Untitled

Komentáře

Transkript

Untitled
Ajwy
Kim Cardasciové,
která mi dává svobodu překračovat hranice
své představivosti, a Nancy Yostové, která mi pomáhá
uchovat si duševní zdraví, když tak činím.
Kněžkám svatyně a čtenářkám internetových stránek
RBL Romantica za legraci, již si spolu užíváme,
a za podporu, kterou mně a románům o Stopařích
poskytují.
Mám vás všechny ráda. Díky za to, že jste a že
milujete
romantické příběhy tak jako já!
Mým přítelkyním, bez nichž bych byla navždy
ztracená: Rickey,
Lo, Janet, Cathy-Max, Deb, Rebece
a Kim Williamonové.
Mému muži a synům za trpělivost, lásku
a neuvěřitelné štěstí, které mi ti čtyři přinesli do
života.
A v neposlední řadě i celé mé rodině
za obrovskou podporu.
Sherrilyn Kenyon
NIGHT PLEASURES
Copyright © 2002 by Sherrilyn Kenyon
All rights reserved.
Translation © 2006 by Alena Chejnová
Jacket design © 2006 by Jana Šťastná
Czech edition © 2006 by Euromedia Group, k. s.
ISBN 80-249-0758-5
SHERRILYN KENYONOVÁ
Legenda
z antického
Řecka
Narozen do nezměrného bohatství, vládl Kyrián
Thrácký šarmem a charismatem stejně mocně, jako
vládl mečem. Byl statečný a smělý, ovládal okolní
svět a neznal nic kromě své vášnivosti.
Horkokrevný, divoký a neklidný, užíval
lehkomyslně života. Neznal žádné nebezpečí, žádné
hranice. Život mu nabízel nepřeberně příležitostí a
Kyrián přísahal, že nepromarní ani jedinou.
Pro jeho sílu Área, tělo a tvář Adónida a smyslné
dary Afrodíty po něm toužily všechny ženy, které jej
spatřily. Chtěly ho mít jen pro sebe, snily o tom, že
právě jim bude patřit hrdý princ a válečník, o němž se
tradovalo, že pouhým dotykem dokáže ženu přivést až
na samý práh ráje.
Ale Kyrián nepatřil k mužům, jejichž srdce lze
snadno zkrotit.
Patřil k těm, co žijí pro daný okamžik, pro své
smysly a prudké naplnění všech svých tužeb. Miloval
rozkoš, rád ji poskytoval i přijímal.
Ženy, jimž se podařilo získat jej pro sebe na noc
plnou extáze, hleděly s opovržením na ty, které mohly
o jeho nádherném těle jen snít.
5
Protože Kyrián byl vášeň. Touha. Smyslnost a
náruživost.
Rozený válečník. Všichni, kteří o něm slyšeli, jej
ctili a obávali se ho. A v době, kdy byla Římská říše
nepřemožitelná, porazil Římany sám hrdinským
zápalem a zajistil svému jménu i vlasti bohatství a
slávu.
Tehdy o něm dokonce prohlašovali, že se stane
vládcem celého známého světa.
Místo toho z něj však skutek kruté zrady učinil
vládce noci.
Nyní kráčí říší stínů mezi Životem a Podsvětím.
Ani člověk, ani příšera. Něco zcela jiného.
Osamělost. Temnota.
Noční stín.
Neklidný, samotářský duch, jehož údělem je
zachraňovat právě ty smrtelníky, kteří jím pohrdají a
děsí se ho. Nedojde spočinutí ani míru, dokud
nenalezne jedinou ženu, která jej nezradí. Jediné čisté
srdce, jež pozná, co se skrývá pod jeho tvrdou
slupkou, a přivede jej zpátky na denní světlo.
6
Kapitola 1
„Myslím, že bychom ho měly přivázat ke kůlu do
mraveniště a házet po něm nakládanými okurkami.“
Amanda Devereauxová se Selenině návrhu
zasmála. Na starší sestřičku bylo spolehnutí –
vždycky ji uměla rozesmát, bez ohledu na to, jak
velká tragédie se stala. A právě proto teď, jednoho
studeného nedělního odpoledne, seděla Amanda u
Selenina stolku s výkladem z tarotových karet a
věštěním z ruky na Jacksonově náměstí, místo aby
ležela v posteli s peřinou přetaženou přes hlavu.
Rozhlédla se po náměstí – proudily po něm davy
turistů, kteří si tuto neworleanskou pamětihodnost
nenechali ujít ani za pošmourného listopadového dne
– a usmála se při představě, jak se milion mravenců
zakusuje do Cliffova bílého, těstovitého těla.
Z kavárny Cafe Du Monde přes ulici se linula
vůně teplé cikorkové kávy a koblih a o několik metrů
dál si to hlasitě svištěla auta. Mraky a obloha měly
ponuře šedou barvu, která dokonale korespondovala s
Amandinou zasmušilou náladou.
Většina pouličních prodejců z Jacksonova náměstí
se během zimy neobtěžovala se stavěním stánků, ale
Selena ten svůj považovala za stejnou turistickou
atrakci New Orleansu jako katedrálu sv. Ludvíka.
A její spiritistický stánek byl opravdovou
atrakcí…
Levný karetní stolek maskoval silný přehoz
nachové barvy, na němž bylo vyšito „speciální“
zaklínadlo známé pouze jejich rodině.
Za stolkem seděla Madam Selene – Vládkyně
Luny, jak si Selena nechávala říkat, oblečená ve
splývavé zelené semišové sukni, nachovém pleteném
svetru a velkém černostříbrném kabátě.
Její podivný úbor kontrastoval s Amandinými
sepranými džínami, růžovým svetrem s copánkovým
vzorem a světle hnědou lyžařskou bundou. Amanda
ovšem vždycky dávala přednost nenápadnému
oblečení. Na rozdíl od své výstřední rodiny nesnášela,
když vyčnívala z řady, mnohem raději splývala s
davem.
„S chlapy jsem skončila,“ prohlásila Amanda.
„Cliff byl poslední zastávkou na cestě do nikam.
Mám už toho po krk, plýtvat na ně časem a energií.
Odteďka se budu věnovat jenom účetnictví.“
Selena znechuceně ohrnula rty a začala míchat
tarotové karty. „Účetnictví? Víš určitě, že nejsi
podvržené dítě?“
Amanda se nevesele zasmála. „Tak to nejspíš
jsem. Jenom bych si přála, aby se o mě moje pravá
rodina přihlásila dřív, než bude pozdě a vaše potrhlost
se přenese i na mě.“
Selena se ušklíbla a začala si vykládat okultní
pasiáns. „Víš, co je tvůj problém?“
„Jsem moc prudérní a upjatá,“ odpověděla
Amanda. Právě to jí matka a osm starších sester
vyčítaly nejčastěji.
„No to taky. Ale já spíš myslela, že bys měla
krapánek změnit vkus. Vykašli se konečně na tyhle
nudný patrony, co nosí kravaty a brečí mámě na
rameni, že jsou zklamaný životem. Ty si, sestřičko,
potřebuješ pořádně zadovádět v posteli s chlapem,
kterej ti dokáže zrychlit tep. S nějakým
nezodpovědným a pěkně divokým samcem.“
„Myslíš s někým, jako je Bill?“ zeptala se s
úsměvem Amanda. Narážela na Selenina manžela,
který byl dokonce ještě prudérnější než ona sama.
Selena zavrtěla hlavou. „Ale ne, to je něco jinýho.
Podívej, u nás jsem ta nezodpovědná a divoká já.
Zachraňuju ho před tím, aby byl nudný. Právě proto
se k sobě skvěle hodíme. Navzájem se vyvažujeme,
Amando, což ale není tvůj případ. Ty a tvoji milenci
překlápíte misku vah rovnou na stranu nudy.“
„Hele, já mám ráda, když jsou mí milenci nudní.
Je na ně spolehnutí a člověk se nemusí bát, že se
nechají ovládat hormony. Koneckonců, já taky přece
nejsem žádná femme fatale.“
Selena si odfrkla a shrnula karty na hromádku.
„Tak se mi zdá, že potřebuješ pár terapeutických
sezení s Grace.“
Amanda se ušklíbla: „Přesně tak. Potřebuju
poradit, jak na chlapy, od sexuoložky vdané za
řeckého sexuálního otroka, kterého si vykouzlila z
knihy. Děkuju, opravdu nemám zájem.“
I když o ní takhle nehezky mluvila, měla Amanda
Grace Alexandrovou opravdu ráda. Na rozdíl od party
Seleniných potrhlých kamarádů Grace vždycky stála
oběma nohama pevně na zemi a byla díkybohu úplně
normální. „Mimochodem, jak se má?“
„Dobře. Niklos začal před dvěma dny chodit a teď
objevuje svět.“
Amanda si představila rozkošné blonďaté batole a
jeho sestřičku dvojče a usmála se. Byla vždycky moc
ráda, když jí Grace a Julián děti svěřili na hlídání.
„Kdy se má narodit to další?“
„Prvního března.“
„Grace se už určitě strašně těší,“ prohodila
Amanda. Trochu ji přitom píchlo u srdce žárlivostí.
Vždycky snila o tom, že jednou bude mít dům plný
dětí, ale v šestadvaceti se ty vyhlídky už nezdály příliš
nadějné. Zvlášť když nemohla najít žádného muže
ochotného zplodit děti s ženou, o jejíž rodině si
všichni mysleli, že je bláznivá.
„Poslyš,“ pravila Selena a vrhla na ni zkoumavý
pohled, pod nímž se Amanda přikrčila, Julián má
bratra, kterýho taky zakleli do knihy. Mohla bys
zkusit –“
„Mockrát děkuju, ale nechci! Vždyť víš, jak tyhle
vaše paranormální nesmysly nesnáším. Chci
obyčejného hodného muže, ne nějakého démona.“
„Priapus je řecký bůh, žádný démon.“
„To vyjde nastejno. Věř mi, že jsem si toho užila
dosyta, když jsem ještě bydlela doma a vás devět
pořád opakovalo zaklínadla a provádělo hokuspokusy.
Chci žít úplně normálním životem.“
„To je nuda.“
„Proč to nejdřív nezkusíš, než začneš kritizovat?“
Selena se zasmála. Jednoho dne se stejně budeš
muset smířit i s druhou půlkou své krve, sestřičko.“
Amanda ji však neposlouchala. V myšlenkách opět
zabloudila k bývalému snoubenci. Skutečně byla
přesvědčená, že Cliff je pro ni ten pravý. Takový
milý, tichý účetní, žádný velký krasavec, no zkrátka
přesně její typ.
Pak se ale seznámil s její rodinou.
Uf! Šest měsíců se jí dařilo odkládat okamžik, kdy
jim ho představí, protože jí bylo naprosto jasné, jak to
dopadne. Cliff na tom ale trval a včera večer Amanda
nakonec kapitulovala.
Zavřela oči a otřásla se při vzpomínce, jak se s ním
její dvojče Tabitha setkala u dveří, navlečená do
gotického šatu, který nosila při pronásledování upírů.
Úbor doplňovala kuše, s níž se mu samozřejmě
musela pochlubit, a sbírka vrhacích hvězd. „Tahle je
speciální. Na tři sta metrů s ní upírovi useknu hlavu.“
Jako by toho nebylo dost, matka a tři starší sestry
seděly v kuchyni a vymýšlely pro Tabithu ochranné
zaříkadlo.
Ale to nejhorší přišlo, když se Cliff omylem napil
z Tabithina hrnku s elixírem síly ze sraženého mléka,
tabaska, žloutků a čajových lístků.
Zvracel celou hodinu.
Potom ji zavezl domů. „Nemůžu si vzít ženu s
takovou rodinou,“ řekl, když mu vracela zásnubní
prsten. „Proboha, co kdybychom měli děti? Představ
si, co by se stalo, kdyby se něco z toho přeneslo i na
ně?“
Amanda zvrátila hlavu. Ještě teď by je všechny
nejradši zabila za to, jak ji ztrapnily. Copak se ani
během jedné jediné večeře nemohly chovat normálně?
Proč jen se nenarodila do obyčejné rodiny, kde
nikdo nevěří na duchy, zlé skřety, démony ani
čarodějnice?
Když už jsme u toho, dvě z jejích sester dodnes
věří na Santa Clause!
Jak jen může jejich úžasně normální otec všechny
ty nesmysly vydržet? Za svou trpělivost si rozhodně
zaslouží být prohlášen za svatého.
„Čau, holky!“
Amanda otevřela oči a spatřila, jak se k nim blíží
Tabitha. No není to super? Co pro ni osud ještě
chystá? Přejede ji autobus?
Dnešek je prostě čím dál tím lepší.
Měla své identické dvojče moc ráda, ale zrovna
teď ne, teď si přála, aby se Tabitě přihodilo něco
hodně ošklivého. Hnusného a bolestivého.
Tabitha byla jako vždy celá v černém. Černé
kožené kalhoty, rolák a dlouhý černý kožený kabát.
Dlouhé, husté, vlnité, tmavě kaštanové vlasy měla
stažené do culíku, bledě modré oči se jí leskly, tváře jí
zčervenaly mrazem. Vykračovala si zvesela, jako by
tančila.
Ach ne! Už zase byla na lovu!
Amanda si povzdechla. Jak jen proboha mohly obě
pocházet ze stejného vajíčka?
Tabitha sáhla do kapsy u kabátu, vytáhla cár
papíru a položila ho na stolek před Selenu. „Potřebuju
tvůj odborný posudek. To je řecky, že jo?“
Selena mlčky odstrčila karty stranou a přelétla
papír pohledem. Zamračila se. „Odkud to máš?“
„Našla jsem to u upíra, kterýho jsme v noci zabili.
Co se tam píše?“
„‚Stopař přízraků se blíží. Desiderius by se měl
mít na pozoru.‘“
Tabitha strčila ruce do kapes a zamyslela se.
„Napadá tě, co by to mohlo znamenat?“
Selena pokrčila rameny a papír jí vrátila. „O
žádném Stopařovi ani Desideriovi jsem nikdy
neslyšela.“
„Erik tvrdí, že ‚Stopař přízraků‘ je krycí jméno
jednoho z nás. Co si o tom myslíš?“ zeptala se
Tabitha.
To Amandě stačilo. Ježíši, jak jen nesnášela, když
začaly s těmi okultními žvásty o upírech a démonech!
Copak nemůžou konečně dospět a žít v normálním
světě?
„Hele,“ přerušila je a zvedla se od stolku,
„uvidíme se později.“
Obrátila se k odchodu, ale Tabitha ji chytla za
ruku. „No tak, snad nejsi pořád ještě naštvaná kvůli
Cliffovi?“
„Jasně, že jsem. Vím, žes to všechno udělala
schválně.“
Tabitha ji pustila. Nijak ji nevzrušovalo, že
zmařila sestřino zasnoubení. „Udělaly jsme to pro
tvoje dobro.“
„Ale ovšem, samozřejmě.“ Amanda se nuceně
usmála. „Mockrát děkuju, že se o mě tak staráš.
Nechtěla bys mi taky rovnou vypíchnout oko, když už
ses do toho dala? Jen tak, ze srandy?“
„No tak, Mandy,“ pravila Tabitha se sladkým
úsměvem, pro nějž jí otec vždycky všechno odpustil.
Ale na Amandu to neplatilo, ten úsměv ji jen ještě víc
podráždil. „Možná se ti nelíbí, co děláme, ale máš nás
ráda. A nemůžeš si vzít upjatýho pitomce, co nás
nedokáže akceptovat takový, jaký jsme.“
„Nás?“ zeptala se Amanda nevěřícně. „Mě z toho
šílenství laskavě vynech. Já mám recesivní normální
geny. Zato vy jste –“
„Tabby!“
Amanda zmlkla, když spatřila, jak se k nim žene
Tabithin přítel. Erik St. James byl jen o pár
centimetrů vyšší než dvojčata, ale vzhledem k tomu,
že dívky měřily skoro metr osmdesát, na tom nebylo
nic tak zvláštního. V krátkých černých vlasech měl
pruh obarvený na fialovo a natužený do malých
bodlinek. Vlastně by byl velmi přitažlivý, kdyby
neměl propíchnutý nos, našel si pořádnou práci a
dokázal v ní vydržet.
A kdyby nechal lovu na upíry. Sakra!
„Gary našel tu smečku upírů,“ oznámil Tabitě.
„Pokusíme se je dostat, než se setmí. Jsi připravená?“
Amanda obrátila oči v sloup tak prudce, div z toho
neoslepla. „Jednou přitom omylem někoho zabijete.
Pamatujete, jak jste se tenkrát vrhli na ty turisty, co si
na hřbitově hráli na Drákulu?“
Erik se na ni uculil. „Nikoho jsme nezranili a oni
byli nadšený.“
Tabitha se opět otočila na Selenu. „Můžeš pro mě
něco udělat? Zkus, prosím, zjistit něco o tom
Desideriovi a Stopařovi.“
„No tak, Tabby, kolikrát ti mám říkat, abys toho
nechala?“ ozval se podrážděně Erik. „To si upíři s
námi jen tak hrajou. ‚Stopař přízraků‘je smyšlený
termín, který nás má vystrašit, ale nic neznamená.“
Selena a Tabitha ho ignorovaly.
„Jasně,“ řekla Selena, „nejlíp ale uděláš, když se
zeptáš Garyho.“
Erik si znechuceně odfrkl. „Gary povídal, že o
ničem takovým nikdy neslyšel,“ vrhl zlostný pohled
na Tabithu, „z čehož vyplývá, že to vůbec nic
neznamená.“
Tabitha setřásla jeho ruku z ramene a dál ho
ignorovala. „Je to napsaný řecky, takže by nám snad
mohl poradit některý z tvých kamarádů, co učí na
univerzitě.“
Selena přikývla. „Zeptám se na to dneska večer
Juliána, až se zastavím u Grace.“
„Díky.“ Tabitha znovu pohlédla na Amandu.
„Vykašli se na Cliffa. Už jsem pro tebe toho pravýho
našla. Seznámili jsme se s ním před pár týdny.“
„Panebože,“ zalapala Amanda po dechu, „nechci
už žádné další rande naslepo, které mi zprostředkuješ
ty. Ještě jsem se nevzpamatovala z toho posledního, a
přitom to už budou dobrý čtyři roky.“
Selena se zasmála. „Myslíš toho krotitele
krokodýlů?“
„Jo, toho,“ odpověděla Amanda. „Krokodýla
Dundeeho, co mě chtěl předhodit svýmu mazlíčkovi,
Velkýmu Marthemu.“
Tabitha si odfrkla. „Ale nechtěl. Jenom ti chtěl
ukázat, čím se živí.“
„Tak poslouchej! Až jednou Erikovi dovolíš, aby
ti strčil hlavu mezi krokodýlí čelisti, pak můžeš něco
říkat. Do tý doby jakožto odbornice na zápach z
krokodýlí tlamy trvám na tom, že Dundee sháněl
akorát levnou přesnídávku.“
Tabitha na ni vyplázla jazyk, popadla Erika za
ruku a táhla ho pryč.
Amanda zavrtěla hlavou, když viděla, jak po sobě
vrhají zamilované pohledy a dokazují tak, že na
každého někde někdo čeká. Bez ohledu na to, jak
divný ten člověk je.
Smůla, že jí se toho někoho najít nedaří.
„Jdu se domů litovat.“
„Poslyš,“ zadržela ji Selena, „co kdybych zrušila
návštěvu u Grace a místo toho jsme spolu něco
podnikly? Co takhle opéct si za Cliffa symbolicky
frankfurtskej párek?“
Amanda se nad ním nápadem uznale usmála.
Žádný div, že svou rodinu miluje. Přes všechny
problémy, které jí působí, jsou prostě drahoušci. Mají
ji rádi a záleží jim na ní. „Ne, díky. Frankfurtský
párky si můžu opéct sama. Navíc Tabitha by se
nejspíš zbláznila nebo umřela, kdyby ses Juliána
nezeptala na toho Stopaře.“
„No dobře, ale dej vědět, kdyby sis to rozmyslela.
Jo, až budeš doma, zkus zavolat Tiyaně – mohla by na
Cliffa použít to kouzlo na scvrknutí penisu.“
Amanda se zasmála. Občas se hodilo mít za starší
sestru velekněžku vúdú. „Věř mi, to si Cliff nemůže
dovolit.“ Mrkla na Selenu. „Tak zatím.“
Amanda nadskočila, když večer zničehonic
zazvonil telefon a vytrhl ji ze snění. Odložila knihu a
zvedla sluchátko.
Volala Tabitha.
„Ahoj sestřičko, nemohla by ses zastavit u mě
doma a vyvenčit Terminátora?“
Amanda zaskřípala zuby, protože tahle žádost se
pravidelně opakovala nejméně dvakrát týdně. „Trhni
si nohou, Tabby. Proč jsi ho nevyvenčila sama?“
„Nevěděla jsem, že se tak zdržíme. Prosím. Jestli s
ním nepůjdeš, vyčůrá se mi na protest do postele.“
„Víš, Tabby, já mám taky svůj život.“
„No jasně. Jako bych tě viděla. Ležíš rozvalená na
gauči, čteš poslední romanci Kinley MacGregorové a
cpeš se pralinkama, jako bys neměla dožít rána.“
Amanda vrhla pohled na záplavu papírků od
pralinek a na Boj o horalovo srdce na stolku a zvedla
obočí.
Ksakru! Nesnášela, když jí tohle sestra dělala.
„No tak,“ žadonila Tabitha, „slibuju, že budu milá
na tvýho příštího přítele.“
Amanda si povzdechla. Sestrám prostě nedovedla
nic odepřít, to byla její největší slabina. „Ještě že
bydlíš ve stejný ulici, jinak bych tě za tohle musela
zabít.“
„Já vím. Taky tě mám ráda.“
Amanda se zavrčením zavěsila a vrhla toužebný
pohled na knihu. K čertu, zrovna ji začínala bavit!
Znovu si povzdechla. No tak dobře, alespoň jí
bude Terminátor chvilku dělat společnost. Je to sice
strašlivě ošklivý pitbul, ale momentálně snad jediný
samec, kterého dokáže snést.
Popadla hnědou lyžařskou bundu přehozenou přes
opěradlo křesla a vyšla předním vchodem. Tabitha
bydlela o dva bloky dál, ale Amandě se nechtělo jet
autem, ačkoliv noc byla obzvlášť temná a chladná.
Natáhla si rukavice a vyrazila po chodníku. Přála
si, aby tu byl Cliff a splnil ten nepříjemný úkol za ni.
Nedokázala by spočítat, kolikrát ho přemluvila, aby
se cestou domů zastavil u Tabithy a vyvenčil
Terminátora.
Uvědomila si, že si na Cliffa vzpomněla poprvé po
několika hodinách, a klopýtla o rozbitou dlaždici. To
jediné, co ji na jejich rozchodu skutečně štvalo, byl
fakt, že jí Cliff vlastně vůbec nechyběl. Tedy ne
doopravdy.
Chyběl jí prostě někdo, s kým by si mohla v noci
povídat. Chyběl jí společník pro dlouhé večery u
televize, ale nemohla upřímně říct, že by jí chyběl on.
A právě to Amandu deprimovalo ze všeho nejvíc.
Kdyby nebylo její potrhlé rodiny, mohla si ho
opravdu vzít a pak příliš pozdě zjistit, že ho ve
skutečnosti nemiluje.
Myšlenka mrazivější než studený listopadový vítr.
Zkusila Cliffa radši vytěsnit z hlavy a soustředit se
na okolí. V půl deváté bylo v sousedství podivně
klidno, dokonce i na nedělní večer. Po obou stranách
ulice stála zaparkovaná auta a ve většině domů, kolem
nichž kráčela po starém rozbitém chodníku, se svítilo.
Všechno se zdálo normální. Přesto venku vládla
tajuplná atmosféra. Srpek měsíce visel vysoko na
obloze a vytvářel kolem Amandy pokřivené stíny.
Sem tam k ní vítr zanesl slabý smích nebo hlasy.
Tohle byla noc jako stvořená pro temné síly, aby –
„Vypadněte mi z hlavy,“ vyštěkla.
Teď k tomu Tabitha přivedla i ji. Hergot!
Co přijde příště? Začne se sestrami v bažinách
hledat kouzelné byliny pro rituály vúdú a krokodýly?
Při té představě se otřásla. To už ale dorazila ke
strašidelnému starému domu na rohu, který si Tabitha
najala s přítelkyní Allison. Dům omítnutý na křiklavě
purpurovo patřil k nejmenším v ulici. Amandu
překvapilo, že si nikdo ze sousedství na tu ošklivou
barvu nestěžoval. Tabby ji samozřejmě zbožňovala,
protože se díky ní každý snadno zorientoval.
„Prostě se dívejte po purpurovém viktoriánském
domku s černým železným plotem. Nemůžete ho
minout.“
Jedině snad pokud byste byli slepí.
Amanda otevřela nízkou branku z tepaného železa
a zamířila cestičkou k verandě, kterou střežil
obrovský, hrozivě vyhlížející kamenný chrlič.
„Ahoj, Tede,“ pozdravila chrlič, o němž Tabitha
tvrdila, že umí číst myšlenky. „Jdu jenom vyvenčit
čokla, jo?“
Vytáhla z kapsy bundy klíče a odemkla. Vešla do
předsíně a nakrčila nos, protože ucítila závan
ošklivého smradu. Tabitě se asi zkazil nějaký lektvar.
Buď to, nebo zas jednou zkoušela uvařit oběd.
Z ložnice se ozvalo zaštěkání.
„Už jdu,“ křikla Amanda, zavřela dveře, rozsvítila
a zamířila do obývacího pokoje.
Sotva však udělala krok, uslyšela v hlavě hlas,
který jí radil, aby utekla.
Než stačila mrknout, zhasla světla a někdo ji
zezadu chytil za ramena.
„Tak, tak,“ zašeptal jí do ucha sametový hlas.
„Konečně tě mám, ty malá čarodějko.“ Sevření
zesílilo. „Teď je na čase, abys trpěla ty.“
Amanda ucítila ránu do týla a vzápětí se jí podlaha
zhoupla
naproti.
Kapitola 2
Amandu probudilo hrozné bušení v hlavě. Cítila se
strašně.
Co se st –
Strnula, když si vzpomněla na toho neviditelného
muže se sametovým hlasem.
Na jeho slova.
V hrůze se prudce nadzvedla a zjistila, že leží na
studené betonové podlaze v místnůstce plné prachu.
A že je připoutána k neznámému blonďákovi.
Z hrdla se jí dral výkřik, ale potlačila ho.
Nepanikař. Alespoň dokud nebudeš znát všechna
fakta.
Možná že Tabitha splnila svou hrozbu, že ti
domluví rande naslepo – jako tenkrát, když tě
„náhodou“ na tři hodiny zamkla ve spíži s Randym
Davisem.
Nebo když tě „unesla“ v kufru auta s tím divným
muzikantem.
Tabitha se ji vždycky snažila s někým seznámit
neotřelým způsobem – ale je třeba říct, že obvykle
toho muže předtím, než je dala dohromady, nezbila do
bezvědomí.
Na druhou stranu byla ovšem schopná všeho. A v
organizování extrémních rande naslepo si přímo
libovala.
Amanda se snažila zachovat klid, dokud nezjistí
víc. Rozhlédla se. Byli v místnůstce bez oken a se
zrezivělými železnými dveřmi, na něž ale nemohla
dosáhnout bez toho, že by svým „přítelem“ smýkala
po podlaze.
Nebyl tam žádný nábytek ani nic jiného. Jediné
světlo pocházelo z malé žárovky uprostřed stropu.
Fajn, takže bezprostřední nebezpečí jí nehrozilo.
To ji ovšem nijak zvlášť neuklidnilo. Pohlédla na
muže vedle sebe. Ležel k ní zády a byl buď mrtvý,
nebo v bezvědomí.
Amanda by rozhodně dala přednost druhé
možnosti. Opatrně se k němu přisunula. Zdálo se, že
je docela vysoký, a ležel tak, jako by ho někdo surově
hodil na podlahu.
Pomalu se zvedla na kolena a naklonila se nad
ním. Přitom si dávala pozor, aby mu ještě víc
nezkroutila ruku.
Ani se nepohnul.
Přejela mu pohledem po těle. V dlouhém černém
koženém kabátě, černých džínách a černé košili ke
krku vypadal dost nebezpečně, a to i přesto, že jen
bezvládně ležel na podlaze. Na nohou měl černé
motorkářské boty, ozdobené na patách podivnými
stříbrnými ornamenty.
Přes obličej mu až k límci kabátu spadaly vlnité
blond vlasy a zakrývaly jeho rysy.
„Promiňte,“ zašeptala Amanda a natáhla ruku, aby
se dotkla mužovy paže, „jste naživu?“
Až se jí zatajil dech, když pod rukou ucítila
vypracovaný, pevný biceps. Muž měl tělo jako z
kované oceli, jako by ani nebyl z masa. Byl
ztělesněním ohromné, pružné síly.
Panečku!
Než se stačila ovládnout, přejela mu rukou po paži
odshora až dolů. Hm, to tedy bylo něco!
Pomalu a s uznáním vzdychla.
„Hej! Pane?“ zkusila to znovu a zatřásla mu
svalnatým ramenem. „Pane rytíři, nemohl byste se
prosím probrat, abych mohla pryč? Opravdu se mi tu
nechce trčet zavřená s mrtvolou ani o chvilku déle,
než je nezbytně nutné, víte? No tak, prosím, nedělejte
z toho horor. Jsem tu jenom já a vy jste takový kus
chlapa.“
Muž se ani nepohnul.
Dobře, musím zkusit něco jiného.
Převalila ho na záda. Námahou se kousala do rtů,
protože byl těžký, ale dokázala to. Při tom pohybu mu
z obličeje sklouzly vlasy.
Amanda zatajila dech. Tak tohle ji fakt ohromilo.
Byl úžasný! Měl silné, ostře řezané čelisti, vysoké
lícní kosti, aristokratické rysy a uprostřed brady sotva
patrný důlek.
Můj ty Bože, ten muž byl obdařený tou vzácnou
chlapskou krásou, již skutečně jen velmi málo žen
mělo to štěstí spatřit na vlastní oči.
A aby toho nebylo málo, měl také ty nejpěknější
rty, jaké kdy Amanda viděla. Plné a výrazné. Přímo
stvořené pro dlouhé, horké polibky.
Jediné, co dokonalost téhle tváře trochu kazilo,
byla jako vlásek tenká jizva, táhnoucí se podél čelisti
od ucha až k bradě, ale jinak mohl v pohlednosti
směle soupeřit s Graceiným manželem. A že byl
polobůh Julián těžkým protivníkem!
Je pravda, že Amandě u mužů na vzhledu zas až
tak nezáleželo, mnohem víc se zajímala o jejich duši.
Zvlášť proto, že většina mužů, které znala a kteří
nevypadali ani z polovice tak dobře, měla IQ nižší než
číslo jejích bot. Na rozdíl od Tabithy potřeboval chlap
k tomu, aby ji upoutal, víc než jen pěkný zadek a
široká ramena.
I když…
Přelétla očima vypracované, svalnaté tělo, které
leželo tak blizoučko. V případě tohoto muže by
možná byla ochotná udělat výjimku.
Pokud ovšem není mrtvý.
Váhavě natáhla ruku a přitiskla mu dlaň na
opálený krk. Pod konečky prstů ucítila rychlý, silný
tep.
Ulevilo se jí, že je naživu, a zkusila jím znovu
zatřást. „Haló, frajere v kůži! Slyšíš mě?“
Muž hluboko v hrdle zasténal a pak pomalu
otevřel oči. Amanda sebou trhla. Byly tak tmavé, až
se zdály černé, a když se na ni zaostřily, hrozivě se
rozšířily. Zničehonic ji neznámý se zaklením popadl
za ramena, a než se stačila pohnout, převalil se s ní a
přimáčkl ji svým tělem k podlaze. Ruce jí držel za
zápěstí za hlavou a jeho tmavé fascinující oči se
podezřívavě upíraly do jejích.
Nemohla dýchat. Tiskl se na ni celým tělem a
Amanda si okamžitě uvědomila, že nejen jeho paže
jsou pevné a tvrdé jako kámen. Ten muž, to byla hora
mohutných, silných svalů.
Jeho boky spočívaly přímo mezi jejíma nohama a
pevným břichem se na ni tiskl tak, až zčervenala.
Cítila se vzrušená a rozechvělá. Bez dechu.
Poprvé v životě měla chuť zvednout hlavu a
políbit muže, o němž nevěděla zhola nic.
Kdo to jen může být?
Užasla, když sklonil hlavu k jejímu spánku a
zhluboka se nadechl vůně jejích vlasů.
Ztuhla. „Ty mě očicháváš?“
„Jen obdivuju tvůj parfém, ma fleur,“ zašeptal jí
něžně do ucha s tak zvláštním, dráždivým přízvukem,
že úplně roztála. Měl hluboký hlas, který připomínal
bouři a rezonoval v Amandě s ničivým účinkem.
Byl zkrátka neuvěřitelně sexy a z jeho dechu na
krku jí po těle přebíhalo mrazení, jako by se do ní
zapichovaly tisíce jehliček.
„Ty nejsi Tabitha Devereauxová,“ zašeptal tak
potichu, že i když se jí ústy otřel o ucho, musela se
hodně snažit, aby ho slyšela.
Polkla. „Ty znáš Ta –“
„Pst,“ zašeptal znovu a palci přitom hladil její
znehybnělá zápěstí v takovém rytmu, až jí tělem
probíhaly elektrické vlny. Bradavky jí ztuhly touhou.
Naklonil se k ní blíž, jeho vousy ji jemně
poškrábaly na tváři a Amandou projela další vlna
mrazení. Nikdy v životě nepocítila nic tak
vzrušujícího, jako byla váha jeho těla na jejím, a její
čichové buňky nikdy nic nerozdráždilo tolik jako jeho
kořeněná, mužná vůně.
„Poslouchají nás.“ Muž jménem Kyrián se
zhluboka nadechl.
Teď, když si byl jistý, že Amanda nepředstavuje
žádnou bezprostřední hrozbu, věděl, že by se měl od
ní odtáhnout, ale když…
Bylo to už tak dávno, co naposledy ležel ženě
mezi stehny. Celá věčnost uplynula od té doby, kdy se
naposledy odvážil být nějaké ženě tak blízko.
Zapomněl, jaké to je, když se mu teplá, měkká prsa
tisknou na hruď. Když na krku cítí horký, sladký
dech.
Ale teď, když pod ním ležela…
Ach ano, vzpomněl si. Vzpomněl si, jaké to je,
když mu žena rukama přejíždí po nahých zádech. Na
pocit, když se svíjí pod jeho zkušenými dotyky.
Na okamžik se nechal zcela unést a představil si,
jak je oba svléká a zkoumá její křivky podrobněji.
A mnohem intimněji.
Zavřel oči při představě, jak ji jazykem laská na
prsou, hraje si s její naběhlou bradavkou a ona mu
přitom rukama zajíždí do vlasů.
Zavrtěla se pod ním, a ještě víc tak rozdmýchala
jeho fantazii.
Hmmm…
Samozřejmě, kdyby někdy zjistila, kdo a čím je,
zbledla by hrůzou. A kdyby byla jen trochu jako její
sestra, útočila by na něj tak dlouho, dokud by jeden z
nich nezůstal ležet mrtvý.
Taková škoda, opravdu. Byl ovšem zvyklý, že se
ho lidé děsili. Bylo to prokletí i spása jeho rodu
zároveň.
„Kdo nás poslouchá?“ zašeptala Amanda.
Otevřel oči a opájel se jejím něžným, zpěvavým
hlasem.
Zbožňoval měkký jižanský akcent, který této ženě
splýval ze rtů jako jemné hedvábí.
Přes jeho železnou vůli jím zmítalo divoké chvění.
Rostla v něm touha okusit ty plné, pootevřené rty.
Roztáhnout jí stehna doširoka a ponořit se hluboko do
žáru jejího těla.
Ano, tuhle ženu by si uměl vychutnat.
Celičkou.
Trošku se odtáhl, aby se jí mohl lépe podívat do
tváře. V tmavě hnědých vlasech se jí leskly hojné
tizianové pramínky, jak se na nich zachytávalo světlo,
v zářivě modrých očích se zračil zmatek, vztek i
kuráž. Měla roztomilý obličej a kousíček pod pravým
okem malou pihu. Pouze tohle znamínko ji odlišovalo
od její sestry.
Znamínko – a vůně.
Tabitha používala drahé parfémy, příliš silné pro
Kyriánovy vysoce vyvinuté smysly, zato tahle žena
voněla po růžích a něze.
V té chvíli po ní Kyrián zatoužil tak mocně, až ho
to omráčilo. Celá staletí uplynula od té doby, kdy
naposledy nějakou ženu tak moc chtěl.
Celá staletí od té doby, kdy vůbec něco cítil.
Amandin obličej planul, jak ji jeho mohutná
erekce tlačila do podbřišku. Ten muž možná nebyl
mrtvý, ale určitě byl pěkně tuhý. A s posmrtnou
ztuhlostí to rozhodně nesouviselo. „Poslyš, frajere, co
kdyby sis na odpočívání našel jiný místo?“
Pohledem lačně hltal její rty a Amanda v
hlubinách těch očí barvy půlnoční modři spatřila
šílenou touhu. Čelisti svíral tak pevně, jako by
bojoval sám se sebou.
Jeho mužná síla a neskrývaná sexualita ji
ohromily.
Ležela pod ním a myslela na to, jak je strašně
zranitelná a jak moc by ve skutečnosti chtěla ochutnat
ty pěkně vykrojené rty.
Myšlenky zároveň děsivé i vzrušující.
Kyrián zamrkal a přes obličej jako by se mu
spustil závoj, za nímž skryl své pocity. Pustil ji,
odtáhl se a Amanda spatřila na svém růžovém svetru
krev.
„Proboha!“ vyhrkla. „Ty krvácíš?“
Posadil se vedle ní a zhluboka se nadechl. „To nic,
to se zahojí.“
Nemohla tomu ledabylému tónu uvěřit. Vzhledem
k množství krve na svém oblečení hádala, že je těžce
zraněný, ale nějak na to nevypadal. „Kde jsi
zraněný?“
Neodpověděl. Místo toho si levou rukou projel
špinavě blond vlasy a teprve teď si všiml mohutného
stříbrného okovu na zápěstí. Chvíli se na něj upřeně
díval a pak za něj začal vztekle tahat. Z chladného a
nenávistného svitu jeho očí bylo zřejmé, že mu okovy
vadí ještě víc než jí.
Amandě neušla temná melancholie, která čišela z
jeho rysů. V jeho krásné tváři bylo něco romantického
a neodolatelného.
Něco hrdinského.
Snadno si ho dovedla představit jako
romantického rozervance nebo středověkého rytíře.
Jeho
klasické
rysy
vyzařovaly
cosi
nepojmenovatelného, co se jaksi nehodilo do
moderního světa.
„Ale, ale,“ ozval se náhle neviditelný hlas, „Stopař
se nám konečně probudil.“
Amanda si uvědomila, že tenhle zlý hlas patří
neznámému, který ji udeřil v Tabithině domě.
„Desi, broučku,“ řekl muž vedle ní káravě a
rozhlédl se po tmavých stěnách. „Vidím, že pořád
děláš ty svý skopičiny. Co kdyby sis na chvilku zahrál
na hodnýho démona a ukázal se mi?“
„Všechno má svůj čas, Stopaři, všechno má svůj
čas. Jak vidíš, nejsem jako ostatní, co utíkají nebo se
krčí, když narazí na velkýho zlýho vlka. Já jsem ten
velkej zlej dřevorubec, co vlka zabije.“
Neviditelný hlas udělal dramatickou pauzu. „Ty a
Tabitha
Devereauxová
jste
nemilosrdně
pronásledovali moje bratry a teď přišel čas, abyste
sami poznali, co je to strach. Než s vámi skončím,
budete žebrat, abych vás nechal umřít.“
Muž oslovený jako Stopař svěsil hlavu a zasmál
se. „Desi, miláčku, v životě jsem o nic neprosil! A
slunce se dozajista dřív rozletí na tisíc kusů, než bych
o něco žebral u takových, jako jsi ty.“
„To je rouhání!“ vykřikl Desi. „Ani nevíš, jak rád
tenhle hřích trestám.“
Stopař vstal a Amanda spatřila ránu na jeho boku.
Košili měl roztrženou a na místě, kde předtím seděl,
zůstala krvavá skvrna.
Ale nezdálo se, že by o tom zranění věděl.
„Jakpak se ti líbí okovy?“ zeptal se Desi.
„Pocházejí z Héfaistovy výhně. Může je odemknout
pouze bůh nebo Héfaistův klíč. A vzhledem k tomu,
že tě bohové opustili…“
Stopař se rozhlížel po místnosti s tak zuřivým
výrazem, že by vyděsil samotného ďábla. „Už se moc
těším, až tě zabiju.“
Desiderius se zasmál. „Pochybuju, že k tomu
budeš mít příležitost, až se tvoje malá kamarádka
dozví, kdo jsi.“
Stopař vrhl na Amandu pohled, kterým ji varoval,
aby neprozradila svou pravou totožnost. Ne, že by to
bylo třeba. Zradit sestru bylo skutečně to poslední, co
by kdy byla ochotná udělat.
„Tak proto jsi nás spoutal řetězem?“ zeptal se
Stopař. „Chceš vidět, jak se budeme prát?“
„Vůbec ne,“ odpověděl Desiderius. „Nic takovýho
nemám v plánu. Sice by mi nevadilo, kdybyste se
navzájem zabili, ale rozhodl jsem se, že vás za svítání
pustím. Z našeho milého Stopaře se stane lovená zvěř.
Už se nemůžu dočkat, až tě vystopuju a pěkně si s
tebou pohraju. Neexistuje místo, kde by ses mohl
schovat a já tě nenašel.“
Stopař se ušklíbl. „Ty si myslíš, že mě dokážeš
ulovit?“
„To si piš. Abys věděl, znám tvoje slabiny
dokonce líp než ty sám.“
„Nemám žádný slabiny.“
Desiderius se zasmál. „Mluvíš jako pravý Stopař.
Ale každý máme nějakou Achillovu patu, zvlášť ti, co
slouží Artemidě. A ty nejsi žádná výjimka.“
Amanda si byla skoro jistá, že zaslechla, jak si
Desiderius spokojeně olízl rty. „Tvojí největší
slabinou je ušlechtilost. Ta ženská tě nenávidí, ale ne,
ty ji nezabiješ, aby ses jí zbavil. Ona po tobě půjde – a
ty ji budeš přede mnou bránit do roztrhání těla.“
Desiderius se zle zasmál. „Ty prostě nemůžeš odolat
člověku v nebezpečí, že ne?“
„Desi, Desi, Desi,“ povzdychl si Stopař, „co si jen
s tebou počnu?“
„Neopovažuj se se mnou mluvit tímhle urážlivým
tónem.“
„A proč ne?“
„Protože nejsem žádnej malej vyděšenej démon,
kterej se před tebou v hrůze přikrčí a vezme nohy na
ramena. Jsem tvoje nejhorší noční můra.“
Stopař si odfrkl. „Ale no tak, Desíčku, copak se
musíš uchylovat ke klišé? To nedokážeš přijít s ničím
originálnějším, než jsou fráze z béčkovejch filmů?“
Místností se rozlehlo vzteklé zavrčení. „Přestaň si
utahovat z mýho jména!“
„Promiň, máš pravdu. Měl bych se k tobě chovat
alespoň trochu uctivě, než tě smetu z povrchu země.“
„Pche, ty mě odnikud nesmeteš, Stopaři. Tentokrát
umřeš ty. Nenapadlo tě, jak ti ta holka bude překážet?
O jejích kamarádíčkách ani nemluvím. Roztrhají tě
jako smečka divokejch psů. A bejt na tvým místě, tak
bych se za tuhle variantu modlil. Takový utrpení, jaký
ti nachystám, až se potkáme příště, jsi ještě nezažil.“
Stopař se nad Desideriovými výhrůžkami
pousmál, rty stažené do úzké linky. „Ty se ale vážně
přeceňuješ.“
„Uvidíme.“
Amanda uslyšela, jak se někde se cvaknutím
vypnul mikrofon.
Stopař opět zaškubal okovy. „Zabiju toho chudáka
vyhozenýho z hororovejch filmů!“
„Počkej, počkej,“ krotila ho Amanda, když jí ve
snaze osvobodit se zasmýkal divoce paží. „Ta ruka je
připoutaná.“
Zarazil se, podíval se jí do očí a jeho pohled
změkl. „Dvojčata. Vůbec ho to nenapadlo. Netušíš,
kde by tvoje sestra mohla být?“
„Netuším ani, kde jsem já nebo kolik je hodin. A
už vůbec netuším, o co tu jde. Kdo jsi? A kdo je on?“
Pak ztišila hlas a dodala: „Nemůže nás slyšet?“
Kyrián zavrtěl hlavou. „Ne, mikrofon je vypnutý.
A tamten… no, prozatím je pryč a někde v koutku
chystá ďábelskou pomstu. Nevím jak ty, ale já ho živě
vidím, jak si mne ruce a směje se jako šílenec.“
Odmlčel se a chvilku si ji prohlížel. Nepřipadala
mu jako hysterka… tedy aspoň zatím ne, a on doufal,
že jí to vydrží. Ovšem říct jí, že Desiderius je démon,
který krade lidské duše a chce dostat její sestru
Tabithu, se nejevilo jako zrovna ten nejlepší způsob,
jak toho dosáhnout.
Na druhou stranu – vzhledem k Tabithině zálibě v
lovu upírů by to Amandu vlastně ani nemělo moc
překvapit.
Zavřel oči, vstoupil svou myslí do její a nalezl tam
potvrzení svých podezření. Ukrývala se tam notná
dávka strachu.
Amanda na rozdíl od Tabithy neměla ve zvyku
dělat ukvapené závěry. Byla ale zvědavá a
rozzlobená, protože nevěděla, co se s ní děje. Možná
by se ani moc nevyděsila, kdyby jí všechno řekl, ale
raději se přece jen řídil stopařským pravidlem:
„Prozraď lidem vždycky jen to, co nutně potřebují
vědět.“
A Amanda nepotřebovala vědět skoro nic. S
trochou štěstí se spolu rozloučí, aniž by jí musel
vykládat nějaké podrobnosti.
„Říkají mi Stopař,“ pravil vážným tónem, „a on
chce ublížit tvojí sestře.“
„Díky, ale to už mi došlo,“ zamračila se Amanda.
Měla by být vyděšená, ale nebyla. Lomcoval s ní
vztek, že se dala zatáhnout do sestřina bláznivého
života, ale na druhou stranu byla ráda, že omylem
chytili ji, protože Tabitha by určitě provedla nějaký
kousek na způsob kamikadze a nechala se zabít.
Zvedla hlavu, pohlédla na Stopaře a ještě víc se
zamračila. Jak to, že zná Tabithu? A když už jsme u
toho, jak je dokáže rozeznat – vždyť i jejich vlastní
matka s tím má občas problémy? „Ty jsi kamarád mý
sestry?“
Stopař na ni vrhl prázdný pohled a pomohl jí vstát.
„Ne, kdepak,“ odpověděl a oprašoval si hrudník,
boky, zadek a nohy.
Amanda se snažila nevnímat to úžasně
vypracované tělo, když přitom se svou rukou táhl i
její. A když zavadila o pevnou vnitřní stranu jeho
stehna, bála se, že zaúpí. Tenhle muž byl stavěný pro
sex a rychlost. Jaká smůla, že nebyl její typ. Vlastně
byl pravým opakem všeho, co ji na mužích
přitahovalo.
Nebo snad ne?
Stopař zaklel. „To jsem si mohl myslet, že mi
vezme telefon,“ zamumlal a vlekl Amandu za sebou
ke dveřím. Zalomcoval klikou a pak začal zkoumat
panty. Když si rozvázal levou botu a odkopl ji, zvedla
Amanda obočí. „Co to děláš? Jdeš si zaplavat?“
Arogantně se na ni zašklebil a sehnul se, aby botu
zvedl z podlahy. „Snažím se nás odsud dostat. A co
ty?“
„Snažím se na tebe nenaštvat.“
Oči se mu zaleskly pobavením, ale hned zas
obrátil veškerou pozornost ke dveřím.
Amanda zvědavě přihlížela, když zatlačil na jeden
ze stříbrných ornamentů na patě boty a ze špičky
vystřelila nebezpečně vyhlížející pětipalcová čepel.
Stopař byl rozhodně Tabithin typ. Napadlo ji, jestli
taky nemá po kapsách vrhací hvězdy.
„Óóóó,“ vydechla ironicky, „jak děsivé.“
Podrážděně na ni pohlédl. „Ty jsi, holčičko, zatím
ještě nic fakt děsivýho neviděla.“
Amanda se nad tím rádoby drsným chováním à la
Clint Eastwood ušklíbla a velice nežensky si odfrkla,
ale on si jí nevšímal. Právě se zubatým ostřím čepele
snažil uvolnit zrezavělé panty.
„Jestli nebudeš dávat pozor, tak tu čepel zlomíš,“
varovala ho.
Otočil se po ní a zvedl obočí. „Tuhle čepel
nezlomí nic na světě.“ Bouchl do boty pěstí a
zaskřípal zuby. „Stejně jako nic na světě nepohne
tímhle pantem, jak se zdá.“ Zkoušel to ještě několik
minut a pak to vzdal. „K čertu!“ zavrčel, vytáhl čepel
a sehnul se, aby se zase obul. Přitom se mu na zádech
vyhrnul kabát, a Amandě se tak naskytl pěkný výhled.
Hmmm, pěknej zadek.
A když se narovnal do skoro dvoumetrové výšky,
vyschlo jí v ústech.
Tak to je něco!
Dobrá, musela uznat, že mu křivdila. Měl
rozhodně aspoň jeden neodolatelný rys – výšku.
Vždycky letěla na chlapy, kteří byli vyšší než ona. S
tímhletím by klidně mohla nosit několikacentimetrové
podpatky a neurazit přitom jeho mužské ego.
Převyšoval ji o pěkných pár čísel.
A jí se to líbilo.
„Odkud znáš moji sestru?“ zeptala se honem.
Snažila se soustředit na tohle téma a nemyslet na to,
jak moc by si přála ochutnat jeho rty.
„Znám ji, protože se mi neustále plete do cesty.“
Znovu zaškubal okovy. „Čím to, že vy lidi pořád
cejtíte potřebu šťourat do věcí, který byste radši měli
nechat na pokoji?“
„Já do ničeho nešť –“ Zmlkla, když jí došel
význam jeho slov. „Vy lidi? Jak to myslíš?“
Stopař neodpověděl.
„Hele,“ řekla, zvedla ruku a ukázala na okov,
„jsem k tobě připoutaná a chci slyšet odpověď.“
„Ne, nechceš.“
To Amandě stačilo. Alfa samce úplně nesnášela. Z
panovačných týpků, co nechtěli pustit ženskou za
volant, se jí dělalo špatně.
„Tak poslouchej, ty jeden macho hošíčku,“ vyjela
na něj. „Nejsem žádná hloupá nána, abych svůdně
mrkala řasama na takovýho namakanýho hřebečka v
černý kůži. Na mě tuhle šovinistickou taktiku
nezkoušej. Abys věděl, v práci mi říkají ‚Slečna
Nedostupná‘.“
Kyrián se zamračil. „Macho hošíčku?“ opakoval
nevěřícně.
Za celý jeho neobyčejně dlouhý život se dosud
nenašel nikdo, kdy by měl dost kuráže se mu postavit.
Když byl ještě smrtelník, prchlo před ním celé římské
vojsko jen z čiré hrůzy, že se už blíží. Jen málo mužů
se mu kdy odvážilo pohlédnout zpříma do očí.
Když se stal Stopařem přízraků, třásly se před ním
legie Démonů a Apollitů. Jeho jméno bylo pronášeno
šeptem a s posvátnou hrůzou a úctou a tato žena ho
měla za…
„Namakanej hřebeček v černý kůži,“ opakoval
nahlas. „Takhle mě ještě nikdy nikdo neurazil.“
„Tak to musíš bejt jedináček.“
Tomu se jenom zasmál. Kdysi měl tři mladší
sestry, ale ani jedna z nich si ho nikdy netroufla
urazit.
Změřil si Amandu pohledem. Nebyla klasicky
krásná, ale její oči mandlového tvaru v sobě skrývaly
něco exotického, co jí propůjčovalo nadzemský
půvab.
Dlouhé mahagonové vlasy měla rozpuštěné a
splývaly jí přes útlá ramena. Ale byly to právě její
modré oči, které ho fascinovaly. Vřelé a inteligentní,
teď ovšem přimhouřené a sršící zlobou. Tváře jí
zbarvil slabý ruměnec, takže se její oči zdály o celý
odstín tmavší. Přes nebezpečí, v němž se nacházeli, si
Stopař najednou představil, jak by vypadala po noci
plné divokého, vyčerpávajícího sexu. Jako by ji viděl:
oči potemnělé vášní, vlasy rozcuchané, tváře zarudlé
od jeho vousů a rty vlhké a napuchlé od polibků.
Z té představy se mu v těle rozhořela touha, ale jen
do chvíle, než ucítil vzadu na krku známé
mravenčení.
„Brzo se rozední,“ zamumlal.
„Jak to víš?“
„Prostě to vím.“ Táhl ji doleva a zkoumal zdi
pokryté rzí, jestli by se někudy nedalo uniknout. Jen
co se odsud dostaneme, najdeme už nějaký způsob,
jak rozbít tyhle okovy.“
„To je od tebe hezké, že mi oznamuješ takovou
samozřejmost.“ Amanda ho přelétla pohledem a skrz
potrhanou látku spatřila krvácející ránu. „Vážně to
potřebuješ ošetřit.“
„Nedejbože, abych vykrvácel, co?“ odsekl. „Pak
bys s sebou musela vláčet moji tlející mrtvolu.“
Znechuceně pokrčila nos. „Morbidnější už bys být
nemohl? Proboha. Kdo byl tvůj pubertální idol? Boris
Karloff v roli Frankensteina?“
„Spíš Hannibal.“
„Snažíš se mi nahnat strach, že jo?“ zeptala se.
„Tak to se ti nepovede. Vyrůstala jsem v domě s
rozzuřeným duchem a dvěma sestrami, které
vyvolávaly démony, jenom aby s nimi mohly bojovat.
Tohle všechno už znám, chlapečku, a tvůj morbidní
humor na mě nefunguje.“
Než si stačil uvědomit, co dělá, popadla dolní
okraj jeho košile a zvedla ji.
Při pohledu na Stopařovo holé břicho ztuhla. Bylo
hladké, pevné a ploché, vypracované svaly by mu
mohl závidět každý gymnasta. Amandě ale vyrazilo
dech množství jizev křižujících jeho kůži. A ještě
horší byla strašlivá zející rána na boku, která se táhla
podél posledního žebra.
„Ježíši, co se ti stalo?“
Stopař setřásl košili dolů a o krok ustoupil. „Jestli
myslíš ty jizvy, trvalo by léta, než bych ti vypověděl,
jak jsem k nim přišel. A jestli myslíš tu ránu, tak tu
mám od třináctiletýho Apollita. Omylem jsem ho
považoval za dítě, který potřebuje pomoc.“
„Vlezl jsi do pasti?“
Pokrčil rameny. „Nebylo to poprvé.“
Amanda ho přelétla pohledem a polkla. Stopaře
obklopovala aura nebezpečí a smrti. Pohyboval se
jako mrštný, elegantní dravec a ty oči… Zdálo se, že
dokážou pojmout víc než pouhé okolí. Takové
šibalské oči, temné jako noční obloha a vydávající
jakési nepopsatelné nadzemské světlo. Kdykoliv na ni
pohlédl, zatajil se jí dech. Ještě nikdy neviděla
světlovlasého muže s takovýma očima. A také ještě
nikdy nepoznala tak neuvěřitelně krásného muže!
Poznala spoustu jiných, kteří dělali všechno možné,
jen aby aspoň trochu dohnali to, čeho příroda tomuto
muži lehkomyslně nadělila hned celý vagon.
Vyzařoval z něj téměř nadpřirozený sexappeal.
„Co je takový Stopař zač?“ zeptala se. „Něco jako
Bufjy, zabíječka upírů?“
Zasmál se. „Jo, jsem malá vychrtlá puberťačka, co
se promenáduje po kraji a bojuje s upíry, kteří se jí
snaží ukrást náušnice a strčit jí je –“
„Vím, že nejsi malá holka. Ale kdo je Stopař?“
Obcházel s ní místnost a zkoumal stěny, jako by
hledal tajné dveře. Povzdechl si. „Krátce a stručně,
odpravuju potvory, co se toulají po nocích a vraždí.“
Amandě při těch slovech přeběhl mráz po zádech a
zároveň vycítila, že za tím bude něco víc. Tohle
jednoduché vysvětlení jí nesedělo, Stopař se jí zdál
smrtelně nebezpečný, ne však zvrácený, natož krutý.
„Proč chceš zabít Desideria?“
Změřil si ji pohledem a pak se znovu pokusil
otevřít ocelové dveře. Zalomcoval klikou takovou
silou, až se divila, že ji nevyrval. „Protože vedle toho,
že zabíjí lidi, jim taky krade duše.“
Amanda ztuhla. „To umí?“
„Říkala jsi přece, že to všechno znáš,“ pronesl
posměšným tónem. „Takže o tom můžeš vyprávět ty
mně.“
Amanda měla sto chutí ho zaškrtit. Arogantnějšího
a protivnějšího chlapa v životě nepotkala.
„Proč já se vždycky nechám zatáhnout do těchhle
nadpřirozenejch nesmyslů?“ zamumlala. „Copak
žádám moc, když chci prožít jen jeden jedinej
normální den?“
„Život je jen málokdy takový, jaký bychom ho
chtěli.“
Pronesl ta slova tak zvláštním tónem, až se
zamračila. Potom najednou zbystřil a dal jí rukou
znamení, aby mlčela. Klika zničehonic cvakla.
„Tuky ťuk,“ ozval se Desiderius. „Máš den na to,
aby ses schoval. Jakmile padne noc, vyrážíme na
lov.“
„Aha,“ řekl Stopař. „Ty a tvůj pejsek.“
Jeho bezstarostný tón Amandu šokoval – ta
výhružka na něj vůbec nezapůsobila. „Copak ty se ho
nebojíš?“
Vrhl na ni ironický pohled. „Chère, až se jednou
budu bát něčeho takovýho, jako je on, padnu mu k
nohám a podám mu nůž, ať mi vyřízne srdce. Jediný,
co mi teď opravdu dělá starosti, jsi ty. Musím tě
dopravit zpátky k sestře a přesvědčit Její tvrdohlavé
Veličenstvo, aby se držela zpátky, dokud Desideria
nenajdu a nepošlu jeho duši v zapomnění, kam patří.“
I přes nebezpečí, které jim hrozilo, se Amanda
musela chtě nechtě zasmát. „Její tvrdohlavé
Veličenstvo? Znáš Tabithu dobře.“
Stopař nevěnoval téhle poznámce pozornost.
Opatrně Amandu zaštítil tělem a pak pomalu
pootevřel dveře. Zastavil se, aby se rozhlédl.
Za dveřmi se táhla úzká chodba s velkými
zaprášenými okny, kterými dovnitř proudilo světlo
vycházejícího slunce.
„Ksakru,“ zavrčel a couvl o krok zpátky do
místnosti.
„Co je?“ Amandě se strachem na chvíli zastavilo
srdce. „Je tam někdo?“
„Ne.“
„Tak pojďme.“ Vyrazila ze dveří, ale Stopař sebou
ani nehnul. Ještě jednou se rozhlédl po chodbě a přes
zaťaté zuby pronesl něco jazykem, který neznala.
„Co ti vadí?“ zeptala se Amanda. „Svítá a venku
nikdo není. Zmizíme.“
Zhluboka se nadechl. „Lidi mi nevadí. Vadí mi
slunce.“
„Co ti na něm prosím tě může vadit?“
Pár vteřin váhal, pak pootevřel ústa a jazykem si
přejel
po
dlouhých,
ostrých
špičákách.
Kapitola 3
Neodolatelný pan Úžasný je upír!
„To ne, ach, to ne!“ Amanda se od hlavy až k patě
otřásla hrůzou a musela sebrat všechny síly, aby se
ovládla a nezačala ječet. „Chceš mi vysát krev?“
Ironicky zvedl obočí. „Vypadám snad jako
právník?“
Jeho sarkasmus ignorovala. „Chceš mě zabít?“
Stopař se zatvářil vážně a podrážděně si
povzdychl. „Kdybych měl opravdu v úmyslu tě zabít,
byla bys už dávno mrtvá, nemyslíš?“
Přistoupil blíž a ďábelsky se zašklebil. Amandě
bylo jasné, že jí chce nahnat strach. A že se mu to
dařilo!
Natáhl nepřipoutanou ruku a přejel jí po krku –
tam, co vedla krční tepna. Amandu z toho lehounkého
dotyku až zamrazilo. „Tak mě napadá, že bych tě
mohl jednoduše úplně vysát, ukousnout ti ruku a
osvobodit se.“
Oči se jí rozšířily hrůzou.
„Ale máš štěstí, že se mi náhodou nechce.“
„Nech si ten sarkasmus, jo?“ vydechla. Srdce jí
splašeně bušilo, protože si nebyla jistá, jestli si z ní
jen dělá legraci nebo se na ni skutečně divoce nevrhne
a nezačne jí sát krev. „Je toho na mě moc. Zkus se
vžít do mý situace. Šla jsem jen Tabitě vyvenčit psa,
aby se jí nevydělal do postele. Místo toho mě ale
někdo praštil do hlavy a připoutal k upírovi. Promiň,
jestli se teď chovám trošku divně.“
K jejímu velkému překvapení Stopař svěsil ruku.
„Máš pravdu. Dovedu si představit, že nejsi zvyklá,
aby na tebe někdo bez zjevnýho důvodu útočil.“
Jeho tón napovídal, že on se v takových situacích
ocitá běžně.
Usmál se sevřenými rty, jeho oči však zůstaly
vážné. „Jestli tě to uklidní, neživím se lidmi.“
Z nějakého důvodu to Amandu skutečně uklidnilo.
Ne že by tomu věřila. Ale i tak se trošku uvolnila.
„Takže jsi něco jako anděl strážný?“
Obrátil oči v sloup. „Moc se koukáš na televizi,“
zamumlal a hlasitěji dodal: „Andělé mají duši. Já ne.“
„Už mě zase děsíš.“
Jeho výraz jako by zrcadlil jeho dřívější slova: Ty
jsi, holčičko, zatím ještě nic fakt děsivýho neviděla.
Znovu vykoukl ze dveří. „No dobrá. Musíme
utýct, než slunce vystoupá ještě výš.“
Vrhl na ni pronikavý pohled. „Hlavní potíž je v
tom, že nevím, kam tahle chodba vede. V případě, že
vede ven a já umřu obzvlášť bolestivou smrtí, protože
mě sluníčko usmaží, bych tě chtěl požádat o malou
laskavost.“
„O laskavost?“ opakovala Amanda nevěřícně. Ten
chlap má ale kuráž! Nejdřív ji straší, vyhrožuje jí a
pak se odváží chtít po ní nějakou laskavost?
„Jasně, proč ne?“ řekla nahlas.
Stáhl z prstu na pravé ruce prsten a podal jí ho.
„Potřebuju, aby sis ho vzala a našla nějaký strom.“
Amanda si prsten zamračeně prohlížela. Zlato bylo
na mnoha místech poškrábané, jako by s ním někdo
hodně špatně zacházel. Nebo jako by ruka, která
prsten nosila, byla nesčetněkrát zraněna.
Na svrchní straně byl ozdoben plochými rubíny a
ornamentem ve tvaru meče, vysázeným z diamantů.
Okolo se proplétaly vavřínové listy ze smaragdu a vše
završovala korunka ze safíru. Amandě bylo jasné, že
jde o cennou starožitnost.
Proč jí ho tedy svěřuje?
Nevěděla, co si s ním má počít. Nakonec prsten
strčila do kapsy džínů. „Myslíš jakýkoliv strom?“
zeptala se.
„Jo, jakýkoliv strom. A pak musíš říct: Volám tě,
Artemido, zjev se mi v lidské podobě.“
„Volám, tě, Artemido –“
Prudce jí přitiskl ruku na ústa. „Pro lásku Diovu,
to smíš jenom, až tady nebudu. A až ta slova
proneseš, počkáš, dokud se neobjeví vysoká rusovlasá
žena, a řekneš jí, že potřebuješ ochranu před
Desideriem.“
Amanda zvedla obočí. „To mám jako přivolat
bohyni, aby mě chránila?“
„Když to neuděláš, Desiderius dostane tebe i tvou
sestru.“
„Proč si o mě děláš takový starosti?“
„Chránit lidi před Démony je moje práce. To je
poslání nás Stopařů.“ Tvářil se drsně, ale oči se mu
přitom zvláštně zaleskly a prozradily jí, že to nebude
jediný důvod.
„A co jsou ti Démoni zač?“ zeptala se Amanda.
„Upíři, co se cpou steroidy a trpí komplexem, že
nejsou bozi. Teď mi ale musíš slíbit, že uděláš, o co
jsem tě prosil.“
Proč ne? Byla to sice divná prosba, ale vzhledem k
tomu, že byla připoutána k upírovi, jak mohla říct, co
je divné a co ne? „Tak dobře.“
„To jsem rád. A teď musíme pryč.“
Než stačila cokoliv namítnout, chytil ji za okov na
zápěstí a vyrazil ze dveří do chodby.
Jak se tak hnali po zaprášené podlaze, došlo
Amandě, že jsou v nějaké opuštěné továrně. Chodba
ústila v úzké schodiště. Seběhli po něm až dolů, do
obrovské prázdné haly s betonovou podlahou. Staré
stěny ze železa byly prorezavělé a dírami dovnitř
proudily paprsky vycházejícího slunce.
Stopař se stáhl do stínu, pryč ze světla. Měl trošku
spálený obličej, ale jinak se nezdálo, že by mu jejich
šílený úprk nějak ublížil; ani se přitom nezadýchal.
„A co teď?“ zeptala se Amanda, která na rozdíl od
něj sotva popadala dech.
Stopař se jí se zájmem zadíval na prsa a oči se mu
až trošku moc rozzářily.
Amanda ihned překřížila paže na hrudi.
Vůbec poprvé na jeho tváři spatřila opravdový
úsměv a uvědomila si, že se díky tomu manévru jeho
ruka dostala nebezpečně blízko jejího ňadra. Tak
blízko, až jí konečky prstů zavadil o bradavku a
Amandu zachvátil žár.
Okamžitě ruce svěsila. Jeho ďábelský úsměv ji
provokoval. I přes to, že měl rty sevřené, byl strašně
sexy. Z pobaveného lesku jeho očí ji jímala závrať.
Jeho rysy roztály a nabyly chlapeckého šarmu, kterým
by si dokázal získat srdce každé ženy.
Rozhlédl se po prázdné továrně. „Kdybychom tak
s sebou aspoň měli mobil nebo tu někde vedlo metro.
Já tušil, že jsem měl vzít to volný místo, co mi
nabízeli v New Yorku.“
Zmateně na něj pohlédla. „Volný místo? Cože?
Copak Stopař je normální zaměstnání?“
„Jo. Dokonce mi za to platí.“
„Kdo ti platí?“
Místo odpovědi jí dal rukou znamení, aby byla
zticha. Tenhle posunek začínal Amandu pěkně štvát,
hlavně proto, že – jak se zdálo – vždycky ohlašoval
problémy. A ona už toho měla dost potýkat se s
problémy, které byly určené Tabitě.
O pár vteřin později zaslechla zvenku kroky.
Stopař ji zatáhl hlouběji do stínu a naslouchal. Volnou
rukou ji objal kolem ramen a přitiskl si ji k sobě.
Amanda strnula jako socha, když se mu zády
opřela o hrudník a tělem jí prolétla vlna nepatřičné
touhy. Horko, které z něj sálalo, ji rozehřívalo a ryzí,
mužná aura jeho síly jí brala dech. A aby toho nebylo
málo, příjemně voněl kůží a santalovým dřevem, až se
jí zamotala hlava.
Chtěla ho.
Co je to s tebou, ty cvoku? Vždyť je to upír!
To sice jo, ale fakt sexy upír.
Kyrián nemohl dýchat, když se na něj tak tiskla.
Vyvinutými smysly ji vnímal od hlavy až k patě.
Slyšel, jak se jí zrychluje tep, cítil, jak jí vyschlo v
hrdle, a co bylo nejhorší, mohl ochutnat i její touhu.
Jeho chuť na ni ještě vzrostla. To mu připomnělo,
proč se raději držel od žen tak daleko, jak jen bylo
možné.
K čertu s tebou, Desiderie.
Zrovna teď bylo těžké se upamatovat, že ji nemůže
mít. A ještě těžší bylo nevnímat, jak voní. Jak se
pohybuje – jako sebejistá tanečnice. Její štíhlé tělo, to
byla symfonie půvabu a elegance a až příliš snadno si
dokázal představit, jak na něm sedí a on jí poskytuje
rozkoš, jakou jí, tím si byl jistý, žádný muž dosud
neukázal.
V rozkroku ho tlačilo tak, až to bolelo. Nedokázal
si ani vybavit, kdy naposledy kvůli nějaké ženě tak
ztvrdnul. Musel se ze všech sil ovládat, aby Amandu
nepolíbil. Aby nezabořil rty do jejího hrdla a neopájel
se tou horkou sladkostí a přitom…
Zahýbal prsty, kterými svíral její rameno, a
uvědomil si, že by je stačilo posunout o necelých
deset centimetrů níž a mohl by sevřít její ňadro.
O pouhopouhých deset centimetrů…
Zničehonic se do ticha ozvalo zapípání vysílačky.
„To bude stavební dělník,“ zašeptala Amanda a
vrhla se k oknu.
Kyrián sykl, protože ho vytáhla na světlo, a prudce
ji strhl zpátky do tmy.
„Promiň,“ zašeptala. Sunula se pomalu blíž k oknu
a dávala přitom pozor, aby ho nevystavila sluníčku.
„Haló!“ zavolala na muže, kterého zahlédla za
starým traktorem jen pár kroků od sebe.
Dělník se otočil a chvíli mu trvalo, než se
vzpamatoval.
Zamračil se, přistoupil k oknu a nakoukl dovnitř.
Podezřívavě se na ně podíval. „Co tam děláte? Do
tohohle areálu je veřejnosti vstup zakázán.“
„To by bylo na dlouhý povídání,“ odpověděla
Amanda. „Abych to zkrátila – prostě jsme tu zůstali
trčet. Nemáte náhodou mobil, že byste mi ho půjčil?“
Dělník se nepřestal mračit, ale otevřeným oknem jí
mobil podal.
Stopař jí telefon okamžitě vytrhl z ruky.
„Co děláš?“ vykřikla a zas po něm sáhla, ale
Stopař ho držel mimo její dosah, a aniž by si jí
všímal, vyťukal číslo.
„Kde to vlastně jsme?“ zeptal se dělníka, když
přiložil telefon k uchu.
„Ve starý Olsonově továrně.“
„Ve Slidellu?“
Amanda překvapeně zvedla obočí. Stopař to tady
zná? Žila v New Orleansu od narození, ale o existenci
tohoto místa neměla ani potuchy.
„Jo,“ zavrčel dělník.
Stopař pokýval hlavou.
„Ahoj,“ pozdravil do telefonu, „to jsem já. Jsem v
Olsonově továrně ve Slidellu. Víš, kde to je?“
Odmlčel se a poslouchal, co mu osoba na druhém
konci povídá.
Amanda ho pozorně sledovala. Udivovalo ji, že
umí mluvit tak, aniž by ukázal špičáky. Maskoval je
dobře.
A vzápětí ji napadlo, jak to, že může být upír tak
opálený a mít tak teploučkou pokožku? Jak to, že mu
proudí krev a bije srdce? Neměli by být upíři studení
a bledí nemrtví?
„Jo,“ řekl Stopař, „potřebuju odsud odvézt, pokud
možno dřív, než slunce vystoupá ještě výš.“
Ukončil hovor a oknem hodil mobil dělníkovi.
„Hej!“ vyhrkla Amanda a natáhla se ven, aby jí ho
dělník zase podal. „Já ho taky potřebuju.“
„Komu chceš volat?“ zeptal se Stopař hrozivým
tónem.
„To je moje věc.“
Opět jí telefon vzal. „Dokud jsme k sobě
připoutaný, tak je to i moje věc.“
Amanda přimhouřila oči a mobil mu vytrhla.
„Nekecej mi do toho, chlapečku, nebo udělám ještě
dva kroky doprava.“
Vrhl na ni rozzuřený pohled. „Neopovažuj se volat
svý sestře.“
Když viděla, jak jím lomcuje vztek, rozmyslela si
raději dál pokoušet osud. Vrátila telefon dělníkovi.
„Děkuju,“ hlesla.
Dělník si ho připevnil na pásek a vyčítavě se na ni
podíval. „Poslyšte, musíte odsud pryč. Tahle bud –“
Stopař zvedl ruku a dělníkovy oči byly najednou
úplně prázdné. „Budova je opuštěná. Dělejte si, co se
vám zlíbí.“
A bez dalšího slova odkráčel.
Ovládání mysli? Amanda zůstala na Stopaře civět
s otevřenou pusou. No jasně, že dovede ovládat cizí
mysl. Je přece upír.
„Na mě to radši nezkoušej,“ vypravila ze sebe
nakonec.
„Neboj, máš moc silnou vůli. Na tebe by to
nepůsobilo.“
„To je dobře.“
„Vzhledem k tomu, že stojím jen kousek od tebe,
to dobře není.“
I když to řekl ostře, v hlubinách jeho očí se
zablesklo pobavené světýlko a prozradilo, že zdaleka
není tak naštvaný, jak zní.
Amanda na něj pohlédla úkosem. Opíral se
nonšalantně o sloup, oči zavřené, a přesto jasně cítila,
že ostražitě vnímá všechno kolem, uvnitř budovy i
venku.
„Proč se z tebe stal upír?“ zeptala se dřív, než si to
stačila rozmyslet. „Bylo to proti tvý vůli?“
Otevřel oči a povytáhl nad tou otázkou obočí.
„Stopařem se může stát jen ten, kdo je připravený.“
„A ty jsi byl připravený…“ Nedopověděla, protože
čekala nějaké vysvětlení.
„Rozhodně jsem připravený obětovat zvědavého
lidského červa, pokud mě nepřestane otravovat.“
Měla by se ho bát, ale v hlavě jí rezonovala
Desideriova slova, že Stopař člověku nikdy neublíží.
Byla to pravda? Sjela pohledem jeho atraktivní tělo a
přála si to vědět najisto.
Chvilku tak stáli beze slova. Nakonec už to
Amanda nemohla dál vydržet.
„Fajn,“ řekla ve snaze prolomit trapné mlčení.
„Jak dlouho budeme muset čekat, co myslíš?“
„Nevím.“
„Komus volal?“ zkusila to znovu.
„Nikomu.“
Zhluboka se nadechla a snažila se potlačit nutkání
ho uškrtit. „Ty asi nemáš chuť mi odpovídat, viď?“
„Mám být upřímný? Vůbec se mi nechce mluvit.
Radši bych tu jen tak tiše stál.“
„A přemýšlel?“
„Ano.“
Odfoukla si vlasy z obličeje. „Mě to ale nebaví, a
jestli tu mám postávat a čekat na tvýho taxíka, ráda
bych si to čekání nějak ukrátila.“
Sklouzl pohledem na její rty a pak pomalu ještě
níž, na ňadra a boky. Přimhouřil oči, ale i tak v těch
temných hlubinách spatřila jeho divokou touhu. Cítila
ji, horkou a neodbytnou.
„Napadá mě jedna možnost, jak bychom si to
mohli ukrátit…“
Amanda zalapala po dechu. „Nechystáš se mě
kousnout, že ne?“
Škádlivě se na ni usmál. „Ne, nechci tě kousnout,
agapémené. Chci jenom ochutnat každičký kousíček
tvý kůže, a nejvíc ze všeho tvoje pr –“
Rychle natáhla ruku a přitiskla mu ji na ústa, aby
ho umlčela. A užasla nad kontrastem hebkých rtů a
tvrdých vousů – ten dotyk na ni zapůsobil jako zásah
elektrickým proudem. Ztěžka polkla a ruku svěsila.
„Nevěděla jsem, že upíři můžou mít sex.“
Provokativně zvedl jedno obočí. „Co takhle
společně provést malý experiment a přesvědčit se, jak
to je doopravdy?“
Věděla, že by se měla cítit uražená. Rozzlobená.
Cokoliv, jen ne vzrušená – ale jak tak pohledem
přejížděla jeho urostlé, dokonalé tělo, ten nápad ji
zaujal.
Kyrián cítil její zmatek. Skutečně jeho nabídku
zvažovala... Kdyby ho v rozkroku nespaloval takový
žár, dal by se do smíchu. Ale takhle si sám nebyl jistý,
jestli si s ní jen hraje nebo jestli ten nemravný návrh
myslí doopravdy.
Věděl jen, že pohled na její pootevřené rty ho
rajcuje jako nic jiného. Ne že by ho mělo
překvapovat, jak na ni jeho tělo reaguje. Byla přesně
ten typ ženy, který ho vždycky přitahoval.
Inteligentní. Odvážná.
Prostě kouzelná.
Mrkl na zeď za ní a představil si, jaké by to bylo,
kdyby ji na ni přitiskl a tvrdě, rychle a divoce si ji
vzal. Skoro by přísahal, že už cítí, jaké to je být v ní.
Že už slyší, jak mu sténá do ucha, když ji…
Potřásl hlavou, aby tu představu zaplašil. V
určitých chvílích své telepatické schopnosti nenáviděl
a tohle byla zrovna jedna z nich.
Olízl si oschlé rty a vzpomněl si, že bývaly doby,
kdy by ani chvilku neváhal jít s takovouto ženou do
postele. Strhal by z ní ty upjaté, konzervativní šaty a
zlíbal každičký kousek její kůže, až by šílela
bezuzdnou touhou. Laskal by ji, až by ji zas a zas
přivedl k vyvrcholení a ona by se k němu tiskla a
prosila, aby pokračoval.
Celý rozpálený vzrušením zaťal zuby. Jak by si
přál, aby se ty časy vrátily!
Ale jsou už dávno pryč. A bez ohledu na to, jak
moc po ní může toužit, nemá právo si ji vzít.
Nikdy nepozná její tělo.
Nikdy nepozná ji. Tečka. Proto se jí nezeptal na
jméno ani jí neřekl svoje. Neměl v úmyslu je
používat. Nebyla nic víc než jen další bezejmenný
člověk, kterého se zapřísáhl chránit. A víc se s ní
sblížit nehodlal.
Byl Stopař a ona jen nezasvěcenec. Nesměli se dát
dohromady.
Zaslechl slabý zvuk blížící se sirény a zvedl hlavu.
V duchu Tateovi poděkoval za dobré načasování.
Amanda vykoukla z okna, protože také uslyšela
sanitku. Zvláštní, že zastavila přímo před továrnou.
Trvalo jen chvilku, než se vrata továrny otevřela a
sanitka vjela dovnitř.
„Tvůj taxík?“ zeptala se.
Stopař souhlasně přikývl.
Jakmile byla sanitka hluboko v hale, mimo dosah
slunečních paprsků, vyskočil z ní vysoký černoch a
přistoupil k nim. Když spatřil Stopařův spálený
obličej, potichu hvízdl. „Vypadáš hrozně, člověče. Na
ty okovy se asi radši ani nemám ptát, co?“
„Ne, pokud za to nehodláš zaplatit vlastním
krkem.“
„Dobře, dobře,“ řekl řidič dobromyslně. „Víc
nechci vědět. Ale je to trošku problém. V okovech
nebudeš v pytli zrovna nenápadný. Lidi si tě rozhodně
všimnou.“
„To už mě taky napadlo,“ pravil Stopař. „Kdyby
se někdo ptal, řekni, že jsem dostal infarkt během
divokýho dovádění tady s…“
Amandu zvláštně zamrazilo, když si vzpomněla na
Selenina včerejší slova. „Co prosím?“
Stopař se na ni pobaveně podíval. Bylo jí jasné, že
si její muka užívá. „A že nemůže najít klíček.“
Tate se zasmál.
„Tak to díkybohu nebylo,“ vyštěkla Amanda
zlostně.
Stopař nasadil svůj ďábelský úsměv a přejel ji
takovým pohledem, až se zachvěla. „Koukej se na to z
té lepší stránky – chlapi budou stát frontu, aby si s
tebou mohli dát rande.“
„To není vtipný.“
Stopař pokrčil rameny. „Je to jediná možnost, jak
se odtud dostat.“
„Pro tebe určitě,“ odpověděla. „Já můžu odejít
normálně po svých a tebe přitom nechat chcípnout.“
Posměšně zvedl obočí. „Zkus to.“
Amanda to zkusila a rychle poznala, že vysocí,
nebezpeční upíři sebou hnou jedině tehdy, když se jim
samotným zlíbí.
„No dobře,“ povzdychla a mnula si zápěstí, kam se
jí zařízl okov. „Pojedeme sanitkou.“
Stopař si to k sanitce rovnou zamířil, a když se
octli u zadních dveří, popadl Amandu do náručí a
zvedl ji nahoru s takovou lehkostí, že až žasla.
Posunula se doleva, aby mu udělala místo, ale byl tak
vysoký, že se musel sehnout. Ladným pohybem se
natáhl do černého pytle, který ležel na nosítkách.
Tate beze slova zapnul zip.
„Děláte to takhle často?“ zeptala se Amanda.
Tate se na ni bezstarostně a přátelsky zazubil. „Čas
od času.“
Zamračila se, když urovnal pytel tak, že měla ruku
položenou venku a Stopař uvnitř. Zdálo se jí zvláštní,
že Tate tak ochotně pomáhá upírovi.
„Jak jste se vy dva seznámili?“ zeptala se.
„Zrovna jsem si pochutnával na jedný mrtvole, a
najednou se objevil Tate,“ ozval se Stopař z pytle.
Tate se zasmál a narovnal se. „Jednou v noci jsem
jel vyzvednout nějakou mrtvolu, která ale tak úplně
mrtvá nebyla. Kdyby nebylo Stopaře, skončil bych v
tom pytli já.“
„Sklapni zobák, Tate,“ vyštěkl Stopař, „a už jeď.“
„No jo,“ odpověděl Tate nevzrušeně, jako by se ho
Stopařovy panovačné způsoby vůbec nedotkly.
„Hele,“ obrátila se Amanda na Stopaře, když Tate
vlezl za volant a nastartoval, „mohl bys zkusit být na
lidi milejší. Zvlášť když ti pomáhají.“
I přes igelit slyšela, jak si významně povzdychl.
„A neplatí tahle rada náhodou i pro tebe?“
Otevřela pusu, aby odpověděla, a pak ji zase
zavřela. Měl pravdu. Od první chvíle na něj byla dost
protivná. „No dobře. Možná bychom měli zkusit
nějak to spolu vydržet.“
Pokud odpověděl, tak ho stejně neslyšela, protože
se znovu rozječela siréna. Tate je do nemocnice
dovezl v rekordním čase, ale do klidné jízdy to mělo
hodně daleko.
Když dorazili, cítila se Amanda omlácená jako
prádlo ze ždímačky.
Tate zastavil u zadního vchodu pod stříškou, která
chránila před slunečními paprsky. Varoval Amandu,
aby se nenechala vyvést z míry, a opatrně vytáhl
nosítka ven, aby jí při vystupování nezranil paži.
Jakmile vešli do nemocnice, přitáhla si Amanda k
tělu bundu – chtěla schovat krvavé fleky na svetru.
Stopař ležel tiše a bez hnutí, když se Tate s nosítky
proplétal rušnými chodbami. Amanda kráčela těsně u
nosítek a nejradši by se scvrkla a vypařila; okovy byly
totiž hrozně nápadné. Copak se musely ve světle
zářivek tak lesknout? To jim Desiderius nemohl
nasadit nějaká pěkná malá policejní pouta?
Ne ne, jejich okovy musely být přes deset
centimetrů široké a pokryté podivnými řeckými
ornamenty. A k tomu řetěz, který měl taky dobrých
deset čísel. Obojí mohlo klidně pocházet z nějakého
Tabithina bizarního katalogu sexuálních pomůcek.
Taková hrůza! Amanda se v životě neodvážila do
butiku se sexy prádýlkem Frederick’s v Hollywoodu a
i při nemnoha návštěvách v obchodě Victoria’s Secret
byla vždycky rudá jako rak.
Každý, koho minuli, se otočil a zíral za nimi.
„Tak tohleto jsem neviděl už nejmíň půl roku,“
prohlásil nemocniční zřízenec, když šli kolem příjmu.
„Něco jsem o tom slyšel,“ zareagoval jiný
zřízenec. „Zajímalo by mě, kolik tomu chudákovi
mohlo bejt.“
„To netuším, ale jak tak na ni koukám, taky bych
se nenechal dvakrát přemlouvat.“
Dali se do smíchu a Amanda zrudla. Z toho, jak
hladově ji přejížděli pohledem, bylo zřejmé, že Stopař
nebyl daleko od pravdy, když tvrdil, že teď nebude
mít o rande nouzi.
„Co to vidím, Tate?“ zeptal se mladý doktor, když
se přiblížili k výtahu. „Můžu být zvědavý?“
Tate zavrtěl hlavou. „Vždyť víš. Všechny tyhle
prasečinky jdou přes mě.“
Doktor se zasmál a Amanda si zakryla obličej
rukou.
Jakmile se za nimi zavřely dveře výtahu, zašeptala
neslyšně: „Přísahám, že tě za tohle zabiju, Stopaři.“
„Ale děťátko,“ ozvala se vedle ní postarší
sestřička. „Mně se zdá, že to už jste udělala.“ Lehce
Amandu poplácala po paži. „Mně a mýmu Harveymu
se stalo to samý. Chudáček. Taky mi chybí.“
Tate se dusil smíchy.
Amanda zasténala a modlila se, aby už tohle
utrpení skončilo.
Sotva dorazili do márnice, zavedl je Tate do
potemnělé laboratoře se stěnami pokrytými
ocelovými pláty a zamkl dveře. Stopař zevnitř otevřel
zip pytle.
„Dík,“ řekl Tateovi, sedl si, vysoukal se z pytle,
pak ho přeložil a položil na stůl.
Tate vytáhl šuplík skříňky vedle dveří. „Není zač.
Tak a teď si sundej kabát a košili a já se podívám, co
se ti stalo.“
„To se zahojí.“
Tate vzdorně sevřel čelisti. „A co infekce?“
Kyrián se zasmál. „My nesmrtelní na infekce
neumíráme. Nemůžu přenášet vůbec žádnou nemoc.“
„Možná na to nemůžeš umřít, ale to neznamená, že
tě to nebolí a že se to nebude hojit rychleji, když ti to
ošetřím.“ Tate vrhl na Kyriána pohled, z nějž bylo
zřejmé, že se nenechá přemluvit. „Nechci slyšet ne.
Prostě tě ošetřím a hotovo.“
Kyrián otevřel pusu a chtěl se dál hádat, ale znal
Tatea a věděl, že je tvrdohlavý jako mezek. Rozhodl
se tedy, že nebude ztrácet čas, a poslechl ho. Pak si
uvědomil, že kvůli okovům nebude moct kabát a
košili svléknout úplně.
Podrážděně si povzdychl a nechal oblečení viset
na předloktí, znovu se natáhl na nosítka, opřel se o
lokty a čekal.
Sledoval Tateovy přípravy a přitom vnímal, jak
Amandě tluče srdce a zrychluje se jí dech. Cítil její
vzrušený zájem, když mu pohledem přejížděla po
těle. Chtěla ho a její divoká touha ho ničila.
Zavrtěl sebou a přál si, aby měl džíny o pár čísel
větší, protože se mu černý denim začal silně zařezávat
do ztopořeného přirození. K čertu, zapomněl, jaká
muka – v přímém i přeneseném slova smyslu –
dovede tělo působit, pokud je nablízko atraktivní
žena.
A Amanda byla atraktivní. Ten její kouzelný,
uličnický obličejík a ty velké, modré oči… Vždycky
byl blázen do modrých očí.
Aniž by se na ni podíval, věděl, že si olizuje
krásně vykrojené, plné rty, a vyschlo mu v krku, když
si představil jejich chuť. Její dech na tváři a dotyk
jejího jazyka při polibku!
A to si, bohové, myslel, že ho Římani mučili! Ve
srovnání s tělesnou a duševní agónií, kterou mu nyní
způsobovala Amandina blízkost, bylo umění jejich
nejlepšího kata pouhým amatérstvím.
Ještě víc než její vzhled jej ale vyvádělo z
rovnováhy, jak fantasticky to všechno nesla. Většina
žen na jejím místě by ječela nebo plakala hrůzou.
Nebo obojí. Ale ona se celému utrpení postavila s
takovou odvahou a silou srdce, jakou už hodně
dlouho neviděl. Vlastně ji začínal mít rád, a to ho
překvapilo ze všeho nejvíc.
Amanda sebou trhla, když se jejich pohledy
střetly. Jeho hluboké oči se vpíjely do jejích a
nesmírně ji vzrušovaly.
Ležel na nosítkách, jednu nohu pokrčenou a
druhou svěšenou přes okraj. Černý denim obepínal
jeho dlouhé, pevné tělo.
A ty svalnaté paže…
Se svou štíhlou, urostlou postavou byl ztělesněním
mužné krásy. Jak se opíral o lokty, bicepsy se mu
napínaly. Tak strašně toužila natáhnout ruku a
dotknout se ho, až ji to skoro bolelo. Nepochybovala,
že bude pod její dlaní tvrdý jako skála a zároveň
sametově heboučký.
Měl neuvěřitelně široká ramena, s vypracovanými
svaly, slibujícími sílu, rychlost a mrštnost. Také jeho
hrudník a paže byly dokonale vymodelované a pevné.
A to břicho, můj Bože! Tak ploché, jako stvořené
pro polibky.
Aniž by si to uvědomovala, sklouzla pohledem
ještě níž, na úzký proužek kávově zbarvených
chloupků, který začínal u pupíku a ztrácel se pod
těsným denimem. Rozměry vybouleniny v jeho
džínách Amandu nenechaly na pochybách, že jej
příroda obdařila více než štědře a že jeho zájem o ni
rozhodně není jen povrchní.
Ta myšlenka ji nažhavila ještě víc.
Bronzový odstín jeho těla vůbec neodpovídal
tomu, co o něm věděla. Copak může upír mít tak
opálenou a dráždivě hebkou kůži?
Ještě více než vypracované svaly, které přímo
vyzývaly k polaskání, ji však zneklidňovalo množství
jizev křižujících jeho trup. Vypadal, jako by si s ním
kdysi v drápech pohrál obrovský tygr nebo jako by ho
někdo téměř ubičoval.
Tate přistoupil blíž a Stopař se opět natáhl na
nosítka. Amanda přitom zahlédla malý symbol luku a
šípu, který měl vypálený na levém rameni. Otřásla se
při představě, jak moc ta procedura musela bolet, a
napadlo ji, zda s tím souhlasil, nebo mu to někdo
udělal proti jeho vůli.
„Podle těch jizev bych řekla, že o tobě tví upíří
přátelé asi nemají nijak valné mínění,“ prohodila.
„Myslíš?“ vyštěkl.
„To je vždycky takhle sarkastický?“ obrátila se na
Tatea.
„Abych řekl pravdu, tak si myslím, že je na tebe
vlastně docela milý.“ Vyčistil Stopařovu děsivě
vyhlížející ránu alkoholem a chystal se mu dát injekci
na lokální umrtvení. Než ho ale stačil píchnout, chytil
ho Stopař za ruku. „Na to se vykašli.“
„Proč?“ otázal se Tate a zamračil se.
„Na mě to nezabírá.“
Amandě poklesla čelist.
Tate sáhl po niti na sešívání.
„To nemůžeš,“ zastavila ho. „Bude ho to bolet.“
„Ta rána potřebuje sešít,“ trval Tate na svém.
„Vždyť mu z ní koukají kosti, proboha.“
„Pusť se do toho,“ řekl Stopař s klidem, který
Amandu ohromil. Když Tate udělal první steh, celá se
přikrčila. Stopař držel čelisti pevně semknuté a
nevydal ani hlásku.
Sledovala, jak ho Tate ošetřuje. Srdce se jí svíralo,
když si představila, jakou bolest musí Stopař cítit.
„Nebolí to?“ zeptala se.
„Ne,“ procedil skrz zaťaté zuby.
Podle toho, jak mu naběhly žíly na krku a jak
svíral pěsti, jí však bylo jasné, že lže.
„Ukaž,“ zamumlala a chytila ho za ruku. Jenom se
mě pevně drž.“
Kyrián užasl, jak byla její ruka heboučká. Nemohl
si vzpomenout, kdy se ho naposledy někdo takhle
dotýkal. Byl Stopařem už tak dlouho, že úplně
zapomněl, co je obyčejná laskavost.
Tate mu pomáhal z vděčnosti a pocitu povinnosti.
Ovšem Amanda…
Neměla žádný důvod, proč by ho měla držet za
ruku. Choval se k ní nezdvořile, a přesto mu teď
nabídla, aby se o ni opřel. To by jen tak někdo
neudělal. Probudilo to v něm zvláštní pocity.
Ochranářské. Něžné.
A nejen to. Jako by si tím prostým gestem otevřela
cestu až k jeho zamřížovanému srdci. Polkl, pak
ztuhl. Nemohl si ji k sobě pustit blíž. Byla bytostí
světla a on bytostí temnot. Oni dva spolu zkrátka
nemohou být.
„Jak dlouho už jsi upír?“ zeptala se Amanda.
„Už jsem ti řekl, že nejsem upír,“ procedil skrz
sevřené zuby. „Jsem Stopař.“
„A jaký je v tom rozdíl?“
Vrhl na ni tvrdý pohled. „Rozdíl je v tom, že já
normálně lidi nezabíjím. Ale jestli mi nedáš pokoj s
otázkama, mohl bych udělat výjimku.“
„Ty jsi ale fakt protivná obluda.“
„Jo, taky tě miluju.“
Amanda pustila jeho ruku. „To mám za to,“
vyhrkla, „že jsem se tě snažila povzbudit. Nedej bože,
abys někomu dovolil, aby byl na tebe milý.“
Její rozzlobený pohled se střetl s Tateovým. Tate
vypadal překvapeně. „Nemůžeš mu prostě uříznout
