Celý článek ("pdf")

Sborník muzea Karlovarského kraje 16 / 2008
Kolonády v západočeských lázních
Lubomír Zeman
Mezi stavby, náležející vedle lázeňských domů, kde se podávají lázeňské kúry, neodmyslitelně k lázeňskému prostředí, patří především kolonády. Jsou to důstojné a vznešené sloupové
stavby krytých promenád, které v lázeňských městech vytvářejí pozoruhodnou jednotnou
formu a styl. Prosazovaným ideálem v umění, tedy i v architektuře, se na počátku 19. století
stala prostá čistota forem, zosobněná antikizujícími schématy řeckých chrámů s majestátním
sloupořadím. Kryté promenády se uplatňují zejména v místech, kde se užívá pitný režim.
Když karlovarský lékař David Becher odhalil v 60. letech 18. století v léčivých pramenech
přítomnost oxidu uhličitého (Luft), který z vody rychle vyprchává, přišel s myšlenkou pití termální vody v co nejkratší době po jejím načerpání ze zřídla. Stále více lázeňských hostů pak
vycházelo ze svých příbytků a proudilo k vývěrům pramenů, aby mohli načerpat svou denní
dávku vody. Aby mohlo být využito léčebných pramenů k pití i v nepříznivém počasí, byly
nad jejich vývěry zřizovány jednoduché přístřešky či drobné altánky a později nákladnější
pavilónky. Stavby malých pavilónků u zřídel ale postupně nepostačovaly náporu lázeňských
hostů a pacientů. Tím méně je mohly ochránit při nezbytném korzu před nepřízní počasí.
A tak se začínají koncipovat větší stavby, které by mohly ochránit více lidí najednou a zároveň
mohly sloužit pro korzo a promenádu. Tomuto účelu nejlépe vyhovovaly dlouhé kolonády.
Kolonáda je do stran otevřená, krytá chodba se sloupy (lat. columna, it. colonnato, fr. colonne) nesoucími přímé kladí (architráv). Jako stavební typ navazuje na antickou, zejména
řeckou sloupovou dvoranu – stoiu. Pro léčení určená dvorana – „stoa”, s prostorem zvaným
„abaton”, stávala v léčebném okrsku hned vedle chrámu boha léčitele. Další zvláštní prostory
se sloupy byly určeny pro dary bohům, kde byly shromažďovány votivní dary, jako poděkování za vyléčení. Podélná sloupová hala, odkud se vstupovalo na vnitřní dvůr, byla příznačná i pro římské vojenské nemocnice – valetudinaria. Oblíbeným motivem se staly, zvláště
od 16. století, kolonády Hadriánovy Vily Adriana v Tivoli. Uplatňovaly se v monumentálním
římském baroku i v zámecké či zahradní architektuře. V lázeňských střediscích však nabývají
nového významu. Vzhledem k tomu, že sloužily pro kryté procházky, korzo lázeňských hostů, nazývaly se v německy mluvících zemích Wandelhalle, Wandelgang nebo Promenadenhalle, Promenadensaal, ve Francii Promenoir či Galerie, v Itálii Porticatto nebo colonnato
architravato.
Karlovy Vary – Georg Dobler. Vřídelní kolonáda Josefa Esche z doby kolem roku 1825.
159
160
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
KARLOVY VARY
Karlovy Vary jsou největší a nejvýznamnější lázně České republiky s početnými prameny minerálních vod. Jejich léčebné vlastnosti se uvádějí od středověku, samy lázně nesou jméno
císaře Karla IV. Lázeňské centrum města se rozkládá na obou březích říčky Teplé, na levém
břehu řeky se pod hrádkem císaře Karla IV. rozprostírá náměstí – Tržiště, kde stávala radnice
s městskou lékárnou. Na pravém břehu řeky stojí nad zdejším nejdůležitějším pramenem
zvaným Vřídlo, farní kostel sv. Maří Magdalény. V 16. století jsou v Karlových Varech zmiňovány první veřejné lázeňské domy. Vřídelní voda byla vedena přes řeku Teplou dřevěnými
žlaby přímo do koupelí v lázeňských i soukromých domech. V polovině 16. století bylo ve
městě na čtyřicet lázeňských domů a přibližně 200 koupelen v soukromých domech.1 Od
konce 17. století prožívaly Karlovy Vary, díky zvýšené lázeňské proslulosti místa, léta hospodářské prosperity. V roce 1759 vypukl v domě u tří mouřenínů na Tržišti velký požár, který
zničil na 224 domů včetně městské věže a radnice. Obnovovaná zástavba se řídila již plně
barokními principy s komfortností a vybaveností jak veřejných budov, tak i měšťanských a lázeňských domů. Město dostávalo více méně jednotnou architektonickou tvářnost. Koncem
18. a počátkem 19. století se v zástavbě uplatnil klasicismus a empír. 2 Podobu antikizujících
kruhových chrámků, glorietů nad prameny vtiskli lázeňskému městu zvláště úředníci zemské
stavební správy Georg Fischer a Josef Esch. Zcela dominantní se pro dnešní vnímání města
stala doba historizujících slohů 2. poloviny 19. století, kdy nastal velkolepý rozmach karlovarských lázní. Přísný historismus přichází do Karlových Varů stavbou nové Mlýnské kolonády.
Maloměstsky působící barokní, klasicistní, empírové a biedermeierovské domy byly v rámci
impozantní přestavby města v letech 1890 -1914 postupně přestavěny ve velkoměstském
rázu, okázale hlásajícím význam města, jež se mezitím stalo nejslavnějším lázeňským místem Evropy. Prosperita lázní koncem minulého století byla tak výrazná, že se pro toto období
vžilo označení Zlatý věk Karlových Varů. 3 Na stavební ráz lázeňského města měla v té době
určující vliv architektura císařské Vídně, zosobněná slavnou vídeňskou architektonickou kanceláří Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Ti vyprojektovali pro Karlovy Vary na 20 významných staveb včetně kolonád.
Mlýnská kolonáda
První kolonádní stavbou v Karlových Varech byla kolonáda Nového pramene postavená v letech 1792 -1793 poblíž Mlýnských lázní. Byla to dřevěná stavba ve formě dlouhého a otevřeného sloupového ochozu podél břehu řeky Teplé tak, aby zde mohl být jímán a lázeňským
hostům zpřístupněn Nový pramen, vyvěrající původně v řečišti Teplé. Prostor za kolonádou
byl upraven k promenádě. Svažitý terén byl rozdělen do tří teras se stromořadím a osovým
akcentem drobného pavilónku nad Zahradním pramenem, kam mohli lázeňští hosté vystoupat po malém schodišti. Plocha ke korzu byla pokryta pískem. V roce 1798 byl nad Zahradním pramenem, přejmenovaným k poctě druhé manželky císaře Františka I. na Tereziin pramen, postaven nový pavilón, raně romantický templ.
Starou nevyhovující kolonádu nahradila v roce 1811 nová kolonáda podle projektu saského dvorního stavitele Johanna Augusta Giessela. Opět byla situována přímo nad řeku,
aby se její obraz romanticky zrcadlil na hladině. Rozvržena byla do dvou podélných lodí,
1
Jana Boříková – Otakar Bořík, Hospice, špitály a nemocnice v Karlových Varech, Dobřichovice 2004, s. 6;
Karlovy Vary na přelomu tisíciletí, Karlovy Vary 2001, s. 204.
2
Srov. Lubomír Zeman, Karlovy Vary, architektura baroka a klasicismu 1650 -1850, Karlovy Vary 2006.
3
Srov. Stanislav Burachovič, Zlatý věk Karlových Varů, Karlovy Vary 1993.
kolonády v západočeských lázních
Karlovy Vary – Giesselova kolonáda Nového pramene, J. G. F. Poppel, 1850. NPÚ, ú. o. p. v Plzni.
zastřešených zdvojenou sedlovou střechou krytou dřevěným šindelem. Promenádní halu,
v interiéru zaklenutou nepatrně otevřenými klášterními klenbami, vytvářející tak samostatná
aditivně řazená pole, nesly tři řady toskánských sloupů s hladkým kladím. Před vstup do kolonádní haly byla představěna předsíň, sloupová stoa, prolomená v trojúhelném štítu velkou
archivoltou, u níž byl umístěn vývěr Nového pramene. Stavba byla provedena kompletně ze
dřeva, dřevěné sloupy byly opatřeny rákosem a zaomítnuty, aby navozovaly dojem masivních
kamenných sloupů, stejně tak i klenby byly nepochybně dřevěné. Vzhledem k nutnosti vystoupat nad terén bylo v interiéru sloupové haly vestavěno schodiště (dřevěné stupně byly
roku 1825 nahrazeny kamennými), odkud bylo možné pokračovat zadním východem k promenádnímu prostoru u Tereziina pramene. Vysoká podezdívka jako u minulé kolonády tak
zůstala zachována včetně záchodů na konci haly u skály sv. Bernarda. V lázeňském městě
bylo vybudování takovýchto záchodů, s oblibou označovaných jako „tajné komnaty”, po požívání minerální vody přímo u pramene nepochybně životní nutností. Od té doby se také žádná
z nových kolonád neobešla bez veřejných záchodů. 4
V roce 1827 se přistoupilo k radikální úpravě Mlýnského nábřeží. Staré Mlýnské lázně
byly zbourány a na jejich místě byla postavena Mlýnská kolonáda. Podle návrhu Josefa Esche
byla přikomponována ke staré Giesselově kolonádě Nového pramene, ovšem s odstupem
pro vytvoření většího prostranství. 5 Přízemní stavba se sloupovím v dórském řádu, nesoucí
prosté kladí a nízkou stupňovitou atiku, měla v interiéru uprostřed zadní strany apsidální výklenek pro lázeňský orchestr.
4
Lubomír Zeman, Lázeňské záchodky, in: Svorník 7/2008. Sborník příspěvků ze 7. konference stavebně historického průzkumu v Jáchymově 2008 (v tisku).
5
Alois Kubíček, Architekt českých Lázní, Umění 3, 1958/VI., s. 298-299.
161
162
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
Karlovy Vary – Mlýnská kolonáda, nerealizovaný návrh z roku 1848 (neautorizováno).
Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Karlovy Vary (dále jen SA MM K. Vary).
Karlovy Vary – Mlýnská kolonáda, nerealizovaný návrh litinové stavby z roku 1851 (neautorizováno).
SA MM K. Vary. kolonády v západočeských lázních
Karlovy Vary – Mlýnská kolonáda – nerealizovaná varianta J. Zítek (řez).
V roce 1829 se Josef Esch do Karlových Varů opětovně vrací, aby na místě starého romantického pavilónu Tereziina pramene postavil nový pavilón ve formě neoklasicistního kruhového glorietu typu monopteros, s nízkou bání. Korintské hlavice žulových sloupů byly zhotoveny přímo v Praze. Nový pavilón byl dokončen v roce 1830 a v následujícím roce pak celý
okrsek dotvořil zahradní úpravou Václav Skalník, proslavený svou realizací krajinářského parku v Mariánských Lázních. 6
Již od 40. let 19. století vyvstává znovu otázka úpravy hlavních kolonádních prostorů
v Karlových Varech. Bylo vypsáno několik architektonických soutěží. Ve všech případech se
ovšem autoři návrhů drželi staré pozice nad řekou a přes změnu architektonické formy a moderní využití litiny zůstali u půdorysného rozvrhu odvozeného od staré Giesselovy kolonády.
