obsah: editorial - Apoštolský exarchát

OBSAH:
EDITORIAL ................................................................................................................ 3
SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 4
INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5
KONGREGACE PRO VÝCHODNÍ CÍRKVE MÁ NOVÉHO PREFEKTA ................................. 6
MOTU PROPRIO SUMMORUM PONTIFICUM ................................................................ 8
NOVÝ DOKUMENT KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY .................................................. 8
VELEHRADSKÁ SETKÁNÍ 2007 .................................................................................. 9
ABY MĚL SPOLEČNÝ HLAS VĚTŠÍ VÁHU................................................................... 12
ПОСЛАННЕ ВЛАДИКИ ЛЮБОМИРА ДО КОНГРЕСА ................................................. 13
ОДИН БОЖИЙ НАРОД У КРАЇ НА КИЇВСЬКИХ ГОРАХ.............................................. 14
SLUŽOBNICA BOŽIA S. M. TERÉZIA DEMJANOVIČOVÁ (1901 – 1927) .................... 16
35. ZASEDÁNÍ GENERÁLNÍCH SEKRETÁŘŮ BISKUPSKÝCH KONFERENCÍ EVROPY ..... 18
HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: KAPLE V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ............................ 19
LITURGICKÉ POJMY: KOLPAK .................................................................................. 20
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. PROROK ELIÁŠ (20. ČERVENCE)...................................... 21
NOVÁ KNIHA O DĚJINÁCH ŘECKOKATOLICKÉ CÍRKVE ............................................ 22
KURZ PSANÍ IKON V ZIMNÍM SEMESTRU AKAD. ROKU 2007/8 ................................. 22
EDITORIAL
Vážení a milí čtenáři!
Tentokrát se k vám obracíme uprostřed léta, abychom se přihlásili s novinkami v dění na našem exarchátě.
Konec června a začátek července
se nesly ve znamení Velehradu, proběhlo více významných událostí.
Koncem června se tam sešli řeckokatoličtí biskupové Evropy, aby jako
každý rok projednali nejen odborné
záležitosti, ale také aby vyřešili problémy, které se ve stejné podobě vyskytují ve vícero eparchiích či exarchátech. Zvláštností letošního setkání
byl fakt, že setkání na Velehradě probíhalo pod záštitou našeho exarchy
Ladislava Hučka a celé setkání exarchát organizačně zajišťoval. Proto se
tomuto tématu věnujeme ve větší míře – přinášíme článek otce biskupa
Hučka o tomto setkání, také rozhovor
s kancléřem exarchátu J. Bujňákem,
který zajišťoval setkání organizačně.
K další pozoruhodné události došlo ve dnech 14. – 18. června, kdy
otec biskup Hučko navštívil běloruský Minsk. Sešlo se tam 26 generálních sekretářů biskupských konferencí Evropy na svém pravidelném,
již 35. zasedání. O podrobnostech,
jak to na návštěvě v nám trochu neznámém Bělorusku vypadalo, přinášíme článek z pera otce biskupa.
Věříme, že se na podzim zase
všichni v pořádku a zdraví shledáme.
Redakce
3
SLOVO OTCE BISKUPA
Drazí čtenáři
časopisu Exarchát, milí věřící, nacházíme se
v období dovolených, prázdnin, které jsou
považovány za
legitimní možnost osvobození se od běžných povinností, a umožňují cestovat,
uvolnit se, myslet spíše na sebe, na
svůj odpočinek. Každý má nejen
právo, ale i povinnost odpočinku,
který má být načerpáním nových
sil do dalších týdnů a měsíců. Odpočinek se však nikdy nemá vztahovat na náš duchovní život. Duch
odpočinek nezná. Naším odpočinkem je náš Pán, jak On sám říká
v evangeliu: “Pojďte ke mně,
všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt
11,28). Právě období dovolených
by mělo být proto obdobím intenzivnějšího duchovního života, kdy
můžeme v pokoji a bez stresu denních povinností rozjímat, modlit
se, zamýšlet se nad základními
otázkami lidské existence. Myslet
přitom nejen na sebe, ale i na druhé, a proto může být i časem kontaktu s našimi blízkými, sousedy,
přáteli. Zde nás může oslovit výrok
našeho svatého biskupa Jana Zla-
4
toústého, který říká: „Nic není jalovější (zbytečnější) než křesťan,
který se nestará o spásu jiných“. A
dále si klade otázku, že „kdybychom zamíchali do mouky kvas a
on ji všechnu neproměnil na svou
podobu, byl by to skutečně kvas?“
a končí konstatováním: „Spíše může slunce nehřát a nesvítit, než
křesťan (pravý) nesvítit (…) světlo
křesťana se nedá schovat“.
Je to nejen výzva, ale i povzbuzení
k tomu, abychom v naší řeckokatolické Církvi našli nový apoštolský
elán, který se nevyčerpává jenom
v účasti (i to ne vždycky pravidelné) na liturgii a v občasném přijímání svátosti eucharistie, ale směřuje i mimo nás, k naším bratřím a
sestrám, kterým s radostí sdělujeme bohatství života s Bohem. Tyto
otázky se před nás naléhavě a neodbytně stavějí, protože na nich se
rozhoduje o tom, jestli jsme nebo
nejsme křesťané, jestli jsme takovými jakými nás chce mít Ježíš.
Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY
Z exarchátu
• Na místě velkomoravských archeologických památek v Mikulčicích sloužil dne 9. června 2007 slavnostní liturgii sv. Jana Zlatoústého
emeritní pomocný biskup pražského exarchátu Ján Eugen Kočiš. Spolu s ním koncelebrovali řeckokatoličtí duchovní Jiří A. Pleskač, Vasyl
Gorblyansky, Josef Hořák a římskokatolický farář František Kozár.
• Dne 5. července 2007 sloužil na
známém moravském poutním místě na Velehradě východní řeckokatolickou bohoslužbu sv. Jana Zlatoústého apoštolský exarcha biskup
Ladislav Hučko. Bohoslužba byla
součástí Dnů lidí dobré vůle, které
na Velehradě završily oslavy svátku sv. Cyrila a Metoděje.
• Dne 17. července 2007 uplynulo
již 119 let od narození a 47 let od
smrti prešovského biskupa a mučedníka Pavla Petra Gojdiče, OSBM.
