zde si můžete stáhnout oceněnou práci

Obchodní akademie, Střední pedagogická škola,
Vyšší odborná škola cestovního ruchu
a Jazyková škola s právem SJZ, s. r. o.
Hradec Králové
Návrat domů – „zamítnuto“
Soutěžní práce EUSTORY
2016
Barbora Horáková
1
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem svou soutěžní práci zpracovala samostatně a uvedla jsem veškeré použité
prameny, zdroje a literaturu.
12. února 2016
Barbora Horáková
2
Poděkování
Ráda bych poděkovala Mgr. Olze Tillové za odborné vedení, za pomoc a rady při
zpracování této práce. Mé poděkování patří též mé rodině za podporu a za pomoc při
získávání informací.
3
Obsah
strana
Úvod
5
1. Zelené album
7
1.1 Rodinná fotografie z červnové návštěvy
7
1.2 Žádost o návštěvu své dcery v ČSSR
8
1.3 Průběh návštěvy
10
2. Kdo byl Josef Voženílek?
11
2.1 Josef a jeho rodina
11
2.2 Úspěšný mlynář a vlekostatkář
12
2.3 Protektorát Čechy a Morava
13
2.4 Události po válce do roku 1948
16
2.5 Útěk do zahraničí
18
2.6 Mezitím v Československu
20
3. Návrat domů – nesplnitelný sen
20
3.1 Žádost o návrat
20
3.2 Průběh vyřízení Josefovi žádosti o návrat
21
3.3 Překvapení ve složkách StB
23
3.4 Uzavření složky „STATKÁŘ“
24
Závěr
26
Seznam příloh
27
Přílohy
28
Použité zdroje a literatura
38
4
Úvod
Když jsem se minulý rok účastnila soutěže EUSTORY, nevěděla jsem, co mám čekat
a ani to, že bych se mohla umístit na nějaké z vyšších příček. Dalším překvapením pro mne
bylo, že mnoho mých příbuzných i cizích lidí, co rodinu Voženílků znali, objevili moji práci
na internetu. Spolu s pochvalou přicházely i otázky, jestli budu psát dál a jaké bude mé nové
téma.
Jelikož moje rodina „naštěstí“ uchovává staré fotografie a podle mne máme i
zajímavou rodinnou historii, tak mi netrvalo dlouho vymyslet, o kom budu psát. Moje
rozhodnutí bylo jednoznačné. Další silnou osobností mé rodiny, která mne pro další práci
oslovila, není nikdo jiný než otec Věry Voženílkové, o které jsem psala svou první práci1 ,
tedy Josef Voženílek ml., můj prapraděda.
K dispozici jsem samozřejmě měla rodinné fotografie, ale pořád mi „něco“ k psaní mé
práce chybělo. K nápadu, že bych mohla využít složky StB, mi pomohla právě soutěž
EUROSTORY a velmi zajímavá prohlídka archivu, která po soutěži následovala.
Pak už jen stačilo vyhledat na internetu, kde se složky, které jsem potřebovala,
nacházejí. Ani to se ale neobešlo bez komplikací. Složky byly totiž rozmístěny po různých
badatelnách v Praze. Chtěla bych poděkovat všem pracovníkům badatelen, kteří se mnou měli
trpělivost. Poradili mi a ve všem se mi snažili maximálně vyjít vstříc.
Když jsem doma oznámila, že budu psát o Josefu Voženílkovi, můj děda na chvíli
odešel. Za chvíli přinesl velkou krabici zaprášených fotek a rodinných památek.
Tento ročník, stejně jako ten minulý, je nazván „Příběh fotografie – Paměť a dějiny
před i za objektivem“. Proto jsem si fotky a celou krabici dlouho a důkladně prohlížela, až
jsem narazila na malé zelené album. Toto album mne velmi zaujalo a stalo se jedním
z výchozích bodů mé práce.2 Byl to takový signál, kdy jsem dostala nápad, jak by celá práce
mohla vůbec vypadat.
Rozhodla jsem se zmapovat život svého prapradědy Josefa Voženílka. Jediný, kdo si
na něho pamatuje, je můj děda s babičkou. Právě děda Jaroslav Horák ml. mi při nejrůznějších
rozhovorech poskytl zajímavé informace či názory.
1
HORÁKOVÁ, Barbora. Věra Voženílková – osud ženy ve 20. století „Ze zlaté kolébky až za železné mříže“,
Dostupné z: http://www.eustory.cz/files/files/ARCHIV_PRACI/05_BARBORA_HORAKOVA_o.pdf
2
Fotografie složek StB a zeleného alba v příloze č. 1
5
Zásadní informace o životě Josefa Voženílka jsem čerpala ze složek StB, které jsem
obdržela z Archivu bezpečnostních složek. Než jsem práci začala psát, myslela jsem si, že
bude hlavním cílem popsat osud jednoho rodinného příslušníka stejně jako v roce minulém.
Ale už po chvíli jsem začala tušit, že to tak úplně nebude. Začala jsem si uvědomovat, že to
nebude jen o životě Josefa Voženílka. Smyslem mé práce je hlavně ukázat, jak StB
ovlivňovala životy lidí, rozhodovala o nich a někdy je i úplně zničila.
Vycházela jsem tedy ze dvou velmi obsáhlých složek StB. Prvním je agenturně pátrací
svazek s číslem 34., který měl archivní číslo 1498 s názvem „STATKÁŘ“. Tento svazek byl
založen v roce 1956. StB si vedla podrobné záznamy za účelem sledovat, zda Voženílek
v emigraci bude vyvíjet nějakou protistátní činnost. Jako příloha je veden druhý svazek, který
pochází z let 1945 až 1948. V tomto druhém svazku se řeší především Josefova údajná
kolaborace s Němci.
Často rozhodně nebylo jednoduché, udělat si na určité skutečnosti vlastní názor. To
jsem Josefa ještě vůbec neznala. V průběhu studia složek se mi chvílemi zdálo, jako kdybych
o něm věděla úplně všechno. A to je na celých složkách snad to nejvíc děsivé. Obě složky,
které mám k této práci k dispozici, jsou jedna velká pavučina osob, jmen a situací, které do
sebe zapadají a všechno je dotažené do “dokonalosti“.
Josef Voženílek a psaní o jeho životě mi nakonec dalo mnohem víc, než jsem čekala.
Bez této práce bych se ani nikdy nedozvěděla, jak celá StB fungovala. Při pročítání složek
mne asi nejvíce mě zasáhl moment, kdy se starý člověk vrací do rodné země a rozhodne se, že
by chtěl ve své rodné zemi i zemřít. V totalitním Československu však o jeho přání rozhodnou
jiní. První kapitola této práce tedy řeší, kdy a proč se rozhodl vrátit Josef Voženílek domů
z emigrace. V další kapitole se snažím ukázat celý Josefův život. Nejdříve před emigrací, kdy
byl velmi váženým mužem, následnou emigraci a začátky v nové zemi. Poslední kapitola
ukazuje celý proces StB, který započal žádostí o definitivní návrat domů. Tato část vychází
zcela ze složek StB a ukazuje, jak celý proces probíhal.
Vzpomínky Jaroslava Horáka ml., rodinná kronika a fotografie a dvě objemné složky
StB byly tedy zásadním zdrojem informací. Dále jsem čerpala z Pamětních knih obcí Černilov
a Předměřic nad Labem a také mi pomohly různé internetové zdroje.
6
1. Zelené album
1.1 Rodinná fotografie z červnové návštěvy
Při prohlížení rodinných fotografií jsem narazila na malé nenápadné zelené album,
které by někomu nemuselo přijít nějak moc zajímavé.
Album má zelené desky a je poměrně malé. Uvnitř se ukrývá osmnáct fotek a na
začátku je krátké, ale výstižné věnování. „Dagmarce, Lence a Jarkovi v upomínku na naši
návštěvu v Černilově v červnu roku 1976 věnují děda a praděda: Josef a babička a
prababička Věra.“
Snímky, které tam najdeme, pocházejí z návštěvy Josefa Voženílka ml. a jeho
manželky Věry v červnu roku 1976, kdy přijeli navštívit svou dceru a jejího manžela
do tehdejšího Československa. Voženílek v té době totiž bydlel v Bad Reichenhallu 3, protože
roku 1948 emigroval i se svou manželkou a dvěma dětmi.
