ponapoleonská evropa (1815-1848)

PONAPOLEONSKÁ
EVROPA (1815-1848)
Oktáva – říjen 2009
ČÁST I: VÍDEŇSKÝ KONGRES (1814 – 1815)

k uspořádání
poválečných
poměrů v Evropě
svolán do Vídně (1.
10. 1814 až 9. 6. 1815)

mezinárodní
kongres
hlavním iniciátorem
ministr zahraničních věcí a
pozdější rakouský kancléř
kníže Klemens Wenzel
Lothar Metternich
(viz obr.)

na jednání diplomatičtí zástupci desítek států, hlavní
slovo měly jen vítězové nad Napoleonem: Rakousko,
Rusko, Prusko a Velká Británie

sporů mezi velmocemi na kongresu i nestabilní situace ve
Francii po návratu Bourbonů se pokusil využít Napoleon
a po útěku z Elby se znovu chopit moci = tzv. stodenní
císařství

-
-
Francouzský list „Le Monitor“ o útěku
Napoleona z Elby:
9. 3.: Obluda uprchla z ostrova Elba!
10. 3.: Korsická obluda na pevnině!
13. 3.: Tyran je už v Lyonu!
18. 3.: Uchvatiteli moci se podařilo dostat 60 km před
Paříž!
19. 3.: Bonaparte postupuje, ale do Paříže se nedostane!
20. 3.: Napoleon bude zítra v Paříži!
21. 3.: Císař Napoleon je již ve Fontainebleau!
22. 3.: Včera večer jeho císařská výsost vstoupila do
hlavního města! Nadšení národa je nepopsatelné!


definitivně bývalý císař Napoleon I. poražen
blízko Bruselu v bitvě u vesničky Waterloo (18. 6.
1815)
z rozhodnutí vítězů převezen britským loďstvem
na ostrov Sv. Heleny v jižním Atlantiku, kde
byl pod vojenským dohledem internován po celý zbytek
svého života (1821)
PAMÁTNÍK BITVY U WATERLOO
JEAN-BAPTISTE ISABEY: VÍDEŇSKÝ
KONGRES
Výsledky jednání vídeňského kongresu:

A) návrat Napoleonem sesazených dynastií
(např. Bourboni zpět na franc., šp. a neapolský trůn, papeži
vrácen církevní stát atd.) a obnovení

-
-
předrevolučních poměrů
B) územní změny – zisky vítězů
Prusko: za ztrátu Polska odškodněno rozsáhlými částmi
Porýní (Sársko, Vestfálsko), na úkor Saska (ztráta asi
poloviny území) a Švédska (Přední Pomořany)
Rakousko: Lombardie a Benátsko v severní Itálii vč.
Dalmácie, navíc vláda vedlejších větví Habsburků (např. v
Modeně a Toskánsku)
/jediná původní italská dynastie pouze v Sardinském
království – Turín/
-
-
Švédsko: Norsko (odebráno Dánsku)
Velká Británie: zámořská území (např. bývalé nizozemské
kolonie) a strategicky významné ostrovy (např. Malta ve
Středozemním moři)
Rusko: Finsko (od Švédska), obnovené Polské království
(bývalé vévodství varšavské) vč. Varšavy připojeno tzv.
personální unií (v čele ruský car)

C) vznik Německého spolku pod rakouským
vedením: 39 států či svobodných měst (původně více
než 200 státečků vč. církevních v někdejší Svaté říši
římské národa německého - zánik v r. 1806)
- budoucím konkurentem rakouských Habsburků: Prusko
hlavním iniciátorem vytvoření celního spolku (1834)
z většiny německých států, ale bez účasti Rakouska

D) vznik Nizozemského království jako bariéry
vůči Francii = dnešní Belgie + Nizozemí +
Lucembursko
EVROPA PO VÍDEŇSKÉM
KONGRESU

-
-
E) vznik Svaté aliance = spojenectví tří
křesťanských panovníků proti revoluci, liberalismu a
nacionalismu
zakladatelé: František I. (Rakousko) + Alexandr I.
(Rusko) + Fridrich Vilém III. (Prusko)
cíl: vzájemná pomoc v rámci monarchistické a křesťanské
solidarity, společný dohled na udržení nového státoprávního
uspořádání v Evropě (reakce = zpátečnictví), vzájemná
podpora panovníků proti neposlušnosti poddaných, zabránit
dalším možným revolucím
nástroje: tajná policie, vojenské intervence i do jiných
států
ve 20. letech potlačila revoluce ve Španělsku (1820, 1823 –
zákrok Francie), Neapolsku a Sardinském království (1820,
1821 – zákrok Rakouska proti tajným organizacím
-
-
karbonáři - boj nejen za obnovení občanských práv, ale i
za odstranění cizí nadvlády a národní sjednocení
nezasáhla však do řeckých událostí (odpor evropského
veřejného mínění – dále viz A/) a ani neměla sílu pokořit
nové pařížské povstání v r. 1830 (dále viz C/), či zabránit
zemím Latinské Ameriky v získání nezávislosti (dále viz D/)
nepodařilo se jí potlačit myšlenkové dědictví francouzské
revoluce - nezanikla touha lidí po občanských právech,
vytvoření právního státu, rovnosti všech před zákonem atd.
(viz červencová revoluce ve Francii, revoluční rok 1848 v Evropě
atd.)
-
s přestávkami funkční až do krymské války (1853–1856) –
roztržka mezi Rakouskem (František Josef I.) a Ruskem
ČÁST II: OBDOBÍ RESTAURACE
A ROVNOVÁHY SIL V EVROPĚ (1815–1848)

