deník - Boldar.cz

Sierra Nevada
26.4. – 2.5.2007
Z Madridu vyjíždíme v půl druhé ráno. Na Sierra Nevadu máme jeden týden. I když
se hlavní hřeben obsahující 16 třítisícovek dá zvládnout za čtyři dny, nechceme nikam spěchat
a chceme si užít nejen hory, ale i podhůří s lesy, říčkami a městečky. Původní plán je přejít
hlavní hřeben z jihozápadu na severovýchod. To však ještě neznáme Sierra Nevadu a její
překvapení. Ve Španělsku je jaro v plném proudu, ačkoli tento rok je vše posunuté dozadu,
takže není výjimkou, že v Madridu je větší zima, než v Praze. Přesto si říkáme, že na přelomu
dubna a května v pohoří, které je sice pěkně vysoké a jeho název napovídá o mnohém, ale
které leží na stejné zeměpisné šířce, jako město Tunis a necelých 50 kilometrů od
Středozemního moře, že tam bude vše zelené, v rozpuku a zima a sníh z něho dávno odešly.
Trocha všeobecných informací na úvod neuškodí
Sierra Nevada se skládá z krystalických břidlic a pískovců, vznikla v alpinském
vrásnění v třetihorách (před 65 až 1,8 milionu let) důsledkem kontaktu euroasijské desky
s africkou. Pohoří vzniklo ve stejnou dobu a stejným způsobem, jako africký Atlas (nebo
Alpy či Pyreneje) a je vlastně jeho pokračováním. Je součástí Bétického masivu (Cordillera
Bética), soustavy pohoří táhnoucí se celým jižním Španělskem, který pokračuje až do Maroka
pohořím Rif. Nejvyšší hora Mulhacén (3482 m n.m.) je zároveň nejvyšší horou pevninského
Španělska (vyšší je pak sopka Teide na Kanárských ostrovech). V překladu znamená Sierra
Nevada Zasněžené hory. Neplést si s pohořím Sierra Nevada v USA mezi státy Nevada a
Kalifornie, jehož název i původ názvu jsou stejné.
V dnešní době se Sierra Nevada potýká s velkým problémem, s nedostatkem vody.
Poslední ledovec zmizel na začátku dvacátého století. V podhůří jsou vidět vyschlé kašny,
v horských říčkách teče voda jen na jaře, často je vidět, že někde netekla už pěknou řádku let.
1
Všude v horách je patrná lidská činnost. Po svazích kopců se táhnou kilometry dlouhé
zavlažovací kanály. Ty určitě také přispívají k všeobecnému úbytku vody. Dříve sloužily
zemědělcům a pastevcům, dnes je jejich funkce přeorientována na zásobování protipožárních
nádrží. Je patrné, že tyto rezervoáry a některé umělé přítoky nejsou staré mnoho let. Vedle
těch velkých jsou helipody.
V září 2005 vypukl poblíž místa El Tello v okresu lázeňského městečka Lanjarón na
jihozápadě rozsáhlý požár. Viníky byli dva starší cizinci, kteří se ztratili a rozdělali oheň na
svou lokalizaci. Jejich těžko uvěřitelný nápad se
v podmínkách, kdy bylo největší horko a sucho, dá
těžko pochopit. El Tello je na křižovatce cest, dvě
hodiny od Lanjarónu, v relativně nízké nadmořské
výšce, všude jsou pastevecké chýše. Zákaz rozdělávání
ohňů je od května do listopadu. Během krátké chvíle
shořelo 2500 hektarů (25 km čtverečních!) porostu.
Nasazení bylo obrovské, přesto se s tragédií nedalo mnoho dělat. Po více než 48 hodinách byl
požár za pomocí 12 letadel, 12 helikoptér, 15 požárních aut a 350 hasičů pod kontrolou.
Nikdo naštěstí nebyl zraněn a nikdo nemusel být evakuován.
Přesně v Lanjarónu jsme nastupovali na naši túru a během prvních dvou dnů
stoupání jsme šli mrtvou krajinou. Všechen vyšší porost od keřů po velké stromy byl spálen.
Večer, když padne rosa, je cítit ještě dnes intenzivní zápach spáleniště. Ohořelá krajina se
rozprostírá od 800 metrů až do 2200 metrů nad mořem. Jediné zelené zachráněné zbytky lesů
jsou obehnány protipožárními zábranami, což je pět metrů široký pás zbavený vegetace. Těch
je po celém pohoří plno.
