Untitled

Přeložila:
ZUZANA ĽALÍKOVÁ
Kalayna Price: Čarodějka stínů
Vydání první
Copyright © 2010 by Kalayna Price
All rights reserved
Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4,
www.baronet.cz v roce 2012 jako svou 1723. publikaci
Přeloženo z anglického originálu Grave Witch
vydaného nakladatelstvím Roc, an imprint of New American Library,
a division of Penguin Group (USA) Inc. v roce 2010
Český překlad © 2012 Zuzana Ľalíková
Odpovědná redaktorka Renata Heitelová
Korektorka Marie Kejvalová
Přebal a vazba © 2012 Ricardo a Baronet
Ilustrace na přebalu © 2012 Aleta Rafton, represented by Artist Partners
Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2
Tisk a vazba:
, s. r. o., Český Těšín
Veškerá práva vyhrazena.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována
či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.
Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané
Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.
ISBN 978-80-7384-627-5
BARONET
Praha 2012
Kalayna Price
ČARODĚJKA STÍNŮ
První část z cyklu Alex Craftová
Pro abiho, který je jako mladší bratr přísný,
ale který mě vždycky honí, abych si šla za svými sny.
Poděkování
První verze rukopisu možná vzniká o samotě, ale konečná verze už není výsledkem práce jednoho člověka. Proto je také mnoho lidí, kterým jsem velmi zavázaná. Na
světě neexistují slova, jimiž bych mohla těmto lidem dostatečně poděkovat.
Ráda bych poděkovala své úžasné agentce Lucienne Diverové, která ve mě a mé psaní věřila a dostala Alexin příběh do správných rukou. Nedokážu vyjádřit, jak
vděčná jsem skvělé editorce Jessice Wadeové, jež se chopila mého příběhu a přinutila mě, abych z něj dostala to nejlepší. Zvláštní poděkování patří Aletě Raftonové,
která vytvořila pro mou knihu úchvatnou obálku, a týmu v Rocu, který pomohl vytvořit konečné dílo.
Velmi důležité poděkování patří mé úžasné skupině kritiků, Modern Myth Makers. Christy, Nikki, Sarah, Vert, Vikki, tato kniha by neexistovala bez vaší podpory
(a hrozeb). Spoléhám na to, že mi řeknete, co funguje a z čeho máte chuť hodit knihu na druhou stranu pokoje. Vy nikdy nezklamete. Děkuji vám!
Zvláštní poděkování patří Meredith, SaBrině, Gail a Mattovi, kteří mi pomohli vytvořit rozvrh, abych zvládala psát a zároveň chodit do práce. A děkuji také skupině
Cruxshadows, mé hudební inspiraci, jež mi dělala společnost v osamělých hodinách při psaní. Jistě, žádné poděkování není úplné bez vyzdvihnutí rodiny a přátel, kteří
mě podporovali, povzbuzovali a pomáhali mi. Vy víte, koho myslím. Bez vás bych tu nebyla.
A děkuji i vám, čtenářům, kteří držíte tuto knihu. Doufám, že si Alexin příběh užijete!
1. kapitola
Když se mi poprvé zjevila v podobě muže Smrt, hodila jsem po něm matčinou lékařskou kartou. Na první pohled se zdálo, že jsem ji po něm mrskla, ale protože mi
v té době bylo jen pět, odpustil mi. Občas jsem si přála, aby se tak nestalo – zvláště ve chvílích, kdy se naše cesty kvůli mé práci zkřížily.
„Paní Craftová, tohle je naprosto nepřijatelné!“ Henry Baker před sebou zuřivě mával tučnou rukou. Zpoza něho se na mě díval Death, sama Smrt.
Během těch osmnácti let jsem se už naučila, že se nemám na sběratele duší s oblibou v džínech dívat, a soustředila jsem svou pozornost pouze na klienta, jehož tvář
pomalu přecházela z odstínu višňově červené do brunátně šarlatové. Pohladila jsem květy v pugetu pohřebních lilií ležících po mém boku a v duchu jsem se pomalu
děsila, kam tenhle rozhovor povede.
„V naší smlouvě bylo stanoveno, že povolám stín. A to jsem udělala.“
Baker jen mávl rukou. „Slíbila jste mi výsledky.“
„Řekla jsem, že budete moci položit dotazy.“ Opřela jsem se o rakev jeho otce. Nebylo to sice nijak uctivé, ale sotva dvě hodiny před obřadem jsem vrátila stín pana
Bakera staršího zpátky do jeho těla. Úcta neměla s mou prací nic společného. A šek je šek.
Baker se otočil na podpatku a mašíroval si to uličkou. Čekala jsem. Věděla jsem, co přijde. Baker šel po penězích – a nijak se mu to nedařilo – a já už s lidmi jako
on měla svou zkušenost.
Bakerovi v patách šel Death. Napodoboval každý těžký krok, výsměšně kopíroval trhavé pohyby tělnatého muže. Po celou dobu mu na rtech hrál úsměv a ani na
moment ze mě nespustil tmavé oči.
Doufám, že tohle je jen společenská návštěva. Podívala jsem se na něj, žádala jsem ho, varovala – bylo mi fuk, co z toho –, aby nechal mého klienta na pokoji. Blýskl
po mně dokonalým chrupem, což mi nijak nenapovědělo, na co se chystá.
Baker dál přecházel kolem dokola.
No, radši ať to máme rychle za sebou. „Podle smlouvy můžete platit hotově, šekem nebo bankovním příkazem. Budete chtít paragon?“
Baker se okamžitě zastavil. Vyvalil oči a kůže na tvářích se mu roztřásla. „Za tohle zaplatit nehodlám.“
A je to tady. Odstrčila jsem se od rakve. „Poslyšte, pane, chtěl jste povolat stín. Povolala jsem stín. Že váš taťka neřekl, co jste chtěl slyšet, no, to je váš problém, ne
můj. Máme spolu dohodu, a pokud…“
Spustil ruku a polekaně vykulil oči.
To bylo snazší, než jsem čekala. Vydechla jsem, abych se zbavila nutkání křičet, a nasadila jsem svůj profesionální úsměv. „Budete tedy chtít vystavit paragon?“
Baker se chytil za hruď a sípavě se nadechl. Jednou. Dvakrát. Pak pomalu otočil hlavou a přes rameno se podíval za sebe. Z Deathovy tváře se úsměv vytratil.
A sakra.
Anděl smrti, sběratel duší, smrťák – ať ho nazvete jakkoli, většina lidí ho spatří za život jen jednou. Právě teď vykročil vpřed a Baker o krok ustoupil.
Sakra. Seskočila jsem z vyvýšeného pódia, na kterém stála rakev. „Ne!“
Pozdě.
Death vnořil ruku do Bakerova trupu a z tváře mého klienta se vytratila barva. Cukl sebou. Death ustoupil a Baker jen stačil jednou mrknout, než se sesunul na zem.
V rohu místnosti někdo zaječel a pak se místností rozlehl zvuk odsouvaných židlí. Obřadník letěl uličkou, hned za ním Bakerova žena a dospívající syn. Bakerově
asistentce se leskly oči, když z pouzdra za opaskem jeho ženy vytahovala mobilní telefon.
„Devět-jedna-jedna,“ řekla, zatímco se Baker Třetí – a poslední – vrhl na masáž srdce. Chudák dítě.
Držela jsem se od nich stranou. Vše, co jsem mohla v tuhle chvíli udělat, bylo dát jim trochu prostoru. Death si už jeho duši vzal – Henryho Bakera už nikdo neoživí.
Ne že bych se chystala jeho rodině tuto zprávu sdělit.
Death se opíral o zeď kus od nich, svalnaté paže si překřížil přes hruď. Usmíval se s ďábelskou nevinností a tmavé vlasy mu spadaly kolem tváří.
Dívala jsem se na něj a pomalu zvedla z podlahy svou kabelku. Nemohla jsem mu dávat za vinu, že si Bakerovu duši vzal – přece jen je to jeho práce – ale…
„Aspoň jsi mohl počkat, až mi zaplatí.“
Pokrčil rameny. „Nevypadal, že by se k tomu chystal.“
Pravda. Možná. Nad Bakerovým tělem postával hlouček lidí. Tohle bude pro obchod víc než špatné.
Zalovila jsem rukou v kabelce. Peněženky jsem si nevšímala, stejně v ní nic nebylo. Pod krabičkou křídy, kterou jsem kreslila kruhy, keramickým nožem na rituály,
mobilem a řidičákem jsem našla tři centy, desetník, zmačkaný staniolový obal a kancelářskou sponku.
Death hodil pohledem na poklad v mé dlani. „Chceš si koupit žvýkačku?“
„Lístek na autobus domů.“
Oba jsme se zamračili na mou dlaň. Třináct centů mi nepomůže. Ale poslední peníze jsem dala za ošetření u zvěrolékaře. Dokud mi nezaplatí, jsem na mizině.
„Nepracuješ snad spolu s prokurátorem na případu Amandy Hollidayové?“ zeptal se Death.
Hodila jsem drobáky zpátky do kabelky. „Stín přijde na řadu až zítra a pak musím počkat, až mi město, nějaký úředník, vypíše šek.“
Měla jsem obžalobě přivést jejich hlavního svědka, protože v tomto případě smrt nezabrání oběti, aby svědčila proti svému vrahovi. Tudíž jste si mohli přečíst
novinové titulky hlásající, že jsem „hlasem umlčených“ nebo „rušitelka mrtvých“, ale jedno bylo jisté: bylo to velké.
Co víc, pokud mě obhajoba neroztrhá na kousíčky, pak bych mohla dostat stálé místo na výplatní pásce města Nekros a nezůstala bych dál jen občasnou
konzultantkou pro místní policii. Pak bych už nemusela jednat se zlatokopy, jako byl Henry Baker.
„Zůstaneš tu?“ kývl Death směrem k Bakerovu tělu.
Jeho syn stále stlačoval hruď mrtvého muže, snažil se otce oživit, ale čerstvá vdova se už vzdala všech nadějí. Visela na obřadníkovi, který ji vedl k židlím v přední
řadě. Asistentku jsem nikde neviděla.
„Jo, zůstanu. Nechci, aby mě obvinili, že prchám z místa činu.“
Death maličko pokrčil rameny pod černou látkou. Ve chvíli, kdy vdova usedla do židle, zmizel. Nesnáším, když to dělá. V jednu chvíli tu je, v další je pryč. Ale zas se
objeví. Vždycky se znovu objevil.
V kabelce se mi rozezvučel hlas Freddieho Mercuryho v pecce slavných Queenů „We will rock you“ a já se přikrčila. Vdova po mně hodila tvrdým pohledem.
Možná to v současné situaci nebylo to nejlepší vyzvánění.
Otočila jsem se, vytáhla telefon a pohlédla na displej. Číslo jsem neznala. Ať je to nabídka práce, a ne vymahač. Přijala jsem hovor. „Dovolali jste se Mluvčím za
mrtvé. Tady Alex Craftová.“
„Alexis?“
Odtáhla jsem mobil od ucha a zamračila se na displej. Číslo mi skutečně nic neříkalo. Kdo by mi říkal…
„Alexis,“ zopakoval ženský hlas. „Jsi tam? Potřebuju tvou pomoc.“
„Casey?“
Potvrdila to přidušeným popotáhnutím. Má sestra mi nikdy nevolala. Co bych jí asi tak měla říct?
„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se a pak se zašklebila. V hlavě mi ta otázka zněla mnohem citlivěji.
„Už jsi četla noviny?“
„Dneska ještě ne.“
Casey se zasekl hlas v hrdle a až napotřetí se jí podařilo zašeptat: „Našli Teddyho.“
Teddyho?
Sálem se rozezvučelo naštvané klapání podpatků, zvuk se blížil směrem ke mně. O-ou. Překryla jsem mikrofon dlaní a otočila se. Čerstvá vdova byla o hlavu menší
než já, ale dvakrát tak široká a právě teď se zdálo, že její nadváhu tvoří čistý hněv.
„To vy!“ Zabodla mi prst do paže.
No skvělé, našla si, koho z toho obvinit. Mě.
Odkašlala jsem si, sklonila hlavu a řekla: „Je mi líto vaší ztráty.“
Jako by mě ani neslyšela. „Říkala jsem mu, aby nenajímal čarodějnici. Říkala jsem mu to.“ Hlas se jí vytratil a poté se zhroutila na zeď. „Říkala jsem mu to.“
Stáhla jsem se a nechala obřadníka, aby paní Bakerové pomohl do židle. Zvenku sem dolehly blížící se sirény.
Z telefonu v mé dlani se ozval hlas. „Alexis, jsi tam?“
„Ano, jsem tu. Říkala jsi něco o Teddym.“
V telefonu bylo ticho tak dlouho, až jsem se začala bát, že zavěsila, ale pak řekla: „Theodor Coleman? Jistě jsi o něm slyšela. Včera v noci našla policie jeho tělo.
Potřebuju vědět, kdo ho zastřelil a kde byl poslední dva týdny.“
Skoro jsem telefon upustila. To si musela dělat legraci. Guvernér Theodor Coleman, který měl kariéru našlápnutou na viceprezidenta? Bezpečnostní kamera blízké
restaurace zachytila střelbu, ale poté Coleman zmizel. Pokud by našli jeho tělo, byl by z toho velký případ. Vzhledem ke Colemanově politické příslušnosti ke Straně za
lidi – straně, která otevřeně pohrdala čaroději – by mé zapojení do tohoto případu nejspíš jeho kolegové nijak neocenili. „Casey, nemyslím…“
„Prosím.“ Hlas se jí opět zlomil. „Policie si myslí, že s tím má táta něco společného. Několikrát už přijeli k nám domů.“
Obrátila jsem oči v sloup. Policie sice přijet mohla, ale na viceguvernéra George Cainea nic nenašla. Tedy, nejspíš je teď už guvernér. Náš táta měl spoustu peněz
a velký vliv. Přece jen se mu povedlo zahladit všechny stopy po změně mého příjmení z Cainové na Craftovou – včetně skutečnosti, že je jeho dcera praktikující
čarodějka – tak dokonale, že se médiím během jeho kampaně nepovedlo najít vůbec nic. Mimoto od osmnácti jsem s ním sotva promluvila. Viděla jsem ho víckrát
v novinách nebo v televizi mluvit za Stranu za lidi než osobně. Proč bych se do toho měla teď plést? „Casey, to skutečně není…“
„Prosím. To přece děláš – ne? Jsi něco jako magické očko?“
Zatnula jsem zuby. „Magické očko“ bylo označení pro čaroděje či čarodějku s licencí na soukromé detektivní služby, kteří mnoho „skutečné“ detektivní práce
nedělali. Přestože jsem v temných uličkách obvykle stopy nesledovala a mé vyšetřování se obvykle soustředilo jen na pokládání otázek zesnulým, pořád jsem hledala
pro své klienty odpovědi.
Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se k úsměvu, který by byl znát i v mém hlase. „Je mi líto. Nemůžu ti pomoct.“ Řekla jsem to mdlým, kyselým tónem, ale moje
sestra se mnou nemluvila tak často, aby to poznala. „Nemůžu se vměšovat do probíhajícího policejního vyšetřování.“
„Zaplatím ti.“
Zamračila jsem se. Co jsem slyšela naposledy, Casey se vrhla do protičarodějnické kampaně Strany za lidi. Pokud byla ochotná mě skutečně najmout, pak musela
být už naprosto zoufalá.
„Prosím, Alexis. Prosím. Potřebuju tvou pomoc.“
„Dobře.“ Zatraceně. Jestli mám pracovat pro svou mladší sestru, budu se muset podívat na ten případ. Uvidím, co zjistím. S povzdechem jsem odvykládala už
otřepaný právnický proslov, oznámila jsem svou sazbu a řekla Casey, že jí odpoledne zašlu e-mailem kopii smlouvy. Zatímco jsem mluvila, sirény se přiblížily ještě víc
a já si na rameno zavěsila kabelku i s těmi třinácti centy, obalem od žvýkačky a kancelářskou sponkou.
„Kdy si promluvíš s tím duchem?“
Duchem? Potlačila jsem zaúpění, ale neopravila jsem ji. Pokud po všech těch letech nedokázala pochopit, že duchové jsou vnímající, potulující se duše a stíny jen
shluky vzpomínek, pak mi očividně nevěnovala vůbec žádnou pozornost. Místo toho jsem řekla: „Pokud chceš být přítomna výslechu Colemanova stínu, musíme
počkat, až policie uvolní jeho tělo, aby ho rodina mohla pohřbít. Pokud chceš odpovědi dřív, možná bych ho mohla vyslechnout v márnici, ale rituálu se nezúčastníš.“
Na druhé straně se rozhostilo ticho rušené jen krátkými, roztřesenými nádechy. Za zvuku blížících se sirén jsem jí dala chvilku na rozmyšlenou.
„Beru márnici,“ rozhodla se Casey nakonec. „Za jak dlouho mi to dokážeš zjistit?“
Dostat se k tělu prominentního politika figurujícího v otevřeném případu bude nejspíš těžké, ale během tří let, co vedu Mluvčí za mrtvé, jsem si pár známých udělala.
„Mám na stanici kamaráda. Zavolám mu, ale nemůžu nic slíbit. Večer ti zavolám, jestli jsem dostala souhlas k návštěvě márnice. Jestli ne, ozvu se ti zítra odpoledne.“
Položila jsem telefon, uložila si Caseyino číslo a vykročila ke dveřím, abych otevřela zdravotníkům. Záchranka akorát zatáčela na příjezdovou cestu a za ní zastavilo
u obrubníku černobílé policejní auto. Skvělé, třeba by mě pak mohli svézt. Na ramenech jsem ucítila nepříjemné mrazení z upřeného pohledu paní Bakerové. Chtěla
jsem se svézt na předním sedadle policejního auta – ne vzadu, zatčená.
Záchranáři se hrnuli do schodů a já projela seznam kontaktů v telefonu, až jsem narazila na číslo mého kamaráda, detektiva z oddělení vražd. Po třetím zazvonění se
ozval nevrlý hlas.
„Nazdar, Johne,“ pozdravila jsem a uhnula zdravotníkům z cesty. „Potřebuju malou službičku.“
Dveře Centrálního okrsku policie města Nekros se otevřely a ven zavanul vzduch o teplotě kolem patnácti stupňů. Pot, který mi za svižné chůze od auta k budově
vyrazil na pokožce, okamžitě zchladl. Bylo šest večer a teplota stále nepadla pod pětatřicet. Jih v létě – musíte ho milovat.
Blond kadeře, které se mi lepily k tváři, jsem stáhla zpět do neuhlazeného copu, odkud před chvílí unikly, a otočila se, abych mávla dvěma strážníkům, kteří mě sem
svezli. V souvislosti se smrtí pana Bakera jsem zatčena nebyla, ale přesto jsem si v salonku pohřební síně prožila několik napínavých okamžiků. Naštěstí patoložka
Tamara, která brzy dorazila, po prvotním vyšetření nepotvrdila vliv magie na skon pana Bakera, takže jsem se mohla vydat za Johnem do márnice. Můj oblíbený
vyšetřovatel vražd souhlasil, že mi ukáže Colemanovo tělo, ale jen za oplátku drobné službičky. A v tomto případě „drobná službička“ znamená povolat pro něj stín.
Policisté vyjeli z parkoviště a já vykročila skrz automatické dveře k bezpečnostním rámům. Peněženku a obřadní nůž jsem vytáhla z kabelky dřív, než jsem tašku
položila na pohyblivý pás. Zatímco kabelka mizela pod rentgenem, vložila jsem nůž do košíku, který mi podal dozorce. Pak jsem ho dozorci vrátila spolu s peněženkou
otevřenou na přihrádce s průkazem soukromého vyšetřovatele a osvědčením o magických schopnostech, které mi vystavila Organizace lidí s magickým nadáním,
zkráceně OLMN. Podíval se na má pověření a poté mi zabavil nůž, což jsem tak nějak čekala. Otočila jsem se a přešla k detektoru kovů. S tím nebyl žádný problém,
ale jakmile jsem prošla, hlasitě se rozezněl detektor kouzel.
Strážný mě zastavil a popadl ruční skener kouzel ve tvaru hůlky. „Ruce vzhůru, dlaně nahoru.“
Udělala jsem, co nakázal, a prsty v botách krčila, zatímco kolem mě mával zastaralým detektorem. Když mi skenoval pravou ruku s obsidiánovým prstenem, v němž
jsem střádala syrovou magii, skleněná špička hůlky se zeleně rozzářila. Zelená znamenala přítomnost magie, ale ne aktivovaného kouzla. Nad mým druhým zápěstím se
zaštiťovacím náramkem se sklíčko rozzářilo žlutě – aktivní magie, ale ne zlovolné čáry. U zlovolných kouzel, dokonce i u těch neaktivních, by se špička rozzářila rudě.
U mě se tak nestalo.
Pokývnutím mi strážný naznačil, že můžu spustit ruce, a uložil hůlkovitý skener zpátky do pouzdra. Vzala jsem kabelku, peněženku a stvrzenku, na kterou mi při
odchodu vrátí můj nůž. Pak jsem se vydala k výtahům.
Centrální okrsek sídlil v centru města Nekros ve strohé, ale mnohoúčelové budově v oblasti, kterou obyvatelé překřtili na Justiční čtvrť, protože tu stálo sídlo úřadu
guvernéra státu, nejvyšší státní soud a policejní centrální okrsek. Ačkoli to nebylo ze zadního traktu budovy, kudy jsem dovnitř vešla, znát, v přízemí se nacházela hlavní
policejní stanice města Nekros a také kanceláře zástupce šerifa. Chloubou horních pater byly kriminální laboratoře a také jste tam mohli najít kanceláře okresního
prokurátora, ale tam jsem nemířila. Kanceláře patoložky a sídlo její moci – márnice – se nacházely v suterénu.
John Matthews, nejlepší detektiv z oddělení vražd, jakého si kdy mohlo město Nekros přát – alespoň podle mého názoru, ale na druhou stranu, byl to můj dobrý
kamarád –, čekal u dveří márnice. Seděl schoulený na oranžové plastové židli. Nezdálo se, že by se muži, který se velikostí podobal medvědu grizzly, mohlo na takové
židli sedět pohodlně, ale hlavu měl skloněnou, brada se dotýkala jeho hrudi, oči měl zavřené. Očividně ta židle nepohodlná není, když se v ní dá i zdřímnout. Hnědé
sako měl dost zmačkané, musel nejspíš pracovat celou noc – Maria by mu nikdy nedovolila odejít z domu v oblečení v takovém stavu.
„Jsi v pohodě, Johne?“ zeptala jsem se, zatímco jsem si připínala klipsu karty návštěvníka na tílko. Nekřikla jsem – alespoň ne moc hlasitě. Přesto jsem zamrkala při
ozvěně, když se můj hlas odrazil od stěn.
John trhnutím zvedl hlavu. Z klína mu vypadla složka a papíry se rozletěly po zemi. „Alex? Bože, tohle už nedělej.“
Jo, když se na to dívám zpětně, nejspíš jsem ho mohla probudit tišeji.
Klekla jsem a začala sbírat popsané stránky. Mezi nimi leželo také několik fotografií a já vzala do ruky tu, která se zatoulala pod židli. Bylo na ní vyfocené bledé
rameno ležící na pozadí černých odpadkových pytlů. Z tmavého plastu trčela bezvládná ruka s jemným, ženským zápěstím.
Podala jsem fotografii Johnovi. „Našli jste tělo?“
Přikývl a dlaněmi si protřel tmavé stíny pod očima. „Tenhle měsíc je to už třetí dívčí tělo se stejným modem operandi.“
Třetí? Poldové museli tenhle případ před tiskem pořádně ututlat, že se ještě nepřišlo na tři propojené vraždy. Měla jsem chuť se na tu složku k případu podívat ještě
jednou a pořádně – taková morbidní zvědavost by se dala považovat za vadu osobnosti, ale já se živila promlouváním s mrtvými. Proto jsem na Johna netlačila –
alespoň zatím ne. Řekl mi tolik, kolik mi říct chtěl. Pokývla jsem na složku. „To ji mám povolat?“
Přikývl. „Jo. Dárek v černém pytli.“
Takže neznámá oběť. „Vsadím se, že k prvním dvěma tělům nic nemáte.“
„Kdyby ano, nebyla by to fér protislužba.“ Tón měl lehký, ale ramena mu poklesla. „Máš pero?“
Vytáhla jsem pero, které jsem ukradla ze stolu úředníčka, který mě zapisoval na seznam hostů suterénního podlaží. John se prohraboval listy na klíně, rozděloval
materiály ze složky k případu. Podepsala jsem obvyklé prohlášení o mlčenlivosti a další oficiální papíry. Částka za mé standardní služby byla přeškrtnutá, vedle nich
rudě zářila slova „pro bono“. Kousla jsem se do rtu, když jsem parafovala potvrzení. Sice zadarmo, ale od Johna to bude obrovská služba, že mi dovolí, abych se
podívala na Colemanovo tělo. Vzhledem ke spolupráci na případu jsem měla povolen vstup do márnice. Nijak dobře jsem se ale při pohledu na tu velkou nulu
v kolonce ceny necítila.
Podala jsem podepsané papíry Johnovi, on je zastrčil do složky a pak otevřel dveře márnice. Nad hlavami nám tiše šuměly zářivky a jejich bzukot se mísil s klapáním
našich bot po linoleu. Po obou stranách místnosti stály dva nyní nevyužité pitevní stoly s připravenými tácy se sterilními nástroji. Vzadu čekala na své obyvatele místnost
s chladicími boxy, nebo jak jsem jí říkala, mraztělnička. Průzorem ve dveřích vedlejší místnosti, kanceláře předního patologa, k nám prosvítalo světlo.
Dveře kanceláře se otevřely a vyšel z nich praktikant v bílém plášti a s rozcuchanými vlasy. „Detektive Matthewsi, slečno Craftová. Mohu vám pomoci?“ Očima těkal
z Johna na mě.
Slečno Craftová? Zamračila jsem se. Tommy Stewart pracoval jako praktikant na patologii už rok a příjmením mě oslovil naposledy druhý týden po nástupu. Pravda,
asi před měsícem jsme si zašli na drink a, no, jedna věc vedla k druhé, ale nešlo o nic vážného. Nebo jsem to tak alespoň viděla já.
„Tommy,“ oslovil ho John, „co kdyby sis zašel na cigaretu?“
Nebyla to otázka.
Tommy si strčil ruce do kapes a narovnal ramena. „Chcete vidět nějaké tělo?“
„Už jsem to zařídil.“ John chvíli počkal. „Co ta cigareta?“
Tommy zavrtěl hlavou. „Detektiv Andrews nařídil…“
John ho přerušil. „S Andrewsem to zařídím.“
Tommy stiskl rty, očima ho propaloval, ale řekl jen: „Jasně, dám si cigáro.“
Vykročil pryč, ale ve dveřích se zarazil. Tvrdě se na mě zadíval. Pánové, já teda umím zabít přátelství. Když se za ním dveře zavřely, povzdechla jsem si.
„Kdo je detektiv Andrews?“ zeptala jsem se, když John zmizel v místnosti s mrazáky.
Ani se neohlédl. „To tě zajímat nemusí.“
Čekala jsem a kolébala se na podpatcích. Ode dveří bylo vidět několik pojízdných lůžek s bílým plátnem – v márnici měli rušný týden. Mezi těly procházela průzračná
postava muže, něco si pro sebe mumlal. Měl na sobě bezbarvé pytlovité džíny a flanelovou košili, které se s každým jeho krokem zamihotaly. Pokud bych spustila štíty,
poznala bych barvu jeho vlasů a slyšela, co to říká, ale zas tak zvědavá jsem nebyla. Duchové – alespoň ty pravé, po světě se potulující duše – byli vzácní, ale jako
celek nesnesitelní. Přece jen to chce pořádně tvrdohlavou náturu, abyste zabránili Smrti vzít si vaši duši. Naneštěstí většinu duchů, které jsem potkala, jejich úspěch
nijak netěšil. Byli parádně naštvaní, že je jejich vzdor neudržel naživu.
Musel mi uniknout tichý zvuk, protože duch vzhlédl a viděl, že na něj zírám. Postrčil si mihotající se brýle po průsvitném nosu a pak mi ukázal prostředníček. Kretén.
Gesto jsem mu oplatila a on otevřel ústa. Neumím odezírat ze rtů, ale pomalu pronesenou otázku „Ty mě vidíš?“ jsem rozeznat dokázala. Přikývla jsem.
V další vteřině se jeho ústa rozpohybovala tak rychle, že jsem slova nedokázala rozeznat. Rukama mával ve vzduchu, prudkými gesty dodával důraz neslyšným
slovům. Skvělé, namíchnutý duch. Jak dlouho je asi mrtvý? Většině duchů chvíli trvá, než si uvědomí, že je nikdo nevidí. Tedy, nikdo kromě stínových čarodějek, což
jsem byla i já.
Možná bych mohla spustit štíty jen o ždibec, abych slyšela, co ten duch říká, ale právě v ten okamžik se objevil John. Tedy, nejdřív se objevil vozík, který tlačil před
sebou a projel mihotajícím se duchem. Duch při pohledu na lůžko projíždějící skrz jeho boky sklapl.
Odvrátila jsem se dřív, než duchem stihl projít i John. Vidět něco takového mě vždycky znepokojovalo.
„Kdo to je?“ zeptala jsem se a pokývla na zvlněné bílé plátno, pod kterým se vzdouvalo tělo.
„Co kdybys mi to řekla ty.“ John se zastavil uprostřed místnosti a jeho knírek se zvlnil úsměvem. „A stihneš to dneska na večeři?“
No jasně, je úterý. Přikývla jsem. „Svezeš mě?“
„Jistě.“ Pak přivezl další vozík, tělo na něm bylo ale stále v černém plastovém pytli. Ducha jsem teď nikde neviděla. John zastavil vozík vedle prvního. „Maria připraví
vepřové kotlety. Přijde taky pár kluků ze stanice.“
Žaludek mi zakručel a já zaťala břišní svaly, abych ho umlčela. Jen do toho, žaludku, jen ať každý ví, že jsem nesnídala. A ani neobědvala.
Položila jsem kabelku na zem vedle sebe a vytáhla z ní černé pouzdro od rtěnky, ve kterém jsem nosila olejovou křídu. V podřepu jsem přitiskla špičku křídy na
linoleum podlahy a pak ji táhla kačeřím krokem kolem dvou vozíků.
Zatímco jsem kreslila kruh, John vytáhl digitální kameru. Kamera obvykle slouží k natáčení pitev, ale John ji měl u sebe pokaždé, když jsem kvůli případu povolávala
stíny.
„Slyšel jsem, že jsi možná podezřelá z vraždy.“
Upustila jsem křídu. „Co žes slyšel? Ne, já…“ Tubička s křídou se kutálela k odtoku v podlaze a já ji rychle chytila. „Tedy, vdova si myslela, že jsem…, ale Tamara
mě očistila.“
John se snažil nesmát, ale jeho knírek se tak třásl, až to vypadalo, že mu každou chvíli uteče z obličeje. Zamračila jsem se a on vybuchl smíchem.
Nebylo to vtipné.
Přesto byl jeho smích nakažlivý. Když jsem dokončovala kruh, přistihla jsem se, že se směju s ním.
„Ale teď vážně,“ řekla jsem a zatáhla křídu do pouzdra. „Kdyby tam jako patolog nepřijela Tamara, právě teď bych seděla ve vazbě. A čekala, až dokončí pitvu.“
Být držena pro podezření z použití černé magie nebylo něco, co bych chtěla zažít. Magické nuly, lidé bez magických schopností, mají už tak problém pochopit rozdíl
mezi magií smrti a záhrobní magií – což byla naneštěstí má specializace. Dobrou stránkou věci byl fakt, že Tamara kromě vedení patologie měla i úředně potvrzený
status senzitivní osoby. Dokázala lokalizovat čáry rychleji a přesněji než jakýkoli detekční amulet. A na rozdíl od takových amuletů obvykle dokázala i rozpoznat účel
čárů. Jedinou magii, již mohla na pohřbu vycítit, byla magie použitá při rituálu, kterým jsem povolávala stíny, a také amulety, jež udrží květiny stále čerstvé. Bakerovu
smrt nezpůsobila kouzla.
Dokončila jsem kruh a postavila se. Zaklapla jsem na křídu víčko a položila ji stranou.
John stiskl příslušné tlačítko a kamera začala nahrávat. „Připravena?“
Přikývla jsem, zavřela oči a pročistila si mysl. Obsidiánový prsten na mé pravé ruce tepal syrovou energií, kterou jsem v něm držela. V mysli jsem do prstenu píchla
a vytáhla z něj dlouhé a tenoučké vlákno magie. Nebylo toho moc. Po rituálu u Henryho Bakera jsem neměla čas prsten dobít, ale i to málo stačilo. Nasměrovala jsem
energii do kruhu z voskové křídy a ten se probudil k životu. Za zavřenými víčky jsem viděla, jak v něm víří bledě modrá moc.
A teď ta zábavná část.
Uvolnila jsem své pouto k magii uskladněné v obsidiánovém prstenu. Rozepnula jsem tenký stříbrný náramek s amulety a schovala ho do kapsy. Ochrana, kterou mi
amulety na něm uzamknuté poskytovaly, zmizela. O štíty se mi zapřel chlad hrobů jako ledová voda omývající hranice mého vědomí. Zhluboka jsem se nadechla
a ponořila se hlouběji do transu. Myslí mi vytrvale bouřila esence záhrobí, kterou můj kruh povolal z mrtvých těl. Vábila. Vysmívala se. Žádala.
Spustila jsem štíty.
Zapřel se do mě trýznivý vítr. Skrze pokožku se mi až do masa zabořil lepkavý dotek záhrobí.
Otevřela jsem oči.
Vidění se mi zúžilo, svět pokryla šedavá patina. Nerezové vozíky po mých bocích pokryly šupinky rzi. Tělo na vozíku vlevo překrývala ošuntělá a potrhaná plachta,
lehounce se vzdouvající vánkem, který ze mě vycházel. Linoleum pod mýma nohama zmizelo a beton pod ním popraskal. Na vnější straně kruhu stál John, jeho sako
bylo plné děr, ale vyzařovalo z něj světlo, jeho duše mihotavě světle žlutě zářila. Odvrátila jsem se.
Vítr nabral na síle, v uších mi hlasitě burácel, neslyšela jsem nic jiného. Mráz štípal, zabodával se mi do kůže, do krve.
Bolelo to.
Byla jsem naživu. Teplá a dýchající, ne chladná a nehybná. Ne mrtvá. Do mrazu se zapřela má životní síla, soupeřila s esencí záhrobí zabodávající se přímo do středu
mého bytí. Na kůži mi vyrašil pot a já se zachvěla.
Potřebovala jsem si odpočinout.
Zevnitř pytle mě volala bezduchá slupka. Nepotřebovala jsem svou moc nijak navádět. Přestala jsem jí vzdorovat a mé živoucí teplo se vlilo do čekajícího těla. Jak
mé teplo zmizelo, do končetin se poklidně vpil záhrobní chlad. Burácení větru ustalo. Mrkla jsem. Skrze kruh jsem cítila jen jedno tělo – ženu v černém pytli.
Divné.
Mentálně jsem se k ní natáhla, má vrozená magie následovala stopu, kterou vypálilo do mrtvé mé teplo. Stín, jehož se má mysl dotkla, byl plný mé životní síly, přesto
slabý a potrhaný.
Jak mohl stín, který ještě nikdo nikdy nepovolal, tak rychle zeslábnout?
Má magie zkoumala hluboké řezy slabého stínu. Hluboké, otevřené rány ženu téměř rozsekaly na kousky. Nikdy dřív jsem nic takového necítila.
Vlila jsem do mrtvoly magii, nechala jsem svou moc, ať naplní otvory zničeného stínu. Byl křehký – sotva držel pohromadě. Ale mé teplo a má moc mu nedovolily se
rozpadnout, přese všechno byl dost pevný, abych ho mohla povolat.
Zhluboka jsem se nadechla a jemně do stínu strčila. Má moc vytáhla ženu z jejího těla, vedla ji přes propast dělící živé od mrtvých.
A pak začala křičet.
2. kapitola
Vzduch prořízlo hlasité, pištivé zakvílení a já si okamžitě zacpala uši. Co to sakra…
Zavrávorala jsem, jak se stín začal drápat z těla ven. Z pytle se zvedla průsvitná hlava a pak i ramena. Křik neustával. Její tvář se zkrabatila, jako by agonie z její smrti
dosáhla až do záhrobí.
Zalapala jsem po dechu a stále si tiskla dlaně k uším. „Bethany?“
Stín na jméno nereagoval. Podívala jsem se jí do tváře. Ostrá brada a vysoko posazené lícní kosti vystupovaly z tváře starší, než jsem si pamatovala, ale tvrdou, téměř
krutou krásu jejích rysů, z kterých bylo patrné, že jedním z jejích předků byl vznešený fae, nešlo nepostřehnout.
Otočila jsem se na Johna. „Já ji znám.“
Johnovi poklesla brada. „Můžeš ji identifikovat? Kdo je to?“
„Jmenuje se Bethany Laneová. Chodily jsme spolu na akademii. Je… byla… norna.“ Zamračila jsem se. Ještě nikdy jsem nepovolala stín někoho, koho jsem znala za
jeho života. Ne že bych Bethany znala tak dobře. Ale i v městě, jako je Nekros, tvoří čarodějnice jen mizivé procento populace a norny – čarodějnice, které místo aby
se učily, jak dosáhnout éterické roviny, odkud čerpají magickou energii, se učí, jak magii nepoužívat – byly ještě vzácnější. „Byla to věštkyně, viděla minulost a občas
i budoucnost předmětů, kterých se dotkla.“
John otevřel složku, kterou svíral v ruce, a něco si do ní poznamenal. Škubl sebou, když Bethanin stín začal ječet ještě o oktávu hlasitěji. Brzy se začne tříštit sklo.
„Co to s ní je? Ať přestane.“
„Ticho,“ přikázala jsem stínu, ale kvílení ani trochu neutichlo. Zaskřípala jsem zuby. Vyvolala ji, zviditelnila ji a dodala jí hlas jen má stínová magie. Neměla by mít na
vybranou, měla uposlechnout můj příkaz. Očividně jí to nikdo neřekl. Dobře, nejspíš na to musím jinak. „Pověz nám své jméno.“
Bethanin stín dál křičel. Ruce zvedla k obličeji a začala se bít do očí. Popadla jsem ji za průsvitná zápěstí a stáhla jí ruce dolů. Vzpírala se mi.
„Alex?“ John přistoupil o krok blíž.
Okraj kruhu se zachvěl, když jím prostoupil, a po pokožce se mi proplazila moc. Ten kruh měl udržet mimo jen magii, ne Johna, který byl magickou nulou a magií tak
nepolíben, jak jen mohl být. Pravděpodobně necítil vůbec nic. Já ale ucítila až do hloubky kostí nepokoj. Zadržela jsem dech, nebyla jsem si jistá, jestli to už tak slabý
kruh vydrží.
Kolena pode mnou poklesla a rozpáraný stín vytrhl zápěstí z mého sevření. Ohnala se po mně, ostré nehty sekaly vzduchem jako průsvitná kosa.
Odskočila jsem. Popraskaný beton se mi pod botami zatřásl a já ztratila rovnováhu. John mě chytil, než jsem stihla dopadnout na zem, a další úder divokého stínu jím
projel a sjel mi po rameni. Na kůži se mi objevily tři škrábance.
„Co to sakra…“ John se kolem sebe ohnal.
Marná snaha. Jeho ruka jejím zápěstím jen prolétla.
Opět se po mně ohnala a já ustoupila o krok zpátky. Tohle rozhodně není normální. Odřízla jsem stín od proudu magie, který jí dodával podobu, a žena vypoulila oči.
Opět do mě narazil studený vichr, vrátil se do mě, ale ona nezmizela. Vrazila jsem do ní čistou mocí. Bethanin křik ještě zesílil a pak ve vteřině utichl a stín zmizel.
V uších mi zvonilo náhlé ticho.
Zalapala jsem po dechu. Kdy jsem přestala dýchat? Škrábance na rameni pálily a já si na ně přitiskla dlaň. Ucítila jsem vlhko. Zvedla jsem ruku před sebe a jen zírala.
Na dlani jsem měla tři krvavé stopy.
Vedle mě se John zhluboka nadechl. „Co se to stalo?“
Sakra. „Nevím. Stíny obvykle neútočí. Nejsou tak skutečné, tak… emotivní.“ Potřásla jsem hlavou. „Jsou to jen vzpomínky. Nemají vůli, necítí bolest…“ Nebo
alespoň tak jsem se to učila. Podívala jsem se na černý pytel. Ležel tiše, nehybně.
Otřela jsem si ruce o džíny. Večer rozešlu několik e-mailů. Možná bude někdo na diskusním fóru Klubu mrtvých vědět, co se to tu stalo, ale já určitě nikdy neslyšela
o tom, že by stín křičel. Otočila jsem se k druhému tělu.
Nebo jsem si alespoň myslela, že to je tělo, jelikož mé smysly ho jako tělo necítily. Přimhouřila jsem oči. Mělo to správný tvar. Po páteři mi sjela ledová kapka potu.
Natáhla jsem se po tom svou magií, ruce jsem držela těsně nad prostěradlem. Má moc kroužila kolem těla – nebo co to bylo –, aniž by se ho dotkla.
Tohle je prostě divné. Skousla jsem ret a soustředila jsem se na smysl, který mě poutal k mrtvým. Nic.
Moc kruhu narůstala a já z ní měla husí kůži. Když do mé bariéry udeřil duch, prudce jsem zvedla hlavu. Duch se otočil a pak opět ramenem vrazil do zdi kruhu, která
se rozzářila zelenými a světle modrými světly. Další věc, kterou jsem v tuhle chvíli nepotřebovala.
Vytáhla jsem z prstenu poslední kapky magie a její slabý proud jsem vpustila do kruhu. Bariéra kruhu se sice při třetím úderu ducha zachvěla, ale vydržela. Trhl
sebou, jako by ho někdo udeřil, tělo měl průsvitnější než před chvílí.
„Co je to?“ zeptal se John a přistoupil k vozíku.
Odtrhla jsem pohled od ducha. Když doposud bariéru neprolomil, tak se mu to nejspíš už nepodaří. Mám další věci na starosti, jako například cosi na vozíku,
překryté plátnem. „Jsi si jistý, že to je tělo?“
John stáhl prostěradlo a pokožka na pažích jako by se mi chtěla odplazit pryč. Colemanova tvář byla bledá a bez výrazu – a bez jakýchkoli známek rozkladu.
Zamrkala jsem. Rozpraskaný beton pod mýma nohama se ještě o něco probořil. Vozík pokryla rez. Záhrobní zrak mi fungoval, ale… „Vypadá úplně stejně jako
v televizi.“
John přikývl. „Na dva týdny starou mrtvolu dost dobrý, co?“
Zamračila jsem se. Už jsem viděla dva týdny staré mrtvoly. Co víc, cítila jsem je. Bez nabalzamování a s teplotou dosahující pětatřicet v těch chladnějších dnech se
měl Coleman už dávno začít rozkládat. Místo toho mu klidně mohou vystrojit pohřeb s otevřenou rakví.
„Co zjistila pitva?“
John vytáhl z kapsy malý bloček. „Jedna z kulek zasáhla slezinu. Ta rána byla smrtelná. Tělo se samo otrávilo. Nenašlo se nic, co by vysvětlovalo, jak mohlo tělo
vydržet tak dlouho bez známek rozkladu.“ John potřásl hlavou. „Jestli se toho chytí média, udělají z něj svatého. Neporušené tělo a tak dál.“
Paráda, přesně to svět teď potřebuje: svatořečený lovec čarodějnic. Povzdechla jsem si a s výdechem mě také opustila moje moc. S Bakerem a Bethany jsem byla
dnes v kontaktu se záhrobím až příliš dlouho. Potřebovala jsem to tu dokončit, rozmluvit Colemana a dostat zaplaceno.
Zkoumala jsem jeho neporušené rysy. I kdyby se nerozkládal fyzicky, v mém záhrobním zraku na sobě měl mít známky rozkladu.
John zvedl prostěradlo, aby Colemanovi zakryl tvář, ale já zvedla ruku.
Co je tohle?
Naklonila jsem se blíž a mávla na Johna, aby látku spustil. Colemanova ramena byla pokrytá tenkými modrými a zelenými linkami, vedly až k jeho klíčním kostem.
„To je tetování? Podívám se mu na hruď.“
John se zamračil, ale shrnul Colemanovi prostěradlo až k bokům. Paže a hruď zdobily ve spleti barev a různých tvarů podivné vzorce. Nic podobného jsem ještě
nikdy neviděla. Jako by si umělec nechal volnou ruku a namaloval propletené různé runy nebo napodoboval umění starodávných kmenů.
Naklonila jsem se blíž. „Něco takového bych na veřejně známé osobě opravdu nečekala.“
John se díval na mě, ne na mrtvolu, a v břiše mi zatrhnulo.
„Ty je nevidíš?“
Zavrtěl hlavou.
A sakra. Vzory nebyly pitevním řezem nijak poškozeny – normální tetování by řez zničil. Otočila jsem se a podívala se na obrazce koutkem oka. Viděny periferním
zrakem mi ty vzorce pomalu začínaly dávat smysl, ale když jsem se na ně soustředila přímo, byla to jen změť podivných čar. Magické glyfy?
„Provedla Tamara kontrolu toho těla – nebo co to je – na přítomnost kouzel?“
John přikývl. „Provedla kompletní prohlídku. A nic nenašla.“
Polkla jsem a ten kámen v mém žaludku ještě ztěžkl. Tamara byla od přírody na kouzla jako lovecký pes. Nikdy dřív jsem nenašla nic, co by ona opomenula, zvláště
nic tak důležitého. Ne že bych měla tušení, na co to kouzlo bylo.
Dveře za mnou se otevřely. „Co to sakra dělá s mým tělem?“
Rychle jsem zvedla hlavu a otočila se.
Do místnosti se vřítil muž, jeho kroky duněly na sterilní podlaze. V mém záhrobním zraku zářil oslepujícím modrým světlem, jeho duše sebou uvnitř něj divoce
třepetala, jako by ji pokožka jen taktak držela uvnitř.
„Zatraceně,“ zaklel John.
Zastrčil vozík s Colemanem směrem k místnosti s chladicími boxy, ale kouzlo na tom neporušeném těle se lehce otřelo o hranu mého kruhu. Na kůži mě zabrněla
energie a kámen v mém žaludku se snažil prodrat vzhůru, dusil mě, jak se kruh snažil udržet cizí magii venku.
„Johne, ne –“
Pozdě.
John znovu strčil do vozíku a kruh se roztříštil. Okamžitě jako by se do mě zabodlo tisíce jehliček. V ústech jsem ucítila žluč. Och, tohle není dobré. Podlomila se mi
kolena.
Do dlaní mě tlačily drobné kamínky z betonu a já zjistila, že ležím na popraskaném linoleu. Musím si s Johnem znovu popovídat o magických kruzích. Zvedla jsem se
z podlahy.
Kolem mě, skrze mě se hnal ledový vichr. Zachvěla jsem se. Ale ne. Cítila jsem záhrobní esence všech těl v márnici – vztahovaly se ke mně. Ve větru šustily poletující
papíry a nástroje na podnosech řinčely.
„Co to sakra dělá?“ křičel ten cizí muž.
Ignorovala jsem ho. Nebyl čas vytyčit nový kruh. Zavřela jsem oči a soustředila se na zevní vrstvu svého štítu. Představila jsem si, jak kolem mě roste vinná réva,
a vydechla jsem dlouho zadržovaný dech. Většina čarodějů si vytváří štíty z kamene nebo kovu, ale já už dávno zjistila, že živoucí stěny mě proti mrtvým ochrání lépe.
Otočila jsem se ke zbývajícímu vozíku.
Ruce se mi třásly, když jsem zvedla ruku a vztáhla se jak fyzicky, tak magicky k životní síle, již jsem do těla vtiskla. Vehnala se do mě a propálila si cestu až do
samého jádra mé bytosti. Zrak se mi zamlžil, záhrobní vidění opadlo a chlad, který mě svíral, ustoupil. Naskočila mi husí kůže. Teplo, které jsem okamžitě pocítila, bylo
jediným důkazem, jak chladno mi ve skutečnosti bylo, když jsem se napojila na záhrobí.
Rameno mě svědilo. Podrbala jsem si škrábance a pak z kapsy vylovila zaštiťovací náramek. Tuhle část nenávidím. Uzamkla jsem zapínání stříbrného náramku
s amulety a poslední zbytky záhrobní esence, které se po mně vztahovaly, okamžitě zmizely. Náramek mě od nich oddělil a já zůstala sama, chvějící se, oslepená.
„Tohle vás bude stát odznak,“ křičel neznámý hlas.
Trhla jsem sebou. No, někoho jsme tedy pořádně namíchli. Jen kdybych věděla koho. Vedle mě zaskřípalo kolečko a já tím směrem stočila slepé oči. Pitomá
přechodová fáze.
Zamžourala jsem, ale stále jsem nic neviděla. Můj zrak byl po ukončení rituálu horší než obvykle, nejspíš proto, že jsem dnes použila záhrobní zrak už dvakrát.
Netrpělivě jsem poklekla a poslepu pátrala po kabelce. Pod prsty jsem cítila jen rovné, hladké lino. Kde je ta taška?
Stíny se rozestoupily a já zahlédla něco červeného po své pravici. Má kabelka. Zvedla jsem ji z podlahy a vytáhla z ní pouzdro na brýle.
„Tohle je probíhající vyšetřování!“
Otočila jsem se a snažila se přimět své oči, aby viděly. O vozík s Colemanovým tělem se opíral cizí muž a vypadal, jako by kontroloval, zda jsme s tělem nenakládali
tak, aby to poškodilo vyšetřování. Na ramena mu spadl pramen platinově blond vlasů a on ho mávnutím ruky odhrnul zpět. Vzhlédl a napjal se, zatímco John odvážel
vozík s Bethany zpátky k mrazákům. Trhnutím si upravil sako, obešel vozík a následoval Johna. Zamračila jsem se. Pod oblekem se rýsovala působivá postava, jakou
mívají plavci, a podle kvality saka bylo zřejmé, že se jedná v policejní hierarchii o větší zvíře než jen o obyčejného pochůzkáře v civilu. Očividně ještě neznám všechny
nekroské detektivy z oddělení vražd, ačkoli jsem myslela, že znám všechny, kteří mají co do činění s Colemanovým případem.
John svíral okraje kovového vozíku tak pevně, až mu zbělely klouby, ale pohled z černého pytle nezvedl. Dala jsem si kabelku na rameno. Teď by byla možná vhodná
chvíle, abych se diskrétně vypařila. John to tu už vyřeší.
Zamířila jsem ke dveřím.
„Čarodějnice, ani hnout!“ křikl na mě detektiv.
Otočila jsem se. Přistižena.
Jak že se jmenoval ten detektiv, co ho Tommy zmiňoval? Andrews? Tohle musel být on. Nechtěla jsem dostat Johna do problémů.
Detektiv si dal ruce v bok. Přední díly jeho saka se rozevřely a odhalily tak nejen čistou košili, ale také pažbu pistole. „Jestli tady to vaše magické očko naruší mé
vyšetřování, hodlám…“
Magické očko? Tak s tímhle na mě nepůjde.
Zapomněla jsem, že jsem se chtěla po anglicku vytratit, a místo toho jsem mu vkročila přímo do osobního prostoru. „Jste detektiv Andrews, že?“
Otočil se, čelist zatnutou, ale neodpověděl. A také neustoupil.
Byla jsem vysoká a v těžkých botách s vysokou podrážkou jsem měla něco přes metr osmdesát, ale když jsem stála takhle blízko, musela jsem zaklonit hlavu, abych
se mu mohla podívat do očí. Měl pronikavé oči – ledově modré, ale teď planuly zuřivostí. Vystrčila jsem bradu a pohled mu opětovala.
„Jste detektiv Andrews?“ zopakovala jsem otázku. Odpovědí mi bylo zavrčení. No jo, ten si vážně moc rád povídá.
„Jsem Alex Craftová z Mluvčích za mrtvé.“ Natáhla jsem ruku a nechala ji viset ve vzduchu mezi námi. Stáli jsme k sobě mnohem blíž, než bylo potřeba, abychom si
mohli potřást, a jeho oči krátce mrkly na moji napřaženou paži, než ji přijal.
Chvíli jsem nechápala, proč je jeho pokožka na dotek tak podivná. Rukavice. Měl rukavice. Stiskl mi ruku pevně a stisk sílil, až mě bolel, jak mi drtil kosti.
Usmála jsem se. Nejsem chlap a nedospělá hra o to, kdo vydrží stisk déle, mě nezajímá. Mám svou vlastní dětinskou hru.
Zeslabila jsem štíty, představila jsem si, jak se úponky vinné révy rozmotávají a odkrývají malé otvory mezi mou duší a zemí mrtvých. Stále jsem měla na zápěstí
náramek s amulety, ale tím, že jsem se sama natáhla po záhrobní esenci, jsem jeho schopnosti obrany potlačila. Přečerpala jsem tolik záhrobního chladu, aby se mi
zvedly chloupky vzadu na krku, nechala jsem ho proplazit se mi po paži, přes ruku a do detektivovy dlaně.
Vytřeštil oči, když se mu do ruky zapřel dotek záhrobí, který neočekával. Vytrhl ruku z mé a o krok ustoupil.
Vrátila jsem štíty do původní podoby a můj úsměv ani na moment nepovadl. „Jelikož jsem jen pouhé magické očko, možná byste mi mohl vysvětlit, proč nebylo
Colemanovo tělo nikdy živé, hm? Nebo ne?“
Zamrkal, ale já na odpověď nečekala. Otočila jsem se na podpatku a zamířila ven z místnosti.
Tentokrát se mě zastavit nepokusil.
John mě dostihl u výtahu. Malou pleš uprostřed hlavy měl úplně rudou, ale pohled upřel do podlahy. „To nebylo chytré,“ zašeptal chraptivě, jako by se snažil polknout
to, co chtěl doopravdy říct.
Hodila jsem kartu návštěvníka na desku stolu a otočila se na něj. „Proč to není tvůj případ?“
Neodpověděl. Někdo za mnou si odkašlal. Pak něčí bota zaskřípala o podlahu. Sakra, ječela jsem. Zhluboka jsem se nadechla. V tu chvíli se otevřely těžké kovové
dveře výtahu.
Počkala jsem, dokud jsme nevkročili dovnitř a dveře výtahu se nezavřely. Pak jsem znovu promluvila. „Proč jsi mi neřekl, že to není tvůj případ?“
„Jsem zvědavej chlap a ty máš štěstí, že tě nezatkl.“ John se zamračil, ale vzhlédl a podíval se mi do očí. „Vidím, že jsi konečně začala nosit brýle.“
Zvedla jsem ruku k silným černým obroučkám. „Jsem fanda zdravého zraku. A potřebuju je jen hodinu až dvě poté, co použiju záhrobní zrak.“ Zarazila jsem se.
Změnil téma. Dvakrát. Opravdu chci na něj tlačit? Ano, chci. „Co je to za chlapa, ten Andrews?“
John proklouzl dveřmi dřív, než se otevřely dokořán, a rychlým krokem odkráčel do vstupní haly policejní stanice. Natáhl se ke vchodovým dveřím a pak se zarazil.
„Falin Andrews nastoupil do oddělení před týdnem a půl. Chceš vědět, jak tenhle případ dostal? Zeptej se velitele. A teď ta večeře. Jdeš?“ Ohlédl se přes rameno
a knírek se mu zvlnil. „Možná nám Maria dá ještě před hlavním jídlem kousek toho skvělého dortu.“ Mrkl a dlaní přejel přes prostředníček druhé ruky.
Nemohla jsem si pomoci a usmála se. Nebyl by to John, kdyby nedokázal během vteřiny potlačit hněv a nezačal myslet žaludkem. Musela jsem ale přiznat, že dort zní
přímo nebesky. Ke dveřím jsem kráčela lehkým krokem. S kusem dortu bude tenhle den rozhodně lepší.
Podívala jsem se skrze sklo ve dveřích a dobrá nálada mě opustila. Venku na schodech se tísnili reportéři. Ulici lemovaly novinářské dodávky.
„Mohli bychom se proplížit zadem?“
John zavrtěl hlavou. „Parkuju vepředu. Pamatuješ si kouzelná slůvka?“
„Ano. ‚Bez komentáře‘.“ A jelikož tisk zjistil, jakou úlohu mám v procesu s Amandou Hollidayovou, s těmi slovy jsem se už dávno spřátelila. Ale vejít přímo do
záplavy mikrofonů? Tak si zábavu vážně nepředstavuju. John čekal, pozoroval mě. Naposledy jsem se pokusila upravit neposlušné špinavě blond vlasy a nahodila to,
co jsem doufala, že je úsměv hodný kamery. Alespoň že jsem na sobě měla poměrně decentní oděv – své oblíbené černé kožené bokovky a rudý krajkový top –, tak
bych na kameře nemusela vypadat tak špatně. „Jsem připravená.“
Otevřel dveře dokořán a reportéři se k nám nahrnuli.
„Detektive Matthewsi, pokročili jste ve vyšetřování Colemanova případu?“ Energická zrzka mu skoro vrazila mikrofon do obličeje.
John beze slova vykročil vpřed.
„Vyhledala policie v případu guvernérovy smrti konzultaci s praktikujícím magikem?“
Před obličejem se mi vynořil mikrofon a muž s tmavou pletí, který ho držel, položil otázku: „Mluvila jste s Colemanovým duchem?“
Hádali, jen stříleli naprázdno. A já nebudu ta, kdo jim cokoli prozradí. Odstrčila jsem mikrofon na stranu.
„Bez komentáře,“ štěkl John a vedl mě ze schodů.
Mezi reportéry vznikla jen nepatrná ulička. Pořád mezi nás strkali své mikrofony, až jsem se ocitla větší kus před Johnem. Podívala jsem se na něj přes rameno, ale
oba jsme se chtěli dostat dolů. On mě dostihne. Vzduchem létaly další a další otázky, z davu se tyčilo stále víc mikrofonů a kamer.
Byla jsem na půl cesty dolů ze schodů, když vzduch za mnou ochladl o deset stupňů a na ramena mi dopadly mrtvolně studené ruce. A ty ruce do mě tvrdě strčily.
Zaškobrtla jsem a paže jsem natáhla vpřed, abych zbrzdila pád. Zápěstí mi křuplo, jak jsem na něj dopadla, ale to mě nezastavilo. Setrvačnost mě poslala dál a hlavou
jsem se udeřila o další schod. Koleno zadunělo o beton. Ze schodů jsem spadla a přistála na zadku právě ve chvíli, kdy Deathovou nehmotnou hrudí prolétla kulka.
3. kapitola
„Ani se mě nedotýkejte,“ odstrčila jsem záchranářovu ruku stranou, a tím pohybem mi do celé paže vystřelila ostrá bolest. Pod jazykem se mi nashromáždily horké sliny
a v ústech jsem ucítila pachuť žluče.
Polkla jsem. Na zvracení nebyl čas, nebyl čas, abych nechala bolest odejít. Musela jsem jít dál. Zůstat u vozíku. Udržet vlákno magie stabilní. Do očí mi spadlo něco
teplého a lepkavého. Setřela jsem to hřbetem ruky a na kůži mi zůstala vlhká podlouhlá skvrna – tahle čerstvá krev nebyla ale ničím v porovnání se vší tou krví, která
mě pokrývala, ačkoli většina nebyla moje.
Ne, má krev to nebyla. Byla Johnova. Kvůli kulce, která byla určena mně.
„Slečno, prosím,“ naléhal záchranář. Natáhl se po mém rameni. „Musíte jít se mnou…“
Setřásla jsem ho. „Pokud ten amulet pustím, z té tepny bude gejzír. Opakuju. Nedotýkejte se mě.“
„Vy…“
Neposlouchala jsem. Veškerou pozornost jsem soustředila na udržení kontaktu s amuletem. Díkybohu měla s sebou jedna z reportérek uzdravovací amulet. Udržel
Johna naživu, než přijeli záchranáři, ale nebyl stavěn na to, aby udržel tepnu dlouho celistvou. John byl bledý a zpocený. No tak. Vyždímala jsem z prstenu poslední
zbytečky energie a přenesla je do vypůjčeného amuletu.
Nevnímala jsem, kolik času uplynulo, zatímco jsem klopýtala vedle pojízdného lůžka, pryč od schodů vedoucích k Centrálnímu okrsku a směrem k ulici. Pak jsme se
dostali k vozu ambulance a Johna strčili dovnitř. Vlezla jsem za ním a posadila se na kovové sedátko naproti zdravotníkovi. Dveře se s bouchnutím zavřely a záchranka
se rozjela. Siréna mi rvala uši.
Ve chvíli, kdy záchranář přetahoval Johnovi kyslíkovou masku přes hlavu na tvář, jsem odčerpala z prstenu poslední zbytky magie. Už nic nezbylo.
Kolem okrajů očarovaného disku se začala rozlévat krev.
Zatraceně. „Potřebuje uzavírací amulet.“
„Myslel jsem…“ Zdravotník se podíval na příliš používaný amulet a pak popadl velké balení náplastí se symbolem OLMN vyraženým na vnější straně. „Na tři. Raz…
Dva…“
Tři.
Vytáhla jsem ruku, v dlani držela amulet. Okamžitě začala z rány na Johnově krku pomalu vytékat krev. Hned nato ránu záchranář překryl očarovanou náplastí.
Nemělo by to takhle pomalu krvácet. Krev z tepen stříká.
Prostorem sanitky se rozezvučel monotónní pisklavý zvuk. Monitor srdečního rytmu ukazoval rovnou linku.
Ne.
Záchranář roztrhl Johnovi košili. Pak se otočil a popadl dvě elektrody defibrilátoru. Přitiskl je Johnovi na kůži. „Čisto.“
John sebou škubl. Tenounká očarovaná gáza na jeho krku se zbarvila krví.
Jazyk mi natekl, nemohla jsem polknout, nemohla jsem dýchat. Monotónní zvuk neustal. Prosím, to ne. Nemohla jsem se na to dívat, nemohla jsem se odvrátit. Vzala
jsem Johna za ruku. Byla vlhká, lepkavá.
„Čisto!“
Zdravotník odtrhl mou ruku od Johna a opět přiložil na nehybnou hruď elektrody.
Trup se zvedl o několik centimetrů nad lehátko. Monotónní pískot se zlomil jedním pípnutím, ten nečekaný zvuk se v malých prostorách sanitky odrážel. Pak se
rozezvučel opět tón pravidelného rytmu.
Vydechla jsem a jako na zavolanou se Johnův trup nadzvedl. Kyslíková maska, kterou měl přes ústa, se zamlžila. Dýchal trhaně, hruď se mu zvedala v nepravidelném
rytmu, ale dýchal. Podívala jsem se stranou.
„Ta kulka byla určená mně.“
„Cože?“ Zdravotník vzhlédl od gázy, kterou právě přitiskl na amulet na Johnově krku.
Zavrtěla jsem hlavou. S ním jsem nemluvila. Upřeně jsem se dívala na tmavou postavu v zadní části záchranky. O dveře se opíral Death, ruce měl složené na rozložité
hrudi. Oči měl zavřené, ale já přesto cítila, že mě pozoruje.
„Nedělej to,“ prosila jsem.
Death se nepohnul, ale zdravotník se naklonil nad Johnův trup. Přejel pohledem ze mě na roh, kde stál Death – roh, který byl pro něj prázdný.
Vytáhl malou baterku a zasvítil mi do očí.
„Madam, podívejte se na můj prst.“
Poslechla jsem, ale jen na zlomek vteřiny, pak jsem se znovu podívala na Deatha. „On nezemře,“ řekla jsem.
„Uděláme pro to vše, co můžeme,“ slíbil záchranář, zatímco prohlížel škrábanec na mém čele.
Podívala jsem se mu do očí a pak opět vzala do dlaní Johnovu lepkavou ruku. „On nezemře.“
„Zakopla jsem. Už jsem vám to řekla.“
„Chcete, abych uvěřil, že jste prostě zakopla a tím se vyhnula kulce?“ Strážník Hanson znovu přiložil špičku kuličkového pera k papíru v bločku.
Přitáhla jsem si nemocniční přikrývku těsněji k tělu. Ještě před několika hodinami ta přikrývka hřála, ale amulet, který ji udržoval teplou, už vyprchal, a pokrývka tak
byla jen obyčejným kusem látky, jež mě měla chránit před chladem nemocnice. Přikrývce se to ovšem rozhodně dařilo lépe než andělíčku s otevřenými zády. Třes nijak
nedodal mé už tak mizerné náladě a já se přinutila zhluboka a pomalu nadechnout, než jsem strážníku Hansonovi odpověděla.
„Spadla jsem. Nevím, jak jinak to vysvětlit.“
„Paní Craftová, když vyšel výstřel, právě na vás mířila dobrá polovina kamer ve městě. Viděl jsem záběry. Vy jste z těch schodů seskočila.“
Prudce jsem zvedla hlavu. „Myslíte, že bych měla tohle,“ zvedla jsem zápěstí v ortéze, „a tucet stehů na čele, kdybych kulce ‚uskočila‘ z cesty, jak říkáte?“
Naklonil se ke mně a zaťukal perem o zápisník. Pokojem se rozeznělo staccato úderů levného pera o papír.
Dojem to na mě neudělalo a ani mě to nijak nezastrašilo. Byla jsem otrávená. A po pravdě jsem ho už měla dost.
Spustila jsem nohy přes hranu postele a vstala. Svaly ve stehnech mě zabolely, záda zaprotestovala. Ale i bosa jsem měla oči v úrovni strážníka Hansona. „Už jsem
vám to řekla. Spadla jsem.“
Pero se na chvíli zastavilo ve vzduchu, než ještě jednou udeřilo do bločku. Pak strážník sklonil zrak a zápisník zavřel. „Poslouchejte, Alex. Nemyslíme si, že s tím máte
něco společného. Jen se tu snažíme přijít na to, co se tam stalo. Slyšela jste výstřel? Viděla jste něco? Podezřelé auto, stín na střeše? Proč jste se z těch schodů svalila?“
„Já…“ Co jsem tak asi měla říct? Že mě z cesty odstrčila sama Smrt? To k popisu práce sběratele duší moc nesedělo. Nikdo by tomu neuvěřil. Zatraceně, já sama
tomu sotva věřila. „Řekla jsem vám všechno, co vím.“
Sešpulil rty, ale před jeho reakcí mě zachránil příchod lékaře, který mě dostal na starost. Obešel oponu, jež oddělovala mou postel od zbytku pohotovosti, a usmál se.
„Dobré zprávy, slečno Craftová. CT skener nic neukázal, takže vás pouštím domů.“ Zapsal něco do mé karty. „Chci, abyste několik příštích týdnů nosila ortézu. Stehy
máte rozpustné, takže se nebudou muset vytahovat. Jen dejte pozor, ať máte ránu stále čistou. Nějaké otázky?“
Usmála jsem se. „Můžete mi předepsat odvoz domů?“
Žertovala jsem – z větší části – ale strážník Hanson si odkašlal. „Šerif si myslí, že ta střelba má něco společného s procesem Amandy Hollidayové. Povolat jako
svědka stín je poměrně kontroverzní. Šerif poslal strážníka, který vás doprovodí domů, a policejní doprovod na zítřejší ráno.“
„Ach… Díky.“ Taky to mohl říct dřív. Víte, zatímco se mnou jednal jako s podezřelou. Zdravou rukou jsem si poškrábala rameno. Šrámy mě pořád svědily, ale
doktor mě ujistil, že nejde o nic vážného. Podívala jsem se na Hansona. Doufala jsem, že on mě odvézt nemá.
Doktor vrátil mou kartu do kastlíku v nohách postele a usmál se. „Za chvíli vás přijde vyprovodit sestra. Dobrou noc a snažte se neskákat ze schodů.“
Pousmála jsem se. „Jasně.“ To si vážně každý myslel, že jsem skočila, abych se vyhnula kulce? Sama o sobě pochybuju, že bych měla odvahu na to, abych schytala
kulku určenou někomu jinému, ale pokud bych věděla, co se stane, určitě bych Johna varovala.
Doktor za sebou zatáhl závěs a já se zas otočila na Hansona, který čekal, že se do mě bude moct zas pustit.
Vypadal tak unaveně, jak jsem se sama cítila. „Pokud si na něco vzpomenete, zavolejte na stanici.“
„To bude první, co udělám,“ přislíbila jsem a nelhala. John byl můj přítel. Udělala bych cokoli, abych pomohla najít toho, kdo ho střelil. A hlavně pokud střílel po mně,
bylo v mém nejlepším zájmu, aby se střelec ocitl co nejdřív za mřížemi. Zavolám, pokud najdu i tu nejmenší stopu. Ne že bych něco zapomněla, ale až se příště uvidím
s Deathem, může čekat velký příval otázek.
Hanson si promnul oči a zastrčil zápisník do náprsní kapsy. „Jeďte domů a odpočiňte si. Ve vstupní hale na vás čeká strážník.“ Pak zmizel za závěsem, doprovázela
ho ozvěna kroků na linoleu.
„Počkat, co oblečení?“ Moje mi sebrali jako důkazní materiál. Přecapkala jsem k závěsu a vystrčila ven hlavu. „A chci vidět Johna.“
Hanson nebyl nikde v dohledu, ale vylekala jsem sestru, která právě procházela kolem mě. Trochu vytřeštila oči, ale její úsměv nepolevil, když mi o chvíli později
podala hromádku oblečení. „Tohle vám na cestu domů postačí.“
Pět minut nato jsem měla na sobě fialovou puntíkatou sesterskou uniformu, která mi seděla asi jako povlak na polštář. Alespoň že mi policie nechala moje boty. Po
kolena vysoké boty z černé kůže zakryly skutečnost, že mi ty puntíkaté kalhoty končily ve třetině lýtek.
Propouštěcí papíry, které mi přinesla sestra, jsem podepsala, aniž bych si je přečetla. Byl můj pobyt zde drahý? Samozřejmě. Mohla jsem si to dovolit? Ani omylem.
Načmárala jsem své příjmení jako další červené X.
„Paní Craftová, je mi líto, ale vaše pojištění bylo zamítnuto.“
Povzdechla jsem si. Došlo mi, že to tak bude – už před několika měsíci jsem přestala pojišťovně platit prémiové služby. Za pokus to ale stálo. Převzala jsem od sestry
bezcennou plastikovou kartičku a hodila ji do kabelky. „Můžete mi vystavit účet?“
Podala mi další formuláře. Jakmile jsem na příslušné papíry napsala poslední autogram, desky jsem jí vrátila. Ještě zbývala jedna věc.
„Můžete mi říct, kde leží John Matthews?“
Sestřin úsměv povadl a žaludek se mi sevřel.
Ne, nemohl… Death by přece neudělal…
Udělal. Je to jeho práce.
Polkla jsem knedlík, který se mi vytvořil v krku. „Detektiv John Matthews. Polda, se kterým jsem přijela. Ten se střelnou ránou v krku.“
Přikývla, ale nepřestala se mračit. „Je po operaci, ale obávám se, že návštěvní hodiny skončily.“
Vydechla jsem. Ani jsem netušila, že dech zadržuju.
„To si ze mě musíte dělat legraci.“ Komu tady kruci záleží na návštěvních hodinách?
Téhle sestře očividně ano.
„Můžete ho navštívit zítra mezi devátou ranní a šestou večerní. Teď ale na vás čeká policista, aby vás odvezl domů. Vstupní hala je tudy.“ A ukázala směrem ke
dvojitým dveřím.
Jasně. Ještě jsem se na ni usmála, než jsem se otočila.
Tak si najdu JIPku sama.
Na nejistých nohou jsem pomalu zamířila do haly. John byl po operaci. To je dobrá zpráva. Bude v pořádku.
Skousla jsem si ret a pevně sevřela tuhý lem haleny.
Možná bude v pořádku. Jen možná. To, že Death nechá tělu duši, ještě neznamená, že tělo přestane umírat – to jsem už viděla z první ruky.
Po zádech mi přejel mráz, když jsem zatlačila do dveří vedoucích do vstupní haly. Ve zdi se leskly dveře výtahu. Na kterém patře byla jednotka intenzivní péče?
Možná bych se tam dokázala proplížit, aniž by si toho kdokoli všiml. Alespoň bych mohla vidět Marii, Johnovu ženu. Potřebovala jsem s ní mluvit. Říct jí, vysvětlit jí…
Co přesně? Já se vyhnula kulce, tak ji schytal tvůj manžel? Znovu mě zamrazilo a chlad se mi plížil po zátylku.
To nemohl být jen chlad z klimatizace.
Otočila jsem se, čekala, že za sebou uvidím Deatha.
Chlapče, na tebe mám připravených pěkných pár…
Nebyl to Death.
Za mnou stál duch, nehmotné tělo se třpytilo nadpozemským světlem. Vzato kolem a kolem, nedá se říct, že bych v nemocnici ducha nečekala, ale ta svěšená ramena,
rozcuchané vlasy a široké obroučky brýlí mi byly povědomé. Duch z márnice? Co dělá sakra tady?
Zamračil se, celá tvář se mu zkrabatila, když si uvědomil, že se na něj dívám, ačkoli podle intenzity jeho pohledu mi bylo jasné, že mě pozoroval. On mě sledoval?
Neměla jsem čas cokoli zjistit. Zmizel, vrátil se zpátky do říše mrtvých. Ačkoli jsem v duchu velmi často nahlížela přes průrvu oddělující mrtvé od živých, musela bych
spustit štíty, abych ho mohla sledovat. Ale na veřejném místě, zvláště v nemocnici, kde byly stovky duší chycených mezi životem a smrtí, se mi vůbec nechtělo zůstávat
byť jen na krátkou chvíli s nezaštítěnou myslí.
„Paní Craftová?“
Chraplavý mužský hlas mě vylekal. Ducha jsem nikde neviděla. Otočila jsem se na patě.
Ale ne. Má karma nemohla být až takhle špatná.
Detektiv Andrews se odlepil ode zdi. Rychlými kroky překonal vzdálenost mezi námi a pak se usmál. Plné rty zjemnily ostré rysy jeho tváře. Ale v očích se úsměv
neodrazil. Já se o rádoby přátelské gesto ani nepokusila.
„Chápu to tak, že to vy jste můj odvoz,“ řekla jsem a pokusila se povytáhnout jedno obočí. V tom mi ale zabránily stehy těsně nad okem.
Cosi zamručel, když kolem mě procházel. No jo, cesta s ním bude jedna velká zábava. Asi jsem neměla skrytě doufat, ať mě neodveze Hanson. Popondala jsem si
kabelku výš na rameno a vykročila za Andrewsem. Odkdy se detektivové z oddělení vražd zabývají ochranou svědků – nebo co jsem to pro ně byla. Chtěla jsem vidět
Johna a Marii, ale měla jsem dojem, že pokud bych Andrewsovi řekla, aby počkal v hale, zatímco já se po konci návštěvních hodin proplížím na JIP, odtáhl by mě
z nemocnice v poutech.
Detektiv Andrews minul prosklený vchod. Kam nás to vedl? Snad nemá v plánu mě vyslýchat. Znovu. Otočila jsem se na dveře. „Neodcházíme?“
Nezpomalil. „Poslední člověk, který se s vámi brodil davem novinářů, schytal kulku.“
Ramena mi nevědomky ztuhla a musela jsem je silou uvolnit. Jen mi ještě přisyp sůl do rány, kreténe. Nemohl prostě říct, že se chce vyhnout reportérům. Ne, to ne –
on musel vytáhnout Johna. Objala jsem se pažemi a přitáhla tak blíž k tělu velkou halenu.
