NÁRODNÍ OBROZENÍ

NÁRODNÍ OBROZENÍ
S pojmem národní obrození první vystoupil T. G. Masaryk v díle Česká otázka.
Národní obrození bylo zcela jedinečným hnutím své doby. Jeho vznik se však dal
předpokládat vzhledem k politické a společenské situaci, která na území monarchie vládla.
Počátek NO souvisí se zánikem feudalismu a příchodem kapitalismu. Na území českých zemí
ale vládly zcela odlišné podmínky, neţ tomu bylo v reakčnějších zemích Evropy. Marie
Terezie (1717-1780) a její syn Josef II. (1741-1790) se snaţili reformami zpomalit příchod
kapitalismu a revolučního hnutí. Roku 1773 byl zrušen jezuitský řád a roku 1781 vydal Josef
II. toleranční patent, který povoloval náboţenskou svobodu a zrušil nevolnictví. Lidé se mohli
stěhovat z venkova do měst.
Přírůst venkovského obyvatelstva však neměl pouze ten význam, ţe lidem bylo dopřáno více
moţností, ať uţ např. v obchodu, zaměstnání a školství. S příchodem česky mluvícího
venkova se zvětšovala účast českého jazyka na ţivotě lidí.
Vznik národního obrození podmínilo několik faktorů:
 nástup kapitalismu
 reformy Marie Terezie a Josefa II.
 myšlenky osvícenství a německé literatury
Otázka periodizace NO
1. etapa - 70. léta 18. st. – počátek 19. st. (literatura období reforem, převládá klasicismus) –
obranná fáze – snaha češtinu zachránit
2. etapa – počátek 19. st. – 20. léta 19. st. (období napoleonských válek a absolutismu,
preromantismus) – ofenzivní fáze – rozvoj jazyka a snaha o zrovnoprávnění
3. etapa – 20. léta – konec 40. let 19. st. (literární romantismus)
4. etapa – 50. léta 19. st. (přechod od romantismu k realismu)
1. FÁZE
V prvním období vědci poloţili základy literatury NO a určili její cíle. Hovořilo se především
jazykem německým, který zcela ovládal soudobou vědu a literaturu. V češtině existovalo
pouze pár kníţek lidového zábavného čtení.
Hlavním úkolem obrozenců tedy bylo sjednotit jazykovou a prozaickou formu, vytvořit
vědeckou literaturu a zaloţit české instituce, které by pomáhaly v národním boji. Do
myšlenek obrozenců se promítly i ideje Velké francouzské revoluce (1789-1794), hnutí
v Polsku a v Rusku. Literatura uplatňuje především kalvinistické slohové postupy.
Důkazem rozvoje vědy bylo i zaloţení Soukromé společnosti nauk roku 1774 (r. 1790 byla
přejmenovaná na Královskou českou společnost nauk) a Českého muzea (1818). Je zaloţena
Matice česká (1831), tj. spolek pro podporu rozvoje písemnictví česky psaného. Rozšiřuje se
také činnost vydavatelská (Česká expedice Václava Matěje Krameria) a sběratelská
(inspirovaná ústní lidovou slovesností). Ve vědeckém ţivotě měly však stále převahu
německý jazyk a latina. Čeština zastávala funkci hlavně lidovýchovnou. Velký význam mělo i
zaloţení Katedy českého jazyka na praţské univerzitě (1791). Prvním profesorem se stal
František Martin Pelcl (1734-1801), autor Nové kroniky české, druhým Jan Nejedlý .
Významným činitelem při utváření národního vědomí bylo divadlo. České divadlo se
prosazovalo v konkurenci německé scény a italské opery těţce. Obrozenci však povaţovali
hrané české slovo za velmi důleţité, a tak vzniklo divadlo v Kotcích, kde byla poprvé česky
uvedena hra v r. 1771, a to přeloţená jednoaktovka Kníţe Honzík. V roce 1783 bylo zaloţeno
Nosticovo (později Stavovské) divadlo, )kde se hrála 2. česká hra Odběhlec z lásky synovské.