V Sierra Nevadě se proti požárům, které zde v letních měsících nejsou vzácné,
intenzívně bojuje. Ať pomocí protipožárních hranic či upravováním toků řek nebo budováním
rezervoárů na všech možných i nemožných místech. Jestli to je ku prospěchu přírodě je
otázkou.
Turismus je v pohoří rozšířený. Se vznikem národního parku v roce 1999 začaly
platit podmínky, jako ve většině národních parcích v Evropě. Hlavní stezky jsou značené
zavedeným způsobem Evropské Unie. Bohužel těchto stezek není mnoho a leží spíše
v nižších polohách. Pokud chce člověk poznat hory důkladněji, je za potřebí dobrá mapa
(mapa a průvodce Parque Nacional de Sierra Nevada, 1:40 000, nakladatelství Penibetica),
buzola také není k zahození. Značení, jako pro zhýčkané turisty v naší vlasti, prostě
2
neexistuje. Je překvapující, že vedle plno zákazů na informačních tabulích není vyobrazen
zákaz stanování.
Sierra Nevada není těžká. Všude, i na nejvyšší vrchol Mulhacén (3482 m n.m.), se
dá vylézt bez problému. To platí pro letní měsíce, od června do října. Poté opět začíná sněžit a
nejvyšší vrcholky zahalí na většinu roku sníh. Někdy sníh nesleze
celý rok. Ale pohoří láká turisty i v zimě. Pomineme gigantické
lyžařské středisko na úpatí druhé nejvyšší hory Veleta (3398 m
n.m.). Po celých horách jsou takzvaná refugia (chaty na
přespání), která jsou většinou zadarmo. Hodně jich je
v dezolátním stavu nebo v nich není naprosto nic, ale na přespání
v nouzi se hodí. Ty v dobrém stavu a ty větší, placené (Refugio
del Ponqueira) se nalézají podél hlavního hřebenu mezi Veletou a
Mulhacénem. I v zimě, za mrazu lze tedy potkal plno nadšenců,
kteří s mačkami, cepíny a hůlkami zdolávají nejvyšší hory ze všech stran, všemi svahy. Sierra
Nevada je malá, zde se člověk opravdu nemůže ztratit. Není dne, kdy nelze v nouzi sejít
během několika hodin dolů, do příhodnějších podmínek. Všudypřítomné silnice a dobré
pokrytí telefonním signálem umožňují jednoduchou komunikaci a dostupnost.
Pro méně šílené turisty existuje mnoho stezek na úpatí hor. Některé patří do
seznamu Grand Route (GR), které se táhnou celou Evropou. Ale pozor, i když se tyto cesty
nacházejí ve výškách mezi 1500 až 2000 metry, v létě je zde neskutečné horko! A k vidění
toho také moc není, pokud člověk nedychtí po něčem mezi pouští a tundrou.
Něco jiného je oblast známá jako La Alpujarra. Rozprostírá se na jižních svazích
pohoří. Zde jsou krásná, zelená údolí, borovicové,
kaštanové a ořechové lesy. Architektura malebných
bílých vesniček na svazích hor, shluky nepravidelných
domů s vysokými komíny na plochých střechách, je
unikátní. K místním specialitám patří šunka uzená ve
studeném, suchém vzduchu a pestrobarevné, ručně
tkané koberečky. Nalézá se zde například lázeňské
město Lanjarón, tři bílá městečka Capileira, Bubión a Pampaneira v údolí řeky Poqueira,
nejvýše položené město ve Španělsku Trevélez (1500 m n.m.). Největší město kraje je Orgiva
s velkým barokním kostelem a rušnými trhy. Na prohlídku této oblasti se však hodí spíše
auto.
3
Sierra Nevadu protíná jedna z nejvýše vytyčených silnic Evropy GR411, která mezi
dvěma nejvyššími vrcholy překonává nadmořskou výšku 3000 metrů.
Blízkost Středozemního moře a výška Sierra Nevady vysvětlují velkou rozmanitost
původní fauny a flóry. Žije tu například orel skalní a královský, vzácné druhy malých motýlů,
žluna zelená, výr velký, stáda horských koz a kamzíků, lišky, jezevci, divočáci, plši a
nespočet ještěrek. Poslední vlk byl spatřen v roce 1930 a vzácný orlosup bradatý v roce 1958.
