Elektronický sborník

Komentáře

Transkript

Elektronický sborník
INTERDISCIPLINÁRNÍ POHLEDY NA JINAKOST
II. olomoucké speciálněpedagogické dny
XV. mezinárodní konference
k problematice osob se specifi ckými potřebami
II. konference mladých vědeckých pracovníků
Univerzita Palackého v Olomouci
Pedagogická fakulta
Ústav speciálněpedagogických studií
INTERDISCIPLINÁRNÍ POHLEDY NA JINAKOST
II. olomoucké speciálněpedagogické dny
Miluše Hutyrová
Eva Souralová
Jan Chrastina
Lucie Moudrá
(eds.)
Sborník příspěvků z konference
XV. mezinárodní konference k problematice osob se specifi ckými
potřebami
II. konference mladých vědeckých pracovníků
Téma konference: Interdisciplinární pohledy na jinakost
Konference se konala 11.–12. března 2014 v Olomouci
Olomouc 2014
Oponenti:
PhDr. Martin Dolejš, Ph.D.
Mgr. Sabina Kubisová
Konference se konala pod záštitou
děkana Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci doc. Ing. Čestmíra Serafína, Dr. IngPaed IGIP a rektora Univerzity Palackého v Olomouci prof. Mgr. Jaroslava Millera, M.A., Ph.D.
Za jazykovou a věcnou správnost obsahu odpovídá autor příspěvku.
Publikace neprošla jazykovou ani redakční úpravou.
1. vydání
Editors © Miluše Hutyrová, Eva Souralová, Jan Chrastina, Lucie Moudrá, 2014
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014
Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní,
popř. trestněprávní odpovědnost.
ISBN 978-80-244-4483-3
OBSAH
Předmluva…...………………………………………………………………………………………… .7
20 let rozvoje oboru Speciální pedagogika na Pedagogické fakultě MU ………………………………………... 8
Miroslava Bartoňová, Marie Vítková
Číselná tabulka – možnost screeningové diagnostiky matematických obtíží …………………………………... 15
Helena Červinková, Pavel Svoboda
Komparace kalkulie u případových studií pacientů po cévní mozkové příhodě ………………...………...……. 21
Helena Červinková
Inkluzívne/integrované vzdelávanie žiakov so sluchovým postihnutím v bežných základných školách …….… 33
Monika Debnárová Grznárová
Integrace žáků s mentálkním postižením do základních škol ………………….……………………………….. 40
Stanislava Hachová
Vztahy osob se sluchovým postižením na pracovišti ………………………….……………………….…….…. 47
Barbora Hrdová-Kolíbalová
Matematická gramotnost u žáků s mentálním postižením ……………………………….…………………..…. 58
Martina Hubištová
Sledování inkluze ve volném čase dětí a mládeže: míra zapojení dětí s postižením do většinových volnočasových
aktivit ……………………………………………………………………………………………………….....… 65
Kamila Chroboková
Vplyv EEG biofeedbacku na senzomotoriku u jednotlivcov s Downovým syndrómom …………...………….. 71
Alena Jancurová
Kvalitní informovanost jako možnost podpory inkluze osob se specifickými potřebami ……………………… 80
Hana Joklíková
Podoby interdisciplinární podpory osob s omezením hybnosti v oblasti zdravotnictví, školství a sociálních služeb
…………………………………………………………………………………………………………………… 90
Jiří Kantor
Specifika sociálního podnikání u osob s mentálním postižením …………..…………………………………… 96
Jana Kasáčková
Aktuální pohledy na výzkum v oblasti bilingvních dětí ……………………………………………………..…103
Tereza Keprdová, Kateřina Vitásková
Odlišnosti náhradnej rodinnej starostlivosti u detí s postihnutím ……………………………………….……. 109
Ľubica Kročanová
Problematika jazykového uvědomění neslyšících jedinců ve vztahu nejen k jazyku českému, ale i k jazyku
znakovému, vzájemné propojení s uvědomováním si vlastní identity a vlastní kultury ………..…………….. 113
Pavel Kučera
Jinakost jako výzva pro speciálněpedagogické myšlení (vzdělávání) ………………………………………… 122
Lea Květoňová
Ohlédnutí za počátky ……………….…………………………………………………………………………. 126
4
Jaroslav Kysučan
Příprava dětí odcházejících z institucionální výchovy na samostatný život ……………..……………………. 130
Věra Linhartová
Prevence poruch chování z hlediska pedagogů ……………………………………………………………….. 139
Pavlína Livňanská
Špecifiká edukácie jednotlivcov so zrakovým postihnutím v inkluzívnom prostredí s akcentom na saturáciu ich
špeciálnych edukačných potrieb ………………………………………………………………….……………. 144
Jana Lopúchová
The Combination of Medical Science and Education:a Conception of Special Educators’ Training Model in
Chengdu University ……………………………………………………………………………………………. 159
Lu Yue, Yuntong Peng
Aspekty mentálního mapování prostoru u osob se zrakovým postižením …………………………………….. 163
Hana Majerová
Moderní informační technologie a jejich využití v rané péči pro děti se sluchovým postižením ………….….. 170
Alena Majkusová
Příčiny progrese krátkozrakosti u žáků základních škol v asijských zemích …………………………….……. 179
Olga Malinovská
Speciálně pedagogická podpora žáků se zrakovým postižením ve výuce anglického jazyka v základních školách
…………………………………………………………………………………………………………….….… 184
Martina Malotová, Pavlína Šumníková
Byli bychom další na řadě ……………………………………………………………………………….…….. 190
Jana Navrátilová, Eva Zichová
Vztah kvalitativních a kvantitativních výzkumných charakteristik při hodnocení terapeutického přínosu
programu mentio pro rozvoj komunikačních schopností žáků základní školy praktické, speciální a
logopedického pracoviště ……………………………………………………………………………….…….. 193
Lenka Neubauerová, Michaela Filounková, Andrea Nohejlová, Adéla Pospíšilová, Iveta Vaňková, Karel
Neubauer
Komparace diagnostických testových materiálů auditivní percepce ………………………………………….. 201
Yveta Odstrčilíková
Interdisciplinárne zdroje muzikoterapie v špeciálnej edukácii ………………………………………………... 211
Margaréta Osvaldová
Research on the Differences of Starting Salary of College Graduates in Recent 10 Years in China - Based on the
Social Stratification Function of Education …………………………………………………………………… 227
Danping Peng
Interdisciplinary Approach to Inclusive Early Childhood Education within Chinese Context …………..…… 232
Yuntong Peng, Lu Yue
Rozvoj odborné terminologie v českém znakovém jazyce na příkladu biologických a lékařských oborů …… 239
Dana Peňázová, Lucie Štefková, Dagmar Kovaříková, Tomáš Pruša, Pavel Hurník
5
Možnosti podpory žáka se sluchovým postižením v podmínkách běžné základní školy pohledem učitelů …... 247
Pavla Pitnerová
Terapeutická práce se žáky se specifickými výchovnými a vzdělávacími potřebami na základní škol …….... 254
Zdeňka Polínková
Interdisciplinárny prístup v starostlivosti o mentálne postihnuté deti s poruchami správania …………...…… 260
Andrea Prečuchová Štefanovičová
Pracovní zkušenosti dospělých osob s tělesným postižením …………………………………………….……. 269
Lucie Procházková
Vzájemné vztahy osob se zrakovým postižením a současné legislativy ………………………………………. 278
Veronika Růžičková
Tútorstvo ako forma sociálnej opory v procese reedukácie …………………………………………….…….. 288
Anna Semanová, Ladislav Horňák
Předpoklady projevů socializované poruchy chování v paradigmatu sociální sítě …………………….…….. 295
Jan Spěváček
Psychosociální determinanty kvality života jedinců se zrakovým postižením …………………….…………. 301
Kateřina Stejskalová
Restandardizace testu T-256 OZOP a na něj navazující Reedukační okulomotorická cvičení ……….……… 306
Pavel Svoboda
Esenciální význam interdisciplinárního přístupu v logopedické intervenci osob s afázií – výzkumná reflexe .. 312
Lucie Šebková, Adéla Hanáková, Kateřina Vitásková
Dramaterapeutický projekt v základní škole speciální v Čínské lidové republice …….……………………… 323
Jana Šilarová
Analýza dát v Single – Subject Design ……………………………………………………………………….. 330
Monika Šulovská
Terapeutické prístupy v poradenskej starostlivosti o žiakov s telesným postihnutím ako možnosť podpory
integrovanej/ inkluzívnej edukácie týchto žiakov …………….……………………………………………… 340
Veronika Šušorová, Peter Krajčí
Prezentace záměru výzkumného šetření s akcentem na partnerské vztahy žáků se sluchovým postižením ….. 352
Veronika Švecová
Educational Placement of Children with Cochlear Implants …………………………………………………. 357
Jiaojiao Wu
Význam meziresortní spolupráce a model klinicko-logopedické diagnostiky u dětí od raného věku ………… 361
Lucie Zapletalová, Lenka Pospíšilová
Terapia pevným objatím – áno či nie v starostlivosti o dieťa so zdravotným postihnutím …………...………. 365
Katarína Zborteková
6
Předmluva
Za téma jubilejní patnácté mezinárodní konference k problematice osob se speciálními
potřebami jsme zvolili varianty interdisciplinárních pohledů na jinakost a odlišnost ve
speciálněpedagogickém kontextu. Je nesporné, že jinakost přitahuje pozornost, svým
způsobem je fascinující. Také setkání s jinakostí či odlišností prolamuje hranice, které jsou
s nimi spojené. Může je často doprovázet přesvědčení, že „postižení“ nebo „narušení“, která
s jinakostí a odlišností spojujeme, jsou protipólem progresivity a rozvoje. Jedním z témat
konference byla interdisciplinarita, kterou jsme vnímali jako prolamování mnohdy
zbytečných mezioborových zdí.
Příspěvky, které jsou zařazeny v tomto sborníku, jsou svým způsobem odrazem
hlavního tématu konference, tedy variabilní, vzájemně odlišné i interdisciplinární. Jejich
autoři jsou akademičtí pracovníci, studenti doktorských studijních programů a odborníci
z praxe. Doufáme, že stejně jako v předchozích ročnících se příspěvky stanou inspirací pro
další výzkumné studie, teoretická východiska i praktické zkušenosti nejenom ve speciální
pedagogice, ale i dalších příbuzných oborech a přispějí k prolamování mezioborových zdí, ale
především ke konstrukci nových.
V Olomouci 30. prosince 2014
Miluše Hutyrová
7
20 LET ROZVOJE OBORU SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA NA
PEDAGOGICKÉ FAKULTĚ MU
20 YEARS OF DEVELOPMENT OF THE FIELD SPECIAL
EDUCATION AT THE FACULTY OF EDUCATION AT MU
Miroslava BARTOŇOVÁ, Marie VÍTKOVÁ
Department of Special Education, Faculty, Masaryk University, Porici 9, Brno, 60300, Czech Republic.
E-mail: [email protected];[email protected]
Abstrakt: V odborné stati je prezentován rozvoj oboru Speciální pedagogika na Pedagogické fakultě
Masarykovy univerzity za posledních 20 let, kdy byla založena Katedra speciální pedagogiky (1994) a Institut
výzkumu inkluzivního vzdělávání (2010). V současné době patří prezentované pracoviště s 19 studijními obory
na úrovni bakalářského, navazujícího magisterského a doktorského studia v jazyce českém, anglickém
a německém k významným pracovištím fakulty. V současné době k velmi žádanému z nabízených
speciálněpedagogických oborů patří studijní obor speciální pedagogika pro učitele s posílenou složkou
inkluzivní didaktiky, který je podpořený dvěma významnými výzkumy (výzkumný záměr 2007-2013, výzkumný
mezioborový projekt 2013-2015).
Abstract: This paper presents development of the field Special Education at the Faculty of Education at Masaryk
University in the last 20 years, when the Department of Special Education was founded (1994) and the Institute
for Research in Inclusive Education (2010). At present, the department with 19 fields of study at all study levels
(bachelor, master and doctoral) in Czech, English and German languages belongs to the major workplaces at
the faculty. Currently, the study field Special Education for Teachers with focus on inclusive didactics belongs to
the most desirable offer, which is supported by two major research studies (the Research Project 2007-2013 and
the Interdisciplinary Research Project 2013-2015).
Klíčová slova: speciální pedagogika, žák se speciálními vzdělávacími potřebami, studijní program, studijní obor,
inkluzivní vzdělávání, inkluzivní didaktika, výzkum.
Keywords: special education, a pupil with special educational needs, study programme, field of study, inclusive
education, inclusive didactics, and research.
Úvod
Katedra speciální pedagogiky byla založena 1. září 1994 na základě požadavků studentů, odborníků
i širší veřejnosti. Díky pochopení a podpoře vedení Pedagogické fakulty a Masarykovy univerzity se úspěšně
rozvíjí až do současné doby. Při koncipování studijního programu speciální pedagogiky byl brán zřetel na
současné trendy inkluzivního vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v zahraničí a na stále se
zlepšující legislativní možnosti u nás. Během uplynulých dvaceti let byla na Katedře speciální pedagogiky PdF
MU realizována akreditace studijního programu Speciální pedagogika s 19 studijními obory, a to na úrovni
bakalářského, navazujícího magisterského a doktorského studia (DSP) v jazyce českém, anglickém a německém.
K silným stránkám oboru Speciální pedagogika patří vypracování diferencovaného, teoreticky a prakticky
koncipovaného studia speciální pedagogiky s cílem osvojit si kompetence speciálního pedagoga se zaměřením
na zvolený studijní obor a na vybranou specializaci na široké bázi interdisciplinárních poznatků a vztahů
inkluzivního vzdělávání jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami. K posílení výzkumné složky oboru byl
založen k 1 únoru 2010 Institut výzkumu inkluzivního vzdělávání (IVIV).
8
Inkluzivní vzdělávání
Inkluzivní vzdělávání se označuje jako široké spektrum strategií, aktivit a procesů, které se snaží
realizovat právo na kvalitní, užitečné a adekvátní vzdělání jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP).
Inkluze se prosadila jako rozsáhlý koncept vedoucí k sociální integraci. Aktuální význam inkluze vyplývá
z pojmů mainstreaming a inkluze, jak jsou používány v angloamerické jazykové oblasti. Pozice úplné inkluze se
neujala, naproti tomu vzniká její jiná varianta, která se nazývá responsible inclusion, čímž se vyjadřuje
kontinuum integrativních podpůrných procesů. Inkluzivní vzdělávací systém znamená trvalý proces změn pro
školu hlavního vzdělávacího proudu, a to v organizaci školy, v používání metod a didaktického konceptu, ve
skladbě učitelského sboru, kdy speciální pedagogové a asistenti pedagoga vytvářejí se stávajícími učiteli jeden
tým a stávají se .pevnou součástí školy.
Změna postavení učitelů a speciálních pedagogů v inkluzivní škole
Se změnou pohledu na edukaci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami se mění postavení učitelů
a speciálních pedagogů na školách a dochází ke změně jejich úkolů při výchově a vzdělávání postižených.
Specifické požadavky jsou kladeny na vzdělání odborných pracovníků v pedagogicko-psychologických
poradenských službách, jejichž význam se v návaznosti na inkluzivní vzdělávání žáků se speciálními
vzdělávacími potřebami stále zvyšuje. Novým inkluzivním trendům přestal vyhovovat dosavadní systém
přípravy učitelů i speciálních pedagogů, a proto se začaly hledat nové směry ve vzdělání učitelů, speciálních
pedagogů a všech dalších odborných pracovníků pracujících v pedagogicko-psychologických službách.
Rozvoj programu speciální pedagogika na úrovni navazujícího magisterského studia
Speciální pedagogika pro učitele
Silnou stránkou katedry je nabízený studijní program Speciální pedagogika (7506 T) Studijní obor:
Speciální pedagogika pro učitele. Cílem studia studijního programu je připravit speciální pedagogy, učitele pro
výkon přímé speciálněpedagogické činnosti ve třídě nebo škole pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami
podle zákona č. 563/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v souhlase se školským zákonem č. 561/2004 Sb.
a současně připravit speciální pedagogy pro speciálněpedagogickou činnost v základních a „speciálních
školách“. Základním premisou tohoto oboru je předmět Didaktika se zaměřením na 1. stupeň ZŠ, který se
vyučuje ve čtyřech navazujících kurzech: Didaktika předmětu – matematika, Didaktika předmětu – český jazyk
(prvopočáteční čtení a psaní), Specifické poruchy učení, Didaktika předmětů 1. stupně ZŠ s ohledem na žáky se
speciálními vzdělávacími potřebami a Inkluzivní didaktika. Obsah jednotlivých kurzů je vzájemně propojený,
respektující současné edukační a iluzivní přístupy a strategie, principy diferenciace a individualizace, přijetí
jinakosti jako normy, práce v heterogenní třídě se žáky se SVP. Nabízený studijní obor je teoreticky a prakticky
koncipovaný na široké bázi interdisciplinárních a internacionálních poznatků a vztahů.
SWOT analýza DSP Speciální pedagogika
Vnitřní silné stránky
1. Studenti navazujícího magisterského studia různých
specializací tvoří širokou základnu pro výběr
talentovaných studentů pro pokračování v doktorském
studijním programu
2. Velmi dobré personální zajištění oboru (1 profesor, 6
docentů), 13 odborných asistentů s Ph.D. převážně ve
věku do 35 let s aktivní znalosti AJ, NJ nebo FJ skýtají
záruku získání nových docentů potřebných jako
přednášející a školitelé v DSP
3. Vysoká erudovanost odborných pracovníků a aktivní
znalost cizích jazyků umožnila akreditaci DSP
Speciální pedagogika v AJ a v NJ
4. Úspěšnost v získávání grantů - Výzkumný záměr
Speciální potřeby žáků v kontextu RVP pro základní
vzdělávání (2007-2013), mezioborový výzkumný
projekt MUNI/M/0012/2013 (2013-2015)
Vnitřní slabé stránky
1. Nízká konkurenceschopnost (zejména v oblasti
metodologie)
vzhledem
k jiným
společenskovědním oborům.
S cílem posílit vědecký výzkum se začal budovat
Institut výzkumu inkluzivního vzdělávání, který by
se měl intenzivně věnovat výzkumným projektům
studentů DSP
2. Limitované možnosti ve výběru školitelů
(docenti příslušného oboru a specializace)
3. Administrativní bariéry v získávání doktorských
studentů ze zahraničí
9
Vnější příležitosti
1. Studijní program / obor speciální pedagogiky je
pojat interdisciplinárně, při jeho realizaci je velmi
úzká spolupráce s katedrami na PdF MU (pedagogika,
psychologie, filozofie, ad.), s dalšími fakultami MU
(LF MU, FSS).
2. Velmi dobrá spolupráce je mezi oborovými radami
studijního programu/oboru Speciální pedagogika na
PeF UK v Praze a PdF UP v Olomouci, stejně tak
s dalšími katedrami speciální pedagogiky na vysokých
školách v ČR
3. Možnosti spolupráce s odborníky ze zahraničních
pracovišť a jejich zapojení do DSP (dlouhodobě Německo, Finsko, Francie, Rakousko, Anglie)
Vnější hrozby
1. Snižování dotací na základní výzkum a na
výzkum v oblasti vzdělávání
2. Nepřiměřeně nízké dotace na studenty DSP, kteří
se nemohou věnovat pouze svému vědeckému
rozvoji
3. Prostorová stísněnost pro studenty DSP na PdF
MU – v současné době je vyřešena výstavbou
víceúčelové
budovy
(knihovna,
sídlo
5
výzkumných institutů, zázemí doktorandů)
4. Budování pozice kvalitního prestižního studijního
programu / oboru Speciální pedagogika ve všech
stupních, bakalářském magisterském a doktorském,
včetně získání práv habilitačního a jmenovacího řízení,
konkurenceschopného v ČR a v zahraničí.
Výzkumný záměr
Výzkumný záměr (MSM0021622443) Speciální potřeby žáků v kontextu Rámcového vzdělávacího
programu pro základní vzdělávání, jehož řešitelem byla prof. PhDr. Marie Vítková, CSc., byl realizován v letech
2007-2013 na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Výzkumný záměr (VZ) byl koncipován jako výzkum
základní, dlouhodobý a intenzivní. Z metodologického hlediska se jednalo o dvě dimenze (strategie) řešení
problému, o metodologickou dimenzi monografickou a statistickou. V rámci monografické procedury byl
výzkum řešen jako kvalitativní a výsledkem bylo vytvoření epistémé pro empirický výzkum. Předmětem zájmu
bylo formulovat teoretický fundament zkoumaného problému, provést analýzu dostupných materiálů a zpracovat
komparativní studie se zahraničím. V rámci statistické procedury se VZ metodologicky diferencoval do oblastí,
které jsou identické se subproblémy VZ. Výstupy byly prezentovány po etapách ve formě konferencí
s mezinárodní účastí a publikační činnosti.
Předmětem činnosti výzkumného záměru „Speciální potřeby žáků v kontextu Rámcového vzdělávacího
programu pro základní vzdělávání“ byla systematická tvůrčí činnost v oblasti inkluzivního vzdělávání žáků se
speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) v základní škole, s důrazem na postupnou implementaci Rámcového
vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV) a výuku podle školních vzdělávacích programů
(ŠVP).
Cílem bylo analyzovat sociální determinanty vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami
u nás, v komparaci s výsledky zahraničních výzkumů, a to v oblastech: legislativní rámec inkluzivního
vzdělávání, podpora žáků se speciálními vzdělávacími potřebami ve škole hlavního vzdělávacího proudu,
srovnání se školou pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, kurikulum – diferencované kurikulum (typy
úprav – přizpůsobování vzdělávacích cílů, organizace a obsahu vzdělávání), využívání alternativních
(inovativních) metod, např. dramatické výchovy pro přijetí žáka kolektivem, projektové výuky aj., role
speciálního pedagoga v procesu školního vzdělávání, formy dalšího vzdělávání pedagogů v inkluzivní škole,
postoje rodičů a veřejnosti k inkluzivnímu vzdělávání ad. (www.ped.muni/wsedu).
Systematická tvůrčí činnost probíhala ve vybraných vzdělávacích oblastech vytyčených v Rámcovém
vzdělávacím programu pro základní vzdělávání, které byly zkoumány z pohledu inkluzivního vzdělávání žáků se
speciálními vzdělávacími potřebami, čímž máme na mysli žáky se zdravotním postižením a znevýhodněním, se
sociálním znevýhodněním a žáky nadané a mimořádně nadané. Předmětem zkoumání byly tyto vzdělávací
oblasti: jazyk a jazyková komunikace (český jazyk i cizí jazyk), matematika a její aplikace, člověk a příroda,
člověk a zdraví, člověk a svět práce a doplňující vzdělávací obor dramatická výchova.
Získané poznatky slouží jako podklad pro úpravu kurikula pregraduální a postgraduální přípravy učitelů
pro inkluzivní vzdělávání v základní škole hlavního vzdělávacího proudu. Realizovaný výzkumný záměr ve
značné přispěl ke změně praxe na školách při inkluzivním vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími
potřebami, tj. žáků se zdravotním postižením a znevýhodněním, se sociálním znevýhodněním a žáků nadaných
a mimořádně nadaných, což se v četných výzkumech realizovaných výzkumnými pracovníky potvrdilo, je
dokumentováno v četných publikacích z výzkumů a potvrzeno zájmem odborné veřejnosti u nás a v zahraničí
o jeho výstupy.
Z realizovaných výzkumů v rámci VZ Speciální potřeby žáků v kontextu RVP ZV (2007-2013) vyplynulo, že
školy hlavního vzdělávacího proudu jsou většinou vstřícné myšlence inkluzivního vzdělávání žáků se SVP
v heterogenních skupinách s žáky intaktními; na školách však často nejsou ještě vytvořeny pro inkluzivní
vzdělávání na úrovni personální, organizační ani materiální optimální podmínky, i když legislativně zabezpečeny
10
jsou. Přesto z řady výstupů dílčích výzkumných šetření konaných v různých oblastech podle zaměření
výzkumných pracovníků lze konstatovat, že za posledních sedm let, co trval výzkumný záměr, se situace
postupně zlepšila ve smyslu realizace inkluzivního vzdělávání ve školách hlavního vzdělávacího proudu. Jedním
z významných výstupů řešení výzkumného záměru, o který je velký zájem ze strany odborné veřejnosti na všech
úrovních, včetně státní, je zpracování inkluzivní didaktiky pro základní školu. Pozornost je však třeba i nadále
věnovat jejímu prosazení do praxe škol a implementovat ji do studijních programů pro pre- a postgraduální
přípravu učitelů všech typů škol. Následné výzkumy by měly směrovat na prosazení chápání inkluzivního
vzdělávání jako interdisciplinárního problému, což by umožnilo řešitelům dalších projektů jeho komplexnější
uchopení bez limitu oborovosti.
Specifika a strategie v inkluzivním vzdělávání žáků s mentálním postižením
Ve snaze popsat okruh osob s mentálním postižením, je nutné vzít v úvahu faktory, které člení osoby
s mentálním postižením do různých skupin. Za takové faktory lze považovat klasifikační systémy duševních
poruch, etiologii mentálního postižení či období, kdy k mentálnímu postižení došlo. Mentální postižení je
charakterizováno významným snížením intelektových schopností, existujících souběžně s omezeními ve dvou či
více oblastech dovedností jako jsou komunikace, sebeobsluha, život v rodině, sebeovládání, zdraví a bezpečnost,
vzdělávání, volný čas a práce. Celkové poškození neuropsychického vývoje přináší změny v oblasti poznávacích
procesů, zasahuje do sféry emocí a vůle, projevuje se v omezení motoriky (Bartoňová, M. Bazalová, B.,
Pipeková, J. 2007).
Žáci s mentálním postižením mají omezené adaptační schopnosti, které se vyskytují v kontextu
společenského prostředí. Odborníci uvádějí, že jedním z etiologických faktorů lehké mentální retardace je
heredita, která je často spolupodmíněna sociokulturní deprivací. Můžeme tedy konstatovat, že stav žáka
s mentálním postižením je sice deretminovaný různými omezeními, ale z edukačního hlediska ho můžeme
chápat jako stav modifikovatelný. U dětí se projevuje opožděný nebo zpomalený psychomotorický vývoj, mezi 3
a 6 rokem života jsou nápadnější nedostatky v oblasti komunikativních schopností a dovedností. U žáků
s mentálním postižením je opožděná produktivní část komunikačních dovedností, (právě čtení a psaní). B.
Hlebová (2012) specifikuje realizovaný zahraniční výzkum, na základě kterého bylo zjištěno (celkový soubor
1629), že 29 % žáků s mentálním postižením vůbec nečte, 6,8 % si text často domýšlí, téměř 32 % čte pouze po
písmenách a 32 % čte správně.
Typické pro jedince s mentálním postižením je pomalé tempo zapamatování informací a slabá
schopnost udržet získané vědomosti a dovednosti. J. Hlebová (2012) zdůrazňuje, že směrem pro rozvoj
potenciálu žáka s mentálním postižením je nezbytné respektovat kognitivní podmíněnost (vliv kognitivních
funkcí) pro danou komunikační schopnost či celkový rozvoj žáka. Atributy kognitivní modifikovatelnosti,
respektování vlastního potenciálů žáka v souvislosti s jeho komplexním rozvojem jsou základní předpoklady
kognitivní edukace. Předmětem zájmu mnohých odborníků se stal program R. Feursteina- Metoda
instrumentálního obohacování (Pokorná, V. 2010, Bartoňová, M. 2012).
Další oblast, která limituje osobnost žáků s mentálním postižením je oblasti sociálních dovedností,
v emocionální oblasti se vyskytuje impulzivita, úzkostnost, afektivní labilita a zvýšená sugestibilita (srov.
Henley, M., Ramsey, R., Algozzine, F. 2002; Bartoňová, M., Vítková, M. 2011; Valenta, M., Michalík, H.,
Lečbych, M., 2012; Hlebová, B. 2012).
Strategie v inkluzivním vzdělávání žáků s mentálním postižením
Inkluze vyžaduje oboustranné přizpůsobování, tzn. adaptaci nejen žáků se speciálními potřebami, jejich
přizpůsobení se průměru ve způsobu chování a výkonových norem, nýbrž také obráceně, přistoupení na
odchylné normy, hodnoty a způsoby chování intaktních spolužáků (Ainscow, M., Dyson, A., Booth. T., Farrell,
P. 2006).
Učební proces žáků s mentálním postižením v inkluzivním vzdělávání klade důraz na dodržování
a respektování podmínek, podpůrných opatření a uplatňování strategií ve výuce. Vzdělávání a sociální začlenění
žáků s lehkým mentálním postižením (LMP) do školního prostředí je ovlivněno mnoha faktory, především je
nutné brát v úvahu jejich osobnostní zvláštnosti, mít na paměti, že vzdělávání vyžaduje teoretické poznatky
i praktické zkušenosti (srov. Gajdoš, A., Baxová, P., Zíma, V. 2012; Valenta, M., Michalík, H., Lečbych, M.,
2012; Bartoňová, M. 2012).
V edukaci žáků s mentálním postižením je důležité respektovat některé aspekty vzdělávání:
 zařazovat činnosti zlepšující pohyb a jeho koordinaci, zaměřit se na relaxaci;
 zaměřit se na rozvíjení sociálních interakcí (vlastní porozumění, stimulovat zájem o okolí, expresívní
umění);
 vést žáka k osvojování si základních znalostí a schopností, osvojování základních sociálních pravidel,
(pozdrav, pravidla chování), morální výchova, etika (srov. Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J.,
2007; Bartoňová, M. 2005).
V rámci efektivní edukace žáka LMP je nezbytné zaměřit se na využívání strategií pro přenos
obecných dovedností a nově nabytých zkušeností do každodenního života a netrénovaných situací. Aby si žáci
11
s mentálním postižením mohli rozšířit svoji představu o světě, jsou často odkázáni na individuální podporu,
jejich vzdělání nemůže být navázáno pouze na obecné standardy, které se mají dosáhnout, a které jim ukládá
vzdělávací program. Není možné stanovit individuální potřeby a opatření pro daného žáka, pokud nevezmeme
v úvahu, jak bude schopna společnost reagovat na odlišnost žáka. Speciální vzdělávací potřeby žáků jsou
naplňovány prostřednictvím individuálního vzdělávacího plánu (IVP), který je vytvořený v přímé návaznosti na
aktuální poznatky o žákových potřebách. Na jeho tvorbě se podílí celý tým odborníků včetně rodičů, důraz je
kladem ne na nedostatečný výkon ve srovnání s ostatními žáky ve třídě, ale na silné stránky začleněného žáka
(srov. Hájková, V., Strnadová, I. 2010; Bartoňová, M. 2005).
Mezi hlavní postupy řadíme časté opakování a procvičování učiva, používání názorných pomůcek.
Rozdílné výchozí podmínky pro učení vyžaduje využívání jiných druhů metod, především se jedná
o diferencovaný a individualizovaný přístup, což vyžaduje také změnu v hodnocení. Zvláštní potřeby žáků
s mentálním postižením můžeme zohlednit i tak, že se naplánují fáze vnější diferenciace. Učitel se stává
„manažerem“ procesu učení. Žáci s mentálním postižením potřebují, aby instrukce při edukaci byly jasné
a systematické. K tomu můžeme využít behaviorální terapii s aplikací behaviorální analýzy. Edukační proces
žáků s LMP vyžaduje přímé a pravidelné ověřování efektivity vyučování. Přímost spočívá v tom, když učitel
objektivně zaznamenává úspěšnost žákova dosahování stanovených cílů. Jednou ze strategií je dát žákovi
častější příležitost aktivně vstupovat do vyučování, kooperovat. Výsledkem kvalitního inkluzivního procesu je,
že je žák s LMP chopen uplatnit strategie pro přenos obecných dovedností a nově nabytých zkušeností do
každodenního života. Příkladem této strategie je učení v terénu (srov. Ainscow, M., Dyson, A., Booth, T.,
Farrell, P, 2006; Bartoňová, M. 2012).
Učitelé musí poznat silné a slabé stránky žáka a umět s nimi zacházet. Základní vyučovací formou není
pouze frontální výuka, učitel využívá interaktivní a kooperativní učení, součástí edukace je projektové vyučování
či učení žáka žákem. Během výuky využívá učitel rozmanité formy výuky, strategie, které umožňují žákovi
s LMP efektivně se zapojit do edukace vzhledem ke svým možnostem. Např. pro zvládnutí základních pojmů ve
výuce je ze základních strategií či zásad: definování a popisování vlastností pojmů, vytváření příkladů a vedení
diskuse, motivační podpora žáků s LMP, využívání pojmových znalosti, které si již osvojili – propojení do
praxe. (srov. Bartoňová, M., 2011; Bartoňová, M. 2005; Valenta, M., Michalík, H., Lečbych, M., 2012).
Výzkum v oblasti inkluzivního vzdělávání – příklad z praxe
Na potřebu podpory procesu inkluzivního vzdělávání ve škole hlavního vzdělávacího proudu jsme
reagovali v našem výzkumu (2011-2012). Realizovali jsme kvantitativní výzkum v rámci výzkumného záměru
Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity MSM0021622443 "Speciální potřeby žáků v kontextu Rámcového
vzdělávacího programu pro základní vzdělávání" prof. PhDr. Marie Vítkové, CSc. Empirická část výzkumu byla
zpracována v rovině statistické procedury. Výzkumným nástrojem byl dotazník určený učitelům vzdělávajícím
žáky s LMP v základní škole (N = 90), obsahoval otázky, které analyzovaly dimenze projevů žáka s LMP,
strategie a postupy pedagogů v edukačním procesu, zajímala nás schopnost spolupráce, využití asistenta
pedagoga ve výuce. Cílem výzkumu bylo analyzovat faktory ovlivňující inkluzivní vzdělávání žáků s lehkým
mentálním postižením ve školách hlavního vzdělávacího proudu. Jedná se o specifikaci podpůrných opatření
využívaných v inkluzivní škole. Z hlediska vypovídající schopnosti výzkumu byla síť kontaktních osob
zastoupena v rámci 13 krajů České republiky.
V stati prezentujeme některé oblasti výzkumu a analýza zjištěných výsledků. Jednou z oblastí, která
byla v popředí našeho zájmu, byly přístupy volené učiteli při inkluzivním vzdělávání žáků s LMP a jak hodnotí
jejich důležitost z hlediska efektivity vzdělávání těchto žáků. Ptali jsme se učitelů, zda využívají, a jak často,
pedagogické postupy a podpůrná opatření (např. výuka v malé skupině, výuka vedená speciálním pedagogem,
zařazení předmětů speciálněpedagogické péče, speciální pomůcky, pozitivní hodnocení, zvýšená motivace,
asistent pedagoga a další). Téměř 100 % pedagogů využívá množství přístupů a podpůrných opatření. Pouze
v 10 % je využíván při edukaci souběh dvou pedagogů ve třídě. 83 % pedagogů při vzdělávání žáků s LMP klade
důraz na časté opakování a 90 % pedagogů i procvičování učiva. 86,7 % užívá názorné pomůcky. Více než
polovina pedagogů (56,7 %) považuje za velmi důležitou spolupráci se speciálně pedagogickým centrem. 67,8 %
pedagogů považuje za velmi důležité vypracování individuálně vzdělávacího plánu pro integrované žáky, 45, 6
% taktéž i osobní plán rozvoje žáka. Součástí edukace je i poskytnout žákovi dostatek času na splnění zadaného
úkolu. V rámci hodnocení žáků se pedagogové (v 83,3 %) shodli na důležitosti pozitivního hodnocení a ocenění
nejen výsledku, ale i snahy u žáka s LMP. Veliký důraz kladou učitelé na zvýšené užití motivace (70 %).
Polovina učitelů se domnívá a považuje za důležité, modifikovat učivo integrovaným žákům s LMP. 52 %
učitelů považuje výuku vedenou speciálním pedagogem za spíše důležitou, více jak polovina učitelů považuje
pozici speciálního pedagoga za velmi důležitou (Bartoňová. M. 2013).
Další sledovanou oblastí byly užívané vyučovací metody ve vyučovacím procesu žáků s LMP
v inkluzivním vzdělávání. Nejčastěji pedagogové využívají Činnostní učení (85 %), metodu projektového
vyučování uplatňuje (76 %) pedagogů, dále je velice hojně využívána dramatická výchova (73 %) Necelá
polovina pedagogů pracuje s integrovanými žáky metodou Otevřeného vyučování a alternativou Zdravá škola.
V případě moderních vyučovacích metod se jedná o metody, které vyžadují aktivní spolupráci žáků, úroveň
logické myšlení. Výsledky výzkumného šetření ukázaly, že jsou využívány v daleko větší míře, než prvky
12
klasických alternativních koncepcí, což odpovídá i našim předpokladům, umožňují spolupráci intaktních jedinců
s integrovanými žáky s LMP. Vzdělávání zařazených žáků s LMP do škol hlavního vzdělávacího proudu žáků je
realizováno RVP ZV a podle přílohy RVP ZV, upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením.
Osm základních organizačních forem měli pedagogové označit dle četnosti jejich využívání. Mezi
základní vyučovací formu patří frontální vyučování. Většina respondentů využívá tuto vyučovací formu každý
den, a to v téměř 77 %. I když patří tato vyučovací forma mezi nejužívanější na běžných základních školách,
v případě žáků s lehkým mentálním postižením je nutné kombinovat frontální vyučování s dalšími vyučovacími
formami, což také ukazují výsledky šetření Na druhém místě, se podle četnosti, řadí skupinové a kooperativní
vyučování. Každý den je využívá (39 %), jedenkrát za týden 41 % pedagogů. Individuální výuka je uplatňována
u žáků každý den pouze ve 3 %, 84 % pedagogů ji téměř nerealizuje, četnost byla jednou za půl roku. Je nutné
podotknout, že jinou dimenzi má v edukaci žáků s LMP uplatňování individuálního přístupu. Na základě šetření
(Bartoňová, M. 2011) jej pedagogové využívají několikrát za den. Poměrně vyváženě, co do četností, se ukázalo
užití blokové výuky, 17 % ji užívá každý den a stejné procento ji nevyužívá nikdy. 23 % pedagogů pracuje touto
formou jednou týdně či jednou za měsíc. Předpokládáme, že zařazení vyučovacího bloku u jednotlivých učitelů
vychází zejména ze zaměření předmětu – výchovně zaměřené předměty. Vyučování se také může uskutečňovat
mimo školní prostředí nebo přímo ve výrobním pracovním prostředí. Výzkumné šetření ukázalo, že exkurze se
na základních školách využívá jednou týdně ve 43, 3 %, Vycházku využívá necelá polovina učitelů (38 %)
jednou do měsíce, ale zároveň necelá čtvrtina učitelů (18 %) alespoň 1x týdně. 49 % učitelů uvedlo, že výrobní
praxi nevyužívá nikdy, což odpovídá i typu školské instituce, organizačně ji zařadit do edukace je na tomto typu
náročnější, potěšující je, že ji má jednou týdně zařazeno 20 % pedagogů.
Posledními zjišťovanými položkami dotazníku byly názory učitelů na úroveň spolupráce
s vymezenými subjekty, hodnocení úrovně a efektivity této spolupráce. Shodně odpovídali, že v 98 % využívají
nabídku spolupráce se speciálně pedagogickým centrem, 73 % využívá při edukaci asistenta pedagoga, téměř
100 % učitelů upřednostňuje vzájemnou komunikaci mezi učiteli na základní škole. Spolupráce mezi učiteli byla
efektivnější na 1. stupni. Jako velice využívaná se ukázala i pozice výchovného poradce na škole, kdy jeho
služeb využívá při edukaci žáků s LMP na základní škole 87 % učitelů. Mezi méně využívané subjekty se podle
výpovědí pedagogů zařadila spolupráce se školním psychologem (21 %), sociálním pracovníkem (kolem 20 %),
lékařem (34 %).
Další perspektivy výzkumu a vývoje
Na léta 2013-2015 jsme získali mezioborový výzkumný projekt MUNI/M/0012/2013 je řešeno na téma
Inkluze ve škole jako interdisciplinární problém. Východiska, podmínky a strategie realizace, jehož řešitelem je
prof. PhDr. Marie Vítková, CSc. z Pedagogické fakulty MU. Spoluřešiteli jsou výzkumní pracovníci z PdF MU,
z FF MU a z LF MU.
Téma inkluze je řešeno jako interdisciplinární problém, který umožňuje řešitelům jeho komplexnější
uchopení bez limitu oborovosti. Svou povahou jednoznačně přesahuje rozdělení podle tradičních disciplín
a standardních projektů (př. průřez rozdělení oborů dle hodnotících panelů). Zpracovávané téma inkluze ve škole
je tématem zásadním a vysoce aktuálním. Úspěšná inkluze souvisí s kvalitou života lidí, rovností ve vzdělávání,
humanizací ve škole; má potenciál podporovat sociální soudržnost i ekonomický rozvoj a je veskrze pozitivním
vyjádřením demokratických hodnot.
Inkluze se významně týká procesů školního vzdělávání i výchovy. Inkluzivní trendy navazují na
humanistické principy v pedagogice, v popředí zájmu stojí vzdělávání a výchova každého jedince (i
s handicapem) tak, aby mohl fungovat úspěšně v osobním životě, aby se plnohodnotně uplatnil ve společnosti
a byl připraven na celoživotní učení. Inkluzivní vzdělávání není jen problémem pedagogickým nebo
speciálněpedagogickým, ale jeho realizace je podmíněna spoluprací celé řady vědních oborů – psychologie,
lékařství i sociologie.
Výzkumný projekt nahlíží na inkluzi z několika klíčových perspektiv, což se odráží i v prezentované
publikaci. Pedagogická perspektiva (perspektiva vzdělávací politiky a organizačně řídící) pomůže nahlédnout,
jak tyto problémy vzdělávání a výchovy řešit v majoritní skupině žáků, ve škole jako celku, jak se promítají do
práce učitele. Tato perspektiva v sobě zahrnuje také didaktické a speciálněpedagogické implikace. Při řešení
zvoleného tématu vycházíme z obecně pedagogických a obecně didaktických východisek, protože však
předmětem inkluze je primárně žák se speciálními vzdělávacími potřebami, na tomto základě dále rozvíjíme
přístup speciálněpedagogický. Výzkumný tým týkající se psychologické perspektivy se zabývá psychologickými
aspekty inkluze. Psychologický pohled vstupuje do všech úrovní inkluze vzdělávání žáků se speciálními
vzdělávacími potřebami. Řešení problému inkluze by nebylo komplexní bez posouzení medicínského stavu
a potřebných zdravotních kompetencí žáka pro jeho úspěšné začlenění do inkluzního procesu, stejně tak bez
patřičného zřetele k sociologickým aspektům.
Literatura:
AINSCOW, M., DYSON, A., BOOTH, T., FARRELL, P. Improving schools, developing inclusion. London:
Routledge, 2006, 218 s. ISBN 9780415372794.
13
BARTOŇOVÁ, M. Současné trendy v edukaci dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v České
republice. Brno: MSD, 2005. ISBN 80-86633-37.
BARTOŇOVÁ, M., BAZALOVÁ, B., PIPEKOVÁ, J. Psychopedie: Texty k distančnímu vzdělání. Brno: Paido,
2007. ISBN 978-80-7315-144-7.
BARTOŇOVÁ, M. Analýza stavu inkluze žáků s lehkým mentálním postižením v základním vzdělávání. In
BARTOŇOVÁ, M., VÍTKOVÁ, M. et al. Vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami VI.
Education of Pupils with Special Educational Needs VI. Brno : Paido, MU. 2012. od s. 191-207, 17 s. 327.
ISBN 978-80-7315-235-2 (Paido), ISBN 978-80-210-6057-9 (MU).
BARTOŇOVÁ, M., VÍTKOVÁ, M. et al. Vzdělávání se zaměřením na inkluzivní didaktiku a vyučování žáků se
speciálními vzdělávacími potřebami ve škole hlavního vzdělávacího proudu. Brno: MU, 2013. ISBN 978-80210-6678-6.
GAJDOŠ, A., BAXOVÁ, P., ZIMA, V. Závěrečná zprava z výzkumu. Model inkluzivního vzdělávání v ČR.
Praha : Rytmus, o. s. 2012.
HENLEY, M., RAMSEY, R. S., ALGOZZINE, R. F. Characteristics and Strategies for teaching students with
mild
disabilities.
Allyn
and
Bacon:
Boston,
2002.
ISBN 0-205-34069-5.
HÁJKOVÁ, V., STRNADOVÁ, I. Inkluzivní vzdělávání. Teorie a praxe. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a. s.
2010. 224 s. ISBN 978-80-247-3070-7.
HLEBOVÁ, B. Kompexný komunikačný, integrovaný pristup v edukácii žiakov s mentálnym postihnutím. In:
Špeciálna pedagogika na Slovensku v kontextu rokov 1967-2012. Zborník z mezinárodnej vedeckej
konferencie. Bratislava : IRIS, 2012. S. 166-173. ISBN 978-80-89256-94-5.
OŠLEJŠKOVÁ, H., VÍTKOVÁ, M. et al. Východiska, podmínky a strategie ve vzdělávání žáků s těžkým
postižením na základní škole speciální. Brno: MU, 2013. ISBN 978-80-210-6673-1.
PANČOCHA, K., VÍTKOVÁ, M. et al. Analýza sociálních determinantů inkluzivního vzdělávání. Brno: Paido,
2013. ISBN 978-80-7315-245-1.
POKORNÁ, V. Vývojové poruchy učení v dětství a dospělosti. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367773-2.
VALENTA, M, MICHALÍK, J., LEČBYCH, M. Mentální postižení. Olomouc: Grada, 2012. ISBN 978-80-2473829-1.
Odborná stať byla napsána v rámci řešení mezioborového výzkumného projektu MUNI/M/0012/13
„Inkluze ve škole jako interdisciplinární problém. Východiska, podmínky a strategie realizace.“
14
ČÍSELNÁ TABULKA – MOŽNOST SCREENINGOVÉ DIAGNOSTIKY
MATEMATICKÝCH OBTÍŽÍ
NUMERIC TABLE – THE POSSIBILITY OF SCREENING DIAGNOSIS
OF MATHEMATI CAL DIFFICULTIES
Helena ČERVINKOVÁ
Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Žižkovo nám. 5,
Olomouc, Česká republika
[email protected]
Odborný léčebný ústav neurologicko-geriatrický Moravský Beroun, příspěvková organizace, Masarykova 412,
Moravský Beroun, Česká republika
Pavel SVOBODA
Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Žižkovo nám. 5,
Olomouc, Česká republika
[email protected]
Abstrakt: Cílem příspěvku je seznámit zájemce z řad odborné i laické veřejnosti s jednoduchým testem, pomocí
kterého lze pravděpodobně orientačně identifikovat děti II. – VII. třídy ZŠ se zřetelnými obtížemi v matematice.
U těchto dětí autoři realizovali výzkumné šetření, které potvrdilo jejich předpoklad o využití jimi zkoncipovaného
testu Číselná tabulka. Test odpovídá současným moderním diagnostickým trendům - kombinuje při zadávání
instrukcí i při vyhodnocení kvalitativní i kvantitativní přístupy. Tyto aspekty se projevují tím, že vyšetřující může
flexibilněji aplikovat zadání testu v průběhu vyšetřování dle úrovně matematického uvažování žáka. Tj. speciální
pedagog či psycholog přímo reflektuje zvolenou posloupnost a strategii řešení jednotlivých probandů a podle
toho zvyšuje obtížnost zadání. V rámci nutného a přitom přirozeného dialogu vyšetřovatel - vyšetřovaný zde
logicky vyplynou další kvalitativní diagnostické poznatky. Práce s testem trvá pouze několik minut, což je jeho
předností.
Abstract:The aim of the article is to inform professionals and the general public about a simple test which is
used to identify primary school children from 2nd to 7th grades who have big difficulties in Mathematics. For
these children, The authors research confirmed their assumptions about the use of their constructed test Numeric
tables . The Test follows modern diagnostic trends - it combines the qualitative and quantitative approaches for
the procurement instructions and evaluation as well.These aspects are manifested by the flexibility to adjust the
test assignment during an investigation to the level of mathematical skills of the student. It means that a special
teacher or psychologist directly reflects the chosen sequence and the strategy of the test to probands
mathematical level and accordingly increase the difficulty.In the situation of the necessary , but still natural
dialogue Investigator – Investigated, test leads to the next qualitative diagnostic findings . Making the test takes
only few minutes, which is a big advantage.
Klíčová slova: diagnostika dyskalkulie; Číselná tabulka; obtíže v matematice; dyskalkulie; žák
Keywords: diagnostic of dyscalculia; numeric table; difficulties in Mathematics; dyscalculia; pupil
15
Úvod – teoretická báze
Mezinárodní klasifikace nemocí definuje dyskalkulii takto: „Tato porucha zahrnuje specifické postižení
dovednosti počítat, kterou nelze vysvětlit mentální retardací ani nevhodným způsobem vyučování. Porucha se
týká ovládání základních početních úkonů (sčítání, odčítání, násobení a dělení) spíše než abstraktnějších
dovedností jako jsou algebra, odčítání, násobení a dělení“ (Blažková, 2009, s. 14).
Mnozí autoři však poukazují na fakt, že „žádný jasně definovaný jev dyskalkulie neexistuje“. Každé dítě má svůj
vlastní soubor potíží s porozuměním, typů chyb, příčin, atd. (Simon, 2006, s. 159). K tomuto názoru se přiklání i
Zelinková (2009), která se domnívá, že neexistuje jediná celistvá matematická schopnost. Při řešení
matematických úloh se uplatňuje celá řada nejrůznějších faktorů. Dají se však přibližně rozdělit do 4 hlavních
kategorií: zpracování čísel, paměť pro čísla, matematické dovednosti a matematické uvažování (Vágnerová,
2009).
Smits (2013) definuje těchto oblastí více. Hovoří o matematické schopnosti jako o komplexní kombinaci
schopností: čtení a psaní čísel, pochopení vyjadřování čísel, počítání, schopnosti orientace na číselné ose,
pochopení specifického matematického jazyka, zvládání matematických postupů, paměť pro fakta a symboly,
logické myšlení, schopnost vyčíst matematické operace ze slovních úloh, schopnost převádět jednotky a
schopnosti vizuoprostorové orientace.
Novák (2000) jmenuje následující základní oblasti, kterými by dítě při zvládání elementárních matematických
úkolů mělo projít. Je to klasifikace (kategorizace, třídění) pochopení významu ekvivalence (rovnosti), dále je to
konzervace (při prostorových změnách se nezmění počet prvků), seriace (řazení podle různých kritérií),
reverzibilita (pochopení vratnosti matematických operací) a vlastní schopnost počítání (včetně pochopení faktu,
že poslední číslo označuje počet prvků).
V současnosti existují mnohé klasifikace matematických obtíží v rámci dyskalkulie (Košč, Geary, Blažková,
Smits, Černá), pravdou však zůstává zjištění, že se tyto obtíže prakticky projevují u všech dětí s poruchou či
snížením osvojování si matematických dovedností. Ne tedy pouze u dětí s diagnostikovanou specifickou
poruchou učení. Tento fakt koreluje s pojetím multifaktorové příčiny matematických obtíží, u níž se kombinují
mnohé příčiny endogenní i exogenní, což v konečném důsledku vytváří individuální symptomatický obraz
poruchy (Vitásková, 2005).
Mezi nejčastěji uváděné kategorie dyskalkulie patří verbální, praktognostická, lexická, grafická, operacionální a
ideognostická (Novák, 2000). Terminologie matematických obtíží není bohužel dosud v českém prostředí přesně
stanovena, hranice specifických obtíží se rovněž často překrývají. Kromě dyskalkulických kategorií „existuje“
však i dlouhá řada dalších kategorií nedyskalkulických – kalkulastenie, kalkulastenie sekundární, kalkulastenie
neurotická sekundární, pseudokalkulastenie, hypokalkulie, oligokalkulie, pseudodyskalkulie…
Autoři příspěvku považují množství těchto kategorií za zbytečné. Mnohé problémy, které se vyskytují v rámci
těchto, do jisté míry uměle vytvořených kategorií, se logicky manifestují v mnohem větší míře v jazykově
exponovanějších předmětech. Tj. dyslektická, grafická či lexická dyskalkulie ve výuce českého jazyka. Není
proto potřeba zahltit konkrétní dítě diagnózami (labelling), ale spíše diagnosticky označit a vymezit oblast, kde
se sledované problémy vyskytují nejmarkantněji.
Samotná diagnostika těchto obtíží by měla respektovat nejen výše uvedená fakta, ale také ve větší míře využívat
kombinaci kvantitativního edumetrického i kvalitativně verbálního přístupu. Simon (2006) jmenuje 5 podmínek,
které musí splňovat vhodná diagnostická metoda, přičemž považuje poslední bod za méně důležitý:
 Musí umět odhalit myšlenkové pochody dítěte
 Musí umět pružně přistupovat k předpokládaným silným a slabým stránkám dítěte
 Měla by poskytnout informaci, čím terapii u zkoumaného dítěte zahájit
 Neměla by působit jako obvyklý test
 Měla by umožnit svou standardizaci
Stanovení jasných diagnostických kritérií je přitom pro dyskalkulii nebo pro další přidružené poruchy
matematických schopností obtížné. Snaha o stanovení určité taxonomie se v této věci v ČR objevovala začátkem
90. let minulého století, ve stejné době však rovněž zesílila kritika tohoto vřazování do kategorií. V současné
době přetrvává v ČR názor, že odklad přidělení diagnózy není projevem neznalosti, ale zodpovědného
přistupování k dané problematice (Zelinková, 2009).
Nutno dodat, že situaci v této oblasti nezlepšil ani zvyšující se počet testů určených pro diagnostiku
matematických obtíží. Tyto testy jsou ve velké většině případů nepraktické z hlediska příliš dlouhého trvání a
komplikovaného vyhodnocování.
16
Metodologie výzkumného šetření
V kontextu těchto poznatků vznikl tedy iniciativou autorů Pavla Svobody a Heleny Červinkové jednoduchý
screeningový test Číselná tabulka, který měl do jisté míry eliminovat předchozí uvedené nedostatky.
První počátky využití Číselné tabulky lze datovat již do 80. let minulého století. Tehdy autor tohoto příspěvku
používal tuto pomůcku na základní škole ve Vojenské dětské ozdravovně ve Vidnavě jako oživení výuky
matematiky ve 2. – 6. třídě základní školy této ozdravovny. Pro úspěšné řešení tohoto úkolu bylo nezbytné
zapojit základní matematické operace (sčítání a odčítání), vizuoprostorové schopnosti a schopnost opakované
kombinace s čísly podle daného klíče. Nezanedbatelnou součástí četných strategií úspěšných řešení byla také
kreativita a schopnost si úkol logicky zjednodušit. V té době se však nejednalo o standardizovaný test, autor
však na základě získaných zkušeností navrhl své studentce na PdF UP v roce 2011 provedení této standardizace
a ověření „diagnostických schopností“ testu v rámci její diplomové práce. K tomu došlo v roce 2013. Výsledky
předčily očekávání obou řešitelů, a proto se oba autoři rozhodli také pro publikování podrobností týkajících se
jejich výzkumu.
Zadávání testového úkolu:
Probandi dostávali na papíře předkreslenou Číselnou tabulku o čtyřech sloupcích a čtyřech řádcích (bez šipek
znázorněných na obr. 1). Zadávaný úkol zněl:
„Doplň do této tabulky libovolná čísla tak, aby jejich součet ve sloupcích a v řádcích byl vždy 10.“ Vyšetřující
přitom tuto slovní instrukci doplnil ještě ukazováním příslušných směrů znázorněných na obrázku 1. Pokud bylo
dítě úspěšné, úkol byl ztížen instrukcí: „Zkus to tak, aby se čísla v řádcích a sloupcích neopakovala“. Po
úspěšném vyřešení i tohoto úkolu následovala poslední instrukce:“Zkus to udělat tak, aby součet 10 vycházel i
v diagonálách a přitom se stejná čísla nikde v řádcích, sloupcích a diagonálách neopakovala“. Dítěti bylo
ukázáno, co jsou to sloupce, řádky a diagonály. Toto slovo jsme podle potřeby nahrazovali slovem kříž.
Červinková realizovala v prosinci 2011 s testem Číselná tabulka předvýzkum na základní škole, na jehož základě
bylo především zjištěno:
 Děti potřebují různou míru slovní podpory při řešení testu Číselná tabulka
 Je nezbytné dítěti přesně ukázat, kde je sloupec, řádek a diagonála
 Je potřeba dodržovat přesně posloupnost a znění instrukcí podávaných k vyřešení úkolu
 Není potřeba měřit čas
 Testování je nutné provádět jednotlivě
Vlastní výzkum probíhal následně ve dvou etapách. V první etapě byli testováni žáci II. – VII. třídy na základní
škole X v únoru 2012 (Jednalo se o školu ve městě s přibližně 13 000 obyvateli v Olomouckém kraji.). O měsíc
později bylo toto testování ve druhé etapě na této škole dokončeno a autorka realizovala i testování na škole Y
(Tato škola byla situována v patnáctitisícovém městě ve Středočeském kraji). Ve druhé etapě byli testováni žáci
III. a IV. třídy.
V první etapě bylo testováno celkem 52 žáků (z toho 21 chlapců a 31 dívek), ve druhé etapě bylo testováno
celkem 58 dětí (21 chlapců a 37 dívek). Celkově se tedy výzkumného šetření zúčastnilo 92 dětí, z toho 34
chlapců a 58 dívek. Rozvržení testovaných dětí vzhledem k jejich věku (v relaci s třídou, kterou v době testování
navštěvovaly) uvádí následující graf č. 1.
17
Graf č. 1
Autoři dále, na základě logické analýzy dat a získaných zkušeností vyčlenili pro další snímání dat věkovou
skupinu 9 – 10 letých dětí, což odpovídá přibližně dětem, které navštěvují III. nebo IV. ročník základní školy.
Žáci II. ročníku potřebovali při řešení Číselné tabulky většinou značnou míru dopomoci, zatímco žáci
navštěvující V. ročník a vyšší již tento úkol řešili víceméně samostatně. Zdálo se tedy, že Číselná tabulka bude
nejvíce využitelná ve III. a IV. ročníku ZŠ.
Hlavním úkolem bylo ověřit testovací schopnost Číselné tabulky. V případě ověření tohoto předpokladu pak
bylo dalším záměrem autorů vymezit časová období (věk testovaných dětí), kde tato metoda poskytuje
nejpřesnější výsledky. Autoři vypracovali dále následující kritéria hodnocení výsledků testovaných dětí:
Hodnocení A) – žák nedokáže samostatně vypracovat úkol, potřebuje výraznou dopomoc, např. s jedním řádkem
a jedním sloupečkem
Hodnocení B) – žák nedokáže samostatně vypracovat úkol, potřebuje dopomoc, např. praktické popsání toho, co
se po něm žádá, dopomoc není tak výrazná jako při hodnocení A
Hodnocení C) – žák dokáže samostatně vypracovat úkol
Hodnocení D) – žák řešil a vyřešil samostatně a úspěšně 1. doplňující úkol: „ Doplň do této tabulky libovolná
čísla tak, aby jejich součet v řádcích a sloupcích byl deset, ale aby se stejná čísla neopakovala ani v řádcích ani
ve sloupcích“.
Hodnocení E) - žák řešil a vyřešil samostatně a úspěšně i 2. doplňující úkol: „ Doplň do této tabulky libovolná
čísla tak, aby jejich součet v řádcích, sloupcích i obou diagonálách byl deset, ale aby se stejná čísla neopakovala
ani v řádcích, ani ve sloupcích a ani v diagonálách“.
V některých hraničních případech byly výkony žáků hodnoceny mezistupněm, tj. hodnocením A-B, B-C. C-D,
D-E.
Získané výsledky dále autoři porovnali se známkami z matematiky (M) na vysvědčení a použili přitom postup
aplikovaný u Znaménkového testu, který se využívá u ordinálních dat nebo u dat, která nevykazují standardní
Gaussovo rozdělení. Očekávaným znaménkem + byla označena shoda známky z matematiky na vysvědčení se
stanoveným pásmem úspěšnosti v testu Číselná tabulka.
Znaménková povaha školního prospěchu (pololetní vysvědčení)

Žákovi, který dostal na vysvědčení z M známku 1, bude přiděleno znaménko +
 Žákovi, který dostal na vysvědčení z M známku 2 a horší bude přiděleno znaménko –
Znaménková povaha výsledku diagnostiky pomocí Číselné tabulky
 Žákovi, který byl hodnocen úrovní C, C-D, D, D-E, E bylo přiznáno znaménko +
 Žákovi, který byl hodnocen úrovní A, A-B, B, B-C bylo přiznáno znaménko V kontextu vyhodnocení podle Znaménkového testu pak bylo žákům přiděleno finální hodnocení + nebo – podle
toho, zda jejich výsledky na vysvědčení i v testu byly souhlasné (znaménko +) či nesouhlasné (znaménko -)
V následující etapě byly výsledky získané pomocí testu Číselná tabulka ještě poměřeny pomocí Spearmanova
koeficientu pořadové korelace. Autoři se v tomto případě rozhodli využít nikoli známek na vysvědčení, ale
18
výsledků čtvrtletního testu z matematiky, neboť hodnocení zde mělo širší variační šíři než známky na
vysvědčení ( 0 – 12 bodů). Poměřoval se shodný soubor dětí jako v prvním případě.
H₁₍a₎: Výsledky testu Číselná tabulka budou u sledovaných dětí v porovnání s jejich známkami na vysvědčení
z matematiky významně shodné.
V případě využití Spearmanova koeficientu pořadové korelace autoři ověřovali platnost následující
modifikované alternativní hypotézy.
H₂₍a₎: Výsledky testu Číselná tabulka budou u sledovaných dětí v porovnání s výsledky jejich čtvrtletní práce
z matematiky ve významné korelaci.
Výsledky výzkumného šetření
Hypotéza H₁₍a₎ byla ověřována pomocí Znaménkového testu nejen celkově u všech dětí, nýbrž také v kontextu
zaměřeném na jejich školní věk.
Děti třetího ročníku (N = 31) dosáhly celkem 24 x shody při porovnávání známek na vysvědčení a výsledku testu
Číselná tabulka. V 7 případech shoda nenastala. Tj. H₁₍a₎ byla v tomto případě potvrzena.
Děti čtvrtého ročníku (N = 27) dosáhly celkem 19 x shody a celkem 8 x neshody. Tj. H₁₍a₎ nebyla v tomto
případě potvrzena.
Při poměření souhrnného výsledku dětí obou těchto tříd (N = 58), 43 x shoda, 15 x neshoda byla platnost H₁₍a₎
potvrzena.
Korelace získaná na základě poměření pomocí Spearmanova koeficientu pořadové korelace vykázala hodnotu
0,703. Tato hodnota potvrzuje existenci vysoké závislosti obou pořadí, tedy výsledků získaných z testu Číselná
tabulka a výsledků čtvrtletního testu z matematiky.
Závěry výzkumného šetření
Hypotéza H₁₍a₎: „Výsledky testu Číselná tabulka budou u sledovaných dětí v porovnání s jejich známkami
na vysvědčení z matematiky významně shodné“ byla potvrzena.
Z výsledků výzkumného šetření lze vyvodit:




číselná tabulka reflektuje úroveň v matematice vzhledem k chronologickému věku a třídě, kterou daný
žák navštěvuje,
čím vyšší ročník, tím vyšší míra samostatnosti a tím vyšší hodnocení pomocí číselné tabulky,
diagnostika číselnou tabulkou je nejvhodnější u žáků III. a IV. tříd,
diagnostika číselnou tabulkou je nejpříhodnější u žáků s věkem 9 let.
Literatura:
BLAŽKOVÁ, R. Dyskalkulie a další specifické poruchy učení v matematice. 1. vyd. Brno: Masarykova
univerzita v Brně, 2009, 108 s. ISBN 978-80-210-5047-1
NOVÁK, J. Dyskalkulie:metodika rozvíjení základních početních dovedností s přílohou Pracovní listy. 2. vyd.
Havlíčkův Brod: Tobiáš, 2000, 43 s. ISBN 80-85808-82-X
SIMON, H. Dyskalkulie: Jak pomáhat dětem, které mají potíže. 1. vyd. Praha: Portál, 2006, 168 s. ISBN 807367-104-2
SMITS, I. Learning disabilities: Mathematics, Learning unit Dyscalculia, Department of Speech Language
Therapy and Psychology. Thomas More, Antwerpen, Belgium, English Programme 2012-2013
VÁGNEROVÁ, M. Specifické poruchy učení. SVOBODA, M., KREJČÍŘOVÁ, D., VÁGNEROVÁ, M.
Psychodiagnostika dětí a dospívajících. 2. vyd. Praha: Portál, 2009, s. 631-663. ISBN 978-80-7367-566-0
19
VITÁSKOVÁ, K. Narušení grafické formy řeči. VITÁSKOVÁ, K., PEUTELSCHMIEDOVÁ, A., Logopedie. 1.
vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, s. 53-67. ISBN 80-244-1088-5
ZELINKOVÁ, O.Poruchy učení: dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie, dyspraxie, ADHD,11. vyd.
Praha: Portál, 2009, 263 s. ISBN 978-80-7367-514-1
20
KOMPARACE KALKULIE U PŘÍPADOVÝCH STUDIÍ PACIENTŮ PO
CÉVNÍ MOZKOVÉ PŘÍHODĚ
THE COMPARISON OF ARITHMETIC FACT RETRIEVAL AT CASE
STUDIES OF PATIENTS AFTER STROKE
Helena ČERVINKOVÁ
Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Žižkovo nám. 5,
Olomouc, Česká republika
[email protected]
Odborný léčebný ústav neurologicko-geriatrický Moravský Beroun, příspěvková organizace, Masarykova 412,
Moravský Beroun, Česká republika
Abstrakt: Tématem příspěvku je problematika kalkulie u pacientů po cévní mozkové příhodě. Cévní mozková
příhoda je postižení mozkové tkáně vyvolané nedostatečným přísunem krve (ischemie) nebo prasknutím cévy a
krvácením (hemoragie). Cévní mozkové příhody jsou nejčastější příčinou afázií. Akalkulie je přítomna asi u dvou
třetin pacientů s afázií a má následný negativní dopad na každodenní život. Autorka zpracovala čtyři případové
studie a porovnala schopnost kalkulie pacientů s různými poruchami fatických funkcí po prodělané cévní
mozkové příhodě, kteří se léčí v Odborném léčebném ústavu neurologicko-geriatrickém v Moravském Berouně.
Schopnost počítat byla komparována pomocí dvou subtestů a jedné modifikace subtestu zaměřujících se na
hodnocení kalkulie afatických pacientů. U jedné pacientky byla zjištěna akalkulie, u 2 pacientů se objevily chyby
v subtestech a výkon jednoho pacienta byl zcela intaktní.
Abstract: The topic of article is issue of arithmetic fact retrieval in patients after stroke. The stroke is brain
damage caused by lack of the blood flow (ischemia) or rupture of blood vessels and bleeding (hemorrhage). The
stroke is the most frequent cause of aphasia. Acalculia is present in approximately two thirds of aphasia
patients. The acalculia has a negative impact on daily life. The author prepared case studies and compared the
arithmetic fact retrieval patients with various disorders of phatic functions after a stroke who were treated in
specialized medical institution neuro-geriatric in the Moravský Beroun. The ability to calculate was compared
using the two subtests and a modification of one subtest focusing on evaluation aritmetic fact retrieval aphasic
patiens. In one patient was found acalculia, in two patiens was appeared errors in the subtests and the
performance in one patient was completely intact.
Klíčová slova: afázie; cévní mozková příhoda; kalkulie; akalkulie; screeningová zkouška afázií (AST)
Keywords: aphasia; stroke; arithmetic fact retrieval; acalculia; aphasia screening test (AST)
1 Úvod
Hlavním záměrem příspěvku je upozornit na problematiku akalkulií u pacientů po cévní mozkové příhodě.
Cílem příspěvku je zhodnotit schopnost kalkulie u pacientů po cévní mozkové příhodě. Schopnost počítat a řešit
jednoduché kalkulace je nezbytná pro každodenní život. Během dne provádíme kalkulace např. při manipulaci
s penězi, porovnávání cen, při práci s telefonními čísly, časovými rozvrhy a jízdními řády.
2. Teoretické zakotvení výzkumu
Afázie je dle Cséfalvaye (2007, s. 15) „získaná porucha produkce a porozumění řeči, která vzniká při ložiskovém
poškození mozku. Odlišujeme různé stupně afázie, rozhodujícím faktorem míry afázie je rozsah a lokalizace léze
mozku. Nejzávažnější afázie vznikají u rozsáhlých lézí zasahující fronto-temporo-parietální oblasti mozku,
21
nejčastěji při okluzi anebo stenóze arteria cerebri media. Afázie vznikají při ložiskových poškozeních mozku,
především v kortikální oblasti.“
Košťálová (2014) uvádí, že afázie vzniká jako důsledek různých neurologických onemocnění, jejich nejčastější
příčinou jsou cévní mozkové příhody, kdy asi třetina pacientů je postižena jazykovou poruchou.
Nejčastějšími příčinami vzniku afázie dle Klenkové (2006) jsou:
- cévní mozkové příhody, a to jak ischemie (snížení prokrvení), tak hemoragie (krvácení),
- úrazy mozku (komoce, kontuze, komprese),
- mozkové nádory,
- encefalitidy a meningoencefalitidy (záněty mozku a mozkových plen),
- intoxikace centrální nervové soustavy,
- degenerativní onemocnění centrální nervové soustavy.
Na základě uvedených příčin dochází k lézi s následným narušením komunikační schopnosti.
Cévní onemocnění mozku vzniká nejčastěji u osob ve věku 60-75 let, i když je zachycen trvalý trend přesunu do
mladších věkových kategorií (Neubauer, 2007)
Afázie je dle Neubauera, 2007, s. 19 „porucha užití individuálního jazykového systému – vícefaktorová snížená
schopnost dekódovat nebo používat smysluplné lingvistické části, tedy slova a větší syntaktické celky.“
Afázii řadíme do souboru vyšších kortikálních poruch (kam spadají i kognitivní funkce), k němuž řadíme také
agnozie, apraxie, akalkulie, agrafie, alexie, poruchy pravo-levé orientace, poruchy orientace v prostoru atd.
(Čecháčková, 2003).
Kalkulie zahrnuje velké množství duševních procesů (posuzování menšího a většího množství, částí a celku,
nahrazování číselnými symboly, s nimiž se manipuluje za pomoci speciální syntaxe, a s prostorovými pojmy.
Počtářská dovednost je značně závislá na vzdělání. (Kulišťák, 2011)
„Akalkulie je úplná nebo částečná neschopnost zvládat jednoduché početní dovednosti, ačkoliv dříve byly
rozvinuty přiměřeně. Zpravidla důsledky postlezionálního, v pozdějším věku vzniklém traumatu.“ (Novák, 2004,
s. 28)
Akalkulii řadíme dle MKN-10 do kategorie (R00 – R99) Příznaky, znaky a abnormální klinické a laboratorní
nálezy nezařazené jinde, úžeji do kategorie Příznaky a znaky týkající se řeči a hlasu (R47-R49). Přísluší ji kód R
48.8 pro Jiné a neurčené znakové poruchy.
Co se týče pohledu na vztah mozku, čísel a číselných operací, se dle Koukolíka (2002) podílí dvě oblasti mozku
na přesném počítání a řešení matematických problémů. První oblastí je dolní část levého čelního laloku, jenž
zpracovává slovně kódované numerická fakta, která je možné využít k přesným výpočtům. Druhou oblastí je
kůra v s. intraparietalis se podílí na matematických operacích, které závisí na vizuospaciální reprezentaci čísel.
Akalkulii lze dělit podle Nováka (resp. Košče) (in Vitásková, Peutelschmiedová, 2005) na:



akalkulii praktognostickou – projevuje se obtížemi v manipulaci s konkrétními předměty či symboly
(číslicemi, operačními znaménky, geometrickými tvary), jsou narušeny základní matematické představy
ovlivňující schopnosti kategorizace, seriace, komparace apod.
akalkulii verbální – porucha schopnosti verbálně označit množství a počet předmětů či pojmenovat
matematický úkon
akalkulii grafickou – narušená schopnost psát číslice či operační znaky, neschopnost kreslit geometrické
tvary či písemně počítat číslice napsané pod sebou
22

akalkulii operační – obtíže ve formě záměny desítek a jednotek při sčítání, záměn čitatele a
jmenovatele, či narušená schopnost provádět základní aritmetické operace (sčítání, odčítání apod.)
 akalkulii ideognostickou – porucha chápání matematických pojmů a vztahů mezi nimi či neschopnost
převést slovní úlohy do početních operací.
Hodnocení kalkulie bývá mimo jiné zařazeno jako subtest v testech diagnostikujících afázii. Hodnocení kalkulie
je zařazeno do „Pražského afaziologického vyšetření - PAV“ od Budínové-Smělé a Mimrové, které v roce 1997
publikovala jako Vyšetření fatických funkcí Mimrová. Jedná se o subtest číslo 8, který hodnotí ústní počítání –
numeraci, početní vztahy a početní úkony a subtest číslo 9, který diagnostikuje písemné počítání – numeraci,
početní vztahy, početní úkony. Vyšetření počítání zahrnuje Neurologické vyšetření u lůžka pacienta (tzv. bedside
verze) dle H. Kirschner, které uvádí Love, Webb, 2009. Hodnocení počítání najdeme také ve Screeningové
zkoušce afázií autorů M. Preisse, J. Preisse, Neubauera, Preissové a Tilšerové.
3 Metodologie a popis výzkumného souboru
Výzkum byl realizován pomocí 4 případových studií pacientů s různým stupněm afázie. Autorka hodnotila
schopnost kalkulie u pacientů prostřednictvím subtestu počítání Screeningové zkoušky afázií (AST) – úkol číslo
25 a 26 viz Obr. 1 (dále v textu bude test označován pod písmenem A), dále pomocí části počítání u
Neurologického vyšetření u lůžka viz Obr. 2 (dále v textu jako test B) a modifikací části počítání dle Vyšetření
fatických funkcí od Mimrové a Budínové-Smělé viz Obr. 4 a 5 (dále v textu jako test C). Počítání u Vyšetření
fatických funkcí odpovídá subtest číslo 8 (počítání ústní) a subtest číslo 9 (počítání písemné) viz Obr. 3. Oba
subtesty se skládají ze stejných částí: odhad množství do pěti, vztah číslice k předmětu, sčítání a odečítání do 10,
základní mechanické řady, násobilka a základní početní výkony. Výsledky vyšetření pacientů byly kvalitativně
porovnány. Všichni pacienti souhlasili se zpracováním případových studií a jejich prezentací.
Obr. 1: Úkoly testu AST hodnotící kalkulii
Obr. 2: Úkol hodnotící kalkulii Neurologického vyšetření u lůžka
23
Obr. 3: Vyšetření fatických funkcí
Obrázek 4: Modifikace subtestu počítání Vyšetření fatických funkcí - 1. část
24
Obr. 5: Modifikace subtestu počítání Vyšetření fatických funkcí - 2. část
4. 1 Případová studie – pan J.
Pacient pan J. (narozen 1935) prodělal ischemickou cévní mozkovou příhodu 12. 10. 2013 v povodí arteria
cerebri media vlevo. Objevila se také těžká pravostranná hemiparéza, fatická porucha a pseudobulbární syndrom.
Z neurologického oddělení JIP byl pacient přeložen do Odborného léčebného ústavu neurologicko-geriatrického
Moravský Beroun. Autorka měla pacienta v péči od 12. 11. 2013 do 12. 2. 2014. Pacient byl vyšetřen testem
MAST: index produkce 12/50, index percepce 34/50. Celkový jazykový index 46/100. Pacientovi byla
diagnostikována Wernickeova afázie. Mluvní projev pacienta byl nesrozumitelný, převažují neologismy. Jako
neologismy jsou označovány slovní bezesmyslné tvary či novotvary (Neubauer, 2007). V mluvní produkci se
objevovaly také fonemické parafázie. V případě fonemických parafázií může afatik říct slovo „nemocnice“
namísto „nemocnice“ (Cséfalvay in Kerekrétiová, 2009). 10. 2. 2014 byl pacient kontrolně diagnostikován
testem MAST: index produkce 28/50, index percepce 48/50. Celkový jazykový index 76/100. Pacientův mluvní
projev je plynulý, porozumění řeči není narušeno. Pacient je schopen zopakovat jednotlivá slova, věty však
nedokáže. Ja narušeno pojmenování.
V únoru 2014 byla hodnocena u pana J. kalkulie pomocí AST viz Obr. 6 - 9:
25
Obr. 6: Výkon pacienta pana J. u testu A
Obr. 7: Výkon pacienta pana J. u testu C – 2. část
26
Obr. 8. Výkon pacienta pana J. v testu C – 2. část
Obrázek 9: Výkon pacienta pana J. v testu B
27
Závěr: Pacient pan J. odhadne množství do 5, umí přiřadit číslici k příslušnému počtu, zvládne sčítání a odečítání
do 10 i základní mechanické řady. Pacient vypočítá příklady na základní početní výkony. V testech neudělal ani
jednu chybu. Schopnost kalkulie pacienta pana J. je bez potíží.
4. 2 Případová studie - pan A.
Pacient pan A. (ročník 1930) dostal ischemickou cévní mozkovou příhodu 24. 12. 2013 v povodí arteria cerebri
media 1. vlevo. Pacient byl hospitalizován. Z vyšetření je patrna léze nervu VII a XII vpravo, pravostranná
hemianopsie, pravostranná hemiplegie a klinicky odeznělá expresivní afázie. Dne 9. 1. 2014 byl pacient
hospitalizován v Odborném léčebném ústavu neurologicko-geriatrickém v Moravském Berouně. Pacient byl
vyšetřen testem MAST 13. 1. 2014: index produkce 45/50, index percepce 48/50. Celkový jazykový index byl
93/100. Pacient netrpí fatickou poruchou, avšak přetrvává pravostranná hemiplegie. Pacient je pravák, kvůli
pravostranné hemiplegii píše levou rukou.
Vyšetření kalkulie z února 2014 viz Obr. 10 - 13:
Obr. 10: Výkon pacienta pana A. v testu A
Obr. 11: Výkon pacienta v testu C – 1. část
28
Obr. 12: Výkon pacienta pana A. v testu C – 2. část
Obr. 13: Výkon pacienta A. v testu B
Závěr: Pacient pan A. zvládl: odhad množství do pěti, vztah číslice k předmětu, sčítání a odčítání do 10, základní
mechanické řady a násobilku. Avšak chyboval ve druhé části testu C v základních početních úkonech, konkrétně
v části zaměřující se na odčítání, násobení a dělení. Pacient chápe podstatu početních úkonů, objevily se
numerické chyby. Ve dvou případech (60:5 a 8* 9) se výsledek lišil jen o 1 jednotku.
4. 3 Případová studie – paní Š.
Pacientka paní Š (ročník 1946) onemocněla ischemickou cévní mozkovou příhodou 30. 11. 2013. Léze se
nacházela v povodí arteria cerebri media vlevo. Pacientka trpěla globální fatickou poruchou, inkompletním
Horner syndromem vlevo, pravostrannou velmi těžkou hemiparézou. Pacientka měla centrální lézi nervu VII 1.
29
vpravo. Paní Š byla vyšetřena 16. 12. 2014. Test MAST potvrdil globální fatickou poruchu: Index produkce
0/50, index percepce 14/50. Celkový jazykový index 14/50. Pacientčin mluvní projev se redukuje na slovní
trosky: kolokolo, lalala, ježišmarjá a no. Pacientka není schopna pojmenování, opakování, psaní. Rozumění řeči
je částečné. V únoru 2014 byla pacientce vyšetřena kalkulie.
Pacientka byla pouze schopna ukázat pomocí prstů počet 4 a 5 teček, více úloh už nezvládla.
Závěr: U pacientky je přítomna akalkulie.
4. 4 Případová studie – paní Č.
Pacientka paní Č (ročník 1948) prodělala cévní mozkovou příhodu 11. 10. 2013. Uzavřela se jí arteria cerebri 1
vlevo do etáže C6 do úrovně oční tepny, dále arteria cerebri media vlevo na rozhraní úseku M1/2. Pacientka
byla diagnostikována 31. 10.2013 testem MAST: Index produkce 11/50, index percepce 26/50. Celkový
jazykový index 37/100. Brocova afázie. Pacientčin mluvní projev byl nonfluentní, opakování a pojmenování
bylo narušeno. V mluvní produkci se objevovaly neologismy, perseverace. Mluvní produkce byla více zasažena
než porozumění. Byla přítomna alexie i agrafie. Dne 28. 1. Bylo provedeno kontrolní vyšetření testem MAST:
Index produkce 33/50, index percepce 48/50. Celkový jazykový index byl 81/100. Pacientčin mluvní projev je
plynulý s občasnými anomickými pauzami, s fonemickými parafáziemi; rozumění řeči není narušeno. Pacientka
dokáže zopakovat izolovaná slova, věty však již nedokáže. Paní Č. je pravačka, nyní píše levou rukou.
V únoru 2014 autorka realizovala vyšetření kalkulie viz Obr. 14 - 17:
Obr. 14: Výkon pacientky paní Č. v testu A
Obr. 15: Výkon pacientky paní Č. v testu B
30
Obr. 16: Výkon pacientky paní Č. v testu C 1. část
Obr. 17: Výkon pacientky paní Č. v testu C – 2. část
Závěr: Pacientka paní Č. zvládla test A, B. U testu C se objevily chyby v části násobení v úloze základní početní
úkony. Pacientka chápe podstatu násobení.
31
5 Souhrnné výsledky, závěry a diskuse
Pan J. je bez poruchy kalkulie, u pacientů pana A. a paní Č. se objevují chyby v testu C v části základní početní
úkony. Domnívám se, že se zde nejedná o poruchu kalkulie, protože oba pacienti chápou podstaty základních
početních úkonů. Pacientka paní Š. trpí akalkulií.
Narušení schopnosti kalkulie pacient pocítí při každodenních aktivitách. Narušená schopnost kalkulie se
objevuje relativně často u pacientů po cévní mozkové příhodě. Akalkulii by měla být věnována dostatečná
pozornost při diagnostice a následné terapii. Pacienti byli testováni jednorázově, proto mohly být výsledky testů
ovlivněny aktuálním stavem pacienta.
6 Použitá literatura
CSÉFALVAY, Zsolt. Terapie afázie : teorie a případové studie. Vyd. 1. Praha : Portál, 2007. 175 s. ISBN
9788073673161.
ČECHÁČKOVÁ, Miloslava. Získané organické poruchy řečové komunikace: Afázie. ŠKODOVÁ, Eva.
Klinická logopedie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, s. 143-175. ISBN 8071785466.
Fakultní nemocnice Brno: Neurologická klinika. KOŠŤÁLOVÁ, Milena. Screening afázie: MASTcz: MASTcz:
česká verze The Mississippi Aphasia Screening Test (MAST) [online]. 2014 [cit. 2014-05-16]. Dostupné z:
http://www.fnbrno.cz/nemocnice-bohunice/neurologicka-klinika/screening-afazie-mastcz/t3305
KEREKRÉTIOVÁ, Aurélia. Základy logopédie. 1. vyd. Bratislava : Univerzita Komenského, 2009. 343 s. ISBN
9788022325745.
KLENKOVÁ, Jiřina. Logopedie : narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická
intervence v ČR, příklady z praxe. Vyd. 1. Praha : Grada, 2006. 224 s. Pedagogika. ISBN 80-247-1110-9.
KOUKOLÍK, František. Lidský mozek : funkční systémy, norma a poruchy. 2., aktualiz. a rozš. vyd. Praha :
Portál, 2002. 451 s. ISBN 8071786322
KULIŠŤÁK, Petr. Neuropsychologie. Vyd. 1. Praha : Portál, 2003. 327 s., xvi s. obr. příl. ISBN 80-7178-554-7.
KULIŠŤÁK P., LEHEČKOVÁ H., MIMROVÁ M.,NEBUDOVÁ J. Afázie.Praha: Triton; 1997. ISBN 80-2170377-6
LOVE, Russell J. - WEBB, Wanda G. Mozek a řeč : neurologie nejen pro logopedy. Vyd. 1. Praha : Portál,
2009. 372 s. ISBN 978-80-7367-464-9.
NEUBAUER, Karel. Diagnostika a terapie poruch komunikace. Praha: Asociace klinických logopedů České
republiky, 1999, II., č. 2. ISSN 12121058.
NEUBAUER, Karel. Neurogenní poruchy komunikace u dospělých. Vyd. 1. Praha : Portál, 2007. 227 s., [16] s.
obr. příl. ISBN 9788073671594.
NOVÁK, Josef. Dyskalkulie : metodika rozvíjení základních početních dovedností. 3. zcela přeprac. vyd.
Havlíčkův Brod : Tobiáš, 2004. 125 s. ISBN 8073110296.
Světová zdravotnická organizace. Mezinárodní klasifikace nemocí : abecední seznam : mezinárodní statistická
klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů ve znění desáté decennální revize. Vyd. 1. Praha :
Grada Publishing, 1999. 741 s. ISBN 8071697877.
VITÁSKOVÁ, Kateřina - PEUTELSCHMIEDOVÁ, Alžběta. Logopedie. 1. vyd. Olomouc : Univerzita
Palackého, 2005. 182 s. ISBN 8024410885.
32
INKLUZÍVNE/INTEGROVANÉ VZDELÁVANIE ŽIAKOV SO
SLUCHOVÝM POSTIHNUTÍM V BEŽNÝCH ZÁKLADNÝCH
ŠKOLÁCH
INCLUSIVE/INTEGRATIVE EDUCATION OF STUDENTS WITH
HEARING IMPAIRMENTS IN MAINSTREAM PRIMARY SCHOOLS
Monika DEBNÁROVÁ GRZNÁROVÁ
Univerzita Komenského, Pedagogická fakulta, Katedra špeciálnej pedagogiky, Račianska 59, 813 34 Bratislava,
Slovenská republika, [email protected]
Abstrakt: Príspevok sa venuje problematike inkluzívneho/integrovaného vzdelávania žiakov so sluchovým
postihnutím v slovenských podmienkach. Interpretuje výsledky výskumu, ktorého cieľom bolo zmapovať aktuálnu
situáciu inkluzívneho/integrovaného vzdelávania žiakov so sluchovým postihnutím. Oblasti, na ktoré sme sa vo
výskume zameriavali boli: charakteristika žiaka so sluchovým postihnutím, materiálne a personálne
zabezpečenie inkluzívneho/integrovaného vzdelávania, postavenie žiaka so sluchovým postihnutím v triednom
kolektíve, názory učiteľov na inklúziu žiakov so sluchovým postihnutím, edukačné metódy využívané pri
vzdelávaní žiaka so sluchovým postihnutím atď. Výskumnou metódou bol dotazník vlastnej konštrukcie. Na
základe výsledkov môžeme zhodnotiť súčasný stav inkluzívneho vzdelávania žiakov so sluchovým postihnutím.
Abstract: This paper considers the issue of inclusive / integrated education of students with hearing impairments
in Slovak conditions. Interprets the results of the research, which aimed to map the current situation of
inclusive/integrated education of children with hearing impairments. Areas on which we focus in the research
were: characteristics of a student with hearing impairments, physical and staffing inclusive / integrated
education, the position of the pupil with hearing disabilities in the class group, the views of teachers on the
inclusion of students with hearing impairments, educational methods used in the training of student with hearing
disabilities, etc.. Research method was a questionnaire of our own design. Based on the results, we can assess
the current state of inclusive education of students with hearing impairments.
Klíčová slova: inklúzia, integrácia, inkluzívne vzdelávanie, žiak so sluchovým postihnutím
Keywords: inclusion, integration, inclusive education, pupil with hearing impairments
Úvod
Aktuálny trend inklúzie vo vzdelávaní detí a žiakov so špeciálnymi výchovno-vzdelávacími potrebami môžeme
sledovať nielen v zahraničí, ale aj na Slovensku. U nás však zatiaľ môžeme hovoriť len o začínajúcom
inkluzívnom procese a práve prebiehajúcej integrácii. Tu narážame na terminologické nezrovnalosti v pojmoch
integrácia a inklúzia. Slovenská legislatíva a školský zákon používa pojem integrácia (začlenenie), napriek tomu,
že v odbornej literatúre prevláda termín inklúzia. Rovnako v medzinárodných dokumentoch, podpisom ktorých
sa naša krajina zaviazala k inklúzii a ktorá by mala byť cieľom vzdelávania detí a žiakov s postihnutím alebo
narušením. V príspevku budeme používať tieto dva termíny ako ekvivalenty kvôli práve prebiehajúcej
transformácii školstva z integrácie na inklúziu. Cieľom nášho záujmu sú žiaci so sluchovým postihnutím
vzdelávaní v bežných základných školách nakoľko z ich postihnutia vyplývajú určité špecifiká pre edukačný
33
proces. Cieľom nášho výskumu bolo zistiť aktuálny stav inkluzívneho/integrovaného vzdelávania žiakov so
sluchovým postihnutím na Slovensku.
Teoretický koncept skúmanej problematiky
Podľa Tarcsiovej (2010), Učňa (2001) zjednodušene oba termíny integrácia a inklúzia znamenajú spoločné
vzdelávanie žiakov s postihnutím a intaktných. Vysvetlenie pojmov ponúka Vančová (2008, s. 10): „Kým
integrácia sa poníma ako koncept, kedy sa má jednotlivec s postihnutím plne prispôsobiť, včleniť do
existujúceho prostredia (nastaveného pre majoritnú intaktnú populáciu) bez jeho úprav, inklúzia znamená
koncept, kedy sa majoritná aj minoritná komunita budú prispôsobovať navzájom a upravovať životné prostredie
v najširšom zmysle slova tak, aby vyhovovalo obom komunitám.“ Veľmi zjednodušene by sa dalo povedať, že
integrácia vyžaduje väčšie prispôsobenie sa žiaka škole, zatiaľ čo inklúzia sa snaží prispôsobiť školské prostredie
žiakom. Halinen, Järvinen (2008) poukazujú na fakt, že v súčasnom ponímaní môžeme sledovať nárast záujmu o
všetkých žiakov a ich úspešné vzdelávanie, teda nielen žiakov s postihnutím alebo znevýhodnením. Diskusia s
riešením otázky či je totálna inklúzia, teda úsilie aby sa všetky deti včlenili po celý deň do bežných tried, pre deti
prospešná, súvisí aj s časovým výhľadom realizácie inkluzívneho procesu. Keďže samotný proces segregácie
prebiehal viac ako dve storočia nemožno očakávať, že inkluzívny proces vo vzdelávaní sa vyrieši v priebehu
desiatich rokov (Vančová, 2008). Mühlpachr (2009) tvrdí, že inkluzívna pedagogika nie je postavená na
heterogénnosti a skupinovej harmónii. Je nutný diferencovaný prístup rešpektujúci rozdiely medzi ľuďmi,
rešpektujúci nezameniteľnosť indivídua. Skutočnosť najlepšie vystihujú pojmy rovnosť a diferenciácia.
V prípade žiakov so sluchovým postihnutím, ktorých počet je podľa Schmidtovej (2010) v populácii školou
povinných detí približne 0,05% nepočujúcich a 4-6% nedoslýchavých, má integrácia/inklúzia určité špecifiká.
Kent (2003) uvádza, že deti so sluchovým postihnutím sú ohrozené vylúčením a radom nepriaznivých dôsledkov
vrátane slabého akademického úspechu, oneskoreným kognitívnym a sociálnym vývinom a psychickými
poruchami. Schmidtová (2010) uvádza u žiakov so sluchovým postihnutím problémy s čítaním, písaním a s
matematikou. Potměšil (2007) považuje školské prostredie v živote človeka so sluchovým postihnutím za
najdôležitejšie z hľadiska jeho socializácie. Deti so sluchovým postihnutím, ktoré boli zaradené do integrácie,
navštevujú bežné školy, majú možnosť sa zúčastniť rodinného života a tráviť svoj čas v obvyklých
podmienkach.
Podľa Leonhardt (2001) je hlavnou úlohou integrácie žiakov so sluchovým postihnutím z organizačného a
didaktického hľadiska rozvíjať sluchové a odzeracie schopnosti žiakov. Je to dôležité, lebo žiakom sa uľahčí
účasť na integrovanej výučbe a znižuje sa ich psychická a fyzická záťaž. Schmidtová (2012) uvádza, že
inkluzívna pedagogika predpokladá vytvoriť pre sluchovo postihnutých koncepciu inkluzívneho vzdelávania, s
dôrazom na analýzu a špecifikácie aktuálneho stavu a potreby všetkých zúčastnených vo vzdelávaní. Dôvody pre
neodporučenie integrácie môžu byť nízke predpoklady na osvojenie si orálnej reči, slabšia úroveň intelektových
schopností, poruchy pozornosti, nevybudovanie základov reči do zaškolenia a pod. Konečné rozhodnutie je vždy
na rodičovi (Zborteková, 2004). Tarcsiová (2005) uvádza, že dôvody pre zaradenie žiakov so sluchovým
postihnutím do bežných škôl zo strany rodičov sú neochota zaradiť svoje dieťa do internátneho zariadenia, snaha
naučiť deti žiť v prostredí počujúcich, pretože to je prostredie, ktoré je prirodzené a môže im uľahčiť ich
neskoršie pracovné a spoločenské uplatnenie. Pre výber základnej školy je ďalej dôležitý rovnako vek, kedy bolo
u dieťaťa diagnostikované sluchové postihnutie a pridelené slúchadlo, ktoré umožnilo nepremeškať
najvhodnejšiu dobu pre rozvíjanie reči. Ďalej sa sledujú komunikačné schopnosti dieťaťa, či je dostatočne
rozvinutá reč, tak po stránke formálnej ako aj obsahovej. Aká je schopnosť odzerania alebo či dieťa používa ku
komunikácii prevažne znakovú reč. Pri výbere spôsobu vzdelávania dieťaťa so sluchovým postihnutím majú
dôležitú úlohu jeho rodičia (Bartoňová, Vítková, 2006).
Alice Eriks-Brophy (2007) definuje výhody vzdelávania žiakov so sluchovým postihnutím v bežných školách:
1. propagácia sociálnej interakcie so svetom počujúcich,
2. dostupnosť lingvistických a behaviorálnych modelov poskytovaných počujúcimi rovesníkmi,
3. stimulácia a výrazné orálne prostredie,
4. zvýšená miera príležitostí k učeniu a k socializácii,
5. vzdelávanie v menej obmedzujúcom prostredí.
Schmidtová (2011) upozorňuje, že v integrovaných podmienkach sa vzdelávajú predovšetkým žiaci s
nedoslýchavosťou a s kochleárnym implantátom. Avšak rozsah a typ sluchovej straty podľa Puldu (2000) nie je
rozhodujúci pri úspešnej integrácii/inklúzii žiakov so sluchovým postihnutím. Dôležitá je včasná sluchovorečová výchova a logopedická starostlivosť so začiatkom medzi prvým a druhým rokom života, pretože niektoré
deti s nedoslýchavosťou môžu mať väčšie problémy s verbálnym myslením ako deti s ťažkou poruchou sluchu
(Zborteková, 2000, 2004). Žiak so sluchovým postihnutím je ako uvádza Hricová (2011) obmedzený hlavne v
oblasti komunikácie s počujúcou väčšinou. Hlavne pri ťažkých poruchách sluchu, je narušená komunikácia
hovorenou rečou. Podľa Tarcsiovej (2008) bez primeranej komunikácie je integrácia nemožná, napriek tomu
komunikácia samotná nie je postačujúca pre efektívnu integráciu/inklúziu. Matuška (2000) tiež tvrdí, že
komunikačné kompetencie integrovaných žiakov so sluchovým postihnutím dosahujú kvalitatívne vyššiu úroveň
34
ako pri tradičnom, segregovanom vzdelávaní. Aj dieťa s ťažkou prelingválnou stratou sluchu, ak má dobrú
prípravu (vybudované základy reči), má primerané intelektové a osobnostné predpoklady ako cieľavedomosť,
schopnosť prekonávať prekážky, odolnosť voči záťaži, motiváciu a túžbu po poznaní, môže byť v bežnej škole
úspešné. Neznamená to však, že priebeh jeho vzdelávania bude bezproblémový (Zborteková, 2004).
Schmidtová (2010), Janotová, Svobodová (1996) uvádzajú, že jednou z podmienok úspešnej edukácie žiaka so
sluchovým postihnutím je využitie kompenzačných pomôcok: buď individuálnych načúvacích aparátov alebo
kochleárnych implantátov. Dieťa musí vedieť ovládať slúchadlo a používať ho počas celého vyučovania.
Rovnako pedagóg musí dbať na to, aby žiak so sluchovým postihnutím stále používal slúchadlo. Priebežne by
mal žiakovi kontrolovať jeho funkčnosť a viesť ho k jeho používaniu.
Zastávame názor, že jedným z najdôležitejších faktorov úspešnej integrácie/inklúzie je začlenenie žiaka do
kolektívu spolužiakov. Pretože ako uvádza (Weisel, Bar-Lev, 1992 citované podľa Thagard, 2011) žiaci so
sluchovým postihnutím v inkluzívnych podmienkach majú problémy v sociálnom začlenení, pretože u nich
prevládajú nedostatky v rovesníckej komunikácii a v interakcii (Kluwin, Stinson, a Colarossi, 2002 citované
podľa Antia, Jones, 2011). Podľa Antia, Jones (2011) žiaci so stratou sluchu v dôsledku komunikačných
problémov, majú ťažkosti vo vytváraní vhodných sociálnych zručností a sociálnych vzťahov, čo môže negatívne
ovplyvniť ich sociálny rozvoj. Meadow (1980 citované podľa Antia, Jones, 2011). Potměšil (2007) tiež tvrdí, že
postavenie žiaka so sluchovým postihnutím v procese školskej integrácie je jedným z dôležitých faktorov jeho
ďalšieho úspešného vývinu.
Popis výskumnej vzorky
Výskumnú vzorku tvoria žiaci so sluchovým postihnutím navštevujúci bežnú základnú školu formou integrácie.
Údaje o počte integrovaných žiakov sme získali z Centra vedecko-technických informácií SR. Na základe údajov
je jasné, že väčší počet žiakov so sluchovým postihnutím sa vzdeláva v základných školách (N=308)
v porovnaní so základnými školami pre žiakov so sluchovým postihnutím (N=246). Rovnako nám poskytli
informácie o základných školách, v ktorých sa žiaci so sluchovým postihnutím vzdelávajú, ktorých počet je 262.
Je diskutabilné nakoľko môžeme tieto informácie považovať za relevantné, nakoľko množstvo škôl na žiadosť o
vyplnenie reagovalo odmietnutím z dôvodu neprítomnosti žiaka so sluchovým postihnutím v ich škole. Ak by
sme však vychádzali z údajov Centra vedecko-technických informácií o počte základných škôl, návratnosť
dotazníka by bola 21%.
Metodológia
Výskumnou metódou bol dotazník vlastnej konštrukcie. Dotazník bol rozposielaný elektronickou formou
základným školám, v ktorých sa v aktuálnom školskom roku podľa informácií Centra vedecko-technických
informácií SR vzdelávajú integrovanou formou žiaci so sluchovým postihnutím. Dotazník vypĺňali triedni
učitelia žiakov so sluchovým postihnutím, príp. riaditelia základných škôl.
Výsledky
Oblasti, na ktoré sme sa vo výskume zamerali sú: charakteristika žiaka so sluchovým postihnutím (druh a stupeň
sluchového postihnutia, komunikácia), materiálne podmienky, personálne podmienky, edukačný proces,
postavenie žiaka v triednom kolektíve, spolupráca rodičov so školou a názory pedagógov na integráciu/inklúziu
žiakov so sluchovým postihnutím. V našom príspevku predstavíme čiastkové výsledky dotazníkového skúmania
zamerané na oblasti: materiálne a personálne podmienky, spolupráca rodičov a školy a názory pedagógov na
integráciu/inklúziu.
Na základe otázky, ktorých pedagogických a odborných zamestnancov škola zamestnáva pre lepšie začlenenie
žiaka so sluchovým postihnutím do školského prostredia sme zistili, že väčšina škôl zamestnáva školského
špeciálneho pedagóga a asistenta učiteľa (tabuľka 1). Vysoké percento škôl (19%) nezamestnáva žiadneho
pedagogického ani odborného zamestnanca napriek tomu, že majú integrovaných žiakov.
Pedagogickí a odborní zamestnanci školy
Školský špeciálny pedagóg
36%
Asistent učiteľa
21%
Školský psychológ
11%
Sociálny pedagóg
1%
Logopéd
11%
Osobný asistent
1%
Žiadny
19%
Tabuľka 1 Pedagogickí a odborní zamestanci školy
35
Základné školy môžu využívať aj externú personálnu pomoc. Z výsledkov výskumu vyplýva, že školy
najčastejšie spolupracujú so špeciálnym pedagógom Centra špeciálno-pedagogického poradenstva. Avšak
s odborníkmi ako tlmočník posunkového jazyka, zapisovač poznámok, artikulačný tlmočník, tútor v oblasti
písomnej formy jazyka, ktorí by mohli skvalitniť integráciu/inklúziu žiakov so sluchovým postihnutím, školy
spolupracujú veľmi málo alebo vôbec.
Externá personálna pomoc škole
Špeciálneho pedagóga Centra špeciálno-pedagogického poradenstva
68%
Iné služby Centra špeciálno-pedagogického poradenstva
20%
Tlmočníka posunkového jazyka
5%
Zapisovača poznámok
0%
Artikulačného tlmočníka
2%
Tútora v oblasti písomnej formy jazyka
0%
Iné
5%
Tabuľka 2 Externá personálna pomoc škole
Na kvalitu integrácie/inklúzie vplýva aj informovanosť a erudovanosť pedagógov o jednotlivých postihnutiach,
ktoré majú žiaci v ich triedach. Ak učiteľ ovláda základné poznatky o postihnutí a jeho vplyve na žiaka, dokáže
tomu prispôsobiť edukačný proces. Škola by sa mala zabezpečovať vzdelávanie pedagógov v tejto oblasti. Vo
výskume sme sa teda zamerali na to, ako sú pedagógovia informovaní o problematike sluchového postihnutia.
Z tabuľky 3 vyplýva, že učitelia svoje vedomosti o sluchovom postihnutí rozširujú hlavne vlastným
samoštúdiom, osobnými pohovormi s rodičmi a zvyšovaním odbornej kvalifikácie.
Informovanosť pedagógov o sluchovom postihnutí
Zvyšovaním odbornej kvalifikácie pedagógov v oblasti špeciálnej
pedagogiky
Účasťou na odborných konferenciách
18%
Uskutočňovaním prednášok v rámci školy
8%
Vlastným samoštúdiom učiteľov
28%
Osvetovým materiálom
10%
Osobným pohovorom s rodičmi
28%
Nijako
2%
Iné
6%
2%
Tabuľka 3 Informovanosť pedagógov o sluchovom postihnutím
Čo sa týka kompenzačných pomôcok, boli zistené veľké nedostatky. Len veľmi nízke percento škôl disponuje
špeciálnymi výučbovými a komunikačnými, informačnými, rehabilitačnými a edukačnými programami. Väčšina
škôl však má k dispozícií interaktívnu tabuľu, ktorá síce môže zlepšiť edukačný proces žiaka so sluchovým
postihnutím avšak ako jediná kompenzačná pomôcka je nedostatočná.
Kompenzačné pomôcky
Špeciálne výučbové a komunikačné, informačné, rehabilitačné a
edukačné programy
Interaktívna tabuľa
66%
FM audiotechnika
9%
Výkonový zosilňovač s indukčnou cievkou
0%
Počítač s otitulkovaním alebo so speech-to-text systémom
0%
Technické pomôcky na nácvik správnej artikulácie, tréning odzerania,
tréning znakového jazyka a prstovej abecedy
Žiadnymi
3%
11%
Iné
2%
9%
Tabuľka 4 Kompenzačné pomôcky
36
Pre úspešnosť edukácie žiaka so sluchovým postihnutím je veľmi dôležité, aby sa aj rodičia zúčastňovali
a spolupracovali so školou. Ideálny stav je ak rodičia pravidelne konzultujú s učiteľmi, informujú učiteľov
o sluchovom postihnutí svojho dieťaťa a zapájajú sa do akcií školy. Z tabuľky 5 vyplýva, že väčšina rodičov sa
zapája do edukácie svojho dieťaťa a nepodieľa sa len 12% rodičov. Dôležité je aj to, aby táto spolupráca bola
úspešná. Takmer polovica škôl (49%) zhodnotila spoluprácu rodičov a školy sa veľmi dobrú, 36% za dobrú
a 15% za nedostatočnú.
Podieľanie sa rodičov na edukácii žiaka
Pravidelné konzultácie s učiteľmi
36%
Informujú učiteľov o sluchovým postihnutí a jeho vplyve na žiaka
29%
Zapájajú sa do akcií školy
22%
Nepodieľajú sa
12%
Iné
1%
Tabuľka 5 Podieľanie sa rodičov na edukácii žiaka
Zaujímalo nás, či učitelia hodnotia integráciu/inklúziu žiakov so sluchovým postihnutím ako úspešnú. Tento
výsledok je veľmi potešujúci, pretože 30% učiteľov považuje tento proces za veľmi úspešný a 54% za úspešný
s istými obmedzeniami. Integráciu/inklúziu ako málo úspešnú hodnotí 13% učiteľov a len 4% ju považujú za
neúspešnú. Práve v tomto výsledku môžeme odhaliť význam a zmysel integrácie/inklúzie žiakov so sluchovým
postihnutím. Preto považujeme za dôležité, aby školstvo a spoločnosť podporovali tento proces. Takisto môžeme
potvrdiť na základe výsledkov výskumu, že učitelia chápu význam inklúzie a najväčší význam pre žiaka vidia
v tom, že žiak so sluchovým postihnutím sa môže vzdelávať v mieste svojho bydliska a že sa môže vzdelávať
v bežných podmienkach rovnako ako ostatní žiaci (Tabuľka 6). Avšak nemôžeme sa vyhnúť nedostatkom, ktoré
učitelia tiež vnímajú. Za najväčšie nedostatky inklúzie/integrácie učitelia považujú nadmernú záťaž vo vzťahu k
príprave na vyučovanie a k edukácii žiaka so sluchovým postihnutím (27%) a nedostatočné materiálne
zabezpečenie školy (17%). Medzi ďalšie nedostatky na základe výsledkov výskumu zaraďujeme komunikačnú
bariéru (13%), nedostatočnú informovanosť pedagógov o sluchovom postihnutí a jeho následkoch (11%), nízku
spoluprácu rodičov so školou (11%), nedostatočnú pripravenosť školy na vzdelávanie žiaka so sluchovým
postihnutím (11%), negatívne postoje počujúcich spolužiakov voči spolužiakovi so sluchovým postihnutím
(4%), negatívne postoje pedagógov k inkluzívnemu vzdelávaniu (3%), nedostatočnú spoluprácu s CŠPP (2%).
Výhody inklúzie/integrácie z pohľadu učiteľov
Možnosť žiaka so sluchovým postihnutím vzdelávať sa v mieste svojho bydliska
25%
Pozitívny vplyv prítomnosti žiaka so sluchovým postihnutím na počujúcich spolužiakov, na ich empatiu
21%
Možnosť pre pedagógov vzdelávať sa v oblasti špeciálnej pedagogiky a pedagogiky žiakov so sluchovým
postihnutím
Poskytnutie žiakovi so sluchovým postihnutím možnosť vzdelávať sa v bežných podmienkach ako ostatní žiaci
7%
25%
Rozvoj kognitívneho a rečového vývinu u žiakov so sluchovým postihnutím
16%
Pozitívna zmena názorov a postojov pedagógov a žiakov k žiakom so sluchovým postihnutím
7%
Iné
0%
Tabuľka 6 Výhody inklúzie/integrácie z pohľadu učiteľov
Diskusia
K skvalitneniu procesu inklúzie žiakov so sluchovým postihnutím je potrebné poznať aktuálnu situáciu na
základných školách. Na základe nášho výskumu môžeme konštatovať, že je nutné zlepšiť materiálne
a personálne zabezpečenie základných škôl. Keďže žiaci so sluchovým postihnutím majú problémy hlavne
v komunikácii, je nevyhnutné tomu prispôsobiť edukačný proces. To znamená, že školy by mali mať k dispozícií
kompenzačné pomôcky ako FM audiotechniku, indukčnú slučku, špeciálne edukačné programy a tiež by mali
spolupracovať so špeciálnymi pedagógmi, ktorí ich lepšie oboznámia s touto problematikou. Z výsledkov tiež
vyplýva, že spolupráca rodiny a školy je na dobrej úrovni, čo považujeme za dobrý základ pre kvalitnú inklúziu.
Prínos výskumu vidíme hlavne v poukázaní na nedostatky a silné stránky inklúzie/integrácie žiakov so
sluchovým postihnutím, na základe je možné tento proces posúvať dopredu.
37
Prehľad použitej literatúry
ANTIA, S. D., JONES, P. 2011. Social Outcomes of Students Who Are Deaf and Hard of Hearing in General
Education Classrooms In Council for Exceptional Children. [online]. 2011 vol. 77, no. 4, [cit. 2014-1-18].
Dostupné
na
internete:
https://cec.metapress.com/content/f486836448344306/resourcesecured/?target=fulltext.pdf.
BARTOŇOVÁ, M. VÍTKOVÁ, M. 2006. Podmínky integrativního/inkluzivního vzdělávaní žáku se speciálními
vzdělávacími potřebami In Kapitoly ze speciálni pedagogiky. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315-120-0, s. 25 –
43.
ERIKS-BROPHY, A. at al. 2007. Facilitators and Barriers to the Integration of Orally Educated Children and
Youth With Hearing Loss Into Their Families and Communities In The Volta Review [online]. 2007, vol. 107,
Number
1,
s.
5
–
36
[cit.
2014-01-04].
Dostupné
na
internete:
http://ehis.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=efc14dce-44f1-4db0-a29a312e3f292b70%40sessionmgr111&vid=2&hid=104. ISSN 0042-8639.
HALINEN, I., JÄRVINEN, R. 2008. Towards inclusive education: the case of Finland In Prospects [online].
2008,
Volume
38,
Issue
1
[cit.
2014-1-13].
Dostupné
na
internete:
http://link.springer.com/article/10.1007/s11125-008-9061-2#page-1.
HRICOVÁ, L. 2011. Projekty zaměřující se na podporu sociální inkluze osob se smyslovým postižením a jejich
vliv na inkluzi školskou In Inkluzivní vzdělávání žáků se zdravotním postižením v základní škole. Brno:
Masarykova univerzita, 2011. ISBN 978-80-7315-215-4, s. 172-185.
JANOTOVÁ, N., SVOBODOVÁ K. 1996. Integrace sluchově postiženého dítěte v mateřské a základní škole. 1.
vyd. Praha: Septima, 1996, 64 s. ISBN 8085801728.
KENT, B. A. 2003. Identity Issues for Hard-of-Hearing Adolescents Aged 11, 13, and 15 in Mainstream Settings
In Journal of Deaf Studies and Deaf Education [online]. 2003, vol. 8, no. 3 [cit. 2014-1-13]. Dostupné na
internete: http://jdsde.oxfordjournals.org/content/8/3/315.full.pdf+html.
LEONHARDT, A. 2001. Úvod od pedagogiky sluchovo postihnutých. Bratislava: Sapienta, 2001. 248 s. ISBN
80-967180-8-8.
MATUŠKA, O. 2000. Tradície, premeny a perspektívy pedagogiky sluchovo postihnutých na Slovensku In
Súčasné trendy vzdelávania detí so sluchovým postihnutím VI. Surdopedické dni. Banská Bystrica: Metodické
centrum Banská Bystrica, 2000. ISBN 80-8041-315-0. str. 5-7.
MÜHLPACHR, P. 2009. Geneze inkluzivní pedagogiky In Vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími
potřebami III. Brno: Paido, 2009. ISBN 978-80-7315-189-8.
POTMĚŠIL, M. 2007. Sluchové postižení a sebereflexe. Praha: Karolinum nakladatelství UK v Praze, 2007. 194
s. ISBN 978-80-246-1300-0.
PULDA, M. Integrovaný žák se sluchovým postižením v základní škole. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita,
2000, 69 s. ISBN 802102481x.
SCHMIDTOVÁ, M. 2010. Zvláštnosti inkluzivní edukace dětí se sluchovým postižením In Základy inkluzivní
pedagogiky: dítě s postižením, narušením a ohrožením ve škole. Praha: Portál, 2010, ISBN 978-80-7367-679-7,
s. 218 235.
SCHMIDTOVÁ, M. 2011. Faktory ovplyvňujúce kvalitu integratívnehoúinkluzívneho vzdelávania žiakov so
sluchovým postihnutím v základných školách. Bratislava: Iris, 2011. ISBN: 978-80-89238-54-5.
SCHMIDTOVÁ, M. 2012. Faktory ovplyvňujúce kvalitu integrovného/inkluzívneho vzdelávania žiakov so
zdravotným postihnutím In Špeciálna pedagogika v kontexte rokov 1967-2012 Zborník z medzinárodnej vedeckej
konferencie [CD-ROM]. Bratislava: Iris, 2012. ISBN 978-80-89256-94-5.
TARCSIOVÁ, D. 2005. Komunikačný systém sluchovo postihnutých a spôsoby prekonávania ich komunikačnej
bariéry. Bratislava: Sapienta, 2005. 219 s. ISBN 80-969112-7-9.
38
TARCSIOVÁ, D. 2008. Pedagogika sluchovo postihnutých. Vybrané kapitoly. 1. vyd. Bratislava: MABAG,
2008. 102 s. ISBN 978-80-89113-52-1.
TARCSIOVÁ, D. 2010. Základy pedagogiky sluchovo postihnutých In Základy integratívnej (inkluzívnej)
špeciálnej pedagogiky. Bratislava: IRIS, 2010. ISBN 978-80-89238-37-8, s. 275-316.
THAGARD, E. K, HILSMIER, A. S., EASTERBROOKS, S. R. 2011. Pragmatic language in deaf and hard of
hearing students: correlation with success in general education In American Annals of the Deaf [online]. 2011,
vol.
155,
Issue
5
[cit.
2014-01-04].
Dostupné
na
internete:
http://search.proquest.com/docview/860771291?Accountid=16531. ISSN0002726X.
UČEŇ, I. 2001. Vývinové tendencie a hodnotenie spoločného vzdelávania zdravých a postihnutých žiakov II.
stupňa ZŠ In Psychológia a patopsychológia dieťaťa. 2001. roč. 36, č. 3, s. 240-256.
VANČOVÁ, A. 2008. Integrácia a inklúzia osôb s postihnutím, narušením alebo znevýhodnením v kontexte
edukácie v komparácii s ich segregáciou. Bratislava: Mabag, 2008. ISBN 978-80-89113-48-4.
ZBORTEKOVÁ, K. 2000. Integrované vzdelávanie a kognitívny vývin sluchovo postihnutých detí. In
Psychológia a patopsychológia dieťaťa. 2000, roč. 39, č. 1, s. 57–66.
ZBORTEKOVÁ, K. 2004. Možnosti a limity integrovaného vzdelávania sluchovo postihnutých detí na
Slovensku In Psychológia a patopsychológia dieťaťa. 2004, roč. 39, č. 2-3, s. 150-165.
39
INTEGRACE ŽÁKŮ S MENTÁLKNÍM POSTIŽENÍM DO
ZÁKLADNÍCH ŠKOL
POSSIBILITIES OF EDUCATION OF CHILDREN WITH MENTAL
RETARDATION
Stanislava Hachová
Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, PF KPG, Hoření 13, Ústí nad Labem 400 96, ČR,
e-mail: [email protected]
Abstrakt: Všechny děti na světě mají právo na lásku, štěstí, pocit bezpečí, na vzdělání, ale také na to, aby zažily
pocit úspěchu. Je pro ně možné, zažít tento úspěch ve třídě s intaktními žáky? Tyto děti potřebují kromě
individuálního přístupu a menšího kolektivu též vstřícnost a lásku. Zaslouží si učitele, kteří se jim budou věnovat
s plným nasazením a hlavně se znalostí problematiky mentálního postižení. V posledních letech je ve školství
téměř ve všech pádech skloňováno slovo integrace. Je to téma velmi aktuální a důležité. K integraci je však třeba
přistupovat citlivě a k možnosti integrace žáků s mentálním postižením obzvláště. Je nezbytně nutné individuálně
zvažovat, zda je integrace pro daného jedince přínosem. Příspěvek se zabývá problematikou připravenosti
učitelů 1. stupně základních škol na integraci žáků s mentálním postižením. Ve výzkumné části je uvedeno, do
jaké míry jsou učitelé ochotni se dále vzdělávat v oblasti speciální pedagogiky a jak jsou připraveni učit žáky
s mentálním postižením.
Abstract: All children in the world have the right to love, happiness, a sense of security, right to education, and
also right to experience a succes. It is possible for them to experience this success in the classroom with common
pupils? These children need beside the individual care and a smaller team also a friendliness and love. They
deserve teachers who will take care of them with full dedication and most importantly, with the knowledge of the
issue of mental disability. Recently, the word integration is often used. It's a very timely and important topic.
However, the integration should be approached sensitively, in particular the possibility of integration of pupils
with mental disabilities. It is necessary to consider individually whether the integration is of benefit to the
particular pupil. The paper deals with the preparedness of primary school teachers to integrate pupils with
learning disabilities. The research section describes how teachers are willing to further educate themselves in
the field of special education and how they are prepared to teach students with learning disabilities.
Klíčová slova: integrace; mentální postižení; vzdělávání; základní škola
Keywords: integration; intellectual disability; education; primary school
Úvod
Výchovu a vzdělávání mentálně retardovaných osob je nutné chápat jako celoživotní proces. Tento proces
můžeme realizovat přímo v rodinách, v domovech pro osoby se zdravotním postižením a ve vzdělávacích
zařízeních. Vzhledem k limitu v poznávacích procesech oproti většinové populaci výrazněji vystupuje potřeba
jejich permanentního rozvíjení, stálého opakování a prohlubování znalostí a dovedností a soustavného vedení ke
stále komplexnějšímu poznávání okolních skutečností.(Fischer, Škoda, 2008)
Bubíková (2006) se zabývá nejčastějšími příčinami nedokončeného vzdělání mladých lidí obecně, v některých
částech se zaměřuje na učňovskou mládež se specifickými problémy. Jeden z hlavních cílů vzdělávání vidí v
umožnění jednotlivcům vzestupné sociální mobility ve společnosti tak, aby o úspěchu v životě rozhodovalo
především jejich úsilí a schopnosti, nikoliv zděděná privilegia a zároveň umožnit, aby nedocházelo k reprodukci
znevýhodňujících a diskvalifikujících faktorů.
Proces vzdělávání mentálně retardovaných vyžaduje zcela jiné přístupy, než se používají v běžné škole. Týkají
se nejen učebních metod, ale též výběru učiva, počtu žáků ve třídě či individuálního přístupu k žákům.
Vzdělávání v období povinné školní docházky zajišťují tyto školy:
 základní škola
 základní škola praktická (dříve zvláštní škola)
 základní škola speciální (dříve pomocná škola)
V systému středního školství jsou zahrnuty:
 střední odborná škola (dříve odborné učiliště)
40