Papež Jan Pavel II. ho pro jeho příkladný život, neochvějnou víru a
mučedníckou smrt prohlásil v roce
2001 za blahoslaveného. Biskup Gojdič byl také zakladatelem řeckokatolické farnosti v Praze.
Ze života církve
• Svatý otec Benedikt XVI. jmenoval dne 9. června 2007 nového prefekta Kongregace pro východní
církve. Stal se jím s platností od 1.
července arcibiskup Leonardo Sandri, současný sekretář pro obecné
záležitosti při Státním sekretariátu.
• Ve dnech 14. – 18. června 2007 se
v běloruském Minsku uskutečnilo
35. řádné zasedání generálních sekretářů biskupských konferencí Evropy. Stalo se tak na pozvání místní
biskupské konference. Z 34 řádných členů bylo přítomno 26 zástupců, Českou republiku zastupoval generální sekretář České biskupské konference a řeckokatolický
exarcha Ladislav Hučko.
• Dne 25. června 2007 začalo oficiálně již čtvrté setkání evropských
východních katolických biskupů,
které se tento rok uskutečnilo pod
záštitou apoštolského exarchy Ladislava Hučka na moravském Velehradě. Setkání, kterého se zúčastnilo 22 biskupů a trvalo do 27.
června 2007, mělo především odborný charakter.
• Jubilejní 10. velehradský kongres
proběhl ve dnech 28. června – 1. července 2007, rovněž na Velehradě. Stalo se tak u příležitosti 100. výročí prvního velehradského unionistického
sjezdu, který v roce 1907 vedl metropolita Šeptický a pozdější arcibiskup
Antonín Cyril Stojan. Hlavní myšlenkou letošního sjezdu byla "Hlubší solidarita mezi křesťany v Evropě".
• Slavnostní mši svatou na nádvoří
basiliky sv. Cyrila a Metoděje na
Velehradě sloužil dne 5. července
2007 státní sekretář Vatikánu kardinál Tarcisio Bertone. Spolu s ním
koncelebrovali mši svatou čeští a
moravští biskupové.
vf
5
KONGREGACE PRO VÝCHODNÍ CÍRKVE MÁ NOVÉHO PREFEKTA
Svatý otec Benedikt XVI. dne
9. června 2007 jmenoval nového
proprefekta (prefektem může být
jedině kardinál) Kongregace pro
východní církve třiašedesátiletého kuriálního arcibiskupa argentinského původu Leonarda
Sandriho, který vystřídal kardinála Ignáce Moussu I. Daouda,
jehož rezignaci z důvodu dosažení důchodového věku papež
přijal. Mons. Leonardo Sandri byl
ten, kdo v pozdní večer 2. dubna
2005 na Náměstí sv. Petra ve Vatikánu oznámil světu zprávu o
smrti Svatého otce Jana Pavla II.
V posledních letech života tohoto
papeže Mons. Sandri také přednášel texty jeho veřejných promluv, které Jan Pavel II. pro svou
nemoc již nemohl přečíst sám.
Arcibiskup Sandri po jmenování řekl: "Jsem si vědom toho, že
mi byl svěřen velký poklad liturgické
modlitby, duchovní tradice, mnišského života, života tolika svatých,
učení otců a učitelů východní církve." Jak dodal, doufá, že tento poklad bude znovuobjeven, prohlubován a
milován tak, "aby mohl současným očekáváním univerzální Církve i světa naší
doby nabídnout bohatství učení a spirituality východní tradice."
Ve svém prohlášení, zveřejněném vatikánským tiskovým střediskem,
nově jmenovaný prefekt Kongregace pro východní církve také pozdravil
křesťany, kteří trpí ve Svaté zemi, v Iráku, Libanonu a jinde kvůli válce, násilí a strachu z nejisté budoucnosti. "Myslím na ty, kteří musí opustit svou
vlast a všechno, co mají." Mons. Leonardo Sandri inicioval v budově kongregace konání symbolické ceremonie, která se konala ve zdejší kapli Matky
Boží a během níž byla zapálena lampa na znamení solidarity s Církvemi a
6
obyvateli zemí Středního východu. Přítomni byli velvyslanci a diplomaté z
různých zemí Středního východu a Evropy.
Mons. Sandri vysvětlil smysl této lampy, která má zůstat zapálena, dokud v zemích Středního východu nepřestanou konflikty a nedorozumění:
"Kéž je znamením bdění, naší pozornosti, ale zejména naší modlitby, protože to je
to, co můžeme dělat: modlit se, mluvit naší modlitbou, vyjádřit naši bezmocnost,
naši nemožnost něco udělat a žádat Boha, aby za těchto okolností on sám jednal a
přinesl pokoj. Myslím, že musíme přinejmenším probudit vnímavost nejen naší
kongregace a těch, kteří patří k Východním církvím a pracují zde pro ně, ale i
všech, kteří s námi tuto touhu po pokoji sdílí. Rád bych tedy, aby tato lampa symbolizovala naši plnou vnímavost k utrpením našich východních bratří, soužených
válkou, rozdělením a atentáty."
Nový prefekt Kongregace pro východní církve také naznačil priority,
které před sebou vidí: "Je to zejména otázka společenství, bratrství se všemi, jak
s církvemi Středního východu, ale také z Východní Evropy. Kongregace je všem
nablízku a prostředky, které máme, se snažíme pomáhat z hlediska pastoračního i
ekonomického, spolu se všemi těmi, kteří pomáhají nám, abychom mohli pomáhat.
Dále se chci snažit především o to, aby naši západní bratři poznali všechny poklady
východu, dovedli je ocenit a využít světla, které z nich vychází, k řešení svých
vlastních problémů."
V neposlední řadě se obrátil ke všem křesťanům s výzvou o zvýšení jejich vnímavosti pro potřeby Východních církví: "Pomyslete na Ježíše, pomyslete na Něho, který se narodil v oněch krajích, na to, že naši bratři z východních
církví jsou dědici těch, kteří byli nejbližšími Ježíšovými učedníky a přáteli. Konejte
konkrétní skutky pomoci a blíženské lásky pro východní Církve."
