uložit - CooBoo

Přeložil Petr Eliáš
e-novela k trilogii Vesmír
Vychází v rámci BLOGTOUR S BETH REVISOVOU
8.–13. 3. 2013
Translation © Petr Eliáš, 2013
Cover © Petra Mejstříková, 2013
www.cooboo.cz
2
Tři měsíce předtím, než umřu
Dívám se na košík injekčních stříkaček. Jsou tak štíhlé a pěkné, každá z nich
naplněná žlutou tekutinou, která mi připomene zlatý lak.
„Vakcína,“ řeknu. Na floppyně si ověřím, co mám dnes na práci. Nahoře na
obrazovce je tabulka nadepsaná GENETICKÁ MODIFIKACE.
To je… divné. V těch stříkačkách je vakcína.
Řekl mi to Otec. Dneska ráno, sám mi ten košík přinesl.
„Seléné,“ řekl mi vlahým a mírným hlasem, „tohle je vakcína pro králíky.
Každému z nich dej plnou dávku.“
Oči mě pálí a bolí, jak pročítám text na floppyně. O vakcíně se tu nic nepíše.
Hlavou mi projede ostrá bolest.
Otec tvrdil, že je to očkování.
„Očkování,“ řeknu nahlas a na rtech mi zahraje náznak úsměvu. Poklepu na
košík se stříkačkami, jako bych ho uklidňovala, že je skutečně tím, čím je.
Nezáleží na tom, co se píše na floppyně. Záleží jen na tom, co říká Otec.
Všechno je tak, jak to řekne Otec.
Na králičí farmě je klid, ale úplné ticho ne. To se mi na ní líbí.
Mám ráda zvuky.
Měkký dusot na zemi, jak králíci hopkají okolo. Tiché štěbetání. Něžné
mlaskavé a chroupavé zvuky, jak okusují trávu.
Sednu si na louku.
Na moment vzhlédnu k nebi. Je kovové a pomalované mraky, které se ani
nehnou. Mé nebe je jistota. To je hezké.
3
Někdy přemýšlím o tom, že vlastně žiju na kosmické lodi, která se mezi
hvězdami řítí k nové planetě. Ale ty myšlenky jsou příliš velké, a tak se jimi
nezabývám moc často.
Zavřu oči a vidím tmu.
Otevřu je a vidím modro.
Zavřu. Tma.
Světlo. Modro.
Zavřu. Tma. Tma. Neotevřu oči. Tma.
Krevpodlitinybolestzradasamasamasamasamasama.
Otevřu oči.
Tmu nemám ráda.
Vstanu. Mám práci.
Králíci jsou vyžraní a líní. Ale nelíbí se jim, když se je snažím chytit. Možná
vědí, že někdy když je lapím, pošlu je k řezníkovi a bude z nich jídlo. Ale jestli to
vědí, zas tak moc je to netrápí. Hopsají pryč, ale jen o metr dva. Pak se k nim
přikradu. Doplížím se za ně, aby mě neviděli a nevěděli, že se blížím.
Myslí si, že jsme kamarádi.
A pak se po nich vrhnu.
Přiskočím k nejbližšímu králíkovi a za lopatky ho přitisknu k zemi. Načtu jeho
identifikační čip – na obrazovce se objeví číslo 424 – a pak mu do zadní nohy
vpíchnu jehlu.
„Číslo 424 naočkováno,“ pronesu nahlas.
Nemusím to říkat nahlas.
Ale mám ráda, když je něco slyšet.
Takhle vypadá můj den. Připlížit se ke králíkovi. Skočit. Chytit. Držet.
Naočkovat.
4
Někdy se dívám na nebe. Někdy se taky rozhlížím kolem sebe, po zelených
kopcích. Vidím někoho, jak běhá mezi loukami, barevná šmouha vyčnívající na
zeleném pozadí.
Broukám si a pracuju.
A pak.
Pak se objeví holka.
Je to zrůda. Řekl mi to Otec, pověděl to všem na lodi. Hříčka přírody,
nepodařený genetický experiment. Vypadá jako zrůda. Světlá kůže, skoro jako
chundelaté bílé králičí ocásky. Zářivé, zářivé vlasy. Rudé vlasy. S oranžovými
a zlatými odlesky.
Jako kapři koi v rybníčku u Nemocnice.
Kamarádipryčpryčpryčsamasamasama.
„Ahoj,“ řekne holka.
Podívám se na ni a na její vlasy jako koi. „Ahoj,“ odpovím.
Je jiná. Připomíná mi… něco mi připomíná. Hlavou mi znovu projede ostrá
bolest. Sklopím pohled, pryč od ní.
„Ty jsi ta geneticky modifikovaná, ten experiment,“ řeknu. Čekám, až mi to
potvrdí, ačkoli vím, že to tak je, protože to povídal Otec. „Otec říkal, že s tebou
nemusíme mluvit.“
Zlobí se na mě. Poznám to z jejího hlasu. Mám ráda zvuky. Dávám pozor
nejen na to, co se říká, ale taky jak se to říká, a tahle holka mluví rozzlobeně.
Ale neodejde. Dál se mnou mluví. Ptá se na králíky. Ptá se na stříkačky.
Spoustu toho napovídá.
„Viděla jsem tě běžet,“ řeknu najednou, protože mi došlo, že ten, koho jsem
předtím viděla, byla tahle holka a ta zářivá barva na zeleném pozadí byly její
vlasy jako koi.
Zaplaví mě zvláštní pocit. Srdce mi tluče nahlas a pomalu a bolí mě hlava.
5
„Před čím jsi utíkala?“ zeptám se. Hlas se mi zlomí. Dávám pozor, jak co zní.
Dokonce i já sama. A zním vystrašeně.
Dostaneměutečutečutečutečschovejse.
„Jen tak,“ řekne holka, jako by nebylo divné běžet, a nemít proč.
Zase mluví. Otázky, otázky. Mám práci.
Ale pak si vzpomenu, co ještě nám Otec o té holce říkal. Že má bydlet
v Nemocnici.
Zeptám se jí a ona mi to potvrdí. Bydlí v Nemocnici.
„Mého dědečka tam vzali taky,“ řeknu.
Umřelumřelumřel.
„A už je mu líp?“ zeptá se.
„Umřel.“
Umřelumřelumřel.
„To mě mrzí,“ řekne holka. Její hlas mě překvapí. Myslí to vážně. Doopravdy
ji to mrzí.
„Proč?“ zeptám se. „Přišel jeho čas.“
Holka na mě zírá tak dlouho, až mám dojem, že už domluvila. Ale pak řekne:
„Vždyť pláčeš.“
Sáhnu si na obličej.
Prsty mám najednou mokré od slaných slz.
„Nemám důvod být smutná,“ řeknu.
Je to pravda.
Nemám důvod být smutná.
Vůbec žádný.
6
Sedm let předtím, než umřu
Asi by mi mělo vadit, že jsem blázen, ale vlastně z toho mám docela radost.
Být blázen znamená, že nemusím pracovat na polích nebo ve Městě. Znamená
to, že můžu zůstávat tady, v Nemocnici.
S kamarády.
„Seléné,“ zamumlá Kayleigh z oranžového gauče ve společenské místnosti.
„Pojď si k nám sednout.“
Victria si kecne vedle ní. Předtím vyhlížela z okna na rozlehlá pole, jež
oddělují Nemocnici od zbytku populace, který žije ve Městě. Přivrtí se blíž ke
Kayleigh a ty dvě vypadají skoro jako sestry, tentýž čokoládový odstín kůže
a stejně dlouhé tmavě hnědé vlasy. Všichni na lodi mají podobnou barvu, ale
Victria se podle mě snaží ve všem přiblížit Kayleigh. Uráčí se podívat mým
směrem. Nejspíš jí tak docela nevadím, jen má ráda ve věcech pořádek. A to
v tomhle případě znamená, že na prvním místě je Kayleigh, po jejím boku
neustále Victria a někdy se za nimi táhnu i já.
Už je skoro čas na přednášku. Doktor a sestry mají rádi, když prášky bereme
všichni ve stejnou dobu, těsně předtím než se zapne solární lampa na kovovém
stropě.
„Já ty léky nenávidím,“ řekne Kayleigh polohlasem, když do místnosti vejde
Doktor. Společně se sestrami rozdají prášky a všichni je poslušně spolkneme.
Kromě Kayleigh. Jen na pilulku hledí, ale pak si jí všimne Doktor a upřeně ji
sleduje, dokud ji nezhltne a nezapije vodou.
Mně Inhibitor na rozdíl od Kayleigh nevadí. Polknout každý den jednu modrobílou pilulku je docela nízká cena za to, že člověk může bydlet v Nemocnici. No
tak jsme blázni. No tak musíme brát prášky na hlavu. Není to tak hrozné, že nás
7
tu Otec drží, stranou od zbytku lodi, na opačné straně Universa, v Nemocnici,
pryč od normálních lidí. Není to tak hrozné, být nenormální na místě, kde je
divné i všechno ostatní.
Ale jestli má ten prášek docílit toho, abych nebyla blázen, moc se mu to
nedaří. Spíš mám někdy pocit, že jsem po něm ještě šílenější. Jsem jiná. My
všichni v Nemocnici jsme jiní. Nepotřebovala jsem vidět, jak se ve skelných
očích mých rodičů odrazily obavy, když jsem promluvila. Hned jsem věděla, že
to, co říkám, není normální.
Doktor tvrdí, že jsme zvláštní, ale „zvláštní“, to je jen hezký způsob, jak říct
„divní“.
„Někdy,“ zašeptá Kayleigh, „mám pocit, že jsou divní všichni ostatní.“
Victria těká pohledem po místnosti a chvíli se zdrží na sestrách, které stojí u
dveří kolem Doktora. Jedna z prvních věcí, které jsme se naučili, bylo moc se
neptat a nepřitahovat na sebe pozornost. Kayleighina slova jsou doslova
buřičská.
