sborník z konference v *

Katedra filosofie a dějin přírodních věd
Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta
Viničná 7, Praha
a
Správa NP a CHKO Šumava
Útvar Vědy a výzkumu, Kašperské Hory
Žahadloví blanokřídlí v
českých zemích a na Slovensku
1. setkání
sborník z konference
Univerzita Karlova v Praze
9.-10. června 2005
DVOŘÁK L. & BOGUSCH P. (eds), 2005: Žahadloví blanokřídlí v českých zemích a na
Slovensku 1, sborník z konference, Univerzita Karlova v Praze, 9.-10. června 2005
OBSAH
Předmluva……………………..……………………..……………………..……………….…1
Jan BATELKA, Jakub STRAKA & Igor MALENOVSKÝ
Řásníci čeledí Xenidae a Stylopidae (Insecta: Strepsiptera) – parazitoidi žahadlových
blanokřídlých (Hymenoptera: Aculeata) v České republice……….……….……….………2–3
Lukáš BLAŽEJ
Dosavadní znalosti fauny kutilek (Hymenoptera, Sphecidae) severních Čech………………..4
Petr BOGUSCH
Proč některé kukaččí včely mají jednoho hostitele a jiné deset?……………………………5–6
Libor DVOŘÁK
Současný stav poznání vos a vosíků České a Slovenské republiky…………………...…….6–7
Stanislav KOMÁREK
Nevtíravý půvab přetvářky a odstrašení……………….……………….…………....………7–9
Peter LIŠKA
Kutavky a hrabavky (Hymenoptera: Sphecidae, Pompilidae) nivy Váhu pri Trenčíne s
dôrazom na antropogénne biotopy........................................................................................9–10
Jozef LUKÁŠ & Peter LIŠKA
Včely (Hymenoptera, Apoidea) prírodnej rezervácie Krasín (Biele Karpaty, Slovensko).......10
Jan MACEK
Příprava ediční řady „Atlas blanokřídlého hmyzu České a Slovenské republiky“...................11
Vladimír SMETANA
Aktuálne poznatky o rozšírení Pyrobombus. pyrenaeus (Pérez, 1879) na Slovensku........11–13
Miroslav SRBA
Ekologické poznámky k výskytu Bembix tarsata (Hymenoptera: Sphecidae)
v severozápadních Čechách……………..……………..……………..…………..………13–14
Jakub STRAKA
Barevné misky jako pasti na blanokřídlý hmyz……………….……….…………………14–15
Pavel TYRNER
Cesta na severozápad – poznatky o šíření některých druhů akuleátních hymenopter
v Čechách………………….………………….………………….…...…………………..15–16
Vladimír ZEMAN & Bohuslav MOCEK
Lumkovití (Ichneumonidae, Hymenoptera) chráněných území Chlumecka……..….…...17–18
Adresář českých a slovenských zájemců o žahadlové blanokřídlé.....................................19–20
Předmluva organizátorů
Vážení kolegové!
Držíte v ruce sborník z 1. setkání „Žahadloví blanokřídlí v českých zemích a na Slovensku“.
Prvotním impulsem k uspořádání této konference byla snaha představit mezi sebou všechny
zájemce o žahadlové blanokřídlé. Považujeme za důležité udržovat vzájemné kontakty,
informovat se o taxonomických i jiných novinkách a navzájem koordinovat výzkum
blanokřídlých v obou našich republikách. Podobná setkání pořádají každoročně různé skupiny
avertebratologů, např. malakologové, arachnologové, dipterologové, lepidopterologové a
další. Pravidelná setkání spojená zejména s novými informacemi a výměnou publikací i
materiálu jsou mnohdy doplňována společnými terénními exkurzemi do málo prozkoumaných
oblastí, které často přinášejí zajímavá data a výsledky. Publikovaný článek z takové exkurze
je pak vítaným příspěvkem k poznání naší fauny. O této možnosti by se jistě dalo uvažovat do
budoucnosti i z hlediska blanokřídlých.
V závazném termínu se na naše setkání přihlásilo 22 účastníků z České i Slovenské republiky.
Pevně věříme, že se stále více zájemců bude pravidelně scházet i v následujících letech. Tedy
že letošní setkání je pouze jakousi „první vlaštovkou“.
Za organizátory
Libor Dvořák & Petr Bogusch
1
Řásníci čeledí Xenidae a Stylopidae (Insecta: Strepsiptera) –
parazitoidi žahadlových blanokřídlých (Hymenoptera: Aculeata) v
České republice
Jan BATELKA, Jakub STRAKA & Igor MALENOVSKÝ
Řásnokřídlí (Strepsiptera) jsou obligátními parazitoidy larev a dospělců několika hmyzích
řádů (Blattodea, Ensifera, Caelifera, Mantodea, Hemiptera, Diptera a Hymenoptera).
Invazním stádiem v jejich komplikovaném životním cyklu jsou larvy prvního instaru. Aktivně
napadají své hostitele a po vniknutí do jejich abdomenu se svlékáním mění na beznohá
endoparazitická larvální stádia. U podřádu Stylopidia, kam patří všichni zástupci naší fauny,
setrvávají neotenické samice v těle hostitele i v dospělosti. Okřídlení samci jsou po vylíhnutí
ze soudečkovitých pupárií volně pohybliví. Nepřijímají potravu a žijí jen několik hodin.
Obecné informace o biologii, morfologii a klasifikaci řádu Strepsiptera přehledně podal
KATHIRITHAMBY (1989). KINZELBACH (1978) poskytl určovací klíče a shrnul známé údaje o
rozšíření a hostitelích jednotlivých druhů řásníků v západním palearktu.
V současné době připravujeme přehled řádu Strepsiptera v České republice, založený na
kritickém zhodnocení publikovaných údajů, revizi sbírek a vyhodnocení nového materiálu.
Zatím je z ČR doloženo celkem 12 druhů řásníků ze čtyř čeledí: Elenchidae (1 druh),
Halictophagidae (2 druhy), Xenidae (4 druhy) a Stylopidae (5 druhů). Elenchidae a
Halictophagidae napadají křísy (Hemiptera: Fulgoromorpha, Cicadomorpha). Xenidae a
Stylopidae jsou parazitoidy vos, kutilek a včel (Hymenoptera: Vespoidea, Apoidea). Jedná se
o následující druhy (hostitelé v hranatých závorkách, viz též GÜNTHER 1947, KINZELBACH
1978, BATELKA & STRAKA 2005 a BATELKA et al. in press):
Xenos vesparum Rossi, 1793 [Vespidae: Polistes spp.] – nalezen na řadě lokalit, hlavně na
Polistes dominulus (Christ), vzácně také P. nimpha (Christ) a P. bischoffi Weyr., v posledních
dvou dekádách se zřejmě spolu s hostiteli šíří.
Pseudoxenos heydeni (Saunders, 1852) (= P. schaumii Saunders, 1872) [Vespidae:
Ancistrocerus spp., Odynerus melanocephalus (Gmel.)] – recentně nalezený jen jednou v
Ancistrocerus trifasciatus (Müll.) ve středních Čechách.
Paraxenos erberi Saunders, 1872 (= Pseudoxenos crassidens Pasteels, 1954) [Crabronidae:
Bembicinus tridens (F.)] – z ČR známý z jediného historického nálezu z Moravského Písku.
Paraxenos sphecidarum (Dufour, 1837) [Sphecidae: Ammophila spp.] – z ČR jen staré nálezy
před rokem 1950 v Čechách v Ammophila campestris Latr. a A. sabulosa (L.).
Eurystylops cf. oenipontana Hofeneder, 1949 [Halictidae: Dufourea spp., Rophites spp.] –
z ČR známe jen prázdné samčí pupárium v hostitelské včele Rophites quinquespinosus
Spinola, chycené v Jílovém u Prahy v roce 1906. Taxonomická příslušnost řásníků
napadajících rod Rophites není dosud uspokojivě prokázána (Kinzelbach 1978).
Halictoxenos arnoldi Perkins, 1918 [Halictidae: Lasioglossum (Lasioglossum) spp.] – jediný
historický doklad z Tábora na Lasioglossum (L.) xanthopus (Kirby).
Halictoxenos spencei Nassonow, 1893 (= H. nitidiusculus Ogloblin, 1925) [Halictidae:
Lasioglossum (Evylaeus) spp.] – několik předválečných nálezů v Čechách a na Moravě na
Lasioglossum (E.) nitidiusculum (Kirby), L. (E.) parvulum (Schenck) a L. (E.) villosulum
(Kirby).
2
Halictoxenos tumulorum Perkins, 1918 [Halictidae: Halictus (Halictus) spp., H. (Seladonia)
spp., Lasioglossum (Evylaeus) spp.] – jediný starý literární údaj z Kolína na Halictus (S.)
tumulorum (L.).
Stylops melittae Kirby, 1802 (= S. spencei Pickering, 1836; S. aterrimus Newport, 1851; S.
bimaculatae Perkins, 1918; S. nevinsoni Perkins, 1918; S. spretae Perkins, 1918; S.
obenbergeri Ogloblin, 1923; S. flavipedis Hofeneder, 1923; S. nitidiusculae Poluszyński,
1927; S. parvulae Noskiewicz et Poluszyński, 1927; S. praecocis Noskiewicz et Poluszyński,
1927; S. gwynanae Noskiewicz et Poluszyński, 1927; S. albofasciatae Günther in Günther et
Šedivý, 1957; S. nassonowi Pierce, 1909) [Andrenidae: Andrena spp.] – vyskytuje se relativně
hojně po celém území nejméně na 24 hostitelských druzích rodu Andrena.
Podle údajů z okolních států střední Evropy (POHL & MELBER 1996) lze na našem území
předpokládat výskyt dalších čtyř druhů:
Paraxenos hungaricus (Székessy, 1955) [Crabronidae: Bembix oculata Latr., B. rostrata (L.)];
Hylecthrus rubi Saunders, 1850 [Colletidae: Hylaeus (= Prosopis) spp.];
Crawfordia labiata Ogloblin, 1924 [Andrenidae: Panurgus labiatus (Evers.), P. brullei
(Lep.)];
Ulrichia friesei (Hofeneder, 1949) [Andrenidae: Melitturga clavicornis (Latr.)].
Od evropských zástupců rodů Crawfordia, Eurystylops a Ulrichia dosud nejsou známi samci.
