stáhnout

Patrik Linhart BĚSOVÉ BUDOU POKŘIKOVAT
Patrik Linhart
BĚSOVÉ BUDOU POKŘIKOVAT
1
Texty otištěné v této sbírce jsou součástí Měsíčních povídek, které píše Patrik
Linhart již několik let. Výběr textů, ač
by se chtělo napsat, že je všehochutí, je
zajímavou kombinací humoru a až psychedelického tragična, které se tváří, že
jde jen tak mimo, jenže pak ryje a ryje.
Anarchistický ráz autora se odráží v žánrové rozmanitosti, některé texty se více
blíží k poezii, či jí přímo jsou např. Vana
s larvami, některé jsou naopak vzorovými mikropovídkami např. Říše divů. Linhartova osobitá poetika vyvěrá z klasické dekadence, která u něj zmutovala
pod vlivem českých básníků a světem
pindíků v poetiku linhartovskou sui generis.
V knize můžeme nalézt texty působící
realisticky: Posezení v kruhu, mnohé
další nepopírají svůj komický a přitom snový ráz: Vycházející slunce se
žralokem a některé mají fantaskní až
hororový základ: Z neznámé planety.
U některých textů lehce převažuje komická tendence a svým obsahem se
vztahují k samotnému autorovi, který
se stává skrytým cílem svého vlastního
útoku: Legendární Peťka, Legendární
klub. Patrik Linhart neustále balancuje
na pomezí, drží se na pomyslné dělící
čáre mezi mnoha opozicemi a nehodlá
přešlápnout ani na jednu, ani na druhou
stranu, vždy tak, vás čtenáře, bude nechávat lehce poeticky linhartovsky rozpolcené. Takže: „Say no more.“
Tomáš Suk
2
H _ALUZE
literárně kulturní časopis
1
Patrik Linhart
Běsové budou pokřikovat
Občanské sdružení H_aluze, 2010
Text © Patrik Linhart
Ilustrace © Patrik Vetrugin
ISBN 978-80-904473-3-2
2
3
Jakpak se vám v noci spalo?
Nevalně, na můj vkus trochu moc Izajáše 34,14.
34,14, co to je?
/Montague Rhodes James/
4
5
Say no more
Jeho holka jezdí v bílý káře a von kvůli morriskám
zprcal trafikáře. U pumpy potkali nás, dva sociály,
já byl Buddha, ta moje Mahátma, dělali jsme závody
v kouření a snili o klepání. Say no more, řekl ten
maník, podívej se, takhle skončíš, když nepudeš na
vejšku. Tak jsem se zvedl a pomyslel si, u hradu Kost
mě málem přejela holčina v off- roadu, přijímačky
na vejšku měla za sebou a teď přes léto – asi průvodkyně, a u Mimoně mě vzal muj učitel z vejšky, ve
třídě prej osmdesát studentů, tak sedmdesát z nich
to udělá na beton. Tolik inženýrů budou moct holky
klepat. Say no more, vejšky sou mor.
6
7
S národem já dupu, dupu
Co umí všichni chlapi
V mojí vlasti i hudba z radia je tak blízká, až mám za
to, že interpret je bratr, moderátorka sestra a všechno je tak živé, že sám si připadám mrtvý. Stolek
v kuchyni s sebou šibuje sem a tam, talíře lítají
vzduchem, boty se samy vydávají na pochod, vosa
vzplane v půli cesty mezi dveřmi a oknem. Ze špajzu
se ozývá dupání, vlasy vstávají hrůzou na hlavě. Je to
tak - Meine Heimat ist Geist und ich bin poltergeist.
Právě jsem usínal, když jsem dostal chuť na pivo. Asi
bych v té chvíli měl dostat strach, ale nic takového
se nestalo. Měl jsem chuť na určité konkrétní pivo
v počtu, který naši matematici vyjadřují číslem 2π.
Abych nenaπnal své chuťové smysly, umínil jsem si,
že hned jak ráno vstanu, skočím na pivo ke Svatému.
Nic takového se nestalo, ale večer jsme vyrazili do
prapodivné vesnice Všechlapy, kde po nás při druhé objednávce vyrukoval hostinský se slovy mede,
mede! „Jak mede, vole?“ zeptala se moje dívka.
„No, mede, mede,“ zablábolil hostinský, který to tu
zjevně kroutil nejmíň přes dvě zavíračky. „Co myslí
tím mede?“ nenechala se. „Přestaň s tim vyrušováním a jeď bomby!“ napomenul ji kamarád. „Mede,
mede,“ trval na svym lokálfýrer. „A dáte nám tři
panáky?“ opáčil jsem. Všechlapák odkvačil a přinesl
tři panáky a znovu mede, mede! Tak se to střídalo
až do chvíle, kdy se démon hodil do vývrtky a jadrně
zahlaholil: deme. Vedle panáků bylo na účtu pět piv
zapsaných ve tvaru IIπ.
8
9
Sladcí Čechové v čele Unie
Říše divů
Redaktorka vycenila zuby tak, že to hrklo nejen v eurokomisařce, ale i v nás, u televizních obrazovek. Po
zopakování otázky eurokomisařka konečně řekla to,
co jsme všichni věděli a přece na to čekali, jako na
smilování Boží.
„Musíte to dobře zmanagovat!“ zněla odpověď.
Ten den v nejlepší pražský hotelový restauraci vykokotila s příliš aktivním pinglem, že jí k presu dal dvě
lžičky.
„Alenka ve Wonderlandu, to byla knížka?“ zeptala
se Ela třímetrového, tak se jí to aspoň zdálo, táty
v bezvadně střiženém obleku a košili s hlubokým
výstřihem.
„Jistě že byla,“ řekl táta a dál rovnal knihy do regálů.
„A už neni?“ nenechala se Ela zastrašit jeho urputně
koncentrovaným výrazem.
Táta leknutím zapomněl, jestli knihy rovná podle
velikosti nebo podle ceny. To ho přivedlo do varu, ale
přesto to pořád byl táta a to znamená dobrý otec.
„Takhle, Elo,“ řekl a práskl jakýmsi slovníkem o podlahu, „když už jí natočili, tak jí prostě nepotřebujou,
tak to ber jakože neni!“
Ela si nenuceně stoupla na slovník a vytáhla špičky.
„A pamatuješ si z tý knihy nějakou větu, kterou tam
zapomněli?“ Ráda by si utvořila komplexní obrázek.
Sehnul se pro slovník, ale třetím okem si všiml, že
ho sledují všechny pohledy v jeho resortu.
„Alenka potká jednorožce a ten jí řekl: Teď jsme
se spatřili. Když já uvěřím v tebe, ty uvěříš ve mě.
Platí?“
Prodavačka, která před hodinou servala tátovi skoro
všechny knoflíky na košili, se rozřehtala na celý
krám. „Platí! Platí!“ kvičela.
10
11
Spící cikánka
Legendární Peťka
Jde se na haldy. Haldy, haldy, pořád jenom haldy, ale
rozumí tomu jiní, lidé z rovin, z lesů, vod a velkoměst? Zkusíme to. Chceme se bavit o vysokém a pokaždé skončíme u toho nejnižšího. Třeba u faktu, že
kdo si pořádně vytře prdel, je prachobyčejná buzna,
ne homosexuál, ale bukvice, které jde jen o toho
ryzáčka v závětří. Takové řeči jdou večerem, ale ve
dne jdeme místo řečí my sami, jdeme Duchcovem,
kolem hald, podél potoka, u chovných rybníků se
otáčíme a jdeme ke Kalinům, ke Kalinům, kde sedí
holčina, kolem ní halda chlapů, a holčina si kvůli
nim vyholila obočí, ale zle, takže má nad každým
okem uzoučké sice, ale přece jen, dvojobočí. U vedlejšího stolu osamocená spící cikánka a nad ní obraz
od Rousseaua.