ruku, když už jsme tady, a osvobodit mě?“
„To bych mohl, ale on tu svoji potřebuje víc.
Takže bych ji spíš uříznul tobě,“ odsekl Tate.
„No výborně. Co jsi zač, jeho Igor?“
„Spletla sis film,“ opravil ji Tate. „Igor byl
Frankensteinův poskok. Ty asi myslíš Drákulova
přítelíčka Renfielda. Já ale žádnej šílenej Renfield
nejsem. Jmenuju se Tate Bennett. Obvodní koroner.“
„To, že jsi koroner, mi už teda došlo. Vzhledem k
tomu, že jsme ve studený laboratoři plný mrtvol, je to
celkem zřejmý.“
Tate zvedl obočí. „A jemu pak vyčítej, že je
sarkastický.“ Stopař sebou najednou trhl, protože mu
Tate příliš silně utáhl steh.
„Promiň,“ omluvila se Amanda, „už ho nebudu
rozptylovat.“
„To bych uvítal.“
Když Tate skončil, natáhl si Stopař opět košili a
kabát a sklouzl z nosítek se slaboučkým syknutím,
které prozradilo, jak ho bok bolí.
Tateovi zabzučel pager. „Za chvilku jsem zpátky.
Potřebujete vy dva něco?“
„Já nic,“ odpověděl Stopař, „ale ona možná
potřebuje snídani a telefon.“
Amanda nad těmi slovy povytáhla obočí. Jak to, že
jí teď dovolí si zavolat?
Tate rychle uklízel nástroje. „Telefon visí vzadu
na zdi, pro volání ven vytočte nejdřív devítku. Skočím
jenom pro něco do bufetu a budu zpátky cobydup.
Počkejte tady a neodemykejte.“
Jakmile zůstali sami, přešel Stopař s Amandou
místnost, aby se mohla posadit na židličku u telefonu.
Mrkal a mnul si rukama oči, jako by ho ze světla
zářivek pálily. „Musíme si udělat plán,“ řekl tiše.
„Neznáš čirou náhodou ve městě někoho, kdo by
uměl rozbít okovy vykované řeckým bohem?“
Amanda si začínala zvykat na jeho sarkasmus. Jen
se usmála. „O někom bych možná věděla.“
Obličej se mu okamžitě rozjasnil. Ježíši, ten
chlapík byl ale kus, když se zrovna nemračil ani
nehádal. „Myslíš jednu ze svých sester?“
„Spíš jednoho z jejich přátel.“
Přikývl. „Dobrá. Potřebujeme to stihnout ještě
před západem slunce nebo alespoň ne moc dlouho po
něm. Taky musíš zavolat Tabitě a říct ji, aby se na pár
dní raději někam uklidila.“
Amanda se zamračila. „Aby bylo jasno, nesnáším,
když mi někdo rozkazuje. Ale –“ dodala honem, než
ji stihl začít peskovat, „– chápu, že jsem v tom
namočená až po krk. Nemáš představu, jak všechny
tyhle nadpřirozený nesmysly nenávidím. Takže jsem
ochotná tě poslouchat, ale radši se ke mně začni
chovat jako k normálnímu člověku. Nejsem nějaká
blbá nafukovací panna.“
Vyndala z kapsy jeho prsten a vrátila mu ho. „A
ještě něco, musím už nutně na záchod.“
Stopař vyprskl smíchy.
„To není vtipný,“ vyštěkla Amanda, když si prsten
znovu natáhl na prst. „Nenapadá tě, jak bychom to
mohli zařídit, aniž bych se přitom propadla hanbou?“
„To není zas takový problém. Nenapadá tě spíš,
jak bychom to mohli zařídit, aniž by mě zavřeli za to,
že jsem vlezl na dámský záchody?“
Vztekle po něm loupla očima. Jestli si myslíš, že
půjdu na pánský, tak na to zapomeň.“
„V tom případě doufám, že to udržíš.“
„Na pánský záchody mě nikdo nedostane!“
O pět minut později už seděla na pánských
záchodech a tiše Stopaře proklínala. „Tebe asi fakt
baví druhý šikanovat, že jo?“
„Přesně pro tohle žiju,“ odpověděl znuděným
hlasem. Stál zády k ní a připoutanou ruku ohnul
dozadu, aby jí v okovech poskytl víc volnosti.
Amanda na něj bezmocně zírala. Měla pocit, že jí
praskne močový měchýř, ale nemohla se vyčůrat,
když stál mezi ní a dveřmi kabinky.
A to všechno jen proto, že Tabitha zapomněla
vyvenčit toho svýho zatracenýho psa! Jestli se z
tohodle maléru někdy dostane, tak sestru zabije.
Zavraždí. Rozčtvrtí!
„Cože ti to trvá tak dlouho?“ zeptal se Stopař
podrážděně.
„Nemůžu se vyčůrat, když tady stojíš.“
„Snaž se trochu.“
„Jen počkej! Dřív nebo později to přijde i na tebe a
už se těším, jak se budeš svíjet.“
Při jejích slovech ztuhl. „Moje milá, ty mě nikdy
nedonutíš, abych se svíjel.“
Chlad v jeho hlase ji vystrašil.
Uteklo ještě několik minut, ale nakonec se to
Amandě přece jen povedlo. Obličej měla rozpálený
víc než letní odpoledne na rovníku. Myla si ruce a
snažila se ignorovat Stopařovu přítomnost.
„Máš na botě kousek toaleťáku,“ upozornil ji,
když pohledem sklouzl na její nohu.
„No jasně,“ řekla, „jen ať je to pro mě co
nejtrapnější. Ještě osobnější už bys být nemohl?“
V očích se mu objevil ďábelský výraz. Vzápětí
jeho temný, pronikavý pohled sklouzl na její rty.
Mohla by přísahat, že cítí jeho hlad, jeho vnitřní
potřebu se jí dotknout.
Než se stačila vzpamatovat, vzal ji volnou dlaní za
bradu, přejel jí palcem přes dolní ret, sklonil hlavu a
zmocnil se jejích rtů.
Amanda byla jako ochromená. Nemohla myslet,
nemohla se ani pohnout, když svými horkými rty
rozevřel její.
Smysly jí omráčila vůně kůže a chuť upíra. Nikdy
v životě nepoznala nic takového, jako byl dotyk jeho
úst. Jeho polibky byly divoké a žhavé, drtil ji v náručí
a plenil jí ústa jako nájezdník.
Každičký hormon v těle se jí bouřil. Hluboko z
hrdla se jí vydralo zasténání. Panebože, ten chlap ale
uměl líbat. A dotyk jeho pevného těla byl tak
neuvěřitelný, že mu sevřela ramena a zoufale
zatoužila ochutnat z něj ještě víc.
Jazykem tancoval po jejím, mohutné svaly se
vlnily pod jejími dlaněmi, a když mu jazykem
nechtěně zavadila o ostré tesáky, proběhlo jí tělem
nečekaně blažené zachvění.
Poprvé od chvíle, kdy se dozvěděla, kdo to je, ji
začala vzrušovat představa, jak se jí zakusuje do
hrdla… A ještě víc představa, jak toho urostlého
svalovce pokládá na studenou, tvrdou podlahu a nutí
ho, aby jí byl po vůli, až oba skončí rozpálení,
zpocení a vyčerpaní.
Kyrián strnul, když ochutnal první ždibec ráje po
více než dvou tisících let. Okamžitě ucítil, jak se
Amandiny měkké, ženské křivky tisknou na jeho
pevné tělo. Voněla květinami a slunečním svitem –
samozřejmostmi, o které však byl před staletími
navždy připraven.
V jejích polibcích se skrývalo omamné kouzlo.
Nezkrocená, dosud dřímající vášeň. I když se předtím
jistě líbala s mnoha muži, poznal, že ještě žádný v ní
nevzbudil takové pocity jako on.
Tělo měl jako v ohni. Zvolna jí přejel rukou po
zádech a přitiskl si ji blíž. Chtěl ji tak jako ještě
žádnou ženu od té doby, co byl normálním
smrtelníkem. Toužil se jí dotýkat, něžně ji tesáky
přejíždět po krku, po prsou. Cítit, jak se svíjí v jeho
objetí…
Zavřel oči, nadechl se její sladké, ženské vůně a
tělo se mu zachvělo šílenou touhou.
Amanda zalapala po dechu, když jí rukou klouzal
podél ňadra k pasu a ještě níž a chytil ji za zadek.
Nebyla ten typ ženy, co mužům dovolí takové
zacházení, ale Stopař měl v sobě něco, čemu nemohla
odolat.
Když ji pak tvrdě přitiskl ke zdi, myslela, že se
doslova rozteče.
Tiskl se k ní hrudníkem a ona ještě silněji vnímala
jeho vypracované, pevné svaly. Mohutným stehnem jí
roztáhl nohy a zvedl ho do výše, až se dotýkalo středu
jejího těla tak, že se ještě víc rozechvěla. Zasykla
blahem, když žhavé polibky ještě prohloubil.
Volnou paží ho popadla kolem krku a přitáhla si
ho blíž. Hlava se jí zatočila.
Jaké by asi bylo pomilovat se s takovým
nezkroceným dravcem? Přejíždět rukama po
hladkých, napjatých svalech, které se vlní při každém
jeho pohybu?
Stopař opustil Amandiny rty a horkým jazykem jí
přejel od úst k uchu. Na krku ucítila dotyk jeho
tesáků.
Celá se zachvěla a prsa jí naběhla touhou po jeho
laskání. Nepřestával ji stehnem dráždit mezi nohama.
Amandino vzrušení rostlo. Kolena se jí podlomila a
svezla se mu ještě hloub do náručí.
Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. „Hej, vy
dva,“ řekl Tate a pootevřel, „někdo jde.“
Stopař se od ní se zavrčením odtáhl. Teprve v té
chvíli si uvědomila, co provedla.
„Panebože,“ vydechla, „líbala jsem se s upírem!“
„Bohové, líbal jsem se s člověkem!“
Amanda na něj vrhla zlobný pohled. „Děláš si
snad ze mě legraci?“
„Vy tam!“ zvolal Tate znovu.
Stopař ji vzal za ruku a vyvedl ze dveří. Na chodbě
se na ně divně podíval jakýsi zřízenec, ale nic neřekl a
vešel na toalety.
Tate je odvedl do malé kanceláře vedle márnice.
U zadní stěny stál starý dřevěný stůl a před ním
dvě židle. Napravo od Amandy byla pohovka s
pečlivě složenou pokrývkou a polštářem navrchu a
nalevo několik kovových kartoték. Tate pokynul
směrem k telefonu na stole a pak si šel po svých.
Amanda se ze všech sil snažila nemyslet na to, k
čemu před chviličkou došlo na toaletách a jaké to
bylo úžasné, když Stopaře objímala, a zavolala
Tabitě. Stopař přitom stál nad ní.
Tabitha se na ni samozřejmě hned obořila, že
nevyvenčila psa.
„Dobrá,“ řekla Amanda podrážděně, „je mi líto, že
se Terminátor vydělal na tvoji novou larisu.“
„To ti tak věřím,“ odsekla Tabitha. „Co jsi vlastně
včera v noci prováděla?“
„Cože? Že by tě opouštěly tvoje telepatický
schopnosti? Přepadl mě u tebe jeden z těch tvejch
upírů.“
„Co?“ vyjekla Tabitha. „Jsi v pořádku?“
Amanda pohlédla na Stopaře a nevěděla, jak má
odpovědět. Po tělesné stránce byla v pořádku, ale
jinak s ní provedl něco, co zatím vůbec nebyla
schopná popsat. „Jo, přežila jsem to. Ale hledají tě,
takže se na pár dní musíš schovat někam do bezpečí.“
„To si nemyslím.“
Stopař vytrhl Amandě sluchátko z ruky. „Tak
poslouchej, holčičko. Mám u sebe tvoji sestru, a jestli
hned nevypadneš z domu a na tři dny se nevypaříš,
tak si bude přát, abys mě poslechla, to ti slibuju.“
„Opovaž se jí dotknout a narazím tě na kůl.“
Hořce se zasmál. „To už znám. Tak a teď zmiz z
domu a nech mě, ať to vyřeším.“
„A co bude s Amandou?“
„Když mě poslechneš, bude v bezpečí.“
Vrátil sluchátko Amandě.
„Hele, Tabby,“ oslovila sestru váhavě.
„Co ti udělal?“ rychle se zeptala Tabitha.
„Nic,“ odpověděla Amanda a začervenala se, když
si vzpomněla na jeho polibek. Kromě toho, že ji
neuvěřitelně vzrušoval, vlastně nic.
„Fajn, tak poslouchej,“ řekla Tabitha. „Půjdu k
Erikovi, svoláme partu a vyrazíme tě hledat.“
„Ne!“ vykřikla Amanda, když spatřila, jak se na
Stopařově tváři objevil temný, rozzuřený výraz. Srdce
se jí na chvilku zastavilo, když jí došlo, že Stopař ví,
co Tabitha povídá.
„Ty ji slyšíš?“ zeptala se ho nezvučně.
Přikývl.
Po zádech jí přeběhl mráz. „Poslouchej, Tabby,
jsem v bezpečí. Udělej, co po tobě chce, jo?“
„Nějak se mi to nezdá.“
„Věř mi, prosím.“
„Tobě věřím. Ale jemu? K čertu, vždyť vůbec
nevím, kdo to je.“
„Já to vím,“ řekla Amanda. „Jeď k mámě a já ti
pak zavolám, jo?“
„Tak jo,“ zabručela Tabitha. „Ale jestli se neozveš
do osmi večer, vyrazím na lov.“
„Platí, ozvu se později. Dávej na sebe pozor.“
„Ty taky.“
Amanda zavěsila. „Ty jsi všechno slyšel?“
Stopař se nad ní sklonil. Byl tak blízko, že cítila
žár jeho těla. Probodával ji očima. „Všechny moje
smysly jsou vysoce vyvinuté.“
Pohledem jí sjel na prsa a zíral na ně s takovým
zájmem, až jí z toho ztvrdly bradavky. „Slyším, jak se
ti zrychluje tep, jak ti v žilách proudí krev, když tady
tak sedíš a přemýšlíš, jestli bych ti opravdu ublížil.“
Z toho muže šel vážně strach. „A ublížil bys mi?“
zašeptala Amanda.
Probodával ji pohledem. „Co myslíš?“
Upřeně mu hleděla do očí a snažila se z nich vyčíst
jeho náladu a pocity, ale byl neproniknutelný jako
cihlová zeď. „Popravdě řečeno, nevím.“
„Jsi chytřejší, než jsem si myslel,“ pronesl a o krok
ustoupil.
Nevěděla, co na to má říct, a tak radši zavolala do
práce a oznámila jim, že je nemocná.
Stopař si opět začal mnout oči.
„Vadí ti ty zářivky?“
Svěsil ruku. „Ano.“
Vzpomněla si, co jí řekl o svých smyslech. Než se
ho stačila zeptat na cokoliv dalšího, zvedl sluchátko a
vytočil číslo.
„Hola, Rosa. Cómo está?“
Španělsky? trhla sebou Amanda. Mluví bezvadně
španělsky?
Ještě víc než tato skutečnost ji však fascinoval
neuvěřitelně vzrušující zvuk těch slov, podbarvený
jeho zvláštním akcentem.
„Sí, bien. Necesito hablar con Nick, por favor.“
Přidržoval si sluchátko u ucha ramenem a
masíroval si zápěstí, na němž se mu od okovů udělal
červený flek. Přemýšlela, jestli si je vědom, jak mu
pokaždé, když se podívá na okovy, začnou divoce
žhnout oči.
„Ahoj, Nicku,“ pozdravil po chvíli někoho na
druhém konci linky. „Potřebuju, abys mi vyzvedl
auto, mám ho na rohu Ibervillovy a Clayovy, a přijel s
ním k nemocnici sv. Klaudie. Můžeš ho nechat na
parkovišti pro doktory.“
Pustil okov a vzal sluchátko opět do ruky. „No jo,
já vím, že jako šéf stojím za houby, ale na plat a další
výhody si rozhodně stěžovat nemůžeš. Zkus vyrazit
ve tři, a až mi ho sem dovezeš, můžeš jít domů.“
Odmlčel se a pár vteřin poslouchal. „Jo, a taky
vezmi ze skříně ten záložní kufřík… Jo, ten, a moje
druhý klíče. Přivez oboje do nemocnice a nech to na
vrátnici pro doktora Tatea Bennetta.“
Ztuhl, jako by mu Nick řekl něco, co ho
rozzlobilo. „Jo, můžeš si vzít zejtra volno, ale
nevypínej pager a buď na telefonu, kdybych něco
potřeboval.“ Zavrčel. „Hele, chlapečku, nechtěj,
abych na tebe zvýšil hlas. Nezapomeň, že vím, kde
spíš.“ Byla to sice ostrá slova, ale v hlase se mu
přitom ozýval pobavený tón. „No dobře, ale ne abys
zase spálil spojku. Tak zatím.“
Zavěsil a Amanda zvedla obočí. „Kdo je Nick?“
„Moje holka pro všechno.“
Zůstala na něj ohromeně koukat. „Proboha,
nemohl bys mi aspoň na jednu otázku odpovědět
normálně? Ježíši, radši bychom sem měli rychle
zavolat Tatea, než se svalíš mrtvý nebo nemrtvý, nebo
co to vy upíři vlastně děláte.“
„Ha ha,“ řekl s úsměvem.
Panečku, to je ale sexy exemplář upíra, když se
usměje…
„Ví Nick, kdo jsi?“ zeptala se.
„To vědí jen ti, co to potřebujou vědět.“
Zamyslela se. „Takže je to pro mě vlastně čest.“
„ ‚Prokletí‘ by bylo přesnější slovo.“
„Ne,“ řekla po kratší úvaze. „Když nemáš
sarkastický poznámky, nestrašíš mě ani nebuzeruješ,
tak to s tebou není tak úplně špatný.“ Pak zlomyslně
dodala: „Ovšem zatím jsem zažila maximálně dvě
minuty, kdy jsi nedělal ani jednu z těch tří věcí, takže
to nemůžu dost dobře posoudit.“
Stopař jenom zívl. „Nevím, jak ty, ale já musím jít
spát. Měl jsem dlouhou noc a jsem utahanej.“
Amanda byla taky docela unavená. Ale když
pohledem zavadila o koženkovou pohovku, došlo jí,
že se tam oba nemůžou vejít.
Stopař se na ni zaculil. „Ty si vezmeš gauč a já se
vyspím na zemi.“
„A usneš?“
„Už jsem spal na horších místech.“
„Copak nepotřebuješ rakev?“
Vrhl na ni zvláštní pohled, ale neřekl ani slovo a
dovedl ji k pohovce.
Sotva si Amanda lehla, zjistila, že takhle to
nepůjde. „To je hrozně nepohodlný. Nemůžu spát s
rukou přehozenou přes okraj. Navíc jsem dvakrát
delší než ten gauč.“
„Co teda navrhuješ?“
Popadla pokrývku a polštář a natáhla se na
podlahu vedle něj.
Kyrián sebou trhl. Ležela tak blízko, že cítil teplo
jejího těla. A co bylo ještě horší, musel si položit paži
přes ni, jinak by se pohodlně nevyspal.
Ležíme tu jako milenci.
Při té představě jako by mu tělo ochrnulo a bodlo
ho u srdce. Na minutu dokonce přestal dýchat, když si
vzpomněl, jak naposledy udělal chybu, že byl se
ženou a polevil na ostražitosti.
Před očima se mu mihla krev a hlavou mu prolétla
tak živá vzpomínka na šílenou, neutuchající bolest, až
se otřásl.
To je přece minulost, ujišťoval se. Dávná historie.
Některé věci se však nedají zapomenout. A dokonce
ani muž vládnoucí nadpřirozenou silou je v sobě
nedokáže pohřbít.
Nemysli na to.
Teď není čas na vzpomínky. Teď musíš být
praktický.
Dnes v noci po tobě půjde Desiderius, a jestli
chceš zachránit ji i její sestru, musíš být vzhůru a plně
ve střehu. Zavřel oči a uvolnil se.
Vydrželo mu to ale jen do chvíle, než se Amanda
pohnula a zadkem zavadila o jeho ohanbí.
Kyrián zaskřípal zuby. Vdechl její sladkou
růžovou vůni a rozpálil se. Bylo to už tak strašně
dávno, co se naposledy miloval. Tak dávno, co se
odvážil zavřít oči se ženou po boku.
Potřeba je zrádná. Ale naštěstí se poučil ze svého
utrpení, když bojoval proti Římanům.
Polkl a snažil se nemyslet na minulost. Nebylo v
ní nic, co by stálo za zapamatování. Nic kromě bolesti
tak strašné, že ho dokázala ochromit i po dvou tisících
let.
Soustřeď se, poručil si a spoléhal přitom na svůj
tvrdý vojenský výcvik. Teď je potřeba odpočívat.
Amanda ztuhla, když se Stopař pohnul a zavadil jí
o páteř. A když přes ni přehodil ruku, rozbušilo se jí
srdce. Cítila, jak se jeho svalnaté tělo tiskne k jejím
zádům a vzrušuje ji. Prohlížela si ruku, která jí visela
před obličejem. Měl dlouhé, štíhlé prsty, jako nějaký
malíř nebo hudebník. Bylo skutečně těžké mít na
paměti, že vlastně vůbec není člověk.
Ležíš tady s upírem!
Ne, on je přece Stopař. Ne že by jí bylo opravdu
jasné, v čem spočívá rozdíl.
Ale jednou bude. Tak či onak.
Ležela s ním celé hodiny a poslouchala, jak dýchá.
Poznala, když konečně usnul, protože uvolnil ruku a
dech, který cítila na krku, se stal pravidelným.
Slyšela, jak po chodbě před Tateovou kanceláří
sem a tam přecházejí lidé a jak nemocniční rozhlas
vyvolává doktory.
Krátce po poledni jim Tate přinesl oběd, ale
Amanda mu nedovolila, aby Stopaře probudil. Snědla
půlku sendviče a zase se natáhla. Celou dobu přitom
uvažovala, jak je to zvláštní, že se cítí tak dokonale
bezpečně s upírem, jehož sotva zná.
Převalila se, aby na něj lépe viděla. Byl opravdu
přitažlivý. Vlasy mu ve spánku spadly přes oči a
uvolněné rysy získaly chlapecký půvab.
Když se dívala na jeho dokonalé rty, vzpomněla si,
jak chutnaly. Na ten vzrušující pocit, když jí jimi
přejel po krku. Vzpomínka na polibek ji znovu
rozechvěla. Líbala se v životě víckrát, než vůbec
dovedla spočítat, ale ještě žádný muž v ní přitom
nevzbudil takové pocity jako on. Dotyk jeho úst v ní
zažehl plamen. Jak to dokázal? Co to jen na Stopařovi
bylo, že po něm i proti své vůli tak strašně toužila?
Byla to jedna z jeho nadpřirozených schopností?
Amanda rozhodně nebyla nymfomanka. Měla
normální, zdravý sexuální pud, ani ne moc slabý, ani
ne moc silný. Ale kdykoliv pohlédla na Stopaře,
dostala chuť dotknout se jeho kůže, rtů, vlasů.
Co se to s ní děje?
Pusť to z hlavy. Zavřela oči a začala počítat od
stovky pozpátku.
Když dospěla k minus šedesáti, došlo jí, že je to
marné.
Povzdechla si. Zpola nevědomky natáhla ruku a
začala si hrát s prstenem na jeho prstě. Než si to
stačila uvědomit, držela ho za ruku.
Stopař cosi zamumlal ze spaní a přitulil se k ní.
Vytřeštila oči, když na tváři ucítila jeho horký dech a
jeho erekce ji zatlačila do boku. Sevřel jí ruku silněji,
ale hned nato ji vzal do náruče, jako by ji chtěl
chránit. Zašeptal něco v nějakém cizím jazyce, opět se
uvelebil a znovu upadl do hlubokého spánku.
Amandě bilo srdce jako zvon. Takhle ji ještě nikdy
nikdo nedržel. Tak majetnicky. Tak bezvýhradně.
Připadala si v jeho objetí jako larva v kukle. A
nejdivnější na tom bylo, že hluboko uvnitř cítila, že se
jí to líbí mnohem víc, než si je ochotná přiznat.
Nakonec také usnula, schoulená ve Stopařových
pažích.
Probudila se, jeho svalnaté stehno zaklíněné mezi
nohama. Horkou rukou ji pod svetrem hladil na břiše.
Druhou rukou ji držel tak pevně, že sotva dýchala.
„Chybělas mi,“ zašeptal něžně, zajel jí rukou do
podprsenky a sevřel jí ňadro.
Amanda vrněla rozkoší, když jí teplými prsty
pomalu kroužil kolem bradavky. Ten dotyk ji
rozpaloval a měla co dělat, aby neotočila hlavu a
Stopaře nepolíbila.
„Theone,“ vydechl láskyplně.
„Hej!“ vyjekla Amanda. Do hloubi duše se jí
dotklo, že se ji odvážil oslovit jménem jiné ženy.
Když už ji osahává, tak by si snad prokrista mohl
aspoň pamatovat, s kým vlastně je. „Co děláš?“
Kyrián konečně přišel úplně k sobě, otevřel
doširoka oči a strnul. V ruce svíral teplé, měkké
ňadro, jen tak tak se mu vešlo do dlaně. A cítil
divokou touhu, která se dožadovala uspokojení.
Hergot! Ucukl, jako by měl ruku v ohni. Co to k
čertu dělá?
Má za úkol Amandu chránit, ne se jí dotýkat.
Zvlášť když to je tak příjemné, držet ji v náručí. Když
se naposledy dopustil stejné chyby s jinou ženou,
stálo ho to duši.
Amanda spatřila zmatek v jeho tváři. Odtáhl se od
ní a posadil se.
„Kdo je Theone?“ zeptala se.
Z očí mu vyšlehla nenávist. „Nikdo.“
No dobrá, když byl vzhůru, tak Theone neměl rád,
ale když spal, tak na chvilku…
Pomalu se zvedl a pomohl jí vstát. „Spal jsem
déle, než jsem chtěl. Slunce už zapadá.“
„Jsi s ním snad v nějakém podivném
nadpřirozeném spojení, nebo co?“
„Vzhledem k tomu, že žiju a umírám podle toho,
jak zapadá a vychází, tak jo.“ Táhl ji ke dveřím.
„Říkalas, že znáš někoho, kdo nám pomůže zbavit se
těch okovů?“
„Jo, měli by být doma. Mám jim radši zavolat?“
„Jo.“
Přešla ke stolu, zvedla sluchátko a vytočila číslo
Grace Alexandrové.
„Ahoj, Grace,“ vyhrkla, sotva se Grace ozvala.
„Tady Amanda. Chtěla jsem se zeptat, jestli dneska
večer budete doma. Chci vás poprosit o malou
laskavost.“
„Jasně. Jsou tu sice tchánovci, ale aspoň zabaví
děti. Neřekneš mi aspoň –“
„Ne po telefonu. Dorazíme co nejdřív.“
„Dorazíme?“ zeptala se Grace.
„Vezmu s sebou jednoho kamaráda, jestli ti to
nevadí.“
„Ale vůbec ne.“
„Dík. Tak za chvilku.“ Amanda zavěsila.
„Tak to bychom měli,“ obrátila se na Stopaře.
„Bydlí ve čtvrti St. Charles. Trefíš tam?“
Než stačil odpovědět, vrazil dovnitř Tate. V ruce
držel černý kufřík. „Ahoj,“ pozdravil Stopaře, „myslel
jsem si, že už bys mohl bejt vzhůru. Před pár
hodinama se tu zastavil nějakej Nick a nechal ti tu
tohle.“
„Dík,“ odpověděl Stopař, vzal si kufřík, položil ho
na stůl a otevřel.
Amandě div nevylezly oči z důlků, když spatřila
dvě malé pistole, jeden revolver Magnum, pouzdro na
pistole, mobil, tři hrozivě vyhlížející nože a sluneční
brýle s kulatými obroučkami.
„Jsi pašák, Tate,“ řekl Stopař přátelským tónem, o
němž si Amanda myslela, že ho vůbec není schopen.
„Jen doufám, že Nick na nic nezapomněl.“
„Ne ne, vošéfoval to skvěle.“
Amanda povytáhla obočí. Bylo velmi zvláštní
slyšet moderní americký slang z úst muže s tak
těžkým, svůdným akcentem.
Tate jim zamával a odešel.
Amanda sledovala, jak si Stopař připevňuje
pouzdro k pasu a vkládá do nábojové komory každé
pistole náboj. Zajistil je, zatočil jimi na prstě a
zasunul je do pouzdra tak, aby nebyly vidět pod
kabátem. Vystřelovací nůž strčil do zadní kapsy,
druhé dva schoval do kapes kabátu a na pásek si
připevnil mobil a elektronický diář.
Amanda nad jeho zbraněmi zvedla obočí.
„Myslela jsem, že upíra můžeš zabít, jenom když mu
do srdce vrazíš dřevěný kůl.“
„Dřevěným kůlem vraženým do srdce zabiješ
každýho. A pokud ne, tak bych ti radil vzít nohy na
ramena,“ poznamenal suše. Jak už jsem říkal,
princezno, moc se koukáš na televizi. Copak nemáš
vlastní život?“
„Ano, na rozdíl od tebe vedu blažený, nudný život,
o který se mě nikdo nesnaží připravit. A víš co? Líbí
se mi a ráda bych se k němu vrátila.“
V očích se mu objevilo pobavené světýlko. „Tak
dobře, najdeme toho tvýho kamaráda, aby nás od sebe
oddělil, ty ses mohla vrátit ke svýmu nudnýmu životu
a já mohl dál vést svůj nebezpečnej.“
Vrhl na ni dráždivý, smyslný pohled a jazykem si
přejel tesáky. Pak si nasadil sluneční brýle.
Amandě se zrychlil tep. V tmavých brýlích
vypadal ještě víc než předtím jako duchaplný básník.
Měla co dělat, aby se mu nevrhla do náruče a
nežadonila o další polibek.
Stopař si strčil ruku spolu s její do kapsy kabátu,
aby schoval okovy, a vedl ji z Tateovy kanceláře
chodbami nemocnice ven.
Jak kráčeli, všimla si jeho plavné, kočičí chůze.
Grácie jeho pohybu. Ten muž byl elegance sama. A
jeho sebejistý krok byl pěkně nebezpečný. Přilákal
pozornost každé ženy, kterou minuli, ale nezdálo se,
že by si to uvědomoval.
Konečně dorazili k zadnímu vchodu a vyšli na
tmavé parkoviště. Na jednom z míst pro zaměstnance
Amanda spatřila lamborghini diablo. Potichu hvízdla.
Světlo lampy nad ním dopadalo na černou metalízu a
odráželo se od ní jako svatozář. Normálně se o auta
vůbec nezajímala, ale pro lamborghini měla vždycky
slabost. Určitě patří nějakému chirurgovi. Aspoň si to
myslela, dokud k němu Stopař nezamířil.
„Co děláš?“ zeptala se.
„Jdu si pro auto.“
Amandě poklesla čelist. „To je tvoje?“
„Ne,“ odpověděl sarkasticky. „Chystám se ho
ukrást s klíčkama v ruce.“
„Ježíši,“ zalapala po dechu, „ty ale musíš bejt v
balíku!“
Posunul si brýle na špičku nosu a vrhl na ni
podrážděný pohled. „Za dva tisíce let si můžeš
našetřit slušnou sumičku.“
Když jí došel význam těch slov, překvapeně
zamrkala. Je opravdu možné, že by mu bylo…
„Ty jsi fakt tak starý?“ vydechla a zatvářila se
skepticky.
Stopař souhlasně přikývl. „Loni v červenci mi
bylo dva tisíce sto osmdesát dva let přesně.“
Kousla se do dolního rtu a zrakem přelétla jeho
nádherné tělo. „Na takovýho stařečka vypadáš dobře.
Rozhodně bych ti nehádala víc než tři sta.“
Zasmál se a zasunul klíček do zámku.
Amanda čekala, až jí otevře dveře, a ďáblík v ní
nemohl odolat, aby ho trošku nepopíchl. „Víš, co se
říká? Že muži, co řídí takovýhle auta, si tak
vynahrazujou malý –,“ sjela po něm významným
pohledem a zastavila se na vypouklině v džínách, „–
nádobíčko.“
Zvedl obočí, věnoval jí škádlivý, vřelý, uličnický
úsměv a otevřel dveře.
Než jí došlo, k čemu se chystá, prudce k ní
přistoupil, ochromil ji svou mužnou vůní a silou,
popadl ji za ruku, kterou k němu byla připoutána, a
přitiskl si ji do rozkroku.
Kdepak, ten si nic vynahrazovat nemusel…
Sklonil hlavu a zašeptal jí do ucha: Jestli
potřebuješ ještě pádnější důkaz…“
Amandě se až zatajil dech, když ho držela v dlani.
No, tohle rozhodně nebyla žádná vycpávka!
Stopař upřel zrak na její rty a volnou rukou ji
chytil za bradu. Bylo jasné, že se ji chystá znovu
políbit.
Ach ano, prosím!
„Ťuky ťuk,“ ozval se ze tmy Desiderius.
Kapitola 4
„No není to mizera,“ řekl Stopař klidným hlasem,
sundal si brýle a strčil je do kapsy kabátu. Pohyboval
se pomalu a rozvážně. Amanda věděla, že to dělá
schválně, aby dal Desideriovi najevo, jak nepatrnou
hrozbu v něm vidí.
„Stojím si tady, chci políbit svoji holku a ty nás
musíš vyrušit. Kde se ti dostalo vychování? Ve stáji?“
S klidem, který Amandu ohromoval, se otočil k
Desideriovi čelem. „Mimochodem, opovaž se této
ženy – nebo lamborghini – dotknout a je z tebe mrtvý
muž.“
Desiderius vystoupil ze stínů a postavil se do
bílého měsíčního svitu. Žluté světlo nedaleké lampy
na něj dopadalo pod divným úhlem a dodávalo mu i
přes jeho andělskou krásu ďábelského vzezření.
„Máš pěkný auto, Stopaři,“ řekl. „Díky němu je
mnohem snazší tě vystopovat. A co se týče tvý
výhrůžky, mrtvej muž je ze mě už teď.“ Krásně
vykrojené rty se mu zkroutily do pohrdavého
úsměšku. „A z tebe taky.“
V moderním modrém obleku s úzkým proužkem
vyhlížel Desiderius jako skvěle placený manekýn.
Měl do bronzova opálenou, bezvadnou pleť a blond
vlasy o odstín světlejší než Stopař. Jeho krása byla tak
dokonalá, až se jevila téměř neskutečná.
Nezdálo se, že je mu víc než pětadvacet. Muž na
vrcholu sexuální přitažlivosti a síly.
Amandě přejel po zádech mráz. Ztěžka polkla.
Děsilo ji, že muž tak krutý vypadá tak božsky. Bylo v
tom cosi zákeřného. Jediné, co prozrazovalo jeho
skutečnou povahu, byly dlouhé špičáky, které se při
mluvení vůbec neobtěžoval maskovat.
„Skoro mě mrzí, že tě musím zabít, Stopaři. Na
rozdíl od těch ostatních, který jsem dostal, máš
fakticky smysl pro humor.“
„To víš, snažím se.“ Stopař se postavil před
Amandu. „Poslyš, nechceš to udělat trošku
zajímavější a nechat tu ženu odejít?“
„Ne.“
Zničehonic přišel útok.
Amanda zaslechla ostré cvaknutí.
Stopař ji popadl za ruku, jíž k němu byla
připoutána, aby ji během boje nezranil, a zasáhl
opáleného upíra špičkou boty. Když se upír rozplynul
v obláček prachu, došlo Amandě, co to cvaklo – ze
Stopařovy boty vystřelila čepel.
Než se stačila vzpamatovat, čepel se opět zatáhla.
V tu chvíli se zjevil další upír; tomu dal Stopař
jako v hollywoodském akčním trháku takovou ránu
loktem, až udělal ve vzduchu kotrmelec a rozmázl se
na zemi. Stopař bleskurychle poklekl, vytáhl z kapsy
vystřelovací nůž, zabodl ho upírovi do hrudníku,
vyškubl a zase zavřel. Upír se rozplynul.
Stopař vstal.
Ze stínu na ně vyrazil třetí upír.
Amanda se instinktivně otočila a vykopla nohou.
Trefila ho přímo do rozkroku. Zhroutil se na zem a
začal skučet.
Stopař překvapeně povytáhl obočí.
„Černý pás v aikidu,“ vysvětlila.
„Za jakékoliv jiné situace bych ti za to dal pusu.“
Usmál se, pak se ohlédl přes rameno. „Skrč se.“
Skrčila se a Stopař nožem zasáhl dalšího upíra do
hrudníku. Upír zmizel v oblaku černého kouře.
Stopař vytáhl z pouzdra pistoli. „Vlez do auta,“
přikázal a postrkoval Amandu k místu pro řidiče.
Byla napumpovaná adrenalinem a celá se chvěla.
Vklouzla do auta tak rychle, jak jen jí to pouta a
Stopařův stisk dovolovaly. Přelezla přes řadicí páku
na místo pro spolujezdce. Stopař mezitím pálil po
upírech, pak vlezl za ní, zavřel dveře a nastartoval.
Můj ty Bože, byl skvělý. Dokonale klidný. V
životě nic takového neviděla. Vůbec ho to nevyvedlo
z míry.
Když zařadil zpátečku a sešlápl plyn, skočil na
kapotu další krásný, blonďatý upír a s vyceněnými
tesáky se pěstí snažil rozbít čelní sklo.
„Nevaroval jsem vás snad, abyste mi na
lamborghini nešahali?“ zavrčel Stopař. Vzápětí trhl
volantem a upír letěl vzduchem.
„A to mi tvrdili, že neumíte lítat,“ poznamenal
Stopař, srovnal auto a zamířil na ulici. „Řekl bych, že
Acheron bude muset aktualizovat příručku.“
Amanda si všimla, že se za nimi ženou dvě auta.
„Panebože,“ vyjekla a položila ruku na Stopařovo
svalnaté zápěstí, aby mu umožnila co největší
pohyblivost pro řazení. Začínalo to vypadat ošklivě a
nechtěla mu překážet v tom, aby ji dostal do bezpečí.
„Pevně se drž,“ přikázal, zapnul rádio a zrychlil.
Autem se hlasitě rozezněla písnička o andělovi
temnot a pachu smrti od rockových Lynyrd Skynyrd.
Vyrazili z parkoviště na rušnou ulici.
Celá strnulá začala Amanda odříkávat Otčenáš, i
když nebyla věřící.
„Světla!“ vykřikla, když si uvědomila, že Stopař
řídí v naprosté tmě a okna mají mnohem tmavší
odstín, než povoluje zákon. „Zrovna teď by se docela
hodila!“
„Vzhledem k tomu, že mě z nich oči bolí tak, že
skoro nevidím, tak ani moc ne. Věř mi.“
„Věřit ti? To zrovna,“ vyštěkla a volnou rukou
sevřela bezpečnostní pás, jako by to bylo záchranné
lano. „Já nejsem nesmrtelná.“
Zasmál se. „No, já ve starý kraksně taky ne.“
Zůstala na něj hledět s otevřenou pusou.
„Nesnáším ten tvůj smysl pro humor.“
Zeširoka se usmál.
Hnali se rušnými ulicemi New Orleansu jako o
závod a přejížděli přitom z pruhu do pruhu tak divoce,
div se Amandě nezvedl žaludek. Stopař navíc točil
volantem tak prudce, že jí párkrát málem vymkl ruku
v zápěstí. Ztěžka polykala a snažila se ze všech sil
potlačit nevolnost. Volnou rukou se přitom křečovitě
opírala o přístrojovou desku.
Znenadání se vedle nich objevil obrovský černý
chevrolet a pokoušel se je natlačit na návěs traktoru
vpravo. Amanda zaskřípala zuby a zdusila výkřik,
který se jí dral z hrdla.
„Nepanikař,“ překřikl Stopař řvoucí muziku a strhl
volant, aby projel těsně podél návěsu. Šlápl na plyn.
„Tohle jsem dělal už mockrát.“
Amanda nemohla popadnout dech. Zabočili do
další ulice, kde na ně už čekal červený pontiac
firebird a začal do nich hned najíždět. Stopař jen
taktak minul zaparkované auto.
Amanda dokázala jen bezmocně sedět s otevřenou
pusou. A modlit se. Moc a moc se modlila.
Než dorazili na federální dálnici, prolétl jí před
očima celý dosavadní nudný život. A to, co viděla, se
jí vůbec nelíbilo.
Zatím byl život příliš krátký. Chtěla stihnout ještě
tolik věcí, než umře – mimo jiné taky dostat do rukou
Tabithu a vytřískat z ní duši.
Najednou tu byl černý chevrolet zas a snažil se je
vytlačit ze silnice. Stopař šlápl na brzdy, auto sebou
trhlo a dostalo smyk.
Amandě se zhoupl žaludek.
„Je fakt,“ řekl Stopař nevzrušeně, „že Římany
úplně nenávidím, ale musím uznat, že jejich potomci
vyrábějí skvělý auta.“
Zařadil rychlost, přidal plyn a prolétl kolem
chevroletu. Přeskočili dělicí pás, přejeli napříč pruhy
v protisměru a zmizeli výjezdem z dálnice tak rychle,
že jediné, co Amanda stačila zaregistrovat, byla
rozmazaná světla aut.
Do uší se jí zařízlo troubení klaksonů a ječení
brzd. Následovala hlasitá rána a skřípání drceného
plechu – to pontiac plný Démonů narazil do černého
chevroletu, natlačil ho na svodidla a sám se převrátil.
Lapala po dechu ještě ve chvíli, kdy se chevrolet
konečně zastavil, naštěstí aniž by narazil do dalšího
auta.
Stopař zavýskl radostí, strhl volant a otočil
lamborghini do protisměru. Prudce sešlápl brzdy, aby
si mohl prohlédnout spoušť, kterou za sebou
zanechali.
Amanda se celá roztřesená snažila popadnout
dech.
Stopař vypnul rádio a vítězoslavně se rozesmál.
„A na lamborghini ani škrábnutí. Haha! Nažerte se
plechu, vy bastardi a zloději duší!“
Zařadil, dupnul na plynový pedál, auto se se
zaječením otočilo na místě a vyrazili zpátky do
Francouzské čtvrti.
Amanda byla v šoku. Pořád tomu nemohla uvěřit.
Snažila se zhluboka dýchat, aby se uklidnila. „Přiznej
se, že se ti to vlastně líbilo.“
„Jo, to si piš. Vidělas, jak se tvářili?“ Zasmál se.
„Jak já tohle auto zbožňuju.“
Zvedla oči k obloze a úpěnlivě poprosila o zásah
shůry. „Pane Bože, odděl mě prosím od tohoto
maniaka dřív, než umřu hrůzou.“
„Ale no tak,“ škádlil ji Stopař, „neříkej mi, že ti to
aspoň trochu nerozpumpovalo krev v žilách.“
„To jistě. Vlastně mi ji to rozpumpovalo tak, že
nechápu, jak to, že mi ještě neexplodovalo srdce.“
Probodla ho očima. „Jsi šílený člověk.“
Smích v mžiku utichl. „No, to jsem býval.“
Polkla, když zaslechla ten dutý hlas. Aniž by to
měla v úmyslu, musela zavadit o jeho nejcitlivější
strunu. Za poněkud pochmurné nálady mu popsala
cestu ke Graceinu domu ve čtvrti St. Charles.
Po několika minutách zastavili na příjezdové cestě
za černým range roverem Juliána Alexandra. Zadní
nárazník měl ještě trochu promáčklý od posledního
střetu s pouliční lampou.
Chudák Julián, na silnici představoval opravdovou
hrozbu. Amanda koutkem oka pohlédla na Stopaře.
Jasně, ve srovnání s ním Julián vlastně zas až tak
nebezpečný nebyl. Alespoň jí nikdy nepřivodil
infarkt.
Stopař jí pomohl vysoukat se z auta přes místo pro
řidiče a vedl ji ke dveřím. Starobylý dům byl celý
osvětlený. Amanda skrz tenké závěsy spatřila Grace,
sedící v křesle v obývacím pokoji; byla to drobná
brunetka s dlouhými vlasy staženými do culíku a
břicho měla teď jednou tak velké, jako když ji
Amanda viděla naposledy. Miminko sice mělo přijít
na svět až za devět týdnů, ale chudák Grace vypadala,
jako by už každým okamžikem měla začít rodit.
Něčemu se smála. Julián ani jejich hosté vidět
nebyli.
Amanda si rukou prohrábla vlasy, uhladila špinavé
oblečení a zapnula kabát, aby schovala fleky od krve.
„Grace povídala, že mají návštěvu, takže bychom
měli zkusit nevypadat moc podezřele, co říkáš?“
Stopař souhlasně kývl hlavou a Amanda zazvonila.
Po chvilce čekání se otevřely dveře a objevil se
Julián Alexandr. S výškou sto devadesát centimetrů
působil stejně impozantně jako Stopař. Měl stejný
blond odstín vlasů a nejblankytnější oči, jaké kdy
Amanda viděla. Obličej nesl dokonalé, klasické rysy,
což se koneckonců dalo očekávat, když jeho matkou
byla bohyně Afrodíta.
Sotva Julián uviděl Stopaře, vytratil se mu z tváře
úsměv na přivítanou a spadla mu čelist.
Amanda se ohlédla a spatřila podobnou reakci u
Stopaře. Zůstal stát jako opařený.
„Julián Makedonský?“ zeptal se nevěřícně.
„Kyrián Thrácký?“
Oba muži se k sobě vrhli jako dlouho ztracení
bratři a začali se objímat. Amandina ruka přitom
vyletěla vzhůru.
„Bohové!“ vyhrkl Julián. „Jsi to opravdu ty?“
„Nemůžu tomu uvěřit,“ koktal Stopař a
šokovaným pohledem si Juliána měřil od hlavy až k
patě. „Myslel jsem, že jsi mrtvý.“
„Já?“ podivil se Julián. „To spíš ty, ne? Slyšel
jsem, že tě Římani popravili. U Dia, co děláš tady?“
Sjel zrakem dolů a uviděl okovy. Zamračil se. „Co
se…?“
„Právě proto jsme přišli,“ ozvala se Amanda.
„Připoutali nás k sobě. Napadlo mě, že bys nás mohl
oddělit.“
„Ukoval je tvůj otčím,“ dodal Stopař. „Neválí se ti
tady někde čirou náhodou klíč?“
Julián se zasmál. „Vlastně by mě to ani nemělo
překvapovat. Aspoň že to není Amazonka jako kdysi.
Pamatuješ, jak její rozzuřená matka trvala na tom, aby
tě rozčtvrtili?“ Potřásl hlavou jako otec plísnící syna.
„Je to už dva tisíce let, a ty ses ještě nenaučil dávat si
pozor! Už v tom zase lítáš.“
Stopař se usmál, rty sevřené. „Některé věci se
nikdy nezmění. Mohl bys mi prokázat mimořádnou
přátelskou službu?“
Julián přikývl. „Když jsem to naposledy počítal,
ještě jsem ti dvě dlužil.“
„No jo, máš pravdu, zapomněl jsem na Prymarii.“
Z výrazu Juliánovy tváře Amanda poznala, že on
nezapomněl, a umírala zvědavostí, o co šlo. Snad se
to dozví později. Ze všeho nejdřív se chtěla zbavit
okovů. Zařinčela řetězem, aby na ně upozornila.
Julián ustoupil stranou a pustil je do domu.
„Vlastně máte štěstí,“ prohodil, když je vedl do
obývacího pokoje.
Grace stále seděla v křesle, malou Vanessku na
klíně. Juliánova krásná zlatovlasá matka seděla na
pohovce a škádlila Niklose hadrovou panenkou.
Vedle Afrodíty seděl vysoký, tmavovlasý muž, držel
Niklose v náručí a smál se na oba.
Stopař se při pohledu na tu rodinnou idylku prudce
nadechl a vzápětí od sebe Amandu drsně odstrčil. V té
chvíli Afrodíta vzhlédla a zaklela.
Než Amandě došlo, co se děje, natáhla Afrodíta
ruku a z dlaně jí vyšlehl blesk, který zasáhl Stopaře;
tomu se podlomila kolena, zhroutil se na podlahu a
strhl Amandu s sebou, takže mu přistála na hrudníku.
Ucítila zápach spálené kůže a na jeho rameni spatřila
spálené místo.
Bylo jí jasné, že ho ta rána musí strašlivě bolet, ale
Stopař si jí vůbec nevšímal. Místo toho si rychle
sundal brýle a snažil se Amandu od sebe odstrčit, jak
nejdál to šlo. Pak vstal a postavil se mezi ní a
Afrodítu.
„Jak se opovažuješ!“ zaječela Afrodíta a krásný
obličej se jí zkřivil vztekem. Přimhouřila oči,
vyskočila z pohovky a plížila se k němu jako šelma.
„Víš přece, že v naší přítomnosti nemáš co
pohledávat.“
Julián ji zadržel, než se k nim stačila přiblížit.
„Přestaň, mami! Co to děláš?“
Sjela ho zlým pohledem. „Jak ses mohl opovážit
přivést sem Stopaře? Víš přece, že je to zakázané.“
Julián se zamračil a otočil se na Stopaře. Z výrazu
jeho tváře se dalo vyčíst, že tomu nemůže uvěřit.
Stopař se přes rameno ohlédl po Amandě. „Budeš
volná, maličká,“ zašeptal.
Afrodíta zvedla ruku.
Amanda si s hrůzou uvědomila, že se ho Afrodíta
chystá zabít. Ne! Hlas jí uvázl v hrdle a srdce se jí
rozbušilo panickým strachem.
Než ho však Afrodíta stačila znovu zasáhnout,
chytil ji Julián za zápěstí.
„To ne, mami,“ vyhrkl. „Ať už je Stopař nebo ne,
je to jediný člověk, který mi stál po boku, když se
všichni ostatní modlili za mou smrt. Jestli ho zabiješ,
nikdy ti to neodpustím.“
Afrodítiny rysy ztvrdly na kámen.
Julián pustil její ruku. „Nikdy za celý život jsem tě
o nic neprosil. Ale teď tě jako tvůj syn prosím, abys
mu pomohla. Prosím.“
Afrodíta těkala nerozhodným pohledem od
jednoho k druhému.
„Héfaiste?“ oslovil Julián muže na pohovce.
„Pomůžeš mu ty?“
„Je to zakázaný,“ odpověděl Héfaistos hrubým
hlasem, „a ty to dobře víš. Stopaři nemají duši a jsou
mimo dosah našich sil.“
„To je v pořádku, Juliáne,“ ozval se tiše Stopař.
Jenom ji požádej, ať dá pozor, aby blesk skrze mě
nezasáhl i tu ženu.“
Teprve v té chvíli si Afrodíta všimla Amandy a
pak jí zrak sklouzl na okovy.
„Mami?“ obrátil se na ni znovu Julián.
Afrodíta luskla prsty a okovy zmizely.
„Děkuju,“ řekl Julián.
„Udělala jsem to jenom proto, abych pomohla té
ženě,“ pravila Afrodíta ponurým hlasem, než se
vrátila na pohovku. „Se Stopařem to nemá co dělat.“
Stopař Juliánovi potichu poděkoval, pak se otočil a
zamířil ke dveřím.
„Počkej, Kyriáne,“ zastavil ho Julián, „takhle ven
nemůžeš. Jsi zraněný.“
Stopař se zatvářil stoicky. „Znáš přece Zákon,
adelfos, bratře. Stopař se světem toulá sám.“
„Ale ne dneska.“
„Jestli tu zůstane,“ řekla Afrodíta, „budeme muset
odejít my.“
Julián se po ní ohlédl a přikývl. „Já vím, mami.
Ještě jednou díky za pomoc. Uvidíme se později.“
Afrodíta zmizela v záblesku světla. Héfaistos
položil Niklose na pohovku a pak se také vypařil.
„Juliáne?“ ozvala se Grace. „Už můžu Vanessku
pustit?“
„Teď už ano,“ odpověděl.
Stopař sledoval, jak se dvojčata rozběhla k
tatínkovi, a Amanda si všimla, že se mu tváří mihl
smutek. Niklos se v běhu zastavil u ní, žvatlal a
natahoval po ní ruce. Zvedla ho, přitiskla si ho na prsa
a políbila na jemné, blonďaté kadeře. Vrtěl sebou,
smál se a nakonec ji objal.
Vanessa, roztomilá jako vždy, si to namířila
rovnou ke Stopařovi. Pro toho drahouška nebyl nikdo
cizí. Nabídla mu nakousnutou sušenku. „Sú-šu?“
zeptala se ho trhanou dětskou řečí.
Stopař poklekl, a když si sušenku bral z Vanessiny
natažené ruky, něžně se usmál a zlehounka holčičku
pohladil po tmavých vláskách.
„Děkuju, zlatíčko,“ řekl tiše a sušenku zas vrátil,
„ale já nemám hlad.“
Vanessa zavýskla a vrhla se mu do náruče.
I kdyby měla Amanda žít celou věčnost, byla si
jistá, že nikdy nezapomene Stopařův zoufalý, lítostivý
pohled, když si k sobě děcko přivinul. Pohled plný
strašné touhy. Bolesti. Pohled muže, který ví, že drží
v náručí něco cenného, čeho se nechce nikdy vzdát.
Zavřel oči a položil tvář na Vanessinu hlavičku.
Zaťal pěst za jejími zádíčky a pevně ji držel. „Ty jsi,
Juliáne, vždycky dělal krásný děti.“
Julián na to neřekl ani slovo, protože se k nim
blížila Grace. Ale Amanda spatřila bolest v jeho
očích, když se zadíval na přítele a dcerku.
Vyměnil si s Kyriánem pohled. Zřejmě mysleli
oba na totéž, na nějakou společnou noční můru, o níž
Amanda nic nevěděla.
Julián vzal Grace za ruku. „Grace, tohle je můj
přítel Kyrián Thrácký. Kyriáne, to je moje žena.“
Kyrián vyskočil na nohy, jako když se přikrčený
černý panter mrštným skokem vrhne na kořist.
Vanessku přitom něžně svíral v náručí. „Je mi velkou
ctí, že tě poznávám, Grace.“
„Děkuju,“ usmála se Grace. „Totéž ale platí i pro
tebe. Julián mi o tobě tolik vyprávěl, že mám pocit,
jako bych tě znala už dávno.“
Stopař úkosem pohlédl na Juliána. „Vzhledem k
tomu, jak často kritizoval moje chování, mě jímá
hrůza, když si představím, co ti o mně mohl povídat.“
Grace se zasmála. „Zas tak hrozné to nebylo. Je to
pravda, že jsi jednou vyprovokoval všechny holky v
bordelu, aby se vzbouř –“
„Juliáne!“ obořil se Kyrián na přítele. „Nechce se
mi věřit, žes na mě vykecal i tohle.“
Juliána očividně ani nenapadlo se za svou
indiskrétnost stydět a nad Stopařovým podrážděním
jen pokrčil rameny. „Schopnost improvizace ve
vypjaté situaci byla vždycky tvojí silnou stránkou.“
Grace zalapala po dechu a položila si ruku na
vystouplé břicho. Julián ji vzal za ruku a ustaraně jí
pohlédl do tváře.
Grace dýchala zhluboka, třela si břicho a nejistě se
usmívala. „Omlouvám se, ale to maličké kope jako
kůň.“
Stopař se zadíval na její břicho a v očích se mu
objevil zvláštní jas. Amandě se zdálo, že mu na chvíli
dokonce začaly žhnout.
„Bude to další chlapec,“ řekl nakonec tichým,
vzdáleným hlasem.
„Jak to víš?“ vyhrkla Grace překvapeně a dál si
rukou hladila bříško. „Dověděla jsem se to teprve
včera.“
„Cítí duši toho děťátka,“ vysvětloval tiše Julián.
„To je jedna ze speciálních schopností Stopařů.“
Stopař na něj pohlédl. „Bude ambiciózní. Milující
a štědrý, ale hodně lehkomyslný.“
„To mi připomíná někoho, koho jsem kdysi znal,“
řekl Julián.
Zdálo se, že ta slova Stopaře zasáhla.
„Dobrá,“ pronesl Julián, vzal mu Vanessu z náručí
a posadil ji na zem, i když na protest vřískala.
„Půjdeme nahoru a já ti ošetřím tu ránu.“
Amanda stála na chodbě a nevěděla, co má dělat.
Napadaly ji miliony otázek, na které by ráda znala
odpověď, a kdyby nebylo Stopařova zranění, už by
nejspíš letěla po schodech nahoru a dala se do
vyslýchání. Ale Julián měl pravdu. Ta hrozivě
vyhlížející rána potřebovala ošetřit.
Smutně hodila okem po schodišti a pak se vrátila
ke Grace. „Jsi úžasně klidná, i když je tady takový
příšerný zmatek. Ve vzduchu se rozplývají bohové,
lezou ti sem lidi v zakrvácených hadrech a dostávají
zásah bleskem v tvojí předsíni. Čekala bych, že se z
toho musíš zbláznit, zvlášť v tvém stavu.“
Grace se zasmála a postrčila plačící Vanessu
zpátky do obývacího pokoje. „No, za posledních pár
let jsem si už docela zvykla, že se mi tu zjevují a zase
záhadně mizí řečtí bohové. To platí koneckonců i pro
další věci, o kterých radši nepřemýšlím. Manželství s
Juliánem je na každý pád dobrou školou nervů.“
Amanda se vlažně zasmála, vrhla další pohled
směrem ke schodům a opět začala uvažovat o svém
tajemném Stopařovi.
„A Stopař – nebo Kyrián – je taky bůh?“
„To nevím. Z Juliánova vyprávění jsem pochopila,
že byl člověk, ale jinak tápu úplně stejně jako ty.“
Když se Grace posadila, zaslechla Amanda přes
elektronickou chůvičku, jak spolu oba muži nahoře
hovoří.
Grace se natáhla, aby chůvičku vypnula.
„Počkej, prosím.“
Amanda si sedla, hrála si s Niklosem a
poslouchala, co si nahoře povídají.
„Hergot, Kyriáne,“ zaklel Julián, když si Kyrián
svlékl košili a podal mu ji, „ty máš dokonce ještě víc
jizev, než měl můj otec.“
Kyrián zhluboka vydechl a prsty si jemně osahal
spáleninu na rameni od Afrodítina blesku.
Byli sami v pokoji dvojčat na konci chodby v
prvním patře. Kyrián mžikal, protože mu jasně žlutá
tapeta s medvídky dráždila citlivé oči, a sáhl po
slunečních brýlích. Julián honem zhasl lustr a rozsvítil
jen lampičku u postele, která zalila pokoj
uklidňujícím, tlumeným světlem.
Kyrián, bolestí celý zesláblý, si všiml, že se jen
sotva odráží v zrcadle. Všichni Stopaři byli obdařeni
schopností nevrhat odraz, aby se mohli lépe
maskovat. Pokud jej chtěli mít, museli ho vyvolat
silou mysli. Když však byli zraněni nebo nadměrně
unaveni, šlo to jen velmi těžko.
Odstoupil o krok od bíle natřeného toaletního
stolku a očima se střetl s Juliánovým zvědavým
pohledem. „Dva tisíce let bojů se obvykle na těle
vyberou určitou daň.“
„Vždycky jsi měl víc kuráže než rozumu.“
Kyriána při těch známých slovech podivně
zamrazilo. Nedovedl by spočítat, kolikrát mu Julián
řekl totéž ve starořečtině. V běhu staletí mu jeho přítel
a rádce strašně chyběl. Julián byl jediný muž, kterého
kdy poslouchal. Jeden z mála mužů, jichž si
doopravdy vážil.
Třel si paži. „Víš, je to legrační, ale dodnes v hlavě
slyším, jak mě prosíš, abych byl trpělivý.“ Nasadil
hlubší tón a napodobil Juliánův spartský přízvuk: „K
čertu, Kyriáne, nemůžeš aspoň jednou trochu počkat a
popřemýšlet, než se začneš bít hlava nehlava?“
Julián mlčel.
Kyrián věděl, co se příteli honí hlavou. Stejné
hořkosladké vzpomínky, jako někdy přepadly jeho,
když nemohl usnout a vracel se v mysli do minulosti.
Obrázky dávno zaniklého světa. Lidí a členů
rodiny, z nichž zbyly jen vybledlé vzpomínky a
ztracené city.
Žili tehdy ve zvláštním světě. Měl jakýsi
primitivní půvab, tak drahý jejich srdci. Ještě dnes
Kyrián cítil vůni oleje z lamp, které kdysi osvětlovaly
jeho domov, a svěží, voňavý středozemní vánek, co
profukoval jeho vilou.
V podivném kontrastu s Kyriánovými myšlenkami
prohrabával mezitím Julián moderní lékárničku a
hledal tubu s chladivým gelem.
Když ji konečně našel, prorazil do hrdla otvor a
vymáčkl gel na Kyriánovo rameno; Kyrián sykl, když
se gel dotkl jeho rozbolavělé kůže.
„Omlouvám se za ten blesk,“ řekl Julián.
„Kdybych býval věděl…“
„Za to přece nemůžeš. Nemohls vědět, že jsem
prodal duši. Obvykle touhle informací rozhovor
nezačínám. Ahoj, já jsem Kyrián. Nemám duši. Jak jsi
na tom ty?“
„To není vtipný.“
„Ale je, akorát že tys nikdy neuměl ocenit můj
smysl pro humor.“
„Protožes ho vždycky uplatňoval, jen když jsme
byli krůček od smrti.“
Kyrián pokrčil rameny a vzápětí toho litoval,
protože mu bolest vystřelila do paže. „Co ti na to
mám říct? Baví mě škádlit starouše Satana.“ Vzal
Juliánovi tubu z ruky a o kousek ustoupil. „Co se ti
teda stalo? Řekli mi, že tě Scipio nechal zavraždit i s
celou rodinou.“
Julián si odfrkl. „Víš sám líp, jak to bylo. To
Priapus mi zabil rodinu. Když jsem je našel mrtvé,
zatmělo se mi před očima jako tobě a šel jsem po
něm.“
Kyrián povytáhl obočí. Pokud věděl, tak Julián za
celý život ani jednou nejednal impulzivně. Vždycky
zachovával klid a duchapřítomnost, bez ohledu na to,
v jaké vřavě se nacházel. To byla také jedna z věcí,
kterou na něm měl Kyrián nejradši. „Tys provedl
nějakou zbrklost?“
„Ano, a taky jsem za to zaplatil.“ Julián složil paže
na prsou. „Priapus mě zaklel do svitku papyru. Dva
tisíce let jsem byl sexuálním otrokem, než mě
vysvobodila moje žena.“
Kyrián nevěřícně vydechl. O takových kletbách už
slyšel. Muka, která způsobovaly, byla nesnesitelná a
jeho hrdý přítel musel strašně trpět. Julián nikdy
nepatřil k těm, kdo dovolí, aby o jejich životě
rozhodoval někdo jiný. Dokonce ani bozi ne.
„A o mně budeš povídat, že jsem blázen,“ popíchl
Juliána. „Já jsem si znepřátelil pouze Římany, ale ty
ses postavil rovnou celému panteonu.“
Julián mu podal mast a tichým, zastřeným hlasem
pronesl: „Nikdy jsem se nedověděl… když jsem
zmizel… co se stalo…“
Kyrián vzhlédl. V Juliánových očích spatřil
hlubokou bolest a bylo mu jasné, co jeho přítele mučí
tak, že to ani nedokáže vyslovit.
Sám dodnes cítil žal nad smrtí Juliánova synka a
dcerušky. Byly to krásné, roztomilé děti s blonďatými
vlásky a růžovými tvářičkami. Kyriánovo srdce tehdy
kvůli nim pukalo závistí.
Ach bohové, jak snil o vlastních dětech, vlastní
rodině. Vždycky, když navštívil Juliána doma,
zatoužil po stejném životě.
Nic jiného vlastně nikdy doopravdy ani nechtěl.
Jen pohodu domácího krbu, děti, které by miloval, a
ženu, která by milovala jeho. Takové úplně obyčejné
věci. A přesto pro něj byly navždy nedosažitelné.
Teď, když se stal Stopařem, se tato přání už nikdy
nemohla proměnit ve skutečnost.
Nedovedl si představit hrůzu, kterou musí Julián
cítit, kdykoliv si na děti vzpomene. Žádný muž jistě
nemiloval své děti víc než Julián. Kyrián si
pamatoval, jak jednou pětiletý Atolycus otci předtím,
než vyrazili do boje, vyměnil žíně v helmici za peří,
aby mu udělal radost.
Julián byl jedním z nejobávanějších velitelů
makedonské armády, ale než by ranil synkovy city,
raději se s jeho dárkem pyšně promenoval před všemi
svými muži. Nikdo se tehdy neodvážil zasmát.
Dokonce ani Kyrián ne. Ach, lépe nevzpomínat!
Odkašlal si a uhnul pohledem. „Pohřbil jsem
Callistu a Atolyka v sadu nad mořem, kde si hrávali.
O Penelopé se postarala její rodina a Iásonovo tělo
jsem poslal jeho otci.“
„Děkuju.“
Kyrián přikývl. „To bylo to nejmenší, co jsem
mohl udělat. Byl jsi pro mě jako bratr.“
Julián se nevesele zasmál. „Hádám, že to
vysvětluje, proč jsi se mě pořád snažil naštvat.“
„Někdo to musel dělat. I v pouhejch dvacíti třech
už jsi byl příšerně vážnej a přísnej.“
„Na rozdíl od tebe.“
Kyriánovi se skoro nechtělo věřit, že byl opravdu
tím mužem, jehož Julián znal před staletími. Býval
bezstarostný a výbušný. Horkokrevný a paličatý. Byl
to div, že ho Julián nezabil. Jeho trpělivost neznala
mezí.
„Blažené dny mého promarněného mládí,“
prohodil zadumaně, podíval se na rameno a začal si
popálené místo mazat hojivou mastí. Pálilo to, ale byl
na fyzickou bolest zvyklý a utrpěl už horší zranění
než tuhle malou bolístku.
Julián se na něj tázavě zadíval. „Římani tě zajali
kvůli mně, viď?“
Kyrián se zarazil, když spatřil v přítelových očích
výčitky svědomí. Pak pokračoval v roztírání masti.
„Tys byl na sebe vždycky příliš tvrdý, Juliáne. Nebyla
to tvoje vina. Když jsi zmizel, vydal jsem se na
krvavou výpravu proti jejich vojsku. Sám jsem si tak
předurčil svůj osud. S tebou to nemělo nic
společného.“
„Ale kdybych tam byl, mohl jsem jim zabránit,
aby tě zajali.“
Kyrián si odfrkl. „Vždycky jsi mě uměl tahat z
bryndy. Ale ani ty bys mě nedovedl zachránit přede
mnou samým. Kdybys tam byl, Římani by akorát
dostali příležitost ukřižovat dalšího makedonského
velitele. Věř mi, v tom svitku ti bylo mnohem líp, než
kdyby tě potkal stejný osud, jaký pro mě nachystali
Scipio a Valerius,“ dokončil s úsměvem, ale stále
cítil, že se jeho přítel cítí vinen, a přál si mu dát
rozhřešení.
„Co se tedy stalo?“ vyzvídal Julián. „V kronikách
stojí, že tě Valerius zajal v bitvě. Jenomže já tomu
nevěřím. Vím, jaký jsi bojovník.“
„Taky tam stojí, že tebe zavraždili Scipionovi
zabijáci. Vítězové píšou vlastní verzi dějin.“
Poprvé po mnoha staletích dovolil Kyrián
myšlenkám, aby se vrátily k onomu osudnému dni v
minulosti. Zaťal zuby, jak jím opět projela vlna
vzteku a bolesti. Moc dobře věděl, proč tyhle
vzpomínky vykázal až do nejzazšího koutku mysli.
„Víš, sudičky jsou zrádný děvky. Valerius mě nezajal,
dostal mě jako dáreček.“
Julián se zakabonil. „Jak to?“
„Moje malá Klytaimnestra. Zatímco my venku
bojovali s Římany, moje žena je doma zvala do
postele.“
Julián zbledl. „Nemůžu věřit, že by toho Theone
byla schopná. Po všem, cos pro ni udělal.“
„Každý dobrý skutek musí být po zásluze
potrestán.“
Julián se zamračil nad hořkostí v Kyriánově hlase.
Tohle nebyl ten muž, jehož znával v Makedonii.
Kyrián Thrácký býval veselý a bezstarostný, zato
muž, který stál před ním, byl zlomený. Opatrný.
Podezřívavý a téměř chladný.
„To kvůli její zradě si se stal Stopařem?“ zeptal se.
„Ano.“
Julián zavřel oči. Zmocnil se ho soucit i strašný
vztek. Znovu a znovu se mu v mysli zjevoval Kyrián,
jak vypadal kdysi před staletími. Měl věčně
rozesmáté, šibalské oči. Kyrián miloval život jako jen
málokdo jiný a svým šlechetným duchem, laskavou
povahou a odvážným srdcem si nakonec dokázal
získat i Juliána, přestože si Julián upřímně přál, aby
toho rozmazleného, arogantního spratka mohl
nenávidět. Ale to prostě nešlo.
„Co ti Valerius udělal?“ zeptal se.
Kyrián se zhluboka nadechl. „Věř mi, že bys
přesné detaily nechtěl znát.“ Otřásl se, jako by mu
hlavou najednou prolétla nějaká strašná vzpomínka.
„Tak co?“
„Nic,“ odsekl Kyrián.
Julián v myšlenkách zabloudil ke Kyriánově ženě.
Theone, drobná blondýnka, byla ještě krásnější než
Helena Trojská. Julián ji zahlédl jen jednou, navíc z
dálky. I tak mu ale bylo hned jasné, co na ní Kyriána
tolik přitahovalo. Vyzařovala z ní neodolatelná aura
půvabu a sexuální zkušenosti.
Když ji Kyrián poznal, bylo mu sotva dvacet dva a
okamžitě se do této o osm let starší ženy zamiloval.
Vůbec nedbal na varování přátel ani rodiny. Miloval
tu ženu celým tělem i duší.
„A co Theone?“ zeptal se znovu Julián. „Dověděl
ses někdy, proč to udělala?“
Kyrián hodil mast zpátky do lékárničky. „Řekla
mi, že to udělala, protože se bála, že bych ji nedokázal
ochránit.“
Julián zaklel.
„Pořád jsem si nad tím lámal hlavu,“ pronesl
Kyrián tiše. „Víš, po celé ty týdny, co jsem tam ležel,
jsem se snažil pochopit, co na mně tak nenáviděla, že
mě dokázala vydat mému nejhoršímu nepříteli. Vůbec
mi nedošlo, jaký jsem byl idiot.“
Zaťal zuby, když si vzpomněl, jak se na něj jeho
žena dívala, když začali s jeho popravou. Jak klidně,
bez špetky soucitu, opětovala jeho pohled.
Právě tehdy si uvědomil, že i když jí dal to
nejlepší, co měl, celé své srdce i duši, ona mu nikdy
nedala nic. Ani laskavost. Kdyby se jí tehdy v očích
objevil alespoň záblesk lítosti, jen kapička smutku…
Ale na její tváři se zračila jen morbidní zvědavost.
Rozervalo mu to srdce. Když ho nedokázala
milovat ani po tom všem, co pro ni udělal, pak
skutečně nebyl schopný vzbudit lásku.
Jeho otec měl naprostou pravdu.
„Žádná žena nemůže milovat muže tvého
postavení a bohatství. Smiř se s tím, chlapče. Budeš
pro ně vždycky jenom naditý měšec.“
Kyriánovi ještě dnes krvácelo srdce z pravdivosti
těch slov. Už nikdy žádné ženě nedovolí, aby ho tak
ovládla. Nedopustí, aby ho láska nebo cokoliv jiného
zaslepilo a zabránilo mu tak vykonat to, co musí.
Jediné, na čem záleží, je jeho povinnost.
Dnes ještě víc než kdykoliv předtím.
„Je mi to moc líto,“ vydechl Julián.
Kyrián pokrčil rameny. „Každému je něco líto.“
Natáhl se pro roztrhanou, zakrvácenou košili.
„Poslyš,“ zastavil ho Julián, „co kdyby ses
vysprchoval, a já ti půjčím něco na sebe?“
„Musím dokončit tenhle lov.“
„Bez urážky, Kyriáne, ale vypadáš hrozně.
Přiznávám, že už je to hodně dlouho, co jsem bojoval
naposledy, ale pořád dobře vím, že to jde mnohem líp
po horké koupeli a s plným žaludkem.“
Kyrián váhal.
„Patnáct minut?“
„Ale hoď sebou.“
Kyrián stál pod sprchou a chladivá voda mu
stékala po potlučeném těle. Noc byla ještě mladá, ale
on se už cítil unavený. V rameni mu škubalo a bok na
tom nebyl o moc líp.
Kyrián však myslel jen na tu ženu dole.
Proč ho tak přitahovala? Během staletí zachránil
bezpočet lidí, ale nevzbudili v něm nic jiného než
povrchní zvědavost.
Tato žena s doširoka otevřenýma, upřímnýma
očima a kouzelným úsměvem ho však náhle chytila za
srdce, které v sobě už před staletími potlačil.
Nepotřeboval ho. Stopaři měli zakázáno mít stálé
milenky. Pokud na ně přišla touha, museli se spokojit
s dobrodružstvím na jednu noc.
Byli znovuzrozeni proto, aby časem kráčeli sami.
To věděli všichni. Zavázali se k tomu přísahou.
Nikdy předtím mu to nevadilo.
Jen jednou jedinkrát za celý svůj dlouhý život
pocítil stejnou závrať v podbřišku, když se na něj
usmála žena.
Při té vzpomínce zaklel.
„Ale no tak, Kyriáne,“ řekl si, když se myl. „Teď
odejdeš, zabiješ Desideria a vrátíš se domů.
Zapomeneš, žes ji kdy viděl.“
Jenomže při představě, že by ji už nikdy neměl
znovu spatřit, jím projela prudká bolest. Přesto věděl,
co musí udělat. Tohle byl jeho život a on miloval noc,
na niž přísahal. Jeho rodinou byly jeho povinnosti.
Jeho srdcem přísaha věrnosti a láskou jeho práce – a
tak to zůstane navěky.
„Amando?“
Amanda se snažila zaplašit myšlenky na krásného
Stopaře a pohlédla na Grace v křesle.
„Nemohla bys skočit nahoru do dětského pokoje a
přinést mi plínku?“ zeptala se Grace. „Bojím se, že
kdybych ještě jednou vylezla po schodech, možná
bych se už nikdy nedostala dolů.“
Amanda se zasmála. „Jasně. Hned jsem zpátky.“
Vystoupala do patra a zamířila chodbou k
dětskému pokoji. Zrovna když míjela koupelnu, vyšel
odtamtud Stopař a kolem pasu si připevňoval osušku.
Srazili se. Chytil ji za ramena, aby neupadla, a oči
se mu rozzářily, když viděl, že je to ona.
Amanda ztuhla, když zjistila, že se jí stříbrný
náramek s přívěsky zachytil zajedno z oček na froté
látce osušky. Ale ještě horší bylo, že se jí při pohledu
na jeho svěží, bronzovou pokožku a z dotyku těch
silných rukou na těle začaly sbíhat sliny touhou ho
ochutnat.
Mohutné, vypracované svaly. Vůně teplé, čisté
pleti. Vlhké vlasy shrnuté z obličeje dozadu… Měl
tak dokonalé rysy, že pochybovala o tom, že by
nějaký muž mohl být krásnější.
Spočinul na ní tmavýma očima s hříšně dlouhými
řasami. Sálal z nich takový hlad, až ji polilo horko a
začala se chvět. Vypadalo to, že by ji dokázal pozřít, a
ona vlastně toužila nechat se pozřít. Celá. Celičká.
A s jakou radostí.
„No, tohle vypadá zajímavě,“ řekl. V hlase mu
zazněl pobavený tón.
Amanda nevěděla, co si počít, jak tam tak stála,
zápěstí nebezpečně blízko vyboulenině, která se mu
najednou vytvořila pod ručníkem. Čím to, že už zas
byli připoutáni k sobě?
Pohledem přelétla množství jizev křižujících jeho
tělo a napadlo ji, kolik z nich asi pochází z mučení, o
němž se zmínil Juliánovi.
„Většina,“ zašeptal, zvedl jednu ruku a dlaní jí
zezadu sevřel krk. Cítila, jak ji prsty hladí po vlasech.
Zároveň nepatrně zesílil stisk druhé ruky na rameni.
„Cože?“ vyhrkla překvapeně a vzhlédla.
„Většina z nich je od Římanů.“
Zamračila se. „Jak víš, na co myslím?“
„Tajně poslouchám tvoje myšlenky, stejně jako tys
předtím poslouchala mě a Juliána.“
Zauvažovala nad jeho telepatickými schopnostmi a
po zádech jí přeběhl mráz. „To umíš?“
Souhlasně přikývl, aniž by se na ni podíval. Místo
toho upřeně zíral na svou ruku v jejích vlasech, jako
by si chtěl jejich strukturu a hmatový dojem uložit do
paměti.
Pak opět zabodl pohled do Amandiných očí, tak
prudce, až zalapala po dechu. „A co se týče otázky,
kterou se bojíš položit sama sobě, tak stačí, když o
kousek posuneš ruku, a hned budeš znát odpověď.“
„Odpověď na co?“
„Jestli jsem bez ručníku stejně sexy jako s ním.“
Amanda zrudla, protože přesně uhádl to, na co se
raději neodvažovala myslet. Než se stačila
vzpamatovat, pustil ji a strhl si osušku. Zůstala viset
na Amandině náramku.
Amandě spadla čelist, když ho před sebou spatřila
zcela nahého. Měl pevné, vypracované, dokonale
stavěné tělo. A okamžitě si všimla, že jeho kůže má
bronzový nádech úplně všude. Nebylo to opálení,
byla to jeho přirozená barva.
Zoufale po něm zatoužila, myslela jenom na to,
jak ráda by ho vzala do ložnice a celou noc se v jeho
objetí válela v posteli. Bože, co všechno s tím mužem
chtěla provádět!
Kyriánovi nepatrně zacukalo koutky úst a podle
třpytu jeho očí poznala, že jí čte myšlenky. Už zase.
Naklonil se k ní tak, že se tváří skoro dotýkal její.
Na krku ucítila jeho horký dech. Div že ji nepopálil.
„Staří Řekové s nahotou na veřejnosti nikdy neměli
problém,“ zašeptal jí do ucha.
Amanda cítila, jak jí tuhnou bradavky.
Kyrián pomalu zvedl ruku, vzal ji za bradu a
přitáhl si ji blíž. Hypnotizoval ji pohledem. Vypadalo
to, jako by pátral po něčem v její mysli.
Než se stačila hnout, sklonil rty k jejím.
Když se jejich rty setkaly, Amanda zasténala.
Tenhle polibek byl jiný než ten poslední. Opatrný.
Něžný. A rozpálil ji.
Kyrián pomalu přesunul rty na Amandin krk,
zanechávaje za sebou horkou stopu. Jazykem jí
přitom jemně přejížděl po kůži. Ovinula se mu
pažemi kolem holých ramen a zavěsila se do něj.
„Jsi tak přitažlivá,“ zašeptal a jazykem jí objel
ucho. „Ale já mám práci, kterou musím udělat, a ty
nesnášíš všechno, co není lidské. A všechno
nadpřirozené.“ Odtáhl se a vrhl na ni žádostivý
pohled. „Škoda.“
Uvolnil osušku z náramku, přehodil si ji přes
rameno a zamířil k dětskému pokoji. Amanda při
pohledu na jeho dokonalé, sexy pozadí zaťala zuby.
Celá vzrušená ho sledovala, dokud za sebou
nezavřel dveře.
V té chvíli si vzpomněla na plínku.
Sotva jí ta myšlenka stačila prolétnout hlavou,
otevřel Stopař dveře, jednu plenu jí hodil a zase za
sebou zavřel.
Kyrián se opřel o zavřené dveře a snažil se potlačit
vášnivou touhu, která se v něm zvedla. Divokou a
nebezpečnou. Touhu po věcech, o nichž věděl, že je
nikdy nemůže mít.
Po věcech, které by ho mohly jen ještě víc ranit,
ačkoliv už měl dost ran na dalších deset tisíc životů.
Musí Amandu vypudit z mysli.
Ale jak tam tak stál, najednou si bolestně uvědomil
strašnou osamělost svého života.
„Moc často dovoluješ svému srdci, aby se nechalo
unášet, chlapče. Jednoho dne té přivede do záhuby.“
Zachvěl se, když si vzpomněl na otcovo varování. Ani
jeden z nich tehdy netušil, jak prorockými se ta slova
jednoho dne ukážou.
Jsem Stopař.
Na tohle se musí soustředit. Jen on může Amandu
ochránit.
Desiderius je někde venku a on ho musí zastavit.
Ale to jediné, co chtěl doopravdy udělat, bylo sejít
dolů, popadnout Amandu do náručí, odnést ji k sobě
domů a až do rána zkoumat každičký kousíček jejího
těla svými rty. Rukama. Jazykem.
„Ty jeden blázne!“ okřikl se vztekle a začal si
oblékat šaty, které mu tam nechal Julián.
Nebude už myslet ani na ni, ani na minulost. Má
vyšší poslání. A to musí splnit. Je ochránce. A jako
ochránce bude žít i zemře. To znamená, že fyzické
potěšení v podobě ženy, jako je Amanda, je mu přísně
zapovězeno.
O pár minut později opustil pokoj, oblečený do
Juliánových džínsů a černého svetru s výstřihem do
véčka a se svým koženým kabátem přes ruku, a sešel
dolů, kde na něj čekali Julián, Grace, Amanda a děti.
Julián mu podal malý papírový sáček.
„Páni,“ řekl, když si ho vzal. „Díky, tati. Slibuju,
že budu hodný chlapec a budu si hezky hrát s
ostatními dětmi.“
Julián se zasmál. „Ale jdi, ty rozumbrado.“
„Pořád lepší, než kdybych měl v hlavě piliny.“
Zvážněl, když pohlédl na Amandu a tělem mu projela
vlna spalující touhy. Co to na ní bylo, že se na ni
nemohl ani podívat, aniž by chtěl ochutnat její ústa?
A držet její horké tělo v náručí?
Odkašlal si. „Až do rána se odsud nesmí ani hnout.
Démoni se dovnitř bez pozvání nedostanou.“
„A co zítra v noci?“ zeptala se Grace.
„To už by to Desiderius měl mít za sebou.“
Julián přikývl.
Kyrián se obrátil k odchodu, ale než stačil dojít ke
dveřím, postavila se mu do cesty Amanda a položila
mu něžně ruku na rameno.
„Děkuju,“ řekla.
Sklonil k ní hlavu.
Jdi už. Protože jestli hned neodejdeš, mohl bys
podlehnout té naléhavé, vzrůstající touze…
Kyrián pohlédl přes Amandu na Juliánovu ženu.
„Těší mě, že jsem tě poznal, Grace.“
„Mě taky, veliteli.“
Vyrazil ke dveřím, ale Amanda ho znovu zadržela
a obrátila k sobě. Než si Kyrián stačil uvědomit, co
dělá, políbila ho na tvář.
„Dávej na sebe pozor,“ zašeptala, když se od něj
odtáhla.
Ohromilo ho to tak, že překvapeně zamrkal. Ještě
víc ho však zasáhly obavy, které se jí zračily v
průzračně modrých očích. Opravdu nechtěla, aby se
mu něco stalo.
Desiderius čeká.
Ta myšlenka ho zasáhla jako blesk. Musí odejít.
Jenže opustit Amandu bylo to nejtěžší, co kdy musel
udělat.
„Přeju ti krásný život, buchtičko,“ řekl.
„Buchtičko?“ zeptala se uraženě.
Usmál se. „Musel jsem ti nějak vrátit tu poznámku
o namakaným hřebečkovi v černý kůži.“ Pohladil ji
po ruce a pak ji neochotně sundal ze své paže. „Je už
skoro osm, měla bys radši zavolat sestře.“
Pustil její ruku a okamžitě pocítil strašné prázdno.
Vyměnil si významný pohled s Juliánem. Už
nikdy se znovu neuvidí a oba to věděli. „Sbohem,
adelfos.“
„Sbohem, bratříčku,“ odpověděl Julián.
Kyrián se otočil, otevřel dveře a vykročil k autu.
Sotva vlezl dovnitř, nemohl to už déle vydržet a
ohlédl se po domě. Ačkoliv Amandu neviděl, cítil, že
stojí za dveřmi a dívá se za ním.
Nemohl si vzpomenout, kdy bylo naposledy
někomu líto, že odchází. A už vůbec si nevybavoval,
že by někdy pociťoval takovou šílenou touhu zůstat s
nějakou
ženou,
ať
to
stojí
cokoliv.
Kapitola 5
Když Kyrián odešel, zavolala Amanda Tabitě a
ujistila ji, že je v bezpečí. Pak se rychle vysprchovala,
půjčila si od Grace legíny a tričko a s talířem špaget
se usadila na gauči. Grace a děti šly spát.
Julián přišel z kuchyně, podal Amandě kolu a
posadil se do křesla. „No dobrá,“ řekl, „kde mám
začít?“
Nemusela se rozmýšlet ani vteřinku. „Na začátku.
Chci přesně vědět, co jsou zač Stopaři a Démoni,
odkud se vzali Apolliti a jaký přesně je mezi těmi
třemi vztah.“
Zasmál se. „Vidím, že jdeš rovnou k věci.“
Rukama si pohrával se skleničkou ledového čaje a
zdálo se, že přemýšlí, jak nejlépe otázku zodpovědět.
„V takovýchto chvílích vždycky strašně lituju, že se
nedochovala Homérova Kynigostaia.“
„A ta Ko-no-nebo jak se to jmenuje, je co?“
Znovu se zasmál a usrkl čaje. „Vyprávění o
zrození Kynigstosi, Stopařů. Našla bys v něm
odpovědi na většinu svých otázek. Popisovalo vzestup
obou ras, které kdysi držely v rukou vládu nad zemí,
tedy lidí a Apollitů.“
Amanda přikývla. „Dobře, vím, odkud se vzali
lidi, ale jak to bylo s Apollity?“
„Tak poslouchej… Jednou před dávnými věky si
Zeus a Apollón vykračovali Thébami, když tu Zeus
zničehonic začal mluvit o velikosti lidské rasy.
Nazval lidi ‚pozemským vrcholem dokonalosti‘.
Apollón si odfrkl a řekl, že tady je ještě hodně co
zlepšovat. Vytahoval se, že by mohl snadno stvořit
vyšší rasu. Zeus ho vyzval, aby to dokázal. A tak si
Apollón našel nymfu, která souhlasila, že mu porodí
děti.
Za tři dny přišli na svět první čtyři Apolliti. Za
další tři dny tyto děti dosáhly dospělosti a o tři dny
později už byli připraveni stát se vládci země.“
Amanda si ubrouskem utřela rty. „Takže Apolliti
jsou děti Apollóna. To chápu. Ale jak to, že se z
některých stali Démoni?“
„Byla bys tak laskavá a ještě chvilku vydržela? Já
vyprávím, ne ty,“ řekl Julián trpělivě a Amandu
napadlo, že právě tímto tónem mluví se studenty na
univerzitě. „Protože Apolliti lidi převyšovali
inteligencí, krásou i silou, vykázal je Zeus na ostrov
Atlantida a doufal, že tam budou žít v míru. Nevím,
jestlis někdy četla Platónovy Dialogy –“
„Promiň, ale přednáškám z humanitních věd jsem
se na vejšce úspěšně vyhýbala.“
Julián se usmál. „Na každý pád – většina toho, co
Platón napsal o Atlantidě, je pravda. Apolliti byli
agresivní rasa a snili o tom, že ovládnou celou zem a
nakonec i samotný Olymp. Apollónovi to nevadilo,
protože kdyby se jim to podařilo, stal by se nejvyšším
bohem.“
Amandě bylo jasné, k čemu to muselo vést.
„Vsadím se, že starý Zeus skákal radostí.“
„Byl blažeností bez sebe,“ řekl Julián s ironií v
hlase. „Ale ani z poloviny tolik, jako chudáci Řekové,
které Apolliti soustavně poráželi. Měli toho už dost a
došlo jim, že vzdorují marně. A tak vymysleli plán,
jak získat Apollóna na svou stranu. Vybrali
nejkrásnější Řekyni, která se kdy narodila, Ryssu, aby
se stala jeho božskou milenkou.“
„Byla krásnější než Helena Trojská?“
„Tohle se seběhlo dávno před Helenou. Nicméně v
kronikách se píše, že byla zdaleka tou nejkrásnější
ženou, která se kdy narodila. No a Apollón jí
vzhledem ke své povaze samozřejmě nemohl odolat.
Zamiloval se do ní a ona mu nakonec porodila syna.
Když se o tom doslechla královna Apollitů, rozzuřila
se a poslala tlupu zabijáků, aby matku i dítě
zavraždili. Přikázala jim, ať to provedou tak, aby to
vypadalo, že je zabilo divoké zvíře, a Apollón se tedy
nechtěl Apollitům pomstít.“
Amanda tiše hvízdla, když si domyslela, co se
muselo stát. „Apollón na to ale přišel.“
„Ano, přišel a dopadlo to špatně. Jak víš, Apollón
je také bohem pohrom. Zničil Atlantidu a byl by
zahubil i každičkého Apollita, kdyby ho nezastavila
Artemida.“
„Proč to udělala?“
„Protože Apolliti jsou zrozeni z jeho masa a krve.
Kdyby je zahubil, zahubil by i sám sebe a svět, jak ho
známe.“
„Bože,“ vydechla Amanda, oči doširoka otevřené.
„To by bylo strašné. Jsem ráda, že ho zastavila.“
„To byl i celý panteon. Jenomže Apollón pořád
toužil po pomstě. Vykázal Apollity z denního světla,
aby už nikdy žádného z nich neviděl, protože mu
pohled na ně pokaždé připomněl jejich zradu.
Vzhledem k tomu, že vraždu provedli tak, aby to
vypadalo, že Ryssu zabilo divoké zvíře, přidělil jim
zvířecí rysy a vlastnosti. Tesáky, ostré smysly –“
„A co jejich rychlost a síla?“
„Těmi vládli hned od počátku, stejně jako
telepatickými schopnostmi, které jim Apollón sebrat
nemohl.“
Amanda se zamračila. „Měla jsem za to, že
bohové mohou udělat, cokoliv se jim zamane. Není to
právě to, co dělá boha bohem?“
„Ne nutně. Stejně jako my mají i bohové zákony,
kterými se musejí řídit. Ale v případě telepatických
schopností platí, že jakmile se tenhle kanál jednou
otevře, už se nedá nikdy zavřít. Proto taky Apollón
nevzal Kassandře její věštecký dar, když ho podvedla,
ale zaonačil to tak, aby jejím věštbám nikdo nevěřil.“
„Jo, to dává smysl.“ Amanda si usrkla koly.
„Takže Apolliti mají telepatické schopnosti, jsou silní
a nemůžou vycházet na slunce. A jak je to se sáním
krve? Dělají to, nebo ne?“
„Ano, sají krev, ale jen když pochází z jiného
Apollita. Apollón na ně seslal takovou kletbu, že
jednou za pár dní se musejí navzájem napít své krve,
jinak by zemřeli.“
„Fuj,“ řekla Amanda štítivě a pokrčila nos. „To je
hnusný.“ Představa takového života byla opravdu
otřesná. „Ale někteří z nich se živí i lidskou krví,
nebo ne?“
Julián trošku zaváhal. „Ne tak docela. Pokud se z
nich stanou Démoni, tak sice lidskou krví
nepohrdnou, ale spíš než o ni jim jde o lidskou duši.“
Amanda povytáhla obočí a lehce ji zamrazilo.
Kyrián si tedy nedělal legraci, když se o tom zmínil.
No výborně. „Proč potřebují krást naše duše?“
„Apolliti žijí jen třikrát devět let. O svých
sedmadvacátých narozeninách umírají velmi pomalou
a bolestivou smrtí – jejich těla se během čtyřiadvaceti
hodin rozpadnou doslova na prach.“
Amanda se viditelně přikrčila. „To je příšerný.
Takže poučení, které z toho příběhu plyne, zní: S
bohem pohrom je líp si nezahrávat.“
„Jo,“ přisvědčil Julián chmurně. „Většina Apollitů
se den před svými sedmadvacátými narozeninami
zabije, jen aby unikli svému osudu. Ti zbylí se
rozhodnou stát Démony. Jako Démoni se pak osudu
vyhýbají tak, že kradou lidské duše. Po tu dobu, co si
duši udrží, mohou žít. Potíž je ale v tom, že lidská
duše v těle Démona dlouho nepřežije, vlastně začne
umírat téměř okamžitě, jakmile se jí zmocní. Když se
tedy Démon chce udržet naživu, musí vyrážet na lov
lidí každých pár týdnů.“
Amanda si vůbec nedovedla představit, jak strašné
musí být pro lidi, které Démoni zabijou, když přijdou
zároveň o život i o duši. „A co se stane s těmi dušemi,
které zemřou?“
„Jsou už navždy ztracené. A právě proto máme
Stopaře. Jejich úkolem je hledat Démony a
vysvobodit duše předtím, než zahynou.“
„A oni se na to hlásí dobrovolně?“
„Ne. Spíš jsou verbováni.“
Zamračila se. „Jak verbováni?“
Julián se znovu napil čaje a sklopil oči; Amanda v
nich spatřila takový zvláštní třpyt, jako by si
vzpomněl na něco z vlastní minulosti. Na něco
bolestného.
„Když se někomu stane nějaká hrozná křivda,“
ozval se lichým hlasem, „jeho duše ze sebe vyrazí
výkřik tak hlasitý, až se to rozléhá síněmi na Olympu.
Když jej zaslechne Artemida, pospíší si k tomu, kdo
tak vykřikl, a nabídne mu obchod. Výměnou za jediný
akt pomsty na těch, kteří mu ublížili, jí musí přísahat
věrnost a bojovat v jejím vojsku proti dravým
Démonům.“
Amanda se zhluboka nadechla, z informací se jí už
točila hlava. „Jak to všechno víš?“
Julián vzhlédl a sežehl ji pohledem. „Protože moje
duše také takto vykřikla – ten den, kdy zemřely mé
děti.“
Naprázdno polkla, když spatřila nenávist a bolest v
jeho očích. Bylo to tak silné, až ji samotnou z toho
zabolelo u srdce. „A Artemida za tebou přišla a
nabídla ti ten obchod?“
„Ano, a já jsem ho odmítl.“
„Proč?“
Julián uhnul pohledem. „Chtěl jsem se pomstít
jinému bohu a věděl jsem, že by mi to Artemida
nedovolila.“
