athellier 27 - Střední uměleckoprůmyslová škola Jihlava

č. 27
březen 2015
č. 27 · říjen 2015
měsíčník studentů SUPŠ Jihlava-Helenín
»» NA ČUMENDĚ
Do Benátek!
Postřehy z italské cesty nejen za současným
uměním proslulého benátského Biennale.
TEREZA HRBKOVÁ
V polovině září jsem se vydala s rodinou do
Itálie. Po osmi hodinách jízdy jsme konečně
dorazili na určené místo. Problém bylo najít
hotel. Italské uličky jsou někdy opravdu zrádné.
Když jsme byli již zcela ztracení, usmálo se na
nás štěstí. Přišel za námi jeden pán, který na nás
začal mluvit česky. Už tomu jsem se docela podivila. Poté řekl, že je z Jihlavy, naproti Oblastní
galerii Vysočiny má cestovní kancelář a tady má
několik hotelů. Dovedl nás, kam jsme potřebovali.
Byli jsme ubytovaní ve městě Caorle. Pár metrů od moře a od centra. Menší město, ale velmi
krásné a navštěvované, hlavně českými turisty.
Caorle je nedaleko Benátek. Je ještě starší než
Benátky samotné. Jednou za pět let se tam
koná velká slavnost Festa della Madona. Je to
mariánské procesí v předvečer narození Panny
Marie. My jsme měli to štěstí, že jsme tam byli
přesně na dobu oslav tohoto svátku. Celé město
je vyzdobené, v hlavní den se pořádá velká mše,
na náměstí probíhá projekce tematických filmů,
a po mši se nese z hlavního kostela socha Madony. Tu podle legendy v osmém století viděli
rybáři plout pod vodou. Vyhodili sítě a snažili
se jí donést na břeh. Madona však pro ně byla
velice těžká. V tom přišlo malé, ještě hříchem
neposkvrněné dítě a doneslo sochu do chrámu.
Socha je s velkým průvodem a slávou nesena
po celém městě, dána na loď a plaví se po moři
a zpět. V Caorle tento svátek lidé opravdu prožívají.
Benátský karneval zbytečností i radosti
Z přístavu Caorle se dostanete lodí do Benátek za 4,50 Euro. Pokud se chcete v Benátkách
dopravovat městskou dopravou, smiřte se s tím,
že čekárna se s vámi bude houpat, jelikož je na
vodě. Místo autobusů MHD, mají lodě. Já si Benátky představovala úplně jinak. Jako město se
mi líbily snad i více než Florencie. Co mě však
nejvíce překvapilo, bylo to množství lidí. Tolik
lidí, různých kultur jsem nikde neviděla. Ročně
navštíví Benátky přes 20 000 000 lidí, avšak obyvatel má jen 60 000. Což je skoro jako Jihlava.
Venezia se skládá z několika ostrovů. Jeden byl
například dříve jen hřbitovem. Ostrovy jsme
však bohužel neviděli, namířili jsme si to přímo
do Benátek. Město je především turistické a tak
všude potkáváte ženy navlečené do kostýmů,
které se s vámi chtějí vyfotit a pak si vzít peníze,
muže stojící na mostech jak se snaží prodat co
nejvíce selfie tyčí, stánky s pestře barevnými
maskami před obličej a s mnoha dalšími věcmi.
Někdo povídá, že to v Benátkách zapáchá, což
podle mě ale není vůbec pravda. Naopak se z
kaváren, pekáren a rychlých občerstveních line
vůně baget a dobrého pečiva. Na náměstí sv.
Marca vám ráno nepřijde nic zvláštního, hezké
malé historické náměstíčko s důstojným chrámem a s rozhlednou, na jejíž vrchol můžete za 7
euro vyjít nebo za 14 dojet výtahem. Avšak nám
se naskytl jiný pohled, hladina vody začala kolem poledne stoupat, pak už tryskala z kanálu, a
tak se náměstí začalo zaplňovat vodou. Bylo velice zábavné a nezvyklé sledovat všechny ty lidi,
jak se marně snaží přeskakovat vodu, nebo si
zouvají boty procházejíc se po náměstí po lýtka
ve vodě, nebo především děti, které se i přes křik
maminek radostně hledí namočit do vody co
nejvíce.