Ve dřevu to až příjemně zapraští, když přítel píchá
holku kamaráda a nad frndu píše vzkaz: S láskou
Peťka Punktužník. Holka se směje příjemnými chrchly, ale zapomíná na vše a lihový fix si nesmeje. Až
ráno její fantom smrti rozbaluje to dívčí tělo a čte ta
nesmrtelná slova a s výkřikem beze slov píše jí na
levou půlku vzkaz: Tobě nakopu tu pravou,
Punktužníku!
12
13
Puntíky na vestě
El tamaňo de mi esperanza
Vypravěč má puntíky na vestě. Půdním oknem jsou
vidět obrysy hor. Skupina přátel naslouchá vyprávění o společně prožitých příhodách. Na stole se vrší
popel a retek ubývá. Mizí i železná zásoba značkových vín. Vypravěč otevírá láhev griotky. Vypravěčů
přibývá. Historky docházejí. Vypravěč svléká vestu
a vypráví o zítřku. „Zítřek už je,“ směje se přítel
a tupě civí na hodinky. Ale zítřek ne a nepřichází.
„Griotka pryč, cigára pryč,“ hrozí se přátelé.
A zítřek nikde.
Vrásčitý bílý napůl člověk napůl kůň stojí za oknem
a odráží se v zrcadle. Proskočím oknem a projedu na
něm v roztrhané košilce celičký svět. Jeho upřímná
tvář co chvíli se ke mně obrací a říká – nemysli už
na to zlato, mysli na stříbro, mysli na bronz, mysli
na bramborové medaile, na bramborové placky, na
placky se jménem kapely, na kapely, na něco, co je
vzdálené, daleko, daleko od pramene, nebo aspoň
blízko u Pramene, kde mají desítky, dvanáctky,
šestnáctky v piškotkách a jiné baletky, se ztvrdlými
patami.
Lížu ty patagonické, patafysické, paranoidně legolasovské paty, které tak obdivují elfové nebo nám
nadělení andělé, o kterých nevíme nic. A dokonce
ani jejich existencí si nejsme jisti. Ale kdo to přece
tak nesmyslně opakuje: Kos s´ kos, kos je koz, kosss,
kos koz koz. Slyšíme hlasy a na medové louce louče
– a lidé na konci léta se loučí – vždyť víly a skřítkové jsou mrtví – pojďme si zaplavat – v oprámu pod
vrbami falešní vodníci drkotají zuby, promodralí
ptáci - na křídlech rakety – tonou ve hvězdách pod
hranatým měsícem z billboardů firmy Benz. Ano, je
na konci léta takové ticho, že ani rackové – Jen na
listech leskne se tvá krev v uvadajícím měsíci – A bílí
červi kroutí se ti ve vlasech – Po roce o něco víc –
tě děsící.
14
15
Noční práce na Věšáku
Povídal mi jeden zedník v hospodě něco, co jsem
tak zcela nepochopil, a objednal mi griotku. Napil
jsem se z ní jako ze slovníku, ale ani potom jsem mu
nerozuměl. Propili jsme konto bariéry a k čemu to
vedlo – prolomily se ledy, ale pod kým - -
16
Delfín v zelené.
Duchcov – Ústí nad Labem 7.40
Holčičky a kluci, víte vy vůbec, že když máte na
uších sluchátka, pomáháte neofašismu a jiným extremním ideologiím? A přece je to tak! Zažil jsem to
vlaku v 7.40 z Teplic do Ústí nad Labem…
Pečlivě jsem típl cigaretu o vagon a nastoupil do vlaku (ale vy to po mně, holčičky a kluci, nezkoušejte,
to si ten vlak raději nechejte ujet). Vlak byl bohužel
plný uspěchaných lidí se zapáchajícími tesáky, mnozí
z nich byli ve stadiu rozkladu a byli tak rozkvetlí
plísněmi, že jsem si je nafotil na mobil. Naštěstí však
bylo poslední coupé prázdné jako hlava učitele. Seděla zde jen jedna dívka se sluchátky na uších. Vešel
jsem a hlasitě pozdravil: „Heil, Hitler!“ Slečna se
po mně ani pořádně nepodívala a vykřikla: „Jasně,
kdekoli!“
Tady, holčičky a kluci, vidíte, že študentka mě dozajista neslyšela a měla za to, že se ptám po volném
místě. Kdyby však neposlouchala hlasitou hudbu ve
sluchátkách, tak by mohla odhalit dalšího extremistu a případně s ním šeredně (za pomoci průvodčího
a antifa) zatočit. Až jí někde potkáte, vysvětlete jí to.
Poznáte jí podle toho, že má na ovaru originál kerku
s delfínem.
17
Ženy davu
Zóna A
Jako do hořící haldy propadám se do životatoče.
A do toho všeho ty toužíš být jako paní, jako ňáká
zatracená pani vařbuchtová a tvé oči letošní nejsou
jako vloni. Proto chodím nasupeně městem a dívám se po holkách. Ale není to ono. Kterými, ptám
se, kterými dveřmi a kudy se ty perzóny dostaly na
ulici? Totoť nejsou holky, promiňme jim jejich medúsovité mozky, ale co ten look? Může pozorovatel zálibně spočinout na dívce v letních, byť předloňských
šatech, jako ještě před pár lety ten bystrý Franz
Kafka? Jsou sice bezvadné, ty jejich plány. Usedlé
kostýmy, uondané tváře, usazené životy. Pravda,
nemají to lehké, sex je sliz a peníze prach a saze
a mezi chlapi vidí samé pípany. Proč by v laktační
psychóze bloudily jinými světy? Nač? Ty jsi zjevně
jediná na světě. Plač.
Až přijde čas i na nás čas Alzheimera, budou stačit stacionáře, nebo už nás bude tolik, že budeme
volně pobíhat po ulicích, lesích a stráních? Už dnes
jsou ti letití vytikaní a to pamatují jen líně se vlekoucí časy totality. Práce je takřka to jediné, na co
se upomínají. – Práce a Láska! Nezapomínejme na
četné srážky alfa samců, které jsou i v domovech
běžné. Tu však je Alzheimer výhodou. V boji o lásku
bývalé učitelky z gymnasia pan Jarda křísl svého
souseda holí. U snídaně si pak udiveně prohlížel
jeho modřiny a pravil: „Kdo ti to udělal, Tomášku?
Já toho hajzla dostat!“ Pan Slávek pokrčil rameny,
že neví. Bývalý plánovač v JZD i zde sveřepě bojuje
za své družstvo. Komisi, která čas od času zjišťuje
mentální stav klientů, považuje za šťoury z okresu.
Na otázku jaký je den, odpověděl: „To skutečně není
předmětem naší debaty, všichni dobře víme, o čem
je tu řeč, a já za naše družstvo prohlašuji, že k tomu
nic víc nepovím.“ Světoběžník s kuriosním jménem
Michal Míchal si o pár let starší cikánku Ernu vyvolil
za svoji dceru. Chová ji na klíně a vykřikuje: „To je
moje dcera, přijela za mnou až z Peru!“ Erna mu docela prostě říká magor. Pod slupkou civilisace skrývá
se člověk jeskynní. S půlnocí vstoupil světoběžník
do sesterny, docela nahý, tahal se za moudí a prosil:
„Můžete mi, pani vedoucí, prodloužit život?“
18
19
Místo moudí mám kartáček
Úspěch má barvu cinobru a čas je tichý společník
– to jsou moudra, nad nimiž zůstává stát rozum.
Vězte však, že poslední výzva k opuštění této planety
nebude znít o moc duchaplněji. Netřeba už sekat latinu, neboť všechny ty bitvy a bitky, všechny hranice
a národy, všechno to uzurpované a opečovávané vědění intelektuálů, ekonomů a fanatiků všeho druhu
a všech druhů vlád se brzy uzavře. A my, kteří přežijeme v podobě štěnic, klíšťat a švábů a dalších druhů organismů, které zušlechťují výchovně vzdělávací
stanice, si celé své dědictví přeneseme do nových
domovů a budeme na ně vzpomínat jako Stínovlas
na Bucefala a ten na Pegase – a Pegas na Petišku –
jako na příběh minulosti s pěknými obrázky nahých
mužů a žen. Zatím se však nic neděje a tak si mohu
klidně představovat, že místo brka mám kartáček.
