochován v kostele
sv. Klimenta, kterého tolik ctil a do Říma přinesl, bylo vyplněno. Tělo
sv. Cyrila nachází se dodnes v tomto kostele.
Sv. Metoděj se narodil jako první dítě v rodině drungaria Lva, a to
kolem roku 815. Životopis výslovně uvádí, že byl mohutné a vznosné
postavy. Vynikl rychle a stal se archontem v oblasti hojně obydlené
Slovany. Vykonával tento úřad řadu let, ale nakonec byl unaven
a znechucen politickými spory na císařském dvoře a krutostmi
v provincii. Rozhodl se odejít do klášterního klidu. Odešel do kláštera
na Olympu (nejde o horu v Řecku, na níž bylo umístěno sídlo
Diovo, ale o kopec v Malé Asii vysoký 2500 m, který je za dobrého
počasí vidět z Konstantinopole). Z tohoto klidu byl však zanedlouho
vytržen příkazem císaře, aby doprovázel svého bratra Konstantina
na misii k Chazarům. Je pro tu dobu nezvyklé, aby starší, a dokonce
prvorozený syn byl podřízen mladšímu bratru. Metoděj se však
opřel o svou klášterní zkušenost pokory a doprovázel bratra se
služebnou poslušností. Legendista neváhal říct jako otrok. O pravé
roli Metodějově a jeho přínosu pro zdar svěřeného poslání nemáme
zpráv. Musel být velký, protože ho císař po návratu pro jeho vlastnosti
a práci chtěl učinit arcibiskupem. Když to Metoděj odmítl, musel
přijmout úřad opata v klášteře Polychron.
Víme již také z vylíčení života Konstantinova, jak byl Metoděj spolu se
svým bratrem vyslán na Moravu. Jakkoli oba bratři konali na Moravě
jediné dílo, přece byla jejich práce rozdělena. Společně pracovali
dále na překladech. Konstantin byl zaměřen na výchovu kněží
a Metodějovi připadly práce organizační a moderně řečeno správní.
V těchto praktických otázkách byl dík své předchozí zkušenosti zběhlý.
- 16 -
Byl také oproti Konstantinovi vladařsky rozhodný, často i hrozivě
vznětlivý. Tichý, přitom ovšem nesmlouvavě pevný Konstantin ho
mírnil. O vzájemném poměru obou bratří k velkomoravskému
dílu svědčí nejlépe v životopisech vždy připomínaná řeč sv. Cyrila
k bratrovi. Těsně před smrtí zapřísahal Metoděje, aby vytrval, určitě
se vrátil na Moravu a pokračoval na společném díle.
Metoděj bratra poslechl a věrně v práci pokračoval, i když se stávala
stále obtížnější a byl bez podpory Konstantinovy rady a autority.
Vracel se sice z Říma ve všem vítězný, protože byla nejenom povolena
slovanská bohoslužba, ale byl také jmenován arcibiskupem pro
Moravu a Panonii. Byl zároveň jmenován i papežským legátem pro
případné spory s metropolitou solnohradským. Němečtí biskupové
pod patronací východofranského vladaře Ludvíka Němce všechna
tato rozhodnutí ignorovali a Metoděje dali zatknout. Uvěznili ho
ve švábském klášteře Ellvangen a drželi ho tam v krutém a nedůstojném
vězení více než dva a půl roku. Jeho situace byla tím horší, že došlo
ke změnám na Moravě. Ambiciózní synovec Rostislavův, tehdy
kníže nitranský, Svatopluk, se opřel o pomoc z Německa a dosedl
na trůn. Zajal Rostislava a vydal ho Ludvíkovi Němci, který ho dal
oslepit a uvěznit. Rostislav neznámo kdy a kde ve vězení zemřel.
Svatopluk dovedl sice čelit přímému politicko-vojenskému tlaku
říše, ale v otázkách náboženských ustupoval biskupům latinského
obřadu, mezi nimiž největším odpůrcem Metodějovým byl vlivný
kněz Wiching. Papež, kterým už byl Jan VIII., vytrhl Metoděje z vězení
a vrátil ho na Moravu, které se museli bavorští biskupové zřeknout.
Vyhověl však německé i Svatoplukově straně podle širších dohod s říší
uzavřených ve Forchheimu v tom, že Metodějovi zakázal slovanskou
bohoslužbu a dovolil slovansky jen kázat.
Metoděj si byl vědom významu srozumitelného liturgického jazyka
a viděl misijní úspěchy, upevnění a rozkvět křesťanství na Moravě,
ale také jeho pronikání do sousedních slovanských zemí, především
do Čech a Krakovska. Slovanské bohoslužby byly jistě konány dál, ať
bez vědomí Metodějova nebo s ním, jak někteří badatelé nadhazují.
- 17 -
Domnívají se tak proto, že v roce 879, tj. deset let od rozhodnutí
Hadriánova, byl obžalován v Římě pro neposlušnost. Obžaloba
byla vážná, protože rafinovaným důvodem bylo upozornění, že
Metoděj pod pláštíkem nesrozumitelného jazyka šíří řecký blud,
příčinu rozkolu mezi východem a západem. Šlo o spor známý pod
jménem spor o filioque. Řekové (ne všichni!) tehdy hájili bludný
názor, že Sv. Duch vychází toliko z Boha Otce, což nepřímo popírá
božství Kristovo. Proto západ trval v Krédu na formulaci, že Duch Sv.
vychází z Otce i Syna (latinsky ex Patre filioque). Metoděj opět odešel
do Říma a obhájil se. Není bez zajímavosti, že přitom neužil formuli
s filioque, ale pravověrnou formuli řeckou ve znění: z Otce skrze Syna
vychází. Metoděj byl pak potvrzen jako arcibiskup. Památnou bulou
Industriæ tuæ z 25. června 880 zřídil Jan VIII. slovanskou arcidiecézi
se slovanskou liturgií na Moravě. Sufragánním biskupem v Nitře byl
ustanoven Wiching a Svatopluk byl požádán, aby navrhl sídlo ještě
jedné diecéze, která měla vzniknout.
Metoděj své právo i dílo obhájil. Po návratu z Říma žil ovšem i nadále
v ustavičných sporech s biskupem Wichingem i knížetem Svatoplukem.
Jeho věk byl již patriarchální a sil mu ubývalo. Na Květnou neděli
r. 885 byl ještě účasten obřadů, ale ve středu po ní, 6. dubna, zemřel.
Jeho pohřeb byl projevem dvojího citu. Na jedné straně byl provázen
vědomím o světeckém vystoupení Metoděje do říše věčné slávy,
na straně druhé hlubokým smutkem z jeho odchodu a obavami, co
bude dál. Ty se rychle naplnily, protože vychytrale obratný Wiching
docílil u nového papeže Štěpána V., že nástupcem Metodějovým se
nestal Metodějův žák sv. Gorazd a slovanská bohoslužba byla opět
zakázána. Sám se pak jako biskup moravský postaral o rozehnání
Metodějových žáků.
2. Cyrilometodějské dílo
Povrchnímu čtenáři cyrilometodějské literatury od nejstarších dob
podnes mohlo by se zdát, že velkomoravské dílo je dílem Metodějovým
- 18 -
a Konstantin byl spíše v pozadí stojící vědec a neocenitelný rádce.
Jinému mohlo by se zase zdát, že velikánem byl právě Konstantin,
který zanechal dílo dodnes trvající, a Metoděj byl spíše velkou
postavou své doby, po němž nám zůstalo krom dějinné paměti
podstatně méně. Obojí je nesprávné, protože jejich dílo je skutečně
společné a nedělitelné. I když víme, že se skládá z částí, které vyšly
z ruky jednoho či druhého, je to jednolité, takřka nedělitelné společné
dílo obou.
Společným dílem byla již misie do Bagdádu a k Chazarům. Císař měl
dobré důvody, proč s Konstantinem posílal i jeho bratra. Společným
dílem pak byla veškerá práce na Moravě. Je třeba správně uvidět, že
oba bratři byli rovnocenní v teologickém vzdělání, což poznáváme
z toho, že Konstantin obhájil potřebu slovanské liturgie a Metoděj
svou pravověrnost, a to až po Cyrilově smrti. Obojí vyžadovalo velkou
erudici. Touž teologickou připravenost prokázali i překladem Písma,
protože překlad Písma zdaleka není jen otázkou jazykovou. Oba byli
skvělými stylisty, což dokládá nejen jednolitost překladu, ale i texty,
které vytvořili sami. Nic na tom nemění, že Konstantin měl ducha
básnického a Metoděj se vyjadřoval stručně, prostě a právnicky
přesně. Konstantina-básníka poznáváme autorsky na jeho Proglasu,
Metoděje-právníka a státníka na jeho zákoníku. Oběma to bylo
vlastní, protože i v hodině smrti se Cyril loučí básnivým chvalozpěvem
na Boha Stvořitele, Metoděj jedinou větou žádal, aby mu Bůh odpustil hříchy.
Proberme nyní jejich dílo krok za krokem. V oblasti teologické jde
o Konstantinův přínos ve sporu o ctění obrazů a objasnění problému
rozdílnosti ritů v jednotě církve. Společným přínosem byly jejich
výklady o Boží Trojici. Uvážíme-li, jak obtížné byly a jak dlouho
trvaly práce na moderních překladech Písma, je jejich překlad téměř
zázrakem. Současní badatelé správně usuzují, že na překladu pracovali
i další kněží, kteří oba bratry doprovázeli. Tím ubylo na počtu stran,
které připadaly na jednoho překladatele, ale přibyla práce s přípravou
spolupracovníků, práce organizační a vždy obtížná práce redakční.
- 19 -
Přeloženo bylo celé Písmo svaté kromě knih Makabejských. Nejde
však jen o rozsah přeložených textů. Jde také o kvalitu překladu. Řada
badatelů už upozornila, že z jistého pohledu je to náš nejlepší překlad
dodnes. Má totiž naprosto důslednou teologickou terminologii
a celým dílem prochází úplná jednota slovníku a pojmenování.
Bylo to umožněno tím, že slovanskou náboženskou terminologii
autoři při překladu poprvé vytvářeli. Museli ovšem být důslední.
Druhou jejich výhodou bylo, že šlo o překlad prvý a že nemuseli
přihlížet k nejrůznějším pozdějším teologickým sporům, při nichž se
terminologie nejen komplikovala, ale dokonce věroučně zamotala
a vyhrotila. Při hodnocení kvality těchto překladů nesmíme opominout
jejich dokonalou stránku prozodicko-eufonickou. Autoři si byli
vědomi, že texty budou čteny nahlas a dokonce vřazeny do liturgie,
a dbali na to, aby čtenář neměl potíže ani s výslovností, ani s rytmem.
Překladatelská práce nekončí překladem Písma sv. K cyrilometodějskému dílu patří dále Služebnik (misál) a Trěbnik obsahující formuláře
k udílení svátostí. Pro denní modlitbu církve byl jako zvláštní kniha
připraven Žaltář, který byl textově v podstatě shodný s příslušnou
starozákonní knihou. Posléze byly pod názvem Paterika přeloženy
životy církevních Otců jako duchovní četba pro slovanské seminaristy.
Teprve celý tento soubor umožňuje úplný náboženský život jak
diecézního, tak řeholního kněžstva včetně dorostu.
Sv. Cyril je především autorem prvního slovanského písma. Je to dílo
vskutku geniální, opřené o širokou znalost jazyků, ale i jazykových
principů. Sv. Cyril zvolil za základ písma řeckou abecedu a pro hlásky,
které řečtina nemá, použil znaky jiných abeced. Písmo zvolil tak, aby
bylo jednoznačně fonetické, tj. aby pro každou hlásku byl jeden znak,
což zjednodušuje výuku čtení a psaní. Pro pochopení této výhody
podle zásady piš, jak slyšíš, uveďme, že naši školáci zvládají základy
psaní a čtení v první a druhé třídě na rozdíl od malých Francouzů
a Angličanů, kteří se s tím moří ještě v páté a dokonce i sedmé
třídě, protože to, co slyší, se píše mnoha způsoby. Cyrilova abeceda
proto nese jméno hlaholice. Cyril z čistě praktických důvodů zvolil
- 20 -
písmena kurzívní, tj. psací, protože věděl, kolik bude překladatelské
práce. Prof. Zlámal z poznámky, že Metoděj diktoval dvěma kněžím
rychlopiscům (dva popa skoropisca), usuzuje, že Cyril vytvořil
i jakýsi těsnopis, kterým byly texty zaznamenány a pak převedeny
do plného jazykového znění. Centrální význam v alfabetickém díle
Cyrilově má ovšem to, co se jazykovědy netýká. Pro první písmeno
abecedy opravdu zvláštní znak stvořil, i když alfa je v řečtině známa.
Staroslověnské a má podobu kříže, a to proto, že celé velkomoravské
dílo jím počíná ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Celá písemná
kulturnost slovanského světa začíná křížem a je od počátku kulturou
křesťanskou. Tak je svým zakladatelem míněna a požehnána.
Písmo umožňuje vznik písemnictví. Působí rovněž dojmem zázračným,
jak rychle začalo vznikat a jak se rozrostlo během pouhých dvou
generací. Je to nesrovnatelně rychlejší, než tomu bylo u jiných kultur,
kde cesta od prvých záznamů ke skutečnému literárnímu dílu trvala
staletí. Prvé kroky jistě učinili sami Cyril a Metoděj píšící vlastně cizím
jazykem. Ale již jejich přímí žáci a o generaci mladší současníci vytvořili
pozoruhodná díla, jmenovitě životopisy obou světců, svých učitelů.
Také nejstarší legenda o sv. Václavu byla napsána staroslověnsky.
Sv. Cyril psal hlavně řecky. Originály se nezachovaly. Kromě několika
málo staroslověnských textů je známe pouze jako latinské překlady
římského knihovníka Anastasia, který sám poznamenal, že se mu
nepodařilo vystihnout dokonalost originálu, protože je prostě nemožno přeložit básnické kouzlo autorovy řeči. Jde o dvě práce. Krátké
pojednání o nalezení ostatků sv. Klimenta a Hymnus na sv. Klimenta.
Staroslověnsky napsal sv. Cyril předmluvu ke čtyřem Evangeliím,
Proglas. Je to báseň složená ve dvanáctislabičném verši, tedy metricky
podle řeckých vzorů. Jejím obsahem je uvedení do významu četby
a přímo vášnivá výzva k péči o písemnictví a knihy ve vlastní řeči.
Cyrilovi dříve připisovaná Azbučnaja molitva a Napisanije o pravej
věrě, nejsou jeho pracemi, jak ukázali jazykovědci. Je to důležité
zjištění, protože druhé dílo obsahuje nesprávné teologické myšlenky,
což dlouhou dobu vrhalo i na sv. Cyrila podezření z hereze. Poslední
- 21 -
písemnou prací Cyrilovou je Scholion. Cyril ji napsal v Římě v době
obhajoby slovanské liturgie, tedy nedlouho před svou smrtí. V této
práci obhajuje sv. Cyril prvenství římského biskupa jako nástupce sv.
Petra, tedy papežský primát.
Písemné dílo Metodějovo je vesměs povahy právní. Nejrozsáhlejším je
církevní zákoník, Nomokánon čili Kormčaja kniga. Jde sice o překlad
spisu cařihradského partiarchy Jana Scholastika, ale je významně
přizpůsoben moravským poměrům. Menším, zcela samostatným
autorským dílem je Řeč k soudcům – knížatům. Nejdůležitějším
právnickým dílem je ovšem Zákon sjudny ljudem. Je to náš první
civilní zákoník. Na jeho vypracování podíleli se oba bratři. Vyšli
z řeckého zákoníku Ekloga, který vznikl kolem r. 726, ale převzali
mnohé ze západního římského práva a přihlédli i ke zvykovému právu
platnému tehdy na Moravě. Jak dalece se Metoděj účastnil překladu
penitenciálu z římského latinského originálu pro potřeby zpovědníků
z řad slovanských kněží neznalých latiny, není dost objasněno.
Podstatným rysem a hlavním přínosem právního díla Metodějova je
vytvoření právního systému jak církevního, tak civilního tak, aby to
zajišťovalo dokonalou právní autonomii slovanského státu. Musíme
tu podtrhnout, že Metodějovo zákonodárství, v jeho arcidiecézi
úřední zákon, je v oblasti právní stejně významné jako Konstantinovo
uvedení slovanského jazyka do liturgie. Moderně bychom mohli
říci, že Konstantin založil naši svébytnost kulturní a Metoděj naši
samostatnost státní. Snad proto, byť bez jasného vědomí důvodu,
zastiňuje Metoděj svého bratra v povědomí mnoha lidí. Je totiž
pravda, že Slovanstvo se stalo křesťanským a kulturním Slovanstvem
především díky Konstantinovi, ale Morava stala se Moravou především díky Metodějovi.
Touto úvahou dostáváme se k vůbec nejdůležitějšímu z celého díla
soluňských bratří. Je to jejich obhajoba jednoty křesťanů a téměř
prorocky prozíravé rozpoznání úlohy slovanského elementu pro její
zachování. Cyril a Metod přicházejí na Moravu v době, kdy ještě trvala
jednota církve. Byla však už vážně ohrožena. Byli si toho určitě vědomi.
- 22 -
Uvědomovali si řadu skutečností a chtěli na ně správně odpovědět.
Viděli předně, že hrozí přímé i budoucí nebezpečí z východu. Tomu
chtěli čelit vytvořením pevného a na východ vysunutého centra misií
do všech dosud nepokřtěných oblastí hovořících slovanským jazykem.
Uvědomovali si rovněž, že dojde-li k rozkolu, vznikne ostrý zlom mezi
Západem a Východem a vytvoří se neblahá dvoučlenná mocenská
polarita. Abychom si představili, čeho se obávali, můžeme jako
příměr použít nedávnou zkušenost dvou bloků z období tzv. studené
války. Tomu chtěli předejít snahou vybudovat třetí, křesťanskou
oblast i mocenskou sílu. Uvědomili si i potřebu vidět církev skutečně
univerzálně a nikoli uniformně, k čemuž se schylovalo. Jejich rozpětí
nejde zúžit na jakýsi nacionální zájem o jakkoli tehdy významné území
Moravy. Šlo jim o řešení povahy Evropy jako křesťanského kontinentu,
který potřebuje všeobecný křesťanský základ a pluralitu projevů.
3. Světecká úcta sv. Soluňanů
Úcta ke světcům se týká především jich samých. Zpravidla se zabýváme
postavou, životem a vlastnostmi svatých. Teprve v druhé řadě přichází
jejich dílo, které však samo není předmětem úcty. Ani v případech
zakladatelů řádů nestávají se dějiny řádu předmětem, ani obsahem
úcty ke světci zakladateli. Máme jistě úctu k principům františkánství
a činnost dominikánů, jezuitů, benediktinů, augustiniánů atd. jsou
uznávány. Víme, že vzepjetí, úpadek, reformní hnutí uvnitř řádů
se vždy vážou k myšlenkám zakladatele, ale nikde se nesetkáváme
s takovým propojením úcty ke svatým postavám s růstem jejich díla
jako u Cyrila a Metoděje. Jejich odlišnost tkví v tom, že nemají jen
přímé pokračovatele, ale že stále víc inspirují celek společnosti, jako
by měli v sobě cosi přímo vrostlého do zřídla, z něhož vyrůstají a žijí
církev i společnost. Mají v sobě cosi vskutku apoštolského, jako by
patřili k oněm dvanácti přímým Kristovým žákům. Bylo by trpasličí
pýchou a zároveň olbřímí omezeností, kdybychom chtěli Cyrila
a Metoděje uchopit v národní, teritoriální nebo etnické úzkoprsosti,
- 23 -
ať slovanské či moravské. Jde o postavy světové, nemluvě o tom, že
to byli makedonští Řekové, v nejlepším případě po matce Slované.