Andrews zatlačil do dveří, které vedly do mdle osvětlené chodby. Hala měla neomítnuté šedavé zdi a rohy mizely ve stínech. Zaváhala jsem. Roky využívání
záhrobního zraku mi poškodily noční vidění, průchod neznámými chodbami zahalenými v temnotách proto nebyl mou prioritou. Naneštěstí detektiv ani na chvíli
nezastavil a v rytmu kroků mu zmizela ramena ve stínech. Popoběhla jsem, abych ho dostihla.
„Tak co že vás poslali jako doprovod?“ Ne že by mi na tom záleželo, ale měla jsem nutkání naplnit prostor neznámé chodby jiným zvukem než jen ozvěnou našich
kroků na betonové podlaze.
„Požádal jsem o to,“ odpověděl prostě. „Do těchhle dveří,“ poznamenal a hned otevřel.
Dveře vedly do několikapatrových garáží. Jasně osvětlených garáží, díkybohu. Ve chvíli, kdy jsem vykročila z chodby a dveře se za mnou s prásknutím zavřely, mě
dusný vzduch v garážích zabrněl.
Čáry.
Ustupovala jsem do strany a pak jsem už tak dost bolavým ramenem narazila do postavy, která tam ještě před chvílí nebyla. Nebo alespoň nebyla vidět.
Jen já můžu vletět přímo do kouzla, místo pryč od něj.
Zmateně jsem se otočila. Ukrývací čáry přestaly působit a drobná žena, která se za nimi skrývala – a do které jsem narazila –, přimhouřila oči a pak si rukou pročísla
vlasy. Spadaly jí na ramena, všechny prameny přesně na místo. S úsměvem ke mně vzhlédla a strčila mi pod nos mikrofon.
„Paní Craftová, proč si myslíte, že po vás dnes někdo vystřelil?“
Beze slova jsem zírala na Lusu Duncanovou, jednu z předních reportérek Čarozpráv. Za ní stál kameraman a na jeho kameře blikalo červené světélko.
Napadlo mě, jestli jsem jí vlastně poděkovala za uzdravovací amulet, který mi půjčila. Jen díky němu nevykrvácel John přímo pod schody Centrálního okrsku. Pak
jsem si uvědomila, na co se ptala, a zamračila jsem se. Podle všeho se objevím v nejsledovanější zpravodajské relaci v Nekrosu, a navíc v příšerné fialové haleně.
Zoufale jsem se podívala na detektiva Andrewse. Upravil si zbraň v podpažním pouzdru a to pak překryl předním dílem saka. Poté vkročil mezi mě a Lusu, ramenem
odsunul mikrofon stranou.
„Bez komentáře,“ řekl, objal mě paží kolem ramen a otočil nás pryč od reportérky.
Lusa se ale tak snadno nevzdala. Podpatky jí cvakaly po betonu, jak se za námi vydala. „Přes všechno, co se stalo, povoláte ráno stín Amandy Hollidayové?“
„Ano.“ Ani náhodou se nenechám zastrašit střelcem. Amandin stín povolám.
Lusu má odpověď pobídla k pokládání dalších otázek. „Myslíte, že měla střelba něco společného s tím, co jste zjistila z Colemanova těla?“
Detektiv Andrews mi zabořil prsty do ramene. Jako varování? Kráčela jsem dál, ani jsem se neohlédla. Nejsem idiot. Lusa kopala naslepo. Nevěděla, koho jsem
v márnici povolala. Jen John a Andrews věděli jistě, že jsem viděla víc než jen Colemanovo tělo. John byl na JIPce a já pochybovala, že by Andrews cokoli komukoli
řekl – zvláště pak tisku.
Detektiv Andrews vytáhl z kapsy svazek klíčů a stiskl knoflík. Auto před námi bliklo světly a píplo, jak se odemkly zámky. Zaváhala jsem. To dalo Luse vteřinu, aby
nás dohnala, ale já si nemohla pomoct. Světlo ze stropních zářivek se odráželo od zářivé karoserie červeného kabrioletu a černého koženého interiéru.
Tohle rozhodně nebylo policejní auto.
Naneštěstí jsem neměla ani čas se tou krásou kochat. Vklouzla jsem na sedadlo spolujezdce a zabořila se do měkké kožené sedačky. Andrews nasedl vedle mě a za
moment motor auta jemně zavrněl.
„Pěkné auto.“ Naprosto nedostačující označení.
Andrews natúroval motor a já pohladila lesklý rudý rám dveří. Nejspíš úplně nové – na rozdíl od mého malého autíčka, které opustilo továrnu nejspíš v tomtéž
desetiletí, kdy čarodějnice vylezly z kumbálů s košťaty.
Lusa za ostrého klapotu podpatků obešla auto vedle nás, v ruce stále mikrofon. „Paní Craftová, sdělil vám Coleman jméno svého vraha? Myslíte, že je to tentýž
člověk, který dnes vystřelil po vás?“
Andrews plynule vycouval z parkovacího místa. Lusa musela uskočit stranou. Mikrofon jí spadl na zem a Andrews šlápl na plyn.
Auto vystřelilo vpřed.
„Zavolejte mi!“ zakřičela ještě Lusa. Podívala jsem se na ni postranním zrcátkem právě ve chvíli, kdy za námi něco hodila.
Neměla šanci nás zasáhnout.
V zrcátku jsem viděla, jak ta malá věcička, kterou za námi hodila, rychle roste. Dohánělo nás to. Auto zabočilo za roh garáže, a ať po nás hodila cokoli, chvilku nato
jsme to měli za výfukem.
Otočila jsem se. Přes zadní kapotu a otevřenou kabinu auta letěl růžový papírový jeřáb. Zběsile mával malými trojúhelníkovými křídly, ale Andrews stále přidával na
rychlosti a jeřáb nás začal ztrácet. Natáhla jsem se a chytila ho.
Když jsem se zas pohodlně usadila, malý jeřáb se sám rozbalil a proměnil se v mé dlani v plochý obdélník. Uprostřed papíru bylo pěkným černým písmem natištěno
„Lusa Duncanová, Čarozprávy“ a její telefonní číslo. Řízený papírový jeřáb bylo dost drahé kouzlo na to, aby se používalo na něco tak jednorázového, jako je vizitka,
ale předpokládám, že Lusa je zvyklá, že před ní její zdroje informací utíkají. Otevřela jsem své druhé smysly a prohledala kartičku kvůli případným dalším kouzlům.
Nic. Byl to už jen papír. Skutečnost, že se nepokusila propašovat do auta sledovací kouzlo a také že pomohla Johnovi, když ho postřelili, mi na ni trochu vylepšila
názor. Hodila jsem kartičku do kabelky.
„Bydlím v Glenu,“ řekla jsem, když jsme dojeli k výjezdu.
Andrews beze slova vyjel z garáží. Pod pouličními lampami se zdála obloha narezavělá, ale já svým poškozeným zrakem viděla jen stíny plazící se po vysokých
mrakodrapech, které dominovaly centru Nekrosu. Zkřížila jsem ruce na hrudi a odtáhla jsem se co nejdál od Andrewse. Napadal mě jediný důvod, proč se přihlásil, že
mě odveze domů, a já neměla náladu na další otázky.
Ne že by ho to zajímalo.
„Co jste viděla, když jste se podívala na Colemanovo tělo?“ zeptal se Andrews těsně předtím, než vyjel na mezistátní.
No jasně, vykopl mě z márnice a teď ze mě chce dostat informace. Poposedla jsem a zírala do temnoty před námi. „Víte, kde je roh Vlaštovčí a Drozdí?“
Střelil po mně pohledem. „Vím, kde bydlíte. Povězte mi o Colemanovi.“
„Chcete vědět něco o Colemanovi? Podívejte se na nahrávku.“
Světla lamp ozařovala jeho pevně stisknuté čelisti.
„Viděl jsem ji. Ztratila jste kontrolu nad jedním ze stínů a tvrdila jste, že Colemanovo tělo bylo očarované, a to navzdory faktu, že úředně potvrzená senzitivka nenašla
žádná kouzla. A ještě k tomu jste tvrdila, že to vůbec není tělo.“
Přikrčila jsem se, ale snažila se to skrýt pokrčením ramen. „Máte pravdu. Jsem nejspíš mizerné magické očko. Proč se mě tedy na to ptáte?“
Dupl na brzdy a auto s trhnutím zastavilo. Můj bezpečnostní pás se sice uzamkl, ale až když jsem čelem narazila do odkládací schránky před sebou. Ovázaným
ramenem mi projela ostrá bolest. Po tom náhlém zastavení zajel Andrews s autem pomalu ke kraji silnice. Stáli jsme mezi pouličními lampami, budovy kolem nás se
topily ve tmě, proto jsem muže sedícího vedle viděla jen ve slabém modrém světle kontrolek na palubní desce. Polkla jsem.
Andrews se na mě podíval přimhouřenýma očima, což ve slabém světle vypadalo až tajuplně. „Buď jste podvodnice, která si užívá, když je středem pozornosti, nebo
jste našla něco, co všem ostatním uniklo.“
Oplatila jsem mu pohled. A neuhnula. „Vsadím se, že uhodnu, které z těch dvou možností věříte vy.“
Zamračil se, ale nic neřekl. Ticho se prodlužovalo, naplnilo prostor mezi námi. Kolem prosvištěl vůz, světlo jeho reflektorů nás ozářilo a já před tou září svraštila tvář.
Když se mi po chvíli vidění zostřilo, Andrews se odvrátil.
„Co to zkusit znovu.“ Kůže sedačky zaskřípěla, když se ke mně otočil. „Jsem detektiv Falin Andrews, hlavní vyšetřovatel Colemanova případu.“
V mezeře mezi námi se objevil stín jeho napřažené ruky. Když jsme se setkali poprvé, potřesení rukou nám moc nešlo. Přesto jsem teď jeho ruku – ruku v rukavici –
stiskla. S autem jako tohle byly rukavice pro řidiče jen další libůstkou. Stisk měl pevný.
„Faline,“ oslovila jsem ho křestním jménem.
Jeho ruka se napjala. „Alex.“ Pustil mě. „Co mi můžete říct o Colemanově těle?“
„Je mi líto, ale po jednom potřesení rukou vás nevezmu na milost.“
„Jedna věta vyřčená v hněvu – ve spravedlivém hněvu, že si někdo pohrává s důkazy v mém případu – zabrání, abych dostal milost?“
Usmála jsem se. „První dojem už bývá takový.“
Narovnal ramena. „Máte informace související s případem. Mohl bych vás zatknout za maření vyšetřování.“
A teď přišly na řadu výhrůžky.
Povzdechla jsem si a podívala se na hodiny na přístrojové desce. Naprosto zřetelně hlásily: „Je pozdě.“ Casey dnes večer už určitě nezavolám. Chtěla jsem jí sice říct,
co jsem zjistila, ale teď jsem se jen těšila, až dorazím domů, nakrmím psa a do fóra Klubu mrtvých napíšu dotaz, jestli se někdy někdo setkal s násilným stínem, jako byl
ten Bethanin, nebo jestli někdo viděl cokoli, co by se podobalo Colemanovu tělu. A to ani nepočítám to, že prsten musím doplnit ještě před ranním procesem, který měl
– rychle jsem spočítala čas – začít za necelých sedm hodin.
Dobře, tak ať je to rychle za mnou. Potlačila jsem zívnutí a rukou přejela po škrábancích, které mi způsobil Bethanin stín. Pak jsem se zhluboka nadechla a pokusila
se vysvětlit kouzlo, které jsem našla na Colemanově těle. Zatímco jsem mluvila, Falin zařadil auto zpátky na silnici.
„To nemáte ani malou představu, co to kouzlo může dělat?“ zeptal se.
„Drobet mě u toho vyrušili.“
Tohle ignoroval. „Detektiv Matthews vás najal, abyste se podívala na Colemanovo tělo?“
Skousla jsem si ret. Bude mít John víc nebo míň problémů, pokud řeknu, že povolat guvernérův stín byl jeho nápad? Musela jsem dumat příliš dlouho, protože se ke
mně Falin otočil.
Nespustila jsem oči ze silnice. „Podívat se na Colemana byla jen drobná laskavost. John mě požádal, abych povolala jiný stín – Bethanin.“
„Tu rituální oběť.“
Rituální? Myslel tím, že jde o oběť metodického sériového vraha, nebo skutečně myslel, že ji zabil čaroděj nebo čarodějnice jako součást vyvolání kouzla? John se
nezmínil, že do toho byla zapojena magie, ale něco Bethanin stín velmi vážně narušilo, takže to nebude jen střela od boku. Založila jsem si tu informaci stranou. Třeba mi
pomůže vyřešit, proč „jsem ztratila kontrolu“, jak to Andrews pěkně podal.
Chvíli jsme jeli v tichosti. Mrakodrapy mizely v dáli za námi a auto pomalu obstupovalo tichounké hučení, jak se vzduch stále více naplňoval magií. Ne aktivní magií,
ale napětím Glenu.
Glen, nebo Čarodějnický glen, jak je tato čtvrť v určitých kruzích označována, tvořilo několik bloků táhnoucích se podél Magické čtvrti. Nejenže byla Čtvrť
nejlepším místem, kde nakoupit amulety a propriety na kouzlení, ale také se zde nacházela jediná soukromá čarodějnická přípravka ve městě, faeský bar a místní
ředitelství Organizace lidí s magickým nadáním.
Kabriolet vjel na most nad řekou Sionanou a hučení magie zesílilo. Řeka Sionan oddělovala centrum Nekrosu od Čtvrti a Glenu. Pokud jedete na západ od Sionany,
a nemíříte přitom z města, pak jste buď magicky nadaný, nebo vezete magické zboží. Ať už čarodějnice založily Glen kvůli magické síle toho místa, nebo šum magie
zesílil za všechna ta desetiletí, kdy se magie soustředila na jednu oblast, žádné jiné místo ve městě nemělo takové napětí jako právě Glen. Jak jsme se blížili, uvolnila
jsem se.
„Kdo vás najal?“ zeptal se Falin, když jsme se blížili k mému domu.
„Klient.“
„Jeho jméno?“
Neodpověděla jsem. Ani za obvyklých okolností neprozrazuju informace o svých klientech. Rozhodně jsem nehodlala sdělit Andrewsovi Caseyino jméno. Nejenže
byla z mé rodiny, ale pokud cokoli vyjde ve známost… Možná se s otcem příliš často, no, vlastně vůbec nevídáme, ale rozhodně nemám v plánu způsobit jakýkoli
skandál, který by ho poškodil.
Falin zabočil na příjezdovou cestu k mému domu a já otevřela dveře dřív, než auto stihlo zastavit. Vystoupit jsem ale nestihla.
Falin mě chytil za ruku, prsty v rukavici sevřely mé zápěstí. „Kdo vás najal, abyste prohlédla Colemanovo tělo?“
„To je důvěrné.“
„Kdo věděl, že budete prohledávat Colemanovo tělo?“
„Kromě vás?“
Zamračením se mu svraštila tvář a hrou světla a stínů vypadala ještě ostřeji. „Paní Craftová, ačkoli jsem si jist, že jste si svou okouzlující povahou udělala mnoho
přátel, napadá vás někdo, kdokoli, kdo by vás chtěl zabít?“
Ztuhla jsem, po páteři se mi rozlezl chlad. „Šerif si myslí, že ta střelba má něco společného s procesem Hollidayová.“
„To je jedna možnost. Kdo je vaším klientem? Kdo věděl, že se dnes podíváte na ta těla?“
Setřásla jsem jeho paži a vystoupila z auta. Seznam lidí, kteří věděli, že budu v márnici, moc jmen nečítal: pár poldů, co mě vezli, John, Tommy, Falin a samozřejmě
Casey – a možná můj otec, pokud mu to řekla. Nikdo z toho seznamu by určitě nevystřelil do davu přímo před Centrálním okrskem. Ta střelba musí být spojená
s případem Hollidayová. Nějaký blázen jen nechce, aby vypovídal stín.
„Díky za odvoz, detektive,“ řekla jsem a zabouchla za sebou dveře.
Naneštěstí fakt, že jsem za sebou zavřela dveře, neznamenal, že on neotevře dveře na své straně.
Vystoupil z auta. „Kdo vás najal? Nenuťte mě, abych si vyžádal soudní příkaz na seznam vašich klientů.“
Další výhrůžky? Dobře, tak jsem skutečně šmejdila kolem případu. Ale tohle? Vážně?
Otočila jsem se, připravená spustit právničinou o klientech a soukromí, ale slova mi odumřela na jazyku ve chvíli, kdy mi závan ledového větru načechral vlasy.
Teplota se stále držela kolem pětatřiceti stupňů a městečkem se neproháněl ani slabý vánek, který by mohl noc trochu zchladit. Zašimrání chladného větru, jenž se mi
opřel do zad, sem nesedělo.
Otočila jsem se právě ve chvíli, abych ještě spatřila svěšená ramena v kostkované košili a široké obroučky ducha, který vzápětí zmizel. Duch, tentýž duch z márnice
a z nemocnice. Tady. Na mém dvorku. Jen na malou mezírku jsem spustila štíty, takže můj záhrobní zrak svět překryl, ale úplně nezaměnil. Po chvíli tráva ztratila patinu
rozkladu a získala zpět svou zářivě zelenou barvu. Ale duch nebyl nikde v dohledu. Vrátil se zpět.
Opět jsem pozvedla štíty a zamračila se na místo, kde ještě před chvílí stál duch. Jen mlhavě jsem vnímala, co detektiv Andrews říká, ale jeho slova jsem jen odmávla
a zamířila jsem ke dveřím.
„Paní Craftová!“
„Dobrou noc, detektive,“ řekla jsem a téměř se po příjezdové cestě rozběhla. Díkybohu za mnou nešel.
Přední dveře domu jsem minula – pronajímala jsem si malý byt nad garáží, takže jsem měla svůj vlastní vchod. Od chodníku se kolem domu vinula cestička z plochých
kamenů. Následkem kouzla uvaleného na placaté kameny se jejich povrch měkce třpytil. Když jsem stoupla nohou na první kámen, okamžitě se rozsvítil následující.
Kouzlo jsem dostala jako dar od spolubydlících loni k narozeninám, když pochopili, jak mi záhrobní zrak poškodil noční vidění. Byla jsem jim vděčná víc, než jsem
dávala najevo.
Světlo pouličních lamp nedosahovalo na roh budovy, a protože jsem původně neplánovala zůstat venku tak dlouho, nerozsvítila jsem si ani světlo na verandě, takže
třpytící se kameny byly jediným zdrojem světla. Obešla jsem roh a po dvou krocích jsem se zastavila. Nemohla jsem být od schodů ke svému bytu nijak daleko, ale
další kámen se jen slabounce mihotal. Zamžourala jsem. Někde poblíž něco temného pohlcovalo vyčarované světlo kamene. Ta troška světla, která z kamene
vyzařovala, osvětlovala pár velkých tlap s děsivě dlouhými drápy.
„Už jsem ti něco řekla o tom, abys mi nestoupal na cestu,“ řekla jsem a ukročila z kamene.
Cesta potemněla a kvůli svým špatným očím jsem nic neviděla. Natáhla jsem se a nahmatala chladnou kamennou hlavu místního chrliče Freda, třínohého žulového
okřídleného kocoura. Měl očarované kameny v oblibě. Použila jsem Freda coby opěrný bod a obrovské kamenné tělo obcházela, dokud se mi pod nohama opět
kameny nerozsvítily. Jejich zář osvětlila první stupně schodiště vedoucího k mému bytu.
Rozbolavělé svaly na cestě do patra protestovaly, a než jsem došla ke dveřím, měla jsem pocit, že se mi tělo proměnilo v moc dlouho příliš silně natahovaný kus
gumy. Vypůjčená sesterská uniforma se mi potem nalepila na tělo. Ve tmě jsem se snažila dostat klíč do zámku. Ve chvíli, kdy jsem stiskla kliku, mě na zátylku
zamrazilo. Duch?
Otočila jsem se.
Duch stál přímo za mnou, ale já zahlédla jen jemně se třpytící obrys jeho těla předtím, než zas zmizel. Co se to děje?
Se zamračením jsem strčila do dveří, na kůži ucítila membránu ochranného kouzla a dovnitř spolu se mnou proklouzl i můj svěřenec. PK, můj věrný – a nedávno také
velmi prodražený – společník, mě pozdravil zavrtěním ocasu a nadšeným zakňučením. Čínský chocholáč byl za normálních okolností roztomile dojemný, ale s jednou
přední packou v zářivě modré dlaze byl naprosto politováníhodný. Trochu nešikovně jsem ho zvedla, překážela mi ortéza.
„Promiň, že jdu pozdě,“ řekla jsem, když mi olízl tvář. „Ale teď máme obvaz oba.“
Dobře, tohle moc pozitivní nebylo. Postavila jsem ho na zem a dívala se, jak kolem mě pajdá. Na pejska, co si jen před týdnem zlomil nohu, už chodil celkem dobře.
Dlahu mu sundají za několik dní – mnohem dřív, než doktor na pohotovosti sundá ortézu mně. Magicky posílené léky působí rychleji.
Po chvíli, kdy jsem pozorovala hrajícího si PK, jsem se otočila ke dveřím a zamkla je. Západka ve dveřích s tichým cvaknutím zapadla a já se v myšlenkách vrátila
zpátky k duchovi. Dokáží ho ochranná kouzla udržet venku? Jejich původním účelem nebyla ochrana před duchy, protože tu obvykle tvořila jen silná vůle a energie,
takže pokud by po mně duch šel, maximálně by ho kouzla zdržela. V márnici se mi snažil něco říct, ale teď se přede mnou ukryl kdykoli, jakmile jsem ho ve své
blízkosti zaregistrovala. Co může chtít?
A proč mě sakra pronásleduje?
4. kapitola
„Hola, hola, krásný den tě volá,“ zahalekal ode dveří bytu nadšený hlas.
Přetáhla jsem si polštář přes hlavu. „Jestli nejsi sexy chlap s hrnkem kafe, tak jdi pryč.“
„No, nemyslím, že je to se mnou tak špatný,“ řekl Caleb, můj domácí a dobrý kamarád. „A tohle možná i bude hrnek čerstvě uvařené kávy. Černá. Bez cukru.“
Trochu jsem polštář nadzvedla, abych mohla na Caleba zamžourat ospalýma očima. „Ty jsi můj dobrý kmotříček vílák?“
Zvlnil rty, když zvedal ze země můj župan. Pak ho po mně hodil. „Vstávat!“ řekl rádoby přísně, ale v jeho hlubokém hlasu se ozýval smích.
Kmotříček vílák byl náš už hodně starý vtip, protože Caleb byl skutečně fae.
„Kolik je?“ zeptala jsem se, když jsem se neochotně zvedla a přehodila přes sebe župan.
„Osm pětačtyřicet.“
Zaúpěla jsem. Nespala jsem ani čtyři hodiny. Když jsem se dostala domů, musela jsem dobít prsten a pak jsem až příliš dlouho hledala na internetu vysvětlení toho,
proč se Bethanin stín choval, jak se choval, a také jakékoli zmínky o glyfech, které měl na těle Coleman – nebo to, co se za Colemanovo tělo vydávalo. Folklor
přetékal povídačkami o fae, kteří unášeli smrtelníky a místo nich po sobě zanechávali imitaci – dřevěné nebo kamenné – očarované tak, aby vypadalo jako člověk. Ale
pokud fae unesl Colemana…? Nedávalo to smysl. Nejspíš by mi pomohl delší spánek.
Padla jsem zpátky na matraci. „Ještě hodinu,“ zašeptala jsem a oči se mi samy zavřely.
Caleb držel hrnek a dovolil té jedinečné vůni černé kávy, aby se linula na mé smysly.
„Víš,“ řekl, „Holly odešla už před hodinou.“
Holly, má současná spolubydlící a asistentka prokurátora, věřila v tu povídačku o ranním ptáčeti. „Holly je workoholička.“
„A dole taky čeká polda, říká, že je tvůj odvoz.“
Můj odvoz? „Zatraceně – ten proces! Musím se dostat k soudu.“
Vystřelila jsem z postele a za běhu popadla hrnek s kávou, kterou držel Caleb. Ne že bych měla čas si tu tmavou tekutinu s hořkou chutí užít. Dost pozornosti mi
zabralo pobíhání po pokoji a shánění oblečení, které bych si na sebe mohla hodit. Caleb měl v sobě dost zdvořilosti, aby se mi nesmál. Alespoň ne moc.
Mé setkání s právničkou na schodech k soudní budově se neobešlo bez pronikavých pohledů, zamračených obočí a poznámek typu: „Slečno Craftová, to skutečně
nevlastníte žehličku?“
Dvacet minut poté jsem byla na dámských toaletách ve zmačkaných šatech, s vlasy staženými do nepohodlného drdolu a s třemi vrstvami make-upu na tváři.
Asistentka Patricia Baridová, kterou mi přidělili z OLMN, položila na umývadlo štětec na růž a pěstěnou rukou nadzvedla mou tvář. „Myslím, že nic lepšího s tím
neudělám,“ řekla, ale pak přimhouřila oči. „Pokud tedy u sebe nemáte pleťový amulet…“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nepovolám stín, pokud budu mít na sobě jakoukoli vnější magii.“ Rozhodně nechci, aby v soudní místnosti plné lidí moje magie s amuletem
nevypočitatelně zareagovala, a už vůbec ne po tom, co se stalo včera.
„Dobře.“ Ustoupila a pozorně sledovala každý centimetr mé tváře ve snaze najít něco, co by se dalo ještě vylepšit.
Zalovila jsem rukou po kapse na boku, ale samozřejmě tam žádná nebyla. Kvalitní kostýmy nemívají žádné praktické kapsy, a tenhle kostým kvalitní byl, tedy kdysi,
než ho někdo daroval Armádě spásy, kde jsem ho objevila já. Byl to nejlepší kus oblečení, jaký jsem měla, a vždy jsem měla dojem, že v něm vypadám vážně dobře.
Než jsem poznala Patricii Baridovou.
„Přece se všichni nebudou dívat jen na mě.“ Koneckonců jsem byla jen čarodějka ve vedlejší roli dnešního procesu. Otázky typu, co je to stín a proč stíny nemohou
lhát, už byly u soudu zodpovězeny. Já měla stín jen povolat a pak dát prostor zákonným zástupcům, aby si na něm zchladili žáhu.
Patricia naklonila hlavu na stranu a pousmála se. „Tohle si myslíte vy. Dnes se tu píše historie, a vy, má drahá, jste dnes tváří OLMN.“ Podle výrazu její tváře bylo
jasné, že podle ní měli na tuhle práci vybrat někoho jiného. No, s tím hodně štěstí. Já byla u tohoto případu od chvíle, kdy Amandino tělo našli, a já tedy povolám její
stín, aby u soudu svědčil.
Už sedmdesát let uplynulo od takzvaného Magického probuzení, dne, kdy se fae rozhodli oznámit dobrým lidem celého světa, že postavičky z legend a pohádek
skutečně existují. Ve věku vědy a technologií už dávno nikdo na duchy a skřítky nevěřil, a bylo těžké najít i jen dítě, které by křičelo: „Já věřím na víly,“ jen aby na ně
lidé nezapomněli. Fae pomalu mizeli z paměti světa. A pak jednoho dne fae vylezli zpoza svých houbových domečků, dá-li se to tak říct. Potom svou existenci oznámily
čarodějnice a ihned se zformovaly do vlastní organizace. Objevily se další bytosti. Magie počala vzkvétat. Od té doby se při tolika příležitostech psala historie – a já jen
doufala, že ten můj kousek historie mi získá trochu peněz.
Na dřevěné dveře někdo zabušil a já leknutím nadskočila. Musely jsme vyjít. U soudu už na mě čekali.
Patricia stiskla rty, ale přikývla.
„Vy to dokážete.“ Shrnula rozházené kosmetické pomůcky zpátky do své velké kabely. „Nepoužívejte při povolání stínu žádnou další magii. Jen tu práci udělejte.
A nemluvte, dokud vám právní zástupci nedají přímou otázku. A pamatujte si…“
Otevřela jsem dveře. „Chápu.“ Tímhle jsme si už prošly. Dvakrát.
Za dveřmi stál příslušník soudní stráže s rukou zvednutou, jak se chystal zaťukat znovu. Krátce jsem se na něj usmála a pak mu pokynula, aby šel přede mnou. Já ho
následovala a chodbou se ozývalo pravidelné klapání mých podpatků. A pak jsme už byli tam, před soudním sálem.
Zhluboka jsem se nadechla. Tohle je ono.
Justiční strážník otevřel obrovské dubové dveře. V soudní síni nikdo ani nedutal, když jsem vstoupila. Všechna místa na nepohodlných dřevěných lavicích byla
obsazena, v místnosti bylo víc lidí, než stíhala klimatizace – už tak těžce zkoušená vlnou veder – ochlazovat. Po krku mi stekla kapka potu. Nebo to možná nebylo
nestíhající klimatizací, možná mi bylo horko proto, jak na mě každý zíral.
Ulevilo se mi, když kolem mě po chvíli zavanul větřík, ale pak jsem si uvědomila, že ten vítr není přírodní. Přes cestu mi přešel duch z márnice, přejel pohledem celý
sál a pak se jeho pohled opět zabodl do mě.
Co ten tady dělá?
Na víc než tuhle otázku jsem neměla čas.
V půli sálu se se mnou střetl prokurátor. „Jste v pořádku, Alex?“
Přikývla jsem, usmála se a pak ztratila ducha z dohledu. Přejela jsem očima sál. Nikde nebyl. Ale zahlédla jsem několik poldů, které jsem znala, a to včetně detektiva
Jensona, Johnova parťáka. Pokývla jsem mu na pozdrav. Musím ho po přelíčení najít a zjistit, jak se Johnovi vede.
Dál jsem jela pohledem po lidech a pak se zarazila na ženě v přední řadě, která měla rudé nateklé oči. Oblečení na ní viselo, jako by nedávno hodně zhubla. Ačkoli
měla pleť nezdravě bledou, poznala jsem ji.
Skoro jsem zaklela, ale dohnala jsem prokurátora a ztišila hlas do šepotu. „Vy dovolíte rodině, aby to sledovala?“
Prokurátor se ani neohlédl. „To je v pořádku. Jen udělejte svou práci.“
Vrátil se ke stolu a usedl vedle své asistentky Holly, která s prokurátorem na tomto případu spolupracovala a se mnou bydlela. Své ohnivě rudé vlasy si stáhla do
drdolu, na sobě měla kostýmek. Vypadala naprosto klidně a tvrdě, než zády k davu, aby ji ostatní neviděli, zvedla oba palce na povzbuzení.
Tomu jsem se musela usmát – Holly to se mnou uměla – a zbytek cesty k čelu síně mi už nepřišel tak strašný. Došla jsem k místu, kde obvykle stává svědecká lavice.
Židle zmizela, aby se udělalo místo pro rakev Amandy Hollidayové. Čarodějka, pravděpodobně Patricia Baridová, nebo některá z jejích přisluhovaček, načrtla asi ještě
před zaplněním sálu na zemi kolem rakve kruh. Zbývalo jen ho aktivovat.
Zavřela jsem oči. Sálem se rozeznělo mumlání, desítky lidí začaly najednou šeptat. Napadlo mě, kolik lidí mezi diváky Amandu Hollidayovou znalo a kolik se jen
přišlo podívat na její stín. Možnost nechat svědčit stíny se probírala už celá léta – přece jen jsou to dokonalí svědci. Stíny byly jen shluky vzpomínek, neměly skryté
pohnutky, nebyly si vědomy samy sebe. Nemohly lhát, ale dokázaly vyprávět o svém životě, jak si ho pamatovaly v době své smrti. Přes to přese všechno ještě
žádnému stínu nedovolili svědčit. Do dnešního dne.
Vytěsnila jsem hluk davu a soustředila se jen na to, abych vpustila energii do kruhu, který se po chvilce probudil k životu. Pak jsem se ponořila hlouběji a shodila štíty.
Na židli obžalovaného seděl Amandin soused. Na tu židli ho dostaly jen dva fyzické důkazy: blonďatý vlas na jeho posteli se sice vizuálně shodoval s Amandiným, ale
neobsahoval vlasovou cibulku, takže nebylo možné udělat test DNA. Druhým důkazem pak byl účet za benzin z okresu, kde našli její tělo. Prokurátor mohl dokázat, že
soused měl motiv a příležitost k vraždě, ale výpověď samotné Amandy byla jediným způsobem, jak by mohla porota vynést rozsudek bez jakýchkoli pochyb. To, co
prokurátora přesvědčilo, aby dovolil Amandě svědčit, byla povaha zločinu a nedostatek fyzických důkazů. A taky fakt, že pokud by měla porota soucítit s nějakou
obětí, byla by to právě Amanda.
Vlila jsem svou energii do jejího stínu a snažila se ho utvořit tak fyzický, tak reálný, jak jen to bylo možné. Mumlání diváků prořízlo zavřeštění a mé srdce vynechalo
úder.
Oživila jsem snad ještě jeden?
Ne, to nevřískala Amanda. To se neudrželi diváci. Začali křičet.
Otevřela jsem oči. Svým záhrobním zrakem jsem viděla Amandu Hollidayovou, jak sedí na své rakvi uprostřed hromádky shnilého a děravého dřeva, které obvykle
bývá ohrádkou se svědeckou lavicí. Byla pohřbena ve svých nejlepších nedělních šatech, ale zemřela ve flekatém tričku. Tak si to každá buňka jejího těla pamatovala
a tak se nám také zjevila.
Soudce bušil kladívkem, snažil se zjednat pořádek. Amandinu matku museli vyvést z místnosti. Nebyla jediná. Zdálo se, že Amanda vše sleduje nevidoucíma očima
s netečnou tváří. Byla mrtvá. Hrůza, v jaké zemřela, už ji nijak nezasahovala. Zasáhla ale porotu, dav přihlížejících a očividně i obžalovaného. Byl bledší než samotný stín
a vytřeštěnýma očima zíral na pětileté děvčátko s rudou rozšklebenou ránou táhnoucí se napříč hrdlem.
„Na jedno z nejkratších rokování poroty v historii soudnictví.“ Holly pozvedla pivo.
Tamara zvedla svou láhev. „A že grázlové jsou zas poraženi.“
Přiťukla jsem hrdlem láhve o jejich a pak si lokla té směsice ječmene a chmelu o pokojové teplotě. Potom jsem postavila láhev na stůl a pažemi mi proběhl chlad.
Přitiskla jsem si blejzr blíž k tělu. Byla jsem ve městě pravděpodobně jediný člověk s dlouhými rukávy, ale držela jsem stín víc než hodinu. Třasu se jen tak nezbavím.
Holly i Tamara svá saka, která na sobě měly při procesu, už dávno odhodily. A na znamení pravých oslav si Holly dokonce rozpustila pevný drdol, který obvykle
nosila. Měla sice utkvělou představu, že s tím drdolem vypadá profesionálněji, ale s výškou metr sedmapadesát i s podpatky a s obličejíkem ve tvaru srdce vám bude
vždy připadat spíš roztomile než obávaně – než se jí dostanete do spárů na lavici svědků.
Koutkem oka svého potemnělého zraku jsem zahlédla, jak se za mnou chvěje vzduch. Ten zatracenej duch. Neobtěžovala jsem se ohlédnout. Nikdo jiný, kdo se
mnou byl u stolu, ho neviděl, a kdybych se otočila, stejně by zmizel. Dělal to celé ráno. Pitomé strašidlo. Nevšímala jsem si ho.
„Jsme vážně dobrý tým,“ řekla jsem kamarádkám a znovu si přihnula piva.
„Na to se napiju.“ Tamara si shrnula dlouhé hnědé vlasy přes rameno a pak pozvedla svou láhev.
Holly přikývla. „Na týmovou práci.“
Znovu jsme si přiťukly. Holly pracovala v kanceláři prokurátora na tom, aby se Amandin případ dostal k soudu, Tamara měla na starost pitvu a já povolala svědkyni.
Týmová práce, jak se patří. Všem nám ale chyběl náš detektiv přes vraždy. Při pomyšlení na Johna se mi stáhl žaludek. Po procesu jsem si promluvila s Jensonem.
Podle posledních zpráv je John stále v bezvědomí. Kolik krve to ztratil?
Jako by Holly vycítila mou horšící se náladu, naklonila se a šťouchla do mě. „Myslím, že nás někdo okukuje.“ Pak pokývla přes mé rameno.
Bylo brzké odpoledne, v baru skoro nikdo nebyl, takže jen málo lidí nás mohlo pozorovat. Muž, na kterého poukázala, seděl u stolu zády k nám. V přítmí a bez brýlí
– ztratila jsem je při tom pádu ze schodů – jsem viděla jen matný odraz světla od jeho blond vlasů.
Stiskla jsem čelisti. Proč by…? Zavrtěla jsem hlavou. Nemohl to být detektiv Andrews. On by do takové díry, jako je bar u Maca, nešel.
U Maca obsluhovali jen štamgasty. Bar stál na ulici Státní, několik bloků od soudní budovy. Z jedné strany měl knihkupectví, z druhé fajnovou kavárnu a vchodem do
baru byly jen úzké červené dveře bez jakékoli cedule. Pokud se Andrews přistěhoval před dvěma týdny, určitě o Macovi ani neslyšel.
Kolik mužů ve městě má však dlouhé platinové vlasy? Přimhouřila jsem oči, ale dočasně poškozeným zrakem jsem neviděla žádné další detaily. Ne že by na nich
záleželo. Otočila jsem se zpátky.
„Jdi do něj,“ pobídla jsem Holly a vyexovala zbytek piva.
„To ne.“ Tamara položila prázdnou láhev na stůl. „Kdybyste mi řekly, že jdeme na lov, nepřišla bych.“
Z nás tří byla Tamara jediná, kdo nosil šperky na ozdobu, ne za magickým účelem, a na prstě měla prsten s vážně obrovským diamantem. Coby čarodějka
specializující se na amulety nemohla pravděpodobně nijak dlouho odolávat pokušení, ale se snoubencem zatím nestanovili ani datum svatby, takže se držela na uzdě.
S Holly jsme ovšem uzavřely sázku, jak dlouho to vydrží, než z diamantu udělá amulet.
Usmála jsem se na Tamaru. „Neboj se. Jen slavíme.“
„Přesně. A podle všeho potřebujeme další rundu.“
Holly mávla rukou a Mac nám přinesl tři další flašky i s košíkem čipsů se salsou.
Pozvedla jsem svou láhev. „Na Amandinu výpověď, první hlas oběti, který kdy byl u soudu vyslechnut. První z mnoha.“
„Hodně štěstí.“ Tamara ťukla hrdlem své láhve o mou.
Pak si se mnou přiťukla Holly, ale poté se zarazila. „Alex, víš, že tohle všechno ještě nějakou dobu potrvá. Obhajoba podá odvolání.“
První verdikt o vině založený jen na výpovědi stínu? Jo, bylo mi to jasné. V následujících letech budou tenhle verdikt citovat právníci u svých případů, ale nikdo už
nebude znát podrobnosti. Naneštěstí mi prokurátor nedá na starosti další případy, dokud o všem nerozhodne Nejvyšší soud. Což znamená, že ještě nějakou dobu budu
závislá na soukromých klientech.
Povzdechla jsem si a náš rozhovor se stočil k případům, na kterých právě pracujeme. Možná jsem byla až příliš zticha, než na co jsou u mě zvyklé, protože když
rozhovor utichl, obrátily se na mě dva páry očí.
„No, vlastně jsem doufala, že bys mi mohla pomoct s mým nejnovějším případem,“ řekla jsem Tamaře. „Ráda bych se lépe podívala na Colemanovo tělo. Myslíš, že
bys mi to mohla domluvit?“
„To by mě mohlo stát práci. A pokud jsi právě kvůli Colemanovi byla včera v márnici, tak to nechci vědět.“
Zarazila jsem se s láhví na půli cesty ke rtům. „Tys neviděla tu nahrávku?“
„Žádná tam nebyla. Prohledala jsem pevný disk. Žádný důkaz, že John vůbec nahrávání zapnul.“ Zamračila se do láhve piva. „Což – pokud jsi udělala, co si myslím,
že jsi udělala – je jedině dobře.“
Podívala jsem se na salsu a pečlivě ji nabrala na čips. Jak to, že nahrávka zmizela? Vzala jsem si další. Falin tu nahrávku viděl, přiznal to.
Holly si vytáhla z košíku čips, který jsem si vyhlédla já. „Alex, řekni mi, žes to neudělala.“ Nahodila tón konspiračních teoretiků. „Coleman měl sepsanou vůli. Ani
před, ani po jeho smrti na něm neměla být použita žádná magie.“
To jsem netušila, ačkoli mě to nijak nepřekvapilo. Zakroužila jsem kelímkem se salsou. „Identifikovala jsem tu neznámou oběť. Jmenovala se Bethany Laneová.“
„Díkybohu,“ oddechla si Tamara. Pravděpodobně si myslela – nebo alespoň doufala –, že jsem byla v márnici jen kvůli Johnovu případu.
Neopravila jsem ji.
U stolu zavládlo ticho. Tamara hypnotizovala poloprázdnou láhev piva, jako by se v jejích hlubinách skrývala ta nejtemnější tajemství. Pak zavrtěla hlavou a láhev
odstrčila.
„Měla bych jít. Mám na stolech několik těl a nepočkají jen proto, že jsou po smrti.“ Zvedla se, její židle zaskřípala o starou dřevěnou podlahu.
No jasně, jsem expert na ničení oslav.
Mávly jsme jí s Holly na rozloučenou. Holly dopila Tamařino pivo. S dutým bouchnutím postavila prázdnou láhev na stůl, naklonila se ke mně a šťouchla mě loktem.
„Pořád tě pozoruje.“
Znovu jsem se ohlédla přes rameno. Muž se ale v tu chvíli opět otočil ke mně zády, což nebylo zrovna nenápadné. Rozhodně vypadá jako detektiv Andrews.
To nebylo možné – nebo ano? Zamračila jsem se a otočila se na Holly. „Vážně pochybuju, že se díval na mě.“ Pokud to tedy skutečně není Andrews.
„Ale určitě ano. Snažila jsem se přitáhnout jeho pohled – a nic. A že je na něj pokoukáníčko. Měla bys do něj jít.“
„Nezapomnělas na něco?“ Ukázala jsem na své škrábance a tvář plnou modřin.
Holly si stáhla z ukazováku prsten a v tu chvíli jí na nosu, tvářičkách i čele vyrašily pihy. Mrkla jsem. Už jsem ji dřív bez pleťového amuletu viděla, ale její tvář tak
hustě posetá pihami mě nikdy nepřestane překvapovat. Postrčila ke mně očarovaný prsten a pak z kabelky vytáhla kompaktní pudr.
Když jsem prsten nepřijala, Holly se zamračila – tvář se jí stáhla tak, že se shluky pih na jejím obličeji přeskupily a bylo jasné, jak rozčarovaná ze mě je.
S povzdechem jsem si prsten navlékla na malíček. Kouzlo zapůsobilo, přelilo se mi přes pokožku a já se snažila ovládnout výraz tváře – nesnášela jsem na sobě dotek
cizí magie. Holly se specializovala na ohňová kouzla a pleťový amulet byl cítit její magií. Ačkoli jsem kouzlo poznala a odlévači jejích amuletů důvěřovala, nedokázala
jsem se ubránit nepříjemnému pocitu, když se mi její magie přelévala přes pokožku. Holly upřeně pozorovala mou tvář a podle toho, jak zúžila oči, jsem pochopila, že
amulet nezapůsobil tak, jak doufala. Podala mi zrcátko.
Když pominu make-upový zázrak vážené právničky a Hollyin pleťový amulet, vypadala jsem téměř normálně. Téměř. Čelo mi křižovaly škrábance a pomalu natékaly,
ale alespoň jsem už tolik nevypadala jako holka z plakátů na prevenci domácího násilí.
Znovu jsem se otočila a v přítmí zamžourala. Muž stále zíral do zdi. Šedé sako měl zavěšené na opěradle židle a rukávy košile měl vyhrnuté pod lokty. Z místa, kde
jsem seděla, jsem si mohla pás podpažního pouzdra jen domyslet. Zatraceně, je to Andrews. Copak mě sleduje?
Byl jen jeden způsob, jak to zjistit.
Sklouzla jsem na nohy, pak zaváhala a obrátila se na Holly. „Neodjedeš beze mě, že ne?“
Holly mě měla odvézt domů, a pokud mě tu nechá, jsem v háji. Auto jsem nechala doma. S tím mým drobným problémem nejsem-schopná-po-povolání-stínupořádně-vidět souvisel také fakt, jak špatně se mi s takhle poškozeným zrakem parkovala ta moje dvoutunová hora kovu přesně do vymezeného parkovacího místa.
„Ne, pokud nebudeš chtít.“ Poté se na mě vědoucně usmála.
Po povolání stínu jsem si obvykle odvedla domů chlapa. Nic neodežene chlad lépe než dobrý drink a dotek teplého těla, ale Andrewse si domů rozhodně nevezmu.
Holly zakmitala prsty, popoháněla mě. Kdyby jen věděla. Nehodlala jsem jí říct, kdo to je, alespoň zatím ne. Chtěla jsem zjistit, kam se poděla ta nahrávka. Kráčela
jsem přes místnost a nohy mi s každým krokem těžkly, ale když jsem vklouzla na židli proti Andrewsovi, na tváři se mi skvěl úsměv.
Vzhlédl, pak povytáhl obočí – tohle jsem mu záviděla, mně stehy takovéto suverénní gesto znemožňovaly –, ale ve výrazu jeho tváře nebyla ani stopa po překvapení,
že jsem se sama pozvala k jeho stolu. „Slečno Craftová, mohu vám pomoci?“
Úsměv na jeho rtech byl sice sotva znatelný, přesto posměšný. Jak jen mohla Holly říct, že je na něj pokoukáníčko? Dobře, byl na něj hezký pohled. Ale on sám byl
tak… otravný.
„Faline.“ Oslovila jsem ho křestním jménem, jen abych ho naštvala. „Spíš mě napadlo, jestli spíš vy něco nepotřebujete. Podle všeho mě sledujete.“ Pousmála jsem
se.
„Jen jsem se tu zastavil na drink.“ Zvedl sklenici, v níž bylo víc ledu než pitiva.
Na stěnu nízké válcové sklenky se přilepil měsíček limetky, ale pochybovala jsem, že v té sklenici je něco jiného než voda. Mac byl dobrý barman; museli jste ho
hodně naštvat, aby vám dal do sklenice tolik ledu. Jistě, to je taky možnost. Přestala jsem se nutit do úsměvu.
„Co se stalo s tou nahrávkou?“
Ani nemrkl. Jeho výraz se nezměnil. Rysy jen jednoduše zamrzly, jako by někdo na ovladači tváře stiskl tlačítko pauza. Pak přimhouřil oči a čelist posunul na stranu.
„S nahrávkou Colemana?“
Přikývla jsem. „Podle patoložky neexistuje ani záznam, že John kameru vůbec zapnul.“
Falin s bouchnutím postavil sklenici na stůl a vstal. Nic neřekl, ale otočil se a jedním plynulým pohybem zvedl sako z opěradla židle. Pak vyrazil ke dveřím.
Vystřelila jsem ze židle. „Hej, já nedomluvila.“
Bez reakce.
Že by o té nahrávce nic nevěděl?
Holly ke mně přistoupila s vykulenýma očima. „Beru to tak, že to moc dobře nešlo.“
Mávla jsem ke dveřím, které se právě s třísknutím zavřely. „Tohle byl hlavní detektiv v Colemanově případu.“
Rty naznačila malé O a obočí stáhla k sobě. Ona ho taky nezná? Odkud k nám Falin přišel?
Stáhla jsem si pleťový amulet z prstu a podala jsem ho zpátky majitelce. Už za nás zaplatila, tak jsem si shrnula zbytek čipsů do papírového kapesníku. Pak jsem
zamířila ke dveřím. „Všechno ti povím po cestě.“
„Krucinál,“ zaklela Holly a dupla na brzdy.
Zahleděla jsem se předním oknem. Nemuseli jste být génius, aby vám docvaklo, čemu bylo to „krucinál“ adresované. Ulici před domem lemovaly dodávky novinářů.
Reportéři obsadili chodník, jako by to byli truchlící u hrobu nějaké hvězdy. Zahlédla jsem přenosové vozy celostátních televizních kanálů.
„Caleb mě zabije,“ zašeptala jsem a při pohledu na zástup lidí zalapala po dechu. Caleb dával přednost soukromí. Rozhodně nebude nadšený, že jsem mu k domu
přivedla hordu novinářů.
Zabořila jsem se hlouběji do sedadla spolujezdce, snažila jsem se, aby mě nezahlédli. „Před budovou soudu jich tolik nebylo, ne?“
Holly zavrtěla hlavou a znovu nastartovala motor. Jak se auto blížilo k příjezdové cestě, několik reportérů si nás všimlo. Pak se jako jeden muž masa lidí otočila
a vyrazila k nám a do vytažených okýnek křičeli své otázky. Auto jelo pomalu a Holly za volantem téměř slibovala, že je všechny radši přejede, jen aby se dostala na
příjezdovou cestu. Novináři se ovšem drželi pravidel a nestáli dál než na chodníku před domem. Jistě, nepotřebovali přece vstoupit na trávník, aby na nás mohli
pokřikovat otázky nebo na nás mířit kamerami.
„Dostaň se dovnitř. Já je zatím zaměstnám,“ řekla Holly, když vypínala motor. Rychle se podívala do zpětného zrcátka a uhladila si bezchybný kostýmek, který měla
dříve u soudu.
Jen jsem přikývla. Holly byla právnička, kontakt s lidmi od médií měla ve své náplni práce. Dveře na svých stranách jsme otevřely zároveň. Okamžitě kolem nás
začaly hučet otázky. Hollyin úsměv zářil na plný výkon, zatímco já se plížila podél auta směrem ke svému bytu.
„Slečno Craftová, budete mít prohlášení o…“
„… nejdříve Coleman…“
„… popsat vzorec, který jste viděla…“
„… fae zodpovědní za dané kouzlo?“
Zarazila jsem se. Zachytávala jsem jen útržky otázek, ale tohle znělo, jako by věděli o… Otočila jsem se a v davu zahlédla Lusu. Ukázala jsem na ni. „Na co jste se to
ptala?“
Lusa vykročila vpřed, prodrala se ven z lesa mikrofonů. „Dokážete posoudit původ kouzla seslaného na tělo pana Colemana? Jde o faeskou nebo čarodějnickou
magii?“
Svět kolem přestal existovat, viděla jsem jen Lusin dokonalý úsměv. Pootevřela jsem rty.
„Alex, jdi dovnitř,“ křikla na mě Holly.
Zavřela jsem ústa a zadívala se na Lusu. Jak sakra věděla Lusa o tom kouzlu? Očima jsem přejížděla po zástupu novinářů. Jak o tom kdokoli z nich ví?
Ta nahrávka.
Otočila jsem se na patě, rozběhla se kolem domu a tam narazila na svého přátelského souseda, chrliče Freda.
Fred nebylo chrličovo pravé jméno, ale tak jako většina faeských bytostí ani on se nechtěl podělit o své skutečné jméno. Frede jsem mu začala říkat před pár lety,
protože jsem se ho snažila vyprovokovat, aby mi sdělil jiné jméno, jakým ho mám oslovovat. K mému rozčarování se chrliči jméno očividně zalíbilo, nebo ho minimálně
nezajímalo tolik, aby si na něj stěžoval.
Ačkoli jsem nikdy neviděla, že by se Fred hýbal, objevoval se na různých místech kolem domu, vždy velmi blízko garáži. Obvykle jsem mu někde nechávala misku
s mlékem, které chrliči podle všeho chutnalo. Postupem času jsem získala dojem, že chrlič chrání okolí domu před ostatními chrliči a že právě náš pozemek je poměrně
žádané teritorium. Magie přitahuje magii a Caleb ji používal často. Jistě, většina menších druhů fae žijících mimo Faerii přesídlila do Glenu.
Zelenému mužíkovi se tato pozornost zamlouvat nebude, pronesl Fred v mé hlavě.
„Řekni mi něco, co nevím,“ zamumlala jsem. „Zeleným mužíkem“ nazýval chrlič Caleba. Bez zastavení jsem kamenné stvoření obešla. Schody jsem brala po dvou.
PK mi skákal po nohou – což by nejspíš neměl dělat, i kdyby měl nohu zdravou –, ale to mu nezabránilo dožadovat se pozornosti od první vteřiny, kdy jsem vpadla
do bytu. Ani jsem se nezastavila. Přeběhla jsem pokoj a strčila prst do díry v místě, kde by na novém televizoru bylo tlačítko na zapnutí. Po chvíli televize zašuměla
a monitor se zalil barvami.
Na obrazovce se objevila Lusa s mým domem v pozadí. „… kam právě dorazila Alex Craftová. Zatím se nikdo nevyjádřil k Alexině šokujícímu odhalení ohledně těla
zesnulého guvernéra, jak jej zachytila videonahrávka uveřejněná před několika hodinami na mnoha internetových stránkách.“ Televize blikla a pak se na obrazovce
objevila moje tvář. Oči mi zářily záhrobní magií a já upřeně pozorovala odhalenou hruď a tvář guvernéra Colemana.
Má tvář na obrazovce se dívala na někoho mimo záběr, odříkávala slova, která jsem pronášela včera v márnici, ale já je stěží rozeznávala. Zpanikařila jsem, uši
odmítaly spolupracovat. Obrazovka se opět změnila, tentokrát na ní byl záběr na schodiště před Centrálním okrskem a na detektiva Andrewse, který tam nakráčel
a zvedl paži, aby zarazil palbu otázek.
„Policie se zatím k této nahrávce nevyjádřila,“ zněl z pozadí Lusin hlas, zatímco na obrazovce Falin vkročil na poslední schod.
Otočil se a kameraman přiblížil záběr a zaostřil na Falinovu tvář. Obrazovce nyní dominovaly ledově modré oči. Opravdu hodně nasrané ledové oči.
Mohla bych přísahat, že se ty oči dívají přímo na mě.
5. kapitola
„Ty pitomá webová stránko.“ Vyťukala jsem další příkaz, ale nijak jsem si nepomohla. Nedokázala jsem odhalit zadní vrátka webu. Znechuceně jsem otevřela další
okno. Už dvě hodiny jsem se snažila najít původní verzi té uniklé nahrávky, ale soubor se po internetu rozlezl rychle jako virus. Zpravodajské portály, blogy, fóra,
torrenty – bylo to prostě všude. Vedle notebooku zabzučel můj mobil a já vrhla pohled na displej. Číslo mi nic neříkalo. Stiskla jsem tlačítko, jež hovor přesměrovalo
rovnou do hlasové schránky, která byla v tuhle chvíli pravděpodobně tak jako tak plná. Mé číslo si očividně zjistil snad každý novinář ve Státech. Byla jsem docela
překvapená, že se zatím neozvala Casey. S trochou štěstí to video neuvidí ještě pár hodin. Chtěla jsem zjistit víc informací, dřív než si s ní promluvím.
PK, který mi spal v klíně, zvedl hlavu s bílou chocholkou a podíval se na mě, očividně otrávený tím, jak jsem se pohnula. Zvedl se, otočil, ale pořád nemohl najít dost
pohodlnou pozici. Prohnul zadní nožky, připravoval se, že mi z klína seskočí.
„Ne, ani na to nemysli,“ řekla jsem skoro jen tak mimochodem, chytla ho a pomalu postavila na podlahu. Jeho drápky a dlaha v pravidelném rytmu ťukaly o dřevěnou
podlahu, jak si to zamířil k misce. K prázdné misce – už dávno snědl všechny čipsy, které jsem vzala u Maca.
„Večeře bude později,“ řekla jsem mu a otočila se zpátky k počítači. Po odhalených ramenou mi přeběhl mráz.
Ten zatracený duch.
Už jsem toho jeho pronásledování měla tak akorát dost. Otočila jsem se. Duch stál přímo za mnou, nakláněl se, jako kdyby četl, co bylo na monitoru. Pootočila jsem
židlí a zavadila koleny o jeho nohu. Trhl sebou a vytřeštil oči.
Předpokládala jsem, že zas zmizí, ukryje se hluboko v zemi mrtvých tak jako už tucetkrát za posledních čtyřiadvacet hodin. V tuhle chvíli jsem na něj byla tak
naštvaná, že bych se za ním za tu propast klidně vydala.
Ale on nezmizel. Těkal očima z místa, kde jsem se ho dotkla kolenem, k mé tváři. Pak se jeho rty bezhlesně rozpohybovaly. Zavrtěla jsem hlavou. Aha, že by se
konečně rozmluvil?
Vystřelil levou rukou a záhrobně chladné prsty obtočil kolem mého drobného zápěstí.
Vyjekla jsem a seskočila ze stoličky. Ta se zakymácela, propadla duchem a při dopadu na zem mě jedna noha udeřila do lýtka.
Duch ani na chvíli nepolevil sevření. Jen ustoupil stranou, dál od spadlé stoličky. Nepřestal pohybovat rty.
Ne že bych ho vůbec slyšela.
„Sundej ze mě tu svou pracku, nebo si zahraju na vymítače.“ Ponechme stranou fakt, že touto mocí jsem nevládla. Ale to on nevěděl.
Nebo možná věděl. Zesílil stisk, prsty mi zabořil do masa. Jeho rty zpomalily, pomalu artikuloval každé slovo a pak na mě ukázal volnou rukou.
Dobře – chtěl, abych něco udělala. No, já zas chtěla, aby mě pustil.
Soustředila jsem se na své mentální štíty, viděla jsem před sebou zeď z živých úponků vinné révy, která obstupuje mé nitro a odděluje mě od země mrtvých. Mezi
úponky byly drobné mezery, trhliny, jimiž jsem mohla vidět přes propast a komunikovat s duchy a sběrateli duší. Utěsnit štíty bylo velmi vyčerpávající, podobně bych
mohla zavřít oči a strčit si ukazováky do uší. Ale nebylo to nemožné.
Představovala jsem si, jak se úpony révy obtáčejí navzájem kolem sebe. V mysli jsem viděla, jak ze zelených lián vyrašily jako dýky dlouhé ostny s červenými
špičkami, jasné varování.
Duchova ruka projela mým zápěstím, zbyl po ní jen chlad záhrobí lezoucí mi do kostí. Mihotající se postava vybledla tak, že byla téměř průsvitná. Zamračil se, díval se
na svou ruku. Znovu po mně hmátl, ale i tentokrát jeho ruka projela mou paží.
Usmála jsem se. Podle toho, jak se duch sebral, jsem usoudila, že to nebyl můj nejmilejší úsměv. Zvedl ruce do vzduchu dlaněmi ke mně a zamumlal něco, co mohlo
být jak „omlouvám se“, tak „prosím, pomoz“.
Jednou se odezírat ze rtů naučím. Ale ne dnes.
Překřížila jsem si paže přes hruď a o krok ustoupila. „Projdeme si pár základních pravidel. Zaprvé, nemám v popisu práce pomáhat toulavým duším, aby dostály své
pomsty nebo předaly vzkaz ze záhrobí svým milovaným. Je to jasné?“
Zamračil se ještě víc, ale přikývl.
„Dobře. A teď předpokládám, že jsi mě pronásledoval od té márnice. Víš něco o některém z těch těl?“
Pootevřel rty a kýval hlavou tak vehementně, že si poté musel upravit brýle na mihotajícím se nosu.
Dobře, konečně se někam dostáváme. „O kterém těle?“
Jeho rty se daly do pohybu, pažemi mával ve vzduchu, aby podle všeho umocnil své vysvětlování. Zvedla jsem ruku, abych ten zmatený pohyb zastavila, a duchovi
poklesla ramena, neslyšný povzdech mu nakrátko rozvířil ofinu.
Jasně, pokládej otázky jen typu ano-ne, Alex. Kruci. Odkašlala jsem si. „Víš něco o smrti guvernéra Colemana?“
Duch sklonil hlavu na stranu, jako by nad mou otázkou uvažoval. Pak velmi pomalu přikývl.
Tedy nebyla to nejjistější ani nejnadšenější odpověď, ale bylo to lepší než nic.
Z vlasů mi stekla kapka potu a zanechávala za sebou vlhkou cestičku až k hraně mé čelisti. Už moc dlouho nedokážu udržet štíty takhle pevně uzavřené. Bradou jsem
ukázala k rohu místnosti a pokynula duchovi, aby mě následoval, pak jsem vykročila ke kruhu vyrytému do podlahy. Po hranách kruhu vibrovala zbytková moc
i navzdory faktu, že bariéra nebyla v tuto chvíli vytyčena.
„Vstup dovnitř,“ řekla jsem a ukázala na ducha.
Při pohledu na vyrytý kruh se zamračil a dlaně svinuté do pěstí si zastrčil do kapes pytlovitých džínsů.
„Hele, chceš si se mnou promluvit? Tak jdi do toho kruhu. Buď to, nebo si najdi na pronásledování jinou stínovou čarodějku.“ Doufala jsem, že když ví něco
o Colemanovi, tu druhou možnosti si nevybere. Věděl ale, že já jsem na něj napojená, a pokud spustím své štíty, abych ho mohla i slyšet, bude pro mě stejně skutečný
jako kdokoli jiný. Neriskovala bych, kdybych si nebyla jistá, že neodejde.
Za tichého povzdechu mu poklesla ramena ještě níž, ale nakonec do kruhu vstoupil. Dřív než se stihl rozmyslet, přesměrovala jsem magii ze svého prstenu do bariéry.
Když se mezi námi zvedla průsvitná namodralá stěna, usmála jsem se a uvolnila štíty. Vizualizované úponky se uvolnily a já si mezi nimi vytvořila více mezer než
normálně. Nepřeklenula jsem propast mezi živými a mrtvými, jako to dělávám, když povolávám stín, přesto jsem se svým nitrem vztahovala k zemi mrtvých víc než
obvykle.
Mrkla jsem, když mi naskočil záhrobní zrak, a můj byt se oděl do hávu rozkladu. Obvykle béžové stěny nyní pokrývala popraskaná omítka a osvětlovalo šedavé
světlo. Soustředila jsem se na ducha.
Měl kaštanové vlasy a jeho brýle měly obroučky ze silného černého plastu. Byly to brýle, které se pravidelně objevují v módním stylu intelektuálů a emařů. Flanelová
košile byla nyní stejně obnošená a sepraná, jak vypadala, když jsem se na něj dívala skrze své štíty, ovšem pytlovité džíny získaly temně modrou barvu.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se.
Duch se zamračil, a když už jsem si začínala myslet, že mi neodpoví, což by bylo docela ironické vzhledem k tomu, jak ječel, když jsem ho neměla šanci slyšet,
pokrčil konečně rameny a odpověděl: „Roy Pearson.“
Pokývla jsem, že to beru na vědomí, ale tohle jméno jsem na stanici nikdy nezaslechla. Ne že bych měla důvod vědět o všech mrtvolách, které se kdy dostaly do
městské márnice. Duchové se přizpůsobují lépe než stíny. Často se stává, že se objeví v takové podobě, v jaké si sami sebe pamatují, ačkoli to nemusí být přesně ta
podoba, v které zemřeli. Ale pokud býval Roy skutečně mužem po třicítce, jenž se těšil pevnému zdraví – tedy, pevnému, kdyby nebyl mrtvý –, pak se musel do
márnice dostat jen po útoku ze zálohy.
Bylo by ode mě nejspíš zdvořilé zeptat se ho na jeho osobu a na to, jak zemřel, ale to on pronásledoval mě, na mě se střílelo a na mě také na každém kroku čekali
novináři. Neměla jsem chuť být zdvořilá. „Tak, Royi, co víš o Colemanově těle? Je to imitace, že? Hodili na to halicí kouzlo nebo jiné čáry, aby to vypadalo jako
Coleman?“
„Coleman.“ Zkřivil rty, jako by jen těžko snášel pouhý zvuk toho jména. „Každý se stará jen o guvernéra Colemana.“ Podíval se na mě, oči mu za skly brýlí zajiskřily.
„Ty přinášíš mrtvým spravedlnost, že? Jako jsi to udělala pro tu holčičku.“
Zamračila jsem se. Tou „holčičkou“ musel myslet Amandu Hollidayovou. Už jsem ale Royovi řekla, že pomsty za mrtvé nevykonávám. Zaprvé, duchové vnímají,
mohou mít tedy své vlastní plány a mohou lhát. A za druhé, nemají jak zaplatit.
„Poslouchej, ráda bych ti pomohla, ale…“
Přerušil mě. „To tělo, co se o něj každý zajímá? Je skutečné, to ano. Jen nepatří Colemanovi. Je moje.“
6. kapitola
„Počkej, počkej. Co tím myslíš, že je to tvoje tělo?“ Už ve chvíli, kdy jsem se zeptala, mi hlavou běhala všechna možná vysvětlení.
„Jak jsem řekl.“ Duch vytáhl ruce z kapes. „To já ležím na tom zatraceným stole.“
Zamračila jsem se. Od prvního okamžiku, kdy jsem na Colemanově těle spatřila to kouzlo, jsem si nepřestala pokládat všemožné otázky – ne že bych měla čas nad
tím vším pořádně přemýšlet. Ale moje teorie o imitacích dávala největší smysl nejen proto, že má stínová magie na tělo nefungovala, ale také kvůli folklorním
báchorkám. Jistě, většina takových báchorek nedávala smysl, ale v každé se skrývalo zrnko pravdy. Dokonce i teď, sedmdesát let po Magickém probuzení, kdy ze
svých houbových domečků vylezli všemožní fae, nebyla existence magických imitací dokázána, ani vyvrácena. Můžete si vsadit poslední pětník, že každý případ náhlého
úmrtí kojence byl náležitě prozkoumán.
Jenže jsem měla díky teorii imitací alespoň co nahlásit Casey a mohla před ní tak ospravedlnit svůj nárok na odměnu.
S touto teorií znovu vyvstala tatáž otázka. Pokud byli fae zodpovědní za únos guvernéra, proč by si tělo nechávali dva týdny a pak nastražili padělek? Nedávalo to
smysl. Jistě, Roy nijak nezpochybnil teorii, že tělo je právě imitací – nebo alespoň nijak nezpochybnil teorii, že jde o něco očarovaného, co vypadá jako něco jiného.
Řekl, že jde skutečně o tělo. Ale ne o tělo Colemana. Což ale nevysvětlovalo, proč jako mrtvé nereagovalo.
Skousla jsem si ret a vzhlédla k Royovi. Pozoroval mě, jako by čekal, až si trochu ujasním myšlenky, než on sám něco řekne.
Ať viděl v mé tváři cokoli, muselo ho to uspokojit, protože dlouze vydechl. „Věříš mi. Máš představu, jak dlouho jsem čekal, než jsem dostal možnost někomu o tom
říct?“
„Řekla bych tak dva týdny?“ Před dvěma týdny bezpečnostní kamera zachytila střelbu. Teď, když jsem si Roye pořádně prohlédla, jsem mohla s klidným svědomím
říct, že vypadal jako Colemanův mladší neupravený bratranec. Měl podobnou figuru, a pokud by měl ostříhané vlasy, také by odpovídaly. I oči. Dávalo smysl, že byste
si našli tělo, které vypadá jako osoba, pro niž potřebujete stvořit imitaci. Chudák chlap, zavražděn jen kvůli vzdálené podobě.
Roy zavrtěl hlavou. „Dva týdny? Spíš dvanáct let.“
„Počkat. Cože?“
„Ten parchant se producíroval po světě dvanáct let v těle, které mi ukradl. Pak jen jde, nechá se zastřelit a prostě ho tam nechá ležet. Ale dozví se někdo někdy, co
se stalo se mnou? Ne. Pohřbí mě v jeho zasraný hrobce, a moje rodina a má přítelkyně se nikdy nic nedozvědí.“
Hlava mi šrotovala a já ucouvla. Narazila jsem zezadu do hrany postele a padla jsem na matraci. Dvanáct let? Někdy v té době se Coleman objevil na politické scéně
Nekrosu. Pokud měl Roy pravdu, pak ať Coleman prohlašoval cokoli nebo o něm bylo prohlašováno cokoli, byla to lež. Tedy pokud uvěřím tomuhle duchovi.
„Dokaž to.“ Mluvila jsem potichu, klidně a byla jsem na sebe fakt pyšná, že se v mém hlasu neprojevilo nic z nejistoty, kterou jsem cítila.
Roy na mě jen zíral. „Jak ti mám sakra něco takovýho dokázat?“
To byla hodně dobrá otázka. „Jak se to stalo?“
„Nevím. Jsem… byl jsem… člověk. Coleman – tehdy si říkal Aaron – mě dostal do kruhu a vytvořil díru v realitě. Pak průchodem přišel děsivý přízrak s dívčí
postavou a společně provedli rituál. Všechno si nepamatuju, jen tříštivý, trhavý pocit, jak mě něco vytrhlo z mého těla. Pak Aaron padl na zem a mé tělo vstalo
a procházelo se kolem mě beze mě. Ten hajzl je zloděj těl.“ Roy při své řeči přecházel v kruzích. Záhrobním zrakem jsem viděla, jak vzduch kolem něj víří a třpytí se.
Byla jsem ráda, že jsem ho uzavřela za bariérou. Bylo to mocný duch.
Měla jsem pocit, jako by můj mozek o krok nestíhal náš rozhovor. Po každé otázce, kterou Roy zodpověděl, se vyrojil tucet dalších. Kdo je Coleman? Ne, škrtněte
to – mnohem důležitější je, co je Coleman zač? A jaké kouzlo dokáže vytrhnout duši z těla a vložit do něj jinou?
Nadechla jsem se, snažila jsem se urovnat myšlenky. Všechno, co Roy řekl, bylo nemožné nebo alespoň vysoce nepravděpodobné. A před Magickým probuzením
byly za jedinou pravdu považovány věda a logika. Ani děti tehdy už nevěřily na pohádky. Vydechla jsem.
„Dobře. Řekněme, že ti věřím. Znamená to, že je Coleman skutečně mrtvý nebo že si znovu vyměnil tělo?“
Roy shlédl k zemi. „Vzal tělo dalšímu chudákovi.“
„Komu?“
Pokrčil rameny.
„Tak jak vypadal?“
Roy svraštil tvář, jako by pro něj bylo náročné vybavit si detaily. Pak znovu pokrčil rameny. „Chlap ve středním věku. Hnědé vlasy.“
Skvělé. To je popis poloviny mužských ve městě. Pohlédla jsem stranou, moje oči spočinuly na televizi. Záhrobním zrakem bylo těžké obrazovku sledovat, byla
roztříštěná na kusy, ale přesto jsem zůstávala v zemi živých dost na to, abych rozpoznala zkreslený záběr na svého otce, viceguvernéra Cainea. Nebo spíš guvernéra
Cainea vzhledem k tomu, že Coleman je mrtvý. Už před několika hodinami jsem hlasitost ztišila, ale teď jsem k televizi přikročila a zvuk zesílila. Nemůžu se dočkat, až
uslyším, co můj nejdražší tatíček prohlásí o mé premiéře před kamerou.
Neměla jsem ale příležitost to zjistit. Ve chvíli, kdy jsem zvýšila hlasitost, Caine dokončil svou řeč a objevil se moderátor s miniaturou fotografie mého otce v pozadí.
Moderátor se do kamery ztuhle usmíval, rty se mu při jeho slovech téměř nepohnuly. „Podle všeho guvernér Caine hodlá pokračovat tam, kde zesnulý guvernér
Coleman skončil.“
V ústech mi vyschlo, jako by se mi zaplnila prachem hrobů. Můj otec byl muž ve středních letech. Hnědovlasý. Prudce jsem se obrátila a oči jsem nespustila z Roye,
zatímco jsem ukazovákem mířila na obrazovku. „Je to on? Vzal si tělo guvernéra Cainea?“
Duch zamžoural na obrazovku. Pak zavrtěl hlavou a svět byl zas o něco lepší. Neuvědomila jsem si, jak moc jsem se jeho odpovědi bála, dokud mi tíha z ramen
nespadla. Měli jsme sice s otcem rozpory a možná jsme spolu v poslední době nemluvili, a ano, nehlásili jsme se k sobě, ale to neznamenalo, že bych mu přála, aby mu
někdo vytrhl duši z těla a nechal ji povalovat se po světě.
Roy doplnil zavrtění hlavou pokrčením ramen. „Nevím. Je to možné.“
Znovu jsem se napjala. „Jak to můžeš nevědět?“
„Jsem mrtvý dvanáct let. Po takové době ti živí začnou připadat jeden jako druhý.“ Našpulil spodní ret.
Skvělé. Duch, co špulí rty. Přesně to potřebuju. Televizní moderátor uvedl další reportáž a já znovu stiskla tlačítko na ztlumení zvuku. Pak jsem přešla k posteli
a posadila se. Ten bezděčný pohyb mi pomohl utřídit myšlenky.
„Dobře, tak si to ujasníme,“ řekla jsem, zvedla nohy na postel a překřížila je. „Sleduješ mě, protože jsi chtěl, aby lidé věděli, že ti někdo ukradl tvé tělo. Říkáš, že
Coleman ukradl nové tělo ještě předtím, než se zbavil tvého, ale novou oběť jsi mi nepopsal nijak detailně. Uniká mi něco?“
Roy se usmál. „Možná o té oběti nic nevím, ale vím, kde se odehrála poslední výměna. A můžu ti to ukázat.“
Napsala jsem si adresu, kterou mi Roy řekl. Ta oblast mi byla povědomá, ale když jsem nastartovala auto, nezamířila jsem přímo k té budově. Přece jen, pokud bych
měla Royovi věřit, pak bych se taky kvůli němu musela vkrást na místo činu. Potřebovala jsem si být jistá, že nemám za patami novináře.
Tak jsem se chvíli bezcílně projížděla městem, pravidelně kontrolovala odraz ve zpětném zrcátku, abych zjistila, jestli mě nějaké auto nesleduje. Pak jsem vyjela na
mezistátní směrem na východ k Georgii. Po asi patnácti kilometrech jsem se otočila, objela Nekros a zamířila k hranici s Alabamou. Jakmile jsem se ocitla dobrých
třicet kilometrů od města, rychle jsem sjela a dostala se na starou venkovskou silnici. Na nepoužívané staré cestě neměl nikdo šanci mě sledovat, aniž bych si toho
všimla.
Říká se, že před Magickým probuzením byl svět díky technologiím menší. Myslím, že to mělo co dělat s komunikací a nebylo to myšleno doslovně, ale jedna věc je
jistá: obrozením magie se svět zvětšil. Fae nazývají oblasti, které se nově objevily, „ohyby“ a tvrdí, že tu ten prostor byl vždy – smrtelníci ho jen nevnímali. Nekros
vybudovali přímo uprostřed jednoho z těchto ohybů.
Město samotné a jeho přilehlá předměstí se od jiných amerických měst nijak neliší, ale venkov je odlišný. V lesích se prohání stvoření z legend a říká se, že v nivách za
městem žijí bytosti staré jako čas. I vzduch je tu cítit divokostí, jako by i on vzdoroval vlivu člověka.
Auto rozvířilo prach silnic a já nechávala dveře stále zamčené. Přejela jsem řeku Sionan po starém kamenném mostě, o němž se povídalo, že byl starý už za
Magického probuzení, a zamířila jsem na sever, do města. Pak jsem se postranními uličkami dostala do průmyslové části na jihu, kde stojí obrovské velkosklady.
Trvalo dvě hodiny, než jsem dorazila na adresu, kterou mi dal Roy, alespoň jsem však věděla, že mě nikdo nesleduje. Vystoupila jsem z auta a podívala se na telefon.
Přála bych si, abych mohla zavolat Johnovi a nechat všechno na něm. Ale to nemůžu, a i kdyby ho pustili z nemocnice, stejně by nevěděl, co s Royovým příběhem. Já to
také nevěděla.
Kráčela jsem přes štěrkové parkoviště, na kterém jsem nechala auto, a nespustila pohled z rozlehlého skladiště před sebou. Pořád říkám lidem, že jsem soukromá
vyšetřovatelka, nejen magické očko, takže byl čas začít s vyšetřováním.