Žádný z návrhů však nebyl vybrán k realizaci. Proto byl požádán městskou radou k vypracování plánů nové kolonády pražský architekt Josef Zítek, proslavený tehdy svou realizací
Muzea ve Výmaru. V roce 1869 předložil první projekt, který navrhoval dvoupodlažní stavbu
v novorenesančních formách, dělenou na střední nižší část sevřenou nárožními rizality zastřešenými palladiovskými kupolemi. Arkádový systém byl v přízemí otevřený, v patře prosklený. Přístup do patra byl řešen širokým schodištěm, které včetně půdorysného a hmotového řešení připomínalo situaci staré empírové kolonády. Nespornou zajímavostí tak je, že
i prvotní úvahy architekta Zítka směřovaly k opakování vnitřního schodiště z předešlé dispozice Giesselovy kolonády. Přesvědčivým typem pro konečnou volbu sloupové haly se stala další ze sloupových kolonád v Karlových Varech, a to empírová Vřídelní kolonáda Josefa
Esche. Během zahájení stavby v roce 1870 totiž musel Josef Zítek změnit celkovou koncepci
a nový projekt v následujícím roce (1871) již řešil kolonádu jako přízemní sloupovou halu
s architrávovým systémem v podobě antické stoiy. Trojtraktová dispozice s použitím korintského řádu nese kazetový strop a horní terasu s výraznou balustrovou atikou a ustupujícím
horním pavilónem. Přibližně uprostřed je hala rozšířena apsidální nikou orchestřiště. Nárožní
rizality s arkádovým systémem dostaly představěním sloupových portiků s tympanony podobu vydělených pavilónů. Na pilířcích atiky nárožních pavilónů bylo osazeno dvanáct alegorických soch, představujících jednotlivé měsíce roku. Na sochařské výzdobě tympanonů a festonů se podílel Bohuslav Schnirch a plastiky zhotovili sochaři Alfred Schreiber a Karl Wilfert.
Stavba vlastní kolonády byla dokončena roku 1881. Přičleněním Skalního pramene pod Bernardovou skálou byl celý prostor dovybudován až v roce 1892. Jak bylo ale teprve nedávno
prokázáno, i tato severní část kolonády se Skalním pramenem byla provedena podle původního Zítkova projektu.7
6
August Leopold Stöhr, Verschiedene Ausküfte über Sachen, welche die königliche Gesundbrunnenstadt Kaiser Karlsbad, Karlsbad 1824, s. 54-55; Festschrift zur 74. Versammlung deutscher Naturforscher und Ärtze,
Karlsbad 1902, s. 272.
7
Karel Ksandr, Architekt Josef Zítek – katalog díla, Praha 1996, s. 85; K. Ksandr, Kolonáda Mlýnského pramene, archivní rešerše (rkp.).
163
164
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
Karlovy Vary – Kolonáda Mlýnského pramene, 80. léta 19. století. Krajské muzeum Karlovarského kraje, Muzeum
Karlovy Vary.
Vřídelní kolonáda
Nad Vřídlem vždy stávaly lehké přístřešky a pavilónky, které mohly být po překvapivých průvalech termy snadno obnovitelné. Po velkém výbuchu Vřídla 2. září 1809 bylo nutné upravit
a nově řešit celý zdejší prostor. Poblíž Vřídla se tehdy objevil i nový vývěr pramene, nazvaný
podle řecké bohyně zdraví Hygieiy. Nad tímto novým vývěrem měl podle pátera Stöhra realizovat v roce 1817 Georg Fischer zastřešení ve formě trojlodního chrámku s plně otevřeným
sloupořadím v toskánském řádu. 4 x 5 sloupů neslo kladí s výrazným zubořezem. Stavba tak
získala charakter kolonády. Krajní lodě chrámku byly kryty valbovými střechami se šindelem
a uprostřed byl ponechán otevřený vnitřní dvůr. Samotný vývěr pramene byl situován do apsidy v závěru pavilónku, nad nímž vyrůstala vertikála válcového tělesa završená bání, která
měla otevřený vrchlík k unikání páry od pramene. Přesná podoba chrámku je zaznamenaná ve Stöhrových Pamětech i s autorizací stavby Georga Fischera. 8 Systémovým řešením se
stavba přibližuje pavilónu Křížového pramene v Mariánských Lázních z roku 1818 (viz dále).
Drobná velikost chrámku v Karlových Varech byla určena stísněností poměrů, které zde na
rozdíl od Mariánských Lázní neumožňovaly rozvinout monumentálnější měřítko. Je tu již na
první pohled patrná inspirace francouzskou revoluční architekturou s řešením ústředního
problému, jímž bylo prolínání kvádrové hmoty s uzavřeným či otevřeným válcem. Rozvádění
těchto motivů mělo v lázeňském prostředí nepochybně pragmatický účel v nutnosti zvýšeného prostoru nad zřídlem s připojením krytého prostoru pro korzo pacientů. Kolonáda byla ale
malá a nemohla tak příliš plnit svoji základní funkci promenádního prostoru pro větší počet
8
August Leopold Stöhr, Denkwürdigkeiten I, s. 4-5 ; Festschrift, s. 267-268; Anton Gnirs, Topographie der
historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in dem Bezirk Karlsbad. rkp. 1933, München 1996, s. 62;
A. Kubíček, Architekt českých lázní, s. 297.
kolonády v západočeských lázních
Karlovy Vary – Pavilón nad pramenem Hygieia, řez, s navrhovanou úpravou otevření báně krajským inženýrem
W. Stöhrem. SA MM K. Vary.
lázeňských hostů. Navíc ani otevřený prostor sloupového ochozu a ani otvor ve střeše báně
nestačily k dostatečnému odvádění velkého množství páry stoupající z pramene a nikdo se
zde tak nemohl zdržovat po delší dobu. Na problém s odváděním par z pramene reagoval
krajský inženýr Wenzl Stöhr úpravou tamburu, který navrhl plně otevřít. Báň s ponechaným
volným vrchlíkem měly vynášet subtilní toskánské sloupky. Tak by bylo možno lépe odvádět
množství nahromaděné páry. K navrhované úpravě ovšem tehdy nedošlo. 9
V roce 1820 vyzval krajský hejtman Josef Erben k definitivnímu řešení tohoto prostoru
architekta Michala Pollaka z Pešti. Jeho návrh nebyl ale z finančních důvodů dále sledován.
Začala tak složitá peripetie, při které si české gubernium vyžádalo plány od dvou dalších
architektů, Františka Pávička a Martina Hausknechta. Architekt Páviček navrhoval radikální
úpravu prostoru spočívající ve vytvoření uceleného lázeňského bloku s odstraněním starého
Vřídelního sálu, solivárny, školy i dvou domů za školou. Proti tomu se postavili lázeňští lékaři a gubernium vyzvalo Josefa Esche, tehdy ještě jako krajského inženýra v Jičíně, k nalezení
uspokojivého řešení. Současně si také vyžádalo úřední cestou v Badenu u Vídně plány vypracované architektem Josefem Kornhäuselem na jeho tamější lázeňský dům Sauerhof.10 Další
výbuch Vřídla v roce 1824 přinutil magistrát města i gubernium k novému jednání a posléze
zadání vypracování plánů Josefu Eschovi. Ten prvně navrhoval obloukovitou kolonádu, ale
posléze změnil názor s tím, že: „ . . . řešení kolonády obloukovité místo přímé, bylo by všude
9
Státní okresní archiv Karlovy Vary (dále SOkA K. Vary) Archiv města K. Vary, sign. 8, kart. 74; Stavební archiv
Magistrátu města Karlovy Vary (dále SA MM K. Vary), Plán okolí Vřídla a Vřídelního sálu, nedat. a nezařazen.
10 Srov. A. Kubíček, Architekt českých lázní, s. 298.
165
166
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
Karlovy Vary – Vřídelní kolonáda a Vřídelní lázně.
jinde přípustné, jen ne u karlovarských lázní.” 11 Navrhl tedy na nábřeží opět přímou kolonádu
dle situace na Mlýnském nábřeží.
Nejprve byly nad pramenem Hygieia postaveny v letech 1825 -1826 podle plánů Josefa
Esche nové Parní lázně. Vývěr Vřídla spolu se solivárnou byl k budově lázní přičleněn formou
dřevěného otevřeného přístřešku, jehož valbová střecha byla nesena iónskými sloupy. K patřičnému odvětrání páry z Vřídla byla nad střechou vyzdvižena dvojice otevřených střešních
pavilónků. Po lázeňské sezóně v zimě roku 1826 byla podle projektu Josefa Esche přistavěna
na nábřeží kolonáda. Z jedné strany navazovala na pavilón s vývěrem Vřídla a z druhé strany
byla ukončena u boční štítové zdi školní budovy.12 Původně zcela otevřenou sloupovou halu
vynášely masivní dřevěné sloupy v toskánském řádu, nesoucí prosté kladí a sedlovou střechu
tak, jak již to bylo provedeno v předchozí realizaci pavilónku u Vřídla. Sochařské práce pro
Vřídelní kolonádu prováděl Johann Wild s kameníkem F. Mathesem. Později se ukázalo, že
od řeky na korzující lázeňské hosty příliš táhne a intercolumnia byla směrem k řece zasklena.
V roce 1831 inženýr Josef Esch Vřídelní kolonádu prodloužil podél řeky až na místo zbourané školy. Současně s prodloužením Vřídelní kolonády navrhuje na místě Vřídelního sálu nové
Vřídelní lázně v souladu s nedalekými Parními lázněmi. Krajní části dlouhé budovy byly v patře ponechány otevřené, se sloupovím v toskánském řádu, na způsob velké lodžie či portiku.
Vytvářely tak vznosnou formu jakéhosi pseudoperipterosu. Vřídelní lázně s Vřídelní kolonádou propojila na obou stranách ještě sloupová chodba, stoa, která tak plochu mezi lázněmi
a kolonádou vyčlenila jako vnitřní volné atrium odkazující na řecké palestry. V podstatě se
jednalo o monumentálnější rozvinutí konceptu kolonádního chrámku s otevřeným atriem
navrhovaným Georgem Fischerem. Navozený dojem antiky byl zcela mimořádný a ve svém
měřítku musel být tehdy přímo ohromující.
11 Tamtéž, s. 298.
12 Tamtéž.
kolonády v západočeských lázních
Karlovy Vary – Vřídelní kolonáda, návrh stavby železné konstrukce s litinovými prvky ateliéru F. Fellner a H. Helmer
z Vídně 1878. SA MM K. Vary.
Nicméně během času kolonáda nepostačovala přílivu lázeňských hostů a rovněž ani použitý materiál se již nezdál být dostatečně reprezentativní pro světové lázeňské město. Proto se městská rada rozhodla pro výstavbu nové reprezentativnější kolonády. Po zkušenostech s neustálým protahováním výstavby Mlýnské kolonády byl 27. dubna 1878 přijat návrh
vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera na stavbu nové kolonády
z litiny.13 Materiál dodaly salmovské železárny z Blanska. Stavba nové Vřídelní kolonády byla
dokončená v neuvěřitelně krátké době sedmi měsíců a již 1. května 1879 se konalo slavnostní otevření kolonády. Opět se jednalo o obdélnou bazilikální loď dlouhou 107 m, která měla
boční stěny směrem k řece prosklené, pouze čelní stěny s portály byly vyzděné. Zastřešena byla formou sedlové střechy s dvěma dominantními kupolemi nad Vřídlem a pramenem
Hygieiy. V podstatě se opět opakovalo, i když ve větším měřítku, dřívější schéma s tambury
kupolí. Konstrukce v novorenesančním stylu byla montovaná z prefabrikátů a vyzdobena desítkami plastik a reliéfních postav z bronzu. Nosná konstrukce střechy byla ocelová. Mezi vřídelní halou a halou Hygieiy byl ponechán volný průchod z mostku, který umožňoval, tak jako
dříve, malebný průhled na kostel sv. Maří Magdalény.