Amanda znala příběh Juliánova uvěznění v knížce
skoro nazpaměť. Ale víc ji teď zajímal Kyrián.
„Takže Kyrián prodal duši, aby se mohl pomstít svojí
ženě, že jo?“
Přikývl. „Ale nesuď ho za to přísně.“
„Vůbec ho nesoudím,“ řekla upřímně. Nevěděla,
čím si Kyrián prošel, a dokud se to nedozví, nemůže
mu přece jeho rozhodnutí vyčítat.
„Pověz, Juliáne, mohou Stopaři svou duši získat
zpět?“
„Ano, ale skoro nikomu se to nepodaří. Navíc u
každého Stopaře je ten postup jiný.“
„Což znamená, že mi nemůžeš říct, jakým
způsobem by bylo možné Kyriána vysvobodit.“
„To znamená, že to vůbec netuším.“
Amanda přikývla, ale pak si vzpomněla na něco
jiného.
„A Stopaři taky musejí sát krev?“
„Ne. Protože byli na začátku lidmi, tak ne. Navíc –
kdyby se museli shánět po krvi, překáželo by jim to
při hledání Démonů.“
„K čemu teda mají tesáky?“
„Aby mohli Démony účinně vyhledávat a zabíjet,
byli obdařeni stejnými zvířecími vlastnostmi. Tesáky
k nim nevyhnutelně patří.“
To dávalo smysl. „A proto je pro Stopaře sluneční
světlo taky smrtící?“
„Tak nějak, i když v případě Stopařů jde spíš o to,
že slouží Artemidě, bohyni měsíce, a jsou úhlavním
nepřítelem Apollóna.“
„To se mi nezdá moc spravedlivé.“
„Bohové bývají spravedliví jen zřídka.“
O několik hodin později seděl Kyrián v autě a
proklínal své proradné myšlenky.
Pořád před sebou viděl Amandu, slyšel její něžný,
sametový hlas, cítil dotyk jejího těla na svém a její
hebké ňadro ve své dlani.
Bylo to už dávno, co naposledy tak moc chtěl
nějakou ženu. Myslel si, že touhu pohřbil té noci, kdy
se stal Stopařem. Během staletí sice občas po ženě
zatoužil, ale naučil se ovládat, naučil se to v sobě
udusit.
Nyní však dávno zapomenuté pocity znovu ožily
po jediném dotyku svůdkyně, která ho připravila o
klid. Myšlenky na ni ho rozptylovaly. Mučily ho.
Chtěl ji tak silně, až to hraničilo se zoufalstvím.
Proč? Co to na ní jen bylo, že po ní tak toužil?
Nevěděl o Amandě přece vůbec nic kromě toho, že
má skvělý smysl pro humor a oplývá neuvěřitelným
půvabem.
A přesto po ní toužil tak mocně jako ještě po
žádné jiné. Dokonce ani po své manželce ne.
Nedávalo to smysl.
Vypnul motor, vystoupil z auta a vešel do domu.
Hodil klíčky na kuchyňskou linku a zarazil se. Dům
byl úplně tichý až na lehoučké klepání, které
přicházelo odněkud ze shora.
Prošel tmavými pokoji, nahoru po vyřezávaném
mahagonovém schodišti a zastavil se až před
pracovnou. Skulinkou pod zavřenými dveřmi pronikal
tenký proužek světla a dopadal na perský běhoun.
Kyrián pomalu stiskl kliku a dveře otevřel.
„Hergot, Nicku, co tady děláš?“
Jeho Panoš hlasitě zaklel a vyskočil z otočné židle.
Kyrián měl co dělat, aby při pohledu na toho
čahouna, připraveného ho zabít, nevyprskl smíchy. Z
Nickových modrých očí šlehaly plameny a brada,
která už nutně potřebovala oholit, se mu klepala.
Rukou si nervózně prohrábl tmavě hnědé vlasy,
spadající až na ramena. „K čertu, Kyriáne, byl bys tak
laskav a naučil se konečně při chůzi vydávat nějakej
zvuk? Vyděsil jsi mě k smrti.“
Kyrián lhostejně pokrčil rameny. „Říkal jsi, že
půjdeš domů dřív.“
Nick srovnal židli, znovu se posadil a přisunul se
zpátky k pracovnímu stolu. „To jo, ale chtěl jsem
ještě projít všechny záznamy o Desideriovi, jak sis
poručil.“
Kyrián se usmál. Nick Gautier byl možná po
většinu času zbrklý, drzý a protivný, ale bylo na něj
spolehnutí. Právě proto si ho Kyrián vybral za Panoše
a uvedl ho do světa Stopařů. „A dozvěděl ses něco
novýho?“
„To si piš, že jo. Dozvěděl jsem se, že je mu už asi
dvě stě padesát.“
Kyrián úžasem povytáhl obočí. Pokud věděl, ještě
žádný Démon se tolika let nedožil. „Jak je to možný?“
„To nevím. Stopaři se ho už strašně dlouho snaží
dostat, ale on je vždycky zabije. Vypadá to, že tvýho
kamarádíčka Démona baví vás trápit.“ Nick se znovu
obrátil k počítači. „V Acheronově databázi není nic
konkrétního o jeho způsobu práce, a když jsem
předtím s Ashem mluvil, tak povídal, že vůbec netuší,
odkud se tu Desiderius vzal ani co byly jeho
předchozí oběti zač. Ale pátráme po tom.“
Kyrián přikývl.
„Jo, jen tak mimochodem,“ dodal Nick a ohlédl se
přes rameno, „vypadáš hrozně.“
„Na tom asi něco bude, když mi to dneska řekl
každý, koho jsem potkal.“
Nick se usmál, ale pak si všiml, co má Kyrián na
sobě. „Kde máš svůj drsnej ohoz na lov Démonů?“
Kyrián vůbec neměl náladu mu cokoliv
vysvětlovat. „To mi připomíná, že mi dneska musíš
koupit novou koženou bundu.“
V Nickových modrých očích se objevil stín
podezření. „Proč?“
„Ta stará má na rameni díru.“
„Proč?“
„Napadli mě. Proč asi?“
Nick se při té zprávě netvářil dvakrát potěšeně.
„Jsi v pořádku?“
„Nevypadám tak snad?“
„Ne, vypadáš hrozně.“
Před Nickem nebylo úniku. „Jsem v pohodě. A ty
se seber a jdi si lehnout do pokoje pro hosty. Jsou
čtyři ráno.“
„Za chviličku půjdu. Chci to ještě dodělat. Mimoto
jsem už na půl cestě ke zjištění, čím Soumrak tak
naštval Ashe.“
Kyrián
zaslechl
zapípání,
které
Nicka
upozorňovalo, že mu na počítač došla další naléhavá
zpráva. „Vyřiď Jessovi, aby přestal Ashe provokovat,
nebo ho usmaží na grilu.“
Nick se zamračil. Jessovi?“
„Soumrak se ve skutečnosti jmenuje William
Jessup Brady. Myslel jsem, že to víš.“
Nick se zasmál. „To teda ani náhodou. Ale znám
pár Panošů, co by byli ochotný vysolit mi slušnou
sumičku, aby se to dozvěděli.“ Zahloubal se. „Tulák
se taky doopravdy nejmenuje Tulák, že ne?“
„Ne. Jmenuje se Christopher ‚Kit‘ Baughy.“
Nick potěšeně zachrochtal. „Tak za tohle už bych
mohl dostat pořádnej balík prachů.“
„Ne,“ zarazil ho Kyrián. „Za tohle bych spíš já
mohl dostat pořádnou nakládačku. Totiž kdyby Tulák
zjistil, že jsem ti to vykecal.“
„Díky za tip. Připíšu si to na seznam věcí,
kterejma tě můžu vydírat, kdybych od tebe náhodou
potřeboval nějakou laskavost.“
Kyrián potřásl hlavou. Ten kluk byl
nenapravitelný. „Uvidíme se večer.“
„Jo, dobrou.“
Kyrián zavřel dveře a zamířil dlouhou chodbou k
ložnici. Obrovská, luxusně zařízená místnost ho
přivítala tmavými, uklidňujícími barvami, které
nedráždily jeho citlivé oči. Nick zapálil tři svíčky v
malém svícnu na stěně a jejich bledý plamen se
mihotal na pozadí temně rudých tapet.
Ložnice sloužila Kyriánovi jako útočiště před
denním světlem.
Sotva si ten starý klasicistní dům z doby před
občanskou válkou koupil, nechal v ní pečlivě zabednit
všechna okna. Žádný Stopař nechtěl spát někde, kde
by si ho náhodou mohly najít sluneční paprsky.
Svlékl se a natáhl na širokou postel, již vlastnil už
od čtrnáctého století. Myslí se mu však honily
rozčilující myšlenky.
Desiderius mu proklouzl a několik dalších dní
bude mimo jeho dosah.
K čertu. Ale teď už se s tím nedá nic dělat. Nic,
akorát čekat a být připravený, až se Desiderius opět
zjeví. Jedinou útěchou bylo Kyriánovi vědomí, že
Desiderius půjde nejdřív po něm.
Získá tak čas, aby ochránil Amandu a Tabithu.
Amanda.
To jméno se mu vznášelo v mysli spolu s
obrázkem Amandiných jasně modrých očí. Okamžitě
ho pod chladivým hedvábným povlečením zatlačilo v
rozkroku. Hluboko uvnitř ho spalovala touha.
„Ona mi nepatří,“ zavrčel.
A u všech olympských bohů ani nikdy nebude –
bez ohledu na to, jak moc po tom touží.
Kapitola 6
Amanda zasténala, když ucítila teplou, silnou
ruku, která jí přes holé břicho klouzala směrem k
boku. Instinktivně se natočila laskání vstříc a tělo se jí
v mžiku rozpálilo touhou.
Kyrián ji převalil na záda a zmocnil se jejích rtů. Z
toho dotyku se jí až zatočila hlava. A také z pocitu
jeho síly a mužnosti. Nikdy v životě nepoznala nic
lepšího, než dotyk jeho jazyka na svém. Než jeho
úžasně pevné tělo, vlnící se na jejím.
Vzrušila se ještě víc.
Jeho polibky byly divoké a horké, a přitom
zvláštně něžné. Přivírala oči, vdechovala kořeněnou
vůni jeho kůže a vychutnávala si horkost jeho úst.
Rukama si pohrávala s jeho hedvábnými zlatými
vlasy. Líbilo se jí, jak se jí jednotlivé vlnky navíjejí
okolo prstů.
Kyrián se malinko odtáhl a shlížel na ni s
hladovou touhou, která ji ještě víc rozdráždila.
Vypracované svaly jeho ramen se jí napínaly pod
rukama. „Budeš moje,“ vyhrkl majetnicky.
„A ty můj,“ odpověděla, usmála se a nohama ho
objala kolem úzkých boků.
Jeho ďábelský úsměv s vyceněnými tesáky jí bral
dech. Sevřel ji v náručí, převalil se s ní na záda a
přitiskl si ji k sobě. Amanda se kousala do rtu, jak se
tak dívala dolů na jeho hezký obličej a cítila jeho
pevné, mužné tělo mezi stehny.
Toužebně se otírala o jeho dlouhý, tvrdý úd. V
odpověď na její laskání zasténal, přejel ji
vyhladovělým pohledem a sevřel jí ňadra v teplých
dlaních. Položila své dlaně na jeho a on mírně zesílil
stisk.
„Dokázal bych se na tebe dívat celou noc,“
zašeptal.
Amanda na tom byla úplně stejně. Nic by ji
nepotěšilo víc, než kdyby ho až do skonání věků měla
vedle sebe a mohla se pohledem popásat po jeho
nahém těle.
Ta chůze… Ty svaly… Bylo to víc, než může
pouhá smrtelnice snést.
Nadzdvihl se v bocích a posunul si ji o kousek výš.
Amanda se opřela o ruce, něžně se nad ním
sklonila a vlasy jí spadly podél tváře a zahalily je oba
jako tmavý baldachýn.
„Přesně tohle jsem chtěl.“ Kyrián zvedl ruku,
přitáhl si ji za bradu a přitiskl rty na její. Laskal jí ústa
a něžně jí sál dolní ret mezi zuby. Druhou rukou
pomalu klouzal od ňadra podél žeber až mezi nohy.
Zasténala. „A tohle chci ze všeho nejvíc.“ Dvěma
prsty do ní zajel.
Amanda vzlykala rozkoší, jak ji neúnavně dráždil.
Rozpaloval ji tak, až se bála, že shoří.
Odtáhl se od jejích rtů. „A teď mi pověz, co chceš
ty.“
„Tebe,“ vydechla.
„Máš mě mít.“ Chytil ji rukama za boky a pomalu
si ji tiskl na ztopořený úd.
Amanda se nedočkavě kousala do rtů a toužila ho
už cítit v sobě. Těšila se, jak celé její tělo strne, až ji
naplní a budou sdílet svou nejhlubší intimitu.
Cítila, jak se jí dotkl špičkou pyje.
Zrovna v té chvíli, když už si byla jistá, že
vklouzne dovnitř, zazvonil budík.
Trhla sebou a probudila se.
Jako omráčená se rozhlédla po neznámé místnosti
a trvalo jí celou minutu, než si vzpomněla, že spala v
dětském pokojíčku v Graceině domě.
Bylo to všechno pouhý sen?
Zdálo se to tak skutečné. Mohla by přísahat, že na
těle ještě cítí Kyriánovy ruce a na krku jeho dech.
„Ach jo, to není fér,“ zamumlala, vstala z postele a
budík vypnula. Zrovna když už skoro byli v
nejlepším.
Jak to, že to byl jenom sen? Jenom sen o tajemném
cizinci, který svou bolest maskoval sarkastickými
poznámkami a oči měl tak tmavé a pronikavé, že ji
zcela uhranuly?
Ze všech sil se snažila uklidnit rozbouřené
podvědomí. Zabalila se do Graceina županu a
zamířila si to do koupelny.
„Jak se to sem dostalo?“ ozvalo se zezdola. Hlas
patřil Grace a Julián jí cosi odpovídal.
Amanda se zastavila a změnila směr; s mohutným
zíváním sešla dolů a našla ty dva v obývacím pokoji,
obklopené nákupními taškami a krabicemi. Julián už
byl v maskáčích a tričku, jak se chystal jít něco dělat,
a Grace na sobě měla modrou noční košili pro
těhotné. Vedle ní na zemi seděl Niklos a trhal papír z
nějakého balíčku.
„Co to je?“ zeptala se Amanda.
Julián pokrčil rameny.
„Měls pravdu,“ řekla Grace, když v jedné tašce
našla malou kartičku. „Je to od Kyriána.“ Přečetla si
vzkaz a zasmála se. „Stojí tu jenom ‚Dík za náplast‘.“
Podala kartičku Juliánovi.
Ten si ji také přečetl a zhluboka si povzdychl. „Za
našich časů sice bývalo zvykem přinést dárky, když
šel člověk na návštěvu k příteli, ale zas až tolik jich
ksakru nebylo.“ Prohrábl si rukou vlasy a zadumaně
se zahleděl na vrcholek hory dárků. „Kyrián byl
vždycky štědrý, ale… ksakru…,“ opakoval. „Určitě se
v noci vrátil a nechal je tady, zatímco jsme spali.“
Amanda nestačila žasnout. Vypadalo to jak o
Vánocích… u Rockefellerových. Sledovala, jak Grace
vybaluje desítky hraček pro dvojčata. Panenky pro
Vanessu, stavebnice pro Niklose. A taky vláček a
koníčka.
Z jedné tašky vytáhla malou krabičku. „Tohle je
pro tebe,“ řekla a podala ji Juliánovi.
Julián ji otevřel a zbledl.
Grace také nakoukla dovnitř a zalapala po dechu.
„Není to tvůj generálský prsten?“ Vyměnili si
ohromený pohled. „Jak ho našel?“ žasla Grace.
Amanda přistoupila blíž, aby si prsten taky
prohlédla. Stejně jako ten Kyriánův jej zdobil meč z
diamantů a vavřínové listy ze smaragdů na podkladu z
temně rudých rubínů. „Vypadá jako ten prsten, co
nosí Kyrián. Akorát že na Kyriánově je ještě
korunka.“
Julián přikývl. „Ten jeho je opatřen královským
znakem, zatímco můj je čistě vojenský.“
Zmateně se na něj podívala. „Královským
znakem?“
„Kyrián byl princ,“ vysvětlil Julián prostě. „Jediný
dědic thráckého trůnu.“
Amanda zůstala stát s otevřenou pusou. „Římani
ukřižovali dědice trůnu? Nevěděla jsem, že si něco
takového mohli dovolit.“
Juliánovi lehce zacukala brada. „Prakticky vzato
nemohli, ale jeho otec se ho zřekl toho dne, co se
Kyrián oženil s Theone.“
„Proč?“ zeptala se Amanda.
„Protože byla hetéra.“ Uviděl tázavý výraz v
jejích očích a dodal: „To byly ženy z nejnižší třídy,
které měly za úkol bavit bohaté muže a dělat jim
společnice.“
„Aha,“ přikývla Amanda. Teď už jí bylo jasné, co
jeho rodinu tak rozzuřilo. „A jak se s ní Kyrián
seznámil? Sháněl společnici?“
Julián zavrtěl hlavou. „Potkal ji na večírku u
jednoho přítele a okouzlila ho. Tvrdil, že je to láska
na první pohled. Snažili jsme se ho všichni přesvědčit,
že jí jde jenom o jeho bohatství, ale odmítl nás
poslouchat.“ Julián se hořce zasmál. „To on dělával
často. Alkis, jeho otec, ho zbožňoval, ale když zjistil,
že Kyrián zrušil zasnoubení s makedonskou
princeznou, aby si mohl vzít Theone, rozlítil se. Řekl
mu, že král nemůže vládnout s děvkou po boku.
Pohádali se a Kyrián nakonec odjel z paláce rovnou k
Theone a do hodiny se s ní oženil. Když se to Alkis
dozvěděl, vzkázal Kyriánovi, že tím je pro něj už
mrtvý.“
Amandě se při těch slovech sevřela hruď a ze
soucitu ke Kyriánovi ji bodlo u srdce. „Takže se kvůli
ní všeho vzdal?“
Julián chmurně přikývl. „A nejhorší na tom je, že
jí nikdy nebyl nevěrný. Ani jedna z vás nemůže
doopravdy ocenit, co to tehdy znamenalo. Za našich
časů monogamie neexistovala. Bylo zcela neslýchané,
aby byl muž své ženě věrný, zvláště pak muž
Kyriánova původu a bohatství. Ale jakmile se Kyrián
s Theone oženil, už žádnou jinou nechtěl. Dokonce se
už na žádnou jinou ženu ani nepodíval.“
V Juliánových očích se blýskl hněv. „Opravdu pro
ni žil i zemřel.“
Amandu pro Kyriána bolelo u srdce. Jakou bolest
musí dodnes cítit, když si na to vše vzpomene!
Grace jí podala tři tašky, v nichž se ukrývaly
krásně zabalené balíčky. „Tyhle jsou pro tebe.“
Amanda rozbalila ten největší a našla v něm drahé
propínací šaty z nádherné látky. Přejela prsty po
jemném hedvábí barvy námořnické modři. Nic
takového v ruce ještě nikdy nedržela. Ve zbylých
taškách objevila boty a krabice s prádlem značky
Victoria’s Secret. Začervenala se. Nikdy by se je před
Juliánem a Grace neodvážila otevřít, ledaže by chtěla
umřít studem.
„Jak mohl odhadnout moji velikost?“ zeptala se,
když překontrolovala visačky na šatech.
Julián pokrčil rameny.
Zarazila se, když objevila kartičku se svým
jménem, psa nou elegantním, zdobným písmem.
Omlouvám se za ten svetr. Děkuju, že ses tak
dobře držela.
Stopař
Usmála se, ale zároveň ji trošku ranilo, že i nadále
odmítal používat své pravé jméno. Bylo jasné, že se
snaží udržet si tak odstup.
Aťsi. Měl právo na soukromí. Právo žít si svůj
nebezpečný věčný život, aniž by se jakkoliv zapletl s
lidmi. Pokud pro ni chce zůstat Stopařem, ona to musí
respektovat.
I když po tom všem, čím spolu včera v noci
prošli…
V jejím srdci nezáleželo na tom, jaké jméno
používá. Znala pravdu.
Sesbírala dárky a znovu vystoupila po schodech,
aby se upravila a mohla vyrazit do práce. Ze všeho
nejvíc si ale přála poděkovat Stopařovi za jeho
laskavost.
Když se Amanda vysprchovala, rozbalila zbylé
dárky a objevila úžasné, svůdné prádlo. Stopař jí
koupil hedvábné modré punčochy a podvazkový pás
stejné barvy. Nikdy předtím žádný neměla a trvalo jí
několik minut, než přišla na to, jak si ho správně
obléci. Celek doplňovala hedvábná podprsenka a
tanga, samozřejmě v témž odstínu.
„Hm…“ Na to, že si chtěl zachovat odstup, vybral
rozhodně dost osobní dárky. Ale ten muž byl
koneckonců samá záhada.
Kousla se do rtu a sáhla po šatech. Připadala si v
novém prádle neuvěřitelně ženská a zároveň něžná.
Po zádech jí zlehounka přeběhl mráz, když si
uvědomila, že se ho dotýkaly Stopařovy ruce.
Neuvěřitelně ji vzrušovalo vědomí, že Stopař
pravděpodobně přejel prsty po jemné krajce tang,
která jí nyní intimně spočívala mezi stehny. Že
pohladil vnitřek košíčku, jenž nyní svíral její ňadro.
Tolik si přála, aby tu teď byl a svlékal ji, aby se jí
dotýkal stejně intimně jako to prádlo.
Prudce se nadechla, když si představila divoký
pohled jeho přivřených očí… Vzal by ji do náručí a
pomiloval se s ní… Jen ta myšlenka stačila, aby se jí
začala chvět prsa a tuhnout bradavky.
Sebrala šaty z postele a přidržela si je před tělem.
Na vteřinku se jí zdálo, že z nich cítí závan Stopařovy
exotické vůně. Zmocnila se jí touha.
Když si šaty oblékala, hedvábí lehce klouzalo po
kůži. Amanda si vzpomněla na svůj sen. Na dotyk
Stopařových rukou na těle.
Ach, tolik si přála, aby tu byl. Tolik si přála, aby
ho mohla pozorovat, jak jí šaty rozepíná, aby objevil
ženu pod nimi. Ale to se nikdy nestane, Kyrián odešel
navždycky, zpátky do svého nebezpečného světa.
V tom okamžiku touha odezněla a vystřídala ji
hluboká bolest v srdci. Bolest, kterou nechápala, ale
přesto jí naléhavě cítila. Bodavá. Úporná.
Nepolevující.
Amanda vzdychla, obula si boty a sešla dolů, kde
už na ni čekal Julián, aby ji hodil do práce.
„Moc mě mrzí, že vám to s Cliffem nevyšlo.“
Amanda vzhlédla od pracovního stolu a začala
počítat do deseti. Pomalu. Jestli jí to řekne ještě jeden
člověk, ztratí nervy, vrazí do Cliffovy kanceláře a
rozřeže ho na malé krvavé kousíčky jako kebab.
Vyžvanil všem v kanceláři, že se rozešli, a drze
tvrdil, že ji to sebralo tak, že včera ani nemohla přijít
do práce. Nejradši by ho zabila!
„Jsem v pohodě, Tammy,“ usmála se nuceně na
vedoucí kanceláře.
„To je dobře,“ odpověděla Tammy. „Drž se.“
Když Tammy odešla, Amanda se ušklíbla. Aspoň
že už byl večer. Může jít konečně domů a…
A snít o vysokém, krásném muži, jehož už nikdy
znovu neuvidí.
Jak to, že ji tohle bolelo víc než rozchod s
Cliffem?
Co to jen na Stopařovi je, že jí tak strašně
chybí…?
Věděla to však dobře. Byl nádherný a chytrý a
odvážný. Tajemný a nebezpečný. A co víc, kdykoliv
se na ni usmál tím podmanivým úsměvem, rozbušilo
se jí srdce.
A teď byl už navždy pryč.
Zdrceně se chystala k odchodu; strčila desky do
kufříku, vyrazila k výtahu a zmáčkla tlačítko do
přízemí. Nechtěla, aby na ni Grace s dvojčaty musela
venku čekat. Navíc toho už měla v kanceláři dost.
Tohle byl nejdelší den jejího života.
Co ji to vůbec napadlo, stát se účetní? Selena měla
pravdu, její život byl k uzoufání nudný.
Dveře výtahu se otevřely do prosklené vstupní
haly. Amanda vystoupila a rozhlédla se. Venku už
byla sice tma, ale lampy na parkovišti svítily tak
jasně, že hned viděla, že Grace ještě nedorazila. K
čertu! Nejradši by už byla doma.
Podrážděně se rozhodla, že bude čekat vedle
vchodu, sotva však zvedla kufřík, vyšel z vedlejšího
výtahu Cliff s partou kamarádů.
Skvělé, prostě skvělé. Dnešní den je čím dál
vydařenější.
Jakmile si Cliff všiml, že je sama, zamířil si to
přímo k ní. Nesl se přitom jako páv. „Nějaký
problém?“ zeptal se, když se před ní zastavil.
„Ne. Čekám, až pro mě přijedou,“ odsekla.
„No jestli potřebuješ hodit domů…“
„Od tebe nepotřebuju vůbec nic, rozumíš?“
Vyrazila ze dveří – raději počká venku a bude
mrznout ve tmě, než by strávila další minutu s
posledním chlapem na zemi, kterého touží vidět.
Před budovou ji Cliff dohonil. Světlo lampy slabě
dopadalo na jeho tmavě plavé vlasy. „Hele, Mandy,
není důvod, proč bychom nemohli zůstat přáteli.“
„Neopovažuj se hrát si na ušlechtilýho po tom
všem, cos o mně dneska navykládal. Kdo si myslíš, že
jsi, že můžeš každýmu vyprávět o mý rodině?“
„Ale no tak, Mandy –“
„A neříkej mi Mandy, když víš, jak to nesnáším.“
Ohlédl se přes rameno a Amanda si všimla, že tam
stojí půlka kanceláře a poslouchaje. „Hele, já jsem
včera nemusel zůstat doma, protože jsem byl ze
sobotního večera psychicky na dně. Já ne.“
Rozzuřila se ještě víc. Psychicky na dně? Ona?
Kvůli němu?
Dobře si ho prohlédla. A poprvé jí došlo, jaký je to
slizoun.
„Promiň, ale já jsem včera taky nebyla doma.
Chceš vědět, kde jsem byla? Strávila jsem celou noc v
náručí úžasnýho blonďatýho boha. Jsi mi úplně
ukradenej.“
Cliff si odfrkl. „Věděl jsem, že je to jen otázka
času, než se na tobě tvoje rodina podepíše. Jsi stejný
blázen jako oni. Vsadím se, že zítra dorazíš navlečená
do černý kůže a budeš vykládat o pronásledování
upírů.“
Nikdy v životě neměla takovou chuť vrazit
někomu facku, jako teď jemu.
Jak si jen mohla namlouvat, že se k sobě hodí? Byl
protivný a hrubý. A co víc, byl zlý. Tabitha je možná
magor, ale jednou je to její sestra a nikdo cizí ji nemá
co urážet!
Najednou si jasně uvědomila všechny Cliffovy
chyby, které během jejich vztahu přehlížela. A když si
pomyslela, |e rok života strávila tím, že se snažila
zavděčit tomuhle kreténovi…
Byla takový idiot! Taková husa pitomá…
Cítila, jak se jí vzadu na krku ježí vlasy. V té
chvíli zaslechla z dálky řev pořádně nadupaného
motoru.
Cliff obrátil hlavu směrem k ulici a zůstal stát s
otevřenou pusou.
Amanda se otočila, aby se podívala, co ho tak
zaujalo, a ztuhla při pohledu na elegantní černé
lamborghini. Prohnalo se příjezdovou cestou a
zastavilo u obrubníku před nimi.
Po tváři se jí rozlil úsměv.
To nemůže být…
Srdce se jí rozbušilo, když se otevřely dveře a
objevil se Stopař. V sepraných džínách, šedočerném
svetru s výstřihem do véčka a černé kožené bundě byl
prostě k sežrání.
A z jeho houpavé chůze se jí podlomila kolena.
„Ježíši,“ zaslechla, jak Tammy zašeptala, když
obešel auto.
Zastavil se před Amandou a přejel ji hladovým
pohledem. „Ahoj, kočko,“ řekl tím svým hlubokým,
mnohoslibným hlasem. „Promiň, že jsem se zdržel.“
Než si Amanda stačila uvědomit, co dělá, přitáhl si
ji k sobě a začal se s ní vášnivě líbat. Sotva ji objal a
dotkl se jí jazykem, celé tělo se jí rozhořelo touhou.
Sklonil se a popadl ji do náruče.
„Stopaři!“ vyjekla, když ji bez nejmenší námahy
nesl k autu.
Usmál se na ni ďábelsky, se sevřenými rty. Temně
modré oči se mu leskly pobavením i hladem po ní.
Špičkou boty otevřel dveře u spolujezdce a posadil
ji dovnitř. Vrátil se pro kufřík a kabelku, které
upustila na chodník, a podal jí je. Pak se otočil na
Cliffa a spiklenecky na něj zamrkal. „Člověk prostě
musí milovat ženskou, co zbožňuje jeho nahý tělo.“
Cliffův výraz byl k nezaplacení. Stopař zavřel
dveře, elegantním krokem obešel lamborghini,
jediným ladným pohybem vklouzl dovnitř a už letěli z
parkoviště.
Amandou zmítalo snad tisíc emocí. Vděčnost,
smích… Hlavně však nezměrné štěstí, že je zase s
ním, zvlášť když jí Julián tvrdil i ona sama sebe
přesvědčila, že už ho nikdy neuvidí.
Nemohla uvěřit tomu, co pro ni Stopař právě
udělal.
„Kde ses tu vzal?“ zeptala se, když vyjížděli na
ulici.
„Celý den jsem kvůli tobě šílel,“ vydechl. „Cítil
jsem, že jsi zmatená a trápíš se, ale nevěděl jsem,
proč. Tak jsem zavolal Grace a dozvěděl se, že tě má
po práci vyzvednout.“
„Pořád jsi mi ale ještě neřekl, proč jsi tady.“
„Musel jsem se ujistit, že jsi v pořádku.“
„Proč?“
„Nevím. Prostě jsem musel.“
Potěšená jeho slovy si začala hrát s bezpečnostním
pásem. „Díky za šaty. A za to, jak jsi setřel Cliffa.“
„Není zač. Bavilo mě to.“
V té chvíli měla co dělat, aby se mu nevrhla kolem
krku. Aby nedala svému sexy ochránci pusu.
Stopař přeřadil a zamířil ven z obchodní zóny.
„Jenom by mě zajímalo, z jakého důvodu by si ženská
jako ty chtěla vzít někoho, jako je on?“
Amanda překvapeně povytáhla obočí. „Jak víš, že
–“
„Mám telepatický schopnosti, pamatuješ? Hlavou
se ti teď honí, jaks to s tím ‚stupidním imbecilem‘
mohla vydržet tak dlouho.“
Zrudla a opět zatoužila po tom, aby před ním
uměla skrýt myšlenky.
„Tohle jsem taky slyšel,“ ozval se Stopař a ona
znejistěla, jestli je to pravda, nebo ji jen škádlí.
„Můžu nějak zabránit tomu, abys mi pořád
nakukoval do hlavy? Je mi to fakt nepříjemný.“
„Jestli chceš, můžu tu schopnost potlačit.“
„Vážně? To můžeš svoje schopnosti vypnout,
kdykoliv se ti zachce?“
Odfrkl si. „Ne tak docela. Jediná, u který to můžu
udělat, je právě schopnost číst cizí myšlenky.“
„A když ji jednou vypneš, můžeš ji zase obnovit?“
„Jo, ale je to těžký.“
„Tak ji koukej vypnout, frajere.“
Kyrián se zasmál a snažil se soustředit na cestu,
ale to jediné, co doopravdy vnímal, byl rozparek,
který Amandě odhaloval značnou část stehna v
hedvábných punčochách. A co hůř, věděl taky, co má
pod šaty. To byla další představa, která ho
pronásledovala celý den, když se pokoušel usnout.
Představa jejích sexy křivek v podvazkovém pásu
a tangách… Až se mu z ní sliny sbíhaly. A toužil po
tom, zajet jí pomalu rukou pod perfektně vypracovaný
lem, až by dosáhl na úzký proužek hedvábí,
zakrývající její nejintimnější místa. Už se viděl, jak
ho odsunuje prsty na stranu, aby se mohl dostat až
úplně k ní.
Nebo jak jí ten lehounký kousíček látky strhává z
boků, vniká hluboko do ní a ona ho objímá nohama v
hedvábných punčochách.
Zavrtěl se na sedadle a příliš pozdě si vzpomněl,
že si měl koupit nějaké volné kalhoty.
Stačilo by se jí dotknout a ocitl by se v ráji.
Pokud by ovšem pro bytost jako on nějaký ráj
existoval.
Když mu ta myšlenka probleskla hlavou, pevněji
sevřel; řadicí páku.
„Žádná žena tě nikdy nebude milovat pro nic
jiného než pro tvoje peníze. To si pamatuj, chlapče.
Muži jako my opravdovou lásku ženy nikdy nepoznají.
Jediné, v co můžeš doufat, je, že budeš mít dítě, které
tě bude milovat.“
Až zatajil dech, když v hlavě opět zcela zřetelně
uslyšel ta slova, která už dávno pohřbil hluboko v
paměti. A vzápětí uslyšel i svou odpověď – byla to
poslední slova, co řekl otci:
„Jak jsem jen mohl milovat někoho tak bezcitného,
jako jsi ty? Nic pro mě neznamenáš, starouši. A nikdy
nebudeš.“
Bolestí se ani nemohl nadechnout. Bolestí nad
slovy, která pronesl ve vzteku a už nikdy nemůže vzít
zpátky. Jak jen mohl říct něco takového člověku,
jehož miloval a vážil si ze všech nejvíc?
„Jak to včera v noci dopadlo s Desideriem?
Dostals ho?“ zeptala se Amanda a vyrušila ho z
myšlenek.
Zavrtěl hlavou a snažil se opět soustředit na
přítomnost. „Po našem střetnutí upláchl do králičí
nory.“
„Cože?“
„Do králičí nory. Tak říkáme útočištím Démonů,“
vysvětloval. „To jsou astrální průrvy mezi
dimenzemi. Démoni se v nich mohou na několik dní
skrýt, ale jakmile se vchod otevře, musejí znovu ven.“
Amanda se při té představě zděsila. Jak je to jen
možné? „Nechce se mi věřit, že by nebeské mocnosti
poskytly Démonům takový úkryt, aby mohli uniknout
spravedlnosti.“
„Taky jim ho neposkytly. Démoni králičí nory
objevili sami.“ Kyrián se škádlivě usmál. „Ale já si
nestěžuju. Díky tomu je moje práce mnohem
zajímavější.“
„To mě těší, že se nenudíš,“ opáčila ironicky.
„Opravdu by mě mrzelo, kdyby ti práce jednou měla
připadat jednotvárná.“
Vrhl na ni pohled, který ji celou rozpálil. „Chère,
myslím, že v tvé přítomnosti bych se nemohl nudit
nikdy.“
Zasáhl ji na bolestivém místě. „Tak to jsi jedinej,
kdo si to myslí,“ povzdechla si. Vzpomněla si na
rozhovor se Selenou. „Bylo mi řečeno, že překlápím
misku vah rovnou na stranu nudy.“
Zastavil na semaforu a zkoumavě se na ni zadíval.
„To nechápu. Nepřestávám vycházet z úžasu od toho
okamžiku, kdy jsi mě vzbudila tím svým ‚haló, frajere
v kůži‘.“
Při té vzpomínce se zasmála a zrudla.
„Nicméně,“ pokračoval Stopař, „nemůžeš lidem
zazlívat, že ti takový věci říkají, když si kolem sebe
pořád stavíš zeď.“
„Prosím?“
Přeřadil a vyrazil ulicí dolů. „Tak to je. Umrtvuješ
tu část svýho já, co miluje vzrušení, v práci, kterou
budou doktoři jednoho dne bezpochyby předepisovat
místo sedativ. Nosíš nijaký barvy a roláky, abys
ukryla vášeň, co v sobě potlačuješ.“
„To není pravda,“ ohradila se Amanda dotčeně.
„Neznáš mě tak dobře, abys mohl něco takovýho
tvrdit. A zatím jsi mě viděl jen v jednom oblečení
podle mýho vkusu.“
„To je sice pravda, ale znám tenhle typ
ženskejch.“
„No jasně,“ zamumlala uraženě.
„A to, jak se dovedeš rozvášnit, jsem měl tu čest
poznat osobně.“
Zrudla ještě víc než před chvílí. Nemohla to
popřít. To ale neznamenalo, že se jí musí zamlouvat,
jak jí vidí přímo do srdce.
„Řekl bych, že se bojíš druhý půlky svýho já,“
pokračoval Stopař. „Připomínáš mi antickou nymfu
Lytu. Ta byla taky takhle rozpolcená. Ty dvě části
jejího já spolu neustále bojovaly, až z toho byla – a
taky každý, kdo ji znal – zoufalá, dokud jednoho dne
nepřišel řecký voják a ty půlky nespojil. Od toho dne
žila v souladu se sebou i s ostatními.“
„Tím chceš říct, že tě přivádím k zoufalství?“
Zasmál se. „Ne. Je s tebou legrace. Ale myslím, že
bys byla mnohem šťastnější, kdyby ses smířila se
svou pravou povahou a nesnažila se ji tak usilovně
potlačit.“
„A to mi radí upír, který se neživí lidskou krví?
Nemyslíš, že v sobě taky potlačuješ svou pravou
povahu?“
„Možná máš pravdu,“ ušklíbl se Kyrián. „Možná
bych byl taky šťastnější, kdybych to divoký zvíře ve
mně pustil na svobodu.“ Pohlédl na ni úkosem.
„Zajímalo by mě, jestli by sis s touhle částí mýho já
věděla rady.“
„Co tím chceš říct?“
Neodpověděl. „Kam tě mám hodit? K Juliánovi,
k tvý mámě, nebo k tobě domů?“
„Vzhledem k tomu, že jsi na cestě k mýmu domu,
tak asi tam. Bydlím pár bloků od Tulane.“
Kyrián se ze všech sil snažil soustředit na řízení,
ale znovu a znovu se mu před očima promítaly útržky
z jeho snu. Hergot, nepamatoval si, kdy měl
naposledy tak živý sen. Probudil se brzy ráno, s erekcí
a touhou po Amandě. A mohl by přísahat, že z
polštáře cítí její vůni. Vůni její kůže.
Po celý zbytek dne se pokoušel zase usnout, ale
povedlo se mu to vždycky nanejvýš jen na chvilku.
Tak strašně moc tu ženu chtěl, že mu stačilo být
blízko ní a už se celý rozklepal.
Nikdy v životě netoužil po ničem tolik, jak teď
provést to, co navrhovala: vrhnout se na ni a přisát se
k jejímu něžnému krku.
Jen kdyby našel odvahu.
Jakmile se setmělo, vyrazil na lov. Na ni.
Bylo to vůbec poprvé během jeho stopařského
života, kdy pronásledoval člověka.
„Poslyš,“ ozvala se zas Amanda a Kyriánovým
tělem až do rozkroku jako by projel blesk, když
zaslechl ten něžný, zpěvavý akcent, „nemusel jsi
přece pro mě jezdit. Mohls mi jednoduše zavolat do
kanceláře a zjistit, jestli jsem v pořádku.“
Odkašlal si. Cítil, jak se mu po tváři rozlévá
horkost. K čertu! Že by ho donutila se červenat?
Naposledy takhle zrudnul ještě jako mladej
nezkušenej zelenáč, před více než dvěma tisíci sto
šedesáti lety! „Neměl jsem tvoje číslo.“
„Mohl sis ho najít v seznamu nebo zavolat na
informace. A samozřejmě ses mohl zeptat Grace, ta
ho má.“
Cítil, že se na něj usmívá.
„Nebo sis ho koneckonců mohl přečíst rovnou z
mý hlavy.“ Vrhla na něj potměšilý, podezřívavý
pohled. „Řekla bych, žes mě prostě jen chtěl zase
vidět, že jo?“
„Ne,“ vyhrkl příliš rychle.
„Ehm ehm.“ V hlase se jí ozývala nedůvěra. „Čím
to, že ti to nevěřím?“
„Pravděpodobně dm, že jsem byl vždycky
mizernej lhář.“
Oba se zasmáli. Pak jeli chvíli mlčky a Amanda ho
sledovala při řízení; znovu si nasadil sluneční brýle s
malými obroučkami a vypadal víc sexy, než bylo
vůbec slušné.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ ozvala se zas.
Kyrián povytáhl obočí, jakoby v očekávání otázky,
ale nic neřekl a dál se díval přímo před sebe.
„Opravdu tě to baví, být Stopařem?“
Teprve teď se na Amandu podíval a usmál se tak,
až se mu zableskly tesáky. „Znáš nějakou jinou práci,
při který bych si každou noc mohl hrát na hrdinu?
Navíc dostávám astronomickej plat a budu žít věčně.
Napadá tě něco, co bych na tyhle práci neměl
milovat?“
„Necítíš se ale občas osaměle?“ zeptala se.
„Můžeš bejt uprostřed davu a stejně si připadat
osaměle.“
„To asi jo. Ale stejně…“
Pohlédl na ni koutkem oka. „Proč se mě nezeptáš
na to, co chceš doopravdy vědět?“
„Proč mi to teda neřekneš, když umíš číst moje
myšlenky?“
Usmál se ještě víc. Vypadal jako hladový vlk,
který právě spatřil kořist. „Ano, zlatíčko, myslím, že
jsi neuvěřitelně přitažlivá. A nic by se mi nelíbilo víc,
než zavézt tě k sobě domů a přivést do extáze.“
Zrudla jako rak. „Nesnáším, když mi čteš
myšlenky, aby sis ze mě mohl utahovat. Jsi horší než
Tabitha. Proboha, to mají tuhle schopnost všichni
Stopaři?“
„Ne, kotě, jenom já.“ Pak dodal: „Každý z nás je
obdařen vlastní sadou schopností.“
„No, musím se přiznat, že by mi vůbec nevadilo,
kdybys dostal nějakou jinou.“
„Tak dobře, miláčku. Kvůli tobě toho nechám. Už
ti do hlavy nepolezu.“
Amanda si v té chvíli uvědomila, že i když se
Kyrián vytahuje a je takový machistický typ, má
dobré srdce. „Jsi hodnej chlap, Stopaři.“
„Chtělas asi říct, že jsem hodnej upír.“
„Jo, jenže nesaješ krev.“
Zacukalo mu v koutku úst. „To máš od Juliána, že
jo?“
„Jo. Povídal, že Stopaři, na rozdíl od Apollitů, byli
této části Apollónovy kletby ušetřeni.“
„Jenom pro přesnost,“ pronesl zlověstným hlasem,
„nepotřebujeme sice krev k životu, ale někteří Stopaři
ji stejně pijí. Říká se jim Žrouti.“ Přeřadil. „Tak se mi
zdá, že jste toho včera v noci s Juliánem napovídali až
moc.“
„Možná že ano.“ Koneckonců, Stopař se stal jejím
oblíbeným tématem. Zdržovala chudáka Juliána
dlouho přes půlnoc, aby z něj toho o Kyriánovi a
Stopařích vytáhla co nejvíc.
„Je to pravda, že Démoni žijou jenom dvacet sedm
let?“
Přikývl. „Proto jsou tak nebezpeční. Většina
Apollitů je schopna udělat cokoliv, jen aby si koupili
jen jeden jediný den navíc.“
Právě z tohoto důvodu Stopaři, jak jí vysvětlil
Julián, neměli duši – aby se Démoni nemohli zmocnit
těch nejsilnějších. Čím silnější duše se totiž zmocnili,
tím déle mohli žít vypůjčeným životem.
„Lidi jako ty,“ řekl Kyrián, „jsou pro Démony
prvotřídní kořistí. Kdyby se jim podařilo ukrást ti
duši, získali by s ní i tvoje telepatický schopnosti.“
Amanda si odfrkla. „Žádný takový schopnosti
nemám.“
„Když ti ta lež udělá radost…“
„To není lež,“ bránila se. „Nemám vůbec žádný
zvláštní schopnosti. Teda pokud se mezi ně neřadí
hraní si s čísly.“
„No dobře, ty čísložroute, věřím ti.“
Z tónu jeho hlasu ale bylo zřejmé, že tomu tak
není. Vrhla na toho paličáka rozzlobený pohled a
ukázala mu, jak se dostane k jejímu domu.
Když se blížili k její ulici, spatřila najednou na
noční obloze obrovská oblaka šedého kouře. „Nehoří
tam?“
„Jo, a vypadá to na pořádný oheň.“
„Ne, to ne,“ vykřikla zoufale Amanda, když se
octli blíž a poznala, že to hoří její dům.
Stopař nezastavil a jel dál až k Tabithině domu,
který stravoval další požár.
Amandě se zalily oči slzami, když hmatala po
otevírání dveří. „Tabitho!“ zaječela, strachy celá bez
sebe z toho, že by sestra mohla být uvnitř.
Než stačila mrknout, vyskočil Stopař z auta a vrhl
se do hořícího domu.
Amandě bušilo srdce jako o závod; vyškrábala se z
auta, odkopla lodičky s jehlovými podpatky a doběhla
na verandu – ale dovnitř se naboso neodvážila.
„Stopaři?“ zavolala a snažila se pohledem
proniknout skrz plameny. „Tabitho!“
Prosím, buď v pořádku, Tabby! Prosím, buď ještě
v práci!
Zatímco čekala, až zahlédne nebo zaslechne
Kyriána, proletěl Tabithiným dvorkem motocykl a se
zaječením se zastavil vedle cestičky.
Jako blesk z něj sklouzl nějaký muž, strhl si
helmu, hodil ji na zem a rozeběhl se k domu tak
rychle, že ani nestačila rozeznat jeho rysy. Zrovna
dorazil na roh, když se ve dveřích zjevil Stopař a nesl
v náručí Tabithinu spolubydlící Allison.
Amanda se k němu vrhla.
„Tabitha uvnitř není,“ řekl, položil Allison na
trávník a pokynul rukou směrem k jejímu
bezvládnému tělu. „Nadýchala se hodně kouře.“ Pak
přejel pohledem ulici; nedaleko stálo několik sousedů,
ale žádný z nich se neodvážil blíž. „Kde je ta
zatracená sanitka?“
V té chvíli se k nim přihnal Terminátor, olízl
Allison a začal vyskakovat na Amandu.
Amanda psa pohladila a zvedla hlavu, aby si
prohlédla muže, který přijel na motocyklu. Byl stejně
krásný jako Stopař, ale působil nějak étericky.
Tajemně.
Blond vlasy měl střižené nakrátko, jen z levého
spánku mu až do poloviny hrudníku visely dva dlouhé
tenké copy. Na sobě měl zapnutou černou
motorkářskou bundu, pomalovanou červenými a
zlatými keltskými spirálami, a kolem krku silný
keltský řetěz ze zlata.
Poklekl vedle Stopaře a rukou v rukavici přejel
Allison pár centimetrů nad tělem.
„Má lehce popálený plíce,“ řekl tiše.
„Můžeš jí nějak pomoct, Talone?“ zeptal se
Stopař.
Talon přikývl. Sundal si rukavice a přiložil Allison
ruce na žebra.
Po několika vteřinách se její dech stal pomalejším
a pravidelnějším.
Talonův pohled se střetl s Amandiným. Zachvěla
se, když si všimla, že má úplně stejné oči jako Kyrián.
Na tomto novém Stopaři bylo cosi zvláštního a
zneklidňujícího. Byl ztělesněním ticha, jako bezedné
jezero. Byl tak klidný a vyrovnaný, že to zároveň
přitahovalo i děsilo.
Amandě došlo, že se musí dít něco opravdu
špatného. Proč by se tu jinak objevil další Stopař?
„Ty ohně založil Desiderius, že jo?“ zeptala se.
Oba muži zamítavě zavrtěli hlavou.
Stopař pohlédl na Talona. „Byl to tvůj Démon?“
„Myslím, že se spojili. Ten můj se tě snaží vylákat
ven, zatímco se ten tvůj schovává.“
Konečně dorazili hasiči a sanitka. Amanda, Kyrián
a Talon poodešli stranou a Allison se ujali záchranáři.
„Hergot, tak to tu ještě nebylo, Talone,“ zamumlal
Stopař a prohrábl si rukou vlasy. „Takhle nás ale
můžou snadno dostat.“
Talon pokynul hlavou směrem k Tabithině
hořícímu domu. „Jo, já vím. Je to špatný, když můžou
spojit svoje síly, zatímco my ne.“
„Jak to, že vy nemůžete?“ chtěla vědět Amanda.
Talon se obrátil na Stopaře. „Kolik toho ví?“
„Mnohem víc, než by měla.“
„Můžeme jí věřit?“
Stopař se na Amandu zkoumavě zadíval. Nejistota
v jeho očích ji ranila. Nikdy by neudělala nic, čím by
mohla ublížit muži, který jí zachránil život.
„Dostal jsem dneska večer na mobil vzkaz od
Acherona, že jí mám říct všechno, co ji bude zajímat.“
Talon se zamračil. „To mi k našemu mocipánovi
moc nesedí.“
„Víš, že Acheron úplně nesnáší, když mu tak
říkáš.“
„Právě proto to dělám. A nechce se mi věřit, že by
jí mocipán dal ve všem volnou ruku.“
„To chápu, ale znáš Acherona. Musí k tomu mít
nějaký důvod a nepochybuju o tom, že si jednou
během svýho věčnýho života najde čas a laskavě nám
ho sdělí.“
„Tak mi to teda prozraďte,“ ozvala se Amanda.
„Proč nemůžete spojit svoje síly?“
„Abychom mezi sebou nezačali soupeřit nebo je
nepoužili proti lidem nebo bohům,“ vysvětloval
Stopař. „Takže jakmile se někde potkáme, začneme si
síly navzájem rušit. Čím déle jsme spolu, tím jsme
slabší.“
Amanda zůstala stát s otevřenou pusou. „To není
fér.“
„Život je málokdy fér,“ prohodil Talon.
Stopař se na něj obrátil. „Nenapadá tě, kde by tvůj
Démon mohl být?“
„Ztratil jsem tady signál. Takže tipuju, že tu někde
poblíž bude králičí nora.“
„No super,“ povzdychl si Stopař, „to je fakt
super.“
Talon souhlasně přikývl. „Myslím, že bychom
měli zavolat Kattalakida, aby je odtamtud oba
vyhnal.“
„Ne,“ vyhrkl Stopař. „Tentokrát nemáme co do
činění s obyčejným Démonem a něco mi říká, že
poštvat na Desideria Stopaře-dlaka by bylo jako hodit
granátem po sudu s dynamitem. Rozhodně
nepotřebujeme, aby se zmocnil duše jednoho z nich.
Dovedeš si představit, jakou by s ní mohl natropit
škodu?“
„Stopaře-dlaka?“ zeptala se Amanda. „To je něco
jako vlkodlak?“
Talon si odkašlal. „Ne tak docela.“
„My chráníme noc,“ řekl Stopař, „proto se nám
říká Stopaři přízraků. A oni…“ Pohlédl tázavě na
Talona.
Talon se ujal vysvětlování. „Stopaři-dlaci jsou…“
Podíval se zpátky na Stopaře, jako by také marně
hledal správné slovo.
Stopař pokrčil rameny. „Čarodějové?“
„Jo, to by šlo, to dává smysl,“ souhlasil Talon.
Ale Amandě to smysl nedávalo. Neměla ani
potuchy, o čem ti dva mluví. „Čarodějové? Jako
Merlin?“
„Proboha,“ zamumlal Talon a vyměnil si pohled se
Stopařem. „Určitě jsi pochopil dobře, co mocipán
povídal?“
Stopař si od pásku odepnul mobil, prolistoval
uložené zprávy a podal mobil Talonovi. „Poslechni si
to sám.“
Talon chvilku poslouchal, pak vrátil telefon
Stopařovi a obrátil se na Amandu. „No dobře,
vysvětlím ti to takhle. Existují čtyři základní kategorie
Démonů nebo upírů: ti, co sají krev, ti, co kradou
duše, ti, co kradou energii a vkrádají se do snů, a pak
Zabijáci.“
Amanda přikývla. Tohle se jí zdálo jasné. „A vy
jste Zabijáci.“
Stopař si odfrkl. „Cože? Nenarodila ses náhodou s
televizním ovladačem v ruce?“
„Ne,“ opravil ji Talon a ignoroval Stopařův
sarkasmus. „Zabijáci jsou ze všech upírů
nejodpornější, protože od svých obětí vůbec nic
nechtějí, vraždí jenom pro zábavu. Navíc jsou taky ze
všech upírů nejsilnější.“
Amandě přeběhl mráz po zádech. „A Desiderius je
Zabiják?“
Stopař zavrtěl zamítavě hlavou a Talon pokračoval
ve vysvětlování. „Na ochranu světa, tak jak ho známe,
byly stvořeny tři druhy Stopařů, kteří mají za úkol
hlídat a ničit Démony. Říká se nám ‚Ochranná hráz‘.
Stopaři přízraků honí ty, co se živí lidskou krví a
kradou duše. Stopaři nočních můr jdou po těch, co
sají energii a vkrádají se do snů, a Stopaři-dlaci
pronásledují Zabijáky.“
Amanda se zamračila. „Nějak nechápu, proč není
jen jeden druh, který by dělal všechno.“
„To nejde,“ řekl Stopař. „Kdyby byl jeden z nás
nebo jeden druh tak silný, že by se mohl pohybovat
ve všech čtyřech říších bytí, mohl by ovládnout celý
svět. Nikdo a nic by ho nemohlo zastavit. A bohové
by byli bezmocní.“
„O čem to mluvíš? Jaké čtyři říše bytí?“
„Čas, prostor, země a sny,“ odpověděl Talon.
Amanda zhluboka vydechla. „Začínáte mě děsit.
Copak někteří z vás můžou putovat časem?“
„Taky prostorem a sny.“
„Aha,“ přikývla, „už tomu asi rozumím. Jen mi
ještě povězte – do jaký kategorie Démonů teda patří
Freddy Krueger?“
Nezdálo se, že by je to nějak zvlášť pobavilo.
„Dobře, uznávám,“ řekla, „byl to špatnej pokus o
vtip. Jenom se to snažím nějak pochopit.“
Talon se zasmál. „To je zbytečný. Já se o to
snažím už víc než patnáct století a stejně se pořád a
pořád dozvídám něco novýho.“
Stopař se zašklebil. „Jenom ty? Vždycky, když už
si myslím, že do toho konečně vidím, přijde někdo
jako Desiderius a úplně změní pravidla.“
„To je fakt,“ souhlasil Talon, krátce se zasmál a
protáhl se. „Mimochodem, když už jsme u těch
děsivejch věcí, budu muset jít. Moji průvodci se
pomalu rozplývají, i když spolu jen mluvíme.“
Stopař se předstíraně otřásl odporem. „Nesnáším,
když přede mnou komunikuješ s mrtvými.“
Talon se na něj naštvaně podíval. „Takže ty jsi ten
mizera, co mi poslal tričko s nápisem ‚Vidím
mrtvé‘?“
Stopař se zasmál. „To byl nejspíš Wulf. Dělal si
trochu legraci.“
„Nedělal. Přišlo mi před třemi dny. To mu
nedaruju.“ Sklouzl pohledem na Amandu. „Nevzdaluj
se od ní.“
Stopař přikývl.
Talon se přes rameno ohlédl po jednom z hasičů.
„Zdá se mi to, nebo si nás ten apollitskej hasič nějak
moc prohlíží?“
„Jo, taky jsem si toho všiml. Asi bych si s ním měl
promluvit.“
„Dneska ne. Nejdřív se postarej o ni. Já si ho
podám.“
Stopař pobaveně povytáhl obočí. „Nevěříš mi?“
„To si piš, že ne, Řeku. Na to tě znám až moc
dobře.“ Talon zamířil ke svému černému Harleyovi a
sebral ze země helmu. „Pošlu ti e-mail, jak to
dopadlo.“
„E-mail?“ zeptala se Amanda. „Není to divný?“
Stopař pokrčil rameny. „Ušli jsme dlouhou cestu.
Dřív mezi námi zprávy roznášeli poslíčci.“
„Aha,“ řekla. Najednou si všimla muže, který
osaměle postával ve stínu naproti přes ulici. Místo
aby koukal na požár, věnoval až podezřele moc
pozornosti Stopařovi a Talonovi.
V té chvíli se k nim Talon opět připojil.
„Chtěla jsem se zeptat,“ zašeptala Amanda a
sledovala krásný blonďatý stín přes ulici, „jsou
všichni Démoni blonďáci?“
„Ano,“ odpověděl Stopař. „Stejně jako všichni
Apolliti.“
„Jak teda poznáte Apollita od Démona?“
„Pokud nás nezablokujou, tak je vycítíme,“
vysvětloval Talon. „Ale lidi můžou Démony poznat
jedině podle toho, že mají uprostřed prsou, tam kde
shromažďují ukradené lidské duše, černý symbol,
který vypadá jako tetování.“
„Aha,“ řekla znovu, aniž by muže ve stínu spustila
z očí.
„A nemyslíte, že vás vaši Démoni schválně svedli
dohromady, abyste si navzájem odčerpali síly, než vás
napadnou?“
Oba muži se na ni zmateně podívali.
„Proč to říkáš?“ zeptal se Talon.
„No, nejsem sice odborník, ale ten chlápek za
tebou vypadá podle mýho jako Démon.“
Sotva to dořekla, zasáhl Talona do zad světelný
paprsek a srazil ho k zemi.
Stopař zaklel, odtáhl Amandu k autu, přeskočil
Talona a rozeběhl se přímo na Démona: pustili se do
sebe, upadli na zem a začali se divoce rvát.
Amandě bilo srdce jako o závod. Přiskočila k
Talonovi, který byl zbrocený krví. Snažila se mu
pomoct vstát, ale než se jí to podařilo, napadl je další
Démon.
Instinktivně vytrhla Talonovi z opasku keltskou
dýku a bodla Démona do prsou. Zasykl a stáhl se.
Talon se postavil na nohy a bleskurychle zas
Amandě dýku sebral; potom zbraň vrhl za prchajícím
Démonem a zasáhl ho do zad. Démon se rozplynul v
záblesku světla.
Ze tmy se vynořil Stopař a těžce oddychoval.
Zvedl Talonovu dýku ze země a vrátil mu ji. „Jsi v
pořádku?“ zeptal se.
Talon protáhl paži a ušklíbl se. „Už mi bylo i hůř.
Co ty?“
„Už mi bylo i líp.“
Talon stroze pokynul Amandě. „Díky za pomoc.“
Rukou si třel lopatku. „Postarej se o ni. Uvidíme se
později.“
„Dobře.“
Amanda ho sledovala, jak přehazuje dlouhou nohu
přes motocykl. Pohyboval se pomalu a rozvláčně –
očividně musel trpět hroznou bolestí. „Je opravdu v
pořádku?“
„My se uzdravujeme rychle. Většina zranění zmizí
během čtyřiadvaceti hodin.“
Zdálky zakvílela siréna. Kyrián pohlédl na konec
ulice a spatřil blikající světla. „Policajti jedou.
Musíme se vypařit dřív, než dorazí.“
„A co Allison?“
„Až se probudí, bude v pořádku. Talonův dotyk
vyléčí všechno kromě smrti.“
„A Terminátor?“
Stopař hvízdl, otevřel dveře auta a postrčil
Terminátora dovnitř. „Bude tu sice trošku těsno, ale
myslím, že se vejdeme.“
Amanda vklouzla na sedadlo a vzala si psa na klín.
Když se Stopař posadil vedle ní, všimla si krve na
jeho ruce a paži. „Ty jsi zraněný?“
„Je to jenom rána na předloktí. To se zahojí.“
„Proboha, Stopaři, jak můžeš tuhle práci vydržet?“
Zasmál se. „Dělám to už tak dlouho, že si
namouduši nepamatuju, jaký byl život předtím, než
jsem umřel.“
Z jeho slov jí přeběhl mráz po zádech. „Ty přece
nejsi doopravdy mrtvý, že ne? Vůbec tomu
nerozumím. Tluče ti srdce a teče ti krev, a když se tě
dotknu, máš teplou kůži. To přece znamená, že musíš
být živý, ne?“
Nastartoval a vyrazil ulicí v opačném směru, pryč
od policie. „Ano i ne. Jakmile člověk umře, nasadí
Artemida všechny síly, aby lapila jeho duši. A když
se jí zmocní, přivede ho zpátky k životu.“
„Jak?“
„To netuším, protože jsem v tý době byl mrtvej.
Vím akorát, že jsem měl pocit, jako by se všechno
kolem rozplynulo ve tmě, a pak jsem se probudil s
takovými schopnostmi a silou, jaké jsem předtím
nikdy neměl.“
Amanda se zamyslela. Drbala přitom Terminátora
za ušima a tiskla si jeho hlavu na břicho, aby byl
zticha. „To znamená, že můžeš umřít znova?“
„Ano.“
„A co se stane pak?“
Stopař se zhluboka nadechl. „Když umřeme
předtím, než získáme duši zpět, touláme se pak
navždy po zemi bez jakýchkoliv sil. Jsme jako Stíny
uvězněni ve svých pozemských tělech, ale nemáme
žádnou skutečnou podstatu. To znamená, že se
nemůžeme ničeho dotknout a neví o nás nikdo kromě
Věštkyň. Toužíme jíst a pít, ale nemůžeme svůj hlad
ani žízeň nijak utišit. Je to cesta od částečného k
úplnému zatracení.“
Amandě při představě tak hrůzného osudu
poklesla čelist. Nemohla snést myšlenku, že by se mu
něco takového mohlo stát. „A to se stane, i když tě
zabije Démon?“
Stopař přikývl.
„To není fér.“
Přelétl ji pohledem. „Kde jsi žila, maličká, že ti
všechno připadá jako otázka toho, co je a co není fér?
Život a smrt prostě jsou. Se spravedlností to nemá co
dělat.“
Z těch slov ji zamrazilo. Kolikrát asi musel zažít
nějaké příkoří, že takhle mluví?
Tu myšlenku hned vystřídala další. „Julián
povídal, že duši můžete získat zpátky.“
„Teoreticky ano.“
„Teoreticky?“ zeptala se. Terminátor zvedl hlavu a
podíval se na Stopaře.
Stopař natáhl ruku a hladil psa tak dlouho, dokud
se zase neuklidnil.
„Máme možnost se vyvázat, ale za posledních dva
tisíce let se to povedlo jen několika. Většina z těch, co
to zkusili, skončila jako Stíny.“
Amanda se zamračila. Taková hrůza! Z jeho tónu
navíc poznala, že už se smířil s tím, že se o to nikdy
ani nepokusí. Ale proč?
„Co bys musel udělat, abys duši získal zpět?“
Pokrčil rameny. „Nevím. To neví nikdo z nás,
protože cesta k vykoupení je pro každého Stopaře
jiná. Vím akorát, že když ten okamžik pravdy
nastane, následuje buď vysvobození, nebo věčné
zatracení.“
Nechal si však pro sebe, že aby mohl být
vysvobozen, musí každý Stopař vložit svou duši do
rukou někoho, kdo ho miluje. Jenomže Kyriána ranila
vlastní žena tak strašně, že by se už nikdy neodvážil
někomu svěřit tělo a srdce, tím méně pak svou
nesmrtelnou duši. Viděl už příliš mnoho svých bratrů
proměnit se ve Stíny, protože člověk, jemuž věřili, ve
zkoušce neobstál.
A hluboko v mysli si nesl přesvědčení, že ho
žádná žena nemůže nikdy milovat. Ani trošku. Natož
aby ho milovala natolik, že by ho dokázala
vysvobodit.
„Proč jsi na tenhle život přistoupil?“ zeptala se
Amanda.
Stopař zvedl obočí. „Už jsem ti říkal, že mám
neomezený příjem a jsem nesmrtelný. Co by se mi na
tom nemělo líbit?“
Amanda tomu ale nevěřila. Bylo to příliš
jednoduché vysvětlení a nezdálo se jí, že by byl tak
povrchní. „Nemyslím, že bys byl tak chamtivý.“
„Ne?“
„Ne. Nejsi tak přízemní. Jsi štědrý. Chamtiví lidé
nedávají takové nápadité dárky, jako jsi dal Juliánovi
a jeho rodině.“ Všimla si, jak zaťal zuby, a věděla, že
ho dokonale prokoukla. „Mimochodem, jak jsi přišel
k tomu prstenu? Julián povídal, že ho před pár lety
prodal.“
Mlčel tak dlouho, až si myslela, že jí vůbec
neodpoví. Nakonec ale promluvil: „Asi před rokem
jsem kohosi zachránil před útokem Démona. A ten
člověk měl na ruce – tenhle prsten. Když jsem ho
uviděl, nechtěl jsem věřit svým očím a hned jsem
řekl, že prsten koupím. Ale on mi ho daroval za to, že
jsem ho zachránil.“
Amanda si Stopaře změřila pohledem a zatoužila
vidět do něj stejně, jako dokázal vidět on do ní. „Proč
jsi ho tak chtěl?“
V té chvíli jako by Stopaři přes obličej spadl
závoj. Bylo zřejmé, že mu je to téma nanejvýš
nepříjemné.
„No?“ naléhala znovu, když už bylo jasné, že se
nechystá odpovědět.
„Co chceš slyšet?“ vyštěkl naštvaně. „Že na mě
přišla slabá chvilka, když jsem ho uviděl? Že se mi
zastesklo po domově? Jo, přesně tak to bylo. No vidíš,
teď znáš Stopaře, který nemá duši, ale má srdce. Už
jsi spokojená?“
„Já přece vím, že máš srdce.“
Zastavil na červenou, pohlédl na ni a zamračil se,
jako by se snažil pochopit, co tím chce říct.
„Věř tomu nebo ne,“ pokračovala, „ale projevuje
se to ve všem, co děláš.“
Zavrtěl hlavou, jako by tomu nevěřil, a opět se
zadíval na semafor. „Nic o mně nevíš.“
Měl pravdu, ale…
Fascinoval ji. Okouzloval. Tento muž, který
vlastně ani mužem nebyl, ji strašně přitahoval a vábil.
Vždycky toužila žít úplně normálním životem. Mít
vřelý, láskyplný domov a děti. Žít v poklidu.
Nic z toho jí nemohl nabídnout. Přesto, kdykoliv
se na Kyriána podívala nebo na něj jen pomyslela,
děly se s ní podivné věci. Nešlo jen o sexuální
přitažlivost. Bylo v tom něco víc. Něco
nepojmenovatelného, co ji rozehřívalo u srdce a
rozněžňovalo. V jeho přítomnosti měla pocit, jako by
se vznášela.
Zajímalo ji, jestli on cítí to samé. Pokud ano, pak
to dobře skrýval za maskou tvrdého chlapíka.
„Můžu se zeptat ještě na něco jinýho?“
Podrážděně si povzdychl. „Na co ještě? Pořád se
mě ptáš na něco jinýho.“
Ignorovala jeho sarkasmus. „Proč ses stal
Stopařem?“
„Chtěl jsem se někomu stůj co stůj pomstít.“
„Theone?“
Tentokrát nebylo pochyb, že se mu na tváři objevil
bolestný výraz. Roztáhl chřípí a sevřel volant tak
křečovitě, až mu pod kůží jasně vystoupily klouby.
Amanda se zhluboka nadechla a dál drbala
Terminátora za ušima. Nemohla Kyriánovi zazlívat,
že se chtěl pomstít ženě, která byla tak
chladnokrevná, že ho vydala jeho nepřátelům. Julián
mi řekl, že ti bohové na vykonání pomsty dali
čtyřiadvacet hodin. Cos jí udělal?“
Začalo mu škubat čelistí, a když promluvil, sršela
z jeho hlasu zloba. „Kvůli ní jsem se otočil zády ke
své rodině. Vzdal jsem se království a ranil jsem lidi,
kteří mě upřímně milovali. Kvůli Theone byla moje
poslední slova rodičům zlá a krutá. A když se otci
donesla zpráva, že jsem zemřel, zbláznil se žalem.
Vrhl se z okna mého dětského pokoje na dlažbu.
Zemřel jako zlomený muž, na rtech moje jméno.
Matka až do smrti nepromluvila jediné slovo a moje
nejmladší sestra si ustřihla vlasy, aby celému světu
ukázala svou bolest.
Naše vojsko nebylo bez mého vedení schopné se
ubránit, Římani vtrhli do mé vlasti a podmanili si ji.
Můj lid ztratil důstojnost a svrchovanost a po staletí
trpěl pod římskou nadvládou.“
Pohlédl na ni. „Pověz, co bys mé ženě na mém
místě udělala ty?“
Amandě se oči zalily slzami, když slyšela tu
strašnou bolest v jeho hlase. Jak jí ho bylo líto! Můj
Bože, nikdo si nezasloužil takový trest za to, že se
mylně domníval, že ho někdo miluje.
Ale nejvíc ji zasáhlo, že se vůbec nezmínil o tom,
co Theone provedla jemu. Litoval pouze toho, co
způsobila jeho rodině a zemi.
Amanda se ho tolik toužila dotknout, že vůbec
nechápala, jak se dokáže udržet. Snažila se soustředit
pozornost na Terminátora; držela psa v náručí tak, jak
si přála držet Stopaře.
„Nevím,“ zašeptala, hrdlo bolestně sevřené.
„Myslím, že bych ji zabila.“
„Jo, to by člověk čekal.“
Po zádech jí přeběhl mráz. „Tys ji ale nezabil, že
ne?“
„Ne, nezabil. Už jsem jí rukama svíral krk a
chystal se ukončit její život, když se na mě najednou
podívala uplakanýma, vyděšenýma očima. Ano, chtěl
jsem ji zabít, a nakonec jsem jí místo toho setřel slzy,
políbil na chvějící se rty a nechal ji být.“
Zaťal zuby. „Jak vidíš, sedíš vedle největšího
hlupáka, jakýho kdy země nosila. Vedle muže, co
prodal duši kvůli pomstě, kterou nikdy nevykonal.“
V té chvíli na Amandu jeho hrozná minulost
dolehla plnou vahou. Přes to všechno, co kvůli své
ženě vytrpěl, přes to všechno, co kvůli ní ztratil, ji
stále miloval. Strašně. Bez ohledu na to, co mu
Theone provedla, jí nakonec dokázal odpustit.
Jak jen mohl někdo zradit člověka, který byl
schopný tak velké lásky a věrnosti? Amanda to
nemohla pochopit. „To je mi líto.“
„Nemusí. Víš, co se říká: jak si kdo ustele, tak si
lehne. Byl jsem slepý a naivní. Příliš pozdě mi došlo,
že mi nikdy, ani jednou jedinkrát, neřekla, že mě
miluje.“
Lítost a bolest v jeho hlase trhala Amandě srdce.
„Nebyla to tvoje vina,“ řekla, když vjeli do Zahradní
čtvrti. „Neměla právo tě zradit.“
„Theone mě nikdy nezradila. To já zradil sám
sebe.“
Můj Bože, byl tak silný! Amanda nikdy nepoznala
nikoho, kdo by byl ochotný nést na ramenou takovou
tíhu. Tolik si přála najít způsob, jak proniknout skrz
železnou zeď, kterou si kolem sebe vybudoval.
S těžkým srdcem se rozhlížela okolo, po vilách z
doby před občanskou válkou, obklopených
obrovskými duby a borovicemi, z nichž visely tuny
španělského mechu.
Stopař zabočil na příjezdovou cestu na konci ulice.
Výhled na dům zastiňovaly vzrostlé stromy a na dvou
mohutných kamenných sloupech byla zavěšena těžká,
téměř
čtyřmetrová
tepaná
vrata.
Pozemek
ohraničovala vysoká zeď z červených cihel, která se
zdála táhnout snad donekonečna.
Vypadalo to jako pevnost.
Kyrián vytáhl z přihrádky v palubní desce ovladač,
zmáčkl knoflík a těžká vrata se otevřela dokořán.
Amandě se zatajil dech, když se rozjel dlouhou
příjezdovou cestou plnou zákrutů a ona konečně
uviděla, kde bydlí. Poklesla jí čelist. Ten dům byl
obrovský! Klasicistní budova patřila rozhodně k těm
nejkrásnějším, jaké kdy Amanda spatřila; ze všech
stran byla podepřena vysokými sloupy a balkony
zdobilo spirálově stočené zábradlí z bílé litiny.
Stopař dům objel a zajel do garáže s místy pro šest
aut. Amanda zjistila, že vlastní taky mercedes,
porsche, luxusního jaguára a nového buicka, který
mezi ostatními auty vypadal poněkud nepatřičně.
Jistě, podle lamborghini usoudila, že má Stopař
hodně peněz, ale že si žije takhle, o tom se jí ani
nesnilo. Takhle královsky.
Při té myšlence se Amanda slabě zachvěla.
Samozřejmě, že si tak žije, vždyť je to taky princ.
Skutečný princ z antického Řecka.
Když se za nimi garážová vrata zavřela, Kyrián
pomohl Amandě vystoupit. Pustil Terminátora na
zahradu a pak ji zavedl do útrob obrovského domu.
Amanda se zvědavě rozhlížela, její zrak se snažil
pojmout všechno kolem najednou. Chodbou došli do
ohromné kuchyně. Na mramorové desce linky stála
spousta nerezových spotřebičů a na tmavě zelených
stěnách visely starožitnosti. Postarší hubená Hispánka
právě vytahovala z trouby jakousi lákavě vonící
dobrotu.
„Roso,“ pronesl Stopař káravým tónem, když
položil klíče na linku vedle dveří, „co tady ještě
děláš?“
Rosa vyplašeně nadskočila a poplácala se rukou po
hrudníku. „M’ijo, pane, vy jste mi ale dal.“
„A dám ti ještě víc, jestli nebudeš dělat, co ti
přikázal doktor. Na něčem jsme se spolu dohodli. To
mám zase zavolat Miguelovi?“
Rosa rozzlobeně zablýskla velkýma hnědýma
očima a položila pekáč s kuřetem na sporák.
„Nevyhrožujte mi, ano? Porodila jsem toho chlapce a
nenechám se od něj poučovat, co mám dělat. A to
samý platí i pro vás. Dělala jsem hospodyni, když vy
jste byl ještě dávno na houbách, pane. Rozumíte?“
„Ano, madam.“
Rosa si konečně všimla Amandy a malinko se
zarazila, ale pak se jí na tváři rozprostřel široký
úsměv. „Jsem ráda, že vás konečně vidím s nějakou
ženou, m’ijo.“
Stopař vrhl na Amandu nejistý pohled a přistoupil
ke sporáku, aby se podíval, co hospodyně upekla.
„Voní to úžasně, Roso, gracias.“
Rosa se pyšně usmála a sledovala ho, jak čichá ke
kuřeti. „Já vím. Proto jsem to taky připravila. Už toho
mám dost, dívat se pořád na obaly od instantních
polívek a umaštěný pytlíky z MacDonalda v koši. Čas
od času se potřebujete najíst pořádnýho jídla. Tyhle
polotovary vás jednou zabijou.“
Stopař se na ni vlídně usmál, rty sevřené.
„Myslím, že to zvládnu.“
Rosa si odfrkla. „To si myslíme všichni, a proto
teď musím brát prášky na srdce.“
„To mi zas připomíná,“ řekl vyčítavě, „že už jsi
měla být dávno doma. Slíbilas mi to.“
„Vždyť už jdu. V ledničce máte salát. Mělo by ho
být dost pro oba.“
Stopař zvedl Rosin kabát, který visel přes opěradlo
židle, a pomohl jí do něj. „Zítra si vezmeš volno.“
„Ale zítra přijde zahradník.“
„Tak ho dovnitř pustí Nick.“
„Ale –“
„Nick to zvládne, Roso.“
Láskyplně ho pohladila po ruce. „Jste hodný
chlapec, m’ijo. Uvidíme se tedy ve středu.“
„Ale ne dřív než v poledne.“
Usmála se. „Ne dřív než v poledne. Dobrou noc.“
„Adiós.“
„Aha, takže ty ve skutečnosti umíš být na člověka
i milý,“ dobírala si Amanda Kyriána, sotva zůstali
sami.
Viděla, jak se mu chvěje koutek úst, jak se snažil
potlačit úsměv. „Jenom když mám tu správnou
náladu.“
Vyndal ze šuplíku vidličku a nůž a ukrojil
kousíček kuřete.
„Hm, je to výborný,“ řekl. Ukrojil další kousek.
„Na, to musíš ochutnat.“
Než si stačila uvědomit, co dělá, dovolila mu
Amanda, aby ji nakrmil. Sotva však v ústech ucítila
chuť koření, došlo jí, jak intimní okamžik spolu
sdílejí.
Jeho oči jí prozradily, že jemu to došlo asi tak dvě
vteřiny po ní.
„Je to moc dobré,“ pochválila kuře a o krok
ustoupila.
Stopař se beze slova obrátil, aby přichystal talíře.
Jak ho sledovala při té domácké práci, najednou na ni
celou tíhou dopadla hrůza uplynulých hodin.
„Můj dům je zničený,“ vydechla. „Úplně zničený.“
Kyrián odložil talíře, jak jej zasáhla její bolest. Její
zdrcující ztráta.
Pohlédla na něj, oči zalité slzami žalu. „Proč mi
zapálil dům? Proč?“
„Aspoň žes nebyla uvnitř.“
„Ale mohla jsem být. Proboha, Stopaři, Tabitha
bývá tou dobou normálně doma! Co kdybys
nedorazil? Allison by byla mrtvá. Tabitha mohla
uhořet.“ Amanda stále vzlykala a těkala vyděšeným
pohledem kolem. „Nepřestane, dokud nás nezabije, že
jo?“
Bez přemýšlení ji objal a přitiskl k sobě. „Bude to
v pořádku, Amando. Jsem u tebe.“ Ztuhl, když si
uvědomil, co právě provedl. Použil její jméno. A cítil,
jako by tím v něm padla nějaká zábrana.
Amandě se po tvářích koulely slzy „Vím, že to byl
jen dům, ale měla jsem tam všechny svoje věci. Svoje
milované knížky, přehoz, který mi uháčkovala
babička, než umřela. Bylo tam všechno, co jsem já.“
„Všechno ne. Tys tu zůstala.“
Plakala mu na prsou a tiskla se k němu. Kyrián
zavřel oči a položil jí tvář na temeno hlavy. Celá
staletí už uplynula od té doby, kdy naposledy utěšoval
nějakou ženu. Staletí od té doby, kdy se v něm
probudily takovéto city. Hluboce jím to otřáslo.
„Může se Desiderius dostat k Tabitě?“
„Ne,“ zašeptal jí do vlasů. Snažil se nevdechnout
její sladkou, růžovou vůni, ovšem marně. Jeho tělo
okamžitě zareagovalo. Ucítil v rozkroku tlak a divoce
po ní zatoužil. „Dokud Tabitha zůstane v soukromém
lidském obydlí, tak nemůže. To je jedno z omezení,
jimiž Apollón Apollity spoutal, když je proklel. To
proto, aby se před nimi lidé mohli někde ukrýt.“
Amanda se mezi vzlyky ztěžka nadechla a odtáhla
se od něj. „Promiň,“ řekla a utírala si slzy.
Zaťal zuby, když si všiml, jak se jí třese ruka.
Zabil by Desideria na místě za to, že ji tak ranil.
„Normálně před lidmi nebrečím.“
„Neomlouvej se,“ zašeptal a sevřel jí obličej v
dlaních. „Vlastně se držíš mnohem líp, než by se od
někoho v tvé situaci dalo očekávat.“
Pohlédla na něj zpod dlouhých, tmavých, vlhkých
řas. Srdce se mu rozbušilo, když si uvědomil její
zranitelnost. Zranitelnost, které ho zasáhla tak, že se
až bál si to připustit.
Chtěl ji. Zoufale.
Něco takového už strašně dlouho nepocítil, vlastně
ještě nikdy nic takového k žádné ženě nepocítil,
dokonce ani k Theone ne. Nebyl to jenom chtíč nebo
láska, bylo v tom něco víc. Jako by byli dvě půle
jednoho srdce.
Ale byla to lež. Musela být. V lásku už nevěřil.
Nevěřil už skoro v nic.
A přesto…
Kvůli ní chtěl věřit znovu. Kvůli ní zatoužil po
věcech, které už dávno zapomněl. Po takových
věcech, jako je dotyk něžné ruky ve vlasech při
probuzení. Dotyk teplého těla tisknoucího se ve
spánku k jeho tělu…
Byl vůči tomu téměř bezmocný.
V té chvíli zazvonil mobil. Stopař ho odepnul z
opasku a zvedl.
Volal Talon.
„Je ta žena s tebou?“ zeptal se. „Jo, proč?“
„Protože jsi v pěkným maléru. Ten Apollit mi řekl,
že ty požáry způsobil načasovanej elektrickej spínač
ukrytej v domech.“
Kyrián se zamračil. Vzápětí mu přejel mráz po
zádech, když si vzpomněl na něco, co mu Amanda
řekla včera. „Amando,“ vyrušil ji ze zadumání,
„neříkalas náhodou, že tě Desiderius chytil, když jsi
byla u Tabithy doma?“
Přikývla. „U ní v obýváku.“
Kyriánovi se žaludek sevřel děsem. „Slyšels to?“
zeptal se Talona.
Talon zaklel. „Jak je to možný?“
„Někdo musel Desideria pozvat dovnitř, což
znamená, že je tu nějakej člověk, kterej pracuje s ním
nebo pro něj. Vsadím se ale, že Tabitha by tak hloupá
nebyla.“
„Allison taky ne,“ vmísila se do hovoru Amanda.
„Ví, že si musí dávat pozor na kohokoliv
podezřelýho.“
Kyrián se zamyslel. „Napadá tě něco?“ zeptal se
Talona.
„Nevím.“
„Co tomu říká tvoje průvodkyně?“
„Ceara o ničem neví. A je tu ještě jeden menší
problém, moje záda se nechtěj zahojit.“
Kdyby se Kyriánovi žaludek sevřel ještě o krapet
víc, ztvrdnul by už na kámen. „Řekni mi, jak to, že se
nechtějí zahojit?“
„Byl to zásah astrálním paprskem. Úplně stejným,
jakým vládnou bohové.“
Kyriána zamrazilo. „Ale já jsem nezabil boha,
zabil jsem Démona.“
„Já vím.“
Kyrián tiše zaklel. „Do čeho jsme se to zapletli?“
„Nemám tušení, ale dokud nebudeme vědět víc,
tak bych navrhoval, aby ses od Amandy nehnul ani na
krok. Vzhledem k tomu, jaký v sobě ukrývá dosud
nevyužitý schopnosti, ji Desiderius bude chtít dostat
stůj co stůj. Nepochybuju o tom, že teď už má zájem
spíš o ni než o její sestru.“
Kyrián oddálil mobil od ucha a sledoval Amandu,
jak si sedá na židli u stolu. Bohové, nemohl snést
představu, že by se jí něco mohlo stát. Jen při pouhém
pomyšlení ho zabolelo u srdce. „Můžu ti s těmi zády
nějak pomoct?“
„Ne. Bolí to ale jak sto čertů.“
Kyrián ten pocit dobře znal. Rameno ho ještě
pálilo od Afrodítina zásahu. „Začínám už chápat, jak
je možný, že Desiderius zabil všech osm Stopařů,
který po něm před náma šli.“
„Jo,“ souhlasil Talon. „A nerad bych, abychom
skončili jako devátý a desátý.“
„To já taky. Dobře, nechám Amandu u sebe, ale
pořád tu máme problém s její sestrou.“
„Můžu říct Erikovi, aby na ni prozatím dohlídl. Ty
se hlavně postarej, aby s ní Amanda zůstala v
kontaktu, jinak by nám to mohla ještě setsakra ztížit.“
„Provedu.“ Kyrián zavěsil a hodil mobil na linku.
„Něco není v pořádku?“ zeptala se Amanda.
Chtě nechtě se zasmál. „Myslím, že lepší otázka
by byla, jestli vůbec něco je v pořádku.“
„Co tím chceš říct?“
„Jedině to, že tvůj nudný život je právě u konce. A
jak se zdá, v příštích dnech budeš mít možnost se na
vlastní kůži přesvědčit, jak nebezpečný je ten můj.“
Kapitola 7
„To ne,“ vyhrkla Amanda a natáhla se na špičky, aby
se Kyriánovi mohla dívat přímo do očí. Zvedla obočí
a pohledem ho varovala, aby se jí neopovažoval
odporovat. Když promluvila, pečlivě od sebe
oddělovala jednotlivá slova. „Tak to se mýlíš. Chci
zpátky svůj život. Chci, aby byl nudný, a chci, aby byl
dlouhý.“
Naléhavost v jejím hlase Kyriána pobavila. Zvláště
pak to, jak zdůraznila poslední slovo. Byla úžasná,
když se zlobila; napadlo ho, jak dlouho by se mu
mohlo podařit udržet její tváře zčervenalé rozčilením,
udržet oheň v těch svůdných modrých očích.
Ňadra se jí rozčilením prudce zvedala a klesala a
Kyriánovou myslí začaly probleskovat divoké
představy jiných věcí, z nichž by se mohla tak
zadýchat.
Chtěl, aby zůstala udýchaná. Chtěl si plně
vychutnat její vášeň.
Rty ho svědily touhou ji políbit, ruce toužily
dotýkat se jejího těla, až by křičela rozkoší.
Bohové, tahle žena ho vábila jako ještě žádná před
ní, a to kdysi nade vše miloval pokušení. Během
staletí na svou slabou stránku zapomněl, ale od toho
okamžiku, kdy se probudil po Amandině boku, se mu
neustále bolestně připomínal ten smrtelný muž,
kterým býval.
Cítil, jak Amanda pomalu, kousek po kousku,
bourá zeď otupělosti, kterou si kolem sebe postavil.
Po staletí v sobě pocity potlačoval; poznal sice během
té doby několik smrtelníků, na nichž mu záleželo, ale
žádný ho nikdy nezasáhl tak jako ona.
Bylo to zvláštní.
Proč právě ona?
Proč právě teď? Teď, když potřeboval mít čistou
hlavu, aby se mohl vypořádat s Desideriem.
Sudičky si s ním zase jednou pohrávaly a
Kyriánovi se to ani trochu nelíbilo.
Cítil, jak se mu při pohledu na Amandiny vlhké,
plné rty zrychluje krev v žilách. Jako by je už
ochutnával. Jako by ji už cítil. Bohové, tolik po ní
toužil.
Jen ona jediná v něm dokázala opět probudit
hladové zvíře. Tu část jeho já, která by nejradši
zavrčela, vrhla se na ni a kousíček po kousíčku,
pomaloučku, celou noc, ochutnávala její tělo.
Ale Amanda byla člověk a on jí nemohl nic
nabídnout. Jeho duše a věrnost patřily Artemidě.
Mimoto měla Amanda právo na svůj sen o
normálním životě. Na sny o domově a rodině s
průměrným mužem.
Poté, co on své vlastní sny z pomstychtivosti
prudce odhodil, odmítal jí nyní udělat to samé.
Zasloužila si prožít svůj dlouhý, plný a nudný
život. Každý si zasloužil mít možnost dosáhnout
splnění svých nejvroucnějších přání.
Kyrián polkl. Hrdlo měl sevřené touhou po ní a
věděl, že ji musí okamžitě vypudit ze svých
myšlenek. Nikdy nemůže být jeho. Je předurčena k
tomu vrátit se k rodině, jež ji miluje, a najít si
smrtelného muže, který by mohl…
Nedokončil tu myšlenku. I pouhá představa pro
něj byla příliš bolestná.
„Pro tvoje dobro,“ zašeptal a bojoval přitom s
touhou dotknout se jejích vlasů, „doufám, že se ti to
splní, ale vzhledem k tvým dřímajícím, nevyužitým
schopnostem a k Tabithině zálibě v lovu upírů se
obávám, že v nejbližších dnech budeš na svůj nudný
život muset zapomenout.“
Amanda sklopila oči. „Nemám žádné schopnosti.“
Její hlas zněl ostře, ale chybělo mu dřívější
přesvědčení.
Kyrián natáhl ruku a konečky prstů jí přejel po
bradě. Rád by nějak rozptýlil starosti, které se jí
zračily v tváři, obavy, jimž nerozuměl. Proč popírá
dary, jimiž byla obdařena?
„Možná se k nim nechceš hlásit, Amando, ale máš
je. Máš schopnost předtuchy a telepatie. Schopnost
projekce a empatie. V mnoha ohledech se podobají
Tabithiným, ale tvoje jsou mnohem silnější.“
Safírově modré oči se jí opět zaleskly. „Lžeš mi.“
To obvinění ho překvapilo. „Proč bych to dělal?“
Amanda polkla. „Nevím. Jenom vím, že nemám
žádné schopnosti.“
„Proč se jich tak bojíš?“
„Protože…“
Hlas jí selhal a nedokončila větu. Naklonil k ní
hlavu.
„Protože?“ naléhal.
Vzhlédla k němu a Kyriánovi se až zatajil dech,
když viděl, kolik žalu má v očích. „Když mi bylo
patnáct,“ začala tiše vyprávět, „zdál se mi takový
sen.“ Potlačila slzy a rukou se chytila za okraj linky.
„Tenkrát jsem je mívala často. Vždycky se vyplnily.
A v tomhle moje nejlepší kamarádka umřela při
bouračce. Viděla jsem ji. Cítila jsem její hrůzu a
slyšela jsem poslední myšlenky, které jí šly hlavou,
než umřela.“
Kyrián zaťal zuby, když uslyšel bolest v jejím
hlase. Vzal ji za ruku. Ledově chladné prsty se jí
chvěly.
„Když jsem ji druhý den potkala ve škole, snažila
jsem se jí všemožně zabránit, aby jela domů s
Bobbym Thibideauxem. Dokonce jsem jí řekla o
svém snu.“ Amandiny oči znovu zaplavily slzy.
„Neposlouchala mě. Řekla mi, že jsem hloupá a zlá a
žárlivá, protože má rád ji a ne mě. Ale já nebyla
žárlivá, Stopaři. Jenom jsem nechtěla, aby umřela.“
Hladil ji po prstech, aby jí zahřál studenou ruku.
„Já vím, Amando.“
„Sedla si k němu do auta, i když jsem na ni ječela,
aby vylezla. Celá škola na mě zírala, ale mně to bylo
fuk. Tabitha mě odtáhla, aby mohli odjet, a všichni se
mi smáli, ale druhý den ráno, když se dozvěděli, že se
ti dva cestou domů zabili, je smích přešel.“ Amanda
si olízla suché rty. „Řekli mi, že jsem divná. Tři roky
se pak ke mně nikdo nechtěl ani přiblížit. Byla jsem
pro ně ten cvok, co vidí věci.“
Rychle pohlédla na Stopaře a v očích se jí zablýskl
hněv. „Pověz, k čemu mi tyhle takzvaný schopnosti
jsou, když se mě kvůli nim lidi bojej? Proč vidím
věci, které nemůžu změnit? K čemu to je?“
Kyrián nevěděl, co odpovědět. Cítil jen její bolest
a zmatek.
„Copak to nechápeš?“ pokračovala. „Nechci znát
budoucnost, když jí nemůžu zabránit. Chci být
normální,“ trvala na svém. „Nestojím o to být jako
Talon nebo moje babička a mluvit s mrtvými. Nechci
vědět, co cítíš. Chci žít stejně jako ostatní lidi.“ Hlas
se jí najednou zlomil. „Copak tys po tom nikdy
nezatoužil?“
Kyrián zavřel oči, jak se ho při jejích slovech
zmocnila agónie, pustil její hebkou ruku a odstoupil
od ní. „I kdybych zatoužil, nic by se tím nezměnilo.“
Amanda se zarazila, když spatřila jeho výraz –
zřejmě ho ranila. „Promiň, Stopaři, nechtěla jsem –“
„To je dobrý,“ pronesl pomalu. Sledovala ho, jak
přešel k židli a sevřel opěradlo. Vycítila jeho bolest, i
když se ji snažil skrývat.
„Máš pravdu,“ řekl po chvilce. „Občas se mi stane,
že se mi najednou strašně zasteskne po dotyku
slunečních paprsků na tváři. Stýská se mi po tolika
věcech, že se je radši ani nepokouším spočítat. Zjistil
jsem, že to nejlepší, co můžu udělat, je netrápit se
zbytečně vzpomínkami.“ Pohlédl na ni, v očích žár,
který ji propálil. „Ale lidé jako my mají zvláštní dar.
Nemůžeme být normální.“
Jenomže tohle Amanda nechtěla slyšet. Nemohla
se s tím smířit. „Ty možná ne. Ale já můžu. Už dávno
jsem v sobě ty schopnosti umrtvila. Už je necítím.“
Hořce se zasmál. „A o mně tvrdíš, že jsem
paličatý.“
„Ach, přála bych si, aby bylo předevčírem,“
zvolala Amanda zoufale. „Přála bych si, abych se
probudila a zjistila, že tohle všechno byla jen noční
můra.“
V té chvíli ucítila něco, co ji vyděsilo. Jen letmý
záblesk schopností, o nichž mluvil. Zaslechla totiž
jeho myšlenky, a to vědomí ji zasáhlo do morku kostí.
Přála by sis, abys mé nikdy nepotkala, tak to
myslíš.
Vykročila k němu. „Stopaři…“
Uhnul před ní, sáhl po telefonu, podal jí ho a
přikázal: „Zavolej Tabitě a řekni jí, ať až do pátku
zůstane u matky. Během dne si může jít, kam se jí
zachce, ale po setmění musí v každém případě zůstat
v domě.“
„To se jí nebude líbit.“
Ze Stopařových temně modrých očí vyšlehl hněv.
„Pak musíš matce poradit, aby ji svázala. Nemáme tu
co do činění s obyčejnými upíry. Těmhle Démonům
se povedlo získat nějaké obzvlášť nebezpečné
schopnosti, a dokud s Talonem nezjistíme, s kým
máme tu čest, musí se schovat.“
„Dobře. Udělám, co budu moct.“
Přikývl. „Já se zatím dojdu převlíknout.“
S těžkým srdcem se za ním dívala, jak odchází z
kuchyně. Nechtěla, aby ji opustil ani na tu chviličku,
kterou potřeboval na převlečení. Cítila zvláštní
nutkání rozběhnout se za ním a pomoct mu ze šatů…
Místo toho vytočila číslo Tabithina mobilu.
„Díky bohu, že jsi v pořádku,“ vyhrkla Tabitha a
polykala slzy. „Policajti mi právě řekli o těch
požárech a věděla jsem, že tou dobou už býváš
doma.“
Amandě se oči také zalily slzami, ale potlačila je.
Pláč už nic nespraví. Jejich domy byly pryč a žádné
slzy na světě je nemůžou vrátit zpátky. Teď musela