Roy mi řekl, že nákladové doky jsou pobité hliníkovými plechy a že jeden z archů hliníku uprostřed nákladiště má povolený roh. Tím se lze dostat do expedičního
dvora, kde došlo k rituálu. Najít dok nebyl problém, ale ohnout panel s jednou rukou v ortéze nebylo zrovna to nejlehčí, co jsem kdy musela udělat.
Panel skřípal, jak jsem ho ohýbala od betonové zdi, ale nedostala jsem ho dál než na třicet centimetrů. No, to bychom měli. Protáhla jsem se vzniklou mezerou
a ocitla jsem se v šeru starého skladiště. Zamrkala jsem, dávala jsem očím čas si přivyknout. Své obrysy pomalu získávaly hromady zchátralých, zapomenutých beden.
Nejbližší hromadu jsem obešla. Tady musí být prachu za takových pět let. Mohl tu být někdo teprve nedávno?
Poklekla jsem a mžourala do prachu u nohou. Rozhodně tu bylo víc otisků bot, nejen ty moje. Možná tu byli jen tuláci a hledali, co by se dalo prodat. Nebo mi Roy
nelhal.
Obešla jsem několik dalších beden. Nic se kolem nepohnulo. Kromě ozvěny mých kroků v těžkých botách nikde nezazněl žádný další zvuk. Překročila jsem nahnilou
překližku. Všude se přelévaly stíny, ale místo samotné se zdálo neporušené.
Po krku se mi rozlil chlad a já nadskočila. Otočila jsem se a zírala tváří v tvář Royovi.
„Napadlo mě, jestli se přidáš,“ řekla jsem.
Usmál se a řekl něco, co jsem neslyšela. Vypadalo to jako „tudy“, a protože mě obešel a zamířil ke dveřím ve vnitřní stěně, nejspíš to tak bylo.
„Dobře, veď mě,“ broukla jsem a vykročila za ním.
Nevím, co jsem čekala, že v té vedlejší místnosti najdu. Možná tělo. Ačkoli by to nedávalo smysl vzhledem k tomu, že Colemanovo/Royovo tělo už našli a další tělo
nikomu nescházelo. Nečekala jsem ale, že nenajdu nic.
Doslova nic.
Nebyly tu žádné krabice. Žádné těžké dřevěné trámy. Žádné polámané bedny. Ani prach na zemi nebyl. Obrovský sklad byl jen prázdným sálem, do nějž pronikalo
světlo jen několika střešními okny.
Roy nakráčel do středu skladiště a ukázal na zem, jako by říkal „tady“. Zamračila jsem se. Tohle bylo k ničemu. Nebylo tu… nic. Jen velký prázdný prostor.
Šla jsem o pár kroků dál a na holých pažích mě zalechtala magie. Dech se mi zasekl v hrdle. Dotek magie byl úlisný, zlověstný, ale magie nebyla aktivní. I já jsem teď
pocítila zbytkovou energii po rituálu. Magie se o mě opět otřela, jako by mě zkoušela, a škrábance na rameni mě začaly bolet. Jak já tohle nemám ráda. Což
samozřejmě znamenalo, že musím kopat hlouběji.
Byla jsem přirozeně senzitivní, sice jsem ani zdaleka nedosahovala úrovně Tamary, ale měla jsem čich na vyhledání čárů a zjištění jejich účelu. Kéž bych jen dokázala
zařadit polovinu toho, co jsem cítila. Tohle kouzlo, ať to bylo cokoli, se ale má mysl snažila odehnat. Možná je mé podvědomí chytřejší než já. Vešla jsem ještě
o několik kroků hlouběji do skladiště. Obklopila mě zbytková magie. Byla mazlavá, jako bych se brodila mořskými chaluhami.
Nakrčila jsem nos a zavřela oči, soustředila jsem se na magii, kterou do sebe vsála zem i stěny. Ten slabý nádech magie kolem mě vířil. Bylo tu vyřčeno víc než jedno
kouzlo, proveden víc než jeden rituál. Do štítů mi teď magie bušila v chaotickém rytmu, s každým dotekem se temnota vzdalovala. Přímo přede mnou se rozzářila jiskra
neaktivního kruhu a já tu linii překročila.
To jsem neměla.
Magie, která byla ještě před chvílí podobna jen lehkému vánku, se do kruhu vehnala s prudkostí bouře. Stále neaktivní. Stále jen zbytková. Ale přehnala se přese mě.
Opanovala mě hrůza. Ne má hrůza, to zatím ne, ale něco zvenčí se snažilo dostat dovnitř. Do uší mě udeřily ozvěny výkřiků a škrábance na rameni ochladly, jako by se
mi do masa zařízla dýka z ledu a prořízla se mi hluboko, až na duši.
V ústech jsem ucítila pachuť žluči, otevřela jsem oči. Pořád jsem byla v tom prázdném sálu. Nic tu nebylo. Nic, jen vzpomínka na kouzlo, které se mě pokusilo
roztrhnout vedví. A to ani nebylo aktivní.
Couvala jsem celou cestu až ke dveřím, mimo dosah magie. Dýchala jsem trhaně. Přinutila jsem se zhluboka a pomalu se nadechnout. Zadržet dech, než napočítám do
tří. Vydechnout. Zopakovala jsem to tak třikrát, než jsem se cítila dost jistě, abych promluvila. „To mi stačilo.“
Roy se zamračil, a ať řekl cokoli, bylo jasné, že se mu můj odchod nelíbí.
Překřížila jsem si paže přes hruď, stále jsem i přes vlnu veder cítila ten chlad. „Věřím ti, dobře? A teď půjdu.“ Protože do tohoto sálu se nehodlám vrátit. Ať tu
zafungovala jakákoli magie, bylo to velké. Velké a temné a rozhodně zlé.
PK mě vítal už u dveří a vrtěl přitom ocasem s bambulkou jemných chlupů. Hodila jsem kabelku na polici a zvedla ho do náruče. Potřeboval vykoupat; šedou kůži měl
mastnou a bílá chocholka na hlavě mu zplihla. Přidala jsem jeho koupel na seznam věcí, které musím udělat poté, co si promluvím s Casey, uvidím se s Johnem a zjistím
víc o Royově případu. Ach, a taky musím zjistit, jaké kouzlo někomu dovoluje krást těla. Pořadí jednotlivých bodů není pevně dané.
PK se mi v náručí zavrtěl. Postavila jsem ho na zem a on odběhl k misce a zíral na její prázdné dno. Obvykle se mohl volně najíst, kdy chtěl, ale teď měl přidělené
dávky a nebyl z téhle změny nadšený.
„Jo, já mám taky hlad,“ řekla jsem mu. Na večeři bylo brzy, ale nesnídala jsem a k obědu jsem měla čipsy. Zvedla jsem pytel s příliš rychle mizejícími psími granulemi
a odměřila PK půlku dávky. Pak jsem otevřela ledničku. V ní jsem našla prázdnou krabičku od smetany, láhev sterilovaných okurek a jeden párek.
Vyndala jsem ten párek.
PK už svou porci dojedl, tak jsem odtrhla třetinu párku a hodila mu ji a pak si ze zbytku ukousla velké sousto. Mmmmm, několikrát zpracovaný a neidentifikovatelný
produkt z masa. Znovu jsem si ukousla. Pod mýma nohama znovu proklouzl PK a zaštěkal.
„Netroufej si, jsem větší než ty, podvraťáku.“
Zvedl se na zadní a přední packy ve vzduchu překřížil. Jednu z těch pacek měl vtipně ohnutou pod tíhou zářivě modré dlahy.
„Tak fajn.“ A hodila jsem mu zbytek párku.
Žvýkala jsem poslední sousto, otevřela laptop a zadala „Roy Pearson“ do vyhledávače. Prohledala jsem různé záznamy, hledala jsem pokuty za rychlost, informace
o rodinném stavu, majetku – cokoli, co by se mohlo dostat na internet jako veřejná informace. Jak jsem nacházela další a další povětšinou mylné informace, nemohla
jsem si nevzpomenout na Riannu, svou spolubydlící a nejlepší kamarádku už od dob studia na akademii. Tu by tenhle případ vysloveně nadchl. Obě jsme byly stínové
čarodějky a rozhodly jsme se, že si po promoci otevřeme soukromou vyšetřovací kancelář, ale z nás dvou to byla ona, kdo byl celý žhavý do slídění po tajných
informacích. Já byla ta, kdo ten nápad odsouhlasil především proto, že jsem nemohla nepovolávat stíny, a došlo mi, že bude jen dobře, když mi za to budou lidi platit.
Ale než jsem odpromovala, Rianna zmizela. Pátrání po ní znamenalo zkoušku všeho, co jsem se naučila o práci soukromého vyšetřovatele, ale nikdy jsem o ní nenašla
ani zmínku. Občas lidé prostě zmizí – což obvykle znamená, že jsou mrtví. Jako Roy. Jediné, co jsem k tomu duchovi našla, byl záznam o nezvěstné osobě. Zadán před
dvanácti lety. Zatraceně. Všechno, co mi Roy řekl, může být pravda.
Někdo třikrát hlasitě zabušil na dveře a odtrhl tak mou pozornost od počítače. Jestli je to novinář…
PK zavrčel, hrozil zavřeným dveřím i tomu, kdo na ně bušil – ne že by se někdo mohl bát čtyřkilového naháče s hezkou bílou chocholkou na hlavě a roztomilými
bílými polštářky na tlapkách. To PK ale nevěděl. Podívala jsem se kukátkem ve dveřích a zasténala. S nuceným úsměvem jsem otevřela dveře.
„Mohu vám s něčím pomoct, detektive?“
Falin kolem mě nakráčel do mého bytečku. Očima propátral místnost.
„Hele, já vás nepozvala.“
Něco zabručel a obešel pokoj. Prohlédl si vše od hromady oblečení před šatní skříní přes neustlanou postel až po dřez plný nádobí, aby nakonec pohledem spočinul
na počítači. Přistoupil k němu a zaklonil monitor tak, aby na něj mohl vidět, i když stál.
„Hele!“ Obrazovku jsem přiklopila na klávesnici. „Chtěl jste něco?“
Mluvila jsem s Holly a obě jsme si byly jisté, že mě nemohou zavřít za to, že jsem se pokusila povolat Colemanův stín. Jistě, správci jeho pozůstalosti by mě mohli
žalovat, ale co by mi mohli vzít? Rozbitou televizi? Ale nemyslela jsem si, že Falin přijel, aby mě zatkl. Nebo jsem v to alespoň doufala.
Stiskl čelisti, stáhl rty a opět se rozhlédl po pokoji. Začalo to působit dojmem, že jde o protiprávní prohlídku. PK očichal Falinovi nohu, pak k vysokému muži vzhlédl,
opět začichal a potom se podle všeho rozhodl, že Falin neznamená žádnou hrozbu, a odebral se na postel. Uložil se uprostřed polštáře a zavřel oči.
No, je fajn, že alespoň můj věrný společník se nebojí.
„Detektive Andrewsi, co tu chcete?“
Konečně se otočil a podíval se na mě. „Držte se od Colemanova případu dál.“
„Dobře.“ Stejně jsem už o tom těle v márnici zjistila, co se dalo. Rozhodně jsem nechtěla mít nic společného se zaklínadlem, které jsem cítila. Jakmile si ověřím, že tou
poslední obětí není můj otec, vše, co vím, předám Jednotce proti černé magii nebo možná FÚV, Faeskému úřadu pro vyšetřování.
Zabzučel mi telefon. Aniž bych se podívala na displej, stiskla jsem knoflík, který volajícího přesměroval do hlasové schránky.
Falin mě pozorně sledoval, jako by hledal lež, ale podle všeho jsem prošla. „Sdělíte mi jméno svého klienta, nebo počkáte, až ho pro mě vyhrabe tisk?“
„Proč si myslíte, že můj klient měl něco společného s“ – a sakra – „s tou střelbou?“ Pokud Coleman ukradl tělo mému otci a Casey mu řekla, že mě najala, abych se
podívala na to odhozené tělo, pak by se mohl začít starat o to, co jsem zjistila. Falin měl možná pravdu, když říkal, že ohledně motivu střelby nesouhlasí s přesvědčením
ostatních v policejním oddělení. Ta střelba nemusela mít s případem Hollidayová vůbec nic společného, mohla se týkat Colemana.
Snažila jsem se nedat výrazem tváře najevo, co mi běží hlavou. To mi šlo, nasadila jsem výraz tvrdohlavý odpor.
Falin se zamračil, ale pokývl a pak vykročil ke dveřím. Těsně před nimi se zastavil a obrátil se ke mně. „Snažte se moc nevystrkovat hlavu. Přitahujete až příliš mnoho
pozornosti.“
„Jasně.“ Jako by mi totéž nenaznačil dav novinářů okupujících můj dvorek.
Telefon znovu zabzučel. Nějaký vytrvalec. Mrkla jsem na displej a v tu chvíli se párek rozhodl, že se mu přátelství s mým žaludkem nezamlouvá. Přes celý displej
zářilo jméno CASEY. Zatraceně. Neměla jsem ani ponětí, co jí řeknu.
Falinovi změna v mém výrazu neušla, vypadal teď mírně zaujatě. Rychle jsem se usmála.
„To je osobní hovor, detektive. Pokud dovolíte.“ Pokynula jsem ke dveřím.
Znovu stiskl čelisti, ale vyprovodil se. Nejdřív jsem za ním zamkla dveře a pak teprve hovor přijala.
„Casey,“ řekla jsem na pozdrav a telefon držela kus od ucha, očekávala jsem jekot.
Nezklamala. „Alexis, co to má znamenat? Neozvala ses, ale viděla jsem ve zprávách to video. A…“
Přerušila jsem ji. „Myslím, že tohle bychom měly probrat z očí do očí.“
7. kapitola
Mé staré auto zakuckalo, zaprskalo a pak odumřelo přímo před tepanou železnou branou. Nepokoušela jsem se ho znovu nastartovat, ale vyklonila jsem se z okénka
a otočila se, abych pravou rukou dosáhla na tlačítko interkomu. Znovu.
Čekala jsem, hypnotizovala bránu a ťukala palci do volantu. Na tenhle pozemek jsem nevkročila od svých osmnácti. V tom roce se také můj otec připojil ke Straně
za lidi. Doufám, že můj starý hatchback sníží hodnotu jeho majetku.
Konečně v interkomu zapraskalo a pak odměřený hlas vyštěkl: „Vaše jméno a důvod vaší návštěvy.“
Přátelský strážce – přesně takový, jaké je má můj otec rád.
„Nazdar, jak se máte?“ usmála jsem se do kamery.
Strážný neodpověděl.
„Chápete ta vedra? Mám schůzku s Casey Caineovou.“
V boxu to zas zapraskalo. „Jméno?“
„Alex Craftová.“
Praskání utichlo a ostré zabzučení mi dalo vědět, že se brána odemkla. No, alespoň dala Casey vědět strážným, že mě očekává. Nastartovala jsem auto a pomalu
vjela na magnóliemi lemovanou příjezdovou cestu. Za zatáčkou vykoukl dům. Ne, škrtněte to, tohle bylo spíš sídlo než dům. Přece jen, normální domy nemívají plesové
sály.
Zaparkovala jsem na okruhu poblíž vchodových dveří a zatlačila na dveře, které se ale zasekly. Už zase. Budu muset někoho zavolat, aby se na to podíval, víte, až
budu zas jíst pravidelně. Zapřela jsem se do dveří celou vahou a konečně se otevřely.
Majordomus, šedivějící muž s nateklým červeným nosem, který prozrazoval, jaké zálibě se věnuje po večerech, mi otevřel dveře. Odstoupil z cesty a jako správný
majordomus mi pokynul, abych vešla, ale uprostřed pohybu, s dveřmi pootevřenými, se zarazil. „Slečno Alexis?“
„Jak se máte, Rodgere? Už vás můj otec dohnal k šílenství?“
Usmál se a ke mně zavanul pach fermentovaného ovoce. Rodger si očividně svých neřestí začal užívat i mimo své volno. „Pan Caine je sám sebou. Zaměstnaný muž.
Dnes večer zůstane v sídle svého úřadu.“
Díkybohu za drobné radosti.
Po mramorové podlaze zaklapaly podpatky. „Alexis?“
Rodger se při zaslechnutí ženského hlasu narovnal a ustoupil stranou, abych mohla vejít. Casey byla mladší o čtyři roky a nemohla být odlišnější. Já byla vysoká
a hubená jak tyčka, ona malá a s křivkami. Obvykle si dávala záležet na kultivovanosti a noblese, ale dnes jí blond vlasy visely kolem tváře a modré oči měla rudé
a nateklé. Přesto v černém hedvábném topu, černých capri kalhotách a sandálech od Gucciho vypadala jako modelka, kterou módní časopis vyslal pózovat do zástupu
truchlících z horních deseti tisíc.
Navzdory důkazu, že plakala, byla ztělesněním vyrovnanosti. Jednou rukou se opírala o zábradlí balkonu, druhou měla v bok. „Rodgere, mohl byste připravit kávu?
Dáme si ji v mém apartmá.“ Otočila se, aniž by počkala na odpověď, a její podpatky zaklapaly o mramorovou podlahu.
Za ta léta, co jsem byla pryč, se dům moc nezměnil. Když jsme došly do druhého patra, naprosto jsem ignorovala první dveře nalevo, které vedly do pokojů, jež
kdysi patřily mně. Ne že bych v tom apartmá tehdy trávila mnoho času. Jakmile začalo být všem jasné, že záhrobní magii před nikým neukryju, poslal mě můj otec do
internátní školy pro norny. A potom jsem se domů vracela jen na letní prázdniny.
Casey mě uvedla do obývacího pokoje ve svém apartmá a já jen zalapala po dechu. Když jsem tu byla naposled, bylo jí čtrnáct, ale nyní tu po malé puberťačce
posedlé klučičími kapelami nezůstala jediná připomínka. Pokoj teď odrážel vkus vzdělané debutantky, kterou také nejspíš byla.
Místnost byla zařízena ve stylu minimalismu. Vše bylo skleněné, černé nebo bílé a jedinou dekorací byla malá černá soška na skleněném kávovém stolku. Vypadalo
to, že oblá soška je vytesána z kusu zkamenělého dřeva, uprostřed měla vyřezaný složitý symbol. Natáhla jsem se po ní a Casey si odkašlala.
„Alexis, co se děje?“ Posadila se do bílého křesla a mně pokynula, abych se posadila naproti ní.
Pozorovala mě a čekala. Skousla jsem si spodní ret a zapadla jsem do křesla. Jak jen tohle vysvětlím?
Přemýšlela jsem o tom po cestě, ale k žádnému uspokojivému řešení jsem nedospěla. Nemohla jsem jí říct, že podezírám Colemana, přední tvář Strany za lidi –
strany, která chtěla oklestit práva všech čarodějnic a fae –, že je něco nelidského a že ho stvořila černá magie. No jasně, a kdybych se jí zeptala: „Tak nevšimla sis
náhodou, jestli se táta chová v poslední době podivně? Protože si myslím, že mu Coleman možná ukradl tělo,“ určitě bych si tím získala její přízeň. Bylo jasné, že
pravda tady moc nezmůže.
Caseyiny oči zabloudily na mé rty, jež jsem si v obavách kousala – zvyk, který jsem si přinesla z dětství – a já se přinutila s tím přestat. Ačkoli jsme si nebyly nijak
blízké, nebyly jsme si ani cizí. Až do mých osmnácti jsme spolu trávily každé léto. Ona, dokonalá dcera, která nikdy neudělala nic špatně, a já, která ve dvanácti
náhodou povolala stín našeho papouška, a náš starší bratr Brad, o němž jsme nikdy nemluvili. Zmizel, když mi bylo jedenáct. Poté, co jsem absolvovala akademii,
změnila si jméno a rodný dům jednou provždy opustila, jsme si s Casey o svátcích vyměňovaly neosobní e-maily a jednou, před třemi lety na mé narozeniny, jsme si
zašly na kávu. Ne že bychom se nenáviděly, jen jsme neměly nic moc společného.
Nadechla jsem se a pak řekla: „Někdo nebo něco si s tělem pohrálo. Nemohla jsem povolat stín.“
Svraštila obočí. „Samozřejmě. Ví to celý svět. Na tom sis dala záležet.“
Mrkla jsem, došla mi slova. Ona si myslí, že to já vypustila ven tu nahrávku? Potlačila jsem zaúpění. Nejspíš si to myslelo víc lidí. Do háje, to proto nejspíš Falin přišel
ke mně do bytu.
Někdo zaklepal na dveře. Rodger, který přinesl kafe, mě zachránil od odpovědi. Postavil tác s kávou mezi nás na skleněný stůl a beze slova odešel.
Casey se naklonila a nasypala si do šálku cukr. Zvedla malý džbánek. „Smetanu?“
Svou kávu jsem zachránila dřív, než ji stihla zředit. Vdechla jsem vůni silné pražené, rozhodně ne rozpustné kávy a spokojeně se opřela do bílého luxusního křesla.
Pak se do mě opět zabodl Caseyin pohled.
„Chci vědět, co to kouzlo, které jsi viděla, znamená. Kdo ho seslal? Fae, to je zřejmé, ale jaký druh fae?“
A přesně takhle zničila moment mé dokonalé blaženosti. Strana za lidi považovala fae za veřejné nepřátele: nebezpečné, nepředvídatelné a – což bylo podle jejich
volebního programu nejdůležitější – neovladatelné. A o čarodějnicích nesmýšleli nijak lépe. Usrkla jsem si kávy, ale příjemná chvilka pominula a ten pocit se už nevrátil.
Postavila jsem šálek s kávou na stolek. Čas vstoupit na tenký led.
„Tohle tě možná překvapí, ale já věřím, že to tělo je podvrh. Je jen očarované, aby vypadalo jako Coleman.“ Dobře, to nebylo úplně ono, čemu jsem věřila, ale
pravdě se to blížilo.
Caseyin šálek třískl o talířek. Přes okraje vyšplouchla světle hnědá tekutina – příliš mnoho smetany. Pohlédla na svou kávu a pak položila šálek i s podšálkem na
stolek.
„Takže mi tu říkáš, že je Teddy možná naživu?“
„Ano.“ Naneštěstí.
Zhroutila se do opěradla jak prasklý míč, ale na rtech jí pohrával slabý úsměv. Úsměv tak lehký, až se zdálo, jako by někdo vypnul její štěstí, a teď to trvalo, než zase
naskočilo zpět.
Zavrtěla jsem se v křesle, překřížila nohy a zase je dala zpět. Čekala jsem další otázky, ale nic neřekla. Zvedla jsem svůj hrneček a využila příležitosti přesměrovat
konverzaci jinam.
„Jak se s Colemanovým zmizením a pravděpodobnou smrtí vyrovnává otec?“
„Je sklíčený. My všichni jsme velmi… sklíčení.“ Zadívala se do dáli. „Je to tak zvláštní, ta myšlenka, že je mrtvý. Těsně předtím jsem se s ním viděla, víš? Byli jsme
spolu na charitativní večeři u Harriet. To je senátorka. Šlo o charitu na podporu dětí poškozených magií nebo něco takového. Nicméně, na té večeři jsem seděla naproti
němu. Byl naživu a byl úžasný.“
Áááha. Tohle znělo, jako by do něj byla sestra zakoukaná. „A otec zvládá stres z toho, že převzal post guvernéra?“
Casey se na mě podívala. „Proč se pořád ptáš na tátu?“
„Neptám. Jsem…“ Přistižena. Zatraceně. „To se nemůžu o otce zajímat?“
Postavila se. „Myslím, že bys už měla jít.“
Přešla přes pokoj, otevřela dveře a pevně stiskla rty. Jedním lokem jsem dopila kávu a pak ji následovala. Vedla mě chodbou až k předním dveřím. Natáhla jsem se
po klice, ale neotočila jí. Ať se Falin smaží v pekle, že mi do hlavy vecpal tu myšlenku, ale musela jsem se ještě na jednu věc zeptat.
Casey viděla, jak jsem zaváhala, a povzdechla si. „Já zapomněla, Alexis. Jen si dojdu kabelku.“ Poodešla k šatní skříni, její podpatky hlasitě klapaly o mramor.
Počkala jsem, než se vrátila, a pak se jí zeptala: „Komu všemu jsi řekla, že se půjdu podívat na Colemanovo tělo?“
„Nikomu. Tedy tátovi. Ale to je vše. Proč?“ Nečekala, až odpovím, vytáhla z peněženky několik bankovek a strčila mi je do ruky. „To je vše, co mám v peněžence,
ale protože jsi vlastně stín nepovolala, nezabralo to moc tvého času. A teď, prosím, jdi.“
Strčila jsem si peníze do tašky a vyprovodila se. Když jsem sešla na poslední schod, k mým uším dolehlo zakvičení pneumatik na štěrku. Vzhlédla jsem. Příjezdovou
cestou k domu mířilo stříbrné porsche. Do prdele, můj nejdražší tatíček je doma.
Zrychlila jsem a zapadla do svého autíčka. Zabouchla jsem za sebou dveře a zároveň vrazila klíč do zapalování.
Motor jen zakašlal.
No tak.
Znovu zakašlal a pak naskočil. Porsche zastavilo přímo za mnou. Rozjela jsem se a přidala plyn. Můj malý hatchback poskočil dopředu a poslušně vjel na cestu.
Neměla jsem chuť se dnes večer postavit zlu, a ani svému otci.
Zastavila jsem na červené a přitáhla si kabelku na klín. Peníze, které mi Casey dala, jsem při odchodu z domu hodila do tašky. Teď jsem hotovost vytáhla a přepočítala.
Třicet dva dolarů.
Hluboko v hrdle mi zabublal smích. Nechala jsem ho vyplynout, až se mi hruď otřásala a z koutků očí mi stékaly slzy. John byl na jednotce intenzivní péče, já měla
tucet škrábanců, pohmožděné zápěstí a účet za nemocnici, který jsem neměla jak zaplatit. A Casey si můj čas cenila na třicet dva dolarů. Osušila jsem si oči a hodila
peníze zpátky do kabelky.
Neměla jsem se do tohohle šílenství zaplést. Měla jsem jí říct ne a jet domů. Teď jsem potřebovala jednoho, raději dva zákazníky. Pojišťovací případy se vždycky
vyplatily, nebo bych mohla přijmout některého z těch bláznivých cvokařů, co si mysleli, že si to jejich pacienti potřebují vyříkat se zesnulým členem rodiny – takové
případy byly divné, ale nějakou dobu zabraly, takže jsem pak dostala zaplaceno víc než slušně. Ovšem taky bych nejdřív měla začít brát telefony, pokud bych ráda, aby
mě někdo najal.
Palcem jsem poťukávala do volantu a mračila se na červené světlo. Semafor si se změnou dával na čas. Natáhla jsem se ke knoflíku rádia – možná budu mít štěstí
a bude fungovat.
Mé auto poskočilo vpřed a já se hlavou praštila o přístrojovou desku. Čelem mi projela ostrá bolest a do očí se mi vlily slzy.
Narovnala jsem se.
Co to sakra je?
V zadním zrcátku jsem viděla jen předek bílé dodávky. Jak to…? Z obočí mi skáplo něco tekutého. A sakra. Přitiskla jsem ruku na stehy.
Dlaň jsem měla vlhkou od krve.
Tohle byl vážně mizerný den. Zatáhla jsem brzdu a vyskočila ven. Kabelka mi spadla z klína a dopadla na vozovku. Skvělé. Všechno jsem shrnula dovnitř a pak si
kabelku pověsila na rameno.
Nárazník mého chudáčka autíčka se pod nárazem mohutného čumáku dodávky promáčkl. Ten druhý řidič zařadil zpátečku a o půl metru couvl. Podívala jsem se na
škodu. Po tváři mi stekla horká slza. Zatraceně. Brečím, když jsem naštvaná, což mě obvykle nasere ještě víc. Setřela jsem slzu a zvedla jsem tvář k muži, který
vystoupil z dodávky.
„Je mi to líto, madam,“ řekl, zatímco ke mně kráčel. „Hej, neviděl jsem vás v televizi? Vy jste ta čarodějka mrtvých.“
Otevřela jsem ústa, ale zavřela je dřív, než jsem stihla říct cokoli, čeho bych po chvíli litovala. Zhluboka jsem se nadechla. „Čarodějka stínů.“
Jak mi mohl narazit do auta stojícího na červenou? Copak za mnou nebrzdil? Za dodávkou se tvořila kolona.
Starý muž se na mě usmál a ukázal mi tak křivé zuby. Sundal si baseballovou čepici a poškrábal se na hlavě, pak se podíval na můj zkroucený nárazník. „To budete
muset vyklepat kladivem.“
Jo, jasně. Vylovila jsem z kabelky telefon. „Nahlásím nehodu.“
Z tváře mu úsměv zmizel. „Dobře, dobře. Dám vám papíry ke svému pojištění.“ Vlezl zpátky do dodávky.
Světla se změnila a auta nás začala objíždět. Ukročila jsem blíž k dodávce, aby mě vozidla nesrazila. Kdybych já projížděla kolem nehody, auta by jela pomalu, aby si
lidi nevykroutili při zírání na nehodu krk. Ale s mým štěstím, když jsem účastníkem nehody byla já, auta se kolem nás hnala tak rychle, že mnou zpětný vítr pořádně
lomcoval. Starý muž, který se stále opíral o sedadlo a lovil v přihrádce papíry, se na mě otočil a usmál se.
Za mnou bouchly dveře od auta. Kola zaskřípěla a já se otočila včas, abych viděla, jak mé auto mizí v dáli.
„Co to je, do prdele!“ zakřičela jsem a rozběhla se za autem.
Polovina nárazníku odpadla, skřípala o silnici a lítaly od ní jiskry. Zloděj ještě zrychlil.
Zastavila jsem se na rohu křižovatky. „Vrať se, ty zkurvy…“
V tu chvíli to zvedl operátor nouzové linky 911 a přerušil mě. „Jste v bezpečné oblasti?“
„Ne, moje auto právě zmizelo na rohu…“
Telefon mi vylétl z ruky.
Paži mi sevřely prsty s příliš mnoha klouby a tělem mi jako elektrický šok projelo varování. Ustoupila jsem stranou a snažila se vytrhnout. Sevření na mé paži ještě
zesílilo. Starý muž se usmál a odhodil můj telefon na silnici.
Polkla jsem. Šok, který mnou projel, se mi usadil v žaludku a zhořkl. Muselo se mi ale nechat jedno, nekřičela jsem.
„Co chcete?“
Znovu se usmál, jeho zuby se mi přímo před očima narovnaly, vrásky vyhladily a tvář nabyla tvrdých rysů fae. Škubl mnou a táhl mě k dodávce.
Teď jsem už zakřičela.
Posuvné dveře dodávky se otevřely. Ven vystoupil další fae. Zařvala jsem, jako bych v sobě měla krev naříkavých víl, zapřela jsem kolena a podpatky ryla do země.
Ztratila jsem dalších pár metrů.
Zabodla jsem podpatek do nohy toho fae. Vyjekl a trhl mi paží tak tvrdě, že jsem ztratila rovnováhu. Dopadla jsem na kolena. Padl na mě stín dodávky.
Druhý fae nás dostihl. Máchla jsem kabelkou a těžká kůže ho zasáhla do břicha.
Nijak ho to nevyvedlo z konceptu.
Přitiskl něco k mému čelu, přímo na krev stékající mi ze stehů. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale on zavrčel hlubokým hrdelním hlasem slovo v cizím jazyce a mě
sevřelo lepkavé vlákno magie.
Nohy mi poklesly, pak mi zmalátněly ruce. Odešel mi hlas.
Fae, který se vydával za postaršího muže, opět něco řekl tím podivným jazykem. Nepovolal magii – přikázal. Druhý fae se sklonil a popadl mě pod koleny.
Zvedl mě za nohy do vzduchu a já mezi nimi visela neschopna pohybu, když mě vlekli do dodávky.
Kolem nás jezdila auta. Nikdo se nezastavil. Nikdo si nás nevšímal. Strana za lidi prohlašovala, že fae mohou spáchat zločiny za denního světla, a nikdo na to
nepřijde, protože použijí halicí kouzlo – iluzionistickou magii tak silnou, že přetvoří realitu. Nikdy jsem tomu nevěřila. Po dnešku bych to asi měla přehodnotit.
Nemohla jsem ani mrknout. Nedokázala jsem ani polykat, když mě fae, co mě držel za kolena, hodil do nákladového prostoru dodávky.
„Ani hnout!“
Neposlechli.
„Pusťte ji,“ přikázal známý hlas.
Fae se na sebe podívali, ale nezastavili se. Zazněl výstřel. Fae, který mě držel za paži, sebou cukl, pustil mě a z hrudi mu vytryskl gejzír krve.
Dopadla jsem ramenem na podlahu dodávky a hned poté jsem se udeřila o zem do temene. Pořád jsem se nemohla hnout. Druhý fae mi pustil nohy. Zvedl ruce
a zmizel uvnitř auta.
„Alex, vypadněte z té dodávky,“ přikázal ten hlas.
Ha! To bych ráda, kdybych mohla. Svého zachránce jsem neviděla, ale hlas jsem téměř dokázala zařadit. Musel si uvědomit, v jak špatném jsem stavu, protože mě
chvíli nato popadla paže, sjela mi na zadek a vytáhla mě z auta.
Dopadla jsem na zem jako pytel brambor. Na čelo mi sáhly ruce v rukavicích a strhly mi z něj amulet. Do těla se mi vrátil cit, jako by se do mě naráz zabodlo tisíc
jehliček.
„Do auta,“ přikázal Falin a vytáhl mě na nohy. Jednou rukou, a aniž by spustil oči a hlaveň zbraně z fae, mě postrčil k rudému kabrioletu.
Nemusel mi říkat dvakrát. Popadla jsem kabelku – ležela přesně tam, kde jsem ji pustila, když se na mě sneslo to kouzlo – a rozběhla se k autu. Vpadla jsem
na sedadlo spolujezdce, kolem mě se stáhla ta měkká kůže, a přitáhla si kolena k hrudi. V uších mi duněl vlastní pulz, bušil mi za očima tak silně, až se mi rozmazalo
vidění – nebo možná za to, že se celý svět zahalil do mlhy, mohly slzy. Hřbetem ruky jsem si protřela oči.
Falin stál na silnici, zbraň namířenou. Ze dveří dodávky visel pár nehybných nohou. Druhého fae jsem neviděla.
„Tohle jsou železné kulky,“ řekl Falin, jak kráčel k dodávce. „Takže pokud nechceš skončit jako tvůj kámoš, začni mluvit.“
Auta po obou stranách silnice zpomalila.
V útrobách auta zakrákala vrána, zvuk se roznesl ulicí. Bezděčně jsem se při tom zakrákání zachvěla.
„Řekl bych, že ty budeš muset vysvětlovat mnohem víc než já,“ odpověděl fae.
Poblíž zastavil černý sedan kombi, žena v něm po nás natahovala krk. Za ní zastavilo další auto. Muž v něm vytáhl mobilní telefon.
Závoj halicího kouzla očividně padl.
Já se v sedadle skrčila, chtěla jsem se vyhnout zvědavým pohledům. Přes okraj přístrojové desky jsem viděla Falina, jak běží k autu, zbraň už měl v pouzdře.
Přehoupl se přes dveře a ve vzduchu se pootočil, aby dopadl přesně do sedadla řidiče. Za jiných okolností by to na mě udělalo dojem. Polkla jsem knedlík v krku,
snažila jsem se do sebe dostat trochu víc vzduchu. Falin nastartoval. Auto se dalo do pohybu a Falin ho obloukem otočil do protisměru. Ramenem jsem narazila do
dveří a vyrazila si i ten poslední zbytek dechu. Narovnala jsem se zpátky do sedadla a natáhla se po bezpečnostním pásu.
Minuli jsme kolonu, Falin na to šlápl a z dvaceti to vytáhl na stovku dřív, než jsem stačila mrknout. Ohlédla jsem se. Dodávka se rozjela a po chvíli zmizela za rohem.
Trvalo několik dlouhých minut, než se mi srdce trochu zklidnilo a já byla schopná promluvit.
„Oni se mě pokusili unést.“
Falin se na mě podíval koutkem oka, ale nic neřekl.
Otočila jsem se na něj. „Vy jste ho zastřelil.“
Stále žádná odpověď.
Odkašlala jsem si. „Neměl byste, víte… nahlásit to, zajistit místo činu? Někoho jste zastřelil.“
Falin dupl na brzdy a stočil volant. Auto prudce zabočilo a vjelo do zatáčky po dvou kolech. Chytla jsem se dveří, klouby rukou mi zbělely.
„Co máte sakra za problém?“ zavřeštěla jsem, když kola dopadla na vozovku.
Falin srovnal auto. „Většina lidí za záchranu poděkuje.“
Zaskřípěla jsem zuby a polkla výkřik, který se mi dral z hrudi ven. Zabočil s autem na prázdné parkoviště před supermarketem a zaparkoval přesně na parkovacím
místě. Zatáhl za ruční brzdu a auto zastavilo.
Falin se ke mně otočil ještě dřív, než nás prudké zabrzdění hodilo vpřed. Přejížděl mě pohledem, hodnotil a pak se mu rty zkroutily do grimasy.
Naklonil se přes sedadlo a zalovil v přihrádce. Vytáhl neoznačenou červenou krabičku, prohrabal se obsahem a vytáhl náplast o velikosti mého zápěstí.
„Na vaše čelo.“ Hodil mi balíček do klína, pak se zaklonil pro něco na zemi pod zadními sedadly.
Zvedla jsem náplast. Někde vzadu v mysli mě lehce zalechtalo varování, že jde o neaktivní amulet. Nečinné kouzlo nebylo dost silné, abych ucítila, co bylo jeho
účelem, ale bylo na té náplasti, takže pravděpodobně jen napomáhalo hojení. Snížila jsem stínítko a odtáhla krytku zrcátka. Roztrhlo se jen několik stehů, ale v místech,
kde se zaryly do kůže předtím, než se roztrhly, vytryskly malé kapičky krve.
Odtrhla jsem z náplasti krycí papír a přitiskla si polštářek na ránu. Krev aktivovala kouzlo a čelem se mi rozlilo teplo, uvolnilo v poškozené tkáni napětí. To není
špatné.
Falin se narovnal, v ruce držel bílou košili. Hodil mi pomačkané oblečení do klína, hned po ní mi tam přistál balíček vlhčených ubrousků s nápisem G’S WINGS.
„Převlečte si to zakrvácené tílko.“
Podívala jsem se na svůj top. Bylo na něm několik skvrn od krve. Skvělé. Nikdy tu krev nedostanu dolů. Odtáhla jsem top od kůže. No jasně, vlhkost na kůži nebyla
jen od potu. Ošila jsem se. Dva dny za sebou jsem skončila celá od krve, která nebyla moje.
Otočila jsem se ke dveřím a prohlédla si průčelí supermarketu. Žádné cedule, žádná světla – byl opuštěný. Skvělé, tady asi umývárnu mít nebudou. Ohlédla jsem se
přes rameno. Falin si čistil zbraň a mně nevěnoval pozornost.
No, kašlu na to. Přetáhla jsem si top přes hlavu.
Na sousedním sedadle vydal Falin přidušený zvuk. Nejspíš mi věnoval víc pozornosti, než jsem myslela. Ne že by na tom záleželo.
„Vaše načasování bylo vzhledem k okolnostem až příliš příhodné,“ řekla jsem a odtrhla krycí fólii z vlhkých ubrousků. „Sledoval jste mě.“
Falin neodpověděl.
Ubrousek byl studený, ale já si jím otřela hruď i břicho, ačkoli jsem neviděla žádnou krev. Pak jsem na sebe hodila košili. Byla mi velká. Zapnula jsem si dva
knoflíčky nad prsy a cípy si uvázala na břiše. Víc jsem udělat nemohla.
Když jsem se otočila, zjistila jsem, že se na mě Falin dívá. Odkašlal si a sklonil zrak. Pak zvedl ruku.
S povzdechem jsem mu podala své tílko. Nejspíš to bude brát jako důkazní materiál. Policie mi oblečení ze včerejška stále nevrátila. Jestli to takhle bude pokračovat
dál, celá garderoba mi skončí v malých papírových pytlících.
Falin otevřel dveře na své straně a z kapsy vytáhl zapalovač. Beze slova přiložil plamen k tílku.
„Hele! Co si myslíte, že…“
Top chytl plamenem a vzduch se naplnil pachem pálené látky.
Vyskočila jsem z auta. „Jste šílenec.“ Zabouchla jsem dveře. „Co jste to za poldu? Zastřelíte chlapa, vypadnete z místa činu a teď ničíte důkaz. Měla bych zavolat
devět-jedna-jedna.“ Až na to, že jsem nemohla. Telefon byl v trapu.
Vytáhla jsem si ucho kabelky výš na rameno a rozhlédla se po prázdném parkovišti. Co jsem měla teď dělat? Vykročila jsem k silnici.
Kabriolet za mnou nastartoval. Štěrk zachřoupal pod koly, jak za mnou Falin vyjel.
„Řekl jsem vám, abyste k sobě nepřitahovala pozornost.“
Mrkla jsem na něj. Jak jsem k sobě krucinál přitáhla pozornost? Tedy až na to, že jsem odhalila existenci vážně ošklivého kouzla, které rozhodně neodpovídalo
obvyklé čarodějnické praxi. Ale co dalšího? Dobře, jako další jsem prohledávala webovou stránku, kde se zabývali výměnou těl. No jasně, a taky jsem navštívila dům
možné poslední oběti. Zachmuřila jsem se a přidala do kroku.
„Co jste řekla guvernérově dceři?“ zeptal se Falin a dál popojížděl autem, aby se mou udržel tempo.
„Casey s tímhle nemá nic společného.“
„Nepřipadá vám až příliš podezřelé, že vás napadli sotva pár minut potom, co jste opustila dům guvernéra?“
Ano. To připadalo. Ale neměla jsem v plánu mu to říct. Od našeho rozhovoru s Royem jsem byla nedůvěřivá a podezíravá. Nejspíš bych mohla Falinovi říct všechno,
co vím, a případ tak ještě víc otevřít – pokud by mi tedy uvěřil –, ale co když jsou má podezření nesprávná? Nechtěla jsem se ani domýšlet, co by můj otec udělal,
kdybych ho ztrapnila falešným obviněním z použití černé magie. Mimoto kdybych se pokusila vše vysvětlit, možná by vyplynulo na povrch temné tajemství, že má se
mnou uznávaný člen Strany za lidi shodné chromozomy. A můj otec utratil vážně velkou sumu peněz – a pokud o tom věděl i někdo jiný, pak jistě zazněly i přísahy
o mlčenlivosti –, aby náš vztah udržel v tajnosti.
Když jsem nic neřekla, Falin najel blíž. „Nastupte si.“
„Projdu se, díky.“
„Nastupte.“ Naklonil se a otevřel dveře tak, že mi zablokovaly cestu.
Podívala jsem se na něj. Zapadající slunce mu zbarvilo vlasy do červena a snášející se šero mu mírně zjemnilo tvář. Povytáhl obočí a ukázal na sedadlo.
Byl to nebezpečný muž.
A právě mi zachránil život.
Zaváhala jsem, byla jsem rozpolcená a on se usmál. Nebyl to přímo zářivý úsměv, ale proměnil mu tvář, změkčil hrany, před kterými jsem chtěla utéct a ukrýt se.
Potřebuju odvoz.
Vklouzla jsem na sedadlo.
„Odvezu vás na dopravku, abyste nahlásila krádež auta,“ řekl, jakmile jsem zabouchla dveře.
„A ten únos?“
„Jen auto.“
Sakra. Zastřelil fae. Aby mě zachránil. A nechtěl, abych o tom komukoli řekla. Ohlédla jsem se na doutnající hromádku, která bývala mým tílkem. Co je to za
detektiva?
8. kapitola
Na titulní straně ranních novin se skvěla moje fotka. Museli ji pořídit ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že se na veřejnost dostala ta nahrávka, protože jsem měla
ohromený výraz ve stylu „a kurvapráce“. Nic lichotivého.
Stočila jsem noviny a hodila je na kuchyňskou linku a pak si podrbala škrábance na rameni, které stále bolely. Bylo brzké odpoledne, zatím jsem PK jen velmi krátce
vyvenčila na zadním dvorku domu. Pochybovala jsem, že ten fae, co se mě snažil unést, se o něco pokusí s půltuctem novinářských dodávek kolem domu, ale má
paranoidní část, která nejspíš ovládala i můj instinkt pro přežití, mi pořád připomínala, že k prvnímu pokusu došlo na rušné silnici.
Tudíž jsem zůstala uvnitř. Za zavřenými okenicemi. A zamčenými dveřmi. Dokonce jsem zamkla i vnitřní dveře, které oddělovaly můj byt od schodiště a zbytku domu
– a já tyhle dveře nikdy nezamykala. Teď byl mým největším problémem jednoduchý fakt.
Došly nakládané okurky.
Lednička byla oficiálně prázdná a mému psu ranní dávkou došly i granule. Jestli nevezmu těch třicet dva dolarů od Casey a nedojdu do potravin, čeká nás s PK večer
o hladu.
„Co bych měla podle tebe udělat?“
PK vzhlédl ze svého polštáře, zjistil, že stále nemám nic k jídlu, a znovu zavřel oči. Povzdechla jsem si. PK nebyl z okurky k snídani nadšený.
„Dobře. Půjdu ven.“ Ale nepohnula jsem se. Tohle je směšné. Nemůžu se schovávat věčně. Vstala jsem, ovšem nohy mi ztěžkly a klouby prstů mi zbělely, jak jsem se
pevně chytila hrany kuchyňské linky.
Seber se, Alex. Zhluboka jsem se nadechla a pustila se linky. Jde jen o supermarket.
Z hloubi skříně jsem vylovila šátek na hlavu a obrovské brýle a pak se zkontrolovala v zrcadle. Vypadám, jako bych se snažila vyhnout paparazziům. Kéž by byl tisk
mou největší starostí. Přivírala jsem právě dveře skříně, když jsem koutkem oka zahlédla kus tmavé kůže.
Klekla jsem a vytáhla pochvu s dýkou. Na tebe jsem skoro zapomněla. Z očarované dýky se mi vlila do dlaně moc, dýka toužila po tom, aby byla použita – což byl
jeden z důvodů, proč byla na dně skříně. Ukovali ji fae, patřila do páru a dokázala rozříznout jakýkoli materiál. Darovala mi ji Rianna, když promovala na akademii.
Nechala si tu druhou dýku. Pohladila jsem očarovanou kůži. Cítila bych se lépe, kdybych s sebou měla něco na ochranu.
Vím, že tu mám někde nákotníkové pouzdro. Lovila jsem ve skříni, dokud jsem nenašla pouzdro na dýku, které se dalo ukrýt v botě. Nasadila jsem si ho, jak patří,
vzala jsem kabelku a vydala se po schodišti do hlavní části domu.
„Holly? Calebe?“ zavolala jsem, když jsem došla na poslední schod.
„V pracovně,“ odpověděl mi hluboký hlas a já se vydala halou ke garáži, kterou Caleb předělal na studio/pracovnu.
Měl zvednutý kruh, takže jsem se nedostala dál než do dveří. Caleb stál uprostřed místnosti s dlátem v jedné ruce, paličkou v druhé a před sebou měl obrovský kus
mramoru. Světle zelené ruce – zrušil halicí kouzlo – měl pokryté malými odštěpky kamene. Zářivě černýma očima se na mě podíval přes rameno. Byt si u Caleba
pronajímám už od prváku na vysoké, ale nikdy jsem ho ještě neviděla v celé jeho faeské nádheře. Po včerejším únosu mě to znepokojilo víc než obvykle.
Musel vycítit, že mi není příjemně, nebo možná neměl rád, když ho lidi viděli v jeho skutečné podobě – jen vzácně vycházel ven bez halicího kouzla. Jeho pokožka
postupně tmavla do barvy sytého opálení a oči nabyly lidské barvy. Najednou nevypadal vůbec jako fae, ale jako normální průměrný chlápek, jaké potkáváte každý
den na ulici, a ani se za ním neohlédnete. Tedy krom toho, že byl celý od mramorového prachu.
„Nová zakázka?“ zeptala jsem se a pokývla na blok kamene. Caleb byl uznávaný splétač ochranných kouzel a umělec. Lidé mu dávali zakázky kvůli síle jeho čárů
a estetice jeho prací.
Zavrtěl hlavou. „Jen něco, na čem pracuju. Jsou na dům stále namířeny kamery?“
„Ehm…“ Nemusela jsem se ani podívat ven, abych znala odpověď. „Jo? Prom…“ Zarazila jsem se dřív, než jsem stihla to slovo dopovědět. Fae se nemůžete
omlouvat. „Jen mě napadlo. Až by sis dal pauzu, myslíš, že bys mě mohl odvézt do potravin?“
„Co se stalo tvému autu?“
„Nějací gremlini.“
Caleb se otočil a zíral na mě, jako by přemýšlel, jestli si dělám legraci. Nedělám.
Položil dláto a palici na ponk a otřel si ruce do džínů. „Jo. Jen si dám rychlou sprchu. Tak gremlini, jo?“
PK se mi motal pod nohama, když jsem táhla dvě tašky potravin.
„Nazdar, chyběla jsem ti?“ zeptala jsem se a usmála se na něj, zatímco jednou nohou jsem kopla do dveří, aby se zavřely. Během cesty do obchodu jsem Calebovi
řekla o tom pokusu o únos. Nebyl nadšený a chtěl, abych moc nevystrkovala hlavu – což byl tak jako tak můj plán, proto jsem se s ním nehádala. Měl konexe
v komunitě samotářských fae, slíbil, že bude dávat pozor, kde se co šustne, jestli náhodou neuslyší o mně řeči. Neptal se mě na můj případ a já mu o něm nic neřekla.
Cítila jsem se docela dobře. Přežila jsem cestu do potravin a za celou dobu se mi nestalo nic horšího, než že se mi jeden novinář připletl pod nohy v sekci s cereáliemi.
Bylo hloupé se od rána schovávat v domě. Jak mi řekli Falin i Caleb, jen jsem neměla vystrkovat hlavu moc vysoko. Což znamenalo, že do Colemanova případu budu
dloubat o něco diskrétněji, tak abych mohla zjistit, zda je do všeho zapleten můj otec. Ale nemohla jsem přestat žít. Po mém výletu do obchodu mi zbylo dvanáct
dolarů, takže jsem potřebovala rychle najít nového klienta.
PK poskakoval, předními packami mával ve vzduchu, jak se mě snažil přesvědčit, abych ho zvedla. Položila jsem tašky s nákupem na zem a natáhla se pro něj.
Narovnal uši a zabořil čumák do tašek.
Ten mrňavý zrádce.
Když zakňučel, podrbala jsem ho po hlavě a uchopila pytel s psími granulemi.
„Dobře, dobře, dej mi vteřinku.“
Naplnila jsem mu misku a pak jsem ho nechala spokojeně chroupat, zatímco jsem vybalila zbytek nákupu. Nakoupila jsem jen pár nezbytností k životu, většinou
polotovary nebo potraviny zamražené do takového stavu, že už ani nepřipomínají jídlo, ale jsou levné a poživatelné. Popadla jsem dva balíky polévkových nudlí
a otevřela skříňku.
Jestli se už znovu nepodívám na Colemana, pak budu muset kontaktovat FÚV a povědět jim, co vím. Nemusela jsem jim říkat, že mám podezření, kdo je poslední
obětí, ačkoli nejspíš dojdou ke stejnému výsledku. Zvedla jsem nové balení párků a hodila je na dno mrazáku. Jestli přijdu s tou historkou o zloději těl, mohli by se začít
ochomýtat kolem. Co když zjistí, že Falin zastřelil toho fae? Já neudělala vůbec nic špatného. Zatraceně, to oni se mě snažili unést. Ale taky jsem nenahlásila tu střelbu.
To ze mě dělá spolupachatele. Při tom pomyšlení mi po zádech přeběhl mráz.
„Kdybys nestála u otevřeného mrazáku, nezačala by ti být zima.“
Při zaslechnutí toho hlasu jsem nadskočila a skoro upustila krabici mléka, kterou jsem vytáhla z lednice. Za zády se mi rozezněl hluboký mužský smích. Otočila jsem
se.
O kuchyňskou linku se opíral Death, palce měl zaháknuté o přední kapsy džínsů. Ben Franklin kdysi řekl: „Nic na světě není jisté, jen smrt a daně.“ V mém světě
zaujímala Smrt stálé místo. Byl oblečen v černém triku, které obepínalo svaly na jeho hrudi, vlasy měl dlouhé po čelist, pozoroval mě temnýma očima, které se jakoby
stále usmívaly, ačkoli on měl k úsměvu daleko. Vše na něm bylo stejné jako v okamžiku, kdy jsem se s ním poprvé před osmnácti lety setkala. Přicházel a odcházel, jak
se mu zlíbilo, někdy, aby si promluvil, někdy, aby mě popíchnul. Nikdy nic neprozrazoval a nikdy do ničeho nezasahoval.
Až dosud.
Zachránil mi život. Ne že by mi nechtěl vzít duši – on mě odstrčil z cesty kulce. Netušila jsem, co z toho vyvodit ani jak mu poděkovat.
Pořád jsem v ruce držela krabici mléka. Podívala jsem se na ni a pak ji vrátila do lednice. Postavila jsem krabici na mřížovanou poličku a zamračila se, protože lednice
se pořád zdála prázdná. Pak jsem dveře zavřela. „Tak trochu jsem čekala, že se objevíš dřív.“
Věděla jsem, že se přiblížil, protože jsem ve vzduchu za zády ucítila chlad vycházející mu z pokožky. „Musel jsem vyřídit několik záležitostí.“
Záležitosti. Takže někdo někde ztratil svého… V ústech mi vyschlo a já se otočila. „Ne Johna?“
Death zavrtěl hlavou a já vydechla, aniž bych si uvědomovala, že jsem dech zadržela. Včera večer jsem se na stanici ptala na Johna a oni mi řekli, že je stále na JIPce
a v bezvědomí. Tón, jakým mi to říkali, se mi nezamlouval. John spal už příliš dlouho. Lidé si začali špitat o poškození mozku.
„Měla bys za ním zajít.“
„Já vím. Chtěla jsem tam zajít včera, ale všechno se pak zbláznilo, a dneska…“ Odvrátila jsem se, nemohla jsem se Deathovi dívat do očí. Znal mě až moc dobře –
což bylo docela nespravedlivé, já ani nevěděla, jak se doopravdy jmenuje, jestli vůbec má jméno. Ale věděl, že se vyhýbám nemocnicím, zvláště pak pokojům
s pacienty v kómatu. „Díky za,“ mávla jsem rukou ve vzduchu, „všechno. Ale není náhodou tak trochu mimo tvou pracovní specializaci zachraňovat lidi před smrtelným
zraněním?“
Death pokrčil rameny, ale pak se usmál, a ačkoli se jeho rty jen lehce zvlnily, v očích mu úsměv zářil. „Taky si za to něco od šéfů vyslechnu.“
Prudce jsem zvedla hlavu. Šéfové? Tak že by teď začal vyzrazovat informace o sobě? Rošťácky pokřivené rty však naznačovaly, že si ze mě jen utahoval, ale já se
nedala. „Takže budeš mít kvůli mně potíže?“
Úsměv se mu rozšířil. „Napravíš to, když mi uděláš kafe.“
Zasmála jsem se. Kdysi, ještě jako puberťačka, jsem mu pokusně nalila kávu. S Riannou jsme zjistily, že má záhrobní magie dokáže přemostit propast mezi světem
živých a rovinou, v níž existoval Death. Byla to jediná věc, kterou jsem ovládala já, a Rianna ne.
Rianna, starší ode mě o dva roky, bývala mou spolubydlící, mým vzorem, mou nejlepší kamarádkou a mou největší rivalkou. Já prolezla s odřenýma ušima základy
čarování, ona naopak na akademii dokázala pracovat s jakýmkoli kouzlem, které jí učitelé uložili – a s mnoha jinými, jež ji nenaučili, a dalšími, o nichž si přáli, aby se je
nikdy bývala nenaučila. Ale pokud šlo o Deatha, aby ho spatřila, musela být v kontaktu s hrobem, a i tehdy ho viděla jen rozmazaně.
Fakt, že já Deatha mohla vidět kdykoli, na mě negativně dopadal. Nejspíš právě proto jsem se totiž nenaučila zvednout řádně štíty, abych udržela své nitro v bezpečí
před překročením průrvy mezi světem živých a zemí mrtvých. Na tom mi ale nezáleželo. Bylo to to jediné, co dokážu. Takové tajemství jen mezi mnou a jím. A nejenže
jsem ho viděla; když jsem se dotýkala hmotných předmětů, mohl se jich dotýkat i Death.
Jednoho dne jsem mu podala hrníček s kávou. Ukázalo se, že mu chutná. A hodně. Kdyby mi dovolil vzít ho do školy jako projekt na magický jarmark, možná bych
pak mívala ve škole lepší známky.
Udělala jsem dva hrnky kafe. Černé pro mě, s mlékem pro něj. Ovšem až ve chvíli, kdy jsem zvedla jeho hrníček, jsem si uvědomila menší problém. Měla jsem jen
jednu zdravou ruku. Druhou jsem měla pohmožděnou a v dlaze.
„Hm, no, tak já si dám kávu později,“ řekla jsem a podala Deathovi jeho hrnek.
Death vzal hrnek do dlaní a jeho prsty zavadily o mé. Teplo kávy mi ohřálo ruce a kontrastovalo s chladem, který se mi do rukou vléval z jeho prstů. Zvedl hrníček,
jehož se stále dotýkaly mé prsty, ke svým rtům. Jiskřícíma očima mě pozoroval a usrkl kouřící kávy. Jeho dech voněl po rose a čerstvě zkypřené půdě a mísil se
s opojnou vůní kávy. „Můžeš se napít ode mě.“
V duchu jsem si zkontrolovala srdce. Jo, stále v mé hrudi. Ačkoli jsem si byla docela jistá, že trochu poskočilo. Pohodila jsem hlavou a nakrčila nos. „Napít se tvé
kávy poskvrněné mlékem? Ani bych se toho nedotkla.“
„No jistě.“ Pousmál se a pak ruku odtáhl.
Jsem vysoká, ale on je vyšší. Kvůli výškovému rozdílu nebylo ani pro jednoho z nás pohodlné, když jsme drželi ten hrnek, aniž by se on sklonil a já zvedla ruku do
výšky. Jeho ruce sklouzly k mému pasu a pak mě zvedl na kuchyňskou linku. Pod dotekem jeho prstů jsem se zachvěla, a jen napůl z chladu.
Seděla jsem na lince, naše stehna se dotýkala. Znovu vzal do dlaní hrníček, a aniž by spustil pohled z mých očí, zhluboka se napil. Pokožku měl chladnou – ne
chladem záhrobí, ale sálal z ní nepřirozený chlad, který se mi propaloval do masa. Věděla jsem, že já na něj působím opačně, moje pokožka ho pálila.
„Nuže, nechtěl bys mi něco říct o tom střelci, před kterým jsi mě zachránil?“
Jeho úsměv ani na chvíli nezmizel, ale po mé otázce ochladl. Neodpověděl, zavřel oči a upil kávy. Když oči opět otevřel, v tmavých duhovkách hrála světélka. Jeho
úsměv se opět rozzářil, jako by se přes něj předtím jen převalil mrak, který teď zmizel pryč. Prohlédl si mě.
Pak mu humor z tváře zmizel. Pustil hrníček a svraštil obočí.
„Co se stalo?“ V hlase mu už nezněla ani stopa po předchozím škádlení a já se zamračila, tu změnu jsem nechápala. Vztáhl ruku a držel ji těsně nad mou klíční kostí.
Podívala jsem se na škrábance na svém rameni. „Napadl mě stín. Bylo to divné. Když jsem se tu ženu pokusila povolat, vypadala, jako by prošla drtičem. Pak začala
vřískat a zaútočila na mě. Viděl jsi někdy stín, že by se takhle zbláznil?“
Death se zamračil a naklonil se blíž, ale rány se nedotkl. „Alex, tohle je důležité. Kde ji našli? Bylo to ve skladišti?“
„To tělo někdo odhodil.“ Neměla jsem ponětí, kde přesně k vraždě došlo. Ani policie to nevěděla. Ačkoli o skladišti jsem věděla. Tam si zahrávali se zvrácenou
magií, a pokud myslel právě tohle skladiště… „Co o tom víš?“
Death mi neodpověděl.
„Děsíš mě.“
Podíval se mi do očí a tentokrát v nich nebyl žádný smích. „Rána je infikovaná kouzlem. Šíří se to jako virus.“
Téměř jsem upustila hrneček. Infikovaná kouzlem? Virus? Těžce jsem polkla a soustředila se, abych hrníček bezpečně postavila na linku vedle sebe. Keramika břinkla
o dřevo a já odtáhla ruku.
Zhluboka jsem se nadechla. Pak pomalu vydechla. Tohle zvládnu. Na všechna kouzla existují protikouzla. Jen jsem o tomhle kouzlu potřebovala zjistit víc. „Co je to
za kouzlo?“
Death stiskl rty a poprvé za dobu, co ho znám, vypadal nejistě. Ustoupil, jeho oči zabloudily do kouta. Pak zmizel.
Seskočila jsem z linky. „Zatraceně! Co je to za kouzlo? Jak ho zvrátím?“
PK vzhlédl od své misky, ale Death mi neodpověděl. Nevěděla jsem, jestli zmizel úplně, nebo se jen zneviditelnil. Nevěděla jsem ani, jestli odpověď neznal, nebo mi ji
nesměl říct. Nevěděla jsem vůbec nic. Ačkoli jsem ho znala dlouhá léta, nic jsem o něm vlastně nevěděla.
9. kapitola
Seděla jsem v tureckém sedu uprostřed aktivního kruhu se zavřenýma očima a snažila se najít klid. Nebylo to snadné.
Použila jsem meditativní trans, abych se napojila na magickou éterickou rovinu, ale v časech, jako byl tento, jsem si přála, aby mé rituály byly akčnější, jako tanec
nebo zpěv. Nebo řev. Stříleli po mně, banda fae se mě pokusila unést, můj otec má možná ukradené tělo a mně se tělem rozlézá kouzlo. Jo, teď bych si docela ráda
zařvala.
Soustředila jsem se na dech a snažila se očistit si myšlenky, ale nemělo to žádný smysl. V hlavě mi bzučelo. Dobře, plán B.
Přesměrovala jsem energii ze svého prstenu do náramku s amulety a aktivovala ho. Prostoupil mnou falešný klid, mé starosti, mé problémy, vše zmizelo. Mysl jsem
měla prázdnou, poklidnou. Ponořila jsem se do transu.
Můj další výdech byl plný barev a světla. Dosáhla jsem éterie.
Kolem mě se vzdouvaly prameny magie. Zabořila jsem své mentální prsty do proudu modré energie. Ta se kolem mé ruky zavlnila a já ji natáhla do svého těla. Na
éterické rovině začalo mé tělo zářit magií a světlem. Zasmála jsem se, dotek síly mi způsobil euforii. Zvuk se ve vzduchu nesl v podobě zářivě modrých not.
Roztančila jsem se napříč pásy energie, natahovala jsem se po modrých a zelených vláknech, barvách, s kterými jsem souzněla. Vtahovala jsem do sebe magii, dokud
jsem nezářila jako sluníčko. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, proč jsem na sebe nabalovala magii. To byl ten problém s meditačními kouzly: ne vždy jejich ochranná
bublina praskla ve chvíli, kdy jsem dosáhla transu.
Vystoupila jsem sama ze sebe, podívala jsem se na své éterické tělo. Bylo stejné jako mé smrtelné tělo, jen celé zářilo. Výhodou bylo, že jsem viděla magii. Všechnu
magii. Obsidiánový prsten na mém prstu zářil modrozelenou energií, kterou jsem do něj uložila. Stříbrný náramek obsahující i mé štíty hrál všemi barvami, protože jsem
v amuletových přívěscích skladovala všemožná kouzla. Oba doplňky zářily, jasně, čistě, zdravě. Můj pohled se posunul.
Škrábance na rameni byly černé. Vypadalo to, jako by se bránily přijmout magii, která prosvítala skrze pokožku. Nikdy jsem neviděla magii tak temnou. Obstupovala
škrábance, temné úponky připomínaly žíznivé kořeny, ovíjely se kolem mé klíční kosti a spadaly až dolů na paži. Pokožka kolem škrábanců byla děsivě rudá. Sledovala
jsem, jak z jednoho škrábance vyrašil tenký úponek. Byl jen několik centimetrů dlouhý, ale v místech, kam zasahoval, světlo upadalo. Death měl pravdu: to kouzlo
znamenalo špatné zprávy, a stále sílilo.
Natáhla jsem se po zelené vlně energie proplouvající kolem mě, chytila jsem ji do rukou. Myšlenkou jsem ji proměnila v zářivou zelenou bublinu. Soustředila jsem se
na temné kouzlo, snažila jsem se ho odtrhnout od pokožky a přenést ho do éterické bubliny tak, jak by se mi to podařilo, kdybych absorbovala temnější druh magie.
Kouzlo odolávalo a já zatahala silněji. Kolem mě se rozpršely rudé jiskry, reagovaly na tu černou ránu. Stále jsem tahala. Něco povolilo a éterie se roztříštila
v záblescích rudé, červené a muk.
Když se svět kolem mě vrátil k normálu, podívala jsem se na sebe. Na rameni se mě stále pevně drželo to kouzlo, ale zdálo se mi, že já jsem trochu nakřivo. Mrkla
jsem a pak se podívala znovu. Jak jsem jen mohla uvnitř sebe něco pokřivit? Protože kouzlo se drželo… něčeho. Něčeho, co tvořilo mé jádro.
Ztěžka jsem polkla. Netušila jsem, jestli Death viděl magii, ale věděla jsem, že jednu věc vidět dokáže. Duše.
Jestli mi to kouzlo saje duši, jsem totálně v háji.
Prošla jsem úzkým prostorem mezi kuchyňským koutem a postelí. Můj malý podkrovní byt byste od matrace k opačné zdi prošli třinácti kroky – to není moc prostoru,
kde bych mohla rozvinout svou nervózní energii. PK vše sledoval z bezpečí svého polštáře. Na zápěstí a škrábance jsem seslala hojivé kouzlo. Příliš jsem nevěřila, že to
zabere, ale musela jsem to alespoň zkusit.
Šířilo se mnou zhoubné kouzlo a… nechtěla jsem ani pomyslet, co to má za následek, ale na vrcholu seznamu možností bylo, že mi to saje duši. Otřela jsem
kosmetický tamponek obsahující hojivé kouzlo, které jsem nanesla na škrábance. Pálily víc, než by měly.
Přestala jsem pochodovat. Škrábance bolely nejvíc, když jsem byla v tom skladišti. Nuže, přeneslo se to kouzlo na mě z toho stínu, nebo se vsáklo do škrábanců
právě v tom skladišti? Obě možnosti byly směšné, snad i nemožné; a přesto Death řekl, že kouzlo pochází ze škrábanců, k čemuž jsem v éterii dospěla i já. Škoda, že
mi k tomu Death neřekl o moc víc. Ať táhne k čertu, když mizí pokaždé, jakmile začnu klást otázky.
Nebylo to ode mě zrovna fér a věděla jsem to. Kdyby mi Death neřekl o tom kouzlu, dosud bych to netušila. Jen jsem si přála, abych se s ním měla jak spojit. Měla
jsem pro něj připravený seznam otázek, jenž stále rostl. Mohla bych se pokusit smrti přiblížit. Z hrdla mi uniklo drsné uchechtnutí.
Nedokázala jsem v éterii kouzlo ze sebe vytáhnout. Potřebovala jsem protikouzlo. V magické čtvrti existovalo centrum proti kletbám. Naneštěstí jsem jim nezaplatila
účet poté, co mě proklela stará vdova, jež mě najala, abych povolala stín jejího manžela. Nebyla moc nadšená ze zjištění, že měl její zesnulý manžel bokovku. Nebylo
mi příliš jasné, proč kvůli tomu proklela mě, ale jednoduše řešeno, do centra jsem nemohla. Kdybych jen o tom kouzlu věděla víc, mohla bych si najít protikouzlo sama.
Tamara.
Tamara byla nejvnímavějším člověkem, kterého jsem znala. Pokud může někdo to kouzlo rozluštit, bude to ona. Tedy pokud se mnou bude po tom debaklu
s Colemanem vůbec mluvit.
Došla jsem si pro kabelku a až pak si uvědomila, že můj telefon skončil pod koly aut a právě teď jeho součástky zdobí beton silnice. Jasně, jsem bez telefonu. Holly
byla pořád v práci, ale Caleb bude nejspíš ve svém ateliéru v garáži. Dovolí mi použít jeho telefon.
Mířila jsem právě k vnitřním dveřím, které vedly do hlavní části domu, když někdo zabušil na přední dveře. Nadskočila jsem a PK vyrazil z postele. V ruce se mi
objevila dýka dřív, než jsem si uvědomila, že jsem pro ni vůbec sáhla. Plížila jsem se ke dveřím a nakoukla skrz kukátko.
Už zas. „Co chcete, detektive?“
Držela jsem nohu za dveřmi, aby Falin nemohl dovnitř vrazit, ale ani se o to nepokusil. Místo toho se usmál, jeho plné rty rámovaly dokonalé zuby.
„Pozvěte mě dovnitř, Alexis Caineová.“
„Jak jste přišel na moje jméno?“ Nikdo se neměl o změně mého jména dozvědět. „Craftová“ jsem si vybrala kvůli zjevné ironii toho slova, a abych podráždila svého
otce, ale jakmile byla změna právně posvěcena, můj otec veškeré dokumenty pohřbil. Neměla jsem ani ponětí, jak, nebo spíš jak hluboko, ale nikdo nikdy na náš vztah
zatím nepřišel – ani novináři, ani drbny na internetu, dokonce ani soukromí vyšetřovatelé najatí, aby během jeho kampaně vyhrabali jakoukoli špínu.
Falin se zamračil, aniž by odpověděl, a podíval se na dýku, kterou jsem svírala v dlani. Schovala jsem ji za záda, mimo dohled.
„No,“ řekl, „rád vidím, že jste zvolila jistá preventivní opatření, ale včera večer, když jsem vás vezl domů, jste takhle napjatá nebyla.“
„Ale vy jste naproti tomu byl úplně stejně otravný. Alespoň jeden z nás je stále stejný.“ A chtěla jsem mu dveře zavřít před nosem.
Zvedl ruku, držel dveře, ale netlačil se dovnitř. „Pusťte mě dovnitř, Alex. Prosím.“
To „prosím“ na mě zapůsobilo. Ustoupila jsem a nechala ho projít. Koneckonců je možná umíněný a panovačný, ale zachránil mě. Můžu ho alespoň vyslechnout.
Mimoto jsem mu musela vrátit košili.
Sledoval, jak jsem poklekla a vrátila dýku do pouzdra, pak se vydal dál do bytu, zatímco já se hrabala v hromadě oblečení před skříní. Ignorovala jsem ho a hledala
jeho košili, kterou mi zapůjčil poté, co mi spálil top. Měla bych si ji ponechat jako náhradu škody. Jistě, ani jsem netušila, co bych dělala s pánskou košilí – zvláště
s košilí tak velkou, aby seděla na Falinova široká ramena. Konečně jsem ji našla a vytáhla. Fakt, že je zmačkaná, jsem ignorovala.
Falin stál u kuchyňské linky, díval se na dva hrníčky už studené kávy. Ještě jsem se nedostala k tomu, abych je vylila a umyla. Jeden z hrníčků zvedl. „Někoho jste tu
měla?“
„Je snad můj soukromý život vaše věc?“
„Měla byste si zapnout zprávy.“
Byla to odpověď na mou otázku? Co dalšího novináři vyhrabali? Jen se na mě usmál. Položila jsem košili na linku vedle něj, obešla ho a zapnula televizi.
Na obrazovce se objevila tvář náčelníka policie. „…právě hledají zdroj úniku. Ale i nadále potvrzuji, že město najalo slečnu Craftovou kvůli záhadným okolnostem
týkajícím se smrti a zmizení zesnulého guvernéra. Je nám známa jako odbornice ve svém oboru, ale hodláme oslovit i další stínové čarodějnice z celého světa, aby
potvrdily její zjištění, než se ve vyšetřování posuneme dále. To je vše.“ Otočil se a na obrazovce se místo něj objevila Lusa.
Usmála se do kamery, a ani se nepodívala do poznámek na papíře před sebou. „Slyšeli jste oficiální oznámení z tiskové konference svolané před hodinou –“
Stiskla jsem tlačítko ztišení hlasitosti a přemýšlela, který úředníček přišel na to, že by mělo město tvrdit, že mě najali, a pak čelit finančním důsledkům porušení vůle
„magie nepovolena“, než aby přiznali, že v jejich márnici někdo bez povolení magii použil. Otočila jsem se zpátky k Falinovi. „Takže teď jsem oficiálně najatá? Dostanu
zaplaceno?“
Pootevřel rty, ale v jeho tváři se mísilo pobavení a údiv. „Nebudete zatčena.“
„Skvělé. Tak jste se zastavil, abyste mi tu skvělou zprávu sdělil osobně. Jak milé.“ Vykročila jsem ke dveřím, ale on se nepohnul.
„Ne. Jsem tu, protože jste se ochomýtala kolem mého případu, a taky myslím, že víte víc, než říkáte. A i kdyby ne, tak někdo si myslí, že ano.“ Zahákl si palce za
opasek, čímž se mu rozevřely přední díly saka, a odhalily tak podpažní pouzdro. „Máte zdroje, které by mi mohly být užitečné, takže navrhuju, abychom
spolupracovali. Takový druh partnerství.“
Pokud někdy nastala v mém životě chvíle, kdy bych potřebovala nakrčit jedno obočí na znamení sarkastické nevěřícnosti, byl by to tento moment. Zatracené stehy.
Spokojila jsem se s tím, že jsem se zaklonila a překřížila si paže na hrudi. „Je mi líto, ale já s Colemanem končím. Mám další věci na starosti.“ Jako to hnusný kouzlo.
„Musíte si najít jinou čarodějku, která vám pomůže najít Colemanova vraha.“
„Já nehledám vraha. Nemyslím, že je Coleman mrtvý. Myslím, že si jen vyměnil tělo.“
Snažila jsem se nedat na sobě znát šok – vážně jsem se o to snažila –, ale podle potutelného úsměvu, který se mu usadil na rtech, mi bylo jasné, že mě prohlédl.
„Vy to už ale víte,“ řekl.
Co je tohle sakra za chlapa? Budil dojem, že čarodějnicím a fae nedůvěřuje, ale bez mrknutí oka přijal existenci magie, která mě děsila k smrti. Jak se o tom zloději těl
dozvěděl?
A co dalšího ví?
Zavadila jsem prsty o tampon na svém rameni. Možná bychom si mohli vyměnit informace, ale nejdřív jsem potřebovala něco vědět. „Jaký máte plán?“
„Dnes večer se v domě guvernéra koná charitativní večeře. Budou tam všichni, co něco znamenají. Pokud je Colemanovo nové tělo stále ve městě, bude tam. Chci,
abyste šla se mnou, pomohla mi ho v davu najít a pak si ho trochu podáme.“
„Jinými slovy ze mě chcete mít živou návnadu.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu jen tak vrazit na večírek v domě svého otce. Ani mě nepustí za hlavní bránu.“
Falin se jen usmál a zamířil ke dveřím. „Vyzvednu vás v šest.“ A dveře se za ním zavřely.
Zatraceně. Nesouhlasila jsem s tím, ale půjdu. Věděla jsem, že půjdu. Ten večírek mi umožní pořádně si mého otce prohlédnout, ačkoli jsem neměla žádnou garanci,
že poznám, zda je posedlý.