To vše můžeme poznat, budeme-li se nyní zabývat spíše než jejich
úctou osudy jejich díla. Jejich světecká úcta a uznání totiž v běhu
staletí vyrůstá z toho, jak se ozřejmuje a roste jejich dílo.
Bezprostředně po Metodějově smrti byli jeho žáci, celá Cyrilova škola,
vyhnáni z Moravy a Svatoplukova velmoc se zhroutila do pár let. Poučení o spolupráci mezi mocí veřejnou, tj. státní, a duchovní daly nám
dějiny Velké Moravy hodně názorně. Zbavena svého konstitutivního
ducha Velká Morava zanikla. Co bylo duchovního, přežívalo tam jen
tajně a v sociálně nižších vrstvách. Z hlediska časového trvání byla
Velká Morava krátkou epizodou v dějinách středovýchodní Evropy.
Velkomoravská kultura odkvetla rychle jako pampeliška. Odkvetla
však dobře a mrazivý vítr od západu roznesl její lehounká semínka
přes Panonii na Balkán a na východ, kde se zanedlouho celé oblasti
znovu a znovu pokrývaly zlatými květy chrámů a klášterů jako nových
a nových zřídel kultury. Tam také košatí úcta k oběma bratřím.
Na západě byl sice sv. Cyril v Římě znázorněn se svatozáří a v době své
smrti uznáván jako svatý, ale Metoděj byl považován za východního
heretika. Po rozkolu totiž vzniklo černobílé nálepkování a usídlilo
se i nesmyslné chápání, že co Řek, to pravoslavný, a co latiník, to
katolický. Tento předsudek, bohužel, má velkou životnost, protože
mu podléhá i dnes dost lidí. V době Cyrila a Metoděje ještě žádné
pravoslaví neexistovalo, byla jen jedna církev s dvojím obřadem, tedy
řečtí katolíci a římští katolíci (o ostatních ritech zde pomlčíme).
Na Moravě samotné žilo jakési povědomí o sv. Cyrilu a Metodějovi,
ale jejich úcta u nás se přenesla spíše do Čech, kde se nejenom udrželi
slovanští kněží, kteří už v době Metodějově přišli s nově na Moravě
pokřtěným knížetem Bořivojem a jeho ženou sv. Ludmilou, ale přibyli
i další, kteří se sem uchýlili po pádu Velké Moravy. Centrum slovanské
kultury a bohoslužby na západě se tak přeneslo do biliturgických Čech.
V centru zájmu o pokračování slovanské bohoslužby stojí Prokopova
- 24 -
Sázava. Nedoceněna však zůstává pro cyrilometodějskou myšlenku
daleko důležitější postava sv. Vojtěcha. Tento muž, o kterém zvláště
dnes s důrazem říkáme, že je prvým českým Evropanem, je jím právě
proto, že plně pochopil úsilí soluňských bratří a své době odpovídajícím
způsobem na ně navázal. Jeho vizitační cesta na Moravu, návštěva
Ostřihomi i směr jeho misijní cesty jsou jasným pokračováním v jejich
snahách. Co jiného je vybudování kláštera v Břevnově jako vysunutého
misijního centra pro slovanské oblasti na východě? Co jiného je, že
pro dalekosáhlé plány budování křesťanské Evropy v její východní
polovině získal papeže i císaře? Není přitom moc důležité, že se z jeho
plánů neuskutečnilo téměř vůbec nic. Idea byla oživena a uchována.
Výrazně se idea velké křesťanské jednoty ozvala v době Karla IV.
Podstatným na snahách tvůrců „císařských“ gotických Čech, Karla
IV. a Arnošta z Pardubic, byl poukaz na slovanskou tradici. Obnovení
slovanské liturgie v nově zbudovaném klášteře v Emauzích bylo
počátečním krokem dalekosáhlého plánu. Celý plán se opíral o tehdy
všeobecně přijímané přesvědčení, že sv. Jeroným byl Slovan a že
slovanský překlad bible pochází od něho. Svatý Jeroným byl tak pro
14. století autorem obojího kanonického překladu Písma, Vulgáty, pro
křesťanský západ a slovanské bible pro východ. Svatí Cyril a Metoděj
byli věrozvěsty obrovské říše ve střední a východní Evropě a byli přitom
pevně vsazeni do oblasti římské. Představa o rozsahu Velké Moravy,
jak ji známe z Pulkavovy kroniky (tj. vpodstatě představa samotného
Karla IV.) zahrnuje nejen celé Maďarsko a vybíhá až na Balkán, ale
i Polsko a nemalou část Rusi až k řekám Bugu a Styru. Všechna
tato území chce Karel připojit k římské Evropě, což znamenalo
obedienci papeži i císaři. Z hlediska náboženského je překvapivé,
že oba tvůrci plánu si uvědomovali, že jeho úspěch je možný jedině
ve formě východního ritu a v slovanském jazyce. Z hlediska politickomocenského je to pochopitelné. Jde o dobu, kdy Rusko je v moci
Tatarů. Expanze do ruských oblastí byla by obyvatelstvem určitě
vítána jako osvobození a slovanská bohoslužba měla by šanci zatlačit
pravoslaví.
- 25 -
Karel s Arnoštem šli za celým plánem se svou příznačnou systematičností. Nový slovanský klášter obsazený mnichy z Chorvatska
byl založen s vědomím papeže a pod jeho přímou záštitou. Obnově
slovanské tradice byla věnována všemožná péče. Jsou napsány nové
verze života sv. Cyrila a Metoděje. Na Karlově dvoře je ustanoven
kněz slovanského obřadu a Karel vymohl na papeži, že tento kněz,
ať už se císař nachází kdekoli, má právo sloužit v tomto obřadu mši
svatou. Byla připravena další založení slovanských klášterů.
Do těchto snah spadá i vývoj na Moravě. Tam, deset let po založení
kláštera v Emauzích, daroval markrabí Jan (bratr Karla IV.) kapli
sv. Klimenta u Osvětiman brněnským augustiniánům. Listinu potvrdil
olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi, pozdější nástupce Arnošta
z Pardubic v Praze. Je zřejmé, že na Moravě dochází k dalšímu kroku
výše popsaného plánu. Zároveň však moravský případ dosvědčuje,
že se mýlí ti, kdo celou renesanci cyrilometodějské úcty popisují jako
konstrukt Karla IV. Zde je totiž navázáno na něco, co na Moravě žilo
sice pozakryto, ale vytrvale již od doby Velkomoravské.
Natrvalo již se po útlumu způsobeném dobou husitskou rozhořela
cyrilometodějská úcta v 17. a 18. století. Sloužila podobně jako
pozvedaná úcta k jiným předhusitským světcům v rekatolizačním
úsilí. Zároveň však byla oporou všech, kdo usilovali o rehabilitaci
Čech a obranu českého jazyka. Balbín jako nejsilnější argument pro
zachování českého jazyka uvádí jeho odvození z bohoslužebného,
a tedy posvátného, jazyka, který je darem sv. Cyrila a Metoděje.
Neméně silně píše v obraně proti habsbursko-unifikačním tlakům Jan
Jiří Středovský v díle s příznačným názvem Posvátné dějiny Moravy
čili život sv. Cyrila a Metoděje z roku 1710. Je dále známo bezpočtu
barokních kázání na dané téma, z nichž sluší připomenout Sartoriho kázání ve dvorním kostele sv. Michala ve Vídni z 15. 3. 1722. Tam
se totiž každoročně konaly vždy v neděli po svátku sv. věrozvěstů
bohoslužby pro moravské rodáky. Už šest let předtím pronesl tam
kázání prelát Levin von Rohke, který mluvil o dvou církevních učitelích
slovy: To jsou, Moravo, tvoji otcové, kteří tě skrze evangelium v Kristu
- 26 -
zplodili. Toto označení ve znění „tito jsou otcové naši“ převzalo
obrozenecké hnutí 19. stol a drží se dodnes. Skvělým kazatelem cyrilometodějským byl také Bohumír Hynek Bílovský. Když olomoucký
biskup Karel II. z Lichtenštejna r. 1676 obnovil slavení svátku sv. Cyrila
a Metoděje ve všech farnostech na Moravě, kázali o nich bez rozdílu
národnosti jako o patronech Moravy všude.
Počátek novodobé kapitoly života cyrilometodějského díla je dán léty
1863–85, kdy bylo slaveno trojí milénium: příchod soluňských bratří
(1863), založení biskupství na Moravě a smrt sv. Cyrila (1869) a smrt
sv. Metoděje (1885). Všechno kolem těchto oslav bylo ovlivňováno
tehdejší situací politickou, národnostní a náboženskou. Komplikované
vztahy a zápasy různě definovaných skupin a směrů přinesly nakonec
dosti nový pohled na zakladatelské dílo svatých bratří a daly
cyrilometodějské tradici novou tvář. Současně se také ukázalo, jakou
šíři vlivu má jejich odkaz.
Romantismus a s ním spojený zájem o národní minulost přinesl
také u slovanských národů vzepětí národního povědomí. Pro první
polovinu 19. stol. bylo charakteristické, že nadšení pro vlast a národ
mělo nejednou povahu mýtotvornou. Mnoha horlivcům nezáleželo
na vědecké pravdě a byli ochotni vědomě tvořit historická falza, jak
to známe z případu Hankových rukopisných podvrhů. Nešlo o to,
jak to doopravdy bylo, ale jak to mělo být podle snu o správnosti
a velikosti vlastní identity. Také Velká Morava se stala základem
bájeslovného obrazu. Vyprávění o Svatoplukových prutech bylo
přijímáno jako historická událost. Vlastní cyrilometodějské dílo bylo
naštěstí hodně ochráněno věcným slavistickým bádáním, kterému
vložil do kolébky strohou racionalitu jeho zakladatel Josef Dobrovský.
Cyrilometodějská tradice živila sice vlastenecké nadšence, ale sama
žila životem střídmějším a pevnějším. Měla tou dobou ovšem silný
obrozenecký tón. Projevilo se to vznikem spolků a zakládáním
časopisů. V Olomouci začal r. 1849 vycházet časopis Cyril a Metod,
v Brně bylo r. 1850 založeno Dědictví sv. Cyrila a Metoděje jako
centrum pro šíření vzdělanosti, mravnosti a vlastenectví mezi široké
- 27 -
lidové vrstvy. Velkou postavou všech těchto snah byl P. František Sušil,
profesor novozákonní biblistiky v Brně. Se jménem F. Sušila je naše širší
společnost seznamována jen v souvislosti s dějinami naší literatury,
a i tam okrajově. Že nejsou zmiňovány jeho básně a překlady, by
celkem nevadilo, protože jejich význam nepřežil svého autora.
U vzpomínané sběratelské činnosti jsou Sušilovi učebnice hodně
dlužny, když suše konstatují jeho sbírky moravských národních písní.
Dluží mu ocenění jejich vědecké úrovně a vytvoření metodiky jejich
záznamu a popisu, důsledné péče o nápěvy, ne jen o texty, i prvých
kroků jejich srovnávacího studia. Jeho největší přínos leží však jinde.
Tento muž ovlivnil dění na Moravě jako málokdo, protože vychoval
celou generaci církvi a národu věrných kněží, k nimž patřil také
arcibiskup Antonín Cyril Stojan. Sdružení bohoslovců tehdy vzniklá se
jmenovala Jednota Velehrad a druhé dokonce Růže Sušilova.
Oslava milénia příchodu byla na Moravě, ale i v Čechách pojata jako
slavnost národní, ale zároveň jako slavnost náboženská. Přípravy
byly na Moravě zahájeny již pět let před vlastními oslavami. V čele
organizačního výboru při arcibiskupství olomouckém stál dnes
zapomenutý kněz a politik Ignác Wurm. Národní a jazykový motiv
oslav byl reakcí na utuhující centralizaci a následnou jazykovou
unifikaci, tj. germanizaci ze strany vídeňské vlády. Oslavy spadají
do doby idejí panslavismu a austroslavismu, tj. do doby vytváření
ideologie slovanské jednoty ve smyslu kulturním i politickém.
Vývoj národnostní otázky nebyl jediným proudem tehdejší doby.
Probíhal také rozvoj průmyslu a v jeho důsledku urbanizace. Nové
sociální složení společnosti projevovalo se v Čechách již hodně,
na Moravě přetrvávala rurální struktura. Zatímco se v Praze diskutovalo o socialismu a buržoazním liberalismu, žila Morava převážně
v patriarchálních vzorcích doznívajícího feudalismu. Třetím, co hýbalo
celou západní Evropou a co pronikalo do střední Evropy, byla nová
vlna antiklerikalismu. V Německu probíhal pověstný Kulturkampf
a vídeňský parlament projednával proticírkevní zákony, proti nimž se
přímo ohradil papež Pius X.
- 28 -
Všechna tato napětí se projevovala všeobecným jiskřením a ostrými
polemikami v tisku a ve veřejném životě vůbec. Chystané slavnosti
vyvolávaly velmi odlišné přístupy, očekávání a obavy. Zde můžeme
jen stručně načrtnout, co se dělo, a hlavně ukázat, co se opravdu
nakonec stalo.
Liberalistická a protiklerikální Vídeň nepokrytě přípravu oslav
zesměšňovala jako folklorní událost, při které se budou bratřit čeští
Vaškové s Hanáky. Vláda přitom měla své obavy a všemožně oslavy
bojkotovala v duchu svého antiklerikálního zaměření. Česká politická
reprezentace cítila příležitost, ale měla výhrady proti náboženskému,
navíc katolickému, přístupu Sušilovu. Byly dokonce očekávány takové
protiklerikální demonstrace a provokace radikálů z Čech, že vláda
nařídila vojenskou pohotovost. Morava se potýkala s nebezpečným
vlastenčením a rostoucími spory mezi německými a moravskými
kněžími. Toto napětí však dobře zvládl episkopát moravský i český
pevným stanoviskem, že jde předně o slavnost počátků křesťanství
a mají se jí zúčastnit všichni katolíci bez rozdílu národnosti.
Oslavy nakonec proběhly bez incidentů a ukázaly a způsobily mnohé.
Především byla demonstrována široká jednota slovanských národů.
Jednotlivé národní skupiny a delegace byly nadšeně vítány a všichni
odcházeli s pocitem vlastní významnosti opřené o sílu jednoty.
Oslav se zúčastnila pražská politická reprezentace v čele s Palackým
a Riegrem, kteří zůstali ve svých projevech zdrženliví a všeobecně
mluvili o politickém významu sv. Cyrila a Metoděje. Zato stárnoucí
Purkyně hovořil s nadšením. Významnější však bylo, že si Češi nejen
při hlavní slavnosti, ale při mnoha poutích, na něž byli pozváni,
uvědomili, co znamená moderní dobou nenarušený, zdravý moravský
venkov. Paradoxně se dále ukázalo, že náboženský cyrilometodějský
odkaz a katolická tradice je silnou zbraní proti centralistické a teď
proticírkevní Vídni.
Pro pochopení významu svatých Cyrila a Metoděje v dalším
historickém údobí je charakteristické větší oddálení úcty náboženské
- 29 -
a úcty sekulární. K úplnému oddělení dojít nemůže, protože jde
o postavy svatých. V oblasti církevní došlo v průběhu 19. a 20. století
k řadě změn povětšině vyvolaných různými dějinnými událostmi.
Předně došlo k definitivnímu uznání svatosti sv. Metoděje v západní
církvi. Došlo k němu prohlášením papeže Lva XIII. v r. 1880, tzv.
rovnocenným svatořečením (canonisatio æquipollens). Oba papežové
v době II. Vatikánského koncilu se velmi zajímali o postavy Cyrila
a Metoděje. Papež Pius XI. v encyklice Rerum orientalium využil
rezolucí V. Unionistického kongresu. Pavel VI. osobně ukládal ostatky
sv. Cyrila do místa současného uložení v kostele San Clemente
v Římě. Oba si byli vědomi významu obou světců pro ekumenické
porozumění a jednotu Evropy. Nejvýrazněji však zasáhl do dějin
jejich úcty slovanský papež Jan Pavel II., který je v r. 1980 prohlásil
spolupatrony Evropy vedle patrona Evropy, kterým je sv. Benedikt.
O vzrůstu a proměnách úcty v oblasti sekulární či celospolečenské
bude pojednáno v kapitole o Velehradu.
4. Cyrilometodějský odkaz a dnešek
Základním úkolem v tématu odkazu a významu cyrilometodějského
díla pro dnešní současnost je oprostit se od křečovitých aktualizací,
za vlasy přitažených náhodných analogií a také zajetých interpretačních
klišé, která se k nám přenášejí z doby, kdy v rámci nějaké ideologie
byly historické události tendenčně zkreslovány. V dalším přehledu
jsou naznačeny nejdůležitější okruhy tématiky, která se nabízí. Lze
ji rozdělit na témata týkající se vnitřního života u nás a témata
evropského rozsahu.
1. Témata národní
1. Na prvém místě stojí vynález slovanského písma. (Dnes píšeme
latinkou, ale naše první národní gramotnost byla hlaholská.)
- 30 -
Písmo, abeceda, je zvláštní prostředek. Vždyť z těch několika málo
znaků lze složit záznam nekonečného množství vět, výroků, básní,
knih vědeckých i uměleckých, dopisů a právních listin, všeho, co
chceme uchovat a co dohromady tvoří písemnictví, zapsaný poklad
kultury. S vědomím toho měli bychom přemýšlet, jak upadá kultura
knihy, jak málo čteme, jak děti málo a nerady čtou, protože je to
ve srovnání s rychle plynoucími obrazy ve filmu a televizi tak pomalé
a pracné. Jde o vážnou věc, protože nedostatek četby vede k poklesu
pozornosti a hlavně přemýšlení. Říká-li sv. Cyril v Proglasu, že nahé
jsou národy bez knih, chce upozornit, že bez nich jsou nekulturní, až
dočista jako zvířecké. Není to dneska nakonec takové, že knihy sice
máme, ale nemáme k nim žádný vztah, takže jsme opět jako nazí?
Žijeme v době internetu a nových způsobů shromažďování,
uschovávání a vyhledávání dat. Je nutné se seznámit s předchozím
způsobem, poučit se o významu knihoven a archivů a uvědomit si
kulturní hodnoty, které tam jsou uloženy.
2. Snad ještě méně utěšená je situace na poli kultury jazyka. Je třeba
nejenom něco podotknout, ale bít na poplach, když se zaposloucháme
do současné řeči naší mládeže. Jejich mluva odhaluje cyničnost,
vulgárnost, nejednou i ubohost mysli. Ukazuje to její uzounký, chabý
slovník. Neméně silné nebezpečí je skryto v tom, jak nepřesně se
mluví a píše. Naše zákony, smlouvy, zprávy, … jsou formulovány tak
chatrně, že je lze chápat i opačně, než jejich tvůrci chtěli.