„Ne,“ odtuším. „To my jsme divní.“
A taky že jsme. Nikdo jiný na celé lodi nezůstává vzhůru dlouho do noci
a nepřemýšlí nad tím, jestli Universum vůbec někdy přistane. Netráví čas
zbytečnostmi, jako je zpěv nebo kreslení. Je jim jedno, jestli Bartie někdy
odtrhne pohled od Victrie a všimne si i někoho jiného…
„Nejsme zase tak divní,“ opáčí Victria. „Slyšela jsem, že Syn taky bere prášky
na hlavu.“
Překvapeně zalapám po dechu. Syn, náš budoucí vůdce, bere stejné prášky
jako my? Je ještě mladý – žije teď ve Městě a čeká, až přijde čas a on se
přestěhuje k Otci na Velitelský můstek – ale i sebemenší náznak šílenství
u našeho vůdce mě zneklidní. „A bude s námi bydlet v Nemocnici?“
8
Victria přikývne. „Slyšela jsem Doktora, jak se o tom baví s Otcem. Syn se
sem přestěhuje za pár měsíců, předtím bude ještě chvíli na jedné farmě.“
Chci vědět víc, ale Kayleigh nás přeruší.
„Je to lepší. Brát prášky na halvu. Nesnášela jsem to, než jsem je začala brát,“
řekne. Mluví zřetelně a pomalu, jako by odvažovala každé slovo a odhadovala
jeho hodnotu, než ho vysloví.
„Vždyť si nepamatuješ, jaké to bylo předtím. Nikdo z nás si to nepamatuje.“
„Já ano,“ ohradí se.
„Jo?“ opáčím vyzývavě. „Jaký to bylo?“
„Nijaký.“
„Řekni nám to,“ přemlouvám ji.
„Nijaký. Prostě nijaký. Jako bych byla uvnitř prázdná.“
Vyměníme si s Victrií pohled.
„Někdy…“ Kayleigh si povzdechne. „Spousta věcí na téhle lodi nedává smysl.“
„Jakooo třebaaa,“ zavolá hlas z druhého konce místnosti, „že mi nedovolíš,
abych ti dal pusu!“
Kaleyigh vezme z gauče polštář a hodí ho po Harleym – ne moc prudce, ale
zase docela dost. Harley ho bez obtíží a se smíchem odrazí. Kdybych měla
Harleyho popsat jen pomocí nějakého zvuku, byl by to smích. Pořád se usmívá
a jeho bílé zuby ten zvuk zkrátka nedokážou zadržet. Svět je pro něj samá
radost. Sebere polštář ze země a já si všimnu, že má pod nehty ztvrdlou barvu,
která se mu táhne až na bříška prstů.
„Víš, to byl,“ prohlásí Kayleigh a na každé slovo klade důraz, „soukromý
rozhovor.“
„Jo, jo, a my ostatní jdeme na přednášku.“
„Na přednášku?“ podivím se a předkloním se. „Ale dřív se to vždycky konalo
tady.“ Nevím, jestli má valný smysl blázny něco učit, ale Doktor tvrdí, že je naší
9
povinností „rozvíjet své vrozené nadání“. Každý den vede on nebo některá ze
sester diskusi na nějaké zajímavé téma z oblasti umění, matematiky, fyziky
a podobných věcí. A většinou chodí sem do společenské místnosti, kam se
všichni vejdeme a nic nás neruší, snad jen dokonale symetrická a rovnoměrně
rozprostřená zelená pole za oknem.
„Jdeme do Kronikářova sálu,“ oznámí Harley a v očích se mu rozpustile
blýská.
Kalyeigh obrátí oči v sloup. „Říkáš to, jako by to bylo bůhvíco,“ řekne.
„V Kronikářově sálu už jsme byli.“
„Jo,“ odtuší Harley. „Jenže dneska nebude mluvit Doktor, ale Kronikář.“
Vytřeštím oči. Odteď nás bude učit Kronikář? Ale…
„Proč?“ zeptám se.
Harley pokrčí rameny. Za chvíli už Doktor vyvolává naše jména. Harley měl
pravdu jen částečně: Většina ostatních obyvatel Nemocnice jde na přednášku
na Provozní palubu. Doktor jim řekne, že půjdou do učení. Jsou to lidé jako
Buck, Britne nebo Tailor – ti, kterým jde matematika nebo fyzika. Lidi jako já,
Kalyeigh a Harley – tedy my, co máme raději umění – jdou do Kronikářova sálu.
Když Doktor skončí s rozřazováním a pošle ty pilnější na Provozní palubu,
zbývá jen hrstka nás, kteří jdeme do Kronikářova sálu.
„Tohle bude sranda,“ řekne mi Bartie, Harleyho nejlepší kamarád, když
nastoupíme do výtahu. Zakřením se na něj a doufám, že horko, které se ve mně
vzmáhá, mi není vidět na tvářích. Nedokážu od něj odtrhnout oči. Ze snění mě
vytrhne, až když se otočí k Harleymu a řekne mu něco, co ho rozesměje. Victria
po mně střelí pohledem a já upřu oči na kovovou podlahu výtahu. Nechci, aby
věděla, že se mi Bartie líbí. Nechci, aby to nikdo věděl. Chci si to schovat na
nějaké tajné místo ve svém srdci, na to, kterým se ještě držím naděje.
10
V Kronikářově sálu je tma a zatuchlý vzduch jako vždycky. Upřímně, byli jsme
tu jen několikrát. Každé dítě chodí na přednášku o lodi a její misi alespoň
jednou za rok až do doby, než nastoupí do učení. Je nesmírně důležité, aby
všichni na Universu znali a chápali význam toho, co děláme. Neseme naděje
staré planety vesmírem a chceme vytvořit úplně nový svět.
Vchod do Kronikářova sálu je obrovský a uvnitř jsou vysoké stropy a maličká,
úzká okénka, která mají dovnitř pouštět světlo, jenže všechno se tu topí ve
stínu. Po zdech se od podlahy až ke stropu táhnou digitální membránové
obrazovky. Říkáme jim nástěnné floppyny, což je hloupé jméno, ale koneckonců
visí na stěně a jsou to floppyny, tak co. Na všech teď svítí nějaký obrázek – na
jedné souhvězdí, na jiné malba a na další zase socha.
Stojíme nejistě uprostřed místnosti, je nás šest a všude kolem nás historie
starého světa i lodi. Sestra, která nás sem dovedla, vyklouzne ze dveří a zavře za
sebou. Je to pořádná rána ve srovnání s posuvnými dveřmi v Nemocnici, které
se zavírají s tichým zasyčením.
„Takže…“ začne Harley, a i když šeptá, jeho hlas se rozezní po celém sále.
„Tohle je nuda.“
Bartie, který stojí za ním, vyprskne smíchy. Victria protočí oči a Bartie hned
zmlkne.
Obrátím se, žaludek se mi kroutí závistí. Můj pohled přitahují jasné kaštanové
oči – patří Luthorovi, opozdilci z naší skupiny. Sledoval mě, zíral na mě a vůbec
se nesnažil svůj zájem skrýt.
Zrudnu a odvrátím se.
11
„Děkuju, že jste přišli,“ zazní sálem hlas. Z druhého konce vstupní haly se
vynoří nějaký muž. Je velmi vysoký a má dlouhé, neudržované vlasy, které skoro
zakrývají pavučinovitou jizvu na jeho krku.
„Jako kdybychom měli na vybranou,“ zamumlá Victria.
Muž se k ní bleskově otočí. „Ale máte,“ odtuší. „Odjakživa máte na
vybranou.“ Otevře ústa, jako by chtěl ještě něco říct, ale pak to spolkne. Místo
toho řekne: „Já jsem Orion, Kronikář.“
„A proč nás dneska učíte vy?“ zeptá se Kayleigh. „Proč ne Doktor?“
„Nebo někdo z Posádky?“ dodá Bartie. „My nepůjdeme do učení?“
„To je pro ty, kteří budou pracovat,“ opáčí Orion. „Z vás řemeslníci
nebudou.“
„Protože jsme pošuci,“ nemůžu si pomoct.
„Vážně jste?“ zeptá se Orion upřímně. Zamrká na mě, jako by se snažil
rozpoznat, jestli jsem opravdu blázen, nebo ne.
„Denně beru prášky na hlavu,“ odseknu. Nelíbí se mi, jak se na mě dívá.
„To není nejlepší ukazatel toho, jestli je člověk blázen, nebo ne,“ namítne
Orion.
Chci mu na to něco říct, ale Kayleigh mě dloubne loktem do žeber a já jsem
zticha.
„Kronikářův sál, to nejsou jen záznamy našich vědomostí a historie,“ řekne
Orion a ukáže k nástěnným floppynám visícím od stropu. Přejde k floppyně
nadepsané HISTORIE. Všichni poslušně klušeme za ním. Obrazovka se rozsvítí,
když po ní přejede rukou, a objeví se mapa poloostrova a ostrovů.
„Tohle je Řecko, stát ze Staré Země,“ řekne Orion.
Očima zabloudím ke Kayleigh. V jejím pohledu je jakési intenzivní
soustředění a vůbec žádný údiv. Ve vstupní hale sice visí obrovský model Staré
Země, ale státy na něm nejsou popsané. Všichni se učíme, že svět byl rozdělen
12
na národy, ale jejich jména ne. Samotný fakt, že starý svět byl rozbitý na různé
země, dokazuje, že život na lodi je lepší. Nemá smysl se učit historii Staré Země,
leda jako varování před špatnou civilizací, jakou nesmíme na Universu dopustit.
„Řekové uměli patřičně ocenit umění,“ pokračuje Orion. „Věřili v umění pro
umění, podle nich socha nebo obraz neměla žádnou jinou funkci než zkrátka
být.“
V hrudi se mi usadí tíživý smutek. Ti z Nemocnice, kterým jde matematika
a fyzika, půjdou do učení, protože mají lodi čím přispět. Ale my – já a Kayleigh
a Victria a Bartie a Harley a Luthor – my jsme jen umělci. Nemáme čím přispět.
„Nebo,“ řekne Orion hloubavě směrem k mapě, „lépe řečeno, že umění je
samo o sobě vyšší příčinou. Tomu Řekové rozuměli – a rozumí tomu i Otec.
