docCelá publikace - Robinson
download 
Stížnost Transkript
Celá publikace - Robinson
Příprava oslav 1150. výročí slovanské misie na Velkou Moravu Příručka pro školní praxi Příprava oslav 1150. výročí slovanské misie na Velkou Moravu Příručka pro školní praxi Kniha vznikla na základě rozhodnutí čj. MSMT-6615/2012-22 neprodejný výtisk Vysvětlení a omluva: Uživatelům a čtenářům se omlouváme za větší míru tiskových chyb. Kvůli byrokratickým průtahům, grantovým předpisům a kompetenčním nesrovnalostem různých systémů byl čas na autorské a redakční zpracování této publikace zkrácen na pouhých 32 dnů včetně nedělí a svátků. Kvalita naší práce, zvláště v závěrečných fázích, tím byla negativně ovlivněna. Děkujeme Vám za pochopení a přejeme Vám, abyste nikdy nemuseli pracovat za podobných podmínek. Prof. Dr. Petr Piťha Vydal Robinson, o. s., tř. 28. října 1307/26, České Budějovice ve vydavatelství STUDIO GABRETA spol. s r.o., České Budějovice Text a foto autorský kolektiv (viz strana 136) Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Náklad 4 700 ks Vydání první, 2012 ISBN: 978-80-86610-61-0 Obsah Slovo úvodem ............................................................................... 5 1. O oslavách............................................................................... 6 1. Obecná charakteristika..................................................... 6 2. Hlavní připravované akce.................................................. 6 2. Svatí Cyril a Metoděj ................................................................ 8 1. Biografie.......................................................................... 8 2. Cyrilometodějské dílo ......................................................18 3. Světecká úcta sv. Soluňanů .................................................... 23 4. Cyrilometodějský odkaz a dnešek........................................... 30 1. Témata národní ............................................................. 30 2. Témata celoevropská ..................................................... 34 5. Velehrad ................................................................................ 37 Pojem ................................................................................ 37 Historie .............................................................................. 39 Centrum vědy a symbol svobody ........................................ 42 6. Chronologická tabulka hlavních událostí ................................ 47 7. Ikonografie a umění navázané na cyrilometodějskou tématiku ............................... 52 8. Stručný přehled další literatury k tématu................................. 57 9. Textová příloha ...................................................................... 60 1. Vlastní texty sv. Konstantina a Metoděje ........................ 60 2. Literární památky doby Velkomoravské ........................... 67 3. Legendy z českého prostředí .......................................... 73 4. Biografie sv. Cyrila a Metoděje napsaná pro dětské čtenáře ........................................... 79 10. Obrazová příloha ................................................................... 81 Slovo úvodem Tato příručka v žádném případě nenahrazuje učebnici. Je to kompendium, které má posloužit především učitelům všech škol 1. - 3. stupně, kteří se budou zabývat cyrilometodějskou problematikou v době příprav celostátně pojatých oslav 1150. výročí byzantské misie na Velkou Moravu. Je pomůckou pro historiky, češtináře, ale také učitele zeměpisu, společenských věd, výtvarné výchovy aj. S prospěchem k ní mohou sáhnout také žáci a studenti při zpracování soutěžních i jiných prací či aktivit. V příručce jsou shrnuty nejzákladnější informace o oslavách, jejich významu a pojetí. Dále základní historická data k životu a dílu sv. Cyrila a Metoděje – biografická část. Návazně pak materiál k dějinám jejich odkazu se jmenovitým důrazem na Velehrad jako symbol cyrilometodějských snah. Ve zvláštní kapitolce jsou shrnuty aktualizace témat a jejich morální a všeobecně výchovný význam. Upozorňujeme, že celá řada otázek je dodnes živě diskutována odborníky. Zde uvedená fakta jsou v danou chvíli konsenzuální a opřená o porady s našimi čelnými odborníky. Existují i názory odlišné a na internetu lze najít informace zavádějící, zcela chybné, zastaralé a tendenční. Příručka, nakolik to časové možnosti a rozsah publikace dovolily, obsahuje obrazovou přílohu usnadňující názorné vyučování. Dále zde učitelé najdou malou čítanku z textů pramenů. Na popud z oblasti rodičovské veřejnosti a pedagogů 1. stupně je zde přetištěn narativně podaný životopis sv. Cyrila a Metoděje z knihy pro děti a mládež, který je přes své popularizačně odborné poslání čtivým příběhem. Přejeme Vám dobrou práci s knihou. Autorský kolektiv -5- 1. O oslavách 1. Obecná charakteristika Z povahy tématu vyplývá, že mají několik vzájemně propojených a neoddělovatelných dimenzí. Jde současně o oslavy státní a církevní. Církevní svátek sv. Cyrila a Metoděje 5. července je státním svátkem. Oslavy mají dimenzi národní, ale i mezinárodní, a to na jedné straně v oblasti slovanských zemí z důvodů kultury a písemnictví, na druhé straně v rozsahu celoevropském z důvodů historického počátku Evropy jako křesťansky definovaného kontinentu. Tématika má dodnes živou a v mnoha případech citlivou dimenzi mezinárodně politickou, ale i církevně-politickou. Sv. Cyril a Metoděj jsou postavy z doby před církevním rozkolem, tj. patří ke společnému historickému kořeni římskokatolické, řeckokatolické a pravoslavné církve, jakož i dalších křesťanských denominací. Při vyvrcholení oslav na Velehradě 5. 7. 2013 se počítá s oficiální účastí mnoha států včetně návštěvy vrcholných představitelů, s možnou účastí papeže a vrcholných představitelů dalších církví, vědeckých a kulturních delegací z celého světa a desetitisíců účastníků. V hlavních dnech bude dík mezinárodním televizním kanálům Česká republika v centru zájmu celého světa. 2. Hlavní připravované akce Vědecké Mezinárodní konference: „Počátky křesťanství ve střední Evropě a byzantští věrozvěsti svatí Cyril a Metoděj“ (období 9.–18. stol.), Velehrad, květen 2013 Mezinárodní konference: „Cyrilometodějská tradice v dějinách: období rozkvětu i snah umlčení“ (19.–20. stol.), Praha, červen 2013 -6- Při obou konferencích jsou proponovány přednášky pro širší veřejnost. Výstava „Sv. Cyril a Metoděj: doba, život, dílo“ Brno, leden – červen 2013 Výstava „Cyrilometodějské stopy v hudbě, divadle a literatuře“ Brno, leden – červen 2013 Výstava „Cyrilometodějská mise“ Velehrad, Modrá, červenec– srpen 2013 Výstava „863: Cyril a Metoděj“ Historie a umělecká reflexe Praha – Parlament ČR, říjen – prosinec 2013 Výstava „Mezi Východem a Západem“ Svatí Cyril a Metoděj v historii, kultuře a výtvarném umění českých zemí Olomouc, duben – červenec 2013; Praha, srpen – říjen 2013; Zlín, listopad 2013 – leden 2014 Pro školní návštěvy se u všech výstav projednává možnost symbolického vstupného. Kulturně-společenské Zahajovací koncert 25. 5. 2012, Řím Filmové doku-drama, odvysílá ČT Dny lidí dobré vůle, Velehrad, červenec 2012 a 2013 Státní a církevní oslava 5. 7. 2013 na Velehradě -7- Aktivity pro školy, děti a mládež Výtvarná soutěž s mezinárodním kolem Literární soutěž Odborná soutěž Letní škola pro učitele, Olomouc/Velehrad O těchto a dalších aktivitách budou informace na centrálních stránkách oslav: www.cyrilametodej.eu a dále na stránkách MŠMT, ČBK a jednotlivých diecézí (hlavně Olomouc a Praha) a Zlínského kraje. 2. Svatí Cyril a Metoděj 1. Biografie Oba světci se narodili v Soluni, Metoděj v roce 815, Konstantin na zlomu let 826/7. Měli ještě řadu dalších sourozenců, o nichž se nedochovaly žádné zprávy. Otec rodiny byl vysoce postavený státní úředník byzantské říše. Byl drungariem v Makedonii, což znamená, že byl vedle místodržícího této provincie nejdůležitějším státním úředníkem. (V pramenech psaných slovanským jazykem je řecký termín přejat jako drugar a vykládán jako druhý v hierarchii.) Jeho jméno bylo Lev. Jeho manželka se jmenovala Marie a soudí se, že byla slovanského původu. V Makedonii (ležela tehdy na jihovýchodě od dnešního Makedonského státu) žila vedle Makedonců a Řeků početná slovanská pospolitost. Z doby helenistické přetrvávaly tu i mnohé další menšiny, národní i etnické. Platilo to pochopitelně více v hlavním městě (Thesaloniké – Soluň), které mělo, moderně řečeno, mezinárodní charakter. Oba bratři byli proto od dětství obeznámeni -8- s národní i kulturní rozmanitostí a oba uměli slovanskou řeč, tj. nářečí makedonských Slovanů. Oba bratři dostali stejnou výchovu a prožili stejné dětství. Mnohé badatele proto zaráží, jak odlišní byli. Nepovšimli si dost toho, že jejich velká osobnostní různost má v hloubce hodně stejného a že při snaze dopátrat se jejich nejzákladnějších rysů narazíme na jeden jediný kořen, kterým je na jedné straně velkorysá vznešenost, na druhé soustavná píle a služebnost. Tyto opět zdánlivě odlišné ctnosti vycházejí u nich z pevné a opravdové křesťanské víry. Ta je základem jejich humanity a pevného sebevědomí. Sv. Konstantin (jméno Cyril přijal až v klášteře) byl nezvykle nadané a zároveň vnímavé, až citlivé dítě. Takové děti už v nejútlejším věku působí rodičům potěšení, ale vzbuzují i jejich obavy, jak se tak křehká bytost v životě bude bránit. Zřejmě proto se nám dochovaly zprávy o Konstantinově dětství, které chybí v životopisech Metodějových. Významné pro ohlašující se ráz Konstantinova charakteru jsou dvě z nich. Prvá vypráví o tom, jak se Konstantin odpoutal od držení hmotných statků. Oblíbenou zábavou vysoké společnosti bylo sokolnictví. I malí chlapci měli své cvičené dravé ptáky. Konstantin měl krahujce. Miloval ho silně, jak děti dovedou, a byl na něj hrdý, protože byl dobře vycvičen. Stalo se však, že se mu krahujec z jednoho letu nevrátil. Konstantin toho velice želel. Matka ho nejdřív zkonejšila a pak mu vysvětlovala, že člověk věcí nabývá a zase pozbývá, že každé pozemské štěstí někdy skončí a je vystřídáno neútěchou. Chlapec se zamyslil a po několika dnech se vrátil k rozhovoru. Řekl matce, že musí být něco, nač se člověk má těšit, že musí být něco, co člověku dává radost, protože jinak by nemělo smysl žít. Protože má matka pravdu, že cokoli pozemského dřív či později musí člověka opustit, musí být příčina radosti v něčem vyšším. A co by to bylo jiného než něco nebeského, co je u Boha. -9- Druhá příhoda se týká doby, kdy se chlapci začínají bázlivě ohlížet po děvčatech. (Legenda říká, že to bylo již v sedmi letech, ale to je údaj příměrný, značící konec dětství a počátek nové životní fáze.) V tom věku vyprávěl Konstantin rodičům, že měl zvláštní sen. Zdálo se mu, že byl na louce, kde byly shromážděny všechny dívky z města a stratég, tj. místodržící, ho vyzval, aby si vybral některou z nich za ženu. Ptali se, koho si vybral. Konstantin odpověděl, že tu, která se jmenovala Sofia, což znamená moudrost, neboť se mu zdála nejkrásnější. Řekli mu, že nemohl volit lépe, a nikdo se tím dál nijak nezabýval, protože sen je sen a jako sen přejde. Jenže tento sen se měl vyplnit. Konstantin začal chodit do škol. Jeho výsledky byly mimořádné, a odešel proto studovat do Cařihradu. Zabýval se studiem literatury a jazyků, filosofie a teologie. Měl skvělé učitele, mezi nimiž vynikal Fotios, který se s mladým nadaným žákem spřátelil. Konstantin procházel řadou disciplín, ale ne tak, že by od jedné přebíhal ke druhé v plané snaze shromáždit co nejvíce poznatků. Šel jednoduše stále za moudrostí, která ho volala a vedla. V jednom z jeho životopisů jsou pro tu dobu obšírně popisovány mystické Konstantinovy zásnuby s Boží Moudrostí. Ze všech autorů, s nimiž se seznámil, ho nejvíce oslovil sv. Řehoř Nasiánský, k němuž složil modlitbu a napsal ji na stěnu místnosti, v níž studoval. Konstantin se učil dalším a dalším jazykům. Přitom narazil na potíže a zjistil, že musí proniknout do gramatiky, a to nejen do gramatiky jednotlivých jazyků, ale i do nějakých obecných principů jazykové skladby. Dozvěděl se, že existuje učenec, který tyto věci ovládá, vyhledal ho a žádal, aby ho vyučil. On však odmítl, i když mu Konstantin za to nabídl veškerý svůj majetek. V životopisu je této příhodě věnována pozornost určitě proto, aby vynikla Konstantinova škála hodnot, na níž jsou věci hmotné podřazeny věcem duchovním. Vzdělání je víc než jakýkoli majetek. Z odmítnutí a nezdaru byl Konstantin zarmoucen a modlil se, aby mu Bůh otevřel další cestu. Brzo byl vyslyšen, protože se o něm - 10 - doslechl logothet (moderně řečeno jeden z ministrů) a pozval ho, aby se učil s císařovým synem. Šlo o staršího syna císaře Theofila, bratra pozdějšího císaře Michala III. Učenost Konstantinova stávala se věhlasnou a jeho tiché vystupování a vlídnost vynesly mu označení filosof. V tehdejší době toto pojmenování nemělo dnešní význam – odborník, vědec zabývající se filosofií. Šlo o dokonalost života a máme dokonce zachovánu Konstantinovu odpověď na otázku, co je filosofie: Rozumění Božím i lidským věcem, nakolik se může člověk přiblížit Bohu, jelikož ctnosti učí člověka, aby byl podle obrazu a podoby svého Stvořitele. Filosof znamenalo tedy spíše světec. Není od věci zde připomenout, že v legendách o sv. Vojtěchu je o něm tohoto výrazu rovněž použito, a to v pasážích, které se odehrávají v klášterech východních mnichů. Logothet, který uvedl Konstantina ke dvoru, se rozhodl oženit ho s dívkou vysoce postavenou a naznačil Konstantinovi skvělou rychlou kariéru. Konstantin na to zareagoval zcela protichůdně a s díkem řekl, že se chce vzdálit ode dvora a žít v samotě. Logothet se jeho rozhodnutí zalekl, a aby tomu předešel, doporučil císaři, aby byl Konstantin vysvěcen na kněze a jmenován bibliotekářem u chrámu sv. Sofie. Byla to jedna z největších knihoven tehdejšího světa. Ale ani přístup k pokladům této knihovny Konstantina na dlouho neudržel. Tajně odešel a ukryl se v jednom klášteře. Po půl roce byl vypátrán a bylo dohodnuto, že se vrátí a bude učitelem filosofie. Císař ho chtěl mít blízko dvora, protože ho chtěl využít k různým státním úkolům. Prvním z nich byla disputace o ctění obrazů. Patriarcha Jan vystoupil s učením, že je třeba vymýtit obrazy svatých, protože jsou to vlastně modly. Skutečně také došlo k ničení obrazů a jejich ozbrojené ochraně. V pozadí bojů byly mocenské zájmy a snaha odstranit císaře. K řešení situace byl svolán sněm a za oponenta patriarchy Jana byl stanoven Konstantin. V jejím dochovaném popisu můžeme poznat tři věci: argumentační dovednost, suverénní znalost problému a laskavý humor na straně Konstantina. Polemika s obrazoborectvím - 11 - je ovšem zajímavá z jiného důvodu. Spor o vztah k obrazům táhne se po celá staletí a je v určité míře živý i dnes. Názor Konstantinův je nejpreciznějším vysvětlením celého problému: Obraz či socha jako předmět nemohou a nesmějí být objektem náboženské úcty. Mohou však zpodobením, a tím i přiblížením světců, usnadnit úctu a modlitbu k nim. Je tedy jasný rozdíl mezi obrazem svatého a svatým obrazem. Po této disputaci stal se Konstantin vícekrát diplomatickým vyslancem byzantského císaře. Prvá mise byla do Bagdádu. Disputace se týkaly otázky trojjedinosti Boha. Po návratu domů Konstantin opět opustil dvůr a odešel do kláštera, do něhož se již předtím uchýlil jeho starší bratr Metoděj. Odtud byli oba povoláni k dalšímu úkolu, a to na Krym do Chersonu. Situace v té oblasti byla složitá jak politicky, tak nábožensky. Chazaři, kteří měli své jednobožské náboženství, o misii požádali křesťanskou velmoc. Dostali se totiž do dvojího tlaku. Nábožensky na ně útočili Židé, mocensky a nábožensky muslimové. Otázka náboženská se tak pro Chazary stala otázkou samostatnosti. Požádali tedy Cařihrad o pomoc s tím, že přijmou křest a vstoupí do jednoty byzantské říše. Tento slib však podmínili tím, že k nim má přijít někdo, kdo by plně obhájil křesťanství jako lepší náboženství, než je židovství a islám. Cestou na Krym se Konstantin naučil zakrátko dalším jazykům, což působilo takřka jako zázrak. Seznámil se přitom také s novými abecedami. V teologických diskusích bezpečně obstál a podařilo se mu dobře vedenou diplomacií obnovit mír. To vše byly skvělé výsledky, ale Konstantin si cenil něčeho jiného. Protože věděl, že dosud nebyly nalezeny ostatky sv. Klimenta Římského, kterého si vážil pro jeho vzdělanost a čerpal z jeho apoštolského listu korintské církevní obci, rozhodl se je najít. To se mu skutečně podařilo při jednom z pravidelných odlivů. Celý postup nalezení od počáteční modlitby přes jednotlivé fáze odkrývání a vyzdvižení až k slavnému průvodu, v němž byly ostatky neseny, a uložení v chrámu popsal sám v duchovním díle: Krátké pojednání o nalezení ostatků sv. Klimenta na Krymu. Jde o vynikající literární dílo, plné skvělých - 12 - příměrů a básnických, hymnických pasáží. Z toho hlediska bylo již oceněno. Nebylo však dost oceněno v tom, že jde vlastně o prvou archeologickou zprávu udivující jak badatelskou metodou, tak přesností dokumentace. Z Konstantinových životopisů se dozvídáme i o jiných příkladech šíře jeho vzdělání. Rozluštění tajemného nápisu na tzv. Šalamounově poháru svědčí o znalostech z paleografie (nauka o starých písmech). Jiné epizody dokládají znalosti lékařské. Po krátké době klidu byl pověřen další misí. Šlo o císařovo rozhodnutí vyhovět žádosti velkomoravského knížete Rostislava. Ten žádal o kněze znalé slovanského jazyka pro svou již křesťanskou zem. Jeho žádost sledovala zřetelně dvojí cíl. Jedním byla snaha o zpřístupnění křesťanství prostým obyvatelům. Dosud totiž křesťanské nauce jakž takž rozuměla jen nejvyšší dvorská vrstva, protože věrozvěsty byli nejdříve členové řádů iroskotských, později mniši a kněží němečtí. Druhým, možná v zájmu Rostislavově i hlavním cílem, byla snaha zamezit německému politickému vlivu, který pod záminkou christianizace a s církevním jurisdikčním oprávněním pronikal na Moravu. Od samého počátku bylo jasné, že půjde o misi krajně obtížnou. Konstantin v té době cítil silně postup své choroby (měl zřejmě tuberkulózu) a úbytek sil. To byl ochoten přemoci, ale ve svém rozhodnutí znovu zakolísal, když se dozvěděl, že Slované na Moravě nemají písmo. Podle legendy prohlásil, že v takovém případě nemůže misi přijmout, protože bez znalosti písma je neproveditelná a písmo je zvláštním přímým Božím darem, který nikdo nemůže stvořit. Císař ho však vyzval k modlitbě o takový dar. Konstantin skutečně pak sestavil písmo, které nese jméno glagolice. (Cyrilice je písmo od ní později odvozené, k poctě Konstantinově po něm nazvané). Sestavení písma bylo považováno za zázračný dar, který utvrzoval přesvědčení o Konstantinově svatosti. Rostislavovi poslové se vraceli s písemným vzkazem císaře Michala III., který zněl podle legendy takto: Bůh, jenž - 13 - chce, aby každý poznání pravdy došel a o vyšší stupeň se snažil, uviděv víru tvoji a snahu, učinil tak i nyní za našich let, zjeviv