Mons. Leonardo Sandri se narodil 18. listopadu 1943 v Buenos Aires. Kněžské svěcení přijal tamtéž dne 2. prosince 1967. Do diplomatických služeb Vatikánu vstoupil v roce 1974. Jeho první mise byla na Madagaskaru, poté působil
v letech 1977 – 1989 ve Státním sekretariátu a v letech 1989 – 1991 byl poradcem na Apoštolské nunciatuře ve Spojených státech amerických.
Dne 22. července 1997 byl Mons. Leonardo Sandri jmenován titulárním
arcibiskupem Aemonským a apoštolským nunciem ve Venezuele, biskupské svěcení přijal 11. října 1997 z rukou tehdejšího státního sekretáře kardinala Sodana, spolusvětitelé byli emeritní arcibiskup z Buenos Aires kardinál Aramburu a oficiál Státního sekretariátu kardinál Ré, který je od roku
2005 prefektem kongregace pro biskupy. Dne 1. března 2000 byl arcibiskup
Sandri jmenován apoštolským nunciem v Mexiku a již 16. září téhož roku
byl jmenován substitutem (náměstek státního sekretáře) pro všeobecné záležitosti na Státním sekretariátu.
-jakl-
7
MOTU PROPRIO SUMMORUM PONTIFICUM
Svatý otec Benedikt XVI. vydal z vlastního
rozhodnutí (motu proprio) dne 7. července 2007
apoštolský list Summorum Pontificum, kterým
upravuje uživání Římského misálu sv. papeže
Pia V. z roku 1570 v redakci bl. papeže Jana
XXIII. z roku 1962. Ačkoliv se tato norma týká
povýtce církve západního obřadu, má vzhledem ke svým konotacím k otázce plurality
katolických obřadů význam i pro Řeckokatolickou církev.
Svatý otec rehabilitoval dlouhá staletí
užívaný římský obřad, o kterém prohlásil, že
nebyl nikdy zrušen, přičemž však zdůraznil,
že řádným obřadem latinské církve zůstává liturgie podle Římského misálu
Pavla VI. z roku 1970. Konstatoval však, že je povoleno jakožto mimořádný
způsob vysluhování mešní oběti slavit ji podle původního Římského misálu.
-jakl-
NOVÝ DOKUMENT KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY
Prefekt Kongregace pro nauku víry William kardinál Levada vyjádřil
svůj údiv nad některými reakcemi, které následovaly po vydání dokumentu Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů nauky o Církvi ze dne 29.
června 2007. "To je interní církevní pracovní dokument, který nemá za cíl snižovat hodnoty jiných náboženských společenství. Uznává naopak prvky svatosti a
pravdy mimo katolickou Církev. Duch svatý působí i v jiných církvích a společenstvích. Dokument jen koriguje mylná přesvědčení některých katolíků, kteří se také
domnívají, že utváří Církev. Bůh je však ten, který utváří Církev a my ji dostáváme
jako dar". Prefekt Kongregace pro nauku víry kromě toho prohlásil, že k
publikaci dokumentu Kongregace došlo jen náhodou ve stejné době jako
papežské Motu proprio liberalizující tridentskou liturgii. Spekulace o tom,
že šlo o jakýsi cílený úder mířící proti druhému vatikánskému koncilu jsou
neopodstatněné. Kardinál Levada upozornil na to, že papežský dokument
o tradiční liturgii se týká problémů, které se vyskytují zejména ve Francii,
Německu a Švýcarsku a jen v menší míře ve Spojených státech amerických.
-jakl-
8
VELEHRADSKÁ SETKÁNÍ 2007
Na konci měsíce června 2007 se na starobylém Velehradě odehrálo v krátkém sledu několik významných církevních událostí,
které určitě poznamenají i budoucí vývoj katolické církve v České
republice a zvláště – podle našeho názoru – řeckokatolické církve
v této zemi.
První událost, která vyvolala i živý zájem medií, bylo v pořadí už
čtvrté setkání evropských řeckokatolických biskupů. Letos se
ho ve dnech 25. – 27. června zúčastnilo 22 biskupů a ordinářů.
Počet účastníků byl omezen nenadálou nemocí mnoha jeho původně přihlášených účastníků: kardinál L. Husar z Kyjeva, který
stál při zrodu těchto setkání, onemocněl a stejně arcibiskup Martinyak z Polska. Biskup Vasyl Ivasiuk z Odesy nedostal včas vízum. A tak se setkání kromě místního řeckokatolického biskupa
Ladislava Hučka účastnili tito biskupové: arcibiskup Ihor Vozniak
ze Lvova, biskup Ján Babjak z Prešova, Milan Chautur z Košic,
Bohdan Dzurjak z Kyjeva, Sotir Ferrara z Itálie (Piani degli Albanesi – Sicílie), Michal Hrynčišin z Francie (Paříž), W. R. Juszczak
z Polska (Wroclav), E. Lupinacci z Itálie (Lugro – Calabria), Ch.
Projkov z Bulharska (Sofia), archimandrita E. Fabbricatore z Itálie
(Grottaferrata), Petro Kryk z Německa (Mnichov) a další biskupové
z Ukrajiny – Mychaylo Koltun, Hlib Lonchyna, Stepan Meniok,
Sofron Mudrij, Jaroslav Pryryz, Milan Šášik, Vasyl Semeniuk, Mykola Simkaylo a Volodymyr Vytyšin.
Program se skládal z třech částí: přednášky tří profesorů na
téma – Iniciační svátosti v byzantském obřadu; liturgické slavnosti
a exkurze spojené s neformální výměnou zkušeností jednotlivých
biskupů a prohlubování vzájemného společenství.
Základ setkání tvořili vysoko hodnotné přednášky profesora V.
Boháče z Prešova, který se zabýval teologickými aspekty iniciačních
svátosti, profesora I. Ivancsa z Maďarska který věnoval pozornost
především patrologickým dokumentům popisujícím udělování prvních tří svátostí a profesora Cyrila Vasiľa z Říma, jehož přednáška
se soustředila na právní stránku projednávané problematiky. Bohatá diskuse umožnila prohloubit a objasnit pastorační předpoklady i
důsledky možnosti udělování křtu ponořením a eucharistické přijímání malých dětí, ke kterým se v podmínkách diaspory apoštolského exarchátu v ČR a s ohledem na jinou dávnou tradici musí přistupovat s velkou pastorační opatrností a moudrosti.