Mezi kanadským obchodem a českým slovanstvím
První den v Benátkách jsme se projížděli lodí,
zkoumali uličky a dívali se po památkách. Druhý
den jsem už vyrazila na benátské Biennale Arte.
Divila jsem se, ale ještě pře otevírací dobou tam
bylo mnoho lidí. Bienále je jako velký park. Před
vstupem dětské hřiště, všude stromy. Park je docela velký, dokonce vede přes jeden kanál. Taky
jsem se tam ztratila. Každý z vystavujících států
tam má svůj pavilon s aktuální expozicí reprezentujícího umělce či umělců. Některé pavilony
byly hodně přírodně založené, jiné řešené spíše
jako videoinstalace,
ale i více méně klasické galerijní prostory se
sochařskými díly. Mezi nimi pak vynikaly ty nápaditěji pojaté: například pavilon Kanady jsem
si spletla s normálním obchodem potravin.
Zkrátka tak vypadal – zvenku i uvnitř. Jen koupit
se nic nedalo.
Za Českou republiku tam byl Jiří David se svojí
Apoteosou, což je parafráze jednoho z pláten
známé Slovanské epopeje Alfonse Muchy. Od
předlohy se liší už barevností, je pouze černobílá,
a v různých částech obrazu nacházíme odlišnosti, jinak ztvárněné, nebo docela nové postavy
a výjevy s významem směřujícím k naší státnosti, národní hrdosti či obecněji historii. Obraz
je skrytý za stěnou a proti němu je zrcadlo. Mezi
obrazem a zrcadlem je jen malá ulička na projití,
tak pro jednoho člověka. Obraz je tudíž obtížně
obhlédnutelný ve svém celku, návštěvník proto
využívá i pohled do zrcadla – tehdy se ovšem
stává sám jeho součástí. Pavilon je jinak prázdný.
Bienále jako celek ve mně zanechalo velice
dobrý pocit. Myslím, že pokud by byl někdo v
Benátkách a měl možnost se tam podívat, určitě
by neměl váhat.
»» NA ČUMENDĚ
LUSTR 2015
EMMA ŠÁDOVÁ A KATEŘINA HALÍKOVÁ
O začínajícím víkendu jsme se s Katkou vypravily na festival ilustrace LUSTR do Prahy. Druhý
ročník této akce probíhal od čtvrtka 24. září do
neděle 27. září. Na festival si pořadatelé pronajali
velkou budovu vybydleného paláce na Kampě.
Starý dům měl tři patra, tři patra plná inspirace.
Vystavovala zde řada známých i méně známých
ilustrátorů a studentů z Česka, Slovenska a několik ze zahraničí. Každý vystavující si své prostory upravoval sám podle sebe. Mohli jste zde
například vidět místnost plnou listí, stěny natřené na černo, místnost s otlučenou omítkou,
konfety rozsypané po zemi, pomalovaný objekt
nebo obrovské tisky na pogumované textilii zavěšené přímo pod štukovým stropem. Už jenom
samotné instalace a neobvyklé výstavní prostory byly velice zajímavé. Probíhalo zde i několik
workshopů, které jsme bohužel nestihly. Občerstvení zajišťovala Zmrzlina Hlína, studenti umění, kteří vyrábí kromě domácí zmrzliny i dorty a
různá jiná jídla. V pátek večer byl na programu
animovaný francouzský film Píseň moře. Kvůli
technickým potížím měl nakonec jeho začátek
hodinu zpoždění, ale jako cenu útěchy za to, že
jsme vydržely čekat, jsme dostaly festivalový
plakát od výtvarnice Analog BROS.
Festival byl fantastický, příští rok rozhodně jedeme zas a doporučujeme.