Teď jsem si vážně potřebovala promluvit s Tamarou. A potřebovala jsem si vypůjčit šaty.
10. kapitola
„Není to rande.“ Zavrčela jsem a při pohledu na děvkovsky rudou rtěnku, kterou Holly právě vytáhla z kosmetického kufříku, jsem zavrtěla hlavou.
„Vyzvedne tě, ne?“
„Jo, ale…“
Mávla rukou a pak vytáhla z kufříku jen o něco méně děvkovsky rudou rtěnku. „Jdete na nóbl večeři?“
„Je to pracovní.“ Vzala jsem jí kufřík s make-upem a zalovila v přihrádce se rtěnkami.
Holly mi věnovala úsměv, který naznačoval, že se už dál nechce hádat. Někdo zaklepal na dveře a Holly vyskočila, aby otevřela.
Dovnitř se vřítila Tamara, na pažích se jí pohupovaly dvoje šaty. „Promiň, přijela jsem, jak nejrychleji to bylo možné. Nebyla jsem si jistá, co přesně potřebuješ, tak
jsem přinesla jak koktejlky, tak večerní róbu.“
Zvedla obě možnosti a já ukázala na hedvábnou černou róbu. Převzala jsem ji a vykročila ke koupelně.
„Jsem tak vzrušená. Nevím o tom, že by Alex měla někdy oficiální rande,“ řekla Tamara.
„Není to rande,“ houkla jsem přes rameno. „Mimoto už jsem pár schůzek měla.“
„Odvést si domů chlapa, kterého jsi sbalila v baru, se nedá počítat jako rande,“ vrátila mi to Tamara.
„Tohle taky ne.“ Za Tamařina a Hollyina chichotu jsem za sebou zavřela dveře koupelny.
Svlékla jsem si župan, v němž mi Holly upravovala vlasy a make-up. Na rameni jsem stále měla ten kosmetický tampon. Šaty se zavazovaly za krkem, ramena budu
mít tedy odhalená. Strhla jsem gázu a prohlédla si škrábance. Neměly ani tu slušnost, aby se začaly uzavírat. S povzdechem jsem odhodila tampon do koše a pak na
sebe vzala šaty.
Byly jsme s Tamarou stejně vysoké, ale ona měla ty správné ženské křivky, které jsem jí záviděla – a zcela jasně jsem neměla na šatech čím daná místa vyplnit. Šaty,
které měly přiléhat na kůži, na mně volně visely. Podívala jsem se na hodiny: sedm minut po půl šesté. Neměla jsem čas vyprosit si jiné šaty. Mimoto Holly a Tamara
byly mé jediné kamarádky a Holly byla o dobrou hlavu menší než já.
Vyšla jsem z koupelny. „Pomoc.“
„Neboj, to zvládneme,“ řekla Holly a vykročila ke mně.
„Mám spínací špendlíky,“ dodala Tamara a obě mě doprovodily do koupelny.
Zahrála jsem si na pózující manekýnu, zatímco obě upravovaly šaty hromadou spínacích špendlíků. „Tak, nějaké zprávy o tom, jak se dostala ta nahrávka na
veřejnost?“
Tamara se zašklebila s řádkou špendlíků mezi zuby a řekla: „Nic oficiálního, ale Tommy zmizel.“
„Ten praktikant?“ zeptala se Holly.
Přikývla jsem, jen aby mě vteřinu nato obě napomenuly, abych se nehýbala. „Nemůže to být Tommy.“ Ačkoli když jsme se viděli posledně, byl až moc úsečný.
„Já si to také nemyslím, ale jeho zmizení mu moc dobrou reklamu nedělá.“ Tamara mi pokynula, abych se otočila.
Nehýbej se. Otoč se. Nehýbej se. „No, jelikož náčelník tvrdí, že mě oficiálně najali, kdy se budu moct znovu podívat na Colemanovo tělo?“
Tamara se na mě v zrcadle ostře zadívala, ale neodpověděla. Ani jsem to vlastně nečekala. Věděly jsme, že to „najmutí“ je jen zástěrka. Na to tělo se už nepodívám,
pokud mě tedy k mrazákům nedoprovodí sám Falin.
Tamara ustoupila. „Myslím, že jsi připravena.“
„Jsme úžasné,“ řekla Holly a její úsměv na mě zářil z odrazu zrcadla.
Otočila jsem se přímo na zrcadlo. Měla pravdu. Sotva bych řekla, že šaty drží tvar jen díky spínacím špendlíkům.
„Mé zachránkyně.“ Přitiskla jsem si dlaň na srdce. Zavadila jsem prsty o škrábance a ramenem mi projela ostrá bolest. Zamrkala jsem. „Tamaro, mohla bych tě
poprosit ještě o jednu laskavost?“
Někdo zabušil na dveře. Zatraceně. Falin prostě nemůže přijít příhodně o něco později, co?
„Jdu tam,“ nabídla se Holly a vycupitala z přeplněné koupelny.
„Udělala bych to pro tebe i bez požádání,“ odpověděla mi Tamara. „Vezmi si tohle a ty boty zahoď.“
Vytáhla tenký stříbrný náhrdelník s jemným amuletem ve tvaru ducha. Amulet tiše bzučel magií.
Cítila jsem z něj pleťové kouzlo, ale jako by bylo určeno pro něco konkrétního, pro… „Modřiny a škrábance? To jsi vyrobila ty sama?“
„Ano, a ty sama ho musíš aktivovat.“ Podala mi jehličku.
Fuuuj. Nesnáším amulety, které se musí aktivovat krví konkrétního člověka, ale nehodlala jsem dar, jako byl tento, odmítnout.
Jakmile jsem amulet aktivovala, Tamara mi zapnula stříbrný řetízek a já se na sebe podívala do zrcadla. Modřiny, které už zezelenaly, se vypařily. Zmizely i ty
škrábance.
„Působivé. Nevím, jak ti jen poděkovat.“
Usmála se. „Prostě si to užij.“ Předstírala, že si setřela slzu. „Cítím se, jako bych posílala svou malou holčičku na maturitní ples.“
„Pšššt, uslyší tě,“ zašeptala jsem. „A není to rande.“ Zatahala jsem za sukni, pak si vzpomněla, že ji drží špendlíky, a přestala s tím. „Ještě o něco jsem tě chtěla
poprosit. Mohla by ses mi podívat na to kouzlo, které mám na rameni?“
Tamara se zamračila. „Nemáš na rameni žádné kouzlo.“
Ztuhla jsem, dech se mi zasekl v plicích. Pak, jako by se snažila dohnat ztracený moment, mi slova vylétla ze rtů. „Mám. Viděla jsem ho v éterii. Raší z něj podivné
temné úponky a…“ Zarazila jsem se při pohledu na Tamařin zmatený – a vyděšený – výraz ve tváři.
„Kromě šperku máš jen hojivé kouzlo na ortéze na zápěstí. Mimochodem použila jsi tu zraněnou ruku. Nevím, jestli sis toho všimla.“
Podívala jsem se na ortézu. Tamara neviděla dýku a to kouzlo. Věděla jsem, že jsem v éterii něco viděla. Death to také viděl. Jak si toho mohla nevšimnout?
„Alex?“ zavolala Holly zvenčí koupelny.
„Měla bys odtud už vypadnout,“ řekla Tamara a vystrkala mě z koupelny. „A zahoď ty kozačky.“
„Buď tyhle, nebo plátěnky,“ řekla jsem.
Nevím, jestli mě slyšela, protože jsem v tu chvíli spatřila Falina. Studoval fotografie zastrčené v rámu zrcadla na mé šatní skříni a zatím si mě nevšiml, takže jsem měla
vteřinu na to, abych si ho prohlédla. A vteřina nestačila. Měl smoking z černého saténu, který seděl přesně tam, kde měl, obepínal široká ramena a sahal mu až
k bokům. Pokud byl ozbrojený, pečlivě to skryl, protože podpažní pouzdro nebylo pod smokingem vůbec znát. Ve vlasech mu zářilo světlo zapadajícího slunce,
prosvítající skrze okenice v měkkých pramenech připomínajících vlny magie v éterii. Dostala jsem neodbytnou touhu dojít k němu a ty dlouhé lokny prohrábnout prsty.
Holly se ke mně naklonila. „Jak já ti závidím,“ zašeptala a pak provlékla svou paži Tamařinou. Tiše mi mávly na rozloučenou a pak prošly kolem kuchyňského koutu
ke dveřím vedoucím do hlavní části domu. Než dojdou na poslední schod, properou můj mňamózní doprovod do poslední nitky.
Falin ani nevzhlédl, když se za nimi dveře zavřely, ale zvedl ruku v bílé rukavici a zpoza rámu vytáhl jednu fotku.
„Hej, co to děláte?“
Otočil se, fotku stále svíral v prstech. Krátce se na mě usmál. A pak stočil svou pozornost zpátky na fotografii.
Páni, ani druhý pohled jsem si nezasloužila. Zarazila jsem se. Sakra, fakt se mi nelíbí, že mě to tak rozčiluje.
Falin fotku obrátil. „Je mi povědomá.“
Vyrazila jsem k němu a vytrhla mu fotku z ruky. Vystřihla jsem ji z novin a už dávno zežloutla věkem. „No, měla by být. Byla na předních stránkách novin po celé
týdny.“
Usmál se a pak se opět zahleděl na fotografie z vysoké, které byly zastrčené po celém obvodu zrcadla. Vytáhl další, tentokrát skutečný snímek. „To je opět ona?
Rianna McBrideová, že? Zmizela asi před čtyřmi lety. Ihned poté, co povolala stíny po bombovém útoku, aby pomohla lokalizovat a identifikovat oběti, pokud tedy
souhlasí informace, které podávala média.“
Vytrhla jsem mu i tuto fotku a zastrčila ji i s novinovým výstřižkem do horního šuplíku v šatní skříni. „Mohl byste se přestat dotýkat mých věcí?“
Falin pokrčil rameny a konečně se odvrátil od zrcadla. Přejel mě pohledem a rty se mu zvlnily, jako by se nemohl rozhodnout, jestli se usmát, nebo zamračit. Cítila
jsem, jak se mi do tváří vlévá horkost. Holly mi vytvořila z loken pevný drdol, amulet zakryl modřiny a šaty taky nebyly zlé. Možná dokážu udělat dojem, ale on vypadal
mnohem lépe než já.
Odvrátila jsem se a zatahala za látku na bocích. „Jak dlouho myslíte, že budeme pryč?“
Teď se usmál. „Máte snad stanovenou večerku?“ Když jsem se na něj zamračila, zasmál se a zavrtěl hlavou. „Od koho jste si ty šaty půjčila?“
„Je to vidět, co?“
Přikývl a obešel mě. Pak se natáhl a popadl kus látky na mém boku.
Vytrhla jsem se mu. „Hele, co to…“
„Nehýbejte se.“ Prsty v rukavicích si pohrál s několika pečlivě umístěnými spínacími špendlíky.
Po chvíli, kdy cíleně ničil všechno, co Tamara s Holly vytvořily, Falin nakonec ustoupil. Přikývl a pak mi pokynul, abych se otočila.
Se silnými obavami jsem přistoupila k zrcadlu. A při pohledu na můj odraz mi brada spadla skoro až na podlahu. Šaty mi teď seděly tak, jako by byly ušité přímo pro
mě.
„Dobře, vyhrál jste. Máte kouzelné ruce.“
„Cítíte snad magii?“
Zavrtěla jsem hlavou a rukama si přejela po pasu a bocích. Nikde jsem necítila žádné švy ani navrstvenou látku. Tamara udělala kus dobré práce, ale tohle…
„Působivé,“ řekla jsem. Teď jsem vypadala jako stvořená pro večírek – a vůbec ne jako já sama. Možná tak snáze proklouznu dovnitř nikým nezpozorována. Ale jen
možná. Minimálně to stálo za zkoušku. Otočila jsem se na Falina. „Přijdeme pozdě.“
„Přestaňte sebou mlít,“ zašeptal Falin, jakmile jsme vešli do tanečního sálu v sídle Cainových.
Pustila jsem řetízek a nechala ruku klesnout k boku. V autě jsem si sundala ortézu. Tamara měla pravdu: tu ruku jsem používala. Byla pořád trochu citlivá, ale alespoň
jsem nevyčnívala z davu o moc víc, než jsem musela. Ne že bych sem tedy vůbec zapadla. Kolem postávaly hloučky mužů ve smokinzích, kteří nad sklenkou skotské
uzavírali smlouvy a rozhodnutí. Ženy se chladně usmívaly na každého kolem a dávaly se do řeči s ostatními ženami podle toho, jak hodnotné šperky měly na sobě.
Dobře, možná jsem trochu cynická, ale tady byli všichni důležití představitelé Nekrosu: politici i ředitelé mohutných korporací.
Nepředpokládala jsem, že se dostanu tak daleko. Naprosto jsem se smířila s tím, že mě strážný odmítne vpustit už první bránou, ať mám vstupenku, nebo ne. Ale on
mě nechal projít. A stejně tak i dveřník – jak jsem si všimla, nebyl to Rodger. A teď jsme byli tady, v plesovém sále.
Naklonila jsem se k Falinovi. „Myslela jsem, že tohle má být večeře,“ zašeptala jsem.
„Nejdřív se tu konverzuje. Pak jí.“
Konverzace. Paráda.
Falin mě vzal za paži a vedl mě hlouběji do sálu. Úsměv mi zmizel ze rtů. S kým si tady asi tak mám povídat? S těmi, koho na tomhle večírku znám, jsem příbuzná
a každou chvíli mě můžou vykopnout. Nežila jsem ale v iluzi, že ti, s nimiž příbuzná nejsem, mě poznají. I když se moje tvář nedávno objevila ve zprávách, pod tunou
make-upu a s vyčesanými vlasy by mě poznal jen ten, kdo mě skutečně zná. A stejně by mě nečekali zrovna na večírku Strany za lidi. Navíc ani můj otec by mě
v šatech, jako byly tyto, nejspíš nepoznal. Rozhodně jsem se necítila sama sebou.
Ukázalo se, že si nemusím dělat starosti, s kým bych mohla konverzovat. Falin nás vedl po sále, občas se na pár slov zastavil u jednoho člověka, pak u dalšího a mě
s sebou táhl jako pouhou ozdobu.
„Detektive Andrewsi,“ zvolal někdo a Falin mě zavedl za tím hlasem.
„Náčelníku Reynoldsi, jak se daří?“ zeptal se a pustil mě, aby si mohl potřást rukou s náčelníkem policie.
Náčelník ho představil malému hloučku mužů, povětšinou dalším význačným představitelům města. Nedávno jsem byla v novinách a náčelník mě jen před několika
hodinami zmínil při tiskové konferenci, ale jakmile dokončil představování, podíval se s očekáváním na Falina. Jo, make-up a šaty jsou vážně blbuvzdorný převlek.
Falin ho nezklamal. „Toto je Alexis Caineová,“ řekl a opět mě vzal za ruku.
Mrkla jsem, ale snažila se i nadále se usmívat. O co se to sakra snaží?
Naklonila se ke mně žena s něčím mrtvým omotaným kolem krku. „Jste příbuzná s naším skvělým hostitelem?“
Nuceně jsem rozzářila úsměv. „Ano, z otcovy strany.“
Po těch slovech se ve skupince rozeznělo mumlání a já si Falina přitáhla blíž, abych mohla zašeptat: „Musím s vámi mluvit.“
Jen se usmál, ale nepohnul. Po chvíli pozdvižení z mého jména upadlo a konverzace pokročila.
Náčelník Reynolds poplácal Falina po zádech. „Falin k nám právě přestoupil a my jsme rádi, že ho tu máme. Předal jsem mu Colemanův případ. Má rozjetou velmi
slibnou kariéru…“
Přestala jsem hovor vnímat, jen jsem se usmívala a řečí těla se snažila vhodně reagovat, aniž bych poslouchala, co říkají. Místo toho jsem se soustředila na své další
smysly, skenovala jsem dav na přítomnost magie. Na stále rostoucí skupinu těch, kdo podporují Stranu za lidi, tu bylo aktivních až příliš mnoho krášlicích amuletů.
Pleťové amulety, vlasové amulety, dokonce jsem vycítila i několik amuletů na vylepšení poprsí.
„Cítíte něco?“ zeptal se Falin, když jsme postupovali k další skupince lidí.
Zavrtěla jsem hlavou a za úsměvem drtila zuby. Nejsem virgule. Ani jsem pořádně nevěděla, co vlastně hledám.
Mezi lopatkami mě zabrnělo, takový ten pocit, kdy víte, že vás někdo pozoruje. Pak se mi myslí převalila vlna zlovolné energie. Roztřásla jsem se, kolena pode mnou
poklesla. Do ramene se mi zařízla bolest, jak se tím ledovým pulzem zaktivovalo kouzlo, které mi sálo duši. Zabořila jsem prsty do Falinovy paže. Nechtěla jsem omdlít
uprostřed takového večírku. Zavrávorala jsem. Falin mě objal paží kolem pasu a udržel mě na nohou.
„Kdo je to?“ zašeptal.
Tak rychle jako pocit udeřil, také odezněl, tak jak se vlny vrací zpátky do oceánu. Připravila jsem se na další útok, ale nepřišel. Otočila jsem se. Přímo za mnou stála
velká skupina lidí a mezi nimi, obklopen svými asistenty, byl můj otec.
Setkali jsme se pohledem a on se pak otočil zpátky na člověka, se kterým hovořil, výraz tváře se mu vůbec nezměnil. Potřásl si rukou s jednou dámou, to potřesení
trvalo déle, až nabylo osobní roviny a v ženě tak zanechalo dojem, že je s ním spojená. Pak se odvrátil. Dotkl se paže jednoho z mužů po svém boku a odvedl ho mimo
skupinku. Můj otec něco řekl a vysoký muž se na mě zadíval.
Skvělé. Strážní mě bez pochyb brzy najdou. Vypadá to, že přijdu o večeři.
Můj otec se s úsměvem obrátil zpět ke skupince. Okamžitě si jeho pozornost žádalo několik lidí. Přistoupil k němu obtloustlý muž vyhlížející jako obchodník a zastínil
mi na otce pohled. Muž byl ve středních letech s hnědými, místy prošedivělými vlasy. Vypadá to, že mám prvního podezřelého – Roy vážně nemohl věnovat vzhledu
těch lidí o trochu víc pozornosti, že? Povzdechla jsem si.
„Kdo je to?“ zeptal se Falin znovu.
Zavrtěla jsem hlavou. Nebyla jsem si jistá. Měla jsem určité obavy, ale dokud si nepotvrdím, že je to můj otec, nehodlala jsem říct ani slovo. Opět jsem proskenovala
dav. Ta temnota, již jsem ucítila, když jsme se na sebe s otcem podívali, se už nevrátila. Ani jsem nic podobného nevycítila od nikoho jiného. Takže se Coleman ukryl.
To nám věci trochu ztěžuje.
„Kdo je ten muž?“ zeptala jsem se a pokývla na muže těsně po padesátce se světle hnědými vlasy, který právě opustil skupinku lidí shromážděných kolem mého otce.
Rychlým krokem přešel sál a vyšel postranními dveřmi. Jakmile za ním práskly dveře, konverzace na moment ustala, ale pak se lidé opět rozhovořili.
Falin se chvíli díval na dveře a pak řekl: „Pratt Bartholomew, nový viceguvernér. Je to známá firma a vážně horká hlava. Je to ten, koho hledáme?“
„Přestaňte na mě tak tlačit. Ještě nevím. Jen se dívám po těch, co odpovídají popisu.“
„Popisu?“
Jasně – vždyť jsem Falinovi neřekla o Royovi. „Vysvětlím to později.“
Na dveře se dívalo několik dalších zaražených lidí. Ten obchodník pořád žvanil, ale aspoň se pootočil tak, že jsem teď viděla na svého otce. Jeden z jeho asistentů,
muž s hranatou tváří a brýlemi, se naklonil a něco rychle řekl. Ať to bylo cokoli, můj otec přikývl a asistent odchvátal pryč. Bez pochyb jde za Bartholomewem.
Mou pozornost upoutal muž stojící za tou skupinkou. Všimla jsem si ho hlavně proto, že mě pozoroval. Táhlo mu na padesát a vlasy měl tmavě hnědé. Když si všiml,
že se na něj dívám, v tichém přípitku zvedl sklenku s brandy.
Staženými rty jsem se na něj pousmála a pak se naklonila k Falinovi. „Kdo je tamto?“
„Jefferson Wilks III. Senátor za opoziční stranu.“
Člen Strany za rovná práva a tady? Jistě, byla jsem tu já a to jsem byla v současné sobě nejznámější – nebo nechvalně známá – čarodějnice v Nekrosu.
Falin mě vzal za ruku. „Měli bychom se jít představit?“
Zavrtěla jsem hlavou a pokývla ke stolu s jednohubkami. Potřebovala jsem cítit, že mě mé nohy zas poslouchají, a nedokážu se usmívat a nezávazně konverzovat,
dokud se mi to nepodaří.
Falin mě doprovodil ke stolu, ale jakmile jsme k němu došli, někdo na něj zavolal.
„Já tu zůstanu,“ řekla jsem a odmávla jsem ho, aby šel.
Chvíli mě pozoroval, pak přikývl. Téměř jsem si oddechla úlevou. Byla jsem tak sama, jak jsem jen mohla být v sále plném cizinců. A bylo tu jídlo.
Vzala jsem z mísy uprostřed stolu několik jahod zalitých čokoládou a pak se přesunula ke krekrům. Škoda, že jsem si nevzala větší kabelku.
Když jsem si nandávala na krekr kaviár, zaslechla jsem známý zvonivý smích. Šla jsem pohledem po zvuku až ke skupince mladých dívek, v jejichž středu stála
Casey. Pryč bylo černé oblečení a nateklé oči. Dnes na sobě měla dech beroucí rudou róbu, která přitahovala pohled každého muže hlubokým výstřihem doplněným
zlatým náhrdelníkem. Smála se něčemu, co jedna z jejích společnic řekla, a ten smích zněl skutečně, byl plný života, nenucený.
Předstírala jsem, že mě fascinuje ledová socha, jen abych se dostala blíž. Zatímco jsem pozorovala pár v životní velikosti vytesaný z kusu ledu, potlačila jsem drobet
své vědomí, abych povolala ostatní smysly. Jako první aktivní magii jsem vycítila amulet, který zabraňoval soše, aby roztála. Vztáhla jsem se dál. Každá dívka ve
skupince měla alespoň jeden amulet, ale Casey jich měla nejvíce. Všechno to byla slabá, sotva postřehnutelná kouzla. Kde jen sehnala tak fušersky očarované amulety?
Znovu jsem je proskenovala svými smysly a zaváhala. Obrovský diamant, který jí spadal do výstřihu, obsahoval kouzlo přitažlivosti navržené tak, aby si jí každý všiml
a obdivoval ji. Byla to šedá magie – bylo nezákonné ji prodávat i kupovat. Kde sakra přišla k něčemu takovému?
Koutkem oka jsem zahlédla, jak se ke skupince, kde Falin právě „konverzoval“, přidalo několik mužů. Jeden z těch, kteří se ke skupince přidali, byl můj otec.
Soustředil se na Falina. A sakra.
Rozhlédla jsem se. Strážné bylo snadné rozeznat – gorily vypadají nebezpečně i v oblecích. A několik z nich se právě blížilo.
Odešla jsem od stolu s občerstvením. Bylo to příliš nápadné místo. Lidé se za mnou ohlíželi, když jsem je míjela, a já se usmála a přinutila se zpomalit. Pokud ze sálu
vyběhnu, přitáhnu jen víc pozornosti.
Kráčela jsem k zadní části sálu, kde opona zakrývala vchod do zadní haly, kterou používali dodavatelé občerstvení. Předpokládala jsem, že ji využívají i dnes. Aniž
bych se ohlédla, vklouzla jsem do haly a překvapila tak číšnici.
Vyjekla, když mě uviděla, a snažila se ukrýt za zády poloprázdnou sklenku vína. Tác s ostatními, ovšem plnými sklenicemi, které měla odnést do sálu, ležel na křesle
za ní.
Pousmála jsem se na ni svým nejlepším úsměvem ovíněného člověka. „Ztratila jsem se. Kde jsou toalety?“
Slečna postavila poloprázdnou sklenku na tác, aby mi popsala cestu – špatným směrem mimochodem – ke koupelně. Svědomitě jsem ignorovala skutečnost, že
upíjela svému zaměstnavateli ze zásob, a doufala jsem, že podobně ona zapomene, že mě vůbec kdy viděla.
Jakmile zvedla tác a zmizela za oponou, vykročila jsem do chodby. Po několika odbočkách jsem se dostala do obytné části sídla.
Plížíš se pryč, aby tě nevykopli. Geniální, Alex. Setřásla jsem tu myšlenku. Koneckonců pokud se dokázal Coleman ukrýt před mými smysly, korzování pozbylo
smyslu. Teď už jsem mohla klidně čmuchat kolem.
Vydala jsem se po schodišti do druhého patra. Měla jsem namířeno do otcovy pracovny, ale nejprve jsem se zastavila v Caseyině apartmá. Nezamlouvalo se mi, že
měla na sobě amulet šedé magie. Klika na dveřích při pootočení tiše klapla. Vklouzla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře.
Přeběhla jsem přes obývací pokoj. Mezi jednoduchými dekoracemi se nic zajímavého nenalézalo. Jakmile jsem došla ke dveřím její ložnice, zaváhala jsem. Svými
smysly jsem ucítila slabé zalechtání magie. Zbytková magie? Co dělá zbytková magie v srdci Caseyina apartmá?
Otevřela jsem dveře a rozsvítila.
Její ložnice byla větší než celý můj byt. Uprostřed pokoje stála postel s nebesy a vzdušnými krémovými záclonkami. Na zdi naproti nohám postele visela menší
plazmová televize a po jedné straně postele stál malý noční stolek s lampou. Kromě dubové truhly u nohou postele, šatní skříně a malé knihovny tvořily jediný doplněk
ložnice svíčky ve vysokém svícnu.
Zamračila jsem se na ně. V pokoji stály další čtyři svícny, umístěné do čtyř hlavních světových stran. Co má Casey za lubem? Přiblížila jsem se. Šimrání zbytkové
magie zesílilo, teď jsem ho slyšela jako tiché hučení. Překročila jsem místo, kde byl vztyčen okraj kruhu, dřív než jsem si uvědomila, že tam byl.
Dobře, někdo si tu rozhodně hrál s magií.
Přešla jsem k její skříni. Ve stroze zařízené ložnici byly stříbrné rámečky s fotografiemi postavené na okraji skříně jedinými osobními předměty. Na jedné fotografii
byla Casey obklopená kamarádkami v nadýchaných šatech, na jiné stála mezi otcem a Colemanem, na další byla ve skupině senátorů. Na poslední fotografii byla
mnohem mladší Casey stojící vedle našeho staršího bratra Brada. Zvedla jsem těžký kovový rámeček a pod prsty mě zašimrala magie.
Kouzlo?
Ukrývací kouzlo. Zamračila jsem se. Co to schovává? Pro senzitivy bylo ukrývací kouzlo v podstatě červeným výstražným světlem oznamujícím: „Tady je něco
zajímavého!“ A jakmile víte, že tam něco je, je velmi snadné kouzlo obejít.
Zavřela jsem oči a přejela prsty po zadní straně rámu. Pod prsty jsem ucítila měkkou látku kapsy. Sáhla jsem dovnitř a vytáhla tenkou knížku o velikosti dlaně. Kůže
vazby byla neposkvrněná a měkká věkem. Lehounce vrčela, jako by absorbovala magii používanou ve své blízkosti, ale tahle magie byla cítit lepkavě. Otevřela jsem
knížku.
Stránky byly psané rukou, písmo bylo malé, nahuštěné a hranaté, nemohla to psát má sestra. Otočila jsem stránku a spatřila nákres kruhu s vyznačenými hlavními
a strážnými body. Kniha kouzel? Otočila jsem několik dalších stránek. Došla jsem ke kouzlu, které bylo navržené k tomu, aby v nepřátelích vzbudilo strach. To není jen
kniha kouzel. To je kniha šedých kouzel.
Za mnou se s bouchnutím rozrazily dveře. „Co ty tu děláš?“
Otočila jsem se a knihu ukryla za zády.
Ve dveřích stála Casey, tváře jí zrudly vztekem a soutěžily tak se šarlatem jejích šatů. Malé pěsti si zapřela v bok, lokty vystrčila do stran, jako by se snažila zabrat co
nejvíce prostoru. „Ptám se znovu. Co tady děláš?“
„Tady jako na večírku nebo…“
„Tady jako v mém pokoji, Alexis.“ Vpadla do ložnice, ale zastavila se u hrany postele.
Pořád jsem v ruce držela tu knihu. Co s ní mám sakra udělat? Odkašlala jsem si a do očí jsem se jí nepodívala. „Jak jsi mě našla?“
„Věděla jsem, že jsi vpadla na večírek, protože jsem tě viděla. Věděla jsem, že jsi v mém pokoji, protože jsi překročila můj kruh.“
Podívala jsem se na kruh vytyčený svícemi, které tvořily hlavní body. „Pak jsi…“
„Čarodějka?“ Povytáhla dokonale upravené obočí a překřížila si paže přes hruď. „Ano. A pokud to řekneš tátovi, popřu to a pak ti ze života udělám peklo.“
„Ale…“ Ale mě se rodina zřekla, protože jsem čarodějka. Měla jsem nálepku bastarda. A přitom Casey, otcova oblíbenkyně, jeho milovaná, skrývala fakt, že je taky
čarodějnicí. „Jak si toho mohl nevšimnout?“
Kecla si na postel, šarlatová róba tvořila ke krémové přikrývce kontrast ostřejší než rudé polštáře. „Prosím tě. Táta je ten nejnevnímavější normál na světě. Máma mu
musí čarovat pod nosem celá léta.“
„A co Brad?“ zeptala jsem se a ona se odvrátila.
To on jí dal tu knihu kouzel? Byla přece ukrytá za jeho obrázkem. Casey se na mě stále ani nepodívala. Poklekla jsem a schovala knihu do boty. Nebylo mi to
pohodlné. Snažila jsem se ji zastrčit hlouběji, ale postel se pohnula, jak si Casey přesedla. Vstala jsem, narovnala si sukni a snažila se tvářit nevýrazně.
„O Bradovi jsem nic neslyšela. Nikdo o něm nic neslyšel. Nemyslíš, že by ti táta zavolal, kdyby o něm něco věděl? Tudíž, ať je kdekoli, neví to a já ani nevím, jestli je
čaroděj. Po tom, co se stalo tobě, no, ty víš…“
Jo, věděla jsem. Poté, co se o pozornost přihlásily mé schopnosti norny a zjistilo se, že je nemohu nijak ukrýt, mě můj otec poslal do internátní školy pro norny, a to
hned po zápisu. Bylo mi osm, když jsem si poprvé sbalila kufry a sama nastoupila na palubu letadla, které mě dopravilo do akademie. Casey byly tehdy čtyři. Věk, kdy
je člověk snadno ovlivnitelný.
„Kdy sis to uvědomila?“
Krátce pokrčila drobnými rameny. „Nejspíš jsem vždycky věděla, že jsem senzitivní, ale učitele jsem našla teprve před pár měsíci.“
„To ty jsi očarovala diamant, co máš na krku?“
Zvedla ruku k náhrdelníku, ale nepodívala se na něj. „Ano.“
„Casey, to je šedá magie. Ať je tvůj učitel kdokoli, měl tě varovat, jaké následky může mít šedá magie na –“
„Na to se tě nikdo neptal, Alexis. Nepleť se do mých věcí.“ Vztekle se na mě podívala. Přesně tak se na mě dívala, když jsme byly ještě malé děti. Tímtéž tónem,
jaký tehdy používala, teď dodala: „A vypadni z mých pokojů.“
„Casey, já…“
„Jestli neodejdeš, zavolám ochranku.“
Přemýšlela jsem, že neodejdu. Jen abych ji naštvala. Ale pokud by teď zavolala tátu, bez okolků by mě strážní vyvedli ven. Otočila jsem se a vyprovodila se.
Nedostala jsem se daleko.
Jakmile jsem sešla zpátky do haly, na rameni mi přistála mohutná ruka. Ztuhla jsem. Přistižena.
Muže s hranatou čelistí jsem nepoznala, ale on očividně znal mě. Postrčil mě dopředu a já ho neochotně nechala, aby mě odvedl do otcovy kanceláře. No, stejně jsem
se tam chtěla dostat – jen za jiných okolností.
Můj otec seděl za mohutným mahagonovým stolem, ruce spojené do špičky měl zvednuté před rty. Od chvíle, kdy jsem vešla, ze mě nespustil pohled, ale nic neřekl.
Ten mohutný strážný – nebo asistent, nebo jak mu otec říkal – mě postrčil ke kožené židli u stolu naproti otci. Opřela jsem se a snažila se vypadat, že je mi tu příjemně.
Můj otec stále nic neřekl.
Hra o nervy? Pokusila jsem se povytáhnout obočí, ale ačkoli nebyly teď mé stehy vidět, byly tam. Výsledkem bylo, že jsem se zamračila. Můj otec mě jen pozoroval,
tvář bez výrazu.
Poposedla jsem, šaty mi zavířily kolem bot. Dobře. Jestli nebudeme mluvit, můžu udělat něco jiného. Soustředila jsem se, otevřela své smysly a našla – nic. Neměl ani
amulet na ochranu obleku, aby vypadal stále dokonale, i kdyby na sebe u večeře vykydnul omáčku. Stejným způsobem jsem prohledala i ty dva jeho goriláky, jelikož
pravděpodobně byli předtím v té skupince. Jeden měl amulet, u kterého jsem nerozpoznala účel, ale byl cítit neškodně. Druhý neměl na sobě žádnou stopu po magii.
Pořád nikdo nepronesl ani slovo.
Znovu jsem si poposedla a položila si dlaně na sukni.
„Nuže?“ zeptala jsem se.
Můj otec zvedl hlavu. „Vždy jsi byla netrpělivá.“ Spustil ruce a natáhl se pro pero. Začetl se do dokumentu před sebou, jako by na mě zapomněl.
Mě neoblbnul.
Aniž by vzhlédl, řekl: „Toto je podruhé během několika dnů, kdy ses vkradla do mého domu. Co chceš, Alexis?“
Dívala jsem se na vršek jeho hlavy, neodpověděla jsem. Ticho se protahovalo, viselo ve vzduchu mezi námi. Nakonec položil pero a vzhlédl. Trpělivá, nebo ne, došlo
mi, že musím být tak neústupná jako on, tudíž jsem držela jazyk za zuby.
Uplynula delší chvíle a on stiskl rty do úzké linky. „Alexis. Mám pro své činy jisté důvody. Mám plán. Můžeš ty říct totéž?“ Podíval se přes mé rameno a řekl:
„Vyprovoďte ji ven. A upozorněte na ni strážné, ať se tu už znovu neobjeví.“
Naše schůzka skončila. Gorilák stojící za mnou mi stiskl rameno a já bez dalších průtahů vstala. Jak jsem šla ke dveřím, otočila jsem se a podívala se na otce.
„Mimochodem, Georgi, skvělá party, ale jedna věc mě překvapila. Proč jsou přátelé a přívrženci Strany za lidi, která nenávidí čarodějnice, ověšeni amulety na
plastiku obličejů a koz?“ Otočila jsem se na podpatku a vypadla z pokoje. Gorilák za mnou musel přidat do kroku.
Zavrtěla jsem hlavou a brala schody po dvou. Tohle jsem mu vážně odsekla? Kozy? I po všech těch letech jsem ho měla pod kůží. Ale jedna věc alespoň byla jistá:
ten muž byl zcela jistě můj otec.
11. kapitola
Opřela jsem se o bránu a usmála se směrem k siluetě strážného. Jen jsem doufala, že mě Falin uvidí, že na něj čekám, jinak si budu těžko shánět odvoz. Vážně jsem
pochybovala, že budu mít v tomhle směru štěstí.
Nemusela jsem se bát. Ani ne dvacet minut poté, co mě vyhostili z večírku, zavrčel u brány Falinův kabriolet. Z jeho napjaté čelisti mi bylo jasné, že se mu
nezamlouvá, že musel odejít z večírku ještě před večeří. Co jsem na to mohla říct? Nikdy dřív jsem na rande nebyla. Neznám pravidla.
„Kam jste šla?“ zeptal se, když příliš prudce zatočil.
„Na průzkum.“
„Kvůli vám nás vykopli.“
Svezla jsem se hlouběji do sedadla a překřížila si paže na hrudi. „Stejně by se to stalo. Možná jste náznaky nepochytil, ale s otcem moc dobře nevycházíme. Proč jste
vůbec použil mé pravé jméno? Tím jste otce v podstatě požádal, aby nás vyhodil.“
Falin zavrčel, což jsem si mohla vysvětlit jako pobavení i znechucení.
„Můžu položit hypotetickou otázku?“ Nečekala jsem na odpověď. Zeptám se teď, protože po dnešním večeru se mnou už nikdy nepromluví. „Kdyby existovalo kouzlo, které lidem saje duši, jak by se dalo zrušit?“
Dupl na brzdy a auto sebou smýklo přímo před semaforem, kde svítila červená. Čekala jsem.
Naskočila zelená, ale auto se nepohnulo a on mi stále neodpovídal. Fajn, co je to dneska s lidmi, že se jim nechce mluvit?
Luxusní kůže pode mnou zavrzala, jak jsem si poposedla, a řidič v autě za námi nalehl na klakson. Kabriolet se rozjel.
„Vy nemluvíte o kouzle, které duši vyžene. Mluvíte o kouzle, které duši pohltí?“ Hlas měl ostražitý a smrtelně vážný.
Vzhledem k tomu, že šlo o mou duši, byla jsem vážná i já.
Přikývla jsem a čekala, ale nic dalšího už neřekl.
„Nuže?“
U boku mu zašvitořil telefon, ale on se na mě otočil, pouliční lampy mu ozářily vážnou tvář. „Proč si myslíte, že znám odpověď?“ Telefon mu znovu zazvonil a on si ho
jednou rukou vytáhl z pouzdra u pasu. „Andrews,“ zavrčel místo pozdravu.
Protože se zdá, že toho dost víte. Neřekla jsem to. Místo toho jsem si poškrábala rány na rameni a otočila se k temnotě za okénkem na mé straně. Dala jsem mu co
největší iluzi soukromí, jakou jsem v tomhle malém autě mohla. Pokud můj otec není Coleman, kdo je to? Když jsem ucítila ten závan černé magie, bylo kolem až příliš
mnoho lidí. Mohl to být kdokoli z nich. Potřásla jsem hlavou.
„Jsem blízko. Budu tam za chvíli.“ Falin zaklapl telefon a stiskl knoflík. Noc i naše auto ozářila modrá policejní světla. „Změna plánu,“ řekl. „Došlo k vraždě. Odveze
vás domů některý ze strážníků na místě činu.“
Myslela jsem si už dřív, že Falin řídí jako šílenec, ale ta modrá světla ho donutila sešlápnout plyn až k podlaze. Během chvilky jsme vjeli na štěrkovou cestu, kde stálo
plno policejních aut. Ztěžka jsem polkla. Mé noční vidění se léty používání záhrobního zraku poničilo a modrá světla nijak nepomáhala, ale podle toho, co jsem viděla,
mi tohle místo připadalo povědomé.
„Hm, Faline, je tohle opuštěné skladiště?“
„Jo.“ Zaparkoval a vyskočil, zabouchl za sebou dveře. „Zůstaňte v autě.“
„Počkat! Já –“
„Zůstaňte v autě.“
Zapadla jsem zpátky do sedadla, povytáhla si sukni a hodila nohy na přístrojovou desku. Vylovila jsem z boty knihu kouzel a přendala ji do kabelky. Pak jsem čekala
a počítala. Došla jsem k padesátce. Už musel vejít dovnitř.
Rozhlédla jsem se, ale moc jsem neviděla. No, buď teď, nebo nikdy. Vyklouzla jsem z auta a tiše za sebou zavřela dveře. Pak jsem šla za světly na konci štěrkového
parkoviště.
Budova byla osvětlena tolika lampami, že jsem po cestě do ničeho nenarazila, ale rohy, kam světlo nedostoupilo, byly plné stínů. Vyhýbala jsem se jim, zatímco jsem
mířila ke žluté policejní pásce.
„Alex, holka, jsi to ty?“
Otočila jsem se za zvukem svého jména. Mým směrem vykračoval muž, pravděpodobně polda. Nebo možná nevykračoval. Možná měl jen slabost v kolenou. Zírala
jsem na něj moc dlouho, snažila se přiřadit stíny pokrytou tvář někomu, koho znám.
„Jsi to ty, Alex. Skoro jsem tě takhle vystrojenou nepoznal.“
Poznala jsem hlas. „Detektive Jensone. Jak se máte?“
Pokrčil rameny, ale tvář měl bledší, než by měla být. Jenson byl na oddělení vražd sotva pět let, ale v očích už měl poraženecký výraz. Od příchodu k vraždám byl
Johnovým parťákem, ale nikdo nečekal, že u jednotky vydrží tak dlouho.
„No, takže se teď strojíš, když se jdeš podívat na místo vraždy? Že by na tebe měla sláva takový vliv?“ nadhodil Jenson. Nedokázala jsem říct, jestli za to mohou
stíny kolem, že úsměv na jeho tváři připomíná spíš úšklebek.
Obecně vzato jsem měla Jensona ráda. Občas zašel k Johnovi na úterní večeři a obvykle si také vážil práce, kterou pro policii vykonávám. Vítr se změnil a přinesl
s sebou hnilobný zápach zvratků.
Nakrčila jsem nos. „Je to špatné, co?“
Ohlédl se přes rameno k budově za námi. „Před chvílí jsem zahlédl detektiva Andrewse. Co je John v nemocnici, cestu si na místo činu vyšukáváš, co?“
Zamrkala jsem a měla jsem co dělat, abych mu nevrazila facku.
„Nemůžu uvěřit, že tu probíráme mé návyky ohledně schůzek, detektive.“
„Neslyšel jsem o tom, že bys randila.“ Naklonil se ke mně.
Zápach zvratků nepřinášel vítr. Vycházel z jeho úst. Ať to bylo ve skladišti jakkoli špatné, nehodlám tu stát a nechat se urážet, jen aby se on dokázal vyrovnat s tím,
co uvnitř viděl. Ustoupila jsem.
„Dobrou noc, detektive.“ Odešla jsem, aniž bych se otočila. Kretén. Kde jen přišel k tomu, že…
Potřásla jsem hlavou. Mám už tak dost starostí, nehodlám marnit čas přemýšlením o Jensonovi. Potřebovala jsem lepší výhled na průčelí skladiště. Ale už teď jsem
věděla, co se děje. Zabořily se do mě drápy děsu a já to prostě věděla. Tohle bylo totéž skladiště, do kterého mě vzal Roy. A věděla jsem, že ať je uvnitř cokoli, je to
horší, než si Jenson dokázal vůbec představit.
Obešla jsem skladiště až dozadu. Do noci tu zářila lampa, osvětlovala tři zatlučené nákladní doky – prostřednímu doku chyběly panely. Měla jsem v plánu se vrátit
zpátky, jakmile si potvrdím, kde vlastně jsem. Skutečně, chtěla jsem se vrátit. Cítila jsem ze skladiště magii. Nechtěla jsem vidět, co bylo uvnitř. Ale před prostředním
dokem stáli tři lidé, viděla jsem je tak jasně, jako by stáli na přímém slunci. Jedním z nich byl Death.
Vzhledem k tomu, že polda, který stál mezi mnou a těmi třemi postavami, byl zahalen závojem stínů, mi bylo jasné, že Deatha a jeho společníky vidím na psychické
úrovni. Což znamenalo, že jsou všichni sběratelé duší. Death byl jediným sběratelem, kterého jsem zatím poznala. Nikdy jsem ani neslyšela o jiné stínové čarodějce,
která by byla v kontaktu s více než jedním sběratelem najednou. Protáhla jsem se pod páskou.
Byla jsem na půl cesty k doku, než jsem si vzpomněla na toho poldu, který tu hlídal okolí. A vzpomněla jsem si na něj jen proto, že mě chytil za loket.
„Je mi líto, madam. Musíte zůstat na této straně… Och, slečna Craftová. Nepoznal jsem vás.“
Podívala jsem se na strážníka, který byl nejspíš mladší než já a pravděpodobně právě absolvoval policejní akademii. Noví policisté se dělili do dvou kategorií: vše
dělají přesně podle příruček, nebo jsou nejistí a potí se. Doufala jsem, že tenhle polda patří do té druhé skupiny.
„Dobrý večer, strážníku,“ pozdravila jsem a usmála se. „Přivezl mě detektiv Andrews.“
To byla pravda. Falin mě přivezl. Ať si z toho strážník vyvodí, co chce.
Mladý policista pustil mou paži. „Och, omlouvám se, slečno Craftová. Nikdo mi neřekl, že máte přijít na místo činu. Pokud jste ji ještě neviděla, snadněji se k ní
dostanete zepředu.“
K ní? „Jen se tu trochu rozhlížím, díky.“ Hodila jsem po strážníkovi dalším úsměvem. Když člověk způsobí skandál, jedna věc je jistá – každý na oddělení znal mé
jméno a věděl, že oživuji mrtvé. Ale pokud si potvrdí mou historiku, přistihnou mě tu. Přidala jsem do kroku.
Death se díval, jak se k němu blížím, ale ti dva další sběratelé nedali najevo, že by si mě všimli. Nebo jim to možná bylo jedno. No, když vás lidé nevidí, je zbytečné
se schovávat.
Ti tři sběratelé nemohli být odlišnější. Death měl jako obvykle džíny a černou košili. Vždy jsem si myslela, že černá je pro sběratele něco jako povinná barva, ale žena
měla zářivě oranžový top, bílé bokové legíny a boty ke kolenům. Její dredy měly stejnou oranžovou barvu jako top a spadaly jí do půlky zad. Už jsem slyšela
o sběratelkách, ale ona vypadala, jako by si spíš odskočila z technoparty než jako sběratelka duší.
V kontrastu k těm dvěma sběratelům byl ten třetí docela nevýrazný. Měl šedý oblek doplněný povadlou květinou v klopě. Šedé vlasy měl ulízlé z obličeje a držel
hůlku, která měla jako držadlo stříbrnou lebku.
Když jsem se přiblížila, Death se dotkl ženiny paže a utišil ji tak dřív, než jsem k nim přišla na doslech. Podívala se na něj a pak sledovala jeho pohled až ke mně.
Sotva se na mě sice podívala, ale muž v šedém obleku mi zastoupil cestu.
Zaváhala jsem. Death měl ve zvyku procházet smrtelníky, v jeho přítomnosti cítili chlad, ale co se týče mě, sběratelé měli pevnou podobu. Nechat do sebe pana
Šedivce narazit, abych to dokázala, by nebyl dobrý nápad. Ustoupila jsem mu z cesty a dívala se mu přitom do očí. On povytáhl obočí a já si všimla, že jeho tvář,
obklopená vší tou šedou, je mladá.
Žena si dala ruce v bok, její zářivé nehty se jí zabořily do kůže. Zírala na Deatha. „Co… Ty ses jí ukázal?“
Ignoroval ji a natáhl ruku. Držet se za ruce nepatřilo do našeho repertoáru. Možná jde o společenský zvyk mezi sběrateli? Nevěděla jsem, ale jeho ruku jsem přijala.
Ledovými prsty sevřel mé, jeho dlaň vyslala do mé paže chladivý záchvěv i navzdory dusnému vzduchu.
Zatáhl mě za ruku a postavil si mě po boku. „Proč tu jsi, Alex?“
Já se ho mohla zeptat na totéž. Ale pak jsem dostala lepší nápad. „Vzal jsi duši oběti?“
Technařka zavrčela. Vydala zvuk, který bych čekala u tygra, ale rozhodně ne u něčeho, co má lidskou podobu. Jistě, lidská podoba neznamená, že je dotyčný
člověk. Podívala se na mou ruku v Deathově a zvlnila rty. „Jsi blázen.“ Ustoupila a podívala se na muže v šedém. „Víš co? Jdu pryč. Jste blázni, vypořádejte se s tím
sami.“ Pak zmizela.
Co tohle bylo? Vzhlédla jsem k Deathovi. Rty, které se obvykle usmívaly, měl stažené, v očích mu chyběly obvyklé jiskřičky.
Naklonila jsem se blíž, až jeho chlad zavanul o mou pokožku a mně naskočila husí kůže. „Co se tu děje?“
Podíval se na mě unavenýma očima, jeho pohled jsem cítila jako závaží, když pozoroval mou tvář. Pak jeho pohled sjel níž, zavadil o škrábance na mém rameni a zaváhal, než se vrátil zpátky k mé tváři. „Myslím, že nám můžeš pomoct.“
Muž v šedém zavrtěl hlavou. „Na tomhle se nechci podílet.“
„Pak tedy všichni odejdeme. Je konec,“ řekl Death, ale jeho ruka sevřela mou ještě pevněji.
Muž zhoupl v rukou hůlku jako kyvadlo. Opět zavrtěl hlavou, ale tentokrát pomalu a nejistě. „Ne. Ne, myslím, že to nemůžeme.“ Hůlka se zastavila. „Buď opatrný,“
varoval ho a pohledem střelil ke mně.
Death přikývl a sevření jeho prstů se změnilo. Otočil se, aby se na mě podíval, stále držel mou ruku, až se dostala mezi naše těla. „Musíš přísahat, že nikomu
neřekneš, jakou roli sehrajeme v tom, co se stane. V tom, co dnes zjistíš.“
Naklonil se, tvář měl jen několik centimetrů od mojí, velmi blízko, ale v očích neměl ani náznak škádlení. „Může to být nebezpečné. Nemusíš souhlasit,“ zašeptal.
Polkla jsem. Bude to nebezpečné a já o tom nesmím nikomu říct? Éra skrývání se a tajností měla čarodějkám a čarodějům dávno skončit. OLMN doporučilo,
abychom se o své znalosti s lidstvem podělili, tak jsme uposlechli. Ale Death už dvakrát odmítl přijmout duši, protože jsem ho o to požádala. A zachránil mi život.
Nikdy ode mě nic nechtěl. Můžu to udělat, ať už je to cokoli a podmínky jakékoli. Přikývla jsem.
Death se usmál, ale napětí v koutcích rtů a vážnost v očích vyzradily, že to není nadšený úsměv, spíš jako by jen přijal mé rozhodnutí. Zvedl ruce k mé tváři a mně se
po krku rozběhl mráz. „Přísahej.“
Otevřela jsem ústa zrovna ve chvíli, kdy jsem za sebou uslyšela kroky.
„Slečno Craftová, jste v pořádku?“ zeptal se ten mladý strážník.
Death se zamračil, což ale strážník nemohl vidět. Nejspíš jsem jen vypadala jako šílenec, jak jsem tu tak stála a povídala si s neviditelnými lidmi. Otočila jsem se.
„Jsem v pořádku, díky. Já… připravuji se, než půjdu dovnitř.“
Přikývl, ale dál se tvářil podezíravě.
Čekala jsem, dokud nebyl mimo doslech, a pak se otočila na Deatha. „Nic neřeknu.“
Muž v šedém se posměšně uchechtl a Death zavrtěl hlavou. Spustil ruku z mé tváře, vzal do dlaně prsty mé volné ruky a zvedl je, až se mi před očima objevil
obsidiánový prsten.
„Chci skutečnou přísahu, Alex,“ řekl.
Zatraceně. Nesnáším vázací přísahy. Vše záleželo na volbě slov. Pokud vyřknu přísahu příliš obsažnou, nebudu moct mluvit o ničem, co uvidím. Jestli po mně bude
chtít víc, než co řeknu, budeme muset vyjednávat. Nadechla jsem se, načerpala trochu moci z prstenu a pak dodala magii do svého hlasu. „Přísahám na svou moc, že
bez tvého svolení nebudu mluvit o ničem, co dnes večer uvidím a co se bude týkat sběratelů duší.“
Přikývl. „Přijímám a slibuji, že se s tebou podělím o tajemství, která budeš této noci potřebovat ku pomoci.“
Pak se jeho moc střetla s mou, chlad se smísil s horkem. Téměř jsem viděla, jak se kroutí, mění. Pak se mocí naplněná přísaha vsákla do mé pokožky a v mysli, duši
i srdci se mi vytvořilo pouto. Zavřela jsem oči a prohnula záda. Cítila jsem v sobě váhu té přísahy. Brzy si na to zvyknu.
Death pustil mé ruce a otočil se. Pokývl na muže v šedém a oba vešli skrz panel do skladiště. Jo, jasně, kluci. Víte, já tak trochu neumím procházet předměty. Vlastně
bych neměla tak reptat. Deatha jsem nepožádala o nic výměnou za svou přísahu, ale on slíbil, že mi pomůže. Jen jsem doufala, že se ta pomoc týká i toho kouzla, které
mi vysává duši.
Panel byl stále pootevřený, jak jsem se mezerou v něm protáhla minule. Jen jsem prolezla dírou a snažila se přitom neponičit Tamařiny šaty. Když jsem posledně byla
ve skladišti, bylo odpoledne a slunce osvětlovalo bedny, které mi stály v cestě, ale za soumraku jsem jen viděla, že se zem skladiště topí ve tmě.
Death a muž v šedém už stáli na opačné straně prostoru. Dovnitř pronikalo trochu světla vnitřními dveřmi, za kterými bylo, předpokládám, tělo, ale ta trocha světla
nijak nepomáhala. Natáhla jsem ruce před sebe, kráčela pomaličku, ale už po necelém metru jsem narazila do bedny. Zatraceně.
Death vzhlédl, uvědomil si, že mám drobný problém, a vykročil ke mně. Věděl, že mám mizerný zrak, ačkoli si myslím, že ve tmě skladiště by měl každý problém
vidět. Death mě vzal za ruku. „Jdi v mých stopách.“
To se snáz řekne, než udělá. A to ani nezmiňuju fakt, že mě vedl za ruku někdo, kdo se obvykle nemusel vůbec starat o hmotné předměty. Kvůli tomu mě stále
zapomínal upozorňovat na věci, které mi stály v cestě a jimž jsem se potřebovala vyhnout. A ani ho nezajímalo, že by se mé šaty potrhaly, kdybych jimi zavadila
o bednu. Než jsme došli ke dveřím, byla jsem vděčná za své kozačky, které mi chránily kotníky a holeně, ale zároveň jsem se bála o Tamařiny šaty.
Muž v šedém čekal hned u vnitřních dveří, mával si hůlkou, jako by to byl lebkou ozdobený obušek. „Nuže, je ta tvoje holčina připravená jít dovnitř a použít magii?“
Death se zamračil a neodpověděl. Pak se podíval na mě. „Jsi na to připravená?“
Neměla jsem ponětí, co uvnitř uvidím, ale cítila jsem, že uvnitř bylo sesláno zlovolné či jinak násilné kouzlo. Prosakovalo z místnosti jako rozpínající se temnota. Měla
jsem pocit, jako by se mi měla pokožka odplazit z těla, jako by se snažila dostat co nejdál od té magie. Jedna má část křičela, abych se otočila a utekla. Ignorovala
jsem to. Přikývla jsem, obešla muže v šedém, pak Deatha a vešla jsem na místo, kde došlo při rituálu černé magie k vraždě.
12. kapitola
První, čeho jsem si všimla, byli poldové. Pohybovali se. Byl to instinkt přežití – pokud jste vyděšení, první věc, kterou vidíte, je ta, co se hýbe. Policisté byli rozděleni do
několika skupinek, fotili, označovali důkazy a balili je. Falin stál u protější zdi a mluvil s koronerem.
Pak jsem si všimla vybavení. Včera byl prostor prázdný, ani prach na zemi nenarušoval prázdnotu. Dnes byla zem pokryta rohožemi. Na rohožích byly umístěny
desítky svíček, většina z nich stále hořela. Svíce byly rozmístěny kolem ozdobené postele stojící uprostřed místnosti. A uprostřed kruhu. Po straně postele stál kulatý
stůl s láhví šampaňského a dvěma flétnovými sklenkami. Ze sloupku postele, který byl ke mně nejblíže, visel bílý hedvábný provaz. Bílá se ale postupně měnila v rudou
v místech, kde provaz obtáčel rudý předmět. Zírala jsem na to. Pochopila jsem, že to bude hodně zlé, když můj mozek potřeboval čas na zpracování informace, co je ta
rudá hrouda.
Zkrvavené chodidlo.
Zhluboka jsem se nadechla a doufala, že tím trochu uvolním ten uzel, co se mi udělal na žaludku. Nepomohlo to, ale alespoň jsem se přinutila odtrhnout od té scény
pohled. Pohledem jsem zavadila o zakrvácenou nohu a odhalený bok. Dívala jsem se na to; logické uvažování mi tvrdilo, že je to trup, ale já viděla jen vlhké, tmavé
kusy vyvstávající z rudě zbarvené kůže. Do hrdla mi vystoupala žluč a pálila mě na jazyku. Přesto jsem se přinutila zvednout oči výš. Ženská tvář se topila v rudé. Její
nevidoucí, mázdrou potažené oči zíraly na strop, rty měla zkroucené v nekončícím výkřiku.
To bylo na mě moc.
Zavrávorala jsem. Na nohou mě udržela jen Deathova paže, která mě objala kolem pasu, když mi nohy vypověděly službu. Žaludek mi ztěžkl a já zaskřípala zuby,
vzpírala jsem se křeči ve svém hrdle. Mně se na místě činu špatně neudělá!
Death mi přesunul svou chladnou ruku za krk. „Dýchej, Alex. Jen dýchej.“
Chlad pomohl, nevolnost trochu ustoupila a já přikývla a poslušně jsem polykala doušky vzduchu. Zatímco jsem bojovala s reakcí vlastního těla, magie v místnosti mi
narážela do mysli, snažila se najít skulinu v mé obraně. Kruh byl zrušen, ale černá, řezavá magie visící ve vzduchu byla stále aktivní.
Musím odtud vypadnout.
Narovnala jsem se, připravená dostat se tak daleko, jak mě mé roztřesené nohy dostanou, uprchnout a nikdy se nevrátit zpět. Death mě zastavil. Objal mě pažemi
kolem ramen, přitáhl si mě na širokou hruď.
„No tak, Alex. Dýchej zhluboka.“
Někde za mnou vydal muž v šedém otrávený zvuk. „Tohle je tvoje představa pomoci?“
Řezavý chlad z doteku Deathovy ruky ustupoval, nahradilo ho otupění. Plazilo se mi přes tvář, na hruď, dolů po nohou. Otupění je kamarád. Nebo to znamenalo, že
umírám.
Death mě pustil a ustoupil. Pohladil mě po znecitlivělé tváři a pak mi zvrátil hlavu. Dívali jsme se navzájem do očí. V temnotě jeho očí se odrážely chladné hlubiny
záhrobí. Mrazení, už tak přelévající se mi přes kůži, se zarylo hlouběji, vytahovalo na povrch tu část mě, která dosahovala k mrtvým. Mé štíty se rozlomily a poslední
kapky tepla mě opustily ve chvíli, kdy se místností převalila vlna šedavé patiny. Bez ochranného kruhu, v místě se zlovolnou magií ve vzduchu. Stála jsem na pokraji
propasti oddělující mrtvé od živých.
Death spustil ruku, ve tváři měl bolestný výraz. V mém záhrobním zraku se nezměnil – vypadal přesně jako normálně – ale stěny za ním popraskaly, na povrch se
drala rez. Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch byl teplý, ale při výdechu se mi před ústy srážela pára. Otočila jsem se.
Muž v šedém na mě zíral, jeho hůlka se zastavila ve vzduchu. „To bylo riskantní,“ zašeptal. Netušila jsem, jestli mluví ke mně, nebo k Deathovi.
Death přistoupil blíž, ale nedotkl se mě. Ukázal směrem ke středu místnosti. „Zeptala ses, jestli jsme přijali duši oběti. Nepřijali. Nemohli jsme. Potřebujeme tě, abys
našla, co z ní zbylo, a vytáhla ji z těla.“
Zamrkala jsem. „Duše je stále v těle?“ Otočila jsem se. Z hromady krve a vnitřností prosvítala bledě modrá záře. Duše byla stále uzamčena v mrtvém mase. Můj
žaludek se zkroutil, přestože byl utlumen chladem záhrobí.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“
Death povytáhl obočí. „Co ne?“
„Ona pořád cítí…“ Nedokázala jsem větu dokončit. Ta žena – nedýchající, tělo bez srdce, kůži na cáry – byla stále určitým způsobem naživu. Na nějaké úrovni cítila
vše, co se jí dělo.
Pevně jsem sevřela víčka. Nepomohlo to. Nyní jsem vše viděla na psychické úrovni, takže jsem vnímala slabý tep její duše ještě ostřeji. Shlédla jsem na podlahu a při
pohledu na popraskaný beton pod nohama jsem si uvědomila, že tu něco chybí. Rohože.
Vzhlédla jsem. Nebyly tu žádné rohože, žádné svíčky, žádný stůl se šampaňským. Přesunula jsem pohled na ženu. Stále tam ležela, její duše slabě tepala, ale místo na
zdobené posteli ležela na levném skládacím stole.
„Nechápu to. Co to vidím?“
„Ty zříš,“ řekl Death, jako by to vysvětlovalo vše. „Vidíš skrze všechny roviny existence, skrze pravdu.“
Nic v téhle místnosti neexistovalo? Tedy, ne že nic. Byl tu ten skládací stůl a značky, které rozestavovali policisté. Jelikož i tohle bylo pokryto rzí, znamenalo to, že
jsou reálné.
Vykročila jsem vpřed, ale zastavila se dřív, než jsem přešla hranici neaktivního kruhu. Byl rozlomen, ne uvolněn. Stále jsem ve zbytcích kruhu cítila odpor proti tomu
činu. Rituál byl přerušen?
Překročila jsem okraj kruhu a najednou jsem cítila, jako bych se ocitla uprostřed větrného víru. Všechny černé, hněvivé vlny energie, které do mě narážely při první
návštěvě tohoto místa, se zdály být jedinou kapkou deště v porovnání s bouří, která se do mě opřela nyní. Mé tělo se pod přívalem energie roztřáslo. Viděla jsem
kolem sebe ve vzduchu vířit černé pramínky a nebezpečné rudé uzly magie. Na moment jsem si pomyslela, že jsem dosáhla éterie. Ale ne. Jen tu vířilo tolik magie.
Udělala jsem další krok, a jako by mě ta magie dokázala vycítit, černá a rudá chapadla se vyřítila proti mně. Dosáhl na mě temný úponek. Plazil se mi vzhůru po botě,
aby se dostal na holou kůži.
Kůží mi pulzovala bolest, jak magie útočila na zbytky štítů, které mi zůstaly, zatímco mě vysávala záhrobní magie. Bolest se změnila v pálení a já vycouvala
z neaktivního kruhu. Death poklekl, přesunul ruku nad mou nohu, magie se rozplynula a za sebou zanechala jen duté tepání.
„Musíme ji dostat skrz,“ řekl Death a podíval se na muže v šedém.
„Bál jsem se, že to řekneš.“ Zvedl hůlku před sebe, jako by tím dokázal odehnat zlo. Pak přešel k hraně kruhu. „Tak dobře, do toho. Dochází nám čas.“
Nejistě jsem se na Deatha podívala.
„Jdi tam, kam on, a drž se blízko. Budu ti krýt záda,“ řekl.
Dobře. Příště se ale zeptám na detaily, než Deathovi odsouhlasím jakoukoli službičku. Postavila jsem se na krok za muže v šedém a překročila kruh v místě, kde on.
Opět mi na smysly zaútočila magie, zanechávala v mé mysli mastné skvrny, ale šlahouny magie po mně tentokrát nešly. Rozpínaly se kolem nás, otevíraly se před mužem
v šedém do podoby tunelu. Za mnou kráčel zády ke mně Death, dlaň napřaženou. Zdálo se, že vytvářejí ochrannou bublinu.
„Hej, kdo jste?“ křikl policista poblíž. Sběratelé se nezastavili, tudíž ani já.
„Vy dva tu nesmíte být!“
Dva? Vidí Deatha?
„Alex Craftová!“
Hlas patřil Falinovi. Rozhodně to byl on.
Nezastavila jsem se.
„Pane, oni právě prošli stolem.“
Sakra. Musel myslet ten stůl se šampaňským, který jsem viděla při vstupu. Teď jsem to ale neviděla.
„Co se to tu děje?“ ptal se Falin.
Policisté nejblíž k nám vytáhli zbraně.
„Nestřílet!“ zakřičel Falin. „Alex, pojďte sem. A hned!“
Dostali jsme se k posteli, nebo ke stolu, jak jsem to viděla svým záhrobním zrakem.
„Co teď?“ zašeptala jsem.
„Vytáhni ji z toho těla,“ řekl Death za mnou.
Jak to mám sakra udělat? Shlédla jsem na tělo a při pohledu na zářící glyfy vyřezané do ženiny pokožky jsem zamrkala. Dokud jsem viděla jen krev a vnitřnosti,
myslela jsem, že útok na ni byl brutální, ale teď jsem pochopila, že to byla precizní práce, každý řez měl svůj účel. Jeden symbol se opakoval pořád a pořád dokola.
Ostatní glyfy mu byly jak podobné, tak odlišné od těch, které jsem viděla na Colemanově těle.
Zatímco jsem to pozorovala, záře ženiny duše uvadala v úměře s tím, jak stále silněji zářily šarlatové glyfy.
Muž v šedém mě popadl za paži. „Pokud ji dokážeš osvobodit, udělej to teď.“
Přikývla jsem a vyslala do ní svou moc. V mrtvém těle spolu bojovaly život a smrt a život prohrával. Přála jsem si, aby má moc dokázala uzdravit její tělo, její duši, ale
to jsem nedokázala. Má moc byla spjatá se záhrobím.
Cítila jsem, jak se kouzlo z jejího těla propaluje do mého. Ledové, řezavé kouzlo. Ramenem mi projela bolest a já poznala, že to duši žroucí kouzlo roste, pohlcuje
mě. Ucukla jsem, stáhla jsem svou moc zpět. Pak jsem ucítila její duši.
V temnotě kouzla byla duše majákem světla a tepla. Jako můru přitahuje plamen, tak se má moc natáhla po duši. Ale duše a záhrobí nejdou dohromady. Duše, slabá
z boje s kouzlem, se ponořila hlouběji do těla. Ukryla se.
Vlila jsem do mrtvoly vše, co jsem měla. Tělesná teplota mi klesla, ale sotva jsem si toho všimla. Neměla jsem už žádné teplo, žádnou živoucí moc, kterou bych mohla
tělo nasytit, tak jsem ho naplnila chladem záhrobí. Má moc se vydala pro duši, která se před ní stahovala. Ženina duše se ukryla v místě, jež obvykle obývá stín, a také
jsem ho našla, znetvořený, rozervaný stín. Stejně jako Bethany. Má moc naplnila prázdný prostor a duše se před ním ukryla ještě hloub. Zatlačila jsem.
Kouzlo bylo pomalé a působilo metodicky. Já ne. Má moc se vlila do ženy hlouběji a rychleji, jak se snažila vyhnout se kouzlu a zároveň vytáhnout duši. Dosáhla jsem
její nejniternější základny a naplnila ji vším, co jsem měla, každou uncí své moci.
Duše vylétla z těla a já padla na kolena. Nade mnou, zářící slabou modří tam, kde se jí temnota nedotkla, se vznášela duše. Zakřičela, stále slabá z boje, ale naplněná
mou mocí. Nikdy jsem nechápala, jak vznikají duchové, ale na jednoho jsem se právě dívala. A nebyl příčetný.
Duch ženy zakvílel a vrhl se na muže v šedém. Kouzlo ji následovalo. Glyfy na jejím těle připomínaly nyní jen tmavé skvrny, z nichž vycházely tenké pokroucené
šlahounky. Přesně jako moje škrábance. Ale na rozdíl od kouzla sídlícího ve mně jsem toto viděla růst, a že rostlo rychle.
Muž v šedém napřáhl ruku a jeho prsty se sevřely kolem jednoho z tmavých glyfů. Zatáhl a duch zakvílel hlasitěji a vzdoroval jeho paži. Muž táhl dál, vytrhával glyf
i s pokroucenými kořeny. Jakmile se již nedotýkal ducha, tmavý glyf se rozplynul. Muž v šedém popadl další šlahoun glyfu a Death se k němu přidal.
Teď už mě nikdo nechránil před magií v kruhu. Její úponky se ke mně opět začaly stáčet. Čas vypadnout. Zvedla jsem se na nohy. Kolena mi poklesla a já
zavrávorala a málem znovu upadla. Dala jsem se do kupy, udělala další krok. To by šlo. Sotva třicet centimetrů od mé nohy se vinul jeden temný úponek a já se
rozběhla.
Vyběhla jsem z kruhu, ale nezastavila jsem se, dokud jsem nenarazila do zdi. Pak jsem se podél ní sesunula a přitáhla si třesoucí se kolena k hrudi. Death a muž
v šedém byli stále ve středu kruhu, vytahovali tmavé glyfy z ducha, ale byli už téměř hotoví. S každým zničeným glyfem se duch rozjasňoval, zpevňoval svou podobu.
Ale nepřestal vřískat.
Několik mužů pokleklo a zacpalo si uši. Další omdlel. Několik jich stále drželo zbraně namířené a připravené, ale zírali na ducha. Falin stál na opačné straně místnosti
a jediný se díval na mě. Můj zrak mi začal vynechávat, záhrobní zrak se uzavíral, takže jsem nyní viděla jen jeho stříbrnou duši hořící mu pod kůží. Ale nemusela jsem
mít zrak v pořádku, abych poznala, že je vážně hodně naštvaný.
Death vytáhl z ducha poslední glyf. Muž v šedém mu zasalutoval svou hůlkou, pak se otočil a vnořil do ducha paži. Žena nepřestala křičet, dokud ona i muž nezmizeli.
Death se otočil a usmál se na mě. Trans, ve kterém byli policisté drženi, se zlomil. Jeden na něj zakřičel, aby se ani nepohnul. Jiný rovnou vystřelil.
Snažila jsem se vyskočit na nohy, ale neposlouchaly mě, a já dopadla zpátky na zeď. Vyrazila jsem si dech a zamrkala. Mé vidění potemnělo. Ale viděla jsem Deatha.
Vypadal překvapeně, ruku si tiskl k hrudi. Čas se zpomalil. Death odtáhl ruku pryč, dlaň měl celou od krve.
„Ne.“ Chtěla jsem křičet, ale sotva mě bylo slyšet. Křik policistů se mi v hlavě proměnil v pouhé hučení, když jsem sledovala Deatha, jak padl na kolena.
Vlastní tělo jsem necítila, když jsem se snažila zvednout. Povedlo se mi to až na třetí pokus. Nemohla jsem dýchat, byla jsem slabá jako moucha, ale musela jsem se
dostat k Deathovi. Nemůže umřít. On je Death. On je Smrt.
Dveřmi za mnou vešel stín. „Zatracení hoši, nic nemůžou udělat pořádně.“
Do místnosti vešla sběratelka-technařka. Nehty jí zacvakaly, jak spletla prsty do sebe. „Řekla bych, že je to tvoje vina,“ řekla.
Jen jsem na ni zamrkala – nic víc jsem nezvládla. Neměla jsem magii, neměla jsem sílu. Technařka zavrtěla hlavou a neonové dredy se jí rozlétly kolem obličeje. Pak
rázně vykročila přes místnost. Přehodila si Deathovu paži přes rameno a napůl ho táhla, napůl nesla ven z kruhu. Někde za ní spadla něčí zbraň na betonovou podlahu.
„Jdeme.“ Technařka mě popadla za paži a táhla mě i s Deathem napůl na zádech ke dveřím, zpátky k prašnému skladu, kudy jsme se sem dostali. Zaklopýtla jsem.
„No, dej se do toho,“ řekla a postrčila mě ke zdi, a tedy alespoň dočasně mimo dohled poldů.
„Já, ech, co?“
„Vyměnila jsi esence života. Vrať je zpátky.“ Přitáhla Deatha blíž.
Natáhla jsem ruku a zastrčila mu pramen černých vlasů za ucho. Vždycky jsem to chtěla udělat, ale nikdy jsem nesebrala odvahu. Polaskala jsem jeho tvář, pokožku
měl na dotek žhavou.
Otevřel oči a zadíval se do mých. „Je mi to líto, Alex.“
Téměř jsem se rozesmála. To jeho střelili a on se teď omlouvá? Zavrtěla jsem hlavou.
Jeho ruka se zvedla k mé, přitiskl si mou dlaň na tvář. „Třeseš se.“
Podívala jsem se na něj uslzenýma očima. „O mě se neboj.“ Ta slova mě v hrdle pálila.
„Dej se do práce,“ vyštěkla technařka.
Přikývla jsem. Neměla jsem ponětí, co udělám, ale to jsem netušila ani s tou duší. Mohla jsem jen doufat, že jsem nespotřebovala všechno své štěstí.
Neměla jsem žádnou moc, na kterou bych se mohla napojit, ale ukázalo se, že to ani nepotřebuju. Otevřela jsem svou mysl, sama sebe, a stejně jako u mrtvoly se do
mě mé teplo, má životní esence sama vrátila. Horkost naplnila mé tělo. Horkost nijak výrazná, ale dost na to, aby zahnala chlad.
A pak udeřila bolest.
Svět kolem mě zrudl. Všude, ve všem jsem cítila jen bolest. Umírala jsem. Cítila jsem v každé buňce těla, že umírám, odcházím.
Sevřely mě silné paže a já si uvědomila, že se třesu. Ne, zmítám se.
„To přejde,“ šeptal Death a rukou mě laskal po vlasech. „To přejde.“
Death mě položil na zem, nemohla jsem se pohnout, jen jsem lapala po dechu. Bolest přešla, ale přesto jsem cítila, jak mé tělo umírá.
Umírám.
Musela jsem to říct nahlas, protože Death zavrtěl hlavou.
„Jsi smrtelnice. Umíráš celý život.“
„Je čas jít,“ ozvala se technařka.
Death se na ni přes rameno ohlédl. „Musím něco dodělat.“ Otočil se zpátky na mě a uhladil mi pramen, který se mi zatoulal na tvář. Jeho prsty, ačkoli už ne pálivé,
byly stále teplé. Dokázala jsem uvažovat dost jasně na to, aby mi došlo, že je-li Death na dotek horký, je to pro mě moc špatné znamení.
„To kouzlo požírající duši, které máš na svém rameni…,“ začal, ale technařka ho přerušila.
„Co to sakra děláš?“
„Jsem vázán přísahou, abych jí pomohl, jako ona pomohla nám. Teď mě poslouchej, Alex. Nemohu z tebe to kouzlo vytáhnout, dokud máš v těle duši. Musíš najít
a zničit toho, kdo na tebe to kouzlo seslal. Je to jediná možnost.“
Báječné.
Ještě neskončil. „Kouzlo je zhoubné a nakažlivé, ale velmi specifické v tom, na koho se zaměří. Tvá duše je silná. Bojuje. Ale pokud tě kouzlo zlomí, nebo se rozšíří
moc hluboko, přijdu si pro tebe. Nedovolím mu, aby tě pohltilo.“
On by mě zabil? Lepší než být sežraná, je mi to jasné.
Sklonil se, až jsem viděla jen jeho tvář. Tmavé oči měl teplé, dech tak blízko, že mi laskal kůži. „Alex, jen tě prosím, najdi toho, kdo na tebe to kouzlo seslal.“
Technařka si odkašlala. „Tohle je tak sladký, že skončím jako cukrovkářka. A teď vypadneme.“
Death se zamračil, ale vstal. A pak oba zmizeli.