Většina druhů řásníků bývá nalézána náhodně a ojediněle. Zčásti pravděpodobně ucházejí
pozornosti kvůli svému převážně endoparazitickému způsobu života a velmi krátké aktivitě
dospělých samců vně hostitele. Druhy, které jsou svým vývojem vázány na samotářsky žijící
skupiny blanokřídlého hmyzu, mohou být navíc reálně ohroženy v důsledku oslabení populací
svých hostitelů (BATELKA et al. in press). V souvislosti s naším sledováním se obracíme na
všechny hymenopterology s prosbou o zpřístupnění stylopizovaného materiálu z celé Evropy,
který by mohl doplnit naše poznatky o taxonomii, rozšíření a hostitelské specializaci tohoto
dosud spíše opomíjeného řádu hmyzu.
Literatura
BATELKA J. & STRAKA J., 2005: Výskyt Xenos vesparum a Pseudoxenos heydeni (Strepsiptera: Xenidae) v
České republice [Occurrence of Xenos vesparum and Pseudoxenos heydeni (Strepsiptera: Xenidae) in the
Czech Republic]. Klapalekiana 41, in press.
BATELKA J., STRAKA J., MALENOVSKÝ I. & LAUTERER P., in press: Strepsiptera (řásnokřídlí). In: Červený
seznam bezobratlých živočichů České republiky, FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds), Příroda.
GÜNTHER V., 1947: Předběžná zpráva o řádu Strepsiptera v Československu [Preliminary report on the order
Strepsiptera in Czechoslovakia]. Acta Entomologica Musei Nationalis Pragae 25: 69–72.
KATHIRITHAMBY J., 1989: Review of the order Strepsiptera. Systematic Entomology 14: 41–92.
KINZELBACH R.K., 1978: Insecta. Fächerflügler (Strepsiptera). Die Tierwelt Deutschlands 65. Teil. Gustav
Fischer Verlag, Jena, 166 pp.
POHL H. & MELBER A., 1996: Verzeichnis der mitteleuropäischen Fächerflügler und die Beschreibung einer
neuen Art der Gattung Malayaxenos Kifune 1981. Senckenbergiana Biologica 75: 171–180.
3
Dosavadní znalosti fauny kutilek (Hymenoptera, Sphecidae)
severních Čech
Lukáš BLAŽEJ
Na sledovaném území o rozloze cca 25 731 km2 byly kutilky nesystematicky chytány od roku
1999 na typických, druhově pestřejších lokalitách. V roce 2003 již průzkum nabývá jisté
organizace a může se pochlubit prvními výsledky. Doposavad je odtud potvrzeno na 95 druhů
patřících do těchto podčeledí (dle J. Bitsch et col., Fauna de France – Hymenoptera,
Sphecidae vol. 1 - 3): Ampulicinae (1), Astatinae (2), Crabroninae (40), Larrinnae (13),
Mellinae (1), Nyssoninae (6), Pemphredoninae (24), Philanthinae (4). Územně lze sledovanou
část severních Čech rozdělit na 3 orografické celky: Šluknovsko (kv. 4951, 4952, 4953, 5051,
5052, 5053, 5152, 5153, rozloha cca 7106 km2), Děčínsko (kv. 5149, 5150, 5151, 5152, 5049,
5050, 5051, 5052, rozloha cca 10160 km2) a Českolipsko (kv. 5353, 5354, 5453, 5454,
rozloha cca 8464 km2).
Pro skupinu typických arenikolních druhů má nejlepší předpoklady oblast Českolipska, která
pro ně svým převážně písčitým podložím a teplým klimatem vytváří velice příznivé životní
podmínky. Písek aluviálního původu je zde hojně těžen na mnohých pískovnách, na jejichž
okrajích se soustředí druhově velmi diverzní společenstva akuleatních hymenopter. Naopak
borové lesní porosty nebo bučiny na bazických kopcích jsou významným útočištěm pro pestrá
společenstva mikrokavernikolních druhů, využívajících pro hnízdění chodby dřevokazného
hmyzu či vlastními silami vytvořené chodby v nejrůznějším materiálu, počínaje pruty
maliníku a konče suchými větvemi či kmeny. V současné době je odtud potvrzeno 37 druhů.
Z nejvýznamnějších lze jmenovat Ammophila pubescens Curt., Tachysphex nitidus (Spin.),
Oxybelus mucronatus (Fabr.).
Oblast Děčínska zahrnuje hlavně velkoplošné chráněné celky CHKO Labské pískovce a NP
České Švýcarsko. Písčité podloží zde sice dává předpoklad k výskytu arenikolních druhů, ale
druhová diverzita jejich společenstev je silně ovlivněna v negativním smyslu rozsáhlým
zalesněním a velmi pestrým geologickým reliéfem. Výskyt je soustředěn převážně na písčité
lesní cesty, okolí lesních školek, ale i xerotermní louky (příp. vřesoviště) na jižních svazích
odlesněných vrchů či holých skal. Druhové složení na takových lokalitách, jenž jsou
situovány v jižní části, je ve velké míře ovlivňováno sousedním Českým středohořím
(přítomnost včely Sphecodes croaticus Mayer či kutilky Podalonia affinis (Kirby) aj.). Na
druhé straně je druhový deficit arenikolních druhů oblasti Děčínska kompenzován velmi
pestrým složením druhů mikrokavernikolních. Mezi 73 potvrzenými druhy jsou asi
nejzajímavější Crossocerus cinxius (Dahl.), C. heydeni Kohl, C. walkeri (Shuc.) aj.
Druhová skladba reprezentující Šluknovsko již značně demonstruje spíše hlinitý až jílovitý
substrát a severní pozici spojenou s chladnějším klimatem. Mezi nejbohatší biotopy patří
hlavně sienitové lomy v okolí Rožan u Šluknova, jejichž štěrkopísčitý substrát ze zvětralého
sienitu a teplé podmínky jsou vhodné pro výskyt řady druhů. Listnaté porosty čedičových,
popř. znělcových vrchů jsou ideální pro chladnomilnější mikrokavernikolní druhy. Ze 43
zjištěných druhů lze jmenovat Ammophila pubescens Curt.
Výsledky průzkumu severočeských kutilek značnou měrou přispějí k poznatkům o rozšíření
v této prakticky neznámé oblasti. Přítomnost některých vzácnějších druhů hodně prozrazuje i
o jejich adaptabilitě k celkově poměrně drsným podmínkám severu ČR.
4
Proč některé kukaččí včely mají jednoho hostitele a jiné deset?
Petr BOGUSCH
Kukaččí neboli kleptoparazitické včely představují okolo 25 % všech našich druhů včel.
Jejich životní strategie je velice zajímavá a spočívá v tom, že si nestaví svá vlastní hnízda, ale
kladou vajíčka do hnízd jiných druhů včel. „Kukaččí“ životní strategie však není v rámci
blanokřídlých známá jen u včel, některá skupiny jsou celé parazitické, například všichni
Scolioidea (tj. žahalky, trněnky, kodulky) a zlatěnky (Chrysididae).
Většina druhů je poměrně úzce specializovaná na jednoho nebo několik málo hostitelských
druhů, existují však výjimky, druhy, které mají i více než deset známých hostitelů. Přitom se
předpokládá, že parazit a hostitel jsou dva blízce příbuzné druhy, a tudíž by každý parazit měl
být specializovaný. Toto uvedl již EMERY (1909) ve své teorii, která se dnes nazývá Emeryho
pravidlem. CARPENTER et al. (1993) tuto teorii uvedli na správnou míru: „Parazit vznikne
speciační událostí ve vývojové linii hostitele“. Výsledkem speciace jsou tedy dva druhy –
parazit a jeho hostitel. Zjednodušeně lze říct, že někteří jedinci v rámci druhu začnou
parazitovat u ostatních, až se vytvoří reprodukční bariéry a vzniknou dva druhy – parazit a
jeho hostitel.
Každý druh kleptoparazita by tedy měl mít jednoho hostitele, který je jeho blízkým
příbuzným. U řady druhů to tak opravdu je, typickým příkladem jsou např. včely rodu
Thyreus a jejich hostitelé rodu Amegilla, vyznačující se peříčkovitým ochlupením, na rozdíl
od příbuzné dvojice Melecta – Anthophora (MICHENER 2000). Mnoho kukaččích včel však
toto „pravidlo“ významně porušuje, třeba zástupci našeho nejpočetnějšího rodu Nomada,
jejichž hostitelé z rodu Andrena patří do úplně jiné vývojové větve včel. Kleptoparazitické
druhy tedy nejsou neměnné, ale procházejí určitým vývojem, který má vliv na počet jejich
hostitelů. Tento vývoj jistě probíhá různým způsobem, stejně jako kleptoparazitizmus
nevznikl u včel jednou, ale mnohokrát u různých skupin (blíže ROZEN 2000). Jedním
z hlavních důvodů je přeorientování kleptoparazita, které si ukážeme na příkladu.
Kleptoparazitický druh parazituje na blízce příbuzném druhu, který však začíná vlivem
predace, podmínek na lokalitě nebo jiných činitelů vymírat. Kleptoparazit si musí najít jiný
hostitelský druh nebo bude odsouzen k zániku. Začne parazitovat u několika jiných druhů
včel, které jsou na lokalitě dosud hojné. Podle úspěšnosti parazitace u jednotlivých druhů
může dlouho zůstat generalistou (mít hodně hostitelů) nebo naopak se úzce zaměřit na jeden
nový druh hostitele, který nejlépe splňuje podmínky ideálního hostitele. Specializace zřejmě
neprobíhá tak, že se všichni jedinci přeorientují na parazitaci jednoho druhu, ale prostě ty
vývojové linie, které se drží mírnějšího hostitele, získají převahu. U včel totiž existuje
generalismus jen na úrovni druhů, jedinci jsou specializovaní na jeden druh hostitele (druh
Sphecodes monilicornis má 14 druhů hostitelů, jedna konkrétní samice však parazituje pouze
v hnízdě jednoho druhu hostitele), stejně jako třeba u kukaček (BOGUSCH & KRATOCHVÍL
2005).
Literatura
BOGUSCH P. & KRATOCHVÍL L., 2005: Generalist cleptoparasitic bee species (Hymenoptera: Apoidea) are
species-specialist at the individual level. Behavioral Ecology and Sociobiology 58: in prep.