Kolonáda sloužila svému účelu až do roku 1939, kdy byla rozebrána a zlikvidována. Ještě
na jaře 1940 proběhla architektonická soutěž na projekt nové Vřídelní kolonády a vzhledem
k pokračující válce se ale již plány nerealizovaly. Po zboření litinové kolonády byla postavena
provizorní dřevěná prosklená konstrukce navržená vrchním stavebním radou Schnabelem,
přičemž Vřídlo tryskalo v otevřeném oktogonálním pavilónu. V roce 1946 byla provizorní tesařská kolonáda upravena podle návrhu architekta Ladislava Kozáka. Hala Vřídla byla doplněna o gotizující ramenáty vzdušné kupole symbolizující výtrysk termy. Soutěž na novou kolonádu byla vypsána v roce 1960, v níž zvítězil návrh Ing. arch. Jaroslava Otruby. Nová kolonáda
z betonu, železa a skla vychází programově z kontradikce hladkých lapidárních linií hmoty
kolonády s historizující architekturou svého okolí. Přemostěním řeky Teplé vpadá neorganicky až do středu Karlových Varů, na Tržiště. Nad vývěrem Vřídla, tryskajícího do výšky 12 metrů, se zvedá prolamovaný skleněný polygon, jako symbol tepajícího srdce lázeňského města.
Nikdy však s městem nesrostla a je stále vnímána jako cizí nesourodý prvek.
13 Srov. Zdeněk Roubínek – Dana Roubínková, Historismus v architektuře Karlových Varů, Karlovy Vary 1996,
s. 39-54; Anna Zídková, Fellner a Helmer v Karlových Varech, Karlovy Vary 1997, s. 63-65.
167
168
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
Karlovy Vary – Vřídelní kolonáda Fellner-Helmer, interiér bazilikální haly. Krajské muzeum Karlovarského kraje,
Muzeum Karlovy Vary.
Kolonáda Sadového pramene
Na svém zasedání 16. října 1880 rozhodla městská rada v Karlových Varech o výstavbě koncertního sálu a restaurace v tehdejší Winterově zahradě, nově upravované jako Městské sady
(dnešní Dvořákovy sady). Projekt byl svěřen architektům Ferdinandu Fellnerovi a Hermannu
Helmerovi, kteří objekt navrhli realizovat opět z litinových dílů. Stejně jako v případě Vřídelní kolonády se dodavatelem litinových prvků stala Mariánská huť hraběte Salma z Blanska.
Podle dodavatele byl také koncertní sál zván Blanenským pavilónem. Stavbu provedl do dubna 1881 karlovarský stavitel Josef Waldert. Obdélný objekt zastřešený bazilikálně sedlovou
střechou byl doplněn na všech čtyřech stranách kupolovitými věžemi a sloupovými verandami. Teprve v průběhu stavby byl celý komplex koncertního sálu doplněn o krytou promenádní část s nárožními šestibokými pavilónky, která propojila koncertní sál s vývěrem Sadového
pramene, nazývaná dnes Sadovou kolonádou.14 Kolonádu tvoří 50 m dlouhá veranda, krytá ozdobnou litinovou konstrukcí v neorenesančním stylu na štíhlých korintských sloupech.
Koncertní pavilon s restaurací byl v roce 1966 zbořen, dodnes se tak zachovala pouze promenádní část Sadové kolonády.
Tržní kolonáda
Na místě zbourané staré karlovarské radnice na Tržišti měla být vybudována nová velká kolonáda. Vyhlášená architektonická soutěž však nebyla úspěšná a tak se městská rada rozhodla vybudovat prozatím pouze provizorní přístřešek pro korzující lázeňské hosty. Projekt byl
zadán již osvědčené dvojici architektů, F. Fellnerovi a H. Helmerovi. Vzhledem k tomu, že se
mělo jednat pouze o provizorní řešení, byla zvolena dřevěná konstrukce. První část kolonády
14 Z. Roubínek – D. Roubínková, c. d., s. 41-43.
kolonády v západočeských lázních
Karlovy Vary – kolonáda Zámeckého pramene, J. Schäfler, před rokem 1846. Soukromá sbírka.
ve švýcarském stylu s ozdobnou dřevořezbou, kterou provedl tesařský mistr Oesterreicher
z Vídně, byla vybudována v roce 1883. V levé části vyvěral pramen Karla IV. V roce 1904 byla
kolonáda prodloužena o pravou část s velkou apsidální nikou s vývěrem Tržního pramene.
V roce 1906 vyhlásila městská rada v Karlových Varech novou architektonickou soutěž na dostavbu kolonády, která by propojila Mlýnský, Tržní a Zámecký pramen do jednoho celku. První cenu tehdy získal návrh F. J. Weisse z Posenu, druhou cenu K. a J. Meyreder z Vídně a třetí
cenu obdržel Otto Wagner, čelný představitel vídeňské secese. Všechny prameny měly spojit
terasy s galeriemi, doplněné v dominantních polohách pavilony a věžicemi. K postavení nové
kolonády však již nedošlo.15
Dřevěné krajkoví i celkový způsob řešení Tržní kolonády měly za následek skutečnost,
že původně provizorní stavba zdomácněla natolik, že se stala symbolem lázní a v letech
1991 -1993 byla v rámci rekonstrukce provedena ve věrné kopii.
Kolonáda Zámeckého pramene
Součástí velkého komplexu kolonád měla být i nová kolonáda Zámeckého pramene. Nad
Zámeckým pramenem stál pavilón přestavěný v roce 1830 podle návrhu Josefa Esche. Polokruhový chrámek s toskánskými sloupy nesoucími prosté kladí byl zastřešen poměrně nízkou kuželovou stříškou. Vstupovalo se do něj po několika schůdcích z velkého schodiště
vedoucího od radnice na Zámecký vrch. Z boku na temeni Zámeckého vrchu byla k pavilónku
připojena kolonáda provedená rovněž v toskánském řádu s hladkým kladím a nízkou sedlovou stříškou. V intercolumniu pavilónu i vlastní kolonády bylo osazeno, jako u kolonády Hygieiy a Vřídelní kolonády, jednoduché kované zábradlí. Ve své tehdejší podobě zůstal pavilón
15 A. Zídková, Fellner a Helmer, s. 99.
169
170
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
Karlovy Vary – Zámecká kolonáda, pohled z doby výstavby haly podle projektu F. Ohmanna.
Zámeckého pramene až do roku 1846, kdy byla kolonáda rozšířena a její dřevěné sloupy
nahrazeny kamennými pilíři.16
V roce 1909 byl k novému řešení kolonády Zámeckého pramene přizván proslulý vídeňský architekt profesor Friedrich Ohmann. Po zbourání staré kolonády zde byl vybudován dřevěný patrový přístřešek, v jehož spodním podlaží byl ponechán volný přístup k vývěru pramene. Nový objekt kolonády, postavený v letech 1910 -1912, navrhl architekt Ohmann jako
atypický monolitický skelet. Rozčlenil ji na tři samostatné celky – ve spodní části to byla velká
výstavní a promenádní hala, na kterou navazoval otevřený kruhový Sluneční dvůr obklopený
arkádami a dále prostor pitné haly s vývěrem Zámeckého pramene, doplněný později monumentálním kamenným reliéfem Ducha pramenů od vídeňského sochaře W. Hejdy. Stavba
byla provedena karlovarským stavitelem Friedrichem Seitzem. Architektonický výraz ve stylu
nové klasiky je nejvíce zřetelný zejména použitím typického glorietu jako symbolu lázeňství,
do kterého byl přiveden další vývěr Zámeckého pramene, nazývaný od té doby Horní Zámecký pramen. V roce 1911 byl připojen podle projektu F. Ohmanna z druhé strany Zámecké věže
výtah na Zámecký vrch. Po létech devastace byl objekt kolonády Zámeckého pramene přebudován v letech 2000 -2001 na Zámecké lázně s novým použitím antikizujících motivů.
16 Festschrift, s. 273-278.
kolonády v západočeských lázních
Mariánské Lázně – kolonádní chrámek Křížového pramene, návrh z roku 1818.
MARIÁNSKÉ LÁZNĚ
Mariánské Lázně začaly vznikat po prozkoumání zdejších pramenů ordinářem tepelského
kláštera dr. Janem Josefem Nehrem v roce 1779 doslova uprostřed lesů a bažin. Dr. Nehr také
v roce 1805 postavil na místě původní dřevěné chýše u Křížového pramene první zděný dům
pro lázeňské hosty, nazvaný Zlatá koule. Příliv lázeňských hostů znamenal brzy rychlý stavební rozvoj. Na pozemcích tepelského kláštera vyrostla osada, které se dosud říkalo Na kyselce
(„Auf d´Saling”). Roku 1808 místo dostalo oficiální jméno Mariánské Lázně podle obrázku
Panny Marie, zavěšeného u Křížového pramene. Dekretem nejvyššího purkrabího Františka
Antonína Kolowrata – Libštejnského byla osada v roce 1818 prohlášená veřejnými lázněmi.
Obrovský rozmach znamenal pro lázně především počátek 20. let 19. století. Za finanční podpory tepelského opata Karla Gaspara Reitenbergera vytvořili zahradník Václav Skalník, architekt Georg Fischer a stavitel Anton Turner během neuvěřitelných šesti let (1817 -1823) z nehostinného bažinatého údolí půvabné parkové město v duchu dobových představ o kvalitách
pobytu v přírodě. Geniální prostorové členění města, vytvořené Václavem Skalníkem – obestavěné tři umělé terasy přírodně krajinářského parku – pak ve 20.-30. letech 19. století dotvořil Josef Esch do formy mnohonásobně hierarchizovaného urbanistického okrsku lázeňského centra, ne nepodobného antické akropoli.17
Kolonáda Křížového pramene
Na místě dřevěného přístřešku a jednoduchého stavení z roku 1789 u Křížového pramene
byla v letech 1818 -1826 postavena majestátní sloupová hala, kolonáda Křížového pramene.
Vzhledem ke stoupajícímu terénu je přístupná po monumentálním schodišti. Přímo nad pramenem byl vztyčen na osmi iónských sloupech gloriet, templ s tamburem prolomeným sdruženými, půlkruhem ukončenými okénky a završený bání se zlatým patriarchálním křížem.
Navazující dvojici sloupových hal, spojených vpředu příčnou kolonádou, neslo 8 x 9 iónských
sloupů. Jednotlivé kolonádní haly vymezovaly uprostřed volné prostranství, atrium, kde byla
17 Pavel Zatloukal, Mariánské Lázně, in: Architektura 19. století, Praha 2001, s. 164.
171
172
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
na podzim roku 1857 umístěna busta dr. J. J. Nehra od pražského sochaře Emanuela Maxe. Vznikl
tak otevřený peristylový chrámek parafrázující první
křesťanské svatyně, včetně jejich magické symboliky
čísla osm.18 Stavba byla provedena z dřeva a cihel,
sloupy byly dřevěné, opatřené nátěrem v barvě šedého kamene. V roce 1838 již měl být interiér chráněn
před větrem a nepřízní počasí vysokými skleněnými
okny a skleněnými dveřmi.19 Chrámek měl postavit
podle starší literatury tepelský klášterní architekt Anton Thurner z Přimdy. O tom, kdo byl autorem projektu se však vedly spory. Doc. Marie Benešová vždy
zdůrazňovala, že mimořádnost typu stavby a charakter ukazuje na dílo významnějšího umělce, který byl
schopen samostatného tvůrčího konceptu. A přišla
s myšlenkou, že autorem stavby je navrhovatel urbanistického plánu Georg Fischer. 20 Anton Thurner
pak byl stavitelem dozírajícím na stavbu. Dochované
plány nejsou bohužel podepsané, proto nebylo možné vyslovenou domněnku prokázat. Poté, co ale bylo
prokázáno autorství Georga Fischera v případě karloMariánské Lázně – Křížový pramen – volné
varského chrámku nad pramenem Hygieia, můžeme
vnitřní atrium před přestavbou v letech
1912 -1913.
v daleko větší míře přijmout jeho autorství i v případě chrámku nad Křížovým pramenem. Obě stavby jsou si tak nápadně podobné, že se nepochybně jedná o rozvinutí stejného kompozičního schématu. Kolonáda Křížového pramene
v Mariánských Lázních, realizovaná o rok později než chrámek Hygieiy v Karlových Varech,
je však větší a monumentálnější. Byl zde také daleko větší prostor, než v Karlových Varech,
který stavbě umožnil majestátní měřítko. Vyznění objektu muselo být ve své době naprosto
mimořádné, zvláště pokud si uvědomíme, že v tuto dobu stálo kolem pramene jen pár dřevěných chalup.