Umění je důležité. Je v něm hodnota, kterou nejde spočítat jako špatné
odpovědi v testu. I tady, i na téhle lodi je umění důležité.“
Victria si vedle mě nervózně přešlápne. O Universu a jeho vůdcích se nic
špatného neříká, ale Orion krouží kolem opovržení tak, že jsme z toho všichni
nervózní. Až na Kayleigh. Visí na každém Orionově slově a oči se jí lesknou.
„Vaším úkolem bude se toho o Řecích co nejvíc dozvědět. Umělci pro ně byli
hrdinové – z některých udělali dokonce ‚bohy‘. Najděte si nějakého Řeka, který
se svým stylem blíží tomu vašemu.“
Chvíli se snažím si to představit, svět, který si cení lidí, co zpívají. Můj zpěv mi
vždycky připadal jen jako bezcenná, postradatelná dovednost.
Harley si odkašle. „Nerozumím.“
„Tví rodiče jsou tkalci, viď?“ zeptá se Orion.
Harley přikývne. Jeho obvyklý bezstarostný přístup se okamžitě skryje za
masku prostou všech emocí: O svých rodičích nerad mluví. Nikdo z nás.
Přestěhovat se do Nemocnice znamená opustit rodiče. Ale jestli byli Harleyho
13
rodiče jako ti moji, asi jim bylo dost jedno, že odchází. Možná si toho ani
nevšimli.
„V Řecku,“ pokračuje Orion jakoby nic, „byla nejlepší tkadlenou jedna žena
jménem Arachné. Byla tak dobrá, že jí to bozi záviděli a proměnili ji v pavouka,
aby mohla tkát jen pavučiny.“ Sklouznu očima po Orionově krku k pavučinovité
jizvě za levým uchem. Všimne si mého pohledu a bezděky se jizvy dotkne, ale
pak si to uvědomí a spustí ruku dolů.
„A co?“ zeptá se Bartie. „Máme o ní napsat referát? Nebo o nějakém bohovi,
který uměl to, co my?“
„Ne,“ opáčí Orion dychtivě. „Chci, abyste tvořili. Jestli si vyberete například
Arachné, vytkejte její příběh do tapisérie.“
Poznám ten moment, kdy se nám všem ve tváři objeví porozumění. Chce,
abychom tvořili umění. Harley se pousměje. Luthor si něco mumlá pro sebe,
jako by už přemýšlel, co bude dělat. Dokonce i Victria je nadšená.
Universum není Řecko. Bez ohledu na to, co Orion říká, mi nepřipadá, že se
tu umění nějak zvlášť cení. Učili jsme se o něm, to ano, ale nikdy jsme nic
doopravdy nezkoušeli. Doktor se mnohem víc soustředil na to, co by umění
mohlo znamenat pro loď, jak bychom ho mohli proměnit v něco užitečného.
Zachytím Bartieho pohled. Doktor nám nikdy nedokázal zadat úkol, který by
využil náš talent. Luthor místo sochání vyráběl z hlíny modely, Harley místo
malování kreslil architektonické plány, ale s Bartieho hrou na nástroje nebo
mým zpěvem toho moc nesvedl.
„Vaším úkolem,“ zopakuje Orion, „je něco se o umění dozvědět… a pak
tvořit.“
Je to lákavá výzva.
14
„Tohle je úža,“ řekne Harley, když sedíme v kroužku na podlaze Kronikářova
sálu. Každý máme svou floppynu, na které se střídají výjevy ze starého Řecka.
Orion zmizel někde v útrobách budovy se sliby, že nám ukáže opravdové knihy
ze Staré Země.
„To jo!“ přitaká Kayleigh. Je tak nadšená, že zapomněla na svou odtažitost.
„Je neuvěřitelný, že nás podporují v tom, abychom něco tvořili!“
Harley se z radosti v jejím hlase celý rozzáří. „Co budeš zkoumat?“ zeptá se
a nakloní se k ní blíž. „Mohla bys být třeba Poseidón.“ Ukáže jí svoji floppynu.
Kaleigh si prohlíží informace o tomhle řeckém „bohovi“. Je komické, že
Řekové tyhle lidi uctívali v domnění, že mají nějakou skutečnou moc. Hloupé
starozemské pohádky a náboženství.
„Fuj,“ strčí Kayleigh floppynu zpátky Harleymu. „Je napůl nahej.“
Harley se rozesměje. „Je, ale je to bůh oceánu a ty miluješ plavání.“
„Ty bys mohl studovat třeba Afrodité,“ řekne Kayleigh sladce, „a vzít si na
sebe obleček z mušlí.“
„Já se nepotřebuju nikomu zalíbit,“ prohlásí Harley tak vážně, že celá
místnost ztichne. „Nikomu kromě tebe.“
Kayleigh prudce zrudne, vstane a jde si sednout k Victrii, takže teď vedle
Harleyho sedím já.
Harleymu to zřejmě nevadí. Třeba je tak sebejistý, nebo má možná dojem, že
nemá smysl předstírat cokoli jiného než to, co ke Kayleigh doopravdy cítí. Pak
se obrátí ke mně, jako by se nic nestalo. „A co ty? Ty bys mohla být Siréna.“
Naťukám to slovo do floppyny a vykoukne na mě obrázek něčeho mezi
dívkou a rybou. „Tohle by se spíš líbilo Kayleigh,“ namítnu. To ona plave každé
ráno v rybníčku za Nemocnicí.
15
„Ne, čti,“ řekne mi Harley.
Začnu číst, a jak se ponořím do příběhu, zvuky okolních rozhovorů zmizí. Teď
už chápu, proč si Harley myslel, že ke mně tohle mytické stvoření sedí: Sirény
taky zpívají. Prsty přejíždím po portrétu Sirény, která se strunným nástrojem
v jedné ruce sleduje ze skály lhostejně chlapce, jak se topí ve vodě pod ní.
Ano. Tyhle Sirény se mi líbí.
Když vzhlédnu, Orion už je zpátky s knihami. Harley listuje stránkami příliš
rychle, je na papír vyrobený ze skutečných starozemských stromů neopatrný.
Na Universu stromy nemáme a syntetický papír, který vyrábí Posádka, skoro
nepoužíváme. Všechno se zaznamenává na floppyny. Orion se na Harleyho
zamračí a ten opatrně položí knihu na zem.
„Vybrala sis už téma?“ zeptá se Luthor.
Přikývnu a ukážu mu floppynu. S úsměvem si čte o stvořeních, která lákají
lodi do nebezpečných vod a k jisté smrti.
Když se ke mně nakloní i Bartie, Harley vzhlédne. „Ha! Z tvýho hlasu by chlapi
páchali sebevraždy!“ Zakokrhá smíchy, ale vyškubnu mu floppynu z ruky a čtu
o Řekovi, kterého si vybral. Vím, že ta slova neměla bolet, ale bolela.
„Tvoje muzika je tak hrozná, že by si tě Hádés nechal v podsvětí, abychom ji
nemuseli poslouchat!“ Snažím se o lehký hlas jako on, aby ta slova zněla jako
neškodný vtip mezi kamarády. Jen kamarády.
„Ale není!“ Bartie mi floppynu sebere. „Orfeus byl ten největší hudebník
všech dob.“
„Ale zpívat neuměl,“ odseknu.
„Koho jste si vybrali vy ostatní?“ přehluší Orionův hlas naši hádku.
„Sapfó,“ řekne Victria.
Harley se uchechtne. „To se nedivím.“
„Co to má znamenat?“
16
„Nemůžu se rozhodnout mezi Héfaistem a Prométheem,“ řekne Kayleigh
a přitáhne pozornost k sobě. Victria jí věnuje lehký úsměv.
„Proč Prométheus?“ zeptá se Orion.
Harley naťuká jeho jméno do floppyny. „To nechceš. Játra mu sežere
obrovský pták!“
„Ale líbí se mi, jak dal lidem vědění,“ namítne Kayleigh.
„Jenže ty jsi spíš vynálezce.“ Orion jí vezme floppynu z ruky, přejede po
obrazovce a na ní se objeví obrázek obrovského, ošklivého muže s kovárnou
v pozadí. „Héfaistos asi bude pasovat líp. Navíc není tak nebezpečný.“
I tady si musíme připomínat, že Otec je bohem víc než kterýkoli z těchhle
dávno mrtvých Řeků a že by mohl udělat mnohem horší věci než nám vytrhat
játra.
„Já si vybral Pygmaliona,“ řekne Luthor.
Trochu nadskočím. Zapomněla jsem, jak blízko sedí. Je tak tiše.
„Pygmalion byl sochař,“ řekne Orion. „Dobrá volba, Luthore. A co ty,
Harley?“
„Nemůžu najít žádný malíře,“ zabručí.
„Co kdybys udělal fresku – je to jako malba, ale z omítky – a můžeš ztvárnit
třeba Múzy,“ navrhne Orion.
Sehne se, aby ukázal Harleymu ty Múzy, ale mě rozptyluje Victria. Něco se mi
snaží sdělit a kývá k Luthorovi a Bartiemu.
„Cože?“ naznačím rty.
Vykulí na mě oči a ona trhne hlavou k Luthorovi. Pak se významně podívá na
Kayleigh, která se naklání k Harleymu, a pak kývne zpátky.
„Chce, abychom jim dali kousek soukromí,“ zašeptá mi Luthor do ucha.
„Já – aha!“ Zrudnu.
Victria protočí oči.
17
Seberu floppynu a knihu a jdu za Victrií a Bartiem dál do Kronikářova sálu,
kolem zavřených dveří vedoucích do místností plných starozemských knih
a artefaktů. Luthor se táhne za mnou a chichotá se tomu, jak si Harley
s Kayleigh vůbec nevšimli, že jsme odešli.
U východu z haly se Victria zastaví. „Já za chvíli odlákám i Oriona, aby mohli
být doopravdy sami.“ Nehýbu se, a tak dodá: „Ty jdi,“ a mávne na mě rukou.
Pokračuju dál temnou chodbou. Luthor zaváhá a pak se vydá za mnou, ale
Bartie mrkne a pak se zastaví, aby mohl zůstat s Victrií. Jsem zklamaná. Ráda
bych si s ním popovídala o tom, že bychom třeba na projektu mohli pracovat
spolu. On by mohl skládat hudbu a já bych mohla psát slova a třeba bychom…
Ale on radši zůstane s Victrií.
