Professio fidei

ÚVOD
Tento svazek obsahuje tři dokumenty, které se týkají nové formule Vyznání víry
(Professio fidei):
- Vyznání víry a Přísaha věrnosti, kterou je třeba složit při převzetí úřadu
vykonávaného jménem církve. Tento text byl vydán Kongregací pro nauku víry 9. ledna 1989
(AAS 81 /1989/ s. 104 – 106).
- Apoštolský list Jana Pavla II. Ad tuendam fidem, daný motu proprio, uveřejněný
30. června / 1. července 1998 v L´Osservatore Romano.Tímto listem byly doplněny některé
normy do Kodexu kanonického práva a do Kodexu kánonů východních církví, aby tak právní
předpisy a trestní normy kanonického práva byly uzpůsobeny tomu, co bylo stanoveno
a předepsáno v nové formuli Professio fidei, zvláště se zřetelem na povinnost držet se pravd
předložených s konečnou platností učitelským úřadem.*
- Komentář k druhé části Vyznání víry, který v L´Osservatore Romano uveřejnila
30. června / 1. července 1998 Kongregace pro nauku víry. Komentář objasňuje význam
a doktrinální hodnotu tří přidaných odstavců, které se vztahují k teologické kvalifikaci nauk
a ke způsobu souhlasu, jež je od věřících vyžadován.**
*
**
AAS (1998) 457-461.
AAS 90 (1991).
1
VYZNÁNÍ VÍRY
(Následující formule je třeba použít v případech,
pro něž právo předepisuje vyznání víry)
Já, N. N., věřím a s pevnou vírou vyznávám všechny jednotlivé pravdy, jež jsou obsaženy
v následujícím textu vyznání víry:
Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného
i neviditelného. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se
zrodil z Otce přede všemi věky; Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha,
zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi
a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se
člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne
vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde, ve slávě,
soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce
života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil
ústy proroků. Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest
na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.
Věřím též pevnou vírou vše, co je obsaženo v Božím slově psaném i předávaném a co
církev předkládá k věření jako Bohem zjevené buď formou slavnostního prohlášení, nebo
formou řádného a univerzálního magistéria.
Pevně přijímám a uznávám také všechny jednotlivé pravdy nauky o víře a mravech,
které církev předkládá definitivním způsobem.
S oddanou podřízeností vůle i rozumu přijímám rovněž učení, které hlásá římský
biskup nebo kolegium biskupů při výkonu autentického magistéria, i když tyto nauky nemíní
vyhlásit zvláštním úkonem za definitivní.
_________________________________________
Český překlad latinského dokumentu Kongregace pro nauku víry „PROFESSIO FIDEI“ ze
dne 1. července 1988 odsouhlasen 29. plenárním zasedáním ČBK dne 27. ledna 1999.
Český překlad schválen Kongregací pro nauku víry dne 6. května 2000
2
PŘÍSAHA VĚRNOSTI PŘI PŘEVZETÍ ÚŘADU
ZASTÁVANÉHO JMÉNEM CÍRKVE
(Formule, jíž mají použít věřící,
o nichž hovoří CIC, kán. 833, č. 5-8)
Já, N. N., slibuji při přebírání úřadu ......, že vždy zachovám jednotu s katolickou
církví jak ve svých slovech, tak ve svém způsobu jednání.
Budu naplňovat s velkou pečlivostí a věrností povinnosti, jimiž jsem zavázán vůči
církvi univerzální i partikulární, v níž jsem byl ve shodě s právními normami povolán
vykonávat svoji službu.
Při výkonu úřadu, který mi byl jménem církve svěřen, zachovám neporušený poklad
víry a budu jej věrně předávat i vykládat; proto také odmítnu jakoukoli nauku, která by se mu
protivila.
Budu dodržovat a zachovávat disciplínu, která je společná celé církvi, a budu dbát
o dodržování všech církevních zákonů, zejména pak těch, které jsou obsaženy v Kodexu
kanonického práva.
Budu zachovávat s křesťanskou poslušností to, co biskupové prohlašují jako autentičtí
učitelé i hlasatelé víry nebo co stanoví jako představení církve. Poskytnu též věrně pomoc
diecézním biskupům, aby apoštolská služba, která má být vykonávána ve jménu a z pověření
církve, byla opravdu naplňována ve společenství s církví.
K tomu ať mi dopomáhá Bůh a tato svatá evangelia, kterých se rukou dotýkám.
(Varianty čtvrtého a pátého odstavce formule přísahy věrnosti, jichž mají užít věřící, o nichž
hovoří CIC, kán. 833, č. 8)
Budu zachovávat disciplínu, která je společná celé církvi, a budu usilovat
o zachovávání všech církevních zákonů, zejména pak těch, jež jsou obsaženy v Kodexu
kanonického práva.
