Francouzský deník - Nature in Picture

Francouzský deník
Nice – kam turisté nechodí 24. 6 - 28. 6 2008
[hrdinka s holým zadkem]
Město Nice je bezesporu metropolí francouzské riviéry a zdejší
přímořská promenáda nabízí pestrou paletu podniků pro milovníky pohodlné dovolené. Jako fotograf přírody a lidových
tradic jsem však měl zpočátku trochu obavy z toho, co s nimi
podniknu já. Naše průvodkyně Sandra ale veškeré pochybnosti
zaplašila ještě dřív, než jsem je stihl vyslovit. Stačilo jednoduše
zabočit od moře do spleti uliček starého města. Domy se zde na
sebe lepí podobně jako v mnoha jiných středomořských městech, aby za horkých letních dnů vrhaly do ulic co nejvíce stínu.
Turisté se naopak vrhají do rušného dění hlavních bulvárů,
takže se zde odkrývá spousta romantických zákoutí pro žánrové
snímky. Úderem poledního se městem rozlehla detonace následovaná vyzváněním zvonů. Po našich udivených pohledech
nám Sandra rychle vysvětlila, že nejde ani o výbuch lodních
kotlů, ani o zvony bijící po neštěstí na poplach. Výstřel z kanónu
stojícího v pevnosti nad městem prý ohlašuje poledne už asi sto
padesát let. „Máme pro to hned dvojí vysvětlení,“ dodává průvodkyně. Jak vyšlo najevo, mají obě verze hodně společného se
šlechtickou honorací, která se v polovině devatenáctého století
jezdila do Nice rekreovat. Podle první z nich může za výstřely
nad městem lord z Coventry – nebo spíše jeho sklerotická žena.
Popuzený šlechtic údajně nechával z děla pálit proto, aby jí připomněl, že je třeba začít s přípravami na oběd. Nevím, co je na
tom pravdy, ale asi by nebyl prvním ani posledním chlapem,
který má v poledne při pohledu na prázdný stůl sto chutí střílet. Druhé vysvětlení je jednodušší a podle střízlivé úvahy tedy
i pravděpodobnější, ačkoli má jinak se střízlivostí společného
jen málo. Podle něj létaly koule nad střechami proto, aby upozornily společensky unavené vévody a baronky na to, že je čas
vstát a zasednout k polední hostině. Po vydatných nočních radovánkách by k tomu byl bez hromového probuzení ochotný asi
jen málokdo. Ať už je to, jak chce, stala se z poledních výstřelů
tradice, která přetrvala dodnes. Snad ani není třeba dodávat, že
se v dobách celoevropského míru střílí už jen slepými náboji.
V polovině šestnáctého století, když Nice ostřelovali turečtí obléhatelé, však město ničily dělové koule skutečné až moc. Jan
nám Sandra ukázala, je jedna z nich zazděná v rohové zdi
[čtyřicetosm
domu, který prý při ostřelování pobořila. Spolu s ní je na fasádě
i italsko-francouzská pamětní tabule věnovaná legendární hrdince jménem Catherine Ségurana, která podle pověsti turecké
vojsko zahnala. Odvážná pradlena to dokázala velmi netradičním způsobem: vylezla mezi obránce na hradby a vystrčila na
nebohé osmanské vojáky své obnažené pozadí. Bohabojní Turci
se té podívané tak zalekli, že vzali do zaječích. Jelikož však dotyčné zadní partie na rozdíl od dělové koule do zdi vestavěné
nejsou, nelze historku o srdnaté pradleně hmatatelně ověřit.
Ačkoli mívá pohled na dámské hýždě na většinu vojáků naprosto opačné účinky a podle historických pramenů turecký admirál Barbarossa středomořský přístav nakonec dobyl, nebránilo
to vděčným obyvatelům Nice postavit své zachránkyni kromě
pamětní desky i sochu.
[kdo maže, ten jede]
Francouzská kuchyně je světově proslulá a většinu z jejích klasických receptů zná snad každý gurmán. Vždycky se však dá objevit něco, na co člověk hned tak nezapomene. Sami jsme se
o tom přesvědčili, když i nám výstřel z děla připomněl, že se přiblížil čas oběda. Hledali jsme netradiční zážitek a to, na co jsme
narazili, skutečně předčilo naše očekávání. Ve dveřích malé restaurace L´Oliviera nás přivítal sám majitel Nadim Beyrouti.
Brzy jsme zjistili, že je odborníkem na olivový olej a zastává
pevný názor, že je ho i v samotném olivovém oleji málo. Není
proto divu, že se celý zdejší jídelníček okolo zlatavé vazké tekutiny točí. Pan Beyrouti dokáže o svém životním koníčku mluvit
celé hodiny a již během úvodu jsme se z nadšeného výkladu dozvěděli řadu zajímavých věcí. V samotném Nice stojí tři lisovny
olivového oleje a v okolí města dalších přibližně dvacet. Pečliví
majitelé olivových sadů mohou samozřejmě osobně dohlížet na
celou výrobu oleje od začátku do konce. Na vlastní oči se proto
přesvědčí, že z hromady přivezených oliv stroj vytlačí jen asi
pětinu oleje. Zbylých osmdesát procent tvoří odpadní hmota.