praktická škola
alternativní způsoby pracovní přípravy.
Žáci se zdravotním postižením jsou v České republice vzděláváni podle vyhlášky č.147/2011 Sb., kterou se mění
vyhláška č.73/2005., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a
studentů mimořádně nadaných.
Toto vzdělávání se může uskutečňovat několika formami. První z nich je forma individuální integrace, kdy je
dítě s postižením zařazeno do běžné třídy základní školy nebo do školy určené pro žáky s jiným druhem
zdravotního postižení.
Druhou formou vzdělávání žáků s postižením je skupinová integrace, která se uskutečňuje především ve
speciálních třídách či skupinách základní školy nebo ve speciálních třídách ve speciálních školách určených pro
žáky s jiným druhem zdravotního postižení.
Vzdělávání žáků s handicapem se však v České republice nejčastěji uskutečňuje ve školách samostatně
zřízených pro žáky se zdravotním postižením, tj. ve speciálních školách. Speciální základní školy jsou
zřizovány podle druhu postižení, aby byla žákům se zdravotním postižením poskytnuta výchova a vzdělávání
přiměřeně jejich postižení
Podle vyhlášky se žák se zdravotním postižením přednostně vzdělává formou individuální integrace v běžné
škole, pokud to odpovídá jeho potřebám a možnostem a podmínkám a možnostem školy.
Základní škola
V základních školách může být zajištěno vzdělávání žáků s mentálním postižením formou individuální integrace,
kdy má žák vypracovaný individuální vzdělávací plán. V případech mentálního defektu se však realizuje jen
výjimečně.
Dále může vzdělávání probíhat formou skupinové integrace ve speciální třídě, která je zřízena v běžné škole.
Individuální vzdělávací plán
Žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami, tedy i žáci a studenti s mentálním postižením, mají na
základě legislativy právo být vzděláváni podle individuálního vzdělávacího plánu (dále jen IVP).
Smyslem individuálního vzdělávacího plánu je respektování speciálních vzdělávacích potřeb a tím přiblížení
vzdělávání každému jedinci s mentálním postižením. Individuální vzdělávací plány sestavuje tým odborníků (za
vedení třídního učitele) s přizváním rodičů, příp. ve spolupráci se samotným vzdělávaným jedincem. Plán je
v pravidelných intervalech kontrolován, doplňován a měněn, vždy na základě hodnocení efektivnosti přijatých
vzdělávacích opatření a výsledků, jichž žák/student dosáhl.
Individuální vzdělávací plán vychází z posouzení dosažené úrovně vědomostí a dovedností žáka v dané oblasti,
stanoví jednotlivé cíle, jichž má být dosaženo v různém časovém horizontu, konkretizuje výchovně vzdělávací
opatření včetně služeb souvisejících se vzdělávacím procesem a způsob hodnocení plánu.
Tvorba individuálního vzdělávacího programu vychází z komplexní psychologické, speciálně pedagogické a
pedagogické diagnostiky. (Černá, 2008)
Dle Zelinkové (2001) má individuální vzdělávací plán umožnit integrovaným žákům pracovat svým tempem a
podle svých schopností. Učitelům umožňuje pracovat se žáky podle tempa, kterým učivo zvládají bez obav
z neplnění osnov.
Individuální vzdělávací plán by měl být vypracováván podle těchto principů:
 vychází z odborné diagnostiky pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického
centra
 dále vychází z pedagogické diagnostiky učitele
 měl by respektovat závěry z diskuse s rodiči a žákem
 vypracovává se pro předměty, v nichž se handicap výrazně projevuje
 zpracovává ho vyučující daného předmětu s pomocí poradenského pracovníka a výchovného poradce
Základní škola praktická
Tento typ školy je určen pro žáky s podprůměrným intelektem, kteří by nezvládli učivo v běžné základní škole.
Žáci zde absolvují povinnou školní docházku. Učivo v jednotlivých předmětech je redukováno, větším počtem
hodin je zastoupeno zejména pracovní vyučování.
Základní školy praktické jsou devítileté. Učební plán obsahuje obdobné vyučovací předměty jako učební plán
základní školy, s výjimkou cizích jazyků. Poskytuje dětem základní orientaci v okolní skutečnosti, ale i
osvojování nových poznatků, chápání procesů a jevů v přírodě, ve společnosti i světě techniky, připravit žáky na
jejich budoucí profesní uplatnění.
Základní škola praktická je členěna na první a druhý stupeň. První stupeň plní tři základní funkce (adaptační,
propedeutickou a diagnostickou). Adaptační fáze je nutnou součástí přechodu mentálně postiženého dítěte
z mateřské školy, případně z rodinné péče. Je důležité nechat dítěti čas přizpůsobit se novým podmínkám,
situacím. Propedeutická funkce spočívá v akcentu na důkladné zvládnutí trivia jako prostředek dalšího
vzdělávání. Diagnostická funkce, sledování má zjistit, zda úroveň požadavků základní školy praktické odpovídá
úrovni schopností žáka. Dalším úkolem je, aby žáci zvládli základy čtení a psaní.
41
Na druhém stupni se sleduje rozvoj schopností žáků tak, aby byli dostatečně připraveni na integraci do
společnosti ve svém profesionálním uplatnění i ve svém osobním životě. Významovým úkolem školy je příprava
žáků na plnění role občanů, na soužití v rodině a na plnění jejich rodičovských rolí.
Snahou a cílem základní školy praktické v době povinné školní docházky je připravit žáky tak, aby po jejím
ukončení mohli být zařazeni do dalšího procesu vzdělávání a společenského života. (Švarcová, 2001)
Základní škola speciální
Tato škola je určena žákům s většími rozumovými nedostatky, kteří by nezvládli učivo základní školy praktické,
přesto jsou schopni si osvojit aspoň jednoduché prvky vzdělávání, jako je sebeobsluha, jednoduché pracovní
dovednosti apod. Jedná se o žáky se středně těžkým a těžkým stupněm mentální retardace nebo žáky
s vícečetným postižením.
V základní škole speciální se vzdělávají žáci s takovou úrovní rozumových schopností, která jim nedovoluje
prospívat na základní škole ani na základní škole praktické, ale umožňuje jim, aby si ve vhodně upravených
podmínkách a při odborné speciálně pedagogické péči osvojovali základní vědomosti, dovednosti a návyky,
potřebné k orientaci v okolním světě, k dosažení maximální možné míry samostatnosti a nezávislosti na péči
druhých osob a k zapojení do společenského života. (Švarcová, 1997)
Připravenost učitelů na integraci žáků s mentálním postižením do běžných základních
škol
Všechny děti na světě mají právo na lásku, štěstí, pocit bezpečí, na vzdělání, ale také na to, aby zažily pocit
úspěchu. Je pro ně možné, zažít tento úspěch ve třídě s intaktními žáky? Tyto děti potřebují kromě
individuálního přístupu a menšího kolektivu též vstřícnost a lásku. Zaslouží si učitele, kteří se jim budou věnovat
s plným nasazením a hlavně se znalostí problematiky mentálního postižení.
V posledních letech je ve školství téměř ve všech pádech skloňováno slovo integrace. Je to téma velmi aktuální a
důležité. K integraci je však třeba přistupovat citlivě a k možnosti integrace žáků s mentálním postižením
obzvláště. Je nezbytně nutné individuálně zvažovat, zda je integrace pro daného jedince přínosem.
Výzkum, který je níže uveden, se zabývá problematikou připravenosti učitelů základních škol na integraci žáků s
mentálním postižením. Jeho cílem je zjistit míru připravenosti učitelů základních škol na integraci žáků
s mentálním postižením.
Při zpracování kvantitativního výzkumu byla použita explorativní metoda, konkrétně dotazování. Použit byl
nestandardizovaný dotazník, který byl doplněn rozhovorem s pedagogy, kteří učí na základních školách
v Ústeckém kraji. Dotazníky byly rozeslány na jednotlivé školy po předchozí dohodě s pedagogy buď
elektronicky, osobně nebo poštou. Z každé základní školy v Ústeckém kraji byl elektronicky osloven vždy jeden
pedagog z prvního stupně a jeden z druhého stupně náhodným výběrem. Ve školách, které nemají pedagogický
sbor uveden na svých webových stránkách, byl osloven ředitel školy s prosbou předání instrukcí vybraným
pedagogům.
Výzkumné předpoklady:



Učitelé na základních školách jsou vzděláni v oboru speciální pedagogika nebo jsou ochotni se v tomto
oboru dále vzdělávat.
Učitelé běžných základních škol většinou mají zkušenosti s integrací žáků s mentální retardací.
Učitelé základních škol jsou připraveni a ochotni učit žáky s mentální retardací.
Charakteristika dotazníku
Dotazník pro učitele základních škol „Připravenost učitelů ZŠ k integraci žáků s mentálním postižením“ má 15
otázek, týkajících se faktografických údajů, mentálního postižení, možností integrace a schopností pedagogů učit
integrované žáky s mentálním postižením. Dotazník byl rozdán 500 učitelům základních škol v Ústeckém kraji.
Vrátilo se 320 vyplněných dotazníků, které jsou uvedeny vy výzkumu. Dotazník byl zpracován univariační
analýzou.
Analýza výsledků výzkumu
1. Pohlaví
muž
žena
Tabulka 1: Pohlaví
40
280
13%
87%
Z celkového počtu respondentů, kteří se výzkumu zúčastnili, bylo podstatně méně mužů než žen, což
koresponduje s přibližným genderovým rozložením pedagogických pracovníků na základních školách
v Ústeckém kraji.
42
2. Věk
21 – 30 let
31 – 40 let
41 – 50 let
51 – 60 let
61 a více let
Tabulka 2: Věk
29
214
38
33
6
9%
67%
12%
10%
2%
Věkové složení respondentů také koresponduje s přibližným stářím pedagogických sborů. Jsou zde zastoupeni
jak začínající učitelé, tak i učitelé v produktivním věku a rovněž pedagogové s dlouholetými zkušenostmi, kteří
jsou v předdůchodovém nebo dokonce důchodovém věku.
3. Nejvyšší dosažené vzdělání
středoškolské
bakalářské v oboru, který vyučuji
bakalářské mimo obor
učitelské magisterské
neučitelské magisterské
Tabulka 3: Nejvyšší dosažené vzdělání
19
6
23
240
32
6%
2%
7%
75%
10%
Většina učitelů, kteří se výzkumu zúčastnili, má vysokoškolské magisterské vzdělání. To znamená, že jsou pro
svou práci plně kvalifikovaní. Z výzkumu však také vyplývá poměrně vysoké procento učitelů, kteří nesplňují
potřebnou kvalifikaci. Sice jsou vysokoškolsky vzdělaní, ale v neučitelském oboru. Další skupinu tvoří učitelé,
kteří mají pouze bakalářské vzdělání a to se zaměřením v oboru, který v současné době učí nebo neučitelského
zaměření, které se vůbec netýká pedagogiky nebo předmětu, jež vyučují. Poslední skupinu tvoří učitelé, kteří
mají pouze středoškolské vzdělání. Z výše uvedeného vyplývá, že plných 25% respondentů nesplňuje zákonnou
kvalifikaci, která je potřebná pro práci učitele.
4. Délka pedagogické praxe
1 - 5 let
6 - 10 let
11 - 20 let
21 - 30 let
31 a více let
Tabulka 4: délka pedagogické praxe
19
102
116
67
16
6%
32%
36%
21%
5%
Délka praxe úzce souvisí s věkem pedagogů, který je uveden ve třetí otázce. Opět je zde respektován
demografický vývoj a složení pedagogů na základních školách.
5. Speciálně pedagogické vzdělání
ano
ne
Tabulka 5: Speciálně pedagogické vzdělání
29
291
9%
91%
Z celkového počtu respondentů má pouze nízký počet respondentů nějaké speciálně pedagogické vzdělání. Není
zde rozlišeno, zda se jedná o doplňující pedagogické vzdělání, nebo vysokoškolské vzdělání ukončené státní
závěrečnou zkouškou. Vzhledem k vysokému počtu žáků se specifickými vzdělávacími potřebami na běžných
základních školách, je tento fakt přinejmenším zarážející. Dosavadní praxe na druhou stranu nekladla
na vzdělávání pedagogických pracovníků v této oblasti prakticky žádné požadavky, neboť pouze mizivý počet
žáků se zdravotním handicapem byl vzděláván na běžných základních školách.
43
6. Jsem ochotný/ochotná vzdělávat se v oblasti speciální pedagogiky
určitě ano
spíše ano
nevím
spíše ne
určitě ne
Tabulka 6: ochota vzdělávat se v oblasti speciální pedagogiky
19
61
90
131
19
6%
19%
28%
41%
6%
Zarážející je fakt, že vzdělávat se v oblasti speciální pedagogiky je ochotna pouze čtvrtina respondentů.
Zajímavým zjištěním, které nesouviselo s tématem výzkumu, byla věková a genderová skladba respondentů,
kteří v této otázce odpověděli kladně. Variantu spíše ne uvedly většinou starší a zkušenější respondentky,
zatímco mladší se dalšímu vzdělávání nebránily. Variantu nevím volili převážně muži a učitelé z druhého stupně
základní školy.
7. Cítíte se připraven/připravena na práci se žáky s mentálním postižením?
určitě ano
spíše ano
spíše ne
určitě ne
Tabulka 7: Cítíte se připravený/á na práci se žáky s mentálním postižením
19
42
118
141
6%
13%
37%
44%
Na práci se žáky s mentálním postižením se cítí určitě připravena pouze pětina všech respondentů. Odpovědi
v této otázce úzce souvisí s předcházejícími otázkami. S větší osobní zkušeností se dá předpokládat i vyšší
potřeba a nutnost sebevzdělávání. Vzrostla by tedy i připravenost učitelů na vzdělávání integrovaných žáků.
8. Jste dostatečně informován/informována o problematice mentálního postižení a integrovaného
vzdělávání?
určitě ano
spíše ano
spíše ne
určitě ne
Tabulka 8: informovanost o problematice mentálního postižení
29
80
131
80
9%
25%
41%
25%
Jak je patrné z výše uvedené tabulky, většinou respondenti odpověděli, že nejsou dostatečně informováni
o problematice mentálního postižení a integrovaného vzdělávání. Pravděpodobně výsledky této otázky souvisí
s tím, že se většina učitelů ve své praxi ještě nesetkala s integrací mentálně postižených žáků, tudíž zatím nemají
potřebu se zajímat o informace ohledně mentálního postižení, přestože se nabídka vhodných kurzů a
vzdělávacích akcí zaměřených na problematiku inkluzívního vzdělávání každoročně zvyšuje a je poměrně pestrá.
9. Jsem schopný/schopná charakterizovat žáka s mentálním postižením.
určitě ano
spíše ano
nevím
spíše ne
určitě ne
Tabulka 9: schopnost charakterizovat žáka s mentálním postižením
29
112
29
80
70
9%
35%
9%
25%
22%
Poměrně vysoké procento respondentů se přiklonilo k odpovědi, že jsou schopni žáka s mentálním postižením
charakterizovat. Ve srovnání s odpověďmi na otázky č. 7 a č. 8 (připravenost a informovanost) je toto zjištění o
to více překvapivé.
44
10. Je podle Vašeho názoru práce učitele ve třídě s integrovaným žákem s mentálním postižením
náročnější než práce učitele ve třídě s intaktními žáky?
určitě ano
spíše ano
spíše ne
určitě ne
Tabulka 10: náročnost práce se žákem s mentálním postižením
301
19
0
0
94%
6%
0%
0%
Na otázku, zda je práce učitele ve třídě s integrovaným žákem s mentálním postižením náročnější než ve třídě
s intaktními žáky, odpověděli všichni respondenti, že ano. Přesto, že osobní zkušenost s výukou integrovaných
žáků mělo jen několik respondentů, žádný učitel si nemyslí, že je práce s těmito žáky ve třídě méně náročná.
Drtivá většina pedagogů dokonce práci s takovým žákem považuje za velmi náročnou.
11. Umožňuje v současné době Vaše základní škola edukaci žákům s mentálním postižením?
ano
ne
Tabulka 11: Umožnění edukace žáků s mentálním postižením
6
314
2%
98%
Vysoký počet respondentů odpověděl, že jejich škola neumožňuje edukaci žákům s mentálním postižením,
Pouze 6 respondentů uvedlo, že se v jejich škole v současné době vzdělává alespoň jeden žák s mentálním
postižením. Tato situace je podle některých respondentů, kteří se zúčastnili tohoto výzkumu, způsobena tím, že
žáci s mentálním postižením byli odesílání do základních škol praktických, či do základních škol speciálních a
na běžných základních školách jich bylo vzděláváno velmi málo. Z důvodu metodického pokynu, který
v loňském roce vydal Krajský úřad Ústeckého kraje, že žáci s lehkým mentálním postižením již nebudou
přecházet na základní školy praktické a mají zůstávat integrováni v běžných základních školách, se počet těchto
žáků v běžných základních školách pomalu zvyšuje.
12. Ve třídě jsem již měl/měla integrovaného žáka s mentálním postižením.
ano
ne
Tabulka 12: zkušenost se žákem s mentálním postižením
35
285
11%
89%
Pouze 35 respondentů uvedlo, že už ve třídě někdy měli integrovaného žáka s mentálním postižením, zatímco
většina respondentů se s tím ještě nikdy nesetkala. Mezi respondenty, kteří se již setkali s mentálně postiženým
žákem, není ani jeden pedagog z druhého stupně základní školy, což je způsobeno tím, že tito žáci jsou
diagnostikováni a přeřazeni na základní školu praktickou již během prvních let školní docházky. Podle vyjádření
skupiny respondentů, která se vzděláváním žáků s mentální retardací měla vlastní zkušenost, bylo vzdělávání
těchto žáků většinou krátkodobou záležitostí. Po určitém čase byl takový žák přeřazen na odpovídající typ
základní školy s upraveným vzdělávacím programem. Nejvíce se vzdělávání integrovaných žáků úspěšně
realizovalo v nižším ročníku na prvním stupni základní školy, s postupem do vyšších ročníků (4. nebo 5. třída)
prvního stupně se úspěšnost a délka doby vzdělávání v hlavním proudu snižovala a zkracovala.
13. Jsem schopný/schopná učit žáka s mentálním postižením.
určitě ano
spíše ano
nevím
spíše ne
určitě ne
Tabulka 13: Schopnost učit žáka s mentálním postižením
19
42
80
99
80
6%
13%
25%
31%
25%
Na otázku, zda jsou pedagogové schopni učit žáka s mentálním postižením, odpověděli respondenti
v nadpoloviční většině, že ne. Ve srovnání s desátou otázkou je znatelný úbytek kladných odpovědí. Zatímco
v oblasti charakteristiky si „věřila“ téměř polovina respondentů, schopnost realizovat přímou výuku připouští
pouze necelá pětina.
45
14. Je podle Vás integrovaný žák s mentálním postižením pro třídu přínosem?
určitě ano
spíše ano
nevím
spíše ne
určitě ne
Tabulka 14: přínos žáka s mentálním postižením pro třídu
0
19
61
99
141
0%
6%
19%
31%
44%
Žádný z respondentů si nemyslí, že je integrovaný žák s mentálním postižením určitě přínosem pro třídu. Při
rozboru odpovědí vyšlo najevo, že kladnou odpověď (spíše ano) uvedla převážně ta část respondentů, která již
měla osobní zkušenost s výukou žáka s mentálním postižením a byla ochotná se dále vzdělávat v oblasti
speciální pedagogiky.
15. Jsem ochotný/ochotná učit žáka s mentálním postižením.
určitě ano
spíše ano
nevím
spíše ne
určitě ne
19
77
90
131
3
6%
24%
28%
41%
1%
Tabulka 15: Ochota učit žáka s mentálním postižením
Učit žáka s mentálním postižením je ochotna zhruba třetina všech respondentů. Ukazuje se zde souvislost
s předchozí otázkou. Skladba respondentů a jejich odpovědí je velmi podobná, jako v šesté otázce. Opět
„nejvstřícnější“ k problematice inkluzívního vzdělávání byli mladší respondentky, muži znovu volili převážně
neutrální odpověď. Pozitivním zjištěním je pouze mizivé procento respondentů, kteří výuku žáků s mentálním
handicapem striktně odmítají.
Shrnutí výzkumu a závěr
Z dotazníkového šetření bohužel vyplynulo, že většina učitelů základních škol není vzdělána v oblasti speciální
pedagogiky, ani není ochotna se v této oblasti do budoucna vzdělávat. Učitelé se necítí být připraveni na práci se
žáky s mentálním postižením a většina není ochotna tyto žáky ani učit. Až na výjimky však nemají s výukou
takových žáků žádné zkušenosti. Ani jeden z výzkumných předpokladů se tedy nepotvrdil. Vysoké procento
učitelů je toho názoru, že integrovaný žák s mentálním postižením není pro třídu přínosem, ale naopak obírá o
pozornost učitele intaktní žáky. Lidé se obecně bojí toho, co neznají. Pokud by se učitelé lépe seznámili s danou
problematikou a poznali děti s mentálním postižením, možná by změnili názor na jejich integraci.
Jak je již zmíněno v úvodu, k možnosti integrace žáků s mentálním postižením je třeba přistupovat citlivě a
důkladně zvažovat, zda je integrace to nejlepší pro žáka a zda při ní bude mít zajištěny všechny své speciální
potřeby – hlavně individuální přístup.
Seznam použitých zdrojů
Literární zdroje
ČERNÁ, M., Česká psychopedie. Praha: Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-1585-3.
FISCHER, S., ŠKODA, J. Speciální pedagogika. Triton, Praha 2008, ISBN 978807387-014-0.
HACHOVÁ, S. Výchova a vzdělávání osob s mentálním postižením. Ústí nad Labem: PF UJEP, 2013. ISBN
978-80-7414-677-0.
ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace: vzdělávání, výchova, sociální péče. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 178 s.
ISBN 80-7178-506-7.
ŠVARCOVÁ, I. Vzdělávací program pomocné školy a přípravného stupně pomocné školy. Praha: Septima,
1997. ISBN 80-7216-030-3.
ÚLOVCOVÁ, Helena et al. Předčasné odchody mladých lidí ze středního vzdělávání: rozsah,
problémy, příčiny, možnosti prevence. Praha: NÚOV, 2006. ISBN 80-85118-99-8.
ZELINKOVÁ, O. Pedagogická diagnostika a individuální vzdělávací program. Praha 2001. 207 s. ISBN 807178-544-X.
Další použité zdroje
Vyhláška č.73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a
studentů mimořádně nadaných
46
VZTAHY OSOB SE SLUCHOVÝM POSTIŽENÍM NA PRACOVIŠTI
WORKPLACE RELATIONSHIPS OF PEOPLE WITH HEARING
DISABILITIES
Barbora HRDOVÁ KOLÍBALOVÁ
Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého Olomouci; Žižkovo nám. 5,
771 40 Olomouc, Česká republika, e-mail: [email protected] volny.cz
Abstrakt: Příspěvek se zaobírá problematikou vztahů na pracovišti. Tyto pracovní vztahy jsou důležitou součástí
pracovního procesu, jelikož mají vliv na spokojenost zaměstnanců a tím i na jejich výkon. Zaměstnávání osob se
sluchovým postižením je stále aktuálním tématem vzhledem k obtížnější komunikaci a neinformovanosti
některých zaměstnavatelů o problematice osob se sluchovým postižením. Vztahy na pracovišti, kde jsou
zaměstnány osoby se sluchovým postižením, mohou být pro zaměstnavatele rovněž nepředstavitelnou situací.
Také zaměstnanci se sluchovým postižením mohou mít problém orientovat se ve vztazích se svými intaktními
kolegy. Příspěvek se zaměřuje na pracovní skupinu osob se sluchovým postižením. Posláním příspěvku je
přiblížit problematiku vztahů na pracovišti a pracovní spokojenost i z pohledu zaměstnance se sluchovým
postižením.
Abstract: This paper „Workplace relationships of people with hearing disabilities" deals with the issue of
workplace relationships. These relationships in the workplace are an important part of the work process, as
they have an impact on employee satisfaction and subsequently their performance. Employment of people with
hearing disabilities is current goal due to the difficulty in communication and lack of information of employers
about the issue of people with hearing disabilities. Also, employees with hearing disabilities may have difficulty
maintaining and focusing on relationships with their intact peers. The mission of this paper is to enlighten on
workplace relationships and job satisfaction through the perspective of employees with hearing disabilities.
Klíčová slova: Vztahy; zaměstnanec; pracoviště; osoby se sluchovým postižením; pracovní spokojenost.
Keywords: Relations; employee; workplace; people with hearing disabilities; job satisfaction.
1 Úvod
Cílem příspěvku je přiblížit faktory ovlivňující pracovní spokojenost osob se sluchovým postižením.
Výzkum se zaměřuje na vztahy na pracovišti zaměstnanců se sluchovým postižením, na jejich vnímání
pracovních vztahů a spokojenost s tím související. Posláním má být náhled na pracovní vztahy očima
zaměstnanců se sluchovým postižením.
2 Teoretické zakotvení problému
2.1 Vztahy na pracovišti
Již Aristoteles prohlásil, že člověk je tvor společenský. Kdo nemá potřebu žít ve společnosti, či nemůže ve
společnosti žít, je považován za zvíře či boha. Skupina a vazby, které jsou intenzivní a především oboustranné,
jsou velmi důležitým aspektem pro přežití člověka. Potřeba komunikace je pro lidské jedince nepostradatelnou
složkou bytí. V životě jedince se nachází situace, kdy potřebuje druhého a vzájemné vztahy, situace, kdy je
komunikace potřebná (Bednář, 2013).
Sociální vztahy na pracovišti jsou velmi významné, jelikož na základě těchto vztahů dochází k uspokojování
sociálních potřeb člověka (Pauknerová, 2006). Mezi sociální vtahy řadí Pauknerová (2006) potřebu sociálního
kontaktu, potřebu poskytovat a přijímat pomoc, potřebu někoho ovládat, někomu se podřizovat, rovněž potřebu
být přijímán, akceptován a náležet k určité skupině lidí, dále řadí mezi sociální vztahy potřebu nalézat osoby
blízké vlastní hodnotové orientaci a potřebu sociálních jistot.
Bednář (2013) rozděluje produktivní část života jedince do třetin, kdy jednu třetinu jedinec prospí, třetinu
věnuje svému soukromému životu a poslední třetinu práci. Z toho plyne, že práci věnujeme velkou část svého
produktivního života. Práce jako taková je proto základem smyslu života. Dochází k rozvoji osobnosti,
47
prostřednictvím práce jedinec uspokojuje materiální potřeby, sociální a psychologické potřeby. Je velmi
důležité, jaké sociální vazby panují v pracovním procesu, jelikož mají vliv na celkovou spokojenost jedince
v zaměstnání.
V zaměstnání vznikají vztahy, které Koubek (2007) rozděluje do několika skupin. První skupinou jsou
vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, které označuje jako zaměstnanecké vztahy. Jsou to vztahy, které
jsou upravené legislativou, pracovní smlouvou případně jiným dokumentem, na základě kterého je vykonávaná
práce jedincem. Druhou skupinou jsou vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnaneckým sdružením, čímž mohou
být například zaměstnanecké odbory, které hájí práva svých členů. Další skupinou, kterou uvádí, je skupina, ve
které se jedná o vztahy mezi zaměstnaneckými odbory, či jiné druhy sdružení zaměstnanců a zaměstnavatelem,
popřípadě vedením či sdružením zaměstnavatelů. Tyto vztahy označuje jako kolektivní pracovní vztahy. Čtvrtou
skupinou jsou vztahy mezi nadřízeným a podřízeným. Pátá skupina je označována jako vztahy k zákazníkům a
veřejnosti. Šestá skupina je skupina pracovních kolektivů a jejích vztahů v organizaci. Poslední, neméně
důležitou skupinou jsou vztahy mezi spolupracovníky, které jsou obvykle neformální, přestože většina
organizací projevuje snahu tyto vztahy uvést do roviny formální. U vztahů mezi spolupracovníky dále rozlišuje
horizontální a vertikální linii.
Z psychologického hlediska je vztah mezi nadřízeným a podřízeným pokládán za nejvýznamnější,
především pro pracovníky v podřízeném postavení. Přestože tyto vtahy jsou nerovné, obvykle formální a
orientované na pracovní úkoly, mohou být i přátelské, spolupracující či naopak nepřátelské a nefungující
(Nakonečný, 2005).
Vztahy na pracovišti jsou odlišné od vztahů, které jedinec prožívá v rodinném prostředí nebo mezi přáteli,
přestože velká většina přátel pochází právě z pracovního prostředí (Nakonečný, 2005).
Pauknerová (2006) člení vztahy na pracovišti na vztahy formální a neformální. Formální vztahy plynou
z organizační struktury sociálních útvarů, jsou jedinci předem dány a jedinec do nich vstupuje a akceptuje či
toleruje, případně je může odmítat. Neformální vztahy charakterizuje jako vztahy, které si jedinec vytváří na
pracovišti. Na základě svých preferencí a potřeb komunikuje s ostatními spolupracovníky či naopak
nekomunikuje. Vytváří si neformální vztahy a kontakty a identifikuje se tak s pracovním okolím a lidmi v tomto
pracovním vztahu.
2.2 Konflikty
I v pracovním procesu se setkáváme s konflikty, tak jako v běžném životě. Koubek (2007) poukazuje na
možné zdroje konfliktu na pracovišti, které mohou vzniknout z různých příčin. Zdroje konfliktů mohou spočívat
v osobnosti a sociálním chování jedinců (jedinci mající sklon k násilí či nedodržování předpisů, osoby mající
špatné vztahy k ostatním atd.) a v nedorozumění, kde může být příčinou špatná komunikace, nedostatečné
vysvětlení pracovních úkolů. S touto oblastí se zaměstnanci se sluchovým postižením potýkají nejvíce, jelikož
zásadním problémem mezilidských vztahů je u nich komunikační bariéra. Proto je velmi důležitý osobní přístup
a ujištění, že všem informacím bylo správně porozuměno. Další zdroje konfliktů mohou být v nedostatcích
personální práce (může se jednat například o nevhodné zařazení zaměstnance na pracovní místo, které
zaměstnanci se sluchovým postižením nemusí vyhovovat, zanedbání péče či vzdělání pracovníků a nejasné
odměňování a povýšení atd.), ve stylu vedení lidí v organizaci (direktivní vedení bez zájmu o zaměstnance a
nerespektování práv zaměstnanců není nikdy pro zaměstnanecké vztahy přínosem), ve způsobu formování týmů
(je důležité věnovat pozornost i charakteristikám a osobnosti zaměstnanců a vedoucích pracovníků, než samotné
kvalifikaci a tím je správně zařadit a vytvořit co nejpozitivnější zaměstnanecké vztahy a spokojenost), ve
změnách techniky, technologie a organizace práce a struktur (změny, které se provedou bez ohledu na názor
zaměstnanců, kterých se týkají, snižují kvalitu odvedené práce, stejně tak včasná a jasná informovanost vede ke
zlepšení kvality práce a spokojenosti). U zaměstnanců se sluchovým postižením je nutné věnovat pozornost
včasné a jasné informovanosti, umístění pracoviště a pracovním podmínkám (u zaměstnanců se sluchovým
postižením je důležité prostředí, ve kterém pracují, aby vyhovovalo jejich handicapu, je třeba respektovat
například správné rozmístění stolů, osvětlení, vzdálenost atd.). Problémy zaměstnanců mohou pramenit i
z problémů, které se netýkají pracovního prostředí a je na vedení a spolupracovnících, aby rozpoznali, že není
něco v pořádku a zajímali se o nastalou situaci. I tyto problémy mají vliv na vztahy na pracovišti a následnou
spokojenost.
Z výše uvedeného plyne, že komunikace na pracovišti je základním kamenem utvářených vztahů. U
zaměstnanců se sluchovým postižením tak komunikace musí probíhat za jiných podmínek a formou respektující
individualitu zaměstnance a ´jeho potřeby. Zároveň je třeba ze strany zaměstnance se sluchovým postižením
nutná dávka tolerance k jeho intaktním kolegům či nadřízeným.
2.3 Komunikace
Základem sociální interakce je komunikace. V neustálém kontaktu s okolím jsme nuceni komunikovat, ať
již vědomě či nevědomě (Bednář, 2013).
Bednář (s. 163, 2013) charakterizuje komunikaci jako “výměnu informací mezi jednotkami v interakci. Tyto
informace mohou být přenášeny různými komunikačními kanály“.
48
Druhy komunikace jsou verbální a neverbální. Verbální komunikace využívá jazyka a řeči, bez této formy je
nemožné vyvinout složitější kooperaci či aktivitu. Je základem našeho každodenního života a odlišuje nás od
ostatních žijících tvorů na této planetě. Do neverbální komunikace spadají veškerá mimoslovní sdělení. Tvoří až
65% sdělení při komunikaci a řadíme mezi ně především mimiku, gestikulaci, proxemiku či vzdálenost osob při
komunikaci (Bednář, 2013). Neverbální složka komunikace je pro osoby se sluchovým postižením velmi
důležitá. Při komunikaci hraje roli především jako náhrada za intonaci hlasu, rychlost řeči apod.
Bedrnová, Nový (2007) uvádějí, že pokud jedinec nemá problém hovořit s druhým jedincem, ovládá
základní dovednost komunikace, která závisí na dobře zvládnuté percepci. Schopnost domluvit se spolu
se sociální citlivostí je základem komunikačního úspěchu.
Zaměstnanci se sluchovým postižením jsou v tomto případě ve značném znevýhodnění i za předpokladu, že
komunikují mluvenou řečí.
Bedrnová, Nový (2007) rovněž pokládají umění naslouchat za základ úspěšné komunikace a utváření
vztahů. I v tomto aspektu jsou osoby se sluchovým postižením v nevýhodné pozici. Pokud využívají ke
komunikaci odezírání, je tato metoda nespolehlivá, a jestli preferují český znakový jazyk, není pravděpodobné,
že zaměstnavatel a spolupracovníci tento jazyk ovládají. Komunikace je tak zásadním problémem v utváření
vztahů na pracovišti. Zaměstnanci se sluchovým postižením neví, jak komunikovat se spolupracovníky a
nadřízenými a oni zase neví, jak komunikovat s kolegy se sluchovým postižením. Veškerý úspěch při
komunikaci a utváření vzájemných vztahů je založen na toleranci a respektu obou stran. Vztah je založen na
nalezení adekvátní komunikace, která bude vyhovovat oběma stranám a povede ke kýženému efektu. Ze strany
slyšících zaměstnanců se předpokládá respekt k základním komunikačním požadavkům zaměstnance se
sluchovým postižením, tzn. respektování sluchové vady a odpovídající volbě komunikačního kódu, osvětlení,
rozestavení nábytku, vzdálenost při hovoru, případně respektování špatné znalosti českého jazyka atd. Na druhou
stranu se u zaměstnanců se sluchovým postižením očekává respektování skutečnosti, že majoritní společnost
nekomunikuje jeho mateřským jazykem. Základním problémem zaměstnavatelů je jejich představa, že osoby se
sluchovým postižením jsou omezeni v pracovním uplatnění. V současné době je mnoho profesních možností,
řada osob se sluchovým postižením má vysokoškolské vzdělání, přesto jejich uplatnění někdy neodpovídá jejich
dosaženému vzdělání. Někteří zaměstnavatelé stále pochybují o jejich pracovních kvalitách a především vidí
problém ve zmíněné komunikaci. Pro mnoho zaměstnavatelů je sluchové postižení velkou neznámou a samotní
zaměstnanci se sluchovým postižením často nevědí, jak vysvětlit slyšícím, jak by mohli s nimi efektivně
komunikovat. Dalším problémem může být hledání alternativních cest u náhrady sluchu, například telefonování
může být nahrazeno elektronickou komunikací.
Pauknerová (2006) uvádí několik problémů při komunikaci mezi zaměstnanci, například nedostatečná
kontrola předaných informací (zda zaměstnanec se sluchovým postižením rozuměl sdělenému), problém může
být v předávání informací, kdy kusé a stručné sdělení, nemusí být srozumitelné.
2.4 Pracovní spokojenost
Pauknerová (2006) zdůrazňuje, že narušená komunikace v pracovní skupině má za následek pokles pracovní
výkonnosti, změny v osobnosti zaměstnanců a především má velký vliv na pracovní spokojenost.
Výrost, Slaměník (1998) řadí mezi důležité činitelé pracovní spokojenosti vykonávanou práci, podmínky
práce, plat, pracovní postup, vedení pracovní skupiny a pracovní skupinu. Tito činitelé mají individuálně
nastavitelný význam a důležitost v závislosti na okolnostech jako je například specifika práce v určitých
oblastech (školství, administrativa atd.), odlišnost jednotlivých profesí a prostředí, kde jsou vykonávány a
individuálními zvláštnostmi a preferencemi. Pracovní skupina má velký vliv na její členy, plní řadu funkcí,
umožňuje jednotlivcům uspokojení v mnoha společenských potřebách a podílí se na vytváření společenského
klimatu. Veškeré projevy pracovní skupiny mohou být vůči jednotlivci pozitivní nebo negativní. Nespokojenost
je velmi obtížně kompenzována a vyskytuje-li se, vytváří vážný problém při působení pracovníka ve skupině.
Z uvedeného plyne, že zaměstnanců se sluchovým postižením se mohou dotýkat téměř všichni činitelé
ovlivňující pracovní spokojenost.
3 Popis základního výběrového souboru
Cílem šetření bylo zjistit spokojenost osob se sluchovým postižením v zaměstnání. Byli osloveni
zaměstnanci se sluchovým postižením různých zaměstnavatelů bez ohledu na obor. Výběr respondentů nebyl
limitován pohlavím, dosaženým vzděláním, národností či věkem. Jediným kritériem pro zodpovězení dotazníku
byla sluchová vada a zaměstnanecký poměr.
49
4 Metodologie – metody sběru dat
Osloveny byly osoby se sluchovou vadou v zaměstnaneckém poměru za pomoci sociální sítě a
prostřednictvím elektronické pošty.
Z empirických metod byla pro tento příspěvek využita výzkumná metoda dotazníku. Otázky byly
formulovány tak, aby byly pro osoby se sluchovým postižením srozumitelné a snadno zodpověditelné. Nechuť
k vyplňování dotazníků je u osob se sluchovým postižením značná a jednoduchost otázek měla eliminovat
nedokončené či zcela odmítnuté dotazníky. Dotazník byl anonymní, na což byli respondenti upozorněni, přesto
několik respondentů odmítlo na dotazník reagovat z obavy, že nebude dostatečně anonymní. Většinou se jednalo
o problémové zaměstnance se sluchovým postižením.
5 Výsledky
Celkem na dotazník odpovědělo 16 zaměstnanců se sluchovým postižením. Časová náročnost dotazníku
byla v průměru 5 – 10 minut. Dotazník měl celkem 21 otázek. Osloveni byli zaměstnanci z České i Slovenské
republiky.
Graf č. 1: Věk respondentů.
3
2
Věk respondentů
1
0
21 26 27 33 35 36 37 38 39 41 42 43 59
Průměrný věk respondentů byl 37,25 let.
Graf č. 2: Pohlaví respondentů.
18,75%
žena
muž
81,25%
81,25% (13) dotázaných respondentů mělo ženské pohlaví a 18,75% (3) mužské.
50
Graf č. 3: Vzdělání.
6%
učební obor
25%
střední škola
vysoká škola
69%
Nejvyšší dosažené vzdělání uvedlo 68, 75% (11) respondentů vysokoškolské. 25,00% (4) respondentů uvedlo
jako nejvyšší dosažené vzdělání střední školu a 6,25% (1) uvedlo jako nejvyšší dosažené vzdělání učební obor.
Tabulka č. 1: Obor v zaměstnání.
Obor
Počet
Školství
7
Zdravotnictví
3
Administrativa
2
Gastronomie
1
Divadelní
1
Sociální služby
1
Elektro
1
Mezi obory, ve kterých respondenti pracují, se nejčastěji objevuje obor školství (celkem 7x), následně obor
zdravotnictví (3x), administrativní (2x), gastronomický (1x), divadelní (1x), sociální služby (1x), elektro (1x).
Odpověď měla otevřenou formu a často nebyla odpověď správná, ale dalo se vydedukovat, o jaký obor se jedná.
Graf č. 4: Počet zaměstnanců.
101-120
51-100
Počet zaměstnanců ve
firmě
21-50
1-20
0
2
4
6
8
Jednalo se o firmy s počtem zaměstnanců v rozmezí 2 – 120.
51
Graf č. 5: Zaměstnanci se sluchovým postižením.
7
6
5
4
Počet zaměstnanců se
sluchovým postižením ve
firmě
3
2
1
0
1
2
3
4
5
6
Na otázku „Kolik zaměstnanců má sluchové postižení“ ve firmě, kde pracují, uvedlo jako nejčastější odpověď 1
zaměstnanec 6 respondentů, 3 respondenti uvedli 4 zaměstnance sluchovým postižením a 3 respondenti uvedli, že
pracují ve firmě mající 5 zaměstnanců se sluchovým postižením. 2 respondenti uvedli, že jejich firma zaměstnává
6 sluchově postižených a 1 respondent uvedl 3 osoby se sluchovým postižením a 1 respondent 2 osoby se
sluchovým postižením v zaměstnaneckém poměru v jejich firmě. Celkový průměr tak činní 3,1 zaměstnanců se
sluchovým postižením.
Graf č. 6: Typ sluchové vady.
19%
percepční
převodní
50%
smíšená
25%
nevím
6%
Nejčetnějším typem sluchové vady je vada percepční, což zodpovědělo 50,00% (8) respondentů, následuje
smíšený typ vady 25,00% (4) respondentů. 18,75% (3) respondentů nevěděl, jaký typ sluchové vady má, pouze
6,25% (1) respondentů odpovědělo, že má vadu převodní.
Graf č. 7: Stupeň sluchové vady.
0% 0%
31%
25%
lehká nedoslýchavost
středně těžká
nedoslýchavost
těžká nedoslýchavost
44%
praktická hluchota
úplná hluchota
Nejčastějším stupněm sluchové vady je praktická hluchota, kterou zvolilo 43,75% (7) respondentů. 31,25 % (5)
respondentů zvolilo úplnou hluchotu a 25,00% (4) těžkou nedoslýchavost.
52
Graf č. 8: Kompenzace sluchu.
6%
sluchadlo
kochleární
implantát
25%
žádná
63%
jiná
6%
Nejčastější kompenzací sluchové ztráty je sluchadlo, které využívá 62,50% (10) respondentů. 25,00% (4)
respondentů nevyužívá žádnou kompenzaci svého sluchu a pouze 6,25% (1) uvedlo, že využívá sluchadlo pouze
občas a 6,25% (1) respondentů využívá ke kompenzaci sluchu kochleární implantát.
Graf č. 9: Způsob komunikace.
6%
český znakový
jazyk
znakovaná čeština
38%
56%
mluvená řeč
jiné
0%
56,25% (9) respondentů využívá ke komunikaci český znakový jazyk a 37,50% (6) mluvenou řeč. Jinou formu
komunikace uvedlo 6,25% (1) respondentů.
Graf č. 10: Atmosféra.
6% 0% 0%
velmi dobrá
31%
dobrá
průměrná
63%
špatná
velmi špatná
Na otázku jaká atmosféra panuje na Vašem pracovišti, uvedlo ze škály: velmi dobrá, dobrá, průměrná, špatná a
velmi špatná 62,50% (10) respondentů odpověď dobrá. Velmi dobrou atmosféru na pracovišti uvedlo 31,25% (5)
respondentů a 6,25% (1) uvedlo průměrnou atmosféru na pracovišti.
53
Graf č. 11: Týmová spolupráce.
velmi dobrá
0% 0%
dobrá
31%
38%
průměrná
špatná
31%
velmi špatná
Otázka, „Funguje ve Vašem kolektivu týmová spolupráce?“ byla zodpovězena v kategorii velmi dobrá, dobrá a
průměrná následně: 37,50% (6) respondentů odpovědělo, že týmová spolupráce je velmi dobrá a 31, 25% (5) ji
označilo za průměrnou a 31,25% (5) za dobrou.
Graf č. 12: Konflikty v kolektivu.
6%
ano
ne
94%
93,75 % (15) respondentů uvedlo, že nemají v kolektivu konflikty a pouze 6,25% (1) uvedlo odpověď ano.
Graf č. 13: Konflikty s kolegou/ kolegyní.
19%
ano
ne
81%
Následující otázku, zda mají konflikt s kolegou/kolegyní zodpovědělo 81,25% (13) respondentů záporně. Konflikt
uvedlo 18,75% (3) respondentů.
54
Tabulka č. 2: Důvody konfliktu.
Důvody konfliktu
Nedorozumění
Konflikt ohledně učebního materiálu pro osoby se
sluchovým postižením
Nedostatek respektu
Neakceptace českého znakového jazyka jako
komunikačního systému
Nedostatečná informovanost intaktních o českém
znakovém jazyce a právu na komunikaci v něm
Jako důvod konfliktu uvedli několikrát nedorozumění, konflikt ohledně učebního materiálu pro osoby se
sluchovým postižením, nedostatek respektu, neakceptace českého znakového jazyka jako komunikačního systému,
nedostatečná informovanost intaktních o českém znakovém jazyce a právu na komunikaci v něm.
Graf č. 14: Spolupráce.
když jsou kolegové
sluchově postižení
25%
když jsou kolegové
slyšící
50%
25%
je mi to jedno
Zda se zaměstnancům se sluchovým postižením pracuje lépe s intaktními kolegy, uvedlo 25,00% (4) a stejný
počet respondentů 25,00% (4) preferuje kolegy se sluchovým postižením. 50,00% (8) respondentům je jedno, zda
jsou jejich kolegové slyšící či neslyšící.
Tabulka č. 3: Vztah se spolupracovníky.
Vztah se spolupracovníky ohodnotili respondenti průměrnou známkou (1 nejlepší – 5 nejhorší) následovně:
Vztah se spolupracovníky
vzájemná pomoc
podpora
vstřícnost
důvěra
tolerance
pochopení
zodpovědnost
respekt
týmová práce
atmosféra
přátelství
soukromí
Průměrná známka
1,56
1,69
2,19
1,94
1,81
1,5
1,56
1,69
2,1
1,69
1,88
2,19
55
Graf č. 15: Setkávání s kolegy.
12%
38%
často
příležitostně
vůbec
50%
37,50% (6) respondentů se nesetkává s kolegy mimo práci a 50,00 (8) % se setkává pouze příležitostně a 12,50 %
(2) respondentů se s kolegy mimo práci setkává často.
Tabulka č. 4: Vztah s vedoucími pracovníky.
Vztah s vedoucími pracovníky ohodnotili respondenti průměrnou známkou (1 nejlepší – 5 nejhorší) následovně:
Vztah se vedoucími pracovníky
Průměrná známka
důvěra
1,81
podpora
1,94
vstřícnost
1,88
tolerance
1,81
pochopení
1,63
atmosféra
1,81
přátelství
2,06
komunikace
1,56
Graf č. 16: Pochvala za dobrou práci.
19%
ano
ne
81%
Na otázku, když odvedete dobrou práci, jste pochváleni, odpovědělo 81,25% (13) respondentů kladně, 18,75%
(3) respondentů odpovědělo, že v případě odvedení dobré práce pochváleni nejsou.
56
Graf č. 17: Chuť k práci.
25%
ano
0%
ne
75%
nevím
„Ovlivňují vztahy na pracovišti vaši chuť k práci“ zodpovědělo kladně 75,00 % (12) respondentů a 25,00 % (4)
neví, zda vztahy na pracovišti mají vliv na jejich práci.
6 Doporučení pro praxi a závěry
Závěrem můžeme konstatovat, že základním problémem vztahů zaměstnanců se sluchovým postižením je
komunikace vyplývající buď z odlišného komunikačního kódu, nebo z problémů plynoucí z odezírání či jiná
nedorozumění na základě sluchové vady zaměstnance. Zaměstnanci se sluchovým postižením preferující
komunikaci v českém znakovém jazyce se nevyrovnávají se situací, že většinová společnost tento jazyk
neovládá, byť jej může tolerovat a respektovat. Komunikace je základem veškerých vztahů a to včetně
zaměstnaneckých. Na komunikaci závisí tedy i spokojenost zaměstnance, či jeho pracovní výkon. Kvalita
komunikace má vliv i na případné konflikty na pracovišti. Je možné konstatovat, že zaměstnanci se sluchovým
postižením jsou dle získaných odpovědí ve své práci spokojeni a mají dobré vztahy s ostatními zaměstnanci a s
vedoucími pracovníky, i když většinou komunikují českým znakovým jazykem, udávají problémy v
dorozumívání jen občas. V závěru je možno doporučit větší informovanost budoucích zaměstnavatelů o osobách
se sluchovým postižením, zejména o jejich specifických komunikačních systémech.
Literatura
BEDRNOVÁ, E., NOVÝ, I. a kol. Psychologie a sociologie řízení. Praha: Management Press, 2007, s. 92-191.
ISBN 978-80-7261-169-0.
BEDNÁŘ, V. a kol. Sociální vztahy v organizaci a jejich management. Praha: Grada Publisching, 2013, s. 161166, s. 92-99. ISBN 978-80-247-4211-3.
KOUBEK, J. Řízení lidských zdrojů. Praha: Management Press, 2007, s. 325-338. ISBN 978-80-7261-168-3.
NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie organizace. Praha: Grada Publisching, 2005, s. 100-106. ISBN 80247-0577-X.
PAUKNEROVÁ, D. a kol. Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada Publisching, 2006, s. 196-209.
ISBN 80-247-1706-9.
VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Portál, 1998, s. 45-51. ISBN 80-7178269-6.
57
MATEMATICKÁ GRAMOTNOST U ŽÁKŮ S MENTÁLNÍM
POSTIŽENÍM
MATHEMATICAL LITERACY AT STUDENTS WITH MENTAL
DISABILITIES
Martina HUBIŠTOVÁ
Ústav speciálněpedaogogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci, Česká republika,
[email protected]
Abstrakt: Příspěvek je orientován na oblast speciální pedagogiky, konkrétně na oblast psychopedie a zabývá se
problematikou finanční gramotností jako jednou z důležitých kompetencí v životě lidí s mentálním postižením,
zejména se zaměřuje na část finanční gramotnosti - matematickou gramotnost. Nízká úroveň finanční
gramotnosti, tedy i matematické gramotnosti, se stává jedním z klíčových problémů současnosti. V dnešní době,
více než jindy, se objevují lidé, kteří se zaměřují na nedostatečnou znalost finanční gramotnosti. Podle
nejrůznějších výzkumů jednoznačně vyplývá rostoucí zadluženost obyvatel ČR, kteří se stále častěji dostávají do
dluhové pasti, ze které nedokážou uniknout. Velmi ohroženou skupinu tvoří lidé s mentálním postižením, kteří se
velmi snadno nechají zlákat propracovanými reklamami, lákajícími ke koupi zboží bez peněz, na půjčku bez
ručitele apod. Důsledky těchto činů mohou být pro jedince s mentálním postižením velmi vážné.
Abstract: The paper is focused on the area of special education, namely special education of people with mental
disability, and deals with the issue of financial literacy as a one of the most important competence in the life of
people with mental disability, especially mathematical literacy - one part of financial literacy. Low levels of
financial literacy, also mathematical literacy, is becoming one of the key problems today. At this time, more than
ever, there are people who focus on insufficient knowledge of financial literacy. Various studies clearly show the
increasing indebtedness of Czech citizens and the insufficient of education in the area of financial literacy. As a
result, people get into dept trap from which there is no escape. A vulnerable group consists people with mild
mental disabilities. They are easily lured sophisticated ads to purchase goods without money, a loan without
collateral, etc. The consequences of these acts can be very serious for them.
Klíčová slova: lehká mentální retardace; matematická gramotnost; finanční gramotnost; motivace
Keywords: mild mental disabilities; mathematical literacy; financial literacy; motivation
Úvod
Daná problematika je řešena v rámci specifického výzkumu pro rok 2014 na Pedagogické fakultě Univerzity
Palackého v Olomouci pod číslem IGA_PdF_2014013.
"Hluboce si vážím matematiky, neboť ti, kdož jsou obeznámení,
v ní vidí prostředek k chápání všeho existujícího.“
Bháskara
Gramotnost a všechny její jednotlivé typy či složky jsou v poslední době velmi zkoumanou oblastí ve
vzdělávání. Jedním z cílů dnešního vzdělávání je, aby žáci byli „gramotní“, tzn., aby byli schopni využít získané
vědomosti, schopnosti a vědomosti v praktickém životě.
58
Matematika je jedním z nejdůležitějších a nejvšestrannějších předmětů, které existují. Její poznatky je možné
aplikovat v širokém spektru oborů, od vědních až po umělecké obory. Dalo by se říci, že bez matematiky by
věda neměla k dispozici například rovnice, které popisují zákony fyziky. Tyto zákony umožnily rozvoj vědy.
Psychologům umožňuje matematika zjistit více informací o lidském chování pomocí nejrůznějších statistických
metod. Farmaceutické a lékařské obory využívají matematiku k interpretaci dat, které získávají měřením účinků
nových léků, v architektuře a inženýrství se za nejdůležitější předpoklad úspěchu považuje porozumění
matematice. V ekonomice se zase za pomoci matematiky modelují situace na burze apod. V neposlední řadě
matematiku využívají i sociologové. (Johnson, Neill, 2010)
Matematika je nejen důležitá, ale je také velmi krásná a zábavná. Tuto skutečnost dosvědčuje mnoho
významných malířů, např. Kandinský a Escher. Tito malíři využívali matematiku ve své práci. Kandinský si
vypůjčil geometrické tvary pro svou práci a na Escherových obrazech se velmi často vyskytují optické klamy.
S matematikou se také setkáváme v přírodě, kde se objevuje ve formě matematických vzorů a symetrií, např. tzv.
zlatý řez nebo Fibonacciho posloupnost. V poslední době se stávají oblíbené i hry, které jsou založené právě na
matematice, např. Sudoku, Futoshiki, Kakuro apod. Tyto hry jsou velmi zábavné a navíc udržují mozek a
myšlení v kondici. Matematika je všudypřítomná.
Celý náš život je veden potřebou peněz, ať již si to připustíme, nebo ne. Málokdo z nás nemusí řešit otázku, jak
přijít k dostatečnému množství financí, které nám zajistí financování nákladů našeho běžného života. Mít peníze
však není vše. Je třeba, abychom věděli, jak o ně nepřijít bez toho, že splní svou funkci, tzn., že nám umožní
pořízení nějakého statku. Dále je třeba znát hodnotu peněz, vědět a umět si spočítat, kdy je vhodné si vzít
nějakou půjčku, umět zhodnotit množství rizika, které se s daným produktem pojí. Ale hlavně musíme se naučit
myslet na budoucnost - umět si vytvořit finanční rezervy.
Škvára (2011, s. 12) ve své publikaci zdůrazňuje, že finanční gramotnost se týká každého. Uvádí, že se rychle
mění postoje obyvatel k finančním záležitostem. „Tradičně konzervativní postoj k úsporám a zadlužování se
postupně mění, rostou tendence k rychlé spotřebě i ochota občanů k zadlužování. Tyto tendence nejsou však
zcela bez rizik a vyvolávají naléhavou potřebu alespoň základní orientace občanů ve světě financí“.
Bez nadsázky lze tedy říci, že bez matematiky by luxus moderního života nebyl možný.
1 Finanční gramotnost
Finanční gramotnost můžeme vymezit jako soubor dovedností, vědomostí a schopností, které jsou důležité pro
aktivní a zodpovědnou účast na finančním trhu, a které podporují prevenci proti zadlužení a směřují tím občany
k zajištění na stáří.
V širším pojetí se mluví o gramotnosti ekonomické, která navíc zahrnuje např. schopnost zajistit si příjem,
zvažovat důsledky osobních rozhodnutí na současný a budoucí příjem, orientaci na trhu pracovních příležitostí
apod. Nedílnou součástí finanční gramotnosti jsou také aspekty makroekonomické a oblast daňová. Zejména
z toho důvodu, že se výrazně podílí na finančních zdrojích nejen jednotlivců, ale také celých domácností.
V prosinci roku 2007 byl Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), Ministerstvem financí (MF)
a Ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO) vytvořen společný dokument pod názvem Systém budování
finanční gramotnosti v základních a středních školách. Tento dokument zahrnuje tzv. Standardy finanční
gramotnosti pro základní a střední vzdělávání, které stanovují cílový stav finančního vzdělávání pro různé
stupně vzdělání.
Dokument byl vládou ČR aktualizován v roce 2010 na Národní strategii finančního vzdělávání, jehož cílem je
vytvoření systému finančního vzdělávání pro zvýšení úrovně finanční gramotnosti obyvatel v České republice.
Jsou zde vymezeny hlavní problémy, dále vytyčeny prioritní úkoly z oblasti finanční gramotnosti, popsány
přínosy finančního vzdělávání a analýza současného stavu finanční gramotnosti občanů v České republice.
Cílem tohoto dokumentu je vytvoření systému finančního vzdělávání pro zvyšování úrovně finanční gramotnosti
v ČR. Finanční gramotnost umožňuje občanům ČR jako spotřebitelům adekvátně pracovat s informacemi na
finančním trhu k zajištění svých potřeb a potřeb své rodiny s ohledem na měnící se životní situace. (Národní
strategie finančního vzdělávání, 2010, str. 2)
V Národní strategii finančního vzdělávání (2010, str. 11) je finanční gramotnost definována jako: „Soubor
znalostí, dovedností a hodnotových postojů občana nezbytných k tomu, aby finančně zabezpečil sebe a svou
rodinu v současné společnosti a aktivně vystupoval na trhu finančních produktů a služeb. Finančně gramotný
občan se orientuje v problematice peněz a cen a je schopen odpovědně spravovat osobní/rodinný rozpočet,
včetně správy finančních aktiv a finančních závazků s ohledem na měnící se situace.“
59
1.1 Složky finanční gramotnosti
Finanční gramotnost jako správa osobních a rodinných financí zahrnuje tři složky (Národní strategie finančního
vzdělávání, 2010):

Peněžní gramotnost
Do této složky se řadí ty kompetence, které jsou nezbytné pro správu hotovostních a bezhotovostních
peněz, transakcí s nimi a dále pro správu nástrojů k tomu určených (např. běžný účet apod.).
 Cenovou gramotnost
Cenovou gramotnost představují kompetence nezbytné pro správné porozumění cenovým
mechanismům a inflaci.
 Rozpočtovou gramotnost
Sem se řadí ty kompetence, které jsou nezbytné pro správu osobního, ev. rodinného, rozpočtu a také
kompetence, které jsou nezbytné pro zvládání různých životních situací z finančního hlediska.
K finanční gramotnosti se pojí také tyto složky:



Gramotnost numerická (matematická) - použití matematického aparátu k řešení numerických úloh,
které mají vztah k financím.
Gramotnost informační - schopnost vyhledat, využít a vyhodnotit relevantní informace v kontextu.
Gramotnost právní - orientace v právním systému apod.
1.2 Standardy finanční gramotnosti pro 2. stupeň základních škol
Standardy finanční gramotnosti vycházejí z definice finanční gramotnosti a stanovují ideální úroveň finanční
gramotnosti pro různé cílové skupiny. Následně jsou tyto standardy začleněny do RVP a slouží také jako
východisko při tvorbě konkrétních vzdělávacích programů a aktivit, jež směřují k rozvoji a zvyšování úrovně
finanční gramotnosti nejen u žáků, ale také u dospělé populace.
Systém budování finanční gramotnosti v základních a středních školách (2007) uvádí následující standardy pro
vzdělávání na 2. stupni základních škol:



Oblast „Peníze“
 Dokáže nakládat s penězi - zná hotovostní i bezhotovostní placení,
 Dokáže na příkladu uvést tvorbu ceny jako součet nákladů, zisku a DPH,
 Objasní vliv poptávky a nabídky na tvorbu ceny a její změny,
 Popíše vliv inflace na hodnotu ceny.
Oblast „Hospodaření domácnosti“
 Dokáže sestavit jednoduchý rozpočet domácnosti (hlavní příjmy a výdaje domácnosti,
pravidelné a jednorázové příjmy a výdaje apod.),
 Dokáže vysvětlit, jak se bránit v případě porušení práv spotřebitele.
Oblast „Finanční produkty“
 Zná rozdíl mezi debetní a kreditní platební kartou,
 Dokáže uvést a porovnat neobvyklejší způsoby nakládání s volnými prostředky (spotřeba,
úspory, investice),
 Dokáže uvést nejčastější druhy pojištění, ví, kdy je využít,
 Dokáže vysvětlit význam úroku placeného a přijatého.
1.3 Výzkumy finanční gramotnosti
Z podnětu Ministerstva financí České republiky a České národní banky proběhl v roce 2010 výzkum společnosti
STEM/MARK. Hlavním úkolem bylo zmapovat finanční gramotnost dospělé populace obyvatel České republiky
na základě objektivních znalostí v oblasti financí, tzn. zjistit, nakolik lidé dokážou tyto znalosti využívat v běžné
praxi. Dalším úkolem bylo také zmapovat postoje a chování české populace v souvislosti s rodinnými financemi,
úsporami a zajištěním.
V rámci tohoto výzkumu byly zjištěny například následující informace (www.stemmark.cz):








Domácí rozpočet si tvoří 45% domácností
Pouze 60% lidí si pravidelně odkládají peníze stranou, z nichž 2/5 nechávají peníze na běžném účtu
Rezervy na nepředvídané výdaje si tvoří 57% lidí
Rezervy pro případ ztráty příjmu si tvoří 35% lidí
Rezervy na stáří si vytváří 2/3 dotazovaných
Pouze 52% lidí zná rozdíl mezi debetní a kreditní kartou
Celkem 65% lidí platí splátky včas
Až 23% lidí by své peníze vložilo i do zjevně podezřelé investiční nabídky
60
 Pouze 36% dotazovaných si pročte smlouvu, kterou podepisuje
V 90. letech minulého století vstoupila na pole mezinárodních výzkumů v oblasti měření výsledků vzdělávání
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Již od počátku 90. let publikovala OECD pravidelně
ve své ročence „Education at a Glance“ řadu ukazatelů dokumentujících vzdělávací systémy různých zemí.
(Straková a kol., 2002)
Na konci 20. Století se zástupci členských zemí OECD rozhodli, že zorganizují vlastní výzkum, který se bude
v mnoha ohledech lišit od jiných tradičních výzkumů. Vznikl výzkum PISA (Programme for International
Student Assessment). Nejdůležitější charakteristikou výzkumu PISA je jeho orientace na vědomosti a zejména
dovednosti potřebné pro dobré uplatnění v moderní společnosti.
V roce 1995 vstoupila do OECD i Česká republika a zapojila se tak do aktivit této organizace v oblasti měření
výsledků vzdělávání. První šetření proběhlo v květnu 2000 a bylo primárně zaměřeno na oblast čtenářské
gramotnosti. Tohoto šetření se zúčastnilo kolem 250 základních a středních škol (včetně České republiky).
Od roku 2000 probíhají mezinárodní výzkumy PISA každé 3 roky. Výzkumy se zaměřují na jednotlivé typy
gramotnosti - čtenářská gramotnost, matematická gramotnost, přírodovědná gramotnost apod. V těchto
výzkumech je gramotnost chápána jako dovednost číst a psát. (Straková a kol., 2002)
Jednotlivé cykly projektu PISA (www.pisa2012.cz):
 2000 - Čtenářská gramotnost - 32 zemí - 253 škol v ČR - 9400 žáků v ČR
 2003 - Matematické gramotnost - 41 zemí - 260 škol v ČR - 9900 žáků v ČR
 2006 - Přírodovědná gramotnost - 56 zemí - 246 škol v ČR - 9000 žáků v ČR
 2009 - Čtenářská gramotnost - 65 zemí - 290 škol v ČR - 7500 žáků v ČR
 2012 - Matematická gramotnost - 66 zemí - 297 škol v ČR - 6535 žáků v ČR
Výsledky výzkumu PISA nejsou vůbec lichotivé. Byla zjištěna klesající tendence finanční gramotnosti mladých
lidí. Poslední výzkum proběhl v roce 2012 a účastnilo se ho celkem 66 států. Hlavní testovanou oblastí se
v tomto výzkumu stala matematická gramotnost (součást finanční gramotnosti).
Z posledního výzkumu PISA 2012 vyplývá:




V matematickém testu nejlépe uspěli žáci sedmi asijských zemí, z nichž výrazně nejlepšího výsledku
dosáhli žáci ze Šanghaje.
Výsledek českých žáků bal průměrný až lehce podprůměrný.
Česká republika se zařadila do 11 zemí OECD, jejichž nadprůměrný výsledek v roce 2003 se za 9 let
statisticky významně zhoršil.
V České republice se podstatně zvětšil podíl patnáctiletých žáků s nedostatečnou matematickou
gramotností - každý 5. žák z České republiky se začlenil do skupiny nejslabších žáků.
1.4 Finanční gramotnost a lidé s mentálním postižením
Každým rokem se zvyšuje zadluženost občanů v České republice. V roce 2009 dlužili občané ČR bankám
dokonce více jak 884 miliard korun. Každý téměř 650. občan žádá o osobní bankrot, každý měsíc je podáváno
více než 1500 nových insolvenčních návrhů atd. Za těmito dluhy většinou stojí půjčky na bydlení, nákup auta,
půjčky na dovolenou, na vánoční dárky apod. (Kašová, 2011).
Největším nebezpečím je tzv. vytloukání klínu klínem, tzn., že si lidé na splacení jedné půjčky berou další
půjčky, a pomalu se tak dostávají do nekončícího kruhu splátek, ze kterého sami nedokážou uniknout. Mezi
nejohroženější skupinu spadají zejména mladí lidé, kteří jsou více konzervativní k úsporám, a tím také více
náchylní ke vzniku nekončícího koloběhu půjček a splátek.
O dnešní době se mluví jako o době uspěchané. Naše společnost se stále více blíží konzumnímu způsobu života.
Všude kolem nás jsou reklamní spoty, které nás lákají svými úžasnými nabídkami, možnostmi a půjčkami, trh je
přesycen nejrůznějšími statky a službami, které jen čekají, až si je zakoupíme. Orientace ve světě financí se tak
stává stále složitější.
Kromě toho začínají vznikat nejrůznější instituce, které zneužívají neznalosti lidí, jež se pak dostanou do
dluhové pasti. Touto skupinou, na kterou se instituce zaměřují, jsou zejména jedinci s mentálním postižením.
Je důležité, aby se s finančním a ekonomickým vzděláváním začalo již na základní škole praktické. Je nezbytné,
aby se po absolvování základní školy uměli žáci orientovat alespoň v základních pojmech z této oblasti. Téma
„finanční gramotnost“ je velmi aktuální záležitostí dnešní doby a prolíná se se všemi vzdělávacími oblastmi
Rámcového vzdělávacího plánu i jeho přílohy (RVP ZV i RVP ZV LMP). Bohužel, jak upozorňují Hesová a
Zelendová (2011), na oblast finančního vzdělávání není na našich školách kladen takový důraz, jaký by si tato
problematika zasloužila. Výuka finanční gramotnosti je u mnohých pedagogů spojována s obavami, jak ji učit.
Většina pedagogů se s touto oblastí během své pregraduální přípravy vůbec nesetkala.
61
Výuka finanční gramotnosti by na základních školách praktických měla vést k tomu, aby byli žáci samostatní a
lépe se tak začlenili do společnosti. Často se stává, že si žáci neuvědomují skutečnou hodnotu peněz, neumí
s nimi hospodařit, nebojí se riskovat, rádi a snadno se nechají zlákat propracovanými reklamami apod. Díky
tomu se snadno stanou obětí nejrůznějších podvodníků a důsledky těchto činů mohou být pro ně velmi závažné.
2 Matematická gramotnost
Matematickou gramotnost můžeme definovat jako schopnost jedince formulovat, používat a interpretovat
matematické problémy v různých kontextech, zabývat se jimi a využívat matematiku v soukromém životě,
v zaměstnání a ve společnosti přátel a příbuzných jako konstruktivní, zainteresovaný a přemýšlivý občan.
(Straková a kol., 2002)
Matematická gramotnost zahrnuje také myšlení, používání matematických pojmů, postupů, faktů a nástrojů
k popisu, vysvětlování a předpovídání jevů. Pomáhá jedinci si uvědomit, jakou roli matematika hraje ve světě, a
díky tomu správně usuzovat a rozhodovat se. (www.pisa2012.cz)
Němčíková a kol. (2011, str. 6) uvádějí, že „úroveň matematické gramotnosti se projeví, když jsou matematické
znalosti a dovednosti používány k vymezení, formulování a řešení problémů z různých oblastí a kontextů a
k interpretaci jejich řešení s užitím matematiky. Tyto kontexty sahají od čistě matematických až k takovým, ve
kterých není matematický obsah zpočátku zřejmý a je na řešiteli, aby ho v nich poznal.“
Uvedené vymezení se netýká pouze matematických znalostí na určité minimální úrovni, ale jde v něm o
používání matematiky v řadě situací, od každodenních a jednoduchých až po neobvyklé a složité.
2.1 Složky matematické gramotnost
Matematická gramotnost obsahuje následující složky (Němčíková a kol., 2011):



