I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši

OBSAH:
* úvaha
* schůzka ODV
* náměty pro tábory
* informace
* zamyšlení
* čtenářské okénko
* poezie
* Příloha: leták Stezky písmáků
_______________________________________________________________________________________________________________________________
„I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši
starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch
dnech svého ducha.“
Joel 3, 1-2
Text, který můžeme při svatodušní liturgii slyšet hned dvakrát – jednou při čtení z knihy proroka
Joela, podruhé při čtení ze Skutků (Sk 2, 14-18) v řeči apoštola Petra, ve které pomocí citátu Joela
obyvatelům Jeruzaléma vysvětluje, co se o Letnicích stalo s Ježíšovými učedníky – ne, nejsou opilí, to se
jen právě naplnilo to, co Joel předpověděl.
Letnice v křesťanském pojetí bývají často vykládány jako protipól zmatení jazyků při stavbě
Babylónské věže. Avšak Petrovo citování Joela nás upozorňuje na další rozměr svatodušní události. Na to,
že Duch svatý přináší také sny a vize, které se týkají naší budoucnosti a že je přináší mladým i starým.
Ty sny má každý z nás – sníme o svém budoucím životě, o tom, jak by měla vypadat naše církev, náš
skauting, kudy by se měly ubírat naše oddíly…
Hospodin nám ústy Joela říká, že tyto sny nejsou jen výplody naší mysli, ale že v nich působí jeho
Duch. Že i zde je nám velmi blízko, slovy Deuteronomia: „v našich ústech i našem srdci“ (Dt 30,12-14).
Někdy mám pocit, že naše skautské hnutí je jako lid Izraele za doby Joelova působení. Jako bychom
nevěřili, že Bůh je s námi. Jako bychom přestávali věřit, že skauting v naší zemi má nějakou budoucnost.
Dětí neustále ubývá, oddíly zanikají, vyčítá se nám nemodernost. Někteří z nás v tom spatřují oprávnění
k tomu, aby se naše skautské hnutí nadobro uzavřelo před tímto zkaženým světem a stalo se vysoce elitní
(ale zároveň i sektářskou) skupinou, která jediná ponese pochodeň toho nej nej nej skautingu. I v Izraeli
takové skupiny byly, vzpomeňme na Esejce.
Poselství Velikonoc a Svatodušních svátků pro nás je však diametrálně odlišné: Bůh nezemřel ani nás
neopustil kamsi do vzdáleného nebe, ale zůstává s námi. Duch svatý dokáže neuvěřitelné věci, pokud mu
svojí nevírou nebudeme házet klacky pod nohy a dáme se mu plně k dispozici. Vzpomeňme na svědectví
Davida Wilkersona v knize Dýka a kříž: když Bůh dokáže tak mocně působit mezi mládeží, kterou
bychom do našich oddílů nikdy nepustili, proč by se stejnou účinností nemohl působit v našich oddílech?
Ta nejjednodušší věc, kterou můžeme učinit je, že se nebudeme bát snít. Rozjímejme v modlitbách o
tom, jakou budoucnost Bůh připravil pro naše oddíly, střediska, lesní kurzy a školy. Zapojme do hledání
vize naší budoucnosti děti v oddílech i oldskauty. Nebojme se přitom možných rozporů, vždyť Duch
svatý je dárcem jednoty.
To, co nás všechny může těšit, je že se letos Junáku podařilo vizi jeho budoucnosti sestavit, vždyť co
jiného je Charta českého skautingu na počátku 21. století? Ale to není důvod k tomu, abychom přestali
hledat vlastní odpověď na otázku, jakou budoucnost Bůh připravil pro můj oddíl / středisko / lesní školu.
A až budeme při bohoslužbách vyslovovat Nicejsko – cařihradské vyznání víry, nebojme se říkat, že
Duch svatý mluví ústy proroků. Protože Bůh, který je živý, jimi mluví dodnes.
Marek Bárta
1
_____________________________________________________________________________________
V červnu odbor duchovní výchovy projednával:
- strukturu metodiky duchovní výchovy,
- péči o duchovní rozměr na táborech,
- rozesílání letáku soutěže Stezka písmáků 2005,
- uveřejňování informací na internetu.
KNIHOVNIČKA
Zlaté pravidlo chování a skautská výchova
Zlaté pravidlo chování („co sám nechceš, nečiň jinému“) - Golden rule („the precept that one
should behave toward others as one would want others to behave toward oneself“ = pravidlo, určující
aby člověk jednal s druhými tak, jak by sám očekával, že se oni budou chovat k němu) - bylo poprvé
vysloveno již v době před narozením Krista. Myšlenka pochází od athénského řečníka Ísokrata. Zněla
„Quod tibi fieri non vis, alteri ne feceris“ („Co nechceš, aby se stalo tobě, nečiň jinému“) a „Talis alteri
esto, qualis velles alterum tibi“ („K druhému buď takový, jaký chceš, aby on byl k tobě“). Objevuje se i
v Bibli, Nový zákon, Matouš 7,12 („Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte
s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci“), a Lukáš 6,31 („Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy
s nimi“). Podle svědectví Lampridiova (Dějiny císařů, Alexander Severus, s.51) byla tato slova oblíbeným
výrokem císaře Alexandra Severa, který zemřel roku 235 před Kristem (Webster´s New World dictionary,
str. 579, 3rd College Edition, Webster´s New World Cleveland & New York 1984; Kuťáková E., Marek V. a
Zachová J., „Moudrost věků, Lexikon latinských výroků, přísloví a rčení“, str. 447, 509 a 576, Svoboda
Praha 1988; Bible Písmo svaté Starého i Nového zákona, ekumenický překlad, str. 785 a 828, Praha
1979). Ježíš Nazaretský řekl (Marek 12,31): „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (odkaz na Ježíše viz
též Zajíc J., Myšlenkové základy skautingu, str. 7, Junák – svaz skautů a skautek ČR, Praha 2000).
Kanadský časopis pro skautské vůdce The Leader (November 1986, str. 11) uvádí, že všechny
velké nekřesťanské církve mají v podstatě vlastní verzi toho, co křesťané nazývají „The Golden Rule –
Zlaté pravidlo chování“ a formulují „As ye would that men should do to you, do ye also to them likewise“
(Jak bys chtěl, aby lidé jednali s tebou, tak ty také jednej s nimi). Buddhismus vyjadřuje toto pravidlo
slovy „Hurt not others with that which pains yourself“ (Nezraňuj druhé tím, co zraňuje tebe), islám „No
one is a believer until he loves for his brother what he loves for himself“ (Dotud není člověk věřící, dokud
nemiluje svého bratra tak, jako miluje sám sebe), taoismus „Regard your neighbour´s gain as your own
gain; and regard your neighbour´s loss as your own loss“ (Pohlížej na to, co má tvůj soused, jako na své
vlastní a považuj ztrátu svého souseda za vlastní ztrátu.). Confucianismus, hinduismus, džinismus,
judaismus a zarathustrismus (zoroastrismus, pársismus) užívají obsahově podobné pravidlo jen
s nepatrnými odchylkami. Také v české skautské literatuře se můžeme setkat se zlatým pravidlem, např.
v prvním vydání knihy Skautskou stezkou v kapitole o povinnosti k Bohu „Jak sami chcete, aby lidé
jednali s vámi, stejně tak jednejte i vy s nimi“ (Skautskou stezkou, TDC Praha 1998, str. 363).
Zlaté pravidlo chování jasně a jednoznačně formuluje vzájemné vztahy mezi lidmi, a je ve své
podstatě jistým „morálním návodem“, jak se mají lidé vzájemně chovat a respektovat. Není proto
žádným překvapením, že se s ním setkáváme i ve skautské výchově, i když ne vždy je formulováno tak,
jak jsem je uvedl česky, a záměrně také anglicky a latinsky, podle pramenů, z nichž jsem je převzal.
Skauting je výchova člověka s velkým Č, tedy Člověka, vytvořená na podstatě Základních
principů (povinnost k Bohu, povinnost k druhým – bližním, a povinnost k sobě samému). Službu bližním
chápeme jako samou podstatu skautského hnutí. Kdo nerespektuje tuto zásadu, přestává být skautem.
Služba bližním se prolíná skautským slibem, zákonem i heslem :
• duší i tělem býti připraven pomáhat vlasti i bližnímu
• skaut je prospěšný a pomáhá jiným
• skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta
• skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských
• sloužím (Ich dien)
• alespoň jeden dobrý skutek denně
(Zajíc J., Myšlenkové základy skautingu, str. 41).