13. kapitola
Ležela jsem v temnotě, chvěla jsem se a snažila se sesbírat dost sil, abych se mohla posadit. Nedokázala jsem to. Tak jsem tam dál ležela na prašné podlaze. Ve
vypůjčených šatech. V místnosti, kde vedle za zdí postávalo několik vážně hodně naštvaných poldů.
„Co do prdele děláte na místě činu!“
Škrtněte předchozí slova. Ten nejnasranější polda byl teď ve stejné místnosti jako já.
Záhrobní zrak ustoupil, byla jsem teď úplně slepá, ale nepotřebovala jsem vidět, abych poznala ten hlas – Falin na mě za tu krátkou dobu, co se známe, řval tolikrát,
že se mi jeho hlas vypálil do paměti.
Ráda bych se chovala nad věcí, ale vyměnila jsem si životní esence s Deathem, zaútočilo na mě zlovolné kouzlo, stvořila jsem ducha, získala zpět svou esenci a pak
dostala záchvat. Posledních deset minut bylo vážně drsných. Nebyla jsem čilá jak rybička, abych se mohla vrátit do práce. Co víc – sotva jsem dýchala.
Tak jsem jen pokračovala v tom, co jsem dělala doposud. Ležela jsem tam a třásla se.
„Vstávejte,“ přikázal Falin. „Vstávejte!“
Sehnul se, popadl mě za loket a jeho ruka v rukavici mi popálila kůži jako rozžhavené železo. Vyjekla jsem, bolestí mi do očí vyhrkly slzy.
Falin ucukl. „Proklatě, vy mrznete.“
Slyšela jsem, jak rychle přechází po místnosti, pak se vrací obloukem zpátky. Když znovu promluvil, podle hlasu jsem poznala, že si ke mně přiklekl. „Co se tu stalo?
Kdo byl ten muž a kam zmizel?“
Nic jsem neřekla.
„Odpovězte mi, Alex Craftová, nebo mi pomáhej…“ Zbytek hrozby nechal na mé představivosti.
„Nemůžu.“
Po tom jednom slově nastala dlouhá pauza. Pak řekl jen: „Dobře.“
Znovu mě uchopil za paži, ale tentokrát nebyl jeho dotek tak spalující. Přece mi teplota nevystoupala tak rychle; jak jen… Ale tělesná teplota nebyla mou největší
starostí. Kolem zápěstí se mi sevřelo něco těžkého a kovového a pak cvakla spojka.
Pouta? A sakra, on mě chce zatknout.
„Vstávat,“ nařídil ještě jednou a za spoutané ruce mě vytáhl do sedu.
Snažila jsem se dostat pod sebe nohy, ale ty mě neposlouchaly. Místo nohou jsem měla želé a nemohla jsem se přestat třást. Falin asi pochopil, jak je jeho počínání
zbytečné, protože mě opřel o zeď.
„Už jsem vás viděl povolat stín. Nikdy předtím vám ale takhle špatně nebylo.“
„Tohle nebyl stín.“ Nic víc jsem ale říct nemohla. Přísaha mi svazovala jazyk. Zhluboka jsem se nadechla a opřela hlavu o zeď. Tváře jsem měla lepkavé. Z očí mi
stále kanuly slzy a mísily se s prachem. Chtěla jsem si z tváří setřít prašné hrudky, ale ruce jsem měla spoutané za zády. Málem jsem skončila zpátky na podlaze.
Falinovy ruce mě zadržely.
Zaslechla jsem, jak něco šustí, a poté mi na ramena dopadla látka. Falinův smoking? Zabalil mě do něj. Moc mě to nezahřálo.
„Nic nevidíte, že?“ zeptal se.
„Je tu tma.“
„Alex, svítím vám do očí baterkou.“
Zamrkala jsem. On na mě svítil baterkou? Neviděla jsem nic než naprostou tmu. Ještě nikdy jsem po napojení na záhrobí takto slepá nebyla. Ještě nikdy.
„Vezmu vás do nemocnice.“
„Ne!“ To poslední, co jsem potřebovala, byl účet za ošetření. Jen jsem chtěla znovu vidět a cítit teplo a stát na vlastních nohou a… Mimoto i kdyby mě vzal do
nemocnice v Magické čtvrti, silně pochybuju, že tam měli kdy někoho, kdo si vyměnil životní esenci se sběratelem duší. „Jen chci domů.“
„To nemůžete. Alex, narušila jste místo činu a manipulovala jste důkazy.“
„Musela jsem. Oběť…“ A opět mi přísaha svázala jazyk. „Musela jsem. Věřte mi. Ať se nikdo nedotýká těla. Potřebujete Jednotku proti černé magii.“
„Ta už místo vyčistila.“
Spadla mi brada. Jak to mohli vyčistit? „Ale ta kouzla jsou stále aktivní. A nábytek… V té místnosti je jen ta žena a skládací stůl.“ Nebyla jsem si jistá, jestli smím říct
tu druhou větu, ale skutečnost, že jsem prohlédla iluzi, se očividně přísahy netýkala.
Falinovy kroky zněly stále dál a dál ode mě, vešel do vedlejší místnosti. Uběhly dlouhé minuty. Pokud se přestanu třást, nejspíš usnu. Ne že bych byla z představy, že
usnu na špinavé podlaze, nějak unešená. Ale byla jsem unavená. Víc než jen unavená, protože mi byla zima. Byla mi vůbec někdy taková zima? V místnosti za mnou se
strhlo pozdvižení. Lidé odcházeli. Falin poslal všechny pryč?
Když jsem znovu uslyšela blížící se kroky, ve vedlejší místnosti už zavládlo ticho. „Jednotka proti černé magii je na cestě. Dostanu vás odtud.“
Pak mě Falin zvedl. Nesl mě pryč z místa činu, zabalenou ve svém saku a s rukama stále spoutanýma za zády.
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se, když Falin zacinkal klíči. Pouta mi sundal hned, jak jsme došli k jeho autu. Ať jsme byli kdekoli, bylo tu příliš ticho na to, aby šlo
o policejní stanici.
„V mém bytě,“ řekl a já slyšela, jak se otevírají dveře. Pomohl mi vbelhat se dovnitř a pak mě posadil na pohovku.
„A proč tu jsem?“
„Protože mi nedovolíte, abych vás vzal do nemocnice, a ve vašem stavu vás nenechám samotnou. Teď seďte.“
Uvelebila jsem se na pohodlné sedačce. Nevím, kam si myslel, že bych asi tak mohla jít. Byla jsem na cizím místě, neviděla jsem a sotva se držela. V takovém stavu
se těžko šmejdí kolem.
Vzduchem zavanula vůně kávy a hlasitě zaskřípaly panty kuchyňské skříňky. Gauč se prohnul, jak se na něj posadil. Zvedl mi ruku a vtiskl mi do ní hrneček s kávou.
Hrnek byl horký. Příliš horký. Zamrkala jsem, odtáhla se a gauč se opět prohnul. Pak zaznělo slabé cinknutí, jak hrneček postavil na stolek.
Po mé levé straně se otevřely dveře a já nadskočila. Zamrkala jsem do tmy, nic jiného jsem neviděla. Na ramenou mi přistálo něco velkého a teplého. Deka? Falin ji
přitáhl těsně k mému tělu, pak mi přitiskl dlaň na čelo.
„Tohle není normální.“
„Jsem v pořádku. Jen potřebuju…“ Nebyla jsem si jistá, co potřebuju. Několik tvrdých drinků a teplé tělo, které by se ke mně přitisklo a zahřálo mě, by pro začátek
stačily, ale to jsem říct nemohla.
Znovu se zvedl a já zaslechla, jak někde teče voda. Když se vrátil, přitiskl mi na tvář něco mokrého. Ucukla jsem.
„Nehýbat,“ řekl, znovu mi na tváře přiložil vlhkou utěrku a setřel mi z tváří prach skladiště.
„Nejsem invalida,“ prohlásila jsem a snažila se mu utěrku vzít. Začínal mě děsit.
„Fajn.“ Předal mi ji a já si drhla obličej, dokud jsem opět necítila jen svou kůži. Pak jsem setřásla deku a otřela si i ramena a paže.
Když jsem skončila, uvědomila jsem si, že netuším, co s utěrkou teď dělat. Falin mi ji vzal z rukou a místo ní mi do dlaní vtiskl suchý ručník.
„Proč jste na mě tak hodný?“ zeptala jsem se.
Byl dlouho zticha. „Možná z vás chci jen dostat pár informací.“
No, tak tomuhle bych věřila. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a zabalila se do deky. „Řeknu vám všechno, co říct můžu.“
„Ano, to řeknete.“ Zvedl ruku k mému obličeji a jemně mi vzal tváře do dlaní.
Nejprve jsem se chtěla odtáhnout, ale jeho ruka byla teplá, a já se tak zoufale toužila ohřát.
„Proč jste vnikla na místo činu?“
„Zpočátku proto, že jsem to skladiště poznala. Ve stejném skladišti si Coleman ukradl nové tělo.“
„A jak tohle víte?“
Pověděla jsem mu o Royovi a o prvním výletu do skladiště. Když jsem skončila, zamračila jsem se. Řekla jsem víc, než co jsem chtěla. Mnohem víc. Prakticky jsem
na stůl vyložila všechny karty. „Použil jste na mě kouzlo pravdy.“
„Ano.“ Ani se nezarazil. „Řekla jste, že to byl váš prvotní důvod. Jaké byly další?“
Otevřela jsem pusu. Zavřela ji. Kouzlo mě nutilo odpovědět. Má přísaha mi svazovala jazyk. Slova se mi drala hrdlem vzhůru, ale na jazyku odumírala. Zaskřípala
jsem zuby. Jak se jen opovažuje na mě použít kouzlo? Ale nemohla jsem neodpovědět. Nakonec jsem řekla: „Služba příteli. Proč necítím, jaké kouzlo na mě
používáte?“
„Jde o mou osobní magii. Nejste na ni napojena,“ vysvětlil.
Odpověděl po pravdě? Takže kouzlo funguje oběma směry.
Než jsem stihla cokoli říct, pospíšil si s další otázkou: „Je tím přítelem ten muž ze skladiště?“
„Jsem vázána přísahou nic neříct. Jak…“
Přerušil mě. „Má ten muž něco společného s tou vraždou?“
„Ne. Byl tam, aby pomohl. Pomohli jsme té ženě. Jak…“
Přitiskl mi dlaň na pusu. „Přikyvujte jen ano nebo ne. Zakazuje vám přísaha, abyste mi pověděla cokoli o tom muži a o důvodu, proč tam byl?“
Přikývla jsem, aniž bych mohla pohyb jakkoli ovlivnit. Zatraceně. Chytila jsem ho za zápěstí, snažila se odtrhnout ruku ze svých úst, ale třásla jsem se a byla jsem
slabá jako pápěří. Ani jsem s rukou nepohnula. Zatraceně podruhé. Mám taky právo na pár odpovědí. Ale nedostanu je, pokud on mé otázky neuslyší.
„Víte, k čemu byl určen ten rituál?“
Přikývla jsem, pak zavrtěla hlavou. A nakonec pokrčila rameny. Tomu se říká nerozhodnost.
Falin se frustrovaně zamračil a sundal ruku z mých rtů. „Vysvětlete.“
„Vím, k čemu bylo určeno jedno kouzlo, ale v tom kruhu jich bylo víc. A nevím ani, proč byla kouzla seslána.“ Zarazila jsem se. Skoro jsem si neuvědomovala, že
jsem to řekla, ale musel existovat důvod, proč by někdo sesílal duše požírající kouzla. John řekl, že Bethany byla třetí obětí se stejným modem operandi, a mně bylo
jasné, že kdyby nebyl rituál dnes v noci přerušen, oběť by omyli a pak někde odhodili stejně jako první tři. To znamenalo čtyři oběti během relativně krátké doby.
Nemohlo jít o náhodu, že Coleman použil na výměnu svého těla totéž skladiště i tentýž kruh.
„Ten případ, na kterém John pracuje, tři odhozená těla – kdy našli první oběť?“
Falin byl chvíli zticha, jako by se snažil vzpomenout si. „Pracoval na tom už v době, kdy jsem přišel, takže to budou minimálně dva týdny.“
Předtím, než Colemana střelili.
Jeho prsty se na mé tváři napjaly. „Proč? Co vás napadlo?“
„Ta těla měla na sobě s velkou pravděpodobností glyfy. Na oběti z dnešní noci je najdete také. To kouzlo…“ Přísaha mi nedovolovala říct nic o kouzle, které saje
duši. Ale duše byly plné života, plné energie. Pokud něco tuto energii vysaje, musí ji někam předat. „Myslím, že se těmi vraždami jen připravuje. Myslím, že se chystá
vážně velký a vážně hnusný rituál. A myslím, že to bude už brzy.“
Falin nechal ruku z mé tváře sklouznout, sedačka se pohnula, jak se opřel do gauče. „Nikdy jsem vás neměl nazvat magickým očkem.“
Usmála jsem se. Trochu hloupě mě potěšilo, že na něj zapůsobily mé dedukční schopnosti. „To zní skoro jako omluva.“ Doufám, že mám pravdu. Zašklebila jsem se.
Nebo možná jsem v to nedoufala. Pokud kouzla žeroucí duše vedla k něčemu mnohem hrůznějšímu, nechtěla jsem být poblíž, až se to spustí.
Promnula jsem si škrábance na rameni. Jasně, nejspíš mě ten rituál ani nemusí trápit. Už teď mi docházel čas. A přitom tím dávám tomu zabijákovi palivo k rituálu.
Přitáhla jsem si přikrývku ještě blíž.
„Měli bychom se oba prospat,“ navrhl Falin a pak jsem uslyšela, jak jde přes pokoj. Otevřel dveře šatníku a zaslechla jsem šustění látky, jak se převlékal. „Můžu vám
na spaní půjčit triko.“
„Hm, díky.“ Převzala jsem hromádku, kterou mi vtiskl do rukou, ale trochu jsem se styděla, protože jsem potřebovala, aby mi pomohl se převléknout.
Jakmile jsem měla šaty dole a triko na sobě, ticho se protáhlo. To už odešel do postele? Pak promluvil. „Pomohlo by vám teplo mého těla?“
V hrdle se mi zasekl napůl zdušený smích. „Páni, to je divný.“
„Ano nebo ne.“
Přikývla jsem. „Ano.“ Skutečně jsem potřebovala teplo. Už to byla hodina, co Death zmizel, a já se přesto pořád třásla.
Cítila jsem, jak Falin klesl na gauč. Jeho paže mi vklouzly pod nohy a otočily mě, abychom se natáhli po celé délce pohovky. Přivinul se mi k zádům, silnou paží mě
objal kolem pasu a přitiskl si mě k hrudi. Byl teplý, tak příjemně teplý. Ale ležet takhle s někým, s kým jste si předtím neužili sex? Vážně hodně divné. A ležet mezi ním
a opěrkou gauče? Docela klaustrofobické.
„Hm, nebylo by pohodlnější spát na posteli než na pohovce?“
„Nemám postel.“
„Cože?“
V čelistním kloubu mu zapraskalo, jak zívl. „Vyhodil jsem ji. A teď spěte, Alexis.“
S trhnutím jsem se probudila. Před očima jsem stále viděla sebe, hubenou, vyprchávající ze skořápky svého těla, pokrytou černými glyfy sajícími mi duši. Jen sen. Ale
ne takový, co vyprchá při prvním doteku ranního světla proudícího dovnitř velkými skleněnými dveřmi. Promnula jsem si unavené oči a pak zamrkala. Zarazila jsem se
při pohledu na zelenou deku z mikrovlákna, kterou jsem měla přímo před nosem. Kde to jsem?
Ve Falinově bytě. Ale na gauči jsem ležela sama.
Posadila jsem se – možná až příliš rychle. Vidění se mi zhouplo, ale pak se pročistilo a osvětlený jednopokojový byt jsem teď viděla naprosto jasně. Zářivě jsem se
usmála. Zrak je úžasná věc.
Rozhlédla jsem se. Moc toho v malém bytě nebylo. Pohovka, na které jsem spala, zabrala téměř jednu celou stěnu, hned naproti ní stál šatník a na něm televize.
V jednom rohu byl stůl s počítačem a v druhém malý stoleček s dvěma židlemi. Naproti pohovce byly dveře a z nich vycházela vůně kávy a… Že by to byla slanina?
Vedle pohovky byly ještě jedny dveře a já doufala, že vedou do koupelny.
Zvedla jsem se na nohy. Ty zaprotestovaly a rozechvěly se, ale udržely mě. Celé tělo jsem měla bolavé, rozlámané, jako bych si dala pořádný strečink, a pohyby jsem
měla jakékoli, jen ne ladné. Chtěla jsem horkou sprchu, ale nemyslela jsem si, že by se mi jí dostalo. Rychle jsem se zastavila v koupelně. Omyla jsem si tvář, vypláchla
ústa a pokusila se udělat něco se svými vlasy. Pak jsem ale špinavě blond kadeře stáhla do ohonu a vyrazila do kuchyně.
Falin stál u sporáku. Když jsem vešla, vzhlédl. „Dobré ránko. Jak se cítíte?“
„Dobře. Já…“ Zarazila jsem se. Falin se osprchoval, dlouhé vlasy mu volně spadaly na ramena. Z blonďatých pramenů mu padaly kapky vody přímo na košili, kterou
si nezapnul, a já tak měla výhled na jeho hruď. Nemohla jsem říct, zda je jeho pokožka, pod kterou se mu rýsovaly pevné svaly, na dotek hebká tak, jak vypadala,
nebo jestli jsou jeho vlasy jemné, ale dokázala jsem si představit, jak rukama přejíždím po jeho hrudi dolů na břicho a zjišťuji to.
Falin se na mě zamračil. „Dnes ráno už vidíte?“
Ó, ano, vidím. Rozhodně vidím. Přikývla jsem, odtrhla od něj pohled a namířila jsem si to přímo ke kávovaru, aby neviděl ruměnec v mých tvářích. Narazila jsem na
drobný problém – netušila jsem, kde má hrnky.
„Ve skříňce nad vaší hlavou,“ řekl Falin dřív, než jsem se stihla zeptat. „Jak máte ráda vejce?“
Nalila jsem si kávu. „Poslyšte, bylo od vás vážně milé, že jste se o mě včera v noci postaral.“ A nezatkl mě. „Ale myslím, že tohle je divné ažaž. Jen mi ukažte, kterým
směrem je autobusová zastávka, a já odtud vypadnu.“ Musela jsem hodně věcí prověřit a PK už musí být taky netrpělivý, určitě čeká na jídlo a vyvenčení.
„Jen se nasnídejte. Musíte do sebe dostat trochu jídla. Cestou na stanici vás hodím domů.“
Jídlo vonělo vážně báječně. Nedokázala jsem odolat skutečnému jídlu a s plným břichem se mi bude lépe pracovat na Colemanově případu. Promnula jsem si
škrábance na rameni. Až se osprchuju a převléknu, musím si udělat malou zajížďku. Nevěděla jsem, kolik času mi zbývá, a potřebovala jsem někoho navštívit. Jen pro
jistotu.
Přes okraj hrnečku jsem se na Falina usmála. „Dobře, nasnídám se.“
14. kapitola
O hodinu a půl později, osprchovaná a v čistém oblečení, jsem seděla v šeru na jednotce intenzivní péče.
„Teď by se mi vážně hodila tvoje rada,“ zašeptala jsem z nepohodlné skládací židle stojící vedle Johnovy postele.
John, bledý a s voskovou pokožkou, mi na mou prosbu neodpověděl. Ne že bych to čekala. Od úterý byl v bezvědomí. A dneska byl pátek. Seděla jsem tam, držela
ho za ruku, ale nemělo to smysl. Nevěděl, že tu jsem.
Vstala jsem a položila mu ruku zpátky na postel. „Probudíš se,“ řekla jsem mu, ale i mně můj hlas zněl nejistě.
Otočila jsem se a skoro vrazila do Deatha.
Zalapala jsem po dechu a o krok ustoupila. Ne že by pro sběratele duší pár centimetrů znamenalo rozdíl. „Jsi tu pro mě, nebo…“ Ohlédla jsem se zpátky na postel.
Death zavrtěl hlavou. „Jsem tu pro tebe.“
Pro mě, jako pro mě. Jako pro mou duši? Zvedla jsem ruku ke škrábancům na rameni. Neměla jsem tušení, že postupují tak rychle.
Death znovu zavrtěl hlavou a pak se mu v koutku úst usadil slabý, smutný úsměv. Natáhl ruku, ale pak ji spustil, aniž by se dotkl mé tváře. „Jsem tu jen jako morální
podpora. Vím, jak těžké to teď pro tebe musí být.“
Ustoupil stranou a ruce si založil za zády. Konečně jsem si vzpomněla, jak se dýchá. Slyšitelně jsem vydechla úlevou a Death sebou při tom zvuku cukl. Pozoroval
Johna.
Nechtěla jsem tu zůstat. Nechtěla jsem se dívat na Johnovy povolené rysy nebo na jeho knírek, který teď neodrážel žádné emoce.
Ale taky jsem ho nechtěla nechat samotného, a když jsem přišla, Maria v čekárně neseděla. Copak se už vzdala naděje?
Padla jsem zpátky do židle a vzala Johna za ruku. Death nic neřekl. Nikdo z nás nic neřekl.
Dovnitř vešla sestra, v ruce držela desku s klipem. Pousmála se na mě a zas zmizela.
„Podívala ses na něj?“ zeptal se Death a prolomil tak ticho.
Zamračila jsem se. „Co tím myslíš?“
„Podívej se na něj. Zři.“ Z důrazu, jaké na to slovo dal, jsem pochopila, že to myslí tak, jak mi to řekl minulou noc.
Chtěl, abych se na něj podívala záhrobním zrakem. Po několika hodinách slepoty se mi do toho moc nechtělo. Nechtěla jsem tuto část své magie použít hodně
dlouhou dobu. Štíty v náramku jsme v noci přetížili, takže už teď jsem se cítila příliš křehce a vnímala jsem mrtvá těla v márnici několik pater pod sebou. Ale Death by
to nenavrhl, kdyby to nebylo důležité.
Otevřela jsem štíty jen na velmi malou mezírku. I ta stačila. Vidění mi pohltila šedá patina záhrobního zraku. Johnova duše zářila rudě a uvnitř ní vířilo žluté světlo.
Pustila jsem jeho ruku a vyskočila na nohy. Jeho duše měla být bledě žlutá. Pouze a jen žlutá.
Zírala jsem na něj a uvědomila si, že rudá není jeho duše, ale jeho pokožka. Jeho duše prosvítala skrze rudé skvrny na kůži, nejtmavší skvrnu měl kolem rány na hrdle.
Vztáhla jsem se k ní svými smysly, ale předem jsem věděla, co najdu. Temnotu. Černou magii.
Vzhlédla jsem k Deathovi. „Ta kulka byla očarovaná?“
Přikývl. Zatraceně. Coleman – musel to být on. Koneckonců obě těla, která jsem viděla v úterý, s ním přímo souvisela. On měl v plánu mě tou kulkou zabít – ať tak,
či tak.
„Jestli ho najdu…“
Nemusela jsem nijak konkretizovat, koho tím „ho“ myslím. Death mi rozuměl. Přikývl. „Pokud bude zničen, kouzlo pomine.“
Jako bych potřebovala další důvod, další život, kterému odtikává čas. Padla jsem na opěradlo židle. „Je mi to líto,“ zašeptala jsem.
Ne že by na mé lítosti záleželo. Záleželo jen na tom, abych našla Colemana. Pustila jsem Johnovu ruku a setřela si slzy z tváří. Podívala jsem se na Deatha.
„Ty víš, kdo to je?“
„Nedělej to, Alex. Neptej se mě.“
„Ty to víš. Prosím…“
Naklonil se ke mně a přerušil mě polibkem. Jinak se mě nedotýkal. Jen hebký, přesto pevný dotek jeho rtů na mých. Měla jsem pocit, jako by všechna ostatní
nervová zakončení v mém těle přestala fungovat. Cítila jsem jen ty rty.
A pak zmizel.
Přitiskla jsem si na rty dva prsty a zamrkala na prázdno před sebou. On mě políbil? Stála jsem tam, snad jsem čekala, že se opět objeví. Nestalo se.
Věděla jsem, že se znovu neobjeví. Death mě políbil. Abych zmlkla. Nechtěl nebo nemohl na mé otázky odpovědět.
Zavřela jsem oči a stiskla rty. Chtěla jsem si ten polibek zapamatovat. Nebyl studený. Nebyl ani teplý, ale nebyl studený. Bylo to příjemné. Tělo se mi rozechvělo
vzrušením. Dobře, možná to bylo víc než příjemné.
Povzdechla jsem si a otevřela oči. Na tom nesejde. Jediné, na čem záleží, je dostat Colemana dřív, než najde další oběť.
„Jsi zticha,“ poznamenal Caleb, když zatáčel na příjezdovou cestu. Když mě sem Falin zavezl, byl v domě jen Caleb, takže dostal na starost dovézt mě do nemocnice,
ale cestou domů mi hlavou vířilo až příliš myšlenek na to, abych si s ním ještě stihla povídat.
„Ano, promiň. Mám toho moc, o čem přemýšlet. Hele, když se tě na něco zeptám, nevezmeš to jako urážku?“
Caleb se zamračil a já si uvědomila svou chybu. Caleb vypadal, jako by právě absolvoval vysokou, ale byl starší – mnohem starší. Neměla jsem tušení, jak starý je,
protože na něco takového se fae neptáte. A taky fae nežádáte, aby dávali sliby, byť bezvýznamné.
„Tak jsem to nemyslela.“ Zhluboka jsem se nadechla. Přátelila jsem se s Calebem už od prváku na vysoké, kdy jsem si byt u něj pronajala. Choval se obvykle jako
čaroděj a já občas zapomínala, že způsob, jakým člověk před ním volí slova, je nesmírně důležitý. „Chtěla jsem říct, že se tě chci na něco zeptat, ale nemyslím to jako
urážku.“
„Al, pokud to tvoje něco potřebuje takovouto předehru, pak mou odpověď budeš muset za něco směnit.“
Přikývla jsem. Čekala jsem to. „Pokud fae připravuje rituál černé magie a používá k tomu glyfy, jaké jsem ještě nikdy neviděla a jaké se možná využívají i ve faeské
magii, dokázal bys podle těch glyfů poznat, co je to za kouzlo?“
„Já? Ne.“
Zatraceně. Coby fae mi nemohl Caleb přímo zalhat a v jeho „ne“ nebyl prostor na vytáčky. Ale jistě, jen řekl, že on to nedokáže.
„Uměl by to jiný fae?“ Nebyla jsem si jistá, zda jsou glyfy původem faeské, ale nikdy jsem neslyšela o žádném čarodějném kouzle, které by působilo jako to, jež
používal Coleman. A byla jsem si taky naprosto jistá, že Coleman sám je fae.
Caleb se zamračil ještě silněji. „Možná. Al, ať už jsi zapletená do čehokoli, musíš toho nechat. Tyhle otázky jsou nebezpečné.“
„Dobře, dí…“ Zarazila jsem se dřív, než jsem slovo „díky“ dořekla. Jedno z pravidel jeho domu už od dob, kdy jsem se nastěhovala, bylo, že mu nikdy nesmím za nic
poděkovat. Poděkování by znamenalo, že mám u něj dluh, a Caleb nechtěl být v pokušení, aby si ho vybral. „Měj se,“ řekla jsem místo toho a vyklouzla z auta.
„Opatruj se, Al,“ řekl a zavřel dveře auta na své straně.
Mávla jsem mu na rozloučenou, když mířil do své části domu, a já zamířila ke svému bytu. Byla jsem vděčná, že mě do nemocnice dovezl Caleb, a ne Holly. Ta by po
mně vyzvídala všechny šťavnaté detaily. A taky by byla těžce zklamaná. Vzpomněla jsem si na dnešní ráno a Falinovu hruď. No, možná ne tak těžce zklamaná.
Vzala jsem PK na procházku, a když jsme se vrátili, koutkem oka jsem zahlédla pohyb v rohu místnosti. Byl to muž. Padla jsem do dřepu a vytáhla z boty dýku. Až
pak jsem si všimla, že muž je průsvitný.
Strčila jsem dýku zpátky do pochvy. „Royi, co tu děláš?“ Což byla dost pitomá otázka vzhledem k tomu, že ho nemůžu slyšet. V uších mi stále bušil nával adrenalinu,
takže by se mi má hloupá otázka dala odpustit.
Duch se otočil. „Alex, všude tě hledám.“
Ztuhla jsem. Pak mrkla. Pak jsem si přitiskla dlaně na oči. Mentální štíty jsem měla na místě, mé dodatečné štíty zářily, ale to by nemělo mít žádný vliv na to, jak
daleko přes propast mé nitro dosáhne. Rozhlédla jsem se. Záhrobní zrak nebyl spuštěn, ale přesto jsem viděla, že Roy má vlasy hnědé a džíny modré.
„Myslím, že si potřebuju sednout,“ zamumlala jsem.
Roy se zamračil. Přešel k mému kruhu a postavil se doprostřed. Zvedl ruce, jako by vymezoval oblast. Pak pohnul prsty, naznačoval tak kvákající kachnu. Brala jsem
to jako gesto, že si chce promluvit.
Sklonila jsem se a odepnula PK jeho vodítko. Pejsek okamžitě začal žadonit o oběd.
„Jen mluv, Royi. Slyším tě.“ Nechápala jsem přesně, proč ho slyším, ale slyšela.
Svraštil husté obočí schované za brýlemi. „Jsi si jistá? Protože předtím jsi…“
„Ano, jsem si jistá.“
„Aha, paráda. No, myslel jsem, že bys měla vědět, že policie najala další dvě stínové čarodějnice.“
„Jo?“ řekla jsem a naplnila PK misku. Věděla jsem, že policie chce v té věci znát názory dalších odborníků.
„No, a ani jedna s tebou nesouhlasí.“
Pustila jsem pytel a granule se vysypaly na podlahu. „Cože? Co jsou zač? Co řekly?“
Roy pokrčil rameny. „Obě souhlasí, že stín nejde povolat a že je tělo rezistentní proti stínové magii. To slovo ‚rezistentní‘ použila čarodějnice přivolaná dnes ráno. Ale
ani jedna z nich nenašla stopu po kouzle, ani žádné symboly, které jsi viděla na těle ty.“
„Ze všech neschopných…“ Zarazila jsem se, protože mě nenapadala žádná slova, jakými bych popsala frustraci, již jsem cítila. Vše, co jsem zažila za uplynulé čtyři
dny, se ve mně nabalovalo a ten balon rostl stále víc a víc, až jsem se začala dusit. Nemohla jsem dýchat. Hruď mě pálila, jako by se mi plíce snažily prodrat skrz žebra,
aby nasály byť jen malý doušek vzduchu.
Roy vytřeštil oči. „Možná bych měl…“ Ukázal palcem přes rameno a zmizel.
Jasně že do prdele zmizel. Roy zmizel. Death zmizel. Coleman svou temnotu zamaskoval. A co tak zmůžu já? Já dostala záchvat a nechala si duši vysávat zasraným
kouzlem.
Někdo zaklepal na dveře a já je s trhnutím otevřela, aniž bych se podívala kukátkem, kdo to je.
„Co je?“ houkla jsem.
Falin zmateně sklonil hlavu na stranu a stiskl rty. „Přišel jsem v nevhodnou dobu?“
„Ne, já…“ Odmlčela jsem se a promasírovala si spánky palcem a ukazovákem. „Omlouvám se. Byl to dlouhý den.“
„Není ani poledne.“
Jen jsem se na něj podívala. „Předpokládám, že jste mi přišel říct, že ostatní odbornice nesouhlasí s mou analýzou Colemanova těla, a chcete, abych se od vašeho
případu držela dál.“
„Jak to…“ Zarazil se. „To je jedno. Myslím, že se ty takzvané odbornice mýlí. Můžu dál?“
Zírala jsem na něj a tlak v mé hrudi pomalu polevoval. „Vážně?“
Zamračil se a sám se pozval dál. Zavřel za sebou dveře, otočil se a pozoroval ten výbuch granulí, které právě do sebe svědomitě PK uklízel. Bylo to mnohem víc
granulí, než může – nebo by měl – jeden čtyřkilový pes spořádat na jedno posezení.
„Hm, ehm, bylo tu…“ Odmlčela jsem se. Proč bych mu měla vysvětlovat, v jakém stavu je můj byt? Protože jeho byt byl bez poskvrnky. Utišila jsem ten vnitřní hlas
a sáhla po koštěti. „No, tohle asi není společenská návštěva.“
„Ne. Vy jste nikdy vlastně neviděla těla z Johnova případu, že?“
Zavrtěla jsem hlavou a sesypala smetené granule zpátky do pytle k ostatním, s co nejméně chuchvalci prachu to bylo možné. Viděla jsem stín Bethany, ale její tělo
zůstalo v černém pytli.
„Řekla jste, že bych na těle nové oběti našel glyfy. Můžete je popsat?“
Zvedla jsem pytel s psími granulemi na kuchyňskou linku. „Víc než to.“ Vzala jsem z linky neotevřený šek a propisku. Pak jsem načrtla glyf, který se na oběti
vyskytoval nejčastěji. V noci jsem měla o tom glyfu noční můru. Věděla jsem jistě, jak vypadá. Poslední značku jsem vynechala. Některé glyfy jsou samy o sobě mocné
tak, že je mohou použít i normálové. Jelikož jsem netušila, co glyf dokáže – a vzhledem k tomu, že byl použit při černé magii, předpokládala jsem, že to nic dobrého
nebude –, nechtěla jsem ho omylem aktivovat.
Zvedla jsem nedokončenou kresbu. Falin se naklonil blíž. Mračil se, zatímco ji studoval. Pak vytáhl z vnitřní kapsy saka obálku. Zalovil uvnitř, vytáhl fotografii
a položil ji na linku mezi nás.
Zvedla jsem ji a podívala se. Fotografie zabírala detail trupu. V těle byl vyřezán přesně ten glyf, který jsem nakreslila.
Falin mi fotku vzal. „Nemohla jste to pod tou krví vidět.“
„Ho, hou, obviňujete mě z něčeho, detektive?“
Obočí se mu nakrčilo ještě víc. „Všechny důkazy z minulé noci zmizely. Všechny svíce, obě sklenice na šampaňské, provazy, kterými byla připoutaná, prostěradla
z postele, všechno. Všechno je pryč.“
„Já s tím nemám nic společného. Zatraceně, vždyť jsme spolu byli celou noc.“
„To já vím!“ Zastrčil si obálku zpátky do saka. „Já chci vědět jednu věc: co jste zač, Alexis Caineová?“
15. kapitola
„Ten pitomej, arogantní…“ Chtělo se mi řvát. Až na to, že to by mi nestačilo. Pořád mi v uších zněl třískot dveří, jak jsem Falina vyhodila z bytu – nebo mi tak možná
jen pěnila krev.
Co jste zač, Alexis Caineová?
Ať táhne k čertu.
Zastavila jsem se před zrcadlem a dívala se na svůj odraz. „Myslí si, že nejsi normální,“ řekla jsem dívce, která se na mě dívala. Už tak vypadala přímo nasraně a mé
oznámení to nijak nevylepšilo. Samozřejmě, že nejsem normální. Jsem norna. Byla jsem Caineova dcera, která byla jiná, ta, která nemohla skrýt, co je zač. Byla jsem
ta, která nemohla nepraktikovat magii, nemohla nepovolávat stíny. Pokud by mezi rituály uběhla příliš dlouhá doba, magie by ze mě vytryskla sama a chytila by se první
mrtvoly, na kterou by narazila. Nejsem normální.
A teď si Falin myslí, že jsem ještě nenormálnější.
Co jste zač, Alexis Caineová?
Byla jsem nasraná. Vyčerpaná. A plýtvala jsem časem.
Pomalu jsem se nadechla a vydechla. Tohle ti nijak nepomůže najít Colemana. Ne, ale sebemrskačství mi šlo snadno. Jenže teď nebyl v sázce jen můj život – musela
jsem najít Colemana už kvůli Johnovi.
Sjela jsem pohledem do rohu zrcadla a podívala se na fotku Rianny. Byly jsme na akademii jediné dvě stínové čarodějky, pro nás byly naše schopnosti normální. Na
fotce se dívala do objektivu a velkýma očima vykukovala přes hranu knihy v měkké vazbě – pravděpodobně šlo o detektivku. Soukromá vyšetřovací firma s názvem
Mluvčí za mrtvé byla jejím snem, ne mým.
„Co bys udělala, kdybys tu byla?“ zeptala jsem se fotky.
Odpovědi se mi nedostalo – ne že bych to čekala. To, že jsem mluvila k fotce, neznamenalo, že z ní dostanu odpovědi. Ale věděla jsem, co by Rianna udělala.
Napsala by hlášení o všem, co víme, a to včetně seznamu podezřelých. Na hlášení jsem neměla trpělivost, ale seznam podezřelých nebyl špatný nápad.
Zapnula jsem laptop a otevřela prázdný dokument.
Lovila jsem v seznamu hostů z toho večírku. Neznala jsem jména všech mužů z té skupinky, z níž jsem vycítila Colemana. Podle toho, co jsem si pamatovala,
a popisu, který mi dal Roy, požadavkům odpovídalo šest mužů: obchodník, dva asistenti, viceguvernér Bartholomew, senátor Wilks a samozřejmě můj otec.
Podle mě byl můj otec čistý – nejen kvůli svému chování, ale i proto, že jsem ho viděla půl hodiny předtím, než byl Falin odvolán na místo činu. Za tu dobu by nestihl
zmizet z večírku a spáchat vraždu. Coleman se pravděpodobně chtěl znovu dostat k horkému křeslu tak blízko, jak to jen bylo možné, takže bych se vsadila, že novým
hostitelem je Bartholomew. Přece jen Bartholomew odešel z večírku poměrně brzy. Tím získal čas a příležitost dostat se do skladiště a provést rituál. K jeho jménu
jsem přikreslila hvězdičku a do závorky napsala „hlavní podezřelý“.
Otázkou teď bylo, jak to dokázat.
Dívala jsem se na blikající kurzor myši. U mých nohou zakňučel PK. Podívala jsem se na něj.
„Co myslíš, PK?“
Myslel, že mi chce vyskočit do klína.
Potřebovala jsem toho o Bartholomewovi zjistit víc. Klikla jsem na ikonu internetového prohlížeče. Jako domovskou stránku jsem měla nastavenou svou e-mailovou
schránku a při pohledu na množství nepřečtených zpráv jsem zasténala. Prolétla jsem je a postupně mazala. Jak jsem čekala, většina z nich byla od novin.
Jedna nebyla.
Klikem jsem otevřela zprávu. Poslal mi ji mladý pár, který chtěl, abych povolala stín ženiných rodičů. Četla jsem dál. Pár měl podle všeho problémy s početím. Měli
schůzku se specialistou na plodnost, ale nejprve chtěli znát zdravotní anamnézu její rodiny. Žena tyto informace neměla, protože její rodiče zemřeli při autonehodě, když
byla ještě dítě.
Měla jsem klienta. A vypadalo to jako jednoduchý případ. Zamračila jsem se. Neměla jsem na ně teď čas, ale zároveň jsem si nemohla dovolit nepracovat. Už teď
jsem měla zpoždění s nájmem, neměla jsem auto a na účtu bylo jen dvanáct dolarů. Na ničem z toho ale nebude už záležet, pokud nenajdu Colemana.
Umlčela jsem ty negativní myšlenky a podívala jsem se na čas přijetí zprávy. Přišla mi před necelými dvěma dny. Napsala jsem rychlou odpověď, připojila standardní
verzi smlouvy, pak přidala větičku, že chci polovinu odměny vyplatit předem – už jsem měla po krk toho, jak mě klienti berou na hůl.
Stiskla jsem ODESLAT. Následující hodinu jsem četla články o Bartholomewovi. Falin měl pravdu: byl horká hlava a občas si neviděl do pusy. Čtení o všech jeho
výlevech ve Sněmovně a o jeho názorech na tohle a na tamto mi nejen moc nepomohlo, ale ještě se mi při tom začal kalit zrak.
Opřela jsem se do křesla a protáhla se. V zádech mi uspokojivě luplo a PK zvedl hlavu.
„Myslím, že jsme seděli moc dlouho.“
On se mnou očividně nesouhlasil, protože si hlavu znovu položil a zavřel oči. Poškrábala jsem ho za ušima a vrátila se k seznamu podezřelých, na kterém byla nyní
pod Bartholomewovým jménem spousta zbytečných informací.
Pokud Coleman krade energii z duší, musí ji v něčem skladovat. V něčem z materiálu, který dokáže uskladnit vysokou koncentraci magické energie, jako drahokam,
obsidián nebo stříbro. Ne, ne drahokam. Na tolik duší, kolik ukradl, by drahokam nestačil. Ať už skladoval energii v čemkoli, muselo to být velké. Ve skladišti nebyla
žádná magická schránka, což znamenalo, že ji má Coleman v domě svého hostitele nebo v kanceláři.
Takže se musím vloupat do domu viceguvernéra nebo do sídla úřadu guvernéra. No jasně, protože nic z toho nebude vůbec žádný problém. Předklonila jsem se
a promnula si bradu. Úřad guvernéra byl veřejná budova, to ano, ale kanceláře nikoli, ty budou hlídané. Jistě, magie dokázala techniku obejít. Znala jsem výbornou
čarodějku přes amulety.
Stiskla jsem tlačítko „domovské stránky“, abych se vrátila do mailu, než prohlížeč zavřu. Měla jsem jednu novou zprávu. Mrkla jsem. Ten pár už odpověděl.
Otevřela jsem e-mail. Žena smlouvu podepsala, oskenovala a vrátila mi ji. Schůzku na klinice měla v pondělí ráno a nemohla se dočkat. V práci by měla končit v šest
a ptala se, jestli bych za nimi mohla přijet v půl sedmé na hřbitov Sleepy Knoll.
Skousla jsem si spodní ret a podívala se na hodiny. Bylo čtvrt na jednu, a pokud se chci vloupat do úřadu guvernéra, čeká mě rušné odpoledne. Napadlo mě, jestli
bych to do půl sedmé na hřbitov stihla. A jak dlouho trvá odvykládat rodinnou anamnézu? Půl hodiny? Hodinu? Pro mě to znamená snadno vydělané peníze. Pokud
tedy znovu neoslepnu.
Vzhledem k tomu, co všechno se teď kolem mě dělo, tam nechci jít sama.
Napsala jsem jim rychlou odpověď, v níž jsem potvrdila, že se s nimi sejdu, a připomněla jsem, že budu chtít půl platby předem. Pak jsem počítač vypnula, popadla
kabelku, Tamařiny šaty a šla si u Caleba vyprosit další svezení. Jakmile se narychlo zastavím v márnici, pojedu přímo do úřadu guvernéra.
Položila jsem kabelku na pohyblivý pás, ale nedošla jsem ještě ani k detektoru kovů, když začala ta mašina pípat. Strážný ve službě vysypal obsah mé kabelky a vzal
do ruky detektor kouzel. Co by mohlo… Do prdele. Kniha šedých kouzel. Po všem, co se v noci dělo, jsem na knihu kouzel naprosto zapomněla.
Rozhlédla jsem se v naději, že je vstupní hala Centrálního okrsku prázdná. Nejenže prázdná nebyla, ale protože mě vesmír nejspíš vážně nenáviděl, jednou
z přítomných byla Lusa Duncanová, hlavní reportérka Čarozpráv. A to pípání samozřejmě přitáhlo její pozornost, tudíž sledovala, jak mě skenují na přítomnost kouzel.
Otočila jsem se k ní zády a sledovala strážného při práci. Jak se knihy dotkla hůlka skeneru, její špička se rudě rozzářila. Sakra. Tohle nebyla jen magie. Tohle byla
zlovolná magie. Ta nelegální.
„Slečno Craftová, musím vás požádat, abyste počkala zde.“ Natáhl se po vysílačce.
„Tohle není moje.“
Strážný po mně hodil pohledem, který jasně říkal, že tenhle vtip už slyšel. Řekl něco do vysílačky. Otevřela jsem pusu a pak ji zase zavřela. Co teď? Ohlédla jsem se.
Lusa mě už nesledovala. Místo toho měla oči zavřené a jen tak mimochodem se její rty pohybovaly. Nejspíš zaříkávala. Asi mě teď skenuje na éterické úrovni. Uvidí to
kouzlo na mé duši? To by pro mě bylo víc než špatné. Otočila jsem se zpátky na strážného.
„Ráda bych mluvila s detektivem Andrewsem.“
Falin mě nechal čekat víc než patnáct minut. Během čekání mi vrátili obsah mé kabelky – samozřejmě bez knížky – a řekli, abych se ani nehnula z nepohodlné oranžové
židle, na kterou mě strážný usadil. Lusa byla stále v hale, vše pozorovala a já přestala počítat, kolik lidí kolem mě prošlo a zíralo na mě, zatímco já se cítila mizerně.
Když Falin dorazil, strážný se pokoušel vysvětlit, jak knihu našel, ale Falin mu se slovy: „Já to převezmu,“ vytrhl knihu z ruky.
Vyskočila jsem na nohy, když se ke mně Falin přiřítil. Popadl mě za nadloktí a odtáhl mě z haly.
„Já, ech…“
„Ticho.“
Táhl mě chodbou s několika odbočkami a pak se mnou vrazil do dveří. Za nimi byla malá místnost, jen s jednoduchým stolem uprostřed a dvěma židlemi naproti
sobě.
Přitáhla jsem si kabelku k hrudi. „Ehm, tohle je výslechová místnost.“
„Ano, to je.“ Zabouchl za námi dveřmi. „Co se to tu krucinál děje? Jste snad šedá čarodějnice?“
„Ne!“
„Tak co je tohle?“ Mrskl knihou o stůl.
„Není to, jak to vypadá. Nejsem tak pitomá, abych se zapletla s šedou magií.“ Rozhodně ne s černým kouzlem, co mi právě teď vysává duši.
„Tak mi tohle vysvětlete.“
„Je to zamotané.“
„Rozpleťte to.“
Zamračila jsem se a podívala se na obrovské zrcadlo, které zabíralo celou jednu stěnu. Dvoucestné zrcadlo. „Kdo se na nás dívá?“
„To není vaše starost.“
„To už rovnou můžete odhodit rukavičky a vytáhnout to vaše kouzlo prav…“ Zarazila jsem se, jakmile o krok postoupil a oči se mu varovně rozšířily.
V další vteřině už měl zase výraz rozvážný, nebo spíš stejně naštvaný jako před chviličkou. Překřížil si ruce na hrudi a zaklonil se. „Nikdo nás neposlouchá.“
„Skutečně? Tak to můžu v klidu mluvit o tom, jak jste na mě v noci použil nelegální kouzlo pravdy, že?“
Tentokrát se mi nedostalo žádné reakce, ale já věděla, co jsem viděla. Nejdřív jednal, pak teprve se zamyslel.
„Snažíte se mě vyprovokovat, slečno Craftová?“
„Ne.“ Jen se chci ujistit, že jsme vážně sami. Sedla jsem si do židle. „Včera večer jsem tu knihu ukradla z Caseyina pokoje.“
Povytáhl obočí. „Myslíte guvernérovu dceru? Vaši sestru?“
„Jak jsem řekla, je to zamotané.“ A nad vším se vznáší velká cedule „skandál“. Ačkoli jsem možná ráda, že se můj otec dostal do horkého křesla, pro všechny
zainteresované by to mohlo dopadnout špatně. „Měla jsem v plánu knihu zničit, ale po tom, co se stalo ve skladišti… Prostě jsem zapomněla, že ji mám.“
Falin si sedl do protější židle a promnul si kořen nosu mezi palcem a ukazovákem. Nasraný výraz mu z tváře zmizel a teď vypadal jen unaveně. „Proč jste přišla,
Alex?“
„Chtěla jsem zajít do márnice, abych…“
„Nemáte svolení povolat stíny. Ne dnes.“
Zamračila jsem se. „Jen chci Tamaře vrátit šaty.“
„Dejte mi je, předám jí je.“ Natáhl ruku.
„Já, ehm, nejsou v nejlepším stavu. Měla bych jí je předat osobně.“ Což byla pravda. Byly od prachu a štěrku ze skladiště, tak jsem je hned ráno, jak jsem dorazila
domů, hodila do Calebovy pračky. Podle všeho byly jen na suché čištění.
Falin vstal a strčil si knihu do kapsy. Pak otevřel dveře. „Dobře. Stejně tam mám v plánu zajít. Doprovodím vás. Ale nepřibližujte se k tělům.“
„Ty šaty jsou mi vážně moc líto.“
„To je dobré. Považujme je za oběť zlepšení tvého společenského života.“ Tamara se na mě pousmála. „Ale mám pro tebe jeden tip: noc bys obvykle neměla
zakončit v poutech… Pokud tedy nejsi na takové hrátky.“
„Tamaro!“ zasyčela jsem, ale obě jsme se rozesmály.
Stály jsme v suterénní chodbě před márnicí. To bylo k tělům nejblíž, jak mi Falin dovolil. Jako bych nebyla schopná odolat nutkání povolat pár stínů ve chvíli, kdy
bych vešla na pitevnu. On samozřejmě dovnitř ale vešel. Kdybych měla být upřímná, vzhledem k mým poničeným štítům a k tomu, jak se ke mně tady v hale vztahovala
záhrobní esence, byla jsem ráda, že mě od těl dělí víc prostoru. Rozhodně jsem ale neměla v plánu mu to říct.
„Ty šaty ti nahradím,“ slíbila jsem a snažila se nedívat na scvrklý černý hadr, který jsem Tamaře vrátila. Ale nahradím je. Jakmile mi dorazí šek od města, šaty budou
mou naprostou prioritou.
„Alex, to je vážně v pořádku. Stejně jsem je měla na sobě snad jen jednou.“
„Zvláštní, necítím se o moc líp.“
Potřásla hlavou a usmála se. „Díky, žes je přivezla, ale vím, že bys ses netáhla takovou dálku, jen abys mi přinesla zničené šaty. Co se děje?“
Přistižena. „Potřebuju další službu.“ Svěsila jsem hlavu, bála jsem se. Ona ale jen protočila panenky a dala si ruku v bok. Čekala, co ze mě vypadne. Přešlápla jsem.
„Pamatuješ si, jak jsme měly problém s videostalkerem a ty jsi vyčarovala amulet, který tě před kamerami zneviditelnil?“
Zamračila se. „Co máš za lubem, Alex?“
„Už mě to všechno štve.“ Mávla jsem rukou za záda. „Štve mě, že je můj obličej každý večer ve zprávách a každé ráno na první stránce novin.“ To byla pravda.
Nebyl to důvod, proč ten amulet potřebuju, ale byla to pravda.
Pozorovala mě a já se na ni nevinně usmála. Po chvíli přikývla a sundala si z náramku malý stříbrný amulet. Měl tvar maličkého zámku.
„Používej to zodpovědně, a jestli tě chytí, ode mě ho nemáš.“
„Díky! Vrátím ti ho co nejdř-“
Dveře márnice se otevřely a já ztichla. Ven vyšel Falin a já si připnula amulet na náramek dřív, než si toho stačil všimnout. Ne že bych se musela bát jeho pozornosti;
mluvil s mužem mého věku, kterého jsem neznala. Měl na sobě civilní oblečení, což znamenalo, že nejde o strážníka. Že by identifikace oběti? V jasném světle zářivek
zamžoural, jako by měl potíže se zrakem. Když se podíval na mě, na tváři se mu usadil okouzlující úsměv. Zvedl ruku, přerušil Falina a vydal se ke mně a Tamaře.
„Moc se omlouvám za vyrušení, předpokládám správně, že jste slečna Alex Craftová?“
Jak mám na tohle asi tak odpovědět? „Ehm, ano?“
Uklonil se. „Jsem Ashen Hughes a jsem velmi poctěn, že se setkáváme.“ Napřáhl ruku, ale když jsem ji přijala, nepotřásl s ní. Místo toho mi ji zvedl a políbil mě na
klouby. „V našem světě nornů jste udělala obrovský pokrok.“
Že by kolega stínový čaroděj? Znovu jsem si ho prohlédla. Neznala jsem ho, ale to nebylo tak neobvyklé. I mezi norny byla stínová magie vzácností – vzácnější byli
jen proroci. A nemíváme žádné národní výroční sjezdy, nic takového. Ashen nevypadal špatně. Fakt, že stál vedle Falina, mu moc nepomáhal, ale měl hezké oči.
Zelené, světlounce zelené, jako by mu přílišné využívání záhrobního zraku vybělilo barvu v duhovkách. Tmavé vlasy měl dlouhé tak akorát, aby se mu začínaly kroutit,
a měl je uhlazené z obličeje.
„Pokud mohu být tak smělý,“ řekl, když pustil mou ruku, „byl bych poctěn, kdybychom si mohli sednout a popovídat. Nestává se často, abych se setkal s člověkem
vašeho nadání. Či s nadáním, jehož si je jeho nositel vědom. Připojila byste se ke mně na večeři?“
„No, já, ehm, už mám své plány.“ On mě balí? Očima jsem zabloudila k Tamaře.
Stála hned za Ashenem a ústy jasně naznačovala „Jdi“. Jí se to snadno řekne. Ale jak to ona podala, obětovala taky své šaty, aby se zlepšil můj společenský život.
Skrze dveře přišel Roy. „Já bych šel,“ řekl. „Tenhleten právě potvrdil vše, co jsi řekla o kouzle na mém těle.“
Ashen přimhouřil oči, jako by Roye slyšel, ale neotočil se. Místo toho sklonil hlavu, čímž přijal mé odmítnutí. Pak řekl: „Ačkoli riskuji, že ze sebe udělám blázna, mohu
se vás zeptat, zda máte něco v plánu i na zítřek, kolem oběda? Skutečně rád bych si vyslechl vše o případu Hollidayová. A samozřejmě bych také rád prodiskutoval to
záhadné kouzlo na těle zesnulého guvernéra. Podle glyfů usuzuji, že jde zcela jasně o faeskou magii.“
On poznal ty glyfy?
„Zcela jasně?“ zopakovala jsem.
„Och, ano. Víte, fae mi skutečně učarovali. Víc času, než jsem ochoten přiznat, jsem strávil studiem jejich magie a kultury. Starodávné glyfy vlastně doplní můj
současný výzkum. Několik glyfů jsem poznal, ačkoli jejich uspořádání a účel jejich přítomnosti na guvernérově těle je mimo mé chápání.“
„Ale ty, které jste rozpoznal – víte, na jaký druh kouzel jsou obvykle využívány?“
„To se mohu jen dohadovat.“ Ashen se naklonil blíž. „Oběd, slečno Craftová? Byl bych poctěn, kdybych si s vámi mohl nyní povídat ještě déle, ale musím
zkonzultovat několik textů.“
Tamara právě za jeho hlavou mávala rukama. Falin se opíral o zeď, ruce zkřížené na hrudi a mračil se. Ashen je něco jako vědec přes faeské glyfy? Nemohla jsem si
nechat ujít příležitost, abych se dozvěděla něco víc o kouzlech, po nichž pátrám. Možná by mi také mohl říct něco o kouzle, které použili na tělo ve skladišti. Možná ví
i něco o tom, jak účinek kouzla zvrátit – nebo jak alespoň zpomalit postup.
„Oběd zní skvěle. Měla bych navrhnout místo?“
Jeho úsměv se rozzářil ještě víc. A ten milý úsměv se mu odrazil ve světlých očích. „Nu, hodně jsem toho slyšel o Věčném květu. Doufal jsem, že se tam dostanu, než
budu muset opustit město.“
Faeský bar? Vzhledem k mým současným problémům s fae se mi to nezdálo jako dobrý nápad. Ne že bych tam nikdy nebyla, ale pokud jde o to, vypadnout na pár
drinků, radši zajdu k Macovi. Věčný květ bývá narvaný turisty, kteří doufají, že zahlédnou skutečného fae, ačkoli ti se tam ve skutečnosti moc nevyskytovali.
Periferním viděním jsem zahlédla, jak Falin kroutí hlavou a provrtává mě očima. Není to jeho rozhodnutí. Mé očividně také ne, protože tuhle chvíli si vybrala Tamara,
aby nám do rozhovoru skočila.
„Alex miluje Věčný květ, že ano?“
Ach. Sakra. Tamara neměla tušení o tom pokusu o únos a tady a teď jsem jí o tom nemohla jen tak říct. Usmála jsem se na Ashena. „Dobře, jistě. V poledne?“
„Domluveno.“ Znovu se poklonil a pak zamířil k výtahu.
Jakmile byl pryč, Tamara se začala rozplývat. „Och, tohle je tak vzrušující. Chceš pomoct s rozhodováním, co na sebe?“
„Je to jen oběd. Mimoto: ani ses nezeptala, jak včerejší noc dopadla.“
Otočila se na Falina, který se stále opíral o zeď. Ztišila hlas. „Zničila jsi mi šaty při pádu na zem na místě činu. Pochopila jsem, že to moc dobře nešlo. Ale tohle…“
Usmála se a objala mě. „No, měla bych se vrátit do práce. Mám toho nad hlavu.“
„Tommy se ještě nevrátil?“
Tamara zavrtěla hlavou. „A Sally – pamatuješ si na ni?“
Přikývla jsem. Sally byla empatická norna, která milovala práci s mrtvými, protože se nemusela zaštiťovat proti jejich emocím. Noren nebylo mnoho, takže jsem znala
většinu noren a nornů žijících v Nekrosu, ale se Sally jsme nikdy kamarádky nebyly. Prohlašovala, že nežiju v souladu se svými emocemi a že jsem potvora.
„No, měla v noci směnu, a když dneska ráno odcházela, řekla, že se cítí pěkně mizerně. Nebyla bych překvapená, kdyby zavolala, že večer nepřijde.“ Tamara si
povzdechla. „Měla bych se vrátit k práci.“
Mávla jsem jí na rozloučenou. Pak jsem se obrátila k Falinovi. „Předpokládám, že mě teď vyprovodíte z budovy.“
Povytáhl obočí. Začínala jsem tohle jeho výmluvné gesto nenávidět. Tentokrát to bylo zcela jasně domýšlivé „Ano, a vy s tím nic nenaděláte“.
Usmála jsem se. „Musím udělat ještě jednu věc.“
Roy vypadal v rohu jako hromádka neštěstí a já k němu přešla, aby mě Falin nemohl slyšet.
Ne že by mě nesledoval. „Alex, to máte v plánu mluvit se zdí?“ zeptal se.
„No jo, je to pěkná zeď,“ křikla jsem přes rameno a pak se otočila zpátky na ducha. „Hele, Royi, potřebuju od tebe laskavost.“
„Slečno Craftová, na vteřinku,“ zavolala Lusa ve chvíli, kdy jsem vyšla z Centrálního okrsku.
Zaúpěla jsem a pokračovala v chůzi. Lusa se za mnou vydala i s kameramanem. Měla jsem chuť zaktivovat Tamařin amulet, ale pokud byly v budově úřadu detektory
kouzel, pak by ke mně aktivní amulet přitáhl jen další nechtěnou pozornost. A na jeden den jsem měla problémů s ostrahou víc než dost. Takže jsem pokračovala dál
a rychlým tempem vyšla na chodník.
„Slečno Craftová, chtěla byste vydat prohlášení o tom, proč jste se rozhodla využít šedé magie?“
Zastavila jsem se. Nejspíš bych neměla, ale zastavila jsem se. „Nepoužívám šedou magii.“
„Mám nahrávku, jak vám byla zabavena kniha šedých kouzel, a na duši máte černé znamení. Důkazy jsou naprosto jasné.“
Podívala jsem se z Lusy na kameramana. Rudé světélko nahrávání blikalo jako zběsilé. „Tohle je vysíláno živě?“
Lusa se usmála. „Je to pro pondělní vydání. Pokud tedy nepřijdu s lepším příběhem.“
Sakra. „Co kdybych vám slíbila exkluzivní rozhovor, ale budete na něj muset počkat.“
„Mám uzávěrky, slečno Craftová.“
Zamračila jsem se. Nic jsem jí říct nemohla a zcela jistě bych jí nemohla nic dát ani do pondělí, ale ona byla novinářka. Pokud jí přímo pod nos přinesu dobrý příběh,
skočí na to. Aniž bych z ní spustila oči, řekla jsem: „Royi, chceš říct svůj příběh v televizi?“
Duch za mnou zalapal po dechu. „To bych mohl? Tedy, nikdo mě přece neuvidí.“
„Royi, podej mi ruku a neříkej nic důvěrného.“
Natáhla jsem ruku a on ji přijal. Pak jsem se chytila záhrobní esence ve vzduchu kolem sebe. Přesměrovala jsem ji skrze své tělo do Roye. Ještě nikdy jsem se
nepokoušela zviditelnit ducha, ale když Lusa zalapala po dechu, věděla jsem, že to vyšlo.
Vzpamatovala se během chvilky a opět přede mnou stála profesionálka připravená kdykoli jít před kameru. „Dobře, je tu duch. Jaký máte příběh?“
„Vím o tom těle v podzemí víc než jakýkoli jiný živý člověk,“ řekl.
„Myslíte tělo zesnulého guvernéra?“ zeptala se Lusa. Roy přikývl a ona se otočila na kameramana. „Je vidět na nahrávce?“
Kameraman stiskl knoflík. „Jo, trochu se mihotá, ale je tam.“
Lusa se otočila na mě. „Dobře, takže dostanu co – rozhovor s duchem výměnou za to, že nezveřejním to, co jsme dnes natočili?“
Pustila jsem se záhrobní esence a poté i Royovy ruky. „Jmenuje se Roy Pearson a naše domluva zní: dostanete exkluzivní rozhovor, jakmile vše vyjde najevo, ne
předtím. Výměnou dostanu originál i všechny existující kopie nahrávky ze stanice.“
Přikývla. „Domluveno. Ale tu nahrávku si ponechám až do našeho rozhovoru. A pokud vycouváte, okamžitě ji zveřejním.“
Potřásly jsme si rukama na stvrzení dohody. Doufala jsem, že ta muka s Colemanem přežiju, a tedy že mě Lusa nebude moci zničit posmrtně.
16. kapitola
Nad křeslem předsedy Sněmovny můžete spatřit portrét guvernéra Greggoryho Delanea, prvního guvernéra našeho státu poté, co jsme se stali padesátým čtvrtým
členem Spojených států. Byl zvolen v době, kdy nebylo obyvatelstvo nově objevených ohybů ještě diverzifikováno. Byl také jedním z pouhých tří faeských guvernérů
našeho státu.“
Z tří, o kterých věděli. Já vím minimálně o jednom dalším. Neřekla jsem to nahlas, jen jsem se držela naší skupinky na prohlídce. A tou skupinkou myslím průvodkyni,
čtyřčlennou rodinu a sebe. Ztratit se bude těžší, než jsem si myslela.
„Takhle vážně živí dnes tráví volný čas?“ zeptal se Roy.
„Pšššt,“ sykla jsem, což bylo možná trochu hloupé vzhledem k tomu, že jsem ho slyšela jen já. Šourala jsem se za skupinkou, nechávala jim stále větší náskok a ztišila
jsem hlas. „Našel jsi ty kanceláře?“
„Ano. Pokud to průvodkyně vezme halou podél této místnosti, pak byste k nim měli dojít. Uvnitř jsou dva lidé.“
Přikývla jsem, že rozumím, když se průvodkyně otočila. „Vážení návštěvníci, držte se pohromadě,“ řekla rázným hlasem.
Těmi návštěvníky myslela mě.
Následovala jsem rodinu z místnosti. Pár měl dvě děti. Nejstaršímu chlapci bylo stěží šest let. Coural se, táhl nohy za sebou, pak se zastavil a vyplivl si žvýkačku do
dlaně. Rozhlédl se a pak vylezl na podstavec mramorové sochy bývalého guvernéra Delanea.
„Danny, ne…,“ okřikl ho otec, ale bylo pozdě. Chlapec přilepil žvýkačku na bok sochy ve chvíli, kdy se průvodkyně otočila.
Zhrozila se. „On právě…!“
„Nemyslel to zle,“ omlouval se za chlapce jeho otec, ale průvodkyně už spěchala k soše.
Vytáhla z kapsy kapesník a přitiskla ho na žvýkačku. „Tuto sochu dal vytvořit…“
Lepší příležitost mít nebudu. Odtrhla jsem se od skupinky a šla za Royem do haly. Amulet, který mě chránil před kamerami, jsem už aktivovala, takže teď byli mou
starostí jen ti dva lidé, které viděl Roy. Vedl mě kolem obrovských dubových dveří. Prošel jimi a já čekala venku, opírala se o zeď a snažila se vypadat nenápadně.
Roy prostrčil hlavu dřevem. „Jeden šel dozadu. Je tu jen recepční.“
Dobře, dveře hlídá jen jeden člověk. Čas zjistit, proti čemu stojím. Nasadila jsem úsměv a vešla dovnitř.
„Teto Margie?“
Postarší žena vzhlédla a posunula si na nosu brýle s purpurovými obroučkami. Rty roztáhla do úsměvu. „Páni, Alexis Caineová, podívej se na sebe. Jak se daří, má
drahá?“ Obešla stůl a objala mě křehkými pažemi.
Margie nebyla má skutečná teta. Byla otcovou asistentkou od dob, co byl velkým zvířetem mezi obhájci. Poté, co mou matku hospitalizovali, až do doby, než jsem
odešla na akademii, a dokonce i potom během letních prázdnin, byla právě Margie ta, kdo mě bral k doktorovi a každý rok pomáhala mně, Casey i Bradovi vybírat
oblečení. Byla nejspíš jediná, kdo nebyl z rodiny a znal mou pravou totožnost. A věděla to jen proto, že byla váženou přítelkyní rodiny ještě předtím, než mě poslali na
akademii. Na seznamu takových lidí moc jmen nebylo.
„Mám se dobře, moc dobře,“ řekla jsem, pořád lehce omráčená, že tu vidím právě ji. Netušila jsem, že stále ještě pro otce pracuje. Nechápala jsem, jak si získal její
loajalitu – nemluvě o mlčenlivosti. Podívala jsem se na její stůl a všimla si velké hnědé krabice, z níž vykukovaly fotky jejích vnoučat a barevný hrneček. „Ty balíš?“
„Důchod. Už je na čase.“ Mávla rukou ve vzduchu, jako by to nic neznamenalo, ale kamenný výraz v očích naznačoval pravý opak. „Měli jsme menší roztržku
s personálním ředitelem, ale to není důležité.“ Výraz její tváře změkl. „Viděla jsem tě ve zprávách. Jsem na tebe tak hrdá, že pomáháš policii s jejich případy.“
Začervenala jsem se. Ano, jen teta Margie mohla sedět v kanceláři hlavního představitele Strany za lidi a prohlašovat, že je hrdá na čarodějnici.
„Margie, skutečně moc ráda tě vidím. Napadlo mě – mohla bych do tátovy kanceláře?“
„Takže vy dva už spolu mluvíte?“ Margie se vždy snažila všechny usmiřovat. „To moc ráda slyším, ale teď v kanceláři není, má drahá. Nemůžu tě pustit dovnitř.“
Páni, dovnitř mě nechtěl pustit ani člověk, který mě zná celý život. Pak něco tiše poznamenala o tom, že musí dobalit. Zvedla ze stolu plaketku a vložila ji do krabice.
Podle jejích pohybů byla rozčílenější, než dávala slovy najevo.
Přistoupila jsem k jejímu stolu a položila ruce na hranu krabice. „Můžu ti svěřit tajemství? Ale nesmíš ho vyzradit.“
Naklonila se, ona nikdy drbům neodolala. Znovu mě napadlo, jestli můj otec nepřikázal svým zaměstnancům složit vázací přísahy, aby povídačky o mně přestaly.
„Budu upřímná,“ ztišila jsem hlas do sotva slyšitelného šepotu. „Přišla jsem sem na výzvědy. Ty víš, že pracuju pro policii, že?“ Věděla jsem, že to ví, protože mi to
právě řekla, ale chtěla jsem jí to připomenout. „Jsem si také jistá, že víš, že mého otce vyslýchali kvůli možnému spojení s Colemanovou smrtí. No, dívala jsem se na
Colemanův případ a myslím, že je do toho personální ředitel zapletený. Hledám důkazy.“
Většina z toho byla pravda. Personální ředitel byl jeden z těch asistentů na mém seznamu podezřelých, ale také jsem naznačovala víc, než jsem říkala. Z výrazu její
tváře bylo patrné, že dílky skládačky zapadly na místo.
„Graham? Za vším může být ten strašný chlap?“ Neřekla to přímo jako otázku, tak jsem neodpověděla. „A on to možná chce hodit na pana Cainea? To nedovolím.
Přišla jsi na výzvědy?“
Přikývla jsem.
Rozhlédla se, pak se podívala na stůl a zvedla krabici. „Víš, co? Myslím, že dneska odejdu o hodinu dřív. Co můžou udělat? Vyhodit mě?“ Jak kolem mě procházela,
zašeptala: „Kanceláře pana Grahama a guvernéra jsou za těmi dveřmi vlevo.“ Mrkla a pak odešla.
„Dobře, Royi, řekl jsi, že je tu někde ještě jeden člověk.“
„Ano, přímo za těmi dveřmi vpravo.“
Zatraceně. Tam je kancelář viceguvernéra, přesně tam jsem mířila. Bez ohledu na to, co jsem naznačovala, chtěla jsem prověřit hlavně Bartholomewa. Přesto nemohlo
uškodit, když se podívám i do kanceláře personálního ředitele. S trochou štěstí bude člověk za těmi druhými dveřmi už dávno pryč, až skončím.
„Royi, hlídej.“
Přikývl a já se vydala dveřmi vlevo. Myslela jsem, že vejdu do haly s dveřmi do dvou kanceláří, ale první místnost byla Grahamova kancelář, v jejíž protější stěně byly
dveře, které podle mě mohly vést do kanceláře mého otce. Rozhlédla jsem se.
V kanceláři nebyly žádné osobní věci. Žádné fotografie na pracovním stole. Žádná pera s inkoustem jiným než modrým a černým. Zásuvky stolu byly zamčené, stejně
tak skříňky a v dřevěné příruční skříňce po straně stolu taky nic nebylo. Otevřela jsem své smysly, ale krom ochranných kouzel na zámcích – v dnešní době standardně
přidávané na všechny uzamykací mechanismy – tu nebyla přítomna žádná kouzla. Rozhodně tu nebylo nic, z čeho by se mohl vyklubat trezor na ukradené duše.
Zavolala jsem Roye, ale ten mi sdělil, že Bartholomewův asistent je stále ve vedlejší kanceláři.
No, Coleman seděl v křesle guvernéra hodně dlouho. Možná za sebou něco nechal. Něco, co by mohlo stále být v otcově kanceláři. Stálo by za to tam nakouknout.
Koneckonců jsem nemohla jen tak nečinně sedět a čekat, až asistent odejde.
Zamířila jsem do otcovy kanceláře. Patřila mu sotva dva a půl týdne, ale na rozdíl od personálního ředitele on měl na stole fotografii. Byla na ní Casey – ne že bych
čekala, že by si tam vystavil mou fotku. Na stole měl několik složek a já do nich rychle nahlédla. Reporty. Rozpočty. Nic použitelného.
Zavřela jsem oči a otevřela své smysly. Coleman sedával v téhle kanceláři několik let, tudíž jsem čekala, že tu najdu zbytky po černé magii, ale nebylo tu nic. Dokonce
ani ochranná kouzla. Zamračila jsem se. Bylo jisté, že během let v úřadu guvernéra musel v téhle místnosti alespoň několikrát použít magii. Přešla jsem přes kancelář,
hledala jsem stopy staré magie. Dokonce jsem nahlédla do menší koupelny, do níž vedly dveře v rohu kanceláře. Nic.
„Alex!“
Nadskočila jsem, když se v místnosti zformoval Roy.
„Tohle už nedělej.“
„Musíš odtud vypadnout. Právě sem míří dva muži.“
Až do kanceláře jsem slyšela jejich tlumený rozhovor. Jeden z těch hlasů jsem poznala naprosto jasně. Můj otec. Do prdele. Byli v Grahamově kanceláři, ale neměla
jsem sebemenší pochyby o tom, že míří sem. Rozhlédla jsem se a pak zapadla do koupelny. Dveře jsem nechala otevřené na malou škvíru.
„… proto myslím, že byste ho měl propustit,“ říkal právě muž s křeččím obličejem, když spolu s mým otcem vstoupili do kanceláře. Bezpochyby personální ředitel.
„Když jsem učinil své rozhodnutí, vy jste ten plán podporoval, Grahame.“
Muž se zamračil, když otec obešel stůl, z koutků jeho rtů čišela frustrace. Jakmile se otec usadil, Graham zvedl ruce v gestu smíru a řekl: „Ano, pane, ale ve světle
nedávných okolností… Ten muž je nepředvídatelný. Nemáme tušení, co udělá příště.“
„To proto…“ Otce přerušilo klepání na dveře.
„Pošlu ho dovnitř.“ Graham vypochodoval z místnosti.
Neviděla jsem otci do tváře, ale když vydechl, svěsil ramena a já si uvědomila, jak vypadá unaveně. Což bylo zvláštní, protože jsem si nikdy nemyslela, že má v sobě
dost lidskosti na to, aby byl unavený. Zpoza dveří se ozvaly kroky a otec narovnal záda. Otevřel složku položenou na stole.
Dveře se otevřely, ale otec nevzhlédl okamžitě. Počkal celých třicet vteřin, jako by nedokázal odtrhnout oči od papíru, a pak pomalu vzhlédl. Ať tam byl kdokoli,
neviděla jsem na něj. Musel se zastavit ve dveřích.
„Pojďte dál,“ řekl otec, ale nepokynul na přivítanou. Prostě se vrátil ke čtení lejster ve složce.
Dveře se zavřely a přes kancelář kráčel Falin Andrews.
Zalapala jsem po dechu a přitiskla si ruce na pusu ve snaze zdusit jakýkoli zvuk. Falin střelil očima k mému úkrytu a já zapadla dál do tmy. Snažila jsem se přinutit své
srdce, aby zpomalilo.
Co ten tady dělá?
Falin se posadil, ale nic neřekl. Můj otec dál četl lejstra. Když konečně vzhlédl, zavřel složku a výrazem tváře dával najevo, že Falinova návštěva ho vyrušuje při
něčem mnohem důležitějším.
„Chci zprávu o vašem postupu,“ řekl otec, zapřel se předloktími o hranu stolu a spojil prsty.
Falin ostrým pokynutím hlavy přikývl. „Sledoval jsem několik stop. Došlo k novému vývoji.“
„Vývoji. Myslíte mou dceru?“
„Pane?“
Zamračila jsem se. Co se děje mezi Falinem a Casey? A ví můj otec o knize kouzel? Jak by mohl?
„Vaši nadřízení si vás nemohou vynachválit.“ Otec otevřel zásuvku a vytáhl z ní obálku. „Musím říct, že to na mě dojem neudělalo. Částečně kvůli nebezpečí, do
kterého jste Alexis uvrhl.“ Poslal obálku přes stůl Falinovi.
Já? On tu mluví o mně?
„To se mi snad zdá,“ zamumlala jsem a Falin opět švihl očima směrem ke mně. Sakra.
Čekala jsem, že se každou chvíli jeden z nich zvedne a vytrhne dveře koupelny z pantů, ale Falin jen zvedl tu obálku. Neviděla jsem, co bylo uvnitř, ale jeho tvář
ztuhla. Vzhlédl.
„Mám jistá očekávání a…“ Zaťukání na dveře otce přerušilo.
Dveře se otevřely a Graham řekl: „Pane.“
Můj otec vstal. „Omluvte mě na moment.“
Odešel z místnosti a dveře se za ním zavřely. Zaslechla jsem mumlání, jak mluvil se svým asistentem, ale slova ke mně nedolehla.
Falin se v židli zaklonil, očima těkal z dveří kanceláře na můj úkryt. Ohlédl se přes rameno směrem, kudy odešel můj otec. Pak vstal. A zamířil přímo ke mně.
