Atentát - Historicky Kaleidoskop

Transkript

Atentát - Historicky Kaleidoskop
Atentát - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop
Pondělí, 25 Leden 2010 18:24
Před 65 lety připravila a uskutečnila skupina mladých mužů, příslušníků
československých paradesantních skupin vycvičených ve Velké Británii, ve spolupráci s
příslušníky domácího odboje čin, který svým věhlasem daleko přesáhl hranice
tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava – vojenskou likvidaci zastupujícího říšského
protektora, generála policie a SS, třetího muže Velkoněmecké říše Reinharda Heydricha.
Tento čin přinesl velké oběti na straně jedné, ale také změnil postoj západních spojenců k
Mnichovské dohodě. Neptejme se, zda to stálo za to. Konstatujme fakta. Závěry nechť si každý
udělá sám.
Krátce po půl jedenácté 27. května 1942 sjíždí z Kobylis šedozelený Mercedes-Benz 320.
Právě předjíždí vpravo tramvaj č. 14, která pomalu dojíždí ke stanici. Těsně nad zatáčkou
Heydrichův řidič SS-Scharführer Johannes Klein zmírňuje rychlost. Rotmistr Josef Gabčík
vystupuje z nepatrného hloučku osob, čekajících na právě přijíždějící tramvaj, a jde k ohbí
zatáčky. Má přes ruku balonový plášť, pod nímž se skrývá samopal Sten-gun Mk. II. FF 209,
ráže 9 mm. Staví se velmi blízko k okraji chodníku. Naproti ve směru od Holešoviček právě
zacinkala a rozjíždí se tramvaj č. 3. Jede a zatáčí doleva, nahoru, ve směru do Kobylis. Ještě
třetí tramvaj se nachází v okolí místa činu, neboť další čtrnáctka právě ve směru od Libně
dojíždí ke stanici u Vychovatelny. V tom okamžiku vjíždí Heydrichův automobil do prudké,
pravotočivé zatáčky. Gabčík je již v palebném postavení. Za sebe na chodník odhazuje plášť a
zaměřuje samopal na terč, sedící na předním sedadle vedle řidiče. Klein křečovitě drží volant,
pneumatiky skřípou. Vzdálenost mezi útočníkem a Heydrichem je 1,5 metru! Klein křičí cosi
jako: „Pozor! Atentát!“ Gabčík tiskne spoušť, ale rána nevychází. Marně cloumá závěrem. Klein
by měl šlápnout na plyn, ale Heydrich křičí: „Zastavit! Okamžitě zastavit!“ Klein brzdí. Toho
využívá Kubiš, jenž je doposud v záloze. Stojí o několik kroků níž, skryt za betonovým sloupem
elektrického vedení. Sahá do aktovky a pohotově vrhá bombu. Ozývá se mohutná detonace,
která těžký Mercedes mírně nadzvedává. Výbuch demoluje stěnu vozu, trhá pneumatiku
zadního kola a vyvrací dveře. Heydrich se hroutí kupředu. Tlak vzduchu vyráží okna tramvaje.
Ta za zvuku řinčení skla prudce zastavuje. Heydrichův kožený plášť, který po výbuchu vyletěl
několik metrů vysoko a zachytil se na pár okamžiků na drátech elektrického vedení, nyní zvolna
padá na dlažbu. Pár sekund absolutního ticha. Jen poklice kol vystřelené tlakem se
dokutálely…
Místo činu
1 / 11
Atentát - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop
Pondělí, 25 Leden 2010 18:24
Osádka i útočníci se budí ze svého ustrnutí. Gabčík odhazuje nepotřebný samopal. Kubiš,
lehce raněn na levé části obličeje, krvácí, je trochu otřesen. V okolí zaznívají výkřiky cestujících
tramvaje, někteří jsou lehce ranění, jiní v panice vybíhají za vlečný vůz trojky. Klein vytahuje
svou pistoli Walther PPK. Vyskakuje z vozu, marně s ní manipuluje. Gabčík a Kubiš pálí na
Heydricha i řidiče, ale žádná střela nezasahuje cíl. Kubiš chce proskočit prostorem mezi
motorovým a vlečným vozem tramvaje, ale náhle se objevivší policista mu zahradí cestu.
„Chyťte ho!“ křičí lidé. Kubiš běží podél tramvaje ke kolu. Heydrich se pokouší o několik kroků a
dvakrát v ohbí zatáčky pálí ze své pistole na Gabčíka, jenž zadem obíhá tramvaj čtrnáctku. Ke
svému kolu se nemůže dostat. Několik pasažérů z tramvaje mu zastoupilo cestu. Jen Kubišovi
se pomocí několika výstřelů z pistole Colt, ráže 7.65 do vzduchu, daří z místa činu odjet.
Gabčíka pronásleduje Klein, avšak jeho pistole selhává. Heydrich nyní pociťuje silnou bolest,
drží se jednou rukou zábradlí. Pomalu se přesouvá zpět k zasaženému automobilu. Stojí bledý
s pistolí v ruce, druhou rukou se drží na zádech.
V tu dobu se právě chystala nastoupit do tramvaje čtyřiačtyřicetiletá Marie Navarrová, manželka
justičního lékaře pankrácké věznice dr. Navarry. Když zazněl výbuch, obrací se Heydrichovi a
po poskytnutí pomoci zastavuje malý dodávkový vůz. Vzápětí se z místa činu vzdaluje.
Dodávkový vůz patřil zasílatelské firmě Holan a spol. Řidič František Šitta a jeho závozník
Theodor Šulc se stávají důležitými aktéry. Poté, co je zastavila M. Navarrová, sedl si Heydrich
opatrně a poněkud vzpřímeně do malé kabiny vedle řidiče. Dozadu si vlezli závozník a strážník
Michael Lofergyuk. Po chvíli ale Heydrich žádá o zastavení. Vysoký, ale především bolestí
zkroucený, to nemůže již ve stísněné kabině auta vydržet. Zastavují a raněný uléhá na korbu
břichem dolů.
Na Bulovce
U vchodu do chirurgie Všeobecné nemocnice hl. m. Prahy na Bulovce silně pobledlý Heydrich
sám vystoupil z dodávkového automobilu a vešel do haly. Zde je položen na nemocniční vozík
a vezen za pomoci zřízence Pěnkavy, MUDr. Karla Jarolímka a za doprovodu policisty
Lofergyuka na ambulanci chirurgie. Heydrich říká: „Rufen sie die Burg an“ (Volejte Hrad).
Jarolímek raněnému hmatá puls a za asistence Pěnkavy a sestry Erny Kolářové mu opatrně
