stáhnout v PDF

Transkript

stáhnout v PDF

Příkop středověkého opevnění města Plzně
Archeologický a environmentální výzkum
v prostoru zaniklé Pražské brány
Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská –
František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný –
Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová
The Medieval Town Moat in Plzeň (Pilsen)
Archaeological and Environmental Research in the Area of the Prague Gate
Geography and religious function made Plzeň (Pilsen, West Bohemia) an important military fortress in the late Middle Ages and early modern times. Current
research indicates that the masonry walls surrounding the town, founded in 1295, were constructed in the second quarter of the 14th century. The fortification,
consisting of inner and outer masonry walls with a moat outside, was accessed through gates in its four sides.
In their original 14th-century form, the town walls underwent their first important military employment during the Hussite wars. War damage suffered in the
15th century was made good by a late Gothic reconstruction. By 1618, when Plzeň (Pilsen) was besieged and captured by Count Ernest Mansfeld, the town
walls were already obsolete. This military failure gave rise to an extensive new baroque fortification during the Thirty Years’ War. However, due to the dynamic
development of the town in the 19th century, most of the town walls were soon engulfed in modern architecture.
The Prague gate on the east side of the town was the most important town entrance, accessed through the Špitálské suburb, strategically located between
the Radbuza and Mlýnská strouha streams. The gate’s appearance in the early post-medieval period is recorded in detail in the 1703 town plan (Fig. 1). It follows
from this that the Prague gate complex probably adjoined directly a wooden bridge over the Mlýnská strouha stream, and it consisted of a corridor that crossed
the whole fortification zone and ended in a square building within the inner defensive line. The corridor was lined with sidewalls, through which communications
passed to the space outside, towards Masné krámy (“Meat Shops”) on one side and the “lord’s mill” on the other. The plan shows that the water-filled town
moat was interrupted at the opening of Dřevěná Street and only proceeded onwards beyond the Prague gate. At the edge of this moat, somewhat further
away from the gate, was a water tower within the outer fortification line, built before 1532.
Considerable attention has recently been paid to the Prague gate, now non-existent, and the adjacent historic water tower. In 2001–2006, archaeological,
building-historical and archival investigations yielded much insight into the building development of this area. This paper focuses on only the appearance,
development and subsequent disappearance of the town moat, investigated in the area of the Prague gate.
Detailed processing of finds, including both artefacts and ecofacts, has enabled a precise interpretation of the particular development phases involved in
the town moat of medieval Plzeň (Pilsen). This result was achieved through the full integration of environmental methods into the process of the archaeological
excavations, both in field research and in the post-excavation phase. The final interpretation is composed of evidence derived from historical and field data,
as well from information contained in particular components of the collection of finds. The taphonomic evidence of artefacts and the ecofacts surrounding
the finds, as well as the deposition and post-deposition processes involved, are all thereby given appropriate emphasis.
1. Úvod
1) K výstavbě a původní podobě
městského opevnění viz Nováček –
Široký 2004, 17–20.
2) O pozdně gotické přestavbě
opevnění nemáme zatím k dispozici
mnoho informací (srov. Nováček –
Široký 2004, 19; Razím 1995,
197–198).
3) K dispozici jsou výzkumné zprávy:
Anderle et alii 2001; Kodera 2001;
Široký 2001; Široký – Kaiser et alii
2001; Kočár et alii 2002; Široký
2002; Kočár et alii 2003;
Postránecká – Široký 2006;
Wasková 2006. O souhrnnou
interpretaci poznatků se již po první
etapě archeologického výzkumu
pokusil J. Anderle (Anderle a kol.
2001), řada jeho závěrů byla ale
dalším postupem výzkumných
prací eliminována a bude třeba je
přehodnotit. Stručné závěry výzkumu
zveřejnili Široký – Kočár 2004, 105–111.
Díky své poloze a konfesijní vyhraněnosti byla Plzeň v pozdním středověku a raném novověku významnou vojenskou
pevností. Zděné hradby města založeného kolem roku 1295 byly podle dosavadních poznatků vybudovány ve druhé
čtvrtině 14. století. Opevnění tvořené vnitřní a vnější zděnou hradbou s příkopem bylo na čtyřech stranách prolomeno
branami. 1)
V původní stavební podobě ze 14. století prodělalo městské opevnění své první významné vojenské nasazení v průběhu
husitských válek. Opotřebení válečnými událostmi 15. století vyřešila pozdně gotická rekonstrukce. 2) V době obležení
a dobytí Plzně hrabětem Arnoštem Mansfeldem v roce 1618 bylo městské opevnění již zastaralé. Tato vojenská porážka
Plzně byla důvodem k rozsáhlé výstavbě nového barokního opevnění v průběhu třicetileté války (Kodera 2004). Díky
dynamickému vývoji města v 19. století pohltila velmi záhy drtivou většinu prostoru městského opevnění novodobá zástavba.
Pražská brána na východní straně městského jádra byla nejdůležitějším přístupem do města, cesta k ní vedla přes Špitálské
předměstí strategicky položené mezi tokem řeky Radbuzy a Mlýnskou strouhou. Její podobu v raném novověku zachytil
nejpodrobněji plán města z roku 1703 (obr. 1). Vyplývá z něj, že komplex Pražské brány pravděpodobně bezprostředně
navazoval na dřevěný most přes Mlýnskou strouhu a byl tvořen koridorem, který procházel celým pásem opevnění a byl
zakončen v linii vnitřní hradby stavbou čtvercového půdorysu. Koridor byl po obou stranách lemován zdmi, v nichž byly
prolomeny komunikace do předhradebního prostoru, na jedné straně k Masným krámům a na druhé k tzv. panskému
mlýnu. Z plánu je patrné, že příkop městského opevnění zaplněný vodou byl v této době na východní straně města přerušen
při ústí Dřevěné ulice a pokračoval opět až za Pražskou branou. Na okraji tohoto příkopu se poněkud stranou od brány
nacházela v linii vnější hradby vodárenská věž vybudovaná před rokem 1532.
Zaniklé Pražské bráně a přilehlé historické vodárně byla v poslední době věnována intenzivní pozornost. V letech 2001–2006
shromáždily archeologické, stavebně historické i archivní výzkumy celou řadu dílčích poznatků o vývoji zástavby tohoto
prostoru. 3) Předmětem předložené práce je pouze jeden aspekt této problematiky, a to podoba, vývoj a posléze zánik
příkopu městského opevnění, který byl v prostoru Pražské brány prozkoumán.
272
František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová
Obr. 1
Plzeň. Pražská brána na plánu města
z roku 1703 (výřez).
273
2. Archeologický výzkum
v prostoru zaniklé
Pražské brány
Archeologický výzkum Pražské brány byl vyvolán potřebou zajištění havarijního poklesu povrchu Pražské ulice v prostoru
mezi Masnými krámy (čp. 353) a bývalou vodárenskou věží (čp. 309 – obr. 2). V roce 2001 započal záchranný archeologický
výzkum předpokládané neznámé podzemní prostory v místě určeném na základě geofyzikálního měření (Levý 2001). Tato
podzemní prostora byla archeologicky prozkoumána pouze částečně, a to v jihozápadní části, zásyp prostoru pod zachovanými
oblouky klenební konstrukce byl vybrán až na úroveň povrchu historické stratigrafie zásypu příkopu. 4)
4) Tato část výzkumu byla označena
jako sonda 1/01. Nálezová zpráva:
Široký – Kaiser et alii 2001.
Další etapa výzkumu v roce 2002 měla za cíl zjistit stratigrafii historických vrstev včetně výplně příkopu pod druhým obloukem
klenební konstrukce v její severovýchodní části. 5) Odkrytá podzemní prostora byla podrobně polohopisně i výškopisně
zaměřena v měřítku 1:20. Soubor historických zděných konstrukcí byl zkoumán metodou podrobného stratigrafického
rozboru nadzemních částí architektury (srov. Široký – Kočár 2004). Konstrukce byly rozděleny na jednotlivé stratigrafické
jednotky, které byly prostorově lokalizovány a podrobně charakterizovány strukturovaným popisem zachyceným na formulářích,
kde byly zaznamenávány rovněž jejich vzájemné vztahy. Důkladně sledovány byly vztahy mezi zděnými konstrukcemi
a souvrstvími uloženin. Na závěr byla provedena podrobná fotodokumentace odkryté podzemní prostory. Celkové schéma
stratigrafického vývoje bylo zpracováno do podoby Harrisovy matice stratigrafických vztahů 6) s propojením s maticí
stratigrafických vztahů z předchozí etapy výzkumu (obr. 3).
5) Tato část výzkumu byla označena
jako sonda 2/02. Nálezová zpráva:
Kočár et alii 2002.
6) Zpracována v SW ArchEd 1.0.
7) Odběr environmentálních vzorků
v ideálním případě vyžaduje
vzorkování ze začištěného profilu
přístupného najednou v celé ploše.
Sonda 2/02 byla pro výzkum výplně příkopu rozdělena do čtyř sektorů A, B, C a D (obr. 4; obr. 5:1–4). Vlastní exkavace
nestabilního (zvodnělého) souvrství probíhala z bezpečnostních důvodů ve dvou etapách. V první etapě byla rozebrána
statigrafie vrstev ve všech sektorech na bázi vrstvy 0259 (niveleta přibližně 303,00 m n. m.), tedy na horní úroveň limnických
sedimentů výplně příkopu. Ve druhé etapě výzkumu byly rozebírány sektory A a C, a to až na úroveň podloží. Následovala
exkavace sektoru D. Tím byl odhalen jediný profil příkopu přístupný výzkumu najednou v celé ploše (sektory A a C, jižní
profil). Tento profil nadále sloužil jako referenční pro detailní popis sedimentů a odběr environmentálních vzorků. 7)
Při archeologickém výzkumu bylo využito plavicí linky se sítem o průměru ok 4 mm pro zachycení drobných artefaktů
a ekofaktů nezachycených při klasickém rozebírání sedimentů škrabkou. Svrchní partie souvrství (1. etapa exkavace) byly
z časových důvodů plaveny z 50 % (jen sektory A, D), ve zbývajících sektorech B, C byl veškerý archeologický materiál
vybírán standardním způsobem bez použití plavicí linky. Spodní partie (2. etapa exkavace) byly proplavovány celé (sektory
A–D). Veškeré odkryté úrovně byly kresebně dokumentovány v měřítku 1:20, dokumentovány byly také veškeré přístupné
profily souvrstvím.
Obr. 2
Plzeň, Pražská ul. Celkový plán
výsledků výzkumu zaniklé Pražské
brány.
274
Obr. 3
Plzeň, Pražská ul., zaniklá Pražská
brána. Harrisova matice stratigrafických
vztahů rozčleněná do vývojových fází.
Vyznačeny prvky nezávislého datování
vztahující se k jednotlivým stratigrafickým
jednotkám (dendrodata, mince).
275
Obr. 4
Plzeň, Pražská ul.,
zaniklá Pražská brána.
1: Lokalizace sond 1/01 a 2/02.
2: Půdorys podzemních prostor
zkoumaných sondami 1/01 a 2/02.
3: Sonda 2/02. Pohled na líc mostního
oblouku D – D', doplněno o řez
souvrstvím H – H'.
Obr. 5
Plzeň, Pražská ul.
1: Lokalizace sektorů a profilů
v rámci výzkumu.
2: Půdorys částí příkopu (0284)
zkoumaných v sondách 1/01 a 2/02.
3: Sonda 2/02. Úroveň vrstev
0265=0266=0269 (fáze 3).
4: Sonda 2/02. Úroveň vrstvy 0254
se zahloubeným základovým vkopem
0286.
276
2.1 Metodika rozboru artefaktů
Použitá metoda exkavace založená na proplavení zkoumaných uloženin přinesla nebývale rozsáhlý soubor artefaktů
(celkem 34 269 ks). V jeho složení (obr. 6) dominují fragmenty kuchyňské a stolní keramiky (36 %) a fragmenty dřeva (35 %).
Další skupiny artefaktů podléhající v nepříznivých podmínkách poměrně rychlému rozkladu, nálezy ze skla a kůže, jsou
však v souboru zastoupeny jen málo. Překvapí rovněž poměrně malé zastoupení fragmentů stavební keramiky, mezi níž
dominují zlomky prejzů (5 %).
Obr. 6
Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02.
Zastoupení jednotlivých druhů
artefaktů v nálezovém fondu.
Zastoupení jednotliv ch slo ek v nálezovém fondu (N=34269)
Ke
Ka
12209
247
Ko
Fe
4281
315
St
280
Bk
Sk
69
264
Mz
267
C
P
261 1859
Dl
O/M
5
D
46 11949
K e
1,8 %
Uhl
1598
K
e
619
Ke
Uhl
4,7 %
Ka
Ko
Fe
Ke
35,6 %
St
Bk
Sk
D
34,9 %
Mz
C
P
Ka
0,7 %
Dl
0,0 %
O/M
0,1 %
Ko
12,5 %
P
5,4 %
C
Mz
0,8 % 0,8 %
Bk
Sk
0,2
%
0,8 %
St
0,8 %
Fe
0,9 %
Dl
O/M
D
Uhl
K
e
8) Úplné výsledky zpracování
jednotlivých skupin artefaktů včetně
katalogů a kresebné dokumentace
jsou součástí nálezové zprávy
(Kočár et alii 2003).
V rámci výzkumu jsme se snažili věnovat patřičnou pozornost všem skupinám artefaktů tak, aby mohly být náležitě
zhodnoceny jejich vypovídací schopnosti. Použitá metoda rozboru se u jednotlivých skupin artefaktů lišila v závislosti
na našich znalostech a zkušenostech. Cílem komplexního rozboru nálezového souboru artefaktů bylo kromě stanovení
chronologické osnovy výzkumu především důkladné testování možností, které přináší exkavace s využitím velkoobjemového
proplavování uloženin. Zcela záměrně se proto na tomto místě nezabýváme standardním morfologicko-chronologickým
rozborem artefaktů. 8) Jednotlivé skupiny archeologizovaných předmětů analyzujeme především z hlediska jejich vztahu
k nálezové situaci a soustředíme se na hledání a rozpoznání těch informací o nálezové situaci, které tyto artefakty a jejich
skupiny nesou.
9) K databázi Klasiker viz Nováček –
Tetour 2003; Tetour 2005a. Typáře
keramických tříd a morfologie
plzeňské středověké a raně novověké
keramiky viz Tetour 2005b.
Keramické artefakty, s jejichž zpracováním jsme měli největší zkušenosti, byly vyhodnoceny v databázi Klasiker s využitím
systému keramických tříd plzeňské středověké a raně novověké keramiky. 9) S pomocí databáze byl zpracován rovněž
soubor dřevěných předmětů, do nějž byly zahrnuty veškeré fragmenty s viditelnými stopami intencionálního opracování.
Skleněné a železné nálezy, jakož i další drobné artefakty byly zevrubným způsobem popsány a následně hodnoceny.
Artefakty z kůže byly popsány pouze výběrově, neboť převládaly útržky kůže bez známek intencionálního opracování.
V případě stavební keramiky bylo provedeno základní metrické vyhodnocení.
2.2 Metodika environmentálních analýz
Trvale zvodnělé archeologické sedimenty kromě klasických informací uložených v podobě artefaktů z keramiky, kovu či kamene
přinášejí možnost studia ekofaktů (přírodnin) nesoucích informace o životním prostředí v době sedimentace. Proto již při přípravě
projektu byl kladen důraz na zapojení přírodovědných metod do archeologického výzkumu. Odběr vzorků pro environmentální
analýzy probíhal na několika úrovních:
277
– Velké ekofakty (zlomky dřev, ulity a lastury makroskopicky zachytitelných měkkýšů, fragmenty uhlíků, kosti, zuby nebo šupiny
obratlovců a velká semena a plody rostlin) byly získávány již v terénu při probíhající exkavaci lokality plavením na plavicí lince
(velikost ok 4 mm).
– Vzorky sedimentu pro archeobotanickou a malakologickou analýzu byly odebírány do igelitových pytlů ze začištěného
profilu. Objem vzorků činil asi 10 l.
– Vzorky pro mikroskopické analýzy (palynologie, diatomární, cladocerová) byly odebírány do plastikových krabiček od filmů
zaražených do začištěného profilu. Pro provedení analýz tohoto typu postačuje obvykle 100 ml sedimentu. Vzorky byly
urychleně baleny do igelitových sáčků se zipem. Tyto vzorky byly přechovávány v lednici.
– Kromě vzorků sedimentu byly odebrány specifické vzorky určené pro dendrochronologickou analýzu. Šlo o veškeré fragmenty
dřeva získané při exkavaci s více jak třiceti letokruhy.
Zpracování jednotlivých environmentálních vzorků (příprava vzorku, separace a determinace ekofaktů) probíhalo specificky
pro jednotlivé druhy analýz.
Pro separaci rostlinných makrozbytků a zbytků schránek měkkýšů popř. vajíček (ephyphyí) korýšů byla použita metoda
standardního proplavení přes soustavu sít o velikosti ok 5 mm, 1 mm a 350 μm. (Jones 1991; Veen 1984). Takto proplavený
vzorek byl vysušen při pokojové teplotě. Separace a determinace rostlinných (a živočišných) zbytků probíhala pod binokulární
lupou tak, aby z každé vzorkované vrstvy byl získán statisticky významný soubor determinovatelných subfosilií (asi 300–500 ks).
Některé vrstvy se ukázaly jako chudé na rostlinné zbytky a z jejich sedimentu se toto požadované množství získat nepodařilo.
Preparáty pro pylovou analýzu byly připraveny standardní metodikou (Faegri – Iversen 1989). Vzorky byly desintegrovány
vařením v 10 % KOH a organická složka odstraněna acetolýzou. Protože všechny vzorky obsahovaly určité množství
silikátů, byly preparovány v koncentrované HF po dobu 24–36 hodin. Barvení preparátů bylo provedeno safraninem.
Zjištěné pylové spektrum bylo počítáno u obou vzorků na pěti preparátech s krycím sklem o velikosti 22×22 mm. Celkový
počet determinovaných pylových zrn pozitivních vzorků se pohyboval v intervalu 800 až 1200.
Pro diatomární analýzu bylo odebráno 50 ml sedimentu. Vzorek byl následně v laboratoři umístěn do vysoké kádinky a bylo
přidáno malé množství destilované vody na zvlhčení vzorku. Ke vzorku byl postupně přidáván 30% H2O2 v malém množství.
Dochází k oxidaci organické části vzorku. H2O2 se přidává do té doby, dokud se nepřestanou uvolňovat bubliny. Pak byl vzorek
ponechán přes noc odstát. Druhý den byl vzorek zahříván ve vodní lázni při 50 °C a pokračovalo se v přidávání H2O2 opět
do doby, kdy se přestaly tvořit bubliny. Pak byla přidána 10% HCl v malém množství, aby se odstranily zbytky karbonátů.
Byla zvýšena teplota ve vodní lázni na 70–80 °C a přidána HCl. Vzorek byl vyňat z vodní lázně, byla přidána destilovaná
voda (80 ml) a byl ponechán přes noc sedimentovat. Druhý den byl odstraněn vodní sloupec, aniž by došlo ke zvíření sedimentu,
a opět byla přidána destilovaná voda. Tento krok byl opakován 2–3× tak, aby výsledné pH roztoku nad sedimentem
bylo 7. Písek a větší minerální částice byly odděleny dekantací a sedimentací vzorku. Takto připravený vzorek obsahuje
v sedimentu jednotlivé frakce, ze kterých byly vybrány mikroskopickým pozorováním frakce nejbohatší na rozsivky. Z frakce
s největším zastoupením rozsivek bylo odebráno 100 mikroskopických preparátů, které byly vyhodnoceny na světelném
mikroskopu při zvětšení 10×40 a 10×100.
Malakologická analýza byla provedena na základě standardních malakologických metod (Ložek 1981; 1998). Vedle ručního
sběru pozůstatků měkkýšů během terénního výzkumu byly odebírány vzorky matrix, které byly následně zpracovány
v laboratorních podmínkách. Po důkladném usušení odebraných vzorků následovalo jejich plavení na sítech o světlosti 0,5 mm.
Konchologický materiál byl posléze determinován s využitím stereomikroskopu.
3. Příkop středověkého
městského opevnění
a jeho výplň
Podloží bylo tvořeno ve spodní části souvrstvím grafitických břidlic a ve svrchní části arkózou (0135=0289). Nejstarší
stratigrafickou jednotkou byl do podloží vytesaný příkop (0284). Výzkum zachytil šikmou západní stěnu příkopu přecházející
v úrovni asi 301,70 m n. m. v ploché dno. Na západní straně šikmá stěna příkopu přecházela ve vodorovnou lavici. Na tuto
lavici přímo nasedala zeď probíhající zhruba ve směru sever–jih (0217), v sondě 2/02 byl bohužel zkoumán jen její východní
líc. Ten se ve spodní partii výrazně odkláněl od svislice, byl zděn z jen velmi hrubě přitesaných arkózových kvádrů, které byly
kladeny pravidelně do řádků na vápennou maltu. Ve spodní části byla zeď reparována mladší přizdívkou z velkých sekundárně
použitých (?) kamenných kvádrů (0218 – obr. 4:2–3, 5, 7).
Stratigrafie výplně příkopu (obr. 4:3, 8–11) byla ve spodní části tvořena tenkou vrstvou hrubého šedohnědého písku (0280)
překrytého výraznou tenkou, ostře ohraničenou vrstvou tmavě šedého jílu (0279). Následovala až 50 cm mocná vrstva
organogenní tmavé hnědé jílovité hlíny (0278) rozdělené tenkým nevýrazným proplástkem hrubého šedého písku (0281)
na svrchní a spodní část (0278–I a 0278–II). Tuto mohutnou vrstvu překrývala tenká vrstvička šedého hrubého písku (0277)
překrytá mocnou vrstvou tmavé hnědé organogenní hlíny (0275).
278
Obr. 7
Sonda 2/02. Pohled na zeď 0217, 0218
od východu.
Obr. 8
Sonda 2/02. Řez F – F'.
Obr. 9
Sonda 2/02. Řez G – G'.
279
Obr. 10
Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Sektor D, pohled na jižní profil.
Obr. 11
Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Sektor C, pohled na jižní profil.
Dále sedimentovala vrstva hnědošedého jílu (0276). Na ten nasedala tenká vrstvička hrubého šedého písku (0273=0274).
Následovala až 40 cm mocná vrstva tmavé šedé jílovité hlíny (0267) rozdělená na tři části (I, II a III) dvojicí vrstviček jemného
písku (0283, 0282). Dále sedimentace pokračovala vrstvou žlutookrového hrubého písku (0266) a vrstvou hrubého šedého
písku (0265), ve svrchní partii s výraznou příměsí balvanů z arkózy (0269). Vrstvy 0266 a 0265 byly tvořeny shodným materiálem,
jejich výrazně odlišné zbarvení bylo důsledkem zatékání barevného roztoku z nadložních vrstev. Celé souvrství až po úroveň
vrstvy 0269 vykazovalo známky limnické sedimentace (materiál sedimentoval pod vodou), nápadná byla zejména přítomnost
schránek vodních plžů, vodorovné ukládání většiny zkoumaných vrstev a proplástky říčního písku.
