Text ke korektuře
Transkript
Text ke korektuře
I-1 SLUNCE V KULTURNÍM ŽIVOTĚ „Obraťte svůj obličej ke Slunci a stíny zůstanou za vámi. Podle moudrosti novozélandských domorodců Maori je Slunce symbolem pravdy. Díky Slunci poznáváme skutečnost a souhlas našeho poznání se skutečností je pravda. Převážnou většinu poznatků získáváme zrakem. Informace o tvaru, velikosti, barvě a pohybu přinášejí do našeho oka fotony slunečního původu. a) Slunce jako božstvo Asi bychom nenašli v historii lidstva kulturu, která by neuctívala Slunce jako božstvo – dárce života, světla a tepla. Svědčí o tom nejen nejstarší písemné památky, ale i archeologické nálezy. Stejné úctě se těšila i pozemská obdoba Slunce – oheň. Pársové v západní Indii dodnes uctívají ve svých chrámech oheň. Uctívání Slunce mělo různou formu – od ranní modlitby Indů až po lidské oběti u Aztéků ve Střední Americe. V každém případě šlo o přirozenou snahu člověka ovlivnit tak důležitou moc, jakou má Slunce. Dávné generace žily v souladu s přírodou a nemohlo jim uniknout, že Slunce je nepostradatelné pro všechno živé na Zemi. Bylo (a je) velmi důležité v životě člověka, udávalo (a stále udává) rytmus životu jednotlivce, společnosti a všemu živému kolem. Slunce bylo našim dávným předkům bohem a dárcem života, kterého je třeba uctívat modlitbou a přinášet mu oběti. V Egyptě se slunce během doby stalo nejvyším božstvem. Přispěly k tomu pravidelně se opakující záplavy Nilu, související s ročním pohybem Slunce po obloze – jak zjistili egyptští kněží. K plnému rozkvětu slunečního asi kultu došlo před pěti tisíci roky, kdy byl Egypt sjednocen v jedinou říši faraonů. Faraon byl pokládán za syna Slunce, a tak každý Egypťaťan který ráno pozdravoval vycházející Slunce, vzdával tím zároveň i hold vladaři své země. Před více než třemi tisíciletími faraon Amenofis IV. (nazývaný „Achmeton“ – což znamená „lesk slunečního kotouče“ ) složil nádherný hymnus na oslavu Slunce. Vyjadřuje v něm radost z pozemského života a vděčnost za všechen život. „Záříš krásně v horizontu nebe, ó Slunce žijící, jež jsi žilo na prapočátku. Když vycházíš na východním obzoru, naplňuješ zemi krásou. Jsi velké, krásné, zářící a vznášející se nad všemi zeměmi. Když se rozednívá, vycházíš na obzoru; záříš a zaháníš temnotu. Rozdáváš své paprsky a obě země jsou ve slavnostním lesku. Lidé procitají a staví se na nohy; ty jsi je zdvihlo. Jejich ruce vzdávají chválu tvému zjevení. Celý svět vykonává svou práci... Tvé paprsky vyživují všechna pole; pokud budeš svítit, budou žití a porostou pro tebe. Ty tvoříš roční počasí, abys životem obdařovalo, co jsi stvořilo...“ Uctívání Slunce v Egyptě mělo rozmanitou podobu, odlišnou podle místa i historického období. Sluneční bůh měl různá jména a důležitost. Nejmocnější byl bůh Re – stvořitel vesmíru, neboť on vyzvedl všechnu zemi z vod. Byl i stvořitelem života i soudcem, který dal všemu řád. V Heliopolisu (tj „slunečním městě“) u dnešní Káhiry byl uctíván v chrámech jako Atum – stvořitel. Jinde to byl Chepri (skarabeus), Harachte (sokol) atd. Přes rozmanitá jména a podoby bylo Slunce v celém nilském údolí uctíváno jako svrchovaný pán Egypta. V nejstarších indických písemných dokladech, védách, najdeme krásnou modlitbu k vycházejícímu Slunci-Suryovi. Poněvadž není nikdo větší než Surya, ani nebyl, ani nebude, je oslavován jako nejvyšší ve všech védách. Ve staré Indii byl označoval různými jmény a byl ztotožňován s Krišnou a Višnou. Svítil spravedlivě všem lidem i bohům, zaháněl temnotu, nemoce a ostatní zla: „Před vševidoucím Sluncem/ hvězdy s temnotou noci/ jak zloději se plíží pryč./ Daleko široko po sídlech lidí/ šíříse jas, paprsky jeho/ planoucí jak hořící ohně. / Dny nocí vyměřujíc, ó Slunce,/ širokým prostorem kráčíš/ a na tvorstvo shlížíš.| Sedm plavých koní veze tvůj vůz,/ bože s plamenným vlasem,/ Slunce dalekovidoucí.“ V druhé nejstarší sbírce staroindické literatury Atharvavéda z osmého století před Kristem najdeme Pozdrav Slunci: Orle zlatý, vystoupil jsi na nebeskou báň. Svým žárem, Ohniváku nebojácný, Zabij toho, kdo by Ti chtěl v cestě stát! Vystup, Slunce sálající, na nebeskou báň. Ale i mezi neáriským lidem Indie, jako jsou Drávidové, Kolariové aj., byl kult Slunce rozšířen. Uctívali Slunce – Paramesvar – jako stvořitele a zachovatele. Vzývali Slunce na pomoc při nemoci, neúrodě a jiných katastrofách. Obrazy a symboly Slunce visely nejen v chrámech, ale i v bazarech a u obchodníků . Dnes už je v Indii chrámů k uctívání Slunce jen pomálu, stále jsou však udržovány a hojně navštěvovány chrámy zasvěcené symbolu Slunce na Zemi – věčnému ohni. Uctívají ho Pársové, potomci uprchlíků z Iránu, kteří se zachránili útěkem před islámskými dobyvateli. Dochovali si dodnes náboženství svých předků – jehož podstatou je uctívání Slunce a jeho pozemské podoby – ohně: Slunce je nejmocnější a z dráhy je nikdo nevychýlí. Je dárcem života a vše je na něm závislé. Pohybuje se dopředu a neztrácí na svém jasu. Tvoří oheň a vítr i deště a nikdo mu v tom nezabrání. Udržuje a řídí vše živé na Zemi Neodpočívá nikdy a je vždy činné … Ve starém Iránu byl bohem Slunce Mithra, jehož oko bylo vševidoucí. Důkazem velké úcty tehdejších obyvatel jsou například dva a půl tisíce let staré královské hrobky v Persepoli, kde jsou skály do vytesané vladařů sklánějících podoby se před božským Sluncem. Sbírka staroiránských náboženských textů Avesta obsahuje překrásný hymnus Slunci – podobný hymnu v indické Rgvédě. V Mezopotámii nazývali Sumerové boha Slunce Utu nebo Babbar, kdežto semitští Akkádové Šamaš. Zákonodárce Chammurapi zdraví v závěru svého zákoníku Šamaše jako „velkého soudce nebe a země.“ Zákony Chammurapiho se zachovaly na čedičové stéle, na jejímž vrcholu je vyobrazen Chammurapi přijímající zákony od boha Slunce.