Bratr Logik (Matyáš Logik Novák, Výchova Člověka ve skautském oddíle, ELŠ) končí svou
obsáhlou úvahu o působení skautských vůdců v oddíle slovy „Kdybych však měl přesto napsat deset
pravidel pro správnou výchovu, napsal bych pouze jedno: Snaž se konat co nejvíce dobra a buď svým
skautům opravdovým přítelem. Pak se i z nich stanou dobří lidé.“
Málokdo si uvědomuje, co znamená ve skautské výchově „denní příkaz“, tedy povinnost vykonat
denně alespoň jeden dobrý skutek. Američtí skauti mají dokonce malý „žeton“ ze žlutého kovu (Good
2
Turn Token, message on one side, universal emblem on the other), na lícové straně je kolem znaku
amerických skautů napsáno „ON MY HONOR I WILL DO MY BEST“ a pod ním „Be prepared“ a na rubu
„SECRETLY TRANSFER ME TO YOUR RIGHT POCKET EACH DAY AFTER YOUR GOOD TURN HAS
BEEN DONE“. Skaut má tajně přendat žeton do pravé kapsy každý den po vykonání dobrého skutku.
Základní principy, zákon a slib, a denní příkaz vychovávají
v mládeži pozitivní vztah k ostatním lidem, k jejich bližním a
k respektu k nim. V jedné škole v Izraeli, kam chodí společně
židovské, palestinské i křesťanské děti a žijí tak ve společném
kolektivu, mají na stěnách v duhových barvách napsáno „Respect is
a right and a duty for all“ (Uznání je právo a povinnost pro každého).
Ano. Všimněme si, že také v některých národních skautských
organizacích ve slibu nebo zákonu se hovoří o respektu, tedy k úctě
k bližním a přírodě. Většinou se dnes však setkáváme se slovem
„tolerance“. Tolerance vyjadřuje kvalitativně nižší hodnotu než
respekt a může vyvěrat nejen z pozitivního, ale i negativního vztahu
k bližnímu.
OSN vyhlásila rok 1986 za „Mezinárodní rok míru“. Svatý
Otec, Jan Pavel II. pozval 150 náboženských vůdců na den půstu,
modliteb a putování za mír. A tak se 27. října 1986 zástupci
dvanácti náboženství, buddhisté, šintoisté, hinduisté, sikhové,
zarathustriané (zoroastristé – pársisté), džinisté, baha´isté,
muslimové, židé, američtí indiáni a eskymáci, afričtí animisté a
křesťané z různých církví sešli v Assisi. Každé náboženství si
udrželo svou autonomii a specifičnost v modlitbách za mír.
Účastníkům byly rozdány olivové ratolesti. A celý obřad byl ukončen
vypuštěním holubic míru. I když nelze v této souvislosti mluvit
v pravém slova smyslu o mezináboženském dialogu, tyto rozšířené
ekumenické modlitby obrátily k sobě pozornost celého světa. Lze
jen doufat, že tento „duch z Assisi“ bude pokračovat. Mezinárodní
skautské hnutí přivítalo konání společných modliteb v bazilice
svatého Františka v Assisi, protože si jasně uvědomovalo, že šlo o
akt vzájemného porozumění, spolupráce a respektu mezi světovými
církvemi (Scouting and Spiritual Development, WOSM 2001, str.
57).
Vlčata, světlušky, skauti a skautky jsou vedeni k plnění
denního příkazu vykonat každý den aspoň jeden dobrý skutek a
k pomoci bližním. Pro rovery, rangers, oldskauty a oldskautky je
navíc závazné heslo „služba“ nebo „sloužím“. Znamená to službu
ve prospěch skautského hnutí a ve prospěch bližních, tedy lidské
společnosti. V jistých souvislostech může mít a často také má tato
činnost i charitativní charakter.
Podrobný rozbor skautských aktivit zaměřených na
občanskou službu (Scouts Activities – Published by the Boy Scouts
of America) v překladu D. K. (zřejmě jde o Daniela Kumermanna)
uveřejnil na svých webových stránkách ČIN (http://www.cin-centrum.cz/zapisnik1.htm).
„Dobrý skutek a občanská služba patří k nejdůležitější části programu skautingu. Těsně souvisí s
jeho původním posláním – pěstěním charakteru, výchovou a výcvikem k účasti na občanském životě…
Dobrý skutek je nežádaný, dobrovolný čin přátelské výpomoci, ať je prováděn skautem nebo jeho
družinou či oddílem. Je to služba prokazovaná bez závazků, bez očekávání odměny… Prokazování
dobrých skutků má přímý vztah k vývoji charakteru a k výcviku k občanským postojům. Rovněž tak má
hluboký vztah ke skautskému heslu „Buď připraven!“… Občanská služba poskytuje jedinečnou možnost
vtělit ideály a požadavky skautingu ve skutečný život a vnésti skautský výcvik do veřejného života
občanského celku… Občanská služba je ta spolupráce, výpomoc nebo přispění, ke které skauting, jeho
výkonné jednotky nebo jednotlivé členy zavazují vlastní zákony… Víra ve výchovnou hodnotu dobrých
skutků prochází skautingem od jeho zrodu. Je to dokonce prazáklad skautingu... Občanská služba je
základní součástí skautského programu. Patří do oddílové činnosti. Je dobře vybídnout oddíly, aby si
určily programy své služby stejně jako si sestavují program táboření a dalšího výcviku… Žádná složka
skautingu nepomáhá hochům tak dokonale uvědomit si závazky k celku jako jejich spolupráce při
plánování a vykonávání společných dobrých skutků… Občanská služba skautů je nejlepší propagací
3
skautingu. Mnohonásobně se skautingu vrací, jak náklonností veřejnosti a jejích představitelů, tak
výchovou příštích charakterních občanů, kteří budou do občanských aktivit přirozeně a lehce vstupovat.
Občanská služba musí být chlapcům, stejně jako celý skauting, velkým dobrodružstvím. Přes vážnost
svého poslání by neměla občanská služba postrádat tradiční skautskou hravost a lehkost“.
Text „Skauting a občanská služba“ stojí nejen za přečtení, ale, a to především, také za
zamyšlení!.
Když se rozpomenu na svá předválečná vlčácká a poválečná skautská léta, uvědomuji si, že pro
nás byla tehdy služba veřejnosti samozřejmou povinností a nikdy jsme se jí nevyhýbali a naopak jsme
využili každou příležitost k ní. Proto také skauty a skautky bylo stále v nějaké činnosti na veřejnosti a pro
veřejnost vidět. Proto také byl skauting tehdy velmi pozitivně vnímán jako hnutí či organizace, jejichž
činnost působí ve prospěch mladé generace a ve prospěch lidstva. Proto se také i dnes setkáváme
s osobními vyznáními významných osobností politiky, vědy, kultury z celého světa, kteří s úctou a
pokorou připomínají, co pro ně život ve skautském oddíle znamenal, jak přispěl k jejich životnímu postoji,
a jak je dokázal pozitivně ovlivnit na celý jejich příští život.
Golden rule – Zlaté pravidlo chování se stalo jedním ze základních kamenů pro vytváření
pozitivních vztahů mezi bližními, je nosnou součástí výchovného programu skautingu, a respektují je
všechny významné světové církve a náboženské společnosti. Je to pravidlo, které nabádá svět, aby
lidstvo žilo ve vzájemné úctě, přátelství a míru a v souladu s přikázáními Stvořitele, k nimž je
vychovávají jednotlivá náboženství. Je jedním ze základních předpokladů pro naplnění humanity a
demokracie na celé planetě Zemi.
Ladislav Rusek - Šaman v souvislosti se skautskou výchovou nazývá skautstvím přijetí
Základních principů skautingu a jejich praktickou odezvu v osobním životě, za smysl života, za životní
styl. Podobně můžeme říci, že skauting je cestou k čistému lidství a Zlaté pravidlo chování je
katalyzátorem na této cestě. Přečtěte si některou ze Šamanových úvah, třeba „Boj o český skauting“
(2003), „Skautská stupnice hodnot“ (2004), „Boj o skautskou duši“ (2004), „Srdce v lilii“ (2004), a
pochopíte, že „Skauting je cesta k vyššímu a lepšímu lidství. Je to hnutí, zdůrazňující bratrství mezi lidmi
– jako princip a základ humanity, soudržnosti, vzájemné pomoci, respektu a porozumění vůči všemu
živému“. „Skauting je filozofie, v níž člověk uznává, že je součástí Boží přírody, nikoliv jejím pánem.
