zde - Impuls Hradec Králové

3 / 2013
Z P R AV O D A J V Ý C H O D O Č E S K Ý C H F I L M A Ř Ů
Zveme vás na festival krátkých hraných filmů
CINEMA
OPEN
14. - 15. listopadu 2013
Bio Centrál Hradec Králové
obsah
2544 - 2628 = 3/2013 strana 1 - 84
3ÚVODEM
A zase se filmovalo - M. Lajdar
4
5 7 8 9 UNICA 2013
Česká kolekce - seznam autorů a filmů
Na skok na Unica - O. Siebert
Závěrečné info z Unica - J. Kuska
Zasedání výboru Unica na Slovensku - Z. Školudová
České filmy na Unica - I. Dašek
Unica – ceny
10 11 16 17 18 19 20 21 23 26 27 28 30 32 33 34 35 38 39 40 42 43 44 45 46 47 SOUTĚŽE / bylo...
KSAF Hradec Králové
Závěrečná zpráva - M. Škrobák, J. Šlaisová
Výsledková listina
Technické zabezpečení - O. Krejcar
Krajská soutěž HK - J. Peml
Krajská soutěž HK - J. Vlnas
Zejména o dokumentech a reportážích - M. Kučera
Sama sobě si - M. Štoll
Krajská soutěž HK - R. Adler
Krajská soutěž ČV - Š. Štefanides
NPS letos po sedmé - J. Šlaisová
NPS oceněné filmy
Indiáni v Náchodě - R. Adler
NPS očima studentské poroty - O. Gelbič,
M. Besedová, K. Pěčková, Š. Čmelíková
Český videosalon - J. Hanuš
Výsledky ČV
Festivalové nebe - J. Valušiak
Český vidosalon z pohledu hosta - L. Patsch
Reflexe KS a ČV - L. Koláček
Dojmy z videosalonu - T. Kotlant
Eliáš, Jiřina, Ňuf a já - D. Ledvinka
Tabulka - statistika - počty filmů a výsledky
Tabulka - seznamy porotců KS, CS a ZS
Protest proti diskvalifikaci filmu - Impuls HK
Odpověď na protest z Artama Praha
Kauza „Odpaďák“ aneb zase ten Hradec - J. Šlaisová
Zkušeností není nikdy dost - H. Pavlíčková
Vydává:
Středisko amatérské kultury
IMPULS Hradec Králové ve spolupráci s Východočeským volným
sdružením pro amatérský film
a video, za finanční podpory MK ČR
a Státního fondu kultury ČR
48
49
50
51
léto
Stejný metr pro všechny? - J. Šlaisová
Je Zlaté slunce opravdu zlaté? - J. Šlaisová
Výsledky CS Zlaté slunce
Překvapení z úrovně celostátní soutěže - J. Vydarená
52
53 54 55 56 57 61 64 NAPSALI NÁM....
Schůzka s Andělem - L. Koláček
Hlasitý klid ve filmu - J. Vondráček
S Landovským na skleničce vína... - A. Gregar
Dojmy z filmového festivalu - M. Bouček
Hurá výlet - E. Nemjóová
Novoměstský hrnec smíchu - J. Červinka
Musaionfilm 2013 - A. Kapsa
Z Regensburgu kolem světa... - D. Watersonn
Vážené dámy a pánové - O. Siebert
Začátek prázdnin v Regensburgu - J. Šlaisová
66
SOUTĚŽE / bude...
Orfilmfest - M. Štěpán
Malý filmový festival mladé tvorby - K. Taubingerová
Festival dobrých zpráv - M. Pracná
Aerokraťas - M. Velš
67
68
OSOBNOSTI
Jaromír Schejbal - J. Otrubová
Umřel pan režisér Krejčík - R. Adler
70
71
TECHNICKÉ OKÉNKO
Videofilmy předvádějme optimálně - I. Dašek
Propozice 2. ročníku Setkání amatérských filmařů
72
VZDĚLÁVÁNÍ
Co je to vlastně ta dramaturgie?
XVI. Film je napsán, zbývá ho jen natočit - R. Adler
74
77
inspirace pro vás...
Nové grafické studio ZUŠ Police nad Metují - V. Beran
Sousedé - jak to vypadá u hranic - P. Švihlík
78
INFORMACE Z IMPULSU
Redakce:
IMPULS
Pospíšilova 365/9
500 03 Hradec Králové
e-mail: [email protected]
495 545 434
Grafická úprava: Mario Alfieri
Neprošlo jazykovou úpravou!
Neprodejné
Náklad: 200 ks
Vyšlo: září 2013
Tisk: Alkapress Hradec Králové
Registrováno: MK ČR E 21252
Fotografie poskytli:
W. Becker, A. Gregar, A Kapsa,
L. Koláček, O. Krejcar, M. Lajdar,
E. Nemjóová, O. Siebert, J. Šika,
www.filmdat.cz
Děkujeme
Texty posílejte ve formátu word a fotografie samostatně v příloze.
Textové příspěvky zaslané ve formátu „jpg“
nelze použít pro zpracování ve zpravodaji!
ÚVODEM
Milan Lajdar
A ZASE SE FILMOVALO...
K
oncem srpna a začátkem září 2013 se mista. A naši „profíci“? Už dávno se rozdíl setřel.
v Hradci Králové a v Josefově natáčel Myslím teď například na amatérský film o Leoši
pro rakouskou produkci historický film Janáčkovi. Je skvělý. A autor vůbec nepotřeboSarajevo. Jak název napovídá, sní- val mnohamiliónový rozpočet a stovky lidí okomek pojednává o atentátu na násled- lo. Přátelé, máme to stále pod kontrolou. Jen se
níka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. To zas nesmí upadnout do určité letargie a pocitu, že
bylo povyku a bouře ve sklenici vody…
vše již bylo řečeno, napsáno, natočeno. Stačí
Jedna poblázněná režisérka, desítky kompar- jen skvělý nápad.
su, stovky lidí okolo. Čím menší funkce, tím víc
vysílaček okolo pasu a důležitější výraz. Každý P.S.: Jediný problém je, že ho už pár let marně
záběr se jel na několik klapek a stále se na něco hledám…
čekalo, což je u profesionálního filmu pravidlem.
Amatéři „sfouknou“ svůj film (i celovečerní)
Milan Lajdar
jednou rukou. Jenže… Většina profesionálních
filmů přes veškerou snahu a utracené peníze za
moc nestojí. A když mám dát za průměrný český film 159,- Kč, dost se ošívám (viz vstupenka
na film Revival). Stačí počkat pár měsíců a snímek bude v televizi, nebo ve výprodeji na DVD.
Chápu, domácí kino není opravdové kino. Ale za
159,- Kč ten předražený zážitek opravdu nestojí.
Řada amatérských „celovečerních“ filmů se
díky současným technologiím dostává do kin.
A téměř nikdo na ně nechodí, protože opravdu
nejsou ke koukání. Kina zejí prázdnotou a postupně umírají na úbytě. A těch pár puberťáků,
kteří jdou do kina jen proto, aby se mohli ve tmě
líbat a osahávat, je nespasí.
Diváci jsou zmlsaní. Všechno audiovizuální
se přesouvá na internet. Navíc mnoho nových
televizorů s internetem kamarádí, takže si můžete řadu skvělých snímků prohlížet na velkoplošném televizoru ve Full HD kvalitě přes Wifi. Doba
se mění, jen poctiví amatéři zůstávají a dál točí
své filmečky pro radost. Stále víc si myslím, že
právě tohle má smysl.
Amatérský film nezanikne. V tom jsem opti-
3
UNICA
UNICA 2013
česká kolekce
Pro letošní jubilejní 75. ročník UNICA 2013,
který se konal v Rakousku, provedla výběr a
nominovala do kolekce níže uvedené filmy odborná skupina Českého výboru UNICA. Filmy
byly promítány v pondělí 26. srpna 2013 od
9 hodin ve Fieberbrunnu (Rakousko).
DENÍK OTTY WOLFA
dokument 32 minut,
autor Luděk Štipl
Otto Wolfovi bylo 15 let, když
začal vést svůj deník. Psát začal v červnu roku 1942, když se
jeho rodina rozhodla ukrýt se před deportací do
koncentračního tábora. Wolfovi se tak mohli po
celou dobu skrývat jen proto, že vesničané dokázali vše udržet v tajnosti.
BYL JEDNOU JEDEN...
animovaný snímek 3,5 minuty,
autorka Eva Gargašová
Co se stane, když vypravěč popustí uzdu své fantazii.
4
SLEPICE
hraný snímek 8,5 minuty,
autor Šimon Štefanides
Příběh vyprávějící o zlatých vejcích, žárlivosti a výbuchu hněvu.
CHVÁLA BLÁZNOVSTVÍ
experiment, délka 7 minut,
autor Bohumil Kheil
George Meliés byl první filmař
vůbec. Zemřel jako prodavač
hraček u stanice Montparnass.
INGRID MICHAELSON
„BE OK“
videoklip v délce 2 minuty,
autorka Alžběta Hlubučková
Snímek o tom, jak jedna zpráva
dokáže rozzářit den.
Na skok na UNICA
Ještě jsem řádně nevstřebal své osobní zážitky, ani organizační záležitosti našeho festivalu v Regensburgu, ale přesto mě lákala
myšlenka opět po letech navštívit tzv. světové
mistrovství neprofesionálního filmu, jak UNICA
nazývají naši rakouští sousedé.
Do tyrolského městečka Fieberbrunn to
mám asi tak daleko jako do Prahy. Proto jsem
se rozhodl, že zajedu do Fieberbrunnu, abych
zhlédl nejen českou a německou kolekci filmů,
ale také abych předal přítomným autorům, kteří se našeho filmového festivalu krátkých filmů
osobně nezúčastnili, krabičky na medaile, neboť jsem z finančních důvodů zaslal festivalové
medaile pouze v obálce, abych uspořil náklady
za balíčky. Dále jsem chtěl osobně předat cenu
za nejlepší dokumentární film našeho festivalu bulharské autorce Dimě Ilieva. Dimu jsem
bohužel na UNICA nezastihl, ale mohl jsem
společně s našimi zahraničními porotci předat
naši cenu jejím rodičům, neboť Dima je stále
nemocná.
Cestu z Regensburgu do Fieberbrunnu
jsem zvládl za dvě a půl hodiny. Ale téměř dalších 40 minut jsem hledal místo konání UNICA přímo ve Fieberbrunnu. Nikde jsem neviděl
Oskar Siebert a Rolf Mandolesi
žádné plakáty a poutače na akci, ani ukazatele
k místu konání festivalové projekce. Bohužel,
ani místní obyvatelé nevěděli, že se něco takového v jejich malebném městečku koná. Nakonec jsem ale místo konání našel. Vstup byl
totiž z druhé strany budovy a ne z hlavní ulice,
jak bývá většinou zvykem.
Výzdoba vstupní haly však byla fantastická. Organizátoři UNICA si dali pochopitelně na
všem záležet. Prezentace, stánek se suvenýry,
stánek s potřebami pro filmaře a hlavně stoly
s občerstvením, pitím, kávou a proslulým rakouským štrůdlem se šlehačkou. Projekci filmu
5
UNICA
mohli diváci (hlavně kuřáci) sledovat jak na
otevřeném zastřešeném prostranství budovy,
tak i v předsálí. Vlastní promítací sál pro 300,
možná i 400 diváků byl skoro do posledního
místečka obsazený.
Hledáním místa konání jsem přišel o zahájení, a tím také o belgickou kolekci filmů, ale za
to jsem stihl projekci české kolekce, kvůli které
jsem na UNICA hlavně jel. Když jsem vstoupil
do předsálí, našel jsem na stolcích mezi nedopitými skleničkami a talířky od zákusků pohozené papíry velikosti A4 (sice na křídovém
papíře), které byly prezentací České republiky
a programem pro projekci české kolekce. Byl
jsem trochu zaražen touto „prezentací“ jak českých filmů, tak i jejich autorů. Český filmový
svaz (myslím ČVU, ČSFV, ale i ostatní organizace v čele s NIPOS Praha) má řadu skvělých
grafiků, a přesto prezentuje českou kolekci filmů na UNICA bez jakékoliv invence na jednom
listu A4. Jsem přesvědčen, že i vzhled programu národní kolekce je vizitkou svazu.
Vloudil jsem se do sálu a se zvědavostí očekával projekci české kolekce. Musím dodat, že
si rakouští pořadatelé dali velkou práci s grafickou úpravou uvedení národních kolekcí i uvedení jednotlivých filmů. Filmklub Fieberbrunn si
za přípravu soutěže zaslouží velké uznání.
Nejsem jistě oprávněn zabývat se rozborem letošní kolekce českých filmů vybraných
na světový festival neprofesionálních filmů
UNICA, ale přesto bych se o ni několika řádky zmínil. Protože znám kvalitu českých neprofesionálních filmů, byl jsem poněkud zklamán z kolekce filmů, které vedení Českého
výboru UNICA a NIPOS vybraly tento rok do
projekce celosvětové soutěže. Česká kolekce
začala fantastickým animovaným úvodem. Po
tomto geniálním úvodu však došlo hned s prvním dokumentárním filmem k utlumení našeho
nadšení. Očekával jsem dokumentární film, a
zatím jsem viděl statickou „diashow“. Jediný
filmeček, který zachránil reputaci českého neprofesionálního filmu, byl studentský film Evy
Gargašové. Podle reakce diváků oživil právě
tento filmeček po nudném „diashow“ pozornost
diváků. Šimon Štefanides se pokusil ve svém
jistě vtipném hraném filmu napodobit Miloše
Formana (Hoří má panenko), ale škoda, že
čeští metodici neprofesionálního filmu nepora-
6
dili Šimonovi – při vzniku filmu Slepice - kde má
film ustřihnout, aby nesmazal zbytečnými scénami jak vtip, tak i celou pointu „Boženky“. Tímto nechci dělat rozbory letošní kolekce filmu na
UNICA, pouze mám za to, že to nebyl tento rok
ten nejlepší výběr. Zhlédl jsem sice pouze pět
národních kolekcí, ale i tak mohu konstatovat,
že ze všech těch filmů, co jsem viděl, převládaly svou úrovní na UNICA filmy studentské, a to
ne jenom o hlavu, ale nejméně o tři hlavy.
Vážení přátelé, omlouvám se, že jsem si
dovolil napsat těchto několik (opět) kritických
postřehů z letošní UNICA, ale tak trochu jsem
byl zklamán tou skutečností, že mimo delegovaného porotce ing. Ladislava Františe nebyl
při projekci české kolekce přítomen ani jeden z
autorů promítaných filmů a také ani žádný zástupce ČVU nebo NIPOS Praha, tedy institucí,
které jsou na tom propagačním listu ve formátu
A4 uvedeni jako zodpovědní organizátoři.
Pomalu docházím k poznání, že v Čechách
sice nechybí dobří a nadaní filmaři, ale spíše
zodpovědné vedení oboru neprofesionálního
filmu.
Srdečně zdravím a přeji mnoho dalších filmařských úspěchů.
Oskar Siebert, Regenburg
Upoutávka na projekci české kolekce
...za všechny filmové amatéry, kteří ne- Již vloni na podzim začaly
mohli „být u toho“ děkujeme ing. Janu Kuskovi na Slovensku intenzivní přípravy
z Liptovského Mikuláše, za průběžné „zpravo- na UNICA 2014. Otiskujeme tiskovou
dajství“ z letošní 75. UNICA v Rakousku, které zprávu o zasedání výboru Unica,
najdete na www. filmdat.cz.
který se spolu s místními pořadateli
Zveřejňujeme proto jen závěrečnou zprábude spolupodílet na přípravě
vu s aktualitami z průběhu a několika glosami k hodnocení a výsledkům letošního roční- kongresu.
ku....
a přejeme slovenským kolegům hodně úspěZasadnutie
chů při přípravě 76. UNICA 2014 v Piešťanech.
svetového výboru UNICA
- redna Slovensku
A je dobojované! S výsledkami poroty môžeme súhlasiť, alebo nie, ale je nám
to houby platné. Filmy,
ktoré boli poloprofesionálne, alebo filmy filmových
škôl, ktoré boli deklarované v prihláškach niektorých
štátov ako amatérske (jasný príklad Argentína) poriadne zdvihli latku medzi amatérskymi
filmami. A pritom majú samostatnú kategóriu,
kde by sa mohli realizovať.
Porota síce argumentuje, že jej neprináleží
hodnotiť, či je film amatérsky, alebo „Filmschule“,
Výbor UNICA tiež argumentuje, že za to je
zodpovedná krajina, ktorá filmy posiela (ale aj
podľa mňa, by kontrola mala byť), takže v konečnom dôsledku sa akože nič nedialo, akurát
veľa štátov sa chystá podať protest (aj my) ,
a ak to takto pôjde ďalej, amatéri si na tejto
súťaži neškrtnú. Ale aj protesty nič nezmenia
na výsledkoch tohtoročnej UNICA. (Možno
do budúcnosti....) teda ako sme skončili: Slovensko má 2 Čestné uznania (čo je vlastne 4.
miesto). Štefan Danóczi za experimentálny film
Koncert pre tiene rozpadnutých stien a Otto
Hafner z Hlohovca za hraný film Femme fatale.
A pre úplnosť, česká republika má jeden bronz
v kategórii filmových škôl: Eva Gargašová za
animovaný film Bylo nebylo. Presné výsledky budú zverejnené na oficiálnych stránkach
UNICA.
Ing. Ján Kuska
Miesto konania:
Národné osvetové centrum, Bratislava
Dom umenia, Piešťany
Termín konania: 18. - 21. 4. 2013
Medzinárodná organizácia pre amatérsky
film UNICA združuje viac ako 35 krajín sveta. Svojím poslaním a štruktúrou spadá pod
UNESCO. Každoročne iniciuje a spoluorganizuje v jednej zo svojich členských krajín svetový kongres a festival amatérskych filmov. Robí
tak už od roku 1931, keď sa v Bruseli uskutočnila 1. medzinárodná súťaž amatérskych filmov
s piatimi zúčastnenými krajinami. S prestávkou
počas druhej svetovej vojny sa kongresy konajú dodnes.
Činnosť organizácie riadi Svetový výbor
UNICA, ktorý máva pravidelné zasadnutia dvakrát ročne. Tohtoročné jarné zasadnutie je naplánované na 18. – 21. apríla 2013 na Slovensku. Zasadnutie máva svoj pevný program a
pravidlá, pravidelné body rokovania: o činnosti
výboru, jednotlivých národných zväzov a federácií, o ich návrhoch, o stave financií, o nových
členoch, o mieste konania kongresov a pod.
Tentoraz bude program rozšírený o prijatie
zástupcov výboru UNICA u generálnej riaditeľky Národného osvetového centra PhDr. Jany
Kresákovej a u generálneho riaditeľa sekcie
kultúrneho dedičstva Ministerstva kultúry SR
Pavla Šimuniča. Obidve stretnutia prispejú
k vzájomnej informovanosti o situácii v oblasti
amatérskeho filmu a o možnostiach jeho ďalšieho rozvoja na Slovensku, ale i v svetovom
meradle. Cieľom stretnutí je aj informovať sa
7
UNICA
navzájom, ako sú jednotlivé subjekty pripravené na realizáciu Kongresu a festivalu amatérskeho filmu UNICA v roku 2014, ktorý sa uskutoční v Dome umenia v Piešťanoch.
Z tohto dôvodu v nasledujúcich dňoch navštívia Slovensko členovia svetového výboru
UNICA. Prídu sa oboznámiť s miestom konania, s jeho vhodnosťou, technickým i personálnym zázemím, infraštruktúrou a podobne. Na
Slovensko neprídu po prvý raz. Už v roku 2005
tu rokovali o príprave Kongresu UNICA, ktorý
sa potom v roku 2007 uskutočnil v Liptovskom
Mikuláši. Skúsenosti získané pri príprave a realizácii kongresu 2007 a podmienky v Dome
umenia v Piešťanoch bezpochyby vytvárajú predpoklad na zdarnú realizáciu Kongresu
UNICA v roku 2014.
Kontakt:
Národné osvetové centrum
Námestie SNP 12
812 34 Bratislava 1
PhDr. Zuzana Školudová
tel.: 00421 2 204 71 245,
0902 065 995
e-mail: [email protected]
www.nocka.sk České
filmy
na UNICA
2013
Mezinárodní soutěž UNICA 2013 se měla
původně konat v Jižní Koreji poblíže hlavního
města Soul. Jihokorejská federace filmových
amatérů v lednu překvapivě oznámila, že soutěž a kongres bohužel nemůže uspořádat jak
z důvodů odřeknutí finančních podpor hlavních
sponzorů, tak i zdravotního stavu hlavního pořadatele. Předsednictvo UNICA počalo horlivě
8
hledat náhradní řešení a to se brzy podařilo: rakouský svaz narychlo zorganizoval a ve stejném
termínu, koncem srpna, uspořádal 75. soutěž
UNICA v oblíbeném tyrolském sportovním středisku Fieberbrunn.
ČVU do hlavní soutěže přihlásil pět filmů
a dále jeden do soutěže Minuta film. Sedmičlenná mezinárodní porota české příspěvky
příliš neocenila, jen školní film Bylo Nebylo získal bronzovou medaili. Český snímek v Minuta
filmu Who is afraid of Virginia Wolf byl vyřazen
z postupu již v prvním soutěžním kole. Pohovořme si z hlediska cizineckého porotce a diváka, proč české filmy jak u poroty, tak i mezinárodního obecenstva náležitě neupoutaly.
Dokumentární film Deník Otty Wolfa líčí
osud židovského chlapce po obsazení českých
zemí Němci během druhé světové války. Aby
se rodina vyhnula odvedení do koncentračního tábora, ukrývala se v malé venkovské obci.
Patnáctiletý Otto započal každodenně zapisovat své zážitky a okolní události do osobního
deníku. V posledních dnech války byl Němci
zatčen, týrán a posléze s ostatními zajatými
zastřelen. Podrobné líčení denního života a
nebezpečných okolností je sice pozoruhodné,
ale příliš dlouhé a působí jednotvárně. Zařazené záběry exteriérů, zejména pak německého
vojska a jeho zásahů, mají obrazově vystihnout tehdejší situace, ale většinou jsou málo
obsahově svázané s texty. Pro předvedení
filmu před mezinárodním publikem autor nechal české promluvy přeložit a přednést v angličtině. Závěr: 32 minut dlouhý film by se měl
zkrátit nejméně na polovinu, z dokumentárního
materiálu by se měly vybrat nejzajímavější a
nejpůsobivější pasáže, a obrazové sekvence je
třeba účinněji svázat s informativním zvukem.
Čtyřminutový studentský kreslený film Bylo
Nebylo líčí rozmanité historky skotačivé dívky a
její střety s různými přírodními tvory a objekty.
Dějové sekvence jsou čistě animovány, účelně
i plynule spojovány a příhodně ozvučeny jen
stylizovanými ruchy a přetvořenými imitovanými projevy. Film, který obdržel bronzovou medaili, byl nejlepším a osvěžujícím příspěvkem
české kolekce.
Komediálně hraný film Slepice předvádí příběh upovídané a uštěpačné starší hospodyně
a jejího letargického manžela na venkovském
statku. Mají vyznamenanou slepici, která nadprůměrně snáší denně dvě vejce. Slepice je
uzavřena v samostatné kleci, ale následkem
střetu psa s kočkou se klec otevře a slepice
upláchne. Po bezvýsledné diskuzi s manželem
o modelkách se rozhořčená žena v magazínu
dočte, že slepičí polévka omlazuje, a proto si
ji chce hned uvařit. Vyběhne na dvůr a chytí
si slepici, kterou zabije a uvaří, samozřejmě
dojde k tragické záměně. Film je ozvučen jadrnými dialogy ve slangové češtině, které není
snadné adekvátně převést do anglických podtitulků. Úvodní a závěrečné sekvence jsou příliš
dlouhé. Film má rozvláčnou předehru konfliktu
s nepodstatnými dlouhými dialogy a výstupy.
Finální sekvence je nadmíru dlouhá a nezajímavá; dějově je bezdůvodně přiřazená, bez
gradujících informací pro diváka, který už ví, co
se odehrálo. Pro publikum neznalého češtiny
jsou scény s dialogy příliš dlouhé a jen obtížně
srozumitelné. Rychlejší montáž počátečných a
koncových scén by dala filmu větší spád.
Dokumentární film Chvála bláznovství je
krátkou hommage na díla filmového průkopníka Georga Melièse, který v roce 1896 na okraji
Paříže postavil první filmový ateliér, během sedmi let natočil kolem 1200 bizarních krátkých filmů a nakonec zruinován skončil jako prodavač
hraček. Tyto údaje jsou uvedeny před hlavními
titulky filmu a poté následují jen dokumentární
fotografie a dodatečně ozvučené ukázky z tehdejších historických filmů. Film je rozčleněn do
čtyř kapitol: projekt a stavba ateliéru, fragmenty z filmů a portrétů Melièse. Film působí jako
nenáročná krátká historická upomínka bez podrobných údajů a vysvětlivek. Dojem z filmu je
spíše rozpačitý a několik účastníků soutěže se
později dotazovalo na smysl a poslání filmu.
Dvouminutový klip, natočený na rockovou
skladbu Be OK, předvádí tančení dívky na ulici
a v parku. Z jakých důvodu si dívka zatančí,
zdá se jen pro radost, není jasné, klip obsahuje pouze tanec. Předností filmu jsou dobře
natočené taneční výstupy a jejich přesná synchronizace s hudbou. Film však nevybočuje
z obvyklých tanečních produkcí předváděných
v televizi.
Nakonec několik poznámek k výběru a
úpravě českých filmů do zahraničních soutěží.
Titulky a podtitulky v angličtině jsou nezbytné;
jen výjimečně je lze uvést v celém rozsahu a
proto se zkracují tak, aby obsahovaly jen podstatné údaje. Důležité jsou správný typ písma,
jeho velikost a barva; bílá písmena ve světlém
obrazu zmizí. Rovněž doplnění filmu anglickým
komentářem a přezvučení je třeba věnovat náležitou pozornost. Často aplikovanou variantou
je dodatečné přihrání cizojazyčného textu do
původní verze videofilmu. Nezřídka bývá originální ozvučení nedostatečně utlumeno a divák
slyší současně originální i nový text a doprovodnou hudbu v téměř stejné hlasitosti, čímž
vznikne sotva srozumitelná směsice zvuků.
Nové ozvučení se má vždy pozorně zkontrolovat, nejlépe hlasitou reprodukcí přes sálové
reproduktory, jen tak vyniknou případné nedostatky. Náležitě upravit film pro zahraniční diváky se rozhodně vyplatí.
Ing. Ivo V. Dašek
UNICA 2013 - CENY
Na závěr zpráv o letošním kongresu a soutěži amatérských (neprofesionálních) filmů
UNICA 2013 v rakouském Fieberbrunu ještě
informace jak jsme v mezinárodní soutěži obstáli. V naší kolekci se nejlépe podařilo zabodovat Evě Gargašové se studentským filmem
Bylo nebylo. Ostatní naše snímky zůstaly bez
ocenění.
V soutěži minuta film jsme měli zastoupený
snímek Bohumila Kheila Kdo se bojí Virginie
Wolfové, který sklidil na celostátní soutěži velký potlesk, ale na Unica se do finále neprobojoval. Stejně tak do finále neprošel ani snímek
Jána Kusky, který pobavil diváky v Ústí nad
Orlicí. Ve „velké soutěži“ byly oceněny „diplomem“dva snímky slovenské kolekce.
Porota letošní soutěže UNICA, do které
ČVU za Českou republiku ČVU delegovalo ing.
Ladislava Františe udělila celkem 6 zlatých,
6 stříbrných a 25 bronzových medailí.
Letošní soutěž na několik dní navštívil i prezident ČVU Jan Vačlena s manželkou Alenou.
Věřme, že česká kolekce získá některou
z medailí i na 76. UNICA 2014 v Piešťanech,
kam vás slovenští kolegové filmaři již nyní srdečně zvou.
-red-
9
POD HLAVIČKOU
KRAJSKÁ SOUTĚŽ
AMATÉRSKÝCH FILMŮ 2012
PRO KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ
Hlavní akcí letošního jara, jejímž je Východočeské volné sdružení pro
amatérský film a video vyhlašovatelem a pořadatelem, byla Krajská soutěž amatérských / neprofesionálních (jak kdo chce) filmů 2013. Pořádáme
ji tradičně ve spolupráci se Střediskem amatérské kultury Impuls Hradec
Králové.
Kdo se zúčastnil ví vše, kdo ne, může se dozvědět ze závěrečné hodnotící zprávy o jejím průběh to podstatné. Tuto zprávu předkládáme také
všem institucím, od kterých jsme na uspořádání soutěže získali finanční
podporu.
Martin Škrobák, předseda VčVSAFV
HRADEC KRÁLOVÉ
10
Závěrečná
zpráva
Krajská soutěž amatérských filmů (KSAF)
se konala ve dnech 11. – 12. května 2013
v Country clubu Lucie v Hradci Králové. Hlavním pořadatelem bylo Východočeské volné
sdružení pro amatérský film ve spolupráci se
Střediskem amatérské kultury Impuls Hradec
Králové. Krajská soutěž amatérských filmů
v Hradci Králové byla jedním z osmi postupových kol celostátní soutěže Český videosalon
2013, vyhlašované z pověření Ministerstva
kultury organizací NIPOS - ARTAMA Praha.
Cíl soutěže
Cílem pořadatelů je každoročně soustředit nově
vzniklé filmy za uplynulý rok dosud nepromítané na krajské soutěži, prezentovat je při veřejné
soutěžní projekci autorům, porotě i veřejnosti, posoudit jejich úroveň a vybrat kolekci pro
předvýběr do celostátního kola. I v letošním roce
jsme se pro účast v krajské soutěži snažili získat
co nejvíce autorů a hlavně co největšího počtu
mladých filmařů. Krajská soutěž v Hradci Králové je vzhledem k celostátní působnosti pořádajícího Vč.VSAFV otevřena i pro autory z jiných
regionů.
Propozice soutěže
Propozice pro krajské kolo vycházely z propozic celostátní soutěže Český videosalon 2013.
V celostátních propozicích je stanoveno ( odst.
II Podmínky účasti, bod h), že filmy autorů nad
15 let mohou postoupit do celostátní soutěže.
Z toho vyvozujeme, že bez nároku na postup do
vyššího kola mohou v krajích soutěžit i snímky
autorů do 15 let. Se zněním propozic pro KSAF
2013 byla seznámena Rada Vč.VSAFV na zasedání v lednu 2013. Následně byly propozice
vytištěny a distribuovány mezi autory regionu a
vyvěšeny na webových stránkách střediska Impuls a Vč.VSAFV a webu Filmdatu. Zkrácenou
verzi a informaci o možnosti přihlásit se do soutěže jsme poskytli všem regionálním deníkům a
studiu ČRo v Hradci Králové. Otištěny byly ve
filmovém zpravodaji Donašeč dobrých filmových
zpráv 1/2013.
CC Lucie na Novém Hradci Králové
Účast v soutěži
Krajská soutěž byla vyhlášena pro autory Královéhradeckého kraje a členy VčVSAFV. Letošního ročníku se tradičně účastnili studenti škol se
sídlem v Královéhradeckém kraji, z nichž mnozí
bydlí mimo východočeský region, ale i další filmaři, kteří nestihli obeslat soutěž ve spádovém
regionu nebo měli jiné důvody k přihlášení do
naší soutěže. Jako v minulých letech, tak i letos, jsme nabídli možnost účasti v krajském kole
také autorům vybraných snímků z filmové části
celostátní přehlídky studentské umělecké tvorby Náchodská prima sezona, aby studenti měli
možnost své filmy filmy prezentovat i v další soutěži s možností postupu do vyššího kola (Gymnázium Valašské Meziříčí, Gymnázium Třeboň,
kde je film součástí výuky). Do soutěže byly přihlášeny také filmy studentů Střední školy aplikované kybernetiky Hradec Králové, které každý
rok vznikají jako ročníkové nebo maturitní práce.
Dále nový snímek animačního studia Kdo? My!,
které je ustaveno při MŠ a ZŠ v Deštném v Orl.
h. Jeho členy jsou žáci vyšších tříd a absolventi
základní školy ve věku nad 15 let, kteří se na
vzniku nových filmů v animačním studiu podílejí.
Podmínky účasti v soutěži a možnosti postupu
do vyššího kola byly stanoveny v propozicích
pro krajské kolo v Hradci Králové v souladu
s propozicemi celostátní soutěže.
Autoři a filmy
Do krajské soutěže amatérských filmů bylo v roce
2013 přihlášeno celkem 66 snímků. Z technických důvodů nebylo možné tři snímky přijmout,
do soutěžní kolekce tak bylo zařazeno 63 snímků ve všech šesti vyhlášených soutěžních kategoriích, a to v počtech: dokumenty 16, reportá-
11
POD HLAVIČKOU
že 11, hrané snímky 13, animované snímky 10,
experimenty 6 snímků a 7 videoklipů. Zařazení
do kategorie si určují autoři v přihlášce. Při závěrečném hodnocení kolekce porota přesunula
2 snímky z kategorie dokumentů a 1 snímek z
kategorie experimentů do reportáží a v této kategorii byly hodnoceny.
Snímky do soutěže přihlásilo 53 autorů, při započítání spoluautorů uvedených v přihláškách a
členů filmového kolektivu by jich bylo o 12 více.
Z celkového počtu započítaných přihlásilo filmy
do soutěže 15 autorek a 38 autorů.
Věkové složení autorů
14 let 2 autoři
15 - 20 let 24 autoři
21 - 25 let 7 autorů
26 - 30 let 3 autoři
31 - 35 let 1 autor
36 - 40 let 0
41 - 45 let 1 autor
46 - 50 let
51 - 55 let
56 - 60 let
61 - 65 let
66 - 70 let
71 - 75 let
76 - 80 let
3 autoři
4 autoři
2 autoři
2 autoři
1 autor
0
1 autor
Průměrný věk autorů
Průměrný věk autorů krajské soutěže se po
dobu pěti let pohybuje mezi 30 a 35 roky. Každoročně k nízkému věkovému průměru přispívá
účast autorů – studentů středních škol, kteří se
do soutěže přihlašují. Do statistiky není pravidelně započítáván průměrný věk dalších spoluautorů z řad mládeže, kteří by celkový průměrný
věk ještě snížili. Mezi nejmladším a nejstarším
autorem byl v letošním roce věkový rozdíl 66 let.
Celková délka čistého projekčního času soutěžních snímků v roce 2013 byla 516 minut, průměrná délka jednoho snímku je 8 minut 10 vteřin.
V roce 2012 byla 460 minut, průměrná délka jednoho filmu 7 minut 12 vteřin.
V roce 2011 to bylo 518 minut a průměrná délka necelých 10 minut (9:41), v roce 2010 byla
délka soutěžní projekce 468 minut s průměrem
cca 8 minut na jeden film, v roce 2009 délka projekce činila 516 minut s průměrem cca 7 minut
a v roce 2008 byla délka soutěžní projekce 481
minut a průměrná délka necelých 9,5 minuty.
Z toho vyplývá, že počty autorů, počty soutěžních filmů, délka soutěžní projekce a průměrné
délky filmů jsou po více než pět let srovnatelné,
a proto je doporučení i pro další rok plánovat
krajskou soutěž jako dvoudenní akci.
Ze stejných důvodů také doporučujeme sestavit
pětičlennou odbornou porotou, kterou považujeme za nezbytnou pro zachování kvality hodnocení soutěžní kolekce a kvality a odbornosti
rozborových seminářů.
Hodnocení soutěžní kolekce
Porota jako každoročně byla sestavena z profesionálů oboru a zástupce filmových amatérů,
v současnosti studujícího FAMU. Pracovala ve
složení:
Nejočekávanější okamžik soutěže je vyhlášení výsledků
12
předseda poroty:
prof. Rudolf Adler, FAMU Praha
a členové poroty:
Mgr. Miloslav Kučera, režisér Praha,
MgA. Jan Peml, mistr střihu, Praha,
doc. PhD. Martin Štoll, rektor Literární akademie Josefa Škroveckého, Praha,
Jan Vlnas, Hradec Králové, student katedry
kamery FAMU Praha.
V závěrečném hodnocení letošního ročníku
soutěže ocenila odborná porota kvalitu snímků
v kategorii videoklipů. Současně upozornila, že
i nadále přetrvává malý zájem amatérských filmařů o reálné příběhy a konkrétní lidské osudy
i vážné sociální problémy, ty se často nahrazují
pitvorným napodobováním komerčních žánrů.
Porota rovněž upozornila na stále přetrvávající
chyby v organizaci zvukové stopy, především
necitlivé užívání hudby. Experimentální tvorba
nevykazuje známky skutečného formálního hledačství. Je překvapivé, že přes stále větší přístupnost ke kvalitní technice nadále přetrvávají
základní technické nedostatky jak při vlastním
snímání, tak při dokončování filmů. Zásadním
problémem hraných filmů je často naprosto nedostatečná pozornost věnovaná herecké práci,
výběru představitelů a jejich režijnímu vedení.
Rozdíly v kvalitě špičkových filmů oceněných na
krajské soutěži a filmů, jejichž autoři spoléhají na pouhý záznam bez kreativního osobního
vkladu, se stále prohlubují.
Ocenění soutěžních filmů
Odborná porota na základě zhlédnutí a posouzení všech snímků zařazených do soutěžní kolekce přes všechny uvedené výhrady uvedené
v preambuli hodnocení soutěže ocenila kvalitní
výsledky a udělila v jednotlivých kategoriích 18
cen, 8 čestných uznání s postupem a 3 snímky
obdržely čestné uznání bez postupu (viz výsledková listina).