Situace a kontexty - do nichž jsou problémy zasazeny, které mají žáci řešit a aplikovat tak získané
vědomosti a dovednosti.
Používání a uplatňování matematiky v rozmanitých situacích a kontextech je důležitým aspektem
matematické gramotnosti.
Kompetence, které se uplatňují při řešení problémů:
 Matematické uvažování - zahrnuje schopnost klást charakteristické otázky pro matematiku
(„Existuje...?“, „Pokud ano, tak kolik?“ atd.), znát možné odpovědi, která matematika na tyto
otázky nabízí, rozlišovat příčinu a důsledek apod.
 Matematická argumentace - schopnost rozlišovat předpoklady a závěry, sledovat a hodnotit
řetězce matematických argumentů atd.
 Matematická komunikace - schopnost rozumět písemným i ústním matematickým sdělením
a vyjadřovat se jednoznačně, srozumitelně apod.
 Modelování - schopnost porozumět matematickým modelům reálných situací, používat,
vytvářet a kriticky je hodnotit.
 Vymezování problémů a jejich řešení - schopnost rozpoznat a formulovat matematické
problémy a řešit je nejrůznějšími způsoby.
 Užívání matematického jazyka - schopnost rozlišovat různé formy reprezentace
matematických objektů a situací, pracovat s výrazy obsahujícími symboly atd.
 Užívání pomůcek a nástrojů - znalost různých pomůcek a nástrojů, které mohou pomoci při
matematické činnosti atd.
Matematický obsah - tvořený strukturami a pojmy nutnými k formulaci matematické podstaty
problémů
 Kvantita - význam čísel, různé reprezentace čísel, operace s čísly, představa velikosti čísel,
počítání zpaměti, odhady, míra atd.
 Prostor a tvar - orientace v prostoru, rovinné a prostorové útvary, jejich metrické a polohové
vlastnosti, konstrukce a zobrazování útvarů aj.
 Změna a vztahy - závislost, proměnná, základní typy funkcí, grafy, tabulky apod.
 Neurčitost - sběr dat, analýza dat, vyvozování závěrů
2.2 Matematická gramotnost a žáci s lehkým mentálním postižením
Jak již bylo řečeno, lidé s mentálním postižením se velmi často dostávají do pasti rádoby výhodných půjček.
Jsou často velmi důvěřiví, manipulovatelní a mají velkou nevýhodu v postižení poznávacích funkcí. To
znamená, že hůře plánují, zvažují výhody a nevýhody různých řešení a často jednají impulzivněji.
62
Jednou z příčin této situace je absence vhodně podaných informací, které by vedly ke zvýšení matematické
gramotnosti a současně tedy i ke zvýšení gramotnosti finanční.
Efektivita vyučovacího procesu závisí na správném vytyčení cílů a obsahu, dále pak i na způsobech, jak těchto
cílů dosáhnout, tj. na vhodné volbě metody výuky, organizační formy a materiálních prostředků, které má učitel
k dispozici.
Cílem matematického vzdělávání se rozumí rozvoj matematické gramotnosti u žáků. Metod, kterými dosáhneme
rozvoje matematické gramotnosti u žáků základní školy praktické, je mnoho. Záleží pouze na učiteli, kterou
metodu využije. Není však na škodu, když učitel metody střídá a to tak, aby hodina žáky stále bavila a byla pro
ně zajímavou. Učitel může využít i tzv. listů matematických úloh, které si buď sám vytvoří během své
pedagogické praxe, nebo si je může najít např. na internetu apod.
Rozvíjet matematickou gramotnost vhodnou metodou, ale bez vhodného obsahu, nelze. Mezi pedagogy se často
diskutuje o tom, jaké typy úloh jsou pro rozvoj matematické gramotnosti nejlepší. Odpověď na tuto otázku není
lehká, ale i přesto se učitelé shodují na tom, že se nemůže jednat vesměs jen o rutinní úlohy nejnižší obtížnosti.
Pomoci mohou učitelům například uvolněné úlohy z mezinárodních výzkumů PISA a TIMSS. Tyto úlohy si
učitelé mohou upravit tak, aby vyhovovaly žákům základních škol praktických. U těchto zveřejněných úloh bývá
uvedeno nejen zadání, ale i správná odpověď, jedna z možností, jak příklad řešit apod. Tyto listy mají zpravidla i
grafické zpracování, tzn., že je text doprovázen vhodnou ilustrací nebo fotografií, tabulkou nebo grafem, které
pomáhají při řešení dané úlohy.
Zejména při vzdělávání na základní škole praktické nesmíme zapomínat na otázku názornosti a motivace.
Otázka názornosti je ve školách aktuální zejména u dvou příležitostí:
 Názornost při zavádění pojmů
 Názornost při řešení úloh
Žáky s mentálním postižením je třeba motivovat e nejen na začátku vyučovacího procesu, ale i v průběhu celého
vyučovacího procesu. Zde je nutné zdůraznit, že pro tvořivost žáků ve vzdělávacím procesu je důležité, aby
učitel uměl žáky správně motivovat, podporoval jejich rozvoj samostatnosti, odpovědnosti, sebehodnocení,
sebejistoty, sebevědomí, podněcoval žáky k produkci myšlenek, nápadů a kladení otázek. (Novotná, in
Budínová, 2009)
Závěr
Výzkumy jednoznačně ukazují klesající tendenci úrovně finanční gramotnosti (tedy i matematické gramotnosti)
u žáků České republiky. Je třeba, aby se se vzděláváním v této oblasti začalo co nejdříve, nejlépe již na základní
škole, základní škole praktické. Zejména u žáků základních škol praktických je třeba klást důraz na rozvoj nejen
gramotnosti matematické, ale celkově na rozvoj v oblasti finančního a ekonomického vzdělávání, aby se nestaly
obětí institucí, které neznalosti v této oblasti zneužívají.
Nechceme přece, aby lidé s mentálním postižením rozšířili řady dlužníků a dostali se tak do dluhové pasti, ze
které není úniku.
Literatura
Budínová, I. a kol. (2009). Setkání učitelů matematiky II. Matematika a hry. Seminář určený učitelům a
studentům. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta.
Hesová, A., Zelendová, E. (2011). Finanční gramotnost ve výuce: metodická příručka. Praha: NÚV.
Hošpesová, A. a kol. (2011), Matematická gramotnost a vyučování matematice. České Budějovice: Jihočeská
univerzita.
Hubištová, M. (2012). Specifika matematického vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením na ZŠ.
Olomouc: Univerzita Palackého. Diplomová práce.
Johnson, T., Neill, H. (2010). Complete mathematics: A teach yourself guide. London: Hodder Education.
Kašová, J. a kol. (2011). Finanční gramotnost I. Praktické náměty k výuce finanční gramotnosti na 2. Stupni ZŠ.
Praha: Nakladatelství Dr. Josef Raabe, s.r.o.
Křenková, H. a kol. (2012). Hry a peníze: programy pro rozvoj finanční gramotnosti. Praha: Junák-svaz skautů a
skautek ČR.
63
Křenková, H. a kol. (2012). Rozumíme financím I.: hry a návody pro 11-15leté. Praha: Junák-svaz skautů a
skautek ČR.
Straková, J. a kol. (2002). Vědomosti a dovednosti pro život: Čtenářská, matematická a přírodovědná
gramotnost patnáctiletých žáků v zemích OECD. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání.
Škvára, M. (2011). Finanční gramotnost. Praha: Miroslav Škvára.
Národní
strategie
finančního
vzdělávání
<http://www.vuppraha.cz/soubory/rvpzv-lmp.pdf>.
[online].
[2014-02-10].
Dostupný
z
WWW:
Program pro mezinárodní hodnocení žáků PISA 2012 [online]. [2014-02-10]. Dostupný z WWW:
<http://www.pisa2012.cz>.
Výzkumy společnosti STEM/MARK [online]. [2014-01-10]. Dostupný z WWW: <http://www.stemmark.cz>.
64
SLEDOVÁNÍ INKLUZE VE VOLNÉM ČASE DĚTÍ A MLÁDEŽE:
MÍRA ZAPOJENÍ DĚTÍ S POSTIŽENÍM DO VĚTŠINOVÝCH VOLNOČASOVÝCH
AKTIVIT
MONITORING OF INCLUSION IN CHILDREN´S AND YOUTH´S
LEISURE ACTIVITIES:
THE LEVEL OF INVOLVEMENT OF CHILDREN WITH DISABILITIES IN
MAJORITY LEISURE ACTIVITIES
Kamila CHROBOKOVÁ
Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
M. D. Rettigové 4, 116 39 Praha 1, Česká republika,
[email protected]
Abstrakt: Projekt Inkluze ve volnočasových aktivitách se přímo dotýká konceptu, který je u nás v současné době
velmi aktuální a propagovaný - inkluzivního vzdělávání. Cílem projektu je získat vědecky relevantní výsledky za
použití ověřeného nástroje, které přinesou do oboru speciální pedagogiky data důležitá pro další práci na inkluzi
ve volnočasových aktivitách. Těchto cílů bude dosaženo využitím nástroje CAPE&PAC, který v České republice
nebyl doposud využit, avšak v zahraničí přinesl cenné výsledky. Výzkumný projekt staví na tom, že pokud nejsou
děti s postižením zahrnuty do těchto činností, pak kolektiv intaktních dětí nepředstavuje celou komunitu.
Skutečné zapojení přichází pouze tehdy, jsou-li programy nastaveny tak, že vítají všechny osoby, které se jich
chtějí účastnit, rozpoznávat své talenty a nikoliv svá postižení.
Abstract: The project “Inclusion in leisure activities” is directly connected to the actual and very much
propagated concept of inclusive education. The goal of this project is to obtain scientifically relevant data with
the help of tested research instrument called CAPE&PAC, which hasn´t been put into use in the Czech Republic
so far, even though it has been successfully used abroad. The outcome of the research will enable us to further
develop and improve the work on the inclusion of children with disabilities in leisure activities, which will be
also elucidating and beneficial in the context of broader field of special pedagogy. Moreover, when children
with disabilities are not a part of such activities, the collective of intact children does not represent the
community as a whole. Therefore, the real inclusion comes only when the activities are prepared in such
manner, which allows to include all persons, who want to participate; and which allows to recognize rather
their talents, than their handicaps.
Klíčová slova: inkluze; volný čas; postižení; děti; CAPE&PAC;
Keywords: inclusion; leisure; disability; children; CAPE&PAC
Úvod
Všechny děti jsou něčím specifické a mají své individuální potřeby, ať už mají nebo nemají zdravotní postižení.
V současné době je společnost plná stereotypů, většina lidí si neuvědomuje, že děti se zdravotním postižením se
od sebe navzájem liší nejen ve školními dovednostmi a schopnostmi učit se, ale i svými osobnostmi, zájmy a
preferencemi. Tato dětská rozmanitost se projevuje nejen na pozadí vzdělávání, ale ve volném čase poskytuje
všem dětem příležitosti k prozkoumání a rozvíjení svých jedinečných schopností a darů.
Ze společného trávení volného času mají prospěch všechny skupiny dětí, hlavním mylným
předpokladem je, že prospívá pouze účastníkům se zdravotním postižením. Pravdou je, že právě pro mládež
s postižením jsou nastavována integrační a podpůrná opatření, ale je třeba dodat, že pro intaktní děti toto
„programování“ vzhledem k jejich věku a schopnostem probíhá zcela automaticky. Díky přirozenému začlenění
dětí s postižením mezi ostatní se každý již od dětství učí přijímat a oceňovat rozmanitost, která nás obklopuje
každý den.
V současné době jsou všechny většinové zájmové aktivity v České republice striktně oddělené. Vedle
sebe existují organizace nabízející podobné činnosti pro děti bez postižení a s ním. Situace, kdy se tyto dvě
skupiny setkávají právě ve svém volném čase tak nastávají více méně sporadicky a nahodile. Na teoretické
rovině se autoři zabývají inkluzí ve volném čase jen okrajově a nejedná se o systematický výzkum. Jediným
65
větším projektem v oblasti volnočasové inkluze byl výzkum Národního Institutu dětí a mládeže - Klíče pro život,
zkoumající klíčové faktory ovlivňující inkluzi dětí a mládeže se specifickými vzdělávacími potřebami do
zájmového a neformálního vzdělávání. Sama zpráva ale uvádí, že výzkum proběhl na základě úzkého
kvalitativního výzkumu a nepřináší tak statisticky reprezentativní obraz situace v ČR. V zahraničí funguje
koncept formálního a neformálního inkluzivního vzdělávání ruku v ruce. CAPE&PAC byl využit ve více zemích
světa, předlohou pro aplikaci v ČR se staly relevantní výzkumy z Nizozemí, Kanady a Izraele. Autorka tohoto
nástroje jej doporučila pro využití v České republice.
Aktuální východiska
„Inkluze je akceptace všech lidí bez ohledu na jejich rozdíly. Jedná se o přijetí všech takových, jací jsou, protože
i když jsme každý jiný, jsme stále ten jeden.“ (Shafik Abu-Tahir in Dattilo, 2002, str. 26 in Indiana Univerzity:
What is play, 2006) Aby inkluze ve volném čase byla úspěšná, bezvýhradné začlenění musí být hodnotou, která
je společná pro všechny zúčastněné strany.
V moderní speciální pedagogice se v souvislosti se vzděláváním dětí se speciálními vzdělávacími
potřebami hovoří o integraci a inkluzi. Česká republika se tomuto trendu otevřela po pádu totalitního režimu
v roce 1989, kdy začaly působit vlivy západního světa. Integrativní snahy byly spojeny i se změnou přístupu
k lidem s postižením, kdy začíná být kladen důraz na individuální rozvoj jedince a možnosti rozvoje. Celkový
model péče se ze segregačního mění na integrační. Z bouřlivě diskutovaného pojmu integrace žáků se
specifickými vzdělávacími potřebami do základních škol hlavního vzdělávacího proudu se během následujících
dvaceti let stala obecně přijímaná a žádaná záležitost. (Kocurová, M., 2002)
Základním principem inkluze je individualizace, tedy nutnost zohledňovat jedinečnost, specifika a
zvláštnosti žáka. Většinově ale moderní speciální pedagogika řeší vzdělávání, proinkluzivní nastavení škol,
integraci do hlavního vzdělávacího proudu apod. Opatřilová (2009) shrnuje současný pohled na speciální
pedagogiku a podotýká, že stoupá její „samozřejmost“. S tím jde, podle této autorky, ruku v ruce větší
společenská otevřenost vůči zájmům postižených lidí. Ta je podpořena také skrze výraznější přítomnost těchto
osob v obrazových médiích. Lidé s postižením již nepůsobí neobvykle a jsou s větší samozřejmostí přijímáni.
Sami lidé s postižením se nyní otevřeněji a sebevědoměji zasazují o vlastní zájmy.
Inkluze je důležitá již od raného věku, od chvíle, kdy si mohou děti společně hrát a postižení berou bez
ovlivnění společenskými názory jako přirozenou diverzitu skupiny. V každé hře je schováno cosi, co děti láká se
jí účastnit. Některé děti více, některé méně, podle toho, jaké jsou jejich osobní preference. Hry mohou být velmi
vážné nebo také lehké jako vzduch. Mohou být hlasité, akční, hrubé, špinavé, veselé, laskavé i jemné. Hra může
zcela pohltit pozornost dítěte (nebo skupiny dětí), může být ale i povrchní, pomíjivá nebo jednorázová.
Z hlediska poutavosti her si uvědomme jeden zajímavý fakt – všechny děti vědí, jak si hrát, aniž by je to někdo
učil. A pokud budeme pozorovat skupinu, kde si dohromady hrají děti s postižením a bez něj, všimneme si, že si
hru vždy přirozeně upraví tak, aby se jí mohli účastnit všichni. Jako stěžejní se tedy jeví intervence již v tomto
období, v období, kdy jsou děti plné možností a dokáží si bezprostředně odpovědět na otázky, které pro sebe
vzájemně představují. Všechny děti bez rozdílu jsou průzkumníci, objevitelé a experimentátoři – a to bychom
měli vnímat a podporovat. (Miller, K., D., Schleien, S., J., 2000)
U starších dětí se ale v dnešní době často setkáváme s odmítáním postižení ze strany mládeže bez něj.
Volnočasové aktivity, které neprobíhají odděleně, jsou spíše ty společenské nebo kulturní. Standardem se stávají
bezbariérová kina nebo zábavní centra, vyhrazená místa v divadlech apod., rekreační nebo vrcholové aktivity ale
probíhají odděleně. (Walker, 2000) Přitom se nemusí jednat vždy o aktivity, ve kterých by bylo třeba poskytovat
výraznou podporu. Účast na rekreačních a volnočasových aktivitách v rámci celé diverzní společnosti nabízí
příležitost k setkání s jinými dětmi, přináší nové sociální interakce, možnost vzniku a rozvoje nových přátelství.
Tyto vztahy jsou často to nejvýznamnější, co si všechny děti ze společných aktivit odnáší.
Z hlediska zvyšování inkluzivity je nezbytné, aby se volnočasové organizace ve své práci cítily
bezpečně, mohly se opřít o vlastní kvalitní připravenost, měly možnost využít podporu, konzultace, technickou
pomoc, finanční nebo jiné prostředky apod. V České republice již ale probíhají snahy o zviditelnění této
problematiky a o metodické podchycení volnočasové inkluze – vznikají akce jako Skauting pro všechny,
plzeňská rada dětí a mládeže realizuje od ledna 2012 projekt Váhy, v jehož rámci sestavila metodické materiály,
které se zaměřují na začleňování dětí s postižením a dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí do zájmových
kroužků. (Kolupenková, 2013) Abychom podnítili další iniciativy a zejména abychom měli možnost zmapovat,
jak jsou tyto aktivity úspěšné, zda se situace v populaci českých dětí mění, kde začínáme a kam dospějeme za
několik let, potřebujeme vhodný nástroj pro měření volnočasové inkluze.
Volba aktivit
Volný čas je velmi důležitý při řešení potřeby budování vyváženého životního stylu dětí a mladých lidí se
zdravotním postižením. Je součástí procesu, který zahrnuje sebepoznání, růst a svobodu a zároveň je určitým
osvobozením od povinností jako jsou škola nebo práce. Proto by každý měl mít možnost si zcela svobodně
zvolit, kterými aktivitami by se rád zabýval.
66
Navzdory skutečnosti, že fyzické a sociální rekreační aktivity mají na každého člověka mnoho
pozitivních účinků, děti a mládež s postižením musí při účasti na nich překonávat jisté bariéry, z nichž nejsilnější
bývají diskriminační postoje majoritní společnosti. Tato cílová skupina je pak často výrazně méně aktivní,
následně může mít potíže se sociálním začleňováním apod. Význam volnočasových aktivit bývá v problematice
osob s postižením často přehlížen, přestože může zlepšit celkovou kvalitu života nebo snižovat stres. (Walker,
2000)
Rozhodování o volbě koníčků může být obtížné. Haddad (2009) poukazuje na to, že děti si nemusí být
jisté svými zájmy nebo preferencemi, často se neorientují ani v nabízených možnostech ve vztahu k vlastním
schopnostem. Ostatně zábava a volnočasové aktivity a jejich volba mohou být kritickou dimenzí v životě
každého člověka. Abychom mohli jako speciální pedagogové dítěti s volbou volnočasové aktivity efektivně
pomoci, je důležité jej dobře znát, trávit s ním nějaký čas (také s dalšími lidmi, kteří jej dobře znají), abychom
poznali osobnost dítěte, jeho zázemí, zkušenosti, rasové, kulturní nebo etnické identifikace, tradice, silné
stránky, preference atd. Počítejme také s tím, že rodiče mohou se zařazením do inkluzivních kroužků váhat.
Nemusí si být jisti, zda bude jejich dítě kolektivem přijato, zda bude mít s vrstevníky něco společného, zda spolu
dokáží komunikovat apod.
Ve chvíli, kdy se nám podaří najít spolu s dítětem aktivitu, které by se chtělo účastnit, je třeba na
základě konkrétních přání a potřeb konkrétního dítěte nastavit přiměřenou podporu. Tato podpora by měla
zapadnout do rutiny dané činnosti. (Komissar, C., Hart, D., Friedlander, R., Tufts, S., Paiewonsky, M., 1997)
Sebepoznání a růst
Jak již bylo řečeno, volný čas dává dětem možnost poznat sám sebe, své vlastnosti, schopnosti, preference, silné
a slabé stránky. Komissar a kol. (1997) poukazují na něco ve skutečnosti zcela běžného - může se stát, že se
budeme divit, jakou činnost si dítě vybralo. Vždyť každý z nás má jiné preference. Můžeme se pozastavit nad
tím, co baví atlety na běhání dokola na oválu, co láká výtvarníky k hodinám stráveným u plátna, co koho táhne
stoupat na nejvyšší vrcholy hor nebo jak může někoho bavit stále číst. Volný čas je proces, který zahrnuje
zkoumání a pochopení toho, kdo jsme jako jedinci. Každé dítě potřebuje najít to, bez čeho si svůj život nedokáže
představit.
Zde podle mého názoru začíná vyvstávat význam sebepoznání. Vyvstává totiž dosud nezmíněný fakt, že
sebepoznání nemusí být vždy adekvátní, ale může dojít k jeho zkreslení. Zkreslené sebepoznání může zapříčinit
neadekvátní sebepojetí, které má následně vliv na chování člověka. Soudím, že pokud jedinec pozná sám sebe
jako neschopného pro určitou činnost, bude se tak chápat a podle toho i jednat. Neustálým posilováním vědomí
sebe, svých kvalit i přirozených omezení dosáhneme cesty k naplnění vlastních možností. Toho lze totiž
dosáhnout celoživotní snahou jedince poznávat sám sebe (Kříž, 2005).
Účast na inkluzivních volnočasových aktivitách umožňuje dítěti rozvíjet dovednosti užitečné nejen ve
vybrané činnosti, ale i v dalších oblastech života. Volný čas poskytuje základ pro víru ve své schopnosti, která se
může přenést do jiných sfér, například do vzdělávání nebo sebeobsluhy. Efektivní trávení volného času dětmi s
postižením v inkluzivním prostředí jim ukazuje, že zdravotní problém neomezuje jejich schopnost získávat nové
životní zkušenosti. (Haddad, 2009)
Výzkum
Velmi důležitou složkou nejen vzdělávání, ale i celého života dítěte a mladého člověka je jeho volný čas. Inkluze
ve volném čase se přímo dotýká konceptu, který je u nás v současné době tak aktuální - inkluze ve školství.
Když přemýšlíme o zařazení dětí a mládeže se zdravotním postižením do mimoškolních aktivit, je důležité si
uvědomit, že to není přínosem jen pro ně, ale pro celý kolektiv dětí a mladých lidí. Když nejsou děti s
postižením zahrnuty do těchto činností, pak kolektiv intaktních dětí nepředstavuje celou komunitu. Každý z nás
pak vlastně "strádá", když jsou některé části komunity vyloučeny, protože každý z nás má něco hodnotného ke
sdílení. Skutečné zapojení přichází pouze tehdy, když jsou programy nastaveny tak, že vítají všechny osoby,
které se jich chtějí účastnit - a rozpoznávat své talenty, nikoli svá postižení.
Představený projekt je doktorandským projektem autorky tohoto článku a jeho cílem je v návaznosti na
probíhající koncept inkluzivního vzdělávání otevřít problematiku inkluze ve volném čase na úrovni vědy a
výzkumu v České republice. Cílem je také získat vědecky relevantní výsledky za použití ověřeného nástroje,
které přinesou do oboru speciální pedagogiky data důležitá pro další práci na inkluzi ve volnočasových
aktivitách. Těchto cílů bude dosaženo využitím nástroje CAPE&PAC, který v České republice nebyl doposud
využit, avšak v zahraničí přinesl cenné výsledky. Cílů bude dosaženo ve spolupráci s autory dotazníku. CAPE je
dotazník čítající 55 položek, který umožní zjistit, jak se děti a mládež účastní každodenních aktivit mimo školní
třídy. CAPE (Children’s Assessment of Participation and Enjoyment) a míry preference aktivit PAC
(Preferences for Activities of Children). CAPE/PAC je míra šesti dimenzí účasti (různorodost, intenzita,
společnost, místo, potěšení a preference) na pěti typech aktivit: rekreační (hraní si), fyzické (sport), sociální
(návštěva kina, telefonní hovor), dovednostní (hraní na hudební nástroj), sebezdokonalovací (čtení, návštěva
knihovny); resp. dvou doménách: formální (organizované) a neformální. PAC zasahuje do šesté dimenze
participace, tj. dětské preference pro zapojení v některé činnosti.
67
Jedná se jednoznačně o mezioborové téma, které pokrývá oblast speciální pedagogiky, rekreologie,
neformálního vzdělávání, rehabilitace, psychologie a v nejširší komplexnosti i medicíny. Projekt proběhne s
cílem zlepšit a optimalizovat kvalitu života všech dětí a mládeže. Na úspěšné intervenci závisí plnohodnotné
zapojení dětí s postižením do společnosti.
Metodika
V současné době je řešitelka projektu v kontaktu s jednou z autorek nástroje CAPE&PAC Gillian King, Ph.D. a
s Bloorview research institute, kde nástroj vznikl. Autorka pro současnou situaci doporučila právě nástroj
CAPE&PAC jako nejvhodnější.
CAPE je dotazníkem k hodnocení participace dětí na volnočasových aktivitách a zachycení skutečnosti,
jak je provádění konkrétního typu aktivity baví. CAPE & PAC jsou zaměřeny na děti a mládež ve věku 6 až 21
let a zkoumají období posledních 4 měsíců před provedením výzkumu. Doba 4 měsíců je označována za ideální
kompromis, protože je dostatečně krátká, aby si dítě bylo schopno vše spolehlivě vybavit a zároveň dostatečně
dlouhá k zaznamenání diverzity aktivit. Administrace dotazníku CAPE trvá standardně 30-45 minut, u PAC
zabere vyplnění dotazníku asi 15-20 minut.
Při vyplňování záznamového archu jsou nedříve zapsány identifikační údaje dítěte, datum a také to, zda
někdo dítěti při vyplňování dotazníku asistoval. Pokud dítěti někdo pomáhá, musí mu dát nejprve dostatečný
prostor vyjádřit se k otázce samostatně. Až v případě viditelných obtíží může asistent pomoci s interpretací
otázky. Dopomoc může proběhnout i u faktických otázek, subjektivní ale nesmí být v žádném případě
zodpovídány za dítě. U každé aktivity se pro snazší pochopení nachází i obrázek.
V případě práce s dotazníkem CAPE dítě nejdříve odpovídá, jestli se aktivitě v posledních čtyřech
měsících věnovalo. Pokud ne, přecházíme k další otázce, pokud ano, zodpoví ještě jak často, s kým, kde a zda ho
aktivita bavila. Po zodpovězení všech otázek jsou výsledky zapsány do protokolu a jsou jim připsány hodnoty.
Následně jsou provedeny mezisoučty u jednotlivých dimenzí aktivity – diverzita, intenzita, s kým, kde a
zábavnost. Další výsledné kalkulace jsou graficky zaznamenány na škály. Postup u administrace PAC je
obdobný. Stejně jako u dotazníku CAPE, obsahuje PAC 55 aktivit, tentokrát se však ke každé z nich váže jen
jediná otázka. Ta má za cíl zjistit, co by dítě rádo dělalo, pokud by mohlo „dělat cokoliv na světě“. Po
zodpovězení všech položek, jsou výsledky výzkumníkem přepsány na výsledkový protokol. Jednotlivé hodnoty
jsou sečteny a vyděleny počtem konkrétních aktivit přiřazených k typu aktivity.
Jednotlivé výsledky se tedy dají zjednodušené shrnout následovně:
·
Diverzita – čím vyšší hodnota, tím větší škálu aktivit dítě provozuje
·
Intenzita – čím vyšší hodnota, tím více času dítě aktivitám věnuje
·
S kým – čím vyšší je hodnota, tím více dítě preferuje aktivity v různých sociálních skupinách, čím
nižší, tím více dítě inklinuje k samotářskému způsobu trávení volného času
·
Kde – čím nižší hodnota, tím častěji se dítě aktivitám věnuje doma, čím vyšší hodnota, tím více času
tráví mimo domov.
·
Zábava – čím vyšší hodnota, tím více dítě provozované aktivity baví a více si je užívá
·
Preference – čím vyšší celková hodnota, tím má dítě rozmanitější zájmy
Šetření v zahraničí
Tento nástroj byl poprvé použit jeho autory v Ontariu v Kanadě. Výzkum byl proveden v roce 2000 a jeho cílem
byla validizace obou nástrojů – CAPE i PAC. Výběr dětských respondentů proběhl ve 12 zařízeních pro děti a
mládež s postižením, vybráno bylo 469 dětí ve věku 6 až 15 let. Samotného šetření se nakonec zúčastnilo 427
dětí rozdělených do tří věkových kategorií (6-8, 9-11 a 12-15 let) a do dvou skupin podle typu poruchy
pohybového aparátu (muskuloskeletární poruchy a poruchy CNS). V Kanadě byl nástroj CAPE použit
dvoufázově - v první fázi rodinám přišel dotazník poštou spolu s dalšími šesti standardizovanými dotazníky,
které byly zacíleny na hodnocení ostatních proměnných. Následně bylo s rodiči provedeno polosrtukturované
telefonické interview (Vinelandská škála). Jeden z výzkumníků rodinu dále osobně navštívil a u aktivit, kterých
se děti v posledních čtyřech měsících zúčastnily, vyplnili společně otázky s kým, kde a zábava. Dále vyplnili
dotazník PAC. Největší limitací této studie je fakt, že byla prováděna pouze u dětí s postižením.
Pro výzkum v České republice bude tedy vhodnější držet se studie provedené v Utrechtu v Nizozemí.
Výzkum byl proveden v roce 2010, z kanadského modelu přejal některé hypotézy, ale do výzkumného vzorku
zařadil jak děti s postižením, tak bez něj. Celkem se výzkumu zúčastnilo 74 dětí s postižením a 158 zdravých
dětí. K testování byly stejně jako v Kanadě použity i další validizované testy, tentokrát to byly Vineland
Adaptive Behavior Scales a Peabody Picture Vocalbulary Test. Důkladně probíhal také překlad do holandštiny,
účastnil se ho tým odborníků, který zároveň sledoval aplikovatelnost na populaci nizozemských dětí. V testu
nebyly provedeny žádné faktické změny, pouze byl doplněn o upřesňující definice a příklady. V Nizozemí
dospěli výzkumníci k závěrům, že děti s postižením vykazují menší intenzitu participace, než děti zdravé,
68
jedinou výjimkou jsou rekreační aktivity. Nizozemská verze dotazníku se také mimo jiné ukázala jako adekvátně
validní a reliabilní pro hodnocení dětí s postižením i bez něj.
Řešení projektu v ČR
Řešení projektu v České republice se bude řídit provedeným testováním v Nizozemí. Snahou bude jako v případě
Nizozemí do testování zapojit zdravé děti i děti s postižením.
Jako hypotéza je stanoveno, že handicapované děti budou mít nižší míru participace, než děti bez
postižení. Účastníci studie budou vybráni ze tří speciálních škol (dětské středisko Březejc, Jedličkův ústav a
školy v Praze a Kociánka Brno) a ze základních škol v celé ČR. Zahrnuty budou děti zdravé a děti, které splňují
kritérium pro klasifikaci funkční poruchy pohybového aparátu (mozková obrna, amputace končetiny, juvenilní
revmatoidní artritida, skolióza, cévní mozková příhoda apod.) Dále jsou zvolena dvě kritéria - věk (6-18 let) a
schopnost relevantně vyplnit dotazník (ať už samostatně nebo s asistencí).
Rodičům všech dětí, které těmto požadavkům odpovídají, bude zaslán průvodní dopis, list s
informovaným souhlasem a ofrankovaná obálka. Děti budou podle kanadského modelu dále rozděleny do tří
věkových skupin (6-8 let, 9-11 let a 12< let).
Nástroj CAPE bude v této studii použit následovně: rodinám budou zaslány potřebné materiály a děti
buďto samy, nebo za pomoci rodičů zodpoví u všech položek, zda se dané aktivity v posledních 4 měsících
účastnily, případně jak často. Společně s dotazníkem CAPE budou rodičům zaslány další dva standardizované
dotazníky (nizozemský model) - Token test a Škála rodinného prostředí, které budou zacíleny na hodnocení
ostatních proměnných. Před druhou fází bude provedeno ještě polostrukturované telefonické interview s rodiči
(Vinelandská škála, použito v Nizozemí). V druhé fázi jeden z výzkumníků rodinu navštíví a společně vyplní
dotazník PAC.
Pro provedení překladu do českého jazyka bude ustanovena pětičlenná skupina složená z ergoterapeuta,
vědeckého pracovníka, odborníka na volný čas, speciálního pedagoga a překladatele z anglického jazyka s
úrovní "rodilý mluvčí". Následně projde český překlad zpětným překladem jiným nezávislým rodilým mluvčím
a odesláním obou verzí samotným autorům nástroje ke schválení.
Předpokládaný projekt kombinuje kvalitativní a kvantitativní metodické přístupy. Jeho výsledky budou
prezentovány rigorosní prací navrhovatelky, monografií "Inkluze ve volném čase dětí a mládeže", příspěvky do
sborníků z konferencí, výsledky budou nabídnuty do tuzemských recenzovaných časopisů, např. časopis
Speciální pedagogika a prezentovány na tuzemských i zahraničních konferencích.
Tento nástroj byl použit již v mnoha zemích Evropy, jako je Španělsko, Holandsko, Řecko a další. Pro
zvyšování inkluzivity v celé šíři života člověka je velmi důležité zahájit výzkum i v České republice.
Literatura
Haddad, C. (2009). Teaching Children with Disabilities in Inclusive Settings, Bangkog: UNESCO Asia and
Pacific Regional Bureau for Education
Hájková, V., Strnadová, I. (2010). Inkluzivní vzdělávání. Havlíčkův Brod:Grada
Kocurová, M. a kol. (2002). Speciální pedagogika pro pomáhající profese. Plzeň: Západočeská univerzita
v Plzni
Kolumpeková, A. (2013). Metodiky pro volnočasové aktivity. Retrieved from http://www.inkluze.cz/inkluzivnivzdelavani/clanek-567/metodiky-pro-volnocasove-aktivity>
Komissar, C., Hart, D., Friedlander, R., Tufts, S., & Paiewonsky, M. (1997). Don’t forget the fun: Developing
inclusive recreation. Boston: Institute for Community Inclusion.
Kříž, P. (2005). Kdo jsem, jaký jsem. Kladno: AISIS
Miller, K., D., Schleien, S., J. (2000). A Community For All Children - A Guide to Inclusion for Out-of-School
Time. Retrieved from http://www.ces.ncsu.edu/depts/fourh/old/afterschool/communityforall1.pdf
Opatřilová, D. (2009) Analýza současného stavu inkluzivního vzdělávání v České republice u jedinců s tělesným
postižením v předškolním a základním vzdělávání. Brno: Masarykova univerzita
Tip Ray‚ M.Ed. (2006). What is play. Indiana Univerzity. Retrieved from
http://www.indiana.edu/~nca/leisureed/play.html
Tip Ray‚ M.Ed. (2006). What is leisure. Indiana Univerzity. Retrieved from
http://www.indiana.edu/~nca/leisureed/leisure.html
69
Walker, P. (2000). Promoting inclusion in recreation and leisure activities: an information package. Retrieved
from http://disabilitystudies.syr.edu/resources/recreation.aspx
70
VPLYV EEG BIOFEEDBACKU NA SENZOMOTORIKU
U JEDNOTLIVCOV S DOWNOVÝM SYNDRÓMOM
EEG BIOFEEDBACK EFFECTS ON SENZOMOTORIC AREA IN
INDIVIDUALS WITH DOWN SYNDROME
Alena Jancurová
Spojená škola, Dúbravská cesta 1, 845 25 Bratislava, Slovensko
Abstrakt: Článok pojednáva o možnostiach aplikácie neuroterapie realizovanej prostredníctvom EEG
biofeedbacku na senzomotoriku u jednotlivcov s Downovým syndrómom. V úvodnej časti sa stručne venuje
definovaniu pojmov ako je viacnásobné postihnutie, Downov syndróm a pod. Následne vo všeobecnosti
charakterizuje neuroterapiu realizovanú prostredníctvom EEG biofeedbacku. Hlavnou časťou príspevku je
prezentovanie výsledkov kvalitatívneho výskumu realizovaného prostredníctvom prípadovej štúdie u probanda
s Downovým syndrómom.
Abstract: This contribution discusses the possibilities of application of neurotherapy carried on through EEG
Biofeedback at senzomotorics of children with Down syndrome. First part of this contribution defines basic
terms like multiple disability, Down syndrome etc. Then follows general description of neurotherapy realized
through EEG biofeedback. The main part of the contribution presents results of qualitative research carried on
through case study with participant with Down syndrome.
Kľúčové slová: viacnásobné postihnutie, Downov syndróm, neuroterapia, biofeedback, EEG biofeedback,
Keywords: multiple disability, Down syndrome, neurotherapy, biofeedback, EEG biofeedback
Úvod
Pojem EEG biofeedback sa v posledných rokoch dostáva do povedomia nielen odbornej, ale i širšej verejnosti.
Mnohí ľudia majú k nemu skôr skeptický postoj. Tí, ktorí sa mu venujú podrobnejšie, konštatujú, že jeho
účinnosť, v prípade dodržania všetkých požadovaných náležitostí, je vysoká. V slovenskej ako i českej odbornej
literatúre sa stretávame s malým množstvom publikovaných štúdií, ktoré by dokazovali účinnosť EEG
biofeedback terapie vo všeobecnosti ako i v prípade ľudí s Downovým syndrómom. Z daného dôvodu je našim
zámerom v príspevku prezentovať štúdiu, ktorá sa zaoberá vplyvom EEG biofeedbacku a možnosťami jeho
aplikácie na senzomotoriku u jednotlivca s Downovým syndrómom.
Teoretické východiská
V rámci teoretických východísk sa budeme prvotne venovať problematike viacnásobného postihnutia,
definovaniu Downovho syndrómu ako i terminologickému vymedzeniu pojmu neuroterapia, EEG biofeedback
a pod.
Viacnásobné postihnutie
Pri definovaní „viacnásobného postihnutia“, ako uvádzajú viacerí autori ako Vašek (2003), Vítková (2003
citovaná podľa Opatřilová, 2005), Schäfferová (citovaná podľa Vančová, 2001, 2010), Reynolds, Fletcher-Janzen
(2007), Vančová (2010) a iní, môžeme vychádzať, z viacerých aspektov a paradigiem. Existujú dva prístupu
k definovaniu: starší a novší prístup.
V novších definíciách viacnásobného postihnutie sa odzrkadľuje vplyv nových paradigiem, zmien vo filozofii
a k prístupe týmto ľuďom. Celkovo sa kladie dôraz na človeka ako bytosť, ku ktorej treba pristupovať
komplexne a brať do úvahy všetky modality tvoriace jeho entitu. Mnohé definície sú charakterizované popisným
spôsobom a autori kladú dôraz na mieru podpory, starostlivosti zo strany spoločnosti, prostredia, v ktorom
jednotlivci žijú, možnosti ich uplatnenia sa v živote, na rozvoj osobnosti v procese edukácie či na pozitíva a silné
stránky jednotlivca.
Vašek (2003, s.37 - 38) pojem „viacnásobné postihnutie“ stotožňuje so vznikom novej kvality postihnutia
71
odlišnej od jednoduchého súčtu prítomných postihnutí a narušení. Vznik novej kvality postihnutia vysvetľuje
z pohľadu interakcií a vzájomného prekrývania sa participujúcich postihnutí či narušení, čím vzniká tzv.
synergický efekt, t. j. nová kvalita postihnutia. Autor zastáva názor, že spomínaný fenomén, ktorý je
multifaktoriálne, multikauzálne a multisymptomatologicky podmienený, výrazne determinuje individuálne
funkcionovanie kompenzačných mechanizmov jednotlivca. V zjednodušenej forme vyjadruje vzťahy medzi
jednotlivými činiteľmi ovplyvňujúcimi a definujúcimi viacnásobné postihnutie nasledovne: Vnp = f (P 1, P2.....Pn,
Sye, Km). Z uvedeného vzorca vyplýva, že viacnásobné postihnutie (Vnp) je funkciou súčinnosti participujúcich
postihnutí alebo narušení (P1, P2,... Pn), synergického efektu (Sye) a kompenzačných mechanizmov (Km).
Vašek k definovaniu „viacnásobného postihnutia“ pristupuje i zo špeciálnopedagogického hľadiska, kedy ho
definuje ako poruchu informačného toku. Autor (2001, s. 163-164) vychádza z vyššie uvedeného poznatku,
pričom tvrdí, že „v podstate ide o možnosť prijímania, spracovania, uchovania a narábania s informáciami pri
limitovaných senzorických kanáloch či ťažkostí s transformáciou informácií na poznatky v dôsledku mentálneho
postihnutia, ale aj komunikačných ťažkostí v dôsledku narušenia expresie.“. Zjednodušene povedané, ťažkosti
pri viacnásobnom postihnutí sa môžu vyskytovať pri recepcii informácie, jej centrálnom spracovaní, expresii ako
i v ich jednotlivých kombináciách. Vo všeobecnosti je možné konštatovať, že viacnásobné postihnutie sa môže
vyskytovať v rôznych početných variáciách, v rámci ktorých interindividuálne rozdiely vyžadujú prísne
individuálny prístup. O vyššie uvedené východiská, definície sa opierajú i českí kolegovia ako je Vítková
(2006), Ludíková a kol. (2005) a iní.
Downov syndróm
Pri definovaní Downovho syndrómu (DS) sa väčšina autorov opiera o etiologický, genetický podklad. Vančová
(1999 citovaná podľa Vašek, Vančová, Hatos a kol., 1999, s. 101-102) definuje Downov syndróm (Morbus
Down) ako „najznámejšiu chromozomálnu aberáciu. Môže ísť o trizómiu 21. páru chromozómov, teda
prítomnosť troch chromozómov namiesto dvoch. Keď je tento tretí chromozóm voľný, ide o trizómiu, ak je
pripojený k inému chromozómu, ide o translokáciu. V prípade, že nie všetky bunky v tele majú nadbytočný počet
chromozómov (napr. keď v mozgu majú niektoré bunky normálny počet chromozómov), hovorí sa o mozaikovej
forme.“. Matulay a kol. (1986) dopĺňajú, že ide o autozómovú aberáciu. Košťálová a kol. (2005) uvádzajú, že
v prípade Downovho syndrómu ide o najznámejšie numerické anomálie autozómov, vznikajúce následkom
chybného delenia chromozómov pri tvorení zárodočných buniek. S vyššie uvedenou definíciou sa stotožňujú
Jyonthy a kol. (2001 citovaní podľa Šustrová 2007) či Medzinárodná asociácia pre Downov syndróm (citované
podľa Reynolds, Fletcher-Janzen, 2007) ktorá dodáva, že daná porucha nie je závislá od rasy, národnosti,
náboženstva či sociálno-ekonomického stavu človeka. Na výskyte Downovho syndrómu v populácii sa zhodujú
viacerí zahraniční i naši autori. Brubaker, Flynn (2007 citovaní podľa Reynolds, Fletcher-Janzen, 2007) na
podklade viacerých amerických výskumov uvádzajú 1 dieťa na 800 až 1 000 živonarodených detí. Matulay
a kol. (1986) uvádza výskyt 1 až 2 jednotlivcov na 1 000 živonarodených detí. Selikowitz (2005) hovorí
v priemere o jednom zo 700 narodených detí vo všetkých etnických skupinách. Šustrová (2007) uvádza
frekvenciu 1 dieťa na 750 živonarodených novorodencov. Tvrdí, že na Slovensku sa ročne narodí priemerne 64
detí s Downovým syndrómom. V oblasti výskytu jednotlivých foriem Downovho syndrómu udáva 87,9%
prípadov pre voľnú trizómiu 21, pre translokačnú 4,7% a 7,7% pre mozaikovú trizómiu 21. Symptomatológia
Downovho syndrómu je rozmanitá a ľahko identifikovateľná hneď po narodení dieťaťa. Signifikantným
potvrdením diagnózy je cytogenetické vyšetrenie. Podľa Halla (1964 citovaný podľa Šustrová, 2007) patria
k diagnostickým kritériám u novorodencov s Downovým syndrómom šikmé očné štrbiny, dysplázia celej ušnice,
nadbytok krčnej kožnej riasy, plochý faciálny profil, štvorprstová ryha na oboch dlaniach alebo aspoň jednej,
dysplázia stredného článku malíčka na rukách (brachymesofalangia), hyperflexibilita kĺbov, znížený svalový
tonus, dysplázia panvových kostí a chýbanie Moorovho reflexu. Dané znaky sa obmieňajú od 22 do 90%
výskytu u detí s Downovým syndrómom. Taktiež sa uvádza (tamtiež) znížená pôrodná hmotnosť a menší obvod
hlavy. Selikowitz (2005) dopĺňa ďalšie symptómy ako je epikantická riasa pri oku či Brushfieldové škvrny na
oku. Vančová (1999 citovaná podľa Vašek, Vančová, Hatos a kol., 1999) ďalej dopĺňa, že ide taktiež
o zaostávanie vo vývine, oneskorené sedenie, státie, chodenie, ťažké a pomalé osvojovanie si hygienických
a sebaobslužných návykov, oneskorený rečový vývin, formálne a obsahové poruchy reči. Príznačná je
apatickosť, pomalosť, ľahostajnosť, ale i milé správanie, prítulnosť, dobrá imitačná schopnosť, hravosť, záujem
o hudbu. Mentálne postihnutie varíruje od ľahkej až po ťažkú mentálnu retardáciu v závislosti od formy
Downovho syndrómu. Vo väčšine prípadov ide o mentálne postihnutie v pásme strednej mentálnej retardácie.
Prítomné sú ľahšie senzorické poruchy, spomínaná nižšia imunita, častá chorobnosť, zápaly spojiviek a zrakové
postihnutia, vrodené chyby srdca a tráviaceho systému.
Senzomotorika
Problematikou senzomotoriky sa v našich podmienkach zaoberá malá skupina odborníkov pracujúcich v rôznych
blízko spolupracujúcich vedných odboroch. Hlavnou predstaviteľkou, koncipujúcou pedagogicko-terapeutický
model pre definovanie pojmu senzomotoriky na Slovensku, je liečebná pedagogička Magdaléna Szabová.
Autorka (1999, s. 11- 13) uvádza, že senzomotoriku možno považovať za jednu z oblastí, ktorú zastrešuje pojem
psychomotorika. V slovenskom kontexte Szabová (1999, s. 12) definuje psychomotoriku v širšom ponímaní.
72
V danom zmysle ide o úzke spojenie, prelínanie psychiky a motoriky. Motorické prejavy sú výrazom psychickej
činnosti, sú bezprostredným výsledkom nervovej činnosti a je možné ich začleniť do celkového rámca osobnosti.
Janík (1961 citovaný podľa Szabová 1996, s. 12) hovorí, že pri psychomotorických prejavoch ide o také
motorické prejavy či už priečne pruhovaného alebo hladkého svalstva, ktoré sú bezprostredným výrazom vyššej
nervovej činnosti a okrem toho, že sú začlenené do celkového rámca osobnosti, sú aj expresiou psychických
funkcií (por. Mlčáková, 2009). Szabová (2004, s. 59) uvádza teoretické členenie psychomotoriky na čiastkové
zložky, medzi ktoré radí: neuromotoriku, senzomotoriku, psychomotoriku v užšom zmysle slova,
sociomotoriku. Dané delenie je čisto teoretické. Je potrebné si uvedomiť, že jednotlivé zložky nie je možné od
seba oddeliť a že úzko na seba nadväzujú a prelínajú sa.
Senzomotorika (tamtiež) predstavuje súčinnosť vnímania a pohybu. Ide o súbor procesov spájajúcich oblasť
receptorov a senzorického (zmyslového) vnímania s oblasťou motoriky, a to v rámci psychickej regulácie
činnosti človeka. Podnety zachytávané a vnímané pomocou receptorov (zrakovým, sluchovým, hmatovým,
čuchovým, chuťovým, pohybovým, polohovým, tlakovým atď.) za pomoci nervovej sústavy pôsobia na
motorický aparát a vyvolávajú výsledný pohyb. Senzomotorický systém plní i funkciu signálneho systému. Ten
spája vonkajší svet s vnútornými stavmi a potrebami jednotlivca. Zjednodušene je možné povedať, že
senzomotorika predstavuje motorickú akciu alebo reakciu (odpoveď) jednotlivca na podnety zachytené zrakom,
sluchom, hmatom, čuchom a inými receptormi.
Zelinková (2007, s. 57) definuje senzomotoriku obdobne, a to ako „spojenie medzi motorikou a zmyslovým
vnímaním rôznej kvality (vizuomotorika = zrak + motorika, audiomotorika = sluch + motorika).“ (por. Wurzer,
1992; Vančová, 2010a). Průcha, Walterová, Mareš (2008, s. 211) sa s ňou zhodujú a uvádzajú, že ide o „súbor
schopností a zručností pre činnosti, ktoré sú náročné na spojenie zmyslového vnímania a pohybu“.
V súvislosti s EEG biofeedbackom, senzomotorikou a viacnásobným postihnutím Thornton (2002) uverejnil
štúdiu k vplyvu EEG biofeedbacku na sluchovú pamäť. V danej štúdii prezentuje výsledky u piatich probandov –
u jedného zdravého probanda, troch s poranením mozgu a jedného s hematómom v ľavej frontálnej časti mozgu.
Autor u všetkých skúmaných zaznamenal na kvantitatívnom EEG (QEEG) pozitívne zmeny, pričom uvádza, že
zlepšenie v sluchovej pamäti nastalo v rozmedzí od 39% do 134%. Thornton (tamtiež) uvádza, že danej
problematike sa venuje minimálne a odporúča jej ďalšie skúmanie.
S aplikáciou EEG biofeedbacku na senzomotoriku u jednotlivcov s viacnásobným postihnutím, a tým
i u jednotlivcov s Downovým syndrómom, sme sa v odbornej literatúru bližšie nestretli.
Neurofeedback, EEG biofeedback
Tyl, Sedláková (1996), Palatová (1999), Tyl, Tylová (2003), Bálint (2006), Hammond (2006), Haward-Jones
(2007) a mnohí iní v zjednodušene definujú neurofeedback ako monitorovanie aktivity mozgu človeka
s perspektívou možnosti ovplyvňovať ju. Jedná sa o spôsob ovládania mozgových vĺn pomocou biologickej
spätnej väzby na podklade operačného podmieňovania.
V odbornej literatúre mnohí autori uvádzajú pojmy ako je neuroterapia, neurofeedback, EEG biofeedbak,
brainfeedback, brainfitness pričom ich považujú ich za synonymá.
Striefel (2004, citovaný podľa SABN, 2010) uvádza rozdiely medzi pojmami neuroterapia, neurofeedback, EEG
biofeedback. Pod neuroterapiou uvádza, že ide o klinickú aplikáciu EEG biofeedbacku, biofeedbacku prietoku
krvi (HEG), audiovizuálnu stimuláciu (AVS) a iných vhodných postupov sledujúcich zmenu kortikálnej aktivity,
s cieľom dosiahnuť viditeľný úžitok. Opiera sa o paradigmu psychofyziologickej sebaregulácie, self-transakcie,
„aha“fenoménu, pričom neredukuje model operačného podmieňovania. Ďalej uvádza, že neuroterapia sa
väčšinou praktikuje ako samostatná tréningová metóda, zvyčajne 2-3 krát týždenne, v trvaní najmenj 35-40
minút. Naproti tomu neurofeedback je považovaný už za konkrétnu samostatnú terapeutickú modalitu.
Neurofeedback používa elektroencefalografický (EEG) biofeedback, feedback krvného prietoku
(hemoencefalogram HEG), audiovizuálnu stimuláciu (AVS) a iné prístupy (CT, fMRI) s cieľom zmeniť
kortikálnu aktivitu, zmeniť vedomie, modifikovať fyziologické a psychologické fungovanie. Termín
neurofeedback neimplikuje medicínsky model a často sa vzťahuje aj k takým aplikáciám ako tréning vrcholného
výkonu, optimalizácia špecifického výkonu a iné. Za EEG biofeedback autor považuje priamy proces
operačného podmieňovania, v ktorom klient používa spätnú väzbu (feedback) špecifických EEG parametrov
(frekvencie, dĺžky trvania, amplitúdy), s cieľom modifikovať biofyzické a elektrofyziologické operácie
vlastného mozgu.
Medzinárodná spoločnosť pre neurofeedback a výskum (ISNR) a jej predstavenstvo 10. januára 2009
ratifikovalo definíciu neurofeedebacku. Definícia má skôr popisný a obšírny charakter (viď Jancurová, 2014).
Potenciálne mechanizmy neurofeedbacku popisuje Niv (2013), ktorý uvádza nasledovné mechanizmy:
neuroplasticita, celková konektivita/komorbidita, jadrové neurokognitívne siete – režim defaultnej siete (DMN),
centrálnej výkonnej siete (CEN) a salienčnej siete (ST).
Niv (2013) ako i iní (Krivulka, 2002, 2010 a pod.) poukazuje aj v súčasnosti na najčastejšie využívajúce sa EEG
neurofeedback protokoly: beta/SMR, Alpha/theta, SCP tréning (slow cortical potential), alpha asymetria, QEEG,
infra nízke frekvencie a RTfMRI.
Medzi obecné indikácie patria predovšetkým dysfunkcie, ktoré sa vyznačujú bazálnou dysharmóniou, dysbalanciou mozgovej činnosti, či už v zmysle nadmerného útlmu (under-arousal) alebo nadmernej iritácie (overrousal), prípadne obidvoch. Tým je oslabená tzv. kortikálna regulácia správania a v dôsledku toho sú znížené či
narušené schopnosti sústrediť sa, udržať pozornosť, vôľa, sebakontrola, schopnosť odhadnúť dôsledku svojho
73
konania a podobne. Z daného vyplýva, že medzi najčastejšie indikácie patrí ADHD, ADD, autizmus a poruchy
autistického spektra,
epilepsia, špecifické poruchy učenia (dyslexia, dyskalkúlia...), rôzne závislosti,
posttraumatická porucha, depresie, poruchy spánku, bolesti, úrazy mozgu a iné (Tyl, 1997; Tyl, Tylová, 2003;
Janský, 2006; Niv 2013; a iní). Avšak pri uvedomení si zmien na úrovni nervových buniek, dochádza vplyvom
neurofeedbacku k ovplyvňovaniu a k zmene frekvencie a amplitúdy EEG aktivity, čím je možné ovplyvniť
urýchľovanie maturácie CNS. Je teda možné predpokladať aj výrazný úspech a prínos neuroterapie i v oblastiach
psychopatológie rôznych iných porúch, postihnutí či narušení, medzi ktoré možno zaradiť i diagnózy vykazujúce
viacnásobné postihnutie ako je i Downov syndróm(por. Drtílková, 2007, citovaná podľa Gabarík, 2011).
V odbornej literatúre problematika aplikácie EEG Biofeedbacku na viacnásobné postihnutie je popisovaná
veľmi zriedkavo. V prípade Downovho syndrómu sa stretávame so štúdiou, v ktorej je EEG Biofeedback využitý
u 7 detí s Downovým syndrómom, vo veku 6 – 14 rokov, ktoré absolvovali 60 sedení. Počas tréningov zo
začiatku išlo o inhibíciu delty a thety a následne po znížení amplitúd týchto frekvenčných pásiem sa prešlo
k zvyšovaniu SMR a beta aktivity. Sűrmeli, Ertem (2007), psychiater a psychologička z Istanbulu, Turecko,
uvádzajú pozitívne zmeny u týchto detí predovšetkým v oblasti reči, pamäti, pozornosti, správania a rovnováhy.
Neskôr, v roku 2010, spomínaní autori publikujú ďalšiu štúdiu zahrnujúcu 23 probandov s Downovým
syndrómom v pásme strednej mentálnej retardácie, vo veku 7 až 16 rokov. Na podklade mnohých diagnostických
metód (QEEG, WISC – R, DPC-P, TOVA) zistili signifikantné zlepšenie takmer u všetkých probandov nielen
v dotazníkoch vyplnených rodičmi, ale i v zlepšení v exaktných výsledkoch ako sú výsledky QEEG a DPC-P.
Taktiež poukazujú na to, že v dvoch prípadoch, aj napriek tomu, že nedošlo k zlepšeniu celkového IQ, nastalo
zlepšenie v jednotlivých subtestoch, čo je možné tiež považovať za veľký úspech.
V rámci našej praxe sme sa stretli s viacerými neuroterapeutmi, ktorí aplikovali EEG biofeedback u jednotlivcov
s Downovým syndrómom, avšak svoje zistenia bližšie nepublikovali.
Výskumný cieľ, výskumné otázky, metodológia výskumu
Hlavným cieľom výskumu bolo skúmanie možností aplikácie EEG biofeedbacku na senzomotoriku
u jednotlivcov s viacnásobným postihnutím a identifikácia a analýza intervenčných vplyvov EEG biofeedbacku
na oblasť senzomotoriky u týchto jednotlivcov. Zisťovanie zmien v senzomotorike sme uskutočňovali
prostredníctvom pred- a posttestov zameraných na senzomotoriku, EEG a pod. Stanovili sme si nasledovné
výskumné otázky:
1. Zlepšia sa prejavy a výkony v oblasti senzomotoriky u jednotlivca s Downovým syndrómom v porovnaní so
stavom pred aplikáciou EEG biofeedbacku a po nej? Ak áno, v ktorej oblasti najviac?
2. Zaznamenajú rodičia jednotlivca s Downovým syndrómom počas, prípadne po aplikácii EEG biofeedback
terapie pozitívne zmeny? Ak áno, v nejakej oblasti života?
Na realizovanie stanoveného cieľa a zistenie odpovedí na výskumné otázky sme použili okrem iných metód
predovšetkým diagnostickú metódu zisťovania deficitov v čiastkových funkciách podľa Brigitte Sindelar,
exploračné metódy (Connersova škála a neštandardizovaný dotazník pre rodičov), kauzistickú metódu, EEG,
testové metódy (Wechlerová inteligenčná škála pre deti, Meiliho pamäťový test, kresbové testy – test ľudskej
postavy) a iné. V rámci nášho príspevku sa budeme venovať iba niektorým z nich.
Organizácia výskumu
Vstupnú diagnostiku, EEG biofeedback terapiu a výstupnú diagnostiku probanda sme realizovali v časovom
rozhraní od novembra 2011 do februára 2013. Samotná EEG biofeedback terapia sa realizovala od februára 2012
do júna 2012. Realizovali sme 17 sedení. EEG biofeedback tréning sme aplikovali na senzomotorický pás mozgu
(C4, Cz, C3). Terapia sa realizovala dvakrát týždenne v Centre špeciálno-pedagogického poradenstva na
Dúbravskej ceste 1 v Bratislave. Prebiehala v dopoludňajších hodinách. Dĺžka terapie bola rôzna. V priemere
išlo o 20 až 35 minútové sedenia (smerujúce k 45 minútam), a to v závislosti od aktuálneho stavu probanda.
Počas terapie dochádzalo k absenciám zo strany probandky, a to prevažne zo zdravotných dôvodov. Taktiež do
terapie zasahovali rôzne školské aktivity (škola v prírode, branné cvičenia, výlety a exkurzie, divadlá), súťaže
(Husľový kľúčik, recitačná súťaž a pod.). Prvé sedenia mali zoznamovací charakter.
Charakteristika probanda s Downovým syndrómom – Lucia
Lucia v čase predtestov mala dvanásť rokov. Pochádza z úplnej usporiadanej rodiny a má staršiu sestru.
V danom čase navštevovala štvrtý ročník v Špeciálnej základnej škole, A variant, pričom jej bol vypracovaný
individuálny vzdelávací program (slovenský jazyk, matematika). Ide o dievča s viacerými diagnózami, a to:
Morbus Down, St.p. VCC defekt komorového septa, St. p. repozicii coxae bilat aperta et osteotom. Fem.
Proxim., subluxatio coxae 1.dx, hypotyreóza, intolerancia BKM imunodeficiencia celulárnej imunity, pectus
excavatus.
Výsledky a vyhodnotenie výskumných otázok
V prvej výskumnej otázke sme sa pýtali: Zlepšia sa prejavy a výkony v oblasti senzomotoriky u jednotlivca
s Downovým syndrómom v porovnaní so stavom pred aplikáciou EEG biofeedbacku a po nej? Ak áno, v ktorej
oblasti najviac? V prípade Lucie
môžeme konštatovať, že zlepšenie nastalo v nasledovných testoch
a pozorovaniach:
Vo Wechslerovej inteligenčnej škále pre deti - WISC III nastalo zlepšenie v piatich subtestoch, a to v druhom
74
subteste – vedomosti z 30,00% stúpla hodnota hrubého skóre na 33,33%, v treťom subteste – kód, kde sa
nameraná hodnota skóre mierne zvýšila, a to z 19,32% na 20,16%, v štvrtom subteste – podobnosti hodnota
hrubého skóre vzrástla z 21,21% na 24,24%, v šiestom subteste – aritmetika nastal najvýraznejší vzostup bodov,
a to z 26,67% až na 46,67%, čo tvorí rozdiel 20% a v deviatom subteste – skladačky (z 25,00% bodov skóre
stúplo na 29,55%). Naše zistenia sa stotožňujú s výsledkami zahraničných štúdií uvádzaných v teoretickej časti
práce. Ako v danom prípade, tak i v našom, nenastalo zlepšenie v celkovom IQ, ale nastalo zlepšenie
v jednotlivých subtestoch. Ako sme už uviedli, je potrebné poukázať na to, že v zahraničných štúdiách išlo
u jednotlivcov s viacnásobným postihnutím (Downov syndróm) o 60 sedení. V našom prípade sme realizovali
iba 17 sedení. Je veľmi potešujúce, že aj pri takom krátkom čase, pri nepravidelných sedeniach a celkovom
nízkom počte sedení v rámci EEG biofeedback terapie nastala viditeľná zmena v piatich subtestoch spomínanej
škály, a to najvýraznejšie v oblasti aritmetiky. Taktiež je veľmi dôležité upozorniť na fakt, že danej probandke
bola poskytovaná komplexná starostlivosť v Centre špeciálno-pedagogického poradenstva spočívajúca v rôznych
druhoch špeciálnopedagogických intervencií ako i dôsledná a precízna starostlivosť zo strany rodičov. Pri
Meiliho pamäťovom teste sme zaznamenali mierne zlepšenie v auditívnej pamäti, kde vstupné hrubé skóre
vyjadrené v percentách bolo 16,66% a výstupné 23,33%. Rozdiel medzi vstupným a výstupným vyšetrením bol
6,67%. Dosiahnutý stupeň úspešnosti daný tabuľkami sa v porovnaní so vstupným vyšetrením zvýšil o jeden
stupeň, a to z 5. stupňa – defekt na 4. stupeň – podpriemer. V rámci záznamu z pozorovania zameraného na
zisťovanie deficitov v čiastkových funkciách podľa Brigitte Sindelar sme pri celkovom hodnotení
zaznamenali pozitívne zmeny v troch oblastiach jednotlivých subtestov. A to vo vizuálnej diferenciácii, kde
hodnota skóre stúpla z 83,33% na 100%, vo vizuálno-auditívnej intermodalite (z 50% na 100%) a auditívnovizuálnej intermodalite (z 50% na 100%). V Teste ľudskej postavy (Goodenough-Harris Drawing test)
nastalo zlepšenie v obsahovej časti testu, kde zo 46,66% bodov stúpla hodnota na 53,33%. V senzomotorickej
koordinácii, ktorá je súčasťou formálnej časti testu sme zaznamenali pozitívnu zmenu. Probandka v danej časti,
v porovnaní s nulovým skóre pri vstupnom vyšetrení, získala dva body, čo je 40% z celkového počtu bodov tejto
časti testu. Pri celkovom hodnotení sa zlepšilo celkové hrubé skóre z 34,28% na 37,14%. V rámci kvalitatívneho
hodnotenia kresieb probandky nastali pozitívne zmeny v prepracovanejšom a detailnejšom prevedení (viď
príloha 1).
Na podklade vyššie uvedených zistení môžeme konštatovať, že u probandky s Downovým syndrómom nastali
pozitívne zmeny vo vyššie popísaných subtestoch zameraných na zisťovanie jednotlivých zložiek
senzomotoriky, a to aj vplyvom aplikácie EEG biofeedback terapie. Pre zjednodušenie a názornosť výsledkov
uvádzame tabuľku sumarujúcu jednotlivé výsledky prehľadnejšie. Daná tabuľka uvádza aj oblasti, v ktorých
nastalo mierne zhoršenie vo výsledkoch v jednotlivých testov. V rámci testov, u ktorých nastalo mierne
zhoršenie je potrebné upozorniť na neobjektívnosť. Probanda dané úlohy bez problémov zvládala, avšak napr.pri
aktuálnom hodnotení DČF podľa B.S došlo k prešmyku CD náhravky.
Tabuľka 1 Zmeny v testoch a v pozorovaniach pred a po aplikácii EEG BFB - Lucia
Test/pozorovanie
Výrazné zlepšenie
Mierne zlepšenie
Mierne zhoršenie
6 subtest - aritmetika - z
1 subtest - dopĺňanie obrázkov;
26,67% na 46,67%;
2. subtest - vedomosti
5 subtest - usporiadanie obrázkov,
3 subtest - kód;
seriácia, logická súslednosť ;
WISC-III
vo verbálnej časti testu
4 subtest - podobnosti;
8 subtest - opakovanie čísel;
stúplo vážené skóre z 50
9 subtest - skladačky.
10 subtest - chápanie, porozumenie,
na 55
slovno-logické uvažovanie;
v auditívnej pamäti;
vizuálna pamäť ;
stupeň úspešnosti sa zvýšil z 5.
pokles v stupni úspešnosti
Meiliho pamäťový test
stupňa - defekt na 4. stupeň –
z 4 stupňa - priemer na 5 - defekt
podpriemer
v auditívnej oblasti:
vizuálno-auditívna
ADFP- neobjektívne (CD);
intermodalita,
auditívna pamäť - objektívne
DČF podľa B.S.
auditívno-vizuálna
vizuálna diferenciácia
zhoršenie;
intermodalita - z 50%
taktilno-kinestetické vnímanie
na 100%
neobjektívne;
celkové zlepšenie
v obsahovej časti testu;
hrubého skóre z 34,28%
v senzomotorickej
vo formálnej časti
Test ľudskej postavy
na 37,14%; kvalitatívne
koordinácii;
zmeny v kresbe
Pri celkovom hodnotení je potrebné zdôrazniť poskytovanie komplexnej starostlivosti probandke napomáhajúcej
k celkovému zlepšeniu a fungovaniu v jej živote, čo taktiež prispelo k popísaným pozitívnym zmenám. V rámci
hodnotenia je potrebné taktiež poukázať na proces zrenia probandky ako i na iné faktory ovplyvňujúce dané
75
výsledky. Taktiež jedno až dvojbodový posun vo váženom skóre pri jednotlivých testoch je zanedbateľný. Avšak
aj napriek nízkemu počtu sedení (odporúča sa cca 100 a viac sedení) a prerušovaniu terapie došlo, ako uvádza
vyššie uvedená tabuľka, v určitých oblastiach k výraznému zlepšeniu, čo možno považovať za veľmi pozitívne.
Druhou výskumnou otázkou bola otázka: Zaznamenajú rodičia jednotlivca s Downovým syndrómom počas,
prípadne po aplikácii EEG biofeedback terapie pozitívne zmeny? Ak áno, v nejakej oblasti života? Pri
Connersovej škále – dotazník pre rodičov u probadky sme zistili, že rodičia zaznamenali pozitívne zmeny
u svojho dieťaťa. Uvádzajú, že Lucka sa v porovnaní so vstupným vypĺňaním dotazníka menej bojí, viac si
uvedomuje samú seba a prežíva citové problémy, je menej impulzívnejšia, ale viac nepokojná. Znížila sa aj
miera dožadovania okamžitého splnenia jej prianí. Výraznejšie sa začalo prejavovať nevrlé, ušomrané správanie.
Niektoré z uvedených oblastí rodičia hodnotili ako zhoršenie, avšak môžeme sa domnievať, že u Lucie
nastupujúcou pubertou, dozrievaním, prirodzene nastali určité zmeny správania zaznamenané v psychologickom
i špeciálnopedagogickom hodnotení. Dané zmeny však považujeme, vzhľadom na vývin, za kladné
a progresívne. Pri Dotazníku pre rodičov k EEG biofeedback terapii rodičia taktiež zaznamenali pozitívne
zmeny. Uvádzajú zlepšenie v celkovej samostatnosti, v odbiehaní od práce, v menšom počte prestávok pri práci
ako i zníženej vyrušiteľnosti pri práci. Taktiež majú pocit, že Lucia presnejšie dodržiava liniatúru pri písaní,
písmo vnímajú ako čitateľnejšie. Pri reprodukcii textu uvádzajú menej konfabulácií. Pri slovných úlohách
z matematiky badajú snahu o samostatnosť riešenia úloh. V rámci výrokov zaznamenávaných počas EEG
biofeedback terapie rodičia uvádzajú u svojej dcéry pozitívne zmeny v správaní, v príprave na vyučovanie či
v skrátenom čase potrebnom na prípravu do školy. Tieto zmeny hodnotíme ako vysoko pozitívne a smerujúce
k zlepšeniu kvality života celej rodiny.
Ukážka zmeny mozgovej aktivity počas EEG biofeedback sedenia u probandky
Pre lepšiu názornosť zrýchlenia mozgovej aktivity probandky uvádzame ukážku zo sedenia uskutočneného
v marci 2012. Ukážka prezentuje prvých 20 minút sedenia. Z pohľadu lokalizácie išlo o lokalizáciu CzA2,
pričom sme posilňovali SMR a inhibovali thetu a betu2. Sedenie sme realizovali po dvojminútových kolách,
pričom nižšie uvedená tabuľka 2 Vývoj mozgovej aktivity počas jedného sedenia Lucia ako i graf 1 uvádzajú
sedenie rozdelené do štyroch päťminútových kôl. Daná tabuľka prezentuje spriemerované namerané hodnoty
(výšku amplitúdy) u jednotlivých mozgových frekvencií počas štyroch kôl. Taktiež uvádza maximálnu
a minimálnu hodnotu, priemernú hodnotu a varianciu. Pre ľahšie porozumenie údajov v tabuľke budeme pri
popise vychádzať z nižšie uvedeného grafu, ktorý tabuľkové údaje prezentuje jasnejšie. Ako môžeme vidieť
výška amplitúdy v prípade všetkých frekvencií počas prvých pätnásť minút postupne klesala na nižšie hodnoty.
Delta z 35,65 na 32,31, theta z 29,34 na 26,53, alfa zo 16,70 na14,62, nízka beta z 10,53 na 10,27, beta z 12,17
na 11,53 a vysoká beta z 12,44 na 11,07. Po týchto pätnástich minútach začal nastávať útlm (výška amplitúdy
stúpla) a taktiež sa začala prejavovať tenzia a nepokoj (vysoká beta). Na základe týchto údajov konštatujeme, že
mozgová aktivita probandky sa počas sedenia zrýchľovala a smerovala k norme. Dané údaje s veľkým
potešením považujeme za exaktný dôkaz účinnosti EEG biofeedbacku počas jedného sedenia u probandky.
Tabuľka 2 Vývoj mozgovej aktivity počas jedného sedenia Lucia
Mozgová frekvencia
Výška amplitúdy/priemer
delta
theta
alfa
nízka beta
1. kolo
35,65
29,34
16,70
10,53
2. kolo
33,68
30,24
16,16
11,08
3. kolo
32,31
26,53
14,62
10,27
4. kolo
33,39
28,10
15,29
10,93
max. hod.
35,65
30,24
16,70
10,93
min. hod.
32,31
26,53
14,62
10,27
priemerná hodnota
33,76
28,56
15,69
10,7
variancia
1,94
2,59
0,85
0,14
beta
12,17
12,74
11,53
12,69
12,69
11,53
12,28
0,32
vysoká beta
12,44
13,17
11,07
13,00
13,00
11,07
12,42
0,91
76
Výška amplitúdy
Graf 1 Vývoj mozgovej aktivity počas jedného sedenia Lucia
40
35
30
25
20
15
10
5
0
delta
theta
alfa
nízka beta
beta
1. kolo
2. kolo
3. kolo
Počet kôl počas sedenia
4. kolo
vysoká beta
Diskusia a závery výskumu
V rámci diskusie považujeme za nutné upozorniť, že v dôsledku časového ohraničenia nášho výskumu sme boli
nútení vykonať posttesty po sedemnástich sedeniach NFB, čo v prípade probandky je veľmi malé množstvo.
Zahraničná literatúra pri diagnóze Downov syndróm odporúča 60 a viac sedení (niekde 100 a viac), po ktorých
je možné vidieť viditeľnejšie zmeny. Z daného dôvodu by bolo zaujímavé urobiť nové testy po adekvátnom
počte NFB sedení. V súvislosti so zisteniami by taktiež bolo vhodné zamerať sa na vplyv iných determinantov
ako je aplikácia iných špeciálnopedagogických intervencií realizovaných v rámci komplexného prístupu
u probandky. Taktiež po dlhšej aplikácii terapie by mali nastať pozitívne zmeny v zdravotnom stave, v zlepšení
imunity , čo by následne malo mať vplyv aj na edukačné výsledky probandky ako i na zvýšenie kvality života
u nej a jej rodiny. Dané domnienky je možné riešiť v rámci ďalších výskumných zistení.
Na záver môžeme konštatovať, že aj napriek nízkemu počtu NFB sedení, nepravidelným tréningom nastali
v určitých oblastiach senzomotoriky pozitívne zmeny. Cieľ práce sa podarilo naplniť a môžeme prezentovať
názor, že existujú možnosti aplikácie EEG biofeedbacku na senzomotoriku u jednotlivcov s viacnásobným
postihnutím, ako i intervenčné vplyvy danej terapie na oblasť senzomotoriky u daných jednotlivcov.
Záver
Článok pojednáva o EEG Biofeedbacku u jednotlivcov s Downovým syndrómom. Prezentuje výskumné zistenia
vplyvu EEG biofeedback terapie na senzomotoriku u spomínaných jednotlivcov. Vzhľadom na veľmi nízky
počet publikácií v danej problematike v našich ako i celosvetových podmienkach, považujeme daný príspevok za
prínosný a veríme, že bude podnetom k ďalšej diskusii a k realizovaniu výskumu.
Príloha 1: Kresba ľudskej postavy – vstupné a výstupné vyšetrenie Lucia
77
Použitá literatúru
BÁLINT, M. 2006. Popis metódy EEG-Biofeedback. [online]. [cit. 2012-09-14]. Dostupné na internete:
http://www.nfb.sk/node/5.
GABARÍK, M. 2011. Neurofeedback v špeciálnopedagogickej praxi. In Pedagogica specialis XXV. Bratislava :
Univerzita Komenského, 2011. ISBN 978-80-223-2862-3. s. 170 – 176.
HAMMOND, D. C. 2006.What Is Neuroffedback?. In Journal of neurotherapy. [online]. 2006, vol. 10, no. 4, p.
25-36. [cit. 2012-10-12]. Dostupné na internete: http://www.victorzelek.com/What_is_NFB.pdf. ISSN 1530017X.
HAWARD-JONES, P. 2007. Neuroscience and Education: Issues and Opportunties. London : Institute of
Education University, 2007. 28 s. ISBN 0-85473-741-3.
JANCUROVÁ, A. 2014. EEG Biofeedback u jednotlivcov s viacnásobným postihnutím na Slovensku : In Journal
of Exceptional People. v tlači ISSN 1805-4986.
JANSKÝ, P. 2006. Studie využití metodz EEG biofeedback při úpravě hyperkinetických poruch chování v praxi
speciálních školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy : Závěrečná zpráva. Hradec Králové :
Detský diagnostický ústav a Středisko výchovné péče, 2006. 152 s.
KOŠŤÁLOVÁ, Ľ. – KOVÁCS, L. A KOL., 2005. Úvod do pediatrie. [online]. 2005, [cit. 2013-02-07].
Dostupné na internete:
http://www.fmed.uniba.sk/fileadmin/user_upload/editors/akademicka_kniznica/dokumenty_PDF/Elektronicke_k
nihy_LF/Uvod_do_pediatrie_-_nemedicinske_smery_01.pdf.
KRIVULKA, P. 2010. Vademecum neurofeedback terapeuta. 2010. Neurofeeedback Institut : Slovenská
asociácia pre biofeedback a neuroreguláciu, 2010. 119 s.
KRIVULKA, P. 2002. Koncept biofeedbacku a neurofeedbacku. Úvod a teroretické východiská. Prvý modul.
2002. Biofeedback a neurofeeedback : Psychotrend, 2002. 62 s.
LUDÍKOVÁ, L. 2005. Kombinované vady. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 138 s.
ISBN 80-244-1154-7.
MATULAY, K. a kol. 1986. Mentálna retardácia. 1. vyd. Martin : Osveta, n.p., 1986. 344 s.
MLČÁKOVÁ, R. 2009. Grafomotorika a počáteční psaní. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, a.s., 2009. 224 s.
ISBN 978-80-247-2630-4.
NIV, S. 2013. Clinical efficacy and potential mechanisms of neurofeedback. In Personality and Individual
Differences. [online]. 2013. vol. 54, no. 6. p. 676-686 [cit. 2013-03-03]. Dostupné na internete: http://ac.elscdn.com/S0191886912006241/1-s2.0-S0191886912006241-main.pdf?_tid=99723d40-85e9-11e2-b7d800000aab0f27&acdnat=1362525092_f5a782f56b59af70e9447534282e76ae. ISSN 0191-8869.
OPATŘILOVÁ, D. 2005. Metody práce u jedinců s těžkým postižením a více vadami. 1. vyd. Brno : Masarykova
univerzita, 2005. 147 s. ISBN 80-210-3819-5.
PALATOVÁ, H. 1999. EEG - Biofeedback jako prevence u předškolních dětí. [online]. 1999. 4 s. [cit. 2013-0305]. Dostupné na internete: http://www.eegbiofeedback.cz/ke_stazeni.
PRŮCHA, J., - WALTEROVÁ, E., - MAREŠ, J. 2008. Pedagogický slovník. 5. vyd. Praha : Portál, s. r.o., 2008.
322 s. ISBN 978-80-7367-416-8.
REINOLDS, R. C. – FLETCHER-JANZEN, E. 2007. Encyklopedia of Special Education. 3. vyd. New Jersey :
John Wiley & Sons, 2007. 2217 s. ISBN 978-0-471-67802-1.
SELIKOWITZ, M. 2005. Downův syndrom. 1. vyd. Praha : Portál s.r.o., 2005. 198 s. ISBN 80-7178-973-9.
SŰRMELI, T. – ERTEM, A. 2007. EEG neurofeedback treatment of patients with Down syndrome. In Journal of
Neurotherapy. [online]. 2007. vol. 11, no. 1. p. 63- 68 [cit. 2009-03-05]. Dostupné na internete:
http://www.vishee.com/xinyi/web/new5/uploadpic/s201275285662936.31.pdf. ISSN 1530-017X.
SŰRMELI, T. – ERTEM, A. 2010. Post WISC-R and TOVA improvement with QEEG guided neurofeedback
training in mentally retarded: A clinical case series of behavioral problems. In Journal of Neurotherapy. [online].
2010.
vol.
41,
no.
1.
p.
32-41[cit.
2013-02-05].
Dostupné
na
internete:
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/20307014. ISSN 1530-017X.
SZABOVÁ, M. 1999. Cvičení pro rozvoj psychomotoriky. 1. vyd. Praha : Portál. 1999. 149 s. ISBN 80-7178276-9.
SZABOVÁ, M. 2004. Využitie psychomotoriky v škole. In Zvládanie problémových výchovných situácií v škole.
1. vyd. Bratislava : Geotropos, o.z., 2004. ISBN 80-969238-0-3. s. 59 -72.
ŠVARCOVÁ, I. 2000. Mentální retardace : vzdělávání, výchova, sociální péče. 1. vyd. Praha : Portál, s.r.o.,
2000. 184. s. ISBN 80-7178-506-7.
THORNTON, K.E. 2002. The improvement/rehabilitation of auditory memory functioning with EEG
biofeedback. In NeuroRehabilitation. [online]. 2002. vol. 17, no. 1. p.69-80[cit. 2013-02-21]. Dostupné na
internete:
http://argo.cvtisr.sk:2083/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=4&sid=587dfd3d-fb81-428f-add8bc7ac91b1657%40sessionmgr113&hid=113. ISSN 1053-8135.
ŠUSTROVÁ, M. 2007. Downov syndróm a súčasnosť. In Pediatria pre prax. [online]. 2007, vol. 8, no. 4
[cit.2011-01-06]. Dostupné na internete: http://www.solen.sk/index.php?page=magazine_detail&issue_id=282.
ISSN 1336-8168.
TYL, J. 1997. Efektivita terapie lehkých mozkových dysfunkcí s využitím EEG Biofeedback tréningu : Závěrečná
zpráva o řešení grantu Interní grantové agentury Ministerstva zdravotnictví ČR. Praha : 1. Lékařská fakulta UK,
78
1997. 66 s.
TYL, J. – SEDLÁKOVÁ, V. 1996. EEG Biofeedback tréning na 1. LF: Nová neuroterapeutická metodá
zaváďena v ČR. In Propsy. [online]. [cit. 2009-05-31]. Dostupné na internete: http://www.psychoterapietyl.cz/clanky.php.
TYL, J. - TYLOVÁ, V. 2003. Nové metódy nápravy: Komplexní příručka pro pedagogy, lékáře, psychology...
i rodiče dětí s LMD. 3. vyd. [online]. Praha : AAPB ČR – Biofeedback Institut, 2003. 23 s. [cit. 2009-03-05].
Dostupné na internete: http://www.eegbiofeedback.cz/ke_stazeni.
VANČOVÁ, A. 2010. Pedagogika viacnásobne postihnutých. 1. vyd. Bratislava : KKT o. z. a UK PeDF, 2010.
173 s. ISBN 978-80-970228-1-5.
VANČOVÁ, A. 2001. Edukácia viacnásobne postihnutých. 1. vyd. Bratislava : Sapientia, 2001. 98 s. ISBN 80967180-7-X.
VANČOVÁ, A. 2010a. Pedagogika viacnásobne postihnutých. 1. vyd. Bratislava : KKT o. z. a UK PeDF, 2010.
173 s. ISBN 978-80-970228-1-5.
VAŠEK, Š. 2003. Základy špeciálnej pedagogiky. 1. vyd. Bratislava : Sapientia, s.r.o., 2003. 211 s. ISBN 80968797-0-7.
WURZER, W. 1992. Das posttraumatische organische Psychosyndrom. [online]. 1992, [cit. 2013-02-07].
Dostupné na internete: http://www.boep.or.at/fileadmin/editor_upload/fachsektionen/klinges/wurzer.pdf
VAŠEK, Š. – VANČOVÁ, A. – HATOS, G. 1999. Pedagogika viacnásobne postihnutých. 1. vyd. Bratislava :
Sapientia, 1999. 282 s. ISBN 80-967180-4-5.
ZELINKOVÁ, O. 2007. Pedagogická diagnostika a individuální vzdělávací program : násteroje pro prevenci,
nápravu a integraci. 2. vyd. Praha : Portál, s.r.o., 2007. 208 s. ISBN 978-80-7367-326-0.
Internetové zdroje
www.biofeedback.sk SABN
79
KVALITNÍ INFORMOVANOST JAKO MOŽNOST PODPORY
INKLUZE OSOB SE SPECIFICKÝMI POTŘEBAMI
QUALITY AWARENESS AS A POSSIBILITY OF SUPPORT OF
INCLUSION OF PEOPLE WITH SPECIFIC NEEDS
Hana JOKLÍKOVÁ
Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta, Ústav speciálněpedagogických studií,
Žižkovo náměstí 5, Olomouc. Česká republika. Email: [email protected]
Abstrakt: Příspěvek se zabývá problematikou kvalitní a dostatečné informovanosti, jednoho z potencionálních
prostředků podpory inkluze osob se specifickými potřebami. Informovanost a informace lze považovat za jeden
z fenoménů moderní doby, který se promítá prakticky do všech oblastí lidské činnosti a také do všech oblastí
vědeckého zájmu. Patří mezi ně i speciální pedagogika v celé své šíři, se všemi svými obory a cílovými
skupinami, kterými se zabývá. Jedním z těchto oborů je pak i speciální pedagogika osob se zrakovým postižením.
Následující kapitoly nabídnou jednak teoretické uvedení do zvolené problematiky a jednak výsledky
realizovaného výzkumného šetření, které bylo zaměřeno do oblasti informovanosti intaktních osob
preseniorského a seniorského věku a problematice prevence a vzniku zrakového postižení v seniorském věku.
Příspěvek je podpořen z projektu IGA_PdF_2014013.
Abstract: The paper deals with a theme of quality and sufficient awareness, one of the potential instruments of
support of inclusion of people with specific needs. Awareness and information can be considered one of the
phenomenon of modern times, which is reflected in all areas of human being and also in all areas of scientific
interest. One of the areas is also the Special Education with all its disciplines and target groups. One of the
disciplines is also Special education of people with visual impairment. Following chapters are offering
theoretical insight to the chosen problematic and also the results of the realised research. The research was
focused on target group of people in presenior and senior age with no impairment and their awareness about
prevention and the risk of visual impairment in senior age. The paper is supported from the project
IGA_PdF_2014013.
Klíčová slova: informovanost, inkluze, osoba se specifickými potřebami
Key words: awareness, inclusion, individual with specific needs
1 Úvod
Informovanost a informace lze považovat za jeden z fenoménů moderní doby, který se promítá
prakticky do všech oblastí lidské činnosti a také do všech oblastí vědeckého zájmu. Jednou z nich je i speciální
pedagogika v celé své šíři, se všemi svými obory a cílovými skupinami, kterými se zabývá. Jedním z těchto
oborů je pak i speciální pedagogika osob se zrakovým postižením.
Charakter současné společnosti je výrazně informační. Informační společnost je podle Regece (2012 in
Majerová, 2013) taková společnost, jež implementovala informační a komunikační technologie do svého
funkčního jádra. Na věk informací lze nahlížet, jak uvádí Webster (2006 in Majerová, 2013), jako na koncept,
který se vztahuje k rozvoji tendence technologizace, zároveň je však pozornost směřována k holistickému pojetí
člověka. Odborná literatura hovoří o člověku jako o jedinci, na kterého nahlížíme z různých úhlů pohledu, jež
umožňují pojímat osobu s postižením jako multidimenzionální bytost. Jedinec se zrakovým postižení je vystaven
množství podnětů, které ovlivňují jeho podstatu biologickou (genetické informace, fyziologie organismu,
zdravotní stav), psychologickou (osobnost a duševní život člověka), sociální (zapojení se do společnosti) a
spirituální (hodnoty ovlivňující životní filozofii jedince, víra). (Majerová, 2013) Zde lze spatřovat souvislost
kvalitní informovanosti osob se zrakovým postižením například s adekvátním využívání služeb, využíváním
speciálních pomůcek, se snížením míry stresu z přítomnosti postižení, ale také s oblastí prevence, zájmu o danou
80
problematiku a následně s případnou schopností včas odhalit prvotní příznaky signalizující oftalmologické
onemocnění a v případě vzniku zrakového postižení konstruktivně jednat.
A právě poslední zmiňovaná oblast prevence ve vztahu ke vzniku zrakového postižení se stala těžištěm
zájmu výzkumných aktivit prezentovaných v tomto příspěvku. Dostatečnou informovanost lze považovat za
jeden z předpokladů úspěšné inkluze jedinců se specifickými potřebami a také za jeden z prostředků, kterými lze
zvyšovat kvalitu života jednotlivců. Výzkum je orientován do oblasti inkluzivního pojetí podpory osob
preseniorského a seniorského věku se zrakovým postižením.
Následující kapitoly nabídnou jednak teoretické uvedení do zvolené problematiky a jednak výsledky
samotného výzkumného šetření, které proběhlo v průběhu měsíců června až srpna 2013 mezi jedinci
preseniorského věku bez zrakového postižení a jedinci seniorského věku bez zrakového postižení. Cílem šetření
bylo zjistit míru informovanosti u cílové skupiny jedinců preseniorského a seniorského věku o problematice
zrakového postižení a poukázat na případné rozdíly v informovanosti respondentů o problematice zrakového
postižení a o problematice život ohrožujících onemocnění. V neposlední řadě pak na základě vyhodnocení
výzkumných dat určit preferovaný způsob předávání informací o dané problematice.
2 Charakteristika klíčových pojmů
Jedním ze základních pojmů, se kterým v rámci kapitoly operujeme, a který je třeba vymezit, je
zrakové postižení. Disciplínou speciální pedagogiky, která se zabývá všeobecným rozvojem osob se zrakovým
postižením, je tyflopedie nebo lépe speciální pedagogika osob se zrakovým postižením. Ludíková (in Ludíková,
Souralová, 2006, s. 25) uvádí následující definici zrakového postižení: „V tyflopedickém pojetí je za jedince se
zrakovým postižením chápána ta osoba, která po optimální korekci (např. medikamentózní, chirurgické, optické)
své zrakové vady či poruchy má dále problémy při zrakovém vnímání a zpracování zrakem vnímaného v běžném
životě“.
Dalším z klíčových pojmů je osoba preseniorského věku. Osobami preseniorského věku rozumíme pro
účely tohoto šetření jedince ve věku mezi 50 a 64 lety (toto období bývá někdy označováno také jako pozdní
střední věk). (Zaremba a kol., 2007, s. 16) V literatuře (viz např. Čornaničová, 1998) se stále setkáváme s tím, že
je jako počátek seniorského věku je uváděn věk 60 let. V závislosti na demografickém vývoji se ale již
v současnosti přistupuje právě ke zde prezentovanému zvýšení hranice počátku seniorského věku až na 65 let.
Toto aktuální členění užívá například také Mühlpachr (2004, s. 21), viz níže. Vztáhneme-li toto období k oblasti
informovanosti, je jeho hlavním úkolem příprava na bio-psycho-sociální změny v stáří. (Mühlpachr, 2004). Je
tedy v této souvislosti žádoucí v rámci přípravy na stárnutí a stáří také zvyšovat informovanosti o problematice
oftalmologických onemocnění a zrakového postižení, případně neustále aktualizovat konkrétní podobu potřeb
preseniorů v této oblasti.
Vedle preseniorů figurují v šetření významnou měrou také osoby seniorského věku. Seniorský věk
(sénium) vymezuje a člení např. Mühlpachr, a to následovně:
 65 – 74 let: mladí senioři (dominuje tematika adaptace na penzionování, volného času, aktivit,
seberealizace);
 75 – 84 let: staří senioři (změna funkční zdatnosti, specifická medicínská problematika, atypický průběh
chorob);
 85 a více let: velmi staří senioři (na významu nabývá sledování soběstačnosti a zabezpečenosti).
(Mühlpachr, 2004, s. 21)
V období sénia jsou za motivační faktory pro získávání informací a zvyšování informovanosti obecně
považovány zejména tyto:
 rozšířit si a doplnit poznatky nebo získat nové;
 porozumět sobě;
 naučit se kompenzovat pokles své výkonnosti;
 připravit se na vlastní stáří;
 dát
svému
životu
pevnější
strukturu
a
řád.
(dle
Vašutové,
dostupné
na:
is.akcentcollege.cz/el/AK10/leto2010/VZDO/um/Andrago_seniori.ppt, cit. 26. 8. 2013)
Pro potřeby našeho výzkumu jsou za život ohrožující onemocnění považována taková onemocnění,
která mohou ohrožovat jedince na životě (mohou způsobit smrt), případně jsou nevyléčitelná s následkem smrti.
Mezi taková onemocnění řadíme například onemocnění kardiovaskulárního systému, nádorová onemocnění,
metabolická onemocnění a podobně. Většinou jsou to, často díky masivní mediální kampani, v populaci dobře
známá onemocnění, o kterých panuje poměrně vysoká informovanost. A právě tento fakt nás přivedl k záměru
81
pokusit se porovnat míru informovanosti respondentů o těchto onemocněních a o problematice onemocnění
oftalmologických a následně o problematice zrakového postižení, kterému v médiích tolik prostoru věnován není
(podrobněji viz níže).
Poslední pojem, který považujeme za vhodné přiblížit, je kvalita života, a to ve vztahu k jedincům se
zrakovým postižením. Světová zdravotnická organizace (dále jen WHO) definuje kvalitu života jako „pocit
jednotlivců nebo skupin obyvatelstva, že jsou uspokojovány jejich potřeby, a že jim nejsou odnímány příležitosti
k dosažení štěstí a naplnění života“. (Řehulková, Řehulka, 2008)
V současné době se prosazuje především tzv. syntetizující přístup a model kvality života. Nejznámější
syntetizující model představuje model WHO (Světové zdravotnické organizace). Jde v něm o určení základních
oblastí kvalit života a vnitřních složek každé této oblasti. Základní oblasti kvality života a jejich jednotlivé
složky (indikátory) dle WHO jsou tělesné zdraví a úroveň nezávislosti, psychické funkce, sociální vztahy a
prostředí. Oblast informovanosti, která se, mimo dalších, na kvalitě života jednotlivců taktéž podílí, náleží dle
české verze dotazníků kvality života (Dragomirecká, Bartoňová, 2006) pod oblast získávání nových informací,
jež spadá pod doménu č. V. – prostředí. V této doméně nalezneme mimo položky „nové informace a
dovednosti“ také položky osobní bezpečí, domácí prostředí, finanční situace, zdravotní a sociální péče, volný čas
a záliby, životní prostředí a doprava.
3 Výzkumné aktivity – uvedení do problematiky, metodologie
Hlavním cílem výzkumu bylo na základě vyhodnocení dat přiblížit, jaká je v České republice situace
v oblasti informovanosti a osvěty o problematice zrakového postižení v preseniorské a seniorské populaci, u
které v současné době zrakové postižení není přítomno, a jsou tedy ideální cílovou skupinou pro realizaci
prevence vzniku zrakového postižení v seniorském věku. Dostatečná informovanost a prevence může být totiž,
zejména v případě některých oftalmologických diagnóz, stěžejní. Jednou z takových diagnóz je například věkem
podmíněná makulární degenerace, u které platí, že pokud je její vlhká forma včas rozpoznána a léčena, může
dojít k výraznému zpomalení progrese onemocnění nebo dokonce zlepšení stávajících zrakových funkcí. Další
z diagnóz, kterou je možno v této souvislosti uvést, je například katarakta, kdy se u osob seniorského věku často
setkáváme s neopodstatněným strachem z operace (plynoucím často z nedostatku informací), jehož důsledkem je
přetrvávání zrakového postižení, které je ovšem reverzibilní.