Z této úrovně byly do souvrství zaraženy zahrocené dřevěné kůly (0287), které překryla kompaktní vrstva tmavého
hnědošedého jílu (0260) plynule přecházející východním směrem v tmavou šedohnědou jílovitou hlínu (0271). V úrovni
dřevěných kůlů bylo možné sledovat ledabyle rozprostřená druhotně (?) použitá prkna a velké fragmenty prejzů či kameny
sloužící patrně jako primitivní komunikační úprava (obr. 5:3).
Následovalo souvrství tvořené vrstvami charakteru stavební sutě s příměsí domácího odpadu bez známek limnické
sedimentace, ovšem vykazující známky trvalého zvlhnutí – místy se v něm uchovaly rostlinné makrozbytky a fragmenty
dřeva v nezuhelnatělém stavu. Nejstarší byla vrstva okrovohnědé písčité hlíny s četnými fragmenty cihel (0270) a vrstva
šedého jílu s četnými zlomky prejzů (0268). Obě vrstvy překrývala tmavá šedohnědá jílovitá hlína s četnými zlomky cihel
a prejzů (0259). Následovala vrstva světlé písčité hlíny (0257) a hnědé organogenní hlíny (0261) ostře přecházející ve světlou
šedou jílovitou hlínu (0254). Souvrství bylo uzavřeno tenkou vrstvičkou světlé šedé jílovité hlíny (0252).
280
10) Úplný popis nálezové situace
obsahuje nálezová zpráva
(Kočár et alii 2002).
Do této vrstvy byl vyhlouben širší nepravidelný základový vkop (0286), ve kterém byl vyzděn velmi hrubě lícovaný základ
západního pilíře klenební konstrukce (0219 – obr. 5:4, 7). Posléze byl základový vkop vyplněn hnědošedou písčitou hlínou
(0256). Následovala tenká vrstvička tmavé šedohnědé písčité hlíny (0251). Z této úrovně byl vyhlouben výkop základového
vkopu středového pilíře klenební konstrukce (0285). Jeho hloubka činila asi 110 cm, nedosahovala tudíž pevného dna příkopu,
které se nalézalo o dalších 90 cm níže. Základový vkop byl zcela vyplněn litým základovým zdivem středového pilíře (0220).
Takto připravené základy, jejichž půdorys byl velmi nepravidelný, nesly dvě pečlivě lícované zdi z lomového zdiva vymezující
prostoru o šířce 340 cm sklenutou obloukem valené klenby (0211). Zdivo klenby obsahovalo druhotně použitý architektonický
článek, fragment špalety okna profilovaný pravoúhlým ústupkem a jednoduchým okosením. Zaklenutý oblouk byl na severní
straně ukončen rovným lícem, který nesl vápennou omítku s rovným povrchem hlazeným dřevem (0212). Klenutá zděná struktura
0211 se v západní části sondy opírala výraznou spárou o zeď 0217 i o její mladší přizdívku 0218. V úrovni 307,80 m n. m. byla
ukončena poměrně rovnou korunou beze stop odbourání (obr. 4:3, 7). 10)
Úplný přehled o vývoji stratigrafie zkoumané v sondách 1/01 a 2/02 v prostoru zaniklé Pražské brány poskytuje Harrisova
matice stratigrafických vztahů. Na základě rozboru terénní situace vypracovaná stratigrafická sekvence byla s ohledem
na stratigrafické i tafonomické poznatky rozdělena do vývojových fází (obr. 3). Do fáze 1 náleží příkop (0284) a s ním související
zděné konstrukce opevnění (0217). Jako fázi 2 označujeme souvrství výplně příkopu vzniklé sedimentací pod vodou, jílové
a jílovité vrstvy jsou proloženy pískovými úrovněmi. K fázi 3 řadíme stratigrafické jednotky související s uzavřením výplně
příkopu, respektive s ukončením vodní sedimentace. Depozičním areálem svrchních, méně mocných vrstev výplně (například
0265, 0266, 0269) již podle všeho není celý příkop, jejich uložení následují struktury fixující povrch (především konstrukce
s kůly 0287). Do fáze 4 spadá souvrství charakteru stavební sutě a sídlištního odpadu, jehož uložení vytváří terén pro založení
základů klenební konstrukce (0219, 0258), jejíž výstavba zcela změnila charakter prostoru.
11) K metodice postexkavačního
vyhodnocení terénní situace srov.
stále aktuální Harris 1979, 89–91.
Takto definované vývojové fáze byly posléze využity pro zpracování chronologické osnovy výzkumu, především pro rozbor
keramiky. Teprve zpracování těch složek nálezového fondu, které byly relevantní pro chronologickou osnovu výzkumu,
umožnilo absolutní datování vývojových fází. 11)
4. Chronologická osnova
výzkumu
Absolutní datování stratigrafické sekvence lze opřít o poměrně hustou síť dat. Nejpočetnější soubor studovaných artefaktů
tvořila keramika. Poznání keramických artefaktů je limitováno stavem bádání a vypovídací hodnotou „novověkých“ keramických
souborů. Nálezový soubor keramiky je cenný zejména možností propojení s absolutními chronologickými daty, která byla
získána numismatickým rozborem a pomocí přírodovědných datovacích metod. Nálezy mincí a dendrochronologická data
posloužily jako jedna z nejvýznamnějších opor tohoto datování a umožnily následnou korelaci výsledků archeologického
výzkumu s písemnými prameny.
10
33
166
2
1
24
24
1
8
30
27
76
2
66
13
52
67
1500
1000
281
Fáze 4
PM406
PM405
PM403
PM402
PM401
PM324
PM323
PM322
PM321
PM320
PM318
PM317
PM316
PM315
PM314
PM313
PM312
PM311
PM310
PM309
PM308
PM307
PM306
PM305
PM304
PM302
PM301
PM221
PM220
PM219
PM217
PM216
PM214
PM213
PM212
PM211
PM209
PM208
PM207
PM206
PM205
PM204
PM203
PM202
PM201
PM110
PM109
PM108
PM107
500
Fáze 3
PM406
PM405
5
1
1348
2000
Fáze 2
1
9
23
2500
0
PM403
2
PM402
12
3
PM401
1
PM322
19
PM321
8
PM320
3
PM318
PM313
PM312
PM311
PM310
PM309
PM308
7
107 100 454 85 14 26 424 2275
PM324
2
PM323
22
142
872 157 73
PM307
1
3
PM306
10
3
PM305
9
8
5
PM304
5
PM302
1
7
PM317
112
245
PM301
2
2
267
20
39
PM216
PM212
PM211
27
2
59
PM316
3
2
PM315
1
PM209
PM207
11
14
PM314
52
16
25
PM221
38
14
PM206
PM205
17
49
PM220
83
PM219
246
217 222 152 167 171
PM217
87
PM204
PM203
PM202
267 693 186
6
PM214
5
8
PM201
PM110
13
1
2
PM213
6
PM109
PM108
2
3
PM106
2
PM107
PM106
2
4
Fáze
Horizont
Obr. 12
Početní zastoupení keramických tříd
ve fázích 2, 3, 4.
PM208
4.1 Keramika
Graf na obr. 12 ukazuje početní zastoupení keramických tříd v jednotlivých vývojových fázích. V druhé fázi se rýsuje výrazná
převaha třídy PM202, slabší zastoupení mají třídy středověkého redukčního zboží PM201, PM203, PM212 a novověká
redukčně-oxidační keramika PM307. Třídy s oxidační keramikou PM313 a PM321 jsou v této fázi zastoupeny minimálně. Jejich
přítomnost může odrážet pozvolný nástup oxidačního zboží hlavních novověkých tříd. V následující třetí fázi keramické třídy
druhého horizontu zaznamenávají pokles, přesto třída PM202 stále dosahuje oproti ostatním převažující hodnoty. Výrazněji
se začíná projevovat třída PM204, zřetelný je nástup tříd s novověkou oxidační keramikou (PM308, PM301, PM313, PM321),
které se dostávají v následující fázi do jasné převahy a prudce zatlačují předtím dominantní PM202 a ostatní třídy výrazně
zastoupené ve druhé fázi. Hlavní novověké třídy PM313 a PM321 dosahují ve čtvrté fázi až polovičního zastoupení.
28
44
7
6
12
Ve druhé fázi naprosto dominuje redukční neglazované zboží. Redukční keramika nese o něco vyšší technologickou úroveň
výroby, kdy se vytáčením na rychle rotujícím kruhu dosáhlo i tenké síly střepu, k tomu přistupuje zvonivý výpal u nejkvalitnějšího
středověkého zboží zejména v keramických třídách PM202, PM201. Výzdoba nádob chudne, přetrvává pouze na podhrdlí.
Ve druhé fázi se v malé míře zastoupení objevuje též novověká oxidační keramika s vnitřní glazurou. Její množství je zanedbatelné,
může souviset s určitou mírou promísení sousedních vrstev mezi druhým a třetím horizontem, respektive s kontaminací starších
vrstev. Spíše se přikláníme k názoru, že tradice výroby redukční keramiky směřuje v této fázi ke svému zenitu a v produkci
se začíná pozvolna objevovat glazované zboží. Přesto redukční keramika zůstává stále dominující a tradice její výroby
a užívání přetrvává do následujícího horizontu.
Ve třetí fázi nastupuje oxidační zboží novověkého charakteru s vůdčí keramickou třídou PM307 (tzv. přechodného charakteru),
stále dominantní však zůstává výskyt redukční keramiky. Výrazný předěl v hrnčířských technologiích je patrný až v další
fázi, kdy je staré redukční zboží zatlačeno do pozadí glazovanou keramikou. Prudce nastupuje produkce zboží nových
výrobních tradic, v Plzni nesených třídou PM313 a PM321. Vlastní přechod třetí a čtvrté fáze je do značné míry problematický,
neboť jejich hranice nebyla při rozboru terénní situace ostře vymezena, nálezy ze dvou posledních vrstev třetího horizontu
(tj. 0260 a 0271) jsou si složením a charakterem artefaktů velmi blízké s vrstvami následujícími. Tradiční technologie výroby
redukční keramiky ve čtvrtém horizontu mizí, nové redukční zboží (PM302, PM304) je již zcela jiného technologického
zpracování a materiálu.
12) K podobnému závěru dospěli
Dohnal – Fröhlich 2000, 166.
Masivní nástup keramického zboží novověké tradice obohatil tvarové spektrum nádob. Vedoucí keramické třídy PM313
a PM321 reprezentují běžné kuchyňské hrnce s vnitřní olovnatou glazurou, 12) nejčastěji s přehnutým a zavinutým okrajem,
o něco méně s jednoduchým a kyjovitým okrajem. Výzdoba hrnců je minimální, objevuje se až na výjimky na podhrdlí, které
bývá zdobené několika vodorovně rytými rýhami, malovanou červenou vlnovkou nebo linkou. Ojediněle se vyskytují plastické
promačkávané lišty na podhrdlí nádob. Pásová ucha hrnců jsou nasazená vždy na okraj nádoby.
Vedle hrnců se v tvarovém sortimentu hojně vyskytují mísy, zejména v keramické třídě PM313. Podle tvaru je lze rozdělit na dvě
základní kategorie, na hluboké a talířovité mísy. Hluboké mísy nebývají ve větší míře, na rozdíl od talířovitých, vnitřně zdobené.
Hluboké mísy jsou zastoupené rovněž v redukčním zboží. Kromě zdobených mís se vyskytují i nezdobené talířovité mísy.
Výzdoba talířovitých mís je složena z efektu kombinování transparentní glazury s malbou na bílém nástřepí nebo jen s malbou
na červeném (PM313) a světlém (PM321) střepu. Na zdobených mísách jsou časté ornamenty vodorovných rýh na okraji
a rostlinné motivy. Malba na nástřepí bývá žluté nebo červené barvy a může být na celé vnitřní ploše nebo jen na okraji.
Džbány a drobnější misky nebo hrnky častěji přísluší ke třídě PM321 a PM301. Mezi dalšími tvary se vyskytují trojnožky
s téměř uzavřenou rukojetí, pekáče s ovaleným nebo rovným okrajem a láhve s úzkým hrdlem. Cedník snad zastupoval
ojedinělý malý zlomek provrtaného dna.
Mezi drobné keramické nálezy patří fragmenty dýmek. Celkem se jich nalezlo dvanáct, deset z nich přísluší čtvrté fázi,
zbylé dvě třetí fázi. Z hlediska materiálu je lze zařadit do dvou keramických tříd. Po šesti fragmentech jsou zastoupené třídy
PM209 a PM301. Většina nalezených fragmentů byla zdobená plastickým nebo radélkovým dekorem s rostlinnou
a geometrickou tematikou.
4.2 Kamnové kachle
Nálezy kachlů ve druhé a čtvrté fázi dosahují po 1 %, ve třetím horizontu je jejich výskyt zanedbatelný. Nejvíce nálezů zlomků
kachlů se řadí ke keramické třídě PM401 (42 ks) a PM402 (48 ks), méně početné jsou keramické třídy PM403 (21 ks), PM406
(17 ks) a PM405 (5 ks). Určitelné tvary kachlů náleží základním řádkovým kachlům. Zlomky kachlů s rostlinnou ornamentikou
a kompaktní zelenou glazurou je možné zařadit do období přechodu renesance a časného baroka (Dohnal – Fröhlich 2000, 164).
Za pozornost stojí pět fragmentů z vrstvy 0278 náležící jednomu exempláři zdobené čelní stěny komorového kachle. Je z něj
zachována spodní levá čtvrtina (výjev spodní části postavy s ocasem stojící v ohrádce před pulpitem, pod nímž je berla) a horní
pravý roh čelní vyhřívací stěny (tři letící ptáci). Okraj kachle je olemován nezdobenou plastickou lištou. Podle zachovaných částí
výjevu se jedná o motiv „vlka kazatele“. Známé obdobné exempláře z pražského prostředí jsou datovány do doby kolem roku
1500 (Smetánka 1983; Richterová 1982, tab. 67:2–3), kachle malého formátu s tímto motivem z Jihlavy jsou však již předhusitské
a v německém prostředí se tento ikonografický motiv objevuje již od konce 13. století (Měřínský 1997).
13) S určitou mírou pravděpodobnosti
lze předpokládat, že většina mincí
mohla být ztracena nejpozději
několik desetiletí od doby jejich
ražby, v konkrétních případech je
to však obtížné prokázat.
4.3 Mince
Díky použité metodice výzkumu (plavení vrstev) byly nálezy mincí relativně početné. Celkem bylo zachyceno deset mincí a jejich
fragmentů. Nálezy mincí posloužily jako jedna z nejvýznamnějších opor absolutního datování. Z tohoto pohledu je důležité, že jde
o kolekci jednotlivých, tzv. ztrátových ražeb, z nichž každá nese samostatnou chronologickou informaci. 13) Ke ztrátě haléře
Václava IV. (č. 1) do vrstvy 0278 nemohlo dojít před rokem 1384. Nálezy tří stříbrných mincí z vrstvy 0275 nebyly chronologicky
jednotným souborem. Dvě zhořelecké ražby (č. 3–4) postrádají konkrétnější datování, a lze je tedy pouze rámcově datovat do druhé
poloviny 15. století nebo ještě i do počátku 16. století. Ze stejné vrstvy pochází také parvus Václava II. (č. 2) ražený na počátku
14. století. Ve vztahu k nálezovému prostředí představuje tato ražba nepochybně starší intruzi. Vrstva 0254 obsahovala dvě
mince ze 17. století (č. 5–6), vznik vrstvy do poslední třetiny 17. století datuje lehnický grošík z roku 1673 (č. 6). Uložení nejmladší
mincemi datované vrstvy 0213 (=0250) lze na základě nejmladší z nalezených mincí, krejcaru Františka II. (č. 8), předpokládat
až po roce 1800.
282
Vrstva 0278:
ČECHY, Václav IV. (1378–1419)
mincovna: Kutná Hora, AR haléř se čtyřrázem z let 1384–1419
Av.: v hladkém kruhu špatně zřetelná koruna
Rv.: hladký
Lit.: Castelin 1953, 130, jako č. 38a–40
1. 0,089 g; 11,0/10,5 mm
Vrstva 0275:
ČECHY, Václav II. (1278–1305)
mincovna: Kutná Hora, AR parvus z let 1300–1305
Av.: koruna, +W[:I:I:R]:BOEM
Rv.: korunovaný český lev doleva, opis nečitelný
Lit.: Castelin 1953, 34, jako č. 1–3
2. 0,1 26 g; –/– mm; olámaný
Horní Lužice, ZHOŘELEC, město
AR peníz (2. polovina 15. století)
Av.: v provazcovém kruhu na plošném čtverci velkými písmeny minuskulní GOR
Rv.: velká koruna
Lit.: Radoměrský 1967, 128, č. V:8
3. 0,1 87 g; 12,4/13,3 mm; 4,5 h
Horní Lužice, ZHOŘELEC, město
AR peníz (2. polovina 15. století)
Av.: v provazcovém kruhu na plošném čtverci středně velkými písmeny minuskulní GOR
Rv.: velká koruna
Lit.: Radoměrský 1967, 128, jako č. V:5
4. 0,206 g; 13,0/13,8 mm; 1,5 h
Vrstva 0254:
MORAVA, Ferdinand II. (1619–1637)
mincovna: Brno, mm. K. Wonsidler (1624–1627), AR krejcar 1626
Av.: poprsí Ferdinanda II. doprava, koruna, FERDI.II.D.G. CW R.I.S.A.G.H.B.R. Rv.: dvouhlavý korunovaný orel s 1 v oválném
prsním štítku, ARCH[.........]M 1626
Lit.: Halačka 1988a, 456–457, jako č. 892
5. 0,483 g; 16,3/16,1 mm; 7 h
Slezsko, LEHNICE-BŘEH, knížectví, Luisa z Anhaltu (1673, +1680)
mincovna: Břeh, mm. K. Brettschneider (1665–1673), AR grošík 1673
Av.: slezská orlice, [C-B]
Rv.: dva korunované oválné znaky v kartuši, nahoře 16–[73]
Lit.: Kopicki 1982, 166, jako č. 329
6. 0,209 g; –/15,1 mm; 3 h, 50 % odlomeno
Vrstva 0213:
DOLNÍ RAKOUSY, Marie Terezie (1740–1780)
mincovna: Vídeň (bzn), AE fenik 1765
Lit.: Novotný 2001, 29, č. 7
7. 1,449 g, 20,9/19,7 mm, 11,5 h, plošná koroze
ČECHY, František II. (1792–1835)
mincovna: Praha (C), AE krejcar 1800
Lit.: Halačka 1988b, 971, č. 2052
8. 4,060 g, 23,1/23,0 mm, 11,5 h, plošná koroze
Josef II.? (1780–1790)
mincovna: ?, AE krejcar 17??
Lit.: –
9. 6,448 g, 24,6/24,2 mm
Zcela neurčitelná zkorodovaná mince
Lit.: –
10. 1,639 g
283
14) b939 vůči standardu dub-cr6:
n=110, a=68,2%**, tB=6,52**,
tH=7,32**, b941 vůči standardu
jedle-ce: n=48, a=78,1%**,
tB=3,64**, tH=4,60**, b942 vůči
standardu smrk-ce: n=49,
a=65,3%*, tB=5,15**, tH=5,67**.
Symboly: a – procento
souběžností, tB, tH – hodnoty
t-testu při použití Baillie-Pilcherovy
resp. Hollsteinovy transformace.
15) Průměrný počet letokruhů běli dubu
v ČR činí 15 letokruhů, s rozptylem
odpovídajícím mírně asymetrickému
rozdělení četnosti této hodnoty
charakterizovaným hodnotami
horního decilu +6 a dolního decilu –5.
4.4 Dendrochronologie
Při datování byla použita běžně užívaná metoda (Kyncl 2005; Cook – Kairiukstis 1990), a to s následujícím výsledkem:
Č. vz.
Předmět
Dřevina
b939
b940
b941
b942
kůl B0287
kůl C0287
prkno D0287
prkno B0275
dub
dub
jedle
smrk
Počet
letokr.
Z toho
běl
110
1
30
0
48
49
Poslední
letokruh
Rok
smýcení
1591
1587
1479
1407
1606+5
-6
1587+
1479+
1407+
Datování vykázalo vesměs dobré parametry spolehlivosti. 14) Všechny předměty měly značně ohnilé okraje a pro všechny byla
společná absence podkorního letokruhu, který datuje rok smýcení zdrojového stromu. Ten se podařilo upřesnit pouze u dubového
kůlu b939, u kterého byl zachycen jeden letokruh běli, a to do intervalu 1600 až 1611. 15) Z vysoké shody letokruhových řad
obou dubových kůlů (obr. 13) lze usoudit, že pocházejí z téhož stromu. Jistě přísluší témuž časovému horizontu.
Prkna z jehličnatého dřeva vykazují dataci podstatně starší a také vzájemně značně odlišnou (obr. 14). Nutno však u nich
počítat se značnou ztrátou okrajových letokruhů, proto se neodvažujeme datování mýcení zdrojových stromů blíže odhadnout.
10000
1000
-- [1587]
100
b940
b939
[1591]
10
1480
1490
1500
Obr. 13
Letokruhové řady dubových kůlů
v synchronní poloze se standardní
chronologií dubu.
284
1510
1520
1530
1540
1550
1560
1570
1580
1590
1600
10000
b941
[1479]
1000
100
b942
[1407]
10
1360
1370
1380
1390
1400
1410
1420
1430
1440
1450
1460
1470
1480
1490
1500
Obr. 14
Letokruhové řady prken z jehličnatého dřeva v synchronní poloze s příslušnou standardní chronologií. Nahoře: jedlové prkno
b941 a standard jedle pro Čechy, dole smrkové prkno b942 a standard smrku pro Čechy.
5. Výpověď archeobotanických
analýz
16) Některé z těchto úrovní však byly
odděleny nesouvislými proplástky
říčního písku a lze tedy mluvit
o vrstvách přirozených. Při exkavaci
však nebylo možné tyto jemné
hranice vrstev vždy přesně sledovat.
5.1 Makrozbytková analýza
Pro makrozbytkovou analýzu byly vzorkovány vrstvy 50, 51, 56, 54, 59, 60, 71, 65, 66, 67, 74, 76, 75, 78. Vrstvy 67 a 78 byly
dále členěny na mechanické úrovně I až III přibližně po 10 cm. 16) Objem vzorku byl zvolen tak, aby z každé vrstvy byl získán
reprezentativní soubor makrozbytků. Objem vzorků, z nichž byly makrozbytky separovány, kolísal od 500 ml do 5 000 ml. Jako
negativní (neobsahující zbytky rostlin) se ukázaly vrstvy 50, 51, 71, 74. Celkem bylo separováno asi 6 442 ks rostlinných zbytků
odpovídajících zhruba 140 taxonům vyšších rostlin (obr. 15, 16). Soubor je dostatečně velký a reprezentativní. Podle recentních
ekologických nároků (a ekonomického využívání člověkem) byly zjištěné druhy rozděleny do skupin – pěstované/sbírané
rostliny, plevele, ruderální rostliny, rostliny pastvin/luk, mokřadní taxony.