zouvá boty, svléká uniformu, zakrvácený látkový korzet a košili. Na zádech není nic, než malá
rána.
Vztek a zloba zírá z Heydrichových nebezpečně zúžených očí. Je bledý, ale drží se. Jeho
zdravotní stav vyžaduje neodkladnou operaci. Kolářová telefonuje do třetího patra, kde právě
operuje prof. Dick. Zraněný je sinalý, v obličeji mrtvolně bledý. Jarolímek v rozpacích oslovuje
Heydricha česky. Poté je přivolán český chirurg MUDr. Pavel Slanina a oba lékaři provádějí
první orientační vyšetření. Slanina konstatuje tržnou ránu na zádech, z níž odstraňuje menší
kousek plechu. Ránu provizorně tamponuje. Poté Heydrich sám přechází ze septického do
aseptického sálu. Tam se dostavuje třiačtyřicetiletý německý prof. MUDr. Walther Dick, rodák z
Českého Krumlova, šéf chirurgického pavilonu na Bulovce. Zraněného vycévkuje, aby se ujistil,
zda nekrvácí ledvina a nařizuje rentgenové vyšetření.
Heydrich je dr. Jarolímkem převezen na operační sál K5 k dalším úkonům. Prof. Dick provádí
excizi tržného poranění a konstatuje těžkou devastaci sleziny a protrženou bránici. Ránu
asanuje a zašívá. Poté je na Bulovku narychlo povolán osmapadesátiletý německý prof. MUDr.
Josef Albert Hohlbaum, rodák z Lipové u Prostějova, přednosta německé (bývalé Jiráskovy)
2 / 11
Atentát - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop
Pondělí, 25 Leden 2010 18:24
chirurgické kliniky v Praze. Vytváří se operační tým ve složení prof. Hohlbaum se svým
asistentem doc. Wellerem, prof. Dick a MUDr. Slanina. Narkotizérem je MUDr. Alois Honěk.
Sálovou sestrou je určena sestra Zavadilová, sálovým sluhou pan Müller, dobře ovládající
anesteziologii. Již na začátku operace zahájené profesorem Hohlbaumem dochází mezi
operujícími k rozporu. Hohlbaum se poté již na další úkony necítí zcela připraven, své místo
postupuje prof. Dickovi a nadále pouze asistuje. Je vyjmuta slezina a uložena do formalinu.
Pneumotorax uzavřen, krev odsáta a břišní dutina vydrénována. Celá operace trvala přibližně
60 minut. Poté prof. Dick a MUDr. Slanina provádějí revizi. MUDr. Františkem Machem je
provedena přímá transfuze krve (z žíly do žíly) skupiny A. Dárcem je příslušník SS. Ještě v
hluboké narkóze je Heydrich přemístěn do druhého patra jednoho z prominentních pokojů prof.
Dicka. Následujícího dne budou všichni čeští lékaři z další ošetřovací péče vyloučeni.
Heydrichův řidič Johannes Klein zůstane v péči německého lékaře dr. Puhally.
K. H. Frank se spolu s vojenským velitelem Prahy plk. von Briesenem dostavuje na Bulovku.
Přijíždí také státní prezident dr. Hácha. Kolem 15. hodiny je o atentátu informována
Heydrichova manželka Lina. Spolu s osobním lékařem Heydrichových dr. Grussem pak denně
navštěvuje svého muže. Budova chirurgie na Bulovce se po přemístění pacientů proměňuje
nejen v kasárna SS, ale doslova v silně hájenou pevnost. Okna jsou zabedněna a začerněna.
Venku je pokácen živý plot a kolem pavilonu položeny drátěné zátarasy, klády a bedny
naplněné pískem. Na střechách jsou zřízena kulometná hnízda, kolem ostatních budov jsou
rozestavěny hlídky se psy, v okolí operují obrněná vozidla včetně tanků.
Smrt
Frank vyhlašuje v Praze a okolí civilní výjimečný stav. Předměty z místa činu (kromě
Sten-gunu) jsou od 28. 5. 1942 vystaveny ve výloze obchodního domu Baťa na Václavském
náměstí. Ve všech 1180 kinech v Čechách a na Moravě je promítán pětiminutový snímek
zhotovený na příkaz gestapa pracovníky týdeníků UFA a Aktualita: „Popis nalezených věcí při
atentátu na zastupujícího říšského protektora“. Lidé jsou příkazem a pod hrozbou represí
nuceni navštívit kino a zhlédnout tento snímek.
Na letišti v Praze-Ruzyni přistává v neděli 31. 5. 1942 Heinrich Himmler a jede přímo ke
zraněnému na Bulovku. Heydrichův stav se zatím relativně zlepšuje. Projevuje chuť k jídlu a
jsou mu předkládány polévkové vývary připravené Linou. V Heydrichově těle však pomalu, ale
jistě, hlodá zákeřná sepse.
2. června organizuje vláda Protektorátu Čechy a Morava Manifestaci českého lidu pro Říši.
Řečníci odsuzují atentát výzvou, aby veřejnost „vydala pachatele“ a bez ohledu na zločinné
štvaní z ciziny plnila své povinnosti vůči Říši. Ledové sevření se zmocňuje srdcí přítomných.
Pomyslný stupeň všeobecných obav dosahuje nejvyšší míry a jen morálně nejsilnější z Čechů
dokáží udržet rovnou páteř. Dobová zpráva SD konstatuje s jistým potěšením: „Děs, jaký byl na
tvářích Čechů vidět v tuto chvíli, nebyl ještě nikdy tolik zřetelný jako zde.“
Heydrich umírá 4. 6. 1942 v 7.30 hodin. Počínaje 4. červnem je ve všech městech Protektorátu
nařízena smuteční výzdoba. Navíc v den smuteční slavnosti v Praze v neděli 7. června a v den
pohřbu v Berlíně 9. června musí být uzavřeny veškeré koncertní sály, kina a divadla na celém
území Čech a Moravy. Zatím přímo v pokoji prof. Dicka proběhne pitva, která potvrdí, že smrt
nastala po poškození vnitřních orgánů v důsledku intoxikace patrně vysoce virulentními
mikroorganismy. Pro domněnku nějaké zvláštní chemické otravy střepinou není nejmenší
3 / 11
Atentát - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop
Pondělí, 25 Leden 2010 18:24
důvod.
V pátek 5. 6. krátce po půlnoci snášejí příslušníci SS Heydrichovu rakev z pavilonu chirurgie