Etika, v níž člověk staví altruismus a soucítění se vším živým nad sobectví, nad vykořisťovatelskou
bezohlednost. Je to i životní styl, v němž má přednost skromnost, hospodárnost, soběstačnost nad
jakýmkoliv přepychem, plýtváním, nešetrností vším a vůči všemu“.
A právě skauting svou cestou do přírody
navrací lidem víru v Boží plán.
Duch víry jeden je – nechť není rozeklán!
Kéž setba skautství dočká se úrody!
(Závěr Šamanovy básně Skautství, Srdce v lilii, str. 12, 2004).
„Kořeny skautingu tkví v křesťanství“ píše Fetišek (Zdeněk Navrátil – Fetišek, Skautská
duchovní výchova, 2004, str. 22). Brzy po vzniku skautského hnutí je pozitivně přijala a podporovala
většina křesťanských i ostatních církví a náboženských společností. Také Zlaté pravidlo chování
přijímaly a přijímají všechny hlavní světové církve. Toto pravidlo se stalo jedním z největších cílů a
hodnot humanity, mezilidských vztahů, vzájemné dobré vůle, soucitu, a sociální spravedlnosti. A je proto
také důležitým prvkem duchovní podstaty skautingu – skautské spirituality (např. Ben Kruser, Managing
spiritual emphasis, The Leader, August/September 1988; Scouts Own, The Nova Scouter, Nova Scotia
Scouts Provincial Council, 1996-2001). Tak by tomu mělo být i v našem skautském hnutí. Na vůdcích
našich smeček vlčat, rojů světlušek, oddílů skautů a skautek, kmenů roverů a rangers, i klubů oldskautů
záleží, zda bude trvale uplatňováno Zlaté pravidlo chování ve výchově našich skautů počínaje tou
nejmladší a konče nejstarší skautskou generací. Zavazují nás k tomu Základní principy skautingu,
skautský slib a skautský zákon, které jsme přijali za své pro celý náš pozemský život.
V Roudnici n.L., 11. května 2005
Péguy
Bratr Jiří Čejka – Péguy do redakce
k naší radosti soustavněji posílá své fundované
příspěvky.
Nepřehlédněme, že tento příspěvek není
jen úvahou o Zlatém pravidle, ale vlastně také
vhodnou lekcí, jak studovat skautské i jiné
prameny k užitku svému i našich sester a bratří.
Proto jsme někde v jeho textu ještě
rozšířili překlad anglických citací.
- red -
_____________________________________________________________________________________
4
Výňatek z dopisu z konce května 2005 redakci NDS…
Milí přátelé,
…teprve teď posílám předplatné na rok 2005 pro časopis Na dobré stopě. Stále se vymlouvám na své
4 děti a letos jsem nastoupila také do práce v nemocnici, tak mám o důvod víc. Teď se trošku usmívám,
protože vím, že píšu dobrým lidem, kteří mne pochopí. Jsem za váš časopisek moc vděčná! Opravdu!
Je mi 40 a před 6 léty jsem přebrala skautskou družinku po mé kamarádce, která odešla do řádu
Matky Terezy – Misionářkám lásky – tehdy do Polska, dnes je v Ethiopii. V té době jsem o skautingu
skoro vůbec nic nevěděla, jen jsem viděla vždy šťastná očička mé dcerky, která se vracela ze skautských
výprav a táborů strašně unavená, ale přesto zářivá a radostná.
Bylo to pro mne zvláštním tajemstvím, které jsem nemohla pochopit. S podporou našeho kněze a mého
duch. Rádce jsem tehdy sebrala odvahu, udělala si čekatelské zkoušky a těch 6 holčiček po kamarádce
přebrala. Dneska jsem vůdcem oddílu, který má 53 členů. Mám z toho radost, ale vůbec to neříkám
s chloubou. Někdy se mi pořádně klepe srdíčko strachy. Nevím, jak dál, jak se rozhodnout, mám strach, že
tohle už nezvládnu…
Snad mi rozumíte. A v těchto chvílích mi právě moc pomáháte vy, s vašimi články. Ať už pro
informace, pro radost – či jako příklad krásných lidí, kteří už šli tou cestou přede mnou. Moc upřímně
vám děkuji.
AHOJ
S upřímným pozdravem
Ivana Mališová – Vlašťovka
_____________________________________________________________________________________
Odpovídáme:
Milá Vlašťovko,
tak jako není nic krásnějšího, než „šťastná očička“, jak píšeš o své dcerce, tak není nic
potěšitelnějšího než takový milý dopis od čtenářky – vždyť každé číslo našeho časopisu je vlastně takové
„dítko, přivedené na svět redakcí“. Posíláme je ke čtenářům a těší nás, že je čtou i ti, kdo třeba nejsou
sami skautkami a skauty, jako jsou například rodiče a jiní příznivci skautingu. A když se dozvíme příběh
takový, jaký popisuješ, pak je to opravdu svátek!
Moc si ceníme toho, že při čtení bereš vše v našem měsíčníku „Na dobré stopě“ bezprostředně tak, jak
je to míněno a připraveno – ať již přímo redakcí nebo z okruhu přispěvatelů. Všímáme si také toho, jak a
kdo nezapomíná při svých starostech všedního dne na předplatné a máme radost, že právě díky takovým
předplatitelům jako jsi ty, kteří dle svých možností přidají „něco navíc oproti předpisu“, jsme dosud vždy
mohli překlenout dobu, než si vzpomenou i „opozdilci“.
Přejeme tobě, tvé rodině a tvému oddílu přízeň lidí i pomoc Boží!
Srdečně Tvoje
Redakce
_____________________________________________________________________________________
5
ČO SI MYSLIA OSTATNÍ O SKAUTINGU…
"Odčítavači"
V jedno poobedie som mal doma vy­
túžený odpočinok, keď tu zrazu
niekto vytrvalo zvoní a klope na
bytové dvere. Už v polospánku vstá­
vam, idem k dverám, pozerám cez ten
priezor, či čo to je a vidím: ujo s
tetou a v ruke papiere. Asi odčíta­
vači kvapalinomerov. Otvorím dvere
a oni hneď zostra: "Máte šťastný
život? Viete, že Boh nechce zničiť
Zem?" Pozri ho, strážna veža &
spol. Výborne, ďalší respondenti. A
kým teta vyťahovala Písmo, ja na
nich s otázkou: "Počuli ste už nie­
kedy o skautingu?" Obaja viditeľne
zaskočení, chvíľu rozmýšľali a po­
tom mi teta odpovedala asi toľko,
že niečo počula - tábory v prírode,
ale bez duchovného rozmeru. Doplnil
som jej strohé informácie, poďako­
val a zatvoril dvere s oznámením,
že idem spať. Odvtedy nám už nezvo­
nili.
Rodič
Toto je zaujímavá osoba (najmä
matka), ktorá aspoň v mojom prípade
prechádza počas skautovania zme­
nami. Ona ma do skautingu aj nasilu
dostala - jedno piatkové poobedie
mne aj bratovi oznámila, že pôjdeme
na cirkevnú školu v Ružinove, kde
vraj robia nábor a nemieni s nami o
tom diskutovať (rozhovor - "Prečo?"
- "Lebo som to povedala!"). Tam nás
privítal jeden salezián, niečo po­
rozprával, zadal úlohy na najbližší
mesiac a už sme všetci boli "chy­
tení". A keď sme mali ísť prvýkrát
na tábor, mama nám ihneď pomáhala s
balením, aby sme už boli preč. Me­
niť
svoj
postoj
začala
priamo
úmerne s tým, ako som býval menej
doma cez víkendy. A dnes, keď ozná­
mim: "máme skautskú akciu, idem
preč," hádže na mňa otázky typu:
prečo zase ideš? To bez teba tam
nevydržia? A nechceš sa rovno pre­
sťahovať do klubovne a žiť tam na­
veky? Ľudí je veľa a takisto názo­
rov a informácií o skautingu. A čím
viac sme aktívni a budeme sa ukazo­
vať, tým skôr sa ostatní dozvedia
pravdu o nás.
P.S.: čo je vlastne pravda?
Autor: maťo ká
34.zbor DonBosca BA
Zdroj: Médium č. 4/2005, s. 7
Je zaujímavé dozvedieť sa, čo vy­
voláva slovné spojenie Slovenský
skauting u zvyšných ľudí - civilis­
tov. Vedia vôbec ostatní, čo je po­
slaním skautingu, alebo si myslia,
že sú to len nejakí nadšenci, pobe­
hujúci v krojových košeliach? V po­
sledných rokoch som sa na to pýtal
a uvádzam zopár príkladov:
Spolužiaci
Ako prvých som sledoval spolu­
žiakov na gymnáziu. Po oznámení, že
patrím k SLSK, nastali búrlivé re­
akcie typu: chalani - hehehe, ty si
skaut? To tam naháňate stále bobrov
po lese, že? A dievčatá - jééééé,
on je skaut! To je milééééé! (A
tvárili sa, sta by videli plyšové
zvieratko.) Ideálne je, ako spomí­
nal jeden spolubrat, že ich je v
triede 15 skautov. To už s vysvet­
ľovaním ide ľahšie.