Pro účely výzkumu byly stanoveny následující výzkumné otázky:
Jak lze charakterizovat míru informovanosti preseniorské a seniorské populace bez zrakového postižení
o problematice zrakového postižení v seniorském věku?
Existuje u respondentů rozdíl v míře informovanosti o problematice zrakového postižení a o
problematice život ohrožujících onemocnění?
Existuje u respondentů rozdíl v realizaci prevence ve vztahu k oftalmologickým onemocněním a ve
vztahu k ostatním onemocněním?
Jaký způsob informování o problematice zrakového postižení v seniorském věku považují respondenti
za nejvíce vyhovující?
Pro dosažení stanovených výzkumných cílů a zodpovězení výzkumných otázek byl využit výzkum
s kvantitativním designem. Pro sběr dat jsme využili dotazník sestavený přímo pro účely našeho výzkumu. Dle
Gavory (2000) představuje dotazník způsob písemného kladení otázek a získávání písemných odpovědí.
Tento dotazník obsahoval celkem 24 položek, které jsou v kapitole Výsledky výzkumu pro přehlednost
označeny písmeny A – X. Jednalo se o položky (otázky) nestrukturované (otevřené), polostrukturované i
strukturované (uzavřené), typ položky se vždy odvíjel od charakteru otázky. Jednotlivé položky zjišťovaly jak
fakta (věk, typ zaměstnání, kraj, ze kterého respondent pochází), tak vědomosti (informace o medicínské
problematice, o problematice zrakového postižení apod.) a postoje a názory respondentů (postoje k medicínské
prevenci, názor na ideální způsob informování o problematice zrakového postižení apod.). (Chráska, 2007)
Dotazník byl distribuován v tištěné podobě uložený v obálce s tím, že respondentům byla zaručena
anonymita jejich odpovědí (všechny obálky, byť byly některé z vyplněných dotazníků předány přímo
výzkumníkovi, byly otevřeny najednou, po skončení sběru dat). Pro výběr respondentů bylo užito záměrného
výběru (kritériem byl věk nad 50 let věku a nepřítomnost zrakového postižení), výrazně se uplatnil také tzv.
snowball sampling, neboli metoda sněhové koule.
82
4 Výsledky výzkumu
V rámci této kapitoly bude postupně prezentováno vyhodnocení jednotlivých položek dotazníku a zároveň
bude provedeno jakési zhodnocení, interpretace zjištěných výsledků. Dotazník obsahoval celkem 24 položek,
označených pro přehlednost písmeny A – X. Každá z položek je pro přehlednost zpracována do tabulky, ve které
je uvedena absolutní i relativní četnost. Za tabulkou následuje příslušný komentář ve formě poznámky.
Tab. 1: A – Pohlaví respondentů
Pohlaví
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Žena
14
46,66
Muž
16
53,33
Pozn. Šetření se zúčastnili zástupci obou pohlaví, přičemž počet mužů a žen byl vyrovnaný. Žen bylo celkem 14,
mužů 16.
Tab. 2: B – Věk respondentů
Věk
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
64 let a méně
19
63,33
65 let a více
11
36,66
Pozn. Šetření se účastnily dvě skupiny respondentů, jednalo se o osoby preseniorského věku (skupina 64 let a
méně) a osoby seniorského věku (skupina 65 let a více), přičemž skupina osob preseniorského věku byla
početnější (19 respondentů) než skupina osob seniorského věku (11 respondentů).
Tab. 3: C – Kraj, ve kterém respondenti žijí
Kraj
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Královéhradecký
20
66,66
Středočeský
3
10
Vysočina
4
13,33
Liberecký
3
10
Pozn. V rámci šetření byly zastoupeny celkem 4 kraje České republiky, a to kraj Královéhradecký, Středočeský,
Vysočina a Liberecký. Nejvíce zastoupen je kraj Královéhradecký. Toto nerovnoměrné zastoupení krajů je
způsobeno zejména metodou výběru respondentů.
Tab. 4: D – Typ povolání, které respondenti vykonávají (vykonávali)
Typ povolání
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Intelektuální
11
36,66
Manuální
11
36,66
Kombinace obou
8
26,66
Pozn. Tato položka byla zařazena proto, aby bylo možné sledovat případný vztah typu profese a míry zájmu a
informovanosti o dané problematice, tedy pokusit se zhodnotit, zda jsou lidé vykonávající intelektuální profesi
více informováni, případně mají větší zájem. Zastoupení obou typů profesí bylo rovnoměrné a při vyhodnocení
dat se skutečně prokázala o něco vyšší orientovanost v dané problematice u osob vykonávajících intelektuální
povolání (popř. kombinaci intelektuálního a manuálního), jakož i celková větší pečlivost při vyplňování
dotazníku.
83
Tab. 5: E – Pravidelné preventivní prohlídky u lékaře
Chodím na pravidelné
preventivní prohlídky
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano
24
80
Ne
6
20
Pozn. Součástí této položky byla dále otázka (v případě, že respondenti zaškrtli, že na preventivní prohlídky
chodí) k jakým lékařům (s jakou specializací) na tyto prohlídky chodí. Zde byl dle očekávání na prvním místě
praktický lékař (uvedlo 15 respondentů), dále pak stomatolog (10), gynekolog (8), oftalmolog (7), neurolog (3),
internista (3), urolog (2), a vždy v jednom případě byl uveden dermatolog, endokrinolog, kardiolog a
gastroenterolog. Ve dvou případech nebyl konkrétní lékař specifikován.
Tab. 6: F – Jaká onemocnění považují respondenti za život ohrožující
Onemocnění
Absolutní četnost
Nádorová onemocnění
20
Onemocnění kardiovaskulárního systému
17
Metabolická onemocnění
4
Obezita
1
Stres
1
Jiné
2
Neuvedeno
1
Pozn. Cílem této položky bylo zhodnotit, jaké mají respondenti povědomí o tom, která onemocnění mohou být
život ohrožující a následně porovnat tuto položku s položkou zjišťující informovanost o tom, jaká
oftalmologická onemocnění mohou vést ke vzniku zrakového postižení. Jednalo se o nestrukturovanou položku,
čemuž odpovídá i charakter odpovědí. Celkově jsou nejvíce v povědomí populace nádorová onemocnění a
onemocnění kardiovaskulárního systému.
Tab. 7: G – Obavy z rizika vzniku život ohrožujícího onemocnění
Přítomnost obav
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano, mám obavu
18
60
Ne, nemám obavu
3
10
Nikdy jsem se nad tím nezamýšlel/a
9
30
Pozn. Většina respondentů (18) uváděla, že ze vzniku takového onemocnění mají obavu, ovšem poměrně vysoký
byl i počet těch, kteří se nad touto otázku nikdy nezamýšleli, což vzhledem k jejich věku považujeme za
přinejmenším překvapivé. Většina respondentů, kteří zvolili odpověď „ne“ nebo „nikdy jsem se nad tím
nezamýšlel“, byli muži.
Tab. 8: H – Realizace prevence ve vztahu k život ohrožujícím onemocněním
Realizace prevence
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano, realizuji prevenci
18
60
Ne, nerealizuji prevenci
12
40
Pozn. Většina respondentů (18) odpovídala, že se prevenci věnují. Ti, kteří v předchozí otázce (položka E) na
preventivní návštěvy lékařů shodně uvedli, že tyto návštěvy nerealizují. V případě, že respondenti uvedli, že
prevenci realizují, byli dále dotazováni, jakým způsobem, nabízeny byly tři odpovědi: preventivní lékařské
prohlídky (uvedlo 16 respondentů), správná životospráva, pohyb apod. (uvedlo 6 respondentů) a samovyšetření
včetně sledování změn ve vlastním organismu (uvedlo 7 respondentů).
84
Tab. 9: I – Cílený zájem o problematiku život ohrožujících onemocnění
Zájem o danou problematiku
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano, zajímám se
6
20
Ne, nezajímám se
24
80
Pozn. Tato položka sledovala cílený zájem respondentů o danou problematiku. Ti, kteří odpověděli, že se
zajímají, byli dále dotazováni, od jaké doby trvá jejich zájem, popř. jaký je důvod jeho vzniku. Zde byly uváděny
dědičné faktory (1 odpověď), úmrtí blízkého člena rodiny na toto onemocnění (2 odpovědi), vlastní současné
onemocnění (1 odpověď) a stárnutí jako takové (2 odpovědi).
Tab. 10: J – Informace o život ohrožujících onemocněních ve formě letáku či brožury v čekárně lékaře
Nález informací v čekárně lékaře
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano, našel jsem
30
100
Ne, nenašel jsem
0
0
Pozn. Všichni dotázaní uvedli, že brožuru nebo leták, který se týkal takových onemocnění, v čekárně lékaře
našli. Pouze 20 z nich ale dále uvedlo, že jej četlo, lze tedy konstatovat, že efektivita takového způsobu
předávání informací není stoprocentní.
Tab. 11: K – Absolvovaná návštěva oftalmologa
Návštěva u oftalmologa
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano, již jsem navštívil
23
76,66
Ne, zatím jsem nenavštívil
7
23,33
Pozn. Většina dotázaných již někdy v minulosti navštívila oftalmologa. Ti, kteří odpovídali záporně, vykazovali
v dotazníku obecně malý zájem o lékařskou prevenci a zdraví jako takové. Respondenti, kteří odpověděli kladně,
byli dále dotazováni, zda navštěvují oftalmologa pravidelně. 15 z nich, že ano a 8 uvedlo, že nikoliv. Polovina ze
všech dotazovaných tedy oftalmologa pravidelně navštěvuje.
Tab. 12: L – Znalost varovných příznaků signalizujících počátek oftalmologického onemocnění
Znalost příznaků
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano, znám
12
40
Ne, neznám
18
60
Pozn. U této položky mírně převažovala kladná odpověď, u které bylo dále požadováno, aby respondenti uvedli,
o jaké konkrétní příznaky se podle nich jedná. Uváděny byly tyto: rozostřené vidění (3 odpovědi), dvojité vidění
(3), celkové blíže nespecifikované zhoršení zraku (3), diagnóza Diabetes Mellitus jako rizikový faktor (1),
katarakta jako rizikový faktor (4), zamlžené vidění (1), výpadky v zorném poli (1) a problémy s centrálním
vizem (1). Ve většině případů respondenti uváděli pouze jeden z těchto příznaků, jistá míra povědomí tedy
patrná byla, zcela určitě ji ale nelze označit za dostačující.
Tab. 13: M – Obavy ze vzniku oftalmologického onemocnění
Přítomnost obav
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano, mám obavu
12
40
Ne, nemám obavu
8
26,66
Nikdy jsem se nad tím nezamýšlel/a
10
33,33
Pozn. Porovnáme-li tuto položku s položkou G (Obavy z rizika vzniku život ohrožujícího onemocnění), zjistíme,
že počty jednotlivých odpovědí jsou podobné, vyšší je zejména počet těch respondentů, kteří v tomto případě
obavu nemají (oftalmologické onemocnění nepovažují za tak velkou hrozbu, jako život ohrožující onemocnění).
85
Prakticky stejný je počet respondentů, kteří se nad touto otázkou nikdy nezamýšleli, jsou to ti, kteří stejně
odpovídali i u položky G.
Tab. 14: M – Realizace prevence ve vztahu ke vzniku oftalmologického onemocnění
Realizace prevence
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano, realizuji prevenci
15
50
Ne, nerealizuji prevenci
15
50
Pozn. Počet respondentů byl u obou typů odpovědí zcela vyrovnaný. Ti, kteří uvedli, že prevenci realizují, byli
dále dotazováni, jakým způsobem, přičemž na výběr měli ze čtyř možností: preventivní lékařské prohlídky (13
odpovědí), správná životospráva (4 odpovědi), zraková hygiena (7) a samovyšetření včetně sledování změn ve
vlastním organismu (1). Porovnáme-li tuto položku s položkou H (Realizace prevence ve vztahu k život
ohrožujícím onemocněním), zjistíme, že počet těch, kteří realizují prevenci, je v tomto případě o něco nižší.
Tab. 15: N – Neprodlená návštěva oftalmologa po odhalení rizikového příznaku signalizující
oftalmologické onemocnění
Návštěva oftalmologa
příznaku
po
odhalení
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano, navštívil bych oftalmologa
29
96,66
Ne, nenavštívil bych oftalmologa
1
3,33
Pozn. Vyhodnocení této položky přineslo pozitivní zjištění, že naprostá většina respondentů by v případě, že by
odhalila některý z příznaků, který by mohl signalizovat počátek oftalmologického onemocnění, navštívila
neprodleně oftalmologa. Jako velmi důležitá se v této souvislosti tedy ukazuje potřeba zvýšit povědomí populace
o těchto příznacích tak, aby byla schopna je včas odhalit realizovat návštěvu lékaře.
Tab. 16: O – Znalost konkrétních onemocnění, která mohou vést ke vzniku zrakového postižení
Znalost onemocnění
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano, znám
16
53,33
Ne, neznám
14
46,66
Pozn. Respondenti, kteří na tuto otázku odpovídali, že znají taková onemocnění, byli dále dotazováni, o jaká
onemocnění se podle nich jedná. Uváděli tyto: diabetes mellitus (3 odpovědi), glaukom (5), katarakta (9),
kardiovaskulární onemocnění (1), věkem podmíněná makulární degenerace (1) a jiné. Z této i jiných položek je
patrné, že v populaci vládne největší povědomí o šedém zákalu. Dále se na tomto místě nabízí srovnání s
položkou F (Jaká onemocnění považují respondenti za život ohrožující), kdy výčet život ohrožujících
onemocnění je nepoměrně delší, než výčet onemocnění, která mohou potenciálně vést ke vzniku zrakového
postižení.
P – Jaký je dle respondentů význam termínu zrakové postižení? Kdo je podle nich považován za osobu se
zrakovým postižením?
Tato položka byla nastavena jako nestrukturovaná, respondentům byl ponechán prostor pro jejich odpovědi. Na
dotaz, co je podle nich zrakové postižení, nejčastěji odpovídali, že slepota (11 odpovědí), onemocnění, které
může vést ke slepotě (2), ztráta zraku (1), špatné vidění (7), slábnutí zraku (3), onemocnění, které může vést ke
slepotě (2), zamlžené a rozostřené vidění (1) a čtení s brýlemi (1). Na dotaz, kdo je podle nich osobou se
zrakovým postižením, odpovídali nejčastěji že se jedná o slepého člověka (5 odpovědí), o osobu se ztrátou zraku
nebo zbytky zraku (4), o osobu se silnými brýlemi (1), o osobu, která má oční onemocnění, o osobu, která má
více než 5 dioptrií (1) nebo o osobu, která ztratila zrak (1).
86
Tab. 17: Q – Obdržení informací o riziku vzniku zrakového postižení v seniorském věku ze strany lékaře
Obdržení informací
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano, obdržel jsem
7
23,33
Ne, neobdržel jsem
23
76,66
Pozn. Tato položka zjišťovala, jaká je snaha lékařů informovat pacienty o problematice zrakového postižení.
Z odpovědí respondentů vyplývá, že jsou v této oblasti patrné značné rezervy. Respondenti, kteří odpověděli, že
informaci dostali, byli dále dotazováni na to, od jakého lékaře tuto informaci obdrželi. V jednom případě to bylo
u endokrinologa, ve třech případech u oftalmologa, ve dvou u praktického lékaře a v jednom případě nebyl lékař
uveden.
Tab. 18: R – Nález informačního materiálu o problematice očních onemocnění a zrakového postižení v čekárně
lékaře
Nález informačního materiálu
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano, našel jsem
16
53,33
Ne, nenašel jsem
14
46,66
Pozn. Na tomto místě se nabízí srovnání s položkou J (Informace o život ohrožujících onemocněních ve formě
letáku či brožury v čekárně lékaře), ve které všichni respondenti uvedli, že v čekárně u lékaře našli informační
materiál týkající se problematiky život ohrožujících onemocnění. Informace o problematice zrakového postižení
ale našla pouze polovina dotázaných. I v této oblasti informování existují tedy značné rezervy.
Tab. 19: S – Cílený zájem o problematiku zrakového postižení
Zájem o problematiku ZP
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano, zajímám se
5
16,66
Ne, nezajímám se
25
83,33
Pozn. V souvislosti s touto položkou je na místě srovnání s položkou I (Cílený zájem o problematiku život
ohrožujících onemocnění). Rozložení odpovědí je prakticky totožné a poukazuje na skutečnost, že osoby, které
obecně mají zájem o problematiku zdraví a předcházení nemocem, se o ni zajímají v celé její šíři (respondenti,
kteří se cíleně zajímají byli ti samí v obou položkách).
Tab. 20: T – Znalost možností samovyšetření ve vztahu k zraku
Znalost samovyšetření zraku
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano, znám
3
10
Ne, neznám
27
90
Pozn. Respondenti, kteří odpověděli, že samovyšetření zraku znají, byli dále dotazování, o jaké konkrétní
samovyšetření se jedná. Ve dvou případech byla uvedena Amslerova mřížka (bez přesného názvu, ovšem
správně popsána), v jednom případě používání optotypů. Toto velmi malé povědomí o problematice
samovyšetření zraku vyplývá z celkové nízké informovanosti o dané problematice (viz výše).
Tab. 21: U – Představa o možnostech kompenzace ztráty zraku
Představa o možnostech kompemzace
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Ano, mám představu
5
16,66
Ne, nemám představu
25
83,33
Pozn. Respondenti, kteří uvedli, že mají představu, byli dále dotazováni na to, jaké jsou podle nich konkrétní
možnosti kompenzace. Uveden byl vodicí pes (1 odpověď), bílá hůl (1), využívání náhradních smyslů (1) a
operativní léčba (2).
87
V – Znalost organizací, které poskytují služby osobám se zrakovým postižením
Na otázku, zda znají nějakou organizaci, která se zabývá poskytováním služeb osobám se zrakovým postižením,
odpovědělo 6 respondentů kladně, 24 záporně. Respondenti, kteří odpověděli kladně, byli dále dotazováni, o jaké
konkrétní organizace se jedná. Uvedeny byly Nadace Světluška (3 odpovědi), Léčebny zrakových vad (1) a
Kluby zdravotně postižených (1). V odpovědích zcela absentoval např. Tyfloservis či TyfloCentrum, které hrají
v poskytování služeb osobám dospělého a seniorského věku se zr. postižením zásadní roli.
Tab. 22: X – Ideální způsob informování o problematice zrakového postižení z pohledu respondentů
Specifikace ideálního způsobu informování
Absolutní četnost
Informace od lékaře na preventivní prohlídce
12
Besedy s lidmi se zrakovým postižením a s lékaři
3
Brožurky, plakáty, letáky
1
Letáky do schránek
1
Pořady v televizi a rozhlase
5
Stávající způsob je přiměřený
2
Nevím
10
Pozn. Tato položka jednoznačně poukazuje na skutečnost, která vyplynula i z dříve realizovaných výzkumů
(Joklíková, 2012), že nejvíce preferovaný způsob předávání informací je z úst lékaře, ideálně praktického,
kterého většina respondentů (často jako jediného) navštěvuje. Nejméně preferovaným způsobem je potom osvěta
formou brožurek či letáčků, které ovšem v současné době jakožto způsob předávání informací v této oblasti
dominují. Součástí této položky byl také dotaz na to, jaký způsob považují sami respondenti za nejméně vhodný.
Zde byl uváděn například internet (generace dnešních preseniorů a seniorů ještě často není zvyklá užívat běžně
internet k vyhledávání a získávání informací), odborné přednášky nebo návštěvy odborníků v domácnosti.
5 Závěr
Výzkumné aktivity, prezentované v tomto příspěvku, byly orientovány do oblasti informovanosti a
prevence ve vztahu ke zrakovému postižení, a to u cílových skupin jedinců preseniorského a senorského věku
bez zrakového postižení. Na základě shromážděných výzkumných dat byly vyhodnoceny jednotlivé položky
dotazníku (viz výše, položky A – X) a následně mohlo dojít k zodpovězení výzkumných otázek.
Lze konstatovat, že míra informovanosti preseniorské a seniorské populace bez zrakového postižení o
problematice zrakového postižení v seniorském věku není uspokojivá, vykazuje značné rezervy a rozhodně není
dobrým předpokladem pro schopnost odhalit včas příznaky počínajícího oftalmologického onemocnění, které by
umožňovalo včasné zahájení léčby v případech, kdy tato možnost existuje.
U respondentů byl patrný jistý rozdíl v míře (popř. kvalitě) informovanosti o problematice zrakového
postižení a o problematice život ohrožujících onemocnění, přičemž míra informovanosti o problematice život
ohrožujících onemocnění byla všeobecně vyšší, včetně celkového zájmu o tuto oblast.
Respondenti také aktivněji realizují prevenci ve vztahu k život ohrožujícím onemocněním, považují je za
větší hrozbu, častěji se s nimi ve svém okolí setkávají.
Jednoznačně nejvíce preferovaný způsob informování o problematice zrakového postižení v seniorském
věku je dle respondentů předávání informací „face to face“, ideálně při rozhovoru s praktickým lékařem v rámci
preventivní nebo jiné prohlídky.
6 Přehled použité literatury
ČORNANIČOVÁ, R. (1998). Edukácia seniorov. Bratislava: Univerzita Komenského. 156 s.
ISBN 80-223-1206-1.
DRAGOMIRECKÁ, E.; BARTOŇOVÁ, J. (2006). WHOQOL-BREF. WHOQOL-100. Příručka pro uživatele
české verze dotazníků kvality života Světové zdravotnické organizace. Praha: Psychiatrické centrum Praha.
88
GAVORA, P. (2000). Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido. ISBN 80-85931-79-6.
CHRÁSKA, M. (2007). Metody pedagogického výzkumu. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-1369-4.
MAJEROVÁ, H. (2013). Informační charakter celoživotní edukace dospělých s mentálním postižením. In
Sborník příspěvků z Mezinárodní studentské vědecké konference Študent na ceste k praxi II. (Sborník v přípravě).
Prešov.
MÜHLPACHR, P. (2004). Gerontopedagogika. Vyd. 1. Brno: Masarykova Univerzita. 203 s. ISBN 80-2103345-2.
LUDÍKOVÁ, L.; SOURALOVÁ, E. (2006). Speciální pedagogika 5. vyd. 1. Olomouc: UP. 44 s. ISBN 80-2441213-6.
ŘEHULKOVÁ, O.; ŘEHULKA, E., et al. (2008). Kvalita života v souvislostech zdraví a nemoci. Brno: MSD.
ISBN 978-80-7392-073-9.
VAĎUROVÁ, H.; MÜHLPACHR, P. (2005). Kvalita života – Teoretická a Metodologická východiska. Brno:
MU v Brně – Pedagogická fakulta. ISBN 80-210-3754-7.
VAŠUTOVÁ, J. (2010). Andragogika (studijní materiál). Dostupné z:
is.akcentcollege.cz/el/AK10/leto2010/VZDO/um/Andrago_seniori.ppt (cit. 26. 8. 2013)
ZAREMBA, V. a kol. (2007). Srovnání zdravotní situace pacientů ve věku 50–64 let podle pětiletých věkových
skupin. In Geriatria, nr. 2, 2007, pp. 15–20. ISSN 1335–1850.
89
PODOBY INTERDISCIPLINÁRNÍ PODPORY OSOB S OMEZENÍM
HYBNOSTI V OBLASTI ZDRAVOTNICTVÍ, ŠKOLSTVÍ A
SOCIÁLNÍCH SLUŽEB
FORMS OF INTERDISCIPLINARY SUPPORT IN PERSONS WITH
PHYSICAL DISABILITY IN THE INSTITUTIONS OF HEALTH CARE,
EDUCATION AND SOCIAL CARE
Jiří KANTOR
Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta UP, Žižkovo nám. 5, CZ-77140, Olomouc, Česká
republika, [email protected]
Abstrakt: Příspěvek představí konkrétní příklady interdisciplinární podpory osob s omezením hybnosti
na několika modelových zařízeních v ČR z rezortu zdravotnictví, školství a sociálních služeb. Jedná se o instituce
zaměřené na poskytování odborné pomoci osobám s omezením hybnosti - rehabilitační centrum, školu pro žáky s
tělesným postižením a centrum sociálních služeb. Na těchto příkladech budou představeny možnosti, ale také
problémy, které provázejí interdisciplinární spolupráci, např. koordinace a vedení týmu, způsoby předávání
informací, vedení společné dokumentace, distribuce zodpovědností a rolí v interdisciplinárním týmu, význam
osobního příběhu klienta v rámci interdisciplinární spolupráce a další.
Abstract: This paper will present concrete examples of interdisciplinary support in people with physical
disability. It will focus on several institutional models that can be found in the area of educational system, health
care and social care system in the Czech Republic, i.e. in the rehabilitation centers, special schools, etc. The
possibilities as well as problems and challenges of interdisciplinary approach will be presented – coordination
and competencies in the team, the documentation process, sharing information about clients, the distribution of
responsibilities and roles in the team, the significance of the client life story and many others.
Klíčová slova: interdisciplinarita;
interdisciplinární tým
tělesné
postižení;
omezení
hybnosti;
komunikace;
spolupráce;
Keywords: Interdisciplinarity; physical disability; communication; cooperation, interdisciplinary team
Interdisciplinární spolupráce v kontextu rehabilitace
Pro zabezpečení optimální úrovně života osob s omezením hybnosti je vyžadována dostupnost kvalitních služeb
z oblasti rehabilitace. Povaha, četnost a délka poskytování rehabilitačních služeb a intervencí se liší
dle funkčních / dysfunkčních potřeb jednotlivých osob, kterým je rehabilitace určena. Z populace osob
s omezením hybnosti je pro rehabilitaci nejnáročnější skupinou populace osob s těžkým stupněm omezení
hybnosti, kdy je v mnoha případech vyžadováno koordinované působení služeb a intervencí z oblasti rehabilitace
léčebné, sociální, pracovní i pedagogické. Předpokladem v těchto případech je efektivní a vyvážená
interdisciplinární spolupráce odborníků z širokého spektra profesí.
Zahraniční texty věnované problematice rehabilitace popisují základní znaky, způsob koordinace rehabilitace
a specifika fungování interdisciplinárního týmu (Prigatano, 1999; Goodman, Hurst, Locke, 2009; Cameron,
Monroe, 2007 aj.). Mezinárodní pojetí rehabilitace dle WHO klade důraz na včasnost, komplexnost, návaznost
a koordinovanost, dostupnost, individuální přístup, multidisciplinární posouzení a součinnost jednotlivých
poskytovatelů rehabilitace (Kolář et al., 2009). Další charakteristika spočívá v decentralizaci plánování a řízení
rehabilitace, tzv. „community based rehabilitation“ (Pfeiffer, Dvořák, Kantor et al., in Müller et al., 2014).
Také v ČR se přikláníme k pojetí rehabilitace v kontextu mezinárodních trendů, jak vyplývá ze současných
odborných textů (např. autoři Kolář et al., 2009; Pfeiffer, 2007; Jankovský, Pfeiffer, Švestková, 2005; Švestková,
2001 aj.). Praktické zajištění dostupnosti, koordinace a odpovídající kvality rehabilitačních služeb a intervencí
však v mnoha případech selhává. Problémy se objevují nejen na úseku jednotlivých rezortů, ale také v celkové
koncepci rehabilitace, která je u nás z legislativního hlediska negativně ovlivněna zejména absencí
tzv. rehabilitačního zákona. Kantor a Jurkovičová (2013) vymezují následující problémové úseky v realizaci
rehabilitace u osob s omezením hybnosti:
 Nedostatky ve včasném zahájení terapeutických, edukačních a rehabilitačních intervencí a v jejich
vzájemné koordinaci.
 Nedostatky v personálním obsazení rehabilitačního týmu ve většině pracovišť.
 Nedostatky v provádění funkční diagnostiky multidisciplinárním týmem (upřednostňování diagnostiky
invalidity před diagnostikou funkčního potenciálu), nedostatečná kontrola příspěvku na péči, přítomnost
systémových chyb (jakékoliv pokroky osoby mohou znamenat snížení výše příspěvku, aniž by došlo
k odpovídajícím změnám ve funkčním stavu) atd.
 Přítomnost mnoha bariér, ať již se jedná o bariéry architektonické, informační, komunikační nebo
dopravní.
 Omezené možnosti v oblastech předprofesní přípravy, zaměstnávání, bydlení, volnočasových
i společenských aktivit.
 Absence legislativního ukotvení některých důležitých služeb, např. tranzitních programů.
Zabezpečení koordinace a návaznosti rehabilitace probíhá na více úrovních. Netýká se pouze legislativního
rámce a jeho celkového pojetí, nýbrž začíná již při práci s jedincem na kterémkoliv pracovišti (kde pracují
odborníci různých profesí). Praxe z některých institucí ukazuje, že promyšlená filosofie poskytování služeb
a dobrá koordinace týmu může pomoci překlenout určité legislativní nedostatky, které osoby s omezením
hybnosti nemusí prakticky vůbec pocítit. Na druhé straně se ukazuje, že zvláštnosti interdisciplinární spolupráce
se liší dle specifik jednotlivých rezortů i charakteru konkrétních institucí. Jako zásadní se jeví nezbytnost
pravidelné a efektivní komunikace, jasného rozdělení rolí a kompetencí v týmu i způsobu procesu dokumentace
rehabilitačního procesu.
Nalezení vhodného modelu týmové spolupráce je závislé na potřebách každého pracoviště, musí být dostatečně
flexibilní a zároveň ne příliš složité, aby bylo v praxi funkční. V tomto textu budou deskribovány modely
interdisciplinární spolupráce při zajištění rehabilitace osob s omezením hybnosti ve třech vybraných institucích
rezortu zdravotnictví, školství i sociální péče. Jedná se o zařízení, která mají v této oblasti mnohaletou tradici
a bohaté zkušenosti. Mezi těmito zařízeními a Pedagogickou fakultou Univerzity Palackého probíhá úzká
spolupráce při odborné přípravě studentů v oblasti somatopedie. Z každého zařízení byl kontaktován jeden
kmenový zaměstnanec, prostřednictvím kterého byla získána data pro tento příspěvek. Konkrétně se jedná o
Jedličkův ústav a školy v Praze (Radka Majerová), Kliniku rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN v Praze
(Markéta Gerlichová) a Centrum sociálních služeb Tloskov (Matěj Lipský).
U každého zařízení bude dále představena:
 Stručná charakteristika pracoviště.
 Způsob, jak na těchto pracovištích probíhá interdisciplinární komunikace.
 Způsob, jak je vymezena kompetence jednotlivých členů týmu a jejich řízení.
 Formy vedení společného dokumentování.
 Aktuálně nejnaléhavější výzvy ve vztahu k interdisciplinární spolupráci, jak je „vidí“ zaměstnanci
těchto pracovišť.
V závěru článku bude věnován prostor také diskuzi, zda lze zkušenosti, které zde budou představeny, využít
pro obdobná zařízení v rezortu zdravotnictví, školství i sociální péče. Vzhledem k tomu, že popisujeme
fungování týmu v různých rezortech, používáme také terminologii pro označení osob s omezením hybnosti, která
je typická pro daný rezort – žák pro školství, pacient nebo rehabilitant pro zdravotnictví a uživatel či klient
pro sociální péči.
Jedličkův ústav a školy
Jedličkův ústav a školy (dále jen JÚŠ) je v současné době příspěvková organizace, která poskytuje školské
a sociální služby přibližně dvěma stům žákům s tělesným postižením po dobu jejich školní docházky a během
přípravy na budoucí povolání. Přibližně 50 % žáků představují děti a mladí lidé s diagnózou dětská mozková
obrna. Koncepce péče v JÚŠ klade důraz na vhodné vzdělávání, komplexní rozvoj dovedností a celkovou
rehabilitaci. Součástí organizace jsou nyní mateřská škola, základní škola, střední školy, zdravotně rehabilitační
pracoviště (s oddělením ergoterapie, fyzioterapie, fyzikální terapie, bazální stimulace), domov mládeže
a internát, speciálně pedagogické centrum, nadace, rekreační zařízení Buková a další úseky. K ústavu a školám
je přidružena nezisková organizace Asistence o.s., která se zabývá poskytováním asistenčních služeb lidem
a zaměstnáváním lidí s tělesným a kombinovaným postižením. Tato organizace má v rámci JÚŠ několik
tréninkových prostor (kavárna, obchod). Ačkoliv se jedná o nezávislé subjekty, jejich činnost je navzájem úzce
provázána a umožňuje již během školní docházky realizovat přípravu na budoucí zaměstnání, jednak formou
tranzitního programu (který je jako vyučovací předmět součástí vzdělávání na středních školách, jednak formou
spolupráce mezi školami, žáky a Asistencí o.s.).
JÚŠ klade velký důraz na týmovou práci. Ta funguje na základě vlastního modelu (Kárová, Reichlová,
Janoušková a Trávníčková, in Hrubý et al., 2009). Každému žákovi je určen tým nejbližších odborných
pracovníků. Tento tým tvoří třídní učitel, vychovatel, fyzioterapeut, ergoterapeut a podle potřeby další oborníci.
K týmu patří samozřejmě samotný žák a u nezletilých žáků také jeho rodiče, příp. zákonní zástupci. Složení
týmu se upravuje individuálně dle povahy problémů a typu služby.
Každý tým má svého koordinátora, kterým je buď třídní učitel, nebo vychovatel, a v některých případech
ergoterapeut. Úkoly koordinátora představují:
 Vést veškerou dokumentaci o žákovi, tzv. „Modré desky“, ve kterých jsou uloženy zápisy ze schůzek
týmů, z komplexních hodnocení, informace od specialistů, zprávy z vyšetření atd.
 Svolávat týmové schůzky a koordinovat jejich průběh. Celý tým žáka se setkává minimálně dvakrát
ročně, přičemž tuto schůzku svolává koordinátor týmu. Schůzky mohou být plánované nebo
mimořádné. Mimořádnou schůzku může iniciovat kterýkoliv člen týmu, přičemž úkolem koordinátora
je zajištění zápisu.
 Připravit se na komplexní hodnocení a zúčastnit se jej.
 Ke konci školního roku připravit žákovi výroční dopis – souhrnné hodnocení členů týmu, které
v několika posledních letech dostávají žáci při předávání vysvědčení.
Jednou za rok (nebo delší časové období) se provádí tzv. komplexní hodnocení. To má podobu společného
setkání všech zúčastněných odborníků i žáka / zákonných zástupců, na kterém se sumarizuje celkové směřování
rehabilitačního programu, stav žáka a další plánování. Komplexní hodnocení svolává a vede vedoucí lékař.
Specifický model týmové spolupráce funguje také pro přijímání nových žáků do JÚŠ, na kterém se podílí
tzv. přijímací poradna. Jejími členy jsou ředitel JÚŠ, ředitel, popř. zástupce škol, lékař, vedoucí vychovatel,
vedoucí léčebné rehabilitace, psycholog a sociální pracovnice. Přijímací poradna realizuje přijetí nového žáka
víceetapově a schází se každý první čtvrtek v měsíci na základě podaných žádostí o poskytnutí sociální služby.
Za důležitý fakt, který pozitivně ovlivňuje fungování týmu, lze považovat skutečnost, že v JÚŠ nedošlo
k rozdělení a osamostatnění škol, léčebné rehabilitace a sociálních služeb. To se bohužel stalo běžnou praxí pro
mnoho jiných obdobných zařízení v ČR, která patří paralelně pod rezorty školství a sociálních služeb. Jednotlivé
úseky JÚŠ mají společné vedení a jasné rozdělení rolí a kompetencí, což pozitivně ovlivňuje vzájemnou
komunikaci a kooperaci.
Týmová spolupráce (včetně možnosti nahlížení jednotlivých odporníků do dokumentace o žákovi, soustředěné
na jedno centrální místo), má velký přínos v komplexním pokrytí jednotlivých speciálních potřeb klienta (jsou
pokryty potřeby ergoterapeutické, logopedické, speciálněpedagogické, fyzioterapeutické atd.). Ukázalo se však,
že „cestování“ žáka mezi jednotlivými odborníky může mít jistou slabinu, a to, že není celostně uchopen osobní
příběh žáka (včetně jeho zakotvenosti např. mezi přátele, rodinu nebo jeho budoucí společensko-profesní snahy).
Z toho důvodu JÚŠ začal v rámci Tranzitního programu využívat metodu „Plánování zaměřené na člověka“,
zejména její část „Myšlení zaměřené na člověka – základní myšlenky a hodnoty“, která pochází ze zahraničního
modelu PATH neboli Planning Alternative Tomorrows With Hope (český překlad Cesta). Tato metoda
umožňuje soustředit se na osobní příběh žáka, jeho sny a přání, včetně možných budoucích profesních představ
a začlenění do společnosti.
Dále JÚŠ v rámci týmové práce začala využívat metodoložku, která vypracovává s žákem tzv. „Profil na jednu
stránku“. K tvorbě osobního profilu žáka jsou přizváni všichni odborníci týmu, žák, ale i jeho rodiče,
a do několikaměsíční práce a diskuze nad „profilem“, tj. nad tím, co by chtěl žák o sobě sdělit, jsou zařazována
různá témata z života žáka, tak, jak si žák přeje. O metodě „Profil na jednu stránku“, která překračuje týmovou
spolupráci zaměstnanců do týmové spolupráce mezi zaměstnanci, žákem a rodiči, se lze dočíst v příručce
od Jany Londinové s názvem Profil na jednu stránku ve škole – metodický průvodce (Londinová et al., 2012).
Klinika rehabilitačního lékařství v Praze
Zatímco v JÚŠ funguje interdisciplinární spolupráce s akcentem na vzdělávání žáků, neboť se jedná primárně
o školské zařízení, Klinika rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN je zařízení zdravotnické. Také zde je
členem týmu speciální pedagog. Jeho role, postavení a kompetence se však výrazně liší v porovnání
s předchozím případem. Hlavní cílovou skupinou kliniky jsou pacienti po poškození mozku, ať už traumatického
původu, po cévních mozkových příhodách, operacích mozku či jiných neurologických onemocněních. Pro tyto
pacienty s problémy kognitivními, fatickými, pohybovými apod. je určen denní stacionář s osmihodinovým
individuálním programem. Na základě vstupního vyšetření interdisciplinárním týmem odborníků je připraven
individuální a skupinový rehabilitační program. Délka užívání služby denního stacionáře je 4-6 týdnů,
ve výjimečných případech se určuje doba individuálně. Po ukončení užívání služby denního stacionáře je
na rehabilitační konferenci doporučen krátkodobý a dlouhodobý rehabilitační plán za přítomnosti pacienta,
eventuálně i rodiny.
Interdisciplinární tým tvoří rehabilitační lékař a další lékaři s různou základní odborností (z neurologie, interny,
chirurgie) fyzioterapeuti, ergoterapeuti, psycholog, logoped, speciální pedagog, sociální pracovník a všeobecná
sestra. Jako tým odborníků provádějí diagnostiku a navrhují dlouhodobý a krátkodobý rehabilitační plán.
Spolupracují také s odborníky z dalších profesí.
92
Multidisciplinární spolupráce probíhá především formou rehabilitační konference, která se uskutečňuje
při příjmu nového pacienta a poté pravidelně jedenkrát týdně. Zde se tým domlouvá na hlavních terapeutických
cílech a metodách jejich dosažení během terapeutického procesu, hodnotí se průběh a efektivita zvolených
terapeutických metod a přístupů. Při ukončení pobytu v denním stacionáři se zhodnotí celkový vliv terapií
na rehabilitanta a navrhnou se další možné postupy či doporučení. Každý pacient má rozsáhlou dokumentaci,
která odpovídá požadavkům pro oblasti zdravotnictví a je přístupná pro všechny členy multidisciplinárního
týmu.
Klinika rehabilitačního lékařství má jasně vymezené kompetence členů rehabilitačního týmu. Ty odpovídají
tradiční hierarchii zdravotnických institucí s vedoucím postavení a zodpovědností rehabilitačního lékaře.
Na druhé straně je problematické doplnění týmu o další pracovníky, zejména speciální pedagogy ve většině
zařízení rezortu zdravotnictví, neboť jejich služby nehradí zdravotní pojišťovna. Klinika rehabilitačního lékařství
představuje vzácnou výjimku zdravotnického zařízení, na kterém se lze setkat s profesí speciálního pedagoga.
Bohužel i zde je speciální pedagog profesně zaměstnán jako zdravotnický pracovník (Markéta Gerlichová je
původní profesí fyzioterapeut). Rehabilitační lékaři nejsou v naprosté většině případů dostatečně informováni
o funkci, kterou by měl speciální pedagog ve zdravotnictví vykonávat a jejich absenci nepovažují za podstatný
problém. Funkci speciálních pedagogů (v případech, kdy je zapotřebí realizovat pedagogickou rehabilitaci)
částečně přebírají členové zdravotnických nelékařských profesí, např. ergoterapeuti, fyzioterapeuti, logopedi,
sestry a další zdravotničtí profesionálové.
Podle výpovědí zaměstnanců Kliniky rehabilitačního lékařství leží velká míra zodpovědnosti na lékařích a jejich
přístupu k pacientům. Ve většině případů se jedná o lékaře, kteří jsou silně angažovaní také v osobním příběhu
pacienta. Podceňovat samozřejmě nelze také přístup ostatních členů týmu, ale jejich kompetence jsou vzhledem
k silně hierarchickému uspořádání instituce velmi omezené. Objektivním problémem je časová přetíženost
zdravotnického personálu, která je v případě této instituce dána také participací na výuce studentů Lékařské
fakulty a dalších zdravotnických profesí (pod 1. Lékařskou klinikou Univerzity Karlovy v Praze). Za zmínku
stojí také to, že velký tým odborníků poskytuje prostor pro rozmanitost subjektivních pohledů, které vyžadují
vzájemnou diskuzi a zájem o hledání porozumění pacientovi.
Centrum sociálních služeb Tloskov
Centrum sociálních služeb Tloskov (dále jen „Centrum“) je centrem služeb s celostátní působností. Primárně
je zaměřené na osoby s mentálním postižením, ale u velkého počtu uživatelů se vyskytuje postižení
kombinované s těžkým stupněm omezení hybnosti. Centrum nabízí sedm registrovaných sociálních služeb –
domov pro osoby se zdravotním postižením, denní stacionář, odlehčovací služby, chráněné bydlení, ranou péči
a sociální rehabilitaci pobytovou. Snaha je o kontinuální zabezpečení služeb s možností návaznosti péče
o uživatele od nejútlejšího věku až po dospělost. Centrum deklaruje snahu o klima přátelské a pohodové
atmosféry, pomocnou ruku při provázení uživatelů s maximální vědomou kompetencí a zainteresovanost
na individuálních potřebách uživatelů. Cílem je, aby každý uživatel získával stále vyšší míru samostatnosti
v rámci svých možností a schopností a tím jeho závislost na okolí byla co možná nejnižší. Uživatelé služeb
domova pro zdravotně postižené bydlí v zařízeních komunitního typu. Tato zařízení mají podobu domácností –
je v nich po šesti uživatelích a čtyřech zaměstnancích (pracovníci v sociálních službách), kteří společně
představují tým dané domácnosti. Pozitivem je velká stabilita a malé změny v personálním obsazení těchto
domácností.
Týmová spolupráce zde vychází z modelu, který je typický v sociálních službách. Každý uživatel má svého
klíčového pracovníka, jehož úkolem je monitorovat potřeby a problémy uživatele, formulovat jeho cíle, rizika
a navrhovat interdisciplinární spolupráci dle individuálních potřeb uživatele. Taktéž vede tým a je zodpovědný
za vedení dokumentace uživatelů, které má na starost. Dle potřeb může klíčový pracovník žádat o spolupráci
s personálem zdravotnickým, zástupci zaměstnavatele uživatele a dalšími zainteresovanými osobami. Klíčový
pracovník je zodpovědný za identifikaci individuálních potřeb každého uživatele a zprostředkování odborných
intervencí. Klíčoví pracovníci jakož i ostatní zaměstnanci mají oporu v intervizích (poskytuje psycholog
s intervizním výcvikem), facilitacích, supervizích či rozborem případových studiích.
Dokumentace je společná a volně přístupná zaměstnancům zainteresovaným v péči o daného uživatele.
Je vedena v šanonové podobě a v jedné kopii pro uživatele (dle potřeb uživatele je převedena do alternativní
komunikační podoby, např. zvukového záznamu, obrázků, piktogramů atd.).
Klíčoví pracovníci se snaží o maximální zapojení rodiny, které závisí na situaci každého uživatele a druhu
sociální služby. Např. s rodinnými příslušníky uživatelů denního stacionáře jsou zaměstnanci v každodenním
kontaktu, což umožňuje také dobrou komunikaci a snadné sdílení informací. Pokud má rodina zájem,
je podporována její maximální účast, včetně jednání o příslušných uživatelích. Na druhé straně jsou v Centru
také uživatelé, kteří rodinné příslušníky nemají, nebo u kterých je setkávání s rodinou rizikové vzhledem
k zájmům uživatele (např. v případě zneužívání nebo týrání). Některé rodiny neprojevují zájem o setkávání
s uživateli. Také v tomto případě je však strategií Centra snaha o vytvoření kontaktu alespoň se vzdálenými
rodinnými příslušníky.
Za výzvu v týmové spolupráci lze považovat časté odlišnosti v subjektivních názorech a pohledech zaměstnanců,
které je obtížné sjednotit do společných profesních postojů a zájmů. Problém v jednotném působení týmu je však
patrný také u ostatních zařízení s velkým personálním obsazením týmu. Subjektivní potřeby vyplývající
93
z individuálního příběhu uživatele se daří lépe zohledňovat zaměstnancům Centra než mnohým rodinám (časté
jsou např. situace, kdy rodina s uživatelem manipuluje, chová se hyperprotektivně, restriktivně atd.).
Návrhy





Zkušeností z praxe ukazují, že pro některé dospělé klienty ve zdravotnických zařízeních je důležitá
dostupnost speciálněpedagogické intervence již během pobytu v daném zařízení. Na druhé straně
je problematické financování a také malé povědomí o významu pedagogické rehabilitace u dospělých
osob. V budoucnu by bylo užitečné věnovat více prostoru osvětě a zmapovat možnosti a potřeby
speciálněpedagogické intervence u jednotlivých skupin klientů.
Každý klient by měl mít svůj tým odborníků, kteří se společně a pravidelně setkávají. Řízení tohoto
týmu vyplývá buďto z hierarchie rolí zaměstnanců v dané instituci (viz např. Klinika rehabilitačního
lékařství) nebo je určena dle potřeb a praxe daného zařízení (viz např. Jedličkův ústav a školy). Velké
problémy s fungováním týmu doprovází zařízení, která jsou rozdělena pod jednotlivé rezorty s vlastní
autonomií. Zde je rizikem, že tým každého klienta bude rozdělen na separátní jednotky, které
dostatečně nekooperují.
Dokumentace by měla být společná a přístupná pro všechny členy týmu daného klienta. U dokumentace
každého klienta je nutno stanovit zodpovědného zaměstnance. Na některých zařízeních je běžnou praxí,
že si členové týmu klienta předávají informace elektronicky, pokud do dokumentace vkládají novou
zprávu.
Výzvou ve fungování jednotlivých zařízení je míra zapojení rodinných příslušníků a znalost potřeb
a specifik života klienta mimo instituci (např. v rodinném prostředí). Dle současného pojetí rehabilitace
by měli být nejbližší rodinní příslušníci partnery odborníků a nedílnou součástí rehabilitačního týmu
(s ohledem na možnosti i vhodnost u konkrétního klienta). Jednotlivá zařízení si proto rozvíjejí různé
modely zapojení a spolupráce s rodinou.
Výzvou pro týmy s velkým personálním obsazením je nalezení společného profesního postoje při velké
subjektivitě názorů. V praxi se využívá pro řešení těchto situací množství nástrojů a strategií, např.
pravidelné konzultace a diskuze, zohledňování potřeb daného klienta, případové studie atd.
Závěr
Vzhledem ke vzrůstajícímu důrazu na interdisciplinární spolupráci je nutné hledat vhodné modely pro optimální
fungování týmu v různých institucích v rezortech zdravotnictví, školství i sociální péče tak, aby praxe
odpovídala mezinárodním standardům v oblasti rehabilitace. Analýza příkladů dobré praxe, kterou nabízí tento
příspěvek, může pomoci vytyčit vhodné strategie a směr pro další vývoj v řadě institucí v ČR. Tuto analýzu
by bylo vhodné rozšířit, doplnit o srovnávání s modely v zahraničních zemích a testovat aplikaci jednotlivých
modelů v obdobných zařízeních. Na druhé straně je nutné zohlednit individuální potřeby, charakteristiky
a filosofii poskytování služeb a rehabilitačních intervencí každého pracoviště. Lze očekávat, že významu
efektivní interdisciplinární spolupráce v jednotlivých rezortech bude přikládán stále větší důraz, který se projeví
vzrůstajícím počtem teoretických studií a analýz i praktických kroků a úprav v praxi.
Literatura
CAMERON, M. & MONROE, L. (2007). Physical rehabilitation: Evidence-based examination, evaluation, and
intervention. St. Louis, Saunders.
GOODMAN, J. – HURST, J. – LOCKE, C. (2009). Occupational therapy for people with learning disabilities, a
practical guide. Philadelphia, Elsevier Limited.
JANKOVSKÝ, J., PFEIFFER, J. & ŠVESTKOVÁ, O. (2005). Vybrané kapitoly z uceleného systému
rehabilitace. České Budějovice, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích.
HRUBÝ, P. et al. (2009). Rukověť pracovníka v přímé péči o žáky a klienty JÚŠ. (4.th ed.). Praha, Jedličkův
ústav a školy.
KANTOR, J. (2013). Výstupy edukačního procesu v oblasti sociálních kompetencí žáků
s dětskou mozkovou obrnou. Úspěšně obhájená disertační práce (Ph.D.). Olomouc, Pedagogická fakulta
Univerzity Palackého v Olomouci. 333 s. Školitel: prof. PaedDr. Libuše Ludíková, CSc.
KANTOR, J & JURKOVIČOVÁ, P. (2013). Základy speciální pedagogiky osob s omezením hybnosti. Olomouc,
VUP.
KOLÁŘ, P. (2009). Rehabilitace v klinické praxi. Praha, Galén.
LONDINOVÁ, J. (2009). Profil na jednu stránku ve škole. Metodický průvodce. SANDERSON, H., SMITH, T.
& WILSON, L. (ed.) Profil na jednu stránku ve škole. Praha, Rytmus.
PFEIFFER, J. (2007). Neurologie v rehabilitaci. Praha, Grada.
PFEIFFER, J., DVOŘÁK, R. & KANTOR, J. et al. 2014. Rehabilitace, fyzioterapie a ergoterapie. MÜLLER, O.
(ed.) Terapie ve speciální pedagogice. (2nd ed.). Praha, Grada.
PRIGATANO, G. (1999). Principles of neuropsychological rehabilitation. New York, Oxford University Press,
Inc.
94
ŠVESTKOVÁ, O. (2001). Mezinárodní klasifikace následků onemocnění a úrazů WHO, její vývoj, základní
principy
a
praktické
využití.
Politika
státu
v oblasti
rehabilitace.
Retrieved
from
http://www.recepis.cz/ke_stazeni/tezesvestkova.recepis.pdf
WHO. (2004). Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disabilit a zdraví. Praha, Grada.
95
SPECIFIKA SOCIÁLNÍHO PODNIKÁNÍ U OSOB S MENTÁLNÍM
POSTIŽENÍM
THE SPECIFICS OF SOCIAL ENTREPRENEURSHIP FOR PEOPLE
WITH MENTAL DISABILITIES
Jana KASÁČKOVÁ
Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci, Česká republika,
email: [email protected]
Abstrakt: Příspěvek se zabývá specifiky sociálního podnikání u osob s mentálním postižením. Bude rozdělen na
dvě části. V první se věnuje dospělým jedincům s mentálním postižením a jejich specifikům, která se projevují
v jednotlivých oblastech osobnosti. Dále jsou představena úskalí i nepostradatelné benefity, která s sebou
přináší jakákoli možnost zaměstnání osob s mentálním postižením, nejen platforma sociálního podnikání. Ty
mají celkový vliv na kvalitu života osob s mentálním postižením, jenž bude zkoumán v rámci studentské grantové
soutěže na Univerzitě Palackého v Olomouci, č. PdF _2014_013. Druhá část prezentuje metodologii
výzkumných šetření a výsledky původního šetření, zaměřeného na zkušenosti a úskalí sociálního podnikání
z pohledu jeho pracovníků (odborníků) pracujících v těchto sociálních podnicích. Tato část prezentuje i výsledky
nového navazujícího šetření, zabývajícího se informovaností v oblasti zaměstnávání osob s mentálním
postižením.
Abstract: The article deals with the specifics of social entrepreneurship for people with mental disabilities. The
article is divided into two parts. The first part is devoted to adults with mental disabilities and their specificities,
which are manifested in various areas of personality. Further are presented difficulties and indispensable
benefits that come with it any employment opportunities for people with intellectual disabilities not only of social
entrepreneurship platform. They have an overall effect on the quality of life of people with mental disabilities,
which will be examined in the context of the student grant competition at Palacky University in Olomouc, No.
PdF _2014_013. The second part presents the methodology of research studies and the results of original the
investigation focused on the experiences and problems of social entrepreneurship from the perspective of the
workers (professionals) working in these social enterprises. This section presents the results of a new the
investigation engaged in the awareness in the employment of persons with mental disabilities.
Klíčová slova: mentální postižení; sociální podnikání; integrace
Key words: mental disability; social entrepreneurship; integration
Úvod
Příspěvek se zabývá aktuálním tématem dnešní společnosti – zaměstnáváním. Získat v dnešní době pracovní
místo je velmi problematické i pro osoby z intaktní společnosti. Jak dokládá aktuální statistika MPSV, datována
k říjnu 2013, 11% z celkového počtu uchazečů o zaměstnání tvoří osoby se zdravotním postižením
(www.mpsv.cz). Z čehož vyplývá, že i když se naše společnosti v průběhu let mění a jsou zde snahy aplikovat
integrační tendence, stále přetrvává strach zaměstnavatelů zaměstnávat tuto cílovou skupinu. Zaměstnavatel
vnímá osobu se zdravotním postižením jako přítěží, přitom mnohdy stačí jen úprava prostředí, či pracovní doby.
Zaměstnávat osobu se zdravotním postižením je v mnohých ohledech pro zaměstnavatele přínosem. Kromě
příspěvků, které získá od státu, je zde zvýšení prestiže firmy, změna hodnotového systému mnohých
zaměstnanců a zejména získání motivovaného a loajálního pracovníka, jehož pracovní výkon je srovnatelný
s intaktními zaměstnanci. Příspěvek se zaměřuje na konkrétní cílovou skupinu tj. osoby s mentálním postižením,
neboť jak uvádí zahraniční výzkumy, pouze 20% zaměstnavatelů by zaměstnalo osobu s mentálním postižením
(McFarlin 1991, in Unger, 2002). Tato situace je alarmující a přetrvává již spoustu let. Tématem zaměstnávání
se u nás mj. zabývají i tito odborníci: Lečbych, M. (2005, 2006, 2008, 2011) a Kozáková, Z. (2013). Mezi
zahraniční řadíme autory, kteří se věnují platformě sociálního podnikání - Sokol, P. (2010), Bornstein, D. (2007)
a Elkington, J. (2008) aj.
1 Sociální podnikání
V České republice je sociálního podnikání zavedeno od roku 2002. Jeho subjektem se může stát právnická nebo
fyzická osoba, nebo její část, které splňují principy sociálního podnikání. Mezi ty patří základní dva: sociální cíl,
který má za úkol integraci osob sociálně znevýhodněných (tvorba pracovních míst, pracovní rehabilitace apod.),
nebo poskytování služeb těmto osobám; zisk, který není kapitálovým výnosem vlastníka, ale slouží k rozšíření
sociálního podniku (www.mpsv.cz).
Přínos těchto podniků je zcela zřejmý, dokládají to aktuální výzkumy aktuální výzkumy z r. 2011 Nové
ekonomiky o.p.s., týkající se infrastruktury sociálního podnikání a z období říjen 2012 – leden 2013, zaměřený
na současnou situaci sociálních podniků v České republice, realizovaného P3- People, Planet, Profit, o.p.s.
v projektu TESSEA. Ovšem již při samotném zakládání se osoba, která podnik zakládá, potýká s problémy.
Nejčastější formou se pro zakládání sociálního podniku stala družstva nebo občanská sdružení. Ostatní formy
jako s.r.o., a.s. vyžadují počáteční kapitál, to platí i u OSVČ (pozn. osoba samostatně výdělečně činná), která
ručí svým majetkem. Nejvhodnější formou je sociální družstvo, neboť jej vytváří zpravidla malá skupina lidí se
společnými zájmy. To zaručuje prosperitu podniku. Výhodou je možnost rozvoje kreativity a inovativnosti.
Ovšem hlavním problémem je nedostatek důkazů o výhodách na trhu práce a zejména chybějící podpora státu,
z tohoto důvodu mají i experti rozporné postoje k této formě. Sociální podnik musí také splňovat určité
kriteriální znaky, mezi něž řadíme např. veřejnou potřebu, konkurencischopnost, demokratické rozhodování
uvnitř podniku, inovativní přístupy a řešení. Dalšími podmínkami sociálního podniku jsou kritéria stanovená
Ministerstvem práce a sociálních věcí. Minimálně 30% personálu podniku musí tvořit lidé s postižením, nebo
kombinace jedinců s postižením a dlouhodobě nezaměstnaných osob; všem zaměstnancům musí být vyplácen
pevný plat k jejich celkovým schopnostem; podnik nesmí porušovat zákony; je řádným plátcem daně
a příspěvků na sociální zabezpečení (www.mpsv.cz).
Pracovní uplatnění skrze sociální podnik se podílí na integraci člověka s mentálním postižením do společnosti.
Integraci vymezujeme jako schopnost člověka podílet se na obvyklých sociálních procesech. Jedno z dělení
hovoří o integraci širší - začlenění osob se zdravotním postižením do společnosti; a integraci dílčí - integrace do
určité oblasti z jedincova života, tj. integrace do zaměstnání, sportu, školy aj. (Michalík (2001).
V komplexním obrazu zde hovoříme o integraci sociální, která naplňuje základní principy integrace osobnosti,
jež se formuje ve všech jejích složkách. Začlenění se nejen na trh práce, ale respekt a přijetí společnosti jsou
tendence, k nimž směřujeme. Mühlpachr (in Vítková, 2004) vymezuje 3 stupně přizpůsobení se, které zdůrazňují
cíl integrace:
Asimilace - vypořádání se handicapovaného se způsoby a pravidly chování většinové společnosti. Jedinec je
převezme v největší možné míře.
Akomodace - uznává práva postižených. Odlišnosti nejsou potlačovány, ale tlak je vyvíjen na většinu.
Handicapovaný si vytváří pozitivní sebeobraz.
Adaptace - oboustranné přizpůsobování osob s postižením a intaktních. Dochází zde ke vzájemnému úsilí
o přiblížení se. Adaptace vede k interaktivním formám integrace.
K rozšíření možnosti pracovního uplatnění na trhu práce slouží mj. i rekvalifikační kurzy, ty mohou být
zprostředkovány skrze tzv. sociální rehabilitaci. Jde o souvislou činnost, kterou zřizuje úřad práce se zaměřením
na získání a udržení vhodného pracovního místa pro osobu se zdravotním postižením na základě její žádosti
(Zákon o zaměstnanosti 435/2004Sb.). Zahrnuje složku praktickou i teoretickou tj.: příprava na budoucí povolání
dle zvláštních právních předpisů (školský zákon 561/2004Sb.), příprava k práci a již výše zmiňované
specializované rekvalifikační kurzy.
Touto cestou míříme k inkluzi jedince s mentálním postižením do společnosti, o které se Slowik (2007, s. 32)
vyjadřuje o jako „nikdy nekončícím procesu, ve kterém se lidé s postižením mohou v plné míře zúčastňovat všech
aktivit společnosti stejně jako lidé bez postižení.“
2 Specifika dospělé osoby s mentálním postižením
Období dospělosti je důležitým mezníkem v životě každého z nás. Souvisí nejen se získáváním dalšího vzdělání,
ale také se zaměstnáváním. Toto časové údobí je natolik složité, že většina autorů se nedokáže shodnout na její
přesné době trvání. Langmaier a Krejčířová (2006, s. 19) ji vymezují následovně: „…člověk je zpravidla
pokládán za zralého, když po dokončení dospívání přejímá plnou osobní a občanskou odpovědnost, začíná být
ekonomicky nezávislý a navíc přispívá k rozmnožování obecných statků, rozvinul plně své osobní zájmy, ustavil
legalizovaný vztah k životnímu partnerovi, přejal očekávané výchovné úkoly vůči svým potomkům a na druhé
straně se přizpůsobuje svým stárnoucím rodičům.“ Dospělost osoby s mentálním postižením není odlišná od
dospělosti osob intaktních. Jsou zde přítomna pouze určitá specifika osobnosti, která ovlivňují její průběh. Závisí
na hloubce a rozsahu daného postižením, které jsou proměnné v čase. S tím souvisí také předávání kompetencí
a rolí, která vedou k osamostatňování se jedince s mentálním postižením. Vždy se zaměřujeme na to, co jedinec
umí a dokáže. Nikdy nevyzdvihujeme jeho nedostatky. Každý z nás má určité dovednosti a znalosti. Pokud tyto
dovednosti zvládáme, měli bychom za své činy nést i zodpovědnost. Předáním zodpovědnosti lidem s mentálním
postižením v určitých oblastech, zkvalitňujeme jejich život a podporujeme jejich integraci do společnosti.
Specifika zmíněná níže se týkají všech oblastí jedince s mentálním postižením a musí být k nim i tak
přistupováno. Potencionální zaměstnavatel se tedy musí od počátku připravit na určité odlišnosti, které by měl
97
předpokládat a přistupovat k nim jako ke zcela běžným jevům. Zaměstnavatel musí znát, jaké schopnosti má
uchazeč, aby mohl maximálně vyjít vstříc svému zaměstnanci v oblasti přizpůsobení se.
Vnímání je narušeno zejména nediferenciovaností počitků a vjemů, nedokonalým vnímání času a prostoru,
inaktivitou (povrchním poznáním věcí) a narušením figury a pozadí, cože se týká perspektivy. Vyskytuje se malá
schopnost generalizace a asociace (Valenta, Müller, 2013). S vnímáním je úzce spjata oblast pozornosti, tu
dělíme na záměrnou a bezděčnou, přičemž u osob s mentálním postižením se záměrná uvádí v rozsahu 15-20
min. (Valenta, Müller, 2013). Z tohoto důvodu se musí úkoly opakovat, protože dochází k zapomínání. Častá je
fyzická unavitelnost, a proto jsou potřebné přestávky.
Hlavní specifika se odvíjí od složky myšlení. Jedná se o složitý proces a definice mentálního postižení nám říká,
že jde o poruchu poznávacích schopností. Jedinec si není schopen zapamatovat již osvojené, to způsobuje
výkyvy pozornosti a ulpívání na určitém stereotypním způsobu řešení. Nutná je velká konkrétnost z důvodu
poruchy analýzy a syntézy, schopnosti vyšší abstrakce a generalizace. Chyby se vyskytují v osvojování si
pravidel a obecných pojmů (Valenta, Müller, 2013). S myšlením souvisí paměť, která je další důležitou složkou
psychického vývoje. U každého z nás probíhají procesy paměti ve třech fázích: zapamatování, podržení v paměti
a následné vybavení. U osob s mentálním postižením jsou tyto procesy zpomaleny. Naučené rychle zapomínají,
či si vybavují nepřesně (Valenta, Müller, 2013).
Řeč je považována za nástroj myšlení. U osob s mentálním postižením se sluchové vnímání utváří později a jeho
nedostatky mají vliv např. na nesprávnou výslovnost, zvukovou, gramatickou a obsahovou stránku řeči. Slovní
zásoba je menší než u jedinců intaktních. (Klenková, 2006) Z těchto důvodů mluvíme jednoduše, necháváme
dostatek prostoru na odpověď. Opakujeme již jednou řečenou odpověď. Na konci nezapomeneme na shrnutí
a ověření si otázkami. Pro zapracování daného zaměstnance doporučujeme v počáteční fázi spolupráci
s asistentem, který s komunikací pomůže.
Chování jedince je ovlivněno emotivitou. Mohou se vyskytnout přehnané citové projevy, neurotické projevy,
špatná nálada, či nerozhodnost. Časté jsou výkyvy nálad (od euforie k apatii). Jednotlivé projevy klesají úměrně
s věkem (Valenta, Krejčířová, 1997).
Poslední stěžejní složkou jsou volní vlastnosti, které definují Valenta a Krejčířová (1997, s. 34) jako: „záměrné,
cílevědomé úsilí, směřující k dosažení vědomě vytvořeného cíle.“ Narušena je oblast iniciativy. Člověk
s mentálním postižením není schopen naplňovat dlouhodobé cíle, podřizuje se názorům okolí a neověřuje si
informace. Hovoříme o hypobulii (= pokles volních činností) nebo abulii (nedostatek vůle = snížení nebo ztráta
volních činností). Častý je výskyt neovladatelnosti a tvrdohlavosti (Švarcová, 2006).
Tyto projevy se nevyskytují ve stejné míře u všech osob s mentálním postižením. Jednotlivá specifika mají
značný vliv na oblast zaměstnávání, a také na kvalitu života. Proměnnou zaujímá v tomto procesu oblast zrání
jedince s mentálním postižením, která je primárním ukazatelem dospělosti člověka.
3 Metodologie
Výzkumné šetření, které k této problematice proběhlo, bylo zaměřeno na oblast sociálních podniků
a rekvalifikačních kurzů pro osoby s mentálním postižením. Během šetření byly využity kvalitativní
a kvantitativní metody. Výzkumného šetření se zúčastnilo 30 respondentů.
Kvalitativní metodou byl rozhovor s vedoucími pracovníky vybraných sociálních podniků. Jednalo se
o polostrukturovaný rozhovor. „Vytváříme si určité schéma, které je pro tazatele závazné. Toto schéma obvykle
specifikuje okruhy otázek, na které se budeme účastníků ptát (Miovský, 2006, s. 159).“
Metodou kvantitativní byl dotazník. Ten obsahoval uzavřené otázky, které nabízely tazateli výběr mezi dvěma
odpověďmi ano-ne. Další otázky byly otevřené, které umožňují odpovědím tazatele širší vztahový rámec.
Tazatel není omezován odpověďmi, ale může ukázat na důležité vztahy a souvislosti. Otevřené otázky umožňují
objasnění nedorozumění a možnosti dalšího prohloubení tématu. Dotazník byl distribuován písemnou formou
a formou webových stránek. Využita byla také analýza dokumentů a informativních zdrojů.
K výzkumnému šetření byly vybrány sociální podniky pro osoby s mentálním postižením. Podniky byly zvoleny
metodou záměrného výběru přes instituce, kdy „využíváme určitého typu služeb nebo činnosti nějaké instituce,
určené pro cílovou skupinu, která nás výzkumně zajímá (Miovský, 2006, s. 138).“
Respondenti byli také vybráni formou záměrného výběru, „kdy cíleně vyhledáváme účastníky podle jejich
určitých vlastností. Kritériem je právě vybraná vlastnost nebo stav. Vyhledáváme pouze ty jedince, kteří toto
kritérium splňují a současně jsou ochotni se do výzkumu zapojit (Patton, 1990 in Miovský, 2006, s. 135).“
Cílem výzkumné části bylo zjistit a analyzovat současné postavení sociálních podniků pro osoby s mentálním
postižením v České republice. Sociální podnikání je novou platformou, a je důležité, aby tato forma a její náplň
byly od počátku naplňovány správným způsobem. Důležitým nástrojem jsou právě lidé, kteří se do zřizování
tohoto podnikání pouští a dále jej šíří.
V navazujícím výzkumném šetření, které je úvodem do další části této problematiky a tématem nové grantové
soutěže, jsme se zaměřili na informovanost v oblasti zaměstnávání u osob s mentálním postižením.
Respondenti byli vybráni opět metodou záměrného výběru (viz výše). Výzkum byl proveden u 15 respondentů,
5 mužů a 10 žen, ve věku 30-50 let. Tyto respondenty jsme rozdělili do 3 skupin (osoby z rodin, osoby z domovů
pro osoby se zdravotním postižením a osoby z chráněného bydlení). Z těchto 15 respondentů je
5 respondentů zaměstnáno na volném trhu práce tj. v běžné firmě nebo v sociálním podniku, 3 jsou na stáži/praxi
98
v běžném podniku, 8 respondentů není zaměstnáno, ale vzdělává se v kurzu zaměřeného mj. i na přípravu
zaměstnání. Výzkum byl proveden ve Zlínském a Moravskoslezském kraji.
Během šetření bylo použito polostrukturované interview s osobami s mentálním postižením. „Vytváříme si určité
schéma, které je pro tazatele závazné. Toto schéma obvykle specifikuje okruhy otázek, na které se budeme
účastníků ptát (Miovský, 2006, s. 159).“ Respondentovi můžeme pokládat i doplňující otázky, které nám
umožní ověřit si, zda-li byla kladená otázka pochopena správně (Miovský, 2006).
U osob ve firmě či sociálním podniku jsme se zaměřili zejména na zkušenosti respondenta se zaměstnáním, jeho
spokojenost, výhody zaměstnání, odezva zaměstnavatele. U osob na praxích byly otázky zaměřeny na
spokojenost/nespokojenost s danou praxí, výhody/nevýhody, povědomí o zaměstnání, kde jej hledat, v jakém
oboru by chtěly pracovat, případně zda mají zkušenosti se zaměstnáním. U osob v přípravném kurzu, (jedná se
o osoby z domovů pro osoby se zdravotním postižením), jsme se zaměřili na povědomí o informacích týkajících
se zaměstnání – pojmy, kde pracovat, kde hledat zaměstnání, kde naleznou z této oblasti informace, náhled na
důležitost/nedůležitost zaměstnání, zda-li by chtěli pracovat a proč, v jakém oboru, zda-li mají zkušenosti s prací
(stáže, zaměstnání – spokojenost/nespokojenost), pohled na výhody/nevýhody zaměstnání.
Výsledky šetření by měly poskytnout prostor pro aplikovaný výzkum v dané oblasti zájmu a mimo jiné být
i přínosem v praktické rovině ve smyslu zefektivnění systematické podpory inkluzivních tendencí na úrovni
pracovního uplatnění osob s mentálním postižením.
4 Výsledky
V úvodu nastíníme výsledky vyplývající z prvotního výzkumu, které se zabývaly benefity a úskalími sociálního
podnikání z pohledu odborníků pracujících v těchto podnicích. Z výsledků vyplynula nedostatečná
informovanost o této problematice. Jedním z hlavních problémů je nedostatečné povědomí společnosti
o problematice zaměstnávání osob s mentálním postižením. Tento problém se týká i dalších skupin odborníků
tj. krajských úředníků, sociálních pracovníků, pedagogů. Nedostatek odborných školení způsobuje neznalost této
problematiky. Osvětu můžeme šířit formou workshopů, besed, konferencí, a také exkurzemi do jiných sociálních
podniků apod. Důležitá je meziresortní spolupráce a komplexní přístup k této problematice. Problémem je také
malá podpora státu. Dalšími problémovými oblastmi jsou pomoc a podpora podnikateli při zakládání sociálního
podniku skrze určitou formu. Různé typy forem nejsou většinou věrohodné pro právnické osoby či banky.
S tímto problémem souvisí udržitelnost a samofinancování, tj. chybějící finance a velká administrativa, a také již
zmíněný problém politické agendy. V důsledku nedostatečné osvěty společnosti dochází k předsudkům vůči
osobám se zdravotním postižením.
Z výsledků plynoucích v první fázi šetření bylo navrženo šetření navazující (viz 3. Metodologie). Z úvodního
šetření vyplynulo, že respondenti jsou seznámeni s pojmem zaměstnání. Pouze u jednoho účastníka se vyskytlo
chápání daného pojmu ve smyslu účasti v sociálně - terapeutické dílně zaměřené na manuální činnost tj.
keramice. Tato náplň „práce“ splňuje některé prvky zaměstnání, mezi něž řadíme pravidelnost, docházku apod.,
ovšem nejedná se o zaměstnání placené a pojaté v tradičním duchu. Ostatní respondenti si tedy uvědomují sepětí
s pravidelnou pracovní dobou a povinnostmi z ní plynoucími. Tuto skutečnost dokáží popsat i respondenti
účastnící se přípravného kurzu, a zejména ti, kteří ještě nikdy zaměstnáni nebyli. Tito jedinci mají taktéž velmi
dobrý přehled, kde práci hledat, ovšem většina z nich by se obrátila buď na klíčového pracovníka, nebo rodiče,
případně si našla informace na internetu. Spousta osob s mentálním postižením je ještě v této oblasti zcela
negramotná, pokud neprošly nějakým výukovým kurzem zaměřeným na výpočetní techniku, proto využívají
pomoci svých klíčových pracovníků či rodičů. Záleží na prostředí, v němž jedinec vyrůstá či se pohybuje. Zde
uvádíme některé jejich odpovědi:
Výběr odpovědí respondentů z kurzu
Co pro Vás znamená zaměstnání?
Žena 33: „Zaměstnání znamená, že ráno vstanu, většinou brzo, pak si musím nachystat svačinu, pak jdu do
práce, tam dělám třeba do dvou, do tří, idu na oběd a pak pojedu dom.“
Muž 50: „No ráno vstanu, jedu do dané práce, tam jsem potřebnou dobu, co musím, dělám něco co mě baví,
a pak jedu zase do ústavu.“
Žena 44: „Zaměstnání je, když dělám něco, co chci. Třeba pracuju s kytkama, to by mě hodně bavilo. Ale teď to
nedělám, teď pracuju jen v kuchyni. To mě neba.“ (pozn. výpomoc bez nároku na finanční odměnu - praxe)
Jaké máte zkušenosti se zaměstnáním? Pracovali jste už někde?
Žena 48: „Pracovala jsem v kuchyni, ale protože už sem stará a všecko mě bolí, hlavně záda, tak sem musela
odejít. Teď nepracuji nikde, ale chtěla bych.“
Žena 43: „Já občas chodím do zaměstnání, tady pomáhám s prádlem. Věšáme ho, pereme a tak.“
Žena 40: „Já sem dělala v pekárně, ale propustili mě, protože už mě neměli z čeho platit. To mě hodně bavilo
a chtěla bych tam zas dělat.“
Žena 35: „Jo chodím do dílny. Dělám keramiku, maluju… mně se tam líbí pracovat.“
99
Kde lidé pracují? A chtěli byste něco z toho dělat i Vy?
„Zpěvačka, doktorka, kadeřnice, pečovatelka, zahradnice, prodavačka, instalatér“ - většina z dotazovaných si
uvědomuje své možnosti a požadují pozice jako „kuchařka, pekařka, servírka, opravář, pomocné práce
v květinářství…“
Kde byste hledali informace o jednotlivých pracovních nabídkách?
„Zeptal/a bych se klíčového pracovníka.“ (pozn. Pracovník působící v domově pro osoby se zdravotním
postižením)
Další odpovědi: „úřad práce a internet“.
Proč si myslíte, že je zaměstnávání důležité?
Muž 50: „No jak se přestěhujem na byty, tak budem muset vědět, co všecko platit a tak musíme si něco vydělat,
ať můžem si něco koupit, někam si jít sednout.“
Žena 35: „Do práce se musí chodit. Co bysme jinak dělali, jen se nudili, dívali na telku.“
Výhody/nevýhody zaměstnání?
Žena 45: sebevědomí, peníze/ vstávání, chystání se
Žena 38: noví přátelé/když chci volno, tak to musím nahlásit a oni mi dají dovolenou, ale tu mi nemusí dát
vždycky, když já chci to volno
Žena 33: nové poznávání lidí/cizí lidi
Muž 50: egoismus/ brzo vstávat (pozn. Egoismu je zde myšlen jako zvyšování sebevědomí. Význam této
odpovědi spočívá ve vnímání vlastní důležitosti, která je nezbytná pro motivaci, neboť jak podotýká Vágnerová
(2004) u osob s mentálním postižením je výrazně narušeno vlastní sebepojetí.
Zkušenosti s pojetím problematiky zaměstnávání osob s mentálním postižením je důsledkem osvěty ze strany
domovů pro osoby se zdravotním postižením; rodičů, a také větší informovaností skrze média o možnostech
uplatnění se osob se zdravotním postižením na trhu práce.
Se zaměstnáním se v obecném pohledu dá říci, že má většina respondentů dobré zkušenosti. Pracovní poměry
byly většinou rozvázány na základě nedostatku práce či zániku podniku. Z toho plyne i jejich pozitivní pohled na
práci jako takovou, neboť se většina z nich nesetkala s negativním postojem od svých zaměstnavatelů. Osoby
z chráněného bydlení mají více zkušeností, jak mohou peníze vydělat, použít a jak s nimi hospodařit. O tomto
problému nemají přehled osoby, které jsou nezaměstnané, a taktéž osoby navštěvující kurz přípravy na
zaměstnání. Nejčastěji uváděnými položkami, které považují za stěžejní měsíční výdaje, jsou nájem a jídlo. Zde
jsou některé jejich odpovědi:
Výběr odpovědí respondentů ze stáže
Baví Vás praxe a chtěli byste v tomto zaměstnání pracovat?
Žena 38 (kavárna): „Jsem nadšená a spokojená. Dělám tu různé práce, uklízím zem, stoly, doplňuju cukr,
roznáším kafe. Je to super a kdybych za to měla peníze, tak by to bylo super, ale to asi ne. Asi to bude těžké
získat tu práci.“
Žena 33 (cukrárna): „Je to tu super. Naučila jsem se jak péct dort. Jinak pomáhám prodávat a obsluhovat
a hodně by mě to bavilo.“
Žena 44 (kuchyň ve školní jídelně): „Jsem tu spokojená a říkali, že by si mě tu nechali.“
Výběr odpovědí respondentů z firmy/soc. podniku
Co Vám přináší práce v sociálním podniku/firmě? Jste s ní spokojen? Co dalšího jste se naučil?
Žena 43 (plasty): „Plasty třídím ráda, akorát je blbé, když zrovna nejsou, ale tato práce mě baví. Mám tu své
známé, jezdíme společně v létě na výlety třeba na kole k vodě, nebo v zimě třeba na hory a tak. Moje vysněné
zaměstnání je ale práce s kytkami, ty mám hodně ráda. Chtěla bych sadit třeba někde stromky.“
Muž 40 (roznos letáků): „Práce mě hodně baví, všeci mě chválí. Ranní vstávání mě nevadí. Mám rád pohyb na
čerstvém vzduchu.“
Muž 35 (pohostinství): „Umím roznášet věci a obsluhovat lidi. Naučil sem se ovládat počítač. Dělám na něm
pracovní věci, třeba zapisuju objednávku, nebo si chodím na mail, ale doma taky chodím na seznamky a píšu si
s babama, to mě taky baví.“
„V práci sem se naučil nebát se mluvit s cizíma lidma. Práca mě hodně baví a sem rád, že mám peníze a možu si
za ně kupit co chci. Jinak jezdíme tady s partyjou třeba na bazén, nebo v zimě sme byli na horách na chatě, je to
dobré.“
Žena 33 (cukrárna): „Umývám nádobí, uklízím a naučila jsem se dělat nové zákusky. Práce mě hodně baví. Mám
tu hodně nových kamarádů.“
Žena 40 (úklidové práce): „Jsem naprosto spokojená. Ráda uklízím, i doma si uklízím a jsem tu spokojena.
Nikdo mě tu neruší a já si dělám svou práci.“
100
Uvedené odpovědi dokládají, že proces zaměstnávání je pro osoby s mentálním postižením velmi důležitý
z hlediska vlivu na kvalitu jejich života. Efekt přináší i z hlediska změny postojů společnosti k těmto lidem.
Osoby s mentálním postižením v pracovním procesu bourají mýty a předsudky, které o nich „kolují“, mění
hodnotové postoje intaktních lidí, kteří s nimi pracují, a tím mění celkový přístup společnosti k nim.
Prostřednictvím práce dochází také k nevratným a přínosným změnám v životě jednotlivých osob s mentálním
postižením. Tyto osoby, ať už se jedná o osoby z institucionální či rodinné péče, přestávají být závislé na
systému a podpůrných službách, stávají se samostatnými a sebevědomými lidskými bytostmi, které si dokáží
získat uznání celé společnosti.
Závěr
Specifika sociálního podnikání mají vliv na proces zaměstnávání osob s mentálním postižením. Jejich pojetí a cíl
přináší nové možnosti uplatnění se na volném trhu práce. Ovšem jejich zřízení a udržitelnost se odvíjí od
finančních možností. Nezbývá než věřit, že výrok Plecháčkové z MPSV z oddělení implementace ESF a IOP:
„Peněz máme dost a těšíme se na vaše projekty (www.neziskovky.cz)“, je pravdivým a vstřícným krokem
k budoucím sociálním podnikatelům. Hlavním problémem z pohledu expertů je totiž stále nedostatek důkazů
o přínosu této platformy resp. jednotlivých forem. Důležitá je mj. i propojenost mnoha složek jako je spolupráce
úřadů práce se zaměstnavateli daného kraje a sociálními službami. Důležitou roli v současnosti hraje proces
transformace domovů pro osoby se zdravotním postižením, jejichž obyvatelé se nejenom stěhují do chráněných
bydlení, ale musí být v tomto ohledu vzdělávání, aby došlo k plynulému přechodu a jejich integraci do
společnosti. K tomu ovšem patří i nabídka a uplatnění se v pracovním procesu, který bohužel není zajištěn, tudíž
dochází opět k izolaci a závislosti na péči a službách, snížení a omezení závislosti na nich by ale mělo být tím
primárním cílem. Chybějící zkušenosti s cílovou skupinou se mohou promítnout i v samotných sociálních
podnicích v jednotlivých oblastech např. v komunikaci s osobami s mentálním postižením. Zaměstnavatel musí
ovšem vnímat přínos sociálního podniku. Sociální podnikání přináší s sebou spoustu výhody, plynoucích nejen
pro osoby se zdravotním postižením jako je prestiž, rozšíření okruhu přátel, integrace do společnosti, ale i pro
zaměstnavatele, neboť osoby s mentálním postižením jsou nakloněny dalšímu vzdělávání se, ochotě učit se
novým věcem. To vše z nich dělá pracovité, zodpovědné a kvalitní pracovníky. Specifika jsou také spjata s rolí
naší společnosti, která je vystavěna na předsudcích vůči osobám s mentálním postižením. Názor, že i tyto osoby
mají právo žít plnohodnotný život, a s tím související i zařazení se na volný trh práce se velmi pomalu formuje a
je potřeba na něm intenzivně, zejména formou osvěty tj. přednáškami, workshopy, působit, aby zmizely jisté
předsudky a mýty. V neposlední řadě je důležité zaměřit svou pozornost na jednotlivé odborníky z řad sociálních
pracovníků, školských zařízení, a taktéž zaměstnanců úřadů práce více zaměřili na tuto problematiku, neboť
výsledky přináší důležité informace o vlivu zaměstnávání na kvalitu života osob s mentálním postižením.
Literatura
BORNSTEIN, D. 2007. How to Change the World: Social Entrepreneurs and the Power
of New Ideas, Updated Edition. UK: Oxford University Press.
ELKINGTON, John. 2008. The Power of Unreasonable People: How Social Entrepreneurs Create Markets That
Change the World Hardcover. Boston: Harvard Business Review Press.
Integrovaný portál MPSV. (2014). Zákon č. 367/2011 Sb., zákon o zaměstnanosti, kterým se mění zákon č.
435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Retrieved from http://www.mpsv.cz/files/clanky/11911/zakon_367_2011.pdf
KOZÁKOVÁ, Z. 2013. Tranzitní programy v kontextu podporovaného zaměstnávání dospělých osob
s mentálním postižením. In FINKOVÁ, D. et al. Iniciační analýza podmínek inkluze u osob se specifickými
potřebami. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
KLENKOVÁ, J. 2006. Logopedie. Praha: Grada.
LANGMAIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. 2006. Praha: Grada.
LEČBYCH,
M.
(2005).
O
postojích
zaměstnavatelů.
Dobromysl.
Retrieved
from
http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=811/
LEČBYCH, M. (2006). O představách o budoucím zaměstnání. Dobromysl. Retrieved from
http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1068 >
LEČBYCH, M. 2008. Mentální retardace v dospívání a mladé dospělosti. Olomouc: Univerzita Palackého
v Olomouci.
LEČBYCH, M. 2011. Vzdělávání a podpora osob s mentální retardací k jejich uplatnění na otevřeném trhu
práce. In Šucha, M., Charvát, M., & Řehan, V. (Eds.). 2011. Kvalitativní přístup a metody ve vědách
o člověku X. Vybrané aspekty teorie a praxe. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
MICHALÍK, J. 2001. Školská integrace dětí s postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: GRADA Publishing.
Neziskovky.cz. (2013). Jak rozhýbat sociální podnikání ve Zlínském kraji. Retrieved from
http://www.neziskovky.cz/clanek/1515/0/hledej/jak-rozhybat-socialni-podnikani-ve-zlinskem-kraji/
SOKOL, P. (2010, říjen) Analýza zkušeností se zaváděním sociální ekonomiky na Slovensku. Retrieved from
http://www.socialni-ekonomika.cz/cs/vystupy-projektu/194-socialni-ekonomika-na-slovensku.html
SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. 2007. Praha: Grada Publishing, a.s.
101
MPSV. Sociální podnik. (2011) Retrieved from http://www.mpsv.cz
ŠIŠKA, J. 2005. Mimořádná dospělost. Praha: Karolinum.
ÚP ČR. (2013). Není důvod bát se zaměstnat zdravotně postiženého. Retrieved from
http://www.mpsv.cz/cs/16926/
UNGER, D.D. 2002. Employer‘s attitudes Toward Persons with Disabilities in the Workforce:
Myths or Realities? Focus on Autism and other developmental disabilities, Volume 17, Number 1. Retrieved
from http://www.worksupport.com/research/viewContent.cfm/313
VALENTA, M., MÜLLER, O. 2013. Psychopedie. Praha: Parta.
VALENTA, M., KREJČÍŘOVÁ, O. 1997. Psychopedie – kapitoly z didaktiky mentálně retardovaných.
Olomouc: Netopejr.
VÍTKOVÁ, M. et al. 2004. Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido.
102
AKTUÁLNÍ POHLEDY NA VÝZKUM V OBLASTI BILINGVNÍCH
DĚTÍ
CURRENT VIEWS OF BILINGUAL CHILDREN´S RESEARCHS
Tereza KEPRDOVÁ, Kateřina VITÁSKOVÁ
Ústav speciálněpedagogických studií Univerzity Palackého v Olomouci, Česká Republika
Abstrakt: Cílem příspěvku je teoretické vymezení bilingvismu jako komplexního jevu a seznámení se současnými
pohledy na otázku realizace školního vzdělávání dětí pocházejících ze dvoj- či více jazyčného prostředí. Blíže
specifikovanou skupinu pak budou představovat bilingvní děti předškolního věku v kontextu předškolního
vzdělávání. Zvýšená pozornost přitom bude kladena na míru osvojení aktivní a pasivní slovní zásoby dětí
bilingvních ve srovnání s dětmi pocházejícími z monolingvního prostředí. V rámci příspěvku bude zmíněn také
vliv jazykového inputu a jeho ovlivnění společenským statutem daného jazyka. S ohledem na rostoucí jazykovou
a etnickou diverzitu na území České Republiky se příspěvek zmíní o otázkách akulturace
a problematice multikulturality. Teoretická rovina bude podepřena statistickými daty o současném stavu
jazykových a etnických menšin na území České republiky, s důrazem na Olomoucký kraj.
Abstact: Presentation aims to introduce theoretical definition of bilingualism as complex phenomenon.
Moreover it aims to present some answers on question sofways of education childrens coming from bilingual or
multilingual background. Specific targeted group are pre-schoolchildren in context of pre-schooleducation.
However most attention is on development of active and passive vocabulary. As well presentatio ncontains
information about language input and social status of certain languages. Due to increasing language and
culture diversity the presentation also mentions questions o fmulticulturality. Statistic data about etnic and
language minority are used in presentation as well
Klíčová slova: bilingvismus;
multikulturalismus.
slovní
zásoba;
socioekonomický
status
jazyka;
jazyková
menšina;
Keywords: bilingualism, vocabulary development,; socioeconomic status of language; language minority;
multiculturalism
Výzkum byl podpořen řešením specifického výzkumu projektu IGA IGA_PdF_2014016 „Výzkum v
oblasti hodnocení komunikačních specifik vybraných skupin jedinců s narušenou či deficitní komunikační
schopností.“.
1 Uvedení do problematiky
S ohledem na současný trend celosvětové globalizace se setkáváme stále častěji s dětmi (posléze
dospívajícími a dospělými) pocházejícími ze dvou či vícejazyčného prostředí. V důsledku globalizace dochází ke
zvýšené frekvenci prolínání národů, jazyků a kultur (Morgensternová, Šulová, Schöll, 2011). Například Tsybina
a Eriks-Brophy (2010) poukazují na současnou situaci v Kanadě, která je jak jazykově tak kulturně značně
rozmanitá. Na základě sčítání lidu (realizovaného roku 2001) se v Kanadě hovoří přibližně 125 jazyky a takřka
20 procent obyvatel Kanady se v domácím prostředí dorozumívá jiným než anglickým či francouzským
jazykem. Oller a Eilers (2002) uvádějí, že také ve Spojených státech, kde je angličtina jasně dominantním
jazykem žije celá řada menšin, které komunikují více jak stovkou jiných jazyků.
103
Vitásková (2006) dodává, že na základě údajů z roku 2004 tvořily minimálně 50 % americké školní populace
děti, které nebyly rodilými mluvčími nebo užívaly některou z forem dialektů. Také Hoff (2013) poukazuje na
fakt, že každé páté severoamerické dítě vyrůstá v domácnosti, v níž její členové komunikují jiný než anglickým
jazykem. Oller a Eilers (2002) však uvádějí, že nepochybně největší jazykovou rozmanitost skýtá Indie. Zde
existuje pět nejvíce rozšířených jazyků, kterými hovoří více jak 30 milionů Indů, avšak zároveň žádným z těchto
jazyků nehovoří více jak čtvrtina populace. Proto se v Indii můžeme setkat s více jak dvěma sty jazyky.
Bialystok (2001) dodává, že výjimkou nejsou také kultury, ve kterých je bilingvismus jednoduše očekáván.
Především se jedná o země, které byly dříve koloniemi a dodnes jsou jazyky kolonizátorů (především angličtina,
španělština nebo nizozemština) oficiálním prostředkem pro komunikaci s úřady nebo v rámci systému
vzdělávání.
Ovšem národy, jejichž obyvatelé hovoří kromě majoritního jazyka také dalším jazykem (případně
dalšími jazyky), rovněž nacházíme na evropském či asijském kontinentu. Tento fakt dokládá Jörgensen (2003),
který uvádí, že již v roce 2001 tvořila více než 10 procent populace v Dánsku jazyková menšina, tvořená
převážně migranty (hledajícími nové pracovní možnosti) a uprchlíky. Menšinová dětská populace pak ve
školách v některých oblastech (především okrajové části velkoměst jako je Kodaň nebo Aarhus) představuje
většinu. Český statistický úřad (2012) uvádí, že v současnosti na území České republiky trvale či dlouhodobě
pobývá zhruba 438 tisíc cizinců. Počet legálně usazených cizinců od začátku devadesátých let postupně narůstá,
což vyžadovalo a stále vyžaduje značné legislativní změny. Statistiky migrace jsou vypracovány v Koncepci
integrace cizinců, která je každoročně aktualizována usnesením vlády České Republiky. Rovněž Evropská unie
(2012) s ohledem na současnou jazykovou a etnickou situaci, usiluje o zavedení strategií, které by podporovaly
jazykové minority, především v oblasti vzdělávání.
Současně je také nezbytností, s ohledem na rostoucí kulturní diverzitu, si uvědomit, jak úzký vztah je
mezi jazykem a kulturou navázán. Je proto stěžejním bodem sbírat informace od odlišných jazykových a
kulturních menšin, abychom mohli plně porozumět tomu, jaký dopad mohou mít komunikační obtíže v osobním
životě dané osoby (Altenberg, Ferrand, 2006).
Vymezení termínu bilingvismus
2
Baker a Jones (1998) se domnívají, že stanovit hranici mezi tím, kdo je a kdo již není bilingvní osobou
je nesnadné, především proto, že musíme nalézt odpovědi na řadu otázek, například zda je bilingvnost
poměřována na základě toho, jak plynule je oběma jazyka hovořeno? Jakým způsobem budeme posuzovat
osoby, které druhým jazykem aktivně nehovoří, ale dosahují v něm perfektního porozumění? Zda je podmínkou
ovládat písemnou podobu obou jazyků? Považují vůbec samy sebe osoby z dvojjazyčného prostředí za
bilingvní? Značné množství otázek napovídá, že neexistuje jedna obecně platná definice. Průcha (2011) cituje
Bhatia a Ritchie (2007), kteří řadí bilingvní osoby do skupiny lidí, která získala jazykovou kompetenci
v mluvené a/nebo psané podobě, kterou v různé míře ovládá, a proto je schopna komunikovat s mluvčími
jednoho nebo více jazyků.
Odpověď na otázku, která je dvojdimenzionální a pouze potvrzuje či vyvracuje, zda je někdo bilingvní,
není dostačující. Spíše se jedná o kontinuum, kde záleží na tom, nakolik je daný jedinec bilingvní. Zároveň se
můžeme setkat s pojmem diglosie, který je chápán jako označení společenského bilingvismu a v současnosti je
pojímám jako současný výskyt dvou jazyků ve stejné geografické oblasti, přičemž dané společenství většinou
neužívá jazyky ke stejnému účelu, ale každý má svou funkci (oblast), ve které je používán. Také Česká
Republika může čerpat z historické zkušenosti se společenským bilingvismem, díky kterému na českém území
až do roku 1947 koexistovala čeština s němčinou. (Morgensternová, Šulová,Schöll, 2011).
Typologie bilingvismu není jednotná, přesto je možné uvést rozlišení dětského bilingvismu na:
•
bilingvismus spontánní, který u dítěte přirozeně vzniká vyrůstáním v dvojjazyčném prostředí. Jazyky
rodičů jsou označovány jako L1(language 1) a L2 (language 2). Oba jazyky se realizují v řeči dospělých
zaměřené na dítě. Podobně je vymezen také termín simultánní bilingvismus,
•
bilingvismus záměrně získaný, který je charakterizovaným osvojováním si L2 v rámci edukačního procesu
(nejčastěji školní a předškolní zařízení). Pro osvojování si L2 ve věku od 3 do 6 let hovoříme také o
sukcesivním bilingvismu. Typickým příkladem takto osvojovaného jazyka je situace dětských imigrantů,
které se dostávají do kontaktu s majoritním jazykem nové společnosti v rámci vzdělávacích institucí
(Průcha, 2011).
Často je jeden jazyk osvojen lépe, než jazyk druhý. Tento příznak jazykové dominance je zcela
přirozeným, protože oba jazyky se mohou lišit v zapojení do oblasti profesního či osobního života (Průcha,
2011).
104
Bilingvismus představoval v průběhu 20. století kontroverzní téma. V 60. letech mezi řadou odborníků
panovalo přesvědčení, že výchova ve dvoj -(a více)jazyčném prostředí představuje negativní dopad do oblasti
myšlení. Tyto domněnky podporovaly také výsledky inteligenčních testů, ve kterých bilingvní děti vykazovaly
horší výsledky ve verbálních oddílech. Postupem času byl tento pohled na bilingvismus odmítnut a nahrazen
zdůrazňováním benefitů dvojjazyčné výchovy (Morgensternová, Šulová, Schöll, 2011). Standardně se setkáváme
se odlišným zpracování verbálních a non-verbálních úloh. V oddílech pojmenování identifikují monolingvní děti
více obrázků v kratším čase. Naproti tomu v nonverbálních úlohách zaměřených na exekutivní funkce dosahují
lepších výsledku děti bilingvní (Pelham, Abrams, 2014).
Z kognitivního hlediska představuje u bilingvních dětí výhodu zvýšená schopnost inhibice zavádějících
podnětů a lepší úroveň selektování podstatných podnětů a slov od těch nepodstatných. Pro každý objekt nebo
aktivitu přisuzují dvě slova. S ohledem na kontext, ve kterém se nacházejí, si musí vyvinout schopnost vybrat
vhodné označení. Tudíž jsou nuceny zdokonalovat soustředění na relevantní či užitečné informace a utlumovat
vjemy, které mohou vést k nesprávnému pochopení situace (Lauchlan, Parisi, Fadda, 2012). Zároveň se u
bilingvních dětí setkáváme s lépe rozvinutým metalingvistickým vědomí, které jim umožňuje přemýšlet o funkci
a povaze jazyka. V každodenním kontaktu jsou totiž stavěny před rozhodnutí, jaký jazyk, kdy, za jakých
podmínek a s kým použít. Tedy již velmi malé děti si uvědomují, že mohou pojmenovat stejnou věc různě, což
vyžaduje podporu abstraktního myšlení (Morgensterová, Šulová, Schöll, 2011).
3 Kulturní a sociální vlivy působící na bilingvismus
S ohledem na výše zmíněné informace, nepředstavuje bilingvismus unikátní jev, jak by se mohlo na
první pohled zdát, nýbrž poměrně častou praxi. Řada pedagogů, speciálních pedagogů, lékařů, ošetřovatelů a
dalších profesí se v pracovním procesu setkává s bilingválními dětmi či dospělými (srov. Vitásková, 2010). Hoff
(2013) tak bez nadsázky tvrdí, že současný svět je více multilingvální než monolingvální.
V současné české i zahraniční literatuře se otázkám jazykové výchovy, interkulturní komunikaci a
kompetencím věnuje řada odborníků z řad logopedů, psychologů, učitelů či lingvistů. Často se můžeme setkat
s množstvím pojmů, které se k problematice bilingvismu váží, a které jsou zde v krátkosti popsány. Větší prostor
autorky věnovaly problematice nízkého socioekonomického statusu, který je ústředním tématem řady
zahraničních výzkumů jazykového vývoje bilingvních dětí. Rovněž je jeho zvážení nezbytné také při kontaktu
s dětmi a dospělými žijícími v jazykových a kulturních menšinách na území České Republiky.
Kislingerová (2011) uvádí, že střetávání lidi pocházejících z různých kultur postupně ztrácí na své
exotičnosti a ojedinělosti. Proto se postupně stává denní praxí, kterou ilustruje na příkladu mezinárodního trhu a
obchodu. Semrádová (2012) dodává, že každá kultura představuje unikátní systém hodnot, životního stylu, tradic
a způsobů jakým spolu její členové žijí a komunikují. Podle Morgenesternové a Šulové (2007) je socializace
každého jedince ovlivněna řadou faktorů, mezi které patří také faktory sociokulturní. Postupné začleňování se
jedince do kultury pak představuje proces enkulturace, díky kterému si jedinec postupně buduje svou kulturní
identitu. Ta představuje jisté vědomí příslušnosti k určité kultuře. Rozdíly a obtíže při vytváření kulturní identity
mohou provázet řadu imigrantů a jejich dětí. Průcha (2010) upozorňuje na vietnamskou minoritu, která se od
české majoritní společnosti odlišuje nejen jazykem, ale také rozdílnými hodnotami a tradicím.
Přejímání prvků jedné kultury příslušníky kultury jiné představuje dlouhotrvající neuvědomovaný
proces, který v průběhu historie vedl k vytvoření rozdílných etnik a jejich jazyků. Tato kulturní přejímání se
odehrává cestou komunikace a často k němu dochází spontánně, například při trvalém nebo dlouhodobém
pobytu v cizí zemi. Z důvodů velkého množství přistěhovalců se setkáváme především s asimilací imigrantů,
která pro svůj úspěch vyžaduje interkulturní komunikaci. Pokud však přistěhovalci nejsou schopni v novém
prostředí komunikovat, zažívají akulturační stres, selhávají při hledání pracovní místa nebo při plnění školních
povinností (Průcha, 2006).
Hoff (2013) zjistila podobnost v jazykových obtížích mezi dětmi pocházejícími z rodin s nízkým
socioekonomickým statusem a dětmi z jazykových a kulturních minorit. Ve srovnání s monoligvními dětmi ze
střední třídy, podávaly výše zmíněné děti horší výsledky. Jedním z vysvětlení může být to, že školsky méně
úspěšné děti mají nedostatečné schopnosti v preferovaném jazyce (v této studii jím byla angličtina). Dalším
z argumentů nejsou nedostatečné ale odlišné jazykové schopnosti. Poté akademické neúspěchy vycházejí
z nerovnováhy mezi zkušenostmi a schopnostmi těchto dětí a požadavky dané školské instituce.
Socioekonomický status tedy představuje faktor, který může zásadně ovlivňovat jazykový vývoj.
Můžeme jej chápat jako faktor prostředí predikující individuální změny v kognitivním a jazykovém vývoji.
Standardně je posuzován z hlediska vzdělání obou rodičů, míry příjmu domácnosti atd. Již dříve (Hackmann,
Farah, Meaney, 2010) byly identifikovány tři kategorie mechanismů, kterými socioekonomický status ovlivňuje
kognitivní schopnosti a mozek dítěte obecně. Jako první byly sledovány prenatální vlivy, kdy byl nízký
socioekonomický status asociován s nárůstem předčasných porodů, vyšší mírou stresu u matek, nedostatečné
výživě v období těhotenství nebo působení větší množství teratogenů. Za druhé byla zdůrazněna rodičovská
105
péče, která se odráží v oblasti disciplíny, verbální komunikace a senzitivitě směrem k potřebám dítěte. Jako
poslední je uváděno množství kognitivní stimulace, které rodinné prostředí poskytuje zahrnující přístup
k literatuře, kulturnímu povědomí, počítačovým technologiím a podobně (Thomas, Forrester, Ronald, 2013).
Status jazyka vždy souvisí s postavením daného jazyka ve společnosti a jeho atraktivitou. Jazyk, kterým hovoří
většinová společnost, je téměř vždy jazykem médií, reklamy, sociálních sítí a zábavy (Průcha, 2011). Bilingvní
dětí však mají oproti svým monolingvním vrstevníkům očividnou výhodu – komunikují ve dvou jazycích.
Navzdory tomu není bilingvismus hodnocen vždy stejně. Často právě ve Spojených státech je schopnost dítěte
ovládat jiný než anglický jazyk chápána jako výhoda spíše u střední a vyšší společenské třídy než u nižších
společenských tříd (Hoff, 2013).
Nízký sociální status u latinskoamerických dětí v předškolních zařízeních v USA ukázal, že děti
z jazykové minority mají ve srovnání se svými monolingvními vrstevníky nižší fonologické uvědomění a obtíže
s identifikací hlásek. Výsledky řady dalších výzkumů (Hammer, Miccio, 2006; Páez a kol., 2007) vedly
k vytvoření pojmu „school readiness gap“, tedy jakési mezeře ve školní připravenosti, které vzniká mezi
bilingvními dětmi ze sociálně slabších minorit a monolingvními dětmi ze střední třídy. Není však doposud zcela
jasné, nakolik je tento rozdíl zapříčiněn nižším socioekonomickým statusem, a nakolik je to výsledek bilingvní
výchovy (Hoff, 2013). Dalším nezodpovězenou otázku je zdali, a kdy „doženou“ bilingvní děti své monolingvní
vrstevníky. Data ze Spojených států (Mancilla Martinez, Lesaux, 2011) uvádějí, že bilingvní děti (především
z latinskoamerické minority) dosáhnou stejného objemu slovní zásoby jako jejich vrstevníci v 11 letech. Zatímco
studie z Kanady (Thordardottir, 2011) potvrzuje, že děti z francouzsko-anglického jazykového prostředí zmírňují
rozdíly ve srovnání s jejich monolingvními vrstevníky již v 5 letech.
Ovšem v zemích, ve kterých je bilingvismus běžným fenoménem a oba jazyky mají stejně vysokou
prestiž, se s obtížemi v akademických dovednostech bilingvních dětí setkáváme řídčeji. Protože v Spojených
státech je menšinový jazyk mnohonásobně častěji spojován s nižším sociálním status, je obtížné izolovat a
zkoumat efekt, který má příslušnost k jazykové minoritě na dosahování akademických dovedností. Pro ilustraci
opět uvádíme situaci ve Spojených státech, kde postavení jazykové minority názorně ovlivňuje dosahování
akademických úspěchů – 31 procent školáků, kteří slýchají v domácím prostředí jiný než anglický jazyk, selhává
při dosažení středoškolského vzdělání. Monolingvní děti, které slýchají doma i ve škole pouze angličtinu,
nedokončí středoškolské vzdělání jen z 10 procent (Hoff, 2013).
Přestože Spojené státy patří k zemím, ve kterých počet bilingvních dětí roste, školní prostředí zůstává
orientované pouze na anglický jazyk. Především děti latinskoamerických rodičů se s anglickým jazykem
setkávají až v průběhu školní docházky a během 1- 3 let u nich dochází k zvládnutí jazyka únosné společenské
úrovni. Často ale rychle ztrácí tradiční jazyk své rodiny. Nicméně řada rodin se, i přes dominanci anglického
jazyka, snaží o výchovu dětí v bilingvním a bikulturním prostředí především proto, aby mohly komunikovat se
zbytkem příbuzenstva, členy komunity nebo druhý jazyk později uplatnily jako výhodu při hledání zaměstnání.
Podržení minoritní jazyka napomáhají kulturní události komunity, komunitní jazykové školy nebo dobré
příbuzenské vztahy (Kennedy, Romo, 2013).
4 Aktuální poznatky o slovní zásobě bilingvních dětí
Míra osvojené slovní zásoby je dobrý ukazatelem jazykového vývoje v jeho raných stádiích. Zároveň
rozsah slovní zásoby predikuje současné a budoucí morfologicko-syntaktické schopnosti. Mimo to je množství a
úroveň slovní zásoby snadno vnímatelná a pozorovatelná ze strany rodičů i jazykový odborníků. U
monoligvních dětí, které zaostávají ve vývoji slovní zásoby, se dostává do popředí možnost syntaktického a
morfologického oslabení. Stejný vztah mezi rozsahem slovní zásoby a vývojem gramatiky byl zjištěn také u dětí
bilingvních (Core, Hoff, Rumiche, Seňor, 2011). Průcha (2011) připisuje rozdíly ve vývoji slovní zásoby také
genderovým rozdílům. U dívek je vývoj lexika pokročilejší než u chlapců, a to již v raném období. Lexikon
dívek obsahuje většího počtu slov v aktivní i pasivní slovní zásobě. Pravděpodobná příčina je připisována
psychosociálním a biologickým faktorům.
Velikost a kvalita slovní zásoby zároveň představuje jazykový aspekt, který je společenským statusem
jazyka ovlivněn nejvíce. Slovní zásoba u jazyků s vyšším socioekonomickým standardem se ve věku tří let
pohybuje kolem jednoho tisíce slov, zatímco u jazyků s nižším socioekonomickým statusem je až o polovinu
menší (Hoff, 2013). Prakticky závislým na množství jazykového inputu je rozvoj slovní zásoby. Větší jazykový
input vede k dokonalejšímu osvojení si jazyka (Průcha, 2011).
Děti, které si osvojují dva jazyky simultánně, nemají možnost věnovat stejné množství času každému
z jazyků, jako jejich monolingvní vrstevníci. Zdali, a do jaké míry, to ovlivňuje jazykový vývoj a konečně
znalosti v každém jazyce je nejen zájmem rodičů ale také učitelů a logopedů (Thordardottir, 2011). Šetření
zaměřená na akvizici prvního jazyka bilingvních dětí ukázaly, že první slova se objevují ve stejném období jako
je tomu u dětí monolingvních (Poulin-Dubois, Bailystok, Blaye, Pollonia, Yott, 2012). Rozvoj slovní zásoby
však probíhá u bilingvních dětí v každém z jazyků odlišeným tempem (většinou pomaleji) než je tomu u dětí
monolingvních. Přesto se však jedná o tvrzení velmi obecné, které je ovlivněno individuálně (Durgunoglu,
Goldenberg, 2011). Průcha (2011) uvádí, že pro počáteční osvojování si lexika je typické právě nabývání slovní
106
zásoby různým tempem. Pro zhodnocení celkového vývoje dětské řeči se ponejvíce využívá aktivní slovní
zásoby, tedy slov, které dítě samostatně vyprodukuje. Poznatky o vývoji dětského slovníku většinou odborníci
získávají na základě longitudiálních studií, často svých vlastních dětí (srov. Ohnesorg, 1948, Pačesová, 1968).
Durgunoglu a Goldenberg (2011) upozorňují, že důkladná studie vlivu bilingvismu na osvojování si slovní
zásoby, by vyžadovala srovnání dětského slovníku v obou jazycích podle jeho velikosti či chápání pojmů se
slovníkem, které by dítě v každém jazyce nabylo, pokud bylo vychováváno jen v něm. Tato hypotetická
představa však nemůže být řádně testována
Thordardottir (2011) se domnívá, že nabytí excelentní slovní zásoby v obou jazycích příliš reálné není.
Série výzkumů zaměřených primárně na bilingvní děti předškolního věku (Hammer, Lawrence, Miccio, 2008;
Patterson, 2002, Oller, Pearson, 2007) ukázaly, že míra osvojené aktivní slovní zásoby v rámci jednoho
zkoumaného jazyka byla u těchto dětí signifikantně nižší než u dětí monolingvních. S ohledem na to, že
jazykové schopnosti a poznatky bilingvního dítěte jsou distribuovány mezi dva jazyky, není očekáván výsledný
výkon v jednom z jazyků srovnatelný s výkonem stejně starého dítěte pocházejícího z běžné monolignvní
rodiny. Bhatia a Ritchie (2012) uvádějí, že výsledky testování 772 anglicky mluvících a 996 bilingvních dětí ve
věkovém rozmezí od 3 do 10 let ukázaly, že rozsah slovní zásoby každého z jazyků je u bilingvních dětí
signifikantně nižší než u monolingvního kontrolního vzorku. Ve skladbě slovní zásoby bilingvních dětí se totiž
setkáváme se slovy, které děti znají v obou jazycích a slovy, které jsou jim známé jen v jednom z jazyků.
Navzdory nižším výsledkům testování slovní zásoby v jednom z jazyků, je řadou výzkumů potvrzeno,
že skutečný rozsah slovní zásoby bilingvních dětí (total vocabulary), obsahující slova z obou jazyků, je
v průměru větší než s jakým se setkáváme u monolignvních vrstevníků. Studie zaměřené na rozvoj slovní zásoby
u sekvenčního bilingvismu ukázaly, že akvizice slovní zásoby zaostává za gramatickým vývojem. Tento stav je
označován jako „vocabulary gap“. Simultánní bilingvisté dosahovali stejných výsledků, ale Thordarrdottir
(2006) shledává u mladších předškolních dětí ve srovnání s monolingvními dětmi stejné výsledky v míře
akvizice
slovních
zásoby
i gramatických zákonitostí. Typicky profil sekvenčně bilingvního dítěte tak obsahuje relativní deficit v míře
osvojené slovní zásoby a výrazně lepší výsledky v gramatice jazyka. Jedním z možných vysvětlení těchto
zjistění je fakt, že nabývání slovní zásoby úzce souvisí s mírou jazykového inputu a postupuje od osvojení se
jednoho pojmu k druhému. Oproti tomu je aplikace gramatických pravidel více obecná.
Protože slovní zásoba představuje v předškolním věku silný prediktor pozdějších školních dovedností,
je nutné porozumět faktorům, které se na jejich vývoji podílejí. Jak již bylo zmíněno, obecně jsou jazykové
minority ohroženy budoucím školním neúspěchem více, než děti monoligvní (Quiroz, Snow, Zhao, 2010).
Bilingvní děti se mezi sebou odlišují navzájem – v kvalitě a kvantitě jazykového inputu každého z jazyků, zda
jazykový input přichází od rodilého mluvčího a kontext ve kterém k osvojení jazyka dochází. Tato variabilita
jazykových zkušeností se pak odráží v rovnováze mezi jazyky a dominancí jednoho z nich (Core, Hoff,
Rumiche, Seňor, 2013). Kaushanskaya, Blumfeld a Marian (2011) shodně dodávají, že výsledná nižší slovní
zásoba byla zjištěna u bilingvních osob také v dospělosti. Zmíněné osoby dosahovaly v jednotlivých jazycích
nižšího výsledku v obrázkovém testu pojmenování a současně byl (v porovnání s monolignvními osobami)
zaznamenán nárůst tip-of-the-tongue situací.
V souvislosti s akvizicí slovní zásoby se řada studií (srov. APP, 1999, 2001, 2011; Christakis et al.,
2009) věnovala otázkám, jaký vliv má na nárůst slovní zásoby sledování televize, a to především v batolecím a
předškolním věku. Hudon, Fennell, Hotzyter (2013) v souvislosti s vlivem televizního vysílání na bilingvní
populaci uvádějí, že na základě Pattersonovy studie (2002) nebyl u bilingnvních batolat (pocházejících
z anglicko španělského prostředí) zjištěn pozitivní ani negativní vliv na aktuální rozsah slovní zásoby. Oproti
tomu Uchikoshi (2006) demonstroval, že sledování vzdělávacích programů u bilingvních osob předškolního
věku ze stejného prostředí predikovalo lepší úroveň aktivní a pasivní slovní zásoby. Pravděpodobně tak vliv
vystavovaného televizního materiálu má shodný dopad jak na monolingvní tak bilingvní děti – zatímco kvantita
nevede k žádaným výsledkům, kvalita je může přiblížit.
Závěrem
Současný svět je více multilingválním než monolingválním a stále více děti je vychováváno
v bilingvním nebo multilingvním prostředí (Kennedy, Romo, 2013). Témata bilingvismu stále častěji zaznívají
v pedagogickém a speciálně pedagogickém kontextu. Zahraniční i tuzemské literatury nabízí návody a tipy jak
vychovávat bilingvní dítě, jak žít v multikulturní společnosti nebo jak efektivně interkulturně komunikovat.
Současná situace v České republice si také žádá otevření nových bakalářských a magisterských studijních
programů týkajících se migračních a uprchlických studií nebo rozvojové politiky, které jsou v západní Evropě
zcela běžné.
Autorky příspěvky se v otázce bilingvismu zaměřily na provázanost postavení jazyka směrem k jeho
akvizici a prohlubování slovní zásoby. Aktuální poznatky ilustrovaly na řadě (především zahraničních) studií,
které byly v posledních letech publikovány.
107
Použitá literatura:
ALTENBERG, E., P., & FERRAND, C., T., 2006 Perception of Individuals With Voice Disorders by
Monolingual English, Bilingual Cantonese-English, and Bilingual Russian-English Women. Journal of Speech,
Language, and Hearing Research, č. 49., s. 879-887. ISSN 1092-4388.
BHATIA, T., K., & RITCHIE, W., C. 2012. The Handbook of Bilingualism and Multilingualism. John Wiley &
Sons. ISBN 978-1-4443-3490-6.
CORE, C., HOFF, E., RUMICHE, R., & SEŇOR, M. 2013. Total and Conceptual Vocabulary in SpanishEnglish Bilinguals from 22 to 30 Months: Implications for Assesment. Journal of Speech, Language, and
Hearing Research, č. 56., s. 1637-1649. ISSN 1092-4388.
DURGUNOGLU, A., Y., & GOLDENBERG, C. 2011. Language a Literacy Development in Bilingual Settings.
New York: Guilford Publications Inc. ISBN 978-1-60623-954-4.
HOFF, E. 2013. Interpreting the Early Language Trajectories of Children from Low-SES and Language Minority
Homes: Implications for Closing Achievement Gaps. Developmental Psychology, č. 1., s. 4-14. ISSN 19390599.
HUDON, T., M., FENNELL, C., T., & HOFTYZER, M. 2012. Quality not quantity of television viewing is
associated with bilingaul toodlers´vocabulary scores. Infant Behaviour and Development, č. 36., s. 245-254.
ISBN 0163-6383.
JÖRGENSEN, N., J. 2003. Bilingualism and minority languages. International Journal of the Sociology of
Language, č. 159., s. 73-91. ISSN 0165-2516.
KAUSHANSKAYA, M., BLUMENFIELD, & H., MARIAN, V. 2011. The relationship between vocabulary and
short-term memory measures in monolingual and bilingual speakers. International Journal of Bilingualism, č.
15, s. 408-425. ISSN 1367-0069.
KENNEDY, K., D., & ROMO, H., D. 2013. „All Colors and Hues“: An Autoethnography of a Multiethnic
Family´s Strategies for Bilingualism and Multiculturalism. Family Relations. č. 62, s. 109-124. ISSN 0167-6664.
KISLINGEROVÁ, E. a kol. 2011. Nová ekonomika. Nové příležitosti? Praha: C.H.Beck.
ISBN 978-80-7400-403-2.
LAUCHLAN, F., PARISI, & M., FADDA, R. 2012. Bilingualism in Sardinia and Scotland: Exploring the
cognitive benefits of speaking a „minority“ language. International Journal of Bilingualism, č. 17., s. 43-56,
ISSN 1367-0069.
MORGENSTERNOVÁ, M., ŠULOVÁ, L. ,& SCHÖLL, L. 2011. Bilingvismus a interkulturní komunikace. :
Česká republika: Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7357-678-3.
MORGENSTERNOVÁ, M., ŠULOVÁ, L. a kol. 2007. Interkulturní psychologie – rozvoj interkulturní
senzitivity. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-1361-1.
Oller, D., K., EILERS & R. E. 2002. Language and Literacy in Bilingual Children. University of Toronto Inc.
ISBN 1-8535-971-3.
PELHAM, S., D., & ABRAMS, L. 2014. Cognitive Advantages and Disadvantages in Early and Late Bilinguals.
Journal of Experimental Psychology, č. 2, s. 313-325. ISSN 1939-1285.
POULIN-DUBOIS, D., BIALYSTOK, E., BLAYE, A., POLONIA, A., & YOTT, J. 2012. Lexical access and
vocabulary development in very young bilinguals. International Journal of Bilingualism, č. 17., s. 57-70. ISSN
1367-0069.
PRŮCHA, J. 2010. Interkulturní komunikace. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-3069-1.
PRŮCHA, J. 2011. Dětská řeč a komunikace. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-3181-0.
QUIROZ, B., G., SNOW, C., E., & ZHAO, J. 2010. Vocabulary skills of Spanish-English bilinguals: impact of
mother-child language interactions and home language and literacy support. International Journal of
Bilingualism, č. 4, s. 379-399. ISSN 1367-0069.
SEMRÁDOVÁ, I. a kol. 2012. Intercultural inspirations for language education. Univerzita Hradec Králové.
ISBN 978-80-86771-52-6.
THORDARDOTTIR, E. 2011. The Relationship between bilingual exposure and vocabulary development.
International Journal of Bilingualism, č. 15., s. 426-445. ISSN 1367-0069.
TSYBINA, I., & ERIKS-BROPHY, A. 2010. Bilingaul dialogic book-reading intervention for preschoolers with
slow expressive vocabulary development. Journal of Communication Disorders, č. 43., s. 538-556. ISSN 00219924.
VITÁSKOVÁ, K. 2010. Multikulturní prostředí In: LECHTA, V. 2010. Základy inkluzivní pedagogiky Praha:
Portál. ISBN 978-80-7367-679-7
Online zdroje:
ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. 2012 [cit. 2014-03-08]. Dostupné z: www.czso.cz
108
ODLIŠNOSTI NÁHRADNEJ RODINNEJ STAROSTLIVOSTI
U DETÍ S POSTIHNUTÍM
DIFERENCES OF THE FOSTER CARE
OF CHILDREN WITH DISABILITY
Ľubica Kročanová
Výskumný ústav detskej psychológie a patopsychológie, Cyprichova ul. 42, Bratislava, SR
e-mail: [email protected]
Abstrakt: Cieľom nášho príspevku je poukázať na problematiku náhradnej rodinnej starostlivosti v prípade
prijatia dieťaťa s viacnásobným postihnutím do rodiny. Tento spôsob riešenia situácie, kedy dieťa nemôže
z nejakého dôvodu vyrastať vo svojej biologickej rodine, je vhodným pomáhajúcim prostriedkom na spracovanie
nepriaznivej životnej situácie u detí, o ktoré sa vlastní rodičia nemôžu, nechcú alebo nedokážu postarať.
Vychádzajúc z osobných poradenských skúseností autorky aj z teoretických zdrojov sa venujeme danej téme
z aspektu zvládania zvýšených psychologických rizík prítomných v rodine. Zaujímajú nás používané rodičovské
adaptačné stratégie v období, kedy do rodiny prichádza dieťa predškolského veku so sluchovým, rečovým
a pridruženým mentálnym hendikepom pochádzajúce zo silne sociálne znevýhodneného, emocionálne
narušeného a málo podnetného rodinného prostredia, ktoré ovplyvnilo jeho celkové zaostávanie od raného veku
a problematický vývin z kognitívneho, verbálneho aj osobnostného hľadiska.
Abstract: The objective of this paper is to highlight the issue of foster family care in case of accepting a child
with multiple disabilities into family. This way of dealing with the situation when a child cannot grow in its
biological family for some reason is an appropriate helping tool to deal with the unfavorable living situation in
children whom biological parents cannot bring up, or are unwilling / unable to take care of them. Based on the
author's personal counseling experience also from theoretical resources, attention is paid to the given topic from
the aspect of coping with increased psychological risks present in the family. We are interested in the used
parental adaptation strategies at the time when the child of preschool age comes into the family with the hearing,
speech, and associated mental handicap - the child that comes from strongly socially disadvantaged, emotionally
disturbed and little stimulating family environment that influenced its overall delaying from early age and
problematic development from the cognitive, verbal, and also the personality aspect.
Kľúčové slová: náhradná rodina - dieťa s postihnutím - stratégie rodičovského zvládania - psychologická
intervencia
Key words: foster family - child with disability - parental coping strategies - psychological intervention
Úvod
Jedným zo základných práv dieťaťa je jeho právo na život v prirodzenom rodinnom prostredí. V súčasnosti, pre
ktorú je typická nestabilita rodinného prostredia, veľa detí vyrastá v podmienkach, ktoré nie sú v súlade s týmto
právom a nedostačujú na to, aby pokryli všetky potreby nevyhnutné pre zdravý vývin dieťaťa. Dobre fungujúca
rodina je jednoznačne optimálnym prostredím pre priaznivý vývin dieťaťa. Prečo má rodina takéto jedinečné
postavenie? Môžeme o tom uvažovať niekoľkými smermi :
1.iba ona stojí na začiatku života každého z nás, a tým má možnosť ovplyvňovať vývoj dieťaťa v jeho
najcitlivejších fázach,
2.najprirodzenejším spôsobom a najlepšie môže uspokojovať základné psychické potreby dieťaťa,
3. je modelom medziľudských vzťahov, ktoré si dieťa ponesie ďalej do života, a podľa toho bude posudzovať
všetky ďalšie vzťahy, do ktorých vstúpi (Zemanová, 2012).
Ak si rodina neplní svoje základné funkcie alebo funguje patologicky a rodičia zanedbávajú rodičovské
povinnosti, čím vážne ohrozujú fyzický aj psychický vývin dieťaťa, jeho výchovu aj zdravie, je nevyhnutné
situáciu riešiť. Vtedy je odôvodnené uvažovať o náhradnej forme rodinnej starostlivosti a o vyňatí dieťaťa
109
z prostredia svojej biologickej rodiny. Túto skutočnosť upravuje na naše podmienky zákon č. 305/2005 Z. z.,
podľa ktorého ide o viacero špecifických, vzájomne sa podmieňujúcich dočasných opatrení, ktoré nahrádzajú
osobnú starostlivosť biologických rodičov o maloleté dieťa formou:
a) náhradnej osobnej starostlivosti
b) pestúnskej starostlivosti
c) ústavnej starostlivosti .
Základným predpokladom zverenia dieťaťa do náhradnej rodinnej starostlivosti je, že si to vyžaduje záujem
dieťaťa. Náhradná rodina, ktorá vzniká na základe súdneho rozhodnutia, je umelo vytvorená pre deti, ktoré
nemôžu vyrastať vo svojej rodine. Biologickým rodičom po odobratí dieťaťa naďalej zostáva vyživovacia
povinnosť. Náhradní rodičia, ktorým je dieťa zverené do osobnej starostlivosti, musia zabezpečiť uspokojovanie
základných biologických, ale aj psychických potrieb dieťaťa, ktoré sú zvyčajne dlhodobo nenaplnené. Psychická
deprivácia týchto detí
býva evidentná, obvykle sa prejavuje slabšou fyzickou aj psychickou
odolnosťou, zaostávaním a nerovnomernosťou psychomotorického vývinu, negatívnymi sociálnymi prejavmi,
narušením emocionálnym väzieb či oslabenou identitou. Tento fakt si vyžaduje, aby náhradná rodina
spolupracovala pri riešení priebežne vznikajúcich problémov s odborníkmi (psychológ, špeciálny, liečebný
pedagóg, lekár, terapeut, atď.).
Náhradná rodinná starostlivosť na Slovensku
Aj u nás určité percento detí nemôže vyrastať vo svojej biologickej rodine, hoci väčšina z nich má aspoň časť
vlastnej rodiny. Z najrôznejších dôvodov sa však nemôže, nechce alebo nedokáže o ne postarať. Nikdy to však
nie je vina dieťaťa. Na Slovensku máme stále mnoho odobratých detí z problémových rodín. Podľa aktuálnych
oficiálnych štatistík MPSVaR z r. 2012 je ich celkový počet vyšší než 14 tis., čo je hrozivý údaj.
Celá oblasť náhradnej rodinnej výchovy na Slovensku patrí do pôsobnosti jedného riadiaceho aj kontrolného
orgánu, ktorým je Ministerstvo práce, sociálnych vecí a rodiny, čo umožňuje kontinuálnu a systematickú prácu
s dieťaťom v oblasti náhradnej starostlivosti. Snahy realizovať sanáciu biologickej rodiny zo strany orgánov
sociálnoprávnej kurately stroskotávajú u nás na nedostatku financií aj odborníkov, a tak dochádza k zrýchlenému
konaniu vo veci odňatia dieťaťa z pôvodnej rodiny aj vzhľadom na vysoký počet prípadov, ktorých sa tento
problém týka (Levická, 2004).
Cieľom systému náhradnej rodinnej starostlivosti je zvýšiť počet detí umiestnených v náhradných rodinách
z celkového počtu detí žijúcich mimo svojej rodiny. Očakáva sa zmena prístupu k vyhľadávaniu vhodných
náhradných rodičov, zrýchlenie procesu zverenia dieťaťa do ich starostlivosti, a taktiež vytvorenie podpornej
siete poradenstva a profesionálneho sprevádzania náhradných rodičov a detí v náhradnej rodinnej starostlivosti.
Dôraz sa kladie na umiestnenie dieťaťa do prirodzeného rodinného prostredia a zabezpečenie prechodnej alebo
dlhodobej starostlivosti náhradnými rodičmi v podmienkach, ktoré sa čo najviac podobajú životu v bežnej
rodine.
Špecifikom náhradného rodičovstva je, že náhradná rodina nemá biologický základ, ale je sociálne vytvorená na
základe vzťahu. Matějček (2008) hovorí v tejto súvislosti o psychologickom rodičovstve, kedy do náhradnej
rodiny prichádza dieťa, s ktorým rodičia nemajú prežitú spoločnú minulosť. Dieťa prijíma za svojich rodičov
tých, ktorí sa k nemu matersky a otcovsky správajú. Táto skutočnosť ovplyvňuje zmeny v rodinnej dynamike,
vplýva na vytváranie funkčných sociálnych vzťahov v rodine, aj na priebeh adaptačného procesu rodiny na
novú životnú situáciu.
Sládeková (2005) upozorňuje, že prijatie dieťaťa do starostlivosti náhradnej rodiny prináša konfrontáciu s
problémami, ktoré sa viažu na život v novej rodine, ale aj mimo nej (škola, rovesnícka skupina, a i.).
Škoviera (2007) výstižne uvádza, že byť náhradným rodičom je „level“ iba pre neveľký počet jednotlivcov.
Genetická výbava, fyzické odlišnosti prichádzajúceho dieťaťa, jeho temperament, viac či menej traumatické
minulé skúsenosti zažité v predchádzajúcom sociálnom prostredí, ktoré často vplývajú na fixovanie negatívnych
prejavov správania, jeho hodnoty, postoje – to všetko môže priniesť problémy do „novej rodiny“ a narušiť
či spomaliť proces pripútania sa dieťaťa k náhradným rodičom. V náhradnom rodičovstve treba počítať s
rešpektovaním odlišností, ktoré si so sebou dieťa prináša, ale aj s uvedomením si svojich skúseností, ktoré majú
náhradní rodičia.
Dieťaťu treba vytvoriť v novej rodine životný priestor, dať mu pocit stability cez určité pravidlá, ktoré platia
pre všetkých členov rodiny rovnako. Porozumie tak ľahšie svojej novej situácii, aj napriek meniacim sa
podmienkam a zmenám, ktorými prechádza. Pre dieťa v náhradnej rodine je veľmi dôležitý moment pripútania
sa (attachment), aby si s náhradným rodičom vytvorilo stabilný vzťah a získalo pocit bezpečia a istoty.
Predpokladom psychického zdravia prijatého dieťaťa je „bezpečná väzba“, ktorá mu pomáha v stresových
situáciách spoľahnúť sa na rodičovskú emocionálnu podporu.
Náhradní rodičia by mali využiť možnosti, kde by dieťa mohlo byť úspešné. Pocity sebaprežívania, ktoré si
dieťa prináša do novej rodiny, totiž obvykle nie sú pozitívne. Často sa spájajú s nedostatkom pozitívnych emócií,
nedôverou v ľudí, osamelosťou, bezmocnosťou, neschopnosťou vytvárať sociálne väzby, atď.
Dieťa treba prijať do rodiny také aké je. Mnohí náhradní rodičia pristupujú k tomuto vzťahu s priveľkými
očakávaniami, ktoré im ono nedokáže, či nie je schopné splniť. Odborníci sa zamýšľajú aj nad zlyhaniami
náhradnej rodiny. Sú aj takí náhradní rodičia, ktorí svoju úlohu nezvládli, príčiny zlyhania môžu byť rôzne. Nie
každé dieťa sa hodí do každej rodiny, a naopak.
110
Významným faktorom dobrého náhradného rodičovstva sú podľa Škovieru (2007) osobnostné kvality a postoje
rodičov (altruizmus, prosociálnosť, odolnosť, komunikatívnosť, trpezlivosť, a pod.). Nepovažuje ich však za
dostačujúce a pripomína aj odbornú prípravu z danej problematiky. Osoby, ktoré sa chcú stať náhradnými
rodičmi, musia absolvovať podľa našej legislatívy sociálno-psychologickú prípravu na náhradné rodičovstvo
(bližšie v Zákone č. 305/2005). Všetci náhradní rodičia tu majú možnosť získať prvotné informácie o tom, aké
problémy sa môžu vyskytnúť pri prijatí dieťaťa do rodiny, ktoré sa akútne prejavia najmä v adaptačnej fáze
alebo pretrvávajú aj dlhšie časové obdobie. Otázky výberu dieťaťa pre náhradnú rodinu alebo rodiny pre
prichádzajúce dieťa a fungovanie tohto spojenia medzi rodičom a dieťaťom by mali byť aj výskumne
podchytené a adekvátne zodpovedané. V praktickej rovine sa ukazuje potrebným priebežné vzdelávanie
náhradných rodičov v rôznych témach (napr. biologická rodina dieťaťa, otázka attachmentu, dospievanie, a i.)
a smerovanie k tomu, aby sa naučili aj sami vyhľadávať pomoc.
Sprevádzanie náhradných rodín odborníkmi je službou na ich podporu. Ide o dlhodobý proces, najlepšie je
pracovať s celou rodinou v jej prirodzenom prostredí. Realizuje sa formou stretávania, poradenstva, vzdelávania,
terapie, psychologickej diagnostiky dieťaťa, a pod. Využíva sa kombinácia informatívnych, diagnostických
a zážitkových metód. Osvedčené sú aj skupinové formy a zapájanie skúsených náhradných rodičov do prípravy
na náhradné rodičovstvo. Otvára sa tu priestor pre neštátne a neziskové organizácie, aby sa zapojili do aktivít na
prípravu na náhradné rodičovstvo a sprevádzanie dieťaťa na ceste do rodiny. Občianske združenia Návrat,
Úsmev ako dar , a i. realizujú akreditované programy prípravy na náhradné rodičovstvo. Formou terénnej
sociálnej práce je možné pracovať s každou rodinou individuálne a realizovať podpornú intervenciu náhradným
rodičom a prichádzajúcim deťom počas adaptačného procesu na novú situáciu.
Špecifická skupina náhradných rodín
V súčasnosti už existuje mnoho náhradných rodín, ktoré prijali do svojej starostlivosti dieťa so špecifickými
potrebami. Teoreticky, ale aj v praxi sa u nás problematike náhradného rodičovstva detí s postihnutím venuje
skôr ojedinelá pozornosť. V blízkom či vzdialenejšom zahraničí nachádzame túto tému podrobnejšie spracovanú
(Strnadová, 2008, Vágnerová a kol. 2008, Koluchová, Matějček, 2002, Wilson a kol., 2007, a i.). Prijatie
dieťaťa prináša rôzne ťažkosti spojené nielen s postihnutím. Deti prichádzajúce do náhradnej rodiny sú
poznačené rôznou mierou psychickej deprivácie. Blízkosť rodiny má pre nich ešte väčší význam ako pre
intaktné dieťa. Náhradní rodičia sa stávajú dôležitými osobami, ktorí im pomáhajú riešiť mnoho emočne
náročných situácií. Potrebujú niekoho, ku komu budú patriť a kto ich bude pozitívne sprevádzať. Keď im bude
daný takýto priestor, podarí sa im ľahšie vyrovnávať so svojím znevýhodnením.
Zdravotné postihnutie vedie k narušeniu štandardného vývinu dieťaťa, je výrazným emocionálnym stresorom
nielen pre dieťa, ale prináša celej rodine okrem biologickej aj sociálnu záťaž a úzko súvisí s kvalitou rodinného
života (Matějček, 2008).
Náhradná rodina, ktorá sa rozhodne pre život s postihnutým dieťaťom, má okrem bežných aj špecifické potreby.
Život dieťaťa s postihnutím je sprevádzaný častými návštevami odborných lekárov, poskytovaním terapií či
hospitalizácií. Dieťa môže mať okrem zdravotných, aj psychické problémy a ťažkosti v školskom prostredí. Je
preto evidentné, že rodina sa musí kontaktovať s viacerými odborníkmi z lekárskeho, sociálneho, aj školského
prostredia.
Obvyklým javom býva, že u dieťaťa, ktorému bolo diagnostikované viacnásobné vývinové zaostávanie, už po
niekoľkotýždňovom pobyte v náhradnej rodine dochádza k pozitívnym zmenám v oblasti motoriky, v rečovom
a emocionálnom vývine, v sociálnom správaní, a pod.
Aká je motivácia rodičov k náhradnému rodičovstvu dieťaťa s postihnutím ? Z výpovedí náhradných
rodičov, ktorí prijali do svojej rodiny dieťa s postihnutím vyplýva podľa Sapákovej (2012), že väčšinou išlo o
spontánne rozhodnutie, ktoré nebolo vopred plánované. Iniciátorkami nápadu prijať hendikepované dieťa do
náhradnej rodinnej starostlivosti bývajú väčšinou ženy, ale rodičia považujú za dôležité, že sa nakoniec rozhodli
spoločne.
Vzhľadom na typ a rozsah postihnutia, uvažujú skôr o telesnom ako mentálnom či viacnásobnom hendikepe,
ktoré považujú za lepšie zvládnuteľné, a tiež o ľahšom stupni postihnutia, najmä z dôvodu nedostatku
skúseností s takýmto fenoménom. Veľakrát sa náhradným rodičom dostali nedostatočné, neúplné a nepresné
informácie ohľadom postihnutia dieťaťa, ktoré boli spresnené až po jeho prijatí do rodiny. Pre rodičov nie je
jednoduché vyrovnať sa s faktom, že nimi vynaložené úsilie, ktoré dieťaťu s postihnutím venujú, neprináša
očakávané výsledky vo vývinovom napredovaní. Postupne u nich dochádza aj k prirodzenej zmene v miere
zvládania rodičovského stresu a životnej filozofie v tom zmysle, že život s postihnutým dieťaťom posilňuje,
obohacuje a posúva rodinu ďalej.
Ide najmä o adaptačné obdobie , kedy si rodičia zvykajú žiť s dieťaťom s postihnutím
Pokiaľ ide o stratégie rodičovského zvládania (Kročanová, 2012) v starostlivosti o postihnuté dieťa, intervenujú
tu viaceré činitele, napr. aktuálna klíma rodiny, osobnostné charakteristiky rodičov, intelektová a vzdelanostná
úroveň rodičov, ich religiozita, primárna hodnotová orientácia, atď. Podľa vyjadrení náhradných rodičov za
dôležité považujú trpezlivosť a schopnosť tešiť sa aj z malých pokrokov vo vývine dieťaťa. Pristupujú k svojej
novej životnej situácii ako k výzve. Niektorí ju považujú za naplnenie života, ktoré im prináša uspokojenie
a obohatenie. Brown (2008) v tejto súvislosti uvádza, že rodičia sa pod vplyvom náhradnej starostlivosti
o postihnuté dieťa stávajú empatickejší a menia výchovné prístupy aj k svojim biologickým deťom .
111
Čo sa týka zmien a obmedzení v rodine po prijatí dieťaťa s postihnutím, jednou z významných otázok je
rozdelenie rodičovského času a pozornosti medzi hendikepované prijaté a biologické zdravé deti. Starostlivosť je
náročnejšia, ak sú deti v približne rovnakom veku. Pozitívne pôsobí podľa skúseností náhradných rodičov, keď
staršie zdravé deti sú pre mladšie postihnuté dieťa identifikačným vzorom. Rovnako zdravé dieťa v rodine má
motivujúci a vývinovo podnecujúci vplyv na dieťa s postihnutím, najmä ak sa aktívne zapája do starostlivosti
oňho. Nemenej dôležitý je aj partnerský vzťah medzi náhradnými rodičmi, ich vzájomné prepojenie a dopĺňanie
sa pri zabezpečovaní chodu rodiny, kde väčšinou má rozhodujúcu rolu v starostlivosti o dieťa s postihnutím
žena. Muž funguje skôr ako psychická opora, a tiež pri zabezpečovaní praktických činností.
Podľa zistení z mnohých výskumov je zrejmé, že užitočnejšie pri zvládaní starostlivosti o dieťa s postihnutím je
zameriavať sa na to, čo je pozitívne než sa trápiť tým, čo nie je dobré. Rodičom výrazne pomáha podpora od
odborníkov a kontakty s nimi, ale aj s rodičmi, ktorí mali podobné skúsenosti. Rodičia potrebujú pochopiť a
prijať vlastnú situáciu. Hľadajú praktické usmernenia, očakávajú zrozumiteľné, pravdivé odpovede na otázky,
ktoré prichádzajú v konkrétnych situáciách a neskresľovanie skutočnosti. Poradenská intervencia býva obvykle
orientovaná nielen na dieťa, ale aj na rodičov a celú rodinu. Psychológ by mal rodičom pomôcť riešiť
každodenné problémy, s ktorými sú konfrontovaní vzhľadom na hendikep dieťaťa. Najlepšie, ak dokáže
poskytnúť viacero alternatív, z ktorých si môžu adekvátne vybrať. Treba brať do úvahy jedinečnosť každej
rodiny, rešpektovať jej autonómiu, očakávania a potreby aj konečné rozhodovacie právo rodičov. Rodičia
ocenia, ak odborník s nimi komunikuje na úrovni rovnocenných partnerov, ak ich dokáže počúvať, ak
ich prijíma ako konkrétnu rodinu a nepoužíva pritom zovšeobecnenia. Väčšina rodičov iniciatívne hľadá
všetky dostupné možnosti ako dieťaťu pomôcť bez ohľadu na to, či už si vyberú špeciálnopedagogické
prostredie alebo zvolia integráciu do bežného prostredia (Kročanová, 2012).
Systém odbornej pomoci a podpory náhradným rodinám s postihnutým dieťaťom nie je pre rodičov príliš
prehľadný a zrozumiteľný, často hľadajú odpovede na otázky: “ Kto je kto, čo robí, kde ho nájsť?“ Paradoxne
veľakrát nepovažujú za najťažší problém zdravotné znevýhodnenie dieťaťa, ale nedostatok informácií, a chýba
im možnosť vyrozprávať sa z aktuálneho prežívania....Potom vyjadrenie zakladateľa OZ Úsmev ako dar J.
Mikloška (2008) : „Stať sa rodičom dieťaťa iných rodičov bez cielenej prípravy môžeme prirovnať ku kúpe šiat
alebo obleku bez skúšania. Tovar sa vrátiť dá, ale ak vrátime dieťa, môže mať z toho obrovskú traumu“, stratí na
pravdivosti a citlivosti.
Použitá literatúra
Brown, J. (2008). Rewards of Fostering Children with Disabilities. Journal of Family Social Work, 11 (1), 3649.
Koluchová, J., Matějček, Z. (2002). Osvojení a pěstounská péče. Praha, Portál, 155 s. ISBN 978-80-7041-069-1
Kročanová, Ľ. (2012). Aktuálne problémy včasnej starostlivosti o rodinu so sluchovo postihnutým dieťaťom. In:
J. Hučík, V. Lechta (eds.) : Zborník z medzinárodnej špeciálnopedagogickej konferencie „Aktuálne trendy
v špeciálnej pedagogike“, SŠLP, MŠVMŠ SR, PF PU, Prešov, 2012, s.38- 42. ISBN 978-80-89535-10-1
Levická, J. (2004). Sociálna práca s rodinou 1. Trnava, Mosty, 177 s. ISBN 80-8907-493-6
Matějček, Z. (2008). Co děti nejvíce potřebují. Praha, Portál, 108 s. ISBN 978-80-4367-504-2
Mikloško, J. (2008). Náhradná starostlivosť. Bratislava, VŠZaSP, 92 s. ISBN 978-80-89271-36-8
Sapáková, P. (2012). Pěstounská péče o dítě s vícenásobným postižením pohledem pěstounek a pěstounu. In:
K. Guštafíková, B. Filípková (eds.): Špeciálnopedagogické poradenstvo. Informačný bulletin XVI. Bratislava,
VÚDPaP, SCŠPP, s. 84-102. ISBN 978-80-970733-4-3
Sládeková, E. (2005). Školák v náhradnej rodine. Bratislava, Návrat, o. z., 20 s. ISBN 80-969446-2-2
Strnadová, I. (2008). Rodiny osob s mentálním postižením. Praha, PdF UK, 122 s. ISBN 978-80-7290-388-7
Škoviera, A. (2007). Dilemata náhradní výchovy. Praha, Portál, 122 s. ISBN 80-076-80-7367-318-5
Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Praha, Portál, 522 s. ISBN 80-717-83-080
Wilson, K., Fyson, R., Newstone, S. (2007). Foster Fathers: their experience and contributions to fostering.
Child and Family Social Work, 12, pp.22-31.
Zemanová, A. (2012). Náhradné rodiny a ich aktuálne problémy. Bakalárska práca. PdF UK, Bratislava, 2012,
52 s.
Zákon č. 305/2005 Z. z. o sociálno-právnej ochrane a o sociálnej kuratele
112
PROBLEMATIKA JAZYKOVÉHO UVĚDOMĚNÍ NESLYŠÍCÍCH
JEDINCŮ VE VZTAHU NEJEN K JAZYKU ČESKÉMU, ALE I
K JAZYKU ZNAKOVÉMU, VZÁJEMNÉ PROPOJENÍ S
UVĚDOMOVÁNÍM SI VLASTNÍ IDENTITY A VLASTNÍ KULTURY
THE ISSUE OF LANGUAGE AWARENESS OF DEAF INDIVIDUALS
IN RELATION TO NOT ONLY CZECH LANGUAGE, BUT ALSO SIGN
LANGUAGE, INTERCONNECTION WITH AWARENESS OF THEIR
OWN IDENTITY AND THEIR OWN CULTURE
Pavel KUČERA
Ústav speciálněpedagogických studií
Pedagogická fakulta Univerzity Palackého
Žižkovo nám. 5, 771 40 Olomouc
tel.: +420 608883149
email: [email protected]
Abstrakt: Jazykové uvědomění neslyšícího je jedním z hlavních znaků, které ho řadí do komunity neslyšících.
Znakový jazyk má velký vliv na vývoj a utváření identity neslyšících. S uvědomělým užíváním znakového jazyka
jako komunikačního nástroje, se úzce pojí také odlišné vnímání světa, tedy kulturní odlišnost. Na základních
školách pro sluchově postižené je v současné době v rámci RVP zaváděn předmět Znakový jazyk, který svou
náplní přispívá k celkovému vývoji jazykového uvědomění neslyšících žáků, uživatelů znakového jazyka.
V příspěvku jsou prezentovány závěry výzkumu, který byl zaměřen na zjištění vnímání znakového jazyka
samotnými uživateli, žáky II. stupně základních škol pro sluchově postižené s využitím metody kvalitativního
přístupu.
Abstract: Language Deaf awareness is one of the main characters, which belongs to the Deaf community. Sign
language has a great impact on the development and shaping the identity of the deaf. The conscious use of sign
language as a communication tool is also closely linked to a different perception of the world, and cultural
diversity. On the primary school for the hearing impaired there is currently introduced the subject of sign
language under the RVP. Its content contributes to the overall development of language awareness of deaf
pupils, sign language users. The contribution presents research findings which focused on the perception of sign
language users themselves, lower-secondary-school pupils for the hearing impaired, using the method of
qualitative approach.
Klíčová slova: neslyšící; znakový jazyk; identita; jazyková identifikace; komunita neslyšících
Key words: the deaf; Sign Language; identity; language identification; the Deaf community
1 Uvedení do problematiky
V České republice žije přibližně 500 000 jedinců se sluchovým postižením (Hrubý, 1998). Pojem
jedinec se sluchovým postižením je označením v širším slova smyslu, do jehož obsahu lze zahrnout jedince
nedoslýchavé, neslyšící, ohluchlé, jedince s kochleárním implantátem, jedince s ušním šelestem či presbyakuzií.
Ve svém příspěvku se zaměřím hlavně na jedince prelingválně sluchově postižené, jejichž sluchová
ztráta jim nedovolí přirozené a spontánní osvojení mluvené formy jazyka. Hrubý (1998) uvádí, že v České
republice žije asi 15 000 jedinců prelingválně sluchově postižených, z nichž přibližně 7 300 užívá jako primární
komunikační kód znakový jazyk.
Na jedince se sluchovým postižením je možné nahlížet dvěma způsoby. Prvním z nich je medicínský
přístup, v jehož rámci je možné tyto jedince vnímat jako osoby, které mají poškozený sluch a je jim potřeba
pomoci, aby se co nejvíce přiblížili většinové společnosti slyšících. Druhým je jazykově-kulturní přístup, který
považuje jedince se sluchovým postižením za osoby, které se dorozumívají jiným jazykem než slyšící, mají
vlastní zvyky a pravidla chování, jinou historii a jiné potřeby – mají vlastní kulturu. Kulturní přístup je založen
na respektu k jinakosti. Preferuje ten jazyk, který si neslyšící sami vyberou a který jim nejvíc vyhovuje
(Czumalová, 2008).
Přirozeným a plnohodnotným jazykovým kódem neslyšících je oficiálně uznán znakový jazyk.
Specifičnost rodinného a školního prostředí, kde jsou neslyšící děti převážně obklopeny dospělými slyšícími, jim
již v raném období dává v určité podobě poznat také jazyk mluvený, „jazyk slyšících“. Stávají se tak dětmi dvou
světů, dvou jazyků. V současné literatuře je tento fakt označován pojmy bikulturismus a bilingvismus.
Vycházíme-li z bilingválního přístupu k neslyšícím, pak oba jazyky představují rovnocenné komunikační kódy,
každý však plní rozdílnou funkci. Jazyk znakový je pro neslyšící přirozeným komunikačním prostředkem, který
jim umožňuje poznávat svět kolem sebe, uchopovat ho v pojmech a s těmi dále pracovat. Jazyk mluvený (ve své
psané podobě) potom umožňuje neslyšícím jedincům plnohodnotně fungovat ve světě slyšících.
Způsob uchopení obou jazyků se stává podstatnou součástí osobnosti jedince. Jazykové uvědomění
neslyšícího má velký vliv na vývoj a utváření jeho identity. Dosažení konečné podoby neslyšícího jako
uvědomělého, plnohodnotného občana společnosti, který zná své místo ve světě a žije plnohodnotným a
spokojeným životem, je podstatným předpokladem vyzrálé ucelené osobnosti s vědomím vlastní identity,
vlastního jazyka a vlastní kultury.
Neslyšící, jako jazyková a kulturní menšina, sdílí nejen znakový jazyk a kulturu, ale i vzdělání, bohatou
historii, přesvědčení, hodnoty a zvyky (Kosinová, 2008).
Na základních školách pro sluchově postižené je v současné době v rámci školního vzdělávacího
programu zaváděn předmět Znakový jazyk, který svou náplní přispívá k celkovému vývoji jazykového
uvědomění neslyšících žáků, uživatelů znakového jazyka. Jazykovým uvědoměním žáků škol pro sluchově
postižené je myšleno uživatelské vnímání znakového jazyka u žáků, úroveň jejich znalostí týkajících se teorie
znakového jazyka a jeho postavení ve společnosti (kultuře neslyšících).
2 Klasifikace komunikačních systémů neslyšících
Oficiálně uznané komunikační systémy neslyšících v České republice jsou definovány Zákonem č.
423/2008 Sb., který je úplným zněním zákona č. 155/1998 Sb., o znakové řeči a o změně dalších zákonů, jak
vyplývá ze změn provedených zákonem č. 384/2008 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a
hluchoslepých osob.
Zákon upravuje používání komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob ve funkci jejich
dorozumívacích prostředků. Osoby neslyšící a hluchoslepé mají podle tohoto zákona právo na svobodný výběr
z komunikačních systémů, které daný zákon uvádí, a to toho, který odpovídá jejich potřebám plnohodnotné
komunikace. Komunikačními systémy se rozumí český znakový jazyk a komunikační systémy pro neslyšící
vycházející z českého jazyka, což jsou znakovaná čeština, prstová abeceda, vizualizace mluvené češtiny,
písemný záznam mluvené řeči, daktylografika a Braillovo písmo s využitím taktilní formy, taktilní odezírání a
vibrační metoda Tadoma, což jsou komunikační systémy sloužící ke komunikaci hluchoslepých osob. (Zákon
348/2008 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob).
Český znakový jazyk je komunikační systém vizuálně-motorické povahy. „ČZJ je přirozený a
plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich
postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy
jazyka, tj. znakovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce
lexikální i gramatické.“ (Zákon č. 384/2008 Sb., v úplném znění vyhlášen pod č. 423/2008 Sb. o komunikačních
systémech neslyšících a hluchoslepých osob)
Znakovaná čeština je uměle vytvořený vizuálně-motorický komunikační systém, který využívá
gramatické prostředky češtiny a jednotlivé znaky převzaté z českého znakového jazyka.
114
Prstová abeceda je nedílnou součástí českého znakového jazyka. Existuje ve dvou formách –
jednoruční a obouruční. Užívá se převážně k hláskování cizích slov a odborných termínů.
2.1 Komunikační systémy ve výchovně-vzdělávacím procesu
Komunikační systémy užívané v edukačním procesu žáků škol pro sluchově postižené se na
jednotlivých školách liší. Zjednodušeně lze říci, že v průběhu vzdělávání jedinců se sluchovým postižením se
vyvinuly dva základní komunikační proudy: audioorální a vizuálněmotorický (Horáková, 2012). Komunikační
systémy vycházející z těchto dvou proudů pak užívají konkrétní školy v závislosti na preferovaném přístupu
k žákům se sluchovým postižením. Jde o přístup orální, přístup totální komunikace a v posledních letech i
přístup bilingvální.
Za jeden z dalších komunikačních systémů je považováno odezírání, které je užíváno sluchově
postiženými při vizuální percepci mluveného jazyka. „Odezírání hlásek, mluvené řeči a metajazykových
prostředků reprezentuje přijímání informací zrakem a chápání jejich obsahu na základě pohybů mluvidel,
mimiky obličeje, gestikulace rukou a celkových postojů těla, situačních faktorů a kontextu obsahu mluveného.“
(Krahulcová, 2003, s. 193)
3 Vývoj dítěte se sluchovým postižením
Dítě se rodí s vrozenou potřebou komunikovat. Je vybaveno smysly, které mu dávají možnost vnímat
podněty z prostředí, zpracovávat je, reagovat na ně, a tak se postupně učit a poznávat svět kolem sebe.
Z psychologického hlediska znamená sluchová porucha senzorickou deprivaci. Nedostatek zvukových podnětů
vede k ovlivnění vývoje dítěte zejména v oblasti řeči a následně i v oblasti kognitivního vývoje a oblasti
psychosociální (Šedivá, 2006). Pokud si však uvědomíme, že jazyk není vázán jen na podněty zvukové, ale
v případě znakového jazyka na podněty vizuální, pak nás budou zajímat specifika osvojování si vizuálněmotorického jazyka a následného vlivu na vývoj jedince. Mnoho výzkumů v této oblasti bylo provedeno
s neslyšícími dětmi neslyšících rodičů.
Wilbur (in Wilcox, 1989) uvádí pohled na neslyšící dítě z kulturně jazykového hlediska jako na člena
jazykové menšiny, pro něhož je znakový jazyk primárním komunikačním kódem a mluvený jazyk většiny až
komunikačním systémem druhotným. „Prelingválně neslyšící děti si vlastně neuvědomují svůj „handicap“,
protože neví, co to slyšení je. Až když je po nich požadováno vypadat, chovat se a být jako děti slyšící, pak si
začnou uvědomovat nějaký nedostatek.“ (Wilbur in Wilcox, 1989, s. 103)
4 Osvojování jazyka
Každé dítě má vrozenou dispozici vnímat a osvojit si jazyk. Známý lingvista Noam Chomsky prohlásil,
že lidé jsou nositeli vrozeného modulu jazykového vývoje (Sternberg, 2009). Což znamená, že jsme biologicky
připraveni osvojit si jazyk. Odborníci vývojové psychologie předpokládají existenci tzv. kritických období, což
jsou rozhodující časová období v průběhu života, ve kterých musí být daná funkce osvojena, aby mohl probíhat
normální vývoj (Atkinson, 2003). Není-li dané funkce dosaženo v kritickém období, nemusí již později být
rozvinuta do svého plného potenciálu. Děti s nedostatečnou jazykovou stimulací do šesti až sedmi let věku se
pak již nemusí naučit mluvit v plném rozsahu (Goldin – Meadow, 2003). Jakmile si dítě v období kritické
periody osvojí jeden jazyk, bude schopné osvojit si v budoucnu jazyk další. Syntaktické struktury v jeho mozku
jsou již aktivovány a připraveny pro další použití (Jungwirtová, 2010).
Ve vztahu k osvojování znakových jazyků Hronová (2010) uvádí, že podle výzkumu z oblastí
neurolingvistiky a psycholingvistiky znakových jazyků bylo prokázáno, že:



