Pryč s Kosovem Vladimir Arsenijević Setkání dvou balkánských

Pryč s Kosovem Vladimir Arsenijević Setkání dvou balkánských

Pryč s Kosovem
Vladimir Arsenijević
Setkání dvou balkánských prezidentů, které pro evropskou veřejnost, zabranou do vlastních
problémů, nepředstavovalo v jakémkoliv smyslu nijak zvláštní či významnou zprávu, ovšem
mělo velký význam pro celou srbskou, a předpokládám, že i pro kosovskou společnost.
Ve středu 6. února proběhla v budově EEAS (European External Action Service) v Bruselu
třístranná schůzka, která jakoby měla jít příkladem. Za prostřednictví baronky Catherine Ashtonové,
vysoké představitelky EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, se zde poprvé setkali
prezident Srbska Tomislav Nikolić a první prezidentka Kosova Atifete Jahjagová.
Setkání dvou balkánských prezidentů, které pro evropskou veřejnost, zabranou do vlastních
problémů, nepředstavovalo v jakémkoliv smyslu nijak zvláštní či významnou zprávu, ovšem mělo
velký význam pro celou srbskou, a předpokládám, že i pro kosovskou společnost. Zatímco lady
Ashtonová schůzku označila za první krok k „upevnění vzájemného dialogu a k další normalizaci
vztahů mezi Bělehradem a Prištinou“, zpravodajka Evropského parlamentu pro Kosovo Ulrike
Lunacek ji bez obalu nazvala „implicitním uznáním Kosova“.
Ostatně, tohle ani nebyla první schůzka tohoto druhu. Na podzim minulého roku se v belgickém
hlavním městě, rovněž za prostřednictví Catherine Ashtonové, setkali srbský premiér Ivica Dačić a
předseda kosovské vlády Hashim Thaçi. Tito dva přímí aktéři destruktivní politiky devadesátých
let1 by se nepochybně nikdy nechtěli potkat ve stejný čas na stejném místě. Kdo však dokáže
ovládat a usměrňovat silné proudy reálné politiky? Tak se tedy také oni dva ocitli v Bruselu,
rozhodnutí, že se, když už tu jsou, budou nuceně usmívat, podávat si na kamery ruce a velkoryse
rozhazovat povrchními zásadními sliby, že budou v budoucnu, jak jinak než „spolupracovat“.
Ať už to mělo znamenat cokoliv.
V podobné situaci se tuto únorovou středu ocitli i prezident Nikolić a prezidentka Jahjagová.
Třístranné schůzce předcházely oddělené konsultace s Ashtonovou a právě mezi ně se krásně vešla
pouze krátká photo-session. Na fotografiích, které byly téměř ve stejném okamžiku zveřejněny na
internetu, jsme měli možnost vidět prezidenta, prezidentku a vysokou představitelku EU, zachycené
v momentě, kdy svorně usmívají. A jestli tu vizuálně nepříliš krásná baronka Ashtonová, stejně jako
Došlo zde z politického hlediska skutečně k paradoxní situaci, kdy bývalý mluvčí Socialistické strany Srbska a
dlouholetý blízký spolupracovník Slobodana Miloševiće Ivica Dačić, jako člen vládnoucí srbské garnitury z 90. let 20.
století spoluzodpovědný za vyhrocení etnického napětí na Kosovu, a Hashim Thaçi, jeden z těch, kdo odmítli
umírněnou politiku kosovského vůdce Ibrahima Rugovy a spoluzakladatel tzv. Kosovské ovobozenecké armády, muž
bezesporu přímo zodpovědný za celou řadu zločinů spojených s působením této organizace, jsou shodou politických
okolností vyjednavači přibližování donedávna zcela nesmiřitelných stanovisek, zatímco bývalá srbská vláda v čele
s osobnostmi, které byly přímými kritiky a oponenty politiky Slobodana Miloševiće, toho nebyla schopna.
1
na všech jiných fotografiích, zrovna nepřipomíná nějakou baronku odpovídající obecným
představám, a Jahjagová svou vizáží lehce připomíná Marinu Abramovićovou [celosvětově
uznávanou performerku a výtvarnici černohorského původu – pozn. překl.], tak Nikolić se celkem
věrně podobá – Nikolićovi. S jediným rozdílem – zeširoka se usmívá2 a má hlavu mírně nakloněnou
do strany, takže by si jeden mohl mylně myslet, že je naprosto spokojený, že zrovna on má tu čest
zapsat se do dějin jako srbský prezident, který uznal nezávislost Kosova.3
Protože však specifická úhybná technika nepřiznávat přímo porážku není cizí žádnému politikovi,
tak také Nikolić, v prohlášení poskytnutém novináři RTS bezprostředně po schůzce, v první řadě
řekl, že Kosovo – neuznal. Co by také mohl říct jiného, mysleli jsme si před obrazovkou.