hlavně udělat všechno pro to, aby všichni přežili
Desideriův hněv.
„Jak se daří Allison?“ zeptala se a snažila se
přemoct strach.
„Je v pořádku. Teď je u ní v nemocnici její máma
a já jsem zrovna v autě na cestě k ní. Nikdo neví, co
je s Terminátorem.“
„Je u mě.“
Tabitha si ulehčeně oddychla. „Díky, sestřičko.
Jsem tvojí dlužnicí. A kde teď vůbec jsi?“
Přesně téhle otázky se Amanda bála. Bylo jí jasné,
že Tabitha bude zuřit, až se to dozví. „To bych si
radši nechala pro sebe,“ snažila se vyhnout odpovědi.
Následovalo ticho. Trvalo dost dlouho; jediné, co
Amanda z druhého konce linky slyšela, byl hluk
dopravy.
Tabitha se snažila číst její myšlenky. K čertu!
Sotva to Amandě došlo, Tabitha promluvila. „Jsi
zase s tím upírem, že jo?“
Amanda se zachvěla. Jak jen říct vlastní sestře,
lovkyni upírů, že se do jednoho zabouchla a má v
úmyslu strávit noc u něj doma?
Bylo jí jasné, že tohle nebude snadné.
Povzdychla si a přemýšlela, jak to Tabitě vysvětlit.
„On není upír… aspoň ne tak docela. Je spíš jako ty.“
„Cože?“ vyhrkla Tabitha. „Jak jako já? Má snad
prsa? Má kluka? Nebo prostě jen rád zabíjí?“
Amanda zaskřípala zuby „Nebuď taková mrcha,
Tabitbo Lane Devereauxová. Vím, že taky zabíjíš
nerada, a nemám náladu hrát si s tebou vadí nevadí.
Ta příšera, co mě u tebe napadla, je fakt nebezpečná a
vůbec se nepodobá těm ostatním, co si s nima
zahráváš. Tohle je něco jinýho. Stopař říká, že se máš
schovat, a já s ním souhlasím.“
„Stopař? Myslíš tu krvežíznivou stvůru, co mi
předtím vyhrožovala, že tě zabije?“
„Nemyslel to tak.“
„Že ne? Jsi ochotná na to vsadit krk?“
„Jsem ochotná na to vsadit krk nás obou.“
„Jsi úplnej magor, víš o tom?“
„Pozor na pusu, holčičko. Na rozdíl od tebe vím,
co dělám. Stopařovi věřím. A tenhle Desiderius je
fakt ďábel. Stejnej jako Hannibal Lecter.“
Tabitha si znechuceně odfrkla a Amanda si
dovedla živě představit, jak přitom obrátila oči v
sloup. „Nemám strach ani z jednoho z nich.“
„Možná by ses měla naučit trošku bát. Já osobně
mám docela nahnáno.“
„Tak proč nepřijedeš domů, kde tě můžeme
chránit?“
Protože chci zůstat se Stopařem. Amanda
nevěděla, odkud se ta myšlenka v její hlavě náhle
vzala. Ale nemohla popřít, že se s ním cítí chráněná a
v bezpečí.
Nenabídl jí, že ji odveze pryč. Nepochybovala o
tom, že kdyby mu řekla, nechal by ji jít, přesto však…
Nechtěla ho opustit.
Ale Tabitě se tohle neodvážila říct. Už tak to mezi
nimi bylo dost napjaté, a tak radši zkusila jedinou
výmluvu, která ji napadla. „To nemůžu. Alespoň ne
dokud po mně jde ta obluda.“
Tabitha znovu zaklela. „Jak můžu vědět, že ten
Stopař nějak neovládá tvoje myšlenky?“
Amanda se zasmála, když si vzpomněla, co jí
povídal v továrně. „Protože jsem, stejně jako ty, příliš
paličatá, než aby se mu mohlo podařit. Mimoto je
přítelem Juliána Alexandra. Juliánovi a Grace přece
věříš, ne?“
„Jasně, že jo.“
„Tak věř i jejich příteli.“
„No dobře,“ vypravila ze sebe Tabitha váhavě.
„Ale pomalu mě ta důvěra opouští. Chci, abys byla v
bezpečí.“
„A já chci to samý pro tebe. Stopař tvrdí, že jsi v
bezpečí za denního světla, ale jakmile zapadne slunce,
koukej se schovat u mámy doma a zůstat tam.
Popravdě řečeno si myslím, že bys do tý nemocnice
neměla jezdit. Jeď radši rovnou k mámě.“
„Allison je moje nejlepší kamarádka, musím ji
vidět.“
„A co když je tak k ní zavedeš? Pokud vím, už tě
sledují.“
Tabitha jenom zavrčela: „Nelíbí se mi to. Vůbec se
mi to nelíbí, ale dobrá. Máš pravdu. Nechci je dovést
k Allison. Máma zvládne všechno. Na další
křižovatce to otočím a pojedu na noc k ní. Zavolej,
kdybys mě potřebovala.“
„Jasně.“
Amanda položila telefon, vzala si svůj talíř, který
Stopař předtím odložil na linku, a přenesla si ho na
stolek vedle obrovského okna. Měla odtamtud výhled
do krásného starosvětského dvorku za domem s
pergolou na růže, řeckým sousoším a pečlivě
prořezanými keři; celý prostor osvětlovaly starodávné
olejové lampy a vrhaly na bílé štukované zdi tajemné
stíny.
Několik minut seděla o samotě. Pak se vrátil
Stopař. Převlékl se do černého trička s dlouhými
rukávy, obepínajícího jeho široká ramena. Rukávy
měl vykasané k lokti a Amanda si všimla ošklivé
rány, která se mu táhla až k zápěstí.
„Kousl tě Démon, nebo je to od nože?“
Podíval se na ránu a sedl si proti ní. „Je to
kousnutí.“
Zamrazilo ji. „Potřebuješ to ošetřit, ne?“
„Ne. Do rána to zmizí.“
„Aha. Ale nemůžeš se proměnit v upíra?“
Zasmál se a zašklebil se na ni. „Technicky vzato
už upír jsem. A co se týče té proměny, tak žádný
strach, ta se týká jenom Apollitů.“
„Takže ty tvrdíš, že Démoni nemůžou z lidí
kousnutím udělat upíry?“
„To jsou jenom povídačky.“
Minutku o tom přemýšlela. „Odkud se teda vzaly
všechny ty falešný představy o upírech?“
Stopař polkl kousíček kuřete a napil se. „Většinou
za to můžou vyděšený venkovani. Od tý doby, co
oceán pohřbil Atlantidu, byli Apolliti a Démoni
pronásledováni. Kdysi ve všech řeckých polis Stopaře
přízraků znali a uctívali, ale jak šel čas a Stopaři se
čím dál víc uchylovali do ústraní, lidi na nás postupně
zapomínali a odkazovali nás jen do říše mýtů a
legend. To se Acheronovi i ostatním líbilo. Ash
dokonce šel tak daleko, že začal sbírat a schovávat
všechny starý prameny, který se o nás zmiňovaly.“
„Acheron?“ zeptala se Amanda a ukrojila si další
sousto kuřete. „Pořád o něm mluvíš. Co je zač?“
„První Stopař přízraků, jehož si Artemida
vybrala.“
„Žije ještě?“
„Jo. Myslím, že tenhle tejden je někde v
Kalifornii.“
Amanda povytáhla obočí a Stopař se usmál.
„Jednou za pár dní se vždycky stěhuje na nový
místo.“
„Jak? Proč?“
Pokrčil rameny. „Řekl bych, že když je jednomu
jedenáct tisíc let, je už život docela nudnej. A co se
týče toho jak, tak má vrtulník postavenej na zakázku,
kterej dovede překonat rychlost zvuku.“
Amanda se snažila všechny ty informace strávit a
představovala si, jak asi může nejstarší Stopař
vypadat. Z nějakého důvodu jí na mysl přišel mistr
Yoda z Hvězdných válek – droboučký stařík se
šedozelenou kůží, který se, celý ohnutý, potuluje po
kraji a chrlí ze sebe nesouvislá slova moudrosti.
„Potkals ho někdy?“ zeptala se.
Kyrián přikývl. „To my všichni. Zaškoluje
všechny nové Stopaře a je to takový náš neoficiální
vůdce. Taky se říká, že právě on je ten zabiják, jemuž
bohové přikážou, aby nás popravil, když porušíme
pravidla.“
Ta představa se jí ani krapet nelíbila. „Jak
porušíte?“
„Například když zabijeme člověka. Máme určitá
pravidla chování a musíme je dodržovat. Třeba
nesmíme naše síly použít před velkým davem lidí,
nesmíme se družit s Apollity nebo Démony, a tak
podobně.“
Bylo uklidňující vědět, že něco takového mají, na
druhou stranu ale Amandu děsilo pomyšlení, že by
jeden z nich mohl svoje schopnosti zneužít. „Jestliže
mají Stopaři zakázáno si navzájem ublížit a přitom,
když jsou spolu, si vzájemně odčerpávají síly, jak
může být Acheron kat?“
„Acheron nám ale síly nečerpá.“ Kyrián se napil
vína. „Ash byl něco jako pokusný králík. Protože byl
první Stopař, nepodařilo se bohům ještě odstranit
všechny mouchy ze systému. Takže má nějaké…
zvláštní znaky.“
Teď si ho Amanda už definitivně představila jako
nějakého mutanta – zakrslého, hrbatého Stopaře, co si
šlape na jazyk.
„A kolik je vůbec všech Stopařů dohromady?“
zeptala se.
„Tisíce.“
Poklesla jí čelist. „Vážně?“
Podle výrazu jeho očí poznala, že mluví pravdu.
„A jak často bohové stvoří nového?“
„Ne moc často,“ pronesl Kyrián tiše. „Většina z
nás tu straší už docela dlouho.“
„Pane jo,“ vydechla. „A když je Acheron ten
nejstarší, kdo je teda nejmladší?“
Kyrián se zamračil, jak uvažoval nad odpovědí.
„Takhle z fleku bych řekl, že je to buď Tristan, Diana
nebo Soumrak, ale musel bych si to ověřit u
Acherona.“
„Soumrak? To je přezdívka, nebo ho jeho matka
neměla ráda?“
Kyrián se zasmál. „Bejval pistolník a takhle ho
označovali na plakátech na nárožích, co na nich za něj
slibovali odměnu. Šerif tvrdil, že nejlíp střílel při
západu slunce.“
„Aha,“ vypravila ze sebe Amanda pomalu.
Představila si chlápka à la Divoký Bill Hickok, s
nohama do O, rozevlátými vousy a žvancem tabáku
mezi zuby. „Vidím, že vy Stopaři jste nebývali zrovna
kupci ani…“
„Jiní slušní, zákonů dbalí občané?“
Usmála se. „Nechtěla jsem říct, že jste nebyli
slušní, ale v podstatě jsi trefil hřebík na hlavičku.“
Kyrián její úsměv opětoval. Slovo „neslušné“
výborně vystihovalo myšlenky, které se mu v
souvislosti s jeho hostem honily hlavou. „Stát se
Stopařem vyžaduje určitou divokost a vášeň.
Artemida nechce plýtvat svým ani naším časem, takže
si nevybere někoho, kdo nedokáže lovit. Dalo by se
říct, že jsme všichni šílení, zkažení a nesmrtelní.“
Usmála se ještě víc, až se jí v pravé tváři objevil
nepatrný dolíček. Zvláštní, že si ho všiml až teď.
„Zkažení a nesmrtelní, to ti věřím, ale jste opravdu
šílení?“
„Zkus si pod slovíčkem ‚šílený‘ představit
‚praštěný‘…“
V očích se jí zaleskla uličnická světýlka. „V tom
případě jste rozhodně šílení. Ale víš co? Myslím, že
právě to mám na tobě ráda. Nepředvídatelnost má
jisté kouzlo.“
Kyrián si nebyl jistý, koho z nich dvou její
vyznání překvapilo víc. Amanda rychle uhnula
pohledem a tváře se jí zbarvily do nachova.
Má ho ráda… Ta slova v něm vyvolala doslova
dětinskou reakci. Pocítil silné nutkání utíkat někomu
říct „má mě ráda, má mě ráda“.
Bohové, co tohle znamená? Je mu dva tisíce let.
Bláznivá léta má snad už dávno za sebou! Nemohl
však popřít uspokojení a štěstí, které v tu chvíli cítil.
Rozhostilo se trapné ticho. S ještě větší vervou se
pustili do jídla.
Amanda se přitom ze všech sil snažila vypudit z
hlavy svůj dům. Všechno, co ztratila. Tím se může
zabývat zítra – teď si jen přála nějak přečkat noc.
„Tabitha zůstane u mámy,“ přerušila ticho a
sledovala Kyriána, jak nese talíř ke dřezu a oplachuje
ho.
„Fajn.“
„Ale ještě něco,“ dodala tiše. „Zatím jsi mi neřekl,
jak to, že toho o mé sestře tolik víš.“
Dal talíř a příbor do myčky. „Talon a Tabitha mají
společného přítele.“
Amanda překvapeně zamrkala. Nějaký špión…
kdo by si to byl pomyslel. „Někoho z Tabithiny
bláznivý party?“
Přikývl.
„Koho?“
„Vzhledem k tomu, že pro nás ta osoba provádí
špionáž, tak ti rozhodně nehodlám prozradit, kdo to
je.“
Zasmála se, pak na něj vrhla pohled zpod
přimhouřených víček a snažila se uhádnout, kdo by to
mohl být. „Vsadím se, že je to Gary.“
„Mlčím jak hrob.“
Zajímalo ji to, ale zdaleka ne tolik jako Stopař.
Povzdychla si, pustila se znovu do jídla a přitom se
rozhlížela po luxusně zařízené kuchyni, zatímco
Kyrián uklízel po večeři. Stolek, u něhož Amanda
seděla, odděloval od zbytku místnosti mramorový
pult na servírování snídaně, podepřený sloupky.
Vzdáleně připomínal řecký chrám. Před ním stály tři
vysoké barové stoličky.
Všechno bylo čisté jako ze škatulky a obrovské.
„Pro jednoho člověka je to hodně velký dům. Jak
dlouho tu už bydlíš?“
„Něco málo přes sto let.“
Až jí z toho zaskočilo. „To myslíš vážně?“
„Nemám potřebu se stěhovat. Mám New Orleans
rád.“
Vstala a podala mu svůj talíř. „Takže jsi tady
docela zakořenil, co? Kde jsi bydlel předtím?“
„Chvíli v Paříži,“ odpověděl a odložil talíř stranou.
„V Ženevě, Londýně, Barceloně, Hamburku,
Aténách. A předtím jsem se toulal.“
Upřeně se mu zadívala do očí, ale nezdálo se, že
by si vymýšlel. Skrýval před ní své pocity a Amandu
napadlo, jestli je vůbec možné nějak ho z té jeho ulity
vytáhnout. „Musel ses cítit osamělý.“
„Bylo to v pohodě.“ Ani teď se jeho výraz
nezměnil.
„A měl jsi vůbec aspoň v některém z těch měst
přátele?“
„Vlastně ani ne. Měl jsem sice během staletí pár
Panošů, ale jinak dávám přednost samotě.“
„Panošů?“ zeptala se. „Jak zvláštní. Jako ve
středověku?“
„Jo, tak nějak.“ Pohlédl na ni, ale dál to
nerozváděl. „A co ty? Žiješ tady celý život?“
„Narodila jsem se tu i vyrostla. Máminy rodiče
sem emigrovali během hospodářské krize z
Rumunska a tátovi předci pocházeli z venkova. Byli
potomky francouzských starousedlíků.“
Zasmál se. „Jo, takových jsem poznal docela
dost.“
„To ti ráda věřím, když tu žiješ už sto let.“
Amanda přemýšlela, jaký život musel Stopař vést.
Všechna ta staletí samoty, kdy musel přihlížet, jak
lidé, na nichž mu záleželo, umírají stářím, zatímco on
se vůbec nemění. Muselo to pro něj být hodně těžké,
ovšem na druhou stranu takový život jistě obnášel i
pěknou řádku příjemných věcí.
„Jaké to je – vědět, že budeš žít navždy?“
Pokrčil rameny. „Upřímně řečeno, o tom už vůbec
nepřemýšlím. Stejně jako zbytek světa prostě každej
den vstanu, udělám si svoji práci a jdu zas do
postele.“
Znělo to prostě, ale Amanda za těmi slovy vycítila
ještě něco dalšího. Hluboce zakořeněný smutek. Život
beze snů musí být utrpením. Lidský duch potřebuje
nějaké cíle, za nimiž může jít, a zabíjení Démonů se jí
nejevilo jako zrovna uspokojivý cíl.
Sklopila pohled na kuchyňskou linku a snažila si
představit, jaký asi Stopař býval jako normální muž.
Julián jí vyprávěl, jak spolu vždycky po bitvě popíjeli
a že Stopař toužil po dětech.
Přitom si vzpomněla, jak se tvářil, když držel na
rukou malou Vanessu.
„Měl jsi někdy děti?“
V jeho očích se na okamžik objevila intenzivní
bolest, ale vzápětí nabyl zpět svého stoického klidu.
„Ne, Stopaři jsou neplodní.“
„Takže jsi impotentní.“
Zalapal dotčeně po dechu a podíval se na ni. „To
sotva. Můžu mít sex, akorát se nemůžu rozmnožovat.“
„Aha.“ Pokrčila nos, zašklebila se na něj a zkusila
uvolnit napjatou atmosféru. „To byla fakt moc intimní
otázka. Promiň.“
„To je dobrý.“
Zapnul myčku. „Nechceš si prohlídnout dům?“
„Dům?“ zeptala se a nevěřícně svraštila obočí.
„Tak jestli tohle je dům, tak já bydlím v
dvoupokojový chajdě.“ V tu chvíli si vzpomněla, že
teď už nebydlí nikde; honem tu myšlenku potlačila.
„Ano,“ řekla tiše, „prohlídla bych si ho moc ráda.“
Stopař ji dveřmi nalevo zavedl do obrovského
obývacího pokoje. Štuky a malba na stěnách byly
nádherné a dýchaly jakýmsi starosvětským půvabem a
elegancí, zatímco nábytek byl zcela moderní.
Místnost byla zařízena pro pohodlí, ne aby udělala
dojem na návštěvníky. Amandu ovšem hned napadlo,
že upíři hosty asi moc často nepřijímají. Celou jednu
stěnu zakrývala soustava reproduktorů, širokoúhlá
televize, dvojitý videopřehrávač a DVD přehrávač. Ze
stropu visely lustry, ale místnost byla osvětlena pouze
svíčkami ve třech zdobených nástěnných svícnech.
„Ty asi nemáš rád žárovky, že ne?“ zeptala se
Amanda, když Stopař rozsvěcoval velký rozvětvený
svícen.
„Ne,“ odpověděl. „Pálí mě z nich oči.“
„Jsi citlivý na světlo?“
Přikývl. „Stopaři mají oči výborně přizpůsobené
tmě. Naše zorničky jsou mnohem větší než u lidí a
nerozšiřují se stejně. V důsledku toho naše oči
přijímají mnohem víc světla než lidské,“ vysvětloval a
Amanda si přitom všimla, že na oknech sahajících od
podlahy až ke stropu jsou zavřené okenice, aby
dovnitř nepronikl ani paprsek denního světla.
Procházela zrovna kolem černého koženého gauče,
když tu se najednou zarazila. Před gaučem stála
rakev.
„To je…“ Nebyla ani schopná dokončit větu. Ne,
dokud v mysli viděla ten strašidelný obrázek Stopaře,
ukládajícího se každý den ke spánku do rakve.
Stopař se na rakev podíval a pak bez mrknutí
opětoval její šokovaný pohled. „Ano,“ pronesl
bezbarvým hlasem, „ano, přesně tak. Je to to, co si
myslíš… můj konferenční stolek.“
Přistoupil k rakvi, zvedl víko a vyndal dálkový
ovladač. „A tohle je na televizi, kdyby ses ráno chtěla
koukat.“
Zavrtěla hlavou. Teprve teď si všimla, že kolem je
spousta podivných upířích cetek – miniaturní sošky,
malé kuše a na krbové římse dokonce balíček
tarotových karet.
„Nick si myslí, že je to vtipný,“ prohodil Stopař,
když vzala balíček do ruky. „Kdykoliv někde objeví
něco s upíří tematikou, donese to sem, abych to tu
našel.“
„A nevadí ti to?“
„Ne, vím, že si dělá legraci.“
Postupně jí ukazoval další a další pokoje starého
sídla a Amanda si začala připadat ztracená. „Jak je to
tu vůbec velký?“ zeptala se, když vstoupili do herny.
„Je tu dvanáct pokojů a celkem to má něco málo
přes šest set padesát čtverečních metrů.“
„Ježíši, už jsem byla i v menších obchodních
centrech.“
Kyrián se zasmál.
Uprostřed herny stál krásně vyřezávaný
kulečníkový stůl. Vybavení doplňovalo asi tucet
hracích automatů a širokoúhlá televize s pestrou
paletou herních konzolí, vyrovnaných na nízkém
stolku před televizí. Co jí ovšem připadalo
nejzvláštnější, byl pár baseballových rukavic a
baseballový míček na rozkládacím stolku v rohu.
Přešla k němu.
„Občas si s Nickem v noci zatrénujeme,“
vysvětloval Stopař.
„Proč?“
Pokrčil rameny. „Pomáhá mi to vyčistit si hlavu,
když potřebuju něco promyslet.“
„A Nickovi to nevadí?“
Zasmál se. „Nickovi vadí všechno. Nevzpomínám
se, že bych ho někdy o něco požádal a on si
nestěžoval.“
„Tak proč ho máš?“
„Zbožňuju výzvy.“
Teď byla řada na ní, aby se zasmála. „Musím říct,
že bych Nicka ráda poznala.“
„Zítra budeš mít bezpochyby příležitost.“
„Fakt?“
Stopař přikývl. „Kdybys cokoliv potřebovala, stačí
říct a on to obstará. Kdyby tě nějak urazil, dej mi
vědět a já ho zabiju, až vstanu.“
Tón hlasu naznačil, že možná nemluví jen tak do
větru.
Pak Stopař otevřel velké francouzské okno a
zavedl Amandu do proskleného atria s dlážděnou
podlahou, na níž se rozléhaly jejich kroky. Otevřeným
stropem bylo vidět nebe a miliony blikajících
hvězdiček.
„To je krása.“
„Děkuju.“
Amanda přistoupila k velkému sousoší uprostřed
místnosti, znázorňujícímu tři ženy. Dokonalost toho
díla brala dech. Nejmladší z nich ležela na boku se
svitkem papyru v ruce, zatímco starší dvě seděly zády
k sobě. Jedna držela lyru, druhá vypadala, že zpívá.
Nejvíc ale Amandu ohromilo, že všechny tři vypadaly
jako živé a byly nápadně podobné Stopařovi.
„To máš z Řecka?“ zeptala se.
Přikývl a na obličeji se mu na okamžik objevil
bolestný výraz. „To jsou moje sestry.“
Amandě ztěžklo srdce. Prohlédla si je pozorněji.
Stopař se něžně dotkl paže dívky se svitkem
papyru; přitom nepatrně svraštil obočí.
„Althea z nás byla nejmladší,“ řekl. Hlas měl
přitom o celou oktávu hlubší než obvykle. „Bylo jí
sotva dvacet. Byla tichá a stydlivá, a když byla
nervózní, komicky se zakoktávala. Bohové, tolik to
nenáviděla, ale mně se to zdálo roztomilé. Diana,“
ukázal na tu s lyrou, „byla o dva roky starší než já a
byla to taková dračice. Otec vždycky říkal, že jsme si
strašně podobní, a proto spolu nemůžeme nikdy
vycházet. A Phaedra byla o rok mladší než já a měla
přímo andělský hlas.“
Amanda pohlédla na třetí mladou ženu.
Ze všech sester vyzařoval zvláštní, křehký půvab.
Sochař je zachytil jakoby v pohybu. Dokonce i
záhyby jejich šatů byly zcela realistické a
propracované do nejmenšího detailu. Ještě nikdy
neviděla takovou mistrovskou práci. Vypadaly tak
opravdově, že skoro čekala, že ji osloví.
Žádný div, že ho pohled na ně tolik bolel.
„Musel jsi je moc milovat.“
Přikývl.
„Co se s nimi stalo?“
O kousek odstoupil. „Vdaly se a prožily dlouhý a
šťastný život. Diana pojmenovala svého nejstaršího
syna po mně.“
Amandě se na rtech objevil slabý úsměv nad tím,
že něco takového udělala právě ta, která s ním
bojovala nejvíc. Prozrazovalo to hodně o jejich
vztahu. Vzpomněla si, co jí řekl v autě o Althee – že
si ustřihla dlouhé vlnité blond vlasy, když se
dozvěděla o bratrově smrti. Musely ho všechny
milovat stejně silně jako on je.
„Co říkaly tvé přeměně ve Stopaře?“
Odkašlal si. „Nevěděly o tom. Myslely si, že jsem
mrtvý.“
„Jak to, že ty teda víš tolik o –“
„Slyšel jsem je, dokud žily. Cítil jsem je stejně,
jako když ty otevřeš své srdce Tabitě a poznáš, co ji
trápí.“
Při těch slovech ztuhla. „Odkud to víš?“
„Už jsem ti přece říkal, že cítím tvoje schopnosti.“
Amandě přeběhl po zádech mráz a napadlo ji,
jestli před ním vůbec může něco utajit. „Jsi děsivý
člověk.“
Oči mu zvláštně potemněly. „Nejsem člověk.
Vzdal jsem se své lidské podstaty, když jsem přešel
na druhý břeh.“
Tvrdil to, ale Amanda věděla svoje; možná neměl
duši, ale dobré srdce určitě, a byl víc než lidský.
„Proč jsi souhlasil s tím, že se staneš Stopařem, když
jsi pomstu na Theone nikdy nevykonal?“
„Tenkrát se mi to zdálo jako dobrý nápad.“
Jako by v ní po těch slovech něco roztálo. Možná
kvůli osamělosti, která zaznívala ze Stopařova hlasu,
možná kvůli smířenosti s osudem, zračící se mu v
očích. Nevěděla přesně, co to je, ale věděla, že se už
nemůže jednoduše vrátit zpátky ke svému starému
životu a na tohoto muže zapomenout. Na to až příliš
zblízka poznala dobrotu jeho srdce. Příliš zblízka
viděla jeho bolest. A Bůh jí pomoz – čím víc se toho
o něm dozvídala, tím víc ho chtěla. Chtěla ho tak, až
se to vzpíralo vysvětlení. Sotva se seznámili, a přesto
tu už bylo něco, co je k sobě poutalo.
Pohlédla do jeho zmučených očí, které si ji
toužebně a hladově prohlížely. Byl přesně to, čemu
její matka říkala „chybějící polovina“. Matka tak
nazývala otce a Selena zas Billa – a Amanda jim
poprvé v životě rozuměla. A když sama totéž našla ve
Stopařovi, věděla, že se ho nemůže jen tak vzdát.
Rozhodně ne bez boje.
Stopař se otočil a vedl ji zpátky do domu. Ukázal
jí pokoje v přízemí. „Tady můžeš spát. Jenom ti
přinesu něco pohodlnějšího na převlečení.“
Se zájmem si prohlížela luxusně zařízenou ložnici.
Masivní postel z koloniální doby, natřená na temně
zeleno, vypadala jak rekvizita z historického filmu. V
malé místnosti by vypadala nabubřele, ale tomuto
obrovskému prostoru dodávala starosvětský, útulný
ráz.
Stopař se vrátil o pár minut později s černým
tričkem a tepláky, v nichž by se Amanda ztratila celá.
„Díky,“ řekla a vzala si je od něj.
Stál před ní a pohledem se jí vpíjel do očí. Zvedl
ruku a přejel jí konečky prstů po čelisti. Krátké nehty
Amandu jemně škrábaly na kůži; zamrazilo ji.
Věděla, že ji chce políbit, a ohromovalo ji, jak moc po
jeho polibku touží.
Ale nepolíbil ji, jen si ji dál prohlížel tmavýma,
hladovýma očima.
Pak jí bříškem palce přejel rty a Amanda jen stěží
potlačila sten. Bylo to příjemné. Tak krásně voněl.
Vzduch mezi nimi byl plný napětí, vzájemné
intenzivní touhy a potřeby. Amanda se cítila slabá i
silná zároveň.
Právě když už si byla jistá, že ji Stopař políbí,
odtáhl se. „Dobrou noc, Amando.“
S bušícím srdcem se dívala, jak odchází.
Kyrián se proklínal na každém kroku k pracovně.
Měl ji políbit. Měl ji…
Ne, udělal to správně. Nikdy mezi nimi nic
nebude. Stopaři si sice mohli po nocích užívat s
ženami, ale měli zakázáno se vážněji zaplést.
Nebezpečí bylo prostě příliš veliké.
Ženy to činilo bezbrannými vůči Démonům a
Stopaře slabými. Stávali se opatrnými a při téhle práci
opatrnost zabíjí.
Nikdy předtím mu to nevadilo.
Dnes v noci ho ta bolest téměř zlomila.
Nenáviděl tyhle pocity. Nenáviděl svou touhu po
Amandě. Už dávno potlačil všechny emoce a
vyhovovalo mu to. Líbilo se mu žít v bezpečné kukle,
chránící ho před zbytečným zmatkem.
„Musím ji vypudit z mysli.“ Vstoupil do pracovny
a přihlásil se na webovou stránku Stopařů DarkHunter.com.
Na obrazovce okamžitě začaly blikat příchozí
krátké zprávy a jeho e-mailová adresa byla jako
obvykle zcela zaplněna vzkazy od ostatních Stopařů.
Moderní technologie je úžasná věc – možnost takto
komunikovat byla pro Stopaře skutečný dar z nebes.
Dlouhé noci se staly snesitelnějšími, a navíc si mohli
vyměňovat důležité informace.
Kyrián se posadil do černého koženého křesla a
dvakrát kliknul na blikající ikonu. Byl to vzkaz od
Acherona.
Volal Nick, že tě Desiderius nakopal do zadku. Jsi
v pořádku?
Kyrián zaťal zuby a pak vyťukal odpověď. „Za
tohle ho zabiju. Jsem v pohodě. Desiderius se vypařil
do králičí nory. Co o něm víš?“
Je to ten, co před pár lety dostal Cromleyho, takže
máš před sebou silnýho soupeře. Mluvil jsem s
Cromleyho Panošem a povídal, že Desiderius si
náramně užíval, jak si s Cromleym pohrával. Nakonec
D. zabil Cromleyho takovým způsobem, že je lepší o
tom pomlčet. Osobně bych byl radši, kdyby D. šel po
mně, potřebuju dobrýho tanečního partnera. Mí
Démoni mají chromý nohy.
Kyrián se Ashovu suchému humoru zasmál. Ten
chlapík s chromými Démony opravdu neměl
trpělivost. „Talon tvrdí, že používají astrální paprsky.
Už si se s tím někdy setkal?“
Můžu upřímně říct, že za celejch těch jedenáct tisíc
let… ani jednou, hergot. Tohle je poprvý. Zavolal
jsem Věštkyním a ty se spojily se Sudičkama. Ale znáš
je. Nepochybuju, že přijdou s něčím jako „Když
obloha zešedne a udeří mráz, s Démony strašnými
prorve se hráz. Chceš-li pak jednoho přelomit v půl,
musíš si obstarat prazvláštní hůl.“ Anebo s
podobnejma kecama. Jak já ty Věštkyně nesnáším.
Kdybych měl chuť řešit hlavolamy, koupil bych si
Rubikovu kostku.
„Nevím, nevím, Ashi, ale zdá se mi, že ti to fakt
jde. Nechceš se ucházet o místo Věštce?“
Hele, generále, mám vztyčenej prostředníček a
ukazuje přímo na tebe. A teď mě nech pracovat.
Musím vypátrat pár Démonů, naštvat pár Stopařů a
svést pár ženskejch. Zatím čau.
Kyrián už neměl náladu bavit se s nikým dalším.
Odhlásil se tedy ze stránky Stopařů, otevřel svoji emailovou schránku – ale nechtělo se mu ani číst.
To jediné, co by chtěl doopravdy, chtít nesměl.
Proti své vůli vyrazil na chodbu a po schodech
dolů.
Než si stačil uvědomit, co dělá, stál před
Amandinými dveřmi. Opřel se o dveře z tmavého
dřeva rukou a roztáhl prsty. Zavřel oči a viděl
Amandu, jak sedí na posteli a pod jeho tričkem se jí
rýsují nahé dlouhé nohy…
Rozbušilo se mu srdce. Cítil její bolest ze ztráty
domu. Cítil její strach, že by Desiderius mohl ublížit
Tabitě a Allison.
A co hůř, cítil i slzy, které zadržovala. Byla tak
silná. Tak schopná. V životě takovou ženu nepoznal.
Vzpomněl si na svůj ranní sen. Stále ještě ji cítil v
náručí.
„Chci tě.“
Dal by cokoliv, jen aby od ní ta slova slyšel i ve
skutečnosti, aby v jejích očích spatřil pohled plný
lásky.
To jediné, co v té chvíli chtěl udělat, bylo rozrazit
dveře a pomilovat se s ní. Toužil po tom, aby se ho
dotýkala. Aby ho objímala. Aby ho pustila k sobě
dovnitř.
Ale to se nemělo stát.
S těžkým srdcem se přinutil odejít. Čekala ho
práce.
Amanda mrkla na hodiny. Půl jedné. Normálně by
už touhle dobou spala. Ale pro Stopaře byla noc ještě
mladá.
Napadlo ji, co asi v časných ranních hodinách
dělá. Určitě každou noc nezabíjí Démony. Nemůže
jich být přece tolik, nebo jo?
Než jí došlo, co dělá, vyskočila z postele a začala
se potulovat po obrovském sídle. Nevěděla, kde
Stopař je, neobtěžoval se jí předtím při prohlídce
ukázat svůj pokoj, ale tušila, že bude někde nahoře,
pravděpodobně tak daleko od jejího, jak jen to je
možné.
Když byla asi v polovině schodů, zaslechla
podivný svištivý zvuk. Vrátila se zpátky a našla cestu
do temné herny. Nikde nebylo rozsvíceno, ale měsíc a
hvězdy svítily tak jasně, že mohla vidět pohybující se
stín v atriu. V prvním momentě chtěla zavolat Stopaře
na pomoc, ale pak se zarazila.
Ten stín jí byl nějak povědomý. Přistoupila blíž k
francouzskému oknu a poznala, že je to právě on,
Stopař; měl na sobě tričko a tepláky a vrhal
baseballovým míčkem do pružné sítě, která mu ho
odrážela zpátky.
Sotva míček vyletěl, vyskočil ze tmy Terminátor,
hnal se za ním a pak se zase vrátil ke Stopařovi.
Amanda se při tom pohledu usmála. Stopař
Terminátora pohladil a pokračoval v házení.
Chtěla odejít, ale nemohla. Místo toho otevřela
dveře.
Stopař se v mžiku otočil; zapomenutý míček se
odrazil, bouchl ho do hlavy a odlétl do tmy, odkud zas
vyrazil Terminátor. Stopař zasykl a chytil se za hlavu.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se Amandy ostrým
tónem.
Potřebuju, abys mě políbil.
Polkla. „Jenom jsem nevěděla, kde jsi.“
„Tak teď už to víš.“
Hlas měl opět ledově chladný. Tohle nebyl Stopař,
který s ní byl před chvílí, tohle byl Stopař, vedle nějž
se vzbudila v továrně. Ostražitý. Odměřený.
Bodlo ji z toho u srdce. Ta boule na hlavě od
míčku nebyla jediný důvod, proč byl najednou tak
nedůtklivý. Už zase si kolem sebe stavěl zeď.
Odstrkoval ji od sebe. Dovtípila se a přikývla. „Aha,
jo. Dobrou.“
Díval se za ní, jak odchází. Ranil ji. Cítil to a
nenáviděl se za to.
Zavolej ji zpátky.
Ale k čemu?
Mezi nimi přece nikdy nemůže nic být. Dokonce
ani přátelství ne.
Zaskřípal zuby a pustil se zase do nadhazování.
Přitom se snažil soustředit myšlenky na Desideria,
silou vůle ho vlákat do své moci.
Bylo to marné. Amanda byla pořád s ním. To její
obličej viděl, když zavřel oči. To její vůně mu
prostupovala smysly. Jestli na ni nepřestane myslet,
nechá se zabít. A jestli zahyne, půjde Desiderius po
ní.
Zavrčel a vrhl míček na síť. Pootočil se, aby ho zas
chytil, ale než se ho stačil dotknout, projela mu
lebkou prudká bolest.
Zaklel. Spodek dlaně přitiskl na pravé oko, a jak
bojoval s bolestí, spatřil v mysli hrozný obrázek.
Desideria.
Obrázek nabyl ostřejších obrysů a Kyrián ztuhl.
Neuvěřitelně jasně viděl, jak ho Desiderius zabíjí.
A
slyšel,
jak
Amanda
vzlyká.
Kapitola 8
Když Amanda usnula, honila se jí v hlavě po
nějakou dobu spousta zmatených snů, vířily jako
obrázky v porouchaném kaleidoskopu, viděla cizí
krajiny, místa a lidi, až se jí z toho točila hlava.
Po chvíli se však jednotlivé obrazy ustálily a staly
zřetelnější. Míjela neznámé lidi a oni ji zdravili,
dokonce ty neznámé znala jménem a věděla o nich
věci, které může vědět pouze přítel. Všechno bylo
neuvěřitelně skutečné, spíš jako zapomenutá
vzpomínka než pouhý sen.
Slyšela mužský smích a hlahol oslav. Cítila
zvláštní směs radosti a smutku. Pak si uvědomila, že
je ve vybledlém červeném stanu plném vojáků ve
starodávné zbroji.
„Bylo to skvělý,“ pochválil ji starší voják a
poplácal ji po zádech. Poznala v něm svého zástupce,
muže, na něhož spoléhala a který ji zbožňoval.
Dimitrij u ní vždy hledal radu a povzbuzení.
Na spodní části levé tváře se mu táhla čerstvá
otevřená rána, ale staré, šedé oči mu jiskřily. Ačkoliv
měl zbroj pokrytou krví, zdál se jako zázrakem
nezraněn. „Škoda, že tu nebyl Julián, aby viděl naše
vítězství. Byl by na tebe pyšný, veliteli. Ručím ti za
to, že celý Řím se dneska v noci utápí v slzách.“
V tom okamžiku Amandě došlo, že ten sen není o
ní.
Byla na Kyriánově místě…
Kyrián měl obličej ušpiněný od prachu, potu a
krve, vlasy rozcuchané. Z levého spánku mu až do
poloviny hrudníku spadaly tři dlouhé, tenké copánky.
Byl to nádherný chlap, a zcela lidský.
Tmavě zelené oči se mu leskly opojením z
vítězství a nesl se hrdě jako muž, kterému není rovno,
jako muž předurčený k velikosti.
Pozvedl číši vína a připil mužům ve stanu. „Věnuji
toto vítězství Juliánovi Makedonskému. Ať už je teď
kdekoliv, vím, že se směje Scipionově porážce.“
Muži zaburáceli hurá.
Kyrián se napil a pohlédl na staršího vojáka po
svém boku. „Škoda, že Valerius nebyl se Scipionem.
Těšil jsem se, že se utkám i s ním. Ale nevadí.“ Zvýšil
hlas, aby ho slyšeli všichni muži ve stanu. „Zítra
vyrazíme na samotný Řím a srazíme tu děvku na
kolena.“
Muži souhlasně pokřikovali.
„Na bojišti, s mečem v ruce, jsi neporazitelný,“
řekl starý muž s úctou v hlase. „Zítra touhle dobou
budeš vládcem celého známého světa.“
Kyrián zavrtěl hlavou. „To Andriscus se zítra
stane vládcem Říma. Ne já.“
Starý muž se zatvářil překvapeně. Pak se ke
Kyriánovi naklonil a ztišil hlas, aby ho mohl slyšet
jenom on. „Někteří si myslí, že je slaboch.
Podporovali by tě, kdyby ses rozhodl –“
„Ne, Dimitriji,“ přerušil ho Kyrián jemně. „Vážím
si tvé důvěry, ale přísahal jsem Andriskovi, že povedu
jeho vojsko, a to až do dne, kdy zemřu. Nikdy ho
nezradím.“
Výraz Dimitrijovy tváře prozrazoval zmatek.
Nebyl si jistý, jestli má Kyriána za věrnost pochválit,
nebo mu vynadat. „Jsi jediný člověk, jehož znám,
který se dobrovolně vzdává příležitosti ovládnout
svět.“
Kyrián se zasmál. „Království ani říše štěstí
nepřinášejí, Dimitriji. To dokáže pouze láska hodné
ženy a dětí.“
„A úspěchy v boji,“ dodal Dimitrij.
Kyrián souhlasně přikývl. „Nu, alespoň dneska
večer to tak vypadá.“
„Veliteli?“
Kyrián se otočil za hlasem za sebou a spatřil
vojáka, který si k němu proklestil cestu davem ve
stanu a podával mu zapečetěný dopis. „Přinesl to
kurýr. Našli to dneska u římského posla.“
Kyrián si dopis vzal a všiml si pečeti Valeria
Mladšího. Nedočkavě pergamen rozložil a pustil se do
čtení. S každým slovem vzrůstala jeho panika, srdce
se mu rozbušilo. „Koně!“ vykřikl a vyběhl z
přeplněného stanu. „Osedlejte mi koně.“
„Veliteli?“
Otočil se na svého zástupce, který ho následoval
ven a starostlivě vraštil staré, unavené čelo.
„Než se vrátím, Dimitriji, tak budeš velet ty,“
přikázal Kyrián. „Stáhni se s vojskem zpátky do hor,
pryč od Římanů, a počkej tam, dokud ode mne
neuslyšíš. Pokud se do týdne nevrátím, táhni s muži
do Punjary a spoj se s Iásonem.“
„Jsi si tím jistý?“
„Ano.“
Kyrián se spěšně vyhoupl do sedla černého hřebce,
kterého mu přivedl sluha.
„Kam máš namířeno?“ ptal se Dimitrij.
„Valerius jede k mé vile. Musím ho zastavit.“
Dimitrij chytil koně za uzdu. Byl zděšený.
„Nemůžeš se mu postavit sám.“
„Nemám čas na tebe čekat. Moje žena je v
nebezpečí. Nemám ani minutu.“ Otočil koně, pobídl
ho ostruhami a vyrazil z tábora.
Amanda se zavrtěla v posteli, jak cítila Kyriánovu
vzrůstající paniku. Jeho potřebu ochránit svou ženu za
každou cenu. Dny utíkaly a on jel jako šílenec. Měnil
koně, kdykoliv narazil na nějakou vesnici. Ani jednou
se nezastavil, aby si odpočinul nebo se najedl. Byl
jako posedlý démonem, v hlavě jedinou myšlenku.
Theone, Theone, Theone.
Dorazil domů uprostřed noci. Unavený a vyděšený
seskočil z koně a zaklepal na těžká dřevěná vrata, aby
ho vpustili.
Otevřel mu nějaký stařec. „Vaše Výsosti?“ zeptal
se nevěřícně.
Kyrián ho odstrčil stranou a očima přejel
impozantní vstupní halu, zda neuvidí nějaké stopy po
nepřátelském vpádu. Jeho vystrašený pohled však
nenarazil na nic neobvyklého. To ho ale neuklidnilo,
alespoň prozatím ne. Nebude klidný, dokud na vlastní
oči nespatří ji. „Kde je moje žena?“
Zdálo se, že starého sluhu otázka zmátla. Zahýbal
neslyšně rty jako ryba, nakonec však ze sebe vypravil:
„V posteli, Výsosti.“
Vyhladovělý, vyčerpaný a zesláblý se Kyrián
rozběhl dlouhou chodbou se sloupořadím do zadní
části domu.
„Theone?“ křičel v běhu, zoufalý touhou ji už
spatřit.
Dveře na konci chodby se otevřely a vyšla z nich
neuvěřitelně krásná křehká blondýnka. Zavřela za
sebou a přejela špinavého Kyriána nesouhlasným
pohledem.
Byla naživu a bez jakékoliv úhony. A byla tím
nejkrásnějším stvořením, jaké kdy jeho zbožňující oči
uzřely… Dlouhé zlaté vlasy měla rozcuchané, tváře
zrůžovělé. Kolem nahého těla si držela tenkou bílou
pokrývku. „Kyriáne?“ zeptala se ostře.
Pocítil obrovskou úlevu a oči se mu zalily slzami.
Byla naživu! Popadl ji do náručí a přitiskl k sobě.
Ještě nikdy necítil vůči Sudičkám takovou vděčnost
za jejich laskavost.
„Kyriáne,“ vyštěkla a odtahovala se od něj,
„postav mě na zem. Smrdíš tak hrozně, že sotva
dýchám. Máš vůbec ponětí, jak je pozdě?“
„Jo,“ vypravil ze sebe namáhavě, postavil ji a
sevřel jí obličej v dlaních. Byl tak unavený, že se
sotva držel na nohou, natož aby dokázal myslet, ale
neusnul by. Ne dokud nebude v bezpečí. „A musím tě
odsud dostat. Obleč se.“
Zamračila se. „Kam mě chceš vzít?“
„Do Thrákie.“
„Do Thrákie?“ zeptala se nevěřícně. „Zbláznil
ses?“
„Ne. Dostal jsem zprávu, že sem míří Římani.
Vezmu tě k otci, aby tě chránil. Tak pospěš si!“
Neposlechla. Místo toho jí obličej nebezpečně
potemněl a z šedých očí jí vyšlehl hněv. „K tvému
otci? Sedm let jsi s ním slova nepromluvil. Proč si
myslíš, že mi teď poskytne útočiště?“
„Můj otec mi odpustí, když ho o to požádám.“
„Tvůj otec nás oba vyhodí. Prohlásil to zcela
veřejně. Už jsem zažila dost ponížení, nepotřebuju,
aby mi vmetl do tváře, že jsem kurva. Mimoto nechci
opustit svou vilu. Mám to tu ráda.“
Kyrián na její slova nedbal. „Můj otec mě miluje a
udělá, oč ho požádám. Uvidíš. Běž se obléknout.“
Pohlédla mu přes rameno. „Polyde?“ oslovila
starého sluhu, který po celou dobu čekal za
Kyriánovými zády. „Připrav pro pána koupel a dones
mu jídlo a víno.“
„Theone –“
Položila mu ruku na ústa: „Pst, můj pane. Je
hluboká noc. Vypadáš hrozně a smrdíš ještě hůř.
Dovol, ať tě umyjeme, nakrmíme a uložíme ke
spánku, a ráno si můžeme promluvit o tom, co je
potřeba udělat pro mé bezpečí.“
„Ale Římani –“
„Potkal jsi snad nějaké cestou sem?“
„Hm… ne.“
„Takže nám v tuhle chvíli jistě nemůže nic hrozit,
nebo snad ano?“
Byl příliš unavený, než aby se s ní mohl přít, a tak
ustoupil. „Myslím, že ne.“
„Tak pojď.“ Vzala ho za ruku a vedla do malé
komnaty stranou hlavní chodby.
Další, co Amanda spatřila, byla místnost osvětlená
ohněm v krbu a svíčkami. Kyrián ležel v pozlacené
vaně a Theone ho umývala.
Sevřel její ruku ve své a přitiskl si ji na zarostlou
tvář. „Neumíš si představit, jaks mi chyběla. Tvůj
dotyk mě dovede uklidnit jako nic jiného.“
Usmála se na něj, ale její oči přitom zůstaly
chladné, a podala mu číši vína. „Slyšela jsem, že jsi
Římanům vyrval Thesálii.“
„Jo. Valerius byl vzteky bez sebe. Nemůžu se
dočkat, až potáhneme na Řím. Ještě ho dobydeme, to
mi věř.“
Vypil číši a postavil ji na zem. Rozpálený touhou
popadl svou ženu a stáhl ji k sobě do vany.
„Kyriáne!“ zalapala po dechu.
„Pst,“ přitiskl jí rty na ústa. „Dej mi pusu.“
Uposlechla, ale zůstala chladná. Vycítil to.
„Co se děje, lásko?“ zeptal se a pustil ji. „Jsi
dneska nějak odtažitá. Jako bys byla myšlenkami
jinde.“
Její výraz roztál. Posadila se na něj obkročmo a
nechala ho do sebe vklouznout. „Nejsem odtažitá, jen
unavená.“
Usmál se a vzápětí zasténal, když se na něm začala
pohybovat. „Odpusť mi, že jsem tě probudil. Jen jsem
se chtěl ujistit, že jsi v bezpečí. Nepřežil bych, kdyby
se ti někdy něco stalo.“ Sevřel jí obličej v dlaních a
hladil ji palci po tvářích. „Nikdy tě nepřestanu
milovat, Theone. Jsi vzduch, který dýchám.“
Políbil ji na rty a vychutnával si její chuť.
Zdálo se, že se v jeho náručí uvolnila. Pomalu
přirážela. Po celou dobu jej upřeně sledovala, jako by
na něco čekala…
Když vyvrcholil, natáhnul se Kyrián zpátky do
vany a prohlížel si ji. Cítil se slabý jako právě
narozené štěně. Ale byl doma a jeho žena byla jeho
silou. Jeho útočištěm.
Sotva mu ta myšlenka bleskla myslí, začalo mu
zvláštně hučet v hlavě a zachvátila ho vlna nevolnosti.
A v tom okamžiku mu došlo, co jeho žena
provedla. „Jed?“ vyjekl.
Theone z něj seskočila, vylezla z vany a rychle se
zabalila do osušky „Ne.“
Kyrián se také pokusil vylézt, ale přepadla ho další
vlna nevolnosti. Zvrátil se zpátky do vody. Nemohl
dýchat a omámenou myslí se mu honily nesouvislé
myšlenky.
Přesto si jasně uvědomoval zradu ženy, již
miloval. Ženy, pro niž se vzdal celého světa.
„Cos mi to udělala, Theone?“
Vystrčila vzdorovitě bradu a chladně se na něj
podívala. „Dělám to, co ty nedokážeš. Chráním sama
sebe. Řím je budoucnost, Kyriáne. Ne Andriscus.
Nedostane se na makedonský trůn, co bude živ.“
Pak všechno pohltila tma.
Amanda zasténala, jak jí hlavou projela prudká
bolest. Když se tma opět zvedla, spatřila Kyriána, jak
leží nahý na studené kamenné desce, nakloněné v
úhlu pětačtyřiceti stupňů. Za nohy a ruce byl přivázán
k jakémusi skřipci.
Rozhlédl se po středně velké místnosti a pohled se
mu zastavil na starém stole v rohu, pokrytém
nejrůznějšími mučícími nástroji. U stolu, zády ke
Kyriánovi, stál vysoký, černovlasý muž a prohlížel si
tu děsivou sbírku.
Kyrián se cítil hrozně opuštěný a zrazený. A
ovšem – zcela bezbranný. Pro někoho, kdo v životě
nepoznal zranitelnost, to byl strašlivý pocit.
Od ohně v krbu bylo horko k zalknutí. Amanda
poznala, že venku začíná léto. Okna byla otevřená a
místností vanul mírný středozemní větřík a přinášel s
sebou vůni moře, květin a oliv. Kyrián zvenku
zaslechl smích a sevřel se mu žaludek.
V takový nádherný den je škoda umřít…
Muž u stolu naklonil hlavu na stranu. Vzápětí se
otočil a upřel na Kyriána hrozivý pohled. Byl sice
neuvěřitelně krásný, ale chladný úšklebek na tváři ho
zcela hyzdil. Měl kruté, lesklé oči zmije. Vypočítavé
oči, v nichž chyběl jakýkoliv soucit.
„Kyrián Thrácký,“ usmál se zle. „Tak jsme se
nakonec přece jen potkali. I když si nejsem jistý, že
sis to naše setkání představoval zrovna takhle, nebo
snad ano?“
„Valerius,“ vydechl Kyrián, sotva si všiml praporu
na zdi za mužovými zády. Emblém orla by poznal
kdekoliv.
Římanův úsměv se ještě prohloubil, když
přistoupil blíž ke Kyriánovi; na jeho tváři nebylo ani
stopy po nějaké úctě, jen samolibá spokojenost. Bez
dalšího slova otočil rumpálem, k němuž byly
přivázány Kyriánovy údy. Provazy se napnuly,
Kyriánovy svaly se natáhly, vazy se zpřetrhaly a kosti
vyskočily z kloubů.
Kyrián zavřel pevně oči a zaskřípal zuby z té
šílené bolesti, která mu projela tělem.
Valerius pootočil rumpál ještě o kousek a zasmál
se. „Panečku, ty jsi ale silný. Nebaví mě mučit malý
kluky, co hned začnou kňourat a naříkat. Pokazí tím
vždycky všechnu srandu.“
Kyrián na to nic neřekl.
Valerius rumpál upevnil tak, aby Kyriánovo tělo
zůstalo bolestivě natažené, a přešel ke stolu, na němž
spočívalo množství zbraní a nástrojů. Potěžkal v
rukou těžkou železnou palici. „Vzhledem k tomu, že
jsi tu nový, dovol, abych tě poučil, jak Řím zachází se
svými nepřáteli…“
Beze spěchu se vrátil ke Kyriánovi a provokativně
se na něj zašklebil. „Ze všeho nejdřív ti rozdrtíme
kolena. Tak budu mít jistotu, že nepodlehneš
pokušení zříct se mé pohostinnosti dřív, než ti to
dovolím.“
Udeřil ho palicí do levého kolena a v mžiku mu je
roztříštil. Kyriána zalila nepředstavitelná bolest.
Kousl se do rtů, aby nevykřikl, a rukama pevně sevřel
provazy, jimiž byl připoután. Cítil, jak mu po
předloktí stéká teplá krev z rozbitých zápěstí.
Poté, co mu rozdrtil i druhé koleno, vytáhl
Valerius z ohně kus rozžhaveného železa a přistoupil
s ním blíž. „Mám jedinou otázku. Kde je tvoje
vojsko?“
Kyrián na něj pohlédl přimhouřenýma očima, ale
neřekl ani slovo.
Valerius mu rozpálené železo přiložil na vnitřní
stranu stehna.
Amanda ztratila přehled o všech ranách, které
Kyriánovi způsobil. Hodinu za hodinou, den za dnem
ho mučil se stále stejnou, nepolevující intenzitou.
Netušila, že někdo může tolik vytrpět, a přesto
zůstat naživu.
Zatajila dech, když mu Valerius chrstl do obličeje
ledovou vodu.
„Nemysli si, že si omdlíš a unikneš mi. Nebo že
chcípneš hlady dřív, než budu chtít.“
Popadl Kyriána za vlasy, hrubě mu zvedl hlavu a
nalil mu do hrdla vývar. Kyrián sykl, jak ho slaná
tekutina popálila na pořezaném obličeji a rtech. Začal
se dusit, ale Valerius mu nepřestával lít vývar do úst.
„Pij, hergot,“ vyštěkl, „pij!“
Kyrián znovu omdlel a znovu ho ledová voda
přivedla k vědomí.
Čas běžel, dny a noci mu splývaly a Valerius se na
něj vrhal zas a zas. A nepřestával mu klást tu samou
otázku. „Kde je tvoje vojsko?“
Kyrián ze sebe za celou dobu nevydal ani hlásku,
ani jednou nevykřikl. Držel čelisti tak pevně sevřené,
že mu je Valerius musel páčit, aby ho mohl nakrmit.
„Veliteli Valerie,“ pozdravil nějaký voják, který
vešel do místnosti, zrovna když Valerius otáčel
rumpálem a znovu napínal Kyriánovy ruce a nohy.
„Odpusťte mi, že vás ruším, pane, ale je tu posel z
Thrákie a žádá o slyšení.“
Kyriánovi se na chvilku zastavil tep. Poprvé po
několika týdnech mu svitla jiskřička naděje.
Jeho otec…
Valerius na něj pohlédl a překvapením povytáhl
obočí. „To by mohla být docela legrace. Na každý pád
ho sem přiveď.“
Voják se vytratil.
O pár minut později vstoupil do místnosti v
doprovodu dvou římských vojáků postarší, pěkně
oblečený muž. Byl velmi podobný Kyriánovi a
Amanda si na chvilku myslela, že je to jeho otec – ale
vzápětí věděla, že je to Kyriánův strýc.
Jakmile byl muž dost blízko, aby poznal
Kyriánovo zkrvavené, znetvořené tělo, zalapal po
dechu.
Zapomněl na svou důstojnost a přiskočil k němu.
„Kyriáne?“ vydechl nevěřícně a opatrně se dotkl jeho
zlomené paže, modré oči plné bolesti a soucitu. „U
Dia, co jen ti to udělali?“
Amanda cítila Kyriánův strašný stud a žal, které se
ho zmocnily, když viděl strýcovu lítost. Cítila, jak
touží Zetovi ulevit od pocitu viny, jenž se mu zračil v
očích, a poprosit ho, aby požádal jeho otce o
odpuštění.
Otevřel ústa, aby promluvil, ale vydralo se mu z
nich pouze chraplavé zaskřehotání; hrdlo měl tak
rozbolavělé a vyprahlé, až se dusil, ale silou vůle se
mu nakonec podařilo třesoucími se rty vykoktat:
„Strýčku…“
„Že by přece jen uměl mluvit?“ zeptal se Valerius
a přistoupil k nim. „Za celé čtyři týdny ze sebe
nevydal ani hlásku. Teda kromě téhle…“
Znovu Kyriánovi přiložil rozžhavené železo na
stehno.
Kyrián zaťal zuby, škubl sebou a sykl.
„Přestaň!“ zvolal Zetes, odstrčil Valeria a něžně
sevřel Kyriánův pohmožděný obličej v dlaních. Když
se z jeho opuchlých rtů snažil utřít krev, stékaly mu
po tvářích slzy.
Pohlédl na Valeria. „Mám s sebou deset vozů
plných zlata a drahých kamenů. Jeho otec slibuje, že
ti dá ještě víc, až ho propustíš. Pověřil mě také předat
ti vládu nad Thrákií. A jeho sestra, princezna Althea,
se ti nabízí jako otrokyně. Jediné, co musíš udělat, je
dovolit mi odvézt ho domů.“
Ne! Slyšela Kyriánův vnitřní výkřik. Uvázl mu ale
v rozbolavělém hrdle.
„Možná ti dovolím odvézt ho domů… Ale teprve
až ho popravím.“
„Ne!“ vykřikl Zetes. „Je princ a ty –“
„Není žádný princ. Každý ví, že se ho jeho otec
zřekl. Udělal to zcela veřejně.“
„Ale odvolal to,“ naléhal Zetes. Podíval se
laskavým a konejšivým pohledem na Kyriána.
„Požádal mě, abych ti vzkázal, že to, co ti řekl,
nemyslel doopravdy. Byl hloupý a zaslepený, místo
aby ti věřil a vyslechl tě. Tvůj otec tě miluje, Kyriáne,
a touží jedině po tom, aby ses vrátil domů a on mohl
tebe i Theone přivítat s otevřenou náručí. Prosí tě,
abys mu odpustil.“
Zetova poslední slova způsobila Kyriánovi víc
bolesti než Valeriovo rozpálené železo. Otec se neměl
zač omlouvat, omlouvat se měl on, Kyrián. To on byl
hlupák – a jako hlupák se zachoval krutě vůči muži,
který ho vždycky jen miloval. Při tom pomyšlení se
ho opět zmocnila strašlivá bolest.
Bohové, mějte s námi oběma slitování, protože
můj otec měl od začátku pravdu.
Zetes se obrátil na Valeria. „Dá ti cokoliv
výměnou za život svého syna. Cokoliv!“
„Cokoliv,“ zopakoval po něm Valerius. „Lákavá
představa! Jenomže nejsem blázen – nepropustím
muže, který nás málem porazil!“ Propíchl Zeta očima.
„Nikdy.“
Vytáhl z opasku dýku, chytil tři dlouhé, úzké
copánky, které Kyriánovi jako znak jeho velitelského
postavení visely ze spánku, a uřízl je.
„Na,“ řekl a podal je Zetovi. „Dones je jeho otci a
pověz mu, že to je to jediné, co ode mě ze svého syna
dostane.“
„Ne!“
„Stráže, doprovoďte Jeho Výsost ven.“ Kyrián
přihlížel, jak vojáci popadli jeho strýce a vyvlekli ho z
místnosti.
„Kyriáne!“
Zazmítal sebou v provazech, ale tělo měl tak
rozlámané a rozbité, že tím dosáhl jen toho, že si ještě
víc ublížil.
Chtěl zavolat Zeta zpátky. Chtěl mu povědět, jak
moc lituje všeho, co řekl svým rodičům.
Nenech mě umřít, aniž bych jim to stačil říct.
„To nemůžeš!“ vykřikl Zetes těsně předtím, než se
za ním zabouchly dveře a umlčely ho.
Valerius se obrátil na sluhu. „Přiveď moji
milenku.“
Jakmile sluha odešel, otočil se Valerius zpět na
Kyriána a povzdychl si, jako by byl hluboce
zklamaný. „Tak se mi zdá, že se budeme muset
rozloučit. Jestliže tvůj otec tak zoufale touží po tvém
návratu, tak je jen otázkou času, kdy proti mně
vytáhne. A já přece nemůžu riskovat, že by se mu
povedlo tě zachránit, nebo snad ano?“
Kyrián zavřel oči a odvrátil se, aby se nemusel
dívat na Valeriův vítězoslavný úšklebek. V mysli si
znovu přehrával ten poslední, osudný den, když
uprostřed trůnního sálu stáli proti sobě s otcem. Julián
ten okamžik nazval soubojem Titánů. Ani on, ani otec
totiž nebyl ochotný toho druhého vyslechnout nebo
mu ustoupit.
Znovu slyšel slova, jež otci řekl. Slova, která by
žádný syn neměl před svými rodiči nikdy vypustit z
úst.
Agónie, kterou teď při té vzpomínce cítil, byla
stokrát horší než cokoliv, co mu Valerius udělal.
Zatímco se trýznil žalem nad minulostí, otevřely
se dveře mučírny a v nich se objevila Theone. Vešla
do místnosti s hlavou vztyčenou, jako královna na
recepci u dvora. Zastavila se vedle Valeria a věnovala
mu vřelý, svůdný úsměv.
Kyrián na ni upřeně hleděl a pomalu mu docházela
obludnost její zrady. Ať je to jen zlý sen.
Ó Die, dej, ať to není pravda. Bylo to víc, než
Kyriánovo zlomené tělo a duše mohly snést.
„Víš, Kyriáne,“ řekl Valerius, objal Theone kolem
pasu a políbil ji na krk, „musím uznat, že sis uměl
vybrat manželku. V posteli je prostě úžasná,
nemyslíš?“
Tohle byla nejkrutější rána, jakou mu zatím
uštědřil.
Theone beze studu opětovala Kyriánův pohled,
zatímco kolem ní Valerius kroužil, chytal ji rukama
za prsa a laskal je. V jejích očích nebylo ani krapet
lásky. Ani krapet lítosti. Vůbec nic. Dívala se na
Kyriána, jako by ho ani neznala.
Ranilo ho to do hloubi už tak dost zmučené duše.
„Pojď, Theone, ukážeme tvému muži, v čem nás
vyrušil tu noc, kdy přijel domů.“
Valerius rozepnul brož na jejím rouchu a nechal
ho spadnout na podlahu. Přitáhl si její nahé tělo do
náručí a políbil ji.
Kyriánovo srdce se roztříštilo na tisíc malých
kousků, když viděl, jak Theone Valeriovi svléká
zbroj. S jakou dychtivostí přijímá jeho dotyky.
Nemohl to snést. Zavřel oči a odvrátil se. Ale
pořád ještě je slyšel. Slyšel, jak jeho žena Valeria
prosí, aby už do ní vnikl. Slyšel, jak sténá rozkoší. A
když v náručí jeho nepřítele vyvrcholila, cítil, jak se
jeho srdce zachvělo a zemřelo.
Nakonec ho tedy Valerius zlomil.
Kyrián dovolil bolesti, aby ho ovládla, Dovolil jí,
aby ho pohltila tak, že už vůbec nic necítil – nic
kromě naprostého zoufalství.
Když skončili, Valerius k němu přistoupil a
vlhkou rukou mu přejel přes obličej. Kyrián proklel tu
vůni, již tak dobře znal.
„Dovedeš si představit, jak zbožňuju vůni tvojí
ženy na svém těle?“
Kyrián mu plivl do tváře.
Rozzuřený Valerius popadl dýku, která zůstala
ležet na stole, a vrazil mu ji brutálně do břicha.
Kyrián zalapal po dechu, když mu chladný kov vnikl
do těla. Valerius zlovolně otočil zápěstím a zatlačil
nůž ještě hlouběji.
„Pověz mi, Theone,“ řekl Valerius, oči však
nespouštěl z Kyriána, „jak mám tvého muže zabít?“
Vytáhl dýku a sledoval, jak zesláblý Kyrián ztěžka
oddechuje. „Mám ho stít tak, jak se sluší pro prince?“
„Ne,“ odpověděla, zahalila se opět do roucha a
sepnula ho broží, již jí Kyrián věnoval ve svatební
den. „Je duší a páteří makedonských rebelů. Nemůžeš
si dovolit udělat z něj mučedníka. Na tvém místě bych
ho ukřižovala jako obyčejného zloděje. Nech ho viset
na kříži jako výstrahu všem nepřátelům Říma, aby
věděli, že útok na Řím jim nepřinese ani vojenské
pocty, ani slávu.“
Valerius se krutě usmál a obrátil se na ni. „Líbí se
mi tvůj způsob uvažování.“ Políbil ji zlehka na tvář a
pak se také oblékl.
„Rozluč se s manželem, Theone. Já zatím
nachystám vše potřebné.“ Nechal je o samotě.
Kyrián pro bolest sotva popadal dech. Chvěl se
hněvem a utrpením. Theone k němu přistoupila, její
pohled však zůstal prázdný a chladný.
„Proč?“ zeptal se.
„Proč?“ zopakovala. „Proč myslíš? Narodila jsem
se jako bezejmenná dcera prostitutky. Vyrostla jsem
hladová a chudá a neměla jinou možnost, než nechat
muže, aby mě užívali, jak se jim zlíbí.“
„Postaral jsem se o tebe,“ vydechl rozbitými,
zkrvavenými rty. „Miloval jsem tě. Chránil jsem tě
přede všemi, kdo by ti chtěli ublížit.“
Zle se na něj podívala. „Myslíš, že bych tě nechala
válčit s Římem a seděla doma ve strachu, že rozboří
zdi našeho domu, aby tě dostali? Nechci skončit jako
Juliánova žena, kterou popravili ve vlastní posteli!
Anebo – v lepším případě – by mě prodali do otroctví.
To tedy ne! Došla jsem už příliš daleko, než abych
znovu u někoho žebrala o zbytky jídla a prodávala
svoje tělo. Chci žít v bezpečí a udělám cokoliv, abych
si ho zajistila.“
Víc ho už ranit nemohla. Nikdy v něm neviděla
nic víc než jen naditý měšec.
Ne, nemohl tomu uvěřit. Odmítal tomu uvěřit.
Přece musel být nějaký okamžik, třeba jen jeden
jediný, kdy jí na něm záleželo. Nemohl být přece tak
slepý!
„Milovalas mě vůbec někdy?“
Pokrčila rameny. „Jestli tě to nějak utěší, tak jsi
byl ten nejlepší milenec, jakého jsem poznala.
Rozhodně mi budeš v posteli chybět.“
Kyrián vydal výkřik plný zoufalství a hněvu.
„K čertu, Theone,“ ušklíbl se Valerius, který se v
té chvíli vrátil, „měl jsem mučení přenechat tobě. Za
celou dobu se mi nepodařilo vytřískat z něj tolik
bolesti.“
Vešli vojáci s velkým těžkým křížem, položili jej
na podlahu vedle stolu a pak přeřízli provazy, jimiž
byl Kyrián připoután.
Se zlomenými údy se zhroutil na zem.
Vojáci ho drsně popadli a hodili na kříž.
Kyrián se opět podíval po Theone. Její rysy
nezměkčil ani pouhý soucit, jen s morbidní zvědavostí
přihlížela jejich počínání.
Kyrián opět v mysli uviděl sklíčený výraz rodičů
toho dne, kdy opustil domov, aby se s ní oženil.
Znovu slyšel Zetovu nabídku Valeriovi.
Zradil je všechny kvůli ní. A ona nyní ani nebyla
schopná předstírat, že ji mrzí, co mu udělala. Co
způsobila jeho rodině a vlasti.
Byl poslední nadějí Řeků na zažehnání hrozby
římské tyranie. Byl tím jediným, co stálo mezi jeho
lidem a otroctvím, a ona svým skutkem zrady
pohřbila všechny jejich sny o svobodě.
A stalo se to jen proto, že byl takový hlupák…
V uších mu zazněla poslední slova jeho otce, když
odcházel. Ona tě nemiluje, Kyriáne. Žádná žena tě
nikdy nebude milovat a jsi zatracený blázen, jestli si
někdy budeš myslet opak!
Jeden z vojáků mu přiložil k zápěstí kovový hřeb a
přidržoval ho, zatímco jiný vzal do ruky těžké železné
kladivo a napřáhl se.
Pak jím udeřil na hřeb…
Amanda zaječela, když ucítila, jak jí hřeb zajel do
ruky, a probudila se. Posadila se a chytla se za
zápěstí, aby se ujistila, že to byl jen sen. Třela si ruku
a nepřítomně na ni zírala. Všechno bylo stejné jako
dřív, a přece…
Ten sen byl kdysi skutečností. Věděla to.
Poháněna silou, jíž nerozuměla, vyrazila z pokoje
hledat Kyriána. Bylo krátce po rozednění. Amanda
proběhla zšeřelým domem, nahoru po mahagonovém
schodišti a dlouhou chodbou v prvním patře. Instinkt
ji zavedl ke dveřím v západním křídle.
Bez váhání je rozrazila a vpadla do ložnice dvakrát
tak velké jako její. Vedle starodávné postele s nebesy
hořela jediná svíčka a vrhala stíny po stěnách.
Zlatohnědé závěsy byly stažené a připevněné ke
sloupkům, zatímco krémově zbarvené záclonky byly
spuštěné přes postel. I tak však viděla Stopaře, jak se
svíjí v hnědých pokrývkách, jako by ho trápila stejná
noční můra jako předtím ji.
S bušícím srdcem se rozběhla k posteli.
Kyrián se ze zlého snu probudil, sotva na hrudi
ucítil něžný dotyk Amandiny studené ruky. Otevřel
oči a spatřil ji, jak sedí po jeho boku, oči ztemnělé
hrůzou, obočí svraštělé, a úzkostlivě si ho prohlíží.
Zamračil se. Rukama mu přejížděla po prsou sem
a tam. Vypadalo to, jako by ho doopravdy nevnímala.
Jako by se nacházela v nějakém podivném transu.
Ležel úplně potichu, ohromený její přítomností.
Stáhla níž hedvábnou pokrývku a dotkla se jizvy
na jeho břiše, hned nalevo od pupíku.
„Tady tě bodl dýkou,“ zašeptala a laskala tenkou
jizvu.
Pak ho popadla za ruku a něžně mu prsty
přejížděla po jizvách na zápěstí. „Tady a tady ti
zatloukli hřeby.“
Vzápětí mu začala bříškem palce hladit konečky
prstů. „Vytrhali ti nehty.“
Natáhla se a vzala ho za bradu, porostlou
několikadenním strništěm. V očích se jí zračilo na
tisíc emocí a pohled do těch křišťálových hlubin mu
bral dech.
Ještě žádná žena se na něj takhle nepodívala.
„Ty můj ubohý Stopaři,“ šeptala a po tvářích se jí
koulely slzy; a než si stačil uvědomit, co dělá, strhla z
něj pokrývku úplně a odhalila tak svému
zkoumavému pohledu celé jeho nahé tělo. Okamžitě
dostal erekci a divoce po ní zatoužil, když viděl,
jakou má o něj starost.
Dotkla se zjizveného stehna, kam Valerius kdysi
přiložil rozžhavené železo.
„Proboha,“ vydechla a prsty přejížděla svraštělou
kůži. „Tak to byla pravda. Opravdu ti to udělali…“
Zvedla hlavu, oči zaplavené slzami. „Viděla jsem
tě. Cítila jsem tě.“
Kyrián se zamračil ještě víc. Bylo to možné?
Zdálo se mu zrovna o jeho popravě, když ho
probudila. Copak se mohly jejich schopnosti spojit a
umožnit mu, aby s ní zůstal v kontaktu, dokonce i
když spal?
Byla to děsivá myšlenka. Protože kdyby to byla
pravda, znamenalo by to, že je spojuje mnohem
silnější pouto než jen vzájemná fyzická přitažlivost.
Znamenalo by to, že…
Nedokončil tu myšlenku. Nic takového jako
„druhé já“, spřízněná duše, neexistovalo, zvlášť když
jeden z nich už duši neměl. Prostě to nebylo možné.
Amanda si ho dál úzkostlivě prohlížela a srdce ji
pro něj bolelo. Jak jen mohl snést takové mučení a
zradu? Nesl si je s sebou už tolik staletí. Sám. Pořád
sám. Stále zraněný a toužící, bez oddechu.
Bez naděje.
„Taková bolest,“ zašeptala.
Tolik chtěla Theoninu hlavu za to, co mu udělala.
Ale nejvíc ze všeho chtěla pomoci Stopařovi. Chtěla
ulevit trýzni, která mu sužovala srdce. Chtěla vymazat
jeho mučivé vzpomínky na minulost.
Chtěla mu dát něco, z čeho by mohl čerpat víru.
Chtěla mu dát jeho sen o dětech a o ženě, jež by ho
dokázala milovat.
Bože, smiluj se nad ní! Chtěla být tou ženou…
Než se stačila zarazit, sklonila se nad ním a
přitiskla rty na jeho. Zasténal, sevřel jí obličej v
dlaních a opětoval její polibky.
Vychutnávala si ho jako ještě žádného muže před
ním. Jak spolu jejich jazyky tancovaly, cítila ho až
hluboko v duši. Nikdy v životě nebyla v posteli tak
odvážná. Nikdy ovšem ještě po žádném muži tolik
netoužila.
Chtěla ho celou svou bytostí.
Oči jí zaplavily slzy, když mu rty laskala jizvu na
klíční kosti. Valerius mu po ní přejel prstenem a
rozedřel mu kůži do krve.
Ale Kyrián byl silný. A jak uměl milovat! Amanda
by dala cokoliv za to, aby ji nějaký muž miloval tak,
jako on miloval svou ženu.
Přesněji řečeno chtěla, aby Stopař miloval ji.
Chtěla získat jeho srdce. Chtěla tohoto muže, který
věděl, co je láska, co je oddanost a co soucit.
Ať už byl ochotný si to přiznat nebo ne, potřeboval
ji.
Žádný člověk by neměl věčností kráčet sám.
Žádný člověk by neměl být raněn tak, jako byl raněn
on. Ne, když jeho jediným proviněním bylo, že
miloval někoho víc než sám sebe.
Její dech se smísil s jeho, když na něj vylezla a
posadila se mu obkročmo kolem pasu.
Kyrián zaúpěl… Amanda už na sobě pod tričkem
nic neměla a její horká a vlhká stehna se mu sunula
po holém břiše a rozpalovala hluboko uvnitř jeho těla
žár tak silné touhy, až ho to děsilo.
Odstrč ji.
Ale nemohl. Ne dneska. Ne po té noční můře,
která zůstávala v jeho paměti ještě příliš čerstvá.
Ať už to bylo dobře nebo ne, potřeboval útěchu.
Chtěl opět zažít pocit, že je milován. Chtěl na svém
těle cítit hebké ženské ruce, chtěl na kůži cítit
Amandinu vůni.
Zachvěl se, když sjela rukou dolů a sevřela ho.
„Bohové,“ vydechl, rty přitisknuté na její. Už více než
dva tisíce let se ho takhle nikdo nedotkl.
Celé tělo mu zaplavila vlna blaha a rozkoše, když
mu Amanda začala hladit horký, tvrdý úd.
Dneska si ji vezme. Teď ji od sebe prostě v
žádném případě nemůže odstrčit.
Dýchal přerývaně a chvěl se pod dotykem jejích
prstů, které se kolem něj svíraly, její dlaně, kterou mu
přejela podél pyje k žaludu a zpátky ke kořeni, kde ho
něžně stiskla. Posunula ruku ještě dál a prsty mu
jemně laskala varlata. Ztvrdl mu a rozpálil se ještě
víc, až si myslel, že musí explodovat.
Rukama jí pomalu přejížděl po těle a vychutnával
si každou křivku. Vychutnával si dotyk její hebké
kůže a trička v dlaních a pod prsty. Něžně ji líbal na
krku a poprvé od té doby, co se stal Stopařem, pocítil
strašné nutkání sát lidskou krev.
Hukot krve proudící jí v žilách naplnil jeho uši.
Její divoká energie ho vábila. Probudila ve Stopaři,
který se v něm skrýval, touhu její životodárnou sílu
ochutnat.
Ale to bylo zakázané: Žádný Stopař nesměl
zaklesnout tesáky do lidského krku. A přesto, když
teď jazykem přejížděl jamku na jejím hrdle, cítil, jak
ho potlačovaná potřeba spaluje.
Škrábal ji tesáky a musel napnout všechny síly,
aby neokusil krev ženoucí se pod jeho rty. Cítil, jak jí
po celém těle naskočila husí kůže a bradavka pod jeho
rukou ještě víc ztuhla.
Se zavrčením se odtáhl, přisál se jí na ústa a
jazykem zajel hluboko do pusy. Rukou pod tričkem jí
přitom sjel dolů, k tmavému trojúhelníku mezi
nohama, a zasténal, když ho heboučké chloupky
zašimraly do prstů. Opatrně je od sebe oddělil a vůbec
poprvé se jí dotkl.
Amanda překvapením nadskočila, zaúpěla rozkoší
a zrychlila tempo, s nímž ho rukou laskala na pyji.
Kyrián nemohl uvěřit tomu, jak je už vlhká.
Bohové, tolik ji chtěl. Chtěl cítit každičký kousíček
jejího těla. Vniknout hluboko do její rozpálené
jeskyňky.
Ale odolal pokušení, protože si chtěl tu společnou
chvíli vychutnávat co nejdéle. Chtěl ji prozkoumávat
něžně a pomalu. Chtěl, aby toto ráno trvalo navěky.
„Chutnáš tak dobře,“ zašeptal a roztrhl Amandino
tričko, stáhl ho z ní a hodil na podlahu. Zasypával jí
kůži polibky, zanechávaje vlhkou cestičku od krku k
ňadrům.
Amanda prohnula záda a on jí jazykem a tesáky
jemně dráždil bradavku. Dotyk těch ostrých zubů ji
rozpaloval tak, až byla žhavá jako láva.
A znovu sjel rukou dolů, mezi jejich těla, a dotkl
se jí tam, kde cítila největší žár. Kroužil kolem ní
prsty, dráždil ji a laskal, hladil a lehce masíroval a
ještě víc tak podněcoval její touhu. Nakonec vklouzl
dovnitř a dělal jí to divoce a přitom něžně rukou.
„Chci tě, Stopaři,“ vydechla, rty přitisknuté na
jeho ústa. „Ještě nikdy jsem nikoho takhle nechtěla.“
Usmál se a odhalil přitom tesáky. Bez sebemenší
námahy, tak snadno, až užasla, ji převalil pod sebe.
Zasténala, když na sobě ucítila jeho pevné, štíhlé
tělo. Zalapala pod jeho vahou po dechu a nohama mu
objala boky.
Byl ztělesněním síly. Uvědomovala si, jak se z něj
přelévá i do jejího těla.
S každým mrštným pohybem, který udělal, cítila,
jak se kolem ní napínají jeho hladké, dokonale
vymodelované svaly. Ale ještě víc ji fascinovalo, jak
svou sílu držel na uzdě. Jako divoký lev připravený k
útoku.
Chtěla z něj víc. Toužila mít ho v sobě. Věděla, že
za ty dva tisíce let po něm žádná žena netoužila tolik
jako ona. Chtěla získat srdce toho muže.
A co víc, chtěla, aby jí patřil tak, jako ještě žádné
ženě nepatřil. Chtěla být vším, co potřebuje. Jeho
dechem, jeho srdcem, ale nejvíc ze všeho jeho
ztracenou duší.
Chtěla mu ji vrátit. Chtěla ho vytrhnout z jeho
utrpení. Osvobodit ho od jeho minulosti.
Prohnula záda a začala se s ním vášnivě líbat, aby
náhodou
neprozradila
svoje
myšlenky.
Nepochybovala o tom, že kdyby je uhádl, odtáhl by se
od ní, a to bylo to poslední, co by si přála. Poprvé po
více než deseti letech tedy v sobě znovu probudila
potlačované schopnosti, aby před ním skryla hnutí své
mysli i své srdce pro případ, že by si v ní stále ještě
mohl číst.
Dnes bude jeho útěchou.
Kyrián zavrčel, když pod sebou ucítil Amandino
tělo. Bylo to už tak neuvěřitelně dávno, co se
naposledy odvážil nějaké ženě takto důvěřovat.
Po celém těle mu vyvstaly kapičky potu. Pomalu
se rty a jazykem přesunul od jejích ňader k žebrům a
níž k bokům a pak se k ní opět celou vahou přitiskl.
Chtěl ji tak, až se to vymykalo rozumu. Chtěl od ní
věci, které se ani netroufal v duchu pojmenovat. Ty
bláznivé myšlenky, jak si ji přivlastní a bude ji mít
navždy jen pro sebe, by ho přece vůbec neměly
napadat.
A přesto ho napadly.
Prohrábla mu rukou vlasy. Přitáhla si ho k sobě.
Znovu jí rty sjel od úst na krk a níže na prsa, kde si ji
dlouho vychutnával. Jazykem jemně kroužil kolem
ztvrdlé bradavky, laskal a dráždil ji. Zdál se stejně
nenasytný jako hladovec na banketu.
Pomaloučku a opatrně se začal sunout dál.
Dlouhými tesáky ji škrábal na kůži tak něžně, až ji to
ohromovalo. Cítila žár jeho rukou, když ji chytil pod
boky. Jazykem jí přejel po kyčelní kosti a pokračoval
stále níž.
Roztáhl jí nohy a pomalu se vlhkými rty blížil k
vnitřní straně stehna. Zadržela dech a zachvěla se v
očekávání jeho dotyku.
Když otálel, pohlédla dolů a spatřila, jak se na ni
upřeně dívá. Ten divoký, majetnický výraz na jeho
tváři ji naplnil úžasem.
Hypnotizoval ji pohledem a přitom jemně,
pomalu, přejel prstem její štěrbinkou dolů a zpátky
nahoru. Rozklepala se. Oddálil od sebe její měkoučké
záhyby a vzal ji do pusy. Přitom ji nepřestával
sledovat.
Vykřikla, jak jí tělem projela vlna divoké extáze.
Ještě žádný muž jí tohle nedělal.
Kyrián zavřel oči a vydal sten, který se v ní šířil
jako ozvěnou. Kroužil kolem ní jazykem a zajížděl do
ní, až jí celým tělem škubalo a při každém dráždivém
olíznutí se zachvěla.
Zajela mu rukou do rozcuchaných kadeří, prohnula
záda a roztáhla nohy ještě víc, aby se mu zcela
otevřela.
Kyrián sebou trhl, když ji ochutnal. Nikdy nic
nechtěl tolik, jako teď chtěl tuto ženu. Bylo na ní
něco, co ho dohánělo k šílenství.
Cítil ovšem, jak se v něm nově probouzejí
stopařské síly. Cítil to zvíře, které se v něm začínalo
hlásit k životu.
Tyhle síly používal v boji nebo při pronásledování
upírů. Umožňovaly mu vnímat mnohem ostřeji okolí.
Díky nim slyšel, jak jí v hrudi bije srdce. Cítil drobné
záchvěvy jejího těla vyvolané dotykem jeho rtů a
jazyka.
Vnímal rozkoš, již jí poskytoval. Přizpůsobil
rychlost svých pohybů jejímu tepu, krvi proudící
jejími stehny, jimiž mu svírala hlavu. Zavřel oči a
znovu bojoval s nutkáním zaklesnout zuby do jejího
masa a poznat na jazyku chuť její krve.
Neustával v laskání. Amanda ho sevřela ještě
silněji. Stále jí zlehka přejížděl tesáky po kůži; na
chvíli otevřela oči a dívala se, s jakou dychtivostí se jí
věnuje. Vypadalo to, jako by vnímal jen ji a nic
jiného.
Je sex sám, uvědomila si. Byla si jistá, že tak, jak
se teď soustředil na ni a její rozkoš, se soustředil
pouze při pronásledování Démonů.
A když dosáhla vrcholu, bylo to tak intenzivní, tak
ohromující, že zvrátila hlavu a hlasitě vykřikla.
Stopař s ní ale pořád ještě nebyl hotov. Zavrčel,
když vyvrcholila, ale ani na vteřinku ji nepřestal lízat.
Naopak, tancoval jazykem stále rychleji a prudčeji a
dál si s ní hrál.
Sykla rozkoší.
Teprve když ji ještě dvakrát ukojil, konečně
zpomalil. Ale i pak počkal, dokud jí neotřásl poslední
záchvěv, a až poté se od ní odtáhl.
Zvedl se a pomalu, kousek po kousku, se po jejím
těle sunul nahoru jako hladová, mohutná šelma,
chystající se vrhnout na kořist.
Oči se mu blýskaly jako jantar a tesáky mu
vyčnívaly z pusy. Trhaně oddychoval.
„Podívej se na mě, Amando,“ přikázal jí a sjel jí
rukou na vnitřní stranu stehna. „Chci se ti dívat do
očí, až si tě vezmu.“
Polkla a poslechla.
Sevřel jí obličej v dlani a jazykem vnikl hluboko
do úst. Pak vzal její ruku do své a přitiskl ji ke
ztopořenému pyji.
Aniž by musel něco říkat, věděla Amanda, co
chce. Prohnula se v bocích a zavedla ho do sebe,
pomalu, centimetr po centimetru, až ji zcela zaplnil.
Zasténala, když uvnitř ucítila jeho mohutnost, když
spatřila ten hladový, roztoužený pohled v jeho očích.
Když chtěla ruku oddálit, zakryl ji svou a přitiskl k
sobě.
Touha v jeho očích zesílila. „Chci, abys cítila, jak
jsme spojení,“ vypravil ze sebe přerývaně.
Amanda polkla, když ucítila, jak se pohybuje mezi
jejími prsty a proniká do ní ještě hlouběji. Dovnitř a
ven. Byl to ten nejerotičtější, nejneuvěřitelnější
okamžik, jaký kdy zažila.
Oba současně zaúpěli.
Viděla rozkoš v jeho tváři, když silně přirážel mezi
jejími boky. „Ach, Stopaři,“ vydechla.
Zastavil se a pohlédl na ni. „Teď v tobě není
Stopař, Amando. Teď jsem v tobě já, Kyrián.“
Když jí došlo, co to znamená, zaplavila ji radost.
Nechal ji do sebe vstoupit stejně, jako to ona dovolila
jemu.
Natáhla se a sevřela mu obličej v dlaních.
„Kyriáne,“ vydechla.
Usmál se. „Jsi uvnitř ještě příjemnější, než jsem si
představoval,“ řekl a Amanda ucítila, jak se zachvěl.
Sklonil hlavu a něžně ji políbil na rty, zatímco
divoce a rychle přirážel. Silně, dlouze a hluboko.
Otřásal celým jejím tělem a Amandou škubaly
záchvěvy čistého blaha.
„Ach, Kyriáne,“ zasténala, rty přitisknuté na jeho.
Její rozkoš začala opět vzrůstat.
Sotva vyslovila jeho jméno, začalo se s ní dít něco
zvláštního. Něco se v ní zvedlo a pocítila silnou
sexuální touhu.
„Ach Bože,“ vydechla.
Najednou cítila, jak on cítí ji.
Bylo to, jako by byli opravdu jen jednou bytostí.
Cítila, jak se cítí uvnitř ní, a zároveň vnímala i sebe
kolem něj.
Kyrián zalapal po dechu, když se mu stalo to
samé. Pohlédli si upřeně do očí.
Přejela mu rukou po zádech a ucítila pohlazení na
své vlastní páteři. Byla to ta nejneuvěřitelnější věc,
jaká se jí kdy přihodila.
Zrychlil pohyby a Amanda se k němu přitiskla
ještě pevněji. Oba byli bez sebe vášní.
Vyvrcholili zároveň, v tomtéž intenzivním
momentu nadzemské rozkoše. Kyrián zvrátil hlavu a
zařval, když vystříkl hluboko do ní. Amanda vykřikla
a svíjela se v jeho náručí.
Když se na ni zhroutil, přivinula ho k sobě, pevně
ho objala a pomalu se vracela zpátky na zem.
Pak ke své nejhlubší lítosti ucítila, jak se od ní
vzdaluje.
„Co to bylo?“ vydechl.
„Nevím, ale bylo to úžasný. Neuvěřitelný.
Nejlepší.“
Potichu se zasmál a zvedl hlavu. Zamračila se,
když v bledém světle svíčky spatřila jeho oči. Už
nebyly tmavé, ale podivně zelenohnědé. „Kyriáne?“
Rozhlédl se po místnosti a zašklebil se. „Moje síly
jsou pryč,“ zašeptal. Právě v té chvíli ucítila, jak ho
zachvátila slabost; sotva se mohl hnout.
Dlaní si zakryl pravé oko, sykl a Amanda cítila,
jak se mu do mozku zaryla prudká bolest.
„Ach Bože,“ vydechla, když viděla, jak bezmocně
vedle ní leží a trpí. „Můžu ti nějak pomoct?“
„Zavolej Talonovi,“ procedil skrz zaťaté zuby.
„Vytoč na telefonu dvojku a symbol libry.“
Převalila se na posteli, aby dosáhla na noční
stolek, přitáhla telefon k sobě a pak rychle vytočila
Talonovo číslo.
Zvedl to po druhém zazvonění.
Na hlase mu poznala, že hluboce spal. „Co se
děje?“ zeptal se tiše, když se mu představila.
„Nevím. Udělala jsem něco Kyriánovi.“
„A to jako co?“ vyhrkl a z jeho tónu bylo patrné,
že je mu zatěžko uvěřit, že by jeho příteli mohla něco
udělat.
„Nejsem si jistá. Jeho oči mají jinou barvu a svíjí
se bolestí.“
„A jakou mají teda barvu?“
„Zelenou.“
Talon se odmlčel a Amanda slyšela, jak jí prudce
bije srdce. Nakonec opět promluvil: „Dej mi ho.“
Podala telefon Kyriánovi.
Sevřel ho v ruce, když tu jím projela další vlna
bolesti.
Nic takového ještě nezažil. Bylo to, jako by se
spolu obě půlky jeho já, stopařská a lidská, pustily do
lítého boje. „Talone,“ vydechl.
„Čau, chlape,“ odpověděl Talon, „jsi v pořádku?“
„To teda hergot nejsem. Co se to se mnou děje?“
„Tipoval bych, že se ti právě povedlo najít způsob,
jak vyčerpat svoje stopařský síly. Gratuluju, chlape,
našel jsi svoji cestu ven.“
„Jo, a jsem z toho taky celej nadšenej.“
„Nehraj si na vtipnýho. Důležitý je, že je to jen
dočasný. Aspoň myslím.“
Pochybnost v Talonově hlase Kyriána nijak zvlášť
neuklidnila: „Na jak dlouho?“
„To netuším. Já si síly ještě nikdy nevyčerpal.“
Kyrián sykl, jak jej opět zaplavila bolest.
„Přestaň s tím bojovat,“ vyštěkl Talon. „Jenom to
zhoršuješ. Musíš se uvolnit.“
„No jasně. Tobě se to řekne.“
Talon si odfrkl. „Věř mi, jsou chvíle, kdy je
bojovat opravdu potřeba, ale tohle není zrovna jedna z
nich. Prostě se s tím smiř.“
„Smiř se s tím, jistě. To není tak jednoduchý. Mám
pocit, jako bych byl rozštěpenej na dva.“
„Já vím,“ řekl Talon hlasem plným soucitu. „A cos
vůbec dělal, když se ti to stalo?“
Kyrián si odkašlal a vrhl rozpačitý pohled na
Amandu. „Já… hm…“ Váhal s vysvětlováním. To
poslední, co by chtěl, bylo uvést ji do rozpaků.
Nakonec ale nemusel.
„Takže velký Diarmuid Ua Duibhne,“ vyprskl
Talon. „Spal jsi s ní a to tě vyčerpalo, že jo?“
Kyrián si odkašlal ještě hlasitěji a pak si uvědomil,
že je marné snažit se zatajit něco před Stopařem, který
se mohl dozvědět skoro všechno, co se mu zachtělo.
„Po celou dobu to bylo v pohodě. Až na konci…“
„Aha. Chápu,“ řekl Talon. Protahoval ta slova,
jako by mu teprve pomalu docházelo, co se stalo.
Když pak promluvil, zněl jako nějaký sexuolog.
„Představ si ten okamžik po tom, co se uděláš. Když
jsi úplně ukojený, slabý a bezbranný. Vsadím se, že
právě to ti vysálo síly.“
Kyriánovi to ale pořád ještě nedávalo smysl. „Ale
vy všichni přece pořád spíte s ženskýma, a nestane se
vám to.“
„Jo, ale každej z nás má jiný slabý místo, to víš.
Ten okamžik vyvrcholení musí nějak souviset s tím,
proč jsi se stal Stopařem. Anebo za to můžou její síly.
Třeba se srazily s tvými a vysály je.“
„To je šílený.“
„Asi tak šílený jako tvoje bolest hlavy, která se
mimochodem začíná přenášet i na mě. Dej mi ještě
Amandu.“
Kyrián se na ni obrátil: „Chce s tebou mluvit.“
Vzala si telefon.
„Poslouchej,“ řekl Talon přísným a ostrým
hlasem, „máme vážnej problém. Kyrián je na dně.
Musí počkat, až se mu vrátí síly.“
„Jak dlouho?“
„Nemám potuchy. Ale pravděpodobně to bude
chvíli trvat a do tý doby je z něj zase jen pouhej
člověk. A vzhledem k tomu, že jím už víc než dva
tisíce let nebyl, je z toho zesláblej. A zranitelnej.“
Amanda pohlédla na Kyriána a zmocnila se jí
panika. Pořád měl ještě ruku položenou přes oči a ze
strnulosti jeho těla bylo patrné, jak hroznou bolest
cítí.
„Dostane se z toho do západu slunce?“
„To doufám. Protože jestli ne, Démoni ho
dostanou.“
Hrůzou se jí sevřelo hrdlo. To poslední, co by si
přála, bylo, aby Kyriánovi kvůli ní někdo ublížil.
„Nemůžeš mu pomoct?“
„Ne. To je proti našim pravidlům. Lovíme sami.
Nemůžu jít po Desideriovi dřív, než bude Stopař po
smrti.“
„Co to je za pravidla?“ zavřískla Amanda.
„Takový, ze kterejch mi obvykle nepraskne
bubínek,“ sykl Talon. „Hergot, holka, s takovejma