Do předvýběru podle protokolu postoupilo ze
soutěže v Královéhradeckém kraji celkem 26
snímků a z nich předvýběrová porota vybrala 13 filmů do celostátního kola. Jeden snímek
byl v hlavním pořadatelem bez udání důvodů
diskvalifikován a údajně nebyl postoupen do
předvýběru. Jednalo se o snímek animačního studia Kdo? My!, které pracuje při ZŠ a MŠ
v Deštném v Orlických horách a jeho členy jsou
Ing. Otakar Ruml předává Cenu hejtmana
Královéhradeckého kraje
i autoři starší 15 let. Tento snímek byl na krajské
soutěži oceněn nejvýše v kategorii animovaných
snímků, a to 2.cenou, když 1. cena nebyla udělena. Byl vyřazen s odůvodněním, že jeho autoři
nesplňují věkovou hranici nad 15 let. Proti tomuto rozhodnutí podali protest pořadatelé krajské
soutěže i vedoucí animačního studia, ředitelka
MŠ a ZŠ v Deštném v Orl. h. Ze strany pořadatele celostátní soutěže Český videosalon nebylo
našemu protestu vyhověno. Dotazem u členů
předvýběrové poroty jsme si ověřili, že snímek
mezi oceněnými a přepsanými filmy z krajského
kola v Hradci Králové byl a porota ho hodnotila
společně s ostatními snímky. Důvod vyřazení filmu je dosud nejasný.
Porota vyhodnotila snímky zařazené do soutěžní kolekce. Mimo statutární ceny v kategoriích
porota navrhla pořadatelům udělit nestatutární
ceny, a to následovně:
Cenu hejtmana Královéhradeckého kraje
za významný a společensky aktuální projekt
snímku Slepice, autor Šimon Štefanides,
student Gymnázia F. M. Pelcla v Rychnově
nad Kněžnou. Cenu předal ing. Otakar Ruml,
náměstek hejtmana Královéhradeckého kraje.
Cenu Sony Center Hradec Králové
za zajímavý tvůrčí počin mladých autorů
snímku ZÁBLESK ČLOVĚČENSTVÍ - autorka
Gabriela Palijová, Hronov (ZUŠ Police n. Met.)
Cenu Petra Primy za kameru
byla udělena za kameramanskou práci ve filmu
Marinka Drahoslavu Lysákovi. Cenu věnovalo středisko Impuls Hradec Králové
13
POD HLAVIČKOU
Zvláštní cena poroty
byla udělena za herecký výkon Sarah Haváčové
za ztvárnění hlavní role ve filmu MARINKA.
Dále byla udělena Cena diváků, dotovaná
VčVSAFV, získaly ji 4 snímky se stejným počtem hlasů:
ADRŠPAŠSKÉ SKÁLY
- Miroslav Šolc, Police n. Met.
ŘEMESLO NAD UMĚNÍ
- Ondřej Krejcar, Hradec Králové
SLEPICE
- Šimon Štefanides, Rychnov nad Kněžnou
FREENZE
- Václav Šimek, Červený Kostelec
Do předvýběru celostátního kola postoupilo ze
všech soutěžních kategorií 26 snímků, nejvíce
byly zastoupeny dokumenty a animované snímky. Doporučenou soutěžní délku 20 minut přesáhl výrazněji jen snímek Lukáše Koláčka Marinka
v délce 37 minut, který porota soutěže poslala
do předvýběru z prvního místa vzhledem k jeho
nesporným kvalitám. V celostátní soutěži získal
snímek i přes tento časový „hendykep“ 1. cenu
v kategorii hraných snímků.
Finanční zajištění
Krajská soutěž amatérských filmů byla finančně zajištěna z grantů, o které žádalo VčVSAFV,
a to následovně:
25 000,- Kč Královéhradecký kraj (v roce 2012
to bylo 30 000,- Kč), 20 000,- Kč ministerstvo
kultury (v roce 2012 to bylo 25 000,- Kč)
a 10 000,- Kč statutární město Hradec Králové
(v roce 2012 to bylo 20 000,- Kč).
To znamená, že na soutěž, která byla ve stejném rozsahu počtem filmů, autorů i délkou trvání
stejná jako v roce 2012, jsme získali o 20 000
nižší příspěvek. Na úhradě zbývajících nákladů
se podílelo středisko Impuls, které je spolupořadatelem soutěže.
Z vlastních zdrojů dotovalo VčVSAFV finanční ceny ve výši 12 200,- Kč a poštovné ve výši
210,- Kč, 180,- Kč poplatek za hromadnou
ochranu autorských práv při veřejné projekci
a 400,- Kč nákup odměn k Ceně diváků.
Hejtman Královéhradeckého kraje Lubomír
Franc podpořil finanční částkou 15 000,- Kč udělení „Ceny hejtmana“ (notebook Sony).
Firma Sony Center Hradec Králové poskytla
věcnou cenu ve výši cca 5 000,- Kč (sluchátka
Sony). Poděkování patří také Martinu Štolovi a
Luboši Havrdovi, kteří věnovali do soutěže knihy. Autoři je získali jako pozornost k čestným
uznáním nebo zvláštním cenám.
V neděli byl sál CC Lucie zcela zaplněn
14
Organizační zajištění
Za přípravu a organizaci soutěže odpovídali ing.
Martin Škrobák, předseda VčVSAFV a Mgr. Jarmila Šlaisová, ze střediska Impuls Hradec Králové.
Na přípravě a organizačním zajištění soutěže se
podíleli členové VčVSAFV a pracovníci střediska Impuls. Ekonomické zajištění, ubytování, proplácení cestovného autorům soutěžních snímků
a přípravu a předávání finančních cen zajišťovala Ilona Chytráčková, výtvarnou stránku soutěže navrhl a realizoval Mario Alfieri (propozice
soutěže, pozvánky, zpravodaj, účastnické listy,
diplomy a ČU, propagace soutěže) a rovněž se
podílel na organizačním zajištění soutěže.
Soutěž uváděla Radka Hochmanová z Hradce
Králové, která se moderátorské práce zhostila na výbornou. Technickou přípravu soutěže a
projekci soutěžních snímků zajistili Ondřej Krejcar a ing. Radek Hochman, přítomen byl také
ing. Stanislav Verner, který se podílel organizaci
soutěže.
V sobotu byl sál méně zaplněný, v neděli byla
účast autorů i diváků potěšitelná, zájem byl
o soutěžní projekci i rozborové semináře. Při závěrečném hodnocení a předávání cen byl sál
obsazený téměř do posledního místa.
Hosté soutěže
Ing. Otakar Ruml, náměstek hejtmana Královéhradeckého kraje, Bc. Jaroslava Vydarená, ředitelka střediska Impuls Hradec Králové a Mgr.
Miroslav Tuščák, Artama Praha.
Přínos pro Královéhradecký kraj
Východočeské volné sdružení pro amatérský
film a video sdružuje filmové amatéry od roku
1993. Spolupracuje trvale se Střediskem amatérské kultury Impuls Hradec Králové. V současné době zastřešuje filmaře z několika krajů
vzniklých na území východních Čech. Podle
stanov VčVSAFV má sdružení celostátní působnost, ve svých řadách má filmaře z různých
míst České republiky, kteří mají zájem se účastnit postupového krajského kola pořádaného
VčVSAFV. Sdružení kromě postupového kola
soutěže amatérských filmů pořádá ve spolupráci
se střediskem Impuls soutěže, festivaly a nabízí
vzdělávání v řadě seminářů, workshopy pro mládež i dospělé a dlouhodobé odborné kurzy.
Díky dlouhodobé a systematické práci, která je
v našem regionu oboru věnována, patří snímky vznikající v těchto příznivých podmínkách
mezi špičku amatérské filmové tvorby v České republice. Svědčí o tom každoročně zájem
autorů o účast v krajském kole, počty a úroveň
oceněných snímků i počty snímků vybraných do
celostátní soutěže. To vše dohromady je důkazem podpory a péče, kterou Královéhradecký
kraj poskytuje při vytváření podmínek pro rozvoj
neprofesionálního umění. V neposlední řadě to
dokládají ocenění, která za svoje snímky získávají autoři pro Královéhradecký kraj doma i v zahraničí.
Krajská soutěž amatérských filmů v Hradci Králové byla v letošním roce tradičně nejvíce obsazenou soutěží z osmi krajských postupových
kol celostátní soutěže Český videosalon 2013,
vyhlašené z pověření Ministerstva kultury pracovištěm NIPOS - ARTAMA Praha.
V krajské soutěži v Hradci Králové bylo oceněno
a navrženo k postupu 26 snímků, předvýběrem
do celostátního kola prošlo 13 snímků. Ve finále
tvořily téměř třetinu z celkového počtu 44 snímků, které z osmi postupových kol byly zařazeny
do celostátní soutěžní kolekce.
Celostátní soutěž neprofesionální filmové tvorby
Český videosalon se konala ve dnech 14. – 15.
června 2013 v prostorách Malé scény v Ústí nad
Orlicí.
Porota v celostátní soutěži Český videosalon
udělila celkem 14 cen a 13 čestných uznání.
Z nich „naši“ autoři, a mezi nimi i ti ve věku do
20 let, uspěli a získali celkem 8 cen a 1 čestné
uznání. Ze šesti soutěžních kategorií obsadili
první místa ve čtyřech, a to v kategorii dokumentů, reportáží, hraných snímků a experimentální
tvorby.
Potěšitelné také je, že i v letošním roce jsou dva
snímky mladých autorů z naší krajské soutěže
zařazené do reprezentační kolekce pro mezinárodní soutěž Unica, která se koná na konci
srpna ve Fieberbrunnu v Rakousku. Jedná se o
snímek SLEPICE Šimona Štefanidese, studenta gymnázia v Rychnově nad Kněžnou, který na
KSAF získal za tento snímek 2. cenu v kategorii
hraných filmů i Cenu hejtmana Královéhradeckého kraje za nejlepší film a na celostátní soutěži Český videosalon se umístil ve své kategorii na 3. místě. Druhým snímkem v kolekci
15
POD HLAVIČKOU
je videoklip INGRID MICHAELSON-BE OK letošní absolventky SŠAK v Hradci Králové Alžběty Hlubučkové z Nechanic, která za snímek
získala 3. cenu na krajské i celostátní soutěži.
Věříme, že snímky obou mladých autorů přispějí
k úspěchu české kolekce na „mistrovství světa“
amatérských filmů Unica 2013.
Autoři svými filmy každoročně úspěšně reprezentují náš kraj na domácích i zahraničních soutěžích a potvrzují tím i úspěšnost a kvalitu odborné metodické péče, které se většině autorů
prostřednictvím střediska Impuls v Hradci Králové v Královéhradeckém kraji dostává.
Výsledková listina
1. DOKUMENTÁRNÍ SNÍMKY
1. cena: ŘEMESLO NAD UMĚNÍ
- Ondřej Krejcar, Hradec Králové
2. cena: PŘES TŘI GENERACE
- Jan Vačlena, Hradec Králové
3. cena: MORAVA, VÍNO, CHIRURGIE
- Zuzana Dobiášová, Praha
Čestné uznání:
VYPRAVĚČ O PŘÍRODĚ A FOLKLORU
- Vladimír a Lenka Císařová, Kutná Hora
bez postupu:
Čestné uznání:
HISTORIE VYRYTÁ DO KOVU
- Karel Pokorný, Nová Paka PODLAHA Z TRÁVY, STROP Z HVĚZD
- Petr Špaček, Pardubice 2. REPORTÁŽE A PUBLICISTIKA
1. cena: VELIKONOCE V QUITU
- Miroslav Trudič, Náchod
2. cena: ZABÍJAČKA II
- Lukáš Báchor, Hostovice
3. cena: FREENZE
- Václav Šimek, Červený Kostelec
Čestné uznání:
130 LET SDH HOSTOVICE
- Lukáš Báchor, Hostovice
CORRIDA
- Jan Vačlena, Hradec Králové
BEZ KOMENTÁŘE
- Miroslav Trudič, Náchod
3. HRANÉ SNÍMKY
1. cena: MARINKA
- Lukáš Koláček, Vyškov
16
2. cena: SLEPICE
- Šimon Štefanides, Rychnov nad Kněžnou
3. cena: INSPEKTOŘI
- Martin Bohadlo, Vysokov
3. cena: TEORIE REALITY
- Daniel Řezníček, Třeboň
Čestné uznání:
NEVYSLOVENO
- Lukáš Koláček, Vyškov
4. ANIMOVANÉ SNÍMKY
1. cena: neudělena
2. cena: ODPAĎÁK
- Kdo? My! Animační studio
při ZŠ Deštné v Orlických horách
3. cena: INFORMACE
- Tomáš Kotlant, Pardubice
Čestné uznání:
VOJÁK
- Vojtěch Řehák, Nová Paka
Z KABINETU BIOLOGIE
- Štěpánka, Kratochvílová, Veronika Tomčíková, Kateřina Gáliková, Valašské Meziříčí
5. EXPERIMENTÁLNÍ SNÍMKY
1. cena: nebyla udělena
2. cena: ZÁBLESK ČLOVĚČENSTVÍ
- Gabriela Paliová, Hronov
3. cena: KRYPTIC MINDS - COLD BLOODED - Vojtěch Holík, Martin Kysilka, Zlín
Čestné uznání:
HURÁÁÁ, VÝLET!!!!
- Ester Nemjóová a kolektiv skautek Zbraslav
6. VIDEOKLIPY
1. cena: NA HORSKÉ DRÁZE
- Ladislav Novotný, Nikol Sádovská,
Hradec Králové
1. cena: KUP MI BIKMEK
- David Ledvinka, Pardubice
2. cena: FTF
- kolektiv autorů BF film, Červený Kostelec
3. cena: INGRID MICHAELSON-BE OK
- Alžběta Hlubučková, Nechanice
Čestné uznání:
KYTAROVÁ
- Viktor Zwiener, Jeseník
Do předvýběru celostátní soutěže Český video-
salon 2013 postupují v žánrových kategoriích
snímky oceněné na 1. - 3. místě a čestná uznání doporučená porotou - a to snímky:
VYPRAVĚČ O PŘÍRODĚ A FOLKLORU,
NEVYSLOVENO,
130 LET SDH HOSTOVICE,
CORRIDA,
BEZ KOMENTÁŘE,
VOJÁK,
Z KABINETU BIOLOGIE,
HURÁÁÁ, VÝLET!!!!,
KYTAROVÁ.
Krajská soutěž
amatérských filmů 2013
technické zabezpečení
Technické zabezpečení filmové přehlídky
v Hradci Králové bylo až na jednu zásadní změnu obdobné jako v předchozích letech. V Country clubu Lucie na Novém Hradci Králové byla
opět instalována projekční technika doplněná
o tamější zvukovou aparaturu.
Tou velkou změnou bylo zapůjčení výkonnějšího projektoru o dvojnásobné svítivosti při zachování stejného rozlišení. I jeho fyzické parametry byly několikanásobné a zabíral v prostoru
hlediště pořádný kus místa. Projektor poprvé
v historii soutěže vykryl celou plochu skoro čtyřmetrového plátna o úhlopříčce 4:3. Zlepšil se tak
dojem diváka a vzrostlo i kvalitnější podání barev. Znamenalo to problémy pouze pro obsluhu
sálu, neboť se z pódia muselo odstranit několik
kusů DJ techniky, které vytvářela na plátně stíny.
Lze také konstatovat, že na pokrytí celé velikosti
plátna by bylo vhodnější použití HD ready projektoru v rozlišení alespoň 720 řádků. Svítivost
byla optimální, nedostatek bodů v obraze na
velké úhlopříčce byl však citelný. Bohužel snaha
o pronájem HD projektoru ztroskotala na nedostatku financí, tudíž se celá projekce konala ve
standardním rozlišení, přestože poprvé v propozicích soutěže byla možnost zaslat i HD variantu
snímku na Blu-ray disku. Autoři však tuto možnost využili jen sporadicky, z téměř 60 filmů se
sešly všehovšudy pouze 2 disky.
Celá soutěž se promítala hlavně z disků DVD.
VHS kazety ani mini-DV pásky se už neobjevu-
jí. Je to pochopitelné. Analogová doba je pryč a
pásky jsou zbytečně nákladné. Dnes už se dá
celkem jednoduše vytvořit spolehlivý DVD - video disk. I tak však bylo v předsoutěžní kontrole
nosičů opět nalezeno velké množství nekompatibilních disků, které bylo nutno překonvertovat
a znovu zapsat na nová média v standardizované podobě DVD – video. Jednalo se zejména
o datové disky se soubory v kontejneru avinebompeg. Organizátoři soutěže se neubránili ani
disku v normě NTSC. Kvůli dnes již běžnému
NTSC playbacku nepodléhá snímková norma
kontrole a opět se tento problém zjevil z čistého
nebe až na soutěžním klání, přesně v druhém
dnu přehlídky. V běžné instalaci projekce by film
prošel bez povšimnutí, ale v síti zařízení naší
soutěže byl jeden článek, který nepustil americkou normu obrazu do projektoru. Musel se tedy
dočasně odstavit a film se odpromítal na začátku
následujícího bloku. Tím článkem, který to způsobil, je video mixážní pult, sloužící k přepínání
zdrojů z jednotlivých zařízení, ke korekci barev
a stmívání obrazu do černé a zpět.
Bohužel i mírné pochybení autora při dokončování filmu může znamenat, že disk bude nečitelný. Doporučení autorům zní , aby obezřetně
hleděli na správné zpracování svých snímků do
normy video disků. Dodržet originální nastavení obrazu, co zaznamená kamera, i při výstupu.
Vodítkem by mělo být nastavení originálního
materiálu, tj. obrazová norma (počet snímků za
vteřinu), poměr stran, pořadí půlsnímků. Pak už
jen pozměnit požadovaný formát na Mpeg2 pro
DVD authoring. Důležité je i hledět na kvalitu,
aby se předešlo degradaci obrazu pomocí vysoké komprese. Proto by se měla v přednastavení
vždy zvolit volba kvality na nejvyšší, což znamená 8-9 tisíc Mbit za sekundu, nejlépe v konstantním toku.
Z dalšího technického vybavení soutěže se
na pultu techniky objevovala kromě DVD a BRD
přehrávače ještě bezdrátová mikrofonní sada,
náhledový TV monitor, mixážní zvukový pult
a gong. Technické stanoviště, které obsluhoval
Radek Hochman a Ondřej Krejcar, hlásí ze soutěže v roce 2013 bezproblémové odpromítání
všech soutěžních filmů. Z ohlasů odborné poroty byla znát spokojenost, zejména s kvalitou
a velikostí promítaného obrazu.
Ondřej Krejcar
17
SOUTĚŽE / bylo...
Krajská soutěž
amatérských filmů
Hradec Králové 2013
Ačkoliv se každým
rokem sestava porotců hradecké regionálky
mění, měl jsem to štěstí,
že mi byla opět nabídnuta možnost zasednout
v Lucii za porotcovský
stůl.
Přes prvotní obavu organizátorů, že letošní
ročník utrpí malou účastí a nebude z čeho vybírat, se sešlo úctyhodných 63 filmů a musím konstatovat, že jsem byl, jako obvykle, nadšen. Dramaturgicky velmi dobře poskládané bloky dobře
odsýpaly a vše se dalo opět zhlédnout bez větší újmy na sedacím svalstvu. Oproti předešlým
ročníkům mě velmi potěšila kategorie videoklipů,
kde bylo z čeho vybírat, a konečně se objevily
skutečné videoklipy a ne pouze obrázky pokrytá muzika. Naopak jsem byl poněkud zklamán
mými oblíbenými experimenty a animovanou
tvorbou. V experimentech se mi líbil Záblesk člověčenství, kde dochází k výborné hře s formou
a snad pouze příliš konkrétní záběry narušují její
čistotu. Nejlepší animované věci jsme přesunuli
do kategorie videoklipů, což byl také jeden z důvodů, proč jsem byl z této sekce nadšen.
Kupodivu došlo letos k situaci, že byla pravidelně nejsilnější východočeská kategorie dokumentů zastíněna velmi kvalitními reportážemi.
Trojice vítězných snímků spolu se třemi čestnými uznáními předpokládám potěší na celostátní
soutěži a doufám, že nezůstane bez ocenění.
Oceněné dokumentární filmy jsou až na jeden
případ portréty osobností a jako obvykle zde
vidím jeden z největších přínosů amatérského
filmu. Má totiž možnost zachytit bezprostřední
okolí svých autorů a zdokumentovat osobnosti či témata, která jsou pod rozlišovací schopností profesionálních tvůrců. Přes tři generace
je pak pěkným projekčním plátnem doby, která
je ukázána na historii jedné rodiny. Stejně jako
se před dvěma roky objevili Andělé na kolejích
a oprávněně způsobili nadšení a závist porotců,
byl tento rok obrovským překvapením film Marinka. Technicky a filmařsky zralé dílo nás nadchlo
18
hereckými výkony hlavních představitelů a skvěle zvládnutou režií, která bravurně předvedla
křehké téma nenaplněného vztahu s tragickým
koncem.
Bohužel se stále objevují klasické bolístky
amatérského filmu, o kterých se zmiňuji snad
každým rokem. Především je to nadužívání
hudby a téměř žádná práce se zvukovou stopou. Jako by byl film tvořen jen obrázky a stačilo
k nim přidat nějakou muziku. Filmové vyjadřovací prostředky jsou často nahrazeny první muzikou, která autorům přijde pod ruku. Nesnaží
se budovat atmosféru záběrováním a prací se
zvukem. Spoléhají se na emoční náboj hudby,
zapomínají pracovat s tichem.
Druhým úskalím je malá povědomost o dramaturgii a struktuře jednotlivých žánrů. Častokrát film spíše přestane místo toho, aby skončil,
témata se objevují a zase mizí zcela náhodně,
aniž by se aspoň některé stalo nosným, postavy
jednají bez motivací. Chápu, že dramaturgie je
mnohdy považována až za nadstavbu “amatérského filmu”, ale domnívám se, že v čase, kdy
kvalitní technické zpracování je již standardem,
je na čase se posunout o trochu dále. Navíc
v Impulsu stále funguje možnost přijít s filmem
v jakémkoliv stádiu rozpracovanosti a zkonzultovat chyby, či se pobavit právě o tematicky nosných prvcích natočeného materiálu.
Tyto mé povzdechy však v žádném případě
nesnižují mé nadšení ze soutěže, která mě pokaždé nabíjí novou energií a entuziasmem do
dalšího roku.
Jan Peml
Krajská soutěž
amatérských filmů
11. - 12. 5. 2013
Letošní soutěž amatérských filmů v Country clubu Lucie jsem měl
možnost poprvé celou
zhlédnout jako člen poroty. Jednalo se o více jak
60 snímků různých žánrů. Projekční maraton se
dal kupodivu zvládnout v bdělém stavu. Jednotlivé snímky byly totiž chytře rozděleny do osmi
bloků trvajících něco málo přes hodinu a citlivě
dramaturgicky seřazeny.
Nejvíce jsem byl zvědavý na hranou tvorbu,
které jsem se sám jako filmový amatér věnoval
a podrobně ji v oblasti amatérské rodiny sledoval. Popravdě jsem nezaznamenal žádné velké
změny. Nešvar kopírování amerických akčních
filmů je stále přítomen. Bohužel. Kdyby alespoň
povedeně, což by v dnešní době dostupných
technických prostředků nemělo být nemožné. Dnes lze natáčet na vcelku laciné zrcadlové foťáky, ze kterých jde po postprodukčních
zásazích “vyždímat” působivý filmový vzhled
v rozlišení HD! Pryč je doba různých adaptérů
pro dosažení hloubky ostrosti v obraze. Přesto
mě technická kvalita snímků poněkud zklamala.
Jakmile se potom objeví na podobném festivalu poetický příběh, který je i bravurně formálně
dotažen, vždy musí uspět. A nebylo tomu jinak
ani nyní.
Dokumentární snímky bývají na podobných
festivalech často velkou radostí. Nebylo tomu
jinak ani nyní. Autoři nejsou, narozdíl od tvorby
profesionální, limitováni časem a mohou zvolené téma promyšleně a pečlivě zpracovat, což je
na výsledku poznat. Vidíme pak citlivě zpracované portréty zajímavých osobností a díky filmu
máme možnost nahlédnout blíž na jejich zajímavý život, práci a soukromí.
V průběhu projekcí jsem se soustředil i na
zvukovou a hudební složku a pokoušel se detekovat použitou stopu. Převládala bohužel nepůvodní, vypůjčená tvorba, hudba hollywoodských soundtracků a světových skladatelů, která
zákonitě zastíní jakékoli amatérské dílo a odvede divákovu pozornost od obsahu. Většinou to
působí směšně. Doporučuji amatérským filmařům oslovovat hudební skladatele podobného
ražení, kteří se věnují amatérské skladbě. Věřte,
že jich u nás není málo a mohou k vašemu dílu
hodnotně přispět. To se pochopitelně netýká jen
...při pohovorech s porotou
19
SOUTĚŽE / bylo...
Zejména
o dokumentech
a reportážích
Soutěž tradičně zahájili Jarmila Šlaisová a Martin Škrobák
žánru hraného filmu. Děkuji za umírněnost při
tvorbě titulků. Kolik já už viděl snímků, kde byly
závěrečné titulky delší než film, stejná jména se
opakovala pořád dokola v různých funkcích a já
si přál, aby byl už konec.
Můj obdiv patří starším autorům a účastníkům festivalu, kteří se nazalekli moderních technologií a směle jich využívají. Sami si digitálně
nahraný materiál zpracovávají na počítačích,
stříhají, připojují hudbu i titulky. Hledají formu a
nebojí se přijímat kritiku ze strany zkušenějších.
Příjemným překvapením festivalu pro mne
byla ale i technická stránka projekcí. Nezaznamenal jsem žádné problémy, jednotlivé filmy
byly pouštěny přesně podle programu, dokonce
ani zvuk nebyl zbytečně nahlas. To nebývá u podobných akcí zase tak úplnou samozřejmostí.
Jan Vlnas
Porotci Miloslav Kučera a Martin Štoll,
v popředí Vladimír Císař z Kutné Hory
20
Znáte tu klasickou situaci? Přijdete na návštěvu
a hostitelka se vám začne
omlouvat: maso je trochu
tvrdé, omáčka příliš slaná
a knedlíky se rozvařily. Vy
to jídlo sníte a zjistíte, že
bylo vynikající. Tak nějak
jsem si připadal, když jsem vyslechl předběžnou
omluvu Jarmily Šlaisové, že letos jsou ty filmy
poněkud slabší. Po fyzicky náročném zhlédnutí
třiašedesáti soutěžních snímků musím konstatovat, že celková úroveň byla přinejmenším dobrá.
Myslím, že několik oceněných filmů bude horkým kandidátem i na nejvyšší ceny v Ústí nad
Orlicí. Filmovou událostí v Hradci se bezesporu
stal hraný film Márinka (Lukáš Koláček), který by
se rozhodně neztratil ani na festivalu profesionálních filmů. Mnohé z nich by určitě předčil. To
samé se dá říci i o několika dokumentárních a
reportážních filmech. Těm bych se chtěl v tomto
článku věnovat především.
Vítězem dokumentární kategorie se stal snímek Řemeslo nad umění ( Ondřej Krejcar), který je portrétem restaurátora Hynka Bláhy. Autor
sledoval svého protagonistu po dobu celého jednoho roku a na filmu je to znát. Filmařská vynalézavost a pečlivost postprodukce velmi překračuje úroveň standardních televizních dokumentů.
Mně osobně nejsympatičtější byl dokument
Přes tři generace, který vypráví o historii rodiny
autora filmu Jana Vačleny. Je to ukázkový příklad toho, jak skromnými prostředky dosáhnout
maximálního účinku. Autor pracuje pouze s dobovými fotografiemi, rodinnými amatérskými záběry a vyprávěním příbuzné, která ještě leccos
z rodinných peripetií pamatuje. V době, kdy je
sestavování rodokmenů v módě, může být tento
film inspirací, jak z mrtvého archivního materiálu udělat živoucí a zajímavé svědectví o našich
předcích i době, v níž žili.
Třetí cenu obdržel snímek Morava, víno, chirurgie (Zuzana Dobiášová). Medailon se věnuje
osobnosti předního neurochirurga a jeho pestrým životním osudům. Vyrostl v tehdejší NDR,
Lukáš Báchor, autor filmu Zabíjačka
přiženil se do ČSSR a kromě lékařství se věnuje
pěstování vína na jižní Moravě. Tak výrazného
člověka je jistě radost portrétovat. Zásluhou autorky je, že tuto osobnost pro diváky objevila a
jeho příběh zajímavě odvyprávěla.
Velmi obtížné téma zpracoval Petr Špaček
ve filmu Podlaha z trávy, strop z hvězd . Pokouší se totiž zachytit osudy bezdomovce v delším
časovém rozmezí. Závěr dokonce naznačuje
jakýsi happy end. Ne vše tady vyšlo podle autorových záměrů, ale porota ocenila jeho snahu
čestným uznáním.
I kategorie reportážních filmů byla obeslána velmi kvalitními snímky. Rozhodování poroty bylo poměrně obtížné. Nicméně první cenu,
myslím, po zásluze obdržel Miroslav Trudič za
Velikonoce v Quitu. Jaký název , takový obsah.
Jsme svědky velikonočního průvodu procházejícího tímto jihoamerickým městem. Miroslav Trudič umí vychytat neopakovatelné detaily: lidské
tváře, zajímavá gesta, bizarní situace a vše střihnout tak, že to funguje a nenudí. Čestné uznání
obdržela také jeho minireportáž Křižovatka, pro
změnu z druhého konce světa, která zachycuje
situaci při přecházení rušné křižovatky v jednom
asijském velkoměstě.
O filmu Zabíjačka II (Lukáš Báchor) platí také:
jaký název, takový obsah. Je to tedy téma mnohokrát zpracované amatérskými i profesionálními filmaři, ale autor se na něj podíval způsobem,
který přenáší diváka doslova doprostřed dění.
Jako bychom cítili zimu, pach krve i chuť slivo-
vice. Líbil se i jiný film Luboše Báchora 130 let
SDH Hostovice, popisující filmařsky velmi obratně standardní hasičské cvičení.
Úplně z jiného soudku je reportáž FREENZE
(Václav Šimek). Za anglickým názvem se skrývá
hra ( performance ?) založená na jednoduchém
principu: skupina lidí se domluví, vyběhnou na
ulici a tam na několik minut strnou, jakoby zkameněli. A autor měl právě těch cca 10 minut,
aby je natočil. Klobouk dolů za pohotovost, s jakou byl schopen vše natočit.
Nesmím zapomenout také na ,,turistickou“
reportáž Corrida (Jan Vačlena), která ukázala,
jak se dá pracovat na cestách v omezených realizačních podmínkách. Autor si koupil lístek na
koridu, seděl na určitém sedadle a měl tedy jen
velmi omezenou možnost pohybu, a přece dokázal za pomocí střihu a hudby přenést na diváka atmosféru a napětí celé akce. Domnívám
se, že krajská soutěž v Hradci Králové si mezi
ostatními postupovými přehlídkami vydobyla
zcela výjimečné postavení. Je to určitě dáno
soustavným metodickým a edukativním působením Střediska amatérské kultury Impuls v oblasti
neprofesionálního filmu. Zdejší školící a konzultační programy už dávno přesáhly hranice kraje. A tak není divu, že na krajské soutěži letos
soutěžili autoři téměř z celé České republiky a ti
nejlepší asi také vyhrají celostátní kolo.
Miloslav Kučera
Sama Sobě Si
Na letošním krajském
kole soutěže amatérských filmů v tradičním
hradeckém klubu Lucie
se událo něco pozoruhodného. Že o ceny bojovalo 63 filmů, nikoho
znalého hradecké úrovně
a minulých ročníků nepřekvapí, je to velká konkurence. Letos stáli proti sobě (přátelsky samozřejmě) nejen tvůrci mezi sebou, ale markatněji
než kdy před tím také filmy od jednoho tvůrce
mezi sebou navzájem. Někdy to vypadalo tak,
21
SOUTĚŽE / bylo...
že si autoři přihlášením více děl kopou do vlastní
branky.
Tyto kolekce vyjevily, jak je tvorba těchto autorů konzistentní nebo naopak rozkolísaná. Za
příklad jednotné a zároveň vysoké úrovně slouží
filmy Miroslava Trudiče, kterého chválit už je mi
poněkud žinantní. Jeho reportážně-pozorovatelský talent už je léta znám, na předložených filmech prokázal schopnost vykroužení miniatury
(o zmatené čínské křižovatce Křižovatka), smysl
pro dramatičnost sledované situace (hasičské
cvičení Bez komentáře) a touhu po objevování
jiného pohledu na známá schémata (Velikonoce
v Quitu, 1. místo v kategorii reportáž). Obdobně stabilní byla kolekce filmů Václava Šimka (o
podivuhodném vodním sportu Vodní ptáci, lidské
sochy na náchodské ulici Freenze a celorepublikové hledání krabiček FTF).
U jiných autorů bylo možno sledovat, jak
snímky z kolekce komunikují a tzv. fungují
s různou intenzitou. Zatímco film Corrida od Jana
Vačleny považuji sám za sebe spíše za turistický
záznam motivovaný pouze autorovou zvědavostí, a Bizetovu hudbu vnímám spíše jako hudební
podklad než rovinu vyprávění, tak jiný Vačlenův
film Přes tři generace je podle mého naopak
esencí osobního vztahu, zapálenosti a zaujetí.
Intimní zpověď, sdílení tragického osudu vlastní
rodiny, je objevná a svojí upřímností dojemná.
Kombinace archivních fotografií, ba i 8mm filmů,
výpovědi 91leté tety a vlastní pohled vytvořily
z filmu mnohovrstevný amalgám, který byl právem oceněn 2. místem v kategorii dokumenty.
Do pozice konkurenta „sama sobě si“ sobě
samému se se svými třemi snímky postavil
i Lukáš Báchor. U reportáže z hasičské soutěže
130 let SDH Hostovice předvedl sice dynamické, nicméně trochu nezúčastněné pozorování.
Ve snímku Studnice fest 2012 zůstal u poněkud
chaoticky strukturovaného konstatování, že jeden festival končí. Už jsem dalšímu snímku nedával mnoho naděje. A náhle, u filmu Zabíjačka
II, jakoby to točil jiný autor, se ukázalo, že se umí
dívat. Že umí být uvnitř akce a v jejím zákulisí
zároveň. Že dokáže překonat stereotypy a klišé
mnohokrát zachyceného rituálu, že umí zvolit
záběr, že přemýšlí prostřednictvím filmové řeči.
2. místo v kategorii reportáží dělá z Báchora Trudičova dorážejícího konkurenta.
Rozkolísaně působila i tvorba Vladimíra Císa-
22
ře, který podle mého propadl vlastním emocím
a zájmům a nedokázal od svých témat poodstoupit. Vzpomeňme, jak se mu to dařilo u občanských apelů typu Obchvat, které jiskřily mrazivým humorem. Letošní Bezmoc lip vykázala
i určitou bezmoc autorovu. V osudu milovaných
stromů, které „jdou na porážku“, Císař zatlačil na
pilu a nedokázal podle mého vyklenout zobecňující oblouk tragédie, v níž osud stromů je od
novely zákona pouze v rukou obcí. Série snímků
inspirovaných kutnohorskými pověstmi (Kutnohorské pověsti, Rozína) zase ve snaze honit několik zajíců najednou vedly k nezřetelnosti toho,
co chce autor říci. Zda nás chce spravit o pověstech samotných, nebo o jejich kontextu, nebo
o jejich působení ve městě, nebo o jejich autorech apod.; a v případě klipu se na nepochopení podepsala zhoršená technická kvalita nosné
písně, což je u klipu fatální. A náhle - při portrétu
Josefa Spilky, zapomenutého folkloristy a spisovatele, jakoby se rozjasnilo. Sice tradiční, zato
přehledná struktura, jasně formulovaná fakta
i vhodně zvolené poetické citáty z díla daly prostor pro sílu osobnosti samotné. Císařův (resp.
též Lenky Císařové) film Vypravěč o přírodě a
folkloru je malým klenotem, protože objevem,
zpracovaným s úctou a bez přehnaného patosu.
Letos dostal od poroty nejvíc „na frak“ pan Miroslav Šolc, kterému se snad musím ještě na dálku
omluvit. Jeho filmy Slavnostní střelby pod hradem Vlčincem a Adršpašské skály jsou typově
různé, a tudíž těžko srovnatelné. Nicméně tam,
kde zachycuje lidi, mu sluší role pozorovatele.
Zúčastněného, vědoucího a obeznámeného.
V případě, že zachycuje skály, a to výtvarně velmi
kvalitně, zhola nevěří obrazu a lepí barvotiskového průvodce plného patosu a zbytečné vzletnosti.
Předpokládám, že Ceně diváků, kterou tento film
v příjemné atmosféře v auditoriu získal, pomohla
i ostrá odborná kritika. Je to v pořádku, různé pohledy na věc jsou přeci zdravé.
Jako posledního konkurenta sobě samému
zmíním Lukáše Koláčka s filmy Nevysloveno a
Marinka. Nevysloveno je lepší hraný snímek,
odvážný snahou přehrát citlivé intimní situace
páru. Se ctí zdolává úskalí obtížnosti herecké
práce a věrohodnosti situací. Vedle toho a vedle všech filmů je Marinka zjevením. A to do té
míry, že je až otázkou, zda je na ni možno ještě
uplatňovat kritéria amatérské tvorby, jak jsme si
to ostatně před pár lety kladli u snímku Andělé
na kolejích. Předpokládám, že některý z kolegů
porotců Marinku patřičně rozebere, protože by si
to zasloužila - nejen pro citlivost tématu, vedení
herců, herecké výkony obou protagonistů, vizuální stylizaci, dramaturgii zvukové složky, ale
hlavně pro cudnost, s jakou je téma nahlédnuto.
Právě cudnost a tedy nedeskriptivnost posiluje
vztahové a erotické napětí a činí z filmu událost
posledních let. Koláčkovi se to paradoxně vyměnilo: zatímco film Nevysloveno všechno dořekl,
síla Marinky je právě v tom, že zůstalo nevylosloveno.
Na závěr bych si dovolil malé doporučení. Myslím, že by bylo dobré, aby si autoři více věřili a
pokud přihlašují do soutěží své snímky, tak pak
pouze ty, o jejichž komunikační intenzitě jsou
přesvědčeni. Na druhé straně rozumím tomu,
že smyslem těchto přehlídek je veřejná prezentace a podělení se s ostatními. Řešení by bylo
v nesoutěžní a soutěžní sekci, o čemž by autor
rozhodl sám.