EMERY C., 1909: Über den Ursprung der dulotischen, parasitischen und myrmekophilen Ameisen. Biologischer
Centralblatt 29: 352-362.
CARPENTER J.M., STRASSMANN J.E., TURILLAZI S., HUGHES C.R., SOLIS C.R. & CERVO R., 1993: Phylogenetic
relationships among paper wasp social parasites and their hosts (Hymenoptera: Vespidae: Polistinae).
Cladistics 9: 129-146.
5
MICHENER C.D., 2000: The bees of the world. Baltimore and London: The Johns Hopkins University Press, 914
pp.
ROZEN J.G. JR., 2000: Systematic and geographic distributions of Neotropical cleptoparasitic bees, with notes on
their modes of parasitism. Anais do IV Encontro sobre Abelhas 2000: 204-210.
Současný stav poznání vos a vosíků České a Slovenské republiky
Libor DVOŘÁK
Společenským vosám a vosíkům byla v České a Slovenské republice věnována jen malá
pozornost. Pokud se vyskytla publikovaná data, často se ukázalo, že obsahují závažné
determinační omyly (srovnáním s muzejními sbírkami). Kvalitní přehled fauny vos a vosíků
obou zemí tak de facto stále schází, přestože je to druhově chudá skupina. Nejrecentnější
cheklist (PÁDR 1989) postrádá některé druhy, navíc je též plný nedostatků.
Z rodu Vespa žije na území obou republik pouze druh V. crabro L. Početněji, čtyřmi druhy, je
v obou zemích zastoupen rod Vespula. Jedná se o druhy V. germanica (F.), V. vulgaris (L.), V.
rufa (L.) a její parazit V. austriaca (Panzer). Poněkud problematičtější je stav rodu
Dolichovespula. PÁDR (1989) udává z obou republik pouze druhy D. media (Retzius), D.
sylvestris (Scopoli), D. norwegica (F.) a D. saxonica (F.). D. omissa (Bischoff) (=ingrica
Birula) uvádí pouze z Čech a D. adulterina (du Buysson) z Čech a Moravy. Oba parazitické
druhy žijí v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Pomineme-li staré práce ZAVADILA (1948) a
ŠNOFLÁKA (1952), byl výskyt obou druhů na Moravě v dřívějších letech potvrzen studiem
sbírek v Moravském zemském muzeu v Brně (DVOŘÁK in prep.). Výskyt obou druhů na
Slovensku shrnuje SMETANA (2000).
Velkých změn doznalo poznání vosíků. V obou zemích jsou dlouho známy druhy Polistes
nimpha (Christ), P. biglumis (L.) a P. dominulus (Christ), který se donedávna uváděl pod
jiným jménem (P. gallicus). Taktéž v obou zemích žije nově se šířící P. bischoffi (Weyrauch).
Z České republiky ho poprvé publikoval STRAKA (2000), ze Slovenska je známo několik
nálezů (Dvořák, Smetana). Pouze v jižních částech Slovenska žije P. gallicus (L.) (dříve P.
foederatus). Zcela nově byl při studiu starých muzejních sbírek nalezen na JV Slovensku P.
associus (Kohl) (DVOŘÁK 2005). Složitější situace je ohledně parazitických vosíků. P.
atrimandibularis (Zimmermann) byl znám z obou zemí. Z ČR je doložen jediný nález
z Jeseníků (ŠNOFLÁK 1952), na Slovensku se jedná též o staré nálezy. Recentně nebyl tento
druh v žádné z obou zemí nalezen. P. sulcifer (Zimmermann) byl znám z okolí Lučence na
Slovensku (BOUČEK & ŠUSTERA 1956), recentně byl nalezen na Muráňské planině (SMETANA
2004).
Dle současných poznatků žije (nebo v minulosti žilo) v ČR 11 druhů vos a 5 druhů vosíků,
v SR 11 druhů vos a 8 druhů vosíků.
Literatura
BOUČEK Z. & ŠUSTERA O., 1956: Vosy Československé republiky. Přírodovědecký sborník Ostravského kraje
32: 482–497.
DVOŘÁK L., 2005: Polistes associus KOHL, 1898 – new species of paper wasp for Slovakia (Hymenoptera,
Vespidae). Linzer biologische Beiträge 37(1), in press.
DVOŘÁK L., in prep:
PÁDR Z., 1989: Vespoidea. In: Checklist of Czechoslovak insects III (Hymenoptera), ŠEDIVÝ J. (ed.) Acta faun.
entomol. Mus. Nat. Pragae 19: 157–160.
SMETANA V., 2000: Súčasné poznatky o rozšírení os Dolichovespula adulterina a Dolichovespula omissa
(Hymenoptera: Vespidae) na Slovensku. Entomofauna carpathica 12: 22–23.
6
SMETANA V., 2004: Osy (hymenoptera: Vespidae) v Národnom parku Muránska planina. Reussia 1, Suppl. 1:
225–232.
STRAKA J., 2000: Faunistic records from the Czech Republic – 109. Hymenoptera: Aculeata. Klapalekiana 36:
181–183.
ŠNOFLÁK J., 1952: Příspěvek k poznání Hymenopter opavského Slezska a přilehlých částí Moravy s popisem
nového lumčíka Triaspis semilissus n.sp. ♀♂. Přírodovědecký sborník Ostravského kraje 13: 553–572
ZAVADIL V., 1948: Zajímavé nálezy blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera) v oblasti širšího Ostravska. Sborník
přírodovědecké společnosti v Ostravě 9: 15–26.
Nevtíravý půvab přetvářky a odstrašení
Stanislav KOMÁREK
Jako adaptivní zbarvení bývá zvykem označovat nějaký vnější design živých objektů, o němž
se v rámci darwinovské doktríny má za to, že přináší svému nositeli nějaký prospěch,
vyjádřený v posledku v podobě reprodukčního úspěchu. Žloutnutí či červenání javorových
listů na podzim sem tedy nepatří, tím méně třeba červeň rubínů či modř jasné oblohy.
Problém, jak takto různá zbarvení interpretovat, je z historického hlediska dosti nedávný - byl
založen teprve darwinovským obratem a zde prezentovaný přehled v zásadě pochází od
Darwinova souputníka A.R. Wallace z roku 1867. Předtím podobné otázky vůbec
nevyvstávaly, Bůh-Stvořitel si může tvořit co chce a není povinen skládat z toho nikomu účty
– proč je vrána černá a zlatý bažant kýčovitě barevný je věcí Jeho per definitionem
nezbadatelných rozhodnutí.
Celkově se všechny vnější designy (mluvme tu pro jednoduchost jen o živočiších, ne o
rostlinách a houbách) rozpadají na dvě základní kategorie – zbarvení sémantická (od řec.
sémeion, znamení, tj. zbarvení nápadná, jejichž cílem je živočicha zviditelnit) a zbarvení
kryptická (od řec. kryptos, skrytý, tj. taková, jejichž cílem je živočicha zamaskovat,
zneviditelnit). Celá nauka o adaptivních zbarveních má ještě jeden výrazný „lidský“ aspekt –
primárně bazíruje na lidském optickém vnímání, byť se živě zajímá o to, jak ptáci či kudlanky
vlastně vidí – přes všechnu badatelskou snahu to můžeme poznat jen přibližně – museli
bychom se stát červenkou, abychom s jistotou věděli, co vlastně vidí – předpoklad, že něco
podobného, co my, však není vůbec pošetilý. Kryptická zbarvení vždy dělala potíže zdaleka
nejmenší – jejich účel je zcela zjevný a přírodní teologové předdarwinovské éry na nich mohli
demonstrovat dovednost Všemohoucího stejně efektně, jako jejich následovníci moc
přírodního výběru – jen si zkuste hledat můry na kůře porostlé lišejníkem nebo mladou čejku
v trávě!
Horší to bylo se zbarveními sémantickými. Ta se dají zhruba rozdělit na ta, která jsou určena
pro vnitrodruhovou komunikaci a ta, která slouží pro komunikaci mezidruhovou (toto
rozdělení se snadno řekne, ale v konkrétním případě někdy těžko dokazuje, či se může
v jednotlivých případech jednat o kombinaci obojího). Na každý pád bylo už Darwinovi jasné,
že křiklavá zbarvení rozmanitých ptáků či motýlů bude těžko vysvětlovat působením
přírodního výběru, a proto postuloval jeho další typ, výběr pohlavní, který mají provádět
v typickém případě samice, vybírající si samečka –fešáka podle svého vrozeného vkusového
schématu. Této koncepci by nasvědčovala i skutečnost, že pestřejší a ornamentálně
rafinovanější bývá spíše samčí pohlaví, byť ne nutně. Darwin takto vysvětloval i všechna
pestrá zbarvení u hmyzu, což byla při naprostém nedostatku etologických dat v jeho době
značná odvaha. Přece jen se však zarazil před skutečností, že řada motýlích housenek je
křiklavě pestrá, často s rozmanitými ornamentálními štětičkami chloupků – i při nejlepší vůli
si bylo těžko u těchto pohlavně dosud neaktivních bytůstek nějaký stín sexuální selekce, navíc
7
zde není ani náznak dimorfismu. Se svými pochybami (staří autoři ještě neztratili jemnější
pozorovací schopnosti a hledání pravdy, nikoli jen potvrzení vlastních hypotéz, a Darwin toho
byl velmi zářným příkladem) se v dopise svěřil Wallaceovi s prosbou, aby o celé věci
popřemýšlel. Ten skutečně zformuloval hypotézu zcela novou, a sice o funkci pestrých
zbarvení jakožto výstražných, později nazvaných aposematická . Hypotéza předpokládala, že
takovýto druh je nějakým způsobem toxický, nechutný či nebezpečný a že jeho nápadný
habitus usnadňuje predátorům učení – ochutnají jen jednou a víckrát ne. Celá řada
aposematiků se také skutečně pomalu pohybuje, dlouho žije a způsob života je gregariózní, tj
ve skupinách, většinou sourozeneckých.