Tak jo.
To je jedno.
Nezajímá mě.
„Půjdeme nahoru,“ řekne Luthor tiše, a tak ho následuju. Ještě nikdy jsem
Kronikářův sál takhle neprozkoumala. Vím, že v druhém a třetím patře jsou
pozůstatky ze Staré Země, ale nic víc.
Luthor mě zavede do jedné místnosti ve druhém patře – do obrovské galerie
s dvoukřídlými dveřmi. Na rozdíl od haly je tady spousta světla, takže na
předměty uvnitř je krásně vidět.
„Co to je?“ zašeptám. Na zdech visí obrazy a okny na ně dopadá světlo.
Dlaždicová podlaha je posetá sochami a od stropu visí zvonkohra z třpytivého
skla.
„Tohle jsou umělecká díla předchozích generací,“ řekne Luthor. Vejde, a jak
tam tak stojím a rozhlížím se, pozoruje můj výraz, jako by dychtivě čekal, jestli
mě potěšil.
18
„Já… to jsem nevěděla,“ hlesnu ohromeně. Vážně jsem to nevěděla. Ne že by
se do Kronikářova sálu nemohlo – ačkoli na knížky se vážně dívat nesmíme. Jen
mě nikdy nenapadlo, že by na lodi, které velí Otec, mohly být takové poklady.
„Koukni,“ řekne Luthor a přejde ke stěně, ve které je vsazená elektronická
skříňka. Otočí voličem a místností se rozezní hudba.
„Tohle všechno udělali lidi, co žili na téhle lodi,“ řekne.
Zavřu oči a poslouchám.
Ta zpěvačka je sopranistka, jako já, a její hlas je čirý a bohatý. Zpívá
o nemožných věcech: o hvězdách na dosah ruky, o pevné zemi pod nohama
a mořské mlze, která ji hladí po tvářích.
Když píseň vystřídá šumění, otevřu oči.
Luthor na mě bez hnutí hledí s výrazem, který nepoznávám. „Zařídíme si tu
ateliér,“ řekne najednou. „Ty a já. Budeme tu pracovat na svých projektech.“
Odmlčí se a navlhčí si rty. „Spolu.“
Vzpomenu si na to, jak nepokrytě Harley zbožňuje Kayleigh a jak jí vždycky
cukají rty, když se ji pokouší vzít za ruku. Myslím na to, jak Bartie zůstal pozadu,
aby mohl být s Victrií.
„Ano,“ odtuším a v tu chvíli existuje jen on a já a tóny hudby stále ještě
doznívající kolem nás.
Orion nám na dokončení projektů dal celý měsíc, ale my na nic nečekáme
a začínáme hned. Příležitost věnovat svůj čas umění je v Nemocnici vzácnost
a nikdo z nás ji nebere za samozřejmou. Kayleigh pracuje venku – letlampou
z kovu vyrábí… cosi, ale jen ona ví, co to je. Harley usoudil, že taky potřebuje
19
pracovat venku, aby jeho fresky zůstávaly vlhké, a oba obsadili místo u rybníčku
s kapry koi, ve kterém Kayleigh tak ráda plave.
Bartie se táhne za Victrií, kamkoli se vrtne, a Victria se toulá po polích a ve
městě a zapisuje si něco do knížečky vázané v kůži, kterou jí dal Orion, když mu
řekla, že by ráda sepsala sbírku básní. Skoro to vypadá, jako by Bartie vzal svůj
úkol příliš doslova – sleduje objekt své lásky, kam se hne. Přesto mám dojem,
že by Bartieho zničilo, kdyby zjistil, že ten sešit obsahuje minimálně polovinu
básní věnovaných Orionovi.
A Luthor a já? Každé ráno se sejdeme, než naskočí solární lampa, a společně
vklouzneme do našeho improvizovaného ateliéru.
„Jsem rád, že ses nerozhodla pracovat s Bartiem,“ řekne po prvním týdnu.
„Proč bych měla pracovat s Bartiem?“ zeptám se nevinně, ačkoli přesně to
jsem si myslela, že chci. Soustředěně si zapisuju poznámky do floppyny, aby si
nevšiml, jak jsem zčervenala.
Luthor se na mě zakření a obrátí pozornost zpátky ke své floppyně. Orion pro
něj objednal hlínu, která se chemicky vyrábí na Provozní palubě, ale až dorazí,
bude muset pospíchat, aby sochu dodělal, než hlína vyschne. Proto Orion trval
na tom, aby si všechno nejdřív navrhl, než začne skutečně sochat.
„Vážně, Luthore,“ řeknu, „jsem moc ráda, že pracujeme spolu.“
Něco zamumlá.
„Cože?“ zeptám se.
„Luthe. Můžeš mi říkat Luthe. Kamarádi mi tak říkají.“
Přemýšlím, koho tím myslí, když říká „kamarádi“. Bartieho? Asi ano, ačkoli
kdybyste se Bartieho zeptali, nejspíš by Luthora za kamaráda neoznačil. Luthor
žije v Nemocnici stejně dlouho jako ostatní – dokonce mám dojem, že byl jeden
z prvních, které tam Doktor přestěhoval. Přesto se odjakživa drží trochu stranou
– mírně řečeno.
20
Letmo se na něj usměju. „Jsem ráda, že jsme kamarádi,“ řeknu. „Ale nevadilo
by ti, kdybych ti stejně říkala Luthore? Nějak se to – hodí se to k tobě.“
Obrátí se ke své floppyně, ale úsměv skrýt nedokáže.
Koncem druhého týdne zaklepe na dveře mého pokoje Victria. Otevřou se,
než stihnu vstát od stolu a otevřít jí sama.
„No jasně, pojď dál,“ řeknu a vyskočím.
Victria protočí oči a zřítí se na neustlanou postel.
Na Universu nejsou zámky. Nepotřebujeme je. Loď je tak malá, že všichni
respektují soukromí druhých. Na Staré Zemi se lidé báli krádeží a podobných
věcí, ale tady ne. Na Universu je úplně bezpečno.
Výjimkou je Victria, když si chce povídat.
„Selééénééé,“ protáhne moje jméno.
„Cooooo?“ napodobím její skuhrání.
Dramaticky se zhroutí na polštář. „Nudím se.“
Odsunu stranou noty, na kterých pracuju. „Kde je Kayleigh?“ zeptám se.
„S Harleym.“ Z hlasu jí odkapává opovržení, jako by se jí hnusilo samotné
jeho jméno.
Podívám se oknem ven. „Každou chvíli se vypne lampa. To pořád pracují na
projektech?“
Victria se trochu zdvihne. „Jsem si jistá, že zrovna tohle rozhodně nedělají.“
Chvilku mi trvá, než mi její slova dojdou. „Ach!“
„Jo.“
„No…“ Odmlčím se a pečlivě volím slova. „Co ty a, ehm, Bartie?“
„Štve mě,“ odsekne, sedne si a vyhodí polštář do vzduchu. Chytí ho a pak na
mě zírá. „Co ty a Luthor?“
Pokrčím rameny a vyhnu se jejímu pohledu.
21
„Trávíte spoustu času spolu v Kronikářově sálu,“ dodá a předkloní se.
„Jo, ale…“
„Koukni, dávej si na něj pozor.“ Nedívá se mi do očí a chová se najednou
úplně jinak. Položí polštář zpátky na postel, pečlivě ho uhladí a předstírá, že ten
jednoduchý úkol vyžaduje veškeré soustředění.
„Luthor je neškodný.“ Sama slyším ve svém hlase pochybnosti, tázavou
žádost o ujištění.
„Je… divnej,“ odtuší Victria. „Já jen… mám strach.“
„O mě strach mít nemusíš,“ namítnu a vystrčím ji z postele. „Měla bys dávat
pozor spíš na Kayleigh!“
Ale když odchází, starosti, které jí zvrásnily čelo, nemizí.
Druhý den, ještě než naskočí solární lampa, u mě někdo zaklepe. „Kdo je
tam?“ zavolám a zívnu. Přetáhnu si bavlněné tílko přes pas pohodlných kraťasů
a omámeně vrávorám ke dveřím. Aspoň vím, že to není Victria, ta by vtrhla
dovnitř, než bych vůbec stihla vstát.
Za dveřmi čeká Luthor a tváří se vzrušeně.
„Už vím, co chci sochat,“ řekne, když vchází do místnosti.
„Co?“ Když se za ním dveře zavřou, stisknu velké tlačítko ve zdi a brzy se
v pokoji rozvoní snídaně. Jídlo ze zdi není žádná sláva – mohli bychom jít do
kantýny a dát si něco trochu lepšího – ale tohle je pohodlnější. Vytáhnu teplou
masovou kapsu, rozlomím ji a půlku nabídnu Luthorovi.
Zatváří se překvapeně a vezme si ji. „Díky,“ zamumlá.
„Takže,“ vyhrknu, až mi z pusy vylétnou drobky. „Co chceš sochat?“
„Tebe.“
„Cože?“
22
„Tebe.“ Luthor položí svoji půlku na stůl. Je příliš rozrušený a mává oběma
rukama. „Četl jsem si o tom Pindalionovi.“
„Pygmalionovi,“ opravím ho s úsměvem. Znám to jméno líp než on.
„Jo. No, on udělal sochu, která ukazovala ideální ženu. O to jde v jeho
příběhu, díky svému umění stvořil dokonalou ženu. A to chci udělat já. Chci
vysochat dokonalou ženu.“
„A ty chceš… mě?“
Luthor na chvíli ovládne vlnu vzrušení a poprvé si mě pořádně prohlédne, mě
rozcuchané vlasy, pomačkané oblečení a spánkem zakalené oči. „Samozřejmě
že tebe,“ odvětí prostě a mně se v srdci rozezní píseň.
Stojím naprosto bez hnutí v našem ateliéru a Luthor pracuje na mé skice.
Chce udělat sochu v „klasické“ póze, jak sám říká, a pořád mě napomíná, ať si
dám ruce jinak, ať víc sehnu záda nebo ať jednu ruku natáhnu.