nemocnice na Bulovce. Stovky policistů a příslušníků SS rozestavěných v obrovském půlkruhu
před nemocniční budovou sehrávají samy pro sebe středověký divadelní rituál germánské
mystiky s prvky dávných pohanských obřadů. V dunění velkých bubnů a temném víření malých
bubínků se rozeznívají emotivní tóny píšťal a žesťů. Rakev je uložena na lafetu děla, kterou
veze polopásový tahač Hanomag, doprovázený kolonou vojenských vozidel. Až vozidla vyjedou
z areálu nemocnice, na křižovatce u místa atentátu odbočí vlevo k Trojskému mostu. Budou
pokračovat Argentinskou ulicí, kolem Hlávkova mostu, přes Strossmayerovo náměstí a
Letenskou třídu až k Prašnému mostu. V 01.06 hodin smuteční kolona dorazí na Pražský hrad.
Smuteční akt proběhne na prvním nádvoří Pražského hradu v neděli 7. 6. 1942. Před barokní
Matyášovou branou ozdobenou velkým Železným křížem stojí již od rána s tasenými meči
čestná stráž důstojníků a poddůstojníků SS u katafalku s rakví. Pochmurnou výzdobu doplňují
černé pylony s věčným plamenem, zmítaným větrem ve zlatých nosičích. Na mohutných
stěžních jsou do půl žerdi staženy vlajky s hákovým křížem a SS. Úderem 8. hodiny ranní jsou
vpuštěni první z nekonečného zástupu obyvatel Čechy a Moravy. Zachmuření muži, vzlykající
ženy – a nejenom Němci! Když se poslední paprsky zapadajícího slunce loučí s hroty štíhlých
praporových žerdí, je v 18.00 hodin zahájen hlavní akt. Doposud tichý smuteční obřad vrcholí
emotivním zvukem píšťal a temným vířením bubnů. Dostavila se rodina zesnulého (Lina se
rozhodla smutečního aktu neúčastnit z důvodu pokročilého těhotenství). Za temného dunění
bubnů přivádí Heinrich Himmler k rakvi Heydrichovy syny. Padlého zdraví svou ochablou paží
státní prezident dr. Emil Hácha. Po smutečních projevech je rakev sejmuta z katafalku a
odnesena. Zní Píseň o věrnosti SS, říšská a česká hymna, nad Pražským hradem krouží
vojenská letadla a baterie polních děl na Loretánském náměstí pálí v pomalých intervalech
čestné salvy. Rakev je upevněna k dělové lafetě a smuteční kondukt opouští Pražský hrad.
Průvod prochází Nerudovou ulicí a odbočuje na Malostranské náměstí, zamíří do Mostecké
ulice a na Karlův most. Po obou stranách sluncem zalité vozovky se zvedá les paží. Rakev s
pozůstatky zastupujícího říšského protektora putuje po rozsáhlém Vltavském nábřeží, které
zanedlouho ponese název Reinhard Heydrich-Ufer, přechází Václavské náměstí, až končí před
Hlavním nádražím. Po osmi měsících hrůzovlády se její strůjce i aktér definitivně vrací do
Berlína.
Nejokázalejšímu pohřebnímu aktu v historii Třetí říše 9. 6. 1942 v Mozaikové síni budovy
nového Říšského kancléřství jsou kromě dětí a bratra zesnulého přítomni téměř všichni říšští
ministři, vedoucí činitelé strany, generalita, admiralita branné moci, ale i státní prezident Hácha
s protektorátní vládou. Hitler ve své projevu nazývá Heydricha „Mužem se železným srdcem“.
Himmler na samém závěru mysticky laděného projevu říká: „Naší svatou povinností je usmířit
jeho smrt.“
Teror a zrada
Ihned po ukončení pohřbu přijímá Vůdce českou vládní delegaci. Zprvu hovoří klidným a
vážným, téměř tichým hlasem, který však začíná neobyčejně ostře stupňovat: „Nic mi nemůže
zabránit, abych z Čech a Moravy vysídlil několik milionů Čechů… Buď se český národ změní
pod vedením svého prezidenta a své vlády, nebo z Evropy zmizí. Jestliže pachatelé atentátu
nebudou dopadeni, potom to musím chápat jako skutečnost, že v českém národě je stále
4 / 11
Atentát - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop
Pondělí, 25 Leden 2010 18:24
uhnízděn silný odpor proti Říši.“
Následují Lidice, zatýkání a další a další popravy. Přes veškeré úsilí a represálie se nacistům
nedaří odhalit a dopadnout pachatele atentátu. Teror vůči Čechům vrcholí. Zrada přichází ze
strany, odkud byla nejméně očekávána. Přímo z řad parašutistů! V poledne 16. 6. 1942
vstupuje Karel Čurda do budovy Petschkova paláce. I když nezná přesné místo úkrytu svých
druhů, zná adresy a jména řady přechovávatelů. Vypovídá o všem, co ví. Tím nejpodstatněji
přispívá k rychlé zkáze celé konspirace. Stopy od bývalého parašutisty Čurdy vedou k těm, kteří
se při výslechu zlomí a prozradí úkryt sedmi parašutistů v kostele v Resslově ulici.
Dopadení
18. 6. 1942 stojí proti 7 mužům 307 mužů z jednotky (E) SS „D“ a 350 příslušníků SS strážního
praporu „Prag“, dohromady 17 důstojníků, 740 poddůstojníků a mužstva. Spolu s úředníky
gestapa je proti sedmi čs. vojákům nasazeno téměř 800 mužů! Od 4.15 hodin jsou vnitřní i
vnější okruhy kolem kostela hermeticky uzavřeny, okolí budovy obsazeno a chrám obklíčen. Na
protějších domech jsou umístěna kulometná hnízda, zajišťující kostelní střechu. Do Václavské
ulice je dopraveno malé dělo a v postranních ulicích operují bojová vozidla.
Když tmavým kostelním prostorem postupuje čelní skupina vedená Heinzem Pannwitzem,
parašutisté Opálka, Kubiš a Bublík, z kůru a galerie ovládající celý vnitřní prostor, zahajují
palbu. Pokus zatlačit obránce ručními granáty se útočníkům daří. Parašutisté však palbu
zintenzivňují a z empory vrhají bomby. O každý metr členitého interiéru musejí muži SS těžce