Celá tato teorie, o níž existují stohy literatury a obrovské množství pokusů, má přes svou
globální přesvědčivost některá slabá místa – celá řada druhů, objektivně nebezpečných, je
zbarvena krypticky a k evoluci aposematismu u nich nedošlo – včely oproti vosám, chřestýši
oproti korálovcům atd. Naopak existuje celá řada tzv. pseudoaposematiků, jedlých, ale
nápadně zbarvených, byť většinou na partiích, viditelných jen za pohybu – zadní křídla
mnohých sarančí, stužkonosek atd. (i toto bývá zvykem chápat jako zařízení proti predátorům,
kteří jsou náhlým objevením pestrých barev, fulgurací, šokováni a znejistěni). Navíc se
ukázalo, že žádný aposematik není tak toxický, aby jej za okolností a v omezené míře nikdo
nežral, celý fenomén jejich relativní nejedlosti připomíná tak nejspíš postupné mizení
pochoutek během recepce. Ukazuje se i to, že aposematik může gustatorní testování
predátorem ve zdraví přežít a není nutno spřádat složité úvahy o tom, kterým že to sobeckým
genům v jeho bratřích a bratrancích jeho oběť přinese prospěch – navíc je u celé řady
predátorů obraz nejedlého aposematika už vrozený – u některých z nich, třeba u korálovců,
nemá ostatně uštknutý predátor během posledních dvou-tří minut života příležitost pracně
získanou moudrost zúročit, ba ani o ní někomu povyprávět. Výše už zmiňovaný britský
entomolog Bates potom na základě svých zkušeností s bělásky rodu Leptalis, které si přivezl
přimíchané mezi motýly čeledi Ithomiidae, od nichž byli sotva k rozeznání, vyslovil
hypotézu, že druhy, které svým vnějším habitem „vybočují z řady“ svých příbuzných a
naopak se svou podobou přimykají k druhu nepříbuznému, tak činí proto, aby těžily
z nejedlosti „chráněného typu“ a „schovávaly se“ za ním před predátory. Jev sám byl známý
v této době už dobrých dvacet let, ale teprve naroubování na tehdy sotva tři roky veřejně
známý darwinismus dalo Batesově práci řádnou průraznost. Práce vzbudila velký ohlas a
preformovala chápání mimetických jevů až do přítomné doby. Poměrně brzy nato, 1879,
postuloval Fritz Müller, německý emigrant žijící v Brazílii, další, po něm pojmenovaný typ
miméze, a sice podobnost mezi dvěma blíže nepříbuznými druhy, z nichž oba jsou nejedlé,
tedy jakýsi aposematický habituální kartel. Svou práci doprovodil i pěkným matematickým
modelem, dokládajícím, jaké výhody plynou pro oba druhy z redukce ztrát při zaučování
mladých, dosud naivních predátorů tím, že tak činí jen jednou. Později se ukázalo, že mezi
Batesovou a Müllerovou mimézí existují plynulé přechody, ba že v typickém případě existuje
Batesovsko-Müllerovské kontinuum, kdy třeba na jihoamerické pasece létá v rámci
tzv.mimetického okruhu celá skrumáž motýlů několika různých čeledí a všech stupňů toxicity
s rámcově tímtéž vnějším habitem.
Posléze byla ještě jako samostatná kategorie odlišena tzv. agresivní či Peckhamovská
miméze, nazvaná podle slečny Peckhamové z muzea ve Wiskonsinu, spočívající
v napodobování jiného organismu ne za účelem obrany před predátory, ale predace či
parazitace jiných (napodobovat se může buď ten parazitovaný či lovený – třeba vajíčko
kukačky připodobněné k vejcím hostitele, nebo něco zcela jiného – želva kajmanka,
napodobující jazykem svíjejícího se červa za účelem lovu ryb). Do této kategorie spadá i
tvarové či olfaktorické napodobování mravenců některými jejich hosty. Konečně lze mluvit i
o mimézi parciální, kdy není napodobován živočich celý, ale jen některá jeho signálně
významná část, třeba napodobení „vosího“ pruhovaného zadečku i s žahavými pohyby
8
některými nočními motýly či některé případy očních skvrn na jejich zadních křídlech, které
zřejmě ukazují po svém odhalení drobným ptákům „upřený pseudopohled“, upomínající na
nějakého jejich predátora. Parciální miméze přecházejí plynule k atrapám, např. k falešným
hlavám některých motýlů a hadů, okcipitálním obličejům některých sov a dalším podobným
inovacím – některé z nich jsou určeny i pro komunikaci vnitrodruhovou, třeba nápodoby
estrálních otoků samic u samců paviánů pláštíkových. I člověk, nejzajímavější ze všech
živočišných druhů, produkuje decepce naveliko, od falšovaných bankovek a nepravých
tělesných vůní z parfumerie až po žertovné předměty typu kostiček z bílého mramoru
v cukřence.
(Podle článků v časopisech Vesmír (9/2002) a Analogon (36) upravil a zkrátil Petr Bogusch)
Literatura
KOMÁREK S., 2004. Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy. Dokořán, Praha, 192 pp.
Kutavky a hrabavky (Hymenoptera: Sphecidae, Pompilidae) nivy
Váhu pri Trenčíne s dôrazom na antropogénne biotopy
Peter LIŠKA
Súčasná niva Váhu pri Trenčíne je tvorená mozaikov rozmanitých biotopov v rôznom štádiu
sukcesie. Pri výskume fauny kutaviek a hrabaviek bol v rokoch 2000–2001 boli sledované aj
antropogénne biotopy, ako napr. svahy diaľničného násypu a štrkoviská, okraje polí. V území
medzi starým korytom Váhu a diaľničným násypom v úseku medzi Skalkou nad Váhom a
Nemšovou bolo na na 14 lokalitách prírodného aj antropogénneho charakteru žltými
Moerickeho pascami zaznamenaných 48 druhov kutaviek (456 kusov) a 42 druhov hrabaviek
(304 kusov). Na jednotlivých lokalitách sa počet druhov pohyboval od 8 do 35 (kutavky 5–20,
hrabavky 3–16). Zatrávnené svahy diaľničného násypu patrili medzi najbohatšie lokality.
Najpočetnejšie druhy boli z kutaviek Ammophila sabulosa, Diodontus minutus a Trypoxylon
figulus, z hrabaviek Priocnemis minuta, Arachnospila minutula, Cryptocheilus versicolor a
Priocnemis fennica. K najcennejším nálezom patria z kutaviek: Ammoplanus marathroicus –
zriedkavo nachádzaný drobný druh, pravdepodobne často prehliadaný, Miscophus ater –
napriek názoru, že arenikolnosť druhu nebude zrejme jednoznačná (VEPŘEK 1998), sa na
sledovaných lokalitách v nive Váhu druh prejavoval ako výrazný psamofil, Nysson mimulus –
druhý nález na Slovensku (1 F, 16.6.–13.7. 2001), ako nový druh pre faunu Slovenska ho
uvádza LUKÁŠ (2002); z hrabaviek: Anoplius alpinobalticus, Anoplius tenuicornis – ako nový
druh pre faunu Slovenska ho uvádza DEVÁN (2000), Homonotus balcanicus – veľmi vzácne
nachádzaný druh. Priocnemis fennica – v porovnaní s inými lokalitami zo Slovenska bohatý
nález 20 ks, Priocnemis minuta – zaznamenaných 37 jedincov radí skúmané územie medzi
najbohatšie náleziská tohto druhu na Slovensku. Z hľadiska prítomnosti, bohatosti a diverzity
fauny sledovaných skupín hmyzu sú antropogénne biotopy významnou súčasťou kultúrnej
krajiny a zasluhujú si pozornosť odbornej verejnosti.
Literatura
DEVÁN P., 2000: Kutavky (Sphecidae), hrabavky (Pompilidae), zlatenky (Chrysididae), srpice (Mecoptera) a
sieťokrídlovce (Planipennia) získané Merickeho pascami na dvoch trstinových lokalitách. Sborník
Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 5: 241–244.
9
LUKÁŠ J., 2002: Príspevok k poznaniu fauny blanokrídlovcov (Sphecidae, Pompilidae a Chrysididae) Hájnice pri
Trenčianskych Bohuslaviciach. Sborník Přírodovědného klubu v Uh. Hradišti, 7: 189–192.
VEPŘEK D., 1998: Kutilky (Sphecidae) na území přírodní památky Vojenské cvičiště Bzenec a na území širšího
Bzenecka. Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 3: 98–104.
Včely (Hymenoptera, Apoidea) prírodnej rezervácie Krasín (Biele
Karpaty, Slovensko)
Jozef LUKÁŠ & Peter LIŠKA
Prírodná rezervácia (PR) Krasín sa nachádza v Chránenej krajinnej oblasti (CHKO) Biele
Karpaty v katastrálnom území obce Dolná Súča, okres Trenčín (DFS 7074a). Tvorí ju
vápencové bradlo s nadmorskou výškou 320–516 m n.m. Územie bolo v minulosti odlesnené,
v súčasnosti je západná časť zarastená sekundárnym lesom, južné a juhovýchodné bezlesé
skalnaté svahy sú porastené xerotermnou vegetáciou. V dôsledku absencie pastvy do
rezervácie expandujú kroviny. V roku 2002 sme na Krasíne individuálnym zberom a
smykaním zaznamenali 102 druhov prevažne samotárskych včiel (29 rodov, 197 kusov);
z toho: Megachilidae 34 druhov (11 rodov, 65 kusov), Anthophoridae 17 druhov (7 rodov, 36
ks), Halictidae 17 druhov (4 rody, 37 ks), Andrenidae 16 druhov (1 rod, 30 ks), Colletidae 9
druhov (2 rody, 15 ks), Apidae 7 druhov (2 rody, 12 ks) a Melittidae 2 druhy (2 rody, 2 ks).
Okrem druhov so širokou ekologickou valenciou sme zaznamenali aj výskyt vzácnych,
potenciálne ohrozených a chránených druhov včiel, napr. Rhodanthidium septemdentatum,
Stelis ornatula, Osmia uncinata, Nomada shepardana a čmele Bombus humilis, B. lapidarius,
B. lucorum, B. pascuorum a B. terrestris. Získané výsledky zvyšujú počet známych druhov
nadčeľade Apoidea z PR Krasín (BEREC 1997) na 104 (83 druhov doposiaľ
nezaznamenaných). Pre územie CHKO Biele Karpaty sa počet známych druhov včiel zvýšil
zo 125 (PŘIDAL 1998) na 179 (54 prvonálezov). Z hľadiska druhového bohatstva akuleátnych
blanokrídlovcov patrí územie PR Krasín medzi významné lokality CHKO Biele Karpaty.