písmo k vašemu jazyku, čehož dáno nebylo, jen za prvních let, abyste i vy přičteni byli k velikým národům, kteří slaví Boha svým jazykem. Tož ti poslali jsme toho, jemuž je Bůh zjevil, muže ctihodného a pobožného, učeného velmi i filosofa. A hle přijmi dar větší i vznešenější nade všechno zlato i stříbro… Na Moravu byl spolu s ním vyslán opět i jeho starší bratr Metoděj. Oba bratři nevyšli ihned, ale nejprve připravovali nejnutnější materiál. Šlo hlavně o překlady Písma svatého. Postupovali přitom podle pořadí důležitosti pro praxi. Nejprve bylo přeloženo, co bylo nezbytné pro liturgii. Prvé, co Konstantin na Moravě udělal, bylo, že shromáždil schopné mladé muže a zahájil jejich výuku. V této škole, kde učil se svým bratrem a několika spolupracovníky, kteří s ním přišli, vyrostla první generace slovanského kněžstva. Úspěchy misií vyvolaly rozhořčený odpor v řadách německých biskupů, kteří se postavili proti liturgii ve slovanské řeči a prohlásili snahy soluňských bratří za mimoprávní a heretické. Když v roce 867 byli připraveni první slovanští kandidáti pro kněžská svěcení, vydal se s nimi Konstantin nejprve do Benátek. Tam potřeboval získat od akvilejského patriarchy souhlas pro působení mezi Slovany usídlenými na jih od řeky Drávy, protože toto území spadalo kanonicky do jeho správy. V Benátkách ho dostihly zlé zprávy o politickém zvratu v Cařihradě. Císař Michal III., který je vyslal na Moravu, byl zavražděn a jeho učitel a přítel Fotios byl svržen z trůnu patriarchy. Konstantin tedy zvažoval situaci a v Benátkách se zdržel. Došlo tam pak i k velké polemice o užívání slovanského jazyka v liturgii a teologii vůbec, v níž Konstantin vyvrátil názor západních, především německých teologů, kteří trvali na dosavadní praxi dovolující užívání jen tří jazyků, latiny, řečtiny a hebrejštiny. Označil je jako Pilátníky a trojjazyčníky, protože argumentovali také tím, že jenom v těchto jazycích byl napsán nápis na Kristově kříži. Teologicky potřebu národního jazyka vydobyl, ale z hlediska právního zůstal spor - 14 - nedořešen. Protože cesta do Byzance byla vyloučena a protože papež Mikuláš I. vyslovil přání setkat se s oběma bratry, rozhodl se Konstantin pro cestu do Říma, kde chtěl dosáhnout nejen vysvěcení žáků, ale i papežského potvrzení slovanské liturgie. Správně tušil, že bude nutné obhájit se tam ze všech nařčení, která nepochybně vznesou němečtí biskupové. Bylo mu jasné, že tam přijde jako obžalovaný. Rozkol církve se již jasně ohlašoval. Politicky prozíravý a diplomaticky myslící Konstantin velmi realisticky odhadl situaci, rozložení sil a polohu Moravy. Bylo mu určitě jasné, že v případě tvrdého rozdělení evropského kontinentu bude Morava patřit k oblasti západní. Navíc si nepřál, aby k rozlomení křesťanstva došlo, a chtěl udržet papežský římský primát. Úlohu v tom hrála i jeho úcta ke sv. Klimentovi, který jako třetí v řadě papežů po sv. Petru byl klíčovou postavou v dějinách primátu stolce sv. Petra v Římě. Na cestu do Říma vyšel Konstantin již smrtelně nemocný. Jako dar papeži přinášel ostatky sv. Klimenta a přesto, že šel spíše před soudní dvůr, vedl s sebou kandidáty svěcení. Měl s sebou i všechny potřebné liturgické knihy ve slovanském jazyce. Měl pro tuto cestu připravenu zvláštní knihu, která se dochovala v Kyjevě a je známa jako Kyjevské zlomky, protože obsahuje jen část misálu. Zdá se však, že nejde o zlomky celého misálu, ale o části vybrané již Konstantinem pro část církevního roku, po kterou bude poselství v Římě. Cesty trvaly tehdy dost dlouho a při určitém odložení způsobeném nutnými přípravami došlo k tomu, že Moravané vyšli k papeži Mikulášovi, ale do Říma dospěli až po jeho náhlém úmrtí a po nastoupení nového papeže, Hadriána II. Personální změna jistě měnila situaci, a když novému papeži došla zpráva, že Moravané nesou ostatky sv. Klimenta, okázale jim vyšel vstříc, takže Konstantin s Metodějem vstupovali do Říma ve slavnostním průvodu jako doprovod sv. Klimenta. Konstantin sice musel obhájit slovanskou bohoslužbu, ale nebylo to příliš obtížné. Papež si dobře uvědomil, jak důležitou roli bude v budoucnosti hrát slovanský element a vyhověl soluňským - 15 - bratřím ve všem. Konstantin tak dosáhl uznání svého díla. Jeho síly však byly vyčerpány a dny sečteny. Proto se rozhodl vstoupit do kláštera, přijal řádové jméno Cyril a po čtyřiceti dnech, 14. února 869, zemřel. Nejenom Metoděj, ale i ostatní Moravané chtěli odnést jeho tělo domů, ale papež to nechtěl dovolit. Řekl, že muže tak vynikajícího pochová v chrámu sv. Petra v hrobě, který původně určil pro sebe. To naopak odmítl Metoděj a přání, aby jeho bratr byl pochován v kostele sv. Klimenta, kterého tolik ctil a do Říma přinesl, bylo vyplněno. Tělo sv. Cyrila nachází se dodnes v tomto kostele. Sv. Metoděj se narodil jako první dítě v rodině drungaria Lva, a to kolem roku 815. Životopis výslovně uvádí, že byl mohutné a vznosné postavy. Vynikl rychle a stal se archontem v oblasti hojně obydlené Slovany. Vykonával tento úřad řadu let, ale nakonec byl unaven a znechucen politickými spory na císařském dvoře a krutostmi v provincii. Rozhodl se odejít do klášterního klidu. Odešel do kláštera na Olympu (nejde o horu v Řecku, na níž bylo umístěno sídlo Diovo, ale o kopec v Malé Asii vysoký 2500 m, který je za dobrého počasí vidět z Konstantinopole). Z tohoto klidu byl však zanedlouho vytržen příkazem císaře, aby doprovázel svého bratra Konstantina na misii k Chazarům. Je pro tu dobu nezvyklé, aby starší, a dokonce prvorozený syn byl podřízen mladšímu bratru. Metoděj se však opřel o svou klášterní zkušenost pokory a doprovázel bratra se služebnou poslušností. Legendista neváhal říct jako otrok. O pravé roli Metodějově a jeho přínosu pro zdar svěřeného poslání nemáme zpráv. Musel být velký, protože ho císař po návratu pro jeho vlastnosti a práci chtěl učinit arcibiskupem. Když to Metoděj odmítl, musel přijmout úřad opata v klášteře Polychron. Víme již také z vylíčení života Konstantinova, jak byl Metoděj spolu se svým bratrem vyslán na Moravu. Jakkoli oba bratři konali na Moravě jediné dílo, přece byla jejich práce rozdělena. Společně pracovali dále na překladech. Konstantin byl zaměřen na výchovu kněží a Metodějovi připadly práce organizační a moderně řečeno správní. V těchto praktických otázkách byl dík své předchozí zkušenosti zběhlý. - 16 - Byl také oproti Konstantinovi vladařsky rozhodný, často i hrozivě vznětlivý. Tichý, přitom ovšem nesmlouvavě pevný Konstantin ho mírnil. O vzájemném poměru obou bratří k velkomoravskému dílu svědčí nejlépe v životopisech vždy připomínaná řeč sv. Cyrila k bratrovi. Těsně před smrtí zapřísahal Metoděje, aby vytrval, určitě se vrátil na Moravu a pokračoval na společném díle. Metoděj bratra poslechl a věrně v práci pokračoval, i když se stávala stále obtížnější a byl bez podpory Konstantinovy rady a autority. Vracel se sice z Říma ve všem vítězný, protože byla nejenom povolena slovanská bohoslužba, ale byl také jmenován arcibiskupem pro Moravu a Panonii. Byl zároveň jmenován i papežským legátem pro případné spory s metropolitou solnohradským. Němečtí biskupové pod patronací východofranského vladaře Ludvíka Němce všechna tato rozhodnutí ignorovali a Metoděje dali zatknout. Uvěznili ho ve švábském klášteře Ellvangen a drželi ho tam v krutém a nedůstojném vězení více než dva a půl roku. Jeho situace byla tím horší, že došlo ke změnám na Moravě. Ambiciózní synovec Rostislavův, tehdy kníže nitranský, Svatopluk, se opřel o pomoc z Německa a dosedl na trůn. Zajal Rostislava a vydal ho Ludvíkovi Němci, který ho dal oslepit a uvěznit. Rostislav neznámo kdy a kde ve vězení zemřel. Svatopluk dovedl sice čelit přímému politicko-vojenskému tlaku říše, ale v otázkách náboženských ustupoval biskupům latinského obřadu, mezi nimiž největším odpůrcem Metodějovým byl vlivný kněz Wiching. Papež, kterým už byl Jan VIII., vytrhl Metoděje z vězení a vrátil ho na Moravu, které se museli bavorští biskupové zřeknout. Vyhověl však německé i Svatoplukově straně podle širších dohod s říší uzavřených ve Forchheimu v tom, že Metodějovi zakázal slovanskou bohoslužbu a dovolil slovansky jen kázat. Metoděj si byl vědom významu srozumitelného liturgického jazyka a viděl misijní úspěchy, upevnění a rozkvět křesťanství na Moravě, ale také jeho pronikání do sousedních slovanských zemí, především do Čech a Krakovska. Slovanské bohoslužby byly jistě konány dál, ať bez vědomí Metodějova nebo s ním, jak někteří badatelé nadhazují. - 17 - Domnívají se tak proto, že v roce 879, tj. deset let od rozhodnutí Hadriánova, byl obžalován v Římě pro neposlušnost. Obžaloba byla vážná, protože rafinovaným důvodem bylo upozornění, že Metoděj pod pláštíkem nesrozumitelného jazyka šíří řecký blud, příčinu rozkolu mezi východem a západem. Šlo o spor známý pod jménem spor o filioque. Řekové (ne všichni!) tehdy hájili bludný názor, že Sv. Duch vychází toliko z Boha Otce, což nepřímo popírá božství Kristovo. Proto západ trval v Krédu na formulaci, že Duch Sv. vychází z Otce i Syna (latinsky ex Patre filioque). Metoděj opět odešel do Říma a obhájil se. Není bez zajímavosti, že přitom neužil formuli s filioque, ale pravověrnou formuli řeckou ve znění: z Otce skrze Syna vychází. Metoděj byl pak potvrzen jako arcibiskup. Památnou bulou Industriæ tuæ z 25. června 880 zřídil Jan VIII. slovanskou arcidiecézi se slovanskou liturgií na Moravě. Sufragánním biskupem v Nitře byl ustanoven Wiching a Svatopluk byl požádán, aby navrhl sídlo ještě jedné diecéze, která měla vzniknout. Metoděj své právo i dílo obhájil. Po návratu z Říma žil ovšem i nadále v ustavičných sporech s biskupem Wichingem i knížetem Svatoplukem. Jeho věk byl již patriarchální a sil mu ubývalo. Na Květnou neděli r. 885 byl ještě účasten obřadů, ale ve středu po ní, 6. dubna, zemřel. Jeho pohřeb byl projevem dvojího citu. Na jedné straně byl provázen vědomím o světeckém vystoupení Metoděje do říše věčné slávy, na straně druhé hlubokým smutkem z jeho odchodu a obavami, co bude dál. Ty se rychle naplnily, protože vychytrale obratný Wiching docílil u nového papeže Štěpána V., že nástupcem Metodějovým se nestal Metodějův žák sv. Gorazd a slovanská bohoslužba byla opět zakázána. Sám se pak jako biskup moravský postaral o rozehnání Metodějových žáků. 2. Cyrilometodějské dílo Povrchnímu čtenáři cyrilometodějské literatury od nejstarších dob podnes mohlo by se zdát, že velkomoravské dílo je dílem Metodějovým - 18 - a Konstantin byl spíše v pozadí stojící vědec a neocenitelný rádce. Jinému mohlo by se zase zdát, že velikánem byl právě Konstantin, který zanechal dílo dodnes trvající, a Metoděj byl spíše velkou postavou své doby, po němž nám zůstalo krom dějinné paměti podstatně méně. Obojí je nesprávné, protože jejich dílo je skutečně společné a nedělitelné. I když víme, že se skládá z částí, které vyšly z ruky jednoho či druhého, je to jednolité, takřka nedělitelné společné dílo obou. Společným dílem byla již misie do Bagdádu a k Chazarům. Císař měl dobré důvody, proč s Konstantinem posílal i jeho bratra. Společným dílem pak byla veškerá práce na Moravě. Je třeba správně uvidět, že oba bratři byli rovnocenní v teologickém vzdělání, což poznáváme z toho, že Konstantin obhájil potřebu slovanské liturgie a Metoděj svou pravověrnost, a to až po Cyrilově smrti. Obojí vyžadovalo velkou erudici. Touž teologickou připravenost prokázali i překladem Písma, protože překlad Písma zdaleka není jen otázkou jazykovou. Oba byli skvělými stylisty, což dokládá nejen jednolitost překladu, ale i texty, které vytvořili sami. Nic na tom nemění, že Konstantin měl ducha básnického a Metoděj se vyjadřoval stručně, prostě a právnicky přesně. Konstantina-básníka poznáváme autorsky na jeho Proglasu, Metoděje-právníka a státníka na jeho zákoníku. Oběma to bylo vlastní, protože i v hodině smrti se Cyril loučí básnivým chvalozpěvem na Boha Stvořitele, Metoděj jedinou větou žádal, aby mu Bůh odpustil hříchy. Proberme nyní jejich dílo krok za krokem. V oblasti teologické jde o Konstantinův přínos ve sporu o ctění obrazů a objasnění problému rozdílnosti ritů v jednotě církve. Společným přínosem byly jejich výklady o Boží Trojici. Uvážíme-li, jak obtížné byly a jak dlouho trvaly práce na moderních překladech Písma, je jejich překlad téměř zázrakem. Současní badatelé správně usuzují, že na překladu pracovali i další kněží, kteří oba bratry doprovázeli. Tím ubylo na počtu stran, které připadaly na jednoho překladatele, ale přibyla práce s přípravou spolupracovníků, práce organizační a vždy obtížná práce redakční. - 19 - Přeloženo bylo celé Písmo svaté kromě knih Makabejských. Nejde však jen o rozsah přeložených textů. Jde také o kvalitu překladu. Řada badatelů už upozornila, že z jistého pohledu je to náš nejlepší překlad dodnes. Má totiž naprosto důslednou teologickou terminologii a celým dílem prochází úplná jednota slovníku a pojmenování. Bylo to umožněno tím, že slovanskou náboženskou terminologii autoři při překladu poprvé vytvářeli. Museli ovšem být důslední. Druhou jejich výhodou bylo, že šlo o překlad prvý a že nemuseli přihlížet k nejrůznějším pozdějším teologickým sporům, při nichž se terminologie nejen komplikovala, ale dokonce věroučně zamotala a vyhrotila. Při hodnocení kvality těchto překladů nesmíme opominout jejich dokonalou stránku prozodicko-eufonickou. Autoři si byli vědomi, že texty budou čteny nahlas a dokonce vřazeny do liturgie, a dbali na to, aby čtenář neměl potíže ani s výslovností, ani s rytmem. Překladatelská práce nekončí překladem Písma sv. K cyrilometodějskému dílu patří dále Služebnik (misál) a Trěbnik obsahující formuláře k udílení svátostí. Pro denní modlitbu církve byl jako zvláštní kniha připraven Žaltář, který byl textově v podstatě shodný s příslušnou starozákonní knihou. Posléze byly pod názvem Paterika přeloženy životy církevních Otců jako duchovní četba pro slovanské seminaristy. Teprve celý tento soubor umožňuje úplný náboženský život jak diecézního, tak řeholního kněžstva včetně dorostu. Sv. Cyril je především autorem prvního slovanského písma. Je to dílo vskutku geniální, opřené o širokou znalost jazyků, ale i jazykových principů. Sv. Cyril zvolil za základ písma řeckou abecedu a pro hlásky, které řečtina nemá, použil znaky jiných abeced. Písmo zvolil tak, aby bylo jednoznačně fonetické, tj. aby pro každou hlásku byl jeden znak, což zjednodušuje výuku čtení a psaní. Pro pochopení této výhody podle zásady piš, jak slyšíš, uveďme, že naši školáci zvládají základy psaní a čtení v první a druhé třídě na rozdíl od malých Francouzů a Angličanů, kteří se s tím moří ještě v páté a dokonce i sedmé třídě, protože to, co slyší, se píše mnoha způsoby. Cyrilova abeceda proto nese jméno hlaholice. Cyril z čistě praktických důvodů zvolil - 20 - písmena kurzívní, tj. psací, protože věděl, kolik bude překladatelské práce. Prof. Zlámal z poznámky, že Metoděj diktoval dvěma kněžím rychlopiscům (dva popa skoropisca), usuzuje, že Cyril vytvořil i jakýsi těsnopis, kterým byly texty zaznamenány a pak převedeny do plného jazykového znění. Centrální význam v alfabetickém díle Cyrilově má ovšem to, co se jazykovědy netýká. Pro první písmeno abecedy opravdu zvláštní znak stvořil, i když alfa je v řečtině známa. Staroslověnské a má podobu kříže, a to proto, že celé velkomoravské dílo jím počíná ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Celá písemná kulturnost slovanského světa začíná křížem a je od počátku kulturou křesťanskou. Tak je svým zakladatelem míněna a požehnána. Písmo umožňuje vznik písemnictví. Působí rovněž dojmem zázračným, jak rychle začalo vznikat a jak se rozrostlo během pouhých dvou generací. Je to nesrovnatelně rychlejší, než tomu bylo u jiných kultur, kde cesta od prvých záznamů ke skutečnému literárnímu dílu trvala staletí. Prvé kroky jistě učinili sami Cyril a Metoděj píšící vlastně cizím jazykem. Ale již jejich přímí žáci a o generaci mladší současníci vytvořili pozoruhodná díla, jmenovitě životopisy obou světců, svých učitelů. Také nejstarší legenda o sv. Václavu byla napsána staroslověnsky. Sv. Cyril psal hlavně řecky. Originály se nezachovaly. Kromě několika málo staroslověnských textů je známe pouze jako latinské překlady římského knihovníka Anastasia, který sám poznamenal, že se mu nepodařilo vystihnout dokonalost originálu, protože je prostě nemožno přeložit básnické kouzlo autorovy řeči. Jde o dvě práce. Krátké pojednání o nalezení ostatků sv. Klimenta a Hymnus na sv. Klimenta. Staroslověnsky napsal sv. Cyril předmluvu ke čtyřem Evangeliím, Proglas. Je to báseň složená ve dvanáctislabičném verši, tedy metricky podle řeckých vzorů. Jejím obsahem je uvedení do významu četby a přímo vášnivá výzva k péči o písemnictví a knihy ve vlastní řeči. Cyrilovi dříve připisovaná Azbučnaja molitva a Napisanije o pravej věrě, nejsou jeho pracemi, jak ukázali jazykovědci. Je to důležité zjištění, protože druhé dílo obsahuje nesprávné teologické myšlenky, což dlouhou dobu vrhalo i na sv. Cyrila podezření z hereze. Poslední - 21 - písemnou prací Cyrilovou je Scholion. Cyril ji napsal v Římě v době obhajoby slovanské liturgie, tedy nedlouho před svou smrtí. V této práci obhajuje sv. Cyril prvenství římského biskupa jako nástupce sv. Petra, tedy papežský primát. Písemné dílo Metodějovo je vesměs povahy právní. Nejrozsáhlejším je církevní zákoník, Nomokánon čili Kormčaja kniga. Jde sice o překlad spisu cařihradského partiarchy Jana Scholastika, ale je významně přizpůsoben moravským poměrům. Menším, zcela samostatným autorským dílem je Řeč k soudcům – knížatům. Nejdůležitějším právnickým dílem je ovšem Zákon sjudny ljudem. Je to náš první civilní zákoník. Na jeho vypracování podíleli se oba bratři. Vyšli z řeckého zákoníku Ekloga, který vznikl kolem r. 726, ale převzali mnohé ze západního římského práva a přihlédli i ke zvykovému právu platnému tehdy na Moravě. Jak dalece se Metoděj účastnil překladu penitenciálu z římského latinského originálu pro potřeby zpovědníků z řad slovanských kněží neznalých latiny, není dost objasněno. Podstatným rysem a hlavním přínosem právního díla Metodějova je vytvoření právního systému jak církevního, tak civilního tak, aby to zajišťovalo dokonalou právní autonomii slovanského státu. Musíme tu podtrhnout, že Metodějovo zákonodárství, v jeho arcidiecézi úřední zákon, je v oblasti právní stejně významné jako Konstantinovo uvedení slovanského jazyka do liturgie. Moderně bychom mohli říci, že Konstantin založil naši svébytnost kulturní a Metoděj naši samostatnost státní. Snad proto, byť bez jasného vědomí důvodu, zastiňuje Metoděj svého bratra v povědomí mnoha lidí. Je totiž pravda, že Slovanstvo se stalo křesťanským a kulturním Slovanstvem především díky Konstantinovi, ale Morava stala se Moravou především díky Metodějovi. Touto úvahou dostáváme se k vůbec nejdůležitějšímu z celého díla soluňských bratří. Je to jejich obhajoba jednoty křesťanů a téměř prorocky prozíravé rozpoznání úlohy slovanského elementu pro její zachování. Cyril a Metod přicházejí na Moravu v době, kdy ještě trvala jednota církve. Byla však už vážně ohrožena. Byli si toho určitě vědomi. - 22 - Uvědomovali si řadu skutečností a chtěli na ně správně odpovědět. Viděli předně, že hrozí přímé i budoucí nebezpečí z východu. Tomu chtěli čelit vytvořením pevného a na východ vysunutého centra misií do všech dosud nepokřtěných oblastí hovořících slovanským jazykem. Uvědomovali si rovněž, že dojde-li k rozkolu, vznikne ostrý zlom mezi Západem a Východem a vytvoří se neblahá dvoučlenná mocenská polarita. Abychom si představili, čeho se obávali, můžeme jako příměr použít nedávnou zkušenost dvou bloků z období tzv. studené války. Tomu chtěli předejít snahou vybudovat třetí, křesťanskou oblast i mocenskou sílu. Uvědomili si i potřebu vidět církev skutečně univerzálně a nikoli uniformně, k čemuž se schylovalo. Jejich rozpětí nejde zúžit na jakýsi nacionální zájem o jakkoli tehdy významné území Moravy. Šlo jim o řešení povahy Evropy jako křesťanského kontinentu, který potřebuje všeobecný křesťanský základ a pluralitu projevů. 