bojovat. Tři čs. vojáci svádějí boj proti přesile přes dvě hodiny. Poté těžce zraněný npor. Opálka
v bezvýchodné situaci požívá jed a navíc svůj život končí ranou do pravého spánku. Bublík,
raněný nesčetnými kovovými střepinami, se rovněž pokouší ukončit svůj život pistolí ráže 6.35
mm. Smrt ale nastane až během převozu do nemocnice. Čet. asp. Bublík, ani rtm. Kubiš již
nenabudou vědomí a zemřou následkem vykrvácení v lazaretu SS v Podolí. I příslušníci Waffen
SS mají raněné, které ihned vynášejí z kostela.
Po zdolání odporu uvnitř chrámu se obléhatelé zaměřují na obránce skryté v kryptě. V blízkosti
západního vchodu do kostela objevují kamenný poklop s větracím otvorem 60 x 40 cm. Je
jediným spojením mezi prostorem kostela a chladnou ponurou kryptou. Vhazují dolů granát.
Pak spouštějí po laně dobrovolníka SS. Nestačí ani zmizet v černém otvoru, když zdola zazní
výstřely. Bezvládný esesák je vytažen zpět. Poté sem přivádějí jednoho ze zrazených
spolupracovníků parašutistů, Vlastimila Moravce a také Čurdu. Ti dostávají za úkol vyzvat
obránce k zastavení odporu. Aťa požadavek odmítá, ale Čurda do otvoru volá: „Kamarádi,
vzdejte se! Nemá to cenu.. Složte zbraně a nic se vám nestane! Mně se také nic nestalo. To
jsem já, Karel Čurda.“ Odpovědí je sprcha střel. Potom gestapáci přivádějí k větracímu otvoru
na rukou spoutaného kaplana dr. Vladimíra Petřeka. Je mu nařízeno vyzvat parašutisty k
ukončení boje. „Tady mi říkají, že se máte vzdát. Tak vám to vyřizuji. Prý se vám nic nestane a
budou se k vám chovat jako k válečným zajatcům.“ Zdola se vzápětí ozývá: „Jsme Češi! Nikdy
se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“
Pak nastává scéna, kdy za výbuchů a střelby musí kněz vytvářet pro gestapáky lidský štít.
Přestože gestapo očekávalo, že boj s parašutisty bude těžký, jsou odhodlaností, houževnatostí
a sebeobětováním obránců překvapeni. Zatímco se německé vedení dohaduje, je povolána
četa protektorátní požární policie Požárního sboru Prahy. Hasiči z příkazu gestapa nejdříve
zkoušejí beranidlo. Rozjíždějí se s ním proti silné kostelní stěně. Zeď nepovoluje. Jeden z
5 / 11
Atentát - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop
Pondělí, 25 Leden 2010 18:24
hasičů dostává příkaz vyrazit z větracího okénka rozměru 60 x 20 cm mříž. Poté četa hasičů
přistavuje rozsvícené světlomety, které však parašutisté ihned rozstřelují. Bomby se slzným
plynem vhazované okénkem do krypty mají obránce vypudit. Ti je však pohotově vyhazují zpět
na ulici. Čs. vojáci používají proti útočníkům i lahve se zápalnou směsí. Poté příslušníci SS
dostávají rozkaz vhodit do okénka granáty. Úkol má provést další dobrovolník SS. Než tak
učiní, pokřižuje se.. Horlivý velitel českých hasičů se chápe iniciativy. Nařizuje svým
podřízeným vhánět čerpadly do krypty vodu – 3000 litrů za minutu. Obránci hadice přeřezávají
a vyčnívajícím žebříkem vystrkují ven. Když si velitel hasičů povšiml, že obklíčení na jeho muže
nestřílejí, využívá situace a nařizuje zmocnit se žebříku. Jeden z hasičů jej v příhodném
okamžiku zachycuje hákem a jeho kolega rukama. To je rozhodující obrat.
K. H. Frank, vše netrpělivě sledující z protějšího chodníku, volá „bravo“ a krátce tleská. Hasiči
do okénka umísťují ucpávku a vhánějí dovnitř vodu a dráždivý kouř. Ale voda v kryptě nestoupá
dostatečně rychle. Navíc vzniká obava, že v podzemí existuje průnik do kanalizační stoky, kudy
by mohli obránci uniknout. Proto hasiči dostávají příkaz vodu z krypty opět vypumpovat a
stlačeným vzduchem odstranit kouř. Jediným východiskem ke zdolání čtyř parašutistů je
nasazení úderných komand SS. Zatímco větrací otvor u západního vchodu je pod neustálou
palbou obou bojujících stran, v blízkosti oltáře objevují Němci pod kobercem nedávno zazděný
kamenný blok, zakrývající dosud nepřístupný vchod do podzemí. Němečtí vojáci a čeští hasiči
do kvádru navrtávají otvory. Do nich vojáci umísťují nálože ekrazitu a výbuchem uvolňují vchod
do krypty. Objevují se strmé schody. Z nejbližší možné vzdálenosti pak nastává doslova boj
muže proti muži. Dobrovolníci SS se sice dostávají až do poloviny schodiště, ale zde zůstávají
ležet zasaženi, raněni. Jsou ihned sanitní službou odnášeni a odváženi do lazaretu SS v Podolí.
Drtivé několikavlnové útoky úderných skupin sílí, ale pro zvířený prach a temnotu v podzemí
postupují jen zvolna. Mohou střílet pouze naslepo. Další esesáci jsou zasaženi.
Konec
Když parašutisté ztratili jakoukoliv šanci na únik a neměli už dostatek střeliva i fyzických sil,
rozhodli se se vším skoncovat. Všichni čtyři: rtm. Gabčík, ppor. Valčík, rtn. Švarc a čet. Hrubý,
věrni slibu a cti, ukončují své životy výstřely do pravého spánku. Kolem poledne jsou padlí
obránci vynášeni na kobercích na nároží Resslovy a Václavské ulice. Z lazaretu jsou zpět
přivezena těla Kubiše a Bublíka. Všech sedm hrdinů opět spočívá vedle sebe.
Ohlasy
Do Pardubic dorazí již 3. 6. 1942 depeše československého prezidenta dr. Edvarda Beneše,
oceňující práci parašutistů a spolupracovníků z řad domácího odboje.
Světový ohlas atentátu, Lidic, Ležáků a nesmyslných represálií je ohromný. 2. 7. 1942 britský
vyslanec Philipp Nichols oznamuje čs. exilové vládě, že Velká Británie odsuzuje nacistické