Byla zde uvedena i premiéra opery Don Giovanni, dirigovaná přímo Mozartem, ale kde se
česky hrálo jen zřídka. Prvním ryze českým divadlem se stala Bouda (1786-1789) na
bývalém Koňském trhu, dnešním Václavském náměstí. Po třech letech působení byla dřevěná
Bouda zbourána.
 JOSEF DOBROVSKÝ (1753 – 1829)
Největší osobností přípravného období národního obrození byl J. Dobrovský, narozený
v uherských Ďarmotech. Přestoţe nevěřil v úspěch obrozenecké literatury a pouţíval
výhradně německý jazyk, je jeho přínos pro česky psanou literaturu velký. Po vystudování
kněţského semináře r. 1776 se stal soukromým vychovatelem, např. v rodině hraběte Nostice.
Později působil jako vědec. V letech 1792-1793 navštívil Švédsko a Rusko.
Dobrovský se snaţil ve všem poznat holou pravdu. Byl tolik zaujatý, ţe ho někteří zástupci
mladší generace obviňovali z nevlasteneckého cítění. Jeho zásluhy v národním obrozeneckém
hnutí jsou však nesporné. Ve své České prozodii se zabýval českým veršem a určil, ţe pro
českou poezii je příznačný verš přízvučný. Je autorem dvoudílného Německo-českého
slovníku a kníţky Základy jazyka staroslověnského, kde se zabývá slavistikou – vědou o
slovanských národech. Právem je povaţován za jejího zakladatele. Nejznámějším dílem
Dobrovského však asi stále budou Dějiny české řeči a literatury z r. 1792 a Zevrubná
mluvnice české řeči z r. 1809.
Dobrovský byl přísný a velmi kritický, jak ve svých dílech, tak ve svých polemikách. Vždy mu šlo o
pravdivost poznání. Jeho zásadou bylo: „Důkazů, důkazů žádám, nikoliv možností.“ Jako jeden
z prvních vyjádřil pochybnosti o pravosti Rukopisu zelenohorského.
 VÁCLAV MATĚJ KRAMERIUS (1753 – 1808)
Literatura NO se orientovala na lidového čtenáře a osvětu. Hlavní osobností těchto snah byl
V. M. Kramerius, který redigoval Praţské poštovní noviny – později Krameriusovy c. k.
vlastenecké noviny. R. 1791 zaloţil Českou expedici, v níţ byla vydávána česky psaná
literární díla především minulých období.
2. FÁZE
ČESKÝ PREROMANTISMUS
Znaky:
 důraz na cit – spojení veřejného a soukromého citu (J. Kollár)
 kult přírody, folkloru, dávnověku i šťastné budoucnosti (Rukopisy, F. L.
Čelakovský, J. Kollár)
 rozpětí citu – láska k ţeně, k národu, k lidstvu, bratrství (slovanská vzájemnost,
všeobecná humanita – J. Kollár)
 úsilí o rozvoj národního jazyka (zvl. básnického a odborného – J. Jungmann)
Období preromantismu se u některých evropských národů časově shoduje s obdobím
osvícenství a s národním obrozením.
Preromantismus se prolíná druhou fází NO. Cílem druhé fáze, ofenzivní, bylo naplnit první
novodobý národněkulturní program, rozvíjet básnický a odborný jazyk, rozšiřovat slovní
zásobu, podporovat vlastenectví, internacionalismus a estetiku. Vědecká literatura jiţ byla
psána česky. V krásné literatuře se uplatňuje preromantismus.
JOSEF JUNGMANN (1773 – 1847)
Jungmann pocházel z Hudlic u Berouna, po filozofických studiích v Praze se stal
středoškolským pedagogem v Litoměřicích a v Praze. Učil češtinu – vlastně první učitel
češtiny – nepobíral za to plat. Věřil, ţe čeština můţe znovu získat své ztracené postavení.