3. Světecká úcta sv. Soluňanů Úcta ke světcům se týká především jich samých. Zpravidla se zabýváme postavou, životem a vlastnostmi svatých. Teprve v druhé řadě přichází jejich dílo, které však samo není předmětem úcty. Ani v případech zakladatelů řádů nestávají se dějiny řádu předmětem, ani obsahem úcty ke světci zakladateli. Máme jistě úctu k principům františkánství a činnost dominikánů, jezuitů, benediktinů, augustiniánů atd. jsou uznávány. Víme, že vzepjetí, úpadek, reformní hnutí uvnitř řádů se vždy vážou k myšlenkám zakladatele, ale nikde se nesetkáváme s takovým propojením úcty ke svatým postavám s růstem jejich díla jako u Cyrila a Metoděje. Jejich odlišnost tkví v tom, že nemají jen přímé pokračovatele, ale že stále víc inspirují celek společnosti, jako by měli v sobě cosi přímo vrostlého do zřídla, z něhož vyrůstají a žijí církev i společnost. Mají v sobě cosi vskutku apoštolského, jako by patřili k oněm dvanácti přímým Kristovým žákům. Bylo by trpasličí pýchou a zároveň olbřímí omezeností, kdybychom chtěli Cyrila a Metoděje uchopit v národní, teritoriální nebo etnické úzkoprsosti, - 23 - ať slovanské či moravské. Jde o postavy světové, nemluvě o tom, že to byli makedonští Řekové, v nejlepším případě po matce Slované. To vše můžeme poznat, budeme-li se nyní zabývat spíše než jejich úctou osudy jejich díla. Jejich světecká úcta a uznání totiž v běhu staletí vyrůstá z toho, jak se ozřejmuje a roste jejich dílo. Bezprostředně po Metodějově smrti byli jeho žáci, celá Cyrilova škola, vyhnáni z Moravy a Svatoplukova velmoc se zhroutila do pár let. Poučení o spolupráci mezi mocí veřejnou, tj. státní, a duchovní daly nám dějiny Velké Moravy hodně názorně. Zbavena svého konstitutivního ducha Velká Morava zanikla. Co bylo duchovního, přežívalo tam jen tajně a v sociálně nižších vrstvách. Z hlediska časového trvání byla Velká Morava krátkou epizodou v dějinách středovýchodní Evropy. Velkomoravská kultura odkvetla rychle jako pampeliška. Odkvetla však dobře a mrazivý vítr od západu roznesl její lehounká semínka přes Panonii na Balkán a na východ, kde se zanedlouho celé oblasti znovu a znovu pokrývaly zlatými květy chrámů a klášterů jako nových a nových zřídel kultury. Tam také košatí úcta k oběma bratřím. Na západě byl sice sv. Cyril v Římě znázorněn se svatozáří a v době své smrti uznáván jako svatý, ale Metoděj byl považován za východního heretika. Po rozkolu totiž vzniklo černobílé nálepkování a usídlilo se i nesmyslné chápání, že co Řek, to pravoslavný, a co latiník, to katolický. Tento předsudek, bohužel, má velkou životnost, protože mu podléhá i dnes dost lidí. V době Cyrila a Metoděje ještě žádné pravoslaví neexistovalo, byla jen jedna církev s dvojím obřadem, tedy řečtí katolíci a římští katolíci (o ostatních ritech zde pomlčíme). Na Moravě samotné žilo jakési povědomí o sv. Cyrilu a Metodějovi, ale jejich úcta u nás se přenesla spíše do Čech, kde se nejenom udrželi slovanští kněží, kteří už v době Metodějově přišli s nově na Moravě pokřtěným knížetem Bořivojem a jeho ženou sv. Ludmilou, ale přibyli i další, kteří se sem uchýlili po pádu Velké Moravy. Centrum slovanské kultury a bohoslužby na západě se tak přeneslo do biliturgických Čech. V centru zájmu o pokračování slovanské bohoslužby stojí Prokopova - 24 - Sázava. Nedoceněna však zůstává pro cyrilometodějskou myšlenku daleko důležitější postava sv. Vojtěcha. Tento muž, o kterém zvláště dnes s důrazem říkáme, že je prvým českým Evropanem, je jím právě proto, že plně pochopil úsilí soluňských bratří a své době odpovídajícím způsobem na ně navázal. Jeho vizitační cesta na Moravu, návštěva Ostřihomi i směr jeho misijní cesty jsou jasným pokračováním v jejich snahách. Co jiného je vybudování kláštera v Břevnově jako vysunutého misijního centra pro slovanské oblasti na východě? Co jiného je, že pro dalekosáhlé plány budování křesťanské Evropy v její východní polovině získal papeže i císaře? Není přitom moc důležité, že se z jeho plánů neuskutečnilo téměř vůbec nic. Idea byla oživena a uchována. Výrazně se idea velké křesťanské jednoty ozvala v době Karla IV. Podstatným na snahách tvůrců „císařských“ gotických Čech, Karla IV. a Arnošta z Pardubic, byl poukaz na slovanskou tradici. Obnovení slovanské liturgie v nově zbudovaném klášteře v Emauzích bylo počátečním krokem dalekosáhlého plánu. Celý plán se opíral o tehdy všeobecně přijímané přesvědčení, že sv. Jeroným byl Slovan a že slovanský překlad bible pochází od něho. Svatý Jeroným byl tak pro 14. století autorem obojího kanonického překladu Písma, Vulgáty, pro křesťanský západ a slovanské bible pro východ. Svatí Cyril a Metoděj byli věrozvěsty obrovské říše ve střední a východní Evropě a byli přitom pevně vsazeni do oblasti římské. Představa o rozsahu Velké Moravy, jak ji známe z Pulkavovy kroniky (tj. vpodstatě představa samotného Karla IV.) zahrnuje nejen celé Maďarsko a vybíhá až na Balkán, ale i Polsko a nemalou část Rusi až k řekám Bugu a Styru. Všechna tato území chce Karel připojit k římské Evropě, což znamenalo obedienci papeži i císaři. Z hlediska náboženského je překvapivé, že oba tvůrci plánu si uvědomovali, že jeho úspěch je možný jedině ve formě východního ritu a v slovanském jazyce. Z hlediska politickomocenského je to pochopitelné. Jde o dobu, kdy Rusko je v moci Tatarů. Expanze do ruských oblastí byla by obyvatelstvem určitě vítána jako osvobození a slovanská bohoslužba měla by šanci zatlačit pravoslaví. - 25 - Karel s Arnoštem šli za celým plánem se svou příznačnou systematičností. Nový slovanský klášter obsazený mnichy z Chorvatska byl založen s vědomím papeže a pod jeho přímou záštitou. Obnově slovanské tradice byla věnována všemožná péče. Jsou napsány nové verze života sv. Cyrila a Metoděje. Na Karlově dvoře je ustanoven kněz slovanského obřadu a Karel vymohl na papeži, že tento kněz, ať už se císař nachází kdekoli, má právo sloužit v tomto obřadu mši svatou. Byla připravena další založení slovanských klášterů. Do těchto snah spadá i vývoj na Moravě. Tam, deset let po založení kláštera v Emauzích, daroval markrabí Jan (bratr Karla IV.) kapli sv. Klimenta u Osvětiman brněnským augustiniánům. Listinu potvrdil olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi, pozdější nástupce Arnošta z Pardubic v Praze. Je zřejmé, že na Moravě dochází k dalšímu kroku výše popsaného plánu. Zároveň však moravský případ dosvědčuje, že se mýlí ti, kdo celou renesanci cyrilometodějské úcty popisují jako konstrukt Karla IV. Zde je totiž navázáno na něco, co na Moravě žilo sice pozakryto, ale vytrvale již od doby Velkomoravské. Natrvalo již se po útlumu způsobeném dobou husitskou rozhořela cyrilometodějská úcta v 17. a 18. století. Sloužila podobně jako pozvedaná úcta k jiným předhusitským světcům v rekatolizačním úsilí. Zároveň však byla oporou všech, kdo usilovali o rehabilitaci Čech a obranu českého jazyka. Balbín jako nejsilnější argument pro zachování českého jazyka uvádí jeho odvození z bohoslužebného, a tedy posvátného, jazyka, který je darem sv. Cyrila a Metoděje. Neméně silně píše v obraně proti habsbursko-unifikačním tlakům Jan Jiří Středovský v díle s příznačným názvem Posvátné dějiny Moravy čili život sv. Cyrila a Metoděje z roku 1710. Je dále známo bezpočtu barokních kázání na dané téma, z nichž sluší připomenout Sartoriho kázání ve dvorním kostele sv. Michala ve Vídni z 15. 3. 1722. Tam se totiž každoročně konaly vždy v neděli po svátku sv. věrozvěstů bohoslužby pro moravské rodáky. Už šest let předtím pronesl tam kázání prelát Levin von Rohke, který mluvil o dvou církevních učitelích slovy: To jsou, Moravo, tvoji otcové, kteří tě skrze evangelium v Kristu - 26 - zplodili. Toto označení ve znění „tito jsou otcové naši“ převzalo obrozenecké hnutí 19. stol a drží se dodnes. Skvělým kazatelem cyrilometodějským byl také Bohumír Hynek Bílovský. Když olomoucký biskup Karel II. z Lichtenštejna r. 1676 obnovil slavení svátku sv. Cyrila a Metoděje ve všech farnostech na Moravě, kázali o nich bez rozdílu národnosti jako o patronech Moravy všude. Počátek novodobé kapitoly života cyrilometodějského díla je dán léty 1863–85, kdy bylo slaveno trojí milénium: příchod soluňských bratří (1863), založení biskupství na Moravě a smrt sv. Cyrila (1869) a smrt sv. Metoděje (1885). Všechno kolem těchto oslav bylo ovlivňováno tehdejší situací politickou, národnostní a náboženskou. Komplikované vztahy a zápasy různě definovaných skupin a směrů přinesly nakonec dosti nový pohled na zakladatelské dílo svatých bratří a daly cyrilometodějské tradici novou tvář. Současně se také ukázalo, jakou šíři vlivu má jejich odkaz. Romantismus a s ním spojený zájem o národní minulost přinesl také u slovanských národů vzepětí národního povědomí. Pro první polovinu 19. stol. bylo charakteristické, že nadšení pro vlast a národ mělo nejednou povahu mýtotvornou. Mnoha horlivcům nezáleželo na vědecké pravdě a byli ochotni vědomě tvořit historická falza, jak to známe z případu Hankových rukopisných podvrhů. Nešlo o to, jak to doopravdy bylo, ale jak to mělo být podle snu o správnosti a velikosti vlastní identity. Také Velká Morava se stala základem bájeslovného obrazu. Vyprávění o Svatoplukových prutech bylo přijímáno jako historická událost. Vlastní cyrilometodějské dílo bylo naštěstí hodně ochráněno věcným slavistickým bádáním, kterému vložil do kolébky strohou racionalitu jeho zakladatel Josef Dobrovský. Cyrilometodějská tradice živila sice vlastenecké nadšence, ale sama žila životem střídmějším a pevnějším. Měla tou dobou ovšem silný obrozenecký tón. Projevilo se to vznikem spolků a zakládáním časopisů. V Olomouci začal r. 1849 vycházet časopis Cyril a Metod, v Brně bylo r. 1850 založeno Dědictví sv. Cyrila a Metoděje jako centrum pro šíření vzdělanosti, mravnosti a vlastenectví mezi široké - 27 - lidové vrstvy. Velkou postavou všech těchto snah byl P. František Sušil, profesor novozákonní biblistiky v Brně. Se jménem F. Sušila je naše širší společnost seznamována jen v souvislosti s dějinami naší literatury, a i tam okrajově. Že nejsou zmiňovány jeho básně a překlady, by celkem nevadilo, protože jejich význam nepřežil svého autora. U vzpomínané sběratelské činnosti jsou Sušilovi učebnice hodně dlužny, když suše konstatují jeho sbírky moravských národních písní. Dluží mu ocenění jejich vědecké úrovně a vytvoření metodiky jejich záznamu a popisu, důsledné péče o nápěvy, ne jen o texty, i prvých kroků jejich srovnávacího studia. Jeho největší přínos leží však jinde. Tento muž ovlivnil dění na Moravě jako málokdo, protože vychoval celou generaci církvi a národu věrných kněží, k nimž patřil také arcibiskup Antonín Cyril Stojan. Sdružení bohoslovců tehdy vzniklá se jmenovala Jednota Velehrad a druhé dokonce Růže Sušilova. Oslava milénia příchodu byla na Moravě, ale i v Čechách pojata jako slavnost národní, ale zároveň jako slavnost náboženská. Přípravy byly na Moravě zahájeny již pět let před vlastními oslavami. V čele organizačního výboru při arcibiskupství olomouckém stál dnes zapomenutý kněz a politik Ignác Wurm. Národní a jazykový motiv oslav byl reakcí na utuhující centralizaci a následnou jazykovou unifikaci, tj. germanizaci ze strany vídeňské vlády. Oslavy spadají do doby idejí panslavismu a austroslavismu, tj. do doby vytváření ideologie slovanské jednoty ve smyslu kulturním i politickém. Vývoj národnostní otázky nebyl jediným proudem tehdejší doby. Probíhal také rozvoj průmyslu a v jeho důsledku urbanizace. Nové sociální složení společnosti projevovalo se v Čechách již hodně, na Moravě přetrvávala rurální struktura. Zatímco se v Praze diskutovalo o socialismu a buržoazním liberalismu, žila Morava převážně v patriarchálních vzorcích doznívajícího feudalismu. Třetím, co hýbalo celou západní Evropou a co pronikalo do střední Evropy, byla nová vlna antiklerikalismu. V Německu probíhal pověstný Kulturkampf a vídeňský parlament projednával proticírkevní zákony, proti nimž se přímo ohradil papež Pius X. - 28 - Všechna tato napětí se projevovala všeobecným jiskřením a ostrými polemikami v tisku a ve veřejném životě vůbec. Chystané slavnosti vyvolávaly velmi odlišné přístupy, očekávání a obavy. Zde můžeme jen stručně načrtnout, co se dělo, a hlavně ukázat, co se opravdu nakonec stalo. Liberalistická a protiklerikální Vídeň nepokrytě přípravu oslav zesměšňovala jako folklorní událost, při které se budou bratřit čeští Vaškové s Hanáky. Vláda přitom měla své obavy a všemožně oslavy bojkotovala v duchu svého antiklerikálního zaměření. Česká politická reprezentace cítila příležitost, ale měla výhrady proti náboženskému, navíc katolickému, přístupu Sušilovu. Byly dokonce očekávány takové protiklerikální demonstrace a provokace radikálů z Čech, že vláda nařídila vojenskou pohotovost. Morava se potýkala s nebezpečným vlastenčením a rostoucími spory mezi německými a moravskými kněžími. Toto napětí však dobře zvládl episkopát moravský i český pevným stanoviskem, že jde předně o slavnost počátků křesťanství a mají se jí zúčastnit všichni katolíci bez rozdílu národnosti. Oslavy nakonec proběhly bez incidentů a ukázaly a způsobily mnohé. Především byla demonstrována široká jednota slovanských národů. Jednotlivé národní skupiny a delegace byly nadšeně vítány a všichni odcházeli s pocitem vlastní významnosti opřené o sílu jednoty. Oslav se zúčastnila pražská politická reprezentace v čele s Palackým a Riegrem, kteří zůstali ve svých projevech zdrženliví a všeobecně mluvili o politickém významu sv. Cyrila a Metoděje. Zato stárnoucí Purkyně hovořil s nadšením. Významnější však bylo, že si Češi nejen při hlavní slavnosti, ale při mnoha poutích, na něž byli pozváni, uvědomili, co znamená moderní dobou nenarušený, zdravý moravský venkov. Paradoxně se dále ukázalo, že náboženský cyrilometodějský odkaz a katolická tradice je silnou zbraní proti centralistické a teď proticírkevní Vídni. Pro pochopení významu svatých Cyrila a Metoděje v dalším historickém údobí je charakteristické větší oddálení úcty náboženské - 29 - a úcty sekulární. K úplnému oddělení dojít nemůže, protože jde o postavy svatých. V oblasti církevní došlo v průběhu 19. a 20. století k řadě změn povětšině vyvolaných různými dějinnými událostmi. Předně došlo k definitivnímu uznání svatosti sv. Metoděje v západní církvi. Došlo k němu prohlášením papeže Lva XIII. v r. 1880, tzv. rovnocenným svatořečením (canonisatio æquipollens). Oba papežové v době II. Vatikánského koncilu se velmi zajímali o postavy Cyrila a Metoděje. Papež Pius XI. v encyklice Rerum orientalium využil rezolucí V. Unionistického kongresu. Pavel VI. osobně ukládal ostatky sv. Cyrila do místa současného uložení v kostele San Clemente v Římě. Oba si byli vědomi významu obou světců pro ekumenické porozumění a jednotu Evropy. Nejvýrazněji však zasáhl do dějin jejich úcty slovanský papež Jan Pavel II., který je v r. 1980 prohlásil spolupatrony Evropy vedle patrona Evropy, kterým je sv. Benedikt. O vzrůstu a proměnách úcty v oblasti sekulární či celospolečenské bude pojednáno v kapitole o Velehradu. 4. Cyrilometodějský odkaz a dnešek Základním úkolem v tématu odkazu a významu cyrilometodějského díla pro dnešní současnost je oprostit se od křečovitých aktualizací, za vlasy přitažených náhodných analogií a také zajetých interpretačních klišé, která se k nám přenášejí z doby, kdy v rámci nějaké ideologie byly historické události tendenčně zkreslovány. V dalším přehledu jsou naznačeny nejdůležitější okruhy tématiky, která se nabízí. Lze ji rozdělit na témata týkající se vnitřního života u nás a témata evropského rozsahu. 1. Témata národní 1. Na prvém místě stojí vynález slovanského písma. (Dnes píšeme latinkou, ale naše první národní gramotnost byla hlaholská.) - 30 - Písmo, abeceda, je zvláštní prostředek. Vždyť z těch několika málo znaků lze složit záznam nekonečného množství vět, výroků, básní, knih vědeckých i uměleckých, dopisů a právních listin, všeho, co chceme uchovat a co dohromady tvoří písemnictví, zapsaný poklad kultury. S vědomím toho měli bychom přemýšlet, jak upadá kultura knihy, jak málo čteme, jak děti málo a nerady čtou, protože je to ve srovnání s rychle plynoucími obrazy ve filmu a televizi tak pomalé a pracné. Jde o vážnou věc, protože nedostatek četby vede k poklesu pozornosti a hlavně přemýšlení. Říká-li sv. Cyril v Proglasu, že nahé jsou národy bez knih, chce upozornit, že bez nich jsou nekulturní, až dočista jako zvířecké. Není to dneska nakonec takové, že knihy sice máme, ale nemáme k nim žádný vztah, takže jsme opět jako nazí? Žijeme v době internetu a nových způsobů shromažďování, uschovávání a vyhledávání dat. Je nutné se seznámit s předchozím způsobem, poučit se o významu knihoven a archivů a uvědomit si kulturní hodnoty, které tam jsou uloženy. 