zločiny páchané na českém lidu. Zároveň vyjadřuje rozhodnutí britské vlády po válce stíhat a
trestat válečné zločince. 5. 8. 1942 dostává čs. ministr zahraničních věcí Jan Masaryk od svého
britského kolegy Anthonyho Edena dopis. V něm jej jménem vlády Jejího Veličenstva ujišťuje,
že Velká Británie se necítí být vázána smlouvou uzavřenou s Německem v roce 1938. Poté
vláda Velké Británie vydá prohlášení o neplatnosti Mnichovské dohody. Svůj podpis na této
6 / 11
Atentát - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop
Pondělí, 25 Leden 2010 18:24
dohodě anuluje i Francie. Tím jsou vytvořeny předpoklady pro znovuobnovení samostatného
Československa v jeho původních hranicích a na demokratických základech.
Pomsta pokračuje
Přestože atentátníci a další parašutisté jsou mrtvi a většina jejich spolupracovníků zadržena,
vraždění a krutosti neustávají, ale pokračují, dokonce se zvýšenou intenzitou. Na základě
rozsudků stanných soudů v Praze a Brně je zastřeleno 1327 Čechů. Zradou Karla Čurdy bylo
pátrání gestapa po pachatelích atentátu nasměrováno rovněž na Pardubicko, kde působil
výsadek SILVER A. V důsledku Čurdovy zrady přišel o život nejen jeho velitel, kapitán Alfréd
Bartoš (zastřelil se 21. června 1942 v Pardubicích), ale došlo i ke spáchání dalšího bestiálního
zločinu. 24. 6. 1942 je vyhlazena obec Ležáky, malá osada mezi Miřeticemi a Loukou na
Chrudimsku. Důvodem je, že v lomu Hluboká a později v mlýně v Ležákách byla umístěna
radiostanice LIBUŠE operační skupiny SILVER A. Příslušníci gestapa, Schupa a SS z Pardubic
a Hradce Králové celou osadu neprodyšně uzavřeli, její obyvatele soustředili v opuštěném
lomu, odkud byli později převezeni do Pardubic. Všech devět usedlostí v obci bylo vyrabováno
a následně zapáleno. Na pardubickém Zámečku ležáckým ženám odebrali děti, které byly
odeslány do Prahy (odtud přes Lodž do Chelmna, kde stopy po nich mizí – po válce byly
nalezeny pouze sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy). Ještě téhož dne večer bylo 33 dospělých
obyvatel Ležáků zastřeleno na popravišti u pardubického Zámečku. Zbývající dospělí byli na
stejném místě zavražděni později, nebo zahynuli v koncentračním táboře. Jeden ze
spolupracovníků výsadku SILVER A spáchal sebevraždu. Ležácká tragédie si tak celkem
vyžádala životy sedmapadesáti vlastenců.
V den, kdy vrcholí tragédie osady Ležáky, se v hledišti Národního divadla v Praze uskutečňuje
jeden z apelů českých herců a divadelníků na podporu politiky Říše. Zatlačeni do kouta, z
něhož není úniku. Abstraktní hra naoko předstírané loajality neprobíhá pouze na jevišti, ale i v
hledišti. Co ale ve skutečnosti asi probíhá v hlavách interpretů čs. legionářů ve snímku Jízdní
hlídka (1936) Jaroslava Vojty a Františka Kreuzmanna, na co asi myslí Václav Vydra nejstarší –
baron Krog z Bílé nemoci (1937) či titulní představitel z vlasteneckého filmu Plukovník Švec
(1929) Bedřich Karen? Vzpomenou si snad na své bývalé herecké kolegy Karla Hašlera a
Felixe Kühneho – Zdeňka Baldová, Karel Höger, Lída Baarová, Eduard Kohout? A mnozí a
mnozí další? A to ještě nevědí, co se v příštích týdnech stane rovněž přítomné Anně Čalounové
– Letenské!
Budiž však zde přičteno ke cti vedoucím pracovníkům českého filmového průmyslu, že přes
veškerý dohled a zesilující germanizační tlak za celou dobu okupace nedali vzniknout jedinému
hranému českému filmu, propagujícímu nacistickou ideologii. Nebyl vytvořen ani Himmlerem a
Heydrichem doporučovaný historický velkofilm „Svatý Václav“, který by populárně připomínal,
že v minulosti bylo v českých zemích nejlépe pouze za područí a vlivu Němců.
3. 9. 1942 v konferenční síni Petschkova paláce proběhne stanný soud s přechovávači
atentátníků z katedrálního chrámu Karla Boromejského. Rozsudek je ovšem znám předem. Již
předtím v dálnopisné odpovědi sdělil Himmler Daluegemu: „Vůdce schválil provedení procesu
před stanným soudem proti biskupu Gordazdovi, knězi Petřekovi a ostatním spoluvinným
kněžím a členům církevního představenstva. Očekávám, že budou vyneseny rozsudky smrti.“ Všichni byli zastřeleni na popravišti v Praze-Kobylisích 4. a 5. 9. 1942.
7 / 11
Atentát - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop
Pondělí, 25 Leden 2010 18:24
Spolupracovníci paraskupiny SILVER A manželé Hana a Václav Krupkovi přežili na základě
Frankova rozhodnutí (respektive vyšetřovatele Wilhelma Schultzeho, jenž se do zatčené Hany
zamiloval). Přežije rovněž významný člen sokolského odboje, středoškolský profesor chemie
Ladislav Vaněk-JINDRA. Avšak v jeho případě platí, že spolupráce s jakoukoliv totalitní mocí
morálně deformuje, a dříve či později ji bude konfrontovat lidská soudnost.
Poslední dějství z urputného, těžkého a dramatického zápasu českých vlastenců končí v
koncentračním táboře Mauthausen. Pomahači atentátníků a jejich rodinní příslušníci, byť zcela
nevinní, musí být rozdrceni na prach. Po celou sobotu 24. 10. 1942, každé dvě minuty, je zde
zastřelen ranou do týla některý z 264 příbuzných přechovávatelů či spolupracovníků
atentátníků. Exekuce začíná v 8.30 a končí v 17.42 hodin. Chladná a metodická německá
přesnost, bezohledná a naprostá neúcta k lidskému životu a utrpení. Další hromadná poprava