Před kolonádou Křížového pramene byla ve 20. letech 19. století upravena dlouhá promenáda, korzo lemované topolovou alejí tak, aby vysoké stromořadí vrhalo na korzující lázeňské hosty příjemný stín. Na promenádě, před samotnou kolonádou, stál od roku 1875
ještě obdélný hudební pavilón vybudovaný z litinových dílců s dominantní bání nad středovou částí. Báň byla provedena jako menší replika slavné báně nad Michaelskou bránou
v Hofburgu ve Vídni. Kompozice obou staveb však zcela záměrně vytvářela jakýsi chrámový okrsek, ne nepodobný kompozičnímu spojení Řetězového dómu se Skalním dómem na
Chrámové hoře v Jeruzalémě.
Postupem doby se kolonáda Křížového pramene stala natolik symbolem Mariánských
Lázní, že i při novém jímání Křížového pramene byla v letech 1912 -1913 znovu postavena replika původní stavby. Práce provedla stavební firma Löschner-Helmer podle architekta Baumgartnera z Vídně. Místo dřeva ale již bylo použito betonu a tambur včetně kupole byl o něco
18 Anton Gnirs, Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und
Marienbad, Augsburg 1932, s. 180-181; P. Zatloukal, Mariánské Lázně, s. 166.
19 Srov. Johann Gottfried Sommer, Das Königreich Böhmen, VI. Pilsner Kreis, Prag 1838.
20 Marie Benešová, Stavební vývoj Mariánských Lázní, in: Sborník Mariánské Lázně, Mariánské Lázně 1970,
s. 43.
kolonády v západočeských lázních
Mariánské Lázně – Litinová kolonáda 1893.
navýšen, aby se více uplatňoval i z blízkých pohledů. Konvexní půdorysné vyklenutí glorietu
v atriu bylo přeřešeno na přímé a na místo sdružených půlkruhových okének byl tambur prolomen osmi kruhovými otvory. K nové rekonstrukci haly došlo v 70. letech 20. století, která
trvala ovšem celých deset let.
Lázeňská kolonáda
V místech dnešní litinové kolonády nechal opat Reitenberger postavit již v letech 1823 -1826
promenádní sál (Promenaden-saal), který byl v roce 1827 spojen s kolonádou Křížového
pramene. 21 Byla to přízemní stavba ve střídmém biedermeieru, jejíž stěny členil sled pilastrů
v římsko-dórském řádu. Tento prvotní mariánskolázeňský Kursál připomínal v menším měřítku Promenadenhaus v Baden-Badenu z let 1766 a 1821-1823. Promenádní sál v Mariánských
Lázních sloužil ke krytým promenádám při pití Křížového pramene za nepříznivého počasí,
byl poměrně prostorný, dlouhý 76 metrů. V říjnu 1828 byly u promenádní haly zřízeny drobné obchůdky, butiky, obdobně jako v Karlových Varech nebo Františkových Lázních. Celkem
jich bylo dvacet čtyři a vytvářely souvislé podloubí. 22
Druhou fázi vývoje kolonádního prostoru představovala tzv. Stará kolonáda, novoklasicistní architektura z poloviny 19. století s umělecky ztvárněnými železnými prvky. 23
Třetí fází byla výstavba Nové kolonády na místě strženého Promenádního sálu. Vystavěna
byla v letech 1888 -1889 podle projektu proslavených vídeňských architektů Hanse Miksche
a Juliana Niedzielského ve vznosných novobarokních formách kynžvartským stavitelem Johannem Königem. Nosná konstrukce z oceli byla vyrobená mostárnou I. G. Griedel z Vídně
a litinovou dekoraci dodaly Salmovské železárny v Blansku. Toto řešení umožnilo zbudovat
kolonádní stavbu v poměrně krátkém termínu zejména díky prefabrikovaným stavebnicovým dílům z litiny (sloupy, mříže, římsy, plastiky, ozdoby a jiné). Ty byly na dodanou ocelovou konstrukci zavěšeny nýtováním či šrouby a dokonale ji zakryly. 24 Blanenské železárny
tak zhotovily deset let po Vřídelní kolonádě v Karlových Varech ještě vznosnější a velkolepější kolonádní stavbu. Bazilikální řešení haly bylo ukončeno v krajních pozicích mohutnými
věžicemi s masivními helmicemi, podélné stěny byly prolomeny velkými, půlkruhem ukončenými okny vytvářejícími sled zasklených arkád, s volnými průchody. Při přestavbě koloná-
21 A. Gnirs, s. 184.
22 Heinrich Kisch, Marienbad, Franzensbad, Teplitz-Schönau, Johannisbad, Liebwerda, Bilin, Giesshübl-Sauer-
brunn, Krondorf, Neudorf, Wien-Prag 1902, s. 14.
23 M. Benešová, Stavební vývoj Mariánských Lázní, s. 47.
24 Jan Pilnáček, 250 let blanenských železáren, Blansko 1948, s. 98-99.
173
174
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
Mariánské Lázně – kolonáda Ferdinandova pramene.
dy Křížového pramene (1912 -1913) byla sejmuta severní helmice, aby více vynikla kupole
Křížového pramene.
Vzhledem k tomu, že mariánskolázeňská kolonáda sledovala půdorysnou stopu dlouhého
Promenádního sálu i butiků, stala se tak nejdelší kolonádou v lázeňských městech – s mírně
obloukovitým půdorysem měřila původně 180 metrů (Vřídelní kolonáda v Karlových Varech
celkem 169 m) a dosahovala až téměř ke Karolininu pramenu. Při celkové rekonstrukci kolonády v letech 1974 -1979 však byla Stará kolonáda zbourána (1973) a Lázeňská kolonáda
zkrácena na 135 metrů. Na místo zašlých nástěnných maleb byl dřevěný kazetový strop kolonády opatřen novými nástropními freskami akad. malíře J. Vyleťala.
Kolonáda s pavilónem Karolinina pramene
Původně zde stál nad pramenem, který se nazýval Novým, přejmenovaným v roce 1819 na
počest císařovny Karoliny Augusty, manželky císaře Františka I., na „Karolinin pramen”, kruhový pavilón z roku 1811. Byl postaven jako monopteros s osmi korintskými sloupy a kupolí. V roce 1823 byl pavilón nahrazen novým, opět kruhovým antikizujícím pavilónem v korintském řádu. Báň byla měkce modulovaná s výrazným zubořezem (kapkami guttae) pod
římsou. Jako autor projektu je někdy uváděn Josef Esch. Kupoli opatřil malíř Maurus Fuchs
freskou s portréty opata Reitenbergera, doktora Johanna Josefa Nehra, hraběte Kolowrata
a císařovny Karoliny. 25 Chrámek obklopoval půvabný hájek, který byl spojen s Křížovým pramenem dlouhou promenádou s topolovou alejí. 26
V létě 1870 sem byla přivedena k pití voda Ferdinandova pramene z Úšovic a při novém
jímání Karolinina pramene byl pavilón v roce 1872 přestavěn a rozšířen o dvě nižší postranní křídla. Autor přestavby, mariánskolázeňský stavitel Friedrich Zickler, opět použil korintský
řád a postranní kolonády ukončil nárožními rizality zastřešenými pronikem sedlových střech
25 A. Gnirs, s. 182; H. Kisch, Marienbad, s. 12.
26 Srov. Johann Gottfried Sommer, Das Königreich Böhmen, VI. Pilsner Kreis, Prag 1838.
kolonády v západočeských lázních
Mariánské Lázně – Karolinin pramen kolem 1890.
s trojúhelnými frontony. Bylo to obdobné řešení jaké použil Josef Esch v případě kolonády
Ferdinandova pramene v Úšovicích či u empírové Vřídelní kolonády v Karlových Varech. Nová
stavba se stala oblíbeným bodem a druhým centrem promenády vedle dominantního Křížového pramene. Od počátku byl pojímám jako stylový (z hlediska gradace sloupových řádů)
i symbolický (z hlediska číselné symboliky) protějšek pavilónu Křížového pramene, jako propyleje ústřední lázeňské promenády. 27 Když sem byl v roce 1912 přiveden ještě Rudolfův pramen, proměnila se kolonáda v klasickou pitnou halu s nabídkou vývěrů více pramenů na jednom místě. Forma Pitné haly, označované jako Trinkhalle, byla oblíbená zejména v německy
mluvících zemích (Baden-Baden, Wiesbaden, Bad Ischl).
Při rekonstrukci promenády v roce 1989 byla postavena kopie původního pavilonu
o 20 m blíže k Lázeňské kolonádě a původní kolonáda Karolinina pramene byla zbourána.
Kolonáda Ferdinandova pramene
Nad vývěrem nejstaršího zachyceného minerálního pramene, pojmenovaném po králi Ferdinandovi I., který jej dal roku 1528 prozkoumat s cílem získat kuchyňskou sůl, a k poctě korunního prince a pozdějšího císaře Ferdinanda, nechal opat K. G. Reitenberger postavit pavilón
s kolonádou. Plán stavby vyhotovil tepelský stavitel Anton Thurner, ale zemské gubernium
požádalo Josefa Esche, aby tento plán posoudil. Josef Esch ve svém posudku ze dne 1. března 1827 konstatoval, že musí vypracovat nový projekt, aby budova, která je první stavbou
poutající příchozího do lázeňského údolí, byla řešena nejen účelně, ale i podle všech pravidel
stavitelství. Podle něj je nutné řešit kolonádu jak z pohledu příchozích, tak i z města a vzhledem ke krajinnému charakteru navrhoval užití dórského řádu. Dne 27. března 1827 byl nový
Eschův projekt guberniem schválen. 28 Již 30. dubna 1827 byly položeny základy, 31. května
27 P. Zatloukal, Mariánské Lázně, s. 167.
28 A. Kubíček, Architekt českých lázní, s. 299.
175
176
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
vyzdvižena střecha a 5. září 1827 byla budova zcela dostavěna. 29 Kompozice sestává ze tří
částí, z nichž ve středové pozici vystupuje kruhový gloriet s nízkou bání, propojený východně
i západně nižšími křídly kolonády, s postranními obdélnými pavilóny s portiky ukončenými
archivoltou. Kupole zvedající se nad pramenem byla vynesena osmi sloupy v dórském řádu
a navazující kryté galerie, otevřené na jih, spočívají na šestnácti sloupech. Z obou křídelních
budov byl v západní budově velký sál pro lázeňské hosty, v druhém obydlí hlídače pramenů
s lokálem k rozesílání džbánků naplněných vodou z pramene. 30 Kolonáda se dosud dochovala v intaktním stavu a po postupných přestavbách ostatních pavilónů a kolonád se tak jedná
o nejstarší dochovanou klasicistní stavbu nad prameny v Mariánských Lázních.