Osvojování jazyka není vázáno na akusticko-orální kanál, protože každý jazyk je amodální funkční
systém.
Ontogeneze jazyka probíhá v řadě vývojových fází, které jsou u všech dětí na celém světě zhruba
stejné, a to bez ohledu na jazyk.
Bohatost jazykového projevu se neliší v závislosti na charakteru jazyka, kterým dítě komunikuje.
Vývoj myšlení a jazyka probíhá nezávisle na sobě, vzájemně se však silně ovlivňují. Jazyk je často
charakterizován jako nástroj myšlení: „Pokud neznáme pojmy pro barvy, budeme je schopni zrakem rozlišit, ale
nemůžeme s pojmem barvy jakkoli „mentálně“ pracovat. Pokud nebudeme znát pojmy pro čísla, nebudeme
schopni s nimi provádět matematické operace. Pokud nebudeme mít osvojeny abstraktní pojmy vyjadřující
smutek, hněv, lítost, stud, bude naše vlastní vnímání omezeno pouze na nejzákladnější fyzické pocity. Nebudeme-
115
li mít výraz pro popis minulosti a budoucnosti, jen těžko můžeme v těchto kategoriích přemýšlet.“ (Jungwirtová,
2010, s. 10).
Osobnost jedince se utváří v interakci s prostředím. Vyvíjí se tak vlastní sebepojetí dítěte, jeho sociální
a komunikační kompetence.
Mnoho psychosociálních důsledků a problémů neslyšících dětí vychází z neefektivní komunikace.
Pokud dítě nemůže komunikovat s porozuměním, je neustále frustrováno v důsledku citové a podnětové
deprivace, nezískává dostatek zkušeností v oblasti sociálních a komunikačních kompetencí. Nesprávný vývoj
jedince se tak může projevit v neadekvátní reakci na určitou situaci, obtížích v sebeovládání, nedostatku empatie
či dezorientaci v sociálních vztazích a situacích (Krejčířová, Říčan, 2006).
5 Neslyšící dítě slyšících rodičů
V 90-95 % se neslyšící děti rodí slyšícím rodičům. Pro slyšící rodinu je velice těžké přijmout nový
způsob komunikace prostřednictvím znakového jazyka. Děti se tak s ryzím znakovým jazykem setkávají
prostřednictvím neslyšícího pedagoga a neslyšících spolužáků, dětí neslyšících rodičů.
„Děti jsou vybaveny neobyčejně silnou snahou komunikovat, a i poměrně malý přísun vstupních
jazykových informací jim umožní osvojit si jazyk, který je jim smyslově přístupný, na velmi dobré úrovni. Nelze
samozřejmě očekávat, že přesně stejný vzorec osvojování jazyka budou naplňovat i děti rodičů, jejichž
kompetence ve znakovém jazyce jsou omezené. Na základě předběžných poznatků lze ale soudit, že jisté shody
zde přece jen existují: vývoj jazyka dětí z těch slyšících rodin, v nichž se pracuje s alternativními modely
znakového jazyka už od raného věku, je podobný vývoji jazyka neslyšících dětí neslyšících rodičů.“ (Gallaway,
2001 in Hronová, 2010)
6 Jazykový a kulturní kontext sluchového postižení
Specifičnost sluchového postižení spočívá v jazykové a kulturní odlišnosti. Neslyšící se tak stávají
menšinou, jejíž členové se vymezují od slyšící většiny svým odlišným jazykovým a kulturním uvědoměním.
Jazykový i kulturní vývoj neslyšících prošel velmi složitým procesem. V současné době jsou neslyšící všude ve
světě hrdou a sebevědomou komunitou, která zná, bojuje a uplatňuje svá práva. Cesta k tomuto cíli však nebyla
vždy lehká.
Termín kultura neslyšících vznikl v 70. letech 20. století, ale existovala již samozřejmě mnohem dřív.
Kultura neslyšících je udržována uvnitř komunity neslyšících. Její přenos je specifický v tom, že jen u 5-10 % je
tento přenos možný z generace na generaci přímo v neslyšící rodině, protože neslyšící děti se z 90-95 % rodí
slyšícím rodičům. Přenos a sdílení společné kultury pak probíhá ve školách pro neslyšící, na internátech,
v organizacích neslyšících (Kosinová, 2008).
Právě komunikace je podstatou existence komunity neslyšících a jejich kultury. Jen mezi sebou,
prostřednictvím svého jazyka, mohou neslyšící plnohodnotně komunikovat, předávat si své zkušenosti, humor,
vyprávět si příběhy a legendy. Kannapell (in Wilcox, 1989) popisuje velmi silné pocity vlastního sebevědomí a
rovnocennosti v plynulé a snadné komunikaci s ostatními neslyšícími. Příslušníci komunity neslyšících uznávají
za svůj primární komunikační kód znakový jazyk. Z vizuálně motorické povahy jazyka vyplývají typická
pravidla komunikace neslyšících a specifika této komunikace. Důležitou roli hraje oční kontakt, mimika, postoj
těla. Komunikace je velice přímá Rozdílná komunikace se výrazně odráží v pravidlech chování, při pozdravení,
přání si dobré chuti, upoutání pozornosti.
Identitu dospělého neslyšícího chápeme jako vytvoření konzistentního sebepojetí, „nalezení sebe sama“,
uvědomění si „kam patřím“, jako sociálního aspektu identity a „kým jsem“, jako osobnostního aspektu identity.
Z dříve uvedeného vyplývá, že jde o vývojový proces, že identita jedince se utváří postupně a závisí na mnoha
faktorech – přístupu okolí ke sluchovému postižení dítěte, komunikaci doma a později ve škole, na vztazích se
spolužáky a vrstevníky a také na tom, zda se v jeho blízkosti jedince během vývoje vyskytoval identifikační vzor
dospělého neslyšícího.
Padden (2005) považuje za základní identifikační faktor primární jazyk jedince. Jazykem určuje sociální
identitu neslyšícího, jeho příslušnost k určité kultuře. V identitě jedince je také vyjádřen jeho postoj k vlastnímu
sluchovému postižení.
116
Glickman a Carey rozčleňují dosažení identity z hlediska sociálně kulturního do čtyř typů (in Edwards,
Crockers, 2008):
 Culturally hearing (identita kulturně slyšícícho)
Neslyšící se cítí být členem slyšící společnosti. Součástí jeho identity je postoj k jeho sluchovému postižení,
na které nazírá spíše z audiologického hlediska.
 Culturally Deaf (identita kulturně Neslyšícího)
Jedinec, který se identifikuje s kulturou a jazykem kulturní menšiny Neslyšících, získává identitu
Neslyšícího. Na svou sluchovou vadu nepohlíží jako na „handicap“, v prvé řadě vnímá sám sebe jako
rovnoprávného člověka, který má a zná svá práva a své místo na světě, je uživatelem plnohodnotného
komunikačního kódu a je nositelem kulturního a jazykového dědictví komunity Neslyšících.
 Bicultural (dvojí identita, bikulturní identita)
Identita jedince obsahuje identifikaci jak se slyšícími, tak s neslyšícími. Často je uživatelem obou jazyků a
ztotožňuje se s oběma kulturami.

Margine (neucelená identita)
Procházková (2007) nazývá tuto identitu „neucelenou identitou“. Pokud jedinec nemá k dispozici
plnohodnotný komunikační kód, čímž je jeho vývoj zásadně ovlivněn, může dojít až k neucelení sebeidentity
(jedinec nedokáže sám sebe vnímat jako plnohodnotnou osobnost).
7 Předmět Znakový jazyk a jeho postavení v RVP
Rámcový vzdělávací program (dále RVP) je kurikulární dokument vymezující závazné rámce
vzdělávání žáků od 3 do 19 let. Cílem vzdělání je vybavit všechny žáky souborem klíčových kompetencí.
„Klíčové kompetence představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro
osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti.“ (Belz, Siegrist, 2001, s. 167). RVP umožňuje pro dosažení
tohoto cíle zohledňovat vzdělávací potřeby a možnosti žáků a uplatňovat variabilnější organizaci a
individualizaci výuky podle potřeb žáků. RVP upravuje vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.
Pro tyto žáky se zařazují do školních vzdělávacích programů (které vycházejí z RVP) speciální vyučovací
předměty, mezi které patří i předmět Znakový jazyk.
Předmět Znakový jazyk je zařazen do výuky na školách s přístupem filozofie totální komunikace a na školách
s bilingválním vzdělávacím programem. V současné době u nás není pevně vymezena obsahová náplň předmětu,
záleží spíše na individuálním přístupu dané školy. Většina škol vychází ze zkušeností v zahraničí, kde je tento
předmět povinnou součástí bilingválních vzdělávacích programů již řadu let. Pro bližší obsahové zpracování
předmětu Znakový jazyk jsem použil údaje vycházející ze švédského bilingválního vzdělávacího systému a ze
školních vzdělávacích programů některých škol pro sluchově postižené u nás.
Cíle předmětu (srov. Houšková, 2001; Jabůrek, 1998):
 Rozšířit žákovy znalosti znakového jazyka po stránce gramatické, rozvíjet jeho znakovou zásobu,
rozvíjet schopnost vyjádřit se prostřednictvím znakového jazyka v různých situacích (schopnost vyjádřit
vlastní názor, diskutovat).
 Seznámit žáky s problematikou sluchového postižení, aby mohli přijmout přístup, který je jim nejbližší.
Seznámit je s děním komunity Neslyšících, jejich dějinami.
 Sociální kontext sluchového postižení – seznámení žáků s jejich právy a postavením ve společnosti (př.
právo na tlumočníka).






7.1 Přehled tematických okruhů
Jednotlivé tematické okruhy jsou rozděleny do ročníků v rozsahu přiměřeném věku dítěte.
Teorie znakového jazyka
Osvojení si jazykových znalostí o znakovém jazyce, srovnání s uměle vytvořenými komunikačními
systémy (znakovaná čeština), užití prstové abecedy, gramatická pravidla znakového jazyka.
Rozvoj znakové zásoby
Rozvoj komunikačních dovedností
Žáci jsou schopni vést rozhovor, vyjádřit svůj názor, převyprávět příběh, chápou poezii znakového
jazyka a jeho užití v umělecké činnosti.
Historie neslyšících
Kultura Neslyšících
Organizace neslyšících
117


Sociální kontext
Vyjádření vlastního postoje ke sluchovému postižení, pohled na společnost a své místo v ní, práva a
služby a jejich využití (př. tlumočení).
Aktuální situace a trendy ze světa neslyšících
Časová dotace předmětu je většinou jedna hodina týdně. Výuka předmětu probíhá celou dobu ve
znakovém jazyce, vyučující je uživatelem ryzího znakového jazyka. Často je vyučujícím neslyšící pedagog,
který tak plní identifikační roli dospělého neslyšícího. Představuje pro dítě vzor komunikační, identifikační,
sociální a kulturní. Zvláště pak pro neslyšící děti slyšících rodičů, pro které škola může být místem prvního
setkání s kulturou neslyšících a ryzím znakovým jazykem.
Právě předmět Znakový jazyk by měl přispět k jazykovému a kulturnímu uvědomění neslyšících žáků,
pomoci jim v utváření jejich sebepojetí, sebepoznání, hledání vlastní identity.
8 Hlavní výzkumný cíl jazykového uvědomění neslyšících jedinců
Hlavním cílem bylo zjistit úroveň vnímání znakového jazyka samotnými uživateli, žáky škol pro
sluchově postižené. Cílem výzkumu nebylo zjistit úroveň komunikačních kompetencí žáků v tomto jazyce, ani
hodnocení úrovně znakového jazyka rodičů, učitelů či samotných uživatelů. Šlo o zjištění subjektivního vnímání
znakového jazyka v rodinném a školním prostředí, o jazykové uvědomění žáků základních škol.
V rámci výzkumného šetření byly realizovány dílčí cíle:
-
zjistit na jaké úrovni je jazykové uvědomění žáků základních škol pro sluchově postižené,
zjistit, jaký je postoj žáků se sluchovým postižením ke znakovému jazyku (zda se cítí být jeho uživateli)
v závislosti na komunikaci v rodinném a školním prostředí,
zjistit oblíbenost předmětu Znakový jazyk u žáků škol pro sluchově postižené.
8.1 Výzkumné teze
Teze 1: Žák se sluchovým postižením, který je uživatelem znakového jazyka, si uvědomuje
jeho komunikační hodnotu a uplatňuje právo na jeho užití.
Teze 2: Žák školy pro sluchově postižené má základní povědomí o znakovém jazyce, historii a
kultuře neslyšících.
Teze 3: Žák se sluchovým postižením preferuje při komunikaci ten komunikační kód, který
dominuje v rodinném komunikačním prostředí.
Teze 4: Žák se sluchovým postižením preferuje při komunikaci ten komunikační kód, který
dominuje ve školním komunikačním prostředí.
Teze 5: Předmět Znakový jazyk patří mezi oblíbené předměty u dětí, které jsou uživateli
znakového jazyka.
8.2 Metodologie a výzkumný vzorek
Výzkumné šetření bylo vedeno jako kvalitativní výzkum. Z výzkumných technik byly užity metody
strukturovaného rozhovoru s otevřenými otázkami, metody analýzy skupinové diskuze, skupinové interview.
Osloveny byly základní školy pro sluchově postižené v České republice, které užívají ve své výuce
přístup bilingvální nebo filozofii totální komunikace, učitelé tedy umí a ve výuce používají minimálně základy
znakového jazyka (nebyly osloveny školy s orálním přístupem). V České republice je 13 základních škol pro
sluchově postižené a pouze na 5 školách se vyučuje předmět Znakový jazyk. Výzkum byl prováděn v měsících
září 2013 – únor 2014.
Respondenty byly žáci druhého stupně základní školy pro sluchově postižené. Výzkumného šetření se
celkově zúčastnilo 45 žáků (100 %), z toho 29 chlapců (64 %) a 16 dívek (36 %), ve věku od 13 do 16 let. Z toho
9 respondentů jsou děti neslyšících rodičů a znakový jazyk je jejich mateřským jazykem. Ostatní respondenti
(36) jsou dětmi slyšících rodičů. 21 slyšících rodičů umí základy znakového jazyka. Z celkového počtu 45 žáků,
31 žáků preferuje jako primární komunikační kód znakový jazyk a dva žáci s kochleárním implantátem uvedli,
že užívají oba dva jazykové komunikační kódy bez preference.
118
8.3 Interpretace výsledků výzkumného šetření
Teze 1: Žák se sluchovým postižením, který je uživatelem znakového jazyka, si uvědomuje jeho
komunikační hodnotu a uplatňuje právo na jeho užití
Z celkového počtu 45 žáků, 14 žáků (31 %) preferují komunikaci probíhající v českém mluveném
jazyce, 31 žáků (69 %) užívá v komunikaci znakový jazyk. Z těchto 31 uživatelů znakového jazyka potom 7
uvedlo, že užívají jak jazyk znakový, tak jazyk český (neuvedli preference ani u jednoho z nich) a 14 jich
uvedlo, že preferují znakový jazyk a užívají ho jak ve školním, tak i domácím prostředí (s rodiči, učiteli i
kamarády), z čehož vyplývá, že jej považují za svůj primární komunikační kód.
Všech 45 žáků (100 %) si je vědomo práva na užívání znakového jazyka ve škole, využít tohoto práva a
užívat znakový jazyk ve škole (s učiteli i s kamarády) chce 34 žáků (76 %). 34 žáků také uvedlo, že chtějí umět
znakový jazyk. Překvapující bylo zjištění, že 20 žáků (44 %) chce umět také český jazyk a 14 (31 %) i jazyk
anglický. Žáci si tedy uvědomují komunikační hodnotu znakového jazyka i právo na jeho užití a většina jím i
chce komunikovat a plně jej ovládat. Zároveň si však uvědomují potřebu ovládat jazyk český a většina se jej
chce také naučit.
Teze 2: Žák školy pro sluchově postižené má základní povědomí o znakovém jazyce, historii a kultuře
neslyšících
Tvrzení, které vypovídá o znakovém jazyce jako přirozeném a plnohodnotném komunikačním kódu,
rovnocenném s jazykem českým, správně potvrdilo 37 žáků (82 %) z celkového počtu 45. Že má znakový jazyk
svou vlastní gramatiku souhlasem správně potvrdilo 18 žáků (40 %). Přesto 12 žáků (27 %) tvrdilo, že je
znakový jazyk shodný s pantomimou a stejné množství žáků potvrdilo, že je znakový jazyk mezinárodní. Že byl
znakový jazyk v minulosti ve školách zakazován vědělo 22 žáků (49 %).
S pojmem kultura Neslyšících se setkalo 34 žáků (76 %), z celkového počtu 45.
Překvapující byla téměř jednoznačná odpověď na tvrzení týkající se identifikace se skupinou
neslyšících a Neslyšících. 33 žáků (73 %) nezná rozdíl mezi těmito pojmy, 3 žáci (7 %) se identifikovali se
skupinou neslyšících a jen 9 žáků (20 %) se skupinou Neslyšících. Pro žáky v tomto věku jde jen o dva pojmy,
mezi kterými nerozlišují, nelze tedy určit, který z přístupů ke sluchovému postižení u nich dominuje (medicínský
či jazykově-kulturní). Nemůžeme tedy mluvit o uvědomělém přístupu k jejich vlastnímu sluchovému postižení a
vnímání znakového jazyka jako součást kultury Neslyšících.
Teze 3: Žák se sluchovým postižením preferuje při komunikaci ten komunikační kód, který dominuje
v rodinném komunikačním prostředí
Z celkového počtu 45 žáků je 38 žáků (84 %) uživateli znakového jazyka, z toho 9 žáků užívá znakový i
český jazyk bez preference jednoho z nich a 29 jich preferuje výhradně znakový jazyk. Neslyšící rodiče má 9
žáků. Všichni tito žáci preferují znakový jazyk jako primární komunikační prostředek. Z 36 slyšících rodičů jich
17 ovládá základy znakového jazyka. Děti těchto rodičů uvedly při komunikaci také preferenci znakového
jazyka. Všichni žáci, kteří komunikují prostřednictvím znakového jazyka v domácím prostředí, uvedli znakový
jazyk jako preferenční komunikační prostředek. 3 žáci uvedli preferenci znakového jazyka před dalšími
komunikačními kódy, i když se v rodinném prostředí se znakovým jazykem nesetkali.
Teze 4: Žák se sluchovým postižením preferuje při komunikaci ten komunikační kód, který dominuje
ve školním komunikačním prostředí
Ve školním prostředí potvrdilo 38 žáků (84 %) užívání znakového jazyka v komunikaci s učitelem, 43
žáků (96 %) v komunikaci s kamarády (spolužáky). Ve školním prostředí tedy většina žáků v komunikaci se
spolužáky užívá znakový jazyk.
Zajímavé je zjištění, jak žáci vnímají učení se znakovému jazyku. 43 žáků (96 %) potvrdilo, že se
znakovému jazyku učí ve škole, jen 17 (38 %) jich potvrdilo, že se znakovému jazyku učí doma a 9 (20 %) na
internátě. Pravděpodobně si tento fakt můžeme vysvětlit tím, že ve škole se děti učí znakový jazyk cíleně.
Vnímají znakový jazyk jako funkční prostředek pro získávání informací a rozvíjí se cíleně jejich znaková
zásoba, v předmětu Znakový jazyk jsou za znalosti znakového jazyka hodnoceni známkou. Při komunikaci
s rodiči v rodinném prostředí či kamarády na internátě již nejde o učení cílené, znakový jazyk je přirozeně
používán v komunikaci a většina žáků si neuvědomuje, že se tím vlastně znakovému jazyku také učí.
Teze 5: Předmět Znakový jazyk patří mezi oblíbené předměty u dětí, které jsou uživateli znakového
jazyka
Jak již bylo výše uvedeno, z celkového počtu 45 žáků, 38 žáků jsou uživatelé znakového jazyka. Jen 3
žáci (7 %) uvedli, že předmět Znakový jazyk nepatří k jejich oblíbeným, 42 (93 %) žáků potvrdilo, že předmět
Znakový jazyk patří mezi jejich oblíbené předměty. Předmět Znakový jazyk je oblíbený u všech žáků, kteří se
považují za uživatele znakového jazyka a patří mezi oblíbené předměty i u žáků, kteří preferují primárně
komunikaci v jiném komunikačním kódu.
119
8.4 Závěrečné shrnutí
Všichni žáci si jsou vědomi práva na užívání znakového jazyka ve škole. Z těchto údajů vyplývá
poměrně vysoká úroveň uvědomění si komunikační hodnoty znakového jazyka. V nepoměru k těmto zjištěním je
úroveň teoretických znalostí týkajících se reálií znakového jazyka a kultury neslyšících. Překvapující byla
neznalost rozdílu u pojmů neslyšící/Neslyšící. Z těchto zjištění tedy vyplývá, že žáci vnímají znakový jazyk
jako komunikační nástroj, který jako svůj primární jazyk přirozeně v komunikaci používají, ale jejich jazykové
uvědomění ve smyslu chápání jazyka jako součásti kultury neslyšících a jejich vlastní identity není podloženo
dostatkem teoretických informací o jazyce samotném.
Z výzkumu vyplývá, že i když v domácím prostředí znakový jazyk v komunikaci nedominuje, může jej
žák i přesto preferovat jako přirozený a plnohodnotný komunikační prostředek, se kterým se setkává a učí se jej
ve školním prostředí.
Z provedeného výzkumného šetření vyplývá nepoměr mezi vnímáním znakového jazyka jako
komunikačního nástroje a chápáním jeho funkce jako kulturní a jazykové identifikace jeho uživatelů. Jazykové
uvědomění je podstatnou součástí identity jedince, jeho sebepojetí. Souvisí s vývojem osobnosti jedince.
Koncepce jazykového pojetí jedince se utváří jak v rodinném, tak ve školním prostředí. V souvislosti s rodinným
prostředím hraje důležitou roli včasná intervence a péče o celou rodinu dítěte se sluchovým postižením. V rámci
tohoto výzkumu se zaměřím na doporučení pro školní prostředí, tedy pro speciálně-pedagogickou praxi.
8.5 Návrhy pro speciálně-pedagogickou praxi
instituce by měla představovat místo, kde se dítě se sluchovým postižením seznámí s kulturou a
jazykem neslyšících. Zejména pro děti slyšících rodičů může být škola místem, kde se poprvé setkají s dospělým
neslyšícím jako identifikačním vzorem. Cílem výchovně-vzdělávacího procesu by měl být jedinec schopný
plnohodnotného zapojení se do společnosti slyšících, se zachováním si vlastní identity, jazyka a kultury,
s vědomím svých práv a možností. Školní instituce vytváří prostředí, které připravuje jedince se sluchovým
postižením na život.
Ve vývoji jazykového uvědomění žáků se sluchovým postižením hraje důležitou roli osobnost učitele –
slyšícího i neslyšícího. Neslyšící učitel představuje pro dítě dospělý identifikační vzor. Je nositelem kultury a
jazyka neslyšících. Slyšící učitel seznamuje žáky se světem slyšících, jazykem většinové společnosti, učí je
vzájemnému respektu mezi slyšícími a neslyšícími. Za velice důležitou považuji z tohoto hlediska profesní
přípravu budoucích pedagogů dětí se sluchovým postižením, která by měla obsahovat znalost kultury a jazyka
neslyšících, respekt k této kulturní menšině.
Obsahové vymezení předmětu Znakový jazyk považuji v současné době za aktuální úkol speciálněpedagogické praxe, která by měla pružně reagovat na nově zavedené kurikulární dokumenty a na měnící se
tendence ve vnímání jedinců se sluchovým postižením slyšící společností. Právě v rámci tohoto předmětu by
měli být žáci seznamováni s koncepcí jazykového a kulturního uvědomění komunity neslyšících. Jedinci se
sluchovým postižením by měli být seznámeni jak se světem slyšících, tak současně i se světem neslyšících, aby
pak na základě svých vlastních zkušeností, postojů a hodnot mohli sami rozhodnout, se kterou skupinou se
identifikují.
Na základě výsledků výzkumného šetření doporučuji zaměřit se v rámci předmětu jak na rozvoj
znakové zásoby a osvojování si gramatiky znakového jazyka, tak také na seznamování žáků se světem
neslyšících – s jejich historií, kulturou, současným děním.
Je potřeba vytvořit vhodné učební materiály pro výuku tohoto předmětu a obsahovou koncepci
předmětu, která bude respektovat vývoj osobnosti a identity jedince. Předmět by měl být vyučován v ryzím
znakovém jazyce neslyšícím pedagogem nebo prostřednictvím výuky v týmu – slyšící a neslyšící pedagog.
Jsem přesvědčen, že vhodně zvolená koncepce předmětu Znakový jazyk může značnou měrou přispět
k rozvoji jazykového uvědomění u žáků škol pro sluchově postižené.
9 Závěr
Jazykové uvědomění žáků škol pro sluchově postižené je důležitou součástí jejich osobnosti, jejich
identity. V období mladšího a staršího školního věku, se jejich identita a sebepojetí teprve utváří (Vágnerová,
2000). V tomto vývojovém procesu hraje důležitou roli komunikační profil rodinného a školního prostředí.
Prostředí, ve kterém neslyšící děti vyrůstají, neposkytuje vždy ideální podmínky pro bezproblémový vývoj jejich
osobnosti. Neslyšící děti se v 95 % rodí slyšícím rodičům, pro které je přijetí komunikace ve znakovém jazyce
velmi těžkým rozhodnutím. Ve školním prostředí se v bilingválním přístupu, při výuce znakový jazyk jako
komunikační prostředek uplatňuje, ale často v podání slyšících učitelů, kteří nejsou rodilými mluvčími tohoto
120
jazyka. Vzdělávací systém dětí, žáků a studentů se sluchovým postižením je specifický tím, že stále hledá nové,
vhodnější a účinnější metody a techniky, které by připravily neslyšící na plnohodnotný a rovnoprávný život ve
slyšící společnosti se zachováním si své vlastní jedinečnosti a identity. Podpora jazykového uvědomění u žáků
škol pro sluchově postižené vede právě k tomuto cíli.
Tento příspěvek je součástí grandu a jedná se o dílčí výsledky řešení projektu specifického výzkumu IGA PdF
UP „Výzkum v oblasti hodnocení komunikačních specifik vybraných skupin jedinců s narušenou či deficitní
komunikační schopností“ – PdF UP, 2014/2015, IGA_PdF_2014_016, řešitel: Kateřina Vitásková
Použitá literatura
Atkinson, R. L. et al. (2003). Psychologie. 2. Vydání. Praha: Portál. 751 s. ISBN 80-7178-640-3.
Belz, H., Siegrist, M. (2001). Klíčové kompetence a jejich rozvíjení: východiska, metody, cvičení a hry. Praha:
Portál. 375 s. ISBN 80-7178-479-6.
Edwards, L., Crocker, S. (2008). Psychological Processes in Deaf Children with Complex Needs. 1st edition.
Londýn: Jessica Kingsley Publishers 204 p. ISBN 978-1-84310-414-8.
Freeman, R. D., et al. (1992). Tvé dítě neslyší. Průvodce pro všechny, kteří pečují o neslyšící děti. 1. vydání.
Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených. 359 s.
Czumalová, A. (2008). Tlumočník jako most komunikace mezi slyšícím zdravotníkem a neslyšícím pacientem.
Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka. 64 s. ISBN 978-80-87153-87-1.
Goldin-Meadow, S. (2003). The resilience of language : what gesture creation in Deaf children can tell us about
how all children learn language. New York: Psychology Press. 262 p. ISBN 1-84169-026-0.
Horáková, R. (2012). Sluchové postiženi. Úvod do surdopedie. Praha: Portál. 160 s. ISBN 978-80-262-0084-0.
Houšková, K. (2001). Sborník her pro vyučovací předmět Znakový jazyk – pro sluchově postižené děti a mládež.
Praha: Karlova Univerzita, Pedagogická fakulta. 65 s.
Hronová, A. (2010). Úloha znakového jazyka v rozvoji neslyšícího dítěte. Speciální pedagogika, č. 4, s. 265274.
Hrubý, J. (1998). Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. 1. vydání.
Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených. 321 s. ISBN 807-21-6075-3.
Jabůrek, J. (1998). Bilingvální vzdělávání neslyšících. Praha: Septima. 43 s. ISBN 807-21-6052-4.
Jungwirthová, I. (2007) Komunikace s malým dítětem s těžkou sluchovou vadou. Retrieved from
http://www.tamtam-praha.cz/userfiles/files/komunikace-s-malym-ditetem.pdf.
Kosinová, B. (2008). Neslyšící jako jazyková a kulturní menšina – kultura neslyšících. 2. opravené vydání.
Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka. 61 s. ISBN 978-80-87153-94-9.
Krahulcová, B. (2003). Komunikace sluchově postižených. 2. přepracované vydání. Praha: Nakladatelství
Karolinum. 303 s. ISBN 80-246-0329-2.
Krejčířová, D., Říčan, P. (2006). Dětská klinická psychologie. 4. vydání. Praha: Grada. 603 s. ISBN 80-2471049-8.
Matějček, Z. (2001). Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. 3. přepracované vydání. Jinočany:
H&H. 147 s. ISBN 8086022927.
Padden, C. (2005). Inside Deaf Culture. 1st edition. Harvard University Press. 209 p. ISBN 0-674-01506-1.
Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie. 2. vydání. Praha: Portál. 636 s. ISBN 978-80-7367-638-4.
Šedivá, Z. Psychologie sluchově postižených ve školní praxi. 1. vydání. Praha: Septima, 2006. 64 s. ISBN 807216-232-2.
Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie: Dětství, dospělost, stáří. 1. vydání. Praha: Portál. 522 s. ISBN 80717-8308-0.
Wilcox, S. (1989). American Deaf Culture. Burtonsville: Linstok Press. 195 p. ISBN 0-932130-09-7.
Národní ústav pro vzdělávání. Retrieved from http://www.nuv.cz/file/133
Sbírka zákonů – Česká republika (2008). Retrieved from www.mvcr.cz/soubor/sb138-08-pdf.aspx
Zákon 384/2008 Sb. Retrieved from http://www.sagit.cz/pages/sbirkatxt.asp?zdroj=sb08384&cd=76&typ=r
121
JINAKOST JAKO VÝZVA PRO SPECIÁLNĚPEDAGOGICKÉ
MYŠLENÍ (VZDĚLÁVÁNÍ)
Lea Květoňová
PedF UK Praha
Jaká mohou být východiska nazírání na jinakost?
Jinakost, odlišnost, různost – jsou termíny, které se v současném světě významně podílejí na mezilidských
vztazích. Tyto pojmy mohou v lidech vyvolávat projevy odporu, nepřátelství, ale i nedůvěru ke všemu cizímu a
strach ze všeho cizího. S jinakostí se lidstvo snaží nejrůznějším způsobem a nejrůznějšími formami vypořádat.
Pokouší se ji zapudit, idealizovat, zneužít, zastrašovat, eliminovat, glorifikovat, absorbovat. Se všemi takovými
přístupy a snahami se setkáváme při analýzách nejrůznějších literárních, posvátných, beletristických, ale i
odborných psychologických, historických či filosofických textů. Obavy z toho, co je mimo mne a co je ne –
stejné, se promítají v celých lidských dějinách stejně jako v jednom lidském životě. Srovnat se s „odlišností“ tak
nabízejí mnohé prověřené teorie, přístupy, směry, ale i obecně platné a životní moudrosti stvrzené zkušeností
předků.
Prvním předpokladem pro odstranění negativních prvků jinakosti je poznání. Poznat „jiné“ znamená pokusit se
pochopit, čím pro mne může být přínosné a co já naopak mohu jemu dát.
Poznání druhého v lévinasovském smyslu nahlédnutí do jeho tváře z nás snímá strach a staví nás do zcela opačné
pozice – v té chvíli se totiž na nás částečně přenáší spoluodpovědnost za jeho osud. Ale ani druhá, poznávaná a
„jiná“ strana by neměla být v této chvíli pasivní. Měla by snažit umožňovat nahlédnutí so svých skrytostí, tajů a
být nápomocna pro osvětlování nejasných konsekvencí své existence. Jen tak se dá společně a bez předsudků
realizovat spravedlivá společnost, kde budou její členové cítit v bezpečí a ochráněni.
Úcta k jinému
Obnovit úctu vůči zásadně „jinému“ je úkolem současných humanitních věd. Ke slovu se dostávají zejména
etické problémy integrace – inkluze lidí s postižením do běžného života. Pro tvorbu vztahu v sociálním
prostředím v první fázi nosná „fenomenologie“ tváře, jak o ní hovoří Emanuel Lévinas (1994 in Květoňová 2012
s.10) Setkání s tváří je záležitostí etickou. Tvář se jeví jako zranitelná, je totiž vystavená, ohrožená, jakoby přímo
vyzívající k násilí. A přitom právě tvář je to, co nám brání zabít. Z válečných vyprávění známe, že je těžké zabít
někoho, komu hledíme do tváře. A což teprve, vstupujeme –li prostřednícím řeči, rozhovoru, komunikace,
dialogu do vztahu!
Vztah jako odpovědnost, respekt a podpora
Vztah s sebou přináší další skutečnosti. Máme tím na mysli povinnost, respekt a péči. Tyto morální pojmy
souvisí se zkušeností, že integrita člověka je něco křehkého a zranitelného. Vyžaduje totiž respekt, který v praxi
souvisí s pojmem autonomie. Princip autonomie říká, že každý člověk je s ohledem na svoji důstojnost
nedotknutelný. Člověk má právo na sebeurčení a utváření svého osudu.
V pomáhajících profesích, jako je speciální pedagogika, je nutné mít neustále na zřeteli rysy lidské existence,
jako je křehkost, zranitelnost, závislost a smrtelnost. Nad těmito stránkami člověka nemáme žádnou moc,
nezvolili jsme si je a nemůžeme je vůlí ani odstranit. Odpovědí na tyto stránky lidské existence je péče –
podpora.
122
Struktury ve společnosti se tvoří dle individuálních potřeb jedince. Tyto individuální potřeby a následně saturují
bez ohledu na původ člověka, jeho rasu, náboženství či zdravotní stav. Před námi člověk jako neopakovatelné
individuum, jako Boží stvoření, jako biologická jednotka…
Jak může profesní uplatnění speciálních pedagogů přispět k naplňování výše uvedené
výzvy?
Absolventi studia speciální pedagogiky nalézají uplatnění v oblasti sociální, školské i zdravotnictví. Jedná se o
zařízení rané péče, mateřských, základních a středních škol pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami,
základních škol a středních škol, speciálně pedagogických center, poradenských zařízení a zařízení sociální
rehabilitaci pro dospělé a seniory.
Jak může studium speciální pedagogiky přispět k naplňování výše uvedené výzvy?
Pedagogická fakulta University Karlovy, katedra speciální pedagogiky má akreditovány následující studijní
programy:
Bakalářské studium
Speciální pedagogika (prezenční a kombinovaná forma)
Psychologie a speciální pedagogika (prezenční forma)
Specializace v pedagogice: Český jazyk se zaměřením na vzdělávání - speciální pedagogika se zaměřením na
vzdělávání (prezenční forma)
Specializace v pedagogice: Výtvarná výchova se zaměřením na vzdělávání – speciální pedagogika se zaměřením
na vzdělávání (prezenční forma)
Navazující magisterské studium
Speciální pedagogika (prezenční a kombinovaná forma, v prezenční formě specializace Logopedie - Surdopedie)
Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů pro základní a střední školy speciální pedagogika – český jazyk
(dvouoborové studium)
Doktorský studijní program : Speciální pedagogika
Program Erasmus Mundus – MA/Mgr. in Special and Inclusive Education
Obecně: Programy Erasmus Mundus jsou atraktivní studia evropských vysokých škol (konsorcií). Kromě
prohlubování meziuniverzitní spolupráce je Erasmus Mundus nástrojem propagace evropského vysokoškolského
vzdělávání mimo hranice Evropy. Pedagogická fakulta je jednou z prvních fakult UK i celé České republiky, na
kterých se program Erasmus Mundus začal realizovat.
Evropská komise poskytuje prostřednictvím programu Erasmus Mundus – MA/Mgr. in Special and Inclusive
Education stipendia pro studenty a akademické pracovníky ze třetích zemí a zemí Evropské unie. Jedná se o
integrovaný 16 měsíční program (90 ECTS) s jednotným kurikulem. Program Erasmus Mundus – MA/Mgr. in
Special and Inclusive Education realizují tři vysokoškolské instituce (EACEA: 2011 - 1509/001-001-EM IIEMMC in Framework of agreement No 2011-0156):



University of Roehampton (koordinující instituce, Velká Británie)
Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta (Česká republika)
University of Oslo (Norsko)
123
Program je otevřen studentům a akademickým pracovníkům ze zemí Evropské unie a ze třetích zemí s odborným
zaměřením na vzdělávání osob se speciálními vzdělávacími potřebami. Studenti absolvují dílčí moduly na
jednotlivých univerzitách dle studijního plánu. Studijní program směřuje k získání společného diplomu - jointdegree.
V lednu 2013 na Pedagogické fakultě úspěšně zakončili studium Erasmus Mundus SIE studenti ze zemí jako je
Botswana, Itálie, Keňa, Etiopie, Srbsko, Bangladéš, Svazijsko, Uganda aj. Doposud studium absolvovalo 140
zahraničních studentů.
Vybrané vědeckovýzkumné aktivity pracoviště
GA ČR Projekt Speciální pedagogika v podmínkách iluzivního vzdělávání (2009-2011)
Projekt byl zaměřen na problematiku vzdělávání vysokoškolských studentů se speciálními vzdělávacími
potřebami. Výzkum reflektoval sociální model postižení, možnosti speciálněpedagogické podpory
vysokoškolským studentům jako je asistence, technická podpora, tlumočnické služby, individuální potřeby při
výuce, examinaci a praxi studentů.
Cesty k inkuzi. Praha: Karolinim 2012
GA ČR Projekt Quali-TYDES (2010 – 2013)
Společný projekt čtyř evropských partnerských univerzit. Cílem projektu bylo zjistit a vysvětlit, jak vybrané
institucionální procesy ovlivňují život mladých lidí se zdravotním postižením. Pomocí kombinace kvalitativních
výzkumných metod s kritickou analýzou institucionálních procesů jsme shromáždili poznatky vycházející ze
zkušeností a aspirací mladých dospělých se zdravotním postižením žijících v České republice, Irsku, Rakousku a
Španělsku. Dílčím cílem bylo ověřit výzkumný potenciál kvalitativních biografických výzkumných metod pro
monitoring implementace mezinárodních lidsko-právních dokumentů.
Rámcový program EU pro vědu a výzkum, aktivita 3
DISCIT – PODPORA OSOB SE
PLNOHODNOTNÉHO OBČANSTVÍ
ZDRAVOTNÍM
POSTIŽENÍM
PŘI
NAPLŇOVÁNÍ
JEJICH
Projekt DISCIT poskytuje nové poznatky o tom, jak jsou evropská společnost, členské státy EU a Evropská unie
schopny dosahovat plného a účinného zapojení osob se zdravotním postižením do společnosti a evropské
ekonomiky (aktivní občanství). Uplatnění konceptu aktivní občanství se odvíjí od pojmu "úplná a efektivní
participace" v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, OSN. DISCIT zkoumá, zda je v evropské
společnosti, v jednotlivých členských státech EU a v Evropské unii optimálně nastavena rovnováha různých
typů sociálních politik.
DISCIT bude ve vybraných zemích zkoumat šest oblastí důležitých pro osoby se zdravotním postižením:

