neony pouště neony pouště

Štíři
neony pouště
Štíři žijí na Zemi již přibližně čtyři sta milionů
let, a přesto vypadají, jako by právě přiletěli
z jiné planety. Mají spoustu záhad: Ve tmě pod
ultrafialovými paprsky tajemně září, nahánějí
nám od počátků lidstva hrůzu jedovým ostnem
na konci zadečku a díky své neuvěřitelné
odolnosti patří mezi horké kandidáty na
přežití atomové války. Dokážou vydržet
v prostředí vysokohorských plání i rozpálených
pouští. A navzdory nelichotivé pověsti mohou
sloužit za vzor rodičovské péče.
2
Koktejl 7–8/2008
Koktejl 7–8/2008
3
Text a foto Michael Fokt
L
idé si štírů všímají snad od počátku
věků. Mýty a báje starých civilizací jsou doslova prolezlé škorpiony,
kterým tvůrci legend
zpravidla přisoudili nezáviděníhodné
role nositelů nemocí, poslů neštěstí či
zákeřných zabijáků. Díky jednomu ze
znamení zvěrokruhu se štír dokonce dostal i na hvězdnou oblohu.
OŽIVLÉ drahokamy
Doslova v záři reflektorů
moderní vědy se štíři octli
ve druhé polovině dvacátého století, kdy biologové
učinili ohromující objev.
Zjistili, že se jinak nenápadné žlutavé či nahnědlé štíří tělo pod paprsky
pro naše oči neviditelného ultrafialového záření
modrozeleně rozzáří jako oživlý neonový
poutač. Tato téměř psychedelická podívaná samozřejmě ihned nadchla všechny
odborníky i milovníky přírody, kteří v sobě našli porozumění pro tvory s klepety,
osmi nohama a jedovou injekcí na ocase.
Vědci studující štíry okamžitě pochopili, že dostali do rukou mocný nástroj
k jejich vyhledávání v terénu. Když vzali v noci do pouště přenosný UV reflektor, s překvapením zjistili, jak jsou štíři
v takto nehostinném prostředí hojní. Po
zapnutí „neviditelných“ světel se na povrchu písku objevily desítky pohyblivých
drahokamů slídících po kořisti. Schopnost fluorescence si navíc zachovávají
i mrtvá tělíčka štírů – dokonce i poté,
co prošla trávicím traktem větších dravců. To s nadšením uvítali přírodovědci
zkoumající potravní návyky menších
šelem. Místo zdlouhavého rozhrabování
starého trusu stačilo prostě namířit
na hromadu výkalů ultrafialový
reflektor. Světélkující úlomky
vnější kostry spolehlivě
prozradily, zda si hmyzožravý tvor dopřál kromě jiných lahůdek k večeři také
pár štírů.
Sledování štírů pomocí UV lamp neboli „blacklighting“ se navíc v některých
částech světa stává oblíbenou zábavou
amatérů. Lidé si tak mohou zkontrolovat, jestli si v noci nesedají na štíra nebo
zda jedovatý návštěvník nepoctil návštěvou jejich dům. Neobvyklá noční podívaná je navíc stejně vítanou atrakcí jako
například pozorování ptáků.
Dodnes přesně nevíme, co vlastně tajemné světélkování štírů způsobuje. Nejpravděpodobněji jsou za ně zodpovědné
bílkoviny nebo složité cukry obsažené ve
vnější vrstvě jejich kutikuly (vnější kostry). Tato takzvaná hyalinová vrstva však
vzniká až během života štírů, protože nejmladší mláďata ani štíři těsně po svlečení staré pokožky nesvětélkují. Jak jejich
brnění tmavne, schopnost fluorescence
se obnovuje. Jakmile se však světélkující
látky vytvoří, přečkají téměř všechno. Vydrží dokonce i ve zkamenělinách starých
stovky milionů let, které díky tomu
pod UV světlem září podobně jako živí
štíři.
Štíři samotní pravděpodobně
mohou díky zvláštním
schopnostem vnější kostry ultrafialové záření vnímat a vyhýbat se
škodlivým dávkám těchto rakovinotvorných paprsků. Možná k sobě také promyšleným způsobem lákají svou hmyzí
kořist. Dnes víme, že květy některých
rostlin odrážejí UV světlo a vytvářejí tak
pro své opylovače naším okem neviditelné přistávací značky. Hmyz citlivý na
ultrafialové světlo by se mohl se stejnou
ochotou stahovat i k číhajícím štírům.
Starostlivá matka je připravena bránit
budoucnost potomstva klepety i jedovým
ostnem. Své odhodlání dává najevo i při
nasvícení ultrafialovým světlem.
