Profesionál - Brno Grand Prix Revival

Jihoafričané dobývající Evropu, zleva Paddy Driver, Gary Hocking a Jim Redman
Profesionál
„Není pochyb, že Jim Redman patří k nejlepším jezdcům Velkých
cen všech dob. Na vrcholu byli Hailwood, Read a Redman a mezi
nimi bylo těžké zvolit nejlepšího – vítězili všichni. Redman byl tvrdý,
odhodlaný a od prvního momentu, kdy jsem ho viděl jet na Brands
Hatch, jsem věděl, že je to prvotřídní jezdec. Byl odhodlaný vyhrát
a dokázal to.“ Mick Woollett
Jim Redman se narodil v Londýně
8. listopadu 1931. Jeho pevný charakter
určovala těžká životní situace, ve které se
ocitl ve svých sedmnácti letech. Zemřeli mu
oba rodiče a musel se starat o dva mladší
sourozence. Před hrozícím povolávacím
rozkazem utekl do tehdejší Rhodesie (dnes
Zimbabwe). Prodal svou první motorku
– třistapadesátku Matchless – a koupil si
lístek na loď do Kapského Města. „Řekl
jsem vojákům, že rád nastoupím, pokud
budou podporovat mou rodinu, protože
to z tehdejšího žebráckého žoldu nebylo
možné,“ vzpomíná Redman.
Usadil se v malém městě Bulawayo a začal
pracovat jako automechanik v servisu Ford,
později v místním dopravním podniku.
Již o rok později založil s Johnem Lovem
obchod s motocykly „Love and Redman
Motorcycles“. „Trvalo mi dlouho, než jsem
začal závodit, protože já se musel postarat
o svou mladší sestru a bratra, sehnat práci
a vydělat nějaké peníze, než jsem mohl utrácet sám za sebe. Tak jsem začal závodit až
ve 23 letech.“ První závod jel na doma
postaveném motocyklu s dvouválcovým
motorem Triumph, který získal od Johna
Lova. Psal se rok 1954 a Jim Redman dojel
První vlastní podnik otevřený v Bulawayo roku 1955
58
Jim Redman v Brně v roce 1960
na sedmém místě. Pro další závody se mu
podařilo získat lepší motocykl – starší
třistapadesátku AJS 7R, se kterou vyhrál
svůj první závod. Sto liber, které za vítězství dostal, držel v ruce poprvé v životě. Tak
začala kariéra profesionálního závodníka.
Cestoval na závody po celé Africe. Byly
to klasické závody na běžných silnicích
v Bulawayo, Salisbury, Umtali a dalších
městech. Proháněly se na nich Manx
Nortony, BSA Gold Star a Velocetty. Závodů
se pravidelně účastnili Gary Hocking, Bepe
Castellani a Paddy Driver. Občas se soupeři
stali Geoff Duke, Dave Chadwick nebo Mike
Hailwood. Jezdilo se rychle a tvrdě.
V roce 1957 se Jim Redman stal mistrem
Jižní Afriky. Rozhodl se proto zkusit štěstí
v Evropě. Nejdříve jezdil na vlastních
motocyklech Norton, později jako tovární
jezdec a manažer týmu Honda. V letech
Jeden z prvních skoků na Ballaugh Bridge při Tourist Trophy 1959
Startovní č. 12 Jim Redman na Nortonu při Velké ceně ČSR 1959 v Brně
1959–1966 startoval ve 135 závodech
Velkých cen. Jezdil na motocyklech o kubaturách 125, 250, 350 a 500 ccm. Na stupních vítězů stál celkem osmadevadesátkrát,
z toho 45× jako vítěz. Čtyřikrát po sobě,
v letech 1962–1965, se stal mistrem světa
ve třídě 350 ccm, v letech 1962 a 1963 byl
zároveň i mistrem světa ve třídě 250 ccm.
TT na ostrově Man
Šestkrát se stal vítězem nejtěžšího závodu
TT na ostrově Man, a to v letech 1963 až
1965. Přesto o tomto závodu prohlásil, že
ho nemá rád. V roce 1962 se při něm zabil
jeho kamarád Tom Phillis, o rok později
tam sice Redman po souboji s Fumio Item
na Yamaze vyhrál, ale dostal nebezpečný
smyk a z otřesu se vzpamatovával ještě celý
večer. „Jsem vděčný za uklidňující večer
právě svému největšímu soupeři Fumio
Itovi. Je synem dirigenta tokijské filharmonie, sám vynikající klavírista, a ten večer
nám předvedl vše od uklidňujících tónů
Chopina po rock‘n‘roll...,“ prohlásil později
Redman.
Slavná Tourist Trophy je nebezpečný
závod a Redman rád jezdil tak, aby on
i motocykl zůstali celí. Mnozí mu to zazlívali. Geoff Duke o něm dokonce kdysi
prohlásil, že je jezdcem chladného rozumu,
ale Redman se k takovému postupu hlásil.