Všude na svazích rostou malé skalničky, často endemity, které potřebují k životu skvělou
drenáž, teplo, stín, sucho, vláhu. Prostě, jejich pěstování jinde je skoro nemožné.
Den první - Nástup
V Granadě se dlouho nezdržujeme a prvním možným autobusem odjíždíme do
města Lanjarón (cca 650 m n.m.) na jihozápadě Sierra Nevady.
Jako správní Češi jdeme na těžko, všechno jídlo s sebou, nikoho
podobného jsme za celý týden nepotkali.
Po zběžné prohlídce města, jednom kafíčku a návštěvě
informačního centra, kde paní nedokázala odpovědět na jedinou
otázku, jak to v horách vypadá a byla trochu zděšená, že v horách
chceme spát, opouštíme civilizaci. Je pěkné teploučko a nás čeká
přes 2300 výškových metrů stoupání na první třítisícový vrchol
Cerro del Caballo (3005 m n.m.). V průvodci je napsáno, že cesta
trvá sedm hodin.
Příroda není moc zajímavá, kdyby nebylo sem tam nějakého kaštanu, připomíná
poušť. Po jedné hodině chůze se dostáváme do spálené krajiny, všude se válejí ohořelé větve a
ze země trčí pahýly stromů. Krajina po požáru v roce 2005.
Po probdělé noci v autobuse nikam nespěcháme a plánujeme, že vyjdeme kousek za
polovinu dlouhého stoupání. K večeru se dostáváme ke
křižovatce cest El Tello (cca 1500 m n.m.) a po další
hodině nalézáme uspokojivé místo na přespání. Všude
okolo je spáleniště, jen malé keříky si už probily cestu
na svět. Kotvíme u jediného stojícího, ale vzhledem
mrtvého stromu široko daleko.
Za den jsme potkali jen skupinku anglicky
4
mluvících downhill bikerů a plno krav. Ale jaké bylo překvapení, když nás v krajině ničeho
přišla na večer navštívit liška! Asi ucítila vůni jídla a potulovala se kolem nás několik desítek
minut.
Den druhý – Sníh
Celý den pokračujeme ve výstupu. Na začátku nám trochu zamotá hlavu neznačená
cesta a hlídající psi z blízkého statku. Na řadu přichází buzola, která ukazuje, že pěšina
opravdu nevede po svahu, ale přímo nahoru roklinou Barranco de Ballesteros. To, že jdeme
dobře, nám potvrdila na samém vršku široká cesta vedoucí z druhé strany kopce.
Konečně opouštíme poničenou krajinu a po malé chvíli dáváme oběd u starého
nefunkčního refugia Ventura (cca 2250 m n.m.) obklopeném borovicemi. Že by konečně
příroda? V dálce se nám začínají ukazovat zasněžené pláně a vrcholky.
Pokračujeme
dál,
naše
pěšina
křižuje
zavlažovací kanál. Musíme se trochu vracet, protože
odbočka je opravdu dobře schovaná. Člověk musí být
velmi obezřetný, stačí trochu nepozornosti a chvíli
nehlídat mapu a už je někde jinde, než by chtěl.
Cestiček, ať zvířecích nebo lidských je plno a značky
žádné. Dobré orientační body jsou sedlácké usedlosti,
protipožární hranice, zavlažovací kanály, sjízdné cesty. Na mapě je vše pečlivě zaznamenáno,
takže s trochou větší pozornosti směle postupujeme dál.
Protínáme lesík chráněný barierou, trochu poprchává a potkáváme první stádečko
kamzíků. Pomalu končí vegetace a dostáváme se na prudký kamenný svah. Ten jdeme asi
hodinu a půl, poté se zastavujeme u posledního pramínku před vstupem na sníh. Ano, odtud
začíná bílé království. Trochu překvapení a dost unavení začínáme rekognoskovat terén pro
případné přespání. Jdeme už dost dlouho, blíží se večer a naše refugio Caballo (cca 2850 m
n.m.) pořád v nedohlednu. Nejde nám do hlavy údaj 7 hodin, my už jdeme tak dvanáctou
hodinu! Domluvíme se, že půjdeme do půl osmé (tma je tak od devíti) a když nedojdeme do
cíle, vrátíme se.