Záhy ale dodal, že se „Srbsko rozhodlo, že pozvolna a mimo Ústavu uzná zvláštnost území Kosova a
Metohije, uzná na tomto území nezávislé soudnictví, prezidenta, vládu, parlament“.
Takže, jak by se asi přímo a bez obalu řeklo – že „uzná“ Republiku Kosovo.
To je ale něco, co by prezident Nikolić nechtěl nikdy vyslovit nahlas, ostatně ani srbská veřejnost
by to nikdy nechtěla slyšet, a tak tedy tato vzájemná tichá dohoda dává jedné i druhé straně
dodatečnou dávku naděje a pocitu, že „stále ještě není vše ztraceno“. Proto se právě ta zmíněná
středa 6. února stala tolik významnou. Univerzálně významnou, troufám si tvrdit. V ten den jsme
totiž měli možnost se dozvědět, že za určitých okolností a pokud se opravdu chce, je možné „uznat“
nezávislé soudnictví, prezidenta, vládu a parlament odtrženého území, zároveň ale neuznat i jeho
nezávislost. To je, samozřejmě, těžko obhajitelné, o tom se nesmí mluvit, a proto dnes diskuze o
Kosovu, při nedostatku větší upřímnosti a vůle ke konfrontaci, nevyhnutelně a stále častěji slábne
do podoby jakéhosi mumlání.
Nikolić toho středečního večera stál na vlhké bruselské ulici a hovořil do mikrofonu tak jak to
obvykle dělá – klidně, bezvýrazně a suše, sobě pod vousy. Jeho obrana sebe samého i srbské pozice
v těchto jednáních byla stejně tak nepřesvědčivá a slabá, jako je v celé této záležitosti nepřesvědčivá
a slabá pozice samotného Srbska. Při nedostatku lepších zpráv alespoň řekl, že baronka Ashtonová
ve svém vystoupení dokonce dvakrát zdůraznila, že EU netrvá na jednomyslném uznání
nezávislosti Kosova. Pravdou je, dodal, že celkem dvaadvacet evropských států kosovskou
Autor zde naráží na skutečnost, která je již v Srbsku předmětem četných vtipných rčení, že se prezident Nikolić jinak
stále tváří tak, jako by byl na pohřební hostině.
3
V důsledku tzv. kosovského mýtu, který je založen na legendicky a folklórně přepracované skutečné historické
události – bitvě na Kosovském poli v roce 1389, jenž se formoval v průběhu několika staletí od této bitvy, se oblast
Kosova stala pro Srby zmytologizovaným pojmem, kolébkou srbské duchovnosti, „srdcem“ srbské státnosti. V legendě
měl během bitvy tehdejšího srbského panovníka Lazara zradit mocný šlechtic Vuk Branković (tato událost je ovšem
historickou fikcí, podobně jako zrada Miloty z Dědic při bitvě Přemysla Otakara II. na Moravském poli). Od té doby
všichni „zrádcové srbské věci“ bývají nazýváni Brankovići. Ani demokraticky a prozápadně orientovaní nejvyšší srbští
představitelé minulých vlád včetně bývalého prezidenta Borise Tadiće se nedokázali z těchto mytologických čar oprostit
a nechtěli se zapsat do historie jako „noví Brankovićové“, kteří se vzdali Kosova (byť de facto již Kosovo s výjimkou
jeho severní části již dávno není srbské). V. Arsenijević zde ironicky aluduje právě na tyto skutečnosti a na fakt, že jsou
to paradoxně příslušníci politických uskupení, kteří si na neústupnosti vůči Kosovu vybudovali svoji politickou image,
kteří nakonec kousek po kousku z nesmiřitelné srbské pozice, zakotvené ostatně i v preambuli srbské ústavy, ustupují.
2
nezávislost uznalo, ale stejně tak jich celkem pět tak neučinilo. Působil jako člověk, který se zoufale
stébla chytá. Potom se oháněl OSN, opakoval, jak se „při jednání pohyboval v rámci rezoluce“,4
bylo ale zřejmé, že i jemu samotnému je jasné, že v rukávu toho moc nemá. Proto se zároveň snažil
legitimizovat nové možnosti a opatrně podotknout, že „nic lepšího než jednání neexistuje“ a že je
potřeba pracovat na „návrhu dohody, která by mohla uspokojit obě strany“. Upozornil při tom, že
se „dějiny píší pozvolna“ a pak na samotném konci smířlivě konstatoval, že „každý den jednání
může přinést nějaké řešení a pokud se scházet nebudeme, pak netuším, jakým způsobem bychom k
řešení vůbec mohli dojít“.