2. Snad ještě méně utěšená je situace na poli kultury jazyka. Je třeba nejenom něco podotknout, ale bít na poplach, když se zaposloucháme do současné řeči naší mládeže. Jejich mluva odhaluje cyničnost, vulgárnost, nejednou i ubohost mysli. Ukazuje to její uzounký, chabý slovník. Neméně silné nebezpečí je skryto v tom, jak nepřesně se mluví a píše. Naše zákony, smlouvy, zprávy, … jsou formulovány tak chatrně, že je lze chápat i opačně, než jejich tvůrci chtěli. Jazyk je citlivý na změny dané technickým pokrokem a společenskými změnami. Musíme ale přemýšlet, s jakou lehkostí a bez zábran přijímáme nový způsob vyjadřování, který nejednou působí jako neurovnaná řeč zpola česká, zpola anglická. Ať se lidé učí mluvit anglicky, aby se tímto mezinárodním komunikačním prostředkem domluvili, a ať se to naučí pořádně. Doma ať mluví kultivovaným domácím jazykem, ne směsicí špatné češtiny a mizerné angličtiny. Zapomíná se, že národní jazyk má i jiné funkce než jen komunikační. Je vždy určitou formou názoru a myšlení. Náš prvý pohled na svět je dán v gramatických kategoriích a gramatika je jedním ze zákonů - 31 - země. Právo hovořit do věcí veřejných měl kdysi jen ten, kdo ovládal tento zemský zákon. Vzpomeňme si, jak těžko jsme nesli, když v naší zemi rozhodovali lidé, kteří k nám mluvili tu s přízvukem německým, tu s přízvukem ruským. Pečujme o svůj jazyk ne proto, že bychom se shlédli v povrchním a omezeném vlastenčení, ale proto, že národní jazyk je spjat s národní identitou a dokonce i státní suverenitou. Národní samostatnost je dána vlastním samostatným názorem a je opřena o autoritu a sílu národní kultury. Státní suverenita je těžko možná bez mezinárodního uznání národní kultury jako svébytného zdroje hodnot, které obohacují lidstvo. Mnoho dalo by se napsat o významu jazyka. Co jsme uvedli, snad stačí, abychom začali o svůj jazyk dbát a nepřitakali rezignovaně tomu, že už se tak dneska mluví všude – v divadlech, v rozhlase, ve veřejných projevech politiků, ve školách, … Sami mluvme pořádně a žádejme to od druhých. O kvalitu vyjadřování musí pečovat všichni učitelé ve všech předmětech. Je to důležité i pro jejich vlastní předmět, protože žák, který není s to odpověď přesně a jasně formulovat, zpravidla odpověď nezná a látku nechápe. Jestliže je dnes tak populární názor, že se žáci mají ve škole učit myslet, musíme přitom vycházet od základního měřítka kvalitního myšlení. Tím je schopnost vyjádřit úsudek přesně stavěnou větou – výpovědí a argumentovat a podat vysvětlení precizně zbudovaným textem. 3. Národní identita není vyčerpána otázkami jazykovědnými. Jde v ní také o to, že národní společenství má své dějiny. Každý člen společnosti, ať chce či nechce, je předchozími dějinami ovlivňován. Naše právě prožívaná společenská situace nespadla z nebe, ale vzešla z dějin. Znalost minulosti je neodmyslitelnou výbavou pro život a rozhodování o dalších krocích vedoucích do budoucnosti. Naše historické znalosti jsou, bohužel, velmi slabé. Platí to jak o historii nedávné, tak o historii dávných století. Pokaždé z jiného důvodu potřebujeme obojí. Novodobé dějiny proto, že řešíme přímé důsledky toho, co se stalo, a bez znalosti příčin to vyřešit nelze. Staré dějiny pro to, nač upozorňoval Masaryk, když opakovaně připomínal, že národy a státy se udržují při životě těmi ideami, z nichž vzešly. - 32 - Uvedli jsme již, že velká výročí dávají příležitost pochopit linie národní tradice. Mnohotvárnost cyrilometodějské tradice může posloužit k pochopení, jak daleko může taková tradice působit. Jako příklad můžeme uvést, že při heydrichiádě v r. 1942 se úkrytem parašutistů stala pravoslavná katedrála sv. Cyrila a Metoděje v Praze. To by mohla být náhoda. Členové výsadku byli většinou z jižní Moravy. Několik z nich bylo před odchodem za hranice členy katolického tělovýchovného spolku Orel. Duchovní v katedrále, stejně jako výsadkáři, byli stateční lidé, ale v dané situaci obrany Československa se opírali o tradici cyrilometodějskou, která je od dětství formovala. Je takřka symbolické, že z celého původního vybavení katedrály se zachovala kromě pár maličkostí korouhev se svatými Cyrilem a Metodějem na jedné a svatým Gorazdem na druhé straně. 4. Zdánlivě užším, ale zároveň dobře viditelným problémem je péče o památky a krajinu. Kulturnost země v oblasti umění není dána jen několika vrcholnými památkami či státní galerií. Je třeba, aby byla přítomna všude. Péče o památky, jakkoli malé, v nejodlehlejších obcích, péče o kultivované prožívání volného času, oživení místních slavností (samozřejmě v novém tvaru) a trvalý zájem o čistotu a vzhled obcí i krajiny jsou pokračováním v tradici, o níž hovoříme. Zde se nabízí takřka bezbřehá možnost aktivit pro děti spolu s dospělými. 5. Písmo a knihy jsou prastarými sloupy vzdělanosti. To je další zanedbaný úkol. Předně proto, že vzdělání dnes považujeme za věc vědomostní a dovednostní, tj. za věc vpodstatě technickou. Vzdělání však potřebuje nezbytně také složku výchovnou. Ta je dnes v sázce a s ní i budoucnost nás všech. Výchova a vzdělavatelství jsou náročným úkolem, kterému se musíme začít věnovat všichni a každý. Uvědomit si odpovědnost vzdělavatelů na straně jedné a žáků a studentů na straně druhé je aktuální potřebou naší společnosti. Vzdělání a studium je třeba vidět také jako součást tradice a varovat před jejím narušením, natož přerušením. - 33 - 2. Témata celoevropská 1. Velkým tématem je především otázka národnostní. Evropa má za sebou více než tisíciletou zkušenost střetů a vláčí se s břemenem mnoha křivd, zvláště na hranicích jednotlivých států, z nichž mnohé jsou státy národními. Tento problém musí Evropané řešit a nelze ho schovat pod koberec. Po dvojím úderu, jímž jsme ovlivněni (starší přímo, nejmladší zprostředkovaně), přistupujeme k ní zneklidněni dvěma obavami. Zkušenost s nacismem varuje před politicky zneužitým národním pocitem. Zkušenost s třídně pojatým sovětským internacionalismem varuje před uniformní jednotou. Jenže nacistická nadřazenost a pojem nadčlověka nemá nic společného s legitimním národním vědomím, které svůj národ nevyvyšuje, ale pravdivě si váží jeho hodnot a dovede být kritické k vlastním přehmatům a stínům. Jde o to, abychom se bez předsudků o sobě i o jiných mohli postavit jako rovní k rovným. Stejně tak není evropská jednota nějakou tupou a také nudnou uniformitou všem byrokraticky vnucenou, byť na základě nějakých nadnárodních dohod. V těchto otázkách musíme mít zdravý názor, protože nebezpečí nacionalismu jako zpolitizované národní myšlenky i sklouznutí Evropy na čistě byrokraticky definovaný systém konzumní společnosti reálně existují. Obě tato nebezpečí ve svých důsledcích mohou ohrozit demokracii a s ní svobodu národů i jedinců. Právě při řešení všech úkolů s procesem budování mírové, sjednocené Evropy jsou ideje cyrilometodějské dobrým vodítkem. Cyril a Metoděj dokonale vysvětlili, co je různost v jednotě a proč je nutná. Ozřejmili ostatně i to, že oním jednotícím prvkem v Evropě je křesťanství. Z něho vzešla, rozkvetla a rozkošatila se evropská kultura. Z něho dodnes, vědomě, nevědomky či dokonce s výhradami bere svou sílu. Pokud si to Evropa neuvědomí, bude trpět a může si přivodit i zánik. Pokud si my neuvědomíme, že k Evropě patříme už víc než jedenáct století a že v ní máme své místo a roli, nemůžeme obstát. Pokud se nás sjednocená Evropa zeptá, kdo jsme a co přinášíme, musíme mít pohotově jasnou odpověď. Musíme také – opět v duchu cyrilometodějského odkazu – - 34 - umět přednést své názory a přispět k tomu, aby budoucí Evropa byla prostorem svobodných spolupracujících národů. 2. Samostatným podtématem předchozího tématu je otázka pojetí dějin. Mnoho lidí nečiní rozdíl mezi dějinami, které se fakticky odehrály, a historií, která je jejich záznamem. Ten je vždy nutně neúplný. Dějiny nelze poznávat ve všech detailech. Výklad o druhé světové válce by trval šest let. Je však také vždycky více či méně subjektivní a dále i tendenční. Historie jako reflexe dějin pochopitelně nemusí být jediná a stejná. Osudy výkladu cyrilometodějského tématu jsou dobrým příkladem. Podstatné pro současný stav Evropy je v oblasti historie změnit základní velice ustálený rámec přístupu a následného podání. Po celá staletí totiž píšeme politické dějiny, tj. dějiny sporů, křivd a odplaty v rámci „vítězové a poražení“. Toto schéma, i když ho dnes plníme omluvami, ustaluje konfrontaci. Dějiny válek nelze pominout, ale historii je možné vykládat v jiném rámci, a to v rámci „tvůrců a sdílených idejí“. Tak pojaté dějiny by vedly ke smíru, protože by vyzdvihly to, co mají evropské národy společné. 3. Dalším okruhem otázek je tématika křesťanství a jeho významu pro Evropu. Kulturně se Evropa vymezuje právě křesťanstvím. Křesťanství hraje dodnes i politickou roli. Vztah katolické církve a pravoslaví stojí v pozadí debat o východní hranici Evropy, kterou nelze vymezit teritoriálně v celku euroasijského kontinentu. Stejně tak musíme domýšlet vztah mezi křesťanstvím, islámem a sekularizovanou společností, která se formuje jako jakési nenáboženské náboženství pragmatické poživačnosti, které má tvar konzumismu. Je to dnes otázka tím závažnější, čím významnější a demograficky narůstající jsou islámské enklávy v západní Evropě, ale dnes už i u nás. Neméně důležité je zvážit, čím může být odklon od křesťanství pro Evropu i pro nás tak nebezpečný. Naříkáme na morální krizi, na každém kroku zakopáváme o nějaké neslušné jednání. Míra neslušnosti - 35 - narůstá tak, že to vadí chodu života. Např. současná ekonomická krize byla vyvolána neslušným, podvodným jednáním. Je to tak se vším a ve všem. Odpověď je jasná. Morální rámec, v němž se Evropa vyvíjela několik století, se rozpadá. Odmítání zcela lidem nadřazené autority v podobě Božího zákona se projevuje libovůlí a zmatkem zákonů lidských. Dnes se lidé začínají vracet k Desateru, protože se ukazuje, že bez tohoto zákona nejde vytvořit žádný fungující právní řád. Současná evropská legislativa a soudnictví jsou ve špatném stavu. I zde je cenný odkaz soluňských bratří, kteří na základě zákona Božího vytvořili naše první, jednoduché a dostatečné zákony státní. Ukazuje se, že Evropa nepotřebuje další a další právní normy, ale ušlechtilé lidi, kteří by mohli vytvářet ukázněnou společnost. Jde tedy o kultivaci občanských postojů a základních morálních kvalit každého jedince. Mohli bychom nyní pod vědomím současného stavu věcí a pod tíhou úkolů podlehnout dojmu nezvládnutelnosti a těžké depresi. Pozor: nebezpečí tu jistě jsou, ale není všechno jen shnilé a špatné. Je jistě hodně špatných i zlých lidí, je však daleko více lidí dobrých. Špatní a drzí jsou vždycky víc vidět a slyšet. Je třeba, aby promluvili hlasitěji ti slušní. Úkolem učitelů a nás všech není převrátit svět. Naším úkolem je nést dál velké ideály. Poučit se přitom můžeme od nedávných buditelských generací a pracovat každý na svém místě, jak jen mohu. Nejprve na sobě, pak ve své rodině a okolí, v práci, při každé příležitosti. Známe jména doby cyrilometodějských aktivit 19. stol., Sušil, Stojan, Wurm, …, ale pohyb ve společnosti způsobili dnes neznámí prostí i vzdělaní lidé, velehradští poutníci a cyrilometodějští ctitelé. Když žili, nebyli neznámí. Měli své jméno a jejich okolí je znalo. Neměli žádnou moc, byli to takzvaně bezvýznamní lidé a měli to těžké. Pohnuli Moravou, slovanským světem a pozitivně ovlivnili dějiny Evropy. Dnes to bude probíhat stejně. 4. Mluvíme-li o základech naší (písemné) kultury a kulturnosti, musíme uvážit současný stav. Úspěšnost křesťanství v cyrilometodějské době byla nesporně působena tím, že přinášelo vyšší kulturu. Jeho základní odlišnost oproti předchozí (nijak barbarské ve smyslu skoro žádné) - 36 - byl zcela jiný přístup k člověku. Křesťanství bylo lidštější, uznávalo svobodu člověka a jeho důstojnost, zároveň ho však zavazovalo řádem, který byl základem přirozeného práva. Projevilo se to ve všem, včetně takřka skokového ekonomického pokroku. Co je třeba dnes řešit a diskutovat, je otázka, proč v dobách daleko menších možností, než jaké máme dnes, byl život lidí spokojenější, nebo obráceně: proč při dnešních možnostech lidé nejsou spokojeni a trpí. Přes všechna pronášená hesla o humanitě dochází k nevídanému odlidštění. Existence a vláda nejrůznějších systémů, byrokratických, mediálních, managementových, stejně jako delegace lidských problémů a potřeb na moderní, čistě instituční jednotky jako nemocnice, sirotčince, útulky, penzijní zajištění, … vedou zákonitě k tomuto stavu. Obnova základní zodpovědnosti mezi jednotlivými lidmi a vztahů dlouhodobého přátelského zájmu skutečných lidí jsou jedinou cestou k obrození skutečně lidských vztahů a vytváření lidské společnosti. 5. Velehrad Pojem Velehrad jako geografický pojem odpovídá malé obci ve Zlínském kraji, v níž se nachází bazilika Panny Marie obklopená budovami kláštera. Mohli bychom říci, že to je hojně navštěvované venkovské poutní místo. Z hlediska historického leží v širším území, které bylo bohatě osídleno v době velkomoravské a muselo patřit mezi její nejdůležitější centra. Oblast podle archeologických nálezů byla osídlena Slovany již v předchozích staletích. Svědčí o tom skutečnost, že v některých oblastech doopravdy stačí zabořit rýč trochu hlouběji v kterékoli zahradě či na poli, a práce musí být přerušena, protože se narazí na památky z těch dob. Také bohatství již nashromážděné z dané oblasti archeology je velké. Samozřejmě se můžeme zúčastnit vášnivých sporů, kde doopravdy bylo centrum slovanské velmoci 9. století, kam Cyril s Metodějem přišli, a kde bylo jejich sídlo. Stejně - 37 - tak můžeme propadnout nekonečným pochybám v otázce určení Metodějova hrobu. Snahy vědců dopátrat se jistoty jsou legitimní, ale může se stát, že k ní nikdy nedojdou. Debaty vědců nesou i dnes bohužel silný ideologický podtext z minulosti i rysy národního či lokálního patriotismu. Zklidňující myšlenkou může být, že při mobilitě panovníka i dvora, jak ji známe ze středověku, je třeba počítat s řadou dlouhodobých pobytů obou bratří i knížete ve všech významnějších velkomoravských sídlištích dané doby. Velehrad není ani pojmem historickým, ani geografickým, ale je pojmem symbolickým. Jakkoli je lokalizován a dějinně určován, je pojmem v silném slova smyslu duchovním, nadčasovým a pochopitelným jen svým významem ideovým. Pro běžného člověka je Velehrad důležitým bodem či centrem v síti historické paměti, které je (ať už historicky správně či nesprávně) vztaženo právě k této lokalitě. Ta se tím stává jakýmsi „zřídlem paměti“, což je vhodný termín zavedený francouzskými historiky dvacátého století. Dobře to lze obhájit jednoduše tím, že vedle sebe položíme tři zcela pravdivé výroky, kterým je dobře rozumět: Velehrad je centrem Velké Moravy, Velehrad je centrem unionistických snah ve světě a Velehrad je místem počátku kulturního života Slovanů. Všechny tři jsou pravdivé. Z tohoto pohledu jsou pochybnosti pozitivistických historiků mnoha míst stejně marginální, jako by byl – odpusťte jistou nepatřičnost metafory – spor o to, zda atomová bomba v Hirošimě dopadla do středu města, na které náměstí, nebo do předměstí anebo dokonce vůbec mimo město a kterým směrem. Podstatné je, že Hirošima zmizela z povrchu světa a stala se oním děsivým symbolem lidských možností. Právě tak je na pojmu a symbolu Velehrad podstatné, že odtud se rozlily a s neutuchající silou se stále rozlévají cyrilometodějské ideje a že se Velehrad stále častěji stává dějištěm nejenom velkých oslav, ale také důležitých setkání, mezinárodních konferencí a porad. - 38 - Historie Po vyhnání žáků Cyrila a Metoděje převzali církevní správu Velehradu a celé Velké Moravy franští kněží latinského obřadu. Moc státní zůstala v rukách Svatoplukových. Po jeho smrti při neshodách jeho synů přestávala být Morava stabilní a ztrácela význam a brzy poté v r. 906 jako státní útvar úplně zanikla. Velehrad jako sídliště jistě dál existoval, ale po dlouhou dobu jsme o jeho dějinách beze zpráv. Vůbec první následná zmínka o Velehradě je v soupisu majetku, který doprovází listinu olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z přelomu let 1141–1142, kterou byla ustavena kapitula u baziliky sv. Václava na přemyslovském hradě v Olomouci. Prvým důležitým mezníkem ve středověkých dějinách Velehradu je ovšem až založení cisterciáckého kláštera na Velehradě. Roku 1205 tam přišlo prvních dvanáct mnichů. Fundátorem byl moravský markrabí Vladislav Jindřich, bratr krále Přemysla Otakara I. Na listině Přemysla Otakara I. vydané r. 1209 v Kroměříži je uveden jako svědek Thizelín, prvý velehradský opat. Pro velehradský klášter je pak z této počáteční doby ještě významné privilegium Přemysla Otakara I. vydané u příležitosti vysvěcení klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie r. 1228. Z listinného materiálu této doby jsou zřejmé tři důležité skutečnosti. Založením kláštera, který měl být mauzoleem moravských Přemyslovců, sledoval jak Vladislav Jindřich, tak i Přemysl Otakar I. dynastické zájmy. Zde šlo o upevnění hranic s Uherskem. Kláštery tehdy vedle náboženské a kulturní role měly také roli hospodářskou (často kolonizační), ale i vojenskou v síti pohraničních hradů. Za druhé, cisterciácký klášter žil kultem Panny Marie a na cyrilometodějskou tradici nenavazoval. Za třetí, svým položením však navázal na rezidua velehradského opevnění a uchováním místního jména ve svém názvu umožňoval povědomí o velkomoravských souvislostech, které se ozvaly později. Velehradský klášter cisterciáků byl bezpochyby bohatým hospodářským a významným kulturním centrem. Bohužel to víme jen z nepřímých dokladů, protože archiv i knihovna kláštera byly zničeny při devastaci v r. 1421. Z pohromy způsobené husity se - 39 - klášter vzpamatovával obtížně a k novému rozkvětu došlo až v době barokní, jak o tom svědčí výstavba a výzdoba v celém areálu. Barokní doba v rekatolizačním úsilí navazující na kult národních světců doby předhusitské obnovila na Velehradě cyrilometodějský kult. Obojí bylo znovu poničeno poté, co byl klášter zrušen Josefem II. v roce 1784. Klášterní kostel se stal kostelem farním. Velehrad byl tímto aktem degradován na bezvýznamnou farnost. Budovy kláštera byly využívány pro armádu a hospodářskou správu až do r. 1837, kdy byly objekty prodány v dražbě. V roce 1883 pak panství od vévody de Castris koupil i s klášterem Katolický podpůrný spolek pro olomouckou arcidiecézi. Teprve Bedřich kardinál Fürstenberk, olomoucký arcibiskup v dlouhém období let 1853–93, si uvědomil, že Velehrad živoří, a že je nutno toto důležité místo dějinné paměti obnovit. Podobný pád do rozvalin potkal také Svatý Hostýn a kardinál Fürstenberk poznal účinek znovuvzkříšení takového posvátného místa. Úsilí, které mu lidé věnovali, i duchovní dopad obnovených poutí, vedl ho k tomu, aby byla obnovena stará sláva Velehradu v nové tvářnosti. Na to ovšem nebylo prostředků, protože finance církve byly podvázány státním dohledem. Nesmírné úsilí, které v letech 1863–1885 věnovali Velehradu i po stavební stránce oprav Mons. Sušil a jeho žáci, přineslo velké výsledky. Sbírku sebranou po měďácích a halířích darovaných nejchudšími lidmi lze srovnat s jedinou soudobou stavební akcí, totiž se stavbou Národního divadla v Praze. Sušilovci Velehrad podobně jako sv. Hostýn nenechali spadnout a připravili základy. Bylo však třeba, aby tam někdo trvale žil a budoval dál. Proto hledal kardinál řád, který by se rozpracovaného díla ujal. Návrat cisterciáků byl ve změněné historické situaci již nemožný. Řada řádů, které oslovil, odmítla vstoupit do úkolu, který se z ekonomického hlediska jevil jako nezodpovědně riskantní. Díla se nakonec ujali jezuité, kteří se po obnovení svého řádu vraceli na Moravu. Postavili se k Velehradu v podstatě jako k misijní stanici, kterou začali dále budovat, ale z které ihned, bez ohledu na tvrdé nepohodlí a ekonomickou tíseň, rozvinuli všestrannou misijní činnost při lidových misiích, ve školách a vůbec všude, kde se naskytla možnost. Tím navázali na misijní - 40 - charakter činnosti soluňských bratří a na svou řádovou tradici. Pro