Spektrum získaných rostlinných makrozbytků je tvořeno druhy přímo rostoucími v okolí studované archeologické situace – lokální
vegetace (autochtonní složka spektra). Nemalou měrou jsou ale zastoupeny i makrozbytky druhů, které se do studované
archeologické situace dostaly činností člověka (alochtonní složka).
Alochtonní složka spektra
Užitkové druhy
Obilniny reprezentovaly nálezy žita (Secale cereale), ječmene (Hordeum vulgare s.l.), prosa (Panicum miliaceum) i pšenice
seté (Triticum aestivum). Proso (Panicum miliaceum) bylo zjištěno v nezuhelnatělém i zuhelnatělém stavu. V nepatrném množství
byly zjištěny celé zuhelnatělé obilky a vtroušené nezuhelnatělé pluchy. Nálezy prosa byly vázány na nejstarší horizont výplně
příkopu (fáze 2). Nepočetné nálezy výhradně zuhelnatělých obilek žita, pšenice a ječmene jsou rovnoměrně rozloženy v celém
období ukládání sedimentů příkopu (fáze 2 až 4). Vzájemné poměry obilnin však pro poměrně nízké zastoupení nelze stanovit.
Nejpočetnější byly nálezy žita, u kterého na základě analogií s jinými zkoumanými lokalitami v Plzni a okolí můžeme uvažovat
o dominantní úloze.
Z olejnin byla zjištěna konopě setá (Canabis sativa) a mák setý (Papaver somniferum). Nažky konopě byly zjištěny ve dvou
stratigrafických fázích zazemňování příkopu. První období, ve kterém byly zjištěny zejména drobné fragmenty nažek, spadá
do období vodní sedimentace příkopu – fáze 2. Konopě byla dále zjištěna v sedimentech spadajících do období přestavby
brány (fáze 4). Mák setý byl striktně vázán jen na fázi 4. Oba druhy byly doloženy v nevelkém počtu makrozbytků.
285
Vrstva
Abies alba
Acetosella vulgaris
Agrostemma githago
Alchemilla sp.
Amaranthus sp.
Anagallis arvensis
Anthemis arvensis
Anthriscus silvestris
Apium graveolens
Aphanes arvensis
Arctium cf. minus
Arenaria serpyllifolia agg.
Artemisia sp.
Atriplex sp.
Avena sp.
Barbarea vulgaris
Brasicaceae (malá)
Buglosoides arvensis
Cannabis sativa
Capsella bursa-pastoris
Carex caryophylea Carex echinata Carex flava/flacca
Carex leporina
Carex muricata
Carex nigra TYP
Carex pallescens TYP Carex vesicaria
Carex ssp. Carum carvi
Centaurea cyanus
Cerastium sp. (excl. C. arvense)
Cerastium arvense
Cerasus avium/vulgaris
Cerasus vulgaris
Cerealia
Cichorium intybus
Cirsium arvense
Cirsium vulgare
Coriandrum sativum
Corylus avellana
Cucumis sativus/melo
Cyperus fuscus
Daucaceae
Daucus carota
Dianthus deltoides
Eleocharis sp.
Eleocharis ovata
Euphorbia helioscopia
Fagopyrum convolvulus Gross
Ficus carica
Filipendula ulmaria
Fragaria vesca/viridis
Galeopsis ladanum
Geranium dissectum
Graminae TYP I
Graminae TYP II
Hordeum vulgare s.l.
Humulus lupulus
Hyoscyamus niger
Hypericum perforatum cf. Elatine sp.
Chelidonium majus
Chenopodium album Chenopodium ficifolium
50
51 56 54
59
60 71 65 66
11
1zl
1
2
1
1
3
1
1/2 1+11/2+5zl 1/2
1
1+1zl
2
3
8
1
1
1
4+2zl 1
7
1zl
1zlst
9zl
1/2
2zl
1zl
1??
2
2
5
7+2zl 1zl
1
1+4zl
2
1
1
1
1 125+73zl 31+1zl 119+61zl 22+4zl 21 34+14zl
10
106 18+5/2+9zl 12+3/2+3zl 2+2/2 1
286
67I
1zl
2
9
1
2
1
7
1
2
36+11zl
5+1zl
67II
1+1/2
1
1
1
5
2
2zlob
1
11
8
1
57+3zl
15+6zl
67III 74 76
75 78I 78II 78III
1+2zl
1
3
4+1zl 6+2zl 6
8
1zl
6+13zl 2+2/2+7zl
1
1 4+2/2cf.
1cf.
2
5
1
2
4+1/2
1
1
1
2
2
1+1/2
25 10+8zl 1
2
3 4+1cf.
5
1cf.
3
1
2
2
1
1
1
4
2
1/2
1zl 6/2+11zl 4/2+24zl
1
2
1
2
1
2
1
5
3
1
1
4+1/2
3
4
11 20
14
23
1
1
4
1
2
1
1
5
9
7
33
4
14
1
3
21
2
1
3
3zl 7+5zl 10zl
1cf.
3+1zl
1
1
8
1
1
2
2
1/2+6zl 8zl
1
3zlob+1zlst 1+1zl
1
2
2
3
2
1
1zl
3zl
31zl
10zl
2+7zl 1+2/2+3zl
1
1
1
1
1
1
1zl
1zl
2+13zl 6zl
5+1cf. 2
3
5
2
1
18
18
20 14
6
61
1
1zl
2
2
5
1
3
1+1zl
2/2+2zl 8+19zl 2+2/2+22zl
2
9
1
1
1
1
3
1
32+9zl 6+5zl 99+16zl 8+2/2 2
9
8
19+6zl 1 125+4zl 69+10zl 52
89
102
1
1
5
Vrstva
Chenopodium hybridum
Chenopodium polyspermum
Chenopodium rubrum/glaucum
Chenopodium sp. Juglans regia
Juniperus communis
Lamium album
Lamium amplexicaule
Lamiaceae
Lapsana communis
Leontodon autumnalis
Lepidium cf. ruderale
Leucanthemum vulgare
Linum catharticum
Lotus corniculatus Luzula campestris/multiflora
Lycopus europaeus
Lychnis flos-cuculi
Malus/Pirus
Malva sp.
Myosotis sp.
Neslia paniculata
Oenanthe aquatica
Panicum miliaceum
Papaver argemone
Papaver somniferum
Picea abies
Pinus silvestris
Pisum sativum
Polycnemum arvense
Polygonum arenastrum
Polygonum aviculare Polygonum calcatum
Polygonum lapathifolium Potamogeton sp.
Potentilla anserina
Potentilla erecta
Potentilla cf. supina Potentilla sp.
Prunella vulgaris
Ranunculus acris
Ranunculus auricomus/falax
Ranunculus flammula
Ranunculus repens Ranunculus sceleratus
Raphanus raphanistrum
Rorippa palustris
Rosa sp.
Rubus caesius
Rubus idaeus
Rumex crispus
Rumex obtusifolius
Rumex sece Rumex Rumex sanquineus
Sambucus nigra
Scirpus silvaticus
Scleranthus annuus
Schoenoplectus tabernaemontanii
Secale cereale
Setaria glauca
Setaria viridis/verticillata
Silene vulgaris
Sinapis arvensis
Solanum nigrum
Solanum dulcamara
50 51
56
54
59
60
2
7
2
1zl
2
1
1
3
1
1
1
2
1
1
3zl
1
1
75
5zl
3
1
1
5
2
1
1
2/2+3zl
1 1+2/2 1+1zl
3+1/2
3
3
3+1zl
1zl 6+4zl 7+24zl9+2/2+10zl 2+3/2
4
1
2
2
1
1+1zl
1
1
3
2
287
71 65
66
67I
67II 67III 74
76
75 78I
62+49zl71+39zl 247+3/2+58zl 53+32zl47+14zl17+24zl 9+5zl
1
1
1
1
23
1
2
1
9
7
5
12
2
1
1
1
1
4
2
2
10
17
7
1
1
1
4
1
1
3 1/2
1
5
12
8
18
1
23
4
1
1zl
1
5 6+1/2 5
1
49
1
3
1
2
1
1+1zl
2
21
6
7
1
1
4+1cf.
1
2
5
12
23 31
3
3
3
8
1
2
19
18 38+3/2
3 14+3/2 12
1
8
3
83
185 106
60
4 337
4
1
3+3/2
7 3+1/2 4+3/2 1+2/2 1
1
20
43 12+5zl
5
2
2
2+4zl
4+1zl 3
3
1zl
1
1
12
4
11
32 25
1
1
1
8
9+3zl
16 12+2/2 46
1zl
1
1
1
1+1zl
1
4
1
1
78II
78III
1+1/2
1
3
22zl
4zl
1
1
2
4
1
2
1
2
8+2zl
4
1
8
22
1
5
3
1
1
1/2
6
11
1pl
1pl
1
2
1zl cf.
3
17
2zl
1
1+2/2 2+1zl
1
6
1
10
42
5
13
48+3zl 45+17zl
1cf.
1
1+1/2 1+2/2
7
4
3+1/2
8
1
1
1zl
4n+5k 6+3zl
2
3
6
27
2+1cf.
1
4zl
1zl
1
1
2cf.
1
1
Vrstva
Sonchus asper Sonchus oleraceus
Sorbus aucuparia
Stachys sp.
Stellaria graminea Stellaria media Thlaspi arvense Trifolium pratense
Trifolium repens
Triticum aestivum
Urtica dioica Urtica urens
Vaccinium myrtillus
Valeriana officinalis agg.
Valerianella dentata Valerianella olitoria
Verbena officinalis
Vicia sp.
Viola sp.
Viola arvensis/tricolor
Vitis vinifera ssp. vinifera
Indeterminata
Daphnia magna
50 51
56
54
59
60
1
1
1
3
2
1
2
2
1cf.
3zl
4
12
12
1
71 65
2
66
67I
67II 67III 74
76
75 78I
78II
78III
6
1
14
1/2
2
1
142
1
2
2
73
1zl
1
8
5
3
1zl
130
6
1
14
7
4
2
1+2zl 1
232 46
1
1
22
6
1
1
2
1
3
1cf.
2+1/2
4
1
1
B
71
B
75
B B
78 78I
25+3zl
10+4zl
4+5zl
10
2
2
1+2zl
4
2
Obr. 15
Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Výsledky archeobotanické makrozbytkové analýzy.
Sektor
Vrstva
54 76 78I
A
67
B
59
B
59
B
65
Avena sativa
Avena sp.
Betula pubescens
Cannabis sativa
Carpinus betulus
Cerasus avium
Cerasus avium avium
Cerasus sp.
Cerasus vulgare
Corylus avellana
Cucumis sativus/melo
Fagus silvatica
Hordeum vulgare
Juglans regia
Persica vulgaris
Pinus silvatica
1
Pisum sativum
Prunus domestica oeconomica
pruneauliana
Prunus insititia bisacuminata
Prunus insititia juliana
Prunus insititia juliana I
Prunus insititia Prunus insititia italica ovoidea Prunus spinosa
Prunus spinosa virgata
Prunus domestica s.l.
Secale cereale
Triticum aestivum
Vitis vinifera
1zl
6zl
10zl
1zl
1
1zl
1zl
1
2zl
1
1
288
B
B
B
B
67I 67I 67II 67II
4
3
1+2/2+1zl 1/2
4
2/2+13zl 6zl
2zl
1
2
2
1
2zl
1
B
78I
B B 78II 79
C
54
1zl
1
43
3
19
18/2+46zl 1zl 4+10/2+25zl 1
2
1
28
1
9
1/2+7zl 3+7/2+166zl 7zl 2+33/2+120zl 1zl 1/2+2zl 1+3zl
1/2+16zl 1/2 1 2+4/2+5zl 1/2
1zl 1
1
4
2
2+1/2cf.
2
4
3+1/2
4
1
1
3
2+1/2
Sektor
Vrstva
C C
59 67
D
54
D D
54 60
Avena sativa
Avena sp.
Betula pubescens
Cannabis sativa
1/2
Carpinus betulus
Cerasus avium
40
Cerasus avium avium
1
Cerasus sp.
22/2+25zl
Cerasus vulgare
30
Corylus avellana
3+36/2+577zl Cucumis sativus/melo
9
Fagus silvatica
1zl
Hordeum vulgare
Juglans regia
67zl
Persica vulgaris
1/2 6/2+6zl
Pinus silvatica
1
5
Pisum sativum
1/2 1
Prunus domestica oeconomica
pruneauliana
15+9zl
Prunus insititia bisacuminata
1
Prunus insititia juliana
5
Prunus insititia juliana I
1
Prunus insititia
Prunus insititia italica ovoidea 4
Prunus spinosa
11+1/2
Prunus spinosa virgata
Prunus domestica s.l.
15zl
Secale cereale
Triticum aestivum
1
Vitis vinifera
4
D
67
D
67II
D D D
70 73 74
1zl
6
1/2+8zl 2
4
1
1+3zl
4zl 1/2+4zl 1/2 2/2+1zl
1/2
1zl
3
1
3
1
D
75
D
76
D
78
D
78I
D
78II
D D
79 80
1
1
7
2
6
4
8
1/2 9+18/2+40zl 2/2+1zl 1+2/2 1+2/2+49zl 1+3/2+7zl 1
6
1
3
2
3
1
7/2+178zl 2/2+4zl 3/2+50zl
1+2/2+60zl 4zl
11
5
6
13zl
1zl
10zl
16zl
2zl
6/2+5zl
1+1/2+4zl 1
1
1
1
1
2
1
1
2
4
8zl
1zl
33
2
1
1
1
1
1
1
2zl
1zl
1
1zl
8zl
1
Obr. 16
Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Tabulka makrozbytků rostlin získaných hrubým plavením v terénu.
17) Vyskytovaly se drobnoplodé slívy
Prunus domestica subsp. insititia
var. bisacuminata a P. domestica
subsp. insititia var. juliana (opět
v několika odlišitelných
morfologických typech) a kvalitnější
oválná slíva P. domestica subsp.
italica var. ovoidea.
Hojnější byly doklady pěstovaného a sbíraného ovoce, k jejichž častějšímu zastoupení přispěla i skutečnost že „velké“
makrozbytky byly plaveny přímo v terénu (obr. 16). Početně byly zastoupeny pecky třešní a višní (Cerasus avium et Cerasus
vulgare). Zatímco ve starší fázi 2 je poměr obou druhů přibližně 1:2 ve prospěch třešní, ve fázi 4 je zhruba 1:1. Některé pecky třešní
a višní byly nalezeny záměrně (?) fragmentarizované. Snad lze uvažovat o užití jader jako léčivé drogy či chuťové přísady
do potravin. Pecky broskvoně (Persica vulgaris) byly zjištěny poměrně hojně v celém období sedimentace příkopu. Soubor
pecek byl získán při plavení přímo v terénu, naopak při vlastním zpracování archeobotanického vzorku již další makrozbytky
zjištěny nebyly. Roztlučené pecky broskvoně byly doloženy méně často než pecky celé. Velikostně se nalezené pecky blíží
recentním semenáčům broskvoní. Lze snad předpokládat pěstování broskvoní přímým výsevem jader. Pecky trnky (Prunus
spinosa) byly přítomny pouze v nejstarším horizontu. Zajímavý je sortiment slív a švestek (Prunus domestica). Kromě slív
doložených v několika morfologických typech 17) byla zjištěna také pravá švestka (Prunus domestica subsp. oeconomica
var. Pruneauliana). Zatímco slívy se ukázaly jako typy víceméně průběžně se vyskytující, nálezy pravé švestky jsou významnou
měrou vázané na fázi 4 (obr. 17–18).
Velmi početný byl soubor zlomků skořápek lísky (Corylus avellana). Morfologicky byly zastoupeny drobnější plody náležející
patrně planým jedincům. Vyloučit však nelze ani pěstování nešlechtěných typů v zahradách. Také ořešák královský (Juglans
regia) byl doložen početným souborem zlomků skořápek. Podobně jako u lísky nebyla průkazná vazba na konkrétní vývojovou
fázi a zbytky těchto plodin se v archeologických sedimentech vyskytovaly průběžně po celou dobu sedimentace. Drobné
ovoce bylo zastoupené jahodníkem (Fragaria vesca), maliníkem a ostružiníkem ježiníkem (Rubus idaeus et Rubus caesius).
Nálezy jahodníku jsou vázány na fázi 2. Maliník se vyskytuje víceméně průběžně.
Z ostatních pěstovaných druhů lze jmenovat ještě poměrně chudý sortiment koření. Nálezy nažek chmele otáčivého
(Humulus lupulus) byly zjištěny v nevelkém množství. Významněji se uplatňují v sedimentu z nejstarší stratigrafické fáze 2.
Pouze jednotlivými nálezy byly doloženy nažky celeru (Apium graveolens) a koriandru (Coriandrum sativum), opět jen
v nejstarší fázi sedimentace (fáze 2).
Z nastíněných výsledků vyplývá, že nejbohatší na nálezy užitkových druhů byla nejstarší stratigrafická fáze 2 představující vodní
sedimentaci příkopu. Právě v tomto období lze předpokládat ukládání domácího odpadu a fekálií do příkopu, ovšem nikterak
289
intenzivně, jak naznačuje nízké zastoupení typických druhů provázejících domácí odpad a lidské fekálie (jahodník, maliník apod.).
Naproti tomu se průběžně vyskytovaly zejména pecky domestikovaných jádrovin (třešeň, višeň, slivoně) a skořápky ořechů
(ořešák královský, líska). Archeologizace zbytků těchto druhů má patrně odlišné zákonitosti lišící se od ostatních užitkových
druhů. Obecně lze konstatovat, že byl zjištěn běžný sortiment druhů užitkových plodin 15.–17. století. Za nejvýznamnější zjištění
lze označit pravděpodobně první případ ucelenějšího podchycení změn v sortimentu jádrovin v průběhu raného novověku.
Sortiment slivoní pěstovaných na Plzeňsku se právě v tomto období (17. století) dynamicky mění a přibližuje se stavu známému
koncem 19. a v první polovině 20. století.
25
Obr. 17
Zastoupení makrozbytků rodu
Prunus sp. (n=52) ve fázích 2+3.
19
20
15
11
9
10
5
5
5
2
1
0
P. domestica P. insititia
oeconomica bisacuminata
pruneauliana
25
Obr. 18
Zastoupení makrozbytků rodu
Prunus sp. (n=48) ve fázi 4.
P. insititia
juliana
P. insititia
juliana Typ I
P. insititia
P. insititia
italica
ovoidea
P. spinosa
spinosa
P. spinosa
virgata
24
20
15
12
10
5
5
1
5
1
0
P. domestica
oeconomica
pruneauliana
18) Zde je třeba podotknout,
že spektrum těchto druhů
se velkou měrou překrývá s druhy
okopanin a rumišť a jejich rozlišení
je velice obtížné. Za víceméně
typické představitele jaří je přesto
možno považovat druhy Noeslia
paniculata, Setaria glauca, Setaria
viridis/verticillata.
P. insititia
juliana
P. insititia
P. spinosa
spinosa
Plevele
Část nalezených diaspor planých druhů náleží rostlinám, které recentně preferují kultury polních plodin. Přestože jich bylo
zjištěno poměrně velké množství, jejich podíl ve studovaném spektru rostlinných zbytků je nízký – nepřesahuje 5 % z celkového
množství nalezených rostlinných zbytků. Těžištěm výskytu těchto druhů jsou opět sedimenty fáze 2. V mladších uloženinách
byly významnější měrou nalezeny ve vrstvě 0254. Výraznými představiteli obilných plevelů jsou např. koukol (Agrostemma
githago), drchnička rolní (Anagallis arvensis), rmen rolní (Anthemis arvensis), kamejka rolní (Buglosoides arvensis), chrpa
modrák (Centaurea cyanos), pcháč oset (Cirsium arvense), kakost dvousečný (Geranium dissectum), řepinka latnatá (Noeslia
paniculata), mák polní (Papaver argemone), chmerek roční (Scleranthus annuus), bér sivý (Setaria glauca), bér zelený nebo
přeslenitý (Setaria viridis/verticillata), kozlíček zubatý (Valerianella dentata), violka rolní (Viola arvense/trikolor) apod. Jde
o poměrně nesourodou skupinu druhů pocházející z pestré škály polních kultur. Převládají druhy neutrálních a kyselých půd
(Acetosella vulgaris, Scleranthus annuus). Poměrně dobrými indikátory ozimů jsou např. druhy: koukol polní (Agrostemma
githago) a chrpa modrák (Centaurea cyanos). Zastoupeny jsou ovšem i indikátory jaří. 18)
Plevele nalézané ve výplni příkopu poukazují na ukládání odpadu charakteru zbytků po čištění obilí do tělesa příkopu. Množství
tohoto odpadu však bylo velice nízké.
19) Tedy ty druhy, které nemohly růst
v těsném sousedství studované
lokality a do souboru se dostaly
činností člověka.
Pokud sledujeme alochtonní složku spektra nalezených druhů rostlin 19) v jednotlivých vrstvách, můžeme poměrně dobře
sledovat intenzitu ukládání organického odpadu typu fekálií, obilných odpadů, hnoje a domácího odpadu do příkopu. Příkop
sloužil k ukládání organického odpadu zejména na počátku procesu zazemňování (fáze 2). Intenzita tohoto procesu však
nebyla nijak značná. V následujícím období (fáze 3 a 4) se skladba do příkopu deponovaného materiálu výraznou měrou
mění ve prospěch anorganického materiálu typu stavebních destrukcí a sutí, které obsahují jen malé množství zbytků
alochtonní složky spektra makrozbytků. 20)
290
20) Jak naznačují poměrně dobře
dochované zbytky rostlin
z mladších období sedimentace
(fáze 4), tento stav není
pravděpodobně způsoben
selektivním dochováním ekofaktů.
21) Respektive ostatní složky lokální
vegetace nelze bezpečně odlišit
od alochtonní složky. Například
druhy luk a pastvin mohly být
lokálně přítomny v okolí příkopu,
zároveň však mohly být zaneseny
do tělesa příkopu s hnojem
a krmivem pro dobytek.
22) Nálezy pocházejí z fáze 2.
23) Lepší výpovědní možnosti,
co se týče kvality vody protékající
v příkopu, má diatomární analýza
(viz níže).
24) Výsledky pylové analýzy však tuto
interpretaci příliš nepotvrzují. Snad
jde pouze o lokální šum v datech.