Jazyk je citlivý na změny dané technickým pokrokem a společenskými
změnami. Musíme ale přemýšlet, s jakou lehkostí a bez zábran
přijímáme nový způsob vyjadřování, který nejednou působí jako
neurovnaná řeč zpola česká, zpola anglická. Ať se lidé učí mluvit
anglicky, aby se tímto mezinárodním komunikačním prostředkem
domluvili, a ať se to naučí pořádně. Doma ať mluví kultivovaným
domácím jazykem, ne směsicí špatné češtiny a mizerné angličtiny.
Zapomíná se, že národní jazyk má i jiné funkce než jen komunikační.
Je vždy určitou formou názoru a myšlení. Náš prvý pohled na svět
je dán v gramatických kategoriích a gramatika je jedním ze zákonů
- 31 -
země. Právo hovořit do věcí veřejných měl kdysi jen ten, kdo ovládal
tento zemský zákon. Vzpomeňme si, jak těžko jsme nesli, když v naší
zemi rozhodovali lidé, kteří k nám mluvili tu s přízvukem německým,
tu s přízvukem ruským. Pečujme o svůj jazyk ne proto, že bychom se
shlédli v povrchním a omezeném vlastenčení, ale proto, že národní
jazyk je spjat s národní identitou a dokonce i státní suverenitou. Národní samostatnost je dána vlastním samostatným názorem a je opřena
o autoritu a sílu národní kultury. Státní suverenita je těžko možná
bez mezinárodního uznání národní kultury jako svébytného zdroje
hodnot, které obohacují lidstvo. Mnoho dalo by se napsat o významu
jazyka. Co jsme uvedli, snad stačí, abychom začali o svůj jazyk dbát
a nepřitakali rezignovaně tomu, že už se tak dneska mluví všude –
v divadlech, v rozhlase, ve veřejných projevech politiků, ve školách, …
Sami mluvme pořádně a žádejme to od druhých. O kvalitu vyjadřování
musí pečovat všichni učitelé ve všech předmětech. Je to důležité i pro
jejich vlastní předmět, protože žák, který není s to odpověď přesně
a jasně formulovat, zpravidla odpověď nezná a látku nechápe. Jestliže
je dnes tak populární názor, že se žáci mají ve škole učit myslet,
musíme přitom vycházet od základního měřítka kvalitního myšlení.
Tím je schopnost vyjádřit úsudek přesně stavěnou větou – výpovědí
a argumentovat a podat vysvětlení precizně zbudovaným textem.
3. Národní identita není vyčerpána otázkami jazykovědnými. Jde
v ní také o to, že národní společenství má své dějiny. Každý člen
společnosti, ať chce či nechce, je předchozími dějinami ovlivňován.
Naše právě prožívaná společenská situace nespadla z nebe, ale vzešla
z dějin. Znalost minulosti je neodmyslitelnou výbavou pro život
a rozhodování o dalších krocích vedoucích do budoucnosti. Naše
historické znalosti jsou, bohužel, velmi slabé. Platí to jak o historii
nedávné, tak o historii dávných století. Pokaždé z jiného důvodu
potřebujeme obojí. Novodobé dějiny proto, že řešíme přímé důsledky
toho, co se stalo, a bez znalosti příčin to vyřešit nelze. Staré dějiny pro
to, nač upozorňoval Masaryk, když opakovaně připomínal, že národy
a státy se udržují při životě těmi ideami, z nichž vzešly.
- 32 -
Uvedli jsme již, že velká výročí dávají příležitost pochopit linie národní
tradice. Mnohotvárnost cyrilometodějské tradice může posloužit
k pochopení, jak daleko může taková tradice působit. Jako příklad
můžeme uvést, že při heydrichiádě v r. 1942 se úkrytem parašutistů
stala pravoslavná katedrála sv. Cyrila a Metoděje v Praze. To by
mohla být náhoda. Členové výsadku byli většinou z jižní Moravy.
Několik z nich bylo před odchodem za hranice členy katolického
tělovýchovného spolku Orel. Duchovní v katedrále, stejně jako výsadkáři, byli stateční lidé, ale v dané situaci obrany Československa
se opírali o tradici cyrilometodějskou, která je od dětství formovala.
Je takřka symbolické, že z celého původního vybavení katedrály
se zachovala kromě pár maličkostí korouhev se svatými Cyrilem
a Metodějem na jedné a svatým Gorazdem na druhé straně.
4. Zdánlivě užším, ale zároveň dobře viditelným problémem je péče
o památky a krajinu. Kulturnost země v oblasti umění není dána jen
několika vrcholnými památkami či státní galerií. Je třeba, aby byla
přítomna všude. Péče o památky, jakkoli malé, v nejodlehlejších
obcích, péče o kultivované prožívání volného času, oživení místních
slavností (samozřejmě v novém tvaru) a trvalý zájem o čistotu a vzhled
obcí i krajiny jsou pokračováním v tradici, o níž hovoříme. Zde se
nabízí takřka bezbřehá možnost aktivit pro děti spolu s dospělými.
5. Písmo a knihy jsou prastarými sloupy vzdělanosti. To je další
zanedbaný úkol. Předně proto, že vzdělání dnes považujeme za věc
vědomostní a dovednostní, tj. za věc vpodstatě technickou. Vzdělání
však potřebuje nezbytně také složku výchovnou. Ta je dnes v sázce
a s ní i budoucnost nás všech. Výchova a vzdělavatelství jsou náročným úkolem, kterému se musíme začít věnovat všichni a každý.
Uvědomit si odpovědnost vzdělavatelů na straně jedné a žáků
a studentů na straně druhé je aktuální potřebou naší společnosti.
Vzdělání a studium je třeba vidět také jako součást tradice a varovat
před jejím narušením, natož přerušením.
- 33 -
2. Témata celoevropská
1. Velkým tématem je především otázka národnostní. Evropa má
za sebou více než tisíciletou zkušenost střetů a vláčí se s břemenem
mnoha křivd, zvláště na hranicích jednotlivých států, z nichž mnohé
jsou státy národními. Tento problém musí Evropané řešit a nelze ho
schovat pod koberec.
Po dvojím úderu, jímž jsme ovlivněni (starší přímo, nejmladší
zprostředkovaně), přistupujeme k ní zneklidněni dvěma obavami.
Zkušenost s nacismem varuje před politicky zneužitým národním
pocitem. Zkušenost s třídně pojatým sovětským internacionalismem
varuje před uniformní jednotou. Jenže nacistická nadřazenost a pojem
nadčlověka nemá nic společného s legitimním národním vědomím,
které svůj národ nevyvyšuje, ale pravdivě si váží jeho hodnot a dovede
být kritické k vlastním přehmatům a stínům. Jde o to, abychom se
bez předsudků o sobě i o jiných mohli postavit jako rovní k rovným.
Stejně tak není evropská jednota nějakou tupou a také nudnou
uniformitou všem byrokraticky vnucenou, byť na základě nějakých
nadnárodních dohod. V těchto otázkách musíme mít zdravý názor,
protože nebezpečí nacionalismu jako zpolitizované národní myšlenky
i sklouznutí Evropy na čistě byrokraticky definovaný systém konzumní
společnosti reálně existují. Obě tato nebezpečí ve svých důsledcích
mohou ohrozit demokracii a s ní svobodu národů i jedinců. Právě
při řešení všech úkolů s procesem budování mírové, sjednocené
Evropy jsou ideje cyrilometodějské dobrým vodítkem. Cyril a Metoděj
dokonale vysvětlili, co je různost v jednotě a proč je nutná. Ozřejmili
ostatně i to, že oním jednotícím prvkem v Evropě je křesťanství. Z něho
vzešla, rozkvetla a rozkošatila se evropská kultura. Z něho dodnes,
vědomě, nevědomky či dokonce s výhradami bere svou sílu. Pokud si
to Evropa neuvědomí, bude trpět a může si přivodit i zánik. Pokud si
my neuvědomíme, že k Evropě patříme už víc než jedenáct století a že
v ní máme své místo a roli, nemůžeme obstát. Pokud se nás sjednocená
Evropa zeptá, kdo jsme a co přinášíme, musíme mít pohotově jasnou
odpověď. Musíme také – opět v duchu cyrilometodějského odkazu –
- 34 -
umět přednést své názory a přispět k tomu, aby budoucí Evropa byla
prostorem svobodných spolupracujících národů.
2. Samostatným podtématem předchozího tématu je otázka pojetí
dějin. Mnoho lidí nečiní rozdíl mezi dějinami, které se fakticky odehrály,
a historií, která je jejich záznamem. Ten je vždy nutně neúplný. Dějiny
nelze poznávat ve všech detailech. Výklad o druhé světové válce by
trval šest let. Je však také vždycky více či méně subjektivní a dále
i tendenční. Historie jako reflexe dějin pochopitelně nemusí být jediná
a stejná. Osudy výkladu cyrilometodějského tématu jsou dobrým
příkladem.
Podstatné pro současný stav Evropy je v oblasti historie změnit základní
velice ustálený rámec přístupu a následného podání. Po celá staletí
totiž píšeme politické dějiny, tj. dějiny sporů, křivd a odplaty v rámci
„vítězové a poražení“. Toto schéma, i když ho dnes plníme omluvami,
ustaluje konfrontaci. Dějiny válek nelze pominout, ale historii je
možné vykládat v jiném rámci, a to v rámci „tvůrců a sdílených idejí“.
Tak pojaté dějiny by vedly ke smíru, protože by vyzdvihly to, co mají
evropské národy společné.
3. Dalším okruhem otázek je tématika křesťanství a jeho významu pro
Evropu. Kulturně se Evropa vymezuje právě křesťanstvím. Křesťanství
hraje dodnes i politickou roli. Vztah katolické církve a pravoslaví
stojí v pozadí debat o východní hranici Evropy, kterou nelze vymezit
teritoriálně v celku euroasijského kontinentu. Stejně tak musíme
domýšlet vztah mezi křesťanstvím, islámem a sekularizovanou
společností, která se formuje jako jakési nenáboženské náboženství
pragmatické poživačnosti, které má tvar konzumismu. Je to dnes
otázka tím závažnější, čím významnější a demograficky narůstající
jsou islámské enklávy v západní Evropě, ale dnes už i u nás.
Neméně důležité je zvážit, čím může být odklon od křesťanství pro
Evropu i pro nás tak nebezpečný. Naříkáme na morální krizi, na každém kroku zakopáváme o nějaké neslušné jednání. Míra neslušnosti
- 35 -
narůstá tak, že to vadí chodu života. Např. současná ekonomická
krize byla vyvolána neslušným, podvodným jednáním. Je to tak se
vším a ve všem. Odpověď je jasná. Morální rámec, v němž se Evropa
vyvíjela několik století, se rozpadá. Odmítání zcela lidem nadřazené
autority v podobě Božího zákona se projevuje libovůlí a zmatkem
zákonů lidských. Dnes se lidé začínají vracet k Desateru, protože se
ukazuje, že bez tohoto zákona nejde vytvořit žádný fungující právní
řád. Současná evropská legislativa a soudnictví jsou ve špatném stavu.
I zde je cenný odkaz soluňských bratří, kteří na základě zákona Božího
vytvořili naše první, jednoduché a dostatečné zákony státní. Ukazuje
se, že Evropa nepotřebuje další a další právní normy, ale ušlechtilé lidi,
kteří by mohli vytvářet ukázněnou společnost. Jde tedy o kultivaci
občanských postojů a základních morálních kvalit každého jedince.
Mohli bychom nyní pod vědomím současného stavu věcí a pod
tíhou úkolů podlehnout dojmu nezvládnutelnosti a těžké depresi.
Pozor: nebezpečí tu jistě jsou, ale není všechno jen shnilé a špatné.
Je jistě hodně špatných i zlých lidí, je však daleko více lidí dobrých.
Špatní a drzí jsou vždycky víc vidět a slyšet. Je třeba, aby promluvili
hlasitěji ti slušní. Úkolem učitelů a nás všech není převrátit svět.
Naším úkolem je nést dál velké ideály. Poučit se přitom můžeme
od nedávných buditelských generací a pracovat každý na svém místě,
jak jen mohu. Nejprve na sobě, pak ve své rodině a okolí, v práci, při
každé příležitosti. Známe jména doby cyrilometodějských aktivit 19.
stol., Sušil, Stojan, Wurm, …, ale pohyb ve společnosti způsobili dnes
neznámí prostí i vzdělaní lidé, velehradští poutníci a cyrilometodějští
ctitelé. Když žili, nebyli neznámí. Měli své jméno a jejich okolí je
znalo. Neměli žádnou moc, byli to takzvaně bezvýznamní lidé a měli
to těžké. Pohnuli Moravou, slovanským světem a pozitivně ovlivnili
dějiny Evropy. Dnes to bude probíhat stejně.
4. Mluvíme-li o základech naší (písemné) kultury a kulturnosti, musíme
uvážit současný stav. Úspěšnost křesťanství v cyrilometodějské době
byla nesporně působena tím, že přinášelo vyšší kulturu. Jeho základní
odlišnost oproti předchozí (nijak barbarské ve smyslu skoro žádné)
- 36 -
byl zcela jiný přístup k člověku. Křesťanství bylo lidštější, uznávalo
svobodu člověka a jeho důstojnost, zároveň ho však zavazovalo
řádem, který byl základem přirozeného práva. Projevilo se to ve všem,
včetně takřka skokového ekonomického pokroku. Co je třeba dnes
řešit a diskutovat, je otázka, proč v dobách daleko menších možností,
než jaké máme dnes, byl život lidí spokojenější, nebo obráceně: proč
při dnešních možnostech lidé nejsou spokojeni a trpí. Přes všechna
pronášená hesla o humanitě dochází k nevídanému odlidštění.
Existence a vláda nejrůznějších systémů, byrokratických, mediálních,
managementových, stejně jako delegace lidských problémů a potřeb
na moderní, čistě instituční jednotky jako nemocnice, sirotčince,
útulky, penzijní zajištění, … vedou zákonitě k tomuto stavu.
Obnova základní zodpovědnosti mezi jednotlivými lidmi a vztahů
dlouhodobého přátelského zájmu skutečných lidí jsou jedinou cestou
k obrození skutečně lidských vztahů a vytváření lidské společnosti.
5. Velehrad
Pojem
Velehrad jako geografický pojem odpovídá malé obci ve Zlínském
kraji, v níž se nachází bazilika Panny Marie obklopená budovami
kláštera. Mohli bychom říci, že to je hojně navštěvované venkovské
poutní místo. Z hlediska historického leží v širším území, které bylo
bohatě osídleno v době velkomoravské a muselo patřit mezi její
nejdůležitější centra. Oblast podle archeologických nálezů byla
osídlena Slovany již v předchozích staletích. Svědčí o tom skutečnost,
že v některých oblastech doopravdy stačí zabořit rýč trochu hlouběji
v kterékoli zahradě či na poli, a práce musí být přerušena, protože
se narazí na památky z těch dob. Také bohatství již nashromážděné
z dané oblasti archeology je velké. Samozřejmě se můžeme zúčastnit
vášnivých sporů, kde doopravdy bylo centrum slovanské velmoci 9.
století, kam Cyril s Metodějem přišli, a kde bylo jejich sídlo. Stejně
- 37 -
tak můžeme propadnout nekonečným pochybám v otázce určení
Metodějova hrobu. Snahy vědců dopátrat se jistoty jsou legitimní,
ale může se stát, že k ní nikdy nedojdou. Debaty vědců nesou i dnes
bohužel silný ideologický podtext z minulosti i rysy národního či
lokálního patriotismu. Zklidňující myšlenkou může být, že při mobilitě
panovníka i dvora, jak ji známe ze středověku, je třeba počítat s řadou
dlouhodobých pobytů obou bratří i knížete ve všech významnějších
velkomoravských sídlištích dané doby.
Velehrad není ani pojmem historickým, ani geografickým, ale je
pojmem symbolickým. Jakkoli je lokalizován a dějinně určován,
je pojmem v silném slova smyslu duchovním, nadčasovým a pochopitelným jen svým významem ideovým. Pro běžného člověka je
Velehrad důležitým bodem či centrem v síti historické paměti, které je
(ať už historicky správně či nesprávně) vztaženo právě k této lokalitě.
Ta se tím stává jakýmsi „zřídlem paměti“, což je vhodný termín
zavedený francouzskými historiky dvacátého století.
Dobře to lze obhájit jednoduše tím, že vedle sebe položíme tři zcela
pravdivé výroky, kterým je dobře rozumět: Velehrad je centrem
Velké Moravy, Velehrad je centrem unionistických snah ve světě
a Velehrad je místem počátku kulturního života Slovanů. Všechny
tři jsou pravdivé. Z tohoto pohledu jsou pochybnosti pozitivistických
historiků mnoha míst stejně marginální, jako by byl – odpusťte jistou
nepatřičnost metafory – spor o to, zda atomová bomba v Hirošimě
dopadla do středu města, na které náměstí, nebo do předměstí anebo
dokonce vůbec mimo město a kterým směrem. Podstatné je, že
Hirošima zmizela z povrchu světa a stala se oním děsivým symbolem
lidských možností. Právě tak je na pojmu a symbolu Velehrad
podstatné, že odtud se rozlily a s neutuchající silou se stále rozlévají
cyrilometodějské ideje a že se Velehrad stále častěji stává dějištěm
nejenom velkých oslav, ale také důležitých setkání, mezinárodních
konferencí a porad.
- 38 -
Historie
Po vyhnání žáků Cyrila a Metoděje převzali církevní správu Velehradu
a celé Velké Moravy franští kněží latinského obřadu. Moc státní
zůstala v rukách Svatoplukových. Po jeho smrti při neshodách jeho
synů přestávala být Morava stabilní a ztrácela význam a brzy poté
v r. 906 jako státní útvar úplně zanikla. Velehrad jako sídliště jistě
dál existoval, ale po dlouhou dobu jsme o jeho dějinách beze zpráv.
Vůbec první následná zmínka o Velehradě je v soupisu majetku, který
doprovází listinu olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z přelomu
let 1141–1142, kterou byla ustavena kapitula u baziliky sv. Václava
na přemyslovském hradě v Olomouci. Prvým důležitým mezníkem
ve středověkých dějinách Velehradu je ovšem až založení cisterciáckého
kláštera na Velehradě. Roku 1205 tam přišlo prvních dvanáct mnichů.
Fundátorem byl moravský markrabí Vladislav Jindřich, bratr krále
Přemysla Otakara I. Na listině Přemysla Otakara I. vydané r. 1209
v Kroměříži je uveden jako svědek Thizelín, prvý velehradský opat.
Pro velehradský klášter je pak z této počáteční doby ještě významné
privilegium Přemysla Otakara I. vydané u příležitosti vysvěcení
klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie r. 1228. Z listinného
materiálu této doby jsou zřejmé tři důležité skutečnosti. Založením
kláštera, který měl být mauzoleem moravských Přemyslovců, sledoval
jak Vladislav Jindřich, tak i Přemysl Otakar I. dynastické zájmy. Zde
šlo o upevnění hranic s Uherskem. Kláštery tehdy vedle náboženské
a kulturní role měly také roli hospodářskou (často kolonizační), ale
i vojenskou v síti pohraničních hradů. Za druhé, cisterciácký klášter
žil kultem Panny Marie a na cyrilometodějskou tradici nenavazoval.
Za třetí, svým položením však navázal na rezidua velehradského
opevnění a uchováním místního jména ve svém názvu umožňoval
povědomí o velkomoravských souvislostech, které se ozvaly později.