cyrilometodějskou tradici neměli zpočátku cit. Pro ni je teprve později a postupně získal A. C. Stojan. Čelili kvůli tomu značným kritikám z řad moravského obrozeneckého kléru. Horším nepřítelem pro ně byla kritika, která přerostla v kampaň. Šlo o podrážděnou reakci liberálů a volnomyšlenkářů. Byl vytažen celý protikatolický arzenál a jezuité byli vylíčeni jako strůjci bělohorské tragédie. Právě tehdy vznikla většina předsudků o církvi, zejména katolické, které neblaze působí dodnes. Liberální tisk označoval příchod jezuitů na Velehrad za ďábelsky chytrý tah, kterým má být znemožněno, aby na Velehradě vzniklo obrodné hnutí. Věci se v tisku exaltovaly až k takovým nesmyslům, jako že je to smrtelná rána národní věci, když se znemožní návrat pravoslaví, které by bylo náboženstvím národním oproti cizáckému katolicismu. Jezuité však postupovali a získávali prestiž dvojím způsobem. Vystupovali skromně a rozuměli sociálním problémům chudých vrstev na straně jedné a uplatňovali svou odbornou zdatnost mezi inteligencí na straně druhé. S podporou A. C. Stojana získali řadu sympatizantů a spolupracovníků v řadách realisticky myslících cyrilometodějských osobností a také mezi vlasteneckými moravskými kněžími. Následovala doba organizačního zajišťování. Z popudu pozdějšího olomouckého arcibiskupa Stojana vznikl r. 1891 Apoštolát sv. Cyrila a Metoda pod ochranou Panny Marie se sídlem na Velehradě, začaly se konat bohoslovecké sjezdy, poutní činnost dostávala svůj pravidelný řád, ustanovil se Spolek katolických učitelů. Za široké podpory věřících byly sbírkami a dary získávány prostředky na obnovu kostela. Byl učiněn pokus o založení katolického gymnázia. Byl vypracován projekt pro vybudování exercičního domu a r. 1908 v Družstvu Velehrad, organizačně hospodářské základně velehradského díla, bylo rozhodnuto o stavbě. I v tom nastalo ke zdržení z důvodů nejprve ekonomických, pak i válečných. Ke stavbě zcela moderně pojaté budovy došlo až po světové válce a dům při svém otevření dostal jméno Stojanov jako projev úcty k zakladateli a propagátoru misijní a exerciční činnosti, který se dokončení nedočkal, neboť zemřel r. 1923, rok před zahájením činnosti. - 41 - Do konce 19. stol. spadá také první Stojanova snaha o vytvoření nové kongregace, která by se cyrilometodějskému dílu věnovala. Vzniku Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje potvrzené až po smrti Stojanově ve dvacátých letech (oficiálním zakladatelem kongregace je Mons. Jan Šrámek) předcházela činnost cyrilometodějské družiny, v níž se angažovaly hlavně katolické učitelky v čele s dominikánskou terciářkou Marií Růženou Nesvatbovou. Ona sama se navždy zapsala do historie našeho školství tím, že stála u samého vzniku organizované péče o mentálně i jinak postiženou mládež, tj. u základů speciálního školství. Již před 1. světovou válkou organizovala to, co dnes známe jako chráněné dílny. Idea nové kongregace nebyla moderně velkorysá jen ve smyslu sociálně vzdělavatelském, ale měla v sobě i náboj nového pojetí řeholního života, který o takřka sto let předstihl svou dobu. Antonín Stojan spolu s Nesvatbovou zcela vážně uvažovali o tom, že mezi členky budoucí kongregace a ty, mezi nimiž budou působit, nemá být stavěna viditelná hráz, kterou s sebou přináší řeholní šat. Sestry měly být oblečeny do místních krojů, k tomu však nakonec nedošlo. Centrum vědy a symbol svobody Velehrad se stal svou historií a dík svým uměleckým památkám nejenom odborným tématem, ale také místem výzkumu a tím i centrem vědecké práce. V souvislosti s pracemi na záchraně a obnově poškozeného areálu i při budování pravidelného chodu bohoslužeb v nové době vznikla především díky vědcům z řad duchovních řada děl. Jde o plynulou řadu, která začíná již koncem 19. století. V době meziválečné jmenujme alespoň dílo P. Františka Cinka. Dále pak navázal prof. Vojtěch Tkadlčík počiny překladatelskými a edičními. Připravil a vydal misál pro slovanskou bohoslužbu. Prof. Josef Vašica v oblasti filologie a prof. František Dvorník v oblasti historie. V otázkách spirituality a vztahů mezi Východem a Západem Tomáš kardinál Špidlík. Dnes na velkomoravských a cyrilometodějských tématech pracují např. prof. M. Pojsl, prof. P. Ambroz, doc. B. Vavřínek, doc. L. Galuška, doc. J. Šebek a další. - 42 - Nejrozsáhlejší a nejvýznamnější vědecký přínos Velehradu je však spojen s unionistickým hnutím. Jeho počátky spadají již do doby před oslavami milénia. Postavy soluňských bratří, k nimž se hlásili katolíci západních slovanských národů, byly milovány i na východě, byly a jsou součástí dějin pravoslavného Ruska. Ruští slavjanofilové se začali již na počátku 19. století vážně zabývat otázkou, jak jednota slovanstva souvisí s problémem jednoty křesťanství. Katolický ruský slavjanofil P. D. Čaadajev shromáždil skupinu katolicky zaměřených šlechticů. Od r. 1836 se pak datuje Pařížské centrum zabývající se sjednocením, které založil jezuita I. S. Gagarin. Bylo to ideově silné seskupení, které od r. 1856 začalo vydávat odborný časopis Études, který vychází dodnes. Gagarin získal pro unionistické otázky řadu francouzských a německých intelektuálů a nepřímo ovlivnil i největšího průkopníka unionismu v Rusku V. S. Solovjeva. Unionistické myšlenky navázané na cyrilometodějské dědictví žily i v dalších slovanských zemích a téměř všude najdeme jejich významné představitele. Jmenujme jen namátkou slovinského biskupa A. Slomšeka, který založil Bratrstvo sv. Cyrila a Metoděje, nebo chorvatského biskupa J. J. Strossmayera, polského filosofa M. Ździechowského atd. Skoro se všemi těmito lidmi byl ve styku už František Sušil. Zvlášť silné byly jeho styky s Paříží a se Slomšekovým Bratrstvem, které bylo přeneseno – rozšířeno na Moravu. Společenské a politické posuny přispěly i v celku církve k pochopení významu cyrilometodějského odkazu. Slované ve střední Evropě, jak už jsme uvedli, stávali se oporou církve, protože dříve klerikální Vídeň se stala liberalistickou baštou. Slovanský živel také začínal mít převahu v seminářích habsburské monarchie. Podstatnějším impulsem však byla situace katolíků řeckého obřadu ve východní Evropě. Expanze Ruska do oblastí dříve polských je uváděla do nebezpečí. Carským režimem byli považováni za národní zrádce, kteří se vymykali kontrole pravoslavné církve a státu. Výsledkem byla encyklika Lva XIII. Grande munus z 30. září 1880. Encyklikou pronikla cyrilometodějská idea do povědomí celé církve. Slovanským katolíkům v ní bylo naznačeno, že jejich misijním směrem má být východ. Toto papežské vyjádření - 43 - bylo impulzem pro unionisty v celé Evropě, ale zvláště na Moravě. Velehrad se stal centrem unionismu a postupně se kolem něho vytvářela badatelská činnost, která skoro jako nová disciplína dostávala své orgány. Vznikly např. vědecký časopis Slavorum litteræ theologicæ založený dr. Ant. Podlahou, později pomocným biskupem pražským. Na něj navázala Acta Academiæ Velehradensis. Časopis byl všeobecně uznáván světovou odbornou veřejností a byl brzo zastoupen v knihovnách celé Evropy i jinde. Již zmíněné bohoslovecké sjezdy byly každoroční tribunou unionistických vědců. Přesto zůstávala práce roztříštěnou. Arcibiskup Stojan proto navrhl konání unionistických kongresů na Velehradě. Historie těchto kongresů je dnes opět samostatným tématem bádání. První z nich byl svolán na 25.–27. července r. 1907. Předsedal mu lvovský metropolita dr. Ondřej Szepticki. Kongresu se zúčastnili propagátoři unionismu a badatelé ze sedmi slovanských zemí. Možná hlavním výsledkem byla organizační práce a rozhodnutí konat kongresy každý druhý rok. Na druhém kongresu r. 1909 přibyli první delegáti neslovanských zemí a byla ustavena Velehradská akademie (Academia Velehradensis). Do vypuknutí 1. světové války proběhl ještě kongres v r. 1911. Na rok 1913 plánovaný kongres už nemohl být plně uskutečněn (na Balkáně už byla válka), a proto se konaly jen menší porady. Kontinuita prací však byla zachována. Nové uspořádání středovýchodní Evropy po válce způsobilo další prodlevu, takže IV. kongres svolal až Stojanův nástupce arcibiskup dr. Leopold Prečan v r. 1924. Účast jak v počtu delegátů, tak v počtu zastoupených států oproti předválečným sjezdům vzrostl asi na trojnásobek. Na kongres se také dostavil apoštolský nuncius, který přivezl list Pia XI. Do vypuknutí 2. světové války proběhly ještě tři velehradské kongresy (1927, 1932 a 1936). Vedle toho se začaly konat krajové unionistické sjezdy, a to i v USA (Chicago 1926). V řadě zemí vznikaly unionistické spolky a časopisy. Unionistické hnutí s centrem na Velehradě odpovídalo na otázky, které - 44 - se v životě celé církve stávaly stále naléhavější. Otázka unionismu se ukazovala jako nejpodstatnější v budoucnosti Evropy v její celistvosti. Přirozeným výsledkem byla institucionální podpora ze strany Říma. Papež Benedikt XV. založil v Římě v r. 1917, a to ještě před vypuknutím Říjnové revoluce v Rusku, Papežský orientální ústav, jehož účelem byla výchova odborníků pro otázky východních církví a unionistických snah. Spolu s tím došlo i k oživení již existujících slovanských kolejí v Římě a založení dalších. Ústav měl veškeré možnosti pro uskutečnění toho, nač přesevše lokální centrum na Velehradě nemohlo dosáhnout. Je oprávněné mluvit o tom, že Orientální ústav v Římě je květem Velehradu, protože tam byl v jasné souvislosti s jeho založením jezuity založen Papežský misijní ústav, který měl být přípravou pro vyšší studium v římské škole. Tím se rovněž potvrzuje, že velehradskými kongresy vstoupili naši teologové v moderní době poprvé na světové fórum této vědy. Myšlenky z velehradských kongresů se po deseti letech ozvaly v encyklice Pia XI. Rerum orientalium z r. 1928, v níž je už jasně reflektováno nebezpečí rozdělení Evropy, které přineslo vítězství komunismu v Rusku. Kam až toto nebezpečí narostlo, poznal svět po 2. světové válce. Kdybychom se mohli více věnovat myšlenkovému i metodickému bohatství velehradských kongresů, poznali bychom, jak tam zazněly názory, které dnes známe z dokumentů II. vatikánského koncilu, např. o rovnosti obou stran při hledání cest a společné zodpovědnosti všech křesťanů za osudy celého křesťanstva. V oblasti metodické jde o základní význam dialogu, a to v přímém lidském setkání. Je až úsměvné, jak jsou při veškeré formální odlišnosti obsahově totožné dva výroky. V r. 1990, když hrozilo přerušení dialogu, vzkázal Jan Pavel II. rozhádaným vyjednavačům do Freisingu, že jedinou cestou, která vede k jednotě, je udržení byť i nepříjemného dialogu lásky v pravdě a upřímnosti. V r. 1910 s bodrou lidovostí řekl arcibiskup Stojan: Já rozkol přirovnávám k rozvedeným manželům. Dokud spolu nemluví, vše je marné. Když mluví, třebas se hádají, je naděje, že se domluví a vrátí. I my musíme začít mluvit. Snad to budou potyčky, ale už bude naděje, že se dáme do řeči a do dalšího vyjednávání. - 45 - Druhá světová válka a vyhrocená politická situace v podobě rovnováhy dvou mocenských bloků na pokraji války přinesly mnoho utrpení a poznání. Velehrad se dvakrát dostal do sféry totalitních systémů a snahou bylo ho umlčet. Ve smyslu unionismu se to podařilo. Sjezdy a svobodné bádání byly znemožněny. Stalo se ovšem znovu to, co se tam stalo po vyhnání žáků Cyrila a Metoděje. Tentokrát zavanul vítr z východu a roznesl množství svobodu hájících vědců, teologů, slavistů historiků a dalších nejen od nás, ale ze všech slovanských zemí unifikovaných sovětským internacionalismem a ateismem směrem na západ. To vedlo k rozkvětu kateder slavistiky, slovanských dějin a kultury na západoevropských a amerických univerzitách. Zároveň ovšem došlo k těžkým represím proti katolíkům. Mezi nespočetné oběti patří i celá galerie těch, kdo se setkávali na Velehradě, jako P. Gojdič, V. Hopko, M. D. Trčka, M. Čarněckij, J. Kocylovskij, L. Fjodorov a další. V rámci církve bylo definitivně jasné, jakou roli mají slovanští katolíci v obhajobě víry, ale zároveň i důstojnosti člověka a demokracie v rámci sovětského bloku. Hledíme-li dnes na odpor proti komunistické zvůli, ukazuje se, že pouze aktivně věřící křesťané a především katolíci vedli zápas nepřetržitě po celou dobu komunistického režimu. Tím není umenšeno hrdinství jiných skupin odporu, ani opětovně nová vystoupení různých seskupení. Pravdou zůstane, že všechny byly zničeny nebo umlčeny a jedinými, kdo přetrval, byli křesťané. Velehrad jako symbol se nikdy nepodařilo pohřbít. Naopak se stával zdrojem naděje a síly, což se projevilo vícekrát, v nejvyšší míře ale při slavné pouti r. 1985, kdy přes všechna policejní opatření přišlo na Velehrad 150 000 lidí z celé tehdejší Československé republiky, vypískali ministra „kultury a dohledu nad církvemi“ M. Klusáka a přehlušili nasazené skupiny provokatérů voláním chceme svobodu – chceme pápeža! - 46 - 6. Chronologická tabulka hlavních událostí 815 narozen Metoděj 827 narozen Konstantin (Cyril) 841 Konstantinův příchod na císařský dvůr; studia v Konstantinopoli ? 850 Konstantin vysvěcen na jáhna 851 mise do Bagdádu – obhajoba křesťanství 860 mise k Chazarům; nalezení hrobu sv. Klimenta 862 Rostislav žádá o slovanské kněze 863 příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu 864 franský vpád na Moravu 867 pozváni do Říma 867 benátská disputace s „trojjazyčníky“ 867 smrt byzantského císaře Michala III. 867 smrt papeže Mikuláše I. 868 papež Hadrián II. aktem v chrámu Santa Maria Maggiore v Římě uznal a schválil dílo obou bratří; vysvěceni noví kněží 869 smrt Konstantina v římském klášteře pohřeb v chrámu sv. Klimenta v Římě - 47 - 869 bula Gloria in excelsis Deo znovu potvrdila slovanskou liturgii 870 Metoděj jmenován arcibiskupem při návratu na Velkou Moravu zatčen a uvězněn 870 sněm v Řezně ? 871 smrt knížete Rostislava 872 smrt papeže Hadriána II. 873 Metoděj na zásah papeže Jana VIII. propuštěn 874 forchheimský mír; návrat bavorských kněží na Moravu 880 papežská bula Industriæ tuæ; Metoděj potvrzen arcibiskupem moravské církve; povoleno užívání slovanské liturgie 882 smrt papeže Jana VIII. ? 883 pokřtěn kníže Čechů Bořivoj I. 885 smrt Metoděje; za jeho nástupce označen Gorazd 885 vyhnání Metodějových žáků z Velké Moravy 894 zemřel kníže Svatopluk 896 papež Štěpán VI. zakázal slovanský bohoslužebný jazyk 906 zánik Velké Moravy zač. 11. stol. založen benediktinský klášter v Sázavě se slovanskou liturgií - 48 - 1053 smrt sázavského opata Prokopa 1054 církevní rozkol, na Cyrila a Metoděje začíná být pohlíženo jako na podezřelé východní mnichy, slovanská vzdělanost se ocitla v nemilosti 1070 skončila slovanská liturgie v Sázavském klášteře 1205 na Velehrad přicházejí cisterciáci do těsně před tím založeného kláštera 1228 posvěcení rozestavěného velehradského klášterního kostela za účasti krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie 1347 Karel IV. založil Emauzský klášter v Praze se slovanskou liturgií 1421 husité zničili klášter na Velehradě 1681 požár velehradského kláštera, který vyvolal jeho následnou radikální barokní přestavbu 1784 v rámci josefinských reforem zrušen cisterciácký klášter na Velehradě 1848 založena Jednota moravská 1849 založena Národní jednota sv. Cyrila a Metoděje 1850 založeno Dědictví sv. Cyrila a Metoděje 1862 založena Matice velehradská - spolek pro podporu Velehradu 1863 oslavy milénia slovanské misie - 49 - 1863 u příležitosti milénia vysvěcen kostel sv. Cyrila a Metoděje v Praze Karlíně 1868 zemřel prof. František Sušil 1869 oslavy milénia smrti sv. Cyrila 1880 encyklika Lva XIII. Grande munus, rozšíření úcty obou světců na celou církev definitivní, uznání Metodějovy svatosti 1885 oslavy milénia smrti sv. Metoděje 1890 správy kláštera na Velehradě se ujali jezuité 1900 založena Matice cyrilometodějská 1907 I. Unionistický kongres na Velehradě 1909 II. Unionistický kongres na Velehradě 1911 III. Unionistický kongres na Velehradě 1916 na Velehradě zřízeno řádové jezuitské gymnázium 1923 zemřel arcibiskup Antonín Cyril Stojan, pohřben na Velehradě 1924 IV. Unionistický kongres na Velehradě 1927 V. Unionistický kongres na Velehradě 1928 při 700. výroční posvěcení chrám povýšen na basiliku minor 1932 VI. Unionistický kongres na Velehradě 1936 VII. Unionistický kongres na Velehradě - 50 - 1946 unionistická porada na Velehradě, neměla statut kongresu kvůli znemožnění účasti delegátů z mnoha zemí 1947 na dlouhou dobu poslední unionistické setkání na Velehradě 1948 výročí 25let od úmrtí A. C. Stojana, pouť kněží ČSR - poslední manifestace svobodné, ale již ohrožované církve 1950 řeholníci z Velehradu (i z ostatních klášterů v zemi) deportování, uvezněni nebo poslání do oddílů PTP pokus o zmanipulování cyrilometodějské tradice - uspořádání mírových slavností pátého července 1952 klášter přeměněn na charitativní ústav Vincentinum 1963 1100. jubileum příchodu sv. Cyrila a Metoděje, tichá manifestace umlčené církve 1968 na Velehradě zasedá Dílo koncilové obnovy 1969 1100. výročí úmrtí sv. Cyrila - bohatý poutní ruch (ještě na vlně Pražského jara) 1980 sv. Cyril a Metoděj prohlášeni papežem Janem Pavlem II. za spolupatrony Evropy 1985 Národní pouť na Velehradě – nejpočetnější demonstrace proti komunistickému režimu v Československu encyklika Jana Pavla II. Slavorum apostoli 1987 vyhlášeno Desetiletí duchovní obrody národa 1990 návštěva papeže Jana Pavla II. na Velehradě jako místa integrace postkomunistické Evropy do celku nové Evropy správa Velehradu předána jezuitům - 51 - 2004 zřízeno Stojanovo gymnázium 2006 znovu založena Matice velehradská 2007 Jubilejní kongres na Velehradě 2008 Velehrad prohlášen národní kulturní památkou 2010 zemřel jezuita Tomáš kardinál Špidlík, pohřben na Velehradě 7. Ikonografie a umění navázané na cyrilometodějskou tématiku Ikonografie je bezbřehá. Oba bratři jsou zpodobováni od 10. století dodnes a to v celé Evropě a přilehlých křesťanských oblastech – severní Afrika, Malá Asie – a později v Americe Severní i Jižní, jakož i v Austrálii. Bratři jsou převážně zobrazováni spolu, což odpovídá jejich společnému životu i dílu. Existují ovšem i zobrazení jen jednoho z nich. U plastik pochopitelně dochází k častějšímu oddálení i v případech, kdy jsou obě postavy společně. Tak je to u řady soch na oltářích, kde stojí vpravo a vlevo. S velkou převahou je sám zobrazován sv. KonstantinCyril, což je dáno jeho nezpochybněnou světeckou úctou, na rozdíl od sv. Metoděje, který byl uctíván ne všude a ne trvale až do 19. stol. Na obrazech je sv. Konstantin zobrazován nejčastěji jako mnich. V ruce mívá svitek s glagolskými písmeny, někdy i uceleným textem. Hojně se vyskytuje i s relikviářem různých podob. Jde o ostatky sv. Klimenta Římského. Sv. Metoděj je na obrazech jako biskup, převážně s pontifikáliemi východní církve, v tradici ruské i v oděvu - 52 - čistě pravoslavném. Nechybí ovšem ani biskupské odění římskokatolické. Jako atribut má berlu či patriarší kříž, méně často knihu (misál či Evangelium), někdy též desku s obrazem Posledního soudu. V ikonografii nacházíme mnoho chybných