Autochtonní složka spektra
Lokální vegetace
Lokální vegetace byla tvořena zejména druhy rumišť a mokřadů. 21) Vodní druhy nebyly s výjimkou jediné diaspory taxonu
Potamogeton sp. (vrstva 78III) a jediné diaspory determinované jako cf. Elatine sp. (vrstva 75) nalezeny. 22) Taxony mokřadní
vegetace ale tvoří jednu z dominantních složek spektra zjištěných taxonů báze příkopu (ostřice Carex ssp., skřípina lesní Scirpus
silvaticus, rukev bahenní Rorippa palustris, tužebník jilmový Filipendula ulmaria, lilek potměchuť Solanum dulcamara, bahnička
Eleocharis ovata, halucha vodní Oenanthe aquatica, karbinec evropský Lycopus europaeus, pryskyřník Ranunculus flammula,
R. sceleratus a skřípinec Schoenoplectus tabernaemontanii). Na přechodu mokřadů do okolní rumištní vegetace lze uvažovat
o existenci vlhkých rumišť, výraznou měrou zásobovaných živinami. Lze tak soudit na základě nálezu druhů: rdesno červivec
(Polygonum lapathyfolium), mochna poléhavá (Potentilla cf. Supina), merlík červený/sivý (Chenopodium rubrum/glaucum) apod.
Druhy tvořící výraznou dominantu ve spektru získaných rostlinných makrozbytků lze řadit k terestrické složce lokální vegetace.
Dominantami téměř po celou dobu sedimentace (přibližně 2. polovina 15. až 17. století) jsou zejména merlíky (Chenopodium
album a Ch. hybridum), dále zejména vlaštovičník větší (Chelidonium maius). Nápadnou koncentraci diaspor po celou dobu
sedimentace nalézáme také u druhu kopřiva dvoudomá (Urtica dioica). Přítomnost druhů indikujících komunikačně zatížené
plochy je naproti tomu poměrně nízká (např. rdesna Polygonum arenastrum, Plygonum calcatum). K výjimečným nálezům patří
chruplavník (Polycnemum arvense), v současnosti mizející taxon indikující iniciální stadia sukcese rumištní vegetace.
Pokud se tedy pokusíme interpretovat charakter příkopu a jeho bezprostředního okolí na základě výsledků makrozbytkové
analýzy, můžeme dospět k následujícím závěrům: Ve vlastním tělese příkopu existovaly bohaté mokřadní formace, které
se poměrně dynamicky mění v čase. Na bázi sedimentů příkopu (vrstvy 78II, 78III) můžeme pozorovat dominanci mokřadních druhů
(Carex nigra, C. echinata) s výraznou příměsí konkurenčně slabých druhů iniciálních stadií sukcese mokřadní, respektive vlhkomilné
rumištní vegetace (Eleocharis ovata, Carex leporina, Potentilla cf. supina, Chenopodium ficifolium). Lemová pobřežní společenstva
v tomto období indikuje např. významná přítomnost kopřivy dvoudomé (Urtica dioica) a snad i chmele otáčivého (Humulus lupulus).
V následujícím období (vrstva 76, 75, 78I) se poměr nalezených druhů mění ve prospěch druhů stabilizovaných pobřežních porostů,
rákosin a vysokých ostřic (Carex vesicaria, Lycopus europaeus, Ranunculus flammula, Solanum dulcamara). Přítomnost
fakultativně halofytního druhu Schoenoplectus tabernaemontanii je snad důsledek postupného zhoršení kvality vody v příkopu.
23) V tomto období podobně jako v předcházejícím pozorujeme hojný výskyt vysokobylinných formací mělkých, mírně eutrofních
vod s kolísající hladinou (Oenanthe aquatica) či obnažených břehů (Chenopodium polyspermum). Lemová společenstva břehů
vod v tomto období reprezentuje nález druhů šťovík krvavý (Rumex sanguineus), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) a barborka
obecná (Barbarea vulgaris). Poslední období vodní sedimentace je ve znamení druhů obnažených, periodicky zaplavovaných
(ruderalizovaných) břehů vod (Ranunculus sceleratus, Rorippa palustris) a vývoj vegetace pokračuje sukcesí terestrických
rumištních formací obnažených, kypřených půd s dominujícím merlíkem zvrhlým (Chenopodium hybridum).
Zde se již dostáváme k otázce ploch v bezprostředním okolí vlastního příkopu. Zejména otázka komunikačního zatížení těchto
ploch a jen obtížně klasickými archeologickými metodami zjistitelné možnosti jejich dalšího využití přímo vybízí ke sledování
struktury okolní rumištní vegetace, která dobře indikuje stav v bezprostředním okolí studovaného profilu. Dominance druhů
kypřených ploch v nejstarších vrstvách (78III, 78II, 78I, 75, 76) – merlík bílý (Chenopodium album), lopuch (Arctium cf. minus),
ptačinec žabinec (Stelaria media) – naznačuje existenci nezpevněných živinami dotovaných ploch v okolí příkopu. Také
fáze 4 (zejména vrstva 54) obsahuje lokální maximum merlíku bílého (Chenopodium album) snad v souvislosti se stavební
aktivitou a úpravami terénu v prostoru městského opevnění navážkami (druh je velice variabilní a některé typy nelze považovat
za přímo závislé na vyšších dávkách živin). Druhý z hojně doložených merlíků Chenopodium hybridum je druhem, jehož
lokální maximum nalézáme na závěr vývojové fáze 2 a v období těsně následujícím (vrstva 65, 66, 67I, 67II, 67III a 75). Hojný
výskyt vlaštovičníku většího (Chelidonium maius) můžeme pozorovat až s určitým odstupem od počátku paleoekologického
záznamu (přibližně od vrstvy 76 výše). Jelikož jde o druh stinných pat, štěrbin zdí (mirmekochorie) a sutí, vzniklých jejich
destrukcí, nabízí se možnost, že tento druh indikuje období zhoršeného stavu městského opevnění (zanedbání údržby).
Jeho výraznější zastoupení pozorujeme v druhé polovině fáze 2 a ve fázi 4. Hojný výskyt kopřivy dvoudomé (Urtica dioica)
pak indikuje plochy dotované živinami, ovšem ponechané delší dobu svému osudu bez rušivých zásahů člověka do sukcese
rumištní vegetace. Z výsledků makrozbytkové analýzy vyplývá, že druh má lokální optimum ve vrstvách 67II, 75, 76, což
snad indikuje určité období klidu v okolí studované lokality (omezení zásahů do lokální vegetace ze strany člověka).
Bez černý (Sambucus nigra), zjištěný v menší míře zejména ve fázi 4, osidluje delší dobu ponechané plochy rumišť a zbořenišť.
Nárůst tohoto druhu ve fázi 4 snad můžeme dát do souvislosti s poklesem významu středověkého městského opevnění
po třicetileté válce a jeho postupném zarůstání tímto keřem. 24) Diaspory druhů komunikačně zatížených ploch patrně
pocházejí především z větších vzdáleností od tělesa příkopu a do vlastního příkopu se dostaly až důsledkem transportu
z okolí (splach). Lokální maxima těchto druhů můžeme snad sledovat na počátku existence příkopu – vrstva 78III, 76 (fáze 2)
a vrstva 54 (fáze 4).
Makrozbytková analýza poskytla poměrně dobrý základ pro sledování časových změn ve struktuře lokální vegetace
a tím nepřímo i lidských aktivit na lokální úrovni. Pokud sledujeme tyto změny, můžeme poměrně dobře vysledovat postupný
úbytek vlhkomilných druhů jako důsledek poklesu intenzity údržby příkopu. Tento proces však není přímočarý a zdá se,
že byl několikrát přerušen neznámou událostí mající za následek určité rozkolísání procesu jeho zazemňování a zarůstání.
Změny terestrické složky lokální vegetace odrážejí poměrně složité a chaotické lidské aktivity v okolí studovaného příkopu.
Výsledný obraz okolí příkopu na základě studia rostlinných makrozbytků lze charakterizovat jako mozaiku člověkem intenzivněji
narušovaných ploch a ploch ponechaných svému osudu, jejichž vzájemný poměr se mění v čase.
291
Obr. 19
Výsledky pylové analýzy.
Vrstva
54
59
60 67 III 76
75
77
78 I 78 II 79
81
AP
Abies alba
4
8
2
21
14
16 23 18
17
16
12
Acer
1
2
1
Alnus
3
12
2
8
7
3
6
1
7
5
1
Betula
14 20
11
9
17 22 23 19 37 42 12
Carpinus betulus
1
Corylus avellana
2
6
5
3
11
14
16
7
6
9
24
Fagus
2
1
1
1
Fraxinus excelsior
1
2
1
5
1
1
1
Juglans
2
1
1
Picea abies
23 48 14 20 15
16 23
11
9
10
14
Pinus
510 483 326 252 324 247 211 236 105 139 217
Quercus
2
3
1
5
1
4
1
1
2
Tilia
3
1
4
2
6
14
5
2
1
4
Ulmus
2
1
1
2
1
1
Euonymus
1
1
1
2
Hedera helix
2
1
1
2
Juniperus
1
3
1
1
1
2
1
2
Rubus
1
Salix
1
2
1
1
4
1
1
6
2
Sambucus ebulus
2
1
1
2
3
2
Sambucus nigra
1
5
2
7
14
3
Viburnum opulus
1
3
1
1
2
Vitis
2
1
Calluna vulgaris
2
1
1
3
4
6
1
4
5
Ericaceae undif.
2
NAP
Alchemilla-type
1
7
Aconitum
1
1
3
Agrostemma githago
1
1
2
1
Allium-type
1
2
Anethum graveolens
1
Angelica sylvestris
4
1
1
Anthemis-type
5
4
6
11
7
3
14
10
17 22
11
Artemisia
14 29 20 32 45 28 47 62 48 56 63
Avena-type
18 22 67 91 64 105 121 118 253 240 216
Boraginaceae
1
Campanula
3
1
6
3
2
1
3
5
1
Cannabis/Humulus
4
2
6
3
8
11
5
4
3
2
12
Cannabis sativa
1
1
2
2
1
3
4
7
5
Carduus
1
2
1
Caryophyllaceae Subfam. Silenoideae-type
1
1
4
2
1
4
3
5
6
Centaurea cyanus
2
2
1
4
6
7
14
5
Centaurea jacea-type
3
2
4
3
1
1
1
1
3
6
Centaurea scabiosa
1
2
1
Cerastium
2
1
1
3
1
Cirsium
2
1
2
2
2
3
1
Cicuta virosa
2
Compositae Subfam. Cichorioideae
24 16 52 79 36 56 67 81 78 92 84
Convolvulus
2
1
4
1
2
2
1
1
Convolvulus arvensis
1
1
2
1
2
Cruciferae
8
12
9
18
16
7
5
14
21
19 28
Cuscuta
2
1
1
1
3
5
1
2
Cyperaceae
3
26 18
21
5
37 23 16
7
11
22
Dianthus-type
2
3
1
2
1
1
Epilobium
2
1
Falcaria vulgaris
1
Fagopyrum
1
1
2
Filipendula
2
1
3
Genista-type
1
1
Gentianella campestris-type
1
Geranium
1
2
2
Geum-type
1
Gramineae
58 150 123 186 154 92 116 192 211 238 203
Helianthemum
1
292
Vrstva
54
59
60 67 III 76
75
77
78 I 78 II 79
81
Heracleum
1
2
1
1
Hypericum
1
Chenopodiaceae
5
7
11
36 24
9
12 27 22 16
14
Chrysosplenium
1
Labiatae
2
4
6
12
10
5
8
11
32 17
17
Linum usitatissimum-type
1
1
Lychnis flos-cuculi
2
1
1
1
1
1
Lysimachia
2
1
Melampyrum
1
4
1
2
Monolete spores
3
2
6
19
14
7
13
6
11
5
2
Myrtaceae
1
1
Onobrychis
1
Papaver rhoeas-type
1
Pimpinella anisum
1
Pimpinella major-type
1
1
2
Pisum sativum
2
Pinguicula
1
Plantago lanceolata
6
20 14
13
7
5
42 21 22 24
17
Plantago major
1
1
1
2
Plantago media
3
7
11
6
12
8
6
3
18
18
16
Polygonum aviculare
4
6
13
21 23 16 25 23 29 38 19
Polygonum persicaria-type
2
1
1
3
2
Potentilla-type
1
1
4
11
6
12
5
1
3
1
1
Primulaceae
1
Pteridium aquilinum
3
1
4
Ranunculus acris-type
2
4
2
6
4
3
7
4
8
6
Ranunculus arvensis
1
Reseda
1
Rosaceae
1
2
1
1
3
Rubiaceae
11
6
2
14
3
4
12
16
1
1
5
Rumex acetosa-type
1
2
1
3
1
1
12
9
13
15
Rumex acetosella
2
2
2
1
2
1
1
Sanguisorba officinalis
2
1
1
Scleranthus annuus
1
3
Secale cereale
22 43 36 44 52 61 64 77 84 102 69
Thalictrum
1
2
4
1
3
2
1
1
1
Trifolium-type
1
3
5
8
6
11
7
14
12
11
16
Umbelliferae
2
1
1
3
1
1
4
6
1
4
2
Urtica
1
2
1
1
Valeriana dioica-type
2
1
1
Valeriana officinalis-type
1
Varia
18 33 32 36 35 52 41 55 54 17
47
Veronica
1
2
1
Vicia-type
2
1
4
2
6
5
6
11
18
16
14
Mokřadní a vodní vegetace
Alisma
1
3
1
Butomus umbellatus
1
3
Elatine
2
1
Hydrocharis morsus-ranae
2
2
Iris
1
2
Lythrum
1
1
3
2
1
Solanum dulcamara
1
2
Sparganium/Typha angustifolia
1
1
2
1
2
Sphagnum
1
1
Typha latifolia-type
2
1
1
2
3
4
2
1
Ostatní
Ascaris
1
1
1
2
Suma
822 1025 870 1056 976 909 1006 1140 1200 1286 1251
293
5.2 Pylová analýza
Z dvaceti pěti chemicky zpracovaných vzorků (vrstvy 50, 51, 52, 54, 56, 59, 60, 65, 66, 67I, 67II, 67III, 69, 70, 71, 73, 74, 75, 76,
77, 78I, 78II, 79, 80, 81) obsahovalo dostatečné množství pylových zrn jedenáct vzorků (54, 59, 60, 67III, 76, 75, 77, 78I, 78II,
79, 81 – viz obr. 19). Ostatní materiál byl zcela negativní, nebo obsahoval natolik malé množství pylových zrn, že by se analýza
stala přespříliš problematickou a nákladnou. Všechny pozitivní vzorky obsahovaly kvantitativně velmi bohatá pylová spektra
bez známek selektivního zachování. Některé vzorky (zvláště negativní vzorky č. 51 a 71) byly mimořádně bohaté
na mikroskopické uhlíkové částice.
Obr. 20
Výsledky PCA analýzy pylových
vzorků.
Z vývojového hlediska je profil relativně homogenní a většina změn se odehrává plynule. Výrazněji odlišné jsou vrstvy
59 a 54 (viz výsledky PCA analýzy – obr. 20). Nejnápadnějším rysem studovaného profilu jsou změny v poměru dřevin
a bylin a změny v relativním zastoupení antropogenních indikátorů. Mladší vrstvy (zejména vrstva 54, 59) se vyznačují
vyšším podílem dřevin (resp. hlavně jedné z nich – borovice), zatímco množství antropogenních indikátorů (především
primárních) víceméně pravidelně klesá. Z tafonomického hlediska je možné tento trend interpretovat jako snižování obsahu
organického odpadu (domácí odpad, fekální materiál – viz nálezy obalů vajíček škrkavky – Ascaris sp.) směrem k mladším
vrstvám. Nárůst procentuálního zastoupení borovice (a v menší míře i smrku) můžeme interpretovat opět tafonomicky
(v mladších vrstvách 54 a 59 nalézáme vysoké procento technologického odpadu z těchto dřevin, a naopak zde chybí
nebo je jen menší měrou přítomen organický odpad jiného charakteru, takže zdánlivě roste podíl dřevin). Ekologická
interpretace – zarůstání zdrojové oblasti (širšího okolí strouhy) těmito dřevinami je nepravděpodobná.
Nalezený pyl Myrtaceae (po jednom kuse ve vrstvách 79, 81 – 2. fáze) je s největší pravděpodobností hřebíčkovec Eugenia
aromatica (Jankovská 1995a; Brink 1989), jde tedy o jediný druh importovaného koření zjištěný v námi studovaném sedimentu.
Pylová zrna, která je možné připsat hřebíčkovci, byla v českých zemích nalezena v Praze (Jankovská 1987; Jankovská
nepubl.), v Jihlavě, v Hrdlovce na Mostecku (Jankovská 1995b), v Nymburce a nově též v sedimentu středověkého vodovodního
díla v Prachaticích (Jankovská 1996). V Evropě byl pyl Myrtaceae nalézán poměrně zřídka – Utrecht (odpadní jímky
ze 14., 15. a 16. století; Brink 1985). Stejný autor publikoval další nálezy z Postelstraatu v Belgii (16. století – Brink 1988)
a holandského Maaseiku ze 17. století (Brink 1989). Nálezy pylu Myrtaceae publikoval hned ze dvou lokalit J. Greig, a to z anglického
Tautonu ze 16. století a Oxfordu z přelomu 17. a 18. století (Greig 1994). Hřebíček se užívá ve formě sušených poupat, z nichž
se pylová zrna mohla dostat do příkopu přes potravu. Podle našeho pozorování na jedno poupě (recentní materiál) připadá
průměrně 112 000 pylových zrn, i když některá jsou imaturní a poškozená.
25) Tafonomická interpretace tohoto
procesu je však také možná.
V případě poklesu některých významných taxonů směrem k mladším vrstvám je (zatím předběžně) možné spekulovat
o vyznívání jejich pěstování a výskytu směrem do novověku. 25) Jedná se konkrétně o konopi setou (Cannabis sativa)
a pohanku (Fagopyrum). Podobný trend pozorujeme i u plevelného druhu chrpy modráku (Centaurea cyanos) a rumištního
bezu černého (Sambucus nigra).
294
26) Z de je třeba upozornit na odlišné měřítko sledování lokálních podmínek
stanoviště makrozbytkové a pylové analýzy. Zatímco makrozbytková analýza
odráží lokální obraz podmínek stanovišť na úrovni několika metrů od studovaného
místa, u pylové analýzy lokální obraz stanovištních podmínek odráží řádově
větší plochu (desítky až stovky metrů) od odběrového místa. Pylová analýza
tak odráží lépe průměrné trendy ve vývoji lokální vegetace.
27) Přítomnost tučnice ve studovaném materiálu (vrstva 67III závěr fáze 2) snad
může souviset s dovozem drnů na stavbu městského opevnění, jak dokládají
novověké písemné prameny (Kodera 2004). Zdrojem drnů pro stavby totiž
byly v novověku často tzv. draha, tedy pastviny na neplodné (často
zamokřené) půdě.
Lokální podmínky stanoviště 26) můžeme rekonstruovat z nálezů některých
sekundárních antropogenních indikátorů. Po celou dobu silně ruderalizované
okolí se projevuje výskytem pylových zrn odpovídající vegetace (Artemisia,
Chenopodiaceae, Polygonum aviculare, Compositae Subfam. Cichorioideae).
Pravidelné jsou nálezy pylových zrn vodních a bažinných rostlin. Pylová analýza
rozšiřuje spektrum vodních a mokřadních druhů o celou řadu taxonů nezjištěných
v podobě makrozbytků – žabník (Alisma sp.), šmel okoličnatý (Butomus umbellatus),
šáchorovité (Cyperaceae), voděnka žabí (Hydrocharis morsus-ranae), kosatec
(Iris sp., Lythrum sp., Sparganium/Typha angustifolia), rašeliník (Sphagnum sp.,
Typha latifolia-type). Tyto taxony ukazují na prostředí stagnující či mírně tekoucí vody
v korytě (Hydrocharis morsus-ranae) s mokřadními porosty vysokých bylin podél
břehů (Typha sp., Cyperaceae, Alisma, Iris, Butomus umbellatus). Za nejzajímavější
lze považovat nález pylu rodu Elatine. Tento rod zahrnuje gracilní vodní a mokřadní
byliny často indikující periodicky obnažované břehy vod. Zajímavý je také nález
pylu tučnice (Pinguicula), taxonu indikujícího narušované plochy vlhkých stanovišť,
např. lokálně narušované vlhké louky, čerstvě stržené vlhké příkopy a zraňované
plochy vlhkých pastvin. 27)
5.3 Diatomární analýza
Diatomární analýza (analýza schránek mikroskopických hnědých řas rozsivek) se v archeologii používá ke studiu vodních
sedimentů. Výsledky vypovídají o kvalitě vody v době jejich sedimentace.
28) Saprobní index je hodnota (empiricky
získané číslo) přiřazená každému
vodnímu organismu, která udává
jeho „čistomilnost“ – slovo saprobita
označuje organické znečištění.
Ono číslo prakticky nabývá hodnot
od nuly do pěti. Se stoupajícím
znečištěním číslo – saprobní
index – roste. Celkový saprobní
index celého biotopu se vypočítá
jako vážený průměr saprobních
indexů jednotlivých nalezených
organismů.
Ze získaného druhového složení a četnosti jednotlivých druhů byl stanoven saprobní index společenstva 28) (Pantle – Buck
1955; Sládeček 1986; Sládeček – Sládečková 1996). K určení jednotlivých druhů byly použity určovací klíče Siemińska (1964),
Krammer – Lange-Bertalot (1986; 1988; 1991a; 1991b).
V analyzovaném profilu bylo zpracováno šest vzorků (0280, 0279, 0278II, 0278I, 0276, 0267I). Vzorek 0280 byl negativní. V dalších
pěti vzorcích bylo nalezeno 50 druhů z 19 rodů rozsivek (obr. 21). Saprobní index se pohyboval v rozpětí 1,14 až 1,77. Podle stupnice
saprobity pro sladkovodní biotopy se jednalo o vody oligosaprobní – beta mesosaprobní, s obsahem kyslíku 4–6 mg/l, s nízkým
obsahem bakterií a H2O (Sládeček 1986; Sládeček – Sládečková 1996). Příkop byl naplněn pomalu nebo velmi mírně tekoucí
vodou, občas se ale vyskytla období s intenzivnějším průtokem, jak napovídá výskyt schránek rozsivek žijících v rychle tekoucích
velmi čistých vodách – Meridion circulare, Pinnularia gibba (Hindák 1978). Tomuto zjištění odpovídá stratigrafická situace
zjištěná na lokalitě s nápadnými proplástky říčního písku v profilu příkopem odpovídající vrstvám 81, 77, 73=74.
Přestože v analyzovaných vzorcích je saprobní index velmi nízký, s největší pravděpodobností byl příkop používán k občasnému
ukládání domácího odpadu. Tomu by nasvědčovala přítomnost rozsivky Nitzschia, která se hojně vyskytovala ve vzorcích.
Všechny druhy rodu Nitzschia vyžadují vyšší obsah iontů ve vodě nebo organické znečištění dusíkem (Dam et alii 1994).
Proč nedošlo k výraznému zvýšení saprobity, a tedy k znečištění příkopu během doby jeho existence, jsou jen domněnky:
– Příkop mohl mít vysokou pufrační kapacitu a samočisticí schopnost.
– Občasné záplavy a zvýšení rychlosti toku vyčistily příkop od organických sedimentů.
