Text ke korektuře

I-1 SLUNCE V KULTURNÍM ŽIVOTĚ
„Obraťte svůj obličej ke Slunci a stíny zůstanou za vámi.
Podle moudrosti novozélandských domorodců Maori je Slunce symbolem pravdy.
Díky Slunci poznáváme skutečnost a souhlas našeho poznání se skutečností je
pravda. Převážnou většinu poznatků získáváme zrakem. Informace o tvaru, velikosti, barvě a pohybu přinášejí do našeho oka fotony slunečního původu.
a) Slunce jako božstvo
Asi bychom nenašli v historii lidstva kulturu, která by neuctívala Slunce jako
božstvo – dárce života, světla a tepla. Svědčí o tom nejen nejstarší písemné památky, ale i archeologické nálezy. Stejné úctě se těšila i pozemská obdoba Slunce
– oheň. Pársové v západní Indii dodnes uctívají ve svých chrámech oheň. Uctívání
Slunce mělo různou formu – od ranní modlitby Indů až po lidské oběti u Aztéků ve Střední Americe.
V každém případě šlo o přirozenou snahu člověka ovlivnit tak důležitou moc,
jakou má Slunce.
Dávné generace žily v souladu s přírodou a nemohlo jim uniknout, že Slunce
je nepostradatelné pro všechno živé na Zemi. Bylo (a je) velmi důležité v životě
člověka, udávalo (a stále udává) rytmus životu jednotlivce, společnosti a všemu
živému kolem. Slunce bylo našim dávným předkům bohem a dárcem života,
kterého je třeba uctívat modlitbou a přinášet mu oběti.
V Egyptě se slunce během doby stalo nejvyším božstvem. Přispěly k tomu
pravidelně se opakující záplavy Nilu, související s ročním pohybem Slunce po
obloze – jak zjistili egyptští kněží. K plnému rozkvětu slunečního asi kultu došlo
před pěti tisíci roky, kdy byl Egypt sjednocen v jedinou říši faraonů. Faraon byl
pokládán za syna Slunce, a tak každý Egypťaťan který ráno pozdravoval vycházející Slunce, vzdával tím zároveň i hold vladaři své země.
Před více než třemi tisíciletími faraon Amenofis IV. (nazývaný „Achmeton“ –
což znamená „lesk slunečního kotouče“ ) složil nádherný hymnus na oslavu Slunce. Vyjadřuje v něm radost z pozemského života a vděčnost za všechen život.
„Záříš krásně v horizontu nebe, ó Slunce žijící, jež jsi žilo na prapočátku.
Když vycházíš na východním obzoru, naplňuješ zemi krásou. Jsi velké, krásné,
zářící a vznášející se nad všemi zeměmi. Když se rozednívá, vycházíš na obzoru;
záříš a zaháníš temnotu. Rozdáváš své paprsky a obě země jsou ve slavnostním
lesku. Lidé procitají a staví se na nohy; ty jsi je zdvihlo. Jejich ruce vzdávají chválu tvému zjevení. Celý svět vykonává svou práci... Tvé paprsky vyživují všechna
pole; pokud budeš svítit, budou žití a porostou pro tebe. Ty tvoříš roční počasí,
abys životem obdařovalo, co jsi stvořilo...“
Uctívání Slunce v Egyptě mělo rozmanitou podobu, odlišnou podle místa i
historického období. Sluneční bůh měl různá jména a důležitost. Nejmocnější byl
bůh Re – stvořitel vesmíru, neboť on vyzvedl všechnu zemi z vod. Byl i stvořitelem života i soudcem, který dal všemu řád. V Heliopolisu (tj „slunečním městě“) u
dnešní Káhiry byl uctíván v chrámech jako Atum – stvořitel. Jinde to byl Chepri
(skarabeus), Harachte (sokol) atd. Přes rozmanitá jména a podoby bylo Slunce
v celém nilském údolí uctíváno jako svrchovaný pán Egypta.
V nejstarších indických písemných dokladech, védách, najdeme krásnou
modlitbu k vycházejícímu Slunci-Suryovi. Poněvadž není nikdo větší než Surya,
ani nebyl, ani nebude, je oslavován jako nejvyšší ve všech védách. Ve staré Indii
byl označoval různými jmény a byl ztotožňován s Krišnou a Višnou. Svítil spravedlivě všem lidem i bohům, zaháněl temnotu, nemoce a ostatní zla: „Před vševidoucím Sluncem/ hvězdy s temnotou noci/ jak zloději se plíží pryč./ Daleko široko
po sídlech lidí/ šíříse jas, paprsky jeho/ planoucí jak hořící ohně. / Dny nocí vyměřujíc, ó Slunce,/ širokým prostorem kráčíš/ a na tvorstvo shlížíš.| Sedm plavých
koní veze tvůj vůz,/ bože s plamenným vlasem,/ Slunce dalekovidoucí.“
V druhé nejstarší sbírce staroindické literatury Atharvavéda z osmého století
před Kristem najdeme Pozdrav Slunci:
Orle zlatý, vystoupil jsi na nebeskou báň.
Svým žárem, Ohniváku nebojácný,
Zabij toho, kdo by Ti chtěl v cestě stát!
Vystup, Slunce sálající, na nebeskou báň.
Ale i mezi neáriským lidem Indie, jako jsou Drávidové, Kolariové aj., byl kult
Slunce rozšířen. Uctívali Slunce – Paramesvar – jako stvořitele a zachovatele.
Vzývali Slunce na pomoc při nemoci, neúrodě a jiných katastrofách. Obrazy a
symboly Slunce visely nejen v chrámech, ale i v bazarech a u obchodníků .
Dnes už je v Indii chrámů k uctívání Slunce jen pomálu, stále jsou však udržovány a hojně navštěvovány chrámy zasvěcené symbolu Slunce na Zemi –
věčnému ohni. Uctívají ho Pársové, potomci uprchlíků z Iránu, kteří se zachránili
útěkem před islámskými dobyvateli. Dochovali si dodnes náboženství svých předků – jehož podstatou je uctívání Slunce a jeho pozemské podoby – ohně:
Slunce je nejmocnější a z dráhy je nikdo nevychýlí.
Je dárcem života a vše je na něm závislé.
Pohybuje se dopředu a neztrácí na svém jasu.
Tvoří oheň a vítr i deště a nikdo mu v tom nezabrání.
Udržuje a řídí vše živé na Zemi
Neodpočívá nikdy a je vždy činné …
Ve starém Iránu byl bohem Slunce Mithra, jehož oko bylo vševidoucí. Důkazem velké úcty tehdejších obyvatel jsou například dva a půl tisíce let staré královské hrobky v Persepoli, kde jsou skály do vytesané vladařů sklánějících podoby se
před božským Sluncem. Sbírka staroiránských náboženských textů Avesta obsahuje překrásný hymnus Slunci – podobný hymnu v indické Rgvédě.
V Mezopotámii nazývali Sumerové boha Slunce Utu nebo Babbar, kdežto semitští
Akkádové Šamaš. Zákonodárce Chammurapi zdraví v závěru svého zákoníku Šamaše jako „velkého soudce nebe a země.“ Zákony Chammurapiho se zachovaly na
čedičové stéle, na jejímž vrcholu je vyobrazen Chammurapi přijímající zákony od
boha Slunce.