Budu zachovávat s křesťanskou poslušností to, co biskupové prohlašují jako autentičtí
učitelé i hlasatelé víry nebo co stanoví jako představení církve. V jednotě s diecézními
biskupy, při zachování povahy a zaměření mého institutu (mé společnosti), ochotně nabídnu
své síly, aby apoštolská služba, jež má být vykonávána ve jménu a z pověření církve, byla
opravdu naplňována ve společenství s církví.
K tomu ať mi dopomáhá Bůh a tato svatá evangelia, kterých se rukou dotýkám.
____________________________________________
Český překlad latinského dokumentu Kongregace pro nauku víry „IUSIURANDUM
FIDELITATIS“ in suscipiendo officio nomine ecclesiae exercendo ze dne 1. července 1988
odsouhlasen 29. plenárním zasedáním ČBK dne 27. ledna 1999. Český překlad schválen
Kongregací pro nauku víry dne 6. května 2000.
3
PAPEŽ JAN PAVEL II.
AD TUENDAM FIDEM
Apoštolský list daný motu proprio,
kterým se doplňují některé normy do Kodexu kanonického práva a do Kodexu
kánonů východních církví
K OCHRANĚ VÍRY katolické církve proti omylům objevujícím se u některých křesťanů,
především u těch, kteří se věnují studiu teologických disciplín, se mi na základě mého zvlášť
důležitého pověření posilovat své bratry ve víře (srov. Lk 22,32) jeví nezbytné, aby byly
do platného textu Kodexu kanonického práva a Kodexu kánonů východních církví přidány
normy, jimiž se výslovně ukládá povinnost zachovávat pravdy, které církevní učitelský úřad
předkládá jako definitivní, a přidat náležité rozšíření v trestních normách kanonického práva
vztahujících se k této oblasti.
1. Již od prvotních dob až dodnes církev vyznává jako nutnou součást víry pravdy o Kristu
a o tajemství vykoupení, které byly později shromážděny do různých textů vyznání víry. Dnes
je všeobecně známo apoštolské vyznání víry a nicejsko-cařihradské vyznání víry, které věřící
recitují během slavení mše o slavnostech a svátcích.
Nicejsko-cařihradské vyznání víry je obsaženo ve Vyznání víry [Professio fidei]
vypracovaném Kongregací pro nauku víry,1 ve kterém se ukládá určeným věřícím specifická
povinnost složit vyznání víry při přijetí některých církevních úřadů přímo či nepřímo se
týkajících hlubšího zkoumání pravd v oblasti víry a mravů nebo církevních úřadů význačně
spojených s mocí řízení v církvi.2
2. Vyznání víry na jehož začátku oprávněně stojí nicejsko-cařihradské vyznání víry,
obsahuje také tři věty neboli odstavce, které mají explicitně vyjádřit závazné pravdy katolické
víry, jež církev v následujících staletích hlouběji prozkoumala nebo má dále prozkoumat,3
vedena přitom Duchem svatým, který ji „uvede do celé pravdy“ (Jan 16,13).
První odstavec, který říká: „Věřím též pevnou vírou vše, co je obsaženo v Božím slově
psaném i předávaném a co církev předkládá k věření jako Bohem zjevené buď formou
slavnostního prohlášení, nebo formou řádného a univerzálního magistéria“,4 náležitě
potvrzuje to, co je zakotveno v obecném právu v Kodexu kanonického práva v kán.7505
1
Kongregace pro nauku víry, Vyznání víry a přísaha věrnosti při převzetí církevního úřadu
vykonávaného
jménem církve z 9. ledna 1989, AAS LXXXI (1989) s. 105.
2
srov. CIC kán. 833.
3
srov. CIC kán. 747, § 1; CCEO kán. 595, § 1.
4
srov. II. vatikánský koncil, Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, č. 25, Zvon, Praha
1995; Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum, č. 5, Zvon, Praha 1995; Kongregace
pro nauku víry, Instrukce o církevním povolání teologa Donum veritatis z 24. května 1990, č.
15, AAS LXXXII (1990) s. 1556.
5
CIC kán. 750: „Vírou božskou a katolickou je nutno věřit vše, co je obsaženo v psaném nebo
tradicí sděleném božím slově, jediném pokladu víry, církvi svěřeném, a co je zároveň
předkládáno jako Bohem zjevené buď slavnostním učitelským úřadem církve, nebo jejím
řádným a obecným učitelským úřadem; toto se projevuje společným přijetím křesťany pod
vedením posvátného učitelského úřadu; proto jsou všichni povinni varovat se každého učení,
které je s ním v rozporu“, Kodex kanonického práva, Zvon, Praha 1994.
4
a v Kodexu kánonů východních církví v kán. 598.6
Třetí odstavec, který říká: „S oddanou podřízeností vůle i rozumu přijímám rovněž učení,
které hlásá římský biskup nebo kolegium biskupů při výkonu autentického magistéria, i když
tyto nauky nemíní vyhlásit zvláštním úkonem za definitivní“,7 má své zakotvení v Kodexu
kanonického práva v kán. 7528 a v Kodexu kánonů východních církví v kán. 599.9
3. Avšak druhý odstavec, v kterém je řečeno: „Pevně přijímám a uznávám také všechny
jednotlivé pravdy nauky o víře a mravech, které církev předkládá definitivním způsobem“,10
nemá náležitou odezvu v žádném kánonu v kodexech katolické církve. Tento úsek Vyznání
víry je velmi důležitý, protože jsou tu obsaženy pravdy nutně spojené s božským zjevením.