Ve zpracovávaném profilu můžeme pozorovat postupný rozvoj rozsivkových společenstev. Ve vrstvě 0280 nebyly pozorovány
žádné schránky rozsivek. Ve vrstvě 0279 už bylo rozvinuté společenstvo rozsivek, které se skládalo z 28 rodů. Nejhojnější
byla Cymbella affinis, Gomphonema angustatum a Navicula cf. seminulum. Jsou to druhy rostoucí v pH okolo 7, ve stojatých
nebo velmi mírně tekoucích vodách, salinita nesmí přesáhnout 0,9 ‰. Cymbella i Gomphonema tvoří slizové stopky a rostou
přichycené k podkladu (dřevo, ponořené stonky rostlin, ale i stěny příkopu – viz obr. 22). Rozvoj společenstva pokračoval
ve vrstvách 78II a 78I, kde již nacházíme velmi bohaté společenstvo s 37 druhy. Během sedimentace těchto vrstev došlo
k mírnému zvýšení saprobity, ale stále je to voda velmi čistá. Podle hojného výskytu Nitzschia můžeme soudit, že pH vody
stouplo nad 7, a také, že se zvýšil obsah organického dusíku a iontů (obr. 22). V obou vrstvách bylo nalezeno největší množství
schránek a podmínky byly velmi dobré pro růst rozsivek. Vzorek 0276 obsahoval méně druhů i méně schránek. Došlo zde
ke snížení pH na 7 a také ke snížení obsahu organických látek. Svědčí o tom mnohem nižší četnost schránek rodu Nitzschia.
Zvýšený výskyt Hantzschia amphyoxis a Navicula capitata var. capitata vypovídá o tom, že v příkopu občas docházelo
ke kolísání hladiny a občasnému vysychání. Oba druhy jsou tolerantní k vysychání a jsou schopné přežívat jen na vlhkých
místech. Poslední analyzovaná vrstva 0267I obsahovala pouze malé množství schránek, a tudíž není možné diskutovat
o kvalitě vody v příkopě. Pouze můžeme říci, že v té době příkop vodu ještě obsahoval.
Ve zkoumaném sedimentu se našlo poměrně velké množství schránek ze širokého spektra druhů. Rozsivkové společenstvo
bylo dobře rozvinuto zejména ve vzorcích 78I a 78II. Kvalita vody byla velmi dobrá oligosaprobní – beta mesosaprobní
se zvýšeným obsahem organického dusíku a iontů. Po většinu času příkop obsahoval vodu stojatou nebo pomalu tekoucí,
občas docházelo ke zvýšení rychlosti toku, zřejmě během povodní nebo přívalových dešťů.
295
Obr. 21
Výsledky diatomární analýzy.
Sonda
80
79
78II
78I
76
Druh
67I
Achnanthes lanceolata (BRÉB.) GRUN.
2
4
16
6
Achnanthes linearis (W. SMITH) GRUN.
25
22
3
Achnanthes minutissima KUTZ.
5
76
26
9
Amphora cf. normanii
6
3
4
2
Caloneis amphisbaena (BORY) CLEVE
1
Calonies sp. CLEVE
7
Cocconeis placentula EHRENB.
2
9
1
3
Cymbella affinis KUTZ.
33
2
2
Cymbella minuta HILXE ex RABENHORST
8
1
1
Cymbella naviculiformis AUERSWALD
1
1
Cymbella sp. AGR.
1
Cyclotella sp. (KUTZ.) BRÉB.
1
Denticula sp. KUTZ.
5
Fragilaria ulna (NITZSCH) LANGE-BERTALOT
7
6
1
13
Frustulia rhomboides (EGENB.) DE TONI
1
1
2
Gomphonema angustatum (KUTZ.) RABENHORST
15
197
76
8
Gomphonema olivaceum (HORNEMANN) BRÉB.
3
7
Gomphonema truncatum EHRENB.
Hantzschia amphioxys (EHRENB.) GRUNOW
6
43
33
Luticola mutica (KUTZ.)
9
4
Melosira varians AGD.
1
Meridion circulare AGD.
1
2
Navicula capitata var. capitata EHRNB.
1
1
Navicula cf. cincta
39
21
Navicula cryptocephala KUTZ.
1
54
41
4
Navicula gastrum (EHRENB.) KUTZ.
2
Navicula cf. gracilis
6
Navicula placentula (EHRENB.) GRUNOW
8
22
28
21
Navicula pupula KUTZ.
3
3
1
Navicula rhynchocephala KUTZ.
21
75
Navicula cf. seminulum
12
12
Navicula sp. BORY
5
18
1
Neidium iridis (EHRENB.) CLEVE
14
Neidium productum (W. SMITH) CLEVE
32
7
Neidium sp. PFITZER
Nitzschia cf. angustata
1
27
65
3
Nitzschia capitellata HUSTEDT
15
32
1
Nitzschia dissipata (KUTZ.) GRUN.
3
19
Nitzschia linearis (AGD.) W. SMITH
7
61
26
1
Nitzschia recta HANTZSCH
4
171
11
Nitzschia sp. HASSALL
1
5
8
Pinnularia appendiculata (AGARDH) CLEVE
9
3
Pinnularia borealis EHRENB.
1
5
Pinnularia gibba EHRENB.
1
Pinnularia microstauron (EHRENB.) CLEVE
1
73
100
6
Pinnularia viridis (NITZSCH.) EHRENB.
6
40
15
Pinnularia sp. EHRENB.
2
5
Stauronies cf. phoenicentron
1
Stauronies cf. smithii
14
Surirella cf. tenera
2
8
Surirella sp. TURPIN
10
Bacillariophyceae
3
Saprobní index
0
1,14
1,4
1,77
1,67
1
1
1
10
296
1
7
2
1
8
4
1
3
3
2
1
3
4
2
1
1,2
Druh
Saprobní index Typ saprobity
pH
O2 mg/l
Salinita ‰
Achnanthes lanceolata (BRÉB.) GRUN.
0,7
o
>7a
>8
<0.9
Achnanthes linearis (W. SMITH) GRUN.
0,4
x
7
>8
Achnanthes minutissima KUTZ.
1
o
7
>8
<0.9
Amphora cf. normanii
0,1
x
7
>8
<0.2
Caloneis amphisbaena (BORY) CLEVE
2,3
b
>7a
6-8
0.9-1.8
Calonies sp. CLEVE
Cocconeis placentula EHRENB.
4
a
>7a
2-4
<0.9
Cymbella affinis KUTZ.
1,1
o
>7a
>8
<0.9
Cymbella minuta HILXE ex RABENHORST
0,2
x
7
>8
<0.9
Cymbella naviculiformis AUERSWALD
0,8
o
7
>8
<0.9
Cymbella sp. AGR.
Cyclotella sp. (KUTZ.) BRÉB.
Denticula sp. KUTZ.
Fragilaria ulna (NITZSCH) LANGE-BERTALOT
1
o
>7a
>8
<0.9
Frustulia rhomboides (EGENB.) DE TONI
1,4
o
<7
>8
<0.2
Gomphonema angustatum (KUTZ.) RABENHORST
0,8
o
>7a
>8
<0.9
Gomphonema olivaceum (HORNEMANN) BRÉB.
2
b
>7b
6-8
<0.9
Gomphonema truncatum EHRENB.
1,9
b
>7a
6-8
<0.9
Hantzschia amphioxys (EHRENB.) GRUNOW
2,1
b
7
6-8
<0.9
Luticola mutica (KUTZ.)
1,2
o
7
>8
0.9-1.8
Melosira varians AGD.
1,6
b
>7a
6-8
<0.9
Meridion circulare AGD.
0,8
o
>7a
>8
<0.9
Navicula capitata var. capitata EHRNB.
2,4
b
>7a
4-6
<0.9
Navicula cf. cincta
2,6
a
>7a
4-6
<0.9
Navicula cryptocephala KUTZ.
2,4
b
7
<0.9
Navicula gastrum (EHRENB.) KUTZ.
1,5
o
>7a
6-8
<0.9
Navicula cf. gracilis
1,7
b
6-8
Navicula placentula (EHRENB.) GRUNOW
1,8
b
>7a
6-8
<0.9
Navicula pupula KUTZ.
1,9
b
7
6-8
<0.9
Navicula rhynchocephala KUTZ.
2,7
a
>7a
4-6
<0.9
Navicula cf. seminulum
1,2
o
7
>8
<0.9
Navicula sp. BORY
Neidium iridis (EHRENB.) CLEVE
1,2
o
7
>8
<0.9
Neidium productum (W. SMITH) CLEVE
1,5
o
6-8
<0.2
Neidium sp. PFITZER
Nitzschia cf. angustata
2,9
a
7
4-6
<0.9
Nitzschia capitellata HUSTEDT
Nitzschia dissipata (KUTZ.) GRUN.
1,2
o
>7a
>8
<0.9
Nitzschia linearis (AGD.) W. SMITH
1,3
o
>7a
>8
<0.9
Nitzschia recta HANTZSCH
1,5
o
>7a
6-8
<0.9
Nitzschia sp. HASSALL
Pinnularia appendiculata (AGARDH) CLEVE
0,5
x
<7
>8
<0.2
Pinnularia borealis EHRENB.
0,4
x
7
>8
<0.9
Pinnularia gibba EHRENB.
0,3
x
7
>8
<0.2
Pinnularia microstauron (EHRENB.) CLEVE
0,7
o
7
>8
<0.9
Pinnularia viridis (NITZSCH.) EHRENB.
1,3
o
7
>8
<0.9
Pinnularia sp. EHRENB.
Stauronies cf. phoenicentron
1,3
o
7
>8
<0.9
Stauronies cf. smithii
1,7
b
>7a
6-8
<0.9
Surirella cf. tenera
1,9
b
>7a
6-8
<0.9
Surirella sp. TURPIN
Poznámka
3,8
3,8
3
14
9
převážně 11
7,8
2
2
13
6
12
10
1
1
1
6
2
6
4
5
Vysvětlivky: Poznámky:
x – xenosaprobní, saprobní index do 0,5
1 s vyšším množstvím iontů, hlavně Cl -
8 roste jen na vlhkých místech
o – oligtosaprobní, saprobní index 0,5–1,5
2 schopna růstu ve vlhké půdě
9 epifyt
b – beta mesosaprobní, saprobní index 1,6–2,5
3 tolerantní ke zvýšení org. N
10 bentos stojatých vod
a – alfa mesosaprobní, saprobní index 2,6–3,5
4 eutrofnější vody
11 rychle tekoucí vody
5 čistší, stojaté vody
12 tekoucí vody
6 čisté, rychle tekoucí vody
13 stojaté vody
Druhy bez poznámek nemají zcela vyhraněný ekologický
7 kyselejší a čisté vody
14 v čistších vodách, málo org. N
charakter a jsou schopné růst v tekoucích i stojatých vodách
nebo jsou jejich ekologické nároky málo známé.
Obr. 22
Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Charakteristika zjištěných druhů rozsivek.
297
Vrstva
Alinda
Discus Fruticicola Agrilimacidae/
Succinea
Planorbis Unio
Unio
biplicata rotundatus fruticum
/limacidae putris planorbis crassus tumidus pictorum
Unio
Unio sp. Unionidae
Eko skupina
2
2
2
7
9
10
10
10
10
10
10
6
4
2
13=50
1
39
1
1
54
1
1
1
4
59
2
67
11
67I
2
1
2
73=74
1
76 20
2
3
67II
2
2
2
67III
3
2
1
75
2
2
7
3
78
1
51
78I
2
1
125
78II
1
12
1
78III
1
2
79
6
6
3
1
1
1
231
4
2
3
20
17
recent
fáze 5
fáze 5
fáze 4
fáze 4
fáze 2
fáze 2
fáze 2
fáze 2
fáze 2
fáze 2
fáze 2
fáze 2
fáze 2
fáze 2
fáze 2
fáze 2
Obr. 23
Výsledky malakologické analýzy.
5.4 Malakologická analýza
K malakologické analýze bylo předloženo dvacet pět vzorků pocházejících z archeologických vrstev 6, 13, 54, 59, 67, 67I,
67II, 67III, 74, 75, 76, 78I, 78II, 78III a 79.
V předložených vzorcích bylo celkem determinováno 289 jedinců náležejících 8 měkkýším druhům. Vedle těchto byly
determinovány zlomky lastur, jejichž zařazení do druhu nebylo na základě dochovaných pozůstatků možné, a jsou z tohoto
důvodu ponechány determinace do rodu, popř. do čeledi. Výsledky analýzy jsou uvedeny na obr. 23.
Mezi determinovanými druhy výrazně převažovali sladkovodní měkkýši; plž Planorbis planorbis a velcí mlži Unio crassus,
U. tumidus a U. pictorum spolu s četnými fragmenty jejich lastur, které bylo možné zařadit do rodu Unio a do čeledi Unionidae.
Zde se nabízí alternativa, že tyto zlomky patří výše determinovaným zástupcům velevrubů (Unio crassus, U. tumidus, U. pictorum),
nicméně z hlediska korektnosti je nutné uvádět determinaci v souvislostech, jak to nabízejí možnosti při konzervaci, popř.
fragmentaci lastur. V žádném případě nelze vyloučit, že některé fragmenty mohly patřit mlžům rodu Anodonta (škeble),
které patří do stejné čeledi jako velevrubi.
Nejhojněji zastoupeným měkkýšem byl vodní plž Planorbis planorbis v celkovém zastoupení 231 jedinců. Vedle něj byli zjištěni
další tři zástupci sladkovodního prostředí, velevrubi Unio crassus (4 jedinci), U. tumidus (2 jedinci) a U. pictorum (3 jedinci).
Vodní složka výrazně převažovala nad složkou terestrickou, kterou zastupují jednak lesní plži Alinda biplicata (6 jedinců),
Discus rotundatus (3 jedinci) a Fruticicola fruticum (1 jedinec), jednak hygrofilní plž jantarka Succinea putris (1 jedinec).
Z hlediska ekologických nároků byly zjištěny druhy dvou hlavních ekologických skupin ve smyslu Ložka (Ložek 1964) – lesní
druhy (Alinda biplicata, Discus rotundatus, Fruticicola fruticum) a druhy mokřadní a vodní (Succinea putris, Planorbis planorbis,
Unio crassus, U. tumidus, U. pictorum). Na základě jejich poměrného zastoupení je zřejmé, že sedimentace vrstev 67, 73=74,
76, 75, 78, 79 probíhala striktně ve vodním prostředí, kam byly druhy terestrické pravděpodobně druhotně spláchnuty,
jak vyplývá z jejich sporadického výskytu. I přesto terestrické druhy lze využít pro ekologický a paleoenvironmentální rozbor,
nicméně prvořadými výsledky jsou v našem případě stanovištní podmínky vodního biotopu.
Na základě výrazné dominance sladkovodních měkkýšů je zřejmé, že studovaný objekt byl v době sedimentace vrstev
67, 73=74, 76, 75, 78, 79 součástí vodní sítě na území města Plzně (fáze 2). S největší pravděpodobností se jednalo o drobnou
vodoteč či odstavené rameno se stojatou nebo jen pomalu tekoucí vodou, což potvrzuje silný výskyt plže Planorbis planorbis.
Jedná se o druh citlivý ke znečištění. Rameno bylo patrně při březích zarostlé bohatou mokřadní vegetací, na dně s jemným
sapropelem. Výskyt okružáka Planorbis planorbis zcela vylučuje úplné periodické vysychání příkopu, a naopak dokládá
trvalou přítomnost vodního sloupce.
Zajímavým zjištěním je naprostá absence dalších doprovodných druhů vodní měkkýší složky ve vzorcích (např. chybějí zástupci
plovatek a dalších druhů okružáků či drobných plžů rodu Pisidium). Bohužel se nelze s jistotou dobrat vysvětlení, proč tomu
tak je. V současných vodních malakocenózách v rámci města Plzně i v přilehlém okolí jsou vodní malakocenózy mnohem
bohatší a poměrně stabilní.
298
Výskyt velevrubů ve vrstvách nelze jednoznačně interpretovat. Na základě zjištěné situace je zřejmé, že velevrubi (Unio crassus,
U. tumidus, U. pictorum) byli nalezeni jak v polohách, které jsou charakterizovány sedimentací vlastní výplně příkopu v čistě
akvatickém prostředí, tak v polohách, které již dokumentují sedimentaci v prostředí terestrickém (stavební sutě apod.).
Ve srovnání s výskytem vodního plže Planorbis planorbis spolu dobře korespondují polohy 67, 73=74, 76, 75, 78, 79 (vše fáze 2),
které zjevně pocházejí z akvatického prostředí.
Výskyt lastur velevrubů ve vrstvách odpovídajících fázi 4 ukazuje na druhotné zavlečení. Pravděpodobně se jednalo o pozůstatky
potravy (postní jídlo?), popřípadě o druhotně přemístěné vodní sedimenty.
Co se týče kvalitativního zastoupení, byly ojediněle zaznamenány také druhy terestrické (Alinda biplicata, Discus rotundatus,
Fruticicola fruticum, Succinea putris, Agriolimacidae/Limacidae). S výjimkou nálezů druhů Discus rotundatus (vrstva 54, 1 jedinec)
a Fruticicola fruticans (vrstva 54, 1 jedinec), které pocházejí z vrstev sedimentujících v terestrickém prostředí (fáze 4), se ostatní
nálezy terestrických druhů plžů podařilo zachytit pouze v polohách, které se vyznačovaly sedimentací v ryze akvatickém
prostředí. Jejich výskyt v těchto vrstvách (vrstva 75 a 78) je tedy druhotný. Mohlo k němu dojít např. splachem z příbřežních
porostů při povodňové události nebo silnějších deštích. Nicméně i tyto druhy vykazují určité paleoenvironmentální charakteristiky,
které mohou být využity k indikaci prostředí okolí příkopu. Výskyt lesních druhů Alinda biplicata a Discus rotundatus ukazuje
na zapojené plášťové formace, které lemovaly vodní příkop s občasným výskytem keřových formací, jak to dokládá Fruticicola
fruticum. Že se v každém případě jednalo o pobřežní porosty, tedy porosty v těsném sousedství vodního stanoviště, ukazuje
i výskyt hygrofilní Succinea putris, jež je často vázána na úzký pruh vlhkých a podmáčených stanovišť podél toků, a dále
od takovýchto stanovišť do krajiny neproniká. Mezi terestrickými druhy se nevyskytoval žádný vzácný nebo jinak ekologicky
výrazně odlišný druh. Všechny terestrické druhy, které byly v objektech zjištěny, jsou běžnou složkou příbřežních lemů toků,
odstavených ramen, tůní i vodních nádrží v rámci celé České republiky a v okolí Plzně se lze s takovými malakocenózami
setkat i recentně, např. při řekách Úslavě a Úhlavě.
Cílem provedené malakologické analýzy byla rekonstrukce přírodního prostředí pomocí struktury fosilní malakocenózy zjištěné
v podzemních prostorách před budovou čp. 309 v Plzni, Pražské ulici. Z dvaceti osmi odebraných vzorků bylo determinováno
277 jedinců patřících 8 druhům měkkýšů. Z nich byly zaznamenány 4 druhy vodní (1 druh plže, 3 druhy mlžů) a 4 druhy terestrické.
S výjimkou hygrofilní Succinea putris se ostatní terestrické druhy ekologicky liší jen málo, indikujíce zapojené plášťové formace
s občasnými keřovými porosty na březích studovaného vodního příkopu.
Mezi fosilními měkkýši byl dominantním druhem plž Planorbis planorbis. Na základě jeho masového výskytu lze tvrdit,
že sedimentace fosiliferních vrstev probíhala ve vodním prostředí, jak to dokládají i výskyty dalších tří vodních druhů měkkýšů.
6. Tafonomická výpověď
artefaktů
6.1 Keramika
Souhrn výsledků rozboru keramických artefaktů přináší následující obraz o této složce odpadu. Na základě pozorování
velikosti střepů se ve druhé fázi vyskytovaly poměrně lépe zachované a rekonstruovatelné tvary nádob či jejich fragmenty
(například výdutě, okraje). Vrstvy třetí a čtvrté fáze obsahují ve velké míře malé keramické zlomky, zasažené do značné
míry postdepozičními procesy, které se odehrály po archeologizaci předmětů. Tvarové zastoupení odpovídá kuchyňskému
keramickému sortimentu.
29) Velmi hrubě lze stanovit poměr
objemů zkoumaných sedimentů
ve fázích 2–3–4 na 4:1:2. Tím bychom
dostali hypotetický podíl hmotností
prejzů v jednotlivých fázích
(přepočtený na objem fáze 3)
2382,5:19580:34685 (fáze 2–3–4).
6.2 Stavební keramika
Poměrně nepočetný soubor zlomků cihel neposkytuje podklad pro statistické hodnocení morfologických (velikostních) změn
tohoto materiálu. Získán byl také poměrně početný soubor zlomků prejzů. Vyskytly se prejzy menších průměrů prostého
poloválcovitého tvaru zužující se pozvolna k jednomu konci. Méně často i prejzy větších průměrů (hřebenáče?) s trojúhelníkovým
výčnělkem na okraji. Početnost a hmotnost prejzů získaných z vrstev jednotlivých vývojových fází znázorňuje obr. 24.
30) Tafonomie vrstev měla bezpochyby
velký vliv, směrem k mladším
sedimentům se mění charakter
archeologických sedimentů
ve prospěch stavebních sutí
obsahujících větší podíl prejzů.
Početní zastoupení prejzů v jednotlivých vývojových fázích
Fáze 2
Fáze 3
Fáze 4
Sektor A Sektor B Sektor C Sektor D Celkem
10 ks
4 ks
158 ks
66 ks
991 ks
416 ks
1 ks
15 ks
112 ks
131 ks
70 ks
289 ks
211 ks
1 081 ks
999 ks
Hmotnostní zastoupení prejzů v jednotlivých vývojových fázích
Obr. 24
Zastoupení prejzů v jednotlivých
vývojových fázích.
Sektor A Sektor B Sektor C Sektor D Celkem
Fáze 2
Fáze 3
Fáze 4
440 g
250 g
20 320 g
299
2 460 g
13 160 g
34 440 g
80 g
1 210 g
7 470 g
6 530 g 9 530 g
4 620 g 19 280 g 1
5 020 g 69 370 g
Pokud vezmeme v potaz odlišný objem
sedimentů jednotlivých horizontů, je
zřejmé, že podíl prejzů se v čase
zvyšuje. 29) Zda jde pouze o důsledek
odlišné tafonomie vrstev 30) nebo zda
jde o odraz obecnějšího trendu
zvyšujícího se podílu nespalných krytin,
bohužel nelze stanovit. Obě interpretace
patrně vysvětlují část zjištěného stavu.
1
ejvyšší procento prejzů je
N
ve vrstvách 60 a 71, které tvoří jakýsi
provizorní komunikační horizont při
novověkých úpravách městského
opevnění (viz tabulka).