Martin Štoll
(doc. MgA. Martin Štoll, Ph.D., režisér, dramaturg a rektor Literární akademie – Soukromé vysoké školy Josefa Škvoreckého v Praze)
***
Tohle nepochopím nikdy, ale stává se to dosti často. Tentokrát na
krajské soutěži také. Zejména někteří staří bardi,
kteří v minulosti dokázali
zaujmout svými filmy poroty i oslovit diváky, přivezou film nebo dokonce několik filmů, na nichž je zjevně cítit, že jsou
nedodělané, nepromyšlené, spíchnuté narychlo
horkou jehlou. Porota se snaží taktně na problémy upozornit a je jí trapně. Dotyční se při tom
dívají na porotce pohledem uraženého jezevčíka
a pak v kuloárech trousí pokradmu: dokončoval
jsem to na poslední chvíli. Neměl jsem nic jiného. Přivezl jsem to jenom jako vstupenku, abych
měl aspoň něco.
Ale řekněte mi jediný důvod, proč my, ubožáci
v hledišti, se máme dívat na filmy, jichž si jejich
zhotovitelé sami necení a o jejichž nedodělanosti vědí své.
Před mnoha lety jsem jel jednou spolu s Evaldem Schormem na Barrandov. Oba jsme řešili
nějaké problémy. S tamější vrchností jsme na
tom nebyli dobře. Vystoupili jsme z taxíku před
hlavní budovou. Evald se na mě podíval, v očích
nelíčený a hluboký smutek: „Vidíš, tady já už
nikdy nenatočím film.“ A po chvíli dodal: „Proto
musíš každý film točit tak, jako by byl tvůj poslední.“ Takhle se mnou mluvil vždycky. Byl jsem
o mnoho mladší a od studentských let jsem ho
považoval za svého staršího moudrého bratra.
Chtěl bych jeho radu při této příležitosti poslat
dál. Platí obecně. Profesionál, amatér, všecko
jedno.
A k letošní úrodě? Protože kolekce byla opět
početná a obeslaná filmy nejen z východních
Čech, ale i mnoha dalších míst republiky a příčně generacemi, je možno do jisté míry vysledovat převažující tendence současného stavu a
vývoje oboru.
To, čemu jsme zvyklí říkat amatérský film,
prochází v současnosti zásadní proměnou. Spočívá především v rozdílném přístupu nových a
zejména mladých lidí k materii, o niž mají zájem, a také v ambicích, s kým, jak, kde a jakými
technologiemi chtějí svými audiovizuálními výtvory komunikovat. Že tyto evidentní tendence
nezachytilo již dávno pořadatelské centrum celostátní soutěže, tedy ARTAMA, svědčí o úrovni
jeho odbornosti, kompetenci a obávám se, že v
nejbližší budoucnosti také zbytečnosti. Vážně se
obávám, že celostátní soutěž se v oné podobě,
v níž je organizována dnes, stane brzy mrtvou
fosilií, o niž nebude mít nikdo zájem.
Další významný posun pokračuje v rozptylu
kvality filmů. Ti, kteří neberou zájem o obor jen
jako nezávaznou a neodpovědnou hru na filmování, se vzdalují stále více pelotonu, který již
není početný, ale jede pohodlně a víceméně si
hoví ve starých časech. A pak jsou tu mladí, kteří
se při filmování na počátku chtějí vlastně také
jenom bavit a na filmaře zahrát. Ale právě proto,
že jsou mladí a vnímaví, je jim možno naznačovat cestu a ti nejcitlivější najednou pochopí, že
problém je v naléhavosti a originalitě sdělení a
schopnosti komunikace s diváky.
23
SOUTĚŽE / bylo...
Rodiče Ládi Novotného a Nikol Sádovská
Mohlo by se zdát, že hradecká soutěž je
v tomto smyslu výjimkou, ale není. Právě ona je
názorným zrcadlem současných problémů. My,
kteří jsme tu doma, víme kolik let je za její dnešní
podobou každodenní práce a koncepčního úsilí.
Ale je osamocená.
Vezměme dvě nejvíce obesílané kategorie.
Dokumenty a hrané filmy. Lapidárně řečeno,
prvních je málo a druhých je moc. Jak tomu rozumět?
Bývaly časy, kdy amatérští filmaři pozorně
mapovali terén, v němž žili, objevovali pozoruhodné lidi, historie i události ve svém okolí a dokázali o tom všem točit pozoruhodně kultivované
dokumenty. Jejich filmy byly důležité právě onou
objevností námětů v oblasti, kam profesionální
sféra často nedosáhla. Právě takových dokumentů je bohužel málo a stále méně. Ach, Karle
Vaňku, Jirko Beneši, jak nám tu chybíte! To vás,
pane Schejbale, filmování vážně už tak nebaví,
že sám o sobě musíte říkat, že už jenom paběrkujete?
Zato hraných filmů je stále více. Ale jakých?!
Hlavně těch, jejichž „autoři“ si na něco hrají a
napodobují různé žánrové vzorce, jež se na nás
v současnosti valí z komerční profese. Většina
v onom pitvoření nutně ztroskotá.
Letos jsem si opět naléhavě uvědomil, že
v této oblasti nejde jenom o to, co se točí, tedy
o obsah, ale také o splnění základních formálních podmínek, aby hraný film mohl být takovým
vůbec nazván. Kdepak jsou časy naléhavých
symbolických metafor filmů pánů Dražana nebo
Bárty s čitelnými podtexty i aktuálními přesahy
a vizuálně originální mezižánrové experimenty
Jiřího Horáka s duchovním poselstvím.
24
Mám občas možnost vidět na přehlídkách
představení ochotnických divadelníků z různých
koutů republiky. Tam je to něco zcela jiného.
Obecně je respektováno, že postavy na jevišti
musí být ztvárňovány lidmi, kteří splňují alespoň
základní typologické předpoklady a disponují nutnými vlohami a schopnostmi. Musí prostě
hrát. Tohle mezi amatérskými filmaři neplatí. Kamarádům a známým se rozdají role bez úsudku a rozmyslu. Ty budeš špion, ty princezna, ty
vrah a točíme. Jako by herec ve filmu nemusel
umět zhola nic. Když se k tomu připojí bezradné režijní vedení, je na trapný průšvih zaděláno.
Vůbec nejde o to, aby člověk před kamerou byl
školeným hercem. Česká kinematografie a její
režiséři se proslavili prací s neherci. Nicméně
i ti byli pečlivě vybíráni nejen jako typy, ale i pro
schopnosti vytvářet postavu na základě scénáristického konceptu a režijního zadání.
Na druhé straně je nutno se zadostiučiněním
konstatovat, že z takového množství filmů bylo
z čeho vybírat a oceňovat.
V dokumentech se zaslouženě na prvém a
třetím místě ocitli nedávní absolventi Školy audiovizuální školy Impulsu. Ondřej Krejcar s portrétem svého přítele, restaurátora a sochaře,
který opustil město a dává dohromady vesnickou faru. Čistý, talentovaný člověk, který to má
v hlavě srovnané. Jeho snaha žít život naplněný
poctivou prací, radostí z rodinného života a starostí o morální odkaz našich vojenských letců,
kteří bojovali v poslední válce, je příkladem pro
mnohé.
Stejně tak portrét zakladatele naší moderní
spinální chirurgie prof. MUDr. Petera Wendesche, který se na Moravu po studiích přiženil
z bývalé NDR a kromě jiného se stal znalcem a
milovníkem vína a také aktivním vinařem. Film
natočila Zuzana Dobiášová.
Na hodnocení obou těchto prací je možno
bez uzardění vztáhnout profesionální kriteria
a oba by skončily velice čestně. Prvý jistě nad
průměrem a druhý v kvalitním průměru. V této
souvislosti opětovně zdůrazňuji, že posluchači
ŠAVT jsou vychováváni především pro uplatnění
v profesi, pokud v ní již nepracují, a proto jejich
výsledky musí takto kladeným nárokům odpovídat. Jinak by nemohli absolvovat. Radost porotě
udělalo, že se mezi ně vklínil na druhém místě
film Jana Vačleny s vypovídajícím titulem Přes tři
Poprvé se soutěže účastní Jiří Bednář a Jaromír Patka
generace. Na příběhu kapesních hodinek předávaných v rodině z otce na syna a z hospodáře na
hospodáře Vačlena a jeho stará teta odvyprávěli
poutavě nejen často dramatické osudy rodu, ale
díky kreativně užitým archivním materiálům se
zde v obecném přesahu otiskla významně historie minulého století. Mohu jen s radostí konstatovat, že Vačlenovy filmy jsou rok od roku lepší,
zejména od té doby, co objevil možnosti konzultačního střediska Impulsu.
Kategorie hraného filmu přinesla zcela mimořádný počin snímkem Marinka, který do
Hradce doputoval na doporučení Jiřího Králíka
až z Vyškova.
Jeho scénáristou a režisérem je Lukáš Koláček. Přes všechny možné a jistě legitimní výtky
má film několik neocenitelných kvalit, mezi hranými pokusy vzniklými mimo profesi, zřídka viděných. Především poezii, a to doslova a dokonce
v několika rovinách. Titul je inspirován rozsáhlou
básnickou skladbou Karla Hynka Máchy. Autor
scénáře uplatnil v reminiscenci na tuto báseň ve
filmu vlastní mimořádně kvalitní verše. Druhou
rovinou, dokonale harmonizující s právě jmenovanou, je vizuální stránka filmu. Kamera vytváří
nevtíravou, intimní a dokonale poetickou atmosféru. Málokdy se dá říci o amatérském filmu, že
je vizuálně krásný. (Film obdržel na soutěži také
cenu za kameru.) Atmosféru filmu jsem si skutečně užil a vychutnal. Vzpomněl jsem si na začátky francouzské nové vlny a některých později
slavných režisérů, například Louise Malla nebo
Clauda Lelouche. Další pozoruhodnou kvalitou
je talentované a promyšlené režijní vedení hereckých představitelů, což se odráží na autentičnosti a kvalitě výkonů. Avšak největším překva-
pením je herecký výkon Sarah Haváčové v titulní
roli. V tomto případě jde bezesporu o herecký
objev. Jsem přesvědčen, že o této talentované
studentce herectví na JAMU ještě uslyšíme.
Nakonec to nejlepší. Mladí autoři a přísliby do
budoucna.
Šimon Štefanides z Rychnova nad Kněžnou,
ještě ani ne maturant, promítl na soutěži skvělý
snímek Slepice. Je to sice zdánlivě jenom rozpracovaná anekdota, ale natočená neobyčejně
obratně a koncentrovaně. Využívá dokonale působivých výkonů nehereckých představitelů dvojice stárnoucích manželů. Je to milý film plný laskavého humoru a nečekané schopnosti empatie
od tak mladého filmaře. Jako by z něho zavanula atmosféra raných filmů Formanových, Passerových a Papouškových. Je to jeden z těch
mladých autorů, o němž po komunikaci v konzultačním středisku mohu říci, že umí naslouchat a
rady domýšlet.
Také kategorie videoklipů stála za pozornost.
Byla vlastně nejvyrovnanější a ve svém celku
nejkvalitněji obsazená. Mládí sem vtrhlo naprosto samozřejmě a osvědčilo přirozený smysl pro
specifický jazyk žánru.
Připomínat, že v Mirkovi Trudičovi máme vynikajícího filmaře, reportéra, by bylo nošením
dříví do lesa. Jeho Velikonoce v Quitu prokázaly, že se na svých filmařských cestách po světě
v posledních několika letech dokonale „vytočil“ a
získal profesionální jistotu. Ví, kam se postavit,
umí být vždy o krok vředu před vývojem situace
a dokáže pořídit bohatou zásobu kvalitního materiálu pro pozdější koncepční úvahu a závěrečnou skladbu. V konzultačním středisku je s ním
radost spolupracovat.
Bez vtipu a zajímavých námětových postřehů
Vaška Šimka si neumím krajskou soutěž v Lucii
už ani představit. Reportáž z pohybového hepeningu ve středu Náchoda FREENZE překvapila
a pobavila.
Nakonec kauza Odpaďák.
Píši tuto zprávu již po skončení celostátního
kola v Ústí na Orlicí, kdy jsou výsledky známy.
Kdybych psal o osudu tohoto filmu protestní dopis na ARTAMU, jako že jsem chtěl... Ale pak
jsem si uvědomil, že s touhle totálně zastydlou,
hybernující, koncepčně bezradnou a odborně nekompetentní institucí, alespoň pokud jde
o amatérský film a video, je zbytečné komuni-
25
SOUTĚŽE / bylo...
kovat, dokud se situace zásadně nezmění. Kdybych ovšem ten dopis přece jenom napsal, stálo
by v něm toto:
Odpaďák je animovaný film kolektivu mladých autorů z Deštného v Orlických horách,
který vytvořili žáci a absolventi základní školy
pod vedením své učitelky. Na krajské postupové
soutěži, jejíž poroty jsem byl předsedou, obdržel
snímek druhou cenu v kategorii, přičemž první
udělena nebyla. Do celostátního kola nejen, že
nebyl přijat, ale v dostupných oficiálních materiálech byl v souvislosti s tímto titulem užit termín
diskvalifikován, ačkoli někteří členové tvůrčího
týmu a samozřejmě i učitelka vyhověli naprosto příslušným stanovám soutěže. Je třeba skutečně mimořádné citové okoralosti, hlouposti a
omezenosti počastovat tímto způsobem mladý
tým pod vedením zaujatého pedagoga, o němž
po několika konzultacích vím, že s žáky pracuje
soustavně. Navíc za mimořádně kvalitní výsledek. Dodávám pikantnost. V celostátním kole
soutěže byl letos promítán pouze jediný !!! animovaný film. Snímek Odpáďák se mohl v této
souvislosti stát ozdobou soutěžní kolekce. Je
smutné, že je to další z celé řady přehmatů a zásadních pochybení, jimiž průběžně obšťastňuje
obor metodik pořadatelské organizace. Vrhá to
samozřejmě podivné světlo na celou instituci.
Nečekám v této věci odpověď, ani vysvětlování a hloupé výmluvy na jakési formální postupy.
Očekávám osobní a veřejnou omluvu za diskvalifikaci mladým lidem, kteří byli ve svém nadšení
zrazeni. Takhle si práci s mládeží z pozice celostátního metodického pracoviště nepředstavuji a
to, co o ni vím, jinak pochvalu rozhodně nezasluhuje.
K tomu ještě dvě poznámky.
Oddělení soutěže mladých autorů od krajských kol byla z řady důvodů, které již v minulosti mimo mě artikulovali i jiní, hrubá a pro obor
škodlivá, zásadní metodická chyba. Stejně jako
patrně nevratné zrušení kategorie studentských
a školních filmů zrovna ve chvíli, kdy se k opačnému kroku v tomto směru rozhodla dokonce
i UNICA.
Za druhé. V posledních letech se dosti intenzivně zabývám problematikou výchovy uměním
na školách různého typu. Často se v té věci setkávám s kolegy působícími v různých uměleckých oborech. Jsou to převážně univerzitní pe-
26
dagogové a také učitelé základních uměleckých
škol. Konzultujeme vzájemně poznatky, vyměňujeme zkušenosti a hledáme nové možnosti a
metody, jak funkci a význam uměleckých oborů
ve školách posílit a optimalizovat. Jeden z poznatků, k němuž jsme dospěli, jednoznačně zní.
Je nebezpečné svěřit v tomto smyslu děti a mládež péči amatérů, byť nadšených. Jejich snahy
a výsledky se zhusta míjí účinkem a často bývají
dokonce kontraproduktivní. Místo podněcování
fantazie a kreativity nabádají spíše k pitvornému napodobování profesních klišé a komerčních
produktů. A tohle se v posledních letech děje pod
metodickým dohledem z ústředního pracoviště
v amatérském filmu.
Musím tedy znovu napodobit římského senátora Marca Catona staršího, který končil každý
projev v senátu zvoláním: Ostatně soudím, že
Kartágo musí být zničeno.
Soudím, že je čas na změnu. Možná, že by
pro začátek stačila i výměna.
No vida, kam jsme se to z krajské soutěže
opět dostali.
Rudolf Adler
Český
videosalon
2013
Krajské kolo CSNFT
ČR Hradec Králové jsem
netrpělivě očekával už
měsíc dopředu. Zejména proto, že jsem se minulého ročníku nemohl
zúčastnit. Měsíc květen
byl ale jedním z nejnáročnějších měsíců ve škole,
tudíž jsem byl schopen přijet pouze 12. května,
na druhý a zároveň závěrečný den postupové
soutěže Českého videosalonu 2013.
Jelikož jsem se této akce účastnil poprvé, vůbec jsem netušil, co od ní můžu očekávat. Při
příjezdu mě příjemně překvapila milá a přátelská atmosféra, která vládla v celém sále. Viděl
jsem pár velmi dobrých filmů, které mě donutily
se hlouběji zamyslet nad zobrazenými problémy.
A o to víc mě mrzelo, že je mohla zhlédnout pouze hrstka diváků, kteří byli často samotnými soutěžícími.
Nemůžu porovnávat úroveň všech filmů,
které byly na tomto festivalu promítány, protože jsem viděl jen polovinu. Velmi mě ale zasáhl film Marinka, který také oprávněně získal
1. místo v kategorii hraný film. Marinka převyšovala zejména po herecké stránce ostatní filmy.
Mezi soutěžícími jsem zaslechl, že to není spravedlivé, když ve filmu hrají studenti z divadelních
fakult. Já si ale myslím, že nejde o profesionální
herce, a tudíž se stále jedná o amatérský film, a
ten by neměl být synonymem pro polovičatě vytvořené dílo s nevyrovnanými jednotlivými složkami. Na některých tvůrcích mě zarazil nedostatek chuti učit se nové věci a dále věta: „Já už
Letošní 7. ročník studentské filmové soutočím třicet let!“, která podle mého názoru často těže se uskutečnil ve čtvrtek 2. května 2013
neodpovídala výslednému filmu.
v krásném divadelním a projekčním sále ZákladProto se nedivím, že tato soutěž není tak di- ní umělecké školy v Náchodě jako součást celovácky oblíbená, jak by si určitě zasloužila. Také státního festivalu studentské umělecké tvorby
bych ocenil, kdyby organizátoři byli přísnější Náchodská prima sezona.
při výběru filmů, čímž by festival získal na větší
Počet škol a dalších „uskupení“, které přihláprestiži. Díky tomu by došlo ke zkrácení doby sily snímky svých studentů vzrostl na celkem na
celkové projekce, u které by jistě neusínala po- osmnáct. Účastnilo se 7 gymnázií (Svitavy, Ústí
lovina sálu. Porota by také měla být kritičtější při nad Labem, Rychnov nad Kněžnou, Třeboň, Plrozborovém semináři a svými poznámkami více zeň, Nová Paka, Valašské Meziříčí), 4 střední
poukázat na chyby, které kvalitu filmů zbytečně školy a VOŠ (2x Praha, Valašské Meziříčí, Hrasnižují. Já sám bych takové poznámky k mému dec Králové ),1 základní umělecká škola (Brno),
filmu velmi ocenil.
1 základní škola (Borohrádek) a 5 různých uskuNa druhou stranu má pro mě, jako pro mladé- pení mládeže, kde se věnují filmu (3x Plzeň,
ho tvůrce, účast a umístění na této soutěži velký Hradec Králové, Brno).
význam, protože jsem se mohl setkat s odborníDo soutěže bylo přihlášeno celkem 46 snímky, kteří vědí, o čem mluví. Zároveň bych moc ků. Do soutěže byl zařazen 41 snímek. U ostatrád poděkoval panu hejtmanovi Královéhradec- ních 5 filmů byly problémy s projekcí, snímky
kého kraje za smysluplnou cenu – a to notebook – který mi vylepšil mé technické zázemí, a
tím mi výrazně urychlil střih videa. Takové ceny
Autoři z Ústí nad Labem a studentská porota
soutěžící opravdu motivují a také jim umožňují
točit technicky kvalitnější filmy, protože pořízení
filmové techniky je pro nevýdělečného studenta
náročné. Doufám tedy, že se mi do příštího roku
podaří natočit další film, se kterým se budu moci
zúčastnit této soutěže.
FILMOVÁ
NÁCHODSKÁ PRIMA
SEZONA
LETOS PO SEDMÉ
Šimon Štefanides, Rychnov n. K.
27
SOUTĚŽE / bylo...
Předseda odborné poroty prof. Rudolf Adler
nešly kvalitně nebo vůbec přehrát, proto nemohly být do letošního ročníku zařazeny. Úroveň snímků byla tradičně velmi rozdílná, od těch
velmi dobrých až po začátečnické pokusy. Po
organizační stránce ani co do počtu diváků to letos „nebylo to ono“, soutěž proběhla, ceny byly
rozděleny a tak uvidíme co přinese příští rok.
Soutěžní kolekci hodnotila odborná porota ve
složení prof. Rudolf Adler, FAMU Praha a Mgr.
Jarmila Šlaisová a Ondřej Krejcar ze Střediska
amatérské kultury Impuls Hradec Králové a doporučila pořadatelům udělit ocenění následovně: 5 rovnocenných cen a 7 čestných uznání.
-šlaCENY:
KOUZELNÍK
Jiří Česák - SŠAK HK
ZÁBLESK ČLOVĚČENSTVÍ
Gabriela Paliová - ZUŠ Police n.M.
NA HORSKÉ DRÁZE
Ladislav Novotný, Nikol Sádovská, Hr. Králové
Z KABINETU BIOLOGIE
Šárka Kratochvílová, Veronika Tomčíková,
Kateřina Gáliková - Gymnázium Valašské
Meziříčí
SLEPICE
Šimon Štefanides - Gymnázium Rychnov n.K.
ČESTNÁ UZNÁNÍ:
INGRID MICHAELSON-BE OK
Alžběta Hlubučková - SŠAK HK
ODPAĎÁK
Žákovské animační studio Kdo?My!,
Deštné v O.h.
VŠECHNO JE JINAK
Jiří Česák - SŠAK HK
28
TEORIE REALITY
Daniel Řezníček - Gymnázium Třeboň
ŠICÍ STROJ
Karolína Ulrichová - ZUŠ Brno
MŮJ MALÝ SEN
Matěj Forejt - Animánie Plzeň
MONDAY
Barbora Vrzáková – SŠAK HK
Soutěžní kolekci hodnotila současně i studentská porota ve složení: Šárka Čmelíková,
Monika Besedová, Karolína Pěčková, Ondřej
Gelbič, studenti Jiráskova gymnázia v Náchodě.
Studentská porota navrhla pořadatelům udělit
3 ceny bez udání pořadí a 1 zvláštní uznání:
ODPAĎÁK
Žákovské animační studio Kdo?My!,
Deštné v O.h.
ČAJ S MLÍKEM
Michal Plodek, Šimon Levitner,
Darek Zahálka - SŠAK HK
KUFR
David Koníř – Gymnázium Ústí nad Labem
Zvláštní uznání
INDIÁNI Z OKLAHOMY
Vojtěch Řehák – Gymnázium Nová Paka
Indiáni v Náchodě
Do jedné řeky dvakrát nevstoupíš. Svatá pravda. Nejde ovšem tentokrát o Metuji. Do Náchoda
na Prima sezónu jsem se v posledních několika
letech skutečně těšil. V malém sálku trochu již
omšelého kina Vesmír bylo každým rokem víc a
víc nabito mladými diváky. Atmosféra při projekcích skvělá a spontánní. V diskusi si každý řekl
své a přitom respektoval názory ostatních. Nikdo
nikoho nemistroval. Přijížděly celé skupiny žáků
a studentů i se svými učiteli. Dobrali jsme se postupně k několika velice prospěšným inovacím.
Rozhovory o filmech probíhaly po každém soutěžním bloku, kdy byly zážitky z viděného ještě
živé. Opustili jsme ceny udělované v pořadí a
nahradili je několika rovnocennými. A najednou
tohle.
Nový organizační tým. Nově postavená, ar-
chitektonicky pozoruhodná základní umělecká
škola ve středu města s podzemním parkovištěm
a krásným klimatizovaným sálem. Dokonalá projekce. Jenomže nikde nikdo a to po celou dobu.
Tedy občas nás tam sedělo něco přes deset. Co
se přihodilo? Snad nevhodný termín související
s maturitami a přípravnými týdny na ně. Jenomže promítat filmy před skoro prázdným sálem je
totéž jako promítat v hrobce.
Dlouho jsem nezažil takové zklamání. Takže
o filmech podrobně snad ani referovat nebudu.
Ještě, že se jich podařilo uplatnit téměř polovinu o pár dní později v programu krajské soutěže
v Hradci, kde bylo publikum početnější.
Ale přece jenom. Ukazuje se, že mládež nejvíce zajímají filmy hrané s fabulovaným příběhem a žánry, v nichž je možno v jistém smyslu
uplatnit příběh rovněž. Například hudební klipy.
Vzdálenost mezi těmi, kteří pouze napodobují
komerční stravu a jimiž nás zhusta obšťastňují současná média a těmi, kteří k filmování přistupují odpovědněji a vážněji, s fantazií, kreativitou a individuálním vkladem, ve snaze sdělit
něco podstatnějšího divákům, se stále zvětšuje.
A to je například rozdíl mezi vynikající Štefanidesovou Slepicí a citlivým retrem Jana Česáka
Kouzelník na straně jedné a rádoby hororovou
pitomostí Rokoidní Orokor z Gymnázia ve Valašském Meziříčí na konci opačném.
Stále více se vytrácí zájem o realitu. Jako filmaře pohybujícího se převážně v oblasti dokumentu mě to samozřejmě mrzí. Autorsky pojatý
dokument jsme zde neviděli. Zbytek představovalo několik prostých záznamů, především sportovních akcí. Dokumentární soubor pak doplnily
NPS o přestávce
dva nebezpečně pomýlené produkty, jež generuje hradecká agentura Ambroziáda v rámci placených volnočasových aktivit pro mládež, kde
jsou děti vedeny k tomu, aby si bezduše hrály na
„dospělou televizi“.
Ale naděje umírá poslední a slunce stále vychází. A to v podobě animovaných filmečků, jež
jsou dílem dětských kolektivů vedených citlivými
a kompetentními učiteli. Tito osvícení lidé dokážou děti neomezovat, ale povzbuzovat. Vytváří
jim prostor k uplatnění vlastní spontánní tvořivosti, jež ve výsledku přináší neopakovatelnou
originalitu. Přes všechny technické nedostatky
jsou to dílka líbezná a hlavně ryzí. Takže díky za
Odpaďák ze Základní školy v Deštném, Všežravou mouchu z plzeňské Animanie, Šicí stroj ze
ZUŠ v Brně a výtvarně originální a skvěle vypointovanou hříčku Z kabinetu biologie z Gymnázia ve Valašském Meziříčí. A pak jsou tu solitéry.
V našem případě filmek Indiáni z Oklahomy čtrnáctiletého Vojtěcha Řeháka z Nové Paky. Pro
hnidopichy a strážce nezpochybnitelných pravidel by tam jistě bylo všechno špatně. Jako ve
filmech Vladimíra Ruly. Jenomže byl to jediný
film v tak řídce obsazeném sále, který dokonale komunikoval a vyvolal dokonce hlasité
reakce. Studentská porota nám udělila lekci,
když filmu dala jednu ze tří cen vyjádřenou
zvláštním uznáním. Vzpomněl jsem si dojatě,
jak jsem si v dětství hrál se svými indiány a vojáčky a z nedostatku bojovníků na obou stranách
musel jejich počty vzájemně kombinovat. Co si
člověk může přát víc. Navíc jsem si uvědomil,
jak obor stále rozšiřuje možnosti a nabízí stále
vetší spektrum příležitostí různým skupinám zájemců. V tomto případě dětem. Ještě před několika lety by něco takového bylo těžko možné, pro
nedostupnost a obtížnou elementární ovladatelnost techniky. Po zcela evidentní tvorbě inzitní,
chcete-li naivistické, již představuje nezaměnitelný vklad Rulův, zde začíná košatět i spontánní tvorba dětská. Právě tím, že ony možnosti
poskytuje, se audiovizuální médium stále více
profiluje jako autonomní umělecký obor v rodině
ostatních uměleckých disciplín.
Tak přece jenom ta letošní Prima sezóna
k něčemu byla. Věřím, že se jí příště navrátí i její
publikum.
Rudolf Adler
29
SOUTĚŽE / bylo...
***
Květen je v Náchodě pro studenty nejen lásky
a maturity čas, nýbrž žije i v duchu studentského festivalu Náchodská Prima sezóna. Zvláštní
konstalací hvězd a zřejmě i zmíněných maturit
byl letošní ročník na návštěvníky slabší. Bohužel to na vlastní kůži nejvíce poznali filmaři.
Respektive slovy dva kusy filmařů až z dalekého Ústí nad Labem, kteří zavítali k nám do Náchoda. Návštěvnost navýšil samozřejmě Impuls
HK, který nám promítání zprostředkoval v čele
s panem režisérem Rudolfem Adlerem, který
celý natěšený očekával živý rozborový seminář,
co se minulý rok odehrál v natřískaném sále. Letos film mohl rozebrat akorát s pětičlennou studentskou porotou, která mu za to byla a stále je
vděčná. Ale jsme poučeni do dalších ročníků, tak
tedy hlavu vzhůru!
Celkem na nás bylo nastraženo 41 filmů. To
je pro porotce laika strašná porce, kterou je jen
tak tak schopen vstřebat. Je vystaven nárazům
technicky špatným, ale obsahově dobrým filmů a
zase naopak. Po té si však uvědomí, že tu není
za odborného filmaře…na to tu jsou přeci jiní,
ale za prachsprostého studenta, který má právě
ocenit nápaditost a rozervanost mladého tvůrce.
Ovšem i tady občas sklouzne do úzkých, protože my, studentstvo, jsme odrůda zvláštní a
občas se nám povede vyplodit něco tak strašně
hlubokého a geniálního, že chudák porota studentská, i dospělá, nepochopí, o co vlastně šlo
a může se jen dohadovat. Ovšem letošní ročník pro mě byli absolutními vítězi velice mladí
filmaři, a to snad i proto, že si jejich filmy pamatuji živě i s odstupem čtyř měsíců. Animátorská
špička byl ODPAĎÁK, film, který byl ozvučen
Projekční sál ZUŠ Náchod
30
pouhým „žbrbláním“ dětí a dostal tím třetí dimenzi, pominu-li skvělý děj. Ovšem kousek, který zničil celou porotu všech věkových kategorií,
byl INDIÁNI Z OKLAHOMY. Zprvu se zdálo, že
jde o skutečně nepovedený animovaný snímek,
jenže nekonečný děj, opět spolu se zvuky, herci z figurek a filmovými efekty přinesl nevšední
kulturní zážitek, o kterém se na festivalu ještě
dlouho mluvilo. Jediné, co scházelo mně, jako
milovníku dokumentaristky, a také panu režisérovi Adlerovi, byl právě dokument.
Budeme rádi, pokud se s námi příští rok pokusíte zopakovat narvaný sál!
Ondřej Gelbič,
člen studentské poroty
***
Filmové soutěže jsem se tento rok účastnila
poprvé a mohu říct, že když bude příští rok, tak
se půjdu znova ráda podívat. Velice mne zaujala
témata, která mladí umělci zpracovali. Nejednalo se totiž v mnoha případech o povrchní věci.
Autoři se nám snažili přiblížit problémy dnešní
společnosti.
Pro příští rok by bylo potřeba získat více diváků. V první řadě bych se snažila o to, aby přijelo
co nejvíce tvůrců (letošní návštěva 2 tvůrců mi
přišla nedostatečné). Následné rozebírání děl
bylo potom skoro k ničemu, jelikož se tvůrci nic
nedozvěděli, a proto se nemohou příště vyvarovat stejných chyb. Dále by se měla tato soutěž
objevit na plakátech a více propagovat. Toto je
však problém celé Prima sezóny, která začne
s propagací velice pozdě. Také si myslím, že
by stálo za zvážení rozdělit filmy do věkových
kategorií nebo zcela omezit věk, jelikož snímek
o indiánech by se umístil v nižší kategorii na
předních místech, ale takto byl zastíněn, i když
v něm bylo vidět velké zapálení tvůrců. Za zmínění také stojí filmy Střední školy aplikované
kybernetiky z Hradce Králové. Velice se mi líbily.
Měly kvalitní zvuk i obraz a velice zajímavá témata.
Velkým plusem pro letošní rok pro mě bylo
přesunutí soutěže z kina Vesmír do základní
umělecké školy. Zdejší prostředí bylo příjemněj-
šíří témat i zpracování. Těžko říct, který film byl
nejlepší, dovolím si ale zmínit alespoň jeden. Je
jím experiment Čaj s mlíkem. Zajímavými prostředky (barevnost, zvuky, kamera…) vytvořená
velmi intenzivní neklidná atmosféra na mě zanechala silný dojem.
Jediné, co kazilo výborný zážitek, byl malý
počet nás, diváků. Z řad autorů bohužel účast
velká také nebyla. Škoda, myslím, že by mohlo
dojít k mnoha zajímavým debatám.
Každopádně děkuji všem, co se na studentských
filmech a soutěži podíleli. Děkuji, že jsem mohla
mezi vás nakouknout a užít si to.
Jindřich Míka, ředitel NPS vyhlašuje vítěze
ší a prostor větší, i když pro tento rok by kapacita kina stačila. Doufám, že příští rok bude sál
v ZUŠce naplněn stejně jako ten před rokem ve
Vesmíru a že do soutěže bude přihlášeno stejné
množství nebo i více kvalitních filmů.
Monika Besedová,
členka studentské poroty
***
Čtvrtek 2. května jsem téměř celý strávila
s filmem. Byla to exkurze krátká, ale o to intenzivnější. Pro mě jako někoho, kdo o filmu příliš
mnoho neví, to byl zážitek obohacující a velmi
zajímavý. O co se jednalo? O 7. ročník studentské filmové soutěže v rámci festivalu Náchodská
Prima sezóna.
V necelých šesti hodinách jsem byla svědkem 41 krátkých studentských filmů. Od hraných přes animované, dokumenty a klipy až po
experimenty. Hodnotit tak rozmanité seskupení
bylo opravdu nelehké. Některé filmy zaujaly perfektním provedením, ráda bych zmínila alespoň
studenty SŠAK Hradec Králové, jiné netypickým
námětem, některé dokonce už svým názvem.
Co čekat od filmu s názvem Rokoidníorokor?
Rozhodně ne nudu!
Při sledování honičky s nákupním vozíkem,
mušího „Otesánka“, úsměvného „Úsměv, prosím“, filmů o problémech mladších i starších a
spousty dalšího jsem musela jen žasnout nad
Karolína Pěčková,
členka studentské proty
***
V rámci Náchodské Prima sezóny se uskutečnila jako každoročně přehlídka studentských
filmů. Filmy byly samozřejmě báječné, ale mně
osobně nejvíce v podvědomí utkvěl vyloženě
„povedený“ kousek- Indiáni z Oklahomy. Vlastně
to byl krátký film, kde hrály neohebné postavičky
indiánů a vojáčků. Ani nevím, jak to tak můžu vědět, když u většiny filmu jsem si připadala, jako
bych měla šedý zákal. A i přes všechny technické nedostatky se většina sledujících lámala smíchy. Možná právě pro spontánnost a pro ten pocit
být zase jako děti, které si s těmito postavičkami
hrají. Tento film dostal jen speciální cenu poroty.
Samozřejmě nás zaujaly i jiné výtvory a ty jsme
po zásluhách ocenili. Moc mě zamrzela skutečnost, že na takovou výbornou práci studentů se
téměř nikdo nepřišel podívat. V sále náchodské
ZUŠky nás bylo pár a když říkám pár, tak si ho
vynásobte při dobré vůli čtyřikrát. A záhy zjistíte,
kolik nás tam bylo. Je to škoda, také i poučení pro organizátory a nakonec to nejdůležitější
- pro vás pozvánka, abyste příští rok první týden
v máji dorazili na Náchodskou Prima sezónu a
třeba zrovna na přehlídku studentských filmů.
Děkujeme. S přáním pevného zdraví, které je
sakra potřeba, se loučí členka studentské poroty Šárka Čmelíková
31
SOUTĚŽE / bylo...
60.
ČESKÝ
VIDEOSALON
Měl jsem letos možnost zúčastnit se jako porotce 60. ročníku soutěže neprofesionální filmové tvorby Český videosalon 2013.
Stárnoucímu kameramanovi jistě udělá radost, má-li možnost spatřit dobře natočený film
a někdy k té radosti přispěje třeba jen zajímavě
zakomponovaný obraz či dobré světlo zdobící
některý záběr.
Musím se přiznat, že jsem ke zhlédnutí soutěžních snímků přistupoval s určitou nedůvěrou,
vyvolanou zejména různými názory médií i některých lidí z mého okolí, kteří hovořili o neutuchající krizi filmové tvorby, a to jak profesionální,
tak i amatérské.
O tom , že tato krize není v oblasti neprofesionální tvorby tak hluboká, svědčí nakonec i
množství cen, které byly v Ústí nad Orlicí uděleny. Počítám-li dobře, bylo zde rozděleno sedmnáct cen a třináct čestných uznání. A mohu
zaručit, že porota byla přísná a rozhodně při
svém rozhodování s oceněními nehýřila. A tak
lze o určité krizi hovořit pouze v oblasti animovaného filmu, kde byla udělena pouze jedna cena.
Nejsilněji pak byla zastoupena kategorie dokumentů, o čemž svědčí čtyři udělené ceny a pět
čestných uznání. Zde jsem si také již zmiňované
radosti užil nejvíce. Potěšily mne zejména svojí
precizností oba snímky Bohumila Kheila „Maryša“ a „Vzpomínka na Horácko“, ale i film Petra
Barana „Doma jsem tam, kde se lidi mají rádi“.