Do prdele.
Dveře v čele místnosti se otevřely a Falin ztuhl.
„Obávám se, že musím naši schůzku zkrátit,“ řekl můj otec ode dveří.
Falin se otočil a odešel. Zachráněna vlastním otcem? Moc často tohle říct nemůžu.
Dveře se za nimi zavřely a já ještě slyšela, jak můj otec říká: „Ale Andrewsi, nezklamte mě.“ Pak slova postupně utichala, až odezněla docela.
Čekala jsem ve tmě. Kolena a lýtka mě pálila, jak jsem příliš dlouho klečela. Vstala jsem, protáhla si nohy, ale ještě jsem se ven z koupelny neodvážila.
„Jsou pryč,“ řekl Roy, když prostrčil hlavu dveřmi koupelny.
Díkybohu. „Vypadneme odtud.“
Až když jsem vyšla do vstupní haly, uvědomila jsem si, že jsem nezkontrolovala Bartholomewovu kancelář. No, teď se tam rozhodně nevrátím. Zrovna jsem došla
k přednímu schodišti úřadu, když mi na rameni přistála těžká ruka.
„Alex Craftová, na co jste to sakra myslela?“
17. kapitola
Otočila jsem se. „Sundejte ze mě tu pracku, Andrewsi.“
Nesundal. Místo toho se sklonil a zašeptal skrz zaťaté zuby: „Vloupala jste se do guvernérovy kanceláře? Uvědomujete si, jak hloupé to bylo?“
„A co uděláte, zatknete mě? Vždyť ani nejste skutečný polda, že ne, detektive Andrewsi?“
Trhl sebou, jako bych ho uhodila. Pak nechal ruku z mého ramene sklouznout, vydechl a zamračil se. „Pojďte, svezu vás domů.“
Ustoupila jsem o krok. „S vámi nikam nejdu. Vždyť ani nevím, co jste sakra zač.“
„Vážně chcete tenhle rozhovor vést tady…,“ rozmáchlým gestem ukázal na veřejné prostranství, „na schodech úřadu guvernéra?“
Překřížila jsem si ruce na hrudi. „Jo. Možná chci. Pracujete pro mého otce? Proč vás najal?“
Falin na mě zíral a zatínal svaly v čelistech. Pak se otočil. Schody dolů bral po dvou.
„Hej! Hej, já s vámi mluvím!“ křikla jsem k jeho mizejícím zádům.
Nezastavil se.
Skvělé. Teď ho budu muset buď dohonit, nebo nechat jít.
Byla jsem příliš naštvaná na to, abych ho nechala odejít.
Rozběhla jsem se za ním.
U paty schodiště přecházel hlouček protestujících. Drželi cedule s nápisy ČARODĚJNICTVÍ JE DÍLEM ĎÁBLA a COLEMANA ZAVRAŽDILI FAE! KDO JE
ZASTAVÍ?
Někdo v davu mě poznal.
„Nechte naše mrtvé spát!“ zaječela žena a další se k ní přidali. Brzy skandovali všichni.
Vydali se ke mně a během několika vteřin mě křičící dav pohltil. Prodírala jsem se jimi, držela jsem hlavu skloněnou. Kolem pasu mě popadla paže a otočila mnou.
Před sebou jsem viděla jen brunátnou tvář neznámého muže.
„Policie! Nedotýkejte se jí.“ Falin.
Protestující na mě zavrčel zvukem, který ani zdaleka nepřipomínal nic lidského, ale pustil mě. Falin mě objal paží kolem ramen. Dostal mě z davu a odvedl za roh
budovy. Setřásla jsem jeho ruku, jakmile jsme došli na parkoviště.
Nechal mě být a zahákl si palce do opasku. „Nepracuju pro Cainea.“
„Jo, jasně, tak co to tam mělo být?“ ukázala jsem na budovu, ale pořád se mi nedostávalo dost vzduchu, jak mě dav protestujících mačkal, takže hlas nezněl tak ostře
jako na schodišti.
Falin se zamračil. „Caine podepsal příkaz, který mě dostal k místní policii a na pozici hlavního vyšetřovatele Colemanova případu. Jsem z FÚV, Alex.“
Faeský úřad pro vyšetřování? „Proč bych tomu měla věřit? FÚV má pravomoc převzít jakýkoli případ týkající se fae. John kvůli tomu už kolikrát reptal.“
Ukázal přes rameno na cestu, odkud jsme přišli. „Viděla jste ty protestující, Alex. Lidé jsou vyděšení. Na guvernéra byl spáchán atentát. Co by se stalo, kdyby vešlo
ve známost, že případ převzal FÚV? Stále žijí lidé, kteří si pamatují Magické probuzení. A ti lidé přežili nepokoje, které poté nastaly. Většina z nich během těchto
nepokojů ztratila přátele a blízké. Nekros je jedno z největších center fae a čarodějnic v zemi, přesto jsme celá desetiletí neměli guvernéra, který by se otevřeně
přihlásil, že je fae nebo čaroděj. A Strana za lidi v současné době ovládá většinu nejdůležitějších křesel ve vládě.“
A po uveřejnění nahrávky, kde prohlašuju, že Colemanovo tělo bylo očarováno faeskou magií, nejspíš Strana za lidi získala stovky stoupenců. Colemanův
předpokládaný atentát byl jednou z nejlepších věcí, které se mohly jeho straně přihodit. Ale… „Copak nepátráte po vrahovi?“
Falin zavrtěl hlavou.
„Pak tedy FÚV ví, co byl… je Coleman zač?“
Jen se na mě díval.
Na parkoviště vjela bílá dodávka. Rukavice. Kouzlo pravdy. To, že ví o Colemanovi…
„Vy jste fae.“
Falin se zamračil. Nepopřel to, ale ani nepotvrdil. Očima střelil k dodávce, která se k nám řítila, a bez varování mě odstrčil zpátky.
„K zemi,“ křikl, když se dveře dodávky otevřely a objevila se hlaveň černé zbraně.
Vrhl se ke mně a srazil mě k zemi. Do dlaní a tváří se mi zabodl štěrk. Jeho tíha mě tlačila k zemi, zatímco nad námi zazněly výstřely. Jeden. Druhý. Třetí. Okno auta
se roztříštilo a na ruku mi dopadly střepy skla.
Pak Falin vyskočil na nohy, v ruce už držel zbraň. Ohlédla jsem se a mezi pneumatikami auta vedle jsem zahlédla zadní nárazník vzdalující se dodávky. Falin vystřelil.
Jeho výstřely zasáhly kov. Pak dodávce bouchla pneumatika.
Nezastavila se, naopak zrychlila. Létaly od ní jiskry. Potom zahnula za roh a vyjela postranním výjezdem.
„Jsi v pořádku, Alexis?“ zavolal Falin a začal mi tykat, aniž by se na mě otočil.
Zvedla jsem se na kolena. Ruce se mi třásly a stoupla mi hladina adrenalinu, ale řekla jsem jen: „Jo. Jo, jsem pořádku.“
K noze se mi přikutálel váleček. Zvonil magií. Strhla jsem si šátek z hlavy a zabalila do něj válec.
Falin ke mně natáhl volnou ruku, v druhé stále svíral zbraň. „Vypadneme odtud.“
„Souhlas.“ Vzala jsem ho za ruku a běželi jsme k autu.
„Šli po mně nebo po tobě?“ zeptala jsem se a hypnotizovala šipku na pultu mezi námi.
„Po tobě.“
Zamračila jsem se a přitáhla si PK tak těsně k sobě, až vykvikl. Nepustila jsem ho. „Jak si můžeš být tak jistý? To ty jsi jednoho z nich zastřelil.“
Sundal si jednu rukavici a zvedl šipku. Pozoroval tekutinu uvnitř a pak si šipku převalil v dlani. „Látka uvnitř obsahuje kouzlo, jež by tě odrovnalo a otupilo. Po mně
nešli.“ Znovu si nasadil rukavici.
Ale jak mě našli? Zachvěla jsem se. Adrenalin opadl, byla mi už jen zima. Cítila jsem se trochu omámeně. Přešla jsem po místnosti a posadila se na roh postele.
Falin se na mě zamračil. „Měla bys něco sníst.“
Bezmyšlenkovitě jsem přikývla, ačkoli jsem se nijak hladová necítila. Podívala jsem se na hodiny. Bylo po šesté. Ano, čas na večeři. Zarazila jsem se.
Po šesté?
Vyskočila jsem na nohy. „Sakra, mám klienta.“
„Cože máš? Zbláznila ses? Zruš to.“
Kéž bych mohla. Bylo šest sedmnáct a mí klienti nejspíš už projížděli bránou hřbitova. Nemohla jsem se tam neukázat.
Položila jsem PK na postel a popadla kabelku.
„Hm.“ Zastavila jsem se a podívala na Falina. „Jdeš se mnou?“
„Potřebuješ odvézt?“
No, to sice ano, ale víc než to. Byla jsem teď tak trochu vyděšená. Cítila bych se mnohem lépe, kdyby tam se mnou šel on, než kdyby mě doprovodili Holly nebo
Caleb. Svraštila jsem tvář. „Prosím.“
Na hřbitov Sleepy Knoll jsme dorazili se čtrnáctiminutovým zpožděním. Na parkovišti návštěvníků stál velký zelený sedan a u brány čekal mladý pár.
„To musejí být Feeganovi,“ řekla jsem a pokývla bradou směrem k páru. Ale nevystoupila jsem z auta. Seber se, Alex. Tví klienti nesmí vidět, že se třeseš. Zhluboka
jsem se nadechla. A pak vydechla.
Falin vytáhl klíčky ze zapalování, ale dveře na své straně neotevřel. Místo toho mě pozoroval, jako by čekal, až mu dám pokyn. Což bylo dobré. Chystám se povolat
stín. Tohle je moje teritorium.
Pořád jsem se třásla. Zatraceně. Přesměrovala jsem magii do svého meditačního amuletu.
Má mysl se okamžitě pročistila, vyjasnila, zklidnila.
„Alex?“ zatřásl mi Falin ramenem.
Bublina praskla. Trhla jsem hlavou, ale byla jsem teď klidná. Dokážu to. Usmála jsem se na něj a otevřela dveře. Napůl venku z auta jsem se zarazila.
„Kdo mám říct, že jsi?“
„To je mi jedno.“ Zamračil se. „Něco si vymysli.“
Dobře. S Falinem v patách jsem vykročila přes trávník ke svým klientům. Doufala jsem, že je nevyděsím.
Představili se jako Ann a Frank Feeganovi a zvědavě se podívali na Falina.
„Toto je Falin Andrews. Je můj…“ Bodyguard? Manažer? Přítel? „… kolega. Bude dnes jen přihlížet.“
Ann přikývla, tmavé vlasy jí povlávaly kolem ramen, usmála se. Frank napřáhl ruku.
Poté, co jsem odrecitovala řeč, kterou všem stínovým čarodějkám OLMN nařídila, mi Ann vypsala šek. Byli jsme připraveni promluvit se zesnulou. Pokynula jsem
jim, aby mě odvedli k hrobu. Podél cesty poletovali dva duchové, téměř zcela průsvitní. Žádný z nich nebyl tak mocný jako Roy. Nevšímala jsem si jich, jen ať se s tím,
co je tu stále drží a nedopřeje jim klidu, porvou sami.
„Jsme tu,“ řekla Ann a zastavila se před dvojitým hrobem zatíženým náhrobním kamenem s kyticí čerstvých kopretin.
Přikývla jsem a na moment sklonila hlavu. Rodiny obvykle vyžadovaly chvíli ticha, aby si na své blízké zavzpomínaly.
„Pokud odstoupíte o pár kroků, načrtnu kruh, abychom mohli začít.“
Feeganovi poslušně ustoupili doprava, ale Falin vykročil opačným směrem. Prošel několika řadami hrobů a až pak se zastavil. Zamračila jsem se, ale nic neřekla.
Nezáleželo na tom, kde stojí, dokud bude stát mimo můj kruh.
Otevřela jsem tašku a vyndala z ní keramický nůž. Pro rituály pod střechou jsem používala voskovou křídu, ale ta mi na hlíně a trávě není moc platná. Venku jsem
kruh do země vyřezávala. A proto jsem s sebou nosila nůž.
Až na to, že jsem ho nemohla najít. Se zamračením jsem zalovila i v kabelce a našla jen cár stvrzenky. Sakra. V úterý mi ho zabavili.
„Vytyčíte kruh?“ zeptal se Frank. Nedokázala jsem říct, jestli nejistota v jeho hlasu pramení z toho, že nevěděl, proč ho mám vytyčit, nebo jestli ho vůbec vytyčím.
Usmála jsem se a snažila se nedat najevo, že mám nervy na pochodu. „Ano, bez něj nemůžu pracovat.“ Pokud tedy nejsem uprostřed víru vážně nedobrých kouzel
a není se mnou Death. Při pohledu na kabelku jsem svraštila tvář. „Nebojte. Rozmluvě se stínem to nebude nijak překážet.“
Co mám bez nože dělat? Vlastně jsem nůž měla. Měla jsem v botě tu očarovanou dýku. To by taky šlo. Ještě jsem kruh nenačrtla, ale pustila jsem kabelku na
náhrobní kámen a otevřela své smysly.
Z těl pod námi zbylo jen o maličko víc než prach a kosti, ale cítila jsem v nich slabou jiskru. Dost na to, abych mohla směle říct, že jejich stín dokážu povolat. Ta dvě
těla neležela přímo uprostřed pod náhrobním kamenem, ale to bylo celkem obvyklé. Jistě, také to znamenalo, že i ostatní hroby kolem nich nemusí být přesně
zarovnány. Roztáhla jsem své smysly ještě dál, nechala jsem je vyznačit mi kruh, než ho sama vyřežu. Nechtěla jsem kruh uzavřít nad cizí mrtvolou. Jak jsem kráčela, do
brázdy za sebou jsem vpouštěla malou stopu moci. Ta moc rychle vyprchá, ale zatím mi pomůže vést můj nůž.
Když jsem došla k místu, odkud jsem vyšla, zastavila jsem se a rozhlédla. Spíš ovál než kruh. To postačí. Poklekla jsem, vytáhla očarovanou dýku a dala se do
práce. Dýce se na vzduchu líbilo. Dýce se líbilo, že ji někdo používá. A vůbec se jí nelíbilo, že ji někdo táhne hlínou.
Ignorovala jsem pocit rozladění, který se mi rozlil po temeni, a dokončila jsem vyznačení kruhu. Pak jsem vstala, soustředila se a aktivovala ho. Kolem mě se zvedla
modrá bariéra moci.
„Teď povolám stín,“ řekla jsem páru.
Podívali se na sebe, ve tvářích ustaraný výraz. Usmála jsem se na ně, chtěla jsem je ujistit, že je vše v pořádku. Pak jsem se vztáhla ke své záhrobní magii. Šlo to
snadno, převalila se mi přes pokožku jako studený, ale známý milenec, a já ji navedla k zemi pod sebou. Chtěla jsem nejprve povolat ženu, ale cítila jsem obě těla
a proplouvalo mnou více než dost moci. Zvedly se dva stíny, vypluly na povrch a povstaly před námi silné a neporušené. No, tak jo, fungovalo to. Když jsem zvedla
hlavu, snažila jsem se nedat najevo, jak mě to samotnou překvapilo. Jakákoli snaha ovládnout výraz tváře vzala při pohledu na mladý pár za své.
„Co se děje?“ zeptala se Ann.
V patině záhrobního zraku vypadala její usměvavá tvář naprosto jinak. Drobná lidská žena zmizela, místo ní zde stálo mnohem nebezpečnější stvoření. Její oči tvořily
jen velké černé zorničky, bez bělma, bez duhovek. Místo vlasů měla změť trnitých větévek sahajících jí až ke kolenům. Kolem pasu měla Frankovu ruku, hladil jí holé
břicho. Trnitá fae.
Podívala jsem se na Franka. I on se proměnil. Už tu nestál malý, vlídný muž. Jeho tvář se roztáhla a zploštěla. Ústa měl příliš široká, s plnými zrohovatělými rty, zpoza
nichž vykukovaly špičaté zuby. Oči měl příliš malé na to, aby byly uprostřed tváře, a z obrovských uší mu lezly chlupy. Vlasy neměl. Tělo měl ohnuté, kolena pokrčená.
Netušila jsem, co za fae je on, ale předpokládám, že půjde o skřeta.
Usmál se a přitom na mě vycenil špičaté zuby. Škubla jsem sebou. Sakra. Co teď?
Podívala jsem se přes rameno. Záhrobním zrakem jsem spatřila i Falina, stál na uschlé trávě a díval se na popraskaný náhrobní kámen. Vlasy měl světlejší než
obvykle, připomínaly třpytící se sníh. Odtrhla jsem od něj pohled a soustředila se na fae, kterých si Falin nevšímal.
Ne všichni fae jsou zlí, připomněla jsem si. Koneckonců Caleb a Falin byli také fae.
Ale Caleb byl můj přítel a nikdy mě neoklamal. A Falin… No, nad Falinem musím nejdřív trochu popřemýšlet. Ale zdál se jako jeden z těch hodných. Feeganovi –
nebo kdo to ve skutečnosti byl – mě sem nalákali pod falešnou záminkou. Stíny, které jsem povolala, byly určitě lidé, ne fae. Zhluboka jsem se nadechla. Jsem uvnitř
kruhu. Jsem v pořádku. Jen jsem doufala, že to tak také zůstane. Napíchla jsem se na svůj prsten a upevnila jsem bariéru.
„Děje se něco, slečno Craftová?“ zeptal se Frank.
Zavrtěla jsem hlavou. „Můžete pokládat otázky.“ Hlas se mi třásl. Snad si budou myslet, že je to důsledek používání magie.
Podle toho, jak se na mě dívali, mi bylo jasné, že jsem je falešnou suverénností neoklamala.
„Zíráte na nás,“ poznamenal Frank.
Snažila jsem se usmát, ale moc mi to nevyšlo. „Mám špatný zrak.“
„Co se děje?“ zeptal se Falin.
Konečně. Otočila jsem se a ústy naznačila slovo „fae“. Maličko vykulil oči a ruku pomalu přesunul ke zbrani.
„My si tu čarodějku najali,“ odsekla Ann, protože pohyb jeho ruky viděla.
„Tak položte své otázky, ať můžeme všichni odejít,“ řekl jí Falin.
Fae se na sebe zamračili.
„Vy zříte, slečno Craftová?“ zeptal se Frank.
Ztěžka jsem polkla. Zřím, dokážu prohlédnout skrz jejich halicí kouzlo. Neodpověděla jsem. Existovala spousta povídaček o tom, že lidé přišli o oči poté, co halicí
kouzlo fae prohlédli.
Znovu se na sebe podívali. Pak Frank přikývl. Ann vykročila vpřed, trnité větévky o sebe šustily. Kráčela až ke kruhu a já o krok ustoupila. Dostala jsem se až
k zadní stěně dřív, než jsem se stihla zarazit. Kdybych prošla kruhem, kdybych se té bariéry jen dotkla, spadla by. A pak by mezi mnou a fae nic nestálo.
Falin vytáhl zbraň a namířil ji na trnovou fae. Ta ho ignorovala. Prsty si pohrávala se zdí kruhu, v modré bariéře vybuchovala drobná jasná světélka magie.
„Přízračná dívka posílá své varování,“ řekla. „Cenností jest krvavý dívky duch ve stříbrných řetězech, pokud hloupá jest, na příkaz utopí se v mých bolestech.
Prázdný výraz očí zná ta, kdo zří, žena sedmkrát spatřit, co vzal si, bude moci. Rudý měsíc žal můj stráží, zlatým síním zavládne nazítří stvůra noci.“
„Co to znamená?“ zeptala jsem se.
Trnová fae se jen usmála. „Dám vám jednu radu. Utečte, Alex Craftová. Změňte si jméno. Změňte si tvář. A utečte hodně rychle.“
Pak se otočila a uposlechla svou vlastní radu. Oba fae utekli.
„Nemůžeš se jen tak rozhodnout, že se mi nastěhuješ do baráku!“
Falin zkřivil rty v náznaku úsměvu. „Můžu. A už jsem se rozhodl. Za posledních čtyřiadvacet hodin jsi neoprávněně vnikla na místo činu, přistihli tě, jak se snažíš
propašovat knihu šedých kouzel do budovy Centrálního okrsku, vloupala ses do úřadu guvernéra, stříleli po tobě a dva fae jsi přijala za klienty. Když s nikým nejsi, jsi
sama sobě nebezpečná.“ Zavřel za sebou dveře.
„To není pravda.“ Nebo alespoň ne úplná pravda. Bylo naprosto jasné, že jsem nebezpečná i lidem ve svém okolí. PK se nám pletl pod nohy a já ho zvedla do
náruče. „Nikam dnes večer nepůjdu. Budu v pořádku.“
„A znovu jsi na kost promrzlá.“
Což znamenalo, že se právě sám pozval do mé postele.
„Mysli na to jako na policejní ochranu.“ A usmál se naplno.
Protočila jsem panenky, ale po pravdě řečeno, sama jsem být nechtěla. „Vezmu PK na procházku. Promluvíme si, až se vrátím.“
Když jsme se s PK vrátili, Falin se právě prohrabával mými skříňkami v kuchyni.
„Jak jen můžeš přežívat na takovémhle svinstvu?“
Sundala jsem PK vodítko. „Hele, to ty ses mi nastěhoval do bytu. Jídlo je, jaké je.“
Falin s bouchnutím zavřel dveře lednice. „Ani si nesundávej boty. Jdeme na nákup.“
O dvě hodiny později můj byt voněl po česneku a citronu, až se mi sbíhaly sliny. Ta lahodná vůně mě vytáhla od monitoru počítače. Přišourala jsem se do kuchyně
a s rukama v zadních kapsách jsem se pokoušela Falinovi nakouknout přes rameno.
„Myslela jsem, že na steaky je potřeba gril.“ Stejnou větu jsem pronesla v supermarketu, když z chladicího boxu vyndal velký kus masa. Jen zavrtěl hlavou a vložil
balík do vozíku. Ne že bych si stěžovala. Občas jsem jedla s Holly a Calebem, ale jinak jsem veškeré maso, které jsem jedla, nejdřív musela vyndat z konzervy.
Falin obrátil syčící steaky. „Zprudka je smažím, negriluju. A jestli nechceš nakrájet zeleninu na salát, tak z kuchyně vypadni.“
Nenaštvala jsem se. Alespoň ne moc. Salát byl už připravený, když Falin sundal steaky ze sporáku a přenesl je na talíř vedle kouřících opečených brambor.
„Kde se najíme?“ zeptal se a rozhlédl se.
„Ech…“ Sakra, na to jsem nepomyslela. Obvykle jím před počítačem nebo se opírám o kuchyňskou linku. A v bytě jsem měla jen jednu židli. Pokrčila jsem rameny.
„Piknik na zemi?“
Potřásl hlavou a opět se rozhlédl po bytě, jako by se snažil najít schovaný stůl. Po chvíli poraženě zafuněl. „No tak budeme mít piknik,“ řekl a s talíři vykročil
z kuchyňky.
PK pobíhal Falinovi kolem nohou, poskakoval, žadonil. Zahákla jsem o psa svou nohu a odtáhla ho za sebe. Zakňučel a zadíval se na mě velkýma očima. „Ne, ty
steak nedostaneš.“
PK znovu zakňučel, poznal slovo „ne“. Pak obrátil svou pozornost zpátky na Falina. Jakmile se Falin posadil na postel, PK mu vyskočil do klína. Ten prťavej zrádce.
Vzala jsem příbory, zatímco Falin se snažil naši večeři ochránit před jedním velmi hladovým čínským chocholáčem. „Co chceš k pití?“ zeptala jsem se a otevřela
lednici.
„Pivo.“
Vzala jsem dvě láhve – další věc, kterou Falin v obchodě koupil – a zamířila k posteli. Jednu láhev piva jsem vyměnila za talíř s večeří. Přistupovala jsem ke steaku
velmi nedůvěřivě. Přece jen voněl až příliš dobře – co když nechutná tak, jak voní?
Opatrně jsem odkrojila malý kousek. Nůž jím lehce projel. A mas… to maso se v ústech jen rozplývalo. Skoro jsem zasténala nahlas. „Změnila jsem názor. Můžeš tu
bydlet, jak dlouho chceš, pokud budeš vařit.“
Falin se zarazil s vidličkou na půl cesty k ústům.
„Uch…“ Odvrátila jsem pohled a popadla pivo. „Jen si dělám srandu. Jen jsem… Večeře je skvělá.“
Pousmál se. „To zní skoro jako děkuju.“
„Jen ať ti to nestoupne do hlavy.“ Soustředila jsem se na talíř, ale když jsem přestala věnovat pozornost všemu ostatnímu, usmála jsem se.
Když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že mě pozoruje a na rtech mu pohrává úsměv. Dobře, tohle je trochu trapné, ale jídlo je skvělé. Kde se ten chlap naučil vařit?
„Takže, hm, FÚV, jo?“ řekla jsem, protože jsem cítila potřebu říct cokoli, co by narušilo to nepříjemné ticho, které nastalo, když mě pozoroval, jak jím – což bylo tak
trochu divné. „Co vědí o Colemanovi nebo o té kreatuře, co se jako Coleman maskovala?“
Úsměv mu povadl. „Je starý. Velmi starý. Fae během staletí slábli, ale teď, když v ně smrtelníci opět věří, staré legendy, i ty zapomenuté v píscích času, pomalu opět
ožívají. ‚Coleman‘ byl nejnovější z kdoví kolika identit, které ten zloděj těl ukradl. Netuším ani, jak vypadal původně.“
Přikývla jsem. „Takže ty…“ Zarazila jsem se. Falin byl fae. Ještě jsem si na to úplně nezvykla, ale musela jsem. Existují pravidla, jak jednat s fae, tabu, která nesmí
být porušena, a důležitost, s jakou se volí slova. Caleb byl můj kamarád a varoval by mě, kdybych se v rozhovoru s ním dostala do nebezpečných vod, ale navzdory
našemu přátelství tady stále ty nebezpečné vody byly. U Falina jsem neměla jistotu ničeho. „Můžu se tě zeptat na něco ohledně těch glyfů?“
Položil vidličku. „Byl bych radši, kdyby ses neptala, ale je mi jasné, že to tě nezastaví. Ať jsi na tom těle viděla cokoli, já to nevidím, a neznám ani glyfy, které byly
vyřezány do těla té rituální oběti. A tohle není zrovna rozhovor, který bych chtěl vést u večeře.“
„Jistě.“ Soustředila jsem se na jídlo. Opět se mezi námi rozprostřelo ticho.
Chtěla jsem nechat kousek steaku PK, ale než jsem si to uvědomila, můj talíř byl prázdný. Zapřela jsem se do polštářů a pohladila si břicho. „Tohle bylo úžasné.“
Jedním z důsledků toho, že žijete sami, je, že začnete mluvit sami se sebou. A to hodně. Na krátký okamžik jsem zapomněla, že tu Falin je. Jistě, když se otočil
a pousmál se tím svým křivým úsměvem, zapomenout, že tu je, už rozhodně nešlo.
Do tváří mi vystoupala horkost a já se posadila rovně. „Můžu ti vzít talíř?“ zeptala jsem se a natáhla se pro něj.
Podal mi ho, ale když jsem vstala, zvedl se také. „Pomůžu ti uklidit.“
Měla jsem v plánu položit nádobí do dřezu a nechat to na později, ale Falin trval na tom, že mi ho pomůže umýt, takže jsme teď stáli v kuchyni bok po boku. Já
umývala a on utíral. Hodil si sako přes opěradlo mé jediné židle a rukávy košile si vyhrnul až pod lokty. Jak jsme umývali, občas jsme se o sebe otřeli rameny. Když
jsem mu podala vidličku, jeho dlouhé prsty zavadily o mé a mně žaludek udělal kotrmelec.
Tohle bylo šílené. Byl tajnůstkářský, panovačný a celkově nesnesitelný. Taky mi několikrát zachránil život. A v mé kuchyni vypadal vážně dobře.
Zavřela jsem kohoutek a osušila si ruce o džíny. „Půjdu…“ Utéct? Schovat se? Odkašlala jsem si a ukázala směrem k zadní části bytu. „Dám si před spaním sprchu.“
Bez dalšího slova jsem se odebrala do jediné další místnosti v bytě.
A samozřejmě, že jsem si zapomněla vzít něco na převlečení. Zabalená ve velké osušce jsem se natáhla pro kartáček, a když jsem vzala do ruky ten, co nebyl můj,
chvíli jsem na něj zmateně koukala. Falin koupil v obchodě pár dalších nezbytností a teď se jeho nový kartáček opíral ve stojánku o můj. Zamračila jsem se a v páteři
mě zamrazilo. Já s lidmi nebydlím. Od promoce jsem nikdy ani nebyla s jedním chlapem na druhém rande. A teď měl chlap svůj kartáček vedle mého, a to jsem s ním
ani nespala. Tedy, technicky vzato jsem s ním spala, ale neměli jsme…
Drhla jsem si zuby, až mi začaly dásně krvácet. Pak jsem si pročesala vlasy, spletla je a zase rozpletla. Tohle je hloupost. Někdy musím z koupelny vyjít. Jestli to budu
dál odkládat, bude to pak ještě trapnější. Přitáhla jsem si osušku ještě blíž k tělu a opustila svou skrýš.
Falin seděl u počítače. Nevzhlédl, když jsem se prořítila kolem, tak jsem mu taky nevěnovala pozornost. Prohrabala jsem se zásuvkou v komodě a vytáhla
jednoduchou košilku a hezounké hedvábné šortky. Byl to dárek od Holly k mým loňským narozeninám a fakt, že se mi líbilo, jak hezounká ta souprava je, mě jen
naštval. Ačkoli to neznamenalo, že to nebudu nosit.
Právě jsem se prohrabovala horním šuplíkem a hledala v nich čisté kalhotky, když Falin zaklapl počítač.
„Taky si dám před spaním sprchu,“ řekl a vstal.
Nepřítomně jsem přikývla a obrátila se k němu zády, abych se mohla obléknout. Dveře koupelny se zavřely, když jsem si přes hlavu přetahovala košilku. Shodila
jsem ručník a oblékla jsem si kalhotky. Někdo za mnou zakašlal.
Svět se zpomaloval s každou vteřinou, kterou trvalo, než otočím hlavu, s kalhotkami stále v půli stehen. Tváře mi hořely, když jsem spatřila Falina. Stál ve dveřích
koupelny, zdvořile se díval na protější zeď, ale naplno se křenil.
„Čistý ručník?“ zeptal se.
Rychle jsem si natáhla kalhotky a shlédla na mokrý ručník u svých nohou. Tohle byl jediný ručník v koupelně. Zvedla jsem ruku a ukázala. „Ve skříni.“
Bez dalšího pobízení otevřel dveře a já si natáhla šortky.
Tváře mi stále hořely, když jsem zapadla do postele a zapískala na PK. Vyskočil si na svůj obvyklý polštář.
„Myslím, že tady bude chtít spát Falin,“ řekla jsem mu a posunula ho k nohám postele.
Rozhořčeně se na mě podíval a pak se třikrát otočil, než se usadil. Olízl si packu v sádře, jako by chtěl upozornit na to, že je zraněný a potřebuje pohodlí polštáře.
Pak oči zavřel a usnul.
„Kéž bych mohla usnout taky tak snadno,“ řekla jsem psovi.
Ani nevzhlédl.
Zachumlala jsem se hlouběji do přikrývky a zavřela oči, ale když se dveře koupelny otevřely, pořád ještě jsem nespala. Postel se prohnula, jak si do ní vlezl Falin, a já
ucítila kořeněnou vůni mýdla, které si koupil. Pak mě jeho paže objala kolem pasu. Srdce se mi pokusilo vyskočit z hrudi a zároveň se k němu přitulit. Nemohla jsem
dýchat a snažila se ve tmě moc hlasitě nelapat po dechu.
„Dobrou noc, Alexis,“ zašeptal a jeho dech mě polaskal vzadu na krku.
Neodvážila jsem se mu odpovědět, a ani se pohnout, když se mi jeho prsty roztáhly po břiše. Ležela jsem ve tmě a naslouchala. Až po dlouhé době se jeho dech
zklidnil spánkem, když jsem i já zabloudila do říše snů.
18. kapitola
„Co ale mají oběti společného? Kdo byly ty první dvě ženy?“ zeptala jsem se a poklepala na talíř vidličkou.
„Alex, ty na tomhle případu nepracuješ.“ Falin si dal další sousto vajec do úst a ignoroval, že se na něj mračím.
„Proč? Protože to můj otec řekl?“
Skoro se vejci zadusil. Natáhl se přes postel a zvedl z nočního stolku hrnek s kávou.
Dala jsem mu chvíli na zotavenou a pak se zeptala: „Ty víš, co mají společného? Tedy, pochybuju, že si je Coleman náhodně vybral na ulici a přivázal je k posteli.
Bylo to naaranžováno jako romantická schůzka. Než je zabil, ty ženy znal.“
„Viděli jsme jen jedno místo činu. A, Alex, pořád ještě na tom případu nepracuješ.“
„Dobře.“ Poslední plátek slaniny jsem hodila PK a odnesla talíř do dřezu. Pak jsem netušila, co dál. Nebyla jsem zvyklá se o svůj byt s někým dělit. Bylo tu na mě
plno, ale taky příliš ticho.
Zapnula jsem televizi. Na obrazovce se objevil moderátor s fotografií ženy v pozadí. Zamračila jsem se. „Tu znám. To je Helena.“
Stiskla jsem tlačítko zvuku a přidala hlasitost.
„… nalezena před dvěma dny. Policie zatím nezveřejnila žádné informace, ale potvrdila, že jde o vraždu. A teď k dalším zprávám…“
Otočila jsem se na Falina. „On mluví o té oběti ze skladiště, je to tak? Jmenovala se Helena Brothersová?“
Falin se zamračil a já se snažila zamyslet. O tom, co jsem viděla ve skladišti, jsem zatím nepřemýšlela. To, co zbylo z té ženy, bylo strašné, ale teď, když jsem si
připomněla skelný pohled a tvář staženou bolestí, poznala jsem Heleniny rysy. Klesla jsem na postel.
„Ty jsi ji znala?“ zeptal se Falin a já přikývla. „Znala jsi taky Bethany Laneovou. To ty jsi identifikovala její tělo.“
„Komunita nornů je malá.“ Zarazila jsem se a vzhlédla k němu s vytřeštěnýma očima. „Byly všechny oběti norny?“
Falin neodpověděl. Vstal, a když odnášel talíř do dřezu, pohledu na mě se vyhnul. Zamračila jsem se.
„To je ono, je to tak? Kdo byly ty další dvě obě…“
Někdo zaklepal na dveře a já nadskočila. Neklepal na hlavní dveře. Byly to zadní dveře, které vedly do zbytku domu. Dovnitř vrazila Holly dřív, než jsem jí stihla
odpovědět.
„Právě volala Tamara,“ řekla a sedla si na okraj postele. „A ří…“ Zarazila se a při pohledu na Falina, který stál v kuchyni jen v džínech a rukavicích, vykulila oči.
„Och, ou, nevěděla jsem, že máš společnost. Jen jsem…“ Vyskočila na nohy a vydala se ke dveřím.
„Holly, to je dobrý, vážně. Co se děje?“
Znovu se podívala na Falina a já sledovala směr jejího pohledu. Falin se nám očividně snažil poskytnout co největší iluzi soukromí a plně se zaměstnal nádobím.
Umožnil nám tak působivý výhled na svá záda, při němž Holly málem stekla slina po bradě.
„Neměla bych ti přinést bryndáček?“ zašeptala jsem a ona sebou trhla. „Co Tamara říkala?“
„Och, hm, Tamara má mizerný den. Volala mi a plakala do telefonu. Musí udělat pitvu jedné své kolegyně, kterou našli dnes ráno v jejím bytě. Myslela jsem, že
bychom s ní mohly potom zajít na oběd a trochu ji rozveselit.“
Zamračila jsem se a hluboko v mysli mě polechtal strach. „Říkala, kdo zemřel?“
„Ano. Sally.“ Zarazila se. „Och, Alex, vždyť tys ji nejspíš taky znala. Je mi to líto.“ Objala mě kolem ramen, ale hned se zas odtáhla. „Alex, jsi v pořádku? Na dotek
jsi úplně ledová.“
Nepřítomně jsem přikývla. Byla jsem unavená, ale měla jsem za sebou několik drsných dní a v noci jsem spala sotva pár hodin. Větší starosti mi dělalo, že mi Tamara
řekla, že se Sally cítila včera ráno po noční šichtě mizerně. Po šichtě, během které do márnice dovezli Helenino tělo. Nemuselo to mít spolu vůbec nic společného, ale…
„Řekla Tamara, na co Sally zemřela?“
„To nikdo neví.“ Holly stiskla rty. „Takže, co ten oběd odpoledne? Zvu vás obě.“
Začala jsem přikyvovat, ale pak jsem si vzpomněla, že mám oběd s Ashenem. „Můžeme zajít spíš na brzkou večeři? Na oběd už něco mám.“
„Vážně?“
Zamračila jsem se. Nemusela znít tak překvapeně.
Holly se otočila na Falina. Pak přikývla. „Jasně, večeře by šla. Alespoň budeme mít víc času si popovídat a plakat do piva. Co třeba ve čtyři?“
Rozloučily jsme se a já za ní zavřela dveře. Promnula jsem si škrábance na rameni. Nakazila jsem se duši sajícím kouzlem od stínu člověka, který na stejné kouzlo
zemřel. A Sally, další norna, dělala pitvu oběti a teď je mrtvá. Ale proč je mrtvá ona a já ne? Ráno jsem se napojila na éterii. Šlahouny se teď vinuly po celé mé paži až
k zápěstí a ovíjely se kolem celého mého trupu. Šířilo se to, ale ne dost rychle, aby mě to zabilo za jeden den.
Musím vidět to tělo.
Otočila jsem se a zjistila, že mě Falin pozoruje.
„Nemyslím, že bys měla jít,“ řekl z kuchyně.
Mrkla jsem, ztracená ve svých vlastních myšlenkách, že jsem hned nepochopila, odkud se tam vzal. On si nemyslí, že bych měla jít? Kam – za Tamarou? No, toliko
k tomu, kolik soukromí mi při rozhovoru s Holly poskytl.
„Zaprvé, to není tvoje věc. Zadruhé, proč bych neměla jít za Tamarou? Nemůžu se po zbytek života schovávat ve svém bytě.“ Ačkoli pokud nenajdu Colemana,
bude můj život kratší, než jsem myslela.
Falin se na mě zamračil. Opřel se o linku, rukama sevřel hranu dřezu. Někde našel žluté gumové rukavice a vypadal by komicky, kdyby mu slunce tak zvláštně
neosvětlovalo hruď.
„Mluvil jsem o obědě ve Věčném květu.“
„Aha. Jo.“ Dobře, tohle bylo nepříjemné. Já na něj zírám, a přitom mluvím o obědě s jiným mužem. „No, to taky není tvoje věc.“
„Je to příliš nebezpečné,“ řekl a já pocítila slabé bodnutí zklamání, že jediným důvodem, proč nechce, abych šla, je potenciální nebezpečí.
Seber se, Alex. Falin byl nevítaný host narušující můj osobní prostor – a jít do faeského baru bylo nebezpečné. Fae na tom hřbitově se mi nesnažili ublížit. Jen mi
předali zašifrovanou zprávu a řekli, ať uteču. Ale fae v bílé dodávce určitě patřili k těm zlým. A občas to nejlepší, co můžete udělat, je schovat se všem přímo pod
nosem. A nebudu tam sama. Sejdu se s Ashenem. Pokud budu mít štěstí, pak mi jeho výzkum pomůže s glyfy na Colemanově těle. A pokud budu moci obkreslit glyfy
z Helenina těla, možná by mi mohl Ashen pomoct rozluštit to kouzlo.
Falin mě sledoval, na tváři úšklebek. „Ty tam stejně půjdeš.“
„Ano. Ashen viděl kouzlo na Colemanově těle. Kolik stínových čarodějů se na Colemana podívalo?“
„Pět.“
„A kolik jich vidělo to kouzlo?“
Falin se zamračil. „Jen dva.“
„Ashen zmínil, že ty glyfy vypadají jako faeská magie. On něco ví. Co ti řekl?“
„Očividně ne tolik, kolik doufáš, že řekne tobě,“ opáčil, ale když jsem na něj beze slova zírala, pokračoval. „Potvrdil to, co jsi viděla ty. Naznačil, že glyfy mohou mít
faeský původ, a řekl, že si není jistý účelem toho kouzla. Co nám to říká? Nic, co bychom dosud nevěděli.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ale on o těch glyfech něco ví. Ty nevíš, co znamenají, ale on je studoval. Navíc toho možná vycítil víc než já. Za zkoušku to stojí.“ A možná
taky bude vědět, proč to kouzlo tři jiní stínoví čarodějové neviděli, ale já a Ashen ano.
„Myslíš, že stojí za to riskovat život, abys zjistila něco víc o kouzlu, o kterém víš, že je napojeno na zloděje Colemanova těla? Alex, to je pitomost.“
Zamračila jsem se. Dobře, když to podal takhle, znělo to hloupě. Ale já neřekla Falinovi o kouzle, které mi vysává duši. Můj život by byl ve stejném ohrožení,
kdybych zůstala doma a čekala, až mi to kouzlo duši sežere do posledního drobečku. Pokud Ashen dokáže ty faeské glyfy rozluštit, možná by mi mohl pomoct zjistit,
jaké má Coleman plány.
Falin mi musel vyčíst z tváře odhodlání, protože zavrtěl hlavou, ale řekl: „Dobře, ale jdu s tebou.“
„Uf. Ne.“
Stáhl si gumové rukavice a položil je vedle dřezu. Pak obešel pult a otevřel můj laptop.
„Ty nikam nejdeš,“ řekla jsem mu.
„Je to veřejné místo.“
Skvělé. Budu mít chůvu. Změnila jsem téma. „Sally dělala pitvu Helenina těla.“
Falin nevzhlédl.
„Byla to norna. Empatka. Je mrtvá. Řekla jsem ti, že magie na Helenině těle je stále aktivní.“
Zamračil se. „Jednotka proti černé magii zkontrolovala skladiště i Helenino tělo. Dvakrát.“
„Jo, a udělali to předtím, než jsem viděla aktivní magii. Chci se podívat na Sallyino tělo. Možná budu schopna určit, jestli zemřela kvůli kouzlu na Heleně.“
„Myslíš kouzlo, které mi nemůžeš vysvětlit.“
Zamračila jsem se a zvedla ruku ke škrábancům na rameni. Očima šlehl po mé ruce a já ji spustila k boku. Pozdě.
Vstal a rychle překonal prostor mezi námi. Já ucouvla, narazila do pultu a Falin se postavil přímo přede mě. Blokoval mi tak únikovou cestu. Naklonil se a prsty
v rukavicích se dotkl citlivé pokožky kolem škrábanců. Stále ještě se neuzavřely, nezačaly se hojit.
„Přestaň.“
Neuposlechl. Z pravé ruky si stáhl rukavici a přejel palcem přes zdrsněnou kůži. Projela mnou ostrá bolest, jako by do mě udeřil blesk, a nohy pode mnou poklesly.
Zvedl se mi žaludek a ústa jsem měla najednou plná horkých slin. Zavřela jsem oči a snažila se nevolnost rozdýchat. Falin o krok ustoupil.
„To je černá magie,“ řekl. „Jak dlouho jsi tomu kouzlu vystavená?“
„Od chvíle, kdy jsme se potkali. Tehdy v márnici. Chytila jsem to od Bethanina stínu.“
„Vezmu tě do nemocnice.“
Zavrtěla jsem hlavou, stále jsem se snažila uklidnit vzbouřený žaludek. „To nepomůže.“
„Alex, ty víš, co je to za kouzlo? Co dělá?“
Přikývla jsem.
„Nuže, co? Co je to za kouzlo? Jak se dá zvrátit?“
Otevřela jsem oči. „Byly všechny oběti norny?“
„Ne.“ Povzdechl si a ustoupil. Přešel kuchyň a opřel se o pult z druhé strany. „První obětí byla Rosa Hanksová. Byla normál, bydlela za městem a během čtyř měsíců
před svou smrtí velmi často jezdila do města. Druhou obětí byla Michelle Fordová, také nežila ve městě. Byla norna. O Bethany a Heleně víš.“
Přikývla jsem. Takže Coleman se nezaměřoval jen na norny, ale žádný jiný patolog nezemřel poté, co provedl pitvu některého z těch těl. Death mi řekl, že kouzlo je
nakažlivé, ale specifické v tom, koho nakazí. Proč nakazilo mě? Co všechny oběti spojovalo?
Potřebovala jsem zjistit, jestli Sally zemřela následkem toho kouzla.
Falin si přetáhl košili přes hlavu a z pultu vzal své podpažní pouzdro a odznak.
„Kam jdeš?“
Nasadil si pouzdro a popadl klíče. „Na stanici. Chci zjistit, co zabilo Sally.“
„Půjdu s tebou.“ Zvedla jsem svou kabelku.
„Ne. Ty zůstaneš tady.“
Překřížila jsem si paže přes hruď. „Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat.“
„Podle zákona můžu zmařit jakýkoli tvůj pokus narušit probíhající vyšetřování.“ Lehce povytáhl jeden koutek úst. „A nemusím tě nikam vozit.“
Zaskřípala jsem zuby. Ze všech nesnesitelných…
Natáhl ruku a prstem v rukavici se dotkl mého ramene poblíž škrábanců, ale ne dost blízko, aby mě to zabolelo. „Pokud je kouzlo stále aktivní, nechci tě nikde poblíž
něj.“
Mrkla jsem a on se ke mně sklonil. Naše oči se setkaly a mně se dech zadrhl v hrdle. Zatočila se mi hlava.
Pootevřel rty a pak uhnul pohledem. Odkašlal si.
„Zůstaň tady a nedělej žádné potíže. Budu zpátky dřív, než budeš muset odjet do Věčného květu.“ Nechal ruku z mého ramene sklouznout a odešel.
19. kapitola
Zírala jsem na zavřené dveře, stále jsem nemohla popadnout dech z náznaku polibku, ke kterému ani nedošlo. PK, který nechápal, proč tak fascinovaně zírám na
dveře, k nim přeběhl, posadil se a čekal na procházku. Když jsem tam dál jen stála, zakňučel a zaškrábal na dveře.
Zvedla jsem ho do náruče. „Ty jsi jediný chlap, kterého ve svém životě potřebuju – že je to tak, PK?“
Zavrtěl ocáskem s chocholkou chloupků a olízl mi tvář. Byl úplně rozpálený. Nebo mi klesá teplota kvůli tomu kouzlu, které mi vysává duši?
Nevěděla jsem. A neměla jsem ani, koho bych se zeptala. Shlédla jsem na psa a ten mi olízl tvář. Pak se zadíval na dveře.
„Dobře, dobře, zajdeme na procházku,“ řekla jsem.
Při slově p-r-o-ch-á-z-k-a nabral jeho ocásek ještě větší rychlost a já sáhla po vodítku. Vyrazil ze dveří a snažil se stáhnout mě co nejrychleji ze schodů, ale na to
jeho čtyři kila muší váhy nestačila.
U paty schodiště se zastavil, aby očichal Freda, našeho kočičího chrliče.
„Ať se mě ta věc neopováží označkovat,“ varovala mě socha a v tónu jeho telepaticky přenášeného hlasu se odráželo znepokojení, které na kamenném stvoření
nebylo vidět.
Zvedla jsem PK dřív, než stihl zvednout nohu. „Promiň, Frede. Nevěděla jsem, že budeš tak blízko schodů.“
„Navštívil tě faeský šlechtic.“ Tentokrát se Fredovi v hlase žádný strach neodrážel. Jen mi oznámil fakt. Fakt, že do mého domu vnikl fae. A ne jen tak ledajaký fae.
Ne, rovnou člen faeské šlechty, těch hodných, kteří, podle toho, co mi řekl Caleb, patřili ke vznešeným fae.
Možná se tu zastavil Falin nebo… Žaludek se mi sevřel, ale ne tím podivným, zvláštním a příjemným způsobem jako před chvílí. Rozhlédla jsem se po ulici v obavách,
že zahlédnu bílou dodávku, ale nikde v dohledu nic nebylo. Novináři se konečně pustili do dalších reportáží, takže poprvé za několik dní byl chodník před domem
prázdný. „Kdy tu ten fae byl?“
Fred neodpověděl.
„Nechám PK, aby tě počůral.“ Abych dodala výhrůžce na vážnosti, začala jsem psa spouštět k zemi.
„Když jsi pryč, chybí mi smetana.“
Nesouhlas v chrličově hlasu nedával smysl. Do misky na verandě jsem nalila mléko včera večer. Počkala jsem, ale Fred už nic nedodal. O chrličích se ví, že vidí do
budoucna. Možná myslel, že brzy odejdu… V nejbližší budoucnosti jsem ale dovolenou neplánovala. Ve vzpomínkách jsem se vrátila k fae z dodávky a zachvěla jsem
se.
„Pojď, PK. Ať je ta procházka za námi.“
Otočila jsem se a zamířila do dvora, když se mi v mysli opět ozval Fredův hlas. „Musíš uzřít za svitu rudého měsíce. Musíš vědět, že co zříš, je pravda.“
Otočila jsem se. „Co tím myslíš?“
Fred neodpověděl.
„Zatraceně. Co je to ten rudý měsíc?“ Trnová fae také zmínila rudý měsíc a stvůru noci ve zlatých síních. Říkala tomu varování od Přízračné dívky. Pak odrecitovala
báseň – báseň, která nedávala smysl.
Dívala jsem se na chrliče. Už jsem měla tajuplných zpráv dost. Bylo na čase najít odpovědi.
Falin se vrátil v jedenáct, oči měl unavené a vlasy rozčepýřené, jako by si je až příliš často pročesával rukama. Jakmile vešel, na kuchyňskou linku hodil bílou papírovou
tašku a pak si skopl boty z nohou.
„Máš hlad?“ pokývl bradou k tašce.
„Právě se chystám na oběd,“ připomněla jsem mu. „Co jsi zjistil o Sally?“
Neodpověděl, ale z tašky vytáhl sendvič. Rozbalil stříbrnou fólii a mně se začaly sbíhat sliny. Sledovala jsem, jak ukusuje sousto, a bylo mi jasné, že můj oběd nebude
ani z poloviny tak dobrý. Věčný květ byl bar s minutkami na gril. K obědu mě mohly čekat buď hamburgery, nebo hranolky.
Nakoukla jsem do tašky. Uvnitř byl další sendvič ve stříbrné fólii. Možná bych si mohla sníst jen půlku a pak si na obědě s Ashenem objednat hranolky… Když jsem
vytahovala tu dobrůtku, všimla jsem si, že se na mě Falin přes okraj svého sendviče kření. Ignorovala jsem ho a dala se do jídla.
„Jakkoli je tohle jídlo dobré, nezapomněla jsem. Co jsi zjistil o Sally?“
„Právě jsem se vrátil ze stanice, Alex. Aspoň mě nech dojíst.“ Přešel k ledničce. „Chceš limonádu?“
Ne, nechtěla jsem jednu z jeho limonád, které se chladily v mé lednici. Chtěla jsem, aby mi odpověděl na otázku, nebo vypadl z mého bytu. Zabalila jsem nedojedený
sendvič a zapnula laptop. Jestli mi nehodlá říct, co zjistil, najdu si to sama.
„Příští středu je úplněk,“ řekla jsem, aniž bych vzhlédla. Falin vydal neurčitý zvuk, nevěděla jsem, jestli proto, že naslouchá, nebo že stále jí. Pokračovala jsem. „Také
dojde k úplnému zatmění měsíce. Tím měsíc zrudne.“
Pořád nic neříkal.
„Myslím, že tím se myslí rudý měsíc v té zprávě. Ale co ty zlaté síně?“ Úřad guvernéra? „Duch dívky bude nejspíš znamenat přesně to, co nám to říká: duch dívky.
Nebo to možná bude znamenat stínovou čarodějnici.“ Ale celý první verš zní „cenností jest krvavý dívky duch ve stříbrných řetězech“. Pokud „duch dívky“ odkazuje na
stínovou čarodějnici, co pak znamená to „krvavý“? Možná krev a maso? Jako živoucí? Druhý verš zněl ještě temněji: „Pokud hloupá jest, na příkaz utopí se v mých
bolestech.“ To mi Přízračná dívka vyhrožovala?
Falin mě obešel a podíval se na dokument na monitoru počítače. „To jsi celé dopoledne pracovala na téhle hádance?“
„Povětšinou jo.“ Poté, co jsem našla informaci o lunárním zatmění, mě napadlo, že snadněji rozluštím tu báseň. Ale jen jsem si vysloužila bolest hlavy.
Naklonil se, položil mi ruku na záda a začetl se. „Zlaté síně mohou odkazovat na faeský královský dvůr.“
Zamrkala jsem. „Vážně?“ Poznamenala jsem si to. Pokud zlaté síně ve verši „zlatým síním zavládne nazítří stvůra noci“ odkazovaly na faeský královský dvůr, pak mě
o to víc mátlo, co mi chtěla Přízračná dívka – ať to byl kdokoli – tou básní říct. Pokud se to tedy netýká Colemanova rituálu. Co když to, co dělá, ohrožuje Faerii? Ale
budu se opakovat, proč by o tom chtěla říct zrovna mně?
Další řádek byl pro mě nejsrozumitelnější. „Prázdný výraz očí zná ta, kdo zří.“ Death i fae použili „zřít“ jako výraz, když někdo dokáže prohlédnout skrze faeské halicí
kouzlo. A pak „žena sedmkrát spatřit, co vzal si, bude moci“. Pokud tím „oním“ je myšlen Coleman, pak jsem věděla jasně, co si vzal: duše.
„Druhá část toho verše může odkazovat na sedm obětí,“ řekla jsem. Jistě, neměla jsem žádnou jistotu, že báseň má něco společného s kouzlem – nebo vůbec
s čímkoli. Mohl to být naprostý nesmysl.
Falin se zamračil a ustoupil. „Na Sallyině těle byla nalezena stopa po černé magii.“
„Tamara ji vycítila?“
Zavrtěl hlavou. Zamračila jsem se. Tamara ani nevycítila kouzlo ve škrábancích na mém rameni. Pokud Sally zabilo duši vysávající kouzlo, jak to, že působilo tak
rychle? Já se jím nakazila před čtyřmi dny. Ona zemřela během jednoho dne.
„Co…“ Falina přerušilo zabzučení telefonu, upozornilo ho, že dostal textovou zprávu. Vytáhl mobil z pouzdra u opasku a otevřel ho. „Musím jít. Nechoď do Věčného
květu beze mě.“
Podívala jsem se na hodiny. Bylo už půl dvanácté. „Co se děje?“
„Našli další tělo.“
Poté, co jsem na parkovišti před Věčným květem vystoupila z Hollyina auta, zaváhala jsem. „Chceš jít dál a dát si drink, než pojedeš?“
Holly zavrtěla hlavou. „Včera mi přistál na stole velký případ. Musím udělat pro prokurátora nějaký průzkum a už teď mám zpoždění, ale večer se uvidíme. Bav se.“
Zavřela jsem za sebou dveře, protože krom žadonění, ať tam jde se mnou, jsem jí teď neměla co víc říct. Stála jsem před Věčným květem a vážně moc si přála, aby
tu se mnou někdo byl. Ale byla jsem tu jen já, chystala jsem se jít dovnitř a neodejdu, dokud nezjistím, co Ashen ví o faeských glyfech. Povytáhla jsem si ucha kabelky
výš na rameno a vykročila jsem do schodů.
Za hlavními dveřmi byla krátká chodbička – příliš malá pro trolla, který tu měl službu coby vyhazovač. Hlavou se téměř dotýkal stropu ve výšce tří metrů, klouby na
svěšených rukou si otíral o zem hned vedle bosých modrých chodidel.
„Prosím, odevzdejte všechny železné předměty,“ zahřímal a jeho hlas naplnil maličkou místnůstku.
Zapřemýšlela jsem, co u sebe mám železného. Klíčky od auta možná železo obsahují, ale stejně zůstaly v autě, co mi ukradli. Měla jsem u sebe dýku, ale tu ukovali
fae, takže železo neobsahovala, a troll nic o zbraních neříkal.
„Nemám u sebe nic železného,“ řekla jsem a přitom se usmála.
Pokývl obrovskou plešatou hlavou. „Prosím, zapište se do knihy hostů.“
Rozhlédla jsem se. Nikde žádná kniha nebyla. Vzpomněla jsem si, že když jsem tu byla posledně, byl tu malý stupínek. Troll mě pozoroval a mračil se, z pusy mu
vyčnívaly dolní špičáky. Ustoupil na stranu.
Jasně. Tuhle knihu myslel. Tu schovanou za trollem. Naškrábala jsem do knihy své jméno a uvědomovala si zřetelně přítomnost trolla, protože mi dýchal na krk.
„A-lex Cra-fto-vá,“ přečetl troll nahlas. Podíval se na desky ve své ruce. „Máte status VIP.“
Odšoural se ještě dál a ukázal na dveře, o kterých jsem doposud neměla ani tušení. Zamračila jsem se.
„Ne, to nemám,“ řekla jsem, ale troll se na mě jen zmateně zamračil. „Nejsem tu žádná VIP.“ A nemyslela jsem, že jí chci být.
Troll si poškrábal vršek hlavy prstem silným jako mé zápěstí. „Alex Craftová, VIP.“
„Ne, to nejsem. Pusťte mě do veřejné části baru.“
Troll se zamračil ještě víc. Podíval se na dveře, na své desky, na knihu hostů a pak zpátky na desky. Pak zavrtěl hlavou.
No dobře. Vypadá to, že se budu muset na Ashena vykašlat. Nelíbilo se mi mé náhlé povýšení mezi VIP. Rozhodla jsem se z Věčného květu vypadnout.
Strčila jsem do hlavních dveří, vykročila ven z baru – a rovnou do někoho vrazila.
Uskočila jsem. „Omlouvám se, já…“
„Ne, prosím, odpusťte vy mně, slečno Craftová. Nechal jsem vás čekat.“ Ashen se uklonil až k pasu. „Ulice tohoto města mi nejsou známé. Nechtěl jsem mít takové
zpoždění.“
Jistě. Když už do někoho narazím, je to přesně ten člověk, s kterým se mám sejít.
„Nejdete pozdě. Právě jsem dorazila,“ řekla jsem, a jakmile se usmál a pokynul ke dveřím, zalitovala jsem toho.
„Pak si najdeme stůl.“
„Já, hm…“ Ohlédla jsem se přes rameno k baru. „No, mám takový menší problém s vyhazovačem. Nenajíme se někde jinde?“
„S vyhazovačem? Na to se podíváme.“ Vytáhl peněženku a nabídl mi rámě. „Zjistil jsem, že ty zelené papírky usnadňují domluvu nejen s lidmi, ale i s fae.“
„Prosím, odevzdejte všechny železné předměty,“ řekl troll, když Ashen otevřel dveře.
„Nic železného u sebe nemám, můj dobrý faeský příteli,“ řekl a vložil do trollovy obrovské dlaně dvacetidolarovku. „Rádi bychom si s dámou promluvili někde
v klidu. To nebude problém, že?“
Troll sklonil svou velkou hlavu na stranu.
„Vidíte,“ zašeptal Ashen. Pak se mnou prošel dveřmi, do kterých se mi tak moc nechtělo, a odvedl mě do VIP sekce Věčného květu.
20. kapitola
„Prosím, podepište se v návštěvní knize,“ zazněl tichý hlásek ve chvíli, kdy se za mnou a Ashenem zavřely dveře.
Otočila jsem se a spatřila malou fae, sedící na hraně stupínku, s obrovskými křídly, jaké mívají motýli martináči.
„Podepsala jsem se venku,“ řekla jsem jí.
„Kniha,“ zopakovala. „Jméno, datum, čas.“
Podívala jsem se na Ashena a ten pokrčil rameny. Dobře, vždyť je to jedno. Znovu jsem se podepsala. Ale jakmile se Ashen rozhlédl, už jsem opět navrhovala změnit
lokál – dřív, než se stane něco divného.
VIP sekce Věčného květu odpovídala víceméně tomu, co jsem čekala. Rozhodně tu bylo víc fae bez halicího kouzla než ve veřejné části baru v jakoukoli dobu, kdy
jsem tam byla. Ale nejspíš to dávalo smysl. Fae ve veřejné sekci byli na očích. Tady odpočívali. Většina ani nevzhlédla, když mě Ashen vedl k prázdnému stolku v rohu.
Sedla jsem si na židli zády ke zdi – nechtěla jsem být zády k místním štamgastům. Sledovala jsem fae, která nás uvítala při příchodu, ale ani v pohledech ostatních
nebylo žádné nepřátelství.
Rozhlédla jsem se. Nevěděla jsem, co je skutečné a co zahalené kouzlem. Prosté dřevěné zdi byly pravděpodobně pravé, ale se stoly a židlemi, které byly vyrobeny
s takovou řemeslnou zručností, že nebyly vidět žádné kovové šrouby, jsem si tak jistá nebyla. Halicí kouzlo bylo druhem neuvěřitelně silné magie, která dokázala zastřít
realitu. V základě to znamenalo, že vidím židli, cítím židli a realita tedy odsouhlasí, že se jedná o židli. Můj pohled se stočil ke starodávnému stromu, který rostl
z podlahy uprostřed sálu. Podle toho, co je vidět zvenčí, tady žádný strom neroste. Vzhlédla jsem. Větve tvořily šest metrů nade mnou falešný strop. A mezi větvemi
jsem zahlédla třpyt hvězd.
„To není skutečné,“ zašeptala jsem a jen zírala. Za tímhle musí být halicí kouzlo.
„Vypadá to docela skutečně,“ řekl Ashen a já se na něj podívala. Jeho oči zářily v šeru sálu světle zeleně.
„Používáte záhrobní zrak?“
Usmál se. „Svět je mnohem zajímavější místo, když odhalíte jeho deformace. Nemyslíte?“
Kdybych nevěděla, že při používání záhrobního zraku dokážu prohlédnout skrz halicí kouzlo, pak bych si myslela, že zešílel. Teď mě jen napadlo, jestli nenaznačuje
víc, než říká. Ve faeském baru je nebezpečné přiznat, že dokážete jejich kouzla odhalit. Abych si byla jistá, rozhodla jsem se možný dvojsmysl jeho slov proklepnout.
„Takže vy asi líbivým lžím nefandíte.“
Sklonil hlavu, z čehož jsem pochopila, že oba mluvíme o tomtéž. On také zří. Zří všichni stínoví čarodějové? Nebo to byl důvod, proč jsme kouzlo na Colemanově
těle rozpoznali jen my dva? Přidala jsem to na seznam svých otázek.
„Předpokládám, že kvůli tomuhle získal bar své jméno,“ řekl Ashen a pokývl k obrovskému stromu. „Amaranthine, strom života. Hezké.“
Zahleděla jsem se na obrovské květy vysoko nad našimi hlavami. Měkce zářily a pohupovaly se ve vánku, který jsem necítila. Jak jsem je pozorovala, ucítila jsem ve
vzduchu exotickou vůni. Nadechla jsem se. Rozhodně květy. Byla to sladká vůně, která ve mně vyvolala představy svitu měsíce a dětského smíchu.
„Na ty květy bych se být vámi nedívala,“ zašeptala stará žena, když procházela kolem našeho stolu.
Odtrhla jsem od nich pohled a vůně opadla. Květy. Ty květy mě málem uchvátily do své moci. Otevřela jsem pusu, abych ženě poděkovala, ale slova mi na jazyku
odumřela ve chvíli, kdy jsem se na ni podívala.
Byla ohnutá věkem, ale nebyla člověk. Napuchlou pokožku měla velmi tenkou, téměř průsvitnou. Ne průsvitnou, jako mívají duchové; její pokožka tvořila jen
membránu kolem temné prázdnoty uvnitř jejího těla. Měla dlouhé splývavé černé šaty a nesla ručně nadepsanou ceduli, na které stálo TOUHY: NÁKUP A PRODEJ.
Tu ceduli jsem poznala. Když jsem s PK chodívala do parku v Magické čtvrti, občas jsem tu ženu viděla sedět na lavičce s cedulí v rukou. V parku měla aktivované
halicí kouzlo, aby vypadala víc jako člověk.
Pokývla jsem, abych jí dala najevo, že beru její varování na vědomí, a ona se usmála bezzubým úsměvem. Pak se i s cedulí přesunula dál, hledala prázdný stůl.
Naklonila jsem se k Ashenovi. „Nemyslím, že jsou tady k čarodějům zrovna přátelští,“ zašeptala jsem. „Možná bychom vážně měli zajít jinam.“
„Tento bar mě nanejvýš fascinuje,“ řekl, jako by mě neslyšel. „Podívejte tam, naproti. Vidíte ty tanečníky?“
Viděla jsem je. Tančili, svíjeli se, točili se v kruhu kolem houslisty. Když jsem uslyšela první tóny skladby, odvrátila jsem se – nechtěla jsem, aby si mě hudba zotročila, jako se to málem stalo s těmi květy.
„Tančí nekonečný tanec,“ řekl Ashen a dál je pozoroval. „Nikdo z nich nevystoupí z kruhu, dokud houslistovi nepraskne struna nebo nebude skladba násilně
přerušena. Naprosto úchvatné.“ Otočil se ke mně. „Odpusťte mi, slečno Craftová. Vše, co se týká fae, mě fascinuje. Nejspíš vás nudím. Jsme tu, abychom si promluvili
o těle zesnulého guvernéra.“ Usmál se.
„Prosím, říkejte mi Alex. Vlastně mě od chvíle, kdy jsem viděla Colemanovo tělo, také začala faeská magie zajímat. Zmínil jste, že jste některé z glyfů poznal. Našel
jste něco k samotnému kouzlu?“
„Naneštěstí ne. Kouzlo na tom těle je komplikované, a navíc doplněné zkreslujícím kouzlem, tudíž je těžké se na vzory soustředit. Docela z toho jde hlava kolem.“
Rozhlédl se. „Smím vám něco objednat?“
Jako by ji otázka přilákala, přistoupila k našemu stolu fae, které zpod lemu dlouhé sukně vykukovala rozštěpená chodidla. Postavila před nás dvě sklenice se zlatou
tekutinou. Pak se otočila k odchodu.
„Tohle jsem si neobjednala,“ řekla jsem.
Ohlédla se přes rameno a přimhouřila oči s horizontálními čočkovitými duhovkami. Pak ukázala k nedalekému stolu. Seděla u něj žena v karmínových šatech. Zvedla
sklenku, v které byla také zlatá tekutina.
Ashen svou sklenku pozvedl v tichém přípitku.
Chytila jsem ho za předloktí. „Jste si tím jistý?“
Podíval se do sklenice a pak pokrčil rameny. „Mně se to zdá v pořádku.“ Ženě pokývl. Pak dlouze upil. „Vynikající.“
Uchopila jsem svou sklenici do dlaní, ale nenapila se. Zlatá tekutina vypadala hustě, téměř jako sirup. Co je to za pití? Položila jsem sklenici na stůl a podívala se na
Ashena. „Znáte mnoho faeských glyfů?“
„Docela dost, ano. Jejich studiu jsem věnoval hodně času.“
Dobře. Papír s glyfy z Helenina těla, které jsem nakreslila pro Falina, jsem měla v kabelce. Také jsem nakreslila několik dalších, na které jsem si vzpomněla. Vytáhla
jsem papír a snažila se ho uhladit, než jsem ho položila na stůl. Pokud o glyfech Ashen něco ví, možná dám dohromady další dílky skládačky o kouzle, které Coleman
používá, a o tom, co dalšího chystá. Když Ashen papír zvedl, skousla jsem si spodní ret.
Vykulil oči. „Slečno Craftová, toto je vskutku rozmanitá sbírka. Všechny jste zřela na těle zesnulého guvernéra?“
„Hm, ne. Všechny ne.“ Nebo pravdivěji, žádný z nich. „Poznáváte některý z nich?“
Ashen zvedl papír do vzduchu mezi nás a na jeden z glyfů ukázal. „Tenhle se obvykle používá pro zaštiťovací kouzla a tenhle pro chycení, uvěznění. Tento značí
propojení nebo cestu. A tento…“ ukázal na glyf, který se na Helenině těle objevoval nejčastěji. Pak se zamračil. Otočil papír.
„To je duše,“ zazněl ostrý ženský hlas, ale kvůli přízvuku to znělo spíš jako „důže“.
Vzhlédla jsem k ženě v karmínových šatech. Odsunula židli vedle Ashena a usedla. Na stůl postavila svou sklenku a vytrhla mu papír s glyfy z ruky. Zamračil se, ale
nic neřekl.
„Tento glyf jsem neviděla velmi dlouhou dobu,“ řekla. „Ta kombinace – poznávám to kouzlo.“ Vrátila mi papír. „Doufám, že tělo, na němž byly tyto glyfy nalezeny,
nepatřilo vašemu příteli.“
Ztuhla jsem, jak mi v břiše pomalu rostla ledová kostka. „Jak víte, že byly umístěny na těle?“
„Toto kouzlo – nepřežijete ho.“
„Takže víte, co způsobuje?“
„Ano, vím. Vím, že obětí bude celkem sedm. A nelíbí se mi, že se objevilo tak blízko rudému měsíci.“
Zase ten rudý měsíc. A sedm obětí, přesně jako ve verši „žena sedmkrát spatřit, co vzal si, bude moci“. Varování Přízračné dívky se muselo týkat Colemana a kouzla,
které připravuje.
Podívala jsem se na Ashena. Zdálo se, že visí na každém slově té ženy. Skousla jsem si spodní ret. Ta žena nepřiznávala otevřeně, že je fae, ale vyzařovala z ní
nadpozemská esence. Nepoložila mi žádné otázky, zatímco já položila dvě, a navíc nám koupila drinky. Pokud si nedám pozor, brzy jí budu zavázána.
Uhladila jsem papír, získávala jsem čas na sesmolení slov. Žádné otázky. Jen oznámení. „Bylo mi řečeno, že kouzlo je specifické v tom, na koho se zaměří. Myslela
jsem, že cílem budou norny, ale ukázalo se, že toto spojení neexistuje.“
Žena se usmála, jako se usmívají kočky, když zaženou myš do kouta a začnou si hrát. „Norny? Ne, toto kouzlo si vybírá cíle spíše… geneticky.“
Geneticky? Musela myslet genericky. Angličtina podle všeho nebyla jejím mateřským jazykem.
Pořád se na mě usmívala. I když si kočka s myší hraje, na konci kočka myš stejně sežere. Byl čas jít. Podívala jsem se na Ashena. Sledoval ji jako uhranutý a mě
napadlo, co svým záhrobním zrakem vidí. Natáhla jsem se přes stůl a dotkla se jeho paže. Střelil po mně očima, jasnýma a stále sálajícíma mocí. Dobře, nevypadá to,
že je pod vlivem kouzla. Můžu ho tu s klidem v duši nechat.
„Vážně bych už měla jít,“ řekla jsem a odstrčila se i se židlí od stolu.
„Tak brzy?“ podivil se. „Ani jste se nedotkla svého pití.“
Podívala jsem se na zlatou tekutinu ve sklence. Tohle rozhodně pít nebudu.
„Můžete si to nechat. Musím běžet.“ Chtěla jsem vstát, ale nohy mě neposlouchaly. Co to…? Shlédla jsem dolů, zahýbala prsty, zkřížila a zas narovnala nohy – vše
šlo, jak má, až na to, že jsem nemohla vstát. Jako bych byla k židli přilepená.
„Co se děje?“
„Nikdo odtud neodejde, dokud se nevypije všechno pití na stole,“ řekla žena a úsměv jí prakticky rozpůlil tvář. „Pravidlo podniku. A pak jsou tu ty tři otázky, které
jsem zodpověděla. Co pro mě uděláš, čarodějko?“
„Zpětně nesměňuju.“
Potřásla hlavou, ale její úsměv o šíři dýňové halloweenské svítilny ani na moment nepovadl. „To je škoda.“ Zvedla ruku, dlaní vzhůru, jako by mi něco nabízela nebo
žebrala.
Zamračila jsem se. Vzduch kolem mě se zatetelil magií. „Co to děláte?“
Magie se přiblížila, na krku mě horce zamravenčilo. Nemohla jsem vstát, nemohla jsem se od stolu odvrátit. Dívala jsem se do sklenky se zlatou tekutinou. Pokud to
vypiju, budu moct odejít. Utéct z tohoto baru. Možná to je účelem té magie, vyděsit mě, abych to vypila.
Ani jsem se sklenice nedotkla.
Magie se kolem mě stáhla ještě víc, zakousla se mi do krku jako příliš těsný náhrdelník.
„Uposlechni,“ nařídila žena.
Vytřeštila jsem oči, když jsem ucítila neodolatelné nutkání to udělat. Zatlačila jsem tu potřebu zpět a okamžitě jsem si ohmatala krk. Nic. Nic tu není. Srdce mi mlátilo
do plic, odebíralo mi kyslík, jak jsem bojovala s kouzlem.
„Je příliš silná. Oslab ji,“ přikázala ta žena.
Ashen se ke mně vztáhl, ale nedotkl se mě, ne fyzicky. Uhodila do mě moc. Ne kouzlo, jen čistá, syrová energie. Udeřil do mě příval chladu, síly záhrobí, tak silně, až
mi trhl hlavou vzad. Mé štíty se otřásly a já se napíchla na moc ve svém prstenu. Pak jsem si vzpomněla, že už nemám žádné vnější štíty navíc. Musela jsem se útoku
postavit sama. Do prdele. Ashen se do mě opřel syrovou mocí. Nejen magií; utvořil ze záhrobní esence mocnou zbraň.
Mé mentální štíty se opět otřásly.
„Uposlechni,“ přikázala znovu ta žena.
„Polib si.“
Odvážná slova, ale nemohla jsem už moc dlouho odolávat. Pokud Ashen zlomí můj mentální štít, nezbude mi žádná obrana. Udělala jsem jediné, co jsem mohla:
otevřela jsem své štíty sama. Útočil na mě esencí záhrobí. Mé schopnosti to vycítily a napojily se na chlad, který z něj vyzařoval. Na soustředění nebo usměrnění energie
nebyl čas. Jen jsem přijala ten chlad, dotek záhrobí. Vítr mi sfoukl vlasy z tváře. Uvnitř mého těla se rozžehlo teplo, hledalo cestu z těla ven.
Ashen po tom teple chňapl. Cítila jsem jeho moc a zároveň si ji přivlastňovala, jak se po mně natahovala. Táhl teplo z mého těla, nepřestával, jeho moc se mě snažila
stáhnout s sebou, pryč ze země živých do země mrtvých.
Spustila jsem svůj záhrobní zrak. Skrze něj jsem spatřila, že naproti mně sedí mrtvola. Tělo mu osvětlovala záře duše uvnitř, ale nic v takovém stadiu rozkladu
nemohlo být živé. Dívala jsem se na mrtvolu před sebou a přitom z mého těla unikalo teplo a vnikalo do něj. Shnilá kůže Ashenovy tváře se pomalu napínala, seschlé oči
se navracely do původní podoby. Tuhé rty se prohnuly do úsměvu a postava přede mnou pomalu vydechla. Z těla mi stále unikalo teplo, přenášelo se prostorem mezi
námi do něj. Přijímal ho a po chvíli dostala jeho pokožka zdravou barvu.
Zachvěla jsem se, jak se do mě opřel ledový vichr. Nikdy dřív, když jsem byla napojena na záhrobí, mi nebyla taková zima. Nikdy. Měla jsem pocit, jako by mi už
nikdy nemělo být teplo. Ledové kry, v něž se proměnily mé nohy, mě táhly k zemi. Zpomalovaly mě. Unavovaly.