Čechů spojených s atentátem se koná 26. 1. 1943. Muži jsou zastřeleni ranou do týla, ženy
usmrceny v plynové komoře, zařízené jako sprchy, z jejichž růžic uniká místo vody kyanid.
Zámecká paní
Budování Heydrichova posmrtného kultu osobnosti začíná přejmenováním Vltavského nábřeží
na Nábřeží Reinharda Heydricha. Ceremonie, právě tak jako celoříšského oplakávání, se velmi
aktivně účastní také náměstek pražského primátora prof. Dr. Josef Pfitzner. Zainteresovaní
však vědí, že právě on se žádné přízni u Heydricha netěšil. Možná, že jeho odvolání zachránila
právě Heydrichova smrt!
Heydrichův kult pokračuje, další místa a ulice v městech jsou přejmenovávány, každé výročí
jeho úmrtí znamená další a další bombastické ceremonie. To také podporuje velmi pohodlný
život jeho ženy Liny, která nemá důvod se vzdálit z Panenských Břežan. Po jeho smrti a
narození další dcery se stále více objevuje na veřejnosti. Stává se patronkou různých akcí,
jejím dětem je věnována mimořádná pozornost. Je prezentována jako vzorná germánská žena
– vdova Třetí říše, jejíž muž zemřel ve službě vlasti jako mučedník. Má výjimečné postavení.
Její zámek střeží nejen strážní oddíl mužů SS, ale k vnější ostraze nastupuje také české
četnictvo. Dokonce následuje pokus věnovat jí navždy zámek Panenské Břežany, avšak tento
návrh jednoho aktivního úředníka Himmlerův úřad odmítá, avšak Lina zámek nadále užívá a
dokonce v něm realizuje rozsáhlé stavební úpravy. Nechává zbudovat ústřední topení, staví
mohutný krb v hale, doplňuje nábytek, porcelán, obrazy. Na zahradě likviduje půvabné jelení
sousoší, zimní zahradu i krásnou fontánu, buduje rozsáhlý bazén.
Stavební úpravy však vyžadují řadu pracovních sil, a proto si Heydrichová vymohla přidělení
většího komanda vězňů. Již v úterý 15. 9. 1942 přijíždí nákladním vozem do Břežan z
terezínského ghetta skupina židovských vězňů. Tato četa je z větší části složena z mužů ze
stavby silnice Loděnice-Karlštejn, které osobně přijel vybrat sám K. H. Frank. Jsou ubytováni
přímo v areálu zámku, v budově sloužící za koňskou stáj.
A přesto, že Říše „bojující na všech frontách pro Evropu“ má úplně jiné starosti, mužstvo SS
dbá, aby vězni pracovali od čtyř hodin ráno do jednadvaceti hodin večer, ať již na stavbě, nebo
v zeleninové či ovocné zahradě. Z oken zámku má Lina přehled. Pozoruje práci dalekohledem,
občas chodí s jezdeckým bičíkem v ruce po areálu a kontroluje pracovní výkony. O peníze jí jde
až na prvním místě. Přestože „vězňové patří Říši“, koresponduje s vedením tábora
Flossenbürg, a dojemně líčí, kolik práce, úsilí a peněz ji stojí úpravy zámku. Himmler a Pohl
zařídí, aby majitelce břežanského panství nebylo nic účtováno.
8 / 11
Atentát - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop
Pondělí, 25 Leden 2010 18:24
Mimo vězňů na „těžké“ práce má v Břežanech rozsáhlý personál. Naštěstí jsou v nich i takoví,
kteří pomohou vězňům přežít. Jednou z nich je například šestnáctiletá, drobná, nenápadná
dívka Helena Vovsová, od roku 1941 pomocná síla zámeckého zahradnictví. Pro komando
vězňů se stala pomyslným spásným majákem v moři beznaděje. Obstarává potraviny, vitamíny,
léky, přináší či vynáší prádlo, dopisy, zprávy. Když je „Milostivá paní“ mimo zámek, mohou díky
Heleně a neohroženosti dalšího českého personálu vězně navštívit jejich blízcí. Pokojská Rezi
Bortel dle okolností občas pomůže některému z židovských vězňů. K německým
zaměstnancům na zámku patří také pokojská Mary Hanzalek ze Sudet, která dobře ovládá
český jazyk. Olga Swobodová-Neubauerová, Hedvika Krausová-Palušová a vídeňská Češka
Konrys dávají dětem Heydrichové namazané krajíce chleba, aby to jejich matka neviděla. K
civilním zaměstnancům dále patří: vedoucí zahradníci Jaroslav Fuksa a Horáček, zahradníci
František Musil, Františka Čemusová, Marie Kropáčková, Helena Vovsová. Zdeňka Vegrichtová
a Antonie Reitmayerová kromě práce v zelinářské a ovocné zahradě perou šaty vězňům. Navíc
zde působí lesní hajný Václav Pikhart a kastelán František Pikard s manželkou. Pracují
podobně jako vězni, ovšem s tím rozdílem, že jsou zaměstnáni dobrovolně a za mzdu. Téměř
každý z civilního personálu vězňům přilepšuje.
V neděli 24. 10. 1943 se odehraje další tragedie. Heydrichovi synové Klaus a Heider se
projíždějí po zámeckém areálu na kolech, občas vyjíždějí i z výjimečně otevřené hlavní brány.
Padá soumrak, šeří se. Klaus nečekaně vyráží na silnici, kde je zachycen projíždějícím
nákladním autem, na kterém se vracejí ze zápasu místní fotbalisté SK Čechie. Je těžce zraněn
na krku a hrudníku a přes veškerou snahu lékařů umírá. Devětadvacetiletý autodopravce Karel
Kašpar, předseda fotbalového mužstva SK Čechie Panenské Břežany jako řidič nákladního
vozu, poté, co srazil Klause, ztratil na okamžik nervy a ze strachu z možných následků, aby se
neopakovala tragédie Lidic, utekl do lesa. Avšak vedoucí německé kriminální policie i českého
četnictva, kteří případ vyšetřují, docházejí k jednoznačnému závěru. Že vinu na nehodě nese
Klaus. Karel Kašpar je po osmi týdnech vazby propuštěn s pouhou pořádkovou pokutou za
nepovolenou nedělní jízdu. Okresní hejtman pro Prahu-sever dává povolení umístit Klausův