Vydáváme se přímo prudkým kopcem nahoru,
kde stojí ruiny nějakého stavení. Aspoň že mapa
souhlasí. Dohadujeme se, jaké to vlastně vrcholky
vidíme a pomalu postupujeme sněhem. V tu najednou
zahlédneme kousek před námi lidské stopy! Jako
5
indiáni určujeme, že jdou správným směrem a že jsou několik dní staré a využíváme je k naší
cestě. Se zlepšenou náladou opravdu docházíme přesně v půl osmé k refugiu.
Nikdo zde není. Začíná se smrákat a pěkně ochlazovat, i v refugiu začínají mrznout
naše stopy. Dnes bude studená, úplně jasná noc. Pro jistotu vevnitř rozděláváme stan a řádně
oblečeni usínáme.
Den třetí – Třítisícovka
V noci mohlo být tak minus pět. I vevnitř je vše zmrzlé a nárazy větru byly pěkně
silné.
Vstáváme trochu dřív, je nádherné počasí, tak necháváme batohy v refugiu a
vydáváme se na Cerro del Caballo. Sníh je ještě zmrzlý, takže se jde dobře. Naše první
třítisícovka! Děláme fotky úplně všeho, pod námi
vidíme Granadu, víc napravo velikánský teleskop, dále
vleky lyžařského střediska, vedle Mulhacén a přejetím
očima po dlouhém zasněženém svahu se v dálce na jihu
třpytí moře! Cestou dolů lyžujeme na botách po
panenských pláních. Jak to tak bývá, kolem jedenácté
začínají přibývat mraky. Ještě, že jsme využili
slunečného rána.
Už na vrcholu jsme se rozhodli, že hlavní hřeben nepůjdeme. Sníh se opravdu táhne
do nekonečna, nemáme výbavu a s těžkými batohy v odpoledních hodinách, kdy je sníh
mokrý, bychom se bořili a kráčeli velmi pomalu. Stopy tam však vedly, mít sněžnice, to by
byla paráda.
Sestupujeme tedy stejnou cestou, jako včera. Vedle starého refugia střetáváme stádo
horských koz. Opravdu veliké, mohlo jich být tak sto! Krásný pohled. Ještě níže potkáváme
prvního člověka po dvou dnech. Je to mladý Španěl se
středním batohem, ani hůlky nemá a ptá se, jak to
nahoře vypadá. Říkáme, co víme, přesto se odhodlání
zdolat hlavní hřeben v jeho tváři nevytrácí.
Bivakujeme trochu výše, než první noc,
v krásném zeleném osamoceném údolíčku Barranco de
Ballesteros s výhledem na horský potok a zasněžené
vrcholky.
6
Den čtvrtý – Opalovačka
Když se na Mulhacén nedostaneme po hřebenu, zkusíme to oklikou.
Přecházíme řeku Lanjarón a vydáváme se po nekonečné skoro silnici táhnoucí se na
jižních úpatích kopců ve výšce 1700 metrů. Po levici vedle silnice se táhne hranice národního
parku. Cestou nás míjí několik aut s nedělními turisty a slunce žhne a pálí. Na místě, kde
silnici přetíná řeka Chico, obědváme. Je zde příjemný lesopark s rekreační oblastí Puente
Palo.
Po obědě přicházíme hned ke křižovatce na Capileiru, ale protože voda dochází,
vydávám se ještě kousek dál po silnici, kde podle mapy má být pramen de la Rosa. Cestou
vidím dvě vyschlé studny a jednu funkční. Ale podle mapy je pramen ještě dál. Přepokládám,
že když je zaznamenán tak výrazně v mapě, bude to
nějaká dobrá minerální voda. Po půl hodině přicházím
na místo, kde by měl být, ale nic zde není. Po
důkladnějším prozkoumání si všímám trubek, které se
táhnou z předpokládaného místa směrem někam do
údolí. Ještě rychle pročešu stráň nad silnicí, ale zřejmě
voda není určena pro poutníky a cestou zpět nabírám
vodu z jedné ze studní.
Vydáváme se tedy opět do kopců, ale nesledujeme stezku do Capileiry, nýbrž
stoupáme výš a výš serpentinami. Naším cílem je refugio Forestal Loma del Puntal (cca
2200m n.m.). Jak se vyhoupneme na vršku kopce, rozprostře se před námi celý hřeben i
s majestátním Mulhacénem. Hora, kde byl podle pověsti v patnáctém století upálen granadský
král Muley Abul Hassan.
K večeru (časově nám to vychází denně opravdu pěkně) se dostáváme k refugiu.