plícema máš před sebou zářnou budoucnost jako
operní pěvkyně.“
„To není vtipný.“
„Já vím. Celá tahle situace není ani trochu vtipná.
A teď mě vteřinku poslouchej. Bude to trapný,
zvládneš to?“
Jeho vážný tón ji zarazil. Co se jí asi chystá říct?
„Myslím, že jo.“
„Dobře. Podle mýho názoru náš problém vznikl,
když měl Kyrián orgasmus. Takže je nezbytně nutný,
abys mu to už nedovolila. Protože tu je reálná šance,
že by mu to mohlo znova vysát všechny síly. Musíš se
od něj držet dál.“
Amandu při těch slovech bodlo u srdce. Natáhla
ruku a dotkla se Kyriána. „Dobře,“ vydechla.
„Fajn. Teď je chvíli po sedmý. Buď tak hodná a
dohlídni na něj, dokud nedorazí Nick.“
„Dohlídnu.“
Talon se rozloučil, Amanda zavěsila a položila
telefon zpátky na noční stolek.
Kyrián na ni pohlédl a ona se otřásla, když spatřila
bolest v jeho nazelenalých očích. „Chtěla jsem ti jen
udělat dobře. Nikdy bych ti nechtěla ublížit.“
Vzal ji za ruku a jemně ji stiskl. „Já vím.“
Přitáhl si ji k sobě a sevřel ji v náručí, ale Amanda
stále cítila, jak je jeho tělo ztuhlé.
„Udělalas mi dobře, Amando,“ zašeptal jí do ucha.
„Neber mi to, cos mi dala, tím, že se budeš cítit
provinile.“
„Můžu ti nějak pomoct?“
„Jenom mě nech tě chvíli držet.“
Ta slova ji pohladila u srdce. Ležela v jeho objetí a
cítila na krku horký dech.
Zabořil obličej do jejích vlasů a vdechl její
sladkou vůni. Ještě nikdy se necítil tak slabý jako
právě teď, a přesto mu její přítomnost zároveň
dodávala nějakou zvláštní sílu.
„Našel jsi svoji cestu ven.“ Talonova slova mu
pořád ještě zněla v uších. Jakmile Stopař zjistí, jak
vyčerpat svoje nesmrtelné síly, může zas získat
zpátky svou duši. Dosud nad tím ještě nikdy
nepřemýšlel, nikdy se o tom neodvažoval ani snít.
Mohl by být opět člověkem.
Napořád.
Ale k čemu? Byl tím, čím byl. Věčným
válečníkem. Miloval tento život. Miloval svobodu a
moc, kterou mu poskytoval.
Ale když ležel s Amandou uvelebenou v náručí a
cítil na nahém těle její hebkou kůži, začal vzpomínat
na další zapomenuté věci. Na věci, které vytlačil až do
nejhlubšího koutku srdce.
Zavřel oči a viděl ji před sebou, jak drží Niklose.
Byla by z ní dobrá matka.
A jak pomalu usínal, uvědomoval si nejasně, že by
z ní byla i skvělá manželka.
Amanda se probudila, když ucítila, jak jí někdo
horkou rukou pomalu krouží kolem ňader. Otevřela
oči a spatřila Kyriána: něžně jí masíroval a jednu
nohu měl přitom pevně sevřenou mezi jejími stehny.
Srdce se jí rozbušilo, když ruku přesunul níž, na
břicho. Přitom jí špičatými zuby jemně přejížděl po
krku.
„Chystáš se mě kousnout?“ zeptala se.
Na kůži ucítila jeho prudký, přerývaný dech, jak se
rozesmál. „Ne, lásko, chystám se tě sežrat.“
Převalila se na záda, pohlédla mu do očí a zjistila,
že jsou ještě zelenější než předtím. Byla to taková
nádherná, jasná sytá zelená. Amanda natáhla ruku a
prstem mu přejela těsně pod pravým okem. „Proč
změnily barvu?“
„Když jsem ztratil svoje stopařské síly, vrátila se
jim původní barva.“
Amanda se zamračila a snažila si vybavit, jakou
barvu měly v jejím snu. „Takovéhle tedy byly
předtím, než jsi přišel o duši?“
Přikývl, pak sklonil hlavu a zlíbal jamku na jejím
hrdle.
„Můžeš vůbec tohle dělat?“ zeptala se. Rukou mu
odshora dolů přejela po páteři. „Talon povídal, že
potřebuješ odpočívat.“
„Já přece odpočívám.“
Zatajila prudce dech, když od sebe dlouhými prsty
oddělil měkké záhyby mezi jejíma nohama a začal ji
laskat. „Neodpočíváš, hraješ si.“
Zadíval se jí upřeně do očí. „Chtěl bych si s tebou
hrát.“
„Ale neoslabí tě to?“
„Nevím, jak by mohlo.“
„Ale co když –“
Umlčel ji dlouhým, horkým polibkem a Amanda
rázem zapomněla na své obavy.
Kousnul ji lehce do rtů a odtáhl se. Z pohledu těch
zelených očí se jí zatetelilo srdce. „Už ti nemůžu číst
myšlenky, Amando. Jestli mě nechceš, řekni mi to a
já tě nechám být.“
„Chci tě, Kyriáne.“ Jak chabě ta slova vystihovala,
co skutečně cítila!
Usmál se. Pak vnikl hluboko do ní.
Když ji ta mohutná síla naplnila, Amanda
zasténala.
Kyriánovi se z tepla jejího těla až zatočila hlava.
Kdyby to bylo možné, řekl by, že teď je to ještě lepší
než před hodinou.
Díval se na ni a vychutnával si její vášní opilé oči.
Ruměnec na jejích tvářích. Byla opravdu krásná.
Probudil se v něm naléhavý majetnický pud. Jeho
city k ní byly tak intenzivní, že si nevzpomínal, že by
už něco takového zažil. Nechápal, kde se to v něm
vzalo, ale otřáslo to celou jeho bytostí.
To, co kdysi cítil k Theone, teď vypadalo jako
pouhá imitace. Nerozuměl tomu a popravdě řečeno
ani neměl odvahu to analyzovat. Znalost jeho citů by
ho mohla jen ještě víc ranit.
Amanda ho ovinula nohama a užívala si
každičkého jeho dlouhého, divokého přiražení. Nikdy
se jí ani nesnilo o tom, že by milování mohlo být
takovéhle. Nikdy se jí ani nesnilo o takové silné
rozkoši.
A když vyvrcholila, vykřikla.
Přitiskl rty na její pootevřená ústa, třikrát silně
přirazil a připojil se k ní.
Celý udýchaný na ni pohlédl. „Myslím, že jsem na
tobě závislý.“
Usmála se na něj tak, až se mu na vteřinku
zastavilo srdce.
„Ahoj, Kyriáne!“ Dveře ložnice se rozletěly a v
nich stál vysoký, hezký muž kolem pětadvaceti.
Amanda ztuhla a honem přes ně přetáhla peřinu;
pak se pohledem střetla s Nickovýma jasně modrýma,
doširoka rozevřenýma očima. Dlouhé tmavě hnědé
vlasy měl sčesány dozadu, a když se usmál, udělaly se
mu v tvářích hluboké dolíčky. „Páni, ty ses nechal
voklátit.“
„Nicku,“ zavrčel Kyrián, „koukej zmizet.“
„Jo, ale mám nějaký informace o Desideriovi,
který by tě fakt mohly zajímat. Co kdybys na sebe
něco hodil a za minutku přišel do pracovny?“ Nick je
bez sebemenší známky studu ještě jednou přejel
pobaveným pohledem a pak se ztratil.
„Připomeň mi, že ho musím zabít,“ sykl Kyrián.
Amanda se zasmála a podívala se na něj. „S těma
zelenýma očima vypadáš úplně jinak,“ zašeptala a
přitiskla mu dlaň na zarostlou tvář.
Místo odpovědi znovu přitiskl rty na její ústa a
začal se s ní vášnivě líbat. Jazykem si pohrával s jejím
tak majetnicky, až se jí zatajil dech a přepadla ji
slabost. „Co to jen na tobě je, že ti nemůžu odolat?“
„Že by moje okouzlující osobnost?“ zavtipkovala.
Zasmál se a zlehka ji políbil na nos. Sledovala ho,
jak vstává z postele, a když šel přes pokoj do
koupelny, kochala se pohledem na jeho nahý zadek.
Zatímco se Kyrián sprchoval, Amanda se stočila v
posteli do klubíčka a vzpomínala, jaké to bylo, když
ho držela v náručí. Na kůži jí ulpěla jeho vůně a ona ji
s rozkoší vdechovala. Vzbuzovalo to v ní pocit, jako
by k němu patřila, i když věděla, že tak to nikdy
nebude.
On byl Stopař a ona účetní. Ještě nikdy se
nenarodili dva lidé, kteří by se k sobě hodili míň.
Jenomže srdce odmítalo poslouchat. Část jejího já po
něm toužila silou, o níž vůbec netušila, že je možná.
A někde hluboko v mysli začala přemítat, co by
musela udělat, aby Stopaře vyvázala z jeho přísahy.
Kapitola 9
Kyrián přešel chodbu a otevřel dveře do pracovny.
Nick seděl zády k němu u starožitného
mahagonového stolu. Polohovatelná židle potažená
černou kůží zaskřípala, kdykoliv se zavrtěl. Prsty mu
létaly po klávesnici.
Byl to důvěrně známý obrázek.
Na internetu byl Nick bohem, což v terminologii
hackerů znamenalo, že se dovedl bez problémů
nabourat kamkoliv, bez ohledu na to, jak byl daný
server zabezpečený. Z tohoto důvodu byli Nick, Chris
Eriksson a Daphne Addamsová pověřeni vytvářením,
správou a zabezpečením webové stránky DarkHunter.com, na níž si Stopaři a Panoši uchovávali
všechny záznamy a navzájem spolu komunikovali.
Bylo příjemné vědět, že se ve škole seznámil i s
něčím jiným než jen se ženami pochybné pověsti.
„Tak povídej, proč jsi mi vtrhl do ložnice?“
Nick se ohlédl přes rameno a ďábelsky se
zašklebil. „Ty ses nechal vojet, chlape. Však už bylo
na čase.“
„Starej se o sebe.“
Nick si odfrkl a otočil se zpátky k monitoru. „Jsi
jedinej člověk, kterýho znám, co je schopnej
pomilovat se s takovou pěknou ženskou a za deset
minut mít takhle mizernou náladu. Hergot, to ti nikdo
neřekl, že by ses měl po sexu cejtit líp?“
Kyrián nad drzostí svého Panoše obrátil oči v
sloup. Pravidla a stanovy Nicku Gautierovi nikdy nic
neříkaly. Taky se ho ten kluk nikdy nebál, dokonce
ani té noci, kdy se dozvěděl, co je Kyrián zač.
„Nicku…,“ začal varovně Kyrián.
Nick otevřel nové okno a přečetl si zprávu. „No
dobrá, už mlčím. Mám tady to proroctví od Věštkyň:
Původem Apollit a Démon k tomu, týrá a sužuje,
vyhání z domů.
Zatímco Apollón trávil čas zpěvem, odporný
přízrak ten baví se hněvem.
Chceš-li ho zkrotit, tak jak se sluší, musíš si najít
Stopaře s duší.“
Kyrián se nad tou hádankou zamračil. Byly to
typické bláboly, které jim Věštkyně posílaly. Bohové,
jak je nesnášel. Copak by se jen jednou jedinkrát
nemohly vyjádřit prostě a srozumitelně?
Ale to ne. U Dia, vždyť Věštkyně by jim přece
měly pomáhat chránit lidi!
„Co to ksakru znamená?“ zeptal se Nicka.
Nick se k němu opět otočil na židli. „Acheron to
pochopil tak, že Desideria může zabít pouze Stopař s
duší. Proto se taky ještě nikomu nepodařilo ho
porazit. Je to docela jednoduché proroctví – víš, jak to
funguje.“
„Nic takovýho jako Stopař s duší neexistuje.
Alespoň ne s celou duší.“
„Pak ovšem podle Věštkyň a Ashe nemůže
Desideria zabít nikdo a nikdy.“
Kyrián pomalu zhluboka vydechl. „To není
zrovna, to, co jsem chtěl dneska ráno slyšet.“
„Jo, musím přiznat, že jsem zatraceně rád, že
nejsem na tvým místě.“ Nick se zamračil. „Hele, máš
zelený oči. Co se stalo?“
„Nic.“
Nick naklonil hlavu na stranu a podezřívavě si ho
změřil. „Něco se děje.“ Sáhl po mobilu. „Nemám
ještě jednou zavolat Ashovi?“
Kyrián mu telefon vytrhl z ruky a vrhl na něj
vražedný pohled. „Acherona z toho vynech. Zvládnu
to.“
„Jo, to bys radši měl. Je to s tebou sice k
nevydržení, ale nerad bych si zvykal na novýho
Stopaře.“
Kyrián si odfrkl. „Co to slyším? Že by vyznání
lásky?“
„Spíš věrnosti. Byl bych vážně nerad, kdybys
skončil jako Streigar.“
Kyrián okamžitě zvážněl. Streigar byl divoký
Stopař, kterého chytili lovci upírů a vystavili ho
slunečním paprskům. Jeho smrt všechny Stopaře i
Panoše hluboce zasáhla.
„Neboj,“ ujišťoval Nicka. „Nehodlám se nechat
usmažit. Zvládnu to.“
„Vsadím se, že Streigar tvrdil to samý.“
Kyrián zavrčel. „Ty dneska nemusíš do školy?“
Nick se zasmál. „Cher, já jsem potomek
barbarských francouzských starousedlíků, pro mě je
škola života až až.“ Odkašlal si a pokračoval už bez
silného francouzského přízvuku. „Ne, dneska je zápis.
Musím jenom zjistit, na co budu chodit příští
semestr.“
„Fajn. Potřeboval bych ale, abys pro mě dneska
něco udělal.“
„A jiný dny snad nic nepotřebuješ?“
Ironie, tvé jméno je Nick Gautier.
„Potřebuju, abys vzal Amandu nakupovat. Démoni
jí vypálili dům a kromě toho, co měla na sobě, jí nic
nezbylo.“
Nick povytáhl obočí. „Co jsem ji viděl, tak na sobě
neměla vůbec nic.“
Kyrián přimhouřil oči a vrhl na svého Panoše
rozzlobený pohled.
„Nebuď drzej.“ Nick zvedl ruce a předstíral, že se
vzdává. „Vím, že je tvoje a nikdy bych si nedovolil,
ale taky nejsem slepej, chlape.“
„Jednoho dne tě naservíruju aligátorům…“
„No dobrá. Kdybych nevěděl, že tvojí jedinou
radostí v životě je mě sekýrovat, tak by mě ta
výhrůžka možná vyděsila. Zbláznil by ses, kdybys mě
nemohl po nocích buzerovat.“
To nemohl Kyrián popřít. Když zrovna nemusel
pronásledovat nějakého Démona, zdály se mu noci
dlouhé a nudné. A otravovat Nicka ve tři ráno bylo
vcelku zábavné rozptýlení.
Nick vytáhl elektronický diář a začal si dělat
poznámky. „Dobrá – tajná mise, vzít ženu na nákup.“
Pohlédl na Kyriána. „Mimochodem, za tohle chci
rizikovej příplatek. Nakupování fakt nenávidím.“
Kyrián se zasmál. „Jo, to se hned pozná podle
toho, jak se oblíkáš.“
Nick se zatvářil, jako by ho ta poznámka ranila.
„Odpusťte mi, pane Armani. Mně se ale náhodou
punkovej styl líbí.“
„Promiň. Pořád zapomínám, že je teď v módě
vypadat, jako bys právě vylezl z popelnice.“
Nick předstíral, že se urazil, a rozhořčením se až
zakoktal. „Co kdybys zalez zpátky do… do postele a
šetřil si svůj úžasnej šarm pro tu svoji ženskou?“
Ztišil hlas a dodal: „Protože jestli toho nenecháš,
zabiju tě…, až budeš spát.“
Kyrián zkřížil paže na prsou. „Fajn, dostaneš svoji
prémii, ale buď na Amandu hodný. Koukej svůj
sarkasmus omezit na minimum.“
„Ano, ó můj velký pane a vládce.“ Nick si zapsal
další poznámku – „Být hodný na ženu, držet hubu“ –
a opět zvedl hlavu. „Mimochodem, mám nějaký limit,
kolik za její oblečení můžu utratit?“
„Ne. Kup jí, cokoliv si bude přát.“
„Už si to píšu. Zajít k Versacemu a Guccimu.
Výborně, co dál?“
„Koukej ji přivézt zpátky před setměním, nebo
tvojí špinavou zadnicí nakrmím Talonovy aligátory.“
V Nickových očích se mihl strach. Aligátory
nenáviděl, i když Kyrián netušil proč. „Dobře, tohle
mě vyděsilo.“
„Taky chci, aby ses zastavil u Talona a půjčil mi
od něj srad. Uchystáme Desideriovi malý
překvápko.“
Nick se při zmínce o Talonových zahnutých
vrhacích čepelích viditelně otřásl. Byla to starodávná
zbraň, vedle níž i čepele ze solingenské oceli
vypadaly jako jídelní nože. „Víš vůbec, jak se ta věc
používá?“
„Jo, vím.“ Kyrián se zhluboka nadechl. „A teď se
potřebuju trochu prospat. Tvůj dnešní hlavní úkol je
postarat se o Amandu.“
Nick vypnul diář a připevnil si ho na opasek. „Máš
ji rád, že jo?“
Kyrián neodpověděl. Neodvážil se. Tohle nemusí
vědět ani jeden z nich.
Nechal Nicka u počítače a vrátil se do ložnice.
Amanda se rychle vysprchovala a potichu vešla do
ložnice, aby se oblékla, zatímco Kyrián spal v
obrovské posteli s nebesy.
Místnost byla zcela tmavá, jenom zpod
koupelnových dveří vnikal dovnitř uzoučký proužek
světla. Tady se nedalo určit, jestli je den anebo noc,
ale Kyrián, jak se zdálo, poznal vždycky naprosto
bezpečně, jestli je slunce právě na obloze.
Amanda přešla k posteli, aby se na něj podívala.
Peřina přehozená přes boky zakrývala jeho nahotu.
Bože, ten chlap měl ale tělo… Mohla by ho pozorovat
celý den, a přesto by ji pohled na tu hebkou, opálenou
kůži nezačal nudit. Toužila prozkoumat ji podrobněji
rty a rukama. Co to jen na něm bylo, že se v ní
probouzela závislost? Toužila políbit ty nádherné rty
a rukou prohrábnout jeho zlaté kadeře, ale nechtěla ho
rušit ze spánku. Potřeboval nabrat novou sílu.
Vyšla po špičkách z pokoje a zamířila si to po
schodech dolů do kuchyně.
Bílý mramor na stěnách jiskřil, jak na něj dopadalo
denní světlo, a celá místnost působila rozjasněným a
veselým dojmem. Rosa smažila slaninu, zatímco Nick
seděl na barové stoličce a listoval v seznamu
přednášek.
Amanda hádala, že mu nemůže být víc než
čtyřiadvacet. Byl štíhlý a hezký. Tmavě hnědé vlasy v
délce po ramena sice potřebovaly trochu zastřihnout,
jinak se ale skvěle hodily k jeho ostře řezaným rysům.
Na sobě měl hodně vytahaný svetr, který pamatoval
lepší časy, a seprané džíny s dírou na koleni.
„Hele, Roso,“ ozval se, aniž by zvedl hlavu od
seznamu, „když budu příští semestr chodit na
španělštinu, pomůžeš mi s učením?“
„Sí. Kyrián určitě taky.“
„No super,“ odpověděl ironicky. „Takže mi vedle
Starý řecký civilizace bude pomáhat i s tím. No to
teda bude vo hubu.“
„Nicku!“ pronesla Rosa káravě. „Jak to mluvíš?
Takový jazyk gentlemanovi nesluší.“
„Tak pardon.“
Položila před něj talíř s toasty, slaninou a vejci,
pak se otočila a všimla si Amandy ve dveřích. „A
tady jste, seňorita. Máte hlad?“
„Trošku.“
„Tak pojďte dál.“ Rosa ukázala na stoličku vedle
Nicka. „Sedněte si a já vám připravím snídani.“
„Děkuju, Roso.“
Rosa se usmála.
Amanda se posadila vedle Nicka. Otřel si ruku o
džíny a natáhl ji k Amandě. „Nick Gautier,“
představil se a příjemně se usmál. Ve tvářích se mu
udělaly dolíčky. „Známý spíše jako ‚Nicku, pohni
zadkem, potřebuju, abys mi… pomohl zabít čas‘.“
Amanda se zasmála. „Je dost panovačný, že jo?“
„To si ani nedovedeš představit.“ Odepnul od
opasku mobil a podal jí jej. „To mi připomíná, že šéf
povídal, že si potřebuješ zavolat do práce.“
„Díky.“
Zatímco Rosa připravovala snídani, zavolala
Amanda svému nadřízenému a vysvětlila mu, že
přišla o dům. Naštěstí měl pochopení a dal jí
dvoutýdenní dovolenou, aby si stačila zařídit, co
potřebuje.
Sotva zavěsila, uvědomila si opět bolestně svou
ztrátu. „Pořád nemůžu uvěřit, že mi opravdu vypálili
dům.“
„Váš dům?“ zeptala se Rosa. „A kdo ho vypálil?“
„Policie to právě zjišťuje,“ ozvalo se ze směru, kde
byl obývací pokoj, a ve dveřích kuchyně stál Kyrián.
Amanda se otočila. Kyrián byl bledý a vypadal
ustaraně.
Rosa se usmála. „M’ijo, vy jste doma. Nick
povídal, že budete pryč.“
„Není mi dobře.“ Zatvářil se naoko nazlobeně.
„Přišla jsi stejně zase brzo ráno, viď?“
Rosa otázku ignorovala. „Pojďte dál a sedněte si.
Udělám vám něco k jídlu.“
Kyrián vrhl obezřetný pohled směrem k
otevřeným oknům, jimiž do kuchyně proudilo denní
světlo, a ustoupil o krok zpátky do tmavého
obývacího pokoje. „Děkuju, Roso, ale nemám hlad.
Nicku, potřebuju si s tebou na minutku promluvit.“
Nick se významně usmál na Amandu. „Aspoň že
mi neřekl, abych pohnul zadkem.“
„Nicku,“ ozval se Kyrián z pokoje, „pohni
zadkem, chlapče.“
Zatímco Nick následoval Kyriána, položila Rosa
před Amandu talíř. „Chudinko. Co si jen bez domu
počnete?“
„To nevím. Asi bych měla zavolat do pojišťovny.
A najít si něco nového…“ Amandě selhal hlas, když
si uvědomila, co všechno je třeba udělat.
Bude muset nahradit celý svůj dosavadní život.
Všechno. Kartáček na zuby, boty, knihy, nábytek,
telefon. Neměla dokonce ani náhradní kalhotky.
Při té myšlence úplně ztratila chuť k jídlu.
Co si jen počne?
Nick přešel ke kuchyňské lince a sebral seznam
přednášek, který si tam odložil. Pak se vrátil ke
Kyriánovi. „Potřeboval bych od tebe laskavost. V
jednu se musím zapsat na semináře, takže kdybychom
se do tý doby nevrátili, mohl bys to za mě udělat po
internetu? Vím, že bys měl spát, ale fakt bych rád
příští semestr chodil na ten seminář o starý řecký
civilizaci.“
„Proč?“
„Učí to dr. Alexandr a slyšel jsem, že je vážně
dobrej.“
„Julián Alexandr?“ zeptala se Amanda.
„Jo,“ odpověděl Nick a otočil se na ni. „Ty ho
znáš?“
Vyměnila si s Kyriánem významný pohled. „Ani
ne z poloviny tak dobře jako Kyrián.“
Nick se otřásl. „Ale ne, jen ne další z vás. No
super. Radši mě na místě zastřel a ukonči moje
trápení.“
„Nepokoušej mě,“ varoval ho Kyrián a vzal si od
něj seznam. „Takže v jednu. Ještě něco?“
„Jo, udělej něco s těma tvejma očima, začínám z
toho šílet.“
Kyrián se na něj výstražně zamračil, neměl rád
tenhle panovačný tón. „Dobře se bavte.“
„Bavte?“ zeptala se Amanda, když odešel.
Nick se znovu posadil na stoličku. „Jdeme
nakupovat.“ Při tom slově zkřivil rty a otřásl se.
„A co?“
„Cokoliv budete potřebovat, má paní.“ Napil se
pomerančového džusu. „Kožichy, diamanty, prostě
cokoliv.“
„Diamanty?“ zeptala se Amanda a zasmála se.
Bláznivá představa!
„Platí to Kyrián, takže na cenu vůbec nehleď.
Vážně.“
„To nejde,“ ušklíbla se. „A vůbec, mám vlastní
peníze.“
„To jo, ale proč je utrácet? Nemáš ani tušení, jak
je ten chlap bohatej. Mohla by sis klidně koupit celý
nákupní centrum a ani by si toho nevšiml, to mi věř.“
Nic takového neměla v úmyslu, ale nějaké
oblečení potřebovala. „No dobrá. Mohli bychom se
taky stavit u mojí mámy?“
„Jasně. Můj úkol pro dnešní den zní, poskytnout ti
všechny služby, jaké si jen budeš přát.“
Ďábelsky se usmál a Amanda pobaveně zavrtěla
hlavou.
Poté, co zavolala do pojišťovny kvůli požáru,
vyrazili s Nickem konečně na nákup. Ale štvalo ji, že
ji nenechá zaplatit vůbec nic.
„Dostal jsem příkazy,“ opakoval Nick už popáté.
„Ty nakupuješ, já platím.“
Přátelsky na něj zavrčela. „A to jeho příkazy
vždycky plníš takhle ochotně?“
„Ochotně sice ne, ale jinak jo.“
Znovu se zasmála. Vyšli z obchodu a zamířili do
další části obchodního centra. Nick nesl tašky. „Jak
dlouho už u Kyriána pracuješ?“ zeptala se Amanda,
když vstoupili na eskalátor.
„Letos to bude osm let.“
Zůstala na něj koukat s otevřenou pusou.
„Opravdu? Nevypadáš tak starý.“
„No, bylo mi sotva šestnáct, když jsem začal.“
„To se člověk může stát Panošem už v tomhle
věku?“
Nick se otočil po atraktivní mladé ženě v úzké,
krátké sukni, která šla nahoru po eskalátoru vedle
nich, a chtivě se na ni zadíval. Pak se obrátil zpět na
Amandu a usmál se na ni, až se mu ve tvářích udělaly
dolíčky. Teprve pak zodpověděl její otázku. „Dlouhou
dobu jsem nevěděl, čím doopravdy je. Myslel jsem si
prostě, že je to jenom nějakej bláznivej milionář, co
cejtí nutkání pomáhat chudejm děckám.“
Dojeli dolů a procházeli přízemím. Amanda se
zamračila. „Jak tě to napadlo?“
Nadhodil si tašky, aby se mu trochu lépe nesly.
„Protože po svém boku, má paní, vidíte syna zločince
z povolání. Táta mi umřel před jedenácti lety v
Angole při povstání ve vězení.“
Otřásla se, když si představila, jaké to musí být,
ztratit otce tímto způsobem. „A matka?“
„Byla striptérkou na Bourbon Street. Vyrostl jsem
v šatně klubu, kde pracovala. Pomáhal jsem
vyhazovačům s problémovejma klientama.“
Při představě života, který vedl, se Amanda znovu
zachvěla. „To je mi líto.“
Nick lhostejně pokrčil rameny. „Nemusí. Moje
matka sice má chyby, ale jinak je to dobrá máma a
úžasná ženská. Snažila se ze všech sil vyjít s tím
málem, co jsme měli. Můj táta ji zbouchnul, když jí
bylo patnáct, a její otec ji vyhodil. Většinu času jsme
spolu byli jen my dva, protože táta byl pořád buď na
cestě do vězení, nebo z něj. Neměli jsme moc, ale ona
mě vždycky milovala.“
Amanda se usmála, když slyšela, s jakou láskou o
matce mluví. Bylo nad slunce jasné, že ji zbožňoval.
„A jak ses tedy seznámil s Kyriánem?“
Na vteřinku se odmlčel, jako by si v hlavě třídil
myšlenky. „Když jsem se dostal do puberty, měl jsem
až po krk toho dívat se, jak máma klopí hlavu hanbou.
Jak hladoví, aby zbylo dost jídla pro mě. Pamatuju si,
jak jsem s ní chodil do práce a sledoval, jak žádostivě
zírá na zboží ve výkladních skříních.“ Povzdechl si.
„Měla takový hladový oči.“
Krátce se podíval na Amandu a jeho tvrdý pohled
pálil. „Moje máma je ta nejhodnější ženská, jakou kdy
Bůh stvořil,“ pokračoval pak. „A já se už nemohl
dívat na to, jak se ponižuje, aby mě nakrmila. Jak ji
chlapi pořád osahávají. Nemohl jsem vydržet ten její
výraz, když zahlídla něco, co se jí líbilo, a nemohla si
to dovolit. Ve třinácti jsem už toho měl dost, a tak
jsem začal krást.“
Amandě se sevřelo hrdlo. Neschvalovala jeho
jednání, ale ani ho za ně nemohla odsuzovat.
Jednou v noci se gang, ve kterým jsem byl,
rozhodl přepadnout párek turistů a já se vzepřel. Krást
v obchodě a vloupat se do domů pracháčů byla jedna
věc, ale někoho zranit věc druhá. To jsem dělat
nechtěl.“
Takže dokonce i jako zloděj měl Nick svou čest.
„Co se stalo?“ zeptala se Amanda.
„Ostatní se strašně rozzuřili a rozhodli se, že se
trošku pocvičej a vytřískaj ze mě duši. To poslední,
co si vybavuju, bylo, jak se válím po zemi a mlátěj
mě klackama, div mě nezabili. Pak mám okno a
potom najednou před sebou vidím nějakýho chlápka,
jak ke mně natahuje ruku a ptá se, jestli jsem v
pořádku.“
„Kyrián?“
Nick přikývl. „Vzal mě do nemocnice a zaplatil
jim, aby mi zašili hlavu a rány od nože. Zůstal tam se
mnou, dokud si pro mě nepřijela máma. A zatímco
jsme na ni čekali, zeptal se mě, jestli bych pro něj
nechtěl pracovat. Dělat mu po vyučování poslíčka.“
Amanda si Nicka dovedla velmi živě představit
jako drzého teenagera. Vypovídalo to hodně o
Kyriánově charakteru, že dokázal nahlédnout pod
Nickovu drsnou slupku a najít tam jeho dobré srdce.
„A ty jsi souhlasil?“
„Ne hned. Nebyl jsem si jistý, jestli chci mít něco
společnýho s chlapem, kterej má tolik prachů. Navíc
moje máma Kyriánovi vůbec nevěřila. Vlastně mu
nevěří dodnes. Nedovede pochopit, proč mi proboha
platí takový peníze za to, že v podstatě nic nedělám.“
Zasmál se. „Je pořád ještě napůl přesvědčená, že pro
něj prodávám drogy.“
Amanda si povzdychla. Chudák jeho máma. „A
cos jí teda řekl?“
„Řekl jsem jí, že je to Rockefeller, kterej si hraje
na Boha.“ Zvážněl a vrhl na ni tvrdý pohled. „Dlužím
Kyriánovi za svůj život. Kdo ví, kde bych byl, kdyby
mě tehdy v noci nenašel. Jedna věc je jistá, rozhodně
bych nestudoval práva na univerzitě a neproháněl se v
jaguárovi. Vím, že je hroznej morous, ale v jádru je to
fakt hodnej chlap.“
Amanda nad těmi slovy přemýšlela, když vyšli z
nákupního centra a nakládali její nákupy do kufru
Nickova jaguára s černou metalízou.
Sedli si do auta a Amanda se připoutala. „Kdy ti
teda Kyrián řekl, čím je?“
Nick nastartoval a vycouval z parkovacího místa.
„Když jsem dodělal střední. Nabídl mi stálou práci –
jsem jeho Panoš.“
„A co jsou tihle Panoši doopravdy zač?“
Zařadil se do jízdního pruhu, a když přeřadil,
všimla si Amanda zvláštního tetování na jeho pravé
ruce, které vypadalo trochu jako pavučina. Zdobily jej
nějaké podivné řecké znaky. Napadlo ji, jestli i ostatní
Panoši mají takové.
„Jsme tu od toho, abychom chránili Stopaře za
denního světla a obstarávali jim všechno, co
potřebují. Jídlo, oblečení, auta, starali se jim o dům,
prostě cokoliv. Kdysi jsme skutečně stávali na stráži u
krypt, v nichž spali. Z tý doby taky pochází celý ten
mýtus o upírech spících v rakvích. Protože je pro ně
sluneční světlo smrtící, spávali v jeskyních nebo
izolovaných komnatách, kde nehrozilo, že by si je
slunce mohlo najít. No a za odměnu za naše služby
nás královsky platí.“
„Takže každý Stopař má svého Panoše?“
„Ne. Někteří Stopaři jsou radši sami. Například já
jsem první Kyriánův Panoš po tři sta letech.“
Amanda se otřásla při představě, že byl Kyrián po
celou tu dobu sám. Jako by ho viděla před sebou, jak
se jako nějaký neklidný duch toulá po chodbách
svého sídla, touží po útěše a žádnou nenachází.
„A co když toho chceš nechat?“ zeptala se.
Nick nasál mezi zuby vzduch. „To není tak
snadný. Panoši mají propracovanou organizaci, něco
jako Hotel California – můžeš se odhlásit, kdykoliv se
ti zachce, ale nikdy na ně nemůžeš zapomenout.
Jakmile toho jednou necháš, budou tě sledovat až do
dne, kdy umřeš. A kdybys je nebo Stopaře někdy
zradila, zabijou tě dřív, než bys měla čas toho litovat.“
Z jeho zlověstného tónu jí přejel po zádech mráz.
„Vážně?“
„Jo. Někteří z nás pocházejí z rodin, kde se
panošství dědí už po tisíce let z generace na
generaci.“
„Takže je to něco jako otroctví?“ zeptala se
Amanda.
„Ne. Můžu toho nechat, kdy budu chtít, ale
nemůžu porušit panošskou přísahu. Jakmile ji člověk
jednou složí, je neporušitelná a věčná. Až se ožením,
nebudu své ženě ani moct říct, kdo je Kyrián nebo co
pro něj dělám. Tedy pokud ona sama taky nebude
Panošem. A až moje děti dospějou, můžu se
rozhodnout, jestli je taky zasvětím, nebo ne. Pokud
ano, budou muset předstoupit před Acherona a
Artemidu, kteří jejich žádost přezkoumají a snad jí
pak vyhoví.“
Tohle bylo opravdu děsivé. Jak mluvil, napadla
totiž Amandu strašná myšlenka. „A co já? Nebudou si
myslet, že představuju nějakou hrozbu?“
Nick zastavil na červenou, pohlédl na ni a nasadil
smrtelně vážný obličej. „Pokud ano, tak tě některý z
Panošů zabije.“
Amanda naprázdno polkla. „To jsi mě moc
neuklidnil.“
„To jsem ani nechtěl. Bereme svoje povinnosti
velice vážně. Stopaři jsou to jediné, co stojí mezi
lidskou rasou a otroctvím nebo vyhubením. Bez nich
by nás Apolliti a Démoni měli všechny v hrsti.“
Kyrián ležel v posteli a ze všech sil se snažil
usnout, ale pořád v sobě cítil Amandu. Zastavila se u
trosek svého domu. Věděl to. Cítil její slzy, její vztek.
Její zoufalství.
A toužil po ní.
Tolik si přál, aby tam teď mohl být s ní a utěšovat
ji. Nikdy předtím mu nevadilo, že nemůže za bílého
dne ven. Až teď. Kdyby nebyl Stopařem, mohl by jí
stát po boku a nabídnout jí svoji sílu. Svoji podporu.
Zavřel oči, zhluboka se nadechl a snažil se potlačit
bolest. Svůj úděl si zvolil v záchvatu hněvu a teď už
nebylo cesty zpátky. Artemida si své vojsko střežila
jako oko v hlavě a položila laťku tak vysoko, že
Kyrián za celou svou kariéru poznal pouze tři Stopaře,
kterým se podařilo získat duši zpět.
Všichni ostatní při tom pokusu zahynuli.
„K čemu by mi vůbec taková duše byla?“ vydechl.
Otevřel oči a zadíval se na zlatohnědá nebesa nad
postelí. „Akorát dělá z lidí slabochy.“
Jeho život má smysl. Má účel.
Proč ho tedy uvnitř všechno bolelo zoufalou
touhou po Amandě? Takový pocit nezažil už celá
staletí, kvůli tomuto pocitu kdysi zradil všechny, kdo
ho milovali.
„Podruhé už takový slaboch nebudu,“ zašeptal. Ne
že by si myslel, že ho Amanda úmyslně raní. Ne, bál
se sám sebe, protože jakmile jednou někomu dal své
srdce nebo slíbil věrnost, nikdy už je nedokázal vzít
zpátky.
Bylo to vlastně strašně jednoduché. Děsil se sám
sebe a toho, co všechno by byl ochoten udělat, aby ji
ochránil.
Poté, co se zastavili u trosek jejího domu a u její
matky, zavezl Nick Amandu přímo do srdce
Francouzské čtvrti a zaparkoval v postranní uličce,
takže mohli pěšky dojít až na proslulou Chartres
Street, plnou rozmanitých obchůdků. Vedl ji vcelku
rušnou obchodní čtvrtí a nakonec se zastavil před
krámkem s názvem Vysněné panenky a jiné doplňky.
Amanda se zamračila. Půjdou do obchodu s
panenkami? Není to divné?
„Co tu děláme?“ zeptala se, když jí Nick otevřel
dveře.
„Jdeme se podívat na dámu, která vyrábí
panenky.“
No dobrá, na hloupou otázku hloupá…
Vrhla na něj skeptický pohled. „Víš, nemyslím si,
že vyrábějí Barbie v životní velikosti.“
Odfrkl si a vešel do obchodu krok za ní. „Nechci
žádnou Barbie a tohle není moje soukromá pochůzka.
Jsem tu kvůli Kyriánovi.“
Teď už byla Amanda úplně zmatená. „Proč?“
Než stačil odpovědět, zvedla se od pracovního
stolu vedle dveří postarší dáma a plně zaujala
Amandinu pozornost. V ruce držela Barbie, jíž
malovala obličej.
Na hlavě měla zvláštní oranžovou přílbu se
světýlkem a ochrannými brýlemi, která pokrývala její
sněhobílé vlasy, stažené vzadu do pevného drdolu.
Staré, hnědé oči byly plné života a přátelské.
„Á, malý Nicky,“ řekla mateřským tónem. „Copak
tě sem přivádí dnes odpoledne a s takovou krásnou
společnicí? Tak mě napadá, že je to vůbec poprvé, co
tě vidím se ženou.“ Ukázala na něj malým štětečkem,
který držela v ruce. „Tedy aspoň s takovou, která stojí
za vidění. Hm, je to taková pěkná princeznička, a to
nemluvím o jejím vzhledu, jestli víš, co tím myslím.“
Nick si rukou prohrábl vlasy a vrhl na Amandu
rozpačitý pohled.
„Lízo, drahoušku,“ řekl nahlas a ďábelsky se na ni
zašklebil, „copak potřebuju nějaký důvod, abych se
přišel podívat na tvůj zářící obličej?“
Líza se zasmála. „Možná jsem stará, Nicholasi
Gautiere, ale pitomá ještě nejsem.“ Poklepala si na
hlavu, až se oranžová přílba otřásla. „Makovice mi
slouží stejně dobře jako zamlada a je to už drahně let,
co se u mě někdo jako ty zastavil jenom na
zdvořilostní návštěvu. Takže pojď blíž a pošeptej mi
do ucha, co potřebuješ.“
Nick ji poslechl a teprve v té chvíli Amandě došlo,
že je Líza nahluchlá. Nakonec musel šeptat tak
hlasitě, že Amanda slyšela zřetelně každé slovo.
Dokonce i když si objednával plastickou trhavinu.
„A nezapomeň, Lízo,“ řekl, „Kyrián chce úplně
stejnou jako Talon.“
„Já tě slyším, Nicky,“ pravila Líza dobrosrdečně.
„Myslíš, že jsem hluchá, nebo co?“ Mrkla na
Amandu.
„Kdy si pro to můžu přijít?“ zeptal se.
Líza našpulila pusu. „Dej mi den nebo dva.
Můžeš?“ Zvedla panenku, kterou držela v ruce.
„Barbie na žádnýho Stopaře nečeká.“
Nick se zasmál. „Jasně. Díky, Lízo.“
Obrátili se k odchodu, ale Líza je zastavila. „Víte
co?“ řekla Amandě a přibatolila se k ní. Měřila sotva
metr padesát. Poklepala Amandu po paži. „Jste taková
půvabná. Jako krásný andílek.“
Amanda se potěšené usmála. „Děkuju.“
Líza zvedla ochranné brýle, přešla k polici u dveří,
natáhla se na špičky a vzala z ní Barbie vyrobenou na
zakázku. Panenka měla bílou tvář, kudrnaté černé
vlasy, nenápadná složená andělská křídla a nádherné
bílé šatičky pošité korálky.
Amanda v životě neviděla nic krásnějšího ani
dokonalejšího.
Líza jí panenku podala. „Jmenuje se Starla.
Namalovala jsem jí obličej podle jedné dámy, která
sem pořád chodí.“ Přiložila si panenku k uchu, jako
by jí ta hračka něco povídala. Přikývla a vrátila ji
Amandě. „Říká, že chce jít s vámi.“
Amandě poklesla čelist. Zvlášť když si všimla
cenovky se čtyřmi sty dolary. „Děkuju, Lízo, ale to
nemůžu přijmout,“ řekla a snažila se ji Líze vnutit
zpátky.
Líza udělala odmítavé gesto. „Je vaše, zlatíčko.
Potřebujete nějakého anděla strážného.“
„Ale –“
„To je v pořádku,“ ozval se Nick a kývl hlavou
směrem ke dveřím. Pak potichu dodal: „Neodmítej,
jinak raníš její city. Strašně ráda rozdává dárky.“
Amanda starou ženu objala. „Díky, Lízo. Budu ji
stále opatrovat.“
Byli už skoro ze dveří, když je Líza znovu
zastavila. Vzala si panenku zpět. „Na něco jsem
zapomněla,“ řekla. „Starla je totiž speciální.“ Dala
panence nohy k sobě a zmáčkla její hlavičku dolů.
Z panenčiných chodidel v mžiku vystřelily dvě
tenké, tři palce dlouhé čepele.
„To je na Démony,“ oznámila Líza, opět zatáhla
za hlavičku a čepele zajely zpátky. „Krása je někdy
nejlepší, když je smrtící.“
Fajn, řekla si v duchu Amanda. Vůbec si nebyla
jistá, jak tomu má rozumět.
Líza jí panenku vrátila a znovu ji poklepala po
paži. „Dávejte na sebe vy dva pozor.“
„Budeme,“ odvětil Nick a tentokrát se jim už
podařilo vyjít na ulici.
Amanda si prohlížela panenku a Nick se jí celou
cestu k autu smál.
„Líza je Panoš, že jo?“ zeptala se Amanda, když
nastoupila do jaguára a velmi opatrně si Starlu
položila na klín.
„Je už v důchodu, ale jinak ano. Pětatřicet let byla
Panošem a také Věštkyní, než předala péči o Xandera
Brynně.“
„To Líza dělá boty pro Kyriána?“
Nick zavrtěl hlavou a nastartoval. „Velký zbraně
dělá jiný Stopař. Meče, boty a tak. Líza vyrábí ty
malý, jako třeba hodinová kyvadla s plastickou
trhavinou. Je uznávanou umělkyní a ráda dělá ze
šperků a dalších nevinných předmětů smrtící zbraně.“
Amanda zhluboka vydechla. „Ta vaše banda mě
děsí.“
Nick se zasmál a zkontroloval na hodinkách čas.
„Už jsou skoro tři. Ještě musíme k Talonovi a před
setměním musíš být zpátky, takže bychom sebou měli
hodit.“
„Dobře.“
Jeli dobrých čtyřicet minut, podél řeky daleko za
město.
Nakonec dlouhou, kroutící se cestou dorazili k
jakési velké chatrči nebo spíš hangáru. Kdyby před
ním nestála zvláštní schránka na dopisy, Amanda by
nevěřila, že ho v posledních sto letech někdo
používal. Schránka byla černá a ve vodorovném i
svislém směru jí procházely jakési obrovské stříbrné
hřeby.
„Talon je divnej,“ řekl Nick, když si všiml, jak
užasle Amanda na schránku zírá. „Myslí si, že je to
vtipný, že svoji schránku ubodal.“
Otevřel vrata hangáru z auta dálkovým ovladačem.
Amanda zalapala po dechu, když vjeli dovnitř a Nick
zaparkoval.
Na podlaze byly položené dlaždičky a stěny byly
pobité ocelovými pláty. Uvnitř se ukrýval jeden
Dodge Viper, pět Harley-Davidsonů a docela vzadu
na vodní hladině malý člun.
„No teda,“ vydechla Amanda, když si všimla
Harleye stojícího stranou od ostatních. Byl černý a
elegantní a blýskal se v šeru garáže. Bylo zřejmé, že
si ho jeho majitel vysoce cení. Však na něm taky
jezdil i minulou noc.
Nick autu ani motorkám nevěnoval žádnou
pozornost a zamířil si to rovnou k uvázanému člunu.
„Talon žije v takové divočině?“ zeptala se
Amanda, když ho dohnala na suchém a čistém molu a
všimla si, že je tam dost místa ještě pro jeden člun.
Pomohl jí nastoupit do člunu a pak otevřel vrata,
která vedla do bažiny u řeky. „Jo. Jakožto Kelt miluje
přírodu. Dokonce i když je dost nehostinná.“
Zvedla obočí. „On je opravdu Kelt?“
„No jasně. Z pátýho nebo šestýho století. Byl
náčelníkem. Jeho otec byl vysokým druidským
knězem a matka náčelnicí před ním.“
„Fakt?“
Nick přikývl, odvázal člun a skočil dovnitř.
Posadil se a nastartoval.
„Jak se stal Stopařem?“ snažila se Amanda
překřičet řev motoru.
„Jeho klan ho zradil,“ odpověděl Nick a zamířil do
bažiny. „Řekli mu, že musejí obětovat někoho jeho
krve. Buď jeho nebo jeho sestru. Souhlasil, ale
jakmile ho svázali, zabili mu sestru před očima. Šílel,
ale protože byl svázaný, nemohl nic dělat. Když se
chystali zabít i jeho, přísahal jim všem pomstu.“
Proboha, copak žádný z nich neměl šťastný život?
„Zabil členy svého klanu?“ zeptala se Amanda.
„Řekl bych, že jo.“
Amanda seděla mlčky a přemýšlela. Chudák
Talon. Nedovedla si představit, jak hrozné by bylo
sledovat, jak jí jedna z jejích milovaných sester umírá
před očima. Sice jí většinu času lezou na nervy, ale
znamenají pro ni strašně moc a zabila by každého,
kdo by kterékoliv z nich ublížil.
Jaké strašné zoufalství musel Talon tehdy cítit.
Jistě ho to pronásleduje dodnes.
Nick řídil člun stále hloub a hloub do bažiny, až
dojeli k neuvěřitelně malé chatce. Amanda
pochybovala, že má víc než sedmdesát čtverečních
metrů. Zvenčí vypadala dokonce ještě zchátraleji než
hangár, v němž zaparkovali Nickovo auto.
Neohoblovaná prkna měla světle šedou, od slunce
vybledlou barvu a celá stavba vypadala, že se při
sebemenším vánku sesype.
Když připluli blíž, spatřila Amanda za chatkou
molo s dvěma agregáty na výrobu elektřiny a dalším
člunem.
„Co Talon dělá během sezóny hurikánů?“ zeptala
se, když Nick vypnul motor.
„Vlastně nic. Jedna z Talonových zvláštních
schopností je, že může ovládat počasí, takže pro něj
hurikány nepředstavují žádné velké nebezpečí.
Vždycky je tu ale riziko, že sem hurikán dorazí a
zpustoší to tu za bílého dne, když Talon spí a nemá
tušení, jak je venku. V tom případě by to měl
spočítaný.“
„Rádi žijou nebezpečně, co?“
Nick se zasmál. „Pro to, co dělají, je potřeba
zvláštní druh lidí. Ochota zahrávat si s živly je jedním
ze základních předpokladů, řekl bych.“
Vyskočil ze člunu jako první a varoval Amandu,
ať zůstane sedět. Opatrně přešel po úzkém, starém
můstku, který vedl od prozatímního mola ke dveřím
chatky, a pak jí pokynul, aby ho následovala.
„Zpátky, Beth,“ vykřikl, když z vody vystrčil
hlavu aligátor.
Amanda byla v mžiku zpátky ve člunu.
„To je v pořádku,“ ujišťoval Nick. „Chrání Talona
ve dne. Dokud se mě budeš držet, nic ti neudělají.“
„Tím si nejsem tak jistá,“ řekla a váhavě zas
vykročila na můstek.
Čtyři obrovští aligátoři z ní nespustili zlé oči a
sledovali ji až ke dveřím chatky. Hrůzou se jí sevřelo
hrdlo, když největší aligátor vylezl na verandu za
nimi, švihl ocasem a zasyčel na ně.
„Zmlkni, Beth,“ vyštěkl Nick. „Nebo z tebe
přísámbu udělám kabelku.“ Zaklepal na staré zašlé
dveře.
„Ještě není tma, Nicku,“ ozval se z chatky Talonův
rozzlobený hlas se silným přízvukem. Amandu
napadlo, jak mohl vědět, že to jsou oni. „Co chceš?“
„Potřebuju pro Kyriána tvůj srad, než se setmí.“
Amanda zaslechla zevnitř nějaké šustění, o pár
vteřin později cvakl zámek a dveře se pootevřely
sotva o píď. Nick je otevřel o kousek víc, aby mohli
vstoupit. Všude kolem byla tma, ale pak Nick
rozsvítil malou lampičku a Amanda překvapením
ztuhla.
Stěny chatky byly natřené na černo a místnost
vypadala jako vojenské velitelství. Všude byly
počítače a další elektronické vybavení. I když tomu
umístění chatky ani její exteriér neodpovídaly, byl
Talon blázen do moderní techniky.
Nakonec Amanda pohledem zavadila právě o
Talona a poklesla jí čelist. Byl úplně nahý.
A vypadal fakt dobře.
Zírala na jeho dokonalé tělo. Levou stranu trupu
zepředu i na zádech a celou levou paži mu pokrývalo
podivné červené a černé keltské tetování, na krku měl
mohutný řetěz s hlavou draka, který se blýskal v
kalném svědě. Byl to až hříšně krásný muž, kupodivu
však na Amandu nijak nezapůsobil.
Dokázala sice jeho krásu ocenit, ale srdce se jí z
něj nezrychlilo tak jako z Kyriána. Nepocítila ani
špetku sexuální touhy.
A Talon se ani trošku nestyděl.
Nick se na ni pobaveně zašklebil. „Měl jsem tě
varovat, že bojovníci z dávných dob si z nahoty nic
nedělají. Oblečení je moderní vymoženost, kterou, jak
se zdá, můžou klidně postrádat.“ Obrátil se na Talona.
„Vezmi si něco na sebe, než jí naženeš strach, Kelte.“
Talon zavrčel. „Na co? Jdu zas do postele. Vezmi
si, co potřebuješ, a zamkni za sebou.“ Zastavil se u
matrace v zadním rohu a přejel Amandu hladovým
pohledem. „Samozřejmě, jestli tady chceš Amandu
nechat, mohl bych zůstat chvilku vzhůru a chovat se
společensky.“
Nick si odfrkl. „K čertu, Talone, to se ani hodinu
neobejdeš bez ženský?“
„S jednou je to v pohodě. Ale když mám dvě nebo
tři najednou, je to už horší.“ Natáhl se na černou
matraci, uvelebil se na boku a zavřel oči.
Sotva to udělal, zazvonil mu mobil. Zaklel,
převalil se a zvedl ho, zatímco Nick přistoupil k velké
skříni se zbraněmi a vyndal z ní dvě nebezpečně
vyhlížející zahnuté čepele.
„Ještě spím, Wulfe,“ zavrčel Talon. „A je mi to
vážně úplně ukradený – proč se mě vůbec ptáš na
starověký Řecko? Jestli jsem tam žil? Odpověď zní
ksakru ne… Nevím, nezajímá mě to… Vydrž.“ Otočil
se na Nicka. „Nicku, slyšels někdy o Polluxově
kultu?“
Nick opětoval jeho pohled. „To se musíš zeptat
Kyriána nebo některýho jinýho Řeka.“
„Slyšels?“ Talon chvilku poslouchal a vzápětí se
opět obrátil na Nicka. „Ash si vyrazil, Brax, Jayce a
Kyros jsou někde v akci a Kyrián nezvedá telefon.
Wulf tvrdí, že to je fakt důležitý.“
V tu chvíli jim oběma došel význam té věty.
Talon promluvil do telefonu. „Kdy ses naposledy
snažil Kyriánovi dovolat?“
Nick vytáhl mobil a vyťukal číslo.
„Možná je ve sprše,“ napadlo Amandu.
Nick potřásl hlavou. „I kdyby byl, tak by to vzala
Rosa.“
Po minutě vyzvánění to vzdal, ruka s telefonem
mu klesla. „To vůbec nevypadá dobře.“
Kapitola 10
Kyrián se probudil sotva vteřinu poté, co se dveře
do ložnice otevřely.
Napůl rozespalý viděl, jak do místnosti vešla Rosa,
a udivilo ho, proč ho ruší. Nikdy předtím to neudělala.
Převalil se na záda. „Děje se…“
Nestačil však větu dokončit, protože v té chvíli na
něj padla lehká, lesklá síť a připoutala ho k posteli.
Vzplanul v něm hněv. Bylo nesnesitelné, být takhle
chycený, obzvláště pak vleže na zádech. Srdce se mu
rozbušilo a posedla ho hrozná krvežíznivost.
Pak ale spatřil Rosu.
Stála u postele, čelo poseté krůpějemi potu, zírala
na něj prázdnýma, omámenýma očima a dokola
mumlala ve španělštině „Debe matarle, debe
matarle.“
Musím ho zabít, musím ho zabít…
A zvedla ruku, ve které držela sekáček na maso.
„Roso,“ oslovil ji Kyrián a ze všech sil se snažil,
aby mu hlas zněl klidně. „Polož ten sekáček.“
„Debe matarle…“ Přistoupila ještě blíž.
„Rosa, no haga esto. Nedělej to. Pusť mě. Déjeme
para ariba, por favor“
Třásla se tak silně, až dostal strach, že dostane
infarkt nebo mrtvici. Její křehké tělo přece nemohlo
takový stres vydržet.
„Desiderius říká, že jste zlý, m’ijo. Musíte zemřít.“
Kyrián se zoufale snažil přijít na nějaký způsob,
jak by mohl proniknout skrz clonu šílenství, které
Rosu ovládlo, a vrátit ji zpátky do reality. „Vždyť víš,
že takový nejsem, Roso.“
Zvedla sekáček ještě výš.
Zamotaný do sítě jen bezmocně sledoval blýskající
se ocel, která se mu vznášela nad hlavou. Chtěl Rosu
prosit, křičet na ni, dokud ho neuslyší, ale neodvážil
se ze strachu, co by tím té staré ženě mohl způsobit.
Už tak byla pod dost velkým stresem. Nebylo třeba,
aby ho ještě zvyšoval. Než by jí ublížil, raději zemře
sám.
Zazvonil mobil.
„Já vím, Desiderie,“ šeptala Rosa španělsky. „Já
vím. Musí zemřít.“ Položila Kyriánovi ruku na prsa,
jako by chtěla, aby zůstal klidně ležet. Ne že by sebou
mohl hnout, byl v síti jako spoutaný. „Musím ho
rozřezat na kousky.“
Máchla sekáčkem dolů a minula Kyriána jen o
vlásek.
„M’ijo“ zašeptala. Do očí se jí na vteřinku vrátil
život, vzápětí se však zase zamlžily a ona se zhroutila
na podlahu.
V hrůze, že se Rose něco stalo, a v panice nad
svou vlastní zranitelností se Kyrián ze všech sil snažil
ze sítě vymotat. Bylo to marné, patřila Artemidě.
Žádná kořist, která se do ní chytila, neměla šanci se
sama osvobodit.
Bohové, jak k ní jen Rosa mohla přijít? Dokonce
ani Desiderius by se k ní neměl dostat. To jen bůh
nebo polobůh si mohl věčné zbraně vyžádat z jejich
posvátného úkrytu a Artemida si ty své střežila
obzvlášť dobře.
A jak mohl Desiderius Rosu ovládnout z králičí
nory? Takovou moc přece neměl žádný Démon.
Co se to tady k čertu děje?
I když Kyrián věděl, že je to marné, pokusil se
znovu vyprostit. Minuty ubíhaly a mysl mu zaplavily
nepříjemné vzpomínky.
„Jaké to je, veliteli?“ dorážel z minulosti Valeriův
hlas.
„Mám tě v hrsti. Jsi úplně bezbranný. Úplně
bezmocný.“ Znovu spatřil Římanovy oči a ucítil
šílenou bolest. „Už se těším, až uvidím, jak se přede
mnou svíjíš. Až uslyším, jak žebráš o milost.“
Kyrián znovu prožíval každý okamžik; oči se mu
zakalily, nemohl popadnout dech. Nenechá se znovu
polapit. Ne takhle.
Sebral všechny síly a škubal sebou v síti, jako by
byl posedlý ďáblem.
Hodinu po setmění vešel do domu Nick a krůček
za ním šla Amanda a Talon.
„Roso?“ zavolal Nick a prohnal se kuchyní a
obývacím pokojem směrem ke schodišti. „Kyriáne?“
Žádná odpověď. Děsivé ticho hučelo Amandě v
uších. Vyběhli nahoru ke Kyriánově ložnici. Nick
rozrazil dveře tak prudce, až se rozvlnily závěsy u
postele.
Místnost byla prázdná.
Amanda se zarazila na prahu a přelétla pokoj
pohledem. Kromě rozházených pokrývek bylo
všechno na svém místě.
Přesto však…
Cítila, že něco není v pořádku. Něco hluboko v ní
probudilo její dřímající síly a umožnilo jí spojit se s
Kyriánem. Cítila jeho obavy. Jeho hněv.
Talon přistoupil k posteli a zaklel, když zvedl
lesklou, stříbrnou síť. „To je neuvěřitelný,“ zavrčel a
zmuchlal ji v pěsti.
„Co to je?“ zeptala se Amanda.
„Diktyon. Jedna z Artemidiných sítí.“
Amanda neměla potuchy, o čem mluví, ale z jeho
výrazu poznala, že to není nic dobrého. A že by to
nemělo být v Kyriánově posteli, když Kyrián není k
nalezení. Zmocnil se jí ještě silnější strach než
předtím. „Kde se to tu vzalo?“
„To nevím, ale jestli byl Kyrián pod tím, tak se
obávám, že ten, kdo to na něj hodil, ho má teď v
hrsti,“ řekl Talon, sklonil se a zvedl z podlahy
sekáček.
Amandina panika vzrostla a její telepatické
schopnosti se proti její vůli opět pokusily spojit s
Kyriánem. Nemohla snést představu, že ji ovládají,
ale potřebovala zjistit, zda je v pořádku. Potřebovala
zjistit aspoň něco.
Zavřela oči a spatřila ho v jakémsi sterilním
prostředí. Měl strach, ale nezdálo se, že by byl v
nebezpečí. „Zkus mu zavolat na mobil,“ obrátila se na
Talona.
Nevěřícně se na ni podíval. „Proboha, zkoušel
jsem to snad stokrát.“
„Tak to zkus po sto prvý.“
Z jeho výrazu bylo zřejmé, že se mu její
panovačný tón ani za mák nelíbí. „No dobře,“
souhlasil váhavě. „Proč ne? I marnost má v životě
místo.“ Vytáhl z kapsy bundy mobil a vyťukal
Kyriánovo číslo.
„Nejsou tady žádný stopy po boji,“ ozval se Nick,
když se rozhlédl.
„Kyriáne!“ vyhrkl Talon a vrhl na Amandu
podezřívavý pohled. „Kde ksakru jsi?“
Amanda k němu o krok přistoupila. Srdce se jí
rozbušilo, když si uvědomila, že měla pravdu.
„Počkej tam, dokud nepřijedeme.“ Ukončil hovor
a pohlédl na Nicka. „Je v nemocnici. Rosa měla
infarkt.“
„Proboha,“ zalapal Nick po dechu, „je v pořádku?“
„To neříkal, protože v nemocnici by z mobilu
vůbec neměl volat. Prý nám všechno poví, až
dorazíme.“
Kyrián nervózně přecházel po čekárně a cítil, jak
se v něm sváří hněv a strach. Za tohle chtěl
Desideriovu hlavu. Ať tak či onak, za tohle mu
Démon zaplatí.
„Hlavně, ať se Rosa uzdraví,“ zamumlal po
milionté.
„Kyriáne?“
Prudce se otočil, když zaslechl Amandin
uklidňující hlas. A když spatřil, jak se k němu blíží,
pocítil nevysvětlitelnou radost a úlevu.
Než si stačil uvědomit, co dělá, popadl ji do náruče
a sevřel tak silně, až vyjekla. Ale nemohl si pomoct.
Úleva nad ním, že ji vidí zdravou a nezraněnou, byla
příliš velká. Teď, když věděl, jak snadno se
Desiderius může dostat do kteréhokoliv domu, nebyla
Amanda nikde v bezpečí. Desiderius mohl klidně
použít i někoho jiného, aby ji zabil.
Ta myšlenka Kyriána vyděsila. A někde v hloubi
mysli zaslechl slabý hlas, který ho varoval, že by
Desiderius mohl Amandu taky použít proti němu.
Pokud mu ovšem dají šanci.
Sevřel Amandin obličej v dlaních a dlouze ji
políbil. Zabije toho Démona. Sotva Desiderius vyleze
z králičí nory, zemře. A Kyrián vůbec poprvé za celá
dvě tisíciletí bude mít radost z toho, že někoho
připraví o život.
Zvedl hlavu a zachytil Talonův káravý pohled.
Věděl, co se Keltovi honí hlavou. Stopaři nesměli
navazovat žádné romantické vztahy, to bylo úplně
první, nejdůležitější pravidlo Zákona. Kdo si nechá
poplést hlavu, nedokáže myslet rozumně – a zrovna
Kyrián to věděl ze všech mužů nejlíp.
Ale to nijak nezměnilo jeho city k Amandě.
„Potřebuju, abys dal na Amandu pozor,“ řekl
Talonovi.
Talon si ho změřil pohledem. „Pověz mi, co se
stalo.“
„Desiderius zneužil Rosu k tomu, aby mě lapil.
Měl nad ní úplnou kontrolu. Když dokázal ovládnout
Rosu, dokáže ovládnout kohokoliv.“
Talon pomalu vydechl. „A pak se nediv, že žiju
sám.“
Kyrián ignoroval varovný tón jeho hlasu i
významný pohled, který Talon vrhl na Amandu.
Podíval se na ni a něžně jí přejel palcem po tváři.
„Zavolej Tabitě, Amando. Řekni jí, aby se měla na
pozoru a nezůstávala sama. Ať kolem ní některá ze
sester vyčaruje ochrannou zeď, nebo co to dělají.
Nemám tušení, jakými dalšími silami může
Desiderius vládnout.“
Cítil její strach. Srdce jí divoce bilo v hrudi.
„Chceš říct, že Desiderius má i jiný síly, než
Démoni normálně mívají?“ zeptala se.
„Jo. S něčím takovým jsme se ještě nikdy
nesetkali.“ Kyrián se znovu obrátil na Talona.
„Mluvil jsem s D’Alerianem a povídal, že Desiderius
zasahuje lidem do podvědomí, aby tak oslabil jejich
odolnost vůči svojí moci. D’Alerian by měl být
schopný nám nějak pomoct, ale stoprocentní ochranu
zaručit nemůže. Zavolej Acheronovi a řekni mu, že si
myslím, že máme co do činění s nějakým uprchlým
zdivočelým bohem, který Desideriovi pomáhá. Jinak
si to nedovedu vysvětlit. A hodilo by se, kdybychom
věděli, kdo to je a proč to dělá.“
Talon přikývl. „Co se chystáš podniknout?“
„Chystám se udělat všechno pro to, abych to
dneska ukončil. Jestli najdu jeho králičí noru, vlezu
tam.“
Talon se po něm ostře podíval. „Jenže ty nejsi
Stopař-dlak, Kyriáne. Jestli vlezeš do králičí nory,
nebudeš se už moct vrátit. Zabiješ se přitom, anebo,
ještě hůř, uvízneš navždycky mezi dimenzemi.
Zavolám radši Kattalakidovi –“
„Už jsem ti přece říkal, že si nemůžeme dovolit
poslat na něj Stopaře-dlaka. To je úplně jasný. Bůh
nám pomáhej, kdyby se Desiderius zmocnil duše
jednoho z nich. To nemůžeme riskovat.“
Pohlédl na Amandu a spatřil obavy v jejích očích.
Ochrání ji za každou cenu. „Druhé pravidlo Zákona
říká, že ti nezbývá nic jiného než udělat to, co musíš.
Jestli umřu, jsi na řadě ty. A jestli k tomu dojde, tak to
koukej nezvorat.“
Talon přikývl. Amanda se Kyriánovi pověsila na
paži. „Kyriáne,“ zašeptala, „nechci, abys tam šel.“
„Já vím, Amando. Ale někdo se mu musí postavit.
Je příliš silný a nebezpečný. Málem zabil Rosu.“
Vynechal tu část o tom, jak Rosa málem zabila jeho.
Tohle vědět nemuseli.
Díky bohu, že D’Alerian vycítil zmatek v Rosině
podvědomí a včas přispěchal na pomoc. Nebýt zásahu
tohoto Stopaře nočních můr, ležel by Kyrián ještě teď
v posteli, lapený v síti.
A být lapený v posteli bez Amandy, o to nijak
zvlášť nestál.
„Nicku,“ řekl a pohlédl přes Amandu na svého
Panoše, „až se něco dozvíš od doktora, zavolej.“
Obrátil se k odchodu, ale Amanda ho zastavila, a než
jí došlo, co dělá, přitáhla si ho k sobě a políbila ho.
Přisála se k jeho rtům a jazykem si hrála s jeho. Cítil,
jak mu rukama sevřela klopy kabátu. Cítil, jaký má o
něj strach. Srdce mu přetékalo blahem.
„Dávej na sebe pozor,“ řekla přísně.
Kyrián ji zlehka pohladil po bradě. „Dám.“
Dívala se za ním, jak odchází, a žaludek se jí
sevřel úzkostí. „Opravdu mu, Talone, nemůžeš nijak
pomoct?“
„Věř mi, že to pravidlo, že si nesmíme pomáhat,
nenávidím stejně jako ty. Ale kdybych se mu snažil
pomoct, jen bych ho oslabil.“
Nick jí podal mobil. „Zavolej Tabitě a varuj ji.“
Amanda vyťukala jen prvních pár čísel, když tu ji
napadla další myšlenka. „Kdo je to ten D’Alerian a
jak může hlídat naše podvědomí?“
„To je jeden ze Stopařů nočních můr, jak jsme ti o
nich povídali,“ odpověděl Talon.
Zamračila se. „Takže vy si můžete vybrat, co
budete?“
Talon zavrtěl hlavou. „Stopaři nočních můr jsou
úplně jiný druh. Jsou božského původu, nerekrutují se
z lidí.“
„A co Stopaři-dlaci? Odkud ti pocházejí?“
„To jsou napůl lidi, napůl Apolliti, co ovládají fakt
nebezpečný triky.“
Amandě se hrdlo sevřelo strachem, div se
neudusila. To neznělo ani trochu dobře. Ztěžka
polkla. „Myslela jsem, že jsou hodní.“
„Jak kterej. Jsou mezi nima i zabijáci.“
„Se schopností cestovat v prostoru a čase,“ řekla
se staženým žaludkem.
„A příležitostně i ve snech,“ doplnil Nick.
Nervózně se zasmála. „Víte, že jsem byla mnohem
šťastnější, když jsem o tomhle všem neměla ani
potuchy?“
„Právě proto děláme všechno proto, abychom to
udrželi v tajnosti,“ pravil Talon. „Věř mi, lidi by v
noci nemohli spát, kdyby věděli, co na ně venku
číhá.“
Amanda přikývla a napadlo ji, jestli ona sama ještě
někdy dokáže usnout.
Celá vyděšená doťukala sestřino číslo. Teď, když
už lépe věděla, s kým mají tu čest, potřebovala
Tabithu donutit, aby se před Jeho pekelným
Veličenstvem měla na pozoru. A potřebovala taky
Stopaře, jejich jedinou naději.
***
Kyrián strávil celou noc pátráním v ulicích New
Orleansu, ale bez úspěchu. Desiderius byl pořád v
králičí noře a Kyrián nespatřil ani jeho, ani jiného
Démona. Možná, že ještě nezískal zpět všechny síly
nebo Démoni přišli na nějaký způsob, jak utajit jeho
úkryt. Ať už to bylo jakkoliv, Kyrián nenašel ani
stopu. Dokonce ani lokalizátor mu nepomohl. Proklel
svoji smůlu.
Od té doby, co se stal Stopařem, se ještě nikdy
necítil tak nejistý a ten pocit se mu pranic nelíbil,
zvlášť když na tom, jestli dokáže nepřítele najít a
zastavit, závisel Amandin život.
Naštvaný a unavený dorazil domů. Všude byla tma
a ticho. Amanda byla nahoře. Cítil její přítomnost
jako dotyk. Uklidnilo ho to tak, že se ani neodvažoval
o tom přemýšlet.
Jen to vědomí, že je tam…
Zaplavila ho vlna štěstí.
Ale nešel za ní. Měl v hlavě příliš mnoho věcí,
které si potřeboval ujasnit. Promyslet.
Vešel do herny, popadl rukavici a baseballový
míček a začal házet. Soustředil se na míček a nechal
mysl, aby se volně toulala bolestivou minulostí a
vracela se k pochybám, které dodnes přetrvávaly.
Proč ho jeho žena nemilovala?
Od toho dne, kdy ho Theone zradila, byl
nedůvěřivý vůči každému, kdo se k němu přiblížil.
Dal své ženě všechno, co měl, a přesto to nestačilo.
Když nemohl získat její lásku, pak nemohl získat ani
lásku nikoho jiného. Věděl to.
Po všechna následující staletí se přesvědčoval, že
mu to nevadí. Že vůbec nikoho nepotřebuje.
Pak se ale objevila Amanda. Překonala hradby,
které si kolem sebe vybudoval, a teď se před ní cítil
jako nahý.
Dokázala otevřít jeho srdce a hluboce ho
zasáhnout. Chtěl ji. Její mysl. Tělo. Duši. Nebylo
jediné části její bytosti, kterou by nechtěl mít pro
sebe.
Najednou Kyriánovu pozornost upoutal jakýsi
pohyb za jeho zády.
Otočil hlavu a uviděl Amandu, jak vchází dveřmi,
oblečená do teplákové soupravy. Nemohl ani uvěřit,
jak sexy v ní vypadala. Vlasy měla spletené do dvou
copů, které jí spadaly podél tváře. Její oblečení
působilo nevinně, skoro až dětsky, ale z jejích pohybů
vyzařovala smyslná ženskost.
Kyrián cítil, jak se v něm opět a s novou intenzitou
probouzí ten vášnivý muž, jímž kdysi býval.
„Jak dlouho už jsi doma?“ zeptala se.
Než jí stačil odpovědět, přistoupila k němu a
políbila ho na tvář. Zmocnil se ho zvláštní pocit. Její
jednání prozrazovalo opravdovou lásku.
„Jak to, že jsi vzhůru?“ zeptal se. „Je po čtvrtý.“
„Nemůžu spát.“
Amanda přešla na druhou stranu atria. Když se k
němu otočila, viděl, že si natáhla Nickovu rukavici.
Jako profesionál zaujala postoj a připravila se chytit
míček.
Usmál se a lehčeji ho nadhodil.
Chytila ho a vypálila zpátky tak prudce, až hlasitě
pleskl o Kyriánovu rukavici a i přes kůži mu spálil
ruku. „Au!“ vyjekl, když ucítil bolest. Házela líp než
Nick. „Já jenom žasnu,“ škádlil ji.
Mrkla na něj. „Ze všech sester jsem měla nejblíž k
tomu synovi, po němž chudák táta tolik toužil. To on
mě naučil hrát.“
Kyrián po ní míček vrhl zpátky. „A naučil tě to
dobře.“
Potěšeně se usmála. Několik minut si házeli beze
slova. Bohové, nikdy ho nenapadlo, že by mohl najít
ženu, která by byla ochotná s ním hrát v takovouhle
nekřesťanskou hodinu. Dokonce i Nick si stěžoval,
ale Amandě, jak se zdálo, stačilo k plné spokojenosti,
že je s ním.
„Jak to šlo?“ zeptala se. „Našels ho?“
„Ne.“ Povzdychl si. „Nevím si s tím rady.“
„Ty to zvládneš.“
Zaváhal, když uslyšel bezmeznou důvěru v jejím
hlase. „Copak ty o tom vůbec nepochybuješ?“
„Ne. Vím, že mu nedovolíš, aby nám ublížil.“
„Nedokázal jsem pomoct Rose.“
„To je mi líto,“ řekla Amanda, když chytila míček
a vypálila ho zpátky. „Musí být pro tebe těžké se s tím
smířit, ale nebyla to tvoje vina. Udělal jsi všechno pro
to, abys ji ochránil.“
Kyrián zaťal zuby. „Bolí to. Víc, než jsem si
myslel, že je možné. Pořád ještě nemůžu uvěřit, že se
k ní dostal.“
Oči měla vřelé a plné soucitu. Smutně se na něj
usmála. „Řekla bych, že to vysvětluje, jak se mohl
dostat ke mně a Tabitě domů a založit ty požáry.“
Přikývl. „Pravděpodobně zneužil Allison. Našel
jsem ji v bezvědomí na podlaze, stejně jako Rosu.
Myslím, že lidská mysl nemůže ten stres snést.“
„Jestli ti to pomůže, tak Tabitha povídala, že
Allison už je v pořádku a že ji pustili domů. Rosa se
uzdraví a bude jako dřív. Nezanechá to na ní žádné
stopy.“
„Jsem rád, že to vím.“ Díval se na Amandu, jak
hraje, a cítil, jak s každým jejím hodem čím dál víc
ztrácí schopnost se soustředit.
Věděl, že postupně podléhá jejímu kouzlu, a
nemohl proti tomu nic dělat.
Vlastně čím déle hráli, tím víc ji chtěl. Se zájmem
sledoval, jak jí mikina pokaždé, když se trochu
zaklonila, aby mu nadhodila míček, těsně obepne
svůdné křivky. A líbilo se mu, jak jí neposedné
pramínky vlasů pořád padají do obličeje a musí je
odhrnovat zpátky. Rty měla pootevřené a hlasitě
oddychovala.
Uvědomil si, že jí míček schválně hází vysoko nad
hlavu, aby ji mohl pozorovat, jak se po něm natahuje.
Pokaždé, když to udělala, se jí mikina vyhrnula
nahoru a odhalila jeho hladovému pohledu proužek
břicha. A když se rozeběhla za míčkem, prsa jí
nadskakovala a boky se vlnily. Ale vůbec nejlepší
podívaná byla na její kulaťoučký zadek, když se
ohnula, aby míček zvedla ze země. Bohové, ta žena
měla to nejpěknější pozadí…
Už to dál nemohl vydržet. Hodil rukavici na
podlahu, dlouhými, ráznými kroky zamířil k Amandě,
a než jí došlo, co má v úmyslu, vzal ji do náruče a
divoce políbil.
Jeho mohutné, pevné svaly se kolem ní sevřely,
když ji nadzvedl nad zem. Vzhledem k tomu, jak byla
velká, ji žádný muž nedokázal uzvednout, ale Kyrián
to udělal s takovou lehkostí, až se jí rozbušilo srdce.
Zbožňovala, jak se v jeho přítomnosti cítila. Tak
žensky. A tak křehká.
Objala ho nohama kolem pasu, zatímco se
jazykem zmocňoval jejích rtů. Ó nebesa, ty pevné,
vypracované svaly, napínající se jí mezi stehny… Ten
muž byl prostě dokonalost sama.
Zavrčel, kousl ji jemně tesáky do rtů a rukama ji
chytil za zadek. Pak jí přitiskl rty na krk a přejížděl jí
jazykem pod bradou. Z jeho horkého dechu na kůži
celičká roztávala. Ach ano, přesně tohle celý den
chtěla. Cítit, jak ji svírá v náručí. Objímat ho a dát mu
veškerou lásku, kterou pro něj měla.
Zachvěla se touhou po tom, aby si ji opět vzal.
Kyrián se až otřásl, jak silná byla jeho touha.
Znovu a znovu si vybavoval, jaké to bylo, když do ní
vnikl. Jaký měla výraz, když v jeho náručí
vyvrcholila.
Hořel vášní, a přesto se neodvážil s ní pomilovat.
Teď ne. Ne, když si musí šetřit síly pro boj s
Desideriem.
Tělo ho však odmítalo poslouchat. Musel se jí
dotknout. Musel cítit její kůži. Než se stačil zarazit,
klesl na kolena a položil ji na chladné dlaždice.
Amanda polkla, když spatřila jeho hladové oči.
Strhal z ní oblečení tak rychle, že stěží cítila jeho ruce
na těle. Ale jakmile ji svlékl, začal se chovat úplně
jinak.
Zpomalil.
Sám zcela oblečený si prohlížel její nahé tělo v
měsíčním světle, zatímco jí rukama přejížděl přes
ňadra, kroužil kolem nich a dlaněmi dráždil její tvrdé
bradavky. „Jsi ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy
viděl,“ řekl tiše.
Amanda si o tom myslela svoje. Věděla, jak
krásná byla jeho žena, ale z vědomí, že ji takhle vidí,
se zatetelila blahem. On byl každopádně ten
nejpěknější chlap, jakého kdy viděla ona. Tečka.
Když se k ní sklonil, aby ji vášnivě políbil, natáhla
se, aby mu rozepnula košili, ale Kyrián chytil její ruce
do svých a zavrtěl zamítavě hlavou. Věděl, že kdyby
dovolil, aby se těma elegantníma, něžnýma rukama
dotkla jeho kůže, byl by ztracený.
Raději jí tedy dal na každou dlaň pusu a pak se jí
opět vrhl na hrdlo, na prsa. Ochutnával ji rty,
jazykem, tesáky… a přitom cítil, jak se v něm zvedá
touha. Zoufalý a hořící vášní jí rty přejel od ňader
dolů na sametové bříško a ještě níž, ke stehnům.
Slyšel, jak vzrušením těžce oddychuje. Roztáhla
nohy, aby k ní lépe mohl.
V té chvíli si ji chtěl vzít s takovou naléhavostí, až
ho to ohromilo. Cítil skoro zvířecí touhu. Spalovala
ho. Dokázal myslet jen na Amandu, její krev mu
hučela v uších.
Zachvěl se pod tím náporem, zavřel oči a vzal si ji
do pusy, aby ochutnal sladkost těla, po němž tolik
toužil.
Když v sobě Amanda ucítila jeho jazyk, zasténala,
zajela mu rukama do vlasů a nadzdvihla boky. Byl tak
divoký, když si ji vychutnával. Tak dravý. A přitom
tak důkladný. Sykala neuvěřitelnou rozkoší, kterou jí
horkým jazykem poskytoval.
Laskal ji neúnavně, a když vyvrcholila, celá se
roztřásla. Křičela a svíjela se. Byl to ten nejúžasnější
orgasmus, jaký kdy zažila.
Kyrián však nepřestával. Pořád dál a dál kroužil
jazykem i rty, lízal ji a cucal, až se za chvíli zmítala
při dalším orgasmu, dokonce ještě silnějším, než byl
ten první. Hlava se jí zatočila a každičký nerv v těle
se chvěl.
Teprve tehdy se od ní odtáhl a jako rozdivočelá,
funící šelma se po jejím těle přesunul nahoru. Oči mu
potemněly. Pootevřel rty a tak hladově zíral na její
krk, až ji to vyděsilo.
„Kyriáne?“ zeptala se nejistě.
Sotva ji slyšel skrz mlhu, která se mu rozprostřela
v mysli. To jediné, co v té chvíli vnímal, byla
Amandina vůně. Cítil její tělo přitisknuté ke svému a
toužil po ní víc a víc.
Vezmi si ji. Ochutnej ji. Přivlastni si ji. Je tvoje…
Zaskřípal zuby, když viděl, jak jí pulsuje tepna na
krku. Jen jeden doušek…
Jeden doušek…
Ale to by musel udělat proti její vůli.
„Děje se něco?“ zeptala se.
Bojoval se sebou. Jeho hlad ho nutil, aby si ji vzal
bez jakýchkoliv ohledů. Cítil žár v rozkroku. Ztrácel
kontrolu nad svým chtíčem.
Její vůně jím pronikala. Dokázal se soustředit jen
na ni. Myslet jen na ni.
A věděl, že je nebezpečný. Smrtící.
Zavrčel, sebral síly, které mu zbývaly, a odtáhl se
od ní. „Uteč, Amando,“ vyhrkl.
Amanda neváhala. Něco s ním nebylo v pořádku.
Popadla oblečení a rozeběhla se do svého pokoje.
Kyrián slyšel její vzdalující se kroky. Zůstal ležet
na chladné podlaze, rukou si zakryl erekci, která ho
spalovala, a zkroutil se bolestí.
Nic podobného ještě nikdy nezažil. U Dia, ještě
minutu a už by se neovládl a zaťal by do ní tesáky.
Zavřel oči a otřásl se, jak bojoval se zvířetem v
sobě. Se zvířetem, které chtělo, aby si ji znovu a
znovu bral, bez ohledu na možné následky.
Amanda se přestala chvět, až když doběhla do
ložnice. Nikdy nezapomene na ten divoký výraz v
jeho očích, když jí poručil, aby utíkala. Nikdy předtím
se ho nebála, ale v té chvíli v něm uviděla toho
Stopaře, před nímž se Démoni museli potit strachy.
Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. To jediné,
po čem vždy toužila, byl normální vztah. Ale mít
normální vztah s upírem? To by žádala moc.
Srdce jí divoce bušilo. Zarazila se, když se
zahlédla v zrcadle. Rty měla opuchlé od Kyriánových
polibků a krk zarudlý, jak jí přes něj přejel vousy.
„Amando?“
Zarazila se, když přes dveře zaslechla jeho hlas.
„Ano?“ pronesla váhavě.
Pootevřel, ale dovnitř nešel. „Vyděsil jsem tě?“
„Mám být upřímná?“
Přikývl.
„Ano.“
Jeho oči, v nichž se leskla vášeň, se zabodly do
jejích. „To je mi líto.“
Amanda věděla, že to myslí upřímně, viděla jeho
provinilý výraz.
„Proč jsi mě nepožádala, abych tě pustil domů?“
zeptal se a jeho hluboký hlas se zařízl do ticha pokoje.
Amanda při té otázce strnula. „Chceš, abych
odešla?“
Mlčel tak dlouho, až si myslela, že vůbec
neodpoví. Nakonec zašeptal: „Ne, to nechci.“
Slyšela v těch třech slovech tolik citu, že ani
kdyby jí vyznal lásku, nemohlo by ji to ohromit víc.
Vyrazila k němu, ale Kyrián o krok ustoupil.
Došlo jí, že nad sebou pořád ještě nezískal plnou
kontrolu. Přesto ho chtěla.
„V tom případě neodejdu, dokud tu nepřestanu být
vítána.“
Kyriánovou myslí probleskla myšlenka, že to dřív
zanikne svět, než by v jeho domě přestala být vítána.
Rychle si však uvědomil, že i kdyby svět zanikl,
zůstal by stejně naživu, ale Amanda…
Zachvěl se, když si vzpomněl na svou
nesmrtelnost a skutečnost, že pro ně dva nikdy žádné
„a pokud neumřeli, žijí spolu šťastně až dodnes“,
nebude.
Kapitola 11
Následující noc Kyriána pronásledovaly vzpomínky
na to, co se přihodilo s Amandou.
Téměř nad sebou ztratil kontrolu. Téměř ji…
To vše se snažil vytlačit z mysli, když o půlnoci s
větrem v zádech kráčel po střechách ve Francouzské
čtvrti a nahlížel do uliček pod sebou. Často se takhle
jako kočka potuloval ve výškách, kde nikdo nemohl
vidět, že se k němu plíží. A když si ho konečně
všimli, bylo už pozdě.
Teď se náhle zarazil. Něco zaslechl.
„Neubližujte mi.“ Vystrašený hlas bylo slyšet i
přes hučení větru a několik bloků domů.
Kyrián dvakrát rychleji a mrštněji než gepard
přeběhl přes hřebeny střech, až zahlédl původce
výkřiku. Většina pozorovatelů by si při pohledu z
takové výšky pomyslela, že toho chudáka v temné
uličce přepadl zloděj, ale Kyriánův citlivý zrak
okamžitě rozeznal čtyři blonďaté Démony.
Povytáhl obočí. Tyhle scény mu byly důvěrně
známé. Démoni z nějakého důvodu rádi vyráželi na
lov ve čtyřech nebo v šesti.
Obklíčili toho ubožáka u staré, zchátralé budovy.
Kyriánovi ten člověk připadal podivně povědomý.
Do nosu ho udeřil odporný zápach odpadků. Muž
dole podával Démonům peněženku. „Vemte si ji,“
pronesl roztřeseným hlasem. „Jenom mi neubližujte.“
Nejvyšší Démon se zasmál. „My ti přece
nechceme ubližovat, človíčku. My tě chceme zabít.“
Kyrián udělal z okraje střechy krok do prázdna a
upažil, aby měl lepší rovnováhu. Černý kabát se
zatřepotal ve větru, když přes tři patra sletěl do
uličky.
Přistál potichu v podřepu za hordou Démonů.
„Neslyšeli jste něco?“ zeptal se jeden z Démonů a
rozhlédl se kolem.
„Jenom tlukot vystrašenýho lidskýho srdce.“
Nejvyšší Démon popadl muže za ramena.
„A nebo,“ ozval se Kyrián, pomalu se napřímil,
urovnal si kabát a do ruky si připravil Talonův srad,
„pištění čtyř Démonů, co za chvíli umřou.“
Poodstoupili od své oběti a Kyrián okamžitě
poznal, koho přepadli. Byl to Cliff, který ho poznal v
tu samou chvíli.
„Ty!“ vykřikl. „Co tady děláš?“
K čertu s vámi, sudičky, pomyslel si Kyrián. To
poslední, po čem toužil, bylo pomáhat muži, co
ublížil Amandě. Převyprávěla mu celou historii s
bývalým snoubencem, včetně toho, jak ostře
kritizoval její rodinu. Ten chlap si pomoc nezasloužil.
K čertu s vámi, pravidla!
Nahlas ale řekl: „Vypadá to, že ti zachraňuju
život.“
„Nepotřebuju tvoji pomoc.“
Všichni čtyři Démoni se po Cliffovi ohlédli a
vyprskli smíchy.
„Slyšels ho, Stopaři,“ řekl jejich vůdce,
„nepotřebuje tvoji pomoc. Takže se do toho laskavě
nepleť a zmiz.“
Kyrián měl tisíc chutí odejít, ale věděl, že nesmí.
Pomalu vydechl. „Jak asi víte, někdy je musíme
zachránit, i když o to nestojej.“
Nejvyšší Démon zaútočil. Kyrián po něm vrhl
srad, ale než k němu doletěl, přiskočil k Démonovi
Cliff a strčil do něj. Jen počkej, já ti ukážu, kdo je
tady zlej.“ Dal mu pořádnou ránu pěstí, ale Démon se
mu jen vysmál.
Srad se odrazil od zdi a rozbil na dva kusy. Idiot!
Kdyby si ten blb Cliff nehrál na hrdinu, byl by už
Démon po smrti.
Kyrián se musel přemlouvat, aby se mezi ně vrhl
dřív, než Démon Cliffovi ránu vrátí. Stihl to jen
taktak, po Démonově dobře mířeném kopu přistál na
Cliffově ochablém pupku a pak oba spadli na zem.
Kyrián se převalil a v cuku letu byl zpátky na nohou,
zatímco Cliff se ještě válel na chodníku.
Kyrián jen stěží potlačil nutkání zpražit toho
slabocha opovržlivým pohledem. „Ještě pořád
nehodláš vzít roha?“
Cliff si odfrkl a vyškrábal se na nohy. „Můžu jim
to nandat stejně dobře jako ty.“
Kyrián zavrčel z hloubi hrdla. Takový imbecil!
Vždyť měřil sotva metr osmdesát, zatímco Démoni
byli urostlí jako Kyrián nebo ještě vyšší. Cliff měl
tělo gaučového bojovníka, zato Démoni byli
trénovaní a připravení zabíjet.
Cliff pro ně představoval opravdu směšnou
hrozbu.
Než se Kyrián stačil hnout, dva Démoni se na něj
vrhli; prvního zasáhl botou a proměnil ho v prach.
Druhý na něj vyrazil s mečem.
Kyrián udělal salto vzad a přistál na únikovém
žebříku nad nimi.
„Hej!“ vykřikl Cliff. „Jaks to udělal?“
Neměl čas mu odpovědět, protože zbylí tři
Démoni začali šplhat za ním. Seskočil zpátky do
uličky. Démoni ho následovali.
Kyrián zaujal bojový postoj. Když se však k němu
přiblížil vůdce Démonů, postavil se vedle něj Cliff s
dlouhým prknem a v tu samou chvíli, kdy Démoni
zaútočili, Cliff prknem máchl. Kyrián neměl kam
uhnout a dostal ránu rovnou do týla.
Lebkou mu projela prudká bolest a zapotácel se.
Stačil se z toho otřesu vzpamatovat sotva vteřinku
předtím, než ho dva Démoni popadli v pase a srazili
na zem. Potom ho chytli za ruce a roztáhli mu je.
Zmocnila se ho panika, protože v té chvíli ožily jeho
vzpomínky z minula.
„Odhalili jsme jeho slabý místo,“ zaradoval se
jeden z Démonů. „Musíme Desideriovi říct, že když
má rozpažený ruce, je ztracenej.“
Možná to odhalili, ale žádný z nich nebude žít tak
dlouho, aby to mohl prozradit.
Kyrián švihl nohama za hlavu a udělal kotoul
vzad, vycenil tesáky a bleskurychle kousl nejdřív
jednoho a pak druhého.
Poslední Démon se rozeběhl na ulici. Kyrián po
něm vrhl druhý srad a zasáhl ho doprostřed zad.
Démon se rozplynul.
Cliff na to vše zíral s otevřenou pusou, tvář měl
popelavě bledou. Nakonec obrátil oči v sloup a
omdlel.
Znechucený Kyrián k němu přistoupil. Pulz měl
Cliff sice rychlý, ale pravidelný. „Co jen na tobě
mohla vidět?“ zamumlal Kyrián, vytáhl mobil a
přivolal sanitku.
O pár hodin později – když už měl jistotu, že Cliff
bude v pořádku – se Kyrián vydal domů.
Po Desideriovi pořád ani stopy. Nikde.
K čertu.
Zastavil se ve dveřích kuchyně a překvapeně
pohlédl na Amandu. Bylo skoro pět ráno a ona, jak se
zdálo, právě chystala polévku a sendviče.
No není to zvláštní?
Vznášela se kuchyni jako půvabná víla a neměla o
něm ani tušení. Pokud se nemýlil, pobrukovala si
melodii „Ve sluji krále hor“ od Griega. Divná volba!
V životě neviděl svůdnější ženu. Měla na sobě
hedvábnou noční košili, která sice byla trošku
průhledná, ale jinak toho dost zakrývala. Světle
modrá barva skvěle ladila s Amandinou bledou pletí a
kaštanovými vlasy
Kyriánovo tělo okamžitě zareagovalo. Vzrušil se a
ztvrdl. A čím déle se na ni díval, tím víc ji chtěl.
Amanda nalila polévku do hrnků a pak do ní
ponořila prst, aby zjistila, jak je teplá.
To už bylo víc, než mohl obyčejný nesmrtelník
snést.
Jako stín se k ní připlížil a chytil ji za ruku.
Zalapala po dechu, v mžiku však Kyriána poznala.
Usmál se na ni, strčil si její prst do pusy a přejel ho
jazykem; chtěl ochutnat polévku i ji.
„Výborné,“ vydechl.
Tváře jí zčervenaly. „Ahoj miláčku, jak bylo v
práci?“
Hlasitě se zasmál. Připomněla mu pečlivé
hospodyňky z televizních seriálů. „Že ses zas koukala
na nějakou telenovelu?“
Upejpavě pokrčila rameny. „Napadlo mě, že bys
mohl mít radost, kdybys jednou přišel domů a měl na
stole teplý jídlo. Musí to být smutný, když tě po
návratu vždycky vítá jen prázdný, studený dům.“
Kdyby jen tušila, jak! Pohlédl na ni, na ty
pootevřené rty, které ho vábily. Od té doby, kdy ho
někdo při návratu domů vítal, uplynula už celá staletí.
Staletí samoty a opuštěnosti.
Samoty a opuštěnosti, které se však rozplynuly v
ten moment, kdy se probudil ve zpustlé továrně a
pohlédl do těch velikých, modrých, chytrých očí,
které si ho pozorně prohlížely.
Amanda nebyla na jeho další krok vůbec
připravena. Nečekaně se k ní přitiskl a vrhl se na její
ústa, jako by byl posedlý. Jazykem zajel hluboko
dovnitř a začal si hrát s jejím. Rukama jí přitom přejel
po zádech a popadl za zadek.
Nepřestávala žasnout nad tím, že mu dovolí, aby s
ní takhle zacházel. Ani v nejmenším jí to ale nevadilo.
Nikdy si o sobě nemyslela, že je nějak zvlášť náruživá
– tedy do té doby, než ho potkala.
Co se Kyriána týkalo, nemohla se ho nasytit.
Chtěla ho mít pořád u sebe. Chtěla ho držet,
dotýkat se ho, být s ním.
Kdyby mohla, nejradši by se k němu už navždycky
připoutala.
Aniž by ji přestal líbat, zajel jí rukou pod košili a
našel to horké, vlhké místečko, které po něm toužilo.
Sténala pod jeho dotyky, pod jeho nemilosrdným
laskáním. Nebesa, jak ji jen tenhle muž uměl rozpálit.
„Kyriáne, tvoje polívka,“ vydechla.
Odtáhl se. Dýchal přerývaně, rty opuchlé. „To
počká.“
Dneska byl ještě divočejší než obvykle. Prudký a
bezohledný. Přenesl Amandu ke stolu a položil ji na
něj, z očí mu sršela vášeň. Stoupnul si mezi