Tyto pravdy, které vyjadřují ve zkoumání katolického učení zvláštní inspiraci Ducha svatého
projevující se v hlubším církevním chápání určité pravdy z oblasti víry či mravů, jsou s ním
spojeny buď na základě historické souvislosti, nebo na základě logické vazby.
4. Z výše uvedených důvodů jsme proto po zralé úvaze usoudili, že je třeba tuto mezeru
obecného práva doplnit následujícím způsobem:
A) Kán. 750 Kodexu kanonického práva bude mít od nynějška dva paragrafy – první bude
obsahovat dosavadní text kánonu, druhý bude nový; takto bude celý kán. 750 znít následovně:
Kán. 750 – § 1. Vírou božskou a katolickou je nutno věřit vše, co je obsaženo v psaném
nebo tradicí sděleném Božím slově, jediném pokladu víry, církvi svěřeném, a co je zároveň
předkládáno jako Bohem zjevené buď slavnostním učitelským úřadem církve, nebo jejím
řádným a univerzálním učitelským úřadem; toto se projevuje společným přijetím křesťany
pod vedením posvátného učitelského úřadu; proto jsou všichni povinni varovat se každého
učení, které je s ním v rozporu.
§ 2. Pevně je také třeba přijímat a uznávat vše, co učitelský úřad církve o víře a mravech
vyhlašuje za definitivní, tedy to, co je třeba k náležitému uchování a věrnému vysvětlování
pokladu víry; proto se neshoduje s naukou katolické církve ten, kdo odmítá definitivní
vyhlášení tohoto charakteru.
V kán. 1371 Kodexu kanonického práva bude ve shodě s kán. 750, § 2 přidán nový text,
takže celý kán. 1371 bude nově znít následovně:
Kán. 1371 – Spravedlivým trestem bude potrestán:
1° kdo, kromě případu, o němž v kán. 1364, § 1, učí nauce odsouzené papežem nebo
obecným sněmem, nebo nauku, o níž v kán. 750, § 2 nebo v kán. 752, tvrdošíjně odmítá
a neodvolá po napomenutí Apoštolským stolcem nebo ordinářem;
2° kdo v jiných případech neuposlechne Apoštolský stolec nebo ordináře nebo
představeného, pokud zákonně přikazují nebo zakazují, a po napomenutí setrvá
6
CCEO kán. 598: „Vírou božskou a katolickou je nutno věřit vše, co je obsaženo v psaném
nebo tradicí sděleném Božím slově, jediném pokladu víry, církvi svěřeném, a co je zároveň
předkládáno jako Bohem zjevené buď slavnostním učitelským úřadem církve, nebo jejím
řádným a univerzálním učitelským úřadem; toto se projevuje společným přijetím křesťany
pod vedením posvátného učitelského úřadu; proto jsou všichni povinni varovat se každého
učení, které je s ním v rozporu.“
7
Srov. Kongregace pro nauku víry, Instrukce o církevním povolání teologa Donum veritatis z
24.
května 1990, č. 17. AAS LXXXII (1990) s. 1557.
8
CIC kán. 752: „Poslušnost rozumu a vůle z nábožnosti, ne však souhlas víry, se vyžaduje u
nauky, kterou papež nebo sbor biskupů vyhlašují v oblasti víry nebo mravů, když vykonávají
věrohodný učitelský úřad, i když nemají v úmyslu ji vyhlásit s konečnou platností; křesťané
se snaží varovat se toho, co se s ní neshoduje“, Kodex kanonického práva, Zvon, Praha 1994.
9
CCEO kán. 599: „Nábožná uctivost rozumu a vůle, ne však souhlas víry, se vyžaduje u
nauky, kterou papež nebo sbor biskupů vyhlašují v oblasti víry a mravů, když vykonávají
věrohodný učitelský úřad, i když nemají v úmyslu ji vyhlásit s konečnou platností; křesťané
se snaží varovat toho, co se s ní neshoduje.“
10
Srov. Kongregace pro nauku víry, Instrukce o církevním povolání teologa Donum veritatis
z 24. května 1990, č. 16. AAS LXXXII (1990) s. 1557.
5
v neposlušnosti.
B) Kán. 598 Kodexu kánonů východních církví bude mít od nynějška dva paragrafy –
první bude obsahovat dosavadní text kánonu, druhý bude nový; takto bude celý kán. 598 znít
následovně:
Kán. 598 – § 1. Vírou božskou a katolickou je nutno věřit vše, co je obsaženo v psaném
nebo tradicí sděleném Božím slově, jediném pokladu víry, církvi svěřeném, a co je zároveň
předkládáno jako Bohem zjevené buď slavnostním učitelským úřadem církve, nebo jejím
řádným a obecným učitelským úřadem; toto se projevuje společným přijetím křesťany pod
vedením posvátného učitelského úřadu; proto jsou všichni povinni varovat se každého učení,
které je s ním v rozporu.