Osobní dohled se prý vyplatí obzvláště při výrobě místního oleje
ze vzácných niceských plantáží. Při jeho posuzování se používají stejně přísná pravidla jako při klasifikaci francouzského
vína. Po obsáhlém úvodu přichází na řadu praktická ukázka,
čtyřicetdevět]
při které teprve zjišťujeme, že je posuzování oleje skutečně
stejně složité jako degustace vína. Hodnotí se jeho barva, vůně,
čirost, konzistence a samozřejmě chuť. Jako degustační náčiní
slouží malé mističky a nezbytné kousky bílého chleba, které se
do oleje namáčejí. Po třetím vzorku mi sice ostatní dávky připadaly víceméně podobné, podle pana majitele se však chuť oleje
liší podle odrůdy oliv i místa původu. Každý druh oleje se pak samozřejmě hodí k jinému pokrmu. Buďte však připravení na to,
že se v této restauraci hojné dávky olivového oleje hodí naprosto
ke všemu včetně čokoládového dezertu nebo místní speciality –
nadívaných cuketových květů.
Každý, kdo chce ochutnat „speciality ulice“, by se měl ve Francii vypravit na místní trh. Nakupování předmětů denní potřeby
[padesát
pod širým nebem nebo v malých rodinných krámcích je pro
Francouze nejen nutností, ale i potěšením a společenským rituálem, který v našich zeměpisných šířkách zničilo plánované
hospodářství a samoobsluhy Jednota. Kromě kulinářských zázraků připravovaných obratem ruky na koleně tu člověk návdavkem zakusí i atmosféru lidového ruchu a při troše štěstí se
seznámí s několika zajímavými lidmi. Na niceském tržišti nás
kromě hromad sušených lilků, hub, levandule či místních uzenin prakticky okamžitě zaujala příprava zdejší obdoby rychlého
občerstvení. Žena za pultem stánku zkušenou rukou rozlila po
velké rozžhavené plotně polotekuté těsto, které na zčernalém
kovu vytvořilo kaluž velkou jako kolo od vozu. Netrvalo dlouho
a kuchařka začala servírovat překvapivě chutnou nadýchanou
Francouzské trhy jsou pestrou přehlídkou místního životního stylu. Lze na nich pořídit vše od nejrůznějšího koření přes sýry a uzeniny až po proutěné košíky či obrazy. Lidé si během nakupování
vymění novinky z posledního týdne a pozdraví se
se starými známými.
placku rozkrájenou na měsíčky, aby se vůbec dala vzít do ruky.
Samotné těsto si ovšem přímo na tržišti nepřipravuje. Vozí jí ho
sem asi tak každou hodinu manžel ve velké putně, která trůní
na vratkém dvoukoláku zapřaženém za jízdním kolem. V jedné
z bočních uliček má začouzenou přípravnu, kde surovinu míchá
a samozřejmě z ní na počkání rovněž vyrábí jedlá těstová kola.
[obraz za pět prstů]
Jižní Francie je pro umělce zemí zaslíbenou a od dob, kdy se zde
usadili Picasso s Renoirem, patří umění jakéhokoli druhu ke
zdejšímu životu stejně neoddělitelně jako štíhlá těla na plážích
či nakupování na tržištích. Jeden z blízkých malířských ateliérů
třeba nabízel pouze obrazy vlčích máků z nejrůznějších úhlů.
Před takovou záplavou červeně by jistě utekl i ten nejsrdnatější
býk španělských korid, přesto se majitel obchodu a milovník rudých květů zjevně bez větších problémů uživil. Na umění v přímém přenosu jsme ovšem narazili opět na hlavním tržišti.
Uprostřed kruhu diváků tam seděl sympatický mladík, který si
bez přestání něco drmolil. Když jsme se prodrali mezi přihlížejícími, zjistili jsme, že hbitými prsty namočenými v barvách
a speciálními štětečky přímo před zraky diváků maluje na skleněnou destičku obrázek stromu v zapadajícím slunci. Nepřetržitým proudem slov patrně komentoval dění na scéně, nerozuměli jsme z nich však ani jedinému. Když nám v přestávce mezi
jednotlivými dílky prozradil, že pochází z Chile, bylo nám jasné
proč – ačkoli s rychle mluvenou francouzštinou bychom asi
pochodili úplně stejně. Než jsem po dvaceti minutách skončil
s fotografováním jeho exhibice, měl už hotové obrázky tři. Jeden
z nich nám věnoval a já dodnes nemohu zapomenout letištním
zřízencům z oddělení přepravy zavazadel, že nám z něj při zpáteční cestě nadělali hromádku barevných střepů. Nevšedním
zážitkem je večerní procházka po hlavním niceském náměstí
Place Masséna. Dominují mu sochy sedmi myslitelů na kovových sloupech. Symbolizují jednotlivé kontinenty a večer se rozsvítí jako obří pouliční lampy. Každá ze soch mění barvu a pohled na celé náměstí se svítícími postavami připomíná němý
dialog nehybných mužů.
Text a foto Markéta a Michael Foktovi
padesátjedna]