hrob v areálu zámku. Původně jej vyhloubili vězňové, avšak Lina odmítla pohřbít syna do hrobu,
kterého se dotkla židovská ruka. Takže jej podle germánského rituálu vykopali strážní SS.
Přestože si žádný z vězňů Klausovu smrt nepřál, mohou si někteří vykládat okolnost úmrtí
přímého potomka nejobávanějšího pána Protektorátu jako důsledek dávných proroctví, jako
součást „božího trestu“…
Pobyt první skupiny vězňů se chýlí ke konci. Židé jsou při práci naprosto nedostatečně
stravováni a některými strážnými týráni. Hugo Fischer zkopán, Stanislav Steindler a Zdeněk
Stein ztlučeni dřevěnou latí, Jiří Stein a Jiří Kafka zfackováni. Přesto se vězni neobávají ničeho
tolik, jako návratu do Terezína a deportace do Osvětimi, kde prvních patnáct zahyne ještě
koncem roku 1943, devatenáct zemře v letech 1944 a 1945. Zachrání se pouhých sedmnáct.
Do Panenských Břežan 11. 2. 1944 nastupuje druhá skupina, patnáctičlenné komando svědků
Jehovových. Byli v koncentračním táboře Flosenbürg, protože jako „badatelé Bible“ na základě
své víry odmítali vojenskou službu a práci ve zbrojním průmyslu. Nyní jsou k dispozici Lině
Heydrichové. 14. 1. 1945 jsou formálně propuštěni na svobodu, avšak na zámku musejí tvrdě
pracovat až do konce války.
Lina odjíždí
9 / 11
Atentát - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop
Pondělí, 25 Leden 2010 18:24
Blíží se konec války. Nastává katarze. 22. 1. 1945 píše Lina Heydrichová K. H. Frankovi: „Po
zralém uvážení a s ohledem na vážnou situaci na východě Vás prosím, abyste ihned nařídil
uvolnění mé stráže RSHA. Všichni čtyři muži jsou zdrávi a zcela schopni pro válku. Soudím, že
mohou na frontě vykonat lepší službu, než u mne otevírat dveře.“ O pět dnů později píše
Himmlerovi: „… jenom mě trápí otázka, co nám přinesou příští týdny. Jak dobře víte, já se
ničeho nebojím a dovedu si vždy sama poradit. Vím také, že mi nebudete mít za zlé, když již
teď budu bez hluku dělat nutné přípravy…“
Lina neztrácí čas. Mnoho beden a zavazadel odesílá na ostrůvek Fehmarn do Burgu, na adresu
svého žijícího otce Jürgena von Osten, a na další adresy svého široce rozvětveného
příbuzenstva. Nechává pobít všechnu drůbež a králíky a maso zavařit do konzerv. V polovině
dubna 1945 Lina vypravuje syna Heidera na Fehmarn. Poté nechá upravit velký stěhovací vůz
na maringotku taženou traktorem. Dává naložit pytle s moukou, obilím, bramborami a dalšími
potravinami. Vojákům nařizuje, aby odkryli Klausův hrob. V hrobce zůstává jen prázdná cínová
rakev..
Nakonec nechává nastoupit veškerý personál. Kastelánovi Františku Pikardovi odevzdává klíče
od zámku. Každému podává ruku, loučí se a spolu s dcerou Marte a její učitelkou odjíždí
osobním autem řízeným Wagnitzem. K hranicím ji doprovází kočí Josef Novák. Až po několika
měsících, po překonání složitých peripetií, se konečně dostane na spásný Fehmarn.
Spravedlnost?
Je květen 1945. 5. 5. 1945 vypuká povstání českého lidu. V Panenských Břežanech je ustaven
ilegální Revoluční národní výbor. Na obou obsazených zámcích jsou vyvěšeny československé
prapory a vlajky spojenců. Revolucionáři se ozbrojují a 6. 5. 1945 na žádost velitele německé
posádky umožňují vojákům volný odchod.
Lina Heydrichová žije na Fehmarnu, jednom z větších mezi malými ostrovy v Baltském moři,
kde nachází bezpečné zázemí u své rodiny. V roce 1958 je postavena před soud ve
Šlesvicku-Holštýnsku, avšak soud nachází ospravedlnění pro činnost jejího muže s
odůvodněním, že „padl při výkonu vojenské služby“. Úřady jí přiznávají generálskou penzi a
vrací veškerý majetek, který Heydrichovi získali. Pomáhá jí v tom mnoho přátel, bývalých
gestapáků, poslanci. Znovu se vdá, tentokrát za finského malíře a ředitele Intimního divadla v
Helsinkách Masuna Manninena – příbuzného slavného komponisty Jeana Sibelia. Tak získá
Lina Manninenová také finskou státní příslušnost.
V roce 1976 vydává Lina vzpomínkovou knihu „Život s válečným zločincem“. S naprostým
nedostatkem empatie se vyjadřuje v tisku a televizi o svém působení za války: „Cítím se
absolutně nevinna! Kdybych však mohla, pěšky, bosa bych šla opět zpět. Bylo to tam tak
čarovně krásné. Měla jsem blažený pocit…“
Ano, v Čechách tehdy prožila „dobrý a zajímavý“ život. Že to ale bylo na úkor nezměrného
utrpení a prolité krve jiných a že tisíce českých politických vězňů šly na smrt a do
koncentračních táborů na základě dokumentu o „ochranné vazbě“ s parafou jejího muže, ji
nikdy nezajímalo. Zemřela v klidu 14. 8. 1985 ve věku 75 let. Právem se považovala za jeden z
klíčů tajností Třetí říše. Odpovědi na mnohé otázky odnesla na onen svět.
10 / 11
Atentát - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop
Pondělí, 25 Leden 2010 18:24
Brig. gen. Rudolf Krzák, dnes již nežijící přítel jednoho z hrdinů atentátu Rudolfa Opálky, před
pár lety řekl: „Důstojník za války není atentátníkem a neprovádí úkol z povzdálí a nepřítomen.“
Parašutisté, jejichž život skončil v kostele Sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze, byli
vojáci a plnili svůj úkol, každý na svém místě, až do poslední minuty, až do posledního dechu
svého života. Co víc nazvat hrdinstvím?
Jaroslav Čvančara
Fotografie a dokumenty pocházejí z archivu Jaroslava Čvančary a jsou otiskovány s jeho
svolením.
11 / 11