Když jsem ho ve středu 6. února sledoval v televizi a snažil se pozorně poslouchat slova pronášená
tichým, monotónním hlasem, kromě téměř nesnesitelné znuděnosti vyvolané jeho suchopárným a
nadevše opatrným vystupováním jsem pocítil, jak se před mýma očima odehrává něco velice
významného. Veškerá nuda Nikolićova projevu stála v ostrém kontrastu k výrazně hysterické,
bouřlivé výřečnosti, s jakou se během posledního čtvrtstoletí o Kosovu nejčastěji mluvilo a
uvažovalo. A o Kosovu se mluvilo a uvažovalo výhradně primitivně, stylem trudomyslného a
ponurého hořekování, které se táhlo od zlověstného důrazu na viscerální historicismus a fascinace
hroby, krví a kostmi u básníka Matiji Bećkoviće5, jenž Kosovo označil za „nejdražší srbské slovo“,
přes folkovou a turbofolkovou kulturu, která velice rychle přijala za svou právě onu patetickou
národně-patriotickou pseudopoetičnost („Kamkoliv se vydám, vždy se k tobě vracím“, zpívala
Gordana Goca Lazarević a po ní další milion zpěvaček a zpěváků na každé svatbě, při vyprovázení
mužů do armády, do války nebo na jakékoliv jiné tradiční srbské slavnosti, „kdo pak mi může ze
srdce vzít Kosovo!“), až po no-nonsense přímost příslušníků jedné zcela nové generace zosobněné
vskutku hrůzu budícími verši svérázného hip-hop projektu All Stars: „Podřízněte Šiptary,6
wahhábisty oddělejte / a na kůl naražte / toho kdo si stěžuje / vidím, jak pláčou, mám toho dost /
ženy i děti, naházejte z mostu!“
V porovnání se všemi těmito výmluvnými, ponuře-primitivními hlasy, se mi Nikolićova špatná,
suchopárná, opatrná a málo výmluvná defenziva předvedená po setkání s Ashtonovou a Jahjagovou,
vlastně zdála být osvěžující, bez ohledu na to nebo právě díky tomu co prezident Srbska při této
příležitosti nechtěl, nebo neměl odvahu říci. A napadlo mě, i přes veškerou neupřímnost Nikolićova
Míněna rezoluce RB OSN 1244, vyhlášená bezprostředně po zastavení bombardování Srbska 10. června 1999, která
upravuje postavení a správu Kosova a zavádí v něm dočasný protektorát OSN, nicméně bez prejudikace budoucí
nezávislosti tohoto území.
5
Matija Bećković (1939) je významný srbský básník a člen Srbské akademie věd. Spolu se spisovatelem Dobricou
Ćosićem patřil již od počátku 80. let 20. století k předním tvůrcům srbských národoveckých konceptů.
6
Do roku 1968 se v Jugoslávii používalo v jihoslovanských jazycích pro kosovské Albánce (nikoli ovšem pro Albánce
v Albánii) etnonymum Šiptar, vzniklé srbocharvátskou výslovností albánského slova Shquiptar, tedy obyvatel
Shqipërie, jak samotní Albánci nazývají jak Albánii, tak albánský etnický prostor. V 60. letech 20. století se objevila
tendence k vystřídání etnomyma Šiptar označením Albánec (srch. Albanac), jež byla nakonec v roce 1968 i
kodifikována. Jistým automatismem označení Šiptar ještě nějakou dobu přežívalo, ale stále více získávalo spíše
pejorativní charakter, zejména bylo-li vyslovováno příslušníky jiného národa, především Srby a Makedonci. Dnes je
Albánci chápáno jako výrazně pejorativní.
4
projevu, že i ta nedořečenost, i ta evidentní neschopnost mluvit o Kosovu otevřeně, je pořád lepší
než ona hrůzně nekonstruktivní prostořekost, jež jako jakési proroctví, které samo sebe naplnilo,
vytvořila onu strašlivou kosovskou tragédii. Alespoň do té doby, než se o Kosovu naučíme mluvit
odpovědně, ne žaludkem, ale hlavou, jako o problému a nikoliv jako o mýtu.
A pokud možno co nejčastěji pod těmi studenými, pramálo zainteresovanými světly Schumannova
náměstí evropské čtvrti v Bruselu.
Autor je srbský spisovatel, překladatel, redaktor a politický komentátor
Text byl publikován v chorvatském deníku Jutarnji list, zde je publikován se svolením autora.
Poznámkami opatřil Václav Štěpánek
Tento text vyšel také v příloze časopisu Navýchod: Srbsko - mezi Kosovem a EU
www.navychod.cz