Kolonáda s pavilónem Lesního pramene
Na místě původního dřevěného pavilónu z roku 1827 byl v roce 1840 postaven kruhový pavilon se sloupy nesoucí kupoli s lucernou. V roce 1840 nechal opat Melchior Mahr hroutící
se pavilonek zbourat a postavit půvabný kruhový templ se šestnácti sloupy, po osmi ve dvou
kruzích.
Dnešní klasicizující kolonáda byla postavena v roce 1869 podle plánu Friedricha Zicklera.
Ten se nechal plně inspirovat klasicistními pavilónky a tak navrhl nový pavilón na protáhlém
obdélném půdorysu v arkádovém řešení prostupů, s dominantním středním rizalitem opatřeným portikem se sdruženými korintskými sloupy, nesoucími trojúhelný tympanon. Z nízké
sedlové střechy pak vyrůstá nad střední částí tambur s bání. Jde tak o rozvinutí základního
typového schématu mariánskolázeňských promenádních koridorových prostorů. Je to zároveň poslední stavba v klasicizujícím slohu s kupolí a sloupovým řádem. Původně byl pavilón
plně otevřen, při přestavbě v letech 1955 -1957 byla ale celá kolonáda zasklena a uzavřena.
FRANTIŠKOVY LÁZNĚ
Místní prameny byly známé již ve středověku, kdy patřily městu Chebu. Roku 1714 byla u vývěru oblíbené kyselky postavena kaple a dřevěný hostinec s kabinkami pro koupele. O založení lázní se zasloužil chebský lékař dr. Bernhardt Adler, který dal v roce 1791 vyčistit vývěr
pramene a postavit nad ním pavilón. Na základě císařského povolení byla v roce 1792 zahájena výstavba lázeňské osady, na počest císaře Františka II. nazvané Kaiser Franzensdorf.
První lázeňští hosté přijeli v následujícím roce a tehdy byly lázně oficiálně založeny. 31 V roce
1805 byly definitivně přejmenovány na Franzensbad – Františkovy Lázně. Od počátku bylo
lázeňské město budováno cíleně a architektonicky jednotně. V roce 1791 připravil stavební
ředitel českých kamerálních statků abbé Tobias Gruber první regulační plán, jehož charakter
určil především osvícenský důraz na zdraví ve spojení s pobytem v přírodě. T. Gruber se ve
svém projektu inspiroval půdorysem antického „stadia”, který doplnil na obou koncích pohledově uzavřenou uliční osou a formálně založenou zelení. 32 Osou lázeňské zástavby se
stala Císařská ulice (dnes Národní třída), která směřovala k hlavnímu prameni, pojmenovanému na počest císaře Františkovým pramenem. V počátcích výstavby navrhoval T. Gruber první veřejné objekty i soukromé stavby, které dále rozpracovával Johann Rothhesel,
29 Felbingerova kronika, rok 1827; Richard Švandrlík, Felbingerova kronika Mariánských Lázní, Hamelika
2008.
30 Srov. J. G. Sommer, c. d.
31 H. Kisch, Marienbad, Franzensbad, s. 192-193; Dějiny Karlovarského kraje, Karlovy Vary 2004, s. 111.
32 Pavel Zatloukal, Františkovy Lázně, in: Architektura 19. století. Praha 2001, s. 110.
kolonády v západočeských lázních
a ve specifickém duchu barokizujícího klasicismu je pak realizovali chebští stavitelé. 33 Střed
města vytvářela pravidelná uliční síť se čtyřmi šachovnicově propojenými ulicemi, přičemž
hlavní osy byly pohledově ukončené výraznými dominantami či prostory. Jižní point de vue
představoval osmiboký pavilón nad Františkovým pramenem, severní průhled ukončovala
pyramida. U hlavní Císařské ulice vybudovali T. Gruber s J. Rothheselem v roce 1793 klasicistní Kursaal, dnešní Společenský dům. Po návštěvě císaře Františka I. v roce 1812 byla
povolena stavba nového lázeňského kostela, jehož projekt připravila dvorní stavební rada ve
Vídni. Místo stavby chrámu bylo voleno tak, aby pohledově uzavřelo druhou z urbanistických
os lázní. Celý komplex „ideálního” města obklopovaly rozlehlé parky v přírodně krajinářském
anglickém stylu, navržené Riedlem v roce 1828 a realizované vídeňským zahradníkem Soukupem. Nad všemi prameny byly postupně postaveny ušlechtilé pavilóny. Jedním z nejkrásnějších je pavilón Luisiina pramene, postavený v letech 1826 -1827 podle návrhu krajského
inženýra Wenzela Stöhra. Centrální stavba na oválném půdorysu je otevřena arkádami se
středovým tamburem, završeným nízkou bání. Forma pavilónu upomíná na raně křesťanské
centrály a může sloužit za příklad sakralizace profánní stavby ve jménu kultu zdraví. 34 V roce
1865 byly Františkovy Lázně povýšeny na město. Dosud si, nejlépe ze všech tří měst Západočeského lázeňského trojúhelníku, zachovaly svou původní klasicistní podobu.
Stará kolonáda
Nad hlavním pramenem zdejších lázní nechal vystavět první dřevěný pavilón hrabě Kolowrat
již roku 1789. V roce 1793 byl postaven nový pavilón ve tvaru oktogonu s měděnou kupolí.
Vedle něj byla postavena dřevěná trojkřídlá kolonáda, která se podobala spíše zahradnímu
loubí s ozdobně skládanými latěmi. Jižní křídlo situované kolmo k pavilónu Františkova pramene bylo průchozí arkádovými vstupy do navazujícího anglického parku, kolmé západní
a krátké severní křídlo bylo otevřené směrem ke Společenskému domu, vzadu bylo uzavřené
řadou butiků. Podlaha kolonády byla vysypána pískem, při nepříznivém počasí se na návětrné straně rozvěšovaly závěsy. Celá konstrukce byla natřena olejovou barvou ve světlých
pastelových barvách. Podél půlkruhového ukončení parku za kolonádou a Františkovým pramenem stála dlouhá řada lázeňských záchodků, které byly často a s oblibou zobrazovány na
vedutách. 35
V roce 1817 byla stará dřevěná kolonáda nahrazena novou, opět dřevěnou se sloupovou
galerií a butiky podle plánu T. Grubera a J. Rothheselem. Majestátní sloupořadí v římskodórském řádu, bez kanelur ale s triglyfy v kladí, zastřešené nízkou valbovou střechou, bylo
uprostřed západního křídla zvýrazněno tříosým rizalitem se čtveřicí sloupů a trojúhelným štítem. V roce 1832 je na místě starého pavilónu Františkova pramene vybudován podle plánu
inženýra Josefa Esche z října 1831 nový klasicistní pavilón. Kruhová centrála v monumentálním dórském řádu, původně zcela otevřená a ukončená nízkou bání, vynikala svou válcovou
hmotou vedle přísné horizontály kolonády jako výrazná vertikála. Opět se zde uplatnila modifikace oblíbeného schématu převýšeného glorietu doplněného nižšími kolonádami. Přitom
měl ale Esch záměr původně opačný. Ve svém plánu navrhoval docílit izolovanosti pavilónu
Františkova pramene odbouráním části Gruberovy kolonády. Kolonádu chtěl slohově přizpůsobit ke svému novému pavilónu, zvýšit její strop a dřevěné sloupy osadit kamennými pat-
33 Srov. Stanislav Macek, Architektura Františkových Lázní v 19. století, Františkovy Lázně 1989, s. 155.
34 P. Zatloukal, Františkovy Lázně, s. 113.
35 S. Macek, Architektura Františkových Lázní, s. 20.
177
178
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
Františkovy Lázně – Františkův pramen a Stará kolonáda. Městské muzeum Františkovy Lázně.
kami. 36 Tento návrh však zůstal nerealizován. V noci z 31. září na 1. října 1914 stará kolonáda
vyhořela. I když byla vypsána soutěž na projekt nové stavby, nikdy k ní již nedošlo a zůstalo zde otevřené prostranství s parkovou úpravou. Pavilón Františkova pramene se tak dnes
uplatňuje jako výrazný solitér, paradoxně tak, jak si kdysi Josef Esch přál.
Nová kolonáda
Naproti staré kolonádě byl podle projektu Gustava Wiedermanna v roce 1912 vybudován
nový krytý kolonádní prostor v duchu nové „klasiky”. Nová kolonáda byla dispozičně zrcadlovým obrazem staré kolonády. Toskánským sloupovím (ovšem již bez patek) zastřešeným
sedlovými střechami s dominantním nárožním rizalitem na způsob antického chrámu in antis, se programově architekt i městská rada vraceli ke „vznešenému” slohu staré kolonády. 37
Za sloupovím kolonády byly do komplexu vloženy jednotlivé obchůdky, butiky. Nová kolonáda se stala druhým obchodním centrem lázní. Vstup ke kolonádě hlídají plastiky vznešených
sfing. K jižnímu průčelí byl přistavěn centrální objekt nových Plynových lázní s pavilónovou
nástavbou nad křížením podélné a příčné osy. Klasicistní tradice Františkových Lázní tak byla
novoklasicistním výrazem staveb Plynových lázní a nové kolonády dokonale respektována
i na počátku 20. století.
Kolonáda Solného a Lučního pramene
Na slatiništi jižně od Františkova pramene byl nad vývěrem Solného pramene postaven v letech 1821 -1822 první dřevěný pavilón podle projektu zemského stavebního ředitelství. Jednalo se o klasický kruhový templ s nízkou bání. V roce 1826 sem byl vyslán z Karlových
Varů Josef Esch, aby vypracoval návrh nové kolonády. Projekt však neodpovídal představám
chebského magistrátu, který nakonec pověřil vypracováním projektu a realizací stavby mladého kresliče městského stavebního úřadu v Chebu Vincenze Pröckla. Ten vypracoval návrh
klasicistní dřevěné kolonády nad Solným pramenem nesené 66 dórskými sloupy. Stavba mu-
36 A. Kubíček, Architekt českých lázní, s. 300.
37 Srov. Stanislav Macek, Františkovy Lázně. Historie města, Františkovy Lázně 1995, s. 56 a 69.
kolonády v západočeských lázních
Františkovy Lázně – kolonáda Solného a Lučního pramene, 1844. Městské muzeum Františkovy Lázně.
sela být vzhledem k podmáčení terénu posazena na žulové patky. V roce 1843 ji ale strhla
vichřice. 38
Nad nedalekým Lučním pramenem byl dřevěný pavilón postaven v roce 1838 podle projektu krajského inženýra Wachtela. Byla to oktogonální stavba v raně romantickém duchu se
stanovou střechou a pilíři ukončenými na způsob gotických fiál.
V roce 1839 se ale začíná uskutečňovat myšlenka propojení obou pramenů zděnou kolonádou. Do zamokřené půdy muselo být nejprve zapuštěno 1 116 dřevěných pilotů. Prvotní projekt vypracoval chebský stavitel Herglotz. Zemské stavební ředitelství ale po sporech
s chebským magistrátem ohledně nákladů stavby nakonec předložilo nový plán. Kdo byl jeho
autorem se můžeme pouze dohadovat. Vzhledem k tomu, že Josef Esch působil již tou dobou v Brně, se jeho účast na projektu zdá nepravděpodobná. Projekt však mohl vycházet
z jeho staršího nerealizovaného návrhu kolonády z roku 1826.