Více na www.lustrfestival.cz.
vlastně nic. Jsem nemluvně a právě mě podávají
mé mamince na první pochování. Odtud už nikdy odcházet nehodlám.
»» VYLOVENO
Vždycky se ty dveře
zavíraly
LENKA KREMLIČKOVÁ
Stojím v rodném domě Josefa Hoffmanna, vnímám vůni budovy, později překračuju práh do
místnosti, ve které se prodávají vstupenky, pohlednice, knížky a nejrůznější suvenýry... uznávám,
stalo se tak již před pár lety, ale já si ten moment
pamatuju živě, protože tak silný pocit jistoty, se
kterou jsem zamířila k jednomu z regálů pro jednu
jedinou knihu z toho ohromného množství, které
by dokázalo živit mou duši nejméně pět dalších
životů... kdo mě jen naváděl?
Kdyby bylo více času, posadila bych se v puntíkatém pokoji a v transu navozeném už samotným vzorem na bílých zdích bych se děsně ráda
smířila s vesmírem a navždy upadla v nirvanu.
Čas nezbýval, přesto jsem tu nirvanu v každé
básni alespoň zahlédla – ano, takto je možné
popsat význam slova „umění“, ale o tom se rozepíšu někdy jindy.
Ty dveře se vždycky zavíraly, co se tedy stalo,
že se ani nehnou? Nejraději bych napsala, že tu
knížku „prostě žeru“, ale vím, že bych měla psát
slovy na úrovni. Poezie je v současnosti jak –
ehm – naděláno, píše se o kráse růží, vrstvách
prachu i luně na chladné obloze (což je vpravdě
děsivé už samo o sobě), ale Petr Hruška není
žádným samozvaným rádoby básníkem, on totiž popisuje obyčejné události, situace a zátiší
tak, že vy sami „zahlédnete“. Neservíruje vám
předžvýkaný fastfood, ale dezert připomínající čokoládové fondue s hromadou ovoce, jen
si nabídněte, vyberte si třeba tu malinu, do it
yourself! Potřebné prostředky máte, stačí si vychutnat každé sousto... a už víte, co jsem měla
na mysli.
Dveře
LENKA ZADRAŽILOVÁ
Přes víčka mě bodá velké světlo. Otevřu je.
Samá bílá. Krom bílé barvy žádné stěny, jen nicota. Ohlédnu se a tam dveře. Černé jako havraní křídla. Mám z nich špatný pocit. Na dveřích
se rudě objevuje nápis: „Nevstupovat!“ Má zvědavost je ale silnější. Klika, na níž jsou trny, mi
rozedře ruku. Otevírám je a vkročím přes práh.
Měla jsem uposlechnout rudého nápisu. Vidím
peklo. Samé zlo. Plameny olizují hříšníky. Okamžitě chci pryč. Cloumám klikou, ruku zkrvavenou, ale dostanu se ven.
Jsem v šedi. Nic než barva velmi dlouho nosívaného trička. Kouknu na ruku a je čistá. Žádná
krev, ani ranky po trnech. Otočím se na dveře a
ty změnily barvu. Jsou dřevěné. Nikde žádná klika. Trochu do nich strčím. Dveře se plynule otevřou. Chci překročit práh, ale zakopnu. Přistanu
někomu v náručí. Kdo to je? Ani si ho pořádně
neprohlédnu a už mě vystrkuje ze dveří a říká:
„Na mě si ještě dlouho počkáš.“
Zkroušena hledím do země. Nikde žádné stěny. Okolo je jen černo. Protřu si oči. Přede mnou
stojí dveře. Jsou bílé, úplně září z černoty. Mají
kulatou kliku a na ní je pověšen vzkaz. Přečtu si
ho. „Neboj se vstoupit“. Pomalu se dotknu chla-
Redakce: ateliér Malba a ilustrace 4.E, sazba Kristýna Rákosová, r. 2015, téma čísla: Práh
Mluvil jste o změnách, co je tedy důležité
změnit a co naopak zachovat?