Velehradský klášter cisterciáků byl bezpochyby bohatým
hospodářským a významným kulturním centrem. Bohužel to víme
jen z nepřímých dokladů, protože archiv i knihovna kláštera byly
zničeny při devastaci v r. 1421. Z pohromy způsobené husity se
- 39 -
klášter vzpamatovával obtížně a k novému rozkvětu došlo až v době
barokní, jak o tom svědčí výstavba a výzdoba v celém areálu. Barokní
doba v rekatolizačním úsilí navazující na kult národních světců doby
předhusitské obnovila na Velehradě cyrilometodějský kult. Obojí
bylo znovu poničeno poté, co byl klášter zrušen Josefem II. v roce
1784. Klášterní kostel se stal kostelem farním. Velehrad byl tímto
aktem degradován na bezvýznamnou farnost. Budovy kláštera byly
využívány pro armádu a hospodářskou správu až do r. 1837, kdy byly
objekty prodány v dražbě. V roce 1883 pak panství od vévody de
Castris koupil i s klášterem Katolický podpůrný spolek pro olomouckou
arcidiecézi. Teprve Bedřich kardinál Fürstenberk, olomoucký arcibiskup
v dlouhém období let 1853–93, si uvědomil, že Velehrad živoří, a že
je nutno toto důležité místo dějinné paměti obnovit. Podobný pád
do rozvalin potkal také Svatý Hostýn a kardinál Fürstenberk poznal
účinek znovuvzkříšení takového posvátného místa. Úsilí, které mu lidé
věnovali, i duchovní dopad obnovených poutí, vedl ho k tomu, aby byla
obnovena stará sláva Velehradu v nové tvářnosti. Na to ovšem nebylo
prostředků, protože finance církve byly podvázány státním dohledem.
Nesmírné úsilí, které v letech 1863–1885 věnovali Velehradu
i po stavební stránce oprav Mons. Sušil a jeho žáci, přineslo velké
výsledky. Sbírku sebranou po měďácích a halířích darovaných
nejchudšími lidmi lze srovnat s jedinou soudobou stavební akcí, totiž
se stavbou Národního divadla v Praze. Sušilovci Velehrad podobně
jako sv. Hostýn nenechali spadnout a připravili základy. Bylo však
třeba, aby tam někdo trvale žil a budoval dál. Proto hledal kardinál
řád, který by se rozpracovaného díla ujal. Návrat cisterciáků byl
ve změněné historické situaci již nemožný. Řada řádů, které oslovil,
odmítla vstoupit do úkolu, který se z ekonomického hlediska jevil
jako nezodpovědně riskantní. Díla se nakonec ujali jezuité, kteří se
po obnovení svého řádu vraceli na Moravu. Postavili se k Velehradu
v podstatě jako k misijní stanici, kterou začali dále budovat, ale
z které ihned, bez ohledu na tvrdé nepohodlí a ekonomickou tíseň,
rozvinuli všestrannou misijní činnost při lidových misiích, ve školách
a vůbec všude, kde se naskytla možnost. Tím navázali na misijní
- 40 -
charakter činnosti soluňských bratří a na svou řádovou tradici. Pro
cyrilometodějskou tradici neměli zpočátku cit. Pro ni je teprve později
a postupně získal A. C. Stojan. Čelili kvůli tomu značným kritikám z řad
moravského obrozeneckého kléru. Horším nepřítelem pro ně byla
kritika, která přerostla v kampaň. Šlo o podrážděnou reakci liberálů
a volnomyšlenkářů. Byl vytažen celý protikatolický arzenál a jezuité byli
vylíčeni jako strůjci bělohorské tragédie. Právě tehdy vznikla většina
předsudků o církvi, zejména katolické, které neblaze působí dodnes.
Liberální tisk označoval příchod jezuitů na Velehrad za ďábelsky chytrý
tah, kterým má být znemožněno, aby na Velehradě vzniklo obrodné
hnutí. Věci se v tisku exaltovaly až k takovým nesmyslům, jako že je
to smrtelná rána národní věci, když se znemožní návrat pravoslaví,
které by bylo náboženstvím národním oproti cizáckému katolicismu.
Jezuité však postupovali a získávali prestiž dvojím způsobem. Vystupovali skromně a rozuměli sociálním problémům chudých vrstev
na straně jedné a uplatňovali svou odbornou zdatnost mezi inteligencí
na straně druhé. S podporou A. C. Stojana získali řadu sympatizantů
a spolupracovníků v řadách realisticky myslících cyrilometodějských
osobností a také mezi vlasteneckými moravskými kněžími.
Následovala doba organizačního zajišťování. Z popudu pozdějšího
olomouckého arcibiskupa Stojana vznikl r. 1891 Apoštolát sv. Cyrila
a Metoda pod ochranou Panny Marie se sídlem na Velehradě, začaly
se konat bohoslovecké sjezdy, poutní činnost dostávala svůj pravidelný
řád, ustanovil se Spolek katolických učitelů. Za široké podpory
věřících byly sbírkami a dary získávány prostředky na obnovu kostela.
Byl učiněn pokus o založení katolického gymnázia. Byl vypracován
projekt pro vybudování exercičního domu a r. 1908 v Družstvu
Velehrad, organizačně hospodářské základně velehradského díla,
bylo rozhodnuto o stavbě. I v tom nastalo ke zdržení z důvodů
nejprve ekonomických, pak i válečných. Ke stavbě zcela moderně
pojaté budovy došlo až po světové válce a dům při svém otevření
dostal jméno Stojanov jako projev úcty k zakladateli a propagátoru
misijní a exerciční činnosti, který se dokončení nedočkal, neboť zemřel
r. 1923, rok před zahájením činnosti.
- 41 -
Do konce 19. stol. spadá také první Stojanova snaha o vytvoření nové
kongregace, která by se cyrilometodějskému dílu věnovala. Vzniku
Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje potvrzené až po smrti
Stojanově ve dvacátých letech (oficiálním zakladatelem kongregace
je Mons. Jan Šrámek) předcházela činnost cyrilometodějské družiny,
v níž se angažovaly hlavně katolické učitelky v čele s dominikánskou
terciářkou Marií Růženou Nesvatbovou. Ona sama se navždy zapsala
do historie našeho školství tím, že stála u samého vzniku organizované
péče o mentálně i jinak postiženou mládež, tj. u základů speciálního
školství. Již před 1. světovou válkou organizovala to, co dnes známe
jako chráněné dílny. Idea nové kongregace nebyla moderně velkorysá
jen ve smyslu sociálně vzdělavatelském, ale měla v sobě i náboj nového
pojetí řeholního života, který o takřka sto let předstihl svou dobu.
Antonín Stojan spolu s Nesvatbovou zcela vážně uvažovali o tom,
že mezi členky budoucí kongregace a ty, mezi nimiž budou působit,
nemá být stavěna viditelná hráz, kterou s sebou přináší řeholní šat.
Sestry měly být oblečeny do místních krojů, k tomu však nakonec
nedošlo.
Centrum vědy a symbol svobody
Velehrad se stal svou historií a dík svým uměleckým památkám nejenom odborným tématem, ale také místem výzkumu a tím i centrem vědecké práce. V souvislosti s pracemi na záchraně a obnově
poškozeného areálu i při budování pravidelného chodu bohoslužeb
v nové době vznikla především díky vědcům z řad duchovních řada
děl. Jde o plynulou řadu, která začíná již koncem 19. století. V době
meziválečné jmenujme alespoň dílo P. Františka Cinka. Dále pak
navázal prof. Vojtěch Tkadlčík počiny překladatelskými a edičními.
Připravil a vydal misál pro slovanskou bohoslužbu. Prof. Josef Vašica
v oblasti filologie a prof. František Dvorník v oblasti historie. V otázkách
spirituality a vztahů mezi Východem a Západem Tomáš kardinál
Špidlík. Dnes na velkomoravských a cyrilometodějských tématech
pracují např. prof. M. Pojsl, prof. P. Ambroz, doc. B. Vavřínek, doc. L.
Galuška, doc. J. Šebek a další.
- 42 -
Nejrozsáhlejší a nejvýznamnější vědecký přínos Velehradu je však
spojen s unionistickým hnutím. Jeho počátky spadají již do doby před
oslavami milénia. Postavy soluňských bratří, k nimž se hlásili katolíci
západních slovanských národů, byly milovány i na východě, byly a jsou
součástí dějin pravoslavného Ruska. Ruští slavjanofilové se začali již
na počátku 19. století vážně zabývat otázkou, jak jednota slovanstva
souvisí s problémem jednoty křesťanství. Katolický ruský slavjanofil
P. D. Čaadajev shromáždil skupinu katolicky zaměřených šlechticů.
Od r. 1836 se pak datuje Pařížské centrum zabývající se sjednocením,
které založil jezuita I. S. Gagarin. Bylo to ideově silné seskupení, které
od r. 1856 začalo vydávat odborný časopis Études, který vychází
dodnes. Gagarin získal pro unionistické otázky řadu francouzských
a německých intelektuálů a nepřímo ovlivnil i největšího průkopníka
unionismu v Rusku V. S. Solovjeva. Unionistické myšlenky navázané
na cyrilometodějské dědictví žily i v dalších slovanských zemích
a téměř všude najdeme jejich významné představitele. Jmenujme jen
namátkou slovinského biskupa A. Slomšeka, který založil Bratrstvo
sv. Cyrila a Metoděje, nebo chorvatského biskupa J. J. Strossmayera,
polského filosofa M. Ździechowského atd. Skoro se všemi těmito
lidmi byl ve styku už František Sušil. Zvlášť silné byly jeho styky s Paříží
a se Slomšekovým Bratrstvem, které bylo přeneseno – rozšířeno
na Moravu.
Společenské a politické posuny přispěly i v celku církve k pochopení
významu cyrilometodějského odkazu. Slované ve střední Evropě, jak
už jsme uvedli, stávali se oporou církve, protože dříve klerikální Vídeň
se stala liberalistickou baštou. Slovanský živel také začínal mít převahu
v seminářích habsburské monarchie. Podstatnějším impulsem však
byla situace katolíků řeckého obřadu ve východní Evropě. Expanze
Ruska do oblastí dříve polských je uváděla do nebezpečí. Carským
režimem byli považováni za národní zrádce, kteří se vymykali kontrole
pravoslavné církve a státu. Výsledkem byla encyklika Lva XIII. Grande
munus z 30. září 1880. Encyklikou pronikla cyrilometodějská idea
do povědomí celé církve. Slovanským katolíkům v ní bylo naznačeno,
že jejich misijním směrem má být východ. Toto papežské vyjádření
- 43 -
bylo impulzem pro unionisty v celé Evropě, ale zvláště na Moravě.
Velehrad se stal centrem unionismu a postupně se kolem něho
vytvářela badatelská činnost, která skoro jako nová disciplína
dostávala své orgány. Vznikly např. vědecký časopis Slavorum
litteræ theologicæ založený dr. Ant. Podlahou, později pomocným
biskupem pražským. Na něj navázala Acta Academiæ Velehradensis.
Časopis byl všeobecně uznáván světovou odbornou veřejností
a byl brzo zastoupen v knihovnách celé Evropy i jinde. Již zmíněné
bohoslovecké sjezdy byly každoroční tribunou unionistických vědců.
Přesto zůstávala práce roztříštěnou. Arcibiskup Stojan proto navrhl
konání unionistických kongresů na Velehradě.
Historie těchto kongresů je dnes opět samostatným tématem bádání.
První z nich byl svolán na 25.–27. července r. 1907. Předsedal mu
lvovský metropolita dr. Ondřej Szepticki. Kongresu se zúčastnili propagátoři unionismu a badatelé ze sedmi slovanských zemí. Možná
hlavním výsledkem byla organizační práce a rozhodnutí konat kongresy každý druhý rok. Na druhém kongresu r. 1909 přibyli první
delegáti neslovanských zemí a byla ustavena Velehradská akademie
(Academia Velehradensis). Do vypuknutí 1. světové války proběhl
ještě kongres v r. 1911. Na rok 1913 plánovaný kongres už nemohl
být plně uskutečněn (na Balkáně už byla válka), a proto se konaly jen
menší porady. Kontinuita prací však byla zachována. Nové uspořádání
středovýchodní Evropy po válce způsobilo další prodlevu, takže
IV. kongres svolal až Stojanův nástupce arcibiskup dr. Leopold Prečan
v r. 1924. Účast jak v počtu delegátů, tak v počtu zastoupených států
oproti předválečným sjezdům vzrostl asi na trojnásobek. Na kongres se také dostavil apoštolský nuncius, který přivezl list Pia XI.
Do vypuknutí 2. světové války proběhly ještě tři velehradské kongresy
(1927, 1932 a 1936). Vedle toho se začaly konat krajové unionistické
sjezdy, a to i v USA (Chicago 1926). V řadě zemí vznikaly unionistické
spolky a časopisy.
Unionistické hnutí s centrem na Velehradě odpovídalo na otázky, které
- 44 -
se v životě celé církve stávaly stále naléhavější. Otázka unionismu se
ukazovala jako nejpodstatnější v budoucnosti Evropy v její celistvosti.
Přirozeným výsledkem byla institucionální podpora ze strany Říma.
Papež Benedikt XV. založil v Římě v r. 1917, a to ještě před vypuknutím
Říjnové revoluce v Rusku, Papežský orientální ústav, jehož účelem byla
výchova odborníků pro otázky východních církví a unionistických snah.
Spolu s tím došlo i k oživení již existujících slovanských kolejí v Římě
a založení dalších. Ústav měl veškeré možnosti pro uskutečnění toho,
nač přesevše lokální centrum na Velehradě nemohlo dosáhnout.
Je oprávněné mluvit o tom, že Orientální ústav v Římě je květem
Velehradu, protože tam byl v jasné souvislosti s jeho založením jezuity
založen Papežský misijní ústav, který měl být přípravou pro vyšší
studium v římské škole. Tím se rovněž potvrzuje, že velehradskými
kongresy vstoupili naši teologové v moderní době poprvé na světové
fórum této vědy. Myšlenky z velehradských kongresů se po deseti
letech ozvaly v encyklice Pia XI. Rerum orientalium z r. 1928, v níž
je už jasně reflektováno nebezpečí rozdělení Evropy, které přineslo
vítězství komunismu v Rusku. Kam až toto nebezpečí narostlo, poznal
svět po 2. světové válce.
Kdybychom se mohli více věnovat myšlenkovému i metodickému
bohatství velehradských kongresů, poznali bychom, jak tam zazněly
názory, které dnes známe z dokumentů II. vatikánského koncilu, např.
o rovnosti obou stran při hledání cest a společné zodpovědnosti
všech křesťanů za osudy celého křesťanstva. V oblasti metodické
jde o základní význam dialogu, a to v přímém lidském setkání. Je až
úsměvné, jak jsou při veškeré formální odlišnosti obsahově totožné
dva výroky. V r. 1990, když hrozilo přerušení dialogu, vzkázal Jan
Pavel II. rozhádaným vyjednavačům do Freisingu, že jedinou cestou,
která vede k jednotě, je udržení byť i nepříjemného dialogu lásky
v pravdě a upřímnosti. V r. 1910 s bodrou lidovostí řekl arcibiskup
Stojan: Já rozkol přirovnávám k rozvedeným manželům. Dokud spolu
nemluví, vše je marné. Když mluví, třebas se hádají, je naděje, že se
domluví a vrátí. I my musíme začít mluvit. Snad to budou potyčky, ale
už bude naděje, že se dáme do řeči a do dalšího vyjednávání.
- 45 -
Druhá světová válka a vyhrocená politická situace v podobě rovnováhy
dvou mocenských bloků na pokraji války přinesly mnoho utrpení
a poznání. Velehrad se dvakrát dostal do sféry totalitních systémů
a snahou bylo ho umlčet. Ve smyslu unionismu se to podařilo. Sjezdy
a svobodné bádání byly znemožněny. Stalo se ovšem znovu to, co
se tam stalo po vyhnání žáků Cyrila a Metoděje. Tentokrát zavanul
vítr z východu a roznesl množství svobodu hájících vědců, teologů,
slavistů historiků a dalších nejen od nás, ale ze všech slovanských zemí
unifikovaných sovětským internacionalismem a ateismem směrem
na západ. To vedlo k rozkvětu kateder slavistiky, slovanských dějin
a kultury na západoevropských a amerických univerzitách. Zároveň
ovšem došlo k těžkým represím proti katolíkům. Mezi nespočetné
oběti patří i celá galerie těch, kdo se setkávali na Velehradě, jako
P. Gojdič, V. Hopko, M. D. Trčka, M. Čarněckij, J. Kocylovskij, L.
Fjodorov a další. V rámci církve bylo definitivně jasné, jakou roli
mají slovanští katolíci v obhajobě víry, ale zároveň i důstojnosti
člověka a demokracie v rámci sovětského bloku. Hledíme-li dnes
na odpor proti komunistické zvůli, ukazuje se, že pouze aktivně
věřící křesťané a především katolíci vedli zápas nepřetržitě po celou
dobu komunistického režimu. Tím není umenšeno hrdinství jiných
skupin odporu, ani opětovně nová vystoupení různých seskupení.
Pravdou zůstane, že všechny byly zničeny nebo umlčeny a jedinými,
kdo přetrval, byli křesťané. Velehrad jako symbol se nikdy nepodařilo
pohřbít. Naopak se stával zdrojem naděje a síly, což se projevilo
vícekrát, v nejvyšší míře ale při slavné pouti r. 1985, kdy přes všechna
policejní opatření přišlo na Velehrad 150 000 lidí z celé tehdejší
Československé republiky, vypískali ministra „kultury a dohledu nad
církvemi“ M. Klusáka a přehlušili nasazené skupiny provokatérů
voláním chceme svobodu – chceme pápeža!
- 46 -
6. Chronologická tabulka hlavních událostí
815
narozen Metoděj
827
narozen Konstantin (Cyril)
841
Konstantinův příchod na císařský dvůr; studia v Konstantinopoli
? 850 Konstantin vysvěcen na jáhna
851
mise do Bagdádu – obhajoba křesťanství
860
mise k Chazarům; nalezení hrobu sv. Klimenta
862
Rostislav žádá o slovanské kněze
863
příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu
864
franský vpád na Moravu
867
pozváni do Říma
867
benátská disputace s „trojjazyčníky“
867
smrt byzantského císaře Michala III.
867
smrt papeže Mikuláše I.
868
papež Hadrián II. aktem v chrámu Santa Maria Maggiore
v Římě uznal a schválil dílo obou bratří; vysvěceni noví kněží
869
smrt Konstantina v římském klášteře
pohřeb v chrámu sv. Klimenta v Římě
- 47 -
869
bula Gloria in excelsis Deo znovu potvrdila slovanskou liturgii
870
Metoděj jmenován arcibiskupem
při návratu na Velkou Moravu zatčen a uvězněn
870
sněm v Řezně
? 871 smrt knížete Rostislava
872
smrt papeže Hadriána II.
873
Metoděj na zásah papeže Jana VIII. propuštěn
874
forchheimský mír; návrat bavorských kněží na Moravu
880
papežská bula Industriæ tuæ; Metoděj potvrzen arcibiskupem
moravské církve; povoleno užívání slovanské liturgie
882
smrt papeže Jana VIII.
? 883 pokřtěn kníže Čechů Bořivoj I.