„Mám jednu zásadu: zvítězit co nejpomaleji... Nejsem příznivec riskování.“ Zasazoval se o větší bezpečnost jezdců na všech
Start v kategorii 500 ccm na VC ČSSR v Brně 1960. Hocking (11) jede na MV Agusta,
ostatní sedlají Nortony – Redman (14), Driver (9) a Dale (7)
Jim Redman se svým Nortonem na VC Československa v roce 1959, kde dojel pátý
tratích velkých cen, až si mezi organizátory vysloužil pověst problémového jezdce
a tvrdého vyjednavače. Naproti tomu mezi
jezdci požíval velké vážnosti. Osminásobný
mistr světa Phil Read o Redmanovi řekl:
„Byl tvrdý jezdec a pokud jste chtěli vyhrát
Velkou cenu, museli jste ho porazit. Jel
na Hondě velmi dobře a dával mi zabrat.“
Československo
Hned v prvním roce svého pobytu
v Evropě se Jim Redman zúčastnil Velké
ceny Československa. Na této trati u nás
dosáhl nejvíce úspěchů. Již v roce 1958
startoval s Nortonem také v Jičíně na Ceně
Prachovských skal, ale bez úspěchu. Další
tratí, kde jezdil, byly Piešťany – tam startoval v roce 1961 již s Hondou. S novým
motocyklem Honda se v roce 1961 stal
z Redmana suverénní vítěz brněnského
závodu. Stylem start-cíl vyhrál jak v závodě
125 ccm (druhý dojel Maďar László Szabó
a třetí Václav Parus), tak ve třídě 250 ccm
(před Gustavem Havlem a Františkem Šťastným). Pro zlatý věnec si Redman do Brna
přijel ještě v roce 1962 a 1965 v závodech
třistapadesátek.
Vidět Redmana jet byl velký zážitek. Jel
tak lehce, nenuceně a ladně, že to vypadalo,
jako by to byla hračka. V depu jste ho mohli
snadno přehlédnout. Nosil tu nejjednodušší
černou kombinézu a obyčejnou stříbrnou
helmu. Neměl na ní žádné obrázky jako
Mike Hailwood, Phil Read nebo Giacomo
Agostini, dokonce ani národní vlajku, jako
to dělal Luigi Taveri nebo Jack Findlay.
Prostě jednoduché pracovní oblečení továrního jezdce.
59
Pětistovky při VC 1960 v pořadí Redman, Dale, Driver, Šťastný (Jawa 350) a Schneider
v zatáčce u bosonožské sokolovny. V pravo jsou fotografie ze stejného závodu
Univerzální závodník
Jako první muž v historii vyhrál tři závody
Grand Prix v jednom dni. Na holandské TT v roce 1964 vyhrál třídu 125, 250
a 350 ccm. Obzvlášť ve dvěstěpadesátkách
to bylo o chlup, protože porazil Phila Reada
na továrním motocyklu Yamaha, který byl
prokazatelně o 15 km/h rychlejší. Jak se
to stalo, vysvětluje Redman jednoduše:
„Ten den jsem prostě byl nejlepším jezdcem
na světě. Držel jsem se Phila jako mucholapka a předjel ho. Yamaha byla zcela
určitě lepší motocykl a my jsme už čekali
na nové šestiválcové hondy, starý čtyřválec byl na konci své závodní kariéry. Ale
já jsem Phila v předposlední zatáčce objel
a nakonec jsem vyhrál o čtvrt palce. Philova
motorka jen letěla a kdyby byla cílová čára
o palec dál, tak bych prohrál, ale zasluhoval
jsem si vyhrát a vyhrál jsem!“
Redman (1) a Václav Parus (30) se připravují na trénink
60
Redman se stal i manažerem týmu
Honda. Stal se blízkým přítelem a důvěrníkem Soichiro Hondy. Není divu – vyhrál
Hondě šest titulů mistra světa, což je víc než
kterýkoli jiný jezdec v historii. „Z mnoha
důvodů jsme byli velmi šťastný tým. Samozřejmě jsme chtěli vyhrát, ale bylo to úsilí
celého týmu a všichni táhli jedním směrem.
Byl jsem pod velkým tlakem vést na trati
a ještě dělat manažera, ale jezdci věděli,
že mi vítězství leží na srdci stejně jako jim,
a tvrdě jsme dřeli. Nakonec za námi továrna
stála ze 110 procent, nic nebylo problém, nic
nebylo obtížné. Byli jsme nejlepší a věděli
jsme to.“ V roce 1963 při závodech v Monze
chytil Soichiro Honda Redmana kolem
ramen a prohlásil před velkým davem:
„Budoucnost závodního týmu Honda spočívá
plně na bedrech Jima Redmana, a tak mohu
v noci klidně spát.“
Jim Redman svou závodní kariéru ukončil po havárii na Spa-Francorchamps.
Start dvěstěpadesátek na VC ČSSR 1961. V první řadě Redman (7), Šťastný (9), Havel (4),
Čada (3)
V té době byli jeho největšími soupeři
o šest let mladší Mike Hailwood (nejdříve
na MV Agusta a pak Honda) a o dvanáct
let mladší Giacomo Agostini (MV Agusta).
Byli soupeři, ale mimo závodní trať velicí
přátelé. Zejména s Mikem Hailwoodem
často jezdili na společnou rodinnou dovolenou. Ve svém životopise na dobu vzpomíná takto: „V šedesátých letech jsme byli
jenom jezdci, co se snaží vydělat nějaké
peníze a získat nějaké tituly, neuvědomovali
jsme si, že tvoříme motocyklovou historii,
která se nebude opakovat. Ty časy byly tak
výjimečné, protože nebyla taková omezení
jako dnes. Každý mohl na všech motocyklech použít tolik válců, kolik chtěl, a dělat
rámus, jaký se mu líbil. Byli jsme průkopníci.