Výskum bol realizovaný s podporou vedeckej grantovej agentúry VEGA, číslo grantu
1/9116/02
Literatura
BEREC P., 1997: Žihdlové blanokrídlovce (Hym., Aculeata) prírodnej rezervácie Krasín. Natura Carpatica
(Košice) 38: 95–100.
PŘIDAL A., 1998: Úvodní studie o fauně včel Bílých Karpat (Hymenoptera: Apoidea). Sborník Přírodovědného
klubu v Uherském Hradišti 3: 105–116.
10
Příprava ediční řady „Atlas blanokřídlého hmyzu České a Slovenské
republiky“
Jan MACEK
Ve spolupráci s knižním nakladatelstvím Academia Praha je na příštích pět let pod patronací
entomologického oddělení NM v Praze plánována publikace ediční řady „Atlas blanokřídlého
hmyzu České a Slovenské republiky“. Celá řada bude napsaná v českém jazyce a bude
obsahovat čtyři díly podle obsažnosti jednotlivých skupin blanokřídlého hmyzu a na jejím
vzniku se bude podílet většina českých a slovenských odborníků. První díl bude zahrnovat
akuleátní skupiny [Chrysidoidea, Vespoidea (vyjma Formicidae) a spheciformní čeledi
nadčeledi Apoidea] (předpokládaný rok vydání 2007–2008), druhý díl čeledi Formicidae a
Apidae (předpokládaný rok vydání 2008–2009), třetí díl parazitoidní Apocrita (předpokládaný
rok vydání 2010–2011), čtvrtý díl Symphyta (předpokládaný rok vydání 2009–2010).
Koncepčně bude publikace pojata jako identifikační atlas určený pro všechny více nebo méně
vzdělané zájemce o entomologii. Vzhledem k omezeným možnostem bude mít publikace
omezený rozsah a proto sloužit především jako orientační příručka pro zájemce o hlubší
studium. Kniha bude formálně členěna na dvě části, v obecné části získá čtenář základní
povědomí o anatomii, morfologii a ekologii uváděných skupin blanokřídlého hmyzu.
Speciální část je vlastním atlasem, kterou tvoří tabule složené z barevných fotografií
vybraných druhů provázená textovou částí se základním popisem (diferenciální diagnoza,
ekologie) příslušných taxonů (čeledí, podčeledí a rodů) a přehledem zjištěných a
předpokládaných druhů na území České a Slovenské republiky s jejich základními
charakteristikami (rozměry, fenofázi, celkovém rozšíření a výskytu na území ČR a SR)
doplněnými identifikačními klíči do čeledí, podčeledí a rodů, případně i druhů. U každé čeledi
budou uvedeny citace odkazující v přehledu literatury na konci knihy na základní tuzemské i
zahraniční identifikační příručky.
Aktuálne poznatky o rozšírení Pyrobombus pyrenaeus (Pérez, 1879)
na Slovensku
Vladimír SMETANA
K najzaujímavejším druhom čmeliakov na Slovensku patrí Pyrobombus pyrenaeus.
Považujeme ho za glaciálny relikt. Je európskym druhom, rozšíreným v Pyrenejach, Alpách
a Karpatoch, v horských systémoch Balkánskeho polostrova i na Kaukaze. Patrí medzi
orofilné prvky fauny, nie je však druhom boreoalpínskym. Nevyskytuje sa v severnej Európe
(napr. v Škandinávii). U nás ho najčastejšie nájdeme na hornej hranici lesa, v subalpínskom
a alpínskom pásme, niekedy však zostupuje aj hlboko do záverov horských dolín.
Základné poznatky o rozšírení tohto druhu na Slovensku zosumarizoval už v polovici 20.
storočia TKALCŮ (1965). Prezentuje viaceré staršie nálezy z Tatier a veľký priestor venuje aj
horským celkom, v ktorých možno očakávať jeho výskyt. Novšie nálezy z Tatier uvádzajú
PÁDR & LUKÁŠ (1994). BELÁKOVÁ (1980) i BELÁKOVÁ et al. (1979) udávajú už P. pyrenaeus
okrem Tatier aj zo Slovenského raja, z Malej Fatry (Rozsutec), Veľkej Fatry a z Oravských
Beskýd (Babia hora).
11
Štúdiu rozšírenia P. pyrenaeus na Slovensku, jeho kvantitatívnemu zastúpeniu
v spoločenstvách čmeľovitých i trofickým interakciam so živnými rastlinami sa intenzívne
venujeme od konca 80. rokov až do súčasnosti. Podarilo sa zaznamenať tento druh na
viacerých lokalitách Chočských vrchov a Západných Tatier (SMETANA 1999). Ide napr. o:
Veľký Choč – 1611 m, Ostrý – 1128 m, Suchú dolinu, Sivý vrch –1805 m. Vo Veľkej Fatre
bol druh nájdený Na Suchom vrchu – 1550 m (SMETANA 1992), Čiernom Kameni – 1479 m,
ale i v Rožkovej doline (cca 750 m n.m.). Veľmi hojný je v oblasti hlavného hrebeňa
Krivánskej Malej Fatry (SMETANA 2002), vyskytuje sa však aj na opačnom konci pohoria
(SMETANA 2000b) na Kľaku – 1351 m v Lúčanskej Fatre. Z Nízkych Tatier pochádzajú údaje
z Jasenskej doliny (SMETANA 2003), z doliny Demänovskej i Vajskovskej.
Veľmi zaujímavé sú nálezy v horských celkoch, ktoré nedosahujú hornú hranicu lesa. Ide
o Spišskú Maguru (SMETANA 1993), najvyšší masív Kremnických vrchov Flochová – 1318 m
(SMETANA 1994), pohorie Čergov (SMETANA 2000a). Vyskytuje sa aj na početných lokalitách
hlavného hrebeňa Volovských vrchov, zaznamenaný bol tiež v Revúckej vrchovine
(SMETANA 1996) a to na lokalite Zelinová dolina v nadmorskej výške iba 650 m, v Oravskej
Magure (Minčol – 1396 m), v Stahohorskych vrchoch (Donovaly), v Stolických vrchoch
(Stolica – 1476 m) a v Kysuckej vrchovine (Pupov – 1095 m).
V spoločenstvách čmeľovitých na hornej hranici lesa a nad ňou má P. pyrenaeus veľkú
dominanciu a často býva najhojnejším taxónom. Vyskytuje sa tu spolu s Bombus lucorum,
Alpigenobombus wurfleini, Pyrobombus soroeensis, Pyrobombus pratorum, Megabombus
pascuorum. V pohoriach s menšou nadmorskou výškou sa jeho zastúpenie znižuje. Aj
v dôsledku toho, že tu pribúdajú ďalšie hylofilné druhy, resp. na rozľahlých trávnatých
plochách hrebeňov tiež druhy otvorených terénov. Veľmi malé kvantitatívne zastúpenie má
druh v inverzných polohách dolín, kam pravdepodobne preniká v dôsledku prirodzeného
rozptylu populácií.
P. pyrenaeus patrí aj k najvýznamnejším opeľovačom mnohých horských rastlín. Patria k nim
napr. Phyteuma orbiculare, Campanula serrata, Campanula cochlearifolia (Campanulaceae),
Allium sibiricum, Allium montanum (Liliaceae), Bistorta major (Polygonaceae), Chamerion
angustifolium (Oenotheraceae), Calluna vulgaris (Ericaceae), Thymus sp. (Lamiaceae),
Pedicularis verticillata (Scrophulariaceae), Cirsium palustre, Carduus personata, Carduus
glaucus, Adenostyles alliariae, Senecio nemorensis, Solidago virgaurea (Asteraceae), Rubus
sp. (Rosaceae), Scabiosa lucida (Dipsacaceae), samozrejme Vaccinium myrtilus a Vaccinium
vitis-idaea (Vacciniaceae) a mnohé iné.
Literatúra
BELÁKOVÁ A., 1980: Die Bienen (Apoidea) einiger Gebirgsgebiete der Slowakei. Acta Mus.
Reginaehradecensis, S. A, Supplementum, 22–25.
BELÁKOVÁ A., SMETANA V. & VALENČÍK M., 1979: Výskyt niektorých zástupcov podčeľadí Bombinae
a Psithyrinae (Hymenoptera, Apoidea) na Slovensku. Biológia (Bratislava), 34: 637–644.
PÁDR Z. & LUKÁŠ J., 1994: Stachelhautflügel aus dem gebiet des Hohen Tatragebirges in der Slovakischen
republik (Hymenoptera, Aculeata). Linzer biol. Beitr. 26: 887–904.
SMETANA V., 1992: Čmeľovité (Hymenoptera, Apoidea, Bombidae) v CHN Suchý vrch vo Veľkej Fatre.
Ochrana prírody 1/1992: 355–362.
SMETANA V., 1993: Čmeľovité (Hymenoptera, Bombidae) na vybraných lokalitách Pienin, Ľubovnianskej
vrchoviny a Spišskej Magury. XVI. Východoslovenský tábor ochrancov prírody 1992, Prehľad odborných
výsledkov, Poprad, 12–29.
SMETANA V., 1994: Čmeľovité (Hymenoptera, Bombidae) na vybraných lokalitách Turčianskej kotliny a časti
Kremnických vrchov. Zborník Turiec 1992: 91–106.
SMETANA V., 1996: Čmeľovité (Hymenoptera, Bombidae) na vybraných lokalitách v širšom okolí Dobšinej.
XVIII. Východoslovenský tábor ochrancov prírody 1994, Prehľad odborných výsledkov, Rožňava, 50–66.
SMETANA V., 1999: Výsledky prieskumu čmeľovitých (Hym., Bombidae) na vybraných lokalitách Chočských
vrchov a priľahlej časti Západných Tatier. Naturae Tutela 5: 49–59.
12
SMETANA V., 2000a: Výsledky výskumu čmeľovitých (Hymenoptera: Bombidae) na vybraných lokalitách
v Čergove, Bachurni a v bradlovom pásme Spišsko-šarišského medzihoria. Natura Carpatica 41: 59–66.
SMETANA V. 2000b: Čmeľovité (Hymenoptera: Bombidae) v NPR Kľak v Malej Fatre. Správy Slovenskej
zoologickej spoločnosti 18: 115–122.
SMETANA V., 2002: Príspevok k poznaniu čmeľovitých (Hymenoptera: Bombidae) na hornej hranici lesa
a v subalpínskom pásme Malej Fatry. Zborník Oravského múzea 19: 241–247.