VŠ
Spolužiaci - neskauti na vysokej
škole mi síce nevedeli povedať, kto
bol Baden - Powell, ale keďže sú z
rôznych kútov nášho Slovenska, doz­
vedal som sa čo-to o ich kraji a
skautoch v okolí. Zopár z nich mi
potvrdilo, že registrujú ich akti­
vity a vedia o nich. A ak sa ešte
zistí, že niektorý z nich je napr.
starostov syn, hneď je vybavené
miesto na táborenie.
Chatujúci
Aj moderný výdobytok, akým je in­
ternet, sa dá použiť na info o
skautingu. Raz som tak zablúdil na
tzv. pokec a hodil som reč s jednou
slečnou. Začalo to typickými otáz­
kami: Odkiaľ si? Čo robíš? Po zis­
tení mojej skautskej totožnosti sa
ma slečna na druhom konci spojenia
spýtala, že koľko hokejistov som už
zohnal. Na moje tri klávesnicové
otázniky mi to objasnila a ja som
jej potom vysvetlil, že nijakých
hokejistov nelanárim a jediné, čo
mám spoločné s hokejom, je puk v
mojej skrini.
6
K VYUŽITÍ NA TÁBOŘE
Pokračujeme ve slibu, že uveřejníme písně WAGGGS, ke kterým přeložila slova čestná náčelní ses.
Vlasta Macková (viz též NDS č. 137 – duben 2005):
_____________________________________________________________________________________
7
ČTENÍ NA TÁBOR: Názorový svět TGM*)
Motto:
Musí být takový, aby se nemohlo říci, že je to „matematik“, ani že je „kazatel“, ani „je výmluvný“, ale:
„Je to opravdový muž“.
Blaise Pascal
Kde vzít klíč?
Pro tuhle vstupní kapitolku do pokusu podívat se na
„dílo“ TGM jsem si zvolil parafrázi obdobné kapitoly
Machovcovy monografie Tomáš G. Masaryk1, kterou
pokládám za dosud nejvýstižnější porozumění
celoživotnímu Masarykovu zápasu. Už během svého
života zažíval Masaryk, že byl jak svými odpůrci, tak
svými příznivci hluboce nechápán2. A sám jsem
nevycházel z údivu nad tím, jak dokonce i autoři, kterých
jsem si vážil3, se dokázali míjet s tím, čím Masaryk od
počátku oslovoval mne, co jsem u něj viděl jako ústřední
životní zakotvení i poselství, které z něj vyrůstalo.
Myslím, že příčinu toho lze s úspěchem hledat ve
dvojím – navíc souběžně působícím – východisku. To
první je vlastně vyjádřeno motem z Masarykova (i mého)
oblíbeného autora Blaise Pascala. Jeho pointa je v tom,
že zatímco běžně k obrazu osobnosti lidí dospíváme
prostřednictvím jejich díla, kdy z viditelných výsledků
jejich činnosti usuzujeme na „neviditelný“ zdroj, u Tomáše G. Masaryka tím prvotním, co vlastně
bezprostředně působí, je jeho osobnost (opravdový muž) – a teprve odtud, odvozeně lze rozumět jeho
dílu, zejména pak tomu, co říkal a hlavně psal.
[Samozřejmě, že mohu být v té souvislosti hned dotázán, jak si vůbec troufám něco takového
nejen tvrdit, ale – pokud bych to vzal vážně a vztáhnul právě na sebe – jak si mohu za těchto okolností,
když jsem se s Masarykovou osobností nemohl setkat vlastně jinak, než prostřednictvím jeho díla, vůbec
myslet, že moje interpretace bude mít nějakou hodnotu. Jsem si vědom, že taková výtka je oprávněná a
těžko mohu předat případnému čtenáři-kritikovi svou vlastní zkušenost s osobním setkáním s TGM, byť
jistě knižně zprostředkovaným, nicméně zásadně překračujícím běžné „čtenářské setkání“. Rozsáhlejší
doložení této skutečnosti – kterou osobně pokládám za jistou formu „zpřítomnění“, jejímž klasickým
vzorem je zpřítomnění Božího slova v Bibli – překračuje hranice této práce, a proto může tento můj první
postřeh brát případný čtenář jen jako hypotézu, kterou si sám může (pokud má zájem) „otestovat“]
Druhý důvod toho, proč Masaryk býval a dosud bývá tak různě chápán a přiřazován ke všem
možným a často protichůdným „směrům“, vidím v tom, co přesně vystihuje Milan Machovec ve své
monografii: To, čemu se říká „moderní doba“, zcela nepochybně plně vyzrálo až mnohem později, než
kdy do života vstupoval Masaryk, a to pokud jde o rub i líc této doby. Vše, co kritizoval, existuje dosud
(byť ne ovšem ve stejných strukturách a pod stejnými firmami), ale většinou mnohem vyhraněněji, než to
mohl zachytit a zkoumat on. Proto „klíčem“ k němu je zralejší stadium moderní krizovosti a zralejší
teorie krizovosti, než jaké poskytl on sám. V tom smyslu Masaryk patří jádrem své existence k typu
osobností stojících na začátku určité epochy, k postavám, k nimž „klíč“ dá ne minulost, ale teprve
vyhraněnější další fáze vývoje.4
Milan Machovec: Tomáš G. Masaryk; Odkazy pokrokových osobností naší minulosti (Melantrich; 1968)
… já míval tu nehodu, že nejen moji odpůrci, ale i přívrženci ze mě chtěli udělat jednostranný typ. (K. Čapek
Hovory s TGM, kap. Před válkou; vydání Čs. spisovatel, 1990, Praha – tak i jinde)
Je pravda, že Bráf mně nerozuměl, ale nerozuměli také jiní a nerozuměl jsem sobě já sám (Masarykův
Sborník; uvedeno podle citace v Machovcově monografii)
3
Josef L. Hromádka: O Masarykově náboženském smýšlení (schématicky řečeno: Masarykovi vytýká
nedostatek víry a pokládá ho téměř za racionalistického a nedostatečně hlubokého „neznaboha“)
Jan Patočka: Tři studie o Masarykovi (naprosto nechápe vlastní střed Masarykova života i konání – tedy jeho
důvěru v Prozřetelnost; naopak pokládá jeho teismus za jakýsi nadbytečný rozměr)
4
Milan Machovec: Tomáš G. Masaryk, Kde vzít klíč k zařazení? (Melantrich; 1968; Praha)
1
2
8
*)
Jde prostřední z trojice úvah o Masarykovi, které byly psány pro http://www.gasbag.wz.cz/tema/rocnik3/cislo10/obsah.htm
V následující část své práce teď nabídnu sedm oblastí, v nichž shledávám základ Masarykova
„světonázoru“. Je přitom pochopitelné, že v bohaté masarykovské literatuře je každé z těchto oblastí
věnováno velmi mnoho prostoru a je o nich pojednáno s mnohem bohatším faktografickým i
metodologickým aparátem, než si mohu dovolit zde (a jistě v mnoha ohledech i než bych byl objektivně
schopen). Proto se vždy soustředím jen na jeden, nejvýše dva rysy, které z hlediska, jež jsem vytknul
v úvodní kapitolce, pokládám za rozhodující, přičemž prvnímu tématu – vzhledem k významu – budu
věnovat více.
Bůh, víra - a náboženství
Byl jsem vždy theista, tedy důvěřuji v Prozřetelnost. Je-li Bůh, to znamená všemohoucí,
vševědoucí, je logicky nemožné, aby tento velký duch – nebo jakkoliv ho jmenují – neměl plán vesmíru. Je
to jistě plán krásný, velký, člověk do něho nemá co mluvit a nesmí se opovažovat být „nadbohem“. To je
věc Boží, „it is His business“. Já nemohu ani říci, že rozumím sobě, svému vlastnímu životu. Jen přibližně
se mohu v ústrojí světa orientovat. Ten Boží plán mně není dán jako komando: je tu problém synergismu.
Představuju si, že jsem dělník boží, já pracuji na jeho plánu. Je to jeho plán, abych já spolupracoval.