§ 2. Pevně je také třeba přijímat a uznávat vše, co učitelský úřad církve o víře a mravech
vyhlašuje za definitivní, tedy to, co je třeba k náležitému uchovávání a věrnému vysvětlování
pokladu víry; proto je v rozporu s naukou katolické církve ten, kdo tato definitivně platná
vyhlášení odmítá.
V kán. 1436, § 2 Kodexu kánonů východních církví bude ve shodě s kán. 598, § 2 přidán
nový text, takže celý kán. 1436 bude nově znít takto:
Kán. 1436 – § 1. Kdo popírá nebo zpochybňuje některou pravdu, kterou je nutno věřit
vírou božskou a katolickou, nebo kdo odmítne křesťanskou víru jako celek a po zákonném
napomenutí se nenapraví, bude jako bludař nebo odpadlík od víry potrestán větší
exkomunikací, duchovní kromě toho může být potrestán dalšími tresty nevyjímaje laicizaci.
§ 2. Kdo v jiných případech zatvrzele odmítá nauku, která je papežem nebo sborem
biskupů vykonávajícím autenticky učitelský úřad církve definitivně předložena k víře, nebo se
drží nauky, která je stejným způsobem zavržena jako chybná, a ani po zákonném napomenutí
se nenapraví, bude potrestán odpovídajícím trestem.
5. Přikazuji, aby všechno, co jsem stanovil v tomto apoštolském listě daném motu proprio,
bylo bráno jako pevně rozhodnuté a platné a bylo včleněno do obecné legislativy katolické
církve, tedy do Kodexu kanonického práva a Kodexu kánonů východních církví, jak je výše
uvedeno. Všechna ustanovení, která jsou s tím v rozporu, ztrácejí platnost.
Dáno v Římě u sv. Petra dne 18. května 1998 v dvacátém roce mého pontifikátu.
Jan Pavel II.
DOKTRINÁLNÍ POZNÁMKA
KE DRUHÉ ČÁSTI VYZNÁNÍ VÍRY
1. Již od svého počátku vyznávala církev víru v ukřižovaného a vzkříšeného Pána
pomocí formulí, které shrnovaly základní obsah toho, v co věřila. Nejhlubší jádro tohoto obsahu,
smrt a vzkříšení Pána Ježíše Krista, vyjádřené nejprve jednoduchými a později rozvinutějšími
6
formulemi,1 umožnilo vydat souvislou řadu vyznání víry, v nichž církev předávala jak to, co
přijala z Kristových úst a skutků, tak to, čemu se naučila „z vnuknutí Ducha svatého“.2
Samotný Nový zákon je nejlepším svědkem prvotního vyznání, jež učedníci podávali
bezprostředně po velikonočních událostech: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám
přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých
třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti.“3
2. V průběhu staletí se z tohoto neměnného jádra, které vydává svědectví o Ježíši Božím
Synu a Pánu, vyvinula vyznání (symbola) utvrzující svým svědectvím jednotu víry
a společenství církví. Jsou v nich shrnuty základní pravdy, které je každý věřící povinen znát
a vyznávat. Právě z tohoto důvodu musí katechumen před přijetím křtu vyznat svou víru. Rovněž
otcové, kteří se shromažďovali na koncilech, aby odpovídali na různé požadavky doby, jež
vyžadovaly podrobnější výklad pravd víry či obranu jejich pravověrnosti, formulovali nová
vyznání víry (symbola), která až dodnes „zaujímají zcela zvláštní místo v životě církve“.4
Rozličnost těchto vyznání vyjadřuje bohatství jediné víry a žádné z nich není překonáno nebo
znehodnoceno následnou formulací vyznání víry vycházející z nové historické situace.
3. Kristův příslib, že daruje Ducha svatého, který učedníky „uvede do celé pravdy“,5 je
trvalou oporou putující církve. Právě proto byly v průběhu církevních dějin definovány některé
pravdy jako nabyté s pomocí Ducha svatého. Stávají se tak viditelnými kroky k naplňování
prvotního zaslíbení. Zůstávají však ještě další pravdy, jež je třeba hlouběji pochopit dříve, než
bude možno plně porozumět tomu, co chtěl Bůh ve své tajuplné lásce lidem zjevit pro jejich
spásu.6
Církev ve své pastýřské péči měla zato, že i v současné době by bylo záhodno vyjádřit
jasnějším způsobem odvěkou víru. Kromě toho se stalo povinností pro některé věřící, povolané
zastávat specifické úřady v církvi a v jejím jménu, veřejně vyznat víru podle formule schválené
Apoštolským stolcem.7
1
Jednoduché formule obvykle vyznávají naplnění mesiášských příslibů v Ježíši z Nazareta
(srov. např. Mk 8,29; Mt 16,16; Lk 9,20; Jan 20,31; Sk 9,22). Rozvinutější formule vyznávají
kromě vzkříšení také hlavní události Ježíšova života a jejich spasitelský význam (srov. např. Mk
12, 35-36; Sk 2,23-24; 1 Kor 15,3-5; 1 Kor 16,22; Flp 2,7. 10-11; Kol 1,15-20; 1 Petr 3,19-22; Zj
22,20). Kromě formulí vyznání víry vztahujících se k dějinám spásy a životnímu příběhu Ježíše z
Nazareta, jež vyvrcholila Velikonocemi, existují v Novém zákoně vyznání víry, jež se vztahují
přímo k Ježíšově existenci - např. 1 Kor 12,3: „Ježíš je Pán“. V Řím 10,9 jsou obě formule
vyznání spojeny v jedno.