Oba autoři pak upoutali jistě nejen moji pozornost v kategorii experimentů. Baran v mistrně
ztvárněné obrazové básni „Starý oceán u nohou
Země“ a Kheil v citlivě zpracované „Chvále bláznovství“ dokázali, že jimi zvolené téma snad ani
nedokážou zkazit. K těmto zkušeným autorům
se připojil další veterán Miroslav Trudič s reportáží „Velikonoce v Quitu“. Díky jeho pohotovosti
a určité „reportérské drzosti“ se mu podařilo natočit pozoruhodný snímek.
32
Josef Hanuš
Dalším kladem soutěže byla účast mladších
autorů, kteří dominovali nikoli svojí kvantitou,
ale kvalitou svých prací. V kategorii dokumentů
upoutal svým filmem „Řemeslo nad umění“ Ondřej Krejcar. Jeho obrazové ztvárnění a věcný
komentář představily divákům zajímavého člověka. Jan Šmíd nám ve svém snímku „Paříž jedním slovem“ představil nápaditou formou město
nad Seinou a některé její obyvatele i hosty, a
především to není jen strohý záznam z turistického výletu.
V kategorii hraných filmů mile překvapil další
mladý autor Lukáš Koláček. Jeho filmy „Marinka“ a „Nevysloveno“ jsou velice dobře nasnímány, objevují se zde dobří herci, kteří se pohybují
v dobře zvoleném prostředí. To vše platí ve větší
míře o prvně jmenovaném snímku. To samozřejmě neubírá nic na skutečnosti, že se zde objevil
mladý talentovaný tvůrce.
Ti, které jsem doposud vyjmenoval, nejsou
jediní, kteří mně svými filmy udělali radost. Patří
mezi ně i Alena Krejčová, která natočila reportáž
Čestné uznání:
„Císařské hody s právem“, snímek, který má výCamino de Santiago, David Surý
znam pro dnešek i budoucnost, a dík patří i za
Via delle Bochette Centrali, Mart Eslem
řadu vynikající záběrů ve filmu „Město milenců
a vrahů“, stejně jako Lukáši Báchorovi za „Zabíjačku II“, kterému se podařilo skvěle natočit v Soutěžní kategorie: Hrané snímky
řadě velkých detailů vynikající reportáž.
1. cena: Marinka
Moji pozornost upoutal i experimentální sníLukáš Koláček
mek Vojtěcha Žáka a Vojtěcha Rady „Světovar“.
1. cena: Nevysloveno
Všichni tito autoři prokázali, že krize v takzvaném
Lukáš Koláček
„neprofesionálním filmu“ nehrozí. Máme řadu
2. cena: Cena neudělena
starších schopných tvůrců, kteří jsou a doufám,
3. cena: Slepice
že ještě dlouho budou příkladem dalším geneŠimon Štefanides
racím a objevují se i mladí, kteří nás překvapují
Čestné uznání:
svými dobrými výsledky.
Míjení, Kateřina Šollarová
Vojín Arahos 4: Rande s osudem, Martin Doležal
Josef Hanuš, kameraman
Soutěžní kategorie: Experimentální snímky
1. cena: Starý oceán u nohou země
Petr Baran
2. cena: Chvála bláznovství
Výsledky
Bohumil Kheil
3.
cena:
Světovar
ČESKÝ VIDEOSALON 2013
Vojtěch Rada, Vojtěch Žák
Čestné
uznání:
Soutěžní kategorie: Dokumenty
Santa,
Igor
Goryunov
1. cena: Vzpomínka na Horácko
Bohumil Kheil
Soutěžní kategorie: Animované snímky
1. cena: Maryša
1. cena: Cena neudělena
Bohumil Kheil
2. cena: Cena neudělena
1. cena: Řemeslo nad umění
3. cena: Pomáhat a chránit
Ondřej Krejcar
Bohumír Novák
2. cena: Paříž jedním slovem
Jan Šmíd
3. cena: Doma jsem tam, kde se lidé mají rádi Soutěžní kategorie: Videoklipy
1. cena: Na horské dráze
Petr Baran
Ladislav Novotný, Nikol Sádovská
Čestné uznání:
2. cena: Starý dobrý časy
Město milenců a vrahů, Alena Krejčová
Vladimír Hosnedl, Miroslav Juhos, Jiří Kotas
Po stopách Velkomoravské říše, Petr Chmela
3. cena: Ingrid Michaelson - Be OK
Zapomenutá vánoční mše, Václav Fořt
Alžběta Hlubučková
Vlaštovky se vracejí, Zdeněk Zícha
Čestné uznání:
Přes tři generace, Jan Vačlena
Farmářka a Machři, Vladislav Františ
Zlatokop, Karel Kubišta
Soutěžní kategorie: Reportáže a publicistika
Ráčci a Ráčice, Kolektiv Domov Ráček
1. cena: Velikonoce v Quitu
Miroslav Trudič
Soutěžní kategorie: Ostatní ocenění
2. cena: Císařské hody s právem
Cena starosty Město Ústí nad Orlicí:
Alena Krejčová
Zdeněk Kolářský, akad. sochař a medailér,
3. cena: Zabíjačka II
Josef Hradecký
Lukáš Báchor
33
SOUTĚŽE / bylo...
FESTIVALOVÉ NEBE
60. VIDEOSALONU
Stálice se drží.
Nové hvězdy zazáří i příště
– nebo proletí jako komety?
Se svými dojmy z „jubilejního“ festivalu jsem
se svěřoval již jinde. Snad stojí za to ještě jednou připomenout katastrofální úroveň letošních
videoklipů (ve kterých chyběly nejen nápady, ale
i základní hudební cítění) a animací (kde jsem
zase postrádal účast dlouholetých osobností a
opor tohoto žánru). Kategorie REPORTÁŽÍ si
svou úroveň zachovala, ať už díky osvědčeným
hvězdám žánru (Mgr. Krejčová, M. Trudič), nebo
novým autorům, skvěle přibližujícím vzdálené
krajiny (D. Surý, M. Eslem) či domácí dvorky
(„Zabíjačka“ L. Báchora) Posuzováno matematicky byla opět nejúspěšnější kategorie DOKUMENTU: 4 ceny a 5 čestných uznání! Mezi
oceněnými autory opět figurují známá jména:
Mgr. Bohumil Kheil obohacuje festivaly svou
tvorbou všech kategorií již mnoho let. Také letos
si z dokumentů odvezl první cenu: Maryša je
s typickým Kheilovým humorem podaná učební pomůcka k historii českého dramatu, naopak
Vzpomínka na Horácko je mimořádně emotivní
meditací o milovaném kraji. Stejnou cenou byl
odměněn i přední z královéhradeckých klasiků
O. Krejcar za film Řemeslo nad umění. Trochu
reportážně, ale velice citlivě snímaný portrét
kameníka (zabývá se především rekonstrukcí
34
Prof. Josef Valušiak
zvonic a náhrobků) a jeho rodiny. I mezi dalšími
oceněnými dokumentaristy nacházíme známá
jména: Petr Baran, Mgr. Alena Krejčová, Václav
Fořt a další. Ale zaujal i Jan Šmíd s „cestopisem“
Paříž jedním slovem, opřeným o výborný nápad,
dobře vybranou hudbu a svižný střih.
Pravidelní čtenáři už asi znají moji slabost
pro kategorii hraných filmů a experimentů. Negativním svědectvím o HRANÉM filmu je fakt,
že zde nebyla udělena 2. cena. Pozitivum vidím
aspoň v tom, že mezi oceněnými jsou nová jména. Do rozpaků mne přivedl Martin Doležal s filmem Vojín Arahos. Výborná režie a střih zastírá
problémy hereckých partů a film se v pozitivním
i negativním přibližuje profesionálnímu řemeslu.
Ale nemohu se smířit s tím, že od úvodního citátu Konfucia („Ať jdeš kamkoliv – jdi celým svým
srdcem“) dospěje až k pointě na úrovni obyčejné agitky. To už raději přijímám trochu melodramatický, ale snad upřímný snímek Míjení
autorky Kateřiny Šollarové. Také on je natočen
na slušné, jaksi „famácké“ úrovni, i když poněkud inklinuje k tradičnímu „inscenačnímu“ stylu
televizních seriálů. K amatérské klasice patří
i anekdoty. Na třetí místo se propracovala Slepice režiséra Šimona Štefanidese s přirozeným
hereckým výkonem babky i titulní představitelky.
Ale jak už to bohužel v této soutěži bývá, tempo
filmu zejména v pointě(!) je poněkud rozpatlané.
Jako velice perspektivní autor se mi jeví „zlatý“
Lukáš Koláček z Vyškova. Jeho filmy Marinka a
Nevysloveno spojuje trochu pomalé, ale emotivní vyprávění s působivým prolínáním časových
rovin a citlivými průniky do nitra a emocí postav.
Zejména poezie vzpomínek a setkávání s umírající Márinkou v jemném až platonickém vztahu
dává zapomenout na – zřejmě úmyslné – potlačení dějové linie.
Něco jiného je příběh, něco jiného je poezie a něco jiného je meditace. Na kategorii EXPERIMENTU se každoročně zvlášť těším a letos jsem
skutečně nebyl zklamán. Jako vždy nás svými
obrazovými triky s filmem Santa...? okouzloval
Igor Goryunov a jako vždy ve své vynalézavosti
a hravosti trochu přetáhl optimální metráž. (Čestné uznání.) Světovar pražských Vojtěchů Žáka a
Rady zaujal pozoruhodnou realizací, působivou
konzistencí výtvarné a hudební složky – a překvapivou pointou: právě jsme se stali svědky celosvětové akce zbavování hlav! (3. cena). Mgr.
Bohumil Kheil potěšil mou duši stylovou, emotivní a dojemnou vzpomínkou na zapomenutého
kouzelníka a praotce filmu Méliése Chvála bláznovství a odvezl si 2. cenu. Ovšem vrcholem
letošního ročníku je pro mne experiment Petra
Barana s názvem Starý oceán u nohou Země!!!
Natočit obrazy na motivy textů Roberta Jefferse
je odvaha blázna. Baran film pojal jako meditaci
nad „příbojem času“. Idea hluboká – realizace
„prostinká“. Pronikavá a křehká krása pobřeží
nad příbojem. Skály. Čas. Pomíjivost člověka...
Duchovní, spíš poetická než filozofická meditace. Se závěrečnou pointou: velký celek zastavení u kříže...
Jaroslav Bouše a jeho studio na Českém videosalonu 2013
Díky, Petře...
Ano, a díky vám všem, se kterými jsem se
potkával ve vašich filmech i osobně. Pro které jsem byl po čtyři desítiletí snaživým rádcem
i protivným kritikem. Kteří jste mne unavovali a
rozesmávali a rozčilovali a potěšovali. A naopak.
Bývalo to únavné – ale krásné...
„Ať se vám daří!“ Filmy i život.
prof. Josef Valušiak
ČESKÝ VIDEOSALÓN
Z POHĽADU HOSŤA
Dlhé roky sa takmer pravidelne zúčastňujem
českých súťaží amatérskych filmov ako autor
súťažných snímok, ale až v tomto roku 2013 som
mal prvý raz príležitosť pozrieť si kolekciu súťažných filmov na Českom videosalone ako divák.
A keďže len týždeň predtým som absolvoval
(ako súťažiaci) slovenskú vrcholovú prehliadku
neprofesionálnych filmov CINEAMA 2013 v Bratislave, mal som výbornú príležitosť porovnávať
nielen organizáciu oboch festivalov, ale utvoriť si
obraz o úrovni neprofesionálnych filmov v oboch
krajinách.
Aktivity organizátorov slovenských aj českých súťažných podujatí sú približne rovnaké,
zrejme aj vďaka informačnému servisu Filmdat.
Prejavuje sa to najmä v technických požiadavkách na prihlasované súťažné snímky a odráža
sa to v znení propozícií, ktoré sú takmer identické v oboch krajinách. Samozrejme, že obe krajiny sú členmi svetovej organizácie UNICA, preto
aj súťažné a vekové kategórie sú všade rovnaké.
Na Slovensku sa mi v minulosti nepáčilo, že na
vrcholnej prehliadke CINEAMA boli programové
bloky zostavené síce divácky veľmi pestro, ale
pre porotcov to bol nesmierne náročný (ne)systém, pretože v jednom bloku sa vystriedali filmy
detské, študentské, amatérske mládežnícke či
„dospelácke“ a ešte aj každý z inej kategórie.
Ja sám ako člen poradného zboru pre neprofesionálny film pri Národnom osvetovom centre
som stále presadzoval oddelenie detských či
študentských filmov, vznikajúcich pod pedagogickým vedením od rýdzo amatérskych filmov.
35
SOUTĚŽE / bylo...
V Čechách už súťaž Zlaté slunce takto funguje,
u nás sme sa zmeny dočkali až teraz a je to skutočne dobré rozhodnutie. Takmer celý jeden deň
súťažili mladí tvorcovia, sála bola plná mládeže
a pedagógov a aj pre porotu to bolo odľahčením,
pretože inakšie sa diskutuje pri rozboroch s dospelými ako s deťmi.
To, že sa vrcholné podujatie koná v posledných rokoch vždy na tom istom mieste, je tiež
dobrým rozhodnutím. Na Slovensku je to Filmová a televízna fakulta VŠMU v Bratislave,
v Čechách Malá scéna a Kultúrny dom mesta
Ústí nad Orlicí. Výborná projekcia a pohodlné
kreslá pre divákov sú v oboch mestách rovnaké.
V takých podmienkach sa súťažné bloky dajú
dobre sledovať a divák sa necíti ani po celom
dni v kine unavený. Zastavím sa však pri ceste,
ktorú musia amatérske filmy prekonať, kým sa
dostanú na národnú súťaž. V úvodnom základnom kole má každý film právo súťažiť, predvýber
sa teda nekoná a porota má za úlohu vybrať tie
filmy, ktoré si zaslúžia postúpiť ďalej. Niekde je
základným kolom priamo krajská súťaž, pretože
filmárov na nižšej územnej ploche je málo. Po
krajskej súťaži však nasleduje súťaž celoštátna.
V každom prípade v Čechách je omnoho viac
amatérskych filmárov ako na Slovensku a - čo je
závideniahodné - aj viacej škôl, ktoré sa venujú
filmárskej výchove detí a mládeže. Preto je pochopiteľné, že nie všetko, čo postúpi z krajských
súťaží sa dá odpremietať aj na Videosalóne či
Zlatom slunci, preto musí byť urobený predvýber. Ten sa robí aj na Slovensku, u nás z krajských kôl postúpilo 120 filmov, do republikového
kola CINEAMA 2013 bolo prijatých 87 filmov.
Pravdu povediac nedozvedel som sa, akým
spôsobom a kto ten predvýber robí, pretože pochybujem, že by rovnakí porotcovia sedeli vo
všetkých krajských porotách a mali by objektívne nastavenú latku na posúdenie, ktorý film na
republikové kolo patrí a ktorý nie. Možno sa prihliadalo na to, aby boli kraje zastúpené počtom
filmov zhruba rovnako, ale mne bolo zrejmé, že
kvalitatívne rozdiely medzi krajmi tento predvýber ani u nás na Slovensku, ale ani v Čechách
veľmi nezohľadnil. To je asi momentálne neprekonateľný fakt. Omnoho viacej ma však zaujala
informácia o spôsobe posudzovania súťažných
filmov na najvyššej úrovni. Dozvedel som sa,
že v Čechách po predvýbere dostanú porotco-
36
via najvyššej súťaže DVD s nahranou celou kolekciou postupujúcich filmov už vopred a majú
možnosť si filmy v predstihu pozrieť a urobiť si
nezávisle predbežné ohodnotenie. Či tak urobia
alebo nie - to je už ich osobná vec, ale v každom
prípade to považujem za významnú pomôcku
pre rozhodovanie. Určite sa pokúsim niečo podobné navrhnúť aj na súťaž CINEAMA, a to už
aj na krajskej úrovni.
Už som sa zmienil o tom, že neprofesionálnych filmárov je v Českej republike omnoho
viac ako na Slovensku, určite má na tom zásluhu rozvetvená sieť škôl základných, stredných
aj umeleckých, ktoré sa venujú výchove mladých filmárov. Samozrejme, svedčí to aj o podpore, ktorej sa tomuto úsiliu dostáva od štátu.
Tu musím s ľútosťou skonštatovať, že k slovenskému neprofesionálnemu filmárskemu hnutiu
sa štát chová veľmi macošsky. Na prstoch dvoch
rúk sa dá spočítať, koľko máme súťaží (okrem
CINEAMA) na Slovensku. Ja osobne som zainteresovaný na dvoch tematických festivaloch
- každoročne Rodinné video a s dvojročnou
periodicitou Tatranský kamzík. Je mi ľúto, že
práve Tatranský kamzík, založený v roku 1973
a s patronátom UNICA sa vlani neuskutočnil,
pretože sa nenašli financie na to, aby sa mohol konať aspoň v najúspornejšom režime. Už
dávno sme zabudli na to, že na týchto súťažiach sme kedysi mohli poskytnúť zahraničným aj
domácim autorom zdarma ubytovanie, náhradu
cestovných výdavkov, o strave ani nehovoriac.
Rodinné video už niekoľko rokov robíme len
s príspevkom mesta Liptovský Hrádok a musím
priznať, že uskutočnenie Tatranského kamzíka,
ktorý je naplánovaný na október tohto roka, je
ešte stále finančne nedoriešené. Ale rozhodli
sme sa, že ho zorganizujeme, aj keď to bude
len v úspornom režime. Neradi by sme totiž
prišli o jediné tematické enviro-podujatie so 40
- ročnou tradíciou len preto, že súčasné politické vedenie štátu nepovažuje záujmovú filmársku
umeleckú činnosť svojich občanov za dôležitú.
To, že v ČR je to inakšie, vám, českí priatelia filmári, naozaj závidíme.
Ale vrátim sa k tohtoročnému Českému videosalónu. Bol som pozvaný do poroty, ktorá
mala v rámci česko - slovenskej súťaže vybrať
najlepší film z ponúknutej hodinovej kolekcie
z oboch štátov. Myslím si, že hlasmi väčšiny po-
Porota ČV 2013 zleva: Jiří Středa, Simona Oktábcová, Josef Hanuš, František Nejedl a Josef Valušiak
rotcov právom zvíťazil český absolventský film
Řemeslo nad umění Ondřeja Krejcara, aj keď ja
som ho nepovažoval za najlepší, pretože sa mi
zdal príliš rozvláčny s nekonečnými monológmi
takmer bez chvíľky na oddych pre diváka a so
zreteľným pedagogickým vedením a s dĺžkou
26 min. priamo predurčený pre komerčnú televíziu. Ale snáď ako porotca som mal právo na
svoj názor. Priznám sa, že viacej amatérskeho
kumštu a autorskej úprimnosti som spozoroval
v Štefanidesovej Slepici a v Kheilovom snímku
Chvála bláznovství.
Na záver okrem poďakovania za pozvanie
chcem vyjadriť úprimný obdiv organizátorom
celého podujatia. Počnúc slušným ubytovaním
v hoteli Poprad, stravovaním v hoteli Florida a
dokonalým Programovým průvodcem cez perfektnú projekciu, zabezpečovanú JBS STUDIO
Kladno bolo všetko perfektné. Zapôsobili na
mňa nielen šarmantné, ale aj veci znalé moderátorky, ako aj odovzdávanie Ceny ministerstva
kultúry za rok 2012 úžasnému tvorcovi animovaných filmov Jaroslavovi Nyklovi. Pekné bolo prijatie starostom mesta v Hernychovej vile, hrala
tam veľmi dobrá swingová kapela (čo mňa, stále
aktívneho trumpetistu v dixielandovej formácii
potešilo), ale myslím si, že jej produkcia nebola
hlavným bodom programu a mňa osobne rušilo
to, že som sa nemohol porozprávať s priateľmi,
lebo sme hlasivkami nedokázali prekonať hla-
sitosť kapely. Pompézne bolo aj odovzdávanie
ocenení, krst nádhernej a obsahovo vzácnej knihy pána Emila Pražana Česká filmová šedesátka a „ďakovačky“, ale myslím si, že tú najvyššiu
poctu si okrem autorov filmov a obetavých organizátorov právom zaslúži pán Miroslav Tuščák,
organizátor a duša všetkého, čo súvisí s neprofesionálnym filmom v Českej republike. O tom,
že Český videosalón je skutočne významným
podujatím, svedčí aj osobná účasť generálneho
sekretára UNICA pána Jana P. Essinga s manželkou, pána Oskara Sieberta z Nemecka, Ing.
Ivo Daška zo Švajčiarska a účasť partnerského
Národného osvetového centra Bratislava v zastúpení PhDr. Zuzanou Školudovou a organizátorom slovenskej CINEAMY PhDr. Annou Píchovou, riaditeľkou Malokarpatského osvetového
strediska v Modre. Z môjho pohľadu jubilejný 60.
ročník súťaže neprofesionálnej filmovej tvorby
Český videosalon bol dôstojným a úspešným
zavŕšením ďalšej kapitoly dejín amatérskeho
filmu v Českej republike, ktoré sme kedysi ešte
v spoločnom štáte spolu s Vami tvorili aj my,
Slováci. A ja som presvedčený, že spoluprácu
a súťaženie v našej filmovej tvorbe novodobé
hranice nezastavia.
Ľubor Patsch,
ART ŠTÚDIO Liptovský Hrádok, Slovensko
37
SOUTĚŽE / bylo...
***
Na žádost paní Jarmily Šlaisové píšu krátkou
reflexi krajského kola v Hradci Králové a celorepublikového finále v Ústí nad Orlicí. Jelikož jsem
se obou zmiňovaných přehlídek zúčastnil poprvé, mám pocit dítěte, které s chutí objevuje svět
kolem sebe.
Do Hradce jsem jel bez jakéhokoli očekávání. Spíše s mírnou obavou, protože jak mě někteří z mých kritiků v mém domovském městě
Vyškově upozornili, mé filmové výtvory jsou dost
slabé i na amatérský film. Naštěstí se za špatný
film v našich končinách pořád ještě nekamenuje, takže o život jsem se v Hradci bát nemusel.
Mou počáteční nervozitu naprosto rozptýlila atmosféra na soutěži. Kam jen mé oko dohlédlo,
spatřovalo milé usměvavé lidi, plné pochopení a
nadšení pro pohyblivé obrázky.
Dvoudenní přehlídka byla svou délkou maximálně postačující a perfektně připravená. Organizátorům se podařilo dodržovat rozpis stanovených bloků a v každém z nich jsme se měli
čím bavit. Oproti celostátní přehlídce mě také
překvapilo výrazné množství zúčastněných mladých lidí. V přehlídce jsem se výborně orientoval
díky aktuálnímu číslu Donašeče, věnovanému
právě soutěži. V obou dnech se také konal rozborový seminář. Zde musím pochválit porotu. Na
každém filmu se snažila najít něco pozitivního.
Nalézat body, v nichž by se měl tvůrce rozvíjet,
protože mu sedí, či poukázat na cestu, jíž by se
raději neměl vydávat. Každému, kdo měl zájem,
se tedy dostalo erudované kritiky jeho díla.
Od celorepublikového vyústění soutěží neprofesionálních filmů v Ústí nad Orlicí jsem
očekával o něco více. Jako velice zdařilý mohu
označit papírový program akce. Shrnoval všechna předchozí krajská kola v pěkném grafickém
pojetí. Naopak oficiální plakát festivalu na mne
působil dost zanedbaně. Bohužel i diplomy pro
soutěžící se nesly ve stylu plakátu. Kontrastně
k tomu působily krásně výtvarně zpracované
diplomy rozdávané na soutěži v Hradci. Čest
Ústí naštěstí zachránila jednak keramická soška, jednak skleněná váza předávaná společně
s diplomy.
V Hradci i Ústí se potkali nadšení amatérští
tvůrci s velice vyváženou a vstřícnou porotou.
Ovšem program soutěže samotný měl dle mého
38
názoru několik dramaturgických nedostatků. Letošní 60. ročník sám o sobě nabízel udělit čestné ceny tzv. za zásluhy o obor. Všichni ocenění
si je plným právem jistě zasloužili. Jenže jejich
předávání značně roztříštilo celý průběh festivalu. Nejprve se totiž tyto ceny udělovaly na zahajovacím ceremoniálu a podruhé na slavnostním vyhlášení výsledků. Lépe by působilo vše
si odbýt buď na začátku nebo na konci festivalu.
Další zakopnutí spatřuji v zařazení kolekce
slovenských a českých filmů. Ty slovenské nám
umožnily srovnání naší tvorby s pracemi našich
sousedů. Obohatily nás. V české části se naneštěstí opakovalo mnoho filmů z právě konané
domácí soutěže, čili se zbytečně promítaly znovu.
Nebudu hodnotit kvalitu promítaných filmů,
jen konstatuji, že dle mého názoru se například
i v Hradci promítalo několik zdařilých animovaných snímků. Záhadou tedy pro mě zůstalo, proč
se v Ústí do soutěžní kategorie animovaných filmů dostal z celé republiky pouze jeden animovaný film? S přihlédnutím k této okolnosti mi pak
na druhou stranu nevadilo, že v porotě neseděl
nikdo z řad animovaného filmu.
Je škoda, že se o takový projekt nezajímají
veřejnoprávní média jako například Český rozhlas nebo Česká televize. NIPOS - ARTAMA zastřešuje amatérskou tvorbu v naší republice, a
tudíž by jeho celorepublikový festival měl přinést
to úplně nejlepší, co se v rámci amatérského
filmu u nás natočí. Troufnu si však tvrdit, že to
se nestalo. Znám několik mladých tvůrců a jejich tvorbu, kteří se vůbec žádného z krajských
kol neúčastnili. Přitom kvalitativně by jejich filmy
měly jistě na to získávat ocenění. Za všechny
budu jmenovat Jana Haluzu a jeho film Dobytí
vrabčího hnízda.
V Ústí tvořila většinu tvůrců starší generace.
Mladých lidí přijelo jen pár. V tom spatřuji velký
problém. Pokud mladí nemají zájem se účastnit
takových soutěží, znamená to, že do budoucna
by mělo ubývat účastníků v těchto přehlídkách.
Ony samy by nakonec měly zanikat. Pokud se
celé vedení NIPOSu-ARTAMA nezamyslí, jak
přitáhnout mladé lidi, je všechna jeho snaha
marná. Zmiňovat se zde, že například oficiální
web FILMDATu je značně zastaralý a nemoderní, asi nemá smysl. Jenže skrze internet a různé
sociální sítě šíří mladí amatérští tvůrci své filmy.
Ale zpět k festivalu. Těžko se mi hodnotí jeho
program, protože jsem na něm, jak jsem předeslal v úvodu, byl poprvé. Filmy diváky bavily. Sál
se mi zdál na celostátní přehlídku docela malý.
Tím se mi i množství diváků jevilo jako nedostatečné. Na druhou stranu jsem slyšel, že víc
lidí by stejně nedorazilo ani do většího sálu. Je
to ale způsobeno absolutním nezájmem široké
veřejnosti o amatérský film, jehož vrcholné filmy
se dají často srovnávat s profesionální tvorbou,
nebo nedostatečnou propagací?
Jako zdařilé rozptýlení v promítacím maratonu působil večer v Hernychově vile. Ohlédnutí za
celými šedesáti lety konání této amatérské přehlídky posloužila velice zdařilá publikace Česká
filmová šedesátka v historkách a historii.
Závěrem chci říct, že jsem velice rád za možnost účastnit se obou zmiňovaných festivalů.
Přinášejí totiž i přes všechny nedostatky přímý
Jaroslavové Doleček a Nykl proslavili český amatérský film
kontakt s kolegy v oboru, přinášejí možnost
vzájemné konfrontace, vyměňování zkušeností
i příjemné posezení při debatách v nočních hodinách někde v baru. Přinášejí prostě navazování
kontaktů a možnost získávání nových známých
a snad i přátel. Nezbývá tedy nic jiného, než poděkovat všem organizátorům za jejich práci. Bez
nich by se žádné festivaly nekonaly.
Lukáš Koláček
Dojmy z Videosalonu
Autor? Ano. Tři sta padesát korun. Nemělo to
být 355? Snídaně je o 5 korun dražší.
Zatímco platím a přebírám propagační materiály, hala se plní známými tvářemi amatérského
filmu.
Filmové bloky a v pauzách několik slov. Snaha vměstnat se do přeplněné talířové garáže.
Hledání internátu mezi anonymními ploty. Konečně oběd. Po obědě, který přesáhl vyhrazený
čas a kvůli němuž padl za oběť jeden z dokumentů, sleduji další bloky jako moučník, který
není pro vegetariány.
Slepice. Diskuse. Larghetto. Plakety s přízvukem. Večeře. Potlesk. Možná v obráceném
pořadí.
Pan starosta nás pozval k sobě do vily. Má
tam víno, hudebníky, chleba nakrájený na kostičky a rozdává dárky.
Ve vitrínách jsou vystavené gejši s českými
popisky. Několik slov. Tanec s pivem a hamburgery pod modrou oblohou.
Bloudění po náměstí. Víte, že je tady Videosalon? Pane Ústecký, vy ani nevíte, že je tu Videosalon? Odnesla ho snad Orlice?
Tady povodně nebyly? Aha, chápu, je pozdě.
Tři místní holubice stojí v podloubí a štěbetají.
Možná přijdou zítra. Dobrou noc.
Budík nezazvonil, přesto na snídani jdeme
včas. Dva plátky šunky, dva plátky sýra, kousek
másla a dva rohlíky.
Ty dva rohlíky, to bude těch 5 korun. Ještě že
jsem si připlatil. Sklenka džusu a čaj. Servírka
má po ránu krásná křídla.
Mléko do kávy? Čaj.
Další bloky. Čtyřka s pětkou se drží za ruce a
39
SOUTĚŽE / bylo...
někdo jim vyměnil čísla. Rychlokurz rozpoznávání řezaných a umělých květin.
Umělé nevoní. Oběd. Jediný animovaný film
v soutěžní sekci? Porotci přivázaní na kolejích.
Tak děti, rozlučte se s tatínkem.
Nezbyl asi čas. Systém, ve kterém se zohledňují body a berou se filmy, které se vejdou do
předem stanovené stopáže. Divné.
Tomu se říká dramaturgie? Logicky projdou
filmy, které se zalíbí většině z poroty. Nevšední
počiny spočítám na prstech jedné ruky.
Chtělo by to oživit. Příliš dokumentů. Nejsou
špatné, ale je jich moc. Jsou všude, i na záchodě. Místo jednoho dokumentu mohlo být několik
netradičních kratších filmů. Jen tak. Pro zpestření. Festival pro mladé? Parta mladých houbařů
sledovala celou noc dokumenty. Halucinogenní,
místy přínosné.
Nebýt retrospektivy filmů Jaroslava Nykla, byl
by to pro animaci velmi smutný festival. Vtipy to
nezachrání.
Opět diskuse s porotou. Zatknou mě policisté,
že se mi chce spát? Diskuse je monotónní. Pomáhat a chránit.
Vzpomínám na kreativní vyjádření nepřítomné poroty na Aerokraťasu 2011. Odborníci, ale
monotónní. Příliš dlouhý film bez reklam.
Slovenské filmy? Budiž, konečně zajímavé
experimenty. Česko-slovenská soutěž? Proč
se rovnou nepodívat na záznam jubilejního150.
ročníku Superstar? Nebo karaoke filmových písní! Prostě proč znovu vysílat blok českých filmů,
když už na festivalu běžely?
Hodina ztraceného času. Hodina, která mohla
být věnována netradičním filmům. Mohla zpestřit
celý festival. Mohla.
Amatérské filmy mají jednu obrovskou výhodu. Autoři je tvoří pro radost. Nejde jim o peníze.
Mají svobodu.
Mohou dělat filmy jinak. Ve výsledku však stojí na výsluní amatérského filmu ty, které se blíží
těm profesionálním.
Některé jsou skvělé, ostatní méně. Hodnotí
se zejména zvládnutí řemesla. Nakolik je však
amatér skutečně amatérem,když jsou mu neustále vštěpovány zásady, které má dodržovat.
Ano, natočí pak podle měřítek lepší film.
Ale ztratí svobodu, svobodu neomezeného
projevu a nekonečné kreativity.
Minuta film. Bez předešlého avizování lidem
40
mimo sál začíná projekce o 15 minut dříve. Minuta je dlouhý čas. Informace. Kanál.
Fén. Střípky. Večeře. Studená? Nevadí. Ale
porce mohla být větší.
Potloukání se po venku. Hledání kulturního
domu. Čekání. Vyhlášení. Potlesk. Potlesk. Potlesk. Mnoho autorů není nepřítomno.
Na ceny padá prach. V době, kdy děti spí po
dávno uběhlém Večerníčku, je konečně možnost
dohnat deficit z večeře. Raut.
Zákusky zmizely jako první, to si musím do
příště pamatovat. Jen aby si to nepamatovali
ostatní. Proč to sem tedy píšu?
Je pravděpodobné, aby člověk, který začíná
raut zákuskem, dočetl až sem? Dort. Loučení.
Holubice jsou dnes pryč. Zvonek.
Fotografie a obrázky umělců z internátu.
Před devátou se sbalit a vypadnout pryč. Vrcholná akce amatérského filmu končí. Opravdu
se takto amatérský film dostane k běžné veřejnosti? Ukáže jí jiný způsob vidění skrz kameru?
Nekonečné možnosti média? Asi moc velké cíle,
ale bez nich...
Co bude s amatérským filmem dál? I přes
místy silnou ironičnost a kritičnost tohoto abstraktního literárního útvaru bylo v Ústí nad Orlicí
hezky. Ale spíše kvůli lidem, kteří tam jezdí, než
nevšednosti prezentovaných filmů a obohacujícím diskutováním s porotci s pravým zápalem
nadšenecké naivity. Žádné rozvášněné fanynky
žádající o podpisy, chybí ulítlé reportérky z uměleckých kruhů. Omlouvám se za genderovou nekorektnost.
Důležitější než krásné zážitky a vyřčené nedostatky jsou jiné problémy, které dříve či později zasáhnou nás všechny.
Mladé slečny postávající po půlnoci na náměstí nemají rády kačera Donalda. Nemají jasný
názor. Růža už nebude snášet vajíčka.
Papír však naštěstí stále snese všechno. A dá
se pořídit za méně než 5 korun.
Tomáš Kotlant, Pardubice
ELIÁŠ, JIŘINA, ŇUF A JÁ
Stoupali jsme do prudkého svahu čtyři: Eliáš,
Jiřina, zapůjčený oříšek Ňuf a já. Kdesi nad námi
pražilo odpolední slunce, ale tam pod příkrovem
David Ledvinka z Hradce Králové
stromů byl stín a mračna dotěrných komárů.
Tenhle výlet nebyl součástí původního plánu,
vlastně jsme měli sedět v klimatizovaném šeru
promítacího sálu, ale snad bude lépe, když začnu vyprávět pěkně po pořádku.
Eliáš je náš kamarád, trochu podivín, někdy
s ním není kloudná řeč, a natáčí filmy – ačkoliv
natáčí je možná poněkud silný výraz, vzhledem
k tomu, že většina jeho snímků vzniká bez kamery, bez natáčecího štábu a bez herců (jsou
to takové kraťoučké animace). Poprosil nás,
abychom ho doprovodili na jednu přehlídku, kde
promítají filmy lidí, jako je on. Amatéři, samo
sebou, ale co? Někdo sbírá kaktusy, jiný Lego,
nebo tráví mládí coby paladin ve virtuálních bitvách. Tohle koneckonců nikomu neškodí. Projedeme se vlakem, prohlédneme si cizí město a
Ňuf se trochu provětrá. Budeme jako garde, jako
čestná družina, společenstvo, co provází hrdinu,
Tři v Ústí a pes. Kdo jiný by s ním jel, když ne
my?! Bohužel jsme až na místě zjistili, že Eliášův snímek (Hladová, aneb Dobrou chuť, pokud
právě obědváte, se jmenoval) z předvýběru nepostoupil.
Osobně si myslím, že byl celkem dobrý (ten
snímek), taková legrační audiovizuální hříčka
(krátká – naštěstí), ale komise byla zřejmě jiného názoru. Eliáše se to zdánlivě nedotklo, ale
postřehl jsem, že jeho počáteční vůle a nadšení zhlédnout snímky druhých polevily. Objednali
jsme si každý už třetí pivo, přitom do promítacího sálu zatím nikdo z nás nevkročil (vyjma Ňufa,
který strčí svůj všetečný čumák kamkoliv). Čas
od času se z kina vyhrnuli lidé, to když byla přestávka. Zavířili kolem, osvěžili se, pozdravili zná-
mé, rozdali rozhovory reportérům a zapózovali
fotografům na červeném koberci (ti lidé). První
opravdové podezření jsem pojal až při obědě
(značně předraženém, nutno dodat). Myslím,
že to byla Jiřina, kdo s nápadem na procházku
nesměle přišel, a Eliáš kupodivu vůbec nic nenamítal. Otrávil ho snad neúspěch do té míry,
že o zbytek promítání ztratil zájem? Věřím že ne
- doufám v to!
Copak se člověk účastní podobných událostí
jen kvůli sobě, aby viděl svůj vlastní snímek na
plátně, aby se pochlubil a to ostatní spíše přetrpí
namlouvaje sobě i druhým, že ho to zajímá? Copak může být někdo tak sebestředný a ješitný?!
Neznám sice Eliáše příliš dlouho, ale myslím,
že takový nebyl. Rozhodl jsem se dávat na něj
větší pozor. Nelíbilo se mi, když se o něco později vrhal do zápasu s divokým proudem ve snaze dokázat, že Orlici lze na vybraných místech
bezpečně přebrodit. Nelíbil se mi jeho toužebný
pohled na nekonečnou nákladní soupravu, která
nám dvakrát po sobě znemožnila překročit koleje (byla to tatáž souprava, ať už se nám level
designeři tohoto světa snaží namluvit cokoliv).
Co mělo znamenat to jeho okázalé balancování
na okraji srázu? Dokonce i Ňuf musel něco vytušit, i když to vlastně není zas tak překvapivé
– zvířata jsou prý k podobným věcem citlivější.
Stoupal tím svahem vzhůru jako šílenec (Eliáš).