Zakotvil v Praze, koupil si dům v Široké, dnes Jungmannově ulici, který se stal významným
vlasteneckým střediskem. Byl významný jazykovědec, básník, překladatel a organizátor druhé
fáze národního obrození. Pracovní i přátelské styky s Dobrovským přerušily rozdílné názory
na pravost Rukopisů (Jungmann věřil v jejich pravost). Překládal z francouzštiny, angličtiny,
němčiny, ruštiny.
Díla:
Slovník česko-německý – pětidílný, bohatě dokumentuje dosavadní vývoj české slovní
zásoby i její soudobý stav. Obsahuje 120 000 hesel a autor na něm pracoval s kolektivem
svých ţáků a přátel téměř 40 let. Při hledání českých ekvivalentů čerpal z literatury nové i
starší, z lidového jazyka a nářečí, přebíral slova z jiných slovanských jazyků (např. z ruštiny
slovo příroda, z polštiny slovo závoj apod.), vymýšlel novotvary. Slova opatřoval také
vysvětlením jejich významu.
Slovesnost – unikátní dílo spojující učebnici teorie literatury pro gymnázia a čítanku
Rukopisy královédvorský a zelenohorský
Vědci, seznamující se se světovou literaturou a jejími tradicemi, se snaţili najít také v české
poezii odkazy do minulosti a na to, ţe uţ dávno ve středověku existovala stará česká tvorba.
Roku 1817 a 1818 vystoupil Václav Hanka (1791-1861) s nálezem Rukopisu
královédvorského a Rukopisu zelenohorského. Vznik prvního z nich byl odhadován na 13.
století a druhého na 9. století. Na konci 19. století vědci Gebauer, Goll, Hostinský a Tomáš G.
Masaryk ale dokázali, ţe šlo o falzifikáty. Jazyk rukopisů neodpovídal tehdejšímu stavu
jazyka, vyskytly se zde demokratické myšlenky zcela neslučitelné s dobou, jako např.
sjednocení Čech. Předpokládá se, ţe na rukopisech spolupracoval s Hankou i Josef Linda
(1789-1834), autor historického románu Záře nad pohanstvem.
Josef Dobrovský poznal, ţe Rukopis zelenohorský je falzum a na tuto skutečnost Jungmanna
několikrát upozornil. Po vydání rukopisu ho označil za falzum i veřejně. Tento fakt čeští
vlastenci nebyli ochotni akceptovat a označili J. Dobrovského za slavizujícího Němce, atp.
Jeho dílo pak čeští buditelé nepovaţovali za hodna pozornosti, ačkoli jim vytvořilo teoretický
podklad pro jejich činnost.
FRANTIŠEK PALACKÝ (1798 – 1876)
Po studiích v Trenčíně a Bratislavě působil jako vychovatel ve Vídni, poté odešel do Prahy.
Sňatkem s dcerou velkostatkáře získal hmotné zajištění a mohl se věnovat pouze budování
národní aktivity. Zakládá a rediguje časopisy, zakládá organizace pro podporu národního
ţivota. Byl jmenován českým stavovským historiografem. Byl politikem a také zastáncem
austroslavismu. (Austroslavismus je idea sjednocení všech Slovanů v rámci rakouské
federace. I kdyţ Palackého přiměly události let Bachova absolutismu k přehodnocení
politických názorů, byl pevně přesvědčen, ţe jeho národ se ubrání a dobude svobody
vlastními silami.)
Jiţ od počátků své tvůrčí aktivity byl úspěšný a pozitivně jej přijala i taková autorita jako
Josef Dobrovský. Vynikl jako historik, a proto je často označován „otcem národa“.
Dílo:
Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě – v 5 dílech obsáhl historii českých
zemí od pravěku po nástup Habsburků na český trůn. Smysl českých dějin viděl v neustálém
střetávání českého prvku s německým (jako nejúspěšnější etapu národní aktivity popisoval
husitství). Dílo psal německy a překládal do češtiny, po roce 1848 postupoval opačně.