20
21
Duchové Ústí
Legendární klub
Půl kilometru před stanicí vlak zastavil a stál pět,
deset, možná dvacet minut. Proti mně seděl človín
v letním obleku gentlemana, který navštívil Orient
ve 30. letech. S pohledem upřeným mimo jakékoli
duševní souřadnice začal hlásit: „Řidič je ksindl,
kopyto! Hlavně, že vybírá lístky. Nejede! Kopyto.
Mít ho tu, sešvihám ho! Tenhle den, pokaždý! Řidič
svině, kopyto! Tenhle den, pokaždý!“ I přes hrozby
to byl jeden z těch řadových neurotických ubožáků, kterých má každé hejtmanské město okresního
formátu na tisíc. V mravně desorientované nádražní
hale se plísnili lidé. Informační panely informovaly
dav, že neinformují. Natřásajícím se hrůznem cestujících si razil cestu prodavač limonád. Zastavil
mezi mnou a automatem na limonády. „Dovolíš?“
zeptal se. „Já tam dám deset fant, rozumíš?“ Plivl
jsem na zem a prodavač začal počítat: „Jedna fanta,
druhá fanta, dvě a jedna jsou tři fanty, tři a jedna
čtyři fanty…“ Pak se zarazil a „Dost!“ zařval. „Teď
čaj, zelenej, jeden zelenej, druhej zelenej, mirinda,
dost!“ Zakroutil se a odkvačil k base coca-col. „Cola,
cola, cola! Tři cola!“ Rozhodil rukama a s výkřiky:
„Prázdný basy, prázdný basy!“ se ztratil. Četl jsem
kdysi o případu dvou žen, které někdy před padesáti
lety potkaly ve Versailles korsující kavalíry s lehkými kordy a dámy v napudrovaných parukách – tohle
bylo totéž, jen pozorované v zrcadle z gagátů.
Bylo to milé, přijeli mě navštívit. Zdenek Plachý,
kamarád z Brna, a jeho přítel doktor. Vzal jsem je
na prohlídku města, ale nedokázal jsem je udržet
na uzdě. Neuděláš nic, smál se Zdenek a každý třetí
krok se shýbal pro klobouk. Ten jeho Watson se
držel ještě hůř. Dobrá, myslel jsem si, ukážu alespoň
svý holce, jaký strašlivý po světě chodí kumpáni.
I když víceméně bylo jisté, že mě strhnou s sebou,
takže nebudu ten, kdo by mohl ukázat. Kromě toho
se Watson vypil tak, že jsme ho museli nechat na
hygienické stanici. Namouduši nevím, jestli OHES či
jak se to jmenuje, supluje záchytku, ale bez rozmýšlení jsme ho nechali ležet na chodbě před cedulí
OČISTĚTE SI OBUV. My dva jsme šli do KNAKU.
Zdenek chtěl vidět dům, kde kdysi sídlil ten legendární rockový klub. Kasal jsem se, že na tom pomníčku naší kultury je nastříkáno také moje jméno.
Roky jsem v těch místech nebyl. Všechno vypadalo
jinak. Bez nadsázky to mohu přirovnat k úžasu modeláře, který celý rozparáděný vrazí do pokoje, kde
má svůj železniční svět, a místo toho na něho vyjede
skutečný expres. Na Knakovském náměstí to však
bylo naopak. Místo vzdálených silhouttes komínů
Glavu tam byla pískovcová skalní stěna porostlá
břízkami a pod ní, na ošuntělé komodce, stál domek velký jako hrad na skalce, na střeše měl velký
nápis KNAK a na boční slepé zdi centimetrový nápis
JAZYK JE POSLEDNÍ KOMOUŠKEJ PANKÁČ. Zdenek
Plachý, ředitel Moravského národního divadla, hýkal
smíchy. Tak to je ta vaše slavná teplická alternativní
kultura - - DOMEČEK PRO PANENKY!
22
23
Garáže sousedů
Skleněné město
Tma má dnes oči z pouličních lamp, vlasy z tújí
a prsty z jabloní a zuby z bílých květů. Za oknem
Tropinočkin pozoruje garáže sousedů. „Jak se jim to
tam všechno podaří narvat?“ uvažuje. Tma pozorně
sleduje Tropinočkina. „Takový je to pozorovatel a mě
si zase nevšimne,“ hněvá se. Jenže svítá a Tropinočkin slyší jen tak…
„Dneska už jsou únosy o něčem jiném,“ vyprávěl
muž, kterého kromě fanklubu filmu Řecké fíky
a mimozemšťanů unesl kdekdo.
Únosce mu strčil revolver pod bradu. „No,“ řekl
povzbudivě.
„Až vyjdeme ven,“ řekl muž. „Budeme mít na hlavě
papírový pytlík a bude se nám zdát o skleněném
městě.“
„Proč pytlík?“ zarazil se únosce.
Rukojmí polkl na prázdno. Úplně mu sebral vítr
z plachet.
24
25
Vana s larvami
Rudé město
Nedobytný jako jarním deštěm svlečená dívka, vzdálený jako cikánská bitka na rohu ulice – u hřbitovní
schránky – pokračuji v cestě s nakrmenýma ušima
a pověstí roštěnky – trocdém jde pokaždé o něco víc,
sex je pro panice, polibky patří musám, současnost
je hnusnější než minulost a časy budoucí jsou lepkavé jako sen. Neznám v tomto světě nic příjemnějšího než talíř obklopený věrným příborem, i kdyby
talíř byl prázdný, kdyby byl létající, kdyby nebyl,
zůstává v něm jistota domova. A trocdém jde o něco
víc. Příliv světla, okno do zahrady s činkami, vana
s komářími larvami, zjevný příslib dětství. Stále jsme
šťastní, nedočkavě se nám klepe hlas, už jsme tam,
kde by barbar nevnímal hodinu jako míru času, ale
co opuchlý šrám.
A já jsem stále stejně nudný, a ty jsi stále stejně jiná,
a já zas stále stejně bezvýchodný, a ty jsi se mnou
ztracená, jak janta rata tá, jak jantarová komnata.
A já tě pořád musím nosit, a ty mě nechceš o nic
prosit, protože jsi janta rata tá, ztracená jantarová komnata. Myslím na tvou rudou čáru, ránu pod
srdcem, ale někdo mi urval kus hlavy a zbyly mi jen
voči z kašparovy krávy a beztak nejsem duše pravá
jako ta janta rata tá, jantarová komnata.
26
27
Pravěké moře
Bouřka nad Jeníkovem
Za nocí se slézáme na konci temných děr, ve dne
se bojíme vylézt na světlo. Nalití v dutinách po
pravěkém moři čekáme, až konečně vystřízlivíme
a budeme právi opustit svoje doupata. Bojí se nás,
když jsme jako tyčinky, jako třtiny ve větru se klátící
– jako ztracená zapomenutá slova nebo jako tma
prosycená výpary. A čím dál od nás, tím více nesmyslnější odvahy, tím více neklidu a důvěry ve vlastní
činy. Bubnujeme na vaše hlavy, plníme miasmatem
vaše chuje, tyčíme vaše bradavky a kloníme vaše
prsa před Měsícem. A baštonáda, které se dostalo
vaší mozkoprdeli, je naší písní. Pouštní blechy nám
říkají. Prý máme deset rukou a žijeme celé věky
v dětských kresbách.