2
Srov. II.vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Dei Verbum, č. 7. Praha, Zvon 1995.
3
1 Kor 15,3-5.
4
Katechismus katolické církve, č. 193, Zvon, Praha 1995.
5
Jan 16,13.
6
Srov. II. vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Dei Verbum, č.11, Zvon, Praha 1995.
7
Srov. Kongregace pro nauku víry, Professio fidei et Iusiurandum fidelitatis, v: AAS 81 (1989)
104-106; CIC, kán. 833.
7
4. Zmíněná nová formule Vyznání víry (Professio fidei), obsahující opět nicejskocařihradské vyznání, obsahuje v závěru tři sentence neboli odstavce, jejichž cílem je lépe rozlišit
druh pravd, k nimž se věřící přimyká. Tyto tři odstavce je třeba vyložit tak, aby význam, který
jim přikládá učitelský úřad církve, byl správně pochopen, přijat a neporušeně zachováván.
Výrazu „církev“ je v současnosti připisována řada různých významů, jež – byť pravdivé
a výstižné – musí být upřesněny ve chvíli, kdy se jedná o specifické služby těch, kdo působí
v církvi. Je zřejmé, že v otázkách víry a mravů má moc učit věřící se zavazující autoritou pouze
papež a kolegium biskupů, kteří jsou s ním ve společenství.8 Biskupové jsou totiž „autentičtí, to
jest Kristovou autoritou obdaření učitelé“9 víry, protože jsou z Božího ustanovení nástupci
apoštolů „v učitelském úřadě a v pastýřském vedení“. Spolu s římským biskupem mají nad celou
církví nejvyšší a plnou pravomoc, i když tuto pravomoc mohou vykonávat pouze se souhlasem
římského biskupa.10
5. Formule prvního odstavce – „Věřím též pevnou vírou vše, co je obsaženo v Božím
slově psaném i předávaném a co církev předkládá k věření jako Bohem zjevené buď formou
slavnostního prohlášení, nebo formou řádného a univerzálního magistéria“ říká, že předmět
této nauky zahrnuje všechny pravdy božské a katolické víry, které církev předkládá jako Bohem
formálně zjevené a proto také neměnitelné.11
Nauky tohoto druhu jsou obsaženy v psaném nebo tradovaném Božím slově a jako
pravdy Bohem zjevené je slavnostním výrokem definuje buď papež hovořící „ex cathedra“, nebo
kolegium biskupů shromážděných na koncilu, nebo jsou neomylně předkládány k věření
prostřednictvím řádného a univerzálního magistéria.
Tyto nauky vyžadují od všech věřících souhlas teologální víry. Proto také ten, kdo by je
zatvrzele zpochybňoval nebo je popíral, by podstoupil trest vyhrazený heretikům, jak to stanoví
příslušné kánony Kodexu církevního práva.12
6. Druhá věta Vyznání víry říká: „Pevně přijímám a uznávám také všechny jednotlivé
pravdy nauky o víře a mravech, které církev předkládá definitivním způsobem.“ Předmět nauky,
jehož se tato formule týká, v sobě zahrnuje všechny nauky týkající se dogmatické a morální
oblasti13 nezbytné pro věrné zachovávání a vykládání pokladu víry, i když nebyly magistériem
předloženy jakožto formálně zjevené.
Nauky tohoto typu může definovat slavnostním způsobem buď papež hovořící „ex
cathedra“, kolegium biskupů shromážděných na koncilu, nebo jim jako „sententia definitive
tenenda" může neomylně vyučovat řádné a univerzální magistérium církve.14 Proto je každý
věřící zavázán k pevnému a neodvolatelnému vyjádření souhlasu s těmito pravdami. Tento
8
Srov. II. vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Lumen gentium, č. 25, Zvon, Praha 1995.
9
Tamtéž.
10
Srov. II.vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Lumen gentium, č. 22, Zvon, Praha 1995.
11
Srov. DS 3074 (Vat. I - Dogmatická konstituce Pastor aeternus, č. 4).
12
Srov. CIC, kán. 750 a 751; 1346, §1; CCEO, kán. 598; 1436 § 1.