JAN KOLLÁR (1793 – 1852)
Studoval teologii a filozofii v Kremnici, Banské Bystrici, Bratislavě a v německé Jeně. Právě
pobyt v Jeně byl důleţitý pro jeho profesní i osobní ţivot – poznal zde svou celoţivotní lásku,
Frideriku Wilhelminu Schmidtovou, která ho inspirovala k vytvoření mytické postavy bohyně
Slávy a s níţ se směl oţenit aţ po letech. Po období kazatelském se stal univerzitním
profesorem „slovanských staroţitností“ ve Vídni. V jeho poezii se střetá milostný cit s láskou
k vlasti.
Díla:
Slávy dcera – rozšířené a přestavěné vydání Básní, cyklus sonetů s vlasteneckou tematikou,
Mína se stává alegorií Slovanstva, časomírou napsaný Předzpěv.
Mína, dcera bohyně Slávy, kterou stvořil pro Slovany Mílek, bůh Lásky, putuje s Mílkem po
pravlasti Slovanů. (Motiv putování – viz Dante, Komenský.) Skladba byla rozdělena do tří
částí: Sála, Labe a Dunaj, které uváděl patetický Předzpěv. Kollár cyklus často doplňoval,
z původních 150 se stalo v poslední verzi 645 sonetů rozšířených o zpěvy Rén (=Rýn) a
Vltava a o části věnované přátelům a nepřátelům Slovanstva (Lethe a Acheron). Hlavní
myšlenkou díla je víra ve slovanskou budoucnost.
FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ (1799 – 1852)
Básník, sběratel lidové poezie, redaktor a překladatel. Studoval gymnázium v Českých
Budějovicích, filozofii v Praze a Linci, studia ale nedokončil. Působil jako vychovatel,
soukromý učitel, redaktor Praţských novin a jejich přílohy České včely, dále jako knihovník a
univerzitní profesor slavistiky ve Vratislavi, kde mu toto místo přenechal Šafařík. Stěţejní je
Čelakovského tvorba básnická, kterou doplňoval překladatelskou činností (z ruštiny, polštiny,
němčiny a angličtiny). Významná byla i Čelakovského práce sběratelská – soustředil kolem
sebe skupinu, která se věnovala ohlasové poezii. Ohlasová poezie napodobuje a oţivuje
poezii lidovou, vyuţívá jejich charakteristických prvků. Čelakovský chtěl vytvořit ohlasovou
poezii všech slovanských národů.
Díla:
Ohlas písní ruských – zdařilá nápodoba tradičních ruských bylin (písní o tom, co bylo)
reagující na současné dění (např. básně Ilja Volţanin, Bohatýr Muromec, Rusové na Dunaji,
Veliký trh ptačí)
Ohlas písní českých – převaţují skladby lyrické, milostné, ţertovné a satirické, jejichţ
hravost a bezprostřednost přispěla k jejich zpopularizování (nejznámější je balada Toman a
lesní panna, báseň na pomezí lyriky a epiky Český sedlák, historická báseň Prokop Holý)
VÁCLAV KLIMENT KLICPERA (1792 – 1859)
Dramatik, profesor královéhradeckého gymnázia, se svými přáteli a studenty hrával
ochotnické divadlo. Těţiště jeho dramatické tvorby spočívá ve veselohrách, kritizujících
dobové lidské nedostatky (šosáctví, lakomství, plané vlastenectví aj.).
Díla:
Divotvorný klobouk, Každý něco pro vlast, Rohovín čtverrohý
Hadrián z Římsů – parodie na rytířské hry
3. FÁZE
JOSEF KAJETÁN TYL (1808 – 1856)
Novinář, organizátor společenského ţivota, herec, dramatik, prozaik. Studoval v Praze a
Hradci Králové, byl ovlivněn V. K. Klicperou. Společně s přáteli se přidává ke kočovné
společnosti, s níţ procestoval jihozápadní Čechy, Bavorsko a Sasko. Po návratu do Prahy se
stal vojenským úředníkem, stále se však věnuje divadlu, literatuře, společenskému ţivotu a
redaktorství (čsp. Květy české, čsp. Praţský posel). Revoluční rok 1848 proţil jako poslanec
říšského sněmu, člen Národního výboru, v r. 1849 vydal několik čísel Sedlských novin. Měl
vřelý vztah k divadlu (zaloţil s přáteli Kajetánské divadlo, které ale kvůli ekonom.
problémům nepřeţilo. Rovněţ činnost Českého divadelního sboru, vedeného Tylem a
hrajícího ve Stavovském divadle, nevedla k úspěchu). Byl ideovým otcem stavby Národního
divadla.