SMETANA V., 2003: Výsledky výskumu čmeľovitých (Hymenoptera: Bombidae) v Jasenskej doline v Nízkych
Tatrách. Naturae Tutela 7: 11–16.
TKALCŮ B., 1965: Čmelák pyrenejský na Slovensku. Živa 13: 182–184.
Ekologické poznámky k výskytu Bembix tarsata (Hymenoptera:
Sphecidae) v severozápadních Čechách
Miroslav SRBA
Bembix tarsata je vzácným teplomilným zástupcem kutilek (Hymenoptera: Apoidea:
Sphecidae). Druh je mediteránním prvkem. Severní hranice rozšíření druhu prochází střední
Evropou. Literární údaje z minulého století uvádějí ojedinělý sběr z Polského Grochowa
poblíž hranice s Německem (MÜHLER 1918 in OEHLKE 1970). Ze Saska věrohodné údaje
chybějí. Z našeho území byl druh uváděn na lokalitách na Třeboňsku a v Polabí. Podle
BALTHASARA (1972) byl v bývalé ČSSR místy hojný. Podle sběratelských zkušeností
entomologů zabývajících se blanokřídlým hmyzem výskyt druhu dramaticky poklesl a na
původních lokalitách v Polabí a Jižních Čechách se v současné době nevyskytuje (K. Deneš,
J. a M. Halada. Z. Karas, Z. Pádr, J. Straka, P. Tyrner pers. comm.).
V poslední době však byl druh opakovně zjištěn na některých lokalitách v severozápadních
Čechách. První ojedinělý nález byl učiněn na Mostecku u obce Sedlec v roce 1981 (1 samice
lgt., det. et coll. P. Tyrner). V posledních letech však byla učiněna celá série nálezů tohoto
druhu v oblasti SZ Čech. V roce 1998 byl chycena jedna samice (lgt., det. et coll. J. Straka)
v Počeradech (5548) na Lounsku. V dalším roce (1999) byl potvrzen výskyt včetně hnízdění.
Další lokalitou je Stroupeč u Žatce (5646). Druh Bembix tarsata zde byl zjištěn poprvé v roce
2000 (lgt., det. et coll. P. Tyrner). Na této lokalitě provádí P. Tyrner soustavná pozorování od
roku 1979 a je nepravděpodobné, že by dřívější výskyt tak nápadného druhu nepozoroval.
Totéž platí i pro lokalitu v Počeradech. Pozorování proto mohou být dokladem současného
šíření nebo opětovného šíření B. tarsata v regionu.
Nejčetnější výskyt byl zjištěn v roce 1998 na Střimické výsypce u Mostu. Lokalita má
nadmořskou výšku přibližně 270 m n.m. Výsypka byla sypána v šedesátých letech 20. století
a je místy tvořena fytotoxickým materiálem, což znemožnilo její plošnou rekultivaci a
výrazně omezuje i samovolné zarůstání. Obnažené plochy tvoří vhodné možnosti k hnízdění
dalších teplomilných a jinde vzácných druhů hymenopter, které jsou předmětem dalšího
studia (Ammophila pubescens Curtis, 1829, A. heydeni Dahlbom, 1845, Sphex rufocinctus
Brullé, 1833 a další).
Četnost Bembix tarsata na této výsypce je dohadována nejméně v řádech tisíců exemplářů.
Některé ekologické aspekty takto hojného výskytu jsou předmětem současného výzkumu.
Sledován je vývoj populační četnosti, potravní specializace, potravní nabídka, konkurence a
parazitace hnízd.
Na Střimické výsypce bylo zaznamenáno několik hnízdišť, z nichž některá hostila i stovky
jedinců. Hnízda jsou nejčastěji tvořena v písčitém nebo jílovitě písčitém materiálu.
Vzdálenost mezi jednotlivými vstupními chodbami se při nejhustějším osídlení pohybovala
okolo 20 cm. Každé hnízdo je tvořeno šikmou vstupní chodbou, která se větví do několika
13
mateřských komůrek. Jejich počet se na dané lokalitě pohybuje od 2 do 11, většinou však 3–7.
Komůrky jsou nalézány v hloubce 5–25 cm v závislosti na kvalitě substrátu a porostu. Larvy
jsou zásobovány dospělci krátkorohého dvoukřídlého hmyzu (Diptera: Brachycera). Největší
část kořisti tvoří zástupci čeledí Syrphidae, Tabanidae a Bombiliidae. Jednotlivé komůrky
jsou zpravidla zásobeny jedním nebo dvěma druhy kořisti. V rámci celého hnízda může být
variabilita kořisti vyšší. To dokládá specializaci samic na jeden konkrétní zdroj, který je
z pohledu pečující samice v konkrétní dobu nejvýhodnější. V průběhu sezóny se však tato
preference mění. V roce 2003 byl pozorován poměrně dramatický pokles četnosti, přibližně
na jednu třetinu stavu předešlé sezóny. Tomu odpovídal i počet vyhrabaných kukel ze
substrátu. Tento pokles by mohl být vysvětlen klimaticky mimořádnou sezónou roku 2002,
která byla velmi studená a deštivá. To se odrazilo na aktivitě a pravděpodobně i na hnízdní
úspěšnosti samic Bembix tarsata. Od té doby se četnost opět nepatrně zvýšila a zdá se být
konstantní. Výskyt parazitické zlatěnky Parnopes grandior (Pallas, 1771) zjištěn nebyl a
vzhledem k nápadnosti tohoto druhu není výskyt předpokládán. Parazitace jinými druhy
hmyzu zatím také nebyla pozorována.
V roce 2003 byly P. Tyrnerem objeveny dvě další lokality v okolí Střimické výsypky.
V Litvínově (asi 10 km SV od výsypky) a nedaleko Mostu kolem toku říčky Bíliny (asi 3 km
JZ od výsypky).
Všechny zjištěné lokality spadají do srážkově podprůměrné oblasti okresů Most, Louny a
Chomutov. Tato oblast srážkového stínu Krušných hor se vyznačuje mimořádně
kontinentálním klimatem příhodným pro výskyt teplomilných druhů fauny a flóry.
Pozorované šíření Bembix tarsata mohlo podpořit i několik po sobě jdoucích nadprůměrně
teplých lét v devadesátých letech.
Literatura
BALTHASAR V., 1972: Grabwespen – Sphecoidea. Fauna ČSSR BD 20, ČSAV Praha, 471 pp.
OEHLKE J., 1970: Beiträge zur Insekten-Fauna der DDR: Hymenoptera – Sphecidae. Beiträge zur Entomologie
20: 615–812.
SRBA M. & TYRNER P., 2003: Výskyt Bembix tarsata (Hymenoptera, Sphecidae) v severozápadních Čechách.
Sborník Oblastního muzea v Mostě, řada přírodovědná 25: 49–51.
Barevné misky jako pasti na blanokřídlý hmyz
Jakub STRAKA
Většině entomologů jsou známy žluté misky pod pojmem Moerickeho pasti. Moericke je
používal k masovému odchytu mšic. Jsou ale žluté misky skutečně nejlepší i pro lov
blanokřídlého hmyzu? Je možné použít žluté, či jinak barevné, misky k faunistickým studiím
různých lokalit? Pokusím se na tyto otázky odpovědět a popíši, jak nejlépe barevné misky
používat k lovu včel, vos a kutilek.
V létě roku 1999 jsem provedl podrobný terénní pokus se čtyřmi barvami misek dvou
velikostí na třech rozdílných lokalitách. Do žlutých a bílých misek se chytalo jednoznačně
nejvíce jedinců a mezi těmito dvěma barvami není významný rozdíl. Do modrých misek se
chytalo mnohem méně jedinců, než do žlutých a bílých a červené misky zůstávaly často téměř
prázdné. Pro biomonitoringy je ale důležitější množství druhů, nikoli množství jedinců. I
přesto, že se do žlutých a bílých misek chytá stejné množství jedinců, bylo ve žlutých miskách
jednoznačně více druhů. Žluté misky jsou tedy skutečně k odchytu blanokřídlého hmyzu
nejlepší. Provedl jsem i analýzu spektra druhů padajících do různě barevných misek. Žluté a
14
bílé misky chytají velmi podobné spektrum druhů, ale do bílé se chytají některé druhy
v masách. Velmi zajímavé je spektrum druhů v modrých miskách. To se jednoznačně liší od
spektra druhů v miskách žlutých a bílých. Pro získání co nejširšího spektra druhů z lokality je
proto vhodné různé barvy misek kombinovat. Červená barva druhy spíše odpuzuje, než aby je
přitahovala, takže její použití není pro tento účel vhodné. Při terénní práci proto používám
polovinu žlutých a po čtvrtině bílých a modrých misek. Jednoznačně je také vhodnější
používat misky s větším průměrem, protože do větších misek se chytí tolikrát více jedinců, o
kolik je miska větší. Misky s velkým průměrem nejsou praktické pro celoroční provoz. Mají
větší výpar a v teplých měsících se voda rychleji vypaří. Již řadu let používám misky
s průměrem 12 cm a s hloubkou 6 cm ve kterých obvykle voda vydrží jeden až dva týdny.
Pokud se misky používají jen krátkodobě, tj. 1–2 dny, není potřeba používat konzervační
látky. Složení roztoku v miskách je poměrně levné, ale pokud se používají celý rok je
spotřeba konzervačních látek překvapivě vysoká. Osvědčený recept: voda se solí jako
konzervační roztok (do 0,5 l vody jedna vrchovatá polévková lžíce). Do vody je nutno přidat
detergent. Jeho množství závisí na síle použitého typu. Pro dlouhodobé použití je vhodné
použít silný detergent např. na mytí nádobí. Pak stačí 2–5 kapek na 2 l vody.
Detergent slouží k tomu, aby se hmyz svou vahou potopil pod hladinu, a aby se voda mohla
snadno dostat do vzdušnic.
Na zvoleném odstínu barvy příliš nezáleží, pokud se použije barva, která alespoň trochu
připomíná barvy běžnějších květů. Zvláště u modré barvy může být použit sytější a tmavší
odstín. V poslední době se osvědčily barvy ve spreji. Ty je možné nanést ve velmi tenké
vrstvě, která se méně olupuje.
Misky je vhodné umístit do členitějšího prostředí na relativně dobře viditelná a osluněná
místa, jako jsou skalní hrany, zídky, okraje lesa a poblíž solitérních keřových porostů.