4
Koktejl 7–8/2008
Přežijí vše – asi i člověka
První zkameněliny štírů pocházejí přibližně z poloviny prvohor. Je tedy zřejmé, že předkové dnešních druhů museli
Těsně po porodu se štíří matka promění v živoucí školní autobus.
Svá mláďata vozí až měsíc a po celou dobu nic nežere.
přečkat masové vymírání na konci prvohor i zkázu dinosaurů o necelých dvě stě
milionů let později. Dokonce se zdá, že
by štíři přežili i jadernou válku vyvolanou člověkem. Spokojeně totiž žijí na
Sahaře v blízkosti oblastí, kde v minulosti proběhly testy francouzských nukleárních zbraní. Díky svým velmi malým
chromozomům a jejich odolné struktuře
přežijí bez úhony úroveň radiace, která
několikasetnásobně převyšuje dávku gama paprsků smrtelnou pro člověka. Navíc
se zdá, že enzymy v trávicím či dýchacím
ústrojí štírů dokážou likvidovat škodlivé
látky, které v těle při ozáření vznikají.
Tito podivní členovci se však neskloní ani před mnohem přirozenějšími
nástrahami okolního prostředí.
Některé druhy štírů vydrží hladovět déle než rok. Pomáhá jim to
přežít v pouštích. Během půstu většinou zůstávají v úkrytu
a šetří tak energií, účinně využívají živiny získané při poslední hostině
a velmi pomalu je spalují.
Podobně dokážou šetřit i s životodárnou vodou. Díky pevné vnější kostře se
voda z těla téměř neodpařuje, s výkaly jí
do okolí odchází minimum a někteří štíři
vydrží, když vyschnou, tedy ztratí polovinu tělesné hmotnosti. Pro jiné druhy nepředstavuje problém ani opačný extrém
– bez následků přežijí i několikadenní
pobyt pod vodní hladinou. A štíři z chladnějších oblastí objevili stejně jako konstruktéři automobilů tajemství nemrznou-
cích směsí. Místo v chladiči jim však tyto
látky kolují v krvi. Zabraňují zmrznutí
vody v buňkách těla, a tedy i poškození
tkání ledovými krystalky. Díky tomu štíři během zimního spánku přežijí teploty
hluboko pod bodem mrazu.
Ovšem stejně jako všichni živočichové s proměnlivou teplotou těla jsou i štíři
ohrožení přehřátím. Z toho také pramení
mylná pověra, že se „štír uvězněný v kruhu ohně usmrtí svým vlastním jedovým
bodcem“. Trýzněný pavoukovec by si
takto život ukrátit nemohl, ani kdyby
chtěl. Proti vlastnímu jedu je totiž neobvykle odolný. Za mávání žahavým ústrojím mohou pravděpodobně křeče z horka,
které předcházejí smrti přehřátím.
Rytíři v plné zbroji
Rytíři ve středověku nosili těžké
plátové brnění, které při válečných
řežích chránilo jejich tělo před údery nepřátelských zbraní. Taková zbroj
však byla těžká, nepohodlná a výrazně
omezovala pohyb zbrojnoše. Štíři se
mohou ­pochlubit mnohem dokonalejší verzí brnění – pláty tvoří chitin. Na
rozdíl od kovu rytířské zbroje je lehký
a přesně obepíná i ty nejjemnější struktury štířího těla. Jednotlivé části vnější
kostry jsou spojené pružnými klouby,
díky kterým nedělá štírům pohyb žádné
těžkosti. Jednu nevýhodu však mají oba
typy zbroje společnou – se svými majiteli nerostou. Středověký šlechtic tak za
život vystřídal několik velikostí brnění
Koktejl 7–8/2008
5
Štíři žijí na naší planetě již čtyři sta milionů
let. Stavba jejich těla jim umožnila přežít
všechny zvraty klimatu od prvohor do dneška.
Zadní části zadečku štírů zakončené žahadlem se někdy
nesprávně říká ocas. Protože však mají štíři řitní otvor
těsně před bodcem, žádný skutečný ocas to není.
od dětské až po tu dospělou. Štíři jsou
na tom stejně. Proto střídají zbroj častěji v mládí než v dospělosti.
Svlékání je pro štíra jedním z nejtěžších životních úkolů a také jedinou
příležitostí, jak vyrůst. Nová kutikula
je totiž zpočátku měkká a pružná, takže se může podle potřeby natáhnout do
délky i do šířky. Některé druhy štírů
během jediného svlékání povyrostou
téměř o třetinu!
Během svlékání a těsně po něm jsou
štíři ve velkém ohrožení, protože měkké brnění neplní svou ochrannou funkci.