„Ne, ne, ne,“ běduje. Neurazí mě to – je z mého pózování stejně zoufalý, jako
já bývám zoufalá ze svých hlasivek, když se mi nedaří trefit tón. „Takhle.“
Dojde ke mně a stáhne mi paže dolů. Přejede mi po nich oběma rukama,
narovná mi lokty a upraví mi ruce mírně za boky. Dívám se na něj. Teď mě
nevnímá jako člověka – nejsem Seléné, jsem model.
Luthor přejde za mě a jednou rukou mi zatlačí do páteře, abych narovnala
záda a vypjala prsa.
Pomalu mě obchází, prohlíží si mě a mou pózu a přede mnou se zastaví.
„Nahoru,“ řekne tiše a jemně mi zatlačí do brady. Zdvihnu obličej ke stropu
a světlo z vysokých oken mě zahřeje na tvářích.
„Dokonalé,“ zašeptá. „Jsi dokonalá.“
Podívám se na něj, opatrně, abych se nepohnula. Vím, že mi teď vidí pod
kůži, do samého jádra toho, čím jsem.
23
Orion Luthorův návrh rychle schválí, a jestli mu připadá divné, že si za
modelku vybral mě, nic neřekne. Po obědě přinesou muži z Obytné paluby
obrovský kus hnědé hlíny a Luthor si poručí, aby ho postavili přímo doprostřed
místnosti, kam dopadá ideální světlo z oken.
Donese si kbelíky s vodou a kolem hlíny rozloží v dokonalém oblouku své
nástroje.
„Mohli bychom být s Kayleigh a Harleym dole u rybníčku,“ navrhnu.
Luthor zavrtí hlavou a zcela se soustředí na to, aby byly všechny nástroje
perfektně srovnané. Vypadají skoro jako Doktorovy chirurgické nástroje – dláto,
malé bodce, skalpel.
„Chci pracovat tady,“ řekne Luthor. „S tebou. Sám.“
Jako by něco tušila, do ateliéru vtrhne Victria. „Takže,“ zahlaholí, až se její
hlas odrazí od stěn, „tady se schováváte.“
Za ní se táhne Bartie. Na popruhu má přes rameno pověšenou kytaru
a jednou rukou bezděky přejíždí po strunách.
„My tady pracujeme,“ opáčí Luthor kousavě.
„To my taky. Hledáme inspiraci a tak.“ Victria ho ignoruje a zamíří přímo ke
mně. V jejím postoji je něco skoro ochranitelského.
„Tak si tu inspiraci hledejte jinde,“ zavrčí Luthor a já se mu nedivím. Zrovna
se chystal začít se sochou, kterou plánuje už dva týdny. Victra s Bartiem si
nemohli vybrat horší chvíli.
„Potřebuju Seléné.“ Victria pokrčí jedno rameno, jako by tváří v tvář své
vrtošivé múze byla bezmocná.
„Já taky.“ Luthor stále stojí u kusu hlíny, ale rukama ani nehne a je celý
toporný.
24
Victria se k němu nakloní. „Máš skicu.“ Zní to nenuceně, ale stiskne mi
přitom předloktí, jako by se mi snažila něco sdělit. Bartie nervózně přešlapuje
u dveří.
„Ale já ji stejně potřebuju.“
Než se ti dva stihnou doopravdy pohádat, vložím se do toho. „Co mi chceš,
Victrie?“
„Potřebuju píseň. Hudbu.“
„Máš Bartieho.“ Doufám, že si nikdo jiný nevšimne hořkosti v mém hlase.
Opravdu má Bartieho, celého, i když nevypadá, že by ho chtěla tak jako já.
„Ale já potřebuju zpěv.“
„Jo,“ ozve se Bartie a poprvé vzhlédne. „Jsi přece Siréna. Zazpívej nám píseň,
ze které se budeme chtít utopit.“
Victria s Bartiem se tomu rýpnutí rozesmějí, ale Luthor se jen zamračí.
„Půjdete pryč, jestli vám zazpívá?“ zeptá se.
Victria zaváhá, ale Bartie přitaká. „Ano.“
„Pojď se jich zbavit,“ pobídne mě Luthor a mávne rukou, jako by něco
obětoval, abych mohla zpívat.
„Já… nevím, co mám zazpívat,“ namítnu a najednou se stydím.
„Tak třeba některou z těch písniček, co na nich pracuješ v rámci projektu.“
Bezděky pohnu rukou k papírům poházeným po improvizovaném stole.
„Ještě nejsou hotové.“
Victria obrátí oči v sloup.
A tak zpívám.
Začnu na dlouhém tónu – vysoké E – a držím, dokud vystačím s dechem.
Silou svého hlasu tón posílám až ke stropu. Zvrátím hlavu nazad, zavřu oči
25
a zapomenu na Luthora i na všechno, co na něm Victrii znervózňuje, zapomenu
na to, že mě Bartieho přítomnost plní lítostí. V hlavě mám jen ten tón.
Držím ho, dokud mi nedojde vzduch a já nelapám po dechu, ale ani tehdy
neotevřu oči.
Znám ty tóny zpaměti, stejně jako slova, jež je doprovázejí.
Začnu jemně, hezky to kontrastuje s prvním tónem.
Zpívám o strachu a nalezení přátelství. O lásce a touze.
Bartie se tichounce přidá a podpoří můj hlas akordy. Jeho kytara zní nejdřív
váhavě, ale jak můj hlas sílí, akordy jsou čím dál jistější. Hlas se mi trochu
zadrhává dojetím z toho, jak krásnou hudbu spolu tvoříme navzdory tomu, že
mě Bartie nikdy nebude mít rád tak, jak bych chtěla. Pak se podívám na Luthora
a píseň se mi v hrdle vzedme.
Zpívám o oceánu, který jsem na vlastní oči nikdy neviděla. Zpívám
o osamělosti. Dělám ze Sirény soucitnou bytost. Nechce zabít, co miluje. Ale
nemůže si pomoct.
Ticho, které mě halí, naplňuju svým hlasem. Zpívám o všem, co je špatné,
a o všem, co je správné, o naději a o smrti. Zpívám o nekonečném uvažování
nad tím, že všechno jednou skončí.
Když otevřu oči, hruď mi prudce stoupá a klesá a stojím s hlavou zvrácenou
nazad a pažemi za sebou. Nevědomky jsem se přetvořila v Luthorovu poctu
Pygmalionovi. A přestože jsem zpívala milostnou píseň, pohledem zalétnu ne
k Bartiemu, který roztřesenou rukou utlumí struny, ale k Luthorovi, který drapl
skicák a překresluje mě ve snaze zachytit můj zpěv na papíře, aby ho mohl
vytvarovat z hlíny.
„Díky,“ zašeptá Victria.
„Tohle jsi chtěla?“ zeptám se. Čelo se mi leskne potem.
„Jo,“ odtuší zvolna.
26
„Ještě to není hotové.“ Najednou se stydím, když si vzpomenu, jak se mi ve
druhé sloce zlomil hlas a jak ve třetí přebývají slova. „Ještě pořád pracuju na
textu a rytmu.“
„Je to dobré.“
„Moc smutná písnička,“ poznamená Bartie.
Zasměju se. „Není smutná, ale zamilovaná.“
Bartie si přehodí kytaru na záda. „I zamilovaný písničky jsou někdy smutný.“
„Pojď,“ ozve se Victria a vezme ho za loket. „Necháme je pracovat.“
Při odchodu na mě kývne, a přestože Luthora pořád ještě obchází a vyhýbá
se jeho pohledu, něco v mé písni ji nejspíš uklidnilo, že mi nic nehrozí a že se
teď soustředíme jen na umění.
Jako na důkaz vezme Luthor nástroj s dlouhou čepelí a začne dloubat do
hlíny. „Mám dokonalou představu,“ řekne. „Přesně vím, jak to udělat.“ Zvedne
oči ke mně. „Ale – myslíš, že bys mi u toho mohla zpívat? Aspoň si to můžeš
trochu pocvičit.“
Chtěla jsem Orionovi předvést sérii písní, celou operu, ale měla jsem hotové
jen sem tam něco. Hrozně nerada jsem zpívala něco nehotového. Ta milostná
píseň stačila, a to byla skoro hotová.
Jenže na tom, jak Luthorovy ruce kloužou po hlíně, a na jeho tichém
soustředění je něco, co mě nutí znovu naplnit místnost svým hlasem.
Otevřu pusu a zpívám.
Luthor pracuje rychle, bez přestávek na jídlo. Hlína, kterou Orion objednal, je
chemicky vyrobená tak, aby úplně nevyschla, dokud na ni Luthor nenanese
glazuru, ale čím víc ji zpracovává, tím náročnější to je. Je čím dál méně tvárná
a stále víc se drolí.
27
Ani mě nenapadne odejít. Jak bych mohla? Jenže mi začíná selhávat hlas,
a i když piju spousty vody, pomalu se poddávám tichu. Udělala jsem dnes na
svých melodiích víc práce než kterýkoli den za poslední dva týdny a vím, že to je
z velké části proto, že Luthorova nakažlivá potřeba sochat mě nakazila
potřebou zpívat.
Když se vypne solární lampa, v galerii se rozsvítí stropní světlo. Luthor při té
změně osvětlení zavrčí, ale pracuje dál.
Přejdu za něj a prohlížím si, co už udělal.
Socha je krásná, mnohem krásnější než já. Mé hliněné já je hladké a ladné, ve
své nehybnosti mnohem elegantnější, než já bych kdy mohla být.
„Mohla bys –“ začne, ale pak zničehonic začne uhlazovat hrbol na hlíně.
Sleduju, jak jeho ruce přejíždějí po povrchu. Už to musí mít skoro hotové –
socha vypadá velmi skutečně, jako by tahle moje hliněná kopie měla každou
chvíli zvednout nohu a sejít z úzkého podstavce.
Luthorovy ruce se přesunou k čelu, čtyři prsty na každé z nich víří po obočí,
přes zavřená jemná víčka, po tvářích a dolů po krku, vybrnkávají neslyšnou
píseň, chvíli se zdrží na klíční kosti a pak konečně, konečně spočinou na
hliněných prsou.
Roztřeseně se nadechnu.
„Mám rád hladké linie,“ poznamená Luthor, pozornost stále upřenou k soše.