Závody byly mnohem delší než dnes a samozřejmě zatraceně nebezpečnější, ale bylo to
takové šílenství, taková upřímná srdečnost
a tak opravdová jedinečná atmosféra. Jsem
velmi šťastný, že jsem patřil do toho výjimečného období. Někdo říká, že Honda
vymyslela hluk, a pak postavila „6“, aby ten
rámus dělala. Dnešní motocykly jsou takové
neslané nemastné, vypadají stejně a nevydávají takový rámus; zmizel ten vzrušující
zvuk, za kterým fanoušci z Evropy jezdili
až do Ameriky, jen aby si poslechli nějakou
motorku jet několik kol.“
S manželkou během tréninku v Brně roku
1961
Návrat na závodní dráhy
Po odchodu ze světa závodů silničních
motocyklů se věnoval různým druhům
podnikání od kovbojského ranče po dovoz
motocyklů, dokonce i chovu jezdeckých koní
na své farmě u Durbanu v Jižní Africe, kam
se odstěhoval v roce 1964. Štěstí provázelo
Jima Redmana i zde a po mnoho let vlastnil jednoho z nejžádanějších jihoafrických
hřebců Foverose. Závodnické geny zdědili
dva synové Jimmy a Brett i jeho vnuk Ryan.
Synové se však věnovali motokrosu (Brett
Redman se stal sedminásobným mistrem
Jižní Afriky) a nejstarší vnuk Ryan dnes
reprezentuje Jižní Afriku v triatlonu.
František Šťastný v rozhovoru s manžely
Redmanovými před startem VC ČSSR roku
1961
Redman s oblibou jezdil závody v Jičíně. V roce 1961 zde poprvé představil motocykly Honda
Na závodní dráhy se Jim Redman vrátil
v březnu 1995, ve svých 63 letech, triumfálním vítězstvím v závodech historických motocyklů v Daytoně. Byl to jeho
první závod v Americe, první na okruhu
s klopenými zatáčkami a navíc na motocyklu MV Agusta, se kterým nikdy nejezdil.
Měl připravenou i svou oblíbenou šestiválcovou hondu, ale vzhledem k možnosti,
že se něco rozbije, s ní projel jenom exhibiční kolo. „Bolelo mne břicho jako vždy
před těžkým závodem, srdce mi nekontrolovatelně bilo, nohy mne nechtěly poslouchat, ruce a zbytek těla jsem měl napjaté
a pokryté studeným potem. Nebyl jsem schopen upnout oči na trať před sebou. Startovní
praporek šel dolů a všechno to jako vždy
ve zlomku vteřiny přestalo.“
61
Vrchol jezdeckého umění v podání Jima Redmana na brněnském okruhu roku
1962
Vítězství v Daytoně Jimu Redmanovi
nepřipomnělo jenom nervozitu před startem, ale také opojný pocit vítězství. „Šklebil jsem se ještě půl roku potom...,“ vzpomíná Redman. Od té doby se na různých
závodech objevoval častěji. Někde závodil
s historickým motocyklem, někde objel
čestné kolo s některým z motocyklů, které
ho kdysi dovezly k prvnímu místu. Letos
se účastnil oslav stoletého výročí Tourist
Trophy a společně s dalšími vítězi tohoto
závodu objel čestné kolo na motocyklu
Honda NR750. Během oslav si vyzkoušel i závodní stroj letošního vítěze Johna
McGuinesse (HM Plant Honda Racing),
který s ním překonal magickou hranici
průměru na jedno kolo 130 mil/h (asi
208 km/h).
Nejen maskot
Závodním tratím se věnoval i jako
obchodník. V roce 2004 vedl s Mikem
Foggem konsorcium podnikatelů, které
společně s bankou Imperial Group zakoupilo závodní okruh v Kyalami. Po několika letech se podařilo navrátit jihoafrickému okruhu alespoň část jeho bývalé slávy
a Redman svůj podíl prodal firmě Universal.
Před několika lety také začal pomáhat
organizátorům závodu Thundersprint
V roce 1962 se stal Jim Redman mistrem světa v kategorii 350 ccm. V Brně toho roku zvítězil před Pavlem
Slavíčkem a Miroslavem Čadou
v malém anglickém městě Northwitch.
Organizátor akce Frank Melling zpočátku
nevěřil, že by Redmana vůbec mohl
ke spolupráci získat. Jim Redman však
souhlasil a dnes se v Northwitch schází až
130 000 diváků. „Domluvíte mu schůzku
s novináři – Redman je tam první. Necháte
ho mluvit se sponzorem – odvede bezchybnou práci v podpoře nikoli sebe, ale závodu.
Seznámíte ho s politikem a ukáže se elegantní
a sebevědomá superstar. Nejlepší ze všeho je
ale jeho trpělivost a shovívavost s fanoušky,
žádná otázka není příliš hloupá, i stokrát
opakovaná vzpomínka se může vyprávět
znova, žádná žádost není odmítnuta. Každý,
kdo se s ním setká, má pocit, že v tu chvíli je
pro Redmana tím nejdůležitějším člověkem,
a to je velký dar.“
Stejné štěstí jako Frank Melling měli pořadatelé Kyjovkého okruhu Miroslav a David
Frodlovi. Před dvěma lety byl Jim Redman
hostem Velké ceny v Brně a pánové ho
pozvali na „svůj“ závod. Redman souhlasil
a již druhým rokem jim pomáhá s propagací tohoto městského okruhu. Ve svých
76 letech je stále pravidelným návštěvníkem
závodních okruhů po celém světě a mezi
své pravidelné návštěvy zařadil také závody
v Kyjově. Součástí letošního programu
byla v Kyjově exhibiční jízda, kterou Jim
Redman absolvoval na replice motocyklu
Honda, se kterým jezdil v šedesátých letech.
Na trati ho přitom doprovázeli bratři Matěj
a Jakub Smržovi. Návštěvníci závodů tedy
měli letos opět šanci potkat se s mužem,
který patří mezi legendy motocyklového
sportu, a získat třeba podpis. Já jsem získal
rozhovor, u kterého seděli i bratři Smržovi,
a společně jsme naslouchali vzpomínkám
Jima Redmana na jeho začátky.