13
Srov. Pavel VI., Encyklika Humanae vitae, č. 4, v: AAS 60 (1968) 483. Jan Pavel II.,
Encyklika Veritatis splendor, č. 36-37.
14
Srov. II. vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Lumen gentium, č. 25, Zvon Praha, 1995.
8
souhlas se zakládá na víře v pomoc Ducha svatého církevnímu magistériu a na katolickém učení
o neomylnosti magistéria v těchto otázkách.15 Kdo by je popíral, odmítal by pravdivost katolické
nauky,16 a proto by již nebyl v plném společenství s katolickou církví.
7. Pravdy vztahující se k tomuto druhému odstavci mohou být různé povahy, a mají proto
také různý vztah ke zjevení. Existují totiž pravdy, které jsou se zjevením nutně spjaty dějinnou
souvislostí, jiné pravdy pak ozřejmují vazbu logickou, která vyjadřuje určitou etapu v procesu
prohlubování znalosti zjevení, k němuž je církev povolána. Ačkoli nejsou tyto nauky předloženy
jako formálně zjevené, neboť k učení víry přidávají prvky nezjevené anebo za zjevené ještě
výslovně neuznané, nemění to nic na jejich definitivní povaze, která se tu žádá přinejmenším pro
jejich těsnou spjatost se zjevenou pravdou. Kromě toho nelze vyloučit, že v určitém okamžiku
dogmatického vývoje může v životě církve pokročit pochopení jak skutečností, tak slov pokladu
víry natolik, že magistérium prohlásí některé z těchto nauk za dogmata božské a katolické víry.
8. Co se týče povahy souhlasu, který vyžadují pravdy, jež církev předkládá jednak jako
Bohem zjevené (1. odstavec), jednak jako definitivní (2. odstavec), je velmi důležité zdůraznit,
že v charakteru tohoto souhlasu není žádný rozdíl; je u obou nauk stejně plný a neodvolatelný.
Rozdíl se vztahuje na nadpřirozené ctnosti víry: v případě pravd, o nichž se hovoří v prvním
odstavci vyznání, se souhlas opírá přímo o víru v autoritu Božího slova (nauky de fide
credenda). V případě pravd, o nichž se hovoří v druhém odstavci vyznání, se souhlas zakládá na
víře v asistenci Ducha svatého magistériu a na katolické nauce o neomylnosti magistéria (nauky
de fide tenenda).
9. Církevní magistérium učí nauce, jíž je třeba věřit jako Bohem zjevené (1. odstavec),
nebo již je třeba přijmout jako definitivní (2. odstavec), úkonem definujícím nebo nedefinujícím.
Jde-li o úkon definující, je určitá pravda slavnostně definována papežovým prohlášením „ex
cathedra“ nebo rozhodnutím ekumenického koncilu. Jde-li o úkon nedefinující, je určitá nauka
neomylně vyučována řádným a univerzálním magistériem biskupů, kteří žijí po celém světě ve
společenství s Petrovým nástupcem. Takovou nauku může papež potvrdit nebo znovu upevnit
i bez slavnostní definice tím, že ji jakožto pravdu Bohem zjevenou (1. odstavec) nebo jakožto
pravdu katolického učení (2. odstavec) prohlásí za součást řádného a univerzálního magistéria.
Proto platí, že když o určité nauce neexistuje výrok ve formě slavnostní definice, ale této nauce
patřící k pokladu víry (deposito fidei) vyučuje univerzální řádné magistérium, jež nevyhnutelně
zahrnuje i magistérium papeže, pak je třeba ji považovat za neomylně předloženou.17 Potvrzující
nebo znovustvrzující výrok papeže v takovémto případě není novým úkonem dogmatizace, nýbrž
formálním upevněním pravdy, které se již církev drží a kterou neomylně předává.
15
Srov. II. vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Dei Verbum, č. 8 a 10, Zvon, Praha 1995;
Kongregace pro nauku víry, Deklarace Mysterium Ecclesiae, č. 3, v: AAS 65 (1973) 400-401.
16
Srov. Jan Pavel II., Motu proprio Ad tuendam fidem, v: AAS 90 (1998) 457-461.
17
Je třeba mít na zřeteli, že neomylné učení řádného a univerzálního magistéria není
předkládáno pouze výslovným prohlášením nějaké nauky za to, čemu je třeba věřit a co je třeba
přijmout jako definitivní, ale že je také vyjádřeno prostřednictvím nauky implicitně obsažené
v církevní praxi víry, nakolik tato vyplývá ze zjevení nebo je nezbytná pro věčnou spásu a
doložená nepřetržitou Tradicí. Takové neomylné učení je tedy objektivně předloženo celým
společenstvím biskupů, je chápáno v diachronním, a ne pouze v synchronním smyslu. Kromě
toho úmysl řádného a univerzálního magistéria předložit nějakou nauku jako definitivní není
obvykle vázán na technické a mimořádně slavnostní formulace. Stačí, aby takový úmysl jasně
vyplýval ze znění použitých slov a z jejich kontextu.