K velmi příjemnému zpestření programu patřila exkurze velkomoravského památníku v Mikulčicích, kde si účastníci pozorně vyslechli odborný a fundovaný výklad k počátkům Velkomoravské
říše a pravděpodobným místům cyrilometodějské mise na našem
území, odkud se pak východní liturgie v staroslovanském jazyce
9
rozšířila do celé východní Evropy. Na tomto místě si účastníci obzvlášť uvědomovali skutečnost původně nerozdělené Církve, která
byla byla schopna vykonat takové veledílo duchovnosti a kulturnosti přetrvávající více než jedno tisíciletí a sto let. Cítili v sobě hrdost na to, že mohou kráčet v šlépějích těchto velikánu ve všech
aspektech jejich dědictví, včetně jednoty Církve.
Návštěva řeckokatolických biskupů v Mikulčicích
Druhou významnou události, která výrazně překračovala místní
rámec, byla ve dnech 28. června až 1. července 2007 konference s
názvem „K hlubší solidaritě mezi křesťany v Evropě“ u příležitosti 100. výročí unionistických sjezdů na Velehradě uskutečněna
z iniciativy hlavy Ukrajinské řeckokatolické církve kardinála Lubomyra Husara a olomouckého arcibiskupa Mons. Jana Graubnera. Kladla si za cíl být pokračováním dialogu mezi východní a západní Církví, započatém na tomto místě již před sto lety. Jak se to
podařilo, to ať posoudí jiní. Ze strany pravoslavné církve se konference účastnili dva biskupové (vladyka Simeon z Olomouce a metropolita Talinu a celého Estonska Stefanos) a čtyři kněží.
Pravoslavný estonský metropolita z Talinu podal svou vlastní, i
když jednostranným pohledem poznačenou, vizi přínosu křesťanství
v současné kritické duchovní situaci v Evropě, přičemž zdůraznil
10
jedinečnost lidské osoby, stvořené k obrazu a podobenství Božímu.
Na to navázal kardinál Tomáš Špidlík, který vyzdvihl aktualitu velehradských kongresů v tomto směru. Nitranský biskup Viliam Judák
rozebral dnes bolestně pociťované téma očištěni paměti a usmíření
se zvláštním zřetelem na situaci těch, kteří se ocitli v seznamech
spolupracovníků s STB. Pravoslavný kněz moskevského patriarchátu Petro Zujev, který se nemohl dostavit, byl zastoupen mnichem
Kijevsko–pečorské lávry Filaretem a profesorem Sigovem, který hovořil na obdobné téma, totiž „Uzdravení ran" z pravoslavného hlediska; soustředil se přitom na několik významných postav pravoslavných vyznavačů. Ve velmi hodnotném a sugestivním příspěvku na téma: „Povolání křesťanů slovanských národů v duchu učení
Jana Pavla II. a Benedikta XVI.“ prof. Marko Rupnik, SJ z Říma dal
cenné podněty k tomu, jak křesťané východní Evropy mohou předat
své zkušenosti křesťanům na západě, tak, aby byly přijímány jako
obohacení. Načrtl přitom několik charakteristických rysů slovanské
duše, která spíš než v abstraktních teologických formulacích se dokáže vyjádřit v symbolické řeči umění. Tomu pak je potřeba uznat
teologickou hodnotu. Prof. Ivan Dacko ze Lvova vykreslil osobnost
Andreje Šeptyckého, doc. Michal Altrichter, SJ z Olomouce zas
v příspěvku s názvem „Inspirace Antonína Cyrila Stojana pro ekumenizmus“ velmi živě a plasticky přiblížil postavu arcibiskupa Stojana. Rektor Ukrajinské Katolické University Boris Gudziak prozkoumal téma kongresu „Solidarita mezi křesťany“ na jeho konkrétní a praktické možnosti, přičemž konstatoval, že pole solidarity je
vždy „ekumenické“, protože otevřené pro všechny lidi dobré vůle. Na
ekumenickou dimensi sociální spravedlnosti poukázal z pravoslavného hlediska Dr. Antoine Arjakovsky.
Na závěr setkání bylo vydáno prohlášení Velehradského sněmu.
Silnou stránkou této konference byla dokonalá organizace,
zpracování příspěvků a výběr přednášejicích. Za zamyšlení stojí
její pastorační dopad a účast věřících na liturgii i na přednáškách.
Třeba podotknout, že ty byly určeny převážně pro akademicky
vzdělané posluchačstvo, které však (alespoň to pozvané) z dost velké části absentovalo. To byla škoda, protože tím se odezva konference trochu minula pravým účinkem, neboť se pak nemohla stát
skutečným dialogem mezi odborníky jednotlivých konfesí, a ani
neměla dostatečný pastorační a propagační rozměr pro zvýšení pozornosti a citlivosti veřejnosti na některá aktuální ekumenická témata, především být věcnou a pokojnou argumentaci na teologicky
a historicky nepodložené útoky proti katolickým východním církvím. Je to poučení a výzva pro další pokračovaní těchto setkávání,
pokud – doufáme, že ano – nějaké ještě budou.
lh
11
ABY MĚL SPOLEČNÝ HLAS VĚTŠÍ VÁHU
O přípravách i průběhu setkání všech evropských řeckokatolických biskupů na Velehradě jsme si povídali s organizátorem tohoto setkání, kancléřem Apoštolského exarchátu otcem Jurajem Bujňákem.
• Jaký je oficiální jazyk na těchto setkáních?
Oficiálním jazykem je italština a ukrajinština, ale měli
jsme zabezpečený i simultánní překlad. Řeckokatoličtí
biskupové Evropy se tímto způsobem sešli už počtvrté.
Před čtyřmi lety vznikla jakási potřeba, a tím i tradice, se
pravidelně scházet a hovořit spolu. Příští setkání v roce 2008 se uskuteční v
maďarském poutním místě Mariapöcs.
• Kdy jste začali celé setkání připravovat?
Asi tak sedm měsíců před jeho začátkem. Takové ty intenzivnější přípravy
začaly před Velikonocemi. Výraznou měrou se na přípravách podílel v
otázkách liturgických také o. Kornel Baláž z Prahy a o. Jiří A. Pleskač z Brna jako znalec místa Velehrad. Hlavním hostitelem celého setkání byl náš o.
biskup Ladislav Hučko.