Díla:
Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka – hra ze současnosti, navazuje na vídeňskou
frašku. Ve hře poprvé zazněla píseň (zhudebněná Františkem Škroupem) Kde domov můj,
která se později stala národní hymnou.
Strakonický dudák – dramatická báchorka, příběh dudáka Švandy, který je ztělesněním
talentovaného, citlivého člověka, podléhajícího touze po bohatství a slávě v cizině
Rozervanec – karikuje osud Karla Hynka Máchy
KAREL JAROMÍR ERBEN (1811 – 1870) – narodil se jako dvojče, ale jeho bratr při
porodu zemřel, údajně měl vţdy pocit, jakoby mu chyběla část sebe sama
Historik, právník, archivář, básník, sběratel lidové slovesnosti, překladatel. Studoval filozofii
(seznámení s Máchou) a práva v Praze. Spolupracuje na vedení Květů, aktivně se podílí na
vzniku Měšťanské besedy. Stal se sekretářem v Národním muzeu a později archivářem města
Prahy. Zanechal po sobě cenné dílo literární, vědecké a sběratelské. Ve folkloru hledal řád,
jenţ odedávna vládne všemu lidskému konání.
Prostonárodní české písně a říkadla – 2200 českých národních písní s komentářem
Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních – některé
pohádky zlidověly (např. Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Zlatovláska) – hledal archetyp
pohádek, tedy prvotní verzi pohádky
Kytice – obsahuje třináct básní, převáţně balad. Balady zachycují boj člověka s přírodou a
nadpřirozenými silami, konflikt končí tragicky. Pojednávají o základních vztazích mezi lidmi,
mateřské lásce a zejména o problému viny a trestu při porušení morálních pravidel.
Je to jediná sbírka básní, kterou vydal. Sbírka vyšla poprvé roku 1853 a obsahovala 12 básní;
druhé vydání z roku 1861 bylo rozšířeno o baladu Lilie (a také oddíl Písně). Kytice byla
poprvé vydána v časopisech, měla obrovský úspěch a ovlivnila mnoho umělců.
Sbírku tvoří balady (ačkoli sám Erben toto slovo nepouţívá); básník vychází z lidové
(slovanské) tradice. V tomto ohledu je Kytice typickou sbírkou ohlasovou a projevem
folkloristicky orientovaného romantismu. K jednotlivým básním jsou připojeny poznámky
obsahující údaje o původu či o jinoslovanských variantách.
Časoprostor básní je neurčitý, symbolický (les, chalupa, jezero); čas je cyklický.
Kytice
Poklad
Svatební košile
Polednice
Zlatý kolovrat
Štědrý den
Holoubek
Záhořovo loţe
Vodník
Vrba
Lilie
Dceřina kletba
Věštkyně
Příznačné pro Erbena je, ţe hlavní roli hrají ţeny. Zabývá se zde otázkou lidských vztahů, v
nichţ ho především zajímá problém viny a trestu. Konflikty v lidském ţivotě vznikají, podle
Erbena, především narušením základních vztahů a zákonů mezi lidmi. Za kaţdou vinu
přichází, často nepřiměřený, trest. Člověk je, v jeho pojetí, bezmocný proti přírodním silám,
jeţ ho obklopují.