„restaurace“ (z lat. restauratio = obnovení)
VE SMYSLU OBNOVENÍ PŘEDREVOLUČNÍCH POMĚRŮ
(NÁVRAT DŘÍVE SESAZENÝCH DYNASTIÍ,
ODVOLÁVÁNÍ ÚSTAV A OBNOVENÍ ABSOLUTISTICKÉ
FORMY VLÁDY ATD.)

- garant: SVATÁ ALIANCE
„rovnováha sil“
PRUSKO A RAKOUSKO JAKO VYROVNAVATELÉ
VZTAHŮ MEZI ZÁPADNÍMI MOCNOSTMI (VELKÁ
BRITÁNIE, FRANCIE) A SILNÝM RUSKEM


tvůrcem obou systémů: METTERNICH
úspěšný model mezinárodních vztahů:
dlouhé období bez válek

pro období let 1815–1847 typické dvě
protichůdné tendence politického života:
-
na jedné straně úspěšná konsolidace tradičních
monarchií
- na druhé straně snaha svrhnout tyto restaurované staré
režimy cestou povstání, spiknutí a převratů
DVOJÍ CÍL: prosazení občanských a
národních práv (boj za národní sjednocení a národní
nezávislost – nástup národně osvobozeneckých hnutí v
Evropě a v Latinské Americe)
EUGÈNE DELACROIX: VRAŽDĚNÍ NA
OSTROVĚ CHIU
A/ ŘECKÉ POVSTÁNÍ



1821 - povstali Řekové proti Osmanské říši,
početní převaha Turků vedla k řadě masakrů
na straně Řeků evropské veřejné mínění (sympatie k
národu, který dal Evropě antickou civilizaci) a pomoc
dobrovolníků (např. George Byron)
tlak veřejnosti i tisku přiměl vlády Velké Británie,
Francie (obava z ruského vlivu) a Ruska (ochránce
pravoslavných obyvatel osmanské říše) k vojenské pomoci
povstalcům (společně zničily turecko-egyptské loďstvo r. 1827
u Navarina, Rusové si pozemní ofenzívou r. 1829 vynutili zisk
dunajské delty, téměř celého východního pobřeží Černého moře,
uznání větší autonomie pro Valašsko a Srbsko)

1830 – zisk nezávislosti jako království
(prvním králem Ota Bavorský z rodu Wittelsbachů)
B/ POVSTÁNÍ DĚKABRISTŮ




ruští důstojníci se za válek s Napoleonem dostali až
do Francie: srovnání evropských poměrů s tuhým carským
absolutismem v zaostalém Rusku
zakládání tajných spolků důstojníků, odmítali
nevolnictví i samoděržaví, úsilí o sesazení cara
1825 – pokus důstojníků petrohradské posádky
využít změny na trůně (po Alexandru I. Mikuláš
I.) k státnímu převratu a vyhlášení ústavy
díky špatné organizaci i nejasným cílům povstání
děkabristů (14. 12., děkabr = prosinec) novým carem
Mikulášem I. zlikvidováno, pět vůdců popraveno,
mnoho dalších posláno do vyhnanství na Sibiř




upevnění samoděržaví
zostření cenzury a nastolení tvrdého policejního
režimu (odraz v ruské literatuře: např. Gogol – Revizor,
Mrtvé duše)
omezení možnosti cestovat do ciziny vč. Studií
1849 – na žádost Vídně potlačení maďarského
povstání (revoluce)
car Mikuláš I. nazýván „četníkem Evropy“
EUGÈNE DELACROIX: SVOBODA VEDE
LID
C/ ČERVENCOVÁ REVOLUCE

Francie i po návratu Bourbonů (Ludvík XVIII.) zůstala
konstituční monarchií (kromě liberální opozice i dvě ilegální
skupiny: republikáni a bonapartisté)

Karel X. (od r. 1824) se pokusil obnovit absolutismus:
rozpustil nově zvolenou a liberály ovládanou sněmovnu,
obnovil cenzuru, omezil volební právo, podporoval
navracející se emigranty – odmítali jakýkoliv zastupitelský
systém a požadovali návrat k předrevolučním poměrům (1789)
vč. restituce majetku