6.3 Železné předměty
Při zpracování souboru a následném porovnání jednotlivých vývojových fází se ukázal výrazně odlišný stav dochování
železných artefaktů v jednotlivých horizontech. Zatímco železa z nejstaršího horizontu obsahujícího tento typ artefaktů
(fáze 2) byla poměrně dokonale dochována bez výraznějšího zasažení korozí, nálezy z vývojové fáze 4 a zejména z fáze 3
nebylo možné z větší části vůbec identifikovat pro silné zkorodování (obr. 25). Stav dochování artefaktů dobře odráží podmínky
archeologizace, ve fázi 2 anaerobní prostředí bránící přístupu kyslíku k artefaktům 31) (téměř ideální archeologizační
podmínky), ve fázi 4 a zejména ve fázi 3 byly artefakty vystaveny přístupu vzduchu.
31) S edimenty této fáze byly zbarveny
do černošedomodra a měly
charakteristický sirný zápach, což
je důsledek redukčních podmínek
panujících v těchto sedimentech.
Fáze 2
Fáze 3
hřebíky/skoby
24
14
prut
1
1
plech
2
1
drát
1
kroužek
pásek
3
1
klíč
1
přezka
1
železné neidentifikovatelné artefakty
3
30
ploché sklo (okenní terčíky)
duté sklo
neidentifikovatelné fragmenty
atypické útržky kůže
241
odřezky kůže
273
odřezky kůže s prošitím
76
kožené uzlíky
3
147
3
5
3
1
2
18
101
118
2
300
273
250
241
200
fáze 2
fáze 3
fáze 4
147
150
118
101
100
76
50
30
24
14
plech
13
1
312
1
1
3
elezné neidentifikovatelné artefakty
21
p ezka
113
prut
18
5
3
2
300
ko ené uzlíky
e s pro itím
e
od ezky k
od ezky k
e
atypické útr ky k
duté sklo
ploché sklo (okenní ter íky)
klí
pásek
krou ek
drát
0
h ebíky/skoby
Obr. 25
Zastoupení železných artefaktů
ve fázi 2, 3 a 4; složení souboru
skleněných artefaktů z fáze 4;
složení souboru kožených
artefaktů z fáze 2.
Nálezový celek z fáze 2 obsahoval
24 kusů hřebíků a skob či jejich
fragmentů, což je 70 % z celkového
množství získaných artefaktů.
Neidentifikovatelné zlomky tvořily
pouze 9 % z celkového počtu artefaktů
(3 ks). Ve fázi 3 se vyskytovaly zejména
neidentifikovatelné, většinou silně
zkorodované artefakty a jejich
fragmenty (61 %, 30 ks). Z předmětů
identifikovatelných opět převládaly
hřebíky a skoby (14 ks, 29 %). Ve fázi 4
opět výrazně dominovaly stavební
železné artefakty – hřebíky a skoby
(147 ks, 81 %). Pouze asi 10 % nalezených
artefaktů se nepodařilo identifikovat.
Fáze 4
ploché sklo (okenní terčíky)
duté sklo
101
118
2
221
Atypické útržky Odřezky Odřezky s prošitím Uzlíky
67
23
34
10
75
59
51
22
2
76
29
25
7
1
77
2
78
125
158
36
79
4
80
1
3
1
241
273
76
3
Ko ené artefakty (fáze 2)
N=593
Sklen né artefakty (fáze 4)
N=221
140
100
118
300
101
250
po et (ks)
120
80
60
40
20
2
0
ploché sklo
(okenní ter íky)
duté sklo
neidentifikovatelné
fragmenty
ploché sklo
(okenní
ter íky?)
41 %
duté sklo
53 %
273
241
200
150
76
100
50
3
0
atypické útr ky
od ezky
od ezky
s pro itím
uzlíky
Ko ené artefakty (fáze 2)
N=593
Sklen né artefakty (fáze 4)
N=221
neidentifikovatelné
fragmenty
1%
67
134
62
2
319
4
5
593
od ezky
s pro itím
13 %
uzlíky
1%
atypické útr ky
41 %
od ezky
45 %
6.4 Dřevo
Příhodné půdní podmínky umožnily dochování většího počtu nálezů z organických materiálů. Nejpočetnější skupinu zde tvoří
dřevěné nálezy, které byly získány převážně pomocí plavicí linky.
Většina fragmentů získaných v sondě 2/02 náleží mezi neopracované úlomky odpadového charakteru. Největší
množství dřev pochází ze spodní úrovně – fáze 2 (obr. 26). Mezi neopracovanými nálezy ve všech horizontech převažují
malé drobné úlomky. Menšího počtu dosahuje kůra, ojediněle jsou zastoupeny velké úlomky a kousky větví. Zastoupení
jednotlivých složek souboru je stanoveno pouze relativně (obr. 27). Na základě makroskopického posouzení byla
v případě nálezů kůry identifikována borovice, smrk a bříza. Bez mikroskopické analýzy, pouze na základě textury
letokruhů, lze většinu nálezů zařadit do skupiny jehličnatého dřeva.
Obr. 26
Zastoupení dřevěných nálezů
v jednotlivých vývojových fázích.
fáze 6
0%
34 ks
fáze 2
56 %
7 476 ks
fáze 4
25 %
3 304 ks
fáze 3
19 %
2 524 ks
301
Do kategorie opracovaného dřeva patří vedle vlastních artefaktů také zlomky nebo celé kusy, na kterých jsou
patrny jakékoliv stopy opracování. Vybraný soubor čítající 297 kusů obsahoval poměrně sporé spektrum
identifikovaných druhů předmětů (obr. 28).
Soubor dřevěných nálezů pocházejících z výplně příkopu městské fortifikace má charakter výrobního a domácího
odpadu. Převážně je tvořen drobnými úlomky dřev a kůry (obr. 27). Jejich zastoupení ve fázích 2–4 je přibližně
stejné. Převaha krátkých předmětů v souboru je dána plošně omezenou sondou a také metodou získávání nálezů
pomocí plavicí linky (obr. 29). Do jisté míry svým složením podobný je publikovaný soubor opracovaného dřeva
ze středověkého sídliště u Mýšlovic na Příbramsku, který pochází z pozdního středověku (Nováček – Hlaváček
1994, 86–87). Odpad vzniklý pravděpodobně při tesařské výrobě by mohl souviset s opravou a rekonstrukcí
Pražské brány. Nelze vyloučit také možnou spojitost s domácím odpadem vyprodukovaným v blízkých městských
domech nebo s činností na veřejných prostranstvích. Velké množství kůry dokládá nepřímo transport neodkorněné
kulatiny a kmenů přímo do těsné blízkosti městské fortifikace, kde byla tato surovina dále zpracovávána. Nekvalitní
a špatně hořlavý materiál byl poté deponován v tělese příkopu.
Neopracované dřevo
Obr. 27
Zastoupení neopracovaných
dřevěných nálezů v jednotlivých
vývojových fázích.
4%
4%
100 %
90 %
24 %
80 %
47 %
48 %
70 %
60 %
Větve
Kůra
50 %
Malé úlomky
Velké úlomky
65 %
40 %
43 %
41 %
30 %
20 %
10 %
10 %
7%
7%
0%
4
3
2
Fáze
Soubor vybraných předmětů ze dřeva se stopami opracování
Obr. 28
Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Složení
souboru dřevěných artefaktů.
152
160
140
120
100
Poãet ks
80
60
60
38
40
20
11
11
8
8
3
2
2
1
1
m
is
ka
la
È
d˘
ho
vá
ná
sa
da
ín
kl
l
kÛ
ty
ãk
a
el
nd
‰i
ko
lík
ûp
‰t
od
li‰
ta
ek
k
ze
fie
od
bb
u
0
Druh předmětu
Maximální délky pfiedmûtÛ
Obr. 29
Maximální délky dřevěných předmětů
v jednotlivých vývojových fázích.
4
160
140
120
100
mm
401–620
150
80
20–200
60
1
4
3
40
48
31
20
0
4
3
Fáze
302
201–400
2
6.5 Sklo
Ze zkoumané výplně příkopu bylo celkem získáno asi dvě stě sedmdesát většinou velice drobných fragmentů skleněných
artefaktů. V naprosté většině případů šlo o zlomkovitý materiál, který nebylo možno kompletovat. Pouze jedno torzo číše
českého typu (fáze 3) bylo možné částečně slepit a tvarově rekonstruovat.
Ve fázi 2 byl výskyt skleněných artefaktů pouze sporadický (4 ks). Tři zlomky pocházely z okenních terčíků, jeden zlomek
se nepodařilo bezpečně identifikovat.
Fáze 3 také neobsahovala reprezentativní soubor fragmentů (celkem 25 ks). Jedná se však převážně pouze o zlomky jediného
artefaktu, uvedené číše českého typu (vrstva 60, 24 fragmentů). Dále byl zaznamenán jediný zlomek okenního terčíku.
Skleněné artefakty se obecně významněji uplatňovaly pouze ve vývojové fázi 4 (obr. 25). Nálezy fragmentů dutých nádob
nelze bohužel v naprosté většině případů blíže hodnotit pro jejich zlomkovitost. Pro zevrubné porovnání byly získané skleněné
artefakty rozděleny do tří skupin: ploché sklo, duté sklo a neidentifikovatelné fragmenty. Duté sklo tvořilo 53 % z celkového
počtu zlomků (110 ks), ploché sklo (okenní terčíky) 41 % (101 ks).
Fragmenty okenních terčíků bohužel ve většině případů náležely drobným atypickým zlomkům, takže se nepodařilo
rekonstruovat velikost ani morfologický typ. Identifikován byl pouze typ s dutou obvodovou lištou nebo s prostým
zaobleným okrajem. Typ s dutou obvodovou lištou pravděpodobně převládal. Ve dvou případech se podařilo
rekonstruovat původní velikost – průměr činil 65 mm.
6.6 Kůže
Celkem bylo při exkavaci získáno pět set devadesát pět fragmentů kožených artefaktů, naprostá většina jich pocházela
z uloženin druhé vývojové fáze. Fond kožených artefaktů byl rozdělen do čtyř kategorií:
– útržky (jedná se o atypické drobné kůže bez znatelného intencionálního opracování),
– odřezky (na této kůži je čitelné intencionální odříznutí, alespoň na jedné straně artefaktu),
– odřezky se stopami prošití (na kůži jsou patrné vpichy),
– ostatní.
32) Č asový rámec výskytu
tohoto typu artefaktů je mezolit
až mladší doba bronzová.
Z historického jádra Plzně
známe sporé doklady osídlení
z pozdního eneolitu (Široký 1998)
a z mladší až pozdní doby
bronzové (Nováček 2000, 5).
Zastoupení jednotlivých typů je uvedeno na obr. 25. Soubor kožených artefaktů je tvořen výrobním odpadem, jedná
se ponejvíce o drobné odřezky. Z tohoto souboru se vymykají ojedinělé nálezy identifikovatelných artefaktů: fragment
podrážky a odřezků se složitější strukturou opracování a odřezek zdobený pravidelným vtlačovaným vzorem v podobě
drobných kroužků, řemínky a řemínky s ozdobným(?) uzlíkem.
Nálezový fond kožených artefaktů obsahoval v naprosté většině případů útržky a odřezky, které mohou být interpretovány
jako řemeslný odpad. Některé fragmenty kůže s prošíváním lze interpretovat jako doklad druhotného užití kůže. Z kůže byl
pravděpodobně odříznut prošitý okraj a zbytek kůže byl opět použit.
6.7 Další drobné nálezy
Do této kategorie řadíme nálezy artefaktů z barevných kovů, kostí, textilu, kamene a ostatních minoritně zastoupených
materiálů. Celý soubor vykazuje chronologickou homogenitu bez intruzí staršího materiálu s výjimkou nálezu jediného
zlomku pravěké štípané industrie, který ovšem nelze blíže chronologicky zařadit (vrstva 65). 32)
Obr. 30
Přehled drobných artefaktů.
Vrstva Neidentifikovatelný Štípaná Neidentifikovatelný Pant/kování Šperk/Součást Klíček Náprstek Militarie – kulka Amorfní Korálek Hrací kostka Textil Dehet Nůž Břitva
artefakt (ka) industrie (ka) artefakt (bk)
(Fe+bk)
oděvu
(Fe+bk) (Cu)
(Pb)
slitek (Pb) (ko)
(ko)
7
13
50
51
54
56
59
60
65
67
67II
71
75
78
78II
1
1
1
1
7
1
1
1
303
2
1
2
2
1
2
1
1
1
1
1
1
2
11
8
1
2
1
1
2
1
4
1
1
Soubor drobných nálezů můžeme rozdělit na militária (olověné kulky), zlomky šperků (korálky, kovové součásti), předměty
denní potřeby (nůž, klíček, náprstek, zlomky kování a pantů), hygienické potřeby (břitva), hrací kostky a odpad řemeslné
výroby (slitky olova, odřezky měděného plechu, hrubě opracované kamenné artefakty se stopami používání, kompaktní
fragmenty dehtu, útržky textilu). Přehled drobných nálezů v jednotlivých vrstvách podává obr. 30.
7. Výsledky výzkumu
33) Archeologický výzkum v prostoru
domů čp. 196 a čp. 318 (předběžná
publikace výsledků Anderle a kol.
2001; nálezová zpráva: Široký et alii
2001). První písemný doklad
existence městských hradeb je již
z roku 1322 (Strnad ed. 1891, č. 17).
Tato zmínka však nemusí náležet
tomuto důkladně zděnému
opevnění, ale jeho starší
(provizorní?) fázi, ke které již mohl
náležet i zkoumaný příkop.
Fáze 1: Nejstarší stavební struktury odkryté výzkumem souvisí s počátky městského opevnění budovaného po založení
vrcholně středověkého města kolem roku 1295. Výzkumem byl zjištěn příkop zahloubený do pískovcového podloží (0284).
Příkop byl podle všeho vyhlouben přímo pod přirozenou hranou říční terasy, na které bylo vrcholně středověké město
založeno. Příkop hluboký 160 cm měl šikmé stěny a ploché dno, jeho šířka činila přibližně 750 cm (obr. 5:2). Ve stejné fázi
byla s největší pravděpodobností vybudována také zeď 0217 zjištěná na západním okraji sondy 2/02, která se díky své
poloze na hraně říční terasy dochovala do výšky okolo 4 m. Zeď byla založena přímo na okraji příkopu, se kterým prostorově
a funkčně korespondovala, jedná se tedy nepochybně o vnější (parkánovou) hradební zeď městského opevnění. Na základě
konstrukčních znaků, především typické skladby řádkového zdiva z hrubě otesaných kvádrů soudíme, že zkoumaná zeď
byla vybudována jako součást nejstaršího zděného opevnění města, jehož výstavbu je podle výzkumu na západní straně
města třeba datovat až do druhé čtvrtiny 14. století. 33) Příkop mohl být vybudován již dříve. Poměrně malou hloubku příkopu
je tedy třeba vnímat v kontextu s celkovým převýšením opevnění na hraně říční terasy, které ode dna příkopu k dochované
koruně parkánové zdi činilo zhruba 640 cm.
Fáze 2: Výzkum dokumentoval postupné zanášení příkopu městského opevnění. Tento proces nebyl patrně z počátku
nijak intenzivní. V prvním období své existence byl příkop pravidelně čištěn nebo intenzivně protékán vodou. Nejstarší
zkoumané vrstvy (0279, 0280) bohužel neobsahují datovatelný archeologický materiál.
Zanášení příkopu během doby nabývalo na intenzitě, docházelo k ukládání odpadu z domácností. Tento odpad obsahoval
několik různých složek charakteru fekálií, hnoje domácích zvířat, kuchyňského a domácího odpadu v úzkém slova smyslu
(0131, 0278, 0275). V následujícím období však docházelo k postupné změně charakteru ukládaného odpadu a tedy
i charakteru sedimentů v příkopu. Nápadný je zejména pokles podílu organické složky odpadu ve vrstvách 0124, 0278 a 0267.
Sedimentace byla několikrát přerušena událostmi, při kterých sedimentoval hrubý říční písek v tenkých vrstvičkách. Tyto
události můžeme rozlišit nejméně čtyři (odpovídají vrstvám 0281, 0277, 0273=0274 a 0265). Můžeme je snad ztotožnit
s povodněmi či jinými obdobími intenzivnějšího průtoku. Sedimentace ve zbývající době však probíhala pod hladinou nepříliš
intenzivně proudící vody, jak dokládá přítomnost ulit vodních měkkýšů vázaných spíše na stojaté či mírně tekoucí vody.
34) Srovnej Smetánka 1983. Výskyt
tohoto kachle v uvedeném
kontextu v katolické Plzni je velmi
zajímavý a bude vyžadovat další
pozornost.
Keramická sekvence druhé fáze je datována zejména souborem mincí z vrstvy 75, který klade uložení této vrstvy do 2. poloviny
15. století. Také dendrochronologie je v dobré shodě s touto datací (1407+?). Získané datum pochází ze šindele (bez drážky)
či prkna nesoucího stopy opotřebení a s největší pravděpodobností jde tedy o stavební dřevo, které již nějakou dobu
sloužilo svému účelu než se dostalo do archeologické situace. Toto datování se zdá být v dobré shodě rovněž s nálezem
komorového kachle s motivem vlka kazatele, jehož symbolika se vztahuje k pohusitskému období. 34) Dominantní redukčně
pálená keramická produkce zachycená v této fázi nese znaky vysoce kvalitních řemeslných technologií pozdního středověku
a nástupu novověku (např. tenký střep, použití rychle rotujícího kruhu, vyspělost morfologických znaků, ústup radýlkové výzdoby).
Souvrství druhé vývojové fáze je možno na základě výsledků environmentálních analýz členit na jemnější subhorizonty.
Nejstarší vrstva obsahující pozitivní paleoenvironmentální záznam (0279) obsahuje doklady čisté, poměrně rychle proudící
vody (saprobní index 1,14), kterou indikují například rozsivky Pinnularia appendiculata, P. gibba, Meridion circulare, Cymbella
minuta. Jak dlouho tyto podmínky přetrvávaly, nejsme bohužel schopni říci, postrádáme jakoukoli oporu datování této tenké
bazální vrstvičky. Tato nenápadná vrstvička mohla teoreticky sedimentovat poměrně dlouhé časové období. Také svědectví
archeologických artefaktů je minimální vzhledem k jejich malé početnosti a vypovídací schopnosti.
Následující lépe dokumentované období vývojové fáze 2 (vrstvy 0278I–III) se vyznačuje poměrně málo intenzivním, ale přesto
pozvolna se zvyšujícím ukládáním odpadu z domácností, pravděpodobně spojeným se zpomalením průtoku. Tomu by
nasvědčovala například přítomnost rozsivky Nitzschia, bohaté zastoupení ulit okružáka Planorbis planorbis a zbytků
korýše Daphnia magna v sedimentu či výraznější zastoupení rostlinných makrozbytků alochtonní složky spektra. Pro toto
období jsou typické artefakty z organického materiálu (dřevo, kůže), kvantita dalšího deponovaného archeologického
materiálu je však poměrně nízká (keramika, stavební keramika apod.). Ukládání fekálií a splašků sice dokládají ekofakty
typické pro fekální jímky (makrozbytky fíkovníku Ficus carica, pyl Myrtaceae), jejich četnost je však velice nízká. Splaškové
znečištění v tomto období tedy nedosahovalo výraznějších hodnot (saprobní index 1,14–1,4). Příkop neměl charakter otevřené
stoky sloužící k odvodu domácího odpadu fekálií a splašků. V této a následující subfázi máme k dispozici občasné doklady
přechodného zvýšení rychlosti průtoku (vrstvy 0281, 0277, 0273=0274) zřejmě během povodní nebo přívalových dešťů.
Následující období již můžeme charakterizovat jako období zániku příkopu s protékající vodou. Úměrně procesu zazemňování
dochází k rozvoji indikátorů periodicky vysychavých vod a obnažených břehů (např. pryskyřník Ranunculus sceleratus, halucha
vodní Oenanthe aquatica). Výskyt okružáka Planorbis planorbis v tomto období (0275, 0273=0274, 0276, 0267) však vylučuje
úplné periodické vysychání příkopu, a naopak dokládá trvalou přítomnost vodního sloupce alespoň v části jeho tělesa. Vodní
sedimentace pak postupně končí (závěr fáze 2). Terestrické prostředí v okolí příkopu nevykazuje takto přímočarý vývoj.
Rumištní vegetace indikuje spíše v čase neprediktabilní až chaotické lidské činnosti v blízkosti tohoto objektu. Změny rumištní
vegetace nám však snad umožňují vysledovat určité období intenzivnějších aktivit v okolí příkopu na počátku vývojové
fáze 2 (poslední čištění příkopu?).
304
Fáze 3: Ve vrstvách 0265, 0266 a 0269 organická složka zcela chyběla. Zaplňování příkopu bylo definitivně ukončeno provizorní
„komunikační úpravou“ povrchu souvrství, pokud vůbec můžeme tak nazvat rozhození několika plochých kusů dřev (šindele,
krajinky prken) a větších kamenů na povrch souvrství (niveleta 302,80–302,98 m n. m.). Do povrchu vrstvy 0265 jsou v této
době zaraženy dřevěné kůly neznámé lehčí dřevěné konstrukce, snad lávky přes příkop či dřevěného lešení (0287). Definitivně
skončilo období limnické sedimentace, následovalo jen uložení vrstev přechodného charakteru (0260, 0271).
Datování horizontu 3 umožnil soubor dendrochronologických dat z dubových kůlů zaražených do vrstvy 72=65=66=69. Bohužel
nebyl dochován poslední letokruh těchto štípaných půlkuláčů, takže datace je možná pouze do intervalu asi 1606 až 1611. Pokud
připustíme možnost použití delší dobu skladovaného nebo druhotně použitého stavebního dřeva, dostáváme se do dobré
shody s první historickou zmínkou o opravě opevnění v oblasti Pražské brány těsně po dobytí města generálem Mansfeldem,
tedy v prosinci 1618 či v roce 1619 (Kodera 2004, 87). Nelze však ani vyloučit možnost, že námi studované dřevěné konstrukce
souvisejí s nějakou písemnými prameny nedoloženou opravou předcházející této válečné události. Souvislost s obléháním města
potvrzuje nález souboru militárií a dýmek (také zhusta vázaných na vojenské prostředí) ve vrstvách ze závěru fáze 3.
Keramické nálezy třetího horizontu se vyznačují nástupem oxidační glazované keramické produkce, která nepřevyšuje
dosud dominantní kvalitně redukčně pálené zboží. Nelze však s jistotou říci, zda jde o odraz trendů v soudobé keramické
produkci nebo o důsledek tafonomických pochodů tohoto „styčného“ horizontu (zejména kontaminace mladším materiálem).
V terénu zjištěné stopy komunikačních úprav, postdepozičních změn železných artefaktů a svědectví ekofaktů poukazují
na uzavření vodní sedimentace příkopu a stabilizaci vrchní části jeho výplně. Následuje hiát v sedimentaci dalších vrstev.
Fáze 4: Ukládání vrstev vykazuje známky jednorázového navezení mohutného souvrství charakteru stavební suti
(0259, 0254, 0257) již do nepříliš zvodnělé, pouze vlhké situace. Zdá se, že tato událost souvisela s bezprostředně
následující výraznou stavební aktivitou.