9
10. Třetí sentence Vyznání víry říká: „S oddanou podřízeností vůle i rozumu přijímám
rovněž učení, které hlásá římský biskup nebo kolegium biskupů při výkonu autentického
magistéria, i když tyto nauky nemíní vyhlásit zvláštním úkonem za definitivní.“
Tento odstavec zahrnuje všechny nauky o víře a mravech, jež jsou předkládány jako
pravé nebo alespoň jako jisté, i když nebyly definovány slavnostním výrokem a univerzální řádné
magistérium je nepředložilo jako definitivní. Zmíněné nauky jsou však autentickým výrazem
řádného magistéria papeže nebo kolegia biskupů, a proto vyžadují nábožnou poslušnost vůle
a rozumu.18 Jsou totiž předkládány proto, aby bylo dosaženo hlubšího pochopení zjevení, nebo
aby byl ozřejmen soulad určitého učení s pravdami víry, anebo jako varování před pojetím, jež je
s těmito pravdami neslučitelné, či před nebezpečným a do bludu uvádějícím míněním.19
Mínění v rozporu s takto předloženými naukami lze považovat za mylné, nebo – pokud se
jedná o nauky vyžadující opatrnosti – za opovážlivé či nebezpečné, a proto: „tuto doceri non
potest“.20
11. Příklady. Pro ilustraci – nikoli však ve smyslu absolutního a dokonalého výčtu – zde
následují některé příklady nauk týkajících se jednotlivých výše zmíněných odstavců.
K pravdám prvního odstavce patří články víry v Krédu; různá christologická21
a mariánská22 dogmata; nauka o ustanovení svátostí Kristem a o jejich účinnosti vzhledem
k milosti;23 nauka o reálné a substanciální Kristově přítomnosti v eucharistii24 a o obětní povaze
mše svaté;25 o založení církve z Kristovy vůle;26 nauka o primátu a neomylnosti papeže;27 nauka
o existenci prvotního hříchu;28 nauka o nesmrtelnosti duše a o bezprostřední odplatě po smrti;29
nepřítomnost omylu v posvátných inspirovaných textech;30 nauka o těžké nemorálnosti přímého
a chtěného zabití nevinného lidského tvora.31
18
Srov. II. vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Lumen gentium, č. 25 Zvon, Praha 1995;
Kongregace pro nauku víry, Instrukce Donum veritatis, č. 23, v: AAS 82 (1990) 1559-1560.
19
Srov. Kongregace pro nauku víry, Instrukce Donum veritatis, č. 23 a 24, v: AAS 82 (1990)
1559-1561.
20
Srov. CIC, kán. 752; 1371; CCEO, kán 599; 1436 § 2.
21
Srov. DS 301-302.
22
Srov. DS 2803; 3903.
23
Srov. DS 1601, 1606.
24
Srov. DS 1636.
25
Srov. DS 1740; 1743.
26
Srov. DS 3050.
27
Srov. DS 3059-3075.
28
Srov. DS 1510-1515.
29
Srov. DS 1000-1002.
30
Srov. DS 3293. II. vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Dei Verbum, č. 11, Zvon, Praha
10
Co se týče pravd druhého odstavce, lze v souvislosti s těmi, které jsou se zjevením
spojeny logickou nezbytností, uvést jako příklad vývoj chápání nauky týkající se pojetí
neomylnosti papeže, a to před dogmatickou definicí I. vatikánského koncilu. Víra vždy přijímala
primát Petrova nástupce jako skutečnost zjevenou, i když až do I. vatikánského koncilu se
diskutovalo o tom, zda jsou pojmy „jurisdikce“ a „neomylnost“ vnitřní součástí zjevení nebo
pouze jeho racionálním důsledkem. I když tato pravda byla na I. vatikánském koncilu definována
jako Bohem zjevená, byla nauka o neomylnosti a o jurisdikčním primátu papeže uznávána za
definitivní již v období, které zmíněnému koncilu předcházelo. Dějiny tak jasně dokládají, že to,
co bylo vědomím církve přijato, se již od počátku považovalo za nauku pravou a následně za
definitivní, ale teprve v poslední části skrze definici I. vatikánského koncilu byla přijata také jako
pravda Bohem zjevená.
U nejnovější nauky o vyhrazení kněžského svěcení pouze mužům lze pozorovat obdobný
proces. I když papež nechtěl přikročit až k dogmatické definici, měl v úmyslu znovu potvrdit, že
zmíněnou nauku je třeba považovat za definitivní,32 a protože je založena na Božím slově
psaném, neustále uchovávaném a dodržovaném v tradici církve, byla neomylně předložena
řádným a univerzálním magistériem.33 Jak ukazuje výše uvedený příklad, nic nebrání tomu, aby
v budoucnu, pokud k tomu dospěje vědomí církve, byla tato nauka definována jako nauka, která
má být vírou přijata jakožto Bohem zjevená.