Podrážky mu mezi kameny, kořeny a trním odpadly, ale on si toho nevšímal. Teď si vzpomínám, že taky zpíval. Znělo to jako nápěv k Modlitbě za vodu, ale v textu se to míhalo kopřivami
a gorilami. Vypadal spokojený, dokonce snad
i šťastný, obklopen vlastní aureolou bodavého
hmyzu. Přísahám, že si na něj vzpomenu, kdykoliv projíždím Bezprávím. Říkám si: Tentokrát
zde možná rychlík zastaví, Eliáš do něj nastoupí,
koupí si jízdenku u průvodčí, přisedne si ke mně.
Popovídáme si jako staří přátelé, kteří se dlouho
neviděli. Otevřeme si lahváče, vyhlížejíce bláznivé vodáky nebo tu jeskyni, co nesmírně zvětšuje
lidi.
David Ledvinka, Hradec Králové
Svou rukou připsala Jiřina,
přítelkyně Matoušova:
Nevěděla jsem, že byl tolik nešťastný.
Pokoj jeho usoužené duši!
41
42
postupy
do PV – do CS
uděleno
cen v CS
Krajské soutěže celkem: 217 snímků
* ZLATÉ SLUNCE DK n/L. celkem: 19 snímků - postup do CS: 12 snímků
Postup do předvýběru:
93 snímků
- školní kategorie Blansko celkem: 36 snímků - postup do CS: 18 snímků
Celostátní soutěž AF celkem: 44 snímků / 47 autorů
zemská kola celkem: 55 ( z toho mimo seznam 4 snímky)
Celkem v KS - celkový počet snímků v krajských kolech
Celostátní soutěž ZS celkem: 34 snímků
D, R, H, A, E, K - počet snímků v žánrových v kategoriích
PV - postup do předvýběru CS – vybráno do celostátní soutěže
(Tabulka zpracovaná pro Donašeč dobrých filmových zpráv 3/2013
TACHOV
20/10
11 - 1 - 0
5-3-0
1-1-0
0-0-0
0-0-0
3-2-1
7 - 1
2
( 2 kraje)
KROMĚŘÍŽ 40/19
17 - 10 - 2
14 - 6 - 1
3-0-0
0-0-0
2-2-1
4-2-2
20 - 6
4
(2 kraje)
PRAHA
19/11
9-5- 2
2-0-0
6-1-1
1-1-0
2-1-1
0-0-0
8 - 4
5
( 1 kraj)
1
MOHELNICE 17/10
4-1-1
6-1-0
6-1-0
0-0-0
1-0-0
0-0-0
3 - 1
( 2 kraje)
ZRUČ n./S.
24/14
6-4-2
9-3-0
3-1-1
3-2-1
1-1-1
0-0-0
11 - 5
5
(3 kraje)
PARDUBICE 15/07
4- 2 - 2
5-3-2
1-1-0
0-0-0
0-0-0
5-3-1
9 - 5
2
( 1 kraj)
ÚSTÍ N. L.
19/09
5-4-3
7-3-3
6-2-1
0-0-0
0-0-0
0-0-0
9 - 7
3
( 2 kraje)
HK
63/64
16 - 4 - 2
12 - 6 - 3
13 - 5 - 4
10 - 3 - 0
6-3 -2
8-5-3
26 - 14
9
( 1 kraj)
__________________________________________________________________________________________________________________
Celkem v KS 217/144 72 - 31 -14 60 - 25 -9 39 - 12 - 13 14 - 6 - 1
12 -7 - 5
20 -12 - 10
93 - 43
31 (filmů)
D-Pv-CS
R-Pv-CS
H-Pv-CS
A-Pv-CS
E- Pv-CS
K -Pv-CS
____________________________________________________________________________________________________________________
Celkem snímků/autorů
Počet snímků v kategoriích:
KRAJSKÁ KOLA A CELOSTÁTNÍ SOUTĚŽ AMATÉRSKÝCH FILMŮ ČR 2013 - statistika
SOUTĚŽE / bylo...
43
SVITAVY - 20. 4. 2013
MgA. Linda Vorlíčková
MgA. Marián Polák
Petr Horák
ZRUČ NAD SÁZAVOU - 26. - 27. 4, 2013
Ing. Emil Pražan
Eva Oherová
Mgr. František Nejedlý
*POROTA CSNFT 2013
Mgr. Simona Oktábcová
Josef Hanuš
Mgr. František Nejedlý
Jiří Středa
prof. Josef Valušiak
*POROTA CS - ZLATÉ SLUNCE 2013
- kategorie školních filmů
PhDr. Lenka Poláková
Ing. Emil Pražan
Mgr. Milan Šebesta
HRADEC KRÁLOVÉ - 11. - 12. 5. 2013
prof. Rudolf Adler
Mgr. Miloslav Kučera
Doc. Martin Štoll, Ph.D.
MgA. Jan Peml
Jan Vlnas
MOHELNICE - 1. 5. 2013
Jaroslav Bouše
Mgr. Jana Konečná
Milan Dubový
PRAHA - 27. 4. 2013
Mgr. Miloslav Kučera
Doc. Martin Štoll, Ph.D.
Radek Štipl
ÚSTÍ NAD LABEM - 4. 5. 2013
Stanislav Polauf
Mgr. František Nejedlý
Mgr. Miroslav Tuščák
KROMĚŘÍŽ - 12. - 13. 4. 2013
Ing. Emil Pražan
Mgr. Milan Šebesta
Mgr. Miroslav Tuščák
TACHOV - 6. 4. 2013
Mgr. Simona Oktábcová
Jan Loučím
Stanislav Polauf
POROTY KRAJSKÝCH KOL A CELOSTÁTNÍ SOUTĚŽE AMATÉRSKÝCH FILMŮ 2013
SOUTĚŽE / bylo...
Vážená paní
Ing. Pavlína Čermáková
vedoucí pracoviště Artama
Blanická 4
Praha
Hradec Králové 4. června 2013
Vyřizuje: J. Šlaisová
Vážení kolegové a pořadatelé
na webu filmdatu v Programovém katalogu je uvedeno, že dva oceněné snímky z Krajské soutěže
amatérských filmů v Hradci Králové byly vyřazeny (diskvalifikovány) z další účasti v soutěži.
Vznášíme protest proti diskvalifikaci snímku Odpaďák animačního studia při ZŠ v Deštném v O.h.
Vyřazení (diskvalifikace) nebyla autorům, ředitelce školy a vedoucí animačního studia, ani
pořadatelům krajské soutěže v Hradci Králové sdělena a my se domníváme, že pro toto rozhodnutí
nejsou ani důvody.
V průvodním listu tohoto snímku nebyl rok narození autora vyplněn, protože se jedná o práci
kolektivu. Jedná se o spoluautorství dospělých a dětí, a proto mohl být snímek podle propozic
přihlášen do krajského kola CSNFT Český videosalon 2013.
V kolektivu studia "Kdo? My!" z Deštného v O.h. jsou i absolventi této ZŠ, dnes již občané České
republiky, kteří vlastní občanský průkaz a je jim více než 15let a na zhotovení filmu se výrazně
podíleli. Pořadatelům, kteří v kraji odpovídají za dodržení regulí soutěže je tato skutečnost známá.
V loňském roce byl film stejného kolektivu se stejně vyplněným průvodním listem bez připomínek do
celostátní soutěže přijat.
Pokud byla ze strany pořadatele celostátního kola Artama Praha jakákoliv pochybnost v souvislosti
s filmem Odpaďák, bylo možné se obratem dotázat vedoucí studia a ředitelky ZŠ Deštné v O.h. Mgr.
Hany Pavlíčkové, která je Mgr. Tuščákovi osobně známa, a celá záležitost se měla v zájmu soutěže
i nepoškození mladých autorů filmu vyřešit ve prospěch zařazení filmu.
U druhého "diskvalifikovaného" filmu Voják Vojty Řeháka mělo být v protokolu KS uvedeno ČU bez
postupu. Zde je rozhodnutí oprávněné.
Očekáváme vaše kladné rozhodnutí s tím, že film bude zařazen do celostátní soutěže Český
Videosalon 2013
S pozdravem
Bc. Jaroslava Vydarená, v.r.
ředitelka
Na vědomí: Mgr. Tuščák
44
KAUZA „ODPAĎÁK“
45
SOUTĚŽE / bylo...
Kauza Odpaďák
aneb
Zase ten Hradec!
Dne 4. června jsme za pořadatele KSAF
v Hradci Králové a ARTAMA podali písemný
protest proti „dikvalifikaci“ filmu mladých autorů Odpaďák se žádostí o přehodnocení tohoto
podle nás neoprávněného rozhodnutí a zařazení dvouminutového animovaného snímku do
soutěžní kolekce.
Našemu protestu však nebylo vyhověno a
dostali jsme odpověď, ve které bylo tolik zajímavých vyjádření, že jsem se rozhodla některé
uveřejnit současně s „komentářem“...
Jen připomínám: v prvním odstavci odpovědi
z ARTAMA je uvedeno, že:.. „Pořadatelé krajských soutěží jsou povinni dle propozic celostátní soutěže pro neprofesionální filmovou
tvorbu Český videosalon zkontrolovat vyplnění průvodních listů přihlášených autorů.“
Ano. Rok narození autora nebyl v průvodním
listu u filmu Odpaďák uveden, protože jsme se
nikde nedočetli, jak vyplnit „datum narození kolektivu“, protože tento snímek vznikl jako kolektivní dílo. Pokud na uvedení věku vyhlašovatel
trvá i u kolektivní práce, musí snad propozice
stanovit, jak se má věk zapisovat – zda průměrem, věkem nejstaršího nebo věkem nejmladšího člena nebo věkem vedoucího? Považujeme
proto „diskvalifikaci“ filmu Odpaďák vzhledem k nepřesnosti propozic za neoprávněnou a poškozující skupinu mladých autorů
animačního studia KDO? MY! z Deštného
v Orlických horách.
V druhém odstavci je dále...
...v případě, že film chtěl soutěžit v celostátní soutěži pro dospělé, měl být přihlášen
jako dílo jednotlivce s odpovídajícím věkem,
jinak do školní kategorie... nelze, než položit
stejnou otázku... a co na to propozice Českého
videosalonu?
Dále se v textu objevuje poněkud absurdní
sdělení, že:
...do soutěže se přihlašuje mateřská školka - MŠ a základní škola - ZŠ...
Ano, samozřejmě, animační studio pracuje
pod hlavičkou a s podporou Mateřské a Základní školy v Deštném v O.h., což je oficiální
46
Tomáš Pacholík a Láďa Štěpán
ze Studia KDO? MY! při ZŠ a MŠ v Deštné v O.h.
název školy a jiná instituce, která by mladé
filmaře podpořila, v místě není. Odborný pracovník ARTAMA byl na KS v Hradci Králové přítomen, byla tu i ředitelka zmíněné školy se svými
svěřenci, kteří na první pohled nebyli ani dětmi
z mateřské školy ani žáky školy základní. Jejich
radost z 2. místa v kategorii animovaných filmů
se nedala přeslechnout ani přehlédnout, myslím,
že ani věk členů studia, kteří cenu přebírali.
Mgr. Tuščák si průvodní listy v Hradci Králové osobně přebíral. Při troše vstřícnosti stačilo
upozornit, že i tvůrčí skupina musí mít letos rok
narození v PL vyplněný a upřesnit jak. Mohlo se předejít zklamání mladých autorů. Použít
v tomto případě termínu „diskvalifikace“ na webu
Filmdatu i textu programové brožury Českého
videosalonu 2013 bez jakéhokoliv vysvětlení
považuji vůči mladým autorům přinejmenším za
necitlivé a nepřiměřené.
Tento, v podstatě administrativní problém, dopadl nepříznivě (doufejme, že neotrávil) na mladé filmaře i vedení školy, kteří společně několik
let v animačním studiu na filmech pracují.
Sledovat pečlivě propozice, jak bylo dále
v dopisu z ARTAMA doporučeno ředitelce MŠ a
ZŠ z Deštného v O.h., když v nich nejsou jednoznačně stanoveny požadavky, co a jak vyplnit,
příliš nepomůže. Vloni datum narození u filmu
této skupiny rovněž vyplněné nebylo a nebyly
s tím problémy.
A dále ve stejném odstavci ....
...zařadit film dětí z mateřské školky a zá-
kladní školy mezi dospělé by poškodilo kredit celostátní soutěže Český videosalon...
K tomu jen otázka... když je film dobrý, oceněný v krajském kole nejvýše v kategorii animovaných filmů, čím by poškodil kredit celostátní
soutěže??? Film byl v krajské soutěži ohodnocen nejvýše v kategorii, a to 2. cenou, když první nebyla udělena a mladí autoři úspěšně „pobili“ dospělé autory, jejichž filmy skončily až za
tímto snímkem. Rozhodnutí hradecké odborné
poroty, vzhledem k jejímu složení, lze považovat
za více než kvalifikované. Počet snímků, které
z Hradce i letos prošly až do celostátního kola a
získaly řadu ocenění, tomu nasvědčuje. Metodik
ARTAMA byl navíc hodnocení snímku Odpaďák
přítomen.
...a dále se v odpovědi píše, že...
Na základě tohoto zjištění celostátní porota ČV 2013 tento film vyřadila ze soutěže,
nebodovala ho a doporučila, aby se filmařské sdružení přihlásilo do odpovídající soutěže určené tvůrcům základních a středních
škol...
Oslovila jsem většinu porotců předvýběrové a
současně i celostátní poroty. Podle jejich sdělení
se vyřazením žádného filmu nezabývali, věk autorů filmů jim při „domácí předvýběrové projekci“
nebyl známý. Obodovali snímky, které pořadatel předložil přepsané na společném DVD, kde
Odpaďák v kolekci z krajské soutěže v Hradci
Králové byl zařazený, a tedy byl i členy poroty
bodovaný. Někteří uvedli, kolik bodů od nich tento film získal. Kdo tedy film diskvalifikoval?
V dopisu jsou zmíněny „další prohřešky“,
kterých jsme se v Hradci dopustili zařazením
dvou snímků autorů mladších 15 let do krajského kola. Rozhodně však nesouhlasím s interpretací, že připouštím, že do krajského kola
nepatřil další snímek Vojty Řeháka a ani
jsem nepřehlédla „ve své obhajobě“ snímky
Školní TV Borohrádek. V propozicích soutěže
Český videosalon je v odst. II. Podmínky účasti,
v bodu h) uvedeno, že ...z krajských soutěží
můžou postoupit do celostátního kola autoři
starší 15 let – z toho, předpokládám, vyplývá
možnost účasti v krajských kolech i autorům do
15 let bez možnosti postupu do vyššího kola.
Snímek Voják přihlásil autor, kterému ještě nebylo celých 15 let. Ale byl dobrý (ten film). V protokolu mělo být uvedeno, že se jedná o čestné
uznání bez postupu. Za tento drobný „výpadek“
jsme se omluvili.
A také lze konstatovat, že kategorie soutěží
Zlaté slunce a Český videosalon, pokud se týká
věku autorů mezi 15 a 19 lety, se překrývají, a
tak mají autoři svobodně na výběr, do které soutěže se přihlásí, jestli do postupové krajské soutěže nebo zemského kola soutěže Zlaté slunce.
Ponechme jim tuto svobodu rozhodování.
Za spolupořadatele KSAF v HK
Jarmila Šlaisová
Hradec Králové 18. června 2013
Zkušeností
není nikdy dost
V uplynulém školním roce natočili členové
školního animačního studia KDO?MY!, které
funguje při ZŠ a MŠ Deštné v Orlických horách,
svůj další film.
Odpaďák je příběh o nemluvněti ztraceném
ve světě dospělých lidí. Žáci se vrhli s nadšením do natáčení. Loutky a kulisy opět vznikaly
při hodinách výtvarné výchovy. A protože se děj
odehrává částečně i v prostředí z odpadků, žáci
zde mohli popustit uzdu své fantazii a vytvořit
kouzelné postavy i prostředí. Bylo příjemné pozorovat, jak je práce pohltila, s jakým zaujetím
vymýšleli nový svět.
Při samotném natáčení se projevily zkušenosti z předchozí práce a vše se odehrávalo s
větší lehkostí, ale také s výraznější zodpovědností za výsledek. Animace se vydařila, a tak se
žáci, povzbuzeni úspěchem, vrhli na tvorbu hudební kulisy k filmu. A došlo k potížím. Vzniklo
několik variant, avšak žádná z nich nebyla „to
ono“. A práce se začala protahovat. Žáci pomalounku ztráceli zájem. Už to vypadalo, že podle
přísloví „lepší něco nežli nic“ budeme prezentovat „nespokojený“ výsledek.
Nakonec jsme se obrátili o pomoc na Středisko amatérské kultury Impuls v Hradci Králové.
Dostalo se nám odborné rady, jak bychom mohli
snímek ozvučit. Do té doby nás taková varianta ani nenapadla. A do práce se vrátilo nadšení,
smích. Začalo se zvučit vlastními pusami a běžnými věcmi. Nakonec se vše lehce podmalovalo
jednou z původních melodií.
47
SOUTĚŽE / bylo...
„Stejný metr“ pro všechny?
Tomáš Pacholík ze studia KDO? MY! a Hana Pavlíčková,
ředitelka MŠ a ZŠ Deštné v Orlických horách
A tak jsme se, i když na poslední chvíli, stačili
přihlásit do krajské soutěže amatérských filmů.
Vše vyvrcholilo při udílení cen, kdy se náš snímek umístil ve své kategorii na druhém místě.
(První cena nebyla udělena.) Tvůrci byli nadšeni. A s napětím očekávali, jak dopadne výběr
do celostátního kola. Jaké bylo mé překvapení,
když jsem otevřela obálku a z přiloženého dopisu jsem zjistila, že náš snímek byl diskvalifikován. Začala jsem zjišťovat, co bylo důvodem
toho, že se tak stalo. Obtížně se mi vysvětlovalo,
že jsme byli diskvalifikováni proto, že byl chybně
vyplněn průvodní list k filmu. O jakou se však
jednalo chybu, když není nikde uvedeno, jak formulář vyplnit, když snímek do soutěže přihlašuje
skupina, nikoli jedinec? Bylo mi líto dětí, říkala
jsem si, jak to ovlivní jejich motivaci k další práci
v této oblasti. Film jim dal hodně práce a rády by
ho ukázaly celé republice.
Jsou to však mladí, zapálení lidé mezi třinácti
a sedmnácti lety, vzali to jako fakt a začali připravovat film nový. Jsou sice zatím na začátku,
ale věřím, že se opět podaří rozšířit jejich svět
o další zajímavý tvůrčí počin. Jsem ráda, že jim
naše škola může poskytnout potřebné zázemí.
A až se nám příště postaví do cesty administrativní překážky, smeteme je.
Hana Pavlíčková,
ředitelka školy
srpen 2013
48
O prázdninách jsem připravovala podklady
pro statistické tabulky, které podávají informaci
o počtu filmů a autorů v krajských kolech, o složení porot, také kolik a odkud filmů postoupilo a
kdo a kolik získal cen.
U soutěže mladých autorů Zlaté slunce při
porovnání přihlášených filmů s výsledky v zemském kole pro moravské kraje a kraj Pardubický,
konané v dubnu v Blansku, nesouhlasil počet
filmů ani názvy. V době uzávěrky příjmu filmů
19. 4. 2013 ani těsně před soutěží tyto filmy
v seznamu soutěžních bloků, zveřejněných na
webu filmdatu, uvedeny nebyly. Oproti zveřejněnému programu se promítaly navíc čtyři snímky.
A mezi oceněnými byly právě i tyto „nepřihlášené“ snímky: U nás to prostě žije, TV štábu ZŠ
Karviná-Ráj, Barney, u kterého je uvedený autor
Viktor Bulík, z pořadatelské ZŠ Blansko, kde se
soutěž konala a Lethal Hallvay 666, snímek ze
SŠUP Ústí n.O., skupiny č. 2, (Jacob a Olbram)
a Nikdy se neotáčej, autor Filip Mašek. Získaly
ceny a postup a následně i ocenění na celostátní
soutěži Zlaté slunce v Ústí nad Orlicí.
Určitě nikomu nevadí, že snímky do Blanska
přišly třeba až na poslední chvíli po uzávěrce
nebo je někdo přivezl přímo na soutěž nebo je
někdo zapomněl do seznamu dopsat. Naopak.
Chválím pořadatele, že vyšli vstříc a filmy do
soutěže vzali. Proč ne! Čekat celý rok na další
soutěž není pro mladé autory příliš motivující.
ALE ...a jsme zase u kauzy Odpaďák“...!!!!
Neměří pořadatel celostátní soutěže dvojím metrem?
-šlaHost přehlídky Mgr. Miroslav Tuščák
Je Zlaté slunce
opravdu zlaté?
Pro mladé autory jsou vyhlášena každoročně dvě zemská kola soutěže Zlaté slunce, která
předcházejí soutěži celostátní. Dá se předpokládat, že v obou zemských kolech by autoři měli
mít stejné podmínky. Ale je tomu tak?
Zemské kolo Zlaté slunce pro Čechy ve
Dvoře Králové n.L. se koná již v březnu s uzávěrkou v polovině února (vloni to bylo původně
už
31. ledna). Zemské kolo Zlaté slunce
pro Moravu v Blansku se koná ke konci dubna, s
uzávěrkou na konci března. Tedy rozdíl 5 týdnů
mezi oběma koly. To je pro mladé filmaře z Čech
značná „časová diskriminace“! Mnozí mladí autoři začínají po novém roce na filmech teprve
pracovat. Po dokončení filmu většina z nich už
uzávěrku ani jednoho zemského kola nestihne.
Stejné je to i se snímky studentů Střední školy
aplikované kybernetiky v Hradci Králové, kteří
připravují film jako součást maturitní zkoušky na
květen. Po maturitě se rozjedou domů. Na jednom filmu se často podílejí studenti z různých
koutů ČR a kdo z nich za rok film do soutěže přihlásí? Škoda o tyto filmy v soutěži přijít. Mnohé
z nich patří každoročně mezi oceněné. Již několikrát byly filmy této hradecké školy součástí kolekce pro UNICA. Tak je tomu i letos. Asi proto je
na krajské soutěži v Hradci, který je v Kalendáři
soutěží poslední, takový „nával“ mladých filmařů. Ale jsme za něj rádi.
Ve Dvoře Králové se promítají filmy sice před
sedmičlennou porotou, ale téměř prázdným sálem. S účastí škol na projekci je problém. Na
krajské soutěži je většinou zaplněný sál a autoři mají možnost svoji tvorbu brzy po dokončení
snímku konfrontovat se zkušenými autory a odbornou porotou. O to větší jejich radost je, když
na soutěži mezi dospělými uspějí a porota jejich
snímek ocení, jak se to letos stalo nejen autorům
„diskvalifikovaného“ snímku Odpaďák.
Po několik let, co úroveň snímků ve Zlatém
slunci sleduji, musím konstatovat, že až na vzácné výjimky jsou ty filmy velmi „slabé“. Ano, točí
je převážně začínající autoři, kteří dělají začátečnické chyby. Ti zkušenější a poučenější mladí autoři sami kritizují, proč tak slabé filmy „za
každou cenu“ postupují do celostátního kola,
kde navíc rovněž získávají ceny.
Stejné rozpaky nad kvalitou filmů soutěže
Zlaté slunce vyjádřili i dospělí účastníci celostátního kola, kteří oceněné snímky zhlédli. Podobné rozpaky se vznášely při projekci i nad
výsledkem třídenního celostátního workshopu
účastníků soutěže Zlaté slunce v roce 2012
i 2013 prezentovaným jako součást programu
Českého videosalonu. Některé názory jsou
zveřejněny v loňském i letošním zpravodaji Donašeč dobrých filmových zpráv číslo 3, ač tyto
zprávy za příliš dobré nelze považovat.
To je také dost pádný důvod, proč ti „zkušenější a zdatnější“ nejsou motivováni k účasti na
soutěži Zlaté slunce. A to i přes to, že by je nikdo
„nediskvalifikoval“ a zcela jistě by dosáhli na některou z mnoha udělených cen. Těšme se ale
z toho, že mladí autoři mají vyšší cíle a chtějí se
Účastnice workshopu „Zlaté slunce“
49
SOUTĚŽE / bylo...
něco naučit a poměřit výsledky své práce s těmi
zdatnějšími. To jim bude v další tvorbě i životě
jen ku prospěchu.
-šlaVÝSLEDKY
Zlaté slunce - celostátní kolo
Soutěžní kategorie: A (do 15 let)
- Dokumenty, reportáž a publicistika
1. cena: Hasiči - 130 let SDH Nýřany
(1. část 1883 - 1945)
FiDiTvo kroužek při DDM Nýřany
2. cena: U nás to prostě žije…
TV štáb školy ZŠ Karviná-Ráj
3. cena: Cena neudělena
Soutěžní kategorie: A (do 15 let)
- Hrané snímky
1. cena: Barney
Viktor Bulík
2. cena: Automat
Kolektiv Junior TV Plzeň
3. cena: Vykoupení z basy Sova
Kolektiv DDM Sova Cheb
Čestné uznání:
Pan Brown, Kolektiv Zalezsi.cz o.s.
Soutěžní kategorie: A (do 15 let)
- Animované snímky
1. cena: Luftův sen
Kolektiv Animánie
2. cena: Dýňový jazz
Martin Petruň
3. cena: Zvířata
IV. (1.4) třída ZŠ Ostrava-Mariánské hory
Čestné uznání:
3 básničky, Žáci 8. a 9. třídy ZŠ a MŠ Havířov
- Bludovice
Soutěžní kategorie: A (do 15 let)
- Experimentální snímky a vidoklipy
1. cena: T-Rex!
Roman Jirota
2. cena: Pojďme tančit
Jiří Hebelka
3. cena: Tyčinka Energit
Matyáš Navrátil
50
Miroslav Novák vedl animační workshop
Soutěžní kategorie: B (16 - 19 let)
- Dokumenty, reportáž a publicistika
1. cena: Víte? Nevíte?
Adam Kolář
2. cena: Cena neudělena
3. cena: Cena neudělena
Čestné uznání: Co neodmyslitelně patří k Valticím?, Tomáš Brabec
Soutěžní kategorie: B (16 - 19 let)
- Hrané snímky
1. cena: O princezně Komunikaci
Centrum dětské komunikace Vratimov
2. cena: Láska na kolečkách
Literárně dramatický obor ZUŠ Kroměříž
2. cena: Ruka aneb jeden obyčejný den
Ondřej Černý
3. cena: Kufr
David Koníř
3. cena: Úsměv prosím
David Koníř
3. cena: No Exit
Filip Kilián
3. cena: Proti sobě
Pavlína Taubingerová
Čestné uznání za herecký výkon (J. Kadera)
Gloom, Adam Josefus
Soutěžní kategorie: B (16 - 19 let)
- Animované snímky
1. cena: Cena neudělena
2. cena: Cena neudělena
3. cena: Cena neudělena
Soutěžní kategorie: B (16 - 19 let)
- Experimentální snímky a videoklipy
1. cena: Visit in Budapest
Kolektiv FK Lávka
2. cena: Klepy
Franziska Nagelová
3. cena: Defilé
Pavlína Taubingerová
Překvapení z úrovně
celostátní soutěže
Ve dnech 13. – 14. června 2013 se v Ústí nad
Orlicí konala celostátní soutěž neprofesionální
filmové tvorby Český videosalon, jejíž součástí
je Zlaté slunce věnované školní filmové tvorbě.
Z předchozí praxe v krajském úřadu, kdy jsem
se z pozice referentky oddělení kultury a památkové péče pravidelně účastnila Krajské filmové
soutěže amatérských filmů v Hradci Králové,
jsem si vytvořila určitou představu o tom, jak
má filmová soutěž vypadat, v jakých kategoriích
se soutěží, jaká je skladba soutěžní poroty, jakým způsobem porota hodnotí, a hlavně jaká je
úroveň soutěžních snímků, a to včetně mladých
autorů. Dříve jsem si to možná neuvědomovala,
pokládala jsem to jaksi za samozřejmé, ale dnes
vím, že úroveň soutěžních snímků na krajské
soutěži v Hradci Králové bývá tradičně vysoká.
To si uvědomíte až ve chvíli, kdy máte srovnání.
Účastnice workshopu soutěže Zlaté slunce „v akci“
To se mi naskytlo právě 13. června v Ústí nad
Orlicí na soutěži Zlaté slunce. Těšila jsem se,
neboť si dětskou tvorbu vždy užívám a ze zkušeností např. z divadelních přehlídek vím, že je
na co se dívat. V Ústí jsem však zažila zklamání. Nechtělo se mi věřit, že snímky, které jsem
zhlédla, skutečně postoupily až do celostátní
soutěže a prošly zemským kolem. Vím, že se
jedná o dětskou tvorbu, ale to přece neznamená,
že budeme přivírat oči před nekvalitou. Děti přece pracují pod pedagogickým vedením. Co je tedy
špatně? V oboru film se pohybuji pouze v roli diváka, nabízí se mi tedy jednoduché laické vysvětlení. Buď je opravdu slabé pedagogické vedení
nebo nekompetentní porota či jsou špatně nastavena pravidla soutěže. Nechce se mi připustit
čtvrtá možnost, totiž že celková úroveň dětské
filmové tvorby je v naší zemi tak slabá.
Pokud nejste odborník a zhlédnete film, většinou ho posuzujete emocionálně, líbí, nelíbí,
z hlediska filmového řemesla nedokážete přesně vyjádřit proč. U některých snímků z celostátní
soutěže jsem nabyla dojmu, že by mohly být ve
filmových učebnicích, aby se budoucí autoři vyvarovali chyb. Vzpomněla jsem si, jak koncem
devadesátých let Milan Lajdar velmi vtipně a
s nadsázkou vytvořil jakési desatero filmového
amatéra. S laskavou mírou ironie zde udílel rady
typu: námět nehledejte, přijde sám, čím delší
záběr, tím lepší, nikdy s sebou netahejte stativ,
zásadně nestříhejte, držte zásadu co na obraze,
to ve zvuku, nikdy nedejte na porotu a další podobné „dobré rady“. Možná, že se někteří mladí autoři a jejich učitelé této „filmové kuchařky“
opravdu drželi.
Bylo mi smutno, když jsem si uvědomila, kolik času, úsilí a peněz to vše stálo. Myslím, že
chyba dětí to rozhodně není, ty jsou nesmírně
tvořivé a šikovné. Byla by veliká škoda je odradit, ale také si myslím, že je veliká chyba učit je
špatnému řemeslu, utvrzovat je v přesvědčení,
že to dělají dobře a dávat jim za to ceny.
Jaroslava Vydarená
ředitelka Střediska amatérské kultury Impuls
14. 6. 2013
51
NAPSALI NÁM...
Schůzka
s andělem
Anděl
Měl křídla bělostná
Vtančil tiše po špičkách
A létá růžovými sny
Po cestách z růží
Psal se rok 2008. Jako člen ochotnického
souboru Divadla Haná ve Vyškově jsem šel na
první čtenou zkoušku Strakonického dudáka.
Hlavní roli Dorotky měla ztvárnit nějaká Sarah
Haváčová. To jsem ještě netušil, že naše setkání nám oběma změní život. Toužil jsem točit film
o lásce. Dle vlastní básně Kvetoucí růže. Jenže
žádná vhodná herečka okolo sedmnácti let se
do role nehodila. Až v onen magický den jsem
poprvé spatřil anděla s bělostnými křídly. Sarah
Haváčovou. Neustále mne nepřestávala udivovat její přirozenost, čistota duše, schopnost vyjádřit jakýkoli pocit mimikou svého nebeského
obličeje.
Po vzájemné domluvě jsme natočili Kvetoucí
růže. Mě, dělníka obsluhujícího lis, přijali na filmovou školu ve Zlíně. Sarah, studentku vyškovského gymnázia, si díky našemu filmu obsadil
Roman Vávra do televizní pohádky Škola princů.
Získala hlavní roli princezny Lenky. Následně
její kvality kladně hodnotila i přijímací komise na
JAMU. Přijali ji na studium činoherního herectví.
Slíbili jsme si tenkrát, že spolu natočíme ještě jeden film. Tentokrát s velkým štábem a pořádnou
technikou. Film, který napíšu přímo pro ni.
Roku 2010 se sen začal naplňovat. Napsal
jsem sbírku básní. Vybral jsem téma inspirované
romantickým básníkem Máchou a jeho povídkou Marinka. Sarah na roli psanou přímo pro ni
kývla. Do postavy básníka Hynka jsem obsadil
Matouše Rumla. Zahráli si spolu již ve zmiňované pohádce. Abych nezapomněl, tehdy jsem po
škole nastoupil jako skladník do jedné firmy.
V celém okolí jsem slyšel, že poetický film
nemá diváky, neseženu finance a celé se mi to
rozsype pod rukama. Věřila mi tehdy jen Sarah,
můj spoluscénárista Igor Petrík, střihačka Markéta Pustinová a kameraman Drahoslav Lysák.
Bez nich bych byl ztracený. Kam jsem přišel žádat o sponzorství, všude začínali větou: ‚‚ Jdete
52
Lukáš Koláček
ve špatný čas‘‘. Měli jsme stěží třetinu rozpočtu
pohromadě, když jsme v září 2011 začali natáčet. S malým několikačlenným štábem. Točilo
se přímo u herečky v domě. Natáčení dopadlo
katastroficky. Herce jsem mizerně vedl a záběry
na sebe nenavazovaly. Ve střižně jsem se takřka
zhroutil při pohledu na natočený materiál. Velkou oporou mi byla střihačka Markéta Pustinová
a můj bývalý pedagog ze školy, režisér Martin
Müller. Podíval se na pracovní střih a poradil mi,
jak zklidnit celý štáb a vést herce. A hlavně říkal,
abychom to dokončili.
Zariskoval jsem tedy. Více než polovinu záběrů z podzimního natáčení jsme v březnu 2012
přetočili. Štáb se rozrostl na dvacet schopných
Matouš Ruml a Sarah Haváčová ve filmu Marinka
Hlasitý klid ve filmu
Lukáš Koláček a Sarah Haváčová
lidí. Paradoxně jsem s nimi pracoval lépe, než
s malým štábem minule. V přestávce mezi natáčecími cykly se podařilo získat několik sponzorů
z regionu. Především městys Sloup v Moravském krasu, město Vyškov a nadaci Tři brány.
Peníze se hodily zejména v postprodukci.
Díky mé neschopnosti sehnat zvukaře jsme celý
zvuk vyráběli uměle ve zvukových studiích v Říčanech u Prahy a ve Zlíně na Univerzitě Tomáše
Bati. Film jsme dostříhali na Univerzitě Palackého ve Zlíně. Všichni mi vyšli maximálně vstříc.
Datum premiéry bylo stanoveno na 10. listopadu
2012.
K velkému překvapení bylo absolutně vyprodáno. Museli jsme dokonce poslat desítky lidí
domů. Velký sen došel po třech letech práce
k cíli. Kdo Sarah Haváčovou neviděl hrát, neuvěří, jak velký talent a potenciál se skrývá v této
energické dívce.
Myslel jsem, že tím náš příběh končí. Jenže
ouha. V březnu 2013 jsme jeli s Marinkou na
první festival, Mladou kameru Uničov. K našemu
velkému údivu jsme si odvezli diplom - čestné
uznání a velice příznivé ohlasy poroty. O týden
později získala Marinka cenu na regionálním
kole festivalu Cineama v Martině na Slovensku.
Nejkrásnější festival se však pro nás zatím udál
v Hradci Králové, v Country clubu Lucie. Vše působilo mile, domácky a porota se snažila každému tvůrci pomoci.
Často sním sny. Ovšem od té doby, kdy jsem
poznal Sarah Haváčovou , sním s otevřenýma
očima.
Lukáš Koláček, Odrůvky
Nevím, jestli stárnu nebo co, ale je mi stále
více příjemný formální klid narativních filmů. Kdy
velké celky a klidná střihová skladba plynule vypráví jednoduchý, ale silný lidský příběh. Proto
jsem s nadšením přijal současné filmy německé
nové vlny “Berliner Schule”, které jsem si vzal
i částečně za příklad při natáčení svého krátkého filmu k přijímacímu řízení na režii na FAMU,
s nímž jsem byl přijat. Berliner Schule a například filmy Angely Schanelec vycházejí z klidné
éterické povahy přítomnosti, přitom v neklidné
době, což je i dobrý argument, který volá po
vyvážování neklidného obsahu klidnou formou.
Inspirací jsou i například klasické filmy Antonioniho Michelangela nebo belgické dvojice bratří Dardennů. Tyto filmy kladou vážný důraz na
vlastní vyprávění stejně jako na to, o čem vyprávějí, a tak se z filmu nestává jen struktura scénáře, ale ani film bez příběhu. Je zde obrovská
míra autenticity, která vzniklá z obyčejného, přirozeného běhu událostí a z dobrého hereckého
vedení. Autenticita je dána i svědectvím bez soudu, což umožňuje hodnotně zobrazit život ve vší
své komplexitě a může si pak snad dovolit i větší
míru stylizace. Ve vlastním filmu jsem prvky Berliner Schule využil ve dvou případech. V prvním
případě to byla samotná stavba scénáře, která
vyvstávala z poměrně jednoduché situace - starší bratr schoval svého mladšího bratra do svého
obydlí v továrně před očekávaným nebezpečím
z nebe. Jejich matka byla neznámo kde. Situace byla inspirovaná apokalyptickým fenoménem
v roce 2012 a teorií Ericha von Dänikena. Snažil jsem se, aby scénář nebyl přestrukturovaný,
aby jen jednoduše dostál svému námětu. V druhém případě jsem se pokoušel filmový čas neresumovat a maximálně tak zachovávat podobnost
s reálným plynutím lineárního času. Dále jsem
nechtěl přehánět koncept blízkých intimních záběrů, prostor a postavy ilustrovat jen nejnutnějším počtem záběrů. Ve vytvořeném časoprostoru se pak dalo daleko lépe a klidněji orientovat
a to mi přineslo onen kýžený klid ve formě.
Jan Vondráček, Praha
53
NAPSALI NÁM...