• Je zvykem, že se na setkání biskupů zformuluje jakýsi závěrečný dokument, který by vlastne dokládal to, co se na setkání domluvilo a k čemu se
dospělo?
Na tomto setkání bylo domluveno především to, že každá eparchie a každý
exarchát určí jednu osobu, jakéhosi koordinátora, který bude reprezentovat
místní církev při řešení různých liturgických, teologických a pastorálních
otázek na jednáních s Vatikánem. Toto byl hlavní závěr letošního setkání.
• Co biskupy z celého pobytu zaujalo nejvíce?
Nejvíce asi obdivovali velehradskou baziliku, Velehrad celý jako poutní
místo. Velice se jim líbily také archeologické vykopávky v Mikulčicích.
Kromě pracovního programu všichni biskupové slavili každý den společnou liturgii. Dne 25. června proběhla liturgie ve velehradské bazilice, o den
později na mariánském poutním místě Křtiny. V poslední den setkání otcové biskupové navštívili vykopávky starého slovanského hradiště v Mikulčicích.
12
• Nedochází po několika letech setkávání biskupů k tomu, že se postupně
vyčerpávají témata diskusí?
To bych neřekl. Co se odborných věcí týká, v příštím roce se budou probírat další svátosti a jejich aspekty, které se v tomto roce nestihli prodiskutovat. I po několika letech si myslím, že toto setkávání má význam. Jde především o to, aby společný hlas řeckokatolických biskupů měl větší váhu při
projednávání jejich záležitostí. Biskupové zároveň řeší často stejné problémy ve svých eparchiích – při těchto setkáních si můžou sdělovat způsoby
řešení jednotlivých problémů a tím se vzájemně obohacovat.
Viera Folkmanová
ПОСЛАННЕ ВЛАДИКИ ЛЮБОМИРА ДО КОНГРЕСА
До преосвящених владик, всесвітліших отців, достойних пань та панів
учасників 10 Велеградського Конгресу через чемність всесвітлішого отця
доктора Івана Дацька
Преосвященні владики, всесвітліші отці, достойні учасники Конгресу!
Мені дуже прикро, що після довгої підготовки стількох мрій та надій я
не є в стані особисто взяти участь у цьогорічному ювілейному Конгресі.
Передаю для прочитання мій скромний вклад в роздумування та дискусії
Конгресу, але хотів також написати цих пару рядків, щоб хоча в такий
спосіб привітати Вас та запевнити про мою духовну єдність із вами.
Особливо сердечно вітаю преосвященного владику Яна Граубнера разом
із яким являємось наступниками і спадкоємцями ініціаторів перших
Велеградських Конгресів – Владики Стояна та та Митрополита
Шептицького. Вітаю вас, усіх учасників цього конгресу, яких незалежно
від їхнього стану та походження збирає в одне Святий дух та глибока
свідомість, що кращу Європу і кращий світ взагалі зможемо збудувати
тільки спільними силами у здісненні нашої спільної християнської віри
та спадщини.
Перші Конгреси, на початку минулого століття, були здебільшого, у
своїй природі, уніоністичними, сьгодні ми б сказали екуменічними. Сила
Церкви у її єдності з Богом і між людьми. Сила нас християн у
розв´язанні життєвих проблем, які б вони не були та в будуванні Європи,
гідної для людського життя полягає у нашій солідарності. Одною із
прикмет Велеградських Конгресів, особливо перших, був факт, що на
них збирались різні особи, яких, одначе, тісно в´язало їх християнське
переконання. Такими повинні бути і ми в 21 віці на порозі другого
13
століття Велеградських Конгресів. Не ностальгія за минулим, не
задивлення у те що було, але сміливе устремління до майбутнього у
свідомості, що продовжуємо працю великих людей.Можемо досягнути
справжніх висот, свідомі, що стїмо на рамекнах великих постатей
минулого. Можемо осягнути достойних результатів, справжніх життєвих
вказівок, коли сміливо у вірі в Божу поміч будемо глядіти і ступати
вперед. Оцього Духа відваги і великодушності бажаю вам усім, дорогі
співучасники 10 Велеградського Конгресу, у Велеграді.
Бажаю многих Божих ласк, остаюсь щиро відданий у Христі – Господі
та об´єднаний із Вами у молитвах
Любомир
ОДИН БОЖИЙ НАРОД У КРАЇ НА КИЇВСЬКИХ ГОРАХ
Слово Блаженнішого Любомира, митрополита Києво – Галицької митрополії Української Греко – Католицької Церкви, з нагоди започаткування
повернення осідку митрополита до Києва
Київ, Світлий вівторок, 13 квітня 2004 року Божого
“Скинь взуття з твоїх ніг, місце бо що на ньому стоїш, - земля свята“ (Вих. 3:
5). Саме ці слова сказав Господь Мойсеєві, коли той привів отару овець до
Божої гори – Хориву. Про святість місця, на якому стоїмо сьогодні, свідчив св.
апостол Андрій, провіщаючи, що “на цих горах засяє слава Божа“. Відвідавши
українську столицю римський паломник Іван Павло сказав: “Видіння, яке мав
апостол, стосується не тільки вашого минулого; воно спрямоване також і в
майбутність країни“. Цю майбутність ми, українські християни, покликані
очима серця побачити і добрими своїми руками випликати.
Сьогоднішнє повернення резиденції предстоятеля однієї зі спадкоємиць давньої Київської митрополії – Української Грекокатолицької Церкви
– до свого осідку на берегах Дніпра є для нас доброю нагодою спробувати
окреслити ті засадничі принципи, які могли б лягти в основу майбутньої
спільної візії об’єднаної Церкви.
І. Минуле, яке залишаємо Богові
Наша спільна прадідна традиція сягає факту хрещення Руси – України
988 року. Характерною для неї була відкритість на ще не поділені центри
християнства – Рим і Константинополь. Ця історія має багато і складних,
і славних сторінок. Сьогодні, натомість, ми прагнемо, не входячи в деталі,
виділити найголовніші її висновки.
14
• Історія береже цілу низку випадків, коли Церква Києва виразно
засвідчила усвідомлення нею нероздільності Христового хітону.
• Спогад про сопричастя з Римською церквою в сукупній пам´яті
Церкви Києва міг тимчасово пригасити, проте ніколи не вигас остаточно.