„Všechno se musí prolínat.“
„Je krásná,“ řeknu něžněji, než jsem chtěla.
Zarazí se a obrátí se ke mně. „Ty jsi krásná,“ řekne.
Zdvihne ke mně ruce od hlíny, ale pak se zastaví. Nakloním se k němu.
Dotkne se mě na čele, přesně jako se dotýkal sochy, a já zavřu oči a vtisknu mu
tvář do dlaně. Je mi jedno, že mě zašpiní, a libuju si v dotyku jeho prstů, které
28
mi něžně přejíždějí po tváři, po krku, přes klíční kost… ale pak se zastaví. Otevřu
oči.
Přitáhne si mě k sobě blíž.
A pak se políbíme a já jsem ráda, že nejsem jen neživá holka z hlíny.
Do Nemocnice se vrátím až dlouho po setmění. Luthora jsem nechala
v ateliéru, pořád jako šílený pracoval na soše, i když mně už připadala hotová.
Kráčím po cestě mezi Kronikářovým sálem a Nemocnicí. Polovinu života jsem
zamilovaná do Bartieho, který si mě nikdy doopravdy nevšímal, a teď je tu
Luthor, kterého jsem si zas nikdy pořádně nevšímala já. A je mezi námi něco,
před čím už dál nemůžeme zavírat oči.
U rybníčku vyrůstá ze země obrovské monstrum. Kayleighino dílo – mobilní
kovová skulptura, která vypadá napůl jako živý organismus, napůl jako noční
můra. Jakýmsi načervenalým gelem napodobila u základny oheň a přidala
kovové paže, které se z plamenů natahují k nebi. Ale naše nebe je taky z kovu,
a jestli se tohle stvoření sápe po svobodě, narazí jen na další zeď.
Harleyho freska vypadá jako čistý list papíru – mám podezření, že víc
pozoroval Kayleigh, než pracoval. Obvykle maluje každý den, ale teď ho
rozptyluje fakt, že ho už Kayleigh neodmítá.
Do Nemocnice dojdu v přemýšlivé, tiché náladě.
„Hej, Seléné!“
Překvapením nadskočím.
„Čekám na tebe,“ řekne Bartie s úsměvem z pohodlného gauče ve
společenské místnosti. Za jeho slovy následuje trylek. Na klíně mu leží kytara
a on bezděčně přejíždí prsty po strunách.
29
Přejdu místnost a sednu si na židli naproti němu. Kdyby se tohle stalo před
měsícem, že by na mě Bartie čekal, celá bych zrudla a rozklepala by se mi
kolena. Ale teď pořád cítím na rtech Luthorův polibek.
„Proč?“ zeptám se prostě.
„Victria…“ Zlomí se mu hlas.
A před měsícem bych se v tuhle chvíli skoro rozplakala. Ale ten kousek mého
srdce, pro který bude Bartie vždycky má první láska, mlčí.
„To se poddá,“ řeknu. „Victria není moc, já nevím, citově založená. Ale určitě
se do tebe nakonec zamiluje.“
Bartie se zasměje. „Ne, tak jsem to nemyslel!“ Ale i tak ho těší, co jsem řekla.
„Tak co teda?“
Bartie si nervózně poposedne, ruku položí zpátky na kytaru a přejede prsty
po strunách. „Victria říkala, že ty… a Luthe…“
„Je to dobrý,“ vyhrknu. Lepší než dobrý.
„Luthe… on ne…“ Bartie si znovu poposedne a hledí z tmavého okna. „On
říkal takové věci… já jen…“
„Victria by se měla starat víc o svůj milostný život a míň o ten můj,“ odseknu.
„Poslouchej,“ řekne Bartie a nakloní se ke mně blíž. „Jestli má Luthe nějaký
kamarády, tak já jsem jeden z nich. Jenže jak mluví o lidech… o holkách…“
„O holkách? Nejen o jedné?“ zeptám se s malou dušičkou.
„Tak jsem to nemyslel.“
Nemůžu si pomoct, ze rtů mi unikne úlevné oddychnutí.
„Prostě si dávej pozor, jo?“ zamumlá konečně Bartie.
Přikývnu, ale pořád tak docela nevím, jak to myslí.
Bartiemu sklouzne ruka zpátky ke kytaře. „Chceš si trochu zadžemovat?“
„Zadžemovat?“ rozesměju se.
„Četl jsem o tom. Takhle se říkalo na Staré Zemi tomu, když se hrála hudba.“
30
„Zadžemovat,“ řeknu ještě jednou. Takové směšné slovo.
„Trochu jsem na tom pracoval,“ dodá Bartie, zvedne kytaru do správné
pozice a ztvrdlými prsty stiskne struny na krku. Chvíli váhá, než najde tu
správnou harmonii.
Písnička je rychlá a čím dál hlasitější, ale pořád mi zní melancholicky. Je to asi
tím, jak se jednotlivé tóny zaplétají a rozplétají a vždycky se vracejí k týmž
hlubokým, znělým akordům, jako by se Bartie neustále vracel k té smutné
melodii, bez ohledu na to, jak rychle jeho prsty tančí po strunách.
Když se podívá na mě, zničehonic přestane.
„Co je?“ zeptám se do doznívajících tónů.
„Vypadalas, že se rozbrečíš,“ řekne.
Sáhnu si na tvář, ale je suchá.
„A co radši tohle?“ navrhne Bartie s úsměvem a začne s melodií, kterou
doprovodil písničku, co jsem napsala.
Usměju se, a jakmile zachytím rytmus, otevřu pusu a zpívám. Nenechám
hudbu, aby se ze mě drala jako v ateliéru, a místo toho ji nechávám prýštit jako
plynulý proud klidné vody. Nechci nikoho vzbudit. Společenská místnost je sice
od zbytku Nemocnice oddělená, ale zvukotěsná není.
Jenže hudba mě stejně přemůže. Na konci už zpívám nahlas a jsem úplně
zadýchaná.
A až když skončím, všimnu si, že před výtahem stojí Luthor a sleduje mě.
Bartie přitiskne dlaň na struny a ztiší je. Luthor mlčky těká očima z Bartieho
na mě a zpátky. Najednou si uvědomím, jak blízko Bartieho stojím, jak jsem
rudá a jak se prsty skoro dotýkám jeho kolene. Ucuknu rukou.
Luthor ze společenské místnosti beze slova odejde.
31
Když se druhý den ráno vzbudím, dveře pokoje jsou otevřené. Vím, že jsem je
večer zavírala, ale teď jsou otevřené a dovnitř jimi proudí světlo z chodby.
Vstanu, promnu si oči, stáhnu si tílko přes boky a stisknu tlačítko zavírání.
Přemýšlím, jestli to byla Victria, jestli si sem přišla povídat jako obvykle, ale na
poslední chvíli se rozhodla mě nechat spát. Nebo je to možná jen nějaká drobná
porucha.
Zmáčknu knoflík, kterým se vydává jídlo, a při čekání vstrčím prsty do malého
otvoru u dveří. Čeká tam na mě modro-bílá pilulka. Hledím na ni a přemýšlím,
jak mě ta maličká věc odděluje skoro od všech na lodi, kteří nežijí v Nemocnici.
Spolknu prášek na sucho. Doktor tvrdí, že jsme blázni a že náš neklid
a umělecké vyjádření vyvěrá z našeho šílenství. A Inhibitor je podle něj to
jediné, co nás ještě drží při smyslech.
Ale Kayleigh má asi pravdu. Inhibitor nám nebrání ztratit rozum, ale pomáhá
nám zůstat lidmi, abychom se neutopili v pasivní prázdnotě, kterou cítí zbytek
lidí na Obytné palubě.
Otevře se malá dutina ve zdi, vyvalí se z ní pára a za ní vůně masové taštičky.
Zhltnu ji tak rychle, jak to jde. Jídlo ze zdi není žádný skvost, ale když vystydne,
je nepoživatelné.
Nejspíš jsem zaspala – ve společenské místnosti nikdo není a Nemocnice je
prázdná. Zamířím rovnou do Kronikářova sálu. V hale na mě kývne Orion, ale
dál se věnuje čemusi na floppyně.
Dveře do ateliéru jsou něčím zablokované a já musím pořádně zatlačit, abych
se dostala dovnitř.
První, čeho si všimnu, je Luthor. Je celý hnědý od hlíny, má jí pokryté ruce až
po lokty, na oblečení má velké skvrny a čelo samou šmouhu. Špínou na obličeji
se mu táhnou cestičky od potu.
A pod hlínou a potem je ten nejrozzlobenější výraz, co jsem kdy viděla.
32
Hned potom si všimnu sochy. Z Luthorovy tváře vyzařují emoce, ale hliněný
obličej je naprosto bez výrazu. Není divu, že má Luthor ruce obalené blátem.
Vyhladil všechny rysy, které měla socha v obličeji, a tváře jsou teď tak hladké,
že skoro nejsou vidět, po nosu zbyl jen malý hrbolek a rty jsou úplně pryč. A oči
– jen na očích pracoval celý den, maličkým dlátem ryl řasy – z očí jsou jen malé
prohlubně pod sotva patrným obočím.
Socha má teď jaksi tajuplné vzezření. Tělo je stále netknuté, naprosto krásné
a do detailu propracované, ale z obličeje zbyl jen plochý stín.
Přesto jako by na mě těma očima hleděla.
„Takhle je to lepší,“ odtuší dutě Luthor.
„Předtím byla hezká,“ hlesnu.
Luthor se na mě podívá. „Takhle je to lepší,“ zopakuje.
Sáhnu po klice, mé tělo bezděky hledá úkryt, než mysl stačí přijít na to, co
mám dělat.
„Co jsi dělala s Bartiem?“ zeptá se Luthor.
„Cože?“
„Včera večer. Ve společenský místnosti. Co jsi to tam s Bartiem dělala?“
Každé slovo vyplivne, jako by mělo odpornou pachuť.
„Nic. Zpívala. Nic.“
Luthor ke mně natáhne hlínou pokryté ruce. Ucuknu. Všimne si toho, ale
místo aby se zachoval trochu mileji, jako by to udělal ještě včera, zatne pěst
a přimhouří oči. Dotkne se mého obočí a hrubě mi přejede přes oční víčka
a nechává za sebou hnědé šmouhy.