pojetí, jak to odpovídá dobovým pojetím a soudobým odborným omylům. Jde např. o názor, že oba bratři byli biskupy, a jsou oba s mitrou. Umělecká hodnota děl kolísá od vzácných děl přes esteticky a stylově čisté lidové umění až k pouťovým kýčům. Četnost i místa výskytu zobrazení sv. Cyrila a Metoděje sledují dějiny jejich úcty. Je příznačné, že máme zobrazení v Čechách z okolí Karla IV. z doby, kdy na Moravě doklady nejsou. Nová výtvarná díla pravidelně doprovázejí oslavy velkých výročí. Mimořádně se to projevilo při miléniích v 19. století. Na prvém místě připomeňme hudbu, která se přihlásila na Moravě, a to dvojím způsobem: V poloze takřka lidové písně vznikla tehdy řada náboženských zpěvů dodnes užívaných a vynesených do úrovně národních hymnů, jako např. píseň s polským lidovým nápěvem Bože, cos ráčil před tisíci roky (z r. 1893) nebo Křížkovského Ejhle, oltář Hospodinův září z r. 1863. V rovině umělecké hudby musíme připomenout Křížkovského sbor „Hvězdy dvě se z východu berou v slavném průvodu“, který se stal jedním z vrcholů oslav při koncertu v Lužánkách. Na Moravě vzniká řada kostelů zasvěcených slovanským apoštolům a v mnoha kostelích se objevují jejich nové sochy. Kapliček a skulptur postavených do krajiny tehdy vznikly stovky. V Čechách promluvili spíše výtvarníci. V Praze-Karlíně byl postaven nový kostel sv. Cyrila a Metoděje. Je to z mnoha hledisek významná stavba. Je výrazem péče o rozrůstající se velkoměsto a jeho perspektivní průmyslové příměstí. Karlín byl tehdy ještě samostatná obec a obrovský kostel byl neúměrný pro náves, která se teprve v budoucnu měla stát náměstím. Je to stavba stylově jednotná a vyznačuje se tím, že architektonický záměr je odpočátku propojen s plánem výzdobným. Vše je vedeno ideově promyšlenou ikonografií. - 53 - Na té je vidět sepjetí myšlenek národních a katolických. Akcent cyrilometodějský a připomínka dalších národních světců spojuje se s důrazem na nově vyhlášené dogma o neposkvrněném početí Panny Marie a na papežský primát. Uvážíme-li, že do výstavby mluvila stejnou měrou radnice i farnost, společnost liberální a volnomyšlenkářská i katolická a že v pozadí konečného úspěchu stáli Rieger a kardinál Schwarzenberk, jde o příklad kladného výsledku složitých jednání. Kostel Cyrila a Metoděje v Karlíně je zajímavý i tím, že se zde shromáždili u jednoho díla stejní umělci, kteří nedlouho poté spolupracovali na stavbě a výzdobě Národního divadla. Jsou zde díla J. Mánesa, J. V. Myslbeka, F. Ženíška a řady dalších. Z pohledu, který sledujeme v našich úvahách, zaujme nás nejvíc dvojí cyklus ve freskové výzdobě. Jedním je cyklus cyrilometodějský, ideově doplněný ještě tympanonem hlavního vstupu, kde je postava vševládného Krista, u jehož nohou klečí sv. Cyril a Metoděj. Druhým cyklem je sled výjevů z Kristova života, který dále pokračuje přes obraz seslání Ducha Sv. k výjevům ze života apoštolů a odtud v další výzdobě k obrazům světců, tedy k dějinám církve. Zda si tvůrci tohoto ikonografického scénáře byli plně vědomi cyrilometodějské ideje v jejím dějinném pohybu a růstu, nevíme, ale umělecká oblast – a o tu při vší teologické přípravě nakonec jde – je plná citlivého, často až prorockého předjímání. Nezapomeňme ještě zdůraznit, že stavba tohoto kostela je jasným dokladem trvající a živé cyrilometodějské úcty v Čechách. Cyrilometodějské oslavy druhé poloviny 19. stol. a zvýšený zájem o toto téma můžeme sledovat i v příležitostné a dekorativní tvorbě. J. Mánes navrhoval např. diplom pro spolek Dědictví sv. Cyrila a Metoděje a prapor spolku Rastislav do Blanska, v ilustrovaných kalendářích jsou pravidelně obrázky u svátku sv. Cyrila a Metoděje. Za připomínku stojí i nepřímé působení oslav, kterým bylo studium folkloru, srv. např. národopisné studie Mánesovy z Moravy a Slovenska. Neobyčejně výběrový seznam, který uvádíme, je zaměřen především na díla česká a díla z českých sbírek. - 54 - Didaktická poznámka Vyhledání cyrilometodějských památek v okolí školy může být dobrým tématem pro práci žáků všech stupňů. Nejenom zajímavým, ale i věcně přínosným může být zmapování zaniklých památek, resp. popis devastací z doby obou totalitních režimů, ať cestou vyhledání v lokálních pramenech (kroniky, popisy města, staré fotografie), tak cestou rozhovorů s pamětníky. Díla architektonická a výtvarná 1) Farní kostel sv. Cyrila a Metoděje v Loučné nad Desnou a jeho výzdoba 2) Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně a jeho výzdoba 3) Chrám sv. Cyrila a Metoděje v Hejčíně a jeho výzdoba 4) Klášter Na Slovanech v Praze a jeho výzdoba 5) kostel v Bratřejové u Vizovic, 1871-90 a jeho výzdoba 6) kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti, před ní sousoší od Albína Poláška 7) kostel sv. Cyrila a Metoděje v Brně - Židenicích ve starokřesťanském stylu 8) kostel sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci - v Hejčíně 9) další kaple a kostely jsou v obcích: Senice na Hané, Těšetice, Pavlov, Ostrava - Pustkovec, Vilémov a jinde 10) další sochy jsou v obcích: Náměšť na Hané, Olšany u Prostějova, Slatinince, Senička (kříž) a jinde - 55 - 11) E. Max: Sv. Cyril a sv. Metoděj, originál je v Týnském chrámu v Praze; sousoší v 19. stol. kanonizovalo sochařskou podobu obou světců 12) Jano Köhler: Svatí Cyril a Metoděj – otcové naši; obraz se stal nejčastěji reprodukovanou podobou obou světců na dlouhou dobu 13) M. Aleš: řada kreseb 14) A. Mucha: Slovanská epopej 15) Parléřská huť, patrně nejstarší zobrazení svatých Cyrila a Metoděje v sakrální prostoře u nás, Triforium v Pražské katedrále 16) A. Mucha: Svatováclavská vitráž v Pražské katedrále 17) K. Pokorný: Křest sv. Ludmily – Pražská katedrála 18) K. Dvořák: Věrozvěstové Slovanů, 1938, jediná moderní socha na Karlově mostě v Praze 19) M. Knobloch: Pamětní medaile ČBK k 1150. výročí příchodu na Moravu 20) symbolikou cyrilometodějské Moravy je prostoupeno celé dílo Otmara Olivy Díla hudební: L. Janáček: Glagolská mše J. B. Foerster: Glagolská mše P. Křížkovský: Hvězdy dvě se z východu berou - 56 - cyrilometodějským odkazem a Velkou Moravou jsou inspirována děl Jiřího Pavlici Díla literární: Viz následující přehled literatury 8. Stručný přehled další literatury k tématu Následující seznam pouze ukazuje, kde hledat další informace, resp. kam nejdříve sáhnout. Je zde uvedena téměř výhradně literatura v češtině. Samozřejmě existuje velké množství literatury cizojazyčné, o níž se lze poučit v seznamech citovaných prací v přehledných studiích českých. Pro učitele méně obeznámené s cyrilometodějskou problematikou jsou asi nejlepším vstupem do studia starší přehledné práce, i když jsou dnes v některých detailech překonané. V našem seznamu jsou označeny hvězdičkou *. Stejně jsou označeny i některé zcela nové kratší studie, které pro školní praxi přinášejí na malém počtu stran dostatečnou a dobře srozumitelnou informaci. Pro současnou vědeckou diskusi lze informace hledat v pracích Prof. M. Pojsla, Doc. J. Šebka, Prof. J. Ambrose a Doc. V. Vavřínka. Studovat jejich bibliografii a nové publikace se vyplatí. U obecných encyklopedií upozorňujeme na poměrně silnou ideologickou poplatnost době, kdy encyklopedie vyšla. Výjimkou je Britannica, kde však téma není šířeji pojednáno. Zcela nepoužitelné jsou nové počítačové encyklopedie, protože obsahují spousty nepřesností a chyb, které neodborník neumí odhalit. Soustavnější a bezchybné informace o cyrilometodějské tradici jsou na www.moraviamagna.cz, o cyrilometodějské úctě a ekumenické spolupráci na www.listar.cz a o současném dění kolem tématu na www.maticevelehradska.cz. - 57 - 1. Obecné Bartůněk, V. (ed.): Soluňští bratři: 1100 let od příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu, Praha 1963. Pokorný, L. (ed.): Odkaz soluňských bratří. Sborník k 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje, Praha 1987. * Vašica, J.: Literární památky epochy velkomoravské 863–885, Praha 1966. * Dvorník, F.: Byzantské misie u Slovanů, Praha 1970. * Mareš, F. V.: Cyrilometodějské tradice a slavistika, Praha 2000. Myslivec, J.: Křesťanský východ a my, Praha 1970. * Vavřínek, V., Balcárek, P.: Encyklopedie Byzance, Praha 2011 Piťha, P.: Svatí Cyril a Metoděj, Velehrad - symbol a úkol, České Budějovice 2010 (popularizační publikace) 2. K postavám světců Zlámal, B.: Svatí Cyril a Metoděj, Řím 1985. Pastrnek, F.: Dějiny slovanských apoštolů Cyrila a Metoda s rozborem a otiskem hlavních pramenů, Praha 1902. Zlámal, B.: Slovanští apoštolové svatí Konstantin-Cyril a Metoděj, In: Bohemia Sancta, Praha 1989, s. 7–28. Tkadlčík, V.: Cyrilometodějský kult na křesťanském západě, 1995. Dobrovský, J.: Cyril a Metod apoštolové slovanští. Pozn. opatřil J. Vajs, Praha 1948. Bartůněk, V.: Dar nad všechno zlato: Sv. Cyril a Metoděj, Praha 1963. Gorazd II. (Matěj Pavlík): Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu: k 1050. výročí úmrtí sv. Metoděje, Hlinsko 1936. Hnilica, J.: Svätí Cyril a Metod – horliví hlasatelia Božieho slova a verní pastieri Církvi, Bratislava 1990. 3. K dějinám a významu Velehradu Cinek, F.: Velehrad víry. Duchovní dějiny Velehradu, Olomouc 1936. Ambros, P.: Cyrilometodějství a jezuité na Velehradě od roku 1890 do roku 1919, In: Altrichter, M. (ed.): Velehrad – filologoi versus filosofoi. Příspěvek spirituální teologie k 800. výročí; Olomouc 2005, s. 208–236. - 58 - Cinek, F.: Stojan, Antonín Cyril – Život a dílo, 2004. * Pojsl, M.: Velehrad: Sv. Cyril a Metoděj v ikonografii baziliky, Velehrad 2005. Jacobson, R.: Cyrilometodějské studie (soubor statí z let 1945–69), Praha 1996. 4. K unionismu a velehradským kongresům * Tkadlčík, V.: Minulost a budoucnost velehradských kongresů, Velehrad 1988. Górka, L.: Svatí Cyril a Metoděj: ekumenická dimenze smíření, Olomouc 2007. * Špidlík, T.: Cyrilometodějská tradice, In: Jesuité, 13/5 2004, s. 1–8. Ambros, P.: První velehradský unijní sjezd v roce 1907 a rozvoj cyrilometodějské tradice v jeho duchu – tvůrci a dědicové, In: Poznávanie kultúrneho dedictva sv. Cyrila a Metoda. Univerzita Konštantina Filozofa v Nitre – Filozofická fakulta, Nitra 2007, s. 200– 211. Hurbanič, M.: Byzantsko-slovanská oikumene: spoločenstvo kultúry a viery, In: Slovanský přehled, 91/1, 2005, s. 1–11. 5. Beletrie Jarošová, J.: Svatí kacíři aneb reportáž nejen z Velké Moravy, Praha 2000. Polách, A.: Bratři ze Soluně: život Konstantina a Metoděje, Praha 1995. Neužil, F.: Řezenské ortely, Praha 1988 (kontroverzní kniha). Piťha, P.: Slyšte slovo a zpívejte píseň, České Budějovice 2012 Ladman, D., Piťha, P.: O svatém Cyrilu a svatém Metoději, České Budějovice 2012 (obrázková knížka pro malé děti). - 59 - 9. Textová příloha 1. Vlastní texty sv. Konstantina a Metoděje Proglas Předzpěv sv. Konstantina ke slovanskému překladu čtveroevangelia, cca 865 Jsem předzpěv k svatému evangeliu. Jak dříve předpověděli proroci, Kristus přichází shromáždit národy, neboť jest světlem tohoto světa. Splnilo se to v tisíciletí tomto sedmém. Oni totiž řekli: Slepí prohlédnou a hluší uslyší slovo Písma. Neboť jest třeba poznati Boha. Proto slyšte, Slované, toto: Dar tento jest zajisté od Boha daný, dar boží jest to údělu na pravici, dar duším, nikdy se nekazící, těm duším, které jej přijmou. Matouš, Marek, Lukáš a Jan učí všechen lid a praví: Všichni, kdož spanilost svých duší vidíte, neboť toužíte radovat se, zapudit temnotu hříchu, a zbavit se zkázy tohoto světa a rajský život nalézt a uniknout plameni hořícímu, slyšte nyní svým rozumem, slyšte, všechen lide slovanský, slyšte Slovo, přišlo od Boha, slovo krmící lidské duše, slovo posilující srdce i rozum, - 60 - slovo toto, připravující k poznání Boha. Jako bez světla se nepotěší oko patřící na všechno stvoření boží, nýbrž vše není ani krásné, ani viditelné, tak je to i s každou duší bez knih, jež nezná zákona božího, zákona knižního a duchovního, zákona zjevujícího ráj boží. Neboť který sluch, jestliže rachot hromu neslyší, může se báti Boha? Dále chřípí, nečichají-li vůně květu, kterak pochopí zázrak boží? Vždyť ústa, jež necítí sladkosti, činí člověka jako kamenným. Ještě víc však duše bez knih zdá se být v lidech mrtva. Bratři, to vše jsme my uvážili a povíme vám radu výbornou, která všechny lidi zbaví života zvířeckého a žádostivosti, abyste, majíce mysl nerozumnou, a slyšíce slovo cizím jazykem, neslyšeli je jak hlas zvonce měděného. Neboť svatý Pavel uče toto řekl, modlitbu svou napřed vzdávaje Bohu: Chci raději pět slov pověděti, a svým rozumem je říci, aby i všichni bratři rozuměli, nežli deset tisíc slov nesrozumitelných. Kterýpak člověk toto nechápe, který nepřidá moudrého podobenství, vykládajícího nám správné řeči? Vždyť jako zkáza hrozí tělu, a všechno je hubí, víc než hnis je ničíc, nemá-li patřičného pokrmu, - 61 - tak každá duše přestává žít a nemá v sobě života božího, když slova božího neslyší. Ještě jiné podobenství velmi moudré povězme: Lidé, kteří se milujete a chcete růsti růstem božím, kdo z vás neví, že tato víra pravá, jako símě padající na pole, tak ona v srdcích lidských má zapotřebí deště božích písem, aby úroda boží hojněji vzrostla? Kdo může povědět všechna podobenství, jež usvědčují národy bez knih, nehovořící řečí srozumitelnou? Ani umí-li všechny řeči, nedovede vylíčit jejich bezmoc. Nicméně rád bych připojil své podobenství a málo slovy podal mnoho smyslu. Nahé jsou zajisté všechny národy bez knih a nemohou bojovati bez zbraní s protivníkem našich duší, uchystáni za kořist věčné muky. Národové, kteří nemáte rádi nepřítele a hodláte zápolit s ním mocně, otevřete pozorně dveře rozumu, když jste přijali nyní zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Hospodinovy, hlavu ďáblovu mocně potírající. Neboť kdo přijme knihy tyto – Moudrost-Kristus jimi promluví a vaše duše posiluje – apoštoly pak se všemi Proroky, kdo zajisté jejich slova zvěstují, budou schopni zabít nepřítele, dobré vítězství Bohu přinášejíce, - 62 - hnilobnému rozkladu těla uniknou, těla, jehož život je jako ve snu, nebudou padat, ale pevně stát, a že vůči Bohu se ukázali chrabrými, budou stát na pravici božího trůnu, když přijde ohněm soudit národy, věčně s anděly se radujíce, ustavičně slavíce Boha milostivého, písněmi z knih vždycky Boha opěvajíce, který se nad lidmi smilovává. Jemu přísluší všeliká sláva, čest a chvála, boží Synu, vždy s Otcem i Svatým Duchem na věky od veškerého tvorstva. Amen. Zakon sudnyj ljudem Výběr podle vydání prof. J. Vašici 2 V každé při a žalobě a udání je povinností knížete a soudce nepřijímat udání bez mnohých svědků, ale třeba říci stranám a žalobcům a udavačům: nedokážete-li to přísežníky, jak velí i zákon boží, očekávejte, že přijmete týž trest, který jste vyslovili proti druhému. Tak velí boží zákon, a kdo ho nezachovává, budiž proklet. 7a Nad všemi těmito má kníže a soudce v každé při konat vyšetřování s veškerou pozorností a trpělivostí a neodsuzovat bez svědků, nýbrž vyhledávat svědky pravé, kteří se bojí Boha a jsou vážení a nemají žádného nepřátelství ani zlosti ani odporu ani žaloby s tím, o němž vypovídají, ale pro strach Boží a jeho spravedlnost. Počet pak svědků ať - 63 - bývá jedenáct nebo víc než tento počet, při malých sporech od sedmi do tří, ne však méně než tento počet. Soudce pak má moc vzít zástavu od toho, proti němuž vypovídají, a určit svědkům buď přísahu nebo peněžitou pokutu nebo týž trest, budou-li v některé době přistiženi, že lžou. Nemají se pak přijímat ani v jedné při za svědky ti, kdo budou někdy usvědčeni ze lži nebo z přestupování zákona božího, nebo že vedou život zvířecí, nebo ti, kteří nejsou příčetní, a proto se ku přísaze nepřipouštějí. 10 Kdo svedl dospívající dívku před dobou třinácti let, ať je pokutován vším svým majetkem a výnos ať se dá dívce. Podle církevního zákona on i ten, kdo se dopustil násilí na dívce zasnoubené muži, všichni podléhají sedmiletému pokání, jak jsme již dříve řekli stran ženy vdané. 11 Kdo svedl dívku zasnoubenou muži, třebaže k ní vešel s jejím svolením, tomu má být uříznut nos. 15 Kdo z nějakého nepřátelství nebo pro loupež majetku zapaluje ohněm obytná stavení, je-li to v městě, ať ho upálí ohněm, pakliže to je ve vsi nebo ve statku, ať ho mečem popraví, ale podle církevního zákona se předává na pokání dvanácti let, poněvadž je to nepřítel. Chce-li kdo spálit strniště nebo křoví na svém poli a zažehne oheň a ten oheň přeskočí a zapálí cizí pole nebo cizí vinici, třeba věc posoudit a vyšetřit, a stalo-li se to tím, že z nevědomosti nebo z lehkomyslnosti zapálil oheň, ať vyhořelého odškodní; nebo by zapálil oheň za větrného dne nebo neučinil potřebná opatření řka: oheň se nerozšíří, nebo kdyby mu bylo líno, nebo nebylo by mu to možné, a oheň spálí, ať zaplatí a ať je bit. Pakliže by všechno zachoval, a náhle přikvapí bouře, a proto se oheň daleko rozšíří, ať není odsouzen. Jestliže se bleskem zapálí něčí dům a shoří to nebo ono z jeho vlastního obydlí, a oheň se rozšíří a sežehne nakonec domy okolních jeho sousedů, jelikož požár ten vznikl znenadání, nebývá odsouzen. - 64 - 17 Má-li kdo s někým spor a neoznámí to vladykům, ale jedná o své újmě a buď mocí nebo násilím chce prosadit svou, i když tak učiní opravdu, aby dostal své, ať ztratí svou věc a ať ji vrátí. Pakliže vezme něco cizího, ať je bit od vladyky té země, poněvadž se nepodrobuje moci a stává se sám svým mstitelem. A když takto si počíná, ať restituuje to, co vzal. 18 Mluví-li rodiče a děti proti sobě, ať se jim nevěří. A ani pro pána ani proti pánovi buď otrok či propuštěnec ať nebývá svědkem. 20 Svědkové z poslechu ať nesvědčí a neříkají: slyšeli jsme od někoho, že tento je dlužník, nebo něco jiného svědčí z poslechu, i když jsou to župani, kteří svědčí. 28 Kdo vstupuje do kněžiště ve dne nebo v noci a vezme něco z posvátných nádob nebo rouch nebo z jakékoli jiné věci, ať je pokutován; a kdo vezme něco z chrámu mimo kněžiště, ať je bit, ostříhán a poslán ze země jako bezbožník. 29 Kdo ukradne svobodného člověka a prodá ho nebo zotročí, ať je zotročen, jako i on svobodného člověka zotročil, ať vstoupí do téhož otroctví. Modlitba sv. Konstantina filosofa z mládí Podle Života sv. Konstantina-Cyrila podle vydání prof. J. Vašici „Ó Řehoři, člověče tělem, ale duší anděle! Ačkoli jsi byl člověk tělem, zdál ses být andělem. Neboť tvá ústa jako jeden ze Serafů oslavují Boha a všecek svět osvěcují naukou pravé víry. Proto přijmi i mne, jenž se ti kořím s láskou a vírou, a buď mi učitelem a světitelem.“ - 65 - Modlitba sv. Konstantina před smrtí, r. 869 Podle Života sv. Konstantina-Cyrila Podle vydání prof. J. Vašici „Pane Bože, který sis ponechal k své službě anděly netělesné, nebe jsi rozepjal a zemi zbudoval a vše, co jest, z nebytí přivedl jsi v bytí, který vždy činíš po vůli těm, kdo se tě bojí a zachovávají tvá přikázání, vyslyš mou modlitbu a ochraň své stádo, k němuž jsi mne, svého neschopného a nehodného služebníka, poslal. Zbav je všeliké bezbožné a pohanské zloby a mnohomluvného rouhavého jazyka kacířského, který mluví rouhavě proti tobě, zahlaď trojjazyčný blud a dej, ať se tvá církev hojně rozroste, a až všechny je shromáždíš v jednomyslnosti, učiň je lidem vyvoleným, stejně smýšlejícím o pravé tvé víře a správném vyznání a vdechni jim do srdce slovo své nauky. Je to jistě tvůj dar, žes nás nehodné přijal za hlasatele svého Krista. Odevzdávám ti jakožto tvé ty, kteří konají dobré skutky tobě milé a které jsi mi svěřil. Spravuj je silnou svou pravicí, aby všichni slavili tvé jméno, mocná trojice.