Amandiny nohy a přejel ji pohledem. „Tohle je
hostina hodná krále.“
A pak se na ni vrhl. Zalapala po dechu, když ji
začal rukama osahávat po celém těle tak divoce, až
měla pocit, že jsou všude najednou. Jeho dotyky ji
neuvěřitelně vzrušovaly. Poskytovaly jí rozkoš a
zároveň v ní probouzely touhu po něčem víc.
Zatímco ji líbal jako šílený, prostrčila ruku mezi
jejich těly a rozepnula mu zip u kalhot, aby se ho
mohla dotknout. Byl už tvrdý jako kámen. Sotva ho
sevřela, zaúpěl.
Nepřestával ji překvapovat. Ten nesmrtelný
bojovník, který nikoho nepotřeboval, byl v jejím
objetí tak citlivý. Chvěl se, když mu rukou laskala pyj
a něžně ho držela v dlani.
Kyrián v té chvíli nemohl vůbec myslet. Mohl ji
jen cítit a chutnat.
Chtěl ji mít celou.
Divoký touhou a neschopný uvažovat o možných
následcích odtáhl její ruku a vnikl do ní.
Když ho ucítila hluboko v sobě, zasténala. Bylo
neuvěřitelné, jak byl mohutný a tvrdý. Cítila se tak
úžasně zaplněná. Objala ho nohama kolem pasu,
zatímco Kyrián přirážel, střídavě rychleji a pomaleji.
„Ach ano, Kyriáne,“ vzdychla a prohnula se v
kříži.
Přejel jí prsty po hedvábné košili, sevřel jí prsa v
dlaních a nepřestával si ji brát.
Milovali se beze spěchu. Amanda se svíjela, jak
silně přirážel. Jazykem jí přejížděl po krku a tesáky ji
škrábal na kůži. Zavřela oči a znovu si uvědomila, jak
neuvěřitelně pevně jsou spolu spojeni. Jako by byli
jedinou bytostí.
Chvěl se v jejím objetí a rty přitisknutými na její
ústa šeptal její jméno. Třásla se touhou.
A pak se jí svět roztříštil před očima a viděla jen
divokou změť barev.
Pozoroval ji, když vyvrcholila. Cítil, jak ho sevřela
ještě pevněji. Bohové, tolik toužil dosáhnout také
vlastního uspokojení, ale neodvážil se. Už teď cítil,
jak ho pomalu začínají opouštět síly, ty síly, které
potřeboval, aby ji mohl chránit.
Zaskřípal zuby a se zdráháním se od ní odtáhl.
Beze slova se zapnul, ale celá jeho bytost trpěla.
Dlaní si tiskl na džíny a snažil se povolit látku, která
se mu zařezávala do ztopořeného penisu.
Ale marně.
Amanda sledovala jeho neohrabané pohyby a bylo
jí ho líto. Jak jen mohl vydržet uspokojit ji a sám se
rozkoše vzdát? Musela to pro něj být strašná muka.
A přesto nic neřekl.
Beze slova se pustil do jídla. Amandě pro něj
krvácelo srdce. Její ubohý bojovník.
A hluboko v mysli zaslechla slabý hlas, jenž ji
varoval, že bez ohledu na to, jak moc ho pro sebe
chce, spolu nikdy nebudou moci mít normální vztah.
Amanda se vzbudila krátce po třetí odpoledne.
Vstala, vysprchovala se a oblékla, aniž by probudila
Kyriána.
Panebože, ten chlap byl ale krásný. Jednu paži měl
pod hlavou a ve spánku vypadal spíš jako malý
chlapec než záhadný, nesmrtelný bojovník.
Bez rozmyslu se nad ním sklonila a políbila ho na
pootevřené rty. Natáhl se k ní a sevřel ji kolem krku.
Držel ji tak pevně, že sotva dýchala.
„Kyriáne?“ zašeptala a snažila se vysvobodit.
„Vždyť mě uškrtíš, miláčku.“
Nereagoval. Trvalo celé tři minuty, než se Amandě
konečně podařilo vyprostit z pevného objetí jeho paží.
„Dobrá,“ vydechla, zatímco Kyrián se otočil na
bok. „Připomeň mi, že už to příště nemám zkoušet.“
Přehodila přes něj pokrývku a po špičkách se
vytratila z pokoje.
Dole v obývacím pokoji narazila na Nicka. Na
nohou měl kolečkové brusle, svištěl si to místností
sem a tam a třídil nějaké papíry.
„Co to děláš?“ zeptala se ho.
Nick se zastavil a pokrčil rameny. „Kyrián děsně
zuří, když v domě jezdím na skejtu.“
Amanda se zasmála. „Aha. Ale dovedu si
představit, že ani z bruslí není zrovna dvakrát
nadšenej.“
„Pravděpodobně ne, ale ksakru, tenhle barák je
obrovskej a já se potřebuju dostat z bodu A do bodu
B, aniž bych se přitom uchodil.“
Znovu se zasmála. Nickův humor byl nakažlivý,
jakmile si na něj člověk zvykl.
Nick teď udělal na bruslích malý oblouček a
zamířil do kuchyně. Než Amanda stačila dojít
doprostřed obývacího pokoje, už byl zpátky a podával
jí sklenici pomerančového džusu.
„Díky,“ řekla a vzala si džus. „Máš nějaké zprávy
o Rose?“
„Miguel povídal, že už jí je líp. Když jsem tam
volal, dívala se zrovna v televizi na Kolotoč.“
„To je dobře.“
„Jo, Kyrián bude rád.“
Zničehonic se za jejich zády ozvala hlasitá rána.
Amanda se vyděšeně otočila – myslela, že dovnitř
vtrhl Desiderius – a spatřila na podlaze na místě, kde
stával ručně vyřezávaný stolek z osmnáctého století,
ohromnou hromadu zlata a diamantů.
„Hergot,“ vykřikl Nick a zatvářil se znechuceně.
„Kyrián měl ten stolek fakt moc rád. Ježíši, ten zas
bude vzteky bez sebe.“
„Kde se to tu vzalo?“ zeptala se Amanda a přešla
k hromadě, aby se podívala na ten majlant ve zlatých
cihlách a diamantech.
Nick si jenom povzdychl. „Dneska je výplatní
den.“
„Pardon?“
Pokrčil rameny. „Artemidě ještě nedošlo, že by
mohla Stopařům jednoduše posílat peníze na účet.
Takže nám vždycky jednou za měsíc na nějaký blbý
místo svrhne hromadu zlata a diamantů. Jednou to
třeba přistálo v bazénu. To bylo hrozný.“
„Fakt?“ vyhrkla Amanda a dál žasla nad tím
množstvím. „Vždyť by to mohlo někoho zranit.“
„Však taky jo. Zabilo to Kyriánova třetího
Panoše.“
Pohlédla na něj a hned poznala, že si nedělá
legraci.
„A co s tím vším děláte?“ zeptala se.
Nick se usmál. „Hraju si na Ježíška. Ve městě je
jeden Panoš, kterej to mění na peníze. Většina jde na
charitu. Dvě procenta se posílají do fondu Panošů,
určenýho pro rodiny těch, co zahynuli při plnění
svých povinností nebo šli do důchodu, a další dvě
procenta jdou do výzkumnýho zařízení, kde se
vyrábějí šikovný hračky pro Stopaře.“
„A kolik si Kyrián nechává pro sebe?“
„Nic. Žije z úroků z peněz, co mu zůstaly z doby,
kdy byl člověk.“
„Vážně?“
Nick přikývl.
Páni. Ten chlapík byl v pěkným balíku už jako
smrtelník. „Aha. A můžu ti položit ještě jednu, hodně
všetečnou otázku?“
„Kolik dostávám já?“ hádal Nick s úsměvem.
„Přesně tak.“
„Dost na to, abych si žil jako král.“
Zazvonil telefon.
Nick ho na bruslích vyrazil zvednout, zatímco
Amanda přešla ke gauči a posadila se, že si přečte
noviny. Džus si položila na konferenční stolek z
rakve.
O pár minut později se Nick přihnal zpátky. Mračil
se jak sto čertů, neřekl však ani slovo. Zastavil se před
starožitnou skříní u zadní stěny, odemkl dveře a
Amanda spatřila celý arzenál zbraní.
Zmocnila se jí hrůza. „Co se děje? Kdo volal?“
„Acheron. Vyhlásil stav nejvyšší pohotovosti.“
Zamračila se. Z jeho horečných pohybů poznala,
že to vůbec nevypadá dobře. „Co to znamená?“
Z Nickova pohledu ji zamrazilo. „Znáš to úsloví
‚Nastalo boží dopuštění’?“
„Jo.“
„Tak to používáme pro stav nejvyšší pohotovosti.
Z nějakýho důvodu se z králičích nor v okolí
najednou rojí spousta Démonů. A až všichni vylezou,
nabudou zpět svoji sílu a vyrazí na lov, bez ohledu na
to, jestli to potřebujou nebo ne. Existuje jen jedna
horší situace než plná pohotovost, a to je zatmění
slunce. Dneska v noci to bude fakt zlý.“
V sedm večer Amanda na vlastní kůži poznala, co
tím myslel.
Zatímco odklízela ze stolu po Kyriánově
„snídani“, Nick mu ve stručnosti přetlumočil
Acheronův vzkaz.
Kyrián si vzal jednou tolik zbraní, kolik nosil
obvykle. Už byl na cestě ke dveřím, když tu zazvonil
telefon. Amanda to zvedla.
„Mami?“ vykřikla, když ten plačtivý hlas poznala.
Srdce se jí zastavilo. „Co se děje?“
Kyrián ztuhl ve dveřích a pak k ní přiběhl.
„Mandy,“ vypravila ze sebe její matka mezi
trhavými vzlyky, „Tabby…“
Amanda už nechtěla slyšet víc. Upustila sluchátko
a zalykala se vzlyky. Vnímala jen, jak ji Kyrián drží v
náručí, zatímco Nick mluví s její matkou.
Kyriánovi se zakalil zrak, když slyšel, co
Amandina matka zoufale chrlí na Nicka, a cítil, jak se
Amanda chvěje. Smáčela ho slzami; jak se jí řinuly z
očí, přísahal si, že Desideria zabije.
„Dopadlo to dobře,“ šeptal. „Tabitha je jenom
raněná.“
Amanda se trochu odtáhla a pohlédla mu do očí.
„Cože?“
Setřel jí slzy z tváří. „Nezabil ji, drahoušku.“ I
když na tom byla Tabitha špatně, z toho zmateného
povídání pochopil, že to přežije.
Ale Desiderius ne.
„Tabitha je v nemocnici,“ oznámil Nick a zavěsil.
„Naštěstí se na ni vrhli jen dva Démoni a její
kamarádi je dokázali zahnat.“ Podíval se na Kyriána.
„Víš, myslím, že si s ní Desi jen tak hrál, aby tě
vyvedl z míry a tys pak v boji ztratil hlavu. Nevidím
jiný důvod, proč by na ni poslal jen dva Démony.“
„Sklapni, Nicku!“ vyštěkl Kyrián. Nepřál si, aby
se Amanda ještě víc vyděsila. Políbil ji zlehka na rty.
„Nick tě vezme do nemocnice.“
Vytáhl mobil a zavolal Talonovi, který už byl na
cestě do města. Požádal Kelta, aby se zastavil pro
Amandu a doprovodil ji pro případ, že by na ně
Desiderius číhal.
„Kyriáne,“ obrátila se na něj Amanda, když hovor
ukončil, „nechci, abys šel dneska v noci ven. Já…
mám takový divný pocit.“
To měl Kyrián taky. „Musím jít.“
„Prosím, poslechni mě –“
„Pst,“ zasyčel a položil jí prst na ústa. „Je to moje
práce, Amando. Můj úděl.“
Ve spěchu ji usadil do Nickova auta. Talon je
doprovázel na motorce a Kyrián vyrazil do města, aby
pátral po krvežíznivé stvůře, co krade duše, a udělal s
ní to, co měl udělat už té noci, kdy se setkali poprvé.
Celé hodiny Kyrián prohledával Francouzskou
čtvrť a hledal Desideria. Věděl, že dnes v noci získají
Démoni zpátky svoji sílu a dřív nebo později se musí
zjevit ve svém hlavním revíru. Desiderius, stejně jako
všichni jeho bratři, nejraději lovil právě ve
Francouzské čtvrti, protože se tam motala spousta nic
netušících a často i opilých turistů. Zatím ale kde nic
tu nic.
„Hej, kotě,“ zavolala na Kyriána nějaká
prostitutka, když ji míjel, „nechceš společnost?“
Ohlédl se po ní, pak vytáhl všechny peníze, které
měl v peněžence, celkem asi pět set dolarů, a podal jí
je. „Vezmi si dneska v noci volno a zajdi si někam na
dobrej gáblík.“
Žena zůstala jako opařená; vzápětí však peníze
popadla a dala se na útěk.
Díval se za ní, jak se proplétá davem, a povzdechl
si. Chudák ženská. Doufal, že peníze utratí za něco
užitečného. A i kdyby ne, určitě jí budou víc platné
než jemu.
Koutkem oka zahlédl jakýsi stříbrný záblesk.
Otočil hlavu a spatřil v davu dva mladé muže. Nebylo
pochyb, že to jsou lidé.
Na první pohled se mu zdálo, že jde jen o drsné
hochy z nějakého pouličního gangu, k nimž kdysi
patřil i Nick. Byli ostří jako břitva a měli černé bundy.
Pak si ale Kyrián všiml, jak se na něj dívají.
Jako kdyby věděli, kdo je.
Okamžitě byl ve střehu. Opětoval jejich pohled.
Ten vyšší, co vypadal tak na dvacet, típnul cigaretu a
přešel k němu přes ulici. Přitom z něj nespouštěl oči.
Přejel Kyriána od hlavy k patě chladným
pohledem. „Jsi Stopař?“
Kyrián zvedl obočí. „A ty jsi jeho poskok?“
„Ten tón se mi nelíbí.“
„Mně se nelíbíš ty. Představování bychom teda
měli za sebou. Už jsme se i vyznali ze vzájemnýho
odporu, takže co kdybys mě teď zavedl k svýmu
páníčkovi?“
Mladík na něj vrhl vzteklý pohled. „Jo, proč bych
nezavedl?“
Byla to léčka. Kyrián to věděl – ale ať! Chtěl tohle
střetnutí, byl na ně víc než připraven. Ochotně muže
následoval.
Spletí zadních uliček ho zavedli na malý, uzavřený
dvorek. Zdi byly zarostlé křovím a mohutné stromy
clonily pouliční světlo.
Kyrián neměl tušení, kde je. Ale na tom nakonec
nezáleželo.
Sotva zabočili za vysoký živý plot, zahlédl
Desideria, který s ďábelským úsměvem svíral v
náručí na smrt vyděšenou těhotnou ženu a držel jí nůž
pod krkem.
„Vítej u nás, Stopaři,“ zavolal a volnou rukou
přitom hladil ženino vzedmuté břicho. „Ani jsem
nemohl uvěřit, jaký mám dneska štěstí. Hned dvě
duše za cenu jedný.“ Sklonil hlavu a přitiskl nos na
ženin krk. „Hm, přímo cítím tu sílu.“
„Prosím,“ žadonila žena hysterickým hlasem,
„prosím, pomozte mi. Nenechte ho ublížit mýmu
děťátku.“
Kyrián se zhluboka nadechl, jak se snažil potlačit
hněv, který si bez odkladu žádal Desideriovu krev.
„Nech mě hádat. Chceš její život vyměnit za můj?“
„Přesně tak.“
Kyrián si znuděně povzdychl, aby svého
protivníka naštval, a přitom se rozhlédl po šesti
Démonech a dvou lidských lumpech, kteří ho
obklíčili. Kdyby nebylo té ženy, lehce by je všechny
vyřídil. Nepochyboval ale o tom, že sotva by k
jednomu z nich vykročil, Desiderius by ji podřízl.
Koneckonců, jen máloco mělo pro Démony větší cenu
než duše těhotné ženy.
„To nedovedeš vymyslet nic originálnějšího, než
je tohle?“ dráždil ho. Věděl, že Desiderius je tak
domýšlivý, že se musí urazit. „Chci říct, že by ses měl
snažit posouvat svoje hranice. Říká se o tobě, jakej
máš chorobnej mozek, a přitom dokážeš přijít jen s
tímhle?“
„Dobrá, když to na tebe neudělalo dojem, nech mě
ji zabít.“ Desiderius přitiskl nůž silněji. Žena zaječela.
„Počkej!“ vyhrkl Kyrián, než jí Démon stačil
přeříznout tepnu. „Víš, že tě nenechám, abys jí
ublížil.“
Desiderius se usmál. „Tak zahoď ty keltský dýky a
postav se támhle k plotu.“
Jak o nich mohl vědět?
„Dobře,“ pronesl Kyrián pomalu. „Ale proč?“
„Protože jsem to řekl!“
Kyrián vytáhl zpod kabátu Talonovy zbraně a
horečně uvažoval, co má Desiderius za lubem.
Pomalu se sunul k plotu. Sotva se před ním zastavil,
popadli ho oba mladíci za zápěstí a omotali je
provazy.
Než stačil zareagovat, strhli ho dozadu a za
roztažené ruce ho přivázali k plotu. Srdce se mu
rozbušilo. Začal se divoce bránit a škubat za provazy.
Veškerá jeho sebejistota a chladný rozum Stopaře
byly ty tam. Zachvátila ho panika. Rval se se svými
pouty jako divoké zvíře chycené do pasti.
Musí se z toho dostat. Nemůže zůstat spoutaný,
bezmocný. Ne takhle. Ne znovu.
Tahal za provazy a rozdíral si maso na zápěstí.
Bylo mu to ale jedno. Chtěl být jen opět volný.
„Říkal jsem ti přece, že znám tvoje slabý stránky,“
zasmál se Desiderius. „Včetně toho, že bys mi nikdy
nedovolil ublížit těhotný ženský.“ Sklonil hlavu a
políbil dívku na tvář. „Melisso, buď hodná holčička a
poděkuj Stopařovi za jeho oběť.“
Kyrián ztuhl, když viděl, jak se dívka vyvinula z
Desideriova objetí a postavila se vedle staršího
mladíka. Byla v tom od samého začátku namočená.
Ty hlupáku, kdy už se konečně poučíš?
„Jsi připravenej umřít?“ zeptal se Desiderius.
Kyrián vycenil tesáky. „Na tvým místě bych nebyl
tak namyšlenej. Ještě jsi mě nezabil.“
„To je sice pravda, ale noc je ještě mladá, ne?
Mám pořád spoustu času, abych si mohl pohrát s
Artemidiným poslíčkem.“
Kyrián sevřel provazy a vší silou za ně zatahal.
Cítil další vlnu paniky a bál se, že ho ovládne. Musí
se uklidnit. Věděl to, ale přesto se nemohl ubránit
dávným, a přitom tak živým vzpomínkám na mučení
v Římě.
„Copak, copak?“ zeptal se Desiderius a přistoupil
blíž. „Nějak jsi pobledl, veliteli. Vzpomněl sis snad
na svoji ponižující porážku? Na dotyk římských katů,
když tě připravovali na popravu?“
„Táhni k čertu!“ Kyriánovi se podařilo uvolnit
nohu a kopl po Desideriovi botou s vystřelenou
čepelí.
Desiderius hbitě uskočil. „No jo, zapomněl jsem
na tvoje boty. Až tě vyřídím, budu si muset vzít na
mušku jako dalšího Stopaře Kella. Až bude z cesty,
co si pak bez svýho odborníka na zbraně počnete?“
Otočil se po dívce. „Melisso, buď tak laskavá a sundej
veliteli boty.“
Kyrián zaskřípal zuby, když se k němu přiblížila.
Pravidla sice Stopařům povolovala, aby se bránili
proti lidem, kteří jim chtěli ublížit, ale Kyrián se
nemohl odhodlat k tomu, aby ji kopl, zvlášť když byla
těhotná. I když to nevěděla, byla pořád jen malá
holka. „Proč se s ním špiníš?“ zeptal se jí, když mu
stahovala boty.
„Až se mi narodí dítě, učiní mě nesmrtelnou.“
„Takovou moc nemá.“
„Lžeš. Každý přece ví, že upíři můžou život brát i
dávat. Chci být jednou z vás.“
Takže takhle Desiderius verbuje svoje lidské
pomocníky. „Nikdy nemůžeš být jednou z nás. Zabije
tě, sotva skončí se mnou.“
Dívka se jenom ušklíbla.
Desiderius mlaskl jazykem. „Snažíš se ji chránit, i
když tě připravuje na popravu. Jak šlechetné. Pověz,
byl jsi taky tak ohleduplný vůči svým římským
bratrům?“
Kyrián sebou trhl, jak se na něj chtěl vrhnout.
Ze stínu se vynořil jeden z Démonů s velkým
kladivem. Kyrián takové kladivo viděl před více než
dvěma tisíci let.
„Tak tak,“ řekl Desiderius a přistoupil k němu.
„Víš, co to je, že jo? Pověz, pamatuješ si, jaký to
bylo, když ti jím Valerius rozmlátil nohy?“ Potřásl
hlavou. „Že ne? V tom případě dovol, abych ti osvěžil
paměť.“ Rozmáchl se a udeřil Kyriána do levého
kolena.
Kyrián zaťal zuby. Desiderius vzápětí opět zvedl
kladivo a roztříštil mu i druhé koleno – a teprve pak
se odvážil postavit přímo před něj.
Kyrián se křečovitě držel za provazy. Zkusil
přenést váhu na nohy, ale bolest mu to nedovolila.
Desiderius se na něj usmál a vrátil kladivo
pomocníkovi. Pak vytáhl cosi z kapsy.
Kyriána zachvátila zuřivost, když poznal staré
římské hřeby, kterými ho ukřižovali.
„Pověz, Stopaři,“ usmál se Desiderius, „chtěl bys,
abych se ti na dnešní noc postaral o nocleh?“
Kapitola 12
Amanda se s úlekem probudila. Trvalo celou
minutu, než jí došlo, že usnula v Tabithině
nemocničním pokoji, opřená o Nicka. Její matka spala
na lůžku, které tam před chvílí přivezli, zatímco ona a
Nick zabrali dvě nepohodlná křesla u dveří.
Tabitha stále ještě spala. Doktoři si ji tam chtěli
nechat až do rána na pozorování. Nějaký Démon ji
brutálně řízl do tváře, takže jí zůstane ošklivá jizva.
Tělo měla pokryté modřinami a dalšími řeznými
ranami, ale doktor je ujistil, že se uzdraví.
Ostatní sestry na matčino naléhání odešly domů,
ale Amanda zůstala pro případ, že by Tabitha nebo
matka něco potřebovaly. Vzhlédla, když se otevřely
dveře a v nich stál otec se dvěma šálky kávy v rukou.
Jeden podal Nickovi. „Nechceš moji, koťátko?“
zeptal se Amandy a podal jí svůj šálek.
Usmála se. Byl tak laskavý. Pak si ale vzpomněla
na svou vidinu.
„Jsi v pořádku?“ ujišťoval se otec.
Pohlédla na Nicka, srdce jí bušilo jako o závod.
„Kyrián je v nebezpečí,“ vyhrkla.
Nick se zasmál a usrkl kávy. „Něco se ti zdálo.“
„Ne, Nicku. Je v nebezpečí. Viděla jsem ho.“
„Uklidni se, Amando. Mělas opravdu náročný den
a bojíš se o Tabithu. To je pochopitelný. Ale Kyrián
se ještě nikdy nedostal do maléru. Je v pořádku. Věř
mi.“
„Není,“ naléhala. „Poslouchej mě. Na rovinu
říkám, že svoje telepatický schopnosti nenávidím, ale
vím, že mi nelžou. Cítím jeho strach a bolest. Musíme
ho najít.“
„Nemůžeš jít ven,“ ozval se otec. „Co když tam na
tebe ten Desiderius čeká? Co když někoho pošle, aby
tě zranil, jako to udělali Tabby?“
Amanda mu zpříma pohlédla do bledě modrých
očí a nepatrně se pousmála. „Musím jít, tatí. Nemůžu
ho nechat umřít.“
Nick si povzdychl. „No tak, Amando. On přece
neumře.“
Sáhla mu do kapsy kabátu. „Tak mi dej klíčky od
auta a pojedu sama.“
Nick jí je zase hravě sebral. „To zrovna. Kyrián by
mi za to usekl hlavu.“
„Nemůže ti useknout hlavu, když ho zabijou.“
Nick se zatvářil nerozhodně, pak položil kávu na
podlahu, vytáhl mobil a vytočil Kyriánovo číslo.
„Tak vidíš,“ řekla Amanda. „Nebere to.“
„To v tuhle noční dobu ještě nic neznamená. Může
být právě uprostřed boje.“
„Taky může být vážně zraněný.“
Nick vytáhl z pouzdra u pasu elektronický diář a
zapnul ho. Po pár vteřinách zbledl. „Co se děje?“
„Má vypnutej lokalizátor.“
„Co to znamená?“
„Že ho nemůžu najít. Stopaři lokalizátor nikdy
nevypínají. Je to jejich poslední šance, když se
dostanou do maléru.“ Vyskočil na nohy a natáhl si
kabát. „Dobře, jdeme.“
Do cesty se jim postavil Amandin otec. Byl stejně
vysoký jako Nick. Zaujal bojový postoj. „Nedovolím,
abys táhl moji holčičku někam, kde jí někdo ublíží.
To tě radši zabiju.“
Amanda obešla Nicka a políbila otce na tvář. „To
je v pořádku, tati. Vím, co dělám.“
Z jeho pohledu poznala, že o tom pochybuje.
„Nech ji jít, Tome,“ ozvala se z lůžka matka.
„Dneska v noci jí nic nehrozí. Má čistou auru.“
„Jsi si tím jistá?“
„Ano.“
Otec si povzdychl, ale dál se tvářil pochybovačně.
Pohlédl na Nicka. „Nedovol, aby jí někdo ublížil.“
„Můžete mi věřit, že to nikomu nedovolím,“
odpověděl Nick. „Za její zdraví ručím někomu, kdo
nahání mnohem větší hrůzu než vy.“
Otec je neochotně pustil.
Amanda pospíchala chodbami nemocnice. Na
parkovišti se netrpělivě rozeběhla k Nickovu
jaguárovi.
Jakmile byli v autě, snažila si zoufale vybavit, kde
Kyriána spatřila. „Byl to takový malý, tmavý dvorek.“
Nick si odfrkl. „Tohle je New Orleans, chère.
Takových dvorků jsou tady tisíce.“
„To je mi jasný. Myslím, že to bylo ve
Francouzský čtvrti. Ale nevím. K čertu, já nevím.“
Nahlížela do temných ulic, které míjeli. „Nemůžeme
zavolat nějakýmu Stopařovi, aby nám ho pomohl
najít? Co takhle přivolat zpátky Talona?“
„Ne. Talon loví svýho vlastního Démona.“ Nick jí
podal mobil. „Zmáčkni klávesu pro opakovaný volání
a zkus se zas spojit s Kyriánem.“
Amanda to zkoušela několikrát, ale marně.
S blížícím se svítáním si začínala zoufat. Jestli ho
včas nenajdou, zemře.
Šílená strachy udělala něco, co se ještě nikdy
předtím udělat neodvážila. Opřela se hlavou o
sedačku, maximálně se soustředila a snažila se
vyburcovat všechny své síly, které dosud potlačovala.
Pocítila strašný tlak, polilo ji horko a srdce se jí
prudce rozbušilo.
Myslí se jí začaly míhat různé obrazy, některé z
dávné minulosti, jiné zcela neznámé.
Když už ztrácela naději, že to dokáže, vyvstal jí
najednou před očima jasný obraz. „St. Philip Street,“
zašeptala. „Tam ho najdeme.“
Zaparkovali na St. Philip Street a vyběhli z auta.
Aniž by si Amanda uvědomovala, co dělá, táhla
Nicka uličkami přímo k tmavému dvorku. Zabočili za
roh budovy, ale nic neviděli.
„Ksakru, Amando, není tady.“
Stěží ho slyšela. Instinkt jí radil podívat se za
vysoký živý plot. Pak strnula. Kyrián visel na plotě –
nic víc než zhroucené tělo.
„Můj Bože,“ vyhrkla Amanda a rozběhla se k
němu.
Něžně mu zvedla hlavu a zalapala po dechu, když
spatřila jeho zkrvavený obličej. Zbili ho tak brutálně,
že sotva mohl otevřít oči.
„Amando?“ zašeptal. „Jsi to opravdu ty, nebo se
mi to jen zdá?“
Do očí se jí nahrnuly slzy. „Ano, Kyriáne. Jsem to
já.“
Nick zaklel, přiskočil k ní a bezmyšlenkovitě
natáhl ruku k jednomu z hřebů v Kyriánově paži. Než
se ho však stačil dotknout, zas včas ucukl, aby to
Kyriána nebolelo ještě víc. V očích měl strašný vztek
a znovu zaklel. „Můj Bože, přibili ho na plot!“
Amandě se při jeho slovech zvedl žaludek. Hned
pochopila, co Desiderius udělal – zopakoval
Kyriánovo ukřižování.
„Musíme ho odsud dostat,“ vydechla. Kyrián
zalapal po dechu a vyplivl kus sražené krve. „Už je
pozdě.“
„Má pravdu,“ souhlasil Nick. „Za pět, možná deset
minut se rozední. Nestihneme ho dovézt domů, než
vyjde slunce.“
„Tak zavolej Tateovi.“
„Nedostal by se sem včas.“ Zacukalo mu čelistí,
když se dotkl Kyriánovy dlaně, v jejímž středu byl
zatlučený hřeb. „A i kdyby se sem dostal včas, stejně
nevím, jak bychom ho sundali.“
„To nevadí,“ vypravil ze sebe Kyrián ztěžka. Polkl
a střed se s Nickovým zmučeným pohledem. „Vezmi
Amandu k Talonovi a řekni mu, ať se o ni a Tabithu
postará.“
Nick rychle odběhl.
Amanda si Nicka nevšímala, vnímala jenom
Kyriána. „Nenechám tě umřít,“ vykřikla nepřirozeně
pronikavým a ostrým hlasem. „Ksakru, Kyriáne,
nemůžeš si jen tak umřít a proměnit se ve Stín.
Nedovolím ti to.“
Její něžný pohled mu vyrazil dech. „Mrzí mě
jenom, že jsem tě zklamal. Tolik bych si přál být tím
hrdinou, kterého si zasloužíš.“
Sevřela mu obličej v dlaních a přinutila ho, aby se
na ni podíval. Ruce se jí třásly, když mu ze rtů a z
nosu otírala krev. „Neopovažuj se to vzdát. Slyšíš?
Jestli umřeš, kdo může zaručit, že Desiderius
nedostane i Talona? Bojuj pro mě, Kyriáne. Prosím!“
Bolestně se zašklebil. „Všechno bude v pořádku,
Amando. Jsem jen rád, žes mě našla. Nechtěl bych
umřít opuštěný… už podruhý.“
Při těch slovech se Amandě sevřelo srdce a po
tváři jí kanuly slzy. Ne! Ten výkřik se nesl její duší
jako ozvěna.
Nemohla ho nechat umřít. Ne takhle. Ne po tom,
co ji chránil a staral se o ni. Ne po tom, co pro ni
začal tolik znamenat. V duchu znovu a znovu viděla
svého drahého Stopaře, jak bloudí po zemi, uvězněný
mezi světy. Navždy hladový. Navždy sám. Nemohla
dovolit, aby se to stalo.
Nick se vrátil se sochorem v rukou.
„Co chceš dělat?“ vyštěkla Amanda.
Tvrdě na ni pohlédl. „Nenechám ho takhle umřít.
Sundám ho.“ Zkusil vypáčit hřeb z Kyriánovy dlaně.
Kyrián se zkroutil bolestí.
„Ne!“ vykřikla Amanda. Nick nadskočil.
„Hergot!“
Než si Amanda stačila uvědomit, co se děje, cítila,
jak se v ní najednou vzedmuly všechny její síly.
Vymkly se její kontrole a vyrazily z nijako vodopád.
V tu chvíli hřeby z Kyriánova těla vyletěly a on se
zhroutil přímo na Amandu. „Pomoz mi, Nicku,“
vydechla. Měla co dělat, aby se udržela na nohou.
Nick byl v šoku, ale rychle se vzpamatoval a vzal
Kyriána do náručí. Pod jeho vahou se sice zapotácel,
ale vzápětí už vyrazil k autu tak rychle, jak to jen šlo.
„Stejně ho nestihneme dovézt domů před svítáním,“
funěl.
„Můžeme ho vzít k mojí sestře. Bydlí jen o blok
dál.“
„Která to je?“
„Esmeralda. Už jsi ji viděl. Ta s dlouhými černými
vlasy.“
„Ta velekněžka vúdú?“
„Ne, porodní bába.“
Bez dalšího zbytečného slova je Nick v rekordním
čase dovezl k Essiině domu. Stálo je to sice značnou
námahu, ale podařilo se jim dopravit Kyriána na
zápraží, zrovna když slunce pomalu začalo vycházet
nad střechu protějšího domu.
Amanda zabušila na dveře sestřina malého
viktoriánského domku. „Esmeraldo! Pospěš si!
Otevři!“
Za viktoriánskou krajkovanou záclonou se mihl
stín a vzápětí se už otočila koule na dveřích. Amanda
je rozrazila a Nick na nic nečekal a donesl Kyriána do
haly.
„Stáhni žaluzie,“ přikázal Esmeraldě, když ho
položil na moderní tmavě zelený gauč.
„Pardon?“ zeptala se Esmeralda. „Co to má
znamenat?“
„Jenom to udělej, Essie. Hned ti to vysvětlím.“
Essie neochotně vyplnila Nickův příkaz.
Amanda pohladila Kyriána po tváři. „Ti tě ale
zřídili!“
„Jak se daří Tabitě?“ zeptal se slabým hlasem.
Amandu dojalo, že se zajímá o její sestru, i když je
sám zraněný.
„Zavolám sanitku,“ řekla Esmeralda a zvedla
sluchátko telefonu umístěného na stolku v rohu.
Nick jí ho vytrhl z ruky. „Ne.“
Esmeralda na něj vrhla pohled, pod nímž by
většina mužů svěsila hlavu jak zpráskaný pes. Ale
Nick ho bez mrknutí oka opětoval.
„To je v pořádku, Essie,“ ujišťovala ji Amanda.
„Nemůžeme ho vzít do nemocnice.“
„Umře, jestli to neuděláte.“
„Ne,“ ozval se Nick, „neumře.“
Esmeralda nevěřícně povytáhla obočí.
„Není člověk,“ vysvětlila jí Amanda.
Esmeralda na ni vrhla podezíravý pohled. „A co
teda vlastně je?“
„Upír.“
Esmeralda v mžiku zbrunátněla hněvem a
rozkřičela se: „Tys mi domů přivedla upíra? Po tom,
co se stalo Tabitě? Proboha, Amando, kdes nechala
rozum?“
„Neublíží ti,“ řekla Amanda.
„Ty ses snad zbláznila. Zavolám –“
Nick se postavil mezi Esmeraldu a telefon. „Jestli
zkusíš někomu zavolat, vyrvu ten telefon ze zdi.“
„Poslyš, hošíčku,“ ucedila Esmeralda varovným
tónem, „snad sis ani na dvě vteřiny nemyslel, že bys –
“
„Nech toho!“ vykřikla Amanda. „Kyrián potřebuje
tvoji pomoc, Esmeraldo, a já tě o ni žádám jako tvoje
mladší sestra.“
„Ty se opo –“
„Prosím, Essie.“
Amanda viděla nerozhodnost v sestřiných očích a
věděla, co se jí honí hlavou. Na jednu stranu
Esmeralda nechtěla pomáhat zlému nemrtvému, na
druhou ale nedokázala své sestřičce říct ne.
„Prosím, Es, ještě nikdy jsem od tebe žádnou
laskavost nechtěla.“
„To není pravda, Amando. Na střední sis půjčila
můj oblíbenej svetr, když ses šla dívat na ten zápas,
co hrál Bobby Daniels.“
„Es!“
„Tak dobrá,“ povolila Esmeralda. „Ale jestli tady
někoho kousne, probodnu ho.“
Kyrián ležel tiše, když z něj stahovaly zakrvácené
oblečení. Celé tělo jej bolelo tak, že sotva dýchal.
Znovu a znovu v mysli viděl, jak na něj Démoni
útočí, a chtěl jejich krev. V uších mu zněla
Desideriova uštěpačná slova: „Zbytek už přenecháme
slunci.“
Za tohle ten bastard zaplatí. Kyrián se rozhodl, že
se o to postará.
Amandě se sevřelo srdce, když spatřila rány na
jeho těle; předloktí a dlaně mu pokrývaly díry od
hřebů. Nikdy předtím necítila k nikomu opravdovou
nenávist, ale Desideria teď skutečně nenáviděla –
kdyby byl poblíž, roztrhla by ho holýma rukama
vejpůl.
Na vteřinku od Kyriána odběhla, aby zavolala
rodičům a zjistila, jak to vypadá s Tabithou. Když se
vrátila, Essie obvazovala Kyriánovy rány, zatímco
Nick přecházel po pokoji sem a tam.
„Co mám udělat s Desideriem?“ zeptal se Kyriána.
„Držet se od něj dál.“
„Ale koukni, co ti provedl.“
„Já jsem nesmrtelný. Přežiju to. Ty bys to ale
nepřežil.“
„No jasně. Jenže kdybychom dorazili jen o tři
minuty později, tak bys to taky už měl za sebou.“
„Nicku,“ ozvala se Amanda káravě, „tímhle mu
nepomůžeš. Potřebuje si odpočinout.“
„Omlouvám se,“ vyhrkl a nervózně si rukou
prohrábl rozcuchané tmavě hnědé vlasy. „Útočím,
když mám strach. To je takový můj obranný
mechanismus.“
„To je v pořádku, Nicku,“ řekl Kyrián. „A teď jdi
domů a zkus se trošku prospat.“
Nick se zaťatými zuby přikývl, pak se obrátil na
Amandu. „Zavolej mi, kdybys cokoliv potřebovala.“
„Dobře.“
Chvilku poté, co odešel, byla Esmeralda konečně
hotová s Kyriánovým ošetřováním. „Musí to strašně
bolet. Jak se ti to stalo?“
„Byl jsem hlupák.“
„Jo, hlupák,“ opakovala uštěpačně. „Musíme ti ty
nohy fixovat, ale nemám dlahy.“
„Můžu si zavolat?“ zeptal se.
Esmeralda mu podala telefon, ale přitom se
mračila.
Zatímco vyťukával číslo, stírala mu Amanda
opatrně krev z obličeje. „Jak jen můžeš být tak v
pohodě?“ podivovala se. „Musíš přece hrozně trpět.“
„Římani mě mučili víc než měsíc, Amando. Věř
mi, tohle nic není.“
Přesto jí pro něj bolelo u srdce. Jak to jen mohl
vydržet?
Poslouchala, když telefonoval.
„Jasně, já vím. Tak zatím.“
Vzala od něj telefon a vrátila ho na místo.
Kyrián zavřel oči a odpočíval. Esmeralda
pokynula Amandě, aby ji následovala do kuchyně.
„Teď ale čekám nějaké vysvětlení. Proč mám na
gauči raněnýho upíra?“
„Zachránil mi život. Jenom mu to oplácím.“
Esmeralda na ni vrhla planoucí pohled. „Máš
vůbec tušení, co by Tabitha udělala, kdyby se o
tomhle někdy dozvěděla?“
„Já vím, jenomže… nemohla jsem ho nechat
umřít. Je tak hodný, Es.“
Esmeralda zbledla. Spadla jí čelist. „Ne, tenhle
výraz ne.“
„Jakej výraz?“
„Tenhle sladkobolnej výraz, kterej nasazuješ, když
se na plátně objeví Brad Pitt.“
„Prosím?“ zeptala se Amanda uraženě.
„Prostě ses do něj zabouchla.“
Amanda cítila, jak rudne.
„Mandy! Kdes nechala rozum?“
Amanda se ohlédla po Kyriánovi na gauči, aby se
vyhnula sestřinu pronikavému pohledu. „Koukni,
Essie, nejsem blbá a nejsem malý dítě. Vím, že mezi
námi nikdy nic nemůže být.“
„Ale?“
„Jaký ale?“
„Mandy, tváříš se, jako by na konci tý věty mělo
bejt nějaký ‚ale‘.“
„Ne, žádný tam není.“ Amanda jemně tlačila
sestru ke schodům. „A teď se vrať zpátky do postele a
ještě si na chvilku zdřímni.“
„Dobře. Ale ručíš mi za to, že si pan Upír na jedny
z nás nesmlsne, zatímco budeme spát?“
„Nesaje krev.“
„Jak to víš?“
„Řekl mi to.“
Essie zkřížila ruce na prsou a vrhla na Amandu
podrážděný pohled. „Aha, tím pádem se na to
můžeme spolehnout, že jo?“
„Mohla bys toho už nechat?“
„No tak, Mandy,“ řekla Esmeralda a pokynula
rukou směrem ke gauči, „ten chlap je zabiják.“
„Neznáš ho.“
„Neznám ani žádný aligátory, a přece vím
naprosto přesně, že bych si žádnýho z nich nikdy
nevzala domů. Bestii nezměníš.“
„Kyrián není žádná bestie.“
„Jsi si tím jistá?“
„Naprosto.“
Esmeralda se však nepřestávala tvářit skepticky.
„To bych ti taky radila, holčičko, protože jinak za to
všichni zatraceně draze zaplatíme.“
O několik hodin později, zatímco se Esmeralda
oblékala do práce, připravila Amanda pro Kyriána
lehkou snídani.
„To je od tebe moc hezké, ale já opravdu nemám
hlad,“ usmál se na ni.
Odložila talíř na konferenční stolek a něžně mu
rukou přejela po obvazu na paži, nasáklém krví. „Kéž
bys mě byl poslechl a zůstal doma.“
„To přece nešlo, Amando. Složil jsem přísahu a
musím plnit svoje povinnosti.“
Práce. Ta pro něj vždycky byla na prvním místě.
Amandu napadlo, jestli ji chrání proto, že mu na ní
záleží, nebo prostě jen proto, že to patří k jeho
povinnostem. „Stejně, tvrdíš, že věříš v moje
telepatický schopností, a když ti pak řeknu, že –“
„Amando, prosím. Neměl jsem jinou možnost.“
Přikývla. „Doufám, že ho zabiješ.“
„Zabiju.“
Stiskla mu ruku. „Nezníš ale už tak jistě jako
předtím.“
„To bude tím, že jsem strávil celou noc přitlučenej
k plotu a necítím se teď zrovna nejlíp.“
„To není vtipný.“
„Já vím,“ uznal. „Prostě mě znervózňuje, že
přesně věděl, kam mě zasáhnout, aby mě dostal.
Přímo do –“
Čekala několik minut, ale Kyrián se neměl k tomu,
aby to dopověděl. „Do?“ pobízela ho.
„Ale nikam.“
„Řekni mi to, Kyriáne. Chci vědět, jak tě mohl
takhle zřídit.“
„Nechci o tom mluvit.“
Než stačila znovu naléhat, ozvalo se zaklepání na
dveře.
„Prosím,“ řekl tiše, „pusť D’Aleriana dovnitř.“
„To je ten Stopař nočních můr?“
Kyrián přikývl.
Celá zvědavá, jaký asi je, vstala a otevřela
vchodové dveře, vzápětí však o krok couvla. Muž na
zápraží vůbec neodpovídal tomu, co očekávala.
Převyšoval ji o notný kus, vlasy měl černé jako uhel a
oči tak světlé a bezbarvé, až se zdálo, že žhnou. Jinak
byl celý v černém jako Stopař. Nebylo pochyb o tom,
že na sebe musel strhávat pozornost všech kolem, a
přesto Amandin pohled jako by stále chtěl sklouznout
stranou. Musela sebrat všechny síly, aby se podívala
zpříma na muže, na nějž by všechny ženy měly zůstat
civět v němém úžasu.
Beze slova se kolem ní protáhl a zamířil ke
Kyriánovi. Amandě se dveře samy od sebe vyškubly z
rukou a zabouchly, aby do pokoje nemohlo vniknout
denní světlo.
D’Alerian došel pružným, elegantním krokem ke
gauči, na němž ležel Kyrián, sundal si koženou bundu
a vykasal rukávy černého trička.
„Odkdy klepeš?“ zeptal se ho Kyrián.
„Od tý doby, co nechci lidi vyděsit.“ Přelétl
Kyriána pohledem. „Ty vypadáš.“
„To mi říká každej.“
D’Alerian se ani nepousmál, ve tváři se mu
nepohnul jediný sval. Byl dokonce ještě vážnější a
klidnější než Talon, jako by neměl vůbec žádné city.
Natáhl ruku a jedno z křesel se přesunulo vedle
gauče. Potom se zlehka dotkl Kyriánova ramene.
„Spi, Stopaři.“ Než stačil dopovědět, upadl Kyrián do
hlubokého spánku.
Amanda D’Aleriana napjatě sledovala. Ruku
nechal položenou na Kyriánově rameni a zavřel oči.
Teprve v té chvíli se v jeho tváři objevily emoce.
Zalapal po dechu a strnul, jako by byl mučený on.
Jeho obličej zračil bolest, již by spíš čekala od
Kyriána.
Po několika minutách ruku stáhl, předklonil se v
křesle a ztěžka oddychoval. Tvář schoval v dlaních,
jako by se snažil zahnat noční můru. Když konečně
zvedl hlavu, upřel na Amandu tak pronikavý pohled,
až nadskočila.
„Něco takového jsem ještě nikdy neviděl. Za celou
věčnost ne,“ zašeptal ochraptělým hlasem.
„Jak to?“
Zhluboka, přerývaně vydechl. „Chceš vědět, jak
ho Desiderius dostal?“
Přikývla.
„Přes jeho vzpomínky. S takovou mučivou bolestí
jsem se ještě u nikoho nesetkal. Jakmile mu vytanou
na mysli, oslabí ho. A dokud tomu tak bude, pokaždé
ztratí v boji rozvahu.“
„Můžu mu nějak pomoct?“
„Ne. Tedy pokud nevymyslíš nějaký způsob, jak ty
vzpomínky vymazat. Protože jestli ho nepřestanou
soužit, je odsouzen k záhubě.“ Otočil se po
Kyriánovi. „Bude spát až do večera. Neruš ho. Až se
probudí, bude moct chodit, ale pořád ještě bude slabý.
Dohlídni na to, aby aspoň pár dnů nechal Desideria na
pokoji. Promluvím si s Artemidou a uvidím, co se dá
dělat.“
„Děkuju.“
D’Alerian přikývl a rozplynul se v záblesku světla.
O dvě vteřiny později se vypařila i jeho bunda.
Amanda se posadila na uvolněné křeslo, vzhlédla
ke stropu a nervózně se zasmála. To jediné, po čem
vždy toužila, bylo vést normální život. Teď měla za
milence upíra, v domě její sestry se zjevoval a zase
tajemně mizel Stopař nočních můr či co to vlastně
bylo a další upír ji chtěl zabít.
Život si s ní krutě pohrával.
Otočila hlavu a podívala se po Kyriánovi.
Nedýchal už tak ztěžka jako předtím a z jeho tváře se
vytratil i ten vážný, zamračený výraz. Zranění na jeho
těle byla sice strašná, ale zdálo se, že i ta se už trošku
hojí.
Co mu to jen Desiderius provedl?
***
Když se Kyrián probudil, zalévalo pokoj
otevřenými okny měsíční světlo. Nejdřív si nemohl
vzpomenout, kde je, ale pak se pokusil pohnout a
tělem mu projela prudká bolest.
Se zaťatými zuby se pomalu posadil a spatřil před
sebou Esmeraldu s obrovským křížem v ruce a s
náhrdelníkem z česneku kolem krku.
„Zůstaň, kde jsi, panáčku. A neopovažuj se na mě
zkoušet nějaký kouzla.“
Proti své vůli se musel zasmát. „Je mi líto, ale
kříže ani česnek na mě neplatí.“
„No jistě,“ řekla Essie a pomalu se k němu sunula.
„Jestlipak to budeš tvrdit i po tom, co se tě tím křížem
dotknu?“
Když už byla dost blízko, vytrhl jí ho z ruky. „Au,
au, au!“ předstíral bolest a pak si kříž přitiskl k hrudi.
„Věř mi,“ pronesl vážným hlasem a vrátil jí ho, „nijak
to na mě nepůsobí. A co se česneku týče, fajn, je to
česnek a smrdí, ale jestli nevadí tobě, já to taky nějak
vydržím.“
Esmeralda si strhla náhrdelník. „Co je teda tvoje
slabá stránka?“
„To si piš, že ti to neřeknu.“
Zavrtěla hlavou. „Mandy měla pravdu. Jsi
nesnesitelný.“
„Mělas slyšet, co o mně povídal můj táta, než jsem
ho snědl.“
Esmeralda zbledla a couvla o dva kroky.
„Jenom tě škádlí, Es. Samozřejmě, že ho nesnědl.“
Kyrián se otočil a uviděl ve dveřích za sebou
Amandu. „Jsi si tím jistá?“
Usmála se. „Naprosto. A ty se už musíš cítit líp,
když takhle provokuješ.“ Přistoupila blíž a
zkontrolovala obvazy na jeho pažích. „Můj Bože,
všechny rány už jsou skoro zahojený!“
Kyrián přikývl, sáhl po košili, kterou mu tam Nick
spolu s dalšími věcmi přivezl odpoledne, zatímco
spal, a natáhl si ji na sebe. „Díky D’Alerianovi. Ještě
pár hodin a zmizí úplně.“
Amanda ho pozorovala, když vstával z gauče.
Pouze jeho pomalé pohyby prozrazovaly, že se teprve
zotavuje. „Smíš vůbec vstávat?“
„Potřebuju se hejbat. Jsem celej ztuhlej. Třeba to
rozchodím.“ Když ji míjel, dodal potichu: „I když
všechny údy asi ne.“
Pomohla mu do kuchyně. „Zbyly nějaký špagety,
Essie?“
„Copak on jí špagety?“
Amanda si nebyla jistá. „Jíš špagety?“
Kyrián vrhl hrozivý pohled na Esmeraldu a
prohlásil: „Není to sice taková dobrota jako krev
Italů, ale úplně špatný jídlo to taky není.“
Amanda se zasmála, když spatřila sestřin vyděšený
výraz. „Radši ji už nech na pokoji, Kyriáne. Nebo do
tebe vrazí kůl, až budeš spát.“
Posadil se ke kuchyňskému stolu a přejel
hladovým, roztouženým pohledem její tělo. „Osobně
bych dal přednost tomu vrazit svůj kůl do tebe, když
jsme vzhůru.“
Amanda se jeho dvojsmyslu zasmála a nandala mu
talíř špaget. „Jsem tak ráda, že už mě zase škádlíš.
Když jsme tě ráno našli, byla jsem k smrti vyděšená,
že jsem tě ztratila.“
„Jak se daří Tabitě?“
„Dobře. Zrovna ji vezou domů.“
„To jsem rád.“ Z výrazu jeho tváře ale poznala, že
ho něco hrozně trápí.
„Co je s tebou?“ zeptala se, když nastavovala čas
na mikrovlnce.
„Desiderius je venku a bude znovu zabíjet.
Nemůžu se tu jen tak válet a –“
Přitiskla mu dlaň na ústa, aby ho umlčela. „Myslíš,
že někomu z nás pomůže, když se necháš zabít?“
„Pomohlo by to Nickovi, protože by po mně
všechno zdědil.“
„To není vtipný.“
„To mi říkáš často.“
Slabounce se usmála. „Než se zas vypravíš proti
Desideriovi, musíme všechno dobře promyslet. Teď
věří, že jsi mrtvý, takže ho můžeme zkusit překvapit.“
„My?“
„Už tě s ním nenechám bojovat samotnýho.
Vyhrožuje mně i mojí rodině a já už mám dost toho,
jen stát stranou a čekat, až zaútočí.“
Kyrián se k ní natáhl a sevřel jí obličej v dlaních.
„Nechci, aby ti ublížil.“
„Tak mě nauč, co je potřeba, abych ti mohla
pomoct nakopat ho do zadku.“
Usmál se. „Už víc než dva tisíce let bojuju sám.“
„Na učení není nikdy pozdě.“
Odfrkl si. „Starýho psa novým kouskům
nenaučíš.“
„Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“
„Čas plyne jak voda.“
„Pomoz si sám a Bůh ti pomůže.“
Kyrián se zasmál. „Ty mě prostě nenecháš vyhrát,
viď?“
„Ani náhodou. A teď ti, když dovolíš, dám najíst a
pak ti řeknu, co jsem zjistila, zatímco jsi spal.“
Sledoval ji, jak mu na špagety sype sýr. V životě
takovou ženu, jako byla ona, nepotkal.
Když ho Desiderius konečně nechal být a Kyrián
čekal, až si pro něj přijde smrt, strávil poslední chvíle
se zavřenýma očima, ponořen ve vzpomínkách, jak
Amanda vypadala, když spolu byli v posteli. Jaké to
bylo, když ji svíral v náručí.
Poskytovalo mu to víc útěchy, než měl vůbec
právo žádat.
Ale co když se mu nepodaří Desideria zabít?
Ta myšlenka ho vyděsila. Amanda by zůstala
sama. Zavřel oči a představil si ji, jak leží v
nemocnici jako Tabitha. Nebo ještě něco horšího.
Ne! Amanda má pravdu, musí ji naučit bránit se,
protože Desiderius je příliš nebezpečný. Příliš lstivý.
A co hůř, ten bastard splnil svoji hrozbu. Věděl
přesně, kde ho má zasáhnout.
„Kyriáne?“ Amanda přinesla talíř špaget a mísu
salátu, postavila je před něj a položila mu ruku na
čelo. „Nemysli už na to.“
„Na co?“
„Na Desideria. Myslel jsi na něj tak urputně, až
jsem to slyšela.“
Do kuchyně strčila hlavu Esmeralda. „Jdu pomoct
Caře s porodem. Můžeš tu zůstat sama? Určitě ti nic
neudělá?“
„Jasně, Essie. Jdi už. Zmiz. Kšc!“ zavrčela
Amanda na sestru a obrátila se na Kyriána. „Zkoušel
jsi někdy žít s devíti matkami?“
„Ne, to jsem opravdu nezkoušel.“
Když dojedl a zavolal Nickovi, vzala ho nahoru
vykoupat.
Stál zcela bez hnutí, když mu rozepnula a stáhla
košili a sundala kalhoty. Když mu však prsty zavadila
o penis, hned se mu postavil. „Víš, vlastně jsem se už
léta nekoupal. Vždycky se sprchuju.“
„Tohle bude zábavnější – slibuju.“ Natáhla se na
špičky a zlehka ho políbila na rty.
Kyrián se nechal uložit do vany, horká voda ho
příjemně laskala na kůži. Amanda začala mydlit
žínku. Přejel jí prsty po bradě.
Svlékla se a vlezla k němu.
Přivinul ji k sobě, ale sotva se k němu přitiskla,
zaútočily na něj opět dávné vzpomínky. Zničehonic
byl zpátky ve svém paláci a cítil na sobě Theone.
Viděl její chladné oči.
Amanda si všimla, jak strnul. „Bolí tě něco?“
„Pusť mě,“ vyštěkl a odstrčil ji.
Něco nebylo v pořádku. „Kyriáne?“
Vyhnul se jejímu pohledu a v té chvíli jí došlo, co
měl předtím D’Alerian na mysli.
Rozhodnutá zbavit Kyriána jeho démonů, sevřela
mu obličej v dlaních a donutila ho, aby se na ni
podíval. „Kyriáne, já nejsem Theone. Nikdy tě
nezradím.“
„Nech mě –“
„Podívej se na mě!“ naléhala Amanda. „Do očí.“
Poslechl ji.
„Dala jsem ti najíst, ale nedala jsem ti žádnou
drogu. Nikdy bych ti neublížila. Nikdy.“ Zamračil se.
Amanda se posunula výš a sedla si mu obkročmo
na břicho. Její tělo klouzalo po jeho. „Miluj mě,
Kyriáne,“ vydechla a přiložila mu ruku na své ňadro.
„Dovol mi ty vzpomínky vymazat.“
Nevěděl, zda je něco takového možné, ale když na
břiše ucítil její vlhkou kůži a na krku její horký dech,
uvědomil si, že ji vlastně nechce odstrčit. Tak dlouho
už byl bez ženy. Bez něžného dotyku.
Klouzala po něm a plašila jeho myšlenky. „Věř
mi, Kyriáne,“ zašeptala mu do ucha vteřinu předtím,
než mu jazykem obkroužila citlivý ušní lalůček.
Zmocnila se ho divoká touha. „Amando,“ vydechl
a její jméno na těch rozbolavělých rtech znělo jako
modlitba za spásu.
Tolik se snažil setřást svou minulost, tolik se
snažil ji pohřbít, ale zůstávala s ním, ukrytá pod
povrchem a připravená bolestně se mu připomenout,
až to bude nejmíň očekávat.
Ale ne teď. Ne když drží v náručí Amandu.
Amanda viděla, jak se zvedá závoj, který mu
zakrýval oči. Poprvé v nich spatřila duši muže, co
žádnou duši neměl. A nejen to. Viděla i jeho vzrušení
a touhu. Viděla, jak moc ji potřebuje.
Usmála se a políbila ho na rty, něžně a opatrně,
aby ho to nebolelo.
K jejímu překvapení jí ale vnikl jazykem do úst a
objal ji. Rukou jí zajel do vlasů a přitiskl si ji k sobě
tak pevně, že sotva popadala dech. Jeho jazyk
tancoval po jejím tak divoce, až v ní zažehl stejně
divoký plamen.
Sáhla mezi ně dolů, vzala ho do ruky a
pomaloučku, centimetr po centimetru, si ho zavedla
dovnitř.
Pohybovala se na něm pomalu a lehce, vědoma si
jeho zranění.
Kyrián se hlavou opřel o okraj vany a vychutnával
si Amandin spokojený výraz, když přirážela. Natáhl
ruku a chytil ji za bradu. „Jsi mnohem víc, než si
vůbec zasloužím.“
Přitiskla mu rty na ústa a vášnivě ho políbila. Zuby
ho jemně kousala do rtů. Ježíši, ten chlap ale uměl
líbat. Jazykem mu zavadila o tesáky a zrychlila tempo
přirážení. Jeho blažené sténání se jí v uších rozléhalo
jako ozvěna.
Sevřel jí hlavu v dlaních a jazykem zajel ještě
hloub. V té chvíli ji přemohly city a prudce v jeho
náručí vyvrcholila. Kyrián ještě zesílil tlak na její
ústa.
„To je ono, Amando,“ zašeptal, sevřel jí ňadro v
dlani a nezněje stiskl. „Udělej se za nás oba.“
Pohlédla na něj a v temných hlubinách jeho očí
spatřila šílenou touhu. „To je vůči tobě tak
nespravedlivý.“
Usmál se. „Nevadí mi to, opravdu. Stačí mi, že
můžu být v tobě.“
Ani na vteřinku tomu nevěřila. Pomohla mu vstát z
vany a utřela ho. Pak ho uložila do postele v pokoji
pro hosty a pečlivě stáhla všechny žaluzie, aby se
ráno dovnitř nedostal ani paprsek světla.
Pozorovala ho, jak spí. Jeho zmučené tělo se hojilo
tak rychle, že to mohla téměř vidět. Kéž by tak mohla
stejně snadno uzdravit i jeho raněné srdce. Čert aby
vzal jeho ženu za její krutost!
Zezdola se ozvalo zaklepání.
Amanda vrhla na svého hosta poslední pohled,
odplížila se na chodbu, sešla po schodech, otevřela
vchodové dveře a našla na zápraží Nicka s malým
kufříkem.
„Napadlo mě, že by mohl potřebovat ještě nějaké
oblečení a pár dalších věcí.“
Amanda se nad Nickovou prozíravostí usmála a
pustila ho dál. „Díky. Nepochybuju o tom, že to
Kyrián ocení.“
Postavil kufřík vedle gauče. „Kde je?“
„Nahoře. Spí. Aspoň doufám.“
„Poslouchej,“ řekl Nick vážným hlasem, „Talon
radši doprovází Tabithu k vaší mámě, aby se ujistil,
že se jí nic nestane. Pár dalších Panošů hlídá
Esmeraldu a zbytek rodiny. Teď když si Desiderius
myslí, že je Kyrián po smrti, nikdo neví, co může
udělat nebo po kom z vás může jít. Řekni celý rodině,
aby se měli na pozoru.“
Kyrián ležel v posteli a poslouchal je. Slyšel i
strach v Amandině hlase. Její obavy. A věděl, jak je
rozptýlit.
Kdyby Desiderius věděl, že zůstal naživu, nechal
by zatím Amandiny sestry na pokoji. Hlavním cílem
byl pro Démona Kyrián. Ony byly jen takový bonus.
Sykl bolestí, ale posadil se, pomalu se vyhrabal z
postele
a
začal
se
oblékat.
Kapitola 13
Amanda otevřela dveře do ložnice. „Nerada ruším,
Kyriáne, ale –“ Spatřila prázdnou postel a větu už
nedokončila.
„Kde je?“ zeptal se Nick a vešel do ložnice za ní.
„Nevím, před chvilkou tady byl.“
Nick zaklel, vytáhl mobil a pak se zarazil.
„Ksakru, nemá telefon u sebe.“
„Určitě by neodešel.“
Amanda vyrazila z pokoje, že se po Kyriánovi
podívá v koupelně, ale v tom si všimla Nickova
pochybovačného pohledu.
„Určitě ano.“ Přiskočili k oknu a stačili ještě
zahlédnout, jak Kyrián vyjíždí Nickovým jaguárem
na ulici.
Kyrián nejdřív zamířil do obchodu s panenkami.
Měl v úmyslu najít jednoho z Desideriových poskoků
a to poslední, co potřeboval, bylo střetnout se s ním
neozbrojený.
Krátce po osmé rozrazil dveře krámu a uslyšel nad
hlavou zvoneček. Zezadu se okamžitě vynořila Líza a
přivítala ho s vřelým a přátelským úsměvem na
vrásčité tváři. Pak si ale všimla ran na jeho obličeji.
„Generále,“ řekla s výčitkou v hlase, „jste v
pořádku?“
„Jsem v pohodě, Lízo, děkuju za optání. Přišel
jsem si jen vyzvednout svoji zakázku.“
Zamračila se. „Včera jsem ji dala Nickovi, copak
vám to neřekl?“
Kyrián v duchu zaklel. To byl zákon schválnosti.
Když si Nick jednou jedinkrát vzpomene a něco
vyzvedne, udělá to zrovna ve chvíli, kdy by si Kyrián
přál, aby na to zapomněl.
Za temně rudými závěsy, oddělujícími obchod od
skladu, najednou cosi slabě zašustilo. Kyrián pocítil
zvláštní vzrušení, takové, jaké už hodně dlouho
nezažil.
Sotva mu stačil přeběhnout mráz po zádech, když
tu se závěsy samy rozestoupily, vynořila se mohutná
postava a okamžitě zastínila celý obchůdek. Před
tímto mužem, který měřil přes dva metry a od hlavy
až k patě byl zahalený v černém, se musely všechny
formy života buď rozklepat strachy, nebo napřímit
úctou.
Nebo se – jako v Kyriánově případě – zatvářit
nasupeně.
Na Acheronově šibalské tváři se objevil široký
úsměv. I když měl oči schované za černými
slunečními brýlemi Ray-Ban Predator, ženy při
pohledu na něj hromadně omdlévaly. Byl arogantní a
tvrdý, nikdy nebral nikoho do zajetí a s nikým neměl
soucit.
Byl znám jako tvor mnoha libůstek. Tou
nejnápadnější byla barva jeho vlasů. Měnil ji tak
často, že řada Stopařů mezi sebou pravidelně
uzavírala sázky, jakou zvolí na příští týden. Dneska
večer měl dlouhé, tmavě zelené vlasy stažené dozadu
do staromódního cůpku a jen jeden uzoučký pramínek
mu spadal z týla až na hrudník.
„Přišels mě zkontrolovat, Acherone?“ uvítal ho
Kyrián podrážděně.
„V žádném případě, bratříčku. Vyšel jsem si na
procházku po pamětihodnostech New Orleansu.
Nevypadám snad na to?“
„Jo, vypadáš jako běžný turista. Zvlášť s těmi
zelenými vlasy jsi nenápadný.“
Ash se jeho sarkasmu zasmál. „No, napadlo mě
prostě, že když Talon hlídá tu… jak se jmenuje…
Tabitha? a ty jdeš po Desilumpovi, tak by se vám
mohla hodit nějaká pomocná ruka.“
„Když jsem naposledy žádal o pomocnou ruku,
poslala mi Artemida jednu useknutou.“
Ash se zašklebil. „Víš přece, že musíš být
konkrétní, když mluvíš s bohy. Mimoto, mám
zajímavé informace.“
„Mohls mi je poslat e-mailem.“
Ash pokrčil rameny. „To, že jsem tady, nic
neznamená. Víš přece, že se mezi tebe a Desideria
míchat nebudu.“
Jenomže Kyrián mu to nevěřil – vždyť co se
mimořádně zákeřných Démonů týkalo, nedokázal se
Acheron Parthenopaeus nikdy jen tak držet stranou.
„Mám pocit, že to už jsem od tebe někdy slyšel.“
„No dobrá,“ pokrčil Acheron lhostejně rameny,
„nechám si svoje informace pro sebe, když o ně
nestojíš, a –“
„Už jsem slyšel, co vzkazujou Věštkyně.“
„Jenomže neznáš zbytek příběhu,“ vložila se do
rozhovoru Líza.
Acheron se na ni zamračil.
„Jakýho příběhu?“ zeptal se Kyrián.
Acheron vytáhl z kapsy kabátu žvýkačku a začal ji
rozbalovat. Pomaloučku. „Říkals, že tě to nezajímá.“
„Fajn, pustím se za ním i bez toho.“
Byl už u dveří, když ho Ashův hlas zastavil.
„Nepřipadá ti zvláštní, že Desiderius vládne silami, s
jakými jsme se dosud u žádného Démona nesetkali?“
„Hm,“ zabručel Kyrián a otočil se k němu čelem.
„Nech mě chvilku přemejšlet. No jo, máš pravdu.“
Líza se tlumeně zahihňala; když se po ní Acheron
úkosem podíval, ztichla, narovnala se, ale vzápětí zas
vyprskla smíchy. Omluvila se, odběhla dozadu a
smála se, až se za břicho popadala.
Acheron se za ní díval, jak mizí za závěsem, a pak
se obrátil ke Kyriánovi. Zvážněl. „Dobrá, tady jsou
fakta. Zdá se, že na starouše Baccha jedny noci přišly
touhy a rozdal si to s jednou apollitskou kočkou. Za
devět měsíců se narodil Desiderius.“
„Do hajzlu.“
„Jo,“ souhlasil Acheron a vzal do ruky jednu z
Líziných panenek, která vypadala jako Artemida;
zamračil se nad tou neuvěřitelnou podobou a vrátil
panenku zpátky na polici. „Dobrá zpráva je, že se o
něj tatík Bacchus ani v nejmenším nestaral, protože
má parchanty rozesetý po celý historii. Špatná zpráva
je, že Desiderius byl maličko rozzlobenej, že je
tatíkovi úplně fuk, že synáček může žít jen
sedmadvacet let. A protože byl polobůh, usmyslel si,
že si zaslouží o maličko delší život. Řekněme takový,
který hraničí s nesmrtelností.“
„A tak se stal Démonem.“
Acheron přikývl. „A jakožto polobůh se nám
vyrovná v rychlosti, síle i schopnostech. Na rozdíl od
nás se však nemusí řídit žádnými pravidly.“
„Tím se vysvětluje spousta věcí, co? Když se
nemůže pomstít samotným bohům, jde aspoň po těch,
co jim slouží.“
„Přesně tak. A my jsme jeho nejoblíbenější cíl.“
„Ještě jedna otázka.“
„Tady je odpověď.“
Kyrián sarkasmus ignoroval. „Proč ho může
porazit jenom Stopař s duší?“
„Protože takové je proroctví, a víš přece, jak
proroctví fungují.“
„Odkud to všechno víš?“
Acheron se otočil po panence, kterou si předtím
prohlížel. „Mluvil jsem včera v noci s Artemidou.
Chvilku to trvalo, ale nakonec jsem to z ní vymámil.“
Kyrián se na minutu zamyslel. Acheron byl
vždycky nejoblíbenějším Stopařem bohyně a tahle její
slabost byla mnoha Stopařům už dlouho trnem v oku.
Kyriánovi to ale bylo jedno. Byl rád, že Acheron
získává od Artemidy informace a předává je dál.
„Poslyš,“ obrátil se na něj, „jednoho dne mi budeš
muset vysvětlit, co vy dva spolu vlastně máte a jak to,
že jsi jediný Stopař, který může být v přítomnosti
boha a neusmažit se.“
Jednoho dne možná. Ale dneska večer rozhodně
ne.“ Acheron podal Kyriánovi vysunovací meč a
vrhací dýku. „A teď koukej mazat zpátky do postele.
Čeká tě těžká práce a potřebuješ mít dost sil.“
Kyrián zamířil ke dveřím.
„Ještě něco, Kyriáne… Nechoď domů sám.“
„Cože? Proč?“
„Desiderius ví, kde bydlíš. Není tam už
bezpečno.“
„Houby mi záleží na tom, jestli –“
„Tak poslouchej, generále,“ zvýšil Acheron
hrozivě hlas, „nikdo nepochybuje o tom, že bys
Desiho dokázal rozkrájet na guláš do nádražní
restaurace. Ale jsou tady další lidi, který musíš
chránit, včetně tvýho paličatýho Panoše, co poslouchá
asi tak jako ty, a čarodějky s dřímajícími
schopnostmi. Mohl bys tedy jednou jedinkrát
jednoduše udělat, co ti říkám, a nehádat se se mnou?“
Kyrián se křečovitě usmál. „Ale opravdu jen
jednou jedinkrát, tak si na to radši moc nezvykej.“ A
vyšel z obchodu.
Acheron ho doprovázel pohledem. Sotva byl
Kyrián pryč, přišla zezadu Líza.
„Proč jsi mu neřekl, že jsi od Artemidy dostal jeho
duši?“ zeptala se.
Ash strčil ruku do kapsy, kam schoval medailon.
„Ještě nenastal ten správný okamžik, Lízo.“
„A jak poznáš, kdy nastane?“
„Prostě to poznám. Věř mi.“
Přikývla a nadzvedla závěs, aby mohl projít
dozadu. „Když už jsme u toho zotavování a sbírání
sil, pojď sem a já tě ošetřím. Bohové, v životě jsem
neviděla nikoho, kdo by měl záda víc na maděru než
ty. Jak ses jen mohl od někoho nechat takhle zbít, to
překračuje moje chápání. A je mi jasný, že ses musel
nechat. Žádný Stopař s tvými schopnostmi by si to
nenechal líbit, kdyby nechtěl.“
Ash neodpověděl, i když důvod znal. Artemida se
nikdy žádného ze svých Stopařů nevzdávala ochotně.
Cena za jejich svobodu byla vysoká.
Svolil k tomu, že obětuje svoji kůži, aby Kyrián
získal šanci zabít Desideria.
Především však sešvihanými a rozmlácenými zády
koupil generálovi šanci na štěstí. Podstupoval tento
krvavý rituál dobrovolně pokaždé, když nějaký Stopař
zatoužil získat zpět svou duši.
Rituál, o němž však nikdo z nich neměl ani tušení.
Co bylo mezi ním a Artemidou, byla čistě
soukromá záležitost. A pokud šlo o něj, tak taky
navždy zůstane.
Kyrián se pomalu blížil k Bourbon Street, kde se s
pankáči potkal poprvé. Bolest v boku sice začínala
ustupovat, ale pořád byla nesnesitelná. Než našel to,
co hledal, utekla nejmíň půlhodina.
Ale pankáčův výraz za to stál.
„A do prdele!“ vykvikl ten kluk zděšeně a otočil
se, ale Kyrián natáhl ruku dřív, než pankáč stačil
utéct. „Řekni Desideriovi, že jsme spolu ještě
neskončili.“
Pankáč přikývl.
Kyrián ho pustil a díval se za ním, jak peláší ulicí
jako vyplašený zajíc.
Znal první válečné pravidlo, které praví, že
překvapivý, nečekaný útok je v podstatě zárukou
vítězství, a přesto teď svoje největší překvapení
prozradil. Nechtěl si tuhle výhodu ponechat za tu
cenu, že by Amanda nebo někdo jiný z její rodiny
mohl být ohrožen. Dokud se nevypořádá se Stopařem,
nechá je Desiderius na pokoji.
Kyrián dokulhal k Nickovu autu a konečně zamířil
na to jediné místo, kde nalézal klid.
„Kdes byl?“ zeptala se Amanda, sotva se vrátil.
„Musel jsem něco zařídit.“
Nick zaklel. „Zkoušel jsi najít Desideria, viď?“
Zaklel znovu. „Vzkázal jsi mu, že jsi naživu.“
Kyrián ho ignoroval. Přešel ke gauči a posadil se.
„Jsi v pořádku?“ chtěla vědět Amanda.
Přikývl a natáhl se.
Nick kroužil kolem pohovky a zlostně si ho
prohlížel. Ruce měl svěšené podél těla a střídavě
svíral a rozevíral pěsti. „K čertu, Kyriáne, proč jsi to –
“
„Dej mi pokoj, Nicku. Nemám na tohle náladu.“
Nick roztáhl chřípí. „Fajn, jdi si a nech se zabít.
Co se vůbec starám? Dostanu dům, auta, všechno.
Takže koukej táhnout hned teď a řekni mu, že jsi
zraněnej a polomrtvej. A víš co? Nechám dveře
odemčený a rovnou ho pozvu dovnitř.“
„Takhle mu nepomůžeš, Nicku,“ napomenula ho
Amanda jemně. Viděla v jeho očích bolest.
Synovskou lásku, kterou cítil ke svému Stopařovi.
„Abys věděl,“ cedil Nick dál skrz zaťaté zuby,
„tak na tebe kašlu. Já nikoho nepotřebuju.“ Vztekle
bodl prstem do vzduchu. „Nepotřebuju ani tebe, ani
tvoje peníze, ani nic jinýho. Nikdy jsem nikoho
nepotřeboval, jenom sebe. Takže si klidně můžeš
táhnout a chcípnout, mně je to fuk.“
A obrátil se k odchodu.
Než stačila Amanda mrknout, Kyrián hrozivě
stanul před Nickem, ale ten jen zaječel: „Jdi mi z
cesty!“
Kyrián se zatvářil jako trpělivý otec, který
domlouvá vzpurnému puberťákovi. „Neumřu ti,
Nicku.“
„No jasně. Kolikrát myslíš, že Streigar povídal to
samý Sharon, než z něj udělali toho extra chřupavýho
smaženýho Stopaře?“ Setřásl Kyriánovu ruku z
ramene a vyběhl z domu.
Kyriánovi zaškubalo čelistí. Strhl z opasku mobil a
rychle vyťukal číslo.
„Acherone,“ vykřikl, „můj Panoš dezertoval a míří
si to v novým antracitovým Jaguárovi XKR nejspíš do
Francouzský čtvrti. Můžeš ho chytit dřív, než provede
nějakou pitomost?“
Na čele mu vyvstaly starostlivé vrásky. „Jo, díky.“
Poslouchal, co Acheron povídá, a zatvářil se
podrážděně. „Ó ano, mocný vládce a pane,
odpočívám.“
Vzápětí se mu však na tváři objevil šokovaný
výraz. „Jak víš, že stojím?“
Po chvilce si odfrkl. „Trhni si nohou, Ashi. Hodně
štěstí s Nickem.“ A zavěsil.
I když Amanda nevěděla přesně, co mu Acheron
řekl, pochytila to hlavní. „Má pravdu, měl by sis jít
lehnout.“
V Kyriánových tmavých očích se zablesklo.
„Nepotřebuju, aby mě někdo vodil za ručičku.“
„Jak myslíš, Nicku. Nechceš mi náhodou taky říct,
že nic a nikoho nepotřebuješ, a pak vyběhnout z
domu?“
Kyrián se provinile usmál. „Teď už aspoň chápeš,
jak to s ním můžu vydržet. Vrána k vráně sedá.“
Amanda se zasmála, i když jí bylo pro oba těžko u
srdce. „Nech mě prosím hádat. V jeho věku jsi byl
určitě úplně stejný.“
„Po pravdě řečeno je mnohem snesitelnější, než
jsem byl já. Taky není tak tvrdohlavej.“
Přitiskla se k němu a rukou ho objala kolem pasu.
„Pojď, půjdeme nahoru.“
K jejímu úžasu jí dovolil, aby ho dovedla zpátky
do pokoje pro hosty a uložila do postele.
Jak ho svlékala, prohlédla si jeho narůžovělé,
hojící se rány. Přejela mu rukou po paži a dotkla se
malých děr po hřebech. „Nemůžu uvěřit, jak rychle
ses z toho vyhrabal.“
„Stopaře hned tak něco neskolí,“ zamumlal
Kyrián, ale Amanda ho příliš nevnímala; sotva se
dotkla jeho ran, vyvstaly jí v mysli děsivé obrázky.
Cítila Kyriánův hněv, jeho bolest. Pak spatřila záblesk
budoucnosti. Spatřila Kyriána, jak visí s roztaženýma
rukama na zdi, vydán Desideriovi na milost a
nemilost. Jak umírá.
Zalapala po dechu, pustila jeho ruku a couvla o
krok. Zamračil se na ni. „Co se děje?“
Amandy se zmocnila panika. Poklepala si dlaní na
prsa a ze všech sil se snažila potlačit záchvat úzkostí,
ale uvnitř křičela hrůzou z toho, co viděla.
Nemůže ho nechat umřít. Ne takhle.
Snažila se uklidnit. Pohlédla na něj. „Musíš se
zbavit minulosti. Dokud se jí budeš trápit, může tě
Desiderius zničit.“
Kyrián odvrátil zrak. „Já vím.“
„Co s tím budeš dělat? Jestli na to nepřestaneš
vzpomínat, dostane tě znova.“
„Zvládnu to, Amando.“
„Opravdu?“ zeptala se. Hrdlo se jí sevřelo, když
ho viděla znovu umírat. Ach Bože, prosím ne.
Nesnesla by, kdyby ho ztratila. Ta představa, že by
měla strávit jen jediný den bez toho, že by cítila jeho
objetí, slyšela jeho hlas…
Jeho smích.
Bylo to nepředstavitelné. A ta bolest nesnesitelná.
„Umím se ovládnout,“ přesvědčoval ji.
Ale Amanda znala pravdu. Zažila jeho popravu na
vlastní kůži. A nejen to. Věděla taky, že se tomu
zatím nepostavil čelem. Ne doopravdy. Pouze to
vytlačoval z mysli.
A právě v tu chvíli přišla na spásný nápad, jak by
Kyriána mohla toho břemene zbavit. Nebo alespoň
doufala, že by to mohlo fungovat.
„Hned jsem zpátky.“
Kyrián se za ní zamyšleně díval. Znal své slabiny
lépe než kdokoliv jiný. Desideriovi stačilo roztáhnout
mu ruce a jeho se v mžiku zmocnila panika a ovládly
ho vzpomínky tak bolestné, že byl proti nim
bezbranný.
Schoval hlavu do dlaní. Musí přece existovat
nějaký způsob, jak to všechno definitivně vytlačit z
mysli. Nějaký způsob, jak se Desideriovi postavit s
čistou hlavou.
Zvažoval možná řešení. Minuty ubíhaly.
Najednou měl pocit, že ho někdo sleduje.
Převrátil se na posteli a uviděl ve dveřích Amandu
s tácem v ruce. Na sobě měla dlouhý bílý splývavý
župan z lehoučké látky. Vřele se na Kyriána usmála,
vešla do pokoje a tác odložila na toaletní stolek.
Kyrián se zamračil.
Amanda elegantním krokem přistoupila k posteli a
pokrčila jednu nohu, až jí ze županu vykouklo koleno.
Zapřela se nohou o postel a převrátila Kyriána na
záda. Ani v této poloze jí nepřestal očima hltat nohu v
punčoše a obrys podvazkového pasu pod županem.
Vykouzlila na tváři široký úsměv, sáhla do kapsy a
vytáhla dlouhou hedvábnou šálku. Když mu ji
omotala kolem zápěstí, zamračil se ještě víc. „Co to
děláš?“
„Chystám se to napravit.“
„Co?“
„Minulost.“
„Amando,“ zavrčel Kyrián, když mu natáhla ruku
ke sloupku postele. Došlo mu, že ho chce ke sloupku
přivázat, a vytrhl se jí. „Ne!“
Popadla ho za ruku a přitiskla si ji mezi ňadra.
„Ano.“
Dívala se mu upřeně do očí a viděla jeho
vzrůstající paniku. „Ne,“ trval na svém.
Amanda si olízla rty a přitáhla si k nim jeho ruku.
Otevřela pusu a jemně mu sála bříško ukazováčku.
„Prosím, Kyriáne. Slibuju ti, že toho nebudeš litovat.“
Sledoval ji a v břiše se mu začala zdvihat touha.
Jazykem mu přejížděla po kůži. Dolů mezi prsty. Pak
mu nehty zlehka přejela po vnitřní straně zápěstí a
předloktí, až mu z toho přeběhl mráz po zádech.
Položila si jeho ruku do výstřihu a pak s ní zajela
dovnitř, na holé ňadro. „Byl bys tak laskav?“
Sevřel jí ňadro v dlani a přerývaně dýchal. Teprve
postupně mu docházel pravý smysl toho, oč ho
žádala. Žádala ho o naprostou důvěru. O něco, co už
více než dva tisíce let nedokázal nikomu dát.
S hrůzou si vzpomněl, co se mu stalo naposledy,
když tuto chybu udělal. Střetl se s Amandiným
pohledem a cítil, jak se jeho vůle hroutí. Ale – nezradí
ho i Amanda? Může se odvážit to riskovat?
Když mu podruhé natáhla paži ke sloupku postele,
zaskřípal sice zuby, ale už se vůbec nebránil, když mu
ji přivazovala k vyřezávanému dřevu. Srdce mu však
bušilo jako o závod.
Amanda věděla, že zatím vyhrála jen malou bitvu.
Usmála se a povolila uzel na šálce. „Můžeš se z toho
kdykoliv dostat,“ zašeptala. „Jen mi řekni a já tě
odvážu, ale jestli to uděláš, okamžitě toho nechám.“
„Čeho necháš?“
„Uvidíš.“
Vzala ho za druhou ruku a omotala mu kolem
zápěstí další šálku. Kyrián zprudka, nepravidelně
dýchal, ale když ho přivazovala, k jejímu úžasu neřekl
ani slovo, jenom mu na čele vyvstaly krůpěje potu.
Potom zatahal za šálky, až se mu z toho rozvlnily
svaly. „Tohle se mi nelíbí,“ zamumlal a snažil se
osvobodit.
Amanda na něj vylezla, chytila ho za zápěstí a
držela. Sklonila hlavu a dotkla se rty jeho úst.
Strnul, když ucítil, jak mu jazykem útočí na
štěrbinu mezi rty a domáhá se vstupu. Otevřel pusu a
pozval ji dál. Zasténal rozkoší nad tím, jak si hrála s
jeho jazykem. Jak úžasně chutnala.
Jako by její sladká ústa byla náhradou za ráj, jejž
jako muž bez duše nemohl nikdy poznat. Její růžová
vůně mu zaplavila smysly. Jímala ho z ní závrať a
polilo ho horko. Zalapal po dechu. Čas se zastavil,
když ho hladila po hrudníku. Cítil, jak se k němu
tiskne prsy.
Teprve když se natáhl, aby ji sevřel v náručí,
vzpomněl si, že je přivázaný. Rozzlobeně zavrčel a
škubl šálkami.
Při zvuku trhající se látky Amanda přerušila žhavé
polibky a odtáhla se od něj. „Nezapomeň,“ zašeptala
chraplavě, „jestli se vysvobodíš, dostaneš jenom
ledovou sprchu.“
Kyrián okamžitě znehybněl, ale k jeho zklamání se
Amanda stejně odtáhla.
Pomalu si rukama přejela po županu přes ňadra až
k pásku. Dala si na čas s jeho rozvazováním. Pak
župan rozhalila a ukázala holá ňadra, a když nechala
župan sklouznout na zem, Kyriánovým tělem projela
vlna touhy.
S potěšením zjistil, že není úplně nahá. Měla na
sobě ten tmavě modrý podvazkový pás, který jí
koupil. Při tom pohledu se mu začaly sbíhat sliny.
Amanda pomalým, svůdným krokem přistoupila k
posteli a jako smyslná kočka na Kyriána opět
vyšplhala, přitom mu prsy přejela po kůži od břicha
až po hrudník. Sykl blahem, když ji na sobě ucítil.
Když ucítil, jak ho laská ňadry.
„Jakpak se nám vede, generále?“
Polkl. „Dobře.“
Usmála se a přejela mu rty a jazykem podél čelisti.
„Hned je mi líp, když mi tohle děláš,“ zašeptal,
celý nažhavený z jejích dotyků.
Se smíchem se od něj odtáhla. „A kdybych tě
zahrnula rozkoší?“
Zatahal za pouta. „Pak bych byl asi úplně tvůj,
miláčku.“
Tolik si přála, aby to byla pravda. Slezla z postele
a přeběhla k toaletnímu stolku. Vzala z tácu sklenici
teplého medu a vzpomněla si na vařící olej, kterým ho
Římani mučili. Vybavila si jeho pohled, když jej
opařili.
Až se jí sevřelo srdce. Vrátila se k posteli, kde na
ni Kyrián čekal, vydán jí na milost či nemilost.
Zvedla sklenici nad jeho hrudník a viděla, že se mu v
očích mihl stín; také si vzpomněl.
Když se první krůpěje teplého medu dotkly jeho
holé kůže, Kyrián se bezděčně schoulil, ale žádná
bolest jako při opaření se nedostavila. Neudělaly se
mu žádné puchýře. Žádné popáleniny. Vlastně to bylo
příjemné.
Uvolnil se a pozoroval, jak Amanda do medu
prstem kreslí malé kroužky a roztírá mu ho kolem
bradavek. Přejela po nich nehty, až mu po zádech
přeběhl mráz, a pokračovala dál až na břicho.
Odložila sklenici stranou a pomaličku všechen
med slízala. Když ho tak omývala, svíjel se Kyrián
blaženou rozkoší. Jazykem mu zabloudila až do
rozkroku. Ztvrdl ještě víc.
Potichu se zasmála, zvedla hlavu od jeho
podbřišku a pohlédla na něj. Potom se jedním
dlouhým líznutím přesunula zpět na jeho hrudník a
skončila až na ohryzku. Kyrián sykl a zaklonil hlavu,
aby k němu měla lepší přístup, a když ho zlehka
kousla do kůže, zamrazilo ho.
„Amando,“ vydechl.
Usmála se na něj, seskočila z postele a vzala do
ruky malou misku.
Nevěděla, kde se v ní ta odvaha bere, nikdy v
životě se takhle nechovala, ale chtěla Kyriána za
každou cenu zachránit. Navíc se i s ní samotnou dělo
něco zvláštního, když to pro něj dělala. Jako by se
část jejího já osvobozovala.
Zahnala tu myšlenku, hrábla prsty do misky se
šlehačkou a nanesla mu ji na rty. Palcem objela obrys
těch nádherných úst.
Zatímco šlehačku olizoval, posadila se mu
obkročmo kolem pasu. Ach, ten vlhký dotyk!
Rozdivočelo ho to. A když se začala hýbat a třít o
jeho naběhlý úd, myslel, že blahem snad zemře.
„Dovol, abych tě nakrmila, veliteli,“ zašeptala a
pomalu ho začala pomocí prstů krmit šlehačkou.
Polykal a emoce se v něm bouřily. Amanda
napodobila Valeriovy krutosti, ale nepůsobila mu
bolest – pouze rozkoš, jakou dosud nepoznal.
Vyhledal její pohled a nejistě se na ni usmál.
„Proč to děláš?“ zeptal se.
„Protože tě mám ráda.“
„Proč?“
„Protože jsi ten nejúžasnější chlap, jakýho jsem
kdy potkala. Býváš sice občas paličatý a protivný, ale
jinak jsi hodný, spolehlivý a obětavý. A cítím se s
tebou tak…“
Kyrián povytáhl obočí.
Amanda sebou přestala vrtět a změřila si ho
pohledem. „Co má tohle znamenat?“
„Co jako?“ zeptal se nevinně.
„Ten pohled.“
Zamračil se. „Jaký pohled?“ Chtěl se jí dotknout,
ale vzpomněl si na pouta. Zvláštní, že na ně mohl
úplně zapomenout.
Sklonila hlavu, aby ho políbila.
Zasténal, když se ho dotkla rty a jazykem mu
zajela do úst a zase ven. Chutnala po šlehačce.
Opět se narovnala. „Líbí se ti to?“
„Ano, moc.“
„V tom případě teď budeš nadšený.“
Rychle z něj sklouzla, vzala do ruky odloženou
misku a pokryla mu rozkrok šlehačkou. Když ji
nanášela, zavadila mu prsty o ztopořený úd.
Kyrián při tom dotyku zasténal a celým tělem mu
projela vlna horka.
Pomaloučku mu roztáhla nohy a zadívala se na své
dílo.
Pak mu pohlédla do očí, lehla si mu mezi nohy a
něžně vzala do úst jeho varlata.
Zavrčel, když ucítil, jak mu olizuje nejcitlivější
část těla. Sevřela ho v puse a kroužila kolem něj
jazykem, olizovala ho a dráždila. Pak ho začala jemně
sát a ještě jednou ho jazykem objela.
Zaťal pěsti, jak jím cloumaly záchvěvy rozkoše.
Nikdy nezažil nic lepšího než dotyk jejích rtů a jazyka
na kůži.
Když mu slízala všechnu šlehačku z varlat, pustila
se do jeho údu. Sevřela ho v ústech a Kyrián se celý
napjal – a ona nepřestávala sledovat, jak se na ni dívá.
Sklonila hlavu a začala mu laskat špičku pyje.
Zalapal po dechu, když ji obkroužila jazykem a pak
celou jeho délku vzala do pusy, zatímco ho u kořene
dráždila rukou. Hlava se mu zatočila rozkoší.
Sykl a škubl sebou. Tak neuvěřitelně úžasný to byl
pocit. Instinktivně se prohnul v kříži a zajel jí hloub
do úst. Nebránila se.
Zasténal a ucítil, jak se v něm probouzí divoké
zvíře. Zatoužil po ní šílenou žádostí. „Amando,“
vypravil ze sebe chraplavým a přerývaným hlasem,
„chci tě ochutnat.“
Ještě jednou ho přejela rty, pak zvedla hlavu a
pohlédla na něj. „Jak mě chceš ochutnat?“
Zrychlil dech, když na něj vylezla.
Sedla si mu obkročmo kolem pasu, sevřela mu
ramena v dlaních a zadívala se mu do očí. „Pověz, co
bys mi chtěl udělat,“ zašeptala a tváře jí při těch
slovech zčervenaly.
Opětoval její pohled a cítil její emoce. Byla
vyplašená a nejistá, ale chtěla mu za každou cenu
pomoct. Dojalo ho to víc, než čekal. Olízl si rty.
„Chci cítit tvoje prsa,“ vypravil ze sebe.
„Takhle?“ zeptala se a sevřela je v dlaních.
Při pohledu na její ruce na ňadrech zasténal.
„Ano,“ vydechl. „A chci je ochutnat.“
Usmála se na něj a přitiskla mu jedno ňadro k
pootevřeným rtům.
Nadzvedl se, kam až mu to pouta povolovala, vzal
její naběhlou bradavku do úst a ochutnal ji. Její
blažené vrnění mu naplnilo sluch a ještě víc ho
vzrušilo.
Zatahal za šálky, až se látka potrhala ještě víc.
Amanda se ďábelsky zasmála. „Jestli se z toho
vyškubneš, Kyriáne, obléknu se a skončíme. Tohle
bys chtěl?“
Zavrtěl hlavou a povolil napjaté paže.
„A co bys teda chtěl?“
„Tebe.“ To upřímné slovo mu vylétlo ze rtů dřív,
než se stačil zarazit.
„Mě?“ zeptala se a tvář se jí rozjasnila nadějí.
V té chvíli Kyriánovi došlo, že jí nemůže slibovat
něco, o čem věděl, že nemá žádnou budoucnost, a tak
dodal: „Chci být v tobě.“
Cítil její zklamání a hluboce ho to ranilo.
„Amando –“
„Pst,“ řekla a položila mu dlaň na ústa. „Pst…
Jsem celičká tvoje,“ zašeptala a posadila se na jeho
naběhlý úd.
Zavřel oči, když ucítil, jak po něm její vlhkost
klouže až dolů. Bylo to nádherné.
Naklonila se k němu a přitiskla rty na jeho.
Přirážela pomalu a tvrdě. Pak sklouzla níž a laskala
ho na krku. Cítila, jak se mu pod jejím jazykem
chvěje hrdlo, když sténá rozkoší. Zrychlila.
Viděla, jak se svíjí, když na něm zakroužila boky.
Zaklonil hlavu a zavrčel jako zvíře uvězněné v
kleci. Patami se zaryl do matrace a nadzvedl boky,
aby do ní mohl zajet ještě hlouběji.
Když vyvrcholila, bylo to tak silné, až zakřičela.
V ten moment ucítila, jak Kyrián strnul.
„Nehýbej se,“ zasyčel.
Beze slova poslechla. Zavřel oči a zaskřípal zuby.
Celý se chvěl a Amanda spatřila, jak mu na čele
vystupují další krůpěje potu.
Trvalo to asi minutu, než zhluboka, dlouze
vydechl. Otevřel oči a pohlédl na ni. „Teď už se z
toho můžu vyvléct?“
Amanda přikývla a došlo jí, že ještě nebyl. Sebral
všechny svoje síly, aby se tomu ubránil. I když
chápala, proč to udělal, cítila se trochu dotčená, že jí
ještě úplně nevěří.
Nech toho! nařizovala si. Jak jen můžeš být tak
sobecká a hloupá? Potřebuje všechny svoje síly, teď
dokonce ještě víc než kdykoliv dřív.
Kyrián roztrhl šálky a uvolnil si ruce. Okamžitěji
sevřel v náručí a pevně si ji k sobě přitiskl. „Děkuju
ti, miláčku,“ řekl a něžně ji políbil.
Usmála se na něj. „Bylo mi potěšením.“
Zasmál se, položil si ji vedle sebe na bok, objal ji
pažemi a sevřel ji tak silně, jako by se bál, že mu
uteče. Netrvalo dlouho a usnul. Amanda cítila na
nahém rameni jeho horký dech.
Vychutnávala si ten okamžik a doufala, že Kyrián
díky tomu, co dneska udělala, přežije své příští
střetnutí s Desideriem.
Amandu probudilo zvonění telefonu. Odtáhla se
od Kyriána a zjistila, že spali úplně propleteni do
sebe. Zrudla, když si vzpomněla, co prováděla. Ještě
nikdy v životě se nechovala tak nestoudně, ale s ním
jí to nevadilo.
Vyklouzla mu z náručí a popadla telefon v
Esmeraldině pokoji. „Ano?“
Volala Esmeralda. „Díky bohu, Mandy, že jsi ještě
tam. Rozbilo se mi auto. Stojím na kraji silnice.
Myslíš, že bys pro mě mohla přijet?“
„Jasně.“
Poznamenala si na kus papíru, kde Esmeralda je,
rychle se vysprchovala a vrátila se do pokoje pro
hosty, aby se oblékla.
Sklonila se nad Kyriánem a políbila ho na tvář.
Když se už odtahovala, chytil ji za paži. „Kam jdeš?“
„Vyzvednout Essie.“
„Není to bezpečný.“
„Je bílý den. Nic se mi nestane.“
Viděla v jeho očích, že váhá. „Kolik času vlastně
zbývá do setmění?“
„Ještě pár hodin.“
„No dobrá, ale hned se vrať.“
„Ano, můj pane. Ano, veliteli.“
„To není vtipný.“
Políbila ho na rty a odběhla. Kyrián znovu usnul.
Když se Kyrián o chvíli později vzbudil a vstal,
zjistil, že mu už skoro všechny rány zmizely. Sundal
si obvazy se zaschlou krví a vyhodil je do malého
odpadkového koše vedle dveří. „Amando?“ zavolal.
Žádná odpověď. Zaposlouchal se, jestli v domě
neuslyší nějaké zvuky, ale všude bylo ticho. Amanda
se tedy ještě nevrátila.
Kyrián popadl oblečení a zamířil do koupelny.