úloha sociálních služeb, zejména zda jsou sociální služby schopné oslovit osoby se zdravotním
postižením, jak uspokojují jejich potřeby a nároky a jaký druh pomoci poskytují. Zvláštní pozornost
bude věnována osobám s psychosociálním postižením,

silné a slabé stránky existujících přístupů k začleňování osob se zdravotním postižením na trhu práce;
identifikace účinnějších způsobů, jak zvýšit zaměstnanost;

potřeba změn a strategií směřujících k podpoře úspěšného přechodu k bydlení v komunitě, k
odstraňování překážek, které brání rozvoji komunitních životních podmínek

podmínky pro zajištění přístupnosti a dostupnosti nových technologií, aby se osoby se zdravotním
postižením těšily plnému a účinnému zapojení do společnosti a nacházely způsoby, jak se více zapojit
na trh práce
124

identifikace potenciální pasti chudoby a překážek ekonomické nezávislosti osob se zdravotním
postižením a to v souvislosti se stávajícími sociálními transfery v celé Evropě a vytváření nových
znalostí pro boj s chudobou a vytváření strategií pro finanční udržitelnost, která by zvýšila
ekonomickou nezávislost těchto osob;

rozmanitost zavedených struktur, postupů a vzorců politické participace a reprezentace pro a osob se
zdravotním postižením, včetně role organizací zdravotně postižených (DPOs) v procesu zvažování,
rozhodování a implementaci politiky zdravotního postižení na mezinárodní, evropské, národní,
regionální a lokální úrovni.
Partneři: Oslo and Akerhus University College of Applied Sciences NOVA – Norwegian Social Research Oslo;
PEDF UK, ČR; ARCO PIN University of Florence, EDF Brussels, Belgium, Mental Disability Rights Initiative
of Serbia - MDRI-S, Belograd, Serbia; National University of Ireland - NUI Galway; Swiss Paraplegic Research
– SPF, Nottwil, Switzerland, University of Cologne – UCO; University of York – UOY York, United Kingdom;
Uppsala University, Sweden.
Literatura:
KVĚTOŇOVÁ,L. STRNADOVÁ,I. HÁJKOVÁ,V.: Cesty k inkluzi. Praha. Karolinum 2012.
125
OHLÉDNUTÍ ZA POČÁTKY
Jaroslav KYSUČAN
Svůj příspěvek s historickým námětem zaměřím na počátky vzdělávání dětí s mentálním postižením na
Moravě. Za časové východisko budu považovat počátek 20. století, poněvadž do této doby nelze o nějakém
institucionálním vzdělávání hovořit.
V porovnání se situací v Čechách byly poměry na Moravě značně tristní. Na přelomu 19. a 20. století žádná
pomocná třída ani ústav na Moravě neexistovaly. Ještě výrazněji tento rozdíl vynikl ve srovnání se sousedním
Německem, kde již v r. 1867 vznikla první pomocná třída pro žáky s mentálním postižením. V roce 1900 byly
pomocné školy a třídy zřízeny již v 90 německých městech, ve kterých se vzdělávalo 8 000 žáků.
Situaci neřešila ani novela zákona o školách obecných z roku 1883 a z ní vycházející moravský zemský
zákon z r. 1890, podle kterého se má poskytovat vyučování a výchova hluchoněmým a slepým dětem ve
speciálních výchovných ústavech. Možnost vzdělávání dětí s mentálním postižením byla zcela opominuta.
Teprve Řád školního vyučování z r. 1905 poskytl zákonný podklad pro zajištění jejich školního vzdělávání Ve
3.odst. § 6 je obsažena formulace: „Mimo to mohou pro vyučování dětí neplnosmyslných nebo méně nadaných
dítek, kde toho poměry vyžadují, s povolením zemského úřadu školního zřízeny býti zvláštní, pomocné nebo
podpůrné třídy“. Výnos ministerstva vyučování z r. 1907 navíc formuloval podrobnější pokyny k zajištění
výchovy a vzdělávání slabomyslných. Tento výnos byl u nás zveřejněn nejdříve na Moravě zásluhou zemské
školní rady, která ho rozeslala všem okresním školním radám. Přes tehdejší nedostatek praktických zkušeností
představují některá ustanovení promyšlený pohled na vzdělávání slabomyslných. Příklady: Pomocné třídy jsou
určeny pouze pro vzdělávání dětí slabomyslných, nelze do nich umisťovat děti smyslově vadné nebo mravně
narušené, zařadit lze dítě až po nejméně ročním neúspěchu v obecné škole, v případě pochybnosti lze dítě
přijmout do pomocné školy nebo třídy na zkoušku. Návrh na zařazení podává správce školy, do které dítě
docházelo. Pozornosti si zaslouží i některé organizační návrhy. Samostatná pomocná škola může mít nejméně 3,
nejvíce 5 tříd. Ve třídě může být nejvíce 15, ve výjimečných případech 20 žáků, vyučování jednomu předmětu
nesmí být delší než 20 minut, je zdůrazněn význam tělesné výchovy a ručních prací. Výsledky dobře míněného
výnosu však byly žalostné. Přestože moravský zemský výbor byl ochoten poskytnout místům, která pomocnou
školu zřídí, ze zemských prostředků subvenci, nebyla v této době otevřena na Moravě ani jediná pomocná škola.
Představitelé správních institucí nebyli na toto řešení ještě připraveni, nebyli schopni pochopit nejen humánní a
sociální význam vzdělávání slabomyslných, ale také jeho význam ekonomický. Přitom celková situace
slabomyslných byla velmi tíživá. Podle zjištěných statistických údajů z roku 1901 bylo na Moravě zjištěno 2 779
těžce slabomyslných dětí a do obecných škol chodily další tisíce lehčeji slabomyslných. Obdobná situace byla
rovněž i ve slezské oblasti Nejlépe tuto situaci vyjadřuje úryvek z úvodu ke sborníku z Druhého českého sjezdu
pro péči o slabomyslné a školství pomocné, který se konal v Brně v roce 1911: „Tyto žalostné poměry volají
naléhavě po nápravě. Neboť nelze nadále snášeti, aby slabomyslné děti zůstávaly bez přiměřeného vzdělání, a
aby byly pro společnost ztraceny, nelze snášeti, aby ony ubohé děti bez viny své trpěly a v bídě a strádání
živořily. Je proto žádoucno, aby otázka výchovy a péče o slabomyslné konečně byla rozřešena.“
Pro možné konkrétní řešení bylo třeba poučit a přesvědčit učitelskou veřejnost. Nesporným přínosem byly
občasné články z pedopatologie v Pedagogických rozhledech, první publikace k problematice slabomyslnosti a
odborné konference. V této souvislosti nelze opomenout činnost některých osobností z moravského regionu.
Jenom krátce připomínám roli brněnského gymnazijního profesora Jana Kaprase, jehož knihu Stručný nástin
duševních vad dětských z roku 1899 můžeme považovat za první českou pedopatologickou publikaci. Kapras se
neomezuje pouze na klasifikaci, popis vad a stanovení příčin. Své dílo uzavírá návody na výchovný postup ve
vztahu ke konkrétním vadám, takže z tohoto hlediska můžeme Kaprasovu práci považovat i za jednu z prvních
speciálně pedagogických studií v české speciálně pedagogické literatuře.
Podobný význam měla i publikace dalšího moravského průkopníka speciální výchovy slabomyslných –
Konráda Sedláčka. Je to osobnost spjatá s Olomoucí a později se k němu v jiné souvislosti ještě vrátím.
Nákladem Učitelské jednoty prostějovského okresu Sedláček vydal v r. 1907 knihu Zachraňte slabomyslné,
která je zároveň prvním pojednáním o pomocném školství v českých zemích vůbec. Připomínám pouze některé
pasáže této publikace. Autor se odvolává na bohaté zkušenosti pomocných škol v zahraničí. Pro speciálně
pedagogickou praxi podává přehled praktických cvičení, cvičení smyslových a průpravných cvičení pro čtení a
psaní. Z vlastností, které má mít učitel pomocné školy, zdůrazňuje tělesnou zdatnost, intelektuální a mravní
vyspělost.
126
Domácí odbornou aktivitu podnítila účast českých delegátů na II.a III. rakouské konferenci o dětech
slabomyslných a školství pomocném, které se konaly v r. 1906 ve Vídni a v r. 1908 ve Štýrském Hradci. Právě
tato konference se stala pak i impulsem pro uspořádání podobných akcí v českých zemích v letech 1909, 1911 a
1913, které známe pod označením České sjezdy pro péči o slabomyslné a školství pomocné. Organizátorem
sjezdů se stal Odbor pro pomocné školství při Jednotě Komenského společně s Českou zemskou komisí pro
ochranu dítek a péči o mládež v království Českém. Předsedou sjezdového výboru byl zvolen univerzitní
profesor František Čáda. S ohledem na moravskou situaci v péči o slabomyslné není jistě náhodou, že po prvním
sjezdu konaném v r. 1909 v Praze se další dva uskutečnily v moravskoslezském regionu. Brněnský sjezd vstoupil
do dějin české speciální pedagogiky především obsahem úvodního referátu profesora Čády na téma „Moderní
péče o slabomyslné a důležitost našich sjezdů“. Čáda v něm naprosto jednoznačně proklamuje povinnost celé
společnosti zajistit speciální výchovu a vzdělání slabomyslných Podle Čády „péče o slabomyslné nemůže být
pouze příkazem lásky k bližnímu, není jen věcí lidí nejbližších, nesmí být postavena jen na milosti a laskavosti
nějakých dobrých srdcí…nutno jít k zespolečenštění péče o ochraně slabších“. Pozornosti si ovšem zaslouží i
další přednesené znaky moderní péče o slabomyslné – včasnost péče, péče poškolní a poústavní a profylaxe. Z
Čádova brněnského vystoupení si dovolím připomenout ještě jednu téměř prorockou větu „I smíme oddávati se
víře – třebas to dnes ještě byla jen smělá naděje a sladká iluse – že nadejde doba, kdy bude moci lékařství
s nadějí ujímati se každého idiota a kde vychovatel odváží se na výchovu a vzdělání nejhlubšího blbého a
slabomyslného idiota“. V konfrontaci s tímto výrokem nám to trvalo značně dlouho, než jsme v přístupu
k osobám s mentálním postižením vyškrtli termín nevzdělavatelný.
Programový charakter mělo i Čádovo vystoupení na III.sjezdu, konaném ve Slezské Ostravě v r. 1913. Ve své
přednášce Čáda především shrnul dosavadní úspěšné zahraniční zkušenosti z práce pomocných škol a rovněž
také dobré výsledky v oblasti sociální a pracovní adaptace slabomyslných. Jeho přesvědčivá argumentace měla
takto ovlivnit zájem správních orgánů o potřeby slabomyslných v této rakouské části Slezska.
Rozmach společenské aktivity v oblasti péče o slabomyslné byl přerušen 1. světovou válkou. Krátce po
vzniku samostatného státu dochází k naplnění snah předcházejícího desetiletí, které směřovaly ke vzniku
českých pomocných škol. Pro úplnost dodávám, že podle statistiky z r. 1910 existovaly na území Moravy a
Slezska 4 pomocné třídy s německým vyučovacím jazykem – 1 v Brně, 2 v Opavě, 1 v Krnově. Nepřerušovaný
vývoj pomocného školství na Moravě začíná rokem 1919, kdy byla v Brně otevřena první česká pomocná škola.
Z organizačního statutu školy cituji: „Organizační statut pomocné školy je založen na třídění dětí dle nadání,
hledí pokud možno nejvíce k výchově a vyučování individuálnímu, aby každé dítě mohlo být ve škole pomocné
připraveno k takovému životnímu povolání, ku kterému jeví nejvíce schopností.“ Od samotného počátku působila
na pomocné škole řada vynikajících učitelů. Zejména učitelé z prvních let činnosti byli vynikajícími odborníky,
kteří svou vlastní pedagogickou prací ve škole, publikační a organizátorskou činností přispěli k rozvoji výchovy
slabomyslných na Moravě a zároveň ovlivnili i rozvoj speciální pedagogiky v českých zemích vůbec. Z nich
např. Milan Šilha přednášel na Škole vysokých studií pedagogických v Brně, Hubert Synek vynikl později jako
autor celé řady metod nápravy poruch komunikace, zejména dyslalie, Stanislav Vrána byl autorem mnoha
pedagogických prací a ředitelem pokusných škol ve Zlíně. Význačné místo v dějinách pomocného školství na
Moravě náleží Josefu Zapletalovi, který byl ředitelem pomocné školy v Brně od r. 1920. Byl nadšeným
propagátorem pedopatologie, tomuto předmětu vyučoval na učitelském ústavu v Brně. Byl autorem Osobního
výkazu žáka pomocné školy, který byl jako oficiální tiskopis používán pro systematickou speciálně
pedagogickou diagnostiku na pomocných školách.
Vedle Brna se v nevelkém časovém odstupu stala centrem pomocného školství Olomouc. Na základě
rozhodnutí městského zastupitelstva v Olomouci zahájila pomocná škola svou činnost v lednu 1920. Ředitelem
školy byl jmenován v té době již známý pracovník v oblasti pedopatologie Konrád Sedláček. V době svého
jmenování byl Sedláček již známou osobností, jako autor mnoha odborných článků, aktivně vystupoval na
domácích i rakouských konferencích pro péči o slabomyslné a již v letech 1901 a 1902 vykonal odborné zkoušky
pro vzdělávání zanedbané mládeže a mládeže slabomyslné. Měl za sebou rovněž tříletou speciálně pedagogickou
zkušenost s vyučováním chovanců v české ochranovně pro zanedbanou a opuštěnou mládež v Dřevohosticích.
Snad právě pro své rozsáhlé teoretické znalosti i praktické pedagogické zkušenosti přistoupil ke svému novému
úkolu velmi zodpovědně, jak o tom svědčí jeho slova: „Bylo mně jasné, že dávám v sázku svoji osobní vážnost a
jméno… Abych se upřímně přiznal, byl jsem v první chvíli rozhodnut nabízeného místa nepřijati. K úkolu jsem se
sobě zdál již stár.. Bál jsem se, že nenajdu ve svém 44. roce života již tolik trpělivosti, abych se dětem, pro které
se škola zřizuje, obětoval – a bez této mravní podmínky je zdárné působení zde nemyslitelno… Ale důvěra,
kterou školdozorce pan Holešovský ve zdar pomocné školy zdůraznil, zapůsobila na mne tak, že jsem se dal
úplně do služeb sociálně humánního díla v pevné naději, že za podpory povolaných činitelů podaří se
v Olomouci vytvořiti pomocnou školu vzornou, svému účelu plně sloužící.“ Po hospitačních zkušenostech
v pražských pomocných třídách o tom nejlépe svědčí jeho výrok: „Jako starý pracovník v pedagogické patologii
nechci napodobovati, ale pokud za daných poměrů možno, samostatně tvořiti, chci z této pomocné školy vytvořiti
určitý typ“. V zájmu dalšího rozvoje olomoucké pomocné školy vyvíjel Sedlaček velkou aktivitu, když sám
127
obešel všechny olomoucké obecné školy a osobně prozkoumal žáky, kteří byli správou škol navrženi do
pomocné školy .
Jenom s ročním odstupem byla zřízena pomocná třída i v Moravské Ostravě, a to na 1.obecné chlapecké
škole. Prvním učitelem se stal Josef Sasín – zajímavá shoda jména ve vztahu k prvnímu vedoucímu katedry
speciální pedagogiky na olomoucké pedagogické fakultě.
Potřebu dalších pomocných škol na Moravě dokazuje statistika z roku 1921, podle které bylo zjištěno 2 552
dětí debilních, které by měly být vzdělávány v pomocných školách. Ke zvýšenému rozvoji pomocných škol na
Moravě dochází zejména po roce 1929 po vydání Zákona o školách pomocných Přes nespornou pokrokovost ani
tento zákon nevyřešil poskytnutí potřebného vzdělání všem rozumově opožděným dětem a nevytvořil
jednoznačné podmínky pro splnění Čádova požadavku z roku 1911 o zespolečenštění veškeré péče o
slabomyslné. Nedostatkem byla nechuť některých místních samospráv pomocné třídy nebo školy zřizovat. Tento
přístup byl v jednotlivých okresech rozdílný. Jestliže na území okresu Blansko byly na počátku 30.let zřízeny
pomocné třídy v šesti obcích, setkáváme se v této době s mnohem většími městy, jejichž představitelé se téměř
úporně brání zřízení pomocné školy nebo třídy. Příklady: Předseda školní rady a zároveň ředitel obecné školy
v Holešově přesvědčil ostatní členy rady, že v Holešově přes objektivně zjištěný statistický výskyt
slabomyslných dětí za dobu 4 let není potřeba zřídit pomocnou školu. Téměř kuriózní je přípis ze zasedání
městské rady ve Vyškově zaslaný zemské školní radě v Brně: „Všechno vám uděláme, jenom nechtějte,
abychom něco dali, půjčili nebo slíbili pro zřízení pomocné školy“. Podobně tomu bylo na mnoha místech
Moravy. Na druhé straně lze zaznamenat velmi vstřícný přístup na Ostravsku, kde v polovině 30.let bylo 5
pomocných škol.
Méně známou kapitolou v péči o děti s postižením na Moravě v meziválečném období tvoří činnost odborné
poradny pro úchylnou mládež v Brně. Na základě různých odkazů jsem počátky její činnosti zachytil od roku
1932. Poradna vyvíjela svou činnost při klinikách brněnské lékařské fakulty. Pro zajištění odborných služeb se
podařilo získat přední lékařské odborníky. Ředitelem poradny byl však speciální pedagog – již dříve zmíněný
ředitel pomocné školy Josef Zapletal. Poslání poradny se nepříliš lišilo od činnosti dnešních SPC. Jejím úkolem
bylo: provádět depistáž všech dětí s různými druhy postižení, provádět vyšetření těchto dětí po stránce zdravotní
a sociální, třídit děti po stránce zdravotní, sociální a pedagogické terapie, poskytovat rodičům poradenskou
pomoc. Jenom jeden příklad aktivity této poradny – od ledna do března 1932 bylo na lékařských klinikách
vyšetřeno celkem 263 dětí, z toho 88 na psychiatrické klinice.
Zvýšený zájem o osud dětí slabomyslných a dětí s postižením vůbec se projevil i v přístupu vyšších
vzdělávacích institucí. V říjnu 1922 zahájila při brněnské univerzitě činnost Škola vysokých studií
pedagogických. A co je důležité – do seznamu přednášek je zařazena pedopatologie a mezi přednášejícími jsou
známé osobnosti jako profesor Karel Herfort, inspektor Josef Zeman, Milan Šilha a Josef Zapletal Je to
dokladem toho, že na Moravě již brzy po skončení 1.světové války se setkáváme se snahou poskytnout učitelům
vysoce odborné znalosti z pedopatologie a nápravné pedagogiky.
Své vystoupení zakončím poněkud nekonvenčně slovy profesora vídeňské lékařské fakulty Bamkla, která by
mohla vystihnout roli osobností, o kterých jsem hovořil: „Přítomnost určité vědy a její perspektivy do budoucna
může správně pochopit jen ten, kdo zná i historický vývoj svého oboru. Jen proto, že stojíme na ramenou našich
předchůdců, vidíme nyní tak daleko“.
Přehled literatury:
FEDIUK, L. Z historie péče o slabomyslné. Zábřeh, 1911.
Druhý český sjezd pro péči o slabomyslné a školství pomocné. Praha : Sjezdový výbor, 1912.
KAPRAS, J. Pedagogicko-psychologické spisy. Brno, 1939.
Paměti české pomocné školy v Olomouci.
Pomocné školství. Praha : SUPŠ, 1936.
SEDLÁČEK, K. Zachraňte slabomyslné. Prostějov : Učitelská jednota okresu prostějovského,
1907.
ŠILHA, M. Organizační statut pomocné školy v Brně. Věstník ÚSJU 17, Dílna
lidskosti, č. 2 z 10.11. 1919, s. 24 – 27.
Státní archiv Brno – spolky, IID.
Státní oblastní archív Brno – pomocné školy.
Třetí sjezd pro péči o slabomyslné a školství pomocné. Praha : Stálý sjezdový výbor, 1914.
VRÁNA, S. Pedagogická šetření v pomocné škole v Brně. Věstník ÚSJU III, příloha
Dílna lidskosti, č. 10, s. 7.
ZAPLETAL, J. Mluva statistiky dětí méně nadaných na Moravě. Úchylná mládež, 1936, XII,
1936, č. 7 – 8, s. 139-143.
128
ZAPLETAL, J. Volba povolání a pokračovací škola pro slabomyslné. In: Třetí sjezd pro
výzkum dítěte. Praha : Nákladem sjezdového výboru, 1927.
129
PŘÍPRAVA DĚTÍ ODCHÁZEJÍCÍCH Z INSTITUCIONÁLNÍ
VÝCHOVY NA SAMOSTATNÝ ŽIVOT
TRAINING PROGRAMS FOR INDEPENDENT LIVING OF CHILDREN
LEAVING INSTITUTIONAL CARE
Věra LINHARTOVÁ
Katedra Speciální pedagogiky PdF MU, Poříčí 9, Brno 603 00
e-mail:[email protected]
Abstrakt: Cílenou a jasně vymezenou přípravu na samostatný život považujeme za jednu z nejdůležitějších
poslání institucionální výchovy a vnímáme ji jako klíčovou činnost, která by měla být samozřejmou součástí
institucionální výchovy. Zapojení širokého spektra služeb považujeme za nezbytné při procesu přechodu mladých
dospělých do samostatného života, a to s pestrou nabídkou metod a témat.
V příspěvku se zabýváme programy přípravy na samostatný život dětí/mladistvých s poruchami chování
v institucionální výchově. Předmětem šetření bylo zmapování nabídky programů přípravy na samostatný život,
které nabízí státní i nestátní sféra na území ČR. Opíráme se o analýzu webových stránek Evropských sociálních
fondů v ČR, krajů ČR, zařízení pro ústavní a ochrannou výchovu a nestátních neziskových organizací, které se
orientují na programy připravující klienty na samostatný život.
Abstract: Planned and clearly defined preparation for independent life is one of the most important aims of
institutional care. We percieve training programs for independent living as key activity that should be part of
institutional care. It is deemed necessary to engage all possible services in the transition process of young adults
into independent living. We should use all available methods and topics.
Paper deal with training programs for independent life of children / adolescents with behavioural problems in
institutional care. The aim of the survey was to map preparation programs for independent living. We have
interested in institutional participation in preparing adolescents to real life. The main attention was devoted to
programs offered by non-profit organizations. We rely on web analytics European Social Fund in the Czech
Republic, Czech regions, institutions (institutional care) and NGO´s focused on preparing programs for
independent life.
Klíčová slova: příprava na samostatný život, institucionální výchova; nestátní nezisková organizace; výzkum
Keywords: preparation for independent living; institutional care; non-governmental organization; research
1 Úvod
Odebrání dítěte z nevyhovujícího prostředí a jeho následné umístění do zařízení výchovné péče je vzhledem
k nedostatečné síti sociálních služeb pro rodiny pouze přerušením sociálně patologického působení prostředí
rodiny na dítě, i když je to mnohdy nezbytné s ohledem na aktuální situaci dítěte. Ačkoli se úroveň péče
v zařízeních ústavní výchovy v posledních letech stále zvyšuje a systém péče o ohrožené dítě se začíná měnit,
následky institucionální výchovy mívají na mladého člověka zásadní vliv (srov. Matoušek O., Pazlerová H.,
Baldová L. 2008; Běhounková, L. 2011). Mladé dospělé odcházející z institucionální výchovy řadíme mezi
skupiny obyvatelstva, které jsou nejvíce ohroženy nezaměstnaností a dalšími společensky nežádoucími jevy jako
je páchání trestné činnosti, bezdomovectví, prostituce či drogová závislost apod. (srov. Matoušek O., Pazlerová
H., Baldová L. 2008; MPSV 2009).
Mezi lety 2008 a 2013 každý rok opouštělo zařízení pro ústavní a ochrannou výchovu v České republice přes
900 dětí, které po dosažení dospělosti odcházeli do samostatného života (ÚIV, 2013). S rostoucím počtem dětí
130
vyrůstajících v ústavní výchově vzrůstá také počet dospívajících, kteří po dovršení zletilosti musí ústavní
výchovu opustit. U většiny zařízení pro institucionální výchovu postrádáme adekvátní mechanismy pro
individuální a přímou práci s jednotlivci tak, aby bylo možné zajistit přípravu na úspěšné samostatné fungování
odcházejících ve společnosti (srov. SOS Children's Villages International, 2009; Běhounková, L. 2011; Spolu
dětem o.p.s., 2011).
2 Vymezení problematiky
Dlouhodobý pobyt v zařízení institucionální výchovy způsobuje, že mladí lidé nejsou připraveni na situaci mimo
zařízení a těžko se orientují v nových podmínkách. „Venku“ platí jiná pravidla a dospívající člověk se v nové
realitě musí často spolehnout pouze na sebe. Systém institucionální péče, ale ani služby další péče o ohrožené
děti v České republice bohužel zatím stále nedosahuje úrovně odpovídající vyspělým evropským zemím.
V průběhu dvou desetiletí od ratifikace Úmluvy o právech dítěte nastaly mnohé pozitivní změny v systému, které
napomohly k socializaci a integraci dětí z institucionální výchovy. Zároveň je zde stále mnoho věcí, na kterých
je třeba pracovat, přestože můžeme říci, že podpora vzrůstá a péče se zkvalitňuje. Jako nejaktuálnější se jeví
potřeba rozšíření sítě a nabídky služeb pro práci s rodinami a ohroženými dětmi (sanace rodiny), jež by vedlo ke
snižování počtu dětí umisťovaných do zařízení institucionální výchovy. Nemůžeme opomenout roztříštěnost
systému péče o ohrožené děti, který vnímáme jako velmi palčivý. Ohroženými dětmi a prací s nimi se zabývá
hned pět ministerstev – Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy,
Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo vnitra. V jednání státní správy
a samosprávy a v jednání mezi státním a nestátním sektorem je následkem toho znatelná nevyváženost
a nerovnoměrnost rozdělení práv a povinností. Problémy jsou znatelné i v samotné legislativní úpravě,
personálnímu zajištění agendy a podílu financování ze státního rozpočtu (Běhounková, L. 2011 in Linhartová,
V. 2013). Zásadní změny v systému péče o ohrožené děti přicházejí až v posledních letech. Jedná se zejména
o vládou schválený „Návrh opatření k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené dítě – základní
principy“. Podle něj je cílem transformace a sjednocení systému péče o ohrožené dítě změna rozložení lidských
a materiálních zdrojů tak, aby převažovala preventivní práce v rodinách, a nikoli intervence v zařízeních ústavní
a ochranné výchovy (MSPV, 2009). Za pozitivní změnu mající částečně vliv na stav systému je i zákon č. 401/
2012 Sb., kterým se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, který představuje zejména
změny v činnosti orgánů sociálně - právní ochrany (např. využívání metod sociální práce či vyhodnocování
situace dítěte a rodiny se zaměřením na identifikaci ohroženého dítěte)(zákon č. 401/ 2012 Sb.).
Ze současných výzkumů máme informace o tom, že jsou děti v zařízeních institucionální výchovy připravovány
na vykonávání praktických činností v domácnosti, ale nejsou u nich nedostatečně rozvíjeny kompetence
potřebné pro sebepoznání, díky nimž by se mohly reálně zamýšlet nad svou budoucností. Při porovnání
výzkumných šetření v oblasti přípravy na budoucí samostatný život dětí odcházejících z institucionální výchovy
je viditelný rozdíl mezi skutečnými potřebami mladých lidí, kteří se připravují na odchod ze systému náhradní
péče, a péčí, kterou jim nabízí státem garantovaný systém sociálních služeb. Zásadním problémem je především
skutečnost, že mladí lidé žijící v zařízeních náhradní péče mnohdy nejsou na odchod do samostatného života
připravování systematicky a dlouhodobě (Matoušek O., Pazlerová H., Baldová L., 2008; Běhounková, L. 2011).
Následkem toho jsou mladí dospělí nuceni odejít po nedostatečné průpravě do světa, na jehož všední realitu
nejsou skutečně připraveni. Problémy, se kterými se potýkají, lze shrnout do tří velkých oblastí – sociální
nepřipravenost, ekonomická nesamostatnost a chybějící emocionální podpora (srov. Středisko náhradní rodinné
péče 2008; Matoušek O., Pazlerová H., Baldová L., 2008).
Víme, že ohrožené děti vyrůstající v nepříznivých podmínkách potřebují dlouhodobou a cílenou výchovně
terapeutickou podporu. Emocionální, sociální i kognitivní vývoj těchto dětí vykazuje vlivem vyrůstání
v prostředí institucionální výchovy mnohé odlišnosti. Vznikají traumata a opoždění, se kterými je třeba
vhodnými přístupy a metodami rozvoje pracovat. Jako nejúčinnější se jeví především individualizovaná
a diferencovaná podpora směřovaná na konkrétní dítě, ale i k celé jeho rodině. Pracovníci zařízení institucionální
výchovy mají obecné povědomí o realizaci přípravy na vstup do života v rozmezí jednoho roku před odchodem,
to ale neodpovídá potřebám dětí a mladistvých. Současná stav tedy považujeme za nedostatečný (Matoušek, O.,
Pazlarová, H., Baldová, L. 2008). Výsledkem absence koncepce následné podpory mladých dospělých
odcházející z institucionální výchovy jsou velké rozdíly v kvalitě poskytovaných služeb, různorodá oblastní
zastoupení poskytovatelů následné podpory (někde úplná absence) a slabá či žádná provázanost jednotlivých
služeb (srov. Běhounková, L. 2011; Linhartová, V. 2013). Jako negativní důsledek nesystémového ukotvení
následné podpory vidíme vysoké procento mladých dospělých vracejících se po skončení nařízené ústavní
výchovy do nesanovaných rodin a jejich další selhávání při snaze o sociální začlenění (Gjuričová, J. 2007).
Velká část poskytovaných služeb pro mladé lidi odcházející ze systému náhradní péče je v současnosti
zajišťována neziskovými organizacemi, které se ve spolupráci se zařízeními pro výkon náhradní výchovy snaží
nabídnout mladým lidem služby, které jim napomohou k úspěšnému vstupu do úspěšného života (srov. Folda,
J. 2009; Linhartová, V. 2013). Služby nabízené primárně mladým lidem odcházejícím ze systému náhradní péče
131
mají různou podobu. Často se jedná o služby provozované v rámci projektů, které jsou dotované z grantových
programů a nadačních fondů. Služby často formou „programu na klíč“ poskytují neziskové organizace externě.
Mezi nejčastější formy služeb patří provozování poradenských služeb, výjezdové pobytové programy se
zážitkovou a edukační složkou a prožitkové a edukační programy pořádané v prostorách zařízení (Linhartová,
V. 2013).
3 Legislativní úprava podmínek přípravy na odchodu ze zařízení institucionální výchovy
Česká legislativa stanovuje několik možností, jak podpořit mladé dospělé, kteří odcházejí ze zařízení ústavní
a ochranné výchovy. Ve vyhlášce č. 438/2006 Sb. je část věnovaná přípravě na samostatný život, podle ní
mohou být v rámci zařízení pro děti zřízeny samostatné bytové jednotky pro ubytování jednotlivých dětí nebo
pro ubytování nejvýše tříčlenné skupiny dětí, které se připravují na odchod ze zařízení. Do těchto bytových
jednotek mohou být umístěny děti starší 16 let. Kritéria a podmínky pro umístění stanovuje samotné zařízení
(vyhláška č. 438/2006 Sb.). Mladý člověk odcházející po dosažení zletilosti ze zařízení, má nárok na věcnou
pomoc nebo jednorázový peněžitý příspěvek podle jeho skutečné potřeby v době, kdy zařízení opouští. Hledisko
potřebnosti a další podmínky jsou dále stanoveny vnitřními řády jednotlivých zařízení.
Zákon o rodině stanovuje, že za určitých podmínek může soud prodloužit ústavní výchovu až na jeden rok po
dosažení zletilosti (zákon č. 91/1998 Sb., zákona o rodině). Mladý dospělý může po dosažení věku 18 let zůstat
v ústavní výchově, pokud se i po dosažení zletilosti soustavně připravuje na budoucí povolání a je nezaopatřený.
Na základě vlastní žádosti má možnost uzavřít smlouvu se zařízením a zařízení mu poté poskytuje plné přímé
zaopatření nejdéle do věku 26 let, a to za podmínek sjednaných ve smlouvě. Ředitel zařízení je povinen dítě
o této možnosti dopředu informovat. Pro takové jedince, kteří jsou v zařízení i po dosažení zletilosti z důvodu
přípravy na budoucí povolání, je možné zajistit i samostatné ubytování v prostorách zařízení nebo mimo
zařízení.
Dále se dítěti ve spolupráci s OSPOD poskytuje poradenská pomoc se zajištěním bydlení a práce a dále je dítěti
i po opuštění zařízení poskytována poradenská pomoc při řešení tíživých životních situací (zákon č. 109/2002
Sb., o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních). Při stanovení typů služeb následné
podpory a péče vycházíme ze zákonů vydaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstvem
práce a sociálních věcí. V zákoně č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve
školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních se setkáváme s neurčitou formulací,
která ukládá pracovníkům zařízení institucionální výchovy poskytovat poradenství mladým dospělým osobám
po opuštění zařízení institucionální výchovy. Není však stanovena forma, obsah ani rozsah této služby. Zákon č.
108/2006 Sb., o sociálních službách pak stanovuje typy služeb následné podpory a péče pro mladé dospělé
opouštějící zařízení pro výkon ÚV a OV takto:



V rámci odborného poradenství poskytují pracovníci mladým dospělým informace v oblasti rodinných
a mezilidských vztahů, pracovně právní a majetkově-právní problematiky, sociálního zabezpečení či
bydlení.
Formou podpory je také doprovázení, a to zejména při řešení praktických situací vyplývajících
z nezkušenosti s orientací v běžném životě dospělého samostatného člověka, jako např. doprovázení na
úřadech, podpora při řešení životních situací (např. zprostředkování psychoterapeutické péče, pomoc při
hledání zaměstnání, ubytování apod.).
Ubytování je pak služba sociální prevence, která má zabránit sociálnímu vyloučení a má napomáhat
k překonání nepříznivé sociální situace. Ubytování je možné poskytnout podle potřeby v tzv. Domech na půl
cesty, azylových domech, centrech sociální pomoci, intervenčních centrech a ubytovnách. Jednotlivé typy
zařízení poskytují různé druhy služeb (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách in Linhartová, V. 2013).
4 Výzkumná studie - metodologie výzkumu
V rámci výzkumného projektu připravované rigorózní práce, jehož dílčí výsledky jsou prezentovány dále
v textu, jsme se zaměřili na analýzu programů přípravy na samostatný život u mladých lidí odcházejících ze
zařízení ústavní a ochranné výchovy. Největší důraz klademe na oblast rozvoje sociálních kompetencí u mladých
lidí odcházejících do samostatného života.
132
Obr. 1: Schéma konceptu rozvoje sociálních kompetencí a dovedností
Příprava na samostatný/běžný život
Programy
přípravy na
odchod z
institucionální
výchovy
Předprofesní
vzdělávání v
rámci
institucionální
výchovy
Sociální dovednosti
Klíčové kompetence absolventa
Sociální kompetence
Pracovní/profesní
kompetence
V širším připravovaném výzkumu v rámci rigorózní práce je pak hlavním cílem zjistit způsoby realizace
předprofesního vzdělávání a rozvoje sociálních dovedností dětí a mladistvých v kontextu jejich přípravy pro
profesní uplatnění a samostatný život. Druhým zásadním cílem je postihnout postoje samotných klientů zařízení
ústavní a ochranné výchovy/studentů k předprofesní přípravě a k přípravě na samostatný život. Třetím cílem je
zmapování očekávání ohledně sociálních kompetencí absolventů u potenciálních zaměstnavatelů a kolegů přímo
v praxi.
Obr. 2: Výzkumné cíle - rozvoj sociálních kompetencí v institucionální výchově s ohledem na předprofesní
přípravu
Analyzovat rámcové
podmínky sekundárního
školství v prostředí
institucionální výchovy
• Silné a slabé stránky intervenčních
procesů
Vymezit bariéry v cílené
přípravě na samostatný život
• Rozdíly a shody mezi nabídkou
vzdělávání a očekávaným/požadovaým
profilem absolventa (praxe)
Komparace představ
participantů edukace s
požadavky a očekáváními
potenciálních zaměstnavatelů
• Rozdíly a shody mezi nabídkou
vzdělávání a potřebami mladých lidí (na
trhu práce)
133
Další zamýšlený výzkum bude tvořit část kvalitativní a kvantitativní, půjde tedy o smíšený výzkum. Pro
triangulaci dat použijeme kombinaci tří metod, případové studie (možnosti a formy předprofesní
přípravy v zařízeních pro ústavní a ochrannou výchovu), semistrukturovaných rozhovorů (klienti zařízení pro
ústavní a ochrannou výchovu, resp. studenti účastnící se předprofesní přípravy v prostředí ÚV a OV) a dotazníků
(pedagogičtí pracovníci činní v předprofesní přípravě; potenciální zaměstnavatelé a spolupracovníci budoucích
absolventů). Tyto metody budou ještě doplněny o data získaná analýzou dostupných dokumentů a statistických
dat.
5 Příprava mladých dospělých odcházejících z institucionální výchovy na samostatný
život – dílčí výsledky výzkumu a interpretace vybraných dat
V rámci druhé fáze výzkumu jsme se tedy zaměřili na pobytové programy, které si berou za cíl rozvíjet mladé
lidi připravující se na odchod ze zařízení. Jedná o skupinu témat či okruhů, které mají za úkol rozvíjet skupinu
dovedností a kompetencí nutných pro úspěšné zařazení do života běžného dospělého člověka. Cílem analýzy
bylo zjistit, jaká je nabídka programů, které mají za úkol mladé lidi na samostatný dospělý život mimo zařízení
institucionální výchovy připravit.
Původním záměrem bylo porovnat všechny existující programy, které se přípravě na samostatný život věnují,
a to programy, které nabízejí samotná zařízení, programy, které nabízejí neziskové organizace i programy, které
jsou různými způsoby kombinované. Zdrojem většiny dat nám byly webové stránky zařízení, NNO a webové
stránky Evropských sociálních fondů (ESF) a jednotlivých krajů ČR. Bohužel jsme narazili na nízkou prezentaci
činnosti u zařízení institucionální výchovy. Většina zařízení uveřejňuje pouze aktuální závěrečnou zprávu
o činnosti, které obsahují spíše data ekonomického rázu. V menšině se vyskytují podrobnější informace
o výchovné a vzdělávací činnosti v rámci zařízení. Často zcela chybí informace o tom, zda v zařízení probíhá
cílená příprava na odchod ze zařízení, resp. příprava na samostatný život. Ojediněle zařízení otevřeně prezentují
metody své výchovné práce v oblasti přípravy svých svěřenců na odchod ze zařízení. Získaná data nám
nedovoluje příliš velká srovnání. Tato skutečnost může být způsobená několika faktory:


Příprava na samostatný život v zařízeních probíhá, ale není zcela systematická, záměrná a explicitně
podávána. Zařízení tedy následně neprezentují tuto oblast výchovného působení veřejně.
Příprava na samostatný život v zařízení spíše neprobíhá, není tedy, co prezentovat.
V obou případech je tato situace neuspokojivá a z pohledu dětí s poruchami chování a jejich perspektivy
riziková. Riziko vnímáme zejména s přihlédnutím k současnému trendu, který považuje proces přechodu
jedince ze zařízení náhradní výchovy jako klíčový pro jeho další život (Linhartová, V. 2013)
Zařízení pravděpodobně nevnímají potřebu o této oblasti svého působení dávat informace. To může naznačovat,
že přípravě na samostatný život není v rámci institucionální výchovy přikládán takový význam, jaký by měl být.
To vše za předpokladu, že vnímáme zařízení ÚV a OV jako “ přestupní stanici“ na cestě ohroženého dítěte, jako
dočasnou oporu, jejímž úkolem je provázení a orientace v těžké situaci, posilování sociálních kompetencí
a schopnosti postarat se sám o sebe, když pokud biologická rodina neplní uspokojivě svou funkci (Linhartová,
V. 2013)
Jinak je tomu s dostupností informací o programech, jejichž poskytovateli jsou nestátní neziskové organizace
(NNO). Ty i vzhledem k čerpání financí z Evropských fondů poskytují ucelenější informace o tom, jaké služby
v oblasti přípravy ohrožených dětí na odchod ze zařízení institucionální výchovy nabízejí. V důsledku
nedostatku informací poskytovaných státním sektorem, jsme tedy obrátili naši pozornost právě na pobytové
programy, které mimo zařízení pořádají právě neziskové organizace (Linhartová, V. 2013).
Charakteristika programu přípravy na samostatný život
Častým jevem je, že konkrétní zařízení institucionální výchovy spolupracují s konkrétními organizacemi, které
čerpají peníze z ESF. Můžeme zde vidět tři základní cesty, jak spolupráce probíhá.



Zařízení sama zakládají neziskovou organizaci a jejím prostřednictvím žádají o peníze na program pro
své i více zařízení
Externí neziskové organizace dlouhodobě se zabývající začleňováním vyloučených sociálních skupin
pořádají programy, do kterých se může přihlásit zařízení nebo konkrétní děti
Externím poskytovatelem programů přípravy na samostatný život jsou společnosti, které se zabývají
vzděláváním a mají zkušenosti s projekty, které využívají finance z evropských fondů.
134
Cílovou skupinou těchto programů jsou většinou adolescenti ve věku 12 let, resp. 15 let až 18 let. Do programů
se mohou přihlásit buď jednotlivci, nebo celé zařízení. Programy mají podobu několika vícedenních pobytů
mimo zařízení nebo podobu menších jednodenních a dvoudenních setkání přímo v prostorách zařízení.
Lektorské týmy jsou složené velmi často ze speciálních pedagogů a psychologů, častá bývá i účast externích
odborníků na jednotlivá témata (personalisté, odborníci z Úřadu práce, odbornicí v oblasti financí a práva).
Nejčastěji probíhají programy v několika fázích formou vícedenních setkání.
Z analýzy vyplývá, že nejčastěji jsou programy přípravy na samostatný život pořádány nestátními neziskovými
organizacemi. Při analýze jednotlivých programů jsme zjistili, že většina těchto organizací čerpá finance z ESF
prostřednictvím grantů.
V současnosti funguje v ČR přes dvě stovky zařízení a pouze 55 z nich realizuje nějakým způsobem cílenou
přípravu na odchod do samostatného života. Je pravděpodobné, že zařízení zařazují prvky přípravy svých
svěřenců na odchod ze zařízení v rámci volnočasových aktivit či v rámci vyučování ve třídách při zařízeních, ale
ucelený program přípravy na samostatný život ve většině zařízení chybí (Linhartová, V. 2013).
Nejčastěji jsou programy cílené přípravy na samostatný život realizovány v dětských domovech. Pouze ve
čtyřech případech se jedná o programy realizované v dětském domově se školou nebo výchovném ústavu. To je
ovlivněno zastoupením každého typu zařízení v celkovém počtu zařízení ústavní a ochranné výchovy. Vnímáme
však také fakt, že určitý vliv na to, zda se zařízení účastní programu přípravy na samostatný život, může mít
i samotná cílová skupina umístěná do konkrétního typu zařízení. U mladistvých s poruchami chování, resp.
u dospívajících umístěných do DDŠ a VÚ může vedení zařízení vnímat přípravu na samostatný život jako
vedlejší v porovnání s potřebou intervence projevů extrémních poruch chování, delikvence či potřeby terapie
u mladých lidí se závislostmi apod.
Tabulka obsahuje přehled počtů zařízení s nějakou formou programu pro přechod do samostatného života
v jednotlivých krajích České republiky a procentuální zastoupení v každém kraji. Je zřetelné, že zastoupení
nabídky programů je různých regionech České republikyodlišné. Nejvíce jsou programy přípravy na samostatný
život zastoupeny v zařízeních v Libereckém kraji, Moravskoslezském kraji, Plzeňském kraji, Středočeském kraji
a Karlovarském kraji. S výjimkou Libereckého kraje, kde programy cílené přípravy odchodu mladých dospělých
ze zařízení ÚV a OV intenzivně podporuje kraj svým grantem, působí ve všech jmenovaných krajích nestátní
neziskové organizace, které se zabývají prací se skupinou tzv. ohrožených dětí. Můžeme zde pozorovat důsledky
nekoncepčně řešené následné podpory dospělých odcházejích ze zařízení institucionální výchovy - různorodá
regionální zastoupení poskytovatelů následné podpory (někde úplná absence) a slabá či žádná provázanost
jednotlivých služeb (Linhartová, V. 2013).
Tab1.: Programy DD, DDŠ a VÚ pro přechod do samostatného života probíhající v období školní rok 2012/2013
(zdroj webové stránky jednotlivých zařízení, webové stránky ESF a krajů)
zařízení ÚV a OV
Hlavní město Praha
Středočeský kraj
Jihočeský kraj
Plzeňský kraj
Karlovarský kraj
Ústecký kraj
Liberecký kraj
Královéhradecký kraj
Pardubický kraj
Kraj Vysočina
Jihomoravský kraj
Olomoucký kraj
Moravskoslezský kraj
Zlínský kraj
počet zařízení s programem pro přechod do
samostatného života/ celkový počet zařízení
v kraji
0/6
9/24
0/10
6/11
2/6
2/23
8/10
1/13
2/8
3/14
2/19
5/17
13/23
3/15
zastoupení
zařízení
zapojených do programu
přechodu do samostatného
života (v %)
0
37,5
0
54,5
33,3
8,7
80
7,7
25
21,4
10,5
29,4
56,5
20
135
Oblasti rozvoje, témata programů přípravy na samostatný život
Cílem programů je ve většině případů dlouhodobější příprava adolescentů do samostatného života a dospělosti.
Jde především o přípravu týkající se osobního uplatnění v životních rolích, profesní nasměrování a příprava na
budoucí uplatnění v zaměstnání. U většiny programů nalezneme zaměření na následující oblasti (Linhartová,
V. 2013):
Osobnostní rozvoj
V této oblasti si většina kurzů dává za cíl rozvoj osobnosti ohrožených dětí ve smyslu sebepoznání a podpory
zdravého sebevědomí, trénink volních vlastností. Cílem bývá posílení vztahu k sobě samotnému, uvědomění si
svých silných a slabých stránek, sebehodnocení, sebepoznání a životní plány do budoucna. Součástí bývá i menší
blok zaměřený na vztahy k okolí (druhy autorit, řád, pravidla, normy, zneužití autority, předsudky). Pozornost
bývá věnována partnerským vztahům, komunikaci a řešení konfliktů. Bývá zde zařazena sexuální výchova.
Komunikace
Blok komunikace bývá zařazován i samostatně. Cílem tohoto bloku bývá účastníky programů připravit také
prakticky na zvládání různých životních situací. Tento blok je většinou zaměřen zejména na komunikaci,
vzájemnou toleranci, rozvoj úspěšné komunikace a spolupráce v rámci skupiny. Účastníci trénují verbální
a neverbální dovednosti, seznamují se s variantami řešení konfliktů. Osvojují si základní pravidla etikety
a společenského chování.
Práce, zaměstnání, trh práce
Pracovní začlenění ovlivňuje kvalitu života mladého člověka. Na téma bývá nahlíženo z praktického hlediska,
jak uspět a uplatnit se na trhu práce. Cílem lektorů bývá pomoc účastníkům s orientací na trhu práce, orientace
v základních dokumentech a terminologii, s nimiž se budou v rámci pracovně-právních vztahů setkávat.
Do programu bývají zařazeny praktické nácviky pracovních pohovorů. Témata tohoto bloku bývají: vztahy na
pracovišti a týmová spolupráce, komunikace se spolupracovníky, nadřízenými i podřízenými, orientace na trhu
práce, práva a povinnosti v pracovním procesu, jak se správně prezentovat. Na modul zaměstnání a trh práce
navazuje někdy modul práce s počítačem a médii. Tento modul rozvíjí další schopnosti a dovednosti důležité pro
výkon budoucího zaměstnání. Téma bývá zařazeno s ohledem na současný trend práce s moderními
technologiemi v běžném pracovním životě.
Finance, hospodaření s penězi, finanční gramotnost
Cílem programu je posílení sociálních kompetencí dětí se zaměřením na jejich ekonomickou gramotnost, stejně
jako posílení obecných dovedností plánování a hospodaření. Jedná se o téma, které je pro dospívající
z institucionální výchovy aktuální. Mladí lidé opouštějící. Zařízení ÚV a OV bývají na realitu běžného života
často značně nepřipraveni. V době svého dospívání jsou relativně dobře materiálně zabezpečeni a o to více je pro
ně v mnoha ohledech velmi obtížný začátek samostatného fungování. Programy se u tohoto tématu zaměřují na
praktické věci každodenního života týkající se hodnoty peněz, spoření, výdajů apod., ale i na rizika půjček,
hypoték, úvěrů či lichvy atd.
Bydlení
Bydlení přímo souvisí s kvalitou života. Bydliště je základním prostorem pro sociální začlenění (srov. Vojtová,
V. 2011). Pro mladé lidi odcházející ze zařízení ÚV a OV je téma samostatného bydlení velmi aktuální a může
jim cestu k samostatnosti velmi znepříjemnit. Právě mladí dospělí mají na začátku vstupu do samostatného
života často problémy související s tím, kde najít bydlení za finančně přijatelných podmínek. Z tohoto důvodu
často končí jako uživatelé sociálních služeb. Modul má pomoci zorientovat se v možnostech samostatného
bydlení a pomoci mu například při hledání vhodného a dostupného bydlení. V rámci programu se získávají
mladí lidé znalosti o kultuře a hygieně bydlení, učí se pečovat o byt a jeho zařízení. Do modulu bydlení může
spadat i téma hospodaření s financemi (rozpočet domácnosti, pravidelné domácí výdaje).
Ve všech programech jsou zastoupeny oblast/modul Práce a Osobnostní rozvoj. Oblast Práce se věnuje rozvoji
pracovních návyků, získávání přehledu o trhu práce, profesní rozvoj, právní gramotnost, schopnost prezentace
a sebeprezentace a je ve všech programech vnímána jako velmi důležitá část. Modul Osobnostní rozvoj je
mnohdy pojata šířeji. Patří sem osobnostní rozvoj, sebepoznání, rozvoj schopnosti úspěšného jednání s lidmi.
Lektoři sem zařazují i trénink komunikace, praktickou přípravu na sociální role dospělého člověka či trénink na
adaptaci na životní změny. Společně s modulem Bydlení považujeme tyto moduly za klíčové v přípravě mladého
136
člověka na samostatný život, díky nimž se může úspěšně zařadit mezi běžné dospělé. Hodnotíme je jako
nezbytné při prevenci selhání a rozvoji společensky nežádoucích jevů jako jsou zadluženost, bezdomovectví či
závislostní chování (Linhartová, V. 2013).
6 Závěry a diskuze
Sociální kompetence a dovednosti rozvíjené v rámci přípravy na samostatný život považujeme za klíčové
u každého dospělého jedince odcházejícího z institucionální výchovy, jež mají být ochranným faktorem při
prevenci dalších životních selhání. Cílem programů přípravy na samostatný život je rozvíjet sociální kompetence
potřebné pro dospělého nezávislého člověka, tak aby se dokázal sám v životě orientovat a uplatnit.
Velká část služeb poskytovaných mladým lidem odcházejícím ze systému institucionální výchovy
je v současnosti pokryta neziskovými organizacemi, které se ve spolupráci se zařízeními náhradní výchovy snaží
nabídnout mladým lidem služby, které jim mají napomáhat k úspěšnému vstupu do života. Často se jedná
o služby provozované v rámci projektů, které jsou dotované z grantových programů a nadačních fondů, resp.
církevními organizacemi. Cílem programů je především příprava, která se týká se úspěšného uplatnění
v životních rolích, profesního nasměrování a přípravy na budoucí uplatnění v zaměstnání. Většina programů se
zaměřuje nejčastěji na oblasti osobnostní rozvoj, komunikace, zaměstnání a trh práce, finanční gramotnost,
bydlení (Linhartová, V. 2013).
Jako problematickou vnímáme absenci informací o nabídce programů přípravy na samostatný život. Zařízení
pravděpodobně nevnímají potřebu o této oblasti svého působení dávat informace. Je tedy nasnadě, že přípravě na
samostatný život není v rámci institucionální výchovy přikládán takový význam, jaký by měl být. Jako rizikové
vnímáme také to, že služby jsou regionálně velmi nepravidelně rozložené, jejich nabídka není systematicky
koordinovaná. Zatímco v některých krajích je nabídka relativně široká, v jiných oblastech je nabídka omezená
nebo dokonce žádná (Linhartová, V. 2013).
Cílenou a jasně vymezenou přípravu na samostatný život považujeme za jednu z nejdůležitějších poslání
institucionální výchovy a jako klíčovou činnost, která by měla být její samozřejmou součástí. Považujeme za
nezbytné do procesu přechodu mladých dospělých z institucionální výchovy do samostatného života zapojit
veškeré možné služby s jejich širokou nabídkou metod a přístupů.
7 Literatura a zdroje
Běhounková, L. (2011). Rozvoj sociálních dovedností ohrožených dětí v institucionální výchově v kontextu
přípravy na samostatný život. (Disertační práce). Brno: PdF MU
Folda, J. (Ed.).(2009). Systém náhradní péče o děti a mladistvé a následné péče o mladé lidi odcházející
z náhradní péče v České republice: Situační analýza. Praha: Sdružení SOS dětských vesniček.
Gjurovičová, J. (2007). Analýza stavu a dalšího vývoje mladých lidí po opuštění zařízení pro výkon ústavní nebo
ochranné výchovy za období 1995-2004. Praha: MV a MŠMT.
Linhartová, V. (2013). Analýza nabídky programů přípravy na samostatný život u mladých dospělých
odcházejících z institucionální výchovy. In VOJTOVÁ, V. (et al.). Intervence pro inkluzi. Brno: Masarykova
univerzita.
Matoušek, O., Pazlarová, H., & Baldová, L. (2008). Individuální plánování služeb u ohrožených dětí
a mladistvých s důrazem na děti odcházející z ústavní výchovy. (1. vyd.) Praha: Člověk hledá člověka.
MPSV ČR (2009). Transformace a sjednocení systému péče o ohrožené děti. Tisková zpráva MPSV ČR ze dne
19. ledna 2009. Dostupné na WWW: <http://www.mpsv.cz/cs/6141>.
SOS CHILDREN’S VILLAGE (2009). SOS Children’s Village Programme PolicySOS Children´s Villages
International, 2009. Dostupné z: http://www.sos-vesnicky.cz/projekty/odchazeni-z-nahradni-pece/.
Středisko náhradní rodinné péče (2008). Start do života. Praha: VŠE.
ÚIV (2013). Statistická ročenka školství 2012/2013 - výkonové ukazatele. Dostupné na WWW:
<http://www.uiv.cz/clanek/726/2031>.
137
Legislativní dokumenty
Zákon č. 91/1998 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (1998). MPSV ČR.
Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (1999). MPSV ČR.
Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu postavení výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních
a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(2002). MŠMT ČR.
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (2006), MPSV ČR.
Vyhláška č. 438/2006 Sb., kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve
školských zařízeních (2006), MŠMT ČR.
138
PREVENCE PORUCH CHOVÁNÍ Z HLEDISKA PEDAGOGŮ
PREVENTION OF BEHAVIORAL DISORDERS FROM THE POINT OF
VIEW OF TEACHER
Pavlína LIVŇANSKÁ
MU Brno, Pedagogická fakulta, Poříčí 9, Czech Republic, [email protected]
Abstrakt: V příspěvku se zabýváme prevencí poruch chování na základních školách. Téma rizikového chování je
úzce spojeno se školou v několika směrech. Často je to právě prostředí školy, kde se začnou problémy v chování
projevovat. Škole a jejích charakteristické faktory (klima školy a třídy, způsoby výuky, spolupráce s rodinou aj.)
však mohou ovlivnit, zda se problémové chování projeví, pokud ano, zda se dále rozvine, jak se s dítětem s tímto
problémem dále pracuje. Cílem příspěvku je poskytnutí obrazu praxe v českých školách v oblasti prevence
poruch chování na základě analýzy teoretických přístupů a v kontextu pohledu pedagogů. Zajímalo nás, jestli se
liší teoretická východiska etopedie od žité reality pedagogů. V rámci příspěvku se budeme zabývat interpretací
problematiky prevence poruch chování metodiky prevence na základních školách. Vycházíme z výsledků
kvalitativního výzkumu realizovaného v rámci diplomové práce autorky. Hlavním tématem rozhovorů bylo
tvoření a realizace minimálních preventivních programů, dále nás zajímalo, jak si metodici definují poruchy
chování a jejich prevenci, s jakými dalšími institucemi spolupracují, jak probíhá spolupráce s dalšími pedagogy
v rámci školy. Výsledky výzkumného šetření ukazují nedostatky při preventivních činnostech na školách, ale také
bariéry, které metodikům prevence ztěžují efektivní realizaci prevence poruch chování.
Abstract: In this paper we deal with the prevention of behavioral disorders on the grammar schools. This topic
is closely related to school in more ways. It is often the school environment, where the behavioral disorders
appear. But it is school and it´s characteristic factors (school and class climate, ways of education, cooperation
with family etc.), who can influence, if the behavioral disorder become evident, if they become more and more
significant and how we lately deal with the child, who has behavioral disorder. The aim of this paper is to give a
picture of practice in prevention of behavioral disorders in Czech primary schools based on the analysis of
theoretical approaches and in the context of a teacher's point of view. We were concerned about how differ the
theoretical approaches from the lived reality of the teachers. The paper deals with practical methods of
prevention of behavioral disorders on the grammar schools from school preventist´s point of view. The findings
are based on the qualitative research of the author presented in her diploma thesis. The main subject of the
interviews was the creation and realization of the school preventive programs. We were also interested how the
school preventists define the behavioral disorders and their prevention, if they cooperate with other institutions
and how they cooperate with other members of school staff. Results of our research shows some gaps by the
realization of prevention activities at schools, and also barriers, which complicate the effective work of school
preventists.
Klíčová slova: Poruchy chování; prevence; základní škola; metodik prevence
Keywords: Behavioral disorders;, prevention; grammar school; school preventist
Úvod
Problematika rizikového chování a poruch chování je úzce spojena se školou. Z definice poruchy
chování vyplývá, že se toto chování projevuje především ve škole, a že ovlivňuje školní výkon dítěte. Strategie
naplňování edukačních potřeb dětí s problémovým chováním jsou značně ovlivněny koncepcemi jednotlivých
škol a přístupy pedagogů k této problematice. Tato práce se zabývá prevencí poruch chování na základních
školách České republiky. Cílem práce je poskytnout obraz praxe školy v oblasti prevence žáků v riziku či
s poruchou chování. Prezentované výsledky byly získány v rámci diplomové práce autorky. Ve výzkumu jsme
vycházeli z názorů a postojů pedagogů – metodiků prevence a třídních učitelů. V této práci se budeme zaměřovat
139
především na prevenci poruch chování ze strany metodiků prevence. Práce prezentuje pohled na problematiku
prevence a intervence poruch chování, jak po stránce teoretické, tak empirické.
1. Design výzkumu
Hlavním cílem práce bylo poskytnout obraz praxe školy v oblasti prevence žáků v riziku či s poruchou
chování. Ten byl vytvořen na základě teoretických přístupů a v kontextu pohledů pedagogů (třídních učitelů a
metodiků prevence). Zajímalo nás, na základě čeho tvoří minimální preventivní program (MPP), a zda tento
program obohacují o další preventivní činnosti. Dalším cílem bylo zjistit, jestli pedagogové považují prevenci
rizikového chování v mladším školním věku za důležitou, s jakým typem rizikového chování se nejčastěji
potýkají a jak toto reflektují při tvorbě MPP.
Pro dosažení cílů jsme využili kvalitativního výzkumu. S pomocí znalostí z oblasti sociologického
výzkumu jsme přistoupili k netradičnímu zprostředkování informací čtenáři. V textu propojujeme teoretický
rámec analýzou rozhovorů a názory pedagogů na danou problematiku. Práce propojuje na základě holistického
přístupu poznatky spolupracujících oborů a ukazuje souhrnný obraz prevence poruch chování na základních
školách.
Data výzkumu byla získána z šesti rozhovorů s třídními učiteli a metodiky prevence na 1. stupni ZŠ.
Rozhovory byly polostrukturované, aby mohla tazatelka pružně reagovat na další možná témata, které
respondenti otevřou. Komunikačními partnery byli pedagogové různého věku a různé délky pedagogické praxe.
Nejmladší z respondentů byl nedávným absolventem a jako pedagog pracuje prvním rokem. Nejstarší
respondentka pracuje jako učitelka dvacet let, přičemž předtím se věnovala práci s dětmi v rámci oblasti
speciální pedagogiky. Mezi komunikačními partnery ve velké míře převažovaly ženy (pouze jeden z respondentů
byl muž). Rozhovory byly realizované na třech školách, dvě z nich sídlí v Brně, jedna je ve vesnici
v Podkrkonoší.
Průběžným šetřením vyplynuly z transkribovaných dat na základě otevřeného kódování kategorie, které
v sobě integrují podobnosti i rozdíly převyprávěných zkušeností. Jednoznačně jsou ale kategorii příslušné,
protože potvrzují její vyšší abstraktní úroveň (Hendl, 2008, s. 244). Data byla přepisována v programu Atlas.
V první fázi analýzy dat jsme v transkribovaném textu označili jednotlivé jevy a pojmenovali je.
Následovala konceptualizace a seskupení těchto jevů a přiřazení do společné kategorie vyjadřující jejich obecně
možné vlastnosti. Ke kódování jsme nepoužili žádný program, ale přistoupili jsme k využití klasické metody
s použitím kartiček, nůžek, záznamů textů a zvýrazňovačů. Na základě toho byli indukcí získány kategorie a
stanoveny jejich vlastnosti a dimenze. Definované kategorie byly: definice poruch chování pedagogy, klima
školy a třídy, kvalita života dítěte, MPP a spolupráce s externími institucemi. Kategorie byly tvořeny na základě
teoretického rámce a pomohly lépe pochopit, z jakých východisek učitelé při řešení prevence poruch chování
vychází. Některé z výroků přitom mohou spadat do více kategorií.
2. Porucha chování a její vymezení
Dle Sdružení pro Národní duševní zdraví a speciální vzdělávání (1992) rozumíme poruchou chování
takové chování žáků, které se liší od věkových, kulturních nebo etnických norem, přičemž nepříznivě působí na
školní výkon. Současně je toto postižení více než přechodná a relativně předvídatelná reakce na stresující
události z jeho prostředí; vyskytuje se současně nejméně ve dvou různých prostředích, z nichž alespoň jedno
souvisí se školou. Toto postižení přetrvává i přes individuální intervenci v rámci vzdělávacího programu a může
koexistovat i s jiným postižením.
Z definice vyplývá, že porucha chování značně souvisí se školním prostředí, kde se projevuje a následně
nepříznivě působí na školní výkon dítěte. Proto je nutné včas rozpoznat možné rizikové chování s cílem toto
chování za pomoci preventivních a intervenčních praktik omezit až eliminovat. Na základě našeho výzkumu se
ukazuje, že nejen učitelé, ale i metodici prevence mají problémy poruchy chování vymezit. Nejčastěji je
upozorňováno na odchylku od normy: „Dítě s poruchou chování se projevuje jinak než většina jeho spolužáků
(...) vyrušuje ve třídě, chová se nestandardně“ (metodička A). Dále je upozorňováno na spojitost s poruchou
pozornosti, která je ztotožňována s poruchou chování, a není vnímána pouze jako jeden z rizikových faktorů, jak
je vymezeno v teoretických východiscích. „Myslím si, že je to spojené s tou pozorností, že se nedokáže
soustředit, je to dítě nepozorné, je to také spojené třeba s hyperaktivitou....vyrušuje to dítě ve vyučování“
(metodička A). „..co se týká CNS, spojené s ADHD apod.“ (metodička B).
Učitelé i metodici prevence jmenují některé projevy poruch chování a možnosti prevence. „My máme,
když to vezmu k prevenci rizikového chování, tak tam spadá samozřejmě agresivita, záškoláctví, šikana, rizikové
chování v dopravě, sexuální rizikové chování (...) adiktologie čili závislosti“ (metodička B). Vyjadřují však
vlastní nejistotu, pocit nekompetentnosti v dané oblasti. Následující výpověď ilustruje, že metodici prevence
realizují preventivní aktivity, avšak nemají zcela ucelenou představu o jejich účincích, o spojitosti s poruchami
chování a jejich prevencí.
140
Metodička A: „Já jsem vám vlastně od začátku říkala, že já ty poruchy chování na škole nedělám, že to dělá
výchovný poradce. Já spíš dělám takovou tu prevenci toho kouření, alkoholu. Já nevím, schůzky s policií ČR,
taky s městskou policií, se státním zdravotním ústavem, takže vy se mě ptáte na věci, na které vám vlastně
neodpovím, protože nevím. (…) ale tady s těmi poruchami chování já nemám opravdu vůbec žádný zkušenosti“.
Tuto nejistotu až neschopnost uchopit problematiku poruchy chování a jejich prevence považujeme za
stěžejní, neboť pojetí poruch chování ovlivňuje způsob prevence a zacházení s dětmi s těmito problémy.
Bowker, Starr (2000) říkají, že kategorizace slouží k detekci typologie dítěte, k uchopení problémového chování
a je všeobecně známým konceptem, dle kterého se odborná veřejnost orientuje. Bez vymezení pojmů není možné
se v problematice orientovat a dále ji rozvíjet.
3. Porucha chování v kontextu školy
„Škola představuje svou možností každodenního mnohahodinového působení velmi významný zdroj
resilience“ (Šolcová, 2009, s. 42). Kognitivní a sociální kompetence získané ve škole jsou nezbytným
základem pro zvládání života v současném světě. V rámci aktuálně prosazovaných modelů inkluzivního
vzdělávání je snahou „předcházet reprodukci a vzniku sociálního znevýhodnění, ale i dalším nežádoucím
společenským jevům, jako je nesnášenlivost, xenofobie, rasismus, pravicový extremismus atd., lze nejlépe
tak, že jsou všechny děti vzdělávány v tzv. hlavním vzdělávacím proudu, tedy všechny pohromadě za
současné individuální podpory každému z nich podle jeho individuálních potřeb a k naplnění vzdělávacího
potenciálu“ (Strategie proti sociálnímu vyloučení 2011-2015). V rámci těchto přístupů se škola stává
protektivním prostředí, které může omezit nebo zabránit vzniku rizikového chování. V následujících
kapitolách se zaměříme na hlavní oblasti působení školy ve spojitosti s prevencí poruch chování.
3.1.Školní úspěšnost a kvalita života
Dle Křivohlavého (2001) má porucha chování negativní vliv nejen na školní výkon, ale také na
kvalitu dalšího života jedince. Kvalita života je definována jako spokojenost člověka s dosahováním cílů, které
určují směřování jeho života. Bluden (in Vaďurová, Mühlpacher, 2005) vymezuje spokojenost v rámci čtyř
oblastí: fyzická pohoda, materiální pohoda, kognitivní pohoda (pocit spokojenosti), sociální pohoda (pocit
sounáležitosti). Činitele kvality života můžeme dle Vaďurové a Mühlpachera (2005, s. 18.) dělit na vnější
(společensko-kulturní, výchovně vzdělávací, pracovní, ekologické, ekonomické a materiálně technické faktory) a
vnitřní (somatické a psychické vybavení).
Kvalitou života v korespondenci se školou a školní úspěšností v České republice se zabývala Vojtová
(2010). Z výzkumů vyplynulo, že žáci s poruchou chování nevnímají školu jako místo, kde jsou rádi, kde
dostávají příležitost a mohou dosáhnout úspěchu. Negativně popisují také vztahy s učiteli, přičemž vyjadřují
pocit, že je učitelé nemají rádi. Pocit toho, že nejsou přijímáni, se odráží v další motivaci žáků. Ti se ocitají v tzv.
bludném kruhu neúspěchu (srov. Helus, 2009, Pelikán, 2002), kdy jejich vnímání okolím jako jedinců
neúspěšných, problémových prohlubuje jejich poruchu a reálný neúspěch. Žáci poté mají výsledky
nedopovídající jejich inteligenci, často jsou ze škol vylučováni nebo ji předčasně ukončují. Pokud žák kvůli
poruše chování nenaplní svůj vzdělávací potenciál, je negativně ovlivněna jak psychická a sociální oblast kvality
života, tak oblast materiální.
V rámci výzkumu jsme zjistili, že spojitost poruchy chování na základní škole s kvalitou dalšího
života je pedagogy vnímána minimálně.
Tazatel: „Myslíte, že ta prevence poruch chování může nějak pozitivně či negativně ten další život a jeho kvalitu
ovlivnit?“
Třídní učitel A: „Asi by teoreticky měla. Prakticky si myslím, že moc dvakrát jako to nefunguje.“
Metodička B: „Kdyby se prevence nedělala, tak bych měla říct, že určitě to musí mít vliv, protože chceme mít
efektivní prevenci a snažíme se na ně působit kontinuálně a podobně, tak jak to má být. Ale nejsem si jistá, v
jakých případech to zabere a v jakých ne, to teda nevím.“
Z výroků pedagogů můžeme pozorovat skepsi k výsledkům vlastní práce, nesoustředění se na delší
časový horizont, často také nejistotu až rezignaci. Vidíme zde souvislost s tím, že pedagogové nepracují s jasně
definovaným termínem poruch chování.
3.2.Školní a třídní klima, osobnost učitele
141
Školní klima „vyjadřuje kvalitu interpersonálních vztahů a sociálních procesů, které fungují v dané
škole, tak, jak ji vnímají, prožívají a hodnotí učitelé, žáci, příp. zaměstnanci školy atd.“ (Průcha, Walterová,
Mareš, 2001, s. 100). Pozitivní školní klima klade na žáka požadavky odpovídající jeho individuálním
schopnostem a tím podporuje rozvoj jeho osobnosti. Takové klima pomáhá zažít úspěch a vyvolává pocit
akceptace. Pozitivní školní klima je přehledné, srozumitelné a spravedlivé. Stává se životním prostorem žáka,
který se na něm může podílet spolu se spolužáky a učiteli (Grecmanová, 2008).
Dle výpovědí metodiků prevence se snaží školy o nastavení demokratického školního klimatu.
Metodička B: „Je spousta akcí, kdy se děti z 1. a 2. stupně setkávají v různých soutěžích nebo si pro sebe něco
připravují. Máme tady různé takové barevné dny apod. Prostě věci na klima školy jakoby. (...) si myslím, že když
je tu to dobré klima a všechno funguje, že i na něho [žáka s poruchou chování] to jakoby zpětně působí.
Metodička C:„Protože když máte dobré třídní klima, když se podaří i dobré klima na škole, což mi se snažíme i
těmi akcemi, které děláme jakoby celoškolně. Tak děti v podstatě by neměli mít důvod. Mají samozřejmě, protože
jsou takové, jaké jsou. Ale když je zdravé školní klima, tak jsou to jenom takové výkyvy, takové rošťárny, jo a
není tady nějaký velký závažný problém. (…) A pokud děti mají pocit, že my učitelé se jim věnujeme, že nám
můžou věřit tak pak si myslím, že vznik těch poruch je menší.“
Školní klima spolu s třídním klimatem mohou působit protektivně vůči vzniku a rozvoji poruchy
chování. Dle Kyriacou (1996) se na základě klimatu, které učitel ve třídě spoluvytváří, odvíjí motivace žáků a
jejich postoje k učení. Třídní klima je spojeno s vnímáním, prožíváním a hodnocením. Čapek (2010, s.13)
definuje na základě znalosti definic ostatních odborníků třídní klima následovně: „Třídní klima je souhrn
subjektivních hodnocení a sebehodnocení vnímání, prožitků, emocí a vzájemného působení všech účastníků,
které v nich jako ve spolutvůrcích a konzumentech vyvolávají edukační i jiné činnosti v daném prostředí.“
Optimální klima je charakterizováno jako uvolněné, cílevědomě zaměřené, orientující se na žáky. Pozitivní třídní
klima působí motivačně, podporuje sebevědomí žáků, má vliv na docházku. Naopak negativní třídní klima se
promítá do negativního postoje k celému vzdělávání a škole (srov. Kyriacou, 1996; Lašek, 1994).
Metodička C: „No já si myslím, že pokud to položíte takhle tu otázku (otázka se ptala na aktivity mimo MPP,
které mohou působit preventivně), tak cokoliv. Vaše chování, váš přístup, vezmete si je na pomoc, že vám něco
jdou pomoci (..) vezmete je do dílny, že potřebujete uklidit, požádáte je slušně, oni vám jdou pomoc (...) myslím
si, že cokoliv a pedagog to může dělat kdykoliv.“
Při popisu třídního klimatu ve svých třídách respondenti jmenovali charakteristiky, které se do značné
míry shodují s popisy pozitivního klimatu. Pedagogové odkazují na bezpečnost a účelnost. Na snahu vytvoření
jasných pravidel s participací samotných žáků. Zdůrazňován je také význam komunikace a pozitivní motivace.
Metodička C: „Ale já patřím spíš do té kategorie, že samozřejmě trestat se musí, ale taky se musí odměňovat.
Takže já mám široké spektrum různých odměn od pochvaly až po nějaké drobné dárečky. Soutěže, který mají
za odměnu. Hry, který mají děti za odměnu. A myslím si, že i toto je jedna z důležitých věcí pro třídní klima.
Děti potřebují být chváleny, a když jsou chváleny, pak se s nimi dá tvořit, diskutovat.“
Metodička prevence B: „Podle mě pokud je to ADHD třeba, většinou to není tak cílený od těch dětí, že by chtěly
zlobit, ale ty problémy prostě jako vyplývají z té jejich podstaty a té hyperaktivity. A tam záleží opravdu na
přijetí tím učitelem, jaký nastaví pravidla, jak je bude dodržovat a jak to dítě přijme.“
Významným faktorem edukace je osobnost pedagoga. „Učitel určuje, kdo je problémovým žákem (... ).
Způsob hodnocení dětských projevů závisí na míře shody očekávání učitele s reálnými projevy žáků“
(Vágnerová, 2005, s. 17 Učitel má vliv nejen na probírané učivo, ale podílí se také na podobě třídní atmosféry,
vztahů ve třídě. Učitel ovlivňuje to, jak žáci vnímají sami sebe, své spolužáky, školu. Proto se osobností učitele
zabýváme v souvislosti s prevencí poruch chování. Učitel může svým chováním a jednáním podpořit žáka,
vyvést ho z bludného kruhu neúspěchu, podpořit jeho sebevědomí a tím pozitivně působit na jeho další chování.
Učitelé si uvědomují vliv sebe sama na atmosféru třídy, na práci a komunikaci ve třídě. „Samozřejmě je
tam důležitý vztah toho třídního učitele, nebo vůbec toho učitele a žáka a jejich vzájemná komunikace a prostě
takové věci se dají dělat v průběhu vyučování.“ (Metodička A)
Metodička C: „V každé třídě je to jiné a je znát i v té třídě jestli s nimi ten vyučující pracuje nebo ne. Jestli mají
dobře nastavené vztahy nebo nemají.“
Třídní učitelka C: „Když tam přijdete, tak už vycítíte, jestli je to klima takový pozitivní, kde se pracovat dá. Nebo
kde je napjatý a ta práce je tam těžší.“
Pro úspěšnou edukaci je významná učitelova profesionalita. Důležitost empatie a profesionality, zvlášť
při práci s dětmi v riziku či s poruchami chování zdůrazňuje i jedna z respondentek.
Učitelka B: „Já ho musím mít ráda, i s jeho vadama, ale nemůžu mu nic odpustit a ono navzdory všemu začne
mít rádo mě (...) děti s poruchou chování jsou velmi snadno zranitelní. Víceméně emočně jsou hodně takoví
odhalený. (...) Nejhorší je, když tam není vztah. Pak se nedá dělat vůbec nic. A to je otázka taky kázně a
profesionality vyučujícího.“
Z těchto výroků je vidět, že činnost pedagogů můžeme často označit jako preventivní ve vztahu
k poruchám chování. Jde především o prevenci primární a sekundární (projektové dny, systém odměn,
komunikace s žáky apod.). Tyto činnosti ale sami jako preventivní neoznačují, berou je jako součást své
pedagogické praxe a nepřisuzují jim význam v oblasti prevence. Otázkou do dalšího výzkumu je, proč tomu tak
142
je. Potenciál práce pedagogů je tímto nedostatečně využit, předpokládáme, že efektivita by se zvýšila, pokud by
pedagog cíleně využíval tyto aktivity za účelem prevence.
3.3.Role školy v prevenci poruch chování
Legislativa uvádí základní požadavky týkající se preventivního programu. Každá škola musí zpracovat
minimální preventivní program, který zpracovává metodik prevence spolu s rodiči, pedagogicko-psychologickou
poradnou (PPP) a dalšími členy pedagogického sboru. Jak vyplývá z rozhovorů, na PPP se učitelé obrací po
stránce odborné, spolupráci s rodiči využívají spíše jako součást cílené intervence. Spolupráce s učiteli je spíše
nesystematická. „Nečetl jsem ho, nepracuji s ním. Využívám metodika prevence, takže když mám potřebu, jdu se
zeptat, zjistím“ (učitel A). „...chtěla bych, abychom to konzultovali všichni.(...) Protože kolikrát ani neví, co po
nich chci.“ (metodička A) „já jsem nikdy přizvána nebyla. Nevím jak učitelé, my si o tom moc nepovídáme.“ (
učitelka B). Metodička A: „...což samozřejmě nemůžu všechno dělat sama, protože se necítím kompetentní k
řešení těchto problémů, ale vím kam zajít s tím dítětem, do PPP a na další místa, takže vím, kdo mi třeba poradí,
a když nás je víc, a zabýváme se tím problémem a komunikujeme třeba s těmi rodiči, tak si myslím, že se to dá
vyřešit. Tohle bych chtěla, aby se u nás na škole propracovalo, taková ta spolupráce v rámci tady tohohle.“
Školní metodik prevence svou činnost vykonává jako stávající učitel při plném úvazku. Na to
upozorňuje i jedna z metodiček v souvislosti s tím, že nemá dostatek času se práci metodika věnovat. Metodik
prevence musí mít požadované vzdělání. To lze získat v rámci dalšího vzdělávání pracovníků (DVPP). Tuto
formu vzdělávání zvolili všichni metodici prevence z našeho výzkumu. Ačkoli na dvou zkoumaných školách byl
zaměstnán absolvent speciální pedagogiky, funkci metodika prevence zastával někdo jiný. Pedagogové, kteří
funkci metodika prevence zastávají, uváděli, že zprvu měli nedostatek informací a MPP vytvářeli především
formálně.
Metodička A: Do té problematiky jsem se zatím ještě nedostala. (...) když člověk ani neví, jak to má dělat, tak si
prohlídne pár minimálních preventivních programů a podle toho něco udělá. Což není úplně správně. (...) Ale
dva roky to bylo takové, že jsem byla metodik a dělala jsem, co mi někdo předal. Ale až teď se teprve dozvídám,
co všechno mám dělat, co jsem dělala špatně a teprve si opravdu v tom dělám pořádek, takže jako bych byla
prvním rokem, bych řekla.“
Metodička B: „než jsem nastoupila, tak to řešila paní zástupkyně, která byla všechno v jednom. Byl tady sice
metodik prevence, ale tak jako mně přišlo na oko. Řešila to paní zástupkyně a teď dva roky zpátky dělám
metodika prevence. (...) A téměř vůbec jsem nevěděla, co to je, co se po mně chce. Takže jsem se začala probírat
nějakým preventivním programem, který ještě vlastně ani nebyl udělaný, jak měl být udělaný.
Metodička C: „Protože ač mi je 47, tak ve školství pracuju osmý rok a zároveň se svým nástupem jsem dostala
za povinnost být školní metodik prevence. Takže já jsem musela vstřebávat dvě věci najednou. Výuku samotnou
plus teda výchovu a prevenci. A dodnes neustále objevuji nové a nové.“
Preventivní programy realizované na školách můžeme rozdělit na aktivity, které zajišťují sami
pedagogové a na aktivity, které jsou pořádané externisty. V rámci školou organizovaných aktivit mluví učitelé
zejména o začlenění prevence do ŠVP. Dále vyzdvihují celoškolní projekty, či akce mimo běžné vyučování.
Z hlediska prevence jako přínosné shledávají setkávání žáků různých ročníků a jejich společnou práci, u které se
vzájemně lépe poznávají. Tyto akce mají také pozitivní dopad na školní klima.
Školy hojně využívají programů realizovaných externisty. Liší se v tom, jak je s tématy programů dále
pracováno. Ne vždy se programů účastní učitel a ne na všech školách se o tématu dále diskutuje. Metodička A:
„Já jim třeba domluvím akci, třídní učitel má požadavek, tak někdo přijede. Ale právě minulý rok se mi nelíbilo,
že akce proběhla, já vlastně na ni nejsem jako metodik prevence, žádnou zpětnou vazbu jsem neměla“.
Třídní učitelka C: „Každé té akce, kterou maj děti,se musím účastnit, protože na ně navazuju při všech
předmětech. Odvolávám se na ně, vycházíme z nich zase…“
Metodici prevence uvádí, různé překážky, které jim znesnadňují účinné zavádění prevence. Problémy,
s kterými se metodici potýkají, jsou různorodé a odvíjí se od přístupu školy a daného pedagoga k problematice
prevence poruch chování. Mezi jmenovanými překážkami je nespolupráce s třídními učitel, problémy s vedením
školy, které nepovoluje všechny preventivní aktivity, které by metodik chtěl realizovat. Dále je to například
chybění fyzického prostoru, v kterém by mohl metodik vykonávat svou činnost.
Metodička A: „...chtěla bych, abychom to konzultovali všichni.(...) za cíl bych si chtěla dát to, že seznámím ty
učitele, aby i oni věděli co je tou mou náplní, aby byli seznámeni se všemi těmi pokyny. Aby po částech věděli, o
co jde. Protože kolikrát ani neví, co po nich chci.“
V rámci oblasti MPP vidíme především problémy vyplývající z nuceného převzetí funkce a z nejasných
kompetencí poradenských pracovníků na škole. Je otázkou, proč tomu tak je. Jedním z vysvětlení může být
finanční otázka, dalším vysvětlením je pravděpodobnost, že ani ředitelé škol nejsou příliš s problematikou
poruch chování a jejich prevence seznámeni a nepřikládají ji takový význam. Pro další výzkum navrhujeme
dotázat se na toto téma přímo ředitelů škol.
143
Závěr
Metodici prevence jsou do značné míry zodpovědní na podobu MPP a za jeho realizaci. Avšak metodici
prevence, stejně jako třídní učitelé, mají potíže problematiku poruch chování a jejich prevence uchopit a
definovat. To se odráží ve skutečné realizaci prevence na školách. Definování problému považujeme za základní
kámen, na kterém je postaveno vytyčení cílů spojených s prevencí poruch chování. Přesto aktivity, které jsou na
školách realizovány, mají potenciál pro posilování a podporu dětí v riziku. Doporučujeme cílené využití těchto
aktivit pro zvýšení účinnosti preventivních programů.
Významný faktor spojený s prevencí poruch chování, který není vymezen v žádném školním
dokumentu, je třídní a školní klima. Učitelé vnímají svou významnou úlohu spojenou se spoluvytvářením
třídního klimatu, ačkoli tuto roli nespojují s prevencí poruch chování. Tím je resilience školy snižována, neboť
podpůrná funkce školy je omezena na náhodné aktivity, jejichž možnosti nejsou zcela využity.
Jako velmi významnou hodnotíme spolupráci pedagogů se školním poradenským systémem (metodik
prevence, výchovný poradce, popř. školní psycholog, školní speciální pedagog). Ta je na zkoumaných školách
problematická. Učitelé se nepodílí na tvorbě MPP, často ani neznají jeho obsah. Doporučujeme, aby se třídní
učitelé více podíleli na tvorbě a realizaci MPP a hledali společně s dalšími složkami poradenského systému
strategie pro eliminaci rizikového chování.
Pedagogové odkazovali na skutečnost, že poruchy chování se projevují především na druhém stupni ZŠ.
Proto nepovažovali prevence na 1. stupni za významnou. Je třeba si uvědomit, že je to především předškolní a
mladší školní věk, kdy je dítě ještě více tvárné, přebírá sociální vzory ze svého okolí, utváří se jeho sebevědomí
a sebeuvědomování. Tento věk je velmi dobře využitelný k posilování resilienčních faktorů, které pomáhají
předcházet vzniku a rozvoji rizikového chování, které se poté na druhém stupni nemusí vůbec objevit.
Literatura
Bowker, G. C., Star, S. L. (2000) Sorting things out : classification and its consequences. Cambridge: Mass.
2000
Čapek, R. (2010) Třídní klima a školní klima. Praha: Grada,.
Grecmanová, H. (2008) Klima školy. Olomouc: Hanex
Helus, Z. (2009) Dítě v osobnostním pojetí. Praha: Portál.
Illich, I. (2001) Odškolnění společnosti. Praha: Slon
Kyriacou, Ch. (1996) Klíčové dovednosti učitele: cesty k lepšímu vyučování. Praha: Portál
Křicohlavý, J. (2001) Psychologie zdraví. Praha: Portál
Lašek, J. (1994) Komunikační klima ve středoškolské třídě. In Pedagogika, roč. 44,č. 2,
Livňanská, P. (2013) Prevence poruch chování na ZŠ z pohledu pedagogů [online]. [cit. 2013-07-17].
Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Věra Vojtová. Dostupné z:
<http://is.muni.cz/th/220033/pedf_m/>.
Pelikán, J. (2002) Pomáhat být: Otevřené otázky teorie provázející výchovy. Praha: Karolinum
Průcha, J. (2002). Moderní pedagogika. Praha: Portál
Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J. (2003) Pedagogický slovník. Praha: Portál
Strapáčová, L. (2012)Způsoby předcházení a řešení poruch chování na prvním stupni základní školy [online].
[cit. 2014-02-03]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Karel
Červenka. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/209962/pedf_m_b1/>.
Šolcová, I. (2009) Vývoj resilience v dětství a dospělosti. Praha: Grada.
Úřad vlády. (2011) Strategie proti sociálnímu vyloučení 2011-2015. [online]. [cit. 2014-02-03 Dostupné z:
<http://www.aspcr.cz/sites/default/files/strategie-2011-2015_2.pdf
Vaďurová, H., Mühlpachr, P. (2005) Kvalita života. Teoretická a metodologická východiska.. Brno: MU
Vágnerová, M. (2005) Školní poradenská psychologie pro pedagogy. Praha: Karolinum
Vojtová, V. (2008) Úvod do etopedie. Texty k distančnímu vzdělávání. Brno: Paido, 2008
Vojtová, V. (2010) Inkluzivní vzdělávání žáků v riziku a s poruchami chování jako perspektiva kvality života
v dospělosti. Brno: MU
144
ŠPECIFIKÁ EDUKÁCIE JEDNOTLIVCOV SO ZRAKOVÝM
POSTIHNUTÍM V INKLUZÍVNOM PROSTREDÍ S AKCENTOM NA
SATURÁCIU ICH ŠPECIÁLNYCH EDUKAČNÝCH POTRIEB
SPECIFICS OF EDUCATIONAL OF INDIVIDUALS WITH VISUAL
DISABILITIES IN AN INCLUSIVE ENVIRONMENT WITH EMPHASIS
ON SATURATION THEIR SPECIAL EDUCATIONAL NEEDS
Jana LOPÚCHOVÁ
Univerzita Komenského v Bratislave Pedagogická fakulta,
Katedra špeciálnej pedagogiky, Račianska 59, Bratislava, e-mail: [email protected]
Abstrakt: Autorka v príspevku špecifikuje jednotlivé faktory, ktoré ovplyvňujú úspešnosť dieťaťa/žiaka so
zrakovým postihnutím v edukačnom procese v inkluzívnom prostredí. Od týchto faktorov neskôr odvíja ďalšie
faktory, ktoré ovplyvňujú úspešnosť saturácie špeciálnych edukačných potrieb u jednotlivcov so zrakovým
postihnutím. Ako dôležitý faktor autorka vyzdvihuje informačnú disponibilitu pedagóga a transdisciplinárnu
spoluprácu odborníkov. V príspevku uvádzame aj časti výskumov, ktoré sme realizovali k danej téme.
Abstract: The author specifies in the contribution factors that affect the success of the child with visual
impairments. From these factors, then derives other factors, that affect the success of saturation of special
educational needs for individuals with visual impairments. As an important factor in information availability
author emphasizes transdisciplinary collaboration experts. The paper presents a part of research that we
conducted on this topic.
Kľúčové slová: špeciálne edukačné potreby, saturácia, zrakové postihnutie
Keywords: special educational needs, saturation, visual disability
Príspevok prezentuje čiastkové výsledky projektu VEGA 1/0161/13
Determinanty rozvíjania
výtvarného nadania jednotlivcov so zdravotným postihnutím v inkluzívnom prostredí a projektu KEGA
č. 033UK-4/2014 Podpora inovácií a vytvárania inkluzívneho prostredia vo vysokoškolskom vzdelávaní
študentov so zdravotným znevýhodnením - princípy, ciele, metódy, nástroje, podmienky.
Úvod
Človek získava zrakom približne 75-80% informácií z okolitého sveta (Čajka, 1986; Jesenský, 2002; Gerinec,
2005 a i). Zrak má svoje špecifické vlastnosti. Z najdôležitejších môžeme spomenúť najmä schopnosť vnímať
svetlo, schopnosť vnímať farebnosť prostredia, schopnosť vnímať tvary, schopnosť vnímať kontrast a schopnosť
vnímať priestorovú dĺžku, t. j. plasticitu trojrozmerných predmetov (Hronek, Kratochvílová, Rýmlová (1972;
Gerinec, 2005). Zrakové vnímanie je dôležitou funkciou v bežnom živote, ktorý je v súčasnosti zameraný
výrazne vizualisticky.
Podľa WHO žije vo svete približne 285 miliónov ľudí so zrakovým postihnutím. Z toho je asi 39 miliónov ľudí
nevidiacich a 246 miliónov s rôznym stupňom slabozrakosti. Z celkovej populácie to potom je približne 2-4%
populácie (WHO, 2010; Gerinec, 2005). V Európe podľa britských prameňov (The British Journal of Visually
impaired and Blind) je v Európe asi 11 mil. slabozrakých a 1 mil. nevidiacich. Na Slovensku žije približne
150.000 ľudí so zrakovým postihnutím, či už vrodeným, alebo získaným.
Za zrakovo postihnutého jednotlivca môžeme považovať takého jednotlivca, ktorý má v dôsledku zníženej alebo
nulovej priepustnosti optického kanála výrazne znížený alebo znemožnený príjem zrakových informácií (Čajka,
1986). Toto zníženie alebo úplná absencia vizuálnych informácií sa potom vzhľadom na komplexnosť osobnosti
jednotlivca so zrakovým postihnutím a prepojenie všetkých jeho oblastí a systémov môže negatívne prejaviť vo
145
viacerých oblastiach - motorike, sebaobsluhe, komunikácii, priestorovej orientácii, mobilite a i. Aj preto medzi
základné úlohy patrí:











optimálne saturovať špeciálne edukačné potreby jednotlivcov so ZP,
zabezpečiť osvojenie si obsahu edukácie na základe kurikula uvedenom v Štátnom vzdelávacom
programe,
podporovať optimálny rozvoj kognitívnych procesov,
podporovať optimálny rozvoj komunikačných kompetencií,
podporovať optimálny rozvoj motoriky a senzoriky,
podporovať optimálny rozvoj sebaobsluhy,
podporovať optimálny rozvoj emocionality,
podporovať optimálny rozvoj orientácie a mobility,
podporovať osvojovanie si žiaducich foriem správania,
podporovať budovanie čo najvyššej úrovne samostatnosti a nezávislosti,
podporovať optimálnu socializáciu jednotlivca so ZP.
Každý jednotlivec so zrakovým postihnutím je prísne špecifická individualita a ako takú je potrebné ju
rešpektovať. Medzi špecifiká jednotlivcov so zrakovým postihnutím vyplývajúce zo samotného zrakového
postihnutia patrí najmä:


