Pokud se misky používají dlouhodobě, je nutno po vybrání obsahu, důkladně misku
vypláchnout od prachu a naplnit téměř po okraj. Při krátkodobém použití nemusí být miska
plná.
Do dvanácti misek o průměru 12 cm lze nachytat 150–180 druhů na jedné lokalitě za jednu
celou sezónu. Velmi dobře fungují i v období, kdy často prší. Během velmi deštivého září
roce 2001 jsem při výzkumu v dobývacím prostoru Čertovy schody (Český kras) nachytal do
asi třiceti misek přes tisíc jedinců ze 72 druhů žahadlových blanokřídlých.
Cesta na severozápad – poznatky o šíření některých druhů
akuleátních hymenopter v Čechách
Pavel TYRNER
V současné době se často diskutuje otázka, zda žijeme v době (globálního) oteplování
klimatu, způsobeného antropogenními vlivy. Jisté je, že v uplynulých desetiletích se
objevovaly mimořádně teplé roky, nebo jejich kumulace a také je jisté, že výskyt hmyzu na
vzniklou situaci reaguje jednak šířením areálu u xerotermních druhů, jednak, což je ale méně
podložené, restrikcí areálů u druhů hlavně oligostenotermních.
Asi nejlépe je prozkoumán postup šíření Chrysis marginata Mocs. Byla hodnocena jako
výrazně teplomilný mediteránní druh. Na Slovensku ji poprvé chytal Z. Pádr v r. 1956 u
Mužly, KOCOUREK (1963) ohlásil další nálezy z jižního a východního Slovenska. V r. 1978
byla poprvé chytána na jižní Moravě (Bulhary r. 1978, Břežany, Dyjskosvratecký úval r.
1979) a hlášena jako nový druh pro Moravu (TYRNER 1980). První nález z Čech pochází z
15
Prahy–Kbel z roku 1992 (Háva lgt.), v jižních Čechách druh sbírali Michal a Marek Haladové
v létech 1993–95 u Suchdola nad Lužnicí. V současnosti se Chrysis marginata v Praze
vyskytuje na více místech dosti početně, např. v Praze–Počernicích a v Troji (J. Straka, ústní
sdělení). Byla chytána i do zemních pastí (Lahovská poblíž Radotína). Více údajů shrnuje
TYRNER (2001). Zajímavý je i nález z lesnatého Posázaví, kde jsem ji chytal v r. 2004 na
zcela netypické lokalitě: podmáčené louce s vyskobylinnou vegetací. Druh zatím není znám
z xerotermních lokalit severozápadních Čech ani z Polabí (např. Hradecka a středního Polabí),
ale podle mého názoru je další šíření jen otázkou času.
Sphex funerarius Gussakovskij (= maxillosus F., rufocinctus Brullé) má historii výskytu
značně podobnou Bembix tarsata, o které referuje M. Srba a která byla publikována (SRBA &
TYRNER 2003). Zatímco BALTHASAR (1972) považuje druh za lokálně nevzácný, od této
doby, tj. asi 40 let, nebyl nikde v Čechách ani Moravě sbírán a z těchto let ve sbírkách chybí.
V r. 1996 sbíral D. Vepřek první exempláře na jižním Moravě a od této doby se druh šířil a je
nyní opakovaně a celkem běžně na jižní Moravě chytán. Podobný trend šíření je pozorován
v Rakousku, zatímco například v bývalé NDR druh nebyl od r. 1972 chytán, ale znovunávrat,
limitovaný zachováním vhodných biotopů, je popisován z jižních a západních částí Německa
(SCHMID-EGGER et al. 1996). První exemplář v SZ Čechách byl chytán v r. 2003 na okraji
Střimické výsypky poblíž Mostu (STRAKA et al. 2004), avšak v roce 2004 byl druh autorem
referátu na jiných místech výsypky zjištěn ve velkém počtu jedinců. V SZ Čechách předtím
nebyl nikdy Sphex funerarius zaznamenán. Podobné jevy, tj. výskyt druhů jinak velmi
vzácných a neobvyklých, na výsypkách uvádějí na druzích čel. Carabidae HEJKAL (1981) a na
avifauně BEJČEK & TYRNER (1980) a vysvětlují jej rychlou primární sukcesí v původně
sterilních biotopech a rejuvenací v biotopech s volnými nikami a chybějící konkurencí. Navíc
tyto biotopy jsou velkoplošné (až stovky hektarů).
U obou shora uvedených druhů nemáme bohužel údaje, kudy se rozšířily do středních a
jižních Čech, případně až do SZ Čech. Shora uvedené příklady hymenopter jsou vybrané jako
nejmarkatnější, ale je řada dalších druhů, které možná do Čech přišly v poslední době.
Uvádím příklady druhů, zaznamenaných nejprve v nejteplejších částech Slovenska, ale nyní
známých až ze SZ Čech: Solierella compedita (Sphecidae), Hedychridium krajniki, Chrysis
splendidula (Chrysididae). Zatímco tři shora uvedené druhy mohly být přehlédnuty, ale tak
velký a nápadný druh, jako je Ammophila heydeni určitě ne a je překvapivé, že byla v poprvé
v Čechách objevena na jižním Mostecku (TYRNER 1977) a již jako nejběžnější druh rodu. Od
té doby je známa ze středních a jižních Čech a to i z míst chladných a vlhčích, např.
Podblanicka (Karas, ústní sdělení).
Literatura
BALTHASAR V., 1972: Grabwespen - Sphecoidea. Fauna ČSSR, Bd. 20. NČSAV Praha, 471 pp.
BEJČEK V. & TYRNER P., 1980: Primary succession and species diversity of avian communities on spoil banks
after surface mining of lignite in the Mosta Basin (north-western Bohemia). Folia Zool. 29: 67–77.
HEJKAL J., 1981: Vývoj fauny čeledi Carabidae (Coleoptera) na výsypkách Severočeského hnědouhelného revíru
v podmínkách primární sukcese. Dipl. Práce, Přír. Fak. UK Praha, 36 pp.
KOCOUREK M., 1963: Beitrage zur Kenntnis der Fauna der aculeaten Hymenopteren der Tschechoslowakei. Acta
Faun. Ent. Mus. Nat. Pragae 85: 285–298.
STRAKA J., BOGUSCH P., TYRNER P. & VEPŘEK D., 2004: New important faunistic records (Chrysidoidea,
Apoidea, Vespoidea) from the Czech Republic. Klapalekiana 40: 143–153.
SCHMID-EGGER C., SCHMIDT K. & DOCZKAL D., 1996: Rote Liste der Grabwespen Baden-Würtembergs
(Hymenoptera, Sphecidae). Natur und Landschaft 71.
SRBA M. & TYRNER P., 2003: Výskyt Bembix tarsata (Hymenoptera, Sphecidae) v severozápadních Čechách.
Sbor. Okr. Muz. Most, řada přírodov. 25: 49–51.
TYRNER P., 1977: Dva nové nálezy kutilek pro Čechy. Zprávy Čs. Spol. Entomol. ČSAV 13: 125.
TYRNER P., 1980: K taxonomii a faunistice zlatěnek (Hymenoptera, Chrysididae) Československa. Sbor. Okr.
Muz. Most, řada přírodov. 2: 23–31.
TYRNER P., 2001: Faunistic records from the Czech Republic. Hymenoptera: Chrysididae. Klapalekiana 37: 129.
16
Lumkovití (Ichneumonidae, Hymenoptera) chráněných území
Chlumecka
Vladimír ZEMAN & Bohuslav MOCEK
V letech 2001–2004 byl rámci grantového projektu MK ČR č. RK01P03OMG033:
„Entomofauna chráněných území v západní části Chlumecké tabule a její vývoj v posledních
50. letech“ proveden intenzívní entomofaunistický průzkum komplexu chráněných území na
Chlumecku, zaměřený na řády Lepidoptera, Coleoptera, Diptera, Odonata a Hymenoptera. Ze
sběrů bylo vytříděno, preparováno, specialisty determinováno a do sbírek Muzea východních
Čech v Hradci Králové zařazeno na 20 tisíc exemplářů různých řádů, m.j. i rozsáhlý materiál
čeledi Ichneumonidae (cca 4 tisíce exemplářů).
Studovaná oblast se nachází na hranici Hradeckého a Středočeského kraje asi 10 km západně
od města Chlumec nad Cidlinou. Území náleží do kvadrantů 5857 a 5858 středoevropské sítě
pro faunistické mapování (ZELENÝ 1972). V oblasti leží 4 chráněná území: Přírodní památka
Báň, Národní přírodní rezervace Žehuňská obora, Národní přírodní rezervace Žehuňský
rybník a Přírodní rezervace Bludy. Vlastní území je tvořeno nivou Cidliny a výrazným
hřbetem Hradčanské kuesty na pravém břehu, která spadá od plošinné vrcholové části příkrým
svahem k jihu. Nadmořská výška je od 198 do 271,3 m n.m. Geologický podkladem jsou
převážně turonské slínovce, které vytvářejí lokální odkryvy (tzv. bílé stráně).
Nejvýznamnějšími nelesními biotopy jsou xerotermí až stepní společenstva v PP Báň a PR
Bludy, kde převažují travinná společenstva odpovídající vegetaci svazu Cirsio-Brachypodion
pinnati. Nadregionální význam má nejzachovalejší část NPR Žehuňská obora a lesní část PP
Báň, kde lesní biotopy tvoří různé typy teplomilných doubrav se zastoupením dubu šípáku
(Quercus pubescens). Na jižních stráních NPR Žehuňská obora se nacházejí fragmenty
nejstarších lesních porostů s prvky přestárlého až odumírajícho lesa.
Podrobné mapové podklady, základní správní charakteristiky (rozloha, katastrální území, rok
vyhlášení a důvod ochrany), přírodní poměry (nadmořská výška, geologické, pedologické a
vegetační charakteristiky), popis současného stavu a ukázky fotodokumentace jednotlivých
CHÚ jsou k dispozici u autorů a byly součástí prezentace.
Entomologický průzkum byl prováděn po 4 vegetační sezóny (2001–2004) od časného jara
(nejčasnější sběry 18.3.) do konce roku (poslední sběry 21.11.). Materiál lumků byl získán
především lovem do Malaiseho nárazových pastí a expozicí „žlutých misek“ (Moerickeho
pasti). Podrobnější popis metodiky (typy pastí, lokalizace a doba expozice) byly prezentovány
v referátu. Celkem bylo přebráno 111 vzorků z lapcích zařízení. „Na sucho“ bylo převedeno
acetátovou metodou podle BARTÁKA & ZELENÉHO (2000) 3,5 tisíc exemplářů lumků.