Jaké to bylo, když jste se s motorkou
vypravil poprvé do Evropy?
Jezdil jsem v Africe pět let a do Evropy
jsem se vypravil až když jsem dosáhl titulu
mistra Jižní Afriky. Garry Hocking a já
jsme pocházeli ze stejného malého města
Bulawaya, které nebylo větší než Kyjov.
Cesta do Evropy dlouhá přes deset tisíc
kilometrů pro nás byla velké dobrodružství,
měli jsme jen svoje motorky, neměli jsme
peníze, ale věděli jsme, a to je moje rada pro
bratry Smržovi, že ti ostatní jsou jen další
chlapi na motorce. Předjedeme my je nebo
oni nás. Věděli jsme, že úroveň závodění
v Africe byla celkem dobrá, ale také jsme
věděli od lidí, kteří byli v Evropě kvůli jiným
věcem, že závody zde jsou na mnohem vyšší
úrovni. Po příjezdu jsme tedy byli připravení vydat ze sebe všechno.
V prvním závodě na Brands Hatch jsem
dojel druhý a za mnou byli závodníci jako
Legendární závod dvěstěpadesátek v Assenu 1964. První jezdil Phil Read… ale v předposlední zatáčce ho Redman předjel a dojel si pro první místo
62
Jim Redman jako vedoucí týmu Honda se
svým mechanikem Nobby Clarkem a motocyklem Honda ‚6‘ na Velké ceně v Sachsenringu 1965. Nobby měl takovou důvěru,
že byl jediným mechanikem Hondy na závodech. Bral závody vážně. Jim Redman se
šťastně usmívá, protože právě porazil Phila
Reada na motocyklu Yamaha RD56
Bob McIntyre, Jeff Duke, Mike Hailwood
a další. Byl jsem druhý za Derekem Minterem, protože jsme byli tak nažhavení a také
jsme právě skončili sezónu. V březnu končilo
africké léto, ale všichni tady v Evropě byli
zlenivělí po zimní přestávce. To byl pro mne
dobrý začátek.
Musíte si opakovat: „Dokážu to, co kdokoli
jiný.“ Jedno staré úsloví říká: „Můžeš mít
v životě všechno, co chceš, ale musíš to
opravdu chtít.“ Klíčová slova jsou opravdu
chtít. Svoji první motorku jsem dostal v šestnácti letech a chtěl jsem závodit. Tehdy mi
moje máma řekla – staň se mistrem světa.
Ne mistrem Rhodesie, ne mistrem Jižní
Afriky, ale mistrem světa. Bohužel umřela
příliš mladá, aby mne viděla závodit. Její
slova však zůstala hluboko ve mně.
Tehdy jste jezdil na motocyklech
Norton...
Ano, měl jsem dvě motorky. Eddie
Grant mi tehdy řekl: „Když si našetříš
1500 liber, můžeš jezdit v Evropě jednu
sezónu, ale musíš omezit všechen luxus
jako jídlo a tak...“ Koupil jsem dva motocykly od zástupce značky Norton v Rhodesii. Ten mi tehdy řekl, že nemá peníze, aby
mne sponzoroval, ale že si nebude počítat zisk. Tak jsem místo 500 liber zaplatil za motorku jen 400. To bylo dohromady 800 liber, pak 200 za dopravu tam
a zpět. Dohromady s Pady Driverem jsme si
koupili dodávku, na kterou jsme každý dali
Clermont-Ferrand 1966 – Jim Redman (1)
vede před Philem Readem (4) během GP
Francie na slavném šestiválci
Výsledky ze závodů
v bývalém Československu
ve třídě do 125 ccm
1. místo (1x) 1961 GP Brno
ve třídě do 250 ccm
1. místo (3x) 1961 GP Brno, Jičín, Piešťany
3. místo (1x)
1965 GP Brno
ve třídě do 350 ccm
1. místo (2x)
1962 GP Brno, 1965 GP Brno
3. místo (1x)
1960 GP Brno
ve třídě do 500 ccm (Norton)
3. místo (1x)
1960 GP Brno
4. místo (1x)
1958 GP Brno
5. místo (1x)
1959 GP Brno
Výsledky v závodech
mistrovství světa
Na práci japonských mechaniků při opravě
čtyřválcové Hondy dohlíží jejich dlouholetý
šéf Nobby Clark
100 liber, a 1100 liber bylo pryč. Pak jsme
jeli do továrny Norton a nakoupili písty,
ventily, prostě všechny potřebné náhradní
díly na motorky. Na Brands Hatch jsem
dojel se dvěma úplně novými motocykly
a spoustou náhradních dílů. Dostal jsem
je ve středu, v neděli se jel závod a mně
z patnácti stovek zbývalo padesát liber. Startovné bylo 25 liber a za druhé místo jsem
dostal 50 liber zpět. Tak jsem měl alespoň
nějaké peníze.
Co se s vašimi Nortony stalo?