S Landovským
v kině
a na skleničce vína
Že si na letošní Filmovce v Uherském Hradišti, ve více než parném létu, užiji dost filmů,
to jsem předpokládal. Ale že jednou v odpolední pětatřicítce vylezu i na rozhlednu Rovnina,
to jsem nečekal, díky mé ženě a retrívrovi Ferdinandovi se tak však stalo. Ono těch pětatřicítek bylo o posledním červencovém víkendu dost
a dost. Venku. V promítacích sálech vládlo DVD,
Blue-ray a podobně. Klasického formátu poskrovnu.
Z té rozhledny, cca 4 km od Masarykova náměstí, je vidět možná až k Alpám. Na Vizovické vrchy určitě, ze sálů Letní filmové školy ale
podstatně dál. I do jiných českých luhů a hájů,
o nichž dám pár slov na závěr. Ale s Naďou jsme
pilně studovali (byli jsme přece ve škole) především japonské a americké obzory, dopřáli jsme
si např. série filmů Kaneta Šindoa, z nichž jsem
kdysi viděl snad jen Onibabu (1964). Filmovka
nám nabídla jeho Romantický příběh od řeky
Sumida (1992) a pak dva filmy o hercích, Pozdní
závěť a Epizodní herec, a také dramatickou (sociální) kriminálku Dnes žít, zítra zemřít, všechny tři skvělé - vynikající kamerou, režií, stylem,
rytmem, prostředím... Film o herci epizodních
rolí Taidžim Tonojamovi bylo poslední dílo Kaneta Šindó, natočil ho ve svých osmdesáti osmi
letech, bravurně.
Tady musím odbočit: viděli jsme film jiného
věkovitého režiséra - polské legendy Jerzy Hoffmana - slavného tvůrce historických filmů jako
Pan Wolodyowski a Ohněm a mečem... Hoffman
si svůj poslední opus natočil ve své osmdesátce – jako první polský 3D a jako nejdražší (zatím) polský film a navíc i první polský film o válečném střetnutí svobodných polských vojsk se
sovětskou Rudou armádou - Bitva u Waršavy
1920 (2011). Přívlastky jsou bohužel to jediné,
co je na filmu mimořádné. Samozřejmě s úctou
k tvůrci, k tisícihlavému komparsu lidí a koní,
k tvářím polských hereckých star, jako jsou Daniel Olbrychski, Boguslav Linda, Nataša Urbaňská.
Nuda. Stejně jako při novém českém Hřebejkově
filmu Líbánky, za který dostal letos režisér cenu
v Karlových Varech a který jsme si na LFŠ dali
54
jako první, stane se... Ovšem k příjemnějšímu:
z obrovské nabídky projektů, programových bloků a dalších lákadel LFŠ, je třeba si vybrat jen
tolik, kolik lze za pět dnů zvládnout psychicky
i fyzicky. Oči by chtěly, ale tělo odmítá a co chvíli se pak celý člověk propadne do hlubokého
nevědomí. Ze skvělého Saurova flamenkového
filmu Fado si pamatuji pouze úvodní a závěrečné titulky, zbytek se rozplynul v hudebním šumu
klimatizovaného sálu. Zato americké filmy z třicátých let, samozřejmě digitalizované a skvěle
restaurované, dostaly nejen mě, ale i o dvě tři
generace mladší diváky, dnešní teenagery a
převážně zřejmě vysokoškoláky. Samozřejmě,
že na uvedení děl v sekci Holywood´s Golden
Ages měly dopad i mimořádně vtipné úvody Ivy
Hejlíčkové, programové ředitelky LFŠ. Dopřáli
jsme si naivního, ale báječného filmu Křivdila mu
(1933) s Mae Westovou a samozřejmě Cukorovu kultovní Dámu s kaméliemi (1936) s Gretou
Garbo a Robertem Taylorem.
Zbytek letošního „vyčerpávajícího“ lenošení
na projekcích LFŠ jsme věnovali filmu českému,
byť se nabízely i možnosti osvětovější: projekty
s velmi lákavými programy, např. Půlnoční delikatesy: zombie horory, které jsme nezvládali,
Pavel Landovský s účastníky Letní filmové školy
v Uherském Hradišti
protože o půlnoci my dříve narození už většinou
spíme, také cykly jako Rok 1933: Nástup nacismu, Nenápadný půvab krize, Legenda Visegrádu: Vojtěch Jasný, Visegrádský horizont, či série
portugalských filmů byly určitě přitažlivé. My si
vybrali několik filmů z cyklu Zvláštní uvedení –
film 322 Dušana Hanáka z roku 1969 - úžasné
poznání tvorby slovenského režiséra, kterého
zahlušila normalizace, navíc sympatický člověk, byl při projekci a mluvil skvěle. Nevěřil jsem
svým očím, když sál vstal a skandovaně tleskal
Krejčíkovu filmu Svatba jako řemen (1967), pak
na vozíku přivezli legendárního protagonistu
Pavla Landovského, pěkně pak potejral svou
příslovečnou „arogantní nesnášenlivostí“ kritika
a moderátora Jaroslav Sedláčka. Viděli jsme
i skvělý celovečerní dokument s názvem DK,
intimní zprávu režisérky Báry Kopecké o svém
muži, nekompromisním architektovi Davidu Kopeckém, který předčasně zemřel, aniž se něco
z jeho bláznivých plánů realizovalo...
A konečně – ne snad vrcholem LFŠ (k němu
jsem se modlil s Kaneto Šindoem), ale dokonce několikanásobným letošním zážitkem bylo
setkání s legendami Činoherního klubu: živě
s Josefem Abrhámem, Janem Kačerem a Pavlem Landovským, prostřednictvím filmového
plátna i s Vladimírem Pucholtem. Stalo se při
premiérovém uvedení hraného dokumentu (či
dokumentárního příběhu) s názvem Hoteliér
- o tom, jak se sešli někdejší kamarádi a spolupracovníci, herci a režisér, s autorem Landovským (málo se ví, že byl i skvělým dramatikem).
A to proto, aby nastudovali jeho hru Hodinový
hoteliér, což se nakonec podařilo alespoň pro
jediné uvedení před publikem. Ale nic víc, kromě – a o tom je ten film, o tom, co je přátelství,
co nás spojuje, co v nás zůstává... Atmosféra
byla skvělá, všichni protagonisté, až na Pucholta, který zůstal v Kanadě, byli přítomní, i režisér
dokumetu, jinak Abrhámův syn.
Považuji se už za pamětníka, v Činoheráku jsem byl v době jeho slávy pečený vařený,
Mandragoru jsem viděl snad desetkrát, i Revizora, i Višňový sad... A proto se mně (i Nadě)
prohloubil zážitek ze setkání v sále Kina Hvězda
následující večer – seděli jsme na sklenici vína u
stánku vinařství Blatnička. Kolem půlnoci k nám
dotlačila Pavla Landovského jeho dcera, a zda
si mohou přisednout. Slavný český herec, který
se (snad i trochu pózersky) se svým okolím příliš
nemazlí, si s námi povídal snad hodinu. Dokonce jsme si připomněli jeho začátky v pardubickém divadle, kde jsem já, tenkrát jako student,
v jedné či dvou hrách statoval. Připomněl jsem
se panu Landovskému, že jsme spolu byli tenkrát na pivu v hotelu Grand. Samozřejmě si to
nepamatoval, ono totiž od té chvilky uplynulo
právě padesát let...
Alexandr Gregar, předseda VSVD
Dojmy
z filmového festivalu
v Uherském Hradišti
Pro výlet na filmový festival do Uherského
Hradiště jsme se rozhodli krátce před jeho začátkem, proto jsme se tam nezdrželi déle než
dva dny. Cesta z Hradce Králové byla dlouhá a
únavná, ale po příjezdu jsme okamžitě zase ožili. Přes neúprosné vedro bylo městečko přeplněné diváky a milovníky filmu. Masarykovým náměstím v centru celého dění prošlo přes několik
tisíc návštěvníků a bohatý program z nabídky
filmového festivalu nás lákal k návštěvě všech
letních kin, kterých bylo v Uherském Hradišti
v provozu celkem pět. Nejdříve jsme si vyřídili
akreditace pro dvoudenní pobyt a vyrazili dál do
města vyhledat nějaké ubytování. Bohužel, přes
všechnu snahu jsme nenašli žádný volný pokoj
v některém z penzionů, ani ve studentském centru. No, nedalo se nic dělat; batohy jsme si nechali u jedné milé vrátné, která nám nabídla improvizovanou úschovnu, a vyrazili za zábavou.
Večerní Hradiště je úžasně zachované a klidné. Prošli jsme většinu nabízených kin a zhlédli
zajímavé projekce. Přes všechnu radost z filmové nabídky a ze zajímavých hostů jsme nezůstali na jediné besedě. Ani nebyly tak nudné,
spíš pomalu zabíraly víc času než film samotný.
Nebyl by to dokonale prožitý den, kdybychom
si sami nepřipravili trochu adrenalinu, protože
krátce k večeru ztratila má přítelkyně akreditace.
Naštěstí nebyla taková situace pro pořadatele
festivalu žádný problém a okamžitě nám opat-
55
NAPSALI NÁM...
řili nové. Během odpoledne jsme prošli několik
sálů a poseděli v kavárnách, kterých je v Hradišti
opravdu nadbytek. K dispozici byl také divadelní
stan, kde účinkovala pozoruhodná herecká skupina. Navečer jsme se posadili na svoje mikiny
uprostřed Masarykova náměstí a odpočívali po
nejslunečnějších hodinách vyhřátého dne.
Náš program večer zdaleka neskončil a my
se dlouho do noci koukali na přehlídku studentských filmů, která byla skoro povinností. Nakonec jsme si brzo k ránu, kdy byla vhodná doba
ke spánku, naposledy prošli centrum města a
pomalu se loučili s celým vydařeným festivalem.
Trochu nás zamrzelo, že jsme nikde na ulici nepotkali nikoho ze slavných hostů, ačkoli reklamy festivalu lákaly na společné prostory diváků
i herců. Cesta domů byla o to náročnější, takže na většině fotek jeden z nás tvrdě spí. Přes
všechnu tu únavu a spalující slunce jsme si dva
festivalové dny užili, jak nejlépe to šlo.
NOVOMĚSTSKÝ HRNEC
SMÍCHU 2013
35. ročník festivalu české filmové a televizní
komedie Novoměstský hrnec smíchu nabídl divákům ve dnech 8. – 15. června 6 soutěžních
filmových komedií, 8 soutěžních televizních komedií, 11 soutěžních studentských snímků,
8 soutěžních amatérských snímků nové sekce „Rozesmátá kamera“ a 6 nesoutěžních projekcí.
Počet soutěžních komedií i komedií a veseloher promítaných mimo soutěž svědčí o stálém zájmu diváků i tvůrců o daný žánr a hlavně
Martin Bouček o českou tvorbu a humor. Velký podíl na zájmu
a návštěvnosti mají i tradiční „besedy před oponou“, besedy s tvůrci a hereckými představiteli
v sále kina. Při letošním 35. ročníku své filmy
přijely představit a divákům je přiblížit takové
Náš film vznikl na vícedenní výpravě, kterou
osobnosti, jako např. producent Adam Dvořák,
jsme se skautkami na jaře podnikly. Cílem bylo
režiséři Václav Vorlíček, Jiří Chlumský, Tomáš
zachytit radost z výletu, ale bohužel celý víkend
Magnusek, Ondřej Kepka, Pavel Hnilička, herci
propršel. Z veselého plánu, co všechno si vzít
Jan Přeučil, Jiří Krytinář, Eva Hrušková, Bára Fisebou na výlet, jsme nakonec udělaly krátký,
šerová, Marie Štípková, Václav Marhoul, Valerie
zhruba minutový sestřih záběrů, které jsme stihŠámalová, Miriam Kantorková, Jiří Hardt, Ivana
ly natočit ještě před deštěm... I za špatného poAndrlová, Jiří Chára, Gabriela Vránová, Marek
časí jsme neztratily optimismus a jak výlet, tak
Taclík, Anna Linhartová i malý Tomášek Pokorsamotné natáčení jsme si moc užily. Hurááá,
ný.
výlet!!!
Svou výstavu fotografií představila ve Švéd
ské síni zámku Veronika Richterová, absolvent
Ester Nemjóová, Praha
ka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a
Ecole Nationale des Arts Décoratifs v Paříži. Její
„Toaletní piktogramy“ se těšily zaslouženému
zájmu. Další výstava byla věnována 35. výročí
Novoměstského hrnce smíchu. Výstava fotografií umístěná ve společenském sále Kina 70
zmapovala celou historii festivalu a připomenula,
že se festival může pochlubit návštěvou spousty velikánů českého filmu, za všechny jmenujme
např. Radovana Lukavského, Františka Filipovského, Zdeňka Podskalského, Ladislava Chudíka, Dušana Kleina, Věru Chytilovou.
***
56
Diváci se mohli setkat a popovídat si i se
členy obou festivalových porot. V hlavní porotě
zasedli akad. malíř Vladimír Suchánek, čestný
prezident Asociace českých kameramanů Josef
Hanuš, herečka Veronika Freimanová, režisér a
scénárista Ondřej Kepka a ekonom Jiří Kunte.
V porotě mladých se představili studenti nebo
absolventi konzervatoří Míša Doubravová, Aneta Krejčíková, Jakub Štěpán a Roman Tomeš.
Dopolední projekce, které si kladou za cíl výchovu mladého filmového diváka, jsou určeny
především dětem a studentům škol z širokého
okolí. Pro jejich dopravu jsou již po několik let připraveny autobusy s upoutávkou na Novoměstský hrnec smíchu. Naší snahou je vést mladé diváky k lásce k filmu a původní české tvorbě tak,
aby se do kina rádi vraceli po celý rok. ejmenším divákům jsme letos připravili velké filmové
dobrodružství známých postaviček „Čtyřlístek
ve službách krále“ režiséra Michala Žabky. Větší
školáky a středoškoláky zaujala nesoutěžní komedie„Babovřesky“. Škoda jen, že malý zájem
o dopolední projekce projevily novoměstské školy s výjimkou Základní školy Komenského ulice.
35. ročník festivalu přinesl jednu novinku –
soutěž amatérského filmu komediálního žánru
s názvem „Rozesmátá kamera“. Cílem bylo
oslovit amatéry, kteří si točí pro radost, objevit
nové talenty a dát jim možnost prezentace předpublikem. Do soutěže bylo přihlášeno 8 snímků,
autoři byli nejen z Nového Města nad Metují, ale
i z Plzně, Prahy nebo Rychnova nad Kněžnou.
Byli mezi nimi i žáci základních škol. Cenu pořadatelů získal snímek Ondřeje Černého z Plzně
s názvem Balada o nákupu v e-shopu. V soutěži byla udělena také Cena ředitele Českého
rozhlasu Hradec Králové. Ředitel Českého rozhlasu Hradec Králové Jiří Kánský předal cenu
snímku sekce Rozesmátá kamera „Hrncpark“
Michala Fanty. Cenou byl stylový radiopřijímač
a také možnost zveřejnit svůj snímek na speciálním YouTube kanále Českého rozhlasu. Právě Český rozhlas Hradec Králové se stal jedním
z hlavních mediálních partnerů a v této spolupráci bude festival nadále pokračovat a prohlubovat
ji.
Nedílnou součástí festivalu jsou již mnoho
let doprovodné akce, které lákají do místa dění
nové diváky a širokou veřejnost. Své programy
si zde najdou příznivci ze všech věkových kategorií. Letos jimi byly:
• ZÁBAVNÉ ODPOLEDNE na Husově náměstí
a zahájení festivalu za účasti starosty města
Petra Hable a členů porot.
• ZAHÁJENÍ FESTIVALU NA TERASE KINA
a koncert hudební skupiny Schovanky.
• SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ festivalu v hlavním
sále Kina 70 – vystoupení hudebního uskupení Blue Star pod vedením Václava Marka.
• VERNISÁŽ VÝSTAVY FOTOGRAFIÍ Veroniky
Richterové – Toaletní piktogramy.
• VÝSTAVA 35 LET NOVOMĚSTSKÉHO HRNCE SMÍCHU ve společenském sále Kina 70 –
výstava fotografií z historie festivalu, přístupná po dobu trvání festivalu.
• DEN S ČESKÝM ROZHLASEM Hradec Králové – zábavné odpoledne pro děti, plné soutěží i cen, koncert zpěváků z muzikálu Děti
ráje, vystoupení herců festivalové komedie
Jedlíci.
• STUDENTSKÝ SMÍCH – 5. ročník této festivalové sekce přinesl divákům 11 soutěžních
snímků studentů tří škol se zaměřením na
filmovou tvorbu, hlavní cenu si odnesl snímek režiséra Pavla Hniličky „Vilma“. Porota
rozhodla takéo nejlepší filmové a televizní komedii a udělila Mladé Primy filmům Martin a
Venuše režiséra Jiřího Chlumského a Lež má
rozbité auto režiséra Vojtěcha Kotka.
• FACEBOOK – již potřetí festival využil i propagace pomocí sociální sítě a zapojil do festivalového dění nové příznivce, počet zhlédnutí i přátel se oproti loňskému roku opět zvýšil.
• COMICS – festivalový comiks fotografa Michala Fanty vtipně mapoval průběh každého dne, byl instalován na Kině 70 a pomocí
facebooku zviditelnil hrnec smíchu ve všech
koutech naší republiky.
• SLAVNOSTNÍ ZAKONČENÍ festivalu v sále
Kina 70 – návštěvníky posledního večera vítala na terase kina svým vystoupením Lokálka, v promítacím sále začal večer slavnostním předáním festivalových cen. (redakčně kráceno)
Jaroslav Červinka, Nové Město n. Met.
57
NAPSALI NÁM...
Musaionfilm 2013
Přijměte pozvání ke stručnému přehlédnutí
letošního 16. ročníku jediné přehlídky muzejních
filmů u nás, která již tradičně poskytuje setkání, inspiraci, zážitky, kritické podněty nejen pro
zúčastněné, ale i pro ty, kdo se o Musaionfilmu
dozvídají později a nepřímo.
Tak nejprve – prostor „nové třídy“ v expozici
brodského muzea je zahalen do pološera, září
plátno, několik kolegů z více či méně vzdálených
muzeí tiše sedí před ním, stříbrný vlas profesora
Adlera i zvučný hlas téhož při rozborových diskusích a konečně letos po dlouhé době i navrátivší se na Musaionfilm režisér Zdeněk Flídr. Pak
je tady malé „přísálí“, krček k výtahu do horní
expozice „starožitností“. V tomto krčku se čepuje
káva a čaj, trousí se zde neformální poznámky
i záchvěvy spravedlivého (doufejme!) rozčilení.
A pak zvuk oněch filmů, barvy hlasů spíkrů komentáře a jeden film za druhým. Večer pak, jen
o kousek vedle, se společnost „musaionfilmařů“
rozlije do přilehlého atria, kde je víno, klobásky
a něco tak trochu poutavého ve formě muziky
či představení. Ostatně letos k němu posloužil
i sloupový sál (barokní, prý původně panská konírna se sloupy završenými zlatými hlavicemi a
pódiem ve tvaru mola) s přehlídkou secesního
lázeňského šatstva pestrých barev, zahalenou
krásou dam a scénickými evokacemi aktérů na
téma – jaké to muselo být, když se před sto lety
v Luhačovicích korzovalo, sportovalo a vůbec
vedl společenský lázeňský život.
A pak, kdo by si ze zúčastněných nevzpomněl? Předání ceny Černého Janka a dalších
ocenění za bohaté (na míru zdejšího sálku)
účasti veřejnosti a zdejší cimbálovky, která se
postarala o fanfáry. No a pak je tady ředitel muzea, který cenu předává – etnograf dr. Popelka,
folklorista známý svými vtipnými projekty, mezi
něž Musaionfilm již od r. 1998 také patří. Z dalších osobností jmenujme na každém ročníku
věrně přítomného Václava Hrona, oceněného
prvním Černým Jankem (2012), který letos ovšem přijíždí bez převleku… a také jeho bývalé
kolegy z Národního technického muzea, kteří
jsou rovněž každému ročníku přehlídky věrní od
jejího založení. Letošní, v pořadí druhou cenu,
získává Karel Veleba, taktéž dlouholetý „musaionfilmař“, který ji byl převzít se svou kolegyní,
58
paní Silvou Smutnou z Muzea Vysočiny Třebíč a
v přítomnosti hlavní představitelky Mgr. Evy Tomášové. Chvilky upřímného a zaslouženého dojetí… Vzpomínám, jak jsme plastiku „Černý Janek 2013“ přebírali u řezbáře Karla Táborského
v jeho domácím ateliéru v Uherském Brodě. Jako
bychom nemilosrdně uloupili jednu z postav jeho
fantaskního světa a dělali, že neslyšíme rozhořčené dřevěné povzdechy a protesty jeho druhů, kterým ubyl sotva nový a vzácný kamarád.
Černý Janek odjel s námi a nyní k potěše zde
přítomného autora je předáván jako hlavní cena
poroty za, cituji: „vynikající využití filmových výrazových prostředků pro naplnění muzejního zadání“. Podpis prof. MgA. Rudolf Adler, předseda
poroty. To vše kvůli filmu Františka. Jaký je to
vlastně film a proč stojí za to se na něj podívat?
Tuto otázku si kladl také nejeden z přítomných
diváků, a proto byl film ihned puštěn. Na plátně
se objeví první titulek…
„Muzejní spolek Velkobítešska a Muzeum Vysočiny Třebíč uvádí životní příběh neobyčejné
ženy – Františka.“ A do prvního záběru podmalovaného houslemi – archivního fotografického
portrétu sběratelky lidových písní Františky Kyselkové (1865–1951) – vstupuje komentář s dobovou citací: „Františka si hned zpočátku uvědomila, že hlavním úkolem bude vyhledávati staré
zpěváky a zpěvačky a probouzeti jejich paměť
vybavením starých a dávno již opuštěných a zanechaných zpěvů. Byla to zpočátku dosti krušná
práce…“ Na nejvýkonnější sběratelku lidových
písní v následném záběru pak osobně vzpomíná její vnuk prof. Ing. arch. Mojmír Kyselka, CSc.
Ze vzpomínky samotné Františky Kyselkové,
své babičky, pak uvádí, jak začínala lidové písně
sbírat a uvádí následující scénu: je jaro 1894,
vrcholí přípravy na Národopisnou výstavu českoslovanskou a na Brněnsku, kde se myslelo,
že lidové písně už nejsou, Františka Kyselková
objevuje v jedné hospodě zpěváka takových písní a pouští se pod vedením staršího zkušeného
kolegy do zapisování. To vše divák pozoruje ve
stylizované rekonstruované hrané scéně (ovšem bez dialogů) se skutečným původním hlasem sběratelky (archivní záznam), která sama
vlastním hlasem tuto situaci popisuje. Těmito
a podobnými postupy (stylizovaný hudební doprovod, rozhovory s žijícími potomky, citlivá střihová práce, užití archivních fotografií a zvuko-
Cenu za nejlepší film přebírají z rukou ředitele muzea
Pavla Popelky Karel Veleba a Silva Smutná
vých záznamů, stylizace obrazových vzpomínek
– hraných rekonstruovaných scén s početným
komparsem, rekvizitami, prostředím a komentář
mimo obraz – stylizovaná citace archivních textů
v původní gramatice, v ozvěně) je film charakteristický, ale i přitažlivý. Snad proto získal jako
vítěz anonymní ankety i „Cenu diváků“.
Tolik ze vzpomínek a pohledů na film. Mají–li
nastoupit fakta a statistika, pak dobře poslouží
katalog přehlídky, netové stránky a zápisky. Plyne z nich ve stručnosti následující – přehlídka
se v Uherském Brodě uskutečnila od r. 1998
pošestnácté (stále pravidelně!). Stalo se tak
ve středu, čtvrtek a pátek 5. až 7. června 2013
v uherskobrodském muzeu. Dočítáme se o projekcích jak v muzeu, tak i v kině. Součástí přehlídky byly již tradičně ony diskuse a semináře
lektorů, přednáška, historická módní přehlídka,
předání ocenění, cimbálová muzika Olšava, grilované maso, cigáro a víno z hroznů, které dozrály v polešovických vinohradech.
V době mezi 15. a 16. ročníkem Musaionfilmu se v muzejním světě uskutečnila celá řada
pozoruhodných výstavních projektů, z nichž většina byla doprovázena projekcemi filmů. Mnohé
z nich jsou vyrobeny přímo k výstavě, mnohé
jsou k výstavě volně přiřazeny. Snad největší a
nejnavštěvovanější muzejní výstavou uplynulého období byl jeden z dalších významných a
svým tématem i rozsahem neobyčejných projektů týmu Jiřího Fajta Europa Jagellonica 1386–
1572. Doprovodný film k této výstavě letošní
Musaionfilm otevíral. Následoval jej doprovodný
film k výstavě Pernštejnové a jejich doba, který
reprezentoval další velký výstavní projekt uply-
nulého období z pražských Hradčan. Zajímavé
výstavy upozornily v roce 2012 na výročí dvou
známých českých postav – J. A. Komenského
(420 let od narození) a cestovatele Emila Holuba
(110 let od úmrtí). Letošní 60. výročí České televize si připomnělo výstavou i zaslaným filmem
Národní technické muzeum v Praze. U příležitosti stoletého výročí otevření královéhradeckého muzea byl natočen krátký film s architektem
Davidem Vávrou v roli Jana Kotěry, které přihlásilo Muzeum východních Čech v Hradci Králové.
To je ve stručnosti nástin prvního projekčního
bloku přehlídky, kterých bylo v letošním programu celkem sedm.
Snahou pořadatelů bylo zaměřit zvláště veřejnou část projekcí (letos poprvé v Kině Máj
v Uherském Brodě, vždy od 18.00 do 19.30)
tematicky k projektu Podoby víry v rámci 1150.
výročí sv. Cyrila a Metoděje. Vznikly tak 2 veřejné projekce, z nichž první (ve středu 5. 6.) se
zaměřuje na poutě a významná místa duchovních tradic, druhá pak (6. 6.) z Videotéky Musaionfilmu vybírá filmy lokalizované na Moravu,
ba přímo do Uherského Brodu. K tematickému
zaměření letošního Musaionfilmu přispěly též
projekční bloky zamřené na projekt s výstavou
Podoby víry a muzejní videoarchiv. Charakteristickým prvkem přehlídky je vždy přítomnost
lektorů, kteří zastupují svět filmu. Letos se takto
odborně přehlídky zúčastnili nejen prof. Mgr. Rudolf Adler (KDT FAMU Praha), ale i Mgr. Zdeněk
Flídr, který zde v premiéře představil svůj nejnovější film Osudy židovského obyvatelstva na
Šumavě a v Bavorském lese. Režisér Adler vedl
lektorský seminář Co je to filmová řeč? a promítl vlastní film Betlémáři. Kromě lektorů nabídla
přehlídka pohledy do dvou dílen – dílny muzejní
pedagogiky v přednášce Mgr. Kateřiny Tomeškové Edukační video o tom, jak využívá práce
s videem při práci s dětmi a filmové dílny Školy
audiovizuální tvorby Střediska amatérské kultury
Impuls v Hradci Králové, jejíž tři význačné filmy
představila umělecká ředitelka festivalu CinemaOpen Mgr. Jarmila Šlaisová. Musaionfilm je totiž
také malou filmovou školičkou pro muzejní pracovníky a nesmí na něm chybět vzájemné diskuse nad uváděnými filmy. Těm je vždy vyhrazen
příslušný časový prostor v programu.
Pro účastníky přehlídky, ale též pro veřejnost,
jsou připraveny vždy večerní kulturní programy.
59
NAPSALI NÁM...
Zahajovací večer patřil Lázeňské módní abecedě, což je název pro originální komentovanou
přehlídka módních stylů na přelomu 19. a 20.
století ve sloupovém sále muzea. Účinkoval Luhačovický okrašlovací spolek Calma, a. s. Druhý
večer pak nesl název Černý Janek uvádí a byl
věnován ocenění a projekci nejpozoruhodnějších snímků letošního ročníku přehlídky. Následovala volná zábava u cimbálu, kterou stejně
jako první večer doprovodilo grilované maso a
cigáro od místních hasičů a víno z hroznů, které
dozrály v polešovických vinohradech…
Ze statistického úhlu pohledu zbývá doplnit,
že letošní Musaionfilm odpromítal 35 filmů 17 přihlašovatelů.
Z muzeí v tomto smyslu jmenujme alespoň Africké muzeum Dr.
Emila Holuba, Etnografický ústav
Moravského zemského muzea,
Muzejní spolek Velkobítešska a
Muzeum Vysočiny Třebíč, Muzeum Novojičínska, Muzeum umění
Olomouc, Muzeum východních
Čech, Národní technické muzeum, Literárne a hudobné múzeum Banská Bystrica (SR) a samozřejmě pořadatelské muzeum
včetně Videotéky Musaionfilmu,
z níž bylo vybráno několik filmů
k tematickým projekcím v Kině
Máj. Projekční bloky se zaměřovaly na expozice, výstavy, výročí,
poutě a jejich místa, portréty, historii ve sbírkách a v krajině, tradice
a doprovodné filmy k výstavám.
Mezi pozoruhodnými filmy
jmenujme alespoň dvakrát oceněný film Františka o sběratelce lidových písní
Františce Kyselkové (1865–1951), která zapsala kolem 5000 lidových písní (režie vzpomínaný
Karel Veleba), dále film Karlova válka, v jehož
anotaci stojí: „dokument z pohlednic, dopisů
Karla Ošmery Františce Fialové za I. svět. války (režie Petr Baran) a film Stoleté vzpomínky.
Anežka Zatloukalová (*1908), který přibližuje
paměti nejen na Rakousko-Uhersko, ale i osobní zamyšlení nad životem a dějinnými událostmi
(režie Jiřina Kosíková). Tyto tři filmy navíc spojovalo stejné tematické zaměření na portréty
osobností známých i neznámých. Filmy společ-
60
ně vytvořily jakýsi pomyslný dramaturgický střed
přehlídky už proto, že byly všechny muzejní a
také proto, že jejich tvůrci se ocitali přímo mezi
diváky a bylo možno vést názorově pluralitní
diskusi. Zde se záměr Musaionfilmu skutečně
naplnil. Mezi pozoruhodné snímky patřily i dva
dokumenty zaměřené vlastně na sbírky, sběratelství a virtuální rekonstrukci: Od Tiziana
po Warhola a Virtuální rekonstrukce letounu.
V posledním jmenovaném snímku bylo navíc
dokázáno, že i počítačovou rekonstrukci lze
uchopit s citem… Porota ve složení: předseda – prof. MgA. Rudolf Adler (lektor přehlídky),
Mgr. Zdeněk Flídr (lektor přehlídky), Mgr. Jarmila Šlaisová (lektor
přehlídky) a tajemník – Mgr. Aleš
Kapsa (sekretariát Musaionfilmu)
letos poprvé též udělila 2 čestná
uznání, a to filmu Africká dobrodružství Dr. Emila Holuba a filmu
Po stopách Komenského. Z 15
odevzdaných anketních lístků je
patrné, že diváky zaujaly mimo to
také filmy Pět roků poté, Růžencová pouť v Uherském Brodě a
Europa Jagellonica 1386–1572.
Do prezenční listiny se na
16. ročníku Musaionfilmu zapsalo 23 účastníků (při zahájení
přehlídky bylo v projekci asi 20
lidí) z různých institucí i soukromých návštěvníků. Přítomni byli
3 ředitelé muzeí z Hradce Králové, Opavy a Brna, náš nejoceňovanější autor amatérských
filmů Petr Baran a řada kolegů
i příchozích (vstup na projekce je
zdarma). 28 filmů bylo se souhlasem přihlašovatelů zařazeno do Videotéky Musaionfilmu a je
nyní nekomerčně k dispozici jak veřejnosti, tak
i odborníkům.
Příští 17. ročník přehlídky Musaionfilm má
stanoven termín na 4. – 6. června 2014. Dny
(středa–pátek), místo, základní schéma programu a naše a snad i Vaše očekávání zůstává nezměněno…
Mgr. Aleš Kapsa
sekretariát Musaionfilmu
Z Regensburgu
kolem světa a zpět
Dny 6. a 7. července 2013 se staly mimořádnou událostí, která předznamenala odchod
Oskara Sieberta do filmařského důchodu.
Všechny země, kde Oskar se svými filmy soutěžil a měl na nich nějaký úspěch, byly osloveny
k zaslání 15 minutového filmu. A více než 40 jich
bylo vybráno.
Oskar pozval do svého domovského města Regensburgu, jednoho z nejmalebnějších
měst na světě, zástupce filmařů z mnoha zemí
a rovněž početnou českou skupinu. V kině,
v nejvyšším patře v jedné z městských románských věží, jsme se společně bavili dva dny
o pěkných filmech v dobré společnosti.
Přestože se Oskar narodil v Berlíně, vyrůstal
v zemi, která se dnes nazývá Česká republika.
Dlouho pracoval na stabilizaci blízkých vztahů
mezi tvůrci z Česka a Bavorska. Speciální program přehlídky byl věnován tedy filmům z ČR,
které byly odděleně hodnoceny českými porotci.
Každý autor, který film předvedl, byl oceněn
diplomem a medailí. Na zadní straně medaile
je logo Oskarova klubu VideoAktivRegensburg.
V přední části se prolíná slavná socha, která
je na regensburgském kamenném mostě přes
Dunaj s vyobrazením 35mm kamery.
Mezinárodní porota rozhodovala ve složení
Dave Watterson (Velká Británie), Erich Riess
(Rakousko), Jaroslav Bouše (ČR) a Daniela Siebert (Německo) a udělila ocenění:
• Nejlepší dokumentární film: THE SONG,
DimaIlieva (Bulharsko)
• Nejlepší drama: KATRINA, Eleonora Abela
(Malta)
• Celkově nejlepší film: LARGHETTO, Jaroslav Nykl (ČR)
• Nejlepší film české kolekce: NEPŘÍTELEM
OSUDU, Ondřej Krejcar, Hradec Králové
Minimálně pro tuto chvíli můžete vidět výběr
filmů Oskara Sieberta v jejich německé verzi na
stránkách klubu www.videoaktiv-regensburg.de
a v angličtině, německy či česky číst o jeho životě kolem filmu. Rozhodl se odejít do penze kvůli
zdravotním problémům, ale jako většině filmařům se mu jeho hobby stalo vášní. Rozhodnutí
přestat nebylo jednoduché. Po několika letech
mluvení o tom, že tento film už je poslední, i když
opět nabídl film nový či přepracovanou verzi jednoho staršího, je opravdu už definitivní konec.
Jak je Oskarovým zvykem, nevybral si oslavu
nad svou vlastní prací, ale sdílel jí s ostatními
filmaři.
Všechna pocta, Oskare Siberte
Dave Watterson
Vážené dámy a pánové,
vážení filmoví kolegové,
vážená redakce DONAŠEČE,
poněkud opožděně se dostávám k tomu,
abych vám, zvláště hradeckému IMPULSU
a redakci DONAŠEČE, srdečně poděkoval za
děkovný list, který mi předala paní Mgr. Jarmila
Šlaisová při příležitosti našeho mezinárodního
festivalu krátkých filmů. Velice si vážím tohoto
ocenění, i když jsem pro naši spolupráci neudělal až tak mnoho, nepočítám-li články napsané
pro DONAŠEČ. Snažil jsem se v nich být nestranným pozorovatelem a někdy i kritickým
pisatelem.
Vždy jsem se snažil posoudit některá aktuální
témata – okem nebo spíše perem zahraničního
a též nezávislého filmaře. Pokud jsem někdy použil tvrdších kritik a tím jsem se mohl dotknout
některých osobností, prosím o prominuti, neboť
rozhodně nebylo mým zájmem někomu ublížit.
Vím a jsem si vědom pouze jedné možná
příliš tvrdé kritiky, která – jak se domnívám a
jak jsem se také dověděl – nebyla mířená osobně na pana Dolečka z Rychnova – i když jsem
v mém článku uvedl jeho jméno (omlouvám se).
Moje kritika byla namířená po mém zklamání na
pořadatele 50. Rychnovské osmičky. Srovnával jsem toto 50. výročí s její čtyřicítkou tehdy organizovanou panem ing. Žatečkou. Byla to
oslava jak 40. ročníku soutěže R8, tak rovněž
i autorů, kteří prakticky tuto fantastickou soutěž
61
NAPSALI NÁM...
S Oskarem na prohlídce města
neprofesionálního filmu spolupořádali. Bez jejich
filmů by ani tato soutěž nebyla. Ta „padesátka“
ale dopadla docela jinak. Zde pořadatel zcela
opomněl zásluhy autorů, i když se oprávněně
zaměřil pouze na výročí a zásluhy známého domácího - ale i mezinárodně uznávaného a oceňovaného filmaře pana Dolečka. Vážený a milý
pane Dolečku, já se Vám opravdu moc a moc
a moc omlouvám, jako filmový kolega, neboť si
vážím Vašich filmů. Věřte, že má kritika nebyla
namířená proti Vaší osobě. Chyba byla u pořadatele, který zcela ignoroval z dálky přicestovalé
autory a jejich přínos pro význam soutěže.
Snad z finančních důvodů neudělila porota a
pořadatel ani jediné čestné uznání, i když by si
je řada autorů, po řadu let přítomných na soutěži
R8 jistě také zasloužila.
Nyní ale již k vlastnímu tématu mého příspěvku.
Již několik roků jsem vážně uvažoval o tom,
že zakončím svou filmařskou činnost. Byl jsem
nucen přestat točit filmy nejen ze zdravotních,
ale hlavně z finančních důvodů. Hrané filmy stoji peníze a na produkci a zpracování filmu se
nedá šetřit. Přestal jsem postupně natáčet a začal jsem stříhat „starý“ natočený materiál a psal
jsem další scénáře, které nebudou asi nikdy zfilmovány. Ale stále jsem za tou svou filmařinou
nemohl udělat definitivní tečku. Filmařina nebyla pro mne pouze koníčkem, nýbrž posláním a
vášní. Poslední slovo ale měla rodina, která se
odmítla na mých filmových projektech dále finančně podílet. Byl jsem donucen respektovat
její rozhodnutí, a to s jedinou výjimkou. Tou byla
62
podmínka, že se chci ještě důstojně rozloučit
s přáteli a filmovými kolegy, se kterými nás po
léta spojovalo toto společné hobby. Rozhodli
jsme se na ukončení činnosti naší filmové skupiny VideoAktiv Regensburg (otec a dcera tým)
uspořádat „náš“ poslední filmový festival krátkých filmů. Zvolili jsme pro tuto akci název, který
vyjadřuje i poslání festivalu „Z Regensburgu do
celého světa a zpět“ a pro přátele z Čech pak
ještě název „Okno k sousedům“.