• Не вигасло в церковній пам´яті й усвідомлення глибинної єдності
Церкви стародавнього Києва. Її Божий Народ, хоч і поділений за
конфесійними ознаками, остаточно все-таки не змирився з розколом.
ІІ. Сучасність, у якій мусимо діяти
1) від юрисдикційної залежності до церковної помісності
Завдяки Божій благодаті та єдності з Римом наша Церква змогла не
тільки вижити в несприятливих історичних умовах, а й збагачувати своє
церковне мислення постійним діалогом з Церквами Заходу. Сьогодні,
коли УГКЦ відновила й розвинула душпастирське служіння, вона
відчуває, що готова, відповідно до східнохристиянської традиції,
довершити свою структуру до рівня патріархату. Цим самим наша
Церква, відгукуючись на заклик Святішого Отця спільно працювати над
сучасним тлумаченням принципу примату папи, пропонує Латинській
Церкві перейти на сопричасну модель стосунків між обома Церквами.
2) від нівелюючого ексклюзивізму до сопричасного взаємодо-повнення
В часи поділу Київської Церкви її конфесійні гілки потрапляли у різні
форми залежності від важливих центрів християнства – Риму, Царгороду
і Москви. Непрості відносини між цими центрами призвели до
послаблення і, врешті-решт, до втрати єдності Київської Церкви. Так,
повертаючи осідок Києво-Галицької митрополії до Києва, УГКЦ
приносить зі собою унікальний досвід сопричастя з християнським
Заходом і відкритості на християнську Європу.
3) від державного підпорядкування до суспільного служіння
На долю Київської Церкви не менш руйнівно впливало перебування
українських земель, а відтак і різних гілок Київської Церкви у складі різних
державних утворень. У своєму прагненні захистити свою внутрішню
свободу українські Церкви накопичили важливий позитивний і негативний
досвід пошуку формули задовільних відносин між Церквою і державою.
4) від екуменізму ультиматумів до партнерського діалогу
На адресу Ватикану з боку Православних Церков надійшли протести,
сформульовані, на жаль, у виразно ультимативній формі: визнання
Римом патріархату УГКЦ, на думку цих церков, може спричинити
розрив стосунків між Католицькою Церквою і Повнотою Православ’я.
УГКЦ пропонує помісним Церквам-Сестрам осмислити переваги
іншого шляху подолання існуючих суперечностей.
15
5) від конфесійного взаємопоборювання до першості в любові
Ми закликаємо наших братів з інших християнських конфесій спільно
працювати над нарощенням у наших стосунках євангельської культури,
яка виключатиме взаємну ворожнечу. Діалог між нами буде не легкий,
але від нас залежить, щоб при цьому він був спрямований “до миру, а не
до війни“ ( митрополит Андрей Шептицький). Це дозволить замінити
дотеперішню практику обміну образами на взаємний і щирий обмін
духовними дарами. Успіх прийде не зразу, проте досвід багатьох
християнських спільнот Європи і світу свідчить про те, що це можливо.
ІІІ. Майбутнє, у яке хочемо вірити
Таким є бачення УГКЦ тих найголовніших і засадничих принципів, на
основі яких можна було б будувати майбутню візію Київської Церкви.
Сучасну схильність людей до зневіри ми пропонуємо замінити на відроджену
віру в Бога й у святість того вибору, який зробили наші предки далекого 988
року. На нашу думку, шлях до відродження цієї віри лежить, зокрема, через
відродження єдиної Київської Церкви у єдиному Патріархаті. Обітницею
того, що це високе завдання є можливим і досяжним у краї на Київських
горах, є слова Всевишнього, сказані Ним за подібних обставин пророкові
Єзекиїлу:“ І зроблю їх за один народ у краї на Ізраїлевих горах…і не будуть уже
поділені на двоє царств…І будуть вони мені народом, а Я буду їм Богом!“ (37,21-23).
Благословення Господнє на Вас!
Любомир
SLUŽOBNICA BOŽIA S. M. TERÉZIA DEMJANOVIČOVÁ
(1901 – 1927)
Narodila sa 26. marca 1901 v Bayone – New Jersey ako najmladšie zo
siedmich súrodencov. Rodičia, rodáci z Bardejova, sa presťahovali do USA
v roku 1848 a otvorili si tam malý obuvnícky obchod. Bola pokrstená
v miestnom gréckokatolíckom chráme sv. Jána Krstiteľa. Rodina Demjanovičova viedla príkladný náboženský život. Terézia po maturite, ktorú urobila s najlepším prospechom, ostala doma ošetrovať chorú matku a viesť
veľkú domácnosť. Aj po matkinej smrti, ktorú niesla veľmi ťažko, pokračovala určitý čas vo svojej práci v domácnosti. Keď ju rodina vzhľadom na
jej nadanie predsa len chcela poslať na ďalšie štúdia, ona ich prekvapila
svojím rozhodnutím stať sa rehoľnou sestrou, za čím túžila už od detstva.
Rozhodla sa vstúpiť do rehole Charitných sestier sv. Alžbety.
16
Terézia do kláštora vstúpila dňa 11. februára 1925. Už od počiatku svojho života
v kláštore vynikala hĺbkou svojho duchovného života. Všetko robila dokonale, nehľadiac na obete, ktoré prinášala. Túžila byť
„neznámou“. Jej spovedník P. Bradley ju
vyzval písať duchovné úvahy pre svoje spolusestry, ktoré sa pre svoj mimoriadne svieži a originálny ráz podania duchovného
života rozšírili aj v iných rehoľných domoch.
Zomrela mladá 8. mája 1927 s krížom
v ruke. Tento rok je to osemdesiat rokov od
jej odchodu do večnosti. Jej meno ako
duchovnej spisovateľky v povesti svätosti sa skoro stalo všeobecne známym.
Po jej smrti spisy vyšli knižne s názvom „Greater Perfection“, (Väčšia dokonalosť)
a boli preložené do viacerých svetových jazykov.
Sestra Terézia bola a ostala gréckokatolíčkou, i keď bola prijatá do rehole
latinského obradu. Táto mladá americká rehoľníčka svojím príkladným životom a svojimi duchovnými spismi poukazuje dnešnému svetu na hlbokú
a večnú pravdu, že kto skutočne miluje Boha, je
– podľa slov Božského Spasiteľa – živým
chrámom Najsvätejšej Trojice.