885
smrt Metoděje; za jeho nástupce označen Gorazd
885
vyhnání Metodějových žáků z Velké Moravy
894
zemřel kníže Svatopluk
896
papež Štěpán VI. zakázal slovanský bohoslužebný jazyk
906
zánik Velké Moravy
zač. 11. stol. založen benediktinský klášter v Sázavě se slovanskou
liturgií
- 48 -
1053
smrt sázavského opata Prokopa
1054
církevní rozkol, na Cyrila a Metoděje začíná být pohlíženo
jako na podezřelé východní mnichy, slovanská vzdělanost se
ocitla v nemilosti
1070
skončila slovanská liturgie v Sázavském klášteře
1205
na Velehrad přicházejí cisterciáci do těsně před tím založeného
kláštera
1228
posvěcení rozestavěného velehradského klášterního kostela
za účasti krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie
1347
Karel IV. založil Emauzský klášter v Praze se slovanskou liturgií
1421
husité zničili klášter na Velehradě
1681
požár velehradského kláštera, který vyvolal jeho následnou
radikální barokní přestavbu
1784
v rámci josefinských reforem zrušen cisterciácký klášter
na Velehradě
1848
založena Jednota moravská
1849
založena Národní jednota sv. Cyrila a Metoděje
1850
založeno Dědictví sv. Cyrila a Metoděje
1862
založena Matice velehradská - spolek pro podporu Velehradu
1863
oslavy milénia slovanské misie
- 49 -
1863
u příležitosti milénia vysvěcen kostel sv. Cyrila a Metoděje
v Praze Karlíně
1868
zemřel prof. František Sušil
1869
oslavy milénia smrti sv. Cyrila
1880
encyklika Lva XIII. Grande munus, rozšíření úcty obou světců
na celou církev definitivní, uznání Metodějovy svatosti
1885
oslavy milénia smrti sv. Metoděje
1890
správy kláštera na Velehradě se ujali jezuité
1900
založena Matice cyrilometodějská
1907
I. Unionistický kongres na Velehradě
1909
II. Unionistický kongres na Velehradě
1911
III. Unionistický kongres na Velehradě
1916
na Velehradě zřízeno řádové jezuitské gymnázium
1923
zemřel arcibiskup Antonín Cyril Stojan, pohřben na Velehradě
1924
IV. Unionistický kongres na Velehradě
1927
V. Unionistický kongres na Velehradě
1928
při 700. výroční posvěcení chrám povýšen na basiliku minor
1932
VI. Unionistický kongres na Velehradě
1936
VII. Unionistický kongres na Velehradě
- 50 -
1946
unionistická porada na Velehradě, neměla statut kongresu
kvůli znemožnění účasti delegátů z mnoha zemí
1947
na dlouhou dobu poslední unionistické setkání na Velehradě
1948
výročí 25let od úmrtí A. C. Stojana, pouť kněží ČSR - poslední
manifestace svobodné, ale již ohrožované církve
1950
řeholníci z Velehradu (i z ostatních klášterů v zemi)
deportování, uvezněni nebo poslání do oddílů PTP
pokus o zmanipulování cyrilometodějské tradice - uspořádání
mírových slavností pátého července
1952
klášter přeměněn na charitativní ústav Vincentinum
1963
1100. jubileum příchodu sv. Cyrila a Metoděje, tichá
manifestace umlčené církve
1968
na Velehradě zasedá Dílo koncilové obnovy
1969
1100. výročí úmrtí sv. Cyrila - bohatý poutní ruch (ještě na
vlně Pražského jara)
1980
sv. Cyril a Metoděj prohlášeni papežem Janem Pavlem II. za
spolupatrony Evropy
1985
Národní pouť na Velehradě – nejpočetnější demonstrace
proti komunistickému režimu v Československu
encyklika Jana Pavla II. Slavorum apostoli
1987
vyhlášeno Desetiletí duchovní obrody národa
1990
návštěva papeže Jana Pavla II. na Velehradě jako místa
integrace postkomunistické Evropy do celku nové Evropy
správa Velehradu předána jezuitům
- 51 -
2004
zřízeno Stojanovo gymnázium
2006
znovu založena Matice velehradská
2007
Jubilejní kongres na Velehradě
2008
Velehrad prohlášen národní kulturní památkou
2010
zemřel jezuita Tomáš kardinál Špidlík, pohřben na Velehradě
7. Ikonografie a umění navázané
na cyrilometodějskou tématiku
Ikonografie je bezbřehá. Oba bratři jsou zpodobováni od 10. století
dodnes a to v celé Evropě a přilehlých křesťanských oblastech –
severní Afrika, Malá Asie – a později v Americe Severní i Jižní, jakož
i v Austrálii.
Bratři jsou převážně zobrazováni spolu, což odpovídá jejich společnému
životu i dílu. Existují ovšem i zobrazení jen jednoho z nich. U plastik
pochopitelně dochází k častějšímu oddálení i v případech, kdy jsou
obě postavy společně. Tak je to u řady soch na oltářích, kde stojí
vpravo a vlevo. S velkou převahou je sám zobrazován sv. KonstantinCyril, což je dáno jeho nezpochybněnou světeckou úctou, na rozdíl
od sv. Metoděje, který byl uctíván ne všude a ne trvale až do 19. stol.
Na obrazech je sv. Konstantin zobrazován nejčastěji jako mnich.
V ruce mívá svitek s glagolskými písmeny, někdy i uceleným textem.
Hojně se vyskytuje i s relikviářem různých podob. Jde o ostatky
sv. Klimenta Římského. Sv. Metoděj je na obrazech jako biskup,
převážně s pontifikáliemi východní církve, v tradici ruské i v oděvu
- 52 -
čistě pravoslavném. Nechybí ovšem ani biskupské odění římskokatolické. Jako atribut má berlu či patriarší kříž, méně často knihu
(misál či Evangelium), někdy též desku s obrazem Posledního soudu.
V ikonografii nacházíme mnoho chybných pojetí, jak to odpovídá
dobovým pojetím a soudobým odborným omylům. Jde např. o názor,
že oba bratři byli biskupy, a jsou oba s mitrou. Umělecká hodnota děl
kolísá od vzácných děl přes esteticky a stylově čisté lidové umění až
k pouťovým kýčům.
Četnost i místa výskytu zobrazení sv. Cyrila a Metoděje sledují dějiny
jejich úcty. Je příznačné, že máme zobrazení v Čechách z okolí Karla IV.
z doby, kdy na Moravě doklady nejsou. Nová výtvarná díla pravidelně
doprovázejí oslavy velkých výročí. Mimořádně se to projevilo při
miléniích v 19. století.
Na prvém místě připomeňme hudbu, která se přihlásila na Moravě,
a to dvojím způsobem: V poloze takřka lidové písně vznikla tehdy
řada náboženských zpěvů dodnes užívaných a vynesených do úrovně
národních hymnů, jako např. píseň s polským lidovým nápěvem
Bože, cos ráčil před tisíci roky (z r. 1893) nebo Křížkovského Ejhle,
oltář Hospodinův září z r. 1863. V rovině umělecké hudby musíme
připomenout Křížkovského sbor „Hvězdy dvě se z východu berou
v slavném průvodu“, který se stal jedním z vrcholů oslav při koncertu
v Lužánkách. Na Moravě vzniká řada kostelů zasvěcených slovanským
apoštolům a v mnoha kostelích se objevují jejich nové sochy. Kapliček
a skulptur postavených do krajiny tehdy vznikly stovky.
V Čechách promluvili spíše výtvarníci. V Praze-Karlíně byl postaven
nový kostel sv. Cyrila a Metoděje. Je to z mnoha hledisek významná
stavba. Je výrazem péče o rozrůstající se velkoměsto a jeho
perspektivní průmyslové příměstí. Karlín byl tehdy ještě samostatná
obec a obrovský kostel byl neúměrný pro náves, která se teprve
v budoucnu měla stát náměstím. Je to stavba stylově jednotná
a vyznačuje se tím, že architektonický záměr je odpočátku propojen
s plánem výzdobným. Vše je vedeno ideově promyšlenou ikonografií.
- 53 -
Na té je vidět sepjetí myšlenek národních a katolických. Akcent
cyrilometodějský a připomínka dalších národních světců spojuje se
s důrazem na nově vyhlášené dogma o neposkvrněném početí Panny
Marie a na papežský primát. Uvážíme-li, že do výstavby mluvila stejnou
měrou radnice i farnost, společnost liberální a volnomyšlenkářská
i katolická a že v pozadí konečného úspěchu stáli Rieger a kardinál
Schwarzenberk, jde o příklad kladného výsledku složitých jednání.
Kostel Cyrila a Metoděje v Karlíně je zajímavý i tím, že se zde shromáždili u jednoho díla stejní umělci, kteří nedlouho poté spolupracovali
na stavbě a výzdobě Národního divadla. Jsou zde díla J. Mánesa,
J. V. Myslbeka, F. Ženíška a řady dalších. Z pohledu, který sledujeme
v našich úvahách, zaujme nás nejvíc dvojí cyklus ve freskové výzdobě.
Jedním je cyklus cyrilometodějský, ideově doplněný ještě tympanonem hlavního vstupu, kde je postava vševládného Krista, u jehož
nohou klečí sv. Cyril a Metoděj. Druhým cyklem je sled výjevů
z Kristova života, který dále pokračuje přes obraz seslání Ducha Sv.
k výjevům ze života apoštolů a odtud v další výzdobě k obrazům
světců, tedy k dějinám církve. Zda si tvůrci tohoto ikonografického
scénáře byli plně vědomi cyrilometodějské ideje v jejím dějinném
pohybu a růstu, nevíme, ale umělecká oblast – a o tu při vší teologické
přípravě nakonec jde – je plná citlivého, často až prorockého předjímání. Nezapomeňme ještě zdůraznit, že stavba tohoto kostela je
jasným dokladem trvající a živé cyrilometodějské úcty v Čechách.
Cyrilometodějské oslavy druhé poloviny 19. stol. a zvýšený zájem
o toto téma můžeme sledovat i v příležitostné a dekorativní tvorbě.
J. Mánes navrhoval např. diplom pro spolek Dědictví sv. Cyrila
a Metoděje a prapor spolku Rastislav do Blanska, v ilustrovaných
kalendářích jsou pravidelně obrázky u svátku sv. Cyrila a Metoděje.
Za připomínku stojí i nepřímé působení oslav, kterým bylo studium
folkloru, srv. např. národopisné studie Mánesovy z Moravy a Slovenska.
Neobyčejně výběrový seznam, který uvádíme, je zaměřen především
na díla česká a díla z českých sbírek.
- 54 -
Didaktická poznámka
Vyhledání cyrilometodějských památek v okolí školy může být
dobrým tématem pro práci žáků všech stupňů. Nejenom zajímavým,
ale i věcně přínosným může být zmapování zaniklých památek, resp.
popis devastací z doby obou totalitních režimů, ať cestou vyhledání
v lokálních pramenech (kroniky, popisy města, staré fotografie), tak
cestou rozhovorů s pamětníky.
Díla architektonická a výtvarná
1) Farní kostel sv. Cyrila a Metoděje v Loučné nad Desnou a jeho
výzdoba
2) Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně a jeho výzdoba
3) Chrám sv. Cyrila a Metoděje v Hejčíně a jeho výzdoba
4) Klášter Na Slovanech v Praze a jeho výzdoba
5) kostel v Bratřejové u Vizovic, 1871-90 a jeho výzdoba
6) kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti, před ní sousoší od Albína
Poláška
7) kostel sv. Cyrila a Metoděje v Brně - Židenicích ve starokřesťanském
stylu
8) kostel sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci - v Hejčíně
9) další kaple a kostely jsou v obcích:
Senice na Hané, Těšetice, Pavlov, Ostrava - Pustkovec, Vilémov a jinde
10) další sochy jsou v obcích:
Náměšť na Hané, Olšany u Prostějova, Slatinince, Senička (kříž) a jinde
- 55 -
11) E. Max: Sv. Cyril a sv. Metoděj, originál je v Týnském chrámu
v Praze; sousoší v 19. stol. kanonizovalo sochařskou podobu obou
světců
12) Jano Köhler: Svatí Cyril a Metoděj – otcové naši; obraz se stal
nejčastěji reprodukovanou podobou obou světců na dlouhou dobu
13) M. Aleš: řada kreseb
14) A. Mucha: Slovanská epopej
15) Parléřská huť, patrně nejstarší zobrazení svatých Cyrila a Metoděje
v sakrální prostoře u nás, Triforium v Pražské katedrále
16) A. Mucha: Svatováclavská vitráž v Pražské katedrále
17) K. Pokorný: Křest sv. Ludmily – Pražská katedrála
18) K. Dvořák: Věrozvěstové Slovanů, 1938, jediná moderní socha
na Karlově mostě v Praze
19) M. Knobloch: Pamětní medaile ČBK k 1150. výročí příchodu
na Moravu
20) symbolikou cyrilometodějské Moravy je prostoupeno celé dílo
Otmara Olivy
Díla hudební:
L. Janáček: Glagolská mše
J. B. Foerster: Glagolská mše
P. Křížkovský: Hvězdy dvě se z východu berou
- 56 -
cyrilometodějským odkazem a Velkou Moravou jsou inspirována děl
Jiřího Pavlici
Díla literární:
Viz následující přehled literatury
8. Stručný přehled další literatury k tématu
Následující seznam pouze ukazuje, kde hledat další informace, resp.
kam nejdříve sáhnout. Je zde uvedena téměř výhradně literatura
v češtině. Samozřejmě existuje velké množství literatury cizojazyčné,
o níž se lze poučit v seznamech citovaných prací v přehledných
studiích českých. Pro učitele méně obeznámené s cyrilometodějskou
problematikou jsou asi nejlepším vstupem do studia starší přehledné
práce, i když jsou dnes v některých detailech překonané. V našem
seznamu jsou označeny hvězdičkou *. Stejně jsou označeny i některé
zcela nové kratší studie, které pro školní praxi přinášejí na malém
počtu stran dostatečnou a dobře srozumitelnou informaci. Pro
současnou vědeckou diskusi lze informace hledat v pracích Prof. M.
Pojsla, Doc. J. Šebka, Prof. J. Ambrose a Doc. V. Vavřínka. Studovat
jejich bibliografii a nové publikace se vyplatí.
U obecných encyklopedií upozorňujeme na poměrně silnou
ideologickou poplatnost době, kdy encyklopedie vyšla. Výjimkou je
Britannica, kde však téma není šířeji pojednáno. Zcela nepoužitelné
jsou nové počítačové encyklopedie, protože obsahují spousty
nepřesností a chyb, které neodborník neumí odhalit. Soustavnější
a bezchybné informace o cyrilometodějské tradici jsou na
www.moraviamagna.cz, o cyrilometodějské úctě a ekumenické
spolupráci na www.listar.cz a o současném dění kolem tématu
na www.maticevelehradska.cz.
- 57 -
1. Obecné
Bartůněk, V. (ed.): Soluňští bratři: 1100 let od příchodu sv. Cyrila
a Metoděje na Moravu, Praha 1963.
Pokorný, L. (ed.): Odkaz soluňských bratří. Sborník k 1100. výročí
úmrtí sv. Metoděje, Praha 1987.
* Vašica, J.: Literární památky epochy velkomoravské 863–885, Praha
1966.
* Dvorník, F.: Byzantské misie u Slovanů, Praha 1970.
* Mareš, F. V.: Cyrilometodějské tradice a slavistika, Praha 2000.
Myslivec, J.: Křesťanský východ a my, Praha 1970.
* Vavřínek, V., Balcárek, P.: Encyklopedie Byzance, Praha 2011
Piťha, P.: Svatí Cyril a Metoděj, Velehrad - symbol a úkol, České
Budějovice 2010 (popularizační publikace)
2. K postavám světců
Zlámal, B.: Svatí Cyril a Metoděj, Řím 1985.
Pastrnek, F.: Dějiny slovanských apoštolů Cyrila a Metoda s rozborem
a otiskem hlavních pramenů, Praha 1902.
Zlámal, B.: Slovanští apoštolové svatí Konstantin-Cyril a Metoděj, In:
Bohemia Sancta, Praha 1989, s. 7–28.
Tkadlčík, V.: Cyrilometodějský kult na křesťanském západě, 1995.
Dobrovský, J.: Cyril a Metod apoštolové slovanští. Pozn. opatřil J. Vajs,
Praha 1948.
Bartůněk, V.: Dar nad všechno zlato: Sv. Cyril a Metoděj, Praha 1963.
Gorazd II. (Matěj Pavlík): Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr
k Římu a Cařihradu: k 1050. výročí úmrtí sv. Metoděje, Hlinsko 1936.
Hnilica, J.: Svätí Cyril a Metod – horliví hlasatelia Božieho slova a verní
pastieri Církvi, Bratislava 1990.
3. K dějinám a významu Velehradu
Cinek, F.: Velehrad víry. Duchovní dějiny Velehradu, Olomouc 1936.
Ambros, P.: Cyrilometodějství a jezuité na Velehradě od roku 1890
do roku 1919, In: Altrichter, M. (ed.): Velehrad – filologoi versus
filosofoi. Příspěvek spirituální teologie k 800. výročí; Olomouc 2005,
s. 208–236.
- 58 -
Cinek, F.: Stojan, Antonín Cyril – Život a dílo, 2004.
* Pojsl, M.: Velehrad: Sv. Cyril a Metoděj v ikonografii baziliky,
Velehrad 2005.
Jacobson, R.: Cyrilometodějské studie (soubor statí z let 1945–69),
Praha 1996.
4. K unionismu a velehradským kongresům
* Tkadlčík, V.: Minulost a budoucnost velehradských kongresů,
Velehrad 1988.
Górka, L.: Svatí Cyril a Metoděj: ekumenická dimenze smíření,
Olomouc 2007.
* Špidlík, T.: Cyrilometodějská tradice, In: Jesuité, 13/5 2004, s. 1–8.
Ambros, P.: První velehradský unijní sjezd v roce 1907 a rozvoj
cyrilometodějské tradice v jeho duchu – tvůrci a dědicové, In:
Poznávanie kultúrneho dedictva sv. Cyrila a Metoda. Univerzita
Konštantina Filozofa v Nitre – Filozofická fakulta, Nitra 2007, s. 200–
211.
Hurbanič, M.: Byzantsko-slovanská oikumene: spoločenstvo kultúry
a viery, In: Slovanský přehled, 91/1, 2005, s. 1–11.
5. Beletrie
Jarošová, J.: Svatí kacíři aneb reportáž nejen z Velké Moravy, Praha
2000.
Polách, A.: Bratři ze Soluně: život Konstantina a Metoděje, Praha
1995.
Neužil, F.: Řezenské ortely, Praha 1988 (kontroverzní kniha).
Piťha, P.: Slyšte slovo a zpívejte píseň, České Budějovice 2012
Ladman, D., Piťha, P.: O svatém Cyrilu a svatém Metoději, České
Budějovice 2012 (obrázková knížka pro malé děti).
- 59 -
9. Textová příloha
1. Vlastní texty sv. Konstantina a Metoděje
Proglas
Předzpěv sv. Konstantina ke slovanskému překladu čtveroevangelia,
cca 865
Jsem předzpěv k svatému evangeliu.
Jak dříve předpověděli proroci,
Kristus přichází shromáždit národy,
neboť jest světlem tohoto světa.
Splnilo se to v tisíciletí tomto sedmém.