Není divu, že se svlékají v pečlivě vybraném úkrytu. Před tím se pod starým krunýřem vytvoří nová kutikula oddělená
od té staré tekutinou. Speciální enzymy
také změkčí staré brnění, aby z něj štír
vůbec mohl vylézt. Při odkládání zbroje
se zvyšuje krevní tlak v přední části štírova těla, dokud stará pokožka nepraskne.
Vzniklým otvorem pak její majitel pracně vysouká hlavohruď, všechny končetiny a nakonec i zadeček. Svlékání má pro
štíry i tu výhodu, že se na novém brnění
znovu vytvoří všechny smyslové chlupy poškozené během dřívějšího života.
Většinou také dorostou poškozené nohy.
Skutečně velkým štírům trvá svlékání až
tři hodiny, malé druhy to však většinou
zvládnou asi za půlhodinu. Tvrdnutí nového brnění však většinou zabere několik hodin nebo i dní.
6
Koktejl 7–8/2008
Lovci s klepety
Všichni štíři, které věda zná, se živí
lovem. Liší se pouze tím, na jak velkou
kořist si troufnou. Obři mezi štíry z rodu
Pandinus obývající africké pralesy dorůstají s nataženými klepety délky téměř
třiceti centimetrů a občas mohou přemoci i malé obratlovce. Drobní stromoví
štíři rodu Microtityus z tropické Ameriky nedosahují ani desetiny této velikosti, takže se musejí spokojit s pronásledováním nejmenšího hmyzu mezi listy
stromů. Naprostá většina štírů vyráží na
lov pod pláštěm tmy. Na mnoha místech
světa jsou totiž velmi hojní a navzdory
obávanému žahadlu mají také nemálo
nepřátel. Příroda zřídkakdy ponechá tak
vydatný zdroj potravy bez povšimnutí.
Zálusk na ně mají hladoví dravci a nebezpečné je spalující denní slunce.
Většina štírů se může pochlubit hned
několika páry očí. Největší z nich, takzvané střední, jsou usazené na hrbolku
uprostřed hřbetního štítu hlavohrudi
a tak trochu připomínají průzor tankové věže. Podle některých pozorování by
měly mít schopnost prostorového vidění,
pravděpodobně však rozeznávají pouze
rozdíly mezi světlem a tmou podobně
jako menší oči na přední hraně hlavohrudi. Hlavním stopovacím smyslem
štírů tak zůstávají citlivé chlupy. Porůstají klepeta, nohy i trup a zaznamenávají
sebemenší chvění vzduchu i podkladu.
Spolu se zvláštními hřebínky na spodní
straně zadečku dokážou podle vibrací
lokalizovat kořist na vzdálenost až půl
metru. Zaznamenávají přitom nejen její
polohu, ale i směr a rychlost pohybu –
a to i pod zemí. Hladový štír tak může
i ve tmě s roztaženými klepety vyrazit
k útoku správným směrem.
Navzdory vžitým představám používají štíři jedový bodec při lovu jen zřídka.
Doplnění zásoby vypotřebovaného jedu
může trvat i několik týdnů, během kterých
nemá obávaná štíří zbraň plnou účinnost.
Lovci s klepety se proto většinou řídí pořekadlem, že co nejde silou, jde ještě
větší silou. Snaží se rozdrtit chycenou kořist klepety a jed použijí,
jen když se lapený tvor urputně
brání. Tehdy však s chirurgickou
přesností najdou na jeho těle co
nejměkčí místo, kam jedovou
injekci vbodnou. Hostina
štírů pak připomíná spíše
velkou pijatiku. Protože nemohou polykat pevné tkáně,
rozmělňují menšími klepítky
(chelicerami) tělo kořisti na kaši a rozpouštějí ho trávicími šťávami.
Vzniklý koktejl pak nasávají přes filtr
z hustých chlupů do žaludku.
Vezmi na to jed!
O štířím jedu koluje téměř tolik pověstí a zkazek jako o štírech samotných.
Díky zvláštním látkám ve svrchní
vrstvě kutikuly se tělo štírů po
nasvícení ultrafialovým světlem
rozzáří jako neonový poutač.
Bodnutí ostnu většiny z dnes známých asi
patnácti set druhů štírů však zdravý dospělý člověk pociťuje podobně jako vosí
píchnutí. Skutečně nebezpečných druhů
štírů pro člověka po světě pobíhají přibližně dvě desítky a všichni se navíc všemožně snaží přímému setkání s člověkem
vyhnout. Rozhodně si nezaslouží pověst
nelítostných zabijáků, kteří po nocích
hledají nebohé oběti. Stejně jako v případě lovu štíři co nejvíce šetří drahocenným
jedem a rozhodně se netřesou touhou po
tom, aby ho bezdůvodně vstříkli do prvního člověka, který jde právě kolem.