Rychle se vysprchoval, oholil a oblékl. Jakmile byl
opět čistý, vrátil se pomalu do pokoje. Ve dveřích se
zarazil. Spatřil Amandu. Měla na sobě těsné džíny a
černý svetr těsně obepínající křivky, kterých se tak
rád dotýkal. S rozpuštěnými vlasy vypadala hrozně
sexy.
Potichu se k ní zezadu připlížil, zatímco zkoumala
obsah koše.
Beze slova sklonil hlavu, aby ji políbil na krk.
Sotva však rty zavadil o její kůži, ucítil její vůni a o
krok couvl.
Nebyla
to
Amanda,
ale
Tabitha.
Kapitola 14
Tabitha se prudce obrátila. Na obličeji měla stále
modřiny od ran, které jí uštědřili Desideriovi
nohsledi, a na jedné tváři obvaz, který zakrýval
několik stehů. Okamžitě zaujala bojový postoj a
zatvářila se zle.
Kyriána bodlo u srdce z pomyšlení, že nedokázal
ochránit jednoho z lidí, které Amanda na celém světě
milovala nejvíc. V duchu si přísahal, že podruhé se to
už nestane.
„Co jsi zač?“ vyjela na něj Tabitha. „A kde je
Esmeralda?“
Kyrián mrkl do zrcadla, aby se ujistil, že se v něm
neodráží, a rychle udělal ještě jeden krok zpátky, než
si toho všimne i Tabitha. „Cestou domů se jí rozbilo
auto. Amanda pro ni jela.“
Příliš pozdě si uvědomil, že měl zůstat zticha.
Sotva totiž Tabitha zaslechla jeho cizí přízvuk,
zablesklo se jí v očích poznání.
„Ty! zaječela. „Co jsi udělal mým sestrám?“
„Jsou v bezpečí.“
„To ti tak věřím!“ Vrhla se na něj. Nechtěl jí
ublížit, tak se radši na místě otočil a rozběhl se
chodbou od ní.
„Upír!“ zaječela Tabitha.
Kyrián zaslechl z přízemí nějaké zvuky a došlo
mu, že není v domě sama.
„Roztáhněte závěsy!“ Sotva to vykřikla, popadla
šňůru u závěsu na chodbě, který zakrýval veliké okno,
a prudce za ni škubla.
Kyrián sykl, jak na něj dopadlo denní světlo.
Přeskočil zábradlí a přistál dole v obývacím pokoji.
Dva páry očí se rozšířily strachem, sotva zahlédly
jeho urostlou postavu. Tmavovlasý muž zbledl, ale
blondýnka okamžitě zareagovala, přeběhla k oknu a
vytáhla žaluzie.
Než se Kyrián stačil hnout, byla Tabitha u něj.
Vykopla vysoko a trefila se mu přímo do bolavého
boku. „Chcípni, ty hnusnej upíre!“
Sykl, vycenil na ni tesáky, udělal salto vzad a
rozběhl se do kuchyně. Ve dveřích se však zarazil,
když spatřil, jak do místnosti proudí sluneční paprsky.
V domě nezůstalo jediné místo, kam by se mohl
schovat, aby se neusmažil.
V té chvíli ucítil prudkou a ostrou bolest v rameni.
Zavrčel, otočil se a zahlédl Tabithu s dlouhou dýkou v
ruce. Napřáhla se, aby mu zasadila další ránu.
Chytil ji za zápěstí přesně v tom okamžiku, kdy se
na něj vrhli její přátelé. Všichni čtyři se zakymáceli.
Kyrián jednoho z nich setřásl a vymanil se z jejich
sevření. Rozběhl se zpátky do obýváku, ale Tabitha
mu zahradila cestu.
Z očí jí šlehala nenávist. Máchla dýkou. Bylo
jasné, že mu chce rozpárat břicho.
Kyrián uskočil zpátky do světla a ihned ucítil, jak
mu paprsky spalují záda. Znovu sykl, vyhnul se
Tabitě a opět zamířil do obývacího pokoje. Přitom se
snažil zůstat ve stínu.
Dohnali ho u dveří a strčili ho na ně. Když ho
srazili na podlahu, zazněla mu v uších Desideriova
slova: „Roztrhají tě jak smečka divokejch psů.“
Tabitha si mu sedla na prsa a rukou ho chytila pod
krkem, její přátelé ho popadli za ruce a přitiskli mu je
k podlaze. Kdyby na něj takhle zaútočili včera,
okamžitě by zpanikařil. Ale dneska, když si
vzpomněl, jak ho Amanda v noci spoutala, si
zachoval chladnou mysl.
„Cos provedl mojí sestře?“ křičela na něj Tabitha.
„Nic.“
„Nelži! Viděla jsem v koši krev.“
Kyrián vymrštil nohy nahoru, ovinul jí je kolem
trupu a odstrčil ji stranou zrovna v okamžiku, kdy
švihla dýkou. Minula jeho hrdlo jen o vlásek. Pěstí
udeřil muže po své pravici do břicha a druhou rukou
vyhodil ženu do vzduchu. Dopadla na gauč. Zaklel,
když se mu Tabitha zakousla do stehna.
Vytrhl jí nůž z ruky a zabodl ho hluboko do
podlahy z tvrdého dřeva. „Poslechni si přece, co ti
chci říct.“
„Ne!“ zaječela a nepřestala se kroutit a bušit do něj
pěstmi.
Kyrián se s ní převalil a přimáčkl ji k podlaze.
Instinkt mu radil, aby jí vrazil takovou, až by upadla
do bezvědomí, ale když pohlédl do její tváře, tolik
podobné Amandině, bylo mu jasné, že by ji nikdy
nedokázal udeřit.
Okamžik zaváhání se mu však nevyplatil,
Tabithini přátelé se na něj opět vrhli. Převalil se s
nimi a vyskočil na nohy, zrovna když se otevřely
dveře a do místnosti vniklo další světlo.
Zaklel a jen tak tak stačil uskočit do kouta.
Místností se rozlehl Amandin pronikavý výkřik:
„Dost!“
Tabitha a její přátelé ztuhli, když uslyšeli její hlas,
zatímco Kyrián se snažil popadnout dech. V ranách,
které mu způsobili, mu škubalo a po zádech mu
pomalu stékala krev. Amanda k němu přispěchala a
přejela mu rukama po těle, aby zjistila, co mu udělali.
Tabitha vytáhla dýku z podlahy a přistoupila
odhodlaně ke Kyriánovi. Ani na vteřinku z něj přitom
nespustila rozhněvané oči. „Uhni, Mandy. Zabiju toho
upíra.“
„Omyl,“ ozvala se Esmeralda. Zavřela dveře a
stoupla si mezi Kyriána a Tabithu. „Zabila bys akorát
přítele svýho dvojčete.“
Tabitě poklesla čelist a zastavila se uprostřed
kroku. Sklouzla pohledem z Kyriána na Amandu.
„Cože?“
Amanda ji ignorovala. Jsi v pořádku?“
Kyrián si přitiskl dlaň na krvácející paži. „Nikdy
jsem se necítil líp.“
„Nádhera!“ vypravila ze sebe Tabitha nevěřícně.
„A co já a moji kamarádi? Neslyším, že by ses ptala i
nás. Skoro nám utrhl hlavy.“
Amanda na ni vrhla rozzlobený pohled. „A já zase
nevidím, že by kdokoliv z vás krvácel. Věř mi, kdyby
vám chtěl opravdu ublížit, ani jeden z vás by už nestál
na nohou.“
Tabitha se na ni znechuceně zašklebila. „Ty
obhajuješ upíra?“
„Obhajuju Kyriána,“ zdůraznila Amanda.
Tabitha zkřivila rty ještě víc a přeměřila si
Amandu pohledem. „Co se to s tebou děje? Zbláznila
ses? Chceš přítele, kterej pije krev, bude žít navěky,
zabíjí pro zábavu a nemůže za denního světla ven?
Proboha, Mandy, myslím, že jsi konečně narazila na
Krále ztroskotanců. Gratuluju. Ani ve snu mě
nenapadlo, že by někdo mohl trumfnout toho
ztroskotance Cliffa.“
Tahle poznámka spustila lavinu urážek a ostrých
slov.
„Ztroskotance? Nebudu něco takovýho poslouchat
od ženy, která chodí s chlapem, co za poslední tři
roky nepracoval víc než dva týdny.“
„Erik má aspoň duši.“
„Kyrián má srdce.“
„Ale prosím tě. Myslíš, že to ji nahradí? Pověz,
Mandy, jsi ochotná se pro něj všeho vzdát? Života,
budoucnosti? Co může upír nabídnout účetní? Chceš
přece děti. Může ti je udělat?“
Kyriánovi se sevřelo srdce, když poslouchal, jak se
hádají. S každým dalším slovem si stále jasněji
uvědomoval, že Tabitha má ve všem pravdu.
Vnímal, jak dovnitř okny proudí denní světlo.
Denní světlo, které pro něj znamenalo smrt a pro
Amandu život. Lidé potřebují slunce stejně jako
vzduch.
Pokud by s ním zůstala, neměla by nikdy klid.
Musela by mu obětovat všechny své sny.
A to bylo něco, co jí nikdy nemohl dovolit.
Celý sklíčený se ve stínu podél zdi nenápadně
odplížil ke schodům.
„Mohly byste toho už konečně nechat?“ okřikla
Esmeralda sestry.
Kyrián je už neposlouchal. Vyšel po schodech
nahoru.
Teprve po několika minutách a další vydatné
spršce urážek si Amanda všimla, že Kyrián zmizel.
„Kyriáne?“
„Šel nahoru,“ informovala ji Esmeralda.
Amanda vyrazila ke schodům, ale Tabitha ji
zastavila. „Nemůžeš si takhle zničit život.“
„Vůbec nic o něm nevíš, Tabby. Není to žádný
upír. Je to Stopař.“
„Jasně. Julián Alexandr povídal, že mezi nimi není
v podstatě žádný rozdíl. Oba mají zvířecí vlastnosti a
jsou to zabijáci.“
„Nevěřím, že to Julián řekl.“
„Je mi jedno, jestli tomu věříš nebo ne. Prostě je to
pravda. A zatímco nad tím budeš dumat, tak mi dovol,
abych ti řekla ještě další věc, co Julián povídal.
Artemida toho tvýho přítele dřív zabije, než by ho
propustila ze svých služeb.“
Amandino srdce při těch slovech zoufale
zakřičelo. Obrátila se a šla nahoru. Našla Kyriána v
ložnici, jak si balí věci.
„Co to děláš?“
„Odcházím.“
„Nemůžeš jít ven. Je teprve poledne.“ Pohlédl na
ni prázdnýma, chladnýma očima. „Zavolal jsem
Tateovi.“
„Kyriáne…“ Natáhla ruku, aby se ho dotkla.
„Nesahej na mě,“ vyštěkl a vycenil na ni tesáky.
„Slyšelas Tabithu. Jsem zvíře, nejsem člověk.“
„Včera v noci jsem nespala s žádným zvířetem.“
„Jseš si tím jistá?“
„Ano.“ Pohladila ho po tváři.
Viděla, jak se mu rozzářily oči, vzápětí však
nasadil kamenný výraz a odstrčil jí ruku. „Možná si to
myslíš, Amando, ale jestlipak víš, kolikrát jsem měl
co dělat, abych se ti nezakousnul do krku? Kolikrát
jsem cítil, jak mi pod jazykem proudí tvoje krev, a
toužil ji ochutnat?“
Amanda polkla strachy, ale odmítala se jen tak
vzdát. Jen se ji snažil vyděsit. „Nikdy jsi mi neublížil
a vím, že bys raději zemřel, než bys něco takového
udělal.“
Kyrián neodpověděl, jen popadl kufr a obrátil se k
odchodu. Amanda za ním běžela až ke schodišti.
„Nemůžeš jen tak odejít.“
„Ale můžu.“
Zastavila ho, než stačil sejít dolů. „Nechci, abys
mě opustil.“
Kyrián se zarazil. Ta slova ho zasáhla do hloubi
srdce. Ani on ji přece nechtěl opustit. Chtěl si ji
přehodit přes rameno, donést zpátky do ložnice a po
zbytek věčnosti se s ní milovat.
Chtěl na ni mít právo. Právo mít ji pro sebe.
Ale tak to nemělo být. Byl služebníkem bohyně.
Jeho život mu nepatřil.
„Vrať se do svého světa, Amando. Tam je pro tebe
bezpečno.“
Vzala mu obličej do dlaní. Její blankytně modré
oči na něj hleděly s takovou láskou, že ho z toho srdce
rozbolelo ještě víc. „Nechci bezpečí, Kyriáne. Chci
tebe.“
Vymanil se z jejího něžného sevření a zamířil si to
dolů ze schodů. „To neříkej.“
„Proč ne?“ zeptala se Amanda a následovala ho.
„Vždyť je to pravda.“
„Nemůžeš mě mít,“ procedil skrz zaťaté zuby,
když se po ní na schodišti otočil. „Už někomu
patřím.“
„Tak mi aspoň dovol, abych tě milovala.“
Kyrián cítil, jak jeho vůle pod naléhavostí jejího
hlasu ochabuje. Bohové, jak snadné by bylo otevřít se
jí. Obejmout ji a… sledovat, jak stárne, zatímco on by
zůstával stále stejný. Držet ji v náručí, až by stářím
umírala a nechala ho tady, aby pokračoval ve svém
věčném životě. Sám.
Při té představě jím projela tak silná bolest, že ho
div neochromila. Nechtěl myslet na to, jaký bude
život bez ní. Jestliže ho už po pouhých pár dnech tak
moc bolelo, že ji ztratí, jak strašné by to muselo být
po několika desetiletích?
Bylo to víc, než mohlo jeho raněné srdce snést.
„Nesmíš. Ne, nesmíš mě milovat.“
„Proč ne?“
„Některé věci prostě nemají být.“
Amanda se dotkla jeho paže a očima ho prosila,
aby se na to zkusil podívat také z její strany. Ale on
nemohl. Neodvážil se.
„Možná, že tohle má být.“
„Mýlíš se.“
Ozvalo se zaklepání na dveře.
Amanda sledovala, jak Esmeralda otvírá dveře.
Pak dovnitř vjel Tate s nosítky.
Ten odevzdaný, bolestný výraz, který se objevil
Kyriánovi na tváři, když na nosítkách spatřil černý
pytel, se Amandě už navždy vryl do paměti.
„Neodcházej, Kyriáne,“ zaprosila naposledy a
modlila se, aby ji tentokrát poslechl.
„Nemám na vybranou.“
„Ale máš. K čertu s tebou, ty paličáku. Máš na
vybranou. Neopouštěj mě.“
Promnul si rukou oči, jako by ho prudce rozbolela
hlava. „Proč chceš, abych zůstal?“
„Protože tě miluju.“
Z kuchyně se ozvalo Tabithino rozzlobené zaklení.
Následovalo ticho tak hlasité, až ohlušovalo.
Kyrián zavřel oči. Po celou věčnost čekal, až mu
nějaká žena řekne miluju tě a bude to myslet upřímně.
Ale teď už bylo příliš pozdě.
„Když jsem naposledy uvěřil ženě, že mě miluje,
vzdal jsem se pro ni celé říše a nakonec jsem se musel
dívat, jak se směje, když mě přibíjeli na kříž. Nebuď
naivní, Amando. Láska doopravdy neexistuje. Je to
jen iluze. Nemiluješ mě. Nemůžeš mě milovat.“
Než stačila cokoliv namítnout, přenesl se plavným
skokem do pytle a zavřel za sebou zip.
„Neopouštěj mě!“ vykřikla Amanda a chytila ho
přes silný igelit za paži.
„Odvez mě domů, Tate.“
Tate se na ni smutně usmál a vytlačil nosítka ze
dveří.
Amanda zoufalstvím zavyla. „K čertu s tebou,
Kyriáne Stopaři. K čertu s tebou.“
Slyšel ta slova dobře a hluboce ho zasáhla. Byl
bezbožný hlupák. Neopouštěj ji, prosilo jeho srdce –
ale neměl na vybranou. Vybral si tuto cestu sám,
učinil své rozhodnutí s plným vědomím všech
důsledků a obětí, které s sebou přinese.
Amanda patřila světlu a on patřil tmě. Najde snad
způsob, jak získat duši zpět i bez ní, a jakmile se mu
to podaří, zabije Desideria. Tak budou Amanda a
Tabitha zachráněny a on se vrátí k životu, který tak
důvěrně znal. K životu, k němuž se zavázal.
Ale hluboko v srdci nemohl popřít pravdu. Také
Amandu miloval. Více než kohokoliv jiného za celý
svůj dlouhý život.
A
musel
se
jí
vzdát.
Kapitola 15
Krátce po páté, když se začínalo stmívat, dorazila
Amanda ke Kyriánovu sídlu. Zaparkovala tmavě
modrý Ford Taurus před domem, došla k mohutným
vchodovým dveřím a zaklepala.
Čekala, že ji přivítá Nick, dveře se však pomalu
otevřely samy od sebe a nikdo za nimi nestál.
Amanda se zamračila a vešla.
Dveře se za ní okamžitě zabouchly. Lekla se tak,
až zalapala po dechu. Potom si uvědomila, že hlavní
brána udělala totéž – jenomže to se Amanda
domnívala, že Kyrián uviděl její auto na kamerách a
otevřel jí vrata dřív, než stačila zazvonit.
Teď už si tím tak jistá nebyla.
Srdce jí divoce bušilo. Pořád nikde ani živáčka,
zdálo se, že tichý dům je úplně prázdný. „Haló!“
zvolala a pomalu vstoupila do haly. „Nicku?
Kyriáne?“
„Takže ty jsi Amanda Devereauxová.“
Ztuhla, když ten hlas zaslechla. Přicházel z
obývacího pokoje. Byl hluboký a vyzývavý a
podbarvoval ho zvláštní akcent. Amanda nikdy
předtím nic podobného neslyšela, ten sytý zvuk jí
připomínal tiché hřmění.
Na okamžik se vyděsila, že by to mohl být nějaký
Démon. Pak se však její oči přizpůsobily šeru natolik,
že na pohovce spatřila neuvěřitelně krásného muže.
Ležel na zádech, nohama klátil přes opěradlo, ruce
měl složené za hlavou a zkoumavě si ji prohlížel.
Měl na sobě přiléhavé kožené kalhoty, jinak byl do
půl těla svlečený a bos. Obličej mu rámovaly dlouhé,
tmavě zelené vlasy a na levém rameni měl
vytetovaného malého stylizovaného ptáčka, jehož
ocas se kroutil dolů a kolem bicepsu. Mužova
pokožka měla stejný zlatavý odstín jako Kyriánova a
krásně ladila s tenkým zlatým řetízkem, který mu
visel kolem krku.
„A vy jste kdo?“ zeptala se.
„Acheron Parthenopaeus,“ představil se muž tím
klidným, hlubokým hlasem. „Těší mě, že tě
poznávám.“ Pronesl však ta slova zcela ploše, bez
náznaku vřelosti nebo jakéhokoliv citu.
Dobrá. Mistr Yoda z Hvězdných válek to tedy
nebyl; i když oba měli zelené vlasy.
Muž na pohovce vypadal mladě, tak něco přes
dvacet, vyzařovala z něj však jakási tvrdost, která s
jeho mladistvým vzhledem neladila. Jako by na
vlastní kůži poznal peklo a vrátil se odtamtud už
navždy moudřejší.
Vzbuzoval respekt, i když ležel, a Amandě z něj
strachy přeběhl po zádech mráz. Bylo na něm cosi
opravdu děsivého, ale těžko by dokázala popsat, co to
bylo.
Zkrátka a dobře ji strašně znervózňoval.
„Takže vy jste ten zlopověstný Acheron.“
Na perfektně tvarovaných rtech se mu objevil
pobavený úsměv. „Ano, to jsem já. Vládce a pán
velké barbarské hordy toulající se nocí.“
„Vážně?“
Pokrčil lhostejně rameny. „Vlastně ani ne. Spoutat
vítr by se mi asi dařilo líp.“
Amanda se nervózně zasmála.
Acheron se pomalu zvedl a zamířil k ní.
Připomínal obrovskou šelmu plížící se za kořistí.
Když k ní přistoupil, zmocnila se jí už z jeho pouhé
přítomnosti a výšky závrať.
Měl dobře přes dva metry, a jak se nad ní tyčil,
vyzařovala z něj jakási nepopsatelná síla.
„Můj Bože,“ vydechla, když natáhla krk a změřila
si ho pohledem. „Existuje snad nějaký nepsaný zákon,
že vy Stopaři musíte být obři?“
Zasmál se tak, že na vteřinku zahlédla jeho tesáky.
„Co ti mám na to říct? Artemida chce mít svoje
Stopaře velké. Trpaslíky nebere.“
Zastavil se před ní a zpříma na ni pohlédl.
Amandě poklesla čelist. Acheronovy oči na rozdíl
od Kyriánových blikotaly, jiným slovem se to popsat
nedalo. Zatímco si je užasle prohlížela, vystřídaly
postupně všechny odstíny modré a stříbrné –
jednotlivé barvy vířily, plynule přecházely jedna v
druhou a splývaly. Amandě to připomínalo vlny na
vzedmutém moři.
Acheron sledoval, jak na něj zírá. „Leze to trošku
na nervy, co?“ zeptal se.
„A to mají dělat?“
Usmál se sevřenými rty, ale neodpověděl. Místo
toho ze zadní kapsy kalhot vytáhl černé sluneční brýle
se zrcadlovými skly a nasadil si je. Teprve teď, když
už měl oči schované, si Amanda všimla podivné
jizvy, kterou měl na krku. Vypadalo to, jako by mu na
hrdle zůstal vypálený otisk ruky od toho, jak ho někdo
škrtil. Zvláštní, opravdu zvláštní.
„Copak tě sem přivádí, človíčku?“ zeptal se.
„Přišla jsem se podívat na Kyriána.“
„Kyrián se ale nechce ukazovat.“
„No,“ vypravila ze sebe a narovnala se v zádech,
připravená na konfrontaci se Stopařem, o němž
najisto věděla, že by ji během nanosekundy mohl
rozsekat na kousky. „Ne vždycky víme přesně, co je
pro nás nejlepší.“
Acheron se zasmál. „To je pravda. Takže ty si
myslíš, že ho můžeš zachránit?“
„Vy o mně snad pochybujete?“
Naklonil hlavu na stranu, změřil si ji pohledem,
jako by odhadoval, co vydrží, a obešel ji dokola. Jak
ji míjel, zahlédla hojící se rány na jeho zádech.
Překrývaly se a křížily jako kroutící se řeky. Ale
nejpodivnější bylo, že vytvářely jakýsi složitý
obrazec, který byl krásný i děsivý zároveň.
Při tom pohledu se Amandě sevřelo srdce. Při
každé ráně musel vydržet strašlivá a nekonečná muka.
Sjela mu pohledem po svalnatých zádech níž a
spatřila stejný symbol Artemidina luku, jaký měl
Kyrián vypálený na rameni. Acheron ho měl ovšem
nad pravým bokem.
„Abys věděla, má paní,“ pronesl hlubokým,
zlověstným hlasem, „toulám se po tomto světě už víc
než jedenáct tisíc let.“ Odmlčel se, naklonil se k ní a
zašeptal jí do ucha: „Viděl jsem za svůj život věci,
které si ani neumíš představit, a ty se mě ptáš, jestli o
tobě pochybuju?“
Ustoupil, aby jí viděl do tváře, a pak teprve větu
dokončil: „Má paní, já pochybuju i o vzduchu, který
dýcháš.“
„Nerozumím vám.“
Acheron si jejího zmatku nevšímal. „Chceš jeho
duši.“
„Pardon?“ zeptala se Amanda a v těle jí hrál
každičký nerv.
„Cítím tě, má paní. Slyším tě. V mysli máš teď
jeden velký vír citů a obav: Můžeš ho mít? Miluje tě?
Mohl by tě vůbec někdy milovat? Miluješ ho
doopravdy? Existuje alespoň nepatrná šance, že byste
vy dva mohli najít nějaký způsob, jak být spolu?
Nebo si to všechno jenom nalháváš?“
Otřásla se, když tak indiskrétně odhalil všechny
pocity a pochyby, které ji tolik sužovaly.
Acheron k ní přistoupil a vzal ji za bradu. Podívala
se na něj a cítila, jak se jí vpíjí do očí a skrz ně jí pátrá
až v duši. Sama však z jeho průzračného, stříbřitého
zraku nezahlédla nic, jen svůj vlastní odraz v černých
sklech jeho brýlí.
Když pak promluvil, znělo to, jako by jeho hlas
vycházel z vnitřku její hlavy. „A nejvíc ze všeho tě
samozřejmě trápí otázka, jestli ho můžeš zachránit,
aniž bys přitom musela zabít svou sestru.“
„Jak to všechno víte?“
Podivně se pousmál. „Vládnu silami, o nichž
nemáš ani ponětí.“
„Tak proč v tom případě nezabijete Desideria, než
stačí Kyriánovi znovu ublížit?“
Acheron pustil Amandinu bradu a svěsil ruku.
„Tohle udělat nemůžu.“
„Proč ne?“
„Ze stejného důvodu jako Kyrián. Nemám duši, se
kterou bych se mu mohl postavit. Zabil by mě, a když
si vzpomenu, co jsem si prožil v minulosti, třesu se
při pomyšlení, jak by to udělal.“
Amanda se nad jeho slovy na vteřinku zamyslela.
Desiderius zkusil Kyriána zabít tak, jak zemřel jako
smrtelník, což znamenalo, že si Acheron musel
vytrpět dokonce ještě něco horšího než ukřižování.
Co jenom mohlo tohoto hrůzu nahánějícího
Stopaře zabít?
Vzápětí však tuto myšlenku vystřídala jiná. „A jak
může Stopař získat duši zpátky?“
Acheron ji náhle přitiskl ke stěně, jako když lev
nažene kořist do pasti. Dokonce i vzduch, který ho
obklopoval, byl nabitý jakousi tajuplnou energií a
silou. „Duše jsou zvláštní věci, má paní. Mohou být
předány pouze z vlastní vůle. Ten, kdo duši má, se jí
musí vzdát dobrovolně.“
„Takže musím přivolat Artemidu a poprosit ji, aby
mi Kyriánovu duši dala?“
„Sežrala by tě zaživa, holčičko,“ odpověděl
Acheron a ďábelsky se zasmál.
Jeho tón Amandu naštval. Byl možná pan Zlý, ale
ona už rozhodně nebyla dítě. „Přestaňte se ke mně
chovat tak blahosklonně.“
„Já se k tobě přece nechovám blahosklonně.
Jenom tě varuju. Nemůžeš se postavit bohyni.
Artemida je vítr. Je paní našich osudů a ty, holčičko,
pro ni nejsi nic víc než nepatrné sousto. Slupla by tě
jako malinu, poválela na jazyku a jen tak z legrace
zase vyplivla.“
„Mockrát děkuju za sugestivní popis,“ odsekla
Amanda, ale při té představě se jí sevřel žaludek.
Acheron se zašklebil, ale pak jeho tvrdý výraz
přece jen trošku roztál. „Ty ho chceš opravdu
zachránit, viď?“
Amanda měla znovu pocit, že jí tajně čte
myšlenky. „Samozřejmě, že chci. Znamená pro mě
všechno.“
Acheron přikývl. „Máš čisté srdce. Třeba by to
nakonec mohlo fungovat.“
Ta slova Amandu vyděsila víc než cokoliv, co
zatím řekl nebo udělal. Něco v tónu jeho hlasu jí
napovědělo, že jeho nápad je nanejvýš riskantní. „Co
by mohlo fungovat?“
Acheron přešel k rakvi, která sloužila jako
konferenční stolek, a popadl černý batoh. Sáhl dovnitř
a vytáhl černou krabičku vyřezanou ze dřeva a
pokrytou stříbrnými symboly a nápisy v klasické
řečtině. „Zde je ukryto to, co hledáš.“
Otevřel krabičku. Na hebkém sametovém
podkladu spočíval červený medailon a blikotal stejně
jako Acheronovy oči, jen s tím rozdílem, že barvy
přecházely od červené přes žlutou k oranžové.
Amandě se zdálo, jako by olizovaly symbol ve středu,
který připomínal větrný vír.
„To je ale nádhera,“ vydechla a natáhla ruku, aby
se medailonu dotkla.
Acheron rychle s krabičkou ucukl. „Zkus se jí
dotknout a spálí tě jako pekelné plameny.“
Amanda okamžitě svěsila ruku. „Co je to?“
„Kyriánova duše.“
Srdce se jí na okamžik zastavilo, když uslyšela
jeho nevzrušený tón. Polkla a zírala na medailon.
Může tohle být opravdu Kyriánova duše? Ne, to přece
není možné. „Vy mi lžete.“
„Já nikdy nelžu,“ opáčil Acheron prostě. „Nemám
to zapotřebí.“
Amandě se však přesto pořád nechtělo věřit, že on
jen tak v ruce drží to, po čem toužila nejvíc na světě.
„Co s ní budete dělat?“
„Doufal jsem, že bys mi mohla pomoct vrátit ji
Kyriánovi, aby mohl zabít Desideria.“
„Jak vrátit?“
Acheron medailon vyndal, sevřel ho v ruce a
krabičku zase zavřel.
„Copak vás nepálí?“ zeptala se.
„Už jsem ti přece říkal, že moje schopnosti
přesahují tvoji představivost,“ odpověděl s tajemným
pousmáním.
„Tak proč ji jednoduše Kyriánovi nevrátíte?“
„Protože mi nevěří a protože, na rozdíl od tebe,
nemám srdce – čisté ani žádné jiné.“ Otáčel medailon
v prstech, jako by si ho prohlížel. „Víš, je jenom
jeden způsob, jak může Stopař získat duši zpět.
Nějaké čisté, milující srdce musí vzít medailon do
dlaně a držet ho tak dlouho, dokud se nevyčerpají
všechny Stopařovy nadpřirozené síly. Teprve když
zbyde jen lidská půlka jeho bytosti, může Stopař
normálně zemřít.“
„Co prosím?“
Acheron vzhlédl, a i když Amanda neviděla jeho
oči, věděla, že se na ni upřeně dívá. Jediná možnost,
jak Kyriánovi vrátit duši, je zastavit tlukot jeho
lidského srdce. Jakmile srdce přestane bít, je třeba
přiložit medailon na to místo, kudy byla duše vyňata.
Ta pak medailon opustí a znovu vstoupí do těla.“
Amandě začalo až hučet v hlavě, jak se usilovně
snažila pochopit, co jí Acheron povídá. Já tomu
nerozumím. Jak mám zastavit tlukot Kyriánova
srdce?“
„Vysaješ jeho síly Stopaře a pak mu do srdce
vrazíš kůl.“
Couvla o krok a před očima se jí zatmělo. „Nikdy!
Rozplyne se jako Démon. Chcete, abych ho zabila, že
jo?“
„Ne,“ pronesl Acheron vážným hlasem. „Stopaři
jsou moje děti, a než bych kdy dovolil, aby někdo
jednomu z nich ublížil, radši bych se sám odsoudil k
věčnému zatracení jako Stín. Ptala ses mě, jak můžeš
Kyriánovi vrátit duši, a já ti odpověděl. Jestli ho chceš
vysvobodit, musíš vysát jeho síly a zabít ho.“
Než Amanda stačila cokoliv říct, vzal ji Acheron
za ruku a položil ji na svou, v níž svíral medailon.
Ucítila nesnesitelný žár. Bylo to, jako by ruku držela
nad plynovým hořákem.
„A teď si představ, jaké to bude, až se medailonu
dotkneš přímo,“ zašeptal Acheron. „Až ho budeš
sama svírat v prstech. Budeš to muset vydržet od toho
okamžiku, kdy Kyriána probodneš, až do té chvíle,
kdy mu přestane tlouct srdce a ty mu pustíš duši
zpátky do těla.“
Sevřel jí zápěstí ještě pevněji a Amanda cítila, jak
ji za brýlemi propaluje pohledem. „Miluješ ho dost na
to, abys to pro něj udělala?“
„Já…,“ zaváhala Amanda. „Jak dlouho to budu
muset držet?“
„Tak dlouho, jak bude třeba. To ti nemůžu říct. U
každého Stopaře je to jinak.“
„A co když to nedokážu a pustím medailon dřív,
než se Kyriánova duše osvobodí?“
„Pak bude Kyrián navěky zatracen. Nebude ani
Stopař, ani člověk. Bude uvězněn mezi tímto a oním
světem jako Stín. Bude hladovět, ale nebude se moct
najíst. Bude žíznit, ale nikdy se nenapije. Na věky
věků bude trpět.“
Amanda s hrůzou pohlédla na medailon. „To
nemůžu riskovat.“
Acheron pustil její ruku a vrátil medailon do
krabičky. „Pak Kyrián zemře tak jako tak, až se
střetne s Desideriem.“
„Musí tu přece být ještě nějaká jiná možnost,“
zašeptala.
„Není.“
Amandě se sevřela hruď, když si představila, jak
Kyriánovi vysaje všechny síly a nechá ho úplně
bezbranného. Dokázala by to opravdu udělat?
Acheron sebou hnul, aby krabičku vrátil do
batohu.
„Počkejte,“ vyhrkla a postavila se mu do cesty.
„Říkal jste, že je potřeba přiložit medailon přesně na
to místo, kudy byla vyňata duše?“
„Jo.“
„Ale jak to místo najdu?“
Acheron ukázal na symbol luku na svém boku.
„Tahle značka ukazuje, kde se nás Artemida dotkla,
když si brala naši duši.“
Amanda otevřela pusu, aby něco řekla, když v tom
se za ní ozval hromový hlas. „Co tady děláš?“
Prudce se otočila a spatřila Kyriána. Mračil se a
obořil se na Acherona: „Proč jsi ji sem pustil?“
Acheron na ni vrhl varovný pohled. Před
Kyriánem ani slovo, zašeptal jí jeho hlas v mysli.
„Prostě se mi zachtělo,“ řekl pak nahlas.
Kyriánovy rysy ztvrdly. „Přece jsem ti to zakázal!
Nechci ji tady!“
Acheron se usmál tak, až se mu zableskly tesáky.
„A od kdy tě musím poslouchat?“ Kyrián ho probodl
pohledem.
V tu chvíli si Amanda všimla, že si už zase oblékl
černé džíny, košili a boty. „Dneska v noci se na něj
ještě nechystáš, že ne?“ vyhrkla.
„Nemám na vybranou.“
Ohlédla se přes rameno po jeho veliteli.
„Acherone…“
Ale Acheron jen lhostejně pokrčil rameny. „To je
jenom na něm.“
„Je zraněný,“ naléhala.
„Je Stopař. Zná svoje silné stránky i slabiny. Musí
se rozhodnout sám.“
Amanda pocítila strašnou bezmoc; nejradši by je
oba na místě zabila. „Copak vy ho necháte jen tak
umřít?“
„Tohle nemá s Acheronem nic společnýho,“ skočil
jí Kyrián do řeči. „Vždyť ti říkal, že to záleží jen na
mým úsudku.“
„No tak ten máš dost chabý.“
„To samý tvrdí Tabitha o tobě,“ odsekl Kyrián.
Vrhla na něj rozzlobený pohled, on jí ho vrátil, a
když očima uhnula, obrátil se na Acherona. „Dohlídni
mi na ni.“
„To má být rozkaz?“ zeptal se Acheron nevěřícně.
„Nehraj si na blbýho.“
Acheron povytáhl posměšně obočí. „Já nejsem
blbej, já jsem Ash.“
Kyriánovi zaškubalo čelistí. „A já mám schůzku,
kterou bych nerad propásl. Takže zatím!“ Otočil se a
vypochodoval z místnosti.
Amanda zůstala stát v obývacím pokoji jako
přimražená.
A když uslyšela, jak se otevírají garážová vrata a
Kyriánovo auto startuje, rozsypalo se jí srdce na tisíc
kousků. Ten chlap byl takový zatracený paličák!
„Neměl pravdu, Acherone. To on je blbej!“
Acheron se zasmál.
Složila hlavu do dlaní a začala přemýšlet, co by
měla udělat. Ale v srdci už měla vlastně jasno. Kyrián
zemře tak jako tak – ovšem pokud ho zabije ona, má
alespoň nějakou šanci. „Dejte mi ten medailon.“
Acheron jí podal krabičku. „Opravdu to chceš
udělat?“
„Panebože! Vůbec ne!“ zaúpěla Amanda a sáhla
po krabičce. Ale Acheron ucukl.
„Ať už uděláš cokoliv, až sevřeš medailon v dlani,
nesmíš si to rozmyslet. Nic krutějšího bys už
Kyriánovi provést nemohla. To ať raději umře v boji s
Desideriem než rukou ženy, kterou miluje. Už
podruhé.“
Amanda se zachvěla. „Nikdy bych mu neublížila.“
„Bez urážky, ale naposledy, když jsem tohle
slyšel, upustila ta žena medailon deset vteřin po tom,
co si ho vzala. Nedovol, abych se zmýlil i v tobě.“
„Nebojte se.“
Acheron s ponurým výrazem přikývl a krabičku
pustil. „Nezapomeň, medailon musíš vzít do ruky
přesně v tu chvíli, až Kyriána probodneš. Drž ho,
dokud Kyrián neumře, a pak mu ho polož na vypálený
luk na rameni.“
„A jak poznám, že už je po všem?“
„Věř mi, to poznáš.“
Amanda strčila medailon do batohu ke krabici s
Barbie, kterou jí darovala Líza. Nosila ji s sebou od té
noci, kdy byla napadena Tabitha. Pravděpodobně to
bylo směšné, ale uklidňovalo ji vědomí, že má
panenku pro každý případ s sebou. Navíc to bylo lepší
než chodit s pistolí – panenka s čepelemi v nohách se
Amandě zdála bezpečnější.
Sotva batoh zavřela, rozezvonil se mobil. Sáhla do
postranní kapsy a hovor přijala.
„Jsi to ty, Mandy?“
Když uslyšela Cliffův zastřený hlas, pokrčila nos.
„Myslela jsem, že –“
„Poslyš,“ skočil jí do řeči, „stalo se něco
hroznýho…“
Znělo to, jako by brečel. I když mezi nimi už
všechno skončilo, pořád jí na něm přece jen aspoň
trochu záleželo. Cliff byl sice idiot, ale ještě před pár
týdny měla v úmyslu si ho vzít. „Co?“
„Moje matka…,“ vypravil ze sebe mezi vzlyky.
„Podívej, já vím, že se na mě zlobíš, ale nemám
nikoho jinýho, na koho bych se mohl obrátit.
Nemohla bys přijet? Nechci tady být sám.“
Váhala. Žaludek se jí podivně sevřel. To bude tím,
že se mi dělá špatně při pomyšlení, že ho zase uvidím,
usoudila. Pak si ale uvědomila, jak sobecké by bylo
odmítnout. Potřeboval ji. Zastaví se u něj na pár
minut a pak se vrátí zpátky čekat na Kyriána. „Dobře,
hned jsem tam.“
„Děkuju.“
Acheron povytáhl obočí. „Děje se něco?“
„Jeden kamarád potřebuje pomoc.“
„Tak k němu sjeď a já zatím najdu tvoji sestru a
dohlídnu na ni,“ souhlasil Acheron a natáhl si černé
tričko. „Mimochodem, dávej na sebe pozor.“
„Proč?“
„Je noc a venku se potloukají všelijaký zlý
potvory.“
Amandy se znovu zmocnila podivná úzkost. „Měla
bych se snad bát?“
„Poslouchej svůj instinkt, holčičko. Dělej, co
musíš.“
Vadilo jí, že o ní pořád mluví jako o „holčičce“,
přesto na něj kvůli tomu nebyla doopravdy naštvaná.
„Vy se rád vyjadřujete neurčitě, že jo?“
„Mohl jsem si vybrat, jestli chci být Stopařem
nebo prorokem. Mě ale rvačky a zabíjení baví
mnohem víc než modlení a lotosová pozice.“
Acheron Parthenopaeus byl skutečně velmi
zvláštní typ.
Amanda vylovila z kapsy klíčky od auta a vyšla z
domu. Teprve když vyjela ze vrat a zamířila ulicí
dolů, aby se napojila na městský okruh, došlo jí, jak je
divné, že ji Acheron pustil ven samotnou…
Proč to udělal, když ho přece Kyrián požádal, aby
na ni dohlídl?
Protože Tabitě hrozí mnohem větší nebezpečí, když
se toulá po ulicích, než tobě, když jedeš ke Cliffovi.
No jasně. Tohle všechno vysvětlovalo. U Cliffa jí
hrozí jediné nebezpečí, totiž že se unudí k smrti. Za
chvilku bude u něj…
Amanda vyšla po schodech do prvního patra a
zaklepala na dveře Cliffova bytu.
Cliff otevřel vzápětí. Měl na sobě levisky a žlutou
košili na knoflíčky. „Ale copak?“ zeptal se a pohlédl
jí přes rameno. „Dneska s sebou nemáš přítele?“
Naštvala se, když uslyšela žárlivost v jeho hlase.
Jak se jen opovažuje! „O co ti jde?“
Pokrčil rameny a otevřel dokořán. „O nic. Jenom
se cítím mizerně. Díky, žes tak rychle přišla.“
Znovu v hlavě zaslechla ten hlas, který ji varoval,
aby odešla. Jako naprostá hlupačka ho však
ignorovala a následovala Cliffa dovnitř.
Zavřel za ní a zamknul.
„Ale, ale,“ ozval se z kuchyně známý hlas,
„kohopak to tu máme?“
Ztuhla, když se ze stínu vynořil Desiderius.
Kapitola 16
„Ty!“ zaječela Amanda a vrhla se ke dveřím.
Cliff ji však chytil. „Ne tak rychle!“
„Jak jsi jen mohl?“ vykřikla, obrátila se na
Desideria a z očí jí sršely blesky. „Jak ses sem sakra
dostal? A co po mně chceš?“
Desiderius si povzdychl. „Prosím, ušetři mě frází z
hloupoučkejch hororů. Stačí, že jsem se musel snížit k
takovýmu primitivnímu triku, abych dostal Kyriána.
Čekáš snad, že ti teď prozradím celej svůj plán, abys
mohla utýct a zabít mě?“ Zavrtěl hlavou. „Abys
věděla, tak se taky dívám na špatný filmy.“
A v té chvíli Amanda ucítila, jak jí proniká do
myšlenek. Jak se jí přehrabuje a šťourá ve
vzpomínkách. Rozbolela ji hlava a jímala ji závrať.
Myslí jí vířily bizarní představy. V duchu viděla
Desideria, jak ji objímá a laská. Cítila na krku jeho
dech.
A co hůř, uvědomovala si, jak se bariéry její mysli
pod jeho prudkým duševním útokem pomalu bortí.
„Je přesně taková, jak jsi mi sliboval, Cliffe,“
slyšela Desideriův hlas jakoby ze strašné dálky, jako
skoro nezřetelný šepot nesený větrem. „Její síly jsou
opravdu ryzí. V podstatě netknuté.“
„Já vím. Právě to mě k ní tak silně přitahovalo,
když jsem ji uviděl poprvý.“ Cliff se usmál. „A když
už teď po tý noci tam na dvorku víme, jak Kyrián
bojuje, neměl by bejt žádnej problém ho porazit.“
Desiderius sjel menší stvůru opovržlivým
pohledem. Považoval lidi za nejpodřadnější rasu, byli
koneckonců jenom potravou pro bohy. Jediní, kdo
podle něj stáli ještě níž, byli kříženci jako Cliff, napůl
Apollit a napůl člověk. Ten ubrečenej zbabělec mu ale
dobře posloužil… Naštěstí Cliffův apollitský otec
zemřel dřív, než chlapci stačil prozradit pravdu o jeho
původu, a co se týče Cliffovy lidské matky – no, bylo
z ní chutné sousto.
Desiderius odjakživa tušil, že se mu péče o toho
křížence jednoho dne vyplatí, a ty dlouhé roky, co se
o to odporné stvoření staral, mu teď už najednou
nepřipadaly tak strašlivé.
Když pak Cliff ve vlastní kanceláři objevil tuhle
malou čarodějku, Desiderius trpělivě vyčkával, než
Cliff docela probudí její nadpřirozené schopnosti, aby
jí pak ukradl duši a s ní všechny její síly.
Ale Amanda odolávala.
Kdo mohl tušit, jak to nakonec dopadne? Když
Cliff zpanikařil a rozešel se s ní kvůli chování její
sestry, bylo Desideriovi jasné, že musí jednat rychle a
zmocnit se té čarodějky dřív, než z jejich spárů unikne
nadobro.
Jakmile mu Cliff prozradil, jak blízko k sobě obě
dvojčata mají a jak často už byl u Tabithy doma, začal
Desiderius osnovat svůj plán.
Když Amandu okovy připoutal ke Stopařovi,
předstíral, že si ji spletl s její sestrou, a doufal, že
Amanda zpanikaří a využije svoje síly, aby zabila
Stopaře a ochránila Tabithu. Vůbec ho nenapadlo, že
by po nich mohla sáhnout proto, aby Stopaře chránila.
Ne že by na tom nějak zvlášť záleželo.
Teď, když v ní její síly dozrály, byla zralá na
očesání.
„Převedeš mě teď na druhý břeh?“ zeptal se Cliff.
„Učiníš mě taky nesmrtelným?“
„Ale jistě.“
Amanda jako skrz mlhu viděla, jak Desiderius
přistoupil ke Cliffovi a přitiskl si ho k sobě. Spatřila,
jak se mu zaleskly tesáky, a v další vteřině je už
zabořil do Cliffova ochotně nastaveného krku.
Hlava se jí zatočila ještě víc a cítila, že se začíná
sunout k podlaze. Příliš pozdě si uvědomila, že její
myšlenky už nejsou její vlastní.
Kyrián se zastavil v centru Francouzské čtvrti a
rozhlédl se kolem. Dlouhý černý kožený kabát se mu
vlnil kolem nohou. Bourbon Street byla plná turistů,
bezstarostně se procházeli a neměli ani potuchy o
nebezpečí, které jim hrozilo. Sem tam se někteří
zarazili, když ho zahlédli celého v černém a se
slunečními brýlemi, které chránily jeho citlivé oči
před jasnými světly nočního města.
Mrazivý zimní vítr k němu každou chvilku zanesl
nesourodou směsici jazzu, rocku a smíchu.
Kyrián se však nenechal rozptylovat. Soustředil
všechny své síly a nasadil i všechny svoje moderní
pomůcky, aby našel Desideria. Zatím však jako by se
po něm slehla zem.
„K čertu,“ ulevil si. Třel si rameno pohmožděné
od Tabithina útoku, a jak se snažil bolest
rozmasírovat, vyvstal mu v mysli obrázek její sestry.
Viděl Amandin rozesmátý obličej, jak se nad ním
včera v noci skláněla a tak úžasně něžně se s ním
milovala. Ještě nikdy ho nikdo nezasáhl tak hluboce
jako ona.
„Protože tě miluju.“
Jak ho ta slova hřála u srdce! Zvlášť když jí přitom
hlas přetékal city. Myslela je zcela upřímně, tak jako
ještě žádná žena před ní.
Milovala ho.
A on miloval ji. Miloval ji tolik, že mu bylo na
umření, kdykoliv si vzpomněl, že ji nemůže mít.
Sudičky byly kruté děvky. To zjistil už před mnoha
staletími. A přesto teprve této chladné noci se ho
kvůli tomu zmocnilo nevýslovné zoufalství.
Pojď ke mně, Amando, potřebuju tě.
Při té myšlence sebou trhl.
„Nemysli na to,“ zašeptal, ale věděl, že je to
marné.
Kdyby si tak mohl přát jednu jedinou věc…
Snažil se tu představu zahnat, vždyť měl před
sebou těžký úkol – musel zastavit Desideria.
V té chvíli mu zazvonil mobil. Vytrhl ho od
opasku a přiložil k uchu.
Volal Talon. „Ash ti vzkazuje, že se chystá něco
divnýho. Démoni dneska útočí v celých tlupách. Já
jich zatím dostal deset a Ash pronásleduje další čtyři.
Buď ve střehu.“
„Vyřiď staroušovi, že může bejt v klidu. Ve
Francouzský čtvrti se nic neděje.“
„Fajn. Tak se tam prosím tě neukousej nudou.“
„Buď bez starosti. Já si nějak poradím.“
„Abych nezapomněl,“ řekl Talon, „Erik je s
Tabithou. Povídal, že má taky namířeno do
Francouzský čtvrti honit Desideria.“
„To si děláš srandu.“
„Kéž by. Ash ji sledoval až do Zahradní čtvrti, ale
pak ji spustil z očí, protože zmerčil tlupu Démonů, jak
se vrhá na nějaký turisty.“
Sotva Kyrián zavěsil, zabzučel jeho lokalizátor. To
znamenalo, že se někde v okolí vyskytli Démoni.
Vytáhl přístroj z kapsy kabátu a podle nervových
signálů z jejich mozku je vystopoval o blok dál v
postranní uličce.
Skrz tmu spatřil šest Démonů, jak útočí na čtyři
lidi.
„Hej!“ vykřikl a strhl tak jejich pozornost od obětí
na sebe. Odhrnul šos kabátu a vytáhl vysunovací meč.
Zmáčkl knoflík na jílci a vysunul ostří do plné délky
přes metr a půl.
„Povězte,“ obrátil se na Démony a zamával
mečem kolem sebe, „už jste někdy viděli rozzuřenýho
starověkýho řeckýho generála?“
Démoni si vyměnili nejisté pohledy.
Kyrián se přikrčil, sevřel meč oběma rukama a
změřil si je pohledem. „Není to moc hezký obrázek,
to mi věřte.“
„Na něj!“ vykřikl vůdce Démonů a vzápětí celá
tlupa zaútočila.
Kyrián zasadil prvnímu takovou ránu, že z něj zbyl
jen obláček prachu. Pak se jako kočka mrštně otočil a
bodl druhého do břicha. Démon vytřeštěně zalapal po
dechu a rozplynul se.
Než se však Kyrián stačil vzpamatovat, chytil ho
další Démon za bolavé rameno a vytrhl mu meč z
ruky. Kyrián se v mžiku vykroutil z jeho sevření a
zasáhl ho špičkou boty. Démon se vypařil.
Další popadl Kyriána v pase a přitlačil ho na zeď,
zatímco zbylí dva přiskočili blíž.
Kopl toho, který ho držel v pase. Druzí dva se
zničehonic rozplynuli ve vzduchu.
„Nažerte se oceli, upíří stvůry,“ zaječel náhle
ženský hlas a Kyrián spatřil Tabithu; kymácela se
směrem k němu a hodila po něm vrhací hvězdou.
Ohromený tím, že to udělala proto, aby ji mohl
použít, a ne proto, aby mu ublížila, chytil hvězdu do
dlaně a zabil s ní posledního Démona.
Než k ní stačil doběhnout, svezla se na kolena. Z
krku jí crčela krev a byla bledá jako křída. Kyrián si
utrhl kus košile, obvázal jí krk a rychle vyťukal na
mobilu číslo záchranné služby.
„Eriku?“ vypravila ze sebe a snažila se skrz tmu
dohlédnout k místu, kde ležely ostatní oběti. „Je
mrtvý?“
„Tady jsem, kočičko.“
Erik se k nim dopotácel, složil se na zem vedle
Tabithy a sevřel ji v náručí.
„Přežije to,“ ujistil ho Kyrián.
Erik přikývl. „Snažil jsem se ji přesvědčit, aby
dneska nikam nechodila. Říkal jsem jí, že to bude zlý.
Neposlouchala mě.“
„To mají v rodině.“
Zatímco Kyrián do telefonu popisoval, kde je
záchranka najde, dotkla se Tabitha jeho paže. Když
dovolal, pohlédla mu zpříma do očí; nevěřícně přitom
vraštila čelo. „Proč jsi mě zachránil?“
Kyrián se od ní mlčky odvrátil a šel se podívat, jak
jsou na tom ti druzí dva. Byli to stejní lidé, kteří ho
napadli u Esmeraldy. Bohužel ale neměli takové štěstí
jako Erik a Tabitha.
„Co se tu vlastně stalo, Eriku?“ zeptal se Kyrián.
Erik pokrčil rameny. „V jednu chvíli jsme je už měli a
v příští se na nás vrhli.“
„A říkali něco?“
Erik vypadal, že omdlí, nepřestával však k sobě
tisknout Tabithu. „Spolknu tvoji duši.“
Kyrián mu zkontroloval tep a zaťal zuby. Takový
zvrácený smysl pro humor! „Démoni se asi až moc
často dívají na béčkový filmy.“
Tabitha se ztěžka natáhla a dotkla se jeho ruky.
„Děkuju.“
Přikývl. „Já taky.“
„Člověče, Kyriáne,“ vydechl Erik, „měls pravdu.
Takový rojení Démonů jsem v životě neviděl. Měl
jsem tě poslechnout, když jsi mě varoval.“
Tabitha se zamračila a sklouzla pohledem z
jednoho na druhého. „Vy dva se znáte?“
„Táta pracoval pro Kyriánova přítele Talona.“ Erik
mrkl na Kyriána. „Takže ho znám od dětství, Tabby.
Věř mi, patří k těm hodnejm.“
Než na to stačila cokoliv říct, dorazila sanitka.
Kyrián počkal, až je oba naloží a ujme se jich
doktor, a pak zavolal Amandě, aby jí sdělil, co se
stalo; jenže Amanda mobil nezvedala.
Zkusil zavolat její matce, sestře i k sobě domů.
Nikdo to nebral.
Žaludek se mu sevřel úzkostí. Rozběhl se k autu.
Třeba je pořád ještě u něj doma a čeká na něj. Nebo ji
dostal Desiderius…
Představil si, jak se na ni vrhá jako Démoni na
Tabithu. Viděl ji pokrytou krví a mrtvou. Jako
Tabithiny přátele. Při té představě se ho zmocnila
hrůza a bolest.
Ne, Amanda musí být v pořádku. Nemohl by už
dál žít, kdyby se jí cokoliv stalo.
Jako ďáblem posedlý se hnal v lamborghini domů.
Celý roztřesený strachem o ni vjel do garáže a
vřítil se do domu. Zastavil se a poslouchal.
Prosím, bohové, ať je tady. Nedovolte, aby jí
někdo ublížil.
A pak Amandu uslyšel – pobrukovala si v ložnici
svoji oblíbenou Griegovu melodii. V tu chvíli Kyrián
pocítil takovou úlevu a vděčnost, že se až zapotácel.
Musel ji vidět, aby se ujistil, že je zdravá. Zhluboka
se nadechl, vyběhl schody a otevřel dveře.
A strnul.
Ve všech svícnech na stěnách hořely svíce.
Amanda měla na sobě tu nejkratší a nejprůsvitnější
noční košilku, jakou kdy viděl, dlouhé nohy jí
obepínaly punčochy a bílý krajkový podvazkový pás.
Stála zády k němu, skloněná nad postelí, a zkrápěla
pokrývky růžovým olejem, který si vždycky po
koupeli vtírala do kůže.
Ve světle svíček vypadala silueta jejího
smetanového těla prostě dokonale.
Kyrián při tom pohledu okamžitě zahořel touhou.
Přemožen city přešel k Amandě a zezadu se k ní
přitiskl, pevně ji objal, opřel si hlavu o její a zachvěl
se úlevou.
Byla živá a nezraněná.
Amanda zasténala rozkoší a ten sten se jako
ozvěnou nesl celým jeho tělem a rozpálil ho ještě víc.
„Dotýkej se mě, Kyriáne,“ vydechla, odtáhla mu
ruce od svého pasu a položila si je na prsa. „Dneska v
noci tě potřebuju cítit.“
Kyrián na tom byl stejně. Poté, co se tak vyděsil,
že Amandu ztratil, ji potřeboval cítit tak, až ho jímala
závrať.
Zavrčel, když pod lehkou látkou ucítil její ztvrdlé
bradavky, a sklonil hlavu, aby ochutnal její voňavý
krk.
Otočila se k němu čelem, natáhla se a sundala mu
sluneční brýle. Pak přitiskla rty na jeho ústa.
„Amando,“ vydechl, když se mu z její růžové,
smysly omamující vůně zamotala hlava. „Co to jenom
se mnou děláš?“
Místo odpovědi mu přejela jazykem podél čelisti,
přes bradu a na krk. Zamrazilo ho po celém těle.
Stáhla mu kabát a hodila ho na zem, pak mu vykasala
košili a zajela pod ni rukama. Byly tak horké, div ho
nepopálily.
Rozumný hlas v hlavě Kyriána nabádal, aby ji od
sebe odstrčil, ale Kyrián nemohl. Amanda skutečně
byla jeho „druhým já“, nemělo smysl to dál popírat.
Oddá se lásce, kterou pro ni cítí. Oddá se své
nekonečné touze po ní.
S hladovýma očima mu rozepnula kalhoty a
rukama mu přejela přes ztopořený úd. „Zbožňuju ten
pocit, když tě držím,“ zašeptala a začala ho dráždit.
„Pověz, Kyriáne, dokážeš mi číst myšlenky?“
Zavřel oči a užíval si jejích dotyků. Zachvěl se,
když ho sevřela v dlani. „Ne,“ vydechl. „Vzdal jsem
se té schopnosti, když jsi mě o to požádala.“
Zvedl ji v náručí, posadil ji na kraj postele a stoupl
si jí mezi nohy. Usmála se tak, až se mu srdce
zatetelilo blahem, rozepnula si košilku a ukázala mu
nahá ňadra.
Rozpálený touhou jí roztáhl doširoka nohy, aby se
na ni mohl podívat. Bohové, jak ten pohled miloval!
Svezl se na kolena a vzal ji do pusy.
Když se jí dotkl, Amanda tlumeně vykřikla.
Kyrián zavřel oči a laskal ji jazykem. Když ji přivedl
k vyvrcholení, ucítil, jak se mu kolem tváří chvějí její
stehna.
Jednou rukou ho chytila za vlasy a nepřestávala
divoce nadzvedávat boky.
„Ach ano,“ sténala.
Počkal, dokud úplně neskončila, teprve pak si zas
stoupl.
Amanda se na něj chvíli dívala vlhkýma,
dychtivýma očima, potom vstala na posteli a svlékla
ho donaha; vzápětí se svezla dolů a nabídla se mu
zezadu.
Aniž by musela cokoliv říkat, ihned věděl, co
chce. Z hrdla se mu vydralo slabé zavrčení a prudkým
pohybem do ní vnikl.
Zasténala rozkoší, zvedla se na špičky a pak je
opět povolila, aby ho do sebe vzala celého až ke
kořeni. Kyrián se roztřásl.
Políbil ji na rameno a sjel jí jednou rukou pod
sametové bříško a ještě níž, přes drobné kudrlinky, až
se dotknul jejího vystouplého hrbolku a začal ji něžně
laskat prsty. Sám se přitom vůbec nehýbal. Nechal ji,
aby jejich rozkoš řídila ona.
Amanda pod ním rychle přirážela. Po chvíli
vykřikla jeho jméno a vyvrcholila podruhé.
Jakmile ucítil, jak se jejich rozkoš spojuje a jeho
síly ochabují, vyklouzl z ní. Lapal po dechu a měl co
dělat, aby se nezkroutil bolestí z nevybité touhy.
Tentokrát s ním ale neměla soucit. Otočila se a
začala ho vášnivě líbat.
„Amando,“ vyhrkl a snažil se ji odstrčit.
„Pst, Kyriáne,“ zašeptala. „Věř mi.“
I když se proti tomu jeho instinkty bouřily,
poslechl ji. Položila ho na záda a sedla si na něj.
Zachvěl se, když si ho do sebe opět zavedla.
Bylo to úžasné. Cítil ji v sobě. Když se na něm
pohybovala, cítil její rozkoš jako svoji vlastní.
Jeho vzrušení se stupňovalo. Dovolil jí, aby se s
ním převalila, takže teď byl nahoře on, a ona ho
sevřela stehny. Bral si ji tvrdě a rychle.
Když z ní však chtěl vyklouznout tentokrát, objala
ho nohama, pevně si ho k sobě přitiskla a začala
divoce přirážet. Kyrián se zamračil, ale zajel ještě
hloub. Zasténala a křečovitě se ho chytila.
„Přestaň, Amando,“ vypravil ze sebe přerývaným
hlasem. Jestli toho nenechá, bude ztracený.
Znovu se z ní pokusil vyklouznout a znovu ho k
sobě přitiskla a přirazila. Zaskřípal zuby a snažil se
potlačit orgasmus.
Dařilo se mu to do té chvíle, než znovu
vyvrcholila. Její sténání už bylo víc, než mohl snést.
Proti své vůli vyvrcholil i on.
Tělo mu zaplavila prudká vlna rozkoše, zvrátil
hlavu a vydal hlasitý výkřik. Skutečně neznal nic
lepšího než být v Amandině náručí. V jejím těle.
Poprvé po dvou tisících let se opět cítil doma.
Jakmile ho však něžné city přemohly, cítil, jak
opět ustupují jeho síly Stopaře.
Ne!
Amanda ho zlehka políbila na rty a převalila se s
ním. Byl příliš slabý, než aby mohl protestovat. Mohl
se na ni jen bezmocně dívat.
Vstala z postele a natáhla si župan.
„Amando?“ zavolal za ní.
Ve vteřině byla zpátky se sklenkou vína. „To je v
pořádku. Už jsem zase u tebe, miláčku,“ zašeptala.
Zvedla mu sklenku ke rtům a Kyrián, který jí zcela
věřil, ji vypil až do dna.
Netrvalo však ani pár minut a pokoj se začal
rozostřovat. „Cos to se mnou udělala, Amando?“
vyhrkl a zmocnila se ho hrůza.
Ale věděl to až moc dobře.
Amanda mu – stejně jako před staletími Theone –
do vína namíchala nějaký omamný prostředek.
Poslední, co spatřil, bylo, jak Amanda otevírá
dveře
a
pouští
do
pokoje
Desideria.
Kapitola 17
Když se Kyrián probral, měl ruce svázané za
hlavou a byl připoutaný k tmavé, vlhké zdi uvnitř
neznámého
domu.
Místnost
byla
zařízena
starodávným nábytkem a osvětlovaly ji svíčky, v
jejichž mihotavém světle vrhaly věci v místnosti
dlouhé, kymácivé stíny. Zaslechl jakýsi šepot a podle
vzhledu pokoje usoudil, že bude v nějakém starším
domě v Zahradní čtvrti, pravděpodobně ne moc
daleko od jeho vlastního.
Rozhlédl se a několik kroků od sebe spatřil
Amandu a Desideria, který ji jednou rukou
majetnicky držel kolem ramen.
Kyrián se vzpíral tomu uvěřit.
Podruhé už ne. Ach bohové, podruhé už ne.
Jak jen mohl být takový zatracený hlupák?
Rozum ho přece varoval, že něco není v pořádku.
Někde uvnitř dokonce věděl, že ji Desiderius nakonec
dostane, ale on neposlouchal. Dovolil, aby ho
zaslepila láska, potřeba Amandiny blízkosti.
Zavřel oči.
Nejvíc ho však bolelo, že přesně věděl, co
Desiderius Amandě provede, až ho zabije. Bez jeho
ochrany mu bude vydána na milost a nemilost.
Dopadne to úplně stejně jako s Theone. Sotva ho
Valerius tenkrát popravil, vyhodil Theone z domu.
Řekl jí, že nestojí o to mít v posteli děvku, která by ho
jednoho krásného dne bez sebemenších výčitek
svědomí vydala do rukou nepřátelům.
A protože Theone zradila velitele makedonského
vojska a způsobila jeho porážku, neměla se kam
vrátit. Vila, již tolik milovala, byla vypálena do
základů. Všechno, na čem jí záleželo, jí zabavili.
Pronásledovaná Kyriánovými krajany uprchla z
Řecka do Říma a skončila jako prostitutka ve
špinavém bordelu.
Nakazila se a umřela ani ne dva roky po něm.
Nakonec si tak sama přivodila přesně ten osud, který
se tak zoufale snažila odvrátit.
Kyrián opět otevřel oči a spatřil před sebou
Amandu v džínách a černém roláku. Vlasy měla
stažené dozadu, takže ji mohl dobře vidět z profilu, a
tiskla si k prsům panenku.
Jak mu to jen mohla udělat?
Odpověď však znal. Desiderius byl zkrátka
silnější. I přes D’Alerianovu snahu se mu podařilo
vniknout do jejích snů a ovládnout její mysl.
Kyriánovi se vzteky zatmělo před očima. Nenechá
ji umřít. Ne takhle. Ačkoliv se cítil velmi slabý, sevřel
provazy, jimiž byl spoután, a ze všech sil jimi škubl.
„A, tak už jsi konečně vzhůru.“
Desiderius a Amanda přistoupili blíž a Démon jí
se zlomyslným úsměvem položil ruku na rameno.
„Bolí to, co? Když víš, že se s ní ještě vyspím, než ji
zabiju, a ty mi v tom nemůžeš nijak zabránit.“
„Táhni k čertu.“
Desiderius se zasmál. „Až po tobě, veliteli. Až po
tobě.“ Dlouhým prstem přejel Amandě podél čelisti.
Vůbec nereagovala. Jako by byla v nějakém transu.
„Moc rád bych si to s ní rozdal tady před tebou, ale
nesnáším přitom obecenstvo. Tak zvrácenej zase
nejsem.“ Zasmál se.
Kyrián cítil, že provazy trošku povolily. Škubl jimi
znovu a ze všech sil se soustředil na to, aby se
osvobodil.
Desiderius se rozřehtal. „To si vážně myslíš, že
jsem takovej hlupák a nechám tě se z toho dostat?“
Udělal krok vpřed, takže se už skoro navzájem
dotýkali. „Tentokrát už nebudu riskovat, že bys to
zase mohl přežít.“
Kyrián se pohrdavě pousmál. Jako by mu u ucha
zabzučel jen malý komár. „Ajajaj, kdybych měl na
nohou boty, už bych se v nich klepal strachy.“
Desiderius si ho přeměřil nevěřícným pohledem.
„Copak ty se nikdy nebojíš?“
Kyrián se zatvářil znuděně. „Kdysi jsem stál sám,
jenom s mečem v ruce, proti celé římské legii. Proč
bych se teď měl bát jednoho ubohýho Démona, navíc
s komplexem méněcennosti?“
Démon zasyčel a vycenil na něj tesáky, pak popadl
ze stolu kuši a vložil do ní ocelový šíp. „Já už tě
odnaučím urážet. Se mnou si nikdo zahrávat nebude.“
„Proč ne? Čímpak jsi tak výjimečný?“
„Jsem Bacchův syn. Jsem bůh!“
Kyrián si odfrkl. Vzpomněl si na první válečné
pravidlo: donuť svého protivníka, aby se přestal
ovládat. Emoce mu zatemní rozum tak, že začne dělat
chyby, a ty budeš mít šanci se osvobodit.
Mimoto se mu líbilo, jak Desideriovi vystoupila
žíla na spánku. To jen dokazovalo, že Kyrián neztratil
nic ze své schopnosti vyvést nepřátele z míry. „Spíš
jsi politováníhodnej chudáček. Vyšinutej zbabělec.
Není divu, že se k tobě tatínek nezná.“
Desiderius zaječel vzteky a vší silou udeřil
Kyriána kuší do obličeje.
Kyriánovi se od té rány na vteřinku zatmělo před
očima a ucítil, jak mu z roztrženého rtu teče krev.
Olízl ji a opovržlivě na Démona mlaskl.
„Co ty víš o životě, Stopaři? Nemáš ani ponětí,
jaký to je, narodit se, abys zase umřel.“
„Všichni se rodíme, abychom nakonec umřeli.“
„Ó jistě, lidi se svými omezenými životy, co žijou
třikrát tak dlouho jako my. Jak je lituju.“
Desiderius sevřel Kyriánovi rukou hrdlo a přitiskl
mu hlavu ke zdi. „Dovedeš si představit, jaký to je,
když se ti tvoje milovaná žena rozpadá před očima?
Eleanor bylo jenom dvacet sedm. Dvacet sedm! Dělal
jsem všechno, co jsem mohl, abych ji zachránil.
Dokonce jsem jí sám přitáhl jednoho člověka, aby si
mohla vzít jeho duši, ale ona to odmítla. Až do konce
zůstala nevinná.“
Zrak se mu při té vzpomínce zakalil. „Byla tak
krásná a milá. Prosil jsem otce zoufale o pomoc, a on
se ke mně obrátil zády. A tak jsem musel přihlížet, jak
se moje krásná žena během pouhých pár hodin mění
ve stařenu. Viděl jsem, jak její tělo rychle stárne, a
nakonec se mi rozpadlo v náručí.“
„To je mi líto,“ řekl Kyrián tiše. „Ale ani to
neomlouvá, co jsi provedl.“
Desiderius vztekle zařval. „Co jsem provedl?
Neprovedl jsem nic jinýho, než že jsem se narodil do
prokletý rasy a musel se dívat, jak lidi mrhají darem
života, který dostali. Vlastně jim prokazuju laskavost,
když je zabíjím. Zkracuju jejich nudný, fádní životy.“
Modré oči mu nebezpečně ztmavly a zkřivil ret.
„Víš, když jsem před devadesáti lety zabil jednoho z
tvých bratří, vzal jsem mu vaši stopařskou příručku.
Zapamatoval jsem si z ní hlavně poučku, že
Démonům je třeba mířit na srdce. Zasáhnout je do
nejcitlivějšího místa.“
Namířil kuši na Amandu. „Ty jsi dal svoje srdce jí,
že je to tak?“
Kyrián se snažil skrýt svůj děs. Svůj strach. I když
byl slabý, chytil se pevně provazů, za něž byl
přivázán, vzepřel se a vší silou, která mu zbývala,
kopl Desideria, než stačil Amandě ublížit. Desiderius
se zapotácel a vystřelený šíp narazil do podlahy.
„Utíkej, Amando!“ vykřikl Kyrián.
Ani se nehnula.
Kyrián se pustil provazů. „K čertu, Amando,
prosím tě, utíkej!“
Zdálo se, že ho vůbec neslyší. Dál tam jen tak
stála, zírala do prázdna, pobrukovala si nějakou
melodii a svírala panenku.
Desiderius se zasmál, narovnal se, olízl si ze rtů
krev a vrhl na Kyriána zlomyslný pohled. „Je moje,
Stopaři. Pokud tě to před smrtí uklidní, pak věz, že si
s ní ještě pořádně užiju, než si přivlastním její duši a
nadpřirozený schopnosti.“
Ďábelsky se usmál a v příští vteřině střelil Kyriána
přímo do srdce.
Ta rána byla tak prudká, že jím šíp proletěl a
připíchl ho ke zdi. Kyrián zalapal bolestí po dechu,
když mu chladná ocel vnikla do těla.
Desiderius k němu přistoupil a s pobaveným
výrazem prstem obkroužil krvavý flíček, který se
udělal kolem rány. „Jaká škoda, že je pro nás krev
Stopařů jedovatá. Nepochybuju o tom, že je hustší a
vydatnější než ta, kterou se musím živit normálně.“
Kyrián ho sotva slyšel. Srdce mu začínalo
selhávat, v uších mu hučelo, zrak se mu zakalil. Byla
to ta nejstrašnější bolest, jakou kdy zažil. Otočil
hlavu, aby se naposledy podíval na Amandu.
Hleděla na něj úplně bez hnutí, rysy v obličeji
strnulé, a Kyrián na chvilku věřil, že ho poznává. Že
ví, že on umírá, a je v šoku. Věděl, že kdyby byla při
smyslech, vrhla by se k němu.
Na rozdíl od jeho ženy bude určitě plakat, až se
dozví o jeho smrti. Zvláštní, jak ho ta představa
utěšila.
Desiderius ho nechal být a přešel k Amandě.
Poklepal jí na rameno. „Jdi, Amando, dej svýmu
miláčkovi pusu na rozloučenou.“
Když se k němu blížila, Kyrián se zoufale snažil
popadnout dech. Tolik jí toho chtěl říct. Tolik, až teď
litoval, že jí to neřekl dřív, když ho ještě mohla
vnímat. Aspoň že nezemře opuštěný.
„Miluju tě, Amando,“ zašeptal a doufal, že si jeho
slova později vybaví a bude vědět, že je myslel z
celého srdce.
Amanda se maličko předklonila, s prázdným
pohledem mu přitiskla rty na ústa a jednu ruku mu
položila na rameno.
Kyrián cítil, jak se ho zmocňuje černočerná smrt, a
těsně předtím, než zemřel, slyšel, jak mu Amanda
šeptá poslední slova: „Budu tě milovat navždy, můj
válečníku.“
A pak už všechno pohltila tma.
Amanda zadržela dech, když ucítila, jak z
medailonu, který držela panence pod šaty, proudí do
Kyriánova mrtvého těla teplo. Ruka se jí třásla.
Čekala na okamžik, kdy Kyrián opět oživne, a s
každou další vteřinou se chvěla víc a víc.
Nefungovalo to…
Ach Bože, to ne! Acheron jí tedy opravdu lhal!
Oči jí zaplavily slzy, když ji medailon zastudil v
dlani jako kus ledu a pak vyklouzl a dopadl na
podlahu.
Kyrián se ani nepohnul, dál visel bezvládně na zdi,
obličej jako křída, tělo studené.
Ne!
To byl konec. Kyrián byl mrtvý.
Ne!
Temnou místností zaburácel Desideriův zlý smích
a Amandina duše se rozplakala zoufalstvím.
V té chvíli si přála také zemřít. Byla to všechno
její vina. Jen tak tam postávala a nechala Kyriána
umřít a neudělala nic, aby ho zachránila. Cítila, jak jí
ze srdce prýští žal a usazuje se jí v hrdle jako
potlačený výkřik.
„Miluju tě, Amando.“ Ta slova ji budou
pronásledovat navždy.
Vzlykla, objala ho a přitiskla se k němu. Modlila
se, aby se probudil a promluvil na ni. Panebože,
prosím, dělej si se mnou, co se ti zlíbí, ale jeho nech
žít.
„Amando?“ ozval se Desideriův ostrý hlas.
Přikázal jí, aby si stoupla zpátky vedle něj.
Sevřela Kyriánovo tělo ještě silněji a položila si
mu hlavu na prsa, hned vedle šípu. Kdyby mu tak
mohla předat svou životní sílu!
V tom něco zaslechla. Byl to jenom slaboučký
zvuk, ale stačil k tomu, aby ji naplnil nevýslovnou
radostí.
Zaslechla, jak Kyriánovi bije srdce.
Odtáhla se od něj a spatřila, jak se mu chvějí řasy.
Pak otevřel oči a pohlédl do jejích tmavě modrých
očí, lesknoucích se slzami. Její pohled už dávno nebyl
prázdný. Hleděla na něj s odhodláním. A s láskou.
S něžným výrazem ve tváři mu rukou přejela přes
hrudník a šíp vyletěl z rány ven.
V tom okamžiku Kyrián pochopil, že ho Amanda
nezradila. Že ho osvobodila.
„Máš zase svou duši, Kyriáne Thrácký,“ zašeptala.
Provazy kolem jeho zápěstí se samy od sebe
rozvázaly. „A teď je načase dát za vyučenou tomu
bastardovi.“
Desiderius vztekle zaječel, když mu došlo, co se to
děje. Kyrián sice už neměl svoje stopařské
schopností, ale to nevadilo. Poprvé po dvou tisících
let měl opět svoji duši – a ten pocit spolu s vědomím,
že ho Amanda nezradila, mu dodal nadzemskou sílu.
Démon byl mrtvý muž.
Desiderius se rozeběhl ke dveřím, jenomže ty se
mu zabouchly před nosem. „Moc by mě mrzelo,
kdybys z večírku odešel tak brzo,“ řekla Amanda.
„Zvlášť když ses tolik snažil, aby se nám tu líbilo.“
„Amando?“ zeptal se Kyrián nejistým hlasem.
Obrátila se k němu. Oči se jí zvláštně třpytily –
podobně jako Acheronovi, napadlo Kyriána.
„Desiderius ve mně probudil moje síly,“
vysvětlovala tiše. „Myslel si, že moji schopnost
telekineze a telepatie využije pro sebe.“ Pohlédla na
Desideria a usmála se. „Překvápko, co? V tý chvíli,
kdy jsi je probudil, jsi nade mnou ztratil veškerou
kontrolu.“
Desiderius zalomcoval dveřmi.
Kyrián po něm skočil, jako když se hladový panter
vrhá na kořist. „Copak, copak, Desiderie, snad by ses
nebál lidskýho červa?“
Desiderius se otočil a zavrčel. „Zabiju tě. Jsem
bůh.“
„Tak se ukaž.“
Desiderius zaklel a vrhl se na něj. Popadl Kyriána
v pase, přirazil ho ke stěně a vycenil tesáky, aby ho
kousl.
„To víš, že jo,“ zavrčel Kyrián. „Nezískal jsem
duši zpátky jenom proto, abys mě o ni připravil.“
Kolenem kopl Démona do slabin.
Desiderius se zapotácel.
„Kyriáne!“
Obrátil se a spatřil Amandu, jak svírá v ruce jeho
meč. Hodila mu ho.
Kyrián chytil meč a vyrazil na Desideria. Démon
uskočil stranou a zvedl ruku, aby ho proklál astrálním
paprskem. Kyrián zaklel, když ho paprsek zasáhl do
hrudi přesně v tom místě, kde měl ještě před chvilkou
zapíchnutý šíp. Zapotácel se.
Sss, to bolelo!
Ta bolest Kyriána omráčila tak, že se ani nemohl
bránit, když se na něj Desiderius vrhl, jenom se
přikrčil v očekávání úderu.
Ten ale nikdy nepřišel.
Místo toho se Démon zkroutil pod zásahem
Amandina paprsku.
Kyrián se zamračil. „Buď tak hodná, holčičko, a
nech to na mně, jo?“
Amanda ohrnula rty. „Jen jsem se ti snažila
pomoct. Mimochodem, myslím, že už jsi zřízenej
dost, nezdá se ti?“
Než stačil odpovědět, rozeběhl se na něj
Desiderius podruhé.
Amanda až zatajila dech, když se do sebe pustili.
Kyrián přeskočil Desideria a zvedl ze země svůj meč,
Desiderius zas popadl jeden z mečů, které ležely na
stole, a zaútočil na něj. Místností se rozlehlo řinčení
oceli.
„Bojuj, miláčku,“ zašeptala Amanda a pevně
sevřela panenku.
Kyrián zvítězí. Musí. Podstoupila toho už příliš na
to, aby ho teď viděla umírat.
Najednou si všimla, že vychází slunce –
spuštěnými žaluziemi proklouzlo pár slunečních
paprsků.
Desiderius je uviděl a zaklel. Vzápětí udělal rychlý
výpad a vyrazil Kyriánovi meč z ruky.
Amanda zatajila dech.
Desiderius se usmál a tlačil Kyriána od místa, kde
ležel meč. „Víš co?“ vyhrkl zlomyslně, „pozdravuj
ode mě v podsvětí!“
„Kyriáne!“
Kyrián se ohlédl a spatřil, že mu Amanda
vysokým obloukem hází panenku. Bez přemýšlení ji
chytil a vzápětí zaklel, protože ho čepele v
panenčiných chodidlech řízly do ruky, ale zároveň mu
tvář rozjasnil úsměv.
Se smíchem se skrčil před Desideriovým úderem a
zasáhl ho panenčinými chodidly přímo do srdce.
„Pozdravuj tam sám!“ zvolal.
Čas jako by se zastavil, když se Démonův zrak
střetl s Kyriánovým. Na Desideriově tváři se
vystřídala celá škála emocí – nevíra, strach, vztek a
bolest.
Vzápětí se rozplynul tak rychle, že Amanda ani
nestačila mrknout.
Kyrián zůstal jako přimražený, když mu plně
došlo, co tenhle okamžik znamená.
Skončilo to. Desiderius je mrtvý. Amanda a
Tabitha jsou v bezpečí.
On má zpátky svoji duši.
A žena, již miloval, mu zachránila život.
Srdce mu divoce bušilo. Upustil panenku na zem a
přistoupil k Amandě. „Jsi skvělá herečka.“
„Ne. Byla jsem vyděšená.“ Amanda se roztřesenou
rukou dotkla Kyriánových prsou. „Skoro jsem
vykřikla, když ti to udělal. Nedovedeš si představit,
jak to bylo těžké. Acheron mi řekl, že musíš nejdřív
umřít, abych tě mohla vysvobodit, ale já věděla, že tě
nedokážu zabít. Věděla jsem, že máme šanci, jenom
když to Desideria nechám udělat za mě.“
Kyrián ji vzal za ruku, přitom jí prsty přejel po
dlani a ucítil puchýře. Do masa měla vypálené
symboly z medailonu. „To muselo strašlivě bolet.“
„To je dobrý.“
Polkl, když uslyšel ten nonšalantní tón. Jak se jen
mohla chovat, jako by to, co pro něj udělala, nestálo
za řeč? Nevěřícně povytáhl obočí. Kvůli němu si
zmrzačila ruku. „Až do smrti budeš mít ošklivý
jizvy.“
„Ne,“ usmála se Amanda. „Myslím, že je to ta
nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděla.“ Naklonila se
k němu a pošeptala mu do ucha: „Teda až po tobě.“
Sevřel jí obličej v dlaních a něžně ji políbil.
„Děkuju ti, Amando.“
Pohlédla na něj a z tváře se jí najednou vytratil
šťastný výraz. Zatvářila se polekaně. Julián a Acheron
povídali, že teď můžeš přivolat Artemidu a duši jí
vrátit, jestli chceš.“
„A proč bych měl něco takového chtít?“
Amanda pokrčila rameny. „Jsi Stopař.“
Políbil ji zlehka na rty. „Jsem muž zamilovaný do
ženy. Chci tebe, Amando. Na celý zbytek svého
požehnaně krátkého smrtelného života. Chci se za
svítání budit s tebou v náručí a dívat se, jak si naše
děti hrají a jak se perou. Hergot, dokonce se už těším,
až mi začnou odmlouvat.“
Usmála se na něj. „Určitě?“
„Nikdy v životě jsem si ničím nebyl jistější.“
Vzala ho za ruku a vyvedla z místnosti.
Kyrián strnul, když spatřil, jak se obývací pokoj
koupe v ranním světle. Ze zvyku couvl, ale oči ho
tentokrát z ostrých paprsků nerozbolely, ani kůže se
nespálila.
Stiskl Amandě ruku a přešel přes pokoj ke
vchodovým dveřím.
Poprvé po více než dvou tisících let stanul na
denním světle. Dotyk slunečních paprsků na kůži byl
neuvěřitelný. To teplo, ten svěží ranní větřík. Kyrián s
bušícím srdcem zvedl hlavu, pohlédl na světle
modrou oblohu a uviděl bílá oblaka.
Byl to nádherný den.
A vděčil za něj Amandě.
Popadl ji do náručí a pevně si ji k sobě přitiskl.
„Ať žije Apollón,“ zašeptal.
Usmála se a láskyplně ho objala. „Ne. Ať žije
Afrodíta.“
Kapitola 18
Kyrián si s úžasem prohlížel snubní prsten na levé
ruce. Pořád ještě nemohl uvěřit té šťastné náhodě,
která mu přivedla do cesty Amandu.
Od toho dne, kdy ho vyvedla z temnot zpátky na
světlo, uplynulo sedm měsíců. Sedm úžasných
měsíců, kdy se od sebe nehnuli ani na krok a Kyrián
pomáhal Amandě přijmout, rozvíjet a ovládat zvláštní
schopnosti, které už byly větší než ty jeho.
Ne že by mu to nějak vadilo. Pořád mu zbývalo
více než dost stopařských znalostí na to, aby ji mohl
ochránit. A její bezpečí bylo pro něj to nejdůležitější.
Její bezpečí a možnost probudit se každé ráno
vedle ní a vidět úsměv na její krásné tváři.
A teď se stali manželi.
Amanda ho zezadu objala a pevně ho k sobě
přitiskla. „Co tady děláš tak sám?“ zeptala se.
Otočil se k ní čelem. Bílé svatební šaty dokonale
ladily s její mléčně bílou pletí. Tváře měla zčervenalé
vzrušením a v očích se jí odráželo měsíční světlo.
„Šel jsem na chvilku na vzduch.“
Věnovala mu úsměv, z nějž se mu podlamovala
kolena a zároveň mu dodával sílu. „Chceš se snad
vypařit z večírku a vzít roha?“
Zasmál se. „Hele, z toho šílenýho davu je jenom
osm lidí z mý strany, zbytek jsou tvoji hosté.“
„Ale no tak,“ řekla a nakrčila nos. „Nic si z toho
nedělej. Mohli by se na nás ale zlobit. Tetička
Xenobie by nás dokonce mohla proklít.“
Kyrián ji objal paží kolem ramen a nechal se
odvést zpátky do tanečního sálu svého domu.
Orchestr hrál a na sto padesát příslušníků klanu
Devereauxových tančilo, jedlo a bavilo se. Miguel,
Rosa a Líza seděli u stolu s Amandinou sestrou
Selenou a smáli se s Grace a jejím malým
chlapečkem.
Amanda Kyriána na chvíli opustila a šla si
popovídat s rodiči.
Toho využili Talon, Nick, Julián a Acheron a hned
ho obklopili.
Julián mu poblahopřál. „Tentokrát jsi měl šťastnou
ruku,“ řekl.
Kyrián přikývl. „Jo, to jo.“
„Budou mi chybět naše přiblblý diskuse ve tři v
noci, chlape,“ povzdychl si Talon. „Wulf je už teď na
prášky, že přišel o soupeře do Doomu 2.“
Kyrián se usmál, když si vzpomněl na dlouhé
osamělé noci, které trávil s bratry a sestrami Stopaři
na internetu. „Vzkaz Vikingovi, že může bejt v klidu.
Sem tam se mi snad povede se zdejchnout a zase si
zahrajeme.“
Acheron usrkl šampaňského. „Co se vůbec chystáš
podniknout se svým krátkým životem?“
Kyrián se ohlédl po Amandě; právě vzala do
náručí tříletého Niklose a tancovala s ním. Jednou z ní
bude skvělá matka. „Budu ho prostě žít. Šťastně.“
Nick strčil ruce do kapes kalhot. „Tak se mi zdá,
že bych se měl pomalu poohlídnout po jiným
Stopařovi, kterýmu bych mohl sloužit…,“ zamumlal a
vrhl významný pohled na Talona.
„Hele, ty přesnídávko pro mý aligátory, na mě
tyhle psí oči nezkoušej. Já nemám Kyriánovu
trpělivost. Mimoto mám v chatě místo tak akorát pro
sebe a počítač.“
„Nedělej si starosti,“ uklidňoval Nicka Ash.
„Někoho ti najdu.“
Nick vypadal zděšeně. „Ušetři mě své laskavostí,
prosím. Už vidím, jak mě posíláš na Aljašku sloužit
tomu psychopatovi Zarekovi.“
Kyrián se mohl potrhat smíchy, ovšem jen do
chvíle, než se k nim připojila Amanda. Tvářila se
vážně.
„Co se děje, miláčku?“ zeptal se.
„No, víš, hm… hm…“
Všichni muži s napětím čekali, co řekne.
„Ano?“ povzbuzoval ji Kyrián.
„Příjezdová cesta je zatarasená kamiony.“
Muži si mezi sebou vyměnili zmatené pohledy.
Potom vyběhli na příjezdovou cestu před dům, kde v
řadě za sebou stálo sedm kamionů.
Jeden z řidičů přistoupil ke Kyriánovi. „Dobrej
večír,“ pozdravil. „Hledám pana K. Stopaře.“
„To jsem já,“ vypravil ze sebe Kyrián.
„Fajn. Kam to máme složit?“
„Co to je?“
Řidič mu podal dlouhý seznam těch, kteří jim
poslali svatební dary. „Wulf Tryggvason, Zoe, Blade
Fitzwalter, Diana Porterová, Cael, Brax, Samia,
Arien, Kyros, Tulák, Kell, Drak, Simon, Xander St.
James, Alexej Nikolov, Badon Fitzgilbert…“ A další
a další jména Stopařů.
„Jak tak koukám, Kyriáne,“ zasmál se Acheron,
„budeš si muset pořídit větší dům.“
„Jo,“ přidal se Talon, „ale ještě počkej, až budeš
mít děti. Vsadím se, že pak toho dostaneš dvakrát
tolik.“
Všichni vyprskli smíchy.
Amanda se přitiskla ke Kyriánovi a pohlédla mu
do očí. „Tvoje kohorty Stopařů tě budou postrádat,
veliteli. Opravdu ničeho nelituješ?“
Políbil ji zlehka na tvář. „V žádném případě. A
ty?“
„Ani omylem.“
Acheron se díval za novomanželi, kteří se ruku v
ruce vydali zpátky do domu.
„Vsadíme se, kam mají namířeno?“ zeptal se
Talon.
Ash se zasmál. „To není třeba. Já už to vím.“
Obrátil se na řidiče a řekl mu, aby dary nechal v
obývacím pokoji. „Tak mě napadá, že jim jako
svatební dar ráno objednám partu rozbalovačů.“
Nick se zasmál. „Ukážu vám, kam to složit, aby
Kyriána neranila mrtvice.“
„To by bylo dobrý,“ souhlasil Talon.
Ash se díval, jak se vzdalují k domu – Nick v
poklusu a Talon mnohem důstojnějším krokem za
ním. Zaposlouchal se do tmy a zvuků noci, které tak
dobře znal. Náhle za sebou ucítil slabý pohyb.
Byla to bytost, kterou Ash znal dokonce ještě
důvěrněji než noc.
Vypil poslední doušek šampaňského. „Co tady
děláš, Artie? Nevěděl jsem, že jsi taky dostala
pozvánku.“
Jeho ramene se dotkly dlouhé, štíhlé prsty, a když
ho pohladila, i přes smokink ucítil horkost jejího těla.
Byla nadpozemsky vysoká a vznešená a pohybovala
se jako vlahý, smyslný vánek. Mírný. Něžně laskající
kůži.
A schopný zničit vše, co mu stálo v cestě, když se
mu zachtělo zadout silněji.
„Jsem
bohyně,“
zaševelila
s
měkkým,
kultivovaným řeckým přízvukem. „Nepotřebuju
pozvánku.“
Ash otočil hlavou a spatřil po své levici Artemidu.
Husté kaštanové vlasy se jí v měsíčním světle leskly a
duhové, zelené oči jí jiskřily.
„Doufám, žes jim přišla popřát všechno nejlepší,“
řekl Acheron.
Pohlédla na něj úkosem a bezmyšlenkovitě si
pohrávala s jeho čerstvě obarvenými černými vlasy.
Dokonale tvarované rty jí zkřivil potměšilý úsměv.
„Já ano. Jenomže otázka je, co ty?“
Při té narážce se zarazil. „Proč se vůbec ptáš? Víš
moc dobře, že já taky.“
„Chci se jenom ujistit, že v tobě ta malá zelenooká
příšera neprobudila zaječí úmysly.“
„Jediná zelenooká příšera, kterou znám, jsi ty,“
zabručel Acheron.
Artemida prudce zatajila dech, ale ze rtů jí přitom
nezmizel úsměv. „Ach,“ vydechla, „Acheron se nám
na stará kolena mění v pěknýho protivu.“ Hlas měla
eroticky ochraptělý. Sklonila hlavu, položila si mu
bradu na rameno a pěstěným nehtem mu přejela po
čelisti. „Ještě že tě mám ráda, jinak bych tě musela
roztrhnout jak ještěrku.“
Povzdychl si. „Jo, to mám štěstí. Mimochodem,
správně se říká ‚roztrhnout jak hada‘.“
Artemida nebyla schopná zapamatovat si slangové
výrazy, přesto je ráda používala, třeba i nesprávně.
Acheron ji občas podezříval, že je komolí schválně,
aby zjistila, jestli se ji odváží opravit.
„Hm,“ řekla a laškovně ho objala kolem pasu, „líbí
se mi, když se čertíš.“
Odtáhl se od ní. „Koho teď pošleš do New
Orleansu na Kyriánovo místo?“
Olízla si škádlivě rty a oči se jí zaleskly
zlomyslností. Než však stačila odpovědět, přistoupil k
nim Julián.
„Á, sestřenka Artemida,“ přivítal ji.
„Julián
Makedonský,“
pronesla
chladně.
„Nevěděla jsem, že jsi tady.“
„Nápodobně.“
„Výborně,“ vmísil se mezi ně Acheron. „Vidím, že
vás už nemusím představovat.“
Artemida vrhla na Juliána výhružný pohled. „To
nemusíš. No, ráda bych se ještě na chvilku zdržela,
ale bohužel nemůžu.“
Než však zmizela, naklonila se ještě k Acheronovi
a pošeptala mu do ucha odpověď na jeho otázku.
Když ji uslyšel, přeběhl mu po zádech mráz. To už
se však Artemida proměnila v obláček páry.
Někdy uměla být ta největší mrcha na zemi.
Julián zvedl obočí. „Co ti říkala?“
„Ale nic.“ To poslední, po čem Acheron toužil,
bylo prozradit tu děsivou novinu Juliánovi a
Kyriánovi, a už v žádném případě to nechtěl udělat
uprostřed svatby.
Obrátil se k Juliánovi. „Takže teď máš svýho
nejlepšího přítele zpátky, generále. Vsadím se, že
nebude dlouho trvat a vy dva se zase dostanete do
nějaký pěkný šlamastyky.“
Julián se zasmál. „Myslím, že ne.“
Acheron tomu ale nějak nechtěl věřit. Stejně jako
se mu nechtělo věřit, že by jim Artemida jednou
provždy
dala
pokoj.
Epilog
Amanda odhrnula Kyriánovi vlasy z obličeje a
políbila ho na rty. Její svatební šaty a jeho smokink se
válely na hromádce na podlaze, zatímco oni sami
leželi propleteni v hedvábných pokrývkách.
„To od nás vůči hostům nebylo moc slušný, co
myslíš?“ ozvala se.
Usmál se. „Moc ne, ale já mám neslušný věci rád.“
Zasmála se. Políbil ji a Amanda rázem zapomněla
na všechno kolem.
„Pověz mi,“ zeptal se, zatímco ji lidskými zuby
něžně kousal do ucha, „nestýská se ti po tom být
účetní?“
„Vůbec ne. Tobě?“
„Já nikdy účetní nebyl.“
Kousla ho do nosu. „Vždyť víš, jak to myslím.
Nestýská se ti po tom být Stopařem?“
Olízl jí ucho, až jí naskočila husí kůže. „Občas jo.
Ale radši jsem s tebou.“
„Myslíš to vážně?“
Maličko se od ní odtáhl, aby se jí mohl podívat do
očí. „Z celého srdce i duše.“
„Tak to je dobře,“ zašeptala a políbila ho. „Protože
teď, když jsi zase smrtelný, potřebujeme já i naše
malé, abys byl opatrný.“
Ztuhl. „Cože?“
Usmála se na něj. „Čekáme miminko, pane
Stopaři. Už asi šest týdnů.“
Šťastně ji políbil a pevně ji sevřel v náručí.
„Tak to je, paní Stopařová, ta nejlepší zpráva, co
jsem kdy slyšel.“
Vzala jeho obličej do dlaní. „Miluju tě, Kyriáne
Thrácký. A nechci tě nikdy ztratit.“
„A já miluju tebe, Amando DevereauxováStopařová, a slibuju ti, že mě nikdy neztratíš.“
Znovu ho políbila a poprvé v životě si byla jistá,
že něco takového jako „a pokud neumřeli, žijí spolu
šťastně až dodnes“ je skutečně možné. I když se kvůli
tomu musela vdát za upíra.