Žena chňapla zuby jako žralok na lovu za kořistí a přikázala: „Uposlechni.“
21. kapitola
Slova mi v hlavě burácela. Nutila mě. Tlačila na mě. Chtěla jsem tu ženu uposlechnout. Potřebovala jsem to nutně.
Ne!
Bojovala jsem s tou potřebou. Odstrčila jsem ji stranou, co nejdál od sebe. Vycenila na mě dokonalé zuby. Na rozdíl od Ashena se pod mým záhrobním zrakem její
rysy téměř vůbec nezměnily. Snad byla jen krásnější, ještě víc okouzlující. Vznešená fae.
V dlani držela svinutý stříbrný řetěz. Obtočila si stříbrem pěst a trhla jím. V hrudi mi v reakci na to zacukalo a záhrobním zrakem jsem spatřila třpytící se stříbrné
vlákno natažené mezi námi. Zvedla jsem k němu ruku, ale ačkoli jsem ho viděla, nemohla jsem se ho dotknout.
„Uposlechni.“
Podívala jsem se na ni, mé tělo pomalu vzdávalo boj a ona se usmála. Byla překrásná a mocná. Má paní. Líbil se mi její úsměv. Chtěla jsem ji potěšit.
„Tak mocná,“ zašeptala. „Tak… cenná.“ Ukázala na sklenku přede mnou. „Vypij to, ať můžeme jít.“
Zvedla jsem sklenku a upřeně na ni hleděla. Prsty se mi třásly, tekutina se ve sklence chvěla. V malých spirálkách z ní vylétávaly modré jiskry kouzla. Zamračila jsem
se. Nechtěla jsem, aby na mě někdo používal kouzla. Postavila jsem sklenku na stůl.
„Vypij to.“
Má ruka sebou zacukala. Nechtěla jsem ji zklamat. Ale nemám ráda kouzla.
„Alex!“
Vzhlédla jsem. Hnal se ke mně muž, vlasy se mu třpytily jako čerstvě napadaný sníh a jeho pokožka i v šeru baru zářila. Znala jsem ho. Ale nedokázala jsem říct
odkud.
„Pij,“ přikázala znovu má paní.
Zvedla jsem sklenku. Muž se k nám dostal a vzal mi sklenici z rukou. Postavil ji na stůl a uchopil mě za nadloktí.
„Dostanu tě odtud,“ řekl, ale když mě zatahal za ruku, mé tělo zůstalo sedět. „Alex.“
Má paní si muže prohlédla. Falin. Ano, tak se jmenoval. Usmála se na něj, tak jsem se usmála také. Dokonce i mrtvola naproti mně se usmála.
„Pravidla podniku,“ řekla.
Falin se podíval na plnou sklenku. Zvedl ji, obsah v ní zavířil. Pak ji přiložil ke rtům a jediným douškem vypil. „Jdeme,“ řekl a práskl prázdnou sklenicí o stůl.
„Alex nechce jít; chce zůstat se mnou – je to tak, má drahá?“ Má paní se natáhla a rozpálenou rukou mě pohladila po tváři.
„Já…“ Říct, že tu chci zůstat, mi připadalo jako lež. Věděla jsem, že chce, abych tu zůstala, a já ji chtěla potěšit, ale slova mi nechtěla přejít přes rty.
Zamračila se a Falin se podíval mezi nás.
„Jsi otrokářka,“ řekl.
„A právě jsem našla svůj nejlepší úlovek.“ Vstala. „Pojďte, mí drahoušci, čekají na nás důležití obchodníci.“
Mrtvý muž vstal okamžitě. Mně to tak rychle nešlo.
„Alex,“ řekl Falin. „Alexis, vzpomeň si, kdo jsi.“
Zamračila jsem se na něj. Cítila jsem se kvůli němu zmateně. Nelíbilo se mi to.
V kotníku mi mravenčilo a to se mi taky nelíbilo. Očarovaná dýka si přála vykouknout na světlo. Cítila jsem její touhu ve své mysli.
„Pospěš si,“ řekla má paní a zamířila k obrovskému stromu.
Zamrkala jsem. Cítila jsem její rozkaz, věděla jsem, že musím poslechnout. Ale také jsem cítila tu dýku. Chtěla, abych ji vytáhla. Pokud ji vytáhnu, otravný pocit zmizí.
Jílec mi padl do ruky, v dlani mě zašimrala magie. Dýka věděla, co chce, a já ji nechala, ať mi ruku vede. Jediným plynulým pohybem ostří přeřízlo stříbrné lanko.
„Ne!“ zavřeštěla vznešená fae a otočila se.
Lanko se přerušilo a spadlo. Zalapala jsem po dechu. Najednou jsem měla hlavu čistou, v těle mi pulzoval adrenalin a odplavoval mlhu kouzla. Dýka v ruce mě
zašimrala. Chtěla projet masem, ucítit krev. Stiskla jsem ji pevněji, držela ji, ovládala, nedovolila jsem, aby mě využila.
„Co je to?“ zeptal se Ashen a pozoroval vznešenou fae.
„Zničila jsem její hračku,“ řekla jsem. „Faline?“
Už mi stál po boku. Předpokládala jsem, že bude mít zbraň připravenou. Neměl. Vše s obsahem železa odevzdal u dveří. Přesunul ruce na má ramena. Snažil se mě
zadržet? Zavrávoral. Ne, snažil se udržet sebe na nohou.
Vypil očarovaný drink.
„Nejspíš jsem si právě udělala nepřátele,“ řekla žena. „Ale zatím v sobě nemáš dost moci, feykine. Jdeme, Ashene.“
Vykročili ke stromu. Zachvěla jsem se. Chlad v mém těle hrozil, že mě roztrhne vedví. Ne, Ashen nemohl odejít. Stále měl v sobě mé teplo.
Natáhla jsem se po něm svou mocí, vyslala jsem k němu jeho chlad. Ashen byl jen oživlé tělo, byl mrtvý. Viděla jsem to. A k mrtvým jsem měla blízký vztah. Když
mě napadl, udeřil mě silou, jako by na mé štíty dopadlo kladivo. Vyslala jsem k němu svou moc podobnou přízraku, vpila se do něj skrze rýhy ve štítech.
Vytřeštěnýma očima se ohlédl přes rameno. Jeho štíty se napjaly. Má moc už do něj ale pronikla. Vlila se do něj. Vpila se. Hledala mé teplo. Životní sílu, kterou
ukradl. Ashen vyjekl a dal se do běhu. Žena se dostala ke stromu jako první. Pak zmizela. Byl to portál.
Nemohla jsem dovolit, aby se Ashen dostal ke stromu i s mým teplem v sobě. Zoufale jsem svou mocí obemkla jeho nitro. Mrtvé tělo se zastavilo a padlo k zemi.
Nyní ke stromu neběžel muž, jen jeho duch.
Doběhl ke stromu a zmizel. Zabila jsem ho? Polkla jsem. Ne, už byl mrtvý. Tedy, určitým způsobem byl mrtvý. Mrtvé tělo na zemi se přímo před mýma očima
rozpadalo, měnilo se v prach. Fae u okolních stolů mlčky přihlíželi. Opatrně mě sledovali. Někteří vypadali vyděšeně.
O krok jsem ustoupila, uzavřela své štíty a zbavila se moci záhrobí. Kolena mi vypověděla službu, svět kolem zčernal. Dopadla jsem na zem a třásla se. Byla mi zima.
Na takovou zimu se umírá.
Stočila jsem se na dřevěné podlaze do klubíčka a přitáhla si kolena k hrudi, ale cítila jsem se, jako by se všechny mé orgány proměnily v rampouchy a mé svaly
zkameněly.
„Jsi jako led,“ zašeptal Falin s rukou na mé paži. „Musíme odtud vypadnout.“ Ale sám nedokázal udržet rovnováhu dost na to, aby mě zvedl.
Sice se to povedlo až na druhý pokus, ale nakonec jsem pod sebe nohy dostala. Tiskla jsem se k Falinovi a on se opíral o mě. Pomalu jsme kráčeli k východu, já
slepě mrkala a třásla se, on se kymácel a zakopával. Nikdo nás nezastavil, ale taky nám nikdo nepomohl.
„Slyšíš tu hudbu?“ zeptal se a zastavil.
Slyšela jsem ji. Housle plné života. Hudba, na kterou bych mohla tančit. Falin změnil náš směr, klopýtal za tím zvukem. Co mi to někdo před chvílí říkal o houslích?
Nekonečný tanec.
„Ne.“ Snažila jsem se Falina zastavit.
Rozesmál se. Hruď se mu otřásla zvukem čisté radosti. „Zatancuj si se mnou, Alex,“ řekl. Objal mě paží kolem pasu a druhou mě pohladil po ruce. Pak vykročil.
Chytila jsem ho za ruku. Obklopovala mě hudba a slyšela jsem jen smích ostatních tanečníků. Pak mi Falinova ruka vyklouzla z dlaně a on zmizel.
Točila jsem se, snažila se prohlédnout skrz temnotu před očima. Přímo přede mnou byl kruh tanečníků. A někde v něm Falin, očarovaný, aby se dal snadněji ovlivnit.
Polapen v nekonečném tanci. Kvůli mně vypil to kouzlo. Bez něj neodejdu.
Udělala jsem to jediné, co jsem mohla: natáhla jsem se pro svou moc. Aktivovala jsem záhrobní zrak a okamžitě spatřila tanečníky. Překrásní i nestvůrní tu spolu
tančili, svíjeli se, kroužili v kruhu, v jehož středu stál houslista a hrál na rozpadající se housle. Budou tančit, dokud se nepřetrhne struna.
Musela jsem se dostat k tomu houslistovi.
Vykročila jsem, ignorovala hudbu, soustředila jsem se jen na housle. Ale tanečníci tančili. Usmál se na mě trnový fae, jeho prsty s drobnými hroty se sevřely kolem mé
ruky. Stáhl mě k sobě, točil se se mnou, dokud mě nepředal ženě, jejíž vlasy se kolem ní vznášely, jako by byly živé. Cizí ruce se dotýkaly mého těla – ruce příliš horké,
pálily mě na ledové kůži. Zakřičela jsem, ale nikdo si toho nevšímal. Fae mě popohnali k trpaslíkovi, který mi sahal sotva k pasu, a ten mě zvedl do vzduchu. Chytil mě
troll a zatočil se se mnou, než mě předal dalšímu tanečníkovi. Šokovalo mě, když jsem spatřila tvář člověka. Tvář, kterou jsem znala.
„Tommy?“
„Líbí se ti tanec, Alex? Není úžasný?“ Tommy mě předal dalšímu tanečníkovi a tváře se slily v jednu šmouhu.
Tváře široké, úzké, krásné, hrozivé, modré, zelené, kamenné, kůrové. Točila se mi hlava a dávno jsem netušila, kde se teď nachází houslista. Pokožka mě pálila
z příliš častých doteků. Musela jsem najít toho houslistu.
Uchopily mě pevné ruce, které se třpytily, ale nepálily. Vzhlédla jsem do tváře Falina. „Alexis,“ zašeptal a sklouzl rukama kolem mého pasu. Zvedl mě do vzduchu
a zatočil se se mnou. Když mě pak pomalu vracel zpátky na zem, zastavil mě několik centimetrů nad podlahou, tiskl mě k sobě. Pak se jeho ústa přisála k mým.
Jeho rty chutnaly po medu a smíchu a do mého těla pronikly první pramínky tepla, vycházely z jeho úst a nesly se do mého nitra. Pak se odtáhl a mě chytily další ruce,
horké ruce, snažily se mě předat dalším tanečníkům. Když mě popadl fae s plameny místo vlasů, sežehla mě palčivá bolest. Vytrhla jsem se mu a zaklopýtala, když mi
na kůži vyskočily boláky. Svalila jsem se na stranu.
Tak jsem se dostala do středu kruhu. Tanečníci kolem mě vířili, ale oko kruhu bylo klidné. Prostor pro houslistu. Vyskočila jsem na nohy.
Houslista ke mně stál zády, ale zahlédla jsem slabounké, křehké struny. Vytáhla jsem z pochvy dýku a vyrazila vpřed. Přejela jsem ostřím po strunách a záhrobním
zrakem jsem viděla, jak struny popraskaly.
Muzika utichla. Omráčený houslista shlédl k nástroji. Tanečníci se zastavili. Rozesmáli se a začali tleskat a já se brodila davem, abych našla Falina.
Narazila jsem nejdřív na Tommyho. Popadla jsem ho za zápěstí. Jeho pokožka mě pálila v dlani, ale já ho nepustila.
„Pojď. Musíš odtud vypadnout.“
„Právě jsem přišel, Alex.“
„Vážně? Kdy?“
Tommy se zamračil. „Je to tak dvacet minut. Byl jsem na obědě s asistentem viceguvernéra, pak jsem se přidal k tanci. Tančil jsem jen jednu písničku.“
„Jasně.“ Našla jsem Falina a chytla se i jeho. Pak jsem roztřeseným krokem vedla oba ke dveřím.
„Odepište se z knihy,“ řekla malá fae ze svého stupínku.
Ignorovala jsem ji a pustila Tommyho ruku, abych otevřela dveře.
„Počkat! V tuto dobu nemůžete odejít!“ křikla po nás.
Stejně jsme odešli. Prošli jsme kolem zmateně vyhlížejícího trolla a vyšli ven. Stmívalo se.
22. kapitola
Stmívá se? Zamračila jsem se. Když jsem vešla do baru, bylo poledne.
Tommy vedle mě zalapal po dechu a vzhlédl k tmavnoucí obloze. „Hm, nejspíš jsem tam byl déle, než jsem myslel,“ řekl.
„Jo, to my všichni.“ Jak jsem mohla strávit v baru celé odpoledne? „Měli bychom jít.“
Přece jen jsme nemohli postávat na schodech. Shlédla jsem. Schody se v mém záhrobním zraku proměnily ve zrádné překážky, jejich beton popraskal a dřevěné
zábradlí hnilo. A protože jsem se stále třásla, nebude snadné je sejít. Bude nejlepší, když půjdu pomalu.
Jednu ruku jsem měla stále zaháknutou do Falinova rámě, ale on už sebou nekymácel, tanec mu očividně pročistil hlavu. Sestoupila jsem na první schod a ten pod
váhou mé nohy praskl. Chytila jsem se zábradlí. Jakmile jsem se ho dotkla, ve dřevě zalupalo. Falin a Tommy mě vzali za lokty a vedli mě dolů.
„Hm, Alex, nevím, jak ti to říct, ale právě jsi zlomila schod a zábradlí,“ řekl Tommy.
Mrkla jsem. „To není možné.“ Ohlédla jsem se na zhroucené zábradlí a rozdrolený beton schodu. Když využívám záhrobní zrak, komunikuju na více úrovních
existence, ale ty se nepřekrývají. Dívala jsem se na zničené schodiště. Teď už se překrývají.
Ohlédla jsem se na Tommyho, ten svraštil tvář a pustil mou paži.
„Tvoje oči právě opravdu podivně svítí,“ řekl a o krok ustoupil.
Při pohledu na nedůvěřivý výraz v jeho tváři jsem se zamračila a odvrátila se. Každým dnem divnější a divnější – taková jsem já. Při pohledu na schodiště jsem se
zamyslela. Rozhodně ho nezvládnu sejít, pokud pod mýma nohama každý schod praskne. Lepší bude jít poslepu. Podívala jsem se na Falina. „Jestli se zbavím
záhrobního zraku, nic neuvidím.“
Přikývl a přesunul ruku z mého loktu na pas. Zhluboka jsem se nadechla a připravila se na slepotu, když si Tommy odkašlal.
„Takže, ehm, Alex nás očividně nepředstaví. Jsem Tommy.“
„Už jsme se setkali,“ řekl Falin, aniž by se na něj podíval. Objal mě kolem pasu i druhou rukou a přitáhl si mě k sobě. Pak zvedl ruce k mým pažím a začal je třít. „Jsi
jako ledová princezna.“ Naklonil se, jako by mě chtěl znovu políbit, a já ucukla.
Tommy si rukou prohrábl vlasy, shrnul si je z čela. „Dobře, cítím se tu jako páté kolo u vozu, takže vás dva opustím. Rád jsem tě viděl, Alex.“ Seběhl schody, a aniž
by se otočil, vydal se po chodníku pryč.
„Zavolej Tamaře, měla o tebe strach,“ křikla jsem za ním.
Falin mě hladil špičkami prstů od ucha až ke klíční kosti a já se zachvěla z důvodu, který neměl nic společného s chladem. Otočila jsem se k němu.
„Jsi opilý.“
„Skřítkovská brandy,“ souhlasil.
Skvělé, jak se dostaneme domů? Dál v ulici parkovalo žluté – v mých očích zrezivělé – auto, taxi s rozsvíceným světlem na střeše. Ukázala jsem k němu. „Dostaň nás
do toho taxi.“
Falin přikývl a já uvolnila záhrobní zrak a spustila štíty. Před očima se mi rozprostřela temnota, opřel se do mě ještě silnější chlad. Přitiskla jsem se k Falinovi
a nechala ho, ať mě vede ze schodů. Po cestě ulicí jsem zakopla, třásla jsem se tak silně, až mě nohy téměř přestávaly poslouchat. Ani Falin se nedržel na nohou nijak
pevně.
Dveře se otevřely a Falin mě usadil na zadní sedadlo taxíku. Pak vklouzl za mnou a já si přitáhla nohy k tělu, snažila jsem se udržet v sobě alespoň kapku tělesného
tepla. Nepomáhalo to. Zuby mi drkotaly, celé tělo se mi třáslo.
„Kam to bude?“ zeptal se řidič chraplavým hlasem.
„Hm…,“ zamumlala jsem, když Falin sdělil řidiči adresu.
„Za odvoz do téhle oblasti si účtuju zvláštní příplatek,“ oznámil taxikář.
Falin něco zabručel, ale sedadlo se pohnulo, jak si sáhl pro peněženku. „Zbytek si nechte,“ řekl, když mě objal.
Taxikář zamumlal díky a Falin zaklepal na něco plastového nad mou hlavou.
„Mohl byste zavřít tuhle přepážku?“ zeptal se.
Od řidiče se opět ozvalo zabručení. Pak nastartoval motor a zvuky z přední části auta utichly. Umělý potah sedadla zaskřípal, jak se Falin usadil a přehodil si paži
kolem mých ramen.
„Ukončila jsi ten tanec,“ zašeptal.
Pokrčila jsem rameny, sotva jsem mu věnovala pozornost. Teď, když jsme se bezpečně vzdalovali od klubu, ze mě pomalu vyprchával adrenalin, který mi dosud
dodával alespoň falešné zdání tepla. Začala jsem se třást ještě hůř. Z Falinovy paže kolem mých ramen sálal žár a já se k němu přivinula blíž, abych něco z jeho tepla
přijala.
Měla jsem v plánu nikam dál nezajít – vážně – ale objal mě pažemi kolem pasu a přitáhl si mě na klín. Na tváři mě polechtaly uvolněné prameny jeho vlasů, hebké
a teplé. Voněly čistě, kořeněně. Zvedla jsem k těm uvolněným kadeřím ruku a dotekem jsem je sledovala po celé délce až k jeho tváři. Špičkami prstů jsem ho
polaskala od hrany čelisti až k uchu a pak po tváři, dokud jsem nenahmatala měkkost jeho rtů. Obkreslila jsem prstem jeho spodní ret a jeho ruka se přesunula z mých
zad k mému hrdlu.
Jeho prsty si pohrávaly s mými vlasy. Přitáhl mě k sobě, až jsem na rtech ucítila jeho horký dech. Pak i ten malý prostor mezi námi překonal.
Polibek byl něžný, z jeho pevných rtů vycházelo teplo, které se mi rozlilo po těle. Vzdychla jsem. Sevřel mé vlasy v pěsti pevněji, přitáhl si mě ještě blíž. Do úst mi
vnikl jeho jazyk, ucítila jsem medovou příchuť skřítkovské brandy.
Skřítkovská brandy?
Odtáhla jsem se a on zavrčel a znovu si mě k sobě přitáhl. Nyní jeho rty požadovaly víc, ale jakmile mi do úst opět pronikl jeho jazyk, polibek zjemněl, pobízel mě,
abych i já polibek prohloubila. Neměla bych to dělat. Ale když on byl tak horký.
A pevné svaly na jeho hrudi žadonily, abych je prozkoumala rukama.
Sklouzla jsem rukama dolů, cítila pod dlaněmi jeho pevné svaly, až jsem dosáhla na místo, kde jeho košile mizela v kalhotách. Vytáhla jsem ji z kalhot a rozprostřela
dlaně na teplou pokožku jeho břicha. Hluboko v hrdle zasténal a mně srdce poskočilo. Jako by měly vlastní vůli, sunuly se mé ruce výš. Konečně jsem získala odpověď
na otázku, již jsem si položila tehdy u sebe v kuchyni. Jeho pokožka je hebká. Látka jeho košile se mi zasekávala o zápěstí, překážela mi. Zoufale jsem za ni zatahala.
Pohnul se a látku uvolnil.
Neuvědomila jsem si, že mi stihl rozepnout košili, dokud jeho ruka nevklouzla pod ni a jeho prsty mě nepolaskaly na žebrech. Pokožka se pod jeho dotekem napjala
a v místech mnohem níž, než byly jeho prsty, se mi to sevřelo nedočkavostí. Pak vklouzl špičkami prstů za vršek mých džínů a já mu do úst zasténala.
Za rameno mě chytily mozolnaté prsty a zatáhly. Vyjekla jsem, záda mě zabolela, jak se prsty zabořily do mé pokožky i přes bariéru látky.
„A dost,“ zavrčel taxikář, aniž by mě pustil. „Nechte si to, až vystoupíte.“
Auto zastavilo. Ani jsem si toho nevšimla. Zleva jsem zaslechla klapnutí otevíraných dveří a pak teprve mě taxikář pustil. Stále jsem seděla Falinovi na klíně, takže
jsem se z auta vysoukala velmi opatrně. Chladný noční vzduch, který se mi opřel do trupu, mi připomněl, že mám košili stále rozepnutou. Jednou rukou jsem k sobě
přitiskla přední díly halenky, druhou jsem se opírala o auto.
Před sebou jsem ucítila povědomé napětí čišící z Calebovy magie, ale bez pomoci se slepá nedostanu ke schodům, aniž bych se po cestě několikrát přerazila.
Falin mě tam nenechal. Zabouchl dveře taxíku a objal mě.
Odstrčila jsem ho. „Měli bychom jít dovnitř.“
Jeho vlasy se mi otřely o tvář. To bylo přikývnutí? Zvedl mě do náruče a pomalu stoupal po schodech.
„Já můžu chodit.“
Nepustil mě.
Nervózně jsem zatahala za přední díly halenky, snažila jsem se jednou rukou pospojovat knoflíky.
„Přestaň,“ řekl Falin tišeji, než kdyby šeptal. „Chci se dívat.“
Pak mě jemně nadzdvihl a já se ho chytila oběma rukama kolem krku. Košile se mi opět rozevřela.
„To je lepší,“ řekl a mně do tváří vystoupala horkost.
On se mi vážně dívá na hruď? Nic jsem neviděla, tak jsem si nemohla být jistá, ale při tom pomyšlení se mi tělem rozlilo teplo.
Na nohy mě postavil až na vrcholu schodiště a já zalovila v kabelce pro klíče. Bojovala jsem se zámkem, klíče cinkaly v rytmu mého třasu. Vzal mi klíče, odemkl
a otevřel dveře. Když jsme procházeli dovnitř, ucítila jsem membránu ochranného kouzla.
Políbil mě dřív, než jsme stihli zavřít dveře. Přitiskl mě zády ke zdi a jeho ruce v rukavicích sklouzly k mému břichu. Rukavice odhodil. Pak, aniž by přerušil polibek,
jsem na těle ucítila jeho holé prsty. Palce zahákl za košíčky podprsenky a já se zachvěla. Bože, tohle potřebuju. Ale… Odstrčila jsem ho, a když se náš polibek
přerušil, zalapala jsem po dechu. Neustoupil. Když jsem se odvrátila, uchopil špičkami prstů mou čelist a na její hranu vysázel drobné polibky.
„Jsi opilý,“ zašeptala jsem.
„No a?“ Přitiskl rty na hebké místo, kde čelist navazuje na krk. Tupými zuby mi přejel po pokožce a vyslal tím do mého těla další záchvěv. Mysl mi na vteřinu
vypověděla službu.
Pevně jsem se opřela do jeho ramen a zapírala se zády o zeď. Někdo musel ustoupit a on nebyl tak pevný jako dřevo.
„No a v té brandy bylo kouzlo. Ovlivňuje tvůj úsudek.“
Tiše zaklel, chytil mě za zápěstí a odtáhl mé ruce ze svých ramen. Naklonil se ke mně, až se mi jeho dech otíral o rty. „Ty si myslíš, že kdybych nebyl opilý, tohle by se
nestalo?“
Aby ukázal, co myslí tím „tohle“, políbil mě. Krátce, skončil dřív, než vůbec začal. Žaludek se mi sevřel. Jsi hloupá, Alex. A tohle je špatný nápad.
Zavrtěla jsem hlavou. Ne. Kdyby nebyl opilý, nebyli bychom tu.
Opět mě políbil, jeho jazyk mi pronikl do úst a pak se odtáhl. „Ale stalo.“ Zašeptal mi slova přímo do úst a já zasténala. Byli jsme k sobě tak blízko, že jsem cítila, jak
se mu při tom zvuku rty roztáhly do úsměvu.
Zahákl palce pod mou podprsenku a nadzvedl ji. Ucítila jsem na prsou jeho prsty.
„Přestaň.“ To slovo znělo spíš jako vzdech než příkaz.
Zarazil se, ale ruce nespustil. „Proč?“
„Neměli bychom… Kdybys nebyl opilý, tak bys…“
„Snažíš se mi říct, co bych udělal a neudělal?“ zeptal se a sklonil rty k mému hrdlu.
Jedna jeho ruka mi vklouzla za záda. Prsty zavadily o zapínání podprsenky, kterou rychlým pohybem rozepnul. Okamžitě využil příležitosti a druhou rukou objal mé
ňadro, prsty obkroužil bradavku.
Zalapala jsem po dechu a zavrtěla se.
„Co kafe?“ zeptala jsem se bez dechu. Zoufale jsem toužila po rozptýlení.
Neodpověděl, jen mě vzal za ruku. „Víš, na někoho s tvou pověstí je tě dost těžké dostat do postele.“
Otevřela jsem pusu a zvedla ruku. Plácla jsem ho do ramene tak silně, jak jsem jen mohla, aniž bych si výrazně ublížila. On se jen zasmál a přitáhl si mě k sobě.
Naštvaně jsem do něj strčila a on tentokrát zavrávoral. Jasně. Zapomněla jsem, že je opilý.
Rychle získal zpátky rovnováhu a zvedl mě ze země. Cítila jsem, jak se kolem mě chvěje vzduch, když mě nesl přes pokoj. Pak jsem dopadla na postel. Matrace se
prohnula, jak ke mně přilehl.
„Znamená to, že nejsem stejný jako ostatní opilci, které si zveš do postele?“ zeptal se a strhl mi blůzu z ramen.
Cítila jsem, jak mi jeho prsty přejíždějí po husí kůži na pažích, pak jsem jeho prsty ucítila na klíční kosti. Následovaly je jeho rty. Opatrně se vyhnul šrámům na
rameni.
„Ne. To jen…“
Lehounce mě zaškrábal zuby a přerušil tak má slova. Zabořil mi ruce do boků, pak pomalu postupně obě ruce povolil. Kolem mě zavanul vzduch, když ke mně
vzhlédl. Vzal mě za bradu a zvedl mi ji, jako by se mi chtěl podívat do slepých očí.
„Nejsem jiný. Jsem jen další chlap, který ti svým teplem pomůže zahnat chlad. A ty jsi jen žena, která mi svým tělem pomůže zapomenout, že mám v sobě očarovanou
brandy.“
Žaludek se mi při těch slovech stáhl. Jen žena? Jen tělo? Ale měl pravdu. Přesně tohle jsme pro sebe v tuhle chvíli znamenali. Nic víc.
Přikývla jsem a svlékla si halenku. Pak jsem sklouzla přes okraj postele a začala si rozepínat boty.
Jeho ruce mi sklouzly po pažích a znehybnily mě. „Co to děláš?“
Zamračila jsem se. „To ty boty – teda, kozačky. Při spontánním sexu nikdy není ta správná chvíle, aby si je člověk zul. Tak si je chci zout teď. Měl bys udělat totéž.“
„Alexis,“ zašeptal, „sklapni.“
Vytřeštila jsem oči, ale on mě políbil a přerušil tak všechny mé námitky – mou vůli něco namítat. Pak se odtáhl, sklonil se k mým botám a jednu po druhé mi
pomaličku stáhl. Čím dřív se svlékneme, tím dřív bude tahle trapná část za námi.
Když jsem měla boty dole, posunul mě do středu postele a pak matrace zasténala, jak se ke mně přidal. Prsty jsem zavadila o knoflík svých džínů, ale Falin mě chytil
za ruce.
„Já to udělám.“
Rozepínal zip pomalu, jeden zoubek po druhém a přitom si prolíbával cestu dolů po mém těle. Jeho vlasy mě zalechtaly, obalovaly mě jeho vůní. Tep, který jsem už
téměř dostala pod kontrolu, znovu nabral tempo. Zastavil se u mých ňader, uchopil jedno do dlaně a mezi zuby stiskl mou bradavku. Zasténala jsem a zatahala za džíny.
Nemohla jsem se dočkat, až budou pryč. Chytil mě za zápěstí, odtrhl mi ruku z kalhot.
Aniž by přerušil dotek rtů na mém prsu, přitiskl mi obě ruce k bokům. Pak mi začal bradavku sát, zuby škádlil citlivou pokožku tak akorát, abych jen lapala po dechu.
Vzdorovala jsem jeho sevření. Potřebovala jsem cítit jeho tělo na svém, a k tomu jsme na sobě měli mít mnohem méně oblečení. A to rychle. Nepustil mě, držel má
zápěstí, i když přesunul pozornost k druhé bradavce.
Když zvedl ústa z mých prsou, zvládla jsem jen tiše sténat. Pak se přesunul ke středu mého těla. Jazykem obkroužil můj pupík a pak šel ještě níž. Třásla jsem
se nedočkavostí, když políbil křivku mého boku. Potom mi pustil zápěstí, aby mi mohl konečně stáhnout kalhoty.
Měla jsem volné ruce a toužila se ho dotýkat. Celého. Ale dosáhla jsem jen k jeho vlasům a ramenům. Zatahala jsem za košili, bezhlesně jsem se ho snažila přinutit,
aby se jí zbavil. Zvedla jsem se, chtěla jsem dosáhnout na knoflíky, ale on mě zatlačil zpátky do matrace.
„Nehýbej se,“ přikázal. „Chci se na tebe podívat.“
„To není fér.“
Neodpověděl. Svlékl ze mě poslední kousek oblečení a já se zachvěla. Teď, když jsem na sobě necítila dotek jeho rukou, se mě opět zmocňoval chlad. Snažila jsem
se netřást.
„Jsi překrásná,“ zašeptal zdrsnělým hlasem.
Zamrkala jsem. Na nic z tohohle nejsem zvyklá. A už jsem nemohla vydržet se nehýbat. Zvedla jsem se na kolena a natáhla se po něm. Polaskala jsem linii jeho paží
až k ramenům, pak dolů po jeho hrudi a současně jsem rozepínala knoflíky košile. Chtěla jsem cítit jeho tělo.
Rty jsem kopírovala napjaté krční svaly. Prostřední knoflíček košile nechtěl povolit. Zatahala jsem za něj, až nit povolila. Strhla jsem mu košili z ramen a ruce
rozprostřela na pevné hrudi.
Dotek nestačil. Ani zdaleka. Rty jsem přitiskla na prohlubeň jeho krku a pak tu hebkou pokožku pomalu olízla. Falin hluboce zasténal a já si znovu pohrála jazykem
na jeho pokožce.
Zatahal mě za vlasy, abych k němu zvedla tvář. Naše jazyky se střetly, tančily v ústech toho druhého. Políbila jsem ho, jako by na tom závisel můj život. Vzdala jsem
se mu. Dnes večer. Jen dnes večer. Jen ho líbat mě dostatečně neuspokojovalo.
Jeho ruka mi sklouzla po břichu, pohladila mě na vnitřní straně stehna a pak doputovala ke středu mého těla. Vklouzl do mě jedním prstem, palcem mě polaskal na
klitorisu a já zasténala. Ústy zdusil můj sten a pak do mě vnořil další prst.
Těžce jsem oddechovala. „Prosím,“ zašeptala jsem. Potřebovala jsem víc. Víc doteků. Víc jeho samého. Pohnul prsty a já se zachvěla. Jeho ústa vpila mé zasténání.
Zatahala jsem za knoflík jeho džínů a rychle mu je stahovala z nohou. Pod nimi neměl žádné boxerky. Mé prsty sjely k jeho hýždím, nehty jsem zaškrábala o tu pevnou kůži. Pak jsem přesunula ruce k jeho bokům a poté k podbřišku. Pod prsty jsem ucítila chloupky. A pak jsem ho vzala do rukou. Z doteku toho pevného,
připraveného těla jsem zasténala. Falin sten opětoval a jeho prsty na jeden úder srdce vynechaly rytmus. Tohle jsem chtěla. Jeho jsem chtěla.
Spustila jsem štíty a nechala své tělo zalít záhrobím. Svět kolem mě se obalil oponou rozkladu, ale Falin zůstal stejný, jen jeho vypracované tělo zářilo nadpozemsky
krásným světlem. Pod halicím kouzlem byl nádherný, pohled na něj bez halicího kouzla téměř bolel. Ne že by vypadal jinak, jen vše na něm bylo intenzivnější.
Skutečnější, nádhernější. Faeský šlechtic.
„Co to děláš?“ zašeptal a stáhl ruku.
„Chci vidět.“ Potřebovala jsem vidět.
Přejela jsem špičkami prstů po jeho hrudi a sledovala, jak se pokožka pod mým dotekem napíná. Dosáhla jsem k chloupkům hebkým jako sníh a pohladila ho po
celé délce, nehty jsem ho jemně poškrábala. Zasténal a chytil mě za ruku.
Propletl své prsty s mými, zvedl ruku ke svým rtům a lehce mě na ni políbil. „Bojujeme s chladem, vzpomínáš? Ne naopak.“
Nerozuměl mi. Chtěla jsem vidět. Potřebovala jsem ho vidět. Zvedla jsem ústa k jeho, dívala jsem se mu do očí, když jsme se políbili. Oči měl ledově modré, ale tak
teplé. Když polibek přerušil, olízla jsem si spodní ret. Cítila jsem jeho chuť.
Položil mě zpátky na postel. „Nech to na mně. Věř mi. Nech to na mně.“
Políbil mě na jeden koutek rtů, pak na druhý. „Věř mi,“ zašeptal.
Uvolnila jsem sevření záhrobí a kolem mě se rozprostřela temnota, v níž jsem cítila jen jeho dotek.
Prolíbal si cestu dolů po mém těle, až jeho dech spočinul na mých stehnech. Pak jeho jazyk zabloudil mezi ně. Srdce mi narazilo do hrudi a z toho místa se mi do těla
rozšířilo teplo.
„Prosím, Faline, prosím,“ zašeptala jsem, když mě jazykem škádlil znovu a znovu. Točila se mi hlava.
„Prosíš o co?“ zeptal se, když už jsem si začala být jistá, že se rozlomím vedví.
Nedokázala jsem racionálně uvažovat. Nedokázala jsem dát dohromady jednu větu.
„Prosím,“ zašeptala jsem zadýchaně.
Usmál se. „Jak má ledová princezna žádá.“ Zvedl své tělo na mé. Pak mi polibkem ukradl i zbytek vzduchu z plic. Jeho hlavička se přitiskla k otvoru mého těla a já se
vzepjala.
Byla jsem víc než připravená, ale on do mě vstoupil pomalu, naplňoval mě. Víc než naplňoval.
Ano.
Projela mnou vlna žáru a on do mě vstoupil ještě hlouběji. Zalapala jsem po dechu a on nade mnou znehybněl.
„Bolí tě to?“
Nedokázala jsem zformulovat žádná slova. Zavrtěla jsem hlavou. Prohnula jsem se. „Víc.“
Pomalu nadzvedl boky. Příliš se ovládal. Byl až moc něžný. Zabořila jsem mu nehty do hýždí a přitáhla si ho do sebe. Pohybovala jsem se proti němu. Hluboko
v hrdle zasténal překvapením, ale přizpůsobil se mému rytmu.
Tělo se mi sevřelo. Rozkoš postupným tlakem rostla, až téměř bolela. Prohnula jsem se v zádech a jeho pevné pohyby ještě zrychlily.
To tempo mě přivedlo k vrcholu.
Vykřikla jsem. Vlna za vlnou žáru a horka se přese mě převalovaly. Jeho ústa se přitiskla na má, vpíjela mé výkřiky.
Zpomalil. Znehybněl. Naposledy se do mě tvrdě vklínil.
Leželi jsme a oba lapali po dechu. Chvěla jsem se, každé nervové vlákno plně uspokojené. Žádný z opilců, které jsem měla v posteli dřív, tomuhle nesahal po
kotníky. Políbila jsem ho na rameno, ochutnala slaný pot na pokožce. Tohle člověk zakusí jen jednou za život. I když jsem ještě pořád cítila slabé záchvěvy toho
nejlepšího orgasmu, jaký jsem kdy zažila, v hrudi mě bodlo smutkem. Nebuď hloupá, Alex. Je to jen dnes. Oba víme, že je to jen dnes.
Pak mě Falin políbil, jeho ruce mi sjely po těle. Prstem jsem sledovala linii jeho páteře. Pohnul sebou. Byl stále ve mně. Cítila jsem, jak tvrdne.
„Další kolo?“ zeptala jsem se, hlas ochraptělý rozkoší.
Jeho ruce znehybněly. „Chceš?“
„Že váháš.“ Možná víc než jen jednou za život.
O mnoho hodin později jsme konečně leželi na posteli, jeho tělo se tisklo k mému. Prsty se probíral prameny mých vlasů, ale dech měl stále mělký. Začalo se mi chtít
spát. Byla jsem uspokojená, vyčerpaná a jeho hruď mě hřála.
Pak mi přitiskl rty na čelo a měkce, tiše zašeptal: „Já nejsem jen další tělo, co ti pomůže odehnat chlad.“
Usnula jsem krátce poté.
23. kapitola
Zamrkala jsem do zářivého poledního světla. Nade mnou se vznášel stín a mně trvalo několik vteřin, než jsem ve šmouze rozpoznala Falinovy rysy.
„Ty ses díval, jak spím?“
Usmál se. „Jen krátce.“
„Jasně.“ Sklouzla jsem pohledem po jeho nahé hrudi až ke křivce boků ukrytých pod přikrývkou. Ztěžka jsem polkla. „Já si, hm, dám sprchu.“ Převalila jsem se
z postele, a než jsem vstala, zabalila jsem se do druhé přikrývky. Nohy se mi třásly a já si přitiskla dlaň na pánev. Ještě nikdy jsem nebyla tak rozbolavělá. Do tváří se
mi vlila červeň, když jsem si vzpomněla, jak přesně jsem se do tohoto stavu dostala. Rozhlédla jsem se po oblečení. Všude se povalovaly kusy šatstva, jak mého, tak
jeho, ale žádný z nich nebyl poblíž postele.
Aniž bych se ohlédla, stáhla jsem přikrývku z postele a vyrazila z místnosti. Falin si něco zabručel pod vousy, ale mě uši pálily až moc na to, abych ho slyšela.
Až v koupelně jsem ze sebe shodila přikrývku a pustila horkou sprchu. Z vody začala stoupat pára. Otočila jsem kohoutkem na trochu nižší teplotu a otestovala ji.
Okamžitě jsem ucukla a přitáhla si ruku k hrudi. Pořád moc horká.
„Nelíbí se mi,“ zazněl za mnou hluboký hlas.
Otočila jsem se. O umyvadlo se tam opíral Death a pozoroval mě.
Ruku jsem nechala přitisknutou k hrudi, druhou jsem popadla ručník a zabalila se do něj. „Cože?“
Mávl ke dveřím. „Nelíbí se mi.“
Pokrčila jsem rameny ve snaze vypadat nenuceně, ale dívka v zrcadle na to měla příliš rozšířené oči. „Já tvůj milostný život nekomentuju.“
To on mě políbil a pak zmizel, takže rozhodně neměl právo soudit ten můj.
Usmál se, jako bych zavtipkovala, ale v očích se mu úsměv neodrazil. Pak sklonil zrak a prohlédl si mě od hlavy k patě. Byla jsem ráda, že jsem se zakryla ručníkem.
Pak se jeho pohled změnil, ztratil na ostrosti. „Šíří se to.“
Jeho prsty se zlehka dotkly mého ramene těsně na okraji šrámů.
„Nejsi studený.“ Nebyl ani zrovna horoucí, ale stejně jako toho dne v nemocnici měl tělesnou teplotu podobnou mé.
Zamračil se a položil mi ruku na zátylek. „Nehoříš. Není ti zima?“
Zavrtěla jsem hlavou. Probudila jsem se obklopená teplem sálajícím z Falinových paží a v bytě taky nebyla zima. Bylo mi příjemně – trochu trapně, ale příjemně.
„Asi vedlejší účinek toho, že moje duše živí Colemanovo kouzlo?“ navrhla jsem.
Death zavrtěl hlavou. „Tvá duše k němu nikdy nedospěla. Radši ji rozeženu dřív, než aby z tebe získal byť jen malou část.“
Vzhlédla jsem. Dřív? Pak kouzlo duše nepřenášelo. Muselo dokončit práci dřív, než se navrátilo ke svému pánovi. To se hodí vědět.
Ode dveří se ozvalo zaklepání. „Alex, jsi v pořádku?“
Nadskočila jsem. „Uch…“ Dívka v zrcadle zbledla. Zamračila jsem se na ni a odkašlala si. „Budu tu trochu dýl. Ty asi musíš rovnou na stanici.“ Doufala jsem, že dnes
pracuje. Objala jsem se kolem trupu. „Měl bys jít domů, připravit se.“
Počkala jsem a předpokládala, že se začne dohadovat. Nic neřekl. Ani jsem neslyšela, jak odchází. Po chvíli jsem se otočila. Death stál vedle mě, na rtech mu
pohrával úsměv. Zvedl ruce na má ramena. Palci mě hladil a vypadal jako uhranutý, že se mě může dotýkat.
Zamračila jsem se. „Potřebuju, abys mi odpověděl, a přísahám, že jestli se jen usměješ a zmizíš, už s tebou nikdy nepromluvím.“
Zvlnil rty. „Na co se chceš zeptat?“
Dívala jsem se na jeho ruku. Tohle byl Death. Měl být na dotek studený. Žijící jsou teplí. Podívala jsem se mu do očí. „Dokáží se duše uzdravit? Nebo jinak, až najdu
Colemana, budu mít v duši už navěky díru?“
Úsměv mu ze rtů zmizel a chvíli jsme se na sebe jen dívali. Poté sklonil zrak a odvrátil se. „To záleží na té které duši.“
A on neví, jestli se má duše dokáže uzdravit, nebo ne. Přikývla jsem a přinutila se nadechnout a pak vydechnout. Death ustoupil. Spustil ruce z mých ramen. Beze
slova zmizel a zanechal mě v koupelně samotnou.
Opírala jsem se o umyvadlo a sledovala, jak se zrcadlo zamlžuje párou ze sprchy. Můj odraz zmizel za šedým oparem, který tak zakryl nejistý výraz v očích a napjaté
rty. Nakonec jsem pustila ručník na zem a vstoupila do sprchy. Nechala jsem po sobě téct horkou vodu, dokud mi pokožka nezrůžověla.
Z koupelny mě vytáhla vůně čerstvé kávy. Už víc než hodinu se mísila s ovocnou vůní přípravků na vlasy a já už to nemohla dál vydržet. Mimoto pokud Falin neodešel
doposud, pak kdybych zůstala v koupelně ještě déle, vypadalo by to, jako bych se schovávala – což jsem se tedy rozhodně neschovávala. Tedy, alespoň ne moc.
Znovu jsem uprchla do koupelny bez oblečení. Omotala jsem kolem sebe ručník a nakoukla za roh. Falin stál u dřezu jen v džínech a těch směšných gumových
rukavicích. Potřebovala jsem se obléct. Nemůžu mu čelit pouze v ručníku.
Vzdušnou čarou jsem si to zamířila přímo k šatníku a popadla jsem první džíny a triko, co mi přišly pod ruku. Když jsem se otočila, Falin mě pozoroval a tvář měl
napjatou emocemi, které jsem nedokázala rozpoznat. Přitáhla jsem si oblečení k hrudi, sklonila hlavu a pak zapadla zpátky do koupelny.
Teprve když jsem se oblékla, cítila jsem se připravená čelit dalšímu dni. A Falinovi. Dotkla jsem se amuletů na náramku. Potřebovala jsem opravit štíty.
Zapadla jsem do kuchyně a proplížila se ke konvici na kávu. Můj hrníček stál vedle konvice už naplněn černou kávou. Zvedla jsem ho a upila.
„Teď už bude studená,“ řekl Falin, aniž by vzhlédl.
Nadskočila jsem a polila si kávou ruku. Nebyla úplně studená, ale mohla být teplejší. Falin si sundal gumové rukavice a hodil je na linku, než otevřel dokořán troubu.
Vytáhl talíř s palačinkami a postavil ho na pult. Pak se otočil a překřížil si paže na hrudi.
„Připravil jsem snídani. Před hodinou by to bylo ještě dobré. Nevím, jestli teď to bude ještě poživatelné.“
„Řekla jsem, že tam chvíli budu,“ zamumlala jsem do hrnku. „A nemám hlad.“
„No, já mám.“
Vytáhl ze skříňky dva talíře a rozdělil na ně palačinky. Při pohledu na nízký komínek, který mi na talíři přistrčil, jsem se zamračila. Navzdory jeho tvrzení voněly
báječně, takže jsem měla ještě menší chuť je sníst. Soustředila jsem se na kafe a položila talíř na pult.
Falin povytáhl obočí a vidličku se soustem nechal viset ve vzduchu. „Nemáš hlad?“
Když jsem neodpověděla, ušklíbl se. „Dobře, tak ať je to za námi.“ Odstrčil talíř stranou. Vykročil ke mně a já bojovala s touhou o krok ustoupit. „Chceš si o tom
promluvit? Nebo chceš zapomenout, že se to stalo? Ať tak, či tak, pořád se ti tělem šíří černé kouzlo, takže pochybuju, že vzdáš snahu najít Colemana. Pracujeme
společně. Tak mě přestaň odhánět.“
Jak mluvil, nakláněl se nade mnou. Vypadalo to, jako by mi hrozil a přitom mě chtěl políbit. Sbalila jsem ruce do pěstí a obešla ho.
„Musím nakrmit PK,“ řekla jsem a z linky zvedla pytel s psími granulemi.
„Alex…,“ začal.
Ztuhla jsem a rozhlédla se po bytě. „Kde je PK?“
„Cože?“
Srdce se mi propadlo až do žaludku. „Kde je můj pes?“ Rozběhla jsem se k posteli a pak u ní padla na kolena. Odstrčila jsem stranou prostěradlo a podívala se pod
ni.
„PK?“
Nebyl tu.
Viděla jsem ho, když jsem se probudila? Nemohla jsem si vzpomenout.
Srdce mi vynechalo úder. Očima jsem propátrala každý kout malinkého bytu.
Otočila jsem se na Falina. „Neviděl jsi ho?“
Zavrtěl hlavou.
„No, tak tam jen tak nestůj!“
Otočil se a pootvíral skříňky. Žádný šedobílý pes z nich nevyskočil.
Zděsila jsem se. Jak jsem jen mohla ztratit PK? To jsem byla mimo celou noc? Utekl, když jsme sem prvně přišli? Otevřela jsem dveře.
Za dveřmi stál chrlič Fred, ale ne PK. Věděl, že má přijít domů, kdyby se mi venku ztratil. Věděl to.
„Viděl jsi PK?“ zeptala jsem se a poklepala na Fredovu hlavu.
Chrlič neodpověděl. Zabouchla jsem dveře a znovu začala prohledávat byt. Falin klečel na kolenou a díval se pod postel.
Strach ve mně narostl, naplnil mi žaludek, rozšířil se mi krví do těla. PK tu nebyl. PK nikde nebyl.
Přeběhla jsem byt a otevřela vnitřní dveře vedoucí do Calebova domu. Schody jsem seběhla po třech, stěží jsem se jich dotýkala. Dveře třískly o zeď, jak jsem je
prudce rozevřela.
„Calebe!“
Z pracovny se ozývalo zvonění kovu. Nástroj dopadl na materiál. A hned poté zaštěkal pes.
Caleb nemá psa.
Zahnula jsem za roh právě včas, abych viděla, jak se PK žene skrze Calebův kruh. Tíživý strach, který před chvílí zcela ovládal mé tělo, ustoupil vlně úlevy tak rychle,
až jsem zaklopýtala. Padla jsem na kolena a PK se mi vrhl do náruče. Uši měl našpicované, jazyk mu visel z tlamy. Během vteřiny mi pes olízal celou tvář.
U okraje kruhu se objevil Caleb. „Al?“ Prostrčil ruku kruhem, čímž ho zrušil, a dvěma dlouhými kroky se ocitl u mě. Zvedl mě a pak mě k sobě přitiskl v dlouhém
objetí. „Holly je skoro bez sebe starostí a PK, no…“ Mávl na psa, který se mi svíjel v náručí. „Kde jsi sakra byla, holka?“
Zamračila jsem se. Caleb nikdy neklel. Co se to včera stalo…?
Zmeškala jsem večeři s Tamarou.
Žádný div, že měla Holly starosti. „Omluvím se jí,“ přislíbila jsem. Calebovi jsem se neomluvila. Byl fae; těm se neomlouváte. „Proč je PK tady dole?“
Calebovi vystřelilo obočí vzhůru. „Holčičko, co jsi to…,“ začal, ale zarazil se. Jeho hlava vystřelila vzhůru, pohled mu sklouzl za má záda a pak se zamračil.
Otočila jsem se a zírala na prázdný vchod. Co to…?
Z haly přišel Falin, stále bez košile, knoflík džínů nezapnutý, aby tak ukázal co nejvíce plochých břišních svalů. Pohledem přejel místnost a pak ho stočil na mě
a Caleba. Když uviděl Calebovy ruce na mých ramenou, stáhl rty, ale nic neřekl.
Místo toho pokývl na PK. „Tak jsi ho našla, jak vidím.“
Přitáhla jsem si pejska těsněji k sobě. „Ano, byl s Calebem.“
PK máchal ocasem, jak vítal Falina, ale já se od něj odvrátila. Doufala jsem, že pokud je vzájemně nepředstavím, Falin se vrátí zpátky nahoru a Caleb na něj
zapomene. Měla jsem být chytřejší.
Caleb zíral na Falina a mračil se stále víc. Rty se mu natáhly víc, než by bylo u člověka možné, a pak se stáhly a odhalily zelené zuby.
Jeho halicí kouzlo opadává. Nebo ho nechal opadnout záměrně.
„Calebe?“
Zatlačil mě za sebe, jeho prsty s článkem navíc se podivně ohnuly, jeho pokožka nabyla zelené barvy.
„Zapadni do pracovny, Al. A aktivuj můj kruh.“
„Calebe, co se to…“
„Prostě to udělej,“ odsekl a zaskřípal zuby.
Odstoupila jsem od něj a PK zakňučel, vycítil napětí v místnosti. Přitáhla jsem si psa blíž k sobě a těkala pohledem z Falina na Caleba. Falin stál s rukama v zadních
kapsách, postoj uvolněný, ale oči měl studené jako led. Caleb postoupil o krok, stáhl rty a zavrčel. Vkročila jsem mezi ně.
„To je dobré, Calebe. Je tu se mnou.“
Caleb jen potřásl hlavou. „Víš, kdo to teď stojí v mém domě?“
Ohlédla jsem se přes rameno na Falina. Podíval se na mě, ale z jeho ledových očí zněla tatáž otázka.
Něco uvnitř něj křičelo: „Znáš mě?“ a ať se ten hlas ukrýval kdekoli v něm, to místo bylo naplněné bolestí. Ten pohled mě trápil. Znala jsem podobné hlasy. Ve mně
se také ozýval. A věděla jsem, že ať řeknu cokoli, ten hlas to uslyší a slova se donesou až do té bolestí a smutkem naplněné skrýše.
Vím ale, kdo Falin skutečně je? Věděla jsem, že je vznešený fae, s největší pravděpodobností pochází ze zimního dvora. Věděla jsem, že má svá tajemství. A také
jsem věděla, že mi víc než jednou zachránil život. A že byl tvrdý, ale dokázal být také něžný.
Couvala jsem, dokud jsem se rameny a zády nepřitiskla k jeho hrudi. Ztuhl.
„Já mu věřím,“ zašeptala jsem a cítila, jak se Falinovi zadrhl dech v hrudi.
Pak Falin zvedl ruku k mému pasu a nesměle, váhavě se mě dotkl. Snažila jsem se sebou necuknout, kvůli němu i Calebovi. Nebyla jsem si jistá, co vše se teď
v místnosti odehrává, ale věděla jsem, že Caleb zaujal obranný postoj. Byl nezávislý fae bez napojení na jakýkoli dvůr či roční období. Tohle bylo jeho teritorium
a Holly a já jsme byly jeho přítelkyně, jeho čarodějky. Musela jsem mu dokázat, že se mu Falin nesnaží ublížit.
Caleb zavrtěl hlavou a tmavé oči mu ztvrdly. „Odstup od něj, Al. On tě uhranul.“
„Neuhranul, Calebe. Přísahám.“
„Mezi tebe a Prince Krasoně se nikdy nikdo a nic nedostane. Musel tě očarovat.“
„Prince Krasoně?“ zopakoval Falin sotva slyšitelným šepotem.
„A co sis myslel, že PK znamená? Politicky korektní?“ odpověděla jsem, aniž bych se na něj otočila. Calebovi jsem pak řekla: „O čem to mluvíš? Jak se Falin dostal
mezi mě a PK? Proč je vůbec tady dole?“ Uvědomila jsem si, že ještě něco tu nehraje. „A kde má sádru?“
„Veterinář mu ji sundal. A je tady dole, protože se o něj někdo musel postarat, když jsi byla pryč.“
„Byl sám sotva deset hodin, Calebe.“
„Al, zmizela jsi v sobotu. Teď je středa.“
24. kapitola
PK jsem na zem neupustila, ale neměla jsem k tomu daleko. Středa? Ztratila jsem tři dny?
„To nemůže být pravda,“ zašeptala jsem a pak potřásla hlavou. To nemůže nebýt pravda. Caleb nemůže lhát.
„Odstup od něj, Al. Očaroval tě.“
„Ne.“ Pustila jsem PK na zem. „To nebyl Falin. Byla jsem ve Věčném květu.“
„Holly Věčný květ zkontrolovala. Nebyla jsi tam.“
„Ve VIP sekci.“
Calebova dlouhá brada málem dopadla na zem. „Zešílelas? VIP sekce je pupek Faerie.“
„Jo, to mi došlo.“ Co to říkala ta faeská uvaděčka u dveří? Ne že nemůžeme odejít, ale že nemůžeme odejít v tu dobu.
„Předpokládám, že tě tam vzal on.“ Caleb kývl na Falina.
„Vlastně,“ vstoupil Falin do našeho rozhovoru, „jsem se ji snažil přesvědčit, ať tam nechodí. Pak jsem jí řekl, ať tam nechodí beze mě, ale ona má vlastní hlavu.“
Caleb na něj jen zíral. Potom jeho zamračení povolilo a tvář vypadala lidštěji. „Jo, je pořádně tvrdohlavá.“
Jako by je jejich názor na mou tvrdohlavost spojil. Napětí v místnosti polevilo. V Calebových očích se stále odrážela nedůvěra, ale pokývl a vrátil se do pracovny.
Předtím než aktivoval svůj kruh, se zarazil. „Včera jsem tvé zmizení nahlásil OLMN. Měla bys tam zavolat. Doporučuju, abys jim neříkala, kam jsi zmizela.“
Skvělé. Teď jsem ještě pohřešovaná. A ukrývám tajemství o Faerii.
Středa. I poté, co jsem se vrátila do bytu, jsem tomu pořád nemohla uvěřit. Středa. Den, kdy nastane rudý měsíc. A to už je pozdní odpoledne. Musíme najít Colemana
dřív, než vypustí do světa tu zrůdu noci, pro jejíž povolání sbírá ty duše.
Když byl Falin ve sprše, vypůjčila jsem si jeho telefon a zavolala Tamaře a Holly. Oba telefonáty spadly do hlasových schránek. Právě jsem doplňovala seznam
podezřelých, když Falin vyšel z koupelny, oblečený, ale ručníkem si stále vysoušel vlasy.
„Minulou noc Tommy řekl, že ho do baru vzal asistent viceguvernéra,“ řekla jsem a vzhlédla od počítače. A viceguvernér Bartholomew byl na mém seznamu hlavní
podezřelý coby Colemanovo nové tělo – Tommyho slova Bartholomewovi jen přitěžovala. Byla jsem si tím jistá. „Bartholomewův asistent ale popisu těla, které
Coleman ukradl, neodpovídá. Myslím, že Coleman v Bartholomewově těle zjistil, že jsem povolala ten stín. Řekl svému asistentovi, aby Tommyho přiměl ukrást tu
nahrávku. A pak ho zapojil do nekonečného tance.“
Falin se zamračil a zavrtěl hlavou. „Jak Coleman zjistil, že jsi byla v márnici?“
„Kvůli…“ Chtěla jsem říct, že kvůli střelbě, ale tak to být nemohlo. Kulka byla očarovaná, takže Coleman už musel vědět, že v márnici budu. Aby stihl očarovat kulku
a připravit past, musel čekat, až vyjdu z budovy. Potřásla jsem hlavou.
„To Tommy mi řekl, že se chystáš povolat Colemanův stín,“ řekl Falin, když se posadil na postel, aby si nazul boty. „Minulou noc se pak Tommy choval, jako by mě
ještě nikdy neviděl. Přišel jsem na oddělení dva dny poté, co Colemana zastřelili. Když jsem začal, nebyl Bartholomew ani jmenován viceguvernérem.“
Zamračila jsem se. Tommy nemohl strávit ve Věčném květu dva týdny. Viděla jsem ho v den, kdy mě Casey najala. Mohl to být Coleman s halicím kouzlem, které
z něj udělalo Tommyho. To by vysvětlovalo, proč se choval tak podivně. „Dobře, Coleman na sebe hodil halicí kouzlo a stal se Tommym, aby viděl, co se bude dít
s jeho starým tělem, a aby se ujistil, že nikdo nikdy nezjistí pravdu.“ Až na to, že mně se to povedlo. „Takže když mě poznal, vyžvanil to tobě a pak šel ven, aby
připravil útok ze zálohy, až mě ty vykopneš z márnice.“ Bylo to jen taktak, ale události do sebe pasovaly. Neseděla mi jen jedna věc. „Jsi fae. Jak sis mohl nevšimnout,
že se Coleman vydává za Tommyho?“
Falin se zamračil. „Coleman mistrně ovládá halicí kouzlo. I pro fae není vždy snadné halicí kouzlo vycítit nebo jím prohlédnout, když už realita přijala iluzi za pravdu.“
„Aha.“ Vrátila jsem se zpátky k seznamu podezřelých. Bartholomew tehdy ještě nebyl v úřadu; to znamenalo, že tím asistentem, kterého zmínil Tommy, musel být
Graham, ten muž s křeččím ksichtem. Svého otce jsem už vyloučila.
Ale stále zbýval Graham.
Měl ten správný věk, aby odpovídal Royově popisu, a měl také správnou barvu vlasů. Z jeho rozhovoru s mým otcem jsem věděla, že nesdílel jeho názor na Falinovo
přiřazení ke Colemanově případu. Stál hned vedle mého otce, když jsem pocítila Colemanovu temnotu, a zmizel z večeře hned po Bartholomewovi, což mu dalo
příležitost setkat se s Helenou a zabít ji. Kousky skládačky do sebe zapadaly. Srdce mi bušilo v hrudi pocitem vítězství.
Věděla jsem, čí tělo a identitu Coleman ukradl.
Zopakovala jsem své myšlenky Falinovi a on začal vytáčet číslo na mobilu dřív, než jsem skončila.
„Zdravím, ano, tady je detektiv Andrews z policie města Nekros. Rád bych mluvil s personálním ředitelem Tolverem Grahamem,“ řekl. Ať mu člověk na druhém
konci drátu řekl cokoli, Falinova tvář při jeho slovech potemněla. Mračil se, když zavěsil. „Graham dnes už z kanceláře odešel. Prý z rodinných důvodů.“
Vítězný buchot mého srdce odumřel. Další tupý úder zabolel, jeho ozvěna se mi nesla hrudí. „Připravuje se na rituál?“
„Pravděpodobně ano.“
„Neměli bychom zkontrolovat skladiště?“ Ale už jak jsem tu otázku pokládala, věděla jsem, že se Coleman do skladiště nevrátí. Ne teď, když o něm policie ví.
„Zavolám na stanici a zjistím, co se dělo, když jsme byli ve Faerii, uvidím, kdo by nám mohl s Grahamem pomoct.“
Přikývla jsem. Tak, a co udělám já?
Kam by Coleman šel?
Otevřela jsem internetový prohlížeč. Zjistit, co se za poslední tři dny dělo, neznělo jako špatný nápad. Noviny ohlašovaly nález dvou dalších těl. Předpokládala jsem,
že první z nich, Emily Greenová, byla ta, o které mluvil Falin v sobotu předtím, než jsem zašla do Věčného květu. Druhá oběť, Caitlin Sikesová, byla nalezena v pondělí.
Pročetla jsem článek. Moc použitelných informací tam nebylo. Obě ženy byly normálky, ačkoli Emily podle všeho nedávno začala chodit na kurz magie pro osoby bez
sklonu k magii.
To bylo celkem šest obětí, sedm spolu se Sally. Prázdný výraz očí zná ta, kdo zří, žena sedmkrát spatřit, co vzal si, bude moci. Sedm znamenalo ve varování
Přízračné dívky počet duší a číslo potvrdila i otrokářka. Ale on jich sedm neukradl. Heleninu duši jsem pomohla osvobodit – muž v šedém ji přijal, jakmile z ní bylo sejmuto to kouzlo. Sběratel duší si nejspíš přišel i pro Sally, jelikož ani její duše nebyla zatížena kouzlem a uvězněna pod glyfy. To znamenalo, že Coleman má jen pět duší
ze sedmi. Pokud tedy opět někoho nezabil.
Falin zaklapl telefon a popadl z linky své podpažní pouzdro a odznak. Otočila jsem se, připravená mu sdělit, co jsem objevila. Pak jsem spatřila výraz v jeho tváři.
„Co se stalo?“
Podíval se na mě, oči měl přivřené a rty napjaté.
„Mám se okamžitě dostavit do kanceláře náčelníka policie.“
„Hej, Craftová, snažil jsem se vás sehnat,“ zavolal na mě seržant od přepážky ve chvíli, kdy jsem vešla do vstupní haly Centrálního okrsku.
Svezla jsem se s Falinem, doufala jsem, že v márnici odchytnu Tamaru dřív, než jí skončí služba. Chtěla jsem se jí omluvit, že jsem zmizela, a dát jí vědět, že jsem
v pořádku. Také jsem měla v plánu dostat z ní pár informací. Graham byl pohřešovaný a naše jediná šance, že najdeme Colemana, spočívala v tom, že zjistíme, kde má
k rituálu dojít. Zjistit o jeho posledních obětech co nejvíc informací bylo to nejlepší, co jsme pro to mohli udělat.
Zastavila jsem se u přepážky a mávla Falinovi na rozloučenou. Nebo spíš Falinovým zádům, jelikož se ani nezastavil, když vtrhl do budovy. Pak jsem se otočila
k seržantovi. Byla jsem si docela jistá, že se jmenuje Holt.
„Kde jste byla?“ zeptal se. „Snažil jsem se vás sehnat.“
„Ukradli mi telefon, o tom víte,“ řekla jsem mu.
„Jo, no, našli jsme vaše auto…“
Konečně dobrá zpráva. Možná se na mě konečně usmálo štěstí.
„Objevilo se v obchodě s náhradními díly. Moc toho z něj nezbylo, ale pojišťovna by měla potvrdit, že je to ta vaše stará rachotina.“
To o štěstí jsem si pomyslela očividně moc brzy. Úsměv mi na tváři odumřel.
„To je prostě skvělé,“ řekla jsem. Kdybych měla tu kraksnu pojištěnou, možná by se mi jeho informace hodila. S povzdechem jsem se přinutila k veselejšímu úsměvu.
„Slyšel jste něco o Johnovi?“
Holt se zamračil. „Pořád je v bezvědomí, ale co jsem slyšel posledně, udělali mu sken mozku a ten je podle všeho nepoškozený. Měl by se každým dnem probudit.“
Navzdory optimistické předpovědi sklopil zrak a stáhl rty.
Pokývla jsem, že beru informace na vědomí. Je pořád naživu. To je to jediné důležité. Ale teď jsem musela najít Colemana. Mávla jsem Holtovi na rozloučenou
a řekla: „Skočím do márnice.“
Prošla jsem bezpečnostní kontrolou – tentokrát bez známek šedé magie – a pak zamířila do suterénu. Když jsem vešla, Tamara se právě skláněla nad tělem. Vzhlédla
a při pohledu na mě vykulila oči a překvapením otevřela pusu. Dala jsem jí bod k dobru za to, že neupustila srdce, které právě vyndala z hrudního koše.
„Alex!“
„Nazdar, Tamaro,“ řekla jsem, vrazila si ruce do kapes a shrbila ramena. Je to vážně podivný pocit, když si lidé o vás myslí, že jste zmizeli, a vy si to pak nakráčíte
dovnitř, jako by se nic nedělo. Neuvědomila jsem si, jak moc divný pocit to bude. Zabořila jsem špičku boty do země.
„Já, hm, no, jsem v pořádku.“
Tamara se rozhlédla, jako by se snažila vymyslet, co udělat s orgánem ve své ruce. V očích se jí odrážely velké obavy, což bylo na pohled trochu zvláštní, když se
zároveň mísily s úlevou. Položila srdce na tác a sundala si rukavice. Pak obešla stůl a popadla mě za ramena.
„Tak strašně jsem se bála, že mi tě přivezou v černém pytli.“
Neobjala mě, ne úplně. Měla na sobě stále pitevní plášť. Ale tiskla mi ramena, jako by dotek byl jediný způsob, jak se může ujistit, že před ní vážně stojím. Pak se
odtáhla a sundala ze mě žhoucí ruce. „Jsi studená tak, že bys na mém stole klidně mohla ležet. Co se stalo? Kde jsi byla?“
„No, je to trochu komplikované.“
Úlevný výraz na Tamařině tváři ztuhl. „A to jsi nemohla zvednout telefon? Alex, venku nějaký šílenec unáší ženy přímo z jejich ložnic. To tě ani nenapadlo dát někomu
vědět, že jsi v pořádku?“
Škubla jsem sebou. Vzhledem k tomu, kolik času jsem ztratila ve Věčném květu, jsem rozhodně nebyla v pořádku, ale to jsem nahlas neřekla. Shlédla jsem a zírala na
odtokový kanálek v linoleové podlaze. „Chtěla jsem se tu stavit, říct, jak moc mě mé zmizení mrzí. Neměla jsem to v plánu. Skutečně jsem neměla ani ponětí, že
uplynulo už tolik času.“
Vzhlédla jsem. Tamara zkřivila rty a pak se odvrátila. Vytáhla z krabice nový pár latexových rukavic a natáhla si je. Pak se beze slova znovu sklonila nad tělem.
Nešla jsem k ní. Možná mám k mrtvým blízký vztah, ale ne žaludek na Tamařinu práci.
Jak se ticho protahovalo, rozhlédla jsem se. Přestože jsem měla štíty pevně zvednuté, cítila jsem přítomnost mrtvých těl. Nevyužila jsem záhrobní zrak, jen jsem svými
smysly nakoukla do ženského těla na Tamařině stole. Našla jsem přesně, co jsem si myslela – prázdnou schránku s rozervaným stínem.
„Další rituální oběť?“
„Dnes ráno ji našla její sestra.“ Tamara vzhlédla a přimhouřila oči. „Máš vůbec ponětí, jak velkou starost jsem o tebe měla? Byla jsi pryč čtyři dny a pak si sem
nakráčíš a řekneš jen: ‚Promiň, je to komplikované.‘ To neberu. Přátelé si tohle nedělají. Ti jen tak…“
„Byla jsem ve Faerii.“
„… nemizí a…“ Zarazila se. „Cože jsi?“
„Vždyť jsem řekla, že je to komplikované. Byla jsem ve Faerii. Byla jsem tam sotva pár hodin, ale ztratila jsem tři dny.“
Calebovi jsem sice řekla, že OLMN a veřejnosti nesdělím, kde jsem byla, ale Holly a Tamara jsou mé nejlepší přítelkyně. Moc věcí jsem před nimi tajila. Až příliš
moc. Tamara na mě zírala a já přešlápla. „Všechno je teď na dvě věci. Až bude konec, slibuju, že ti nad pivem povím všechno, co budu moct.“
„To je stejně šílené jako ta Tommyho historka.“
Sakra, Tommy. On ve Květu ztratil tři týdny. Bude pravděpodobně ještě zmatenější než já – a nikdo mu neřekl, aby o tom, co se stalo, nemluvil.
„Co říkal?“
„Ale, jen jsem zaslechla, co se povídá. Cestou sem ho zastavila ochranka a on tvrdil, že vůbec netuší, o jaké nahrávce to mluví. A taky ani nevěděl, že byl na
guvernéra Colemana spáchán atentát. Celý den je u výslechu.“
Chudák Tommy.
Slabě jsem se na Tamaru pousmála. Pak jsem pokývla k tělu před ní. „Kdo je to?“
„Ale ne, takhle snadno téma hovoru nezměníš.“ Ohnula zápěstí a zapřela se jimi v bok. Jen jsem na ni koukala a ona vydechla skrz zuby: „Ty jsi vážně byla ve Faerii?“
Přikývla jsem.
„Holka, do čeho ses to zase zapletla?“ Pak zavrtěla hlavou a znovu se sklonila nad tělem. „Tohle je Julie Statonová, jasnovidka, ale já moc doufám, že tuhle svou
budoucnost neviděla.“
Svraštila jsem tvář a v duchu s ní souhlasila. Jasnovidectví, schopnost vidět budoucí události, byla z nornských schopností ta nejvzácnější. Vize nejdou zablokovat
žádnými štíty. Jasnovidci se musejí naučit, jak se s nimi vypořádat, a pak stráví spoustu času konzultacemi, protože jejich vize jim vždy ukazují jen budoucnost. I kdyby
takto spatřili děsivou událost a snažili se jí zabránit, ve vizi se už s jejich jednáním počítá. Pokud Julie viděla, že skončí bez duše na Tamařině pitevním stole… Zachvěla
jsem se.
Tamara zavrtěla hlavou a pohled z Juliina otevřeného hrudního koše nezvedla. „Zaboha nemůžu přijít na to, co tuhle chuděru zabilo.“
„Nebyly do ní vyřezány žádné glyfy?“
„Och, má na sobě tytéž glyfy jako ostatní, ale všechny řezy jsou mělké, povrchové. Ani neztratila tolik krve, aby to její smrt vysvětlilo. Jako by ji pořezal a ona se pak
vzdala vůle žít. Poslední tři těla vypadají stejně.“
„Emily, Caitlin a Julie?“
Tamara přikývla a já se zamračila. Věděla jsem, jak Julie zemřela – vysáli jí duši z těla. Jako když vyloupnete ústřici. Promnula jsem si šrámy na rameni. Takže
Coleman měl už šest duší. Zbývala jediná a já měla silný pocit, že tu si vezme za rudého měsíce.
„Víš, co je na těchhle obětech nejdivnější?“ zeptala se Tamara, a ať v tom trupu dělala cokoli, vydávalo to srkavé zvuky. Ošila jsem se a odvrátila se a ona
pokračovala. „To ty glyfy. Nedávají smysl. Nenesou ani stopu magie.“
„Takže si nemyslíš, že ty ženy zabilo kouzlo?“ zeptala jsem se, protože se zarazila a já musela něco říct, ale nemohla jsem jí prostě odseknout: „Je mi líto, ale očividně
nevnímáš faeskou magii. Jo, a jen tak mimochodem, to kouzlo vysává duši.“
„Smrtící kouzlo by po sobě nechalo černou stopu. Nic tu ale není. Caitlin na sobě měla víc šedých kouzel, než jsem kdy viděla naráz u jednoho člověka. Měla je
v náhrdelnících, prstenech, náramcích. Ale to by ji také nezabilo.“
No, to ne, ale… „Caitlin byla norna, že?“
Tamařina odpověď zanikla, jak vchodové dveře třískly o zeď. Prudce jsem se otočila, když do místnosti vpadl Falin. Zadíval se na mě.
„Jdeme,“ vyštěkl, pak se otočil na podpatku a zas vypochodoval.
No, očividně to s náčelníkem moc dobře nešlo.
„Musím, hm…“ Podívala jsem se na Tamaru. Oči měla opět vytřeštěné, ale rty sešpulené, ustarané. Vyrazila jsem směrem, kudy zmizel Falin.
„Alex,“ křikla za mnou a já se ve dveřích otočila. „Ať už jsi po uši v čemkoli, buď opatrná.“
25. kapitola
Roy na mě vybafl hned za dveřmi márnice.
„Alex, kde jsi byla? Prohledal jsem kvůli tobě celé podsvětí.“
Samozřejmě, že ho prohledal. Protože když zmizím na tři dny, musím se pak každému zpovídat. I mrtvým.
Usmála jsem se, i když se mi do toho nechtělo. „Nazdar, Royi, teď není vhodná doba.“
„Ale musíš něco udělat. Říkají, že mé tělo předají k pohřbu.“
A jak jsem tomu asi tak měla zabránit? „Věř tomu, nebo ne, ale teď mám na starosti důležitější věci, než co se stane s tělem, které je už mrtvé.“
Roy si poposunul brýle výš na nos. „Dvanáct let jsem sledoval, jak po světě chodí v mém těle. Dvanáct let.“ Roy postoupil vpřed a svá slova umocnil gesty rukou.
„A teď mě chtějí pohřbít pod jeho jménem. Ne. Ne, to já odmítám.“ Při jednom mávnutí rukou mi v ní sevřel zápěstí. „Musíš něco udělat.“
Střelila jsem pohledem k místu, kde mi svíral paži. „Pusť mě.“
Nepustil.
Uzamkla jsem štíty, uzavřela jsem všechny, i sebemenší skulinky. Barvy na Royovi nevybledly a on ani neztratil nic ze své pevné podoby. Sakra. Očividně jsem se
světu mrtvých přiblížila až příliš.
Znamená to, že jsem živá jen částečně?
„Royi, tohle řeknu jen a pouze jednou.“ Nutila jsem se do klidu. Pokud začnu křičet na někoho, koho ostatní nevidí, jen k sobě přitáhnu nežádoucí pozornost. „Tvoje
tělo dnes večer k pohřbu nevydají. Pokud dnes Colemana nenajdu, pokud ho nezastavím, než dojde k rudému měsíci, pak on dokončí svůj rituál. Pak bude moct
vytvořit zrůdu, jakou si zamane, a vytáhne na Faerii. Ve Faerii se k němu ale nedostanu a zemřu. Kdo ti pak pomůže získat tvé tělo? He? Kdo světu sdělí tvůj příběh?“
Jeho ruka sklouzla z mého zápěstí. „Jdeš po Colemanovi?“
„Ano.“ Věděla jsem, že vypadám rozčileně, ale bylo mi to jedno. Roy jen mrhal mým časem. Zamířila jsem k výtahům. Falin už měl velký náskok.