„Jsi moje,“ zašeptá. „Moje.“
Vypadnu odtud.
33
Od té chvíle v ateliéru nepracuju. V noci si s Bartiem a Victrií – oba se tváří
ustaraně a vyplašeně – dojdu do Kronikářova sálu pro poznámky a noty. Luthor
přikryl sochu kusem plátna a já nemám odvahu se do té prázdné tváře znovu
podívat.
Když píšu s Victrií a Bartiem, kteří si zařídili ateliér v zahradě za Nemocnicí,
má hudba zní docela jinak. Je hezké, že člověku může pomoct básnířka, když
píše slova, nebo poradit kolega hudebník, když se snaží přijít na ty správné
akordy. Pracuju rychleji – ale zároveň mi připadá, že má hudba vlastně trochu
ztratila emoce. Nejdřív jsem psala milostné písně a teď píšu smutné. K Sirénám
to možná pasuje, ale ke mně ne.
A pak, ještě jsem vlastně nestihla všechno připravit, jak jsem chtěla, je čas
představit svá díla Orionovi.
Kalyeigh a Harley s veškerou naší pomocí donesou své výtvory od rybníčku za
Nemocnicí do Kronikářova sálu. Harley je chtěl představit u rybníčku, ale Orion
trval na tom, aby se všechno odehrálo u něj. Krom toho mají být projekty
nainstalované v galeriích v horních patrech, až bude po prezentacích. Nejspíš to
znamená, že Luthor musel taky všechno vyklidit a že z našeho ateliéru je zase
jen galerie, ale snažím se na to příliš nemyslet.
Je tu teď větší tma, když sem přibyly tři nové objekty – Kayleighina kovová
plastika, Harleyho freska a Luthorova socha zakrytá.
V rámci prezentací nejdřív každý z nás svoje dílo popíše. Kayleigh jde první
a po ní Harley, ale sotva je slyším. Soustředím se jen na plátno přehozené přes
Luthorovu sochu, která má jiný tvar, než si pamatuju. Vypadá nižší.
Orion kývne na Luthora, že je na řadě, ale ten zavrtí hlavou. Místo něj začne
Victria recitovat básně.
34
Až když je řada na Bartiem, dokážu odtrhnout pozornost od Luthorovy sochy.
Jeho hudba je v tom nejlepším možném smyslu slova prázdná. Je z ní patrná
touha a smutek a já ji chci naplnit svým hlasem, ale neudělám to. Takhle je to
lepší.
Když jeho hudba dozní, nastoupím já s tou svojí. Zavřu oči, na všechno
zapomenu a zpívám.
A na tu krátkou chvíli je všechno správně.
Jenže pak ta chvíle zmizí.
Otevřu oči a pořád jsem tady. A Luthor taky.
„Děkuju, Seléné,“ řekne Orion. „Teď ty, Luthore.“
Ani se neobtěžuje své dílo představit. Jen dojde k soše a jedním plynulým
pohybem z ní strhne plátno.
Zalapám po dechu – ve ztichlé galerii je to jediný zvuk.
Socha už nepostrádá jen tvář, ale celou hlavu. Podle hrubých stop na
zbytcích krku si ho umím snadno představit, jak sevře hlínu mezi prsty a mačká,
mačká a mačká, až hlava prostě odskočí.
Od krku dolů je socha krásná – dokonce ještě půvabnější a elegantnější než si
ji pamatuju. Kolem nehtů je vidět pokožka, na jemných zápěstích žíly. Na
podstavci jsou pečlivě vytvarované prsty a splývavá látka vypadá jako z hedvábí,
ne z hlíny.
Ale od krku nahoru – nic.
„Nu,“ prořízne ticho Orionův hlas. „Tohle je velmi… poučné, Luthore.“
Luthor pustí plátno, kterým byla zakrytá socha, na zem, obrátí se a vyrazí
z galerie ven.
Dokonce i Kayleigh s Harleym, zahledění jeden do druhého, si všimli, jak se
mě Bartie s Victrií pořád drží. Jejich obavy jsou zřetelné.
35
„Dojděte někdo za Doktorem,“ řekne Harley konečně. „Odtrhnout hlavu něčí
soše, to je pěkně pošahaný. Měl by Luthorovi trochu zvýšit dávky.“
„Mám dojem, že ty léky, co bereme, nemají co dělat s tím, že bychom byli
blázni,“ namítne Kayleigh. „Jsou jen –“
„Na to teď není čas,“ odsekne Victria. Jsem překvapená, nikdy jsem nezažila,
že by na ni byla takhle příkrá. „Ale Harley má pravdu. Měli bychom to říct
Doktorovi. Nebo možná Otci?“
Necháme její slova vyznít a až pak promluvím. „Otci ne. Je to jen divná socha,
není důvod o ní říkat Otci.“
Nikdo nic neříká, ale když navrhnu, abychom z toho Otce vynechali, napětí
v místnosti se trochu uvolní.
„Jenže – co Doktor?“ řekne Bartie.
Zavrtím hlavou. „Je to jen socha.“
Tu noc nemůžu spát, a tak když se otevřou dveře mého pokoje, vidím ve
dveřích stát Luthora.
„Měla jsi spát,“ odtuší.
„A ty máš být u sebe v pokoji,“ odseknu.
Pokrčí rameny a vejde. Dveře se za ním zavřou.
„Neřekla jsem, že můžeš dál!“
Jen tam tak stojí.
„Vypadni!“ křiknu.
Dvěma kroky je u mé postele a dlaní mi zakrývá pusu. Vykřiknu, ale ruka ten
zvuk ztlumí. Přitiskne se na mě celou vahou a vtlačí mě do matrace. Házím
sebou, ale jeho sevření neuniknu.
„Měla jsi být moje,“ řekne. Jeho dech je horký, panenky má rozšířené.
Zavrtím hlavou, jak jen mi jeho sevření dovolí.
36
„Nerad se dělím.“
Ruka mu sklouzne. „Nevím, o čem to mluvíš!“ křiknu.
Ale jeho ruka mě nepouští, jen se posouvá níž. Pak mě oběma rukama chytí
za krkem.
Vnímám celou situaci všemi smysly. Cítím, že každý úder mého srdce je
silnější a rychlejší. Cítím každý z jeho prstů kolem mého krku, jak mi tlačí do
kůže. Neškrtí mě, jen chce, abych věděla, že by mohl.
Samovolně se mi na mysl vloudí vzpomínka na jeho sochu: dokonalé tělo
s utrženou hlavou.
Oči mě pálí. „Ne,“ zašeptám a bojím se říct víc. To slovo se musí z hrdla ke
rtům probojovat.
„Mohl bych,“ řekne. „Mohl. Můžu si dělat, co chci.“
„Ne,“ prosím.
„Zazpívej. Když zpíváš, jsi jako někdo jiný – krásnější, dokonalejší.“
Ukazováčkem mě pohladí po hrdle v místě, kde mám hlasivky.
„Pro nikoho jinýho zpívat nebudeš,“ poručí mi.
Přikývnu – cokoli, jen aby odešel.
Sevře mě pevněji a zatlačí mě hloub do matrace. Zvedne pravou nohu, a aniž
by mě pustil, vyleze na mě.
Leží na mně plnou vahou.
Z očí mi kanou slzy a stékají mi do vlasů.
„Jsi moje,“ zašeptá.
Trvá hrozně dlouho, než odejde, ale když je konečně pryč, kus ze mě už je
mrtvý.
Opěradlo modré židle v Doktorově ordinaci je nepohodlně rovné.
37
Hledí na mě se sepnutýma rukama. „Ale,“ řekne pečlivě zdrženlivým hlasem,
„on vlastně nic neudělal?“
Místo odpovědi si sundám šátek. Na krku mám dlouhé modřiny od prstů.
„Ale – jinak nic?“ Doktor si nervózně poposedne. „Vyhrožoval ti, to ano, to
chápu, ale nakonec…?“
„A záleží na tom, jestli jo?“ odseknu. Můj hlas je zastřený, chraplavý od
vzlyků, které se mi draly z hrdla ráno ve sprše, a od toho, jak mi Luthor tlačil na
hlasivky, když –
Doktor se předkloní. „Je to velmi vážné,“ řekne. „Možná bych měl Luthorovi
dát něco na potlačení hormonů, aspoň dokud Období…“
„Prášky? To mu jen dáte prášky?“
„Jeho, ehm, touha po tobě není tak docela přirozená. Dokážeme tu touhu
potlačit, aspoň na pár let, než přijde Období.“
„Netrápí mě jen jeho touha.“
Doktor sklouzne pohledem níž, na modřiny na mém krku.
„Mohl bych to říct Otci,“ zamumlá napůl pro sebe. „Ale jde o to, že…“
„Cože?“ Slabý hlas se mi zlomí. „O co jde? Snažíte se mi oklikou říct, že
Luthora za to, co mi udělal, nikdo nepotrestá?“
„Ale jestli vlastně nic neudělal –“
„Co chcete, abych řekla?“ Vstanu a přemáhám touhu se rozkřičet. „Že mě
držel na posteli, i když jsem ho prosila, aby vstal? Že mi drtil hrdlo, abych
nemohla vydat ani hlásku? Že se mi smál, když jsem se s ním prala?“ Že mi dělal
věci, které se mi hnusí popsat slovy.
Doktor se mi nechce podívat do očí.
„Luthor má talent na statické i pohybové studie,“ řekne svému pečlivě
urovnanému stolu. „Teď se sice soustředí na sochy, ale v budoucnu by díky
38
svým schopnostem mohl pomoct vylepšit modulární studie lodních motorů
nebo zvýšit efektivitu města nebo prostřednictvím floppy sítě…“
„Kdežto já umím jen zpívat,“ zaskřehotám.
Zhroutím se zpátky na židli a doufám, že to Doktor popře, ale oba víme, že to
tak je. Na Universu není moc prostoru pro umění, jsem přinejlepším
přebytečná. Lidi jako Kayleigh nebo Luthor si najdou nějaký produktivní způsob,
jak přispět k chodu lodi. Lidem jako já nebo Bartie zbude jen bavit ty, co pracují.