KAREL HYNEK MÁCHA (1810 – 1836)
Nejvýznamnější představitel českého romantismu se narodil v Praze na Staroměstském
náměstí jako syn chudých rodičů. Otec měl na Dobytčím trhu krupařský krámek. Máchova
matka pocházela z Prahy a syn po ní zdědil hudební nadání. Vystudoval v Praze gymnázium,
filozofickou a právnickou fakultu. Zde se seznámil s díly Goetha, Mickiewicze a především
lorda Byrona, který na mladého Máchu velmi zapůsobil. Byl velmi ovlivněn bouřlivou
politickou situací 30. let 19. st.: pomáhal polským radikálům přeţít, učil se jejich jazyku,
přejímal jejich myšlenky. Účastnil se praţského divadelního ţivota, jako ochotník se seznámil
s Eleonorou Šomkovou, jejich vztah nesplnil jeho očekávání. Po ukončení právnických studí
nastoupil jako praktikant v Litoměřicích, kde ţil v nedostatku a ve starostech o Lori, která
čekala jejich dítě. Roku 1836 po narození svého syna Mácha zemřel.
Hrdinové Máchových pozdějších děl jsou výjimeční, touţí po svobodě. Tu nalézají tím, ţe se
společnosti straní a utíkají k samotě. Hlavními postavami bývají loupeţník, poustevník a
poutník odcházející do jiných krajů.
Díla:
Obrazy ze života mého – povídky s autobiografickými prvky (např. Márinka-lyrizovaná
próza s promyšlenou kompoziční stavbou naznačující hudebně dramatickou skladbu,
vyobrazení praţské chudiny)
Cikáni – román popisující ţivot na pokraji společnosti, rozpor snu a skutečnosti, realistická
kresba postav, romantické tragické zápletky. Román řeší otázku viny, trestu a pomsty.
Máj – vrchol Máchovy tvorby, lyrickoepická báseň, skladba o čtyřech zpěvech se dvěma
intermezzy
Dějištěm je krajina pod Bezdězem, okolí Máchova jezera a má prostý děj: 3 tragédie
(Jarmilina, Vilémova, obecně lidská) – jen východisko k filozofickým úvahám o smyslu
ţivota – ostrá kritika tehdejší společnosti (rozvrácená rodina, citová lhostejnost, mechanické
chápání spravedlnosti). Slova Vilémova (autorova) jsou obţalobou společnosti.
1. zpěv – obraz májové přírody, motiv lásky, první tragédie
2. zpěv – znázornění času: věčnost přírody – doba do popravy zločince Viléma
3. zpěv – vrchol básně – krása přírody – lidský osud, vyznání lásky k rodné zemi
(apostrofa země – poslední pozdrav vězně, země – jediná jistota – kolébka, hrob,
matka, vlast), vzpomínka na dětství jako na nejkrásnější období ţivota
4. zpěv (závěr) – básníkovo ztotoţnění se svým hrdinou i poutníkem, který se po letech
vrací na popraviště: „Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!! (úvaha nad tragikou lidského
osudu)
2 intermezza: 1. půlnoční popraviště
2. obraz horské přírody
Máj byl svými současníky nepochopen (potlačena významová stránka obsahu, zdůrazněna
zvuková krása, subjektivní poezie se zdála nebezpečná, domněnka, ţe odvádí od
vlasteneckých a národních zájmů – Čelakovský).