“ Potom políbil všechny svatým políbením a řekl: „Požehnaný Bůh, který nás nevydal do rukou našich neviditelných nepřátel, ale potřel osidlo těch, kteří nám činili úklady, a zbavil nás od záhuby.“ - 66 - 2. Literární památky doby Velkomoravské Život svatého Konstantina Cyrila (úryvky) Vznikl na Moravě před r. 883, snad i za účasti sv. Metoděje Podle vydání prof. J. Vašici. Vybrány jsou především části ukazující na debatní pohotovost sv. Cyrila Když logothet viděl, jaký je, dal mu moc nad svým domem a možnost vcházet volně do císařského paláce. Jednou se ho otázal: „Filosofe, rád bych věděl, co je to filosofie.“ On řekl hned s pohotovostí: „Poznání věcí božských i lidských, nakolik se může člověk přiblížit Bohu, neboť učí člověka, aby byl svými skutky obrazem a podobenstvím toho, který ho stvořil.“ Proto si ho tento muž, tak mocný a vážený, ještě víc oblíbil a ustavičně se ho na vše dotazoval. A on mu vyložil nauku filosofickou a v málo slovech mu objasnil veliké záhady. Když patriarcha uzřel filosofa mladého tělem, aniž tušil, jak starý rozum v něm je, i ty, kteří byli posláni s ním, řekl jim: „Vy nejste hodni mého podnoží, jak se mám já s vámi přít?“ Filosof mu na to odvětil: „Neulpívej na lidském obyčeji, ale hleď na přikázání boží. Vždyť jako ty jsi od Boha vytvořen z hlíny a duše, tak i my všichni. Patř tedy, člověče, na hlínu a nevypínej se.“ Opět namítl Jan: „Není správné hledat kvítky na podzim ani hnát starce do boje jako nějakého jinocha Nestora.“ Filosof mu na to odpověděl: „Sám proti sobě nalézáš důvody. Pověz, v kterém věku je duše silnější než tělo?“ On na to: „Ve stáří.“ Filosof řekl: „Do jaké půtky tě vháníme, tělesné či duševní?“ On řekl: „Duševní.“ Na to filosof odpověděl: „Tak to ty budeš nyní silnější. Proto nám nepovídej taková přísloví. Ani tedy kvítky nehledáme ani tě neženeme do boje v nepravý čas.“ Když tam dospěli, spatřili podivné a ošklivé věci od nich tam zhotovené, které vytvořili na potupu a posměch všem křesťanům žijícím na onom místě a nemálo je tím sužovali. Byly tam totiž namalovány zvenčí na dveřích všech křesťanů obrazy ďáblů, jimiž je chtěli ohromit a pohanět. I otázali se filosofa: „Můžeš poznat, filosofe, co je to - 67 - za znamení?“ On řekl: „Vidím podoby démonů a mám za to, že tu uvnitř žijí křesťané, oni nemohou s nimi žít a utíkají pryč od nich, a kde toho znamení zvenčí není, tam jsou s nimi uvnitř.“ Když tam došel a chystali se zasednout k obědu u chagana, tázali se ho: „Jaká je tvá hodnost, abychom tě posadili na patřičné čestné místo?“ On řekl: „Děda jsem měl velikého a velmi slavného, stával blízko císaře, ale svévolně odvrhl slávu mu danou a byl vyhnán. Odešel do cizí země a zchudl, a tam mě zplodil. Já tedy hledám někdejší hodnost dědovu a jiné se mi nepovedlo získat. Jsem totiž vnuk Adamův.“ Oni odpověděli: „Mluvíš důstojně a správně, hosti.“ A od té chvíle počali mu prokazovat víc úcty. Opět se ho tázali Židé: „Proč vy se klaníte modlám a tváříte se, jako byste se tím líbili Bohu?“ Filosof odpověděl: „Napřed se naučte rozlišovat názvy, co je ikona (obraz) a co je idol (modla) a toho si povšimněte a nenapadejte křesťany, neboť ve vašem jazyku se nachází pro tento „obraz“ deset slov.“ Císař shromáždil poradní sbor a povolal Konstantina filosofa, sdělil mu tuto věc a pravil: „Vím, filosofe, že jsi unaven, ale je třeba, abys tam šel, neboť tuto věc nemůže nikdo vykonat tak jako ty.“ Filosof odpověděl: „Ač jsem unaven a tělesně churav, půjdu tam s radostí, mají-li knihy v svém jazyku.“ Císař mu pravil: „Můj děd i můj otec i mnozí jiní hledali to a nenašli, kterak to mohu já nalézt?“ Filosof mu řekl: „Kdopak může psát řeč na vodu a získat si jméno kacíře?“ Odpověděl mu opět císař se svým strýcem Bardou: „Chceš-li ty, může ti to Bůh dát, který dává všem, kdo o to prosí bez pochybování, a otvírá tlukoucím.“ Šel tedy filosof, a jak bylo jeho dávným obyčejem, oddal se modlitbě i s jinými pomocníky. Krátce nato zjevil mu to Bůh, který slyší modlitby svých služebníků, a ihned složil písmena a začal psát slova evangelia: Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo, a tak dále. Z jeho pobytu v Benátkách shromáždili se proti němu biskupové, kněží - 68 - a mniši jako havrani na sokola a vytasili se s trojjazyčním kacířstvím, když řekli: „Člověče, pověz nám, jak to, že jsi ty nyní Slovanům pořídil knihy a učíš jim, předtím však nikdo jiný jich nevynalezl, ani apoštol ani římský papež ani Řehoř Veliký (Theolog) ani Jeroným ani Augustin? My známe jen tři jazyky, kterými lze Boha v knihách slavit: hebrejský, řecký a latinský.“ Filosof jim odpověděl: Zdali nepadá déšť od Boha na všechny stejně? Nebo slunce také nesvítí na všechny? Nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Jak se tedy vy nestydíte připomínat jen tři jazyky a chcete, aby všechny ostatní jazyky a národy byly slepé a hluché? Povězte mi, pokládáte Boha za bezmocného, jako by to nemohl dát, či za závistivého, jakoby nechtěl? My přece známe mnoho národů, které mají své knihy a vzdávají Bohu slávu každý svým jazykem. Jsou to, jak známo tito: Arméni, Peršané, Abasgové, Iberové, Sugdové, Góti, Avaři, Chazaři, Egypťané, Arabové, Syřané a mnozí jiní. I položili jej tak s rakví do hrobu po pravé straně oltáře v chrámě svatého Klimenta, kde se počaly dít zázraky. A Římané, když je viděli, tím víc se oddávali uctívání jeho svatosti. Namalovali jeho obraz nad hrobem a počali nad ním pálit světlo ve dne i v noci a chválili Boha, jenž takto oslavuje ty, kteří ho slaví. Život svatého Metoděje (úryvky) Konec 9., počátek 10. stol. Podle prof. J. Vašici Byl pak z rodu po otci i matce nikoli nepatrného, nýbrž velmi dobrého a vznešeného, známého především Bohu a císaři a veškerému kraji soluňskému, jak to bylo vidět i na jeho tělesné podobě. Proto si ho též právníci oblíbili od dětství a vyslovovali se o něm s pochvalou, až konečně i císař se dověděl o jeho bystrosti a svěřil mu správu slovanského knížectví, já bych řekl, jako by předvídal, že jej bude chtít poslat Slovanům za učitele a prvního arcibiskupa. - 69 - Stalo se v ty dny, že Rostislav, kníže slovanský, se Svatoplukem vypravili poselství z Moravy k císaři Michaelovi a pravili takto: „Jsme Bohu díky zdrávi. Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec, a ti nás rozličně učili. My Slované však jsme lid prostý a nemáme, kdo by nás vedl k pravdě a její smysl vyložil. Nuže, vznešený pane, pošli takového muže, který nám pořídí ‚všecku spravedlnost‘.“ Tehdy císař Michael řekl filosofu Konstantinovi: „Slyšíš, filosofe, co praví? Jiný to nemůže vykonat, leda ty. Hle, tu máš hojné dary, vezmi si svého bratra opata Metoděje a běž. Vy oba jste Soluňané a Soluňané všichni mluví čistě slovansky.“ A tehdy zjevil Bůh filosofovi slovanské knihy. A on ihned sestrojil písmena a zhotovil překlad a vydal se na cestu na Moravu. Metoděje si vzal s sebou, a ten opět s pokorou se mu podroboval a jemu sloužil a s ním učil. Potom starý nepřítel, závistník dobra a odpůrce pravdy, podnítil proti němu srdce krále, nepřítele moravského, se všemi biskupy, kteří pravili: „Učíš v naší eparchii.“ On však odpověděl: „Kdybych byl věděl, že je vaše, byl bych ji pominul, ale je svatého Petra. A právem. Přecházíte-li vy z řevnivosti a lakoty proti kánonům přes staré hranice a tím bráníte učení božímu, dejte si pozor, abyste svůj mozek nerozlili, budete-li chtít kostěnou lebkou prorazit železnou horu.“ Odpověděli mu hněvivě: „Zlým to odpykáš!“ On odpověděl: „Mluvím pravdu před císaři a nestydím se. Vy však si čiňte se mnou, co vám libo, neboť nejsem lepší než ti, kteří proto, že mluvili, co je spravedlivé, i o tento život přišli v mnohých mukách.“ Když mnoho řečí bylo chvatně prosloveno, aniž co zmohli proti němu, řekl král šibalsky: „Netrapte mého Metoděje, vždyť se už zpotil jako při peci.“ On řekl: „Tak jest, pane. Kdysi potkali lidé zpoceného filosofa a tázali se ho: Pročpak se potíš? On dí: S hrubými lidmi jsem se přel.“ O tomto výroku se pohádali a rozešli. Jeho pak vyhostili do Švábska a drželi ho tam půl třetího roku. - 70 - … říkali: „Nám dal papež moc a jeho poroučí vyhnat ven i jeho učení.“ Shromáždili pak všechen moravský lid a nařídili přečíst před nimi list, aby sami slyšeli jeho vyhnání. Lidé, jak bývá jejich zvykem, všichni se rmoutili a bědovali, že ztrácejí takového pastýře a učitele, kromě slabochů, jimiž lest zmítala jako vítr listím. Když však četli list apostolikův, našli tam psáno: „Náš bratr Metoděj je svatý a pravověrný a koná dílo apoštolské, v jeho rukou jsou od Boha a od apoštolského stolce všechny slovanské kraje, aby koho prokleje, byl proklat, a koho posvětí, byl posvěcen.“ I zastyděli se a s hanbou se rozešli jako mlha. Potom, když se oprostil od všeho shonu a péči svou uvrhl na Boha, posadil napřed ze svých učedníků dva kněze, zdatné rychlopisce, a přeložil vbrzku všechny knihy Písma, kromě Makabejských, z řeckého jazyka na slovanský v osmi měsících, od měsíce března, kdy začal překládat, do dvacátého šestého dne měsíce října. Po ukončení pak vzdal náležitý dík a slávu Bohu, jenž dává takovouto milost a zdar, a obětoval se svým duchovenstvem svatou a tajemnou oběť a oslavil svátek svatého Dimitria. Neboť dříve s filosofem přeložil toliko evangelia s „apoštolem“ a vybranými službami církevními. Tehdy pak přeložil i nomokánon, tj. pravidlo zákona, a knihy Otců. Když se na Květnou neděli shromáždil všechen lid, vešel Metoděj do chrámu, a poněvadž byl nemocen, vyslovil požehnání císaři a knížeti i duchovenstvu a lidu a řekl: „Opatrujte mne, dítky, do třetího dne.“ Tak se i stalo. Když svítalo na třetí den, řekl naposled: „V ruce tvé, Pane, poroučím svou duši.“ Zesnul v rukách kněží v šestý den měsíce dubna. - 71 - Hymny na svátek Cyrila filosofa, učitele slovanského národa Konec 9. stol., autorem je nejspíš sv. Sáva. Podle prof. J. Vašici Stichiry Měl jsi ctnost za skvoucí okrasu, otče, a proběhl jsi celý svět. Jako včela vkládal jsi přečistý med božího poznání do srdcí věřících v jediného Krista, jenž přišel na zemi a učinil lidi podobnými Bohu z neskonalého milosrdenství a mnohého soucitu. Tichý moudrostí, naplněn láskou boží, pravověrným učením ozdobený jsi prošel, blažený Cyrile, světče Bohem ulovený, města a kraje a osvěcoval jsi ty, kdož posud ještě nepřijali spasitelné poznání. Proto tě ctíme svatými zpěvy. Žití tvé bylo bez úhony a život hodný chvály a smrt čestná před Bohem veškerenstva, jemuž jsi do rukou odevzdal, otče, duši plněním povinností ospravedlněnou. Proto tě žádáme, pros jej za nás, abychom nalezli smilování, my, kteří tě věrně chválíme. Píseň první Přiložil jsi své božské rty k číši moudrosti a napil ses nápoje spásy, rozumem zdál ses být světlem a jazykem sekerou vytínající lest ďábelskou. Bůh náš, dárce světla, rozžal tě jako svítilnu a označil tě za učitele celému světu a poslal tě učit knihami zákona temné národy západní. Svatým Duchem vytáhl jsi z hlubiny, božím slovem moudrý, drahocennou perlu zbožnosti a knihami zákona božího, blažený, jsi posvětil národy. V chválách stichiry Cyrile, slavný učiteli ctnosti, naučil jsi Moravany svými knihami Bohu děkovati, tím, že jsi překládal z řeckého jazyka na slovanský zákon Páně a spravedlnost jeho. Proto se slovanské národy nyní radují a slávu Bohu vzdávají. - 72 - Kdo může vypovědět divy Páně, jež vykonal se slavným tímto Cyrilem? Vysvobodil ho od jedu saracénského a vytrhl od záhuby úpalem, a těm, kdo podvraceli u Chazarů víru v Pána, uzamkl ústa jeho jazykem, osladil jemu hořké vody a na tisíce jiných zázračných věcí učinil. 3. Legendy z českého prostředí Staroslověnská legenda o svatém Václavu 1. polovina 10. stol. Jazykově korigovaný překlad staroslověnského originálu podle Fontes Rerum Bohemicarum I Aj nyní se naplnilo prorocké slovo, jež sám náš Pán Ježíš Kristus řekl: „Stane se, že v posledních dnech, ježto myslím nyní nastaly, vstane bratr proti bratru, syn proti otci, a nepřátelé člověka domácí jeho. Lidé budou sobě nemilí, i odplatí jim Bůh podle skutků jejich.“ Byl v Čechách vévoda jménem Vratislav a žena jeho příjmím Drahomíra. Zplodivše syna svého prvorozeného, pokřtili jej a nazvali jméno jeho Václav. Když povyrostl, k postřižinám jeho povolal otec Vratislav blahoslaveného biskupa jménem Notára s jeho kněžstvem. Zazpívavše Mši svatou, pojal biskup dítě a postavil je na rohu stupňů před oltářem, i požehnal je řka: „Pane Jezu Kriste, požehnej dítěti tomuto, jako jsi požehnal všem spravedlivým svým.“ A tak s požehnáním byl postřižen. Protože mním, že požehnáním tohoto spravedlivého biskupa začalo dítě růsti, milostí Boží jsouc živeno, naučilo se knihám slověnským i latinským dobře. A když zemřel otec jeho, ustanovili Čechové za vévodu tohoto Václava, syna jeho. Boleslav pak jeho bratr rostl pod ním. Ale matka jeho Drahomíra spravovala lid, až Václav dorostl a začal sám spravovati lid svůj. Boží milostí Václav vévoda netoliko knihám - 73 - dobře se naučil, ale i ve víře byl dokonalý. Všem chudým dobře činil, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle evangelského slova. Vdovám ublížiti nedal, všecky lidi chudé i bohaté miloval, sluhům božím posluhoval, mnohé chrámy zlatem okrašloval. Bohu věře vším srdcem svým, vše dobré činil, cokoli mohl v životě svém. Rozhněvavše se čeští páni, když byl ďábel vešel v srdce jejich, jako kdysi v srdce Jidáše, zrádce Páně, povstali proti pánu Václavu, jako Židé proti Pánu Ježíši. Neboť psáno jest, každý, kdo se proti svému pánu staví, podoben jest Jidáši. I namluvili kněžici Boleslavu, řkouce: „Bratr tvůj Václav chce tě ubíti, dohodnuv se s matkou i se svými muži.“ Ti psi zlí i Václava dříve popíchli, aby vyhnal bez příčiny svou máteř. Ale Václav znaje bázeň Boží, zaleknuv se slova řkoucího: „Cti otce svého i mateř svou a milovati budeš bližního svého jako sám sebe…“ A chtěje vyplniti všecku spravedlnost Boží, povolal matku zpět, a velmi se kaje s pláčem pravil: „Pane Bože, nepokládej mi toho za hřích.“ A vzpomínaje na slovo Davida proroka pravil: „Hříchu mládí mého a nevědomosti mé nevzpomínej Pane.“ Kaje se ctil mateř svou. Ona pak radovala se z víry jeho i z milosti, kterou činil. Neboť ne toliko chudým a pocestným, i mnohým jiným, jakož jsme dříve řekli, dobře činil, ale i prodané otroky vykupoval. Kostely po všech hradech velmi dobře a sluhy Boží v nich velmi krásně z mnohých národů zřídil, kteří službu boží konali dnem i nocí řízením Božím i sluhy jeho Václava. Vložil mu Bůh v srdce, i vystavěl kostel Svatého Víta. Knížeti Boleslavovi pak, poštvanému proti Václavovi, nasel ďábel v srdce zlobu, aby jej zabil, aby nebyla spasena duše jeho. Přišel pak den svatého Jimrama, jejž Václav ctil, a když byl vesel v ten den, ti zlí vrazi povolavše Boleslava hříšně se radili s ním o bratru Václavovi, jako kdysi Židé o Kristu. Kdykoli bývalo posvěcení chrámu, vévoda Václav jezdíval po všech hradech. V neděli pak, když byl svátek Kozmy a Damana, vyslechnuv Mši svatou, spěchal jíti domů do Prahy. Kníže Boleslav pak zastavil jej hříšnou myslí, řka: „Proč odcházíš, bratře, vždyť mám ještě všecken nápoj.“ Václav neodepřel bratru, ale osed na kůň začal hráti se sluhami svými. Tu pak mním, že pověděli jemu - 74 - řkouce: „Bratr Boleslav chce tě ubíti.“ On však neuvěřil tomu, vloživ věc na Boha. A když přišla noc, sešli se ti vrazi na dvůr kteréhos Hněvsy, povolali Boleslava, potvrdili s ním tu ďábelskou radu o bratru jeho, jako kdysi Židé sešli se, ukládajíce proti Kristu. Tak i tito sešedše se, uradili se, jak by zabili svého pána, vévodu. Řekli, ať přijde na jitřní, tehdy ulovíme jeho. Když bylo ráno, zvonili na jitřní. Václav pak slyšev zvon řekl: „Sláva tobě, Pane, jenž jsi mi dal dožíti se jitra,“ a vstav šel na jitřní. Ihned dohonil jej Boleslav ve dveřích chrámových. Václav ohlédnuv se řekl k němu: „Bratře, dobrým jsi nám byl hostitelem včera.“ Boleslav pak, když se ďábel přiklonil k uchu jeho a převrátil srdce jeho, ano tasiv meč odpověděl: „Nyní tě chci zabíti.“ To pak praviv udeřil jej mečem do hlavy. Václav obrátiv se k němu řekl: „Co jsi si to usmyslil, bratře?“ A chopiv jej povalil na zem. Sluha kterýs udeřil Václava v ruku, ten pak raněný na ruce, pustiv bratra utekl v chrám. Vrahové dva, zvaní Týra a Česta, zabili jej ve vratech chrámových. … Odešli, Václava nechavše ubitého a nepohřbeného. Krastěj pak kněz jeden vzav jej položil před chrámem, pokryv plátnem. Uslyševši to pak matka jeho, že zabit syn její, přišedši hledala jej a uzřevši jej padla k srdci jeho plačíc. I sebravši všecky údy těla jeho neodvážila se odnést je do domu svého, ale v jizbě knězově umyvši oblékla jej, a nesši položila jej v chrámě. Bojíc se, aby jí nezabili, utekla do Hrvatska. Boleslav poslav lidi nezastihl jí tu. Zavolavše pak kteréhos kněze jménem Pavla, aby se pomodlil nad tělem Václavovým, pohřbili čestné tělo Václavovo, dobrého a spravedlivého ctitele Božího a milovníka Kristova. Duše pak jeho vzešla k Bohu, jemuž i sloužil s úctou a bázní. Krev pak jeho nechtěla v zem jíti. Třetí pak večer, ani na to všichni hledí, v chrámě vzešla nad ním, tak že se všichni divili. I ještě doufáme v Boha, že skrze modlitby pravověrného a dobrého muže Václava větší div se ukáže. V pravdě ke Kristově muce i svatých mučedníků jeho přistoupilo mučednictví Václavovo. Radili se nad ním, jako Židé o Kristu, ubili jej jako Petra, mládence jeho zardousili jako i betlémské kvůli Kristu. Byl pak zabit vévoda Václav 28. dne září. Bůh dal pokoj - 75 - duši jeho ve svatyni pokoje se všemi spravedlivými i s těmi, kteří pro něho zabiti nevinní jsouce. Legenda Křišťanova (úryvek) Konec 10. stol. Jazykově redigovaný překlad latinského originálu podle Fontes Rerum Bohemicarum I … až posléze panství říše té dostalo se jednomu z týchž knížat zrozenému, jménem Bořivoji. Ten stkvěje se nejkrásnější podobou a květem nejlepšího mládí, jednou za jistou věcí svou a lidu sobě svěřeného přijel k vojvodovi svému čili králi Svatoplukovi na Moravu, a byl od něho laskavě uvítán a na hostinu zároveň s ostatními pozván. Leč nikterak mu nebylo dopřáno místa k sedění mezi křesťany, ale před stolem na podlahu mu kázáno se posaditi. Tohoto příkoří sželelo se biskupu Metodějovi, i řekl prý mu: „Ach, že ty takový a tak mocný muž nestydíš se odstrčenu býti od stolic knížecích, požívaje sám též důstojnosti vojvodské, ale raději pro ohavnou modloslužbu přeješ si s pasáky na zemi ležeti!“ Tu dí onen: „V jaké vydávám se nebezpečenství takovou věcí, nebo co dobrého mi přinese obřad křesťanský?