Album na památku návštěvy tedy vytvořil Josef Voženílek ml., který také napsal
věnování. Z fotek je vidět, že si všichni návštěvu velmi užívali. Vždyť taky Josef Voženílek
ml. a jeho manželka Věra už nebyli nejmladší a po tolika letech vidět rodinu muselo být
úžasné. Poprvé mohli vidět svého vnuka Jaroslava Horáka a taky svou pravnučku Dagmar
Horákovou.
Všechny fotografie jsou focené v Černilově čp. 120, kde bydlela jeho dcera Věra
Horáková se svým manželem.4 Z fotografií vyzařuje příjemná atmosféra, určitě si všichni
společné chvíle užívali.5 Poprvé od emigrace v roce 1948 se manželé Josef a Věra
Voženílkovi podívali do své rodné země. Celá rodina se tedy dohromady shledala po 28
letech. Umí si to vůbec někdo v dnešní době aspoň představit? Nevidět svou rodinu takhle
dlouho a nejen rodinu, ale i přátele, které měl Josef Voženílek v Československu?
Zřejmě každá rodina má podobné album doma, ale i přesto se v něčem liší a to v tom,
že rodina se už nikdy dohromady nesetká.
3
Bad Reichenhall – Bavorsko, SRN
Věra Horáková, roz. Voženílková, a Jaroslav Horák st.
5
V příloze č. 10 jsou další fotografie z této návštěvy
4
7
Na konci alba mne zaujala fotografie, ze které vyzařuje štěstí a pohoda. Setkaly se na
ní tři generace a možná i proto mi přišla zajímavá. Stala se právě tou fotografií, ze které má
práce vychází.
Na snímku můžete vidět nejstaršího pána v obleku, kterým je Josef Voženílek ml. Sedí
vedle svého vnuka Jaroslava Horáka, se kterým se ve svých 78 letech viděl poprvé v životě.
Na fotce vypadá Voženílek velmi spokojeně a užívá si chvíle, které může konečně trávit se
svou rodinou. Dále je na fotce Jaroslavova manželka Lenka Horáková a malou dívenkou na
obrázku je Dagmar Horáková, dcera Jaroslava a Lenky. Za pár dní budou malé Dagmarce dva
roky, narodila se totiž 28. června 1974.
Fotografie byla zhotovena dcerou Věrou Horákovu, rozenou Voženílkovou, v červnu
roku 1976 v Černilově na zahradě jejího domu jako památka na první a já dnes vím, že
bohužel zároveň i poslední návštěvu Československa.
1.2 Žádost o návštěvu své dcery v ČSSR
Věra, dcera Josefa Voženílka, svou matku a otce pravidelně navštěvovala v Bad
Reichenhall. Tam se podle mě taky zrodila roku 1974 myšlenka, že by mohl Voženílek i
s manželkou přijet na návštěvu za Věrou a jejím manželem do ČSSR. Josef měl však
8
oprávněnou obavu z toho, že by mohl být v Československu zatčen. Možná i proto trvalo
Josefovi dva roky, než podal žádost o možnost návštěvy ČSSR.
Začátkem sedmdesátých let se začal režim v ČSSR zase více zpřísňovat. Vznikaly
totiž nevládní organizace, které poukazovaly na porušování lidských práv, jako například
„Charta 77“.6 Lidé využívali svých známostí v zahraničí například k vydávání ilegálních
časopisů a knih. Po tom všem, co jsem ve složkách StB četla a vím, jaký názor na Josefa měli,
mi tedy přišlo s podivem, že Voženílkovi návštěvu povolili.
Podle mne dvěma hlavními důvody toho, že Voženílek po osmadvaceti letech mohl
navštívit svoji vlast, bylo především jeho stáří, protože v roce 1976 mu bylo 78 let. Většina
jeho vrstevníků a okruh jeho blízkých přátel před emigrací byl buď po smrti, nebo už byli
taktéž velice staří a nijak se politicky neangažovali.
Druhým a asi podstatnějším důvodem byla zvědavost zainteresovaných lidí.
Příslušníci StB, kteří tolik let sledovali jeho život v emigraci, jednoduše chtěli znát odpovědi
na otázky o jeho útěku a pobytu v zahraničí, které byli nezodpovězené.
Ve složkách StB se píše o žádosti k návštěvě celkem krátce, protože už od svého
zdroje tušili, že si Voženílek tuto žádost o návštěvu podá.V důsledku toho se dne 21. srpna
roku 1975 uskutečnilo jednání, kde se projednávala Voženílkova možná návštěva
Československa, ale také eventuální návrat. Závěrem jednání bylo, že i přes jeho politickou
minulost, by povolili Josefovu návštěvu a i eventuální návrat do Československa. Rozhodnutí
odůvodnili tím, že sice žije v NSR, ale stále má americkou státní příslušnost, tedy: „Pokud by
si po svém návratu VOŽENÍLEK ponechal USA státní příslušnost, není možné proti němu
vyvozovat žádné trestní sankce za činy spáchané v dřívější době.“7 Ve složkách se také píše,
že cílem návštěvy pro StB je vyzvědět od Voženílka co nejvíce o jeho útěku do zahraničí.
Když tedy Voženílek poslal roku 1976 žádost, vše bylo celkem rychle vyřízeno. Po
třech měsících dostal od Správy Státní bezpečnosti v Hradci Králové povolení k návštěvě.
Vstupní vízum k návštěvě Československa bylo vydáno na 14 dní.
6
7
Učebnice dějepisu. Dostupné z: http://www.dejepis.com/ucebnice/normalizace-v-ceskoslovensku-70-leta/
Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, zpráva ze dne 21.8.1975
9
Samozřejmě také byly stanoveny podmínky pro návštěvu. Cílem návštěvy pro
pracovníky StB bylo zjistit od Voženílka, jaká byla jeho činnost v Radě Svobodného
Československa a dále pak poznatky k československým emigrantům z let 1948 a 1968.8
1.3 Průběh návštěvy
Ve složkách StB je podrobně popsán příjezd do ČSSR i průběh návštěvy. Josef Voženílek
přicestoval se svou manželkou dne 9. června roku 1976 v 15 hodin z NSR do ČSSR. Jak se
píše v záznamech Státní bezpečnosti, přijeli v osobním automobilu značky Fiat, béžové barvy.
Při pasovém odbavení bylo zjištěno, že je Voženílek veden v jednorázové blokaci.
Pasová a celní kontrola trvala 45 minut. Při kontrole bylo zjištěno, že Josef Voženílek má
u sebe dárky pro své příbuzné. Nalezen byl také jeden výtisk časopisu „Der Spiegel“, který
mu byl odebrán.9 V záznamech se přesně píše: „Proti odebrání neměl cestující námitek.“ A
proto mohl Voženílek i se svou manželkou v 15:45 odcestovat za svými příbuznými.
Z hlášení je zřejmé, že Věra a Jaroslav Horákovi čekali už od 13. hodiny poblíž hranic na
manžele Voženílkovi. Poté, co se přivítali, nejprve jeli navštívit Helenu Noskovou do Plzně,
kde strávili jeden den. Helena byla vnučka Josefa a Věry. V příloze číslo 2 je tedy jedna
z prvních fotografii, které vznikly po vstupu do Československa. Poté už se vydali do
Černilova za rodinou Horákových, kde také bydleli po celou dobu návštěvy.
V Československu byli od 9. do 23. června roku 1976.
Převážnou část návštěvy trávili se svou rodinou v Černilově. Jaroslav Horák vzpomínal,
že navštívili pár svých známých a také bratra v Praze. O tom se ale ve složkách nepíše ani
zmínka, podle složek byl Voženílek celou dobu s Horákovými. Dle složek StB též navštívil
rodinné hroby a své bývalé nemovitosti. Kritizoval, v jakém stavu se majetek nachází.