4. FÁZE
ČESKÝ REALISMUS
- počátky spadají do 40. a 50. let 19. století (doba završení národního obrození)
- prvními průkopníky kritického realismu u nás byli K. H. Borovský a B. Němcová
- v literatuře se upouští od krajně subjektivních postojů, jedná se o objektivní směr (autor se
neúčastní děje, ale je v něm přítomen výběrem postav a dějů)
- typická je demokratizace = zobrazení postav ve jejich vlastním prostředí
- je to období přechodu od romantismu k realismu
- formují se politické strany, rozvíjí se publicistika
Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856)
- novinář, literární kritik, překladatel, básník, satirik, epigramatik
- politik (příslušník liberální strany s Fr. Palackým), aktivní účastník revolučního roku 1848
- průkopník literární kritiky – poţadoval literaturu slouţící národu na umělecké úrovni (přísný
kritik Tylovy povídky Poslední Čech – odmítá její sentimentální vlastenectví; má být
realistická)
- studoval německé gymnázium; filozofii v Praze a kněţský seminář tamtéţ (byl vyloučen)
- studoval českou literaturu, ale i literatury slovanské
- byl vychovatelem v Rusku (1842-44) – zpočátku okouzlen slavismem
- po poznání ruské reality (úroveň venkova, špatné zacházení s lidmi…) kritizuje ruský
absolutismus
- redaktor: zaloţil Národní noviny (= politický deník) se satirickou přílohou Šotek
- po zrušení Národních novin vydával v Kutné Hoře časopis Slovan
- byl stoupencem austroslavismu = ideový a politický program spolupráce slovanských
národů v rakouské monarchii, který měl dosáhnout svobody Slovanů prostřednictvím
Habsburské monarchie (stavil se proti panslavismu = spojení Slovanů pod nadvládou Ruska),
Borovský jako první tuto ideu zformuloval ve Slovanu (1846)
- časopis Slovan se stal veřejnou opozicí proti vládě, kritizoval absolutistickou vládu, církevní
hierarchii, veškeré orgány státní moci a správy → 1851 byl deportován do Tyrol (Brixen), zde
byl 4 roky, rok po návratu domů zemřel na TBC
- jeho pohřeb se stal národní manifestací českého lidu (B.Němcová poloţila na jeho rakev
trnitou korunu jako poctu národnímu mučedníkovi a jako protest proti násilí vídeňské vlády)
- dílo:
• Epigramy = krátké satiricky útočné básně s pointou, adresovány Církvi, Králi, Vlasti,
Múzám a Světu
Z Brixenu: 3 satirické básně (vrchol tvorby); zesměšnění a kritika absolutismu a feudální
církve
• Tyrolské elegie = ironické vylíčení Havlíčkova zatčení a násilného převezení do Brixenu
• Křest sv. Vladimíra = útočná travestie inspirovaná Nestorovým Letopisem ruským
- pokřesťanštění Rusi (car Vladimír nechal svrhnout do Dněpru sochu pohanského boha
Peruna)
• Král Lávra = volné přepracování staré irské lidové pověsti (midasovský král s oslíma
ušima)
- uši = tajemství, kdo je uvidí, je oběšen (holiči); výsměch omezenosti absolutismu
Božena Němcová (1820 – 1862)
- spekulace je-li dcerou sestry kněţny Zaháňské, o její výchovu se starala babička Magdalena
Novotná
- narozena ve Vídni (vl. jméno Barbora Panklová), dětství strávila v Ratibořicích u České
Skalice
- provdala se za Josefa Němce – přestěhovali se do Prahy (1942), Chodsko, Slovensko
- v Praze se seznamuje s představiteli české vlastenecké společnosti (hl. Václav Bolemír
Nebeský, K. J. Erben, K. H. Borovský), inspirace Karlem Hynkem Máchou
- zde začíná své dílo básněmi (vlasteneckými: Ţenám českým), ale i sběratelskou činností
(národní báchorky a pověsti)
- lidová vyprávění stylisticky i věcně upravovala (x K. J. Erben = neupravoval)
- díla obsahují sociální otázky: úsilí o spravedlivější společnost a lepší postavení ţeny ve
společnosti
• Národní báchorky a pověsti = umělecky převyprávěla (psala v Praze)
- Chytrá horákyně, Čert a Káča, Čertův švagr, Jak Jaromír ke štěstí přišel
• Slovenské pohádky a pověsti = respektuje lidovou povahu (bohatství slovenského lidového
umění)
•Divá Bára
• Babička (1855) = rozsáhlá povídka; po smrti syna Hynka, vzpomínky na mládí, venkov,
Staré bělidlo
= podtitul „Obrazy z venkovského ţivota“
- zvyky, tradice, ţivot na venkově, obyvatelé Ratibořic (bláznivá Viktorka), vztahy
mezi lidmi
- realismus i idealizace; harmonie člověka s přírodou, konfrontace s ţivotem na zámku
- prolog (apostrofa babičky) + děj (prokládán epizodami) + epilog (poslední léta a smrt
babičky)
- ilustrátor Adolf Kašpar