Oni totiž řekli: Slepí prohlédnou
a hluší uslyší slovo Písma.
Neboť jest třeba poznati Boha.
Proto slyšte, Slované, toto:
Dar tento jest zajisté od Boha daný,
dar boží jest to údělu na pravici,
dar duším, nikdy se nekazící,
těm duším, které jej přijmou.
Matouš, Marek, Lukáš a Jan
učí všechen lid a praví:
Všichni, kdož spanilost svých duší
vidíte, neboť toužíte radovat se,
zapudit temnotu hříchu,
a zbavit se zkázy tohoto světa
a rajský život nalézt
a uniknout plameni hořícímu,
slyšte nyní svým rozumem,
slyšte, všechen lide slovanský,
slyšte Slovo, přišlo od Boha,
slovo krmící lidské duše,
slovo posilující srdce i rozum,
- 60 -
slovo toto, připravující k poznání Boha.
Jako bez světla se nepotěší
oko patřící na všechno stvoření boží,
nýbrž vše není ani krásné, ani viditelné,
tak je to i s každou duší bez knih,
jež nezná zákona božího,
zákona knižního a duchovního,
zákona zjevujícího ráj boží.
Neboť který sluch, jestliže rachot hromu
neslyší, může se báti Boha?
Dále chřípí, nečichají-li vůně květu,
kterak pochopí zázrak boží?
Vždyť ústa, jež necítí sladkosti,
činí člověka jako kamenným.
Ještě víc však duše bez knih
zdá se být v lidech mrtva.
Bratři, to vše jsme my uvážili
a povíme vám radu výbornou,
která všechny lidi zbaví
života zvířeckého a žádostivosti,
abyste, majíce mysl nerozumnou,
a slyšíce slovo cizím jazykem,
neslyšeli je jak hlas zvonce měděného.
Neboť svatý Pavel uče toto řekl,
modlitbu svou napřed vzdávaje Bohu:
Chci raději pět slov pověděti,
a svým rozumem je říci,
aby i všichni bratři rozuměli,
nežli deset tisíc slov nesrozumitelných.
Kterýpak člověk toto nechápe,
který nepřidá moudrého podobenství,
vykládajícího nám správné řeči?
Vždyť jako zkáza hrozí tělu,
a všechno je hubí, víc než hnis je ničíc,
nemá-li patřičného pokrmu,
- 61 -
tak každá duše přestává
žít a nemá v sobě života božího,
když slova božího neslyší.
Ještě jiné podobenství velmi moudré
povězme: Lidé, kteří se milujete
a chcete růsti růstem božím,
kdo z vás neví, že tato víra pravá,
jako símě padající na pole,
tak ona v srdcích lidských
má zapotřebí deště božích písem,
aby úroda boží hojněji vzrostla?
Kdo může povědět všechna podobenství,
jež usvědčují národy bez knih,
nehovořící řečí srozumitelnou?
Ani umí-li všechny řeči,
nedovede vylíčit jejich bezmoc.
Nicméně rád bych připojil své podobenství
a málo slovy podal mnoho smyslu.
Nahé jsou zajisté všechny národy bez knih
a nemohou bojovati bez zbraní
s protivníkem našich duší,
uchystáni za kořist věčné muky.
Národové, kteří nemáte rádi nepřítele
a hodláte zápolit s ním mocně,
otevřete pozorně dveře rozumu,
když jste přijali nyní zbraň tvrdou,
kterou kovají knihy Hospodinovy,
hlavu ďáblovu mocně potírající.
Neboť kdo přijme knihy tyto –
Moudrost-Kristus jimi promluví
a vaše duše posiluje –
apoštoly pak se všemi Proroky,
kdo zajisté jejich slova zvěstují,
budou schopni zabít nepřítele,
dobré vítězství Bohu přinášejíce,
- 62 -
hnilobnému rozkladu těla uniknou,
těla, jehož život je jako ve snu,
nebudou padat, ale pevně stát,
a že vůči Bohu se ukázali chrabrými,
budou stát na pravici božího trůnu,
když přijde ohněm soudit národy,
věčně s anděly se radujíce,
ustavičně slavíce Boha milostivého,
písněmi z knih vždycky
Boha opěvajíce, který se nad lidmi smilovává.
Jemu přísluší všeliká sláva,
čest a chvála, boží Synu, vždy
s Otcem i Svatým Duchem
na věky od veškerého tvorstva.
Amen.
Zakon sudnyj ljudem
Výběr podle vydání prof. J. Vašici
2
V každé při a žalobě a udání je povinností knížete a soudce nepřijímat
udání bez mnohých svědků, ale třeba říci stranám a žalobcům
a udavačům: nedokážete-li to přísežníky, jak velí i zákon boží,
očekávejte, že přijmete týž trest, který jste vyslovili proti druhému.
Tak velí boží zákon, a kdo ho nezachovává, budiž proklet.
7a
Nad všemi těmito má kníže a soudce v každé při konat vyšetřování
s veškerou pozorností a trpělivostí a neodsuzovat bez svědků, nýbrž
vyhledávat svědky pravé, kteří se bojí Boha a jsou vážení a nemají
žádného nepřátelství ani zlosti ani odporu ani žaloby s tím, o němž
vypovídají, ale pro strach Boží a jeho spravedlnost. Počet pak svědků ať
- 63 -
bývá jedenáct nebo víc než tento počet, při malých sporech od sedmi
do tří, ne však méně než tento počet. Soudce pak má moc vzít zástavu
od toho, proti němuž vypovídají, a určit svědkům buď přísahu nebo
peněžitou pokutu nebo týž trest, budou-li v některé době přistiženi,
že lžou. Nemají se pak přijímat ani v jedné při za svědky ti, kdo budou
někdy usvědčeni ze lži nebo z přestupování zákona božího, nebo že
vedou život zvířecí, nebo ti, kteří nejsou příčetní, a proto se ku přísaze
nepřipouštějí.
10
Kdo svedl dospívající dívku před dobou třinácti let, ať je pokutován
vším svým majetkem a výnos ať se dá dívce. Podle církevního zákona
on i ten, kdo se dopustil násilí na dívce zasnoubené muži, všichni
podléhají sedmiletému pokání, jak jsme již dříve řekli stran ženy vdané.
11
Kdo svedl dívku zasnoubenou muži, třebaže k ní vešel s jejím svolením,
tomu má být uříznut nos.
15
Kdo z nějakého nepřátelství nebo pro loupež majetku zapaluje ohněm
obytná stavení, je-li to v městě, ať ho upálí ohněm, pakliže to je ve vsi
nebo ve statku, ať ho mečem popraví, ale podle církevního zákona se
předává na pokání dvanácti let, poněvadž je to nepřítel. Chce-li kdo
spálit strniště nebo křoví na svém poli a zažehne oheň a ten oheň
přeskočí a zapálí cizí pole nebo cizí vinici, třeba věc posoudit a vyšetřit,
a stalo-li se to tím, že z nevědomosti nebo z lehkomyslnosti zapálil
oheň, ať vyhořelého odškodní; nebo by zapálil oheň za větrného
dne nebo neučinil potřebná opatření řka: oheň se nerozšíří, nebo
kdyby mu bylo líno, nebo nebylo by mu to možné, a oheň spálí, ať
zaplatí a ať je bit. Pakliže by všechno zachoval, a náhle přikvapí bouře,
a proto se oheň daleko rozšíří, ať není odsouzen. Jestliže se bleskem
zapálí něčí dům a shoří to nebo ono z jeho vlastního obydlí, a oheň se
rozšíří a sežehne nakonec domy okolních jeho sousedů, jelikož požár
ten vznikl znenadání, nebývá odsouzen.
- 64 -
17
Má-li kdo s někým spor a neoznámí to vladykům, ale jedná o své újmě
a buď mocí nebo násilím chce prosadit svou, i když tak učiní opravdu,
aby dostal své, ať ztratí svou věc a ať ji vrátí. Pakliže vezme něco
cizího, ať je bit od vladyky té země, poněvadž se nepodrobuje moci
a stává se sám svým mstitelem. A když takto si počíná, ať restituuje
to, co vzal.
18
Mluví-li rodiče a děti proti sobě, ať se jim nevěří. A ani pro pána ani
proti pánovi buď otrok či propuštěnec ať nebývá svědkem.
20
Svědkové z poslechu ať nesvědčí a neříkají: slyšeli jsme od někoho, že
tento je dlužník, nebo něco jiného svědčí z poslechu, i když jsou to
župani, kteří svědčí.
28
Kdo vstupuje do kněžiště ve dne nebo v noci a vezme něco z posvátných nádob nebo rouch nebo z jakékoli jiné věci, ať je pokutován;
a kdo vezme něco z chrámu mimo kněžiště, ať je bit, ostříhán a poslán
ze země jako bezbožník.
29
Kdo ukradne svobodného člověka a prodá ho nebo zotročí, ať je
zotročen, jako i on svobodného člověka zotročil, ať vstoupí do téhož
otroctví.
Modlitba sv. Konstantina filosofa z mládí
Podle Života sv. Konstantina-Cyrila podle vydání prof. J. Vašici
„Ó Řehoři, člověče tělem, ale duší anděle! Ačkoli jsi byl člověk tělem,
zdál ses být andělem. Neboť tvá ústa jako jeden ze Serafů oslavují
Boha a všecek svět osvěcují naukou pravé víry. Proto přijmi i mne,
jenž se ti kořím s láskou a vírou, a buď mi učitelem a světitelem.“
- 65 -
Modlitba sv. Konstantina před smrtí, r. 869
Podle Života sv. Konstantina-Cyrila
Podle vydání prof. J. Vašici
„Pane Bože, který sis ponechal k své službě anděly netělesné,
nebe jsi rozepjal a zemi zbudoval a vše, co jest, z nebytí přivedl jsi
v bytí, který vždy činíš po vůli těm, kdo se tě bojí a zachovávají tvá
přikázání, vyslyš mou modlitbu a ochraň své stádo, k němuž jsi mne,
svého neschopného a nehodného služebníka, poslal. Zbav je všeliké
bezbožné a pohanské zloby a mnohomluvného rouhavého jazyka
kacířského, který mluví rouhavě proti tobě, zahlaď trojjazyčný blud
a dej, ať se tvá církev hojně rozroste, a až všechny je shromáždíš
v jednomyslnosti, učiň je lidem vyvoleným, stejně smýšlejícím o pravé
tvé víře a správném vyznání a vdechni jim do srdce slovo své nauky.
Je to jistě tvůj dar, žes nás nehodné přijal za hlasatele svého Krista.
Odevzdávám ti jakožto tvé ty, kteří konají dobré skutky tobě milé
a které jsi mi svěřil. Spravuj je silnou svou pravicí, aby všichni slavili tvé
jméno, mocná trojice.“ Potom políbil všechny svatým políbením a řekl:
„Požehnaný Bůh, který nás nevydal do rukou našich neviditelných
nepřátel, ale potřel osidlo těch, kteří nám činili úklady, a zbavil nás
od záhuby.“
- 66 -
2. Literární památky doby Velkomoravské
Život svatého Konstantina Cyrila (úryvky)
Vznikl na Moravě před r. 883, snad i za účasti sv. Metoděje
Podle vydání prof. J. Vašici. Vybrány jsou především části ukazující
na debatní pohotovost sv. Cyrila
Když logothet viděl, jaký je, dal mu moc nad svým domem a možnost
vcházet volně do císařského paláce. Jednou se ho otázal: „Filosofe, rád
bych věděl, co je to filosofie.“ On řekl hned s pohotovostí: „Poznání
věcí božských i lidských, nakolik se může člověk přiblížit Bohu, neboť
učí člověka, aby byl svými skutky obrazem a podobenstvím toho,
který ho stvořil.“ Proto si ho tento muž, tak mocný a vážený, ještě
víc oblíbil a ustavičně se ho na vše dotazoval. A on mu vyložil nauku
filosofickou a v málo slovech mu objasnil veliké záhady.
Když patriarcha uzřel filosofa mladého tělem, aniž tušil, jak starý
rozum v něm je, i ty, kteří byli posláni s ním, řekl jim: „Vy nejste hodni
mého podnoží, jak se mám já s vámi přít?“ Filosof mu na to odvětil:
„Neulpívej na lidském obyčeji, ale hleď na přikázání boží. Vždyť jako
ty jsi od Boha vytvořen z hlíny a duše, tak i my všichni. Patř tedy,
člověče, na hlínu a nevypínej se.“ Opět namítl Jan: „Není správné
hledat kvítky na podzim ani hnát starce do boje jako nějakého
jinocha Nestora.“ Filosof mu na to odpověděl: „Sám proti sobě
nalézáš důvody. Pověz, v kterém věku je duše silnější než tělo?“ On
na to: „Ve stáří.“ Filosof řekl: „Do jaké půtky tě vháníme, tělesné
či duševní?“ On řekl: „Duševní.“ Na to filosof odpověděl: „Tak to
ty budeš nyní silnější. Proto nám nepovídej taková přísloví. Ani tedy
kvítky nehledáme ani tě neženeme do boje v nepravý čas.“
Když tam dospěli, spatřili podivné a ošklivé věci od nich tam zhotovené, které vytvořili na potupu a posměch všem křesťanům žijícím
na onom místě a nemálo je tím sužovali. Byly tam totiž namalovány
zvenčí na dveřích všech křesťanů obrazy ďáblů, jimiž je chtěli ohromit
a pohanět. I otázali se filosofa: „Můžeš poznat, filosofe, co je to
- 67 -
za znamení?“ On řekl: „Vidím podoby démonů a mám za to, že tu
uvnitř žijí křesťané, oni nemohou s nimi žít a utíkají pryč od nich,
a kde toho znamení zvenčí není, tam jsou s nimi uvnitř.“
Když tam došel a chystali se zasednout k obědu u chagana, tázali
se ho: „Jaká je tvá hodnost, abychom tě posadili na patřičné čestné
místo?“ On řekl: „Děda jsem měl velikého a velmi slavného, stával
blízko císaře, ale svévolně odvrhl slávu mu danou a byl vyhnán.
Odešel do cizí země a zchudl, a tam mě zplodil. Já tedy hledám
někdejší hodnost dědovu a jiné se mi nepovedlo získat. Jsem totiž
vnuk Adamův.“ Oni odpověděli: „Mluvíš důstojně a správně, hosti.“
A od té chvíle počali mu prokazovat víc úcty.
Opět se ho tázali Židé: „Proč vy se klaníte modlám a tváříte se, jako
byste se tím líbili Bohu?“ Filosof odpověděl: „Napřed se naučte
rozlišovat názvy, co je ikona (obraz) a co je idol (modla) a toho si
povšimněte a nenapadejte křesťany, neboť ve vašem jazyku se
nachází pro tento „obraz“ deset slov.“
Císař shromáždil poradní sbor a povolal Konstantina filosofa, sdělil
mu tuto věc a pravil: „Vím, filosofe, že jsi unaven, ale je třeba, abys
tam šel, neboť tuto věc nemůže nikdo vykonat tak jako ty.“ Filosof
odpověděl: „Ač jsem unaven a tělesně churav, půjdu tam s radostí,
mají-li knihy v svém jazyku.“ Císař mu pravil: „Můj děd i můj otec
i mnozí jiní hledali to a nenašli, kterak to mohu já nalézt?“ Filosof
mu řekl: „Kdopak může psát řeč na vodu a získat si jméno kacíře?“
Odpověděl mu opět císař se svým strýcem Bardou: „Chceš-li ty,
může ti to Bůh dát, který dává všem, kdo o to prosí bez pochybování,
a otvírá tlukoucím.“ Šel tedy filosof, a jak bylo jeho dávným obyčejem,
oddal se modlitbě i s jinými pomocníky. Krátce nato zjevil mu to Bůh,
který slyší modlitby svých služebníků, a ihned složil písmena a začal
psát slova evangelia: Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh
byl slovo, a tak dále.
Z jeho pobytu v Benátkách shromáždili se proti němu biskupové, kněží
- 68 -
a mniši jako havrani na sokola a vytasili se s trojjazyčním kacířstvím,
když řekli: „Člověče, pověz nám, jak to, že jsi ty nyní Slovanům pořídil
knihy a učíš jim, předtím však nikdo jiný jich nevynalezl, ani apoštol ani
římský papež ani Řehoř Veliký (Theolog) ani Jeroným ani Augustin?
My známe jen tři jazyky, kterými lze Boha v knihách slavit: hebrejský,
řecký a latinský.“ Filosof jim odpověděl: Zdali nepadá déšť od Boha
na všechny stejně? Nebo slunce také nesvítí na všechny? Nedýcháme
na vzduchu všichni stejně? Jak se tedy vy nestydíte připomínat jen
tři jazyky a chcete, aby všechny ostatní jazyky a národy byly slepé
a hluché? Povězte mi, pokládáte Boha za bezmocného, jako by to
nemohl dát, či za závistivého, jakoby nechtěl? My přece známe
mnoho národů, které mají své knihy a vzdávají Bohu slávu každý
svým jazykem. Jsou to, jak známo tito: Arméni, Peršané, Abasgové,
Iberové, Sugdové, Góti, Avaři, Chazaři, Egypťané, Arabové, Syřané
a mnozí jiní.
I položili jej tak s rakví do hrobu po pravé straně oltáře v chrámě
svatého Klimenta, kde se počaly dít zázraky. A Římané, když je viděli,
tím víc se oddávali uctívání jeho svatosti. Namalovali jeho obraz nad
hrobem a počali nad ním pálit světlo ve dne i v noci a chválili Boha,
jenž takto oslavuje ty, kteří ho slaví.
Život svatého Metoděje (úryvky)
Konec 9., počátek 10. stol.
Podle prof. J. Vašici
Byl pak z rodu po otci i matce nikoli nepatrného, nýbrž velmi dobrého
a vznešeného, známého především Bohu a císaři a veškerému kraji
soluňskému, jak to bylo vidět i na jeho tělesné podobě. Proto si ho
též právníci oblíbili od dětství a vyslovovali se o něm s pochvalou,
až konečně i císař se dověděl o jeho bystrosti a svěřil mu správu
slovanského knížectví, já bych řekl, jako by předvídal, že jej bude chtít
poslat Slovanům za učitele a prvního arcibiskupa.
- 69 -
Stalo se v ty dny, že Rostislav, kníže slovanský, se Svatoplukem
vypravili poselství z Moravy k císaři Michaelovi a pravili takto: „Jsme
Bohu díky zdrávi. Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach,
z Řecka a z Němec, a ti nás rozličně učili. My Slované však jsme
lid prostý a nemáme, kdo by nás vedl k pravdě a její smysl vyložil.
Nuže, vznešený pane, pošli takového muže, který nám pořídí ‚všecku
spravedlnost‘.“
Tehdy císař Michael řekl filosofu Konstantinovi: „Slyšíš, filosofe,
co praví? Jiný to nemůže vykonat, leda ty. Hle, tu máš hojné dary,
vezmi si svého bratra opata Metoděje a běž. Vy oba jste Soluňané
a Soluňané všichni mluví čistě slovansky.“
A tehdy zjevil Bůh filosofovi slovanské knihy. A on ihned sestrojil
písmena a zhotovil překlad a vydal se na cestu na Moravu. Metoděje
si vzal s sebou, a ten opět s pokorou se mu podroboval a jemu sloužil
a s ním učil.