V příloze číslo 3 je fotografie Josefa a jeho manželky Věry u rodinné hrobky v Předměřicích
nad Labem.
Během této návštěvy byl také Josef vyslýchán StB a dotazován na události k létům 19481968 a také na průběh jeho emigrace.10
8
Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, zpráva ze dne 17. 5. 1976
Der Spiegel je německý týdeník vydávaný v Hamburku. Dodnes patří k největším evropským zpravodajským
týdeníkům.
10
Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, výslech s Voženílkem byl
proveden 14. 6. 1976
9
10
Ve složkách jsem našla poznámku, že Voženílek i se svou manželkou odcestovali dříve,
než měli a neudali důvod. To mne přivedlo k mnoha otázkám…
Hovořila jsem o tom se svým dědou Jaroslavem Horákem, dosud žijící vnuk Voženílka,
kterému v době návštěvy bylo 28let. Děda mi vyprávěl, že návštěva byla velmi příjemná a
všichni si jí užívali. „Přesto jsem měl z Josefa pocit, že je neklidný. Zřejmě se pořád obával
možného postihu ze strany tehdejšího režimu, a proto odcestoval dříve, než musel.“.11
Voženílek při výslechu sdělil, že i v příštím roce by chtěl opět navštívit svou dceru a
jejího manžela. K tomu však už nedošlo. Tento moment mne zaujal natolik, že jsem chtěla
zjistit, co se přesně stalo, že už se do své rodné země nevrátil.
2. Kdo byl Josef Voženílek?
Tato kapitola představí blíže hlavní postavu Josefa Voženílka ml., celý jeho život,
úspěšné období mlynáře a velkostatkáře a také poválečné období před i po emigraci.
Převážnou část informací do této kapitoly jsem čerpala ze složek StB. Podrobnost složek,
které jsou o Voženílkovi vedeny, mě nejprve nadchly, ale posléze až vyděsily. Příslušníci StB
o něm věděli vlastně všechno. Nejen když byl v Československu, ale i věděli mnohé o jeho
životě v zahraniční.
2.1 Josef a jeho rodina
Tři roky po svatbě Josefa Voženílka st. a Františky Kučerové se 19. července roku
1898 narodil v Předměřicích nad Labem Josef Vincenc Voženílek mladší.12
Jako první syn v rodině byl Josef oslavovaným dítětem. Malý Josef měl v té době už
roční sestru Marii Annu Voženílkovou, která se narodila 23. dubna roku 1897. Pro oba rodiče
to musela být velká úleva a mohli tak zapomenout na smutnou událost, která se stala 15.
února roku 1896, kdy se Františce narodilo mrtvé miminko.13Za dva roky se Josefovi narodil
další sourozenec, Václav Voženílek. Bohužel Václav umřel v šesti letech. V roce 1905 se
Josefovi a Františce narodilo další dítě František Xaver Voženílek a roku 1909 ještě poslední
dítě Jan Nepomucký Voženílek.
11
Jaroslav Horák, narozen v roce 1948, vnuk Josefa Voženílka, rozhovor proběhl v prosinci roku 2015
Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka
13
Rodinná kronika. Soukromý archív rodiny Horákových
12
11
Krátce ještě o rodičích. Josef Voženílek st. se narodil dne 17. ledna 1866 a jeho
manželka Františka, za svobodna Kučerová, se narodila 23. února roku 1872.14 Josef
Voženílek st. byl majitelem mlýnů ve východních Čechách. Roku 1903 nechal postavit nový
mlýn v Předměřicích nad Labem, později známý pod názvem Automat.
2.2 Úspěšný mlynář a velkostatkář
Josef byl prvorozený syn, což v té době znamenalo, že jednou zdědí všechen majetek a
možná se podle toho i chvílemi choval.
Nejprve vystudoval Obchodní akademii v Hradci Králové a poté mlynářskou školu v
Německu. Počátkem 20. let převzal po svém otci osm obchodních mlýnů a několik statků na
Královéhradecku.15
V roce 1922 se Josef Voženílek ml. oženil s Věrou Jihlavcovou, dcerou
stavitele Josefa Jihlavce a Vladimíry Jihlavcové.
16
Když se Josef s Věrou oženil, získali
novomanželé více jak šest milionu Kčs jako nevěstino věno. Jejich první dítě Josef se narodil
13. srpna roku 1922, bohužel se dožil jen jednoho roku.
V tom samém roce po převzetí rodinného majetku začal ihned skupovat okolní mlýny
a majetek rozšiřovat. Jak jsem se dočetla nejen ve složkách StB, ale co také vím od svého
dědy, Josef byl velmi chytrý a rozený obchodník. Další mlýny vždy koupil velmi levně,
protože vždy čekal, až se dostanou do dražby. Při stavbě nového mostu přes Labe
v Předměřicích také zřídil elektrárnu a proud prodával do východočeských elektráren.17
Roku 1924 Josef Voženílek ml. koupil velkostatek se zámkem v Jeřicích.18 V tomto
samém roce se 9. září Josefovi a jeho manželce narodilo druhé dítě - Věra Voženílková.19
Věra měla již od mala hezký vztah se svým otcem. Právě její vzpomínky, které v dospělosti
sepsala, mi ukázaly Josefa úplně v jiném světle.20
14
Hrůšová, Veronika. Historie podniku Mlýny J. Voženílek, spol. s r. o., Předměřice nad Labem. Dostupné
z:https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/57777/HrusovaV_Historiepodniku_HP_2014.pdf?sequence=3&isAl
lowed=y
15
Voženílek, josef. ČSDS. Dostupné z: http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html
16
Stavitel Jihlavec je jeden ze stavitelů budovy muzea v Hradci Králové. Dostupné z:
http://www.academia.edu/1992696/Muzeum_v_Hradci_Kr%C3%A1lov%C3%A9_Sto_let_budovy_muzea_v_H
radci_Kr%C3%A1lov%C3%A9_1909_1913_perly_modern%C3%AD_architektury_in_Stavba_3_2012
17
Fotografie mlýnu a elektrárny v příloze č. 4
18
Zámek Jeřice. Dostupné z:http://www.hrady.cz/wnd_show_text.php?tid=9461
19
Rodný list Věry Voženílkové, soukromý archiv
20
Vzpomínky Věry Horákové, roz. Voženílkové.
12
Josef začal pomalu, ale jistě ovládat celý Východočeský kraj. Stal se předsedou Svazu
východočeských elektráren a také předsedou Východočeského národohospodářského sboru.21
Byl největším akcionářem Předměřického cukrovaru, kde byl zvolen předsedou.22 Jako
významný mlynář se stal také předsedou Svazu čs. obchodních mlýnů. Od svého mládí byl
Voženílek také členem agrární strany. Od roku 1928 do roku 1939 byl členem zemského
zastupitelstva v Čechách.23 Jeho největším cílem bylo stát se ministrem nebo alespoň
poslancem, což se mu ale nepodařilo.24
Nejvíce času věnoval členství v Selské jízdě, kde byl činný od roku 1925. Stal se
dokonce zemským náčelníkem Selské jízdy.25 Selské jízdy vznikly v 19. století a po první
světové válce se objevily výrazněji s rozvojem kulturního a společenského života. Tato
organizace se vyznačovala vždy kázní, pořádkem, vynikající organizovaností a samozřejmě
láskou ke koním. Náplní byl především jezdecký sport. Vždy však byla brána jako
vlastenecký projev .26
Josefovi se dobře dařilo nejen v podnikání, ale i v rodině. 31. března roku 1926 se
manželům Voženílkovým narodil syn Jan Voženílek a 11. října roku 1935 ještě dcera Eva. 27
2.3 Protektorát Čechy a Morava
Na rozkaz Adolfa Hitlera vtrhli němečtí okupanti na území Československa a zabrali
jej. Prezident Edvard Beneš abdikoval 5. října 1938 a spolu s exilovou vládou působil
v Londýně.
16. března roku 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.
Protektorátním prezidentem se stal Emil Hácha a zůstal jím až do zániku Protektorátu v
květnu 1945.