Člověk musí usilovat být Bohu podoben: to znamená, musím jít tím směrem, pokud světu a historii
rozumím. Já jsem nikdy neměl docela jasný, do detailu vypracovaný životní plán pro budoucnost, vždycky
jen a peu prés směr. Tak se člověk občas může dát různými cestami. Bez víry v Prozřetelnost, bez víry
v pořádek ve vesmíru nemohl bych žít, ještě méně pracovat pro společnost. Cítím, že jsem nějakou silou
hnán dopředu, nedovedu však jasně říci, jakou.5
TGM se k tématu náboženství vyjadřoval vlastně neustále6. Často při tom nedodržoval to, co
v jiných situacích sám pokládal za podstatné: rozlišovat mezi vírou a náboženstvím – nicméně kontext
prakticky vždy jasně umožňoval rozhodnout, zda mu běží o „poměr k Bohu“ – tedy víru resp. zbožnost (u
Masaryka zcela zásadní pojem), nebo o „společensky zakotvené projevy zbožnosti“ – tedy náboženství 7.
Mnohem opatrněji a se zjevným ostychem (v tom velice připomíná např. Václava Havla) hovoří o Bohu.
To ovšem souvisí právě se strukturou jeho vlastní zbožnosti: Já bych svůj poměr k Bohu označil
latinským slovem reverenita – úcta plná důvěry, vděčnosti a nadějnosti8.
Masarykova víra – o tom není pochyb (pokud mu nasloucháme) – je hlubokým vztahem naprosto
překračujícím poměr k „bohu učenců a filosofů“. Ve své třetí úvaze se mu budu věnovat ještě z hlediska
inspirace pro naši přítomnost. Už teď aspoň zdůrazním, že podivuhodné na Masarykově víře je spojení
úcty a důvěry. Postřehuji v tom cosi z rysů charakteristických pro nejsvětlejší postavy starozákonní
historie – proroků typu Izajáše či Jeremiáše. Pro člověka právě skončeného 20. století se zdálo nezbytné,
má-li mít k Bohu důvěrný vztah, že si s ním musí takříkajíc „tykat“. Masarykovi Boží majestát
v důvěřivém přilnutí nepřekáží, pouze ho vede k plachosti a střídmosti při hovorech o své víře.
Je velmi pravděpodobné, že podstatný „vyrovnávající“ prvek tu u něj hrál vztah k Ježíši. O něm
hovoří mnohem častěji a s neskrývaným nadšením: Náboženství – to je pro mě Ježíš…Dívám se na
Ježíšův život: pracuje od rána do noci pro lidi, s kterými je znám a kteří ho vyhledávají: jednomu dává
chléb, jiného uzdraví, třetímu něco řekne: pracuje. Při tom je si vědom, že je jedno se svým Bohem, svým
otcem…To je pro mne Ježíš: spojení a jednota náboženství a humanity…Ježíš byl člověk, prorok, proto ho
mohu milovat. K Bohu cítím reverenitiam. Mám vždycky pocit – strašně veliký. Ale milovat? To mně zní
tuze antropomorfisticky. Pozorně jsem si všímal mnohých pravověrných, kteří myslí, že Boha milují.
Emil Ludwig: Ducha čin; kap. Vůle a Prozřetelnost; (Čin – Praha, 1935)
Jednak tomu věnoval samostatné spisy – např. V boji o náboženství, O svobodě náboženské, Moderní člověk a
náboženství http://www.msu.cas.cz/fulltext/modern01.html, jednak k tomu každou chvíli směřovalo jeho uvažování
o jakémkoliv lidském problému (čímž sám ilustroval své přesvědčení vyjádřené v úvodu do studie Moderní člověk
a náboženství: Slovo náboženství značí mně stejný úkol jako slovo člověk… Znám vůbec jen otázku náboženskou,
vždy byla a bude. O tom jsem nikdy nepochyboval ani okamžik, všecka životní zkušenost, všecko poznávání a
studování potvrzovalo mně přesvědčení to pořád a pořád znova. Proto mně bylo vlastně záhadné to, že by lidé o
tom doopravdy mohli pochybovat a proč….)
7
Náboženství je zpravidla kolektivní, lidové, národní; je kodifikováno v neosobních dogmatech a organizuje
se v církev; mění se, uchovává v sobě přežitky z minulosti, vyvíjí a zdokonaluje se rozvojem myšlení a kultury.
Náboženství je útvar nesmírně složitý, rozrostlý mnoha směry…. nic není tak tvořivého, nic tak úhrnného jako
náboženství. (K. Čapek: Hovory s TGM; kap. O Náboženství)
8
Karel Čapek: Hovory s TGM, kap. O zbožnosti
5
6
9
Pochybuji, že je možné Boha milovat; na každý způsob by to musela být láska zvláštní, láska k bytosti,
kterou nemůžeme postihnout…9
Náš život nabývá zvláštní hodnoty, může-li člověk sám ze sebe být tak dokonalým, jak to Ježíš
žádal a jako člověk dovedl. Opakuju, nejsem teolog, nejen učitel náboženství. Jsem jenom člověk
nábožensky věřící: jít za Ježíšem, to je mi všecko.10
Pokládám za velmi důležité dobře si uvědomit oba rozhodující důvody, pro něž se T.G. Masaryk
dostal do střetu s tradiční křesťanskou ortodoxií ohledně „božství“ Ježíšova:
- Masaryk touží Boha milovat, ale je sebekritický ke (své) lidské schopnosti Boha – absolutní
Tajemství – skutečně milovat a tuto lásku si pouze nenamlouvat či nesugerovat. Proto se jeho
vztah s jistotou zachycuje na Ježíši, jehož lidská tvář mu dává šanci proměnit svou víru ve
skutečně konkrétní vztah. Myslím, že reálná víra mnohých křesťanů tu ve skutečnosti
sestupuje ještě o jeden stupeň níže a (vzhledem k tomu, že neberou vážně Ježíšovo lidství)
zachycuje se až na Ježíšově matce Marii, či na některém ze svatých – takže je Masaryk ve
skutečnosti mnohem pravověrnější, než oni. Navíc je pravděpodobné, že metoda, kterou Bůh
volí k tomu, aby se přibližoval k „člověku na útěku“ – tedy vtělování, přímo tu možnost,
které se Masaryk chopil, sleduje.
- Masaryk - na rozdíl od typických (lidových) křesťanů své i naší doby – bere skutečně
s plnou vážností Ježíšovo lidství. A při znalosti tehdejší běžné teologické produkce na téma
Ježíš – pravý Bůh i pravý člověk lze docela dobře chápat, proč se Masaryk brání skrytému
(ale v praxi o to důslednějšímu) vyprázdnění Ježíšova lidství, které se chápe vlastně jen jako
„převlek“, který jenom vnějšně zastírá to, že Ježíš je pořád všemohoucím Bohem a všechno,
je vlastně jen „jako“. Tento doketismus, zcela opačný skutečné křesťanské ortodoxii, pro níž
se Syn sám sebe vzdal – a stal se jedním z nás11, Masaryk odmítá plným právem. Nevede při
tom trojiční teologickou debatu (nejsem teolog), která by pochopitelně vyžadoval přesnější
vypracování stanoviska, než jaké podává, ale bojuje o reálnou možnost skutečného
„následování Krista“, o to, že životní styl Ježíšův není důsledkem „protekce“, kterou má
jako Syn boží, nýbrž že je důsledkem plného rozvinutí těch dispozic ke spolupráci s Otcem,
které byly zakotvené v jeho lidství. Jenom tak totiž může být pro nás následováníhodným
vzorem. Debatu by samozřejmě bylo možné vést o tom, jak vážně Masaryk bere skutečnost
hříchu (zejména autoři z protestantské tradice mu vytýkají, že ji přehlíží), nicméně pokud
přihlížíme ke kontextu, v němž se Masaryk o tom vyslovuje – a který prakticky nikdy není
teologický, nýbrž pedagogicko-společenský – pak se Masarykova pozice jeví mnohem méně
problematická: Ježíš to řekl pěkně a prakticky: miluj bližního svého jako sebe samého; tedy
starej se o sebe, poznávej sebe, važ si sebe, buď k sobě upřímný a opravdový a neobtěžuj
druhé. Buď stále na stráži, dávej pozor, buď činný, odhodlaný, měj kuráž a neutíkej před
zodpovědností…Poznat sebe, být přísný na sebe, být skromný; proto se mluví o křesťanské
pokoře. Láska nás činí praktickými – zbožnost si nežádá nešiků.12
Církve a zvláště ta katolická
Jestliže si lidé u nás, kteří něco vědí o Masarykovi na základě „běžného povědomí“ – tedy z toho,
„co se tak běžně povídá“, - nejsou jisti, jak to bylo s Masarykovým vztahem k Bohu a postojem
k náboženství, jsou si zpravidla velmi jisti, že s církvemi (a myslí tím katolickou) byl na kordy. Přitom i
toto je celkem typické klišé, které zdaleka neodpovídá skutečnosti.