Jeden Němec má údaje o všech motocyklech Norton a povídá mi: „Nemůžu najít
žádný z vašich motocyklů. Žádný dodaný
Jimu Redmanovi.“ To ani nemůžete, odpověděl jsem mu, všechny jsem kupoval
u Arthur Johnson Motorcycles v Rhodesii. Vždy dva motocykly v roce 1958, 1959
a 1960. Nevím ale, kde jsou teď. Několik
lidí za mnou bylo a říkalo – hele, to je vaše
motorka – a byla třeba z roku 1955. To je
nesmysl.
ve třídě do 125 ccm
1. místo (4x)
1962 FIN, 1963 ARG, 1964 NL, WGER
2. místo (13x)
1961 NL, ARG, 1962 SPA, FRA, NL, BEL, EGER, 1963 SPA,
FRA, NAT, JAP, 1964 SPA, TT
3. místo (7x)
1961 SPA, FRA, BEL, SWE, 1962 ULS, 1964 EGER, FIN
4. místo (5x)
1960 NL, NAT, 1961 TT, ULS, 1962 NAT
5. místo (3x)
1961 NAT, 1962 TT, 1963 FIN
6. místo (3x)
1961 EGER, 1963 TT, 1964 NAT
celkové pořadí
1960
7.
1961
4.
1962
2.
1963
3.
1964
2.
ve třídě do 250 ccm
1. místo (18x)
1961 BEL, NAT, 1962 SPA, FRA, NL, WGER, EGER, NAT,
1963 TT, NL, ULS, JAP, 1964 TT, NL, JAP, 1965 TT, BEL,
EGER
2. místo (17x)
1960 NAT, 1961 WGER, EGER, 1962 TT, BEL, ULS, 1963 SPA,
NAT, ARG, 1964 SPA, BEL, WGER, EGER, ULS, 1965 NL,
1966 WGER, FRA
3. místo (11x)
1960 ULS, 1961 TT, NL, ULS, ARG, 1963 WGER, EGER,
1964 NAT, 1965 CZE, 1966 NL, BEL
4. místo (2x)
1961 SPA, SWE
6. místo (1x)
1961 FRA
celkové pořadí
1960
4.
1961
3.
1962
1.
1963
1.
1964
2.
1965
3.
1966
3.
ve třídě do 350 ccm
1. místo (21x)
1962 NL, ULS, EGER, NAT, 1963 WGER, TT, NL, ULS, NAT,
1964 TT, NL, WGER, EGER, 1965 TT, NL, EGER, CZECH
2. místo (3x)
1962 FIN, 1963 FIN. 1965 JAP
3. místo (2x)
1963 EGER, 1966 FRA
6. místo (2x)
1959 WGER, EGER (Norton)
celkové pořadí
1959
15.
1962
1.
1963
1.
1964
1.
1965
1.
1966
15.
ve třídě do 500 ccm
1. místo (2x)
1966 NL, WGER
5. místo (3x)
1959 NL, 1960 BEL, ULS
6. místo (1x)
1960 NAT
celkové pořadí
1959
14. (Norton)
1960
9. (Norton)
1966
5.
63
Během svého působení u Hondy jezdil Jim Redman na různých motocyklech včetně dvouválce o obsahu 305 ccm jako zde na okruhu
v Jižní Africe
Jak jste vyměnil Nortony za motocykly
Honda?
Začalo to v roce 1959 v Brně. Jel jsem
na Nortonu a s Tomem Phillisem jsme si
krásně zajezdili. Jel jsem tvrdě. Honili jsme
se tak, že na rovince mne vždycky předjel,
ale na dlažebních kostkách ve vsi jsem ho
předjel zase já. Víte, jenom málo jezdců
přizná, že jste lepší než on. Tom byl Australan, velmi upřímný člověk, a po závodě
za mnou přišel a povídá: „Na mojí motorce
bys mohl být senzací dne. Ta tvoje zasraná
mašina ani nevyjela ze svýho vlastního
kouře.“
Nicméně sezóna byla u konce a Tom Phillis se dostal na TT jako jezdec Hondy. V té
době Honda na každém závodě umožnila
dvěma vybraným jezdcům jet na továrním
motocyklu a zaplatila jim za to 100 liber. To
pro nás byly velké peníze. Na TT si vybrali
Toma Phillise a Boba Browna a na dalším
závodě v Holandsku si vybrali Toma Phillise
a Johna Hartla. Tom se však při tréninku
vyboural. Když jsem to slyšel, věděl jsem,
že někdo může jet na jeho motorce, která
byla v pořádku. Zašel jsem další den ráno
za ním do jeho karavanu a zeptal se, jak
se má. Tom řekl: „Je to dobrý, jen zlomená
klíční kost. Nejhorší zranění utrpěla moje
hrdost.“
Řekl jsem: „Nemůžu tady být dlouho,
protože chci zkusit dostat tvoji motorku.“
„Vlastně, ty jsi ten správný člověk.“ Pověděl Tom a pak požádal svou manželku, aby
do karavanu přivedla pana Kawashimu,
který byl manažerem týmu Honda. Když
pan Kawashima přišel, Tom mu řekl: „Pane
Kawashimo, myslím si, že Jim Redman je
ten správný člověk.“ Pan Kawashima se
na mne obrátil a povídá: „Byl byste, prosím,
pane Redmane ochoten jet s naším motocyklem?“
64
V květnu 1994 se Jim Redman oženil s krásnou Kwezi
„Koho mám kvůli tomu zabít?“ já na to,
a tak jsem dostal motorku.
Měl jsem čas jenom na poslední trénink.
Pan Kawashima mi řekl, abych jel pomalu
a zbytečně neriskoval. V duchu jsem si ale
povídal, že šanci člověk dostane jen jednou
a tohle je teď moje šance. Zajel jsem kolo,
něco na motorce doladil a nakonec jsem
byl v tréninku o 2 sekundy rychlejší než
Tom Phillis.