Podobné dokumenty

Flastr 1 2012

Flastr 1 2012 skupiny Antropoid zůstali v zatáčce s připravenými bombami a samopalem Sten-gun. Valčík pokračoval na kole tehdejší Kirchmayerovou třídou (dnešní Zenklova) nad zatáčku. Odtud měl dát zrcátkem znam...

Více

Helios 201505

Helios 201505 takže jsem musel čekat do šesti hodin do rána. Probudil jsem se až ve vrtulníku, nejspíš mě vzbudil ten rachot.

Více

12. - Hamelika

12. - Hamelika z koncentračního tábora. Je možné, že mi říkal i jméno tábora, odkud šli, ale já si toto jméno nepamatuji. Tento též říkal, že účastníci tohoto pochodu byli u Tachova rozpuštěni a že jde navštívit ...

Více

12 ORL TRAUMATOLOGIE

12 ORL TRAUMATOLOGIE svůj národ katu, kněží, kteří slibováním mu nebes užívali jeho nejhorších pudů k zabezpečení panství své víry, od hejna krutých zlodějů, jejichž spolupracovnictví přijali…“ (Ernest Denis byl ve vzt...

Více

Prosinec - Časopis Život v Kristu

Prosinec - Časopis Život v Kristu smyslu, že přemýšlíte jenom o tom, co se řekl, že tvým potěšením bude hlásat Boží za protiplísňovou odolnost, když nám to stalo a s čím máte zkušenosti, a ty nové slovo cizím lidem, tak bych se mu ...

Více