Předně – Masaryk pokládal církve za důležité instituce i pro budoucnost, a to jak z hlediska
duchovního, tak společenského a politického. Pouze – jak odpovídalo již dříve naznačenému východisku
pro porozumění samotnému Masarykovi – měřil jejich postavení, úkoly a šance hledisky doby
přicházející, nikoliv té, která končila a s níž se církve – Římskokatolickou počínaje – příliš identifikovaly
(a teprve během druhé třetiny 20. století si to začaly uvědomovat a hledat na to přiměřenou odpověď):
Úkol křesťanství, úkol církví je stejně veliký, ba větší, než byl po ty dva tisíce let: stát se
opravdovým hlasatelem účinné lásky a buditelem duší. Jak to provádět, to si musí říct církve samy; již
dnes a v budoucnosti tím více bude náboženství individuálnější, bude odpovídat osobním duchovním
Emil Ludwig: Ducha čin; kap. 2. Náboženství a činorodá síla
Karel Čapek: Hovory s TGM; kap. Stát a církev
11
Fp 2,6-7
12
Karel Čapek: Hovory s TGM; kap. Náboženství lásky
9
10
10
potřebám lidí. Nejsem prorokem, ale myslím, že jsem jedním z těch budoucích věřících. Svoboda vědy a
bádání, intelektuální poctivost ve věcech náboženství, tolerance, toho potřebujeme; ale nepotřebujeme
duchovní lhostejnosti, nýbrž víry, živé víry v něco vyššího, než jsme my, v něco velikého, vznešeného a
věčného.13
V tom dějinném konfliktu vědy s církví vidím jedinou cestu: neztrácet zbožnost v stálém úsilí o
poznání. Slušný, čestný člověk bude tolerantní – bude také kritický vůči sobě samému a svým názorům….
Avšak tolerance není vlažná ani pohodlná, není kolísavá a neurčitá; i v toleranci musí být statečnost a
důslednost. Tolerance není lhostejností a nedostatkem přesvědčení. Vždycky jsem vytýkal dnešnímu
liberalismu jeho indiferenci ve věcech náboženských a mravních. Kde je živý zájem, nemůže být místa pro
indiferenci. Neuznávám „laisser faire“ – to není žádná součinnost.14
Když se v kostelích začali duchovní modlit za republiku a prezidenta, upozorňoval Švehla, jak
veliká je to věc politicky. Měl pravdu. Musíme umět ocenit, když se organizace tak veliká a stará smiřuje
s naším světským a demokratickým řádem.15
Mnohem diferencovanější byl i Masarykův vztah k samotné katolické církvi. Jeho rozchod s ní po
roce 1880 sice měl záminku v dogmatu o papežské neomylnosti, ale naprosto zásadní roli tam hrál
Masarykův otřes z mravní a náboženské úrovně tehdejšího austrokatolicismu: Církev evangelickou jsem
zvolil proto, že byla nejblíže husitské církvi bratrské. Ježto jsem katolicismus prožil, ale vnitřně překonal,
měl jsem za nepoctivé setrvávat v jeho církvi. Nevedla mne nenávist, ale v naší době velkého přechodu je
otázka náboženská především otázkou poctivosti…. Podstatou protestantismu je vlastně ustavičná
reformace. Luther to dělal jako mnoho revolucionářů: založil proti papeži a církvi církev novou a stal se
papežem sám. A brzo za ním následovali papežové jiní. Tak to nejde…Protestant dnešní často už není
křesťan, nýbrž liberál, vzdělaný nebo domýšlivý člověk…16
Tuhle kapitolku ukončím citací ze studie nejspíš nejvýznamnějšího českého katolického teologa
20. století Josefa Zvěřiny: Dnes musíme vyslovit jen velké politování, že církev nebyla schopna přijmout
kritiku, pochopit, oč Masarykovi jde, rozlišit oprávněné výtky, které ji měly vést k pokání a k očistě, od
nepravých, s kterými mohla a měla vést čestný dialog.17
Socialismus a marxismus
Pro většinu českých čtenářů je dnes socialismus a tím spíše marxismus zdiskreditován
komunistickou verzí, která splývá s označením „totalitní režim“ a pro níž byl Masaryk ústředním
nepřítelem. To, že Masarykova busta bývá k zahlédnutí při záběrech z Lidového domu, sídla současných
českých sociálních demokratů, se pokládá spíše za neoprávněné přisvojení si tohoto muže jednou
z politických stran. Proto by jistě pro mnohé bylo nepředstavitelné, že tenhle Masaryk ve svém zralém
věku napsal:
Já sám proti kandidátu sociálně demokratickému v kampani mluvit nebudu. Abych mnoho říkal o
svém poměru k dělnictvu a socialismu, není třeba. Jsem smýšlení nejen sociálního, nýbrž přímo
socialistického. To jsem řekl již nejednou. Že nejsem marxistou, to je také známo, ale socialism a marxism
nejsou docela totožny. Svůj živý cit k dělnictvu a svůj socialismus nevyvážil jsem z knih a teorií, nýbrž ze
života. Pocházím z rodičů i poměrů chudých, sám jsem byl na řemesle, zámečnictví a kovářství. Cítím
pořád, jak jsem cítil jako učedník. Pokládám prostě za svou povinnost věnovat svou životní práci
povznesení hospodářskému, mravnímu a vůbec duchovnímu tříd hospodářsky slabých.18
Ve studii, věnované životním křižovatkám TGM, jsem upozornil už na vliv, který na Masaryka
měl během studií v Brně katecheta P. Matěj Procházka, který byl významným přestavitelem křesťanského
socialismu. To, že šlo o vliv trvalý, dokazuje Masarykův postoj k sociálním encyklikám papeže Lva XIII.,
jejichž myšlenky veřejně hájil i během své volební kampaně do vídeňského sněmu v roce 1911.
To ho vedlo i k velice zevrubné kritice Marxových a Engelsových prací19, která dodnes patří po
stránce obsahové i metodologické k nejkvalitnějším studiím o marxismu. Uvážíme-li zásadní Masarykovo
východisko pro jakékoliv uvažování i praktickou činnost (viz Bůh, víra – a náboženství), je jasné, že jeho
Karel Čapek: Hovory s TGM, kap. Léta 1900-1910
Karel Čapek: Hovory s TGM, kap. Tolerance
15
Karel Čapek: Hovory s TGM, kap. Stát a církev
16
Emil Ludwig: Duch a čin, kap. 2. Náboženství a činorodá síla
17
Josef Zvěřina: Malý hovor katolického teologa o TGM (Teologické texty 4/1997, s 131)
18
František Soukup: T.G. Masaryk jako politický průkopník, sociální reformátor a prezident, str. 45. (1930)
19
TGM: Otázka sociální; Jan Laichter, Praha (1898)
13
14
11
hlavní výhrady vůči marxismu se týkaly jeho panteistického (materialisticky pojatého) východiska, které
místo součinnosti s Prozřetelností, při níž záleží na svobodné spolupráci každé bytosti, klade nutný vývoj
hmoty prostřednictvím dějin, jehož „palivem“ je „mizerné individuum“. Masaryk odmítal i přesvědčení,
že řešením bídy je násilná revoluce (a v pozdních pracích Marxových nacházel ústup od tohoto pojetí).
Přesto Masaryk o Marxovi smýšlel s velkým respektem a v cyklu Vývoj novodobého učení socialistického
z roku 1907 mu věnoval mimořádné uznání: Marx znamená pro lidstvo, vědu a kulturu velmi mnoho. Byl
v XIX. století nejgeniálnějším myslitelem (sic!-JZ). Není jednoho národohospodáře, který by se Marxem
nezabýval, Sám jsem se od něho mnoho naučil. Jeho působení bylo ohromné. Marxism vynutil reformy.
Sociální reformy jsou prací idejí Marxových. Na duchovní směry, politiku vlád, na vše měl marxismus
vliv. Vše jde za heslem socialisace. Každý připouští sociální hnutí. I v církvích, umění a filosofii je znát
nový směr. Je také reakční hnutí, je však marné. Myšlenky socialistické vznikají a pronikají všude.