Potom starý nepřítel, závistník dobra a odpůrce pravdy, podnítil
proti němu srdce krále, nepřítele moravského, se všemi biskupy,
kteří pravili: „Učíš v naší eparchii.“ On však odpověděl: „Kdybych byl
věděl, že je vaše, byl bych ji pominul, ale je svatého Petra. A právem.
Přecházíte-li vy z řevnivosti a lakoty proti kánonům přes staré hranice
a tím bráníte učení božímu, dejte si pozor, abyste svůj mozek nerozlili,
budete-li chtít kostěnou lebkou prorazit železnou horu.“ Odpověděli
mu hněvivě: „Zlým to odpykáš!“ On odpověděl: „Mluvím pravdu
před císaři a nestydím se. Vy však si čiňte se mnou, co vám libo, neboť
nejsem lepší než ti, kteří proto, že mluvili, co je spravedlivé, i o tento
život přišli v mnohých mukách.“ Když mnoho řečí bylo chvatně
prosloveno, aniž co zmohli proti němu, řekl král šibalsky: „Netrapte
mého Metoděje, vždyť se už zpotil jako při peci.“ On řekl: „Tak jest,
pane. Kdysi potkali lidé zpoceného filosofa a tázali se ho: Pročpak
se potíš? On dí: S hrubými lidmi jsem se přel.“ O tomto výroku se
pohádali a rozešli. Jeho pak vyhostili do Švábska a drželi ho tam půl
třetího roku.
- 70 -
… říkali: „Nám dal papež moc a jeho poroučí vyhnat ven i jeho
učení.“ Shromáždili pak všechen moravský lid a nařídili přečíst před
nimi list, aby sami slyšeli jeho vyhnání. Lidé, jak bývá jejich zvykem,
všichni se rmoutili a bědovali, že ztrácejí takového pastýře a učitele,
kromě slabochů, jimiž lest zmítala jako vítr listím. Když však četli list
apostolikův, našli tam psáno: „Náš bratr Metoděj je svatý a pravověrný
a koná dílo apoštolské, v jeho rukou jsou od Boha a od apoštolského
stolce všechny slovanské kraje, aby koho prokleje, byl proklat, a koho
posvětí, byl posvěcen.“ I zastyděli se a s hanbou se rozešli jako mlha.
Potom, když se oprostil od všeho shonu a péči svou uvrhl na Boha,
posadil napřed ze svých učedníků dva kněze, zdatné rychlopisce,
a přeložil vbrzku všechny knihy Písma, kromě Makabejských,
z řeckého jazyka na slovanský v osmi měsících, od měsíce března, kdy
začal překládat, do dvacátého šestého dne měsíce října. Po ukončení
pak vzdal náležitý dík a slávu Bohu, jenž dává takovouto milost
a zdar, a obětoval se svým duchovenstvem svatou a tajemnou oběť
a oslavil svátek svatého Dimitria. Neboť dříve s filosofem přeložil toliko
evangelia s „apoštolem“ a vybranými službami církevními. Tehdy pak
přeložil i nomokánon, tj. pravidlo zákona, a knihy Otců.
Když se na Květnou neděli shromáždil všechen lid, vešel Metoděj
do chrámu, a poněvadž byl nemocen, vyslovil požehnání císaři a knížeti
i duchovenstvu a lidu a řekl: „Opatrujte mne, dítky, do třetího dne.“
Tak se i stalo. Když svítalo na třetí den, řekl naposled: „V ruce tvé, Pane,
poroučím svou duši.“ Zesnul v rukách kněží v šestý den měsíce dubna.
- 71 -
Hymny na svátek Cyrila filosofa, učitele slovanského národa
Konec 9. stol., autorem je nejspíš sv. Sáva. Podle prof. J. Vašici
Stichiry
Měl jsi ctnost za skvoucí okrasu, otče, a proběhl jsi celý svět. Jako včela
vkládal jsi přečistý med božího poznání do srdcí věřících v jediného
Krista, jenž přišel na zemi a učinil lidi podobnými Bohu z neskonalého
milosrdenství a mnohého soucitu.
Tichý moudrostí, naplněn láskou boží, pravověrným učením ozdobený
jsi prošel, blažený Cyrile, světče Bohem ulovený, města a kraje
a osvěcoval jsi ty, kdož posud ještě nepřijali spasitelné poznání. Proto
tě ctíme svatými zpěvy.
Žití tvé bylo bez úhony a život hodný chvály a smrt čestná před
Bohem veškerenstva, jemuž jsi do rukou odevzdal, otče, duši plněním
povinností ospravedlněnou. Proto tě žádáme, pros jej za nás, abychom
nalezli smilování, my, kteří tě věrně chválíme.
Píseň první
Přiložil jsi své božské rty k číši moudrosti a napil ses nápoje spásy,
rozumem zdál ses být světlem a jazykem sekerou vytínající lest
ďábelskou.
Bůh náš, dárce světla, rozžal tě jako svítilnu a označil tě za učitele
celému světu a poslal tě učit knihami zákona temné národy západní.
Svatým Duchem vytáhl jsi z hlubiny, božím slovem moudrý,
drahocennou perlu zbožnosti a knihami zákona božího, blažený, jsi
posvětil národy.
V chválách stichiry
Cyrile, slavný učiteli ctnosti, naučil jsi Moravany svými knihami Bohu
děkovati, tím, že jsi překládal z řeckého jazyka na slovanský zákon
Páně a spravedlnost jeho. Proto se slovanské národy nyní radují
a slávu Bohu vzdávají.
- 72 -
Kdo může vypovědět divy Páně, jež vykonal se slavným tímto
Cyrilem? Vysvobodil ho od jedu saracénského a vytrhl od záhuby
úpalem, a těm, kdo podvraceli u Chazarů víru v Pána, uzamkl ústa
jeho jazykem, osladil jemu hořké vody a na tisíce jiných zázračných
věcí učinil.
3. Legendy z českého prostředí
Staroslověnská legenda o svatém Václavu
1. polovina 10. stol.
Jazykově korigovaný překlad staroslověnského originálu podle Fontes
Rerum Bohemicarum I
Aj nyní se naplnilo prorocké slovo, jež sám náš Pán Ježíš Kristus řekl:
„Stane se, že v posledních dnech, ježto myslím nyní nastaly, vstane
bratr proti bratru, syn proti otci, a nepřátelé člověka domácí jeho.
Lidé budou sobě nemilí, i odplatí jim Bůh podle skutků jejich.“
Byl v Čechách vévoda jménem Vratislav a žena jeho příjmím
Drahomíra. Zplodivše syna svého prvorozeného, pokřtili jej a nazvali
jméno jeho Václav. Když povyrostl, k postřižinám jeho povolal otec
Vratislav blahoslaveného biskupa jménem Notára s jeho kněžstvem.
Zazpívavše Mši svatou, pojal biskup dítě a postavil je na rohu
stupňů před oltářem, i požehnal je řka: „Pane Jezu Kriste, požehnej
dítěti tomuto, jako jsi požehnal všem spravedlivým svým.“ A tak
s požehnáním byl postřižen.
Protože mním, že požehnáním tohoto spravedlivého biskupa začalo
dítě růsti, milostí Boží jsouc živeno, naučilo se knihám slověnským
i latinským dobře. A když zemřel otec jeho, ustanovili Čechové
za vévodu tohoto Václava, syna jeho. Boleslav pak jeho bratr rostl pod
ním. Ale matka jeho Drahomíra spravovala lid, až Václav dorostl a začal
sám spravovati lid svůj. Boží milostí Václav vévoda netoliko knihám
- 73 -
dobře se naučil, ale i ve víře byl dokonalý. Všem chudým dobře činil,
nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle evangelského slova.
Vdovám ublížiti nedal, všecky lidi chudé i bohaté miloval, sluhům
božím posluhoval, mnohé chrámy zlatem okrašloval. Bohu věře vším
srdcem svým, vše dobré činil, cokoli mohl v životě svém.
Rozhněvavše se čeští páni, když byl ďábel vešel v srdce jejich, jako
kdysi v srdce Jidáše, zrádce Páně, povstali proti pánu Václavu, jako
Židé proti Pánu Ježíši. Neboť psáno jest, každý, kdo se proti svému
pánu staví, podoben jest Jidáši. I namluvili kněžici Boleslavu, řkouce:
„Bratr tvůj Václav chce tě ubíti, dohodnuv se s matkou i se svými
muži.“ Ti psi zlí i Václava dříve popíchli, aby vyhnal bez příčiny svou
máteř. Ale Václav znaje bázeň Boží, zaleknuv se slova řkoucího: „Cti
otce svého i mateř svou a milovati budeš bližního svého jako sám
sebe…“ A chtěje vyplniti všecku spravedlnost Boží, povolal matku
zpět, a velmi se kaje s pláčem pravil: „Pane Bože, nepokládej mi toho
za hřích.“ A vzpomínaje na slovo Davida proroka pravil: „Hříchu mládí
mého a nevědomosti mé nevzpomínej Pane.“ Kaje se ctil mateř svou.
Ona pak radovala se z víry jeho i z milosti, kterou činil. Neboť ne toliko
chudým a pocestným, i mnohým jiným, jakož jsme dříve řekli, dobře
činil, ale i prodané otroky vykupoval. Kostely po všech hradech velmi
dobře a sluhy Boží v nich velmi krásně z mnohých národů zřídil, kteří
službu boží konali dnem i nocí řízením Božím i sluhy jeho Václava.
Vložil mu Bůh v srdce, i vystavěl kostel Svatého Víta.
Knížeti Boleslavovi pak, poštvanému proti Václavovi, nasel ďábel
v srdce zlobu, aby jej zabil, aby nebyla spasena duše jeho. Přišel pak
den svatého Jimrama, jejž Václav ctil, a když byl vesel v ten den, ti
zlí vrazi povolavše Boleslava hříšně se radili s ním o bratru Václavovi,
jako kdysi Židé o Kristu. Kdykoli bývalo posvěcení chrámu, vévoda
Václav jezdíval po všech hradech. V neděli pak, když byl svátek Kozmy
a Damana, vyslechnuv Mši svatou, spěchal jíti domů do Prahy. Kníže
Boleslav pak zastavil jej hříšnou myslí, řka: „Proč odcházíš, bratře,
vždyť mám ještě všecken nápoj.“ Václav neodepřel bratru, ale osed
na kůň začal hráti se sluhami svými. Tu pak mním, že pověděli jemu
- 74 -
řkouce: „Bratr Boleslav chce tě ubíti.“ On však neuvěřil tomu, vloživ
věc na Boha. A když přišla noc, sešli se ti vrazi na dvůr kteréhos
Hněvsy, povolali Boleslava, potvrdili s ním tu ďábelskou radu o bratru
jeho, jako kdysi Židé sešli se, ukládajíce proti Kristu. Tak i tito sešedše
se, uradili se, jak by zabili svého pána, vévodu. Řekli, ať přijde na jitřní,
tehdy ulovíme jeho.
Když bylo ráno, zvonili na jitřní. Václav pak slyšev zvon řekl: „Sláva
tobě, Pane, jenž jsi mi dal dožíti se jitra,“ a vstav šel na jitřní. Ihned
dohonil jej Boleslav ve dveřích chrámových. Václav ohlédnuv se řekl
k němu: „Bratře, dobrým jsi nám byl hostitelem včera.“ Boleslav pak,
když se ďábel přiklonil k uchu jeho a převrátil srdce jeho, ano tasiv
meč odpověděl: „Nyní tě chci zabíti.“ To pak praviv udeřil jej mečem
do hlavy. Václav obrátiv se k němu řekl: „Co jsi si to usmyslil, bratře?“
A chopiv jej povalil na zem. Sluha kterýs udeřil Václava v ruku, ten pak
raněný na ruce, pustiv bratra utekl v chrám. Vrahové dva, zvaní Týra
a Česta, zabili jej ve vratech chrámových.
…
Odešli, Václava nechavše ubitého a nepohřbeného. Krastěj pak kněz
jeden vzav jej položil před chrámem, pokryv plátnem. Uslyševši to
pak matka jeho, že zabit syn její, přišedši hledala jej a uzřevši jej padla
k srdci jeho plačíc. I sebravši všecky údy těla jeho neodvážila se odnést
je do domu svého, ale v jizbě knězově umyvši oblékla jej, a nesši
položila jej v chrámě. Bojíc se, aby jí nezabili, utekla do Hrvatska.
Boleslav poslav lidi nezastihl jí tu. Zavolavše pak kteréhos kněze
jménem Pavla, aby se pomodlil nad tělem Václavovým, pohřbili čestné
tělo Václavovo, dobrého a spravedlivého ctitele Božího a milovníka
Kristova. Duše pak jeho vzešla k Bohu, jemuž i sloužil s úctou a bázní.
Krev pak jeho nechtěla v zem jíti. Třetí pak večer, ani na to všichni
hledí, v chrámě vzešla nad ním, tak že se všichni divili. I ještě doufáme
v Boha, že skrze modlitby pravověrného a dobrého muže Václava
větší div se ukáže. V pravdě ke Kristově muce i svatých mučedníků
jeho přistoupilo mučednictví Václavovo. Radili se nad ním, jako Židé
o Kristu, ubili jej jako Petra, mládence jeho zardousili jako i betlémské
kvůli Kristu. Byl pak zabit vévoda Václav 28. dne září. Bůh dal pokoj
- 75 -
duši jeho ve svatyni pokoje se všemi spravedlivými i s těmi, kteří pro
něho zabiti nevinní jsouce.
Legenda Křišťanova (úryvek)
Konec 10. stol.
Jazykově redigovaný překlad latinského originálu podle Fontes Rerum
Bohemicarum I
… až posléze panství říše té dostalo se jednomu z týchž knížat
zrozenému, jménem Bořivoji.
Ten stkvěje se nejkrásnější podobou a květem nejlepšího mládí,
jednou za jistou věcí svou a lidu sobě svěřeného přijel k vojvodovi
svému čili králi Svatoplukovi na Moravu, a byl od něho laskavě uvítán
a na hostinu zároveň s ostatními pozván. Leč nikterak mu nebylo
dopřáno místa k sedění mezi křesťany, ale před stolem na podlahu
mu kázáno se posaditi. Tohoto příkoří sželelo se biskupu Metodějovi,
i řekl prý mu: „Ach, že ty takový a tak mocný muž nestydíš se odstrčenu
býti od stolic knížecích, požívaje sám též důstojnosti vojvodské, ale
raději pro ohavnou modloslužbu přeješ si s pasáky na zemi ležeti!“
Tu dí onen: „V jaké vydávám se nebezpečenství takovou věcí, nebo
co dobrého mi přinese obřad křesťanský?“ „Odřekneš-li se,“ praví
biskup Metoděj, „model a zlých duchů v nich přebývajících, staneš
se pánem pánů svých, a všickni nepřátelé podrobeni budou panství
tvému a potomstvo tvé denně bude se množiti jako řeka převeliká,
v níž se stékají vody rozličných potůčkův.“ „Takto-li tomu jest,“ pravil
Bořivoj, „nač váhati s pokřtěním?“ „Netřeba váhati,“ pravil biskup,
„toliko hotov buď z celého srdce věřiti v Boha Otce všemohoucího
a jeho Jednorozeného, pána našeho Ježíše Krista, a v Ducha Utěšitele,
světitele všech věrných, nejen pro světské statky, ale též abys získal
spasení duši své, a dobyl si slavné palmy věčnosti a zdědil nevýslovnou
radost ve společnosti svatých.“ Tímto a takovým povzbuzováním
duch mladého muže roznícen prahl touhou po milosti křtu, a aby se
neprodlévalo, s všelikou svou družinou na zem k nohám biskupovým
- 76 -
padli a ještě snažněji prosili. Nač se šířiti slovy? Druhého dne vojvodu
a jeho třicet, kteří přišli s ním, u víře poučil, a když dle obyčeje slavný
půst vykonali, svatosvatým zdrojem křestním je obrodil. A úplně u víře
Kristově ho vzdělav a mnoha dary podarovav, propustil ho do vlasti
a přidal mu kněze ctného života, jménem Kalicha. Navrátivše se
domů, usadili onoho kněze na hradě, jemuž jméno Hradec, založivše
kostel ke cti blaženého Klimenta, papeže a mučeníka, mnoho škody
satanovi dělajíce a lid Kristu Pánu získávajíce.
Život svatého Prokopa, zakladatele kláštera (úryvky)
Podle překladu z latiny od Antonína Stříže z r. 1923
Tato legenda zvaná Menší byla sepsána v 60. letech 11. století
v Sázavském klášteře jazykem slovanským, ale dochovala se jen
v latinském překladu, který však byl pořízen ještě na slovanské Sázavě,
tj. před r. 1096
… Hledal po pustině více míst vhodných pro mnichy, až Božím řízením
přišel k jakési jeskyni, v níž tisíc ďáblů se bylo usadilo. Tam šťastný otec
nějaký čas přebýval, a tam vystavěv hráze ctností, jimiž by se chrániti
mohl proti nájezdům neřestí a útoku duchovních nešlechetností
a šípům ponoukání, mužně počal bojovati, myšlení své modlitbami,
bděním, posty přirážeje na skálu, jež Kristus jest.
O původu kláštera sázavského
Jeskyně ona jest vzdálena dvě míle od hradu Kouřimě a dostalo se jí
jména od řeky Sázavy, kteráž teče pod ní. A když tam vlnobití hluku
světského zbaven a lidí skryt za dlouhý čas Bohu neúnavně zápasil,
dobrotivé Boží řízení dokonce nechtělo, aby město na hoře položené
zůstalo utajeno a svítilna schována pod kbelcem.
Neboť nejvyšší Mistr a zpytatel všech tajemství takto popřál vévodovi
Oldřichovi spatřiti světlo této svítilny. Když byl na lovu a přišel na ty
skaliny, přihodilo se, že unaven jsa velikou námahou, opustil svou
- 77 -
družinu, lovce a psy, a v touž chvíli se mu ukázal jelen, kterého ten den
nikde nebyl spatřil. A když vzrušen jsa k čilosti, dal se za zvířetem, aby
je zastřelil, doveden byl na místo, kdež se nyní slaví šťastná památka
blaženého muže. Tam spatřil muže Božího, jenž po modlitbě pracoval
rukama a větve dubu z potřeby osekával. A onen jelen skočil za něj
a tvář svou obrátiv proti tváři knížete, kterýž ho stíhal, s nohama
srovnanýma za svatým otcem se položil.
A hle, co se stalo. Vévoda s úžasem poznávaje zjevení milosti Boží,
popouští luk, který byl napjal, odhazuje plášť, padá na zem a ptá se,
kdo a co by byl tento muž. Svatý otec však, jakož byl po holubičímu
dobrotiv, řečí vlídnou a pokornou takto odpovídá knížeti: „Nehodný
a hříšník, ale přece služebník Boží jsem, rytířující pod řeholí svatého
Benedikta.“ Tu on ihned zkroušeností proniknut s velikým vzlykáním
a vzdycháním ho žádal o spasitelnou zpověď a pokání. A po zpovědi
se jal uvažovati a po té žádal laskavého otce a své spásy skromného
jednatele, aby k sobě shromáždil bratří téhož řádu. Svatý otec k jeho
žádosti mlčky přivoluje, prosil Boha, aby mu svou pomocí přispěl, by
úmysl knížete mohl vykonati. Zatím vojvoda pro veliký žár, jímž byl
rozpálen, žádal blaženého muže, by mu posloužil nějakým nápojem,
co by žízeň pouhasil. On však nic jiného nenacházeje, čím by mu
vhodněji posloužil, než tu vodu, kterou měl na své potřeby po ruce,
přinesl mu jí nádobku. Ale ku podivu, když nad ní učinil znamení
kříže, voda se proměnila v nejvzácnější víno. Než co na tom divného,
když se v tom poznává dobrodiní toho, jenž v Káni Galilejské totéž
svou mocí na počátku svých zázraků byl ukázal. Vévoda užasnuv nad
tím, co očima spatřil a chutí zkusil, všecek se obětoval Bohu a slíbil
pro všecky své hříchy poslouchati rady blaženého muže.