Představujeme si, jak rozděláme oheň v krbu, uvaříme velkou večeři a vyspíme se
v teploučku. Jenže místo toho potkáváme u boudy dredatého Itala Filipa. Ten nám oznamuje,
že je zavřeno, že se prý někoho ptal a že je otevřeno jen v létě. Filipo je zvláštní postavička,
studuje zemědělství, teď na měsíc přijel do Španělska. Na nohou má jen sandály, malý batoh,
kde má jen spacák, trochu rýže, malý papinový hrnec, který se dá koupit prý jen v Indii, a
drahý benzinový vařič. Takto chce zdolat hlavní hřeben plný sněhu! S tím, že musí brzo
vstávat, aby vše stihl, nás brzy opouští a jde spát do kůlny na dřevo ze strany refugia.
My rozděláváme stan v závětří a s pohledem na nejvyšší horu usínáme.
7
Den pátý – Sprcha a postel
Celou noc cítím spálené ruce a krk.
Z místa našeho noclehu je vidět náš dnešní cíl, velké placené refugio Poqueira (2500
m n.m.), startovací bod na nejvyšší hory. Už včera jsme tam volali, zda je místo a za cenu 10
euro na osobu jsme se shodli, že využijeme jeho služeb. To by v tom byl čert, abychom na ten
Mulhacén nezlezli.
Nechceme z našeho místa klesnout až do
vesničky La Cebadilla, proto naše cesta vede po úpatí
nad řekou Toril. Takto si slibujeme, že se k refugiu
dostaneme vlastně po rovině.
Sledujeme zavlažovací kanál a v poledne, po
menším bloudění se dostáváme k řece, kde obědváme.
Následuje stoupání podél vydatného vodopádu. Jaké je
překvapení, když nahoře zjišťujeme, že vodopád je umělý a je zase pouze součástí
zavlažovacího systému. Jdeme tedy dál po úpatí a odpoledne dorážíme k velké vodárenské
stanici Cámara de Carga, která má i svou lanovku a napájení a trubky viditelné z půlky Sierra
Nevady. Vzdušnou čarou jsme překonali dva kilometry.
Opět se před námi ukazuje Mulhacén a pod ním malá chaloupka, naše dnešní
útočiště. Ještě nás čekají dvě tři rokle, opalující se turisti v zimních bundách, mrtvý les,
horský viadukt, který jako by vypadl z dílny Antoni Gaudího a stojíme pod posledním
kopcem pod refugiem. Závěrečných tři sta výškových
metrů zdoláváme ve společnosti horských koz. Na
frekventované stezce jsou tak navyklí turistům, že se
k nim přibližujeme na tři metry.
Refugio Poqueira je typická horská chata, kde
se spí na velkých letištích, světlo je na baterie, teplá
voda se platí a v kuchyňce si může každý uvařit své
jídlo. Jinak ceny nejsou nijak astronomické. Večeře se třemi chody za 12 euro, snídaně za 4,
pivo za 2. Co nás však těší nejvíc, je možnost půjčení horolezecké výbavy. Zamlouváme si na
zítřek sněžnice a hůlky, zahrajeme ve světle krbu dámu, zaplatíme sprchu a s úlevou uleháme
do měkkých postelí.
8
Den šestý – Nejvýše na poloostrově za každou cenu
V refugiu je plno Španělů a Rakušáků, většina vybavena perfektní technikou,
oblečena ve značkovém profi oblečení, malé batůžky. Asi se zde dost vyjímáme. Ale personál
je milý, zvláště, když mluvíme jako cizinci španělsky, a ochotně nám dává všemožné rady.
V devět jsme na nohou a vyrážíme nahoru. Batohy necháváme v chatě, bereme jen
trochu jídla a rakety, jak se říká španělsky sněžnicím. Čeká nás posledních 900 výškových
metrů. Výše se už na pevninském Španělsku dostat nemůžeme. Bohužel, počasí nám nepřeje,
je zataženo a fouká silný vítr. Naštěstí nesněží (zde, nad 2500 metrů jsou přeháňky z 95%
sněhové).
Hodinu jdeme na křižovatku se silnicí GR411. Až sem jezdí v létě autobus.
Nepříjemně fouká. Hned na začátku jsme se rozhodli pro nejjednodušší cestu nahoru, jak
kvůli naší výbavě, tak kvůli počasí.