Když byly Albertovi tři roky, řekl zcela zásadní větu:
Milujeme kuřata, škoda, že jsou tak dobrý! – Na cestě k bohům, potkal jsem toho haranta, svého syna,
kterého jsem kdysi měl v nenávisti jako jezdce z neznáma, který údajně musí zničit můj život – a také,
že ho přinejmenším nenávratně poškodil – na cestě
k bohům. A já, jenž se počítám mezi znalcí, znalce
věcí příštipkařící na věcech příštích, vypravil jsem
se s ním k jeníkovské faře, ano tam, kde kdysi Panna
Marie Jeníkovská konala malé divy. Albertovi ale
pořád padaly ty jeho pantalóny, proklínal jsem toho
pamrda, který mu je navlík, – v pravdě jsem to byl já
sám. Povídám: Ty zkurvený rifle zabiju! Albert nato:
Doufám, že až v nich nebudu.
Dodejme, že nás oba pronásledovala bouřka a v té
chvíli jsem byl rád, že on je tady. Bez něho, řekl
bych, by někdo, kdo tu ani být neměl, zmizel. Život
navíc se vždycky hodí, když jich máme tak málo.
28
29
Případ vojína machisty
Living in eclipse
Je to na světě tak zařízeno, že Jitřenka řídí kokrhání
a Měsíc řídí ženy a počítače. Není to tak dávno, co
jsem byl nucen připustit, že ne každému je počítač
a vše, co s ním souvisí, k užitku. Jeden z takových
případů za všechny – já ve 2.21 a server Seznam.cz.
Poměr mezi 26 ohlasy na případ zmláceného vojína
machisty, který objel i státní dálnici do Drážďan,
a 1459 reakcemi čtenářů causy o záletech Leoše
Krajča, odpovídá dekonstrukci mystické realisace
kvadratury kruhu. Tento neřešitelný nepoměr mě
rozlítil natolik, že jsem v podobě magického symbolu
nekonečna či spíše brejlovce šampiona vyběhl do
líté noci a zařval na svou sestru Lunu: Všechno ze
sebe server!
Černobílý v rudých trenýrkách tykám světu jako
bych o něm něco věděl. Nevím nic a nic jsem nepoznal a přece deset tisíc rozumů se mi vejde pod
gumu. Pod gumu od trenýrek, které denně prožívají
svůj černobýlek. Jenom někdy se mi zdá, že všemu
rozumím – rozumím tomu jako nějaký fašista - měl
jsem se raději vydávat za kedlubnu než začít dělat
novináře tudle v dubnu.
I myš scvrklá jako hrozinka má svou thesi skrytou
kdesi mezi planetami, někde tam v dáli za Měsícem,
který je od myší prožraný, plný děr jako život sám.
Jen já už nemám žádnou thesi ani naději, protože
nejsem ani myš, ani fašista, ani černobílý obraz v rudých trenkách – jsem tady a zůstávám nad ději.
30
31
Brutus čili O výchově
V zahradě zdraví
Na naléhání umělecky nadaných rodičů, kteří mě
dobře znají, jsem se rozhodl napsat pár slov o výchově dětí z umělecky zaměřených rodin. Je, pravda, velké zklamání, když se v děcku projeví ambice
účetního revidenta či naopak až příliš geniální
básník. Ideální stav vidím takto: děcko neprudí, je
sofistikovaně free, vydrží bez astmatického záchvatu
pár hodin v lokále, do literárního salonu si nevezme
zahnědlé trenky a děravé fusekle, a především má
zásobu čupr mentálně vyspělých hlášek. Od počátku
musí hoch v matce vidět Isoldu a děvče v otci tušit
něco mezi Legolasem a Jonathanem Harkerem. Druhý rodič je v přirozené nenucené poloze psychouše
nebo rampoucha. Nechat dítěti volný prostor rozvoje čili volně přeloženo pouštět do něho esotheriku,
árt, hippie nebo punk je vhodné od 4 let. V 5 letech
by havrlant měl na výstavách a podobných akcích
projevovat relevantní názor. Rodič by se při těchto
příležitostech měl před capartem decentně vypít
nebo zhulit, aby bylo jasné, že umění není žádný
med. A na závěr: Pokud v blízkém DDM neotevřeli
kroužek sběratelů eolských harf, případně opravářů
samorostů, nikam to choudě nezapisujte. Jen ať je
doma a chodí a dívá se.
„Tady je Ježíš,“ padla hláška v komunitě letničních
křesťanů. „Je tady snad jinej?“ řekl jeden z party. Osazenstvo sedělo jako by bylo hluché. Přitom
jsme tam všichni jako hovada na Ježíše dřeli. Říká
se o nás, že jsme ti inťoši bez vejšky, alkáči a fetny,
které dostane i sekta, která s Ježíšem dělá na frančízu. A Ježíš za náma chodil maskovanej za manželku
s harantama a povídal: Nedělej ze sebe blba, vrať se
zpátky! Ale to byly hádky. Řikám tý kundě: Ty nejsi
Ježíš! A vona: Já sem Ježíš, jéžiš, tvoje rodina s Vládikem! A já: Si ďábel! A do toho můj guru: „Ježíš
je tady! Tady je Ježíš!“ A ona: „A má mícu?“ – „Né,
micvah, my jsme letniční křesťani, ty krávo!“ hořekoval můj mistr. „Ty paznechte s kulometem ježíšů!“
řvala ta kráva. A já nato: „Ježíš tě pokoří, Ježíš tě
pokoří skromností!“ A parta pořvávala: „Skromnost,
skromnost!“ Do toho mistr ječel to své „Ježíš! Ježíš!“
a moje stará s Vládikem křičeli: „Beránku Boží,
který snímáš – agnus dei qui errata pekata mundy,
protože Ježíš je s náma – ale v latině!“ Byla to voda
pro mistrův meč. „Né, Ježíš mluví česky a zabije vás
všecky!“
32
33
I na nebe padá tíha bytí
Nevhodné odmítnutí
I na nebe padá
tíha bytí
My s hrdostí hlásíme
že jsme ti zbytí
Přítelkyni vznešeného pána Luxe von Duxe Radiolku
z Buchtičkova zastavil na promenádě mladík známý
jako Dennis Hiphopper. Platonicky uctivě ji miluje,
ale nad platem Platanů přiznal, že by prášil, až by
štkal. Vyprávěl, že je mistr republiky v pěti sportech.
Zejména jako lyžař prý vyniká. „A co ten tvuj Aleš,“
vypálil náhle. „Žádnýho Aleše nemám,“ opáčila Radiolka. „My mu tak řikáme. Vůbec se k tobě nehodí.
Já bych věděl…“ kasal se Dennis. „Mohla bych být
skoro tvoje matka,“ zpražila uhrymana Radiolka.
Jelikož takto zostra odmítla lákavou nabídku na sex,
divila se pak velice velmi, když ji Lux von Dux sešvihal. „Nebudeš ze sebe dělat žádnou starobu!“ ječel
Dux nepříčetně. „Taková blamáž před lidma! To si ho
raději měla voprcat jako ta bába toho ježka!“ Tehdy
Radiolka pochopila.
Lux von Dux je tajemný, vznešený.
Dívko má zakletá v růženínu
život jak uvařený guláš
přidávám po troškách kmínu
a seru na zeleninu
Dívko s očima ze záhnědy
a bradavkami z krevele
chci se pást sám
chráněn stínem tvé prdele
34
35
Zimní idyla
Krystalky sněhu na obočí a špína města zalezlá pod
nehty jsou příjemné. Na obzoru poněkud nepatřičně šlehají plameny. Kdybych byl historik viním tím
lancknechty, kdybych byl potůčkář, obviním horské
prameny, kdybych byl celičký zalezlý v hodinkách,
řeknu, že je to čas. Čísla z data posledního soudu se
odlupují v černých cuccích na skluzavku, šedý sníh
na černý padá, zakrývá sněhuláky ze zmrzlé krve.