V roce 1843 byl nový návrh schválen a mohlo se tak začít s vlastní stavbou. Zakázku na
stavbu získal plzeňský stavitel František Filous, který ji dokončil ještě v listopadu téhož roku. 39 Kompozice sestává z pěti částí, z nichž ve středové pozici vystupuje převýšený tříosý
rizalit s trojúhelným štítem zastřešený sedlovou střechou, na který se napojují nižší boční
křídla ukončená krajními předstupujícími rizality. Zastřešení je velmi nízké, nad krajními rizality tak může dominovat přímá atika. Tektonika se uplatňuje v klasickém řádovém schématu – stěny člení pravidelný sled sdružených toskánských pilastrů s pravoúhlými otvory,
v krajních rizalitech doplněnými půlkruhem ukončenými nikami. Střední rizalit má v kladí
uplatněny triglyfy (pilastry tak nabývají charakteru římsko-dórského řádu) a v podřímsí kruhové terče. V severním křídle je pavilón Solného pramene, na konci jižního křídla pavilón
Lučního pramene. Půdorysným i hmotovým řešením je objekt inspirován jednak již zavedenými schématy střední převýšené hmoty s nižšími postranními křídly, tak jak jej známe
z Mariánských Lázních (Eschova kolonáda Ferdinandova pramene), ale zvláště i klasicistními
italskými lázeňskými stavbami (Montecatini, Bagni di Luca, San Pellegrino v tehdy ještě rakouském Toskánsku a Lombardii).
38 S. Macek, c. d, s. 37.
39 Tamtéž.
179
180
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
Lázně kyselka
První zmínka o tzv. Bukové kyselce pochází z roku 1522 z balneologického spisu dr. Václava Payera, lázeňského lékaře z Karlových Varů. Vyvěrá na severním úbočí vrchu Bučina, na
tehdejším panství ve Stružné, pův. zvané Kysibl (německy Giesshübl). Pod Bukovou skálou
(Buchstein) vznikla malá ves, která postupným vývojem získala označení Puchstein, a protože patřila ke Kysiblu, byla označována Giesshübl-Puchstein či Giesshübl-Sauerbrunn. V roce
1687 povolil tehdejší majitel kysibelského panství, hrabě Heřman Jakub Černín, svým poddaným bezplatné čerpání pramene. Kolem roku 1790 již byla Buková kyselka stáčena a rozesílána v kameninových džbáncích. Pravidelný export posléze zavedl nový držitel panství,
hrabě Johann Josef Stiebar z Buttenheimu v roce 1793. Poté, co v roce 1829 získal kysibelské
panství Wilhelm von Neuberg, založil u zdejšího jímání pramenů malé lázně. Byly zde postaveny objekty lázeňského domu, syrovátkové léčebny, kolonády a lázeňské restaurace. Nejvýznačnější vývoj ale nastal roku 1867, když si prodej kysibelské kyselky pronajal od hraběte
z Neubergu obchodník s karlovarskou minerální vodou Heinrich Mattoni (1830 -1910). V roce
1873 Mattoni celé panství zakoupil a současně se zvýšením vývozu zahájil novou velkorysou
výstavbu. Vedle stáčírny minerální vody přistoupil Heinrich Mattoni k vybudování lázeňského
areálu s lázeňskými domy, kolonádami s jednotlivými prameny, s množstvím promenádních
cest, altánků a romantických vyhlídkových míst na lázně a řeku Ohři. Z původně malých empírových lázní se tak staly velkolepé lázně s proslavenou minerální stolní vodou. Mattoniho
kyselka se stala jednou z nejpopulárnějších minerálek v celém Rakousku-Uhersku a vyvážela
se jak do celé Evropy, tak i do Ameriky a Austrálie. 40 Lázeňské a provozní budovy jsou dosud
unikátním celkem dokumentujícím éru vrcholného rozkvětu lázní Kyselka v letech 1880 -1900
a s nimi i celého západočeského lázeňství. Bohužel dnes již postupně zanikajícím.
Kolonáda
Kolonáda stávala v Kyselce na nábřeží naproti budově Lázeňské restaurace. Byla postavena
v počátečním období lázní, v letech 1829 -1830. Byla to obdélná budova, směrem ke korzu
u Lázeňské restaurace otevřená s majestátním sloupovím v toskánském řádu a na straně
k silnici a řece byla kolonáda uzavřená plnou zdí jako klasická řecká stoa. Jednoduchý architráv nesl uprostřed stupňovitou přímou atiku, za níž se zvedala nízká valbová střecha. V interiéru byla stěna členěna sledem toskánských pilastrů. Dřevěný strop s výraznými stropními
trámy a fabiony vytvářel představu mělkých zrcadlových kleneb. Podlaha byla původně vysypána pískem a kolonáda sloužila k promenádám lázeňských hostů. Na konci 19. století již
byla kolonáda vydlážděna a využívána k posezení jako zahradní restaurace. Severní část byla
vydělena druhotně vyzděnou příčkou a sloužila jako malá herna. Sloupoví bylo romanticky
porostlé pnoucí zelení.
V 90. letech 19. století byl vedle kolonády postaven hrázděný objekt Divadelního sálu
(Konverzationsaal) a drobný altánek ve švýcarském stylu. Prostor mezi kolonádou a Lázeňskou restaurací byl upraven ke korzu s venkovním posezením, jehož součástí byla i spodní
část vodopádu z Ottova pramene. Nemohla zde chybět ani tradiční meteorologická stanice a barometr. V parkově upravené ploše směrem k Jindřichovu dvoru byla původně umístěna na vysokém podstavci busta dr. Löschnera, která byla později přenesena do stáčírny
Löschnerova pramene (po 2. světové válce pak byla umístěna v nice věže Jindřichova dvora). Na místě, kde stával pomník dr. Löschnera byl v dubnu 1914 odhalen pomník Heinricha
K isch, Marienbad, Franzensbad, Giesshübl-Sauerbrunn, s. 355-366; A. Gnirs, Topographie,
s. 38-39; Stanislav Burachovič, Mattoni a Lázně Kyselka, Karlovy Vary 1999.
40 Srov. Heinrich
kolonády v západočeských lázních
Mattoniho. Ve 20. letech 20. století byla stará kolonáda odstraněna a vyvýšená plocha, která
po ní zůstala, byla upravena jako terasa. Nízká tarasní zídka s plnou atikou, která odděluje
plochu u Lázeňské restaurace od průjezdné komunikace, je posledním pozůstatkem původní
kolonády.
Pavilón a kolonáda Ottova pramene
Stavbu nejstaršího pavilónu nad Ottovým pramenem můžeme klást podle nejstarší rytiny zachycující drobné empírové lázně kolem roku 1830, do období hraběte Wilhelma z Neubergu,
který stál po roce 1829 u zrodu lázeňského provozu. Prvotní pavilónek měl podobu kruhového glorietu, sloupy v toskánském řádu nesly architráv s výrazným zubořezem (kapkami –
guttae) a nízkou báň, která byla v horní části prolomena otevřenou sloupkovou lucernou, zastřešenou zvonovitou stříškou s ponechaným volným vrchlíkem. Je to obdobný princip, který
chtěl použít Wenzl Stöhr na úpravu Fischerova chrámku nad pramenem Hygieia v Karlových
Varech. Způsob zastřešení s lucernou je podobný i Stöhrovu Luisiinu pavilónu ve Františkových Lázních. Kdo byl autorem stavebního plánu pavilónu v Kyselce ovšem nevíme. O tom,
zda navrhujícím projektantem mohl být krajský inženýr Wenzl Stöhr se tak můžeme jenom
domnívat. Shoda forem je však velmi výrazná.
Na počest návštěvy řeckého krále Otty I., který přijel dne 23. srpna 1852 z Karlových Varů
do Kyselky, bylo hlavní zřídlo se souhlasem panovníka nazváno jeho jménem – „pramen krále Otty”. Toho roku se také začalo se stavbou kolonády u Ottova pramene podle projektu
architekta Grubera. Dne 23. září 1853 byla nová kolonáda Ottova pramene slavnostně otevřena. Byla to obdélná hala dřevěné konstrukce, která byla v nároží pročleněna vystupujícími
rizality, zastřešená valbovými střechami. Dřevěné okosené pilířky byly doplněny romanticky
pojímanými vzpěrami a v podřímsí mřížkou. V pravém rizalitu bylo provedeno jímání pramene. Místo před kolonádou bylo upraveno pro venkovní posezení lázeňských hostů. V roce
1862 byl vlevo (severně) od kolonády Ottova pramene postaven nový lázeňský dům.
Poté, co v roce 1873 získal prameny i lázně Heinrich Mattoni a zahájil v údolí novou
velkorysou výstavbu, nechal upravit i kolonádu Ottova pramene. Před jižní rizalit kolonády
byl představěn širší portikus o čtyřech obdobně řešených dřevěných pilířích vynášejících štít
s dekorativně vyřezávanou konstrukcí. Hned vedle vývěru pramene bylo zřízeno jímání a plnírna lahví. K přivážení prázdných lahví a odvážení lahví naplněných vodou byla ve svahu
severně od starého lázeňského domu vybudována pozemní lanová dráha. Před kolonádou
zůstal upravený prostor se stolky a lavičkami pro posezení lázeňských hostů. Kolonáda byla
zcela v kontextu s romantickým cítěním své doby obrostlá popínavou zelení a stínem zahalena do roušky tajemství.
Takováto podoba zůstala objektům až do roku 1897, kdy Heinrich Mattoni přistoupil k velkorysejšímu řešení. V letech 1897 -1898 byla postavena nová kolonáda a pavilón Ottova pramene podle projektu vídeňského architekta Karla Haybäcka. Vlastní pavilon Ottova pramene
je centrální stavba na čtvercovém půdorysu, v interiéru s okosenými rohy tvořícími tak vnitřní
osmibokou dispozici. Vstup je umístěn ve sloupovém portiku na půlkruhovém půdorysu. Čtyři mohutné sloupy z načervenalého granitu s toskánskými hlavicemi vynášejí kladí ukončené
pískovcovou atikou. Obvodový plášť pavilonu je obložen pískovcovými kvádry a členěn zdvojenými nárožními toskánskými pilastry s triglyfy v kladí. Zastřešení pavilonu tvoří mohutná,
dvouetážová helmice, polygonální báň, prolomená ve své spodní části širokými půlkruhovými výsečemi oken, původně s vitrážovými výplněmi. Interiér je náročně dekorován umělým
mramorem (stucco lustro) s iónskými pilastry a nikami v rozích. Z levé (severní) strany navazuje na pavilon původní kolonáda Ottova pramene. Přízemní stavba na obdélném půdorysu
je prosvětlena pěti velkými okny, rámovanými sdruženými pilastry s triglyfy v kladí. Triglyfy
181
182
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
Lázně Kyselka – kolonáda, J. Schäfler, 1860.
byly v kladí původně střídány stylizovanými metopami, čímž se celé stylové pojetí posouvalo
k římsko-dórskému řádu. Obvodový plášť je omítaný a pročleněný mělkou rustikou v náznaku kvádrování vstupního průčelí pavilonu Ottova pramene. Tomu odpovídá i barevnost omítky v tónu jemného okru v nápodobě pískovce. Střední osa je zdůrazněna mohutným pískovcovým, dvouetážovým štítem s plastickým erbem Heinricha Mattoniho.