Na startovní čáře stáli Ubbiali a Hocking
na MV Agustě, potom já na Hondě a Spaggiari na další MV Agustě. Hlasatel vykládal, že
časomíra v Assenu musela poprvé v historii
udělat chybu, protože jak může být Honda
před MV? Řekl jsem si, ať jdou do ….
hlavně, že jsem tady. Ubbiali a Hocking
vyrazili vpřed, já se snažil držet za nimi
a Spaggiari těsně za mnou. V duchu jsem
se modlil, abych to vydržel alespoň jedno
kolo a nespadl. Dařilo se a v každém kole
jsme cílovou rovinkou projížděli ve stejném
pořadí. Pak jsem si říkal – tak dost, už jsem
si to užil, zpomalil jsem a Spaggiari mne
předjel, ale havaroval a tím to všechno zjednodušil.
Potom došlo ke sporu mezi sponzory.
John Hartle byl sponzorován firmou Mobil,
ale všechny Hondy měly jako sponzora Castrol. Já měl naštěstí taky Castrol. John Hartle
tak nemohl jet dvěstěpadesátky. Honda
chtěla jeho motocykl svěřit Bobu Brownovi,
ale ten zase nejel trénink, a tak jsem byl
jediný, kdo splňoval všechny požadavky.
Kawashima za mnou přišel znovu, zdali
bych jel i dvěstěpadesátky. Jen nebyl čas
na trénink. Jel jsem s Hondou ve třídě
125 ccm a tu jsem měl vyměnit za čtyřválcovou dvěstěpadesátku, se kterou jsem
nejel ani zahřívací kolo, jen po trávníku
z boxů na start. Bál jsem se, že můžu spadnout v první zatáčce nebo že dojedu jako
poslední a Honda už mne nikdy motocykl
nedá. Pan Kawashima ale řekl: „Jime, já
vím, že jsi s tou motorkou ještě nejel. Když
pojedeš na konci startovního pole a dojedeš
v pořádku na posledním místě, budu spokojený a příště tě zase vezmu.“ To bylo fér.
Doprovodil mne na konec boxů. Nikdo
si mne nevšímal, když jsem se postavil
na konec startovního pole. V Assenu to bylo
tak, že před startem svítilo 30 s žluté světlo,
pak padla zelená a start. Pan Kawashima
měl u sebe stopky, a tak jsem ho požádal,
aby mi začal odpočítávat, až se rozsvítí
žluté světlo. Počkal jsem, až napočítá 27,
a vyběhl. Garry Hocking stál v první řadě
a jakmile slyšel ten dupot, říkal si „...to je
určitě ten zatracenej Redman“. Nikdo další
si mě nevšímal, protože všichni sledovali
to světlo. Když blikla zelená, běžel jsem
na úrovni třetí řady, pustil spojku a vyjel
jako první.
První dvěstěpadesátky Honda měly takovou nectnost, že když to člověk rozjížděl
na plný plyn, tak se po asi sto metrech
zahltil karburátor, motor nejel a chytlo
to zase asi po padesáti metrech. Jel jsem
na prvním místě a přesně to se mi stalo.
Naštěstí to bylo ještě na rovince, protože
jinak nevím, co bych s tím v zatáčce dělal.
Polovina jezdců mne předjela, ale nakonec
se mi povedlo dojet jako sedmý. Kawashima
byl nadšený.
Vím, že se občas svezete na moderním
motocyklu. Můžete tedy srovnávat...
Od doby, kdy jsem závodil, se mnohé
změnilo. Za prvé jezdci mohou vydělávat mnohem více peněz, když jim to jde.
V době, kdy jsem závodil, nebyli skoro
žádní sponzoři, ale továrna. Mike a já jsme
byli nejlépe placenými továrními jezdci
s ročním platem 15 000 liber. V té době jste
Při návštěvě brněnského Rádia Hey si Jim Redman se zájmem prolistoval Motor Journal
si mohli za 2500 koupit pěkný dům. Takže
jsme si mohli za roční smlouvu koupit šest
domů. Cítili jsme se jako multimilionáři.
Z dnešního pohledu je to málo, protože
2500 liber by vám nestačilo ani na zálohu.
Za druhé se dnes jezdí na mnohem lepším
motocyklech. Před několika lety jsem zkoušel motorku pro MotoGP a byla fantastická. Tak snadno se s ní jelo, skoro jako
s normální cestovní motorkou. Neříkám,
že je snadnější vyhrát, ale motocykly jsou
snadno ovladatelné a rychlé. Mezi rychlou
jízdou a vyhráváním závodů je samozřejmě
velký rozdíl. Jezdil jsem na té motorce
na okruhu ve Valencii. Věděl jsem, že je
to mnohem silnější stroj, než na jaké jsem
byl zvyklý, a tak jsem nejdříve chodil kolem
trati a koukal se, kde ostatní brzdí, kde řadí
a tak se ten okruh naučil. Když už jsem
na té Kawasaki (motocykl, na kterém jezdil
Nakano) seděl, zeptal se mne Harold, jestli
ten okruh znám, a já řekl: „Ne.“ A kdy jsi
Před budovou Rádia Hey Jim Redman ještě dlouho diskutoval
s Janem Křemečkem (ČMN) a Jiřím Mewaldem (Motor Journal)
naposledy jel na motorce s karbonovými
předními brzdami, a já na to: „eee?“ A byl
jsem pryč. Po šesti kolech jsem se vrátil
do boxů a Harold se mne znova zeptal, jestli
ten okruh opravdu neznám, protože jsem jel
tak rychle a hladce, že jsem ze všech novinářů, co tam se mnou jeli na jiných motocyklech, udělal blbce. „Víš, Harolde,“ řekl
jsem mu, „rozdíl je v tom, že oni o motorkách píšou, ale my jsme na nich opravdu
jezdili.“
Kdosi mi říkal, že naučit se jezdit
na motorce trvá rok. Vyprávěl mi o Rossim.