“ „Odřekneš-li se,“ praví biskup Metoděj, „model a zlých duchů v nich přebývajících, staneš se pánem pánů svých, a všickni nepřátelé podrobeni budou panství tvému a potomstvo tvé denně bude se množiti jako řeka převeliká, v níž se stékají vody rozličných potůčkův.“ „Takto-li tomu jest,“ pravil Bořivoj, „nač váhati s pokřtěním?“ „Netřeba váhati,“ pravil biskup, „toliko hotov buď z celého srdce věřiti v Boha Otce všemohoucího a jeho Jednorozeného, pána našeho Ježíše Krista, a v Ducha Utěšitele, světitele všech věrných, nejen pro světské statky, ale též abys získal spasení duši své, a dobyl si slavné palmy věčnosti a zdědil nevýslovnou radost ve společnosti svatých.“ Tímto a takovým povzbuzováním duch mladého muže roznícen prahl touhou po milosti křtu, a aby se neprodlévalo, s všelikou svou družinou na zem k nohám biskupovým - 76 - padli a ještě snažněji prosili. Nač se šířiti slovy? Druhého dne vojvodu a jeho třicet, kteří přišli s ním, u víře poučil, a když dle obyčeje slavný půst vykonali, svatosvatým zdrojem křestním je obrodil. A úplně u víře Kristově ho vzdělav a mnoha dary podarovav, propustil ho do vlasti a přidal mu kněze ctného života, jménem Kalicha. Navrátivše se domů, usadili onoho kněze na hradě, jemuž jméno Hradec, založivše kostel ke cti blaženého Klimenta, papeže a mučeníka, mnoho škody satanovi dělajíce a lid Kristu Pánu získávajíce. Život svatého Prokopa, zakladatele kláštera (úryvky) Podle překladu z latiny od Antonína Stříže z r. 1923 Tato legenda zvaná Menší byla sepsána v 60. letech 11. století v Sázavském klášteře jazykem slovanským, ale dochovala se jen v latinském překladu, který však byl pořízen ještě na slovanské Sázavě, tj. před r. 1096 … Hledal po pustině více míst vhodných pro mnichy, až Božím řízením přišel k jakési jeskyni, v níž tisíc ďáblů se bylo usadilo. Tam šťastný otec nějaký čas přebýval, a tam vystavěv hráze ctností, jimiž by se chrániti mohl proti nájezdům neřestí a útoku duchovních nešlechetností a šípům ponoukání, mužně počal bojovati, myšlení své modlitbami, bděním, posty přirážeje na skálu, jež Kristus jest. O původu kláštera sázavského Jeskyně ona jest vzdálena dvě míle od hradu Kouřimě a dostalo se jí jména od řeky Sázavy, kteráž teče pod ní. A když tam vlnobití hluku světského zbaven a lidí skryt za dlouhý čas Bohu neúnavně zápasil, dobrotivé Boží řízení dokonce nechtělo, aby město na hoře položené zůstalo utajeno a svítilna schována pod kbelcem. Neboť nejvyšší Mistr a zpytatel všech tajemství takto popřál vévodovi Oldřichovi spatřiti světlo této svítilny. Když byl na lovu a přišel na ty skaliny, přihodilo se, že unaven jsa velikou námahou, opustil svou - 77 - družinu, lovce a psy, a v touž chvíli se mu ukázal jelen, kterého ten den nikde nebyl spatřil. A když vzrušen jsa k čilosti, dal se za zvířetem, aby je zastřelil, doveden byl na místo, kdež se nyní slaví šťastná památka blaženého muže. Tam spatřil muže Božího, jenž po modlitbě pracoval rukama a větve dubu z potřeby osekával. A onen jelen skočil za něj a tvář svou obrátiv proti tváři knížete, kterýž ho stíhal, s nohama srovnanýma za svatým otcem se položil. A hle, co se stalo. Vévoda s úžasem poznávaje zjevení milosti Boží, popouští luk, který byl napjal, odhazuje plášť, padá na zem a ptá se, kdo a co by byl tento muž. Svatý otec však, jakož byl po holubičímu dobrotiv, řečí vlídnou a pokornou takto odpovídá knížeti: „Nehodný a hříšník, ale přece služebník Boží jsem, rytířující pod řeholí svatého Benedikta.“ Tu on ihned zkroušeností proniknut s velikým vzlykáním a vzdycháním ho žádal o spasitelnou zpověď a pokání. A po zpovědi se jal uvažovati a po té žádal laskavého otce a své spásy skromného jednatele, aby k sobě shromáždil bratří téhož řádu. Svatý otec k jeho žádosti mlčky přivoluje, prosil Boha, aby mu svou pomocí přispěl, by úmysl knížete mohl vykonati. Zatím vojvoda pro veliký žár, jímž byl rozpálen, žádal blaženého muže, by mu posloužil nějakým nápojem, co by žízeň pouhasil. On však nic jiného nenacházeje, čím by mu vhodněji posloužil, než tu vodu, kterou měl na své potřeby po ruce, přinesl mu jí nádobku. Ale ku podivu, když nad ní učinil znamení kříže, voda se proměnila v nejvzácnější víno. Než co na tom divného, když se v tom poznává dobrodiní toho, jenž v Káni Galilejské totéž svou mocí na počátku svých zázraků byl ukázal. Vévoda užasnuv nad tím, co očima spatřil a chutí zkusil, všecek se obětoval Bohu a slíbil pro všecky své hříchy poslouchati rady blaženého muže. A nemeškalo se. Muž svatý navrhuje, aby se založil kostel ke cti Boží Pána našeho Ježíše Krista a Matky jeho Panny Marie a Všech Svatých pod titulem svatého Jana Křtitele, aby shromážděna byla družina bratří a opatřena byla vezdejší výživa. Vojvoda poslouchaje pokynův a rady dobrotivého otce, vrátiv se domů a také radou svých lechův se podepřev, založil kostel, sbor bratří shromáždil, ze svých statků - 78 - kostelu dal věno, blaženého muže Prokopa, strážce a správce domu toho, opatem nastolil. Nastolení to se stalo po porodu blahoslavené Panny slavné léta Páně 1009. - 79 - O autorech Tuto příručku připravil autorský kolektiv: Dr. Regina Dlouhá, Mgr. Petr Hudec, PhDr. Marie Krákorová, Dr. Petr Kukal, Prof. Dr. Petr Piťha, Filip Šmaus a Mgr. Zdeněk Šmaus, spolu s dalšími spolupracovníky, kterými jsou: Dr. Dominika Jana Bohušová OP, MgA. Klára Folvarská, Ing. Roman Folvarský, Dr. Josef Macenauer, PhDr. Jitka Srovnalová, Mgr. František Srovnal, Vlasta Šmausová, Mgr. David Válka a Ing. Kateřina Vysloužilová. Účinnou pomoc při vzniku publikace poskytli: Arcibiskupství olomoucké, Arcibiskupství pražské, Česká biskupská konference, pracovníci odboru předškolního, základního a základního uměleckého vzdělávání MŠMT, Matice velehradská, Knihovna a archiv Slovanského ústavu ČAV, Knihovna Ústavu pro jazyk český ČAV, P. Jaroslav Cúth, duchovní správce kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně, Dr. Antonín Šuvarský a katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje pravoslavné církve v Praze, P. Pavel Lazárek, Ladislav Kinc, Mgr. Pavel Macura, Ing. Mgr. Karel Nývlt, Doc. Dr. Tomáš Petráček, Doc. Dr. Jaroslav Šebek, majitelé soukromých sbírek a sběratelé, kteří umožnili publikovat fotografie ze svých sbírek, a četní konzultanti dílčích otázek. Publikace vznikla na základě dotace MŠMT „Program na podporu činnosti nestátních neziskových organizací působících v oblasti předškolního, základního, středního a základního uměleckého vzdělávání v roce 2012, čj. 23892/2011-22“. 10. Obrazová příloha Důležité upozornění Do této přílohy nejsou pojaty obrázky ze známých archeologických nalezišť na Moravě a západním Slovensku, jmenovitě z Mikulčic, Starého Města, Sadské Výšiny a Kopčan, ale i z dalších. Jednak je možné s dětmi tato místa navštívit, jednak je možné získat obrazový materiál z dobře dostupných publikací a informačních letáků o nich. Nechtěli jsme z nich bez svolení jejich autorů něco přetiskovat. Nahoře: půdorysy kostelů v Mikulčicích. Dole: rekonstrukce trojlodní baziliky (čís. 6) podle J. Pošmourného. Dochované základy kostela na Vrchu sv. Klimenta u Osvětiman. Jednoduchá úprava pro poutní mše pod širým nebem. Nahoře: pohled od vstupu směrem k oltáři. Dole: pohled od presbytáře. Ilustrace z trevírského rukopisu Apokalypsy, 9. stol.: Franská pěchota (nahoře). Ilustrace ze Zlatého žaltáře ze St. Gallen, 9. stol.: Franská jízda (uprostřed) - obléhání města (dole). Papežská bula Industriae tuae z roku 880 (začátek). glagolice a cyrilice Část liturgického textu z tvz. Pražských zlomků, Sázavský klášter 11. stol. Nahoře: detail veduty velehradského kláštera z roku 1668 (pohled od jihu). Dole: pohled na Velehradský klášter od východu - litografie z 19. století. Nahoře: Velehrad od severovýchodu na snímku V. Angerera z roku 1885. Dole: Velehrad kolem roku 1900. Řeckokatolická tradice na Slovensku. Nahoře: dřevěný kostel v Bodružalu. Dole: dřevěný kostel v Uličském Krivém. Nahoře: freska v klenbě kostela ve Skale, Slovensko. Dole: oltářní obraz z kostela v Mojtíně, Slovensko. Titulní list ze sbírky kázání V. B. Jestřábského z r. 1712. Titulní list sbírky cyrilometodějských německých kázání z let 1708-44 se sv. Cyrilem a Metodějem a pohanskými bůžky. Rytiny z knihy K. Hirschmentzla, Praha 1667 Vlevo: sv. Cyril a Metoděj. Vpravo: zakladatelé kláštera, markrabě Vladislav Jindřich a Přemysl Otakar I. Nahoře: Josef Mánes návrh výšivky praporu Spolku Rastislav z Blanska, 1864. Dole: Mikoláš Aleš Slovanští věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj, kresba 1897. Akad. malíř P. Eduard Neumann, ikonostas 1913, v kapli sv. Benedikta ve velehradské bazilice. M. Knobloch: Svatý Cyril a Svatý Metod, 2010. Oficiální medaile ČBK k oslavám 1150. výročí slovanské misie na Velkou Moravu, ražba ve zlatě, stříbře a obecném kovu. Nahoře: jižní fasáda kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze Karlíně 1861-3 Dole: tympanon na hlavním vchodu, Kristus s patrony kostela od V. Levého. Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně, 1861-3, pohled z jihu na apsidu přesbytáře. Detail bronzových vrat kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně. Podle návrhu J. Mánesa modeloval V. Levý a J. V. Myslbek, 1867-9. Všeslovanská unijní porada na Velehradě v roce 1921. Slovenští účastníci V. kongresu v roce 1927. Nahoře: předsednictvo V. unionistického kongresu v roce 1927. Dole vlevo: Acta Velehradské akademie vycházela do roku 1948. Dole vpravo: Acta Velehradského kongresu 1927. Významní představitelé unionismu. Vladimir Sergejevič Solovjov, ruský filozof - slavjanofil. Biskup Antonín Slomšek, slovinský buditel a politik. Biskup Juraj Josip Strossmayer, chorvatský buditel a politik. Arcibiskup Antonín Cyril Stojan, olomoucký arcibiskup, buditel a lidumil Významné postavy cyrilometodějského hnutí v 19. a na počátku 20. století. Mons. Ignác Wurm, kněz a politik, hlavní organizátor milénia 1863. Prof. František Sušil, kněz, buditel, sběratel lidových písní. Šebestian Kubínek, nadšený propagátor z lidu. Sestra Marie Růžena Nesvatbová, průkopnice speciálního školství. Významní vědci, odborníci na cyrilometodějskou tématiku Historik P. František Cinek. Slavista prof. Josef Vašica. Historik prof. František Dvorník. Teolog kardinál Tomáš Špidlík. Pohlednice z doby výzkumů na Velehradě v letech 1904 – 1905. Nahoře: ukázka z vykopávek. Dole: celkový pohled na odkryv před kostelem. Objev původního pozdně románského portálu v roce 1904. Pohled do kapitulní síně objevené v roce 1937. Základy Křížové kaple v Sázavském klášteře. Bazilika sv. Prokopa v Třebíči, 13. stol. Historické obrázky z poutí na Velehradě. Nahoře 1905, dole 1936. Setkání členů Dílo koncilové obnovy na Velehradě v r. 1968. Zleva F. Tomášek, K. Skoupý, V. Hopko, J. Hlouch a Š. Trochta. Africký kardinál Bernardin Gantin s kardinálem Františkem Tomáškem při velehradské pouti r. 1981. Odvážný Gantinův projev v médiích cenzurovaný byl inspirací pro rok 1985. Kardinál A. Casaroli při pouti v roce 1985 ukazuje poutníkům Zlatou růži zaslanou Janem Pavlem II. Vpravo od něj kardinál F. Tomášek. Zástupy účastníků velehradské pouti v r. 1985, pohled do nádvoří Pohled na zástupy velehradských poutníků v r. 1985 z tribuny ke dnes již neexistující zdi. Vlevo dole je tajný biskup prof. Stanislav Krátký – v šátku a tmavých brýlích. Dva významní disidenti – organizátoři masové účasti na pouti. Vlevo: politik Dr. Václav Benda Vpravo: Augustin Navrátil proslulý svými hladovkami a peticí, pro kterou získal více než 80.000 podpisů. Blahoslavení mučedníci řeckokatolické církve. Biskup Josafat Kocylovskij. Zemřel na následky zacházení ve věznici v Kyjevě r. 1947. Andrej Šeptyckyj, metropolita lvovský. Opětovně pronásledován NKVD Zemřel v r. 1944. Biskup Pavel Petr Gojdič Zemřel v desátém roce věznění v káznici Leopoldov v r. 1960. Biskup Vasil´ Hopko Zemřel na následky třináctiletého věznění v komunistických věznicích r. 1976. Oběti totalitních režimů z řad kněží, kteří měli úzký vztah k Velehradu. Biskup Leonid Fjodorov. Zemřel na následky věznění v gulagu Solovky za polárním kruhem r. 1935 P. Metoděj Dominik Trčka,CSsR. Zemřel v osmém roce věznění v káznici Leopoldov r. 1959. Kardinál Josif Slipyj 15 let vězněn v sibiřských gulazích Zemřel v r. 1984. Sv. arcibiskup-vladyka pravoslavné církve Gorazd II. (Dr. Matěj Pavlík). Zastřelen za poskytnutí úkrytu parašutistům v heydrichiádě r. 1942. Nahoře: návštěva prezidenta Edvarda Beneše na Velehradě v roce 1936. Dole: návštěva prezidenta Václava Havla na Velehradě v roce 1992. Velehradská bazilika od severovýchodu. Pohled na areál kláštera Velehrad od východu. Kovové předměty z doby Velkomoravské. Nahoře vlevo: gombík a prsten zdobený granulací, Mikulčice, 9. stol. Nahoře vpravo: horní část bronzového ostatkového křížku, ? 10. stol. Dole vlevo: zlaté bubínkové náušnice, Praha, 9. stol. Dole vpravo: zlatý gombík s intarzií, Praha, 9. stol. Prvky velkomoravské a cyrilometodějské tradice na daru ČBK papeži Benediktu XVI. při návštěvě ČR v roce 2009, M. Knobloch a P. Kazda. Ukázka hlaholského textu, Makedonie, 11. stol. Glagolský text list Assemanova evangeliáře. Kostel San Clemenete v Římě. Průčelí, Carlo Stephano Fontana, 1715. Interiér po rekonstrukci 1715. Přenesení ostatků sv. Klimenta, detail fresky, kol. roku 900. Sv. Petr ustanovuje sv. Klimenta svým nástupcem, detail mozaiky, 6. stol. Sv. Cyril a Metoděj před papežem Hadriánem II., nástěnná malba z 19. stol v kostele San Clemente v Římě. Krypta kostela San Clemente, 4. stol., náhrobek sv. Klimenta. Pověst vremennych let, Radzivilovský letopis, konec 15. stol. Nahoře: slovanští apoštolové Cyril a Metoděj překládají Písmo svaté. Dole: papež Hadrián klade slovanský překlad bohoslužebných knih na oltář. Svatý apoštol Kiril, učitel Slovanů, freska z druhé čtvrtiny 13. stol., Bulharsko. Svatí bratři Kiril a Methodij, ikona z pol. 19. stol., řecko-katolický klášter Machaira, Kypr. Barevná litografie od E. I. Fesenka, Oděsa, 1901. Svatí Cyril a Metoděj, dřevořez J. Floriana. Životopis sv. Cyrila a Metoděje od P. Josefa Mirovíta Krále vydaný v Hradci Králové 1825. Životopis sv. Cyrila a Metoděje od P. Františka Vodičky s přílohou modliteb a písní, Olomouc 1863. Kniha modliteb, písní a textů k úvahám pro pobožnosti ke sv. Cyrilu a Metoději z r. 1885. Svatometodějský sborník pro přípravu milenia smrti sv. Metoděje, Brno 1884. Program kongresu z roku1936. Časopis vydávaný stejnojmenným spolkem od roku 1909. Časopis Velehradské zprávy vydávaný jezuitskou velehradskou kolejí. Tiskovina z doby snahy o převedení cyrilometodějského svátku na mírové slavnosti. Hlavní loď baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Velehradě, pohled k oltáři. Fresková výzdoba z velehradské baziliky Hostina na dvoře krále Svatopluka, freska z boční kaple ve velehradské bazilice. křest krále Svatopluka freska z klenby hlavní lodi velehradské baziliky Detail freskové výzdoby kopule velehradské baziliky s památníkem jednoho ze zakladatelů kláštera. Vyobrazení apoteózy (nanebevzetí) sv. Metoděje z boční kaple velehradské baziliky. Obraz Panny Marie Matky jednoty křesťanů - velehradské palladium od E. Dítěte (1919). Ikona sv. Cyrila a Metoděje, dar pravoslavných Rusů z roku 1869. Jan Metejko, Sv. Cyril a Metoděj, dar Poláků z roku 1885. Ikona sv. Cyrila a Metoděje, dar řeckokatolíků z roku 2006. Sarkofág arcibiskupa A. C. Stojana. Sarkofág Tomáše kardinála Špidlíka. Náhrobky ve Velehradské bazilice. Ikonostas v kostelíku Zjevení Páně , tzv.„Cyrilce“. Tři části ikostasu P. Eduarda Neumanna z roku 1913, kostelík Cyrilka, (vyobrazení světci sv. Jan Zlatoústý, sv. Vladimír a Olga, sv. Augustin). Stav ve 20. letech 20. století. Dnešní stav. Slovanský sál ve Velehradě. Nástěnná malba z kaple v Moravičanech, 19. stol. Jano Köhler: Svatí Cyril a Metoděj – otcové naši; obraz v 19. stol., zde použitý na fasádě domu ve Wurmově ulici v Olomouci. Slovanští věrozvěstové od K. Dvořáka, 1939, jediná moderní socha na Karlově mostě v Praze. Svatí Cyril a Metoděj od E. Maxe, 1840, kopie na schodišti Arcibiskupského paláce v Olomouci. Přesbytář kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze Karlíně. Lunety na stěnách kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze Karlíně od F. Sequense. Nahoře: příchod svatého Konstantina a Metoděje na Moravu. Dole: smrt sv. Cyrila. Měník u Olomouce. Moravičany. Cyrilometodějské kaple z doby milenia. Pustkovec u Ostravy, moderní kostel sv. Cyrila a Metoděje z roku 1997. Nahoře: kaple sv. Sedmipočetníků, Vír u Bystřice nad Pernštejnem, 1998. Dole: Zdirad Jan Křtitel Čech: sv. Gorazd, sv. Sáva, sv. Kliment (Velický), sv. Naum, sv. Angelár, malba na zdi v přesbytáři. Pravoslavná katedrála sv. Cyrila a Metoděje v Reslově ulici v Praze, místo posledního zápasu československých parašutistů z Heydrichiády v r. 1942. Sv. Gorazd na korouhvi z vybavení pravoslavné katedrály v Praze, muzeum před vstupem do krypty. Jeden z mála předmětů, který přežil Heydrichiádu Ikona svatého biskupa Gorazda II. v pravoslavné katedrále sv. Cyrila a Metodějev v Reslově ulici v Praze. Mozaika mučedníků z baziliky Božího milosrdenství v Krakově. Emauzský klášter Na Slovanech před poškozením při bombardování Prahy v únoru 1945. Emauzský klášter Na Slovanech, dochované původní zdivo. Emauzský klášter Na Slovanech, moderní dostavba portálu a věží. Sv. Jeroným vyučuje charvátské mnichy - hlaholáše. Emauzská latinská bible, kolem roku 1360. Stavba lešení v hlavní lodi velehradské baziliky při zahájení restaurátorských prací. Provádění nástřiku izolační vrstvy před průčelím baziliky v rámci budování nového ochranného skeletu původního románského portálu v roce 2009. Velehradský dům sv. Cyrila a Metoděje vznikl rekonstrukcí klášterních hospodářských budov v roce 2011. Nové a staré pouti. Nahoře: Pouť 1927, František Dekra. Dole: Pěší pouť 2011. Návštěva papeže Jana Pavla II. v roce 1990. Nahoře: při mši svaté. Dole: závěrečný pozdrav. Typický obrázek hlavní mše Velehradské pouti po roce 2000, 5. července 2001. Typický obrázek ze slavnostního koncertu Dnů lidí dobré vůle, 4. července 2011.
Podobné dokumenty
Textová část publikace - Robinson
Z Konstantinových životopisů se dozvídáme i o jiných příkladech šíře
jeho vzdělání. Rozluštění tajemného nápisu na tzv. Šalamounově
poháru svědčí o znalostech z paleografie (nauka o starých písmech)...
Stáhnout soubor - ZOO Dvůr Králové
mám unikátní příležitost obrátit se na Vás po roce svého působení ve funkci
ředitele této výjimečné zoologické zahrady. Když jsem do této role vstupoval ,
považoval jsem za svou největší úlohu navá...
Znovuzrození tragédie v ruském symbolismu Vladimír SVatoň
Schélandra Tyrus a Sidon (1628) kritizoval dramatické autory za to, že ve snaze zachovávat jednotu času a místa hromadí do jediného dne příliš mnoho událostí a používají k jejich prezentaci „posly“...
vybrané otázky byzantské filosofie1
nejhlubšímu, a přesto jsou ve vzájemném souladu. A sudé číslo se sice liší od lichého, obě se
však shodují v tom, že jsou to čísla. Stejně tak rozličné útvary jako kruh, trojúhelník, čtverec
a dalš...