Naprosto brilantní koncept pavilónu a kolonády Ottova pramene programově manifestuje symbolický vztah k vídeňskému prostředí – dvouetážová báň či kupole pavilonu odkazuje
na báň nad Michaelskou branou Hofburgu, nárožní pylony, za nimiž se zdvihá kupole původně zlatě zářící z čerstvé mědi, vychází ze stejných tendencí „mladého” Otto Wagnera i téměř
současného pavilonu Secession. Přes barokizující tvar kupole, secesní křivky stuh a vavřínových ratolestí, i přes modernisticky kubizující formy pylonů, pilířků či konzol, zůstává celkový
charakter architektury zcela záměrně tradiční, ve stylu nového klasicismu. Architektonické
soutěže se kromě Karla Haybäcka zúčastnil i vídeňský architekt Leopold Bauer, žák a spolupracovník Otto Wagnera, který rovněž navrhoval vedle mohutného pavilonu, hranolového
kubusu s dominantními nárožními pylony, nižší kolonádu ve stylu klasicizující moderny. 41
41 Srov. Ezio Godoli, Architetture termali nei progetti della Wagnerschule, in: Stile e struttura delle cita termali
(ed. Rossana Bossaglia), Bergamo 1986, s. 183 a 192.
kolonády v západočeských lázních
Lázně Kyselka – kolonáda u lázeňské restaurace, 1885. Soukromá sbírka.
Přestavěn a upraven byl i původní lázeňský dům, který byl architektonicky zapojen do
celkového kontextu stavby. Plató před kolonádou a pavilonem bylo ohrazeno balustrádou se
slavnostním přímým schodištěm. Celý prostor u pavilonu a kolonády byl romanticky upraven
s vodopádem spadajícím do údolí k Lázeňské restauraci a staré kolonádě. Gróta ve svahu,
kde měla být původně umístěna busta dr. Löschnera, byla vybudována podle návrhu vídeňského architekta Alfréda Bayera, původem z Karlových Varů, patrně v roce 1907, kdy zde projektoval krytou halu pro Alžbětin pramen. V souvislosti s novým jímáním Ottova pramene
došlo v roce 1910 k rozšíření pavilonu Ottova pramene. 42 K jižnímu štítu pavilonu (který původně končil dnešní střední částí s kupolí a bání) byla provedena přístavba stejného architektonického výrazu, jako z druhé strany přilehlá kolonáda a jímání pramene bylo převedeno
sem, včetně plnění lahví.
Objekt pavilónu a kolonády Ottova pramene patří, stejně jako ostatní zachované stavby
kolonád v západočeských lázeňských městech, z hlediska historického i architektonického
hodnocení, k těm nejhodnotnějším stavbám. Pro daná lázeňská prostředí mají naprosto stěžejní význam.
42 Geschichte der firmen „Mattoni“ 1907 -1916, Giesshübl-Sauerbrunn 1917.
183
184
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
Lázně Kyselka – Pavilón a kolonáda Ottova pramene, stavební výkres 1896 (neautorizováno, patrně K. Haybäck).
Závěr a zhodnocení
Svět západočeských lázní je svébytným světem kolonád. Sloupové stavby nad prameny a majestátní sloupoví kolonád v lázeňských městech jsou nejčistšími ukázkami klasicistní či neoklasicistní architektury. Představují tak zároveň jednu z vrcholných etap architektury prvních desetiletí 19. století u nás. Jejich stavitelé se inspirovali architektonickými předlohami
z ostatních lázeňských center Evropy. Podoba těchto staveb byla zprostředkována dobovými
představami čisté „klasické” architektury. Středoevropský klasicismus sledoval důsledně nejen paradigma antické, řecké a římské architektury, ale v duchu dobově chápaného héroického helénismu, vystupňovaného zábleskem klasického empíru, i francouzské a anglické vzory.
Na formu lázeňských glorietů a templů měly značný vliv vedle antických a renesančních vzorů i příklady anglických georgiánských staveb s palladiánskými motivy, jako sloupový pavilón
nad Sirným pramenem v lázních Harrogate (1807 -1808) a zejména antických chrámků anglických přírodně krajinářských parků, v českých zemích např. v Podzámecké zahradě v Kroměříži, v Krásném Dvoře, ve Vlašimi aj. 43 V lázeňském prostředí lze obdobný princip spatřit
v případě pavilónku Erdbeertempel v Bad Pyrmont (1786) či středního pavilónu pramene sv.
Alžběty (Elisenbrunnen) v Cáchách (1822). Mezi nejranější stavby glorietu typu monopteros
43 Srov. Milan Nesměrák, Stavby typu tholos (peripteros kruhového půdorysu) v české architektuře 18. a 19.
století a jejich typologické a konstrukční vzory, Dějiny věd a techniky XXXVI,1, 2002; Milan Nesměrák, Stavby typu monopteros v české architektuře 18. a 19. století a jejich typologické a konstrukční vzory, Dějiny věd
a techniky XXXVI,3-4, 2002.
kolonády v západočeských lázních
v lázeňských městech u nás patří bezesporu Dorotin gloriet postavený v Karlových Varech
v roce 1791, i když se jedná pouze o vyhlídkový pavilón bez pramene. V Českých zemích stál
takovýto pavilónek nad pramenem ještě například v Lázních Libverda (pavilón Mariánského pramene 1808) a v uzavřené formě typu tholos s vnitřním lázeňským provozem v Teplicích (Chrámové lázně v Šanově 1806), kde byl vznosný soubor klasicistních staveb doplněn
o Apollónův templ (1807/1809) i podkovovitou kolonádu (1835). Používání antikizujících
schémat sloupových řádů, řeckých chrámků a kolonád s architrávovým systémem bylo pro
lázeňské stavby natolik určující, že když chtěl zasadit Josef Hardtmuth v lednickém parku
v roce 1806 na břeh rybníka romantické Nové lázně, dal jim podobu chrámku se čtyřmi štíhlými sloupy v průčelí, nesoucími prostý architráv. Celý areál lednicko-valtického krajinného
parku byl pak doplňován dalšími antikizujícími stavbami kolonády, chrámku Tří Grácií apod.
Velké sloupové haly jako kryté promenády se v lázeňském prostředí budovaly v idylické
interpretaci antických kompozic. Silně působily i Berniniho kolonády před bazilikou sv. Petra
v Římě. V čistých formách se kolonády uplatnily v průběhu prvé čtvrtiny 19. století v německých zemích (Baden-Baden, Wiesbaden, Bad Pyrmont, Heiligendamm, Lauterbach u Puttbus) i v anglosaském prostředí (Cheltenham). Karlovy Vary i ostatní lázeňská města v západních Čechách vždy pečlivě sledovala vývoj v ostatních světových lázeňských městech a chtěla
se jim ve všem vyrovnat. Přitom se ale v Karlových Varech a Mariánských Lázních vyvinuly
vedle klasických sloupových hal pozoruhodné kolonádní chrámky s volným atriem v evokaci
řecké palestry. Na vznik tohoto znamenitého architektonického konceptu měl největší zásluhu inženýr zemského stavebního ředitelství v Praze Georg Fischer. Na tento koncept navázal
i další inženýr stavebního ředitelství Josef Esch, když v Karlových Varech dokončil přestavbu
Vřídelní kolonády s velkým otevřeným atriem, obklopeným sloupovými síněmi. Podle vlastních slov se Josef Esch při své tvorbě vždy řídil jak pravidly nejlepších starých mistrů (Antoine Desgodets, zaměření monumentů Římské říše 1682), tak i mistrů novějších (Jean Nicolas
Louis Durand). Při tom byly sledovány i soudobé architektonické proudy (Joseph Kornhäusel,
Baden u Vídně).
Dále byly rozpracovávány architektonické motivy předrevoluční i revoluční Francie, zejména v případě propojování válcových a kvádrových hmot (Etienne Louis Boullée, ClaudeNicolas Ledoux). Z těchto podnětů také došlo pod vlivem zemského stavebního ředitelství
a zejména Josefa Esche k formování nového architektonického typu lázeňské budovy – propojení glorietu, který kryje v ústřední pozici vývěr pramene, s nižšími promenádními prostory, ať již na způsob kolonády či stoyi, ukončených na krajích rizality společenských sálů. Prvopočátek těchto motivů lze hledat od Palladiových vil až po barokní skladby „corps de logis”,
široké kompozice oranžérií (Postupim) a galerií (lázně Kleve). Když budoval Johann Ferdinand Hetzendorf z Hohenbergu v roce 1775 na vysoké terase nad zahradou v Schönbrunnu
Gloriet, památník bitvy u Kolína, dal mu podobu kolonády se střední převýšenou částí, ukončenou po stranách krajními rizality. Dalším příkladem mohl být pro Esche již zmíněný pavilón
s kolonádou nad pramenem sv. Alžběty (Elisenbrunnen) v Cáchách, který vybudovali Johann
Peter Cremer s Karlem Friedrichem Schinkelem v letech 1822 -1827. Také zde byly k ústřednímu sloupovému glorietu připojeny dvě nižší postranní kolonády (stoyi), zakončené na krajích
předstupujícími křídly. Takovýto princip shledal Josef Esch výhodný zejména pro místa, která
byla ve vzdálenějších pozicích od středu města – byla z dálky lépe viditelná a v případě nepřízně počasí se zde schovalo více lázeňských hostů, kteří tak nemuseli pospíchat do svých
příbytků. Tento základní typ se v průběhu celého 19. století dále rozšiřoval a uplatňoval v dalších variacích. Jednou z takovýchto variací byla i kompozice se středním převýšeným rizalitem, která, jak již bylo řečeno, navazovala na oblíbený typ lázeňských staveb v Itálii (tzv. stabilimento). Obdobný kompoziční princip použil Christian Zais při stavbě prvního Lázeňského
185
186
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
domu roku 1810 ve Wiesbadenu. Pokračování vlivu takovýchto kompozic lze pozorovat až do
30. let 20. století, kdy ing. Sgustav staví v tomto duchu zřídelní pavilón s kolonádou Nataliina
pramene ve Františkových Lázních. Osobou plzeňského purkmistra Martina Kopeckého, který
byl do roku 1828 purkrabím na Lokti a stavitele Františka Filouse, který stavěl kolonádu Solného a Lučního pramene ve Františkových Lázních, se tyto typy lázeňské architektury přenesly i do Plzně, kde v tuto dobu vznikal lázeňský areál na Lochotíně. 44 V roce 1833 zde vznikly
vanové lázně, budova se středním převýšeným rizalitem, kde byl sál a postranními nižšími
křídly s koupelnami, gloriet císařovny Karoliny jako klasický monopteros s nízkou bání i kolonáda se středním převýšeným glorietem a nižšími postranními křídly.
Na podobu lázeňské architektury v prvé polovině 19. století nemělo ale vliv jenom gubernium, zemské stavební ředitelství v Praze, s Georgem Fischerem a Josefem Eschem. Velmi
zdárně jim sekundoval místní inženýr z krajského stavebního úřadu v Lokti Wenzl Stöhr. Zajímavé je také sledovat, jak se na stavbách nad prameny uplatňovaly jednotlivé antické řády.
Oproti velmi oblíbenému a běžně aplikovanému dórskému řádu se v Karlových Varech (až na
templ Zámeckého pramene a Mlýnskou kolonádu) používá méně těžkého toskánského nebo
iónského či korintského řádu. Šlo ale ve většině případů o typ římských řádů bez kanelur.
Dórský řád se uplatňoval zvláště v místech vzdálenějších od lázeňského středu, a to v Mariánských i Františkových Lázních. Těžší a mohutnější proporce sloupů s kanelurami korespondovaly tvůrcům spíše s prostředím s dramaticky rozervanou přírodou. Štíhlejší a jemnější
sloupy toskánského, iónského či korintského řádu lahodily spíše se zjemnělým prostředím
lázeňských center. Posléze byly tyto postuláty přejímány i do urbanistických plánů v harmonicky vyvažovaném přírodním rámci, často s romantickými body důmyslně odkrytých či
naopak skrytých pohledů a průhledů (point de vue). Vždy se tak jednalo o zásah člověka,
o záměrné vytváření „přírodní” krajiny. Bez problémů ale doplňovaný o jemné francouzské
formální partery. V Evropě nebylo snad jediného lázeňského letoviska, které by nemělo tichý
a harmonický park jako volnou promenádu pod širým nebem.