Jak fantastických výkonů dosáhl, když jeden
rok jezdil na 125 ccm a příští rok se stal
mistrem světa. Rok jezdil ve 250 ccm a další
rok se zase stal mistrem světa a zopakoval
to i v 500 ccm. Řekl bych, že mu to tedy jde
docela pomalu. Co je na ježdění na motorce
tak složitého? První pětistovky, které jsem
zkoušel, přišly v roce 1966. Poslední rok
mé kariéry. Motocykly se pochopitelně
Neúnavný Jim Redman se podepisuje fanouškům na letošních závodech v Kyjově
vyráběly v Japonsku. Ve středu dorazila
nová motorka z Japonska na Hockenheim
a ode mne se očekávalo, že s ní v nedělním
závodě vyhraji. Dva dny jsem s ní trénoval
a vyhrál.
Zmínil jste konec kariéry. Po celou její
dobu jste měl štěstí a závažná zranění se
vám vyhýbala. Co se tehdy stalo?
Konec mojí kariéry nastal s nástupem
pětistovky Honda. Vyhrál jsem ten rok
(1966) na Hockenheimu, Giacomo (Agostini) byl druhý, vyhrál jsem v Assenu, Mike
spadl a Giacomo byl opět druhý. Pak jsme
dojeli na Francorchamps. Těsně před startem nám oznámili, že ve Stavelot, což je
asi pět kilometrů za startem, začalo pršet.
Moje strategie vždy byla vyrazit co nejrychleji a pak ať si mne ostatní honí. Vyjeli
jsme tedy s Mikem a Giacomem a já měl
takové tušení, že se něco stane. Tak jsem si
řekl, že pojedu v klidu za nimi. Když jsme
Jim Redman a Jakub Smrž s bratrem Matějem spolu objeli čestné
kolo na závodech v Kyjově
65
přijížděli do Stavelot, Mike zpomalil pro
nějakou závadu a my jeli dál. Jel jsem 230,
zalehlý na nádrži, ale přes ten zatracený
déšť jsem nic neviděl a jak jsem si chtěl
nadjet do zatáčky, nevěděl jsem, že na druhé
straně je řeka. Motorka pode mnou najednou zmizela a já spadl na silnici. Slyšel jsem
„křach“ a řekl si „sakra, to bylo zápěstí“
a kutálel jsem se dál. Není tam žádná
úniková zóna, tak víte, že do něčeho narazíte. Byl tam plot a příkop. Pak se najednou objevila motorka nade mnou a mně se
ji podařilo odkopnout nohama přes hlavu.
Levou nohu to však zasáhlo a já slyšel další
„křach“ a myslel si „sakra, tak i noha je
v...“. Když jsem se postavil na nohy, byl
jsem ve vodě a koukal se na ohromnou díru
v plotě a říkal si „sakra, tam musela proletět motorka“, a pak jsem si všiml další díry
vedle a tou jsem proletěl já. Vytáhli mne
z vody, jeden Němec mne zabalil do svého
oblečení a myslím, že mi tím zachránil
život, protože jsem se klepal zimou jako
sulc. Pak přiletěl vrtulník a odvezli mne
do nemocnice. Mezi jezdci se vždy povídalo, že můžeš spadnout v Německu,
Československu nebo v Anglii, ale nikdy
v Belgii, Itálii nebo ve Francii, protože
jejich doktoři nestojí za nic. V nemocnici
mi to ošetřili, ale já jsem řekl ženě „jedeme
pryč“ a jeli jsme přes noc rovnou do nemocnice Sv. Tomáše v Londýně. Teprve tam
mi ruku dali do pořádku. Dobrého lékaře
jsem měl i v Jižní Africe a po návratu mne
pět týdnů ošetřoval. Počítal jsem, že když
dojedu v dalším závodě v italské Aostě
do třetího místa a vyhraji v Monze, můžu
pořád ještě získat titul mistra světa. Nechal
jsem si tedy na ruku dát tenkou sádru
a odjel do Evropy. Předpoklad, že se zasád-
Při letošních závodech na Sachsenringu byl
Jim Redman uveden do motocyklové síně
slávy
rovanou rukou lze řídit závodní pětistovku,
byla blbost. V tréninku mi to nešlo a musel
jsem navštívit doktora. Ten musel sádru
rozstřihnout a ruka okamžitě napuchla jak
balón. Doktor řekl: „Dáte si rok přestávku,
nebo o tu ruku přijdete.“ A tak jsem odešel.
Kdybych si nezlomil to zápěstí, tak věřím,
že bych ten titul získal, ale bylo mi 35 let
a to si nemůžete dovolit rok vynechat.
Po vítězství na Daytoně v roce 1995 jste
zase začal jezdit na závody...
Ročně se účastním asi dvaceti závodů
historických motocyklů. Ještě před několika lety jsem i závodil, ale měl jsem několik havárií, a tak jsem si řekl, že nebudu
blbnout. Za celou svou závodní kariéru
jsem měl jen dvakrát zlomenou klíční kost
a zlomil jsem si ji dvakrát i při těchto závodech, a tak teď jezdím opatrně.
Když jsme byli na první Velké ceně
Japonska (1963), přišel za mnou Sakaguči,
manažer týmu Honda. Říkali jsme mu
„Papa San“, protože byl starší než kdokoli
z nás. Přišel za mnou na start a řekl: „Jime,
synku, jeď opatrně, ale vyhraj.“
„Papa San, co to po mně chceš? Buď
pojedu opatrně, nebo můžu vyhrát, ale
ne obojí najednou,“ odpověděl jsem mu.