Ulicí řinčí smečka bílé chudiny. A proti nim točí řetězy white poor. Koulují se uřezanými pěstmi zamrzlými v ledu. Tisíciletá osika se kácí pod vahou obrovského kosa soudce. Staří vítězové konečně prohráli.
Kos soudce prozpěvuje, že u cihlárny za městem
budou o soumraku sáňkovat třicátnice. Přirozený
stud jim to prý za světla nedovolí.
36
37
Living in Tepunk
Gen sociálního vyčnívání
Nad tím, jak vypadám, se rozčilovat nebubu a bubu
a bububu! Ale mám pár poznámek nad váma. Vy
taky nejste alemáni nadnáma. Jsem už rozsekanej
jako petržílka, ale poslední skinheadský holky přece
patří říši! Tak co!!! Kde sou?! Utekly snad ze zastávky? To jim taky patří, i když kolikrát rozum má větší
cenu, než sám rozum.
Netřeba nad ničím mudrovat. Oops! Brankář Čech je
v bundě a bez přilby neznámý zero, ale tebe my moc
dobře známe. Špice! Prestižní Universita Amose
Evangelisty Turkmenského v Litvínově objevila gen
sociálního vyloučení. More! Na Olomouc spadlo 105
železničních vagonů soli. Prásk! Kultovní film Avatar
shlédlo 15 miliard diváků. Seš poslední. Vole! Usáma vyzval k bojkotu amerického dolaru. Bum! Ale
Usáma používá čínskou techniku. Nekupuje to asi
sám, od někoho to dostal. Kdo rozdává hi-tech dárky
v Číně? Santa! Vow! Muži XXI. století vaří, uklízejí
a věnují se dětem. Super! Ale ženy také vaří, uklízejí
a věnují se dětem! Takže nikdo nedělá nic jinýho.
Bomba!
38
39
Jsem alemán, ale mám to za pár
Podpis čtyř
Protože – banán je hozený míč, holčičí zrada je kýč,
vrásky jsou přátelství, pohled je vědomí, od něhož
uteču pryč. – Protože budu hlásat jenom popinu,
být sám sebou pominu. Vzpomínko, vzpomínko, jsi
teplická věž, kde žijou ty největší nuly, zpíti, chemická zoufalství, a jejich falešné děti práce jsou nebytí,
drsný soudruh už není vazelína, ale bílý kolárek.
Protože - každej má chuť se rvát se svym rváčem
a na konci konkursu tvrdí, že kravata škrtí, ale tentokrát naposled s ní má chuť rvát se.
Radiolka se střetla s dobou. Poznala, že kamarádka
smažka může být paní páv. Poznala, že kamarádka
chytrá může toužit po kariéře úřední osoby. Poznala, že kamarádka stavitelka může mít na háku i to,
že na výkon skládá vrtačky. Lidé jsou arci už tací,
pokud se mění, tak jenom k horšímu. Namítnete
případy různých mudrců a světců, ale řekněte,
byl ten Ignác z Loyoly špatný chlap, když před tím
prozřením tak trochu chlastal? V našem případě se
první dvě kamarádky zcela po lidsku, žádný model
Ašóka a spol., rozhodly zapochvit v době, která to
očekává. Třetí kamarádka dobu tak zcela neupochopila a patrně ve své firmě kariéru neudělá. Já
samozřejmě nejsem žádný vrták, a proto od Radiolky
očekávám – už zase, zase mi to zní v uších! Slova,
která mě pronásledují od časného jitra: Tancují mi
na těle pupínkoví andělé. Těší je piváky, nuda a krváky… No, a teď je celá nit mých vývodů přerušená!
Od Radiolky zkrátka očekávám, že bude jako ti moji
pupínkoví andělé.
40
41
Haida a okolí
Rudý Autostop
Je to kraj života plných kosých skal a skla a lidí,
kteří umřeli na silnicích, když hnali dobytek domů,
a lidí, kterým uhořely ruce, když šplhali po skalních
věžích elektrického vedení. Kraj gigantické komunity tuláků, před nímž zapadá slunce za vyrabovanou
pyšnou Panskou skálou. Hroty dávných varhan válí
se po hřbitovech a parcích, hrají na ně uprchlí umrlci skelných očí v rubáších ze skelné vaty a z blízkých
skalních údolí, která mají názvy tajemné jako měsíční moře, zní magický nápěv Petře, Petříčku, chlapče
rozmilý… Cizinec na cestě je okouzlen. Nový Bor
však dál šumí a umí po skalinách a hledá svůj
ztracený květ.
Chtěl bych zrušit svoje důchodové spoření, je-li to
možné, pak ihned.
Proboha, proč? Co je to stovka měsíčně, a stát vám
ještě přidá 50%!
Zakládám fanatickou náboženskou sektu, něco jako
RAF.
Prosim?! A jak to souvisí s vaším spořením?
Nemůžu víc český spořitelně věřit. Chystám se vyvraždit všechny vyšší bankovní úředníky.
Jak? Máme tu nabídky.
Z hlediska vyššího principu mravního není vražda na
tyranu zločinem.
Ale vy u nás máte debetní účet a jste v trvale v mínusu.
Jé-he! Takže mi nezbude než velké odmítnutí. Stop
fašismu zakázán. Děkuji. Nas-hledanou.
42
43
Blikající vlak
Doubravská proměna
Světlo se zhasínalo a rozsvěcelo. Maník s knírem
vyšel na chodbu. Vrátil se a řekl: Jedu už z Prahy, ale
tohleto se nám ještě nestalo. Poklepal jsem prstem
na stolek a pravil: Pak je tajto something new. Ejhle,
englišman, poznamenal maník. A mám-li prý rád Pet
Shop Boys. V duchu si říkám, o co ti de, úchyle, ale
nahlas řeknu: Taky. Nato už jen ticho a
odpolední tma táhne vlakem.
Probudil jsem sebe a několik dalších. Spali jsme
u otevřených dveří na terasu. Během noci stoupla
země o dvacet metrů, hory zmohutněly a celá atmosféra se zbarvila do zelena. Z terasy bylo možno vyjít
do zahrady a obdivovat se Doubravské hoře, která
po zmíněných změnách byla čarovná. Nejen však
hora, i hrad nabyl na objemu. Do oběhu se vrátily
hračky z mého dětství. Ne snad, že by byly chovány v nemilosti, ale já sám jsem si z nimi začal hrát.
Dokonce i ty ztracené či vyhozené se objevovaly na
různých nepatřičných místech. Rozhodli jsme, že
po jídle vyrazíme na hrad. Poobědvali jsme čokoládovou bábovku, od let známou jako biskupský
chlebíček, a čaj, na kterém se točil cukrový vír. Hrad
Doubravka byl zahalen průsvitnými zelenými mraky
a vedla k němu cesta z obrovských břidlicových desek. V lese, který nás brzy obklopil, všechno rychle
rostlo. Bylo to až zrůdné. Páčil jsem na netřesky na
skalách, brzy byly tak velké, že mohutné balvany
pukaly a jejich odštěpky se valily na cestu. Zelená
záře pronikající listovím zraňovala oči. Napadlo mě,
že někdy bylo i za dřívějšího světa tak zelené světlo
předtím, než začalo pršet. A opravdu brzy se rozpršelo. Zelené kapky poskakovaly kolem nás. Dešťová
voda byla trochu viskosní, a tak se zdálo, že z korun
stromů se až k zemi spustily dlouhé liány. Byl podvečer, přestalo pršet a hradní nádvoří tonulo v modrozeleném oparu. Kužely kopců, dříve jaksi vzdálené,
nám takměř dýchaly na záda. Město pod námi se
bavilo rozsvěcením a zhasínáním světel. Horký dech
hor se stal nesnesitelným.
44
45
Pěkně modulovaný hlas, který zazněl nad námi, ale
i v nás, řekl: Toho prostředního! A všechno se vrátilo
ke své neobyčejné každodennosti. Jenom já, byť jsem
se probudil mezi ostatními u dveří terasy, terasy ve
čtvrtém patře, jsem zůstal jaksi ztracen.