Všetky fázy jej procesu blahorečenia na
diecéznej úrovni boli ukončené 8. júla 2005
a predložené príslušnej Kongregácii v Ríme. Bol
zaznamenaný a dokumentovaný zázrak na jej
príhovor – vyliečenie slepého chlapca. Originálne dokumenty k procesu blahorečenia sú uložené v archíve arcidiecézy v Newarku (USA). V súčasnosti sa čaká vyjadrenie lekárskej komisie,
ktoré bude predložené konzistóriu kardinálov.
Ak ich rozhodnutie bude pozitívne, kauza blahorečenia sa postúpi Svätému otcovi Benediktovi XVI., ktoré prehlási túto rehoľníčku za
blahoslavenú.
lh
17
35. ZASEDÁNÍ GENERÁLNÍCH SEKRETÁŘŮ KATOLICKÝCH
BISKUPSKÝCH KONFERENCÍ EVROPY V MINSKU
Ve dnech 14. – 18. června
se uskutečnilo ve městě Minsk
v Bělorusku na pozvání místní
katolické biskupské konference 35. řádné zasedání generálních sekretářů biskupských konferencí Evropy (CCEE). Setkání připravil sekretariát CCEE
v St. Galen ve Švýcarsku pod
vedením svého generálního
sekretáře Mons. Aldo Giordana. Z 34 řádných členů bylo
přítomno 26 zástupců. Českou
Po stu letech byl na území Běloruska svěcen novokněz.
republiku reprezentoval generální sekretář ČBK řeckokatolický apoštolský exarcha, biskup Ladislav Hučko.
Hlavním tématem bylo zmapování současné situace v oblasti migrace obyvatelstva v Evropě a s tím spojené otázky týkající se především pastorační péče
a možností konkrétní pomoci ze strany místních církví lidem, kteří z různých
důvodů byli nuceni opustit svůj domov. Mezi jiným se konstatovalo, že v důsledku migrace se některé státy Evropy doslova vylidňují (například Albánie má
ze svých 4,7 milionů obyvatel v zahraničí kolem 1,2 milionu a Ukrajina ze svých 52
milionů má v zahraničí kolem 5 milionů) a je mnoho dalších evropských zemí, které se vylidňují v důsledku extrémně nízké porodnosti (Itálie, Španělsko).
Na zasedání vystoupil i generální sekretář COMECE (biskupské konference
států Evropské unie) Mons. Noël Treanor, který informoval o aktivitách této
konference v Bruselu. Tato se věnuje především otázkám spojeným s politickým uspořádáním EU a jeho dopady na náboženský charakter tohoto seskupení, kde probíhá nejeden otevřený i skrytý boj za zachování některých základních křesťanských i přirozených lidských hodnot.
Účastnící zasedání měli možnost obeznámit se i se životem místní církve
(římsko a řeckokatolické, ale částečně i pravoslavné církve). Při této příležitosti se
apoštolský exarcha zúčastnil svěcení řeckokatolického kněze, prvního po stu
letech na území Běloruska. Světitelem byl vladyka Bohdan Dzurjak z Kyjeva,
který se také účastnil setkání generálních sekretářů. Přes množství především
materiálních těžkostí je místní římsko i řeckokatolická církev živá, životaschopná, hledící s nadějí a optimismem do budoucnosti.
lh
18
HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: KAPLE SMRTELNÝCH ÚZKOSTÍ PÁNĚ
V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH
V Českých Budějovicích byla
zřízena roku 1999 řeckokatolická
farnost, jejímž prvofarářem a budovatelem byl o. Vasyl Slyvotskyy.
Záhy se sv. liturgie sloužily v kapli
Smrtelných úzkostí Páně stojící v těsné blízkosti římskokatolické katedrály. Pastorační péči o řeckokatolické věřící zde nyní zajišťuje o.
Ruslan Zassiedko. Dějiny kapličky
jsou popsány ve stavebně historickém průzkumu:
Jednou ze starších středověkých staveb, která stála samostatně na ploše hřbitova za
presbytářem kostela sv. Mikuláše, byla kaple svatého Jakuba. Ta
je poprvé zmiňována v roce 1377,
kdy bylo zřízeno beneficiátní
místo při této kapli pekařem Mikulášem. Jedinou informaci o této kapli poskytuje právě erekční
listina, která se o kapli zmiňuje.
Kaple náležela pod vrchní správu městského faráře, který k ní měl patronátní
právo a přímo v kapli existovala kostnice městského hřbitova, přičemž bližší
podoba středověké kaple není známa. V letech 1727 – 1731 byla pak na jejím
místě vybudována kaple Smrtelných úzkostí Páně. V roce 1785 byla pak tato
kaple zrušena společně se hřbitovem a využívána jako skladiště. Až teprve
z podnětu biskupa Jana Valeriána Jirsíka došlo v roce 1855 k jejímu obnovení tak, jak ji známe v dnešní podobě.
Dnešní kaple je čtvercového půdorysu, vysoká centrální stavba se dvěmi
hranolovými věžemi při západním průčelí, mezi které je vložen vstupní portál
s kamenným pravoúhlým ostěním. Centrální část kaple kryje zvoncovitá báň.
Interiér je osvětlen několika jednoduchými okny, prostor interiéru stavby je
členěn mělkými nikami a svazkovými pilastry s římsovými hlavicemi. Na západní straně se do interiéru kaple otevírá kruchta, na kterou se vstupuje schodištěm v severní věži.
Mgr. Zuzana Thomová, Jiří Šindelář
Průzkum kaple Smrtelných úzkostí Páně v Českých Budějovicích
19
LITURGICKÉ POJMY: KOLPAK
Kolpak (z tureckého kalpak – klobouk) je liturgická pokrývka hlavy řeckokatolických duchovních všech stupňů. Dnešní podoba kolpaku
se utvářela počátkem 18. století vystužením skufije sešívané do tvaru cibulky ze šesti dílů. Skufija je původně mnišská později i kněžská
čepička, nejrůznějších forem utvářených podle
krajů a dob, na pokrytí tonsury. Tonzura se běžně nosila nejen u řeckokatolíků ale i na Rusi u
pravoslavných až do poloviny 17. století. Tuhý
kolpak je pak jakýmsi uniatským ekvivalentem
římskokatolického biretu či pravoslavné kamilavky. Tyto pokrývky vznikly během 17. století
vystužením a zvětšením skufije a časem nabyly
liturgického charakteru. Naopak zmenšením skufije vznikl již ve středověku římskokatolický pileolus nazývaný též solideo, zucchetto, ap.