Výrazným přelomem ve stavebních dějinách Pražské brány bylo překlenutí příkopu dvěma oblouky se středovým pilířem
(0111=0211, 0133=0220, 0219). Středový pilíř byl zahlouben do sedimentů vyplňujících příkop. Je pozoruhodné, že tato konstrukce
neměla konstantní šířku ani souběžný severní a jižní líc, jak by se dalo předpokládat. Směrem do města se rozšiřovala, její
minimální šířka na východním konci činila přibližně 450 cm, maximální na západní straně pak asi 750 cm. Souvrství stavebního
odpadu, které ji předcházelo, dokládá rozsáhlejší likvidaci starších stavebních konstrukcí. Charakter zkoumaného půdorysu
naznačuje, že klenuté přemostění příkopu bylo součástí rozsáhlejšího architektonického konceptu.
35) Rozbor písemných pramenů
ke stavební aktivitě v průběhu
třicetileté války viz Kodera 2004.
Nově zjištěné archivní prameny dokládají, že poškození východní strany opevnění města včetně Pražské brány Mansfeldovým
obléháním v listopadu 1618 bylo značné. V průběhu třicetileté války však byla převážná pozornost soustředěna na výstavbu
nového bastionového opevnění vně starších středověkých hradeb, jejichž obnova se, jak se zdá, značně vlekla. Pokles významu
starších hradeb nejlépe vyplývá z doloženého rozdělení nákladů na rekonstrukci opevnění mezi státní a městskou pokladnu.
Výstavba strategicky významného vnějšího bastionového opevnění byla hrazena státem, obnova vnitřních starších hradeb byla
financována městem, jehož možnosti byly vzhledem ke značnému hospodářskému úpadku velmi malé. Konkrétní doklady
o stavební aktivitě týkající se Pražské brány jsou z roku 1648. Jednalo se však spíše o opravy menšího rozsahu, opravu základů
mostu a pravděpodobně i přilehlé hradby a tesařské práce související podle všeho s padacím mostem. Tyto zprávy je zřejmě
možné spojovat se zjištěnou opravou parkánové hradby. Jak dosvědčuje dopis císaři Ferdinandovi III. z roku 1653 nebo 1654,
neměly zmíněné práce na celkový stav Pražské brány větší vliv. Intenzivní opevňovací práce v letech 1658–1659 je podle jejich
charakteru třeba lokalizovat k nějaké vodoteči. 35) Z topografie bastionového opevnění Plzně vyplývá, že se muselo jednat
o výstavbu nové vnější hradby a bastionů na břehu Mlýnské strouhy. Zdá se tedy, že vlastního objektu Pražské brány se příliš
nedotkly ani práce v 70. letech 17. století. Zásadní přestavbu doloženou archeologickým výzkumem je tedy třeba dávat
do souvislosti s poslední rekonstrukcí městského opevnění po roce 1703. Tomuto datování odpovídá i charakter stavby,
především omítané zdivo z druhotně použitých prvků.
36) N ebylo možné vysledovat změny
v charakteru nálezových celků
stratigraficky starších vrstev
tohoto horizontu v porovnání
s mladšími vrstvami ani jiné
známky postupné sedimentace.
Zdá se tedy, že vrstvy celého
horizontu vznikly během krátkého
časového období.
Ve vývojové fázi 4 můžeme pozorovat výraznou proměnu charakteru nálezového fondu, která je dobře patrná na keramickém
souboru z tohoto období. Nápadné je zejména masivní užití glazovaného oxidačního zboží a tvarové rozšíření keramické produkce
(např. vzrůstající podíl talířovitých mis, pekáčů, trojnožek atd.). Výrazný soubor militárií a dýmek typologicky shodný se souborem
z třetího horizontu nám umožňuje nahlédnout do tafonomických procesů geneze tohoto horizontu. Zdá se, že artefakty tohoto
poměrně homogenního horizontu, 36) datovaného nálezem mince z vrstvy 54 do období po roce 1673, pocházejí z velké části
z druhotně přemístěné sutě, kterou lze chronologicky vztáhnout k událostem třicetileté války. Jak naznačuje výše nastíněný
mincovní nález, musíme však vznik této části souvrství klást až do souvislosti s přestavbou městského opevnění doloženou
písemnými prameny k roku 1703. Nálezový soubor z tohoto horizontu můžeme tedy datovat do období 1618–1703, vznik této
části souvrství ale až k roku 1703. Z výsledků environmentálních analýz je třeba vyzdvihnout zejména výsledky pylové
a makrozbytkové analýzy. Změny ve složení spektra zbytků vegetace indikují období intenzivnějších aktivit v okolí příkopu
bezpochyby souvisejících se stavebními aktivitami při přestavbě brány (například nárůst indikátorů kypřených půd ve výsledcích
makrozbytkové analýzy a pylu rodu borovice Pinus, snad přímý důsledek manipulace se stavebním dřevem).
8. Závěr
Důkladné zpracování obou složek nálezového fondu, artefaktů i ekofaktů, umožnilo v případě výzkumu příkopu opevnění
středověké Plzně přesnou interpretaci jednotlivých vývojových fází. Tohoto výsledku bylo dosaženo plnou integrací
environmentálních metod do procesu archeologického výzkumu, a to jak do jeho terénní, tak i postexkavační fáze. Konečná
interpretace je skládána z výpovědi dat historických a terénních, stejně jako z informací nesených jednotlivými složkami
nálezového fondu. Akcentována je přitom tafonomická výpověď artefaktů i ekofaktů o svém nálezovém prostředí,
o depozičních a postdepozičních procesech, které je utvářely. 37)
37) Tato studie byla zpracována
s podporou výzkumného záměru
MSM 49 77 75 13 14.
305
Nepublikované zprávy
ANDERLE, J. – KODERA, P. –
ŠIROKÝ, R. 2001
Plzeň. Vodárenská věž a bývalý
vodární dům čp. 309, Pražská 19.
Stavebně historický průzkum
(č. j. 188/01). Plzeň: ZIP o. p. s. KOČÁR, P. – KODERA, P. –
ŠIROKÝ, R. 2002
Plzeň, Pražská ul., zaniklá Pražská
brána. Nálezová zpráva
o záchranném archeologickém
výzkumu při odstranění havárie
historických podzemních prostor.
3. etapa. I. – Terénní výzkum
(č. j. 251/02). Plzeň: ZIP o. p. s. Literatura
KODERA, P. 2001
Plzeň, zaniklá Pražská brána. Dějiny
objektu (č. j. 190/01). Plzeň: ZIP o. p. s. LEVÝ, O. 2001
Plzeň, ul. Pražská. Posouzení zemního
prostředí z hlediska výskytu
podzemních prostor a rozvolněných
zón. Geofyzikální průzkum. Plzeň:
archiv Správy budov města Plzně
POSTRÁNECKÁ, K. –
ŠIROKÝ, R. 2006
Plzeň, čp. 86, Pražská 16. Stavebně
historický průzkum druhých sklepů
(č. j. 420/06). Plzeň: ZIP o. p. s. KOČÁR, P. –
SCHNEIDERWINKLOVÁ, P. –
KOSTROUCH, F. –
KAŠTOVSKÁ, K. – HLAVÁČ, J. –
POSTRÁNECKÁ, K. – JANÍČEK, L.
– POKORNÝ, P. – HAUER, M. –
KYNCL, J. – MILITKÝ, J. –
MIKOLÁŠOVÁ, K. 2003
Plzeň, Pražská ulice, zaniklá Pražská
brána. Nálezová zpráva
výzkumu při odstranění havárie
historických podzemních prostor.
3. etapa. II. – Nálezový fond
(č. j. 173/03). Plzeň: ZIP o. p. s. ŠIROKÝ, R. 2001
Plzeň, zaniklá Pražská brána.
Ikonografie objektu (č. j. P55/01).
Plzeň: ZIP o. p. s. ANDERLE, J. A KOL. 2001
Opevnění Plzně v nálezech z poslední
doby, Dějiny staveb 2001, 9–20
COOK, E. R. –
KAIRIUKSTIS, L. A. 1990 (EDD.)
Methods of Dendrochronology.
Applications in the Environmental
Sciences. London
BRINK, W. VAN DEN 1985
Pollen and Seeds from Medieval
Utrecht, Stuifmail 3, 27–30
Zaden en pollen uit de 16e beerup uit
de Postelstraat. In: Boekwijt, H. –
Jansen, H. L. (edd.), Kroniek van
bouwhistorisch en archeologisch
onderzoek's-Hertogenbosh. 1. Kring
“Vrienden van s-Hertogenbosh”,
113–124
Zaden en stuifmeel uit een beerput.
In: Heymans H. (ed.), Van put naar
kluis. Historish, bouwhistorish
en archeologish onderzoek van
“Den Prince van Luyck” en “De Stadt
Amsterdam” te Maas, Maaseik, 266–276
CASTELIN, K. 1953
Česká drobná mince doby
předhusitské a husitské (1300–1471).
Praha
306
ŠIROKÝ, R. – KAISER, L. –
KOČÁR, P. – MILITKÝ, J. 2001
Plzeň, Pražská ulice, zaniklá Pražská
brána. Nálezová zpráva o záchranném
archeologickém výzkumu při odstranění
havárie historických podzemních prostor.
1.–2. etapa (č. j. 117/01). Plzeň: ZIP o. p. s. ŠIROKÝ, R. – URBAN, J. –
ANDERLE, J. – KAISER, L. –
KOČÁR, P. 2001
Plzeň, „Bílé nároží“ (čp. 196 a 318/319,
Prešovská 18 a 20). Nálezová zpráva
výzkumu (č. j. P85/01). Plzeň: ZIP o. p. s. WASKOVÁ, M. 2006
Analýza vývoje hydrologických
poměrů v prostoru sadů 5. května.
Rozšíření archivní rešerše k objektu
historické vodárny (č. j. 124/06).
Plzeň: ZIP o. p. s. ŠIROKÝ, R. 2002
Plzeň, čp. 311, Pražská 23.
Nálezová zpráva o záchranném
archeologickém výzkumu ve sklepě
(č. j. 164/02). Plzeň: ZIP o. p. s. DAM, H. VAN – MERTENS, A. –
SINKELDAM J. 1994
A Coded Checklist and Ecological
Indicator Values of Freshwater
Diatoms from Netherlands,
Netherlands Journal of Aquatic
Ecology 28, 117–133
DOHNAL, M. –
FRÖHLICH, J. 2000
Výzkum parkánu u kasáren v Písku,
Archeologické výzkumy v jižních
Čechách 13, 155–184
FAEGRI, K. – IVERSEN, J. 1989
Textbook of Pollen Analysis. 4th
Edition. Chicester: JohnWiley & Sons
GREIG, J. 1994
Pollen Analyses of Latrine Fills from
Archaeological Sites in Britain: Results
and Future Fotential. In: Davis, O. K. (ed.),
Aspects of Archaeological Palynology:
Methodology and Applications, AASP
Contributions Series Number 29.
American Association of Stratigraphic
Palynologists Foundation, 101–114
HALAČKA, I. 1988A
Mince zemí Koruny české
(1526–1856) II. díl. Kroměříž
HALAČKA, I. 1988B
Mince zemí Koruny české
(1526–1856) III. díl. Kroměříž
HARRIS, E. C. 1979
Principles of Archaeological
Stratigraphy, 1st Edition.
London: Academic Press
HINDÁK, F. A KOL. 1978
Sladkovodné riasy. Bratislava:
Slovenské pedagogické
nakladatelstvo Bratislava
JANKOVSKÁ, V. 1987
Netradiční interpretace pylových
spekter ze středověké Prahy,
Archeologické rozhledy XXXIX,
475–480
JANKOVSKÁ, V. 1995A
Gewürznelke oder Myrte?
Pollenanalytische Befunde eines
Gewürzes aus dem Mittelalter,
Archeologické rozhledy XLVII,
481–485
JANKOVSKÁ, V. 1995B
Pollenanalysen der mittelalterlichen
Ablagerungen in dem Moster –
Gebiet, Památky archeologické
LXXXVI, 132–154
JANKOVSKÁ, V. 1996
Pylová analýza uloženin pozdně
středověkého vodovodu z Prachatic,
Zlatá stezka 3, 182–188
JONES, M. K. 1991
Sampling in Palaeoethnobotany.
In: Zeist, W. van – Wasylikowa, K. –
Behre, K.-E. (edd.), Progress in Old
World Palaeoethnobotany,
Rotterdam: Balkema, 53–63
KODERA, P. 2004
Plzeňské opevnění v písemných
pramenech ze 17. století. „Nynější pak
ruina velmi škodlivá městu jest“,
Dějiny staveb 2003, 87–95
KOPICKI, E. 1982
Katalog podstawowych typów monet
i banknotów Polski oraz ziem
historyczne z Polska zwiazanych,
t. VIII. Czesc 1. Monety śląskie okresu
nowozytnego. Warszawa
KRAMMER, K. – LANGE-BERTALOT, H. 1986
Bacillariophyceae. 1. Teil:
Naviculaceae. In: Ettl, H. – Gerloff, J. –
Heynig, H. – Mollenhauer, D. (edd.),
Süsswasserflora von Mitteleuropa,
Band 2/1, Stuttgart–New York:
Gustav Fischer Verlag
KRAMMER, K. – LANGE-BERTALOT, H. 1988
Bacillariophyceae. 2. Teil:
Bacillariophyceae, Epithemiaceae,
Surirellaceae. Süsswasserflora
von Mitteleuropa. In: Ettl, H. – Gerloff, J.
– Heynig, H. – Mollenhauer, D. (edd.),
Süsswasserflora von Mitteleuropa,
Band 2/2, Jena: Gustav Fischer
Verlag
KRAMMER, K. – LANGE-BERTALOT, H. 1991A
Bacillariophyceae 3. Teil: Centralesw,
Fragilariaceae, Eunotiaceae. In: Ettl, H.
– Gerloff, J. – Heynig, H. – Mollenhauer,
D. (edd.), Süsswasserflora
von Mitteleuropa, Band 2/3,
Stuttgart–Jena: Gustav Fischer
Verlag
KRAMMER, K. – LANGE-BERTALOT, H. 1991B
Bacillariophyceae 4. Teil: Achnanthaceae,
Kritische Ergänzungen zu Navicula
(Lineolata) und Gomphonema,
Gesamtliteraturverzeichnis Teil 1–4.
In: Ettl, H. – Gerloff, J. – Heynig, H. –
Mollenhauer, D. (edd.), Süsswasserflora
von Mitteleuropa, Band 2/4,
Stuttgart–Jena: Gustav Fischer Verlag
KYNCL, J. 2005
Dendrochronologické datování krovů.
In: Vinař, J. (ed.), Historické krovy II,
Praha: Grada, 156–157
LOŽEK, V. 1964
Quartärmollusken
der Tschechoslowakei. Rozpravy
Ústředního ústavu geologického 31.
Praha
LOŽEK, V. 1981
Měkkýši v archeologii, Archeologické
rozhledy XXXIII, 166–175
LOŽEK, V. 1998
Pozůstatky fauny v archeologických
výkopech a jejich výpověď.
Část I – Základní údaje a měkkýši,
Archeologické rozhledy L, 436–451
MĚŘÍNSKÝ, Z. 1997
Iterum „Ad lupum predicantem“.
In: Kubková, J. – Klápště, J. – Ježek, M. –
Meduna, P. et al. (edd.), Život
v archeologii středověku. Sborník
příspěvků věnovaných Miroslavu
Richterovi a Zdeňku Smetánkovi,
Praha, 459–466
NOVÁČEK, K. 2000
Středověký dům v Plzni. Archeologický
výzkum parcely v Sedláčkově ul. 1
(čp. 187), Sborník Západočeského
muzea v Plzni – Historie 15, 5–66
NOVÁČEK, K. –
HLAVÁČEK, R. 1994
Středověké osídlení u Mýšlovic,
k. ú. Těchařovice, okr. Příbram,
Archeologické rozhledy XLVI, 81–96
NOVÁČEK, K. – ŠIROKÝ, R. 2004
Prvních sto let. Počátky Nové Plzně
z pohledu archeologie, Minulostí
Západočeského kraje XXXIX, 7–51
NOVOTNÝ, V. 2001
Mince Marie Terezie 1740–1780,
II. doplněné vydání. Hodonín
PANTLE, R. – BUCK, H. 1955
Die biologische Überwachung
der Gewässer und die Darstellung
der Ergebnisse, Gas und Wasserfach
96, 1–604
307
RADOMĚRSKÝ, P. 1967
Nález mincí z 15. století v Králově
Dvoře u Berouna, Sborník Národního
muzea v Praze, řada A – Historie XXI,
109–191
RAZÍM, V. 1995
Městské opevnění. In: Gotika
v západních Čechách I (1230–1530).
K 700. výročí založení města Plzně,
Praha, 173–221
RICHTEROVÁ, J. 1982
Středověké kachle. Praha
SIEMIŃSKA, J. 1964
Bacillariophyceae. Okrzemki.
In: Starmach, K. (ed.): Flora Słodkowodna
Polski, Warszawa, tom. 6, 609nn
SLÁDEČEK, V. 1986
Diatoms as Indicators of Organic
Pollution, Acta Hydrochimica
et Hydrobiologica 14, 555–566
SLÁDEČEK,V. –
SLÁDEČKOVÁ, A. 1996
Atlas vodních organismů se zřetelem
na vodárenství, povrchové vody
a čistírny odpadních vod. 1. díl.
Destruenti a producenti. Praha: Česká
vědeckotechnická vodohospodářská
společnost
SMETÁNKA, Z. 1983
Ad lupum predicantem. Reliéf pozdně
gotického kachle jako historický
pramen, Archeologické rozhledy
XXXV, 316–326
STRNAD, J. (ED.) 1891
Listář královského města Plzně
a druhdy poddaných osad.
Část I. Od r. 1300–1450. Plzeň
ŠIROKÝ, R. 1998
556 Plzeň, o. Plzeň 3, okr. Plzeň-město,
Výzkumy v Čechách 1996–7, 134
ŠIROKÝ, R. – KOČÁR, P. 2004
Analýza stratigrafických vztahů
jako metoda výzkumu architektury,
Dějiny staveb 2003, 100–116
VEEN, M. M. VAN DER 1984
Sampling for Seeds.
In: Zeist, W. van – Caspaire, W. A. (edd.),
Plants and Ancient Man,
Rotterdam: Balkema, 193–199
Elektronické zdroje
NOVÁČEK, K. – TETOUR, M. 2003
Možnosti využití databázových systémů pro zpracování
keramického materiálu. Formalizovaná deskriptivní databáze
Klasiker, http://www.kar.zcu.cz/texty/klasiker.doc
TETOUR, M. 2005B
KERAMIKA ON-LINE, http://www.zip-ops.cz/keramikaonline
TETOUR, M. 2005A
Formalizovaná deskriptivní databáze Klasiker – dva roky
poté, http://www.zip-ops.cz/keramikaonline
Graben der mittelalterlichen
Stadtbefestigung von Pilsen
Archäologische Erkundung
und Umweltuntersuchung
im Raum des nicht mehr
vorhandenen Prager Tors
1) Zum Aufbau und der ursprünglichen
Form der Stadtbefestigung siehe
Nováček – Široký 2004, 17–20.
2) Ü ber den spätgotischen Umbau der
Befestigung sind bisher nicht viele
Informationen vorhanden
(Vgl. Nováček – Široký 2004, 19;
Razím 1995, 197–198).
Dank ihrer Lage und ihrer konfessionellen Ausprägung war die Stadt Pilsen im Spätmittelalter und in der Frühen Neuzeit eine
bedeutende Militärfestung. Die gemauerte Befestigung der um das Jahr 1295 gegründeten Stadt wurde nach bisherigen
Erkenntnissen im zweiten Viertel des 14. Jahrhunderts erbaut. Sie bestand aus einer inneren und äußeren Mauer mit einem
äußeren Graben und war an vier Stellen durch Tore durchbrochen. 1)
In der Form, in der sie im 14. Jahrhundert ursprünglich errichtet worden war, war sie erstmals während der Hussitenkriege einer
nennenswerten militärischen Bewährungsprobe ausgesetzt. Ihre durch Kriegsereignisse im 15. Jahrhundert bedingte Abnutzung
wurde durch die spätgotische Renovierung beseitigt. 2) Zur Zeit der Belagerung und Eroberung von Pilsen durch den Grafen
Arnošt Mansfeld im Jahre 1618 war die Stadtbefestigung schon veraltet. Diese militärische Niederlage von Pilsen wurde zum Anlass
genommen, im Laufe des 30-jährigen Krieges groß angelegte, barocke Befestigung zu errichten (Kodera 2004). Im Zuge
der dynamischen Entwicklung der Stadt im 19. Jahrhundert wurde der absolute Großteil des Raums der Stadtbefestigung
bald durch neuzeitliche Bebauung eingenommen.
Das östlich des Stadtkerns gelegene Prager Tor stellte den wichtigsten Zugang zur Stadt dar. Der Weg dorthin führte über
die zwischen dem Fluss Radbuza und dem Mühlgraben strategisch gelegene Spital-Vorstadt. Ein Stadtplan aus dem Jahre 1703
zeigt ausführlich, wie es dort in der frühen Neuzeit (Abb. 1) ausgesehen hat. Demnach schloss sich der Komplex des Prager
Tors wahrscheinlich unmittelbar an die den Mühlgraben überquerende Holzbrücke an und bestand aus einem Korridor, der durch
den ganzen Befestigungsgürtel führte und in der Flucht der Innenmauer mit einem Gebäude von einem viereckigen Grundriss
endete. Der Korridor war beiderseits von Mauern gesäumt. Die Mauern waren an mehreren Stellen unterbrochen. Diese
Aussparungen boten Platz für Verkehrsflächen zur Vorstadt: Von der einen Seite aus führten Wege in Richtung Fleischläden,
von der anderen zur sog. Herrenmühle. Wie aus dem Plan ersichtlich, war der mit Wasser gefüllte Graben der Stadtbefestigung
in jener Zeit im Osten der Stadt an der Einmündung der Dřevěná-Straße unterbrochen setzte sich erst hinter dem Prager
Tor fort. Am Rande dieses Grabens befand sich leicht abseits des Tors in der Flucht der Außenmauer ein Wasserturm,
der vor dem Jahre 1532 erbaut worden war.
Das nicht mehr vorhandene Prager Tor und das anliegende historische Wasserwerk standen in letzter Zeit im Mittelpunkt
des Interesses. In den Jahren 2001–2006 brachten archäologische, bauhistorische und archivalische Forschungen zahlreiche
Teilerkenntnisse über die Entwicklung der Bebauung in diesen Raum. Die vorliegende Arbeit befasst sich nur mit einem Aspekt
dieser Problematik, nämlich mit der Form, Entwicklung und mit dem anschließenden Verfall des im Raum des Prager Tors
erforschten Grabens der Stadtbefestigung.