46
Z neznámé planety
1.22 a na zahradě bylo světlo jako ve dne. Nikdy
jsem tomu nevěřil, ale stáli tam. Malý národ. Informace o tom, že umí číst myšlenky, se mi v té chvíli
hodila, páč umím jen česky a kapku anglicky. A tak
kromě smrtelné hrůzy jsem dokázal vypotit slova:
Vítám vás! Bytosti s mandlovýma očima, popsané ve
všech příručkách o UFO, se obrátily ke mně a jedna
z nich řekla: My vítáme tebe! Oba stály uprostřed
zahrady, nebýt světla z pouliční lampy, ani bych je
neviděl, tak byli malincí a nenápadní, a tak jsem
znovu řekl: Já vítám vás! A rozpřáhl jsem ruce, ale
ne příliš, protože jsem se celý klepal. „My vítáme
tebe,“ oni na to. „Ne, já vítám vás!“ osmělil jsem se
jen proto, aby bylo jasno. „Ne!“ zařval poprvé jeden
z nich, „vítáme tebe!“ To mě nasralo. „Vítám vás!“
zařval jsem. „Ne, my tebe!“ ozvali se. „Kurva, já –
vás – tady- vy – vy – vítám!“ „My, tebe, tady, vítáme!“
„Hovno, já tu vítám vás!“ řekl jsem a bylo jasné, že
to těm zeleným šamanům nechci opakovat. Jeden
z nich ukázal na mě prstem se slovy: „My!“ a druhý
doplnil: „Tě tu jaksi vítáme, ty hovado!“ Co jiného na
to a v té chvíli mě přešel strach – než: „Piču z ryby,
já sem tu doma!“ A oni zas: „Ne, vypal, my!“ V té
chvíli stála už moje zahrada v plamenech a mě bylo
docela jedno, co s námi udělají. Zařval jsem ze všech
sil a beze strachu: „Vítej tady, kurva zlámaná!“ Nebylo to nejchytřejší, ale taky to nebylo úplně blbý –
světlo zmizelo, nikdo nebyl ztracen a moje kočky
se těší plnému zdraví.
47
Tolik to všechno stojí a leží
Zdi stíraj sny
A ty se ptáš kolik to stojí, vůbec tě nezajímá kolik
toho je, a ty se ptáš kolik toho bude,
nezajímá tě kolik to stálo, bude to a stálo to všechno,
co máš, nikoho netrápí, kdes na to vzal,
že ve tmě za oknem, na který zaklepal,
tvůj vlastní ocas se na tebe podíval!
uběhlo už tolik let
pavučiny ve vlasech
ze střev kulomet
na střechy míří
a rackové mají
zase hlasy cizí
Masta na ruce je Isolda
a na nohy Tristan
uplynulo už tolik let
a pořád tělo trestám
Zaleť se mnou prosímtě na Seznam.cz, vyhledej tam
moje jméno, ať víš, za koho mě mají. V ruce máš můj
telefon, podívej se, co kdo píše. Nahlédni do naší
poštovní schránky, tam se schovávají naše dluhy.
Všechno se provalí, nevykryješ ani dítě, a dítě tě
neskryje.
48
49
Noc oživlých legend
Cesta vůní
Obě legendy se náhle zvedly a jako jeden muž zamířily k pisóňům. Zatímco jeden volal do mušle přítelkyni, že tu konečně našel kruh vyznavačů a z toho
titulu dorazí dom až na snídani, druhý pochcal
mobil. Všechno se odbylo bez zbytečných slov a říhání něžností. Když se vrátili k našemu stolu, ztuhly
jim úsměvy a připravené proslovy ztratily směr. Na
jejich místech seděly dvě legendy, úplně stejné, dvě
navlas identické typózy. „Teď mě napadlo, že jsme
jako mrtvý,“ řekl jeden. A druhý: „To snad až později.“ Byla to hádanka, možná záhada, ale mě napadlo,
že jsou to po švédsku vardôgerové, dvojínci, které
už už čekáte, že přijdou, a zatímco ten pravý právě
zčerstva vyrazil na cestu, vardôger je tam přece jen
o krapítek dřív. Mezi osamělými lidmi tady i tam,
zkrátka na Severu docela běžný jev.
Cesta uslintaná slimáky, ponížená botami nejubožejších lidských trosek, cesta vede k nádraží. Cesta
k nádraží nadrženému jako vlak, zpožděnému jako
štěstí v životě, jako spadané listí, které voní jako
dovádění na moldavských pláních v dobách, kdy
sudetskému světu vládla pustina, a další troudy stop
vedou k jiné vůni, nassávám ji a pomalu rozpoznávám. Je to vůně spálených objímek, žárovišť žárovek.
Připomíná mi dětství a sbírku nerostů, kterou jsem
umístil ve svém vlastním baru nazvaném Lucky Strike. Vůně vlaku je jako cesta do Plzně před dvaceti
lety, půvabně mě objímá a tiskne k sobě a křičí. Je to
víc než vůně šatníku, vylitého vína, vůně anglických
časopisů pro gentlemany, vůně nůžek, vůně zpocených nohou, která připomíná sádru a vatu. Udivuje
mě, že vůbec mám odvahu jít dál, ale je to jen tupost, která se bije s vůní boha. A bůh voní jako čas.
50
51
Expedice dromedár
Lahošťské pláně
Po zahradě mě honil velbloud. Jeho hrby bíle zářily v měsíčním svitu. Dvakrát nebo třikrát jsme
běželi podél plotu, než jsme se zamotali do temné
zóny a zahrada počala ukazovat svoji tvář měnící se
v průběhu let, staletí a nakonec i nesčetných aeonů,
kterými prošla tato planeta. Už je to zase v pořádku. Velblouda si odvedli ti povedení cirkusáci, sám
jejich hrůzostrašný clown s roztékajícími se líčidly
ho dirigoval směrem k náhorní rovině. I zahrada
se rozhodla ukotvit svoji podobu asi tak na období
triasu. Lidi jsou naštěstí natolik zblblí nebo unavení,
že z míry je nepřivedou ani podivné květiny, které
pěstujeme. Jen zavolat si z naší zahrady už nikdo
nemůže. U telefonů praskají displaye, taky u digitálek, plazma praská u obrazovek. U klasických hodin
může naprasknout sklíčko, ale ručičky jdou dál,
i když všelijak.
Po letech komunistického útlaku se na lahošťských
pláních opět mohou prohánět koně. Mezi nimi zvláště vyniká dvojice Mrtvouch a Pan Šoport. Albert
zaslechl jejich rozhovor a já ho zapsal do lidské řeči.
Mrtvouch: Rovar rovar faro barbar.
Pan Šoport: Sin kopa par Fíka.
Mrtvouch: Síka míka Sort.
Potom si koně osedlaly dvě bezvadně ohozené
holčiny a odcválaly v dál. Majitel koní se za nimi
díval a pak se otočil k nám. Rukou hrábl do vzduchu
a v jeho úsměvu se zaleskla pětka. Tehdy jsem pochopil, o čem se koně bavili. Šlo o úryvek z Antošové
skladby Vlčí slina:
Tak slizko je a šosácky, pravil Mrtvouch. Z paláců
močí, řekl Pan Šoport a Mrtvouch dokončil: Skřetům
na pařáty.
52
Svatavě Antošové
53
Ubohé pády, KC Ústí nad Labem
Vycházející slunce se žralokem
Otevřel jsem dveře a řekl: „Vítej sestro, vítej bratře!“ Vehnali se dovnitř jako velká voda.