Luthor je důležitější než já, protože jeho schopnosti mohou lodi prospět.
Moje píseň není ve srovnání s jeho produktivitou nic.
Zasměju se hořkým nakřáplým hlasem, pochroumaným od Luthorova
včerejšího škrcení.
Ani zpívat neumím, teď ne. Jednou – a jestli má Doktor pravdu, tak to bude
brzy – se moje hlasivky uzdraví.
Ale budu někdy moct zase doopravdy zpívat? Když Luthor říká, že můžu
zpívat jen pro něj a že on si na téhle lodi, která si cení lidí na základě jejich
praktických schopností, si může dělat, co chce, odvážím se vůbec ještě někdy
zazpívat?
„Nasadím Luthorovi něco na potlačení hormonů,“ řekne Doktor do ticha. „To
by mělo zarazit jeho… touhy.“
Ale ne jeho ruce, jeho velké silné ruce, které mě přiškrtily tak, že nemůžu
mluvit, které utrhly hlavu hliněné soše, které držely ostré skalpely a řezaly jimi
do hlíny a mohly by řezat do mě.
„My tě ochráníme,“ prohlásí Victria. Kayleigh sedí na posteli a přikyvuje.
„Jestli tě neochrání Doktor, tak my jo.“
39
„A co naděláte?“ zeptám se s pousmáním.
Kayleigh si s Victrií vymění pohled. „Kluci nám pomůžou,“ řekne Kayleigh.
„Harley s Bartiem.“
„Zas tak dobře mě neznají.“
„Stejně pomůžou.“
Vidím to před sebou. Celý život mě aspoň jeden z nich bude hlídat. Dřív jsem
měla Kayleigh za příležitostnou kamarádku a Victria mi občas dělala společnost.
Harley s Bartiem byli vždycky někde na pozadí. Ale vím – vidím to v upřímných
pohledech obou holek – že mám šanci být pro ně všechny něco víc.
Ne kamarádka. Chráněnka.
„To po vás nemůžu chtít, po nikom z vás,“ namítnu.
Victria zavrtí hlavou. „Nesmíme to znovu dopustit.“
Podívá se mi na krk, ale já jsem podlitiny schovala pod oblečení.
„Nemůžete mě chránit každý den, nepřetržitě.“
„Tak se přestěhuj ke mně do pokoje,“ navrhne Kayleigh.
„Nebo ke mně,“ přidá se Victria.
Zírám z okna.
„Seléné,“ ozve ze Kayleigh. Něco v jejím hlase přitáhne mou pozornost k ní.
„Zapomněla sis vzít prášek,“ řekne. Podává mi malou modro-bílou pilulku
s drogou, která mě drží při smyslech.
Nezapomněla jsem.
„Jsem pitomá,“ zamumlám a vezmu si ji. Kayleigh pozorně sleduje, jak si ji
položím na jazyk a spolknu.
Ale ne doopravdy.
Po chvíli se vymluvím na bolest hlavy a obě odejdou. Nedojdou daleko –
slyším, jak si na chodbě povídají, hlídají můj pokoj. Když se přiblíží Luthor,
40
rozkřiknou se na něj. Slyším, jak popírá jejich obvinění a jak čím dál víc křičí,
dokud nepřijde Doktor a všechny neumlčí.
Vyplivnu pilulku do záchodu a spláchnu.
Kayleigh tvrdí, že ty prášky nic nedělají, a nic je teď něco, co bych chtěla být.
Někdo zaklepe na dveře. Vím, že Luthor to být nemůže – neklepe.
Na chodbě stojí Doktor. „Poslal jsem ty tvoje strážkyně do pokoje,“ řekne.
Pak jeho tvrdý výraz roztaje. „Taky jsem postavil stráž – opravdovou stráž –
k Luthorovu pokoji. Nechci, aby sis připadala ohrožená.“
Ale já si tak připadám. Se stráží nebo bez. Protože nakonec, za pár dní nebo
týdnů nebo třeba za měsíc, ten strážný odejde. A já stejně nebudu mít na
dveřích zámek. A Luthor nezapomene.
Nikdy mi neutečeš. To bylo poslední, co mi řekl, než tu noc odešel z mého
pokoje.
Ale koneckonců je až pozoruhodně snadné utéct.
Když procházím kolem společenské místnosti, vidím, jak to všechno jednou
bude. Kayleigh se tulí k Harleymu na gauči u okna – jejich láska poroste
a rozvine se a bude vším, čím chtějí. Bartie hraje Victrii písničku. Victria se do
kytaristy možná zamiluje, možná ne, ale jejich přátelství se neztratí. Jsou
idylická vize toho, co jsem kdysi sama chtěla.
V koutě, pod Doktorovým pečlivým dohledem, je Luthor. Zírá na mě
přimhouřenýma očima, jak procházím místností. Viní mě za to, že ho posledních
pár týdnů tak hlídají, i za prášky navíc. Nezapomněl.
Ale já skoro ano.
Sjedu výtahem do vstupní haly a pak se vydám po cestě ke Kronikářovu sálu.
Přemýšlím, že bych tam zašla a možná se ještě naposledy podívala na tu sochu,
ale ta představa mě nepřiměje vyjít nahoru po schodech.
41
Ve dveřích stojí Orion. Začne na mě mluvit, ale když kolem něj procházím,
zamračí se.
Stezka se vlévá do silnice, která vede dál na Obytnou palubu. Vím, kam jdu –
už jsem o tom mluvila s Doktorem, který od Otce dostal povolení mě přeřadit.
Kayleigh měla pravdu. Bez prášků člověk vážně nic necítí.
A nic, to je někdy fajn.
Otevřu dlaň a nechám svou poslední modro-bílou pilulku spadnout na zem.
Stojím u plotu a hledím dolů na králíky, které chováme na maso. Tohle je
moje nová práce.
Ne písně.
Králíci.
Ještě jednou se ohlédnu.
Luthor na mě zapomene. Chtěl mou hudbu, ale prázdní lidé nezpívají.
Zůstanu tady. Budu se starat o králíky. Bude ze mě nic a Luthor mě nebude
chtít, protože nebude co chtít.
Trvalo pár dní, než jsem ucítila, že strach mizí.
Nevěděla jsem, že zmizí i všechno ostatní.
Ale je fajn žít beze strachu. Bez smutku.
42
Nakonec to není tak vysoká cena.
Mé písně výměnou za nic.
Nic je fajn.
Prázdno je dobré.
Přejdu za plot. Králíci skáčou. Nahoru a dolů. Stříhají ušima.
Bude ze mě holka, co se stará o králíky. Luthor mi tu noc se vším ostatním
sebral i mou hudbu. Co záleží na tom, že nechám svou schránku vyplnit
prázdnotou?
Den, kdy umřu
Broukám si písničku.
Někdy to dělávám.
Broukám.
Mám ráda zvuky.
„Ahoj, Seléné,“ řekne hluboký mužský hlas od plotu.
43
Přestanu si broukat.
„Vzpomínáš si na mě?“ zeptá se ten muž.
„Ty jsi Luthor,“ řeknu.
Luthor přikývne. „Už jsem ti to povídal, říkej mi Luthe. Kamarádi mi tak
říkají.“
Ale… mám dojem, že nejsme kamarádi.
Plot kolem farmy je z tenkého pletiva. Zmuchlá ho a odtrhne stranou, jako by
byl z papíru.
„Seléné,“ řekne. Mám ráda zvuky, ale nelíbí se mi, jak moje jméno zavrčel.
„Vždycky jsi byla moje dokonalá holka,“ řekne jemně. Pomalu kráčí ke mně
a králíci před ním prchají.
Běžběžběžběžběžběžběžběžběžběž. Má mysl na mě křičí, ale tělo se ani
nehne.
Všude kolem mě je všechno netečné. Do mozku mě bodne úlomek
vzpomínky, snaží se ve mně zažehnout jiskru, ale všechno je pomalé a nehybné.
Až v uších cítím, jak mi buší srdce, je to všední, normální buch… buch… buch. Ne
vyděšený úprk králičího srdíčka, když zvířátko přidržím. Ale připadám si jako
králík, který má jít pod nůž.
44
Luthor se dotkne mé tváře, přejede mi po ní prsty a zastrčí mi pramínek vlasů
za ucho.
„Zazpívej mi,“ řekne.
„Zpívání není produktivní,“ namítnu. Ale někdy si stejně zpívám. Nebo
broukám. Mám ráda zvuky. Králíci mají taky rádi zvuky. Někdy zpíváme
společně.
Ale já mu nechci zpívat.
Luthor mi sklouzne rukou po krku a přitiskne mi prsty na hrdlo. „Zpívej,“
poručí.
Otevřu pusu, mé tělo chce příkaz automaticky uposlechnout.
Ale něco uvnitř mě můj hlas umlčí.
Nedám mu, co chce, zašeptá ten rebel uvnitř.
Nezpívám.
Luthor mě sevře pevněji a tlačí mě dolů, nejdřív na kolena, pak na záda. „Jsi
moje,“ zavrčí. „Jestli nemůžu mít ji, vezmu si tebe.“
Mé tělo se nevzpírá. Celé roky do něj proudí drogy, je úplně povolné.
Zavřu oči.
45
„Teď jsi jako hlína. Ještě víc než dřív.“
Otevřu oči.
Luthor se usmívá.
„V tom příběhu proměnil Pygmalion holku z hlíny v člověka. Ale já proměnil
člověka v holku z hlíny. A to je mnohem lepší.“
Otevřu pusu.
A pak zpívám. Ne píseň, kterou po mně chce Luthor. Zpívám pro sebe, je to
žalozpěv, truchlivý nářek. Zpívám – křičím – dokud mě Luthorovy ruce na mém
hrdle neumlčí.
A pak umřu. Ale aspoň přitom zpívám.
46
www.cooboo.cz
www.facebook.com/cooboo
@CooBoo_redakce
Z anglického originálu As They Slip Away vydaného nakladatelstvím Penguin
Teen, 2013, přeložil Petr Eliáš
Obálka Petra Mejstříková
Vydalo nakladatelství CooBoo v Praze roku 2013 ve společnosti Albatros Media
a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4
Odpovědná redaktorka Tereza Pecková
47