Marxovi připadá význam, že svým učením tomuto vývoji a kvasu sociálnímu napomohl.
A v Hovorech s Čapkem20: Já nemám v kapse hotovou sociální doktrínu; řekl bych to tak - už jsem
to kdysi pověděl: vždycky jsem pro dělníky a lidi
pracující vůbec, často pro socialism a zřídka pro
marxism. Můj socialism, to je jednoduše láska k
bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby
všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý
měl pro sebe dost místa. Humanita - to není
bývalá filantropie; filantropie pomáhá tu a tam,
ale humanita hledí opravit poměry zákonem a
řádem. Je-li toto socialism, tož dobrá.
Jen pro úplnost dodávám, že zcela
negativně
hodnotil
Leninův
bolševický
experiment – a to nejen pro jeho násilnost, ale i
pro fakt, že nebyl žádným socialismem, ale (jak
jsme mohli pak zažít i my na vlastní kůži) málo
funkčním státním kapitalismem.
Demokracie
Na rozdíl od socialismu se demokracie
s Masarykem u nás spojuje běžně. Bohužel se
většinou vše redukuje na jeho bonmot
„Demokracie je diskuse“. Jenomže důsledně se
při tom pomíjí kontext, v němž to Masaryk
vyjádřil a z něhož jsou zřejmé předpoklady toho,
aby šlo o skutečnou diskusi – a ne o překřikování
či agresivní deptání ostatních, jak dnes často
veřejná debata degeneruje. Tedy celá ona pasáž
zní:
Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsáno v ústavách. Demokracie je názor
na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství. A není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry.
Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem
důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie – to je hovor mezi sobě rovnými, přemýšlení svobodných
občanů před celou veřejností. Slovo „parlament“ má krásný smysl, jen je učinit tělem …
Přijímám demokracii i s důsledky hospodářskými a materiálními; ale zakládám ji na lásce – na
lásce a spravedlnosti, jež je matematikou lásky. A na přesvědčení, že máme ve světě pomáhat
k uskutečnění řádu Božího, k synergii s Boží vůlí.21
Je tedy vidět, že Masarykovo pojetí demokracie je na hony vzdáleno tomu, co se tu u nás
(podobně jako ve většině postkomunistických zemí) uhnízdilo jako „demokracie“. Ten rozdíl je hlavně
dvojí:
20
21
Karel Čapek: Hovory s TGM; kap. Léta devadesátá
Karel Čapek: Hovory s TGM; kap. Demokracie; synergie = součinnost, souhra, složení sil
12
-
v základech – předpokladem Masarykova pojetí demokracie je společně sdílený metafyzický základ,
který většinou vyjadřoval jako „víru v člověka, v jeho hodnotu, jeho duchovost a v nesmrtelnou duši“;
současné pokusy o demokracii prakticky nic z těchto východisek neuznávají – tváří se, jako by
ústřední hodnotou byla „svoboda“ či dokonce sama „demokracie“, ale tím nedávají žádný obsahový
základ pro svoje reálné uskutečnění; svoboda pak snadno degeneruje ve svévoli a demokracie na
diktaturu parlamentní většiny
- v metodě – pro Masaryka je ústřední metodou uskutečňování demokracie výchova22, pro
rychlokvašené liberály postkomunistického typu „neviditelná ruka trhu“ a případně „právní řád“,
výchově se naopak vysmívají23.
Česká otázka
I tohle se běžně ví – Masaryk napsal Českou otázku a měl spory s Josefem Pekařem. Zpravidla se
ale už o té České otázce moc neví a stejně tak je tomu s obsahem sporů, které Masaryk s Pekařem i jinými
historiky měl.
Klíčem k porozumění obému je samotný úvod k touto spisu: „České otázky nepojímám tu ve
smysle politickém, ve smysle politické praxe, nýbrž rozumím tím sociologický rozbor všech těch záhad, jež
se vnucují tomu, kdo postihnouti chce smysl české historie, kdo poznati chce, čím jakožto zvláštní národ
kulturně žijeme, co chceme, co doufáme….
Mně česká otázka jest otázkou po osudech člověčenstva, je mně otázkou svědomí. Věřím
s Kollárem, že historie národů není nahodilá, nýbrž že se v ní projevuje určitý plán Prozřetelnosti a že je
tedy úkolem historikův a filosofův, úkolem každého národa, ten světový plán postihovat, místo své v něm
poznat a určit a podle toho poznání co možná s nejplnějším a nejjasnějším vědomím postupovat při vší
práci, i politické.24
Muž a žena
O tomhle se naopak v souvislosti s TGM po listopadu 1989 moc nemluví a nepíše, jen tu a tam 25.
Přitom jde o jednu z nejzajímavějších oblastí Masarykova života i smýšlení. Už v souvislosti s životním
během Masarykovým jsem připomenul konflikt, který jako osmnáctiletý měl s ředitelem gymnázia kvůli
tomu, že se dotyčný vyjadřoval hanlivě o jeho vztahu k jeho „první velké lásce“ stejně staré Antonii. A je
docela kuriozní, že pasáže věnované tomuto tématu, „podlehly“ nejradikálnější „cenzuře“ Masarykova
okolí při revizích Hovorů s Karlem Čapkem26, neboť se v nich Masaryk podle svých „strážců“ (hlavní roli
mezi nimi hrála jeho dcera Alice) vyjadřoval až příliš „odvážně“.
Z toho, co proniklo do „oficiální“ verze Hovorů, tu uvedu aspoň tuto základní myšlenku:
Neříkám, že ženy – ženy všecky – jsou géniové a andělé; celkem jsou s muži na stejném stupni vývoje.
Mají však tu přednost, že životem a jeho povinnostmi se udržují čistější než mužové. Nepijí tolik, nekouří
tolik, neflámují a tak – proto tak mnoho mužů hledá záchranu v manželství. Já vidím jen jednu cestu – a
to je výchova k monogamii. To máte úkol všekulturní…Já věřím, že zdravý, vzdělaný muž a zdravá
vzdělaná žena nebudou mít ty zamotané moderní pohlavní problémy. Jejich vztah bude silný, velký a
krásný.…Já bych mladým lidem nedělal mnoho morálních kázání, ale řekl bych jim: Pramen živé a živící
vody nejde jen ten, kdo v mládí neztratil smysl pro čistotu. A pak – více zájmu o děti. Naši otcové většinou
neumějí s dětmi zacházet a věnují jim strašně málo pozornosti; věřte mi, že naše výchova stůně především
na otce. Ale největší argument monogamie je láska. Veliká láska, láska bez výhrad, láska celého člověka
k celému člověku nemůže pominout věkem ani smrtí.27
V životopisné eseji jsem vyslovil obdiv k tomu, jak Masaryk coby téměř osmdesátiletý muž
hovoří o své – tehdy již více než deset let zemřelé – ženě Charlottě: s elánem a zamilovanou vroucností
mladého muže. A podobně je tomu i teď, když – jakoby mimochodem – svěřuje Karlu Čapkovi svoje
Demokracie sama lidí nevychová. Slušní a opravdoví lidé se vychovávají rodinou, školami, církvemi, státní
správou, literaturou, žurnalistikou a tak dále… Demokracii dělají demokrati a lepší demokracii lepší
demokrati. Jen si přiznejme, že tu má svůj díl viny takřečená inteligence – duchovní, učitelé, spisovatelé,
úředníci a vůbec lidé odchovávající a vedoucí masy občanstva. Demokracie je majorita vedená – kdo a jací
jsou tedy ti vůdcové? (Karel Čapek: Hovory s TGM; kap. Demokracie)
23
viz např. Václav Klaus v projevu k 5. výročí listopadu 1989 (či Obhajoba zapomenutých myšlenek,
Academia, Praha 2003)
24
TGM: Česká otázka; Předmluva k 1. vydání; (1895) Čas, Praha
25
Hana Havelková: Pro partnerství muže a ženy; sborník Cesta a odkaz TGM (knižní klub Vltava), 2001
26
Tyto pasáže byly samostatně vydány nedávno - Karel Čapek: V hluboké úctě a oddanosti (1999)
27
Karel Čapek: Hovory s TGM; kap. Soukromý docent.
22
13
„credo“ ohledně vztahů mezi mužem a ženou. Docela plasticky se tu ukazuje, kde byl zdroj jeho
celoživotní mladosti: nikdy nepřestal věřit a nikdy nepřestal milovat. Myslím přitom, že pohled na
současnou evropskou mladou generaci – a převládající typ dívek zvláště – by Masaryka naplnil velkým
smutkem: hlavní proud tu uhání plnou parou právě opačným směrem, než jakým ukazoval ideál, který
Masaryk uznával i vlastním životem uskutečňoval.