Roy se objevil krok za mnou a poprvé, co ho znám, neměl ramena shrbená a stál rovně. „Tak nakopeme tomu zloději duší zadek.“
S mým parťákem duchem jsme Falina dohnali na parkovišti. Všimla jsem si, že Falinovi chybí dvě velmi důležité věci: odznak a zbraň.
Do prdele. „Chápu to tak, že jsme ztratili podporu policie?“ zeptala jsem se.
„Nastup.“
Jasně. Vklouzla jsem na sedadlo spolujezdce a Falin nastartoval a rozjel se dřív, než jsem stihla zavřít dveře. Auto projelo parkovištěm, prudce zabočilo vlevo
a zařadilo se do pruhu. Nahmatala jsem područku, nehty zabořila do kůže.
„Možná bych měla řídit já. Jen dokud se neuklidníš.“
Hodil po mně koutkem oka, ale nic neřekl.
Ze zadního sedadla se vynořil Roy, ačkoli jsem si nebyla jistá, jak to dělá, protože auto pro něj nebylo hmatatelné. Odtrhla jsem ruku od područky, když Falin sundal
nohu z plynu. Pořád přesahoval limit o dobrou třicítku, ale alespoň už nezrychloval.
„Tak řekneš mi, co se stalo?“ zeptala jsem se a snažila se znít věcně.
„Mocnosti mě dostaly k tomuhle případu a mocnosti mi ho teď taky sebraly.“
Můj otec si tedy vyžádal jeho suspendování.
Sakra. „Kam jedeme?“
„Do Grahamova bytu.“
„Vážně myslíš, že tam bude?“
„Ne.“ Stiskl rty, ale já věděla, že má pravdu. Museli jsme toho o Grahamovi zjistit co nejvíc a nemohli jsme ignorovat pravděpodobnost, že se ve svém bytě
připravuje k tomu rituálu. „Jakmile prohledáme byt, podíváme se blíž na tyhle.“
Z mezery mezi sedačkami vytáhl obálku a hodil mi ji do klína. Uvnitř bylo několik hnědých složek. Na nálepce na první z nich stálo STATONOVÁ, JULIE.
Nejnovější oběť.
„Měla bych se zeptat, jak ses k těm složkám dostal?“ zeptala jsem se a spočítala složky. Bylo jich sedm, včetně Heleny.
Falin se pousmál koutkem úst, ale neodpověděl. Bylo to tak, jak to vypadalo; věděla jsem, že suspendovaný agent FÚV neodkráčí z Centrálního okrsku města Nekros se sedmi složkami k probíhajícímu případu – legálně rozhodně ne.
Otevřela jsem Juliinu složku. Moc toho v ní nebylo. Většinou fotky z místa činu a ruční poznámky vedoucího detektiva. Detektiva Jensona. Zamračila jsem se. To jako
vážně? Oni předali případ rituálního sériového vraha Jensonovi? Rozluštila jsem z jeho poznámek, co se dalo, a pak se podívala na fotografie.
Julie byla nalezena ve svém domě, podle důkazů byla přivázaná ke své posteli se čtyřmi sloupky. Uspořádání bylo shodné s tím, v jakém jsme našli Helenu, krom
toho, že postel byla uprostřed kruhu. Bez svíček a šampaňského. Nebo minimálně v době, kdy byla nalezena, tam nic takového nebylo. Halicí kouzla udržovala iluze
k oklamání oběti jen dočasně a při východu slunce se rozpustila.
Další na řadě byla složka Caitlin Sikesové. Stejně jako Julie i ona byla nalezena ve svém domě, ve vlastní posteli. A Emily také.
Takže teď, když bylo skladiště objeveno, prováděl Coleman rituály na obětech přímo v jejich domovech. To znamenalo, že dnešní rituál proběhne také u někoho
doma. Nějaká žena, někde ve městě, byla odsouzena k smrti. Ale kdo?
„Jaká je mezi nimi souvislost?“ zeptala jsem se, ačkoli má otázka nebyla mířena na nikoho konkrétně.
Falin zavrtěl hlavou. Nikdo neví. No, to nebyla tak docela pravda. Věděla to ta otrokářka, ale ona sledovala vlastní zájmy.
Čtyři norny a tři normálky, magicky nenadané ženy. Sedm obětí plus dvě další norny, tedy Sally a já. Co máme společného?
Auto zpomalilo a Falin zabočil k hlídanému parkovišti. Za jeho bránou stál, obklopen udržovanou zelení, ten nejluxusnější bytový komplex v Nekrosu. Falin zastavil
dřív, než dojel ke strážnici u brány. Rukou sjel k místu, kde na opasku visíval jeho odznak. Zkřivil rty.
Bez odznaku nemůže uplatnit pravomoc policisty a dostat nás do budovy. Byl teď běžným občanem a já silně pochybovala, že by strážný nechal bránou projet
běžného občana a soukromé očko.
Poposedla jsem, abych se mohla podívat dozadu.
„Royi, co bys řekl na trochu pátrání?“
„Alex?“ Falin vyslovil mé jméno jako otázku. Když jsem se na něj podívala, spatřila jsem, že na mě zírá.
Jasně, on přece duchy neviděl. „Hm, Royi, podej mi ruku.“
A stejně jako pro Lusu jsem vlila trochu své energie do Roye. Falin sebou škubl, loktem narazil do volantu. Zatroubil klakson a strážný vyšel z budky.
„Falin, Roy,“ představila jsem je rychle. Pak jsem se otočila zpátky na ducha a rychle řekla: „Potřebujeme vědět, jestli je Graham doma. Pokud je, vrať se
a vymyslíme, jak se dostat přes strážného. Pokud není, najdi něco, co by nám napovědělo, kde teď bude.“
Roy přikývl. Zmizel, propadl se zpátky do země mrtvých, kde se mohl pohybovat rychleji. Otočila jsem se zpátky.
Strážný došel k našemu autu. Dobře, jak mu vysvětlíme, co tu děláme? Měla jsem pocit, že by nám vysvětlení, že tu čekáme na ducha, moc nepomohlo.
Falin ukázal na přihrádku přede mnou. „Podej mi odznak.“
Odznak? Otevřela jsem přihrádku. Na technickém průkazu leželo kožené pouzdro. Uvnitř něj byl odznak k nerozeznání od pravého. Přejela jsem po něm prstem.
„Nevěděla jsem, že můžete mít duplikáty.“
„Nemůžeme.“ Převzal odznak a zastrčil si ho za opasek. „A jestli se to dotkne čehokoli s obsahem železa, budeme mít vážný problém.“
Tohle bylo vytvořeno halicím kouzlem? Neměla jsem čas se zeptat. Falin vystoupil z auta a vykročil ke strážnému. Možná jsem se trochu unáhlila, když jsem Roye
poslala na výzvědy, ale myslela jsem, že je to dobrý nápad.
Strážný přesunul ruce k opasku pod mohutným břichem; gesto mělo přitáhnout pozornost ke zbrani zavěšené v pouzdře u pasu. Ať mu Falin řekl cokoli, strážný
zavrtěl hlavou, několik brad se mu synchronně zatřáslo. Neslyšela jsem, co řekl, ale podle Falinovy tváře rozhovor moc dobře neprobíhal. Pak Falin vklouzl zpátky do
auta a zabouchl za sebou dveře.
„Co se stalo?“
„Odmítá nás pustit dovnitř bez soudního příkazu.“
Takže poslat tam Roye nebylo tak předčasné.
Falin couval autem a mračil se.
„Nemůžeme jen tak odjet,“ řekla jsem. „Roy nás pak nenajde.“
Falin dupl na brzdy. Strážný, který pomalu kráčel zpátky k budce, se otočil a nesouhlasně stáhl rty. Ignorovala jsem ho. Roy se každou chvíli vrátí.
Soustředila jsem se na složky k případům a zamračila se, když jsem spatřila fotografie z Caitlinina domu. Na normála měla doma až příliš vybavení na čarování.
Tamara řekla, že při sobě měla spoustu šedých amuletů. Vyrobila si je sama Caitlin? Všichni normálové nebyli zároveň magickými nulami. Některý se může naučit
dostat se do éterie.
Přešla jsem k další. Byla jsem na místě Heleniny vraždy a pamatovala jsem si ji velmi jasně. Rychle jsem projela fotografie, ale u jedné fotky jsem se zastavila.
Fotograf tam zachytil mě uprostřed kruhu s očima zářícíma tak, že osvětlovaly mou tvář, takže jsem vypadala jako duch. A za mnou stál průsvitný Death. Žádný div, že
normálové netušili, která bije.
Rychle jsem prošla Bethaninu složku a pak se dostala k Michelle Fordové, druhé oběti. Podle složky šlo o nornu ovládající telekinezi, ačkoli vedle této poznámky
bylo ručně připsáno písmem, v němž jsem poznala Johnovo, slovo „úředně nepotvrzena“.
Jak mohla být jakákoli norna úředně nepotvrzena?
Všichni jsme vyšli z akademií pro norny s úředním potvrzením. Možná vůbec na nornskou školu nechodila. Nebo vylítla – tak, jako se to málem stalo mně kvůli
známkám ze základů čarování.
„To nebude ono,“ zašeptala jsem.
„Co?“
S pootevřenými rty jsem se podívala na Falina. Pak jsem pusu zavřela. Ne, to nemůže být ta souvislost. Bylo by příliš těžké to vysledovat. Zavrtěla jsem hlavou.
Falin svraštil obočí. „Nemáme nápadů zrovna přehršel, Alex. Jestli máš tip, co je může spojovat, chci ho znát.“
„Možná je to jen náhoda, ale druhá oběť je úředně nepotvrzená norna a Bethany a já jsme se znaly z akademie, kde jsme spolu chodily na doučování ze základů
čarování. Helena si dělávala legraci, že nedokáže vyčarovat ani kruh. Čtvrtá oběť byla normálka, ale chodila do kurzu magie pro osoby bez sklonu k magii. A pátá
oběť byla taky normálka, ale pohrávala si s šedou magií. Spolu se mnou to dělá šest z devíti žen nakažených tím kouzlem, které ovládají magii na úrovni nižší než
průměrně nadaný člen magické společnosti.“
Falin povytáhl obočí. „Viděl jsem tě používat magii. Tvoje nadání není podprůměrné.“
Byla jsem si celkem jistá, že tohle byl kompliment. Maličko a jen krátce jsem se pousmála. Naneštěstí to nebyla pravda. „Viděl jsi mou záhrobní magii, mé nornské
nadání. Mluvím tu ale o kouzlech, která by každá norna i normál studující magii měli být schopni seslat. Ale já v tom obvykle vybouchnu.“
Zamračil se a já pokrčila rameny. „Jak jsem řekla, může to být jen náhoda. Tedy, proč by si někdo vybíral pár magicky neobratných lidí?“ Podívala jsem se na papíry
rozložené v klíně a vybrala si Michellinu složku. „I kdybych našla tu souvislost, jak zjistíme, kdo je jeho dalším cílem? V tomhle městě žijí tisíce lidí.“
Sevřela jsem pěst a složku v ruce pomačkala. Nikdy ho nenajdeme. Ne včas. Do rudého měsíce zbývaly čtyři hodiny.
Falin natáhl ruku. Podívala jsem se na pomuchlaný papír ve své dlani. Sakra. Snažila jsem se tu složku trochu narovnat, než jsem mu ji podala. Předpokládala jsem, že
to přesně chtěl. Nechtěl. Místo toho mě vzal za ruku, propletl mé prsty se svými, jeho rukavice byly drsné oproti mé pokožce.
Ztuhla jsem, překvapil mě. Dívala jsem se na svou ruku v jeho. „Co to děláš?“
Druhou rukou zvedl mou bradu, abych se mu musela podívat do očí. „Najdeme ho.“ Z jeho pohledu čišelo odhodlání, jako by mohl Colemana najít jen silou vůle.
„Aha, dobře.“ Na tohle jsem nebyla zvyklá. Nevěděla jsem, jak zareagovat.
„Vybral jsem si špatnou chvilku?“ ozval se Roy ze zadního sedadla.
Trhla jsem sebou a odtáhla se od Falina.
„Royi…,“ začala jsem a pak si uvědomila, že nemůžu dýchat. Kdy jsem přišla o dech? Zkusila jsem to znovu. „Co jsi zjistil? Je tam?“
Duch zavrtěl hlavou. „To místo je bez poskvrnky. Vypadá to spíš jako modelový byt nebo tak něco. Nábytek tam stále je, ale v celém běloskvoucím bytě není ani
jeden osobní předmět.“
Zopakovala jsem Royovy poznatky Falinovi.
„Coleman si vzal všechno, co je důležité. Nemá v plánu se tam vrátit,“ řekl a nastartoval.
Přikývla jsem. Vypadalo to tak. Otočila jsem se a zvedla Michellinu složku z přístrojové desky, kam ji Falin odhodil. Teď bylo naší jedinou stopou to, co se zjistilo
z těl Colemanových obětí. Poprvé od chvíle, kdy se můj záhrobní zrak probudil, ke mně mrtví nepromlouvali, neprozrazovali mi svá tajemství. Ale my se je museli
dozvědět, museli jsme najít tu souvislost, museli jsme najít další potenciální oběť. Protože Coleman stále potřebuje ještě jednu duši.
26. kapitola
Na posledním schodu malého dvoupodlažního domku jsem se zastavila. „Tamara říkala, že Julie byla jasnovidka.“
„Ano?“ řekl Falin. Očividně nechápal, kam mířím.
Zamračila jsem se. „Na dveřích nemá žádná ochranná kouzla.“
Téměř všichni čarodějové a čarodějky si své domy chránili kouzly. Jistě, většina čarodějů z města žila v Glenu. Juliin dům stál míle daleko od Magické čtvrti
a Čarodějnického glenu, za sousedy měla normály, ale bylo zvláštní, že si dveře nechránila. Ledaže by na to její schopnosti nestačily. Mé na to nestačily. Ochranná
kouzla u mého bytu vztyčil Caleb.
„Můžeme?“ zeptal se Falin a strhl ze dveří policejní pásku. Pak vzal za kliku, a když zámek cvakl, ucítila jsem drobný závan magie.
Dobrý trik.
Otevřel dveře a já vešla do potemnělého domu. Bylo to trochu ironické, že jsme se vloupali na místo činu poté, co mě Falin chtěl před několika dny za totéž zatknout.
Bude lepší, když mu to teď nebudu připomínat.
„Tak co to hledáme?“ zeptal se Roy, který právě prostoupil dveřmi v boční zdi.
Přešla jsem ke dveřím na protější zdi. „Cokoli, co by mohlo spojovat oběti.“
Dřív než jsem dveře otevřela, jsem si byla jistá, že za nimi objevím ložnici – záchvěv černé magie prosakující zdmi se nedal s ničím jiným zaměnit. Policie sundala
z postele přikrývky a prostěradla, celá postel byla od prášku na snímání otisků prstů, ale jinak se pokoj nezdál porušený. Na prádelníku pořád stály fotografie
v rámečcích, na sedátku křesla obráceného k oknu se tyčil špalík knih.
Zavřela jsem oči, vycítila jsem ve vzduchu kletbu. Kouzla, která byla v této místnosti seslána, po sobě zanechala jen slabou mastnou pachuť. Svíjela se mi pod kůží,
v rameni mi vybuchla palčivá bolest, ale nebyly to aktivní zlovolné čáry.
Třela jsem si holé paže, jako bych z nich mohla zbytkovou magii setřít. S Falinem v patách jsem vešla hlouběji do místnosti. On přistoupil k fotografiím a perem si je
otáčel směrem k sobě. Já místnost obešla. Cípem košile jsem otevřela dveře šatní skříně. Byla zabudovaná do zdi a hluboká, že se do ní dalo vejít. Oblečení bylo jen
po jedné straně. Ta druhá byla prázdná a do země byl vyrytý kruh. Praktikovala magii ve skříni? Jako by se schovávala. Prohlédla jsem si malou sbírku čarodějnických
potřeb. Cítila jsem z nich závan zbytkové magie a zamračila se. Šedé čáry?
Vycouvala jsem z šatníku a obešla zbytek místnosti. Rameno mě pálilo, kouzlo živící se na mé duši očividně reagovalo na přítomnost černé magie. Nemůžu tu zůstat.
Vyšla jsem z ložnice a v rohu chodby jsem našla Roye.
„Našel jsi něco?“ zeptala jsem se.
Otočil se, ustoupil na stranu a já spatřila mřížovanou klec. „Chovala andulky. Měli bychom je vypustit ven.“
„Mají zrní a vodu?“
Jeho mihotající se hlava pokývla.
„Pak je nech být.“
„Ale…,“ začal.
Přerušila jsem ho, když jsem přecházela ke kleci s modrými a šedými ptáčky. „Celý život žily v kleci. Jestli je pustíš na svobodu, zahynou. Zavoláme do útulku.“
Smutně našpulil spodní ret a já obrátila oči v sloup. Na mě špulení ze záhrobí vážně nezabírá. Chtěla jsem vykročit ven, ale zastavilo mě slabé mravenčení magie.
Otevřela jsem své smysly a snažila se rozlišit černou magii prosakující z ložnice od… ukrývacího kouzla? Co schovávala?
Kouzlo se drželo v blízkosti klece. Natáhla jsem se a přejela prsty pod plastovou základnou. Nahmatala jsem okraj malé obálky zastrčené pod klecí.
Vytáhla jsem ji a obrátila. Bylo na ní napsáno „Pro AC“. Dopis? Ať bylo uvnitř cokoli, bylo to silnější než jen papír, ale žádné hrudky jsem v obálce necítila. Otevřela
jsem ji a vytáhla natřikrát přeložený papír.
Drahá AC,
vy mě neznáte, tudíž dovolte, abych vám nejprve řekla, že jsem vás zřela. Přišla jste sem, protože něco hledáte. Nejsem si jistá proč, ale odpovědí je krev. Pokud
ukážete přiloženou fotografii světlovlasému muži, který vás doprovází, pochopí, co tím myslím. Možná by mi to také mohl osvětlit – je k nakousnutí.
Hodně štěstí,
Julie
Zírala jsem na krátký vzkaz a pak si ho přečetla ještě třikrát. Julie byla jasnovidka, takže tím „zřela“ nejspíš myslela svou vizi. AC muselo znamenat Alex Craftová, ale
jak může být odpovědí krev?
Přenášelo se to kouzlo krví? Já ho chytla ze škrábanců a do Heleniny duše se kouzlo rozšířilo z řezů na jejím těle. Ale co Sally? Možná se během pitvy řízla? Že by šlo
o kouzlo vázané na krev?
Death mi řekl, že to kouzlo přenáší nákazu jen na specifické oběti. A pak ta otrokářka mluvila o tom, že kouzlo působí všeobecně, genericky, nejen na norny. No,
vlastně použila slovo „geneticky“. Myslela jsem, že se jen spletla, ale „krev“ se dá interpretovat i ve vztahu k rodině, k pokrevnímu poutu.
Přízračná dívka ve svém varování také zmínila krev. Cenností jest krvavý dívky duch ve stříbrných řetězech. Díky otrokářce jsem získala dobrou představu, co
znamenají ty „stříbrné řetězy“, ale myslela jsem, že „krvavý“ je tu míněno ve smyslu masa a krve. Možná to mělo něco společného s předky?
Vzala jsem do ruky obálku a vytáhla z ní fotografii. Byla na ní Julie v absolventské čepici a stála mezi dvěma staršími lidmi, nejspíš svými rodiči. Měly všechny oběti
magicky nenadané rodiče?
„Co jsi našla?“ zeptal se Falin, když vešel do místnosti.
No, dopis říká, že mám fotku ukázat Falinovi. Podala jsem mu ji.
Podíval se na ni a pak pokrčil rameny.
„Psala, že odpovědí je krev.“
Přimhouřil oči a pak se zadíval na fotku. Potom vzhlédl a zadíval se mi do tváře, jako by v ní mohl najít všechny odpovědi.
„Krev,“ řekla jsem. „Myslela genetiku, rodokmen. Je to tak?“
„Je feykin,“ řekl. „Všechny oběti mají mezi předky fae. První, možná druhá generace pokrevní linie.“
„Kravina. Já se taky nakazila, jestli si nevzpomínáš.“ A věděla jsem zatraceně dobře, že otec by si fae nikdy nevzal. Zavrtěla jsem hlavou. „Už jsem slovo feykin
slyšela. Ta otrokářka ve Věčném květu tak nazvala tebe.“
„Ne mě, Alex. Tebe.“
Mě? Zasmála jsem se, ale ten zvuk zněl ošklivě.
Falin ke mně přikročil. „Sedí to. Sedí i to, co jsi řekla v autě. Lidé s faeskou krví ovládají éterické energie mnohem hůř, protože fae tímto způsobem magii nepoužívají.
Věděl jsem, že dvě z obětí byly feykini a Julie je třetí. Pokud bychom hledali pořádně, pak pravděpodobně najdeme faeské předky u všech obětí.“
„Až na mě.“ Copak jsem nebyla už tak dost divná i bez toho, abych měla smíšenou krev? „Můj otec by se nikdy vědomě nezapletl s fae. Je ve Straně za lidi,
proboha!“
„To byl i Coleman.“ Falin zvedl ruku a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho. „Alexis, ty vidíš skrze halicí kouzla. To nedokážu ani já, pokud nevím, že tam halicí kouzlo
je.“
Ustoupila jsem, setřásla jeho ruku a překřížila si paže na hrudi. „Myslím, že bys měl vymyslet jinou teorii.“
Vpadla jsem zpátky do ložnice. I černá magie je bezpečnější než ty jeho domněnky. Přešla jsem ke knihovně plné malých porcelánových sošek, ale sotva jsem
vnímala, na co se dívám. Jak si jen může myslet…? Vidím skrz halicí kouzla. Ale to jsem zjistila teprve nedávno. Musí existovat jiné vysvětlení. Mou pozornost přitáhl
malý kousek zkamenělého dřeva. Rozpoznala jsem glyf, který byl do něj vyřezaný. Zdály se mi o něm noční můry. Faeský symbol pro duši.
Proč by měla Julie doma sošku s faeským glyfem? Kde ji našla? Glyfy nebyly zrovna častým jevem a tento, soudě podle Ashenovy reakce, když jsem mu ho ukázala,
byl vzácnější než ostatní. Kde k ní Julie přišla?
Od toho zabijáka? Už tak je to příliš velká náhoda.
Zamračila jsem se. Ta soška mi byla povědomá. Viděla jsem ji snad na fotce z jiného místa činu? Vzpomínala jsem si na ni, stála uprostřed skleněného stolu. Ve
strohé místnosti.
Soška mi vypadla z ruky.
„Faline!“ Vyběhla jsem do haly. „Potřebuju tvůj telefon. Musím si okamžitě zavolat!“
Svraštil obočí, ale mobil mi podal. Zírala jsem na displej, nedokázala jsem myslet. No tak, vzpomeň si na to číslo. Stiskla jsem několik číslic a pak zelené tlačítko
volání.
Zvonilo to.
A zvonilo.
A spadlo do hlasové schránky.
„Dovolali jste se Casey Caineové…“
Ukončila jsem hovor. Nezvedala to. Co teď? Nemuselo jít o nic vážného. Možná tu sošku někde… našla. Kde se tak dají najít sošky s vyřezanými magickými
faeskými glyfy označujícími vzácný druh duše? Nemuselo to nic znamenat…
Nebo to mohlo znamenat vše.
Když pominu tu teorii o feykinech, pokud si kouzlo vybírá oběti z genetického hlediska, pak k němu byla Casey víc než náchylná. Navíc alespoň dvě z obětí používaly
šedou magii. Casey si nedávno našla čarodějného mentora. Učil ji využívat šedou magii.
„Musíme se dostat do domu mého otce,“ řekla jsem a už mířila ke dveřím.
„Co se děje, Alex?“
„Prosím. Já jen… Myslím, že další obětí má být má sestra.“
Muselo se mu nechat, že se na nic dalšího nezeptal. Rozběhli jsme se k autu, a když jsme vypálili po silnici pryč, obtočila jsem si ucho kabelky kolem ruky. Znovu
jsem zkusila sestře zavolat.
Bez odpovědi.
Hlavou se mi honily všemožné myšlenky, srdce mi prudce tepalo. Co když získá poslední duši ještě před rudým měsícem? Slunce se už pomalu ztrácelo za nejvyššími
budovami města. Už dávno může být pozdě. Takhle jsem ale nesměla myslet. Nesměla.
Kvičení pneumatik přilákalo mou pozornost k bílé dodávce, která se vynořila z vedlejší ulice. Vyrazila kupředu. Jako ve zpomaleném záběru jsem viděla, jak Falin
vzhlédl a dupl na brzdy. Příliš pozdě.
Falin mě chytil za paži. Vzduchem se převalila chladná magie. Pak dodávka narazila do dveří na Falinově straně.
Vykřikla jsem, kov zaskřípal a rychle se nafukující airbagy syčely. Vnímala jsem, co všechno se kolem děje.
Auto se převrátilo. Mé dveře promáčkl stožár lampy. Vysypalo se sklo.
Pak se svět zastavil.
Do prdele. Caleb mě zabije, jestli bude muset zase hlídat PK.
Spatřila jsem krev.
„Faline?“ Hlas se mi zlomil, v plicích mi nezbyl žádný vzduch.
Pokusila jsem se pohnout. Natáhla jsem se po bezpečnostním pásu.
„Faline?“ zkusila jsem to znovu.
Neodpověděl.
Otočila jsem se, snažila jsem se rozlišit, kde je dole a kde nahoře. Odklápěcí střecha kabrioletu se protrhla. Zamrkala jsem do oranžové záře zapadajícího slunce.
Zastavili jsme. Jak…?
Pod paží mě uchopily dvě ruce. Ruce, jež měly příliš mnoho článků prstů. Vytáhly mě z poničeného auta a já spatřila tvář s ostrými zuby.
Na krku jsem ucítila zašimrání kouzla.
Pak se svět propadl do temnoty.
27. kapitola
„Alex.“
Temnota kolem mě zavířila.
„Alex, probuď se.“
Za temnotou se plížila bolest. Silná, palčivá bolest. Chtěla jsem zůstat v temnotě, ale pak mě z ní vytáhl hlas ven, tam, kde to bolelo.
„Alex, teď by se hodilo, aby ses probudila.“
Otevřela jsem oči. Z rudého oparu pomalu vystoupila Royova tvář.
„Jdi pryč.“
„Pšššt,“ sykl duch a položil mi ruku na pusu.
On mě probudí a teď chce, abych byla zticha? Zasténala jsem a převalila se. Proč se cítím, jako by do mě narazil náklaďák?
Dodávka. Náraz. On do mě narazil náklaďák. Posadila jsem se. „Faline?“
Svět se zatočil a mně před očima naskákaly černé tečky. Zvedl se mi žaludek. Roy mě chytil za ramena dřív, než jsem se mohla zhroutit na zem.
„Možná ne tak rychle,“ řekl. „A buď tiše. Jsou odtud pět metrů.“
Oni? Mrkla jsem a přitiskla si ruku na čelo. „Co se stalo?“
„No, nechalas mě v úplně cizím domě. Dohonil jsem vás právě ve chvíli, kdy do vás narazila obrovská dodávka plná dost hnusných fae. Vytáhli tě z vraku, očarovali
a pak tě přivezli sem. Sledoval jsem je a pak jsem se tě hodinu snažil probudit. Až pak mi došlo, že ti musím z krku sundat ten zatracenej amulet.“
Ale kde to jsem? Rozhlédla jsem se.
Těsně za mýma nohama se zvedala tenká červená bariéra, obklopovala mě ze všech stran. Natáhla jsem se a ucítila zašimrání magie. Pronikla jsem tou vrstvou
a zabořila ruku dál. A narazila do pevné přepážky ukryté za průsvitným světlem. Jsem uvězněná v kruhu.
Okolí za kruhem bylo těžké rozpoznat. Viděla jsem hranu postele a byla jsem si jistá, že vidím i vysoký sloup svíce. Za ní zářila další bariéra. Jsem v kruhu uvnitř
kruhu? Zvedla jsem se na kolena a opřela jsem se o stěnu. Ignorovala jsem kousavé mravenčení magie, která se mi přeplazila po kůži, když jsem si oči zastínila rukou
a snažila se prohlédnout skrz stěnu magie.
Rozhodně je to postel. Byla jsem v ložnici? Na matraci se něco pohnulo. Zaslechla jsem tiché zanaříkání a mě píchlo v páteři.
„Hej!“ vykřikla jsem a zabouchala na stěnu.
„Co to bylo?“ zeptal se ženský hlas. Zněl mi povědomě.
„To nic,“ odpověděl muž. „Mám pro tebe překvapení.“
Nad matrací se objevila paže, hned za ní zpocená záda muže. Otočil se, podíval se na mě a já zjistila, že se dívám do tváře zesnulého guvernéra Colemana.
Zavrávorala jsem a dopadla na zadek. Royovo tělo bylo mrtvé. Colemanovu tvář muselo vytvořit halicí kouzlo. Věděla jsem to. Ale ten muž vypadal jako Coleman.
Sklonil se, zvedl něco z podlahy. V ruce se mu objevily bílé hedvábné provazy.
Do prdele.
Postel. Hedvábné provazy. Žena. On se chystá k další vraždě.
„Přestaň!“ zabušila jsem pěstmi do bariéry. Soustředila jsem se na jedinou část těla té ženy, kterou jsem odsud viděla, na bosou nohu. „Uteč, sakra!“
„Zešílelas?“ Roy mě odtáhl od zdi kruhu. „Tam venku čeká pěknej grázl, a ty se sotva dokážeš posadit.“
„On ji zabije.“
„Něco jsem slyšela.“ Žena se zvedla na lokty. Přes ramena jí spadly blond vlasy.
Casey.
„Jsem si jistý, že to vůbec nic nebylo,“ řekl Coleman a vrátil se rychle k ní. Zvedl ruku k její tváři a odvrátil ji ode mě.
Žaludek se mi stáhl a já se vytrhla z Royova sevření. Vyskočila jsem na nohy a narazila do bariéry. Tělem mi projela bolest, jako by každá drobná bolístka z té
autonehody stonásobně zesílila. Casey ani nevzhlédla. Neslyší mě.
Coleman jí zavázal jedno zápěstí a donutil ji lehnout si zpátky na postel. Zatraceně.
„Casey! Vypadni odtud.“
Nereagovala. Coleman se jí přesunul k nohám.
Dobře, Alex, mysli. Rozhlédla jsem se. Byla jsem v téměř zvukotěsném kruhu s duchem. Očividně na mě seslal halicí kouzlo, aby mě nikdo neviděl, protože Casey
netušila, že tu jsem, Coleman ano; podíval se přímo na mě. Proč mě sem vzal? Musela jsem vypadnout. Musela jsem se dostat ke Colemanovi dřív, než začne
s rituálem.
„Pomoz mi ten kruh přetížit,“ řekla jsem Royovi a pak se napojila na magii ve svém prstenu. Skrz cizí kruh jsem se nemohla svázat s cizí magií, ale amulety a prsten mi
nevzali.
„Nemyslím…“
„Tam venku je moje sestra vydaná na pospas vrahovi.“
Roy se zamračil, ale přidal se ke mně u paty bariéry. Zapřel se do rudé zdi, která nás oddělovala od zbytku místnosti, a z bariéry začaly odlétávat jiskry.
Jeho tvář se zprohýbala – duchové byli jen čistou energií, kterou pohromadě držela vůle a osobnosti zesnulého. Požádala jsem ho, aby pro mě udělal něco
nebezpečného, ale musela jsem se ke Casey dostat dřív, než bude pozdě.
Přesměrovala jsem syrovou magii z prstenu do bariéry kruhu. Vylétlo z něj ještě více jisker. Zeď se zamihotala. Nespadla. Zatraceně. Sundala jsem si náramek
s amulety a přitiskla jsem stříbrnou ozdobu na bariéru. Pokud do ní vrazím dostatek magie…
Zeď vydržela. Co můžu ještě použít? Shlédla jsem. Na zemi ležel malý kulatý disk – amulet, kterým mě fae přivedl do bezvědomí. Přistrčila jsem ho k hraně kruhu
botou a přitiskla jsem ho k bariéře.
Pořád to nestačilo.
Roy se stáhl, průsvitnější než obvykle. Prsten jsem měla prázdný. Amulety v náramku byly přetížené. Co mi ještě zbývá?
Dýka.
Na kotníku jsem cítila šimrání očarované dýky – Coleman mi ji nevzal. Ohnula jsem se, ačkoli má žebra protestovala, a když jsem dřepla, vidění se mi rozmazalo, ale
konečně jsem nahmatala jílec dýky. Vytáhla jsem ji a pak očarovanou ocel zabodla do kruhu.
Ostří se zanořilo až po jílec. Bariéra se rozzářila jasným světlem. Dýka začala zářit a pálit mě do dlaně. Pustila jsem ji. Dýka zůstala uvězněná v bariéře a vzduchem
kolem ní prolétávaly záblesky světel.
„Ustup,“ křikla jsem na Roye – ne že bychom měli oba kam jít. Přikrčila jsem se uprostřed malého kruhu, jak nejvíc to šlo, a zakryla si hlavu rukama. Vzduchem
rezonovala magie, chloupky na zátylku mi vstávaly. Pak se kruh zhroutil.
Opřela se do mě vlna magie a smetla mě k zemi. Žena zaječela. Coleman zaklel. Dýka dopadla na koberec.
Popadla jsem ji. Jílec mě v dlani pálil, ale žádná magie nyní z dýky nevyzařovala. Její čáry ji přetížily. Alespoň se dá použít jako zbraň.
Zvedla jsem se do kleku, ale tělo protestovalo. Nevšímala jsem si toho. Dostala jsem nohy pod sebe.
„Alex?“ Casey se snažila posadit, ale měla volnou jen jednu ruku.
„Sakra,“ zaklel Coleman. Popadl Casey za volné zápěstí a i to přivázal. Pak se otočil ke mně. „Uposlechni.“
Strach mi sevřel hrdlo, jak se mi jeho hlas vlil do vědomí. Ne. Dýka mi vyklouzla z rukou. Neviděla jsem otrokářský řetěz, ale cítila jsem, jak Colemanova mysl naráží
do mé. Padla jsem na kolena, pažemi jsem se objala kolem pohmožděných žeber – možná když vydržím dost dlouho, dokážu si ponechat svou vůli a Coleman na mě
ztratí vliv. Nepomáhalo to.
Zalapala jsem po dechu a přijala bolest, která mi ovládala tělo a dávala mi tak na vědomí, že jsem naživu a stále jsem to já. Potřebovala jsem se soustředit. Casey
vyděšeně zakřičela. Musela jsem na sebe strhnout Colemanovu pozornost, dokud…
Dokud co? Neměla jsem žádnou jistotu, že se blíží pomoc. Falin – projela mnou další bolest, která neměla nic společného s mým tělem. Nevěděla jsem, co se
s Falinem stalo. Nevěděla jsem, jestli je naživu, nebo mrtvý. Vzadu v hrdle mě pálilo. Nikdo na pomoc nepřijde. Nikdo nevěděl, že je Casey v nebezpečí. Nikdo
nevěděl, kde jsem. Přesto bylo mou jedinou možností vydržet. Alespoň dokud nezískám dost síly, abych se posadila.
„Co chceš?“ zašeptala jsem. Hlas se mi třásl, jak jsem se snažila bránit své myšlenky.
Na koberci zazněly kroky a do vlasů mi vjela velká ruka. Zvrátila mi hlavu vzad. Při pohledu na Colemana jsem zamrkala, jeho tvář byla ode mě jen kousek.
„Co chci?“ zopakoval. Pak se rozesmál, ale ten zvuk zněl tvrdě a jeho rty se stáhly zuřivostí. „Co chci? Chci strach a respekt, který si zasloužím. Který si všichni fae
zaslouží. Král Faerie je starý blázen. Chce žít v míru a harmonii s lidmi, chce, abychom si byli s lidmi rovni. To je nesmysl. Doba jeho vlády se chýlí ke konci a ty, má
drahá, mi pomůžeš.“
Zavrtěla jsem hlavou a zatahala tak za vlastní vlasy. „Nepomůžu. Ani kdybych mohla.“ To radši umřu.
„Ale ano, můžeš,“ řekl. V zorničkách se mu rozsvítila temná světélka a jeho ústa se zkroutila v krutém úsměvu. Za těma očima nebylo nic příčetného. Naklonil se blíž.
„Můžeš. A pomůžeš.“
Coleman pustil mé vlasy a odstrčil mě na zem. Pak zvedl ruku a protrhl díru v prostoru. Skrz průchod vkročil do prostoru stín v šedé kápi. „Ať se do ničeho neplete,“
přikázal zahalené postavě.
„To je ona,“ zašeptal Roy.
Dívala jsem se, jak se ke mně blíží ženská postava v dlouhém plášti. Zvedla ruku kalné barvy a já cítila, jak jí po pokožce tančí statická magie. Polkla jsem. Přízračná
dívka.
„Teddy, co se děje?“ Casey zatahala za pouta. „Rozvaž mě. Pusť mě.“
Coleman si jí nevšímal. Pak z tašky vedle postele vytáhl dlouhou zakřivenou čepel. Ne! Začala jsem se zvedat na nohy. Přízračná dívka přistoupila o krok blíž. Na
čelo mi přitiskla dva prsty a mně tělem projela ostrá bolest. Svaly mi vypověděly službu. Zhroutila jsem se. Z těla mi vyprchal vzduch. Nasát ho do sebe ale vyžadovalo
víc síly, než jsem měla.
Coleman vzhlédl. „Je čas. Otevři bránu.“
Přízračná dívka přikývla. Zvedla ruce a mně se po kůži převalila magie, obalila mě do sebe. Kolem mého hrdla a hrudi se stáhly zlověstné řetězy, hrozily, že mě
rozdrtí. Nedokázala jsem si představit, jak někdo může skrz sebe směrovat tolik magie, ale z té ženy v plášti se přímo řinula. Strop nad námi se ztratil v temnotě. Pak se
temnota rozprchla. Objevila se noční obloha. Měsíc byl v úplňku a blíž, než jsem kdy viděla, stál přímo nad tou místností. Z jedné strany se blížil stín zatmění. Rudý
měsíc.
Ale bylo v tom něco víc. Dívala jsem se na hvězdy, které jsem nikdy neviděla. Obloha byla nízko, skoro na dotek. Obloha Faerie.
Coleman se vrátil k hraně postele. Sklonil se a zvedl hrozivě zakřivený nůž. Casey zakřičela. Zavřela jsem oči a zvedla se na ruce a kolena. Přízračná dívka ke mně
vyrazila. Převalila jsem se, snažila jsem se dostat z jejího dosahu. Nepomohlo to. Chytila mě jednou rukou a mně tělem projela bolest.
Těžce jsem na koberci supěla. Na ruku mi dopadla teplá kapka. Podívala jsem se na ni.
Voda? Ne. Slzy.
Přízračná dívka tiše plakala. Cenností jest krvavý dívky duch ve stříbrných řetězech, pokud hloupá jest, na příkaz utopí se v mých bolestech. Její báseň nebyla
hrozbou. Bylo to varování a vysvětlení. Byla otrokem.
Casey zakřičela. Po žebrech jí začala stékat krev. Musela jsem něco udělat, a to hned.
„Pomoz mi,“ zašeptala jsem.
Přízračná dívka sklonila hlavu. Pak zvedla ruku. Mezi prsty jí probleskovala magie. Vzkaz byl jasný. Nemůže mi pomoct. Ať z ní zbylo cokoli, ať byla kdysi kýmkoli,
bylo to pohřbeno hluboko a ona nemohla Colemana neuposlechnout. Což znamenalo, že ať je otrokyní, nebo ne, dokud stojí mezi mnou a Casey, je to můj nepřítel.
Otevřela jsem své smysly. Černá magie visící ve vzduchu vytáhla drápy a pokusila se najít skulinu v mé mysli. Ignorovala jsem ji. Jen ať si to zkusí. Musela jsem
bojovat. Protože tady buď zvítězím, nebo zemřu.
Došla mi magie, byla jsem odříznuta od svého zdroje, ale stále mi zbývaly mé smysly. Vztáhla jsem se jimi k realitě. V kruhu se mnou muselo být uvězněno něco, co
bych mohla použít. Otevřela jsem své štíty. Ve vzduchu se vznášela esence záhrobí. Těla. Těla ukrytá halicím kouzlem, ale já je cítila.
Nechala jsem do sebe vproudit svou magii. Nechala jsem se naplnit chladem. Můj zrak se změnil. Svět kolem se obalil rozkladem, ve vzduchu kolem mě vířila téměř
fyzicky hmatatelná magie a halicí kouzlo zmizelo. Viděla jsem nyní několik mrtvol. Rodgera jsem poznala, ale další dva jsem viděla jen zdálky. Otcovi strážní. Neměla
jsem čas se mrtvými dál zabývat.
Střelila jsem pohledem po Colemanovi. Bez halicího kouzla bylo jeho tělo opět Grahamovo. Linie glyfů pokrývaly ukradenou kůži. Otočil se a usmál.
„Ano, Alex Craftová,“ řekl a jeho šílené oči se rozzářily. „Ano, přijmi svou moc. Spoj reality. Pak dokážu projít všemi rovinami. A budu jim vládnout.“
28. kapitola
Do prdele.
Snažila jsem se utnout příval záhrobní esence, ale chlad do mě proudil dál. Ne!
„Zkřiž roviny, Alex. Spoj reality.“
V mysli mi zněly Colemanovy příkazy, vibrovaly celým mým tělem. Opřel se do mě studený vítr, vpíjelo se do mě záhrobí. Nemohla jsem to zastavit, nedokázala jsem
to ovládat. Moc do mě zabořila své drápy a já zakřičela a pevně stiskla oči.
„Alex?“
Roy. Natáhla jsem se po něm svou mocí. Byl mrtvý, duch, známá tvář a já překypovala záhrobní esencí. Je jí příliš moc.
Stáhl se, jako by vycítil přicházející moc, ale ta se kolem něj stejně uzavřela. Přesměrovala jsem do něj chlad, využila jsem ho jako schránku na sílu, kterou jsem
nedokázala zastavit.
Přízračná dívka zvedla prudce hlavu, její pozornost se rozdělila mezi viditelného ducha a mě. Roy se na sebe podíval. Zvedl ruku – ruku, která už nebyla průsvitná –
a začal se usmívat. Vrhl se na Přízračnou dívku a stáhl ji k zemi v jedné hromadě rukou a nohou.
Neměla jsem čas to sledovat. Potřebovala jsem něco udělat se vší tou mocí, která se do mě vlévala. Vztáhla jsem se k realitě, pátrala. Ze tří těl na zemi povstaly stíny.
Moc mě stále pálila.
„Ani hnout, Colemane,“ zařval hlas ode dveří, které se s třísknutím rozlétly.
Falin? Otočila jsem se. V oponě mého záhrobního zraku zářil, duše v jeho těle pulzovala stříbrným světlem. Trochu kulhal, ale zbraň měl namířenou. Je naživu.
Uvědomila jsem si neskutečnou úlevu, najednou jsem se cítila lehce, jako by se uvnitř mě opět otevřelo místo, které bylo dosud zhroucené do sebe. A ten nový prostor
byl rychle zaplněn vlnami moci, které neměly kam jinam jít.
Vzduchem zazněl výstřel a já se přikrčila a zakryla si uši dlaněmi. Kruhem prolétla neočarovaná kulka. Coleman sebou trhl.
Na hrudi se Colemanovi začala šířit krvavá skvrna. Dopadl na zem. Falin se dostal k hraně kruhu. Přízračná dívka se odtrhla od Roye. Vrhla se k patě kruhu, jako by
čekala, že se každou chvíli zhroutí. Nezhroutil. Zastavila se, otočila a všichni jsme se dívali k rohu postele.
Bylo po všem? Byl konec?
Po koberci se k nám připlazil Colemanův smích. Zvedl se z podlahy. Z díry v hrudi už krev netekla.
Jak…? Jeho srdce nebilo. Je mrtvý.
Smrt ho ale nezastavila.
Podíval se na Falina. „Milenec Zimní královny a zabiják? Ona se mi vždy vzpírala.“ Přes tvář mu přeběhl stín. „Jakmile se stanu králem, tvou paní si podám na
výstrahu ostatním.“
Milenec Zimní královny? Podívala jsem se na Falina, ale on se na mě neotočil. Nepodíval se na mě. Tvář měl tvrdou, ale Colemanova slova nepopřel.
Zavřela jsem oči. Projel mnou chlad, jako bych místo vnitřností měla led. Přijala jsem ten pocit, přála jsem si, aby mě chlad ochromil. Nestalo se. Jen dál rostl.
A rostl. Vstupovalo do mě víc moci, než kolik jsem mohla přijmout.
Potřebovala jsem úlevu.
Falin namířil svou zbraň. Zazněly další tři výstřely. Coleman jen přešlápl a rozesmál se.
„Jen do toho, znič to tělo, zabijáku. Za několik minut budu mít tělo tvořené mocí a energií.“ Coleman se na mě otočil. „Alex, propoj tento svět s éterií.“
Z mého těla vyburácela moc. Zakřičela jsem a ten zvuk se proměnil v gejzír barevných jisker. Víry kouzel dostaly hmatatelnou podobu. Objevilo se modré vlákno
syrové energie, pak zelené, pak purpurové. Do prdele. Éterická rovina.
Coleman se natáhl po jednom vlákně syrové magie a přitáhl si ho do sebe. „Úchvatné.“ Blížily se k němu prameny černé magie a vpíjely se mu do kůže.
Teď má obrovskou moc.
Ale ještě neskončil. Casey s ním stále bojovala. Na její světle modře zářící duši se objevily první temné skvrnky. Musela jsem něco udělat. Musela jsem ho zastavit.
Měsíc nad námi byl stále rudější a rudější. Docházel nám čas.
Stále ve mně vířila magie, hledala, kam se uschovat. Colemanovo tělo je mrtvé. Vztáhla jsem se k němu, naváděla svou moc jeho směrem. Záhrobním zrakem jsem
viděla, jak se tělo už rozkládá, ale má moc sklouzla po kouzlech na jeho pokožce. Nepronikla jimi. Zatraceně.
„Alex, myslím, že teď je vhodná doba už něco udělat,“ zašeptal Roy.
„To by mě nikdy nenapadlo,“ odsekla jsem a zvedla se na nohy.
Přízračná dívka se ke mně znovu obrátila. Vyrazila vpřed, ruku zvednutou. Mezi prsty jí proudila magie.
Uvnitř Colemanova kruhu tvořila éterie část reality. Vztáhla jsem se k ní svou mocí a přitáhla k sobě ve vzduchu poletující modré pramínky. Ještě nikdy jsem ve svém
těle naráz neshromažďovala záhrobní magii a éterickou energii. Syrová energie pálila, její teplo bojovalo o nadvládu s chladem záhrobí. Jako by mi žilami místo krve
proudila žhavá láva. Pokožka mi zářila a Přízračná dívka zaváhala. Bez jakékoli elegance, jen vůlí vážně rozezlenou tím, co se dělo, jsem uvolnila všechnu moc.
Vyřítila se z mého těla a narazila do Přízračné dívky. Udeřila ji do trupu a zvedla do vzduchu. Dívka odlétla dozadu. Pronikala mnou obrovská moc. Téměř jsem se
zhroutila. Ona dopadla sotva metr od postele. Kápě se jí zvedla z hlavy a odhalila zplihlé rudé kadeře a propadlé zelené oči.
Rianna.
To není možné.
Dívala jsem se na svou spolužačku ze školy. Po tvářích jí stékaly slzy, ale přesto zvedla ruku. Mezi jejími prsty zajiskřila moc. Roy se na ni znovu vrhl. Ať na ducha
chtěla seslat jakékoli kouzlo, nezapůsobilo. Ztuhla jsem, když ji udeřil pěstí do čelisti. Teď to není má nejlepší kamarádka, připomněla jsem si.
Byla Colemanovou Přízračnou dívkou.
Odvrátila jsem se. Čekala jsem, že s tím úderem přijde i vlna moci, ale místo toho se do mě stále vlévala záhrobní esence. Musím to zastavit. A jediným způsobem,
jak to zastavit, bylo zastavit Colemana.
Falin zabouchal na bariéru kruhu, v ruce svíral mobilní telefon. „Alex, jak se dostanu dovnitř?“
„Nedostaneš.“ Nevím, co se stane, jestli se kruh zbortí. Rozšířilo by se splynutí realit na celé město? Zemi? Svět?
Stále mi do těla proudila záhrobní esence. Neměla kam jít. Vztáhla jsem se k realitě svými smysly, hledala nádobu, kam moc přelít, něco, kam mohu moc směrovat.
Nemohla jsem se Colemana dotknout. Už teď jsem ze tří těl povolala jejich stíny. Cítila jsem, jak Caseyina duše bojuje s kouzlem, ale z ní jsem svou moc stáhla.
Potřebovala jsem něco jiného, nějaký jiný zdroj.
Má moc se přenesla na něco, co jsem neviděla. Pak se toho chytila a já ji nechala proudit. Místností zazněl výkřik, pak druhý, třetí. Z předmětu u Colemanových
nohou unikly mlhavé postavy šesti žen. Duše. Nebo spíš šest rozlícených a nepříčetných duchů.
Mou mocí získaly pevnou podobu. Jejich výkřiky hrůzy a nenávisti vybuchly v rudých éterických záblescích. Všechny naráz se otočily. Vrhly se na Colemana jako
šest rozzuřených šelem, trhaly ho svými drápy.
„Zastav je!“ křičel Coleman.
Jeho rozkaz se mi nesl myslí, ale já se jen usmála.
„Nemůžu je zastavit. Ony teď existují v naší realitě.“
A rozhodně neměly rády Colemana. Se zuřivými výkřiky trhaly jeho maso. Vzduch naplněný magií při jejich vřeštění vybuchoval a pukal.
„Alex!“
Otočila jsem se. Vně kruhu stál Death, muž v šedém a technařka. Tmavýma vytřeštěnýma očima sledoval chaos okolo mě, ale kruhem neprostoupil. Nemůže
překonat bariéru.
„Alex, dochází ti čas.“ Ukázal na postel.
Casey teď klidně ležela na shnilých přikrývkách, byla v bezvědomí. Nebyla mrtvá, ale neměla k tomu daleko. Její duše v těle svítila jen slabě, matně. Ne. Vzhlédla
jsem. Měsíc nad námi potemněl a zrudl. Rudý měsíc.
Coleman také vzhlédl. Pak magie, kterou v sobě zadržoval, zaútočila. Svázal šest duchů řetězem z temnoty. „Je čas.“
Ne.
Rozhlédla jsem se. Falin a Death stáli oba vně kruhu. Roy bojoval s Riannou. Duchové byli spoutaní. Co můžu dělat?
Záhrobním zrakem jsem viděla, že Coleman se poté, co Falin zastřelil Grahamovo tělo, proměnil v rozkládající se mrtvolu. Očividně neměl čas seslat na Grahamovo
tělo všechna kouzla, kterými spoutal tělo Roye, ale to mi nijak nepomáhalo. Nemohla jsem do něj vpustit moc, jak jsem to udělala s Ashenem. Ne s kouzly, která
chránila jeho kůži. Co kdyby kůži neměl? Jestli to, co jsem viděla, byla pravda, pokud vážně byl jen chodící mrtvolou…
Musíš uzřít za svitu rudého měsíce. Musíš vědět, že co zříš, je pravda. To mi řekl chrlič.
Frede, doufám, že jsi předvídal i tohle.
Rozběhla jsem se. Coleman chce, abych sjednotila reality, tak sjednotím reality.
Chytila jsem ho za zápěstí a svou mocí za něj zatáhla. Vylil se ze mě chlad a vlil se do něj. Pod prsty se mi začala mrtvá kůže rozpadat.
„Ne!“ zařval Coleman a mával po mně druhou rukou, v jejíž pěsti svíral nůž. V břiše mi vybuchla bolest.
Zrak se mi zaplnil rudou mlhou agonie a vzduch zmizel. Ale Colemanův útok přišel příliš pozdě. Rozklad se mu rozšířil po paži vzhůru do těla, pokožka mu sesychala,
kosti se měnily v prach.
„Vítej do země mrtvých,“ zašeptala jsem a snažila se dostat do plic vzduch, který jsem necítila. Shlédla jsem na jílec Colemanova obřadního ostří, které mi trčelo ze
žeber. Pohled na to bolest jen zhoršoval. Zaklopýtala jsem a dopadla na postel. Nevytahuj to. Nevytahuj to. Jen ránu zhoršíš. Ale chtěla jsem, aby mi to zmizelo z těla
pryč.
Nebyl čas. Zničení Grahamova těla Colemana nezabilo. Tělo seschlo a odhalilo černý oblak, jímž Coleman skutečně byl, duše bez těla. Myslí jsem se k němu vztáhla.
Místo abych do duše moc vlila, vysávala jsem ji.
Coleman zavřeštěl. Jeho esence se do mého těla vlévala jako táhnoucí se bláto ze dna bažiny, ale nepřestávala jsem. Caseyina duše byla téměř pryč. Musela jsem
Colemana zastavit a musela jsem ho zastavit teď.
Zatáhla jsem silněji a Colemanova duše zřídla, vybledla, zmizela. Zmizela ze všech rovin existence. Zbyl z něj pouhý stín, jen ozvěna jeho výkřiku. A pak z něj nezbylo
už vůbec nic.
Chlad, který jsem musela na jeho příkaz přijímat, zmizel. Vypustila jsem ze sebe nadbytek moci, nechala jsem ji, ať volně proudí z těla ven. Neuvolnila jsem ji všechnu
– nechtěla jsem ztratit svůj zrak. Zatím ne.
Colemanův kruh padl, jeho kouzla pozbyla účinnosti. Šest duší se opět rozkřičelo. Byly volné, ale neměly na kom vykonat svou pomstu. Rianna se odtrhla od Roye.
Slyšela jsem, jak říká něco o tom, že byla pod Colemanovou kontrolou, ale nic konkrétního jsem nezachytila. Stočila jsem se do klubíčka s dýkou v trupu a snažila se
vzpomenout, jak se dýchá. Casey vedle mě ležela v bezvědomí, ale její duše pomalu získávala na zářivosti, na síle.
„Alex!“ Dva mužské hlasy vykřikly unisono moje jméno.
Death se ke mně dostal první. Poklekl vedle postele a sklonil ke mně tvář. „Alex…“
„Zastavila jsem ho,“ zašeptala jsem.
Deathovy oči plály starostí a ruce zvedl k mé tváři. Pokožku měl teplou – což znamenalo, že já musela být pořádně studená. „Zastavila,“ řekl a palcem mě polaskal na
tváři.
Za Deathem se objevil muž v šedém. „Je čas.“
Death vyskočil na nohy. „Ne. Ne, ji necháš být.“
Muž v šedém mu lebkou na vršku hole poklepal do paže. „Nejprve se postaráme o ostatní. Ale musíme si vzít i ji.“ Pak se otočil, a jak kráčel k osvobozeným duším,
pohupoval při tom hůlkou. Technařka ho následovala. Začali sbírat křičící duchy.
Death znovu poklekl vedle mě a pak k posteli dorazil Falin.
Falin měl ve tváři hrůzu. Obešel Deatha a mračil se na něj, když přecházel k čelu postele.
„Alexis.“ Nade mnou se objevila Falinova tvář. Nedotkl se mě. Jako by se bál, že bych se pod jeho dotekem zlomila. Posadil se na matraci blízko mých ramen.
„Sanitka je na cestě,“ zašeptal.
„Nestihnou to.“ Svět kolem se rozmazával. Podívala jsem se na Deatha. „Nebo stihnou?“
Death zavrtěl hlavou a pevně zavřel oči. Vzal mě za ruku a pak mě na ni políbil. „Na konci není žádná bolest,“ slíbil.
To se hodí vědět. Zamrkala jsem. Ztratila jsem pojem o čase.
Když jsem otevřela oči, měla jsem na tváři Falinovy ruce. „Zůstaň vzhůru. Zůstaň se mnou.“ Pokusila jsem se na něj usmát, ale rty se mi zkřivily do grimasy, kterou
jsem nedokázala ovládnout. Dýchat mi přišlo příliš náročné.
„Už to nesmíme oddalovat,“ řekl muž v šedém, když se objevil Deathovi za zády.
„Ne.“
Falin přesunul ruku ke zbrani. Vytáhl ji, namířil na muže v šedém a pak hlaveň stočil na Deatha. „Držte se od ní dál.“
„Nemůžeš je zastřelit,“ zašeptala jsem.
Vypadal, jako by přesně to chtěl. Jako by to potřeboval. Ale už nebylo s kým bojovat. Paže se mu zachvěla a pak mi rukou prohrábl vlasy.
Zavřela jsem oči. Byla jsem unavená. Příliš unavená a všechno mě bolelo.
„Je čas,“ zopakoval muž v šedém a položil ruku na Deathovo rameno.
„Ne. Miluju ji. Neudělám to.“
Prudce jsem otevřela oči. Death mě miluje?
Ruka muže v šedém na Deathově rameni ztuhla. „Pak ustup stranou, příteli.“
„Ne,“ zazněl ženský hlas. „Ustup od ní.“
Oba sběratelé duší se za hlasem otočili. Falin se postavil. Znovu vytáhl zbraň, postavil se mezi Riannu a postel a zamířil jí na hruď.
Rianna shlédla na pistoli. „Prosím, můžu jí pomoci.“ Pak se podívala na sběratele. „Dejte mi šanci.“
„Pracovala jsi pro Colemana,“ opáčil Falin a ani nemrkl. Jeho ukazovák se přesunul ke kohoutku.
„Ne o své vlastní vůli.“
„Rianno.“ Její jméno vyšlo z mých úst spíš jako sten než slovo.
„Alex.“ Obešla Falina i s jeho zbraní, obešla Deatha a posadila se vedle něj. „Snažila jsem se tě varovat. Všechno ti říct. Je mi to tak líto. Coleman mi zakázal, abych
komukoli o jeho plánech řekla, a zvláště tebe jsem nesměla varovat. Vymyslet verše dostatečně šifrované, aby obešly jeho příkaz, dalo šíleně práce. Ani se neptej, jak
se mi podařilo přemluvit trnovou fae, aby ti vzkaz doručila.“
„Dochází čas,“ ozvala se technařka z místa, kde právě sbírala posledního ducha.
Rianna vzhlédla. „Potřebuju, aby někdo vytáhl ten nůž a druhý ji držel za ramena.“
„Já ji podržím,“ řekl Death a obešel postel.
Zvedl Casey a položil ji stranou. Pak se posadil na matraci hned za mou hlavou.
Falin se na Riannu zamračil. „Potřebuje lékaře.“
„No, jsem to jediné, co má. Vytáhni nůž. Buď připraven, až ti řeknu.“ Rianna mu pokynula, aby se přesunul na druhou stranu postele.
Obešel ji a posadil se na postel vedle mých boků. Vzal mě za ruku, stiskl ji a pak zvedl ruce k jílci nože.
Rianna se na mě podívala. „Je mi líto, Al… Tohle bude bolet.“ Éterie a realita stále splývaly, viděla jsem, jak kolem sebe Rianna střádá modré pramínky magie. Pak
položila ruce na má žebra.
„Teď.“
Falin vytáhl nůž. Zakřičela jsem. Měla jsem pocit, jako by ze mě nevytahovali nůž, ale horký pohrabáč. Záda se mi pod náporem bolesti prohnula. Death mě držel na
místě. Tiskl mě k posteli, ale já se jeho tíze vzpínala. Nůž byl venku. Zhroutila jsem se na postel, potila jsem se.
Rianna do mě vlila svou chladnou magii, která žhavou bolest otupila. Mezi námi se proplétávaly modré prameny éterické energie. Nořily se do mě spolu s Rianninou
magií. Ona byla mistryní kouzel – nevzpomínám si, že by někdy uměla i léčit, ale když se odtáhla, bolest se změnila v pouhou vzpomínku.
Falin mi vyhrnul košili a prohmatal mi pokožku. Pak se mu na tváři usadil úsměv, který rozehnal napětí v jeho očích. Naklonil se a přitiskl rty na mé, aniž by ten úsměv
jen na moment povadl.
„Budeš v pořádku,“ zašeptal, když se narovnal.
Podívala jsem se na něj. Úlevně se zubil od ucha k uchu. On je zabiják Zimní královny? A její milenec?
Pak se můj pohled přesunul na Deatha. Pozoroval Falina, ruce ale stále tiskl k mým ramenům.
Kdy se to všechno tak zkomplikovalo?
Ale vyhráli jsme. Nad mou hlavou se u rudého oblaku měsíce objevil první stříbrný srpek. Coleman byl pryč. John přežije. Já mám svou duši. Casey je naživu. Rianna
je svobodná. Vyhráli jsme.
Na tváři se mi usadil slabý úsměv. V dálce zazněly sirény. Rianna vzhlédla, na tváři obavy, jak se sirény blížily.
„Musím jít.“ Odtáhla se.
„Jít? Kam jít?“ zeptala jsem se. Právě jsem ji znovu našla, a ona už musí jít? Snažila jsem se posadit, ale neměla jsem na to sílu.
Rianna stáhla koutky rtů. „Zpátky do Faerie. Patřím teď tam. Pro mě uplynulo mnohem víc let než pro tebe. Pokud tu zůstanu, až měsíc nabude své stříbrné podoby,
proměním se v prach.“ Přivolala svou magii a pak protrhla díru v prostoru. „Navštiv mě ve Věčném květu, Al. Musíme si toho tolik vyprávět.“ Vkročila do trhliny
a zmizela.
Před domem zaječely sirény. Dveře v přízemí se rozrazily.
„Alex?“ oslovili mě Falin a Death naráz.
Jen jsem zavřela oči. Byla jsem tak unavená. „Myslím, že teď omdlím.“
29. kapitola
Noc jsem strávila ve vězení.
Nejspíš jsem měla jet do nemocnice, ale Riannino kouzlo vyléčilo většinu mých zranění. Našli mě se suspendovaným agentem FÚV, s mou sestrou, pořezanou
a v bezvědomí, a se třemi dalšími těly. Nejspíš bych měla být ráda, že jsem neskončila na horším místě, než byla právě věznice.
Seděla jsem v malé izolované cele a čekala, až se rozhodnou, co se mnou. Přerušovaně jsem spala. Pokaždé, když jsem se probudila, seděl se mnou v cele Death
a upřeně mě pozoroval. Když si všiml, že jsem vzhůru, beze slova zmizel.
Milé, ale dost děsivé. Řekl, že mě miluje. Při tom pomyšlení jsem se usmála – a chtěla utéct. Ležela jsem ve zmuchlané dece a zírala do stropu – nebo jsem alespoň
zírala tam, kde strop měl být.
Ve chvíli, kdy jsem uvolnila sevření záhrobí – a očividně i reality –, jsem oslepla. Nejdřív jsem si toho ani nevšimla, protože svět kolem sebe jsem vnímala na
psychické úrovni. V jednu chvíli kolem mě vířila éterie a osvětlovala místnosti vlákny magie. Pak jsem mrkla, barvy zmizely a pokoj se obalil do šedé opony, zdi
popraskaly. Země mrtvých. Mrkla jsem znovu a pokoj zářil energií, zdi vyzařovaly frustraci a muka těch, kdo tuto celu obývali přede mnou. Ani jsem netušila, jak se
téhle úrovni reality říká. Povzdechla jsem si.
Ta věc se zrakem mě znepokojovala, ale já si pohrávala s realitami a směrovala skrze sebe příliš mnoho energie. A tohle je cena. Jen jsem doufala, že to nebude
trvalé.
„Alex?“
Roy? Posadila jsem se a zírala na ducha. „Kde jsi byl minulou noc? Neviděla jsem tě, co jste se servali s Riannou.“
Pokrčil rameny a pak si ukazovákem posunul brýle na nose. „Ti sběratelé duší sbírali duchy. Musel jsem odtamtud vypadnout.“ Usmál se. „Ale hádej co? Mé tělo
opět vypadá jako já. Jen jsem zaskočil do márnice a jsem tam! Tedy vypadám, jak bych vypadat měl.“
„Gratuluju. Takže to znamená, že teď půjdeš dál, co? Tam, kam duchové odcházejí?“
Nahrbil ramena. „No, víš, s tím… Pořád mám mít v televizi ten rozhovor, vzpomínáš? A pak jsem myslel, že bych tu ještě chvíli zůstal. Víš, teď když si mám s kým
povídat, být duchem už není tak špatný.“
Tím „s kým si povídat“ musel myslet mě. Skvělé, budu mít za parťáka ducha. Jestli se tedy dostanu z vězení.
Jako by mi četli myšlenky, ode dveří se ozval bzučák. Roy zmizel ve chvíli, kdy k mřížím cely přistoupil policista.
„Alex Craftová, můžete jít,“ řekl a otevřel dveře.
Vstala jsem z krátkého lůžka a následovala strážníka do haly. Vedl mě chodbou s betonovou podlahou ke dveřím, kde mi další strážný předal papírovou tašku
s osobními věcmi.
„To je vše? Můžu jít?“
Policista v uniformě stiskl rty. Vzhledem k tomu, kde mě našli, jsem předpokládala, že se ven hodně dlouho nedostanu. Ale dveře přede mnou zabzučely a já vešla do
vstupní haly.
Hned za dveřmi na mě čekal muž. Nervózně si zatahal za přední díl drahého obleku.
„Alex Craftová?“
Strážný přikývl. „Může jít.“
Muž se na mě zamračil, ale řekl: „Prosím, následujte mě.“
Ohlédla jsem se na strážníka, který mě doprovodil do haly. Komu mě to přesně předává a jaké jsou podmínky? Ze strážníkova výrazu se nedalo nic vyčíst.
No, věčně tu zůstat nehodlám. Následovala jsem nervózního muže.
Vedl mě ven z budovy. Pak přikročil k limuzíně a otevřel mi dveře.
Dobře. To přece není normální.
Sklonila jsem se a nakoukla dovnitř. Seděl tam můj otec, v jedné ruce měl jakýsi dokument, v druhé sklenici červeného vína.
Vzhlédl a dokument položil stranou. „Nasedni, Alexis.“
Skoro jsem to neudělala. Skoro jsem se odvrátila a zašla zas zpátky do věznice. Ale přemohla mě zvědavost a já vklouzla na sedačku naproti němu. Mělo by to být
v pořádku. Pokud nic jiného, mám na něj pár otázek.
Mé vidění se přeneslo do éterické roviny. Duše mého otce stříbrně zářila, obklopena barevnými pramínky, ale žádný z nich se duše nedotýkal. Jako by se mu ta
magická vlákna vyhýbala. Fae?
Zamrkala jsem. To kvůli němu mám napůl faeskou krev?
„Tvá sestra se na tebe ptala,“ řekl a propletl prsty. Lokty se zapřel do stehen.
Zavrtěla jsem hlavou, příliš šokovaná, abych dala dohromady pár slov. Musela jsem několikrát zamrkat – a viděla přitom, jak se mi před očima svět několikrát
proměnil. Pak mi došlo, co řekl. „Co Casey povídala?“
„Jen, že jsi ji zachránila. O tom, co se stalo, odmítá mluvit. Zeptáš se, jak jí je?“
Když jsem nic neřekla, pokračoval. „Je zmatená a nejspíš bude po tak traumatickém zážitku potřebovat terapii, ale je to houževnaté děvče. Zůstane jí pár jizev, ale
není to nic, co by pleťový amulet nevyřešil. Jinak je v pořádku.“
Byla pořezaná a potřebuje terapii, ale jo – žádný problém; byla v pořádku. Pro něj má slovo „v pořádku“ očividně jiný význam než pro zbytek světa.
Zaklonil se a pozoroval mě. Čekala jsem. Musel si zajet, aby mě viděl, takže mi došlo, že pro to má důvod, ale nic neříkal. Zabořila jsem se do sedadla a byla si až
příliš vědoma toho, že jsem přežila bouračku, magickou bitvu a noc v žaláři, zatímco on vypadal tak svěže, jako by právě vylezl z obálky luxusního magazínu.
Když pořád nic neříkal, začala jsem být otrávená.
„Takže kdy jsi nám měl v plánu říct, že jsi fae? A podle toho, jak to vypadá, rovnou vznešený.“
Ani neměl tu slušnost vypadat překvapeně, že jsem odhalila jeho tajemství. Jen tam seděl a pozoroval mě. Prohlédla jsem si ho halicím kouzlem. Jeho krátké,
sestříhané vlasy byly ve skutečnosti delší, světlejší. Rysy měl ostřejší – ne přímo nelidské, ale blížil se k nim. A vypadal mladě. Můj otec nevypadal o moc starší než já.
Jeho faeské aristokratické rysy mi byly povědomé.
Zamračila jsem se a snažila se přiřadit správně tvář, kterou před světem ukrýval. Najednou mi to secvaklo. Portrét Greggoryho Delanea v sídle úřadu guvernéra. Můj
otec byl prvním guvernérem Nekrosu? To bylo před padesáti lety. Už tak mě hlava bolela jako střep a teď se to ještě zhoršilo. Zavrtěla jsem hlavou, jako by mi ten
pohyb měl pomoct utřídit myšlenky. Nepomohlo to. A můj otec stále nic neříkal.
Jen jsem na něj zírala. „Nemyslíš, že by tvoje děti měly vědět, že jsou feykini?“
„Feykini.“ Při vyslovení toho slova zkřivil rty, jako by se mu nezamlouvalo, jak to zní, a zavrtěl hlavou. „Existují lidé s faeskou krví, Alexis. A pak existují fae s lidskou
krví. Rozdíl spočívá v duši.“ Naklonil se ke mně. „Rudý měsíc probudil duši Faerie. Probudil mnoho těch, kteří spali, ale jeho příchod jen urychlil neodvratitelné.“
A to jsem si začínala myslet, že je se šifrovanými zprávami konec.
„Co to znamená?“
„Tuhle hru hraju už příliš dlouho, Alexis.“ Usmál se, jako by ho můj zmatek pobavil. Pak vsunul ruku do náprsní kapsy a vytáhl malý kousek papírku. Podal mi ho.
„Rád bych tě zpětně najal za to, že jsi odhalila vraždu mého personálního ředitele a překazila plány megalomaniakovi.“
Strhla jsem z papíru pásku a rozbalila ho. Byl to šek. Šek se spoustou nul. Měla bych ho přijmout? Bylo těžké odmítnout peníze, zvláště když jsem poslední týden
a půl pracovala zadarmo. Ale jeho motivům jsem nevěřila. „Co chceš?“
„Ty peníze jsou za tvé prokázané služby. Nic víc.“
Zírala jsem na něj. Byl fae. Nemohl lhát. Strčila jsem si šek do kapsy. „Dobře.“
Nic víc neřekl a já vylezla z limuzíny. Když jsem se otočila, abych zavřela dveře, ještě se ozval: „Alexis, dokážeš v mém domě opravit tu trhlinu? Nebo bych měl jen
zamknout dveře a zahodit klíč?“
Ztuhla jsem. Neumím opravit trhlinu v realitě, takže jistá část uprostřed Caineova sídla bude teď nově křižovatkou mezi éterií a naší rovinou existence.
Také se tam objevilo několik známek rozkladu, jak naše realita splynula se zemí mrtvých. Nejspíš nebylo moc bezpečné nechat to, jak to je, ale nevěděla jsem, jak to
uvést do pořádku.
Podívala jsem se otci do očí. „Zavolej dobrého zámečníka.“
Pak jsem se k limuzíně otočila zády. Nevěděla jsem, co dělat. Dovolili by mi poldové zavolat si odvoz? Otočila jsem se, abych zamířila ke schodům.
„Al!“
Otočila jsem se, když za mnou zastavilo auto. Ze sedadla spolujezdce vyskočil Caleb. Objal mě obrovskými pažemi, ale stiskl mě jen lehce. „Báli jsme se o tebe,
holčičko.“
„My?“
V patách mu byly Holly s Tamarou a já se za chvíli ocitla uprostřed chumlu svých přátel. Byli horcí, skoro nesnesitelně, ale v tuhle chvíli mi na tom vůbec nezáleželo.
„Díky, že jste pro mě přijeli, lidi,“ řekla jsem a mrkala, abych zahnala slzy.
„Nepřišli jsme pro tebe sami,“ řekla Holly. „Máme pro tebe překvapení.“
Otevřela zadní dveře auta a mně se na tváři rozzářil úsměv. „Johne!“
Pohyboval se pomalu, ztuhle, ale knírek se mu zvedl úsměvem.
„Ty jsi vzhůru,“ řekla jsem a rozběhla se k němu.
„Probudil jsem se včera v noci. Možná to bude tím úplňkem.“ Mrkl na mě.
Jo, jasně, úplňkem. Snažila jsem se grimasu zakrýt kašlem, který jsem předstírala jen napůl.
John mi stiskl rameno. „Rád bych řekl, že je skvělé tě zas vidět, ale vypadáš hrozně. Jak se držíš?“
Přinutila jsem se k úsměvu. „Budu v pohodě.“
„No, mysleli jsme, že bychom tě vzali na oběd, ale…“ Tamara se při pohledu na mé oblečení jako vystřižené z hororu odmlčela.
Jo, v tuhle chvíli chci jen domů.
„Alex,“ zašeptala Holly a šťouchla do mě loktem. Pokývla ke schodišti.
Z budovy právě vyšel Falin. Ruku měl stále na dveřích, ale zarazil se, oči nespouštěl z naší bandy. Ohlédla jsem se. Nikdo mu nepřišel naproti, ani ho neodveze domů.
„Budu hned zpátky, lidi,“ řekla jsem a zamířila ke schodům.
Falin se se mnou sešel na půli cesty. Objal mě něžně i pevně zároveň, ale když jsem mu v náručí ztuhla, odtáhl se.
Díval se na mě, a ať mi viděl ve tváři cokoli, nebyl z toho nadšený. „Nejspíš už nemáme důvod, abychom spolu pracovali, co?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to nemáme.“
Coleman řekl, že Falin je milencem Zimní královny. Při tom pomyšlení mě v hrudi zabolelo, jako by mi do ní někdo zabodl další nůž. Ten pocit se mi nelíbil. Bylo by
nejlepší, abychom si teď řekli sbohem. Ale ani při tom pomyšlení mi nebylo líp.
Nemusím se přece rozhodovat hned teď, jestli ho už nikdy nechci vidět. Jo, lhal mi tím, že mi neřekl celou pravdu, ale já měla také svá tajemství. Přesto s ním už
nebudu spát – ve všech smyslech toho slova. To by všechno jen zkomplikovalo.
A všechno už bylo složité i tak. S každým mrknutím jsem viděla různé roviny existence, mísila jsem reality a zjistila jsem, že můj otec je fae. A Death, jediný neměnný
v mém životě, byl až příliš nestálý. A také řekl, že mě miluje. Přesto jsem nevěděla, co si o tom myslet nebo jak se cítit. Držet si Falina u sebe znamenalo katastrofu,
když to jediné, po čem jsem toužila, bylo trochu normálního života.
A přesto jsem mu nechtěla říct sbohem.
„Chceš svézt?“ zeptala jsem se a pokývla na Hollyino auto.
„Potřebuju se najíst. A ty?“
Měla jsem hlad, ale… „Já chci do sprchy.“
„Můžeš se osprchovat, zatímco uvařím.“ Jeho úsměv byl tak hřejivý, že dokázal rozpustit led v jeho očích.
Už tak mám dost problémů. „Musíš toho uvařit dost pro šest lidí.“ Propletla jsem svou ruku s jeho a vedla ho po schodišti k přátelům, kteří na mě čekali. „Jo,
a mimochodem – ať tvůj kartáček okamžitě zmizí z mé koupelny.“