Festival jsme začali plánovat již v listopadu
2012, ale čekali jsme na příslib téměř 40 zemí
světa, zda se našeho festivalu zúčastní. Teprve
v únoru nám začaly přicházet přísliby účasti a
také od ČVU to trvalo měsíce, než jsme obdrželi
příslib o spoluúčasti. A protože je Regensburg
kulturně velmi aktivní město, musel jsem najít
termín pro festival, aby nekolidovat s termíny jiných akcí jak u nás v Regensburgu, tak s termíny pořadatelů soutěží v Čechách.
Termín našeho festivalu jsem nemohl z organizačních a technických důvodů nijak ovlivnit, a
tak připadl až na začátek července. Do soutěže
se přihlásilo 42 filmů z 32 zemí. Do festivalové
projekce vybrala předvýběrová porota 24 krátkých filmu různých žánrů. Zklamáni jsme však
byli špatnou organizací z české strany. Ještě
začátkem června jsme neměli seznam českých
soutěžních filmů, ale ani potvrzeni účasti českých filmařů. Pro ně jsme na naše náklady zajistili 20 noclehů v hotelu v centru města. Ostatní
Filmoví přátelé Dave Waterson a Oskar Siebert
Ocenění pro Oskara Sieberta
za spolupráci s filmovým zpravodajem Donašeč...
zahraniční účastníci si museli noclehy uhradit
sami.
Vysoká červnová voda Dunaje zasáhla bolestně nejenom obyvatele starého města, ale
i nás. Jako organizátoři tohoto mezinárodního
festivalu jsme se museli vzdát řady sponzorských
finančních darů ve prospěch obětí povodně. To
jsme sice rádi udělali, ale už nebylo možné zrušit
konání festivalu, a tak jsme stáli opět sami před
velikým finančním rizikem. Museli jsme slevit
z našich nároků a zkrátit festival na minimum.
Organizaci nám ještě komplikovala nečinnost
českého svazu. Filmy jsme měli k dispozici již
z celého světa, jen ze sousedního Česka stále
nic. Čekali jsme až do poloviny června (uzávěrka byla 30.dubna), než jsme se dověděli, že do
soutěže Okno k sousedům budou zařazeny filmy
z kolekce na UNICA 2011. Porota sestavená ze
studentů regensburgské university čekala až do
20. června na filmy a potom během týdne musela
odevzdat výsledky jejich rozhodnuti. Vše muselo
proběhnout tak, abychom stačili dát vytisknout
diplomy a zakoupit věcné ceny (pochopitelně za
své). Naštěstí jsme měli podporu ze strany našich českých přátel a kamarádů. Slávek Šika se
synem Jakubem pracovali na grafice programu
a plakátu festivalu. Jaroslav Nykl nám udělal návrh plakátu, Rafael Knobloch z Prahy zase návrh
loga mezinárodního festivalu. Jaroslav Bouše
s Romanem Zachem se potýkali s přehráváním
filmů do bloků pro mezinárodni porotu i pro festivalovou projekci. Navíc tým Jaroslava Boušeho připravil fantastickou festivalovou projekci
s nepopsatelným animovaným doprovodem
před i mezi festivalovými filmy. Přítomní diváci,
ale i vedeni divadla, kde se festivalová projekce
konala, byli projekcí nadšeni.
Chaos ze strany českého vedení nás doprovázel ještě 3 dny před zahájením festivalu. Stále
se měnila jména účastníků a my museli nejméně 6x měnit obsazení pokojů. Místo chybějících
českých autorů byli pozváni paní Zuzana Školudová a pan Wolfgang Freier, kteří přislíbili účast.
I pro ně jsme rezervovali a zaplatili noclehy v hotelu. Bohužel, nejen že nepřijeli, ale ani se včas
neomluvili, tak jsme museli uhradit 200 euro za
neobsazené pokoje. A aby nedošlo k nedorozumění, nabídl jsem všem účastníkům ubytování
v jedno a dvoulůžkových pokojích a sami si mohli vybrat, zda chtějí mít samostatný pokoj nebo
s kým chtějí být ubytováni. Nechtěl jsem, aby se
naši hosté dostali do nepříjemné situace jako letos já v Ústí nad Orlicí na Českém videosalonu.
Byl jsem do Ústí nad Orlici pozván jako předseda mezinárodní poroty česko – slovenské soutěže. Když jsem dorazil do Ústí a šel se ubytovat,
dostal jsem pokoj v (hotelu?), který mne tak trochu šokoval. Postele nebyly čerstvě povlečeny,
povlečení na přikrývkách i polštářích bylo značně zmačkané. V koupelně chyběl závěs ve sprše
a na záchodě po sobě zapomněl někdo spláchnout. Odmítl jsem v takovémto hotelu spát. Pan
Tuščák mi nabídl nocleh ve sportovním hotelu
na konci města. Ne jenom, že jsem musel jako
nejstarší host a to ještě po operaci kolena chodit
skoro 20 minut do klubu na projekce pěšky, ale
ubytovali mě na pokoji s 8 postelemi. Když jsem
se vrátil první den z projekce, zjistil jsem, že
v pokoji nejsem sám, nýbrž tu jsou se mnou
další 2 osoby, které jsem neznal. A tak jsem se
musel dělit o společné sociální zařízení s cizími lidmi a poslouchat televizor do dvou hodin
po půlnoci. Ráno jsem se vysprchoval, ještě než
se spolubydlící probudili. Večer po projekci mne
čekalo nové překvapení.
V pokoji se nacházeli další dva zcela jiní cizí
muži. Šel jsem si postěžovat. Ale na recepci mne
ujistili, že podle jejich informaci mne o všem pan
Tuščák informoval. Když mi pan Tuščák ale řekl,
že o tom nic neví, chtěl jsem jiný pokoj bez cizích
nocležníků. Na recepci se se mnou moc dlouho
nebavili. „Platíte si ubytováni sám a nebo to platí
pan Tuščák?“ Ať tedy rozhodne pan Tuščák. Jelikož ale pan Tuščák nebyl k dosažení ani v době,
63
NAPSALI NÁM...
kdy zasedala mezinárodní sedmičlenná porota
a vlastně ani nevěděla o čem má rozhodovat....
(absolutní neinformovanost a organizační „organisationslose“, absurdní mezinárodní soutěž),
rozhodl jsem se, že místo spaní s dalšími „novými nocležníky“ pojedu raději v noci zpět těch 750
km do Regensburgu.
Bylo to pro mne ne jenom smutné, ale i poněkud ponižující, že i když jsem byl oficiálně pozván do funkce předsedy poroty, byl jsem nakonec odsunut, jako bych byl někomu na obtíž.
Ale zpět k našemu festivalu.
Počítal jsem s tím, že ČVU vybere takové filmy do soutěže, se kterými přijedou i jejich autoři, neboť součástí programu byly také pohovory
s autory. Těchto pohovorů se chtěli zúčastnit
studenti Fakulty českých studií Univerzity v Regensburgu. Jediným přítomným českým autorem byl jako vždy náš přítel Jaroslav Nykl, i když
jeho film se promítal v mezinárodni a ne české
kolekci. Byla to trochu ostuda jak pro nás jako
pořadatele, ale hlavně i pro ČVU, vždyť to byla
po 18 letech bavorsko – české, či spíše česko
- regensburgské spolupráce naše poslední společná akce.
Jako pořadatel nechci pochopitelně psát
o úspěchu či neúspěchu našeho festivalu, to ponechám těm, kteří se ho zúčastnili, a tak mohou
sami vše lépe posoudit.
Společně s Danielou jsme se snažili nabídnout po 3 dny pro přítomné autory a hosty ze
zahraničí a hlavně z Čech neuspěchaný, ale
zajímavý program. Snažili jsme se vyvarovat filmovému maratónu. Jsme hrdi na to, že jsme na
závěr naší filmařské činnosti, ale i na závěr naší
kulturní spolupráce mohli alespoň čestným diplomem a historickou a jedinečnou medailí, zhotovenou pro tento festival, poděkovat všem, kteří
vzájemnou spolupráci a naše přátelství po celá
ta léta podporovali. Bylo i pro nás ctí poděkovat
paní Mgr. Jarmile Šlaisové za její dlouholetou
aktivitu v oboru neprofesionálního filmu, ale i její
angažovanost v řadě mezinárodních akcí. Také
jsme si byli vědomi, že bez aktivní pomoci Jaroslava Nykla, Jaroslava Boušeho a jeho týmu, ale
i bez pomoci a podpory našeho čestného člena
a webmastera Slávka a Jakuba Šikových bychom takovýto festival nikdy sami nezvládli.
Ještě jednou děkujeme všem, kteří nás po
64
celá ta léta nejenom trpěli, ale také podporovali.
Bylo nám tak líto, že ta česko – bavorská a nebo
spíše regensburgská spolupráce byla převážně
jednostranná – a to pouze z naší strany, nepočítám-li 2. česko-bavorský srovnávací filmový
festival v Českém Krumlově organizovaný Jaroslavem Boušem a Jaroslavem Šikou.
Naše poděkování patří také Michalu Pandulovi a klukům z FOXYMONU, neboť oni byli nejenom ti první, ale zároveň i poslední, kteří naše
pozvání opětovali, a tak jsme se mohli společně
účastnit projekce našich filmů v Brně.
Takže, vážení a milí přátelé a filmoví kolegové, ještě jednou vám všem děkujeme za těch
uplynulých 18 roků naší spolupráce a přejeme
vám všem mnoho jak filmařských, tak i osobních
úspěchů.
Vaši Oskar a Daniela Siebertovi
z Regensburgu
Začátek prázdnin
v Regensburgu
Pozvání do Regensburgu přišlo od Oskara
Sieberta. Bylo milé, upřímné, bylo to pozvání
na jeho loučení s filmem. Součástí plánovaného setkání filmů z mnoha zemí světa i autorů
a zástupců těchto zemí se konalo hned na začátku července. Nejsem příliš cestovatel, tak
jsem byla věčná, že jsem mohla využít nabídky
Manželé Riesovi z Rakouska
prezidenta Honzy Vačleny a jeho ženy Alenky,
že mě s sebou do Regensburgu vezmou. Překvapivé setkání jsme zažili ještě před hranicemi,
kousek za Plzní. Úplně náhodně jsme se tu sešli v „občerstvovací stanici“ s posádkou dalšího
auta JBS studia, které na tomto filmovém setkání zajišťovalo projekci. Po chvilce odpočinku a
celkem dobré „motorestové“ kávičce jsme přejeli
německé hranice a snažili se vydat se k cíli nejkratší cestou. No, ale, trochu jsme Honzovi radily
a tak místo směr na Mnichov jsme ho navigovali
na Norimberk. Když se na směrovkách přestal
Regensburg vyskytovat, Honza vytušil zradu a
rázně otočil na nejbližším dálničním sjezdu zpět.
A tak jsme se několikrát projeli kolem Amberku,
ale nakonec jsme se dostali na jinou dálnici a po
ní až do Regensburgu. Nejsem velkým přítelem
technických vymožeností, hlavně proto, že je neumím používat, ale při hledání hotelu jsem ocenila přesnost s jakou nás navigace zavedla až na
místo. Tam už byla většina účastníků z několika
zemí. Přes částečnou jazykovou bariéru (ach, ta
zapomenutá němčina), se nám podařilo vyplnit
ubytovací karty a ocitli jsme se každý ve svém
pokoji. Večer jsme společně poseděli v příjemné
hospůdce a potom už jsme se vraceli domů kouzelným letním městem, plným mladých umělců,
ve stejném termínu se tu konal festival mladého
divadla, a také nespočetným množstvím bicyklů
(kam se Hradec „hrabe“). Na kole tu jezdí snad
všichni. Centrum historické části města je pěší
zóna, s možností průjezdu aut. Bylo neuvěřitelné, jak se v úzkých uličkách potkávali pěší, ti na
kolech i auta. Nikdo na nikoho nervózně netroubil, nenadával, všichni se vešli.
Ráno nás Oskar pozval na prohlídku starého města, ukázal nám to nejzajímavější a
potom nás čekala prohlídka muzea postaveného za podpory UNESCA, protože historické
jádro města bylo zapsáno v roce 2006 na Seznam světového dědictví UNESCO. U východu
z muzea byl „nastražen“ malý obchod či spíš
soukromá uzenářská provozovna, odkud se nesla úžasná vůně vyhlášených bavorských klobásek. Slabší jednici nevydrželi a obsadili všechna
volná místa venku v malé hospůdce. Tu majitelé
otevřeli po velkých červnových povodních, které město zasáhly, teprve několik dní, před naší
návštěvou. Voda dosahovala už po několikáté
v nedávné historii až nad vchod, ale nebýt vy-
značení výšky vody na fasádě domku, nikdo by
už nic nepoznal. Ostatní se kochali pohledem na
nejstarší kamenný most v Evropě spojující břehy Rýnu, na přístaviště lodí či malíře na nábřeží,
kterého upoutaly regensburgské věže. Prý jich
tu mají stejný počet jako dní v roce. Odpoledne
jsme se všichni sešli v divadle „ve věži“, kde byla
slavnostně zahájena festivalová projekce. Byly
v ní zastoupeny filmy různých žánrů celkem z 23
zemí. Mě osobně potěšil po letech snímek Rybář. V roce 1994 získal na UNICA v Hradci jednu
ze zlatých medailí jeho autor, Švýcar Max Hansli, který byl u nás také zvolen prezidentem této
mezinárodní organizace.Asi proto, že filmový
prezident má umět filmovat. Večer byla na programu projekce českých filmů, zastupovaly nás
tu převážně filmy z loňské kolekce pro UNICA.
Po ní měla následovat beseda s českými autory a tu se „provalilo“, že z Česka tu je z autorů
jen pan Nykl. No, aspoň tak. Besedovali jsme
tedy všichni navzájem, jak se kdo s kým dokázal domluvit. Po projekci jsme ještě cestou do
hotelu hledali volná místa v letních kavárnách,
krásný večer si žádal aspoň dvě deci. V neděli
pokrčovalo promítání, viděli jsme v bloku i několik vděčných minutových filmů. Na závěr festivalové projekce byly promítnuty oceněné snímky
(viz výsledky).
Do Regensburgu jsem přivezla několik upomínkových hrnečků s logem VčVSAFV, které letos oslavilo 20. výročí, na ukázku pár Donašečů,
rozebraly si je české dívky, které zde studují na
univerzitě. Slíbily, že pár řádků o přípravě, o setkání i o filmech napíší. Byly i členkami poroty,
která hodnotila filmy. Ale nenapsaly.
Na samém závěru došlo k oceňování, předávání medailí, květin, darů, dárků i dárečků. Jen
mám obavu, jestli si rodina Siebertova nebude
muset koupit novou knihovnu. Oskar byl obdarován, mimo jiné, i velkým množství různých publikací.... tak snad broušená vázička z českého
skla pro Danielu bude připomínat originálněji
naši návštěvu z Hradce. A také poděkování za
všechny za ocenění, kterého se nám u vás dostalo i za tu nádhernou kytici.
Bylo to u vás velice krásné, děkujeme za milé
přijetí, pohostinnost a snad přece jen zase někdy někde u filmu .....na viděnou.
Jarmila Šlaisová
65
SOUTĚŽE / bude...
našeho občanského sdružení Filmová
společnost Orfilm – www.orfilm.eu
Za Orfilm Mgr. Miloš Štěpán
Orfilmfest 2013
Na podzim roku 2012 proběhl v sále kina
v Jablonném nad Orlicí první „zkušební“
ročník soutěžní přehlídky regionálních
amatérských filmů s názvem Orfilmfest
2012 aneb „Náš kraj … vaší kamerou“
Asi dvě stovky diváků a odborná porota
měli možnost zhlédnout celkem 6 soutěžních snímků v délce do 25 minut.
Ohlasy na přehlídku byly vesměs kladné. Ať už se jednalo o kvalitu snímků,
„odbornost“ odborné poroty, která byla
složena z lidí z filmové branže, tak i celkovou atmosféru festivalu. K té nemalou
měrou přispěl i doprovodný program
– živá hudba. Rozhodli jsme se tedy
uspořádat v letošním roce další ročník.
Orfilmfest 2013 proběhne v sobotu 2. 11.
2013 od 15 hodin. Podmínky pro účast
v soutěži zůstávají stejné, to znamená:
• region – Orlické hory, česko-polské
pomezí, přibližně okresy Ústí nad Orlicí,
Rychnov nad Kněžnou, Náchod, Šumperk, Svitavy; dílo by mělo mít vztah
k tomuto regionu – autor, téma…
• film – amatérský film, doporučená délka maximálně cca 20 minut, dokument,
hraný film, reportáž.....
• téma – kultura, sport, osobnost, historie, příroda, společnost, zájmová činnost, spolková činnost....
• formát obrazu – libovolný (4 : 3, 16 : 9)
• film na nosiči DVD v obalu, obojí viditelně označené názvem festivalu „ORFILM FEST 2012“, názvem filmu a celou
adresou autora, do 25. 10. 2013:
předat osobně v Informačním centru,
náměstí 5. května č.p. 30, Jablonné nad
Orlicí, 561 64
• zaslat na adresu Mgr. Miloš Štěpán,
Na Vyhlídce 588, Jablonné nad Orlicí,
561 64.
Bližší informace, ukázka z naší tvorby a
podmínky účasti v soutěži budou rovněž
zveřejněny na internetových stránkách
66
***
Malý filmový
festival mladé
tvorby 2013
koná se v rámci
54. ročníku B16
17. – 18. října 2013
Workshop a projekce oceněných snímků
loňského ročníku 8. ročník soutěže mladé tvorby krátkých hraných filmů. 19. října
2013 od 9 hodin.
Středisko volného času
Lužánky – LABYRINT, BRNO
-BOHUNICE, bližší informace
na: www.b16mladatvorba.cz
***
Festival
dobrých zpráv
17. - 19. 11. 2013
Festival dobrých zpráv poskytuje prostor
pozitivním informacím, myšlenkám, svědectvím a výpovědím i jejich nositelům.
Svými krátkými dokumenty i zpravodajskými příspěvky se ho účastní nezávislí
tvůrci z celé republiky (a ze Slovenska).
Jeho základem jsou filmové projekce,
ale důležitá jsou také osobní setkání,
besedy a účast v živém televizním vysílání. Budeme rádi, pokud svůj snímek
na letošní festival dobrých zpráv přihlásíte. Festivalová pravidla a přihlášku naleznete na webových stránkách.
Všechny přihlášené filmy spolu s požadovanými dokumenty pošlete, prosím,
nejpozději do 15. října 2013 na adresu
Televize Noe, Kostelní nám. 2, 702 00,
Moravská Ostrava.
Festival dobrých zpráv je otevřeným setkáním tvůrců a producentů, kteří svou
práci zaměřují právě na pozitivní hodnoty života. Informujte, prosím, o možnosti
zúčastnit se také své kolegy či přátele
filmaře, jejichž díla by mohla festival
obohatit.
Martina Pracná, produkční festivalu
[email protected]
731 496 045
***
AEROKRAŤAS 2013
Stejně jako každý rok i pro letošek připravili piloti pražského kina Aero oblíbenou soutěž krátkých studentských a
amatérských filmů Aerokraťas. Letošní jubilejní 10. ročník soutěže se spojil
s 15letým výročím novodobé historie
kina Aero a odrazil se přirozeně ve
výběru tématu hlavní kategorie soutěže, kterým je pro letošek číslovka
„15“. Téma hlavní kategorie může být
zpracováno libovolným způsobem,
jediným dalším omezením je povinná
maximální délka soutěžících filmů, a
to do 7 minut.
Kromě hlavní kategorie se mohou
v roce 2013 filmaři ucházet o ceny ještě v dalších čtyřech kategoriích – krátký film na volné téma, Aerominutka,
dětský film a cena diváků. Všechny
přihlášené „kraťasy“ budou také zápolit na YouTube kanálu Aerokraťasu o
zvláštní diváckou cenu „Nejoblíbenější kraťas na YouTube“.
Soutěžní filmy je možné přihlašovat
do 30. září 2013. Slavnostní finálová
projekce proběhne 1. listopadu 2013.
Miroslav Velš
Kino AERO, Biskupcova 31
130 00 Praha 3
tel.: 774 568 015 www.aertek.cz
www.kinoaero.cz
OSOBNOSTI
Jaromír Schejbal
Tak s Jaromírem Schejbalem se to
mělo takhle:
Jako obvykle jsem chtěla využít volné chvíle na nějaké filmařské akci, a tak s notesem
v ruce říkám Jaromírovi: „Prosím tě, mohl bys
mi trochu povyprávět o svém filmařském životě?“ Odpověď mne takříkajíc vykolejila:
„Nic ti vyprávět nebudu!“
V té chvíli mi blesklo hlavou: známe ho jako
člověka svérázného, poněkud paličatého, ale
i upřímného, ale že by takhle...?
Asi na mně bylo to překvapení vidět, protože
vzápětí mi říká: „Jestli ti to bude stačit, pošlu ti
nějaký text, už jsem to jednou sepisoval a ty si
z toho vyber, co budeš chtít.“ Připojená poslední poznámka mne naopak mile potěšila:
„Dopiš si do toho co chceš, posílat ke skouknutí mi to nemusíš, máš moji plnou důvěru.“
Tak tedy s chutí do práce...
Jak ses vůbec k filmování dostal?
Bylo to tak trochu rodinné. Moje teta byla spoluzakladatelka Rychnovské osmičky (nejstarší mezinárodní amatérská film.soutěž ve střední Evropě)
a jak tak natáčívávala různé rodinné filmečky do
soutěže, tak mě jako dítě začala zajímat filmová
kamera - tehdy normal 8 mm s pohonem na péro.
Jaká byla tvoje první zkušenost s filmovou
kamerou?
Můj bratranec z HK dostal svatebním darem kameru Admiru 8, ale byl to pro něho absolutně nevhodný dárek. Když jsme jako mladíci společně
vyráželi na dovolenou, tak jsem bratranci řekl:
vezmi sebou tu tvoji novu kameru! Ale on na to,
že stejně nic natáčet nebude. Nakonec ji vzal
a zážitky na společné dovolené jsem natáčel já.
To mě nějak chytlo a kameru mi pak zapůjčil, či
vlastně nechal k používání na další moje filmové
„blbnutí“. Později jsem od rodičů dostal krásný
dárek: ruskou, tehdá sovětskou kameru Kvarc na
8 mm film. Tímto moje nadšení stouplo a postupně jsem začal od roku 1984 s filmečky soutěžit.
Můj první film na okresní soutěži zde v Rychnově
n.Kněžnou (1984) byl film hraný, a to o Rubikově
kostce, s názvem „Sex v kostce“. Film pojednává
o mileneckém páru
v přírodě, kdy dívka náhodně vytáhne
z kabelky onu kostku
a chlapce kostka natolik zaujme,že vlastně k lítosti dívky k milování nedojde... Nejprve nic moc, potom nějaká
čestná uznání, ovšem s vyobrazeným kladivem,
srpem, hvězdou, atp. Můžu říci, že za svoji kariéru, kromě jiných věcných cen, mám přes 4 kila
diplomů a čestných uznání (bez rámečků).
Tady upřímně doznávám, že díky moderním technologiím mohu nasimulovat pokračování našeho
virtuálního rozhovoru, kdy mi Jaromír poskytl přehled většiny svých filmů od počátku své tvorby
a dokonce mi ulehčil práci vzpomínáním na jejich
obsah.
Jaromíre, co jsi vlastně všechno točil?
Začínal jsem pro sebe točit dokumenty, odvážil
se na hranou tvorbu, zkusil animované titulky a tu
a tam nějaké reportáže. Hlavně z motocyklových
a autových závodů. Tak tedy, můj první soutěžní film byl SEX V KOSTCE (hraný z roku 1984)
z doby, kdy svět ovládla Rubikova kostka. Už
jsme jeho obsah zmínili, jak dokázala zmařit milostný vztah.V témže roce 1984 jsem na „okresce
v RK“ poprvé soutěžil s ještě jedním hraným filmem JÓ, TO BYL DEN. Ten je o pěkné stopařce,
starém autě Aerovce, vousatém řidiči a peripetiích během jejich cesty. Tento film vznikl na country písničku.
Zeptala bych se třeba i na to, který film, co
se týče obsahu nebo zvláštností při natáčení, je Jaromírovi nejbližší?
Který film je můj nejmilejší, to nemohu říct. Mám
rád všechny ty, které jsem točil s nadšením a
větším zaujetím pro věc. Např. hranou komedii
DVA PAROHÁČI o nevěře a záletnictví, nebo dokument o primitivním životě jednoho horala BEZ
PRÁCE NEJSOU KOLÁČE. Mám rád také dokument OSADA KAMARÁD o staré trampské manželské dvojici. V současnosti natáčím už na video
jeden až dva filmy ročně.
67
OSOBNOSTI
Kam chodíš pro náměty, jak vyhledáváš
zajímavé lidi nebo máš takové pozorovatelské štěstí, že je potkáváš kolem sebe?
Zajímavé lidi pro své dokumenty nijak zvlášť nehledám. Ono to vždy tak nějak přijde samo. Tady
se o mně ví, že o zajímavých lidech občas něco
natočím. Dostávám tipy od různých lidí, hlavně
od hajných na česko-polském pohraničí. Bohužel těchto zajímavých lidí kvapem ubývá. Škoda!
Točím převážně filmy o lidech, kteří jsou něčím
výjimeční nebo nějací jiní, než my ostatní, jako
je třeba film VITÁLNÍ RUDOLF, který jsem s přestávkami natáčel 3 roky. Nerad točím o tom, co se
nehýbe. Jako třeba domy, skály, obrazy atd. Tohle
prostě neumím. Chci ve filmu pravou nefalšovanou člověčinu a pohyb.
Tak těchto dvou vlastností je ve tvých
filmech dostatek. Ale jestlipak máš nějaké
náměty ještě schované po šuplících do budoucna?
Mám, to se ví, že mám. Ale teď jsem udělal zajímavou zkušenost. Loni o prázdninách jsem točil
„Film o filmu“. Moje nová zkušenost mezi profesionály. Dostal jsem od režiséra Tomáše Magnuska
z Náchoda jako jediný amatér výhradní práva na
natočení filmu o natáčení filmu “Jedlíci aneb Sto
kilo lásky“. Natáčelo se převážně v letovisku Studánka u Rychnova n.Kn. a něco málo v Náchodě
i jinde. Dostal jsem příležitost se osobně ve filmu
také blejsknout. Premiéra tohoto profi filmu bude
příští rok na jaře. A moje amatérská verze snad
také.
Dobře. Ale já se jen tak lehce nevzdám.
Je ještě něco, co chceš zkusit?
V říjnu 2012 jsem začal natáčet dokument o rodině,
která ve svém bytě chová cca 70 koček. Je to super
téma. Kam se člověk podívá, samá kočka.V obyváku, koupelně, v kuchyni, po chodbách, po skříních,
ale i po venku okolo domu a nevím, kde všude ještě.
A pak chci zkusit jeden minutový hraný film. Hodně
těžký žánr. Za jednu minutu zaujmout nebo naštvat.
Tak prosím, a pak že mi Jaromír o sobě
nic povídat nebude. Však nemusí, můžeme
si přece psát! Co na závěr?
Tak se filmování stalo mým hlavním koníčkem.
Jsem pouze průměrný amatér občas i s předním
umístěním. První, druhé nebo třetí místo mě nenaštve, ale potěší, to jen tak na okraj. Mám natočeno něco přes padesát soutěžních filmů různých
žánrů a délek. Měl jsem o sobě pořad na ČT2 a
dva hodinové pořady (předloni a letos) na satelitní
TV NOE, které se několikrát reprízovaly. Jinak na
Filmdatu jsou také některé moje filmy uvedeny.
K něčemu se ale přiznám. Už nemám takové zaujetí pro amatérský film, jako tomu bývalo dřív.
Možná to je tím, že se v moderním světě technických možností vytrácí právě ta člověčina.
Jarmilo, to je asi tak vše, co jsi chtěla vědět. Zdraví Tě z Rychnova Jaromír.
Z mailové korespondence s Jaromírem
Schejbalem zpracovala Jarmila Otrubová.
***
U mřel pan r ežis é r K r ejčík
Byl poslední z trojice velkých českých filmařů
této generace, s nimiž jsem se znal. Měl jsem to
štěstí, že Otakar Vávra a Elmar Kloss mě učili již
za studií na FAMU a ještě větší štěstí, že se řízením osudu všichni stali mými kolegy na stejné
škole. Mohl jsem se s nimi potkávat, povídat si,
ale hlavně jim naslouchat.
S Jiřím Krejčíkem jsem se blíže poznal až ve
chvíli, kdy jsme se oba ocitli v učitelské roli. Poprvé jsme se potkali na chodbě. Po pozdravu se
zastavil. Vy jste natočil Střepy pro Evu. Nebyl to
68
dotaz, ale oznámení. Dlouho se na mě díval tím
svým rentgenově pronikavým pohledem. Krve by
se ve mně nedořezal. Naše generace měla k těmto osobnostem velký respekt a projevovala jim
úctu. Pak se najednou strašně mile, skoro něžně usmál a podal mi ruku. Velice mě to potěšilo.
Registroval ten film ještě po tolika letech. Bylo o
něm známo, že hned tak nechválí. Podruhé byl
ještě sdílnější. Když jsem dokončil dokument,
který jsem natáčel půl roku v Národním divadle,
když Otomar Krejča zkoušel po několik desítek let
trvající nepřítomnosti na českém jevišti Goethova
Fausta. Byl na projekci a přišel za mnou. Jak jste
to zvládl,všechny ty kamery, to obdivuju. Jednu
kameru, pane režisére, jednu. Vysvětlil jsem mu,
jak jsem se s Krejčou domluvil, že bude některé
scény zkoušet bezprostředně za sebou několikrát. Poskytl mi tak možnost natočit některé stejné situace jinak a pak jejich fragmenty ve skladbě
opakovat. Kroutil nevěřícně hlavou.
Proč je na místě vzpomenout na Jiřího Krejčíka na stránkách Donašeče?
Především proto, že miloval film a vážil si každého, o kom zjistil, že se filmu věnuje s vášní a
podobným nasazením jako on sám. Respektoval
i amatérské filmaře a nedělal rozdíly. Bezpečně
rozeznával ty, jejichž filmy svědčily o nasazení
autorů a vážnosti zájmu o obor. Byl jsem spolu
s ním nejméně jednou v porotě Rychnovské
osmičky a dodnes ho vidím, s jakou vážností a
energií argumentoval při jednání o cenách. Jarmila Š. si to určitě pamatuje taky. Přišla se zeptat,
nechceme-li kafe. Krejčík zrovna vášnivě hovořil
a měl pocit, že mu někdo skočil do řeči. Paní, paní
h..... v rádiu bychom museli to slovo vypípat.
Jiří Krejčík byl bouřlivák a bojovník. Jako umělec i jako občan. Vyzařovala z něho do pozdního
věku taková energie, že to bylo prostě k nevíře.
Na druhé straně to byl člověk tichý, přemýšlivý a
hlavně citlivý a něžný. Mimořádně empatický a
soucítící. To jsou vlastnosti, které kromě oslnivého talentu ukazují na totálně umělecký typ.
Jindy jsme se potkali na Kavčích horách.
Píchl mě holí do břicha. Budete profesorem. Tehdy jsem se styděl. Byl jmenován později než já.
Snažil jsem se tato nepochopitelná opomenutí
napravit, kdy to jen bylo možné. Například když
jsem prosadil habilitační docentské řízení kameramana Svatopluka Malého, průkopníka našeho
lékařského filmu a také celoživotního spolupracovníka a spolutvůrce celosvětově oceňovaných
filmů Jana Švankmajera. A samozřejmě také
skvělého a mnohaletého pedagoga.
Zavolali mi z novin, zda bych na Jiřího Krejčíka
vzpomenul. Prý nějakých čtyřicet vět. Řekl jsem,
ať mi zavolají za dvacet minut, že si to nechám
projít hlavou. Jenomže redaktorka se přeřekla.
Šlo o čtyřicet slov. Ta vyšla. Chtěl jsem jim říct
něco skutečného, u čeho jsem opravdu byl. Povídal jsem Jarmile, co jsem jim řekl a co tam tedy
nebylo. Ona na to, že bych to měl napsat. Napřed
se mi do toho nechtělo, ale mám ho stále před
očima. Tak tedy.
Něco jsem právě připomněl, ale je toho ještě
o něco víc. Třeba ta fakulta. Potkával jsem ho občas na chodbách jakoby bloudícího a zasmušilého. Myslím, že od studentů očekával daleko víc
zájmu a pochopení. Ovládal řemeslo komplexně
a bravurně. Byl přísný. Štábu ani hercům neodpustil nic. Ale nejpřísnější byl sám na sebe. Proto
mohl vysoké nároky uplatňovat i na okolí. Totéž
se stávalo v posledním období působení na fakultě i Otakaru Vávrovi. Jednou si mi stěžoval, že mu
na přednášce usnul student s hlavou položenou
na stole. Nemohl to vůbec pochopit. Jsem dalek
toho, abych soudil. Je to myslím do jisté míry generační záležitost. Já sám jsem ocenil také až
později, co mi tihle lidé říkají a co mě naučili.
Záleželo mu na úrovni oboru a kvalitě výsledků. Trápila ho plíživá pokleslost a prvoplánová
podbízivost postupně zachvacující především televizní dramaturgii. Jednou mi zavolal a jistě hodinu mi vyprávěl, jak mu v televizi nabídli scénář.
Přečet si ho a zjistil, že je špatný. Kromě režijního
talentu byl výborným scenáristou a dramaturgem.
Měl bezpečný smysl pro optimální konstrukci příběhu. Oznámil dramaturgii své připomínky a zásadní námitky. Opáčili, že jim se scénář líbí a má
kladné posudky a přestali s ním komunikovat.
„Šel jsem na psychiatrii a vážně jsem se nechal vyšetřit, abych zjistil, jestli jsem idiot já nebo
oni. A představte si, že ten scénář bez námitek
pak vzal někdo jiný... a ten šunt beze změny natočil.“ Skutečně tím trpěl.
Naposledy jsem se s ním viděl v kině Ewald
na projekci filmu našeho studenta pojednávajícím
o Malé Straně, v němž neodolatelně vtipně vystoupil. Jiří Krejčík měl originální smysl pro svérázný humor. Po projekci jsme si sedli na skleničku.
Pochválil jsem mu novou hůl. Vysvětlil mi, že ve
zdravotnických potřebách jich mají za pár korun
dost, až budu taky potřebovat. Ale to téma vzal
a začal rozvádět. Právě šel v televizi mnohadílný seriál o českém filmu. Břitce vypočítával, koho
z účinkujících a autorů by nejraději tou holí zmlátil. Dobře věděl proč. Škoda, že už neměl dost
času a sil, aby to udělal.
Budete mi chybět, pane režisére.
Rudolf Adler
69
TECHNICKÉ OKÉNKO
Videofilmy
předvádějme
optimálně
Videofilmy lze předvádět na počítači, notebooku, novodobě dokonce i na smartphonu, na
DVD přehrávači, na televizoru nebo je beamerem (videoprojektorem) promítat na velké plátno.
Rozdíl mezi promítáním videofilmů ve velkém
sále nebo jejich sledováním na monitoru počítače či v televizoru spočívá nejen ve velikosti obrazu, ale i odlišné jakosti a způsobu šíření zvuku.
Na velkém plátně a v zatemněném prostoru filmy
působí mnohem intenzivněji a divákům poskytují
více detailních audio-vizuálních informací.
Domácí biograf
V rodinném prostředí se videofilmy více osobám většinou předvádí na televizoru s větší obrazovkou. Přitom by se mělo dbát nejen na optimální nastavení obrazu a formátů, rozmístění
diváků a zatemnění místnosti, ale též na jakostní
reprodukci ozvučení. Malé reproduktory nemusí poskytnout vždy nezkreslený přenos zvuku
v širokém frekvenčním rozsahu, většinou chybí
basy. HiFi kvalitu lze dosáhnout připojením audio výstupu na přídavný zesilovač a reprodukcí
přes hodnotné velké boxy. Zvuk má k divákům
přicházet zpředu; reprodukce ze stran či zezadu snižuje dojem sounáležitosti obrazu a jeho
ozvučení.
Na veřejnosti
V klubech, na soutěžích a při jiných příležitostech s větším počtem diváků se videofilmy předvádějí beamery, které jsou nabízeny v různých
provedeních a rozdílných cenových skupinách.
Moderní beamery poskytují velké obrazové rozlišení, vysoký kontrastní poměr, značnou sví-
70
tivost, úsporný režim a dlouhodobou životnost
lampy. Běžné je automatické nastavení obrazu,
volba zdroje signálu, přepí-natelné formáty obrazu a dálkové ovládání.
Interně zabudované reproduktory v beamerech se hodí jen pro kontrolní odposlech. Pro širší publi-kum a kvalitní reprodukci se má ozvučení reprodukovat přes přídavný HiFi zesilovač.
Reproduktorové boxy by měly být umístěny vedle promítacího plátna, aby zvuk vycházel jako z
obrazu. Oboustranným postavením dvou reproduktorů se zřetelně docílí prostorové rozložení
zvukových zdrojů stereofonních záznamů.
Akustika sálů
Akustiku uzavřených prostorů charakterizuje
doba dozvuku, jejíž hodnota výrazně ovlivňuje
čistotu reprodukovaného zvuku. Přílišný dozvuk,
jak je znám z prázdných velkých hal nebo kostelů, prodlu-žuje a rozmazává zvuk, snižuje jeho
jasnost a srozumitelnost. Doba dozvuku je odvislá od velikosti sálu (objemu i poměru délky,
šířky a výšky), jeho tvaru, druhu úpravy stěn,
stropu i podlahy, a též od množství lidí v hledišti.