Poté odbočujeme doleva a vydáváme se zatím
ještě po pěšině nahoru. První část byla jednoduchá, vítr
nám foukal do zad a příjemně pomáhal. Bohužel teď
jsme otočení a vítr nás nepříjemně zpomaluje. Cesta má
podle průvodce trvat hodinu a půl. Tipujeme, že
půjdeme minimálně o hodinu víc.
Po hodině začíná být sněhová pokrývka souvislá. Naštěstí jsou vidět stopy a sníh se
neboří, ani neklouže. Naneštěstí vítr ještě více zesiluje. Každých pět minut zastavujeme, jíme
čokoládu a objeví-li se závětří za skálou, schováváme se. Ale jdeme dál, vrcholek je na dohled.
Jaké to překvapení, když vrcholek není vrcholkem a kopec pokračuje dál. Je to
nekonečné. Začíná přituhovat. Teď je vítr tak silný, že začínáme uvažovat o návratu. Ale ještě
kousek to zkoušíme. Ochranu proti ledovému větru vylepšujeme spínacím špendlíkem. To by
mohlo jít. Ještě se domlouváme, že to vyjdeme co nejrychleji, krátké pauzy, rychlé tempo na
zahřátí a že se bude jeden druhého držet v závětří.
Vydáváme se na poslední úsek. Vítr je tak
silný, že nebýt pečlivého zapichování hůlek, odlétli
bychom. Málem se to stalo a balancování na jedné noze
nás párkrát pěkně vystrašilo. Naštěstí Mulhacén z této
strany je velmi jednoduchý. V létě to musí být příjemná
procházka, nejsou zde žádné strže a nebezpečná místa.
Po dvou a půl hodinách se dostáváme na vrchol. Na prvního máje na střeše
Španělska! A kupodivu zde skoro nefouká a začíná se vyjasňovat. Je to skoro k neuvěření,
9
jako by žádný vítr ani nebyl! Je úplný klid, na vrcholku jsme sami. Děláme povinné fotky,
posilníme se poslední čokoládou a když už jsme si sněžnice půjčili, nasazujeme si je. Hned
pod vrcholem opět fouká vítr, ale chůze se sněžnicemi je jednoduchá a srandovní a kopec
doslova sbíháme. Potkáváme jeden pár dokonale připravený na drsné podmínky, přesto vlající
ve větru, jako my předtím. Při pohledu na naše oblečení a vysmáté obličeje si musejí myslet,
že jsme blázni.
V refugiu se balíme, dostáváme poslední
informace, jak se dostat do naší cílové stanice Trevélez a
u východu potkáváme pět Pražáků, jak pozorují
dalekohledem 40 kilometrů vzdálené Středozemní moře
a počítají vlny. Hráli nějakou amatérskou soutěž ve
florbalu na jihu Španělska a na zpáteční cestě se vydali
na dva dny na Mulhacén. Chtějí ho za každou cenu
zdolat zítra, i když má podle předpovědi sněžit. Byli prý zde již minulý rok, ale právě počasí
jim zabránilo ve výstupu.
Do Trevélezu jsou to tři hodinky z kopce, po dvou a půl hodinách zastavujeme a
kempujeme. Pod námi usíná v západu slunce bílé městečko.
Den sedmý – Čekání
Prší. Předpověď se vyplnila. Nahoře určitě
sněží, Pražáci mají opět smůlu.
V pauze mezi deštěm kolem desáté sbíháme
do města, nacházíme autobusovou stanici, která slouží
spíše k setkáním důchodců. Ti nám prozradí, že první
autobus jede ve čtyři odpoledne! Jelikož nepřetržitě lije, nemá cenu stopovat a po hodině na
zastávce odcházíme do místního baru. Zde trávíme celé odpoledne. Hosté, většinou cizinci se
střídají, vždy přinesou trochu té zimy, deště a nepohody dovnitř, ohřejí se a po chvíli
odcházejí. Jen my zůstáváme, pijeme jedno domácí víno za druhým a zkoušíme se ze
španělských slovíček.
Konečně přijíždí vysvobození a my nastupujeme na tříhodinovou cestu do 50
kilometrů vzdálené Granady. Projíždíme krásnou, i když deštivou krajinou, horskými
vesničkami a průsmyky. V Granadě čekáme další dvě hodiny a ve tři ráno ve studeném
Madridu naše cesta končí a my se rozdělujeme do noci.
Boldar 2007
10