Z období okupace mne zaujal tento příběh. Po atentátu na Reinharda Heydricha, který
zemřel 4. června roku 1942 na otravu krve, vypuklo hotové peklo. Již ten den, kdy Heydrich
zemřel, bylo vyhlášeno stanné právo jako odveta za atentát. Okupační správa popravila
několik tisíc osob, které se podle ní na útoku mohly podílet, pomáhaly parašutistům, či jej
alespoň schvalovaly. Prověřovány, zatýkány a vyslýchány byly i špičky národa, ke kterým
21
Voženílek, Josef. ČSDS. Dostupné z: http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html
Hrůšová, Veronika. Historie podniku Mlýny J. Voženílek, spol. s r. o., Předměřice nad Labem. Dostupné
z:https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/57777/HrusovaV_Historiepodniku_HP_2014.pdf?sequence=3&isAl
lowed=y str. 28
23
Voženílek, Josef. ČSDS. Dostupné z: http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html
24
Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498
25
Voženílek, Josef. ČSDS. Dostupné z: http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html
26
Sbor Selských jízd JŽT Dostupné z: http://selskajizdajzt.goneo.cz/co-je-sj
27
Ze soukromého archivu Horáků
22
13
v této době patřil i Josef. Proto i on byl v nebezpečí. K těmto dnům jsem našla pár vzpomínek
Věry Horákové, tedy dcery Josefa.
Věra v roce 1942 chodila na hospodářskou školu ve Slezsku a zrovna ve dnech, kdy se
konala Heydrichiáda, dostala ve škole pár dní volno a tak jela na návštěvu za svým otcem do
Prahy. Teď bych ráda citovala kousek z jejích vzpomínek. „Protože strava ve škole – polévky
a knedlíky se projevily na mojí figuře – neměla jsem na sebe nic na sebe – mimo školních šatů
– tj. asi tak, jak chodily sestřičky v nemocnicích. Asi se divíte, proč o těch šatech píši – ale
prokázaly velmi významnou a dobrou službu, právě v době úmrtí Heydricha.“
Josef Voženílek měl v té době mnoho pracovních povinností i v Praze. Pokud byl
v Praze déle, bydlel v hotelu Paříž, kde měl najaté stálé apartmá. Jak už jsem psala, tak Němci
zahájili akci jako odplatu za Heydricha, kdy postupně zatýkali špičky českého národa. I pro
Voženílka přijelo do Předměřic gestapo. Kdyby byl Josef tou dobou doma v Předměřicích nad
Labem, obávám se, že by v tomto bodě moje práce o Voženílkovi skončila.
Josef byl tou dobou právě v Praze a čekal na příjezd své dcery Věry. Dalo se ale
předpokládat, že bude právě v hotelu Paříž. Tam také byl do té doby, než mu zavolali
z Předměřic o návštěvě gestapa. Josef si vypůjčil staré oblečení, nasadil si starý klobouk a
setkal se s Věrou před hotelem. A právě v tento moment nastupují na řadu zmíněné šaty. Věra
v nich doopravdy vypadala jako ošetřovatelka28 a Josef ve vypůjčeném oblečení jako ubožák.
Do deníku si Věra později napsala:
„Po Příkopech jsme vyrazili do kanceláře, která mlynáři byla před Němci tajně
najmuta a kde se mlynáři scházeli. A tak když každého muže na Příkopech kontrolovali, mne
jen litovali, co mám za práci – a tak se moje němčina a školní šaty nakonec vyplatily. V té
době bylo za Heydricha popraveno mnoho významných Čechů a taky tatínek mojí přítelkyně.“
Po pár dnech se situace zklidnila a Josef Voženílek se asi po 14 dnech vrátil v pořádku
domů.29
I během války byl Josef jeden z nejbohatších a nejmocnějších mužů ve východních
Čechách. Ve složkách jsem našla zmínku, že při obsazování Hradce Králové měl Josef
k Němcům uvítací řeč a předal jim klíč od města. Také prý udržoval důvěrné styky
28
29
Fotografie Věry ve školní uniformě v příloze č. 5
Vzpomínky Věry Horákové, roz. Voženílkové, soukromý archiv
14
s okupanty, pořádal pro ně hostiny, často prý vychvaloval německé zemědělství a dával ho
všem za vzor. Toto je samozřejmě pohled jen z jedné strany, ze strany StB.
Ve složkách Státní bezpečnosti je mnohokrát shrnutý celý Voženílkův život většinou
jen z jednoho pohledu, proto bylo často těžké udělat si o něčem názor a zjistit, jak vlastně
všechno bylo. Když jsem pročítala všechny zápisy ve složkách, tak jsem se ze začátku
nedivila, že Josefa po válce obvinili z kolaborace s Němci.
Podle mého názoru se Josef musel chovat především tak, aby mohl vyrábět a prodávat
mouku. Nemyslel tím jen na sebe, ale i na osudy svých zaměstnanců a jejich rodin.
Samozřejmě to nebyli jen zaměstnanci, na které myslel. Tím, že jak se říká „byl zadobře
s Němci“, mohl pomáhat i jiným potřebným.
V archivu jsem našla přílohovou složku, ve které je přes padesát dopisů různých
výpovědí, vzpomínek a nespočetně podpisů od lidí, kteří protestovali, když Josefa po válce
zatkli právě za kolaboraci. 30 Byla to především svědectví o tom, jak Josef Voženílek využíval
svého postavení ve prospěch mnoha obyčejných lidí. Vybrala jsem jeden příklad ze všech,
které mám k dispozici ze složek. Tento dopis je podepsán deseti členy Okresního sdružení
chovatelů hospodářského zvířectva z Nového Města nad Metují.
„V beznadějných situacích, kdy naši zemědělci v důsledku prováděných sabotážních
akcí upadli do trestního vyšetřování, hrozícímu někomu i trestem smrti, byla vždy první cesta
příslušníků postižených rodin k Voženílkovi, kterému v nespočetných intervencích se podařilo
zachránit mnoho našich českých lidí od smrti a koncentračních táborů. Na skutečnosti, že
z kraje Králové-Hradeckého nebyl popraven ani jeden zemědělec, měl Voženílek podíl
největší. Divili jsme se častokrát jeho odvaze, když na veřejných shromážděních slovy
zakrytými sice, jimž však každý Čech dobře rozuměl, dával najevo své pevné přesvědčení, že
tento stav je pouze přechodný, že se opět vrátí stará forma správní, tj. Československá
republika. My drobní zemědělci a chovatelé považovali jsme předsedu Josefa Voženílka vždy
za dobrého, neohroženého Čecha, na jeho projev jsme se těšili, neboť z nich jsme čerpali sílu
k dalšímu boji a víru ve vítězství našeho Českého odboje.“31
V jednom z dalších dopisů mířených za účelem očištění Voženílka z kolaborace ze
dne 27. června roku 1945 se doslova píše: „Jest nám plně známo, že v mnohých případech
30
31
Svazek StB – příloha k agent. patracímu svazku č. 34 – Josef Voženílek
Svazek StB – příloha k agent. patracímu svazku č. 34 – Josef Voženílek,
15
zachraňoval české vlastence před německým pronásledováním a že vynaložil všechno své úsilí
v případě českého vlastence prof. Akademie výtvarných umění Mináře, aby tohoto zachránil
před smrtí po jeho zatčení Němci. O upřímném vlasteneckém smýšlení Josefa Voženílka
neměli jsme nikdy nejmenších pochyb.“32
Po válce byl Josef vyšetřován z kolaborace s Němci a jsem si jistá, že právě tyto
dopisy mu pomohly k tomu, že byl soud zastaven. Ukázky dalších dvou dopisů z mnoha jsem
dala do přílohy č. 6.
2.4 Události po válce do roku 1948
Roku 1945 bylo provedeno v Československu první rozsáhlé znárodňování. Zestátnění
nebo také vyvlastnění se nevyhnuly průmyslové podniky, potravinářské podniky, soukromé
pojišťovny a také banky.33 Znárodňování se týkalo také Voženílkových Předměřických mlýnů
stalo se to 21. června roku 1945, právě z důvodu podezření z kolaborace.34
Hned po osvobození byl Josef poprvé zajištěn pro kolaboraci s Němci. Josefova
manželka Věra se hned sešla se všemi jeho známými, aby společně vymysleli, co udělat, aby
byl Josef co nejdříve propuštěn.