(Redman si jeho slova vzal k srdci a vyhrál
závod 250 ccm.) Teď už vyhrávat nemusím,
a tak jezdím opatrně.
Jim Redman, Jakub a Matěj Smrž na závodech v Kyjově v letošním roce
66
Nakonec opět citát, tentokrát z recenze
Redmanova životopisu, kterou pro The
Independent napsal Andy Kershaw „...Jim
Redman si na nejatraktivnějších závodních
motocyklech dosvištěl pro šest těžce vybojovaných titulů mistra světa a vydobyl si pověst
tvrdého soupeře na závodní dráze a bystrého
profesionála v depu. Ve srovnání s Redmanem jsou současní jezdci Velkých cen jen
banda dospívajících měkoušů.“
Jiří Mewald
archiv Jima Redmana, Jana Lahnera,
Jana Martofa, Jiřího Karbana, Jaroslava
Sejka a společnosti Bonhams
Honda Jima Redmana
Píše se rok 1964. Po hodině a deseti
minutách tvrdého souboje na okruhu
v holandském Assenu jedou dvě největší
hvězdy motocyklových závodů těsně vedle
sebe po cílové rovince závodu dvěstěpadesátek. Jedním z nich je Phil Read zalehlý
na nádrži své dvoudobé kvílící Yamahy;
druhým je Jim Redman na čtyřdobé Hondě,
jejíž čtyři tenké výfuky vydávají melodický
bzukot.
Redman je o zlomek sekundy rychlejší a stává se prvním mužem v historii,
který v jednom dni vyhrál tři závody Velké
ceny. Kromě 250 ccm projel první cílem
i v závodě třídy do 125 ccm a do 350 ccm.
Redman si události v Assenu pamatuje,
jako by to bylo včera. Takto na ně vzpomínal
v časopise Octan (říjen 2006): „Dvěstepadesátky RC164 byly původně jenom dočasným řešením, než budou připraveny šestiválcové stroje. Nakonec jsem s nimi ale jezdil
po většinu roku a za šestiválec ji vyměnil až
na konci sezóny. V Assenu jsem ale s touto
motorkou zažil životní jízdu. V té době byla
Honda napřed ve spolehlivosti, ale dvoudobá Yamaha Phila Reada byla na rovince
v Assenu o 15 km rychlejší. Věděl jsem, že ho
předjedu jen v zatáčkách, a nakonec se mi to
povedlo v těch dvou posledních. Když jsem
motorku po dojezdu předal mechanikům,
řekl jsem jim, že motor asi skončil, protože
abych dojel první před Hilem, nemohl
jsem si dovolit řadit. Červené pole začínalo
na 13 700 otáčkách a já projel cílem s ručičkou zaseklou na jeho konci – na 18 000
otáčkách, což znamenalo, že jsem to možná
točil na 20 000. Kdybych přeřadil, tak bych
prohrál. Mnohem později motor v Japonsku
kompletně rozdělali, vyzkoušeli do posledního detailu a zjistili, že je perfektní. Stále
nemohli uvěřit, že v těch letech bylo možné
dosáhnou takové kvality.“
Jim Redman o tomto závodě dodnes
mluví jako o „jízdě svého života“. Závod pro
něj měl takový význam, že na konci sezóny,
kdy byly všechny motocykly Honda posílány
zpět do Japonska, požádal „Papa Sana“,
zdali by si tento motocykl nemohl ponechat. V dopise zaslaném Jimu Redmanovi
16. října 1964 se píše: „Milý pane, potvrzuji, že pan Sekiguchi, Poppa San, obdržel
z tokijské centrály povolení předat vám
motocykl RC164 103, abyste si jej odvezl
domů. Přijměte prosím tento stroj jako dar
a náš obrovský dík za vaše úsilí vyhrát v roce
1964 na Hondě titul mistra světa.“ Podepsán M. Maekawa, manažer závodního
oddělení. Byla to v té době neslýchaná věc,
ale šéfové Hondy souhlasili a RC164 byla
zabalena a poslána do Jihoafrické republiky, kde zůstala dalších třicet let zabalena
v krabici.
Redman ji vybalil až v devadesátých
letech, kdy zdobila vstupní halu jeho
hotelu Siera Ranch. V roce 1998 jej jeden
z významných evropských sběratelů –
Luke Lawlor z Dublinu – přesvědčil, aby
se s motocyklem zúčastnil několika veteránských akcí. Od té doby byla Honda RC164
v Evropě několikrát a prodělala také zmíněnou opravu v Japonsku. Vloni v říjnu se
motocykl objevil na pravidelné aukci společnosti Bonhams v anglickém Staffordu.
Cena motocyklu byla odhadovaná
na 380 000 až 420 000 liber. Ve Staffordu
se však nenašel ten správný zájemce, a tak
Honda zůstala majetkem Jima Redmana,
i když přihazování dosáhlo 328 000 liber. Je
to stále mnohem více než za dosud nejdražší
prodaný závodní motocykl, kterým byla
Honda RC173 Mika Hailwooda, prodaná
roku 1997 v aukci Coys za 200 000 liber.
Redmanův motocykl splňuje všechny předpoklady žádaného sběratelského kousku –
má výjimečnou historii, původ a je v originálním stavu. Polovina šedesátých let je
navíc považovaná za zlatou éru motocyklových závodů a Honda RC164-1 má stále
původní rám a motor. Je tak jediným dochovaným strojem ze tří vyrobených závodních speciálů. Jeden byl zničen při havárii
a další není kompletní, protože motor byl
použit do jiného motocyklu.
Jiří Mewald
67