Výměna stříkaček, voda, desinfekce, páchnoucí
vazelína na bercáky, zlevněné vložky pro dámu, dvě
polívky, dva čajdy, vitamíny pro srandu králíkům. Zatímco seděli, sdělil mi kolega, že Blechovi je vskutku
29, nikoli 49, jak to neustále zapisuju. „A kolik je
tý ženský?“ ptám se. Každopádně jí je dost. Blábolí
a říká mi milánku, pod riflovou minisukní má červená tanga, možná byla kdysi bílá, ale o to nic. Za čtvrt
hodiny je kontaktní meeting room plný strávníků.
Místní Nick Cage, který jaksepatří vykrisoval na
heráku a od včerejšího rána cválá na bílým koníčku,
právě předvádí taneční scénu. „Systemáci,“ křičí,
„to je klídek, úsměv a valcha!“ Jeho dvoumetrová
vyzáblá figura předvádí pradlenu. „Hiphopeři, to je
kero a ruce jako nůžky!“ Rozhazuje rukama a volá:
„Respekt, hej, čoveče, máš kero, respekt!“ Smíchy
mě bolí břicho, když chvátám otevřít další partě
v pevné víře, že opět zachráním pár lidských životů.
Je to neuvěřitelný sebelhář Viktor. Za patnáct let
osmnáctkrát léčený, rok byl čistý a jenom chlastal,
pak prohrál všechno na automatech a začal brát.
Společně sepisujeme zvláštní typ sívíčka, kterému
kontakťáci říkají drogová kariéra. Jsem rád, že mohu
být někomu prospěšný a mít, jak se říká, smysl. Šestý můj smysl mi však říká, že to nemá za mák smyslu, ale potom si zase říkám, co je mi po tom. Aspoň
to, že tu měníme použité nádobí za nové, přispívá
k public health. A public health je v tomhle městě
zvaném public hell asi to jediné, co se s tím dá dělat.
Jednou jsem, asi po dvou pivech, crowloval podél kalifornského pobřeží mezi žralokama, z nichž někteří
upláchli kuchařům od kudly a jiní byli celí vykostění.
Byl jsem samosebou v těžké pohodě, aťsi pivo bylo
teplejší než hoši z pobřežní hlídky – ale přece jen
jsem měl peška. Jeden žralok, celý zlatistý, asi od
vycházejícího trekingového slunce, si mě vyhlédl –
a teď splň tři přání jinak se uvrrr – on na mě. A co by
to jako mělo být, já na to. První, povídá ten halama, bude prosté, chci vidět to slavný antediluviální
moře u Špilberku ve Střední Evropě a to prosím ve
vycházkovém akvárku. Druhé – a potměšile se zachechtal – opatříš mi film Iwo Jima, a za třetí, řekneš
mi vtip o galantním žralokovi a upadne ti jedna koule. Žádnýho Iwo Jima neznám, řekl jsem, a upadla mi
koule. Dobrá, ber to vod konce, řekl žralok.
54
55
Sen ve Snu
Když jsme míjeli bordel & pension Sen, prohlásil
Zbyněk H., že právě zde se mu zdál sen, že ho v Londýně hostili Duran Duran.
„A byla tam zima?“ zajímala se Radiolka.
Oba jsme se po ní nechápavě podívali. „Proč zrovna
tohle?“ divil se Zbyněk H.
Radiolka se zatahala za ucho. „Ten barák vypadá
dost studeně.“
„Přesně tak,“ zastal jsem se Radiolky, „do bordelu
jedině v oteplovákách.“
„A než ti je stáhne, máš půlku noci za sebou,“ dodal
zasmušile Zbyněk H.
56
57
Portugalský sen. Pokus o simultánní
překlad telenovely na RTP
Chceš mě kontaktovat? Paní domu sedí u zrcadla.
Musíme s tím skončit, Carmen. Říká hlas v telefonu.
Ty jsi ale persóna.
O všem ví Lorra!
Vstupte, aligátore! V zrcadle se objeví žena.
Nepovídej mi do toho. Žena odejde.
Chystá se oslava narozenin.
Vidíš ty lidi? Kdo to je? Ptá se pozvaný psycholog
paní domu.
U jóviše! To jsou moje děti! Paní domu netečně pozoruje hlouček mladých.
Oslava se obešla bez emocí. Druhý den začíná ve
skleníku.
Proč stříkáš ty kytky? Ptá se muž v bekovce.
Julio, jsou to moje kytky.
Proč? Muž v bekovce míří svou otázkou jinam.
Tak moment, tohle je důležité. Paní domu se zbavila
zahradníka a připíjí si s kamarádkou.
Mami, jsem tvoje sestra!
Tak to si přišla na svět docela pronto. Paní domu
myslí na Rafaela.
Ženy se políbí a tečou jim slzy.
Advokát nebo pojišťovák čte podmínky smlouvy.
Ženy se tváří nakvašeně. Sestra pohladí sestře rameno. Ve tmavém pokoji se zalesknou její hodinky.
Paní domu vyšla do města a mluví s ještě starší dámou. Torremada! Carmen!
Staré dámě po prvních slovech vyhrknou slzy. Obě
se obejmou a slzí.
Objeví se starý přítel. Tohle nebyla smrt.
58
Na hřiště vyběhne skupina mužů a zmlátí toreadora.
Všichni se začnou hádat a ten se sádrou na levé ruce
začne mlátit o zábradlí. Kusy sádry odletují.
Dcera zjistí, že je těhotná.
Tak, co? Ptá se manžel.
Nic můj pane. Blufuje dcera.
Mladý muž vychází z dveří číslo 30. Mladá žena leží
ve vaně. Pěna jí zakrývá poprsí. Mladý muž se jí ptá:
Co tomu říkáš?
Běž, ty amigo! Říká mladá žena.
Mladá žena s rusými vlasy na krátko brečí před
svým psychologem.
Co se vám stalo? Tak to je mezinárodní! Psycholog je
vyděšen.
Mladý muž ve svetru míří kamsi brokovnicí a křičí:
Okej, papá! Tak co, amigo?
Otec mu rozmlátil kladívkem ruku, aby se nestal
toreadorem. Není jeho otcem, protože sám nic neumí, ale jeho otec je muž v bekovce, který byl toreadorem, ale dělá, že jím nikdy nebyl.
59
O porozumění Čechů a Moravanů
Neznámý známý
Na otázku, proč se Češi a Moravané tak často nemohou v otázkách literatury dohodnout, lze místo odpovědi zarecitovat krásný rozhovor Čecha z království
a Čecha z markrabství (jak rozlišoval Paul Eisner):
Já su realista! - Ale hovno, ty si realista!
Jak potkáš někoho, kdo tě zná a ty jeho nepoznáváš,
a následná diskuse se rozpíjí v nekonečnu, zeptej
se dotyčného na Pavla. Pavla zná každý a Pavlovo
příjmení určí směr, v případě neúspěchu následují
Petrové a Martinové. V poslední instanci je nejlepší
zeptat se sám na sebe. Když se dotyčný nechytne,
jedná se zjevně o cizí, nepřátelsky nakloněnou osobu, které je záhodno rozbít hubu, vybrabčit šrajtofli
či provést nějakou podobnou kulišárnu.
60
61
Nejmladší z rodu
Posezení v kruhu
Nicol své těhotenství nepřiznala slovy, nýbrž outfitem, jehož zvýšený pas upozorňuje na rostoucí
břicho. Totéž udělalo dalších 20 miliónů žen, které
potkaly stříbrný hummer a na jeho majitele použily
humor.
„Draku uhni trochu, ať si prohlídneme tvuj hummer!“
Kam se podíváš, černo. Přesto, že nejsi rasista,
začíná ti být jasno, že tohle může špatně skončit.
Vzadu u automatů je taková všehochuť zoufalců. Tak
to už v sociálních zónách bývá. Každý zváží fakt, že
pětistovka je hovno, ale co kdyby pikes dal. Mezi
cígárkometem a jukeboxem sedí dvojice bílých zpíťů.