Stěny i stropy kin a koncertních síní jsou proto
obloženy speciálními tlumícími materiály, aby se
dosáhlo optimálních akustických podmínek.
Každý žánr zvuku vyžaduje určitou dobu dozvuku; pro poslech hudby je vhodný delší dozvuk, pro promluvy kratší, aby neutrpěla jejich
srozumitelnost. Jelikož se v koncertních sálech
reprodukuje jak hudba, tak i řeč, volí se pro ně
optimální doba dozvuku v mezích 0,8 - 2 vteřin.
V některých speciálně upravených síních a především v nahrávacích studiích lze dobu dozvuku
záměrně nastavovat pomocí pohyblivých zástěn.
Amatérská spolky pořádají svá setkání a promítání v různých prostorech: klubovnách, společenských místnostech restaurací a hotelů. Při
dočasném používání těchto většinou akusticky
neupravených sá-lů bývá nutné omezit silný odraz zvukových vln od zadních hladkých stěn a
rovněž od velkých oken sálu; odpomocí mohou
být dočasné volné látkové závěsy, které rovněž
omezí pronikání rušivých hlu-ků z vedlejších
prostor, z předsálí nebo z ulice. V sálech, které není možno provizorně akusticky utlumit, je
vhodné reproduktor umístit na straně místnosti,
kde jsou okna, a nasměrovat ho do proti-lehlého rohu; tím se omezí odrážení zvukových vln
od oken. Reproduktory se nemají zaměřovat na
hladké, reflexní plochy. Nejvhodnější umístění
reproduktorů se zjistí poslechovými zkouškami.
Hlasitost a barva zvuku
Základním předpokladem kvalitní reprodukce
zvuku je dobrý stav použitých zařízení; beamer
a pří-davný zesilovač musí být korektně impedančně propojeny. Náležité nastavení hlasitosti zvukového doprovodu videofilmu má značný
psychologický účinek na diváka a jeho vnímání
předváděného díla. Opětovaným zlozvykem, nejen v soukromí, ale i na veřejných předváděních,
je nadmíru nastavená hlasitost doprovodného
zvuku, který příliš dominuje nad obrazem, doslova jej «přebíjí» a zatlačuje do pozadí. Mnoho amatérů a promítačů mylně předpokládá, že
by se zvuk videofilmu neuplatnil; slabší intenzita
může naopak vyvolat intenzivnější dojem. Neobvykle hlasitý zvuk je nepříjemný, u citlivějších
osob může vzbuzovat pocity bolesti.
Ozvučení videofilmu by mělo být vždy nahráno tak, aby během jeho předvádění nebylo zapotřebí re-gulovat hlasitost; častým omylem je,
že doprovodný zvuk videofilmu musí znít stále
stejně silně. Ne-vhodnou manipulací a neustálým vyrovnáváním úrovně hlasitosti by se mohl
porušit záměr autora in-tenzitu zvukových složek dramaticky přizpůsobit průběhu obrazových
jednání; v některých sekven-cích může zvuk zaznívat úmyslně slabě a v jiných zase velmi silně.
Správné nastavení korekčních obvodů (tónové clony) pro řízení barvy zvuku je důležité
pro nezkres-lenou reprodukci. Většinou není
třeba zvláštních úprav, spíše půjde o částečné
potlačení šumu regu-látorem výšek. Nejčastější
chybou je přílišné zdůraznění hloubek a úplné
potlačení výšek; nikdy by se nemělo používat
krajních poloh regulátorů.
Nejen natočení a dodatečnému zpracování
videofilmu, ale i jeho předvádění jak rodinným
příslušní-kům, tak i veřejnosti v klubu a na soutěžích, je třeba věnovat dostatek péče, aby se
pracně vytvořený snímek účinně uplatnil.
Ing. Ivo V. Dašek
Propozice pro účastníky
2. ročníku setkání
amatérských filmařů
Časový úsek pro jednoho účastníka je do 15 minut. Je
tedy možné přihlásit dva filmy, aby se vešly do tohoto
úseku, nebo jeden delší. V případě překročení limitu,
bude vybrán jeden film. Filmy budou akceptovány na
nosiči DVD nebo FLASH DISKU.
Ke každému filmu je třeba napsat stručný popis pro uvedení a základní informace, jako je délka filmu, formát
(4:3, 16:9) , žánr (hraný, dokument, reportáž, animovaný atd.)
Filmy je nutné odeslat do
15. listopadu 2013 na adresu:
Jaromír Schejbal
Anatola Provazníka 1339
51601 Rychnov nad Kněžnou
tel: 721 178 677
Nebo předat osobně buď Jaromírovi
nebo Milanu Michálkovi
Účastnický poplatek od autorů se nevybírá!!! Vstupné na
projekci pro ostatní návštěvníky je dobrovolné. Projekce
bude rozdělena zhruba na tři hodinové bloky, podle počtu přihlášených filmů. Nejedná se o soutěž, ale přátelské posezení s filmy a vyprávěním.
Nezapomeňte ke svým snímkům přiložit krátký popis,
o co se jedná, pro uvedení před projekcí!!!
Na setkání se těší realizační tým:
Jaromír Schejbal
Milan Michálek
Zdeněk Sršeň
71
VZDĚLÁVÁNÍ
CO JE TO VLASTNĚ
TA DRAMATURGIE?
XVI.
Film je napsán,
zbývá ho jen natočit
Poslední kapitolu úvah o dramaturgii uvádím výrokem francouzského režiséra Reného Claira. Platil bezezbytku zhruba do padesátých let minulého
století pro klasický hraný film. Do té doby znamenal
scénář naprosto podrobný detailní, závazný plán pro
realizaci filmu a byl důsledně dodržován. Od šedesátých let se díky novým možnostem některé parametry onoho plánu začaly rozvolňovat. Ve filmech například již nevystupovali vždy pouze herci, kteří byli
schopni interpretovat přesně napsaný dialog. Stále
více začali být z různých důvodů obsazováni lidé bez
hereckého školení, jimž režiséři nechávali volnost
v improvizaci dialogu na dané téma. Vzpomeňme na
neobyčejně svěží autentické výsledky těchto postupů v raných filmech Miloše Formana, Ivana Passera
a především Jaroslava Papouška, v příbězích rodiny
Homolkovy.
Nicméně i dnes, pokud jde o projekt fabulovaného, hraného filmu, je existence scénáře považována
za nezbytný předpoklad, což samozřejmě platí i pro
filmového amatéra. Proto se základním informacím
ani při této příležitosti nevyhneme.
Práce na scénáři má několik fází a výsledkem
může být několik jeho podob. První bychom mohli
nazvat literární. Je mimo jakoukoli pochybnost, že je
prospěšné zformulovat písemně příběh nebo projekt
nejprve do podoby krátkého textu. Povídky obsahující hlavní východiska, situace, postavy, jejich charakteristiku a motivy jednání. To vše zasazeno do prostředí, v němž děj bude probíhat.
72
Druhá fáze by měla být podrobnější. V oddělených úsecích popisujících jednotlivé situace by již
měl být obsažen i dialog nebo alespoň jeho náznak.
Smysl tohoto postupu je jediný. Co nejpřesněji
formulovat a precizovat záměr. Písemná formulace právě onu přesnost umožňuje a současně je na
ní možno průběžně pracovat a provádět případné
žádoucí změny, dokud nedospějeme k optimální
podobě. Je to tvůrčí akt vyžadující od autora nejen
schopnosti, ale i důslednost, disciplínu a sebekritiku.
V této fázi je mimochodem velice vhodné dát přečíst
text někomu, kdo ho může kvalifikovaně posoudit.
Nahlédnout na něj takříkajíc zvenčí, novýma očima
a upozornit autora na možná rizika i vylepšení. Tedy
člověku, který v partnerském dialogu plní funkci dramaturga. Doporučuji dodržet tento postup všem, ale
zejména mladým zájemcům o filmování, kteří stále
častěji inklinují k různým formám a typům fabulace.
Bez této přípravy se jim totiž zhusta stává, že vlastní
filmování je spíše než koncepční tvorba a řízená hra
jen chaotická zábava a výsledkem jsou podivné a pitvorné patvary.
Další fází přípravy je pak scénář připravený pro
vlastní natáčení. Říká se mu technický. Je opět rozepsán do jednotlivých obrazů a situací s označením
místa, času a světelné atmosféry, v níž bude natáčen,
respektive jakou atmosférou má na diváka působit.
(U rybníka - den, noc, ráno, podvečer atd.) Levá strana rozdělené stránky textu obsahuje veškeré informace týkající se obrazu, pravá zvuku. Tedy hudby,
reálných ruchů a samozřejmě dialogů a mluveného
slova v jakékoli jiné podobě. Přitom veškeré informace jsou již rozděleny do postupně následujících záběru a jejich zamýšleného obsahu, jsou označeny pořadovými čísly a zkratkou příslušné velikosti ve známé
škále od detailů (D) až po celky (C). Někteří režiséři
ještě poté, kdy si vyberou jednotlivé lokace – tedy
místa pro natáčení, doplňují tento scénář plošnými
kresbami nebo také půdorysnými nákresy. Vznikají
pak obrázkové scénáře, jež často mívají i výtvarnou
hodnotu. U nás je jimi proslulý Juraj Jakubisko. Také
pro kreslené, loutkové a všechny ostatní animované
filmy vytvářené různými technikami by měl být dobře
připravený obrázkový scénář samozřejmostí.
Čím více informaci technický scénář obsahuje,
tím lépe pro režiséra samotného i jeho nejbližší spolupracovníky, zejména kameramana, ale i pro komunikaci a informovanost ostatních spolupracovníků
a samozřejmě herců. Pokud se na realizaci podílí
vícečlenný štáb, v němž jednotlivci plní různé profes-
ní funkce, je vhodné, aby již tento scénář vzájemně
konzultovali v průběhu jeho vzniku.
Není výjimkou, že situace při natáčení často nabídne, někdy i nečekaně, zajímavější a účinnější řešení, než je připraveno. Pak je jistě vhodné takové
řešení přijmout. Nestane-li se tak, je tu scénář jako
pevná opora a základ předem promyšleného a zváženého postupu.
Je zřejmé, že předchozí metodika je vhodná pro
přípravu realizace hraného filmu.
Zbývá ještě připomenout otázku, která je občas
v souvislosti s filmovými scénáři nastolena. Tím spíše, že některé jeho formy bývají nazývány literárními.
Je filmový scénář literatura? Šalamounská odpověď
zní: může být a nemusí. Záleží na schopnostech a
talentu jeho autora. Existuje řada knižních vydání
scénářů filmů známých režisérů a scénáristů. U nás
jen namátkou připomínám scénáře Federica Felliniho a Ingmara Bergmana. Tyto texty jistě mají i literární hodnotu a jako takové je možno je vnímat a
posuzovat. Na druhé straně je nesporné, že mnoho
vynikajících filmů mělo za základ texty, jež literární
kvality ani zdaleka neměly. Pokud ovšem scénář obsahuje detailně koncipovaný dialog, měl by mít literární hodnotu vždy.
Vydávány jsou však i podrobné technické scénáře a režijní plány divadelních her s poznámkami
jejich autorů. Ty pak jsou neocenitelnou pomocí studentům oboru a odborné veřejnosti. Generacím tak
sloužilo vydání režijní knihy Hamleta slavného zakladatele a režiséra moskevského divadla MCHAT K. S.
Stanislavského nebo úryvků režijních scénářů S. M.
Ejzenštejna.
Delikátnější a poněkud komplikovanější je problematika scénáře filmů dokumentárních. Existují dva
krajní názory.
Dokumentární film píše před kamerou sám život
ve chvíli, kdy ho kamera zachycuje. Dříve připravený scénář se tedy zastáncům tohoto názoru jeví jako
nonsens – nedorozumění a nepochopení podstaty
filmového dokumentu.
Druhý názor je opačný. I dokumentární film je
možno dopředu připravit, promyslet a tuto přípravnou
fázi fixovat ve scénáři.
Praxe na tuto otázku odpovídá jednoznačně. Nelze přirozeně scénáristicky připravit zejména některé
reportážní filmy direktního charakteru, tedy takové,
kdy se dokumentarista ocitne v situaci, jíž nebylo
možno předpokládat. Pak ovšem musí mobilizovat
veškeré zkušenosti, schopnosti, vlastní pohotovost
i technické prostředky, jež má k dispozici, aby natočil
dostatečnou zásobu materiálu zobrazujícího podstatu oné situace pro následnou skladebnou kompozici. Intenzivní proces koncepčního dramaturgického
posouzení materiálu pak probíhá o to intenzivněji
nad materiálem před jeho skladebným dokončením,
zejména tehdy, je-li ambicí filmaře formovat materiál
jako obecnější výpověď přesahující pouhou informaci o natočené události. I mezi osobnostmi domácího
amatérského dokumentu máme několik rozených
reportérů, kteří mohou být v tomto směru příkladem.
Na druhé straně většina ostatních dokumentárních
žánrů scénáristickou přípravu umožňuje a dokonce vyžaduje. Dokument o hradu Karlštejn je možno
po předchozím studiu materiálu a místa samotného
připravit do scénáře prakticky po jednotlivých záběrech. Některé typy dokumentárních filmů vyžadují od
dokumentaristů, aby se dobře na natáčení připravili,
poznali prostředí, děje, jež v něm pravidelně probíhají, lidi a jejich vzájemné vztahy i vazby na prostředí.
Tato příprava pak zaručuje efektivitu natáčení a vede
k optimálním výsledkům. Je jí samozřejmě možno písemně fixovat do někdy dosti podrobných tvarů, jež
se velice podobají fázím literárních scénářů. Mohou
obsahovat popis jednotlivých situací seřazených v
předpokládané chronologii. Taková možnost se nabízí například u koncipovaných reportážních dokumentů. Některé formy dokumentární práce kladou,
kromě již zmíněných, na filmaře nároky ještě větší.
Kromě znalosti je k dosažení dobrého výsledku ještě navázat vztahy s lidmi, kteří se stanou postavami
dokumentu, získat jejich důvěru a ochotu spolupracovat. To se týká všech forem rekonstrukční práce
dokumentaristů. Příkladem nad jiné zřejmým jsou
portrétní dokumenty. I zde je jistě možno předběžně
fixovat promyšlený koncept do písemné formy jako
víceméně podrobnou explikaci záměru.
V každém případě platí, že příprava před natáčením, jejímž výsledkem je scénář jakéhokoli tvaru, se
vždy vyplatí. Těžko na cvičišti - lehko na bojišti, říkával maršál Suvorov. A české přísloví k tomu dodává:
dvakrát měř, jednou řež.
Mluvíme-li o dramaturgii, pak je třeba si uvědomit,
že jde o proces koncepčního, tvůrčího myšlení, který ovšem nekončí v přípravné fázi filmu, ale naopak
probíhá kontinuálně od formulace námětu a tématu
přes tvorbu scénáře, vlastní natáčení a skladebnou
kompozici jednotně, vzestupně a v různých kvalitativních úrovních.
Tak to je ta dramaturgie.
73
inspirace pro vás...
Nové grafické studio
ZUŠ Police nad Metují
Jestli někdy může platit výrok přijít k něčemu jako „slepej k houslím“, tak je to případ,
který popisuji v tomto článku. Grafické studio,
zaměřené na výuku multimédií, fotografie a filmu, funguje v naší škole už od roku 2000. Nejdříve v jedné učebně 4 x 6 metrů, kde se tísnilo deset počítačů, později přes chodbu přibyl
fotoateliér ve velikosti panelákového obýváku.
Několik let jsme pracovali na projektování generální rekonstrukce školy, která měla celou
školu posunout na úroveň moderní vzdělávací
instituce. Tedy – my jsme neprojektovali, ale
hádali se s architekty, aby udělali to, co chceme a potřebujeme. Realizací tohoto záměru se
mělo Grafické studio posunout o patro výš do
zrekonstruovaných půdních prostor.
Záměry byly vynikající, slibů hodně, ale nakonec jsme, jak se říká, „utřeli“. Po vyčerpání
všech možných i nemožných grantových pokusů se vedení města rozhodlo, že se pokusí
každoročně vyčlenit nějaké finance na omezené rekonstrukce nebo opravy alespoň těch
nejvážnějších potřeb. A tou první byla zatékající střecha nad stávající Grafikou, kde prach
na krovech byl pomalu nahrazován hnilobou.
Byla zvažována varianta přeložení krytiny – ale
když už se do toho měly investovat peníze, tak
Město učinilo moudré a užitečné rozhodnutí.
A zde jsme u těch „houslí“.
Místo pouhé opravy střechy se vedení města rozhodlo pro realizaci části původního projektového záměru, v němž měla půda projít
rekonstrukcí na podkrovní multimediální učebny – děravá střecha tak Grafice dopomohla
k úžasným novým prostorám.
Výstavba byla rozdělena na dva roky. V prvním byl upraven krov pro budoucí vestavbu,
položena střecha s okny a vybudováno nové
schodiště a podlaha. A v letošním roce přišel
na řadu interiér.
Stavba měla být dokončena na začátku
prázdnin, aby byl dostatek času na vnitřní vybavení a „zabydlení“. Tak to se nepovedlo. Stavební práce se protáhly skoro do konce srpna.
Stěhovat jsme se tedy museli ještě během nich
do nedokončených místností, protože uvolněné učebny se musely v tu dobu již adaptovat
pro nové využití.
Stará grafika se už musela přestěhovat nahoru, aby se do uvolněné třídy mohla přestěhovat učebna flétny, kde zedníci zase měli bourat
pro topení a požární vodovod.
Starý fotoateliér, který před prázdninami
sloužil jako sběrné skladiště, bylo nutné přestěhovat proto, aby se v něm mohlo začít bořit
pro výstavbu výtvarného ateliéru.
74
Teprve po dokončení nového ateliéru jsme
mohli většinu nepořádku odklidit tam – a konečně jsme tak získali volný prostor.
Jenže nový fotoateliér, kde se mělo všechno uskladnit, byl dokončen až jako poslední
z celého podkroví.
Takže se všechno nejdřív muselo složit tam,
kde měly stát počítačové stoly, které se ale stavět nemohly, protože na ně nebylo místo. Všechen inventář a nepořádek jsme pořád posouvali a přenášeli z místa na místo podle toho, jak
si to situace vyžadovala.
Pro poměrně blízkou podobnost s jednou
starou filmovou komedií jsme stěhovací akci
nazvali „kulový blesk“. I když byly prázdniny,
tak se našlo dost žáků, kteří ochotně chodili
na brigády, někteří i s rodiči. Kdysi za „socíku“
se říkalo, že: „Když chceš sehnat řemeslníka,
musíš zajít do hospody“. Já jsem pro změnu
brigádníky sháněl na Facebooku.
75
inspirace pro vás...
Buď jsem vyhlašoval jednotlivé „kulové blesky“, nebo jsem jen „mrknul“, kdo tam zrovna je,
poslal zprávu – a vždycky bylo lidí tak „akorát“
– a to nejenom na stěhování, ale i na montáž.
roslava Vančáta a výtvarníka Matěje Smetany
„Učit se film“. K tomu ještě zbývá montáž velké
části nábytku.
Už od loňského školního roku je naše učebna vybavena deseti famózními počítači Apple
iMAC, kterým se až teď dostalo důstojné „ubytování“. Stolová sestava pro počítače zaujímá
plochu, jakou měla celá dřívější učebna.
Composerem, ale ještě musíme smontovat osmikanálový mixer pro vícekamerové snímání
a dodělat kabelová propojení na sousední TV
studio a koncertní sál o dvě patra níže. „Rozjíždět“ se budeme určitě celý školní rok, ale to už
budou docela příjemné starosti.
Po jejich instalaci jsme si dopřáli malou
slavnost, když jsme spustili kultovní iMAC, úplně první svého typu – z roku 1998.
Teď už to chce především “točit, točit, točit!”,
abychom nemuseli ukazovat jen místnosti a
vybavení.
Od začátku září jsme začali s výukou, při níž
uplatníme nově vytvořenou metodiku doc. Ja-
Vladimír Beran, Základní umělecká škola
Police nad Metují, www.zuspolice.
76
Ve videostřižně už stojí stanice s Avid Media
SOUSEDÉ – JAK TO VYPADÁ U HRANIC
V pátek 23. srpna 2013 vyvrcholila v prostorech amfiteátru ve Walbrzychu polská část
filmové soutěže „Sousedé - jak to vypadá u
hranic?“ přehlídkou nejúspěšnějších polských
a českých krátkých amatérských snímků. Hodnocení soutěže, která byla obeslána celkem 12
příspěvky a to devíti českými a třemi polskými
filmy, probíhala na elektronické síti Facebook a
YouTube po tři týdny měsíce srpna.
Výsledky soutěže jsou následující:
1. místo odborné poroty:
polský snímek FRANEK, režie Bartek Tryzna
(oceněný finanční odměnou 1000,- PZL)
2. místo odborné poroty:
český snímek INSPEKTOŘI,
režie Martin Bohadlo (oceněný tabletem)
1. místo - hlasování veřejnosti na internetu:
český snímek MINETRIX,
režie Pavel Malý (oceněný tabletem)
Všechny snímky přihlášené do soutěže byly
promítnuty v sobotu 7. září od 10 hodin ve stu-
diu „A“ v budově Adalbertina v Hradci Králové. Mimo této projekce se v letním kině Širák
v Hradci Králové od 3. do 7. září 2013 uskutečnila projekce čtyř polských profesionálních
snímků - Dvojí život Veroniky, Faraón, Historie
hříchu a Výslech. Obdobně proběhla ve Walbrzychu přehlídka čtyř českých profesionálních
hraných filmů. Reprezentovaly nás snímky
Knoflíkáři, Jedna ruka netleská, Horem pádem
a Účastníci zájezdu.
Celá akce byla realizována v rámci společného
projektu Hradecké kulturní a vzdělávací společnosti a Walbrzyského centra kultury „Walbrzych a Hradec Králové - dobří sousedé“ za odborné spolupráce Střediska amatérské kultury
IMPULS Hradec Králové, velký dík patří pak
zvláště paní Mgr. Jarmile Šlaisové. Děkujeme
také všem autorům, kteří obeslali soutěž svými
filmy.
Ing. Petr Švihlík,
realizátor projektu za Hradec Králové
77
INFORMACE Z IMPULSU...
...a je to opět tady... připomenout si,
co se od posledních informací v Donašeči 1/2013 přihodilo, událo, co se zdařilo, co méně... o většině akcí a událostí
je pojednáno v jednotlivých rubrikách,
tak na závěr jen krátké shrnutí...
Na konci dubna se konečně podařilo připravit do tisku filmový zpravodaj Donašeč 1/2013,
kde byly zaznamenány události do konce dubna. Současně jsme již připravovali programový
zpravodaj pro účastníky krajské soutěže amatérských filmů Donašeč 2/2013.
Již 2. května 2013 proběhla v Náchodě soutěž studentských filmů jako součást celostátní přehlídky umělecké tvorby Náchodská Prima
sezóna. Po loňské radosti z naplněného sálu
přišla „studená sprcha“. V hledišti se kromě poroty a studentské poroty, které si to tu odseděly,
vystřídala tak maximálně desítka zájemců, kteří
se aspoň na chvíli přišli na filmy podívat. Ale při
pohledu do kalendáře bylo zřejmé, že se to dalo
čekat Tentokrát se do týdenní akce vsunuly dva
svátky, první a osmý květen, a do toho ještě víkend. Ve školách bylo převážně volno a z málokteré školy se studenti a učitelé do Náchoda
vypravili. Vloni kalendář soutěži přál, a tak bylo
plno. Pořadatelé se ale rozhodli nenechávat pro
další roky termín soutěže jen na tom, jak vyjdou
dny v kalendáři, a zvažují přesun do „ stabilnějšího“ květnového období. Snad bude brzy jasno,
kam se konání soutěže posune. Filmů se promítlo dost, ty nejlepší dostaly nabídku účastnit
se krajské soutěže v Hradci a většina autorů ji
využila.
Ve stejné době také vrcholily přípravy na krajskou soutěž, která ani letos nezklamala počtem
a kvalitou snímků. Jen zaplněných židlí v hledišti
mohlo být v sobotu o něco víc. Ale v neděli byl
sál tradičně docela plný. Letošní soutěž měla
několik příjemných překvapení. Potěšil velký počet snímků v soutěži, také počet zúčastněných
mladých i několika nových autorů. Porota jako
vždy odborná, rozbory fundované, cen hodně,
postupujících rovněž. Cenu hejtmana Královéhradeckého kraje předal náměstek ing. Otakar
Ruml, v jehož gesci je i kultura. Každoroční páteční setkání poroty u nás doma u skleničky vína
se také vydařilo. O filmech i o všem možném se
diskutovalo přes půlnoc.
Po zveřejnění seznamu přihlášených filmů
do krajské soutěže na webu Filmdatu, tedy asi
týden před hradeckou soutěží, jsme obdrželi
z několika míst informaci, že se ústřední metodik
dal v Praze údajně slyšet, že letos ty filmy mladých, které patří do soutěže Zlaté slunce, Hradci
z předvýběru vyhází. Nebrali jsme to nijak vážně, na podobné „hlášky“ ve směru od Prahy do
Hradce už jsme celkem zvyklí. Ale když jsem
v programu celostátní soutěže Český videosalon přečetla u snímku Odpaďák tučně vytištěnou poznámku „diskvalifikace“, přece jen mě
to zaskočilo. Chápu, že nás v Hradci nemusí mít
každý rád, ale „mstít se“ proto na mladých autorech (Tomáš Pacholík - 17 let, Láďa Štěpán - 16
let) se jeví jako velká „podpásovka“. Ale k této
kauze bylo na předešlých stránkách už pár řádků popsáno a názor ať si udělá každý sám. Snažila jsem se na ARTAMA Praha toto dle mého
nesprávné rozhodnutí zvrátit, ale bohužel. A tak
se mladým autorům z Deštného v O. h. i paní ředitelce školy omlouvám, že jim tu letošní radost
z 2. ceny v Hradci „z vyšších míst“ tak trochu otrávili. I když omluvit by se měl možná někdo jiný.
V květnu i červnu pokračovala výuka ve Škole audiovizuální tvorby. Dospěli jsme ke konci
prvního semestru a v září zahájíme semestr druhý (přesněji 2. výukový blok). Posluchače čeká
opět šest víkendových setkání a v říjnu celodenní praktika ve studiu FAMU v Praze na televizním
řetězci. Také se již začnou projednávat témata
absolventských snímků. Před tím ale účastníci
musejí zvládnou dílčí cvičení zadávaná průběž-
78
ně lektory odborného kurzu a jejich splněním
uzavřít na jaře 2. semestr.
Červen je ve znamení festivalů. Na první jsem se vyjela podívat 13. června do Nového Města nad Metují. Pořadatelé letos vyhlásili
1. ročník festivalu humorných amatérských filmů
Rozesmátá kamera při festivalu Novoměstský
hrnec smíchu. Filmů se sice nesešlo mnoho, ale
úspěšní si odvezli pěkné ceny. Na projekci se
bohužel sešlo jen několik diváků, ale není divu,
přímo před kinem se odehrávala „veselice“ se
zpěvy a soutěžemi. A ještě k tomu krásné počasí. Ale pořadatelé slíbili, že na příští rok zváží,
jak projekci filmů časově zařadit a pozvat na ni
školní mládež. Tak hlavně nezapomeňte včas
přihlásit své humorné filmy.
Projekce soutěžních snímků jako vždy skvělá,
dokonce i odstíněné dveře do projekční kabiny,
na jejichž časté otevírání si vloni autoři stěžovali.
Vše ostatní již bylo popsáno, i výsledky. Předpokládám, že by propozice i další organizační
záležitosti měly být na programu diskuze nejen
odborné rady. Opět se mezi účastníky kritizovala nesmyslná dvojí projekce soutěžních snímků,
nejdřív v Českém videosalonu a chvíli na to znovu v soutěži česko – slovenské. Škoda té hodiny,
kdy se mohly promítnout další snímky, třeba i ty
animované, které nám letos předvýběrová porota zcela „vybodovala“. Zůstal jediný. Tak snad
příště.
Další den, ve čtvrtek, jsme se s novou paní
ředitelkou vypravily na celostátní Zlaté slunce.
Mě vůbec nepřekvapilo. Paní ředitelku velmi. Ale
to jste si už také přečetli.
Další den, to byla znovu cesta do Ústí nad
Orlicí, tentokrát na Český videosalon. Jeho
šedesátka proběhla v poklidu. Vyhlášena byla
Cena MK za celoživotní přínos amatérskému filmu, kterou získal pan Jaroslav Nykl. Těšila jsem
se vždy na jeho nový film. A díky za tu radostnou podívanou. Rozdáno bylo i mnoho dalších
ocenění. A jak tak autoři na soutěže nejezdí, ani
vyzvednout si cenu, tak jsem za ty „hradecké“
všechny ceny převzala a užila si za jejich filmy i
hodně potlesku. Pravda, ceny některých autorů
jsou v Impulsu na stole ještě dnes.
Jarmila Šlaisová přebírala ceny
za nepřítomné hradecké autory
Musaionfilm - před projekcí
Tradiční akcí na začátku června je také festival muzejních filmů Musaionfilm v Uherském
Brodě. Letos tu bylo opět možné vidět řadu zajímavých snímků buď vznikajících přímo v muzeích nebo pro jejich potřeby. Hezká cena Černý
Janek putovala do Třebíče. Na festivalu už po
několik let představujeme ukázky tvorby absolventů Školy AVT i vybrané snímky amatérské.
Letos mezi nimi byl snímek Jana Vačleny Přes
tři generace, pro muzejníky jistě zajímavé téma,
ale dopromítat ho musíme příští rok. Po první
třetině se technika „zasekla“ a odmítla s námi
dál komunikovat. Další snímky prošly přístrojem bez problémů. Pozitivní reakce byly na film
Ondřeje Krejcara Řemeslo nad umění, za nějž
už získal řadu ocenění. Každoroční prezentace
absolventských filmů i představení Školy AVT na
79
INFORMACE Z IMPULSU...
Musaionfilmu vzbudily zájem několika dalších
„muzejníků“, kteří jsou v současnosti posluchači
posledního běhu odborného kurzu Školy AVT.
V pondělí 10. června 2013 jsem se v kině
Ponrepo zúčastnila setkání zástupců středních
škol a pracovníků institucí, které se věnují vzdělávání v oblasti filmu. Národní filmový archiv ve
spolupráci s FAMU a obecně prospěšnou společností Free Cinema Pofiv představil připravovaný projekt celoročního filmového vzdělávání.
Cílovými skupinami jsou studenti a pedagogové
středních škol, vysokoškolští pedagogové i širší
veřejnost. Obecnými cíli projektu jsou: vývoj filmově-vzdělávacích projektů, rozvoj výuky filmu
na středních školách a šíření filmové gramotnosti napříč společností.
V průběhu září by se měla uskutečnit další
koordinační schůzka, kde zájemci obdrží textový doprovod k připraveným kurzům. Projekt, jak
z nabídky vyplývá, je však určen především
pražským školám a zájemcům.
Na počátku července jsme se vydali do Regensburgu na loučení Oskara Sieberta s filmem.
Bylo to milé setkání s filmy z různých koutů
světa i s milými lidmi rovněž odtamtud. Díky za
dva krásné, filmem naplněné dny. Panu Siebertovi jsem za redakci předala poděkování, za jeho
„přeshraniční“ spolupráci a jeho texty, kterými po
řadu let přispíval ke zpestření obsahu filmového
zpravodaje Donašeč.
Jen jsem dojela do Hradce, připravila jsem kolekci filmů a propagační materiály a vydala se
Daniela a Oskar Siebertovi a Jarmila Šlaisová s oceněním
80
Nová budova univerzity v Plzni
stejnou cestou zpět, tentokrát jen do Plzně. V luxusním prostředí nových prostor zdejší univerzity pokračoval tvůrčí a vzdělávací modul pro pedagogy všech stupňů škol v Plzni a Plzeňském
kraji „Tvorba jako zkušenost – Zkušenost jako
tvorba“, zaměřený mimo jiné obory i na filmovou
tvorbu a výchovu. Frekventanti kurzu ve dvou
setkáních absolvovali cvičení, ve kterém se seznámili se základními postupy vzniku audiovizuálního
díla. Nelze než konstatovat, že se sešla výborná
skupina. Ověřila jsem si to při besedě o zkušenostech s realizací filmové výchovy na školách
a ukázkové projekci studentských filmů,
o kterou mě požádala dr. Markéta Pastorová
z NUV Praha, která je garantem vzdělávacího
modulu, kdy společně dokázali ocenit každý
vtipný záběr a autoři by se jistě sami divili, jak
veselý film to natočili. Byl to smysluplně vynaložený čas.
A potom už hurá do hor... a připravovat Donašeč...
Na závěr bych velmi ráda poděkovala za
všechny medaile a uznání i milá slova, kterých se mi letos dostalo, děkuji ČVU za diplom
a plaketu, děkuji Oskarovi a Daniele Siebertovým za uznání a ocenění spolupráce a hlavně mému téměř „rodnému“ Východočeskému
volnému sdružení pro amatérský film a video
za krásný bílý „noťas“ a za krásné květiny
i Jarmilce za úžasnou kytku ...... i za ten potlesk v sále. Přeji vám všem i nadále filmovou
pohodu a úspěch a našemu sdružení hodně
členstva....bylo mi s vámi všemi dobře...budu
vám psát....
..šla...
POZVÁNKA
na FILMOVÝ VEČER
a
2. ročník SETKÁNÍ
AMATÉRSKÝCH FILMAŘŮ
z rychnovského regionu
KDY: pátek 29. listopadu 2013 od 17:00 hodin
KDE: SporthotelWeldis Dlouhá Ves
Stolové uspořádání při svíčkách
Uvidíte filmy různých žánrůautorů z rychnovského regionu a blízkého okolí
Občerstvení zajištěno.
Slosovatelné vstupenky o ceny. Vstupné dobrovolné.
Vezměte své příbuzné, známé, přátele a příznivce tohoto ušlechtilého koníčka.
Partneři akce:
81
INFORMACE Z IMPULSU...
Hledáme filmové talenty
Junior je klub filmové tvorby pro mládež, který probíhá v zázemí Střediska amatérské
kultury Impuls Hradec Králové, ve spolupráci s Východočeským volným sdružením pro amatérský film a video.
Návštěvník bude mít šanci seznámit se s filmovým jazykem a technickými prostředky,
které jsou nutné pro vznik filmu nebo jiného audiovizuálního útvaru, získá základní teoretické i praktické znalosti podle výukových materiálů pedagogů z FAMU. Zúčastní se i různých
workshopů či exkurzí. Klub Junior se stává prvním prostředníkem do světa filmových soutěží
a festivalů či dalšího vzdělávání na filmových školách.
Přihlásit se může každý ve věku zhruba 12 – 25 let na základě přihlášky.
Poplatek činí 600,-Kč na pololetí. Setkání probíhají každou středu od 16 hodin v klubu Impuls,
Pospíšilova 365, Hradec Králové - Slezské Předměstí.
Jedná se o přístavbu za historickou budovou Ústavu hluchoněmých, 2. patro.
Vchod do areálu je vedle SPŠ stavební.
První setkání proběhne ve středu 18. září 2013 od 16 hodin!
PODZIMNÍ SOUTĚŽE
V KRÁLOVÉHRADECKÉM KRAJI
Rychnovská
osmička
13. – 15. září 2013
Pelclovo divadlo
Rychnov nad Kněžnou
82
Festival
DOBROMYSL
4.- 5. října 2013
Hankův dům a kino Svět
Dvůr Králové n. L.
VYSOKOVSKÝ
KOHOUT 2013
8. - 10. listopadu 2013
Hospoda U kohouta
Vysokov
CINEMA
OPEN
14. – 15. listopadu 2013
BIO Centrál, Hradec
Králové
Další informace na www.
impulshk.cz
Ve filmovém zpravodaji Donašeč dobrých filmových zpráv od čísla 3/2008 otiskujeme
na pokračování Kapitoly o dramaturgii, které pro zájemce o vzdělávání připravil Rudolf Adler.
Na konci roku 2012 se nám podařilo vydat celý materiál formou jednoduchých skript.
Pro ty, kdo si zpravodaje archivují a čerpají informace z nich,
jsme pro úplnost otiskli na straně 72 poslední kapitolu.
Pokud máte o skripta zájem, můžete je získat ve Středisku amatérské kultury
Impuls v Hradci Králové, Pospíšilova 365.
ABCD… pro všechny
FILM A VIDEO
Skripta jsou určena pro všechny zájemce o získání informací
o základech filmové řeči, o jejím formování a možnosti jejího užití.
Neměla by chybět v knihovničce žádného filmaře. Pokud máte
o skripta zájem, kontaktuje nás na adrese:
[email protected]
a můžete je získat za pouhých 100,- Kč. + 20,- Kč poštovné.
Chcete převést své staré filmy
nebo pásky na DVD nebo digitalizovat
do počítače a již nemáte k dispozici
zařízení pro jejich přehrávání?
Obraťte se na nás.
Přepisy filmů provádíme od roku 1991 a za tu dobu jsme převedli
velké množství starých filmů na VHS i do DVD, poslední dobou
i do počítačových souborů AVI,MPG nebo MOV.
Přepisujeme všechny filmové formáty i domácí videokazety:
Filmy 8mm i se zvukovou stopou
S8mm i se zvukovou stopou, rychlosti 18 i 24-25 obr./sec
16 mm i s optickou stopou rychlosti 16 a 24 – 25 obr./sec.
Zajistíme i přepis 16mm dvoupásu i pracovní přepis 35mm (pouze stereozvuk)
Pro členy VčVSAFV sleva na přepisy 10% při objednání zakázky.
Kontakt, ceník a objednávky:
FILM-VIDEO.CZ
Petr Lášek, Praha
tel.: 721 421 700
Sběrné místo v Hradci Králové a ve většině krajských měst
v České republice a v Bratislavě.