Determinaci prováděl V. Zeman především podle klíče KASPARJANA (1981) a podle
monografie SCHMIEDEKNECHTA (1902–1936). K dalšímu vyhodnocení byly faunistické údaje
zapsány do databázové tabulky, v prostředí ACCESS 97 (dosud pořízeno více než 1 tisíc.
záznamů). Byl zpracován abecední seznam zjištěných druhů podle jednotlivých lokalit,
nomenklatura byla použita podle YU & HORSTMANN (1997). Pro hodnocení výskytu na území
České republiky a historických zemí (Čechy, Morava) sloužil seznam ŠEDIVÉHO (1989).
Celkem bylo evidováno z celé oblasti 417 druhů čeledi Ichneumonidae, z PP Báň 186 z NPR
Žehuňská obora 202 a z PR Bludy 151 druh. Z faunistického hlediska jsou nejcennější údaje o
nových taxonech z území ČR nebo Čech. Výzkumem lokalit Chlumecka bylo nalezeno dosud
8 rodů a 67 druhů nových pro faunu České republiky a 51 druhů nových pro faunu Čech.
Materiál je dále zpracováván, počet druhů ve sledované oblasti včetně nových pro faunu ČR
nebo Čech bude ještě vyšší. Úplné výsledky výzkumu Chlumecka s komentovaným
seznamem druhů jsou připravovány do tisku v časopise Acta Musei Reginaehradecensis s. A.
17
Velký počet zjištěných druhů lumků je dán jednak intenzitou a různorodou metodikou sběru,
ale i různorodostí stanovišť a vysokou druhovou diverzitou potenciálních hostitelů: Celkem
byl na zkoumaném území dosud podchycen výskyt 2635 druhů hmyzu. Z toho 28 druhů vážek
(Odonata), 757 druhů brouků (Coleoptera), 746 druhů motýlů (Lepidoptera), 117 druhů
dalších blanokřídlých (Hymenoptera), kromě lumků a 570 druhů dvoukřídlých (Diptera)
(MOCEK & MIKÁT 2004). Velké procento zjištěných parazitických a parazitoidních druhů
naznačuje, že jde o relativně zachovalé lokality, s poměrně slabými negativními antropickými
faktory.
Literatura
BARTÁK M. & ZELENÝ V., 2000: Diptera of the Bílina and Duchcov Environs. In: Diptera in an Industrially
Affected Region (North-Western Bohemia, Bílina and Duchcov Environs) I., BARTÁK M. & VAŇHARA J.
(eds) Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masarykianae Brunensis, Biologia, 104: 16.
KASPARJAN D.R., 1981: Perepončatokrylyje, ichneumonidy (Hymenoptera, Ichneumonidae), pp. 32–636. In:
Opredělitěl nasekomych evropejskoj časti SSSR, tom 3, 3. časť, MEDVEDĚV G.S. (ed.) Nauka, Leningrad,
687 pp.
MOCEK B. & MIKÁT M., 2004: Entomofauna chráněných území v západní části Chlumecké tabule a její vývoj v
posledních 50. letech. Závěrečná zpráva z grantového projektu. 141 pp. Nepublikováno. Depon. In Muzeum
východních Čech Hradec Králové.
SCHMIEDEKNECHT O., 1902–1936): Opuscula Ichneumonologica. Fasc. 1–45, 3570 pp., Suppl. 1–25, 1875 pp.
Blankenburg in Thűringen.
ŠEDIVÝ J. (ed.), 1989: Check list of Czechoslovak Insets III. (Hymenoptera ). Acta Faun. Entomol. Mus. Nat.
Prage, 19: 1–194 pp.
YU D.S. & HORSTMANN K., 1997: Catalogue of World Ichneumonidae (Hymenoptera). Mem. Amer. Entomol.
Inst., 58 (1), 1558 pp. Gainesville.
ZELENÝ J., 1972: Návrh členění Československa pro faunistický výzkum. Zprávy Čs. spol. entom., 8: 3–16.
18
Adresář českých a slovenských zájemců o žahadlové blanokřídlé
Jan BATELKA, Nad Vodovodem 16, CZ-10000 Praha 10, e-mail: [email protected],
telefon: 736280962, specializace: Strepsiptera
Lukáš BLAŽEJ, Správa CHKO Labské pískovce, Teplická 424/69, CZ-40502 Děčín, e-mail:
[email protected], telefon: 412518202, 726654619, specializace: Sphecidae,
Crabronidae
Petr BOGUSCH, Katedra filosofie a dějin přírodních věd, Přírodovědecká fakulta, Univerzita
Karlova v Praze, Viničná 7, CZ-12844, Praha 2, e-mail: [email protected], telefon:
221951924, 775960131, specializace: Apoidea, Mutillidae
Tomáš DANĚK, Filosofická fakulta, Masarykova Univerzita v Brně, Arna Nováka 1, CZ60200 Brno, e-mail: [email protected], specializace: Apidae, Bombinae
Pavol DEVÁN, Správa CHKO Biele Karpaty, Trenčianska ul. 31, SK-91441 Nemšová, email: [email protected], telefon: 326598387, specializace: Sphecidae, Pompilidae,
Eumenidae, Vespidae, Chrysididae
Libor DVOŘÁK, Správa NP a CHKO Šumava, Sušická 399, CZ-34192 Kašperské Hory, email: [email protected], telefon: 376331525, 608172434, specializace: Vespidae:
Vespinae et Polistinae
Jan Erhart, Parazitologický ústav AVČR, Branišovská 31, CZ-37005 České Budějovice, email: [email protected], telefon: 387775438, 605140340, specializace: Aculeata na
pavoucích
Jaroslav HOLUŠA, VÚLHM Jíloviště-Strnady, pracoviště Frýdek-Místek, Nádražní 2811,
CZ-73802 Frýdek-Místek, e-mail: [email protected], telefon: 558628647, specializace:
Sphecidae, Chrysididae
Jan HRČEK, Biologická fakulta, Jihočeská univerzita, Branišovská 31, CZ-37005 České
Budějovice, e-mail: [email protected], telefon: 604159076, specializace: Apoidea
Petr JANŠTA, Katedra zoologie, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova v Praze,
Viničná 7, CZ-12844 Praha 2, e-mail: [email protected], telefon: 776582280,
specializace: Chalcidoidea
Zdeněk KARAS, Jáchymovská 345, CZ-37344 Zliv, e-mail: [email protected], telefon:
387993832, 608154347, specializace: Aculeata
Stanislav KOMÁREK, Katedra filosofie a dějin přírodních věd, Přírodovědecká fakulta,
Univerzita Karlova v Praze, Viničná 7, CZ-12844, Praha 2, e-mail:
[email protected], telefon: 607824348, specializace: mimetické jevy
Peter LIŠKA, Katedra ekosozológie a fyziotaktiky, Prírodovedecká fakulta, Univerzita
Komenského v Bratislave, Mlynská dolina, SK-84215 Bratislava 4, e-mail:
[email protected], telefon: 260296411, specializace: Sphecidae, Pompilidae
Jozef LUKÁŠ, Katedra ekológie, Prírodovedecká fakulta, Univerzita Komenského v
Bratislave, Mlynská dolina, SK-84215 Bratislava 4, e-mail: [email protected],
telefon: 260296479, specializace: Apoidea, Sphecoidea
19
Igor MALENOVSKÝ, Entomologické oddělení, Moravské zemské muzeum, Hviezdoslavova
29a, CZ-62700, Brno-Slatina, e-mail: [email protected], telefon: 545218277,
specializace: Strepsiptera
Jan MACEK, Národní muzeum, Golčova 1, CZ-14800
[email protected], telefon: 244911374, specializace: Aculeata
Kunratice,
e-mail:
Antonín PŘIDAL, Ústav zoologie a včelařství, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita,
Zemědělská 1, CZ-61300 Brno, e-mail: [email protected], telefon: 545133248,
specializace: Apoidea, včelařství
Martin ŘÍHA, Čelakovského 14, CZ-61500 Brno, e-mail: [email protected], telefon:
549242342, 732434076, specializace: Crabronidae: Crabronini et Oxybelini
Vladimír SMETANA, Tekovské muzeum, Sv. Michala 40, SK-93401 Levice, e-mail:
[email protected], telefon: 036312112, specializace: Apoidea: Bombinae, Vespidae:
Polistinae et Vespinae, Sphecoidea
Miroslav SRBA, Katedra zoologie, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova v Praze,
Viničná 7, CZ-12844 Praha 2, e-mail: [email protected], telefon: 604402160,
specializace: Sphecoidea
Jakub STRAKA, Katedra zoologie, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova v Praze,
Viničná 7, CZ-12844 Praha 2, e-mail: [email protected], telefon: 728445448,
specializace: Aculeata
Josef ŠEDIVÝ, Stochovská 725/ 58, CZ-16100 Praha 6 – Ruzyně, e-mail [email protected],
telefon: 325316375, 776759375, specializace: Ichneumonidae
Bořek TKALCŮ, Štěchovická 5, CZ-10000 Praha 10 Strašnice, telefon: 274815653,
721625238, specializace: Apoidea: Apidae, Megachilidae
Pavel TYRNER, Gymnázium TG Masaryka, Studentská 640, CZ-43601 Litvínov, e-mail:
[email protected], telefon: 476753023 (práce), 476755013 (domů), 777859177,
specializace: zejména Chrysididae, Sphecoidea a Tiphiidae, méně ostatní Aculeata
Dušan VEPŘEK, Nábřeží Dr. E. Beneše 2, CZ-75000 Přerov, e-mail: [email protected],
telefon: 581735729, specializace: Sphecoidea
Dalibor VŠIANSKÝ, Výzkumný ústav stavebních hmot, Hněvkovského 65, CZ-61700 Brno.
e-mail: [email protected], telefon: 543529348, 776365633, specializace: Apoidea:
Andrena spp., Nomada spp.
Vladimír ZEMAN, Tomáškova 421, CZ-50004 Hradec Králové, telefon: 732747096,
specializace: Pompilidae, Apidae: Bombinae
20