Díváš se schválně jinam, ale nenápadně si krmíš
uši. Tentokrát je zadáno pro techniky. Naštěstí brzy
přeladí na net. O tom něco víš, ale je to pořád nuda.
A najednou zpozorníš. Dokonce podezříváš vlastní
uši, že se přežraly. Zpíťové hodnotí básnířku. Dobrá
adresa, to znáš. Marcela Pátková, už jsi slyšel. Vida,
konečně předvedla i něco víc než slova. Prej ji má.
A ty kozy. Slušný akty, libuje si jeden, ale rozcapit
se, aby bylo vidět všechno všecičko, na to eště nedozrála, míní druhý. Zasněně si vzpomeneš na Hitlera.
Měl rád, když si Geli přičapla nahá na bobek přímo
nad jeho obličej. Z vytržení tě probere Landova
skinheadská klasika Si Čech, Čech, Čech, tak si toho
važ! Ty bílý paka osolili jukebox, napadne tě. Tohle
asi bude tvoje poslední bitva. Ale všechno je jinak.
U barpultu poskakuje partička cikánů mezi patnácti
a dvaceti a skanduje Bílej jezdec, bílá tvář, bílá liga,
bílá zář! Když se konečně vyvalíte z nonstopu jako
černí jezdci přicházející do bílého dne řvete na celé
sídliště Böhmen-Mähren über alles! A celý svět se
příjemně usmívá, i když ty osobně to tak nevidíš.
62
63
Plachta na obzoru
Zen ve snu
Mohl bych se sebrat. Sebrat toho víc. Ve městě
plném noci sebrat svůj pocit, že potácím se opět co
antediluviální výkvět zkamenělé květeny. Život je
černota, paráda zbytečná, jak hlava blondýna, jehož
rozkoš točí k nebi, které tam není. Ono je jinde,
zevnitř do mě civí. Vadí mu, že jsem jako všichni jako všichni diví. Prosadím se v kolektivu, udělám si
v lebce díru, budu plachý, uteču a napnu – plachty.
Zenový mistr si mě vzal na louku a učil mě dosedat
tak lehce, jako když otočíte otevřenou plechovku
a necháte párky dopadat na zem. Muselo to být
prudké, bez zábran a zároveň elegantní. K čemu to
je dobré, jsem pochopil, když jsem potkal mluvícího
psa. Uměl sice mezi štěkotem procedit jen slovo zahradničit, ale i tak jsem si sedl na zadek, jako když
padají párky. Byl to jen sen, ale – dovolte parafrázi
na Poea – není sen jen ve snu zen?
64
65
Globální parta
Kdesi v Malaze se procházela mladá dvojice, Češka
a Rus, když k nim přistoupil mladičký Maďar
a spustil:
„Do you speak English?“
„Ne, vole!“
„Why?“
„Patamu!“
66
67
obsah:
Say no more���������������������������������������������������������������������7
S národem já dupu, dupu���������������������������������������������������8
Co umí všichni chlapi �������������������������������������������������������9
Sladcí Čechové v čele Unie����������������������������������������������10
Říše divů�����������������������������������������������������������������������11
Spící cikánka �����������������������������������������������������������������12
Legendární Peťka �����������������������������������������������������������13
Puntíky na vestě�������������������������������������������������������������14
El tamaňo de mi esperanza����������������������������������������������15
Noční práce na Věšáku����������������������������������������������������16
Delfín v zelené. Duchcov – Ústí nad Labem 7.40����������������17
Ženy davu ��������������������������������������������������������������������18
Zóna A��������������������������������������������������������������������������19
Místo moudí mám kartáček����������������������������������������������21
Duchové Ústí�����������������������������������������������������������������22
Legendární klub�������������������������������������������������������������23
Garáže sousedů�������������������������������������������������������������24
Skleněné město�������������������������������������������������������������25
Vana s larvami����������������������������������������������������������������26
Rudé město�������������������������������������������������������������������27
Pravěké moře ����������������������������������������������������������������28
Bouřka nad Jeníkovem ����������������������������������������������������29
Případ vojína machisty����������������������������������������������������30
Living in eclipse �������������������������������������������������������������31
Brutus čili O výchově�������������������������������������������������������32
V zahradě zdraví�������������������������������������������������������������33
I na nebe padá tíha bytí��������������������������������������������������34
Nevhodné odmítnutí�������������������������������������������������������35
68
Zimní idyla��������������������������������������������������������������������37
Living in Tepunk�������������������������������������������������������������38
Gen sociálního vyčnívání�������������������������������������������������39
Jsem alemán, ale mám to za pár��������������������������������������40
Podpis čtyř ��������������������������������������������������������������������41
Haida a okolí �����������������������������������������������������������������42
Rudý Autostop����������������������������������������������������������������43
Blikající vlak�������������������������������������������������������������������44
Doubravská proměna �����������������������������������������������������45
Z neznámé planety ��������������������������������������������������������47
Tolik to všechno stojí a leží ����������������������������������������������48
Zdi stíraj sny �����������������������������������������������������������������49
Noc oživlých legend �������������������������������������������������������50
Cesta vůní����������������������������������������������������������������������51
Expedice dromedár ��������������������������������������������������������52
Lahošťské pláně�������������������������������������������������������������53
Ubohé pády, KC Ústí nad Labem ��������������������������������������54
Vycházející slunce se žralokem����������������������������������������55
Sen ve Snu��������������������������������������������������������������������57
Portugalský sen. Pokus o simultánní překlad
telenovely na RTP ����������������������������������������������������������58
O porozumění Čechů a Moravanů�������������������������������������60
Neznámý známý�������������������������������������������������������������61
Nejmladší z rodu�������������������������������������������������������������62
Posezení v kruhu������������������������������������������������������������63
Plachta na obzoru ����������������������������������������������������������64
Zen ve snu��������������������������������������������������������������������65
Globální parta����������������������������������������������������������������66
69
edice H_aluze
řídí Tomáš Suk
www.h-aluze.cz
[email protected]
Patrik Linhart
BĚSOVÉ BUDOU POKŘIKOVAT
Ilustrace Patrik Vetrugin
Obálka a sazba Miloš Makovský
Odpovědný redaktor Tomáš Suk
Jazyková redakce Karolina Baštářová
Tisk a knihařské zpracování PRINTIA, s. r. o.
Počet stran 72
Samostatně neprodejná příloha
Literárně-kulturního časopisu H_aluze č. 12
Tato edice je součástí projektu Vzděláním k multikulturalitě
www.vzdelanimkmultikulturalite.cz
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem
a státním rozpočtem České republiky.
Vydání první
Občanské sdružení H_aluze, 2010
70
71
foto: archiv autora
Patrik Linhart (*1975, Duchcov)
72
Básník a performer. Žije v Teplicích
a v Duchcově. Zakladatel Dekadentu
Geniálního (společně s Radimem Husákem a Annou Marií Pecháčkovou, 1994).
Zakladatel Vědeckého studia Stará milenka a člen radikálního baletu Vyžvejklá
Bambule. Pracoval jako sociální pracovník, učitel ekonomie a psychologie, protidrogový dealer a journalista. Výborem
měsíčních povídek Mimo záhon přispěl
do sborníku 7edm (Theo 2005). Samostatně vydal: Čítanka český Jazyk (pod
jménem Pavel Jazyk, studie, prosa, poesie, Velarium 1998), Měsíční povídky/
Opárno (prosa, poesie, Votobia 2003),
Pro cizince na cestách (prosa, Kapucín
2003), Divadlo RausAplaus (pod jménem Pavel Jazyk, hry, Větrné mlýny
2005), Napsáno v trenýrkách (poesie,
prosa, Protis 2006) a Vexilologický kabinet britského impéria (illustrovaná kniha o vexilologických dějinách britských
kolonií, Europrinty 2008). S Radkem
Fridrichem publikoval soubor Picni si
svou buznu (edice Tvary 2001).
73
74
H _ALUZE
literárně kulturní časopis