Protože jsou však štíři na mnoha místech hojní a rádi vyhledávají tmavé pohodlné úkryty – například v domech, lidských
botách nebo hromadách šatstva – počítají
se oběti štířího uštknutí ročně po celém
světě na tisíce. Štíří jed většinou účinkuje
na nervovou soustavu a v případě těžké
otravy proto patří k příznakům svírání v hrdle, nekoordinované pohyby
svalů, poruchy řeči, pocení,
zrychlení srdeční činnosti
a na-
konec
i smrt v důsledku obrny dýchacího
centra. Kvůli své menší
hmotnosti bývají ohroženější
děti než dospělí.
Nebezpečnost štírů přitom závisí nejen na síle jejich jedu, ale také na jeho
množství. Nejobávanější dvojku severní
Afriky například tvoří štír nejjedovatější
(Leiurus quinquestriatus) a štír tlustorepý
(Androctonus australis). Prvně jmenovaný druh má skutečně velmi prudký jed
srovnatelný s toxinem kobry, při uštknutí
ho však do rány vstřikuje poměrně málo
a navíc se nevyskytuje tak často v blízkosti člověka jako štír tlustorepý. Ten se
často zahrabává do písku, kde na něj bo-
Koktejl 7–8/2008
7
Při fotografování štírů v ultrafialovém světle je třeba používat delší expoziční čas.
Díky tomu je možné zachytit i pohyb těchto hbitých členovců.
sí domorodci často nevědomky šlápnou,
a disponuje znatelně větší dávkou jedu.
Má proto navzdory jeho menší prudkosti
na svědomí osm desetin smrtelných případů bodnutí. Základní, i když ne vždy
platnou poučkou při poznávání nebezpečných štírů je podívat se na jejich klepeta.
Druhy s mohutnými klepety se při obraně
raději spoléhají na jejich sílu a bodají jen
zřídka, zatímco nebezpečně jedovatí štíři
mívají klepeta spíše štíhlá a menší.
Smím prosit?
Námluvy štírů a jejich péče o potomstvo jsou v příkrém rozporu s tím, jakou
představu o těchto členovcích většina lidí má. Roztoužení partneři se hledají pomocí chemických signálů a vibrací, které
vysílají do okolí. Jakmile se ujistí, že patří ke správnému druhu i pohlaví, začne
ta nejpoetičtější část námluv. Oba partneři se vzájemně uchopí klepety a často i několik hodin tančí zásnubní tanec.
Důvod štíří dvornosti je však mnohem
8
Koktejl 7–8/2008
prozaičtější. Během tance hledá samec
vhodný pevný podklad, na který umístí
svůj váček se spermiemi (spermatofor).
Poté pečlivě navádí partnerku tak, aby
mohla jeho balíček lásky bez problémů
sebrat do svého pohlavního otvoru. Držením za klepeta se navíc jistí proti tomu, aby ho jeho větší a silnější partnerka
po páření nepozřela – i takové věci se ve
světě štírů občas stávají.
Samičky štírů nekladou vajíčka, ale
rodí živá mláďata. Zárodky se v jejím
těle vyživují buď živinami uloženými
ve žloutkovém váčku, nebo získávají
výživu přímo z těla matky jakousi štíří
obdobou placenty. Vývoj štířích mláďat
se tedy překvapivým způsobem podobá
situaci u savců. Březost některých štírů
přitom trvá déle než rok.
Ihned po porodu předvede štíří matka
přímo vzorovou ukázku rodičovské péče.
Na týden až měsíc se promění v živoucí
autobus na přepravu štířího dorostu. Pečlivě pomůže svým potomkům na hřbet a vo-
zí je po světě až do jejich prvního svlékání.
Dokonce jim pokožkou přečerpává vodu
a možná i jiné živiny. Mláďata, která v této době ze zad matky spadnou, nepřežijí.
Na rozdíl od autobusu matka po celou
dobu přepravy nežere, ale spaluje zásoby
v těle. Starostlivé matky afrických pralesních štírů rodu Pandinus dokonce zručně
pomáhají klepety ratolestem při prvním
svlékání. Mláďata pak s matkou někdy zůstávají i dále a pomáhají jí s lovem nebo
hloubením nory, ačkoli u většiny ostatních
druhů prvním svlečením vzájemné soužití
končí. U tvorů, kteří jinak bez váhání zaútočí na menšího jedince vlastního druhu, je
to překvapivě silné pouto.
Oddaná rodičovská péče a propracované námluvy jsou jen jedněmi z mnoha
důvodů, proč bychom se měli na štíry
podívat poněkud přívětivějším okem
a poopravit si nespravedlivé názory, které nám podsouvají stovky let staré a většinou nepravdivé zkazky o jejich vlastnostech či zvycích.