Z vyprávění jsem se dozvěděla, že můj praděda Jaroslav Horák, který v té době
chodil s dcerou Josefa, tedy Věrou Voženílkovou, dostal úkol, který měl pomoci Voženílkovi
k propuštění. Navštívit jistého Ptáčníka z Kuklen, který byl velitelem partyzánského oddílu
v době osvobozování. Jaroslav ho poprosil, jestli by mohl nějak pomoci s propuštěním Josefa
Voženílka. On mu přikývnul a přislíbil pomoc. Jak Ptáčník slíbil, tak se také stalo a Josef byl
zanedlouho propuštěn.
Netrvalo ale dlouho a Josefa zatkli znovu. Pomocí jeho přátel i zmíněných dopisů se
ale Josef zase rychle dostal na svobodu. Po tomto zatčení se Voženílek s celou rodinou
přestěhoval do svého bytu v Praze 2, který měli v Jungmanově ulici.
32
Svazek StB – příloha k agent. patracímu svazku č.34 – Josef Voženálek,
Znárodnění. Dostupné z:https://cs.wikipedia.org/wiki/Zn%C3%A1rodn%C4%9Bn%C3%AD
34
Pamětní kniha Předměřice nad Labem. Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazenipublikacehradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p3&strana=76&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce%
20P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice%20n.Labem%201941%20-%201952
33
16
Předměřické mlýny byly i nadále v národní správě. Jak bylo zvykem, jako správci byli
jmenováni někteří z dosavadních zaměstnanců firmy. Je to logické, protože tito zaměstnanci
znali chod firmy a tím pádem znárodněním firma tolik netrpěla.
Jak jsem našla v Pamětní knize obce Předměřice nad Labem, bylo pro tuto funkci
jmenováno pět zaměstnanců firmy: Bohumil Bartoš, Karel Vávra, Josef Semerád, který byl
stárkem mlýna, Vladimír Beneš a Jan Bleha. Na protest majitelů, ale poslední dva funkci
odmítli a tak zůstala národní správa jen prvním třem.35
Po propuštění z vazby se Josef pokoušel, aby mu byl navrácen majetek, na který byla
uvalena národní správa. To se mu taky z velké části také podařilo, ale mlýny navráceny
nebyly.36
V roce 1947 se Josef aktivně zúčastnil příprav na Selskou jízdu v Nechanicích, jež se
později stala významnou protikomunistickou manifestací.37 Během druhé světové války byly
Selské jízdy zakázány a prohlášeny za organizaci nepřátelskou německé říši. Po skončení
války pochopitelně přívrženci Selských jízd počítali s jejich rychlou obnovou. Objevily se
komplikace ze strany KSČ, která s obnovením nesouhlasila. Teprve Nejvyšší správní soud
existenci a činnost Selských jízd obnovil.38
O víkendu 5. a 6. července roku 1947 se tedy konala Selská jízda v Nechanicích u
Hradce Králové. „Místo poválečného oživení tradice Selských jízd, které byly za Protektorátu
zakázány, se víkendové oslavy proměnily v urputný vyčkávací souboj mezi organizátory akce
a bezpečnostními složkami státu.“39 V Pamětní knize Předměřic nad Labem jsem našla, že
Josef byl kvůli této Selské jízdě zajištěn za neuposlechnutí rozkazu od StB. Ten se ale bránil,
že pouze rolníky nabádal, aby zůstali na místě. 40
35
Pamětní kniha Předměřic nad Labem. Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazenipublikacehradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p3&strana=76&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce%
20P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice%20n.Labem%201941%20-%201952
36
Pamětní kniha Předměřic nad Labem. Dostupné z:http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazenipublikacehradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p3&strana=118&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce
%20P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice%20n.Labem%201941%20-%201952
37
Voženílek,Josef. ČSDS. Dostupné z: http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html
38
Selské jízdy. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/selske-jizdy
39
Nechanická aféra. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/selske-jizdy
40
Pamětní kniha Předměřic nad Labem. Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazenipublikace-
17
Roku 1948 Josef tušil, že by mohl být znovu zatčen. Zároveň znovu probíhal soud,
který opět řešil otázku kolaborace. Určitě Voženílek nemohl vědět, jak se situace bude
vyvíjet, ale pokud vezmeme v potaz, s kolika lidmi se setkával a v jakých politických kruzích
se pohyboval, mohl předvídat nelichotivou situaci. A proto se rozhodl emigrovat.
V říjnu roku 1948 se konalo v Hradci Králové před lidovým soudem přelíčení, na
kterém byl Josef Voženílek odsouzen na 15 let těžkého žaláře a ztrátu veškerého majetku.
Josef ale nebyl při rozsudku přítomen.41
2.5 Útěk do zahraničí
Útěk do zahraničí nebyl rozhodně jednoduchý. Informace a detaily o útěku mám ze
složek StB, kde jsou výpovědi všech, co s útěkem měli něco společného, a nakonec i výpověď
samotného Voženílka.
Josef se svým synem Janem nějakou dobu, než přešel přes hranice, skrýval u
příslušníka Selské jízdy z Moravy. Jeho jméno není ve složkách nikde uvedeno a Josef při
výslechu v roce 1976 tvrdil, že jeho jméno nikdy neznal. Tento muž mu tedy podle složek
ukázal ve večerních hodinách 18. března 1948 cestu k hranicím. Josef s Janem přešli do
Rakouska.
Voženílek byl tedy v Rakousku, ale jeho manželka a dvě dcery byly stále
v Československu. Po celou dobu byl v písemném styku se svou nejstarší dcerou Věrou, v té
době už Horákovou, která předávala dopisy své matce. V těchto dopisech jí Josef žádal, aby
přišla za ním i s dcerou Evou do Rakouska.
Po dvou letech, tedy v roce 1950, za pomoci převaděče se i Věra a Eva Voženílkovy
dostaly přes hranice za Josefem. V tehdejším Československu tedy zůstala jenom nejstarší
dcera Věra, kterou podle mého názoru otec taky vyzýval k tomu, aby emigrovala, ale kvůli
svému manželovi a jeho rodině se rozhodla zůstat. Její manžel Jaroslav totiž nechtěl opustit
své staré rodiče a hospodářství.
hradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p3&strana=125&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce
%20P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice%20n.Labem%201941%20-%201952
41
Pamětní kniha Předměřic nad Labem. Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazenipublikacehradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p3&strana=143&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce
%20P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice%20n.Labem%201941%20-%201952
18
Poté, co se rodina sešla v Rakousku, pomohl Voženílkovi jeho přítel JUDr. Rudolf
Stahl, který jim zařídil vystěhování do USA. V USA získala celá rodina státní příslušnost.
Josef taky u jednoho z výslechů v roce 1976 řekl: „Do zahraničí jsem přišel pouze s ruksakem
bez finančních prostředků.“ Muselo to být pro celou rodinu velmi těžké. V cizí zemi se
museli rychle naučit neznámý jazyk a začít někde pracovat. Celá rodina se tak usadila
v Minnesotě.
Od Jaroslava Horáka ml. vím, že Josef byl zaměstnaný u rodiny pana Kennetha
Daytona v Minnesotě jako batler, což znamená lepší sluha. Jeho manželka byla u stejné
rodiny zaměstnána jako kuchařka. Tato rodina byla velmi bohatá a vážená.
Kenneth Dayton vstoupil po druhé světové válce do rodinného podniku - Dayton
Hudson Corporation.42 Kenneth byl vnukem zakladatele společnosti pana Daytona Hudsona.