Podobné dokumenty

Kenyon-sherrilyn-dark-hunter-zmocni-se-noci

Kenyon-sherrilyn-dark-hunter-zmocni-se-noci u velkého římského jídelního stolu, na kterém ležel olej pro její plamen. Vzal olej z čela stolu a odnesl ho k soše, pak si stoupnul na kamenný podstavec a dolil olej do lampy. V téhle poloze měl h...

Více

Noční objetí – Sherrilyn Kenyon 1

Noční objetí – Sherrilyn Kenyon 1 Až když se muž dostal blíž, Tak si uvědomil, že je jen o pár palců vyšší a není až tak antický jako se na první pohled jevil. Vlastně jeho tvář měla mladickou dokonalost., která se byla mezi dobou ...

Více

„Přijď království tvé!“ Spasitel Ježíš Kristus sdělil svým

„Přijď království tvé!“ Spasitel Ježíš Kristus sdělil svým Spasitel si velmi vážil osobního a svobodného rozhodnutí každého  člověka. Jeho učení bylo vždy prosto přesvědčování a manipulace. Při  svém působení poskytoval prostor pro volbu stejně tak, jako j...

Více

Sherrilyn Kenyon Noční hra

Sherrilyn Kenyon Noční hra si šel někam. Příště, když mi budeš něco říkat, poslechnu tě, hlavně když půjde o ženské.“ Vane zavrčel. „Tak by si mohl začít poslouchat, když ti říkám, aby si držel hubu.“ „Byl bych ticho. Ale já...

Více

TANEC S ĎÁBLEM Sherrilyn Kenyon St. Martin`s Paperbacks

TANEC S ĎÁBLEM Sherrilyn Kenyon St. Martin`s Paperbacks „A kdo by ho, prosím tě, našel? Vždyť je zamčený v zapadákově za svoje činy.“ „Nechtěla jsem ho tam posílat. Chtěla jsem ho zabít, ale ty jsi odmítl. Je to všechno tvoje vina, že je ve vyhnanství n...

Více

Léto 2016

Léto 2016 aspoň trochu na maminku pamatovat, ale nemám na ni žádné vzpomínky. Musel jsem Boha poprosit, aby mi odpustil jakoukoliv zášť a hořkost, jež jsem vůči ní mohl v sobě mít. Jedině tak jsem mohl najít...

Více

Katalog uchwytów

Katalog uchwytów Polska marka. Polski produkt

Více