Die archäologische Untersuchung des Prager Tors wurde durch die Notwendigkeit veranlasst, einen Notstand zu beheben,
der darin bestand, dass die Pražská-Straße im Raum zwischen den Fleischläden (Konskr. Nr. 353) und dem ehemaligen
Wasserturm (Konskr. Nr. 309 – Abb. 2) einsackte. Im Jahre 2001 wurde mit einer archäologischen Rettungsgrabung begonnen,
die in einem vermuteten, unbekannten interirdischen Raum erfolgte. Die Lage der Grabungen wurde durch geophysikalische
Messungen bestimmt. Dieser unterirdische Raum wurde nur teilweise archäologisch untersucht, und zwar im Südwesten.
Dabei wurde die Verfüllung des Raums unter den erhalten gebliebenen Bögen der Gewölbekonstruktion bis zum Niveau
der Oberfläche der historischen Stratigraphie der Grabenverfüllung ausgehoben. Die nächste Grabungsphase im J. 2002 stellte
sich das Ziel, die Stratigraphie historischer Schichten zu untersuchen. Diese Untersuchung schloss die Verfüllung des Grabens
unter dem zweiten Bogen der Gewölbekonstruktion im Nordosten mit ein.
Grabungsergebnisse
Phase 1: Die ältesten bei der Grabung freigelegten Baustrukturen hängen mit den Anfängen der Stadtbefestigung zusammen,
die nach der Gründung der hochmittelalterlichen Stadt um das Jahr 1295 errichtet wurde. Die Grabung hielt einen Graben fest,
der in das sandige Ausgangsgestein eingetieft war (0284). Der Graben war allem Anschein nach direkt unter der natürlichen Kante
der Flussterrasse ausgehoben, auf der sich die hochmittelalterliche Stadt befand. Er war 160 cm tief, hatte schräge Wände
und flachen Boden, seine Breite betrug ca. 750 cm (Abb. 5:2). In derselben Phase war höchstwahrscheinlich auch die Mauer
0217 erbaut worden, die am Westrand des Suchschnitts 2/02 festgestellt wurde und die dank ihrer Lage an der Kante
der Flussterrasse bis zu einer Höhe von ca. 4 m erhalten blieb. Die Mauer war direkt am Rand des Grabens angelegt, dem sie
räumlich und funktionell entsprach. Es handelt sich somit ohne Zweifel um die äußere Zwingermauer der Stadtbefestigung.
Ausgehend von Konstruktionsmerkmalen, vor allem von der typischen Zusammensetzung des Schichtmauerwerks aus grob
gemeißelten Quadern wird angenommen, dass die untersuchte Mauer zu den Wehranlagen der ältesten gemauerten
Stadtbefestigung gehörte, deren Errichtung der im Westen der Stadt durchgeführten Grabung zufolge in das 2. Viertel
des 14. Jahrhunderts zu datieren ist. Der Graben kann schon früher errichtet worden sein. Die relativ kleine Tiefe des Grabens
ist also im Kontext des gesamten Höhenunterschieds zwischen der Befestigung und der Kante der Flussterrasse wahrzunehmen.
Diese Differenz betrug zwischen dem Grabenboden und der erhalten gebliebenen Krone der Zwingermauer ca. 640 cm.
308
Phase 2: Die Grabung dokumentierte die allmähliche Verfüllung des Grabens der Stadtbefestigung. Dieser Prozess war anfangs
keineswegs intensiv. In der ersten Phase seiner Existenz wurde der Graben regelmäßig gereinigt oder intensiv mit Wasser
durchspült. Die ältesten untersuchten Schichten (0279, 0280) enthalten leider kein datierbares archäologisches Material.
Die Grabenverfüllung gewann im Laufe der Zeit an Intensität. Es wurde darin ein aus Haushalten stammender Abfall abgelagert.
Der Müll setzte sich aus mehreren Komponenten zusammen. Vom Charakter her waren es Fäkalien, Mist von Haustieren,
Küchenabfall und Hausmüll im engeren Sinne (0131, 0278, 0275). In der nachfolgenden Periode änderten sich allmählich
der Charakter des abgelagerten Abfalls und damit auch der Charakter der Grabensedimente. Auffallend ist besonders
der Rückgang des Anteils organischer Abfallkomponenten in Schichten 0124, 0278 und 0267. Die Ablagerung wurde mehrmals
durch Ereignisse unterbrochen, bei welchen sich grober Flusssand in dünnen Schichten absetzte. Es lassen sich mindestens
vier solche (den Schichten 0281, 0277, 0273=0274 und 0265 entsprechende) Vorfälle unterscheiden. Sie sind wohl
mit Überschwemmungen oder anderen Zeiträumen gleichzusetzen, in denen der Durchfluss intensiver war. Ansonsten verlief
die Sedimentation unter der Oberfläche eines nicht allzu intensiv fließenden Wassers, wie es Gehäuse von Wassermollusken
belegen. Diese Weichtiere leben eher im stehenden oder langsam fließenden Wasser.
Die Keramikabfolge der zweiten Phase wird vor allem durch die Münzkollektion aus der Schicht 75 datiert, die die Ablagerung
dieser Schicht der 2. Hälfte des 15. Jahrhunderts zuordnet. Auch das dendrochronologische Datum (1407+?) stimmt mit dieser
Datierung gut überein. Das dendrochronologische Datum wurde aus einer (nutlosen) Schindel oder einem Brett mit Abnutzungsspuren
ermittelt und es handelt sich somit höchstwahrscheinlich um Bauholz, das schon länger seinem Zweck gedient hatte, bevor es
in die archäologische Schicht gelangte. Diese Datierung scheint mit dem Fund einer Rumpfkachel mit dem Motiv eines Wolfhirten
zu übereinstimmen, deren Symbolik sich auf nachhussitische Epoche bezieht. Die zu dieser Phase vorgefundene,
überwiegend reduzierend gebrannte Keramik weist Merkmale hochwertiger handwerklicher Technologie des Spätmittelalters
und der beginnenden Neuzeit auf. (Gemeint sind etwa der dünne Scherben, die Verwendung einer schnell rotierenden Scheibe,
fortgeschrittene morphologische Merkmale, der Rückgang der Rollrädchenverzierung).
Die Schichtenfolge der zweiten Entwicklungsphase zerfällt aufgrund der Ergebnisse der Umweltanalysen in zwei feinere
Subhorizonte. Die älteste Schicht mit positiven Zeugnissen der Paläoumwelt (0279) enthält Belege für reines, relativ schnell
fließendes Wasser (Saprobieindex: 1,14), das etwa durch Kieselalgen Pinnularia appendiculata, P. gibba, Meridion circulare,
Cymbella minuta indiziert wird. Leider können wir nicht feststellen, wie lange diese Bedingungen bestanden haben. Wir
vermissen jegliche Stütze für die Datierung dieser dünnen Basalschicht. Diese unauffällige Schicht kann sich theoretisch
relativ lange abgesetzt haben. Auch archäologische Artefakte geben kaum ein Zeugnis, weil sie in geringer Zahl gefunden
wurden und wenig aussagen können.
Es folgt die besser dokumentierte Periode der Entwicklungsphase 2 (Schichten 0278I-III.) Dieser Zeitabschnitt zeichnet sich durch
eine wenig intensive, aber trotzdem steigende Ablagerung des Hausmülls aus, die wahrscheinlich damit zusammenhing, dass
das Wasser langsamer zu fließen begann. Dafür spricht etwa folgender Sachverhalt: Im Sediment kam die Kieselalge Nitzschia vor.
Es wurden viele Gehäuse der Tellerschnecke Planorbis planorbis vorgefunden. Überreste des Krustentiers Daphnia magna waren
stark vertreten. Schließlich konnten deutlich pflanzliche Makroreste der verfrachteten Komponente des Spektrums nachgewiesen
werden. Typisch für diese Periode sind Artefakte aus organischen Materialien (Holz, Leder). Ansonsten hat sich allerdings relativ
wenig archäologisches Material (Keramik, Baukeramik u. ä.) abgelegt. Die Ablagerung von Fäkalien und Abwässern wird zwar durch
Ökofakte belegt, die für Senkgruben typisch sind (Makroreste des Feigenbaums Ficus carica, Pollen Myrhaceae). Sie kommen
aber sehr selten vor. Damals dürfte die Verschmutzung von Abwässern nur unerhebliche Werte erreicht haben (Saprobieindex
1,14–1,4). Der Graben trug somit nicht den Charakter eines offenen Abzugskanals zur Ableitung von Hausmüll, Fäkalien
und Abwässern. Es ist belegt, dass sich in jener und in der nachfolgenden Subphase die Durchflussgeschwindigkeit, wohl
während der Überschwemmungen oder Sturzregen vorübergehend erhöht hatte (Schicht 0281, 0277, 0273=0274.)
Die nachfolgende Periode lässt sich bereits als die Zeit des Verfalls des Fließwasserkanals charakterisieren. Entsprechend
dem Prozess seiner Verlandung vermehren sich die Indikatoren (z.B. Gifthahnenfuß Ranunculus sceleratus, Wasserfenchel
Oenanthe aquatica), die darauf hindeuten, dass das Wasser periodisch austrocknete und die Ufer zeitweise bloßgelegt waren.
Dass in jener Periode die Tellerschnecke Planorbis planorbis (0275, 0273=0274, 0276, 0267) vorkam, schließt jedoch aus, dass
der Graben periodisch vollkommen austrocknete, und zeugt hingegen davon, dass wenigstens in einem Teil des Grabenkörpers
ständig Wasser vorhanden war. Die Wassersedimentation geht dann allmählich zu Ende (Abschluss der Phase 2). Das terrestrische
Milieu in der Umgebung des Grabens weist keine so geradlinige Entwicklung auf. Die Schutthaldenvegetation deutet eher darauf
hin, dass sich in der Umgebung dieses Objekts chronologisch unvorhersehbare, manchmal sogar chaotische menschliche
Aktivitäten abspielten. Anhand der festgestellten Veränderungen der Schutthaldenvegetation können jedoch hoffentlich
bestimmte Zeiträume verfolgt werden, in denen die Aktivitäten nahe des Grabens zu Beginn der Entwicklungsphase 2
(zur Zeit der letzten Reinigung des Grabens?) intensiver waren als sonst.
Phase 3: In den Schichten 0265, 0266 und 0269 kam die organische Komponente überhaupt nicht vor. Die Verfüllung
des Grabens endete endgültig damit, dass die Oberfläche der Schichtenfolge zu einer „provisorischen Verkehrsfläche“
gemacht wurde. Allerdings ist es fraglich, ob eine solche Bezeichnung zutreffend ist, weil nur mehrere flache Holzstücke
(Schindeln, Schwarten) und größere Steine über die gesamte Oberfläche der Schichtenfolge verstreut wurden (Gradiente,
bzw. Nivellette 302,80–302,98 m Seehöhe). In die Oberfläche der Schicht 0265 wurden damals Holzpfosten eingeschlagen,
die von einem unbekannten leichten Bauwerk übrig geblieben sind. Möglicherweise war es ein Steg über den Graben oder
ein Holzgerüst (0287). Die Periode der limnischen Sedimentation ging definitiv zu Ende. Es folgte nur noch die Ablagerung
der Schichten vom Übergangscharakter (0260, 0271).
309
Die Datierung des Horizonts 3 gelang dank einer Sammlung von dendrochronologischen Daten aus den in die Schicht
72=65=66=69 eingeschlagenen Eichenpfosten. Leider blieb der letzte Jahresring dieser gespaltenen Halbrundhölzer nicht
erhalten, sodass der Horizont nur in den Zeitraum von ca. 1606–1611 datierbar ist. Lässt man die Möglichkeit zu, dass ein länger
gelagertes oder sekundär benutztes Bauholz verwendet wurde, dann stimmt die Datierung mit der ersten historischen Erwähnung
der Instandsetzung der Wehranlagen im Raum des Prager Tors überein, die kurz nach der Eroberung der Stadt durch den General
Mansfeld im Dezember 1618 oder im Jahre 1619 erfolgte (Kodera 2004). Es ist jedoch nicht auszuschließen, dass die von uns
untersuchten Holzkonstruktionen mit einer Instandsetzung zusammenhängen, die in den schriftlichen Quellen nicht erwähnt ist
und sich noch vor diesem Kriegsvorfall ereignet hat. Dass der Befund mit der Stadtbelagerung zusammenhängt, wird dadurch
belegt, dass Militaria und Pfeifen gefunden wurden (die häufig an das Militärmilieu gebunden sind, und) die aus Schichten stammen,
die dem Ende der Phase 3 zugeordnet werden.
Die Keramikfunde des dritten Horizonts sind durch den Beginn der oxidierend gebrannten glasierten Keramikproduktion
gekennzeichnet, die aber zahlenmäßig die bisher vorherrschenden, hochwertigen reduzierend gebrannten Waren nicht
übertrifft. Man kann jedoch nicht mit Sicherheit sagen, ob es sich um einen Spiegelbild der Trends in der damaligen
Keramikproduktion oder um die Folge taphonomischer Prozesse dieses „Berührungshorizonts“ handelt. (Gemeint ist
insbesondere die Vermischung mit jüngerem Material.) Wie zuvor ausgeführt, wurden im Gelände Spuren festgestellt,
die darauf zurückzuführen sind, dass Verkehrsflächen umgestaltet worden waren, und dass sich eiserne Artefakte nach
ihrer Ablagerung nachträglich verändert hatten. Diese Spuren und das Zeugnis von Ökofakten weisen darauf hin, dass
die Wassersedimentation abgeschlossen war, und dass sich daraufhin der obere Teil der Grabensverfüllung stabilisiert hat.
In der Ablagerung weiterer Schichten trat ein Hiatus, d.h. eine Lücke in der Erdschichtenfolge ein.
Phase 4: Die Schichtenablagerung im Graben weist in der nachfolgenden Periode die Merkmale einer einmaligen Aufschüttung einer
mächtigen Schichtenfolge mit dem Charakter eines Bauschutts (0259, 0254, 0257) auf. Diese Aufschüttung erfolgte bereits auf einen
nicht allzu nassen, lediglich feuchten Platz und hing anscheinend damit zusammen, dass unmittelbar darauf bauliche Aktivität folgte.
Ein deutlicher Meilenstein in der Baugeschichte des Prager Tors wurde dadurch gesetzt, dass der Graben mit zwei, von einem
Mittelpfeiler getragenen Bogen überwölbt wurde (0111=0211, 0133=0220, 0219). Der Pfeiler war in die den Graben ausfüllenden
Sedimente eingesetzt. Bemerkenswerterweise hatte diese Konstruktion, wie man annehmen möchte, weder eine konstante
Breite noch eine parallele nördliche und südliche Außenseite. Gegen die Stadt hin wurde sie breiter. Am östlichen Ende war sie
mindestens ca. 450 cm breit. Im Westen waren es höchstens ca. 750 cm. Die ihr vorausgegangene Schichtenfolge von Bauschutt
belegt einen umfangreichen Abbruch älterer Baukonstruktionen. Der Charakter des untersuchten Grundrisses deutet an, dass
die gewölbte Überbrückung des Grabens in den Rahmen eines umfassenden architektonischen Konzepts fällt. Der durch
die archäologische Grabung belegte grundsätzliche Umbau ist mit der letzten Instandsetzung der Stadtbefestigung in Beziehung
zu bringen, die nach dem Jahre 1703 erfolgte. Dieser Datierung entspricht auch der Charakter des Baus, der vor allem durch
das verputzte Mauerwerk der sekundär verwendeten Elemente gekennzeichnet ist.
In der Entwicklungsphase 4 ist eine Wandlung des Charakters des Fundbestandes zu beobachten, die im Keramikmaterial
aus jener Periode zum Ausdruck kommt. Es fällt vor allem auf, dass glasierte, oxidierend gebrannte Waren massiv verwendet
wurden, und dass sich das Formenspektrum erweiterte. (Es stieg beispielsweise der Anteil tellerartiger Schüsseln, Bratpfannen,
Dreifüße usw.) Die ausgeprägte Kollektion von Militaria und Pfeifen, die typologisch mit jener aus dem dritten Horizont übereinstimmt,
gewährt uns einen Einblick in taphonomische Prozesse der Entstehung dieses Horizonts. Anscheinend stammen die Artefakte
dieses relativ homogenen Horizonts, der durch den Münzfund aus der Schicht 54 in die Zeit nach 1673 datiert wird, größtenteils
aus einem sekundär abgelagerten Schutt, der chronologisch den Ereignissen des 30-jährigen Krieges zuzuschreiben ist.
Wie der oben genannte Münzfund andeutet, ist die Entstehung dieses Teils der Schichtenfolge erst mit dem Umbau
der Stadtbefestigung in Beziehung zu bringen, der durch schriftliche Quellen im Jahre 1703 belegt ist. Der Fundkomplex
aus diesem Horizont ist somit in die Zeitspanne 1618–1703 zu datieren, die Entstehung dieses Teils der Schichtenfolge
jedoch erst auf das Jahr 1703. Unter den Ergebnissen der Untersuchungen zu Vegetation, Klima und Siedlungsgeschehen
sind besonders die Ergebnisse der Pollen- und Makrorestanalysen hervorzuheben. Veränderungen in der Zusammensetzung
des Spektrums der Vegetationsreste weisen auf eine Periode intensiverer Tätigkeit in der Umgebung des Grabens hin,
die ohne Zweifel mit baulichen Aktivitäten beim Umbau des Tors zusammenhingen. (Beispiele: Die Makrorestanalyse ergab
eine Zunahme von Indikatoren für gelockerte Böden, die Pollenanalyse wies auf die Kiefer Pinus hin. Ihre Ergebnisse lassen
sich dadurch erklären, dass möglicherweise mit Bauholz hantiert wurde.)
Eine gründliche Bearbeitung der beiden Komponenten des Fundbestandes, der Artefakte und der Ökofakte ermöglichte
es, die jeweiligen Entwicklungsphasen bei der Untersuchtung des Befestigungsgrabens des mittelalterlichen Pilsen genau
zu interpretieren. Dieses Ergebnis wurde dadurch erzielt, dass die Umweltmethoden in den Prozess der archäologischen
Grabung voll integriert wurden. Das betraf sowohl die Feldarbeit als auch die anschließende Bearbeitung. Die Schlussinterpretation
setzt sich sowohl aus Aussagen, die aus Geschichts- und Geländedaten folgen, als auch aus Informationen zusammen,
die von den einzelnen Komponenten des Fundbestandes ausgehen. Im Vordergrund steht die taphonomische Aussage
der Artefakte und Ökofakte über die Fundstelle sowie über die sie formierenden, bei der Ablagerung und danach
stattfindenden Prozesse.
310
Bildbeschreibungen
Abb. 1
Pilsen. Prager Tor auf einem Stadtplan
aus dem Jahre 1703 (Ausschnitt).
Abb. 9
Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02.
Schnitt G–G´.
Abb. 2
Pilsen, Pražská-Str. Gesamtplan der
Forschungsergebnisse am
verschwundenen Prager Tor.
Abb. 10
Sektor D, Ansicht des südlichen
Profils.
Abb. 21
Ergebnisse der Diatomeenanalyse.
Abb. 3
Pilsen, Pražská-Str., verschwundenes
Prager Tor. Harris-Matrix der
stratigraphischen Verhältnisse, nach
Entwicklungsphasen gegliedert.
Gekennzeichnet sind Elemente
unabhängiger Datierung, die sich auf
die einzelnen stratigraphischen
Einheiten beziehen (Dendrodaten,
Münzen).
Abb. 11
Sektor C, Ansicht des südlichen
Profils.
Abb. 22
Charakteristik der festgestellter
Kieselalgenarten.
Abb. 12
Zahlenmäßiges Vorkommen der
Keramikklassen in den Phasen 2, 3, 4.
Abb. 23
Ergebnisse der malakologischen
Analyse.
Abb. 13
Jahrringreihen der Eichenpfosten in
synchroner Lage zur
Standardchronologie der Eiche.
Abb. 24
Vorkommen von Mönch- und
Nonnenziegeln in den einzelnen
Entwicklungsphasen.
Abb. 4
Pilsen, Pražská-Str., verschwundenes
Prager Tor. 1: Lokalisierung der
Suchschnitte 1/01 und 2/02. 2:
Grundriss unterirdischer Räume, die
mittels der Suchschnitte 1/01 und 2/02
untersucht wurden. 3: Suchschnitt
2/02. Blick auf die Außenseite des
Brückenbogens D–D´, ergänzt um
einen Schnitt durch die Schichtenfolge
H–H´.
Abb. 5
Pilsen, Pražská-Str. 1: Lage der
Sektoren und Profile im Rahmen der
Erforschung. 2: Grundriss von
Grabenteilen (0284), die mittels der
Suchschnitte 1/01 und 2/02 untersucht
wurden. 3: Suchschnitt 2/02.
Schichtenniveau 0265=0266=0269
(Phase 3). 4: Suchschnitt 2/02.
Schichtenniveau 0254 mit vertiefter
Fundamentrinne 0286.
Abb. 6
Auftreten einzelner Arten von
Artefakten im Fundmaterial.
Abb. 7
Blick auf die Mauern 0217, 0218 von
Osten.
Abb. 8
Schnitt F–F´.
311
Abb. 14
Jahrringreihen der Bretter aus
Nadelholz in synchroner Lage zur
betreffenden Standardchronologie.
Oben: Tannenbrett b941 und
Tannenstandard für Böhmen; unten:
Fichtenbrett b942 und
Fichtenstandard für Böhmen.
Abb. 15
Ergebnisse der archäobotanischen
Makrorestanalyse.
Abb. 16
Tabelle der Makroreste von Pflanzen,
die durch grobes Schwemmen vor Ort
gewonnen wurden.
Abb. 17
Vorkommen von Makroresten der
Gattung Prunus sp. (n=52) in den
Phasen 2+3.
Abb. 20
Ergebnisse der PCA-Analyse der
Pollenproben.
Abb. 25
Vorkommen eiserner Artefakte in
Phase 2, 3 und 4; Zusammensetzung
der Funde von Glasartefakten aus
Phase 4; Zusammensetzung der
Funde von Lederartefakten aus Phase
2.
Abb. 26
Vorkommen von Holzfunden in den
einzelnen Entwicklungsphasen.
Abb. 27
Vorkommen unbearbeiteter Holzfunde
in den einzelnen Entwicklungsphasen.
Abb. 28
Zusammensetzung der Funde von
Holzartefakten.
Abb. 18
Vorkommen von Makroresten der
Gattung Prunus sp. (n=48) in Phase 4.
Abb. 29
Maximallängen hölzerner
Gegenstände in den einzelnen
Entwicklunghsphasen.
Abb. 19
Ergebnisse der Pollenanalyse.
Abb. 30
Übersicht der Kleinartefakte.

stáhnout v PDF

Transkript

Podobné dokumenty

Výsledky - NW Karlův krok 8.ročník

LINE-UPS BLR - CZE

zde - Národní památkový ústav

Záchranný archeologický výzkum v Brně na

3-4

maturitní otázky z předmětu informatika

06. KBB/POS1 18.12.2014

Kalich - informační cedule