V roce 1969 se stal prezidentem společnosti a roku 1970 výkonným ředitelem. V roce 2000
byla firma přejmenována na Target Corporation a je druhým největší diskontní prodejcem ve
Spojených státech.43
Josef s panem Kennethem prý často vedli zajímavé rozhovory o politice, o obchodě a
mnoha dalších věcech. Daytonovi se tedy Josefa a jeho manželku velmi oblíbili a jednou i
přijeli navštívit jeho dceru do ČSSR. Doma máme fotografii z této návštěvy, bohužel
nedatovánu, ale bylo to pravděpodobně podle vzpomínek Jaroslava Horáka ml. až po revoluci
kolem roku 1995. 44
Josef jako člen Zemského vedení agrární strany v ČSR se stal automaticky členem
Rady Svobodného Československa v USA, jehož členem byli všichni bývalí poslanci, politici
atd. Josef byl sice členem, ale nebyl nijak moc aktivní.45
Podle složek StB jsem se dozvěděla, že se Josef se svou manželkou v USA na krátkou
chvíli přestěhovali také do Washingtonu, Southeast 2 Street.
V roce 1965 se manželé přestěhovali do Švýcarska a později na důchod do NSR, kde
se usadili v Bad Reichenhallu. Na jedné pohlednici jsem dokonce našla i adresu: Thumseestr.
9, D 8230 Bad Reichenhall, Ruhesitz Kirchberg. Fotka jejich domku je v příloze č. 8.
42
Dayton, K.N. Dostupné z: http://socialarchive.iath.virginia.edu/ark:/99166/w6hx1ndd
Target Corporation. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Target_Corporation
44
Fotografie z rodinného alba - viz. příloha č. 7
45
Voženílek, Josef. ČSDS. Dostupné z:http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html
43
19
2.6 Mezitím v Československu
Podle mého názoru, když uprchl Josef s Janem do zahraničí a poté i manželka Věra
s dcerou Evou, rozpoutalo se v Československu hotové peklo. Roku 1951, když příslušníci
Státní policie viděli, že Josefa s rodinou už nedopadnou, začali si „vylívat“ svůj hněv na jeho
známých a blízkých, kteří v ČSSR zůstali.
Ve složkách StB je desítek jmen lidí, kteří Voženílkovi nějakým způsobem pomohli.
To jim často přineslo velké potíže – výslechy, sledování, někdy i odsouzení.
Nejvíce to ale bohužel odnesla Josefova nejbližší rodina. Jeho dcera Věra Horáková a
její manžel Jaroslav Horák byli obžalováni, že ukrývali majetek osob, které ilegálně uprchly
do zahraničí, a že věděli o plánovaném útěku Věry Voženílkové a její dcery Evy. Další
obvinění znělo, že se spolčili s ostatními osobami a pokusili se rozvrátit demokraticko-lidové
zřízení. Věra Horáková byla tedy odsouzena na dvanáct let a její manžel Jaroslav na patnáct.46
3. Návrat domů – nesplnitelný sen
3.1 Žádost o návrat
V první kapitole je popsán průběh návštěvy Josefa a Věry u svých příbuzných v roce
1976. Byla to jediná návštěva Československa po emigraci, kterou podnikl. Předpokládám, že
určitě snil o více návštěvách své milované země a také rodiny, ale bohužel se to víckrát
nepodařilo.
Nesnil jen o návštěvách, ale také o úplném návratu „domů“. Domů za svou rodinou a
do své země, kde se narodil, vyrostl, vybudoval fungující firmu, byl váženým statkářem,
mlynářem a prostě se chtěl vrátit tam, kde prožil většinu svého života.
Jednou ze stanovených podmínek ze strany StB, aby mohla návštěva v červnu roku
1976 proběhnout, byl výslech Josefa. Výslech tedy proběhl a z něj vzniklo závěrečné
hodnocení o Voženílkovi:
46
Pamětní kniha obce Černilov. Dostupné z:, http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_84_x1&strana=8&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce%20
%C4%8Cernilov%20%201945%20-%201969
20
„Voženílek přes své vysoké stáří je chytrý, sečtělý člověk, který bez obav kritizuje
některé věci zde. Poněkud nahluchlý, kulhá. V diskuzi k letům 1968-1969 v ČSSR se snažil
budit dojem, že se v těchto obdobích politiky isoloval. Uvědomuje si, že jeho případný návrat
do ČSSR vzhledem k jeho politické činnosti by byl velmi ztížen. Na dotaz, zda je možno s tím
počítat, jsem odpověděl, aby se šel informovat na náš zastupitelský úřad v NSR. Sdělil také, že
v příštím roce by chtěl přijet na návštěvu své dcery Horákové.“47
Dostávám se k otázce, proč by někomu tak vadilo, kdyby se Josef, kterému v té době
bylo 78 let, vrátil a dožil v Československu? Zvažuji všechno, co se odehrálo před emigrací,
obvinění s kolaborace a celkově jeho politickou minulost, ale po tolika letech, kdy Josef nebyl
nijak politicky činný?
V době totalitního Československa si nemohl Josef Voženílek svobodně rozhodnout,
zda zůstane v NSR nebo zda se odstěhuje ke své dceři a dožije svůj život v Černilově
v Hradci Králové. Bohužel tenkrát o jeho návratu domů rozhodovali cizí lidé, kteří Josefa
vůbec osobně neznali, znali ho třeba jen ze zápisů ve složce StB. Dnes je to až děsivé
představit si, že by Vás v této době někdo takhle omezoval a měl nad Vámi moc rozhodovat?
V srpnu roku 1977 byla Josefem Voženílkem podána oficiální žádost o návrat do
ČSSR. V té době mu bylo 79 let. Nebyl na tom asi zdravotně úplně nejlépe a po jediné
návštěvě své rodiny v Československu se mu podle mne i více stýskalo po rodné zemi. Jeho
přáním bylo vrátit se a dožít zbytek života u své rodiny v Československu.
3.2 Průběh vyřízení Josefovi žádosti o návrat
Oficiální žádost Voženílka přišla na KO PaV (Krajský odbor pasů a víz) v Hradci
Králové a musela být vyřízena do 25. září 1977.48 Ve chvíli, kdy Josef podal žádost o návrat,
nemohl ani tušit, co se všechno se kolem jeho žádosti muselo v Československu projednat a
kolik lidí se k jeho návratu muselo vyjádřit. Celý průběh rozhodování je podrobně
zaznamenám ve složce StB.
První rozhodování z mnoha, se konalo právě v Černilově, ve vesnici, kam by se
nastěhoval ke své dceři Věře Horákové. Hlavním cílem pracovníků StB bylo zjistit, jaké
názory na Voženílka mají právě lidé z Černilova. Podle mě byl názor obyčejných lidí právě
47
48
Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, zápis ze dne 21. 6. 1976
Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, zápis ze dne 31. 8. 1977
21
z Černilova tím nejdůležitějším, protože Josef by žil právě s těmito lidmi ve stejné vesnici.
Pro StB ale tato vyjádření neměla zdaleka takovou váhu, jak bych si třeba já představovala.
Kapitán Jaroslav Stoklasa z I. odboru – 3. oddělení Správy státní bezpečnosti v Hradci
Králové vedl celý zápis o rozhodování v Černilově a také měl konečné stanovisko
k rozhodování. Na názor návratu Josefa se kpt. Jaroslav Stoklasa zeptal předsedy MNV
(Místní národní výbor) a člena výboru VO-KSČ (Vesnická organizace KSČ) Jaroslava
Kutíka.
Dne 29. srpna roku 1977 zasedl výbor VO-KSČ v Černilově, který se zabýval žádostí
podanou Josefem. Když žádost celý výbor projednal, dospěli k závěru, že z jejich strany není
námitek. „Stejné stanovisko zaujímá i MNV. Jako hlavní důvod svého rozhodnutí měl výbor
VO-KSČ pokročilý věk Josefa Voženílka a dále pak i to, že v obci nikdo z jeho bývalých
vrstevníků již nežije.“49
Podle tohoto vyjádření by se tedy Josef vrátit mohl, ale na druhé straně této zprávy ve
složce StB je rukou dopsáno, že podle názoru kpt. Jaroslava Stoklasy konečné stanovisko
mělo být opačné, tedy návrh zamítnout.
Spis byl předán nadřízenému kapitána Stoklasy, který se měl také k žádosti o návrat
vyjádřit.