Výchova
Na závěr se alespoň telegraficky zmíním o oblasti, k níž se Masaryk příležitostně vyjadřoval často
a z hlediska praktického od ní mnoho očekával. V tom sdílel postoj Komenského, pro něhož
„všenáprava“ byla podstatně podmíněna výchovou, a to výchovou celoživotní. Klíčovou roli pak výchova
v Masarykově pojetí hrála – jak jsem už uváděl (viz pozn. 22) – pro cestu k demokracii a pak pro
přípravu na celoživotní povolání:
Kdyby naše výchova dovolovala více přátelství mezi hochy a děvčaty, nebylo by tolik těch
mladických krizí, nešťastných lásek a zklamání. Jako mají rodiče žít tak, aby dali příklad dětem, tak má
taky společenský život, takřečená společnost, velkou povinnost k mladým lidem. Kde je zdravý
společenský styk, tam je i mládí zdravé. Výchově hochů u nás chybí pěstování samostatnosti, sebevědomí
a čestnosti – celá naše výchova nevede ke kuráži. Jen se brzo hmotně zajistit, nejraději v úřadě, aby
člověk byl pod penzí …Já v tom vidím konec konců strach před smrtí, strach ze života podnikavého,
odpovědného, dobyvatelského…U nás si mladý chlapec musí osvojit aspoň dočasně spoustu znalostí, ale
jednat, obcovat s lidmi, reagovat na skutečné vlivy života – tomu se nenaučí.28
Autor studie: Jiří Zajíc - Edy
Poznámka k zařazení jako „čtení na tábor“: máme sice živou zkušenost, že na táboře nemají
vůdkyně a vůdcové čas číst „romány“, ale tato studie o „kandidátovi na největšího Čecha“ - může být
základem např. pro uvažování s rovery a/nebo rangers. Postupně otiskneme ještě dva návazné články od
br. Edyho.
V. J.
Jabloň kvetla: my jsme vůkol stáli,
jeden zvlášť nás těšil bujný, libý květ;
tu jej osud urvav, vichrem nese v dáli! „Kam to?“ ptáte se, „snad v cizí, pustý svět?
A svou drahou vlast kdy opět uhlídá-li?“
Uzří! Příbuzná zem nám jej vrátí zpět,
my je s plesem přijmem, v náruč uchopíme,
aniž se kdy víc s ním rozloučíme!
František Ladislav Rieger, v Praze staroslavné, dne 1. června 1840
Podotknutí:
Považovat F. L. Riegra za básníka není běžné a asi ani nutné. Možná, že tyto verše, uveřejněné ve
vlasteneckém tisku, byly pozvánkou k nějakému setkání, že měly za úkol „naladit“ vlastenecké duše.
Avšak uvažuje-li „národ“ na začátku června o „kandidátech“ na největšího Čecha/Češku, není bez
zajímavosti se ohlédnout, zda se třeba už v 19. století nerýsovaly základy toho, jak se v budoucnu dívat na
ty, kteří byli donuceni emigrovat a (snad) se vrátí z „přátelské“ ciziny…
- red 28
Karel Čapek: Hovory s TGM; kap. Vídeň a O školách
14
Od: "Nádvorník Václav"
Předmět: duchovní rádce HK dieceze
Datum: 24. května 2005 9:55
Drazí přátelé, v současné době se ujímá své funkce skautského duchovního rádce pro HK diecezi salesián
P. Josef Kopecký-Jožka, toho času bytem na děkanství v Litomyšli. Vzhledem k tomu, že oblast
duchovního vedení není v naší diecezi řešena a že chceme Jožkovi pomoci, tak se obracíme na všechny
vůdce a činovníky spadající do HK dieceze o spolupráci. Představovali bychom si, že by se po
prázdninách uskutečnilo setkání všech zájemců o tuto oblast a také především všech, kteří k tomuto
tématu mají co říci. Prosím všechny, kteří mají zájem, aby mne kontaktovali na email: nadvornik
@silniceips.cz, tel.: 777 775 807, 461 638 104.
S pozdravem Václav Nádvorník-Tapin, skautské středisko Proseč u Skutče.
_____________________________________________________________________________________
Ještě ze
ZPRÁV duchovní rady brněnské diecéze No.68
Skloněni k vodě - 10. Poslední sklonění
Divadlo má své poslední zvonění, my jsme si prožili desetiměsíční čekání a skloněni k vodě prožíváme
dnes cosi podobného. Změní se něco v našem životě? V našich vztazích k přírodě? V našich mezilidských
vztazích?
Poslední zvonění předznamenává drama. Drama, to je pohyb, činnost, aktivita v tom nejpůvodnějším
smyslu slova. Náš život je drama, seriál, který končíme, byl jeho mezihrou. Mezihra je vždy kratičká a
slouží jako můstek mezi jedním a druhým dějem. Možná i naše společná cesta za skloněním k vodě se
může takovým můstkem stát.
Ostatně, kolik jen skutečných můstků jsme zahlédli a kolik jsme jich přešli na svých toulkách kolem
vod? Vždycky v tom bylo něco zvláštního, něco symbolického. Přešli jsme suchou nohou přes vodní
živel, z jednoho břehu na druhý, z jedné krajiny do jiné. Je to výzva k budování můstků mezi námi, mezi
mnou a Tebou, mezi mnou a čistou Přírodou. Zde promiňte ta velká písmena, chtěl jsem jimi naznačit, s
jakou úctou máme jako skauti přistupovat po můstku našeho přesvědčení k nim oběma.
Ale teď sestupuji k vodě. Abych ji přebrodil, musím zout své boty. Byly dobré na klopýtání po polních i
lesních cestách, teď ale musí dolů. Je v tom i štipeček pokory, zout se. Vstoupím do vody, možná vezmu
na ramena svého malého bratříčka nebo aspoň jeho náklad, aby jeho cesta byla snadnější a lehčí. Možná v
tom obyčejném momentu z cest spatřím obraz vychovatelské pokory. Sklonění k vodě mne učí sklánět se
k těm, ke kterým jsem poslán s dobrým poselstvím skautské výchovy.
Než půjdu dál, abych sloužil, umyji si ruce. Také to je symbol, veliký symbol čistoty. Možná by bylo
lepší se vykoupat, vždyť i ten závazek je tak velký, že jej mytí rukou nepostihne. Chce celého člověka,
celou jeho duši - být čistý v myšlenkách, slovech i skutcích. S vědomím, že jsem skloněním k vodě
uskutečnil své velké sklonění před Pravdou a Láskou, to jistě bude snazší.
Ještě něco zbývá? Jistě, přání na cestu. To si ale schovávám pro své čtenáře na letní poledne. To už budu
mít za sebou rozkvetlé lučiny i stín lesa, tak blahodárný ve stoupajícím vedru. Budu ve vyhřáté suti
skalisek klopotně hledat stezku a výhled do kraje mě odmění. Velikým darem té cesty bude ale sestřička
voda.
Skláním se k pramínku, který tu stéká po ohlazeném chladném kameni. Nepotřebuji cinkající sklenici.
Připíjím Vám všem z toho nejstaršího, nejpamátnějšího a nejjemněji ozdobeného poháru, kterým je lidská
ruka. Na zdraví! Myslím teď i na Vaši čáru života, ať je přímá, ať se neklikatí a neštěpí v marném
bloudění. S pohledem na pět prstů, mezi nimiž mi utekla část vody k zemi, myslím na svých i Vašich pět
smyslů, ať jsou dobrými průvodci na všech stezkách i plavbách.
Hledím k nebi na bílé obláčky, tu krajkovou nádheru sestry vody a posílám po nich pozdrav plavcům i
poutníkům:
Šťastnou plavbu, šťastnou cestu!
Váš
Petr Hájek – Balú
_____________________________________________________________________________________
15
REDAKCE
přeje všem čtenářům
měsíčníku Na dobré stopě
a jejich rodinám, přátelům i oddílům či skupinkám
krásné prožití letních měsíců !
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů
* Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka v počtu 200 výtisků *
* Redakce: Vladislav Jech ([email protected]),
Zelenečská 34, 198 00 Praha 9, tel. 281 865 223,
Jiří Zajíc ([email protected]) a Petr Krampl ([email protected]). *
* Technické zázemí: Zuzana Vankeová, Adéla Čapková a David Čančík. *
* Předplatné pro rok 2005 zasílejte redakci podle těchto pravidel:
pro dodání poštou 110,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč;
sponzorské předplatné je neomezeno. *
* Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. *
16