absencia, neúplnosť, prípadne skreslenie zrakových vnemov,
absencia, neúplnosť, resp. skreslenie zrakových predstáv,
poruchy rýchlosti a presnosti zrakového vnímania
zhoršená kvalita analyticko-syntetickej činnosti
nižšia rozlišovacia schopnosť,
znížená miera koncentrácie pozornosti,
potreba individuálneho pracovného tempa,
poruchy vnímania priestoru,
poruchy vizuálnej pamäte
poruchy vizuálno-motorickej koordinácie,
poruchy farebného videnia,
obmedzenie súvislej zrakovej práce,
obmedzenia v pohybe a fyzickej námahe,
skorá unaviteľnosť,
neprimerané emocionálne reakcie,
sebastimulačné prvky
neadekvátna mimika a gestikulácia,
narušenie sociálnych vzťahov (Požár, 2007).
Z týchto špecifík následne vyplývajú špeciálne edukačné potreby jednotlivca so zrakovým postihnutím, ktoré je
potrebné a nevyhnutné efektívne saturovať, aby bol proces výchovnej rehabilitácie úspešný.
Zrakové postihnutie je teda príčinou, prečo jednotlivec so zrakovým postihnutím informácie z okolitého sveta
nemôže alebo nedokáže vnímať bežným vizuálnym spôsobom (nevidiaci), alebo okolitý svet dokáže vnímať len
obmedzene (slabozrakí, čiastočne vidiaci).
Najproblémovejšou u jednotlivcov so zrakovým postihnutím sa okrem iného javí oblasť prístupu k informáciám
vzhľadom na niekoľko atribútov, medzi ktoré môžeme zaradiť najmä znalostnú spoločnosť a posun k výraznému
vizuocentrizmu (Růžičková, 2011) .
Zmena nahliadania na postihnutie
V poslednom období sa najmä pod vplyvom globalizácie, humanizácie a transformácie školskej politiky a tiež
zmien paradigiem v špeciálnej pedagogike mení pohľad na objekt špeciálnopedagogického pôsobenia (teda na
samotného jednotlivca s postihnutím) z medicínskeho na sociálny/špeciálnopedagogický. Tento evidentný posun
podčiarkuje zodpovednosť spoločnosti za vytváranie prostredia prístupného pre každého.
Kým medicínsky model vysvetľuje príčiny, prejavy a dôsledky zrakového postihnutia ako odchýlku, odklon od
normy (preferuje odlišnosť postihnutého; ale aj jeho jedinečnosť?), sociálny model existujúci a rozvíjajúci sa
postupne od 60. rokov zdôrazňuje faktory prostredia a kultúrne faktory – teda stav, ako je príslušné spoločenské
prostredie diferencované a aké postoje zaujíma k jednotlivcom so zrakovým postihnutím, najmä ako je ho
schopné prijať a akceptovať. Za najdôležitejšiu zmenu posledných rokov v ponímaní človeka s postihnutím
považujeme preferovanie holistického (celostného) prístupu v komplexnej rehabilitácii a následne v rehabilitácii
výchovnej.
146
Akčný plán Rady Európy uznáva, že rehabilitácia ľudí so zdravotným postihnutím, na základe ekonomickej a
spoločenskej integrácie, ktorú dosiahnu, je povinnosťou spoločenstva, ktoré garantuje ľudskú dôstojnosť a
zmierňuje ťažkosti prameniace zo spoločnosti, s ktorými sú ľudia so zdravotným postihnutím konfrontovaní, a
že má byť zahrnuté medzi prioritné ciele každej spoločnosti. V súvislosti s týmto odporúčaním má byť logicky
skĺbená politika rehabilitácie ľudí so zdravotným postihnutím zameraná na zabránenie zhoršenia zdravotného
postihnutia, zmiernenie jeho dôsledkov, presadzovanie samostatnosti ľudí so zdravotným postihnutím ako
jednotlivcov a zabezpečenie ich ekonomickej nezávislosti a plnej integrácie do spoločnosti.
Z dokumentov, ktoré najvýraznejšie ovplyvňujú existenciu ľudí s postihnutím a ich integráciu/inklúziu môžeme
spomenúť najmä:
 Všeobecná deklarácia ľudských práv (OSN 1948)
 Deklarácia práv dieťaťa (OSN 1956)
 Európska sociálna charta (1965)
 Štandardné pravidlá pre vyrovnávanie príležitostí pre osoby so zdravotným postihnutím (OSN, 1993)
 Helsinská deklarácia o rovnosti a službách pre ľudí s MP (1996)
 Akčný plán Rady Európy pre ľudí so zdravotným postihnutím na roky 2006-2015
 Dohovor o právach osôb so zdravotným postihnutím (OSN, 2007).
Z nich predovšetkým dokument Štandardné pravidlá pre vyrovnávanie príležitostí pre osoby so zdravotným
postihnutím (OSN, 1993) veľmi presne určuje spôsoby, akými spoločnosť/štát môže saturovať potreby a práva
postihnutých tak, aby sa dosiahla čo najširšia miera ich integrácie/inklúzie.
Výchovná rehabilitácia
Do výchovnej rehabilitácie sa potom tieto dokumenty premietajú najmä vo forme práv jednotlivcov
s postihnutím, postupov, prístupov, ako aj vo forme spôsobov saturácie ŠEP týchto jednotlivcov. Najmä článok 5
Deklarácie práv dieťaťa ktorý stanovuje, že dieťaťu so znevýhodnením (aj zmyslovým) musí byť zabezpečená
výchova, vzdelávanie a špeciálnopedagogická starostlivosť podľa jeho potrieb.
Výchovnú rehabilitáciu chápeme ako súhrn takých aktivít špeciálno-pedagogického charakteru, ktoré sú
v konečnom dôsledku zamerané na socializáciu jednotlivca s postihnutím, spôsobujú pozitívne zmeny v stave
vychovanosti a vzdelanosti, tieto podnecujú alebo odstraňujú prípadné prekážky pri ich dosahovaní, pričom
podporujú terapeutické aktivity a majú aj psychoterapeutické poslanie (Vašek, 2003).
Výchovná rehabilitácia sa realizuje prostredníctvom dosahovania pozitívnych zmien v stave vychovanosti
a vzdelanosti jednotlivca, aplikovaním špeciálnych metód edukácie, reedukácie, stimulácie, korekcie a ďalších
(Vašek, 2003).
Vančová (2011) v súvislosti s moderným chápaním človeka ako bio-psycho-sociálnej bytosti, navrhuje
inovatívnejší špeciálnopedagogický termín edukatívna (re)habilitácia postihnutých. Táto je chápaná ako proces
implementovania cieľovo-účelových, obsahovo-procesuálnych a funkčno-štruktúrových špeciálnopedagogických
intervencií v dyáde špeciálna pedagogika – jednotlivec s cieľom ich socializácie v biodromálnom rámci.
V kontexte uvedených prístupov potom môžeme špeciálnu edukáciu zrakovo postihnutých
(výchovnú
rehabilitáciu ZP) chápať ako proces zámerného formatívneho a informatívneho pôsobenia relevantného
prostredia na osobnosť jednotlivca so špeciálnymi edukačnými potrebami (ŠEP) vyplývajúcimi z postihnutia
s cieľom zabezpečiť proces učenia sa – teda samotnú edukáciu.
Samotná edukácia jednotlivcov so zrakovým postihnutím prebieha v zariadeniach výchovnej rehabilitácie –
v školách a školských zariadeniach či už v špeciálnych, alebo v integrovaných podmienkach. Podľa platného
školského zákona NR SR č.245/2008 o výchove a vzdelávaní sústavu škôl v Slovenskej republike tvoria tieto
druhy škôl: materské školy, základné školy, gymnáziá, stredné odborné školy, konzervatóriá, jazykové školy,
základné umelecké školy, školy pre deti a žiakov so špeciálnymi výchovno-vzdelávacími potrebami (ŠVVP).
Potreby človeka
Potreby človeka majú vo všeobecnosti tri roviny: biologickú, psychickú a sociálnu. BIOLOGICKÉ potreby sa
označujú aj ako primárne potreby, ich uspokojovanie vedie k harmonizácii funkcionovania jednotlivca na
biologickej úrovni.
PSYCHICKÉ potreby sa označujú ako sekundárne, uspokojovanie týchto potrieb vedie k harmonizácii
funkcionovania jednotlivca na psychickej úrovni. Podobne je to aj u SOCIÁLNYCH potrieb (Wágnerová,
2000).
Podľa Požára (2007) jednotlivci so špeciálnymi potrebami tvoria pomerne širokú skupinu jednotlivcov, ktorí
k tejto skupine patria iba tak dlho, ako dlho potrebujú špeciálnu pomoc. Dodáva, že ak začneme analyzovať aké
147
špeciálne potreby jednotlivec má, zistíme, že z psychologického hľadiska nemá jednotlivec s postihnutím iné
potreby ako intaktný, iba spôsob ich saturácie je špecifický, pričom odlišný pri každom druhu postihnutia.
V rámci zavádzania inkluzívnych princípov je tu teda nevyhnutná určitá zmena myslenia. Heterogenitu
postihnutia by spoločnosť a najmä pedagógovia nemali chápať ako PROBLÉM, ale ako OBOHATENIE
edukačného procesu. V procese saturácie špeciálnych edukačných potrieb (ŠEP) tak môžeme hovoriť o novej
kvalite prístupu k jednotlivcom s postihnutím, rešpektujúcom individualitu osobnosti dieťaťa a špecifiká
vyplývajúce z jeho postihnutia.
Jednotlivci s postihnutím majú spravidla prítomné špeciálne potreby v bio-, psycho- aj socio- sfére potrieb, čo je
dôsledkom toho-ktorého postihnutia, ktoré zasahuje bio, psycho a socio dimenziu osobnosti jednotlivca.
Vančová (2001) sa prikláňa k nasledujúcej diferenciácii špeciálnych potrieb:
1. Špeciálne liečebno-rehabilitačné potreby - znamenajú potreby uspokojenia zvýšených nárokov na
liečenie, liečebnú a zdravotnú rehabilitáciu, ktoré sú dôsledkom postihnutia
2. Potreby úpravy fyzického prostredia
3. Potreby používania kompenzačných pomôcok
4. Potreby úpravy právnych noriem
5. Potreby primeraných možností pracovného uplatnenia
6. Potreby úpravy spoločenských vzťahov
7. Špeciálne edukačné potreby – znamenajú potreby vytvárania takých podmienok výchovy a vzdelávania,
ktoré umožnia primerane vychovávať a vzdelávať jednotlivcov, ktorí sa svojimi individuálnymi
danosťami a potenciálom výrazne líšia od bežnej populácie detí a mládeže. Tieto špeciálne potreby sú aj
predmetom nášho záujmu.
Špeciálne edukačné potreby jednotlivcov so zrakovým postihnutím
Pre oblasť špeciálnej pedagogiky v súvislosti s edukáciou jednotlivcov s postihnutím Vašek (2003) vymedzil
špeciálne edukačné potreby (special education needs) ako také, ktoré sa spájajú so socializáciou jednotlivca a sú
vlastné iba postihnutým, narušeným či ohrozeným jednotlivcom. Pričom pedagóg má dieťaťu poskytnúť
špeciálnu starostlivosť nie preto, že je postihnuté, ale preto, že potrebuje špecifický edukačný prístup. ŠEP tak
môžu byť priznané ktorémukoľvek jednotlivcovi, ktorý v akomkoľvek období svojho vývinu nedokáže
optimálne profitovať z bežného spôsobu edukácie a jeho rozvoj je potrebné realizovať metódami špeciálnej
edukácie.
Špeciálne edukačné potreby dieťaťa sú požiadavky na špeciálne uspôsobenie podmienok, organizácie a
realizácie výchovno-vzdelávacieho procesu tak, aby zodpovedali osobitostiam žiaka, ktorého telesný, psychický
alebo sociálny vývin sa výrazne líši od štandardného vývinu.
V literatúre však nachádzame určitú terminologickú nejednotnosť a stretávame sa aj s pojmom špeciálne
výchovno-vzdelávacie potreby. Tento pojem je zavedený aj v zákone NR SR č.245/2008 o výchove a vzdelávaní
(školský zákon). Pre účely zákona a jeho následnej implementácie do praxe sa pod špeciálnou výchovnovzdelávacou (edukačnou) potrebou sa rozumie požiadavka na úpravu podmienok, obsahu, foriem, metód
a prístupov vo výchove a vzdelávaní pre dieťa alebo žiaka, ktoré vyplývajú z jeho postihnutia, narušenia alebo
ohrozenia, uplatnenie ktorých je nevyhnutné na rozvoj schopností alebo osobnosti jednotlivca a dosiahnutie
primeraného stupňa vzdelania a primeraného začlenenia sa do spoločnosti.
Špeciálne vzdelávacie potreby sa vzťahujú k jednotlivcovi, ktorému má byť poskytnutá podpora, ako
aj prostredie, ktoré túto podporu poskytuje. Dôležitá poznámka: rôzne druhy špeciálnych edukačných potrieb sa
môžu rozlične kombinovať.
Vančová (2005) píše ešte aj o špeciálnych edukačno-rehabilitačných potrebách (potreby špeciálnej edukácie
a edukatívnej (re)habilitácie
postihnutých), ktoré možno vymedziť ako subjektívne, dynamické
a interindividuálne odlišné komponenty osobnosti postihnutých, vznikajúce ako dôsledok postihnutia, ktorých
saturácia je preddeterminantom ich úspešnej edukácie a edukatívnej rehabilitácie ako procesu zameraného na
ovplyvňovanie postihnutých a ich prostredia za účelom dosahovania pozitívnych zmien v procese rozvíjania,
socializácie a harmonizácie ich komplexnej osobnosti v biodromálnom rámci.
Eberwein (2008) v tejto súvislosti píše, že každé dieťa má svoje vlastné individuálne špeciálne potreby, a teda
každá špeciálna edukačná potreba je iná a je potrebné ju saturovať špecifickým prístupom.
Za dieťa alebo žiaka so zdravotným znevýhodnením považujeme toho, ktorý má zariadením výchovného
poradenstva a prevencie diagnostikované špeciálne výchovno-vzdelávacie potreby.
V nasledujúcej časti príspevku sa pokúsime vyčleniť faktory ovplyvňujúce úspešnosť dieťaťa v procese
výchovnej rehabilitácie a tiež faktory ovplyvňujúce úspešnosť samotnej saturácie ŠEP jednotlivcov so zrakovým
postihnutím.
148
Faktory ovplyvňujúce úspešnosť dieťaťa v procese výchovnej rehabilitácie v inkluzívnom prostredí- druh
a stupeň postihnutia (slabozrakosť, slepota, čiastočné videnie, poruchy binokulárneho videnia); vek dieťaťa;
efektívnosť využívania zrakových funkcií (model vizuálneho fungovania A.van Corn); efektívnosť využívania
vlastných kompenzačných mechanizmov; úroveň osobnostných kompetencií jednotlivca; vnútorná motivácia
jednotlivca; efektívnosť využívania kompenzačných pomôcok, prístrojov, IKT, digitálnych technológií
prístupných postihnutým a asistenčných technológií; spôsoby učenia sa; vzdelávanie podporované vysoko
kvalitnými štandardmi (štátny vzdelávací program, školské vzdelávacie programy), osobnosť edukátora,
odbornosť pedagóga a jeho prístup k ďalšiemu vzdelávaniu (chuť, motivácia, ...); dokonalé poznanie diagnózy
dieťaťa a jeho možností; efektívna komunikácia; použitie špeciálnopedagogických metód - reedukácia,
kompenzácia, stimulácia, rehabilitácia, korekcia, príp. ich kombinácia; prostredie z ktorého dieťa pochádza;
prostredie, do ktorého dieťa prichádza a vzájomná interakcia týchto dvoch prostredí; špecificky podporné a
podnetné edukačné prostredie, ktoré by malo byť vytvárané všetkými fyzikálno-senzorickými elementmi, ako je
osvetlenie, farba, zvuk, priestor, nábytok a pod. v ktorom sa má žiak učiť; výber edukačných stratégií;
dostupnosť primeraných a kvalitných služieb; spolupráca odborníkov s užším sociálnym prostredím dieťaťa so
ŠEP; funkčný poradenský systém (CŠPP + inštitút terénneho špeciálneho pedagóga pre integrované podmienky
vzdelávania); včasná a kvalitná komplexná diagnostika; účinná intervencia; intenzívne plánovanie a koordinácia
všetkých relevantných orgánov a poskytovateľov služieb; kognitívna úroveň jednotlivca; moderné technológie
a IKT, digitálne technológie a ich dostupnosť; dostupnosť asistenčných technológií; využívanie špecifických
stratégií (na strane jednotlivca aj na strane vonkajšieho prostredia a rozsah týchto stratégií); reakcia na zmeny
v spoločnosti, na aktuálny vývoj spoločnosti, jej možnosti, prosperitu; komplexnosť prístupu odborníkov
v procese saturácie ŠEP a ich transdisciplinárna tímová spolupráca; faktor segregovaného/ integrovaného/
inkluzívneho vzdelávania; organizačné usporiadanie edukačného procesu.
Faktory ovplyvňujúce úspešnosť saturácie ŠEP jednotlivcov so zrakovým postihnutím v inkluzívnom prostredí
1.
Neobmedzený prístup k vzdelávaniu bez
vyplývajúcimi zo zrakového postihnutia.
limitovania
podmienok
prekážkami
a dôsledkami
2.
Prístup k prijateľnému spôsobu a formám edukácie (flexibilný, otvorený, prístupný, profesionálny,
zodpovedný, nadväzný, včasný, individuálny).
3.
Podmienky pre integratívne/inkluzívne vzdelávanie – (rešpektovanie ratifikovaných dokumentov
v prospech postihnutých, prerozdelenie financií v rezorte školstva, profesionálni odborníci, MTZ
a priestorové/bezbariérové vybavenie).
4.
Dôsledné individuálne posúdenie stavu a situácie jednotlivca so ZP.
5.
Zabezpečenie pomôcok, prístrojov, IKT, digitálnych technológií a asistenčných technológií a
prekonávanie informačného a komunikačného deficitu prostredníctvom nich.
6.
Rozvíjanie vlastných kompenzačných mechanizmov ako jedného z predpokladov hľadania vlastných
zdrojov.
7.
Bezbariérovosť prostredia – odstraňovanie architektonických, informačných a komunikačných bariér.
8.
Skvalitnenie podporného poradenského systému a jeho jednotlivých prvkov: depistáže, diagnostiky,
ranoporadenských služieb, spolupráce s odborníkmi, vzdelávanie odborníkov...
9.
Prispôsobenie a modifikácia využívaných špeciálnopedagogických postupov a metód bez znižovania
nárokov na vedomosti žiaka so ZP (reedukácia, korekcia, kompenzácia, stimulácia a pod.).
10. Zabezpečenie vyučovacieho materiálu v prístupných formátoch.
11. Optimalizácia podmienok prostredia a akceptácia individuálnych požiadaviek na priestor (osvetlenie,
kontrast, jas, farba, hlučnosť ai.).
12. Štátom zabezpečená systematická podpora inštitúcií a programov vzdelávania pre deti so ZP.
13. Vytvorenie podporných mechanizmov na realizáciu inkluzívneho vzdelávania.
14. Rozvoj kompetencií každého jednotlivca ako úspešného predpokladu pre jeho socializáciu.
15. Nižší počet žiakov v triede ako predpoklad efektívneho individuálneho prístupu.
16. Motivujúce a atraktívne edukačné prostredie.
17. Akceptácia individuálneho tempa práce – dlhší čas práce.
18. Optimalizácia a zefektívňovanie stimulácie (podpory) tzv. funkčného zraku.
149
19. Pripravenosť a erudovanosť pedagogických a poradenských pracovníkov a ich úzka spolupráca
s odborníkmi z pomáhajúcich profesií a tiež s rodičmi.
Za najdôležitejší faktor ovplyvňujúci proces saturácie ŠEP dieťaťa so ZP a jeho následnú úspešnosť nielen
v procese výchovnej rehabilitácie považujem kvalitný tím odborníkov. Toto však nie je možné bez erudovaných
odborníkov, ktorí musia kvalifikovane pokryť všetky činnosti v rámci úspešnej edukácie žiakov so špeciálnymi
edukačnými potrebami: depistáž, diagnostiku, poradenské služby, intervenciu, stimuláciu, rehabilitáciu a pod.
S týmto súvisí aj kvalitná transdisciplinárna spolupráca. Spolupráca nielen na najvyššej – medzirezortnej
úrovni, ale najmä spolupráca na medziodborovej a intraodborovej úrovni.
Naopak, podľa Farrela (2010) negatívne pôsobia na úspešnosť saturácie ŠEP dieťaťa so ZP a celkovú úspešnosť
dieťaťa profesionálne limity pedagóga spôsobujúce tzv. odborný izolacionizmus.
Saturácia ŠEP jednotlivcov so zrakovým postihnutím
Faktory ovplyvňujúce úroveň saturácie ŠEP u jednotlivcov so zrakovým postihnutím v dostupnej
tyflopedagogickej literatúre doteraz boli rozpracované len fragmentatívne, neboli popísané a rozpracované
komplexne. Pri podrobnej analýze danej problematiky som zistila, že táto je multidimenzionálna a je potrebné na
ňu nahliadať z mnohých uhlov pohľadu. Aj to svedčí o tom, že proces výchovnej rehabilitácie u jednotlivcov so
zrakovým postihnutím a následná saturácia ŠEP v ňom nie je jednoduchá, ale má mnoho dimenzíí a je
multifaktoriálne determinovaná.
Všeobecné ciele vzdelávania detí so zrakovým postihnutím sú totožné s cieľmi formulovanými v Štátnom
vzdelávacom programe v nadväznosti na jednotlivé ISCEDy a sú zamerané na postupné rozvíjanie kľúčových
spôsobilostí (kompetencií) žiakov ako základu všeobecného vzdelania.
Špecifické ciele výchovy a vzdelávania detí so zrakovým postihnutím zohľadňujú zásady výchovy a vzdelávania
zrakovo postihnutých, najmä zásadu prevencie zrakovej defektivity, korekciu zrakovej defektivity, požiadavku
integrácie zrakovo postihnutých, ako aj zásadu kompenzácie a reedukácie zraku, pričom pri praktickej realizácii
sa dôsledne uplatňuje individuálny prístup ku každému jednotlivcovi so zrakovým postihnutím zohľadňujúci
dôsledky zrakového postihnutia.
V nadväznosti na tieto ciele ako aj s prihliadnutím na ŠEP každého jednotlivca by špeciálny pedagóg mal
v procese výchovnej rehabilitácie akceptovať dieťa so zrakovým postihnutím a rešpektovať špecifiká jeho
osobnosti; vytvárať podmienky, aby spolužiaci dieťaťa so ZP a rodičia adekvátne akceptovali zrakové
postihnutie a jeho dôsledky; dôkladne sa oboznámiť s diagnózou a prognózou dieťaťa so zrakovým postihnutím
a zohľadňovať jeho ŠEP; zameriavať sa na vytváranie čo najmenej reštriktívneho prostredia s cieľom
zakomponovať atmosféru triedy do prirodzeného sveta dieťaťa so zrakovým postihnutím, pričom používa bežný
slovník; oboznámiť dieťa so zrakovým postihnutím s prostredím školy a triedy, priebežne ho upozorňovať na
všetky prípadné zmeny (premiestnenie nábytku, stavebné úpravy a pod./); podporovať jedinečnosť sebarealizácie
dieťaťa so zrakovým postihnutím, jeho sebauvedomenie a sebadôveru; vytvárať podmienky pre úspešné a
nenásilné splynutie dieťaťa so zrakovým postihnutím s kolektívom spolužiakov, vytvoriť atmosféru vzájomného
pochopenia a pomoci; rozvíjať komunikačné schopnosti a zručnosti dieťaťa; náležitú pozornosť venovať
problematike kompenzácie a reedukácie zraku; neznižovať nároky a nevytvárať podmienky pre uplatňovanie
neopodstatnených úľav u dieťaťa so zrakovým postihnutím; viesť dieťa k aktívnemu prekonávaniu ťažkostí a
prekážok, ktoré vyplývajú zo zrakového postihnutia; zabezpečiť a koordinovať špeciálnopedagogickú pomoc
dieťaťu so zrakovým postihnutím; v potrebnej miere využívať špeciálne metodiky; usilovať sa o komplexné
využitie zachovaných zmyslov dieťaťa so zrakovým postihnutím; rešpektovať individuálne pracovné tempo
dieťaťa so zrakovým postihnutím; využívať kladnú motiváciu.
Každý pedagóg dieťaťa so zrakovým postihnutím by mal mať informácie o vizuálnom stave dieťaťa a charaktere
jeho postihnutia (funkčnosť zraku a možnosť jeho použitia), o vplyve jeho vizuálneho stavu na jeho vizuálnu
funkčnosť (citlivosť na svetlo, rozpoznávanie farieb, veľkosť písma...), o ostrosti videnia dieťaťa, o používaní
špeciálneho vybavenia a kompenzačných pomôcok (počítač, zariadenie pre písanie bodovým písmom, diktafón
a iné), o postupoch, ktoré môže dieťa využívať v rámci svojej práce, o metódach edukácie, o očakávaniach detí
v procese edukácie, o potrebe verbalizovať svoje konanie; o úprave prostredia pre dieťa, o úprave a modifikácii
používaných pomôcok v rámci edukačného procesu a prípadne disponovať zoznamom inštitúcií, ktoré môžu
v prípade potreby poskytnúť pomoc.
150
Z výskumu vplyvu efektívnej saturácie ŠEP na úspešnosť jednotlivca so ZP v procese
výchovnej rehabilitácie
VÝSKUM Č. 1
V roku 2007 sme spoločne s Hlinom (2009) realizovali výskum, ktorého respondentmi boli výlučne študenti so
ZP študujúci na UK PdF v Bratislave. Výskum sa týkal identifikácie špeciálnopedagogických potrieb týchto
študentov a tiež ich špeciálneho technického vybavenia, ktorým disponovali a ktoré aktívne využívali počas
štúdia. Do výskumu sa zapojilo 9 študentov so ZP z 13 študujúcich na PdF UK, ktorí prostredníctvom dotazníka
odpovedali na jednotlivé otázky. Z týchto 9 študentov boli dvaja nevidiaci, štyria čiastočne vidiaci a traja
slabozrakí. Štyria študenti neprejavili záujem a do výskumu sa vôbec nezapojili. Z týchto deviatich študentov
každý používal nejaký typ špeciálnej pomôcky alebo software pre zrakovo postihnutých. V nasledujúcej tabuľke
uvádzame prehľad pomôcok a špeciálnych programov, ktoré študenti so ZP používali.
Tabuľka 1: Prehľad pomôcok a špeciálnych programov, ktoré využívali študenti so ZP
Špeciálne pomôcky
Počet študentov
Digitálny záznamník
Ručná lupa
Okuliare
Monokulár
Diktafón
Scanner
Materiály v Braillovom písme
Materiály v elektronickej forme
1
2
6
1
4
6
3
9
Špeciálne programy pre ZP
Počet študentov
Lunar
Fine Reader
JAWS
Acrobat Reader
Magic
Wintalker
ACD See
Televízna čítacia lupa
2
4
1
3
3
5
1
4
Tabuľka 2: Požiadavky študentov vyplývajúce z ich zrakového postihnutia
Dostupnosť študijnej literatúry autorov z PdF UK
v elektronickej forme (možnosť zakúpiť si namiesto kníh SPLNENÉ
v printovej podobe elektronický formát)
Dbať na dostatočnú kvalitu študijných textov v študovni
a v čitárni – nepopísané knihy, dostatočne veľké písmo, NESPLNENÉ
kopírovací stroj s funkciou zväčšovania, dostatočný kontrast (objektívne príčiny)
písma a i.
SPLNENÉ
rieši zákon o VŠ, paragraf 100 Podpora
Dostatočný počet termínov skúšok, resp. možnosť študentov so zdravotným postihnutím:
realizovať skúšky aj počas semestra podľa individuálnych Vysoká
škola
vytvára
zodpovedajúce
potrieb študenta
podmienky štúdia pre študentov so
zdravotným postihnutím vzhľadom na ich
špeciálne študijné potreby bez znižovania
požiadaviek na študijný výkon
Vypracovať informačný a metodický materiál pre
učiteľov na VŠ, ktorí nie sú špeciálni pedagógovia a ktorí
prichádzajú do styku so ZP
(prístup, adaptácie, formy SPLNENÉ
výučby, špeciálne pomôcky, stratégie a pod).
Poskytovať tréning zručností učiteľov VŠ o prístupe k ZP
SPLNENÉ
151
Pravidelne aktualizovať informácie na web stránkach
katedier
Dostupnosť PPT prezentácií vo výučbe
Líniové farebné označenie chodieb a vodiacu líniu popri
schodoch
Označenie dverí braillovým písmom a tiež označením pre
slabozrakých
SPLNENÉ
SPLNENÉ
PRIPRAVUJE SA
SPLNENÉ
Ako som už spomínala, tento výskum sa realizoval okrem iného aj na zisťovanie (identifikáciu)
špeciálnopedagogických potrieb zrakovo postihnutých študentov s cieľom skvalitniť a sprístupniť im možnosti
štúdia ešte vo vyššej miere, ako je to teraz. Študenti majú na UK PdF zabezpečené tri kompletné PC pracoviská
pre uľahčenie štúdia ZP študentom – PC, špeciálny software JAWS, Magic, Fine Reader, scannery, tlačiarne,
Braillovské displaye, hlasové výstupy, 21´´ LCD monitory, prístup na internet, televízne čítacie lupy,
ultrazvukový detektor prekážok, sériu dlhých bielych palíc rôzneho typu, kopírovacie zariadenie s funkciou
zväčšovania, separé kútik s EEG Bio Feedback-om a iné. Tiež plánujeme upraviť priestory fakulty, schody,
nadpisy, menovky na dverách v Braillovom písme, informačné tabule v Braillovom písme a pod.
VÝSKUM č.2
Vo výskume, ktorý sme realizovali spoločne s Hlinom (2009) sme sa okrem iného zamerali aj na prácu
koordinátorov pre študentov so zdravotným postihnutím na vysokých školách na Slovensku.
Pýtali sme sa napríklad, akou formou komunikujú so študentmi so zdravotným postihnutím. Z celkového počtu 30
koordinátorov možnosť komunikovať telefonicky uviedlo 18 koordinátorov (60%), mailom 25 koordinátorov
(83,33%), písomne (listom) 6 koordinátorov (20%), skype využil jeden koordinátor (3,33%), chat nevyužil ani
jeden koordinátor. Iné spôsoby komunikácie uviedlo 9 koordinátorov (30%), pričom všetci sa zhodli v odpovedi,
že využívajú formu osobnej komunikácie so študentom.
Formy komunikácie koordinátora so študentom
30
100%
90%
83,33%
Počet respondentov
25
80%
70%
20
60%
60%
15
50%
30%
10
40%
30%
20%
20%
5
18
25
6
Telefón
Mail
Písomný list
1 3,33%
0
Skype
10%
0%
Chat (ICQ, MSN,
...)
9
0%
Iné
Graf 1: Formy komunikácie koordinátora so študentmi
Keďže pre študentov so zdravotným postihnutím, vrátane študentov so zrakovým postihnutím je dôležité
kontinuálne a longitudiálne riešenie ich problémov, ako aj ich správne nasmerovanie do budúcnosti, zaujímala
nás aj časová frekvencia riešenia problémov študentov so ZDP. Táto je znázornená v nasledujúcom grafe:
152
Graf 2: Časová frekvencia problémov študentov so zdravotným postihnutím
Na otázku, či majú jednotlivé fakulty zriadené špecializované pracoviská, ktoré by riešili a podporovali potreby
študentov so zrakovým postihnutím, ako aj iných študentov so ŠVVP nám odpovedali, že zriadené
špecializované pracovisko má 6 vysokých škôl (20%), nezrealizovaných špecializovaných pracovísk má 24
vysokých škôl (80%).
Tiež nás zaujímala bezbariérovosť prostredia slovenských vysokých škôl a možnosti bezbariérového vstupu do
budovy. Nájazdovú rampu pre jednotlivcov s telesným postihnutím na vozíčku má 16 vysokých škôl (53,33%),
zvukový maják pre nevidiacich, kontrastnú vodiacu líniu pre jednotlivcov so zrakovým postihnutím a kontrastné
farebné označenie chodníka pred vchodom do budovy zhodne nemá ani jedna vysoká škola. Napokon 10
koordinátorov (33,33%) sa vyjadrilo, že na ich fakulte sa nerealizovali žiadne debarierizačné opatrenia.
Spôsob zabezpečenia bezbariérového vstupu do budovy
18
60,00%
53,33%
16
Počet respondentov
50,00%
14
12
40,00%
33,33%
10
30,00%
8
6
20,00%
4
3,33%
10,00%
2
16
0
0
0
1
10
Kontrastná
vodiaca línia
Farebné
bezpečnostné
označenie
chodníka
Iné
Nie je
zabezpečený
bezbariérový
vstup do budovy
0
0,00%
Nájazdová rampa Zvukový maják
pre telesne
pre nevidiacich
postihnutých
Graf 3: Spôsob zabezpečenia bezbariérového vstupu do budovy
Jedna z otázok bola zameraná na debarierizačné opatrenia v interiéroch budov jednotlivých fakúlt. Z výsledkov
výskumu vyplynulo, že upravené prirodzené línie (odstránené kvetináče resp. iné predmety postavené pri tejto
línii) boli zrealizované na troch fakultách (10%), označenie dvier štítkami s Braillovým písmom pre nevidiacich,
resp. označenie dvier zväčšeným písmom pre slabozrakých uviedli dvaja koordinátori (6,66%), realizáciu
umelých vodiacich línií neuviedol ani jeden koordinátor, zintenzívnenie osvetlenia na chodbách a v jednotlivých
učebniach
sa realizovalo v troch prípadoch (10%), označenie interiérových schodov farebnou fóliou, resp.
kontrastnou farbou uviedlo 5 koordinátorov (16,66%), inštalácia výťahových plošín bola realizovaná taktiež
v piatich prípadoch (16,66%), bezbariérový vstup do učební uviedlo 10 koordinátorov (33,33%), bezbariérovo
vybudované toalety sa vyskytli v piatich prípadoch (16,66%). Iné debarierizačné opatrenia neuviedol ani jeden
z koordinátorov. V pätnástich prípadoch (50%) neboli zrealizované žiadne debarierizačné opatrenia.
153
Tabuľka 3: Debarierizačné opatrenia v interiéri
Počet
Debarierizačné opatrenie
respondentov
Prirodzené vodiace línie
3
Označenie dvier štítkami Braillovým písmom
2
Umelé vodiace línie
0
Intenzívnejšie osvetlenie v učebniach
3
Označenie schodísk kontrastnou farbou
5
Inštalácia výťahových plošín
5
Bezbariérový vstup do učební
10
Bezbariérové toalety
5
Označenie výťahov Braillovým písmom
1
Iné
0
Opatrenia sa nerealizovali
15
%
10%
6,66%
0%
10%
16,66%
16,66%
33,33%
16,66%
3,33%
0%
50%
V neposlednom rade sme sa pýtali, čo majú uchádzači o štúdium na jednotlivých fakultách možnosť
adaptovaných podmienok na prijímacích pohovoroch a počas celého štúdia vzhľadom k ich postihnutiu. 19
koordinátorov odpovedalo na túto otázku kladne (63,33%) a jeden koordinátor sa vyjadril záporne (3,33%).
Čiastočné adaptované podmienky resp. podmienky pripravené podľa potreby uviedlo 10 koordinátorov
(33,33%).
Možnosť adaptovaných podmienok na prijímacích
pohovoroch
Áno
19
64%
Nie
1
3%
Čiastočne,
podľa potreby
10
33%
Graf 4: Možnosť adaptovaných podmienok na prijímacích pohovoroch
Tabuľka 4: Konkrétne zrealizované podmienky v akademickej knižnici
Konkrétne podmienky
Počet respondentov
Upravený PC (s hlasovým výstupom)
7
Upravený PC (s hmatovým výstupom)
2
Upravený PC pre slabozrakých študentov (Magic, Lunar)
4
Lokálne osvetlenie
7
Upravený stôl pre študentov s telesným postihnutím
5
Zariadenie pre študentov so sluchovým postihnutím
1
Iné
0
%
23,33%
6,66%
13,33%
23,33%
16,66%
3,33%
0%
VÝSKUM č.3 - MATRA
Prelomovým v oblasti saturácie ŠEP bol projekt v spolupráci s holandským centrom pre ZP SENSIS - MATRA,
v rámci ktorého bolo realizovaných niekoľko čiastkových výskumov – oslovení boli pedagógovia, rodičia ale aj
samotní žiaci.
154
Ja som si vybrala na prezentáciu výskum realizovaný u pedagógov bežných škôl, v ktorých sa integrovanou
formou vzdelávajú žiaci so ZP.
Dotazníkom sme oslovili 156 pedagógov, z týchto nám odpovedalo 117 pedagógov (75%).
Výsledky výskumu
V oblasti poskytovania špecializovaných služieb pre žiakov so ZP v bežných školách tieto neboli poskytované
57,3% žiakom. 23,1% žiakov malo zabezpečované služby a teda aj ich ŠEP len čiastočne a 19,6% malo služby
potreby saturované v plnom rozsahu.
Odpovede na otázku č.6 (%)
A - áno
70
B
57,3
podiel respondentov (%)
60
50
B - nie
40
C
23,1
30
C - čiastočne
A
15,4
20
Neodpovedali
4,3
10
Neodpovedali
0
možnosti
Graf 5: Dostupnosť služieb
Záujem bežných škôl o služby terénneho špeciálneho pedagóga
Výsledky výskumu odrážajú potrebu terénu využívať služby terénneho špeciálneho pedagóga až v 91,5%. 6%
pedagógov o takéto služby vyjadrili nezáujem z dôvodu, že žiak v nasledujúcom školskom roku ukončuje
dochádzku. 2,5% pedagógov neodpovedalo.
Odpovede na otázku č.10 (%)
100
A
91,5
A - áno
90
podiel respondentov (%)
80
70
60
B - nie
50
40
30
20
10
B
6,0
Neodpovedali
2,6
Neodpovedali
0
možnosti
Graf 6: Záujem pedagógov o služby TŠP
Vzdelávanie pedagógov
Na otázku o možnosti vzdelávať sa v danej problematike vyjadrilo záujem až 72,6% pedagógov, najmä
v krátkodobých metodických školeniach, 17,1% nemá záujem vzdelávať sa v danej oblasti a 10,3% pedagógov
na túto otázku neodpovedalo.
Doplnenie učebných plánov o špecializované predmety
155
Zistili sme, že o doplnenie učebných plánov pre ZP o individuálne hodiny špecifických predmetov malo záujem až 53,0 %
učiteľov – formou individuálnych hodín, prednášok alebo kurzov pre žiakov, rodičov alebo učiteľov. Najväčší záujem 53,0
% bol o poskytnutie kurzov PC zručností pre ZP. 27,4% učiteľov prejavilo záujem o doplnenie učebného plánu pre ZP
o vyučovanie POSP. 15,4% z nich malo záujem o kurzy sebaobsluhy. 8,5% učiteľov sa zaujímalo o kurzy bodového písma
pre nevidiacich žiakov. Na otázku neodpovedalo 12% pedagógov.
Odpovede na otázku č.12 (%)
60
C
53,0
B - sebaobsluha, sociálne
zručnosti
50
podiel respondentov (%)
A - POSP (priestorová
orientácia a samostatný
pohyb)
40
30
20
C - PC zručnosti pre ZP
A
27,4
B
15,4
D
8,5
10
Neodpovedali
12
D - výučba bodového
písma
Neodpovedali
0
možnosti
Graf 7: Vyjadrenie potreby vyučovania špecifických predmetov pre ZP
Záver
Efektívna saturácia ŠEP je prostriedkom, ako v čo najvyššej možnej miere môžeme eliminovať
nedostatky/odlišnosti vyplývajúce zo zrakového postihnutia a prispieť k celkovej úspešnosti žiaka so ZP
v procese výchovnej rehabilitácie v inkluzívnom prostredí a následne v procese jeho celkovej socializácie.
Použitá literatúra

BRENNAN, V., PECK, F., LOLLI, D. 1995. Návrhy na úpravu domáceho a školského prostredia.
Príručka pre rodičov a učiteľov a detí s dvojakými zmyslovými poškodeniami. Low Vision Services
Perkins School for the Blind. Watertown, Massachusetts, U.S.A. 1995. Nepublikovaný text.

CABANOVÁ,K., JAKABČIC,I., BROZMANOVÁ,E. Analýza realizácie školskej integrovanej
prípravy žiakov s postihnutím v bežných školách. In Paedagogica specialis 23. Bratislava: Univerzita
Komenského, 2007. ISBN 978-223-2387-1. - S. 199-209.

ČAJKA, K. Úvod do pedagogiky zrakovo postihnutých. Ružomberok: PdF KU, 2007. S. 70. ISBN 97880-8084-245-1.

FARRELL, M. Debating of Special education. New York, Routledge, 2010. ISBN 978-0-415-56728-2.
S. 136.

FINKOVÁ, D., LUDÍKOVÁ, L., RŮŽIČKOVÁ, V. Speciální pedagogika osob se zrakovým
postižením. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2007. 156 s. ISBN 978-80-244-1857-5.

GALLAGHER, J.J., KIRK, S.A., ANASTASIOW, N.J., COLEMAN, M.R. Educating Exceptional
Children. New York: Eleventh Edition, 2006. ISBN 0-618-473-890. ISBN 978-0618-473892. S. 557.

GERINEC, A. Detská oftalmológia. Martin: Osveta, 2005.S. 592. ISBN 978-80-8063-181-9.

GURALNICK, M.J. Early childhood inclusion: focus on change. Michigan: P.H. Brookes Pub. Co.,
2001. S.596. ISBN 978-1557-664-91-4.

HAMANOVÁ, P., KVĚTOŇOVÁ, L., NOVÁKOVÁ, Z. Oftalmopedie. 2. vyd. Brno: Paido, 2007. 125
s. ISBN 978-80-7315-159-1.

HARČARÍKOVÁ, T. (2010) Základy pedagogiky jednotlivcov so špecifickými poruchami učenia.
Bratislava: Iris. 141 s. ISBN 978-80-89238-31-6.
156

HARČARÍKOVÁ, T.: Pedagogika telesne postihnutých, chorých a zdravotne oslabených. MABAG.
Bratislava, 2008. ISBN 978-80-89113-54-5.

HLINA, M. Špecifiká edukácie študentov so zrakovým postihnutím na vysokej škole. Diplomová práca.
Bratislava: Univerzita Komenského, 2009. Vedúci diplomovej práce: PaedDr. Jana Lopúchová, PhD.

HOLLBROOK, M.C. Children with Visuall Impairments. Bethesda: Woodbine House, 1996. Maryland.
ISBN 0-933149-36-0. ISBN 978-0933-149-366. S. 395.

HRONEK, J., RÝMLOVÁ, A., KRATOCHVÍLOVÁ, V. Kapitoly z výchovne vzdělávací péče o děti
tupozraké a šilhavé. Olomouc 1972.

JESENSKÝ, J. Prolegomena systému tyflorehabilitace a metodiky tyflorehabilitačních výcviku. Praha:
Univerzita Jana Amose Komenského, 2007. 1. vydanie, S. 659. ISBN 978-80-86723-49-5.

JESENSKÝ, J. Základy komprehenzivní speciální pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus, 2000.
ISBN 80-7041-196-1.

JOSE, R.T. Understanding low vision. New York: American Foundation for the blind. 1983. S.555.
ISBN 0-89128-119-3.

KERR, S. Your Child with Special Needs. First published. London: Hodder and Stoughton, 1993. S.
256. ISBN 0340561548.

KOTULAK, R. Inside the Brain. Missouri: Andrews McMeel Publishing, 1996. S. 200. ISBN 978 80
8362 3289 9.

KVĚTOŇOVÁ L. Základy oftalmopedie. 1.vyd. Brno: MU, PED. F. 1993, 22 s., ISBN 80-210-0667-6.

LOPÚCHOVÁ, J. Základy pedagogiky zrakovo postihnutých. Bratislava: IRIS, 2011.

LUDÍKOVÁ, L. Poradenství ve speciální pedagogice. In: RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. et al.
Speciální pedagogika. 4. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006. s. 155-158. ISBN 80-244-1475-9.

NÉMETH, O. Slabozrakosť ako pedagogický problém. Bratislava: Sapientia, 1999. 113 s. ISBN 80967180-5-3.

NÉMETH, O. Špeciálnopedagogické poradenstvo na Slovensku. Bratislava: Sapientia, 2010. ISBN 97880-89229-20-8. S. 198.

NIELSEN, L. Educational approaches for visually impaired children. 1st published. Copenhagen:
SIKON, 1992. 176 p. ISBN 87-503-9568-8.

PONCHILLIA, P.E., PONCHILLIA, S.V. Foundations of rehabilitation teaching with persons who are
Blind. New York: AFB Press, 2003. ISBN 978-0891-28939-5. S. 413.

POŽÁR, L. Základy psychológie ľudí s postihnutím. Trnava: Typi Universitatis Tyrnaviensis, 2007, 1.
vydanie, 184 s. ISBN 978-80-8082-147-0.

Program na zdokonalenie systému raného poradenstva pre rodičov detí so zdravotným postihnutím,
detí s viacnásobnými postihnutiami (hluchoslepé, kombinované postihnutia s mentálnym, telesným
a iným postihnutím) a pervazívnymi vývinovými poruchami, vrátane súčinnosti praktických lekárov pre
deti a dorast so zariadeniami špeciálnopedagogického poradenstva a postupného rozširovania siete
zariadení špeciálnopedagogického poradenstva pre rodičov týchto detí. Schválilo Ministerstvo školstva
Slovenskej republiky pod číslom 313/2002-44 dňa 28. augusta 2002 v súlade s opatrením 6.3.10
uznesenia vlády SR číslo 590 z 27. júna 2001.

RANDALL, T., J. Understanting Low Vision. New York: AFB, 1983. ISBN-13: 978-0891281-191

RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. a kol. Speciální pedagogika. Olomouc: UPOL, 2006. S.313.
ISBN 80-244-1475-9.

RUŽIČKOVÁ, K. Současný stav rané péče o děti se ZP v ČR. In: Špeciálnopedagogické
a psychologické intervencie u ZP detí PV. Vrútky: Advent-Orion, 2004. ISBN 80-8071-053-8.

RŮŽIČKOVÁ, K. Vybrané texty ze speciální pedagogiky I. Východiska pro speciální pedagogiku
a rehabilitaci osob se zrakovým postižením. Hradec Králové: Gaudeamus, 2011. ISBN 978-80-7435099-3.

SELIGMAN, M. - DARLING,R.S. Ordinary families, special children. New York, l997. S.739. ISBN
0-521-58471-X.
157

ŠRAMOVÁ B., CABANOVÁ,K., VAČKOVÁ,K. Mediálne reprezentácie ľudí s postihnutím. In:
Patopsychológia – vznik, vývin a.... Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie
Bratislava: UK, 2012. S.64-66. ISBN 978-80-223-3325-2.

TAYLOR, R.L., STERNBERG, L., RICHARDS, S.B., Exceptional Children. Integrating research and
Teaching. Second edition. London: Singular Publishing Group, 1995. ISBN 1-56593-272-2. ISBN 97815-6593-272-2. S. 347.

VÁGNEROVÁ M., Oftalmopsychologie dětského věku. 1.vyd. Praha: Karolinum 1995, 182 s., ISBN
80-7184-053.

VANČOVÁ, A. 2001. Súčasné problémy a perspektívy integrovaného (inkluzívneho) vzdelávania
žiakov so špeciálnymi výchovno-vzdelávacími potrebami v bežných školách. In: Psychológia a
patopsychológia dieťaťa, roč. - 36, č. 3, s. 257–276.

VANČOVÁ, A. 2005. Základy pedagogiky mentálne postihnutých. 1. vyd. Bratislava: Sapienta, 2005.
332 s. ISBN 80-968797-6-6.

VAŠEK, Š. Základy špeciálnej pedagogiky. Bratislava, Sapientia 2003. 1. vydanie. 210 strán. ISBN 80968797-0-7.

Vzdelávací program pre deti a žiakov so zrakovým postihnutím. Schválilo Ministerstvo školstva
Slovenskej republiky pod číslom CD-2008-18550/39582-1:914 dňa 26. mája 2009.

WÁGNEROVÁ,M. Vývojová psychologie. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-308-0. S. 522.
Autor
Doc. PaedDr. Jana Lopúchová, PhD.
Univerzita Komenského v Bratislave
Pedagogická fakulta
Katedra špeciálnej pedagogiky
Račianska 59, Bratislava
E-mail: [email protected]
158
THE COMBINATION OF MEDICAL SCIENCE AND EDUCATION:
A CONCEPTION OF SPECIAL EDUCATORS’ TRAINING MODEL
IN CHENGDU UNIVERSITY
1
Yue LU1
Yuntong PENG2
Faculty of Education, Palacký University in Olomouc, Czech Republic.
Faculty of Early Childhood Education, Chengdu University in Chengdu, People’s Republic of China.
[email protected]
2
Faculty of Education, Palacký University in Olomouc, Czech Republic.
Faculty of Early Childhood Education, Chengdu University in Chengdu, People’s Republic of China.
Abstract: This paper proposes to construct a combination of medical science and education training model for
special educator in Chengdu University. This kind of training model relies on the professional foundation of
special educators’ training in School of Special Education. This model intends to make use of Chengdu
University’s advantage in application-oriented personnel training, thus develop versatile special education
personnel who possess basic teaching ability and medical rehabilitation skills for exceptional children. The
realization of the goal of this training model needs the cooperation between the School of Special Education and
School of Medicine and Nursing, and then these two schools integrate their resources and construct an
interdisciplinary personnel training platform. The training model consists of three components: firstly,
establishing personnel training program and curriculum system which are guided by the idea of combination of
medical science and education; secondly, building a special educators’ training base, and thirdly, establishing
children’s rehabilitation center which meets the standard of medical rehabilitation institutions.
Keyworsd: special educator; training model; combination; medicine science; education
Introduction
The quality and quantity of special educators directly determines the development of special education and the
future of people who have special needs in China. According to Chinese national plan, there should be a special
education school in a city or a county which has a population over 300,000 and quite a lot of disabled children
and teenagers till 2020. And the national plan also requires enhancing the quality and quantity of special
educators (National Ministry of Education, 2010). Recently, Chinese Ministry of Education makes a requirement
that there should be a reasonable training system with high professional level for special educators, and the
quantity of special educators should basically meet the needs of special schools (National Ministry of Education,
2012). Thus it can be seen that, the key of enhancing the quality rehabilitation for the disabled people and
servicing the special groups is to train versatile special educators.
What Every Special Educator Must Know: Ethics, Standards, and Guidelines for Special Educators defined that
for every special educator, the nature of his job determines that he must possess both basic teaching ability and
the skills of rehabilitation training for exceptional children (Council for Exceptional Children, 1996). In America
and some European countries in which special education has been well developed, many universities there have
incorporated an interdisciplinary model and got some achievements. For example, Kilgo (2006) found a
transdisciplinary approach in a teacher education program, emphasizing collaboration, communication and
cooperation across all disciplines, was seen to be an effective model for the preparation of graduate level
teachers.
But China did not advocate the interdisciplinary collaboration in special education area until 21th century.
Before that, hospitals and rehabilitation centers just simply performed the duties of medical rehabilitation, and
special schools were only responsible for education. Wei et al. (2011) found that traditional medical science and
the independent model of traditional education cannot meet the needs of disabled students’ physical and mental
development. It was suggested the combination of medical science and education definitely directs a new
approach on the way of training professional Chinese special educators.
159
1. The Significance of the Special Educators’ Training Model of Combination of Medical
Science and Education
Silverman et al. (2010) found the model of the transdisciplinary approach through co-teaching and co-mentoring
of students can provide students with a working framework for understanding the importance and benefits of
collaboration across the many disciplines that can impact a child with disabilities and their families.
At present, China emphasizes “the combination of medical science and education, multiple intervention,
potential development and deficiency compensation” for the education and rehabilitation of exceptional children
(Huang & Du, 2007). Since 2009, China started setting up experimental bases of “the combination of medical
science and education” in special education schools of many cities, and launching experiments of “the
combination of medical science and education” which were intervened by administrative education department,
experts and special schools. These experiments showed that the combination of medical science and education
meant a lot to the comprehensive developments and rehabilitation of people with special needs.
Sun et al. (2012) described that constructing the mode of “the combination of medical science and education” in
the training of special educators will help to foster more school managers and teachers who possess the advanced
idea of “the combination of medical science and education” and professional skills. Eventually, the mode will
influence and advance the reformation of the whole special education area by changing the curriculum concepts
of schools and the education concepts of teacher.
2. Foundations of the Construct of the Training Model
There are 770 thousand disabled people in Chengdu. Due to insufficiency of investment from the government
and the lack of teachers, all special education schools (centers) and some regular education schools can only
accept around 7,000 disabled students in Chengdu (Chengdu Municipal Government, 2013). As the first
institution of higher education in Chengdu which trains special educators, Chengdu University is responsible for
the training of special educators who are qualified for the job which requires “the combination of medical
science and education” knowledge and skills.
Chengdu University constructed and developed the large professional platform which trains high-quality and
application-oriented personnel since 2010. It aims to integrate the advantage of faculties’, social and
governmental resources effectively, to carry out the deep communication and cooperation in politics, production,
learning and research, and to improve the quality of personnel training continually. As one major on the large
platform of teachers’ education, special education has a wider, stronger and more superior team of personnel
training and management since many of the colleagues who are in relevant faculties, disciplines and majors
participant in it. It lays favorable foundation to the training of versatile personnel. And the development of many
interdisciplinary curriculum benefits from the opening and putting into use of many multi-functional
laboratories.
School of Special Education and School of Medicine and Nursing in Chengdu University are responsible for the
training of special educators. They both have long history and good reputation. They possess quality teachers and
supply a large number of professionals for society, and thus have accumulated rich experience in personnel
training.
3. Aims of “The Combination of Medical Science and Education” Training Model
Able-Boone et al. (2002) found that interdisciplinary course work and field experiences in a teacher education
program resulted in a higher level of competence in interdisciplinary teaming, inclusion practices and familycentered interventions.
The training model of “the combination of medical science and education” should make use of the advantage in
application-oriented personnel training of Chengdu University, rely on the professional foundation of special
educators’ training of School of Special Education, and thus develop versatile special education personnel who
possess basic teaching ability, rehabilitation training skills, relevant educational knowledge and diverse
exceptional children’s rehabilitation skills. The realization of this goal needs to cooperate with the School
Special Education and Medicine and Nursing, and then these two schools integrate their teaching resources and
construct an interdisciplinary personnel training platform.
4. Components of “The Combination of Medical Science and Education” Training
Model
4.1 The new personnel training program
The new personnel training program is guided by the idea of combination of medical science and education, sets
up intercollegiate, interdisciplinary personnel training platform, and integrates medical rehabilitation course and
corresponding educational internships into professional courses of special education.
Sun et al (2012) elaborated the courses should mainly concern two categories. The first is medical rehabilitation
skills. It includes auditory function rehabilitation skills, speech function rehabilitation skills, motor function
rehabilitation, etc. In order to discover and solve the problems of exceptional children’s rehabilitation better, the
160
theoretical basis of these courses focuses on physiology and pathology. The second category refers to educational
rehabilitation skills. It includes language ability, cognitive ability, course learning ability, psychological and
behavior ability, and so on. In order to preferably promote psychological and cognitive development of
exceptional children, the theoretical basis of these courses focuses on child psychology, pedagogy, etc. Through
this way, the situation that medical science is separated from special education could be changed. In the process
of guiding the students who major in special education to intervene exceptional students, the professional
medical rehabilitation skills combine with education and teaching intentionally by the integration of relevant
knowledge and skills in special education and medical areas. And then, more professional and general
intervention can carry out towards exceptional children.
4.2 The professional training base for special educators under the background of “the
combination of medical science and education”
The University of Alabama at Birmingham (Kilgo, 2006) has implemented the transdisciplinary approach in a
master’s level preparation program. The faculty, from education, communication disorders, occupational therapy,
physical therapy and nursing disciplines have infused the transdisciplinary concept throughout the curriculum.
Based on the “Sichuan Province Special Educators Training Center” in Chengdu University, a versatile
professional special educators’ training base can be constructed; and also a training team for special educators
who do full-time job or part-time job could be built. In this center, it could promote the training ability of inservice special educators and also provide professional training for teachers in inclusive education setting who
are responsible for learning in regular class. It will play an important role to facilitate the normalization of
special educators’ professional development.
4.3 The children’s rehabilitation center
As the central city in the west of China, there is no experimental base of “the combination of medical science
and education” in Chengdu. To some extent, this situation shows that in the western region, teachers’ relevant
conditions which concern “the combination of medical science and education” are not mature enough. In the
“the combination of medical education” model, it could intergrate the resources and make use of built laboratory
in the university, and establish children’s rehabilitation center which meet the standard of medical rehabilitation
institutions with the support of medical department. The goal of children’s rehabilitation center is that
rehabilitation and teaching combine and promote each other with the support of professional teachers, and serve
for local districts actively. This platform provides in-service and pre-service special educators with fairish
opportunity to practice the combination of medical science and education, and make them to be versatile
personnel who both possess special education skills and medical rehabilitation skills.
Prospects
The construction of a combination of medical science and education training model for special educator in
Chengdu University intends to develop versatile special education personnel who possess basic teaching ability,
rehabilitation training skills, relevant educational knowledge and diverse exceptional children’s rehabilitation
skills. The realization of the goal of this training model needs the cooperation between the School of Special
Education and School of Medicine and Nursing, and then these two schools integrate their resources and
construct an interdisciplinary personnel training platform. The training model consists of three components:
firstly, establishing personnel training program and curriculum system which are guided by the idea of
combination of medical science and education; secondly, building a special educators’ training base, and thirdly,
establishing children’s rehabilitation center which meets the standard of medical rehabilitation institutions.
Silverman et al.(2010) demonstrated in their research on early childhood pre-service teacher education that
development in new areas of both the education and medical staff and faculty enriches their practice and the
curriculum. The different educational preparation and professional roles and practices of the team members
provide for a multitude of perspectives for curriculum building in early childhood practice and teacher education.
But also Silverman pointed out the models used to prepare professionals in education, medicine and other
disciplines may have diverging perspectives because of differences in training, approach and philosophy.
Now, Chengdu University already starts their first step which is to through the interdisciplinary approach to
adjust cirriculums for pre-service special educators.
References:
Able-Boone, H., Harrison, M. F., & West, T. A. (2002). Interdisciplinary education of social inclusion facilitators
in early childhood settings. Teacher Education and Special Education, 25(4), 407–412.
Chengdu Municipal Government (2013). The Special Education Development Report.
Council for Exceptional Children, R. V. A. (1996). What Every Special Educator Must Know: The International
161
Standards for the Preparation and Certification of Special Education Teachers. Second Edition.
Huang, Z., Du, X. (2007). Construction of integrated rehabilitation system of multi – impairment and multi –
intervention. Chinese Journal of Special Education, 88(10), 3-13.
Kilgo, J. L. (2006a). Transdisciplinary teaming from a higher education perspective. In J. L. Kilgo (Ed.),
Transdisciplinary teaming in early intervention/early childhood special education: Navigating together
with families and children (pp. 77–80). Olney, MD: Association for Childhood Education International.
Ministry of Education of PRC (2010). National Medium and Long-term Educational Reform and Development
Plan.
Ministry of Education of PRC (2012). Strengthening the Team Construction of Teachers in Special Education.
Silverman, K., Hong, S., & Trepanier-Street, M. (2010). Collaboration of Teacher Education and Child Disability
Health Care: Transdisciplinary Approach to Inclusive Practice for Early Childhood Pre-Service Teachers.
Early Childhood Education Journal, 37(6), 461-468. doi: 10.1007/s10643-010-0373-5
Sun, W., LU, H. (2012). The cultivation mode of "double-qualified" teachers in medical science and teaching.
Academic Exploration, 5, 121-123.
Wei, Z., Wang, L., Deng, Lan. (2011). Active exploration of combining medicine and education mode. A Journal
of Modern Special Education, 2, 8-10.
162
ASPEKTY MENTÁLNÍHO MAPOVÁNÍ PROSTORU U OSOB SE
ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM
THE ASPECTS OF THE SPATIAL COGNITIVE MAPPING OF
PEOPLE WITH VISUAL IMPAIRMENT
Hana MAJEROVÁ
Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci,
Žižkovo náměstí 5, 771 40 Olomouc, [email protected], [email protected]
Abstrakt: Na mentální mapování prostoru člověka se zrakovým postižením může být nazíráno z více perspektiv
podobně jako na člověka coby bytost bio-psycho- socio-spirituální. Jednak lze hovořit o mentálním mapování
v mezích výcviku prostorové orientace a samostatného pohybu, na stranu druhou se téma dotýká
tyflopsychologie – zde máme na mysli proces vzniku mentální mapy. Důležitou roli bezesporu hrají nižší a vyšší
kompenzační činitelé. Sluch, hmat a částečně také čich a chuť se podílejí spolu s psychickými procesy na příjmu
informací, jejich následném zpracování a vyhodnocení. Percipované je zpracováno za účasti pozornosti,
myšlenkových procesů včetně analyticko-syntetické činnosti, paměti a představivosti. Percepce a představivost
pak coby součást vědomých procesů osoby představují nedílnou součást výzkumu vědomí, který je aktuální
oblastí současných tendencí výzkumu.
Abstract: The person with visual impairment is a bio-psycho-socio-spiritual human being. The spatial cognitive
mapping of people with visual impairment can be viewed from various perspectives. Firstly mental mapping is a
part of orientation and mobility training. Furthermore the process of creation of mental maps is included in the
psychology of visual impaired people. Lower compensation factors such as hearing, a sense of touch, and partly
an olfactory sense and a taste create the basis of formation of mental maps as well as higher compensation
factors (attention, thought, analytical and synthetic activity, memory and imagination). Then the integral parts of
research on consciousness are perception and imagination of visual impaired people.
Klíčová slova: zrakové postižením, prostorová orientace a samostatný pohyb, mentální mapování
Keywords: visual impairment, orientation and mobility, mental mapping
Úvod
Jedinec se zrakovým postižením je na prvním místě člověkem, bio-psycho-socio-spirituální bytostí. Schopnost
orientace v prostoru je ovlivněna zrakovým postižením, vnějšími i vnitřními činiteli. Samostatný pohyb
v prostoru přitom závisí na výcviku nižších a vyšších kompenzačních činitelů. Pro úspěšnou orientaci si jedinec
vytváří v mysli tzv. mentální mapu prostoru, přičemž proces mentálního mapování a podoba mentální mapy má
u cílové skupiny svá specifika.
1 Východiska mentálního mapování prostoru u osob se zrakovým postižením
163
Za osobu se zrakovým postižením je považován jedinec, jenž trpí očí vadou nebo chorobou, kdy i po optimální
korekci je jeho vnímání narušeno do té míry, že mu činí problémy v běžném životě (Finková, Ludíková,
Růžičková, 2007). Jedinec se zrakovým postižením je osoba, která nemůže snadno a přesně vnímat všechny
vizuální informace, resp. pro něj tato dimenze vnějšího světa neexistuje vůbec nebo omezeně (Vágnerová, 2008).
Vnější svět má pro člověka se zrakovém postižením mnoho dimenzí, z nichž následně vychází příjem a
zpracování informací různé kvality i kvantity. Podle teorie informací můžeme hovořit v souladu s uceleným
přístupem k člověku o informačním aspektu bio-psycho-socio-spirituálním. Ten má pak jak dimenzi vnitřní tak
vnější, jak kvantitativní, tak kvalitativním. Do procesu mentálního mapování prostoru se zapojují sluch, hmat,
čich a chuť stejně jako paměť, pozornost, myšlení a představivost. Taktéž vůle a emoce nemalou měrou
ovlivňují, jak jedinec pracuje v rámci utváření mentální mapy prostoru s informacemi. Informační aspekt ve
speciální pedagogice osob se zrakovým postižením tedy souvisí úzce s kompenzací. Edelsberger, a kol. (2000)
dodávají, že kompenzace znamená náhradu sníženého výkonu některého z orgánů zvýšením jiné funkce. Mezi
kompenzační činitele nižší přitom řadíme sluch, hmat, čich a chuť, k těm vyšším pak paměť, pozornost, myšlení
a představivost.
Vedle definování člověka se zrakovým postižením z holistického pohledu a pojmu kompenzace bychom se měli
vyjádřit k prostoru, prostorové orientace a samostatnému pohybu člověka se zrakovým postižením. Prostor může
být vymezen coby jev, do něhož jsou vkládány objekty, lze mu dát určité hranice (Jesenský, 2007). V prostoru se
člověk pohybuje, provádí činnosti běžného dne. Podle Wienera (1986) se na úspěšné orientaci podílí vnitřní
faktory, resp. samotný jedinec, a vnější činitelé – úpravy v dopravě, na veřejných prostranstvích, v budovách.
V anglicky mluvících zemích používaný pojem „orientation and mobility“, v překladu orientace a mobilita, je z
hlediska edukace a výcviku vymezen jako učení se konceptům, schopnostem a technikám nutným pro bezpečný,
efektivní a elegantní pohyb osoby se zrakovým postižením v prostředí, rozličných podmínkách a situacích.
Orientace je přitom schopnost jedince použít jednotlivých smyslů k porozumění danému umístění v prostředí, v
určitém okamžiku. (Jacobson, 1993) Mobilita je soubor pohybů umožňujících přemisťování těla a výkon práce.
(Hartl, Hartlová, 2000) V případě člověka s postižením zraku jde o celkové znovuuschopnění a uplatnění ve
všech sférách života (Wiener, 1986). Finková, Ludíková, Růžičková (2007) specifikují dále metodiku výcviku
prostorové orientace a samostatného pohybu, tato zahrnuje zvládnutí prvků prostorové orientace a samostatného
pohybu, techniku dlouhé hole a orientační analyticko-syntetickou činnost. K základním prvkům řadíme chůzi
s vidícím průvodcem, bezpečnostní postoje, tzv. kluznou prstovou techniku. Technika chůze s bílou holí dále
předpokládá zvládnutí základního držení, kyvadlové, kluzné a diagonální techniky. Orientační analytickosyntetická činnost představuje práci s orientačními body a znaky postižitelnými na trase prostřednictvím smyslů.
Dodáváme, že v této „orientační analýze a syntéze“ je možno spatřovat jistý teoretický základ pro mentální
mapování prostoru osob se zrakovým postižením.
2 Aspekty mentálního mapování prostoru
Jedinec, jenž má narušenou dimenzi vizuálního vnímání vnějšího světa, se vyznačuje specifiky v oblasti
mentálního mapování prostoru. Obrázek 1 poukazuje na proces vzniku mentálních map, kde vstupuje jedinec se
zrakovým postižením, coby subjekt využívající nižších kompenzačních mechanismů se svou vnitřní dimenzí a
potenciálem vyšších kompenzačních činitelů. Pohyb v prostoru pak znamená, že zde vstupuje dimenze vnějšího
prostředí, tedy fyzikální svět, který jedince obklopuje. V rámci procesu vzniku mentální mapy se v člověku
odehrává interakce dimenze vnější a vnitřní, kdy se navíc mohou tyto úrovně prolínat.
164
Vnitřní dimenze
Člověk se
zrakovým
postižením
Vnejší dimenze
Obr. 1 Pohled na dimenze mentálního mapování v prostorové orientaci jedince se zrakovým postižením
V procesu mentálního mapování prostoru počítáme s tzv. percipovaným – percepčním prostorem a akčním
prostorem. Percepční prostor je subjektivní mentální reprezentací prostředí. Každý člověk si v rámci něj vybírá
jiné podněty v prostředí, kterým pak věnuje pozornost, zajímá se o jiné věci, situace, orientuje se podle odlišných
prvků v prostředí, prožívá rozličné emoce, vytváří si různorodé vzpomínky. Akční prostor vyjadřuje
reprezentace, o nichž aktuálně osoba uvažuje. V praxi prostorové orientace a samostatného pohybu se dále
uplatňují tzv. prostorové stereotypy. Ve většině případů má člověk tendenci využívat rutinních, běžně zaběhlých
a navyklých míst. Hovoříme o jakémsi prostoru aktivit, mentálních reprezentací prostředí s konkrétním, poměrně
stereotypním způsobem využívání prostoru (upraveno podle http://ucitele.sci.muni.cz/materialy/86_1.pdf,
[online] [cit. 2014-2-13]). Mentální mapování prostoru člověka se zrakovým postižením tak obsahuje vnější i
vnitřní dimenzi, percipovaný a akční prostor. Jedná se o proces, který lze rozdělit do určitých logicky
navazujících fází.
V procesu vzniku mentální mapy vycházíme z informací v rámci vnějšího prostředí, které jedinec percipuje
svými smysly. Ty jsou vedeny do mozku, kde probíhá proces zpracování informací a tvorba reprezentace
prostředí.
Proces mentálního mapování prostoru se skládá ze čtyř základních etap: získávání informací pomocí smyslů;
selekce a vědomé zpracování; uložení v podobě prostorové reprezentace; rozhodování, pohyb a orientace na
základě uložené reprezentace (http://ucitele.sci.muni.cz/materialy/86_1.pdf, [online] [cit. 2014-2-13]).
Pokud využijeme výše zmíněného vzhledem k naší cílové skupině, spatřujeme jisté odlišnosti, které lze shrnout
do následující podoby:
-
Získávání informací prostřednictvím nižších kompenzačních činitelů, případně zbytků zraku.
Uplatnění vyšších kompenzačních činitelů při výběru dat a zpracování informací.
Uložení prostorové prezentace prostoru s ohledem na odlišnosti v získávání a zpracování informací.
Prostorová orientace a samostatný pohyb jedince s použitím mentálního mapování prostoru.
Právě mentální mapa je výsledkem mentálního mapování v prostorové orientaci a samostatném pohybu člověka
se zrakovým postižením, přitom podoba mentální mapy jednotlivce se v konečném důsledku odvíjí od úrovně
vývoje nižších i vyšších kompenzačních činitelů. V rovině smyslů počítáme s odlišnostmi vhledem k narušení
percepce vizuálních informací. Z pohledu vyšších kompenzačních činitelů je rozhodující úroveň paměťových
schopností, pozornosti a představivosti (Majerová, 2014).
165
3 Oblasti rozvoje mentálního mapování v prostorové orientaci a samostatném pohybu
3.1 Současný výzkum
Výzkum publikovaný poměrně nedávno, spojený se jmény Lahav, Moiduser (2011), byl proveden na Univerzitě
v Tel Avivu v Izraeli. Hlavním cílem studie byl vývoj haptického virtuálního prostředí pro efektivní vytváření
kognitivních map u osob se zrakovým postižením (řešeno za podpory grantu společnosti Microsoft a
ministerstva vzdělávání v Izraeli). Níže citujeme publikované výsledky studie zmíněných autorů.
Při tvorbě mentálních map používá člověk dvou hlavních strategií skenování: strategie tras (route strategies) a
strategie map (map strategies). Strategie tras je založena na lineárních prostorových rysech, kdežto strategie map
zahrnuje více perspektiv cílového místa. Lidé s nevidomostí používají spíše prvního typu strategií.
Zprostředkování příslušných prostorových informací prostřednictvím kompenzačních činitelů (kompenzačních
senzorických kanálů) přispívá k duševnímu mapování míst, čímž může být zlepšen výkon osob s nevidomostí.
Mentální mapování závisí na třech následujících oblastech:
-
Rozvoj multisenzoriálního virtuálního prostředí (lidé s nevidomostí se díky němu mohou seznamovat
s prostorem).
Systematická studie zaměřená na ucelenou aktivizaci schopností osob s nevidomostí s využitím
virtuálního prostředí.
Výzkum přínosu tohoto mapování pro osoby s nevidomostí vzhledem k rozvoji jejich hmatu.
Aktivní učení bylo umožněno díky haptického virtuálního prostředí a kompenzačním senzorickým kanálům.
Multisenzoriální virtuální prostředí simulovalo skutečný prostor, v němž jedinec žije. Virtuální prostředí
zahrnovalo v rámci studie dva mody operací: učitelský modus (teacher mode) a vyučovací modus (learning
mode). Učitelský modus umožnil definovat charakteristiky prostředí (velikost pokoje, typ, objekty a jejich
charakteristiky, dveře, okna, také povrchy ve zvukové podobě jako jsou parkety, tráva apod.). Editor přitom
poskytoval odezvu jak haptickou, tak zvukovou. Vyučovací modus zahrnoval operace pro studenty i učitele.
Uživateli tak bylo umožněno procházet virtuálním prostředím pomocí joysticku (feedback joystick), přičemž
získával hmatovou odezvu, kterou získávají nohy v daném prostředí, pomocí joysticku (textura, imitace
povrchu), a sluchovou odezvu (jména objektů v prostoru, zvuk oken, dveří). Jedinec se pohyboval ve virtuálním
prostředí s pomocí navigace, která umožňovala reagovat na situaci, kdy se osoba ve virtuálním prostoru ztratila.
V rámci výzkumu bylo využito virtuálního prostředí a následně bylo sledováno, jak osoba s nevidomostí může
daného využít vzhledem ke konstrukci kognitivních map a orientaci ve skutečném prostoru. Osoba se
pohybovala nejdříve ve virtuálním prostředí, kde byla instruována a pohybovala se zde na základě instrukcí.
Následně se měla přemístit ve skutečném prostoru. Výhodou virtuálního prostředí bylo využití opakovaného
mapování prostoru (místnosti), což dávalo jedinci dostatek informací a pestrou zpětnou vazbu.
Lahav, Moiduser (2011) předpokládají, že by se tyto virtuální nástroje mohly stát dobrým podpůrným
prostředkem pro nevidomé v procesu učení při porozumění novým fenoménům i jevům reálného světa. Více
může
čtenář
nalézt
v autorském
textu,
který
blíže
seznamuje
s výzkumem
(http://muse.tau.ac.il/publications/99.pdf, [online] [cit. 2013-6-11]). Nutno dodat, že ve světě techniky dochází
neustále k expanzivnímu vývoji, ve Velké Británií byla například vytvořena virtuální helma, která je schopna
promítnout jedinci film s vůněmi i chutěmi, což z hlediska kompenzačních činitelů, kterými lze poškozený zrak
částečně nahradit, přináší zajímavé možnosti (http://www.novinky.cz/internet-a-pc/hry-a-herni-systemy/179501vedci-vytvorili-unikatni-pocitacove-hry-pro-nevidome.html, [online] [cit. 2014-2-13]).
Ačkoliv v zahraničním výzkumu existují výše zmíněné tendence, nepovažujeme z pohledu speciální pedagogiky
ryze technický trend jako jedinou cestu vývoje. Speciální pedagogika osob se zrakovým postižením, coby
humanitní věda přes velký vliv technologií by se neměla časem stát vědou o umělém systému. Speciální
pedagogika je vědou o živém systému, nikoliv o uměle vytvořeném. Nevylučujeme zapojení technických
zařízení do edukace, socializace, podpory vývoje osobnosti jedince, avšak klademe důraz na to, aby speciální
pedagogika zůstala vědou o člověku. Vždyť právě člověkem na prvním místě bychom se měli zabývat. Níže se
zmíníme o podpůrných možnostech rozvoje schopností v rámci mentálního mapování u člověka se zrakovým
postižením z jiné perspektivy než informačně-komunikační.
166
3.2 Efektivní koncentrace pozornosti
Při orientaci v prostoru musí být osoba schopna okamžité koncentrace, vyhodnocení a řešení aktuální prostorové
situace. Mentálních map využívá člověk v praxi přirozeně, přesto lze tvrdit, že je možné zkvalitnit proces jejich
utváření a jejich využití. Na tomto místě zdůrazňujeme význam výcviku nižších kompenzačních činitelů, stejně
jako schopnost se soustředit, okamžitě zrelaxovat a využít všech dostupných informací z vnitřního i vnějšího
prostředí organismu. Prostřednictvím různých stimulačních cvičení psychohygienicky a vizualizačně
orientovaných lze podpořit stimulaci vyšších kompenzačních činitelů a sekundárně také nižších s použitím právě
těch vyšších v rámci praktických situací. Za klíčovou přitom považujeme permanentní a adekvátní podněcování
nervové soustavy. V rámci závěrečné odborné práce Majerová (2014) uvádí doporučení pro praxi v podobě
tréninku pozornosti, představivosti a paměti.
Podle pokusů popsaných v odborné literatuře je u osob nevidících auditivní pozornost diferenciovanější a má
širší rozsah. Jedinci jsou schopni jemné diferenciace a trvalé koncentrace pozornosti (Požár, 2000). Nakonečný
(1998) doplňuje vymezení pozornosti jako stavu aktivace organismu, který umožňuje vědomé adaptivní reakce.
Vlastní výcvik pozornosti člověka se zrakovým postižením vyžaduje stimuly vnější i vnitřní. Pro okamžitou
relaxaci v rámci náročné situace v prostoru lze doporučit nácvik vědomé pozornosti skrze každodenní
psychohygienu, např. v podobě dechových cvičení, nácviku uvolnění a meditace, výcviku koncentrace s pomocí
kumulačního bodu (výraz pochází z jógy, jedná se o bod, na nějž se osoba soustředí v součinnosti s vědomým
dechem), aj. Hypoteticky lze tvrdit, že pravidelné provádění stimulačních cvičení má vliv na centrální nervovou
soustavu, zlepšuje pozornost, sekundárně umožňuje efektivnější vytváření a využívání mentálních map
v prostorové orientaci. Příslušnými cvičeními podporujeme cestu rozvoje člověka prostřednictvím jeho vlastní
aktivity, nikoliv pouze technologiemi a počítačovými systémy, jichž člověk dnes hojně využívá.
3.3 Možnosti stimulace představivosti
Lopúchová (2010) uvádí, že představy jsou vyšším stupněm smyslového obrazu, ale nikoliv jednoduchou
reprodukcí smyslových zkušeností. Narušený nebo zcela chybějící zrak má vliv na představivost, přičemž
struktura zrakových vjemů se skládá ze současného zrakového vnímání a minulé zkušenosti jedince. Vizuální
představy jsou tak díky narušení zrakového vnímání odlišné. Dodejme, že trénink představivosti znamená
v praxi stimulaci tohoto vyššího kompenzačního činitele, ale můžeme tímto rovněž podpořit trénink nižších
kompenzačních činitelů využívaných v praktickém životě.
Představivost se tedy zdokonaluje nejen v průběhu každodenních činností v součinnosti s ostatními
kompenzačními činiteli (bezprostřední zkušeností), nicméně také psychohygienicky orientovaná cvičení mohou
přispět k efektivnějšímu využití představ (také mentálních map). Uplatnění představ v rámci autogenního
tréninku zná většinou každý pracovník pomáhajících profesí. V praxi tedy osoba může připojit k výcviku
koncentrace pozornosti vizualizaci v podobě mentálního zapojení konkrétního smyslu. Osoba později osleplá
učící se čtení Braillova písma si tímto může představovat například to, že vnímá jasně a zřetelně text v Braillově
písmu, prsty „kloužou“ po papíře a jedinec bříšky prstů jasně percipuje psané. Podobně lze uplatnit dané v rámci
výuky tyflografiky včetně čtení tyflografických map, plánů a jiných zobrazení. Stimulace představy, že jedinec
rozpoznává zřetelně tyflografická zobrazení, zapojuje kožně svalový aparát a hmat jako takový, navíc působí
jako pozitivní stimulace pro praktický výcvik. Přitom taková každodenní aktivita nemusí zabrat více než deset až
třicet minut času, kdy osoba v rámci psychohygieny provede uvolňovací cvičení a poté zapojí vizualizaci.
Doplňme, že také při nácviku rozlišování zvuků v rámci prostorové orientace můžeme doporučit zapojení
podobného tréninku (osoba si vědomě vybavuje jednotlivé zvuky, které se jí podařilo během výcviku v praxi,
například v dopravní situaci, odlišit). Stejně tak lze zapojit také čichové a chuťové představy, až nakonec si
může jedinec spojit ve vizualizačním cvičení všechny zmíněné kompenzační činitele v rámci konkrétní nebo
modelové situace. Rovněž tyflografický výcvik, resp. práce s tyflografickými zobrazeními nebo vlastní
tyflografická tvorba přispívá k lepšímu utváření představ, podobně též simulované virtuální prostředí – zde se
spojuje vlastní aktivita jedince a informačně-komunikační tendence.
167
3.4 Otázky tréninku paměti
V souvislosti s pamětí rekapitulujeme již výše zmíněný proces vzniku mentální mapy s ohledem na paměťové
mechanismy. Proces probíhá následovně: získávání informací prostřednictvím nižších kompenzačních činitelů,
případně zbytků zraku → uplatnění vyšších kompenzačních činitelů při výběru dat a zpracování → uložení
prezentace prostoru s ohledem na odlišnosti v získávání a zpracování informací → prostorová orientace a
samostatný pohyb jedince s použitím mentálního mapování prostoru. Tento proces práce s informacemi a
tvorbou mentální mapy je u člověka se zrakovým postižením specifický, ale přesto není vyňat z obecných
biologicko-psychologických zákonitostí. Proto je možné aplikovat obecně propagované a již existující přístupy
s menšími úpravami. Například Preiss, Křivohlavý (2009) vytvořili titul s názvem „Trénování paměti a
poznávacích schopností“, který se může stát inspiračním zdrojem pro praxi tyflopeda. Lopúchová (2010)
dodává, že především akustická, slovní paměť se u osob s těžkým zrakovým postižením díky stupňujícím se
nárokům kompenzačně zjemní a stává se dokonalejší než u intaktních. Trénink paměti a poznávacích činností je
tak nedílnou součástí každodenního života.
Výše zmíněnou komparací literatury a praktických cvičení jsme nevyčerpali možnosti, které se nám v oblasti
podpory mentálního mapování naskýtají. Pro čtenáře by měl být text inspiračním zdrojem pro další studium a
praktickou činnost.
4 Neurobiologický rozměr tématu
V nervovém systému funguje přenos informací synaptický a extrasynaptický (gliové buňky komunikují
s neurony skrze ionty v mezibuněčné tekutině). Vedle zmíněného hovoříme také o kvantových drahách/jevech
v centrálním nervovém systému. Procesy, které generuje mozek při analýze obrazu nebo realizaci stavů vědomí
aj. nelze interpretovat jen na základě neuronálního nebo extraneuronálního přenosu signálu.
Kvantová mechanika je součástí kvantové fyziky, ale na rozdíl od mechaniky Newtona bere v úvahu vlnový a
pravděpodobnostní charakter částic. V tomto pojetí je částice součástí hmoty, která se vyznačuje vlastnostmi
jako energie, elektrický náboj a spin. Každá submikroskopická částice má duální povahu, tedy vlnovou a
korpuskulární. Částice přitom vykonávají pohyb a zaujímají polohu neurčitou v prostoru a čase (non lokalita).
Vejdou-li částice do interakce s okolím, dojde ke kolapsu vlnové délky částice. Kolaps částice nastává v jediném
okamžiku měření a může ovlivnit rozsáhlou oblast. Dylevský (2009) vedle zmíněného fyzikálního popisu
kvantových jevů doplňuje, že v centrálním nervovém systému se kvantové procesy mohou odehrávat
v mezibuněčném prostoru, ohraničeném buněčnými membránami, které jsou pro řadu částic
nepropustné.
Rozsáhlý komunikační kanál tvoří mezibuněčný prostor, ve kterém je možný kvantový přenos částic do
kteréhokoliv místa systému bez pohybu částic mezi těmito místy. V kvantové fyzice je dané možné díky
kolapsu v mezibuněčném prostoru (dekoherencí vlnové funkce částic). Tento mezibuněčný prostor je vyhrazen
membránami s vysokým ohmickým odporem. Podstatné je, že kvantové jevy se dějí na úrovni atomů, iontů a
všech/některých malých molekul. V mezibuněčné komunikaci se přitom v centrálním nervovém systému
uplatňují především vápenaté ionty, ale také elektrony volně vázané v ionizovaných skupinách, či menší
molekuly bílkovin a tuků, neurotransmiterů a neuromodulátorů (peptidy). Kvantové změny probíhají ve
strukturách mozku nepřetržitě, neustále vznikají nové spoje, z nichž jsou vybírány ty, které jsou aktuální
pro daný stav systému. V rámci kvantových spojů jde pravděpodobně o přenos poměrně jednoduchých
informací. Vašina (2010) přes zmíněné doplňuje, že ani přes sebedokonalejší přístrojovou techniku nejsme
schopni v kvantové rovině sledovat vlastní kvantové jevy, ale až jejich důsledky, z nichž poté vyvozujeme
závěry. Přitom to, co bylo na této naší myšlenkové cestě přehlédnuto, je nezjistitelné. Kvantové principy přenosu
informací jsou proto stále ve výzkumu.
Z výše uvedeného vyplývá, že podle kvantové teorie je v centrálním nervovém systému spojeno „vše se
vším“. Zpočátku vznikají krátkodobých spoje, ty se pak mohou stát trvalejšího rázu. Otázku reálnosti
kvantových představ směřujeme již k období vývoje mozku plodu a dítěte. Činnost dětského nervového systému
je ovlivněna aferezí, tedy dominancí přívodu informací a trendem funkcí, resp. pamětí. Zpočátku plod a mozek
168
dítěte reaguje jen na aktuální nabídku, tedy nemá tzv. trend, až postupně buduje kontinuitu funkcí. Mozek dítěte
by tímto odpovídal spíše kvantovému modelu, ale mozek dospělého newtonovskému (Dylevský, 2009).
Také člověk se zrakovým postižením nemůže být z hlediska funkčnosti nervového systému vyňat z možnosti
aplikace kvantové teorie. Jako podnětná se jeví hypotéza, v rámci níž je umožněn přenos částic do kteréhokoliv
místa systému bez pohybu částic mezi těmito místy, kde je v systému spojeno „vše se vším“. Z tohoto pohledu
tedy jakékoliv aktivní působení na centrum dostává nový rozměr, domníváme se, že adekvátní stimulace může
podpořit rozvoj těch částí mozku, které jsou u takového člověka zapojeny v omezené míře nebo vůbec. Na tomto
místě má velký význam také otázka plasticity lidského mozku, na niž upozorňuje Kulišťák (2011).
Závěr
Aspekty mentálního mapování prostoru u osob se zrakovým postižením souvisí s neurovědeckým rozměrem
stejně dobře jako se speciálněpedagogickým. V rámci výcviku prostorové orientace a samostatného pohybu osob
se zrakovým postižením se setkáváme s ucelenou metodikou. Přesto je nanejvýš aktuální vymezení mentálního
mapování prostoru coby samostatné oblasti koncepce prostorové orientace člověka se zrakovým postižením.
Tímto cílený výcvik mentálního mapování prostoru osob se zrakovým postižením nalézá své teoretické i
praktické opodstatnění.
Resumé
The aspects of the spatial cognitive mapping of people with visual impairment is associated with the special
education and the neuroscience. The training programs in orientation and mobility of people has a
comprehensive methodology. The training of the mental mapping of the space has its theoretical and practical
dimension. We consider the spatial cognitive mapping as the separate area of the concept of spatial orientation
and mobility.
Literatura
DYLEVSKÝ, I., 2009. Speciální kineziologie. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-1648-0.
EDELSBERGER, L. a kol., 2000. Defektologický slovník. Praha: Nakladatelství H&H. ISBN 80-86022-76-5.
FINKOVÁ, D. a kol., 2012. Edukace jedinců se zrakovým postižením v kontextu kvality vzdělávání. Olomouc:
Univerzita Palackého. ISBN 978-80-244-32625.
FINKOVÁ, D., LUDÍKOVÁ, L., RŮŽIČKOVÁ, V., 2007. Speciální pedagogika osob se zrakovým postižením.
Olomouc: Univerzita Palackého. ISBN 978-80-244-1857-5.
Geografie: Mentální mapování, 2010 [online]. Brno: Masarykova univerzita [cit. 2014-2-13]. Dostupné z:
http://ucitele.sci.muni.cz/materialy/86_1.pdf.
HARTL, P., HARTLOVÁ, H., 2000. Psychologický slovník. Praha: Portál. ISBN 80-7178-303-X.
JACOBSON, W. H., 1993. The Art and Science of Teaching Orientation and Mobility. New York: American
Foundation for the Blind. ISBN 978-0-89128-245-7.
JESENSKÝ, J., 2007. Prolegomena. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského. ISBN 978-80-86723-49-5.
KULIŠŤÁK, P., 2011. Neuropsychologie. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-891-3.
LAHAV, O., MOIDUSER, D., 2011. Blind persons acquisition of spatila cognitive mapping and orientation
skills supported virtual environment. [online] Tel-Aviv: Tel-Aviv University [cit. 2013-6-11] Dostupné z:
http://muse.tau.ac.il/publications/99.pdf.
169
LOPÚCHOVÁ, J., 2010. Reedukácia a komplexná rehabilitácia zraku u jednotlivcov so zrakovým postihnutím.
Bratislava: Univerzita Komenského. ISBN 978-80-89238-40-8.
MAJEROVÁ, H., 2014. Mentální mapování prostoru u osob se zrakovým postižením: Závěrečná písemná práce.
Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta, CCV. Vedoucí závěrečné práce Mgr. Hana
Joklíková. (v tisku).
NAKONEČNÝ, M., 1998. Základy psychologie. Praha: Nakladatelství Akademie věd České republiky. ISBN
80-200-1290-7.
POŽÁR, L., 2000. Psychológia detí a mládeže s poruchami zraku. Trnava: Trnavská Univerzita. ISBN 8088774-74-8.
PREISS, M. KŘIVOHLAVÝ, J., 2009. Trénink paměti a poznávacích schopností. Praha: Grada. ISBN 978-80247-2738-7.
VÁGEROVÁ, M., 2008. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-414-4.
VAŠINA, L., 2010. Komparativní psychologie. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-2847-6.
Vědci vytvořili unikátní počítačové hry pro nevidomé, 2009 [online]. Novinky.cz [cit. 2014-2-13]. Dostupné z:
http://www.novinky.cz/internet-a-pc/hry-a-herni-systemy/179501-vedci-vytvorili-unikatni-pocitacove-hry-pronevidome.html.
WIENER, P., 1986. Prostorová orientace a samostatný pohyb zrakově postižených. Praha: Avicenum. ISBN
chybí.
170
MODERNÍ INFORMAČNÍ TECHNOLOGIE A JEJICH VYUŽITÍ
V RANÉ PÉČI PRO DĚTI SE SLUCHOVÝM POSTIŽENÍM
MODERN INFORMATION TECHNOLOGIES AND THEIR USING
IN EARLY INTERVENTION FOR CHILDREN WITH HEARING
IMPAIRMENT
Alena MAJKUSOVÁ
Centrum pro dětský sluch, o. p. s. - Raná péče pro Moravu a Slezsko, Jungmannova 25, 772 00 Olomouc,
Česká republika, [email protected]
Abstrakt: Příspěvek Moderní informační technologie a jejich využití v rámci rané péče pro děti se sluchovým
postižením se zabývá zmapováním využívání moderních informačních technologií v rané péči, jejíž cílovou
skupinou jsou děti se sluchovým postižením, jak již sám název příspěvku napovídá. Příspěvek prezentuje výsledky
výzkumu a analýzu dat, která byla získána v rámci praktické části diplomové práce se stejným názvem. Data
k analýze byla získána prostřednictvím rozhovorů s pracovnicemi středisek rané péče pro děti se sluchovým
postižením – poradkyněmi rané péče. Předkládá, jaké moderní informační technologie jsou v rané péči
využívány a jak často. Zda jsou pracovnice rané péče o moderních informačních technologiích dostatečně
informovány. Jak se k využívání moderních informačních technologií u dětí raného věku staví jejich rodiče.
Výsledky výzkumu jsou předvýzkumem k dalšímu bádání v oblasti využívání moderních informačních technologií
v raném věku.
Abstract: The post Modern Information Technologies and Their Use in the Early Intervention for Children with
Hearing Impairment deals with mapping the use of modern information technology in early intervention whose
target group is children with hearing impairment, as its title implies. The post presents the results of research
and analysis of data that have been obtained in the practical part of the thesis with the same name. Data for
the analysis were collected through interviews with workers of centers of early intervention for children with
hearing impairment - early care advisors. It presents how modern information technology are used in early care
and how often. Whether early care worker of the modern information technologies are sufficiently informed.
How to use modern information technology in early childhood builds their parents. Research results are
preliminary research to further research in the use of modern information technologies at an early age.
Klíčová slova: moderní informační technologie, sluchové postižení, raný věk, včasná podpora a intervence
Keywords: modern information technologies, hearing impairment, early age, early support and intervention
1
Záměr příspěvku
Příspěvek Moderní informační technologie a jejich využití v rané péči pro děti se sluchovým postižením
předkládá výsledky výzkumu, který byl proveden v rámci diplomové práce se stejným názvem. (pozn. úplná data
a veškerá teorie jsou k nalezení v diplomové práci se stejným názvem jako příspěvek - Majkusová, 2013) Má
za cíl přiblížit čtenáři moderní informační technologie, které jsou využívány v rané péči pro děti se sluchovým
postižením. V úvodu představujeme různé moderní informační technologie, především pak speciální software,
počítačové programy či smartphone a tablety. V samotném výzkumu pak analýzu dat, která byla získaná
prostřednictvím rozhovorů s pracovnicemi rané péče pro děti se sluchovým postižením.
2
Teoretické zakotvení výzkumu
2.1 Moderní informační technologie
S pojmem moderní informační technologie či informační a komunikační technologie se v posledních
letech setkáváme stále více. Tyto technologie se dostávají do popředí zájmu laiků i odborníků, především díky
rychlému vývoji techniky a vysoké nabídce nejrůznějších možností využití. (Vymazlová in Regec a kol., 2012)
Zikl (2011) hovoří o trendu poslední doby, kterým se stává zpřístupňování informačních technologií jedincům
se zdravotním postižením či znevýhodněním. Výrobci tvoří nové, snadno ovladatelné produkty, které se snaží
zpřístupnit všem uživatelům. Sledujeme také rostoucí nabídku moderních informačních technologií pro osoby
se specifickými vzdělávacími potřebami.
171
Pokud se zaměříme na osoby se sluchovým postižením, konstatujeme, že z nabídky moderních
informačních technologií se nejvíce využívá počítač, notebook. V současné době se pak do popředí dostávají
také smarthphony a tablety. Tyto technologie jsou považovány za univerzální komunikační pomůcky. Zikl (2011)
udává výčet možného využití počítače u dětí se sluchovým postižením od raného a předškolního věku. Hovoří
o využívání k edukaci, tréninku odezírání, nácviku manuálních znaků. Novák (1997) doplňuje možnosti využití
o možnost rozšiřování slovní zásoby, pomoci při nácviku ovládání vlastního hlasu, např. nácvik hlasitosti, výšky
hlasu, intonace apod.
Pro lepší přehlednost jsme si moderní informační technologie využívané u dětí se sluchovým
postižením rozdělili do několika kategorií. Ke každé z kategorií předkládáme výčet jednotlivých moderních
informačních technologií:

technologie k diagnostice (speciální software VPA (vizuálně podpořená audiometrie) software využívaný pro funkční vyšetření sluchu v rané péči pro dětí se sluchovým postižením),

technologie k rozvoji komunikačních kompetencí (SpeechViewer, Mentio, Logomalovánky,
Brepta, Altík, Altíkovy úkoly, Altíkův slovník, Když chybí slova, Globální slabikář 2, SymWriter, Boardmaker,
ACKeyboard 2.0, Grid 2, Grid player, Baby Signs, CD Zvířátka ve znakovém jazyce, CD Pohádky o zvířátkách
v českém znakovém jazyce, CD Malá encyklopedie zvířátek v českém znakovém jazyce, Slovníky českého
znakového jazyka na CD-ROM),

technologie k intervenci a terapii (Fono – Fono 1, Fono 2),

technologie k rozvoji kognitivních schopností (Pasivní sledování, Honička, Chyť mě, Méďa
– Méďa barvy a tvary, Méďa obrázky, Méďa počítá, Méďa čte, Méďa 99; Psaní, 22 her, Kon-Zen, Těšíme
se do školy, Chytré dítě),

tablety, smartphone, aplikace.
2.2 Raná péče
Služba rané péče je sociální službou, která je ukotvena v Zákoně 108/2006 Sb. o sociálních službách
(aktuální znění č. 401/2012 Sb.). V tomto zákoně je raná péče zařazena mezi služby sociální prevence. Tyto
služby jsou bezplatné a jejich cílem je „napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace
a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.“ (Zákon o sociálních službách,
2006, §53). Dle Zákona o sociálních službách mohou být služby rané péče poskytovány rodinám s dětmi
do sedmi let věku, a to terénní, ambulantní či pobytovou formou. Cílovou skupinou jsou děti zdravotně
postižené, či děti, jejichž vývoj je ohrožen v důsledku nepříznivé sociální situace. Služba si klade za cíl podpořit
rodinu a vývoj dítěte s ohledem na jeho vývojová specifika a potřeby.
Dle Registru poskytovatelů sociálních služeb (iregistr.mpsv.cz) jsou poskytovateli služby rané péče
rodinám dětí se sluchovým postižením v ČR Raná péče Čechy a Raná péče pro Moravu a Slezsko, jejichž
zřizovatelem je Centrum pro dětský sluch Tamtam, o. p. s. (dříve Federace rodičů a přátel sluchově postižených,
o. s.)
Raná péče Čechy, se sídlem v Praze, vznikla v roce 2001 a působí v krajích Libereckém, Ústeckém,
Karlovarském, Plzeňském, Jihočeském, Středočeském, v hlavním městě Praze, v kraji Hradec Králové a z části
v kraji Pardubickém. Raná péče pro Moravu a Slezsko byla založena v roce 2005 a působí v Olomouci.
V současné době poskytuje službu rané péče v krajích Olomouckém, Moravskoslezském, Jihomoravském,
Zlínském, v kraji Vysočina a částečně v kraji Pardubickém.
Personální obsazení středisek tvoří vedoucí pracovník, metodik a garant služby, projektový manažer
a profesionální poradci rané péče s kvalifikací pro danou činnost. Pokud hovoříme o poradcích rané péče, máme
na mysli vysokoškolsky vzdělané pracovníky se zaměřením na speciální či sociální pedagogiku nebo
psychologii. Tým doplňují externí pracovníci (např. lektoři českého znakového jazyka, logopedi, fyzioterapeuti,
supervizoři). K dalším odborným spolupracovníkům střediska můžeme zařadit neonatology, pediatry, neurology,
foniatry, audiology, psychology a další. Střediska mohou také využívat pomoci dobrovolníků – především
při organizaci akcí pro klientské rodiny. (Opatřilová, Nováková, 2012)
3
Metodologie výzkumu
Výzkumné šetření bylo realizováno prostřednictvím kvalitativního výzkumu na přelomu března a dubna
2013. Byl stanoven hlavní cíl a dílčí cíle.
Hlavním cílem výzkumu bylo zmapovat využívání moderních informačních technologií v rané péči,
jejíž cílovou skupinou jsou dětí se sluchovým postižením.
Na základě výzkumného šetření jsme chtěli odpovědět na následující otázky:
 Jaké speciální softwary, programy či moderní technologie jsou v rané péči pro děti
se sluchovým postižením využívány?
 Jaká je frekvence využívání moderních informačních technologií při práci poradce rané péče?
 Mají pracovníci rané péče dostatečné informace o možnostech využívání moderních
informačních technologií? (tj. Existuje rozvinutá informační síť?)
 Můžeme při práci s moderními informačními technologiemi v raném věku hovořit jako druhu
rozvoje dětí v různých oblastech?
172