Další fáze procesu rozhodování přešla tedy pplk. Josefa Stehna, který byl
náčelníkem I. odboru S-StB. Pplk. Stehno opět shrnul celý Josefův život a k této zprávě je
rukou dopsáno: „náš názor: nedovolovat“50.
Dne 5. září proběhlo další a taky poslední rozhodování, tentokrát na stranické úrovni.
Jednání StB proběhlo s pomocníkem tajemníka OV-KSČ soudruhem Kalousem. Ten
s návratem nesouhlasil a tak měla být celá věc ještě jednou projednána s předsedou MNV a
VO-KSČ v Černilově. Předpokládám, že jim mělo být vysvětleno, jaký názor by na celou
záležitost měli mít. Na konci tohoto dokumentu je opět rukou psaná poznámka, že žádost
Voženílka o návrat domů byla jednou pro vždy zamítnuta. Podpis: major Zahrádka.51
Celý proces byl dokončen předáním zprávy na Federální správu pasů a víz. Zpráva
obsahuje zase krátké shrnutí Josefova života a v poslední větě objasnění toho, proč
49
Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498,
zápis o zasedání výboru ze dne 30. 8 1977
50
Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, zápis ze dne 31. 8. 1977,
poznámka vepsána rukou
51
Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, zépis z 5. 9. 1977, poznámka
vepsána rukou
22
Voženílkovi nedovolí návrat do Československa. „Vzhledem k jeho minulosti nedoporučuji
proto, aby jmenovanému a jeho manželce bylo povoleno přistěhování do ČSSR.“52
Pod konečným verdiktem je podepsán náčelník I. odboru S-StB pplk. Josef
Stehno.Bylo tedy rozhodnuto, že návrat nebude umožněn. Zajímavé na tom procesu, který
kvůli podané žádosti proběhl, je to, že lidé z Černilova by s návratem souhlasili. Soudruhům
z místní KSČ by návrat bývalého agrárníka nevadil, nechali by starého člověka dožít u rodiny.
Rozhodovalo se ale na daleko vyšších postech – na úrovni náčelníka I. odboru StB a na úrovni
okresního výboru KSČ. Ti rozhodli, že se starý člověk domů už nevrátí.
3.3 Překvapení ve složkách StB
Při pročítání dokumentů ve složkách StB, které se týkaly návštěvy Josefa Voženílka,
jsem narazila na zdroj, který byl často v souvislosti s Voženílkem zmiňován. Měl krycí jméno
TS Maria. Jednou z nepříjemných věcí, pokud pátráte v archivech StB je to, že se můžete
dozvědět spoustu informací, které možná už měly být zapomenuté. Váš příjemný soused nebo
někdo z rodiny mohl spolupracovat s StB a „donášet“. Protože je to velmi citlivé téma,
nechci v tuto chvíli rozkrývat identitu tohoto zdroje. Byla to osoba blízká rodině Horákových
i Voženílkových.
Samozřejmě jsem se k této osobě snažila zjistit co nejvíce informací. A z materiálů,
které jsem prostudovala, jsem přesvědčená, že tato osoba vědomě nic proti své rodině,
přátelům a blízkým neučinila.Ve výpovědích této osoby se vyskytují obecně známá fakta,
nedůležité informace apod. Neobjevují se žádné informace, které by Voženílka či jeho ženu
mohly poškodit. Také si myslím, že spíše sloužila jako spojka mezi StB a Voženílkem a jsem
přesvědčená, že mu pomáhala s uskutečněním návštěvy ČSSR a s eventuálním návratem.
Ráda bych uvedla jeden konkrétní příklad. Zdroj měl za úkol podrobně informovat o
průběhu návštěvy Voženílka v roce 1976. StB má ve svých záznamech přesně napsáno:
„Pramen dne 23. 6. 1976 navštívil asi v 15. hodin rodinu Horákových v Černilově. Voženílek
navštívil hroby příbuzných a objel svůj bývalý majetek. Kritizoval stav, ve kterém tento je a
zdůrazňoval, že na západě je to o mnoho lepší. Po dobu jeho návštěvy ho údajně nikdo
nenavštívil. Byl stále s Horákovými.53
52
Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, zápis ze dne 9. 9 1977
Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, schůzka, kdy se zpráva sepsala, se
konala 9.7. 1976
53
23
V zeleném albu, které se stalo podnětem k napsání této práce, jsem ale našla tuto
fotografii:
Tato fotografie dokazuje, že Josef nebyl stále jen s Horákovými, protože na této
fotografii je někdo, koho nikdo z mé rodiny nezná. Je to druhá žena zleva, stojící vedle
Jaroslava Horáka. Zatím se mi nepodařilo vypátrat její totožnost, mohla to být bývalá
sousedka či přítelkyně rodiny Josefa Voženílka. Zdroj se tedy evidentně nenamáhal StB
přesně informovat a informace naopak zatajoval.
3.4 Uzavření složky „STATKÁŘ“
30. června roku 1956 založila StB v Hradci Králové svazek s názvem „STATKÁŘ“
Jednalo se o agenturně pátrací svazek, který měl archivní číslo 1498. Byl založen kvůli
podezření, že Josef bude v zahraničí provádět nepřátelskou činnost vůči Československu.
V roce 1977 byla žádost o návrat Josefa Voženílka zamítnuta, podle StB už nebyl
žádný předpoklad další návštěvy. Josef i se svou manželkou bydleli v NSR v domově s péčí a
tak se příslušníci StB rozhodli, že spis uloží do archivu. Složka byla uzavřena 10. listopadu
roku 1979 a uložena na tři roky pod archivačním číslem 1798. Poté se Státní bezpečnost
rozhodla, že svazek nechají už trvale v archivu i s přílohovou složkou z roku 1945.54
54
Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498
24
Věra i Josef Voženílkovi v té době žili v domově s péčí pro seniory. Josef Voženílek si
zlomil nohu a byl převezen do nemocnice. Z nemocnice už se nikdy nevrátil. Zemřel 31.
ledna 1983 v Bad Reichenhall.55
Jejich dcera Věra Horáková a jejich vnučka Helena Nosková jeli do Bad Reichenhall,
když Josef zemřel. Vzpomínala, že se nejprve se konalo komorné rozloučení přímo v Bad
Reichenhall a poté byl Josef zpopelněn v Salzburgu.56 Jeho ostatky byly později poslány
poštou do Československa.
Zajímavé je, že ostatky nebyly ihned uloženy do rodinné hrobky, ale zůstaly
v Černilově do té doby, než nezemřela i jeho manželka Věra Voženílková.
Poté byli oba uloženi do rodinné hrobky Voženílků v Předměřicích nad Labem.
55
56
Voženílek, Josef. ČSDS. Dostupné z: http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html
Z vyprávění Heleny Noskové, rozené Horákové – vnučka Josefa Voženílka
25
Závěr
Mou účasti v soutěži EUSTORY v minulém ročníku jsem se vlastně seznámila se
složitým životem svého prapradědečka Josefa Voženílka, který mne velmi zaujal. Chtěla jsem
navázat na svou první práci a začala jsem tedy hledat prameny a informace o něm. Našla jsem
zelené album, kde byly fotografie z jediné návštěvy Československa a už jen to bylo
zajímavé. Proč tu byl jen jednou? Chtěla jsem vědět víc!
Jak je z mé celé práce zřejmé, tak hlavním zdrojem jsou složky StB. Složky a jejich
obsah se u nás v rodině již delší dobu řešil. Nejednou jsme se bavili o tom, co všechno se asi
ve složkách nachází a že by bylo zajímavé složky vidět. Nikdo z rodiny ovšem nenašel
odvahu si o složky požádat a začít je studovat. Možná byly důvodem i obavy, co by se ve
složkách mohlo najít. A proto jsem se k tomu díky této práci odhodlala já.
Byla jsem zděšená i nadšená zároveň, když jsem objevovala, co je všechno ve
složkách napsáno. Neustále mě překvapovala jejich podrobnost a propracovanost. Sledování,
celkové zaznamenávání do složek a nakonec rozhodování o cizích životech. Jsou tam vidět i
přání a sny, třeba takový, jaký měl třeba právě Josef Voženílek - vrátit se domů za svou
rodinou.