Vzhledem k tomu, že se v našem lázeňském prostředí používaly tyto stavitelské formy
poměrně časně oproti jiným místům, měly nepochybně velký přínos i pro šíření těchto myšlenek dál, do dalších vzdálenějších míst. Vlivem značné obliby lázní u ruské šlechty a díky
obdivovateli antikizující architektury, caru Alexandru I., docházelo zde k významnému zprostředkování antikizujícího historismu i anglického palladianismu ruské, zejména petrohradské architektuře. 45 Tento dobový trend zasáhl téměř všechna existující lázeňská střediska
v Evropě a vlivem francouzských a anglických osadníků převládl i v severní Americe, kde se
neoklasicistní architektura výrazně uplatňuje dodnes.
V polovině 19. století se pak spolu s doznívajícím pozdním klasicismem stále zřetelněji
projevují prvky historizujících slohů. Vedle gotizujících prvků, které se objevovaly v lázeňském prostředí již od počátku 19. století (v Karlových Varech již v 90. letech 18. století v objektu Poštovního dvora) to jsou zejména prvky romanticky vyřezávaných dřevěných konstrukcí a hrázděného zdiva. Je to cílené navázání na idylickou vernakulární architekturu a to takřka
po celé Evropě. Stavby s dekorativním hrázděným zdivem a tesařskými konstrukcemi štítů,
lodžií, rizalitů či vikýřů a s ozdobně vyřezávaným zábradlím balkónů i prken ve štítech, označované jako švýcarská architektura, nejsou jen návratem ke staroněmeckým tradicím, mnohem více reflektují frankofonní prostředí Švýcarska, Savojska či Normandie. Tato architektura
44 Srov. Bohuslav Čapka – Karel Salát – Jan Soukup, Lázně Lochotín. Plzeň jako lázeňské centrum, Architektu-
ra ČSR 1/1980, s. 37-40.
45 Srov. Pavel Zatloukal, Architektura neoklasicismu, in: Dějiny českého výtvarného umění 1780/1890, Praha
2001, s. 204.
kolonády v západočeských lázních
je charakteristická zejména pro lázně v Kyselce, kde se v prvotní fázi odráží počiny francouzského císaře Napoleona III. v lázních Vichy či Aix-les Bain.
Neorenesance dále sledovala principy italských renesančních sloupových hal a síní, což je
příklad i vznešené Zítkovy Mlýnské kolonády. Přestože již anglický vliv pominul, palladiánské
motivy působily v Evropě i nadále. V již zmíněných lázních Cheltenham ve střední Anglii byla
v letech 1825 -1830 podle plánů Johna Forbese vybudována dvoupodlažní sloupová kolonáda s vyhlídkovým pavilonem zvaná Pittville Pump Room. Skladba prvků i kompozice celku
jsou obdobné, jaké použil architekt Josef Zítek u druhého realizovaného návrhu Mlýnské kolonády v Karlových Varech čtyřicet let poté. Tyto principy budou oživeny na přelomu 19. a 20.
století novou klasikou, klasicizujícími směry rané moderny. V roce 1906 byla vybudována na
pobřeží v přímořských lázních Oostende Mořská promenáda krále Leopolda II., která má 390
m dlouhou galerii se štíhlými sloupy v přísném římsko-dórském řádu. K nejvelkolepějším příkladům rozvinutí klasických principů sloupových hal a kolonád ve 20. století patří lázeňský
komplex Tettucio v italských lázních Montecatini, který realizoval architekt Ugo Giovanozzi
v letech 1927 -1928. Toto lázeňské město v samém srdci Toskánska bylo proto také s oblibou
nazývané „italské Karlovy Vary”. U nás je možné zmínit například Lázně Poděbrady, kde se
v roce 1911 programově navazovalo na kompoziční principy kolonády a glorietu zejména pod
vlivem Františkových Lázní.
Architektura a stavebnictví v druhé polovině 19. století je stále více poznamenáno používáním nových stavebních konstrukcí – železa a litiny. S využitím nového konstrukčního
prvku se staví i kolonády, což se opět odrazí se samozřejmostí i v západočeských lázeňských
městech, a to již v podobě monumentálního barokizujícího pozdního historismu. Tyto vlivy
přicházely nejprve z anglického a později z francouzského prostředí, kde se ve velkých i drobných lázeňských městech staví pavilónky, verandy, lodžie i majestátní kryté promenády (galerie) z železných a litinových konstrukcí na místo dřívějších dřevěných konstrukcí (Buxton
a Harrogate v Anglii, Contrexéville, Vichy, Vittel ve Francii, Spa v Belgii). Kolonády v Karlových
Varech a Mariánských Lázních svou mohutností ale předčily všechny ostatní. Přes částečné
hmotové narušení starších situací se postupně i tyto objekty staly integrální součástí lázeňských center. Lázně na západě Čech se tak v průběhu věků vyvinuly v ucelené ansámbly, jejichž neopakovatelný „génius loci” vytváří právě soubor lázeňských staveb s typickými pavilóny nad prameny a kolonádami. V kontextu světového vývoje lázní a lázeňských středisek jsou
vzhledem k ucelenosti a kompaktnosti lázeňských zón jedinečným fenoménem, nemajícím
v Evropě téměř obdobu.
Tato práce vznikla jako součást projektu „Lázně a lázeňství České republiky v kontextu
světového vývoje lázeňství” a širších výzkumů Národního památkového ústavu č. 301 „Operativní průzkumy a dokumentace historických staveb” a č. 402 „Dokumentace moderní architektury v České republice”.
187
188
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
Půdorysná schémata kolonádních staveb v západočeských lázních
kresba: L. Zeman
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
kolonády v západočeských lázních
Půdorysná schémata kolonádních staveb v západočeských lázních
1. Karlovy Vary – kolonáda Mlýnského a Nového pramene, J. A. Giessel 1811.
2. Karlovy Vary – Mlýnská kolonáda, J. Zítek 1871 -1881.
3 Karlovy Vary – kolonádní chrámek nad pramenem Hygieia, G. Fischer 1817.
4. Karlovy Vary – Vřídelní kolonáda s vývěrem Vřídla a pramene Hygieia, J. Esch
1825 -1831.
5. Lázně Kyselka – kolonáda 1829 -1830.
6. Mariánské Lázně – kolonádní chrámek Křížového pramene, G. Fischer (?) 1818 -1826.
7. Mariánské Lázně – kolonáda Ferdinandova pramene, J. Esch 1827.
8. Mariánské Lázně – kolonáda Karolinina pramene s vývěrem Karolinina a Ferdinandova
pramene, F. Zickler 1872.
9. Františkovy Lázně – Stará kolonáda s pavilónem Františkova pramene,
T. Gruber, J. Rothhesel 1817, pavilón Františkova pramene, J. Esch 1831 -1832.
Resümee
Kolonnaden in den westböhmischen Kurorten
Lubomír Zeman
Zu den Bauten, durch die der Charakter der Kurorte geprägt wird, gehören Kolonnaden. Damit
die Kurgäste auch bei schlechtem Wetter die Trinkkur genießen konnten, wurden zuerst einfache Schutzdächer oder kleine Altane über dem Heilquellenaustritt errichtet, später kostspieligere
Pavillons erbaut, die allerdings bald dem Andrang von Kurgästen und Patienten nicht mehr genügten. Deshalb begann man größere Bauten zu konzipieren, die mehr Leute vor der Witterung
schützen und zugleich zum Promenieren dienen konnten. Diesem Zweck entsprachen am besten
lange Kolonnaden, in deren Gestalt die zeitgenössischen Vorstellungen über die reine "klassische" Architektur berücksichtigt wurden. Würdevolle und majestätische Säulenbauten verliehen
allmählich den Kurorten eine einheitliche Form und gaben ihnen ein stilvolles Gepräge.
Als die bedeutendste Stadt der Kolonnaden wird Karlsbad (Karlovy Vary) betrachtet. Die
prachtvolle Mühlenkolonnade wurde in den Jahren 1871 -1881 im Stil der Neurenaissance gebaut. Die Sprudelkolonnade (1972 -1975) ist ein Beispiel eines Baus unserer Zeit. Die gusseiserne Gartenkolonnade (1881) war Bestandteil eines größeren Baukomplexes mit einem Konzertsaal, der Blanenský-Pavillon genannt wurde. Erwähnenswert sind auch die hölzerne Marktkolonnade (1883) und die Schlosskolonnade (1910 -1912).
Prächtige Pavillons und Kolonnaden befinden sich auch in Marienbad (Mariánské Lázně). Im
Zeitraum von 1818 bis 1826 wurde hier die majestätische Säulenkolonnade der Kreuzquelle erbaut. Die monumentale gusseiserne Kolonnade stammt aus den Jahren 1888 -1889. Die Kolonnade mit einem Pavillon an der Karolinaquelle wurde 1823 gebaut und 1872 umgebaut. Weitere
sehenswerte Kolonnaden sind die Kolonnade an der Ferdinandquelle (1827) und die Kolonnade
mit einem Pavillon an der Waldquelle (1869).
In Franzensbad (Františkovy Lázně) befindet sich neben dem Pavillon an der Franzensquelle
die Neue Kolonnade aus dem Jahre 1912. Südöstlich vom Zentrum dieses Kurortes sind die Kolonnaden der Salzquelle und der Wiesenquelle aus dem Jahre 1843 erhalten geblieben.
Im kleinen, jedoch bedeutenden Bad Kysibl (Kyselka), der das westböhmische Bäderdreieck
ergänzt, steht bisher der wunderschöne Pavillon mit der Kolonnade der Ottoquelle (1897 -1898).
Die Säulenbauten über den Heilquellen sowie die monumentalen Säulengänge der Kolonnaden sind die reinsten Beispiele der klassizistischen oder neuklassizistischen Architektur. Zugleich präsentieren sie einen der Höhepunkte der Architektur der ersten Jahrzehnte des 19. Jh. in
189
190
Historické statě A ČLÁNKY | lubomír Zeman
Böhmen. Im mitteleuropäischen Klassizismus wurden nicht nur Motive der griechischen und römischen Architektur der Antike, sondern auch französische und englische Vorbilder berücksichtigt.
Die Bäderarchitektur dieser Zeit wurde erheblich durch das böhmische Gubernium, die Landesbaudirektion in Prag, beeinflusst, vor allem durch ihre Angestellten, die Ingenieure Georg Fischer und Josef Esch sowie durch den ortsansässigen Ingenieur Wenzl Stöhr vom Bezirksbauamt
in Elbogen (Loket). Die erwähnten Bauformen wurden in den Kurbädern früher als woanders angewendet und erst später auch an anderen Orten nachgeahmt. Großer Beliebtheit erfreuten sich
die Kurorte auch beim russischen Adel, und dank des großen Bewunderers der antikisierenden
Architektur setzten sich der antikisierende Historismus und der englische Palladianismus in der
russischen, insbesondere in der Sankt Petersburger Architektur durch.
Die Kurbäder in Westböhmen entwickelten sich während der Zeit zu organischen Ensembles, deren unwiederholter "genius loci" gerade durch den Komplex von Kurbauten mit
typischen Pavillons über den Quellen und Kolonnaden gebildet wird. Im Kontext der Entwicklung der Kurorte in der Welt stellen die westböhmischen Bäder mit der Geschlossenheit und
Kompaktheit ihrer Kurzonen ein einmaliges Phänomen dar, zu dem fast keine Analogie in Europa zu finden ist.