A nemeškalo se. Muž svatý navrhuje, aby se založil kostel ke cti Boží
Pána našeho Ježíše Krista a Matky jeho Panny Marie a Všech Svatých
pod titulem svatého Jana Křtitele, aby shromážděna byla družina
bratří a opatřena byla vezdejší výživa. Vojvoda poslouchaje pokynův
a rady dobrotivého otce, vrátiv se domů a také radou svých lechův
se podepřev, založil kostel, sbor bratří shromáždil, ze svých statků
- 78 -
kostelu dal věno, blaženého muže Prokopa, strážce a správce domu
toho, opatem nastolil. Nastolení to se stalo po porodu blahoslavené
Panny slavné léta Páně 1009.
- 79 -
O autorech
Tuto příručku připravil autorský kolektiv: Dr. Regina Dlouhá, Mgr. Petr
Hudec, PhDr. Marie Krákorová, Dr. Petr Kukal, Prof. Dr. Petr Piťha,
Filip Šmaus a Mgr. Zdeněk Šmaus, spolu s dalšími spolupracovníky,
kterými jsou: Dr. Dominika Jana Bohušová OP, MgA. Klára Folvarská,
Ing. Roman Folvarský, Dr. Josef Macenauer, PhDr. Jitka Srovnalová,
Mgr. František Srovnal, Vlasta Šmausová, Mgr. David Válka
a Ing. Kateřina Vysloužilová.
Účinnou pomoc při vzniku publikace poskytli: Arcibiskupství
olomoucké, Arcibiskupství pražské, Česká biskupská konference,
pracovníci odboru předškolního, základního a základního
uměleckého vzdělávání MŠMT, Matice velehradská, Knihovna
a archiv Slovanského ústavu ČAV, Knihovna Ústavu pro jazyk český
ČAV, P. Jaroslav Cúth, duchovní správce kostela sv. Cyrila a Metoděje
v Praze-Karlíně, Dr. Antonín Šuvarský a katedrální chrám sv. Cyrila
a Metoděje pravoslavné církve v Praze, P. Pavel Lazárek, Ladislav Kinc,
Mgr. Pavel Macura, Ing. Mgr. Karel Nývlt, Doc. Dr. Tomáš Petráček,
Doc. Dr. Jaroslav Šebek, majitelé soukromých sbírek a sběratelé, kteří
umožnili publikovat fotografie ze svých sbírek, a četní konzultanti
dílčích otázek.
Publikace vznikla na základě dotace MŠMT „Program na podporu
činnosti nestátních neziskových organizací působících v oblasti
předškolního, základního, středního a základního uměleckého
vzdělávání v roce 2012, čj. 23892/2011-22“.
10. Obrazová příloha
Důležité upozornění
Do této přílohy nejsou pojaty obrázky ze známých archeologických
nalezišť na Moravě a západním Slovensku, jmenovitě z Mikulčic,
Starého Města, Sadské Výšiny a Kopčan, ale i z dalších. Jednak
je možné s dětmi tato místa navštívit, jednak je možné získat
obrazový materiál z dobře dostupných publikací a informačních
letáků o nich. Nechtěli jsme z nich bez svolení jejich autorů něco
přetiskovat.
Nahoře: půdorysy kostelů v Mikulčicích.
Dole: rekonstrukce trojlodní baziliky (čís. 6) podle J. Pošmourného.
Dochované základy kostela na Vrchu sv. Klimenta u Osvětiman.
Jednoduchá úprava pro poutní mše pod širým nebem.
Nahoře: pohled od vstupu směrem k oltáři.
Dole: pohled od presbytáře.
Ilustrace z trevírského rukopisu Apokalypsy, 9. stol.:
Franská pěchota (nahoře).
Ilustrace ze Zlatého žaltáře ze St. Gallen, 9. stol.:
Franská jízda (uprostřed) - obléhání města (dole).
Papežská bula Industriae tuae z roku 880 (začátek).
glagolice a cyrilice
Část liturgického textu z tvz. Pražských zlomků, Sázavský klášter 11. stol.
Nahoře: detail veduty velehradského kláštera z roku 1668 (pohled od jihu).
Dole: pohled na Velehradský klášter od východu - litografie z 19. století.
Nahoře: Velehrad od severovýchodu na snímku V. Angerera z roku 1885.
Dole: Velehrad kolem roku 1900.
Řeckokatolická tradice na Slovensku.
Nahoře: dřevěný kostel v Bodružalu.
Dole: dřevěný kostel v Uličském Krivém.
Nahoře: freska v klenbě kostela ve Skale, Slovensko.
Dole: oltářní obraz z kostela v Mojtíně, Slovensko.
Titulní list ze sbírky kázání
V. B. Jestřábského z r. 1712.
Titulní list sbírky cyrilometodějských
německých kázání z let 1708-44
se sv. Cyrilem a Metodějem
a pohanskými bůžky.
Rytiny z knihy K. Hirschmentzla, Praha 1667
Vlevo: sv. Cyril a Metoděj.
Vpravo: zakladatelé kláštera, markrabě Vladislav Jindřich a Přemysl Otakar I.
Nahoře: Josef Mánes návrh výšivky praporu Spolku Rastislav z Blanska, 1864.
Dole: Mikoláš Aleš Slovanští věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj, kresba 1897.
Akad. malíř P. Eduard Neumann, ikonostas 1913,
v kapli sv. Benedikta ve velehradské bazilice.
M. Knobloch: Svatý Cyril a Svatý Metod, 2010.
Oficiální medaile ČBK k oslavám 1150. výročí slovanské misie
na Velkou Moravu, ražba ve zlatě, stříbře a obecném kovu.
Nahoře: jižní fasáda kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze Karlíně 1861-3
Dole: tympanon na hlavním vchodu, Kristus s patrony kostela od V. Levého.
Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně, 1861-3,
pohled z jihu na apsidu přesbytáře.
Detail bronzových vrat kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně.
Podle návrhu J. Mánesa modeloval V. Levý a J. V. Myslbek, 1867-9.
Všeslovanská unijní porada na Velehradě v roce 1921.
Slovenští účastníci V. kongresu v roce 1927.
Nahoře: předsednictvo V. unionistického kongresu v roce 1927.
Dole vlevo: Acta Velehradské akademie vycházela do roku 1948.
Dole vpravo: Acta Velehradského kongresu 1927.
Významní představitelé unionismu.
Vladimir Sergejevič Solovjov,
ruský filozof - slavjanofil.
Biskup Antonín Slomšek,
slovinský buditel a politik.
Biskup Juraj Josip Strossmayer,
chorvatský buditel a politik.
Arcibiskup Antonín Cyril Stojan,
olomoucký arcibiskup, buditel a
lidumil
Významné postavy cyrilometodějského hnutí v 19. a na počátku 20. století.
Mons. Ignác Wurm, kněz a politik,
hlavní organizátor milénia 1863.
Prof. František Sušil,
kněz, buditel, sběratel lidových písní.
Šebestian Kubínek,
nadšený propagátor z lidu.
Sestra Marie Růžena Nesvatbová,
průkopnice speciálního školství.
Významní vědci, odborníci na cyrilometodějskou tématiku
Historik P. František Cinek.
Slavista prof. Josef Vašica.
Historik prof. František Dvorník.
Teolog kardinál Tomáš Špidlík.
Pohlednice z doby výzkumů na Velehradě v letech 1904 – 1905.
Nahoře: ukázka z vykopávek.
Dole: celkový pohled na odkryv před kostelem.
Objev původního pozdně románského portálu v roce 1904.
Pohled do kapitulní síně objevené v roce 1937.
Základy Křížové kaple v Sázavském klášteře.
Bazilika sv. Prokopa v Třebíči, 13. stol.
Historické obrázky z poutí na Velehradě.
Nahoře 1905, dole 1936.
Setkání členů Dílo koncilové obnovy na Velehradě v r. 1968.
Zleva F. Tomášek, K. Skoupý, V. Hopko, J. Hlouch a Š. Trochta.
Africký kardinál Bernardin Gantin s kardinálem Františkem Tomáškem
při velehradské pouti r. 1981.
Odvážný Gantinův projev v médiích cenzurovaný byl inspirací pro rok 1985.
Kardinál A. Casaroli při pouti v roce 1985
ukazuje poutníkům Zlatou růži zaslanou Janem Pavlem II.
Vpravo od něj kardinál F. Tomášek.
Zástupy účastníků velehradské pouti v r. 1985, pohled do nádvoří
Pohled na zástupy velehradských poutníků v r. 1985 z tribuny
ke dnes již neexistující zdi.
Vlevo dole je tajný biskup prof. Stanislav Krátký – v šátku a tmavých brýlích.
Dva významní disidenti – organizátoři masové účasti na pouti.
Vlevo: politik Dr. Václav Benda
Vpravo: Augustin Navrátil proslulý svými hladovkami a peticí,
pro kterou získal více než 80.000 podpisů.
Blahoslavení mučedníci řeckokatolické církve.
Biskup Josafat Kocylovskij.
Zemřel na následky zacházení ve
věznici v Kyjevě r. 1947.
Andrej Šeptyckyj, metropolita lvovský.
Opětovně pronásledován NKVD
Zemřel v r. 1944.
Biskup Pavel Petr Gojdič
Zemřel v desátém roce věznění
v káznici Leopoldov v r. 1960.
Biskup Vasil´ Hopko
Zemřel na následky třináctiletého
věznění v komunistických věznicích
r. 1976.
Oběti totalitních režimů z řad kněží, kteří měli úzký vztah k Velehradu.
Biskup Leonid Fjodorov.
Zemřel na následky věznění v gulagu
Solovky za polárním kruhem r. 1935
P. Metoděj Dominik Trčka,CSsR.
Zemřel v osmém roce věznění
v káznici Leopoldov r. 1959.
Kardinál Josif Slipyj
15 let vězněn v sibiřských gulazích
Zemřel v r. 1984.
Sv. arcibiskup-vladyka pravoslavné
církve Gorazd II. (Dr. Matěj Pavlík).
Zastřelen za poskytnutí úkrytu
parašutistům v heydrichiádě r. 1942.
Nahoře: návštěva prezidenta Edvarda Beneše na Velehradě v roce 1936.
Dole: návštěva prezidenta Václava Havla na Velehradě v roce 1992.
Velehradská bazilika od severovýchodu.
Pohled na areál kláštera Velehrad od východu.
Kovové předměty z doby Velkomoravské.
Nahoře vlevo: gombík a prsten zdobený granulací, Mikulčice, 9. stol.
Nahoře vpravo: horní část bronzového ostatkového křížku, ? 10. stol.
Dole vlevo: zlaté bubínkové náušnice, Praha, 9. stol.
Dole vpravo: zlatý gombík s intarzií, Praha, 9. stol.
Prvky velkomoravské a cyrilometodějské tradice na daru ČBK
papeži Benediktu XVI. při návštěvě ČR v roce 2009, M. Knobloch a P. Kazda.
Ukázka hlaholského textu, Makedonie, 11. stol.
Glagolský text
list Assemanova evangeliáře.
Kostel San Clemenete v Římě.
Průčelí, Carlo Stephano Fontana, 1715.
Interiér po rekonstrukci 1715.
Přenesení ostatků sv. Klimenta, detail fresky, kol. roku 900.
Sv. Petr ustanovuje sv. Klimenta svým nástupcem, detail mozaiky, 6. stol.
Sv. Cyril a Metoděj před papežem Hadriánem II.,
nástěnná malba z 19. stol v kostele San Clemente v Římě.
Krypta kostela San Clemente, 4. stol., náhrobek sv. Klimenta.
Pověst vremennych let, Radzivilovský letopis, konec 15. stol.
Nahoře: slovanští apoštolové Cyril a Metoděj překládají Písmo svaté.
Dole: papež Hadrián klade slovanský překlad bohoslužebných knih na oltář.
Svatý apoštol Kiril, učitel Slovanů,
freska z druhé čtvrtiny 13. stol.,
Bulharsko.
Svatí bratři Kiril a Methodij,
ikona z pol. 19. stol.,
řecko-katolický klášter Machaira,
Kypr.
Barevná litografie od E. I. Fesenka,
Oděsa, 1901.
Svatí Cyril a Metoděj,
dřevořez J. Floriana.
Životopis sv. Cyrila a Metoděje
od P. Josefa Mirovíta Krále
vydaný v Hradci Králové 1825.
Životopis sv. Cyrila a Metoděje
od P. Františka Vodičky s přílohou
modliteb a písní, Olomouc 1863.
Kniha modliteb, písní a textů
k úvahám pro pobožnosti
ke sv. Cyrilu a Metoději z r. 1885.
Svatometodějský sborník
pro přípravu milenia smrti
sv. Metoděje, Brno 1884.
Program kongresu z roku1936.
Časopis vydávaný stejnojmenným
spolkem od roku 1909.
Časopis Velehradské zprávy vydávaný
jezuitskou velehradskou kolejí.
Tiskovina z doby snahy o převedení
cyrilometodějského svátku
na mírové slavnosti.
Hlavní loď baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Velehradě,
pohled k oltáři.
Fresková výzdoba z velehradské baziliky
Hostina na dvoře krále Svatopluka,
freska z boční kaple
ve velehradské bazilice.
křest krále Svatopluka
freska z klenby hlavní lodi
velehradské baziliky
Detail freskové výzdoby kopule
velehradské baziliky s památníkem
jednoho ze zakladatelů kláštera.
Vyobrazení apoteózy (nanebevzetí)
sv. Metoděje z boční kaple
velehradské baziliky.
Obraz Panny Marie Matky jednoty
křesťanů - velehradské palladium
od E. Dítěte (1919).
Ikona sv. Cyrila a Metoděje,
dar pravoslavných Rusů z roku 1869.
Jan Metejko, Sv. Cyril a Metoděj,
dar Poláků z roku 1885.
Ikona sv. Cyrila a Metoděje,
dar řeckokatolíků z roku 2006.
Sarkofág arcibiskupa A. C. Stojana.
Sarkofág Tomáše kardinála Špidlíka.
Náhrobky ve Velehradské bazilice.
Ikonostas v kostelíku Zjevení Páně , tzv.„Cyrilce“.
Tři části ikostasu P. Eduarda Neumanna z roku 1913, kostelík Cyrilka,
(vyobrazení světci sv. Jan Zlatoústý, sv. Vladimír a Olga, sv. Augustin).
Stav ve 20. letech 20. století.
Dnešní stav.
Slovanský sál ve Velehradě.
Nástěnná malba z kaple v Moravičanech, 19. stol.
Jano Köhler: Svatí Cyril a Metoděj – otcové naši;
obraz v 19. stol., zde použitý na fasádě domu ve Wurmově ulici v Olomouci.
Slovanští věrozvěstové od K. Dvořáka, 1939,
jediná moderní socha na Karlově mostě v Praze.
Svatí Cyril a Metoděj od E. Maxe, 1840,
kopie na schodišti Arcibiskupského paláce v Olomouci.
Přesbytář kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze Karlíně.
Lunety na stěnách kostela sv. Cyrila a Metoděje
v Praze Karlíně od F. Sequense.
Nahoře: příchod svatého Konstantina a Metoděje na Moravu.
Dole: smrt sv. Cyrila.
Měník u Olomouce.
Moravičany.
Cyrilometodějské kaple z doby milenia.
Pustkovec u Ostravy,
moderní kostel sv. Cyrila a Metoděje z roku 1997.
Nahoře: kaple sv. Sedmipočetníků, Vír u Bystřice nad Pernštejnem, 1998.
Dole: Zdirad Jan Křtitel Čech: sv. Gorazd, sv. Sáva, sv. Kliment (Velický),
sv. Naum, sv. Angelár, malba na zdi v přesbytáři.
Pravoslavná katedrála sv. Cyrila a Metoděje v Reslově ulici v Praze,
místo posledního zápasu československých parašutistů z Heydrichiády v r. 1942.
Sv. Gorazd na korouhvi z vybavení pravoslavné katedrály v Praze, muzeum
před vstupem do krypty. Jeden z mála předmětů, který přežil Heydrichiádu
Ikona svatého biskupa Gorazda II.
v pravoslavné katedrále sv. Cyrila a Metodějev v Reslově ulici v Praze.
Mozaika mučedníků z baziliky Božího milosrdenství v Krakově.
Emauzský klášter Na Slovanech
před poškozením při bombardování Prahy v únoru 1945.
Emauzský klášter Na Slovanech, dochované původní zdivo.
Emauzský klášter Na Slovanech, moderní dostavba portálu a věží.
Sv. Jeroným vyučuje charvátské mnichy - hlaholáše.
Emauzská latinská bible, kolem roku 1360.
Stavba lešení v hlavní lodi velehradské baziliky
při zahájení restaurátorských prací.
Provádění nástřiku izolační vrstvy před průčelím baziliky v rámci budování
nového ochranného skeletu původního románského portálu v roce 2009.
Velehradský dům sv. Cyrila a Metoděje
vznikl rekonstrukcí klášterních hospodářských budov v roce 2011.
Nové a staré pouti.
Nahoře: Pouť 1927, František Dekra.
Dole: Pěší pouť 2011.
Návštěva papeže Jana Pavla II. v roce 1990.
Nahoře: při mši svaté.
Dole: závěrečný pozdrav.
Typický obrázek hlavní mše Velehradské pouti po roce 2000,
5. července 2001.
Typický obrázek ze slavnostního koncertu Dnů lidí dobré vůle,
4. července 2011.

Podobné dokumenty

Textová část publikace - Robinson

Textová část publikace - Robinson Z Konstantinových životopisů se dozvídáme i o jiných příkladech šíře jeho vzdělání. Rozluštění tajemného nápisu na tzv. Šalamounově poháru svědčí o znalostech z paleografie (nauka o starých písmech)...

Více

Stáhnout soubor - ZOO Dvůr Králové

Stáhnout soubor - ZOO Dvůr Králové mám unikátní příležitost obrátit se na Vás po roce svého působení ve funkci ředitele této výjimečné zoologické zahrady. Když jsem do této role vstupoval , považoval jsem za svou největší úlohu navá...

Více

Znovuzrození tragédie v ruském symbolismu Vladimír SVatoň

Znovuzrození tragédie v ruském symbolismu Vladimír SVatoň Schélandra Tyrus a Sidon (1628) kritizoval dramatické autory za to, že ve snaze zachovávat jednotu času a místa hromadí do jediného dne příliš mnoho událostí a používají k jejich prezentaci „posly“...

Více

vybrané otázky byzantské filosofie1

vybrané otázky byzantské filosofie1 nejhlubšímu, a přesto jsou ve vzájemném souladu. A sudé číslo se sice liší od lichého, obě se však shodují v tom, že jsou to čísla. Stejně tak rozličné útvary jako kruh, trojúhelník, čtverec a dalš...

Více