Lze tu připomenout i nauku o nezákonnosti eutanazie, obsaženou v encyklice
Evangelium vitae. Papež potvrzuje, že eutanazie je „těžké porušení Božího zákona“,
a prohlašuje: „Toto učení se opírá o přirozený zákon a napsané slovo Boží, je předáváno církevní
tradicí a hlásáno řádným a všeobecným učitelským úřadem církve.“34 Mohlo by se zdát, že
nauka o eutanazii obsahuje čistě rozumový prvek vzhledem k tomu, že Písmo – jak se zdá –
tento pojem nezná. V tomto případě však vychází najevo vzájemný vztah mezi řádem víry
a řádem rozumu: zatímco Písmo zcela jasně jakoukoli formu svévolného rozhodování o lidském
životě vylučuje, je toto rozhodování s praxí i teorií eutanazie spjato.
Dalšími příklady nauk z oblasti morálky, které univerzální a řádné magistérium církve
předkládá jako definitivní, jsou učení o nezákonnosti prostituce35 a smilství.36
Jako příklady pravd spjatých se zjevením dějinnou nutností, jež je třeba přijímat za
definitivní, které však nebudou moci být prohlášeny jako Bohem zjevené, lze uvést: legitimitu
volby papeže či konání ekumenického koncilu; kanonizace svatých (facta dogmatica);
prohlášení Lva XIII. o neplatnosti anglikánských svěcení v apoštolském listu Apostolicae
Curae37 ...
1995.
31
Srov. Jan Pavel II., Encyklika Evangelium vitae, č. 57, Zvon, Praha 1995.
32
Srov. Jan Pavel II., Apoštolský list Ordinatio sacerdotalis, č. 4, v: AAS 87 (1994) 548.
33
Srov. Kongregace pro učení víry, Responsium ad dubium circa doctrinam in Epist. Ap.
„Ordinatio sacerdotalis“ traditam, v: AAS 87 (1995) 1114.
34
Srov. Jan Pavel II., Encyklika Evangelium vitae, č. 65, Zvon, Praha 1995.
35
Srov. Katechismus katolické církve, č. 2355, Zvon, Praha 1995.
36
Srov. tamtéž, č. 2355.
37
Srov. DS 3315-3319.
11
Mezi příklady nauk spadajících pod třetí odstavec lze obecně uvést různá učení, která
autentické řádné magistérium předkládá způsobem nedefinitivním. Vyžadují různý stupeň přijetí
podle projeveného úmyslu a vůle, které lze rozeznat zejména z povahy dokumentu, z frekvence,
s níž je táž nauka předkládána, nebo ze způsobu, jímž se o ní mluví.38
12. Prostřednictvím různých druhů kréda věřící dokládá a stvrzuje, že vyznává víru celé
církve. Právě z tohoto důvodu se toto církevní vědomí zejména v nejstarších symbolech
vyjadřuje formulí „Věříme“. Jak učí Katechismus katolické církve: „Věřím - to je víra církve,
kterou osobně vyznává každý věřící, zvláště při křtu. Věříme - to je víra církve, kterou vyznávají
biskupové shromáždění na koncilu nebo liturgické společenství věřících v běžném životě. Věřím:
tak také církev, naše matka, odpovídá Bohu svou vírou a učí nás říkat – Věřím, Věříme“.39
V každém vyznání víry si církev ověřuje správnost jednotlivých úseků, kterých dosáhla
na své cestě k definitivnímu setkání s Pánem. Žádný obsah není postupem času překonán.
Naopak, všechny obsahy se stávají nenahraditelným dědictvím, jímž odvěká víra všech, žitá na
všech místech, kontempluje ustavičné působení Ducha vzkříšeného Krista, který doprovází
a oživuje svoji církev a vede ji až do plnosti pravdy.
Dáno v Římě v sídle Kongregace pro nauku víry dne 29. června 1998.
+ JOSEF kardinál RATZINGER, prefekt
+ TARCISIO BERTONE, Emeritní arcibiskup z Vercelli, sekretář
Překladatelská poznámka
V překladu bylo v poznámkách použito obvyklých zkratek:
AAS
Acta Apostolicae Sedis (Akta Apoštolského stolce)
CCEO
Codex canonum ecclesiarum orientalium
(Kodex kánonů východních církví) Jelikož vydání z roku 1998 (Miroslav
Pazourek, Karolinum, Praha 1998) nebylo ještě schváleno, nebylo v textu
použito citátů, nýbrž překladu.
CIC
Codex iuris canonici (Kodex kanonického práva)
Dok
Dokumenty Druhého vatikánského koncilu
EV
Enchiridion Vaticanum
38
Srov. II. vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Lumen gentium, č. 25, Zvon, Praha 1995.
Kongregace pro nauku víry, Instrukce Donum veritatis, č. 17, 23 a 24, v: AAS 82 (1990) 15571558, 1559-1561.
39
Katechismus katolické církve, č. 167, Zvon, Praha 1995.
12