Jaké postoje při využívání moderních informačních technologií zaujímají rodiče dětí? Orientují
se v nabídce programů? Znají/vyhledávají nové programy/aplikace? Spolupracují aktivně při
využívání moderních informačních technologií?
K zisku dat bylo užito techniky polostrukturovaného rozhovoru – interview s přesně specifikovanými
otázkami. Respondentům bylo v rámci interwiev položeno šestnáct otázek. Vzhledem k tomu, že v ČR existují
pouze dvě pracoviště, která poskytují službu rané péče dětem se sluchovým postižením, byl počet respondentů
omezen. K výzkumu byli osloveni všichni pracovníci dvou pracovišť – celkem deset osob. Souhlasné stanovisko
s poskytnutím rozhovoru vyjádřilo osm respondentů. V rámci výzkumu byl proveden také předvýzkum s jedním
respondentem.
K analýze získaných dat bylo užito metody prostého výčtu. Miovský (2006) uvádí, že se jedná
o metodu na hranici mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem. Touto metodou se dá vyjádřit vlastnost
určitého jevu. Při analyzování kvalitativních dat, můžeme zvažovat vhodné využití kvantitativních ukazatelů,
k podpoře významu určitých jevů, které jsme nalezli.
4 Výsledky
1. Považujete využívání moderních informačních technologií v rané péči za důležité? Proč?
U žádného z respondentů jsme se nesetkali s naprosto odmítavým názorem k využívání moderních
informačních technologií u dětí v raném věku. Dva respondenti uvedli, že využívání moderních informačních
technologií nepovažují za to úplně nejdůležitější. V rozhovorech jsme zaznamenali názor o možné škodlivosti
moderních informačních technologiích v konkrétních případech, kdy se snažíme u dítěte podporovat
komunikaci. Respondent poukazuje na komunikaci jako na sociální proces mezi dospělým a dítětem. Pro děti je
komunikace skrze médium mnohem jednodušší než komunikace s lidmi, dítě pak nemá motivaci komunikovat
s lidmi, je technikou fascinováno a snáze k ní utíká. Respondenti oceňují využití moderních informačních
technologií u dětí s kombinovaným postižením. Právě v těchto případech mohou moderní informační
technologie významně dopomoci k funkční komunikaci dítěte s okolím či dopomáhají k rozvoji komunikačních
dovedností. Respondenti také poukazují na současný životní styl, kdy se moderní informační technologie stávají
součástí současného způsobu života a prolínají životem rodiny, čímž je jejich použití velmi přirozené.
Z otázky také vyplynuly možnosti využití moderních informačních technologií.
Tab. 16: Možnosti využití moderních informačních technologií
Využití technologií
Četnost odpovědí
Procentuální
zastoupení
Zpestření práce s dítětem
3
37, 5 %
Motivace dítěte k aktivitám
3
37, 5 %
Doplněk činnosti s dítětem
1
12, 5 %
Zisk pozornosti dítěte
1
12, 5 %
2. Které moderní informační technologie při vaší práci s dětmi využíváte?
Z výsledků uvedených v tabulce můžeme vidět, jaké moderní informační technologie využívají
pracovníci rané péče pro děti se sluchovým postižením. Respondenti také uvádějí, že některé CD a programy
jsou již zastaralé, a proto je v rodinách nevyužívají, potenciál vidí spíše v nově se rozvíjejícím trendu tabletů
a aplikací.
Tento výzkum byl proveden na přelomu března a dubna roku 2013. Již nyní se ukazuje, jak rychle jde
vývoj moderních informačních technologií dopředu, jelikož práci s iPadem uvádí pouze jeden respondent, ale
v současné době již iPad využívají k práci všichni respondenti, jelikož pracoviště Rané péče Čechy i Rané péče
pro Moravu a Slezskou jsou již vybaveny iPady (v době konání výzkumu v roce 2013 měl pouze jednen
pracovník k dispozici soukromý iPad, který používal i při práci s dětmi.)
173
Tab. 17: Tabulka s vyhodnocením k otázce č. 2
Četnost
odpovědí
DVD Raná komunikace v neslyšící rodině
7
Speciální software pro metodu VPA
8
Speech Viewer
1
Brepta
1
Altík
1
Baby Signs
1
CD Zvířátka v českém znakovém jazyce
6
CD Pohádky o zvířátkách v českém znakovém jazyce
4
CD Malá encyklopedie zvířátek v českém znakovém jazyce
4
Slovníky českého znakového jazyka na CD-ROM
5
Fono
6
Mentio
7
Chytré dítě
1
iPad/tablet/SmartPhone a aplikace
1
Název
Procentuální
zastoupení
87, 5 %
100 %
12, 5 %
12, 5 %
12, 5 %
12, 5 %
75, 0 %
50, 0 %
50, 0 %
62, 5 %
75, 0 %
87, 5 %
12, 5 %
12, 5 %
3. Které moderní informační technologie považujete za nejvhodnější pro práci s dítětem raného věku
se sluchovým postižením?
V tabulce uvádíme technologie, které se v odpovědích objevovaly nejčastěji. Respondenti uvádějí, že nelze
pojmenovat nejvhodnější technologii, jelikož výběr je velmi individuální. Vybírají dle vhodnosti pro dané dítě.
Také záleží především na tom, jak danou moderní informační technologii použijeme.
Tab. 18: Technologie nejvhodnější pro práci s dítětem raného věku se sluchovým postižením
Název technologie
Četnost odpovědí
Procentuální zastoupení
Mentio
4
30, 8 %
Fono
2
15, 4 %
iPad
4
30, 8 %
Speciální software pro VPA
2
15, 4 %
CD Zvířátka v českém znakovém jazyce
1
7, 6 %
4. Které moderní informační technologie považujete za nejméně vhodné pro práci s dítětem raného věku
se sluchovým postižením?
Respondenti shodně uváděli, že nemůžeme hovořit o nevhodnosti moderních informačních technologií,
ale o dobrém nastavení pravidel při používání. Odpovědi na tuto otázku považujeme za velmi konstruktivní
ve vztahu k vymezení správného využití moderních informačních technologií dítětem. Z odpovědí můžeme
vyvodit tyto závěry:
1 Moderní informační technologie se nesmí stát hlavním programem ve dni dítěte.
2 Dítě musí chápat, že moderní informační technologie nenahradí komunikaci (verbální,
neverbální) mezi ním a jeho rodiči.
3 Při práci s moderními informačními technologiemi je potřeba dbát na přiměřený čas využívání.
4 Je potřeba dbát na vzdělávací charakter využívaných technologií.
5 Je důležité, aby dítě mělo stále přirozený zájem o běžné hry a hračky.
5. Jak často využíváte při své práci s dítětem moderních informačních technologií?
Respondenti shodně uváděli, že moderní informační technologie využívají často a snaží se rodinu
průběžně zásobovat CD-ROMy a DVD se zásobou českého znakového jazyka. Nejčastěji při přímé práci
s dítětem využívají program Mentio.
Dalším společnou kategorií, která se objevovala v odpovědích respondentů bylo využívání speciálního
software pro metodu VPA. Využívání tohoto software je na obou pracovištích časté a pravidelné, váže se totiž
na vstupní konzultace, které probíhají na pracovištích zpravidla jedenkrát měsíčně a každému dítěti, které
je na tuto vstupní konzultaci pozváno, je vyšetření pomocí metody VPA provedeno (pokud je to v daném případě
možné.)
Od poloviny respondentů jsme získali data, která se dají kvantifikovat, viz Tab 4.
Tab. 19: Četnost užívání moderních informačních technologií
1x ročně
2x ročně
3x ročně
Četnost odpovědí
1
1
2
Procentuální zastoupení
25, 0 %
25, 0 %
50, 0 %
4x ročně
0
0%
174
Nepříliš vysoká čísla mohou mnohé překvapit. Zaprvé však musíme zohlednit, že jsme se tázali
na přímou práci s dítětem – tedy, kdy pracovník sám využívá moderní informační technologie k práci s dítětem
v rodině (nepočítáme zde fakt, že poradce poskytne rodičům CD či DVD se znakovou zásobou). Zadruhé
musíme myslet na fakt, že intervaly mezi jednotlivými konzultacemi v rodině jsou přibližně 4–6 týdnů. Toto
by znamenalo, že se poradce rané péče v nejideálnějším případě dostane do rodiny 12 krát ročně. Pokud bychom
počítali rozmezí mezi konzultacemi 6 týdnů, proběhlo by v průběhu roku 8-9 konzultací v rodině.
6. Přijde Vám četnost využívání moderních informačních technologií dostatečná? Pokud ne, co Vás
omezuje ve využívání moderních informačních technologií v takové míře, v jaké byste si představoval/a?
Kvantifikovaná data předkládáme v tabulce č. 5
Tab. 20: Dostatečná četnost využívání technologií
Spokojenost
Ano
Ne
Četnost odpovědí
3
5
Procentuální zastoupení
37, 5 %
62, 5 %
V odpovědích respondentů, kteří udali, že nejsou spokojeni s četností využívání moderních
informačních technologií, bylo možné najít několik společných okolnosti, které častějšímu využívání technologií
brání viz Tab. 6.
Tab. 21: Okolnosti, které brání častějšímu užívání technologií
Finance
Kompetence
Malý výběr
Sdílení technologií
pracovníků
technologií
mezi pracovníky
Četnost odpovědí
4
1
3
1
Procentuální
44, 5 %
11, 1 %
33, 3 %
11, 1%
zastoupení
Jeden z respondentů také poukazuje na důležitý fakt a to, umět moderní informační technologie správně
používat. Omezení tak mohou vyvstávat právě z tohoto nedostatku. Správné využívání moderních informačních
technologií je přitom velmi důležitým bodem práce s nimi. S tím, jak jsou pracovníci, kteří využívají moderních
informačních technologií kompetentní k práci s nimi, souvisí i fakt, kde, a jak se o trendech v oblasti moderních
informačních technologií dozvídají a jak jsou informováni, čímž navážeme na další otázku.
7. Jste dostatečně informován/a o nových trendech v oblasti moderních informačních technologií? Pokud
ano, kde a jak získáváte informace?
Odpovědí uvádíme v Tab. 7. Respondenti se necítí být dostatečně informování. Sami kriticky uvádějí,
že by sami mohli jevit větší zájem o novinky.
Tab. 22: Jste dostatečně informování o nových technologiích?
Ano
Ne
Četnost odpovědí
5
3
Procentuální zastoupení
62, 5 %
37,50%
Zároveň jsme se respondentů dotazovali, kde získávají nové informace viz Tab. 8. Zajímavým faktem
je, že spoustu informací se respondenti dozvídají právě od svých klientských rodin, což opět navádí k tomu,
že moderní informační technologie jsou již součástí všedního života rodin.
Četnost odpovědí
Procentuální
zastoupení
Tab. 23: Kde získáváte informace o technologiích?
Sám na
V práci od kolegů Od jiných uživatelů,
internetu
známých, rodin
7
5
6
35, 0 %
25, 0 %
30, 0 %
Na školeních,
vzdělávání
2
10, 0 %
8. Považujete nabídku moderních informačních technologií pro děti raného věku se sluchovým postižením
na trhu za dostatečnou? Pokud ne, co Vám na trhu chybí?
Očekávali jsme, že od respondentů vzejdou nápady na doplnění nabídky moderních informačních
technologií. Respondenti však považují nabídku moderních informačních technologií využitelných pro práci
s dětmi za dostatečnou zejména díky nástupu tabletů a iPadů na trh. Uvádějí, že v aplikacích iPadu lze nalézt
nepřeberné množství různých vhodných programů a s jejich příchodem se nabídka programů pro děti velmi
rozšířila. Jeden z respondentů narážel na nedostatky, které však iPady a tablety kompenzují. Další z respondentů
uvádí, že při své práci využívá program Mentio, který by však dle respondenta potřeboval zlepšit vzhled, aby
175
se stal atraktivnějším pro děti. Rezervy vidí respondenti také v neexistenci DVD či aplikace, která může
zprostředkovat rodičům kurz znakového jazyka.
Zde opět vidíme rychlý rozvoj moderních informačních technologií, především v oblasti aplikací
na tablety a smartphone. V roce 2013 totiž vznikla ve spolupráci Federace rodičů a přátel sluchově postižených
a společnosti Inmite aplikace s kurzem českého znakového jazyka s názvem Znakujte s námi, již před tím pak
stejná organizace vydala DVD Chci se s tebou domluvit, které obsahuje nahrávky ukázek komunikace rodičů
s dítětem. (Federace rodičů a přátel sluchově postižených, 2013)
9. Dle jakých kritérií vybíráte moderní informační technologie, které využíváte při své práci?
Respondenti zohledňují zvláště věk dítěte a jeho schopnosti a individualitu. Dalším kritériem bylo také
to, na co se chtějí respondenti při práci s dítětem zaměřit. Shodně uváděli oblasti jako rozvoj sluchového
vnímání, dýchací cvičení, motivace k rozvoji komunikace a hlasovému projevu. Při výběru se pak řídí svými
zkušenostmi a intuicí.
Co se týče moderních informačních technologií, které nabízejí rodině obecně (CD a DVD se zásobou
znaků českého znakového jazyka) zohledňují to, v čem chtějí rodinu podpořit a co rodina momentálně řeší.
Výběr moderních informačních technologií přizpůsobují individuálnímu plánu, který s rodinou vytvořili.
10. Doporučil/a byste využívání moderních informačních technologií v rodině i mimo Vaše pravidelné
návštěvy?
Tab. 24: Doporučujete používání technologií mimo vaše návštěvy v rodině?
Ano
Ne
Četnost odpovědí
6
2
Procentuální zastoupení
75, 0 %
25,00%
Z odpovědí respondentů, kteří se staví k využívání moderních informačních technologií kladně opět
vyvstávají jistá doporučení, která lze zobecnit při práci dítěte s technologiemi:
 Využívat technologií, pokud jsou cíleně zamřené na nácvik dovedností.
 Využívat technologií s rozvahou.
 Využívat technologií, pokud má dítě k práci s nimi motivaci.
 Využívat technologií, pokud rodina umí s danou technologií pracovat (požadavek
na dostatečnou kompetenci k práci s technologiemi také od rodičů).
11.Jaké výhody/nevýhody spatřujete při práci s moderními informačními technologiemi?
Nejdříve uvádíme výhody, které respondenti uváděli:
 Motivace dítěte k práci,
 jednoduché ovládání,
 nenáročnost ostatních pomůcek,
 nabídka mnohých obměn a jiných možností, nápadů a inspirace,
 zpestření práce s dítětem.
Jako nevýhody využívání uvádějí respondenti tyto:
 Technologie se mnohdy stávají náhražkou zábavy ve volném čase.
 Děti si neumějí hrát s klasickými hračkami ani spolu s jinými dětmi.
 Děti mají tendenci rychle se na využívání technologií fixovat a stát se tak na nich snadno
a v poměrně krátké době závislými.
 Děti pod tlakem technologií zapomínají na přirozenou komunikaci, která je sociálním
procesem mezi lidmi a je pro děti tím nejdůležitějším.
 Technologie jsou často dětmi nadbytečně využívány a zmenšuje se tak i čas, který věnují
rodiče přímo dítěti.
Při uvádění nevýhod využívání technologií se respondenti zaměřili především na využívání dítětem.
Pokud však bereme v úvahu raný věk dítěte, vždy v tomto směru leží zodpovědnost na rodičích, do jaké míry
nastaví dítěti pravidla využívání technologií.
Obecnou nevýhodou moderních informačních technologií může být kromě výše uvedených také
pořizovací cena některých moderních informačních technologií nebo u iPadu/ tabletů následné zpoplatnění
plných verzí jednotlivých aplikací
12. Jaké postoje zaujímají rodiče k využívání moderních informačních technologií při práci s dítětem
raného věku?
Jelikož k výzkumu byli osloveni pouze respondenti pracující s dětmi se sluchovým postižením,
ne samotní rodiče těchto dětí, snažíme se zjistit skrze respondenty, jaké mají zkušenosti. Všichni dotazovaní
respondenti se shodli, že rodiče mají ve většině případů kladné postoje k využití technologií. Respondenti také
uvádějí, že se setkávají s aktivním a nadšeným postojem a snahou rodičů získat technologie k domácímu
využívání. Další z respondentů uvádí, že pokud poradce přiveze na konzultaci do rodiny některou z moderních
176
informačních technologií, „rodiče mohou na vlastní oči vidět, jak se tyto technologie dají využít. Sledují,
jak reaguje jejich dítě. Vidí jeho radost, motivaci a splnění i náročného úkolu.“ Poradce rané péče tedy není
pouze tím, který pracuje s dítětem, je zejména tím, kdo dává návod rodičům jak pracovat, co využívat k rozvoji
svého dítěte.
13. Zajímají se rodiče sami o nabídku moderních informační technologií, která je na trhu? Znají a aktivně
vyhledávají programy/aplikace?
Často pak zaznívala od respondentů odpověď, že pokud již rodiče sami vlastní iPad/ tablet, tak jsou
velmi aktivními a často mají více informací než respondenti samotní, jelikož na pracovištích k dispozici iPady/
tablety nemají.(pozn. autora: výzkum proběhl v roce 2013, v současné sobě jsou již na obou pracovištích
k dispozici tablety, které jsou využívány pro přímou práci s dětmi v rodinách). Zde se opět potvrzuje fakt,
že iPady/ tablety zažívají v posledních letech velký rozmach a jejich využití i osobami se speciálními
vzdělávacími potřebami velmi roste.
14. Jsou rodiče ochotni investovat do nákupu moderních informačních technologií a využívat je při práci
s dítětem i mimo Vaše pravidelné návštěvy?
Naprostá většina respondentů uvedla, že rodiče jsou ochotni investovat, avšak využívají možnosti
příspěvků z nadací, nebo sociálních odborů. Nákup speciálních programů a technologií je totiž pro rodiny
finančně náročný. Nadace však umožňují podílet se z částí nákladů na nákupu moderních informačních
technologií spolu s rodinami. S touto možnosti bývají rodiče seznámeni a poradce jim, v případě zájmu, pomáhá
finance od nadace získat. Mnozí rodiče v současné době uvažují o nákupu iPadu/ tabletu pro své dítěte a zajímají
se zároveň o aplikace využitelné pro práci s ním.
5
Diskuse
Hlavním cílem výzkumu bylo zmapovat využívání moderních informačních technologií v rané péči,
jejíž cílovou skupinou jsou děti se sluchovým postižením. Cíle bylo dosaženo pomocí analýzy interview
provedených s pracovníky Rané péče Čechy a Rané péče pro Moravu a Slezsko.
Analýza provedených interview umožnila odpovědět také na otázky, které autorka klada v úvodu
výzkumu. Otázky byly pomyslně rozděleny do dvou oblastí:
- Zmapování vlastních názorů respondentů na využívání moderních informačních technologií,
- názor respondentů k postojům rodičů vůči využívání moderních informačních technologií.
V první oblasti se otázky specifikovaly na zmapování využívaných moderních informačních
technologií, na frekvenci jejich využívání, na zjištění, zda mají respondenti dostatečné informace o moderních
informačních technologiích a zda moderní informační technologie přispívají k rozvoji dětí raného věku.
Ve druhé oblasti byly otázky zaměřeny na postoje rodičů, na jejich orientaci v nabídce programů, na to,
zda jsou aktivními při vyhledávání nových technologií a na spolupráci při využívání moderních informačních
technologií při práci s dítětem.
Aby bylo dosaženo hlubší analýzy využívání moderních informačních technologií v raném věku u dětí
se sluchovým postižení, mohli by být do vzorku respondentů zahrnuti také pracovníci Speciálně pedagogických
center (SPC) pro sluchové postižení, kteří také mohou mít v péči děti raného věku od tří let. Ve věku od tří
do sedmi let se klientela SPC prolíná s klientelou rané péče.
K zjištění postojů rodičů k využívání moderních informačních technologií při práci s dětmi raného věku
by bylo vhodné zahrnout do výzkumu také samotné rodiče. Získali bychom tak názory vlastní, ne pouze
zprostředkované a domnělé názory pracovníků rané péče, kteří odpovídali na tyto otázky na základně vlastních
zkušeností s rodiči.
V neposlední řadě by bylo nejvhodnější zahrnout do výzkumu také samotné děti raného věku
se sluchovým postižením a pozorovat je při práci s moderními informačními technologiemi. Porovnávat
výsledky a vytvořit hloubkovou analýzu získaných dat.
6
Závěr
Příspěvek předkládá výsledky výzkumu, který byl proveden v březnu/ dubnu roku 2013. Od té doby
jsme ve využívání moderních informačních technologií zaznamenali velký rozmach. Změny a novinky
doplňujeme již v samotném textu příspěvku. Tato situace dokazuje, moderní informační technologie zaujímají
v rané péči určitý prostor, který nabízí bohaté možnosti, a proto je vhodné se touto oblastí i nadále zabývat.
177
Přehled použité literatury
Federace rodičů a přátel sluchově postižených: Naše služby. [online]. [cit. 2014-03-10]. Dostupné z:
http://www.frpsp.cz/cs-CZ/nase-sluzby/informacni-sluzby/prodej-knih.html
MAJKUSOVÁ, Alena. Moderní informační technologie a jejich využití v rané péči pro děti se sluchovým
postižením. Olomouc, 2013. Diplomová práce. Univerzita Palackého Olomouc. Vedoucí práce doc. Mgr. Jiří
Langer, Ph.D.
MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd, Praha: Grada Publishing.
332 s. ISBN 80-247-1362-4.
NOVÁK, J. 1997. Využití výpočetní techniky pro zdravotně postižené. Brno: Paido. 70 s. ISBN 80-85931-44-3.
OPATŘILOVÁ, D.; NOVÁKOVÁ, Z. 2012. Raná podpora a intervence u dětí se zdravotním postižením. 1. vyd.
Brno: Masarykova univerzita. 321 s. ISBN 978-80-210-5880-4.
Registr poskytovatelů sociálních služeb. 2007. [online]. [cit. 2014-02-20]. Dostupné z: http://iregistr.mpsv.cz/
VYMAZALOVÁ, E. 2012. Alternativní a augmentativní komunikace. In REGEC, V. a kol. Komunikace a lidé se
specifickými potřebami. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. s. 187-204. Ostatní odborné
publikace. ISBN 978-80-244-3203-8.
Zákon o sociálních službách. Sbírka zákonů 108/2006 ve znění pozdějších předpisů. Dostupné z:
http://www.uplnezneni.cz/zakon/108-2006-sb-o-socialnich-sluzbach/
ZIKL, P. a kol. 2011. Využití ICT u dětí se speciálními potřebami. 1. vyd. Praha: Grada. 127 s. ISBN 978-80-2473852-9.
178
PŘÍČINY PROGRESE KRÁTKOZRAKOSTI U ŽÁKŮ ZÁKLADNÍCH
ŠKOL V ASIJSKÝCH ZEMÍCH
CAUSES OF MYOPIA PROGRESSION IN PRIMARY SCHOOL PUPILS
IN ASIAN COUNTRIES
Olga MALINOVSKÁ
Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta Univerzizy Palackého v Olomouci, Žižkovo nám.5,
771 40 Olomouc, Česká republika;
[email protected]
Abstrakt: Téma: studium současné literatury zaměřené na příčiny vzniku myopie jako jedné z těžkých
progredujících zrakových vad u žáků základních škol v asijských zemích
Rapidně stoupající počet žáků s těžkými zrakovými vadami či na hranici nevidomosti v asijských zemích nutí
odborníky k zamýšlení, co je příčinou takových postižení a jak se jim dá předcházet. Údaje zjištěné u studentů z
Číny, Korey a Japonska jsou zároveň srovnávána s údaji z evropských zemí.
Metoda: Článek je revizí časopisů a příspěvků z let 2008-2013 vybraných tak, aby opírajíce se o výzkum prof.
Iana G. Morgana, PhD podaly přehled různých úhlů pohledu na danou problematiku. Vliv dědičnosti a vnějších
podmínek jsou prodiskutovány v článku. Pro srovnání jsou uváděna data z České republiky.
Výsledky: Studium literatury odhalilo, že velké nároky na výuku včetně mimoškolního vzdělávání a odpoledního
doučování mají velký vliv na zhoršování zrakových schopností u žáků základních a mateřských škol. Další
zásadní příčinou je nedostatek denního světla na čerstvém vzduchu, které ovlivňuje regeneraci a relaxaci
zrakového analyzátoru. Překvapivá jsou dílčí zjištění, že složité písmo některých asijských národů nemá tak
zásadní vliv na progresi zrakové vady.
Abstract: Topic: study of the current literature on the causes of myopia as one of the heavy progressive visual
defects of primary school pupils in Asian countries
The rapidly increasing number of students with severe visual impairments or at the edge of blindness in Asian
countries is forcing experts to ponder what is the reason of such disability and how it can be prevented. Data
obtained from students from China, Korea and Japan are also compared with those of European countries.
Method: This article is a review of journal posts from 2008-2013, selected to give an overview of the different
points of view on the issue, relying on the research of prof. Ian G. Morgan , PhD. The influence of heredity and
environmental conditions are discussed in the article. For comparison, data are given from the Czech Republic.
Results: The study of the literature revealed that a large teaching requirements including non-formal education
and afternoon tutoring have a big impact on the deterioration of the visual abilities of pupils in primary schools
and kindergartens. Another major cause is the lack of daylight in the open air, which affects the regeneration
and relaxation of a visual analyzer. Surprising are the partial findings that complex writing of some Asian
nations does not have such a major impact on the progression of visual defects.
Klíčová slova: myopie; Asie; vzdělávání; základní škola; mimoškolní vyučování.
Keywords: myopia; Asia; education; primary school; after-school classes.
179
Úvod
Velké procento moderní čínské společnosti dnes trpí nějakou oční vadou. Protože číslo osob se
zrakovým postižením neustále roste, a vzhledem k předchozím výzkumům (viz například Malinovská, 2013),
jsme se rozhodli z dostupné literatury zjistit, co může být příčinou rapidního zhoršení zraku v asijské populaci.
Protože nás zajímaly především současné a nové výzkumy na toto téma, omezili jsme výběr literatury na
posledních pět let, tj. od roku 2008 do roku 2013 včetně.
Myopie je onemocnění, způsobené prodloužením podélné stavby oka, které zapříčiňuje protnutí paprsků
dopadajících ze vzdálených předmětů před sítnicí oka, čímž vzniká neostrý obraz. Takto postižený jedinec je
nucen dodržovat různá opatření, například nezvedat těžká břemena, dodržovat zákaz skoků do vody po hlavě a
déletrvající práce v hlubokém předklonu (Slezáková a kol., 2008). Myopie ovlivňuje jedince i při výběru
povolání, zatěžuje mládež ve studiu zvýšenou unavitelností a nutností dodržovat přísnější zrakovou hygienu,
hluboce ovlivňuje jedince i v běžných denních činnostech (řízení auta, koníčky, příprava stravy atd.). V současné
době existuje množství teorií vzniku myopie, mezi hlavní faktory se řadí dědičnost, dále myopie jako důsledek
různých onemocnění (například diabetes, glaukom atd.) nebo změn v růstu a vývoji oka v důsledku změn
v okolním prostředí. Krátkozrakost se dnes nedá léčit, ale pouze korigovat (Černák, 1995).
Myopie je jednou z nejběžnějších chorob, která postihuje osoby všech věkových kategorií. Kuchynka a
kol. (2007) uvádí, že výskyt myopie ve vyspělých zemích se pohybuje mezi 11-36%. Dle předpovědí bude
v roce 2020 postiženo myopií 2,5 miliardy osob. Již v současné době v některých asijských zemích výskyt
myopie mezi dospívajícími a mladými lidmi převyšuje 70% z celkové populace (Wojciechowski & Hysi, 2013).
Čínský trh s kontaktními čočkami a brýlemi se za poslední rok zdvojnásobil na částku 5,3 miliardy dolarů, což
jasně vypovídá o velkém nárůstu refrakčních vad. Ještě závažnější je zjištění, že zhruba u 10-20% čínské
mládeže postižené krátkozrakostí se očekává vývoj této nemoci do stádia vysoké myopie, která může vést až
k nevidomosti (Pierson, 2012; Lin et al., 2004 and Jung et al., 2012 in French et al., 2013). Přestože v České
republice zatím neexistuje ucelený výzkum prevalence myopie u mladší věkové kategorie, výzkum Beneše a
Synka (2012) na kontrolním souboru 635 osob ukazuje pouze 1/3 osob postižených myopií z celkového počtu,
navíc s průměrným věkem 39 let. Zastoupení dětí školního věku postižených myopií je tedy nižší než v čínské
populaci. Co se týká ostatní světové populace dle Susan Vitale (in Lougheed, 2014) se výskyt myopie u
Afroameričanů ve věku 12-17 let zvýšil z 12% v roce 1970 na 31,2% v roce 2004, a u europoidních a
australoidních účastníků stejné věkové kategorie z 25,8% na 34,5%. Tato čísla vypovídají o v průměru 15%
nárůstu výskytu myopie během třiceti let, a existuje velká pravděpodobnost, že se tato čísla budou v moderní
společnosti zvyšovat ještě rychleji, a to bez ohledu na rasu nebo věkovou kategorii.
Výzkum profesora Iana Morgana a jeho kolegů
Profesor Ian Morgan z Australské národní univerzity pracuje na Ústavu pro medicínu, biologii a životní
prostředí a mezi oblasti jeho výzkumu patří oftalmologie, optometrie, nauka o zraku a epidemiologie. Profesor
Morgan využil výsledků průzkumu v rámci projektu PISA, provedeného Organizací pro hospodářskou
spolupráci a rozvoj, publikovaného v roce 2009, a výsledků různých výzkumů v oblasti vysoké a nízké
prevalence myopie v různých zemích, aby navrhl novou teorii vzniku myopie u školní mládeže.
Projekt PISA (Programme for International Student Assessment) je průzkumem, který pravidelně
zjišťuje výsledky patnáctiletých žáků z 65 různých lokalit v matematické, čtenářské a přírodovědné gramotnosti.
Mezi účastníky průzkumu je šest lokalit, které se nacházejí v první čtvrtině mezi těmi nejúspěšnějšími a zároveň
jsou to lokality nebo státy, kde je zjištěna vysoká prevalence myopie. Tyto lokality jsou Šanghaj v ČLR, HongKong v ČLR, Tchaj-wan, Singapur, Japonsko a Jižní Korea. Všechny ostatní lokality v první čtvrtině
nejúspěšnějších míst jsou lokality s nízkou prevalencí myopie. Mezi tyto lokality patří například Austrálie,
Kanada, Německo a další země (Morgan & Rose, 2013).
Profesor Morgan a jeho kolegové předpokládají, že vysoká prevalence myopie v těchto zemích je
důsledkem zvýšených nároků na výsledky vzdělávacího procesu u mladých školáků. Tyto nároky jsou
splňovány díky dlouhým doučováním, konzultacím a kurzům v odpoledních hodinách. Například 50%
šanghajských žáků ve věku 15 let jsou zapojeni do odpoledního vyučování, kdy 15% z nich tráví víc jak 4
hodiny týdně doplňující výukou. V Jižní Koreji je situace ještě závažnější, neboť pouze třetina žáků nemá
odpolední doučování, a až 16% žáků tráví více než 4 hodiny týdně na doučování. Pro srovnání v Austrálii,
která se také umístila mezi 15 nejlepšími lokalitami, pouze 10% školáků navštěvuje odpolední vyučování, a
jen u 2% z nich tato výuka trvá více než 4 hodiny týdně (Morgan & Rose, 2013).
Z dalších výzkumů pak vyplývá, že žáci, kteří tráví více času na čerstvém vzduchu, jsou chráněni
před vznikem myopie. Přitom nezáleží na tom, zda se děti věnují sportu nebo pouze relaxují, důležitý je pobyt
venku, který nemůže být nahrazen sportováním uvnitř. Přesný počet hodin, které je potřeba strávit na
čerstvém vzduchu jako prevenci vzniku myopie zatím nebyl stanoven a je různý podle věku a prováděných
výzkumů. Jones a kol. (2007 in Morgan & Rose, 2013) uvádí, že riziko vzniku myopie se zmenšilo o třeti nu,
pokud žáci trávili 14 a víc hodin týdně venku místo obvyklých 0-5 hodin. Podobný efekt byl zaznamenán i
v Singapuru, kde ale rozdíl mezi časy nebyl tak velký – 3.1 hodin týdně venku u dětí s myopií a 3.6 a více
hodin týdně venku u dětí bez myopie (Dirani et al., 2009). Morgan a Rose (2013) také podotýkají zajímavé
zjištění, že přestože se může zdát, že složité japonské a čínské písmo vyžaduje více soustředění a mnohem víc
namáhají oči, nemá tento fakt na rozvoj myopie signifikantní vliv. Dokazují to vysokou prevalencí výskytu
180
myopie v Koreji, kde se sice používá složitější znakové písmo, které ale má slabikovou stavbu, stejnou, jaké
se využívá v evropských jazycích.
Tato teorie o příčinách vzniku myopie vlivem okolního prostředí je zatím vysvětlována půs obením
denního nebo velice intenzivního světla, které podporuje tvorbu dopaminu v sítnici. Dopamin tlumí zvýšené
prodlužování osové symetrie oka, které je základem pro vznik myopie. Na druhou stranu působení denního
světla zatím nebylo prokázáno jako faktor pro zpomalení progrese myopie (French et al., 2013).
Zde je na místě podotknout, že na základě této teorie hodiny tělesné výchovy ve škole mohou velmi
silně zpomalit vznik myopie anebo mu úplně předcházet. Ať už se jedná o letní nebo zimní sporty, pohyb
venku nejen zocelí tělo, ale také pomůže zachovat zdravý zrak. Je tedy na učitelích tělesné výchovy, aby
v rámci možností co nejvíce cvičili s žáky venku na hřišti či jiných, tomu určených místech.
Další výzkumy podporující navrženou teorii
Odpolední doučování neboli doučování po škole se stalo nedílnou součástí vzdělávání dnešní mládeže.
Obzvláště asijské země zřejmě vzhledem k velké populaci v jednotlivých státech a s tím spojenou konkurencí se
snaží excelovat v oblasti vzdělání a získaných znalostí. V Číně se jedná o přibližně 30% školáků (Zhang, 2011 in
Bray, 2013), kteří se dále vzdělávají především v matematice a angličtině, na Tchaj-wanu se 72% žáků věnovalo
6,5 hodin týdně odpolednímu doučování (Liu, 2012 in Bray, 2013), v Japonsku se číslo žáků pohybuje okolo
65% (Japan, 2008 in Bray, 2013) a v Jižní Koreji mezi 60-72% (Kim, 2010 in Bray, 2013). Přestože neexistují
přesné statistiky pro Českou republiku, na objem odpoledního doučování pro žáky posledních ročníků
základních škol a v prvních letech středních škol lze usuzovat ze statistik pro okolní země, kdy v Německu je to
cca 15% žáků, v Rakousku 20% a až 56% a 49% na Slovensku a v Polsku. Z dalších evropských zemí je to cca
33% ve Francii a například 20% ve Španělsku (Bray, 2011). Tato čísla jasně demonstrují, že asijské děti tráví
mnohem více času u práce na blízko, a to v uzavřených prostorech a po školním vyučování.
Současné experimentální výzkumy na zvířatech se pokouší ověřit teorii dr.Morgana. Výsledky jsou
takové, že kuřata, vystavená na 15 minut denně slunečnímu světlu měla kratší stavbu oka a méně myopickou
refrakci, než ta, která zůstala v běžných laboratorních podmínkách (Ashby et al., 2009). Podobných výsledků
bylo dosaženo i během pokusů s opicemi, kdy zkoumaný vzorek zvířat byl vystaven na 6 hodin denně vysoké
intenzitě světla (až 25000 luxů oproti běžným 15-600 luxům) po dobu cca 3-4 měsíců. Pouze u dvou z těchto
opic se vyvinula myopická změna stavby oka a u všech těchto jedinců byly oči více hypermetropické než u
vzorku nevystaveného intenzivnímu světlu. Vědci tak v závěru navrhují, že ochranný efekt pobytu venku
pomůže předcházet vzniku myopie u školní mládeže (Smith et al., 2012).
Teorii profesora Morgana také potvrzují výsledky průzkumů ze skandinávských zemí, kde je obecně
během roku méně světla než ve státech střední Evropy nebo jižních zemích. Nárůst počtu hodin školního i
odpoledního vyučování pro školáky (Bray, 2011) by se měl odrazit ve zvýšení incidence myopie u této věkové
kategorie. To potvrzuje Pärssinen (2012), který uvádí, že během 20. století se výskyt myopie u dětí ve věku 1415 let zvýšil z méně jak 10% na současných 21-30%.
Jak jsme již podotkli je výše, je tedy nejen na učitelích základních a mateřských škol, aby se svými žáky
pobývali venku co nejvíce, ale týká se to i vysokoškolských pedagogů, kteří mohou provádět blokovou výuku
v parcích, univerzitních dvorech, zahradách atd., neboť vysokoškolští studenti jsou také jednou ze silně
ohrožených skupin.
Jiné možné příčiny vzniku myopie
Celosvětově je stále prováděno nespočet výzkumů pátrajících po vzniku myopie, ale přesná příčina
dosud není stanovena. Jak uvádí Wojciechowski (2011), příčina vzniku myopie může být závislá na věkovém
faktoru, faktorech prostředí a také dědičných a rasových predispozicích. Právě u asijských národů byla zjištěna
vyšší rasová predispozice ke vzniku myopie oproti ostatním národům (Goh et al., 2005, Ip, Huynh, Robaei et al.,
2008 in Wojciechowski, 2011). Tyto údaje ale zčásti vyvrací publikace Morgana a Rose (2005), kteří uvádí, že
výskyt myopie v asijských zemích o dvě nebo tři generace nazpět byl mnohem nižší. Menší výskyt myopie je
také hlášen z Kambodži a Laosu, které také patří mezi asijské země (Gao et al., 2012 a Casson et al., 2012 in
Morgan & Rose, 2013). Podobně také vyvrací teorii o rasové predispozici výzkum Rose a kol. (2008), který
dokazuje, že u dětí čínského etnika v Singapuru byl zjištěn mnohem vyšší výskyt krátkozrakosti než u stejně
starých dětí čínského etnika v Austrálii. To v důsledku značí, že příčinou myopie mohou být především faktory
prostředí, případně jejich vzájemná kombinace s dědičností a rasovou predispozicí.
Závěr
Přestože vznik myopie bude vždy ovlivněn multifaktoriálně a může záviset na různých faktorech věkem
počínaje a etnickou příslušností konče, vliv okolního prostředí bude vždy hrát velkou roli. To potvrzují
výzkumy, které byly systematicky prováděny již od roku 1993. Nejvíce takových výzkumů bylo
věnováno čínské populaci školní mládeže, která se zdá být postižena epidemií krátkozrakosti. Dosavadní
výzkumy dokazují, že okolní prostředí a denní a sluneční světlo mají obrovský vliv na vývoj stavby oka a
předcházení vzniku myopie. Tento ochranný efekt intenzivního světla byl taky prokázán v pokusech na
zvířatech.
181
Diskuze
I když uvedené výzkumy vypovídají sami za sebe, je stále na vědcích, aby zjistili, jaké časové rozmezí
je potřeba dodržet při pobytu venku, jak velké je snížení risku vzniku myopie a zdali vůbec můžeme s plnou
jistotou říci, že dostatek denního světla chrání před vznikem myopie. Nesporně zajímavé budou také výzkumy
ověřující, zda intenzivní světlo opravdu nemůže zastavit progresi krátkozrakosti, či zda na ni má alespoň malý
pozitivní vliv. Za zmínku také stojí otázka, nakolik je přirozené denní světlo nahraditelné intenzivním umělým
osvětlením, a zda se budou hodnoty lišit podle zeměpisné délky a šířky zkoumaných lokalit.
Ale i přes všechny otázky, které z uvedených výzkumů vznikají, zůstává zde pro rodiče, pedagogy a
speciální pedagogy především důležité doporučení, aby dovolili svým dětem a žákům co nejčastější a nejdelší
pobyt venku, a to ať už jako součást sportovních aktivit nebo běžného trávení studijního či volného času. Pobyt
venku tak přispěje nejen k udržení zdravého zrakového analyzátoru, ale i celkového pozitivního duševního a
tělesného stavu žáků.
Financování
Tento příspěvek byl napsán v rámci projektu IGA: IGA_PdF_2014008
Přehled použité literatury:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
Ashby, R. R., Ohlendorf, A. A., & Schaeffel, F. F. (2009). The effect of ambient illuminance on the
development of deprivation myopia in chicks. Investigative Ophthalmology And Visual Science, 50(11),
5348-5354. doi:10.1167/iovs.09-3419
Beneš, P., Synek, S., Petrová, S., Sokolová, S., Forýtková, L., & Holoubková, Z. (2012). Incidence of
refractive errors with corrective aids subsequent selection. Ceská A Slovenská Oftalmologie: Časopis
České Oftalmologické Společnosti A Slovenské Oftalmologické Společnosti, 68(1), 11.
Bray, M. (2013). Benefits and Tensions of Shadow Education: Comparative Perspectives on the Roles
and Impact of Private Supplementary Tutoring in the Lives of Hong Kong Students. Journal of
International and Comparative Education, 2(1), 18-30.
Bray, M. (2011). The Challenge of Shadow Education: Private Tutoring and its Implications for Policy
Makers in the European Union. Brussels: European Commission. Retrieved from:
http://www.nesse.fr/nesse/
activities/reports/the-challenge-of-shadow-education-1 [Accessed 24 February 2014].
Černák, A. (1995). Krátkozrakosť: rady a informácie. Nitra: Enigma. 74 s.
Dirani, M., Tong, L., Zhang, X., Saw, S., Gazzard, G., Chia, A. & Mitchell, P. (2009). Outdoor activity
and myopia in Singapore teenage children. British Journal Of Ophthalmology, 93(8), 997-1000.
doi:10.1136/bjo.2008.150979
French, A., Rose, K., Ashby, R., & Morgan, I. (2013). Time outdoors and the prevention of myopia.
Experimental Eye Research, 11458-68. doi:10.1016/j.exer.2013.04.018
Jung, S., Jee, D., Lee, J., & Kakizaki, H. (2012). Prevalence of myopia and its association with body
stature and educational level in 19-year-old male conscripts in Seoul, South Korea. Investigative
Ophthalmology And Visual Science, 53(9), 5579-5583. doi:10.1167/iovs.12-10106
Kuchynka, P. a kol. (2007). Oční lékařství. Praha: Grada. 768 s.
Lin L.L., Shih Y.F., Hsiao C.K., Chen C.J.. (2004). Prevalence of myopia in Taiwanese schoolchildren:
1983 to 2000. Ann. Acad. Med. Singapore, 33 (2004), 27–33.
Lougheed, T. (2014). Myopia. Environmental Health Perspectives, 122(1), A12-A19.
doi:10.1289/ehp.122-A12.
Malinovská, O. (2013). Metody vzdělávání mateřského jazyka u osob se zrakovým postižením v ČR a
ČLR. Olomouc: Univerzita Palackého.
Morgan, I., & Rose, K. (2013). Myopia and international educational performance. Ophthalmic And
Physiological Optics, 33(3), 329-338. doi:10.1111/opo.12040
Parssinen, O. (2012). The increased prevalence of myopia in Finland. Acta Ophthalmologica, 90(6),
497-502.
Pierson, D. (2012). China sees a big rise in vision problems. The Seattle Times. [online]. Retrieved
from: http://seattletimes.com/html/health/2018653577_chinavision11.html.
Rose, K., Morgan, I., Smith, W., Burlutsky, G., Mitchell, P., & Saw, S. (2008). Myopia, lifestyle, and
schooling in students of Chinese ethnicity in Singapore and Sydney. Archives Of Ophthalmology,
126(4), 527-530. doi:10.1001/archopht.126.4.527
Slezáková, L. a kol. (2008). Ošetřovatelství pro zdravotnické asistenty. IV, Dermatovenerologie,
oftalmologie, ORL, stomatologie. Praha: Grada. 213 s.
182
20. Smith III., E., Hung, L., & Huang, J. (2012). Protective effects of high ambient lighting on the
development of form-deprivation myopia in rhesus monkeys. Investigative Ophthalmology And Visual
Science, 53(1), 421-428. doi:10.1167/iovs.11-8652
21. Wojciechowski, R., & Hysi, P. G. (2013). Focusing In on the Complex Genetics of Myopia. Plos
Genetics, 9(4), 1-4. doi:10.1371/journal.pgen.1003442
22. Wojciechowski, R. R. (2011). Nature and nurture: the complex genetics of myopia and refractive error.
Clinical Genetics, 79(4), 301-320. doi:10.1111/j.1399-0004.2010.01592.x
183
SPECIÁLNĚ PEDAGOGICKÁ PODPORA ŽÁKŮ SE ZRAKOVÝM
POSTIŽENÍM VE VÝUCE ANGLICKÉHO JAZYKA V ZÁKLADNÍCH
ŠKOLÁCH
SPECIAL EDUCATIONAL SUPPORT FOR PUPILS WITH VISUAL
IMPAIRMENT IN ENGLISH LANGUAGE TEACHING IN PRIMARY
SCHOOLS
Martina MALOTOVÁ
Základní škola pro zrakově postižené, nám.Míru 19, Praha 2, Česká republika, [email protected]
Pavlína ŠUMNÍKOVÁ
Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, katedra speciální pedagogiky, Česká republika
Abstrakt: Výzkumná práce je zaměřena na způsoby realizace speciálně pedagogické podpory žákům se
zrakovým postižením při výuce anglického jazyka v základních školách hlavního vzdělávacího proudu a popisuje
nejčastější problémy, které se při výuce objevují. Práce mapuje využívání didaktických a technických
kompenzačních pomůcek učiteli i žáky, úpravu prostředí a analyzuje nejčastěji volené pedagogické přístupy a
metody práce. Žáci i učitelé hodnotí jednotlivé jazykové oblasti podle očekávaných výstupů RVP ZV. ( platných
ve školním roce 2012/2013).
Cílovou skupinou jsou žáci se zrakovým postižením základních škol hlavního vzdělávacího proudu a jejich
učitelé. Současné studie, výzkumy a také např. doporučení ze speciálně pedagogických center popisují a navrhují
jak vzdělávat žáky se speciálními vzdělávacími potřebami/ s potřebou podpůrných opatření. Uvádí metody,
postupy, formy práce s těmito žáky, doporučují speciální pomůcky za účelem zvládnutí výstupních kompetencí
žáka.
Pro dosažení cíle výzkumu byly použity následující metody: kritická analýza odborné literatury, dotazníková
šetření pro učitele a žáky, porovnání výstupů z dotazníkového šetření skupin učitelé – žáci.
Vybrané závěry výzkumu:
Výzkumu se účastnilo 50 žáků se ZP integrovaných v základních školách v ČR a 47 učitelů těchto žáků. Výzkum
pouze z části potvrdil hypotézu, že žáci se ZP hůře zvládají anglický jazyk, než žáci intaktní. Celkově jsou k výuce
anglického jazyka velmi dobře motivováni. Bylo zjištěno, že žáci se ZP mají problémy i v jiných předmětech.
Většina z nich má k dispozici dostatečně upravené pracovní podmínky, ne všichni jich využívají. Hlavní zásady
práce se ZP žákem nejsou zcela dodržovány (zraková hygiena, zvedací desky pro slabozraké, dodatkové
osvětlení). Nejčastěji se žákům upravuje zasedací pořádek ve třídě a poskytuje se více času na práci. Školy jsou
vybaveny didaktickými pomůckami, ale pouze 50% žáků jich aktivně využívá. Výběr učebnic pro výuku
anglického jazyka pro žáky se ZP není zcela optimální, převažují barevné učebnice, se složitými odkazy na
obrázky a s náročnou orientací v textu. Z pedagogických přístupů je nejčastěji využíván přístup tolerující a
komunikativní. Požadavky individualizace, strukturalizace a multisenzoriálního působení nejsou učiteli
realizovány dostatečně. Učitelé se domnívají, že žákům se ZP nejvíce vyhovuje dramatizace a kooperativní učení,
což neodpovídá zkušenostem popisovaným světovou odbornou literaturou. Výzkum potvrdil předpoklad, že žáci
se ZP nejlépe ovládají interaktivní řečové dovednosti. Sami uvádí tuto oblast jako nejvíce problematickou,
učitelé ji však hodnotí jako oblast, která jde žákům nejlépe. Učitelé tuto složku také nejvíce procvičují. Výzkum
nepotvrdil hypotézu, že žáci se ZP nadhodnocují své školní výsledky, jsou ve shodě s hodnocením učitelů.
Potvrdil se předpoklad, že žáci se ZP neumí popsat své zrakové postižení, jeho důsledky a vlastní potřeby pro
efektivní školní práci. Učitelé uvádí, že před zařazením žáka se ZP do základní školy hlavního vzdělávacího
proudu by jim velmi práci usnadnilo školení a seznámení s problematikou pracovníky SPC pro ZP. Ze závěrů
výzkumu dále vyplývá, že zhruba 55% učitelů nemá kvalifikaci pro výuku anglického jazyka a 42% nemá
kvalifikaci pro speciální pedagogiku ani pro výuku anglického jazyka.
Abstract: The research work describes the realization of special educational support for pupils with visual
impairment in English language teaching in primary mainstream schools and describe the most common
problems that occurs during the lessons. The reserch explores the use of didactic and technical assistive devices
teachers and students, enrichment and analyzes the most frequently selected pedagogical approaches and
methods of work. The students and teachers evaluate each language area under the expected outputs FEP. (
Valid for the school year 2012/2013) .The target group are students with visual impairments basic mainstream
schools and their teachers . Recent studies, such as research and recommendations of special education centers
184
describe and propose how to educate pupils with special educational needs / the need for support measures.
specifies the methods , procedures , forms, work with the pupils , recommended special tools to manage the exit
pupil competencies .To achieve the research objectives , the following procedures : a critical analysis of
literature, questionnaires for teachers and pupils , comparing the outputs of the survey group of teachers students
.
Selected research findings :The research included 50 students with disabilities integrated in primary schools in
the Czech Republic and 47 teachers of these students. Overall, the teaching of the English language very well
motivated. Other findings from the research are described in detail in its own post . The research included 50
students with disabilities integrated in primary schools in the Czech Republic and 47 teachers of these students.
Research only partially confirmed the hypothesis that students with disabilities harder to cope with the English
language than students intact . Overall, The students are for the teaching of the English language very well
motivated. It was found that students with disabilities have problems in other subjects too. Most of them have a
sufficiently flexible working conditions , not all of them use them. The main principles of work with visual
impairment student are not fully observed (visual hygiene, lifting plate for visually impaired , additional
lighting) . Most often, pupils adjusts the seating in the classroom and provides more time to work . Schools are
equipped with teaching aids, but only 50% of students are actively used. The selection of textbooks for teaching
English to students with disabilities is not optimal , predominate color textbook with complex links to pictures as
demanding orientation in the text. The pedagogical approach is the most commonly used approach tolerant and
communicative. Requirements individualization, structuring and operation multusensorial, teachers are not
adequately implemented . Teachers believe that students with disabilities the most satisfying drama and
cooperative learning, which does not experience the described world literature. The research confirmed the
assumption that students with disabilities best controlled interactive speaking skills . They says this area as the
most problematic , however, it evaluates teachers as an area that goes best pupils . Teachers this folder also the
most practiced . The research confirmed the hypothesis that students with disabilities overestimating their school
results are in line with the assessment of teachers . The assumption that students with disabilities can not
describe their visual impairment, its implications and its own needs for effective school work. Teachers stated
that before the inclusion of the student with disabilities in primary mainstream school would greatly facilitate
job training and familiarization with the problems of workers Special centres pro visual impairment . From the
findings of the research also shows that about 55 % of teachers are not qualified to teach English and 42 % have
no qualifications for special education or English language teaching
Klíčová slova: Žák se zrakovým postižením, inkluze, anglický jazyk, kompenzační a didaktické pomůcky pro žáky
se zrakovým postižením, úprava pracovního prostředí.
Keywords :The pupil with visual disabilities , inclusion , English language, compensation and teaching aids for
students with visual impairments , work environment.
ÚVOD
Myšlenka inkluzivního vzdělávání je v České republice chápána, vysvětlována a realizována stále výrazně
odlišnými způsoby. Z pohledu potřeb školy a potřeb žáků se speciálními vzdělávacími potřebami/ s potřebou
podpůrných opatření hovoříme o edukačním inkluzivním procesu. Ten je charakterizován především
pedagogickými intervencemi ve smyslu hledání takových metod, přístupů a forem práce, které povedou
k optimálnímu osobnostnímu rozvoji žáka, k získání potřebných dovedností a výstupních kompetencí.
Současné studie, výzkumy a také např. doporučení ze speciálně pedagogických center popisují a navrhují jak
vzdělávat žáky se speciálními vzdělávacími potřebami/ s potřebou podpůrných opatření (dále jen s potřebou
podpůrných opatření). Uvádí metody, postupy, formy práce s těmito žáky, doporučují speciální pomůcky za
účelem zvládnutí výstupních kompetencí žáka. Jak jsou však ve skutečnosti ve školách tato opatření realizována,
je výzkumnou otázkou.
1 CÍLE VÝZKUMU
Jednou z cest, jak zmapovat konkrétní práci žáků s potřebou podpůrných opatření v konkrétním vyučovacím
předmětu, je průzkum přímo v základních školách hlavního vzdělávacího proudu. Cílovou skupinou byli žáci se
zrakovým postižením základních škol hlavního vzdělávacího proudu a jejich učitelé. Vyučovacím předmětem je
anglický jazyk, který je velmi náročný na osvojení i pro intaktní žáky, nicméně potřebný, důležitý i nutný pro
získání adekvátních možností pro vlastní rozvoj a následné uplatnění na trhu práce. Výstupy učiva jsou dle RVP
pro ZV pro žáky základních škol shodné, pouze s ohledem na možnost aplikace speciálně vzdělávacích metod a
forem práce. ( Bartoňová a Vítková, 2007)
Cílem výzkumu je popsat způsoby realizace speciálně pedagogické podpory žákům se zrakovým
postižením ve výuce anglického jazyka v základních školách hlavního vzdělávacího proudu a popsat
nejčastější problémy ve vzdělávání zrakově postižených žáků ve výuce anglického jazyka. Konkrétně
zmapovat využívání didaktických a technických kompenzačních pomůcek učiteli i žáky, úpravu prostředí i
analyzovat nejčastěji volené pedagogické přístupy a metody práce. Žáci i učitelé hodnotili jednotlivé jazykové
oblasti podle očekávaných výstupů RVP ZV platných pro školní rok 2012/2013.
Výzkumné cíle:
 Posouzení úrovně poskytování speciálně pedagogické podpory žákům se zrakovým postižením ve výuce
anglického jazyka s ohledem na jejich potřeby a výsledky vzdělávání.
 Zjištění, jaké jazykové oblasti dělají žákům se zrakovým postižením největší problémy.
 Porovnání sebehodnocení žáka s hodnocením učitele.
 Zmapování, zda žáci se zrakovým postižením dokáží popsat projevy svého zrakového deficitu.
 Na základě zjištěných výsledků konkretizace možností speciálně pedagogické podpory těmto žákům
především ve výuce anglického jazyka.
Pro dosažení tohoto cíle byly použity následující metody: kritická analýza odborné literatury, dotazníková
šetření pro učitele a žáky, porovnání výstupů z dotazníkového šetření skupin učitelé – žáci. Celý výzkum je
primárně podmíněn možnou využitelností výsledků a závěrů pro efektivnější speciálně pedagogickou a
pedagogickou činnost učitelů na školách.
2 VÝCHODISKA
Teorie a praxe výzkumu vycházela z následujících oblastí:
 Teoretický trend vycházející ze Sedmi pilířů podpory inkluzivního vzdělávání
( Loreman, Deppeler, 2002) popisuje nutnost kooperace jednotlivých sedmi oblastí, jimiž jsou:
- Rozvoj pozitivních postojů
- Podpůrná politika a vedení
- Škola a třídní procesy založeny na praxi
- Flexibilní učební plán a pedagogika
- Spolupráce s veřejností a rodiči – otevřená škola
- Smysluplná reflexe
- Potřebná školení a zdroje
 (Bloemers, 2006) přístupy v naplňování inkluzivní vize.
Přístup militantní brání inovativním změnám, je charakterizován konzervativním řízením a nezájmem
zúčastněných. Druhým přístupem je instrumentální pojetí inkluzivní vize, což může být pro samotného žáka i
společnost největším nebezpečím. Takové školy vyhoví požadavku systému, zřizovatele i rodičů, přijmou
„nařízení shora“ a pasivně se podřídí inkluzivnímu trendu, aniž by se významněji profilovaly tímto směrem.
Aktivní a potřebné uchopení inkluzivní vize pro naše účely mohou naplnit školy s existenciálním přístupem.
Tyto školy vnímají vlastní příležitost k autonomnímu vývoji a řízení, k zavádění inovací, s nimiž přichází šance
vybírat si výhody a následovat vývoj školství jako celku. (Květoňová, Prouzová, 2010) .
 Východiskem práce se také stala skutečnost, kdy cizí jazyk je i pro intaktní žáky stále velkým problémem.
Pro názornost výzkum odkazuje na výstupy 1. generální zkoušky - pilotního ověřování výsledků vzdělávání
žáků 5. a 9. tříd, uskutečněné na jaře 2012. (nepovinně byli zařazeni i žáci se speciálními vzdělávacími
potřebami).
 Specifika výchovy a vzdělávání žáka se zrakovým postižením jsou neodmyslitelnými východisky pro celý
výzkum. Zrakové postižení ve smyslu zrakové vady ovlivňuje celou osobnost dítěte (žáka) a tím
samozřejmě jeho psychický i fyzický vývoj. Tento vliv je komplexní, zpravidla nelze jednotlivé složky
dobře oddělit. Přesto rozlišujeme důsledky negativního působení porušených zrakových funkcí a to
kvalitativního a kvantitativního charakteru. (Krejčířová, 1997). Termínem zrakové vady jsou označovány
nedostatky zrakové percepce různé etiologie a rozsahu. Úplné nebo částečné porušení zrakových funkcí se
projevuje na fyzickém i psychickém vývoji jedince (Vágnerová 1995). U žáků se obvykle setkáváme
s důsledky negativního působení postižených zrakových funkcí. Jde o nepřesnosti ve vnímání, myšlení a tím
i v následném jednání. Změny jsou pozorovány i v emoční rovině a následně se projevují i ve vlastnostech
osobnosti. V této souvislosti hovoříme o senzorické deprivaci zrakově postižených.
 Specifika edukace žáka se zrakovým postižením jsou samozřejmá, nelze zobecnit práci s žákem se
zrakovým postižením, nelze jednoznačně nastavit pravidla pro práci žáků např. s určitou diagnózou
zrakového postižení. U každého žáka, byť se stejnou diagnózou, jsou projevy jeho postižení jiné, jinak se
projektují do jeho vnímání, jinak ovlivňují jeho osobnost, podmínky školní práce jsou tedy také zcela
odlišné. Přesto existuje několik tzv. zásad pro práci s žáky se zrakovým postižením, jejichž dodržováním
můžeme přispět k přirozenějšímu a komfortnějšímu zvládání výukových požadavků, s eliminací vedlejších
efektů jako je únava, bolesti hlavy, nechuť k práci a demotivace.
Jedná se především o:
- dodržování zrakové hygieny při zrakové práci do blízka i dálky - častá změna metod a forem práce
- respektování rychlejšího nástupu únavy a pomalejšího tempa práce
- názornost – využívání praktických ukázek, popř. modelů, zvuků, vkládání předmětů do rukou – učení
pomocí všech smyslů
- nevyčleňování žáka z dění – slovní popis dění, zapojení do aktivit třídy a školy zvyšuje jeho samostatnost a
zručnost
- využití skupinové práce – pro aktivizaci pozornosti
- úprava učebních textů, digitalizace textu a jeho přepis
- vyšší časová dotace
- verbalizaci všeho důležitého respektování potřeb žáka, neslevování z požadavků
- kontrolu zápisů učiva
- zpětnou vazbu u vyučujícího zda žák rozuměl, pozitivní motivaci
- další možná specifika vychází z individuálních potřeb každého žáka ve vztahu k danému vyučovacímu
předmětu.
3 HYPOTÉZY VÝZKUMU
V tomto výzkumu se vycházelo z následujících předpokladů:
Žáci se zrakovým postižením hůře zvládají anglický jazyk, protože jim nemusí být poskytována dostatečná
podpůrná opatření a nemusí být dostatečně motivovaní.
 Žáci se zrakovým postižením mají největší problémy v oblasti produktivních a receptivních řečových
dovednostech (čtení a psaní).
 Žáci se zrakovým postižením nejlépe zvládají interaktivní – komunikační řečové dovednosti.
 Žáci se zrakovým postižením spíše nadhodnocují své školní výsledky (jejich sebehodnocení se neshoduje
s hodnocením učitele).
 Žáci se zrakovým postižením neumí popsat své zrakové postižení, jeho důsledky a vlastní potřeby pro
efektivní školní práci.
 Učitelé nejčastěji volí „pouze“ tolerantní přístup ve vzdělávání a hodnocení výsledků vzdělávání žáků se
zrakovým postižením, jiné metody a přístupy využívají sporadicky.

4 VÝZKUMNÝ VZOREK, ADMINISTRACE
V rámci zahájení výzkumu byli osobně osloveni odborní pracovníci Speciálně pedagogických center pro zrakově
postižené z ČR při příležitosti setkání AP SPC a požádáni o spolupráci. S jejich pomocí byly dotazníky následně
předány do Základních škol hlavního vzdělávacího proudu, kde jsou vzděláváni žáci se zrakovým postižením.
Výzkumu se účastnilo 50 žáků se zrakovým postižením z různých základních škol v ČR a 47 učitelů vyučující
anglický jazyk u žáků se zrakovým postižením. Ne vždy odpověděli všichni respondenti na všechny otázky.
S pomocí odborných pracovníků SPC byli jednotliví účastníci výzkumu řádně informováni o záměrech, cílech,
anonymitě a průběhu realizace šetření. Byli dostatečně informováni o možnosti kdykoliv ukončit dotazníkové
šetření a z výzkumu vystoupit. Pracovníci SPC byli dostatečně poučeni o možnostech zadávání dotazníku žákům
i jejich učitelům. V průběhu vyplňování byla nabídnuta možnost telefonicky projednávat případné nejasnosti.
Výzkum probíhal v období od dubna do října 2012, následovalo zpracování a statistická a grafická vyhodnocení
výzkumu.
5 VÝSTUPY
Svými výstupy a závěry výzkum nastínil skutečnou realitu výuky žáků se zrakovým postižením ve školách
hlavního vzdělávacího proudu a to především ve výuce anglického jazyka, který je náročný i pro žáky intaktní.
Podpořil potřebu realizace základních doporučení a strategií pro práci s žáky se zrakovým postižením (
Appelhans, Krebs 1995, Corn et Erin 2010) a nutnost individualizace a diferenciace pedagogických postupů (
Hájková 2010). V teoretické rovině je mnoho záměrů, jak zkvalitnit výuku žáků se zrakovým postižením, jaké
zásady dodržovat a jaké přístupy metody a formy práce volit.
Výzkum pouze z části potvrdil předpoklad, že žáci se zrakovým postižením hůře zvládají anglický jazyk,
protože jim nemusí být poskytována dostatečná podpůrná opatření a nemusí být dostatečně motivovaní.
Bylo zjištěno, že žáci se zrakovým postižením mají problémy se zvládáním učiva nejen v anglickém jazyce.
Většina z nich má k dispozici dostatečně upravené pracovní podmínky, které ale ne všichni adekvátně využívají.
Hlavní zásady práce se zrakově postiženým žákem ( Appelhans, Krebs 1995, Corn et Erin 2010) však nejsou
zcela dodržovány. Nejčastěji dochází k úpravě zasedacího pořádku ve třídě (Šimko 2010) a poskytování více
času na zadaný úkol. Dodatkové osvětlení, zvedací desky, případně dodržování zrakové hygieny (zajištěním
adekvátních čtecích textů a učebnic) není dostatečně realizováno. Školy jsou ve většině případů vybaveny
didaktickými kompenzačními pomůckami, ale pouze 50% žáků tyto pomůcky ve skutečnosti využívá.
Alarmujícím zjištěním je výběr základních didaktických materiálů – učebnic. Speciální učebnice pro slabozraké
již nejsou běžně na trhu a žák se zrakovým postižením je ve škole hlavního vzdělávacího proudu odkázán na
učebnice, které používají intaktní žáci. V těchto směrech výzkum odhalil zásadní a velmi důležité zjištění
nevhodného výběru učebnice Project pro žáky se zrakovým postižením. Příprava a výběr adekvátních textů pro
žáka se zrakovým postižením by měla být pro učitele nebo asistenta pedagoga primární, nicméně zvětšování
barevných textů a obrázků nemusí být vždy dostačující, naopak může snižovat kvalitu zrakové hygieny žáka.
Námětem pro zlepšení vzdělávání žáků se zrakovým postižením je např. plošné přepracování nejčastěji
používaných učebnic Project do černotisku, případně zajištění těchto učebnic v elektronické podobě, s možností
hlasové navigace, případně možností vypuštění grafiky.
V oblasti volby adekvátních pedagogických přístupů k žákovi se zrakovým postižením výzkum prokázal a
potvrdil předpoklad, kdy je u těchto žáků nejčastěji realizován přístup tolerantní a komunikativní. Požadavky
individualizace, strukturalizace a multisenzoriálního přístupu ve výuce jsou učiteli uchopeny a
realizovány nedostatečně. Tomuto zjištění odpovídá i úvaha učitelů, které přístupy nejvíce žákovi se zrakovým
postižením vyhovují. Učitelé uvádí dramatizaci a kooperativní učení, které však pro žáky se zrakovým
postižením nemusí být plně a plošněji vyhovující. Vhodným programem pro tuto skupinu žáků se jeví činnostní
učení, což učitelé uvádí až jako třetí v celkovém pořadí. Žáci jsou pro výuku anglického jazyka všeobecně
celkem dobře motivovaní, což potvrzují obě skupiny respondentů.
Výzkum dále potvrdil předpoklad, že žáci se zrakovým postižením nejlépe zvládají interaktivní –
komunikativní řečové dovednosti. Samotní žáci uvádějí tuto oblast jako tu, která jim jde nejhůř a mají zde
výrazné problémy. Učitelé však konstatují, že jde o oblast, která jde žákům nejlépe a paradoxně se na ni také
nejvíce zaměřují. Pro zdárné seznámení se s jazykem (výstupy 9. roč. úroveň A2 celoevropského referenčního
rámce pro jazyky) je nutné, aby žádná jazyková oblast nebyla opomíjena. Je nevhodné z důvodů zrakové vady a
tím zhoršeného písemného a čteného projevu opomíjet tyto jazykové oblasti (receptivní a produktivní řečové
dovednosti) a preferovat pouze interaktivní jazykovou složku. Toto i s ohledem na skutečnost, kdy jedinec se
zrakovým postižením nachází často uplatnění v tlumočnických nebo překladatelských službách.
Žáci se zrakovým postižením spíše nadhodnocují své školní výsledky - tento předpoklad nebyl výzkumem
potvrzen, hodnocení žáků i učitelů je ve vzájemné shodě. Aplikací tolerantního přístupu učitele pak může
docházet k částečnému nadhodnocování výsledků vzdělávání žáků se zrakovým postižením vůči ostatním
spolužákům. Toto však nebylo předmětem výzkumu. Tolerance a individualizace ve speciálně pedagogické praxi
má své důležité místo a v této oblasti jsou tyto přístupy zdařile naplňovány.
Závěry výzkumu apelují na potřebu lépe seznamovat žáky se svým zrakovým postižením a s možnostmi z něj
vyplývající. Potvrdil se předpoklad, že žáci se zrakovým postižením neumí popsat své zrakové postižení,
jeho důsledky a vlastní potřeby pro efektivní školní práci, což je v rozporu se současnými světovými
trendy a postupy. Výzkum vycházel též ze strategií seznamování žáka se zrakovou vadou ( Moravcová 2006,
Corn et Erin 2010). V tomto ohledu by měla osvěta přicházet ze strany rodičů a odborných pracovníků SPC pro
zrakově postižené směrem k učitelům a žákům.
Jako velmi vhodné se nabízí vypracování vlastního „zrakového listu“, který odborný pracovník SPC sestaví ve
spolupráci s žákem se zrakovým postižením a předá výchovnému poradci příp. speciálnímu pedagogovi ve
škole. Zde nemusí být uvedeno o jaký typ zrakové vady se jedná, ale jaké jsou potřeby ke vzdělávání, jaké jsou
požadavky na práci a povolená zátěž žáka, jaké jsou např. vhodné technické pomůcky a úprava PC prostředí a
jeho okolí.
( viz. např. „Recomendations for assive technology“ – check list, Foundations of Low Vision Clinical and
Functional Perspectives, AFB Press, 2010 ). Zrakový list nemusí být vypracován pouze pro žáka se zrakovým
postižením, ale např. změnou názvu na „List zajištění individuálních potřeb žáků“ může být vypracován pro
všechny žáky třídy. Opět se tím naplňuje princip individualizace, který je v současném inkluzivním procesu
jedním ze základních přístupů ke všem žákům bez ohledu na případná zdravotní postižení.
ZÁVĚR
Výzkumné šetření splnilo předkládané cíle, vyvstalo však mnoho otázek a úkolů pro výzkumy následující.
Z pohledu implikací nových šetření se nabízí zásadní náměty. Mezi prioritními by mělo být
- zajištění kvalitních učebnic pro žáky se zrakovým postižením
- důraz na seznamování žáka s projevy vlastní zrakové vady a s budoucími možnostmi z ní vyplývající
- zaměření učitelů na všechny jazykové oblasti při výuce anglického jazyka
- individualizace pedagogických přístupů a snaha učit se novým
- zkvalitnit komunikaci s odbornými pracovníky SPC pro zrakově postižené s ohledem na zajištění školení a
praktických workshopů (před) při zařazování žáka do třídního kolektivu – možnost spolupráce se školami
samostatně zřízenými pro žáky se ZP – povznesení odborné úrovně těchto škol – stáže, náhledy do výuky
- důraz na řádné využívání kompenzačních pomůcek a úpravu pracovního prostředí
- pomoc při získání řádných odborných kvalifikací učitelů anglického jazyka, kteří vzdělávají žáky se
zrakovým postižení.
LITERATURA
Bartoňová, M., Vítková, M. (2007) Strategie ve vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a
specifické poruchy učení. Brno: Paido
Čálek, O. a kol. (1991) Vývoj osobnosti zrakově těžce postižených. Praha: Státní pedagogické nakladatelství
Deppeler,J.,Loreman,T.,Sharma,U. (2005) Reconseptualising specialist support servicesin inclusive classroom.
Australasian Journal of Special Education, 29(2), 117-127
Dickinson, CH. (2002) Low vision: principles and practice. Oxford: Butterworth-Heinemann
Choděra, R. (2006) Didaktika cizích jazyků. Praha: Academia
Chráska, M. (2007) Metody pedagogického výzkumu. Praha : Grada
Finková, D., Ludíková, L., Růžičková, V. (2007) Speciální pedagogika osob se zrakovým postižením.1. vyd.
Olomouc: Univerzita Palackého, 156 s.
Hájková V., Strnadová I., (2010) Inkluzivní vzdělávání. Grada Publishing,
Kastlová, Z., Podepřelová, A. (2006) Jak učit angličtinu ve 3. ročníku ZŠ., České Budějovice
Keblová, A. (1996) Integrované vzdělávání dětí se zrakovým postižením. Praha: Septima
Kelly, M. (2002) Angličtina pro 3-9.ročník ZŠ. Praha:Angličtina Expres
Květoňová,L.,Šumníková, P. (2010) Speciálněpedagogická podpora osob se zrakovým postižením se zvláštním
zřetelem na rozvoj čichového vnímání. Praha: UK Praha
Květoňová – Švecová, L. (1998) Oftalmopedie. Brno: Paido
Květoňová-Švecová, L. (2000) Oftalmopedie 2. vyd. Brno: Paido
Květoňová, L.,Prouzová, R. (2010) Speciální pedagogika v podmínkách inkluzivního vzdělávání, Praha: UK
Loreman,.T. (2002) Seven pillars of support for inclusive education: International journal of whole schooling,
22-34
Mason, H., Mc Call S. (1997) Visual Impairment. London: David Fulton Publishers
Moravcová, D. (2004) Zraková terapie slabozrakých a pacientů s nízkým vizem. Praha. Triton
Novosad, L.. (2009) Poradenství pro osoby se zdravotním postižením : základy a předpoklady dobré praxe.
Praha : Portál
Pipeková, J. (2006) Kapitoly ze speciální pedagogiky, Brno: Paido
Punch, K.F. (2008) Základy kvantitativního šetření. Praha : Portál
Vágnerová, M. (2004) Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha : Portál
Vítková, M. (2004) Integrativní školní (speciální) pedagogika. Základy, teorie, praxe. Brno: Paido
Vojtová, V.,Johnstone, Bloemers W. (2006) Pedagogical Roots to Inclusion. Berlin: Frank & Timme GmbH
RVP pro ZV , RVP pro ZV s přílohou pro žáky s LMP, MŠMT
Vyhlášky 72 a 73/ 2005 včetně novelizace č.116 a 147/ 2011
Česká školní inspekce, září 2012 – Závěrečná zpráva o přípravě, průběhu a výsledcích první celoplošné
generální zkoušky ověřování výsledků žáků v počátečním vzdělávání (ve školním roce 2011/2012 pilotovaném
na úrovni 5. a 9. ročníků základních škol)
BYLI BYCHOM DALŠÍ NA ŘADĚ
WE WOULD BE NEXT IN LINE
Jana NAVRÁTILOVÁ, Eva ZICHOVÁ
Gymnázium a střední odborné školy pro zrakově postižené, Radlická 115, 158 00 Praha 5, Česká republika,
[email protected], [email protected]
Abstrakt: Tento článek shrnuje zkušenosti s projektem „Byli bychom další na řadě“, který přibližuje
problematiku holokaustu studentům druhých a třetích ročníků střední školy pro zrakově postižené. Projekt je
výsledkem seminářů pro učitele dějepisu a občanské výchovy pořádaných Památníkem Terezín ve spolupráci
s MŠMT ČR; vytvářen je ovšem individuálně konkrétní školou. Projekt je součástí dlouhodobějšího celku,
problematika je rozdělena do šesti částí. V rámci projektu se studenti účastní workshopů pořádaných
Památníkem Terezín, pracují samostatně ve skupinách v rámci své domovské školy a účastní se také akcí
pořádaných pro širokou veřejnost (exkurze do pravoslavného chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Resslově
ulici; Karlovo náměstí – výročí atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha – maketa koncentračního
tábora). Besedují s pamětníky; účastní se promítání filmů k dané problematice (Odkud mi přijde pomoc, Deník
Anny Frankové). Navštěvují pietní místa spojená s holokaustem.
Abstract: This article summarizes the experience of the project "We would be next in line", which brings the
issue of the Holocaust to students of second and third years of secondary school for the visually impaired. The
project is the result of seminars for teachers of history and civic education organized by the Terezín Memorial in
cooperation with the Ministry of Education; created, however, is individually specific school. The project is part
of a longer-term whole issue is divided into six parts. In the project , students participate in workshops
organized by the Terezín Memorial , work independently in groups within their home school and also
participates in the events organized for the general public (excursion into the Orthodox Church of Saints Cyril
and Methodius; Karlovo náměstí - the anniversary of the assassination of Reich Protector Reinhard Heydrich mock concentration camp). Chat with witnesses; Attending the screening of films on the issue (Where my help
comes, The Diary of Anne Frank). They visit sacred places associated with the Holocaust.
Klíčová slova: projekt; studenti; handicap; válka; Památník Terezín
Keywords: project; students; handicap (disability); war; the Terezín Memorial
1. Úvod
V letech 2012 – 2013 jsme absolvovaly I. – III. stupeň školení pro české učitele „Holocaust ve
vzdělávání“, které pořádal Památník - Terezín ve spolupráci s VKS Židovského muzea v Praze a Muzeem
romské kultury v Brně.
Základní seminář I. stupně „Jak vyučovat o holokaustu" se konal v prostorách Památníku Terezín.
Během tří dnů jsme absolvovaly přednášky, workshopy a studentský projektový film „Už jsme mohli být před
Prahou“.
II. stupeň semináře „Holokaust ve vzdělávání" proběhl nejen za účasti lektorů těchto českých institucí,
ale i za účasti hostů z institucí Yad Vashem z Izraele, Státního muzea v Osvětimi, Domu Anny Frankové z
Nizozemí, Unitet States Holocaust Memorial Museum z Washingtonu. Čtyřdenní nadstavbový seminář se konal
v prostorách Památníku Terezín. V půdních prostorách Magdeburských kasáren jsme viděly dětskou operu
Brundibár Hanse Krásy a Adolfa Hoffmeistra v podání Dismanova rozhlasového dětského souboru za klavírního
doprovodu Michala Macourka. Další večer vystoupil v těchto prostorách Jaroslav Achab Haidler z ústeckého
Činoherního studia s představením jednoho herce „Pan Theodor Mundstock“ podle stejnojmenné knihy
Ladislava Fukse. Poslední večer se konala projekce filmu Alfreda Radoka „Daleká cesta“.
III. seminář se konal ve Státním muzeu v Osvětimi. Seminář byl dotován MŠMT ČR a Ministerstvem
kultury ČR a mezinárodní organizací INTERNATIONAL HOLOCAUST REMEMBRANCE ALIANCE.
V průběhu čtyř dnů jsme navštívily koncentrační tábor Auschwitz, Birkenau, ale i Osvětimské muzeum. Při
jednom z workshopů jsme se seznámily s prací archivářů, další se konal v prostorách věnovaných romskému
holocaustu.
2. Teoretické zakotvení výzkumu
Projekt „Byli bychom další na řadě“ byl písemně prezentován v Památníku Terezín pro potřeby II. a
III. stupně seminářů v letech 2012 - 13. Zároveň proběhla jeho ústní prezentace na II. speciálně pedagogických
dnech CONTEXO v Olomouci 11. březnu 2014.
3. Projekt „Byli bychom další na řadě“
V průběhu seminářů se zrodila myšlenka našeho projektu, který jsme nazvaly „Byli bychom další na
řadě. Uvědomily jsme si, že se nejen stále vzdalujeme událostem 2. světové války, ale bohužel s postupujícím
časem se nám pomalu vytrácejí přímí pamětníci se svými živými vzpomínkami a zkušenostmi na tuto dobu.
Zásadní pro naše rozhodnutí byl i fakt, že je tu nebezpečí pseudoodborného popírání holokaustu Proč
jsme
projekt nazvaly „Byli bychom další na řadě“? Hitlerovské Německo provedlo genocidu Židů a Rómů,
připravovalo vyhlazení slovanských národů včetně českého národa. Mezi těmi, pro koho v Evropě pro příště
nemělo již být místo, byli osoby s tělesným i mentálním postižením. Prosazování rasové hygieny se dostalo v
Německu do popředí po nástupu Hitlera k moci. Zdravotně postižení jedinci se měli stát obětí eutanázie, protože
tato kategorie osob nebyla hodna života. Cílem nacistického programu nikdy nebylo blaho nemocného člověka a
soucit s ním. V nacistických učebnicích se počítaly příklady, které dokazovaly, že péče o nemocné stojí tolik
peněz, za které by se mohlo postavit tolik a tolik domů, kdyby tito nemocní nežili.
Studenti našich škol jsou zdravotně postiženými. Mají nejen zrakový handicap, ale i sluchový, mají
poruchy řeči, jsou postiženi i tělesně. Trpí autismem, nejčastěji Aspergerovým syndromem, mnohdy je jejich
postižení kombinované. Přesto mají právo na život i na vzdělání. Naším cílem je, aby si uvědomili, že kdyby žili
v 30. a 40. letech minulého století, byli by i oni těmi „dalšími na řadě“.
Otázku zdravotně postižených osob v době 2. světové války jsme zařadily do širších souvislostí, a proto
je náš projekt dlouhodobý a je rozdělen do jednotlivých etap:
 Dějiny Židů na našem území (od středověku do roku 1918)
 Židé v období první republiky a okupace
 Dějiny Rómů na našem území do roku 1938
 Osoby se zdravotním postižením ve 30. a 40. letech 20. století
 Holocaust – Židé, Rómové, osoby zdravotně postižené
 Jaký je život po „přežití“ holokaustu?
Letos náš projekt vstoupil do třetí etapy. Studenti v uplynulých dvou letech zmapovali problematiku
židovství v našich zemích od středověku po okupaci. V letošním roce se zabývali Romy do roku 1938.
4. Realizace projektu
Na projektu se podílejí studenti všech tří ročníků našich škol, tj. gymnázia, obchodní akademie a
sociální činnosti. Projektový rok začíná vždy v Památníku Terezín přednáškou, prohlídkou ghetta a workshopem
na předem zadané téma.
Projektový den je určen studentům druhých a třetích ročníků. Studenti 3. ročníků připravují projekt pro
své mladší spolužáky. Jsou vedeni k samostatnému tvořivému myšlení. Na svěřených úkolech pracují průběžně,
a to samostatně i ve skupinách. Pro práci ve skupině využíváme kooperativní metody, protože jde o metody
aktivní a umožňují vtáhnout do práce i ty, kteří se aktivně příliš neprojevují. Tím, že jsou vtaženi do projektu,
participují na konkrétním úkolu spolu s ostatními. Některým studentům naopak nevyhovuje skupinová práce a
pracují raději samostatně. Týká se to nadanějších studentů, kteří mají o danou problematiku hlubší zájem. Na
základě získaných znalostí dokážou vyjádřit vlastní názor a umí ho vyjádřit.
Součástí projektu jsou i různé dramatizace. V nich se uplatňují mezipředmětové vztahy. Např. ve druhé
části projektu jsme propojili válečnou historii s literaturou. Jeho výsledkem byla krátká dramatizace knihy
Arnošta Lustiga „Zloděj kufrů“. Závěr projektového dne vždy patří nižším ročníkům, protože je pro nás velmi
důležitá i zpětná vazba ke korekci naší činnosti. Probíhá formou kvízů a samostatných úkolů vztahujících se k
probranému tématu.
V projektu „Byli bychom další na řadě“ rozvíjíme všechny klíčové kompetence. Jde především o
kompetenci komunikativní – studenti efektivně využívají moderní informační technologie zejména při tvorbě
prezentací. Dále rozšiřujeme kompetenci občanskou – motivujeme studenty, aby své vědomosti a dovednosti
rozvíjeli, podporujeme jejich myšlení.
Projekt je interdisciplinární. Zasahuje do dějepisu, občanské nauky, literatury, estetiky, výpočetní
techniky a obchodní korespondence, protože si studenti musí umět získané informace zpracovat. Další přesah
projektu je do praktické činnosti. Sem bychom zařadili workshopy, přednášky, prohlídku terezínského ghetta,
návštěvu pietních míst, besedy s pamětníky, promítání filmů (např. Odkud mi přijde pomoc, Deník Anny
Frankové).
5. Závěr
Studenti prezentují výsledky své práce nejen před školním publikem, ale i před širší veřejností. Naším
cílem je, aby se zdravotně postižení studenti našich škol měli možnost setkávat se svými zdravými vrstevníky.
A právě k tomuto účelu slouží Festival integrace Slunce. Umění a kultura jsou totiž jedinečným
prostředkem ke vzájemnému chápání a odbourávání bariér mezi lidmi.
V roce 2013 jsme se zúčastnili 19. ročníku tohoto festivalu, který proběhl v Paláci Akropolis. Studenti
zde vystoupili s dramatizací Zloděje kufrů od Arnošta Lustiga. Cítili se zde velmi dobře, doufáme, že se naše
účast na tomto festivalu stane tradicí.
6. Přehled použité literatury
Rothkirchenová L. (1991). Osud Židů v protektorátu 1939 - 45, Trizonia, Praha, ISBN 80-900953-7-2
Čapková K. (2005). Češi, Němci, Židé, Paseka Praha, ISBN 80-7185-695-9
Nečas C. (1999) - Romové v České republice včera a dnes, Univerzita Palackého Olomouc, ISBN 80-7067-9522
Kolektiv autorů (2012). Otcův duch a jiné pohádky romských autorů, KHER Praha, ISBN 978-80-87780-00-8
Lustig A. (2008). Zloděj kufrů, Odeon Praha, ISBN 978-80-207-1281-3.
VZTAH KVALITATIVNÍCH A KVANTITATIVNÍCH VÝZKUMNÝCH
CHARAKTERISTIK PŘI HODNOCENÍ TERAPEUTICKÉHO
PŘÍNOSU PROGRAMU MENTIO PRO ROZVOJ KOMUNIKAČNÍCH
SCHOPNOSTÍ ŽÁKŮ ZÁKLADNÍ ŠKOLY PRAKTICKÉ, SPECIÁLNÍ
A LOGOPEDICKÉHO PRACOVIŠTĚ
CONNECTION OF QUALITATIVE AND QUANTITATIVE
EXPERIMENTAL CHARACTERISTICS FOR EVALUATION OF
THERAPEUTIC ACQUISITION WITH PROGRAMME MENTIO FOR
THE DEVELOPMENT OF COMMUNICATIONS ABILITY PUPILS OF
PRIMARY PRACTICAL, SPECIAL AND LOGOPAEDICS
WORKPLACE
Lenka NEUBAUEROVÁ, Michaela FILOUNKOVÁ, Andrea NOHEJLOVÁ, Adéla
POSPÍŠILOVÁ, Iveta VAŇKOVÁ, Karel NEUBAUER
Katedra speciální pedagogiky a logopedie, Pedagogická Fakulta Univerzity Hradec Králové;
Klinická logopedie, fakultní pracoviště PdF UHK, Česká Lípa a Hradec Králové,
[email protected]
Abstrakt: Příspěvek přibližuje výsledky výzkumné studie, zahrnující využití specializovaného počítačového
programu MENTIO pro stimulaci vývoje komunikačních schopností žáků základní školy praktické, speciální a
logopedické. MENTIO, zahrnující řady modulů pro rozvoj či obnovování kognitivních, jazykových, percepčních i
motorických schopností. Přes primární zaměření programů MENTIO na skupinu dospělých osob se získanými
poruchami, především afázií, nacházejí velmi široké uplatnění u dětské populace. Dlouhodobý rozvoj modulů
programu, který po více než deset let vychází z požadavků především odborníků z logopedické praxe, poskytuje
užití programu široké pole působnosti. Zhodnocení praktického přínosu takto orientované terapeutické
intervence ovšem naráží na řadu obtíží, především z hlediska nesmírné pracnosti a omezené validity dosažených
výsledků při realizaci výzkumné studie, zaměřené na efektivitu užitého program.
Program dlouhodobé výzkumné studie obsahuje zapojení přehledného záznamu opakovaných terapeutických
sezení u skupiny dětí, navštěvujících pracoviště klinické logopedie při Speciální škole Hradecká v Hradci
Králové, a Hamzově odborné léčebně Luže-Košumberk, poskytuje ucelený soubor údajů o vývoji zapojení
programu MENTIO, jeho motivační a stimulační hodnotě pro děti s kognitivním a komunikačním deficitem.
Výsledky pravidelného zapojení programu MENTIO pro rozvoj komunikace dětí i omezení v zakotvení nově
nabytých schopností, ukazují na potřebnost následného dlouhodobého výzkumu v oblasti reálného přínosu takto
zaměřeného terapeutického programu i na limity v objemu nově nabytých dovedností žáků. Studie vymezuje dva
základní způsoby propojení kvalitativního a kvantitativního přístupu k zpracování dosažených výstupů ve dvou
skupinách případových studií dětí v uvedených zařízeních.
Abstract: The paper including results of experimental study, involving exploitation of specialized computer
programme MENTIO for stimulation of development communication ability of pupils practical, special and
logopaedics primary school. MENTIO, involving various modules for the development or restoring of cognitive,
language, perceptive and motor abilities. They can be implemented from primary focus of the programmes
MENTIO on the group of adults with gained disorders, especially aphasia, to children´s population. A long-term
development of programmes´ modules, which has arisen particularly from demands of professionals from speech
therapy practice for more than ten years, provides broad spectrum of programme usage. However, the
evaluation of practical benefit of this therapeutic intervention comes across a number of obstacles, especially
from the point of view of immense elaborateness and limited validity of acquired results during research study
realization aimed at effectiveness of the used programme. Program of long - term experimental study includes
the involvement of a clearly arranged record of repeated therapeutic sessions regarding a group of five children
attending clinical speech therapy workplace in Special school Hradecká in Hradec Králové and Hamza
rehabilitation hospital, provides a compact set of data about the development of programmes MENTIO
involvement, its motivation and stimulation value for children with cognitive and communication deficiency who
educate in the programme of a special primary school. The results of regular involvement of the programme
MENTIO for the development of children communication as well as limitation in newly acquired abilities
reinforcement point out the necessity of consequent long-term research in the area of real benefit of this
therapeutic programme and show limits in the newly acquired abilities of pupils. The study incloses two basic
means for connection of qualitative and quantitative access to elaboration of achieved exits in two groups case
studies of children in introduced workplaces.
Klíčová slova: Komunikační schopnosti; poruchy komunikace; kognitivní deficit; stimulace; výzkumné šetření.
Keywords: Communicative abilities; disorders of communication; cognitive deficit; stimulation; research
inquiry
Logopedický intervenční program s užitím programu MENTIO
Programy MENTIO představují výukový software pro děti od předškolního věku až po dospělé a stárnoucí
osoby s kognitivními a komunikačními deficity. Původně byly určeny především pro osoby s afázií, dysartrií a
kognitivně-komunikačními získanými poruchami v dospělém věku. Postupně se jeho využití rozšířilo i pro děti v
předškolním věku, na 1. stupeň základní školy, se specifickými poruchami učení, integrované žáky nebo děti se
sociálním handicapem. Velkým přínosem se stalo jeho působení na speciálních, praktických a jiných školách
jako stimulační a motivační prostředek u dětí s vadami řeči, vývojovou dysfázií, autismem, sluchovým
postižením, mentálním postižením a kombinovanými vadami (Petržílková, 2012, Neubauer, 2010; Škodová,
Jedlička, 2007).
Multimediální počítačový software je využitelný v mnoha oblastech logopedické intervence a poskytuje
množství výhod, kam můžeme zařadit např. propojení atraktivity programů s možností snadného ovládání,
flexibility a individualizace nastavení pro potřeby klientů, vedení evidence osobních údajů i průběžných výkonů,
vizualizace úkolu a kontrola jeho provádění a také motivace v podobě atraktivního pokračování programu.
Pro děti se závažnými komunikačními poruchami, kombinovaný vadami i těmi, které zahrnují mentální deficit,
je práce s počítačem přitažlivá stejně, jako pro děti intaktní. Je však vhodné k usnadnění práce na počítači
používat různé programy nebo pomůcky. Speciální logopedické a výukové programy jsou pro tyto děti dobrou
motivační pomůckou, ale je třeba si uvědomit heterogenitu této skupiny a dle toho volit odpovídající program a
stupeň obtížnosti (Janovcová, 2010). Tyto požadavky se programová sada programů MENTIO snaží naplnit.
K dispozici je v současnosti osm programů řady MENTIO (Petržílková, 2012):
MENTIO Slovní zásoba
Program Slovní zásoba obsahuje tematicky uspořádané sady obrázků (barvy, jídlo, peníze, doprava, lidské tělo,
oblečení, osobní věci, venku, příroda) s texty, které lze libovolně kombinovat a utvářet sady vlastní, sestavené na
míru individuálních potřeb uživatelů. Ke každému slovu je připojena řada různě obtížných úkolů umožňujících
kontrolu výslovnosti, cílené pojmenování, běžné i globální čtení, opis slova, sestavování z písmen, samostatné
psaní a výběr správného slova z několika možností.
MENTIO Slovesa
Program Slovesa obsahuje různé činnosti z běžného života, ke kterým patří vždy čtyři obrázky s doprovodným
textem, umožňující sestavit dějovou posloupnost. Program slouží ke stimulaci mluveného projevu, k nácviku
globálního čtení, chápání časových vztahů a vztahu příčiny a následku. Obrázky se mohou zobrazovat po jednom
nebo po čtveřicích, s doprovodnými texty nebo bez popisků a přeházené nebo ve správném pořadí.
MENTIO MM
Soubor úloh „MENTIO MM“ (Memory Management) obsahuje čtyři typy cvičení zaměřené na rozvoj
krátkodobé paměti, nácvik pozornosti a soustředění, rozumění psanému textu, rozlišování číslic a tvarů, rozvoj
logického myšlení a koordinace pohybů ruky.
MENTIO Hádanky
Program obsahuje 240 hádanek uspořádaných do čtyř úrovní obtížnosti, které umožňují kontrolu rozumění textu
a rozvoj úsudku a myšlení. Každá věc je popsána třemi větami a úkolem je na základě poskytnutých informací
zjistit, o jakou věc se jedná.
MENTIO Nakupování
Jedná se o početní úlohy podporující samostatnost v obchodě a při zacházení s penězi, jejichž cílem je naučit
poznávat hodnoty jednotlivých mincí a bankovek, chápat cenu věcí v obchodě, umět si vypočítat celkovou
částku, kterou bude třeba zaplatit a dokázat tuto částku sestavit z peněz.
MENTIO Skládačky
Skládačky jsou určeny k rozvoji zrakové percepce pomocí tematicky uspořádaných sad obrázků, které lze
libovolně kombinovat podle individuálních zájmů uživatele. Úkolem je přesouvat promíchaná políčka z levé
části obrazovky do rámečku vpravo tak, jak k sobě jednotlivé části obrázku patří, tj. složit obrázek do původní
podoby.
MENTIO Zvuky
Úkolem programu je rozvíjet schopnost rozpoznávat zvuky a trénovat sluchovou paměť pomocí množství zvuků
z běžného života a krátkých zvukových podnětů. Cvičení jsou zaměřena na určování zdroje zvuku, přiřazování
zvuků k obrázkům, výběr správného zdroje zvuku z několika možností a rozhodování, který zvuk v řadě bylo
slyšet dvakrát atd. Součástí programu je i audiotest, s jehož pomocí lze v případě pochybností rychle a jednoduše
zhodnotit kvalitu sluchu testované osoby.
MENTIO Hlas
Program Hlas je určen pro nácvik fonace a modulace hlasu s využitím vizuální zpětné vazby pomocí kreslených
obrázků. Cvičení jsou zaměřena na indikaci přítomnosti zvuku, délku výdechového proudu, nácvik fonace, tvrdý
a měkký hlasový začátek, načasování hlasového projevu, představu intenzity hlasu a výšky tónu, udržení
hlasitosti či výšky v určitém rozmezí, postupné zvyšování tónu a střídání vysokých a nízkých frekvencí. Využívá
se zejména u dětí se sluchovým postižením, s opožděným vývojem řeči, s kombinovanými vadami a u
dospělých, kde je potřeba schopnost fonace znovu obnovit.
V současnosti nabídku programů završuje programový blok MENTIO Nahrávání, který umožňuje záznam,
rozbor a porovnávání digitalizovaných zvukových nahrávek.
Výběr probandů a metodologie souboru případových studií
Prezentovaná fáze výzkumného šetření byla realizována na pracovištích klinické logopedie, spolupracujících s
fakultním pracovištěm Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové.
První skupina případových studií proběhla na detašovaném pracovišti, umístěném v rámci Základní školy
speciální v Hradci Králové. Pro šetření v rozsahu tří měsíců - duben, květen a červen roku 2013, s frekvencí
terapeutických sezení 1x týdně, bylo vybráno pět žáků s různým stupněm mentálního postižení a komunikačním
deficitem, navštěvující pracoviště klinické logopedie.
Druhá skupina případových studií byla realizováno u čtyř dětí s kombinovaným postiženým ve věku od 6 do 8
let. Byly vybrány dvě děti s vrozeným kombinovaným postižením a dvě se získaným kombinovaným
postižením, které opakovaně absolvovaly pobyt v Hamzově odborné léčebně pro děti a dospělé Luže –
Košumberk. Studie zahrnovala 10 sezení u dvou z modulů programu MENTIO, které byly realizovány v období
dvou měsíců a to v průběhu července a srpna roku 2013.
Výsledky všech sezení byly zaznamenány v dokumentaci programu, dále zpracovány v tabulkách a grafech, aby
bylo patrné, zda došlo k zlepšení v procvičované oblasti či nikoli. Výsledky výzkumného šetření jsou dále
slovně zhodnoceny. Výsledky nabízí rozsáhlou databázi dat, která budou následně využita pro další fázi
výzkumného programu. V stati jsou dále uvedena souhrnná data s ohledem na výsledky sezení a dva způsoby
porovnávání dosažených výsledků.
Hlavním cílem prezentované prvotní fáze šetření s využitím programů MENTIO pro dlouhodobou logopedickou
intervenční strategii bylo stanovení forem vhodného hodnocení dosažených výsledků a rozhodovací strategie pro
individuální zacílení programu terapeutických sezení.
Dílčí cíle zahrnovaly:
 výběr vhodných probandů pro praktickou aplikaci programů MENTIO;
 volba konkrétní kognitivní, jazykové či motorické řečové oblasti, které je vhodné přednostně rozvíjet
pomocí programů MENTIO;
 zvolit nejvhodnější způsob aplikace jednotlivých programů MENTIO;
 výsledky šetření zaměřeného na dílčí schopnosti dětí vhodným způsobem zaznamenat a zhodnotit.
V průběhu šetření byly použity následující kvalitativně zaměřené výzkumné techniky:
 analýza odborné literatury;
 analýza dokumentace;
 pozorování;
 analýza výsledků činností.
Průběh a výsledky programu terapeutických sezení s programem MENTIO u žáků Speciální školy
Hradec Králové
V rámci přiblížení výchozích variant zpracování výsledků výzkumného šetření jsou následně uvedeny veškeré
studie dětí - žáků Speciální školy Hradec Králové. Všichni respondenti mají přítomen mentální deficit na bázi
vývojového opožďování psychomotorického vývoje.
N. K., dívka (7 let, mírný mentální deficit, epilepsie, stav po lézi mozku)
• Psycho-motorický a sociální vývoj je opožděný. Přestože se projevuje i opožděný vývoj řeči, je schopna
srozumitelně verbálně i neverbálně komunikovat. Má poměrně dobrou slovní zásobu. Narušena je
formální stránka řeči. Používá jednoduché věty a verbální projev je dysgramatický, s odchylkami
artikulace..
Cíl: rozvoj kognitivních procesů, především vnímání, myšlení a paměti.
Souhrn výsledků terapeutických sezení:
• U děvčátka došlo k mírnému zlepšení některých procvičovaných oblastí.
• Nejlepší výsledky má v oblasti slovní zásoby v pojmenování, výběru správného slova, dějové
posloupnosti i v úsudku - hádankách.
• K mírnému zlepšení došlo i v úkolech zaměřených na rozvoj paměti. V programu MENTIO MM
nejlépe zvládla cvičení „obrázky na čísla“ a pozvolna se zlepšovala i ve cvičeních „výběr obrázků“ a
„výběr a poloha“. Zapamatuje si čtyři obrázky a správně umístí tři.
• V rámci sezení zaměření i na nácvik čtení, kde nedošlo téměř k žádné změně. Písmena zaměňuje nebo
hádá, čte pomalu, po písmenech, bez porozumění a zvládá pouze jednoduchá, krátká slova. Je vhodnější
věnovat se nácviku globální metody.
• Nevýhodou je rychlá ztráta pozornosti a neschopnost vydržet u jedné činnosti delší dobu. Je třeba
pravidelný intenzivní trénink, dostatek prostoru a času se cvičením věnovat, motivovat a podporovat
mluvní apetit a spontánní řečový projev.
A. C., dívka (7 let, mírný mentální deficit)
• Psycho-motorický a sociální vývoj je opožděný. Přestože se projevuje i opožděný vývoj řeči, je schopna
srozumitelně verbálně i neverbálně komunikovat. Má rozvinutou slovní zásobu. Používá jednoduché
věty a verbální projev je dysgramatický a s odchylkami artikulace..
Cíl: rozvoj kognitivních procesů, především vnímání, myšlení a paměti.
Souhrn výsledků terapeutických sezení:
• U děvčátka došlo k výraznému zlepšení téměř všech procvičovaných oblastí.
• Zvládla úkoly zaměřené na slovní zásobu, tedy výběr správného slova i pojmenování všech okruhů
slov.
•
Poslední úrovně obtížnosti dosáhla i v úsudku a uvažování – hádankách.
• Postupně se zlepšila i v programu MENTIO MM. Zapamatuje si pět obrázků a umístí tři.
• Složitější úkol představuje dějová posloupnost, kde zpočátku došlo k minimálnímu rozvoji. K
viditelnému zlepšení došlo až během posledních tří setkání, kdy s pomocí správně seřadila většinu
procvičovaných sloves.
• V celkovém hodnocení vlivu programů MENTIO na kognitivní schopnosti je zde jednoznačně
prokazatelný pozitivní význam, který vidíme v zaznamenaných výsledcích. Největší význam měly
programy MENTIO Slovesa, Hádanky a MM
J. K., dívka (18 let, středně závažný mentální deficit)
• Psycho-motorický a sociální vývoj je opožděný, především v oblasti komunikace. Projevuje se
opožděný vývoj řeči zejména v expresivní složce. Mluvenou řeč využívá částečně, proto ji aktivně
doplňuje neverbální komunikací. Má malou slovní zásobu, používá jednoduché věty, verbální projev je
dysgramatický, s odchylkami artikulace.. .
Cíl: rozvoj aktivní i pasivní slovní zásoby a kognitivních procesů, především vnímání, myšlení a paměti.
Souhrn výsledků terapeutických sezení:
• U dívky došlo k mírnému zlepšení některých procvičovaných oblastí.
• Nejlepší výsledky má v oblasti slovní zásoby ve výběru správného slova a v logickém uvažování hádankách.
• Postupně se zlepšovala i v pojmenování slov. Zvládla pojmenovat oblečení, peníze, barvy a osobní věci.
Následně i pojmy z oblasti: doprava, příroda, lidské tělo a jídlo.
• K malému zlepšení došlo ve schopnosti seřadit dějovou posloupnost a v úkolech zaměřených na rozvoj
paměti. Především v dějové posloupnosti došlo k minimálnímu pokroku. Pochopila smysl úkolu, ale
nedokázala obrázky správně dějově seřadit. V programu MENTIO MM si zvládla zapamatovat a
správně umístit dva obrázky.
• Nevýhodou byla velká absence, kdy ze všech vybraných žáků se zúčastnila nejméně sezení a problémy
s koncentrací pozornosti.
• Z hlediska komunikace měl velký význam program MENTIO Slovní zásoba, cvičení zaměřená na
pojmenování a výběr správného slova.
M. S., dívka (17 let, mírný mentální deficit)
• Psycho-motorický a sociální vývoj je opožděný. Dívka je schopna srozumitelně verbálně i neverbálně
komunikovat. Má poměrně dobrou slovní zásobu. Narušena je formální stránka řeči. Používá
jednoduché věty a verbální projev je dysgramatický, s odchylkami artikulace.. .
Souhrn výsledků terapeutických sezení:
• U dívky došlo k výraznému zlepšení téměř všech procvičovaných oblastí.
• Zvládla úkoly zaměřené na slovní zásobu, dějovou posloupnost i logické uvažování - hádanky.
• Postupně se zlepšovala i v programu MENTIO MM, který je zaměřen na rozvoj paměti. U cvičení
„Výběr obrázků“ a „Rozmístění podle popisu“ můžeme pozorovat postupný vzestup dovedností až do
poslední úrovně obtížnosti - šest obrázků.
• Obtížnější úkol představuje cvičení „Výběr a poloha“– zvládne čtyři obrázky.
• V celkovém hodnocení vlivu programů MENTIO na kognitivní schopnosti je zde jednoznačně
prokazatelný pozitivní význam, který vidíme v zaznamenaných výsledcích.
• Největší význam měl program zaměřený na rozvoj paměti MENTIO MM, který byl i hlavním cílem
sezení.
Tab. č. 1 Porovnání výsledků stimulačního programu dle užitých modalit
Klient
Mentio Slovní zásoba
Čtení
slova
Č. 1 –
Jitka
Pojmenováv
ání
Výběr
správné
ho slova
Mentio
Slovesa
Čtyři malé
obrázky a
čtyři
popisky
Mentio
Mentio MM
Hádanky
Hádanky
Výběr
obrázků
Výběr a
poloha
Rozmí
-stění
podle
popisu
--
zlepšení
zlepšení
minimál
-ní
rozvoj
--
zlepšení
zvládá
minimální
rozvoj
--
zvládá
zvládá
zvládá
zvládá
zlepšení
zlepšení
zlepše
-ní
Č. 3 –
Stefan
minimální
rozvoj
zlepšení
zlepšení
zlepšení
zlepšení
zlepšení
zlepšení
--
Č. 4 –
Natálie
zhoršení
--
--
--
zlepšení
zlepšení
zlepšení
zlepše
-ní
Č. 5 –
Anežka
--
zlepšení
--
zlepšení
zlepšení
zlepšení
zlepšení
--
Č. 2 –
Martina
S. B., chlapec (18 let, středně závažný mentální deficit)
• Psycho-motorický a sociální vývoj je opožděný. Projevuje se opožděný vývoj řeči, která je agramatická
a hůře artikulovaná. Často opakuje slova a používá jednoduché věty.
Cíl: rozvoj aktivní i pasivní slovní zásoby, čtení a kognitivních procesů, především vnímání, myšlení a paměti.
Souhrn výsledků terapeutických sezení:
• U chlapce došlo k mírnému zlepšení některých procvičovaných oblastí.
• Nejlepší výsledky má v oblasti slovní zásoby v pojmenování, výběru správného slova a v logickém
uvažování - hádankách.
• K pozvolnému zlepšení došlo ve schopnosti seřadit dějovou posloupnost a v úkolech zaměřených na
rozvoj paměti. V dějové posloupnosti dlouho nedocházelo k žádné změně až u posledních tří setkání,
•
kdy došlo k výraznému zlepšení a s pomocí správně seřadil většinu sloves. Obdobně je tomu i u
programu MENTIO MM.
Téměř k žádné změně došlo pouze v oblasti čtenářských schopností. Stefan písmena zná, ale čte bez
porozumění. V jeho případě je vhodné se více věnovat nácviku globální metody.
V celkovém hodnocení vlivu programů MENTIO na kognitivní schopnosti je třeba brát v úvahu
rozumové schopnosti žáka, kdy v tomto případě se jedná o středně závažný mentální deficit a je
zapotřebí pravidelný intenzivní trénink a dostatek prostoru a času se cvičením věnovat.
Průběh a výsledky programu terapeutických sezení s programem MENTIO u pacientů Hamzovy odborné
léčebny pro děti a dospělé Luže – Košumberk
A. B., chlapec, 8 let
Datum narození: 7. 5. 2005
Stav po těžkém kraniotraumatu s tříštivou zlomeninou lbi, vícečetní kontuze mozku, respiračním selhání,
centrální pravostranná hemiparéza s akcentací na pravé horní končetiny, centrální paréza n. VII. Dále těžký
organický psychosyndrom, pravostranný neglect syndrom, globální afázie, orální apraxie.
Souhrn výsledků terapeutických sezení:
Z výše uvedených výsledků je patrné, že u chlapce došlo díky použití programu MENTIO k rozvoji rozumění a
logického myšlení. Při prvním sezení splnil A. předložený úkol za 13 minut a 55 sekund a po deseti sezeních již
zvládl stejné úkoly za 10 minut a 17 sekund. Je tedy patrné zlepšení v této procvičované oblasti. Ke zlepšení
došlo také v oblasti lexie, během prvních sezení bylo třeba, aby si A. všechno slova hláskoval, při dalších
sezeních bylo však patrné zlepšování, které dokládá i čas, za který chlapec úkoly zvládal. Při prvním sezení
potřeboval na výběr deseti správných slov 910 sekund a při desátém sezení mu ke splnění stejné obtížnosti úkolu
stačilo 235, 6 sekund. V této oblasti je patrné opravdu rapidní zlepšení.
L. H., dívka, 6 let
Centrální kvadruparéza s akcentací spasticity vlevo, stav po vigilním komatu, stav po otoku mozku, akutním
srdečním selhání a tracheostomii. Dále dysfagie a afázie. Tracheostomie byla dívce vyjmuta po třech týdnech.
Nasogastrická sonda byla dívce vyjmuta až začátkem srpna 2013.
Souhrn výsledků terapeutických sezení:
Došlo také ke zlepšení ve všech procvičovaných oblastech. Při stimulaci sluchové percepce, tedy výběru zvuku
k obrázku, zvládla první sezení a veškeré předložené úkoly splnit za 6 minut a 19 sekund. Při desátém sezení
zvládla stejné úkoly splnit již za 4 minuty a 12 sekund. Došlo tedy ke zlepšení o více, jak dvě minuty. I v oblasti
rozumění při využití Hádanek došlo ke zlepšení. Při prvním sezení zvládla splnit pět úkolů za 12 minut a 16
sekund, při desátém sezení však zvládla stejné úkoly splnit již za 7 minut a 52 sekund. V oblasti porozumění
tedy došlo ke zlepšení o téměř 4 a půl minuty. I u Lucie měla tedy terapeutická sezení, ke kterým bylo využito
počítačového programu MENTIO nemalý význam.
P.T., chlapec, 6 let
Dětská mozková obrna – diuretická forma s lehkou převahou vlevo. Etiologie postižení je předčasné narození a
novorozenecká sepse. Refrakční oční vada. Porucha pozornosti s hyperaktivitou. Dysartrie středně těžkého
stupně a s projevy incipientní balbuties, s tonickými a klonickými symptomy v řečovém projevu.
Souhrn výsledků terapeutických sezení:
U P. měla terapie pomocí specializovaného počítačového programu MENTIO nemalý význam. Chlapec se
dokázal na předložené úkoly soustředit, při provádění úkolů se zklidnil a poté se u něho tolik neobjevovaly
projevy balbuties. Při přiřazování zvuků k obrázkům došlo k zlepšení o téměř čtyři minuty, při prvním sezení
chlapec přiřadil pětkrát osm dvojic za 9 minut a 55 sekund. Při desátém sezení již stejné úkoly zvládl za 5 minut
a 59 sekund. V oblasti zrakového vnímání, skládání skládaček, došlo také k pokroku. Při prvním sezení chlapec
zvládl složit deset obrázků za 10 minut a 15 sekund. Při posledním sezení to již zvládl za 8 minut a 26 sekund.
Došlo tedy ke zlepšení téměř 110 sekund.
R. D., dívka, 6 let
Leukodystrofie, psychomotorická retaradace, mozečkový syndrom se spastickou kvadruparézou, epilepsie (tč.
kompenzována medikamenty), mitochondriální patologie mutace genu POLG, dysartrie s převahou symptomů
mozečkového typu.
Souhrn výsledků terapeutických sezení:
Stejně tak jako u všech předchozích dětí měla i u Ruth terapie prováděna pomocí specializovaného
logopedického programu MENTIO nezanedbatelný význam. Je patrné zlepšení v obou procvičovaných
oblastech. Zlepšila se cílená práce s dechem i hlasem. Při prvním sezení dívka udělala 53 fonačních počátků a při
posledním (desátém) sezení již jen 32, norma pro fonační počátky bylo 20. V této procvičované oblasti se Ruth
zlepšila o 21 fonačních počátků. I v řečovém projevu a řazení dějových posloupností došlo ke zlepšení, při
prvním sezení byl dívčin výsledek úspěšnosti 43%, při desátém sezení se již její úspěšnost zvedla na 63%. Došlo
tedy přesně k 20% zlepšení.
Tab. č. 2 Porovnání výsledků stimulačního programu dle užitých modalit
Respondent
Použitý
MENTIO
modul
programu
MENTIO Hádanky
Chlapec A. B.
MENTIO Slovní zásoba:
výběr správného slova
MENTIO Zvuky:
výběr z možností 1
Dívka L. H.
MENTIO Hádanky
MENTIO Zvuky:
utvoř dvojice
Chlapec P. T.
MENTIO Skládačky
MENTIO Slovesa:
čtyři malé obrázky a čtyři
popisky
Dívka R. D.
MENTIO Hlas:
hlasové počátky
Dosažené výsledky
První sezení: 13:55 min.
Desáté sezení: 10:17 min.
Po absolvování deseti terapeutických
sezeních byl výkon v procvičované oblasti
zlepšen o 3:38 min.
První sezení: 910 sek.
Desáté sezení: 236 sek.
Po absolvování deseti terapeutických
sezeních byl výkon v procvičované oblasti
zlepšen o 674 sek.
První sezení: 6:19 min.
Desáté sezení: 4:12 min.
Po absolvování deseti terapeutických
sezeních byl výkon v procvičované oblasti
zlepšen o 2:07 min.
První sezení: 12:16 sek.
Desáté sezení: 7:52 min.
Po absolvování deseti terapeutických
sezeních byl výkon v procvičované oblasti
zlepšen o 4:24 min.
První sezení: 9:55 min.
Desáté sezení: 5:59 min
Po absolvování deseti terapeutických
sezeních byl výkon v procvičované oblasti
zlepšen o 3:56 min.
První sezení: 10:15 min.
Desáté sezení: 8:26 mi
Po absolvování deseti terapeutických
sezeních byl výkon v procvičované oblasti
zlepšen o 1:49 min.
První sezení: úspěšnost 43%
Desáté sezení: úspěšnost 63%
Po absolvování deseti terapeutických
sezeních byl výkon v procvičované oblasti
zlepšen o 20%.
První sezení: 53 hlasových počátků
Desáté sezení: 32 hlasových počátků
Po absolvování deseti terapeutických
sezeních byl výkon v procvičované oblasti
zlepšen o 21 hlasových počátků.
Závěr
Při užití cílené terapeutické činnosti za využití programu MENTIO došlo u všech respondentů k zaznamenanému
zlepšení v procvičované oblasti a to nejen v oblasti řečových a kognitivních schopností, ale u některých dětí
měla práce s myší při ovládání programu vliv také na rozvoj motoriky a a vlastní aktivity v herních činnostech.
Závěry poukazují na možnosti rozvoje kombinace kvalitativně a kvantitativně orientovaných postupů pro
uchopení velmi variabilní a obtížně proveditelné činnosti, jakou je snaha o zaznamenání a porovnávání výsledků
stimulačního programu s užitím specializované pomůcky a programu.
O programu MENTIO se hovoří především v souvislosti s dospělými osobami se získanými poruchami, ale je již
opomíjen jeho velký přínos u dětské populace a to zvláště v oblasti vícenásobných postižení.. (Neubauerová,
Javorská, Neubauer 2011; Neubauer, 2007). Tato cílová skupina ovšem neumožňuje zcela jednoduché
zhodnocení přínosu tohoto programu vzhledem k široké škále individuálních zvláštností provázejících každého
jedince. Je třeba volit u každého dítě