Co by se mělo změnit? Tak určitě vzhled této
školy, především interiéry. A myslím si, že na nějakých změnách už se pracuje. A co by se mělo
podporovat a co si myslím, že funguje? Dobrá
je určitě prezentace školy na veřejnosti. Škola
realizuje spoustu akcí a díky tomu, že má celkem zajímavé obory, může udělat na veřejnost
dobrý dojem.
Co by se zde mělo podporovat?
Samozřejmě další věcí, která by se měla podporovat, je kvalita studia. Tak, aby byla co nejlepší. To si vyžaduje velkou investici. Teď jsme
například řešili, nebo řešíme, nákup počítačů
a věcí kolem softwaru. Proto vidím, že se tady
musí hodně věcí změnit, koupit a investovat.
Co jste chtěl dělat, když jste byl malý?
Nikdy jsem neměl nic zásadního, co bych chtěl
dělat. Jako určitě jsem nechtěl být učitel. (smích)
To bude asi vše, děkujeme za rozhovor.
To je vše? Tak to nebylo tak zlé. (smích)
»» VYLOVENO
ŠTEFAN UHRECKÝ
Někdy přejdeš přes práh
Jako nekončící výlet už jsi tudy jednou prošel
Někdy to chutná jako laciná čokoláda
Někdy jako laciná slova od toho komu nepatří
Někdy váhu nikdy vážu
Někdy jsou lži skoro dokonalé
Někdy jsi s tím co už dávno mrtvé je
Někdy nestačí kámen ani náplast
Někdy už tu žádný smysl není
Vždycky se ty dveře zavíraly, samy od sebe, léta letoucí,
s pomalým chvatem. Teď se ani nehnou. Před nimi žena
zvedá provinile velkou spodní košili, která v noci spadla
ze šňůry. Muž se dívá na ženu s touto košilí. Asi vítr. Někdy v noci.
Oba by chtěli vědět kdy, kdy přesně se to stalo, oba by
chtěli být v té chvíli.
Petr Hruška
Vždycky se ty dveře zavíraly
nakl. Host
2002
Někdy hledání je zbytečný
Někdy stačí nechtít nic
Někdy zní to jako budoucí
Někdy přejdeš zase přes práh
Někdy ucítíš zase plamen
Nikdy si na neexistující nešáh
»» ROZHOVOR
»» VYLOVENO
Otevřít a překročit
byla trošku větší škola, než je tahle.
Na prahu
Rozhovor s novým ředitelem SUPŠ Jihlava-Helenín, Františkem Číhalem, především o důležitosti
změn a zachování.
HANA SOMMEROVÁ, NIKOLA JINDROVÁ
Převzal jste školu po třiceti letech vedení
Jaroslavem Vítkem, jak se vám naše škola
líbí?
Je tady hodně práce. Ale myslím si, že škola
sama o sobě má dobrý vzdělávací program. Z
mého pohledu, pohledu utvořeného prostředím, kde jsem působil předtím, se tady musí
hodně věcí změnit.
Proč jste se rozhodl vést naší školu?
Protože tam, kde jsem byl, jsem působil již
dvacet let. Připadalo mi, že jsem tam už dlouho
a je potřeba nějaká změna. Učinil jsem tak, a
byla náhoda, že pan ředitel Vítek šel zrovna
do důchodu. Takže teď zkusím řídit vaši malou
školu místo té velké, ze které jsem přišel.
Kde jste působil předtím?
Já jsem byl v podstatě na škole, která vznikla
sloučením tří velkých škol. Obchodní akademie, Střední zdravotnické školy a Střední školy
obchodu a služeb. To byla škola, která měla 900
žáků, 9 budov a asi 200 zaměstnanců. Takže to
Lima Kubišová, ateliér Malba a ilustrace,
Migrace (jídelna ve sprše), 2015
Obrázek na titulní straně:
Emma Šádová, ateliér Malba a ilustrace,
velkoformátový linoryt, 2015