Všechny tyto poBiskup de Camellis se skufijí,
měkkou avšak již tvaru kolpaku
krývky jsou obyčejně černé, ale jakožto
čestný odznak mohou být purpurové, příp. u římskokatolických řeholníků mohou mít barvy odpovídající barvám řeholních hábitů. Jejich užití
při liturgických úkonech se řídí zvláštními předpisy. Při chórové modlitbě časů by však měla být
hlava mužů prostovlasá ve smyslu Apoštolových
slov. (1Kor 11, 4)
Mukačevský biskup vladyka Josef Roga de
Camellis (1690 – 1706) upravil odívání kněží celé někdejší mukačevské eparchie na župních synodách svolaných v průběhu roku 1690. Sám si
do svého deníku poznamenal: „Všichni kněží, ať
mají za oděv dlouhou kleriku, ať si vyholují ton- Mons. Milan Hanuš v kolpaku
suru, kníry ať si zastřihávají, aby v drahocenné Zachráncově krvi, když z kalicha berou, nesmáčeli. A biret, který Řekové kamilavkou nazývají, ať nikdy
více nemají.“ Vladyka Josef tedy správně zavrhl kamilavky, které nemají ve
sv. Unii žádnou tradici a jedná se o velmi pozdní výtvor pravoslavných.
Nechť tedy uniatští kněží hrdě nosí své kolpaky na znamení své katolicity ve
východním obřadu.
Jan Klobušický
20
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. PROROK ELIÁŠ (20. ČERVENCE)
Eliáš pocházel z Tišby v Gileádu (1Kr 17, 1). Vystupoval jako
prorok za králů Achaba (871 – 852
př. Kr.) a Achaziáše (852 – 851 př.
Kr.). Doba jeho vystoupení se
vyznačuje tím, že víra v Baala
málem vytlačila víru v Jahveho.
Achabovi předpověděl, že v zemi
bude hlad jako boží trest za baalismus (1Kr 17, 1). Sám se musel
ukrýt před pronásledováním u potoka Keritu (1Kr 17, 5). Když potok
vyschl, utekl do Sarepy, kde rozmnožil mouku a olej a vzkřísil
syna vdovy (1Kr 17, 8-24). Po třech
letech se vrátil do izraelského království, kde na hoře Karmel na
shromáždění všech Baalových kněží přesvědčil shromážděné, že hlad
je následkem božího hněvu. Baalovi kněží byli pobiti a očekávaný déšť
se dostavil (1Kr 18, 1). Když se o tom dozvěděla Jezábel, králova manželka, začala Eliáše a jeho stoupence krutě pronásledovat. Eliáš utekl na
Horeb, kde se mu zjevil Hospodin (1Kr 19, 1-14). Pak pomazal Chazaela za krále nad Aramem, Jehúa nad Izraelem a Elizea za proroka místo
sebe (1Kr 19, 15-21).
Další významné Eliášovo vystoupení je v době vraždy Nábota. Tu
zosnovala Jezábel, aby získala pro Achaba vinici, neboť Nábot ji odmítal
prodat. Eliáš se objevil před Achabem a zvěstoval mu, že za tento zločin
bude potrestán smrtí svou i svého domu (1Kr 21, 1-29). Pak prorokoval
smrt i Achaziášovi (2Kr 1, 1-18). Po předání úřadu Elizeovi přešel zázračně
Jordán a za Jordánem jej ohnivý vůz vzal do nebe (2Kr 2, 1-11).
Při proměnění Páně na hoře se Ježíšovi zjevuje společně s Mojžíšem
(Mk 9, 4-5; Mt 17, 3-4).
zpracováno podle:
Antonín Čížek, Synaxár
21
NOVÁ KNIHA O DĚJINÁCH ŘECKOKATOLICKÉ CÍRKVE
Karmelitánské nakladatelství vydalo separát
kapitoly "Likvidace Řeckokatolické církve" z
publikace Václava Vaška "Dům na skále 2 –
Církev bojující". Zájemci o toto vysoce
fundované pojednání o ne moc dávných
pohnutých dějinách řeckokatolické církve v
Československu a o svě-dectví věrnosti bezpočtu prostých věřících, kněží a biskupů
Svatému Otci si mohou brožuru koupit buď
v prodejní síti za plnou cenu 79,- Kč nebo
prostřed-nictvím našich farářů za cenu
zvýhod-něnou 60,- Kč. Objednávka je možná
i prostřednictvím internetu na adrese
[email protected]. Knížka má 70 stran
formátu B6.
KURZ PSANÍ IKON V ZIMNÍM SEMESTRU AKAD. ROKU 2007/8
Kurz organizuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR. Vedoucí
kurzu: Dr. Edmund Bachmann, Nürnberg, Německo. Kurz bude probíhat v pěti setkáních vždy od soboty do pondělí, kromě posledního setkání, které bude týdenní:
6 – 9. října; 20. – 22. října; 3. – 5. listopadu; 8. – 15. prosince
Cílem kurzu je napsání ikony, kterou si každý účastník po zakončení kurzu ponechá. Účastníci by si měli opatřit vlastní materiál a pomůcky. Počet míst je omezen.
Cena celého kurzu je 8000 Kč. Poplatek bude vybírán na prvním setkání. Zájemci
se mohou hlásit nebo informovat u Tomáše Mrňávka, Th.D., Česká biskupská konference, Thákurova 3, 160 00 Praha; e-mail: [email protected]; tel. 220 181 422
__________________________________________________________________
Foto na str. 1: Ikona Mandylion z druhé poloviny 16. století, str. 2: Konference na Velehradě, zleva: vl. Koltun, vl. Simkaylo, kard. Špidlík, vl. Hučko a vl. Meniok, str. 23:
Rytina tří sv. Otců autorů sv. liturgií z titulního listu řeckokatolického liturgikonu vydaného v Počajevské lávře roku 1791, str. 24: Detail Baziliky sv. Jana na Lateránu
__________________________________________________________________
EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4,
110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro
vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ distribuováno za dobrovolný dar (náklady na
jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová,
Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22