1830 – pokus o okleštění ústavy vedl k
červencové revoluci (pouliční boje a barikády v
Paříži, za 3 dny bojů přes 1000 mrtvých) – Karel X. nucen
abdikovat (30. 7.) a uprchnout ze země (dožil mimo jiné i v
Praze)

místo Karla X. zvolen novým francouzským
králem jeho liberálněji smýšlející příbuzný a mezi
zámožnějšími měšťany oblíbený Ludvík Filip Orleánský tzv. červencová monarchie (až do r. 1848)
- nová ústava ponechala moc v rukou majetných
statkářů a finančníků (vysoký volební cenzus), rozšířila
občanské svobody, vláda liberálů poskytla velkorysou
podporu podnikatelům, vytvořila podmínky pro
hospodářský rozvoj (prosperitu)
Ohlas červencové revoluce v Evropě:

Velká Británie: rozšířeno volební právo (1832) i na
novou průmyslovou buržoazii a střední vrstvy (2 x více voličů
k urnám) – díky tomu u moci liberální whigové
Irsko – marný boj proti Angličanům, za získání nezávislosti

Nizozemí: francouzsky a vlámsky hovořící katolíci z
bývalého Rakouského Nizozemí utlačováni politicky
(prosazování centralismu vč. zavádění nizozemštiny jako úředního
jazyka) i nábožensky (preferování kalvinismu)
1830 – lidové povstání v Bruselu proti
nizozemskému králi Vilému I. (z rodu Oranžských)
- pro odpor Velké Británie a Francie nedošlo k zásahu Svaté
aliance, z jižní části: Belgické království (1831)
(neutrální monarchie s nejliberálnější ústavou v tehdejší
Evropě – vedle Velké Británie útočištěm politických emigrantů)
- za Leopolda I. (z rodu Sachsen-Coburg) počátek
rychlého hospodářského růstu (těžba uhlí, rozvoj hutí a
strojíren) i koloniální expanze (Belgické Kongo = Zair)

Itálie, Německo: požadavky demokratizace, přijetí
liberálních ústav doprovázen i snahou po sjednocení v
jednom státě (hnutí za národní jednotu – tajné spolky:
Mladá Itálie – Giuseppe Mazzini, Mladé Německo)
- zákrokem rakouských a pruských vojsk hnutí prozatím
vojensky potlačeno

Polsko: povstání ve Varšavě (1830) zbavilo
rozhodnutím sejmu ruského cara Mikuláše I. polského trůnu
– slabé polské vojsko trpící nejednotou v otázce dalšího
postupu poraženo (květen 1831)
počátek kruté perzekuce spojené s
deportacemi povstalců na Sibiř a násilným
porušťováním země (= RUSIFIKACE)
- car zrušil autonomní statut království, bylo zrušeno polské
vojsko, zavřena varšavská univerzita, zavedena ruská
měna, preferováno pravoslaví
- emigrace Poláků do západní Evropy, zámoří
SIMÓN BOLÍVAR
D/ NEZÁVISLOST LATINSKÉ AMERIKY

od 2. pol. 18. stol. spory
mezi evropskými
Španěly a bohatými
kreoly (= potomci
španělských kolonizátorů a
původních obyvatel) – bohatí

plantážníci a obchodníci
začali mít politické
požadavky (vliv americké a
francouzské revoluce)
povstání otroků na Haiti
(1791-1804) – po získání
nezávislosti podpora
jihoamerických
revolucionářů




Napoleonova okupace Španělska a britská
blokáda urychlily rozpad španělské
koloniální říše
1816-1826 – vítězná etapa národně
osvobozeneckého boje jihoamerických vlastenců
proti španělské nadvládě za podpory Velké Británie a
USA (dobrovolníci)
v čele osvobozenecké armády Simón Bolívar
nové státy: Mexiko, Spojené středoamerické
provincie (Kostarika, Nikaragua, Salvador, Honduras,
Guatemala), Velká Kolumbie (Ekvádor, Kolumbie,
Venezuela), Peru, Chile, Bolívie, Paraguay, Uruguay,
Argentina


Velká Británie a USA odmítly zásah Svaté aliance
pod španělskou nadvládou pouze Kuba a
Portoriko
zisk nezávislosti nevedl k hospodářské či jiné
prosperitě:
- velké sociální rozdíly
- války mezi státy o území, průběh hranic
- krach panamerických snah (Bolívar)
- hospodářsky zaostalé státy (těžba nerostných surovin,
plantážnictví, dobytkářství – Argentina)
- vojenské diktatury (časté revoluce a puče)
- ekonomická nadvláda USA

POUŽITÁ LITERATURA:




Čapek, V. a kol. (1991): Novověk pro ZŠ, II. díl 17891848). Práce – SPL, Praha, 52 s.
Hlavačka, M. (2006): Dějepis pro gymnázia a SŠ 3 –
novověk. SPN, Praha, 175 s.
Hroch, M. (1996): Dějiny novověku – učebnice pro SŠ.
Práce – SPL, Praha, 168 s.
Mandelová, H. a kol. (2003): Dějiny novověku. Dialog,
Liberec, 179 s.