Díky této práci jsem se dostala ke složkám a částečně jsem poznala, jak celý systém
Státní bezpečnosti fungoval. Pokusila jsem se to alespoň trochu v této práci přiblížit. Cizí
člověk napíše jinému člověku „zamítnuto“ a nestará se, jak tomu člověku ovlivní jedno slovo
další život. Podobných slov napsali příslušníci v době totality mnoho. Doufám, že se to už
nikdy nebude opakovat.
Ráda bych ještě napsala pár slov ke svému prapradědečkovi. Dopisy, které jsem o něm
četla, mne chvílemi i dojímaly, byla jsem hrdá na to, jak se snažil lidem všemožným
způsobem pomáhat.
Možná za to na oplátku našel Josef po svém odchodu do emigrace v Americe přátele,
kteří mu až do konce života pomáhali. Jedním z nich byl i pan Dayton, který později Josefa
navštívil v Bad Reichenhall slíbil mu, že bude z části platit pobyt v domově s pečovatelskou
péčí. Svůj slib také splnil. V tomto zařízení nakonec Josef se svou manželkou dožil.
Bohužel různá odhalení v rodinné historii nebyla úplně příjemná, přesto bych v bádání
o historii svého rodu chtěla dále pokračovat.
26
Seznam příloh:
Příloha č. 1: Celková fotografie zeleného alba a složek StB
Příloha č. 2: Jedna z prvních fotografií z návštěvy Voženílka v ČSSR, foceno v Plzni u
vnučky Josefa Voženílka, tedy Heleny Noskové
Příloha č. 3: Fotografie rodinné hrobky v Předměřicích nad Labem
Příloha č. 4: Mlýn a elektrárna v Předměřicích nad Labem
Příloha č. 5: Věra Voženílková ve školní uniformě
Příloha č. 6: Dopisy na podporu Josefa, když byl obviněn z kolaborace s Němci v roce 1945
Příloha č. 7: Fotografie rodiny Daytonovi na návštěvě v Předměřicích nad Labem
Příloha č. 8: Fotka domečku, ve kterém bydlel Josef s manželkou v Bad Reichenhall
Příloha č. 9: Fotografie Josefa Voženílka
Příloha č. 10: Další fotografie ze zelného alba
27
Přílohy
Příloha č. 1: Celková fotografie zeleného alba a složek StB, album pochází z roku 1976
Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových, Archiv bezpečnostních složek Praha
28
Příloha č. 2: Jedna z prvních fotografií z návštěvy Voženílka v ČSSR, foceno v Plzni
u vnučky Josefa Voženílka, Heleny Noskové, v roce 1976
Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových
Příloha č. 3: Fotografie rodinné hrobky v Předměřicích nad Labem, na fotografii Josef
Voženílek a manželka Věra Voženílková, fotka z roku 1976
Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových
29
Příloha č.4: Mlýn a elektrárna v Předměřicích nad Labem, majetek Josef Voženílka, přesně
nedatováno, ale pořízeno před povodní 1932
Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových
30
Příloha č. 5: Věra Voženílková ve školní uniformě elitní školy Maidhof Gnadenfrei
ve Slezsku. Tato uniforma zachránila Josefa Voženílka před zatčením
gestapem.
Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových
31
Součástí přílohy č. 6
32
Příloha č. 6: Ukázky dvou dopisů na podporu Josefa, když byl obviněn z kolaborace s Němci
v roce 1945
Zdroj: Příloha k agenturně pátracímu svazku číslo 34 na Josefa Voženílka
33
Příloha č. 7: Fotografie rodiny Daytonovi na návštěvě v Předměřicích nad Labem
Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových
34
Příloha č. 8: Fotka domečku, ve kterém bydlel Josef s manželkou v Bad Reichenhall
Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových
35
Příloha č. 9: Fotografie Josefa Voženílka, fotografie nedatovány
Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových
36
Příloha č. 10: Ukázka dvou ostatních fotografií ze zeleného alba, na první fotografii Věra a
Jaroslav Horákovi a jejich vnučka Dagmar Horáková, na druhé fotografii
Jaroslav Horák ml., jeho manželka Lenka s dcerou Dagmar Horákovou, také
Jaroslav Horák st., fotografie jsou z roku 1976
Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových
37
Použité zdroje a literatura
Archivní prameny
Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, název „Statkář“,
veden 1956 – 1979. Archiv bezpečnostních složek, Praha
Přílohová složka k agenturně pátracímu svazku číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo
1498, záznamy z let 1945 – 1948. Archiv bezpečnostních složek, Praha
Pamětní kniha obce Černilov 1945 - 1969. E-badatelna Východočeských archivů. Dostupné
z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_84_x1&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD+kniha+obce+%
C4%8Cernilov++1945+-+1969&strana=1
Pamětní kniha Předměřic nad Labem 1376 – 1941. E-badatelna Východočeských archivů.
Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p1&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD+kniha+obce+
P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice+n.Labem+1376+-+1941&strana=1
Pamětní kniha Předměřic nad Labem 1941 – 1952. E-badatelna Východočeských archivů.
Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p3&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD+kniha+obce+
P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice+n.Labem+1941+-+1952&strana=1
Ze soukromého archívu rodiny Horákových:
Rodinná kronika
Rodný a křestní list Věry Voženílkové
Různé jednotlivé archiválie a fotografie
Sepsané vzpomínky Věry Voženílkové, autorka: Věra Horáková, rozená Voženílková, rok
vzniku 1996
Rozhovory
Rozhovory vedené s Jaroslavem Horákem ml., vnukem J. Voženílka, říjen 2015 – leden 2016
Rozhor s Helenou Noskovou, vnučka J. Voženílka, leden 2016
Literatura
Hrůšová, Veronika. Historie podniku Mlýny J. Voženílek, spol. s r. o., Předměřice nad
Labem:Bakalářská práce.Univerzita Pardubice,Fakulta filozofická, 2014. 92 s.Vedoucí práce:
Mgr. Helena Pochobradská, Ph. D. Dostupné z:
https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/57777/HrusovaV_Historiepodniku_HP_2014.pdf?s
equence=3&isAllowed=y str. 28
38
Internetové zdroje
Dayton, K.N. In: SNAC [online]. [cit. 2016-02-01]. Dostupné z:
http://socialarchive.iath.virginia.edu/ark:/99166/w6hx1ndd
Jeřice u Hořic. In: Hrady.cz [online]. [cit. 2015-12-05]. Dostupné z:
http://www.hrady.cz/wnd_show_text.php?tid=9461
Muzeum v Hradci Králové. Sto let budovy muzea v Hradci Králové (1909–1913) – perly
moderní architektury. In:Academia. [online]. [cit. 2015-12-01]. Dostupné z:
http://www.academia.edu/1992696/Muzeum_v_Hradci_Kr%C3%A1lov%C3%A9_Sto_let_b
udovy_muzea_v_Hradci_Kr%C3%A1lov%C3%A9_1909_1913_perly_modern%C3%AD_ar
chitektury_in_Stavba_3_2012
Nechanická aféra. In:USTRCR.cz [online]. [cit. 2015-12-10]. Dostupné z:
http://www.ustrcr.cz/cs/selske-jizdy
Selské jízdy. In:USTRCR.cz [online]. [cit. 2015-12-10]. Dostupné z:
http://www.ustrcr.cz/cs/selske-jizdy
Target Corporation. In: Wikipedia [online]. [cit. 2016-02-01].Dostupné z:
https://en.wikipedia.org/wiki/Target_Corporation
Učebnice. In: dějepis.com [online]. [cit. 2015-12-10] Dostupné z:
http://www.dejepis.com/ucebnice/normalizace-v-ceskoslovensku-70-leta/
Voženílek, Josef. In: Československé dokumentační středisko. [online]. [cit. 2015-12-10].
Dostupné z: http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html
Znárodnění. In: Wikipedia [online]. [cit. 2015-12-15]. Dostupné z:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zn%C3%A1rodn%C4%9Bn%C3%AD
39